Nebeské výšiny
hrálo se Dvakrát týdně
od: 13. března 2009 10:13 do: 05. září 2011 19:59
Dobrodružství vedl(a) Olwin
| |
 | Kdysi v dávných časech, kdy se tajemní elfové pohybovali s naprostou tichostí po rozlehlých lesích, kdy nemluvní trollové a silní skalní Obři obývali svoje vesničky v horách, kdy se draci se svými Doriely vznášeli vysoko v oblacích, vznikla veliká říše, jménem Drotlandie. Vládl v ní mladý a moudrý král a země pod jeho vedením jen vzkvétala. Ale král zestárnul a země upadla. Povstal totiž někdo mocnější, než byl on. Byl to Lord Egidis, kdysi jeden z králových synů a nyní služebník černé magie. Dal dohromady velkou armádu skřetů, trollů, skalních Obrů a dalších zrůd, které si ani v nejdivočejších snech nedokázali obyvatelé Drotlandie představit. Egidis zahájil nájezdy na Drotlandii a i když se zdálo, že proti tomuto velkému impériu nemá naději, přece uspěl. Nakonec starý král zemřel a na jeho místo dosedl jeho syn, mladičký Kedorlam. Měl sice odvahu a chtěl se bít v bitvách, ale moudrost a rozvahu po svém otci nezdědil. Nakonec se velká říše rozpadla na čtyři menší. Ronelin, Ithrad, Lisien a Narset. Do všech, kromě Ronelinu, už Egidis zahájil tažení za dobýval jedno území za druhým. Uprostřed Ithradu vystavěl svůj hrad Faroen, kde se usídlil a Temnota se začala rozlévat kolem celého hradu. Už jen Kedorlam, který vládnul Ronelinu, ve městě Berien-Dorr, dokázal udržet své hranice netknuté. Vděčil za to svým Legionům, které byli v hojném počtu na hranicích a odráželi útoky a také Dorielům, nebo-li dračím jezdcům, kteří strážily vzdušný kraj nad Ronelinem. Ale postupně je Egidis všechny vybil a ostatní se schovali neznámo kam. Elfové se úplně odřízli od okolních zemí a zamizeli na ostrově Zithris. Ostatní obyvatelé kdysi mocné Drotlandie se stáhli do malých pevnůstek, které stáloe odolávali tlaku černých bojovníků. Všichni doufali, že jednou povstanou hrdinové, kteří znovu vzlétnou na dracích, a zaženou Lorda Egidise zpět za Gothrinské hory, kam se ukryl, když prchal před svým královským otcem, který ho chtěl zabít. A ta doba se měla vrátit. Proto povstalo pár mocných válečníků a mágů, a vydali se do celé tehdy známé země, a mnohdy ještě dál, hledat zástupce různých ras a dovedností, kteří měli nějakou výjmečnou schopnost – ať v kouzlení nebo v umění boje, a byli rozhodnuti dovést je až ke Královnině snůšce vajec, ve kterých na skrytém místě odpočívaly mladí draci, připraveni se vylíhnou, až přijde ten, kdo bude dost silný na to, aby se mohl stát Dorielem – Dračím jezdcem… |
| |
 | Den se pomalu blížil ke konci a sálající slunce se konečně sklonilo za obzor a na Duranských pláních se rozprostřel vlahý letní večer. Konečně jsme dosáhli svého cíle, malé vesničky jménem Citarea. S mojí společnicí Loriamon, jsme prošli křížem krážem celou Lisienskou zemi a také celou bývalou Elfí říši, která byla v troskách a skoro na žádné elfy jsme tam nenarazily. Určitě ne na ty, kteří by byli schopni zachránit zemi od Egidise. Teď jsme dorazily na hranici mezi Lisienem a Ronelinem, a náš cíl bylo opevněné město Berien-Dorr. Loriamon jsem poslal napřed a teď jsem se ní měl sejít v hostinci na kraji vesnice. Konečně jsem vyšel z toho hlubokého lesa, ve kterém jsme strávily několik týdnů naší cesty. Ale cítil jsem se tam tak nějak více doma, než někde ve městě nebo na pláni. Krátce jsem se rozhlédl po malé planině, kde se krčila malá vesnička. Tam jsme chtěli pár dní zůstat, odpočinout si, protože do Berien-Dorru vedla ještě dlouhá cesta. Navíc i v té nejzapadlejší vesničce mohl bát někdo, kdo by se k nám mohl připojit. Znovu jsem se vydal po cestě dolů, protože jsem jen nerad nechával Loriamon o samotě tak dlouho. Měla totiž zvláštní schopnosti vidění a mohla ve snech a zjeveních nahlížet do lidskchých myslí a odhalit jejich skrytá nadání, přání a myšlenky. A to jsme právě potřebovali. Pomalu jsem došel až k dřevěné bráně do městečka a silně jsem zabušil. "Kdo jsi a za jakým účelem sem přicházíš?!" ozval se silný hlas Jsem Alisen, syn Laedenův, a přicházím k vám v míru. Potřebuji si po dlouhé cestě odpočinout a načerpat nové síly." zvolal jsem a poodstoupil od brány. Ta se se skřípotem otevřela a vyšel z ní voják v brnění, s rudým pláštěm a se znakem Legionu na prsou. Tento Legion byl nejsilnější vojenskou jednotkou široko daleko a podléhal jedině králi Kedorlamovi, který vládnul v Ronelinu, v Berien-Dorru. Voják trochu zamračeně hleděl na můj zdobený obouruční meč a luk, který mi visel na zádech, ale nakonec mě pustil dovnitř. Chvíli mi trvalo, než jsem našel hostinec, ale sotva jsem k němu přišel, ihned jsem Loriamon uviděl. V zapadajícím slunci ještě více vynikla její krása, když se jí do jejích světlých vlasů opíralo zapadající slunce a tvořilo jí v zelených očích malé jiskrné ohníčky. Ihned jak mě spatřila, radostně na mne zamávala a vyběhla mi vstříc. Ale najednou se jí obličej stáhnul do bolestivé grimasy a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou. Rychle jsem k ní přiskočil a zachytil její drobné tělo do náruče. Položil jsem ji na trávu vedle hostince a vzal jsem její ruku do své. Měla ji rozpálenou a celá se zmítala v horečce. Její indigové znamení na obou pažích se třpytivě rozzářilo a já jsem věděl, že má zjevení. Krátce přerývaně dýchla a neklidně sebou házela na všechny strany. Potom najednou znehybněla a klidně odechovala. Upřela na mne své nádherné oči a pohladila mě po ruce. "Blízko nás je ta, kterou hledáme!" řekla potichu a vzápětí usnula. |
| |
 | Když jsem Alisena spatřila, mým tělem proběhla vlna úlevy. Byla jsem moc ráda, že mám toho vysokého a silného zaklínače po svém boku. A navíc jsem k němu chovala city velmi vzdálené od pouhého přátelství. Ale to jsem mu nikdy neřekla, protože on zřídkakdy projevoval nějaké emoce. Vskrytu duše se mi ten černovlasý elf moc líbil. Ale měli jsme moc důležitý úkol a city museli jít stranou. Ale sotva jsem udělal pár kroků, najednou mi tělem projela strašlivá bolest a do mé mysli proudily vzpomínky. Už jen podvědomě jsem cítila, jak mě Alisen vzal do náruče a potom zjevení přebilo moji mysl. Viděla jsem ženskou postavu, která byla neuvěřitelně krásná a kolem ní zářila zvláštní aura. Cítila jsem z ní nesmírnou vlnu magie, kterou sjem si neuměla vysvětlit. "Vítám tě Loriamon. Mé jméno je Naerie a za nedlouho se setkáme. Nezapomeň a věř Alisenovi. Vskrytu duše tě nosí pod srdcem, ale jeho rysy jsou tvrdé jako skála.! řekla Naerie a vtom se spojení přerušilo a já se probrala Věděla jsem, že jsme našli toho, koho jsme tak dlouho hledali a po celé ty dlouhé měsíce jsme ho nemohli nalézt. Stačila jsem žíct jednu větu Alisenovi, který se starostlivě nade mnou nakláněl. A potom mě přemohla únava a vyčerpanost a já jsem upadla do hlubokého spánku. |
| |
 | Duranské pláně cestuji už ji mnoho dní přes Duranské pláně směrem na východ, jsem sám jediné co slyším je cinkat svou kroužkovou zbroj, přes kterou mám hozený svůj tmavý plášt. Ptáků, kteří by aspoň trochu přerušil monotoní cinkání, tu moc není. Mnohem víc jsem tu zahlédl stromů a skal, než nějákých zpěvných ptáků. To by mě zajimalo kolik dní už jsem na těchto pláních. Jediné koho jsem potkal za tu dobu bylo několik králíků které jsem si udělal k večeři. v tom zaslechnu něco zašustit v trávě, z cela automaticky šáhnu po své krásně zdobeném dlouhém luku, který mám na zádech, a připravím se ke střelbě. Spatřím králíka který mě zrovna necítí. Natáhnu tětivu a připravím se ke střelbě. Zamiřím a chvíli počkám. Až jsem si opravdu jistý, že trefím. Pustím šíp a ten neomilně trefí králika. Zabije ho, klidným krokem příjdu ke králíkovi a zvednu ho. no žádný obr to není, ale na jedno jídlo to bude stačit. vrátím luk na místo a pověsím králíka za zadní nohy si na záda a pokračuji v cestě, abych přerušil to pravidelné cinkání začnu potichu mluvit sám pro sebe Někde by tu mělo být město, ale kde je? Vždyt jsem šel přesně. pořádně se rozhlédnu, stále však nic nevidím a tak pokračuji ce své cestě |
| |
| Strávil jsem s Loriamon již mnoho měsíců, a proto jsem věděl, co to mělo znamenat. Nejspíš byla nablízku nějaká bytost, která byla obestřena magií, jinak by se elfčina zázračná moc neprojevila. Často jsem přemýšlel, je-li to zázrak či prokletí. Ale teď nebyl ten správný čas na úvahy. Vzal sjem elfku jemně do náručí a odnesl jsem ji do hostince, kde mi nějaký klučina ukázal pokoj s Loriamoninými věcmi. Opatrně jsem ji položil na postel a položil jí ruku na čelo. "Mocná sílo, skrytá v těle tvé služebnice, vyjdi na povrch a dej mi poznat tvá tajemství!" zašeptal sjem potichu a dlaň mi začala slabě světélkovat. Nakonec se z mojí ruky zdvihl světelný vír a naplnil celý pokoj. Prudce mi prorazil do mysli a já jsem spatřil to, co bylo zjeveno Loriamon. Viděl jsem ženskou postavu a slyšel jsem mluvit ji i Loriamon. Ale víc nic. V jiných případech, které již bvyli elfce zjeveny, často byli vbidět jejich vzpomínky a zážitky, ale zde bylo jen prázdno. Mávnul jsem rukou a světlo pohaslo. Vstal jsem a usadil se v křesle z proutí, které stálo vedle postele. Vyndal jsem ze svého vaku štíhlou, dlouhou dýmku a zapálil jsem voňavý tabák, který jsem měl od svého otce. Byla to má jediná vzpomínka na něj. Jendou mi ho dal se slovy, že si na něj pokaždé vzpomenu. Kdyby tak věděl, že měl pravdu. Ale pár měsíců na to Egidis překonal obranu Lisienské země a přes její hranice pronikl do říše, kde jsme žily my, elfové. Po neúspěšné obraně se král rozhodl, že se usídlíme na ostrov Zithris. Já jsem tam zůstal, protože jsem se nechtěl schovávat jako ostatní. Měsíce plynuly a já jsem se ocitnul až tady. Zhasil jsem dýmku a zaplašil tak vpomínky. "Musím najít Naerii!" blesklo mi hlavou a já opatrně jsem vstal, abych elfku nevzbudil. Vyšel jsem ze dveří hostince a zemířil jsem do ulic. Musela tu někde být. |
| |
 | Sedím ve svém pokoji v místní taverně. Ubytovala jsem se na menší čas, moc dlouho ve městě pobýt nechci, neboť se až stávám moc středem zájmů strážců, ale bohužel i lapků. Mé jméno je Naeria a je mou smutnou povinností povědět vám svůj příběh. Asi bych měla začít od samého počátku, prostě od toho největšího základu. Narodila jsem se v malé vesničce, ani jméno si už nepamatuji, v rodině farmáře a selky. Moji rodiče tehdy ani nevěděli, co se jim to narodilo a promiňte moji neupřímnost, pohlednější dítě byste ve vesnici nenašli. Krásné vlasy sluneční barvy, uhlazené rysy ve tváři, zelené oči, příjemná a klidná povaha. Vše se zdálo být v pořádku, až do příchodu sudičky. Ta mi předpověděla, nikoliv nevštípila, velmi bouřlivou budoucnost plnou nebezpečí, ale i dobrodružství. Rodiče se takové sudby nepolekali a jen nad ní mávli rukou. Jak jsem dospívala, začaly se projevovat moje schopnosti. Lusknutím prstů jsem uměla zapálit svíčku...to bylo v šesti letech. V deseti letech jsem mohla manipulovat s předměty ve vzduchu, aniž bych se jich dotkla. Sama ani nevím, jak se mi to povedlo, šlo to prostě samo. A v patnácti letech se můj život změnil úplně. Země, kde jsem žila, Arevithian, se dostala do válečného kontaktu s hordami temnot, v čele s temným pánem Areviasudem. Moje rodná vesnice neměla přirozenou ochranu a rodiče se rozhodli, že mě pošlou pryč. Tudíž jsem si sbalila a objížděla všechny léna, kde jsem se učila samostatnosti, umění boje s mečem, lovu, ale i pozorování okolí a bystrost, psaní a čtení a další věci. To trvalo do mých sedmnácti, teprve pak se válka rozjela naplno. Jednou jsem se svým koněm měla namířeno do hlavního města a přepadla mě skupina skřetů. Zapomněla jsem podotknout, že mé zvláštní schopnosti dostáli nového, bojového vzhledu. Skřeti padli, sice ne všichni, ale padli. Bohužel při boji padl můj kůň a já musela do hlavního města pryč. Kvůli válečné pohotovosti město praskalo ve švech. Dokonce jsem přimotala ke skupince ostřílených dobrodruhů. V tamní knihovně jsem si přečetla něco i o mně. Zjistila jsem, že patřím k bytostem, říkající si mystikové. Ti umí skoro totéž co mágové, tedy číst myšlenky, levitovat s předměty, probouzet přírodní síly, ovládat zvěř nebo se převtělovat, ba dokonce umějí i nehmotně cestovat. Jenže u mágů to má některé hranice a ty hranice někde končí. U mystiků ne. Kdysi, jak jsem se dočetla, byli mystikové vážení muži a ženy, podporující dobro a stávalo se, že i moudře vládli své zemi. Až do příchodu nejsilnějšího mystika, Anatoria. Svoji sílu používal neutrálně a jeho Síla mysli, jak se útokům mystikům říká, byla silnější než samotná smrt. Kvůli jeho nerozhodnosti a neutrálnosti ztratili lidé v mystiky víru a mystikové upadli d zatracení. Anatorius zemřel, když Silou mysli zvedl do obří vodní koule celý oceán. Nevydržel to a roztrhl se na kousky. A tak jsem začala další etapu svého nového života. Dobrodruzi bojovali za svobodu Arevithianu, pronikali do nejzašších koutů nepřátelské armády a ničili důležité body a já objevovala další a další nové schopnosti. Bohužel, nic nevydrží věčně a moje mutace jednoho dne začala. Vlasy mi zčernali, když jsem dostála osmnáctého věku života. Památka na Anatoriovu neutralitu. S hrůzou jsem zjistila, že je to můj předek a jeho mocnou sílu jsem právě zdědila já, ale zatím se ještě tolik neprojevovala. Nyní mi je dvacet let. Procestovala jsem celý svět křížem krážem a moje schopnosti se téměř rovnají těm Anatoriovým. Někdo by řekl, že mám štěstí...kdepak. Mysticismus je prokletí duše. Prokletí síly. Ale abych pravdu řekla, jsou i horší věci a já si i tak užívám radosti ze života. A protože se nacházím v nových končinách, měla bych si najít nové přátele a společníky. Druhé ráno zajdu k bráně a schovám se v davu na tržišti. Prozkoumávám mysli všech obyvatel bez toho, abych jim nějak ublížila. Zanedlouho najdu dva vhodné charaktery. Dva dobrodruhu. Alisen a Loriamon. Pošlu Loriamon telepatickou zprávu, neboť právě z této dívky vyřazuje zajímavá energie. Ve skrytu duše doufám, že pokud se tihle dva se mnou spřátelí, přežijí a nezemřou jako všechny ty, co jsem kdy poznala. |
| |
 | Duranské pláně Zpěvní ptáci se pomalu vraceli do svých hnízd a já jsem se bez dechu opřela o starý vyvrácený kmen. Snažila jsem se nabrat dech a železnou rukavicí jsem si setřela pot z čela. Ale rychle jsem se obrátila za sebe a spatřila jsem pár metrů od sebe tři pronásledovatele. Rychle jsem se tedy rozběhla dál a dál do hloubi bludiště stepní trávy a keřů. Temnota houstla a já za sebou stále slyšela funění nepřátelských monster. Byli to zřejmě nějaké stvůry, které Lord Egidis poslal, aby mě přivedli. Byla bych pro něj totiž velmi důležitá. Na svých toulkách jsem potkala jednoho elfa, který byl postižen zákeřnou nemocí, se kterou si ani jeho téměř dokonalé tělo neumělo poradit. Svěřil mi proto tajemství, jehož byl nositelem. Řekl mi, kde jsou skryti elfové a kde se schovávají přeživší Dorielové. Pár chvil poté, co mi to zjevil, zemřel. Zůstalo mi po něm tajemství a elfský přívěšek. Uvědomila jsem si že musím okamžitě prchnout protože jsem asi nebyla jediná, kdo o něm věděl. Když jsem vyšla z městečka, kde jsem bydlela, pověsili se na mě tři stíny. Nevím co je to za rasu, ale určitě vím, že jim nechci padnout do rukou. Po celé ty měsíce se za mnou drželi, takže jsem skoro nespala a téměř nejedla. Ale nyní se zdálo, že mě dostihnou Už jsem viděla jejich siluety a prostě jsem nemohla dál. Probíhala jsem kolem vysoké skály, a tu mi nějaká ruka zacpala ústa a strhla mě za tu skálu do nějaké prohlubně. Vyděšeně jsem se otočila a z temntoty na mě shlížela tvář neznámého elfa. Opatrně mi naznačil, abych byla zticha a pustil mne. Vzal do ruky luk a dal mi jasné znamení. Oba jsme se vynořily z prohlubně, zrovna v té chvíli, když obludy procházeli kolem nás. potom se rozpoutal nelítostný boj... |
| |
| Procházel jsem rychle ulicemi a hledal onu tajemnou Naerii. Myslím, že na ní závisel úspěch naší skupiny. Byl sem rád, že kolem nás bude někdo se silnou magií, ale zároveň jsem se jí bál. Nebyl jsem si zcela jistý, z jakého pramene její síla pocházela. Když jsem procházel okolo hradeb, někdo zuřivě zabušil na vrata. Ty se otevřeli a v nich stál zaprášený a zakrvácený voják se znakem Legionu na hrudi. "Potřebuji hned mluvit s velitelem Commodem!" řekl zadýchaným a naláhavým hlasem. Strážný přikývl a rychle posla odvedl za druhé opevnění, které bylo již z kamene a mělo zesílené stěny. Rozhodl jsem se je sledovat, abych se něco zajímavého dozvěděl. Oba došli do kamenného domu a po zaklepání vešli dovnitř. Postavil jsem se ke stěně a naslouchal jsem hovoru, který se linul ven otevřenými dveřmi. "Veliteli! Mám pro vás nemilé zprávy!" řekl posel. "Poslouchám, vojáku." řekl velitel a tu jsem ho poprvé spatřil. Byl to vysoký svalnatý bojovník s kápí přetaženou přes hlavu. ale pootočil se a já jsem ve světle svíčky uzřel jeho tvář. Tvrdé rysy válečníka se snoubily s pronikavýma modrýma očima. Přes pravé oko až ke tváři se mu táhla obří jizva, pravděpodobně od sekery. "Naše předsunutá jednotka byla napadena velkým množstvím nepřátel. Byli to skřeti a nějaké nepojmenované zrůdy. Zahlédli jsme tam i skalní Obry. Boj byl krátký. Bylo jich něco přes dvě stovky a pravděpodobně to byl jen předvoj. z našich padesáti jsem přežil jen já, abych ti podal zprávu. Zanedlouho jsou tady.!" "Musíme evakuovat město a přesunout obyvatele!" rozhodl vysoký Chodec a zamyslel se. Vkročil jsem do místnosti a zahleděl se veliteli Commodovi do očí. "Není čas!! Musíme se připravit na obranu města!!!" |
| |
| Jak jsem později při čtení Alisenovi mysli zjistila, Loriamon upadla do bezvědomí. Že by to bylo ode mě? Ani bych se nedivila. pomyslím si úsečně a obrátím svůj zrak na zamračené mraky, nad jejichž hustou nebeskou klenbou čekají sluneční paprsky. Těch se ale během dneška nedočkám a v podstatě celý den se táhne jako had, plazící se strmým a nezdolným údolím. Asi bych si měla přestat hrát na bardku a raději se věnovat jiným činnostem. Někdy je až neuvěřitelné, jak se mě lidi hned chytnou a když si pomyslím, že ještě před pěti lety jsem z nouze bojovala pouze pěstmi, musím se lehce usmát. Proto se co nejrychleji spojím s Loriamon a trochu víc se představím. Snad mě ve snách uslyší a bude si to pamatovat. Když je práce dokonána, zajdu si zpět do taverny na skleničku medoviny. Jakmile vstoupím do lokálu, celá místnost utichne a všichni se obrátí na mě. Docela mě to rozčiluje. Nechci ale nyní používat své schopnosti a jen promluvím. ,,Bavte se dál a mě si nevšímejte." Při těchto slovech mi naskočí na tvářích ruměnec rozpaků, ale jen co vykročím nejistým krokem k pultu, hovory nabývají opět na síle. Opřu se o pult a požádám hostinského o sklenici medoviny. Hostinský mi naleje a podá mi ji. Tenhle chlapík...normální toť člověk. Jediný si nevšímá mé krásy a ignoruje mě, což mi dokonale vyhovuje. Ne jako ti chlupatí sedláci, kteří by kvůli mě opustili své nebohé ženy, děti a farmy, o které se tak pracně starali. Loknu si sladkého moku a začnu se bavit tím, že si prohlédnu mysl dvou vojáků. Málem se udusím svým vlastním pitím, když zjistím, že na město putuje nepřátelská armáda. Sakra, narazím já někdy na zem nebo království, kde se neválčí? odfrknu si a dopiji medovinu. Pak zaplatím jeden měďák a odkráčím z lokálu. Venku mě uvítá můj dobrý přítel vítr a nahrne mi rozpuštěné vlasy do obličeje. Skloním hlavu a kráčím ulicí směr brána, abych se dozvěděla více. Vojáci, jen co mě spatří, začnou oplzle zírat a ani bych se nedivila, kdyby na mě začali pokřikovat. ,,Fajn, fajn, fajn...fajn ženská." řekne uznale jeden z vojáků. ,,Zmlkni." načepýřím se a spražím ho pohledem. Voják si oblízne rty a nepatrně se usměje. ,,Ráčí si slečna něco přát?" zeptá se mě voják a nespouští ze mě oči. ,,Jo. Abys na mě přestal zírat, dokud máš čím...kvůli tomu tady ale nejsem. Chci dovést za správcem města a zeptat se ho na pár věcí." vyslovím své přání a v tu ránu se zvedne vlna hádek, kdo mě tam doprovodí. Docela jsem zvědavá, kterého roztrhám teď. pomyslím si a vzpomenu si na dost nebezpečného vojáka, který si ze mě chtěl udělat otrokyni a nedopadl zrovna nejlépe. Nakonec mě po dlouhé debatě má odvést muž ve středních letech s ohnivými vlasy a stejně přiblblým výrazem ve tváři a společně s ním jeho parťák. Postavím se mezi ně a trochu s ostychem mě vedou k větší dřevěné budově. Vejdeme dovnitř a ocitneme se v rozhlehlém atriu. Zrzek se ke mě otočí a řekne: ,,Pardon, slečno, ale musíme vás zbavit zbraní...to víte, na nějaký levárny náš pán není zvědavej." Zčervenám, ale odporovat nechci. Nemělo by to smysl. Zrzek ke mě vykročí, aby mě prohledal. Tak o tohle jim šlo... zamračím se, v tu ránu ale vojáka zarazím. ,,Já sama." Odpoutám si opasek, kde mám dva, nepříliš ostré a zahnuté meče, které jsem nebrousila už nějaký ten pátek. Vrhací dýku z boty nezatajím a chtě nechtě ji musím vojákovi podat. Pak je vše připraveno. Voják zaklepe a společně vstoupíme. |
| |
 | Otočil jsem se na elfa a vytáhl svůj meč tak rychle ,že elf nestačil ani mrknout očima. "Co tu chceš?!A jak si se jsem dostal?!"Elf se jenom sklidem na mě podíval a řekl"Jmenuji se Alisen a myslím ,že na zachránění lidí je už pozdě!"Chvíli jsme se na sebe dívali a potom jsem mu řekl"Nenechám tu ty lidi ty jsi neviděl to co já...vim co se stěma lidma stane když selžeme.."V tu chvíli jsme si vzpomněl na svůj domov: Žil jsem v daleké zemi kde vládl spravedlivý císař a lidi ho měli rádi.Byl jsem jedním z generálů naší armády.Jednoho dne mě probudil posel ,že císař Uriel Septim je mrtev! Jeho následník Martin Septim mě rozkázal abych nalezl vrahy!Po dvouch dnech se mi je podařilo vypátrat...všichni byli popraveni.Ale konec našeho impéria se teprve blížil.Princ ničení který shromáždil všechny skřety, obry a všechy zrůdy.Náš nový císař proti němu vyšel s armádou.Boj se odehrál u našeho hlavního města IMPERIAL CITY.Bitva trvala celý den.Když už jsem si myslel ,že vítěztví je naše...přitáhla hlavní armáda o síle 10000 skřetů.Ted už bylo jasné ,že je konec.Ale bojoval jsem do posledního dechu.Nakonec mě skřet trefil sekyrou do obličeje a já upadl do bezvědomí.Naše domovy byly vypáleny do posledního...obyvatelé zmasakrováni...Celé impérium hořelo....Náš císař byl zabit a už nezbyl žádný následník...Když jsem se probudil vše bylo ztraceno... Najednou jsem uslyšel křik!Posel lápal po dechu a sposledních sil mi řekl"Přicházejí"Bez váhaní jsem uchopil svůj meč a řekl"Vojáci na hradby" |
| |
| Najednou se otevřeli dveře a předemnou se objeví elfka.Kouknu se na levo a tam stojí též elf Alisen.V duchu si řeknu:"No je skvělý,dva elfové v jeden den a k tomu před branami nepřítel.To by mě zajímalo co chce."Přistoupí ke mě voják a řekne"Pane chce svámi mluvit tato elfka."Přistoupím k ní a řeknu"Tak rychle co potřebuješ?"Nevěřícně se na mě podívá a odpoví"Já chci mluvit se správcem,ne s vojákem."Pousměji se a mávnutím ruky naznačím vojákům at pokračují."Ještě jsi mi neodpověděl"zavolá na mě."Správce jsem já nebo spíš voják který to tu vede.A ted promin,musím zařídit obranu města." |
| |
| Už jsem přestala počítat, kolikrát za den se ještě začervenám a stydím se za svůj argument, kde jsem potvrdila, že chci mluvit se správcem a nedošlo mi, že právě tento mohutný bojovník správcem je. ,,Můj pane, vyslechni mě, nepřátelé jsou ještě daleko, dorazí až za pár hodin soudě podle toho jak je město klidné." Správce se zastaví a pohlédne na mě. Zeptá se mě, copak mu chci říct. Rozpačitě pohlédnu na Alisena...alespoň myslím, že to je on, neboť jeho mysl je otevřená jak vrata od stodoly. ,,Mé jméno je Naeria a musím vyvrátit vaši domnněnku, že jsem elfka. Omyl. Elfka nejsem...pravda, sic tak vypadám. Nehci tady mlčet o svém původu, ale kdysi jsem bývala člověk, poté drowka, neboli temná elfka...následně upírka a všechny tyhle změny ze mě udělali něco naprosto nového, ne však jedinečného. Od každé rasy mám něco. Lidské instinkty, elfí krásu, drowí schopnost vidět ve tmě a snášet vůbec temnotu a od upírky jsem převzala moji krvelačnost. To ale není důvod, kvůli kterému tady jsem...přišla jsem ti nabídnout pomoc při obraně města." odmlčím se a zahledím se do prázdna a doufám, že to muž, jenž celý život zná jen dvě věci...krev a ocel. Doufejme, že je trochu vyučený. ,,Mám schopnost bojovat za pomoci Síly Mysli. Je to nezměrná moc, kterou ovládají neutrální bojovníci...mystikové. Já jsem jedna z nich a protentokrát jsem se rozhodla oplatit vám vaši pohostinnost a pomoct vám v následující bitvě..." v tom mě ale správce přeruší. ,,Moment, moment...jaký schopnosti. Jaká Síla Mysli? Něco jako kouzla?" zeptá se mě. Neurazím se, že mě přerušil...naopak. Celkem se mi to hodí, že tu nemusím vykládat jak kantorka na Akademiích. ,,Pokud to dovolíte, pane...předvedu vám svoji mírnější schopnost na zde přítomném vojákovi vašeho oddílu. Ujišťují vás, že nedojde k žádné újmě na jeho zdraví..." řeknu a pohlédnu na zrzka. Ten na svého pána pohlédne s výrazem čirého zděšení, ale správce kývne na souhlas a zrzek začne ustupovat. Dotknu se bez citu jeho mysli. Voják přestane ustupovat a zatváří se ještě hloupěji než předtím. ,,Nyní vytáhne na moji žádost meč a zaůtočí na vás." varuji správce a během chvíle přikážu něco podobného vojákovi. Je až neuvěřitelné, jak je meč rychle vytašen z pochvy a rozběsněný voják se rozeběhne ke svému vlastnímu veliteli. Sotva metr od něj se ale zrzek zastaví a narazí do správce, neboť jsem jeho mysli právě dala svobodu. ,,Co jsi cítil?" zeptal se správce svého podřízeného. Zrzek zatřese hlavou a zeptá se: ,,Co jsem měl cítit?" Jejda, asi jsem mu mysl přece jen trochu poškodila...no ale jsou i horší věci. pomyslím si. Správce se ke mě obrátí a zcela nepřekvapeně promluví. ,,Něco takového umí prej i mágové..takže něco takového mi bude k ničemu. Nyní mě omluv, musím se připravit na bitvu." prohlásí už podruhé stejnou větu. Obrátí se ke mě zády a to já pokládám za urážku. Neovládnu svůj vztek a rozervu Silou mysli jeho stůl ve dví. Velitel je zasypán třískami a otočí se. Zmírním se a lituji svého činu. ,,I tohle patří k mým schopnostem, ničit předměty. Totéž umím i s něčím živým...jenže narozdíl od předmětů..." Stůl dám znovu dohromady a je v původním stavu, stejně jako předtím...,,už mrtvého oživit neumím." Velitel se tváří přímo vyděšeně. ,,Jak ti mohu věřit?" zeptá se mě. ,,Nemůžeš...bude jen stačit, když mi dáš v bitvě dobré postavení a moje schopnosti se prokážou více...a bude to něco jiného, než útočící voják a stůl na dvě půle. To mi věř...Můj pane." ukloním se letmo a čekám na reakci. |
| |
| Když na mne Commodus vytáhl zbraň, ani jsem se nehnul, ptože by stačil jeden pohyb rukou, a milý velitel by již nikdy nevstal, ale nyní nebyl čas řešit osobní spory. Stihl jsem říct jednu větu a poté se Commodus dlouze zamyslel. Krátký pohled do jeho mysli mi prozradil, že myslí na své mládí ve službách vojska císaře Uriela a později Marina Septima. I město Imperial mi přišlo povědomé. Tato říše, kterou císař spravoval, byla velmi daleko od Čtyř Království, která bojovala s Lordem Egidisem. Vypadá to, že zaútočil i na tuto říši a dobyl ji. V mysli Commoda jsem četl zoufalství a osobní prohru. Proto jsem mlčel a nechal jsem ho ve vzpomínkách. Potom se otevřeli dveře a do nich vpadla dívka, kterou jsem hledal. Naeria. Nad její krásou jsem se pozastavil, ale rysy mojí tváře zůstali dál chladné. Očividně se při svém hovoru s Chodcem snažila číst moje myšlenky, protože jsem cítil neznámou sílu v mysli a proto jsem svou mysl raději uzavřel. Trochu pobaveně jsem sledoval Naeriino vystoupení s se stolem a s vojákem. Pásl jsem se nad Commodovým úžasem, protože jsem věděl, kdo to jsou mystikové. On byl však voják ocele a magie ho zdaleka nezajímala. Pozorně jsem vyslechl Naeriu a když odcházela, poslal jsem jí do mysli zprávu, že s ní potřebuji mluvit. Když jsme s Commodem opět osaměli, podíval sjem se mu do očí a navázal jsem na přetržený hovor. "Oháníš se tím, co se ti kdysi stalo a že víš, jak vypadají lidé, napdení Zlem, před kterým se nemohou bránit? Jak myslíš že mi bylo, když jsem viděl mocný a prastarý národ elfů zbaběle prchat před Egidisovými hordami? Mnoho elfů ten den zamřelo a já jsem se mohl jen dívat! Věř mi, nejsou mi to zcela vzálené pocity. Teď se musíme připravit na obranu města. Teď musíe připravit kamenné opevnění na bitvu, protože dřevěná palisáda zřejmě padne v první vlně. Sežeň vojáky Legionu a učiň všechny přípravy. Uvidíme se v boji!" řekl jsem slavnostním hlasem a přitiskl jsem si pravou pěst na hruď v prastarém elfském pozdravu. Chodec kývnul hlavou a sklonil se nad plány města. Vyšel jsem ze dveří kamenného domku a zaslechl za sebou šramot. Otočil jsem se a okamžitě stvořil kolem natažené dlaně magický štít. Avšak u stěny stála opřena Naeria a očividně se velmi bavila. "Musím s tebou mluvit, mystičko!" řekl jsem a pokročil k ní. V očích se jí zablesknul plamen ohně protože na takové pánovité jednání asi nebyla zvyklá. "Moje společnice Loriamon zachytila tvou stopu magie a po tvém vzazu se málem zřítila do bezvědomí. Teď odpočívá v pokoji a spí. Nic ti nevyčítám, protože jsem se znal s jedním mystikem a vím, co dokážou. Jsem tu za tajným posláním, které je velmi důležité. Ale o tom si promluvíme až po bitvě. Pokud se tedy připojíš a po mém boku budeš bojovat za tento svobodný kus země.!" řekl jsem a čekal na odpověď. Ulice ztemněly nadcházejícím večerem a mystičinu tvář osvětlovala jen zář louče. |
| |
| Alisen se s Commodem, jak se ten správce města jmenoval, trochu poštěkali a já se ani nedivm. Alisen je hrdý elf a Commodus je pro změnu hrdý člověk, dokonalý zástupce své rasy, který hájí zájmy svého lidu, i když jeho ignorantní chování by urazilo kohokoliv. Když mi Alisen oznámí, že se mnou chce mluvit, mým tělem projede vlna negativní energie, neboť elf se začíná projevovat trochu nadřazeně. Pak ale tenhle pocit rychle zaženu. Prabda, znělo to drze, ale jak jinak se mě měl zeptat. Po celou dobu, co Alisen mluvil, o tom, jak zná schopnosti mystiků, protože se s jedním mystikem znal a taky o tom, že jeho společnice Loriamon upadla do lehčího bezvědomí poté, co jsem se dotkla její mysli. Já to věděla...jestli se ta dívka probudí a nebude si slintat na šaty, budu to považovat za zázrak...asi bych měla svoje schopnosti koordinovat. Ty doteky mysli jsou pořád nedokonalé, zvlášť u žen nebo u citlivých elfů." povzdechnu a lehkým vánkem z ůst si odfouknu ofinu, která mi vlivem chladného večerního vánku, spadla do očí. ,,Milý Alisene. Ráda se při bitvě k tobě připojím a pokusím se tě ochránit před všemožnými útoky...zvlášť ty, co budou prováděny zezadu. Jen tě žádám...my mystikové jsme nebezpeční. Každý, kdo se pokusil po našem umění pátrat a zjišťovat o něm cokoliv, zemřel záhadně...kdo ví proč? Proto v zájmu své vlastní bezpečnosti nepátrej po tajemství mystiků. Užívej znalostí, které o nás máš, ale ujišťuji tě, že ode mě žádné nebezpečí nehrozí." Jak se připozdívá, venku houstne tma a do nočního ticha začnou cvrlikat cvrčci. Kousek mé upíří krve se začíná projevovat a já i přesto, že je noc, začínám vidět stejně jako ve dne... Proč nemůžu žít normálně? Proč zrovna mě byla svěřena tato moc? I v těchto časech si připadám strašně mladá a ještě o to víc silná a hlavou mi projíždí dávná vzpomínka starého mystika... ,,Víš, Naerio...mystikové jsou jako vítr. Ten je taky neviditelný a nenápadný, přesto vytrhává stromy z kořenů, ničí kamenné hradby a vůbec má božskou sílu. Ty svojí sílu musíš ovládat...užívej ji dobře a moudře. |
| |
| Rozebíral jsem plány města,Alisen měl pravdu dřevěná palisáda nemohla vydržet.Vymyslel jsem tedy lest,dal jsem rozkaz aby se všichni lidi stáhnuli do pevnosti.Pak jsem dal rozkaz at domy a palisádu polejou smůlou.Až se skřeti probijí palisádou čeká je nemilé překvapení.Vše šlo jako po másle ,ale tížil nás čas.Nepřítel se blížil a já věděl ,že do večera jsou tu.Když probíhali přípravy tak ke mě přišel voják a povídá "Pane já osobně těm dvěma nevěřím"Udiveně jsem se na něj podíval a odpověděl jsem"Komu nevěříš?Alisenovi a Naerie?"Voják jenom přikývl hlavou."Tak poslouchej,po tom co jsem viděl je jim těžký věřit ale já jim věřim.Každopádně potřebujem pomoc a oni nám ji nabízí tak co od nich víc potřebujem?"Voják pokývl hlavou jako důkaz věrnosti a odešel.V duchu jsem si řikal:Ten elf byl až moc klidný na to jak jsem rychle vytáhl zbran.A ta kouzelnice ná v sobě obrovskou sílu řekl bych až moc.Ale to je ted jedno zatim jsou na naší straně a dokud to tak zůstane nemáme se čeho bát.Otočil jsem se a šel jsem pomáhat zpevnit bránu. |
| |
| Fanir Ještě stále cestuji a po chvíli si všimnu, že se ke mně blíží nějaká žena a za ní jsou vidět tři siluety. "To asi nebude její doprovod!" pomyslím si a skryji se v jedné puklině ve skále. Když kolem mne dívka běží, je mi jané, že je pronásledována už dlouho a tak se rozhodnu jí pomoci. Vymrštím se kupředua dívku stáhnu k sobě do pukliny. Pevně ji stisknu kolem pasu a rukou jí zacpu ústa, aby nemohla křičet. Moje ruka samozřejmě narazí na její bujné poprsí a cítím, jak se dívka pod mýma rukama prudce zaškubala. Pousmál jsem se a hleděl jsem dále do tmy. Vidím, že tři stíny se nějak pozastavili a začali čenichat na všechny strany. Opatrně dívku pustím a ona se ihned ode mne opovržlivě odtáhne. "Pěkná holka! Kdyby nebylo těch příšer, tak bych ji hned začal svádět!" pomyslím si, ale v tu chvíli se na mne ta dívka podívá tak zuřivě, že asi mé myšlenky slyšela. Ale není čas an vysvětlování či představování. Nasadím šíp na tětivu a potichu vylezu z pukliny ve skále, následován tou tajemnou bojovnicí. Zrůdy zachytily náš pach a zlověstně zavrčeli... |
| |
| K tomu elfovi, který mě držel na můj vkus až příliš pevně, jsem už od začátku chovala rozdvojené pocity. Na jednu stranu mi zachránil život, že mě skryl, ale jeho osobní zájem o mou osobu byl velmi nepříjemný. "Pěkná holka! Kdyby nebylo těch příšer, tak bych ji hned začal svádět!" Když tato slova pronikla do mé mysli, měla jsem pocit, že ho asi zavraždím, jen comi pomůže s těmi zrůdami. Ale ovládla jsem svůj vztek a chlkadně se na něj usmála. Oba jsme vylezly ven a tu u nás byla ta monstra. Podle mých znalostí to byli Skaurti. Byli až tři metry vysocí a jejich kůže byla pokryta rudými šupinami. Pohybovali se po dvou svalnatých nohách s drápy a byli velmi rychlí. Trup byl poměrně silný s ostnatým hřebenem na zádech, který končil až na hlavě. Hlava pak byla plochá s protáhlou čelistí s dlouhými tesáky. Malá černá očka po stranách hlavy byla plna nenávisti k všemu hezkému a byla posedlá ničením a vražděním. Přesto tato hrůzyplná stvoření uměla mluvit, ale přejala tento jazyk od trollů, a mnohá slova neuměla dlouhá čelist vyslovit, a tak z původního drsného jazyka trollů, vznikl soubor jakých si skřeků a hrdelních zvuků. Byla to zvířata, spíše než rozumná stvoření a v tom byla jejich síla. Napůl bestie, napůl myslící bytost - to je vražedná kombinace. A právě tři tyto obludy stáli právě proti nám. Mrkla jsem na elfa a musela jsem se letmo pousmát. Zíral na ta monstra tak zoufale, že jsem si skoro přála, aby mě nikdy npotkal a zachránil si život. Ale vzhledem ktomu, co mi svou rukou prováděl na hrudi, jsem doufala, že ho nějaká zrůda aspoň doživotně zmrzačí. Najednou se Skaurti vrhli proti nám a elf vystřelil zbrkle šíp. Ten daleko přeletěl nejbližší zrůdu a zdálo se mi, že ta se skoro pousmála a otevřela obří tlamu na bezbranného elfa. Chystala se ho uvěznit do obalu z pevného slizu, ze terého už by se nedostal. Rychle jsem máchla rukou a použila to správné zaklínadlo. Z mých rukou vystřelil plamen ohně a prudce udeřil Skaurta přímo do obličeje. Ten bolestně zařval a začal se svíjet v bolestech na zemi pokryté listím. Další dvě obludy si neštěstí svého druha nevšímaly a dál se na nás hnali. Znovu jsem natáhla ruku proti nim. "Rin!" zaznělo z mých úst a proti Skaurtům zablesko čiré světlo, které se jim zažralo do temných očí a na chvíli je oslepilo. Konečně se ten elf probral a vstřelil několik šípů na obě potvory. Já jsem vytasila svůj velký meč a oslepeného Skaurta na zemi jsem zbavila života ranou do krku. Zbylí dva se k nám doklopýtali a stále prudce mrklai očima, aby zaplašili tu strašlivou bolest, jakou jim světlo způsobilo. Jedna bleskurychle otevřela tlamu a vychrlila směrem k nám stříkanec slizu. Rychle jsme oba odskočili a nebezpečná látka dopadla na nízké keře, které hned pokryla svým nebezpečným objetím. Rychle jsem vrhla další dávku ohně proti Skaurtovi a plamen ho zasáhl přímo do stále otevřené tlamy. Vypadalo to jako kdyby mu doslova explodovala hlava a on spadl přes již mrtvé tělo svého druha na zem. Po těchto kouzech jsem vyčerpaně svěsila hlavu a sledovala, jak se elf vypořádal s posledním Skaurtem. probudilo se v něm jeho elfské umění a on lákal obludu stále do kruhů a chvíli byl tam a po chvíli byl zas za zády protivníka. Poté ho vlákal mezi košaté sromy, kde Skaurt uvázl trny ve větvích. Poté k němu přiskočil a několika přímými údery ho zbavil života. Vyčerpaně se na mě podíval a usmál se tak, jako kdybys si prohlížel kus masa za pultem. Ale já sjem se na něj jen krásně podívala a potom jsem mírně zvedla dlaň. Pronesla jsem tři slova a dlaň mi začala modře zářit. Než se elf stačil vzpamatovat, světlo mě obklopilo a já jsem zmizela. |
| |
| Po zpevnění všech slabých míst města už jenom zbívalo poslat posla se zprávou o pomoc.Vyslal jsem ho do opevněného města BERIEN-DORR.Když jsem stál u brány a koukal jak posel mizí v dáli.Vítr přinšel severní vzduch a hrál si smými vlasy.Najednou ke mě přiběhl zvěd říká:"Pane blíží se nepřítel,je jich víc než jeden tisíc!Do dvou hodin jsou tu!"V mých očích byla vidět starost."Děkuji ti vojáku za hlášení,ted si běž odpočinout."Zavřel jsem bránu a vzal si hlídku na opevněné věži."Čas se krátí."pomyslel jsem si.Naše jediná naděje byl posel. |
| |
| Díval jsem se na Naeriu se smíšenými pocity. Naprosto jsem jí rozumněl. Ani jsem nemusel číst její myšlenky, ale z té nálady a také z jejích očí jsem vyčetl zármutek a to, že se asi dosud plně nevyrovnala s tím, že má vzácné schopnosti dávných mystiků. Dokonale jsem jí rozumněl. Já jsme si také svůj osud nevybral. Už náhoda, v době, kdy jsem se narodil, mi přiřkla neklidný život a veliké činy, které jsem musel vykonat. Na levé paži jsem náhle pocítil svrbění které po chvíli přešlo v ostrou bolest. Nevnímal jsem Naeriu, která se na mne podezřívavě a nechápavě dívala a odhrnul jsem si levý rukáv tuniky. Můj Owneiský květ, tetování, které má každý elf, se rozpálilo a já jsem si s hrůzou uvědomil, co se děje. "Loriamon! Opět dostala záchvat!" lesklo mi hlavou. Úzkostlivě jsem si přál, aby nevyřkla ona magická slova, kterými jsem byl povinnen jí dát něco ze své vlastní síly a tak jí zachránit od naprostého vyčerpání. To byl důvod, proč jsem si ji vybral a proč se naše cesty střetli! Byl jsem k ní připoután magickou silou, která mi nedovolovala se od ní vzdálit. Pokud zemře ona, zemřu i já. Byl jsem v pasti, kterou na mne poslal někdo, kdo mě upřímně nenáviděl. Doufal tak, že ze mne Loriamonino tělo a mysl zanedlouho vytáhnou veškerou energii a já zemřu. Ale to se mu nepovedlo, protože jsem Loriamon na našich cestách chránil, jak jen to bylo možné. Ale teď potřebuje moji pomoc. Zřejmě má další vidění. Tu konečně jsem ve své mysli zaslechl její roztřesený hlas, který šeptal ta známá slova: "Hart lienlil ad sono!" V tu chvíli mé tělo zachvátila úžasně silná síla a začal jsem se proměňovat do Nositele naděje. Celé tělo mi pokryly tyrkysové tvary, které vypadali jako tetování a začal sjem s eměnit z hmotného elfa na duševní podstatu. Prakticky se moje hmatatelné tělo změnilo na přelud, který byl mnohonásobně sinější, než jakýkoli kouzelník na světě. Ale bohužel každé uvolnění energie mě vyčerpávalo víc a víc a pokud ybch přesáhl své možnosti, nikdy by se mé tělo neproměnilo zpátky a já bych zůstal jen slabým megickým vánkem, který by po čase zmizel. Když jsem se proměnil v modro-stříbrný obrys mužské postavy, Naerie se na mne dívala s neskrývaným úžasem a bylo vidět, že ji to ke mě přitahovalo. Konečně našla někoho, kdo byl stejně proklet, jako ona. Zvedl jsem se do výše a promluvil jsem na ní. "Naerio! Učednice Anatoriova! Následuj mne a sleduj můj trpký osud, který jiným přináší radost a úlevu, ale mě nosí jen vyčerpání a příslib smrti. Loriamon o tomto mém zázračnám daru neví. Pomlč o tom před ní. Pojď, dcero magických sil, pojď!" zaševelil můj hlas, podoben večernímu vánku. Pomalu jsem se vznášel a mířili jsme do hostince. Tam byla Loriamon na posteli v horečkách. Trpce jsem stisknul můj magický přívěšek, pokud tedy přelud může uchopit nějaký předmět a pomalu jsem ze svého těla oddělil paprsek, který Loriamonino zubožené tělo ihned nasálo, jako písek vodu. Cítil jsem že slábnu, když proudila energie ze mne do elfky a ani jsem neviděl Naeriu, která stále vedle postele a sledovala to uchváceným zrakem. Když byli její síly obnoveny, klesl sjem na podlahu a doufal, že i tentokrát se mé tělo opět navrátí do pozemské podoby. Pomalu se tak stalo a já sjem jen cítil, jak mě Naeria kamsi přenáší. A potom jsem usnul vyčerpáním. |
| |
| Pořád nemůžu zapomenout na ten užaslý výraz ve tváři elfa, když jsem zmizela. Kouzlo jsem zrušila, až když jsem se přenesla o pár desítek kilometrů dál od toho přítulného elfa. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédla, ale nic podezřelého jsem neobjevila. Utáhla jsem si plátovou zbroj a vyšla z lesa na planinu, která se rozprostírala do široké dálky.Už jsem zřejmě byla za Ronelinskými hranicemi v království Lisien. Ve veliké dálce jsem viděla, vzhledem k houstnoucímu šeru, malé město, jehož vnitřní kamenné hradby čněli vysoko do oblohy. ALe všude byli zapáleny strážní ohně. Zaujala mě jakási černá stěna, která se valila z východu. "Egidisovy voje!" napdlo mě ihned a naprázdno jsem polkla. To malé město nevypadá na to, že by se mohlo ubránit. Pomalu jsem se vydala k městu ze západní strany, která byla dosud volná. Mohla jsem sice utéct, ale něco mne táhlo do boje. Snad smysl pro povinnost nebo jakási předtucha, že uvnitř najdu někoho, kdo by se se mnou nebál být v jedné místnosti. Jakmile jsem se dostala blíže, vrhla jsem se ihned k zemi. Zrůdné vojsko již bylo asi dvě stě metrů od hradeb a obklíčilo město ze všech stran. Bylo jich přes tisíc a možná ještě více. Zabořila jsme hlavu do vlhké trávy a uvědomila si, že jsem v pasti. |
| |
| Díval jsem se z hradeb na nepřátelské vojsko.Byli jsme obklíčeni ze všech stran a nebylo úniku.V duchu jsem si řekl To není dobré začínají kácet lesy.Brzy postaví katapulty.Tahdy to začne.Vojáci byli v plné pohotovosti.Neměl jsem ponětí kde je elf a ta záhadná čarodějka.Ale věděl jsem ,že je potřebuju.Něco mi říkalo ,že jsetli máme aspon nějakou naději tak je v nich.Ukázal jsem na vojáka prstem a naznačil aby přišel ke mě. "Vojáku,najdi elfa Alisena a čarodějku Naeriu.Pokus se je najít co nejdřív a přived je za mnou."Voják přikývl hlavou a rozeběhl se do města.Zahleděl jsem se do dáli a pozoroval armádu jak staví obléhací stroje. |
| |
| Ve večerním tichu a zapadajícím slunci stojíme my dva, Alisen a já, naproti sobě a rozpačitě mlčíme a s námi oběma cloumá trpělivost, kdo asi nejdéle vydrží být zticha. V tom sebou ale Alisen škubne a mě probleskne hlavou, že jsem vyhrála. Překvapivě... Pak jsem sebou ale škubla já, neboť Alisen se mi před očima rozsvítil tyrkysovou barvou, ale světlo nevycházelo z celé oblasti jeho těla, jenom na některých místech to vytvářelo kroužkové haluze, podobné tetování. ,,Co se to děje?" zeptám se Alisena, ale ten jakoby v mrákotách, mě neslyší. Místo toho se haluze rozlézají po celém těle. Pokouším se dotknout Alisenovi mysli svými schopnostmi, ale narazím na tvrdý odpor, dalo by se říct, že i vzdor, protože mi hlavou projede obzvlášť krutá bolest, až se musím něčeho přidržet. Teda musím říct, že když se uprostřed města rozsvítí elf, vážně to nikoho nepřiláká. A aby k tomu nedošlo, že se nám tu začnou scházet zvědavci, obejmu celé toto místo lehkou iluzí. Není problém to udělat. V podstatě obyčejný člověk zde uvidí plápolat pochodně. Pár vteřin nato se Alisen promění v pouhý obrys mužské postavy. Je zvláštní a musím říct, že vypadá zajímavě, když se mi tady takhle rozzářil. Náhle uslyším v mysli jeho hlas: ,,Naerio! Učednice Anatoriova! Následuj mne a sleduj můj trpký osud, který jiným přináší radost a úlevu, ale mě nosí jen vyčerpání a příslib smrti. Loriamon o tomto mém zázračnám daru neví. Pomlč o tom před ní. Pojď, dcero magických sil, pojď!" Poškrábu se na hlavě a zkřivím horní ret. ,,A kam jdeme?" zeptám se ho. Jenže Alisen mi neodpoví, k tomu se ho samozřejmě snažím donutit, ale mé sily na tu jeho záhadnou schopnost prostě nestačí. Zajímavé, to se mi ještě nestalo. Že by byl v tomhle trochu imunní? Pokud ano, je pro mystiky nebezpečný...a jak vůbec přišel na to, že jsem učednice Anatoria? Anatorius byl můj předek...no což, ať si to myslí, aspoň mě nebude brát jako obyčejnou mystičku." A šibalsky se usměji. Uvnitř lokálu, tedy v hostinci, je udržet iluzi nad Alisenem stejně těžké, jako přechytračit bublající bahno, protože rolníci a vojáci nic jiného v hlavě nemají a dál civí na můj obličej, mnohem víc jim ale oči ujíždějí směr můj hrudník. Odfrknu si a následuji Alisena nahoru po schodech, kde i já mám svůj vlastní pokoj. Tentokrát vejdeme do malého pokojíku, kde na posteli leží zubožená dívka, i když musím podotknout, velmi krásná, i s těmi ospalky a vytuhlým výrazem. Chudák holka. Alisen pohne rukou a chopí se talismanu na svém krku. Nevím přesně co dělá, neboť celý pokoj je mlhavě zastřen. Nejspíš předává Loriamon něco ze své síly. A pak se zhroutil. Přerušila jsem iluzi. Alisen totiž pomalu nabíral zpět svoji lidskou podobu. Konečně jsem se mohla dotknout jeho unavené mysli, levitovat s jeho tělem a případně se do něj i převtělit, pokud bych to chtěla udělat. Ale já to neudělám. Silou mysli Alisena zvednu a položím jej na druhou postel. Nevím, co bych dalšího měla dělat, nepochybně ovšem budou oba dva potřebovat něco na povzbuzení, až se probudí Do té doby...si sednu na dřevěnou stoličku a začnu meditovat. |
| |
| Duranské pláně Když vyběhneme ven, tak spatří tři obrovské tvory. Podle někoho kdo mě nezná jsem měl zoufalí pohled, ale ve skutečnosti mě při pohledu na tvory začala vřít krev. Chvíli jsem mě trvalo, než jsem se vzpamatoval. To už ale dívka bojovala. I když má na sobě plátovou zbroj, tak bojuje jak amatér. Dělá příliš mnoho pohybů a to i na mága. Myslím jí to budu muset ukázat jak na to. I když moje první útoky nevyšli tak jak jsem plánoval, ale i tak jsem zjistil, že jejich tělo je schopné snést silné útoky a díky šupinám které měli na sobě. Aby mě nemohly jeho útoky, zasáhnout začnu postupně ustupovat mezi stromy. A abych mu to ještě zkomplikoval, začnu mu mířit na jeho oči. Než však se mi povede ho zasáhnout, tak uvízne mezi stromy. To mě mohlo taky napadnout. Jeho tělo je moc veliké, na to aby se mohl pohybovat mezi stromy. Musím jednat rychle, ta stromy ho moc dlouho neudrží Natáhnu tětivu svého luku a zamířím. Když se tvor nehýbe, nemám jediný problém zasáhnout jeho hlavu. Do asi jediného místa na těle, které je běžnými šípy poškoditelné a tím ho zabít. Taky jsem, mohl použít ty druhý šípy bylo by to rychlejší, ty by ani jejich šupiny nezastavily. Pozdě použiji je příště. Usmál jsem se na dívku, ta se na mě podívala a mě proběhlo hlavou, že jsem u ní zabodoval. Bohužel jsem se zmýlil, ona pronesla nějaké tři slova a zmizela v modrém světle. S vytřeštěním pohledem sleduji do prázdna, tam kde stála dívka a potichu si řeknu .Taky mě mohla aspoň poděkovat. Potom posbírám svoje šípy a vydám se opět směrem, kam jsem šel do té doby |
| |
| Probuzení bylo velmi pomalé a kupodivu bylo mé tělo opět plno síly. Rychle sjem svtal z postele, kam mne asi Naeria uložila a vrhl jsem kradmý pohled k mystičce. Seděla na dřevěné stolici a meditovala. Nechtěl jsem ji rušit a celkem rád jsem se na ni díval. Poprvé jsem se zaměřil na její krásu. Ty oči.. Ale velmi brzy jsem se vzpamatoval a potřásl hlavou, abych zaplašil dotěrné myšlenky. Naeria se probrala z transu a měla plno otázek. Tu jsem však zaslechl víření válečných bubnů. "Rychle Naerio! Jsou tu! Musíme se připojit ke Commodovi a jeho vojákům." řekl jsem rychle a vzal si své elfské zbraně. Tu mi padla do oka Loriamon. Spala již klidně - moje síla jí dodala úlevu. "Zatím ji nechám spát. Musí si odpočinout!" rozhodnu se v duchu a malinko se pousměji. Kývnu na mystičku a oba vyběhneme ze dveří. Když se dostaneme na hradby, je vude plno vojáků se znakem Legionu na hrudi. Začal jsem hledat Commoda a jeden voják mi řekl, že je u dřevěné palisády, kde formuje útočné formace pěšáků, které povede sám do útoku z první linie. "Je to bojovník..." pomyslím si a sleduji jeho postavu, jak se míhá mezi vojáky a s každým zvlášť se zdraví. "Navíc je to pravý generál. Dá jim příklad a bude je svým odhodláním hnát dál a dál!" S Naeriou v patách se rozeběhnu k palisádě a tu se k nám přitočí voják, kterého Commodus vyslal, aby nás našel. Jdme tedy s ním, ,i když on našemu dlouhému kroku jen sotva stačí. Všude je cítit napětí a nervozita před nadcházející bitvou. Došli jsme až před velitele, který měl za pasem svůj obrovitý meč. "Buď zdráv Commode!" pozdravím ho s lehkou úklonou hlavy. "Je vše připraveno? Jsem ti moc vděčný, že můžeme bojovat po tvém boku. Půjdu s tebou do první linie, zatímco Naeria nás bude chránit z hradeb. Ale hlavně nesmí padnout kamenné opevnění. Jinak všichni zahynem!" dodám vážně a velitel přikývne. Vylezu nahoru na plošinu na palisádě a mým očím se naskytne nevídaný pohled. Stovky skřetích ohňů je už zapáleno a všude zní hrubé hlasy velitelů a zvuky stavby obléhacích věží, katapultů a beranidel. Vojáků je něco přes tisíc a proti našim dvěma stům pěších mužů a stovce lučištníkům se zdá, že nemáme šanci. Ale všichni vojáci Legionu jsou velmi dobře disciplinovaní. Nikdy neopustí své stanoviště, jen s rozkazem velitele. Minuty ubíhaly a na naší straně se rozhostil ledový klid a ticho. Po chvíli se však ozval zuřivý řev skřetů, trollů, skalních Obrů, Skaurtů, Nrelenů, Wasgatů a jiných zvrácených a děsivých ras, které sem přišli bojovat za svého pána, Lorda Egidise. Jejich pluky se vydali kupředu směrem k hradbám a já jsem pevně sevřel jílec svého meče Helwanu. Velitel se chladným zrakem díval na ty kusy masa, jež za chvíli budou plnit pláň a jejich krev naplní Lisienské potoky. Natáhl ruku a lučištníci se se zapálenými šípy připravily. Bez nejmenšího náznaku nějakých emocí prudce máchnul rukou a přední řady bojovníků prořídly. Ale na místo každého padlého se postavily hned tři další zrůdy. A jejcih voje se pomalu dostali asi na vzdálenost padesáti metrů. Velitel dal nový rozkaz a pěšáci se štíty se vyřítily z brány v palisádě, která se hned neprodyšně uzavřela a za ní zůstala jen posádka střežící bránu. Já jsem vyběhl hned vedle Commoda, který si nadhodil svůj obrovitý štít a meč. Nejbližší skřet se na mne vrhnul, ale chlad mého meče ho brzy poslal do horoucích pekel. Další skupinka ke mě natahovaly své zbraně, ale Owneiský květ na mé paži se rozzářil a z mé dlaně vylétnul blesk, který do nich silně udeřil, takže se rozlétli do širého okolí. Také Naeria se činila z hradeb a její kouzla zabíjely velké množství nepřátel. Bohužel to stále nestačilo. Ale stále nás tlačily dál k bráně a mnoho mužů již padlo na zkrvavenou zem a vydechli naposled. Tu se však dopředu probil Commodus a vydal ze sebe válečný pokřik. Jeho muži mu odpověděli a vrhli se s novým elánem dopředu. Voje zrůd se rozpadli a každý již bojoval sám za sebe. Z hradeb nepřátele stále lučištníci zasypávali šípy. Nakonec dal obrovitý troll, zřejmě velitel Egidisových vojsk, soudě podle jeho soukromého praporu, který před ním nesl malý skřet, povel k ústupu a všichni se obrátily na útěk zpět do tábora. Vojáci Legionu je chvíli pronásledovali a pak se s nadšeným pokřikem radostně dívaly na Commoda, který se jen usmíval. Dal povel k návratu za hradby a tam mi ve všeobecné euforii stanul tváří v tvář. "Odrazily jsme první vlnu! Ale musíme vydržet! Ještě mají v záloze válečné stroje a zrůdy. Nyní na nás útočily pouze skřeti a poměrně mírní Jižní trollové, ale nepřál bych ti vidět ty, kdo přijdou po nich. Ale my to zvládnem. S tvým velením se jejich hordy obrátí v prach!" řekl jsem slavnostně a vydal se hledat Naerii. |
| |
| Po odražení první vlny nepřátel bylo jasné ,že dřevěná palisáda už nemusí vydržet.Bylo jasné ,že po táhle porážce na nás zaútočí plnou silou.A v to jsem doufal.Všichni zranění a civilisté byli přesunuti do kamenné pevnosti.U palisády jsem zůstal jenom já a deset nejlepších mužů a čekali jsem na nepřítele.Najednou se na dřevěném můstku objevila žena,která proběhla do pevnosti když nepřítel ustupoval.Za ní se hnali čtyři skřeti.Vydal jsem se jí na pomoc.Žena se otočila a sráží prvního útočníka dolů z hradeb.Doběhl jsem k žene,rozsekávaje útočníky.Najednou se za mými zády objeví skřet, který se mě chytal zabít.V poslední chvíli ho zasáhl šíp přímo mezi oči.S údivem jsem pohlédl směrem odkud střela vyletěla.Byl to Alisen se svým lukem.Zachránil mi život.Pozvedl jsem meč a pravou ruku jsem si dal na hrud.Pochopil ,že je to pozdrav legionu.Žena se chvíli na mě dívala.. "Běž!"zvolal jsem.Žena se rychle rozeběhla směrem k vojákům.Náš nepřítel se zatím dal do pohybu se vší silou.Jak jsem očekával šel i s obléhacími stroji.Obrovské věže a beranidla se blížila naším směrem.Žena s dalšími dvěma vojáky běžela do pevnosti.Doběhl jsem k ostatním vojákům "Běžte do pevnosti na mě nečekejte!"vojáci sic neradi se pomalu vydali do pevnosti.Nepřítel byl už za dřevěnou palisádou a mířil ke mě!Mávnul jsem rukou na znamení ,že lučišníci mají vystřelit ohnivé šípy na smůlu. "Za císaře a rod SEPTIMŮ!"zvolal jsem.Šípy zapálili smůlu a já viděl jak se náš nepřítel mění v prach.Jak se obrovské věže a beranidla rozpadají na kusy.Celá vesnice až po kamenou hradbu hořela.Vrátil jsem se do pevnosti kde mě lidé přivítali jako hrdinu a spasitele.Ale já se jak hrdina necítil,protože jsem věděl ,že to ještě není konec. |
| |
| Několik hodin jsem čekala, než se nepřátelský temný voj dal do pohybu a zdálo se, že obyvatelé vesnice nemají šanci na přežití. Ale najednou se otevřela brána a z ní vystouila formace několika řad vojáků a postavila se proti nepříteli. Došlo ke krvavé bitvě a moje ruce i nohy se začali chvět, protože jsem pochopila, že moje místo je tam uprostřed bitevní vřavy. Začala jsem tedy pomalu sestupovat směrem k vesnici. Musela jsem být opatrná, protože jsem nevěděla jestli útočníci nerozestavěli hlídky. Vojáci s rudými znaky na hrusi už začali umdlévat a temné zrůdy je tlačili čím dál tím víc ke zdi. ALe potom se v čele ocitnul vysoký bojovník s taseným mečem a povzbudil své muže. Ti ,naplněni novým odhodláním, se vrhli na nepřítele dohnali ho k útěku. Tu jsem yvcítila svou příležitost a vrhla se směrem k městu. Byla jsm již jen pár desítek metrů od brány, ale všimlo si mě pár skřetů a hnali se za mnou. Měla jsem ještě v živé paměti únik třem Skaurtům a moje tělo odmítalo poslouchat a já jsem myslela, že se složím tu, uprostřed bitevního pole a nechám se zabít. Ale tu mi vstříc vyběhl onen vysoký bojovník a pomohl mi dosáhnout brány města tím, že pobil skřety, které jsem nestihla zabít. Poslední padnul s šípem mezi očima a já se ohlédla na hradby, kdo vyslal tu mistrovskou ránu. Tam stál vysoký elf a třímal v ruce luk. Chodec mu poslal nahoru děkovné gesto, protože mu právě zachránil život a na mě zakřičel, ať běžím. Vběhla jsem tedy do kamenné pevnosti a opřela se znaveně o zeď. Čekala jsem, až kolem projde ten vysoký bojovník, kterému vděčím za záchranu života. Nakonec šel rychle kolem a bavil se s několika svými pobočníky. Přistoupila jsem k němu a odkašala si,aby si mne všimnul. Obrátil mne svůj znavený zrak a poslal vojáky pryč. "Mé jméno je Inialis!" začala jsme nesměle. "A děkuji ti za záchranu mého života. Cestuji již dlouho Ronelinem a dnes konečně jsem se dostala do Lisienu. Ale vidím, že jsem přišla do bitevní vřavy. Nabízím ti svůj meč a svá kouzla!" řekla jsem a přímo se mu podívala do očí. Měl takový upřímný pohled a mě se moc líbil. Byl vysoký, dobře vypracovaný a měl krásné oči. Jen těžko jsem skryla červeň tváře, když po mě přejel pohledem. Dlouho se rozmýšell, co řekne. |
| |
| Koukal jsem na Inialis.Byla velmi krásná ,ale věděl jsem ,že ted na to není čas. "Mé jméno je Commodus"odpověděl jsem.Děkuji ti za nabídtku.Určitě ji využiji ,ale ted si prosím odpočni.Musíš být unavená ,jestli jdeš tak zdaleka. "Na tady ,je to klíč od mého pokoje.Tam si můžeš nerušeně odpočnout.Kdyby tě nechtěli do mého pokeje pustit tak jim ukaž tento klíč."Elf se na mě otočil a s klidem mi odpověděl Inialis poděkovala a vydala se směrem k mému pokoji.Koukal jsem za ní než mi zmizela z dohledu.Vydal jsem se za Alisenem ,abych mu osobně poděkoval za záchranu života.Našel jsem ho u Naerie kde asi něco důležitého prbírali. "Alisene , děkuji ti za záchranu mého života.Kéž bych měl více takových lučišníků jako jsi ty.""Není zač veliteli ,kdyby jsi zemřel bylo by to tu nelehké ubránit."Koukal jsem z hradeb na našeho nepřítele.Bylo vidět jak šikují své řady na poslední útok.Nepřátelské katapulty se připravovali střelbu na hradby. Jestli ubráníme tenhle útok ,tak je naděje...kdyby ,ale ne tak musíme ustoupit do posledního obraného místa.Pomyslel jsem si.Ohen mezi námi a palisádou už pomalu dohoříval. Až dohasne bude jasné ,že zaútočí. "Vojáci připravte se na tuhý boj!" |
| |
| Šedou oblohu zahalil kouř z bitevního pole a nejen to. Řev válečníků a jejich protivníků se nejspíš nesl na míle daleko, stejně jako skřek zraněných nebo tiché úpění umírajících. Jak už jsem to zaslechla, nepřátelská armáda se blížila, ale ani já jsem nečekala, že se takto brzo dočkám dalšího utrpení, krve a bolesti. Sotva Alisen vstal, tak z úrovní vyvoraného potkana se hned pouštěl do bitvy. Následovala jsem ho. Tehdy bitva samozřejmě ješte nezačala, pouze se obě strany připravovali. Oni na útok a my na obranu. Alisen prohodil pár slov s Commodem. On se s ním rozhodl, že s ním půjde do první linie, kdežto já mám zůstat na hradbách. Co je tohle za drzost? Já že mám zůstat v pozadí? Vrhnu na Alisena nasupený pohled. Tenhle elf je až příliš panovačný. Nicméně nemá cenu se teď hádat a tak se na hradby vydám. I když, jak tak přemýšlím, by bylo nejlepší, kdybych měla po ruce své dva meče. Výborné čepele, zkuté v dílnách velmistrů kovářů v Arevithianu. Ach ano, Arevithian a můj boj s temným pánem Areviasudem. Nikdy na to nezapomenu." Rozeběhnu se do hostince, který už zeje prázdnotou. Muži se jali býti dobrovolní obránci, kdežto ženy a děti se skryli kdesi v podzemí nebo na pokojích. Chamrať jedna...všichni jednou umřeme, tak proč na smrt čekat zavření jak krysy? Uchechtnu se a zanedlouho se vrátím na hradby a zjistím, že bitva už začala. Hordy skřetů se vrhají k naší palisádě a masy vojáků odolávají, snad i získávají nad nimi převahu. Prohlédnu si bojiště a vyberu si pár skřetů. Jejich tupé hlavy v sobě mají toho asi tolik, jako má borůvka pecek, takže není problém se dostat do jejich mysli, kde vidím jen samou touhu po zabíjení a ničení. Ulehčím jim to. Když se mi takhle povede zabít snad padesátka skřetů, utřu si pot z čela a rozhodnu, že je čas se zapojit do bitvy. Vyjdu z brány a prorazím skrz oddíly, který ji střeží a vrhnu se do hlavní bitevní vřavy. Je to strašný zmatek a ihned se mi vybavuje myšlenka, jaký jsem v tom měla binec, když jsem poprvé bojovala v něčem takovém. Tasím své dva, dlouhé, leč tenké a lehké meče a postaví se mi první protivník. Ještě předtím vytáhne svoji zahnutou šavli z padlého vojáka. Poté na mě vycení zuby a s válečným pokřikem provede první výpad. Uskočím stranou a o tvrdou zem si pochroumám nechráněné rameno, ale byl to dobrý tah. Skřetova čepel se zaryla do těl dalšího padlého a nechtíc se tam zasekla. Rychle vstanu a Silou Mysli skřeta odkopnu. Jakoby ho neviditelná síla odhodila, tak to nějak vypadá. Zrůda se se sůpěním zvedne a útočí na mě ručně. Ruka se mu zastaví těsně u mého obličeje a já se jen lehce usměji. Můj protivník byl zparalyzován. První rána...meč protíná bříšní dutinu. Moje obnažená kolena zalije horká krev. Druha rána...druhý meč. Opět do břicha. To se začíná otvírat a skřet nelidsky zavyje bolestí. Nato zruším paralýzu a on se svíjí v bolestech. Padne na kolena a já mu, již vyjmuté meče, přikládám křižem k hlavě. Semknu dohromady... Je mrtev a moje malé upíří instinkty ochutnávají jeho krev, která již patří mě. Ano. Mírumilovné opojení, jenž mě po celou dobu boje ovládalo je pryč. Toužím po další krvi, po dalším utrpení. Ano, jsem zrůda, stejně jako oni, jenže narozdíl od nich stojím na straně dobra. Další umírání, další krev. Když nepřátelské jednotky zavelí k ústupu, vyberu si jednoho ze skřetů a ovládnu ho pomocí mysli. Musím se plně soustředit a proto ho plně ovládnu, až když stojíme bezpečně za hradbami a odpočíváme. Skřet utíká společně s ostatníma na svoji stranu. Zastaví se za svojí palisádou u jednoho z katapultů, jenž je plně funkční a stále metá kameny na hradby před sebou. Zplozenci temnot spolu mluví nesrozumitelným jazykem, ale moje oběť má jasno. Prohlížím se skrz něj okolí. Okolo katapultu je vůz s dalším kamením a kousek od toho sud s dehtem. To bude moje příležitost. Moje oběť sud převrhne a dokutálí ho ke katapultu. Obsluha obléhacího stroje jen nechápavě na svého druha hledí a než si všimnou, že popadá jednu z loučí, vrhá ji do sudu a ten pak odkopává ke katapultu, je už pozdě. Katapult, stejně jako jeho obsluha, vzplanou jako sušené obilí na podzim. O vteřinu později přijde i moje oběť o život. Rozdrtí ho kyj. Trhnutím sebou škubnu a zjistím, že u mě stojí Alisen. |
| |
| Blízko města Šel jsem ještě několik hodin, než se začalo stmívat. Věděl jsem, že už jsem ušel mnoho kilometrů a že jsem se musel dostat hodně k tomu městu, ke kterému jsem se vydal. Nikdy jsem ho neviděl, asi kvůli kopci, který jsem měl ve výhledu. Vyšel jsem na ten kopec, spatřil jsem město, bylo obklíčeno nepřátelskými vojsky. Tohle je špatné myslím, že se budu muset do města asi probojovat. Ale jak to udělám? Asi budu muset použít ty druhý šípy. Odhrnu kousek svůj plášť a odhalí se druhé pouzdro se šípy. Šípy na první pohled vypadají stejně jako běžné šípy, ale když šípy vytáhnu a odhalí se hrot šípu, je jasné, že šípy jsou mnohem lepší. Hrot je mnohem delší než u běžných šípů. Je tenký a stočený, každý kdo si ho prohlídne je jasné, že se šíp při letu točí kolem své osy. Tím šíp získá obrovskou průbojnou sílu. Po dopadu neudělá velikou díru, ale díky tomu že je hrot stočený tak to funguje jako vrták a je schopný prostřelit plátovou zbroj dvou mužů utíkajících za sebou a do třetího se zabodnout. Vytáhnu 4 šípy, 2 zapíchnu do země, 1 si dám do pusy a poslední si nachystám ke střelbě. V cestě mi stojí 6 skřetů, kterým se nemám šanci vyhnout. 4 stojí tak že to vypadá, že si spolu povídají, jsou vždycky 2 v zákrytu a 2 co zbyli, stáli o kus dál viditelně je něco zaujalo u města. Zamířím prvně na ty 2 dvojice, které jsou v zákrytu. Netrvá mi dlouho, než přesně zamířím, během chvíle vypustím 2 šípy, ten co jsem měl v puse. Šípy proletí pře 4 skřety, jak kdyby tam vůbec nebyli a zabodnout do městské brány za nimi. Na nic nečekám a ihned šahám na 2 zbývající šípy a střílím na 2 zbývající skřety. Oba dva se trefí a zabodnou se vedle těch první dvou. Síla všech dopadů je taková že hroty šípů jsou celé za bránou a je možné je vytáhnout ze strany města. Na nic nečekám a rozběhnu se směrem k městu. A přitom doufám že mi někdo otevře, jelikož ostatní skřeti si mého počínání všimnuli a vydali se za mnou. |
| |
| Náhle voják hlásí ,že se blíží k bráně další muž.Nahlédnu z hradeb a vidím ,jak se muž blíží k bráně a za ním deset skřetů. "Rychle otevřete bránu!"zakřičím na vojáky u brány. "Lučišníci na hradby!"Lučišníci vyběhnou na hradby a připraví se ke střelbě.Těsně u brány lučišníci vystřelí své šípy a zabijí útočníky.Muž proběhne do pevnosti a za ním se zavře brána.Sejdu dolů, abych zjistil co to je za muže.Když příjdu k němu zjistím ,že je to elf. "Měl si štěstí ,že jsi se sem dostal a zároveň velkou smůlu."Elf se na mě podívá a řekne "Jmenuji se Fanir.A jsem rád ,že si mě jsem pustil.Nabízím ti své služby , jsetli je teda chceš."S klidem se na něj podívám a odpovím "Já jsem Commodus.Děkuji ti za tvou nabídku ,určitě ji využiji."Otočím se a vrátím se na hradbu. |
| |
| "Děkuji, Commode, že jsi mi poskytnul své vlastní pohodlí. Jen se trochu opláchnu a připravým zbraně a připojím se k vám!" řeknu tiše a usměji se na velitele. Vidím, jak pod mým úsměvem Commodova duše taje a já se pomocí kouzla mohu podívat do jeho mysli. "Tento člověk toho má hodně za sebou!" pomyslím si a vydám se směrem, který mi velitel ukázal. Když dojdu do jeho pokoje, stráže mě bez komentáře pouští dál a já za sebou zamykám dveře. "Kdo ví, jak dlouho vojáci neviděly tělo pořádné ženy a mohlo by se mi tady ještě něco stát..něco...nemilého!" myslím si v duchu a skoro se s té představy rozesměji. Kdo by si na mne mohl troufnout, když mám nejn po ruce zbraň, ale navíc také mocná kouzla. Svléknu si všechno kovové brnění a stojím uprostřed pokoje jen v krátké sukýnce, která nezakrývá skoro nic a v kožené podprsence, která má spíše dekorativní účel. Opláchnu si mé namožené a zaprášené tělo a pořádně si naolejuji brnění. Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji a tu uvidím Commodův šátek. Vezmu si ho a jemně ho pohladím. Strčím si ho za brnění a vydám se zpět na kamennou zeď. Palisáda již uhasla a řady temných vojáků se začali formovat do nového útoku. Za nimi bylo vidět balisty, obranné věže a katapulty. Vpředu kráčely smrtonosné oddíly slkalních Obrů s obrovkými palicemi a kladivy. Polkla jsem a rukou nahmatala šátek, který mne hřál na hrudi. Stal se mým talismanem. |
| |
| Koukal jsem z hradby na plno temných nepřátel, jak připravují vše ,aby nás zničili.Přitom jsem pevně držel svůj meč za pasem. Bohové, dejte mi sílu, abych nezklamal své muže a lidé, kteří mi věří.pomyslím si.Někteří skalní obři se pohybují blízko svých katapultů.Ostatní nesou obří kameny.Skřeti se žebříky jsou vyrovnaní v řadě před katapulty.Tu se objeví velký obr, který bude nejspíš velitelem ,protože mají všichni před ním respekt. "Vojáci! Kdo ted pobije nejvíc našich nepřátel, tak má u mě sud nejlepší medoviny!"Vojáci se na mě pousmějí a jsou ve střehu.Alisen,Fanir,Naeria a Inialis jsou připraveni na největší bitvu, která nás měla čekat.Najednou začalo vycházet slunce.Sluneční svit odhalil spoustu mrtvých.Nepřítel spustil válečný pokřik a katapulty spustily střelbu. |
| |
| Město Když utíkám do města, rozběhne se za mou asi další 10 skřetů. Vím, že pokud zastavím tak budu mít problémy. Utíkám nic se neděje, rychle se otočím, zamířím. Ale než stihnu vystřelit jsou na hradbách, lukostřelci a kryjí můj ústup do města. Rychle se zvednu a doběhnu do města tam už stojí muž, který dal rozkaz lukostřelcům k palbě. Zcela automaticky ( spíše ze slušnosti ) se muži představím a nabídnu mu svoje služby, vůbec nečekám že je příjme, nikdy je po mě nikdy nikdo nechtěl. Proto když je příjme tak mě to opravdu zarazí. Co budu teďka dělat? Člověk mu je nabídne spíše ze slušnosti a takhle to skončí, teď abych hnil v tomhle městě. Já jsem chtěl za úsvitu odejít a to stejně jak jsem přišel. Když se z toho šoku vzpamatuji tak si dojdu k městské bráně, kde mám zabodnuté svoje 4 speciální šípy. Opatrně je vytáhnu, abych je nepoškodil, vím, že už nemůžu couvnout. Jediné co můžu dělat je obhlédnou situaci a připravit se na boj. Projdu se městem abych se uklidnil ze šoku a vrátím se zpět na hradby, nesleduji kdo je na hradbách. Kdybych si asi všimnul té dívky z odpoledne tak bych ji trochu hodně vynadal že ani nepoděkovala. Sleduji spíše co se na nás chystá venku Bude to těžký boj. Musím šetřit šípy a co vystřel tak to musí být padlí. Bude to těžké ale né nemožné. Soustřeď se pouze na šíp a nic jiného, i když hodilo by se jednoduše trefit jejich velitele a bylo by po boji. Vezmu do ruky svůj luk a připravím se na střelbu, když ale Commodus řekne, že ten s nejvíce zabitými dostane soudek nejlepší medoviny tak zcela nezaujatě řeknu Myslím, že mi ho můžeš dát hnedka a ušetříme čas. Můj výraz je vážný, vůbec to nevypadá, že bych si dělal srandu |
| |
| Když jsem přehlédla širý kraj kolem Citarei, viděla jsem jen nepřátelské obludné bojovníky. Stovky řad pochodovaly proti náma v těsném závěsu za nimi byly katapulty. Velký obr, který velí celé této armádě, se zastaví a pozvedne svou válečnou sekeru. Krátce promluví na své vojáky a poté s nenávistným výrazem ve tváři začne zběsile utíkat k hrsdbám, následován svými vojáky. Polkla jsem na prázdno a ještě pevněji jsem sevřela svůj meč. Vidím, že Commodus již dal rozkaz lučištníkům, aby zahájily palbu, ale obr běží stále dál, jako by se mu šípy nějakým zázrakem vyhýbaly. Ale ostatní zrůdy již padají na zem a jejich temná krev se rozlévá po celé pláni. Po chvíli spustí i jejich katapulty. Mnoho střel vesnici přeletí, ale mnohé se zakousnou do jejích kamenných zdí a pomalu ji drtí na prach. Skřeti neustále napřimují své žebříky a snaží se dosta na hradby. Rozčileně čekám, kdy dá Commodus rozkaz k otevření boční skryté brány, které si útočníci ještě nevšimly a vrhne se na ně. ALe nejdřív je třeba zničit katapulty. Dívám se na tu obrovskou masu nepřátel a každou chvíli část jejich řad ochabne a padne k zemi. Napravo ode mne stojí elf a nějaká tajemná dívka a soustředěně systematicky vrhají zaklínadla na nepřátele pod nimi. Zhluboka jsem se nadechla a vyslala paprsek proti skupině obřích Skaurtů. Když na ně paprsek dopadl, zvědavě se podívaly vzhůru a v tu chvíli se z paprsku stala obří koule, která okamžitě vybuchla a rozmetala celou velkou skupinu na kusy. Elf se na mě podíval a nepatrně sklonil hlavu. Byla jsem velmi potěšená, protože jsem věděla, že vše, co kdy budu umět, pochází od těchto mistrných zaklínačů. A tak to šlo dalších pár hodin. Řady zrůd již prořídly, ale stále měly převahu. "Musíme podniknout protiútok!" blesklo mi hlavou a vydala jsem se najít Commoda. "Můj pane!" sklonila jsme na okamžik hlavu. "Musíme jim vpadnout do čela, jinak za chvíli opevnění padne! Stále mají dost katapultů!" řekla jsem rychle a Commodus se zamyslel. Potom vydal ostré rozkazy a všichni pěšáci se začali scházet u boční brány. Všichni jsme teď čekali. Stála jsem jen kousek od Commoda a po mém boku se postavila ona tajemná dívka a oba mladí elfové. Jednoho jsem poznala okamžitě Byl to ten elf, jenž mi pomohl proti Skaurtům a jemuž jsem tak rychle zmizela. Konečně nastal okamžik, kdy dva vojáci uvolnily bránu a ta se bleskurychle otevřela. Vyřítily jsme se z ní a hned jsem začali útočit na bok překvapených Egidisových vojů. Rychle se však sformovaly a začali nás tlačit. My jsme se však nedaly a zdálo se, jako by muži zarostli nohama do země, protže se nepohnuly ani o píď. Potom formace povolila a já, z levé strany chráněna Commodem a z druhé strany elfem, jehož jsem nikdy neviděla. Měl husté černé vlasy a oči mu planuly odhodláním. Ihned se na mě nalepilo několik obludných skřetů asnažily se mě rychle zbavit. ALe rychle jsem ťala mečem a jeden skřet se válel v prachu s proříznutým hrdlem. Druhého odmrštila moje silná magie, ale třetího jsem už neviděla umírat. Commodus dokončil tuto práci za mne. Neměla jsme absolutně přehled kde je kdo nebo kde je pevnost. Vš se mi slilo do jedné barvy a já jsem začala umdlévat. Ani jsem nepostřehla obří kus ostré skály, který se řítil zkatapultu přímo na mě. Než jsem stačila cokoli udělat, Commodus na mě skočil a srazl mě k zemi mimo dosah smrtící rány. Ale nestihl se již přesunout pryč a skála ho srazila k zemi. Vojáci, vida že padl jejich velitel, se začali bít o to usilovněji a několik vojáků ho odnášelo za hradby do bezpečí. Bitva trvala několik dlouhých hodin a po ní bylo prostranství před opevněním pokryto mrtvými a raněnými těly zrůd i vojáků. Ti přeživší procházeli stále kolem a dobíjely raněné nepřátele, ale vojáky odnášely do opevnění. Začala jsem tedy pátrat po Commodovi. Ale u dveří jeho pokoje byla stráž a sdělila mi, že jsou u něj jakýsi Alisen a Naeria. Vyšla jsem tedy u jeho domu a šla do hostince, kde byl kupodivu jeden pokoj volný. Svléhla sjem ze seb promačkané a zkrvavené brnění a k smrti vyčerpaná jsem padla do postele. |
| |
| Začalo odstřelování vesnice a mnoho vojáků začalo masivní útok.Lučišníkům jsem dal jasný pokyn "Střílejte jak chcete,hlavně se trefte!"lučišníci začali salvou na útočníky.Vojáci se ,ale přece jenom dostali k hradbám se svými velkými žebříky.Začal boj na hlavním můstku.Inialis sráží skřeta dolů z můstku.Bráním se svým mečem, rozsekávaje útočníky, kteří se snaží získat přístup na hradby.I elfové se činili.Alisen střílí ze svého luku a skřeti padjí ze zdi dolů.Naeria se svými kouzly ničí jednoho útočníka za druhým.Fanir mezitím vystřeluje zvláštní šípy které prostřelují nepřátele.Takhle to de dál už celé hodiny. Najednou ke mě přiběhne Inialis a říká: "Musíme jim vpadnout do čela, jinak za chvíli opevnění padne! Stále mají dost katapultů!" zamyslel jsem se.Ano má pravdu. S katapultami opravdu musíme něco udělat.přiběhnu k vojákovi. "Rychle se začněte shromaždovat u boční brány.Provedem proti útok!"voják přikývne a začne shromaždovat muže.Během pár minut jsme připraveni u boční brány.Vyběhneme ven a začnem s útokem.Vojsko nejprve bylo zaskořeno ale po chvíli se do nás pustí plnou silou.Všichni bojují z plných sil ale nepřátel je mnoho.Zahlédnu Inialis jak se statečně probíjí nepřáteli.V tom zahlédnu jak na ní míří katapult s obrovskou skálou.Rychle se k ní rozeběhnu a v poslední chvíli ji odstrčim z dostřelu rány.Ale rána mě zasáhla a já upadl do bezvědomí.... |
| |
| Byla jsem v polosnění už pár dní a všechny sny se mi slily v jeden jediný. Ale pamatuji si několik hlavních postav. Jen musím ještě hlouběji proniknout do mé mysli a povolat zpět mé útržky snů. Sny se začínají vracet... "Naeia....jen její slabé oslovení mé mysli mne uvrhlo do hlubokého stavu vyčerpanosti, takže je mnohem silnější než my všichni dohromady. Mystička z krví promísenou mnoha národy a rasami. Do své minulosti mne však nepustila.... "Commodus....má ve své minulosti něco velmi zvláštního. Jakoby byl královské krve, ale něco se pak stalo a ...potom se mi jeho myšlenky rozutekly jako rybky ve vodě... "Inialis....nese určité důležité poselství a je velmi důležitá pro přežití několika tisíc lidí...čas ukáže co nebo kdo ji pověřil nějakým úkolem.. "Fanir.....tento elf je úplně obyčejný a nevypadá to, že by si hrál na hrdinu...život ho naučil si krýt záda a každému nevěřit...má čistou duši a je vidět, že chová čistou lásku k Inialis.... "Tanis....nevim kde se tu vzal, ale je v největším soužení, jaké mohl za celý svůj život zažít....je stižen strašným prokletím a potřebuje naši pomoc.... Znaveně jsem si otřela zpocené čelo a pomalu vstala. Venku byl překvapivý klid a všichni vojáci i vesničané byli naprosto bezstarostní. Došla jsem až na kamennou hradbu a málem jsem vykřikla. Celá obytná část vesnice byla zadupána do země a pokryta mrtvolami zrůd, které jsem již ve svém životě potkala. "Co se tu stalo?!" pomyslela jsem si zoufale. V tu chvíli jsem uviděla Alisena, jak míří k jednomu kamennému domu, před kterým hlídkují stráže. Z úst mi vyšel výkřik a Alisen se zprudka otočil. Když mne zahlédl, jeho výraz tváře zjemněl a on rychle přiběhl a já se mu zhroutila do náručí. "Co se tu stalo, Alisene?" vzlykala jsem zoufale. "Nic, Loriamon, nic!" řekl Alisen jemným, tlumeným hlasem. "Egidisova vojska přitáhla, ale já společně s mými novými přáteli a armádou, jsme je pobily." "Není mezi tvými přáteli jeden mlčenlivý elf, vysoký vojevůdce, tajemná mystička a lidská bojovnice?" zeptala jsem se a vzpomněla jsem si na své vidění. "Ano, jsou to oni!" řekne vážně Alisen a zkoumavě se na mne podívá. "Měla jsi opět zjevení?" zeptal se mne nakonec. "Ano, měla, ale ta tajemná síla mne opět zachránila." řekla jsem klidně a postřehla lehký náznak bolesti. "Jsem rád, že jsi vpořádku. Jdi nyní do velkého sálu, kde se musíme poradit s ostatnímy. Víš přece, co musíme udělat?!" zeptal se mě a já lehce přikývla. Otočil se a zmizel mi z dohledu. |
| |
 | soukromá zpráva od Tanis pro Poprvé , po dlouhé době , jsem uslyšel zvuk lesního zvířete. Zní to tu jako u mně doma , i když u nás je daleko víc lesní zvěře. Tady to spíš vypadá , že zvířata před někým utíkají. Zamyslím se nad letícím orlovi , který prolétl vysoko nad mojí hlavou a mířil ven z lesa. Právě procházím malou vyšlapanou cestou , která vede hustém lesem , když nanejde doba mého prokletí. Ale ne , proč zrovna teďka ,vždyť jsem mněl mýt ještě čas.. Ihned to poznám podle zvláštního instinktu a pocitu proměny , na který jsem si už zvykl. Prokletí při němž se moje tělo promění v temný přízrak ale vědomí mam stále svoje. Postupně se my začne kůže měnit na tmavě černou a pár žil mam zvýrazněnou světle zlatou barvou. Oblečení, které jsem mněl na sobě , se proměnilo semnou a kdykoli kdy se měním zpátky ,jsem zas oblečený. Dokonce i zbraně se promění semnou ale naštěstí jako přízrak získávám i jiné schopnosti. Jako přízrak jsem několikrát silnější , hbitější a rychlejší. Při trochu štěstí se dokážu vyhnout několika sekům meče nebo vyskočit o několik metru nahoru než normalní elf či člověk. Má to ale i své protistránky , například jsme o hodně agresivnější než normalní půlelf. Jsem hodně nápadný , ve všech rasách vyřazuju strach a možní nebezpečí , který chtějí většinou ihned zlikvidovat. Naštěstí proměna v temný přízrak přichází většinou v noci nebo když jsem v neobydlených místech. Parkrát jsem se proměnil i v něčí přítomnosti ale dopadlo to tak , že zděšením utekli nebo na mně zautočily. Musím se někam ukrýt , než se tu někdo objeví a vyvolá další problémy. Jakmile je proměna úplná , zalezu hloubějš do lesa a pokračuju v cestě. |
| |
| Tanis Poprvé , po dlouhé době , jsem uslyšel zvuk lesního zvířete. Zní to tu jako u mně doma , i když u nás je daleko víc lesní zvěře. Tady to spíš vypadá , že zvířata před někým utíkají. Zamyslím se nad letícím orlem , který prolétl vysoko nad mojí hlavou a mířil ven z lesa. Právě procházím malou vyšlapanou cestou , která vede hustém lesem , když nadejde doba mého prokletí. Ale ne , proč zrovna teď, vždyť jsem měl mít ještě čas.. Ihned to poznám podle zvláštního instinktu a pocitu proměny , na který jsem si už zvykl. Prokletí při němž se moje tělo promění v temný přízrak ale vědomí mám stále své. Postupně se mi začne kůže měnit na tmavě černou a pár žil mám zvýrazněnou světle zlatou barvou. Oblečení, které jsem měl na sobě , se proměnilo se mnou a kdykoli kdy se měním zpátky ,jsem zase oblečený. Dokonce i zbraně se promění se mnou ale naštěstí jako přízrak získávám i jiné schopnosti. Jako přízrak jsem několikrát silnější , hbitější a rychlejší. Při trochu štěstí se dokážu vyhnout několika sekům meče nebo vyskočit o několik metrů nahoru než normální elf či člověk. Má to ale i své temné stránky , například jsme o hodně agresivnější než normální půlelfové. Jsem hodně nápadný , u všech ras vyzařuju strach a možné nebezpečí , chtějí mě tedy většinou ihned zlikvidovat. Naštěstí proměna v temný přízrak přichází většinou v noci nebo když jsem v neobydlených místech. Parkrát jsem se proměnil i v něčí přítomnosti ale dopadlo to tak , že zděšením utekli nebo na mně zautočily. Musím se někam ukrýt , než se tu někdo objeví a vyvolá další problémy. Jakmile je proměna úplná , zalezu hlouběji do lesa a pokračuju v cestě. |
| |
| Když se nepřátelé stáhly do tábora, zaplavila mne nesmírná vlna úlevy. Ale bylo mi jasné, že zanedlouho zaútočí znovu. A moje předpověď se splnila. Ani ne za pů hodiny se začala v dáli znovu zvedat mračna prachu a objevily se řady temných bojovníků. Za nimi jely katapulty a ty začali ihned střílet, jakmile se dostaly do blízkosti opevnění. Nejdřív jsme útočily jen z hradeb a vypadalo to, že naše strategie vychází, protože nepřátel ubývalo, i když jich bylo stále dost na to, aby nás mohli rozdrtit na kusy. Potom ale Commodus dal rozkaz k protiútoku. "Co si o sobě ten pošetilec myslí??!!" říkal jsem si v duchu, když se šel zařadit do první linie k skryté bráně. Na jedné straně byl Commodus a z druhé strany se na mne dívala asi dvacetiletá dívka, která byla velmi přitažlivá. Když došlo ke střetu obou armád, bylo mi jasné, že Commodus tentokrát udělal chybu, protože zrůdy nás opět začaly zatlačovat ke zdi. Pootm velitel padl, když zachraňoval dívku před padajícím kamením z katapultům a stal se zázrak. Vojáci roztrpčení ztrátou velitele se vrhli na nepřítele a zuřivě do něj sekali ze všech stran. Já jsem popadl bezvládné tělo Commoda a odnesl jsem ho k bráně, kde si ho vyzvedla posádka opevnění a odnesla ho do jeho pokojů. Bitva poté dostala rychlý spád a o dvě hodiny později se již po pláni pohybovali jen hlídky vojáků a dobíjely raněné zrůdy. Rychle jsem šel za Commodem a jeho zranění byla opravdu vážná. Měl rozdrcená žebra a v levém boku mu stále vězel kus skály. Ztratil mnoho krve a mělce dýchal. Nevnímal nic jelikož byl v bezvědomí. "Tohle sám nezvládnu!" řekl jsem si a šel jsem vyhledat Naeriu. Byla zrovna zaměstnaná obvazováním ran raněných vojáků. "Rychle Naerio! Pospěš se mnou ke Commodovi. Je těžce raněn a já sám ho nedokážu vyléčit." řekl jsem naléhavě a Naeria ihned zanechala práce a spěchala přede mnou k domku velitele. Já jsem kráčel za ní a tu jsem potkal Loriamon. Rozbušilo se mi srdce a ona se mi vrhla plačky do náruče. Přál jsem si, aby tento okamžik trval déle, ale to co říkala, mne znepokojilo. Měla velmi silné vidění a viděla postavy, které by se mohli možná stát Doriely. Všechny jsem už znal až na nějakého Tanise, který prý co nevidět dorazí do naší vesnice. Poslal jsem ji, aby povolala ostatní, které viděla ve svém vidění do velkého sálu a počkala na nás. Když jsem dorazil k veliteli, Naeria už vekou část jeho zranění vyléčila, ale Commodus se stále neprobudil. Upoutal mne podivný přívěsek, který měl kolem krku. Byl to červený kámen s malým zlatým drakem uvnitř. Už jsem někdy tento přívěsek viděl, ale nemohu si vzpomenout kde. Chtěl jsem ho zdvihnout, ale byl překvapivě těžký a ani jsem s ním nepohnul. Byl nabit velmi silnou magií, která mi nedovolovala se ani prsty k němu přiblížit. Pomalu jsem vyšel z kamenného domku, stále zamyšlen, a tu na me začalo pár vojáků zběsile volat a ukazovat k lesu. Tam jsem zahlédl osamocenou postavu, která vypadala velmi zrůdně. Byla vysoká asi jako troll a měla velmi vypracované svaly. Černou kůži křižovalo pár žil, zvýrazněných zlatou barvou. Do obličeje si postava stáhla kápi, takže z temnoty kápě žhnuly dvě rudé oči. Pokročil jsem k bráně a vykřikl, aby mě neznámý zjev slyšel: "Kdo jsi, záhadný tvore?! Pokud sloužíš samotnému Egidisovy, tak raději odejsi. Pokud ne, tak se prozatím nepřibližuj, dokud si tě nevyzkoušíme!". Postava zůstala stát na prahu lesa. |
| |
| SEN Najednou jsem se objevil na pláních u mého rodného města Imperial City.Byl to ten okamžik, kdy mělo dojít k bitvě, kterou jsme měli velice tvrdě prohrát.Viděl jsem císaře Uriela Septima, jak vede vojsko do bitvy.Viděl jsem generály, jak ho následují až na smrt.Bitva byla velice krutá, zrůdy nebrali žádné zajatce.Najednou ke mně přiběhl jeden generál.Byl to Commodus. "Vaše výsosti.Musíme jít nemáme čas!"vyděšeným výrazem jsem na něj pohlédl "Kde je můj otec?!"voják se na mě jenom se smutným výrazem otočil "Můj pane váš otec je mrtev...je mi to moc líto..." "Ne.Ne!....to nemůže být pravda...." V tu chvíli k nám přiběhl posel ,že se vojáci probíjejí dovnitř.Commodus mě poslal tajnou chodbou z města, sám zůstal bránit město.Když za mnou zavíral dveře, tak ho propíchl skřet...... Rychle jsem se probudil a zvolal: "Commode!"....... |
| |
| Musel jsem jít vyhledat Naeriu, protože jen ona mohla neznámého návštěvníka prověřit. Když jsem dorazil k lůžku raněného, Commodus byl pokryt potem a házel sebou. Nejspíš zažíval nějakou noční můru. I když jsem nechtěl, nahlédnul jsem mu do mysli a to co jsem tam spatřil, mnou naprosto otřáslo... "Velitel tedy nebyl Commodus, ale byl to Martin Septim - následovník vládnoucího rodu Septimů a držitel Dračího amuletu, který mu dává právo ovládnout zlatého Královského draka Olwina!!!" blesklo mi hlavou. On se vydával za svého padlého genrála. Ale proč? Chtěl snad odčinit své selhání tam daleko u Imperial City? Musím se to dozvědět. Odešel jsem s Naeriou na hradby a nikomu jsem se ani slovem nezmínil o Commodovi - vlastně Martinovi Septimovi. Naeria zrovna začala zkoumat mysl naznámé zrůdy, která stála u lesa s pohledem upřeným na nás. |
| |
| Na kraji lesa Neustále se držím poblíž vyšlapané cestičky a doufám že dojdu do nějaké vesnice , kde bych se mohl ukrýt. I když jsem znetvořený prokletím , stále musím jíst i pít jako půlelf a v lese nic k potravě neseženu. Lesem jsem šel minimálně půl dne a pomalu jsem začal doufat že se k civilizaci už nedostanu ale naštěstí jsem ucítil nějaký pach , který jsem ihned poznal. Byl to puch zdechliny, který se rozléhá po celém kraji . Asi se tu někde odehrával nějaký velký boj." Během několika minut dojdu na kraj lesa , odkud jde vidět na nějaké město nebo vesnici , obklopeno plno mrtvol. Podívám se k jedné blíž a ihned poznám , že se jedná o nějaká druh nemrtvého. Než se stačím zvednout a trochu se zorientovat , objeví se blízko mně skupinka vojáku. Skvělý , budou zase problémy. Jeden z nich promluví výhružným hlasem , i když jim zjevně naháním hrůzu. "Žádnému Egidisovy nepatřím , jsem svobodný a nikdo nade mnou nemá žádnou moc." Při pomyšlení že bych mněl někomu patřit se my dělá špatně. Nikdy bych se nenechal někým ovládat a už vůbec ne k něčemu takovému. Rozhlídnu se po mrtvolách a pak zpátky na elfa , který mně oslovil. "Hledám pouze nějakou vesnici nebo hospodu , kde bych se mohl v klidu najíst a odpočinout." Pronesu už klidnějším hlasem a čekám jestli my někdo z nich odpoví. Nevyzkoušíme ?? Žádný zkoušky dělat nebudu." |
| |
| Krev teče proudem, maso se hroutí a smrtelné křeky proudí do mých uší jako jed do těla. Ale já si to vychutnávám. Všechen ten křupot kostí, způsobené Silou Mysli, je jak líbezná hymna. Hymna každého mystika, který je proklet sám sebou a svým osudem. Když započala další vlna útoku, odplivla jsem si a sundala si róbu, neboť se mi při šermířském souboji velmi pletla. Jelikož to byl vlastně kus hadru, nijak jsem toho nelitovala. Pod róbou jsem vlastně další oblečení měla...hruď z tepané černé kůže, která se od pasu táhla do kratší sukně, ta sahala těsně nad kolena. Rukavice jsem měla už dříve, pochopitelně, a nad nimi chrániče zápěstí, ty byly z tvrdé oceli. Zbytek snad nemusím popisovat, navíc by to bylo zbytečné, nejsem žádná princezna, abych si při bitvě dělala starosti kvůli roztřepeným vlasům a zlomenému nehtu. Kdepak. Oba dva meče žízní po krvi a blíží se další vlna nepřátel. Commodus zavelel protiútok. Společně se s vojáky jsem se vrhla do bitevní vřavy. Bohužel, jeden vedle mě se nejspíš podíval na poslední chvíli tam kam neměl a poslední co v životě spatřil, byl můj výstřih. Když zemřít, tak blaze. pomyslím si a setnu nejbližšímu skřetovi hlavu. Bojovou situaci mi neusnadňuje kameny z létajících katapultů, ale nemám teď zrovna čas, abych zas někoho ovládla. A je tu další útočník. V ruce drží sekeru s dvojitým ostřím a sám vypadá velice nebezpečně. Sekne, ale já rychle uskočím stranou. Váha sekyry skřeta přemůže a jedno z ostří skončí v zemi. Soustředím se rychle na topůrko a přelomím jej. Skřet se nedá, má očividně rychlé reakce a moje soustředění nevyprchá jen tak. Dostanu zkrátka zbytkem topůrka do hlavy. Vykřiknu překvapením a zhroutím se na zem na kolena. Dostanu silný kopanec do břicha a překulím se na záda. Ale už jsem připravená. Jelikož mi jeden meč zůstal v ruce, vrhnu ho po skřetovi. Čepel šla přímo a oddělila levou paži skřetovi od těla. Zrůda na mě překvapeně zírá, ale očividně ji to nějak nerozhodilo. Potíž je v tom, že já už nemám zbraň a tak nastavím směrem ke skřetovi dva prsty. Jakoby jej někdo neznámý kopl do břicha a skřet zavrávorá. Nedám mu šanci, ani náhodou. Skřet totiž náhle křičí a tiskne si krk. Mezi prsty mu protéká rudá krev. Najednou křik utichne a hlava skřetovi dopadne na zem. Ale bohužel jsem zase stihla jen jednoho protivníka, protože zničehonic jeden z kamenů, vypuštěný z katapultu, prorazí městskou zeď a já ucítím bolest. Bolest někoho jiného. Bolest Commoda, kterého se zmocnila temnota. A vojáci, kteří sice nemají mé schopnosti, to viděli. Viděli padnout svého velitele a proto se pouštějí ještě do silnějšího protiútoku. Boj je tak zuřívý, že chytnu sečnou ránu čepelí do lokte a proto se odbelhám zpět za hradby, kde ránu zacelím pomocí Síly Mysli. Jde to velmi obtížně, neboť v léčení nejsem moc školená. Poté pomáhám uzdravovat zraněné vojáky. Když se přede mnou zjeví Alisen, poprosí mě, abych šla s ním, čímž mu vyhovím. |
| |
| Po probuzení jsem zjistil ,že už nejsem zraněný ,ale naprosto vyléčený.Nasadil jsem si zbroj a sáhl po meči.Vyšel jsem z pokoje ,kde čekala stráž a udiveným pohledem se na mě dívá. "Pane ,jste v pořádku?"zeptal se mě ostýchavě voják. "Naprosto vojáku ,sice se mi ještě trochu motá hlava ,ale nic hrozného."voják přikývl a říká "Pane ,nepřátelské vojsko bylo poraženo ,ale před branami města stojí nějaký cizinec a nevypadá zrovna hezky."Přikývnu vojákovi a vyrazím na hradby.Na hradbách byl už Alisen a mluvil s neznámým stvořením. "Přišel jsem o něco?"zeptám se klidně elfa.Elf se na mě podívá nedůvěřivým výrazem a povídá: "Ne.O nic zajímavého jsi nepřišel.Toto stvoření prý nepatří temnému pánu Egidosovi.Jen se tu chce najíst a napít."Dlouho se rozmýšlím a nakonec řeknu elfovi: "Je to na tobě.Jestli mu věříš ,tak ho sem pust.Jestli ne ,tak udělej to ,co uznáš za vhodné.Já půjdu do velké síně."Otočil jsem se a vydal se směrem k velké síni.Cestou jsem navštívil raněné vojáky a povzbudil je.Nakonec jsem došel k velké síni ,otevřel dveře a spatřil pár postav uvnitř. |
| |
| Alisen mě zavede ke zraněnému Commodovi. Je na tom celkem dobře, až na to, že vypadá jak zmačkaný pergamen a notnou chvíli mi trvá, než najdu jeho hlavu, ale jak jsem zjistila, má ji stále na krku, což je dobře, protože venku bude nejspíš pršet a hlava se bude hodit - každému. ,,Nemám moc zkušenosti s léčením." řeknu a snažím se zahojit alespoň modřinu velikosti melounu. Moc se mi to nepovede. Modřina se sice zmenšila, ale ještě víc zmodrala. Asi bych mu měla sval pořádně narovnat a ne ho léčit." pomyslím si, ale to už mě někdo chytne za paži. Hlavou mi v obranném afektu projede vlna negativní energie a toho, kdo mě popadl, mysticky odstrčím. Alisen se na mě podívá dotčeně a tak zvednu ruku k omluvnému gestu. Cestou mi vysvětlil, že ho vojáci zničehonic na něco upozornili. Poblíž lesa u hradeb stojí záhadná postava, jakýsi netvor. Proto Alisen zašel za mnou, abych mu prohlédla mysl. ,,A proč ho nemůžu zabít rovnou? Prohledáváním mysli bude příliš trpět a já jsem milosrdná." usměji se na Alisena a ten mi úsměv oplatí. Samozřejmě pochopil, že jsem si dělala legraci. Ale pak náhle zvážní, když mě vyvede před bránu. Hlavní bitka se chýlí ke konci a jak se zdá, opět se karta obrátila na naši stranu. A v tom ji spatřím. Tahle ,,obluda" vypadá ještě dobře, jak ji tak pozoruji. Rozhodnu se ale trochu porušit pravidla, které mi Alisen vysvětlil a doporučil a netvorovu mysl prozkoumám jen zřídka. Vyzařuje z něj klid...ale nemůžu to popsat přímo. Nejspíš bojuje pro dobro, ale může se snad dát i na zlo. Z toho vyplývá, že je neutrální. A je proklet. Většího obsahu mysli se nechci dotýkat a proto na tvora promluvím svým hlasem. ,,Mé jméno je Naeria, cizinče. Oslovuji tě cizinče, neboť tě nechci jinak nazývat i přesto, že i já jsem v této zemi host. Jak vidíš, zrovna tu probíhá boj a velmi těžký boj. Chceš - li, přidej se k nám, ale přidáš - li se k našemu nepříteli, utkáme se spolu na bojišti. Vím, že se k nikomu ale přidat nechceš, tak chvíli počkej a já se poradím zde se svým přítelem." domluvím a obrátím se na Alisena. Dál už si nevím rady...přidej se. mluvím Alisenovi do mysli, aby nás náhodou tvor nezaslechl, kdo ví, jak fungují jeho tělesné smysly. |
| |
| Probudilo mě usilovné bušení na dveře . Rozespale jsem si promnula oči a jen tak, ve spodním prádle, jsem otevřela dveře. Údiv toho vojáka, co mi přišel předat vzkaz se mi moc líbil. Hleděl na mne a nic na světě by ho asi nepřinutilo, aby se mi podíval do očí. "Přeješ si?!" zeptala jsem se ho netrpělivě. Chtěla jsem jít zase rychle spát, protože jsem byla velmi vyčerpaná. "Vznešený elf Alisen vám vzkazuje, že se s vámi chce sejít v zasedací místnosti v paláci uprostřed města. Mám tu na vás počkat a odvést vás tam!" vzpamatoval se voják, nicméně zíral stejně dotěrně jako předtím. "Tak chvíli počkej. Musím se obléknout. Ale varuji tě! Zkus svojí ruku jen na metr přiblížit ke klice od dveří mého pokoje a tvoje hlava odsud poletí rychleji a mnohem dřív než zbytek.!" řekla jsem ještě potichu výhružným hlasem a zabouchla za sebou dveře. "V tomhle zapadákově snad ani neví, že dveře se dají zamknout. Ale co mi ten elf chce?" pomyslela jsem si když jsem se oblékala. Nakonec jsem vyšla ven v zelených kožených šatech a hnědé vlasy jsem si rozpustila podél ramen. Voják ale koukal stejně pořád tak hladově, že jsem byla neustále připravená ho poučit o jeho nežádoucím zrakovém kontaktu. Ale o nic se nepokusil, a tak jsme došli až k paláci vklidu. Uvedl mě až do místnosti s dluhým mramorovým stolem a židlemi a opět za sebou zabouchl dveře. Kolem stolu seděl Commodus, nějaká světlovlasá elfka a také můj známý elf z Duranských plání. Zadíval se na mne tak vražedně, že jsem radši prošla kolem stolu co nejdál od jeho dosahu. Cítila jsem se, jako by po mě neustále vysílal šípy, protože mě probodával pohledy, kterými jako by si žádal vysvětlení, proč jsem mu tak okázale unikla. Věnovala jsme svůj pohled radši Commodovi. Jeho krásná tvář s ostrými rysy se zrovna skláněla nad nějakými mapami a pramen jeho delších vlasů mu spadl do tváře. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy potkala. "Ale jak mu o sobě dám vědět? Vypadá to, že žije svůj svět a utápí se ve vzpomínkách." pomyslela jsem si a zkusila se letmo dotknout jeho mysli a zanechat mu tam hřejivý dotek. A fungovalo to. Trochu obezřetně se rozhlédl kolem a zkoumal všechny kdo seděli u něj. Jeho pohled nakonec spočinul na mě ajá jsem náhle nevěděla kam mám uhnout pohledem. Commodus se trochu pobaveně znovu sklopil nad mapami a já byla celá rudá. Stále bylo tich oa my jsme čekali. |
| |
| V místnosti bylo velmi ticho.Na to ,že jsme porazili tak silného nepřítele, až moc.Najednou se otevřely dveře a vyšla dovnitř Inialis.Byla velice půvabná.Bylo to jakoby do černé místnosti vešlo slunce.Posadila se do kouta na konci stolu.Všiml jsem si také, že se po ní dívá Fanir.Nespustil zní oči, jakoby mu něco hrozného provedla.Po chvilce dorazil do místnosti také Alisen s Naeriou.Prohlížel jsem nějaké mapy a přemýšlel co dál.Elfové se na mě dívali až příliš klidně.Jakoby věděli co řeknu.Po chvilce váhání jsem konečně promluvil: "Prominte, ale při obléhání jsem si s vámi moc nepromluvil.Je tady až příliš lidí a elfů, kteří umějí výjmečné věci.Proto se vás ptám, co vás sem přivádí a kam cestujete?"nechtěl jsem být dotěrný, a proto jsem se na víc neptal.Po chvilce mlčení jsem dodal: "Je mi líto, ale at už cestujete kamkoli, tak tady zůstat nemůžete.Všichni opouštějí město.Jelikož se nepřítel brzy vrátí.Odcházíme do vzdálené vesnice.Tam aspon prozatím bude bezpečno." Čekal jsem co odpoví.Ale bylo jasné ,že se nikdo nesmí dozvědět ,že žije poslední z rodu Septimů.A navíc ,že jsem to já..... |
| |
| Stojím na kraji temného lesa a čekám na povolení ke vstupu od místních obyvatel , kteří se ke mně chovají prozatím vstřícně. Nikdy jindy bych se nikoho neptal , jestli můžu nebo nemůžu vstoupit do jejich vesnice ale vzhledem k tomu , že to tu vypadá jak na jatkách raději se zeptám. Jak dlouho to bude trvat , nemam na to celý den. K elfovi , který mně oslovil jako první , se připojila i jiná ženská osoba a ihned my odpoví. Trochu mně překvapila její odvaha a víra , že by mně mohla v souboji porazit ale prozatím se nebudu nijak upozorňovat. "Zdravím tě Naerio , já jsem Ta......" Ani se nestihnu představit , když ucítím prudkou bolest a spadnu na kolena. Bolest se objevuje někde v hlavě a proniká my celým tělem. Je to tak nesnesitelná bolest že omdlím a poslední co si z toho pamatuji je , že se my někdo hrabal v mysli. Probudí mně výkřik nějaké osoby , který začala bušit do mřiží a vytvářet tak neskutečný randál. Ihned mně to vzpamatuje a okamžitě se pokusím vstát , i když mně pořád bolí hlava. Pomalu si začnu uvědomovat , že my někdo prohledával mysl a způsobil my tak nesnesitelnou bolest. Podle mříží a nesnesitelného smradu jsem odvodil , že mně uložili do vězení. Todle si s nima vyřídím , uložit mně do vězení. Když jsem omdlel , přeměnil jsem se zpátky na půlelfa. Vypadám úplně stejně jako dřív , na sobě mam svoje brnění i se svýma zbraněmi. Musim zavolat někoho , s kym jsem mluvil před vesnicí. Jakmile se pořádně vzpamatuji , přistoupím k mřížím a zavolám na vojáka. "Hej , chci okamžitě mluvit s Naeriou nebo s někým jiným , kdo by mně dokázal pustit." Z mého hlasu jde vycítit hněv ale prozatím se zklidným a počkám až mně někdo pustí. |
| |
| Musel jsem chtě nechtě Tanise nechat přemístit do vězení, protože Naeria si nebyla jistá, jestli je s námi či proti nám. A potom jsme šli do paláce do zasedací místnosti. Uvnitř už byl Commodus, Inialis, Fanir a Loriamon. Napjatě čekaly, co se bude dít dál. Postavil jsem se do čela stolu a oddechl jsem si. Měl jsem jim toho tolik co říct. "Pro ty, co se mnou neměli tu čest pobýt déle, než pár chvil v bitvě, vám sdělím své jméno. Jmenuji se Alisen a pocházím z elfské země Othriniad ,která však zanikla, když na nás Egidis, začal útočit. Vyvraždil většinu Dorielů a pro vás, kdo nevíte kdo to Doriel je, vám řeknu, že to je bojovník, obdařený silnou magickou mocí a používající draka jako prostředek k přemisťování, ale také jako druha v boji a zásobárnu energie. Země potřebuje nové Doriely a tak Loriamon pomocí své tajné síly ve viděních viděla vás. Máte zřejmě něco, co vás odlišuje od ostatních. Vy jste byli vybráni, abyste se stali Doriely a pomohli porazit zlo. Je to jen na vás. Ale musím vám upozornit, jak už tu zmínil Commodus, že musíme opustit Citareu a přemístit obyvatele a raněné vojáky do vzdálené vesnice. Potom ti, kteří budou ochotni podstoupit výcvik Doriela, se mnou a Loriamon, se vydáme do Dračího údolí za město Berien-Dorr do skrytého města Fonnor. Vyberte si, kam se bude vaše příští cesta ubírat." Všichni byly zaraženi a zírali jeden na druhého. |
| |
| Poslouchala jsem mlčky toho elfa a nevycházela jsem z úžasu. "Já skutečně mohu být Dorielem?" ptala jsem se sama sebe. Byla jsem velmi otřesena a měla jsem rozpolcenou duši. NA jednu stranu jsem si moc přála podstoupit výcvik a stát se dominantní bojovnicí za hřbetu draka, ale na druhou stranu jsem chtěla zůstat s Commodem a u toho se zatím žádná magie neprokázala, takže by se mnou jet nemohl a já bych se od něj musela odloučit. "Ach co si to tu namlouvám! Vždyť on ani neví co k němu cítím. Musím mu to napřed říct!" pomyslela jsem si zoufale a horečně jsem vstala ze židle. Commodus se na mě starostlivě zadíval, kdežto ten elf z Duranských plání mě propálil zlým pohledem plným nenávisti a tak jsem rychle odešla z místnosti. Venku mne do tváře udeřil příjemný letní vánek a ochlazoval moje rozpálené líce. Pomalu jsem šla, sama dobře nevěděla kam a pomalu se mě zmocňovaly mrákoty. Najednou mě zezadu někdo podepřela já uslyšela hluboký hlas, který jsem si vždy přála slyšet. "Jsi vpořádku, Inialis? Pojď prosím do mého pokoje. Musíš si odpočinout.." řekl Commodus a zavedl mne až do jeho pokoje. Pomalu mě položil na postel a chystal se odejít. Zvedla jsem se na loktech a bezmocně sledovala jak můj milovaný muž odchází. "Commode...!" vyhrkla jsem rychle a velitel se otočil. "Pojď ke mě prosím. Nedokážu bez tebe být!" řekla jsem tiše a Commodus se trochu nejistě vydal k mé posteli. Můj pohled se topil v jeho krásných tmavých očích a on přistoupil až k posteli a posadil se na ni. Pomalu jsem zatáhla za šněrování na mých šatech a ty nehlučně sklouzly na zem. Pomalu jsem položila hlavu na polštář a objala Commoda pažemi kolem krku. Měla jsem strašný strach, že moje ruce odstrčí a odejde pryč ale pevně mě objal a políbil mě. V tom polibku, jakoby mi zavazoval svou duši. Pomalu se svléknul a nalehl na mě. Bylo to krásné, spalující a tep se mi zrychlil, takže připomínal splašené stádo koní. Bylo to poprvé, co jsem pocítila muže. Mé mladé tělo se lesklo potem a v místnosti bylo téměř nedýchatelno. Pomalu se začalo přibližovat prýštivé vyvrcholení. Když ta chvíle nastala, cítila jsem, jak se svaly mladého muže, který ležel na mě, napnuly a jeho životodárné buňky začaly proudit do mého těla. Znaven se poodvalil na postel vedle mě a zprudka oddychoval. Okamžitě jsem usnula s úsměvem na rtech a ani jsem se neprobudila, když se Commodus oblékl, letmo mne políbil na tvář a odešel, když za sebou pečlivě zamknul, aby se ke mě nikdo nedostal. Zdály se mi samé nádherné sny... |
| |
| Město Když vypukne boj, tak se vybiji jako lev. Na každého nepřítele střílím většinou svoje běžné šípy, ale vždycky když jich vidím dost za sebou, tak do nich vystřelím vždycky svůj speciální šíp. Jelikož většinou nemají žádné těžké brnění, tak šípy proletí vždycky přes veliký počet nepřátel. Mám štěstí, že nemají na sobě nic těžkého, jinak bych měl problém. Bojujeme mnoho hodin a já už začínám mít obavy, že mi dojdou šípy. Když v tom Commodus zavelí k útoku, přiběhnu k bráně a připravím se k útoku. Do pusy si dám několik šípů a jsem připraven k útoku. Celá naše skupina u brány zaútočí, zahlédl jsem dokonce i tu dívku co jsem ji potkal cestou a rychle zmizela. Nemám čas se nad tím přemýšlet, takže to přejdu jenom naštvaným pohledem a svou zlobu usměrním na nepřítele. I když jsou všichni viditelně vyčerpaní tak nikdo nepřestává bojovat, všichni totiž ví že pokud přestanou bojovat zemřou. Po chvíli ale zahlédnu že odnáší Commoduse pryč jelikož je raněn. Když je po boji a několik vojáků doráží zraněné nepřátele. Já také chodím mezi těly, ale já hledám svoje speciální šípy. Hledám je asi několik hodin, nevím přesně jak dlouho jelikož jsem ztratil přehled o času. Když konečně mám všechny svoje šípy, tak vydám do města a najdu si nějaké poklidné, prázdné místo a tam strávím v poklidu kus času. Najednou ale za mnou dojde jeden voják a hned mi řekne, že se mám někam dostavit, nevím kam, moc jsem ho neposlouchal. Ale jdu za ním, dovede mě do místnosti, kde už se schází lidi. Předstoupí muž a začne mluvit, poslouchám ho ale moc nad tím nepřemýšlím. Když ale domluví tak se zvednu a v poklidu se vrátím se na místo, kde jsem už byl předtím. Tam strávím celou noc a přemýšlím, co se stalo a co nám řekl ten muž. Sleduji hvězdy ani nevím kdy jsem usnul. |
| |
| Poslouchal jsem Alisena a jen mlčel.S úžasem jsem se na něj díval. Ale to asi nebude nic pro mě.....nejsem kouzelník...až to tu skončí odejdu někam daleko...pomyslel jsem si.Ale najednou se zvedla Inialis a odešla ven.Venku mi Inialis spadla do náruče.Byla velice unavená. "Jsi v pořádku, Inialis? Pojď prosím do mého pokoje. Musíš si odpočinout.." řekl jsem jí a pomalu jsme odešli do mého pokoje.V pokoji jsem ji lehce položil na postel a chystal se odejít.V tu chvíli se ozvalo: "Commode...!" rychle jsem se otočil a přiběhl k ní.Podívala se na mě milovaným pohledem: "Pojď ke mě prosím. Nedokážu bez tebe být!"řekla mi potichu.Srdce se mi rozbušilo jako nikdy předtím.Pomalu si sundala zbroj a já uviděl její mladé, nevinné tělo.Sundal jsem si zbroj a pomalu jsem na ni lehce nalehl.Bylo to velmi krásné.Jako když se po dlouhých dnech napijete krásné, čisté vody.Po mém vyvrcholení mi usnula v náručí.S láskou jsem ji políbil a oblékl se.Když jsem vyšel ven, zamknul jsem ji ve svém pokoji, aby se k ní nikdo nedostal. Venku vlál krásný chladný vítr.Vydal jsem se směrem k velké síni.Byli tam všichni až na Inialis samozdřejmě.Postavil jsem se do čela stolu a řekl: "Dračí jezdci jsou vždy potřeba…kam má Alisen s Loriamon namířeno je velmi daleko.Cesta bude plná nepřátel kteří je budou chtít zastavit, a proto vám řeknu co je třeba.Nejsem Commodus.Byl to můj generál který mi zachránil život před jistou smrtí.Jsem Martin Septim, syn Uriela Septima.Jsem následovník dračího trůnu a držitel Amuletu králů.Proto jim nabízím své služby."všichni se na mě s úžasem podívali..... |
| |
| Dračí město Fonnor v Dračím údolí.... "Konečně....po dlouhých stoletích někdo odtajnil tajemnství Dračího amuletu." zaševelil mou myslí, která se po dlouhých letech znovu probudila k životu. Mé obří dračí tělo, kdysi nádherně zlatě blýskavé, bylo nyní pokryto vrstvou kamene, prachu a mechu. Byl jsem zkamenělý, na bráně do města draků. Čekal jsem dlouho, a dlouho nikdo nepřicházel. Normální lidé samozřejmě procházeli pde mnou a sotva mi věnovaly pohled, ale já jsem čekal na toho, který byl obdařen zvláštní silou a třímal Dračí amulet, který by mě oživil z mé strnulosti a mohl bych mu zasvětit svou duši. Až teď, jsem zachytil z veliké dálky, jak se amulet znovu probudil. Já musím nyní povolat nositele ke mě, aby mě mohl probudit z této strnulosti. Ale moje mysl byla příliš dlouho při vědomí a musí si odpočinout....budu tedy čekat dál...napřed však pošlu zprávu nositeli amuletu, Martinovi Septimovi, synu Uriela Septima, který nyní mešká kdesi v Lisienu. "Septime...Septime....následníku Dračích císařů...pospěš ke mě. Musíme spolu vykonat mnohé věci a zničit zlo! Nemeškej...a pospěš do Fonnoru. Čekám tu na tebe..." Sotva tato slova odeslal daleko k Septimovi, okamžitě jsem upadl zpět do strnulosti. |
| |
| Když byl Tanis vsazen do lapáku, uvědomila jsem si, že jsem někde musela udělat chybu. Ale proč? ptám se sama sebe a nemůžu na něco tak snadného přijít. Alisen proto nechal Tanise vsadit do vězení i přes mé nesouhlasné námitky, ale v podstatě v hloubi duše se mu nedivím. Já bych to taky udělala, protože v těchto časech se snad nedá věřit nikomu. Pokud je ale Tanis proklet, jsem zrovna na tom stejně jako on. Kdykoliv mohu být vsazena do vězení, protože jako mystička mám spíše sympatie k neutralitě, ale nikdy jsem doposud nezradila. Sice nezradila, ale (trochu) podvedla...ale tenkrát to nebyla moje vina s tou proměnou v drowku. Zkrátka veselý časy, když mi umírali přátelé před očima. Naštěstí jsou už pryč. Dokonce se mi podařilo vyléčit i Commoda, hned poté, co jsem promluvila s Tanisem. Ruku na srdce, povedlo se mi to, ale myslím, že nikdy jsem nebyla tak vyčerpaná. Naprosto zničená jsem klesla v kolenou a musela si odpočinout. Pak jsem s Alisenem odešla do jedné z místností, kde už stála většina lidí, z nichž většinu jsem ani nepoznávala, nejspíš se připojili během bitvy k našim řadám. Spíše než kamenné obličeje zde přítomých mě zaujala výzdoba místnosti. Zlatavé svíce, nádherný dubový stůl, polstrované židle a menší stříbrný lůstr, díky němu byla místnost spoře osvětlená. Všechno jsem si se zaujetím prohlížela, protože na něco tak ,,bohatého" jsem hodně dlouho nenarazila. A jen jedním uchem jsem poslouchala Alisena. Když se zmínil o dracích, omylem ve spojení s mými myšlenkami jsem zlomila na zlatém podstavci pro svíčku nohu toho držáku. Nenápadně jsem pochroumanou věc vrátila na místo a tentokrát poslouchala pořádně. Takže my můžeme jezdit na dracích? Jen aby oni nejezdili, já draky moc dobře znám a rozhodně kvůli mému tetování, co mám na ruce, s nimi nebudu moc velká kamarádka. pomyslím si a odkryju levé zápěstí, kde se na kůži černě leskne tetování sic jen jedné barvy, ale znázorňující starodávnou runu Aetertisu. Není to prokletí, pouze znamení, že jsem jednou draka usmrtila. Tetování způsobila krev oné nestvůry. Ale co jsem měla tenkrát dělat? Kdyby na někoho z těhlech hrdinů přiletěla černá bestie, velká asi jako zámek, taky by jim nebylo zrovna do zpěvu. Byla jsem tehdy hodně mladá a nezkušená, ale souboj s tím drakem odstartoval moji mystickou sílu. Tenkrát, snad ze strachu, jsem se dotkla myšlenkou tepajícího dračího srdce a rozervala jej zevnitř. Drak pak se mnou zahučel do jezera, neboť mě předtím uchopil do spárů a nebýt mé horlivosti, dneska by tady nejspíš stála jen půlka Naerii. Rozhodnu se ale své tetování ukázat Alisenovi později. Navíc mě volají stráže, že Tanis vyvádí jak černá ruka a chce se mnou mluvit. Prý už nevypadá jako démon, nýbrž jako půlelf. Zvláštní... pomyslím si a kráčím za strážcem, jenž mě vede do chladných kobek. |
| |
| Jenom co jsem dořekl svá slova, rozzářil se mi amulet králů.Promítnul se mi celý život našeho rodu.Nakonec se přede mnou objevil zlatý drak a mluvil ke mně lidským hlasem "Septime...Septime....následníku Dračích císařů...pospěš ke mně. Musíme spolu vykonat mnohé věci a zničit zlo! Nemeškej...a pospěš do Fonnoru. Čekám tu na tebe..." slyšel jsem v hlavě.Po tomto vidění jsem cítil jakoby mi po celém těle šla nějaká energie.Málem jsem spadl na zem, ale Alisen mě v pravou chvíli chytil. "Jsi v pořádku?"zeptal jse mě klidným hlasem. "Ano jsem..to nic nebylo.To bude dobré."elf jenom přikývl hlavou.Když jsem se vzpamatoval, natáhl jsem ruku směrem pro pohár vína.Pohár se ale roztříštil, dřív než jsem ho mohl uchopit.Z mé ruky vyšla ohnivá světlice... "To...to není možné..."nenácházel jsem slov, kterými bych to vysvětlil.Elf se taky kupodivu divil, že jsem vyslal kouzlo. "To není možné..."řekl Alisen.Jenom jsem mu pohlédl do očí s nechápajícím pohledem.Když jsme se ztoho konečně vzpamatovali proletělo mi hlavou další vidění... MAHRUNES DAGON Otevřela se přede mnou velká brána oblivionu… "Poslední z rodu Septimů já si tě najdu!...Nikde se předemnou neschováš...mé armády si tě najdou a zabijí tě!Mé armáda zpustoší vše na co pohlédnu...Konečně se také probouzí můj věrný sluha Mankar Camoran....vůdce bájného úsvitu.Bájný úsvit zabil tvého otce a zabije i tebe!..... Po tomto vidění jsem padl na kolena.Podíval jsem se na Alisena a ten pochopil, že jsme v takovém nebezpečí, které jsme dosud nepoznali...... |
| |
| Když Commodus, vlastně Martin Septim, pronesl tato slova, chvíli jsem byl vyveden z míry. Měl jsem za tom, že se nechce chlubit se svým původem. Ale něco mě napadlo... "Martin je vlastně držitel Amuletu? Takže to znamená, že jen on může probudit Královského draka Charnefella ze spánku! Musíme se na cestu vydat co nejdříve..." napadlo mě a tu jsem viděl, že Martin je nějak bledý a krev mu na spáncích pulsuje jako o život. Jeho amulet se rudě rozzářil a já jsem ihned věděl, že drak hledá svého Doriela. Ale velitele to nějak vyčerpalo a skoro jsem ho musel zachytit, aby neupadl. Za chvíli bylo slyšet řinkot skla a po stole se rozlétly střepy a víno. Martinova ruka byla však daleko od číše. Pro mě nebylo těžké ucítit magii a tak jsem poznal, že velitel konečně dostal dar magie. Po chvíli zazněl strašlivý hlas, který však byl jen v Martinově mysli, ale krutě rýpnul i mě. "Poslední z rodu Septimů já si tě najdu!...Nikde se předemnou neschováš...mé armády si tě najdou a zabijí tě!Mé armáda zpustoší vše na co pohlédnu...Konečně se také probouzí můj věrný sluha Mankar Camoran....vůdce bájného úsvitu.Bájný úsvit zabil tvého otce a zabije i tebe!..... Martin Septim padnul na zem a jen pomalu se znovu postavil na nohy. Chvíli jsem přemýšlel. "Jistě všichni uznáte, že je čas připravit se na cestu Mankan Camoran nás nesmí zastihnout na otevřené pláni, protože sebou bude jistě mít své přisluhovače. Nejlepší by bylo, kdyby jsme byli už ve Fonnoru, protože tam jsme v bezpečí. Magie a přítomnost draků by jistě Camorana zahnala i když je to nebezpečný protivník. Pojďte všichni balit. Zítra ráno vyrážíme!" řekl jsem a pohledem přejel Inialis, jak se zoufale choulila v Martinově náručí. "Tak tedy i láska kvete mezi krvavým bahnem, ve kterém jsme se nyní ocitli..." proletělo mi myslí a usmál jsem se. Ale nemohl mi ujít Fanirův ohnivý nenávistný pohled, kterým se na Martina díval. "Dokonce i sok v lásce...musím si na ty tři dát pozor..." svraštil jsem obočí a vykročil z místnosti do hostince, kde jsem měl své věci. Loriamon se ke mě okamžitě přidala a mlčela. |
| |
| Vězeňská kobka je velmi chladné místo ve sklepeních a cítím tady, že tu nejeden lapka natáhl brka. Moc si toho ale nevšímám, spíše mě začíná dotírat slintající strážce. Teprve až teď si uvědomím, že jsem si nevzala zpět svůj plášť a můj válečný oblek pro ženy je až moc lákavý pro muže. Dotknu se mysli toho strážce a donutím ho zatvářit se neutrálně. Když konečně dojdeme k vězeňské cele, kde přebývá, nebo spíše řve, Tanis, strážný odemkne a já vstoupím dovnitř. Řev ihned utichne a já před sebou spatřím celkem pohledného elfa...ne, prdlajs, je to půlelf, soudě podle jeho rysů. A tváří se velmi zuboženě, asi proto, že jeho hrdost byla pošpiněna, když nabídl pomoc a jeho spojenci ho vsadili do vězení. Přisednu si k němu. Tanis mě upřeně pozoruje a mě to uvádí do rozpaků. Pak zamumlám pár slov. ,,Je mi to líto, že tě takhle Alisen nechal uvěznit, ale nebyl si jist tím, jestli opravdu chceš na naší stranu, či snad jestli tě náhodou nevyslal ten Pán...no, prostě nějakej hodně zlej pán." řeknu a chytnu se za čelo, protože se ve mě zase probouzí to zajímavé nazírání světa. ,,Ale ty jsi prozkoumala mou mysl, až jsem ztratil vědomí." odvětí Tanis. ,,Mé schopnosti sahají až k samotnému prohlížení cizích myslí, ale ten člověk o tom nemá ani potuchy...leda, že by v okolí byl jiný mystik, ale taková možnost je značně mizivá." usměji se při pomyšlení, že by se tady objevil další mystik. Ve svém životě jsem snad jiného mystika nepotkala, ale co jsem slyšela...když ti dva bojují, je to docela tanec. Tanis se nad mým argumentem zamyslí, ale než stačí promluvit, táži se já první. ,,Co kdybys mi vypověděl svůj příběh...a prosím, popravdě...na oplátku ti povím já svůj a nepochybně se už teď shodneme, že nás oba sžírá prokletí dobré či snad špatné." a letmým pohybem ruky mu pokynu, aby začal mluvit. |
| |
| Pevně svírám vězeňské mříže a čekám až si mně někdo všimne. Jak dlouho tu mam řvát aby mně konečně pustily . Chtěl jsem začít řvát ale jakmile uvidím Naeriu , ztichnu a ustoupím kousek dozadějš. Naeria odemkne mojí celu a vstoupí dovnitř. Chvilku na ní upřeně koukám ale po chvilce přestanu a raději si sednu na dřevěnou postel , nebo na něco co mělo vypadat jako postel. Venku jsem si nevšimnul že je tak půvabná. Sedne si vedle mně a omluví se za Alisena i za uvěznění v žaláři. Na to ale v týdle chvíli nemyslím , spíš mně trápí její šťourání v mé hlavě. Ale ty jsi prozkoumávala mou mysl , až jsem ztratil vědomí. Řeknu klidným hlasem a pokrčím rameny při její odpovědi. Já a mystik ? to mně nenapadlo . Chtěl jsem raději vyvrátit pochyby , jestli jsem mystik nebo nejsem ale Naeria promluvila dřív. Můj příběh ?? Nerad o něm mluvím ale budiž. Sklopím hlavu a promluvím pořád stejně klidným hlasem. "Já i moje minulost nejsme nijak zajímavý. Narodil jsem se v jedné malé vesnici, kde se můj otec seznámil s mojí matkou ,která pocházela z vysoce postavené lidské rodiny. Ihned se do sebe zamilovali a během několika let spolu mněli dítě. Jenže moje matka byla prokletá a po ní jsem to zdědil i já. V určitý čas se proměňuju na temný přízrak a po nějakém čase se zase proměním zpátky do své bývalé podoby. Když se změním na temný přízrak , vevnitř stále zůstávám tím půlelfem co jsem byl před proměnou , ale když se změnila ona nedokázala se ovládnout a začla se chovat jako zvíře. Jakmile to zjistila její rodina , okamžitě jí museli zlikvidovat , aby v budoucnu nezpůsobila ještě víc zla. Můj otec mně naštěstí odnesl po narození pryč , jinak by mně zřejmě taky zabily. Snažil se všemi způsoby tu kletbu země sejmout ale nikdy neuspěl. Po nějakém čase jsem se s tím naučil žít a nikdy jsem se raději už nezajímal o mé příbuzní. Utekli jsem přes půl říše až do vesnice zvané Lissá , kde jsem vyrůstal jako normální půlelf." Jakmile domluvím , zvednu hlavu a podívám se jí do očí. Čekám jestli se nějak vyjádří ale spíše jsem zvědavý na ní a její příběh. |
| |
| Vyslechnu si Tanisův příběh. Je to celkem zajímavé, ale přeci tomu životnímu příběhu něco chybí. Proč je tak prokletý? Rozhodnu se teď na to neptat a dodržím svoji část úmluvy. ,,A to já se narodila v zemi Arevithian, v jedné malé vísce, schované mezi horama. Tahle vesnice zásobovala nedaleké město potravinami a někdy i poddanými. Moje matka, velmi nadaná bardka Nilthilien, se jednou takhle na potulné cestě zabouchla do mého otce a jelikož to byla velmi divoká bardka, počali mě docela rychle, co jsem pak od nich slyšela. Ale co přesně ti dva dělali, to ti neřeknu...velice nemravné. No, jakmile jsem se narodila, zvyk byl, že k mé kolébce přišli sudičky. Ale jestli to byly sudičky, tak ať se do mě zamiluje Alisen. Tohle spíš byly jasnovidky, které mě hned na první pohled znaly skrz naskrz. Předpověděli, že vykonám pro svou zemi nevídané věci. Měla jsem být, alespoň podle nich, silnější než kterákoliv bohyně, ale za strašlivou cenu. A víc z nich matka nevypáčila, tak je z domu nejspíš vykopala. Vyrůstala jsem celkem legračně, zkrátka jako vesnická holka, která se starala o slepice, na podzim se zapojila do žní a v zimě chrápala. Kolem desátého roku života jsem ale pocítila něco nevídaného ve své duši. Jakousi vnitřní sílu. Ale neuměla jsem ji hlídat. Slepice mi vybuchovaly před očima, svíčky jsem zapálila pouhým mrknutím oka, v lese se při mém křiku lámaly větve...nikdo nevěděl, co to se mnou je a i já jsem měla slušné okno. Každopádně, takhle to pokračovalo až do mých šestnácti let a já se během těch let naučila ty zvláštní schopnosti koordinovat. A ve vesnici jsem s nimi byla velmi užitečná. Koně a volové měli pré...no, ty volové pak skončili na hodokvasu, za to mi asi moc nepoděkovali. Jenže v Arevithianu je tradice, nebo snad i zákon, že každé dítě v šestnácti, ač chlapec nebo dívka, musejí opustit své domovy a vydat se pracovat pro království...je jedno co si vybereš. Král tomu říkal Zkouška dospělosti. A i já jsem se takto vydala na cestu. V tu dobu ale ze severu přicházeli zprávy o temném pánovi Areviasudovi, jenž zverboval temné elfy a další nechutné tvory. Třeba skřety. S nima jsem měla čest docela rychle a tehdy se poprvé projevili mé schopnosti v bojové podobě. Po tom boji jsem ale byla tak vysílená, že jsem zabloudila a byla jsem zajata temnými elfy. Ti mě ale nechali na pokoji a později pustili. Něco tušili, ale to až později. V Arevithianu zkrátka došlo k boji mezi dobrem a zlem, něco podobného se děje zrovna tady. A v téhle válce jsem sehrála důležitou roli. Jednoho dne ale přišlo ono prokletí...a já se proměnila v Temnou elfku. Mé schopnosti vzrostly mnohonásobně výš. Dál to ale nechci rozebírat. Za nějaký čas válka skončila docela grandiozním způsobem...byla jsem to já, kdo zabil temného pána Areviasuda, ale něco takového vyvolalo řetězovou reakci a přeživší theurgové vyvolali do celého Arevithianu brány...brány do jiných světů." dopovím to a polknu. ,, No, ale já vstoupila do brány, která vedla do nějakého jiného království a Arevithian byl poměrně blízko...nebo aspoň to co z něj zbylo. Moje podoba temné elfky pominula a později jsem přišla na to, že jsem upírka. Přicházeli i další proměny, takže dneska není ani jisté, co jsem ve skutečnosti zač. Od každého mám něco a samozřejmě svoji sílu. Mé kroky mě dovedly až sem. Jsou to už čtyři roky a za tu dobu jsem přišla i na to, že jsem potomkem dávného mystika, vůbec prvního mystika. Takže můžu mít i jeho schopnosti...a ještě dodám, že nemusíš ze mě mít strach. Kdysi jsem ty schopnosti nemohla regulovat, ale teď, když jsem prošla bezpočet kouzelných knih a starých svitků, podstoupila nespočet učení u magických mistrů a u badatelů, vnímám Sílu mysli úplně normálně. Tak jak bych měla. I když někdy je těžké odolat někoho zabít pouhým lusknutím prstu. Je to až příliš jednoduché, ale ještě o to víc správné." nadechnu se a mlčím. Tanis otevře ústa, aby něco řekl, ale položím mu prst na rty. ,,Ještě něco...pověz mi něco ty o svém prokletí. Kde se vzalo a proč zrovna ty a tvoje matka?" |
| |
| S napětím poslouchám příběh Naerii a v duchu si představuji všechnu její moc. Podle toho co vyprávý má daleko větší moc než já, aspoň větší moc než má půlelfská podoba. Prožila toho daleko víc než já ale taky zažila daleko víc utrpení. Chtěl jsem ihned zapřít strach k ní ale přerušila mně dřív než jsem stačil něco říct. Jakmile my položila prst na rty , ihned jsem se trochu zneklidnil ale když se mně zepta na prokletí , znovu jsem se uklidnil a odpověděl. "Jediné co o tom prokletí vím, je že s tím moje matka vyrůstala stejně jako já odmalička. Otec prý zaslechl od jedné její chůvy že byla prokletá nějakým mocným čarodějem , kterého urazil matčin otec. Její rodina je neskutečně chamtivá , pouze ona byla jiná , lepší. Nikdo tomu nevěřil a všichni to brali jako žert ale nakonec to prokletí stihlo jen jí. Před všemi to skrývala a snažila se to prokletí utajit ale nakonec to zjistily. Nic víc už o ní nevím a ani se o to dál nechci zajímat. Moje matka je mrtvá a ty lidi co se nazývali jejímy příbuznými nechci v životě vidět." Dořeknu poslední slovo a sklopim hlavu. Nevim co bych udělal , kdybych našel toho , kdo to prokletí seslal. Bůh ví jestli se dá to prokletí nějak zlomit ale teď se raději soustředím na důležitější věci. |
| |
| Když Alisen odešel zamířil jsem do svého pokoje, abych si zabalil věci.V pokoji čekala Inialis a krásně se na mě usmívala. "Vyspaná?"promluvil jsem klidným hlasem. "Ano krásně.Kde si byl?"zeptala se mě. "Ve velké síni, opouštíme město tak jestli tu máš nějaké věci tak by sis je měla zabalit.."Jenom mi přikývla a vyšla ven z pokoje.Jakmile odešla, opláchl jsem si obličej chladnou vodou a zadíval se do zrcadla.Jestli se něco stane Inialis tak si to do smrti neodpustím.Mankar Camoran se o ní nikdy nesmí dozvědět...zamyslel jsem se.Začal jsem zabaloval.Byli to jenom moje osobní věci.Tušil jsem, že se musím co nejdříve vydat do Fonnoru, aby byla aspon nějaká šance na vítězství.Při zabalování jsem nemohl najít svůj šátek.. Jediná věc po mé matce a já ji nemohu najít.No nic musím se bez něj obejít.řekl jsem si v duchu.Když jsem vyšel z pokoje tak ke mě přistoupil voják. "Rozkazy pane?"zeptal se nesměle. "Ano, řekněte všem at si zabalí vše co potřebují.Ráno odjíždíme."voják přikývl a vydal se směrem do města.Venku byl hrozný zmatek.Lidi balili své osobní věci a připravovali se na cestu.Vystoupil jsem na vyvýšené místo a řekl: "Nemějte strach.Půjdeme do vzdálené vesnice kde nás nepřítel ani zlo nenajde.Je to za bezpečnými hranicemi takže se nemusíte ničeho bát.K hranicím půjdeme tak tři dny."po tom co jsem jim řekl tato slova se lidé trochu uklidnili.Ještě zbývalo vyprázdnit vězení.Když jsem scházel po schodech dolů, uslyšel jsem nějaké hlasy.Všechny cely byly prázdné, až na jednu.V ní byl nějaký půl elf s Naeriou. "Nerad ruším.Ale odcházíme a opuštíme město.Nikdo tu nesmí zůstat.Naerio běž si vzít svoje věci a ty vězni si volný.Běž si kam chceš."Otočil jsem se a vydal se na zpáteční cestu. |
| |
| Když jsem vyšel z hostince, lidé a vojáci se už scházeli u brány a pohledem se loučily s touot vesničkou, jež se jim staal po dlouhé roky ochranou. Kolem mě se mihnul zamračený Fanir, Loriamon stála vedle mě a v dálce jsem viděl Septima s Inialis, jak jsou do sebe zavěšeni a doslova si užívají každou chvíli, kdy jsou spolu. "Dobře si vybrala...Martin ji ochrání a dá jí lásku kterou potřebuje." pomyslel jsem si a rozhlédl se dál. Pořád mi tu scházela Naeria. Najednou vyšla z kobek a po boku jí šel půlelf, který měl být zavřený ve vězení. Zachvátil mě strašlivý hněv a rozkřičel jsem se na celé náměstí: "Kdo dal tomu proradnému půlelfovi svobodu?!" Nikdo se mi neozval a všichni ztichly. "Já jsem to byl! Jako velitel tohoto města mám právo rozhodovat, co se stane s zajatci!" vystoupil proti mě Martin Septim a zpříma se mi zahleděl do očí. Posedl mě strašlivý vztek a jen jsem prudce máchnul rukou směrem k němu a vykřikl magické slovo: "Rin!!" Modrý paprsek mi vystřelil ze špiček prstů a prudce udeřil do jeho těla. Zhroutil se na zem a Inialis k němu ihned přiskočila. Zlobně se na mne podívala a odplivla si. "Ještě někdo mi zde chce udílet rozkazy??!!" zeptal jsem se výhružně. "Pokud ne, tak vyrážíme!" dodal jsem a otočil se k tomu půlelfovi. "Ty si pamatuj! Jsi stále vězeň a já s tebou budu také tak jednat. Neustále tě střežím a jakýkoli pokus o útok na kohokoliv budu trestat jediným trestem - smrtí! Nenávidím tě! Půlelfové jsou odpadlíci pravých čistých elfů - jsou jen odpad na špičkách mých bot! Bude mi ctí, až se bude tvé zakrvácené tělo válet v prachu.!!!!" řekl jsem a plivnul Tanisovi do tváře. Byl na něm vidět že má zlost, ale potom co viděl Martina padnout mým kouzlem k zemi, se neodvážil mi odporovat. Obrátil jsem se tedy k bráně a vyšel směem na sever, kde e město Fonnor - město draků - náš cíl! "Nechť nás samotný Charnefell provází..." pomyslel jsem si a nasál chladný ranní vzduch... |
| |
| Vyslechla jsem si Tanisovu domněnku o jeho prokletí a zničehonic jsem si uvědomila, že mu můžu věřit. Zamyslím se a po chvíli řeknu. ,,I má síla je vlastně prokletím, jak jsem se zmínila...ale třeba existuje způsob, jak se u tebe toho prokletí zbavit...u mě žádný způsob není. Mystická síla mi dodala takovou moc, že budu žít nepřetržitě dlouho a nebudu stárnout. Už teď mi je předurčeno zemřít v bitvě, ale pokud jsem opravdu potomkem dávného mystického krále, zemřu jako on při nějakém velkolepém činu...dobrý ne?" usměji se a dodám poslední části věty optimisticky naladěný hlas. Tanis mi opětuje úsměv. V tu chvíli do Tanisovy cely příjde Septim... Stejně je u mě pořád Commodus...já mu dám Septim." pomyslím a ihned hledám nějakou legrační spojitost mezi jeho pravým jménem a něčím vtipným. Zatím mě ale nic nenapadá. Důvod jeho návštěvy je ten, že Tanise propustí z vězení a dovolí mu, ať si jde, kam chce. Pak odejde. Obrátím se na Tanise. ,,Tak přece jenom...možná bys mohl jít s námi, koneckonců, nevypadáš zle...a když na tebe budu dohlížet já, nemůžu se nám nic stát, pokud by tě náhodou tvé prokletí trochu zmohlo." a s těmito slovo mu nabídnu ruku. Vyvedu ho z cely, přímo ven na povrch, kde spatřím, jak Alisen začně urážet Tanise, kvůli jeho elfímu původu. Co to do něj zase vjelo?" povzdechnu si, ale nijak do toho nezasahuji. Poté ale co Alisen plivne Tanisovi do tváře, nehodlám, aby se v mé přítomnost něco takového dělo. Počkala jsem ale, ať si Alisen užije eufórii práva vůdcovství. Jen co vyrazily pochody na sever, přiběhla jsem k Alisenovi, přitáhla si ho k sobě a vlepila mu pravý mystický polibek. Ani se nijak nevzpouzel a lidi kolem nás užasle vyjekly. Jenže mystický polibek je vlastně jeden z mystických útoků a objevila jsem jej poněkud nedávno, takže tento je můj druhý polibek. Alisen se po chvíli začn křečovitě vzpouzet, ale odtrhnout se ode mě nemůže....mám ho v moci. Otevře oči v hrůzu a začne vydávat bolestné skřeky...a pak to skončí. Zhroutí se v prach na zem... Otočím se k lidem. ,,Nebojte se....je jen omráčený, ale jakmile se probudí, bude pokládat ty, co mu nejsou milý, za své přátele...a naštěstí si nebude nic pamatovat." zalžu. Alisena poté naloží stráže na vůz a já si otřu rty. Přiběhne ke mě Commodus. ,,To bylo neuvěřitelný..." řekne uznale. ,,Stává se málokdy, že bych útočila na vlastní lidi, ale nemám ráda nesnášenlivost mezi půlelfy a elfy...celkově vzato je to užitečné spojení..." usměji se a vrátím se k Tanisovi...pochod pokračuje v cestě. |
| |
| Pozoruji Naeriu , která vypraví více o svém prokletí a jakmile domluví , odpovím jí úsměvem. Chtěl jsem něco říct ale přerušil mně nějaký chlápek , který mně pustil z vězení. Jako kdybych byl nějakej vězeň . Nechci nijak komentovat vojáka , který mně propustil a raději se obrátím znovu na Naeriu. Nabídnemy abych šel s nimi , sice ani nevím kam jdou ale přijde my to jako dobrý nápad. "Pokud vám to nebude vadit , rád s vámi půjdu." a na důkaz spojenectví ochotně stisknu ruku Naerii. Konečně mně Naeria vyvede ven z vězení , kde se ihned nadýchám čerstvého vzduchu a připravím se na cestu. Jenomže ke mně okamžitě přiběhne Alisen , s kterým jsem se potkal při vstupu do vesnice a místo omluvy , na mně začal zničehonic řvát. Už jsem si zvykl na nenávist některých elfů i lidí vůči půlelfum ale jakmile my plivne do tváře , okamžitě zareaguji. Rukou sáhnu na jílec meče ale ihned si to rozmyslím , když uvidím skupinu vojáku , kteří stáli okolo nás. Jakmile zareagují ostatní vojáci sáhnou po meči a vypadají , že se určitě nebudou zajímat o to kdo jsem a raději ihned zautočej. Raději to nebudu riskovat , zbytečně by byla prolita krev. Otočím pohled zpátky na Alisena , setřu si jeho "nechutný zbytek slin" a promluvím na něj klidným hlasem. "Ještě se uvidíme , elfe." Snažím se být pořád v klidu a nenechat se vyprovokovat názorem elfa. Místo toho jsem se opřel o jeden vyšší dub , který stal blízko hlavní brány a počkám na ostatní. Nikoho dalšího neznám , tak sleduji pouze Naeriu , která se rozeběhla za elfem a ihned ho políbí. Elf se nijak nebrání ale po chvilce se začne divoce klepat a bezvládně padne k zemi. Tak todle jsem ještě neviděl , zajímavý způsob názoru. Vypadá jako mrtví ale jakmile ho naloží na vůz , pochopím že je stále naživu. Naeria se chová jako kdyby se nic nestalo a s úsměvem na tváři se vrátí ke mně. Poprvé za nějakou dobu mně vyvedla z klidu a zavázaně jí poděkuji. "Díky , myslím si že v síle se spolu nemužeme rovnat. Tímhle by si zmátla a zneškodnila jakéhokoli chlapa , ať je to elf nebo člověk." Usměji se a pokračuji za Naeriou |
| |
| Jen co mi Tanis řekne svůj názor na můj útok na Alisena, přitakám. ,,To ano, ale když mystik políbí mystickým polibkem...ten ,,polibek" je vlastně pseudonym pro ten útok, ale laskyplným polibkem to nazývat nelze. Těm lidem okolo jsem trochu zalhala. Skutečnost je jiná. Mystický polibek spočívá v tom, že jakmile se mé rty dotkly rtů Alisena, někde na jeho tělo vyrašilo tetování..má znak mystické neutrality, což je vlastně vyobrazení člověka, stojícího mezi dvěma armádama. To tetování bude mít Alisen asi měsíc a po celou tu dobu ho přejde nesnášenlivost ke všemu. K tobě a k dalším půlelfům. Vedlejší učinky...samozřejmě nebude mít v lásce ani své nepřátele, ale nebude se tak posedle vrhat do bitvy...zkrátka neutrální chování, jako mám já. Takže lidem jsem zalhala jen trochu, jak vidíš. Naštěstí si ten polibek nebude pamatovat...zmátla jsem mu mysl, bude si myslet, že prostě usnul, když nasedl na ten vůz." usměji se a otočím se za městem. Už se tyčí v dáli na obzoru... |
| |
| Po tom jak mě Alisen zasáhl jsem padl na kolena.Ihned ke mě přiběhla Inialis a pomohla mi vstát.Měl jsem sto chutí vyzkoušet svůj nový dar magie, ale bylo jasné, že kdyby jsem to udělal tak by jeden z nás musel zemřít.At už by to byl kdokoli nebylo by to dobré.Jak se Alisen otočil zavolal jsem na něj: "Jsi blázen Alisene..."Alisen se na mě prudce otočil. "Co prosím?!Nenechám si rozkazovat od nějakého člověka!"odpověděl a namířim rukou na mě.Začal jsem se plně soustředit, sice jsem neveděl co přesně dělám, ale nebylo na výběr.V mé ruce se objevilo malé bílé světlo. "Rin!"ozvalo se od Alisena a modrý paprsek letěl na mě.Zvedl jsem ruku k tělu a pohltil jeho střelu. "Prosím příteli, potřebuji tvůj úsudek ne tvou poslušnost..."Elf se na mě jenom podíval a odešel z města.Když jsme opustili město všiml jsem si jak k Alisenovi přišla Naeria a políbila ho.Nejdřív jsem nevěděl co dělá, ale když se Alisen chtěl od ní odtrhnout bylo to jasné.Nakonec omdlel a vojáci ho naložili na vůz.Koukal jsem na město jak nám mizí v dáli...a zamyslel jsem se..Nakonec mě vzala za ruku Inialis a řekla: "Pojd, tady na tebe už nic nečeká.."otočil jsem se a usmál se na ni.Společně jsme vyšli na sever.... |
| |
| Když jsem se probudil, ležel jsem ve voze a šíleně mě bolela hlava. Kupodivu jsem si nic nepamatoval a asi jsem usnul. Seskočil jsem z vozu a udiveně sledoval své vzácné spolubojovníky, jak na mne hledí. Vojáci vždy uctivě sklonily hlavu, když jsem kolem nich přešel a hleděly na mne jako na hrdinu, jako bych už teď porazil Lorda Egidise, Mankara a podobné Temné bytosti. Ale ostatní mě přehlížely a to ještě v tom lepším případě. Tanis na mne hleděl s neskrývanou nenávistí a oči mu žhnuly touhou po pomstě. Martin Septim kolem mne přešel s chladností v očích stejně jako tak Inialis, jež se ho držela za ruku. Naeria se tvářila jako vždy, neutrálně a zamyšleně. Fanira jsem však neviděl. Ale scházel mi tu ještě někdo. Musel jsem se porozhlédnout po Loriamon. Vylezl jsem na nízkou skálu a přehlížel jsem celý zástup, který nyní pochodoval na mou odpovědnost. Stál jsem tam pevně, s nohama pevně rozkročenýma na pevné skále a nepatrně jsem přivíral oči před běsnícím větrem, který nás provázel celý den po planinách. Najednou jsem uviděl Loriamon. Šla s malým ranečkem s dvěma mladými vasničankami, které obdivovaly její krásu. Seskočil jsem ze skály a vydal se k ní. "Vše vpořádku, Alisene?" zeptala se mne s úsměvem, při kterém se mi rozbušilo srdce. "Zatím ano, Loriamon. Jen ty mraky mne znepokojují. Vypadá to, že přijde v noci bouře." řekl jsem ustaraně. Dále se mne na nic nevyptávala a tak jsem šel vedle ní a obdivoval její krásu. Moje city k ní už dávno nebyly jen přátelské, ale nevěděl jsem, jak jí to říct. Náhle však Loriamon zastavila a zalapala po dechu. Přes tvář jí přeběhl bledý stín a opět se sesunula k zemi, bez života. Zychytil jsem její bezvládné tělo a položil jí ruku na čelo. Lomcovala s ní horečka a já věděl, že má opět vidění. Toto vidění bylo asi příliš silné, protože se proti němu pokoušela bojovat. Asi viděla něco, co nechtěla aby se stalo. To mě překvapilo, protoře většinou se jí zdálo o naprosto cizích lidech, které jsme v životě neviděly. Začala v deliriu vykřikovat slova a útržky vět, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisely. "Ne..už je pozdě...někdo tam stojí.....má v ruce dýku...kde je sakra ta mystička...má bledou kůži a špičaté uši....krev...úder..všude je krev a světlo zhaslo....je tu Adrinor...pomozte mi....Alisene!!" vykřikla a opět ztratila vědomí. Po chvíli se jí pohnula ústa a ona zašeptala slova, která jsem očekával. Moje tělo se začalo opět ztrácet až ze mne byl jen mlžný opar. Opět jsem vyslal k elfčině bezvládnému tělu průzračný paprsek energie. Ale něco tu nebylo v pořádku. Elfka nevnímala a paprsek jen bezradně kroužil kolem ní. Poprvé za tu dobu co jsme spolu, jsem násilně přerušil kouzlo a mé hmotné tělo se sneslo vedle elfky. Uchopil jsem ji za ruku a pevně ji stisknul. Loriamon stále neodpovídala. Avšak tu otevřela oči a řekla slabým hlasem: "Promiň, Alisene, ale už ti nechci působit bolest..já....umírám a nic na světě už...nemůže tomu zabránit. Muselo to tak dopadnout..." Její slova mne ranila víc, než kterákoli zbraň. "Ne!! Loriamon prosím ne!!!! To mi nemůžeš udělat. Nechci tě ztratit....miluji tě víc než svůj život!" zašeptal jsem a políbil elfčinu ruku. "Já tebe také, Alisene...ale musí to tak být...jen mi něco slib!!" řekla naléhavě a tak jsem se k ní sklonil. Nyní mluvila jasným zřetelným hlasem. "Slib mi..že se budeš...stranit půlelfů...viděla jsem mnohé věci...a oni tam byli a nebyly na naší straně...." zašeptala a já jsem koutkem oka zahlédl, jak Tanis zbledl, když se na něj upřely pohledy mnohých. "Slibuji, Loriamon....já ti to slibuji!" řekl jsem a elfka si vydechla uspokojením. Postupně se jí hruď přestala zdvíhat a přes její krásé oči se potáhl skelný povlak. Zabořil jsem svůj obličej do jejích šatů a zoufale se rozplakal. Klečel jsem tam ani jsem sám nevěděl jak dlouho a nikdo se ani nepohnul. Vtom jsem vyskočil na nohy a zuřivě jsem se podíval na Tanise. Moje mysl mi sice říkala, že nemám právo k němu chovat zášť, ale Loriamon mluvila jasně. Začal jsem na něj mluvit čistou elfštinou, které asi málokdo rozuměl, ale Tanis jí rozuměl výborně. Vrhal jsem na něj nejhorší kletby, jaké kdy byly vymšleny a vypověděl jsem ho z naší společné cesty. Potom jsem se rozběhl do blízkého lesa a tam jsem řádil jao šílený. Vrhal jsem zaklínadla na stromy v lese a potěšeně jsem ve své zvrhlosti poslouchal, jak duše těch stromů křičí bolestí. Nepřestával jsem ani poté, co mi obličej pokryl pot a já se úplně vyčerpal. "Život bez Loriamon nemá smysl...život nemá vůbec smysl...já nemám smysl...nic nemá smysl...!!!" křičel jsem v duchu. Poté jsem jen vyčerpaně ležel na zemi a přemýšlel o sebevraždě. Vtasil jsem svůj meč a přitiskl si ho čepelí k hrudi. Už jsem chtěl bodnout a ukončit svůj bezcenný život, když mi někdo meč vykopl z ruky. Otočil jsem se zoufale a uviděl Martina Septima s bolestným výrazem ve tváři. "Vzal si mi možnost odebrat se za Loriamon...vzal si mi možnost rozhodnout se...." řekl jsem nepřítomně. Sebral jsem meč a zastrčil si ho do opasku. Vydal sjem se opačným směrem. než byli ostatní. "Kam jdeš?" zeptal se mě Martin. Jdu pryč...deleko od vás..možná - dá-li Charnefell - že se znovu shledáme. Postarej se o ostatní. Byl jsem jako vůdce na nic. A...omlouvám se. Sbohem příteli. A....dávej si pozor na půlelfy." dodal jsem a pohltil mě temný les. |
| |
| Šli jsme cestou směrem na sever.Byli jsme velmi pomalí, ale zatím nebylo kam spěchat.Krásně svítilo slunce, i když se už začal objevovat nějaký ten mrak.Sledoval jsem Alisena jak spí na voze. Divím se, že ho to drncání ještě neprobudilo.řekl jsem si v duchu.Nebyl jsem daleko od pravdy.Vůz najel na větší kámen a to Alisena vzbudilo.Slezl z vozu a začal se procházet kolem davu.Vypadal jako by si nic nepamatoval.Lidé na něj hleděli jako na zachránce, který porazil zlo.Ale zase ne všichni.Pozoroval jsem Tanise jak na něj hledí s nenávistí. Ani se mu nedivím.Po tom co mu udělal, bych na něj hleděl stejně.řekl jsem si v duchu.Prošel jsem kolem něj s klidem.Alisen si prohlížel každého zvlášt, ale pořád to vypadalo jako by někoho hledal.Nakonec vylezl na skálu a svými oči elfa pozoroval dav lidí.Nedošlo mi, že hledá Loriamon.Když ji konečně našel, rozeběhl se k ní.Prohodily pár slov a šli společně cestou.Bylo vidět jakoby ji Alisen chtěl něco říct, ale nevěděl jak.Náhle však Loriamon zastavila a zalapala po dechu.Nevěděl jsem co mám dělat, a proto jsem přiběhl k Alisenovi.Když jsem tam přiběhl, varovala ho před půlelfama.Dobře jsem nevěděl co to znamená a jen tiše jsem stál za Alisenem.Alisen ji přísahal, že si dá pozor na půlelfy a Loriamon zemřela Alisenoj v náručí.Elf se jí rozplakal a se slzami v očích se podíval na Tanise.Začal na něj mluvit elfsky a nakonec se rozeběhl do lesa.Tam ničil vše, co mu přišlo pod ruku.Každý strom na který se podíval se proměnil v prach.Jenom jsem stál na prahu lesa a pozoroval Alisena.Nakonec elf padl vyčerpáním na zem a vytáhl svůj meč.Na ni jsem nečekal a rozeběhl se k němu.V poslední chvíli jsem mu meč vykopl z ruky.Alisen se na mě podíval a řekl: "Vzal si mi možnost odebrat se za Loriamon...vzal si mi možnost rozhodnout se...."Nakonec vzal svůj meč a vydal se opačným směrem než šli ostatní. "Kam jdeš?"zeptal jsem se ho. "Jdu pryč...deleko od vás..možná - dá-li Charnefell - že se znovu shledáme. Postarej se o ostatní. Byl jsem jako vůdce na nic. A...omlouvám se. Sbohem příteli. A....dávej si pozor na půlelfy." řekl a zmizel v temném lese. Dej na sebe pozor příteli.řekl jsem v duchu, otočil jsem se a šel s davem dál. |
| |
| Když jsem odcházel, slyšel jsem Martinův hlas, jak za mnou volal, ale já jsem ho nevnímal. Chtěl jsem svůj dosavadní život nechat daleko za sebou a tak jsem začal utíkat a necítil jsem větve které mě šlehaly přes tvář. Ani nevím jak dlouho jsem běžel, ale po chvíli jsem spadnul na měkkou lesní půdu a zůstal jsem nehnutě ležet. Byl jsem úplně vysílený a po mém magickém výbuchu jsem neměl navíc ani žádnou energii. Pomalu jsem ztrácel vědomí a přes mysl se mi přetáhla temná chladná mlha... Když jsem se probudil, ležel jsem v nějaké jeskyni na lůžku a měl jsem na hrudi a čele chladný obklad. Když se mi opět zaostřil zrak, uviděl jsem....půlelfku!!! Prudce jsem se vztyčil na posteli a zuřivě se na ni podíval. Stála ke mě bokem a měla nádhernou bledou tvář, přes kterou se jí vlnily černé vlasy. Ale její krásu jsem se rozhodl ignorovat, protože si moc dobře pamatuji poslední Loriamonina slova, že se mám vyvarovat půlelfů. Náhle se však půlelfka smutně pousmála a odkryla i druhou tvář. Její levá půlka byla pokryta tmavým černým tetováním, stejně jako levá paže, noha i krk. Hrůzou jsem se přitiskl ke zdi a očekával útok. "Temná půlelfka..." blesklo mi hlavou. "Co dělá tady? A co ode me chce?" létali mi hlavou otázky jako zběsilé. Půlelfka se náhle uklonila a řekla tichým melodickým hlasem: "Zdar a sílu tobě! Jmenuji se Awenis. Asi ke mě chováš nedůvěru, proto, že jsem Temná půlelfka, ale chtěla jsem ti jen pomoct, když jsem tě našla ležet na zemi v lese. A ještě něco.....moc mě mrzí, co se stalo tvé družce." "Jak může proboha vědět, co se stalo???" zhrozil jsem se v duchu a dlouho jsem váhal s odpovědí. Musím říct, že se mi docela líbila, ikdyž jsem si to ještě dloho nechtěl přiznat, ale nedalo se tomu bránit. "Jsem Alisen a děkuji ti za pomoc." řekl jsem naprosto bez emocí a snažil se, aby můj hlas zněl hodně chladně. Její modré a temné oko se na mě upřelo a já jsme v tom pohledu uviděl zoufalství a beznaděj. Naprosto uchvácen jsem ji vybídl aby vyprávěla svůj příběh... |
| |
 | Už jsem to nemoéhla v té chladné jeskyni vydržet a tak jsem vyšla ven na vyhřátou mýtinu. Vzadu pod stromy jsem ale zahlédla něco divného a tak jsem se vydala k tomu neznámému předmětu. Bylo to tělo! Otočila jsem ho na záda a uviděla mladého a celkem pohledného elfa. Na kůži jsem viděla vybledlé tetování, které vypadalo jako moje stím rozdílem, že rychle bledlo, kdežto moje zůstávalo pořád stejné. "Je něčím výjmečný..." pomyslela jsem si a pomocí magie ho přenesla do jeskyně a obvázala mu čelo a hruď chladivými a léčivými obvazy. Po chvíli se probudil a já z jeho pohledu vyčetla, že nejspíš nemá moc dobré zkušenosti s Temnými bytostmi. Nejspíš patřil k výpravě, které nedávno prošla okolo. "Ale proč je opustill?" vrtalo mi hlavou zatímco si mě velmi podezřívavě prohlížel. Byla jsem tak dlouho sama, že jsem byla velmi nadšená z jeho přítomnosti a chtěla jsem si s ním promluvit o mém trápení a možná by se mi svěřil i on. "Alisen? Hezké jméno..." blesklo mi hlavou a ohromil mě jeho pohled, který se náhle změnil z podezřívavého na ohromený a krásný. Jeho oči mě velmi přitahovaly a když řekl, ať mu vyprávímsvůj příběh, bez otálení jsem začala. "Narodila jsem se v elfské říší Othriniad, pravděpodobně stejně kde ty a vyrůstala jsem spokojeně uprostřed svých přátel. Když jsem ale dospěla, objevil se v mém domově vytáhlý cizinec a představil se jako Anatorius. Byl to veliký mystik a hned ve mě objevil můj talent na magii. Dlouho u nás zůstal a za tu dobu mě velmi mnoho věcí naučil. Prováděl se mnou různá zaklínadla a učil mne všem uměním mystika. Bohužel, jednou se dopustil osudové chyby. Zasadil do mne zákeřné zaklínadlo a pomalu jsem se měnila v Temnou bytost. Nikdy toho nepřestal litovat. Naučila jsem se s tím žít ale utrpěla jsem velmi mnoho ústrků a diskriminace ze strany elfů i lidí. I můj lidský otec se mne zřekl potom, co zemřela moje matka - elfka. Potom zemřel i Anatorius a já zůstala sama. Již dlouho žiji zde a teď jsi tu přišel ty a ti ostatní lidi, kteří už ale odešli. Proč tě zde nechali??" zeptala jsem se starostlivě a přisedla si k němu na postel. Neodpověděl a jen se ke mě pomalu naklonil. Naše rty se spojily v polibek a mě se vzrušením zatočila hlava. Potom si mě přitáhl na postel a začal mne pomalu svlékat. |
| |
| Když se Alisen probudil, netvářil se zrovna, že by zapadal do současného dění. Vyhoupl se z káry a já ho upřeně pozorovala Cesta na sever nám nezabrala příliš mnoho času, za tak málo hodin a všichni jsme si mohli alespoň na krátkou chvíli odpočinout. Zrovna jsem opřená o jeden z vozů a vedle mě klečí Tanis, který reje klacíkem do země, jako malé dítě. Náhle ale, když Alisen vstal a vojáci se mu uctivě uklonili, ho spražil pohledem velice nepříjemným a nanejvýš hanlivým, stejně jako ostatní. Výjma mě, samozřejmě. Je mi jedno, co se děje v řadách mých přátel i mých nepřátel. Alisen s nechápavým výrazem pokračuje směr ke skaliskům, které stojí poblíž našeho tábora. Planina, na které jsme se utábořili, je i les, kde se usídlilo pár choulostivých bojovníků, aby je nerozpustily kapky deště - náhodou. Temná mračna se ale stahují, takže to vypadá, že se budeme rozpouštět všichni. Z dálky spatřím Alisena a Loriamon, jak si u skalisek něco povídají a velice mě to zajímá, zvlášť když Loriamon sebou šlehne málem o zem, vzápětí ji ale Alisen chytí do náruče. Doběhnu tam ale až příliš pozdě, než abych zachytila jejich rozhovor. Je sípavý dech mladé elfky nasvědčuje, že s ní není něco v pořádku a zoufalý křik Alisena to jasně potvrzuje. Je mi jasné, co musím podniknout, ale Alisen se to nesmí nikdy dozvědět. Dotknu se mysli Loriamon...její srdce vyznačuje jasnou námahu a výpětí...něco podobného zažívá člověk, který už umírá a já pak smutně přikývnu, že to tak bude. Loriamon začne zhluboka dýchat. Odpočívej v pokoji...Loriamon, nechť tě tvé kroky dovedou až do náruče Anatoriovy. Sbohem a snad se někdy ještě potkáme. promluvím ji do mysli a sevřu v myšlenkách její srdce. Elfka naposledy vydechne a umře a v tom okamžiku povolím stisk. Z očí mi vytečou slzy. Takže přeci to jen přišlo...další blízká osoba, která se se mnou seznámila, zemřela. A poměrně nejrychleji...takový je úděl mystiků. Každá živá bytost na tomto světě žije a umírá a jak je známo, Smrt si bere své duše do své říše. Omyl. To mystikové. Mystikové jsou brána do takové říše. A nebýt nás, srdce každé živé bytosti by tloukla věky...ale jen co poznáme, že někdo umírá, je čas se dotknout v myšlenkách jeho srdce a vzít si sílu umírajícího...tu poslední, co má." Alisen se zvedne a začně cosi řvát na Tanise, který, aby s ním soucítil, nic neříká, tváří se leč odhodlaně a nebojácně, ale je mu vidět na očích, že ho smrt neznámé elfí dívky velmi mrzí. Dál už nic nesleduji. Alisen pak pláchne do lesa, kde ničí vše a za chvíli vidím, jak se z lesa utíká voják s useknutýma kšandama, takže kalhoty táhne za sebou. Alisen se jen tak nezdá. Opřu se o jeden vůz a schovám tvář do dlaní. V tom mi mysl protne ledový hlas. ,,Utekla mi...ona mi sprostě utekla." Instinktivně zvednu hlavu a rozhlížím se po okolí, ale nikoho, kdo by mi do mysli promlouval, nevidím. ,,Tomuhle ty říkáš čistá práce, Naerio, dcero Nitlhilien? Můj úděl spočívá v něčem jiném, než nahánění duší po světě živých...hanba ti." Pochopím svoji situaci a dotknu se své vlastní mysli, abych promluvila se samotnou Smrtí. ,,Tiše, Nemero, dcero Tiaryany. Nedávno jsi byla sama obyčejnou duší, dokud tvá matka neporazila předchozí vládkyni Smrtelné říše." I můj vnitřní hlas je chladný, ani ho nepoznávám. ,,Pošetilá a neuctivá slova, Naerio. Uvažuj a mluv moudře...aby náhodou to nebyla tvá poslední slova, zvěz." odpoví mi Nemera, přezdívaná Smrt. ,,Poslední? Cožpak jsi zapomněla, že nad tebou mám já, Naeria, větší moc...můžes být ráda, že se Loriamon do tvé říše neodebrala. Čest její památce...ale trochu toho lituji...byla by novou Smrtí a ty by jsi skončila v Propasti duší." odvětím celkem posměšně. ,,Sic možná ano, Naerio, ale zvěstuj, že se tebe poblíž zjeví další Dědic Anatoriův. A tentokrát to bude pokrevní příbuzný. Připrav se na to, bídná dívko." řekne Nemera. ,,Nač tak silná a zastrašující slova? Jaká další mystička? I ty dobře víš, že samotní mystikové se nemůžou navzájem zabít, ať jsou jejich síly jakkékoliv." řeknu, i když trochu s údivem. ,,Hmm, však uvidíš, Naerio...uvidíš a spatříš...již brzy příjdou k mé bráně další mrtví...a ti mrtví budou tví přátelé. Sbohem, alespoň dočasně." Už neodpovím a povolím sevření ve své mysli. Zamyslím se nad slovy Nemery. Není možné, aby se zde objevil další mystik...nikdy jsem žádného nepotkala. Ale člověk nikdy neví..." pomyslím si a vztekle podrazím Silou mysli jednomu vojákovi nohy. |
| |
| i přesto že Naeria nějakým způsobem omámila elfa , aby už nikomu neublížil , zůstávám stále ve střehu a Alisenovi se vyhýbám. Elfové a jejich zatracená pýcha, nikdy se nepoučí. Společně s ostatníma se vydáme na cestu , ale mezitím se Alisen probudí a odběhne někam pryč. Všichni ho ihned následujeme ke skalním útvarům , kde se nakonec sešla většina výpravy. Jakmile doběhnu ostatní uvidím Alisena jak klečí u nějaký elfky , která zřejmě umírá. Sice jí neznám ale Alisenova situace my stačí k tomu , abych byl smutnej. Po nějaké chvíli konverzace mezi umírající elfkou a Alisenem , elfka zemře. Ještě jsme na nikoho nenarazily a už začínají umírat přátelé. Zničehonic Alisen vstane ,obrátí se ke mně a začne na mně elfsky pokřikovat. Nejdříve jsem si myslel , že na mně křičí z hněvu ale jakmile mně několikrát prokleje , uvědomím si že ho zase popadla ta nenávist k půlelfum. Jakmile mně několikrát proklel , odběhl hluboko do lesa a vypadá to , že se už nevrátí. Jeho vyřknutá prokletí na mně vůbec nijak nezapůsobila , asi s tím mnělo něco společného moje prokletí. Snad se časem vzpamatuje a přijde na to , že půlelfové nejsou tak špatný. Většina lidí , co stála okolo nás se rozpustily a jakmile pohřbily mrtvou elfku , bylo vše při starém. Když jsem se rozhlídnul , uviděl jsem Naeriu , která vypadala jako kdyby mluvila se smrtí. Pomalým krokem přistoupím k ní a zeptám se jí klidným hlasem. "Jsi v pořádku ??" Doufám že Alisen byl poslední z tédle skupinky , který nesnášel půlelfy. Nevím jestli bych se udržel , kdybych byl proměněný v temný přízrak. |
| |
| Po pohřbu Loriamon jsme se vydali dál.Po pár hodinách začalo pomalu zapadat slunce.Rozhodl jsem tedy, že se utáboříme.Postavili jsme stany a zapálili ohně.Rozdal jsem první hlídky a odebral se do svého stanu.Ve stanu jsem rozmýšlel, co budeme dělat dál. Ještě půjdem 2 dny.řekl jsem si v duchu.Nakonec jsem se posadil na stočené přikrývky a brousil svůj meč.Najednou do stanu přiběhl voják. "Pane něco se děje.Kolem lesa se objevují zabijáci!"řekl voják vystrašeně. "Bájný úsvit!Vojáci do zbraně!"vykřikl jsem na vojáka.Vyběhl jsem ze stanu a kolem bylo spousta vrahů.Všichni byli zahalení do temné zbroje.Obličej měli zahalený červenou kápí a tajemnou maskou.Jenom jednomu bylo vidět do tváře.Byl to temný elf a nejspíš jejich velitel.Jeho červené oči mě propichovaly jako ostré šípy. "Septime...přišli jsme si pro tebe a tvé přátele.."zvolal na mě.Vojáky popadl strach.Bylo jim to vidět na očích, jak se bojí postavit tak dobrému nepříteli. "Nebojte se!Jsou to jenom lidé!"zvolal jsem a vyběhl proti nim.Proti mně se rozeběhl vrah s palcátem.Jakmile se rozmáchl a chtěl udeřit, chytil jsem mu ruku a propíchl ho.Když vojáci Legionu viděli, jak snadno jsem ho skolil, rozeběhli se proti nim.Bitva ale nebyla vyrovnaná.Nepřítel nás početně převyšoval. Takhle to dál nejde!Musím zabít velitele!řekl jsem si v duchu a rozeběhl jsem se proti němu.Bojoval velice dobře, ale ne až tak dobře.Počkal jsem si až se bude krýt a podkopl jsem mu nohy a chladnou stranou čepele jsem ho srazil na zem.Odkopl mu meč a svým mečem jsem ho zabil.Ale bitva probíhala dál.Bojoval jsem nejlépe jak jsem uměl, ale přesto to nestačilo.Uviděl jsem, jak jednoho vojáka srazil na zem zabiják.V poslední chvíli jsem mu zachránil život, ale někdo mě ze zadu bouchl do hlavy a já upadl na zem.Vrah mi šlápl na ruku, kde jsem držel meč a chtěl mě zabít.V poslední chvíli ho ale propíchl Tanis.Pomohl mi vstát a společně jsme viděli, jak nepřítel ustupuje.Otočil jsem se a uviděl Naeriu. |
| |
| Druhý den byla Loriamon pohřbena...nebo aspoň to, co z ní zbylo. Její tělo se po smrti rozplynulo a zmizelo kdesi v oblacích, takže mám takové podezření, že ta elfí bledule měla víc než nadpřirozené schopnosti, někdy i pochybuji, zda to vůbec byla elfka. Každopádně se pohřeb skládal z několika bodů, kdy jsme vykopali jámu a do ní vhodili urnu s půdou, na které Loriamon zemřela. Poté několik našich pěvců předneslo bájné elfí písně a na místě zařadili Loriamon mezi největší elfí hrdinky. Jen Alisen zde chyběl. Utekl a já mám nutkání, abych se za ním vydala. Commodus po pohřbu vydal rozkaz, aby vojáci nenáráželi soudky a aby místo elfích balad nezačali zpívat La La La Hej. Tábor byl sbalen a my pokračovali v cestě a putovali jsme dlouho, dokud slunce nezapadlo. Noc byla bezmračná a celkem i pěkná. A celou cestu nás doprovázela linie lesa, kde se tuto noc začali dít divné věci. Z temných houštin se zjevili snad ještě temnější zabijáci, či co to bylo. Každopádně jsem se zařadila vedle Tanise a Commoda a společně jsme pohlédli jednomu z nich do obličeje. Mé srdce zasáhla vlna hněvu. Temný elf...je mi jedno, jestli to jsou vyjednavači nebo vrahové...dneska se bude krásně umírat. pomyslím si a jen co temní elfové zaůtočí, tasím své dva meče a pustím se do boje. Je to hezoučké a roztomilé sledovat uhasínající oči těch zrůd, zrůd, co mi zničili život, zrůd, co mi jejich kamarádíčkové, pozabíjeli všechny přátelé a já musela nečinně přehlížet. Většina těch Temných elfů nebyla zrovna dobře vycvičená, nejlépe dopadl ten, kterého jsem Silou Mysli rozbila o strom a nejhůř ten, jehož rozpůlila od hlavy až k rozkroku vlastní halapartna. Jak se nocí nese křik umírajících, přispěchám na pomoc Commodovi, ale Tanis mě předběhna a zachrání mu život, čímž Tanis probodne své protivníka, který mu docela dýchal za zátylek a div ho nezabil. Boj ale pokračuje, ale Temných elfů ubývá. Postaví se proti mě jakýsi drowí čaroděj a začne po mě metat příznačně černé koule. Když před jejich mocí uskočím, roztříští půdu přede mnou. Rychle, ještě v leže, namířím na drowa rukou a čaroděj padne na zem. Jenže než se zvednu, už je zase na nohou a já se musím zase vyhýbat jako ještěrka jeho smrtelným střelám. Po nějaké chvili věčného plazení a odstrkování se k němu přeci jen dostanu a mečem mu useknu nohu u kolene. Temný elf padne s křikem na zem a drží se za krvácející pahýl. Vyčerpaná mu pohlédnu do jeho tváře, staženou v bolestné grimase. Potícítím další novou zášť a cítím, že ve svitu měsíce a hvězd se ve mě probouzí můj již vyhynulý upíří pud. Odhodím zbraně a zabořím své dva špičáky, které již skoro nejsou vidět, do drowí tepny na krku a začnu pomalu nasávat krev. Vychutnávám její chlad a vnímám, jak mi stéká do žaludku a odtamtud se vstřebává do mého těla. Po pár vteřinách přestanu nasávat a odtáhnu hlavu od krku již mrtvého drowa, jehož nářek ustal poměrně brzy. Kdybych se asi viděla v zrcadle, zhrozila bych se. Oči krvavě rudé, místo zelené výplně, tvář bledá a temná krev, odkapávající od úst. A ta krev je lahodná. Již dlouho jsem nic tak dobrého neochutnala...už zapomínám, jak chutná krev Temných elfů. Zabořím znovu své zuby do tepen na drowově krku a nasávám další dávku. Aby toho nebylo málo, držím mystickou silou temného elfa ještě aspoň chvíli při životě, ale všechno to, co teď provádím, je jak sen. Už neslyším hluk bitvy, ani bolest, kterou jsem způsobila jiným...ovládá mě pouze jedna myšlenka a tou je chuť na krev. Nasávám dalších pár vteřin, až mě nakonec oslnivá příchuť tělní tekutiny ochromí a já padnu na zem...ztrácím vědomí či snad usínám, ale s dobrým vědomím.... Tak je to správně, Naerio," pomyslím si a cítím lehké šimrání na loktě...vrací se mi drowí tetování z Arevithianu. Má sudba a mé prokletí...nyní budu konečně silnější v prohnaném umění mystiky...alespoň na delší dobu. Vítej zpět, Naerio, mezi námi. slyším božský hlas, ale pak usínám. |
| |
| Začne se stmívat , tak se raději všichni odebereme k odpočinku. Většina lidí jako je Martin si rozdělali stany a ohně , který osvětlují celé tábořiště. Ty lidi , nemohou spár normálně u ohně. Já jsem zvyklí spát venku u rozdělaného ohně , kde jsem seděl společně s hlídajícíma strážemi. Jakmile se všichni odebrali ke spánku a vyměnily se nové hlídající stráže za ospalé , v klidu jsem usnul. Spal jsem stejně dlouho jako ostatní , když mně probudí něčí volání. Beze slov vyskočím na nohy a chvilku my trvá než se vzpamatuji co se děje. Přímo před mýma očima , právě nás voják probodl nějakého zabijáka , v černém brnění a se zahalenou tváří maskou. Bez rozmyšlení jsem okamžitě šáhnul k místu , kde jsem spal a uchopil můj meč , ležící vedle mně. Ihned přiskočím k jednomu nájezdníkovi a pokusím se na něj zaútočit ránou do hlavy. Obratně to vykryje ale můj kopanec do břicha už ne. Zabiják se bolesti předkloní a já ho pak v klidu odstraním ránou do zad. Rozhlídnu se po dalším a v dálce spatřím Martina , kterého právě jeden z nich odzbrojil. Dlouhým skokem se dostanu až k nim a zabodnu meč do protivníka , zrovna v té chvíli kdy chtěl dorazit Martina. Meč vytáhnu a podám pomocnou ruku Martinovi , který jí ihned přijme. Nepřátelé nás sice zákeřně napadli ale v tédle chvíli se už začínají vzdávat. Můj pohled zaujme nepřátelský voják , který nezastavitelně utíká zpátky do lesa, kam taky míří i ostatní. Soustředím se , ruku namířím k zemi a tichým hlasem promluvím. "Nair dies Swall" Ihned potom strhnou utíkajícího zabijáka kořeny , které ho upoutají k zemi a nedají mu jedinou šanci uprchnout. Mezitím ostatní zabijáci utekli do lesa a my se mohli trochu probrat. Otočil jsem se na Martina , který stál vedle mně a ukázal mu spoutaného zabijáka. "Martine , možná bychom ho mohli vyslechnout , udělej co uznáš za vhodný." Snažil se všemi způsoby uniknout ale kdykoli přetrhl jeden kořen , omotal ho nový. Nechal jsem Marina i ostatní v klidu dělat svojí práci a já se mezitím rozhlídnu po zraněných. Většina vojáku jsou v pořádku až na Naeriu , která ležele na zemi a okolo ní bylo spoustu krve. Když jsem k ní doběhl , nějaký voják my řekl vše co se tam stalo a mně došlo že to není její krev ale těch okolo. Takže upírka ?? o tom nic nevím. Vezmu Naeriu do náruče a odnesu jí do stanu Martina , který byl nejblíž. Vypadáto že jí nemůžu nijak pomoc , protože na to jak probudit upírku , která omdlela z krve , neznám. |
| |
| Když jsem se probudil, pohledem na slunce jsem zjistil, že jsem moc dlouho nespal. Snad jen pár hodin. Padly na mne však výčitky kvůli tomu co se stao Loriamon. "Ani jsem nebyl na jejím pohřbu a ani jsem jí neřekl co k ní cítím." pomyslel jsem si trpce a zahleděl se na Awenis. Právě se probrala a její temně-modrý pohled se na mne nevinně upřel. Cítil jsem že ji musím něco říct. "Víš, musím ti něco říct. Hodně jsem přemýšlel a došlo mi, že nemám přátele ani budoucnost. Možná ti to bude připadat jako definitivní konec Alisena, jako dobrotivého elfa, ale chci s tebou sdílet tvůj osud." řekl jsem pevně a Awenis se na mne smutně podívala. "Ne, Alisene! To po tobě nemohu chtít. Je to nevratné, takže bys zůstal pořád stejný. Prosím, nechtěj to po mě." "Ne já to chci udělat. Můj život musí mít konečně smysl. A já chci být jako ty a pochopit tě. Prosím, dovol mi vstoupit do tvého světa." řekl jsem a Awenis mne pohladila po tváři a po tváři jí stekla temná slza. Naklonila se ke mě jako by mne chtěla políbit a z jejch úst vyšel temný proud magie, který mě zcela ovládnul. Jako by v mém těle vybouchla magická exploze a moje levá půlka těla se začala měnit. Mojí paži, krk, nohu, bok a tvář začaly ovíjet černé šlahouny a ztemnělo mi levé oko. Silně se mi zbystřily smysly a dostal jsem ohromnou sílu. Podíval jsem se na Awenis a objal jsem ji. Rozplakala se a já měl poprvé za život pocit, že jsem pomohl někomu jinému než sobě. Odtáhl jsem Awenis od sebe a zahleděl se jí do očí. Byl jsem stejný jako ona. "Budu vždy stát za tebou!" řekl jsem jen. Tu se mi však ozval za zády řev a na kraji mýtiny se objevil zelený ork se sekerou v ruce. Měl ve tváři překvapený výraz protože zřejmě nečekal na temné elfy. Máchnul jsem proti němu rukou ale už jsem nemohl používat dobrou magii. Z mé ruky vylétnul temný provazec energie a srazil orka daleko přede mne. Skusil vstát ale provazec se kolem něj obtočil a přivázal ho ke stromu. "Udělal jsi chybu, bojovníku!" řekl jsem zlostně a naklonil se k němu. "Půdu, po které jsi před chvílí šlapal, pokryje temná krev orka. Ale nejdřív chci slyšet, co jsi tady dělal a komu sloužíš!" |
| |
| Po útoku bájného úsvitu jsme ošetřovali raněné a díky Tanisovi máme i zajatce.Byl tak dobře uvězněný, že nebylo potřeba ani připravovat celu.Pokaždé když přesekl kořen, tak ho ovázal další. "Nenamáhej se.Stejně se z toho nedostaneš.Tak co, poslal tě tvůj pán?Nech mě hádat- Mankar Camoran.Jo a málem bych zapomněl, určitě sloužíš Mehrunovi Dagonovi."vrah se jenom na mě podíval a řekl: "Nikde se neschováš Septime!Bájný úsvit si tě najde a zabije tě!Ale ještě než zemřeš, uvidíš jak zemřou všechny, které máš rád!"řekl mi klidným hlasem. "Ani bych neřekl.Mehrunes Dagon je sice silný, ale sám to tu neporazí.Bude se muset spojit s Lordem Egedisem.A za to bude Lord Egedis něco chtít.Otázkou je co?!"odpověděl jsem mu.Vrah na to už neměl odpověd. "Nic už ti neřeknu!"řekl a navlíkl si prsten.V tu chvíli shořel v plamenech.Zbyl z něj jenom popel.Otočil jsem se na vojáka a řekl mu, at to tu uklidí.Vrátil jsem se do stanu, kde byl Tanis a Naeria. "Děkuji ti za záchranu života.Jednou ti to snad splatím.Co je s Naeriou?"zeptal jsem se Tanise. "Nevím, takhle jsem ji našel."odpověděl mi. "No radši ji budit nebudeme.To by mohlo špatně skončit.Ale musíme vyrazit dál.Bájný úsvit se vrátí.Naložíme ji na vůz a vyrazíme.Jo a hlavně opatrně."řekl jsem Tanisovi a vyšel ze stanu.Do očí se mi opřelo ranní slunce.Vyrazili jsme na sever do vesnice.Po pár hodinách jsme vyšli z lesa a šli cestou okolo pole.Nakonec jsme došli na konec cesty a v dáli jsme viděli vesnici. |
| |
| Probudí mě drkocání vozu o kamenitou cestu. A první pocity se shromáždí na jednom místě v mé hlavě, takže zprvu v tom mám velký binec. Železitý pach krve, bolest zubů a motání se hlavy. Posadím se. Vojáci, doprovázející vůz, zbystří a jeden se mě po chvíli otáže. ,,Slečno Naerio? Vše v pořádku?" Kývnu hlavou. ,,Zatím ano." ,,Budete si něco přát?" zeptal se znovu voják a pevně stiskl kopí. ,,Přála bych si hodně věcí, jako třeba například plněného temného elfa, vypreparovaného Alisensa a nejlépe asi živou Loriamon, ale pochybuji, že tyto tři věci dokážeš sehnat. V opačném případě nic jiného nepotřebuji. řeknu a zhoupnu se z vozu, abych vyhledala Commoda. Najdu ho v čele průvodu. I když jsem jako mátonoha, všimnu si, že stále kráčíme na sever a před námi je vesnice. Průvod se na chvíli zastaví. Commodus je s Inialis, tou bojovnicí, se kterou jsem ještě neprohodila ani slovo, asi bych to měla napravit. ,,Zdravím, tě Commode, tak jak se vede? Ale nech to být. Spíše mi pověz, co se stalo." řeknu trochu drze, ale Commodus mlčí a hledí na mě se strachem v očích. Teprve teď si uvědomím, že mám stále rty od černé drowí krve. ,,Promiň," zamumlám a otočím se. Slíznu si zaschlou krev ze rtů, čímž mi opět tělem projede negativní energie. Zajímalo by mě, jestli se ta mystická síla zvýšila..." řeknu si sama pro sebe v duchu a soustředím se na nejbližší borovici. Netrvá pár vteřin a borovice padá na zem. V našem průvodu to vzbudí trochu rozruchu, ale ten po chvíli ztichne. ,,Omlouvám se...kdysi mě pokousala upírka z rodu Aldaras. Prokletí pak pominulo, ale teď ho používám na to, když chci si zvýšit mystickou moc a to můžu jedině vysátím drowí krve." vysvětlím Commodovi. |
| |
 | Cestou necestou V širém kraji toulám se já bytost mocná, leč neznámá přes širé hory a temné doly procházím se já Vykračuji si to do kopce a dýchám pouze nosem. V duchu si prozpěvuji kus známé trpasličí říkanky, kterou jsem nedávno zaslechla na jedné ze slavností lidí a trpaslíků. Všeobecné radovánky, kde se stoly prohíbaly pod horami jídla a pití a kdy rudí trpaslíci, zmožení vínem a medovinou, přeli s lidskými muži buď o kus pečeného selete či lidské ženy, nebylo to jediné. Byli i tací, kteří mluvili o tom, že se kdesi v dálavách prohlubuje temnota a čistá a nespokrvněná půda Drotlandie se nasákla krví ušlechtilých bojovníků. Já, Lennia Wëlwe, v lidském jazyce Osamělá vlčice, jsem po zaslechnutí tohoto rozhovoru nelenila a ihned opustila až příliš nápadné prostředí a uchýlila se zpět do tichých lesů. Je mou nezměrnou povinností odčinit své kruté zločiny, které jsem během výcviku v gildě zlodějů, napáchala. Pravda, ne všude mě přijmou jako nájemnou vražedkyni, počítám ale, že v těchto končinách jen stěží někdo vědět, co a kdo jsem zač. Sicco...povolání užitečné, dokud jej budu provozovat já, ale v jiných případech. Raději vyhubit. Na cestách mě věrně doprovází jistý sokolík. Našla jsem ho nedávno ve skalách, kde ležel v uzké roklině. Postarala jsem se o něj a z mála elfích znalostí jsem ho vyléčila. Od té doby mi dělá společnost. Dostal jméno Hennia. Při pohledu na svou postavu, zobrazenou v odrazu jezera, se musím trochu poupravit. Huňatý plášť nepřirozené barvy, ušitý hraničářskými mistry, na mě působí až příliš magicky. Přesto si jej nechám na sobě. Je mým neocenitelným spojencem v soubojích, kdy se doopravdy po ,,magicku" vytratím ve stínech. Zkrátka splynu s okolím, jedna z mnocha schopností sicců. Ale nechme mé schopnosti. I tak, díky elfímu luku a elfským zbraním, působím jako hraničářka. Pokračovala jsem po lesní cestě po několik dní i nocí a směřovala na jih, abych pátrala po příčinách temnoty. Pátého dne od mého odchodu z bujaré slavnosti jsem omylem stanula na konci lesa. Přesto jsem se rozhodla se zde utábořit a něco pojíst a popít. Sotva jsem vytáhla vak s vodou a zabalených chléb, jehož kůrka už začala stářím tvrdnout, objevil se za obzorem lidé. Trochu jsem zpozorněla a schovala se hlouběji do lesa, odkud byl tak či tak dokonalý výhled na okolí. Jak se později ukázalo, lidí bylo mnoho, očividně uprchlický průvod. Nejdřív jsem myslela, že to jsou kočovníci, prachobyčejní farmáři, ale po chvíli jsem v jejich řadách spatřila muže, oděné v lehké či těžké zbroji, v rukou nesoucí kopí a za opaskami se jim v pochvách pohupovali meče. A že to už není obyčejná společnost, mě přesvědčil nenadálý pád brokovice. Co nejrychleji jsem se šla podívat, co pád způsobilo. Jakoby by byl strom vyvržen z kořenů... Tu noc jsem se učinila další rozhodnutí. Proniknu do jejich tábora a prozkoumám to tam...a potom usoudím, co dál. |
| |
| Když jsme došli do vesnice, tak lidé začali pomalu vybalovat.Byli velice unavení po tak dlouhé cestě. Tak jsem Alisenův úkol splnil, začne nová kapitola.řekl jsem si.Vojáci postavili stany a začalo se stmívat.Zavolal jsem k sobě důstojníka.Důstojník se postavil před stan a čekal co řeknu. "Vojáku asi víš kdo jsem....vidím ti to na očích....nemohu jít dále s vámi.Musím se vydat cestou, kde mě nikdo nemůže doprovázet.Musíš se ted postarat o lidi, kteří jsou tu.Za úsvitu odejdu.Pak řekni lidem kdo jsem."řekl jsem vojákovi.Ten přikývl hlavou a odešel.Začal jsem balit důležité věci, které budu potřebovat na cestu. Jestli mám být jednoho dne císařem musím tak začít jednat.řekl jsem a balil dál.Když jsem dobalil, tak jsem si lehl na postel a snažil se spát.Když jsem usínal prolínali se mi hlavou vzpomínky na minulost.Na minulost, na kterou jsem chtěl zapomenout.Ráno jsem brzy vstal a vzal si své věci.Když jsem opouštěl vesnici zastavila mě Inialis. "Kam jdeš?To nesmíš udělat.Vojáci tě potřebují...já tě potřebuji..."řekla mi smutným hlasem.V očích se mi začali objevovat slzy. "Promin Inialis....já musím odejít....musím jít sám.Nechci aby se ti něco stalo.To bych nikdy nepřenesl přes srdce..."Inialis se rozplakala... "Ne..ne!To mi nemůžeš udělat...já tě miluji!Nic se mi nestane...neboj se!.."pohladil jsem ji lehce po tváři a zadíval se jí do jejích krásných očí. "Mé srdce bude vždy tlouct pro tebe....díky tomu, že odejdu- zachráním tě...."dořekl jsem tato slova a vydal se na cestu.Inalis na mě volala, ale já zmizel v mlze.... Cestou neznámou Šel jsem několik hodin na sever.Mojí společností jsou jenom zvířata a ptáci.Pořád jsem myslel na Inialis, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že jsem udělal dobře.Pořád spěchám na sever.Zahlazuji stopy, aby mě nikdo nenašel.Ale pořád jakoby mě někdo sledoval.Na večer jsem se utábořil na kopci, abych měl lepší rozhled.Ohen mě příjemně hřál do tváře..a v tu chvíli se něco pohnulo v houští.Vytáhl jsem svůj meč a odhrnul houští.Byl to králík. "A hele večeře.."řekl jsem,ale králík vyběhl a ztratil se někde v lese.Ráno jsem se vydal dál. Lezl jsem kopcem a na vrcholku jsem konečně uviděl Sance Tor.Pradávnou pevnost mých předků.Došel jsem ke dveřím zapálil pochoden a vešel dovnitř. |
| |
| V tábořišti přátel či nepřátel? Jak měsíc stoupá nad oblohu a jeho tajemně stříbřité paprsky ozařují planinu, mým tělem prostupuje strach...jako když se šelma plíží vysokou trávou. Jako elfka bych měla mít měsíc v úctě, ale jako sicco je měsíc můj úhlavní nepřítel, jehož moc má nade mnou navrch. Celý den až do večera jsem šla kolem okraje lesa a sledovala karavanu. Ta se naštěstí zastavila a rozmístila kolem sebe různé hlídky. Ale i tak mě tlačila palčivá touha se tam podívat. A to jsem taky učinila. Ještě předtím jsem vytáhla z torny lahvičku s tekutými krystalky Egua Platai. Posvětila jsem tekutinou své zbraně, aby čepel okamžitě vysála z případného útočníka krev...velice ohavné dílo nekromantů, které jsem jim odcizila a zjistila, že se hodí. Škoda že jedno posvěcení vysaje celé tělo jen u dvou protivníků...pak se už musím znovu spoléhat na své zkušenosti. Tornu poté odložím k jednomu z větších stromů, luk a toulec nechám i též na místě, neboť šípy by mi znemožnily snadný průchod táborem. Nenápadný meč v pravé ruce bude to pravé ořechové. Chvíli na to zašeptám tichou modlitbu k Vinulovi - bohu všech zabijáků. Stydím se za to, ale je to tak. A tím se kradu přímo k táboru neznámých. Paprsky měsíce mě až nápadně prozrazují a je mi jasné, že můžu být každou chvíli spatřena. Naštěstí mi Vinula přeje dnes štěstí a já se proplížím k jednomu z vozů, kde skočím do stínu. Se zatajeným dechem pozoruji, jak se mé tělo mění na šedou siluetu, kterou můžu vidět pouze já, ale pro ostatní oči jsem neviditelná. S novým elánem v duši obejdu vůz a přikrčená se plížím neslyšně táborem. Překračuji spící a jednou se stane, že do mě omylem vrazí voják s láhví vína v ruce. Přestanu ihned dýchat a znehybním. ,,Hlavně nekřič...hlavně nekřič..." prosím vojáka v duchu. ,,Zas bordel tu ti haranti nadělali!" povzdechne si muž v domnění, že o něco zakopl. Přiloží hrdlo láhve k ústům a já slyším žblouňkavý zvuk, jak mu tekutina stékí do žaludku. Pak odejde kolébavým krokem a neohlédne se. Táborem se procházím asi hodinu s spatřím mnoho lidí, kteří se mi zdají neobyčejní. Mladou dívku, povídající si s půlelfem o jakýchsi problémech a i jednoho bojovníka, který po nich nerudně hází nepříjemné pohledy. Už jsem na odchodu, když v tom spatřím obrovský stan. Vlastně jsem ho viděla už předtím, ale nijak mě nezajímal, ale přeci...zvědavost je neukojitelná. Vejdu dovnitř, jen se lémo vchodu nadzvihne. Dojde mi, že mladá dívka, bojovník a půlelf stan asi střežili, ale neplnili své povinnosti dobře. Ve stanu toho zas tak ani tolik není. Pouze stůl s mapou a rozložená postel, na níž spí dva milenci. Leží v pevném objetí a vypadají klidně, očividně jim ale určitě něco leží na srdci. ,,Spánek je pouze dočasná cesta od současných starostí." zašeptám jedno pořekadlo. Těm dvou jejich vztah závidím. Oba mají vedle sebe někoho, kdo jim v případě nouze podá pomocnou ruku. Se slzou na tváři se vyplížím ze stanu a odejdu z tábora. V lese pak přestane neviditelnost působit. Ulehnu a ještě dlouho do noci si vybavuji vše, co jsem v táboře viděla. Ráno se vydá karavana opět na cestu a po dlouhém a namáhavém dni, kdy i já jsem jim byla věčně v patách, dorazili moji přítelé či snad nepřátelé do malé vesnice. Utábořila jsem se na jednom pahorku, ze kterého jsem shlížela na vesnici a měla všechny obyvatele jako na dlani. V noci jsem si i na pár hodin zdřímla. Další den, plný pozorování. Úsvit přišel nenadále moc brzo, ale i v temnějším příšeří jsem si nemohla povšimnout, že někdo z vesnice odchází. Neukojitelná zvědavost mnou projela jako ostří...sbalila jsem si věci a vydala se o půl míle později za postavou... |
| |
 | Krev, bláto a flákota vepřového ,,Ty prašivej zmetku!" pošlu svoji kletbu na toho holohlavého cipíska, jenž si myslí, jak v podobě lesního loupežníka není skvělej. Nejspíš to bude jejich vůdce, ale hergot...co takový štěně jako on dělá v nejvyšší pozici týhle bandy? ,,Asi silou vůle" pomyslím si a můj meč ihned protíná břišní dutinu toho nejbližíšho, který se příbližil až moc k hrotu. Jsem na cestách už docela pěknou řádku dní a jak to vypadá, tak se v týhle zapadlý pustině, už ani nevím, jak se jmenuje, schyluje k nějaké řežbě mezi svatoušema a nějakým zlounem. Záležitosti místních lidí mě ale moc nezajímají. Chodím od vesnice k vesnici, od města k městu, kde mě tamnější radní najímají na potlačení buď vzpoury, nebo dopadení loupežníků, jako zrovna v tomto případě. A vždycky vyfasuju jako odměnu pár zlatejch a pořádnýho loka ječného piva plus semtam nějakou tu kýtu a pokud si to přeju, tak i ženskou do postele. Život je zkrátka těžkej, když jste válečník. Nyní se ale jedná o velmi zvláštní úkol. Banda loupežníků se prý spřáhla s nějakým nekromantem a toho jsem měl právě oddělat. Jenže sotva se nadechnu borůvek a jehličí, už mi cestu zastupuje pár holomků. Když vidí, že jeden z nich si marně pokouší narvat si svá střeva a žaludek zpět do břicha, otevřou ústa do bojového pokřiku, ale snad i pářející se veverky vydávají drsnější hlas. Vůdce Pan Skrček zůstává v pozadí a nervózně drží krátký a zahnutý meč. Druhej loupežník, který po mě skočil, vypadal, jako kdyby se narodil svini a navíc mu páchne z tlamy po cibuli. Máchnu mečem do šikmého seku shora a loupežníka reakce je taková, jak by asi podle mého vkusu měla vypadat. Čepel se zasekne do lebky jako sekera do pařezu a loupežník, nebo aspoň to, co z něj zbylo, padá mrtev k zemi. Třetí měl smrt hodně veselou. Když viděl, co se stalo jeho kamarádíčkovi, zastavil se, div mu neshořely paty a začal pomalu, ale jistě couvat. ,,Utíkáš z boje, ty zbabělče...postav se a bojuj!" křiknu, ale loupežník má nejspíš ihned bláto na hřišti a kolébavým krokem utíká pryč. Vezmu šavli jednomu mrtvému mrštím ji rovnoměrně proti ,,uprchlíkovi." Upřímně doufám, že mi moje finta vyjde a taky vyšla. Letící šavle přepůlila zběha téměř na dvě půle. Tak malé a tak ostré. Pokrčím rameny a obrátím se na pana Skrčka. ,,Teďka zemřeš a nebude to pomalý...bude to bolet, hodně bolet." řeknu a přiskočím k němu, načež ho čapnu za flígr a přitáhnu mu hrot meče k břichu, když v tom mě zastaví jeho prosebný hlas. ,,Ne, ne...můj pane...prosím ne. Můžu ti být užitečný. Šibalsky se usměji. ,,Ty? Ty bys nebyl užitečnej ani dojný krávě, ale jedno vím jistě. Tvé rozkládající se tělo poslouží určitě lesní půdě." zašeptám a přitlačím. Na špičce meče se objeví první krůpěj krve. ,,Arrgh...prosím, pane, vážně vím, co říkám. Nezabíjej mě, Můj pane. Ze severu...ze severu kráčí armáda a hledá posily, protože tam, odkud jdou, dostali prý na holou." zasténá skrček a snaží se vyprostit z mého sevření. ,,Říkáš posily? Tak hele, panáčku. Já pracuji samostaně...jsem žoldák a pár chlapů v robách si mě najalo, abych z tebe udělal vycpaninu...a pokud jde o prachy a o maso, já své úkoly splním." poslední slovo skoro zakřičím a neraguji na prosebné ,,Ne." Prudce vrazím meč skrčkovi do břicha, až se mi na ruku vyvalí proud krve. Tělo pak spadne do bláta a na mýtině je opět ticho. Prohledám mrtvoly, jestli nenajdu něco zajímavého. Jen mapa těhlech končin a nějakej amulet...nějak se mi nechce řešit co to je. Každopádně se stmívá a já bych se nerad honil za nějakým čarodějem dobrodějem, tudíž vypadnu z lesní mýtiny a vrátím se do vesnice, kde si v místní taverně objednám pořádný kus prasete, který spořádám na pár hltů. Život je hold těžkej, ale s tímhle to fakt stojí za to." pomyslím si, když usrkávám mastnotu ze svých prstů. |
| |
| Ork nevypadá, jakoby se se mnou chtěl podělit o své zážitky a tak přikročím k trochu drastičtější metodě. Natáhnu proti němu dlaň a pomocí zaklínadla na ní vytvořím malý černý shluk černé magie. Z oblaku se odpojí černý pramen a obtočí se kolem orkovy hlavy. Potom křečovitě sevřu prsty a provazce se prudce stáhnou a proniknou do jeho hlavy. Ork začal řvát bolestí a jeho silné tělo se napínalo v hrozivé křeči ve které se ocitl. Jeho myšlenky a pocity začaly proudit přímo do mé mysli, stejně jako jeho energie, takže pomalu začal umírat. Ještě naposled sebou škubnul a zachrčel: "Ať jsi kdo jsi - dej si pozor na elfku sicco!" řekl a vydechl naposled. Pomalu jsem si utřídil všechny myšlenky které jsem yvtáhl z orkovy mysli. Byl to bojovník Bájného úsvitu, což jsou špičkově vyškolení zabijáci Mankara Camorana a sledoval nějakou elfku. Byla pro Mankara zřejmě přítěží a proto ji chtěl nechat odstranit. Ale to jsem mu překazil takže elfka tady stále někde je. Měl jsem na výběr. Buďto půjdeme s Awenis svou cestou, nebo půjdeme za ostatnímy a budeme je sledovat. Moje mysl, ač byla zpola zakryta černou magií, stále měla v sobě onen cíl, kterým je město Fonnor a dračí snůška. Obrátil jsem se k Awenis. "Tento bojovník pronásedoval elfku, která se pravděpodobně připojila ke skupině, kterou jsem opustil já. Chci jít za nimi a sledovat je pro případ, že by mě potřebovaly. Zaručil jsem se Charnefellovi, že je přivedu v pořádku do Fonnoru. Naše cesty se tu mohou rozejít, nebo spolu jít nadále. Co si zvolíš?" zeptal jsem se a sledoval půlelfku, jak horečně přemýšlela. "Půjdu s tebou, Alisene. Snad se setkám s tou mystičkou o které mluví celá Země." Byl jsem rád, že Awenis zůstane se mnou ale vzpomínka na Naeriu, Tanise, Fanira, Inialis a Martina mě bolestivě zasáhla do mojí pravé půlky srdce. Levá byla temná, chladná a necitlivá. Rychle jsme zbalily nejnutnější Awenisiny věci a vydali se na cestu. Moje temné oko mi úplně jasně říkalo, kam máme jít. Dostal jsem velký dar, ale na druhou stranu jsem ztratil kousek svého "já". Jako by se má levá půlka těla, myšlení a pocitů změnila v led. ZA chvíli jsem vyšli z lesa a po několika mílích jsme prošly kolem vesnice. Rozhodli jsme se, že zůstaneme zde na odpočinek na chvíli. Awenis zůstala u zavazadel a já se vydal na průzkum. Ale něco tu nehrálo. Cítil jsem kolem přítomnost někoho cizího. A tu jsem vzpoměl na orkova slova. "Ta elfka je sicco, takže umí být neviditelná!" blesklo mi hlavou a shromáždil jsem dost energie na zaklínadlo. Z mé ruky vystřelil temný proud a zahalil mé nejbližší okolí. Koutkem oka jsem postřehl ve vzdálenosti několika desítek metrů pohyb, jak se zoufalá elfka snažila znovu splynout s okolím. Ale já jsem ji již uniknout nenechal. Můj temný oblak se kolem ní začal stáčet až odkral její maskovací kouzlo a ona se mi konečně zjevila. Pohlédla na mne zlým pohledem a postavila se čelem proti mě. "Zadrž svou ruku, neznámá bojovnice! Nehodlám ti ublížit!" řekl jsem pevným hlasem ale elfka rychle stočila ruku a její světlý paprsek proťal tmu, kterou tvořilo mé kouzlo. Paprsek mě o několik metrů minul ale elfka se znovu připravovala k dalšímu útoku. Tentokrát jsem byl již připraven a když po mě vystřelila další magický paprsek, uchopil jsem ho temnou silou do ruky a srazil ho stranou. Tam, kde dopadl, pak zela hluboká jáma. Spustil jsem pomalu ruce podél boků, abych jí dal najevo, že jí neublížím. Ona byla nasmírně vyčerpaná a zřejmě polekaná, protože narazila na někoho, kdo disponoval silnější magií než ona. Můj rozdělený pohled se do ní vpíjel jako krev do šatu a ona mi ho oplácela zkoumavým a zamyšleným. BYla to velmi pohledná elfka a z krátkého průzkumu její mysli jsem zjistil, že také bojuje proti Lordu Egidisovi a Mankarovy a jim podobným. Tu se však do naší hry vložil někdo další. Byl to Tanis! Poznal bych ho kdekoliv. Vojáci a vesničané se usadily ve vesnici, ale bojovníci se vydali vpřed na sever, do opevněného města Berien-Dorr. Tanis byl zřejmě předsunutá hlídka. Maldý půlelf sebou trhnul, když uviděl dvě elfské postavy, z nichž jedna ho k smrti nenávidí a málem ho zabila. Došel skoro až ke mě a tu jsme k němu obrátil i svou pravou tvář a on uviděl mé temné oko a tetování. Tvář mu zbělela a v očích měl strach. "Buď zdráv, Tanisi!" řekl jsem a vychutnával si vlastní hlas, jež se změnil k nepoznání. Už nebyl hebký a melodický, ale byl hluboký a drsný. Ignoroval jsem půlelfa a obrátil se k elfce. "Zdar a sílu! Vím kdo jsi. A vím také, že tě pronásleduje Bájný úsvit. Zabil jsem jednoho orka, který měl za úkol tě přivést Mankarovy. Pojď se mnou. Já a mystička Awenis ti nabízíme naše síly a schopnosti v našem pátrání." řekl jsem a pokynul rukou směrem k ležení, kde čekala Awenis. Tanis se mezitím vytratil a běžel podat zprávu Naerii a ostatním, tím jsem si byl jist. |
| |
| Hluboko v pevnosti V pevnosti je tma.Jediné světlo je jenom má pochoden.Pochoden protíná temnotu jako ostří meče.Zastavím se u stěny, kde je vyryt dávný nápis. Tato dávná pevnost slouží k odpočinku rodu Septimů.Žádný smrtelník nesmí znesvětit toto místo.Čtu tento nápis a krev mi tuhne v žilách.Nicméně pokračuji dál do pevnosti. Musím najít svatyni, kde je uložena zbroj Tibera Septima.....mého předka...honí se mi myšlenky v hlavě.Nakonec dojdu na konec chodby, kde cesta končí.Obrovská zed mi stojí v cestě a nedá se obejít.Uprostřed zdi je malý otvor.Nic jiného mi nezbývá než do ní zkusit dát amulet králů.Sundám si ho z krku a vložím do malého otvoru.V tu chvíli zed praske a otevře se přede mnou.Opatrně vejdu dovnitř, kde je spousta strážných kostlivců.Starobylí strážci čepelí, kteří hlídají znesvěcení hrobky.Všichni se vyrovnají do řady a pozvednou svou starodávnou zbran.Procházím kolem nich, až nakonec dojdu k oltáři.U oltáře uvidím svého otce. "Otče....Otče!"vykřiknu radostným hlasem a běžím k němu. Uriel Septim Stůj můj synu.Ty si předurčen k velké věci.Na tobě bude osud impéria a tvých přátel.Vím proč tu jsi....chceš brnění mého předka Tibrera Septima.Než si ho vezmeš...poslouchej.V jedné ruce budeš mít život svůj a v té druhé svých přátel a impéria.Budeš se muset rozhodnout kdo z vás zemře.Poslední co ti řeknu je to, kde najdeš Mankara Camorana.Schovává se u jezera Arrius.A ted jdi.Je na čase vše ukončit...... Po tom co mi řekl tato slova se na oltáři objevila císařská dračí zbroj.Přistoupím k oltáři a vezmu si ji.V tu chvíli se strážci čepelí rozpadnou v prach.Otočím se a spatřím postavu v červených šatech bájného úsvitu. ."Tak jsem tě našel Septime!Ty asi nevíš kdo jsem vid?Cha cha jsem Raven Camoran.A ted tě zabiju!"v okamžiku se změní před mýma očima na zabijáka bájného úsvitu a v rukou drží obouruční meč daeder.Vytasím svůj meč a postavím se mu.Ale jakmile se naše meče střetnou, tak se můj meč rozletí na dva díly. "Ale, ale copak?Že by nekvalitní ocel?Cha cha...."rozmáchne se proti mně a já jen tak uskočím.Na oltáři se objevilo bílé světlo a když zmizelo byl tam stříbrný meč Septimů.Doběhnu k oltáři a uchopím ho. "Uvidíme, jak ti to půjde, když budeme mít stejně silné zbraně!"řeknu a rozeběhnu se proti zabijákovi.Bojoval jsem jak jsem uměl, ale Camoran mé útoky vždy obratně vyrazil.Raven mi zaútočil na hlavu a já jeho ránu srazil a chtěl se otočit, abych ho zabil.Jenže než jsem se stačil otočit zranil mi bok.Odhrnul jsem si košili a pod ní byla silně krvácející rána.Přikrčeným postojem jsem se snažil zastavit krvácení.Podívám se na Ravena jak si olízl svoji čepel od mé krve. "Áááá...už si ani nepamatuji jak chutná krev Septimů."rozeběhnul se proti mně a máchnul svým mečem.V tom okamžiku jsem se zvedl a rozsekl jeho brnění na rameni.Raven pustil svůj meč a sáhl si pod brnění.Měl tam velkou ránu.Otočil se na mě a vyslal na mě ohnivou kouli.Já natáhl svou ruku, ve které se objevilo bílé světlo.Pohltil jsem jeho střelu a vyslal mu ji zpět.Střela mu urazila hlavu.Jeho bezvládné tělo padlo na zem a já si zhluboka oddychl.Vzal si svůj nový meč a vydal se zpět na denní světlo.Venku jsem odložil vedle sebe dračí zbroj,ovázal si ránu a padl vyčerpáním na zem..... |
| |
| Celý zbytek dne jsem strávil u ohniště , kde jsem pobýval s ostatními vojáky. Většinou jsem jen poslouchal jejich příběhy i zábavné povídky , kterýma si chtěli zkrátit čas ale po několika uplynulých hodinách jsem od nich odpojil. Aspoň někdo se tu baví , možná nevědí co je čeká. Prošel jsem si tábor , když jsem uviděl Martina , který se rozhodl odejít. Zajímavý , nejdříve všichni říkali jaká je to důležitá výprava a teď se všichni rozcházejí. První byl neinteligentní Alisen a teďka ještě Martin , který je pro tudle výpravu nejdůležitější. Předal pokyny nějakému vojákovi a ten to okamžitě roznesl všem. Během chvilky byly všichni sbaleni a připraveni na cestu , která je vedla do blízké vesnice. Rozhodl jsem se , že se vydám lesní cestou a zkontroluji jestli nás někdo nesleduje. Vkročím do lesa a mimořádně se soustředím na okolní zvířata. Hraničáři se po nějakém čase naučí porozumět přírodě a dokonce i mluvit se zvířaty. Tiše našlapuji a naslouchám zvířatum , který mezi sebou komunikují. Ihned jsem od nějakého zvířete uslyšel , že se blízko mně vyskytují dva elfové a jedna půlelfka , kteří nás pronásledují. Raději to zkontroluji sám , nechci sebou do lesa zbytečně tahat celou armádu. Rozeběhnu se k místu , které my zvíře popsalo a v ruce držím svůj meč. Proběhnu hustým křovím a předemnou uvidím dva elfy , kteří stojí naproti sobě. V pozadí je i jedna půlelfka , z které ihned poznám , že je temná půlelfka. Jeden z elfu je my až moc známý , je to Alisen. Jakmile jsem spatřil jeho oko i druhou půlku tváře , došlo my že se proměnil na temného elfa. Všiml jsi mně celkem pozdě , zajímal se spíš o druhou elfku , které nabízel příbytek. Otočí se ke mně a hlubokým hlasem na mně promluví. Na jeho pozdravu nezareaguji ale raději ihned odpovím. "Teďka nevím kdo z nás je větší špína. Jestli půlelf nebo elf proměněný v temného." Trochu se pousměji a odkráčím zpátky k táboru. Ani se nebojím že by Alisen zaútočil , neboť jsem cítil , že je po mých slovech zmatený. Vrátil jsem se zpátky do vesnice ale tam my oznámily že se Fanir , Naeria i Inialis vydali samotný do města Berien-Dorr. Ihned se rozloučím s ostatnímy vojáky a vezmu si koně , s kterým se vydám za ostatními. Během chvilky běhu je dohoním a ihned jim řeknu co jsem viděl. "Když jsem procházel lesem , potkal jsem Alisena s nějakou temnou půlelfkou a elfkou. Vypadáto že Alisena někdo proměnil na temného elfa ale pořád má někde v sobě toho starého Alisena. Zřejmě nás sledují nebo mířej na stejný místo jako my." Dořeknu a čekám jestli někdo z nich zareaguje. |
| |
| Temné síly dobra a nemilé překvapení Je až neuvěřitelné, že jsem selhala ve stopování onoho muže, co odešel z vesnice a který byl nejspíš velitel toho průvodu. Zanechl tam úplně všechny. Vojáky, své přátelé a kdo ví, co ještě. Příjde mi to strašně sobecké opustit od svých závazků, ač už jsou jeho vedlejší úkoly a poslání sebedůležitější. Bohužel, jak už jsem se zmínila, jsem selhala ve stopování, ale rozhodně ne vlastní chybou. Druhý den pronásledování jsem byla asi dvě míle za zády velitele, když v tom jsem uslyšela měkký dusot nohou. Proklela jsem denní světlo, ale trochu mi štěstí přálo. Kroky se ozývalo z lesa, a tak jsem tam co nejrychleji skočila. Ihned mé tělo splynulo s okolím a já čekala, co mělo přijít a přišlo. Na lesní cestě se zjevili jako dva stíny nejspíše temní elfové, soudě podle barvy kůže, ale i jejich temné krásy. Muž a žena kráčeli mlčky. Ale na tom muži se mi něco nezdálo...vypadal trochu jako elf a trochu jako temný elf, velice pozorohodné. Ovšem zjišťovat jeho původ jsem nemohla nadále zjišťovat, neboť se tento kříženec zastavil a rozhlížel se. Pak zamumlal pár slov a v našem okolí začala létat negativní energie. S hrůzou jsem si uvědomila, že se začínám objevovat. ,,Takže mág či snad nekromant ano? Nebude problém jej usmrtit." řeknu si a tasím, doposud ještě posvěcený meč. Vrhnu se od stromu a provádím všemožné útoky ze zálohy. Ale nedaří se. Dokonce se snažím použít i lehkou magii a nějakou chvíli úpěšně odrážím tu jeho. Něco tu ale zase nehraje....kříženec naznačuje příměří. ,,Nevěř temnotě."" Pouštím se znovu do boje, ale moje reakce po dlouhé době selžou a já jsem tentokrát už opravdu viditelná. Zakleji a jako vzteklá šelma zahnaná do kouta jsem přikrčená u jednoho stromu, s mečem vytaženým a připraveným seknout každého, kdo se přiblíží na dosah jeho ostří. Temný elf na mě začne mluvit. Můj neúspěch zachránil někdo, kdo se na lesní cestě zčistajasna objevil. Mezitím, co mezi sebou hovořil ten temný kříženec a nezmámý cizinec, jsem se odplížila z dostatečné vzdálenosti, kde už černá magie nepůsobila a já se opět mohla učiniti neviditelnou. Poté jsem opustila les a probírala si své hlavě nový plán, novou taktiku, abych zhodnotila situaci, do které jsem se přimíchala. |
| |
| Je libo sekaná z nekromanta? Rána pěstí přistane jako Oklaidovo kladivo na tváři mého protivníka a ihned ho pošle k zemi. Mumraj v hospodě utichne a všichni sleduji nenadálou bitku. ,,Prdlajs bitku." odplivnu si a odtáhnu toho mezka, kterému teď visí slina od huby, neboť padl do bězvědomí. Hodím ho pod stůl a přišlápnu si ho. Loknu si piva a rozhlédnu se kolem. Několik zvědavců chce slyšet můj příběh o tom, jak jsem bojoval s tím temným pobudou. ,,No, silně bych vám doporučoval, abyste moje činy nespochybňovali, nebo dopadnete jako tentle hajzlík." řeknu všem okolo, loknu si znovu piva a vypiju až do dna, načež si říhnu, div to nevyrazí okna. ,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím dobře." poručím si další pivo a dám se do vyprávění. ,,No víte, tyhle nekromanti jsou strašní parchanti. Jak jsem se dnes ráno vydal na nový průzkum, šel jsem stejnou cestou jako včera a dokonce jsem objevil již trochu rozežrané mrtvoly těch banditů...Pokračoval jsem dále a nemusel jsem se ani snažit, abych na doupě tý bestie narazil. Nekromant sídlil v obrovské kamenné věži. Potíž byla v tom, že se trochu pojistil proti nevítaným návštěvám a sotva jsem mrknul okem, už na mě běželi dvě mantichory. To vám povím, větší a nebezpečnější svině jsem neviděl. I ženy z mého rodu vypadají mnohem míň nebezpečně a to už je co říct. Každopádně jedna tahle obluda se po mě ohnala ocasem, ale mé reflesy pracovali jako otrok v našich dómech. Uhnul jsem, meč v pohotovsti a už jsem ji mydlil. Ocas šel dolů...a i té druhé jsem zkrátil brka. Pak zdrhli...obě, ale měl jsem dojem, že o nich ještě uslyším. No, tak tedy jsem se vydal ke dveříma a ochotně zaklepal. Náhle jsem zjistil, že mám pod nahama nějak prázdno a zvědavé jsem našlápl směrem dolů. Chyba...už jsem padal kamsi do tmavé džuzny. Spad jsem na nějakej sajrajt, pěkně to lepilo. Zvedl jsem se a pokračoval chodbou, která ústila až do samotné věže. Vám povím, ten nekromant je fáákt drsně opatrnej. Už na mě čekal v podobě staříka a prosil o svůj život, zda se nad ním slituji. Ani náhodou...než jsem mu setnul hlavu, proměnil se zpět v nekromanta a chtěl tomu zabránit...pozdě panáčků. Hlava se skutálela po schodech, ale já ji jako důkaz místo slibů měl místním radním přinést, tak jsem ještě jak vocas honil nekromantí hlavu po...věži. Jo a pak jsem pláchnul, div mi chlupy na zadku nehořely. Mantichory se kupodivu neukázaly, asi bědovali nad svými ztracenými ocasi. " dovyprávím a svlažím své suché hrdlo, načež znovu pokračuji. ,,Za palici jsem vyfasoval trochu slušnýho žoldu a proto teď slavím, ale zítra mám v plánu vypadnout...nevíte náhodou co tady dělá ta armáda?" zeptám se a sjedu všechny pohledem. ,,Přišli ze severu, prý je to tam zlý." odpoví mi ten pod stolem, který se už asi probudil. ,,Ticho! Lež dál." řeknu a přišlápnu ho ještě víc. ,,Nuže, vydám se na sever, pokud mi do toho něco nevleze." pomyslím si. ,,Na zdraví, jelita." zvednu džbán a nahrnu do sebe vše co se dá. |
| |
| Jak naše cesta ubíhala, rozhodl Commodus, že se na noc zastavíme. Mě požádal, že potřebuje postavit ten svůj rozkládácí dům, což jsem taky učinila. Hvězdy svítily, cvrčci řvali a obyvatelé chrněli, ale jenom já a moji druzi hlídali Commodův klid. K jedné stěně stanu jsem přinesla lavičku, na níž jsme se s Tanisem posadili a hovořili mezi sebou. Narazila jsem na ironii okamžiku v době, kdy jsem Tanisovi prohlížela mysl a on omdlel. ,,Musím říct, že mě to tenkrát velmi zaujalo. Víš co by to bylo, kdyby poblíž byl nějaký jiný mystik a já se s ním utkala. Znám jednu legendu...můj předek, Anatorius, se jednou přátelsky utkal se svým synem, taky mystikem. Bojovali spolu celkově dva dny a výsledek jejich boje byl takový, že z království, kdysi prosperujícího a bohatého, zbyl jen doutnající kráter." usměji se. ,,Proč?" zeptá se Tanis. Odkašlu si: ,,No, oba dva se nechali unést tím adrenalinem a bojovou vášní, že zapomněli na svoje závazky a stali se z nich nepřátelé...dopadlo to tak, že nakonec po sobě metali jen jehličí, místo hradeb a obyvatel. Po tomto takzvaném souboji je král vyhostil ze zničeného království. Na cestě si oba vzájemně odpustili, ale pak se rozdělili. Anatoriův syn byl pak o rok později zabit ve spánku, ale podle mě objela jedna elfka a šlo jí to tak dobře, že ho...no však víš...k smrti." dořeknu a v tom ze stanu zaslechnu milostné vzdechy a mlaskavé zvuky. Kdyby aspoň byli potichu, nemravové." povzdechnu si a prohrábnu rukou vlasy. Druhý den jsme se opět vydali na cestu a během dne jsme došli do vesnice. Nebyla zas tak špatná. Dva hostince, celkem čisté a mírumilovní a spokojení obyvatelé. Aj, přišla jsem, to jim to asi moc dlouho nevydrží. Tu noc jsem si konečně odpočinula v jednom z těch dvou hostinců a docela mě to prve rozčilovalo, jak se oba majitelé hádali, ke komu půjdu. Toho, kdo byl mnou odmítnut, jsem mu v mysli přikázala, že na něj za hospodou čeká v temné uličce moje dvojnice. Chudák, já vážně nesnáším lži. Další den jsem div nerozsápala ty, co mi přinesli nové zprávy. Commodus vzal prý roha. Měla jsem sto chutí za ním vyrazit a přinést ho zpátky v zubech a po kouskách. Ale Inialis mi řekla, že se vracíme zpět do Borin Ďoru, nebo jak se to město jmenuje. Rozhodla jsem nějakou chvíli se nevyptávat. Navíc...co bych dělala v téhle bandě uslintaných vojáků? Šel s námi i Fanir a Tanis, ale než jsme ho stihli zverbovat, tak už i on někam utekl. Vyrazili jsme tedy bez něho a šli jsme mlčky a já opět měla na jazyku nepříliš vtipné poznámky o cíli naší cesty a nejspíš jsem i Inialis pobouřila, neboť v době, kdy jsem zakopla o kámen, ze mě vyletělo tolik nadávek i kleteb, že by sám lord Egidis zbledl nad touto neslušností. Tanis přeci jenom po čase dostihl a oznámil nám novinky o Alisenovi. Jen co domluví, nevydržím to a promluvím jako první. ,,Pokud je opravdu temný elf a doprovází ho temná elfka, musíme dnes jít i přes noc a přes den si trochu odpočinout. Nesmí se k nám dostat už kvůli mě. Moje mystická povaha by špatně reagovala." Tohle je ale jen obyčejný návrh a čekám, zda se ujme, či jestli ho Inialis nevyvrátí. |
| |
| Když jsme opustily zničenou vesnici, byla jsem ráda, že se posuneme dál k našemu cíly, k dračím vejcím. Ale mou radost něco kalilo. Byly to neshody, které mezi námi byly. Zdálo se, že Alisen s něčím bojuje a něco ho trápí a proto si svůj hněv vylévá na Tanisovi. Celkem jsem to chápala, protože Tanis byl půlelf a žádný čistý elf nemá rád, když se rasy míchají a půlelf je jasným výsledkem míchání ras mezi elfy a lidmy. Ale když Alisen v zápalu hněvu srazil na zem mého milovaného Martina, přestala jsem ho bránit a začala ho nenávidět. Vypadalo to, že se s něčím nemohl vypořádat, ale co to bylo, nám asi nechtěl svěřit. Vyrazily jsme z vesnice na sever po travnatých planinách a já jsme kráčela ruku v ruce s Martinem. Musím říci, že nebyl moc sdílný a jen mě nepřítomně poslouchal. "Zřejmě má nějaké starosti!" řekla jsme si a už se dál nevyptávala. Neušly jsme ani deset mil a postihla nás tragedie, která naší výpravou otřásla v základech. Zemřela Loriamon, zřejmě Alisenova družka. A co bylo horší, zemřela v důsledku nějakého kouzla. A tu se stala velmi zajímavá proměna s Alisenem. Jeho hmotné tělo se rozplynulo a místo něj tu byl puze indigový shluk magie, který se zřejmě snažil zachránit nebohou elfku. Ale něco se pokazilo a elfka, poté co sdělila Alisenovi několik posledních slov, vydechla naposled. Alisen to nezvládl a poté, co se hněvivě a skoro až zoufale rozkřičel elfsky na Tanise, odběhl do lesa a již se nevrátil. Čekali jsme na něj celou noc, ale ráno Martin usoudil, že Alisen se asi chce toulat bez nás, sám, aby zapomněl. Vyrazily jsem v pochmurné náladě dál, a potom jsme byli znovu postaveni před lítý boj. Zaútočily na nás temní zabijáci, kteří se nazývají Bájný úsvit. Jen těžce jsem odrazily jejich útok, protože jsme byli vyčerpaní a mrtvých a raněných přibylo. Proto jsme si všichni oddychly, když jsme zahlédli světla vesnice. Postavily jsme tábor za hradbami vesnice a okamžitě jsme si šly odpočinout. Jen jsem se stulila v teplém Martinově náručí a po krátkém milování jsme oba usnuli. Ráno jsem se však probudila sama. Vyběhla jsem rychle ven a uviděla Martina, jak odchází v plné zbroji. "To mi nemůže udělat! Nemůže mě opustit!" říkala jsem si zoufale a rychle jsem za ním doběhla. Tvářil se smutně a bylo vidět, že právě toto nechtěl, aby se se mnou musel loučit. "Kam jdeš?To nesmíš udělat.Vojáci tě potřebují...já tě potřebuji..."řekla jsem mu smutným hlasem.V očích se mu začali objevovat slzy. "Promin Inialis....já musím odejít....musím jít sám.Nechci aby se ti něco stalo.To bych nikdy nepřenesl přes srdce..." Po těchto slovech jsem se rozplakala, protože jsem měl pocit, že ho už nikdy neuvidím. "Ne..ne!To mi nemůžeš udělat...já tě miluji!Nic se mi nestane...neboj se!.."pohladil mě Martin lehce po tváři a zadíval se jí do mých krásných očí. "Mé srdce bude vždy tlouct pro tebe....díky tomu, že odejdu- zachráním tě...."dořekl tato slova a vydal se na cestu. Ještě dlouho potom, co jeho tělo zmizelo v mlze, jsem na něj volala ale on se nevracel a tak jsem se zhroutila přímo uprostřed cesty a hořce jsem plakala. Potom se Tanis vypařil někam na výzvědy a já, Naeria a Fanir jsme se domluvily, že půjdeme dál a že nás najde. Vojáky i vesničany jsem nechali na místě, jen by nás zdržovaly. Stále jsem doufala že někde najdeme Martina. Tanis se k nám posléze připojil a bylo na něm vidět, že nese důležité zprávy. Když jsme vyslechli jeho vyprávění, že z Alisena se stala Temná zrůda, nechtěli jsme tomu ani věřit. Naeria podala návrh na cestování v noci, ale mě se ten nápad moc nezamlouval. "Já si myslím, že nebude potřeba dělat taková opatření! Nevěřím, že by se Alisen najednou změnil v nemyslící zrůdu, která by pro nás představovala hrozbu. Budeme pokračovat směrem na sever a nakonec musíme dojít do Berien-Dorru. Co bude potom, se teprve uvidí!" řekla jsem a pokynula ostatním, aby se vyjádřily, co si o tom myslí. |
| |
| Obrátil jsem svůj pohled ze zad odcházejícího Tanise a zaklel jsem. Elfka byla pryč. Neměl jsem náladu ji znovu chytat pomocí magie a tak jsem se vydal zpět za Awenis. "Našel jsi koho jsi hledal?" zeptala se mě mystička na uvítanou. "Našel, ale ten mizerný červ Tanis vše pokazil! Vydáme se dál. Musíme být za soumraku u nich. Zdá se, že jsou jen asi pět mil od nás, takže nemusíme spěchat." řekl jsem temně. "Netrap se tím." řekla Awenis a pohladila mne po tváři. Políbil jsem jí ruku a vyrazily jsme hlouběji do lesa, protože ani mě a ni Awenis již nedělalo horké slunce dobře. Po několika hodinách chůze jsme přišli na malou mýtinku a Awenis se zarazila. Zpozorněl jsem a došlo mi, že něco není vpořádku. V hustém křoví před námi byly slyšet těžké boty drtící půdu pod nimi. Než jsme stačily cokoliv udělat, na mýtinu vběhlo pět bojovníků v temné zbroji a beze slova na nás namířily své zbraně. Awenis vztáhla ruku a chtěla použít kouzlo, které by je dočista smetlo z povrchu země, ale prostřední z nich, zřejmě jejich velitel natáhl dlaň a gestem ukazoval, že nám nechtějí ublížit. Poté si zasunul meč zpět do pochvy a jeho muži udělali totéž. "Buď pozdravena Awenis, dcero Retorianova. A zdar a sílu i tobě, neznámý bojovníku ve službách Temna." pronesl bojovník zdvořilostní větu. Poznal jsem, že to je Bájný úsvit. Mezi vojáky jsem odhalil dva Temné elfy a ostatní byli dva muži s temnými znamenímy na čelech. "Díky za pozdravy! Co nám přinášíte?" zeptal jsem se tvrdým hlasem a nespouštěl z velitele oči. "Náš Pán, Mankar Camoran, obdržel zprávy, že se pár výjmečných bojovníků spojilo a porazilo naše jednotky u Citarey. Náš Pán by je velmi rád zadržel a uvěznil ve svém hradu. Chystají se totiž probudit pléně draků a svrhnout mého Pána i ostatní Vládce." Pochopil jsem, že mluví o mých bývalých přátelích. "Ano, já vím, že tu jsou! Sám jsem boj u Citarey vedl a měl jsem dovést až do Fonnoru. Ale plány se změnily a já svůj úkol nesplnil a dal se do služeb Temné magie. Vím kde jsou!"řekl jsem a čekal, co to sním udělá. Velitel úplně ožil a zpoza helmy mu hladově zasvítily temné oči. "Tyto věci by se neměli probírat takhle venku. Nedaleko je náš tábor. Zveme vás na takovou malou slavnost na naše setkání. Náš Pán je tam také. Bude rád, když se s ním setkáte a donesete mu zprávy o té špíně, která se opovážila obrátit se proti němu!" řekl velitel a poručil vojákům, aby nám dělali stráž. Ne snad pro naši ochranu, ale byli jsme pro něj moc důležití a on si nemohl dovolit nás ztratit. Neměl jsem výčitly svědomí, že právě zrazuji své přátele, ale představa, že bude Tanis strádat někde v kobce hluboko pod zemí, se mi velmi líbila. |
| |
| V plné polní jako vocas za družinou Ráno jsem měl pěkně divoké. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem otevřel okénko a vyzvrátil všechno, co jsem si včera večer dal. Další dávivé zvuky se pod oknem ozvaly...,,Svoji slávu musím šířit, jak jen se to dá." Poté, co na sebe hodím všechny hadry a do pochvy zasunu prudce meč, div jej nezlomím. V lokále je prázdno a hostinský ještě asi vychrupuje. ,,Sajavor Budujam...Kde je hernajs ta medovina?" zeptám se sám sebe uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla. Nakloním se před pult a děkuji svému štěstí. Vytáhnu si zazátkovanou láhev a odejdu z hospody. Do ksichtu mi posvítí ranní slunce, div mi oči nevypadnou. Napiju se a krknu na nejbližšího rolníka. ,,To je příroda, chlape, co? Taky nadávám." křiknu za ním...zrychlil krok, poté co jsem se objevil před ním. Dopiji medovinu a láhev hodím kamsi do rohu. A teď se rozhodnu jednat. Přikradu se k mladému pacholkovi, jenž v místní stáji pečuje o koně. ,,Skautíku, kde je tady tábor těch chcípáků, co přitáhli...myslím, že včera nebo předevčírem...myslím vojáky, ty pako." zeptám se ho. Chlapec mi bez obalu ukáže na konec vesnice. Dojdu tam a metám se kolem narychlo postavených stanů. Oproti těm sušenkám vypadám vskutku drsně a mohutně. ,,Jak tohle uzvedne meč?" divím se. Jeden z vojáků mě zavede do stanu velitele. Je to zasmušilý chlap, co furt čumí do mapy a tváří se přitom důležitě. Vyžaduje formálnosti, ale na ty já kašlu. Ptám se na uplatnění v jeho armádě, načež mi on poví, že pouze zastupuje jiného velitele, který nedávno odešel. Další skupinka mocných lidí nedávno pláchla na sever. ,,Dost dost...stačí, chlapáku. Byly v té skupince, táhnoucí na sever, nějaký ženský?" zeptám se zvědavě, leč nenápadně. Náhradní veliltel přikývne a já mu podám ruku. ,,Tím se s váma, drahý pane, loučím. Zničehonic jsem si vzpomněl, že musím zabít ještě jednoho nekromanta a když to neudělám, vběhnou na vás možná dvě mantichory...ale nezoufejte, je to zvláštní odrůda bez ocasů. Nashledanou." A s těmito slovy opustím velitelské stanovišťě. Jelikož všechno, co mám, je na mém těle, nepotřebuji si nadále něco vyzvedávat. Když opouštím vesnici, směju se pod vousy, jak jsem toho náhradního velitele doběh. ,,Navíc ženský budou potřebovat ochranu...ženská, když se brání...radši nemluvit." |
| |
| Jakmile vše povím svým přátelům , s kterýma cestuji do města Berien-Dorr a přemýšlím nad slovy od Naerii. To bude těžký , sice jsme čtyři ale temní elfové byly odjakživa nepoctivý a většinou zaútočily s daleko větší přesilou nebo v noci , kdy nikdo žádný útok nečekal. Počkám až Inialis domluví a až potom se ozvu já. "Temní elfové nejsou nemyslící zrůdy , naopak jsou často mazanější než normální elfové. Určitě bych je ale nepodceňoval , podle toho co Alisen předváděl s temnou magii , odhadnu že už s tím má nějaký zkušenosti." Ihned jsem musel něco říct , protože s temnýma elfi už mam nějaké zkušenosti. Trochu mně znervozňovala Naeria , protože kdyby se opravdu setkala s Alisenem , nechci aby vypukla nějaká apokalypsa. Sice se považuji za nejslabšího z tédle neobvyklé výpravy ale rozhodně se nevzdám jen tak nalehko a pokud bude chtít Alisen bojovat , rád na boj přistoupím. Moje elfská kouzla by proti němu neměla asi žádný účinek ale díky hraničářským dovednostem budu mýt šanci. Když k tomu ještě připočítám mojí proměnu , s kterou získávám i většinu odolností proti kletbám , moje šance se zvětšuje. Vzpomněl jsem si právě čas na proměnu , protože se pomalu blíží doba , kdy se začnu měnit. V duchu doufám že to bude až po mém příjezdu do nějakého města, nerad se pohybuji v tédle podobě po lese. |
| |
| Ušli jsme jen pár kroků v podrostu a už se nám zjevil malý tábor slrytý v lese mezi stromy. Bylo zde postaveno asi deset stanů a mezi nimi se míhalo asi padesát zabijáků, vesměs Temní elfové. Velitel nás zavedl před velký stan a promluvil pár slov s muži, kteří střežily vchod. Ti kývli a odstoupily, abychom mohli projít. Velitel se k nám ještě otočil, než jsem vešli dovnitř. "Za žádnou cenu Pánovi neodporujte a odpovídejte na cokoli se vás bude ptát! Prosím, závisí na tom můj život!" dodal trochu zděšeně, když pohlédl do mé kamenné tváře. "Nikomu se zpovídat nebudu!" řekl jsem si, ale vešli jsme dovnitř a já uviděl Pána Bájného úsvitu, Mankara Camorana. Byl to vysoký muž s elfskými rysy a pronikavým pohledem. Stačil mi jeden pohled a věděl jsem, že jsem si zvolil dobrého Pána. Mankar nás přehlédl pohledem a já i Awenis jsme okamžitě padli na kolena - tak na nás Pán zapůsobil. Slyšel jsem, že pro mne máte nějaké zajímavé informace?!" řekl hlubokým hlasem, který rozechvěl mé nitro. "Nechť žiješ na neurčité časy, Pane!" řekl jsem dychtivě a přitiskl si pěst na hruď. Mankar jen mávnul rukou a ukázal mi, abych přistoupil blíže. "Vedl jsi prý skupinu bojovníků, kteří plánovali svrhnout mne i Nesmrtelného Mehruse Dagona a dokonce i Božského Lorda Egidise?" zeptal se mne. "Ano, vedl jsem je do bitvy proti tvým jednotkám, Pane!" řekl jsem, ale pak jsem si uvědomil, že jsem bojoval proti vojákům tohoto mého Pána a polila mne hrůza. Ale Mankar se jen pousmál, jakoby uhádl myšlenkový pochod v mé mysli a pokračoval dále. "Jsem ochoten ti odpustit, Alisene. Jen když pro mne uděláš takovou malou službičku!" "Poroučej můj Pane! Tvůj služebník čeká!" řekl jsem rychle a pohlédl mu zpříma do očí. Zdálo se, že jsem mu velmi polichotil a pousmál se. "Chci, abys dokončil svůj úkol! Doveď je přes Berien-Dorr do Fonnoru. Až se budete vracet na dracích, vženeš je do mé léčky. Musíš je odlákat od bezpečí berienských hradeb a vehnat je do náruče Bájnému úsvitu. S draky mám svůj záměr a s jejich Doriely také. Ale teď chci, abys mi přivedl jednoho bojovníka. Musím vykonet pradávný obřad, aby nám byli Temné síly Írwnů nápomocny. Dám ti sebou dvacet zabijáků a jejich velitele. Slyšel jsi?!" obrátil se na velitele, který srazil paty a vykřikl: "Porovedu! Jak si přeješ, můj Pane!" Poté se Mankar obrátil znovu ke mě: "Mohl bys mi jednoho z nich přivést?" zeptal se mne. Hned mi ztemněl obličej a moje zkřivené rty dokázaly vypustit pouze jedno jméno: "Tanis! Jedině půlelf Tanis musí mít tu výsadu posloužit tvému záměru. Je to zrůda a je nesmírně nebezpečný!" "To nechám, na tobě. A ode dneška se nebudeš jmenovat Alisen, ale Ragon-Isil, což znamená "Bohem zmocněný". Společně vrátíme moc do rukou našich bohů. Začne nová epocha!" řekl Mankar a rozesmál se zvráceným temným smíchem. Po chvíli jsem se k němu připojil a užíval si chvíle své slávy. "Ragon-Isil! Ragon-Isil!" opakoval jsem si v duchu. "Jsem zvolen bohem. Tuto příležitost si nenechám ujít"! řekl jsem si a upřel oči na sever, kde se schovávali mí bývalý slabý přátelé. Jak já je nenávidím! |
| |
| Konečná cesta Probudí mě déšt.V celé zemi pršelo.Jakoby někdo zemřel nebo zradil.Nicméně na déšt nereaguji a radši věnuji pozornost svému zranění.Ráno se sice trochu už zacelila, nicméně je to ještě zlé.Nezbývá nic jiného než pokusit štěstí a použít magii.Natáhnu ruku na ránu a soustředím se na to aby se rána zahojila.Moc se mi to však nedaří.Rána se sice zmenšila, ale bolí to ještě víc. "Ááá...sakra to je bolest.Takhle to nepůjde.."říkám nahlas.Kouknu se před sebe a uvidím králův lístek.Má léčivé účinky a díky bohu je to plevel.Trochu ho rozdrtím v ruce a dál na šátek.Ten si pak ovážu kolem pasu. To je lepší.Mnohem lepší.....Musím ale do Berien-Dorru..honí se mi hlavou myšlenky.Pomalu vstanu a vezmu si svou novou zbroj.Nakonec si sundám amulet králů a dám ho k zbroji. Tak ted už mě nebude tak snadné vystopovat.řekl jsem si v duchu. Vydám se na sever směrem na Berien-Dorr.Vylezu na kopec a uvidím pře sebou starou lesní cestu.Scházím dolů a najednou uvidím dvě temné postavy, které jdou po této cestě.Začínám využívat své schopnosti, které mě naučili dávní chodci.Pomalu je sleduji a dávám si dobrý pozor, aby mě neviděli.Všiml jsem si, že je doprovází bájný úsvit. Sakra!Co se tu děje?!říkám si v duchu.Nakonec došli do tábora zabijáků k jezeru Arrius.Přesně jak říkal můj otec.Temné bytosti jdou do velkého stanu, který je nejvíc hlídaný.Opatrně se přesunu na druhou stranu, aby jsem viděl do stanu. PROBOHA!To je Mankar Camoran!Vůdce bájného úsvitu...ještě, že jsem si sundal Amulet králů!...křičím v duši.Pozoruji temné bytosti jak poklekají před Mankarem.Něco spolu mluví, bohužel jim nerozumím.Když nakonec vyjdou ze stanu, zamrazí mě v srdci. Proboha to je Alisen!To ne!Takže on slouží Mankarovi?!...ne počkej třeba ne....třeba je tam jako špion.doufám.Nakonec Alisen s neznámou temnou elfkou odešel.?Musel jsem mít čistou mysl, což bylo velice těžké, ale nakonec si mě Alisen nevšiml.Pomalu jsem se vytratil z tábora a šel co nejrychleji na sever do města.Chodím lesem a schovávám se jak nejlépe dokáži.Přesto mě tíží Alisen.Jestli opravdu zradil, tak je porážka nebezpečně blízko..... |
| |
 | Berien-Dorr Dlouho již sloužím bohu Akatoshovi.Jako jeho boží bojovník, bojuji proti zlu, které ohrožuje naše domovy.Viděl jsem smrt svého otce a matky.Zabili je nemrtví vojáci Lorda Egedise.Přísahal jsem si, že porazím zlo a vrátím císařství mír.Svoji božskou magií léčím raněné a chráním bez brané.Na důkaz toho, že jsem bojovník boží mám od boha stříbrný meč.Žiji skromný život.Jako dosavadní obránce Berien-Dorru se snažím chránit toto město a jeho lid. Když se dostanu z města rád se procházím do nedaleké vesnice.Lide zde žijí poklidné životy, ani si nevšímají moji osoby.Zastavím se v hostinci, koupím si láhev vychlazeného piva a jen tak posedávám.Najednou uvidím jak nějaký sedlák bije mladou dívku. "Nech ji na pokoj!Stáhnou ruku na ženu!To dokazuje jaký si slaboch!" řeknu a sedlák se otočí. "Co se do toho pleteš!Já si můžu dělat co chci!" řekne a snaží se mi podívat do obličeje.Ten však neuvidí jelikož ho mám zahalen.Jakožto Paladin musím svoji osobu skrývat.Nerad bych totiž, aby mě zabili až budu starý muž.To by opravdu byla nemilá návštěva. "V mé přítomnosti tohle dělat nebudeš!Řekl jsem to jasně?!" Sedlák se otočí pro svoje vidle a rozeběhne se proti mně.Počkám až se přiblíží a ze spod pláště vytasím svůj meč.Prudkou ranou mu meč rozseknu na dva díly. "Už si to pochopil?" řeknu klidným hlasem.Sedlák jenom přikývne, vezme si svoje "vidle"a odejde z hostince.K večeru se vrátím do města.Na hradbách pozoruji jak zapadá slunce. |
| |
| Nikdo z přítomných už k naší rozpravě toho moc neměl a tak Inialis rozhodla, že se vydáme dál. Šli jsme po celý zbytek dne. Nikdo na moje přání nebral zřetel a tak jsme se na noc zastavili s tím, že já můžu držet hlídku po celou noc. Přijala jsem to. Beztak spánek hned tak nepotřebuji. Navíc si musím překontrolovat své dočasné schopnosti a nahodit vzpomínky na staré mystické svitky, abych věděla, co mě ještě čeká a nemine." pomyslím si. Inialis vybrala k úkrytu na odpočinek menší rokli mezi kopci. Rozdělali raději i menší oheň, ale zahřát dokázal. Jak se kolem něj všichni sestoupili a začali si vyprávět buďto příběhy přehnaného charakteru a nebo plány na cesty, v mojí duši se probudila na vopruz introvertní povaha a tak jsem v době, kdy vysvitl měsíc, odešla na jeden ze dvou pahorků a ukryla se mezi dvěma buky. Odsud jsem měla dokonalý výhled na krajinu a navíc mě nikdo nemohl rušit. Je tedy čas." rozhodla jsem a sepjala dlaně k sobě. V duchu jsem si vybavila první schopnost, jenž je u mě nejhojněji používaná a to nahlížení do myslí. Vybrala jsem si Inialis. Vše proběhlo v pořádku, mezi řečí myslela na chuděru Commoda a nijak si nevšimla, že mohu znát její tajemství. Druhá schopnost mě výrazně přesvědčila. Určitě jsem v ní pokročila, když jsem donutila Tanise říci, že má Alisena strašně moc rád. Ale pak jsem to napravila a Tanis díky mě řekl, že mluvil v ironii. A opět si nevšiml, že je mu to divné. Život je hezkej. Takhle to pokračovalo, až dlouho do noci, kdy jsem zkoušela všechny své schopnosti. Alespoň jsem neseděla jenom na zemi, ale taky i na poražený dub, kterého jsem ve zkoušce skolila. Bojové schopnosti jsem rozhodně nepřeháněla. Mystik musí vědět, kdy má dost a tak jsem šťouchla prstem do země a okolní půda vyletěla do vzduchu i s chudákem krtkem, který očividně nevěděl, co se děje. Půda ho pak pohřbila zaživa, ale nenechala jsem ho umřít. Vytvořila jsem kolem něj v hlíně prostor, aby mohl zdrhnout. Pak jsem lusknutím prstu zlomila veverce vaz. Beztak už byla stará a s oříškama měla krizi. V tu chvíli mi došlo, že lámaní vazů se vztahuje na určité živočichy či bytosti s nějakou odolností. Zatímco u téhle veverky jsem prsty o sebe jen otřela, u skřeta nebo u zlobra bych musela do sebe bušit pěstmi a silně u toho křičet, abych vůbec narušila svým protivníkům nějaký nerv. A navíc, ten křik by možná stačil. Když jsem naposled takhle zakřičela, chudák sedlák dostal infarkt. Mých schopností je bezpočet, ale rozhodně bych měla, zvlášť v této těžké době, pokročit. Vzpomněla jsem si na knihovnu v Arevithianu, kde v jako jediné knihovně ve známém světě, byli svitky o mysticích. Mystik umí například silou vůle...i když, co silou vůle neumí? To je fuk, každopádně silou vůle si umí mystik přeměnit docela svůj vzhled i povahu. Potíž je v tom, že tohle zaklínadlo jsem už použila, ale ne vlastní rukou. Měnila jsem se už tolikrát, že ani nevím, co jsem zač. Pohlédnu na tuhou veverku a trošku jí závidím. Přestože přišla o všechny ořechy a i o sámečka na páření, načež mojí vinou i o život, tak věděla, kdo je. Prostě veverkou. Ze všech těch schopností je moje nejoblíbenější schopnost převtělit se. To si vždycky užívám, ale převtělování jsou dva druhy. První se nazývá Mimotělní zážitek a ten druhý Splynutí se vzduchem.. První příklad jsem nedávno užila s tím skřetem a je velmi jednoduché. Potíž je v tom, že moje tělo se stává nehybným a nepřítomným a je jen pár mystiků, kteří vyklouzli ze svého těla a poručili mu, ať se chová, tak jak by se mělo chovat s tou duší v těle. I když pak tělo může jíst, pít, milovat se a dělat další neplechy, pořád je jakoby ,,duchem nepřítomno." Proto jsem se tehdy na bojišti co nejrychleji do těla vrátila. Hrozilo, že by mě nějaký zbloudilí šíp zasáhl a moje tělo by mohlo podlehnout zranění...a právě v tuto chvíli se dostávám k tomu druhému příkladu. Pokud mystik ztratí svoje tělo, splyne se vzduchem a jeho duše si musí, nebo spíše může, najít nové tělo. Může to být tělo člověka, elfa, ale i různých zvířat. Jakmile se duše do těla převtělí a vyžene tu původní duši, duše mystika s tělem splyne v jedno a to tělo předá duši všechny informace a tajemství, které se za tu dobu v něm uchovali. Ale Splynutí se vzduchem není jen zoufalá situace. Mystik jej může používat i v normálních chvílích a já to ráda prováděla, když byl někdo hodně nafrněnej a myslel si, že mu leží svět u nohou. V tu dobu jsem zalezla do prázdné uličky, kde jsem se vynořila, respektive moje duše, ze svého těla a to splynulo se vzduchem, jak jsem si před činností přála. Pak jsem dotyčnému hlupákovi udělala pěkné terno v jeho okolí. Pamatuji si na jednu šlechtičnu, která mě měla za žebračku. V jejím těle jsem vyběhla ven z hradu, sundala si všechny šaty a pak vběhla do hostince se slovy...,,Jsem vaše." A pak jsem z těla zmizela a vrátila se v mém do hostince, kde měla princeznička dost velké problémy. A právě to je na tom nejvíc zábavné. Ovládnutý člověk má pocit, jako by byl ve snu, ale jen co tělo opustím, uzře velkou a těžkou realitu. Takto se já mstím, ale nikdy jsem tímto způsobem nezabila...teda aspoń myslím. Lituji ale už teď, že jsem něco takového neprovedla s Alisenem. Mohla jsem se v jeho ovládnutém těle chovat víc než jako hlupák. Docela ráda bych to někdy vyzkoušela, jestli ten špičouch bude někdy zase normální. Spokojená s tím, že jsem si všechno připomněla, jsem si protáhla ruce a zahleděla do dálky. Okolí bylo prázdné, nikde ani noha, jen za mnou chrnící spolubojovníci. Sotva před úsvitem, kdy jsem se bavila tím, že jsem toho chudáka ktka neustála vytahovala ze země a zase ho do ní vracela, jsem od místa, kudy jsme přišli, zahlédla temnou postavu a projela mnou vlna vzrušení. Dáme si ranní rozvičku...že ale bude hodně ostrá." usmála jsem se a pohlédla do mysli té postavy. Když jsem v jeho mysli, neboť to byl muž, spatřila vzpomínku na to, jak se ten muž díval do zrcadla, málem jsem omdlela. To nemůže být Uruk...nemůže to být on. pomyslela jsem si zoufale a oči se mi zalili slzami při vzpomínce na divokého barbara, který mě doprovázel po mých výpravách v Arevithianu...a já se mu pěkně odvděčila. Každopádně jsem se rozhodla, že neznámému opatrně vyjdu vstříc. |
| |
| Po nedokončené debatě o Alisenovi se vydáme dál na cestu , která vede přes hustý les. Nejraději cestuji v lese , kde se cítím silnější a rozhodně mam ze skupinky v lese největší přehled. Už proto že jsem hraničář a les je jak můj domov. Když se začalo stmívat , usoudili jsem že bude nejlepší se utábořit a chvíli si odpočinout. Naeria se na několik minut vzdálila a nám se začali dít zvláštní věci. To že jsem se zmínil o Alisenovi jako o nejlepším kámošovi byl jen začátek ale rozhodně to pro mně byla největší zvláštnost. Už jen kuli tomu že jsem Alisena nesnášel kuli jeho nesmyslné pýše a jeho zradě vůči nám. Naštěstí jsem se rychle vymluvil na ironii a v duchu jsem doufal že to ostatní pochopí. Někdy i uslyšíme divné zvuky boje ale Inialis mně uklidní že to je Naeria , která se jen procvičuje. Jen procvičuje ??? Nechtěl bych s ní bojovat . Po chvilce se vrátí a vezme si první hlídku. Já v klidu ulehnu dál od ohně a beze slov usnu. Spal jsem asi do půlnoci , kdy jsem se začal budit úplně zpocený a já začínal mýt ten zvláštní pocit.. Pocit , při kterém se proměním na temný přízrak a zůstanu v té podobě několik dní. Přišlo to v nevhodnou dobu , protože jestli mně takhle uvidí ty draci , budou mně považovat za nějakou zrůdu. Naštěstí proměna ještě nezačla ale věděl jsem že k tomu brzy dojde.. Usnou jsem už nemohl , tak si lehnu k ohništi a pozoruji pohyby ohně. Uslyším jak se Naeria pomalu zvedá a přesouvá se někam do lesa. Ty mystikové jsou divný stvoření , nikdy nevíš co udělají. Tentokrát už nedělám že spím a raději si sednu k ohništi , abych ze sebe dostal ten nepříjemný pocit. Naeriu nechci nijak rušit při její noční procházce lesem a raději přiložím do ohně pár polínek dřeva, které ležěli hned vedle mně. |
| |
| Je docela sranda se neslyšeně pohybovat okolím takovým způsobem, že by si vás nevšiml ani zkušený hraničář. Ale v mém případě by si mě všiml i drak, letící vysoko nad zemí a s vypíchnutýma očima. Přesto si mě ten muž nevšiml, za což jsem mu poměrně vděčná. Poté, co jsem spatřila jeho obličej v jeho mysli, se ve mě probudila touha jej poznat, jestli to bude doopravdy Uruk. Na toho mladého barbara vzpomínám doslova s láskou. Vždy mě chránil před nebezpečím, vždy jsem s ním zažila spousty legrace, zvlášť tehdy, kdy vypráskal knihovníka za to, že mi nechtěl ten zmetek zpřístupnit cestu k mystickým svitkům. Jo, byl to dobrej chlapík. A co se stalo pak? Probudila jsem v něj vlkodlaka a ovládla ho jako svého pomocníka při boji s démony. Když mě neznámá síla vymrštila až do černé citadely Areviausodovi, nejspíš pláchnul, neboť démoni poumírali a já Uruka na dálku zbavila jeho prokletí. Schopnost někoho proměnit v jakékoliv zvíře jsem už dávno ztratila...naštěstí. Každopádně mi narůstající světlo situaci neulehčuje. Opět poděkuji svému štěstí, když se přikrčím za menší pahorek a pozoruji, jak si muž rozdělal oheň. Musí být sakramamentsky unavený...velmi dobře. Osud mi v poslední době až nějak moc dobře nahrává...jistě se brzy stane zase něco veselého. pomyslím si. Čekám asi hodinu a to se už na obzoru vyhoupnou první paprsky slunce, ale mužovi reakce, jak cítím, jsou nedostatkem spánku otupělé. V tu chvíli se chopím své příležitosti. Rychle doběhnu k malému tábořišti. Válečník očekává můj příchod a tasí meč. Napřáhnu ruku a meč mu vyrazím z ruky. Válečník překapeně hledí na místo, kde se jeho zbraň zabodla hluboce do půdy, načež mu podrazím dalším škubnutím rukou kolena. Válečník cosi zamumlá, něco jako: ,,Jsem na straně dobra, nemám zlé úmysly." Z jeho slov ale nečíší strach, nýbrž pohrdání a vztek, že se válí v mokré a zkypřené půdě. Trochu mě to vyděsí, ale odvětím. ,,To říkají všichni...pověz mi kdo jsi." nechci si s někým tak mohutným zahrávat, ale pochopím, že Uruk to není. Tohle je člověk, ne barbar. Jak si ale prohlížím jeho drsný obličej, posetý strništěm a jizvami, ucítím k němu zvláštní sympatie. Čekám, co válečník odpoví. |
| |
| Drzá a ještě mladá Cesta proběhla celkem v klidu, ale překvapilo mě, že ty banditi lezou i z lesů. Jejich mínus je to, že kdykoliv se u mě objeví, utíkají zpátky o půl těla kratší, pokud jim neušmiknu nohy. Jo a taky o nějaký prachy, ty z nich padaj nejlépe. ,,Pacholkové nezkušení...ale začíná mě to s nima bavit." usměji se. Co mě ale nejvíc dostalo jsou stopy té družiny, kterou pronásleduji. Mohl bych je stopovat docela dlouho a vesele klidně až na kraj světa. Jenže ani zkušení stopaři by těžko hledali stopy v blbém potoce. Ani ryby v něm nebyli, no co je tohle za zemi? Odplivnu si. Druhý den mě zastihla prudká bouře a lijáky, ale já neomaleně pokračoval dál a o pár hodin později, kdy opět vysvtitl pupek slunce, jsem byl zlitej jakobych se vykoupal v beraní moči. Odpoledne jsem si odpočinul ve stínu zničeného baráčku, stojícího na okraji lesa. Z tohoto pohádkového prostředí mě vyrušili místní obyvatelé chajdy...a ejhle, další zbojníci...a ejhle, další mrtvoly a já mohl dál klidně spát, tentokrát s čistým svědomím, že jsem udělal něco pořádného. Mátořil jsem se pak skoro celou noc a jediné, co mě rušilo v chůzi, bylo to sežraný prase co jsem si před chvílí ulovil a dal si toho víc, než bylo zdrávo. K úsvitu jsem sebou sekl o zem, ale nějakou sílu na rozdělání ohně jsem neztratil. Jak jsem si ohříval své chlupaté hnáty a zablácené boty nechal šušit na náspu, uslyšel jsem kroky, které by zaslechl snad i mrtvej. Proto jsem se rychle postavil a z pochvy tasil svůj meč. Skoro mě trefilo, když na mě vyskočilo nějaké černovlasé štěně a ještě k tomu fena. Ale v té holce bylo cosi nadpřirozeného. Meč odlétl kamsi do pr....do dáli a zapíchl se tam a já rázem sebou opět švihl o zem, div mi neuletěl z huby jazyk. Zmítal jsem sebou, ale neznámá síla mě paralýzovala, nebo jak se to říká. Ujišťoval jsem mladou útočnici, že nejsem zlej, ale v dnešních časech mi beztak nikdo neuvěří. Dívka mě požádala, abych jí pověděl, kdo jsem. ,,Jak jsou ty škvrňata mladý, tak jsou drzí..no ale téhle bude tak sedmnáct nebo osmnáct, zato mě je...sakra, kolik že mi to vlastně je? Dvacet pět? " ptám se sám sebe, ale náhlá bolest mě přinutí odpovědět. ,,Zatracený štěnice...couže? Co jsi povídala? Jo aha, tohle...no, co bych měl být. Zrovna teď jsem bosý bezbranný muž, valející se v bahně. Ale pokud chceš mermocí vědět, co jsem PŘESNĚ zač, tak to ti nepovím...a víš proč? Protože jsem hrdý válečník ze Severu a to mi věř, jakože se Swen Norrad jmenuji..." řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že jsem plácnul pěknou hovadinu, při níž jsem své jméno prozradil. Chtěl bych se plácnout na čela, ale ruce a nohy mě odmítají poslouchat. Řeknu vám ale, že mě vážně nebaví tady polykat bláto, dokud ta mladá a ještě k tomu drzá rozjímá nad mou odpovědí. Soudě ale podle jejího vnitřního smíchu jsem ji nejspíš pobavil. |
| |
| Dám si ruku před ústa, abych skryla úsměv, když mi válečník prozradí neúmyslně své jméno. ,,Je mi ctí, Swene Norrade. Když už jsi byl ke mě tak vstřícný, tak i ti já prozradím své jméno. Ale nějak se mi taky nechce, takže ti ho neprozradím, jakože se Naeria jmenuji," zopakuji provokativně skoro stejná slova, která vyřkl Swen a v tomtéž okamžiku uvolním jeho pouta. Věřím mu. Žádný válečník bojující za zlo by nebyl tak roztržitý. Swen se sebere ze země a dojde si pro meč. Nehledím ale na něj, hledím na místo, odkud jsem přišla, tudíž otočená zády. To je moje první zkouška, jestli mu doopravdy věřit můžu. Slyším kroky jak se přibližuje a jsem připravená použít kouzlo, kdyby se náhodou přece jen na něco chystal. |
| |
| Mladá a ještě podezíravá Za svoji chybu bych si nejradši vytrhal chlupy ze zadku, ale tahle lákavá nabídka mě po chvíli přešla. Místo toho jsem se zalykal zlostí, když si ze mě ta ženská dělala srandu, což já nemám moc rád. Jakmile mi ale řekla své jméno, ty neviditelná a prokletá pouta se konečně uvolnila. Vyplivl jsem z huby bahno a jednu zbloudilou žížalu...tu jsem chvíli nato snědl, prý je to výživné. Dívka mě se zaujetím pozorovala a než jsem řekl větu typu: ,,To máme ale dnes krásný den, co?", se otočila a hleděla na kopec, kde stáli dva stromy, nebo spíš už jeden, ten druhý byl přelomen nebo pokácen, bůhví. Došel jsem si pro svůj meč a pohlédl na dívku, stále otočenou ke mě zády. Hech, co to dělá? Si myslí, že ji propíchnu? Udělám menší fintu a pomalu se za ní plížím. Když jsem od ní asi dva kroky, letmo zahlédnu, jak ji ruka cukna a já prudce uskočím. Nic se ale nestane a tak se tvářím nenápadně. Postavím se vedle dívky a společně hledíme na místo, kam se dívka dívala celou dobu. ,,To máme ale dneska krásný den, co?" prohodím konečně svoji větu a čekám na odpověď...pokud mi ta bručounka vůbec nějakou dá. |
| |
| Zády otočená k válečníkovi se stále dotýkám jeho mysli a prohlížím si obrazy z minulosti. Měl opravdu zajímavý život, možná dokonce zajímavější než já, ale ty schvácené ženy, které za sebou zanechl...nic moc teda. Je vidět, že tenhle zarostlej maník bojuje mečem a sekyrou, myslí leda tak přilbou a lásku projevuje jen díky tomu, co má v kalhotech. Není jako Uruk, ten byl alespoň šlechetný...jen když nebyl opilý, to všechny ženy raději odešli z hospody, než aby se dostali na dosah jeho ruky...krom teda mě, já se bavila tím, že jsem ho vždy zparalyzovala, když se drbal na zadnici, takže to vypadalo docela komicky. Ovšem nechci tohoto pitomce soudit tak narychlo. Jak se ke mě blíží zezadu, nenápadně švihnu rukou, bez úmyslu použít kouzlo. Bingo, lekl se. pomyslím si, když za sebou uslyším čvachtavý zvuk, jak uskočil Swen stranou. Amatér. Swen se náhle postaví vedle mě. Díváme se na ty dvě břízy...nebo to byly duby? To je fuk...díváme se na ty dva stromy. Jeden stále stojí, druhý je mnou povalený a Swen vysloví otázku. ,,Krásný den? Ještě skoro ani nezačal, ale každý den je krásný, pokud nepočítáš fakt, že máš v patách krvežíznivé drowy, toužící po tvé hlavě. Jak budeš mojí družine užitečný, pokud jsi skutečně ten dobrý? A proč a odkud nás sleduješ? |
| |
| Otázky na tělo Dostane se mi odpovědi, což je dobře. Je konzervativní...ne, blbost. Kundzer...já se na to můžu vykašlat. Prostě se to černovlasý štěně zapojí snadno do rozhovoru, ale její otázky mě matou. ,,No jo...co bych jim nabídnul? Možná tak živý štít, hehe...ne to ne! Chce to něco originálního." říkám si jen tak. ,,Milá Naerio, nabídnout můžu leda tak svoji sekyru, meč a odvahu, ale plně ti říkám, že i svoji věrnost. Je sice pravda, že se nechám najímat jako žoldák, ale nyní peníze nechci." rozhodnu. ,,A co moje další otázka?" zeptá se Naeria. ,,Ach tak...no sleduji vás z jedné vesnice, kam přišla docela početná populace vojáčků, jenž bych zakopal do země jedinou ranou pěstí, takže něco takového nepřipadalo v úvahu abych se k nim přidal. Leda že bych je musel pak sám zabít. Proto tu jsem. " pokrčím rameny, doufaje, že mi ta holka s neobyčejně zvláštními schopnostmi odpoví. |
| |
| Smiř se s osudem. Po dlouhých hodinách cesty se konečně utábořím.Přemýšlím co budu dělat dál. Vrátit se zpět za Inialis a ostatními?říkám si v duchu.Ne, spíše se vydám dál na sever až do Berien-Dorru. Ale i tak...co pak?Jestli Alisen zradil tak ted se svou mocí může zabít všechny ostatní.Jediná Naeria ho může zabít.Ale když nebude připravená, tak i ta může podlehnout.přemýšlím.Nakonec sním poslední chleba a půjdu spát.Ráno se probudím a mám jasno.Vydám se tedy varovat ostatní.Vím, že ostatní půjdou nejkratší cestou.Proto se vydám severo-východně.Dojdu až na pahorek a koukám na cestu.Nikde nikdo. "Sakra"řeknu si nahlas a uleví se mi.Otočím se a jdu chvíli po cestě.Po pár hodinách konečně na ně narazím.Vyběhnu na kopec, abych měl o nich přehled.Skrývám se za pokáceným dubem. "No tady musela být Naeria.Nikdy jiný tady stromy neničí."řeknu si šeptem.Všichni ještě spí, až na Naeriu.Ta je u nějakého muže a vypadá to, že si sním hraje.Potichu se přiblížím a poslouchám co si říkají. "A moje další otázka?"slyším Naeriu.Muž se na ní jenom tak klidným zrakem podívá a odpoví: ,,Ach tak...no sleduji vás z jedné vesnice, kam přišla docela početná populace vojáčků, jenž bych zakopal do země jedinou ranou pěstí, takže něco takového nepřipadalo v úvahu abych se k nim přidal. Leda že bych je musel pak sám zabít. Proto tu jsem. "odpoví.Vidím, že tu Alisen ještě není, a proto se není čeho bát.Vylezu z úkrytu a jdu směrem k nim. "Já bych ty vojáky nepodcenoval."řeknu a oba se otočí.Naeria se pousměje, ale barbar jenom nechápavě kouká. "A ty si sakra kdo?!"řekne barbar.Než jsem schopen něco odpovědět vloží se do toho Naeria. "To je Commodus.Ale nechápu co tu dělá."řekne a dívá se na mě. "Ne nejsem Commodus.Jsem Martin.A byl jsem původní velitel těch vojáků co si potkal.A ty Naerio, by sis to mohla už konečně zapamatovat."řeknu a Naeria se jenom pohrdavě otočí. " Ne, neurážej se prosím.Přišel jsem z jediného důvodu.Alisen zradil.Je to temná bytost sloužící Mankarovi a Bájnému úsvitu.Musíš si dát pozor.Ale radši to nikomu jinému neříkej.Já zase odejdu sejdeme se v Berien-Dorru.Hodně štěstí."dořeknu slova a zmizím v temném lese.Spěchám na sever, abych byl ve městě co nejdřív.K večeru se konečně dostanu do vesnice pod městem.Nasadím si kápy a vejdu do hostince.... |
| |
| Museli jsme počkat, než se trochu setmí, abych mohl přinést Mankarovi oběť, po které tak touží. Zašel jsem tedy za velitelem skupiny zabijáků, které jsem dostal na povel. Prudce sebou trhnul, když jsem k němu přišel a skoro se postavil do pozoru. "Co si přeješ, Ragone?" zeptal se mě s bázní v očích a byl první kdo mě oslovil mým novým jménem. "Chci aby si ze svých mužů vybral deset nejlepších. Ti s námi půjdou. Ostatní zanech zde. "Jak si přeješ, pane!" řekl a běžel vykonat můj rozkaz. Za chvíli se před mým stanem, který mi Mankar přidělil k obývání spolu s Awenis, postavilo do řady deset temných bojovníků. Skoro všichni to byli elfové a za to jsem vděčil velitelově prozíravosti. Prošel jsem se před všemi a pozoroval s uspokojením jejich ohnivá světla v očích. "Víte proč jste tady! Jste Bájný úsvit, nejlepší jednotky od Iglithského moře až po Aronské díry Temna!" zakřičel jsem a vojáci začali meči a sekerami tlouct do štítů. "Dnes se vydáme na nebezpečnou výpravu, abychom přinesli oběť našemu Pánovi Mankarovi. Kdo půjde se mnou!?" zeptal jsem se ale byla to zbytečná otázka. Všech deset elfů v řadě propuklo v jásot a volali moje jméno. Pokynul jsem veliteli, ale ten se jen uklonil a řekl: "Veď nás ty, Ragon-Isile!" Obrátil jsem se k lesům, kde jsem cítil přítomnost ostatních mých bývalých přátel a vydali jsme se na cestu. ---------------- Když jsem dorazili na místo, byla již tma. Ti šílenci si dokonce zapálily oheň, abychom je mohli lépe najít. Úplně jasně jsem viděl Fanira, Tanise i Inialis. Jen Naeria a Martin se kamsi ztratily ale tomu jsem nepřikládal velkou váhu. Jen musíme být pryč dříve než se ostatní vzpamatují. Dal jsme znamení vojákům, aby byli ve střehu a pomalu jem došel na kraj mýtiny, kde měli svůj tábor. Přetáhl jsme si kápi přes hlavu, ale záměrně jsem nechal světlo dopadat na mé tetování a temné oko. Ti sedící u ohně mě spatřily a byli zmatení. "Panebože! To je Alisen!" "Co se to s ním stalo?!" "Co nám asi chce?!" ozývalo se zmateně z jejich řad. Natáhl jsem ruku a šlahouny temné magie se ovinuly kolem ohně a úplně jej zhasily. Já i mí temní elfové jsme viděly dobře ale moji bývalý společníci nikoli. Dal jsem smluvený signál vojákům a ti zaútočily. Jen jsem tam stál a dal jsem se do smíchu. Můj ledový smích se nesl nad krajinou, kde se ozýval nářek přepadených. S potěšením jsem sledoval utrpení a bezmoc mých "přátel"! Inialis byla zasažená naplocho sekerou do hlavy a ležela bezvládně na místě, kde byla v okamžik přepadení, Tanis měl meč mého elfa zabořený do boku a tu jsem si uvědomil, že jeho jako obět nechci. Byl zkažený a byl míšenec a bohům se má předkládat jen to nejlepší. Ukázal jsem prstem na Fanira, který se neúspěšně bránil a řekl jsem elfům: "Svažte ho! On je vyvolen k oběti bohům!" Potom elfové zvedli omráčeného Fanira a zmizeli jsme tak rychle, jak jsme se objevily. ----------------------- V táboře Bájného úsvitu mne přivítal sám Mankar Camoran. Když uviděl svázaného elfa, byl radostí bez sebe. "Vítám tě zpět doma, synu!" řekl a já jsem padnul na kolena. "Nezasloužím si být nazýván tvým synem, Pane!" řekl jsem ale Mankar mi chápavě pokynul rukou. "Vykonal jsi dobře uloženou práci. Doporučím tě jako svého nejlepšího služebníka samotnému bohu Mehrusi Dagonovi. Ale nejdřív musíš ostatní dovést do Fonnoru a podstoupit s nimi výcvik. Poté se opět setkáme!" řekl Mankar. Sklonil jsem se ještě více a Pán pokračoval. "Nyní mne následuj na obětiště!" řekl a šel kamsi do lesa a za ním dva Temní elfové táhli vzpouzejícího se Fanira. Položily ho na kamenný stůl a Mankar nad něj vztáhl ruku. Zamumlal několik slov a z rohů stolu se vymrštily tlusté stonky s trny a připoutaly pevně elfa ke stolu. Jak se mu trny zaryli do masa, jeho krev začala stékat po stole a plnila žlábek po celém obvodu stolu. Potom Mankar vatáhl velký zdobený nůž a pozdvihl ho k nebesům. V agónii zakřičel několik slov a nad njeho hlavou se začala slétat temné stvoření - démoni, kteří se nazývají Írwnové. Jeden z nich si sedl na špičku nože a vniknul do něj zatímco ostatní ho následovali. Čepel nože ztemněla a Mankar nůž prudce vrazil do Fanirova srdce. Prudce sebou škubnul a vydechl naposled. Ale jeho tělo se začalo chvět a třást, až se prudce roztrhlo a z jeho těla začaly vylétat tisíce malých Írwnů, kterří měli děsivé podoby. Mankar natáhl ruku s amuletem a všichni jako na povel v něm zmizely až amulet začal zářit temnou barvou. Fanirovo tělo se posléze rozpadlo na prach, který vítr rozfoukal do široka. Byla to nádherná podívaná a já jsem byl zcela v moci Mankara Camorana. V jeho pobledlém obličeji bylo něco zvláštního, co mě k němu připoutalo. On teď ke mě přišel a natáhl ruku s amuletem. "Jen ty, Ragone, jsi natolik oddaný mě a Mahrusovi, že máš právo přechovávat a chránit mé děti. Můžeš je kdykoli probudit a využít jejich pomoci. Žádný paladin, elf, kouzelník ba ani mystik nedokáže zlomit jejich hněv. Teď si jdi odpočinout a co nejdřív se s tvojí družkou vydejte na cestu. Musíte je dohnat co nejdříve a získat jejich důvěru. To je vše!" řekl a odešel. Já jsem si rychle zavěsil amulet na hruď a cítil jsem pohyb stovek Írwnů. Odešel jsem pomalu do stanu a objal Awenis. Potom jsem rychle usnul. |
| |
| Boží dar Probudí mě zuřivé bouchání na dveře.Když otevřu, tak mi málem voják vpadne do pokoje. "Co se děje?"zeptám se vojáka.Voják popadne dech a odpoví: "Pane, ve Fonnoru se něco děje.U sochy toho velkého draka se něco objevilo...Musíte se tam jít podívat."řekne mi a já ho pošlu pryč.Nasadím si plášt a vyjdu ven z pokoje.Venku je klidno, lidé si povídají, nakupují a užívají si života.Procházím kolem nich a skoro si mě nevšímají.Když konečně vyjdu ven z města, vyrazím horským průsmykem do Fonnoru.Dýchám čerstvý horský vzduch a cestu si vychutnávám.Když jsem došel k soše draka,vidím spoustu vojáků.Přijdu k nim a velitele se zeptám: "Zdravím veliteli.Tak co se tu děje?."velitel nic neříká.Místo toho jenom máchne rukou a ukáže mi na místo pod drakem.Je tam nějaký drahokam.Když se k němu blížím, tak se za mnou ozve. "Budte opatrní.Už jsme to zkoušeli, ale nikoho to k sobě nepustí."řekne velitel a ustoupí několik kroků dozadu. Pomalu se blížím k drahokamu.Nevím co si mám myslet.Spoléhám na to, že když jsem Paladin, tak by se mi nemuselo nic stát.Nakonec natáhnu ruku na drahokam a uchopím ho.Nic se nestalo, což mě překvapilo.Drahokam mě ovládl a jako by mi něco procházelo celým tělem.Jakoby nějaká síla vstupovala do mě.Když to skončilo, tak se přede mnou objeví nějaký drak.Nebyl jsem u jeho sochy, ale někde v prázdnu.Koukal jsem na něj a nevěděl co mám říct.... "Nemusíš se bát smrtelníku.Jsem Charnefell.Drak císařů."začne na mě mluvit lidským hlasem. "Císařů?Rod císařů vymřel...byl vyvražděn.."odpovím mu.Drak se na mě podívá z docela nepříjemným výrazem. "NEPŘERUŠUJ MĚ!......Ty jsi moje zbran proti temnotě.Ten drahokam, který si uchopil byl očarovaný.Jakmile ses ho dotkl v pustil do tebe nové obrané kouzlo.Bude to tvoje zbran proti zlu.Nikdo jiný nebude vládnout takovým kouzlem!....Brzy přijde temný bojovník, který bude mít silnou moc.Bude mít takové kouzlo, že ani mystik ho nebude schopen zastavit.Ani ty ne!Ty ho budeš moct jenom odrazit....To je vše a ted..se…vzbud.Brzy se opět setkáme."řekl tato slova a já uslyším kapitána jak na mě volá.Probral jsem se a postavil se na nohy. "Co se stalo?"zeptám se vojáků.Vojáci jenom krčí rameny. "No nic, vrat te se do práce.A budte hodně ostražití!"řekl jsem a vydal se směrem zpět k městu.Cestou se mi honily myšlenky na to, co jsem zažil.Když jsem došel zpět k městu, už zapadlo slunce.Rozdělil jsem muže na hlídky a šel si lehnout. |
| |
| ,,Ano, i mě přišli, že by zabili sotva jednoho trola...většinou trollové zabíjeli je. A navíc měli hrozně nenechavé ruce a oči jim sklouzávali na místa na mém těle, které se jim asi moc líbila." přitakám Swenovi na jeho domněku a začíná mi docházet, že mu mohu věřit. Povolím všechny mystické síly, které jsem kolem něj rozmístila a posadila se na vlhkou trávu. ,,Svůj životní příběh mi vyprávět nemusíš, protože ani nemusím hádat, co jsi za něj všechno udělal." řeknu krátce a náhle si uvědomím, že bych se měla vrátit na svoji hlídku. ,,Sbal se a pojď raději k našemu ohni, sedět tady v bahně je stejně příjemné jako se vyspat s prasetem, ale ujišťuji tě, že jsem to ještě nikdy nezkoušela." Swen přikývne začne se balit. Je to velmi disciplinovaný válečník, neboť se sbalí hodně rychle a ještě pořádně. Společně odkráčíme za kopec a když pohlédnu dolů, div se mi nezastaví srdce. Oheň je uhašený a mí přátelé leží bezvládně kolem. Rychle běžím dolů, následována pohotovým Swenem. Ten už v ruce třímá meč a je připraven zaůtočit. Rychle se rozhlédnu. Chybí tady Fanir...unesli Fanira. Zoufale se skloním k omráčené Inialis a zaklepu s ní. ,,Vstávej, no táák, teď není čas na nějaké blbosti se spánk..." chytnu se za srdce a začnu popadat dech. Swen ke mě přiskočí a ptá se mě, zda jsem v pořádku, ale já jeho slova vnímám pouze z velké dálky. Něco mě tu muselo ochromit, moje síla se snoubila z pozůstatky černé magie a reakce příjde taková, jak většinou v minulosti přišla. Možná to je přeci jen ten důvod, proč jsem tolik prošla proměnami. Více stisknu svoji hruď a vidím, že se Inialis pomalu probouzí a pohotově skáče na nohy, leč trochu malátně. Ale mé oči se klíží a moje vzdechy jsou čím dál hlasitější. Musím pryč, pryč odsud, co nejdál od pozůstatků černé magie. pomyslím si, ale je příliš pozdě. Tetování na mém těle se rozzáří a já zakřičím. Půda okolo se začně drolit a všichni kolem mě se začínají propadat, jakoby do bažiny. O pár vteřin později to skončí a já se jakoby stáhnu do vajíčka, načež o nepatrnou vteřinu roztáhnu obě ruce a vykřiknu. Uvolněná černá magie, která pronikla do mého těla, byla vyhnána mystickou silou v podobě tlakové vlny a mé druhy okolo to opět schodí na zem, ty omračené to odvalí o několik metrů dál. Stejně tak i strom, ty skončí podobně jako ten dub tam nahoře na kopci...neskutečná paseka všude kolem. Úleva prostoupí mým tělem. Dokázala jsem to, vyhnala jsem černou magii... Úsměv mi přilétne na rty a já se musím posadit. Rychle se podívám na svoji kůži...je světlejší než obvykle, dokonce nabyla růžovější barvy. Pak ale zafouká vítr a já koutkem oka spatřím záplavu hnědých vlasů. No nazdar...v co jsem se zase proměnila? A proč na mě ona černá magie zaůtočila teď, když k tomu měla příležitost už jindy? Kdo ji tady zanechal? Ať to byl kdokoliv, může se těšit, že skončí s nejbližší břízou v zadku...ne - li s dubem. A abych na své otázky dostala včas odpovědi a splnila svoji výhružku, pomáhám Swenovi a Inialis na nohy s větou: ,,Na nic se mě teď neptejte, spíš mi Inialis řekni, co se tady stalo..." |
| |
| Mladá a ještě výbušná Ta mladá pijavice mě dál slovy provokovala, ale něco v mém malém mozku mi říkalo, že mi věří, nebo to aspoň předstírá. Nijak netouží znát můj životní příběh a já zas netoužím vyprávět nějaký drzý holce o tom, jak jsem se učil mávat sekyrou a bodat mečem. ,,Pche, tohle není moje kafe." odfrknu si. Když mě dívka přikáže abych si sbalil, že prý mohu pobýt u jejich ohně. ,,Jejich? Těch malých drzounů je víc?" ptám se svého svědomí, ale to mi většinou neodpovídá. Proto si sbalím své saky paky a řeknu: ,,S prasetem jsem opravdu nikdy nespal, jenom s teletem...a pěkně se roztahovalo." Na tváři dívky se rozhostil pobavený úsměv, otočila se a pádili jsme k vysokému kopci se zlomeným dubem. Jakmile jsme byli na něm, Naeria, jak se ta potvora jmenovala, div nevyletěla z kůže. Rychle utíkala dolů a já s potěšením, že si dám ranní rozcvičku, jsem tasil meč a následoval jí. Chtěl jsem vydat válečný pokřik, ale nějak mě to přešlo. Pak nás ale zaskočila nepříjemná událost, neboť Naeria při probození nějaké ženské dostala zničehonic nějaký záchvat. Svíjela se jakoby bolestí a vypadalo to trochu trapně, ale neuvěřitelně, protože Naeria jakoby bojovala sama se sebou. Uběhlo pár vteřin svíjení se v bolestech a náhle Naeria rozpřáhla ruce a já podobně jako před chvílí jsem znovu ležel rozpláclý na zemi. ,,Au...po kolikáté do dneska už je? Raději nepočítat." Když se zvednu, moje bulvy mi div nevyletěj z ďůlků...nebo důlků? Každopádně stromy okolo jsou vyvržené ze země jako vorvaň vyvržený z moře na pláž. Nic v životě jsem nic takového neviděl a aby těch ranních překvapeních nebylo málo, z toho černovlasého štěněte, které si říká Naeria, se stala hnědovlasá můra. ,,Co jsi himbajs zač, Dívko bez meče?" |
| |
| Šli jsme bez ustání celý dne a když jsem zavelela k odpočinku a rozbití tábora, cítila jsem, že už nemohu. Navíc jsme po celý den nenarazily na jedinou stopu po Martinovi a já pomalu začala ztrácet víru, že ho ještě najdeme. Baz něj byli mé představy chmurné a nedokázala jsem mít z ničeho radost.. Sesedli jsme se s Fanirem a Tanisem kolem ohně a počali jsme vyprávět dávné příběhy, které se vážou k mnoha elfským i lidským vzpomínkám. Naeria odešla držet hlídku a já jsem se jí ani moc nedivila, že tu nechtěla zůstat s námi. Neměla nikoho, kdo by ji měl rád. Když jsme tak vedle sebe šli, říkala jsem si: "Kod to vlastně je?" V jejím skrytém srdci jsem se zatím nevyznala, ale její mystická síla mi byla důkazem, že nás ochrání před všemi strastěmi, které nám cesta přinese. Ale ještě jedna věc mi kalila radost z cesty. Byl to Alisen. Nemohla jsem na něj přestat myslet, protože to byl on, kdo nás všechny spojil a pak vítězoslavně vedl do bitvy proti Egidisovým a Mehrusovým zrůdám. "Stal se opravdu Temným dobrovolně? Nebo byl jen dalším nástrojem, který Temní Vládci - Mehrus Dagon a Lord Egidis - chtěli použít ke své špinavé hře?" Tyto otázky mi nedali pokoj. Věděla jsem, že udělám vše, abych ho opět mohla přivítat mezi sebe. Pořád jsem se uklidňovala tím, že se jednou vrátí a že láska v jeho srdci převládne nad chladným ledem. Konverzace u ohně pomalu pohasínala, až jsme všichni seděli s pohledy upřenými do žhnoucích plamenů. Z lesa se ozval šramot, při němž mi útroby naplnil strach a obavy. Z okraje mýtinky se odlepil stín a vydal se přímo k nám. Dlouho jsme tu vysokou temnou postavu zahalenou do kápě nemohla poznal, ale pak odkryl tvář - či spíše její pravou tvář. Když ke mě obrátil levou půli obličeje, málem jsem vykřikla hrůzou. Táhlo se mu tam temné tetování a jeho krásné modré oko bylo naplněno temnou barvou. Přišel asi na vzdálenost deseti kroků a tam se zastavil. Dlouze na nás hleděl a já jsem věděla , že nepřišel jakio přítel. Pořád mě tím svým studeným pohledem zkoumal, ale nebyl to hřejivý přátelský pohled. Vypadalo to, jako když si lovec několik okamžiků předtím, než vystřelí, prohlíží svou kořist. Potom natáhl ruku a to, co z ní vyšlo, byla temná magie. Omotala se kolem plamenů ohně a úplně je vysála. Poté si mne naposledy prohlédl a mávnul rukou. Z lesa se s naprostou tichostí vyřítilo deset temných elfů, kteří náležli k Bájnému úsvitu a zaútočili na nás. Tanis se vedle mne vzchopil a rychlou ranou jednoho útočníka sekl prudce do hrudi. Ale bojovníci byli omámeni jakousi látkou, protože elf se ani nezachvěl, ale ihned vrazil meč Tanisovi do boku. Rychle jsem se snažila vstát, ale prudká rána sekyry mě zbavila vědomí... -------------- Probudilo mne až to, jak se mnou kdosi cloumal. Posadila jsem se a ihned mne strašlivě rozbolela hlava. Ihned jsem si všimla že chybí Fanir. Když jsem jakž takž přišla k sobě, uviděla jsem Naeriu, jak se snaží cosi ze svého těla dostat pryč. A jelikož jsem pronikla dost hluboko do zaklínačského umění a viděla jsem Alisenův útok dost zblízka, okamžitě jsem věděla, že Naeria vstřebala nagativní energii, která je tu všude kolem rozptýlena. Zvedla jsem se, ale málem jsem opět upadla, ale čísi silná paže mě zachytila. otočila jsem se a tam stál severský válečník, jakých zde na jihu není mnoho. Vypadal poněkud hrubě a neotesaně, ale v jeho pohledu jsem četla cosi výjmečného. A když jsem se začetal do jeho mysli, tak jsem jen četla záznamy o úžasných soubojích s různými obludami i zabijáky či vrahy. "Děkuji neznámý bojovníku! Ještě jsem tě tu sice neviděla, ale vítám tě u nás.! řekla jsem a svůdně se na něj usmála a čekala na odpověď... |
| |
| Snaží se, ale má to blbý Jak jsem se sebral ze země a začal chodit jako rozzuřený lev kolem dokola, prohlížel jsem si napáchnou spoušť a pořád kroutil nevěřícně hlavou. ,,Na něco podobného jsem narazil tak před dvěma roky...jáááj, to tenkrát bylo sado maso s těma čarodějkama, ty ale uměly rozproudit v žilách ten pravej adrenalin." Naeria se pořád rozdýchavá a utápí se v myšlenkách, soudě podle její neutrálního výrazu ve tváři. ,,Sedí a čumí jak vyvoraný krtek...to jsem zase narazil na hrdiny." Bezmocně rozpřáhnu ruce a náhle mi do nich zahučí ta mladá bojovnice, kterou se Naeria snažila probudit. V instinktu ji zachytím a pohlédnu do tváře. Kukadla na mě kukají, tváře se jí červenají a ústa vyslovují děkovná slova. ,,Díkes, cením si toho..a není zač, většinou se to stává, že mi ženský přistávaj v náručí..." zamumlám rozpačitě a mladou bojovnici narovnám. Jenže náhle šlápnu zase do bahna, uklouznu a bojovnici strhnu s sebou. ,,Ech...dneska už asi popáté...měl bych si založit Bahenní deník." pomyslím si mrzutě, ale to už u nás stojí Naeria a pomáhá nám oboum na nohy a k mé velké radosti alespoň tu hnědovlasou můru nestrhnu taky. Pak po bojovnici žádá vysvětlení, co se zde, v táboře stalo. |
| |
| Když jsme se po dlouhém a únavném cestování lesní pustinou konečně někde utábořily , sednu si ihned k ohni a začnu pojídat svojí dávku jídla. Už by jsme tam měli být ,nebo aspoň blízko města. Inialis a Fanir začli vyprávět nějaké elfské i lidské povídky a já jen potichu naslouchal. Moc jsem jich neznal ale hlavně nejsem ten typ , co hodně mluví , naopak se konverzaci vyhýbám. Naeria odešla někam do lesa , na svoje obvyklí procházky a ostatní pokračovali dál ve vyprávění. Fanir zrovna vyprávěl o nějakém statečném válečníkovi , když se v polovině věty sekl a podíval se směrem do temnoty za námi. Otočím se a když chvilku koukám na stejný místo jako on ,uvidím nějakou temnou postavu. Postava vyšla zpoza stínu a my v ní ihned rozpoznali Alisena, tedy bývalého Alisena. Já jsem ho už jednou viděl ,tudíž mně to nepřekvapilo ale ostatní hrůzou strnuly. To ne , doufám že zase nebude přednášet o půlelfech Chvilku si nás všechny prohlížel a pak natáhl ruku , z které vyšlehli nějaké proudy temné magie. Nevěděl jsem co přesně udělal ale všude kolem byla tma a já zpanikařil. Vytáhl jsem meč a kousek ode mně jsem uviděl nějakou cizí elfskou postavu , která se ke mně blížila. Jediný na co se zmůžu je , že máchnu mečem a doufám že ho zasáhnu. Vsadil bych život že jsem ho zasáhnul do břicha ale on ke mně pokračoval jako bych mu nic neudělal a zabodl svůj meč do mého boku. Ucítil jsem nesnesitelnou bolest a s tichým povzdechem jsem klesl na kolena. Vůbec nevnímám co se děje kolem ale jediný co mně teď zajímá ,je jak se zachránit. Věděl jsem že s mečem v boku dlouho nevydržím , takže jsem se rozhodl ho jako první vytáhnout. Klečím na kolenou a pomalím pohybem vytahuji meč temného elfa ze svého boku. Podaří se my nepoškodit žádné ostatní orgány ale i tak bolestí spadnu na zem. U rány si přidržuji ruku abych neztratil moc krve a snažím se postavit se. Už bylo zase o něco líp vidět a bylo jasné , že temní elfové i ALisen zmizeli. Boužel s nimi i Fanir , pro kterého si zřejmě přišli ale mně a Inialis tu nechali. Ještě pořád se snažím ze všech sil zvednout se ale vůbec se my to nedaří. Byl jsem na kolenou , když mně nějaká tlaková vlna odhodila daleko od místa kde jsem byl a já narazím na strom. Snahu zvednout jsem vzal a raději se jen opřu o strom , do kterého jsem narazil. Zrovna vidím jak Inialis a nějaký válečník padají vedle sebe do bahna. Ihned se zvednou a jakmile jsou už na nohách , řeknu zbrklým hlasem. "Fajnn , že se bavíte ale nemohli byste my pomoct." A ukážu na ránu , kterou si přidržuji rukou. |
| |
| Když se mě Naeria zeptala, co se zde stalo, dlouho jsem váhala s odpovědí. Věděla jsem, že když řeknu, že to byl Alisen, Naeria po něm půjde a zabije ho. Nebo on zabije ji a já nechci přijít ani o jednoho z nich. Promluvila jsem až po dlouhé chvíli, kdy se skoro zdálo, že mě Naeria zahodí kamsi do dáli. "Přišli od jihu a zaútočili na nás..." začala jsem opatrně a dávala jsem si pozor, abych se nezmínila o Alsienovi. "Kdo na vás zaútočil?" zeptala se úsečně Naeria. "Jakési postavy. Byli to Temní elfové - aspoň myslím. Velmi záhy jsem dostala ránu do hlavy a od té chvíle si nic nepamatuji." řekla jsem a snažila se dostat do mého hlasu nějaké emoce. Naeria se na mě chvíli ostře dívala a pak si povzdychla. "Inialis. Známe se už poměrně dlouho. Skoro měsíc. A tak bych očekávala, že nebudeš tak hloupá, aby ses mi snažila něco zatajit. Opravdu si VÍC neviděla?" zeptala se mě mystička a já jsem věděla, že pomalu ztrácí trpělivost. A tak jsem musela s pravdou ven. Pověděla jsem jí, že to byl Alisena a že má pod kontrolou Temné síly, které mohou být dokonce i pro mystika smrtelné. Naeria si odplivla a šla se poradit s tím Seveřanem, který přišel s ní. Já jsem měla hrozný pocit, že jsem Alisena zradila. Chvíli jsem bezradně bloudila očima po tábořišti a tu se můj pohled střetnul se Seveřanovým. Úplně mě pohltil a já jsem se topila v jeho modrých očích. Ale nejradši bych si dala facku. "Co se to se mnou děje? To jsem na Martina už dočista zapomněla?" zeptala jsem se v duchu sama sebe zoufale, ale tu se drsný bojovník vydal ke mně. Rychle jsem si uhladila vlasy a dělal, že mě nesmírně zajímá lístek, který přistál na ruce. Bojovník předstoupil přede mne a já čekala s tlukoucím srdcem, co mi řekne... |
| |
| Inilias mi vypoví, co se zde odehrálo. Ale nestačí mi to. Chybí tomu hlava a pata. Začíná ve mě zuřit tichý boj. Cožpak mi nevěří? ptám se sama sebe a taky to Inilias pěkně vytmavím. Dostane se mi toho konečně víc. Ale bylo by nejlepší, kdybych nic neslyšela. Alisen ano? Tak přeci nás jenom zradil...až ho dostanu do rukou! Co to k čertu provádí? Kdysi to byl takový dobrý spojenec, sice chutnal po jehličí a při našem polibku se klepal jako ratlík, ale spojenec to byl k nezaplacení. A že mí síly, smrtelné i pro mystika? To je teda novinka, já můžu zemřít kdykoliv. Plivu na něj a proklínám ho. Pokud je ale ovládnutý temnými silami, osobně je z něj vytáhnu. A všechny. přísahám a stisknu pěst. Odplivnu si a poodejdu. Porozhlédnu se po tábořišti a v očích mu utkví Swen. Přistoupím k němu. ,,Je to docela svízelná situace což? Vítej v našem světě. Jsi připraven kosit své nepřátelé jako kdykoliv předtím? Tak se přihlas u Inialis a já zatím jdu pomoct ostatním." řeknu mu a běžím k Tanisovi. Pokusím se o lehký úsměv a podívám se na jeho zranění. ,,Ty černí zmetkové to ale uměj pořádně roztočit že? Ale neboj, spravíme tenhle škrábanec." usměji se a dotknu se rány. Zavřu oči a pokusím se léčit, ale jde mi to jako slepému hraní na housle. Rána se zacelí, ale přesto to vypadá jako cucflek. A pěkně ošklivej cucflek. ,,No, zatím to není nic moc, ale bude to stačit." V tom ale rána praskne a kapička krve mi vylétne na rty. Tanis zakleje a přidrží si krvácející ránu. Kapička krve se mi dostala do úst a já pocítím něco naprosto úžásného. Něco tak chutného, co mi dodává síly. Opět začnu bojovat sama se sebou a zamumlám: ,,Promiň, přidrž si to a Inialis ti to pak ošetří...já se musím rychle nečeho napít." Odvrátím se a jazykem si přejedu po svých upírských špičácích. Rychle, rychle... modlím se a hledám čutoru s vodou. |
| |
 | Udusaná hlína pod nohama mi vesele křupe, ale moje nálada je na bodu mrazu. Čelo mám svraštělé, když pozoruji tiché a až příliš chladné okolí svýma jedovatě zelenýma očima. Šupinové brnění mi při každém kroku lehce zacinká a pro můj sluch to je jako rána kladivem do obří měděné poklice. Co je tohle za zemi? Cestuji poměrně dlouho. Překročila jsem hory, pnoucí v bílé mlze a hraniční post, vedoucí sem, nikdo nehlídal. Hraničářská chata ze sebe vyzařovala temný nádech černé magie a uvnitř jsem našla i zaschlé kapky krve. Rudé krve, ale na jedné ze stěn byl i cákanec temně černé krve. Vím, že něčeho takového bych se nikdy neměla dotýkat, ale moje kožené rukavice mě ochrání před spousty kyselin, včetně dračí krve a blahovičníku tekutého nevyjímaje. Prohlédla jsem si zranění. Z krve jsem necítila žádný život, jenom bolest a smutek, či snad smrt. Nemrtví. Hraničáři jsou ale zkušení a nějaký nemrtví by je jen tak neskolil. Pak mi to ale došlo. Vlastně i upíři se řadí k nemrtvým, ale jsou mnohem inteligentnější a krvelačnější. Ano, tohle museli být upíři. Vyšla jsem s chajdy a hledala případné mrtvoly hraničářů. Židle a stůl uvnitř byli navíc převrhnuté, takže k boji nepochybně došlo. V okolí jsem nic nenašla, ani stopu po mrtvole. Sklonila jsem samostříl a lokla si z čutory chladivou vodu, abych ulevila svým rtům, vysušené napětím. Pak jsem se dala na další postup, protože zůstávat na místě, kam by se lovci mohli případně vrátit, by bylo bláznovství. Musím najít civilizaci. Co nejrychleji. Zavrtím hlavou a dám se na další opatrný postup, dokud nenarazím na okraj lesa. |
| |
| Těžko na cvičišti,lehko na bojišti Ránu je zamračené a smutné.Po dlouhých slunečných dnech je zamračeno a chladno.Výjdu ven ze svého pokoje a pečlivě za sebou zamknu. Dnes je ideální počasí pro trénink.Aspon se vojáci nebudou potit jako prasata.pomyslím si a vydám se na cvičiště.Cestou procházím kolem tržiště a koukám na lidi, jak si užívají život.Zastavím se u stánku s ovocem.Koukám po ovoci a nakonec si vezmu a do ruky jablko a usměji se.Dám prodavačce zlatku a kousnu s radostí do jablka.Takové chutné jablko, to po ránu udělá radost.Mířím směrem k cvičišti a přikusuji jablko.Když už jsem skoro u budovy, tak mě pře bránou zastaví voják. "Balldure,zdá se, že moji vojáci neumí pořádně uchopit zbran.Možná by si jim to mohl předvést."řekne mi a čeká odpověd. "Ale jistě.Hned jsem tam."odpovím mu a vydám se na cvičiště.Když tam dorazím, tak tam už čeká pět mužů.Před stoupím před ně a dám ruce za záda. "Každý voják má mít tří věci.Rychlost,přesnost a přizpůsobivost.Ale jeho hlavní zbraní je věrnost.Dnes se budeme cvičit v boji.Tak se připravte vojáci!"řeknu jim a ukážu na prvního vojáka.Ten přede mě předstoupí a vytáhne meč.Dám si stranu plášt a vytáhnu si svůj meč. "Takže zaprvé.Prorážení obrany."řeknu a voják se připraví na obranu.Když je připraven, tak udělám rychlý krok vpřed a spodním útokem mu prorazím obranu.Voják byl sice zpočátku mimo,ale rychle si zvykl. "Za druhé.Uhýbání."připravím se a naznačím vojákovi,aby na mě zaútočil.Voják máchne mečem a já rychle uskočím.Znovu a znovu.Nakonec se skrčeným postojem protočím a svůj meč mu přidám k hrdlu. "Za třetí.Protiútok."přichystám se do obrany a naznačím vojákovi,aby zaútočil.Jakmile se naše meče střetnou,zrazím jeho meč stranou a pěstí ho bouchnu do břicha.Pomůžu vojákovi vstát a ukloním se.Vojáci začali mezi sebou cvičit.A já je bedlivě sledoval.... |
| |
 | Slunce již začalo pálit a já jsem vyšel z hustých lesů, ve kterých jsem však snáze skryl svoji zrůdnost. Čas od času se totiž moje elfí tělo měnilo ve Mstitele. Tak jsem timuto mému údělu začal říkat já sám. Nikomu jsem neřekl, co se mi přesně před těmi dvaceti lety stalo, ale jisté je jen to, že mám v sobě jistou směs černé magie a vlkodlačí krve, která ze mne dělá zvíře. Nejsem sice čistý vlkodlak, ale naneštěstí mám v tom obludném těle zachovanou elfí mysl i když hodně potlačenou. Mohu mluvit i přemýšlet, ale většinou patří má myšlenka jen ukojení hladu čerstvým masem. Lidské nevyjímaje. Také moje podoba se s vlkodlačí moc neshoduje. Když je proměna dokončena, mám černou srst po celém těle a oči mi žhnou rudou barvou. Moje ostré drápy a zuby mají stříbrnou barvu. Jsem dvakrát mohutnější než obyčejní hnědí vlkodlaci, se kterými jsem se mimochodem také setkal, a jsem velmi rychlý běžec a plavec. Ale jedna věc mě určitě odlišuje od ostatních. Na zádech mám tmavá kožovitá křídla, která mi pomáhají v rychlých manévrech za kořistí. To je má podoba, která mi již dvacet let strpčuje život. Za těch dlouhých let jsem si na to ještě nezvykl a stáýle doufám, že jednou najdu toho, kdo ze mne toto prokletí sejme. Zatím však hledám marně. Když jsem v dálce uviděl město, radstně jsem si setřel z čela pot a vyrazil jsem kupředu. Sice mě poněkud znepokojovalo, že má poslední proměna ve Mstitele proběhla již před týdnem, ale nepřipouštěl jsem si to. Došel jsem až k městu a prošel obrovskou branou. Neznal jsem tento kraj, ale určitě jsem věděl, že toto město je Berien-Dorr, největší a nejsilnější město široko daleko. Jeho základy postavily moji předkové, Lesní elfové a zatím se nenašel nikdo, kdo by ho dokázal dobýt. Vešel jsem do jednoho místního hostince a objednal si pokoj. Cena deseti zlatek za nocleh mi sice trochu vyrážela dech, ale ovládl jsem se a šel do svého pokoje. Tam jsem složil svůj vak a luk na postel a chvíli jsem rozjímal. Asi po hodině jsem se opásal mým krátkým obouručním mečem a vyrazil jsem do místní hospody, kde jsem si objednal korbel piva. Svalnatí obhroublí muži ztichly, když jsem vešel do místnosti a tak jsem vyhledal stůl, který byl až v dalekém koutě. Hostinský ihned přišel a byl ochota sama. Když mi donesl korbel piva, vtisknul jsem mu do ruky zlatku a řekl tak, aby to neslyšel nikdo jiný: Poslyš, hostinský. Jsem ve zdejším kraji poprvé a nevím, kde se tu co děje. Nehledá tu někdo dobrého šermíře či strážného?" Hostinský chvíli přemýšlel. "Pokud vám může radit, vzácný pane, tak běžte k severní bráně. TA je hlídaná ze všech nejpřísněji a jen málo osob má vstup povolený. Tam se ptejte po Balldurovi. Je to takový divný patron - celý zahalený do černé a červené látky s maskou přes obličej, ale díky němu se zde nájezdníci neukázali již hodně dlouho. Je něco jako kouzelník, jenomže dvakrát tak dobrý. No, zkrátka se po něm poptejte a on si vám vyzkouší a řekne vám víc než já. ukončil svou řeč hostinský a ozkoušel pravost mince. Potom se spokojeným zamručením odešel a já jsem začal přemýšlet. Ani jsem si nevšiml, že ten největší chlap v místnosti se postavil a vydal se přímo ke mě. Jeho hlas mě probudil z myšlenek. "Co jsi sem přišel dělat bledulko?!" zeptal se mě a hrubě mě popadl za rameno. Pomalu jsem se zvedl, až jsem převyšoval hrubiána o více než hlavu. "Radil bych ti, můj vzácný příteli, aby so mě moc neprovokoval, nebo bych s tebe musel udělat tři menší a ještě hloupější než teď. A zmiz, kazíš mi tu vzduch." řekl jsem důrazně a neušlo mi, že chlap sáhl po noži. Vytasil jsem meč a dvěma údery mu rozpoltil jeho nůž. Potom jsem ho pěstí srazil na stěnu a popadl ho za krk. "Udělal jsi největší chybu svého života, když ses chtěl měřit s elfem!" zasyčel jsem a pustil ho. Skácel se, skoro udušen na zem, a já se otočil ,kde jsou jeho kumpáni. S hrozivým mručením se stahovali kolem mne a zlověstně se zablýskla jejich bělma očí. Já jsem však začal cítit cosi zvláštního ve svém těle a pochopil jsem že je zle. "Jsem uprostřed největšího města, jaké bylo kdy postaveno!" pomyslel jsem si zoufale a to už se mé tělo zmítalo ve strašné křeči. Byl jsem v naprosté agónii a moje tělo se začalo měnit. Muži přede mnou se na to jen nevěřícně dívaly, ale já jsem je nevnímal. Už mi začala rašit srst a rostl jsem a sílil. Poté se proměna skoro dokončila a já jsem se unaveně rozhlédl kolem sebe. Muži byli stále na tom samém místě a zdálo se, že je strach přilepil k zemi. "Na co tady ještě...čekáte??!!" žekl jsem namáhavě hlubokým hlasem. "Vypadněte odsud, dlouho se už neudržím!!" zařval jsem na ně a v několika vteřinách bylo v lokále prázdno. Potom se magie přetáhla i přes mou mysl a já jsem vyrazil ze dveří jako vichřice. Lidé začali utíkat a ječet a dokonce i vojáci běželi pryč. Naonec jsem udělal pár mkocných skoků a roztáhl křídla. Párkrát jsem jimi mocně máchnul a už jsem se vznášel nad městem. Na dvorku jednoho domku jsem uviděl uvázanou krávu a tak složil křídla a padal jako šipka dolů, přímo na ni. Když jsem byl u ní, zaťal jsem jí tlapy do hřebtu a mocným skokem jí přerazil páteř. Ihned jsem se dal hltavě do jídla. Ale jedna kráva byla málo. Opět jsem vzlétl a pološílený hlady jsem uviděl severní bránu o které mluvil hostinský. Vpadnul jsem přímo doprostřed nádvoří mezi deset vojáků, kteří zrovna cvičily boj se zbraní. Ihned se na mě vrhli, ale tři nejbližší jsem jedním úderem tlapy poslal k zemi. Další na mě doráželi s kopími, ale zlámal jsem jejich dřevce dřív, než stačili bodnout. Právě když jsem se chystal zasadit dalšímu protivníkovi smrtící ránu, něco mě prudce srazilo k zemi. Otočil jsem se a tam stála postava, která byla oblečená do čeno-červeného hábitu a měla obličej překryt maskou. Rychle jsem zvedl nejbližší sloupek ode dveří do ruky a mrštil ho po něm. Ale sloupek se těsně před ním zarazil a zůstal ležet u jeho nohou. Ale on pozvedl ruce a poslal proti mě proud průzračného Světla. Zavřel jsem oči, očekávaje konec, ale nic se nestalo. Otevřel jsem opět oči a uviděl jsem vysokou postavu oblečenou do čeného pláště s kápí, na krku se jí houpal náhrdelník z kostí a v ruce měl hůl zdobenou lidskou lebkou, ze které sršel temný plazivý proud a střetával se Světlem. Náhle však temná postava natáhla ruku směrem k jeho protivníkovi a zasyčela hadím hlasem: "Zadrž paladine! Tento tvor patří mě!" a namířil na mne svou strašidelnou hůl. V mém těle vybuchly gejzíry bolesti a já se sesul k zemi v bezvědomí... |
| |
| --- Zpátky do lesa. Širé pláně, plné udusaných a požloutlých travin mi nenabízeli nic zajímavého, ani nic, co by stálo za nějaké vzrušení. Proto jsem obrátila své kroky a opět spočinula v náručí tichého lesa. V ranním jitru jsem slyšela zpívat drozda, kukačky a další havěť. Ranní rosa mi skrápěla plášť a spadané listí při každém mém kroku se rozprsklo na všechny strany. Idylická harmonie přírody mě vždy fascinovala a trochu lituji, že jsem se stala tím, čím jsem teď. Mstitelkou. Ani bych se neměla řadit k elfům. Ale přísahala jsem na svoji čest a vůbec na moji povražděnou rodinu. Mám to stále před očima, celé to dění. Noc se halila do tmy a jediné světlo poskytovaly stříbřité paprsky měsíce, které dopadaly na bledé tváře zakuklených postav. Hleděli na dřevěný srub před sebou s jakousi pozoruhodnou záští. V rukách svírali dýky s pozlacenými jílci a zahnutými zaštitami. Černé pláště jim vlály ve větru a špičáky, vyčuhující koutkem úst se těšili na krev. Mladou a elfí krev. Vtrhli do chaty a ihned zaslechli poplašený šramot. Ale neztratili moment překvapení. Kolem jednoho upíra se mihl stín a otrok noci máchl dýkou. Na dřevěnou zeď srubu vyšplíchla rudá krev a do tmy proniklo bolestné zachrčení a dutý pád těla na zem. Náhle do upíra přilétl šíp, ale stvůra se jen zasmála a šíp si vytrhla. Jeho druh skočil do stínu a bodl starší elfí ženu přímo do srdce. A pak nastalo mučivé ticho, které přehlušovaly bolestné vzdychy a atmosféra noci věštila blížící se smrt. Upíři prošmejdili chatu a náhle jeden z nich našel v rohu domu uzlíček nervů. Zvedl to do vzduchu a jeho oči se setkali s vyděšeným výrazem mladé elfky. Na nic nečekal. Přiložil jí dýku k hrdlu a prudce škubnul. Na plášť dopadla další vlna krve a stékala pomalu dolů. Zastavím se na menší oběd a ze své mošny vytáhnu kus sýra. Jen co kousnu a jídlo rozžvýkám, polknu a krkem mi projede tlumená a tepavá bolest. Zakuckám se a přiložím si ruku k ohryzku. Mé prsty se dotknou šikmé jizvy. Povzdechnu si. Některé rány se jen tak nezahojí. Vždycky to takhle je, každý den. Kdykoliv ochutnám první jídlo, můj jícen si nemůže zvyknout a chvíli pobolívá. Ale během pár minut to přejde a já si mohu vychutnat posilující požitek. Další den se snažím stále pátrat po hraničářích z chaty. Třeba by se mi naskytla příležitost jednoho z nich potkat, pokud ovšem nějaký přežil. A aby tomu náhoda nedala, kolem poledne jsem zaslechla šramot. Obyčejný smrtelník by tomu nevěnoval pozornost, protože takový hluk by mohl způsobit hraboš, utíkající zpět do svého podzimního doupěte, nebo králík, prchající někam do bezpečí, zkrátka zvěř, která netouží se potkat s někým, kdo má ,,blyštivý tesák" nebo ,,střílející zobák", jak zvířata nazývají meč a samostříl, tvořící můj zbrojní arzenál. Jejich výrazy si pamatuji z dob, kdy jsem navštěvovala druidy a učila se u hraničářů. Zvuk, který jsem zaslechla, byl opatrný a vyřazovala z něj sebejistota. Tohle nebylo vyplašené zvíře, tohle byl někdo, kdo se vyzná ve stopování, ale občas i křehká větvička nebo kupa listí prozradí i toho nejdokonalejšího. Nedám ale nic najevo. Pokud jsi kořist, nedej nic najevo, aby se z dravce kořist pak stala. Umlč ho, než se k tobě vůbec přiblíží. Tak zní pravidlo Rychlé smrti, co se týče hraničářského výcviku, ale je to i základní pravidlo zaklínačů. Vybavím si v duchu nějakou kouzelnou formuli a požehnám šípům v toulci. Tiše sedím a vnímám další zvuky. Jsou hlasitější a přibližují se. Napínám uši co to jen jde a soustředím se na okolní mysl všeho živého. Náhle zaslechnu tlukot srdce. Je někde kolem, ale strašně blízko. Překulím se za nejbližší strom a schovám se. Samostříl připravený. Připravena zaůtočit. Připravena zabíjet. Najednou zaslechnu mužský hlas, mluvící elfštinou, pak trpasličinou a dalšími jazyky, které neznám. Ale odpovím elfsky: ,,Kdo jsi a co žádáš?" Doufám, že mi neznámý odpoví, nebo se přeci jen rozhodne pro něco drastičtějšího. |
| |
| Větší zmatky jsem nikdy neviděl Jak se tak kolem rozhlížím, příjde mi, že tahle výprava opravdu stojí za pendrek. Bojovnice v rudém brnění, kterou Naeria nazývá Inialis, si prohlíží rozpačitě okolí, jeden muž u stromu naříká, že mu krvácí ruka a Naeria, snažíc se ho ošetřit, má nějakou kousavou náladu. Odvrátím se od toho všeho a přistoupím raději k bojovnici, která jediná ví, co chce. ,,Poslyšte dámo. Chci vědět, co tu robíte uprostřed divočiny a kdo jste zač. Možná jsem ještě blbší, než vypadám, ale mám rád, když vím o dění kolem sebe. Rád se k vám přidám, jen co mi vypovíte váš příběh, protože vy tři, jak se mi zdá, přitahujete až moc problému. Temní elfové, holka, která kýchnutím srovná les se zemí a neustále mě hází do bláta, bojovník, který nadává na malé škrábnutí...nuže?" |
| |
| Sedím na zemi opřený o strom , který zůstal jako jediný v okolí nepoškozený a čekám jestli si mně někdo všimne. Možná jsem měl raději zařvat , aby si mně někdo všiml. Nakonec ke mně přiběhne Naeria a pokouší se vyléčit mojí ránu. Nejdříve to jde bez problému ale po chvilce rána praskne a všude okolo vytryskne krev. "Auu sakra , jsem jak fontána." Rychle si ránu přidržím druhou rukou a snažím se zastavit krvácení z prasklé rány. Podívám se na Naeriu ,která se nějak změnila ale na první pohled jsem to nepoznal. Až když jsem si jí prohlídnul pořádně , zjistil jsem že se jí změnily zorničky a narostli jí špičáky. Ihned my došlo že jakákoli malinká ochutnávka krve jí promění na upírku , kterou jsem viděl při minulé bitvě. Raději se ihned vzdálí a poradí my abych počkal na Inialis. Ale když se rozhlídnu po Inialis , všimnu si že má Inialis dost práce s konverzací s válečníkem , který přišel s Naeriou. Nakonec to zase zbylo na mně , snad to dokážu udělat. Položil jsem obě ruce na ránu v boku a soustředím se , abych mohl využít svojí elfskou zásobu kouzel. Potichu vyslovuji spojení několik elfských kouzel a postupně si zoceluji ránu. Bylo to celkem lehké , protože už před tím my pomohla Naeria , mně vlastně stačilo jen zocelit ránu. Po ráně zbyla jen jizva , která za několik dní taky zmizí. Pomalinku vstanu a opatrným krokem přejdu k ostatním. Nejdříve jsem chtěl oslovit Naeriu jestli je v pořádku ale raději jí prozatím nechám být. Válečník , který se představil jako Swen, přišel k Inialis a promluvil. "Malé škrábnutí ? taky ti zabodnu meč do boku a schálně jestli budeš tak výřečný jako teďkon". Odpovím ihned jak to vysloví a vzpomenu si na Alisena. Alisen nás zradil , pak zajal Fanira a nakonec nás málem zabil. Čím víc jsem na něj myslel , tím víc jsem ho nenáviděl a těším se na den kdy mu to můžu vrátit. Trochu jsem se uklidnil a čekal na Inialis , jak odpoví Swenovi. Taky by mně to zajímalo , jediné co vím je že jdeme do nějakého města hledat pomoc draku. Vlatně taky pořád nevím proč s nimy jdu , zatím jsem nebyl nijak užiteční ale pořád mně něco drželo v tédle společnosti. |
| |
 | Les „Další.” řeknu si sám pro sebe když uvidím roztrhané zvíře na kusy. Od pohledu zřejmě kanec ale jde to poznat jen stěží z kusů masa poházených okolo tohoto místa. Vydám se po krvavé stopě. Něco trhá zdejší zvěř na kusy a podle pohledu na oběti těchto útoků by ”to” nepohrdlo ani člověkem nebo elfem. kráčím čím dál hlouběji do lesa až dorazím k potoku kde se stopa ztrácí. Ani krvavá ani normální stopa nezůstala a proto tu jsou dvě možnosti. První že bytost umí létat. Druhá že ”to” šlo potokem. Ani bych se nedivil kdyby to byl třeba vlkodlak nebo podobná havěť, ale ať je to cokoliv ohrožuje to les a s ním všechny kteří do něho vstoupí. Rozhodl jsem se jít podél proudu až k řece. Asi tak na půl cesty uvidím něčí stopy. Podle tvaru připomínají lidské nebo možná elfí. Vzhledem k hloubce stopy a tvaru je to zřejmě žena a némá nějak těžkou zbroj. Jestli to není válečník tak je možné že jí hrozí nebezpečí. Musím jí varovat. Sleduji stopy které jsou stále čerstvější a dávám si pozor abych nebyl moc slyšet. Dotyčná by mohla být nepřátelská nebo čarodějka a to nemohu riskovat. Plížím se dál. Zde už les není tak tmavý jako tam kde jsem našel toho kance, jestli se to dá tak nazvat. Po chvilce cesty dorazím k místu kde vidím sedět slečnu která právě jedla. Raději si budu držet odstup a chvíli jí sledovat. Nejeví nějaké známky mágů spíše podle kuše bych typoval na hraničářku. Je to elfka s jizvou na krku a blond vlasy. Čekám co se bude dít. Když dojedla tak se vydala znovu na cestu, šel jsem jí ještě sledovat dokud se neukáže že lesem jen prochází. Najednou promluví. Se přetočila a schovala za strom To me silně vyvede z míry přísahal bych že jsem nebyl slyšet ovšem jak se zdá mýlil jsem se. Vylezl jsem z poza úkrytu připraven k boji. Ovšem dívka měla spíše postoj k útoku než k obraně. Začnu na ní mluvit uklidňujícím hlasem „Uklidni se nechci bojovat.” vyzkouším to pro případ v pár dalších jazycích. až uslyším elfštinu. „Kdo jsi a co žádáš?” ptá se mě. „Jmenuji se A'kin místní hraničář hledám stvůru která ničí vše živé v těchto lesích.” Žena nevýpadá moc klidně. „Chtěl jsem jenom zjistit jestli jste v pořádku a v nejhorším případě vám pomoci kdyby ta bestie zautočila. Moc elfů do těchto lesů nezavýtá.” |
| |
| --- Skloním samostříl a oddechnu si. Každopádně si chci uchovat své postavení Paní situace a tak neznámému muži nařídím, nebo spíše doporučím: ,,Dobrá. Na znamení důvěry z obou našich stran hoď doprostřed mýtiny to, co je ti nejcennější. Na oplátku hodím já, Ravennia, k tomu, co odhodíš, své zbraně. Jinak děkuji za ochranu, kterou jsi mi nabízel, ale případné útočníky bych zvládla. Ovšem zde jsem z důvodu, který mi je velmi zvláštní a to, že na hraničním postu zmizeli všichni hraničáři. Nevíš o tom něco? Možná se zde potuluješ déle než já. |
| |
| Vyslechl jsem Ravenniu a na chvilku jsem se zamyslel „Nevím jestli jí mám věřit její požadavek je celkem dost riskantní. Co když je to zlodějka.” Vzhledem k situaci a informaci o hraničářském postu ze kterého jsem byl poslán sem jsem neměl na výběr. Vytáhl jsem svůj luk od mého otce který mě všude doprovázel a který se dědil z generace na generaci a hodil jsem ho na mýtinu. Zároveň jsem si však připravil nenápadně dýku, kdyby se má teorie o zlodějce potvrdila. Mezi čekáním na Ravenniny rozhodnutí jsem jí odpověděl „Z toho postu jsem byl vyslán do těchto lesů kvůli té nestvůře o které jsem mluvil. Navíc mezi hraničáři kolovaly zvěsti o upírech kteří přepadají různé domy jakéhokoliv druhu. Jedna skupina byla dokonce před nedávnem vyslána na průzkum nedalekého skalního útvaru, kvůli tipu jednoho sedláka který bydlel nedaleko. Bylo to asi hodinu před tím než jsem vyrazil. Víc nevím. Nyní ty splň svou část dohody.” |
| |
| Nekromant Vojáci cvičí v boji.Sice to je nic moc ale přece jenom se to vyplácí.Bojují, jak umí a já je bedlivě pozoruji. "Rychleji!....Hbitěji,silněji!"pokřikuji pořád na vojáky.Každý voják se snaží zasáhnou nepřítele tak,aby to bylo co nejpřesnější.Nakonec si dají přestávku, aby se moc nevyčerpali.Přece jenom se doba temna a každý voják se hodí.Občas pomohu nějakému vojákovi, aby měl rány přesnější.Vojáci jsou sice rádi, že mají dozor ale radši by opravdového vůdce.Jenže v tom je problém.Nikdo již z císařské krve nežije ,a proto je problém zvolit nového.Sice se kancléř rady starších snaží udržet zbytek impéria pohromadě, ale zlo na nás teprve dopadne.Berien-Dorr musí být připraven, až na nás zlo zaútočí. Koukám na vojáky jak cvičí.Když najednou uslyším křik.Všichni se otočíme a uvidíme jakou si postavu se křídly.Vypadá jako vlkodlak, ale podoba je trochu jiná.Vojáci ihned vyrazí proti stvůře.Ozbrojeni kopím a meči dorážejí na stvůru.Ale ta je bez nejmenších obtíží zabíjí.Když se právě chystala zasadit dalšímu vojákovi smrtící ránu, vystřelím po nestvůře a proud bílého světla.To stvůru sice srazilo na zem, ale ta se hned začala bránit.Házela na mě všechny možné věci, které měla po ruce. "To je ale mrška!"řeknu a zastavím před sebou kus dveří.Odhodím ho a chystám se ke konečnému útoku.Nechtěl jsem ji zabít, ale jenom omráčit.Když ale pošlu proti ní proud průzračného Světla zastaví ho nějaký člověk v kápy a starých šatech.Hned jsem poznal Nekromanta.To je můj životní nepřítel.Nekromancie byla od jak živa nepřítelem našeho řádu.Postava zadržuje moje světlo a začíná ne mě mluvit. "Zadrž paladine! Tento tvor patří mě!" říká ale já ho neposlouchám.Kdyžto uvidím, jak se stvůra začne měnit na elfa a zuřivě sebou škube.To už na mě bylo moc.Poslal jsem proti Nekromantovi další světlo, ale mnohem silnější.To ho odhodilo na zem a ve strachu zmizel.Doběhl jsem k elfovi a nařídil jsem vojáků dát ho zatím někam do vězení.Dal jsem jim důrazně na jevo, aby byli opatrní. |
| |
| --- Neměla jsem nic jiného na výběr, než splnit svůj slib. Odjistila jsem kuš a vyhlédla z mého stromového úkrytu. Na zemi ležel luk, veliký jako jeden dospělý muž. Tudíž to musel být i hraničářský luk. Rozepnula jsem přesku své toulce na šipky a spolu se samostřílem obě zbraně přistály i na luku. Poté jsem vyňala z pochvy svůj meč a přidala na hromadu zbraní i ten. Předtím, než jsem toto učinila, jsem si vyslechla mužova slova. ,,Dobrá. Nyní vylezme oba ze svých úkrytů." řeknu a stále mám v myšlenkách těch pár vět. Pomalu vyjdu a spatřím konečně onoho neznámého. Je to muž, asi o dva palce vyšší než já, je oblečen do šedo - zelené pláštěnky, ale ta barva se dá těžko definovat, neboť je těžko popisovatelná a pojetí šedo - zelená je docela vhodné. Navíc jsou tyto pláštěnky znamením hraničářů, a je to i symbol hraničářské anonymity. Ani tento hraničář není výjimkou a tak mu díky velké kapuci, kterou má přehozenou přes hlavu, nevidím do tváře, pouze ústa, která se lehce usmívají. Mlčky pohlédne na svůj luk a rukou naznačí, že by chtěl svoji zbraň zpátky. Kývnu souhlasně hlavou a na znamení důvěru mu povolím, aby si luk vzal jako první a poté si i já seberu své zbraně. Když je po všem, položím další otázku: ,,O jakou příšeru jde?" |
| |
| Neodpovídající bojovnice a další drzoun v jejich řadách Mezitím, co se bojovnice Inialis rozmýšlí s odpovědí a já čekám víc, než jsem zvyklý, tak mě z mlčenlivé situace vysvobodí ten, jenž má škrábanec na ruce. Vyslechnu si jeho hněvivá slova a zamyslím se: ,,No, je nějak nakrknutej, ale to jsem byl kdysi taky, když mě mistr zbouchal nebo zkopal. I to se ale stává." Poté se otočím na mladého drzouna a řeknu: ,,To ano, meč v boku by byla velmi nepříjemná záležitost a taky bych nebyl zrovna ve veselém rozmaru, ty máš ale jedno malé škrábnutí, které trošku vystřikuje krev všude kolem...momentík, mrknu se na to." řeknu a přistoupím k drzounovi. Zeptám se ho na jméno. Tanis. ,,Zajímavé jméno...nepocházíš náhodou ty z pouště nebo z království, kde trochu toho písku je? Příjde mi totiž tvé jméno takové exotické. No...to je ale fuk, teď se nevrť." řeknu a pohlédnu na krvácející ránu. Moc velké zkušenosti s léčením nemám, nejsem hold žádnej klerda, ale přeci je jen zahojení ran součástí mého výcviku a tak s torny vybalím kožený obal, v němž je zabalené již trochu starší tulení stejk. ,,Tohle si přilož na tu ránu, ta flaksa zastaví krvácení a pak použij tuhle jednoduchou bandu." poradím mu a podám mu i další položku ve svém batohu...bandáž. Je to kus bílé látky, přes který voda, krev či jiná tekutina jen tak neprosákne. Poplácám Tanise po nezraněném rameni, Naerii, která je opřená o jeden strom, dívá se na zem a tiskne si ruku ke svým ústům, si nevšímám a dojdu zpět k Inialis. ,,No prosím? Již jsi schopná odpovědět?" |
| |
| Když jsem pootevřel oči, do očí se mi zařízlo světlo z pochodně, která osvětlovala vězení, ve kterém jsem byl zavřen. Bylo vidět, že vojáci se mě opravdu báli, protože jsem byl ještě přikován trojitým řetězem ke stěně. Cítil jsem strašlivou únavu, ostatně jako po každé proměně ve Mstitele. Pomalu jsem vstal a došel k mřížím. Uchopil jsem je a prudce s nimi zatřásl. "Hej! Sakra slyší mě někdo??? Nemůžete mě tady takhle držet!!! Pusťe mě!!!" zakřičel jsem zoufale. "Tady se pomoci nedočkáš..." ozval se onen známý syčivý hlas, který jsem si mlhavě pamatoval. Užasle jsem se otočil, a na místě, kde jsem ještě před chvilkou ležel, stála postava zahalená do černé képě s holí v ruce. Z vršku hole se na mě šklebila lebka s prázdnými očními důlky. Docela jsem se vyděsil, protože postavě nebylo vidět do tváře, ale zároveň jsem měl pocit, že jí můžu důvěřovat. Postava si urovnala záhyb pláště a pak na mne upřela svůj pohled. Nebo jsem aspoň tušil, že se dívá na mě, protože tmavý obličej měla upřený rovně na mě. "Rád tě zase vidím, Rifat-ane. Tam nahoře u brány, jsme neměli moc prostoru na přátelský rozhovor, viď?" dodal s úšklebkem a pokynul mi rukou, abych si k němu sednul. "Myslím, že máš docela zajímavé tajemství, které se mi momentálně velmi hodí." "Jak můžete vědět, kdo jsem?" zeptal jsem se trochu vyděšeně. "Ale no tak, chapče. Cožpak jsi mě nepoznal?" optal se zakuklenec trochu dotčeně a jedním dechem pokračoval. "Mé jméno je Alasseon a jsem Pán nekromantických sil. A taky jsem talent na vyhledávání všelijakých příšer a temných bytostí, a teď se neuraž, ale mezi ně přeci jenom patříš. Chci ti totiž nabídnout spojenectví!" dodal nakonec Alasseon. "O jaké spojenectví by se mohlo jednat?" zeptal jsem se opatrně. "Myslím, že o tvém prokletí nebo zvláštním nadání, jak chceš, vím docela dost. Tak za prvé, svou proměnu neovládáš svou myslí, ale neovládáš ji vůbec. A vtom bych ti mohl pomoci. Mám síly, pomocí kterých by ses mohl proměňovat kdykoli by sis to přál a bylo to výhodné i pro mě. Tak co tomu říkáš?" Chvíli jsem přemýšlel, protože jsem nechtěl nikomu dělat sluhu, ale zase to pro mě byla lákavá nabídka. "Dobrá! Souhlasím. Ale musíš mne odsud dostat." kladl jsem si podmínky. Nekromant se pousmál. "Tvá síla tě odsud dostane." řžekl a namířil na mne svou hůl. Očekával jsem bolest, ale žádná se nedostavila. proměna také proběhla vpořádku. Ale ještě něco bylo v nepořádku. Moje zuřivost byla pryč. Mohl jsem normálně uvažovat a přemýšlet. Jen jsem se nechápavě podíval na Alasseona, který pokynul rukou k okovům a mříži. Okovy jsem přetrhl jedním mocným škubnutím a postavil jsem se k mříži. Zaklonil jsem se dozadu a předními tlapami jsem mříž rozrazil. "Výborně Rifate. Začínáš se mi líbit!" řekl nekromant a znovu natáhl hůl. Svět se s námi roztočil a Alasseon nás svým tajným uměním vynesl k hostinci, kde jsem měl věci. Jedním mávnutím hole se mi ocitli v tlapách, stejně jako meč, který nekromant přenesl z pokoje, kam ho Balldur uzamknul. Lidé kolem už neutíkali, ale jen se krčili strachy, protože Nekromant je vždy Smrt sama. Alasseon kývnul a vydali jsem se z města směrem na jih... |
| |
| Rozhodnutí Když jsem se vracel do města uslyšel jsem za sebou volající hlas. "Balldure,...Balldure!..Počkej."volal voják a jen tak popadal dech. "Co se děje?"zeptal jsem se vojáka.Voják popadl dech a řekne: "Balldure.Vězen je pryč!...prostě...prostě roztrhl mříže a někam zmizel..."řekne voják a já okamžitě vyběhnu směrem do města.Doběhl jsem až k hostinci.Lidé ale byli v klidní.Koukal jsem po lidech a hledal nějakého elfa. "Lidi!..Můžete mi věnovat pozornost?!...Neviděli jste nějakého elfa nebo zrůdu poslední dobou?!"řeknu trochu výrazným hlasem.Lidé si mě prohlédli a zase si začali dělat svoje věci. Skvělý.řeknu si v duchu ale v tom ke mě přišel nějaký tajemný chodec. "Myslím,že vím koho hledáš.Odešel s nějakým temným mužem na jih."řekne mi a náhle zmizí v davu.Ohlížím se ale už ho nevidím.Doběhnu do stájí a vezmu si svého bělouše.Rychle se vydám po cestě směrem na jih.Jedu asi deset minut a narazím na nějaký hluk.Sesednu a pomalu a tiše se vydám za zvukem.Na malé mýtince jsem je našel.Byl to ten Nekromant, kterého jsem zahnal, určitě byl sním ten elf jenom byl proměněný.Nasadím si kápy a vylezu z úkrytu.Oba se prudce otočili.Postavím se před ně a začnu mluvit: "Ale staří známý...Tak přece se ti ho povedlo dostat ano?!"řeknu Nekromantovi.Ten se jenom pohrdavě otočí. "Co ti slíbil?Že tě to naučí ovládat?...No jo to jsem si mohl myslet.Já ti nabízím něco lepšího mohu tě toho zbavit!..Je to na tobě."řeknu elfovi ale ten asi o mé služby nemá zájem, protože se připravuje s Nekromantem do útoku..... |
| |
| Na tuto otázku jsem čekal dříve nebo později přijít musela. Pohlédnu na dívku která vypadá jako typická elfka. Blond vlasy, smaragdově zelené oči, zelené brnění u kterého chybí rukávy pod ním má černou košily a na zádech nosí dlouhý zelený plášť. Vše doplňují vysoké hnědé boty. Sednu si na povalený strom, který vypadá že tu leží už dlouhá léta. „Já vlastně ani nevím co ro stvoření je zač. Jediné co vím je že když zaútočí, tak má v sobě neuvěřitelnou zuřivost neboť zvířata která jsem našel byly roztrhány na kusy. Mé podezření směřuje na vlkodlaka, ale nejsem si toho moc jistý. Stopy byly určitě zvířecí, ale u potoka zmizely. Je ovšem pravděpodobné že šel po vodě než letěl.” Hlavou mi proběhla myšlenka „Jestli chatu napadli ti upíři o kterých kolují zvěsti, tak nemám moc šancí. Doufám spíše že to byl vlkodlak, na ty mám aspoň šípy.” Podíval jsem se sklesle do země. „Ať se s nimi stalo cokoliv, velitel skupiny se o ně postará. Neodpustil by mi kdybych nenašel to zvíře co ničí tyto lesy.” |
| |
| --- ,,Vlkodlaci říkáš? To je velmi zajímavé." usoudím, ale hraničář mě opraví, že to může být jen jeden vlkodlak, neboť rozsah zranění na mrtvých zvířatech není až tak moc vysoký. Kývnu souhlasně hlavou a pohlédnu vzápětí na hraničáře, který sedí na spadlém kmeni stromu a neustále mě pozoruje. Asi mi moc nevěří...ale kolik lidí dnes věří zaklínačům? Moment, on vlastně neví, že jsem zaklínačka. Takže by to mělo být v pořádku. pomyslím si, ale rozhodnu se ho otestovat, zda jsou jeho hraničářské schopnosti smysluplné. ,,Chvíli počkej, dobrodruhu." řeknu mu a přejdu ke své torně. Hraničář se ani nepohne, ani nehlesne a je mi trochu nepříjemné být k němu otočená zády. Vypadám trochu hloupě a tak svoji klečící polohu trochu upravím, aby ho měla neustále na očích. Z torny vytáhnu dvě rukavice, které jsou pomazaný jedem, který se vsákne i přes cizí rukavice do kůže, ale mě samotnou poranit nemůže. Nasadím si je a vysvětlím jen hraničáři. ,,S těmito rukavicemi se mi lépe nabíjí samostříl." Poté vstanu a dojdu k němu. ,,Mimochodem, já jsem Ravennia, ale ruce si asi podávat nebudeme, nebo ano?" řeknu a naznačím, že bych si ruce podat chtěla. Zajímalo by mě, jak je totiž vyškolený a co ho napadne. |
| |
 | Miluji tyto okamžiky před soubojem. Ale zároveň se mnou cloumal hněv, protože mě ten zatracený paladin opět vyrušil. Jistě, je silný, ale mohu ho porazit. Pokud nepoužije Světlo. Ale já mohu zase jeho kouzlo zastínit Temnotou. Nicméně mám strach, že paladin svými řečmi Rifata zláká na svou stranu. Vždyť já mu nechci ublížit. Nabídl jsem mu rovné spojenectví. Ale Balldur na to má zřejmě jiný názor. "Ale staří známý...Tak přece se ti ho povedlo dostat ano?!" řekl pohrdavě Balldur a byl si předem jist svým vítězstvím. Tak ho nenávidím. Je tak....dobrý. Z těch jeho dobrých vlastností se mi zvedal žaludek. "Laskavost, láska, spravedlnost...kdo to kdy viděl?" smál jsem se v duchu. Ale uznal jsem za vhodné, abych mu odpověděl. "Nikoho jsem na svou stranu přetahovat nemusel. Nabídl jsem mu rovný obchod a on ho přijal, takže ty do toho nemáš co mluvit! A nemůžeš mu slibovat to, co nemůžeš splnit. Víš moc dobře, že prokletí z něj může sejmout jen ten, kdo disponuje pomocí od temných bytostí a černé magie. A také moc dobře víš, že jediný člověk,k terý z něj prokletí může sejmout je Ragon-Isil, syn Camoranův. Jedině on třímá nyní síly Írwnů a jedině on je může používat. Takže jsi na něj krátký. Ale máš pravdu, ať se rozhodne sám." ukončil jsem svou řeč a počkal, co Rifat odpoví. Vlkodlak se zamyšleně poškrábal stříbrnými drápy na bradě a hleděl chvíli na Balldura. Po chvíli promluvil drsným chrčivým hlasem. "Já tě neznám, paladine. Když jsem tě poprvé spatřil, zaútočil si na mě zezadu, jako slaboch. Já moc dobře znám podmínky svého osvobození od této kletby a Alasseon mluvil pravdu. Nemůžeš pro mě nic udělat. A i kdybych se rozhodl, že půjdu s tebou, co bys udělal? Uvedl by si mě normálně do města a procházel se se mnou po ulicích? Nebo by si mě zase přikoval, jako minule. Ne, Balldure. Odejdu s tímto nekromantem, protože jsme oba stejného rodu temnějšího než noc. On jediný se mě neštítí a nechce mě vyhladit z povrchu země. Ale s tebou nepůjdu!" dodal tvrdě a jeho řeč mě na krátkou chvíli dojala. Ale opravdu jen na krátkou chvíli. Na Balldurovi bylo vidět, že nelibě nese odmítnutí a já věděl, že k souboji dojde. Svou hůl jsem měl neustále připravenou ke kouzelní, kdyby k něčemu došlo. Balldur zaútočil. Jeho první útok jsem s lehkostí odrazil, ale přesto jsem se poněkud zapotácel. Mávnul jsem holí a mýtinu kolem nás pokryla mlha. A z té mlhy začaly vytupovat přízraky zemřelých. Vyvolal jsem Balldurova otce. Balldur na něj hleděl jako smyslů zbavený, ale rychle ho od sebe odehnal dalším magickým útokem. Ale moje léčka se povedla. Paladin útočil chvíli napravo, chvíli nalevo, ale nevěděl, že já stojím ani ne deset kroků od něj. Můj přelud ho odkonale zmátl. Vyvolal jsem Balldurovu matku. Poté jsem zrušil kouzlo a mýtina se opět vyčistila. Balldur tam stál, ale jeho hrdý postoj ztratil pýchu a domýšlivost. Připadal mi jako stařec smířený se vším. "Sbohem bláhový paladine. Abys bojoval s nekromantem, tak musíš být více prozíravý a chápavý. než jsi teď. A teď věz, že do Berien-Dorru se navrátí strach a temné stíny. Střez se před Temnými elfy!" varoval jsem ho ještě. Sice jsme úhlavní nepřátelé, ale já stojím na hranici mezi dobrem a zlem a nesmím se naklonit ani na jednu stranu více než na druhou. Proto z mého varování paladin nevycítil zlost a podlost, ale spíše horečné naléhání. Prudce jsem zarazil mou hůl do země a mě i Rifat-ana pohltila tmavá mlha a přenesla nás do temných lesů, odkud Rifat přišel. |
| |
| Smutná pýcha Stojím před nimi a koukám na jejich překvapené tváře.Nečekali,že bychom se mohli opět setkat.Temný nekromant je velice klidný což mě trochu znervóznuje, ale přece jsem si jist vítěztvím.Z nenadání na mě začne nekromant mluvit: "Nikoho jsem na svou stranu přetahovat nemusel. Nabídl jsem mu rovný obchod a on ho přijal, takže ty do toho nemáš co mluvit! A nemůžeš mu slibovat to, co nemůžeš splnit. Víš moc dobře, že prokletí z něj může sejmout jen ten, kdo disponuje pomocí od temných bytostí a černé magie. A také moc dobře víš, že jediný člověk,který z něj prokletí může sejmout je Ragon-Isil, syn Camoranův. Jedině on třímá nyní síly Írwnů a jedině on je může používat. Takže jsi na něj krátký. Ale máš pravdu, ať se rozhodne sám." řekne mi a já se lehce pousměji.Tudle cestu jsem udělal z jediného důvodu.Chtěl jsem se dozvědět něco o tom tajemném bojovníkovi, před kterým mě varoval Královský drak.A docela se to vyplatilo. Síly Írwnů?No dobře po tom se budu muset podívat.No nic je na čase aby jsem to skončil. řeknu si v duchu.Než jsem schopen cokoliv říct tak se do toho vloží ten elf. "Já tě neznám, paladine. Když jsem tě poprvé spatřil, zaútočil si na mě zezadu, jako slaboch. Já moc dobře znám podmínky svého osvobození od této kletby a Alasseon mluvil pravdu. Nemůžeš pro mě nic udělat. A i kdybych se rozhodl, že půjdu s tebou, co bys udělal? Uvedl by si mě normálně do města a procházel se se mnou po ulicích? Nebo by si mě zase přikoval, jako minule. Ne, Balldure. Odejdu s tímto nekromantem, protože jsme oba stejného rodu temnějšího než noc. On jediný se mě neštítí a nechce mě vyhladit z povrchu země. Ale s tebou nepůjdu!"řekne a pohrdavě se na mě dívá. "Sice jsi mě zklamal ale co se dá dělat.Mám moc tě toho zbavit...tvoje chyba...Jo málem bych zapomněl.Ty jsi slaboch!Útočit na nevycvičené vojáky.Hamba ti!"řeknu a elf vypadá dost naštvaně.Chtěl jsem odejít bez boje, protože vím co jsem chtěl.Ale zahlédl jsem jak nekromant pozvedává svou hůl.Otočil jsem se a vyslal slabé kouzlo.Nekromant sním sice neměl žádnou práci, přece ale ho to zaskočilo.Začal boj.Tušil jsem, že nekromant proti mě použije mojí rodinu.Nic cenějšího jsem nikdy neměl.Ala jakoby kdyby jsem zapomněl na svůj výcvik.Mával jsem rukama jak smyslů zbavený.Ten nekromant urazil mojí pýchu a čest.V mlze jsem neviděl nic, ale jak jsem máchl rukou za sebe ucítil jsem něčí obličej.Byl to ten nekromant udiveně se mi podíval do mých býlích očí a vyvolal moji matku.Posléze zmizel.Něco na mě volal, ale já ho nevnímal.Mýtina se opět vyčistila.Byli pryč.Padl jsem na kolena a začal meditovat.Měl jsem v sobě obrovskou zlost, ale držel jsem to na uzdě. Tak tohle se již nesmí opakovat....už nikdy.řekl jsem si a vydal se zpět.Když jsem se vrátil do města vydal jsem se hned na cvičiště.Tam jsem do večera trénoval, abych smyl své hříchy. Bitvu jste možná vyhráli, ale válka nás teprve čeká.Až se opět setkáme budu připravený. tuto větu jsem si opakoval asi desetkrát.Když zapadlo slunce vydal jsem se za radou starších na radu. |
| |
| Jen němě zírám na souboj obou velikánů. Balldur útočí přímo a tvrdě, kdežto Alasseon se schovává za své mlžné opary a umí útočit na city. Ale byl jsem rád, když souboj skončil. Docela jsem soucítil s Alasseonem protože on byl vržen na tu temnou stranu a paladin zase na tu dobrou. Zaujalo mě ale to, co nekromant říkal. "Takže existuje někdo, kdo by ze mě dokázal sejmout prokletí? Balldur to asi nebude - jeho paladinské schopnosti na to nestačí. Ale ten Ragon-Isil je moje šance. Musím ho najít.!" blesklo mi hlavou a najednou jsme se ocitli uprostřed lesa, na který jsem si ještě pamatoval. Tam nahoře byla ta chata, kde byli moji nepřátelé. Tedy, už nebyli. Nasytil jsem si jimi svůj žaludek. Ale ucítil jsem tu nebezpečnou vůni. Vůni lovců! Našlapoval jsem ostražitě a i Alasseon se zdál být neklidný. Najednou jsem dorazili na mýtinu a koutkem oka jsem postřehnul pohyb. Stály tam dvě postavy - elf a elfka. Okamžitě jsem poznal Akina. Byl to největší lovec v celé Drotlandii a nyní se vydal po mé stopě. Kdysi jsem byli přátelé, ale on neví, že ten hrůzný vlkodlak jsem já. A ani mu to zatím nechci říkat. Oba dva měli ve tvářích leknutí, protože mě tady nečekaly skoro v pravé poledne. Ale Akin bleskurychle strhnul luk a vypálil na mě šíp. Nestačil jsem uskočit a šíp se mi zaryl do levého ramene. Zařval jsem tak mocně, až se zatřásly vrcholky stromů a Alasseon mě zakryl svým tělem. Akin s druhou střelou zaváhal, nechtěl ho trefit. "Dost, proboha! Nechte ho naživu!" zasyčel zlostně a Akin se stáhnul. Kupředu vystoupila elfka a chystala se promluvit. |
| |
| --- Než stihne hraničář zareagovat na moji léčku, zpod stromů se zjeví další dvě postavy a jelikož já a hraničář máme zrychlené smysly, zbystříme ještě předtím, než se cizinci objeví. Události poté proběhnou tak rychle, že to ani já téměř nepostřehnu. Zpod stromů, jak jsem se už zmínila, vystoupili dvě postavy, ale všimla jsem si, že ten jeden není člověk. Možná kdysi byl. Obrovský černý vlkodlak na nás překvapeně pohlédl a zavrčel, ale vzápětí se svalil do spadaného listí jako ho skolil hraničářův rychle vystřelený šíp. Vlkodlak zaskučel a náhle se před postavil zřejmě jeho majitel nebo někdo, kdo má s Otroky noci něco společného. Ihned mi došlo, že to musí být někdo, nakloněn zlu, ale kde je dnes pravda? Každopádně byl muž oblečen do huňatého černého pláště a róby a žádal hraničáře, aby dále už nestřílel a hraničář, z podivných důvodů, se stáhnul. Zvedla jsem svůj posvěcený meč a namířila jej směrem k muži v černém. ,,Tvůj vlkodlak je možná zraněný, ale může i zemřít, pokud nám neřekneš, co tady oba děláte. Přisáhám, že žádné z mých zbraní se s tebou nestřetnou, ale žádám tě o jedno. Odpověď na moje otázky. Kdo jsi a co tady děláš? |
| |
| Hrozbu té elfky jsem sice vzal na vědomí, ale rozhodně jsem nechtěl odpovídat poslušně na její otázky. Chvíliu jsem si vzal na rozmyšlenou, a pak jsem odpověděl. Ale pořád jsem stál před Rifatem, aby ho elf nemohl probodnout dalším šípem. Beru tvou hrozbu na vědomí, ale zase chci já naopak varovat tebe. Jsem Pán nekromantických sil a ujišťuji tě, že mě zabít nemůžeš. Jsem nesmrtelný, protože mě lidstvo potřebuje. Tento vlkodlak je prokletý elf, který je již přes dvacet let zaklet do této podoby, přičemž z ní donedávna nemohl vycházet kdy se mu zachtělo. Teď mu to umožňuji já. Chcete vidět jeho pravou tvář?" řekl jsem pak a mávnul jsem holí. Z hole vyšla temná mlha a omotala se kolem vlkodlačího těla. Když se mrak rozplynul, stýál před námi elf Rifat-an a svíral si rukou krvácející rameno. Najednou ten elf, který na nás střílel, zbledl a luk mu vypadl z chvějících se rukou. "Rifate...příteli...." vykoktal a polknul. Přikročil k Rifatovi a oba elfové se se slzami v očích objali. Já i elfka jsme na to je nevěřícně hleděli. |
| |
| Chrám Vládce oblak V hostinci jsem strávil asi den.Lidé jsou tu asi zvyklý na chodce a hraničáře.Objednal jsem si pokoj a vychlazené pivo.Kolem půlnoci jsem šel spát. Zítra musím zjistit svůj osud.řekl jsem si v duchu a usnul jsem.Druhý den ráno mě probudilo slunce.Zářilo mi přímo do mých modrých očí.Po chvilce jsem vstal a vzal si své věci.Když jsem vyšel ven z hostince uviděl jsem jak lidé utíkají a křičí hrůzou.Šel tam nějaký temný muž a něco jako vlkodlak.Krčil jsem se ve stínu a potichu je pozoroval.Vůbec si mě nevšimli.Nechtěl jsem, ale zasahovat, to by ke mě připoutalo pozornost a to jsem nechtěl.Když odešli ztratil jsem se v davu.Ani ne pět minut po tom co jsem je zahlédl je sháněl nějaký muž v červeno-černých šatech s kápí přes hlavu. "Lidi!..Můžete mi věnovat pozornost?!...Neviděli jste nějakého elfa nebo zrůdu poslední dobou?!"volal, ale lidé ho nevnímali.Pomalu jsem se k němu přiblížil a postavil jsem se k němu tak, aby mi nebylo vidět do tváře. "Myslím,že vím koho hledáš.Odešel s nějakým temným mužem na jih."řeknu mu a rychle se ztratím mezi davem.Mířím směrem k severní bráně to je vstup do skalního města Fonnor.Je velmi dobře hlídána.Vojáci tu zde hlídají dnem i nocí, aby nikdo nežádoucí tu nemohl projít.Uvidím jak tam jede nějaký muž se senem.Počkám až bude u mě a rychle skočím mezi seno.U brány slyším jak ho voják vyzívá, aby zastavil. "Stát.Co nám vezeš?"zeptá se sedláka.Sedlák jenom odpoví: "Seno pro vaše koně.Ostatně jako vždy."řekne mu, ale voják se ostražitý. "Fajn jenom to zkontroluji a hned potom jed."sedlák přikývne a mě dost zamrazí.Voják se pomalu blíží a já slyším každý jeho krok.Nakonec přistoupí ke senu a začne ho propichovat. Naštěstí mě netrefil, ale bylo to o chlup.Sedlák jede dál až zastaví ve stájích.Rychle vyskočím a schovám se u nejbližšího seníku.Počkám až se to uklidní a vydám se směrem do města.Můj cíl je dostat se do údolí draků a Chrámu Vládce oblak.Procházím se po staré skalní cestě a dávám si pozor, aby mě nikdo neviděl.Nakonec vyjdu na konec skalního kopce a spatřím sochu obrovského draka.Je snad padesát stop vysoký.S úžasem hledím na sochu a ani si nevšimnu, že za mnou je stráž čepelí, kteří chrání město Fonnor. "Ani se nehni nebo to bude poslední co uděláš!Kdo jsi a co tu děláš?!"zeptá se mě velitel čepelí.Pomalu se otočím a dám si stranou svůj plášt.Pod ním je Amulet králů. "Jsem Martin.Martin Septim....následník dračího trůnu.....Pravý syn Uriela Septima...."řeknu a v ruce držím Amulet králů.Čepele se hned rozestaví kolem mě a kleknou na kolena.Potom se postaví přede mě jejich velitel a řekne: "Vaše výsosti..Jsem Maniem Goneld....už jsme ani nedoufali....a nyní přicházíte v těchto těžkých časech...prosím podte s námi do Chrámu Vládce oblak."řekne a já přikývnu.Deme vysoko do hor a já ho konečně spatřím.Chrám Vládce oblak.Tolik jsem ho toužil vidět.Dojdeme k vysokým dveřím a z nich vyjde voják čepelí. "Velmistře....je to opravdu..?"řekne a velmistr odpoví: "Ano Cyrusi.Toto je císařův syn, Martin Septim."řekne mu a voják přistoupí ke mně. "Můj pane!Vítejte v Chrámu Vládce oblak!Nebyli jsme poctěni návštěvou císaře po mnoho let."řekne a já mu odpovím trochu nesměle. "Á ale děkuji vám.Potěšení na mé straně."odpovím mu, ale velmistr se do toho vloží. "Poj tě.Vaše čepele vás čekají, až vás budou moci pozdravit.".Přikývnu a jdeme vysokými schody nahoru do chrámu.Dojdeme, až nahoru kde jsou vyrovnány dvě řady vojáků.Postavíme se s velmistrem a kapitánem stráží doprostřed a velmistr řekne: "Čepele!Přišli temné časy.Císař a jeho synové byli zavražděni pod naší ochranou.Říše se ocitla v chaosu....Ale je tu stále naděje.Tady je Martin Septim, pravý syn Uriela Septima!"řekne vojákům a ti vytasí meče a začnou křičet: "Necht žije dračí krev!Sláva Martinu Septimovi!Sláva mu!"křičí, ale velmistr je uklidní. "Vaše výsosti čepele jsou pod vaším velením.Budete zde v bezpečí, než budete moci převzít trůn."řekne a já všem odpovím. "Gonelde.Vám všem.Vím, že všichni čekáte, že budu císař.Udělám co budu moci.Ale vše je pro mě nové.Nejsem zvyklý na pronášení proslovů.Ale chci, abyste věděli, že si vážím vašeho uznání.Doufám, že se v nadcházejících dnech prokáži hoden vaší loajality.Tak, a je to.Děkuji vám."dořeknu tato slova velmistr rozpustí shromáždění.Vydám se dovnitř chrámu.... |
| |
| --- Nevěřícně hledím, jak se hraničář a vlkodlak, kterého muž v černém proměnil zpět v člověka, obejmou a pláčou si vzájemně na ramenou. Chvíli tu dojemnou scénu pozoruji, ale pak se od ní odvrátím, neboť se mi z ní dělá trochu mdlo. To já nikoho nemám. Ani přátele, ani rodinu, dokonce už ani svého Mistra. Je na světě někdo, kdo by byl mým přítelem?" ptám se beznadějně a pohlédnu do neprostupné haluze větví nahoře v korunách mohutných dubů. Poté hlavu skloním a obrátím se na muže. ,,Dobrá, řekněme, že ti tedy věřím v tom, že jsi nesmrtelný. Vrazit ti meč do břicha nepovažuji za něco chytrého a ani to neudělám a ani to nemám v plánu. To ale nevysvětluje to, co děláte zde. Kam jste mířili?" Snažím se, aby můj hlas zněl tak, aby nekromant poznal, že nejsem ta, co se bojí jeho zjevu. |
| |
| --- Sedím na nejbližším kmeni stromu a kusem látky, který jsem vyškubla z lému rukávu svých šatů, si utírám ústa a snažím se zatlačit zpět ty špičáky, co vyskočí vždy, když ucítím krev. Jestli tohle byla jenom jedna kapička a udělalo to se mnou tohle, tak nechci vidět co příjde, až se ocitnu opět v bitvě. Už slyším ty legendy. O holce, která se opila krví. To se nesmí stát. pomyslím si a vstanu. V tábořišti je zmatek. Tanise ošetřuje Swen a Inilias to všechno se zaujetím sleduje. Přicupitám k nim zrovna v době, kdy mladá válečnice a Swen spolu začínají rozmlouvat. Inilias mu v dlouhé řeči vypoví celý náš příběh, od bitvy s těma zelenýma potvorama až sem, na velmi rozlehlou mýtinu...díky mě. Poté mu Inilias řekne i všech členech a kam cestujeme. ,,Naše cesta vede do Berien - Doru a vskutku se nám bude chodit každý schopný bojovník, neboť ztráty v našich řadách jsou žalostné, ale ne z toho důvodu, že bychom umírali, nýbrž proto, že si každý jde téměř svou cestou. Ten Temný elf, co nás před chvílí napadl, se jmenoval Alisen, alespoň myslím, že to byl on. Opustil nás krátce potom, co zemřela jeho elfí přítelkyně, Loriamon. Můj milý, Martin Septim, odešel, když jsme dorazili do vesnice, ve které ses nacházel i ty a tohle všechno zbylo. Já, Naeria, Tanis a Fanir jsme se vydali na cestu, ale teď tu zůstává ta hlavní otázka. Měli bychom se vydat za uneseným Fanirem?" zvyší Inialis hlas a rozhlédne se kolem. Tanis pokrčí rameny a Swen se tváří neutrálně. ,,Ne." řeknu. Inialis se na mě ohromeně podívá. ,,Proč ne?" ,,Je to zbytečný...Temní elfové zřídkakdy berou někoho do zajetí a pokud ano, tak jedině na nekromantské účely spojené s tajemnými a obětavými rituály. Dny našeho Fanira jsou sečteny. Věř mi, sama jsem...ale víš co? Nech to plavat. Důležité je, abychom se teď sebrali a odešli jak nejrychleji to jde. Oheň je uhašený, Swen má všechno na sobě a já toho moc s sebou netáhnu. Vezmětě si s Tanisem své věci a jdeme. Jako naše vůdkyně to určitě uznáš za vhodné a jako vůdkyně mi potvrdíš, že pustit se za Temnými elfy jen v tomhle složení by bylo bláznovské." odpovím. Inialis chtě nechtě mi to musí přiznat. Pokynu Tanisovi, ať si sebere vše, co si s sebou nesl a během několika minut opouštíme tábořiště. Dnešní ráno jsme přišli o jednoho z nás, ale hnedka k nám jeden přibyl. Ty tmavý ksichty na nás nikdy stačit nebudou." odplivnu si a zařadím se vedle Tanise. |
| |
| Díky zdravotnickým zkušenostem Swena a mých znalostí elfských kouzel se nám povedlo vyléčit ránu na boku Po ráně zbyla jen malá jizva , která za několik let zmizí. Mněl jsem docela štěstí že my temný elf neprobodl žádný důležitý orgány nebo že my nezabodl jeho meč hloubějš. Proč jsem se vůbec k tédle výpravě přidával ???? Chvilkama jsem přemýšlel nad toudle výpravou , když se najednou ozve některá z dívek. Tiše stojím blízko nich a poslouchám jak se rozhodnout. Na záchranu Fanira je už asi pozdě. Za to Alisen ještě zaplatí. Nakonec jsme se všichni shodly na tom , že musíme pokračovat v cestě , dokud nám zbývá ještě malá naděje. Ze země si vezmu svůj meč , který jsem bolestí upustil na zem a zasunu si ho do pouzdra u boku Seberu si zbytek věcí a přehodím si svůj luk přes rameno. Pomalym krokem se vydám pryč z místa kde nás napadli a vydáme se dál na cestu. Podívám se vedle mně , kde se zařadila Naeria a chvilkami jí i obdivuji. Přeci jen z nás byla nejsilnější a mněla největší šanci se ubránit. Svého nepřítele by mohla okouzlit svojí krásou, roztrhat na kusy svojí mocí nebo ho jednoduše vysát. To kdyby mně napadl nějaký těžší soupeř , rozmáčkl by mně jako hada , moje jediná naděje je být chytřejší a vždycky něco vymyslet. |
| |
| Když jsem se probudil, chvíli jsem bezcílně civěl do stropu stanu. Čekal mě velmi těžký úkol. Chtěl jsem se vydat za svou bývalou družinou a dovést je do Fonnoru. Ale v mé mysli se hromadily obavy. "Co když mi znovu neuvěří a pokusí se mě zabít? Já bych přežil, ale oni by zemřeli a můj Pán je chce živé!" blesko mi hlavou, ale nakonec jsem se odhodlal a obléknul se. Na pás jsem si připnul meč a na záda zavěsil toulec se šípy a luk. Když jsem chtěl odejít, před mým stanem stál mladý Temný elf z mé družiny. Jmenoval se Wennar a byl mi ze všech nejvěrnější. Vždy ke mě vzhlížel asi jako já jsem vzhlížel k Mankarovi. Chtěl být jako já. Teď se postavil do pozoru a vyhrknul: "Pane Ragon-Isile! Jeho Majestátnost Mankar Camoran vás žádá abyste se k němu dostavil. Spěchá to!" "Výborně Wennare! Děkuji. Najdi prosím Paní Awenis a řekni jí, ať přijde k jezeru. A ty si také zabal zavazadlo a počkej tam s ní. Doprovodíš mne na mé cestě!" řekl jsem s úsměvem a viděl jsem jak se mladičkému elfovi rozzářily oči. "Zajisté Pane! Ihned to vykonám. Děkuji nastotisíckrát!" vyhrknul a odběhl. Potřásl jsem hlavou a vešel do Mankarova stanu. Ihned jsem padl na zem a čelem se dotknul země. "Můj Vládče! Žij dokonce na neurčité časy! Co je tvým vznešeným přáním?" Mankar se na mne otočil a jeho tvář byla bledší než obvykle. Dokonce na ní byli i slzy! "Kdybys věděl, jaké neštěstí mne postihlo! Ten proklatý potomek toho prašivého rodu Septimů zavraždil mého syna!" řekl zlomeně a ve mě zaplál hněv proti mému "příteli" Martinovi Septimovi. "Ten pošetilý blázen si dovolil vztáhnout ruku na Mankarova Syna! Za to zaplatí!" pomyslel jsem si. "Jdi a doveď tu špínu do mé léčky! Důvěřuji ti!" řekl jen Mankar a opět se ponořil do truchlení. Awenis i Wennar už na mne čekali a tu jsem poprvé měl vyzkoušet služby Írwnů. Silně jsem stisknul podlouhlý amulet a vytryskly z něj temné šlahouny, které se mi ovinuly kolem ruky. Potom do vzduchu vystřelil ohromný sloupec temného dýmu a v něm se kroutili tisíce temných bytůstek. Náhle se vlily do sebe a nad vodou se vznášel obrys obřího okřídleného přízraku. "Co si přeješ, Pane?:" zahřměl hlas. "Odnes nás za mytičkou Naeriou, půlelfem Tanisem a zaklínačkou Inialis!" rozkázal jsem a přízrak přikývnul. Mlha nás pohltila a po několika vteřinách letu jsme se ocitly. Přímo před skupinou, kde byli čtyři lidé. Naeria, Tanis a Inialis tu byli ale přibyl k nim nějaký válečník. Na očích všech bylo znát překvapení, zloba, hněv a bolest, že mě viděli stále jako přítele který jim u Citarey zachránil život. Naeria okamžitě vymrštila ruku, a vrhla po nás kouzlo. Ale Awenis sebou prudce trhla a nataženou dlaní kouzlo neškodně odfoukla do strany. "Nedělej to podruhé, Naerio. Představuji ti První učednici Anatoriovu - Awenis. Je starší a zkušenější mystička než jsi ty!" řekl jsem triumfálně, ale neušel mi pohled, jakým se obě mystičky častovali. Hleděli na sebe téměř jako sestry a v jejich pohledech byla něha a náklonnost. Rychle jsem tyto city zaplašil a tu Inialis vrhla nečekané svazující kouzlo. Rychle jsem stisknul amulet a přede mnou se vztyčil obrovitý přízrak a kouzlo úplně zneutralizoval. Poté hromově zařval a opět zmizel v amuletu. Všiml jsem si, že mi ruka ve které jsem třímal amulet úplně ztemněla, ale nevadilo mi to. "A toto jsou děti Mankarovi a Egidisovi, které se nasytily krví a masem elfa Fanira. Není možné je porazit. Ale nepřišel jsem vás zabít. Beze mne nemůžete do Fonnoru projít a já vám nabízím že vás tam odvedu a pak navždy zmizím z vašeho života. Co si zvolíš, Vůdkyně Inialis?" řekl jsem a podíval se jí do očí. Za chvíli se ozve příval výčitek, proseb a výhružek, ale se mnou nehnou. Zůstanu takový jaký jsem... |
| |
| Když se před námi zjevily ty tři temné postavy, nevěděla jsem co mám dělat. Posléze jsem zjistila, že to je Alisen a nějaká cizí mystička. Podle mne ji ale Naeria musela znát protože na sebe hleděli jako dávno ztracené přítelkyně. Zkusila jsem Alisena svázat kouzlem, ale když se přede mnou zjevil ten netvor, málem jsem vykřikla hrůzou. "U Charnefella! Jaká zrůdná kouzla to provádí?" pomyslel jsem si a vyslechla jeho řeč. Adresoval otázku přímo na mne a na mě také bylo rozhodnout se co budu dělat dál. "Dobrá tedy. Půjdete před námi nejméně padesát kroků a nebudete na nás mluvit ani se na nás obracet s ničím. Pokus budet používat temnou magii, budete potrestáni!" řekla jsem ostře i když jsem věděla že neexistuje způsob jak je potrestat. Temný elf chvíli přemýšlel. "Souhlasíme a zároveň vás také musíme varovat. Ta bytost, co jste viděly, nás chrání ve dne v noci takže nezkoušejte žádné hlouposti s kouzly. Napřes se však poraď se svými společníky. Zdá se, že k tomu mají co říct!" dodal posměšně a já se otočila k ostatním. "Jsme v pěkné bryndě protože nemůžeme absolutně nic dělat. Chce k tomu něco někdo říct?" zeptala jsem se a Naeria se hned hluboce nadechovala k odpovědi a já doufala, že zase nevybuchne vzteky nebo někoho nepokouše... |
| |
| Cesta úsvitu Dojdu až k císařskému paláci kde je rada starších.Palácova garda mě pozoruje a někteří se uklání.Otevřu dveře a vejdu dovnitř.V paláci je dlouhá půlkruhová chodba a přímo proti mě jsou dveře do místnosti rady starších.Nadechnu se a vejdu dovnitř.Rada sedí kolem kruhového stolu a uprostřed plápolá ohen.Právě něco rozebírají, ale vypadá to, že mají dobrou náladu.Předstoupím před nejvyššího kancléře Ocata, který je zároven mistrem mého řádu.Kleknu na kolena a řeknu: "Mistře.Du k vám pro radu v těchto temných časech.Byl jsem zesměšněn nekromantem.Proto vás žádám, aby jste mi dal úkol ve kterém to mohu odčinit a smít tak špínu ze své pýchy."řeknu a mistr se pousměje. "Balldure.Každý má ve svém životě několik porážek.Dokonce i ty nejlepší musí být jednou poraženi.Tak vznikne rovnováha a ve světě bude mír.Boužel síly Egedise a Mehruse Dagona to poněkud narušují.Mám pro tebe úkol ve kterém nesmíš zklamat.Je tu nový dědic.Martin Septim, na tobě je ho ochránit.Budeš plnit všechny jeho příkazy a chránit dokud nebude korunován za právoplatného císaře...A ted jdi už jsem ti řekl vše co potřebuješ vědět."řekne mi a posadí se zase k ostatním.Otočím se a vydám se do Chrámu vládce oblak, kde je Septimův dědic. S tímto novým posláním vím ,že můžu smít ze sebe vše co jsem napáchal a s novým obraným kouzlem ochránit tak Martinamluvím si tak pro sebe a kráčím rychlím krokem do Chrámu. |
| |
| --- Cesta se vinula mezi lány nezkrocené přírody a jediné, co narušovalo okolní ticho, byly naše těžké kroky. Pohybujeme se opravdu tiše, rovnou bychom se mohli přihlásit do Cechu zlodějů, byli by jsme jedničky a zapsali bysme se do historie tím, že jsme jako první zloději v historii byli chyceni hned při první akci." pomyslím si a obejdu pěkně objemný keřík. Připojím se vedle Tanise a sleduji záda Inialis a Swena. Nikdo nemluví, všichni jdeme tiše a já myslím na toho chudáka Fanira. Určitě jej elfové zahubili. I prase čekající na porážku má více šancí, než měl Fanir. Když už jdeme poměrně dlouho a překročíme jedno údolí, zčistajasna se před námi objeví dvě postavy. V jedné z nich poznám Alisena, nebo aspoň tu půlku obličeje, druhá vypadá, jako kdyby ji elf strčil do ohně a nechal celou zdoutnat. Není to pěkný pohled, ale spíše více mě zaujala jeho společnice. Krásná temná elfka a to už je co říct, když někomu chválím vzhled, navíc, když jsem zaůtočila, snadno můj útok odvrátila, ale něco mi na té obraně nesedělo. Alisen se dá do řeči a prozradí mi jedno tajemství. Učednice Anatoriova? On nějaké měl? Moment...vím, že se zamiloval do Temné elfky a počal s ní dítě...tak v tomhle případě musí být moje...ne to ne. snažím se zavrhnout krutou pravdu, že je na světě ještě jeden mystik a co hůř, že není na naší straně. Ovšem mnohem horší situace je ta, že já, jako potomek Anatoria, jsem právě narazila jakoby na svoji sestru... Podívám se na ní tak láskyplně a ona mi můj pohled opětuje. V jejích očích vidím smutek, který se prolíná se soucitem a smířením z vlastního osudu. Otevřu svoji mysl a cítím, že ona udělala totéž. Nevnímám co, co si Alisen povídá s Inialis, ale soustředím se na hlas, který zní skoro stejně jako můj. Na hlas někoho, kdo má stejné schopnosti. ,,Vítej, Naerio. Je mi ctí vidět svoji příbuznou, na kterou jsem čekala od dob, kdy můj otec a zároveň učedník zemřel." Reaguji slovy: ,,Zemřel, protože se pokoušel o nemožné. A ty...jeho dcera? Proč vypadáš jako temná elfka?" ,,Po staletí jsem plnila svoji hodnost mystičky a zdokonalovala své schopnosti, ale jak šel čas, doplatila jsem na otcovu láskyplnost k temné rase a i já se do toho všeho zamotala. V západním Arevithianu mi můj lid tmavší kůže prozradil, že mladá a nadějná mystička, jménem Naeria, sloužící pro království, se i sama změnila v Temnou elfku, takže tímto jsem se o tobě dozvěděla. Tím se ale tvoje otázka mění na mou. Jaktože ty už nejsi Temná elfka?" ,,Zlomila jsem své prokletí celkem snadno. Od opuštění Arevithianu se má kůže začala měnit do jiné podoby, do mnohem bledší. Vlasy mi ale černé zůstaly. Nedokázala jsem si vysvětlit tento jev, dokud mi jedna elfí rodina neřekla, že v jejich království funguje zvláštní magie, která mění většinu temných elfů na upíry. To je ale trvalé. Vedlejší účinek toho byl ten, že se chuť na krev a špičáky po čase stáhly, ovšem v přítomnosti Temných elfů se opět ty upíří schopnosti znovu vraceli, tudíž i teď začínám vnímat, jak všem tady okolo proudí jejich krev v žilách a moje rty se chtějí nabažit té krve vaší. Prošla jsem mnoha změnami, už nejsem dokonce ani člověk. Můžu být ráda, že jsem žena. I když je ale Anatorius mrtev, tak ty, jako mystička a zároveň Temná elfka jsi už měla být dávno po smrti. Měla jsi zemřít stářím. Jak je možné, že žiješ?" ptám se mystičky. ,,Je to velmi složité. Asi to nevíš, ale když někdo získá mystické schopnosti, může žít věčným životem, ale nefunguje to tak, jak by mělo. My jsme nesmrtelní. Doslova. Každý mystik je obdařen takovou mocí, že když zemře, ač stářím či jinou smrtí, za několik měsíců se narodí znova. A takhle to chodí dokola." ,,Moment, pokud mi tvrdíš to, co říkáš, tak já jsem..." ,,Ano, druhá dcera Anatoriova...nechtěla jsem ti to říct, ale došli jsme k tomu." řekne mi elfka. ,,Jak je to možné? Proč si nic nepamatuji? ptám se. My mystikové po své smrti ztratíme kus duše. Ty duše se pak uschovají u bohyně mystiků, Draillie. Co se týče tebe, tak tebe počal Anatarius krátce potom, co jsem se narodila, ale naše matka odešla a ty ses narodila jinde. Jak si ale vyrůstala, tak náš otec do tebe nadálku přesouval zbytek své moci. To ostatní vkládal do mě, proto jsem silnější. Jenže ty jsi pak umřela jednou v lese, roztrhali tě vlci, ale jak je už známo, znovu ses narodila a první kus duše se uschoval u Draillie. Jak staletí plynula, tak jsme obě umírali a znovu se rodili na tento svět, až jsme došli do této doby a do doby dnešního našeho setkání. Konečně se vidíme, sestro. Mé jméno je Awenis, dcera Anatoriova." odpoví moje sestra a já si začínám uvědomovat, že po dlouhé době jsem konečně nalezla své životní hádanky od doby, co jsem lusknutím prstu zapálila svoji první svíčku. ,,Co máš v plánu, bojovat se mnou? Obě dobře víme, že ačkoliv jsme silnější než kterákoliv jiná bytost na tomto světě, tak mystické síly se od sebe navzájem odpuzují." zeptám se, ale v tu chvíli mě Awenis vyžene ze své mysli a já nejsem schopna nic jiného dělat, než jen zírat na Temnou elfku, stojící přede mnou. A taky na Alisena. Když se seskupíme okolo Inialis, abychom se poradili, neodpovím. Utápím se v myšlenkách a přemýšlím o tom, co mi právě Awenis řekla. Jsem ale na pochybách. Říkala mi pravdu? |
| |
| Jakmile se vlkodlak promění zpět na mého dávného přítele Rifat-ana kterého jsem již dvacet let neviděl, jednoho dne prostě beze slova zmizel, v šoku upustím luk a příjdu k němu. „Dlouho jsme se neviděli Rifate.” V té chvíly se již neudržím a silně ho obejmu. Dokonce mi i začnou téct slzy a k mému překvapení Rifatovi také. „Tak to je důvod proč jsi před dvaceti lety zmizel?” Ani ho nenechám odpovědět a hlavou mi projde zábleskem vzpomínka na post, který byl vypleněn. „Je možné že to nebyli upíři, ale on?” To mi nedá a odtrhnu se od Rifata. „Ty jsi vybill ten post hraničářů a vyplenil tenhle les?!” Začnu zvyšovat hlas. Rifat jen odkloní hlavu, ale k mému překvapení nic nenamítá. „Toto je jeden z mála lesů aby v němž nebylo něco co tam nepatří a ty víš, co pro mne taková místa znamenají. Takže se tě znovu ptám. Ty jsi vybil ten post? Jestli ano tak mi budeš muset říct velký důvod.” |
| |
| Celou cestu jsem beze slov pokračoval a přemýšlel nad Fanirovou smrtí. Kolik lidí má ještě umřít ?? Naeria a zbytek skupinky se chovali téměř stejně jako já ale i tak jsme dělali dost velký hluk aby jsme na sebe upozornily. A ještě lepší bylo , když se před námi zjevily nějaké dvě temné postavy , které nám bránily v cestě. Ihned v jednom z nich poznám našeho už tolikrát zmíněného zrádce Alisena. Ihned mně pohltí vztek a zloba ale Naera i Inialis mně předběhnout . Naeria použije nějaké kouzlo , které temná elfka vedle něj beze slov odfoukne a dokonce i Inialis selhala. Vykouzlila svazující kouzlo , které ale narazily na nějaký přízrak. Oznámí nám že nás zavede do Fonnoru a pak zmizí navždy z našich životů. I ten nejmenší hlupák by rozpoznal past do které nás chce vlákat ale zřejmě nemáme na výběr. Inialis nás svolá a chce slyšet naše názory. Podívám se na Naeriu , která mněla vždycky rozumné nápady ale tedka vypadala že je duchem někde jinde. "Asi to budeš muset rozhodnout ty Inialis, i když asi všichni víme odpověď. Nemáme proti nim už vůbec žádnou šanci , jediná šance je dostat se do toho města , kde nám snad nikdo pomůže. Ale určitě pochybuju o tom že nás Alisen ,nebo to co s něj zbylo, jen tak pustí na svobodu , určitě na nás chystají past." Podívám se důvěřivým pohledem na zbytek skupiny a čekám jak na to zareagují. |
| |
| Mystérium Xarxes Uvnitř Chrámu je velká společenská místnost a na konci místnosti velký krb.Goneld mě provází Chrámem, až nakonec dojdeme k zasunovacím dveřím, kde je umístěna stráž.Goneld odsune dveře a za nima je středně velká místnost s postelí,stole a nějakými židlemi.Goneld se na mě otočí a řekne mi: "Vaše výsosti tohle je vaše místnost.Je to jenom provizorní ale snad vám to bude stačit."řekne mi a čeká moji odpověd. "Děkuji Gonelde, jsem zvyklý na mnohem mín než je tohle."Goneld je mojí odpovědí zaskočen ale nicméně mi odpoví. "Odpočin-te si.Kdyby vás někdo sháněl dám vám vědět."řekne a odejde.Po dlouhých dnech si konečně odpočinu.Opláchnu se, vybalím císařskou dračí zbroj a dám ji na postel.Je krásná, zbroj mých předků.Převléknu se do připravených věcí co jsem našel v pokoji.Dám stranou zbroj a lehnu si do postele.Po chvíli mě pohltí únava a usnu... SEN Otevřu oči a uvidím, že jsem ve své vesnici kde jsem vyrůstal.Děti si hrají, lidé si povídají a já jenom kolem nich procházím.Vidím svého nevlastního otce, který mě vychoval.Najednou ale nebe pohltí tma.Začnou vybíhat z mlhy Mankarovi zabijáci.Zabíjí vše co jim přijde pod ruku, cel vesnice hoří a uprostřed stojí Mankar s knihou a čte z ní.Když dočte otevře se za ním brána do oblivionu a po chvíli z ní vyjde Mehrunes Dagon.Pak Mankar podá knihu zabijákovi a řekne mu at jí donese do pevnosti Ztracených duší..... Probudí mě hluk.Rychle vstanu a vytáhnu dýku.Ve dveřích ale stojí voják a řekne mi: "Můj pane je tu Balldur.Posílá ho rada starších, čeká na vás v hlavní místnosti."pohlédnu na něj a odpovím. "Děkuji vyřid mu,že tam budu hned."voják přikývne a odejde.Na krk si přivážu Amulet králů a dám si pásek kolem pasu.Za něj svůj meč a jdu ven směrem do společenské místnosti.Když tam přijdu je tam muž v červeno.černých šatech s kápí přes hlavu a obličej mu zakrývá maska. "Tak je to pravda.Naděje lidstva je konečně tu....Můj pane jmenuji se Balldur a jsem paladinem magické univerzity ve městě.Posílá mě rada starších.Můj úkol je chránit vás a plnit vaše příkazy."řekne mi a já tam jen tak stojím.Ukážu mu gestem at se posadí a já si sednu přímo proti němu. "Děkuji ti, mám pro tebe tedy první úkol.Víš kdo je Mankar Camoran?"zeptám se ho.Paladin se na mě podívá a odpoví: "Ano můj pane, vede kult zabijáků a slouží Mehrusovi Dagonavi."odpoví klidným hlasem. "Výborně, musíš se tedy vydat do pevnosti Ztracených duší pro jeho knihu.Dávej si dobrý pozor mnozí již ji hledali ale neuspěli.Tu kinu napsal osobně a je v ní klíč jak ho porazit.Až ji budeš mít, tak z ní za žádných okolností nesmíš číst!Přines ji mě.řeknu mu a paladin přikývne a hned vyrazí.Koukám jak odchází z Chrámu Vládce oblak a přeju mu štěstí bude ho potřebovat.... |
| |
| Měl jsem pocit, že se musím propadnout do země. Nemohl jsem přece svému příteli říct, že jsem masový vrah a kanibal hned jak jsem se po dvaceti letech potkali. Ale jeho oči se do mne vpíjeli a já musel odpovědět. "Řeknu ti pravdu, ale musím tě ujistit, že se ti nebude líbit!" varoval jsem ho. "To ty jsi zabil svou ženu a oba synky, viď? Našli je rozervané na kusy!" vpálil po mě Akin. Moje oči se opět zalily slzami při vzpomínce na mé milované lidi, které jsem měl velmi rád. Ale také jsem je zabil vlastníma rukama. Nikdy jsem si to nepřestal vyčítat. Bylo to,když jsem se proměnil poprvé. Měl jsem najednou pocit, že celý můj život padá do propasti ze které není návratu. Přál jsem si, aby mě Akinův šíp zasáhl do srdce a já se nemusel trápit. Pohlédl jsem Akinovi přímo do očí. Ano, byl jsem to já! To já jsem celých těch dvcet let plenil lesy od severu k jihu a zabil a sežral jsem víc lidí, než tvůj luk kdy dostihne. Nepatřím sem. My dva jsme se už neměli potkat. Nech mne, ať aspoň jednou v životě udělám něco správně. Zab mne. Nic jiného nežádám, jen mne zab. Ušetříš lidstvu mnohé trápení!" řekl jsem a zdvihl paže vzhůru, abych odkryl svou nechráněnou hruď. Akin se dlouho rozmýšlel a v očích se mu opět zalesky slzy... |
| |
| „Ne... Nemohu tě zabít a to už jen proto že tě znám. Jestliže jsi udělal takové činy jaké říkáš, musel jsi k tomu mýt důvod.” Takže to byl ten důvod proč byl vyhnán od elfů a opovrhován lidmy. Překvapuje mě až příliž že jsem si toho tak dlouhou dobu nevšiml. Ty noci kdy po něm nebyla ani památka a ráno byl celý vyčerpaný. Tušení jsem na něco měl ale nikdy jsem si nepředstavil že by se měnil v něco takového. Už jen to pomyšlení mě trhá zaživa. Všimnul jsem si že na necromancera neutočil. Vzhlédnu proto k němu. „Ty ho ovládáš. Nebo jaký byl důvod že se tebe ani nedotkl když zabil svou rodinu v tomto stavu! Necromant mi vše i když s nechutí vysvětlil. Znovu mluvil o tom že ho může toho prokletí zbavit a že to nyní může ovládat. Tato slova jsou docela nepředstavitelná. necromant by musel mít jak to vypadá velkou moc, ale viděli jsme důkaz o tom že mluví pravdu. „Rifate odpusť nevěděl jsem jak to s tebou je. To připomenutí tvé rodiny mne mrzí příjmi prosím mou omluvu.” Ravennia se necromanta po chvilce sledování našeho rozhovoru zeptala „ ... To ale nevysvětluje to, co děláte zde. Kam jste mířili?” |
| |
| Podíval jsem se svrchu na elfku a temně zasyčel. To jsem nesnášel, když někdo chtěl, abych mu zjevil všechny své plány. Moje plány s Rifatem rozhodně vyzradit nechci. Sice pro něj chci jen to nejlepší, ale jak by se asi tvářili, že ho chci odvést k služebníkovi Mankara Camorana. Ale jen on mu může pomoci. Tak jsem elfce odpověděl. "Kdo jsi, že chceš vědět plány služebníka Osudu a Smrti? Jsi snad Celegur, Pán posmrtné říše, nebo jsi samotný Charnefell, Stvořitel tohoto světa? Ne, nemohu ti sdělit, kam se naše kroky budou ubírat!" Obrátil jsem se na Rifata, ale ten mě nevnímal. Byl v vzrušeném hovoru s Akinem. Náhle jsem ucítil cosi zvláštního, jakoby nebezpečí. Než jsem stačil rozpoznat, co to je, na mýtinu vtrhlo pět obrů. A tu Rifat zařval a aniž bych cokoli udělal, stal se z něj zase temný vlkodlak. Obři se poněkud ulekli jeho vzledu, ale zamávali sekyrami a vrhli se na něj. Na prvního zuřivě skočil a drápy mu rozsápal obličej, takže monstrum bylo oslepeno a padlo bez dechu k zemi. Ale další čtyři na něj začali dotírat. Dařilo se mu sice vyhýbat jejich úderům, ale bylo jich moc. Vzpamatoval jsem se a pozdvihl svou všemocnou hůl. Vyřknul jsem pár slov a z hole vyrazil mlžný opar a vpil se do obrova těla. Vysál z něj všechnu sílu a vrátil se zpět ke mě. To se už i Ravennia a Akin rozebějli do boje a každý si vzal na starost jednoho. Ale ten poslední se dostal za Rifatova záda a pozdvihl sekeru. "Pozor!! Za tebou!" vykřikl jsem ale už bylo pozdě. Obrovitá sekyra dopadla na vlkodlakova záda a úplně ho rozdrtila. O vteřinu později obra zasáhl Akinův šíp a Ravenniin meč. Rifat na mě upřel zakalené oči a pomalu se proměnil na elfa. Věděl jsme že umírá. Kdo jiný než já by to měl lépe poznat. "Alasseone.....postarej se....o ně...příteli!" zachrčel a vydechl naposled. Stál jsem jako opařený, stejně jako Akin, který měl v očích slzy. Dvacet let hledal svého přítele, aby ho viděl zemřít. Ravennia jen něco nesmyslně blekotala. "Vždyť vlkodlaci přece jsou nesmrtelní? Proč se nehýbá?" říkala zmateně. "On nebyl jen nějaký obyčejný vlkodlak! Měl v sobě krev několika ras a ty mu nedovolují zregenerovat své tělo!" řekl jsem. "Tak ho oživ - vždyť jsi nekromant!" řekl rychle Akin. "Nemohu! Nemohu oživovat lidi jen tak jak se mi zlíbí. Všude existuje řád. Navíc je to temná bytost a já nejsem ani dobrý ani zlý. Snad Ragon-Isil by ho dokázal vzbudit..." řekl jsem si polohlasem. Vztáhl jsem hůl a pronesl kouzlo. "Síly skryté v bytostech temnějších než noc, ukažte cestu ke mě. Doveďte Ragon-Isila, syna Camoranova k Alasseonovi, sluhovi Celegura!" vykřikl jsem a udeřil holí o zem. Chvíli se nedělo nic........ |
| |
| --- ,,Inu dobrá, když mi to nevyzradíš, nebudu to po tobě žádat." řeknu nepatrně uraženě, když se na mě nekromant oboří. Když jsem se obrátila, mé insinkty zareagovali velmi rychle a já tasila meč. To podobné udělal i nekromant, i když to provedl zcela jinak. Náhle se stromy rozestoupily, některé vyvrátily a na mýtince stálo několik obrů. To není možné, nikdo se nepříblíží tak nepozorovaně, ani hraničář ne, natož obři...jak se sem k sakru dostali?" zakleji v duchu a připravím se na případný boj. Vlkodlak, nebo spíše elf, se promění opět ve vlkodlaka a zuřivě se na obry vrhne. Než se stihl první obr rozkoukat, už neměl čím, neboť mu vlkodlak rozdrásal obličej a obluda padla k zemi. Druhého vyřídil ten nekromant, ale vše se seběhlo strašně rychle. Do jednoho z obrů jsem se pustila i já. Když ke mě přišel a napřáhl svoji nepříliš na pohled ostrou sekyru, vrhla jsem se kupředu a podjela pod jeho nohama. Za jeho zády jsem se co nejrychleji zvedla a naslepo, leč instinktivně sekla po koleních vazech. Strefila jsem. Vazy pod ostřím meč zakřupaly a na mou tvář dopadla sprška krve. Setřela jsem si to rukávem a sekla po dalším vazu. Obr zařval a kleskl v kolenou, čímž se jeho výška snížila. Vyskočila jsem mu na záda a po koženém brnění se snadno vyšplhala až k hlavě. Obr upustil sekyru a snažil se mě jako dotěrnou mouchu ze svého krku sundat. Pokud by se mu to povedlo, mohl by mě v klidu rozmačkat na prach. Ale já se nedala. Ruka, která se pro mě natáhla, byla hned o čtyři prsty kratší a ta druhá přímo o celou dlaň. Obr sebou začal házet a já se napřáhla a vrazila mu meč zezadu do krku. První rána nepronikla jeho tlustou kůží, ale druhá masem projela velmi krásně a efektivně. Obr cosi zamumlal a spadl na zem. Nemotorně jsem z něj sekočila a na zemi zavrávorala. Ale i naše strana měla ztráty. Sice jsem si toho nevšimla, ale vlkodlakovi nejspíš jeden z obrů uštědřil smrtelnou ránu. Teď se tam zmítal ve své elfí podobě v křečích a mumlal nepřirozená slova. Nějak jsem nechápala, proč vlkodlak umírá, když je nesmrtelný, leda stříbro by jej dokázalo usmrtit. Nekromant mi podal přesvědčivou a věrohodnou odpověď. Chystal se někoho zavolat, ale já už téhle situace měla plné zuby. Během odpočinku zde na mýtině potkám hraničáře, pak nekromanta a jeho vlkodlaka a vzápětí na nás útočí obři. Je přeci jen lepší cestovat samotná. pomyslím si. Seberu své zbraně a ohlédnu se za dvěma postavama, která se krčí u mrtvého vlkodlaka. |
| |
| Znechuceně jsem se díval na tu ubohou skupinu lidí, kteří se právě radily zda mě přijmou do družiny za průvodce. "Jako by ti smrtelníci měli jinou volbu!" řekl jsem si a odplivl si černou slinu. Ale najednou se mi amulet rozsvítil a z něj vyletěl přízrak. Uklonil se a řekl: Můj Pane! Nekromant Alasseon si žádá vaše služby. Našel temného Mstitele!" "Co to povídáš?!" zvolal jsem ohromeně. Ihned jsem se začal připravovat na cestu. Moc se mi nelíbilo, že Awenis a mého služebníka Wennara musím nechat osamotě s těmi blázny. Letmo jsme se otočil k Inialis. "Musím odcestovat, ale povedou vás Awenis s Wennarem. Znáte jejich sílu. Nezkoušejte žádné triky, nebo má pomsta bude krutá!" řekl jsem a přehodil přes sebe plášť. Pár vteřin jsem cestoval v magické vlně a poté jsem stál před zakukleným nekromantem. "Vítám tě můj Pane!" řekl uctivě syčivým hlasem ale nepoklonil se. "Jaké máš přání?" zeptal jsem se ho blahoskloně. "Tento Mstitel byl zabit v souboji obrem. Já nemám dost temné magie, ale napadlo mě, že ty bys ho mohl oživit. Jeho služby by pro nás dva byli velmi cenné!" lákal mě nekromant. "Dobrá! Uvidím co se dá dělat!" uzavřel jsem a postoupil k mrtvému zkroucenému tělu. Stisknul jsem amulet a z něj se vylila temná mlha která obalila tělo a zdvihla ho do výšky. Za chvíli se temný vlkodlak postavil a chvíli nechápavě stál. "Vítej mezi živými, Rifat-ane!" řekl jsem. |
| |
| Když jsme se s Wennarem ocitli sami tváří v tvář těm, které Ragon-Isil nenáviděl, zaplavil mne podivný pocit. "Je to skoro moje rodina, protože Naeria je moje sestra. A ti ostatní vypadají také velni rozumně." pomyslela jsem si v duchu. Wennar, dosud skrytý za mými zády, se teprve teď ukázal. "Co to je za lidi, paní? Budu vás bránit, kdyby k něčemu došlo..!" vyhrknul rychle a já se jen shovívavě usmála. "Nebude potřeba, milý Wennare. Ta půvabná dívka tamhle je moje mladší sestra Naeria, která se po dlouhých letech konečně objevila. Ten vysoký elf je skvělý a uznávaný bojovník Tanis, vůdkyně je zaklínačka Inialis a konečně ten svalnatý muž není nikdo jiný než Swen Norrad, obávaný bojovník Severu!" představila jsem Wennarovi družinu stojící před ním. Napětí po mých slovech chvály polevilo a Swen se rozpačitě poškrábal na bradě, jako by tolik chvály ano nezasluhoval a Tanis se na mě usmál a hruď se mu pyšně dmula. "Jak jsem si o nich mohla myslet, že to jsou nějací zločinci?" ptala jsem se sama sebe překvapeně. Teď musím jim vyjevit zradu, kterou plánuje Ragon. Oddechla jsem si a zaťala ruce do záhybů šatů. "Ragon chystá zradu a chce vás i vaše draky uvrhnout do spárů Mehruse Dagona a Lorda Egidise..." řekla jsem pevným hlasem. Po mých slovech nastalo ticho... |
| |
| Cesta úsvitu-Mystérium Xarxes Když přijdu k Chrámu, tak se zastavím před bránou.Stráže mě naštěstí hned poznají a pustí mě dovnitř.Před hlavním vchodem mě zastavím velmistr čepelí s jedním vojákem.Předstoupím před ně a ukloním se. "Posílá mě rada starších mám chránit Martina Septima a plnit všechny jeho příkazy."řeknu Goneldovi a ten naznačí gestem vojákovi at jde pro císaře. "Počkej ve společenské místnosti.Císař tam bude za okamžik." řekne a odejde.Uvnitř Chrámu čekám opravdu jenom chvíli.Pak se tam konečně objeví.S Amuletem králů tam stojí Martin Septim.Předstoupím před něj a ukloním se.Pronesu pár slov a slíbím mu věrnost, císař mi ukáže gestem at se posadím. Zajímavé....takový normální...není namyšlený.. řeknu si v duchu a posadím se.Císař se posadí přímo proti mě a řekne: "Děkuji ti, mám pro tebe tedy první úkol.Víš kdo je Mankar Camoran?" řeknu mu, že ano.Kdo by ho neznal kdysi to byla jenom legenda, ale ted ho zná každý.Císař mi pohlédne skrz masku do očí. Výborně, musíš se tedy vydat do pevnosti Ztracených duší pro jeho knihu.Dávej si dobrý pozor mnozí již ji hledali ale neuspěli.Tu kinu napsal osobně a je v ní klíč jak ho porazit.Až ji budeš mít, tak z ní za žádných okolností nesmíš číst!Přines ji mě řekne mi a já beze slov vstanu a ukloním se.Poté vyběhnu z Chrámu do pevnosti Ztracených duší. Do pevnosti jsem šel celý den a k večeru jsem k ní konečně dorazil.Dveře byli sice zamčené, ale otevřít byla hračka-hlavně s mečem.Vykouzlil jsem kouzlo světla, abych viděl na cestu.Pomalu našlapuji na schody a jsem ve střehu.Čekám nějakou past, ale nic.To mi bylo velmi divné, ale nakonec jsem došel, až dolu.Přede mnou se objevila velká místnost a na jejím konci byl tmavě osvětlený oltář kde ležela kniha.Pomalu se blížím k oltáři a čekám něco co by mě překvapilo.Najednou se přede mnou vyskočila nějaká žena v červených šatech a ihned na mě zaútočila.Na poslední chvíli jsem vytáhl svůj meč a ránu odrazil, popošel jsem několik kroků zpět.Žena se postavila přímo proti mě a řekla: "Jdi pryč smrtelníku.Tohle není místo pro tebe.Jestli nepůjdeš dobrovolně, tak půjdeš po kouskách!" řekne mi ale já jen zavrtím hlavou. "No to asi nepůjde." řeknu jí a v ruce držím svůj meč.Žena si jenom oddychne a posléze na mě rychle zaútočí.Vystřeluje na mě jedno kouzlo za druhým, až se nakonec dostane ke mně.Se svou halí bojuje velmi dobře, ale ne až tak dobře.Nakonec si posvětím meč kouzlem a na obouch ostří se objeví světlo.Jakmile na mě zaútočí přeseknu jí její hůl a odstrčím jí.Přiběhnu k ní a řeknu: "Co sakra jsi zač?!Mluv!At tě nemusím zabít!" říkám jí a mířím na ní svůj meč. "Jsem Ruma Camoran....dcera Mankara Camorana...."řekne mi a svým kouzlem mě odstrčí.Odletím asi 2 metry a pomalu se zvedám.Pohlédnu na ní a ta v ruce drží černý amulet. "Cha Cha....myslíš si, že by si mě mohl porazit?Cha Cha.....Tak to skončíme!" řekne mi a z amuletu se začínají objevovat temné bytosti.Moje kozla jim nic nedělají a jen je míjejí.V poslední chvíli si vzpomenu a obrané kouzlo.Kleknu si na obě kolena a kolem mě se objeví bílá bublina.Jakmile do ní bytosti narazí shoří na prach.Ruma tam jen, tak stále a pak zmizela.Došel jsem k oltáři a vzal knihu.Rychle jsem se vydám zpět do Chrámu Vládce oblak.... |
| |
| Stojíme těsně vedle sebe a snažíme se rozhodnout co budeme dělat dál. Vlastně ani nemáme na výběr , když odmítneme pomoc od toho zrádce Alisena , tak nás rozmetají na kusy. Kéž by jsme měli nějaký náhradní plán , aspoň by jsme se nemuseli cestovat společné s Alisenem. Ani nestačíme nějak zareagovat , když se Alisen rozhodně nás opustit a vyřídit ještě nějakou věc. To byla jediná situace , ze které jsem mohl mýt opravdovou radost ale i tak jsme byly pořád hlídaní jeho společníkamy. Chvilku potom co Alisen odejde , ozvou se jeho společníci. Ihned mně překvapí Naerinina sestra a její mínění o nás. Skvělý a uznávaný bojovník ?? to sice ještě nejsem ale i tak je to milé. Vděčně se usměji a příjemný pohledem se na ní zadívám. Hned potom nám odhalí plán , do kterého nás mněla vlákat a já se raději zeptám. "Je to od tebe milé , že nám prozrazuješ jejich plán ale proč to vůbec děláš ?? Myslel jsem že patříš k Ragon-Isililovi a k Dagonovi." Promluvil jsem klidným a přátelským hlasem , abych se s ní trochu sblížil. Přeci jen na mně udělala dojem a možná by se k nám mohla i přidat. |
| |
| Chvíli přemýšlím, co Tanisovi odpovím. "Protože jsem se nechala tehdy ještě Alisenem přemluvit, abych mu také propůjčila temnou magii a dodnes toho lituji, potože to, co dělá, je strašné. Jako by neměl svou mysl. Je chladnokrevný a zlý a v jeho očích je jen nenávist. Jen když se večer schoulí ke mě do postele, temno z jeho očí malinko ustoupí. A navíc také nechci aby zemřeli nevinní lidé." řeknu a z očí mi ukápne temná slza, čehož si Tanis všimnul a setřel mi ji hřbetem ruky. Vděčně jsem se na něj usmála a v jeho pohledu ucítila jakousi naléhavost. Letmo jsem prolétla jeho myslí a ihned jsem věděla, co ho trápí. Jeho půlelfí krev byla smíchaná s jakousi zvířecí a musel podstupovat proměny v hrozivé monstrum. Tanis vycítil můj pohled a ustoupil zase zpět mezi své. Za zády jsem však ucítila nebezpečí. Ohlédla jsem se a uviděla Wennara jak pomalu napřahuje ruku s kouzlem. Krev mystiků se ve mě a mé sestře nezapřela a obě jsme vyslali stejné zaklínadlo ve stejný okamžik. Naše paprsky se spojily a už se zdálo že do něj narazí a rozmetají ho na kousky. Ale tu se před ním otevřelo magické okno a dvě ruce ho vtáhli dovnitř. Jedna z nich měla temné tetvání a já věděla, že Ragon-Isil ví, že jsem zradila. Chvíli jsme vyčkávali a Ragon se opravdu objevil. Jeho úzká tvář byla zlobně stažena a jeho hlas se hromově rozezněl přes planinu. "Awenis?! Nevěřím tomu, co jsem zde viděl. Chceš snad zahodit svou šanci ovládnout svět? zahodíš svůj život pro tuto tlupu ubohých červů, které rozmáčknu jediný pokynem? Jak jsi naivní. Všichni zemřete!!!" zvolal a stisknul amulet. Opět se objevil přízrak a rovnou na nás zaútočil. Ragon tam stál a zvráceně se šklebil. Ihned jsme s Naeriou vrhli svá nejsilnější zaklínadla, která by dokázala srovnat celý Berien-Dorr se zemí, která podporována kouzly Inialis a Tanise narazily do obřího Írwna. Ale on je zachytil, jako rybář chytá ryby do sítí. Naopak se napnul a vychrlil na nás proud temnoty. Instinktivně jsem se vrhlak zemi...a nic se nestalo. Vzhlédla jsem a uviděla Charnefella, tedy jeho magickou podobu. Postavil se před nás a děsivě na Írwna zařval. Ten mu nebyl schopen konkurovat a zmizel zpět v amuletu. Charnefell se obrátil na Ragona a zavrčel: "Odejdi z mého dosahu ty červe! Utíkej ke svému pánovi a yřiď mu, že se v bitvě u Berian-Dorru potkáme a změříme síly. A teď odejdi!!!" zařval a Ragon s nenávistným gestem zmizel. Potom se obrátil k nám: "Vida! Dcery Anatoriovy opět spolu! Nedoufal jsem že vás ještě někdy uvidím! Musím se opět vrátit do Fonnoru. Opět se tam setkáme. Ale pospěšte si, ať tam dorazíte dřív než Ragon." řekl a opět odletěl až se jeho magické podoba rozplynula a jeho mysl se vrátila na podstavec nad bránu do Fonnoru, Dračího města. |
| |
| Když jsem se znovu ocitl před vlkodlakem a nekromantem, měl jsem pocit, že zničím celý svět. Lomcoval se mnou neuvěřitelný vztek a hněv. Vyslal jsem pár kouzel po okolních stromech které shořeli na prach a děsivě jsem zařval a vrhl se k zemi. Alasseon s Rifatem na mě chvíli zkoumavě hleděli a potom mi pomohli na nohy. Oprášil jsem si svůj oděv a uhladil rozcuchané vlasy. "Jsem nucen měnit plány! Okamžitě vyrážíme do Berien-Dorru! Kdo jste se mnou, připojte se k oslavě vítězství Mehruse Dagona nad Charnefellem! Vpřed!" rozkázal jsem a upřel planoucí zrak na amulet. "Už jednou jsi mne zklamal. Podruhé ať se to nestane!" zamumlal jsem a stisknul amulet. Írwn vyletěl ven a nenesl známky zranění či hanby. Dál planul temnou barvou a jeho prázdné oční důlky věštily pomstu. "Vyvolej mi Celegura, Pána posmrtné říše!" zvolal jsem a z Írwna se stal temný kotouč mlhy. Z ní po chvíli vyšel hubený kostlivec zahalený do černého sametu s holí podobnou té, kterou třímal Alasseon a se křišťálovou korunou posázenou černými drahokami. Alasseon ihned padl tváří k zemi, stejně jako Rifat-an. "Čeho si žádáš, synu Mankara Camorana?" promluvil hlasem který skřípal jako písečná bouře. "Celegure, Vládče mrtvých, vydej mi svého sluhu Thoronara. Musíme se neprodleně připojit k mým Pánům Mankarovi a Mehrusovi, kteří v čele svých armád táhnou na Berien-Dorr. S tvým sluhou se tam dostaneme rychlostí blesku." řekl jsem uctivě. "Jsem Vládce podsvětí! A nemohu zasahovat do věcí mezi dobrem a zlem. Pokud mi však vydáš jednu živou duši a tělo, propůjčím ti Thoronara!" řekl spokojeně Celegur. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl Wennara, jak na Celegura hledí s neskrývaným strachem a odporem. Potom pohlédl na mě a pomalu začal ustupovat. Namířil jsem na něj ruku a řekl: "Jeho si vem! On je ten pravý!" řekl jsem temně a usmál jsem se. Celegur se na Wennara zaměřil a bleskurychle skočil. Vzduchem zazněl nářek plný hrůzy a bolesti, to když se Celegurovi čelisti zahryzly do elfova krku. Pomalu se narovnal s čelistí od krve a pohladil svou hůl. Země se začala třást a pukat. Z ní po chvíli vylezlo obludné zvíře. Byla to jen kostra jakého si zvířete. Kdysi to mohl být drak, ale tenhle měl tři hlavy. Jeho oční důlek se na nás zaměřil a temně se rozzářil. Dunivě zařval a Celegur ho poplácal po plecích. "A nyní již leťte! Nechť se vám daří!" zasyčel Celegur a zmizel tak rychle, jak se objevil. Zbyla tu po něm jen louže Wennarovi krve. Všichni jsme nasedli a Thoronar roztáhl křídla a s děsivým výkřikem se rozletěl směrem k Berien-Dorru. Země pod námi nebyla ani vidět, jak jsme letěli rychle. "Brzy budu u svých Pánů!" pomyslel jsem si spokojeně... |
| |
| Temnota přichází Jdu klidným krokem lesem.Už mi nikdo nestojí v cestě a tak jdu celkem rychle.Po pláštěm mám knihu Mankara Camorana a v ní je tajemství jak ho porazit. Doufám, že to Martin dokáže a rozluští ji. řeknu si v duchu a dojdu na konec lesa.Vyjdu z lesa a vydám se po cestě do Berien-Dorru.Na cestách tu a tam někoho potkám.Sedláky, dělníky a i nějaké pobudy.Nicméně vše proběhne hladce a brzy dorazím do města.Zastavím se u velitele stráží a řeknu: "Zdravím vás veliteli, přišel jsem k vám abych vám doporučil vyslat zvědy do okolí.Přece jenom se něco chystá a jak sám víte zlo nikdy nespí." řeknu mu a velitel přikývne a vyrazí za vojáky.Jdu horskou cestou až do Dračího města, pak horskou stezkou do Chrámu Vládce oblak.Když dorazím do Chrámu uvítá mě Goneld. "Díky Akatoshovi, vrátil ses znamená to, že jsi uspěl?" řekne.Ukloním se a odpovím: "Ano velmistře, musím ji donést císaři." řeknu mu. "Je v hlavním předsalí, o té doby co jsi odešel skoro ani nespal." řekne a já přikývnu.Hnedka jsem se vydal do Chrámu kde jsem uviděl Martina jak sedí na lavici se stolem a kolem něj je spousta knih.Přistoupím k němu a Martin se na mě podívá. "Á si zpět...znamená to, že si uspěl?" řekne mi a já z pláště vytáhnu Mystérium Xarxes.Martin se usměje a řekne: "Možná mými žilami proudí krev Septimů, ale ty jsi hrdina.Mystérium Xarxes to je nejzáhadnější kniha jaká byla kdy napsána." Dám mu knihu a jdu si do svého pokoje odpočinout. Probudí mě bušení na dveře.Rychle otevřu a tam stojí voják. "Pane žádá si vás sám císař.Rychle přidte do společenské místnosti!" přikývnu a jdu a rychle se obléknu do zbroje.Když přijdu do společenské místnosti, tak tam je císař oblečen do císařské dračí zbroje a spousta vojáků čepelí.Přistoupím k císaři a ukloním se.Císař se na mě podívá a řekne: "Konečně!Máme tu problém, je tu něco jako drak a spousta vojáků Bájného úsvitu.Naštěstí tu není Mankar Camoran.Ale nedá se nic dělat musím oživit Charnefella...a ty musíš dodržet to co jsi slíbil...ochránit mě." Rukou si bouchnu d prsou a ukloním se. Dnes je konečně den kdy mohu smazat své prohřešky. řeknu si v duchu a vyrazíme ven z Chrámu směrem do dračího města Fonnoru.... |
| |
| Císař proti své vůli Když Balldur odešel vzal jsem spoustu knih ve kterých se můžu co nejvíc dočíst o Lordu Egedisovi a Mankarovi Camoranovi.Jedinou knihu, kterou jsem nepotřeboval byla o Mehrusovi Dagonovi.Jeho zkázu jsem viděl na vlastní oči.Chtěl jsem toho vědět co nejvíc o svých nepřátelích, aby jsem na mě byl připraven.Když si vzpomenu na to jaký život jsem vedl ještě před pár měsíci...tak je to docela sranda.Nikdy nikomu jsem neřekl, že jsem císařské krve.Nikdy jsem nechtěl být císařem...myslel jsem si, že na to místo dosadí někoho jiného...no co mýlil jsem se.Čtu knihy a ztrácím pojem o čase.Najednou se otevřou dveře a v nich stojí Balldur.Přistoupí ke mě a ukloní se. "Á si zpět...znamená to, že si uspěl?" zeptám se ho a on vytáhne z pod pláště knihu Mankara Camorana. "Možná mými žilami proudí krev Septimů, ale ty jsi hrdina.Mystérium Xarxes to je nejzáhadnější kniha jaká byla kdy napsána." řeknu.On se ukloní a odejde.Rychle jsem se pustil do překladu.Snad to dokáži přece jenom je to už pár let kdy jsem byl knězem boha Akatoshe.Má to jenom pár stránek, ale na každé je nějaký obrazec.První vypadá jako pentagram, ale má nepatrné rozdíly.Má celkem čtyři obrazy.Dva temné a dva světlé, jako dobro a zlo.Vypadá to jako návod na nějakou přísadu.Než ale mohu pokračovat rozrazí se dveře a v nich se udýchaný zvěd.Přiběhnu k němu a on mi řekne: "Můj pane, zlo přichází.....na nebi kolem města je temná bytost..vypadá to jako by to byl drak samotného Lorda Egedise....a ještě je tu spousta vojáků Bájného úsvitu...pane co budeme dělat?!" pomohu vojákovi vstát a řeknu Goneldovi: "Vyhlaš hned poplach nechci to brát na lehkou váhu.Rozkaž palácové gardě at brání palác.Nesmí se nic stát radě starších.Řekni všem vojákům čepelí at se připraví!Oni jediní mohou zastavit zabijáky...My se zatím vydáme do Fonnoru..je na čase probudit Charnefella..." Goneld rychle přikývne a jde vyplnit můj rozkaz.Jdu do svého pokoje a vytáhnu Dračí zbroj. Je čas. řeknu si v duchu a obléknu se do brnění. "Vojáku! Vzkaž Balldurovi at se hned dostaví do společenské místnosti....Jo a potom si vem pět mužů s nějakými konmi...a vydejte se po jižní cestě..měli by narazit na skupinu bojovníků.At je co nejdřív dopraví do města!" Voják na nic nečeká a hned to jde splnit.Ve společenské místnosti je spousta vojáků.Když konečně přijde Balldur vydáme se do Fonnoru.Dojdeme, až k velké bráně kde je socha Charnefella.Postavím se přímo proti němu a do ruky se vezmu Amulet králů.Z Amuletu vyjde bílé světlo které zasáhne sochu, chvíli se neděje nic.... |
| |
| "Už je pomalu čas...už tu přece musí být...hlavně ať není pozdě...!" horečně přemýšlela mysl, zatímco obrovité tělo zůstávalo nehybně ležet nad bránou na podstavci, kam dosedlo, když zemřel předposlední Dračí císař. Nyní však povstal Martin, poslední z rodu Septimů. S ním také vysvitla slabá naděje pro celou Drotlandii a okolní země. Ale tu se kolem mne rozzářilo světlo z Dračího Amuletu a mé tělo se začalo regenerovat. Královská krev se začala znovu valit po svých určených řečištích a roznášela do celého těla teplo a život. Za chvíli se mi zostřil zrak i ostatní smysly. Před sebou jsem uviděl mého osvoboditele, Martina Septima. Vztyčil jsem se na podstavci ve své plné velikosti a hromově jsem zařval. Potom jsem roztáhl křídla a mjaestátně slétnul na nádvoří. Vojáci i civilisté začali jásat a provolávat mé jméno. Sklonl jsem hlavu až úplně k Martinovi a safírovým okem na něj mrknul. "Čekal jsem dlouho, Martine Septime! Ale dočkal jsem se a ty jsi přišel. Ale teprve od teď začíná naše cesta. Nejprve musíme do Berien-Dorru dostat tvoje věrné přátele Inialis, Tanise, Naeriu a možná i někoho dalšího. Věz že se v jejich řadách objevila zrada ale i nové spojenectví. Awenis, starší sestra Naerie, se objevila po Alisenově boku, ale přidala se k nám. Zato Ragon-Isil, tak se totiž teď Alisen jmenuje, na svou stranu schvátil temného vlkodlaka Rifat-ana a naklonil si i Pána podsvětí Celegura, který mu zapůjčil svou zrůdu, a nekromanta Alasseona. Pojď. Nasedni a společně se je pokusíme najít a zachránit než bude pozdě. Poté se musíme připravit na bitvu." řekl jsem a lehnul si na zem, aby mohl Císař nastoupit na můj hřbet. Potom jsem roztáhl křídla a mocně se odrazil... Stoupali jsme... Konečně.... |
| |
| Zbyl po nich jen prach, rozvířené listí a louže krve. Celé to dění jsem viděl na vlastní oči. Jakmile byl na cestě ten muž jménem Ragon-isil přepadl mě zlý pocit. Nenápadně jsem se vzdálil a schoval jsem se do svého úkrytu, který byl jeden prastarý obrovský strom, jehož kořeny byly větší jak já. Pocit sílil a tu se objevil již zmiňovaný muž. Mluvily o jakémsi ”Mstiteli”, což byl zřejmě Rifat-an neboť když ho oživily, tak mu tak řekli. Po chvíly vyvolali Celegura, vládce mrtvých a já cítil jak ze mě vysává energii a sílu a to i z celé krajiny, najednou totiž stromy ztratily barvu a začalo jim opadávat listí. Když zabily jednoho z nich nasedli na jakéhosi draka. Pořád mluvili o Berien-Dorru. „Musím se tam vydat!” zaznělo mi hlavou a napadlo mě že pěšky se tam tak rychle nedostanu. Vytáhl jsem mapu ze zadní kapsy, kterou jsem dostal jako dar od hraničářů těchto zemí. Zjistil jsem že nejblíže mému místu je město zvané Fannor. Tam si musím obstarat koně jet do Berien-Dorru. Na mapě byl u tohoto města znázorněn i drak ale tomu jsem nějak nevěnoval pozornost a vyrazil jsem na sever jak nejrychleji jsem mohl. Dorazím k místu určenému, ale u hlavní brány bylo moc lidí. Zvolil jsem tedy rychlejší cestu. šel jsem na strmou stranu kde u hradeb nebyla žádná stráž. Všichni byli vevnitř. Hodil jsem nahoru provaz s hákem. Ten se zachytil o hradbu a já jsem jak nejrychleji mohl vyšplhal nahoru. Sebral jsem provaz a když jsem si ho dal do brašny, tak jsem málem ohluchl. Celým městem se ozval hrozivý řev. Otočím se k místu odkud řev pocházel a uviděl jsem velký dav lidí ve velkém rozestupu a uprostřed stál mladý pán s amuletem v ruce a na podstavci obrovský drak. Vzpoměl jsem si že mi ostatní říkaly že v těchto zemích žíl Charnafell, královský drak který skameněl poté co císař zemřel a že ho může probudit jen další dědic trůnu. Takže muž byl bezpochyby z rodu Septimů. Sešel jsem z hradeb a vmísil se mezi lid. |
| |
| Thoronar letěl opravdu rychle a tak jsme na pláně před Berien-Dorr dorazily za chvíli. Země okolo byla ze vzduchu úplně černá od všech bojovníků, kteří se shrmáždily ke konečné porážce dobra. Když jsem o tom přemýšlel, moje vnitřní tělo zakusilo nesmírné potěšení. Ale bolela mě zrada Awenis. Nevím proč, ale potřeboval jsem ji. Byl jsm sice silnější než ona, ale ona měla zvláštní moc. dělala ze mne...člověka. Thoronarovo zařvání mne vrátilo zpět a vyplašilo citlivé myšlenky a výčitky svědomí. Zrůdný drak pomalu přistával a nesl nás přímo ke stanu Všemohoucího Mehruse Dagona. Thoronar si lehnul před stan a začal podřimovat, a já s nekromantem a Rifat-anem, jsme vešli do stanu. "Můj Vládče!" vykřikl jsem a vrhl se tváří k zemi. Ne tak Alasseon, potože on jako zástupce Smrti se podřizoval pouze Celegurovi a Rifat se zase nepodřizoval nikomu. Ve své vlkodlačí podobě vypadal velmi majestátně a málokdo by se sním pustil do křížku. Ale zdálo se, že to Mehrusovi nevadí. Měl přes tělo přetažen temný plášť, ale jasně byli vidět čytři paže a ohavná hlava s velkou tlamou plnou tesáků. "Můj služebník dorazil...už jsem myslel že nepřijdeš!" zazněl ledový hlas plný nenávisti ke všemu dobrému. "Neuposlechnout tvůj rozkaz pane? Toho bych se nikdy neodvážil!" zvolal jsem a udeřil čelem o zem. "Následující dny pro nás budu pomstou a odplatou zároveň. Odplatou za ty roky, kdy jsem se musel schovávat u Temných propadlišť a čerpat sílu, kterou mi král Kedorlam tak zákeřně sebral s pomocí septimovského impéria. Septimy jsem už zničil, ale potomek Kedorlama, Kedorlam II. stále dřepí ve své pevnosti a myslí si že ho nemůže zabít. Uchvátím ho mezi jeho stěnami a v jeho vnitřních nádvořích ho dostihnu a stihne ho spravedlivý trest. Ty jsi mi sloužil dobře a tak musíš posledního ze Septimů zabít. Má mou knihu, Mysterium Xerxes, která je celý můj život. až zemře, zkamení navěky i ten pošetilý Charnefell!" řekl Mehrus Dagon s hlasem plným žluči a zášti. Vyšel jsem ze stanu a zjistil, že Alasseon a Rifat tiše zmizeli kamsi do dáli. Byli jediní kdo mě spojovali s normáním životem. Teď jsem tady sám mezi zrůdami. Moje srdce se jaksi zbavilo temné magie která ho obklopovala a mě postihly strašlivé výčitky svědomí. Moje mysl a srdce se zmítali ve strašlivých křečích. "Ach Awenis.....proč jsi mne opustila? Ty a tvá sestra svíráte klíč k mému vysvobození. Ale vy mne neuslyšíte, až budu umírat v bitvě!" pomyslel jsem si zmučeně. Věděl jsem, že tuhle bitvu nemohu nikdy přežít. Celé bratrstvo, které jsem s Loriamon sestavil, se obrátí poti mě a nebude se ptát a zkoumat mé srdce. Temná magie si stejně zase najde cestu do mého srdce a já budu oddaný služebník temných Pánů. "Sbohem...Awenis!" |
| |
| Trochu mně upoutalo vysvětlování temné elfky , která se představila jako Awenis a pomalym krokem přejdu k ní. Možná nebude taková , jak jsem si myslel. Když dojdu k Awenis , všimnu si že jí po tváří stékají slzy a hřbetem ruky jí je opatrně setřu. Prozatím mně přesvědčila že stojí na naší straně ale stejně si na ní budu dávat pozor. Když se my zadívala do očí , odvrátim pohled a postavim se zpátky vedle Naerii. Doufám že to není nějaká léčka od Alisena. Čekal jsem že se ozve i někdo ze skupiny ale než někdo z nás stačil promluvit , Awenis vyřídila svýho společníka. Ani né potom se objevil Alisen a vypadal docela zklamaně ze zrady Awenis. Čekal jsem od něho trochu víc než že si na pomoc přivolá svýho magický otroka ale i tak byl nebezpečný. Naštěstí se zjevil Charnefell , který nás před nim ochránil a poslal vzkaz po Alisenovi. Neměl jsem moc velké informace , odkud se vlastně vzal ale byl jsem vděčný že nám mohl pomoci. Přeci jen nemáme proti tomu zjevení žádnou moc a to dokonce ani Naeria s Awenis. Nakonec Alisen zmizí a po chvilce i Charnefell . Otočil jsem se k ostatním a klidnym hlasem řeknu. "Myslim že by jsme se raději měli vypravit na cestu , přeci jen máme před sebou ještě dlouhou cestu." Cestu , která by osvobodila tudle zemi a nastolila mír. |
| |
| Věděl jsem, že jsem už přesáhl hranici svých pravomocí. Výrazně jsem napomohl zlu, když jsem Ragona dopravil k Dagonovi. Cítil jsem se jako prázdný měch na víno, úplně bez života. "Pokud Mehrus a Mankar bitvu o Berien-Dorr vyhrají, bude konec! Už nikdy nebude naše země jako dřív. Ale hlavně rovnováha mezi zlem a dobrem bude nenávratně vychýlena!" pomyslel jsem si zoufale, když jsme čekali s Rifatem před Mehrusovým stanem. Na vlkodlakovi bylo vidět, že je velmi neklidný a nejraději by se vrátil tam, odkud jsme vyšli. "Rifate! Slyšíš mne?" naklonil jsem se k němu. pootočil hlavu a zavrčel. "Slyším! Mluv, nekomante!" vybídl mě. "Učinil jsem osudovou chybu, když jsem Ragonovi pomohl k návratu sem. Udělal jsem to, co je všem nekromantům zakázáno - napomohl jsem až příliš straně zla. A přijde spravedlivý trest. Proto musím jít do Berien-Dorru a svou vinu očistit tak, že zase napomůžu dobré straně a misky vah se tak opět vyrovnají. Nechci tě nutit aby si šel se mnou. Rozhodni se sám!" řekl jsem tiše a upřel zrak na něj. "Nemusím se ani příliš dlouho rozmýšlet!" zněla odpověď. "Sice jsem zrůda, ale příčí se mi, abych ze své vlastní vůle zabíjel nevinné lidi pro potěšení nebo proto, že mi to někdo nakáže! Půjdu s tebou kamkoli půjdeš ty. Uzavřeli jsme přeci smlouvu, příteli!" řekl s nepatrným náznakem úsměvu na zarostlé protáhlé tlamě. "Nuže pojď! Nesmíme otálet!" řekl jsem rychle a magií probudil spícího Thoronara. Ten poslušně vstal a jen nespokojeně pošvihával ocasem. Usadily jsme se mezi jeho obratli na krku a drak tiše vzlétl. Tábor zrůd se nám pomalu ztrácel z očí, až zmizel docela. za chvíli letu jsme již viděli vysoké mohutné hradby pevnosti. Náhle jsem však zaslechl za zády řev a udělal jsem s Thronarem otočku. Přímo na nás se řítil zlatý drak s jezdcem na svém hřbetu, který byl oblečen do zářivé zbroje. Rychle jsem Thoronara popohnal dopředu, takže drakovy čelisti sklaply naprázdno jen kousek od nás. Postavil jsem se čelem k blížícímu se drakovi a vztyčil se na Thoronarově hřbetě. "Zlatý draku Charnefelle, Vládče všech jezdců, ušetři své služebníky a nechť náš vzhled není pro tebe stejný jako vzhled těch zrůd na zemi!" zakřičel jsem. Charnefell zpomalil a na jeho hřbetě se postavil jeho jezdec se zářivou přibou na hlavě. Na hrudi se mu skvěl Dračí Amulet a já věděl, že následovník Septimů se našel. "Císaři Septime!" vydechl jsem a oba s Rifatem jsme se hluboce sklonily, jak nám to řemeny na Thoronarových zádech dovolily. |
| |
| Nečekaný host Socha se začala rozpadat.Konečně tu bude naděje pro celou zemi, Charnefell první dračí syn boha Akatoshe je zpátky.Díky Amuletu králů ve kterém je krev samotného Akatoshe jsem ho mohl oživit.Když konečně opadalo kamení, tak drah mohutně zařval a roztáhl křídla.Potom několikrát obletěl celý Berian-Dorr a přede mnou přistál.Všichni jsme se uklonili a drak se naklonil hlavou přímo proti mně.Řekl mi pár slov a naznačil, abych nastoupil.Když jsem, tak učinil drak se prudce odrazil a letěli jsme.Nikdy bych netušil, že poletím na drakovi a taky jsem měl co dělat, abych jsem se na něm udržel.Když jsem se konečně stabilizoval, tak Charnefell natočil hlavu a řekl: "DRŽ SE!" řekl a jenom se pousmál.Potom začal padat volným pádem dolů a já jsem jenom křičel ááááá.Těsně u země to zvedl a vypadalo to, že si to užívá. Kdo by si to taky neužíval.Být zkameněný takhle dlouho... pomyslel jsem si a my letěli dál.Byla to krása, koukat na zem jak pod tebou letí.Najednou jsem ale na obzoru uviděl zase toho draka co předtím. "Charnefelle, podívej." řekl jsem drakovi a ukázal na obzor.Charnefell se mohutně křídlami odrazil a letěli jsme přímo za nimi.Na poslední chvíli se nám vyhnuli, ale už jsem skoro cítil jejich dech a strach. Když jsme na ně nalétávali znovu, tak se na drakovi postavil muž a křičel: "Zlatý draku Charnefelle, Vládče všech jezdců, ušetři své služebníky a nechť náš vzhled není pro tebe stejný jako vzhled těch zrůd na zemi!" křičel a já Charnefella popohnal pod ně.Posléze jsem nasměroval draka tak, aby byl přímo proti nim.Byli tam dva muži jeden vypadal jako nekromant a druhý jako vlkodlak. "Císaři Septime!" ozvalo se najednou.Pohlédl jsem na nekromanta a řekl: "Co tu chcete?!Jestli přicházíte jako nepřátelé, pak zemřete.Jestli přicházíte v míru, pak si vás vyslechnu!" řekl jsem ostrým hlasem a Charnefell si z hluboka oddechl. |
| |
| "Jsem nekromant Alasseon a s mým přítelem Rifat-anem cestujeme do Berien-Dorru. Musím totiž odčinit zlo, které jsem napáchal. Dopomohl jsem totiž Temné bytosti Ragon-Isilovi, aby mohl odcestovat nedaleko odsud do tábora, kde rozložily svoje stany Vládce Mehrus Dagon a jedho pomocník Mankar Camoran. Proslýchá se, že by se do nastávající bitvy mohl zapojit i druhý Vládce, Lord Egidis, ale to je jen málo pravděpodobné, protože ho již roky nikdo neviděl. Způsobil jsem tak to, že se váhy Zla a Dobra vychýlily a miska se zlem ztěžkla. Proto musím doprovázet tohoto elfa, jež byl stihnut krutým prokletím, při němž se mění v tuto zrůdu, kterou vidíš před sebou. Pomocí mé síly se teď naprosto ovládá a rozumně uvažuje. Tvůj služebník je však dále vázán slibem mlčenlivosti, který jsem dal svému Pánovi Celegurovi, a nemohu dále mluvit o mých záměrech!" řekl jsem a opět se uklonil. Císař vypadal zamyšleně, jako že přemýšlí a já uctivě čekal. Ale cítil jsem nevraživou a nenávistnou energii, kterou vyzařoval Riaft-an. "Ovládej se prosím, příteli! Nesmíme si Pána rozhněvat! Výborně poslouží mému záměru." šeptnul jsem tiše aby to Císař neslyšel... |
| |
| Díval jsem se, když Alasseon rozmlouval s tím neznámým mužem a jakmile vyslovil jeho jméno, chlupy na zádech se mi podrážděně naježily a pocítil jsem strašlivou nenávist k tomu člověku, který nás velkolepě přehlížel a hrál si nad námi hrál na krále. Stará jizva v boku mě opět rozbolela a já měl co dělat, abych se proti němu nevrhnul, i když nás od sebe dělilo asi dvacet metrů. Věděl jsem, kdo to je. Při svých toulkách za vysvobozením jsem ušel hodně mil a dostal jsem se i na území spravované rodem Septimů. Pověst o mé osobě, mnohdy neskutečně překroucené a hrůzostrašně přibarvené, se dostala až do paláce a tehdejší panovník Uriel Septim nařídil mou smrt a vypsal na mou hlavu odměnu 8000 zlatých, což bylo v království s chudými farmáři více než dost. I sám vládce se svým synem Martinem Septimem vyrazily po mé stopě. Dostihly mne v horském průsmyku, daleko za hranicemi za hranicemi jejich říše. Tři z jejich stážců jsem strhnul z koní a roztrhal na kusy, ale mladý Martin po mě vystřelil ze svého luku a trefil mne do hrudi. Když se mu zdálo, že již nedýchám přiskočil ke mě, aby si prohlédl svou kořist. Ale na to jsem čekal a vrhnul se na něj. Ohnal se po mě rychle loveckým tesákem a proťal mi bok. Tesák se zlomil a kus ostří, dlouhý bezmála čtyři palce mi zůstal vězet v těle. Zahanbeně jsem prchnul z těch míst a spřádal myšlenky na pomstu. A teď jsem ho měl na dosah ruky. Alasseon mě varoval, abych svoje emoce nechal stranou, ale já jsem musel. Vztyčil jsem se na Thoronarově hřbetě a podrážděně jsem zařval hromovým hlasem, až se i samotný Thoronar malinko ulekl. "Poznáváš mne, Císaři Martine Septime?!"¨zeptal jsem se ho jízlivě a zlobně. "Nepamtuješ se na to mrazivé ráno, před bezmála pěti lety, kdy jsi mne se svým otcem a hončími uštval a uvěznil ve slepé soutěsce. Ó jak jsem nenáviděl ty tvé přemoudřelé oči, které se do mě vpíjeli a hltavě polykali můj strach a bezmoc. Čepel tvého nože mne dosud neopustila! Je pořád v mém boku a působí mi děsivou trýzeň. pokud jde omne, nebudu se ti zpovídat ze svých plánů a činů, protože toho nejsi hoden! Budu v této bitvě bojovat poti zlu, ale neopovažuj se ke mě přiblížit. Tvoji mrtvolu by pak našli až felčaři, kteří by tě politovali a prokleli tu zrůdu, která prý ukončila tvůj život. A přitom by se na mých drápech a tesácích skvěla tvá krev. Nenávidím tě, Císaři všech hlupáků a proklínám tě. Po této bitvě sice Berien-Dorr zůstane hrdě stát, ale ty padneš a po celé zemi bude mnoho smutku pro tvůj skon!" řekl jsem nenávistně a prudce zaseknul nohy do Thoronarova krku. Ten strašlivě zařval, jakoby na výstrahu a aby ptvrdil mé proroctví. Charnefella s jeho proradným jezdcem brzy pohltila mlha... |
| |
| Pravdivé lži Poslouchal jsem tajemného nekromanta.Když domluvil zamyslel jsem se. Zajímavé..takže na tomto světě je Mehrues Dagon...Nemůže tu být napořád.Zatím se sféry mezi našimi světy nezhroutili, ale to se může stát každou chvíli.Musím jít do Chrámu Vyvoleného a zapálit dračí ohně.To jediné nás může zachránit před armádami Dagona.... přemýšlel jsem, ale najednou se do toho vložil ten vylkodlak.Připadal mi povědomí.Začal na mě hezky z ostra, byl jsem to já to se nedá popřít, ale neměl pravdu.Lidé říkali něco jiného… V naší zemi se začalo roznášet o mnoha zabitých ženách a dětech.Vypadalo to na vlkodlaka.A když lidé viděli jeho bylo to jasné.Můj otec na nic nečekal a hned vydal na toho vlkodlaka odměnu.Ostatní jeho synové byli zrovna na frontě, tak jsem zbyl jenom já.Jeli jsme s mým otcem, aby jsme pronásledovali tu zrůdu co zabíjela naše lidi.V horském průsmyku jsme ho dostihli a vypukl boj.Nakonec jsem ho na tolik zranil, že jsem si myslel, že jo to smrtelné.No mýlil jsem se.Když domluvil, tak jsem si všiml Charnefella jak se na něj zel dívá.Stačil by jeden pohyb a byl by ho roztrhal na kusy.Lehce jsem ho pohladil po krku a řekl: "Nesouhlasím s tím co říkáš, ale až do své smrti budu hájit tvoje právo to říkat." řekl jsem mu a zahalila nás mlha.Nicméně mně prozradili, že se blíží nebezpečí.Rychle jsem pobídl Charnefella, aby letěl do Berien-Dorru.Když jsme tam doletěli, sesedl jsem z něj a uklonil se.Posléze jsem ho pohladil a řekl: "Užívej si svobodu.A dávej na sebe pozor." jenom se na mě, tak podíval a odletěl.Rychle jsem šel do Chrámu Vládce oblak kde už čekal Goneld. "Můj pane.Dělali jsme si starosti." řekl a já mu naznačil, aby šel dovnitř Chrámu.Uvnitř jsem se na něj otočil a řekl: "Gonelde.Zlo se už blíží.Připrav armádu a z dvojnásob hlídky.At jsou všichni připraveni.Co Inialis,Naeria,Tanis a ostatní kde jsou?" zeptal jsem se Gonelda. "Pane, zatím o nich nesmíme žádné zprávy.Až tu budou hned je pošlu k radě starších." odpověděl mi a odešel.Šel jsem do svého pokoje, kde jsem konečně ze sebe sundal svoji zbroj.Potom jsem se vrátil ke svému stolu a snažil se rozluštit Mystérium Xarxes. Po pár hodinách jsem konečně rozluštil první dvě. PRVNÍ je krev temného, tedy zla a DRUHÁ je krev svatého.To mi moc nepomohlo, proto jsem se pustil do zbývajících dvou. |
| |
| Když jsem máchnul křídly ve vzduchu a zanechal Martina jeho bádání nad tajemnou knihou, pomyslel jsem si: "Nápodobně, Císaři. Dávej na sebe pozor. Je mnoho lidí kteří by ti rádi ublížily. Amulet po mém probuzení ztratil mnoho ze svých sil..." Ale Martin mne již neslyšel. Letěl jsem směrem na jih a pátral po skřetích zvědech nebo po skupině bojovníků, kterou vedla zaklínačka Inialis a kde byla i Anatoriova dvojčata. Nakonec jsem je z výšky uviděl, ale ani ne sto metrů za nimi se táhlo asi dvacet trollů a očividně se neustále přibližovali. Rychle sjem slétnul dolů a vtrhnul přímo mezi obě skupiny. Hlasitě jsem zařval, abych upoutal pozornost bojovníků Dobra a vychrlil jsem plamen ohně na nejbližší trolly. Několik jich zůstalo ležet na zemi, kde se snažily uhasit oheň a vzduch nasytil pach spáleného masa. Další trollové ale přibíhali a mávali sekerami a kopími. Prvního jsem uchopil do tlap větších než jeho trup a rozmáčknul jsem ho jako vejce, jen to zapraštělo. Ale bylo jich mnohem víc a dotírali stále nebezpečněji. Když se mi do boku zabořil první oštěp, uvědomil jsem si, že jsem v maléru. Ale náhle nejbližší troll vylétl do vzduchu a roztříštil se na malinké kousíčky a dalšímu zase uletělo kopí, které ho za chvíli probodlo. Ztěžka jsem se otočil a uviděl jsem skupinu běžících bojovníků. V jejjich čele byla zářící Naeria a Awenis, které byli opět po dlouhých letech spolu a přestavovali ohromnou hrozbu pro všchny nepřátele. Do boje se zapojily i zbylí bojovníci a za chvíli byli trollové rozprášeni. Pomalu jsem se dokulhal k nim, neboť do mých šlach na přední noze se zabodla sekera a upřel na ně svůj majestátní pohled. "Děkuji vám za pomoc. Bez vás bych to asi nezvládl. Ale teď rychle. Musíme dorazit do města ještě před setměním. Za rozbřesku totiž očekáváme první útok." řekl jsem a dopředu vystoupila jedna z mystiček. Dlouho jsem je neviděl, takže jsem ztěží rozpoznal co je Awenis a co Naeria, ale teď promluvila Naeria. "my děkujeme za to, že jsi je odlákal od nás, Vládče. Byli by nád dohnali dřív, než bychom dosáhli hradeb Berien-Dorru." Uklonil jsem se a společně jsme vyrazily na cestu. |
| |
| Než jsem stačil říci zprávu Septimovi tak císař nasedl na Charnefella a odletěli pryč. Od lidí jsem zaslechl pouze slova „Dědic se vrátil. Bitvu? Jakou bitvu. Charnefell nebyl jen legenda?” Na zbytek jsem neměl čas potřeboval jsem způsob jak se dostat na jih k Berien-Dorru. Jestliže císař již ví o bitvě která nastane, tak se alespoň přihlásím k obraně. Přeci jenom pochybuji že by pán temnoty nechal někoho jen tak žít si po svém. Více jsem neotálel a zastavil jsem prvního člověka co šel okolo. Vypadal trochu zvláštně, zřejmě sedlák nebo chudý měšťan. „Prosím vás pane, potřebuji zjistit kde si tu mohu sehnat koně.” Muž se na mne divně podíval zřejmě si myslel co hraničář dělá ve městě. „Když mi dáte pár zlatých pro mou rodinu pane tak vám to rád povím.” Neváhal jsem a dal jsem mu do ruky deset zlatých. Muž se usmál, poděkoval a popsal mi cestu kterou se mám vydat. Jakmile jsem dorazil ke stájím, koupil jsem si koně a vyrazil směrem k Berrien-doru. Když jsem dorazil k městu nad hlavou mi prolétl Charnefell nyní již bez císaře. Zašel jsem ke strážím pro nové informace o útoku. Vypadalo to že se všichni již připravují. Na dotaz jestli se mohu připojit k obraně mi strážný odpověděl „Budeme rádi potřebujeme každou šikovnou ruku která nám zde pomůže. Naštěstí máme i draka.” Dopověděl a pousmál se. „První útok by měl být až ráno. Tohle bude dlouhá noc.” Když dopověděl, tak jsem se s sním rozloučil a šel se najíst do nejbližšího hostince. |
| |
| --- Cestou od podivných lidí, na které jsem během své přestávky v lese narazila, si otírám meč do kusu látky, který schovávám v batohu. A i za pochodu meč čistím speciální vodou z elfských studní, která vrátí meči ostrost a hrozivost, neboť pokožka těch zlobrů byla měkká asi jako skalní výběžek, chvíli jsem se bála, že si meč zlomím, ale zaklínačská zbraň a zlomená? Nevím nevím, každopádně bych měla být na pozoru v tomto lese. Zasunu meč zpět do pochvy, doufaje, že jsem jej dostatečně ošetřila. Ještě se ohlédnu za sebe a doléhají ke mě, větrem přinešené, vzdálené hlasy nekromanta a hraničáře, kteří bědují nad mrtvolou vlkodlaka. Jak se den chylí ke konci, opustím temnou náruč lesa a spatřím slunce, jenž se sklání za obzor a otevřenou kopcovitou krajinu osvětluje už jen několika paprsky. Na nebe se začnou vkrádat temné mraky, které pro mě nevěstí nic dobrého. Asi jsem se už fakt pomátla... povzdechnu si a pokračuji dál. Nebylo by špatné najít nějakou vesnici, kde bych mohla přenocovat a něco i pojíst. A mé prosby byly vyslyšeny. Jakmile jsou koruny stromů lesa za mnou, najdu nesourodou silnici, schovanou mezi lány vysoké trávy a vydám se směrem na sever. Měsíc je už vysoko na nebi, kdy přece jen konečně narazím na menší skupenství kamenných budov s doškovými střechami. Odvážlivě vstoupím na nádvoří, ale nikde neslyším známky nějaké zábavy a už vůbec žadné světlo v oknech. Připravím si samostříl a schovám se ve stínu jedné budovy. Strávím další půlhodinu pozorováním okolí a nasloucháním podezřelých zvuků, ale nic zlého neuvidím, ani neuslyším. Když už se to chystám zabalit, postřehnu naproti mě u kašny menší pohyb, ale opravdu nenápadný pohyb. Smrtelník by si ho nevšiml...sotva ale mrknu, černý obrys opět zmizí a mě dojde, že mám právě co dočinění s něčím hodně nebezpečným. Ale co tady ta bytost dělá? Každopádně si připravím samostříl a jsem v pohotovosti. O další čtvrt hodinu toho spatřím mnohem víc a zareaguji rychleji. U jedné budovy se objeví třpytivě bledý pramínek vlasů, následován mým šípem...doufám osobně, že se strefím. |
| |
| Velký Welkyndský kámen Po několika hodinách se mi konečně podařilo rozluštit třetí složku k poražení Mankara Camorana.Ale radši jsem se měl mýlit.Byl to Velký Welkyndský kámen, které jsou znakem elfů téhle země.Odsedl jsem si od stolu a otevřel dveře a řekl vojákovi: "At za mnou přijdou Goneld a Balldur." voják přikývl a odešel.Nervózně jsem chodil do kolečka ve své místnosti.První přišel Goneld a já jsem ihned k němu přistoupil. "Vaše výsosti.." řekl a uklonil se. "Nač ty formality, ještě nejsem císař.A jestli tuhle bitvu nevyhrajeme, tak ani nebudu." řekl jsem mu a vypadalo to, že jsem ho zaskočil. "Víš kde leží prastaré město Miscarcand?" zeptal jsem se a čekal odpověd. "Ano pane, leží jižně od hrabství Skingratt...ale..ale snad tam nezamýšlíte někoho poslat?!...Od tamtud se ještě nikdo nevrátil." "Nemám na vybranou.Jestli máme tuhle bitvu vyhrát není jiná možnost....Balldur to dokáže." najednou se otevřeli dveře a v nich stál Balldur.Oba jsme na něj s Goneldem hleděli jako na obětního beránka, pak se Gonedl na mě otočil a řekl: "On s tím nebude nikdy souhlasit..." "Bude musí..." řekl jsem Ganeldovi a ten pochopil, že není jiná možnost. "Tak tedy dobře...čepele jsou vám jako vždy k dispozici." mezitím přišel k nám Balldur a já se na něj podíval a klidným hlasem řekl: "Ach, tady jsi.Mám určitě dobré zprávy..." ale než jsem mohl pokračovat vložil se do toho Goneld. "Ano, tak se podívejme co si myslí o tvém plánu." docela výhružně jsem se podíval na velmistra čepelí a ten přestal. "Jak jsem říkal, mám dobré zprávy.Rozluštil jsem třetí věc kterou potřebujeme k zabití Mankara Camorana.Ta věc, kterou potřebujeme je Velký Welkynský kámen." řekl jsem Balldurovi a ten odpověděl: " Velký Welkynský kámen?" "Vrchol ayleidské magie.Kdysi dávno, každé ayleidské město mělo svůj Velký kámen, ale během staletí byly rozkradeny.Všechny až na jeden.Velký kámen Miscarcandu by měl stále zářit v hluboké temnotě dávno ztracených ruin.Ale ještě nikomu se nepodařilo spatřit více, než pouhý střípek jeho nádhery.Tvrdí se, že ho střeží duch posledního krále Miscarcandu." řekl jsem mu a on tam jen, tak stál v klidu.Vypadalo to jako kdyby o něčem přemýšlel, nebo si to jenom rovnal v hlavě.Potom zvedl hlavu a řekl: "Pane, co je to za město..ten Miscarcand?" docela mě překvapilo co řekl, nicméně jsem mu odpověděl: "Miscarcand je jednou z největších Ayleidských rozvalin téhle země.Kdysi to bývala hlavním městem prastarého království Ayleidů...Kde se nachází ti řekne Goneld.Bohužel, se čtvrtou složkou jsem ještě nepohnul a každý den, který uplynul, přivádí Bájný úsvit blíže k vítězství." řekl jsem a naznačil, aby odešli.Přemýšlel jsem nad Balldurem, on jediný může porazit posledního krále Miscarcandu... |
| |
| Když jsme pod ochranou Charnefella dorazily do města Berien-Dorru, ohromila nás velikost toho místa. Když jsme procházeli branou, věž, ve které brána byla, se nad námi tyčily do výšky zhruba půl kilometru a město samotné bylo nejsilnější v celé Drotlandii. Podívala jsem se na svou sestru a zbytek výpravy. Všichni byli od hlavy až k patě pokryti prachem a potem, místy i krví z našich občasných potyček s hlídkami skřetů. Všimla jsem si , že od našeho příchodu si nás všichni hleděli jako bychom, byli nějací vzácní hosté. Hlídka vojáků nás doprovodila až do paláce krále Kedorlama II. a tam jsme se ubytovali. Dozvěděli jse se od vojáků mnoho novinek. Sám král sídlí ve městě Fonnor, což je nejbezpečnější místo na planetě - tedy pokud Vládci Zla nedobudou Berien-Dorr. Ve vojsku zrůd jsou jednotky pouze Mankara, tedy Bájný úsvit a Írwnové a Mehruse Dagona, čili ostatní zrůdy. Ale Lord Egidis a jeho temné Stíny se dosud neukázali a Mehrus s Mankarem nebudou asi otálet s útokem. Zrovna jsem si chtěla lehnout, když jsem kolem pokoje uviděla postavu v temném plášti s maskou přes obličej. Zvědavost zvítězila nad únavou a já se vydala v jeho stopách. Náhle si všiml mého pohledu a prostě zmizel. Než jsem stačila vyslat pátrací kouzlo, chladná ocel meče se mi tiskla na hrdlo s železnou silou. "Kdo jsi, temná elfko a co děláš zde před bitvou? Neměla by si být spíše na druhé straně hradeb?!" zazněl pevný, ale melodický hlas. "Proč by služebnice Charnefellova měla být s temnými bytostmi, když je nenávidí z hloubi duše?!" řekla jsem mírně podrážděně. Chlad meče ustoupil a já se otočila. Zakutaný muž si zasunul zbraň zpět do opasku a chvíli na mne hleděl. "Máš-li stejný cíl jako já, podej mi ruku a pojď s mnou do zaniklé říše elfů, do Othriniadu!" řekl náhle. "Proč chceš jít zrovna tam, pane, když se zde schyluje k bitvě. Berien-Dorr potřebuje syny a dcery!" řekla jsem trochu nechápavě. "Náš pán, Martin Septim skrze mě dostal knihu Mysterium Xerxes, kde jsou v tajenkách skryty věci, které jsou nutné k poražení Mankara Camorana a jeho vojsk. Je nutné mít krev dobrého a krev zlého a také Velký Welkyndský kámen!" "Myslíš ten velký dar, který nám elfům daroval kdysi Vládce Celegur? Ten kámen, který zůstal zapomenut ve městě Miscarcand?" zeptala jsem se zastřeným hlasem a po tváři mi stekla temná krev. "Víš, jak se k němu dostat? Zavedla bys mne v tato místa?!" dodal vzrušeně muž. "Vím ,ale nenuť mne abych hazardovala s našimi životy tím, že bychom se vydali na tak nebezpečnou cestu!" řekla jsem smutně. "Ale pomocí toho zázračného kamene můžeme porazit Zlo - tedy aspoň jeho část!" vykřikl muž. Musela jsem hodně přemýšlet, ale věděla jsem, že to bude ku prospěchu lidstva. My to nejspíš nepřežijeme, ale další generace budou moci bez obav žít. "Dobrá tedy, zavedu tě k němu. Ale musím tě upozornit, že cestu k němu bude hlídat nějaký z Celegurových nohsledů, při nejhorším Celegur sám!" řekla jsem varovně. Tohoto rizika jsem si vědom a chci ho podstoupit!" řekl zakuklenec slavnostně a přitiskl si pěst na srdce. "Pokud jde o tu temnou krev, ráda ti nabídnu svou. Temná magie proudí v mém těle, ale nezastřela mi mou mysl a srdce, jako to udělala s Ragon-Isilem. Ale toho ty nejspíše teprve poznáš v bitvě! Ale neotálejme. Máš krev dobrého člověka?" zeptala jsem se rychle. "Krev samotného Martina Septima!" řekl muž a ukázal mi malou lahvičku s krví. Rychle jsme vyšly z Berien-Dorru a naposledy se ohlédli na město, o němž jsme byli převědčeni, že ho už nikdy neuvidíme. "Sbohem sestro! Zachraň město a vzpomínej na mě v dobrém. Sbohem....Alisene!" dodala jsem v duchu a obrátila se , aby muž nepostřehnul, že mi po tvářích stékali slzy. "Jinak, já jsem Balldur a sloužím jako Posel Světla - Božský paladin ve službách boha Akatoshe a jeho syna Charnefella...!" dodal Balldur a vyšly jsme do temné noci... |
| |
| Miscarcand S temnou elfkou jsme vyrazili z města.Šli jsme po kamenné cestě směrem do blízké vesnice.Vesnice ležela ani ne dva kilometry od města.Když jsme tam došli, zavedl jsem ji do stájí.Vzali jsme si koně, abychom byli co nejrychleji zpět.Jeli jsme na sever směrem do prastaré elfské říše zvané Othriniad.Cesta nám ubíhala velmi rychle, až jsme nakonec dojeli k hrabství zvané Skingrat.Bylo to největší město od hranic Othriniadu.Chvíli jsme si s elfkou odpočinuli a dali koním napít. "Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal jsem se elfky, protože jsem chtěl znát její jméno. "Mé jméno je Awenis...jsem temná mystička, která chce jenom mír v téhle zemi." řekla krásně tajemným hlasem.Když jsi koně odpočinuli a napili, mohli jsme opět vyrazit.Překročili jsme hranice říše a jeli pořád na sever.Miscarcand měl podle Awenis ležet v Údolí naděje.Bylo to prý nejúrodnější místo v celém Othriniadu.V celé zemi byl klid.Žila tady jenom zvířata a na cestu nám zpívali noční ptáci.Konečně jsme vyjeli z temného lesa a před námi se objevilo obrovské údolí.Přesně uprostřed leželo staré kamenné město.Sesedli jsme z koně a pokračovali dál pěšky.Pomalu jsme došli k první bývalé obrané věži.Dokonale opracované kameny Ayleidů na mě udělali dojem, ale Awenis zůstala v klidu.Z věže se táhlo staré opevnění směrem k velkému chrámu.Chrám byl porostlí kořeny a všude byli stromy a kytky.Když jsme šli směrem k chrámu nemohl jsem si nevšimnout staré sochy, která držela v rukou zlomený meč.Zub času toto překrásné město změnil na kamenné trosky.Uprostřed chrámu bylo točené schodiště a na jejím konci kamenné dveře.Awenis zatáhla za postraní páku a dveře se otevřeli. Když jsme vešli dovnitř objevila se před námi malá chodba.Na stropě byla zavěšená klec a v ní svítící kameny.Prozařovali celou chodbu.Na zemi jsem si ale všiml čáry krve a vedle ležela železná dýka.Vytáhl jsem svůj meč a řekl Awenis: "Pozor!Musíme být ve střehu." ta na to přikývla a šli jsme po schodech dolů.Když jsme došli po schodech dolů objevila se před námi místnost, kde byli na podlaze vytesány tři kruhy a uprostřed byl starý oltář a v něm tři lebky napíchnuté na kopí.Prošli jsme dál postraní uličkou ven a po dalších schodech jsme sešli na kamenný most.Pod námi byla obrovská místnost, nejspíš to byla společenská místnost prastarých Ayleidů.Na konci mostu byla brána a za ní dveře na nichž byl vytesaný strom.Awenis svou mystickou silou zvedla bránu a prošli jsme dveřmi.Za dveřmi jsme sešli dalšími schody dolů a na konci byla velká místnost, kde stály sarkofágy a uprostřed oltář.Místnost tedy vypadala jako pohřebiště. "Jsme už blízko." řekla najednou Awenis.Jak jsme tam procházeli bylo všude spousta náhrobků.Nakonec mě Awenis zavedla do místnosti, kde byly další dveře se stromem uprostřed.Když jsme prošli dveřmi museli jsme se dát po schodech nahoru, kde jsme šli velkou chodbou s okny.Okna byla zadělaná mřížemi, ale spíše to mělo estetický účel.Zaujalo mě ale úplně něco jiného.Z okna jsem viděl velkou místnost prozářenou měsíčním světlem.Uprostřed byl velký kamenný čtverec s ozdobnými sloupy na každém rohu a uprostřed byl velký oltář a na něm Velký Welkyndský kámen.Vedla tam jenom jediná cesta a to po kamenném mostě.Rychle jsme s Awenis seběhli po schodech dolů, kde Awenis rozbila poslední bránu, která nám stála v cestě.Pak jsme se dali doleva a byli jsme přímo proti oltáři s kamenem.Opatrně jsme došli až k oltáři, ale než jsme se ho jenom mohli dotknout, tak se za námi otevřela stěna.Z ní vyšel temný mág s dřevěnou holí a v ní byl modře zářící kámen. "To je poslední král Miscarcandu!" ozvalo se za mnou. "VY JSTE ZNESVĚTILI TOTO MÍSTO!TED ZEMŘETE!" řekl nám a vystřelil ze své hole na nás několik blesků.Oba jsme se rychle postavili vedle sebe a jeho kouzlo obrazili.Pak jsem po něm vystřelil světlo, ale on ho jenom vstřebal svou holí.Zaútočil jsem tedy na něj svým mečem ale on mě vyzdvihl do vzduchu a odhodil stranou.Awenis používala svá nejlepší kouzla, ale jakoby na něj byla krátká.Nakonec srazil Awenis k zemi a vypadalo to, že ji zabije.Rychle jsem vstal a snažil se ho překvapit zezadu.On mě ale jenom svou silou srazil na zem a moc si mě nevšímal.Všiml jsem si, že kámen v jeho holi stále svítí a dodává mu energii.Proto jsem vzal svoji dýku a hodil ji směrem na kámen.Jakmile dýka zasáhla kámen, tak se rozletěl na tisíc kousků a poslední Ayleidký král se změnil v prach.Doběhl jsem k Awenis a pomohl ji vstát. "Jeho síla byla v tom kameni.Proto mohl žít neomezeně dlouho." řekl jsem jí a šel jsem k oltáři.Opatrně jsem vzal Welkyndský kámen z podstavce a dal ho do brašny.Oba jsme si mysleli, že už máme nejhorší za sebou, ale mýlili jsme se.V hlubinách začali znít bubny.Chvíli jsme oba poslouchali... "Skřeti!" řekla najednou Awenis.Běželi jsme směrem odkud jsme přišli, ale Awenis mě najednou zastavila. "Co se děje?" zeptal jsem se jí rychle. "Musíme jít tím vchodem co přišel král." "Víš to jistě?" řekl jsem jí. "Ano." odpověděla a vyšli jsme cestou kudy přišel král.V té chodbě odkud přišel král Awenis stoupla na kámen a před námi se otevřela další stěna.Běželi jsme po schodech nahoru, ale najednou Awenis chytil jeden skřet.Rychle jsem se otočil a usekl mu hlavu.Podal jsem Awenis ruku a běželi jsme dál.Na konci chodby byly další dveře se stromem.Když jsme jimi prošli, zaklapl jsem závoru a řekl: "To by je mělo na chvíli zdržet.Co ted?" zeptal jsem Awenis a v mém hlase bylo slyšet strach a zvědavost.Awenis najednou zase stoupla na jeden kámen a stěna se otevřela přesně před, vchodem kudy jsme sem přišli. Když jsme vyšli ven, běželi jsme co nejrychleji ke svým koním.Rychle jsme nasedli a jeli s větrem o závod na jih do Berien-Dorru.K Berien-Dorru jsme přijeli těsně před svítáním, ale už bylo pozdě.Nepřátelská armáda už ho oblehla. "Přijeli jsme pozdě Balldure..." řekla Awenis smutným hlasem. "Ještě je jedna cesta, pojd za mnou." řekl jsem jí a vydal se směrem k stokám.Velmi potichu jsme se tam proplížili. "Co to tu je?" zeptala se mě Awenis. "To jsou stoky pod císařským vězením.Když to půjde dobře, tak vylezeme ve vězení." řekl jsem jí potichu. "To mám lézt kanálem?" odpověděla Awenis a vešli jsme dovnitř. Ženy. řekl jsem si v duchu a zapálil pochoden... |
| |
| Když se první sluneční paprsky rozlily po pláni, stál jsem již dávno na nízkém pahorku a přehlížel celou pláň. Tuto noc jsem vůbec nespal i když bylo mé tělo vyčerpané. Vedle mě klidně podřimoval Thoronar, který se v noci vrátil ze své toulky. Věděl jsem, že odvezl nekromanta a toho druhého do Berien-Dorru. Otupěle jsem zvedl hlavu a pohlédl na zářící hradby Berien-Dorru, který jsme měli dobýt. Věděl jsem, že to nemůžeme v životě dokázat. A i kdyby jsme pokořily město, je to jen jedna kapka v oceánu i když pořádně velká. Můj život se pomalu chýlil ke konci. Dole v našem táboře se začali formovat jednotlivé oddíly a skupiny. Poplácal jsem tedy Thoronara po kostnatém boku a vyšplhal se mu na hřbet. Měl jsem vést skupinu trollů se sekerami jejichž počet byl asi tři stovky. Zazněly trubky a celá naše temná armáda se dala do pohybu. Pán Mehrus Dagon se vztyčil u svého stanu a tím nepříjemným hlasem zachrčel: "Ragon-Isile! Můj synu! Bojuj a dobyj město! Jinak zemři!" dodal a povýšeně se na mě podíval. Pomalu mi začalo docházet, jakou úlohu sem měl sehrát. Měl jsem se obětovat, aby Mehrus dosáhl svého. Proto byl úlisný jako had a jeho ústa byla plná medu, který se nyní změnil v kobří jed. ALe couvnout jsem už nemohl. "Ach Naerio....Awenis....Inialis....Charnefelle.....Loriamon...... zhřešil jsem a vím, že jediný trest je smrt. Jen bych vám chtěl ještě jednou pohlédnout do tváře s vědomím, že nezemřu jako váš nepřítel. Sbohem...přátelé!" pomyslel jsem si trpce a pomalu vzlétnul s Thoronarem. Začal jsem pomalu dávat rozkazy. "Obléhací stroje plnou rychlost vpřed!" "Rozkaz, pane!" zamručeli skalní obři, kteří tlačily těžké katapulty a obléhací věže. "Jído! Držte linii a zůstaňte vzadu!" "Dle rozkazu, Ragone!" zařvaly skřeti na hrozivých stvořeních, které zdálivě připomínaly koně se strašlivými čelistmi. "Štíty kupředu!" zavelel jsem a řady trollů se postavily směrem k hradbám. Přehlédl jsem svou malou armádu, která čítala něco přes sto tisíc bojocníků a dvou tisíc obléhacích strojů a upřel jsem svůj temný zrak na město, kde začaly zvony bít na poplach. "Držte linii a nezrychlujte! Za žádnou cenu nesmíte k hradbám dorazit dříve než zbytek nebo je po vás.!" udal jsme ještě pokyn a vtom jsem viděl, jak se brány otevírají a ven vybíhají vojáci odění v šarlatové zbroji. Podíval jsem se na nebe a začalo pršet... "Sbohem......přátelé......" |
| |
| Kapka v oceánu Probudí mě hlasité bouchání na dveře.Když jsem otevřel, stál tam Goneld v plné zbroji a v ruce držel Welkyndský kámen. "Vaše výsosti.Nepřítel oblehl město.Tisíce nepřátelských vojáků se dalo do pohybu!Tady je ten kámen, který jste chtěl.Balldur to opravdu dokázal." řekne mi opatrným hlasem. "Děkuji ti Gonelde.At se všichni vojáci připraví...čekal jsem kdy zaútočí.Chci tři obrané linie, první bude zed Berien-Dorru, druhá bude obranná zed a třetí bude císařský palác, kde sídlí rada Starších.At se hned Čepele přemístí do paláce a chrání radu." řekl jsem mu a šel si obléknout svou císařskou dračí zbroj.Opatrně jsem položil kámen na stůl.Chladné brnění bylo jako letní vítr.Na krk jsem si přivázal Amulet králů a nasadil si přilbu.Vyšel jsem před Chrám Vládce oblak a s deseti vojáky Čepelí jsme došli do Fonnoru, kde čekal Charnefell. "Zdravím tě Charnefelle.Ted půjdu za svým osudem, kterému tak dlouho unikám.Zatím musím vést obranu Berien-Dorru.Po tobě chci, aby jsi chránil prostor na Berien-Dorrem." řekl jsem a drak přikývl.Potom se mohutně odrazil a vzlétl nad Berien-Dorr.Co nejrychleji jsme se vydali do města.Když jsme tam dorazili, vojáci již stáli v plné zbroji a byli připraveni na vše.Zahlédl jsem v dálce i své bývalé přátele.Můj pohled, ale zůstal stát u Inialis.Mluvila tam s nějakým velkým mužem a já věděl, že už je v bezpečí.Ukázal jsem na vojáka a řekl mu, at připraví všechny naše katapulty a at je dá co nejblíže ke zdi.Mezitím se nepřítel blížil.Postupoval velmi pomalu a spořádaně.Vyšel jsem na hradby a v dálce uviděl Mehruse Dagona. Tak se přece bariéry mezi tímto světem a jeho zhroutily.Pak tedy už tu může být jak dlouho chce.. řekl jsem si v duchu. Nepřítel nás začal odstřelovat svými těžkými katapulty.Věže se zatím pomalu blížily k hradbám.Ale to všechno bylo nic proti tomu co přišlo ted.Thoronar temný drak začal létat nad Berien-Dorrem a rozséval všude hrůzu.Vojáci začali panikařit a naše řady se začali rozpadat.Rychle jsem vyběhl na hradbu a nahlas volal: "Zadrž te je!Stůjte pevně!Nepropadejte strachu!...STŮJTE NA MÍSTECH BOJUJTE!!" volal jsem a rychlým krokem jsem chodil po celých hradbách.Věže se pomalu blížili k hradbám a byl čas jim trochu znepříjemnit život. "Pošlete ty hnusné potvory zpět do pekel!At katapulty palý!" řekl jsem vojákovi a naše katapulty začali zuřivou salvu.Mnoho věží bylo ničeno, ale to nestačilo.Lučišníci pálili to všeho co viděli. "Útočte na věže!Zaměřte se na zlobry!Pobijte je!" řekl jsem jim a ty ihned začali střílet na věže.Přesto se věže dostaly až k hradbám a z nich na nás začali vybíhat skřeti.Prosekávali si cestu našimi vojáky jako nůž máslem.Rozsekávaje útočníky jsem si všiml Mehruse Dagona, jak se pobaveně směje a pod ním se k nám přibližovalo obrovské ohnivé beranidlo.Nejspíš to byl jeho výtvor proto se tak pobaveně smál.Za beranidlem byla jízda připravená zmasakrovat vše co ji přijde do cesty. "Zpátky k bráně!Rychle!" zvolal jsem a seběhl jsem z hradeb.Zbytek Čepelí a spoustu vojáků čekali co se bude dít.Postavil jsem se do čela a řekl: "Vojáci Berien-Dorru!Podle toho co dnes vykonáme, bude císařství žít dál nebo padne s námi!Necháme daedry,skřety,zlobry a další zlo, aby s Berien-Dorrem naložili jako s ostatními městy?Necháme vypálit naše domovy?Necháme snad povraždit naše rodiny?NE!Dnes budeme bojovat za celý tento svět, až do posledního muže!Vojáci!Stojíte při mně?" řekl jsem mohutným hlasem a vytáhl svůj meč.Brána se rozletěla... |
| |
| Na bitevním poli Svítá. Přesně jak řekl muž kterého jsem se vyptával, tak dorazila jak pravda s jeho slovy tak armáda na kterou celý Berien-dor se strachem a zároveň odvahou čekal. Ten pocit se nedal nijak vyjádřit. Stál jsem již proti mnoha nepřátelům při odlišných bitvách ale armáda která byla nyní na dohled by je v klidu strčila do kapsy. V první linii byly vidět obrovské obléhací věže a štíty které kryly armádu před našimi šípy. I přez to že naše šípy létaly po stovkách nedělali větší škody. Když byly věže už u blízko hradeb dostali jsme okamžitě rozkaz se na ně zaměřit. Pár vteřin po tomto rozkazu mi okolo hlavy proletěl obrovský balvan vržen jedním z nepřátelských katapultů a dopadl do budovy asi 50 metrů za první hradbou. Z chvilkového údivu jsem se okamžitě probral a natáhl luk do jeho maximální možné délky. Když šíp vyletěl projel zlobrovi, co táhl věž, hlavou jako nůž máslem a ještě zabil jednoho skřeta z ním. Ještě než šíp dolétl měl jsem natažený druhý, kterým jsem zabil druhého zlobra. Ovšem bylo už pozdě. Věž byla od první hradby v dálce asi tak na větší skok. Snažili jsme se zabít ostatní zlobry ale byla to jen ztráta času. Z oné první věže která byla nalevo ode mě asi 20 metrů se začala valit armáda které se lukostřelci neměli šanci ubránit. Část větších jednotek nedokázala doskočit a spadla dolů z věže. Armáda nás kosila jak obilí. Vytáhl jsem tři šípy a vystřelil je mezi havěť která stále vylézala z věže. Všichni co byly nyní na mostu spadly dolů, ale ani to ostatní nezastavilo a rozeběhli se na mě. Chtěl jsem vystřelit další šíp, ale jeden skřet mě sekl do levé ruky. Už se napřahoval aby mě zabil když ho rozřízl jeden z vojáků co uposlechli rozkaz na ústup. Hodil jsem luk na záda a vytasil dýku. S posledními zbytky vojáků z první obrané linie jsme se stáhli k bráně. Nastala chvíle klidu... Klid před bouří. |
| |
| Když jsme se zlatému draku ztratily z očí, letěli jsme kousek před hradby Berien-Dorru, protože uvnitř města by Thoronar vzbudil všeobecnou paniku a to je to co jsme my nejméně potřebovaly. Takže jsme sesedli z hrozivého draka kousek od brány a on okamžitě odletěl ke svému pánovi, Ragon-Isilovi. Nepozorovaně jsme se dostali do města skrze bránu, která se ale každou chvíli měla zavírat, protože hrozilo nebezpečí útoku. Šli jsme po prázdné ulici, protože lidé ze strachu utekli hlouběji do města v bláhové naději, že tak uniknou případnému vyvraždění města, které by následovalo, kdyby nepřátelé prorazily obranu města. Byl jsem zpět ve své elfí podobě, ale každý kdo nás potkal, zbledl a rychle pospíchal dál. Přítomnost smrti v podobě Alasseona byla znát. V jedné malé uličce se nekromant zastavil a pohlédl mi do očí. Zpod jeho kápě se na mě ušklíbala temnota, ale jeho hlas zněl rozechvěle. "Rifate! Dospěli jsme do konce naší společné cesty. Chtěl jsem tě původně předat do služeb Ragon-Isilovi, ale o nnení ten pravý. Jeho duše je až příliš posedlá temnou magií a šílenstvím, které s sebou přináší sláva a moc. Nyní jsem vyrovnal misky vah Osudu a proto se musíme rozloučit. Ale nermuť se. Zase mne uvidíš." řekl nekromant a sáhl do záhybu svého pláště. Vytáhl odtamtud lesklý černý kámen který svíraly kousky stříbra. "Když budeš mít tento přívěsek, budu stále s tebou. A nyní už sbohem!" řekl a uchopil pevně svou hůl. Temnota ho obklopila a on s temným zasyčením zmizel. Trochu oněmněle jsem se díval na tu hrstku černého prachu, která zbyla z mého nového přítele. Pokrčil jsem rameny a vešel do blízkého hostince. tato noc bude dlouhá... Ráno začne bitva.... |
| |
| Stoky Stoky, smrduté místo pod městem.Je tu spousta uliček, které vedou pod celým Berien-Dorrem.Čepele často používají stoky jako poslední cestu pro záchranu císaře.Pomalu jdeme s Awenis temnou uličkou. "Kam tedy jdeme?Doufám, že znáš cestu?" zeptá se mě Awenis. "Šel jsem tu jen jednou...jestli si to dobře pamatuji, tak snad vylezeme ve vězení." řekl jsem jí, ale moc ji to neuklidnilo.Prošli jsme několik uliček až jsme nakonec došli na rozcestí.Chvíli jsem se rozhlížel a pak řekl: "Tady to nepoznávám..."Awenis se na mě s klidem podívala a řekla: "Já jsem to čekala."Seděli jsme na staré bedně a já přemýšlel.Myslel jsem na svůj výcvik, kdy jsem byl mladý zelenáč.Byly to zlé časy, ale když jsem to měl porovnat se současností, tak to nebylo tak zlé. "Ááá...tam tudy." řekl jsem najednou. "Víš to jistě?" zeptá se mě podezíravě Awenis. "Ne, ale není tam tak zkažený vzduch jako tady a když si na pochybách vždycky jdi za nosem." Awenis zavrtěla hlavou a pokračovali jsme.Nakonec jsme našli staré schody, které vedli směrem nahoru.Když jsme došli, až nahoru byla před námi velká zed.Posvítil jsem si a stěnu a stisknul starý kámen.Zed se před námi otevřela jako staré dveře.Strážný si trochu podřimoval a když jsme se tam z ničeho nic objevili, málem ho kleplo. "Vojáku koukej rychle otevřít bránu!" voják zmateně koukal, ale přesto můj rozkaz vyplnil.Vyšli jsme ven z vězení a tam potkali velmistra Čepelí Gonelda.Rychle jsem mu dal elfí kámen a řekl mu at ho donese Martinovi. "Tady se naše cesty rozdělují.Bylo mi ctí se s tebou setkat." řekl jsem Awenis a uklonil se.Šel jsem rychlým krokem a ztratil se v davu... |
| |
| Bitva probíhala celkem podle plánu až na to, že jsem měl mnohem větší ztráty, než jsem očekával. Ale řada rudých vojáků byla smetena mými hordami a brána začala povolovat. Často jsem pobídl Thoronara aby sletěl až těsně nad bitevní pole a aby rozséval hrůzu a strach. Moje temní služebníci Írwnové také dělali co uměly. "Držte řady! Vpřed proti bráně!" zavelel jsem a sám jsem vyrazil přímo proti polorozpadlé bráně. Obrovské Thoronarovo tělo narazilo do dřeva a brána zmizela. Několik vojáků se ihned zkroutilo k zemi sraženo tlakovou vlnou, která vznikla nárazem. Zbytek se rozeběhl proti mě ale můj drak zařval a rozsápal a rozšlapal je na prach. Ale nemohl se na těsném nádvoří skoro hnout a tak jsem seskočil a poslal ho zpět za hradby aby pomohl zlikvidovat lučištníky na cimbuří. Proti mě stálo pár desítek mužů a tak jsem silně stisknul amulet. Svaly se mi rychle napnuly k prasknutí a z obou paží mi vyletěly temné přízraky. Vojáky to doslova obalilo a zbyla z nich kostra oblečená do brnění. Byl bych v této zábavě pokračoval i dále, ale zeshora ze schodiště zazněl silný známý hlas. "Zanech tohoto marného plýtvání silami a radši se pojď postavit rovnocennému soupeři!" Pomalu jsem se otočila pohlédl do tváře Martinovi Septimovi v Dračí zbroji. Ten nejspíš předtím netušil, že jsem to já, protože nyní se překvapeně díval do mé tváře. Já jsem také zaváhal, ale za zády se mi ozval vítězný ryk mých trollů. Martin natáhl ruku a světlým paprskem doslova usmažil skupinu trollům, kterří si probíjely cestu ke mě skrz zborcenou bránu. Ze všech východů vybíhaly další posily a brzy vytlačily mé jednotky zpět před hradby, kde se rozpoutal krutý boj na meče. Martin se poté otočil ke mě a řekl: "Nemusí to tak dopadnout a ty to víš!" řekl obviňujícím hlasem. "Sám dobře víš, že nemám na výběr! Musím dne zahynout, protože jsem udělal příliš mnoho špatných rozhodnutí. Za to musím dnes pykat. a bude mi ctí zemřít v boji s tebou." řekl jsem vznešeně a najednou se stalo něco, co jsem už dlouho nepamatoval. Po tváři mi steklo něco vlhkého. Byla to slza. Ne temná, ale nromální průhledná slza. martin si toho všiml také, ale on byl válečník a dokázal emoce udržet pod tvrdým pohledem. Otřel jsem si tvář černou rukavicí a vyslal jsem tvrdé kouzlo. Martina to trochu zaskočilo ale rychlým pohybem ruky utvořil kolem sebe štít, který moje zaklínadlo odrazil. Jeho protiútok byl však silnější než jsem čekal. Úplně vstřebal můj štít a odebral mi velkou část sil. "Moje smrt je rychlejší než jsem čekal..." pomyslel jsem si smířeně a čekal na poslední úder. Přišel další tvrdý úder a po něm další. Nakonec mi z ruky vypadl temný amulet a přízraky z něj se rozprchly na všechny strany. To byl můj konec. Moje síly byly ztraceny a Martin držel můj život na vlásku. Už jsem pomalu ztrácel vědomí, ale poslední úder stále nepřicházel. "Nejsem ten, za koho mě máš..." řekl majestátní hlas nade mnou. "Netoužím po tvé krvi, jako ty jsi toužil po Fanirově!" dodal zlostně. Vtom se dovnitř probily opět moji trollové a ihned mě obstoupily a rychle vyvedly z města pryč. Martin se za mnou jen díval. Za městem jsem k sobě opět povolal Thoronara a z jeho hřbetu pozoroval bitvu. Byl jsem velmi vyčerpán a otřesen. Nevím co to se mnou by,lo. Již dlouho jsem takový pocit nezažil. Vtom jsem zahlédl jak se z brány valí proud vojáků Legionu. Protiútok byl velmi silný. Ihned jsem mezi nimi poznal, Naeriu, Awenis, Tanise, Inialis i toho barbarského válečníka ze Severu. Ale za chvíli je již moji vojáci opět tlačily zpět. Koutkem oka jsem postřehl jak se Inialis zapletly nohy o mrtvolu obra upadla na zem. Nejspíš si něco udělala s nohou protože nemohla vstát a hradba trollích seker už byla blízko. Nevím co mě to napadlo, ale pobídnul jsem Thoronara a řítil se střemhlav na ni. Přistál jsem kousek od ní a rychle k ní přešel. Dívala se na mě vyděšeně a v ruce horečně svírala dýku. Tu trochu sil co mi zbyla jsem využil k tomu, abych jí dýku silou magie vzal a zahodil. "Neublížím ti, Inialis!" řekl jsem rychle a pomohl jí vstát. Jeden z trollů začal protestovat, ale rychle sjem kněmu přišel a vrazil mu meč do břicha. V předklonu začal zvracet krev a ostatní se malinko stáhly. Pomohl jse m inialis na Thoronara a rychle odletěl za hradby. Tam jsem rychle přistál a složil dívčino tělo Martinovi k nohám. "Já nejsem zrůda!" zasyčel jsem mu od tváře a opět co nejrychleji odetěl. Blížil se večer a obě strany se stáhly aby mohli posbírat své mrtvé a a raněné. Vrátil jsem se do svého stanu a tam tiše rozjímal. nevěděl jsem, co bude dál. Něco mi však říkalo, že jsem se zmýlil, když jsem si vybral Mankara a Mehruse za své Pány. Poprvé jsem měl pochybnosti. "Zítra musí oba zemřít!" rozhodl jsem se a s těžkou hlavou šel spát, abych aspoň zčásti obnovil své síly. |
| |
| Temný pán Alisen Jakmile se brána rozletěla hned na nás vyběhli obrnění zlobři, ty doslova rozdrtili první vlnu vojáků Legionu.Ale potom dostatečná palba šípů našich lučišníků je zastavila.Hned po nich se do nás pustilo vše co mělo dvě nohy.Skřeti,Vrrci,obři to vše se nás snažilo zničit.Pomalu nás vytlačovali z prostoru brány zpět do města.Lidé v panice utíkali zpět za druhou hradbu.Byla to hra o čas.Jakmile se dostanou všichni lidé zpět do bezpečí můžeme ustoupit, ale do té doby to tu musíme udržet.Skřeti mě začali pomalu vytlačovat zpět na hradbu.Velmi opatrně jsem ustupoval po schodech nahoru, ale další a další skřeti na mě doráželi.Za každého skřeta, kterého jsem zabil tam nastoupili dva další.Už to chvíli vypadalo, že se naše obrana zhroutí jako domeček z karet.Nestalo se tak, v poslední chvíli k bráně dorazili posily.Naeria,Inialis,Tanis,Awenis a za nimi spousta vojáků Legionu.Když už to vypadalo, že nepřítele zaženeme zpět přistál na malé náměstí temný drak se svým pánem.Drak byl, ale moc velký a na malé náměstí se nevešel.Jeho pán ale sesedl a drak se zvedl nad naše hlavy.Než ale mohl něco udělat trefila ho ohnivá koule.Byl to Charneffel, objevil se v pravou chvíli.Drak byl sice pryč, ale jeho pán se činil.Zabíjel vše kolem sebe a z temného amuletu proudili tisíce temných postav.Stiskl jsem si svůj amulet a vydal se proti němu.Když jsem tam doběhl viděl jsem jak si temný pán vychutnává svojí moc. "Zanech tohoto marného plýtvání silami a radši se pojď postavit rovnocennému soupeři!" řekl jsem silným hlasem a pán se otočil.Ale radši jsem neměl vědět, kdo je temný pán.. Proboha to ne...to nemůže být pravda.Proč Alisene...Proč?.... honili se mi myšlenky.Než jsem ale mohl cokoliv udělat z brány vyběhli další trollové. Natáhl jsem ruku a zní vyletěli blesky a usmažili trolly zaživa.Otočil jsem se na Alisena a řekl: "Nemusí to tak dopadnout a ty to víš!" Alisen se na mě překvapivě díval a potom řekl: "Sám dobře víš, že nemám na výběr! Musím dne zahynout, protože jsem udělal příliš mnoho špatných rozhodnutí. Za to musím dnes pykat. a bude mi ctí zemřít v boji s tebou." řekl smutným hlasem a ihned potom po mě vystřelil dost silné kouzlo.Já rychle zareagoval a vytvořil jsem kolem sebe štít.Rychle jsem přešel do protiútoku a srazil ho svým kouzlem na zem.Pomalu jsem přišel k němu a namířil jsem na něj svůj meč.Chvíli jsem přemýšlel a nakonec řekl: "Nejsem ten, za koho mě máš...Netoužím po tvé krvi, jako ty jsi toužil po Fanirově!" Ani ne minutu na to ho obstoupili jeho vojáci a odvedli ho pryč.Chvíli jsem za ním díval a přemýšlel jsem na tím co udělal.Všichni se stáhli zpět.Došel jsem k vojákovi a řekl mu at se aspoň trochu pokusí opravit bránu.V tom okamžiku přistál na náměstí temný drak a Alisen mi položil k nohám Inialis.Vypadalo to jakoby mu bylo vše líto a hned potom zase zmizel.Kleknul jsem si k Inialis a viděl, že má naraženou nohu.Poslal jsem jí tedy na ošetřovnu a zajistil, aby měla nejlepší péči. Den je náš. řekl jsem si v duchu a díval se na zapadající slunce. |
| |
| Sotva jsem si obvázal ruku a vytasil opět luk, rozletěla se brána a vyběhla na nás horda nepřátel. Všichni lukostřelci okamžitě reagovali a zastavily první vlnu. Bohužel ihned po ní se na nás začali valit další a další. Lidé začali platit svými životy a my museli pomalu ale jistě ustupovat. Bitva začínala být čím dál nepřehlednější, nepřátel bylo příliš. Tlačily nás až na náměstí, když v tu chvíly přiběhlo několik bojovníků s armádou která nám byla touženou záchranou. Když se naše síly obrátily, tak přilétl obrovský temný drak, ten samý kterého jsem viděl v lese. Napjal jsem luk a pečlivě namířil na drakovo oko. Jakmile jsem pustil tětivu šíp vyletěl obrovskou rychlostí do svého cíle. Drak si mě včas všimnul a zavřel oko což šíp odrazilo. „Co je to za stvůru když pouhým zavřením oka dokáže odvrátit jeden z mých nejlepších výstřelů!”pomyslel jsem si. Naštěstí se na náměstí nevešel, ale díky tomu zničil pár budov jejichž kameny dopadaly přímo na nás. Uhýbal jsem jednomu kamenu za druhým když jsem najednou uviděl jak na mě cosi letí. Byly to zvláštní temné bytosti z amuletu který držel muž uprostřed náměstí. Jen s čirým štěstím jsem mu uhnul, ale temná moc se nezastavila a zabíjela vojáky co se uhnout nestačily. Naštěstí Martin odrazil moc jeho amuletu. Dále už jsem pouze sledoval souboj dvou titánů. Když bylo po všem, přišel ke mě Martin a řekl mi ať se pokusím opravit bránu. Okamžitě jsem vyrazil a se mnou šlo dalších několik mužů mi pomoct. |
| |
 | Časy se mění "Hostinský! Koukej mi přinést pořádný korbel piva!.." hulákám přes celý hostinec.Venku se šíří strach a panika, a proto je hostinec jediné dobré místo a v tomhle zatraceném městě.Hostinský jde ke mně pomalým krokem a vypadá to, že se mě bojí. "Ty se mě bojíš?" zeptám se ho silným hlasem. "Ne kapitáne..." řekne opatrným hlasem a odbelhá se pryč.Položím si pivo na stůl a všimnu si, jak na mě civí nějaký Cipísek. "Nějaký problém?!" vyhrknu slova jeho směrem. "No to si piš, že mám problém! Co tady chlastáš, nemáš radši bojovat?! Venku se bojuje za osud impéria a ty tady sedíš jako buran!" řekne mi ostrým hlasem. "Buran?" řeknu klidným hlasem a vstanu ze židle.Ten zmetek je asi o hlavu větší než já a vypadá to, že si věří. Rána pěstí přistane jako kladivo na tváři mého protivníka a ihned ho pošle k zemi.Mumraj v hospodě utichne a všichni sleduji nenadálou bitku. ,,Prdlajs bitku." odplivnu si a odtáhnu toho mezka, kterému teď visí slina od huby, neboť padl do bezvědomí. Hodím ho pod stůl a přišlápnu si ho. Loknu si piva a rozhlédnu se kolem.Několik zvědavců chce slyšet můj příběh o tom, jak jsem se stal kapitánem císařského legionu. ,,No, silně bych vám doporučoval, abyste moje schopnosti nespochybňovali, nebo dopadnete jako tenhle buran." řeknu všem okolo, loknu si znovu piva a vypiju až do dna. ,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím snad dobře!" ." poručím si další pivo a dám se do vyprávění. "Co by jste tak čekali když se vrátíte po osmi letech domů? Já vám to řeknu-zhola nic.Vaše sestra se provdá za bůhví jakýho burana, kterej si říká hrabě Anvilský. Vaši rodiče jsou staří tak, že vás ani nepoznávají a když se objevíte tady, tak na vás hodí kapitánskou zbroj. Od tý doby jsem tady..." chtěl jsem pokračovat, ale najednou do hostince vstoupí voják a jde mým směrem.Přede mnou se postaví do pozoru a řekne: "Kapitáne posílá mě sám císař.Máte se okamžitě dostavit k radě starších...Budete velitel palácové gardy..." řekne a čeká moji odpověd´.Chvíli na něj koukám jakoby jsem měl o kolečko navíc a když se vzpamatuji řeknu: "Cože?..To si děláte srandu?..." řeknu vojákovi a ten se na mě drsným pohledem podívá. "Ne pane! Okamžitě se dostavte k paláci, a bude-li třeba klidně vás tam dotáhneme!" jakmile dořekne svoje slova, tak se za ním objeví pět vojáků legionu.Chvíli na ně koukám a nakonec řeknu: "Nasad´ si sukni když se chováš jako moje matka!" odpovím mu a vydám se do paláce... |
| |
| --- Rána před bitvou byla vždy plná úzkostí, nervozit a falešných nadějí, že ještě tentýž den navečer povečeříme se svými přáteli. Bitva je pro mě něco tak zvláštního. Nikdy jsem ji pořádně nepochopila. Mám jen jedno pravidlo - zabij a nebuď zabita. Naprosto nejlepší mystická ideologie. A opravdu, ráno před bitvou o Berien - Dorr bylo vskutku zvláštní. Měla jsem po dlouhé době zlou předtuchu. Nebyl ale čas na přemýšlení. Připravit se na boj bylo mnohem důležitější. S brněním jsem si nedělala těžkou hlavu. Beztak unesu jen kožené a zbraně nepřátel jím projedou jak máslem. Proto jsem si nechala na sobě, to co většinou nosím. Nedávno mě ale zaujal nový typ zbraně. Vojáci mu říkají saxonský nůž, též nazývaný i nůž hraničářů. Nůž je ale slabé slovo. Spíš to bylo něco na způsob krátkého meče. Jílec dobře padnul do ruky a váha zbraně byla přímo ideální. Stačilo v bitvě jen mávat rukou, ostří se už postaralo o zbytek. Pořídila jsem si dva, koneckonců, mé schopnosti se dají i tak zvládnout s plnýma rukama. A pořád lepší než se ohánět mečem těžkým jako trollí mládě. *** Mladý a urostlý seržant se v bitevní vřavě snaží dát do kupy svůj rozuteklý pluk, ale nějak se mu to nedaří. Jelikož jsou útoky skřetů docela tvrdé a břinkot oceli ohlušitelný, nejsou rozkazy pořádně slyšet. Seržant se narodil jednomu farmáři, který se zamiloval do potulné kejklířky. Odmala byl seržant vychováván pro zemědělství, ale toužil se stát rytířem. Pověděl o tom otci, ale ten to zamítl a tak seržant počkal do svých patnácti let a pak utekl z domova do nejbližšího města. Tam si ale k velké smůle nenašel lepší živobytí než kradení a loupení. Samozřejmě, že ho chytili, ale tamní lord se nad ním slitoval a zařadil ho do výcviku. Sice ne na rytíře, ale na obyčejného vojína. Jenže seržant měl navíc. Bojoval jako lev, hnán svým dětským snem. Možná by se mu ten sen splnil nebýt tohoto dne. Jak seržant utíkal po bojišti a dával dohromady pluk, jedno vržené zbloudilé kopí se mu zabodlo mezi lopatky a paměťová linie mezi seržantovou a mou myslí byla přerušena. Srdce mu přestalo tlouct. Padl. Nejen on, ale i další jiní vojáci v této bitvě přicházejí o život, o své sny, o své životní snahy a zážitky...o své vzpomínky. Od doby, co jsem se setkala s Awenis, svojí ztracenou mystickou sestrou, si začínám pomalu odsvojovat své mystické schopnosti. Už mě nudí být neporazitelná, nesnesu pohled na ty, co celý život dřeli, aby si své sny splnili, i třeba neúspěšně. Co jsem udělala já? Moje duše putuje staletími a pokaždé, když se narodím, do mě vstoupí. Všechno zadarmo. Nehnula jsem pořádně ani prstem. Teď mi konečně dochází pravá podstata lidského života. Kdysi jsem cizí vzpomínky ignorovala, ale dnes ne. Zabila jsem už spousty démonů a zplozenců pekel, ale bohužel i docela hodně lidí. Pravda, útočili na mě a bránit jsem se musela. Byli to ale obyčejní vojáci, plnící rozkazy. Kdyby to neudělali, skončili by na popravišti. Právě proto hledám řešení. Nechci se už tolik lišit od ostatních. Jenže osud se ke mě vždy obracel zády. Ale dneska se zachoval jinak...stalo se to takhle. Poté, co jsem viděla padnout seržanta, jsem si ze své cesty odstranila skřety a vrhla se dál. Saxona v pravé ruce jsem vrazila skřetovi v potrhaném koženém brnění do břicha, než vůbec stačil zvednout kopí na obranu. V tu chvíli jsem ale pocítila ostrou bolest na zádech a upadla jsem na zem. Rychle se otočila a zkřížením dvou nožů do sebe jsem vykryla prudký ,,střešní" výpad skřetího pohlavára. Jeho divoký ryk by ubral odvahu i tomu nejstatečnějšímu bojovníkovi a ani já jsem se netvářila zrovna hrdinně. Nicméně přesně mířený kopanec do rozkroku přeměnil divoký ryk v bolestné kňučení, které přerostlo ve velmi ostré kletby a ještě větší zuřivost. Aspoň jsem dosáhla toho, že se skkřetí pohlavár pohyboval trošku....divně. S takovou chuzí proti mě nemohl obstát, zvlášť když si volno rukou držel nakopnuté místo. Ukončila jsem jeho trápení. Při rozkoši, jakou jsem zažívala, když jsem mu vrážela saxona do srde, měl ale najednou popadla za ústa a nos číši ruka, navlečená do kožené rukavice. Cítila jsem z toho vykouřený tabák, pot a hnilobu. Leknutím jsem se nemohla soustředit na mystický úder a marně se snažila vymanit ze skřetova sevření. Pak náhle sevření polevilo a já citila, jak i po zátylku stéká teplá černá krev. Otočila jsem se a spatřila bojovníka. Chvíli jsem si myslela, že je to Swen, což byla první předtucha. Vždycky měl ve zvyku někoho dostávat z problémů, jak nám vyprávěl. Skutečnost byla jiná. Bojovník přede mnou nevypadal jako voják Legionu, ani jako voják nepřítele. Jeho hlava a obličej se skrývala za kápí, ústa za modrým šátkem. Jen jeho oči byli vidět. Někoho mi ten chlápek připomínal. Nebyl ale čas se tím zabývat. Lehce jsem kývla na znamení díků a bojovník mrkl. Zvláštní vyjádření pojmu ,,Není zač." pomyslím si a dám se znovu do bitvy. Den se táhl, občas jsme se stáhli, občas přešli do protiútoku. Nejzajímavější část dne nastala navečer. Protiútok, kterého se učástnili i mí přátelé, vedl na náměstí, kde nastala asi ta nejkrvavější bitva. Proudy krve stříkali všude kolem, kamkoliv jsem šla. V jeden moment jsem se musela zastavit, aby se zorientovala. Jako kdybych se ocitla v krevním jezeře. Krev, krev, nic než krev. Ještěže nejsem uplná upírka, asi by mi v tuto chvíli hráblo. Otřela jsem si obličej rukávem a pohlédla před sebe. Z krve mi možná nehráblo, ale z toho pohledu, který se mi naskytl, málem ano. Rychlostí opilého řezníka se na mě řítil obrovský troll, připravený mě rozdrtit. A tím se v mém životě odstartovala další vlna neskutečných a překvapivých událostí. Uhnula jsem ráně a skočila na jeden doposud nepoškozený vůz. Připadal mi jako ideální pro bojové manévrování. Troll ztratil orientaci a chvíli se zmateně rozhlížel. I já se divila, jak sem mu rychle zmizela ze zorného pole. Jen co mě uzřel, napřáhl se a já byla připravena. Koutkem oka jsem zahlédla ohnivou výheň, pak se se mnou okolí zatočila a já přistála tvrdě na zemi. To je tak vše, co si pamatuji, pak mě pohltila tma. |
| |
| Za celou noc jsem nezamhouřil oči protože jsem nemohl usnout. Asi hodinu před rozbřeskem jsem vyšel ven a sledoval spící vojska a světla na pobořené první linii hradeb Berien-Dorru. "Tento boj jsem už prohrál! Nač ještě meškat zde a uzřít svůj úplný konec?!" myslel jsem si roztrpčeně. Ale potom jsem si vzpomněl na Loriamon. Ona to také nevzdala a do poslední chvíle se snažila bojovat a chránit mě. Nemůžu její odkaz pošpinit vlastním selháním. Musím čestně bojovat až do konce. I když to zřejmě přinese mojí smrt. Ale zemřu jako hrdina. Hrdinaco se postavil proti dobru i zlu. Co bojoval sám proti všem. Co hrdinsky padl aby zachránil svou vlstní duši z pekel." Ponmalu jsem vstal a šel do svého stanu. Oblékl jsem si své černé brnění a vzal do ruky svůj černý meč se stříbrným kováním. Pohlédl jsem na zbytky svého amuletu a pohybem ruky jsem ho proměnil v prach. Připomínal mi všechny ty nevinné které jsem zabil nebo zmrzačil s pomocí svých přízraků. Vyšel jsem pomalu ven a pomalu začalo vycházet slunce. Na druhé straně se začaly otevírat opravené brány a rudé čtverce vojáků Legionu začaly postupovat k nám. Spěšně jsem dal znamení trubačům a ti zahájily útok. Já jsem běžel deset metrů před naší hlavní linií a v očích jsem měl klid a mír. Vpadnul jsem do sevřené formace jako bledk a začal jsem kolem sebe sekat mečem. Než dorazily moje jednotky, pobil jsem spoustu nepřátel. Na chvíli jsem se pdíval na hradbu a stál tam Martin Septim a hleděl na mne. V jeho očích jsem četl nepochopení, žal a bolest, že to takhle dopadlo. Vtom se ke mě přitočil jeden z vojáků Legionu a zasekl mi meč do boku. Zařval jsem a zuřivě mu uťal hlavu. Ale stále další a další meče nacházely cíl v mém těle, až jsem klesnul na bahnitou zem promísenou s krví. Pomalu se mi mlžil zrak a zvuky bitvy jsem vnímal z veliké dálky. Někdo se chopil mého těla a odnášel mě směrem k městu, ale to jsem již nevnímal. Moje síly byly vyčerpány a pomalu sjem cítil jak se mi zastavuje srdce. "Je konec...sbohem Martine! Buď silný a odvážný, příteli! A odpusť..." odeslal jsem silou mysli Martinovi tato slova do jeho mysli. Ragon-Isil tiše skonal uprostřed bitevního pole s vědomím, že jeho čest byla zachráněna. Je to však konec jeho života? Není, ale potřebuje pomoc všech přátel a pomoc z podzemní říše aby se mohl vrátit zpět. Smutek však zavládl mezi jeho druhy... |
| |
| Když míjely jednotlivé útoky, protiútoky a ústupy, byla jsem rozechvělá a nejraději bych utekla zpátky na svou mýtinu, do své jeskyně, kde jsem žila poměrně spokojený život, než se objevil Ragon. Ale ta samota, která mě obklopovala byla děsivá. Několik desetiletí jsem byla úplně opuštěná. Připadlo mi šílené, že bojuji na té dobré straně, ale ten, koho miluji je na straně druhé. Přímo proti němu jsem však jetšě nestanula. Jen jsem viděla jeho hrozného posmrtného draka Thoronara, který v našich řadách rozpoutával děs a paniku. Ta temná postava na něm byl s největší pravděpodobností Ragon, ale do obličeje mu vidět nebylo. Kyž prolomily bránu, byla jsem se svou setrou povolána na hradby nad bránou, abychom svými kouzlky zamezily postup temných jednotek. Ale bylo jich tolik, že do sebe doslova naši magii vpíjely. Po jejich ústupu jsem rychle obešla vnitřní hradby a s úlevou jsem zjistila, že do vnitřního města se nedostal nikdo. Na ošetřovně jsem krátce navštívila Inialis, ale byla tak vyčerpaná ztrátou krve, že spala už dlouhé hodiny. Potom naši trubači zatroubily k útoku a já jsem zaujala postavení s mojí sestrou Naeriou a s vysokým půlelfem Tanisem ve druhé formaci. První formace měla za úkol probít se do středu nepřátelkého uskupení, rozptýlit je...a zahynout. Byli to ostřílení, vysocí, zjizvení válečníci a mluvily jen zřídka. Když naše řad vyrazily proti sobě, zahlédla jsem daleko před svou první řadou Ragona, jak běží s obnaženým mečem proti naší nepropustné formaci. Oči se mi zalily slzami, jak jsem viděla jeho marné počínání. Když dospěl k našim řadám, divoce si strhnul přilbu i pancíř a stanul před námi jen v temném plášti. Jeho dlouhé vlasy divoce vlály v ranním větru a jeho meč začal pít první krev. Snažila jsem se k němu dostat, ale bylo kolem něj moc válečníků. Když se první meč zabodl do elfova boku, prudce jsem máchla rukou a odmrštila několik svých vlastních válečníků pryč abych měla volnou cestu. Ale přišla jsem moc pozdě. Ragon tu ležel v bahně smíseném s krví a byl obklopen mrtvolami vojáků, které již stihl pobít. Vzala jsem ho rychle za ruku a naposledy pohlédla do očí, které jsem porpvé spatřila na mýtině a které mě úplně očarovaly. "Ragone! Ne! Nevzdávej to! Ještě ne! Můžeš s tím bojovat..." řekla jsem zoufale, ale Ragon jenom natáhl zkrvavenou ruku a pohladil mne po tváři. "Odpusť, lásko...." zachroptěl a z úst se mu vyvalil proud krve. Jeho ruka klesla a oči se mu zakalily. "Už dávno jsem ti odpustila. Neopouštěj mě. Ne teď, když nosím tvého syna..." řekla jsem zoufale, ale již jsem nedokázala zabránit tomu, aby jeho srdce přestalo bít. Vzala jsem jeho tělo a pomocí magie jsem ho nesla směrem k Berien-Dorru. Neušla jsem ani pár kroků, a už tu byli nepřátelé. Všechny purpurové postavy se někam vytratily a byli tu jen temné stvůry. Všechna bolest a hněv se ve mě vzedmuly a já jsem uvolnila svou magii z jejích vymezených hranic. Celá jsem se rozzářila a obrovská tlaková vlna udeřila do mého okolí. Najednou bylo kolem mne volno. Rychle jsem myslí zjistila, zda jsem nezranila nikoho z vlastních, ale nebylo tomu tak. Vtom se ke mě přitočila Naeria, s rozšířenými zorničkami a zostřenými špičáky, jako vždy, když cítí krev a podívala se mi do očí. "Jdi a postarej se o tělo. Dnes je vítězství naše!" a opět se vnořila do temného přítmí bitvy. Byla jsem trochu překvapená, protože od své mladší temperamentní sestřičky bych čekala spíš, že mě hodí proti té nejtlustší zdi, jakou by našla. Ale rychle jsem přikývla a donesla mrtvého Ragona do svého pokoje. Každou chvílí jsem si namlouvala, že vstane a všechno bude jak dřív, ale jeho tělo chladlo. Položila jsem si ruku na břicho, kde zrál zárodek našeho syna. "Vrať se, Ragone! Kdo ho bude učit jezdit na koni nebo bojovat s mečem? Kdo sním stane poprvé v bitvě po jeho boku? Kdo jednou bude přihlížet jak se vrací domů z výprav po zemi? Odešel jsi moc brzy, lásko!" řekla jsem nešťastně. Ten den bylo zrůdné vojsko poraženo a jen ztěží se stáhli zpět. Vyšla jsem na hradby a v dáli sledovala temný tábor zrůd. Najednou jsem zachytila jakési zvuky a pachy, které jsem znala velmi dobře. Martin Septim přišel ke mě a opřel se o cimbuří. Chvíli jsme mlčely. Byla jsem mu vděčná, že nemluvil o Ragonovi. Vtom jsem věděla, co se děje v tom táboře v dálce. Jasně jsem cítila vibrace půdy, která naříkala pod údery mnoha nohou. prudce jsem se otočila k Martinovi a řekla: "Bájný úsvit je tady!!!"... |
| |
| Konec přichází Celou noc jsem skoro nezamhouřil oko.Zápach nepřátelských hord je opravdu děsivý.K ránu jsem se byl podívat za Inialis, jestli se jí vede dobře.Spala neklidným spánkem a vypadalo to, že se jí zdají ošklivé sny.Stál jsem nad ní se zahaleným obličejem a doufal, že se nevzbudí. "Promiň Inialis, nemůžeme spolu být...doufám, že jednoho dne najdeš muže, kterého si zasloužíš.Neměl jsem se ti plést do života..." říkal jsem si v duchu.Po pár okamžicích ke mně přišel voják Legionu a šeptem mi řekl, že se u nepřítele něco děje.Rychle jsem vstal za židle a šel směrem k hradbám.Vojáci se chystali na konečný protiútok, kde v čele stála Naeria,Awenis a Tanis.Stál jsem na hradbách a viděl, jak naše jednotky postupují vpřed, Naeria a Awenis ničili vše co se pokusilo na ně zaútočit a Tanis drtil každého nepřítele, kterého viděl.Náhle jsem zahlédl Alisena, jak bez brnění postupuje osaměle na vojáky Legionu.Oháněl se svým velkým mečem a zabíjel vše co mu přišlo pod ostří meče.Ale únava si vybrala svojí daň, vojáků bylo hodně a nakonec Alisena několikrát zasáhli do těla.Když padl temný Alisen na zem, uslyšel jsem ve své hlavě starý známý hlas.Alisen se se mnou rozloučil, ale někde uvnitř jsem věděl, že to není konec.Nicméně se mi trochu zatočila hlava a když jsem se zase podíval na pláň uviděl jsem jak Alisena nese Awenis se slzami v očích.Sešel jsem k bráně kde se lidé scházeli a proklínali ženu, která nese do města největší hrozbu.Ale nepřátelské hordy se rozpadly, když padl Alisen nebyl tady jiný velitel.Vojákům jsem řekl, aby začali opravovat město a at´ se věnují zraněným.Pomalu jsem se vracel do chrámu Vládce Oblak, abych si alespoň trochu odpočinul.Když jsem se opláchl a vyčistil zbroj od vší té krve, pustil jsem se do překladu poslední ingredience, která nám pomůže zabít Mankara Camorana.Asi po hodině ke mně přišel Balldur, aby mi pomohl s překladem, přece jenom je to služebník boží a kněz.Oba jsme byli po kolena ve svitcích a pak mi to konečně došlo.Tou věcí co potřebujeme je velký Sigilský kámen, ale ten se podle pověsti nachází někde v říši mrtvých, takže pouze Nekromant ho může odtamtud přinést nebo duše propuštěná na svobodu.Balldur chvíli mlčel a potom řekl:"Pane, já znám jednoho Nekromanta...Jednou jsem s ním a jedním vlkodlakem vlastně elfem bojoval.Lidé říkají, že ten elf Rifat-an myslím, že se jmenoval je tady ve městě." řekl mi. "Výborně Balldure, tak se po něm podívej.Zeptej se každého, kdo by mohl něco vědět.Jestli je tady ve městě a zná toho Nekromanta, tak ho sem přived´." řekl jsem mu a naznačil, aby už šel.Oblékl jsem si zbroj a vracel jsem se zpět k hradbám.Hlavou se mi honily myšlenky: "Jak to, že tu nebyl Mankar ani Mehrues Dagon?Proč zaútočili v takovém malém počtu? Proč to tu Mehrues Dagon nezničí jako v Imperial City?......Charneffel! To je ono! Proto sem nemůže...Dračí ohně! Musím zapálit dračí ohně! Jakmile to udělám Mehrues bude vržen zpět do své zpustošelé říše...." takhle to pokračovalo než jsem došel k hradbám.Na hradbách jsem zahlédl Awenis, jak se dívá do dálky.Pomalu jsem přišel k ní a opřel se o cimbuří.Než jsem ale stačil cokoliv říct Awenis najednou vykřikla: "Bájný úsvit je tady!!!"... dost mě vystrašila a hned jsem seběhl schody a běžel k bráně. "Kapitáne jak jsme na to s opravami?" řekl jsem důrazně kapitánovi. "No pane, víte ted´ tu prošlo hodně vesničanů i nějaký mág a...." úplně mě zamrazilo v zádech když dořekl svoje slova. "Cože?! Mág a tobě to nebylo divné?! Idiote!......Vyhlas okamžitě poplach! Za žádných okolností se nesmí dostat do dračího údolí! Je ti to jasné?!" řval jsem na vojáka. "To bude Mankar Camoran....jestli se dostane nepozorovaně do dračího údolí a zabije Charneffela...tak je po nás...at´ nás Akatosh ochraňuje..." říkal jsem si v duchu.Probíhal jsem městem a hledal Balldura, jestli tady je Mankar a my nemáme zbraň jak ho porazit...radši nemyslet. |
| |
| Od té doby, co začaly první útoky na město, jsem byl jako stín a hledal jsem, jak bych mohl pomoct s obranou. Nikdo si mě nevšiml, protože vlkodlačí schopnosti mi dodávali velmi cennou pomoc. Pohyboval jsem se velmi rychle a skoro neslyšně, takže lidé v mé blízkosti slyšely jen jakýsi ševel, který marně přisuzovali větru. Do hlavní bitvy jsem se zapojit nemohl, protože bych bojoval proti oběma stranám. Nikde jsem totiž nebyl vítán a s vojáky Legionu jsem měl velmi nemilé zkušenosti. Svůj boj jsem vedl v převážně v noci. Mými obětmi byli zrůdy, které se příliš vzdálily od bitevní vřavy, hledajíce odpočinek nbeo které chtěli prostě jen dezertovat. Útok byl většinou tak rychlým že zemřeli bez jediného stenu aniž by spatřily mou tvář. Na místě zůstala pouze jejich těla rozervaná mými drápy a roztrhaná mými tesáky. Zabíjel jsem i hlídky, které se příliš odklonily od svého místa u okraje tábora a zašli příliš daleko do temnoty. Doufal jsem, že aspoň tímto mohu být prospěšný. To ráno, co jsem se probudil, jsem ve vzduchu cítil podivný chlad, jaký s sebou přináší jenom nebezpečí. Vyšel jsem ven a šel se podívat na hradby. Ty byli normálním lidem nepřístupné a jen vojáci směli vejít na cimbuří, ale já jsem tam proklouzl tak nepozorovaně, že si mne ani nepovšimly. Opřel jsem se o zeď a hleděl z výšky na bitevní pole přede mnou. Viděl sem jen rozbahněnou planinu kde dosud stály kaluže lidské krve promíšené s temnou krví oblud. Mnoho vojáků Legionu našlo zde svou smrt. Počet vojáků dosahoval před bitvou bezmála 500 tisíc, ale více než 150 tisíc jich padlo v boji nepočítaje zraněné. Městem se však začaly šířit historky a fámy o příchodu děsivých vrahů Mankara Camorana - Bájného úsvitu. Sebraly se prý z celé země a jejich počet přesahuje milion. Navíc nebojují pouze zbraněmi, ale také temnou magií. Takže nejen že nad námi mají početní převahu téměř tři na jednoho, ale jejich magie zabije mnoho vojáků, ještě než o sebe zařinčí meče a štíty se s ohlušujícím praskotem do sebe zaklesnou. Vtom se uslyšel lehké kroky a stačil mi jeden pohled. Můj nepřítel paladin mne našel! Postavil se na deset kroků ode mne a chvíli byl zticha a jen mne pronásledoval jeho pohled zpod kápě. "Věděl jsem že tě tu najdu." řekl hlasem ve kterém jsem nenašel ani známku nepřátelství. "Proč jsi přišel, sluho Dobra?!" zeptal jsem se ho s neskrývaným opovržením. "Mám pro tebe nabídku. Potřebujeme tvou pomoc a je jen na tobě, jestli necháš svou nečiností padnout Berien -Dorr a zaviníš smrt mnoha tisíců lidí po celé říši, nebo se mnou uzavřeš spojenctví." řekl tázavě. "Je to snad další lest, kterou používá aby mě zničil? Nebo mluví pravdu?" ptal jsem se sám sebe. Čekal jsem, co mi poví dále.... |
| |
| Nepřítel mého nepřítele je můj přítel Když jsem prověřil všechny svoje kontakty ve městě, tak jsem konečně dostal typ, kde by mohl být Rifat-an.Nakonec jsem ho našel na hradbách, jak hledí do dáli.Když jsem na sebe upozornil všiml jsem si jak nedočkavě čeká co mu povím.Nejdříve jsem si ale opatrně dal plášt´ za sebe, abych byl připraven k boji.Byli jsme od sebe nejméně deset kroků, ale i tak jsme byli připravení si vyrvat srdce. "Chci jednoduchou věc po tobě...řekni mi kde je ten Nekromant s který tě měl na povel..." ale jakmile jsem dořekl svá slova všiml jsem si jak se jeho smysly zostřili.Pomalu si mě začal obkružovat a díval se na mne jako na kus masa. "Ne počkej! Nechci ho zabít...přiznávám, že bych to nejradši udělal, ale ted´ jsou mé priority jiné.." řekl jsem mu a on se zastavil. "Co tedy od něj chceš?!" zeptá se mě ostrým hlasem. "Potřebujeme velký Sigilský kámen....ten kámen je podle legend v říši mrtvých a jedině duše propuštěná na svobodu nebo Nekromant ho od tamtud může přinést..." řekl jsem mu klidným hlasem a nepřestával ho sledovat.Rifat-an se zastavil a naznačil, že nezaútočí.Chvíli mlčel a potom řekl: "Dobrá tedy, ale jestli je to podvod, tak tě rozmáčknu jako červa..." řekl mi a já se pod maskou pousmál. "To dost pochybuji...ale budiš" řekl jsem si v duchu a odpověděl jsem mu: "Dobrá tedy jak ho naj..." než jsem mohl něco dořeknout přiběhl ke mně Martin Septim a jeho stráže měli co dělat, aby mu stačili. "Balldure jak si na tom? Už si ho našel?" zeptal se mě, ale Rifat se na budoucího císaře díval jakoby to byl jeho životní nepřítel.Naznačil jsem, že ta osoba za ním je on a když ho uviděl, tak se na něj tak podíval jakoby ho odněkud znal. "Tak to ty jsi Rifat...pomůžeš nám?" Rifat se na něj jenom se zlostí pohlédl a plivl mu do tváře.Stráže okamžitě vytasily zbraně a chystali se na útok.Ale když to vypadalo, že se pobijí navzájem vložil se do toho Martin Septim. "Ne! Nechte ho!...dobře pochopil jsem...." řekl najednou a vytáhl svůj meč.Rifat si myslel, že ho chce zabít a připravoval se na boj.Jenže Martin Septim si před ním klekl a požádal ho o odpuštění.Rifat tam stál s otevřenou pusou, protože tohle nečekal.Když se vzpamatoval, vytáhl z kapsy amulet a řekl nějaká slova.Chvíli se nedělo nic... |
| |
 | ,,Bestie zatracený," povzdechnu si v duchu a pohlédnu na svou zraněnou paži. V těchto končinách se pohybuji už dlouho, ale vzrůstající konflikty mezi dobrem a zlem mi jsou lhostejné. Koneckonců, zastupuji post neutrálního poutníka a bojovníka, tudíž se o tyhle věci nestarám. Samozřejmě ale nemůžu ignorovat to, když se mě nějaký přechytralý skřet snaží rozpulit od hlavy až ke...však si už ten zbytek domyslíte. Další příležitost, nebo spíš nepovinná povinnost nastává tehdy, kdy vidím hrůzy pacháné zlem na nevinných lidech. Proto dělám co mohu. Nikdy bych si ale nepomyslel, že mě mé kroky s pomocí náhody zavedou do Berien - Dorru. A dostal jsem se tam úplnou náhodou. Jak jsem už řekl, bloudím Drotlandii semtam, jdouc za svým úkolem, o kterém se dozvíte později. Dva dny před mým příchodem do Dorru jsem zavítal do malé a špinavé, leč útulné vesničky, jak jsem se později přesvědčil. Hostinec mě mile překvapil. Příjemný hostinský mi nalil vynikající víno, tvrdil, že za něj dal pořádnou sumu, aby ho mohl odkoupit od toho nejlepšího sklípku v zemi. V tom si i pohybovala cena, ale peníze mi starosti nedělají. Z předchozího dobrodružství jsem si odnesl víc než dostatek. Při servírování kozího sýru jsem mírně, zato nenápadně ohrnul nos. Sýry mi nikdy moc nechutnaly, spíše si dám pořádný kus hovězího nebo čerstvou zeleninu. V jídle jsem vybíravý. Nuže, při jídle se se mnou dal hostinský do řeči. Pověděl o událostech, co se stali v okolí, ale i různé drby, které zaslechl od svých hostů. Já mu na oplátku pověděl, kdo jsem a co dělám. Abych pravdu řekl, nejsem typ dobrodruha, co má ksicht stáhnutý do tajemného úšklebku a má neustále vážnou tvář. Ne, takový já nejsem. Jsem typ dobrodruha, co bloudí světem a hledá různé artefakty. Ty pak donese do chrámu, kde byl od pěti let cvičen a připravován na budoucnost. V onom chrámu právě parta starých mudrlantů vyplácí peníze za nalezené artefakty a dává za úkol najít další a další. Říkáme si tenglinithé. Už odmala se učíme různým dovednostem. Asi je vám jasné, že všechny zajímavé artefakty nebývají položené uprostřed mýtiny, ale většinou na místech, kam by nevkročil ani ten nejstatečnější dobrodruh. My jsme zvláštní případy. Proto jsme naučení trpělivosti a smyslu pro orientaci. Vyhledáváme různé objekty, které by nám pomohli překonat určité překážky. Samozřejmě někdy nemáme svůj den a něco prostě naše natrénované schopnosti potlačí. To je asi důvod, že nám naši pyroforové vyrábějí pomocné předměty. Já měl ale doposud na svých vypravách štěstí a vždy se něco našlo. Boj je pro nás taky důležitý. Zřídkakdy najdeme artefakt v obrovském chrámu, většinou navštěvujeme hrobky. Obyčejní lidé nám křivdí, že hrobky vykrádáme a my to nějak nepopíráme. Cenné a mocné artefakty jsou mrtvím k ničemu, ale občas se na scéně objeví hlídač hrobky. Ve stísněném prostoru se bojuje hodně těžce, takže mrštnost je hodně důležitá, ale není to jediná důležitá vlastnost. Bojovat v šeru nebo i ve tmě, i na to jsme trénování. Zbrojní arzenál máme pestrý, nejhojněji používaný je ale náš meč. Je hodně dlouhý a přitom lehký, měří něco přes stopadesát coulů a váhu ani nevím. Mohl bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho, ale shrnu to raději rychle. Tenglinith umí to, co by většina profesionálních hledačů pokladů potřebovala. Důvtip, logické myšlení, orientaci, trpělivost a tak dále a tak dále. Možná si myslíte, ža takový život může být fajn, ale opravdu si to jen můžete myslet. Samotný výcvik byl pro nás pro všechny hodně trvrdý a nejhorší okamžik nastal v době závěrečných zkoušek. Můj ročník měl padesát účňů a při vyvrcholení našeho výcviku jsme byli všichni poslání na několik tajných míst. První artefakty přinesly radost těm, co je našli a vrátili se v pořádku do chrámu. Bohužel, z padesáti nás zbylo jen třicet. Jedna chyba a je konec. Musím říct, že i já měl několikrát namále, ale vylízal jsem z toho. Když jsem dovyprávěl hostinskému svůj příběh, zamyslel se a pověděl mi něco dalšího, něco, co chvíli před cizincema tají. Je to i starosta této vesnice a dělají mu starosti ty temné hordy, co se v poslední době objevují až moc blízko vesnici. Sám má třináctiletou dceru a chtěl ji dostat do bezpečí Berien - Dorru. Požádal mě, jestli bych ji nedoprovodil. Nic jsem proti tomu nenamítal, i já sám jsem byl nucen uznat, že mi pobyt ve městě udělá dobře. Užiju si veselé společnosti lidí, především žen a vyspím se v teplé posteli. O dva dny později byla dcera starosty v bezpečí v Dorru, kde jsem ji předal jejímu strýci a šel si za svým. Jak nemilé překvapení bylo, když se město ocitlo v obležení a vypukla bitva, vůbec moje první bitva v mém životě. Nebylo to tak zlé, ovšem při pohledu na temné hordy z těch nejhorších nočních můr jsem měl docela nahnáno. Co si pamatuji, zachránil jsem krk jedné ženě, nebo spíše dívce? Její tvář jsem viděl jen na chvilku a neměl jsem zrovna čas odhadovat, kolik jí je let. No a při potyčce se skřetím vojínem jsem na chvíli, ale fakt na zlomek vteřiny, sevřel meč moc křečovitě, načež následně stisk povolil až moc a skřetův protiúder mi jej vyrazil z ruky. Nebýt toho, že jsem zakopl o mrtvolu, byl bych teď o pár coulů menší a nejspíš taky koženější...každopádně mi štěstí nevydrželo moc dlouho. Jen co jsem popadl meč zpět do ruky, ucítil jsem v paži ostrou bolest. Teda, zprvu jsem ji nevnímal, ale pak se mi zatemnilo před očima a zatočila se mi hlava. Nesměl bych si ale říkat tenglinith, kdybych neměl po ruce, aspoň po té nezraněné, řešení. Tasil jsem dýku a vrazil jsem ji skřetovi do stehna. To strašidelně bolestné vytí si budu pamatovat dlouho, ale ryk zuřivosti ve mě probudil více emocí. Skřet vyňal meč z mého ramene a prudce se jím ohnal. Vážně mě nebavilo neustále před tím mečem uhýbat a tak jsem na skřeta skočil a povalil ho zem. Jeho meč z břinkotem dopadl na dlažbu náměstí. Skřet a já jsme se pustili do souboje na život a na smrt, a co hůř, beze zbraní. Vyhrál jsem já, skřeta jsem uškrtil, ale jednou rukou to rozhodně nebylo hned. Navíc i mě skřet sevřel hrdlo do rukou, takže nastal závod v časem. Přivodil jsem si větší bolest, když jsem se začal bránit i zraněnou pravačkou. Po boji jsem vstal a popadl svůj meč a ze skřetího masa dýku. Bitva krátce nato skončila, spíše si ale, jak tvrdili vojáci Legionu, si daly obě strany dočasnou pauzu. Zítřek rozhodne. U rozdělaného ohně jsem si ránu ošetřil, naštěstí nebyla moc hluboká a čepel nezlomila kost. Nicméně se mi s rukou nehýbalo moc dobře a já v tu chvíli zalitoval, že jsem se nenaučil bojovat i levou. Po nabroušení meče a skromné večeři jsem ulehl a snažil se zahnat všudypřítomný nářek pozůstalých a raněných myšlenkou na ženu či dívku, kterou jsem dneska zachránil... |
| |
| Probudí mě palčivá bolest ve zraněné ruce. Procitnu do mdlého ranního světla a nervózně syknu, když si opatrně dotknu obvazu. Čekal jsem, že ta rána bude chvíli bolet, ale až takhle, to jsem opravdu nečekal. Proto jsem si zranění převázal a vstal. Během noci se asi nic zvláštního nestalo a doposud byl klid i teď. Jen vzduchem se nesl hnilobný pach rozkládajích se mrtvol, který básníci nazývají pach smrti. Z ohně zbyla kupka žhnoucích uhlíků a abych si napumpoval krev do těla, chvíli jsem si třel ramena ( na pravé jsem si dával pozor ), pak sbalil své věci a začal spřádat plány na to, jak z tohoto města smutku odejít. Mé myšlenky jsou ale přerušeny děsivým pohledem na doposud neuklizené padlé vojáky a nepřátelské skřety. ,,Válka. O něčem tak odporném jsem slýchával jen z vyprávění vojenských veteránů, co občas zavítali k nám do chrámu. Ale nikdy bych si nepomyslel, že něco, co se mi zdálo tak vzdálené, mě vezme přámo do své náruče." Překročím mrtvolu, kterou už asi nikdo nikdy nerozpozná, neboť kusy masa z ní volně visí, jak byl ( asi ) ten muž mnohokrát pobodán a rozsekán. ,,Je to hnusnej rozdíl. Zabíjel jsem démony, zabíjel jsem skřety, nebál jsem se ani duchů, ale vždy to byli krátké boje a některé i docela zábavné. Ovšem stát proti takové přesile. Má vůbec nějakou cenu se hlásit k neutralitě?" Do cesty mi vstoupí voják a poklesne v kolenou. Zachytí se mě jednou rukou za vestu, ale jenom jednou. Neměl to štěstí a o tu svou přišel. Zamumlá několik slov a mě to stačí na to, abych se dozvěděl, že tomu vojákovi z toho všeho hráblo. Odstrčím ho, až spadne na zem a pokračuji dál. Blázen za mnou si mě pak ani nevšimne, místo toho slyším zvuk tlumeného dávení a chrčení. ,, Jako malý jsem sledoval rytíře v nablýskaných zbrojích, co seděli na obrovských válečných ořích. Byl to sen každého kluka v mé vesnici se něčím takovým stát. Teď vidím, že neexistuje žádné hrdinství. Poražení jsou mrtví a vítězové jsou lidé potřísněný krví svých nepřátel a nebo tou svojí. Nemají žádnou vzpomínku na něco hrdinského, pouze jen na neskutečnej masakr. Jak se pak dá vůbec na místě, kde vyhaslo tolik životů, žít?" Mraky na obloze vykazují, že dneska asi nebude svítit slunce. Počasí bude ponuré. Všimnu si, že na hradbách je nějaké podzvižení a ocitnu se uprostřed více vzbuzeného davu vojáků. Nemají moc zranění, jen pár oděrků či slabších sečných ran. ,,Je to teprve třetí rok, co jsem dokončil svůj výcvik a začal plnit úkoly pro chrám jako plnohodnotný člen tenglinitského řádu. A myslím, že moje první zkušenost s bitvou je mnohem tvrdší, než kterýkoliv jiný boj...at už s monstrem, či lidským zlodějem. Teprve to začíná..." |
| |
| V plné polní Když konečně dolezeme k císařskému paláci, zamířím ihned do svého "kapitánského" stanu, kde na mě už čeká zbroj jako manželka přichystaná na noc.Hrcnul jsem si na postel a usnul, tak rychle, že jsem si ani nestačil sundat boty.Ráno jsem měl pěkně divoké. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem otevřel okénko a vyzvrátil všechno, co jsem si včera večer dal. "...Prej kapitán stráží...tss.." Poté, co na sebe hodím všechny hadry a zbroj a tak do pochvy zasunu prudce meč div mi to neutrhne pásek i s katatama.Než jsem vyšel ze stanu všiml jsem si malé zastrčené lahve za bednou harampádí. "No pojd sem holka..." Když ji konečně vytáhnu, děkuji svému štěstí.Do ksichtu mi posvítí ranní slunce, div mi oči nevypadnou. Napiju se a krknu na nejbližšího vojáka. "To je stavba co? Prej to udělali prastarý elfové..." křiknu za ním.Dopiji medovinu a láhev hodím kamsi do stanu.A teď se rozhodnu jednat. Přikradu se k mladému pacholkovi, který mě včera vytáhl z hospody.Chlapec , jenž v místní stáji pečuje o koně se na mě otočí a čeká co řeknu. "Tak jsem tu. Tak co se ode mě čeká?" zeptám se ho.Chlapec mi bez obalu ukáže na palác, kde sídlí rada starších. "Máte se dostavit co nejdříve za nejvyšším kancléřem Ocatem, pane." odpoví. Dojdu tam a metám se kolem narychlo postavených stanů. Oproti těm sušenkám vypadám vskutku drsně a mohutně. "Tak tomudle mám velet? Vždit to ani neuzvede meč." divím se.Jeden z vojáků mě zavede do hlavní místnosti kde se schází rada.. Je to zasmušilý elf, který vypadá, že toho vý víc než já za deset životů.Vyžaduje formálnosti, ale na ty já kašlu.Ptám se na uplatnění v jeho stráži, načež mi on poví, že mám zajistit jeho bezpečnost a celé rady.Dále mi řekl, že císař potřebuje všechny vojáky na obranu města a že mám bránit palác se sto muži. "Muži? Zatím jsem žádné neviděl.Jestli myslí ty pacholky co jsou před palácem, tak bůh mě pomáhej." říkám si v duchu.A s těmito slovy opustím palác a před ním si sednu na schody.Zničeho nic ke mě přistoupí starý známý "Skautík" z hospody a ze sebou má pár vojáků legionu. "Rozkazy pane?" zeptá se mě a při tom na mě koukali jako na vyvoranou myš. "No chlapci pokuste se to tu udržet než se vrátím." řeknu jim a vydám se do města hledat nějaký dobrovolníky jelikož stímdle co mám toho leda prd ubráním. |
| |
| Nacházel jsem se v podzemní říši vedle trůnu samotného vládce Smrti, mocného Celegura, a s rukama založenýma na prsou jsem sledoval tichý zástup zemřelých, kteří jeden po druhém předstupovaly před Celegura a obhajovaly svůj pozemský život. Až na malé výjimky to byli vojáci, kteří zahynuli v bitvě u Berien - Dorru. Pozoroval jsem je chladným pohledem, ale v koutku mého srdce se krčily pochyby a strach, že v tomto zástupu spatřím i Rifat - ana. Ale důvěřoval jsem jeho síle a prozíravosti. Náhle se však černokámen na mé hrudi rozzářil a já jsem poznal, že mě Rifat potřebuje. Přikročil jsem k Celegurovi, který se nemilosrdnýma očima díval na klečící přízraky a rozhodoval o jejich dalším osudu. ,,Můj pane! Dovol mi prosím, abych vkročil na zemský povrch, abych se postaral o svého přítele, který třímá druhou polovinu mého černokamene." Celegur se zachmuřil, ale po chvíli přikývnul. ,,Dobrá Alasseone. Jdi a splň svou povinnost. Ale přiveď zpět mého draka Thoronara. Je příliš vznešený, než aby ho Ragon využíval jako řeznického psa." Přikývl jsem a sevřel pevněji svou nekromantí hůl. Zjevil jsem se v oblaku ledové mlhy na hradbách Berien - Dorru a rozhlédl se kolem sebe. Shromážděným mužům změna teploty příliš nesvědčila, ale nedaly na sobě nic znát. Ihned jsem uviděl Rifata, který se zachmuřeně díval na vysokou postavu ve tmě. Byl to Martin Septim. Cítil jsem ale přítomnost někoho třetího. ,,Byl tu ten paladin," blesklo mi hlavou a utvořil jsem kolem sebe neviditelný štít. Ale žádný útok nepřicházel a tak jsem přistoupil k Rifatovi: ,,Čeho si žádáš, příteli?" ,,Císař si žádá tvých služeb! Já jsem pouze prostředník!" řekl nenávistně a cedil slova skrz zuby. Obrátil jsem se proto k císaři. ,,Co po mě chceš, smrtelníku?" zeptal jsem se syčivým hlasem a rukou přejel po zdobeném zakončení mé hole. Martin chvíli rozmýšlel svou odpověď. |
| |
| Po další bitvě když nastal tolik očekávaný čas odpočinku jsem si sedl do rohu a ošetřoval si svá zranění pomocí bylinek které jsem měl v brašně s sebou. Morálka vojáků nějak se nějak extra nezvyšovala pohledem na jejich mrtvé přátelé kterých tu opravdu nebylo málo. Ovšem pravda byla taková že stále žijeme a to bylo pro některé dost velká odměna ke všemu jsme zatím žádnou bitvu neprohráli takže tu bylo i pár kteří slavily svá vítěztví. Navíc se doslýchá že nepřátelský vůdce Ragon-isil je v bezvědomí nebo dokonce mrtvý. Když jsem byl s léčbou hotov přišel ke mě jakýsi voják ze kterého táhlo víno na deset metrů daleko. „Tákže jak se vede elfe, koukám že si zraněnej.” dořekl a začal se smát div se nezadusil. ”Patří ti to! Tobě a ostatním lukostřelcům kteří nemuseli nastavovat krk v prvních liniích pro dobro tohohle města.” Postavil jsem se a celého jsem si ho prohlédl. Voják byl o hlavu větší jak já celý oděný v plátové zbroji. Na hlavě měl přilbu takže mu pořádně nebyla vidět tvář, ale na zádech měl obrovský obouruční meč. „Nechci žádné potíže.” Řekl jsem mu a on se napřáhl po svém meči a zařval „Ale já chci!” Zařval opilým hlasem a sekl po mě s přáním mě rozpůlit. Ovšem voják byl opilý a s obouručním mečem nikdo není tak rychlý, abych mu neuhl. Meč se zaryl do země a voják ho ihned vytáhnul a sekl s ním znovu. Tentokrát jsem se zkrčil a dobře mířeným kopem jsem mu kopl do hlavy. Voják pustil měč a ten odletěl k nedaleké zdi. Při tom, jak se tenhle obrovský kus chlapa kácel k zemi, jsem vyskočil a pořádně mu dupl do hrudníku takže voják byl přiražen k zemi. Před dopadem jsem stihl ještě vytáhnout svůj tesák a přiložit mu ho ke krku. „Jdi se vyspat z toho vína. Tací vojáci jako jsi ty tu jen překážejí.” Dořekl jsem, zastrčil tesák a chtěl se jít projít kolem města a zjistit jak na tom jsme když jsem uslyšel pomalý tleskot. Otočil jsem se a stál tam jakýsi kapitán s otráveným výrazem. „Působivé, jseš docela rychlej na takovýho podivýna. Nazývají mě Hieronymus Lex a jsem kapitán těch kteří si říkají stráže. Nechtěl by ses k ním přidat. Aspoň někdo kdo nevypadá že ještě nikdy nebojoval.” odplivnul si. Z jeho chování bych si myslel že si dělá srandu, ale podle zbroje mluvil pravdu. „Vypadá to že tam budu více nápomocný než zde.” Dopověděl jsem a následoval muže. |
| |
| Naděje umírá poslední Rifat-an dlouho váhal, ale nakonec vytáhl svůj amulet a řekl nějaká slova a z ničeho nic se tu objevil samotný nekromant z podzemní říše.Dlouho si nás prohlížel až jeho pohled nakonec zůstal stát na Balldurovi.Oba na sebe chvíli hleděli a bylo vidět, že se moc nemusí.Stačilo, abych jen naznačil a Balldur by ho rozmázl jako červa, ale tohle má být vyjednávání a ne boj na život a smrt.Pomalu jsem přistoupil k nekromantovi a uklonil se. "Bud´ pozdraven.Já jsem Martin Septim a chci tě požádat o pomoc...jedině ty a tvůj pán nás může zachránit před vojsky bájného úsvitu a mnoho dalších služebníků zla." řekl jsem nekromantovi, ale ten si zachovával svůj neutrální přístup. "Vím kdo jsi Martine Septime poslední z rodu Septimů.U mých lidí sis zasloužil respekt, ale to neznamená, že ti pomohu.Nemohu vychýlit misky rovnováhy mezi dobrem a zlem.Přesto si vyslechnu tvoje nabídky." řekl mi klidným hlasem a čekal moji odpověd´.Dlouho jsem vymýšlel správná slova, protože jsem nikdy s nekromantem nemluvil. "Potřebuji velký Sigilský kámen.Vím, že ho máte podle legend ve své říši a pouze nekromant nebo duše vrácená na tento svět ho odtamtud může přinést.Jestli ho nezískám, tak Mankar Camoran a Mehrues Dagon ovládnou tento svět a vše živé zemře. Proto ti nabízím za ten kámen svoji duši.Nic cennějšího nemám...." snažil jsem se to říct klidným hlasem a cítil, jak se vojáci obávají, aby zase nepřišli o svého císaře, ale bylo to moje rozhodnutí a již dávno jsem rozpoznal, že tuto bitvu s Mankarem a Dagonem prohraji.Byl jsem ale odhodlán bojovat do posledního dechu. "Nechci tvou duši.Naše říše má duši Tibera Septima a víc nechceme.Je tu ale jedna věc, o kterou bych já a můj pán měli zájem.Je to duše Mankara Camorana.Když ho dokážete zabít vezmu si jeho duši.Když ne, vezmu si duši toho paladina." řekl najednou nekromant a dost mě jeho odpověd´ překvapila.Otočil jsem se na Balldura a čekal jak zareaguje, ale on tam stál s klidem na duši.Byl ochoten pro tuto zem i zemřít. "Dobrá, tedy dohodnuto." odpověděl jsem nekromantovi a ten po chvíli zmizel.Na místě, kde zmizel byl velký Sigilský kámen.Rychle jsem ho vzal a mířil do chrámu Vládce Oblak.Většina vojáků byla připravena na největší bitvu všech dob.Když jsem konečně dorazil do chrámu vzal jsem všechny ingredience a připravil je do společenské místnosti.Na zemi byl do starodávného kamene vytesán trojúhelník jako znak naší víry.Na jednu stranu jsem dal Sigilský kámen a na druhou Welkyndský kámen.V rukou jsem měl temnou a posvátnou krev. "Roucho." řekl jsem a všechny čtyři složky vyletěly nade mě a spojili se.Vznikla z nich malá lahvička a já věděl, že jsem uspěl.Hned jsem poslal pro Balldura a když přišel, tak jsem mu dal lahvičku a řekl: "Toto je zbraň proti Mankarovi.Jeho roucho je chráněno Celegurovou mocí a žádná zbraň ho nemůže zabít.Vyjímkou je tato voda.Když si s ní potřísníš čepel zabiješ Mankara jedinou ranou.Dávám jí tobě, protože když neuspěješ všichni zemřeme a ty dojdeš zatracení..." řekl jsem mu vážným hlasem a paladin se uklonil.Pomalu opouštěl chrám a čekal na konec života...konec Mankarova života... |
| |
| Polekaně sebou škubnu, když mě z mého rozjímání vyruší šlápnutí na ruku od vojáka, který nekoukal na cestu. ,,Au." spražím ho pohledem a voják omluvně pokrčí rameny. ,,Já nerad slečinko, ale mám naspěch." řekne a ztratí se mi z očí. ,,Jo jasně, naspěch....ale kam? Chce dobrovolně umřít?" pomyslím si a zahřeju si ruce u hořícího táboráku. Musím přiznat, že dnešní bitva byla vážně zajímavá, nebo spíš ta včerejší, neboť už svítá a já se docela dobře vyspala...asi mi trochu pomohl ten katapult, co se odhodil do uličky. Jo, tam se dobře spalo...smrad, teplo a při probuzení jsem chtě nechtě vykopla z žaludku snídani. Musela nutně ven, držela se tam moc dlouho a při tý hrozný bitvě se divím, že se tak dlouho držela. Potom, co jsem se postavila na nohy a vypotácela se z uličky, spatřila jsem totální obraz zkázy. Mrtvoly, mrtvoly, vrány, mrtvoly a zase vrány. Hostince a taverny byly ucpané zraněnými a vývařovny byly zavřené z důvodu bitvy. Komu by se taky chtělo vařit při boji, že? Takže lidí, co měli hlad, si mohli vybrat ze dvou možností. Buďto sníst padlého vojáka a nebo si ulovit jednoho z krkavců, co ty nebohé vojáky oždibovali. Zvolila jsem si raději toho krkavce, koneckonců, rychlé občerstvení jsem si vždycky obstarala bez problémů. A navíc, jíst vojáka bych se nikdy neodvážila...kdyby ve mě zase vřel upíří instinkt, tak bych alespoň výsala krev, ale tohle...kdepak. Po celém městě hořely táboráky, u nichž se ohřívali přeživší, mlčky jedli a pili, ale do řeči bylo snad jen mě. Divím se, jak se moje nálady dokáží měnit. Během bitvy jsem měla deprese a nyní hýřím nezkrotným cynismem a černým humorem. To jsem prostě já. Probudila jsem se při úsvitu a nechtěla se u ohně zdržovat moc dlouho. Chtěla jsem se trochu projít a porozhlédnout se po městě. Situace se přes noc mírně zlepšila. Mrtvoly našich se shromáždili na jednom místě, tedy na hřbitově a ty zrůdy od nepřítele se hodili před bránu, ať si hnijou někde jinde. Projdu městským parkem, kde jsem se pokusila načerpat menší sílu z klidu a ticha neporušené přírody, a poté se vydala do severní části města. Když jsem kráčela po rušné ulici, vyrušil mě náhle hluk za mými zády. Otočila jsem a...ucítila tvrdý náraz, který přišel zepředu. Upadla jsem pod touto tíhou na zadek a mé schopnosti ihned zareagovali. Zabzučelo mi v hlavě a ten, kdo mě nechtíc srazil na zem, v zápětí seděl taky na zadku. ,,Hergot, co to u všech moků bylo?"" slyším klít velmi hrubý hlas velmi velkého muže. Zprvu jsem ho požadovala za Swena, ale tenhle hromotluk byl mnohem vyšší. A vyspělejší. Více vousů, více jizev a byl i naštvanější, než Swen. ,,Příště se dívej na cestu, vobře." řeknu mu a postavím se na nohy. Hned se cítím mnohem lépe. Jenže obra napadla stejná myšlenka a postavil se taky. A při této příležitosti jsem se cíila jako malá holka. Ten muž měl snad dva metry a mohutností by se snad vyrovnal i trollovi. ,,Já že mám dávat pozor na cestu, ty trpaslíku malej?" ohradí se válečník. ,,Jo přesně tak." potvrdím jeho otázku. Obyčejně bych se klepala strachy z tohoto setkání, ale zkušenosti a konverzace se Swenem mě mnohé naučili. Tihle chlupáči nemají moc rozumu. ,,Haha a co se stane, když to nebudu dodržovat? Polechtáš mě na chodilech?" zasměje se hrdelně válečník. Stačila jedna myšlenka a znovu si kecnul na zadek. Po tomto druhém útoku projevil o mě zájem. Vysvětlila jsem mu, že ovládám zvláštní druh magie, ale nepověděla jsem mu přesně jaký, protože s ním byl i jeden hraničář a ten už vypadal chytřeji. Válečník mi řekl, že schání lidi pro nějakou stráž. Chvíli jsem se rozmýšlela a pokládal různé otázky ohledně toho. Podmínky byly přijatelné. ,,Dobrá...beru to." .,Tak pojď za mnou, dítě a nepleť se ostatním do cesty." řekne válečník a dál si razí cestu davem. |
| |
| Štěně Naeria a další drzouni v našich řadách Jak se tak kolem rozhlížím, příjde mi, že naši vojáci opravdu stojí za pendrek.Většina volá maminku, další nemá nějakou končetinu a zbytek jsou mladí drzouni.Chodím jak levná děvka ulicemi a čekám na zázrak, ale když tu zahlédnu početný dav lidiček.Když tam dolezu vidím elfíka jak doslova umlátil jednoho vojáka.Chvíli jsem na něj zíral div mi moje bulvy nevyletěly z ďůlků...nebo důlků?Každopádně na mě udělal malinkatý dojem, a proto jsem mu nabídl, jestli nechce mlátit vojáky u mě.Chvíli na mě čumí, ale nakonec se ke mně přidá. ,,Pacholkové nezkušení...ale začíná mě to s nima bavit." usměji se.Jak si tak razím cestu davem zahlédnu docela pěknou ženskou, ale když se usměje a já zjistím, že nemá polovinu zubů, hned mě mé choutky opustí.Najednou si ale hrcnu na zadek div mi neuletěl z huby jazyk. ,,Hergot, co to u všech moků bylo?" ptám se sám sebe a neuvědomuji si, že jsem to řekl nahlas.Kouknu nahoru a zjistím, že jsem porazil nějaký štěně na zem nebo ono mě? ,,Příště se dívej na cestu, vobře." ozve se najednou zezhora.Proto jsem se rychle postavil a zjistil, že štěně je ve skutečnosti fena. ,,Já že mám dávat pozor na cestu, ty trpaslíku malej?" odpovím jí.Škvrně se ale hned ohradí. ,,Jak jsou ty škvrňata mladý, tak jsou drzí..no ale téhle bude tak sedmnáct nebo osmnáct, zato mě je...sakra, kolik že mi to vlastně je?" ptám se sám sebe a nakonec jí řeknu: ,,Haha a co se stane, když to nebudu dodržovat?" řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že jsem plácnul pěknou hovadinu.Ale v té holce bylo cosi nadpřirozeného.Ani jsem se nanadál a už jsem byl zase v blátě, ale tentokrát ksichtem.Na tváři dívky se rozhostil pobavený úsměv, dokonce i toho elfíka to pobavilo..,,No mám snad na prdeli magnet?" ptám se sám sebe a válím se v blátě jako prase. Zalykal jsem zlostí, když si ze mě ta ženská a elf dělá srandu, což já nemám moc rád.Jakmile mi ale řekla své jméno a jakou sílu,kouzlo nebo co to je ovládá,tak ty neviditelná a prokletá pouta se konečně uvolnila.Vyplivl jsem z huby bahno a jednu zbloudilou žížalu a postavil se.Chvíli jsem na ní čuměl jak vyvoraná myš a potom jsem jí nabídl jestli by nechtěla ke mě do party za nějaký ty prachy.Chvíli přemějšlela a nakonec na to kývla. .,Tak pojď za mnou, dítě a nepleť se ostatním do cesty." prohodím a valím se dál městem.Zastavím se v parku, abych se vymočil a zahlédnu nějakého skrčka jak se krčí pod stromem a dost hlasitě nadává. ,,No, je nějak nakrknutej, kouknu se proč tam sedí jako dědeček hříbeček." řeknu a vydám se jeho směrem. ,,To ano, díra v rameni je velmi nepříjemná záležitost a taky bych nebyl zrovna ve veselém rozmaru, ty máš ale jedno malé škrábnutí, které trošku vystřikuje krev...momentík, mrknu se na to." řeknu tomu jenž má škrábanec na rameni.Je docela překvapený, ale pomoc neodmítne.Zeptám se ho na jméno. Drienn. ,,Zajímavé jméno...nepocházíš náhodou ty ze severu?No tam jak je trochu toho sněhu.Přijde mi, že by jsi tam mohl být v nějakým tom klášteře...No...to je ale fuk, teď se nevrť." a pohlédnu na krvácející ránu. Moc velké zkušenosti s léčením nemám, nejsem hold žádnej šaman, ale přeci je jen zahojení ran součástí mého výcviku a tak z báglu vybalím kožený obal v němž je zabalený pořádný kus hovězího. ,,Tohle si přilož na tu ránu, ta flaksa zastaví krvácení.Pak si to zase obvaž." poradím mu a vztanu.Chvíli na něj čumím a pak se ho zeptám jestli by nechtěl ke mně do stráže.Drienn sice spočátku váhal ale nakonec jako všici přijal. ,,No pro dnešek by to stačilo, de se domů." říkám si jen tak. |
| |
| Možná se mi to jen zdá, ale ve městě je stále větší zmatek a ta moje zraněná ruka nepřestává krvácet. Vyměnil jsem už spoustu obvazů, zašel k ranhojiči, ale bez výsledků. Proto z toho očekávám důsledky. Anatomie lidského či elfského těla je složitá věc a při učení jsem nedával moc pozor...asi z toho důvodu, že mě nezajímalo, kde má elf mozek, srdce nebo plíce. Učitelé nám vštěpovali, že jedna malá rána může rozhodnout o celém souboji a že musí být přesně vedena do určitého místa. Nikdy jsem se toho nedržel. A jelikož měla anatomie i výuku o ošetřování těžkých zranění, tak tu nyní sedím a proklínám svoji nerozvážnost minulosti. Vyměním si další obvaz a pokračuji ulicemi. V městském parku si sednu pod dub menšího vzrůstu a dám si skrovný oběd. Prohlédnu si přitom i své zásoby a jsem na tom docela bledě. Málo proviantu, díky mému zranění i méně lečivých bylin a obvazů...ale náhle, jak se v tom všem prohrabuji, spatřím cosi lesklého. ,,Ale podívejme se...copak to je?" Stisknu tu lesklou věc v rukou a zjistím, že je to malý zlatý medailon s vyobrazením panteří hlavy. Ovšemže, si na něj pamatuji...získal jsem ho nedávno, jako nezávislý předmět na chrámu, tudíž je v mém vlastnictví. Ale nic o něm nevím, což je taky důvod, proč jsem si ho doposud nenasadil. Říkám doposud, protože nyní si ho bezmyšlenkovitě nasazuji na krk. Chvíli čekám na to, zda proběhne nějaká změna, nebo něco nadpřirozeného, ale nic. S lhostejným výrazem ve tváři zakroutím hlavou a i mírně zakleji. Chci si medailon sundat, když v tom přede mnou zaslechnu těžké kroky. Zvednu oči a spatřím obrovskou postavum, jejíž oči na mě hledí skrz vousatou a drsnou tvář. Nevím, co ten muž po mě chce, ale náhle se dá do řeči a téma přivede na moje zraněné rameno. Jeho řeč má severský přízvuk ( není to těžké poznat, seveřané mluví podobně jako skřeti ). Tento seveřan mi nabídne pomoc. Nabídku přijmu, ale nezraněnou rukou se dotknu jílce svého meče. Seveřan můj pohyb zpozoruje, ale nic na to neřekne a dál si prohlíží sečnou ránu. ,,Zajímavé jméno...nepocházíš náhodou ty ze severu?No tam jak je trochu toho sněhu.Přijde mi, že by jsi tam mohl být v nějakým tom klášteře...No...to je ale fuk, teď se nevrť." prohlásí, když se mě zeptá na mé jméno, načež mu já odpovím. ,,Nejsem ze severu, ale místo, z něhož jsem přišel, je obehnané sněhem." řeknu a seveřan přikývne. Podá mi flák masa a já se na něj podívám, jak na blázna. Ovšem zkusím jeho úsudku věřit a maso si na ránu přiložím. Poté si vyslechnu nabídku, kterou mi seveřan dá. ,,Stráž ? Já mám ale své závazky, nesmím se hlásit k nějaké další družině nebo gildě." pomyslím si. ,,Je to napořád?" zeptám se seveřana, ale ten zavrtí hlavou. ,,Ne, jen na chvíli." ,,Tak fajn...přijímám to. Ale jen dokud nebude město a okolí v bezpečí, pak odejdu." Seveřan mi pokyne, ať jdu za ním a já se přidružím k lidem, které už naverboval. Jeden z nich je nejspíš hraničář, soudě podle jeho výstroje. Ale ten druhý, nebo spíš ta druhá, je ona dívka, které jsem zachránil život. Poznám ji, ale nejsem si jist, jestli ona poznala mě. Ve tváři má zamyšlený výraz... |
| |
| Měl jsem z toho co jsem udělal malinko smíšené pocity, ale nakonec jsem uznal, že tato věc možná pomůže Martinovi a ostatním lidem vyhrát válku poti Temnu. Když jsem se rozplynul v chladném víru mlhy, vzpomněl jsem si na slova Celegurova a moje nehmotné tělo zamířilo přes zdupanou pláň plnou kaluží krve na druhou stranu, přímo do tábora Mehruse Dagona. Prošel jsem jeho táborem a viděl odpočívající a raněná monstra. Také se tu hemžilo mnoho elfů s temnou kresbou na tváři podobnou té, jakou má Ragon-Isil, s temnými kápěmi. "Tak tohle je tedy ten Bájný úsvit?" ptal jsem se v duchu sám sebe. "Ach, jak jsou slabí a smrtelní..." pousmál jsem se. Já, jako nekromant, se nemusím smrti bát, protože já JSEM Smrt. Vládnu nad dušemi zamřelých a zodpovídám se pouze Celegurovi. Kdysi jsem byl elf, ale vzpomínky na můj pozemský život mám notně rozmazané a ani nechci vzpomínat a upadat do stesku po bývalém životě. teď mám vše, co potřebuji - moc a nesmrtelnost. Ocitnul jsem se před velkmým stanem, ve kterém přebýval Mehrus Dagon pomalu jsem vešel dovnitř skulinou ve vchodu. Až těsně před Mehrusem jsem se zhmotnil a nedalo se říct, že by mě byl očekával. "Buď pozdraven Mehrusi!" zasyčel jsem chladně a díval se na shrbenou obludu v plášti. "Co tě sem přivádí, nekromante?" zeptal se Vládce Temna a snažil se vypadat opět sebejistě. "Ty máš něco, co patří mému Pánovi a on to chce zpátky!" "Jestli myslíš Thoronara, tak ho budu ještě potřebovat abych vnesl mezi obyvatele berienských domů děs a zmatek!" řekl radostně Mehrus se zvrhlým úsměvem. "Jak jsem řekl, můj Pán to chce zpátky!Je snad něco, čemu jsi na této větě nerozuměl? Thoronar byl propůjčen Ragon-Isilovi a on za něj měl odpovídat, ne však ty! Asi máš velmi špatné zvědy, když ani nevíš co se stalo před několika hodinami na bojišti. Ragon-Isil padnul!" řekl jsem velmi důrazně, aby nebyl žádný pochyb o mých slovech. Mehrus vypadal, jako by měl každou chvílí puknout zlostí. napřímil se na trůnu, jak mu to jen zkřivená páteř dovolila a táhle děsivě zařval. "Odejdi nekromante!!! Odejdi a toho zatraceného zmetka si vem s sebou! Zabili mi syna! teď budou pykat za svou neuváženou pošetilost, že se chtěli měřit s Mehrusem Dagonem!" zařval netvor a vysíleně dopadl zpět do křesla a sípavě oddychoval. Já jsem si ho opovržlivě prohlédnul a odešel jsem. Thoronara jsem našel na skále, odkud byl výhled na Berien-Dorr, jak tam podřimuje ale stále sleduje pláň, jestli se někde náhodou neobjeví Ragon. Museli so k sobě vytvořit opravdu silný vztah. Dva vyvrženci, kteří nemají budoucnost. Avšak již je jen jeden. Když mě drak spatřil, s výrazem uspokojení se protáhl a otřel se mi čelistí o hruď. "Pojď, Thoronare! Tvůj pán již nepřijde..." řekl jsem tiše a Thoronar jen chápavě a smutně potichu zahoukal. Zarazil jsem svou hůl do země a zanedlouho jsme byli zpět v podzemní říši... |
| |
| ,,A co jsi přesně zač, mladej?" zeptá se mě seveřan. I když nevidím za sebe, mám pocit, že i moji noví druzi zpozornili. ,,Patřím do Tenglinitského bratrstva," odpovím krátce. ,,Tengli - co?" Seveřan nechápavě svraští obočí. ,,Začínám si pomalu zvykat, že lidi nevědí, co to Tenglinith je." ,,Tenglinitské bratrstvo je gilda, disponující vyhledáváním různých artefaktů a dalších pokladů. Její členové chodí po celé zemi a pátrají po nich. Pokud je artefakt nalezen, odneseme jej zpět do chrámu vysoko v horách a tam je o cennost dobře postaráno. V tom chrámu jsem byl taky vycvičen, jak k boji, tak k hledání," vysvětlím mu. ,,No, ale to slovo tvého povolání je hodně divný. Jak se jmenuješ, lovče pokladů?" položí mi seveřan druhou otázku. ,,Drienn...ale už jsem se představoval," podotknu. ,,No jo vlastně...asi mě z tý krvavý řeže už fakt šibe. No nic, bando, pojďte za mnou." pokyne nám seveřan a vede nás spletitými uličkami, které se nacházejí za parkem. Jsou to domy, postavěné k sobě, ale čím blíž jsme k paláci, tak víc mají od sebe domy rozestup a už to nejsou oprýskané chatrče, ale honosné vily, zdobené reliéfy a různými ornamenty. Připomíná mi to stěny mého chrámu. ,,V téhle části, jak jste si jistě všimli, bydlí spousta nafoukanejch bohatejch páprdů a tak, aby i oni zažili něco z bitvy, si vás otestuji na jednom z nádvoří. A nic neskrývejte, ať zrušíme alespoň jednu budovu." zasměje se Seveřan a všichni se k němu ostýchavě přidáme, čímž se uvolní napjatá atmosféra. Zničehonic ucítím na hrud palčivý pocit. Zprvu to přicházelo jako mírná bolest, ale pak jsem bolestivě zasyčel a rukou se dotkl medailonu. ,,Děje se něco, parde?"" zeptal se mě seveřan. Bolest náhle odezněla a já se zamyšleným a překvapeným výrazem ve tváři se stále držel na hrudi. ,,Ne nic...trošku mě jen cuká v tom rameni." odpovím a seveřan naštěstí neklade žadné další otázky. Dojdeme na malé náměstí, jak obr slíbil. ,,Fajnes, tak jsme tu...nu, tak koho bych vybral jako prvního?" poškrábe se na své neoholené kozí bradce a přejíždí zrakem od jednomu k druhému. A pak to příjde. Koutkem oka zahlédnu v uličce po mé levici pohyb. Zprvu tomu nevěnuji pozornost, myslím si totiž, že je to jeden ze zvědavých obyvatel čtvrti. Když ale uslyším lupnutí tětivy a svist letícího šípu, instinktivně uhnu. Nebyl jsem sám, kdo si šípu všiml a i ostatní se hned chopili zbraní, krom té dívky, ta jen stála v bojovém postavení. Všichni jsme se zahleděli do místa, odkud šíp přiletěl. Stál tam malý podsaditý skřet a řehtal se od ucha k uchu. Hraničář z naší družiny mu poslal šípovou odpověď a myslím, že se mu trefil přímo do otevřené pusy. Když se skřet svalil na zem, uslyšely jsme dusot dalších nohou. Skřeti vycházeli z uliček, naštěstí žádný z nich už neměl luk, jak jsem zpozoroval. Ale bylo jich moc a obklíčili nás. ,,Víte co, kašlu na to...nebudu vás zkoušet po jednom. Vymačkejte z těch bastardů zelenou šťávu a kdo přežije, ten má místo v mé družině zaručeně jisté." řekne seveřan. Kývneme na souhlas. Skřeti se začínají stahovat a uzavírat kruh. Z jejich řad vyleze pohlavár s úšklebkem na tváři. ,,Děžká zituace pro vás, že? Co se takhle zdát, zabít vás rychle." zkomolí pár slov v našem jazyce. Odpovědí mu je šíp do hlavy od hraničáře. Seveřan se na něj obrátí a elf skloní luk. ,,S tebou je vážně sranda vést nějaké debaty." pronese, ale na další debaty už není čas, neboť skřeti, když viděli pohlavára padnout, zaůtočili. Chystám se odrazit útok toho prvního. Provede na mě bezhlavý útok, meč držící nad hlavou. Chci ho seknout do břicha, což taky udělám. Nečekal jsem ale takovou spoušť. Místo obyčejné séčné rány mě zavalil skřetí trup. Doslova jsem ho rozpůlil! Není ovšem čas se zabývat úvahami a proto pokračuji v dalším boji. Drtivý nápor skřetů nás rozdělí. Já zůstanu po boku hraničáře, zatímco dívka bojuje po boku seveřana. Skřeti nás zatlačí k jedné budově a elf mi ukáže, že mu začínají docházet šípy. A když vypálí poslední, skřeti přeskočí své mrtvé a vrhnou se na nás ze všech stran. Jednomu z nich useknu ruku. Tou zdravou dostanu ránu do tváře. Vzápětí se snažím popadnout dech, protože skřet mě uchopil za krk. Mávám bezmocně mečem, ale i tak hluk bitvy přehluší praskot dřeva a třeskot rozbitého skla. Skřet mě hodil do domu a hraničář zůstal sám. Při letu mi upadne meč a já dopadnu na asi hodně drahý koberec. Vstanu a zavrávorám. Skřet za mnou vleze a znovu mě shodí na zem. V mrákotách cítím, jak mě zase zvedá a já zase letím, tentokrát do kuchyně, kde dopadnu na asi hodně drahý stůl, který jsem asi právě hodně draze zničil, neboť při dopadu mu praskly nohy. Vzchopím se a rozhlédnu se po kuchyni. Vidím příborník. Fajn. Popadnu ho a vrhnu pár stříbrných kuchyňských nožů po tý zrůdě. Nějak to nepomůže a tak po něm házím raději všechno. Pak musím uhnout, abych mi vidlička nepropíchla oko. Nemám na výběr. Musím bojovat ručně. Zaůtočím pravou pěstí. Ani ne za dvě vteřiny letím skrz zeď do další místnosti. ,,Proč ty pracháči mají tak tenké zdivo?" pomyslím si bezradně a zvednu se na nohy. V zádech mi lehce křupne. Jednoruký skřet se za mnou probíjí a já se dám na útěk, abych našel svůj meč. Vběhnu do předsíně a hledám, kde se dá. Najdu ho na hromadě sutin a vezmu jej do ruky zrovna v době skřetova příchodu. V neuseknuté ruce třímá kuchyňský nůž a vrhá jej po mě. Nestihnu ho odrazit a nůž mi narazí do oblasti medailonu. Ozve se cinknutí, cvankutí a najednou se cítím strašně dobře. Jako kdyby mé tělo ovládal někdo jiný. Rozeběhnu se ke skřetovi, vrazím mu meč do břicha, chytnu se ramene a skočím mu za záda. Skopnu ho na zem a meč se při pádu zavrtá hlouběji. Kopem polomrtvého skřeta překulím na bok a meč vytáhnu takovým způsobem, že ho spíše vytrhnu, než vyndám. Skřet umírá v bolestech a příjemný pocit odezní. Znovu se cítím svůj. Nepřemítám zatím, co se to stalo a vyjdu ven, abych pomohl ostatním... |
| |
| Je libo sekaná ze skřeta? Vedu svoje ,,rekruty" na jedno malé tiché místečko, přímo uprostřed čumilů tohohle prokletýho města.Po krátkém pokecu s Drianem, Droanem nebo jak se sakra jmenuje, jsme prošli bohatou čtvrtí na zapadlé místo.Plácám nějaké nesmysly a přílíš pozdě si uvědomím, že bych radší měl držet hu..pusu.Pokrčím rameny, doufaje, že se někdo přihlásí na zkoušku ohněm, ale jak jsem předpokládal nikdo se nepřihlásil.Z mého rozjímání mě vyruší šíp, který proletí okolo.Otočím se směrem odkud šíp vyletěl a zjistím, že na sudu sedí nějakej skřetí zmetek a chechtá, se jako kdyby někomu sežral střeva. ,,Ty prašivej zmetku!" pošlu svoji kletbu na toho skřetího cipíska, jenž si myslí, jak v podobě prcka není skvělej.Než jsem ale mohl něco dál udělat, tak ho svým šípem zabil ten zelenej hraničář.Náhle se ale kolem nás začíná vynořovat spousta černejch prcků a pomalu si nás obkličují.Když se jim to konečně podaří, vyjde z řady o něco větší skřetík.Nejspíš to bude jejich vůdce, ale hergot...co takový štěně jako on dělá v nejvyšší pozici týhle bandy? Ptám se sám sebe, ale skřetík začne něco drmolit.Chvíli na něj nevěřícně čumím jak žába před bouřkou a pak řeknu: ,,Couže? Co jsi to povídal?..." zeptám se ho.Než ale může odpovědět, tedy jestli to vůbec umí, zabije ho opět hraničář. ,,S tebou je vážně sranda vést nějaké debaty." plácnu směrem na hraničáře.Skřetíci jak viděli, že jejich šefák je tuhej se dali do hromadného útoku a já s potěšením, že si dám ranní rozcvičku, jsem tasil meč a následoval Naeriu, jak se ta potvora jmenovala.Chtěl jsem vydat válečný pokřik, ale nějak mě to přešlo.Ta holka s neobyčejně zvláštními schopnostmi tleská rukama a skřetíčkům praskají hlavičky, upadávají nožičky nebo prostě létají vzduchem. ,,Asi silou vůle" pomyslím si a můj meč ihned protíná břišní dutinu toho nejbližšího, který se příbližil až moc k hrotu.Když vidí, že jeden z nich si marně pokouší narvat si svá střeva a žaludek zpět do pupku, otevřou ústa do bojového pokřiku, ale snad i pářející se veverky vydávají drsnější hlas.Druhej skřet, který po mně skočil, vypadal, jako kdyby vylezl někomu ze zadku a navíc mu páchne z tlamy po cibuli.Máchnu mečem do šikmého seku shora a skřetova reakce je taková, jak by asi podle mého vkusu měla vypadat. Čepel se zasekne do lebky jako sekera do pařezu a loupežník, nebo aspoň to, co z něj zbylo, padá mrtev k zemi. Třetí měl smrt hodně veselou. Když viděl, co se stalo jeho kamarádíčkovi, zastavil se, div mu neupadli hnáty a dal se na bezhlavý útěk. ,,Utíkáš z boje, ty zbabělče...postav se a bojuj!" křiknu, ale ten prcek má nejspíš ihned bláto na hřišti a kolébavým krokem utíká pryč. Vezmu šavli jednomu mrtvému, mrštím ji rovnoměrně proti ,,uprchlíkovi."Upřímně doufám, že mi moje finta vyjde a taky vyšla. Letící šavle přepůlila zběha téměř na dvě půle. ,,Tak malé a tak ostré?" Pokrčím rameny a obrátím se na moji bandu.Lovec pokladů odletěl kamsi do pr... do domu, hraničář mává s mečem, jak sedlák s kosou a Naeria? Ta si vesele užívá zábavu.Nicméně se opřu o stěnu nějakého baráku.Stojím tam, jak necky u půdy a pozoruji svoji výpravu.Z ničeho nic, ale pocítím malé křupnutí a z ničeho nic se objevím v koupelně nějaké nahé krasavice.Dívka mě se zaujetím pozorovala a než jsem řekl větu typu: ,,To máme ale dnes krásný den, co?" se otočila a hledala rychle nějaký ručník nebo kus hadru.Postavím se vedle dívky a šibalsky se usměji.Než ale mohu prohodit svoji větu skočí po mně nějaký skřet a já proletím další zdí.Rychle se postavím a pohlédnu na díru co vznikla.Pokrčím rameny a obrátím se na pana Skrčka.přiskočím k němu, načež ho čapnu za flígr a přitáhnu mu hrot meče k břichu.Skřet zasténá a snaží se vyprostit z mého sevření.Zvednu ho do vzduchu načež skřet začne mávat rukama jakoby se topil.Nádhodím si ho a meč dám pod něj.Meč se skřetovi zareje do břicha, až se mi na ruku vyvalí proud krve. Tělo pak spadne na nějaký koberec a v místnosti je opět ticho.Projdu kolem slečny a usmějí se na ni. ,,To máme ale dneska krásný den, co?" prohodím konečně svoji větu a vyjdu ven.Je po bitce, nakonec přiběhly moje sušenky(vojáci regionu) a pomohly pobít skřety.Přikradu se k Naerii řeknu: ,,No to byla docela sranda ne?"" prohodím, doufaje, že mi ta holka s neobyčejně zvláštními schopnostmi odpoví. |
| |
| Když jeden skřet odhodil Drienna do budovy vedle nás, zůstal jsem sám bez šípů. To není moc dobré pro hraničáře. Ovšem banda skřetů mi nedávala na výběr vytasil jsem své dvě zbraně tesák a dýku. Přikrčím se abych se vyhl útoku skřeta který svým neomaleným sekem zabil kamaráda vedle. Zabodnu ho a nechám v něm svou dýku, načež chytím jeho meč který bolestí upustil a seknu s ním do dalšiho skřeta. Ovšem ucítím bolest v mé levé ruce a meč upustím. Ten odletí a v letu zabije dalšího skřeta. „Rána se nezahojí za den” Skřeti si všimnou mého výrazu ve tváři a začnou se ke mě přibližovat. Tesákem stihnu jednoho probodnout a chytit jeho (bohužel) obouruční meč do pravé ruky. Ve snaze udržet si bandu skřetů od těla s mečem máchám ze strany na stranu, když v tom se z budovy vyřítí Drienn plný energie a začne sekat jednoho skřeta za druhým. Z údivu nad jeho silou mi klesnou nepatrně ústa. Po pár vteřinách se vzpamatuju a zapojím se s ním do krvelačného sekání. Kosíme skřety jak zralé obilí neboť ti ze strachu a šoku co se vůbec děje přestali reagovat a spíše se snažily utéct. Po pár minutách bylo po všem a já si šel sezbírat své šípy a dýku s tesákem... |
| |
| Věděl jsem, že poté co zmizel Alasseon, bude moje situace opět poměrně nebezpečná a tak, zatímco Martin sbíral ze země černokámen, já jsem bleskurychle zmizel. vyběhl jsem pobořenou zdí na bitevní pláň a vydechnul jsem si až v blízkém lese, jež však byl skoro celý vytěžený pro stavbu obléhacích strojů. Opřel jsem se o starý dub a užíval si lesní přítmí, ačkoli bylo již plné světlo. Náhle však mé smysly zachytily jakýsi pohyb. Natočil jsem hlavu tím směrem, ale nic jsem zatím neviděl. Jen můj sluch mi prozrazoval, že se mým směrem prodírá cosi velkého. Mé tělo se ve stoupajících vlnách napětí už začalo opět měnit na vlkodlačí a jelikož funění a praskání větviček sílilo. Odrazil jsem se a hlavně prostřednictvím křídel jsem se vyhoupl na kmen stromu o ktrý jsem se předtím opíral. Byl jsem úplně zticha, protože i nejmenší pohyb by mě mohl prozradit a čekal jsem. Na mýtinu se vřítilo udýchané monstrum a já jsem jen otevřel pusu v tichém údivu. Byl to skalní obr, jeden z největších bojovníků v celé Drotlandii. Byl vysoký přes deset stop a měl na sobě sice jen kožené brnění, ale jeho široká sekera mě ani na okamžik nedonutila abych o sobě dal vědět. Ale obr se zastavil a začenichal. Nakonec obrátil zrak ke mě a široce se usmál, až odkryl zkažené špičáky a zařval. Srst na krku se mi naježila a pomalu jsem začal vrčet. Bleskurychle jsem se odrazil od kmenu a řítil se na obra. Překvapilo mě s jakou lehkostí odskočil a ohnal se po mě sekerou. Sekera zahučela těsně nad mojí hlavou a přerazila obrovský strom za mnou. Opatrně jsem začal kroužit kolem něj a nespouštěl jsem oči z jeho širočiny. Rychle jsem se najednou odrazil a těsně jsem proletěl kolem jeho nohou. Ne tak moje drápy, protože ty zanechaly na jeho lýtkách širokou krvavou stopu. Děsivě zařval a ohnal se po mě opět sekerou. jen těsně mě minula a to mne rozzlobilo. Zkusil jsem udělat to, co jsem ještě nikdy nezkoušel. Ovládnout svoje prokletí a naučit se ho používat v vmůj prospěch. Soustředil jsem se na maximum a pomalu jsem pronikal do své vlastní mysli a to temno pomalu vytlačoval. Ale úplně to nešlo a tak výsledek byl ten, že moje pravá půle těla se změnila opět do elfí, ale levá zůstala stále vlkodlačí. Nenávistně jsem si odplivnul a vytrhl z opasku svůj štíhlý elfí meč. Obrovi to zřejmě pomalu myslelo, protože mu moje proměna dávala zřejmě zabrat. Toho jsem využil k tomu abych zaútočil. Můj meč mu bleskurychle probodl bok a na zem vystříkla temná krev. Poté však obr bolestně máchnul sekerou a ta se svezla po mém stehně a zanechala na něm širokou hlubokou krvácející jizvu. Padl jsem na zem tváří k zemi a otupen prudkou bolestí jsem očekával konec. Ale obr se sice nademnou naklonil, ale tu zasvištěla vzduchem ohnivá koule a prudce ho srazila proti kmenu stromu. Zhroutil se a zůstal bez hnutí ležet na zemi. S velkými obtížemi jsem se otočil na bok a rozostřeným pohledem jsem spatřil postavu zahalenou do kápě, jak jde ke mě. "Už je vše v pořádku bojovníku! Nehýbej se - pomohu ti!" řekl příjemný hlas a ruka s obvazem se přitiskla k mojí noze a zastavovala krvácení. "Nevím kdo jsi, ale děkuji ti. Mé jméno zní Rifat-an..." řekl jsem se zaťatými zuby, jelikož bolest se nedala vydržet a upadl jsem od mrákot.... |
| |
 | Léčitel z donucení Utíkám lesem vstříc podivným zvukům boje, které jsem z dálky zaslechl a dobíhám na okraj menší mýtiny, kde se obrovský hrský obr chystá zasadit ležícímu elfovi ránu z milosti. Neváhám ani minutu a vykřiknu: "Arak an tir!" Mezi prsty mých rukou ze začně formovat elementální oheň s ničeho, který zakulatím a vyšlu proti obrovi. Koule zasvičtí vzduchem a já pobaveně sleduji jak se obrovy zorničky rozšířily na velikost talířů, když spatřily ohnívý, svítící objekt vržený z krytu lesa. Rána byla silná a po hřmotném výbochu ho odhodila proti blízkému stromu, který se přelomil. Na nic jsem nečekal, tasil meč a rozeběhl se k ležícímu obrovi. ... Nebudu nic riskovat ... pomyslím si a s rozběhem skáču na obrovu popálenou hruď, která se pode mnou lehce pohupuje. Efektně protočím meč v jedné ruce, pak jej uchopím i druhou a zasazuji obrovi poslední dorážející ránu do levé rány hrudníku. Poté se můj zrak obrátí proti ležící postavě. Odhodím meč do trávy a z ramene strhnu tornu, se kterou utíkám k raněnému. u něj pokleknu až zbroj na mně zarachotí a otevřu tornu. " Už je vše v pořádku bojovníku! Nehýbej se - pomohu ti!" řeknu rychle k ležícímu elfovi. Sklonil jsem se k němu a rychle ránu polil trochou kořalky místo desinfekce. Pak ránu ovázal obvazem a pak kusem obyčejné látky rychle zaškrtil nohu, abych zamezil dalším ztrátám krve. Chci se zdvořile představit i já, ale vidím, že můj pacient upadl do bezvědomí. "Představím se ti, až budeš v pořádku." řeknu si spíš pro sebe a pak pokračuju v hlasitém přemýšlení: " No jo, ale to je vše co zmůžu. Nemám tu lékařské vybavení a tu ránu bude potřeba jisto jistě zašít. Budu ho muset dostat někam kde ho budu moci buď lépe ošetřit nebo k němu dostat ranhojiče." pak si vzpomenu na nedaleký opuštěný srub okolo, kterého jsem běžel. Chvíli se soustředím a pak mé ruce začnou lehce fialově zářit. Poté se Rifat-an pomalu zvedne ze země v pozici v jaké ležel. Takto ho "nesu" až ke srubu a tam s ním vejdu dovnitř. Položím ho na kožešiny poblíž krbu, ve kterém rychle zatopím. Pak pomalu povolím škrtidlo a vyměním obvazy, které pevně přitáhnu. poté se začnu rozhlížet okolo, jestli nenajdu něco čím bych ránu mohl zašít. Pokud ne tak budu muset v ohni rozžhavit dýku a zavřít ránu drastičtějším způsobem. |
| |
| Poslední hrdina Jak jsem opouštěl chrám věděl jsem, že dnes se rozhodne.Jestli se mi opravdu podaří zabít Mankara dáme nepříteli smrtící ránu.Jdu pomalým krokem a rozhlížím se kolem sebe.Jak se blížím a dračímu údolí těžkne mi krok.Vylezu na docela vysokou skálu a rozhlížím se.Vojáci u brány jsou připraveni na vše a já jen čekám na vhodnou chvíli. "Čaroděj je vychytralý...obchází tu jak starý muž a až to budeme čekat nejméně zaútočí..." pomyslím si a sejdu dolů.Dojdu k strážím a prohodím pár slov.Stráže mají v očích strach z toho co přijde, není se ale čeho bát, jestli prohrajeme nebudeme tu, abychom spatřili zkázu jakou tady zlo napáchá.Pomalým a volným krokem dojdu k Charnefellovi, který zrovna s klidem v duši podřimoval.Kleknu na obě kolena a zavřu oči.V duchu si přeříkávám starou modlitbu a čekám co se bude dít.Náhle zaslechnu pomalé kroky, které doprovází hůl.Stále však dělám, že nic neslyším a pokračuji v modlitbě.Počkám až se postava co nejvíce přiblíží a až tak učiní rychle vstanu.Můj pohled spočine na Mankaru Camoranovi.Oba na sebe chvíli hledíme až nakonec čaroděj řekne: ,,Takže se konečně objevil nastrčený bílý kůň Septimů.Nemyslel jsi, že by si mě mohl zaskočit nepřipraveného, že ne?" řekne a shodí si plášt´ na zem. ,,Dnes to skončí...at´ bůh rozhodne co se má stát.." odpovím mu a lehce vytáhnu meč.Čaroděj před sebe dá hůl a prázdnou ruku si dá za záda.Pomalu začínáme chodit v kruhu a ani na sekundu ze sebe nespustíme oči.Po chvilce po něm vystřelím světlo a rozeběhnu se proti němu.Čaroděj s úsměvem na tváři mé kouzlo odrazí holí a svým kouzlem mě odhodí několik metrů. ,,Musím říct, že si mě zklamal paladine....očekával jsem něco víc než si předvedl..." řekne pobaveně a já se pomalu zvedám ze země.Čaroděj na mne namíří svoji hůl a řekne pár slov.Najednou se z hole začnou objevovat záblesky a letí přímo na mne.Pozvednu ruku do vzduchu a použiji svůj štít, který mi věnoval Charnefell.Střeli ale pronikli a já jsem narazil do skály.Čaroděj se rozesměje a já mám co dělat, abych zůstal při vědomí.Čekám na poslední ránu, ale Mankar si mě přestal všímat a jeho pohled spočinul na Charnefellovi.Měl jsem rozmazaný pohled, ale viděl jsem jak svoji hůl zabodl do země a z ní se začali objevovat černé pruhy světla a pomalu obalovali draka.Snažil jsem se doplazit ke svému meči, ale na to jsem neměl sílu.Charneffel se mezitím probral a začal bojovat s temnými silami.Po každé když se ho dotklo temné světlo zařval zuřivě bolestí.Nikdo však nepřibíhal na pomoc, nikdo nevolal o pomoc a já se jen díval jak zabijí Zlatého Královského draka.Ted jsem pochopil proč jsem zůstal naživu, abych viděl jak se moje víra celý život hroutí.Ale náhle jsem si vzpomněl na lahvičku co mi dal Martin.Rychle jsem vytáhl svoji dýku a polil její čepel vodou co byla v lahvičce.Z posledních sil jsem se zvedl a řekl: ,,Zkus chytit tohle!..." řekl jsem a hodil dýku po Mankarovi.Mankar se otočil a snažil se jí zastavit svým kouzlem, ale dýka proletěla a zasáhla ho přímo do srdce.Když byl mrtev jeho hůl se rozpadla a temná síla zmizela.Ale bylo příliš pozdě na zemi ležel Charnefell bez známek života... |
| |
| Během bitvy i v tom dusném tichu po posledním útoku jsem pociťoval zvláštní chvění na hřbetě. Byl jsem velmi nervózní a podrážděný. Něco mělo přijít. Ale stále jsem nemohl přijít na to, co to je. nakonec mě křídla nesly tam, kde jsem se cítil v bezpečí - totiž v Dračím údolí u chrámu. Lehl jsem si na vnitřní nádvoří a tiše přemýšlel. Nakonec za mnou přišel Martin. "Co se děje, Martine? Vypadáš nějak ustaraně..." Poslední ze Septimů se opřel o můj bok a začal mi rukou přejíždět po lesklých šupinách. "Moje říše je ve válce a nepřítel pronikl za naše hradby. Je sice sám, ale dokáže napáchat větší škody, než celá eskadra kopiníků. Musím se vrátit do Berien-Dorru, abych naplánoval protiútok. Musíme je rozdrtit do posledního muže!" řekl rozhodně. "Půjdu s tebou! Nemohu tě nechat samotného bez ochrany..." Martin se na okamžik zamyslel. "Ne, to nemohu dovolit. Jsi příliš cenný, než abych tě vystavil nějakému nebezpečí. Zůstaň zde a já tě v pravé chvíli zavolám. Dávej na sebe pozor." řekl a odešel klikatou stezkou zpět do Berien-Dorru. Díval jsem se za ním a měl jsem zvláštní pocit, jako kdyby mě opouštěl. Ale brzy jsem těchto úvah zanechal a uvelebil se na rozehřátých kamenech. Z tohoto ticha mě však vyrušily kroky. Byl to Balldur. Přešel do mé blízkosti a začal se tiše modlit. "Co se děje, paladine?" zeptal jsem se znepokojeně. "Přichází zlo...naslouchej..." řekl tiše a já jsem opravdu slyšel zlověstné skřípění štěrku na cestě a hrůzné klepání, to když se hůl dotkla země. Prudce jsem se otočil a tam stála pokřivená postava Mankara Camorana. Nebylo mi úplně jasné jak se sem dostal ,ale nyní to bylo úplně jedno. Byl tu a my jsme ho museli zastavit. Mankar pronesl pár pohrdlivých slov o paladinovi a pustily se do sebe. Ale paladin byl brzy odzbrojen a Manakr se k němu blížil s nataženou holí. Rychle jsem sebral své síly a zakryl Balldura magickým štítem. Stihl jsem to dříve, než mohl Mankar zasadit smrtelnou ránu. Mankar se ale nyní obrátil ke mě a zavrčel: "Tohle ti přijde draho...zničím tě a tvé království už nebude nikdy obnoveno. Padne Berien-Dorr i Fonnor a po nich všechna ostatní města a na celé zemi budou vládnout jen temné síly. Zabold svou hůl do země a vyvolal své nejsilnější kouzlo. Pochopil jsem, že jediný kdo by mi dokázal pomoct, je Martin, ale rozhodl jsem se, že ho nepovolám. On byl daleko důležitější než já a jeho smrtí by skončil věk dobra. Napřel jsem proto své síly proti Mankarovi, ale jeho temná magie byla silnější. Kousek po kousku vstupovala do mě a já jsem tomu nemohl zabránit. Z posledních sil jsem zařval a zhroutil se k zemi. Ještě jsem stačil postřehnout Makarův výkřik a pak mé srdce zavalila temnota a uhasila jeho svit... |
| |
| Srub -> První pomoc ... snad ne i poslední Začnu šmejdit po srubu a mezi tím si ještě stihnu přivolat opětovným levitačním kouzlem meč, který jsem nechal na palouku. Každá část mé výstroje a výzbroje je na mne vázaná kouzlem takže jí nikdo jiný nemůže nosit a používat. Zbroj se mu bude neustále rozpadat a meč mu v ruce ztěžkne tak, že jej ani dvěma rukama neuzvedne. Stačí se pořádně soustředit a meč si ke mě brzy sám nalezne cestu. Začínám z toho všeho kouzlení pociťovat menší únavu a nevolnost a tak si prozatím dám menší oddych. Prolezu kdejaký kout srubu a během chvíle nacházím špulku režné nitě. ... Prozatím to musí stačit ... pomyslím si a vezmu jí do dlaně. Poštěstí se mi i nalézt zrezlou jehlu. ... Tak s tímhle to šít nebudu. ... pomyslím si a vrátím se k mým věcem. Jehlu očistím a pak jí nechám desinfikovat žárem ohně z krbu. Pak jí pro jistotu ještě poleju kořalkou. Vezmu špulku nití, kterou také očistím a desinfikuji kořalkou, a zakleknu k mému pacientovi. Odmotám mu z rány obvazy. V ráně to jasně pulzuje a občas to v nervech zacuká. Zkontroluji Rifata a vidím, že je tále v bezvědomí. To mi ušetří práci. Připravím si lavor s teplou i se studenou vodou, další obvazy a kořalku. odmotám kus nitě a navleču jej do ouška jehly. Ránu napřed očistím kouskem látky namočeným v teplé vodě. Pak ránu znovu desinfikuji kořalkou. ... Ksakru. Tohle jsem viděl jenom párkrát, když jsme ošetřovali raněné v akademii. Nikdy jsem to nedělal, ale co je na tom. Hadry jsem si už zašíval a tohle asi nebude o moc jiný. ... pomyslím si a začnu zašívat ránu. Zpočátku mi to jde pomalu a ztuha než naleznu ten správný gryf, ale brzy již své pohyby zautomatizuji a ránu úspěšně došiji. Nakonec jí ještě omyji studenou vodou a pak všechnu vodu dojdu vylejt. Ránu znova nepřikrývám, aby mohla dýchat a pustím se do vaření nějakého proviantu, aby měl můj marod co jíst až se vzbudí. Bude potřebovat živiny. |
| |
| --- Asi jsem udělala chybu, když jsou souhlasila s přijetím do družiny toho hromotluka. Protože kamkoliv jdu, tak tam si mě najdou problémy. Mě je už snad souzeno po celý život bojovat a brát životy. Tahle práce se mi vážně nelíbí. Přesto jsem nucena ji dělat. A tak, když nás Lex dovedl na náměstí bohaté čtvrti, aby otestoval naše schopnosti, obklíčilo nás pár skřetů. Zaútočili celkem tvrdě, mnozí z nás ani nebyli připravení ( Lex chvíli dokonce bojoval holýma rukama ). A já jsem samozřejmě byla taky beze zbraně. Nezbylo mi tudíž nic jiného, než znovu používat tu tvrdší mystickou sílu. A při zabíjení skřetům nahlížím i do myslí, abych se podívala, jaký měli život...poslední dobou mám tohle narušovaní soukromí ve zvyku. Jenže místo zrychlených životních příběhů vidím temnotu a ta říká jediné. Skřeti jsou zotročení temným pánem. Nemají vlastní myšlenky, ani vlastní vzpomínky, pouze rozkazy k nelítostnému zabíjení. Jakmile padne poslední skřet a my se znovu seskupíme, všichni živí a zdraví, leč trochu pomlácení, odpovím Lexovi na otázku. ,,Myslím, že sranda si ještě užijeme...spíš by mě ale zajímalo, co tady pohledávali. Není to trošku divné? V bohaté čtvrti, poblíž hradu, uprostřed města...je to hodně divné." zamračím se a rozhlédnu se. ,,Hluk bitvy musel být slyšet, tak proč k čertu nikdo nevyleze a nepodívá se, co se děje?" Je to celé nějak podezřelé... |
| |
| Boj přituhoval. Skřeti byli čím dál více agresivnější a mnohdy se stávalo, že v zápalu boje vraždili i sami sebe, tím jak mávali svými zbraněmi. A odrážet jejich útoky taky nebylo snadné. Ovšem pro mě to neplatilo. Amulet mě na hrudi začal zase pálit, ale ne tak, abych syčel bolestí a strhával si amulet z krku. Ne, tohle bylo něco jiného. Do celého těla mi proudilo příjemné teplo a dodávalo tělu pocit uklidnění a blaženosti. Nebál jsem se válečného pokřiku nepřátel, ani jejich nabroušených mečů. A i hravě jsem sečné nebo bodné rány vykrýval. Boj skončil zanedlouho. Rázem se mezi námi a skřety ocitli vojáci Legionu a přeživší skřeti obklíčili. Vše pak proběhlo strašně hladce. Vyděšení obyvatelé bohaté čtvrti vylézali konečně ze svých domů a prohlíželi si tu spoušť. Utřel jsem si zakrvácený meč o vestu jednoho z padlých skřetů, vrátil jej do pouzdra a přispěchal k seveřanovi. ,,Seveřane..." začal jsem, ale vousáč zvedl varovně pravici. Proto jsem mlčel a pohleděl vpřed. K seveřanovi a vůbec k nám spěchal zřejmě rozlícený velitel. ,,Co to má znamenat, vy záškodníci? Co ty skřeti tady dělali...a jaktože se flákáte tady uprostřed bohaté čtvrti a nebráníte město? Měl bych vás všechny nechat zmrskat." zakřičel na seveřane a nevšímal si detailu, že seveřan je nejméně o tři hlavy větší než on. Vousáče ten řev ale nevyvedl z míry a v klidu odpověděl. ,,Veliteli, scháněl jsem hrstku bojovníků pro případnou obranu paláce, neboť ty slečinky, co tam máte by neubránili ani medvěda v kleci. Medvěd by spíš ubránil je. Našel jsem pár těch, kteří mě něčím zaujali a byl jsem připraven je odvést na místo určené. Ovšem procházeli jsme tudy a rázem se tu objevili ty temní pacholci. Můžete nám děkovat. Nebýt nás, skřeti by určitě pronikli a přepadli vás ze zálohy a to si myslím, že by bylo pro vás krajně nepříjemné." Velitel se zamračil a ještě víc zrudnul. ,,Dobře dobře, ale pochybuji, že byste je zvládli všechny. Částečně je to i naše zásluha." Otočil se a vydal hlasitě rozkaz. ,,Druhá četa zde zůstane a bude hlídat okolí, zbytek jde se mnou zpět na hradby, pohyb valaši." A po chvilce zmizí a s ním i většina vojáků. Seveřan si odplivne. ,,Typickej velitel, jen křičí a vydává rozkazy." Začínáme v kruhu debatovat, čím to, že pronikli za hradby přímo doprostřed města. Debatu vyvolala ta dívka, které jsem zachránil krk. Já se ale nezapojuji. Stisknu přes oblečení amulet. Je studený a na mě doléhá stejný vliv počasí, jako před bojem. |
| |
| Snaží se, ale maj to blbý Jakmile mi ta mladá pijavice odpoví, tak se hned ke mně přiřítí můj nadřízený chlapák.Je to zasmušilý chlap, co furt čumí do mapy a tváří se přitom důležitě. ,,Dejte mi lidi a já to udělám..." říkám si jen tak pro radost protože se to na něj přesně hodí.Jelikož se tímto heslem řídí většina velitelů, tak to podle toho pak vypadá.Než jsem stačil něco prohodit, tak mě seřval jako malý pívo za to, že jsem zabil smradlavé zvědy co tu čmuchají jako...jako..no to je fuk já se na to můžu vykašlat.Když konečně vypadne slezem se uprostřed náměstí a přemýšlíme co dál.Chvíli se dabatuje o hovadinách a nebere to konce.Jak se tak kolem rozhlížím, přijde mi, že tahle výprava opravdu stojí za pendrek. Bojovník v zeleném hábitu, který se nazývá Akin, si prohlíží rozpačitě okolí, Tengli-co muž u stromu čumí na nějaký šunt na svém krku a Naeria, snažíc se ošetřit raněného vojáka, má nějakou kousavou náladu.Naeria nakonec ukecá ostatní, že by bylo dobré najít tu díru odkud jsem vlezli.Proto si sbalím své saky paky a řeknu: ,,Tak jo bando, jdeme na to - hradby tu jsou pevný a představa,že by přeskočili zed´je velmi mizivá.Přesto je tu jedna cesta kudy se sem dá dostat....a to jsou stoky.Možná jsem ještě blbší, než vypadám, ale mám rád, když vím o dění kolem sebe.Nuže? Kdo jde se mnou?" řeknu a pohlédnu na ne zrovna nadšené tváře.Nikdo neprotestoval, a tak jsme vyrazili na pátračku.Nakonec jsem našel vylomené víko stok a pískl na ostatní.Zapálil jsem pochodeň a slezl dolů.Náhle jsem zjistil, že mám pod nohama nějak prázdno a zvědavě jsem našlápl směrem dolů. Chyba...už jsem padal kamsi do tmavé džuzny. Spad jsem na nějakej sajrajt, pěkně to lepilo.Zvedl jsem se kouk se nahoru.Nahoře byli všichni drzouni a měli ze mě náramnou legraci, což já nemám moc rád.Postupně slezli všichni až do stokových katakomb kde to smrdělo, že by i prase chcíplo... |
| |
| Možností, kudy by se skřeti dostali až sem, bylo několik. Seveřan si vybral tu nejpravděpodobnější, ale bohužel i tu nejhorší. Městské stoky. Jsem možná trénovaný na průchod úzkými chodbami, které obsahují mnoho smrtelných pastí, ale neexistuje nic horšího, než smrduté chodby stok...a je jedno jestli jsou městské nebo chrámové. Ačkoliv byla seveřanova domněnka hodně pravdivá, museli jsme tu pravdu potvrdit. Nikdo nic nenamítal a tak jsme se rozdělili a prohledali uličky v bohaté čtvrti. Po chvilce jsme uslyšeli svolávací písknutí nebo spíš takové prsknutí...poznal jsem v tom seveřane. Ten ovšem ,,zapískl" jenom jednou a tak nám chvíli trvalo, než jsme ho konečně našli. Stál u vylomeného víka a to zajisté vedlo do našeho smrdutého cíle. ,,Sklízíš dneska jeden úspěch za druhým...a to tě znám sotva dvě hodiny." prohlásím a mohutný bojovník vycení zažloutlé zuby. Poté odklopí zbytek víka a začne po kovových obručích slézat dolů, do tmy, s pochodní v ruce, takže jsme viděli, že po chvilce lezení jakoby zavrávoral a zřítil se. Naštěstí dopadl hned, ani nestihl leknutím zakřičet. Jen tam dole ležel a překvapeně zíral. Lezl jsem jako druhý a hned přišel na to, proč seveřan zahučel dolů. ,,Příště postupuj opatrněji, seveřane a nespadneš do hromady hnusu." řeknu mu, když slezu dolů. Seveřan mi poděkuje za ,,důležitou" informaci a počkáme, až sleze hraničář a dívka. Vedení seveřanem s pochodní postupujeme pomalu vpřed po suchým okraji stoky...nikdo z nás se neodváží šlápnout do vody. Nejdeme moc dlouho, neboť bohatá čtvrť sídlila hned u hradeb. Po pár krocích se chodba ale rozděluje. ,,Rozdělíme se..." rozhodne seveřan, ,,já půjdu s Akinem a ty", ukáže na mě, ,,půjdeš tady s tou malou." Náhle začne balancovat na jedné noze. ,,Teď na to není čas...Naerio." zavrčí na dívku a společně s hraničářem se vydá nalevo. Až pozdě si uvědomíme, že nás tu nechali potmě a když dívka na seveřana zakřičí, co kdyby nám tu něco nechal, ozve se další zabručení. Světlo jejich pochodně pak zanedlouho zmizí. ,,Taky nám tu mohli něco nechat," povzdechne si dívka, ,,nemáš něco, co svítí?" ,,To ano, vlastní zrak," odpovím a ve tmě slyším další povzdech. ,,Tobě svítěj oči?" ,,To byl vtip, promiň...měl bych tu něco, co by se nám mohlo hodit." Hrábnu do kapsy a nahmatám semínka ve tvaru lucerny. ,,Pojď sem," zavolám na dívku. ,,A kde jsi?" ozve se dívka. Ve tmě slyším její kroky kousek za mnou. Prostě si tu volně chodí a nedokáže zůstat na místě. Otočím se a rozsvítím první semínko. Vyzařuje světlo rovno jednomu svícnu. V šeru spatřím dívku a zavolám ji k sobě. Šlápne mi na nohu. ,,Au." ,,Promiň." ,,Nic se nestalo...tady máš, zmáčkni to." podám dívce semínko a ta tak učiní. ,,To už je lepší, tak pojďme," usměje se. Tentokrát vedu já a ticho v chodbě narušují jen naše kroky... |
| |
| Chodba, kudy kráčím s mužem, který mi včera zachránil život, se mi nějak nezdá. Není tu cítit jenom zápach plísně a zatuchliny, ale i ten odporný smrad nemytých skřetích těl. ,,Cítíš to?" zeptám se muže. ,,Co přesně?" zeptá se mě. ,,Skřety," odpovím. ,,Ani ne, spíš něco jiného." ,,A co?" ,,Nevím...připomíná mi to puch mokré kožešiny." Snažím se ten pach zachytit, ale nedaří se mi. Náhle ve tmě za námi uslyšíme zapištění a než se naději, dívám se muži přímo do očí. No, zas tak přímo ne, ale udivuje mě to, jak rychle se otočil a v ruce už třímá meč. Abych nevypadala hloupě, otočím se i já. Ve tmě spatříme několik světélkujících rudých očí. ,,Krysy." zašeptá muž. Připravím se na boj, ale muž mě zastaví. ,,Ne, počkej...mám něco lepšího." Odhodí své světelné semínko směrem ke krysám. Rázem je hned nějak moc světla, neboť dopad doslova vytvořil ohnivou stěnu. Muž mě chytne za ruku a táhne mě pryč. Po minutovém běhu se zastavíme a já popadám dech. Běh možná trval minutu, ale nikdy v životě jsem nezažila takové tempo. ,,Co jsi sakra zač?" zeptám se udýchaně muže, ale místo odpovědi uslyším něco jiného. ,,Pohleď...východ." Vzhlédnu a opravdu. V dálce tunelu vidíme světlo. Když k němu dojdeme, Lexovu domněnku plně potvrdíme. Vyražená mříž a před ní několik pohozených skřetích věcí. ,,Tak to bychom měli...ale co teď? Já se už vracet nebudu." zeptám se muže a ten zakývá souhlasně hlavou. ,,To ani já ne, ale máš lepší nápad jak se dostat zpět do obléhaného města?" Nadechnu se, abych odpověděla, když v tom mě upoutá pohyb nahoře na kopci. ,,Dokončíme tuhle debatu později." a stejně jako já i muž tasí zbraň, aby se připravil na boj se skřetím oddílem. Muselo jich tu pár zůstat, ale nebyli jsme dost opatrní, abychom zůstali nepovšimnuti. |
| |
| Když jsem se po mnoha dlouhých hodiných plných spalující horečky probudila, ležela jsem na posteli a nohu jsem měla ovázanou obinadly. Chvíli mi trvalo si na vše vzpomenout, ale poté se mé bolavé hlavě začaly všechny vzpomínky vracet. Viděla jsem útržky strašné bitvy, zrůdné obličeje všude kolem mě a temno. Najednou se ale vše temné rozestoupilo a já viděla obrys muže, který se nade mnou skláněl. Ale tam mé vzpomínky končily a dál už byla jen bolest. Pomalu jsem vstala a zkusila došlápnout na raněnou nohu. Kupodivu už nebolela. "Nesmím zapomenout se zeptat co je to za výtečný lék." ušklíbla jsem se a oblékla si zpět své šaty. Kožené kalhoty, volná tunika a vesta byly vyprány a vyspraveny, takže jsem měla divný pocit, ale ten brzy přešel. otevřela sjem dveře a kupodivu se na mě nevrhly krvelační (či spíše sexuchtivý) strážci nebo šílení felčaři a tak jsem šla dál po chodbě. Minula jsem jedny otevřené dveře a chtěla jsem je přejít, ale něco mne donutilo, abych se k nim vrátila. To něco, byla mystička Awenis, která na klíně svírala mužské bezvládné tělo. Byl to Ragon-Isil. Náhle jsem si vzpoměla na moje útržky ztracené paměti! Ragon byl ten vysoký muž. Ale když byl tak blízko mě, tak proč mě nezabil. Viděla jsem dobře na vlastní oči projevy jeho nenávisti. Ale Awenis vypadala hrozně. Byla úplně bledá, dokonce i na elfku až příliš, pod očima obrovské kruhy a opuchlé od pláče. Rty bolestně stisknuté a kluby na rukou, kterými ždímala Ragonovu zakrvácenou tuniku, měla zbělané. "Buď zdráva, Awenis. Co se stalo?" zeptala jsem se rozpačitě. "Zahynul v bitvě. Jako hrdina. Věřím, že nebyl tak špatný, jako si o něm všichni mysleli. On se vrátí." řekla mystička tiše a odhrnula pramen černých vlasů, který mrtvému elfovi spadl přes tvář. "Awenis....já si nemohu vzpomenout, co se stalo na bojišti. Kde byl Ragon?" Awenis chvíli přemýšlela. "Bojovníci tě porazily na zem a chystali se tě zabít. Ale Ragon přilétl na temném drakovi a zastavil své vlastní dobíhající trolly. Potom ti vytrhl silou vůle dýku a odnesl tě do Berien-Dorru. Nechápu proč to udělal. Věřím, že nebyl tak špatný. Musíš mi pomoct dokázat, že byl jen využitý a nastrčený, jako loutka." Chvíli jsem přemýšlela. Byla jsem stále vůdkyně našeho společenstva a měla jsem moc rozhodovat. "Nejprve však musíme vyhrát bitvu." řekla jsem si v duchu. "Budu o tom přemýšlet..." řekla jsem pevným hlasem a odešla jsem vyhledat ostatní členy mé družiny... |
| |
| Skřeti,smrad a krysy Když konečně všichni ostatní slezou vydáme se na ,,cestu".Postupuju pomalu vpřed a dávám si bacha kam šlapu, nechci totiž spadnout do těch sra...toho humusu co tu všude plave.Na konci chodby dojdem k dvěma rozdělujícím chodbám.Usoudím, že když se rozdělíme dřív budeme venku z tohodle sajrajtu.S Akinem se vydám nalevo a moc nevnímám jejich otázky nesoucí se za mnou.Po chvilce se průzkum začíná vyplácet jelikož jsem dokonce objevil již trochu rozežrané mrtvoly těch krys co se tu potulují. ,,Asi jdeme dobře skautíků.." řeknu a pohlédnu směrem na Akina.Měl jsem pravdu hned u další smradlavé zatáčky jsme narazili na skřeta, který tu byl nejspíš na čumění do tmy.Jakmile nás spatřil otevřel ústa do bojového pokřiku, ale místo toho, aby na nás zaútočil utekl někam si do tmy.S Akinem se na sebe otočíme a pokrčíme rameny.Posléze se vydáme za ním.Chvíli na to jsme narazili na celou partu skřítků. ,,Hele Akine dáme si závod jo? Schválně kdo jich víc sejme, nuže na ně!" rozhodnu.Oba jsme je mydlili hlava nehlava, ale po chvíli jsme se rozdělili, jelikož jsem se vydal za tím práskačem co nás jsem nalákal.Ale ten zmetek mě jenom nalákal do další pasti.Sotva jsem mrknul okem, už na mě běželi dvě nějaké potvory. To vám povím, větší a nebezpečnější svině jsem neviděl. I ženy z mého rodu vypadají mnohem míň nebezpečně a to už je co říct. Každopádně jedna tahle obluda se po mě ohnala ocasem, ale mé reflesy pracovali jako otrok v našich dómech. Uhnul jsem, meč v pohotovsti a už jsem ji mydlil. Ocas šel dolů...a i té druhé jsem zkrátil brka pochodní. Pak zdrhli...obě, ale měl jsem dojem, že o nich ještě uslyším.Posléze jsem se otočil na toho skřetího hajzlíka, který za to všechno mohl. ,,Teďka zemřeš ty smradlavá koule!" řeknu a přiskočím k němu a setnu mu hlavu.Hlava se skutálela po schodech dolů k dalšímu smradochovi.Nejdřív jsem si myslel, že je to skřet, ale když vyšel ze spoda stínu zjistil jsem, že je to nějaký přerostlý skřet.Byl asi o hlavu větší než já a taky mnouhem mohutnější.V ruce měl obrovský meč na jehož konci byly dvě špičky.Hned začal řvát a mávat mečem, jak když sedlák mlátí obilí.Horší bylo, že to obilí jsem byl já.Horním krytem jsem mu vykryl úder, ale ten prašivej zmetek do mě kopnul svejma ocelovejma haksnama a já odletěl kamsi do pr...háje.Dopad jsem přímo do toho humusu, kterému jsem se chtěl zuby, nehty vyhnout. Z huby jsem vyplivl zbloudilou mouchu co letěla kolem a sundal si svůj pancíř.Brnění muselo jít pryč, jelikož jsem měl přímo uprostřed velkou promáčklinu.Pomalu se sbírám ze země a slyším težké kroky za mnou.Udělám menší fintu a pomalu si přitáhnu meč.Když je ode mě asi dva kroky, letmo zahlédnu, jak natahuje ruku, aby si se mnou trochu pohrál.Pan obr se ale trochu přepočítal a jeho ruka i s jeho mečem spadla na zem, až to zařinčelo.Obr začal řvát bolestí div mi nepraskly uši.Máchnu mečem do šikmého seku shora a obrova je taková, jak by asi podle mého vkusu měla vypadat. Čepel se zasekne do lebky a obr padá nebo to co zněj zbylo mrtev k zemi.Po pár okamžicích přiběhne Akin se slovy: ,,Mám jich sedmnáct co ty?" |
| |
| ,,Hele Akine dáme si závod jo? Schválně kdo jich víc sejme, nuže na ně!" Zařval lex a já se jen pousmál a šli jsme do nich. Lex se mezi skřety rozeběhnul jako býk na matadora. Když zabil přibližně 4 skřety tak zahlédl toho prcka co na nás přivolal tuhle sebranku. Ve chvíly kdy se za ním rozeběhl mi došlo že on jediný měl pochodeň kterou jsme si svítily na cestu. Naštěstí skřeti měli pochodně také takže vypadali jak nasvícené terče. Rozeběhli se na mě dva skřeti kteří zřejmě dostali rozkaz od jakéhosi šéfíka vzadu. Ten měl na sobě jakousi odrudu plátěné zbroje která vypadala že se každou chvilku rozpadne a přilbu si udělal zřejmě z lidské lebky. Když se skřeti přiblížili do dostatečné vzdálenosti, tak jsem se rozeběhl proti nim. Vyskočil jsem a uhnul seku od skřeta vlevo. Ve skoku jsem se mu odrazil od hrudníku a přeletěl skřeta v pravo, který když po mě sekl, tak usekl svému parťákovi hlavu. V letu jsem bleskurychle naťal těťivu dvěma šípy a vypálil do skřetů u pochodní. Pan kat který stále nechápal proč skrátil svého pobočníka nestihl ani zareagovat, když jsem ho použil jako živý štít proti skřetím lučištníkům. Po zásahu jsem skřeta odhodil a vystřelil dva šípy, každý do jedné z pochodní které stály po stranách. Ty spadly do té divné břečky která byla uprostřed. Vzhledem k tomu že tu byla „jeskyní tma” skřeti nevěděli co mají dělat. Začali na sebe řvát, což mi ukázalo jejich směr. Pomali odeznívaly hlasy skřetů. Jeden po druhém. Nakonec se jednomu podařilo zapálit pochodeň kterou měl u sebe a já viděl že už zbívají jen dva. Šéfík a jeho poskok. Nechtěl jsem oddalovat jejich trápení a tak jsem je oba rychle zabil, ovšem pochodeň jsem ještě stihl chytit, když skřet padal do řeky splašků. Pečlivě jsem těla prohledal a u šéfika jsem našel mapu stok a vyznačené východy a vchody kterými přišli. Bez problému jsem vystopoval Lexe který byl tak o 200 metrů dál. Cestou jsem si všim pár mrtvol což mi připomělo že si chtěl dát závod. Našel jsem ho se sekerou v hlavě divného skřeta. S úsměvem jsem pravil. „Mám jich sedmnáct! Co ty?” Ten se na mne podíval docela nechápavě a řekl „Tenhle se musel počítat tak za tři!” „Nechme toho. Mám něco lepšího.” Řekl jsem mu a vytáhl z opasku mapku od mrtvého skřeta. Ten se na ní zadíval a trošku s úšklebkem jako by pravil „Z tohohle Pan Důležitý nebude mít radost.” Dopověděl a mapu si schoval. |
| |
| Cesta na povrch a další smradoši v cestě Jak jsem se sebral ze země a začal chodit jako rozzuřený lev kolem dokola, prohlížel jsem si napáchnou spoušť a pořád kroutil nevěřícně hlavou. ,,Na něco podobného jsem narazil tak před dvěma roky...jáááj, to tenkrát bylo sado maso s tím půlobřím zabijákem.To byl teprve pravej adrenalin." Akin mě pomůže ze stok a vydáme se na zpáteční cestu.Akin se pořád utápí v myšlenkách, soudě podle jeho neutrálního výrazu ve tváři.Když dojdem na to rozcestí, kde jsme se rozdělili, tak Akin zamíří přímo k východu, ale já za ním křiknu: ,,Hej počkej!Mrknem se jak na tom je ta hnědovlasá můra a ten chlapák co šel sní." volám na elfíka.Akin se otočí a jdeme temnou chodbou, kde je snad ještě větší smrad než v té chodbě kudy jsme šli my.Najednou ucítím hrozný pach a i to prase co jsem měl k obědu chtělo vzít nohy na ramena. ,,Co je to sakra za smrad?!" zeptám se Akina. ,,Nevím, ale je to hrozný puch!" odpoví.Nenápadně si čuchnu k sobě, ale moc nenápadný to nebylo jelikož si toho Akin všimne. ,,Neříkej, že to jsi ty!" ,,Ne nejsem, ale nemá to do mě daleko..." prohodím a náhle zaslechnu nějaké pištění.S elfíkem se otočíme a zjistíme, že ze tmy vykukují nějaký světélkující rudý oči.Akin díky svým elfským očím vidí o něco lépe než já a řekne: ,,Krysy." natož já řeknu: ,,Ale houby krysy...večeře.." řeknu a rozseknu jednu na půl.Když zbytek krys viděl jak dopadla jejich kámoška hned zdrhly. ,,No jo jen si utíkejte!" pošlu svoji kletbu na krysí zadky a otočím se na Akina.Naznačím, že můžeme pokračovat a elf s docela zajímavým obličejem na tváři se otočí a pokračuje v cestě.Nakonec zahlédneme na konci tunelu světlo a zdálky se ozývá zvuk bitvy.Popadnem s Akinem zbraně a běžíme k místu bitvy.Když tam dolezem najdeme Drienna a Naeriu, jak zabíjejí skřetí tlupu.Ale už je po legraci většina se už dává na útěk a zbytku už chybí nějaká končetina.Jedem skřet si na mě troufnul a snažil se mě zabít nějakým párátkem v ruce.Jeho ránu jsem srazil mečem a z otočky jsem mu plácnul zbytkem krysy přes ksift.Skřet byl trochu mimo, a proto byl už snadná mrtvola.Když jsem chtěl dorazit posledního, tak ho zasáhl svým šípem Akin. ,,Tendleten byl můj!" křiknu na Akina a ten jen pokrčí rameny.Odvrátím se tedy od toho všeho a přistoupím k těm dvěma co tu stojí, jak na porážku a řeknu: ,,Tak to by bylo co budeme dělat ted?" |
| |
| Zde, ve stínu hradeb velkého města, se spolu s dívkou chystáme na boj proti skřetí přesile. Naši protivníci na nás ale nespěchají...občas válečný pokřik a seknutí čepelí meče do vzduchu, ale ani jednou se nerozeběhnou. Jen nás pomalu obkličují a tak se s dívkou semkneme blíž k díře, vedoucí do stoky, v případě útěku z boje. Skřeti s námi mají předpovídatelné plány. Uzavřou nás v kruhu a pak na nás půjdou po jednom. Nejspíš tuší, že nápor jejich šesti válečníků nevydržíme. Co jsem si myslel, to taky udělali, ovšem náhle jsem si v jejich řadách všiml jednoho, který vypadal jinak. Zdálky se podobal svým druhům, ale jakmile byl blíž, poznal jsem v něm mága. Uslyším za sebou šepot dívky: ,,Vypadá to na skřetího černokněžníka, bude nejspíš těm ostatním dodávat sílu. Pokusím se ho zabít, ale dej mi čas." Zamyslím se. Už jsem párkrát viděl schopnosti té dívky a nejspíš i ona vládne magií. Alespoň nějaká výhoda na naší straně. Největší skřet s hodností pohlavára tasí meč a vstoupí nebojácně do kruhu. Zamává mečem ve vzduchu a vydá válečný pokřik. Ukáže prstem na mě a tak jeho výzvu přijímám. I já tasím svoji zbraň a výhružně namířím špičkou čepele směrem ke skřetovi. Ale místo překvapeného výrazu z mého dlouhého meče se skřet ušklíbne a vykročí vpřed. V očích mu srší blesky když provede první prudký výpad shora. Na obranu rychle ránu vykryji dáním čepele do vodorovné polohy a při střetu se na mě sesype několik jisker. To už ale skřet podniká druhý útok. Uchopil jílec oběma rukama a útočí zleva na můj bok. Boj pokračuje v neustálém návalu útoků skřeta a krytí z mé strany. Každopádně se snažím, abych se příliš neunavil. S přibývajícími neúspěšnými útoky je skřet stále zuřivější...a unavenější. Zanedlouho zprudka oddechuje a tentokrát přejdu do útoků já. Pohlavár už nemá sílu na to, aby vykrýval moje rány svým obouručním mečem a při asi páté ráně meč upustí a vzápětí se pach potu smísí se železitým pachem krve propíchnutého skřeta. Pohlavár spadne do prachu...po chvilce sténání přejde v chrapot a chrapot ve smrtelné chrčení. Když vydechne naposled, už se na mě řítí další dva, ale ty už nejsou schopní jako jejich velitel, nicméně nechci je podceňovat. Prvního vyřídím celkem rychle. Nepovede se mu výpad a při střetu se mi dostane za záda, jenže já udělám docela šílenou věc a bodnu naslepo vzad. Cítím, jak se meč zasekl do masa a tak se otočím a své dílo dokonám. Z tuhého skřetího masa nejde meč moc dobře vyndat a pustím jílec a oženu se sevřenou pěstí po druhém útočníkovi. Trošku se mi zatmí před očima, když spatřím černou čepel mířící mi na hlavu. Byl jsem rychlejší - pěst dopadne na vrásčitou tvář a skřet zavrávorá. Překvapením rozpřáhne ruce a vyhodí meč nad hlavu. Srazím skřeta na zem, chytím meč, naštěstí jednoruční, do ruky a než se skřet zvedne, je zabit vlastní zbraní. Uskočím před dalšími případnými útoky, vytáhnu z těla svůj vlastní meč a vrátím se opatrně k dívce. Uslyším obdivný pískot. ,,Jsem Naeria...těší mě." Pohlédnu ji do očí. ,,Já Drienn." Pak se naše pozornost obrátí zpět na naše tři protivníky. ,,Dobrá, ty si oddechni, teď to zkusím já...pučím si tohle," řekne a vezme mi meč padlého skřeta z ruky. ,,Seš si jistá, že to zvládneš sama? Jsou to docela silní protivníci," snažím se Naeriu varovat, ale ta jen mávne rukou. ,,Nic se mi nestane a myslím, že budu rychlejc s nima hotová než ty." ,,Tak buď opatrná," popřeji ji. Ve ostražitosti neustávám...neboť si nejsem jist, zda to Naeria zvládne. Následující vteřiny mě přesvědčí, že jsem se bál zbytečně. |
| |
| Ze skřetích hrdel se nesou odporné chrčivé zvuky, připomínající smích. Kdybych byla v jejich kůži, možná bych se taky smála. Moji nepřátelé, kteří se mnou ještě neměli tu čest, nevědí, co jsem zač. ,,Já tu sílu ale nechci používat...čím víc ji používám, tím hůř je na tom moje nálada. Chci zažít férový boj, ale nechci se tu zdržovat moc dlouho...ne, když je možnost, že za chvíli dorazí posily," projede mi hlavou myšlenka. Uvědomím si, že v tuto chvíli nemám jinou možnost, než zaútočit mystickou silou, stejně jako při včerejší bitvě a stejně jako při boji na náměstí...a stejně jako za poslední dva roky. Nahlédnu do mysli prvního skřeta a vidím opět tu prázdnou temnou tělesnou schránku bez vzpomínek. Vyvléknu jeho mysl z područí temných sil a přivlastním si ji k sobě. Poručím mu, aby sťal toho skřetího šamana. Můj duševní otrok provede to, co po něm bylo žádáno. Šaman se ani nenaděje a už má po starostech. Druhý skřet, co se pomalu chystal na mě, se překvapeně otočí a tak využiji situace. Vrazím mu černý meč, který jsem vzala Driennovi, mezi lopatky a pak zahubím i toho prvního. ,,Tak jednoduché...ale zasloužili si to. Neměli se smát." Seberu šamanovi jeho hůl a vzpomenu si na kouzlo, naposledy mnou použité před dvěma roky v Arevithianu. ,,To by se mohlo hodit i za cenu toho vyčerpání," usměji se nad tou představou. Budu si tu možnost ale šetřit na opravdu životně důležitou chvíli. ,,Máme problém, Naerio," zaslechnu Drienna. ,,Spíš problémy," opáčím, neboť se na nás řítí další skupina skřetů, tentokrát jsou to bohužel ty zuřivější typy. ,,Stáhnout se už nemá cenu. Je to malá skupina, pobijeme," rozhodne Drienn a já kývnu souhlasně hlavou. ,,Nuže dobrá." Střet asi s desítkou skřetů je tvrdý. Některé odrazím ještě předtím, než k nám doběhnou, ale se zbytek bojuji se šamanskou holí. Prozatím ji používám jako normální bojovou hůl a kdyby mi nešlo o život, možná by to byla i legrace. Hůl je dlouhá a pevná, tudíž dokáže vydržet opravdu silné a tvrdé útoky a musí to udeřené skřety hodně bolet. Nejeden vyplivne po zásahu své rozdrolené zuby, smísené s krví. Po několika minutách boje ucítím, jak se mi na záda někdo přilepil. Poznám, že je to Drienn...skřet by se ke mě nikdy neotočil zády. Driennův dlouhý meč dělá v nepřátelských řadách slušnou paseku a jsem ráda, že stojím po jeho boku v takovéto situaci. A štěstí nám dnes vyloženě přeje, protože najednou zaslechnu důvěrně známý hlas Lexe, jak se s kletbami řítí na skřety a hraničář dodělává ten zbytek. Brzo je rozhodnuto v náš prospěch a místo šesti padlých skřetů se jich tu válí už šestnáct. Lex k nám přistoupí a celkem tupě se zeptá, co dál. ,,Musíme se stáhnout a nějak zničit tento vchod, aby se už neprokopali do města...a co jste mimochodem našli vy?" |
| |
| Je libo útěk nebo boj? ,,Fajn, tak se dáme do toho." plácnu a otočím se směrem na vchod, který je trnem v oku pro všechny.Jak na to tak koukám vím, že se skřítci museli hodně snažit, aby to tu rozbořili.Ostatní na mě koukají jak kdyby spadli z višně, místo toho, aby mi pomohli.Naeria stojí opodál a mává rukou sem a tam, asi z toho jak jsem spadnul díky tomu obrovi do stok.Po chvíli nezdaru se otočím na Naeriu a řeknu: ,,Hele a co kdyby si použila nějaké té své čáry máry a srovnala ten vchod se zemí?" zeptám se zvědavě, leč nenápadně. ,,Takové schopnosti bohužel nemám...no vlastně mám, ale nechce se mi je používat...." odpoví klidným, ale pohrdavým hlasem. ,,Jo aháá...no tak to je dobrý..počkej, jak je to přísloví..nahoře huj ve spod hnůj." řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že jsem plácnul pěknou hovadinu. ,,Správně je to ve spod fuj." vloží se do toho Akin. ,,Moje verze je lepší.." zamumlám a sednu si do stínu pod nejbližší strom.Sundám si zbytek brnění...no spíše kroužkové zbroje a hodím ji kamsi do trávy.Zbytek se snaží přijít na to, jak ten vchod zatarasit, aby se skřeti už do stok nedostali.Z mého rozjímání mě vyrušil pohyb na nedalekém kopci.Nejdřív jsem si myslel, že jsou to nějací banditi nebo další skřítci, ale jakmile jsem zahlédl kápě bylo mi jasné, že tohle asi skřeti nebo banditi nebudou.Proto jsem se rychle postavil a z pochvy tasil svůj meč. ,,Bando, máme menší problém..." křiknu na ostatní, kteří se rychle otočí a čumí na červené fleky opodál.Docela mě překvapilo, jak rychle zareagoval Drienn.Takovou rychlost jsem ještě neviděl.Přistoupím raději k němu a řeknu: ,,No to bylo docela dobrý.Co vás sakra v tom chrámu učej?" plácnu a čekám jako ostatní na další předvečerní řežbu. ,,Po kolikáté to už dneska je? Raději nepočítat..." ptám se sám sebe. ,,Víte co? Kašlu na boj volím útěk, kdo jde se mnou?" prohodím a přejedu všechny pohledem. ,,Výborný nápad..." prohodí Drienn a jeden po druhým lezeme zpět do stok.Hraničář nás kryje svým lukem a jen letmo zahlédnu, jak jeho střelu protivníci odráží nějakým kouzlem.Když jsme všichni uvnitř, tak se Naeria postaví do vchodu a luskne prstem, natož se vchod zasype šutráky a v chodbě je zase tma. ,,Působivé." řekne Drienn. ,,Díky." odpoví Naeria.Já tam stojím s otevřenou hubou a chvíli si to rovnám v palici.Ještě, že mě v té tmě nikdo nevidí. ,,No to bylo celkem...celkem..no to je fuk.Ale docela by mě zajímalo co by se stalo, kdyby si tleskla." |
| |
| Když se všechny kameny sesypaly a nám nezbyl ani kousek světla, tak Drienn vytáhl zvláštní semínka která začala zářit a každému nám dal jedno. „Co to bude příště? Šutr kterej nás přenese na místo určení?” Pravil Lex ale nikdo na to nějak nereagoval. Navrhl jsem ať Lex vytáhne mapu kterou jsme našli u jednoho ze skřetů a prohlédli si další možné vchody. Mapa byla sice hodně špatně čitelná ,ale Drienn jak to již vypadalo byl zvyklý na čtení z takovýchto věcí. „Tohle vypadá jako další vchod.” řekl a ukázal na divnou značku na mapě. Neboť nikdo neměl jinačí nápad šli jsme ho tedy prozkoumat. Jenomže jak se ukázalo po pár pokusech, tak se to zde spíše podobalo labyrintu než klasickým stokám, neboť město bylo rozlehlé. „Takhle bychom tu mohli strávit celý život.” Pronesla Naeria kterou již nekonečná cesta zapáchajícími stokami přestávala bavit. Začal jsem tedy tesákem na každém rohu dělat značky jakým směrem jsme se vydali. Po chvilce jsme uslyšeli v dálce jakýsi chrapot a řev. Dokonce už bylo vidět trochu světla z venčí. Lex dal signál aby jsme byly všichni nemluvily. Semínka nám po rozkazu ihned zhasly... |
| |
| Raději jsme ustoupili hlouběji do tmavého tunelu, aby nás zvířený prach ze zříceného vchodu neudusil. Naeriiny schopnosti mě začínají hodně udivovat. V životě jsem neviděl něco tak ničivého a tak proradného, jako jsou ty její způsoby boje. Ovšem řešit otázku jejich schopností je snad poslední věc, kterou bych se nyní vyloženě zabýval. Ne, je načase zabezpečit všechny stoky. Vylovím v kapse další semínka, najdu své společníky ve tmě a vrazím ji je do ruky se slovy: ,,Zmáčkněte je a hlavně je nepusťte na zem, nebo je po vás." Za chvíli osvětluje okolí kolem nás tlumená zář čtyř semínek. ,Doslechl jsem se, že ti dva našli při svém průzkumu mapu stok. ,,Kdo by si dal práci zmapovat smrduté stoky?" položím sám sobě otázku, ale nahlas ji nevyslovím. Vezmu si starý a zažloutlý papír a posvítím si na něj a hned mi je jasné, kdo si tu práci dal. Skřeti. Podle kostrbatých značek, úhlů a přímek, značících cesty a vchody do stok poznám tupý skřetí rukopis. Zanedlouho z toho vyčtu, že je celkem pět vchodů do stok, které si skřeti vybrali pro svoje tajné vstupy přímo do města. Jeden jsme zničili a druhý se nachází kousek od nás. Plácnu se do čela, když mi seveřan řekne, že k němu ani nedošli. ,,Budem si holt muset nějak poradit...radši půjdeme." Na rozcestí pohlédneme do chodby, kudy se prve dal seveřan a hraničář. ,,Co třeba strhnout zdi hned tady...chodba určitě nemá odbočky do vedlejších chodeb, nebo snad ano?" navrhne Naeria. Zamyslím se. ,,Tím si nejsem jist. Tunel má možná nosnou povinnost, takže když bys ho strhla, mohla by se propadnout ulice." Ve světle semínka vidím, jak se Naeria zamračila. ,,Ve válce se musí riskovat." Brzo pokračujeme dál...Naeria chodbu strhla. Doufejme, že to nahoře nijak nepocítí. Dlouhé hodiny procházíme skrz labyrint chodeb a ten smrad nám všem začíná lézt na mozek. Skřety ale nepotkáme. Díky hraničářově prozíravosti jsme se trochu zorientovali a po pár minutách přišel další úspěch. V dáli byl vidět pruh světla, ale přicházel, spolu se skřetími pazvuky jakoby zezdola. Lex rozkázal, aby jsme semínka zhasli...poradil jsem všem, ať je ještě jednou zmáčknou. Pomalu jsme se plížili vpřed a občas jsem měl sto chutí nechat seveřana tam kde je, protože jeho těžké kroky a přerývavý dech by probudil i mrtvolu. Na konci tunelu na nás čekalo překvapení. Další vchod se nacházel pár metrů pod námi a jak jsme si, skrytí ve stínu tunelu všimli, vchod byl v jakési rozlehlé předsíně, odkud se voda ze stok rozděluje do tří směrů. Dva vedou do stran a ten prostřední ven. Mrknu do mapy. ,,Máme tu tři vchody vedle sebe a tuším, že jsou všechny stejné," zašeptám. ,,Jak stejné?" zeptá se seveřan a jeho hluboký hlas mě ubíjí. ,,No, stejné jako tento. Vchod z předsíní. Jak vidíte, skřeti se zde vybudovali menší skladiště. Myslím, že v těch bednách mají zbraně a nebo nějaké výrobky černé magie...to by se mohlo hodit. Budeme se muset zase rozdělit. Já slezu dolů a hraničář zůstane tady a každý z nás se přichystá zničit jeden vchod. Já si beru ten, který se musí nacházet na konci levé chodby. Hraničář si vezme tento. A ty Naerio, ty půjdeš se seveřanem podle mapy k tomu pravému vchodu. Až ho najdeš, tak ho strhneš. To myslím že přiláká pozornost ostatních skřetů, alespoň z tohoho vchodu. Jakmile se tak stane, vyhodím do povětří já ten levý vchod...doufám, že to strhnutí pravého tunelu uslyším. Pak se co nejrychleji vrátím a tentokrát se vykašleme na utajení. Jakmile vyšplhám sem zpátky nahoru, hraničář hodí semínka dolů a tím bude zničen i ten třetí vchod, zároveň poslední. Možná to moc škody nenadělá, ale skřeti si uvědomí, že pronikat do města přes stoky už nebude tolik bezpečné," dopovím svůj plán a ještě jednou si ho v hlavě přeházím. ,,Tohle je naprosto šílený plán...šílený," zakroutí nevěřícně hlavou Naeria. ,,Lepší mě nenapadl. Tady máš hraničáři, semínka. Nemačkej je, prostě je hoď až k tomu příjde. Naerio, tady máš mapu...dojděte rychle do té další chodby." řeknu a vykouknu do předsíně. Mám štěstí, skřeti zrovna vyšli ven, aby sem donesli další bednu. Seskočím dolů a vydám se co nejrychleji do levé chodby. |
| |
| Jak se řeklo, tak se taky udělalo. Po vyslechnutí Driennova plánu, který byl šílenější než všechny ty moje, co jsem kdy vymyslela, mi nezbývalo nic jiného než souhlasit a spolu s Lexem se vydat najít ten pravý. ,,Proč jsem prostě nemohla strhnout všechny postupně? No, ale asi ví co říká, navíc mi ten smrad už leze na nervy," pomyslím si a zírám na mapu, kterou mi Drienn dal. Opravdu je divná, jakoby ji nakreslil nějaký sedlák, ale dokážu se v ní trošku zorientovat a díky značkám, které nakreslil A´kin si už začínám zvykat na spletité chodby stok. Máme zahnout doleva, jít asi pár metrů na na druhé zatáčce odbočit doleva. Tak se dostaneme k pravému vchodu do stok. Když ale procházíme tou dlouhou chodbou, nevšimneme si, že ze stěn roste podivná rostlina. Nebo spíše takové zelené výhonky. S Lexem si jich všimneme, až když na jeden z nich šlápneme, výhonek ožije a jako bič se po nás ožene. Zakřičím překvapením a bolestí, když dostanu ostrou ránu do tváře a svalím se do kalné vody. Vzápětí výhonek druhý výhonek útočí na Lexe, ale ten už byl připravený a chytil ho do ruky. Utrhl kus, ale i ten malý kousek se ho snaží uškrtit. Omotá se mu kolem krku a Lex začíná podle mého rudnout, neboť ty chrčivé zvuky, co vydává, nasvědčují, že asi nemůže zrovna moc dýchat. Vrhnu se k němu a přetrhnu je. Lex se namíchne a s řevem utíká k rostlině. Trhá co se dá. Chci mu pomoct, ale to už opět skáču na jedné noze, protože další výhonek mě chytil za tu druhou. Odběhnu trochu dál, ale zelená liána jaksi nemá nikde konec. Mystickou silou ho přetrhnu a posvítím si semínkem na Lexe. Ten stále s rostlinou zápolí a opět prohrává. ,,Nemá to cenu, Lexi...musíme vypadnout, ta rostlina má regenerační schopnost. Nedá se porazit. zakřičím na něj, ale tvrdohlavý Lex ji stále rostlinu neustále trhá jako pampelišky na rozkvetlé louce. Naštěstí ho ta zuřivost přejde a utíkáme, co nám nohy stačí. Cítím rostlinu vzadu na patách, ovšem její dosah brzy skončí. ,,Co to kruci bylo?" nadává Lex. ,,Odpad stok...kdo ví, kde se tady vzala," odpovím to, co si myslím a Lex si odplivne. ,,Upadlo mi to semínko, ale nic se nestalo." Vylekaně se na Lexe podívám. ,,Mohli jsme už být po smrti...drž jej příště pevněji." ,,Myslím, že spadlo měkkce." ,,To už je jedno, pojď." K pravému vchodu dojdeme během několika minut. Všude je taky plno skřetů a jejich harampádí. ,,Jdu na to," řeknu a zaměřím se na zdivo nad vchodem. Soustředím se a náhle brblavý skřetí slovník přehluší praskot zdiva a pád předsíně...je to takový rachot, že bych se divila, kdyby to Drienn neslyšel. |
| |
| Drzá rostlina a další vchody na demolici Když se nám Drienn svěřil se svým plánem málem to se mnou švihlo.Ale už bylo pozdě něco namítat a tak jsem šel s Naeriou zničit vchod co byl někde napravo.Naeria se utápí ve vlastních myšlenkách, podle jejího neutrálního výrazu ve tváři.Jen kouká do mapy a přitom jsme se několikrát museli vracet.No, ani se nedivím.Skřeti opravdu píší nebo co to vlastně dělají, jak prasata.Nakonec se ale dostaneme k pravému vchodu do stok a procházíme dlouhou chodbou.Na zemi, ale byla nějaká rostlina a k našemu štěstí si ji všimneme, až když na jednu šlápneme.Ta se hned ohnala po dívce, která spadla do kalný srajdy.Pak to zkoušela na mě, ale já už byl připraven a chyt jsem ji do ruky.Prudkým škubnutím jsem ji utrhl a myslel jsem si, že mám vyhráno.Za svoji chybu bych si nejradši vytrhal chlupy ze zadku, ale tahle lákavá nabídka mě po chvíli přešla. Místo toho jsem se zalykal zlostí, když si ze mě ta rostlina dělá hračku.Ten kousek co jsem měl v ruce mi skočil po krku a snažil se mě udusit.Naštěstí ke mě přiskočila Naeria a výhonek přesekla.Posléze jsem se rozeběhl, hlava nehlava na rostlinu a začal mávat svým mečem, jak sedlák s kosou.Naeria na mě něco volala, ale já v zápalu vzteku jsem ji nevnímal.Když po chvíli zjistím, že takhle to asi nepůjde, utíkáme pryč od rostliny div mi neshořely chlupy na zadku.Když jsme ji konečne zdrhli, tak pronesu pár zlostných slov na onu rostlinu, natož to černovlasý štěně řekne, že pustila semínko co nám dal Drienn.Nemá cenu ji nadávat to se může stát komukoli, ale měli jsme štěstí, že jsme to přežili.Během několika minut dojdem ke svému cíly.U vchodu se to hemží skřety s nějakými krámy.Naeria se vložila do práce a strhla vchod snadno a rychle, ale udělala takový rámus, že by to musel slyšet u hluchej.Na zpáteční cestě trochu..no trochu hodně přidáme do kroku.Cestu nám zkřížili nějací skřeti, kteří se už nikdy nebudou hlásit svému pánovi.S Naeriou doběhneme zpět k Akinovi a chvíli na to se objeví i Drienn.Za ním se hnalo pár skřetů, které jsem si mile rád vzal na starost.První dostal kopanec do rozkroku, načež jsem ho dorazil pěstí.Dalšího jsem rozsekl vejpůl a třetí skončil na ostří mého meče. ,,Dělej Lexi polez!" ozvalo se najednou ze shora zrovna když jsem dorážel dalšího skřeta.Proto jsem zatáhl svůj meč za opasek a lezl za ostatními.Akin mě kryl svými šípy a když jsem vylezl, tak Akin hodil dolů semínka, jak bylo v plánu.V plánu ale už nabyl, že to bude, tak silný výbuch.Nicméně vchody byli zničeny.Sebral jsem se ze země a začal chodit kolem dokola, prohlížel jsem si napáchnou spoušť a pořád kroutil nevěřícně hlavou. ,,Tak malé a tak výbušné.." říkal jsem si jen tak.Nakonec jsem se postavil vedle Naerii a chvíli na to jsme oba viděli, jak se Drienn s Akinem můžou podělat smíchy.Z prvu mi to nedošlo, ale když jsem viděl, jak vypadáme…došlo mi to taky.Oba špinavý a mokrý od těch sraček co tu všude možně plavou. ,,Tak dost! Jdem zpět na povrch jelikož tady už nechci byt ani minutu!" křiknu na ně a vydám se směrem odkud jsme sem přišli. |
| |
| Chodba, kudy kráčím, není zrovna rozlehlá a vlastně se ani není čemu divit. Koneckonců, neměla sloužit jako průchod pro nezvané návštěvníky, ale spíš jako chodba pro průtok kalné vody. Alespoň je tu menší smrad, než nahoře, dokonce cítím i čerstvý vánek z venčí, ten se ale mísí s vlhkostí stok a kouřem z ohňů z bojiště. A chodba taky není ani moc dlouhá, proto se má mysl naplňuji obavami, že příliš silný výbuch bych taky nemusel přežít. Snad v těch bednách nemají až moc škodlivé předměty. Na konci chodby najdu další místnost, takřka stejnou jako ta, ze které jsem přišel, akorát že odsud vede jenom jeden východ a to ven. Žádný další tunel do stok tu není. Možná bych mohl říct, že jsem na nic nečekal, ale omyl. Snažil jsem se ukrýt v co největším stínu chodby a vyčkával. Podívám se za sebe a v dáli vidím světlo, vycházející z prostředního vchodu do stok. Pár minut čekání mě ubíjí a naplňují nervozitou. Rukou neustále přejíždím po kapse své vesty a připravuji se. Prozatím vykouknu a prohlížím si místnost. Jsou v ní asi dva skřeti - sedí u dřevěného stolu a hrají kostky. Stůl je postaven u hory beden. Můj cíl je tedy jasný. A pak to přijde zcela čistě bez očekávání. Celou chodbou a snad celými stokami se nese tlumený a destruktivní zvuk padajícího kamení. Nezaslechnu ho jenom já, ale i skřeti u stolu a proto rychle vstanou a tasí svoje meče. Popadnu tři semínka, zmáčknu je, ty se rozsvítí a pak je házím. Jen co začnou nést vzduchem, obracím se a utíkám, co mi nohy stačí. Ve zlomku vteřiny pocítím zvláštní pocit. Nevnímám ohlušují výbuch, ale jakoby bych zničehonic dostal silný kopanec do zad. Neznámá síla mě odhodí kupředu a já přistanu na tvrdé podlaze chodby. Tohle se děje vždy, když jsem poblíž nějakého výbuchu. Pokaždé mě nějaká neznámá síla strhne k zemi a já si neumím vysvětlit co to je. Jen co se zvednu, podívám se zpět na své dílo zkázy. Chodba je zničená, už nevidím ani do místnosti. ,,Tady jsem hotov," oddechnu si. V tom ale ze stínu tunelu vyběhnou dva skřeti. I v přítmí vidím, že jsou oba dva dost popálení a rozčilení. Očividně běželi hodně rychle a nebo je za mnou poslala ona podivná síla. Ale jak se to stalo, že se oba trefili do úzké chodby? Nemám ale čas na zbytečné rozjímání a náladu na boj v něčem tak úzkém, jako je tohle místo. Mám náladu jen na jediné. Dostat se pryč odsud a bez zranění. Jen co se objevím ve světle prostřední místnosti, tasím meč a odrážím útok skřeta, co mi jde naproti. Mí pronásledovatelé toho nechají, neboť se už na ně řítí Lex a pouští se do boje. Ze shora létají hraničářovi šípy a skřeti, co k zemi padají bez náznaku zranění má asi na svědomí Naeria. Do místnosti se ovšem hrnou další a další skřeti, takže není čas tu jen tak bojovat. Nezabiji, ale odkopnu mého dalšího protivníka a prudce začnu šplhat nahoru do bezpečí. Lex leze za mnou. Jen co jsme oba nahoře s malou pomocí našich dvou přátel, bere hraničář svůj příděl semínek a hází je dolů. ,,K zemi," zakřičím a není třeba mě dvakrát poslouchat. Stoky se otřesou pod druhým mohutným výbuchem a třetím destruktivním zvukem. V obou případech se každopádně jedná o poslední zvuky. Jen co se prach usadí, seskočíme dolů a dorážíme další skřety. Doutnající plameny okolo nám poskytují dostatečné světlo. Ale to venkovní už sem nesvítí. Dokázali jsme to. Vrátíme se nahoru a lehce se usměji při pohledu na Naeriu a Lexe, kteří si zřejmě v kalné vodě ,,zaplavali". Ale ani já na tom nejsem o dost líp, jak se ukáže, když se konečně dostaneme na povrch. Mhouříme oči na denním světle a prohlížíme se. Jak jsem se už zmínil, Lex a Naeria jsou špinaví od kalné stokové vody, já jsem od sazí a dalšího nepořádku v chodbě. Hraničář je téměř v pořádku. Podívám se na Lexe a položím mu otázku: ,,Stačí ti tohle jako příjímací zkouška?" |
| |
| Poté, co mé srdce vypovědělo službu a život ze mě vyprchal spolu s mou teplou krví, která mi tekla z mnoha ran, jsem chvíli cítil jakousi otupělost a poté jsem již necítil nic. Ani chlad, ani horko, ani vítr. Jediná moje existence byla má mysl. Ale najednou jako by mi někdo sundal kápi z hlavy, jsem viděl pokoj. Něco mi říkalo ať se pohnu, ale necíitl jsem ruce ani nohy. Proto jsem se soustředil na pohyb nahoru a opravdu jsem začal stoupat kolmo ke stropu. A o to víc mě vyděsilo, když jsem spatřil Awenis, jak třímá mé tělo v rukou a něžně ho chová na klíně. Pohyboval jsem se s naprostou lehkostí a jen silou vůle. Když můj zrak spočinul na zrcadle, nic jsem neviděl. Místo mé siluety tam byl jen prázdný prostor. Obrátil jsem svůj pohled na Awenis a hořce jsem litoval toho, že jsem svůj život nevyužil k tomu, abych jí byl oporou. Náhle jsem však zaslechl nějaké hlasy a tak jsem se otočil po směru těch hlasů. Jako by přímo v pokoji zaplálo nesmírné světlo a z něho vyjel dvoukolý vůz tažený dvěma okřídlenými zlatými gryfy. Na voze stál vysoký starý muž ve zlatém rouchu se zlatým žezlem v ruce. Cítil jsem nesmírnou bázeň a úctu a tak jsem sklopil zrak. "Buď zdráv, Alisene, synu Wenerův!" řekl majestátním, ale laskavým hlasem připomínajícím hrom a mě překvapilo, že použil mé pravé jméno. "Pane! Zde je tvůj služebník a čeká na vaše příkazy!" řekl jsem jedním dechem. "Nejsem tvůj Pán, toho poznáš až za chvíli. Já jsem Anrinel, vozataj Celegurovy posmrtné říše. Teď dostaneš takové tělo ,které je podobné pozemskému, jen zůstaneš neviditelný. Potřebuješ ho pro audienci u Celegura, Pána říše." řekl Anrinel a vztáhl ke mě žezlo. Tyrkysový paprsek projel mým astrálním tělem a začal jsem opět cítit tělo, i když slabě. Anrinel ke mě natáhl ruku: "Pojď, Alisene. Pojedeme..." Vstoupil jsem k němu do vozu a on zavelel gryfům. Jejich silné svaly se napjaly, když se vůz rozjel a opět jsme zmizely v tom světle uprostřed místnosti. Koutkem oka jsem zahlédl, že Awenis nic neviděla a stále plakala nad mým opuštěným tělem. Uvědomil jsem si, že mě čeká soud. Čím jsem se mohl obhájit? Propůjčil jsem se temným silám. Jaký asi mohu očekávat rozsudek?... |
| |
| Krev, bláto a flákota vepřového Když se konečně dostaneme na povrch, kdy ne mě opět vysvitl pupek slunce, jsem byl zlitej jako bych se vykoupal v beraní moči.Teprve na světle jsem si uvědomil, jak na tom opravdu jsme...Drienn byl taky dost špinavej, ale aspoň nepáchl jako my s Naeriou.Akin z toho vyvázl nejlépe, no ale to se od elfa dalo čekat.Všichni jsme mhouřili oči, jak jsme dlouho nepáchli na denní světlo.Jak se Drienn oprašoval od sazí, prohodil mým směrem větu typu: ,,Stačí ti tohle jako příjímací zkouška?" chvíli jsem na to nereagoval nicméně jsem mu odpověděl. ,,Ach tak...no sleduji vás od první chvíle a musím říct, že je to uspokojivé.Jste lepší než moje početná populace vojáčků, jenž bych zakopal do země jedinou ranou pěstí.Ale dost řečí jdeme konečně do tábora...i tak mě velitel nejspíš dá setnout hlavu, ale i stím se musí počítat..." pokrčím rameny, doufaje, že se tak nestane.Cestou jsme prošli kolem královských zahrad, přímo do provizorního tábora.Byl jsem rád, že nám do toho už nic nevlezlo, a proto jsem zamířil přímo k paláci.Když vojáčci viděli co jsem přitáhl začali se hromadně smát. ,,Tak pane...tohle jsou ty posily, kteří nám mají pomoc? To si snad děláte srandu i moje babička je v lepší formě něž tady ti." prohodí jeden voják a myslí si jak v podobě skrčka není skvělej. ,,Tihle mají vice zkušeností než vy všichni dohromady.A silně bych vám doporučoval, abyste moje slova nespochybňovali!" křiknu na vojáky a každého přejedu pohledem. ,,No to určitě..." odpoví tiše na to voják načež k němu přistoupím.Jsem nejmíň o hlavu větší než on a pomalu mu řeknu: ,,Usekl bych ti hlavu trpaslíku...jen kdyby byla víš od země.." řeknu vojákovi a ten se konečně uklidní a zmizí mezi stany.Otočím se na ostatní a zjistím, že opravu nevypadají nejlíp. ,,Tak bando, běžte se někam umýt a pak si hrcněte na zadek, kde uznáte za vhodný.Nebudou s tím problémy." řeknu všem okolo, loknu si piva a vypiju až do dna, načež si říhnu, div to nepokácí stromy okolo.Vydám se do svého stanu,kde na sebe vyleju sud vody, vyčistím si meč od všeho humusu co byl ve stokách a skřetí krve.Z bedny si pak vytáhnu svoji koženou zbroj s ocelovými pláty na ramenou a hrudi. Pak si v místní taverně objednám pořádný kus prasete, který spořádám na pár hltů. ,,Život je hold těžkej, ale s tímhle to fakt stojí za to." pomyslím si a usmeji se, když usrkávám mastnotu ze svých prstů. |
| |
| Jak krásné je žít na světě s čerstvým vzduchem. Tak tohle si pomyslím hned potom, co se dostaneme ze stok. Bohužel, když se smísí čerstvý vzduch s pachem kalné vody ze stok na mých šatech, je z toho vážně smrtelná kombinace a není divu, že můj žaludek začíná být jako na vodě. ,,Nemluvte na mě, pokud máte rádi své šatstvo," varuji ostatní. Zanedlouho se mi udělá líp a cupitám za ostatníma. Jdeme tam, kam jsme měli namířeno původně - do tábora Legionu. Ovšem tam se setkáme ne zrovna s vřelým přijetím vojáků Legionu do jejich řad. Výsměch naštěstí zastaví Lex, hlavně díky své nevymáchané hubě a mohutnosti těla. Jen co se vojáci rozejdou a Lex nás obdaří jadrným říhnutím, dostaneme rozchod. Já mám ve všem jasno. Chci si zajít nejdřív do lázní a pak do nějakého dobrého obchodu, kde bych si pořídila nové brnění a v nejlepším i meč. Jenže kam jdu já, tam jde i Drienn. Já si cením toho, že je se mnou, koneckonců, před pár minutami dokázal, že i přes svůj chatrný tulácký vzhled má v rukávech několik povedených es a já věřím, že jeho dlouhý meč a výbušná semínka nejsou ta poslední. Ale znám ho teprve pár minut, než abych ho brala sebou do lázní. ,,Drienne, nech mě teď prosím o samotě, musím se vykoupat a přinejlepším si pořídit i nové brnění a oblečení," požádám ho a Drienn souhlasně kývne. ,,Dobře, uvidíme se tedy později." mrkne okem a zmizí v davu vojáků. ,,Chlapi...je jako Uruk, toho jsem měla taky neustále za zadkem." Pokračuji ve své původní cestě, ale ještě před návštěvou lázní se zastavím ve svém pokoji, kde si vezmu záložní šaty a nějaké peníze. V lázních strávím dost dlouhou dobu, protože si vychutnávám tu vodu a taky hřejivý pocit, že po dnešním dnu budu nejméně o padesát zlatých chudší. Ve městě je spousta zbrojířů, kteří nabízejí opravdu pěkné zboží, ale já znám jedno, jenž je prvotřídní. Nejen díky kvalitě svého zboží, ale i ochotě personálu. Což je taky důvod, proč zamířím tam. Zprvu mě překvapí vzhled prodavačů. Čekala jsem vrásčité a upovídané staříky. Tady to chodí zřejmě jinak. Místo toho tu běhá několik malých kluků a precizně předvádějí svá nejlepší brnění každému zákazníkovi, který o ně projeví zájem. Ani u mě se nezdráhají, ovšem jsou mírně horlivější. Požádám o brnění, jenž by mě uchránilo a zároveň by bylo lehké. Malý prodavač mi začne nabízet obrovské a nefritové brnění. To by možná tak sedlo Lexovi, já bych se s klidem vešla i do kalhot. Ne, požádám slušně o jiné. Druhé mě zaujme už trochu víc. Bohužel je elfské a elfové dávají svým brněním zvláštní vzhled, kdy nechají vyniknout důležité proporce svého těla. A v případě ženských brnění to platí dvojnásob. Nabízený komplet obsahuje boty, dosahující až ke kolenům, sukně - taky hodně krátká a hrudní plát, sahající od oblasti hrudního koše až po krk. Barva černá, brnění kožené, chráněné elfími kouzly. Chápu, že by elfské ženy nemohli bez useknutého prsa nebo poloviny zadku žít, ale já potřebuji něco, co mi ochrání alespoň i břicho a stehna. Opět požádám o jiné. Třetí mě už zajímá mnohem víc, než předchozí dvě. Nechybí mu nic, je různobarevné...výroba taky elfská, ale rozumnější. Hraničářský ženský komplet se sice ke mě nehodí, ale pořád lepší než nic. A cena? Žádná...z nařízení městské rady musejí zbrojíři v době obléhání města svým zákazníkům brnění dávat zadarmo. Peníze dostanou od města později. Mile ráda si brnění oblékám na své šaty a venku mi už aspoň není taková zima. Cestou do zbrojnice si řeknu, že když už mám hraničářský komplet, mohla bych si pořídit i nějaký pěkný a dobrý luk. A nestačil by jen toulec se šípy? S mým uměním levitace s předměty bych luk snad ani nepotřebovala. Odpoledne jsem už plně vyzbrojená, včetně nového meče, luku a šípů. ,,Nová zbroj, nové zbraně...to jsem zvědavá, jak dlouho mi všechno vydrží. Ale když to bylo zadarmo, tak musí co nejdýl." pomyslím si a pocítím náhlou únavu. Najdu si odpočívadlo pod hradbami a schoulím se u rozdělaného ohně. Nespím moc dlouho, neboť pocítím, že se mnou někdo třese. Je to Inialis. |
| |
| Nový přítel Na inteligenci vojáků nějak nereaguju. Přece kdyby za něco stáli, tak Lex nevyhledává dobrovolníky. Poté co jsme dostali vcelku originální příkaz k rozchodu, jsem se šel podívat na místa ve městě, kde propukl boj. Jak jsem jimi procházel, bylo poznat že město na některých místech už nikdy nebude jako dřív. Všude kupa mrtvých těl které se nikdo neodvážil odklidit, neboť nevěděl jestli se zrovna v té chvíly neobjeví další skřeti. Celé to tu bylo až příliš pochmurné. Všude samá vrána co ochutnávala těla protivníků či spojenců. Zvířata si nevybírají stranu... Sedím tak na hradbě a pozoruju vrány při jejich ”hodech”, když náhle jednu zabije jestřáb. Měl rozpjetí křídel minimálně jeden a čtvrt metru a rychlost to byla taková že jsem ani nepostřehl, odkud přilétl. V tu chvíly mě napadla docela bláznivá myšlenka. Sáhl jsem do brašny a vytáhl kus sušeného masa. Natáhl jsem ruku a čekal co se bude dít. Jestřáb, jak už mají přeci jen ve zvyku, vzlétl a pořádně se porozhlédl po okolí a čekal na vhodnou chvíly, kdy nebudu dávat pozor. Bohužel pro mě ta chvíle se naskytla a jestřáb mi málem urval ruku. Maso shltl jako nic. Vyzkoušel jsem to tedy podruhé. Vytáhl jsem poslední kus masa co jsem měl s sebou a natáhl ruku. Tentokrát již pochopil že pro něj nepředstavuju žádné nebezpečí a přilétl mi na nataženou ruku, kde si vzal maso. Nebýt zápěstních chráničů, asi bych jeho drápy ještě nějaký ten pátek cítil. Nyní se mi poskytl pohled na opravdu nádherné zvíře. Krásně živené. Vážil minimálně kilo a měřil půl metru což u samců nebývá příliš zvykem. Vytrhl jsem kousek zelené látky z rukávu a uvázal mu to okolo krku jako jakousi značku a poté zvedl ruku čímš se jestřáb dal do své práce kterou vykonával ještě před tímto... Zážitkem. Poté jsem šel směrem k tržnici kde jsem uviděl Naerii. Popravdě málem jsem ji nepoznal, kdyby její tvář neoplývala takovou nevídanou krásou. Přišel jsem k ní blíž. A bez jediného náznaku emocí jsem se jí zeptal „Nějaké příkazy od Lexe?” Ta zřejmě trochu uražená že jsem nepochválil její nový vzhled mě poslala za ním do hospody se slovy „Radši se ho zeptej sám.” Otevřu dveře a okolo mě proletí nějací dva ožralové co si zřejmě chtěli vyřídit účty mezi sebou. V rohu vidím Lexe s ohlodaným prasetem. „Máme nějaké rozkazy? Nebo máme jen čekat než se na nás vrhnou skřeti?” |
| |
| Mrtvý čaroděj dobroděj Rána pěstí přistane jako Oklaidovo kladivo na tváři mého protivníka a ihned ho pošle k zemi. Mumraj v hospodě utichne a všichni sleduji nenadálou bitku. ,,Prdlajs bitku." odplivnu si a odtáhnu toho mezka, kterému teď visí slina od huby, neboť padl do bězvědomí. Hodím ho pod stůl a přišlápnu si ho. Loknu si piva a rozhlédnu se kolem. Několik zvědavců chce slyšet můj příběh o tom, jak jsem bojoval s těmi skřety. ,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím dobře." poručím si další pivo a dám se do vyprávění. ,,No víte, tyhle skřeti jsou strašní parchanti. Dnes ráno jsem se vydal s novou bandou do stok, abych je o tamtud vyprovodil.A nemusel jsem se ani snažit, abych na doupě těch hajzlíků narazil.První, kteří se mi postavili budou mít věčnost na to, aby zjistili, kde udělali chybu.. Potíž byla v tom, že se trochu pojistili proti nevítaným návštěvám a sotva jsem mrknul okem, už na mě běželi dvě potvory s ocasy.To vám povím, větší a nebezpečnější svině jsem neviděl.Každopádně jedna tahle obluda se po mě ohnala ocasem, ale mé reflexy pracovali jako křeček v kolečku.Uhnul jsem a už jsem ji mydlil. Ocas šel dolů...a i té druhé jsem zkrátil brka. Pak zdrhli...obě..byla to neskutečná klika.Pokračoval jsem k tomu skřetímu hajzlíkoj co mě k nim nalákal.Na jeho střevech ted hodují krysy.Nečekal jsem, že tam mají nějakého nadupaného bosse, který si mě pěkně vychutnával, do doby kdy jsem mu usekl ruku a pak hlavu.Řval jak děcko když se topí, ale bylo na to lepší, že on se topil ve vlastní krvi.Pak jsme se s hraničářem vydali pro ostatní, aby jsme jim trochu píchli a zjistili jsme při tom, že ta skřetí neplecha si u nás vybudovala vchody.Naštěstí měl Drienn nějaký semínka, který bouchaly a skřetí hlavičky lítaly.. Jo a pak jsem pláchnul, div mi chlupy na zadku nehořely." dovyprávím a svlažím své suché hrdlo.Posléze si objednám další prase a jako to předchozí ho spořádám na pár hltů.Najednou se rozrazí dveře a v nich stojí posel starejch dobrejch Čepelí.Přistoupí ke mně a řekne: ,,Hieronymus Lex?" zeptá se mě.Chvíli váhám s odpovědí, ale jelikož vím jací jsou tihle vojáci tvrdáci, odpovím. ,,No, to budu nejspíš já...co potřebuješ?" zeptám se ho zvědavě, leč nenápadně. ,,Jste poslední Kapitán Legionu co to neví....tady přečtěte si tento dopis." řekne a podá mi nějaký lejstro.Pak odejde.Než ho stačím otevřít, tak do hospody vtrhne Akin a ptá se na rozkazy.Načež mu ukáže lejstro a naznačím, aby počkal.V dopise je, že Mankar Camoran tzv. čaroděj dobroděj je sice mrtev ale, že stačil zabít Charneffela.Ani paladin mu v tom nedokázal zabránit.Dočtu dopis a prudce ho roztrhám, pak převrhnu stůl a nahlas zařvu div to nevyrazí okna.Celá hospoda ztichla a i Akin se málem počůral, jelikož tohle nečekal. ,,Charneffel je mrtev....sežen ostatní!Sejdeme se u paláce..." řeknu a prudce vyrazím z hostince. |
| |
| Moji mysl pomalu opustil mlhavý opar a já jsem s námahou otevřel oči. Když mé oči přivykly světlu, zjistil jsem, že ležím v nějaké místnosti obložené dřevem. V krbu za mnou vesele praskal oheň a mě se začaly vybavovat události z minulého dne. Nebo týdne? Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Zkusil jsem vstát z lůžka, ale jakmile se má raněná noha dotkla země, vybuchly mi v ní gejzíry bolesti a zatmělo se mi před očima. Rychle jsem se proto chytil stolu a chvíli oddychoval. Ale v této nejméně vhodné chvíli mi začal vřít opět krev a moje mysl začal podléhat mému dlouhověkému nepříteli - vlkodlačímu instinktu. A navíc se zrovna otevřely dveře.... |
| |
| „Charnefell je mrtev!” Při vyslechnutí těchto tří slov mi stuhla krev v žilách. Chvíly jsem ani nevnímal svět okolo. „Sežen ostatní!Sejdeme se u paláce...” Tato slova mě vrátila proud krve do mých žil. Sebral jsem ze stolu kus masa a já vyběhl z hospody, hledajíc ostatní. Vyrazil jsem na tržiště neboť tam jsem posledně uviděl Naerii. Našel jsem ji u nedaleké hradby s jinou dívkou. Anichž bych se představil vychrlil jsem na Naerii která už tak vypadala že jí není zrovna nejlépe zprávu, která ji náladu zrovna nezvedne. „Charnefell je mrtvý. Lex po nás chce aby jsem se sešli u paláce. Jdi tam já mezitím seženu Drienna. Nevíš kde by mohl být?” Naeria nevěřila tomu co jsem jí povídal, ale řekla mi že za ní šel Drienn do lázní ať se kouknu tam. Poté se zvedla a šla pomalou chůzí směrem k paláci. Zamířil jsem k lázním a začal hledat Drienna. Poté co jsem prošel celé lázně jsem už přestával mít nápady kde by se mohl nacházet. Pískl jsem tedy a z nebe ke mě přiletěl starý známý. Vzal jsem kus masa co jsem vzal v hospodě a dal mu na nohu zprávu pro Drienna. Jestřáb pochopil a letěl hledat Drienna. (Tedy aspoň jsem v to doufal). Mezitím jsem šel prohledávat město... |
| |
| ,,Tohle je docela dobré, co je to?" zeptám se zjizveného vojáka, který stojí za mnou. ,,Skřetí medovina," dostane se mi odpověď a jen co ji zaslechnu, vyprsknu doušek přes hradby dolů na zem. ,,Cože?" vykulím oči nevěřícně. ,,No, byl to vtip...ale co máš jinak proti skřetímu chlastu?" nadzvedne obočí voják. ,,Nikdy nevíš, co do něj dali. A co je teda tohle, ale už popravdě?" ,,Je to medovina, ale jiný druh, než ten, který se normálně prodává...nevychlastej to všechno, chci aby mi to vydrželo do konce obléhání," řekne voják. Zazátkuji proto láhev a vrátím mu ji. Poté, co mě Naeria poslala pryč a já ji to neměl za zlé, jsem se flákal po táboru Legionu, ale ty davy mi nedělaly moc dobře a tak jsem odešel někam, kde je to trošku klidnější. Městské hradby. Tam jsem se posadil na cimbuří a kolemjdoucí voják si myslel, že chci spáchat sebevraždu. Situaci jsem nakonec vysvětlil a dostal jsem za kuráž napít docela výborného pití. ,,Že se nebojíš tu takhle sedět. Do zadku tě chladí studenej kámen a pod nohama máš vysokej sráz," prohodí voják mezi řečí. ,,Výšky jsou mi lhostejné," opáčím. ,,Chápu, ale co kdybych tě teďka nenápadně popostrčil?" ,,Letěl bys napřed a já bych možná zůstal tady nahoře..." usměji se a hned si představím tu myšlenku. ,,Takže další hrdina v našem městě...no jo, kde bysme bez vás byli, že jo?" ,,No, myslím, že situace by byla stejná jako je teď...moc dobrodruhů jsem tu neviděl a já moc bojovat neumím. Alespoň ne s příliš agresivním a rychlým protivníkem, přestože mám dobré reflexy," zakroutím hlavou. Místo další vojákovi věty uslyším pleskot křídel. Vedle mě přistane jakýsi opeřenec. ,,Hele chlape, měj se, mě povinnosti volaj do služby," řekne voják. Rozloučím se s ním a podáme si ruce. ,,Přeju hodně štěstí při bitvě..." ,,I tobě, sbohem." rozloučí se voják a zmizí po hradebních schodech. ,,A co máš pro mě ty?" vrátím se pohledem k opeřencovi a všimnu si, že má na noze kus papíru. Seberu mu ho a pták odletí. Rozbalím papír a přečtu si zprávu: Charnefell je mrtev. Naše skupina se má sejít u paláce, Lex nás svolává. ,,Ehm, kdo je to Charnefell?" podívám se zamyšleně na oblohu a dám si papírek do kapsy. Jak tam tak zašátrám rukou, uvědomím si, že nemám už žádná výbušná a světelná semínka. Povzdechnu si a svěsím hlavu. ,,Doufám, že nebudu nucen použít ty další vynálezy co mi ještě zbyly...nechci je vyplýtvat všechny v této proklaté bitvě." |
| |
| Když Anrinel přitáhl gryfům uzdy, stanuli jsme ve velké síni zdobené zlatem. Trochu mě to překvapilo, protože takhle jsem si posmrtnou říši nepředstavoval. "Zde si musíš dát pozor na to,co si myslíš, jelikož zde to Vládce a jeho podřízení mohou bez problémů slyšet. A když už jsi to nakousl, co si myslel že zde uvidíš? Hnusnou bahnitou díru překrytou černým suknem a na každém kroku lebky? Toto není pohřebiště, ale soudní místo od kterého můžeš jít buďto do posmrtné říše, kde budeš až navěky žít v pokoji a harmonii, nebo odejdeš do věčného zatracení. Je tu ještě možnost, že by ses musel vrátit na zem, ale to je skoro nemožné. Rád jsem tě doprovázel, Alisene, synu Wenerův. Dál už musíš sám." řekl Anrinel a odjel pryč. Otočil jsem se a přede mnou by obří sál. Pomalu jsem šel až na jeho konec a tam byl zástup mužů i žen, elfů i lidí. Na obřím trůnu před nimi se tyčil Celegur a jeho kostnaté tělo překryto černým královským pláštěm působilo pro zemřelé pod ním majestátním dojmem. Jeho temný pohled v prázdných očních důlcích zkoumal mysl každého kdo před něj předstoupil. Přede mnou byl jeden mladičký voják, ještě v zakrváceném brnění a vrhl se před Celegura na křišťálové dlaždice. "Vstaň Parenthe, synu Oglianův!" zazněl mocný hlas Vládce s mladík se bázlivě postavlil na nohy. "Ptám se tě, co jsi udělal pro to, aby jsi činil dobro ve svém životě na zemi?" "Snažil jsem se....bránit domovy svých spoluobčanů před skřety a dalšími zrůdami....ale selhal jsem!" zlomil se mladíkovi hlas. Celegur se malinko zamyslel a zkoumal jeho mysl. "Raduj se, neboť ti byl dán věčný život v mé říši! Vše co jsi činil, jsi činil s ohledem na druhé a byl jsi ochoten za druhé položit i život. Jdi v pokoji!" řekl Celegur a poknyul mu rukou, aby vešel do dveří po jeho pravici. V tu chvíli ve mě hrklo. "Jak já mohu prokázt že jsem činil dobro, když jsem se zaprodal do služeb Zla?" pomyslel jsem si a až příliš pozdě jsem si uvědomil, co mi říkal Anrinel. Celegur se zlostně zahalil do svého pláště. Správně jsi položil otázku, Alisene, synu Wenerův! Tedy na ni i odpověz!" řekl zlobně. "Můj Pane!" řekl jsem a poklekl. "V této záležitosti já nejsem tím ,kdo by měl právo se hájit. Vy nejlépe znáte všechny časy minulé i budoucí. Vyneste tedy rozsudek!" řekl jsem a už jsem se viděl na cestě do zatracení. Celegur se zamyslel a zuřivě proplouval mou myslí. "Tvé životní cesty jsou veskrze velmi složité a za svého života jsi udělal několik osudových chyb. Celegur nemá ve zvyku odpouštět, ale v tvém případě musím udělat výjmku. Na tvém srdci leží slib, který jsi dal, že dovedeš celou družinu do Fonnoru a pomůžeš jim s výcvikem. Ale svůj slib jsi nesplnil a družina je bez tebe neschopna cesty. Můj rozsudek je proto takový: Vrať se na zem a dokonej co jsi si předsevzal. Poté se ukáže, zda jsi to dělal opravdově a zda si zasloužíš žít i nadále. Jdi a konej Dobro!" řekl Celegur a pohybem své hole přivolal Anrinela s vozem. "Vítej zpět mezi živými!" řekl, když mě dovezl zpět na zemský povrch. "Tvé mrtvé tělo se v tuto chvíli rozplynulo, takže se již nevráíš tam, kde jsem tě vyzvedl, ale přenesu tě do lesa blízko Berien-Dorru spolu s tvým brněním a zbraněmi. A ode dneška nechť vé jméno zní opět Alisen, neboť tma v tvém srdci je pryč!" řekl a ocitnul jsem se mezi staletými smrky.... |
| |
| Nesmyslné rozkazy Jak jsem vyrazil z hostince zamířil jsem si to přímo do paláce, k radě starších.Před palácem jsem minul několik našich stanů, hučelo to tam, jak v úle.Vojáci s obrovským nadšením oslavovali, jakoby už měli válku za sebou. ,,Prdlajs za sebou" odplivnu si a pokračuji v cestě.U paláce hlídali dva vojáci v bílých pláštích, císařská garda a to byla ještě nedávno královská z pluku Legionu.Vojáci, nebo spíše poslíčci v hedvábných trenkách mi otevřou dveře a já se ocitnu v kulaté místnosti.Uprostřed je kulatý stůl a přímo proti mně sedí na zadku kancléř Ocato...aha já zapomněl..Nejvyšší kancléř Ocato.Dojdu k němu a vypadá to, že něco čmárá do papírů a tváří se přitom důležitě. ,,Co si přeješ Lexi?" zeptá se mě. ,,Pane, je to pravda s Charneffelem? Je opravdu mrtev?" zeptám se ho zvědavě. ,,Je to pravda kapitáne.Ale nechápu proč se mě na to ptáš, když jsem k tobě poslal posla, aby ti vše řekl.Navíc jsem zjistil, že jsi si naverboval nějaké civilisty.Nezajímá mě, kde jsi je vzal, ale koukej je tam zase poslat.Konec konců máš vlastní vojáky!A co se týče těch stok, díky tobě je polovina lidí bez vody a nehorázně to u nich páchne..." řekne a mě málem nevypadnou oči z důlků.To si snad dělá srandu.Vždyt jsme je zachránili před vpádem do zad, od skřetů.A navíc jaké, že mám vojáky? Myslí ty párátka co jsou před palácem? ,,Pane při vší úctě...to snad nemyslíte vážně? Ty co jsem našel jsou lepší než dvě stě našich nejlepších mužů.To neudělám jestli je chcete poslat do pr...háje, tak si to udělejte sám!" rozhodnu a všimnu si, jak za mnou přistoupili dva vojáci. ,,Cože?! Okamžitě vyplň rozkaz než tě nechám zmrskat! A ještě slovo a přídeš o místo! Pánové vyprovod´ te ho." řekne a jeden z vojáků mi položí ruku na rameno.Natočím k němu hlavu a slabším hlasem mu řeknu, aby to slyšel jen on a jeho kolegáček. ,,Ke kterému ranhojiči chceš jít?" prohodím, načež dá ruku pryč.Před palácem si jako obvykle sednu na schody a odplivnu si.Během chvíle dorazí celá banda. ,,Tak jo lidi, situace je jednoduchá, právě jsem byl seřván, jak malej kluk za to, že jsme vyhodili do luftu stoky a ty bohatí sráčové si asi byli někam stěžovat.Takže jste volní dostal jsem nařízeno, že vaše služby nepotřebujeme.Tím pádem je stímhle místem konec.Hodně štěstí drzouni..." plácnu jen tak do větru a během několika minut zmizím mezi stany. |
| |
| "Naerio! Musím s tebou mluvit!" řekla jsem naléhavě a počkala než se mystička vymotá z přikrývek. "O co jde? Co se sakra děje?" odpověděla rozespale trochu podrážděná dívka. "Jde o tvoji sestru. Je zavřená v pokoji s mrtvolou Alisena a tvrdí že je nevinný. Musíme něco udělat nebo zešílí." řekla jsem potichu a rychle se rozhlédla, aby někdo jiný náš rozhovor neslyšel. Mezi vojáky i vesničany totiž pronikly zvěsti o temném elfovi, který vždy vedl temné stvůry proti našim řadám. Nenáviděly ho a kdyby kohokoli slyšel i jen vznést jeho jméno, ihned by ho ukamenovali. Ale nablízku nikdo nebyl. Jen jeden voják v černém brnění se opřel o zeď přes nádvoří, ale vypadalo to, že ho vůbec nezajímáme. Naeria chvíli přemýšlela a drtila čelistmi stéblo trávy, které za chvíli vyplivla. "Pokud jde o mě, kdybych Alisena znovu potkala, tak bych mu utrhala ruce a nohy jako hnusné páchnoucí mouše! Inialis, vždyť je to vrah! Mohl si vybrat a vybral si špatně. Zavraždil Fanira a kvůli němu zemřelo mnoho našich vojáků. Ne že by mi na nich nějak záleželo, stejně to jsou totiž samá stébélka, ale on si svůj osud vybral a dobře mu tak, že zahynul! Jen lituji toho, že mé setřičce popletl hlavu!" řekla nenávistně Naeria a dávala si záležet, aby zdůraznila ty nejzajímavější pasáže. "Ale zachránil mi život..." řekla jsem si v duchu, ale Naeria na mě upřela tak zuřivý pohled, že jsem ihned věděla, že se toulala v mé mysli. Než jsme stačily cokoli říct, přišel posel se zprávou že zemřel Charnefell a že nás Lex svolává před palác. Tato zpráva do mě uhodila jako blesk. Náš zachránce a vykupitel byl mrtvý! Septimovské císařství se rozpadne! A to bude konec svobodné země. Naeria ztratila z tváře samolibý výraz a její ruka pevně pevně obejmula jílec meče. Když jsme došli k paláci, přišla další rána. Hraničář Lex nás opouští. Já jsem ho neznala, takže nevím co to bylo za člověka, ale na ostatních bylo znát velké zklamání. Když zmizel mezi stany, chvíli nikdo nevěděl co má říct. Potom se nám za zády ozval melodický hlas: "Váš přítel měl pravdu. Štěstí budeme teď potřebovat jako nikdy předtím." řekl onen voják v černém brnění, kterého jsem zahlédla v táboře a sejmul si z hlavy přilbu. Všichni jsme stanuly v ohromení. Před námi stál.....ALISEN... |
| |
| Dnešní den je jedna velká pohroma, pokud nepočítám ten hraničářský úbor zadarmo. Včera mě div nezasáhne střela z katapultu, spát se nedá, procházím se mezi mrtvolami, poté mě napadnou skřeti a následně lezeme do smradlavých stok, kde jsou další skřeti a až moc nebezpečný plevel, který se nás snaží udusit a když se mu to nedaří, podrazí nám nohy a my padneme rovnou do ,,kalný" vody a to se vyjadřuji mírně. A teď, když se chci trošku prospat, mě probudí Inialis, tudíž se moje nálada hned ocitla na bodu mrazu...možná že i pod. Člověk by si v tuto chvíli možná řekl, že dnes katastrof bylo už dost...ale chyba lávky. Při rozhovoru s Inialis se dozvím, že má přičmoudlá starší sestřička neodolala a odvedla si mrtvého Alisena do svého pokoje. ,,Já sama jsem moc mužů za svůj život nemilovala, ale raději bych dala přednost živému než mrtvému," zakroutím nevěřícně hlavou a ústa stáhnu do úzké linky. Povím Inialis, co si o tom myslím a nešetřím ničím. Říkám pravdu, jen čistou pravdu, kterou všichni vědí. Vzpomínám si ještě na doby, kdy byl Alisen normální, ale přece jenom neměl rád půlelfy. Možná ty jeho zlé činy má na svědomí smrt jeho přítelkyně Loriamon. Každopádně už je to jedno...s přítele se stal nepřítel a nepřátelé si zaslouží smrt. A možná ještě nějaký dobrý bonus navíc. Naše konverzace mohla pokračovat, ale dorazil k nám posel se zprávou, že zemřel Charnefell. Prý se máme dostavit před palác, kde na nás čeká Lex a chce nám něco říct. Cestou tam se zeptám: ,,Jak může něco tak velkého a mocného zemřít?", ale místo odpovědi se mi dostane mlčení...Inialis je stejně jako já rozrušená nad touto zprávou. Život mě ale naučil, že smrt může udeřit kdekoliv a já se s ní setkala už tolikrát, že jsem už přestala truchlit. Je to zbytečné... Lex na nás čekal u paláce, přesně jak se řeklo. Než jsme se stihli na něco zeptat, už nám Lex odpověděl a než jsme mohli začít protestovat, tak odešel. Byla to strašná rána. Sotva zmizel mezi stany, dorazil k nám voják a sejmul přílbu. Zprvu jsem si ho nevšimla, neboť jsem naštvaně hleděla na odcházejícího seveřane, ale pak mě cosi přinutilo se otočit. Mé mystické síly se začaly hromadit na jedno místo a připravovaly se na boj. Alisen. ,,Ty? Nemáš být náhodou mrtvý?" zeptám se ho. Alisen se usměje, což mi jako přihlouplá odpověď stačí...proto přestanu váhat a bez varování útočím. Vyrazím kupředu a vyšlu na Alisena myšlenkový útok. Najednou mě ale zarazí neznámá síla, myšlenkový útok se zhmotní a tlaková vlna zničí kus zdiva nalevo ode mě. Překvapeně ustoupím dozadu. ,,Ne...to nemohl udělat Alisen, takovou moc nemůže mít." Útočím znovu, ale je to zbytečné. Všechny moje útoky Alisen snadno odráží. Po pár minutách boje klesnu vyčerpáním na jedno koleno - Alisen totiž moje útoky obrátil zpět na mě a vyhýbat se jim nebylo zrovna snadné. Zbývá mi ještě jeden triumf. Ta skřetí hůl, co mi padla do rukou ve stokách. Vytáhnu ji z opasku, opřu se o ni a postavím se na obě nohy. Odrhnu si zpocené vlasy z čela a upřu na Alisena výsměšný pohled. ,,K čertu s tebou, Alisene." řeknu a udeřím holí do země. Chvíli se nic neděje, ale najednou se kamenná dlažba pod Alisenovýma nohama začíná měnit na bahno, do kterého Alisen rázem po kolena zapadne. Vítězoslavně se usměji, ale Alisen provede další svůj podlý trik. Zamává rukama, vyhoupne se zpět na pevnou zem a bahno zmizí. Překvapeně vyjeknu, když mě hned na to neznámá síla odhodí a mrští se mnou o zeď. V polo mdlobách se zhroutím do prachu. A i když jsem vědomí úplně neztratila, nezmůžu nic a poprvé za několik let jsem byla takto poražena... |
| |
| Srub " Aáá, kdopak se nám to probudil?" řeknu se smíchem, když vidím jak se Rifat probírá. "Zůstaň ležet, ránu jsem ti vyčistil, zašil a měla by být v pořádku, ale zatím jí ještě nemůžeš namáhat. Nejsem doktor tak by mohly stehy prasknout. Mimochodem, menuju se Roliand. Na ... " řeknu a podám elfovi kus chleba s čerstvě pečeným masem " ... to jsem teďka ucmudil v tomhle krbu. Snad ti to přijde k chuti. Musíš zesílit a hodně jíst. Ztratil jsi celkem dot krve tak musíš jíst maso." Pak se posadím ke stolu u okna. Sám se pustím do své porce, kterou s úspěchem sním a po očku kontroluju i Rifata. "Kde ses tam vůbec vzal na tom palouku? Pochybuju, že sis tam s tím obrem dával rande." |
| |
| Nepozorovaně jsem se dostal až před bránu a bez dechu jsem pronikl do uliček Berien-Dorru. Raději sjem si nasadil na hlavu přilbu, jelikož lidé ve městě by asi nebyli rádi, že se jim jejich nejúhlavnější nepřítel prochází po městě. Chvíli jsem tu tápal, protože město bylo velké a složité, ale potom jsem narazil na tábor vojáků Legionu. Nikdo mne nevnínal, protže většina vojáků spala nebo slavila v krčmách vítězství, které bylo poněkud předčasné, vzhledem k tomu, že nepřátelská armáda stále byla před hradbami. Ale stále jsem nemohl nalézt nikoho z mé bývalé družiny. Když jsem procházel uzlem spletitých uliček, zaslechl jsem slabé volání. Byl jsem na vážkách, jestli mám do zatuchlého skladiště, ze kterého se nářek ozýval, vstoupit nebo ne, ale nakonec jsem vykopl shnilé dveře a stanul jsem ve tmě. Pohybem ruky jsem rozsvítil malé bílé světýlko na mé dlani a v tom jsem uviděl postavu ležící na zemi. "Je tu někdo? Pomozte..." zasténal a ten hlas mi začal být povědomý. Šel jsem blíž a uviděl jsem Tanise. Pohled na něj mnou doslova otřásl, jelikož elf měl velkou mokvající krvavou ránu na břiše a hrudi. Rychle jsem k němu přiklekl a roříznul mu tuniku. Rána byla horší než se zdála. Tanis zaregistroval pohyb a chytnul mně ledovou rukou za zápěstí. Pomalu jsem si sundal přilbu a neustále sledoval Tanisovu druhou ruku, která mohla sáhnout pro zbraň. Ale byl tak sláb, že s ní ani nepohnul. Jen zorničky se mu divoce rozšířily a zachroptěl. "Alisene! Co tu děláš? Vždyť jsi mrtvý! Ne...už zase ty vidiny..vidím přízraky....je mi tak slabo....." řekl tiše a naprosto zmaten upadl do bezvědomí. Díval jsem se na něj. Viděl jsem elfa, kterého jsem kdysi nenáviděl proto, že nebyl čisté rasy. Odsuzoval jsem ho za to, že chtěl žít. Nemohl za to, jaké měl rodiče. A teď tu leží a umírá a já mu nemohu pomoct, protože jeho zranění jsou smrtelná. Teprve teď jsem prohlédl svou nadutou a sobeckou povahu. Potom se Tanis na chvíli probral a natáhl ke mě ruku s mečem. "Vezmi si ho! Nevím o nikom jiném, kdo by měl větší právo ho nosit než ty. Svůj život jsem prožil dobře. Pomohl jsem mnoha lidem a viděl jsemn mnohé věci. Jsem připraven na smrt. Nevyčítej si, že jsi se ke mě choval hrubě a nenáviděl jsi mě. Chápu to a odpouštím ti. Snad bys na mém místě udělal totéž..." řekl Tanis potiše a jeho ruka s mečem klesla a oči se mu zakalily. Pomalu jsem vztáhnul ruku a položil ji na jeho rychle chladnoucí čelo. Po tváři mi stekla první slza a já jsem zvrátil hlavu k nbi a táhle jsem zakřičel. "Proč??!! Proč umírají ti, které jsem znal... Proč ne jiní?" ale nedostávalo se mi odpovědi. Nechal jsem Tanise ve skladišti, kde čekal na svého vozataje, aby ho odvezl k poslednímu soudu. Za opaskem jsem měl Tanisův meč - nádhernou práci elfích zbrojířů. Poměrně zklesle jsem bloumal ulicemi, až jsem uviděl Inialis s Naeriou! Byl jsem nesmsírně rád, že se jim nic nestalo. Sledoval jsem je až k paláci a tam jsem uviděl zbytek družiny. Ale byli tam lidé, které jsem neznal. Pevně jsem stisknul svůj amulet od Awenis a řekl jsem pevným hlasem: "Váš přítel měl pravdu. Štěstí budeme teď potřebovat jako nikdy předtím." Na všech tvářích jsem četl smíšené pocity úžasu, zloby a nepochopení. První se vzpamatovala Neria, která na mě vyslal velmi silné zaklínadlo. Ale mým silám se stále rovnat neomlha a tak jsem se snažil ji jen šetrně odzbrojit. Ale ona se nemínila vzdát a tak jsem ji musel trochu silněji odhodit na zeď domu, kde zůstala ležet omráčená. Poté jsem se otočil k ostatním. "Nedávno jste všichni viděly padnout Ragona-Isila, Temného služebníka Mankara Camorana. Ale ten je mrtvý a já jsem byl posmrtným vládcem Celegurem omilostněn pod podmínkou, že splním svůj slib a dovedu uchazeče do Fonnoru, kde s nimi setrvám do konce jejich výcviku. Vím, že mou čest špiní mnoho skvrn ale Ragon je mrtev, ale Alisen se vrátil. Vy, kdo se mnou nesouhlasíte, jděte mi prosím z cesty jelikož moje síla je větší, než kdy dřív. Mějte však na paměti že chci z Lisienu vymést Zlo." Potom přehlédnu očima jejich řady a tišším hlasem řeknu: "Vyberte si svou cestu, jako i já si musel zvolit svoji. Slibuji vám svou věrnost!" řekl jsem a poklekl před nimi na jedno koleno... |
| |
| Porážka. Věc, která se téměř dva roky držela ode mě a já teprve třikrát za život jsem poznala její hořkost. Nepočítám ale ty události, při nichž jsem byla nucena se stáhnout nebo nehody, kdy mě kupříkladu střela z katapultu omráčila. Ovšem prohrát s někým, kdo je silnější než já...někdo takový nemůže existovat! Včera jsem si říkala, že mystické schopnosti se mi začínají hnusit a nechci je používat. Možná to v tom souboji s Alisenem hrálo roli. Příliš jsem se nesoustředila a prohrála. Skousla bych to, ale nejde to. Mí přátelé mě viděli prohrát. Já, Naeria, která je vždy chránila před temnými silami víc než kdo jiný z družiny, jsem selhala... V polovičních mdlobách vnímám jen šumění větru a hlasy, přicházející z dálky. Po čase hučení přestane a já začnu cítit své tělo...okolí mám ale stále rozmazané. Cítím, že mě někdo zvedl a odnášel neznámo kam. Chtěla jsem se bránit a burcovala na obranu všechny své schopnosti a taky bez úspěchu. Byla jsem bezbranná jako zraněné zvíře. Čekala jsem to nejhorší, jenomže najednou jsem opět ucítila zem a alespoň už ne tu tvrdou. Alisen mě nejspíš položil do slámy. ,,Možná se přece jen zlepšil...ne, to je nemožné," projede mi hlavou zmatená myšlenka. Že to není Alisen poznám podle hlasu, když na mě můj ,,nositel" začne mluvit. Je to Drienn. Jakmile nabudu dostatečného vědomí, mladý válečník mi podá kožený měch s vodou a já ho s vděkem přijmu. ,,Drienne? Co se stalo?" zeptám se ho...i přesto že odpověď předem znám. ,,Ten čaroděj s tebou pořádně bouchnul o zeď, pokud chceš slyšet tohle," usměje se Drienn, vezme si ode mě zpět svůj měch a posadí se vedle mě. Zhrzeně schovám tvář do dlaní. ,,A co se dělo pak?" ptám se dál. ,,No, ten čaroděj nám pak učinil nabídkou, která se mnou jaksi nesouvisela a myslím, že ty bys ji stejně nepřijala...tak jsem tě popadl a odnesl sem," odpoví Drienn. ,,To máš pravdu, nepřijala...a nepřijmu," přitakám a svěsím hlavu. Chvíli je mezi námi ticho a pak Drienn promluví. ,,Čaroděj vám nabízel příměří a doprovod...prý starší slib. Já jsem u toho nebyl, takže nevím o co se jedná..." ,,Udělal jsi dobře. Nechci mít s Alisenem už nic společného...tak se totiž jmenuje. Myslí si, že zabil mnoho našich lidí, včetně jednoho člena naší družiny a přileze si pak zpátky jakoby se nikdy nestalo jen aby splnil svůj starý slib? Na tohle fakt nemám žaludek," mluvím a z mého hlasu je slyšet opovržení. Nastane další ticho. Rukou si nahmatám bouli nad levým obočím a zasténám. Je vážně velká. ,,A co bude dál?" prolomí ticho Drienn a podívá se na mě. Tupě hledíc kupředu na městské budovy a hordy pobíhajících vojáků, odpovím: ,,Nevím. Asi udělám to, co dělám už dobré dva roky a několik měsíců. Půjdu tam, kam mě nohy ponesou a budu doufat, že konečně najdu mírumilovnou zem, kde se usadím. Žádné bitvy, žádné mrtvoly a žádné utrpení. Jen kus neposkrvněné přírody, kde žije pár příjemných a veselých lidí. To je můj sen." vysvětlím a při té představě se mírně usměji. ,,Taková země v dnešních dobách asi neexistuje. Válčí se téměř všude, ale přemýšlel jsem, Naerio. Pojď se mnou do Chrámu Tenglinithů. Nachází se v překrásných horách, kde bys mohla nabrat nové síly. Tenglinithé do něj přijímají i lidi, oplývající jinými schopnostmi, než jsou ty naše. Zatímco bych já byl pryč na cestách, ty by ses mohla věnovat jen své oblíbené činnosti...co ty na to?" Zamyslím se. V podstatě má Drienn pravdu. Kamkoliv jsem přišla, tam se vždycky válčilo...víceméně. Ale teď nemám náladu činit unáhlená rozhodnutí a tak se zvednu. Mírně zakolísám, neboť se mi stále točí hlava. ,,Zní to lákavě, ale musím si to ještě promyslet. Kdybys mě hledal, najdeš mě pod stolem v nějaké městské taverně. Jdu si dát trošku medoviny." řeknu a začnu odcházet. ,,Dobře, budu čekat," zavolá za mnou Drienn ještě předtím, než zmizím v davu... |
| |
| Nový začátek Utíkal jsem z chrámu směrem do údolí, kde leží Fonnor.Byl jsem seznámen, že se tam odehrál těžký boj mezi Charneffelem, Balldurem a Mankarem.Posel mi jenom řekl, že Charneffel podlehl svým zraněním a Mankara zabil Balldur, který je velmi těžce zraněn.Utíkal jsem co mi nohy stačili a vojáci Čepelí měli co dělat, aby mi stačili.Doběhl jsem do Fonnoru a ihned jsem zamířil k místu, kde měl být Charneffel.Jeho obrovské tělo leželo na mokré zemi a kolem bylo spousta vojáků Legionu i Čepelí.Všichni měli sundanou přilbu na znamení úcty a hleděli směrem do země.Přiběhl jsem k němu a padl na kolena a objímal jeho obrovský krk. ,,Ne můj příteli ty ne!! Nesmíš zemřít..ne když je vítězství, tak blízko..." šeptal jsem a po tvářích se mi stékaly slzy.Najednou se ale jeho těla začalo proudit velmi silné světlo, až se nakonec jeho tělo rozplynulo a nezbylo po nejlepších drakovi nic.Bezmocně jsem seděl na zemi s rukama v klíně. ,,Proč?...Proč zrovna on? Ne! Už nikdo díky Mehruesovi nezemře!" protínaly se mi myšlenky.Prudce jsem vstal a částí tuniky jsem si otřel slzy.Namířil jsem sei to k prvnímu vojákovi, kterého jsem uviděl a řekl jsem: ,,Jdi okamžitě do paláce! At se sejde rada starších! Řekni, že jediný následník z rodu Septimů chce vznést nárok na trůn!" voják přikývl a ihned vyběhl směrem do paláce.Shromáždil jsem všechny muže co byli poblíž a vyrazil jsem pomalu za poslem do paláce.V Berien-Dorru mě lidé vítali jako jediného spasitele, když již nebyl Charneffel mezi námi.Volaly něco jako.."at žije Martin Septim..sláva císaři..sláva rodu Septimů..." nicméně jsem co nejrychleji mířil do paláce.Cestu mě však zkřížil bojovník v temné zbroji.Jakmile si sundal přilbu vojáci začali tasit zbraně, ale já věděl, že se Alisen vrátil.Nařídil jsem vojákům složit zbraně a společně jsme vyrazili do paláce.Před palácem mě zastavil posel a řekl: ,,Vaše výsosti.Kancléř Ocato vás očekává, i s celou radou." ,,Velmi dobře, tak to ukončíme.." odpověděl jsem a v očích Alisena jsem zahlédl pochybnosti.Když jsem vešel do paláce, byl jsem ohromen stavitelským uměním starých elfů.Nic snad krásnějšího tu nebylo nikdy postaveno.Na krku jsem měl přivázaný Amulet králů na znamení, že jsem rodu Septimů, nikdo kdo totiž není rodu, tak Amulet nenasadí.Náhle se přede mnou otevřeli dveře a po mé pravici a levici vystoupili vojáci palácové stráže a gestem naznačili at jdu dovnitř.Uvnitř místnosti byl velký kulatý stůl, kde sedělo mnoho starých a moudrých lidí,elfů a i trpaslíků.Kancléř Ocato stál přímo před mnou a hned vyrazil mým směrem, těsně u mě si klekl na koleno a řekl: ,,Martine Septime, jménem rady starších prohlašuji tvůj nárok na císařský trůn jako právoplatný.Korunovační ceremonii bychom měli připravit co nejdříve..." ale než mohl dopovědět celou větu přiběhl zaprášený voják legionu a nahlas křičel. ,,Kancléři Ocato! Kancléři Ocato! Kancléři Ocato!Pane, město je v obležení! Otevřeli se brány Oblivionu a daedry pronikly za hradby! Je jich příliš mnoho, stráže je nedokáží zadržet." řekl kancléři, ale ten se jen na mě podíval a řekl: ,,Odvahu, vojáku.Máme zase císaře.Jaké jsou rozkazy, vaše výsosti? Mají se stráže stáhnout do paláce?" zeptá se mě a na očích měl naději, že se dá ještě něco dělat. ,,Ne. Pokud se stáhneme do paláce a necháme se obklíčit, jsme ztraceni.Musíme ihned vyrazit do chrámu Vyvoleného!" odpověděl jsem Kancléři a ten přikývl.Chrám Vyvoleného je jediná šance, jak zachránit Lisien a celé bývalé císařství.Díky dračím ohňům bude alespoň od Mehruse Dagona pokoj. ,,Jak přikazujete, pane. Stráže! Utvořte formaci a chraňte císaře! Vpřed do chrámu Vyvoleného!" řekl najednou Ocato a vojáci se ihned chopili zbraní.Chvíli na to do místnosti vtrhli temní vojáci Bájného úsvitu a další služebníci zla.Naštěstí jich bylo málo, a tak bylo brzy po boji.Všichni jsem vyběhli z paláce, kde už proudila bitva o přežití.Nejenom vojáci bojovali, ale i rada a všichni prostí lidé.Schody paláce byly plné krve našich vojáků, ale i nepřítele.Za chvíli dorazili další vojáci a postupně jsme nepřítele pobili.Jeden z kapitánů k mně přiběhl a řekl: ,,Pane palác je úplně odříznut- jsme poslední, kdo se dostali z ležení legie.Jaké jsou rozkazy?" ,,Musím se dostat do chrámu Vyvoleného, to je jediná šance." odpovím mu a kapitán kývne.Mířili jsme do chrámové čtvrti ve městě a pořád jsme naráželi na další a další nepřátele.Celé město hořelo a dokonce šli mezi vojáky zmínky, že vyrazili už i hlavní bránu.Nicméně jsme došli do chrámové čtvrti, kde bylo největší množství nepřátel.Chvíli to vypadalo, že se naše obrana zhroutí, ale najednou se z postranné brány vynořili další vojáci s Inialis a Neariou v čele a ničili vše co jim stálo v cestě.Pomalu jsem se blížil k vchodu do chrámu.Náhle se ale zem otřásla a hradby se rozletěla a přede mnou stála obrovská nestvůra z nejhorších nočních můr. "Mehrunes Dagon, nekorunovaný velekrál daeder, přichází! Zkáza, které mě strašila ve snech, je tady a už před ní není úniku!Hranice mezi nicotou Oblivionu a Lisienem se zhroutily! Naší jedinou nadějí je přijít na to , jak Mehruse Dagona porazit a uvrhnout do jeho zpustošelé říše." tohle se mi pořád dokola honilo hlavou a v tom zmatku jsem hleděl na Alisena.Snažil se alespoň zranit Dagona, ale ten se jeho kouzlům jen vysmál.Rychle jsem k němu přiběhl a silným hlasem jsem mu řekl: ,,Přišli jsme pozdě...Mehrues Dagon už je tady! Zažehnutí dračích ohňů nás už nezachrání... Bariéry, které nás chránily před jeho říší jsou v troskách..." řekl jsem mu a bylo poznat z mého hlasu, že jsem v koncích. ,,Můžeme ho poslat zpět do jeho říše?" řekl mi a čekal nějaké východisko. ,,Nevím, ale jak..zbraně smrtelníků jej mohou zranit, ale když je ted fyzicky zde, v Lisienu, nemají dostatečnou moc ho opravdu zničit..." Alisen se zamračil, ale stále si zachoval naději. ,,A co Amulet králů?" zeptal se mě a to bylo to co jsem chtěl slyšet. ,,Počkej. Ano. Amulet daroval smrtelníkům sám veliký Akatosh....Ukrývá v sobě jeho boží moc.Ale jak by se ta moc dala využít proti Dagonovi? Amulet nebyl vytvořen jako zbraň....Mám nápad. Je to naše poslední naděje. Musím se dostat k dračím ohňům v chrámu Vyvoleného." řekl jsem mu, ale Alisen měl pořád zamračený výraz ve tváři. ,,Ale tys říkal, že je to k ničemu...." ,,Budeš mi muset věřit. Já ted´ vím, k čemu jsem byl předurčen.Ale potřebuji tvou pomoc.Musím nějak přemoci Mehruna Dagona." odpověděl jsem mu a Alisen se otočil na Dagona a svým nejsilnějším kouzlem ho donutil o pár kroků ustoupit.Cesta již byla volná, ale já jsem zahlédl, jak jeden z vojáků Bájného úsvitu srazil Inialis na zem.Rychle jsem vyběhl a svým mečem jsem ho rozpůlil na půl.Pak jsem natáhl ruku, abych pomohl Inialis vstát.Ta nevěděla co říct, a proto jsem ji políbil a ihned utíkal do chrámu.Uvnitř chrámu jsem opatrně nahlédl do mysli Alisena.Jeho myšlenky myslely jen na to jestli to přežije a jestli uvidí ještě někdy Awenis.Na jednom místě v chrámu jsem ho zastavil a řekl mu poslední svá slova. ,Udělám co budu muset.Nemohu zůstat a obnovit staré císařství, ani království.Tato úloha připadne jiným.Sbohem.Byl jsi dobrý přítel, v tom krátkém čase kdy jsem tě znal.Ale ted musím jít..Drak čeká..." řekl jsem mu a postavil jsem se přímo doprostřed chrámu.Za chvíli se polovina chrámu rozletěla pod Dagonovými sekyrami.Já se jenom pousmál a rozbil jsem Amulet králů a božská dračí krev se smíchala s mojí.Z amuletu se potom objevilo zářivé světlo a já cítil, jak mé tělo opouští život. Chvíli na to se objevil samotný Akatosh a usmažil zrůdného velikána.Chvíli na to prudce oddychoval a potom zkameněl. Martin Septim zemřel, aby zachránil svůj lid a své drahé přátele.Posléze se jeho tělo rozplynulo a nic z něj nezbylo.Alisen stál na místě se slzami v očích a vše pozoroval, když zmizel Dagon zmizely i jeho zrůdné armády... AMULET JE ZNIČEN...DEGON PORAŽEN... S POMOCÍ DRAČÍ KRVE Z AMULETU KRÁLŮ JSME BRÁNY OBLIVIONU NAVŽDY ZAVŘELI.POSLEDNÍ Z RODŮ SEPTIMŮ JE NYNÍ JIŽ JEN VZPOMÍNKOU.ODCHÁZÍM S PŘESVĚČENÍM, ŽE MÉ USILÍ NEBYLO MARNÉ.NYNÍ PŮJDU ZA SVÝM OTCEM A JEHO PŘEDKY.TŘETÍ VĚK SKONČIL A PŘICHÁZÍ NOVÁ ÉRA.DALŠÍ ZE SVITKŮ PRASTARÝCH BUDE O TOBĚ.NAŠE BUDOUCNOST...OSUD IMPÉRIA...TO VŠE TED ZÁLEŽÍ NA TOBĚ... |
| |
| Snaží se, ale má to blbý Mezitím, co se bojovníci rozmýšlí s odpovědí, tak já upaluji směrem pryč a nechci se vracet zpět.Chvíli na to, jak jsem vypadl, tak se mi za zády ozve nějakej randál. ,,Co se tam zase sakra děje? No to je fuk..." řeknu si šeptem a mávnu rukou.Zamířím si to přímo do hostince a než tam stačím dolízt, tak přede mnou nesou dva vojáčci nějakou mrtvolu elfíka.Nevypadá moc dobře a vůně taky nic moc, no ale to je fuk.V hostinci si hrcnu na zedek k prvnímu stolu co jsem uviděl a hned jsem si poručil korbel piva.Hostinský ke mně přichází vždy s pohledem..něco jako no jo známá firma. ,,Na zdraví, jelita." zvednu džbán a nahrnu do sebe vše co se dá.Pivo s medovinou vypiju na první lok a hned si poručím další a další.Dokonce ke mě přihrcnul nějaký maník a dali jsme si závod, kdo toho víc vypije a vymočí.Samozdřejmě jsem vyhrál já.Asi po dvaceti pivech jsem se skutálel ze židle a tvrdě usnul.Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní.A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem chtěl otevřít okénko a ejhle nikde žádné okno jenom velká díra jak po katapultu.Vyvrátil všechno, co jsem si včera večer dal a hledal jsem po hospodě pult nebo hostinského.Pult jsem nenašel, ale za to hostinského ano...s kolíkem od stolu v hlavě.Pokrčím rameny nakloním se přes pult a děkuji svému štěstí. Vytáhnu si zazátkovanou láhev a odejdu z hospody. Do ksichtu mi posvítí ranní slunce, div mi oči nevypadnou. Napiju se a krknu na nejbližšího rolníka. ,,Hej ty! Co se tu ksakru stalo?" ." křiknu za ním...zrychlil krok, poté co jsem se objevil před ním.Vydám se tedy do tábora, kde mám zbytek věcí.V táboře nebyl skoro nikdo, jen tu a tam jsem narazil na nějakého rekruta.Ze svého stanu si vezmu svůj starý luk a hodím si ho na ramena, nějaké to jídlo a hlavně medovinu.Těsně před stanem zakopnu ho nějakého vojáka, div mu hnáty neukopnu. ,,Promiň...nemáš se tu plést!" křiknu na něj a ještě před cestou jsem se chtěl poprosit bohy za dobrou cestu.Když jsem dolezl do chrámové čtvrti málem mi oči vypadli z důlků.Chrám Vyvoleného byl zničen a z něho se naparoval zkamenělí drak.Vešel jsem tedy dovnitř a ani jsem se nemusel hodně snažit.Uvnitř byl nějaký přičmoudlý elfík a četl nějaký nápis vytesaný do draka.Stálo tam, že je to nový panovník, pche to určitě ještě je tu Septim.No neměl jsem od lidí jsem se dozvěděl, že Septim je ten drak co tu stojí.No bomba, tak to abych od tud vypadl co nejdřív. ,,Nuže, vydám se na sever, pokud mi do toho něco nevleze." pomyslím si. |
| |
| Lokál je zaplněný až k prasknutí, ale to mě neodradí od mého plánu toho do sebe nalít co nejvíc. Jak to tak vypadá, dneska se už bojovat nebude a tak neuškodí pár kapek alkoholu. Zapiji prohru a zavzpomínám na starý časy. Přemýšlím o tom, že bych mohla seřezat i nějakého vojáka, ale pokud nepřátelé ještě něčím překvapím, rozhodnu se, že je budu šetřit. Pokud však jednoho z nich napadne se mě jen jednou dotknout, končí a poletí a to doslova. Dojdu k pultu a objednám si korbel medoviny. ,,Nejste na to nějak mladá, slečinko?" zeptá se mě hostinský a podezřívavě si mě měří. ,,Mladá, ale alkoholu už přizpůsobilá...zatím jednou," mávnu rukou a brzo už pomalými doušky upíjím. Mumraj v hospodě je čím dál silnější a v jedné části dokonce propukne bujarý smích. Otočím se přes rameno, abych se podívala, co se tam děje. Ihned poznám Lexe, co se svalil pod stůl, na němž je několik vypitých korbelů piva. ,,Kde bere tu energii?" zakroutím hlavou a věnuji se dál své bohulibé činnosti. Čas se vleče, ale já ho nepočítám. Po druhém korbelu medoviny se mi začíná mírně motat hlava a to nechci vidět následky toho, až se postavím na nohy. Najednou do mě někdo šťouchne. Je to Inialis. ,,Jéé, ahoj Inialis. Pojď posaď se a dej si taky..." uvítám ji a nabídnu ji svoje pití. Inialis se sice posadí, ale nenapije se. Místo toho mě spraží přísným pohledem. ,,Naerio, proč si k sakru tak vyletěla?" Náladově se zasměji. ,,To ne já, to Alisen...ten mi k tomu létání dopomohl," ,,Ty víš, o čem mluvím," povzdychne si Inialis. Napiji se, odložím korbel a zatvářím se vážněji. ,,Podívej, důvody znáš, řekla jsem ti je u ohně. A jak si později viděla, Alisen mě porazil a nebyl to vyrovnaný souboj. Celou dobu měl navrh. Je silnější a kdo má sílu, jak fyzickou, tak magickou, může mít i moc si s každým dělat co chce. Proto jsem na něj zaútočila...já už mu totiž nevěřím. Kde bereš tu jistotu, že si vás nepodmaní?" zeptám se Inialis a na poslední slova zvýším hlas, načež si znova prudce loknu. ,,Ty sama jsi mi vyprávěla, že i ty jsi kdysi byla temnou elfkou. I když jí už nejsi, stále máš obrovskou moc, sic menší než Alisen, ale máš ji. Jak máme tedy věřit, že si nás nepodmaníš pro změnu ty?" Jsem možná lehce opilá, ale ne tak hloupá. ,,Cestovala jsem s vámi dlouho, chránila vás a bojovala po vašem boku. Svěřovala vám svůj příběh, svá tajemství...kdybych zradila, nemohla bych se vám ani podívat do očí, natož vás zabít. Odpusť Inialis, ale dokud s vámi bude Alisen, nepřidám se k vám. Až půjdete do Fonnoru, nepřidám se přímo k vám, ale budu stát v pozadí...ale musím si to rozmyslet. Drienn mi nabídl, ať s ním jdu do chrámu." ,,Chrámu?" podiví se Inialis. ,,Jo, chrámu. Drienn tam byl vyučen a nejspíš tam má i své zázemí, kde bych mohla žít." přikývnu. ,,Ty patříš k nám, Naerio. Odhoď svoji tvrdohlavost, vždyť před námi Alisen poklekl, to je největší známka pokory a důvěry." začíná mě Inialis opět přesvědčovat a já se ušklíbnu. ,,Jo, známka vyvrknuté kotníku..." Inialis si povzdechne a svěsí hlavu. Chvíli mezi námi zavládne ticho. ,,A z čeho přesně usuzuješ, že se Alisen změnil? Nevěřím tomu, že si získal vaši důvěru tím, že před vámi poklekl, to totiž umí každý," řeknu a čekám odpověď. Inialis vzhlédne a poprvé si ode mě vezme láhev medoviny. Lokne se, otře si ústa a poví: ,,Jsem bojovnice a zrádce poznám instinktivně. Mimochodem, proč ty jsi neprohlédla Alisenovu mysl?" zeptá se mě podezřívavě Inialis. ,,Měl ji silně obrněnou, nemohla jsem proniknout," zalžu. Pravda je ovšem taková, že jsem to ani nevyzkoušela. Z toho amoku mě to nenapadlo, ale když o tom tak přemýšlím, moje lež by se nejspíš stala pravdou. Někdo kdo měl takovou moc, měl i silně obrněnou mysl vůči mystikům. To ho určitě naučila Awenis. Najednou mumraj v hospodě utichne. Všichni se zvědavě otočí směrem ke dveřím. Zvenčí dovnitř proniká poplašný zvuk zvonů! ,,Je to tady, Naerio. Jdeme..." řekne Inialis, vezme mě za ruku a táhne ven. Tam nastal hotový zmatek. Vojáci vybíhají ven, loučí se s ženami a svými dívkami. Popadají zbraně a kontrolují brnění. ,,Tak je to zase tady," pomyslím si a spolu s Inialis se přidám do houfu. |
| |
| Moje duše byla silně pohnuta, protože pro mne bylo velmi těžké se vytrhnout ze své minulosti a navázat na svá stará přátelství a zaujmout opět své místo mezi svými druhy z družiny. Ale vypadalo to, že všichni nejsou tak nepřátelsky naladěni, jako Naeria. Zvlášť jsem si všiml pohledu Inialis, která na mne hleděla s novou nadějí a velmi nelibě nesla Naeriino vystoupení. "Co s ní bude, až se dozví že Martin je po smrti?" pomyslel jsem si a vzpomněl si na svého padlého přítele. On byl pro mne vzorem, jelikož když já jsem odešel z družiny, on za mne zastoupil místo velitele a dokázal dovést všechny až sem, do Berien-Dorru živé a zdravé. Totiž, skoro všechny. Má mysl spočinula na Fanirovi, za jehož smrt jsem byl přímo zodpovědný. Mé srdce se naplnilo žalem a bolestí, jelikož to byl dobrý přítel a skvělý válečník. "Proč jsi mne seslal zpět na zem, Celegure? Proč musím pít plnými doušky pohár své viny? Raději bych zemřel..." zaúpěl jsem v duchu, ale opět sjem se orpstil od vzpomínek a zahleděl se mezi válečníky. Naeriu už jakýsi bojovník odnesl pryč a nikdo jiný se k útoku nechystal. Nikdo se však také neměl k řeči a já jsem potřeboval připravit město k obraně před konečným útokem všech temných vojsk. Tu však ke mě blíže přišla Inialis. "Alisene. Stal se z tebe nový člověk a jsem si jistá, že svá slova myslíš vážně a hodláš dostát svému slibu. Já půjdu s tebou!" řekla bojovně a zahleděla se mi do očí. "Vážím si tvých slov, Inialis. Není však nyní čas na řeči, město je stále v ohrožení. Jdi za Naeriou, budeme ji potřebovat. A vy ostatní, kdo chcete pomoci tomuto městu a míru v Lisienu, běžte na hradby. Kdož nechcete, jděte mi z cesty!" řekl jsem naléhavě a snad i trochu výhružně. Sebral jsem ze země svou přilbu a rychle běžel do berienské věže. Ta byla opuštěná, jelikož zvoník nejspíš využil zmatku a prchnul z města pryč do bezpečí hor. Vzal sem do ruky obrovité kladivo a začal jím bít do obrovského litinového zvonu. Celé město se zastavilo, jelikož tento zvon byl používán jen jednomu účelu - k shromáždění všech bojeschopných mužů na velké nádvoří k hlavní bráně, kde byl momentálně i tábor Legionu. Rychle jsem tedy seběhl dolů a vylezl jsem na ochoz, aby mě bylo dobře vidět. Nádvoří se rychle zaplnilo muži v červeném a stále přicházely další. Všichni upíraly své zraky ke mě a já jsem na chvíli zaváhal, jelikož před několika tisícovým davem jsem zatím ještě nemluvil, ale nebyl čas na zbytečné průtahy. "Vojáci Legionu! Slyšte má slova! Sešli jsme se tu, abychom ukončily nadvládu Temných vládců Dagona i Camorana. Hleďtě, oba jsou mrtvi a jejich krev ulpěla na zemi, kterou tak moc toužily dobýt. Ale také velký stín se vznáší nad tímto vítězstvím. Za svou vlast dnes položily život Císař Martin, poslední z rodu Septimů a Charnefell, Královský drak. Oni chtěli zachovat v této zemi mír a byli ochotni za ni položit i svůj život. A co vy? Necháte se zahanbit, nebo dnes půjdete se mnou a budete bojovat?" zakřičel jsem silným hlasem svou výzvu. "Odkdy vrah stojí v čele vojska a odkdy jsou mu známá slova jako čest nebo povinnost?" ozval se hlas v přední řadě a do popředí vystoupil mohutný bojovník se znakem Legionu na prsou. Očekával jsem, že mi nebudou naslouchat, ale toto byla urážka, jakou si poddaný nemůže ke svému králi dovolit. Budu jim muset ukázat, že jsem nový král Lisienského království. Tuto skutečnost jsem si ještě ani plně neuvědomoval, ale nápis na zkamenělém drakovi mluvil jasně:"Ten, kdo byl mrtvý se stane pochodní pro živé a ten, kdo byl ve tmě, uvrhne vše do světla. Nechť jitřní hvězdy provolávají slávu Alisenovi, synu Wenerovu, novému králi Království Draka!" "Jak se opovažuješ vznést takováto slova proti svému králi?!" řekl jsem silným hlasem. "Ty a král? Má nám snad vládnout vrah a podlý zbabělec? Nikdy před tebou nekleknu!" řekl voják zuřivě, ale přerušil ho klidný a hluboký hlas. "Má pravdu. Poslední vůlí Martina je, aby se Alisen, syn Wenerův stal novým králem!" řekl člověk v kápi, v němž jsem poznal Balldura, paladina z města Fonnor. Vykročil ke mě, ale byl notně zesláblý bitvou s Mankarem a povážlivě napadal na pravou nohu. Sáhl si pod plášť a v ruce se mu zalesknula zlatá koruna zdobená rubíny. Bezděky jsem poklekl a Balldur ke mě vážně přikročil. "Alisene, synu Wenerův, slibuješ, že budeš činit vždy dobro, starat se o lid tobě svěřený v dobách války i míru a budeš ctít nejvyššího Vládce Akatoshe i vládce Podzemní říše Celgura?" zeptal se mě slavnostním hlasem. "Nechť se stane, jak pravíš!" řekl jsem a Balldur mi položil korunu na hlavu. Byl jsem nový král! Obrátil jsem se k vojákům, kteří mě užasle pozorovali a prudce jsem vytasil meč a bojovně zakřičel. Všichni vojáci poklekli a jen vzpurný voják zůstal zarytě stát na místě. "Nikdy nepokleknu!" zvolal, ale byla to jeho poslední slova. Jeho spulobojovníci se k němu hrozivě naklonily a v slunečním svitu se zaleskly jejich meče. Ozval se krátký dušený výkřik a jeho zkrvavené tělo se bezvládně zhroutilo na zem. "A tak se stane každému, kdo odmítne poslušnost našemu králi. Ať žije král Alisen!" vykřikl velitel vojska, který první vytasil meč a bodnul. Ostatní vojáci ho napodobily a začaly mi provolávat slávu. Otočil jsem se na místo, kde byl Balldur, ale ten již opět zmizel. Došel jsem na hradby a sledoval temný pruh, který se přibližoval k hradbám. Viděl jsem skřety, trolly a další zrůdy, obléhací věže, katapulty, beranidla. Zuřivě jsem sevřel meč a hleděl na své bývalé poddané. Moji vojáci obsadily hradby a kavalerie a pěšci se připravily do řad, aby odrazily útoky zrůd. Otevřely se brány a řady vojáků Legionu začaly pomalu postupovat proti nepříteli. Začal první střet... |
| |
| Průvod vojáků se táhne až na nádvoří, kde je postavený tábor Legionu. Sešlo se tam snad všechny jednotky i přesto, že zvony už neznějí. Spolu s Inialis jsme se nedostaly až k bráně, na jejímž ochozu už stála osamělá postava a nejspíš se nám chystala něco říct. ,,To je Alisen," prohlásila Inialis. Zaostřila jsem a opravdu. Byl to on. Hned jak jsem ho spatřila, udělalo se mi nevolno a já přemítala, zda je to tou medovinou a nebo tím, že ho prostě nemám ráda. Když se vojáci shromáždili a utichli, Alisen se dal do řeči. ,,Netušila jsem, že si takový řečník," vyšlu k Alisenovi myšlenku a doufám, že ji přijme. Odpověď mi žádná nepřijde nazpět a tak se jen znechuceně ušklíbnu a dál naslouchám tomu nafoukanému projevu. ,,To si vážně myslí, že sem příjde, jakoby se nechumelilo. Svůj názor na něj nezměním," zamračím se. Když Alisen oznámí, že za dnešek položili život Charnefell a Martin. Překvapeně otevřu ústa a pohlédnu vyplašeně na Inialis. Ta tu zprávu vezme bolestně. Svěsí hlavu a z očí ji začnou téct slzy, které dopadají ztěžka na zem. Abych ji dodala útěchy, obejmu ji a Inialis mi obejmutí opětuje. Rozpláče se mi na ramenou. ,,To bude dobré, Inialis, to bude dobré," řeknu chlácholivě a poplácám ji po zádech. Věřím, že je Inialis statečná bojovnice a svou ztrátu bude brát statečně. Ale je to další z řady lidí, které jsem kdy poznala a kteří kdy zemřeli. Náhoda? Ta už v mé přítomnosti neexistuje. Na ochozu mezitím Alisen pokračuje ve svém proslovu. Krev se ve mě vaří při každém jeho slově. Těžko nesu, že je Alisen nyní novým králem a má vést vojsko do bitvy. Nesu těžko i to, že voják, odmítající Alisenovi poslušnost, byl hanebně usmrcen svými vlastními druhy. ,,Takže tohle je to vázané pouto přátelství? Alisen tyto vojáky ještě den předtím zabíjel, bez špetky svědomí jim bral životy a nyní si sem přijde a dovolí svým bývalým nepřátelům, aby zabíjeli své vlastní přátele? Co je to tohle za krále? Já budu bojovat, ale za sebe a své přátele, ne za Alisena a hrdinství. Hnusí se mi obojí," sleduji se znechucením to divadlo a mám sto chutí tu korunu, co má Alisen na hlavě, levitací přivolat a odhodit co nejdál. ,,Poslední vůle Martinova? Nechci ani tomu věřit, pomyslím si a pustím Inialis. Pustím ji z toho důvodu, že městská brána se otevřela a odhalila nám výhled na nepřátelské řady. Vojáci Legionu tasili meče a začali postupovat proti svému nepříteli. I Inialis se přidala, ale já zůstala stát na místě. Inialis se na mě tázavě otočí. Pokrčím rameny a řeknu: ,,Nuže dobrá, sami tam jít nemůžete, zabili by vás..." A s těmito slovy tasím meč a přidám se k ostatním...začíná to nanovo. |
| |
| Cestou k paláci mě nepotkal žádný rozmar osudu. Vojáci buď odpočívali ve stanech a nebo bujaře oslavovali ( nevím co ) v tavernách a hospodách. Obloha byla zatažená a šance, že pokud nastane bitva a my ještě někdy spatříme sluneční paprsky, se ztrácela v nedohlednu. Ale měl jsem docela dobrou náladu. Posilněn výtečnou medovinou a stále naživu mi všechno připadalo světlejší a vzdálená temná armáda za hradbami mi starost nedělala. Ale pravda, zatoužil jsem konečně po trošce klidu uvnitř chrámu a dalo by se říct, i po chladných a zatuchlých kobek, kde jsou ukryté všemožné poklady. A ty nemrtví nepřátelé, po těch se mi zastesklo nejvíc. Příliš rychlí skřeti a další potvory mi nedělají dobře, včera jsem to navíc odnesl zraněným ramenem, ale to se kupodivu hned uzdravilo. Stalo se to po nasazení toho medailonu na krk. Už dobrých pár hodin jsem si na něj nevzpomněl. Poprvé odhalil svou moc na tom náměstí, lépe řečeno, v tom domě. Tu sílu, jenž mi dal a tu rychlost. Něco takového se nenalézá každý den. Vytáhnu ho z košile a znovu si jej prohlédnu. ,,Co jsi sakra zač?" zeptám se v duchu zvědavě, ale je příliš pošetilé pokládat otázky nějakému předmětu. Když v dálce spatřím své nové druhy, včetně seveřana, který všechny převyšuje o víc než dvě hlavy, zastrčím medailon zpět pod košili a nenápadně k nim dorazím. Můj příchod naštěstí nevzbudí žádné otázky, kde jsem tak dlouho. Místo toho se všechny zraky tázavě upřou na seveřana. Ten nám řekne poněkud smutnou zprávu. Naše jednotka byla rozpuštěna. Nic víc pro nás nemá a zmizí mezi stany. Jeho oznámení beru lhostejně, beztak jsme jen vyhodili do povětří stoky a zabili pár skřetů. Ale ten nádherný pocit spolupráce mi bude chybět, dlouho jsem něco takového nezažil. Když neustále pracujete sami, je pro vás spolupráce hodně zvláštní věc. Sledujeme, jak seveřan zmizí v zatáčce a v tom k nám promluví neznámý hlas. Je to muž, nejspíš elf. Už se ho chci zeptat, co potřebuje, ale Naeria místo toho na něj zaútočí. Boj je to tak tvrdý, že my ostatní, co se nesnažíme elfovi ublížit, se musíme krýt, neboť všude kolem lítá zdivo a boj je zakončen tak, že místo zdiva se proletí Naeria a surově je vržena na zem, kde zůstane bezvládně ležet. Elf se k nám otočí a začne hovořit, jakoby se nic nestalo: ,,Nedávno jste všichni viděly padnout Ragona-Isila, Temného služebníka Mankara Camorana. Ale ten je mrtvý a já jsem byl posmrtným vládcem Celegurem omilostněn pod podmínkou, že splním svůj slib a dovedu uchazeče do Fonnoru, kde s nimi setrvám do konce jejich výcviku. Vím, že mou čest špiní mnoho skvrn ale Ragon je mrtev, ale Alisen se vrátil. Vy, kdo se mnou nesouhlasíte, jděte mi prosím z cesty jelikož moje síla je větší, než kdy dřív. Mějte však na paměti že chci z Lisienu vymést Zlo". Pak poklekne na jedno koleno a přísahá nám věrnost. Postaví se a čeká na naši reakci. Pohnu se a dojdu k omráčené Naerie. Zvednu ji do náručí a začnu ji odnášet. Když procházím kolem elfa, zastavím se a omluvně řeknu: ,,Odpusť, příteli, ale tvá nabídka se mě asi netýká. A myslím si, že Naeria má na to stejný názor, leč trochu agresivnější. Sbohem." rozloučím se i s ostatníma a odnesu Naerii co nejdál od čaroděje, kde ji opřu o zeď a dám ji napít, aby se vzpamatovala. Dáme spolu řeč, při níž poznám Naeriinu hrdost a taky i něco z paličatosti. Ale to se mi na ní líbí. Na svých cestách jsem se seznámil s mnoha ženami, většinou princeznami, které zatoužily po pokladech a já po nich pátral, mimo službu pro chrám. Odměnou mi většinou bylo víno, zlato a když nebyli otcové princezen doma, tak i samotné princezny. Potíž byla v tom, že všechny do jedné se od sebe nijak nelišily. Šlechetné a uhlazené, bez špetky humoru...jenom typického šlechtického charisma. Ne že bych si přímo stěžoval, ale po tolika letech v chrámu pořád toužím objevovat nejen tajná zákoutí světa, ale i rozdílné lidské charaktery a Naeria mě zaujala svojí...ehm...svérázností? To je fuk, každopádně jsem ji učinil nabídku, aby se mnou odešla do chrámu. Koneckonců, touží po klidném životě a toho by se jí v chrámu dostalo. Navíc by mohla přispět k výrobě mnohých vynálezů, schopnosti na to má. Se slovy, že si to rozmyslí a že ji případně najdu někde pod stolem v hospodě mě nechá o samotě. Usměji se, vstanu a opráším se. Nemám co užitečného na práci a tak se do doby, než znovu začne bitva jen tak poflakuji po městě a obchodech, kde si dokoupím pár lektvarů v malých baňkách. Zvuk zvonů se mnou zprvu nic neudělá, ale pak mi dojde, že ty houfy vojáků, kráčející jedním směrem, nebudou náhodné a tak se k nim přidám. Ocitnu se zpátky na nádvoří, kde je postaven tábor a vyslechnu si proslov čaroděje, co omráčil Naeriu. ,,Soudě podle toho, co mi Naeria vyprávěla spáchal velké zločiny a teď povede vojáky do bitvy? To se mi nějak nezdá, ale asi bych se v tom neměl moc vrtat. Škoda, že nevidím Naeriin výraz," pomyslím si. Vojáci začnou vycházet z brány a mě se ta celá věc pořád nějak nezdá. ,,Proč prostě nenechá vojáky za hradbami, aby mohli bránit město, než místo toho, aby šli rovnou naproti nepřátelské armádě?" No, v nejbližších minutách se dozvím, zda se čarodějova taktika vyplatí... |
| |
| Král Alisen Od mého zranění se mi zdají jen samé noční můry.Zdály se mi sny jako, že nepřítel ovládl tento svět a že miliony lidí je v otroctví.Zahlédl jsem, jak je poslední z rodu Septimů bičován každý den a následně vyléčen a pořád dokola.Charneffel byl rozsekán na kousky Dagonem a už nezbývala žádná naděje.Náhle se vše zmizelo a já před sebou uviděl Akotoshe, jak přiletěl ze záře světla.Párkrát si mě přejel okem a nakonec řekl, že má pro mě poslední úkol.Řekl mi, že brzy už nepřítel zmizí ve své zničené říši, že se už nikdy nevrátí, ale brzy také zemře on i Martin Septim.Po mně chce jedinou věc a to, abych korunoval nového krále.Bude to Alisen, který se vrátil z temnoty, aby vedl svůl lid k vítězství.Bude to dar i prokletí, ale on jediný si již vyzkoušel hořkost temné strany, a proto se k nim už nikdy nepřidá.Já jsem kývl a za chvíli na to jsem se probudil.Kolem mě bylo spousta vojáků lékařů a dalších, kteří se o mě starali, v krbu praskalo dřevo a pár vojáků pokuřovalo.Celé tělo mě bolelo, ale nejvíce snad má noha.Bylo to od toho dopadu ze skály.Pomalu jsem se zvedal z postele a řekl jsem nejbližšímu vojákovi at mi přinese věci.Opatrně jsem si vzal plášt a meč dal do pochvy.Než jsem odešel z chrámu zeptal jsem se vojáka: ,,Je to pravda o císaři a jeho drakovi? Jsou opravdu mrtví?" zadíval jsem se mu do očí. ,,Je pane..." řekl smutně a já pomalu vyšel z chrámu.Zamířil jsem to do paláce k radě starších a cestou jsem si nemohl nevšimnout, jak je město pobořeno.Chrámová čtvrt byla zcela zničena a uprostřed byl obrovský kamenný drak s roztaženými křídly.U paláce jsem narazil na kancléře Ocata, jak s někým rozebírá situaci.Přistoupil jsem k němu a řekl: ,,Pane...vím , že jdu v nevhodnou dobu, ale císař i jeho drak jsou mrtví a nezbývá nám nic jiného než zvolit nového krále.Jinak se naše řady rozpadnou.Vím, že je to těžké, ale božský Akatosh vybral Alisena.On bude naše jediná naděje.Prosím dejte mi královskou korunu...jelikož se smrtí Martina se císařství už nikdy nevrátí.Jedině, že by se ukázal dědic, ale to prokázat bez Amuletu králů je nemožné..." řekl jsem mu a jeho tvář zvážněla.Chvíli přemýšlel, jelikož korunovat krále, který byl nedávno nepřítel bylo riskantní.Nicméně nakonec rozkázal přinést korunu.Jakmile jsem ji měl rozezvonily se zvony ,které jsem neslyšel po mnoho let.Vydal jsem se tedy tím směrem odkud to vycházelo.Na vrcholu věže byl Alisen a měl nějakou řeč.Schovaný ve stínu jsem vyšel na světlo, až to bylo vhodné.Jeden voják ho nerespektoval, ale co na tom. "Má pravdu. Poslední vůlí Martina je, aby se Alisen, syn Wenerův stal novým králem!" řekl jsem majestátně a skoro všichni se na mě otočili.Pomalu jsem vystoupil nahoru k Alisenovi a naznačil, aby klekl. Alisene, synu Wenerův, slibuješ, že budeš činit vždy dobro, starat se o lid tobě svěřený v dobách války i míru a budeš ctít nejvyššího Vládce Akatoshe i vládce Podzemní říše Celgura?" řekl jsem slavnostním hlasem.Posléze jsem ho vzal za ruku a zvedl ji na hlavu. ,,Král Alisen!...At žije Král!" po těchto slovech jsem zmizel stejně rychle, jak jsem se sem dostal.Mířil jsem zpět do chrámu Vládce Oblak, abych si odpočinul, v boji totiž ted nikomu moc nepomůžu. |
| |
| Poté, co mi Naeria řekne, že Martin je mrtvý, celý svět se kolekm mě rozmaže a jen slabě vnímám, co Alisen na ochozu říká vojákům. "To nemůže být pravda... On nemůže zemřít... ne teď, když sme si byli tak blízko...." myslím si trpce v duchu, ale nakonec se do mé mysli dostaví pocit štěstí a hrdosti, že můj milý zvládl svůj těžký úkol. A když okolostojící vojáci začnou provolávat slávu novému králi Alisenovi, tak vytasím svůj meč a přidám se k nim. Chci dokázat, že se vyrovnám Martinově odvaze a lásce k národu, jemuž vládnul. Ať klidně třeba zahynu, ale nebudu tu jen tak sedět a vytáhnu do boje s ostatními. Když se otevřou brány, posatvím se na své místo v první linii, kde po mé levici stojí zachmuřená Naeria, avšak po mé pravici, kde vždy stála Awenis je prázdno. Ale není čas na přemýšlení, jelikož trubači ohlásily útok. Nadhodím si na ruce svůj štít a pevně uchopím jílec meče. Je to hrozivé, stát v první řadě a sledovat ty tisíce temných bojovníků, jak se na nás řítí s úmyslem rozdrtit nás na kousky. Podobně to nejspíš cítí i ostatní, ale náhle před naší řadou projede černý kůň a na něm Alisen. "Buďte silní a odvážní, vojáci! Než se slunce skloní k západu, dobudeme zde velkého vítězství. neustuoujte, stůjte poevně na svých pozicích. Ten, kdo zbaběle uteče z boje, si nezaslouží dožít se dalšího rána! Do boje!" zavelel a jeho kůň se divoce postavil na zadní. Alisen ani nepočkal na to, až se vydáme kupředu a sám vyrazil přímo proti temné linii, kterou tvořily skřeti se zubatými štíty. Když byl od nich necelých padesát metrů vztáhnul ruku a poté paží opsal půlkruh před sebou a přímo z jeho konečků prstů zaplál oheň a narazil do předních řad nepřítele. Tam vzniknul zmatek, jelikož ti vepředu ustupovaly dozadu a ti co byli vzadu se neustále tlačily na ty přední. A celý ten zmatek ještě umocnil Alisen, který bleskurychle obrátil koně a vztáhl paži. Lučisštníci na hradbách natáhly tětivy a šípy s tichým svistotem padaly na zmatené skřetí řady. Alisen se k nám celý zadýchaný vrátil a zavelel: "Do boje! Zatlačte je až k lesu!" a my jsme jako jeden muž vyrazily proti nim. Když jsme se dostaly až knim, jejich první temná krev začaly skrápět rozmoklou půdu. Jen pár jich pozvedlo své kyje a dýky a začaly bojovat. Větší část se otočila a prchala směrem do lesa do svého tábora. Těsně u lesa Alisen zavelel k ústupu, protože se v dáli začaly zdvihat první obléhací stroje a silnější zrůdy než byli skřeti. "Ústup za hradby a připravit se na obléhání!" zazněl jeho silný hlas a my jsme utvořily ústupovou formaci. Ale nebyl nikdo, kdo by nás pronásledoval. Jen jsme cestou dorážely raněné skřety. Po příchodu za hradby jsem začala prohlížet raněné vojáky a ovazovat jim jejich rány. Měli jsme jen asi padesát padlých a přes sto raněných a to jen lehce. Když jsem jednomu vojákovi dávala napít z koženého měchu vody, přišel ke mě Alisen a rukou si setřel pot z tváře. "Buď pozdravena, Inialis!" řekl a přitiskl si ruku na srdce s lehkou úklonou hlavy. "I tebe zdravím, Vaše Veličenstvo!" řekla jsem bázlivě, jelikož tak blízko opravdového krále jsem ještě nestála a poklekla jsem. "Prosím, neklekej přede mnou. To já bych před tebou měl pokleknout a odprosit tě za vše, co jsem napáchal tobě a tvojí družině! Prosím, pověz mi, kde je Awenis? Je vpořádku?" zeptal se a v jeho očích jsem uviděla něco, co jsem již dlouho nespatřila. Mísila se tam bolest a odpovědnost, smutek a pocit viny. "Je vpořádku v paláci ve své komnatě, kam odnesla tvé tělo, když jsi byl zabit!" řekla jsem. Alisen si povzdechl, když tu se za jeho zády ocitla Awenis, která konečně vyšla ze své komnaty na vzduch. v očích jí zaplály plamínky šílené radosti a naděje. "Alisene?" řekla tiše a zastavila se na dvacet kroků od Alisena, který k ní byl obrácen stále zády. Ale teď zbystřil a bylo na něm vidět, že přemýšlí, nebyl-li to jen pouhý závan větru. Bleskurychle se však otočil a uviděl Awenis v celé její kráse. Meč, který držel v ruce mu se zazvoněním vyklouzl a upadl na zem vysypanou pískem. Chvíli nebyl schopen slova. "Awenis? Jsi to opravdu ty?" řekl měkkým hlasem, jaký jsem u něj dosud neslyšela. Awenis chtěla jít blíž, ale zapotácela se a tak k ní Alisen přiskočil a padnul před ní na kolena a začal jí líbat ruce. "Ach Awenis. Můžeš mi to odpustit? Lituji toho co jsem udělal, ale má láska k tobě nikdy nezmizela z mého života. Miluji tě, má krásná kouzelnice, a nikdy se tě nevzdám!" šeptal horečně a nakonec povstal a pevně ji objal. Dívala jsem se na ty dva, kteří se znovu shledaly a jejichž lásku nedokázala ani smrt rozbít a na tváři se mi objevil lehký úsměv. Zrůdám bude nějaký čas trvat než se dostanou k hradbám a tak jsme měli trochu času na odpočinek. A v tom jsem v přítmí jednoho vchodu uviděla Naeriiny oči, které byli zlobně upřené na její setru a Alisena a zářily vztekem... |
| |
| ,,To že Martin zemřel proto aby jsi ty mohla žít neznamená, že se musíš hned stavět do první linie," zabručím, ale jak se zdá, Inialis mě neslyší, nebo nechce slyšet. Vojsko se shromáždilo před hradbami a čekalo na pokyny. S temné řady nepřátel to vřelo stejnou nevraživostí jako u nás a myslím, že nikdo se už nemohl dočkat, až to konečně vypukne. Národ lidí v tomto království je vskutku zvláštní. V Arevithianu se taky každý pro vlastenectví nechal klidně zabít, ale lidé z války měli strach. Raději žili v míru a přece když už válka přišla, nikdo nebyl zabit jen pro to, že nepřísahal věrnost králi. Právě proto, že to Alisen dovolil, se mi znechutil ještě víc. Ale jak jsem řekla Inialis - někdo na ní musí dávat pozor, protože se do boje určitě vrhá zuřivěji než já. Jak tu tak přemítám o ochraně, vzpomenu si na Drienna a na jeho nabídku. Stále o ní uvažuji, i s tou medovinou co jsem vypila. Ale odejít někam s člověkem, kterého znám jen pár hodin. No, však uvidím v nejbližších dnech, jak se projeví jeho charakter. Několikrát mrknu očima, abych se soustředila na bitvu. Alisen dokončil svůj proslov, obrátil svého koně směrem k nepřátelským řadám. Pak se kůň vzepjal na zadní a Alisen vyrazil kupředu, sám proti temným hordám. Nemohla jsem si odpustit až příliš puberťácký úsměv. ,,Armáda mu přísáhá věrnost a pak ho nechá jít samotného do bitvy. Tak to ti přeju rychlou smrt, Alisene. Na druhou stranu, možná to s tím obnoveným přátelstvím myslí smrtelně vážně...a to doslova." Sledujeme, jak Alisen pomocí své nové magie kosí jednoho nepřítele za druhým. Co nesklidil on, to dodělali naši lučištníci. Pak se k nám vrátil a my se vrhli na ten zbytek. Jak už bývá v bitvě známo, člověk si tam vždy nějakého nepřítele. Já nebyla výjimkou. Když jsme se blížil k přeživším skřetům, jeden se najednou zdvihl ze země a se zraněným hrudníkem se vzmohl na poslední odpor. Napřáhla jsem meč a ohnala se mu po krku. Jenže skřet zvedl ruku s mečem nahoru, takže moje rána mu tu ruku sice usekla, ale ten samý proces jsem nedokázala udělat s hlavou. Každopádně bylo po něm. Střet nebyl zas až tak zlý. Většina skřetů prchla k lesů a jen hrstka se nám odvážlivě postavila. Během několika minut podlehli našim ranám, ale u lesa Alisen zavelel ústup, neboť se v dáli tyčila mnohem větší hrozba, než menší parta skřetů. Obléhací nástroje a stvůry z těch nejhorších nočních můr se valily na město. ,,Přece to nebude jen tak snadné, jak se na první pohled zdálo," pomyslím si a klusem běžím s armádou zpět za hradby. Tam ani nějak nepopadám dech, protože při prvním střetu jsem usmrtila jen čtyři skřety a velmi slabé skřety. Jako nepřátelé nestáli za nic. Jen Inialis jsem jaksi ztratila a tak se ji vydám hledat. Projdu jedním průchodem, ale zarazím se v něm, když vidím, že se Inialis vybavuje s Alisenem. Nevím, co si říkají a je mi to nějak jedno. Jen jakmile přiběhne má sestřička Awenis a s Alisenem se obejmou, stáhnu obočí a zamračím se. Bohužel mě při tom pohledu zachytí Inialis a tak se odvrátím a odejdu. V uličce se srazím s jedním vojákem. No, alespoň podle prvního dojmu, o vteřinu později zjistím, že je to Drienn. ,,Ahoj, tak jsem tě přece jen našel," usměje s náznakem bolesti ve tváři. ,,Jo, ale ne na místě, kde jsi měl," podotknu a odmlčím se. Drienn zasténá a já se na něj překvapeně podívám. ,,Co je?" ,,Nic." ,,To říkají všichni...byl jsi zraněn v boji?" ,,Nemůžu za to...skřeti jsou moc rychlí. Jeden se na mě vrhl zezadu, naštěstí jsem se otočil a na poslední chvíli ránu vykryl. Jenže jeho meč sjel po mém jílci a špička ostří mi protrhla kalhoty a...zbytek si už asi domyslíš," vysvětlí Drienn a kývne hlavou směrem dolů. Poodstoupím od něj a podívám se na místo zranění. Není to zrovna nejhezčí zranění. Rána je dlouhá asi pět coulů a hloubku si netroufám odhadnout. ,,Chceš to ošetřit?" zeptám se ho, ale Drienn zakroutí hlavou. ,,Není třeba, děkuju...pojď, připravíme se na obléhání," řekne a kráčí směrem, kudy přišel. Chci se za ním vydat, ale v tom si všimnu jeho zad. ,,Drienne, existoval v tom boji nějaký skřet, který se do tebe netrefil?" zeptám se ho káravě a Drienn si povzdychne. ,,Já jsem říkal, že jsou na mě moc rychlí, ale neboj se...než začne oblohání, bude to vše zahojené..no jen se podívej, už je to v procesu," ukáže mi Drienn a já žasnu. Všechny jeho rány se rozzáří žlutým světlem a během několika vteřin se mu zacelí. ,,Jak jsi to udělal?" ,,Tuším, že to má na svědomí ten medailon, co jsem nedávno našel v jedné hrobce. Ale teď už pojď, bitva znovu začíná," zašeptá Drienn a zahledí se na hradby, kde se už vojáci shromažďují k odrazení nepřítele...a my se k nim jdeme přidat. |
| |
| Při boji muže Alisena a Naerii se mi zatajil dech. Nemohl jsem se ani pohnout, jako bych byl paralyzován. Nakonec se ukázalo že to je opravdu jen zdání, když jsem uhnul letícímu kusu zdi. Když souboj skončil, tak nám Alisen dal jistou nabídku která se mě netýkala. Vzhledem k tomu jsem zároveň doufal že ode mne neočekává odpověď tak jsem odešel směrem ke chrámu kvůli divnému tušení. Když jsem ušel pár desítek metrů všimnul jsem si divného zápachu. Stejného jaký jsem cítil už dříve. „Skřeti a v chrámové čtvrti?” Rozběhl jsem se když najednou vidím jak se Král proměňuje v obřího draka a bojoval proti Dagonovi. Boj to byl docela rychlý a napínavý, ale na konci i když Martin vyhrál, tak zkameněl. Ohlédl jsem se a vidím jak na mě běží divná stvůra a než jsem stačil cokoliv udělat zmizela mi před očima. Otočil jsem se zpět na zkamenělého krále a pravil. „Nechť tě Akatosh zavede do říše nebeské, mocný králi.” Po chvíly zmatků se rozezněl zvon a každému došlo co tento zvon znamená. Běžel jsem k věži ze které zvuk vycházel a na ní stál člověk který omráčil Naerii, Alisen. I když dost nečekaně přestou moudře zněla jeho slova a jeho řeč o tom že se má stát králem doplnil i jistý paladin který ho na místě korunoval. Království má dalšího krále. Tato dobrá zpráva nemohla přijít ve vhodnější dobu. Když všichni uznali nového krále, tak pěší vojsko vyrazilo s Naerií a jím v čele. Já vyběhl na hradby s ostatními lučištníky a postarali se o podporu. Tedy jestli se tomu dá tak říkat. Ještě jsem neviděl aby jeden muž tak rozmetal nepřátelská vojska jako on. Když se vrátily nastala chvíle odpočinku. Nad hlavou mi proletěl můj jestřáb a já uslyšel ten hrozný zvuk valících se nepřátel. Ovšem ne ledajakých. Trolové obřích rozměrů, obléhací stroje a příšery které snad nešli ani vzhledově popsat. Jejich zapálené střely od katapultů vydávaly takový kouř, že to vypadalo že se nebe zatemnilo. Byl čas k boji... |
| |
| ,,Au, kruci..." zasténám, dobelhám se zpět za bezpečí za bránu do města a klesnu k zemi. ,,Jsi v pořádku, kamaráde?" uslyším za sebou starostlivý hlas. ,,To je...hodně blbá otázka!" řeknu a vyplivnu krev z úst. Jak se ukázalo, čarodějova taktika se vyplatila a my jsme nemuseli ani tolik bojovat, což se potvrdilo i na našich malých ztrátách. Bohužel, ran jsem v boji utržil víc, než jsem dokázal zabít skřetů. Bylo to fakt neskutečné. Včera mě jeden bodl do ramene a byla to fakt ukrutná bolest. Dneska jsem naštěstí neskončil s čepelí v břiše a nebo v něčem jiném, jenže skřeti mi jich nasázeli fakt hodně. U stok se mi docela dařilo...docela, ale možná v tom hrál roli fakt, že tam stála Naeria, před kterou jsem nechtěl vypadat jako hlupák a tak mi boj s rychlými skřety šel od ruky. Nyní před městem mě obklíčila menší skupinka, čítající asi pět skřetů. První skončil s useknout hlavou, ale druhý mě vzápětí sekl do ramene. Rány padala jedna za druhou...skřety jsem naštěstí všechny zabil, ale za strašlivou cenu. Nyní, v bezpečí města, se opřu o meč a s heknutím vstanu. Starostlivý voják obdivně zahvízdne. ,,Téda, tobě asi nic neříká pojem brnění, že?" zeptá se mě. ,,Říká, ale je zbytečné...jen tě zpomaluje," syknu a začnu kráčet pryč. ,,Kam to jdeš...za felčarem?" zavolá za mnou voják. ,,Ne, najít si místo, kde bych mohl v klidu zemřít," řeknu a odbočím do uličky a v tom se dostaví ten horký pocit, vycházející z medailonu. ,,Cože? Teď mi chceš pomáhat? Trochu brzo, ne?" pomyslím si ironicky. Opilí bolestí jdu uličkou a srazím se s jednou ženou...Naeriou. Chvíli si povídáme a dívka samozřejmě spatří moje zranění. Jenže medailon pálí víc a víc a do těla se mi dostává příjemné teplo. Začíná kupodivu od nohou a ne od hrudi. Cítím, jak se mi rány zacelují. ,,No jasně...to rameno se taky uzdravilo, ani jsem nevěděl jak...teď už to vím." Povím to Naerie a pobídnu ji, ať se vydáme zpět k hradbám, kde začíná druhá fáze bitvy. Nevím, zda tentokrát to přežiji, protože skřeti jsou na mě moc rychlí a to nechci vidět to, co na nás pochoduje teď...z toho důvodu se Naerii nezeptám, zda si už rozmyslela svou nabídku. Vylezeme společně na hradby a zahledíme se na hrůzostrašné obléhací nástroje a krvelačné bestie. ,,Něco takového jsem neviděla dobré dva roky," řekne zděšeně Naeria a podívá se na mě. Pohled jí opětuji a vidím v jejích očích strach. ,,To ti závidím...ja to neviděl nikdy. Celý život jsem zabíjel jenom duchy a pomalé kostlivce nebo zombie...ale tohle...to je konec," neskrývám svůj strach. ,,Dobře, za žádnou cenu se nesmíme v bitvě rozdělit...budu tě chránit, beztak ti to dlužím," zasměje se nevýrazně Naeria. ,,Sám se divím, jak jsem to dokázal," opáčím. Ve vzduchu jsou slyšet první skřeky nepřátel a další rozkazy velitelů obránců města. Moje rány jsou všechny zahojené, ale medailon hřeje dál. Sáhnu si pod košili a dotknu se ho, abych zmírnil ten nesmírný žár, působící na mou hruď. A jen, co to udělám se cítím opět jako louka. Vytáhnu z pochvy meč, aniž bych to chtěl. A mám odhodlání, jenž mi ještě před minutou chybělo. Medailon mě má znovu ve své moci...a chrání mě... |
| |
| Cestou necestou a rovnou na hradby ,,Sakra!" pošlu svoji kletbu na láhev medoviny, která mi vyklouzla z ruky.Už mě tu nic nedrží...rodinu nemám..sestra někdy sedí na zadku a hraje si na princeznu...a práce?Nebudu si kazit den přemýšlením o ní.Mířil jsem směrem k bráně.No spíš k tý díře mezi hradbami.už jsem byl skoro u brány a náhle se rozezvonily zvony, které jsem snad neslyšel deset let. ,,Co se zase děje?" " ptám se sám sebe, ale náhlá zvědavost mě přinutí se vydat směrem odkud to vychází.Na vrcholu věže stojí nějaký kolos a má proslov, jako kdyby to měl být král.No nebyl jsem až tak daleko.Než jsem se stačil otočit už byl králem a všichni vojáci poklekly na jeho počest.No skoro všichni.Já a moje bejvalá banda s jedním vojákem neklekla. ,,Asi rehma." usměji se a každého, kdo stojí přejedu pohledem.Můj zrak spočine na tom vojákovi co neklekl a měl proto "králi" nějakou výsadu.Chvíli na to se na něj zbylí vojáci vrhli a udělali si zněj prase na rožni.No akorád ohěn chyběl, ale to je fuk.Docela mě překvapilo, jak dopadl jelikož v jeho věku jsem dělal totéž.No ještě, že jsem ted držel hubu.Pomalu jsem se vytratil z davu a opět jsem si to zamířil k bráně.Cestou mě ovšem předběhli nějací drzouni a za nimi armáda vojáků s jezdcem na koni v čele. ,,Copak snad hoří?" křiknu na ně a chvíli na to přiletí ohnivé koule u katapultu a jen na poslední chvíli jsem se sehnul.Koule vrazila do domu a ten ihned začal hořed. ,,Kruci...asi ano." řeknu si jen tak a zamířím k bráně.U brány se to řeže hlava nehlava a já to neštastně pozoruji. ,,No to snad!...." řeknu a zmocní se mě vztak a ukopnu kus vázy co ležela po blíž. ,,Bude to za tři zlaté..." ozve se ze spoda krámku, kde se choulil nějaký kramář.To už bylo moc nejen, že od tud nemůžu vypadnout, ale když vypustím trochu páry, hned mě za to zdaní.Proto vytáhnu meč a nadělám z krámku třísky, pak ho opět dám do pochvy a kouknu na kramáře. ,,Za kolik to bude ted?" řeknu mu, ale kramář nechápavě stojí na místě a rovná si to v hlavě.Chvíli koukám na řežbu u brány a mám chut se taky přidat.Nakonec, ale vyběhnu na hradbu a svoje věci hodím nějak do rohu.Vytáhnu ze spoda báglu luk, který jsem nedržel v ruce aspoň pět let.Byl to dar od mého mistra, jako památka na něj, nebo tak něco.Svůj toulec hodím po jednom pacholkovi a vytáhnu první šíp.První bitva je za mnou a ani nevím, jak se to stalo.Ty parchanti začali odstřelovat město katapulty a obléhací žebříky s věžemi se docela rychle blížili.Namířím tedy na prvního skřítka a vypustím šíp.Čekal jsem, že to bude horší šíp ho minul jenom o půl metru...další o metr a třetí ho trefil do nohy, čtvrtý ho konečně zabil a ve mě se probudil pocit štěstí.Další skřeti šli už, jak po másle...no občas jsem se netrefil pravda, ale většinou ano.Problém byl ovšem v tom, že se blížili věže a žebříky.Jakmile se zahákl první žebřík ihned jsem ho uvolnil a poslal je ke všem čertům zpět na zem.Dokonce jsem zahlédl i Drienna a Naeriu, jak přikládají ruku k dílu.Jak více přituhovalo ani jsem neměl ponětí, kde je nepřítel a kde je přítel.Poznal jsem to, až když zabil jednoho skřeta co mi chtěl vpadnout do zad.Otočil jsem se na něj a řekl: ,,To je dobrý bratříčku je jich víc..." a ukázal jsem na skřeta za ním co se ho chystal napadnout.Drienn sním neměl moc práce, ale já ji měl nad hlavu.Když se přiblížila jedna věž a spadl můstek hned se na nás začali valit další a další skřítci. ,,No nic.." řekl jsem si a když jsem couvl zakopl jsem o vlastní vak.Uvnitř to zacinkalo flaškami medoviny a mě se zmocnil plán, jak vyřídit to věž.Vytáhl jsem z vaku jednu flašku chlastu a utrhl si kus látky z rukávu.Posléze jsem ji dal do flašky a pochodní zapálil.Cestou k věži jsem se prosekal pár skřety a pak hodil na věž chlast.Jak jsem tušil věž okamžitě z plála a můstek upadl.Tím to ovšem nekončilo ty hajzlíci měli ještě pořád dost věží i žebříků.Zatáhl jsem tedy meč do pochvy a byl jsem rád, že mi to neurvalo pásek.Vzal jsem sekeru po jednom mrtvém vojákovi a postavil jsem se mezi dva žebříky a co sek to mrtvola.Otázka byla, jak mi to dlouho vydrží... |
| |
| Napjatě sleduji s Driennem, jak se temné hordy nepřátel pomalu přibližují s obléhacími věžemi k hradbám. Vím, že jakmile padne jejich první padací most, vyrojí se na nás neuvěřitelně moc nepřátel a začnou v našich řadách rozsévat smrt, stejně jako my v těch jejich při té myšlence není ani mě do zpěvu. Jak jsem si ale všimla, Driennovi myšlenky se urovnaly a tep zklidnil. Sám Drienn se tvářil nějak odvážlivě, ale ačkoliv jsem se na něj několikrát podívala, pohled mi neopětoval. Nasupeně se otočím a pohlédnu zpět přes cimbuří. Lučištníci, obranné katapulty a balisty se snaží nepřátelské věže se vší silou odrazit, ale bezúspěšně. Zaslechnu Alisena, jak dodává svým vojákům odvahy, aby se nebáli smrti a aby bojovali až do posledního muže. Přidala bych se k všeobecnému jásotu, ale stále mám takovou nechuť k Alisenovi. Než věž dorazí k nám, přidám se k boji a své šípy střílím dolů do skřetích řad, ale s tím lukem mi to prostě nejde. Navíc nemám ochranu na zápěstí, takže při jednom povedeném pokusu vystřelit šíp mi tětiva o něj bolestivě zavadí a já vykřiknu bolestí. ,,Krám pitomej," pomyslím si vztekle a mrštím lukem po blížící se věži. Sundám si toulec ze zad, šípy vysypu a začnu je používat podle svého...hnedka mi je líp, když zvednu levitací šíp do vzduchu a přesně ho pošlu na ,,vyvoleného" skřeta. Drienn mezitím tasil meč a Alisen prošel kolem nás. Nezaujatým pohledem se na mě podíval, změřil si od hlavy až k patě Drienna a dál pokračoval v povzbuzování vojáků. ,,Nemáš ještě nějaká semínka?" zeptám se spěšně Drienna, ale ten prostě mlčí a neodpoví mi. ,,Co to s ním je?" zeptám se sama sebe neklidně a otočím se na věž. Tasím svou zbraň, připravím si své schopnosti a nervózně polknu. ,,No tak, no tak, vzchop se Naerio. Tohle jsi zažila už stokrát," říká mi mé svědomí. ,,Bojujte vojáci, bojute tak, jak jste ještě nikdy nebojovali," zaslechnu Alisena. První dvě věže dorazí ke svému cíli a spustí padací most. Lučištníci jsou už ale připraveni a jen co jim skřeti ukážou své vrásčité obličeje, šípy je začnou kosit jednoho po druhém. U první věže je navíc na skřety vylito žhavé olovo. U té druhé, u které bohužel stojím já, žhavé olovo nemáme a tak se začnu soustřeďovat na anatomii skřetů a ovládnu jednoho pohlavára, jenž začal udávat divoce rozkazy. Jen co je v mé moci, přikážu mu, aby zabil všechny okolo, což taky udělá. Poté i on skončí mrtev na zem. S potěšením na tváři se usměji, že prozatím díky mě se skřeti z druhé věže nedostali na hradby. No dobrá, a taky díky lučištníkům. Chci znovu použít ovládnutí mysli, jenže Drienn, doposud nehybný, se pohne, přeskočí cimbuří a skočí na padací most obléhací věže. Tasí svůj dlouhý meč a prvního útočníka odrazí tak silně, že skřet přepadne přes okraj a sletí dolů. Druhého skřeta Drienn nabodne na meč, nohou si ho z něj sundá a stíná hlavu hned třetímu útočníkovi. Najednou si všimnu, že má u opasku narychlo přivázanou lahvičku. Jakmile mu lučištníci a já pomohou odrazit poslední odpor, Drienn lahvičku vezme a hodí ji dovnitř věže. Pak se rychle vrátí za hradby a strhne mě za cimbuří. Uslyším ohromnou ránu a když vyhlédnu ven, spatřím věž, jak se v ohni hroutí dolů na zákeřné skřety. I první věž má dost...sice nepadá, ale zezdola ji olizují čím dál větší plameny, které se skřeti marně snaží uhasit. To už ale poblíž nás přistála další věž a skřeti v ní jsou mnohem krvelačnější, než ty předchozí. Než se s Driennem vydám bránit, podívám se ještě jednou dolů. Skrčím se, abych se na poslední chvíli vyhnala šípům. Já možná štěstí měla, ale pár lučištníků ne. Šípy se jim zaryjí do krku, nebo rovnou do hlavu a ti, co byli moc vyklonění, přepadnou přes cimbuří a zřítí se do bezedné hloubky. Oddechnu si, zvednu se a pospíchám za Driennem. Společně zabijeme několik útočících skřetů a dostaneme se až k věží, kde zuří největší bitva. Pak Drienn udělá něco neuvěřitelného...něco, co oslnilo i mě a to už je co říct. Volnou rukou se chytne sebevědomého skřety, vyskočí, přehoupne se přes něj a skočí mu za záda. Pak jen vidím, jak se polovina Driennova meče vynoří ze skřetího břicha a pošle stvůru mrtvou k zemi. Drienn se na mě po tomto útoku podívá a nemá ten typický výraz v obličeji. Tváří se poměrně nebezpečně a v jeho očích srší jiskry. Pokračuje v útoku a oddělí se ode mě. Přidám se k vojákům, jejichž řadu pomalu ubývají pod náporem skřetích mečů a seker. Bojuji tak zuřivě, že nestíhám ani používat své mystické schopnosti. Z dálky uvidím, že od místa našeho předchozího boje k nám spěchá posila. ,,Že jim to ale trvalo, pomyslím si unaveně. A právě v tomto momentě se mi stalo něco nečekaného. Asi jsem nedávala moc pozor a zničehonic se mi zatmělo před očima. Tma přerostla v nejasné rudé vidění a já ucítila, že se mi v ústech hromadí krev. Nemohla jsem pohnout hlavou a něčí noha mě kopla do kolenních vazů. Zachroptěla jsem a padla na kolena. Poslepu jsem rukama nahmatala místo, kde to bolelo nejvíc. I když mi srdce začalo vynechávat službu, já při tomto doteku ucítila, že začalo divoce tlouct. Nahmatala jsem totiž dřevěnou tyč a hrot kopí, zalitý krví...mojí krví. Pak přišel prudký zpětný tlak a hrot kopí se mi vysmekl z rukou. Padla jsem na záda a zahlédla posměšný skřetí výraz. Z úst mi vyvalil proud krve a stekl mi po tváři. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo to...dusila jsem se vlastní krví a nějak mi došlo, že kvůli trošce mojí nepozornosti nejen přijdu o život, ale naprosto jsem selhala ve všem, co jsem se za ty roky naučila. Hluk bitvy pomalu utichal a těsně předtím, než jsem zavřela víčka a spočinula v náruči temnoty, moje tělo sebou prudce škublo...ale následky jsem už nevnímala, i když jsem věděla, co se stalo...já, mystička Naeria, jsem pomalu, ale jistě umírala na následky probodnutí kopím... |
| |
| Tím, že si mě amulet podrobil, jsem přestal vnímat všechno, co okolo mě stálo. Slyšel jsem Naeriin hlas, ale nemohl jsem jí odpovědět. Byl jsem jako loutka, určená jen a jen pro zabíjení. Čím víc se věže blížily, tím víc jsem toužil po tom, aby můj meč prolil skřetí krev. A když byl spuštěn padací most, síla amuletu mě držela na místě a nutila mě sledovat, jak lučištníci vypouštějí své šípy. Během této doby mě síla donutila sáhnout si do cestovního vaku a vytáhnou lahvičku, obsahující silně výbušnou látku, kterou jsem si zakoupil, abych si amatérsky vyrobil nová výbušná semínka. Láhev skončila narychlo přidělaná k mému opasku a já jsem se po přibližně dvou minutách nečinnosti od přistání věže, pohnul. Jelikož jsem to nebyl já, kdo bojoval, ale silně rozpálený amulet a jeho moc, bál jsem se, abych nebyl zabit, nebo shozen z dřevěného padacího mostu. Ale nic takového se nestalo a bylo to neuvěřitelné sledovat věci, které moje tělo dělalo. Něco takového mě nenaučili ani ve chrámu. Zabiji posledního skřeta a hodím lahvičku dovnitř. Uskočím a nechtěně si to zamířím přímo na Naeriu. Myslí mi projede myšlenka, abych Naeriu nesrazil a poprvé dočasně přemůžu sílu amuletu, skok nějak urovnám a strhnu dívku za cimbuří, aby ji výbuch nezranil. Jen co se ale zvedneme, negativní energie z amuletu opět pohltí mě tělo a učiní ze mě znovu loutku. Vidím další věž, která přistála u hradeb a proto se tam co nejrychleji vydám. Potírám skřety dalšími akrobatickými způsoby. Při prvním se můj pohled střetne z Naeriiným, ale amulet nemá čas na sledování tajemné dívky a nasměruje mě pryč od věže. Postavím se doprostřed hradeb a moc amuletu nedovolí, aby nějaký skřet přes mě prošel. Vojáci Legionu, bojující po mém boku, jsou uchváceni mou silou, i když není moje a podaří se nám zahubit celou skupinu. Pak mě ale něco přinutí znovu přemoct amulet a otočit se. Krve by se ve mě nedořezalo. Vidím skřeta, jak se blíží k Naerie zezadu. Chci ji varovat, ale neexistuje žádný způsob jak to provést a tak jen bezmocně sleduji, jak je Naeria krutě a zbaběle bodnuta do zad. Skřet si chvíli vychutnává pocit vítězství a po pár vteřinách kopí z Naerii vytáhne. Vidím jak se dívka hroutí mezi ostatní padlé bojovníky. ,,Nesmí zemřít, nesmí zemřít...propusť mě dočasně ze svých služeb...alespoň dočasně, prosím," soustřeďuji se na sílu amuletu a pomůže to. Cítím opět volnost a na nic nečekám. ,,Válečníci, rychle k té věži, musíme odrazit skřety i tam," ukážu mečem tím směrem, kde leží Naeria a vojáci s bojovným úsměvem ve tvářích mě ihned uposlechnou. Stále vidím, že u věže bojují dva vojáci Legionu proti obrovské skřetí přesile. Najednou se ale stane něco divného. Zničehonic totiž, jak vojáci, tak skřeti, padnou k zemi a už se ani nepohnou. Nemám ale čas se zabývat tím, co se jim stalo a tak rychle přiskočím k Naerie. Meč mi zděšením vypadne z ruky při pohledu na krvavou ránu na dívčině břiše. ,,Kryjte mě," zakřičím zběsile na vojáky. Děkuji štěstí, že je Naeria ještě naživu. Tep stále má, ale upadla do bezvědomí. ,,Zůstaň se mnou," žádám ji v duchu a popadnu ji za ruku. Vím, že jakákoliv manipulace by Naeriu dorazila a tak mě napadne poslední zoufalý plán. Sundám si z krku rozpálený amulet a dám jej Naerie na krk. Chvíli se nic neděje a mé vnitřnosti se začínají stahovat úzkostí. Pak ale uvidím, že krev se začíná vypařovat a rána se mi před očima zaceluje. Jediné, co zůstane protrženo, je kožené brnění. Ale to mi nevadí. Zaraduji se, ale pocit štěstí mi naruší křik jednoho z vojáků, co právě padl. Ohlédnu se. Situace by byla hodně vážná, ale zleva přiběhne podpora a zahubí zbytek skřetů. Jeden z důstojníků ke mě přistoupí, prohlédne si hromadu padlých a řekne: ,,Máte - li tady nějaké raněné, pokuste se je odnést do bezpečí." A s těmito slovy se otočí a pomáhá zničit obléhací věž. Naeria je stále v bezvědomí. Tep je už normální. Jen tvář je pořád bledá, ale to je v pořádku. Naeria není zrovna jižanský typ. Popadnu ji do náruče a snesu dolů do ulic. Najdu si dobré místo, kde počkám, než se probudí...myslím, že příjemné probuzení to asi nebude. |
| |
| Štěstí. Ano, přesně to jsem cítila během posledních hodin. Alisen se vrátil. Už jsem nedoufala že bych ho mohla někdy spatřit. Ale byl tu a navíc byl král celého Lisienu. Život pro mě začal být znovu snesitelný a nádherný. Konečně jsem mohla být s elfem, kterého jsem milovala celou duší i celým svým srdcem. Mou radost kalila snad jen má mladší sestra Naeria, která odmítala Alisena přijmout zpět a nadále v něm viděla hrozbu pro nás všechny. Samozřejmě jsem měla velkou radost, že jsem se se svojí sestrou po těch létech zase setkala, ale toto její tvrdohlavé a ukvapené jednání se mi ani trochu nelíbilo. Co naplat, že jsem starší než ona. Myslím že bych dříve rozplakala skřeta, než abych Naeriu donutila mě poslechnout a dát na mé rady. Nicméně neměla jsem moc času na přemýšlení, jelikož se temná stěna ozářená několika sty pochodní se začaly přibližovat. Najednou jsem měla pocit, že Alisenovi musím říct něco velmi důležitého. Počkala jsem tedy než na hradbách přešel kolem mě, když povzbuzoval vojáky, a chytla ho za ruku. "Děje se něco, má drahá?" řekl starostlivě a odhrnul mi pramen vlasů z tváře. "Alisene...já...totiž...čekám s tebou dítě!" řekla jsem a s bázní se zahleděla do tváře vysokého elfa. Alisen chvíli mlčel a potom mě políbil. "Nevím co na to říct..." řekl rozpačitě, ale usmál se. "Nemohu ti dovolit bojovat a ohrozit tak tvůj život a také život našeho dítěte." dodal ale ihned starostlivě. "Nedělej si starosti...sám víš, že nás dva ani smrt nerozdělí. Ale teď už jdi. Vojáci potřebují vidět svého krále." dodala jsem a Alisen mě pevně objal. "Můj králi! Už je čas!" řekl s úklonou Alisenův zbrojnoš a podal mu kopí i velký štít. Samotná bitva byla velmi nepřehledná a obléhací stroje nepřátel byly veliké a strašlivé. Byla jsem neustále na hradbách a spíše jsem ničila stroje na dálku než abych zabíjela. Ale najednou mým tělem projela strašlivá bolest tak mocná, až mě ochromila až do morku kostí. Když tento tlak povolil, věděla jsem, že mé sestřičce se něco stalo... |
| |
| Je libo skřeta nebo obra? ,,Osumnáct...devatenáct...dvacet..." říkám si nahlas, jak se svojí "novou" sekyrou na každý zásah pošlu nějakého hajzlíka co se snaží dostat na hradby zpět za jeho kamarádíčky dolů.Musím říct, že tahle část boje mi vyhovuje není nic lepšího než, když skřetí hlavičky praskají pod mojí sílou.Dokonce jsem již i zapomněl na to, že ještě před pár hodinami jsem odtud chtěl vypadnout.Občas když jsem nestihl seknout po skřetovi nezbývalo nic jiného než ho kopnout do hlavy. ,,Vrat se do pekel..." říkám si jen tak.Náhle ale to asi skřety přestalo bavit a já pocítil ostrou bolest do ramene.Někde musel stát nějakej skřetí zmetek s lukem, jelikož mi přistál šíp přímo do levého ramene.Překvapením pustím sekyru z hradeb a spadnu zpět za hradbu.Posléze se postavím na nohy a prudce vytáhnu šíp z ramene, odplivnu si a tasím meč.Chtěl jsem vydat válečný pokřik, ale nějak mě to přešlo.Vydal jsem se ke svému vaku a díky bohu ještě tam byl.Vytáhnu jednu flašku a vyleju její obsah na zasažené rameno. ,,Takové plejtvání, tak dobrou kořalku...jestli toho skřeta někdy najdu...nepozná ho ani jeho pán!" říkám si naštvaně v duchu.Pak nás ale zaskočila nepříjemná událost, neboť Naeria při bránění hradeb byla napadena ze zadu skřetem, který ji propíchl od jednoho konce k druhému.Chtěl jsem něco udělat, ale Drienn se k ní dostal blíž a vypadalo to, že má dobrou péči.No v rámci mezí, kdo by byl tak nadšen, že ho nějaká podělaný skřet málem zabil, nicméně se snažím pokračovat v boji.Vezmu ze země štít po padlém vojákovi, abych si alespoň trochu ochránil zraněnou ruku.Zahlédnu, jak u brány nebo tý díry co je v hradbách začínají polevovat, vydám se tedy po schodech k nim.Do cesty se mi, ale postaví tři skřeti, prvnímu vykreju ránu štítem a vodorovným sekem mu rozpárám pupek, skřet se předkloní a snaží se vrátit svůj oběd zpět do břicha, ale nějak se mu nedaří, neváhám tedy a kopnu předkloněného skřeta do zadku načež sebou vezme i své dva kamarádíčky.Když se konečně dostanu k bráně pustím se do nepřítele hlava nehlava.Dokonce už došlo i na válečný pokřik a některé skřety to i zaskočilo.Nejenom mečem ničím vše co mi příde pod ruku, ale i štítem, jeden skřet se totiž přiblížil až moc blízko a tak dostal přes hlavu štítem.Zabil jsem snad už sto skřetů, ale vypadá to, že za každého naleze deset dalších a pomalu, ale jistě nás začínají vytlačovat od brány.Nejhorší bylo, že už na nás nechodily jenom skřeti, ale i obří s obrovskými palicemi.V tom zmatku co tu byl jsem přišel i o štít a zase jsem v tom byl já a můj meč sami.Brnění i meč jsem měl plné krve, jako kdyby jsem se vykoupal v beraní moči.Chvíli to vypadalo, že se dáme na ústup, ale nakonec přiběhl král s nějakými vojáky, dokonce jsem zahlédl i nějaký chlapáky Čepelí.V tento moment se kolo obrátilo v náš prospěch a začali jsme vytlačovat ty parchanty zpět.Když jsem, ale chtěl zaútočit na jednoho obra, odpálil mě jako míček směrem na nějaký barák.Naštěstí jsem proletěl oknem, přímo do místnosti, kde byl Drienn a Naeria... |
| |
| Jakmile jsem viděl že se nepřátelé blíží, neváhal jsem a vyběhl po schodech do jedné z věží. Se mnou zde stálo snad patnáct lučištníků a protože věž byla vysoká, měli jsme výhled na celou část která byla obléhána. Nikdo nečekal než se skřeti přiblíží a okamžite jsme začali pálit a spolu s námi všichni ostatní. Bohužel ať jsme se snažili sebevíc, nemohli jsme zabít obry kteří táhli obléhací věže. V dálce jsem zahlédl Lexe jak spadl z hradeb. Neváhal jsem a pomohl jsem zabíjet skřety co lezly po žebříku za ním, protože na zemi byl snadný cíl. Když se zvedl jeden z lučištníků zařval. „Zaměřte se na východní věž!” Všichni poslechli a začali pálit. Všechny šípy proletěly těsně vedle Drienna který tam nehnutě stál. Připadal mi jako zhypnotizovaný. „Asi strachy ztuhl.” Pomyslil jsem si. Hned po naší salvě se ovšem pustil do boje s takovou vřavou, že jsem byl až udiven jaký je bojovník. Jakmile věž vybouchla odvrátil jsem se a začal střílet na další věž. Po chvilce k ní přiběhl i Drienn. Koutkem oka jsem zahlédl Naerii, která byla dobře vidět v jejím brnění. Otočil jsem se k ní a uviděl skřeta jak k ní běží ze zadu. Okamžitě jsem natáhl šíp, ale než jsem stačil vystřelit, tak jeden z lučištníků zařval:„KATAPULT!” Pustil jsem šíp neboť balvan co na nás letěl trefil druhou část věže než na které jsem stál. Ti co nebyli sestřeleni spadli z věže nebo stejně jako já chvilkově omráčeni. Když jsem se po odhadem dvou minutách probral uviděl jsem ža jsme tu zbyli pouze tři. Snažil jsem se je probudit, ovšem jeden zůstal stále omráčen. Rychle jsme ho vzali teda na ramena a běželi s ním dolů. Občas jsme museli skočit kvůli narušenému schodišti. Jakmile jsme vyšli z věže, tak se do ní přímo trefila další střela z katapultu a věž spadla těsně vedle nás. Bohužel nás trefil jeden z balvanů a já zůstal ležet v bezvědomí. |
| |
| ProcitnutíTen, jenž nás našel, bude brzo v naší moci. Již nebude člověkem, ale pouhou loutkou naší nezměrné moci. Bude naším nástrojem pro ovládnutí světa a nikdo ho nikdy nezastaví. Jestliže mu někdo prolije krev, rány mu ihned zacelíme. Jen si musíme dát načas. Musíme polevovat v jeho ovládání, aby nic neprohlédl a až bude oslaben, chopíme se ho. A nesmíme hlavně dovolit, aby nás dával někomu jinému. Osud se již brzo naplní. ,,Vstávej." Vzdálený hlas téměř neslyším. Místo toho mi v uších zní jen hluk bitvy a nářek raněných nebo umírajících. ,,Probuď se prosím," zaslechnu hlas zřetelněji. Ale stále stále se utápím v temném světě a proplouvám mořem duší. Jsem v jejich spárech, ztracená opět na dlouhou dobu v mystickém podsvětí. Je to jako zlý sen. Najednou ale tímto temným světem probleskne světelná zář. ,,To je ono, ty to dokážeš. Vzbuď se," poznám konečně mužskou barvu hlasu. V tom temném snu sevřu a pěsti a navodím si pocit, jako kdybych se chtěla probudit. Funguje to. Temnota pomalu ustupuje a světlo odhaluje svou pravou tvář.... Otevřu oči a procitnu. Vidím oblohu, pokrytou našedlým kouřem z nějakých hořících objektů. Cítím vzduch, prosycený železitým pachem krve. Jen okolí utichne a místo hluku bitvy mi začne šumět v uších. Konejšivý hlas, jenž mě vytrhl ze zlého snu, zní jako hrubé žvatlaní. Hlavou mi najednou projede myšlenka na ukrutnou bolest a před očima se mi vystřídá několik obrazů. Driennova potěmnělá tvář, umírající skřeti a vojáci Legionu, strašné krveprolití, záblesk před očima, krvavé vidění, bolest v kolenních vazech a následné kopí, čouhající z břicha. Pak už jen temný závoj smrti...smrti....SMRTI! Poslední vize na mě doslova zaútočí, až mě vyhoupne zpátky do reality a já začnu zděšením křičet. Nevím ani proč jsem začala křičet, možná úlevou, možná překvapením. Cítím, jak mě někdo popadne za ramena a klidní mě, ale já sebou zmateně házím. Celý proces trvá pár vteřin. Pak se uklidním a prudce oddechuji. Spatřím ustaranou Driennovu tvář...naštěstí už ne potemnělou, ale ani ta starostlivá mi nedělá moc dobře. Začnu vyděšeně drmolit. ,,Co se děje...nevím, kde jsem...co jsem...sakra, co se stalo? Mám být po smrti, je mi...je mi...je mi...nějak dobře?!" Nechápu to...konečně si pořádně uvědomím, že jsem naživu. Posadím se, až se mi zatočí hlava a já se musím podepřít rukama. ,,Vzbudila ses, to jsem rád," zašeptá Drienn a prohlédne si mě. Pořád oddechuji a rozhlížím se rychle kolem sebe. Všechno mi přijde tak strašidelné, tak temné...myslí jsem pořád ve světě mrtvých. Drienn mě opět popadne za ramena. ,,Uklidni se, utrpěla jsi šok...pij, honem," řekne a nalije mi do úst doušek chladné vody ze svého vaku na vodu. Polknu a trochu to pomůže. Šíleně rychlý tep se mi zklidní a já přestanu tak zuřivě dýchat. Drienn se nervózně usměje. ,,Výborně...napij se ještě, třeba ti bude o to víc lépe," pobídne mě a já ho uposlechnu. Vypiji úplně všechno. Pak mu vak vrátím a zhluboka se nadechnu. ,,Co...co se stalo?" zeptám se Drienna, i když částečnou odpověď už asi znám. ,,Jeden skřet tě málem přizabil pokud chceš slyšet tohle," odpoví Drienn a posadí se vedle mě. ,,To vím...ale proč jsem naživu?" Drienn nahmatá na mém krku zlatý řetěz, popotáhne za něj a vytáhne svůj medailon. ,,Dal jsem ti ho na krk a rána se ihned zacelila. Uzdravil tě možná fyzicky, ale ne psychicky. Čekal jsem to, že budeš hodně zmatená," vysvětlí. ,,Takže jsi mi zase zachránil život?" ,,Jen jsem tě vysvobodil z náruče smrti, nic víc." Zkouším se postavit a Drienn mi pomůže. ,,Mě se prostě nějak dneska nedaří," povzdechnu si. ,,Cítíš se na bitvu anebo toužíš navštívit hromadnou ošetřovnu?" zeptá se Drienn. ,,Nejsem zraněná, jenom si musím odpočinout. Pak se klidně do bitvy vrátím," odpovím mu a udělám první krok. Je to až neuvěřitelné, co ten Driennův amulet umí. Ačkoliv je to neuvěřitelné, ještě před chvílí jsem umírala na hradbách a teď se cítím úplně stejně jako na začátku bitvy. Cítím, jak se mé mystické síly obnovují a tu sílu zvětšují. Spojují se se sílou amuletu a během několika vteřin mi toto spojenectví dodá nádherný pocit...znovuzrození. Myšlenky se mi urovnávají, už mluvím normálně a ne zmateně a pomalu. Ale to probuzení bylo fakt divné. Drienn se vedle mě postaví a společně pohlédneme na hradby. ,,Skřeti asi prolomí obranu města a nastane zmatek...a to nechci vidět ty hordy jiných bestií," řekne a já se s pokrčenými rameny poprvé od probuzení usměji. ,,To nevadí. Stále jsme tu my dva, Alisen a moje sestřička Awenis, řeknu. ,,Nedostanou se přes nás," pomyslím si. ,,Naerio?" osloví mě Drienn. ,,Ano?" zareaguji. ,,Když jsem ti běžel na pomoc, viděl jsem, jak skřeti a vojáci okolo tebe najednou padli. Nevíš co se stalo?" Plácnu se do čela. ,,Mystická bouře? Já na ni zapomněla..." ,,Pak ti to vysvětlím, ale teď není čas. Musíme pomoct odrážet útoky...pojď," pobídnu Drienna. Nejdřív si ale sundám jeho amulet a vrátím mu ho. Drienn jej přijme a strčí si ho do kapsy. Když to udělá, přitáhnu si ho a políbím na tvář. ,,Já umím být vděčná...ale teď už pojď," řeknu a společně se vydáme zpět k hradbám. |
| |
| Připsal jsem si na svůj účet další zachráněný život. Pozoruhodné je to, že jsem doposud zachránil život jenom Naerii. Pamatuji si, že kdysi jsem se vydal do kobky s jedním šlechticem, co mi tak nevěřil, až se do nebezpečné chodby pustil se mnou. Šel jsem vpředu, protože jsem mohl v chodbě najít případné pasti. Ale udělal jsem chybu, přehlédl jsem menší spínač na podlaze. Naštěstí díky mému cvičenému sluchu jsem zaslechl cvaknutí, jak na spínač šlechtic dupl. Lehl jsem si rychle na zem a chtěl jsem podrazit šlechtici nohy, ale už bylo pozdě. Ze zdi vyjela stářím zrezivělá, nicméně pořád ostrá čepel a přeťala šlechtice vedví. Jediné co na mě spadlo, bylo horní polovina boháčova těla. Alespoň jsem si ušetřil námahu a poklad jsem našel v rychlosti. Zjistil jsem, že se jednalo o zlatou knihu...jakési rodinné dědictví. Abych se vyhnul zatčení rozhořčené rodiny, nechal jsem jim knihu před sídlem a pláchl co nejdál od jejich území. To se mi zachraňovat životy moc nedařilo, ale tady jsem jednička. Nevím ani čím to je, prostě včera při první bitvě jsem viděl Naeriu, jak bojuje a pocítil jsem nutkání ji chránit. A jak se ukázalo, pomohlo to. Po tom probodnutí jsem myslel, že možná uzdravil, ale životní funkce selhaly. Neselhaly. Po probuzení byly naopak hodně čilé a několikrát jsem musel Naerii uklidnit, neboť byla jak smyslů zbavená. Prohodil jsem s ní pár slov, abych se ujistil, že je v pořádku a pak, když se ukázalo, že je, jsme vyrazili opět bránit hradby. Tentokrát jsem ale medailon schoval do kapsy, aby nade mnou neměl už moc. Kvůli němu jsem se od Naerii vzdálil a ona pak byla málem zabita. Sotva k hradbám dojdeme, tak uslyšíme poplašný křik. ,,Skřeti prolomili. Jsou ve městě...braňte se!" Chvíli hledám, kde mohli prolomit a pak spatřím, jak menší houf sestupuje z hradeb a zanechává za sebou jen krvavou stopu padlých vojáků. Navíc i sama brána polevila a do města se nehrnou už jenom skřeti, ale i trollové. Myslím teda, že to jsou trollové. Co je horší, smrt kolem rozsévají dvojnásobně. ,,Postaráš se o něho?" zeptám se Naeria a ta přikývne. Hned na to, co se Naerii zeptám, spatřím obra, jak se svíjí v bolestech a brzy padne. Uslyším dusot mnoha bot vojáků Legionu, kteří se blíží, aby pomohli urovnat situaci u brány. My s Naeriou se přidáme k houfu, jenž se snaží porazit skřety, prolezlé díky obléhacím věžím. ,,Nesmějí nás obklíčit, jinak bude zle," pomyslím si. Na mě a na Naeriu zaútočí dva skřeti. Že by byli oba k smíchu, se říct nedá, protože to jsou vážně majestátní kousky s pořádnými sekerami. A útočí tvrdě. Jedním okem sleduje Naeriu, jak každou ránu odrazí jakýmsi neviditelným štítem. Skřet pokaždé, když zaútočí a jeho sekera se chystá se svistem dopadnout, zničehonic se ozve rána a skřet překvapeně poodstoupí dozadu. A já se věnuji svému cíli. Ani můj dlouhý meč nestačí na tak mohutnou zbraň a než mi přijde Naeria na pomoc, doslova kolísám pod tvrdým náporem skřetího obra. ,,Díky," řeknu Naerie, jen co můj protivník padne. ,,Nechceš se ještě nechat přizabít tamhle tím obrem? Možná bychom se pak urovnali," usměje se Naeria a hrdinně se vrhá na další nepřátele. ,,Kde se v ní bere ta zuřivost?" nechápu situaci, neboť Naeria nejenže používá zbraň, ale i rozsah jejích schopností je nějak zdokonalený a nebo jsem je ještě neviděl. Tak či onak, přidáváme se oba k potlačení útoků na bránu. Nějaké obry zvládnou i vojáci Legionu, ale ten čtvrtý je už trochu odolnější. Svým těžkým kyjem odhazuje vojáky do všech stran, je slyšet odporné praskání kostí a krve je na městské dlažbě už tolik, že bojovat v ní nás může stát o životě. Strašně to klouže. Vojáci Legionu se proto trochu stáhnou a troll si dává oddech, zatímco skřeti přeskakují mrtvoly a zatlačují nás do centra města. Posily ale stále přicházejí. ,,Ten troll je sám...někdo ho musí vyřídit, než se znovu postaví," pomyslím si. Dorazím svého protivníka a volnou rukou sáhnu do kapsy. Vytáhnu medailon. Naeria si toho všimne a varovně mě osloví jménem. ,,Promiň, ale musí to být," řeknu a nasadím si medailon na krk. Tentokrát jeho účinek zapůsobí rychle. Hned se cítím jako loutka a tentokrát medailon už ví, co chci. Rozeběhnu se směrem k trollovi, který když mě spatří, se zachechtá, zvedne se a pozvedne svůj kyj. Zařve a kyjem švihne. Využiji kluzké krve a schválně se sklouznu. Podjedu trollovi pod nohama, pak rychle a obratně vyskočím a vůlí medailonu se naslepo oženu po nohách. Vyjde mi to hned na první pokus. Protrhnu obrovi kolenní vazy na levé noze. Troll zaskučí bolestí, pustí kyj a začne klopýtat. Druhou ranou ho pošlu do kolen, chytnu se jeho obrovských kalhot, ušitých z pytloviny, vyhoupnu se na něj a po kšandách mu vyšplhám až za krk. Tam pozvednu meč a vrazím jej až po záštitu do míchy. Troll dopadne ztěžka na břicho. ,,Miluju tě," zašeptám směrem k medailonu a chystám se ho přemoct vlastní vůlí, abych si ho sundal. Ale náhle vedle mě přistane hrst kamenného prachu a medailon mě přinutí se otočit. Příliš pozdě. Další troll, co se vecpal branou do města, uviděl, jak jsem zabil jeho druha a chytil mě za jednu nohu. Vyzvedl mě do vzduchu a chystal se někam odhodit. Okolí se kolem mě zatočilo a medailon mi málem spadl z krku. Naštěstí tam zůstal. Děkoval jsem štěstí, že jsem neopustil meč a dal jsem do něj, nebo spíš medailon, všechnu sílu a usekl jsem prsty, jenž mě za nohu držely. Padl jsem na zem a otočil se na záda. Obra ztráta dvou prstů nějak z rovnováhy nevyvedla. Pozvedl svou zbraň a chystal se mě rozpůlit. A na útěk nebyl čas. Se zběsilým tlukotem srdce jsem se rychle odkulil a rána mě jen tak tak minula. Druhou ránu troll taky netrefil, protože mě někdo popadl za plášť a odtáhl dozadu. Spatřím Naeriu, jak si sama pro sebe nadává. ,,Sakra, proč vždycky když něco řeknu, tak mě berou všichni na vědomí. Jasně Drienne, jen se nech rozpárat trollem, Naeria to zařídí. Postav se a utíkej," řekne mi a oba se vyhýbáme dalším ranám rozzuřeného obra. Nakonec nás od něj odřízne linii vojáků Legionu a zatlačuje ho zpátky. Ale i tak stále odoláváme nátlaku skřetů. Ti nás zaženou až do polorozpadlého domu, který se stane jejich sudbou. Vidím Naeriu jak si unaveně odfrkne. Vlastní vůli přemůžu poměrně snadno amulet a sundám si ho. ,,Myslela jsem si, že jsem blázen, ale ty jsi ještě větší," vytkne mi Naeria a popadá dech. ,,Ani já neměl zrovna nejlepší pocit, ale pomohlo to ne?" Než Naeria stihne odpovědět, leknutím oba nadskočíme a všimneme si, že k nám do domu vletěl nějaký voják. ,,To je seveřan," řeknu vylekaně a rychle k němu přiskočíme. ,,Ale no tak, Lexi, probuď se, vždyť to bylo jen dřevo a sklo, to tu tvou tvrdou palici nemohlo odrovnat," pleská ho Naeria po tvářích. ,,Já to slyším, ty škvrně jedno," zamumlá bolestivě seveřan a my víme, že je v pořádku. |
| |
| Větší zmatky jsem nikdy neviděl Proletím oknem a dopadnu tvrdě na záda.Nechci se mi ani zvedat, jelikož se cítím jak míček po opravdu tvrdém od palu.Z mého rozjímání mě však probere Naeria s Driennem. ,,Ale no tak, Lexi, probuď se, vždyť to bylo jen dřevo a sklo, to tu tvou tvrdou palici nemohlo odrovnat," říká a plácá mě po tváři.No takže asi mrtvej nebudu jelikož, protože její facky docela bolí. ,,Já to slyším, ty škvrně jedno," řeknu jí, ale než můžu pokračovat ubalí mi další facku, nebo plácanec?Chytnu ji ruku a dokončím svoji větu. ,, říkám, že tě slyším sakra!" plácnu a Naeria si oddychne.Pomalu se postavím na nohy a mám co dělat, abych se těch svejch haksnách udržel.Můj první pohled spočinul na rozbitém okně.Nechápu jak jsem se tam mohl vejít a vůbec, že jsem měl takovou kliku a šlo to zrovna tam, o půl metru vedle a je ze mě placka.Odplivnu si a kouknu na tu plácačku a toho prdolu jménem Drienn.Chvíli je ticho, až ho nakonec prolomím. ,,To máme ale dneska krásný den, co?" prohodím a je vidět, že to ani jeden z nich nečekal.Usměji se. ,,No díky za opravdu "hezké" probuzení...cením si toho, že jste mě tady nenechali jen tak ležet.Co tady vlastně děláte?" zeptám se otázkou na tělo a je vidět, že je to zaskočilo.Kukadla na mě kukají, tváře se jim červenají a ústa vyslovují něco jako "ehm no víš...jaksi.." nebo něco takového. ,,Víte co? Já to radši nechci vědět ano? Jdu hledat svůj meč, jelikož mě nějakej obří tlustoch od plácnul jak mouchu pánvičkou..." zakleji a pomalu vyjdeme ven z tý chatrče, kde jsem "přistál".Těsně před námi spadne jedna z věží po zásahu katíkem.Většina vojáků je mrtvá nebo polomrtvá, ale zahlédnu tam i Akina, jak se snaží zdrhnout před osudem, nebo skřetem, střelou? No to je fuk.Naeria i Drienn si toho také všimnou, ale stojí tam, jak žába před bouřkou. ,,Tak jo! Jdu pro to nemehlo.Vy se přidejte k ostatním a vykopejte je od tud! Ještě se uvidíme..." rozhodnu a vydám se směrem k věži.Utíkám po schodech a blížím se k místu, kde je Akin.Cestou ze země vezmu nějaké parátko co se nazývá meč a utíkám co mi nohy stačí.Kousek od Akina se mi do cesty postaví dva skřeti.První se po mě ožene něčím co vypadá jako meč, nebo něco takového.Jeho ráně uhnu a useknu mu kus ruky, načež skřet začne řvát, jak ženská u porodu.Než jsem ho stačil dodělat hned po mě vyběh i druhej se sekerou.Sekyra ovšem jenom prosvištěla vzduchem, načež jsem se přikrčil a seknul mu vazy u nohy, pak jsem se zvedl a uštíp mu hlavu.Ten první skřet pořád naříkal nad useknutou rukou, tak jsem k němu doběhl a řekl: ,,VÍTEJ v Berin- Dorru!" křinu na něj a zkopl ho z hradby dolů.Skřet vymetl několik hradeb, až se nakonec rozplácl dole.Odplivl jsem si a zahodil meč.Doběhnu k Akinovi, který je pořád mimo.Nahodím si ho tedy na rameno a utíkám dolů div mi chlupy na zadku neshořely.Občas jsme museli skočit kvůli narušenému schodišti, ale nic extra.Těsně před koncem, šutr urval kus hradby a ta vzala sebou i schodiště. ,,No to si snad děláš pr...!!" zařvu nahlas a k tomu ještě na mě běžela další skupina skřetů.Vydal jsem se tedy opačným směrem než oni stále s Akinem na ramenou.Proběhl jsem nad bránou a všiml si, jak nepřátel neubývá a neubývá.Na druhé straně hradeb na štěstí bylo schodiště, a tak jsem se konečně dostal dolů.Okamžitě jsem si to namířil do lazaretu, kde bylo narváno, jak na největším bleším zadku.Naštěstí se nás ujala nějaká elfka, nebo půlelfka a chtě nechtě si mě tam nechala taky.Akina položila na postel protože fyzicky mu nic snad nebylo, mně ovázala rameno a umyla krev z ksichtu.No ženy...co dodat? |
| |
| Díval jsem se na toho člověka přede mnou poněkud nedůvěřivě, jelikož jsem žil už léta sám a na společnost jsem nebyl zvyklý a většinou lidé, se kterými jsem strávil nějaký čas, byly nalezeni druhý den s přeraženou páteří a roztrhaní na kousky. Nemohl jsem potřebovat svědky. Už takhle po mě mnoho vládců vyhlásilo pátrání a na mou hlavu byli vypsány veliké sumy. "Proč bych mu měl věřit?" říkal jsem si v duchu. Na druhou stranu mi zachránil život a poskytl mi ošetření, přístřeší i jídlo a s přihlédnutím k jeho síle mě mohl kdykoli zabít. Ale neudělal to. Po chvíli jsem pomalu vstal od stolu a obrátil se k neznámému mágovi. "Máš můj srdečný dík za to, že jsi mě zachránil před tou stvůrou. Nějak mi došly síly. Ani nevím jestli jsem se ti představil. Pokud ne, tak věz, že jsem Rifat-an a toulám se touto krajinou již dost dlouho. Ale straním se lidské společnosti, jelikož ti, kdo se mnou strávili víc než pár hodin, již nikdy nespatřily světlo světa. Mág chvíli přemýšlel nad tím, co právě slyšel. "Teď nevím jak to mám chápat..." začal, a zároveň jsem pocítil jeho dotek na mé mysli. Rychle jsem se stáhl do sebe aby nic nezjistil a čelo mi ztemnělo zlobou. "Nechť tě již nikdy nenapadne tot provést nebo se ti taky může něco přihodit..." řekl jsem výhružně tichým hlasem a pak mě napadla jedna zvrácená myšlenka. "Když chce vidět můj život, má ho mít..." pomyslel jsem si a pousmál se. Do jeho mysli jsem mu poslal rychlé obrazy mých útoků proti lidem. Rychlé přiskočení, úder tlapou, zahryznutí do páteře, krev, křik, bolest...a ticho. Po očku jsem se na něj podíval, ale nedal nic najevo. Jen se tak nervózně ošil na židli. "Omlouvám se, jen jsem chtěl vědět, co jsi zač. Moc toho jak je vidět nenamluvíš. Nebyl v tom nějaký nepřátelský úmysl." řekl na svou obranu. Vtom mi po tváři začal znovu stékat pot a já věděl, že již déle temnou sílu neudržím na jejím místě a mé tělo se pomalu, ale jistě začalo měnit. Podíval jsem se na mága oranžovýma úzkýma očima a zasípěl jsem: "Teď budeš mít možnost zjistit, co jsem opravdu zač...ale pamatuj si.....nesmíš ve mě vyvolat dojem....že mi...chceš ublížit.....jinak bych mohl.....být značně agreisvní......" řekl jsem a pevně rukama sevřel rohy stolu. Zažil jsem to už tolikrát, tak proč jsem si dosud nezvykl? Strašlivá bolest se bouřila v mém těle a zvolna vyplouvala na povrch a měnila mou alabastrovou kůži na temnou s hustou černou srstí. Sluch se mi silně zbystřil a pohled prodloužil, takže jsem viděl mnohem lépe a mnohem jasněji. Když jsem se plně proměnil, tyčil jsem uprostřed pokoje a tuto dominantní polohu jsem umocnil tím, že jsem pomalu roztáhl svá černá kožovitá křídla, až mi v nich všechny klouby zapraskaly. Pomalu jsem zaostřil na mága, která již překvapeně vyskočil na nohy tak prudce, až převrhnul židli a majestátním hlasem jsem začal mluvit. "Toto je už po dvacet let mé prokletí, které mi zrtpčuje život a vyřadilo mě z normální společnosti. Pokud budeš v mé blízkosti, nezapomeň, že NIKDY se mi nesmíš postavit za záda a NIKDY mne nesmíš sledovat a pátrat o tom, co dělám. Pokud toto porušíš, budu velmi nepříjemný a rozhovor, který s tebou povedu, se ti nebude líbit." dořekl jsem a podíval se z okna ven. Viděl jsem v dáli bitvu a oheň a slyšel jsem zvuk zbraní a křik umírajících. Krev a boj. To je živná půda pro mě. "Jsi-li odvážný, pojď se mnou na pomoc mým přátelům do Berien-Dorru v bitvě proti Temnu. Drž se mě a nic se ti nestane." řekl jsem ale věděl jsem, že jeho síly v oblasti magie jsou silnější než moje, takže o něj se určitě bát nemusím. "Co tvá zranění?" zeptal se mě, ale už sbíral své věci ze země. "Žádná nemám. Toto tělo má tu výhodu, že léčí všechna má zranění rychleji než elfí. Ale už musíme jít. Krev nepočká..." zavrčel jsem a vyběhl ze dveří. Běžel jsem rychle jao vítr ale vždy jsem se ujistil, že mág běží za mnou. Když jsem dorazil na pláň, kolem města byly neuspořádané oddíly zrůd, které hledaly kudy by se dostaly dovnitř a kolem hradeb plápolalo několik obléhacích věží. protáhl jsem opět křídla a rychle se vznesl nad město. Všiml jsem si, že mág mezitím dospěl do města a tam se zapojil do obrany. Jako vítr jsem přilétal k jedné nebo jiné věži a srážel nic netušící skřety a trolly z věží i z hradeb dolů. Když jsem se unavil, slétnul jsem na jednu hradbu a vyčerpáním jsem se zhroutil. Ihned ke mě přiskočila jedna zvláštní žena, zřejmě čarodějka a chtěla mne zabít domnívajíce se, že jsem také jedna ze zrůd. "Nech mne žít...nepatřím k Nim....řekni mi...kde je Akin? Žije?" vyhrknul jsem udýchaně a žena se zarazila. Zavolala něco na nějakého Droenna nebo Drienna a poté mě rychlým kouzlem omráčila... |
| |
| Srub "Nemáš za co. Já jsem Roliand. Mám ještě několik přídomků, ale těmi tě teď nebudu zatěžovat.." odpovím elfovi, představenému jako Rifat-an. Pak se však zarazím nad jeho posledními slovy. "Teď nevím jak to mám chápat ... " řeknu a pokusím se o psiokinetický výboj. Nějak se mu ho však podařilo zastavit a odhalit. Na jeho pohružku jen odpovím pozvednutím pravé ruky a pokýváním hlavy na znamení přísahy. Další výboj však provede on. V mysli se mi začnou zobrazovat jeho myšlenky. Vidím všechno to zabíjení a umírání, avšak navenek nedám nic poznat. Jen s sebou na židli mírně ošiju. Viděl jsem stejné výjevy, či možná ještě horší, při obraně akademie a v následném zajetí. Zdá se, že mám s tím elfem alespoň něco společného. Pohnutý život. "V pořádku. Mohl bych ti nabídnout podobné vzpomínky." Pak začne mluvit něco o jiné podobě. Trochu znejistím. Je ale pravda, že jsem v něm více či méně tušil něco nekalého. Už jenom proto, že se ta jeho rána hojila vcelku dobře a rychle. Sotva to dořekne, začne se před mýma očima měnit v cosi co připomíná létajícího vlkodlaka. Snažím se dbát jeho rady, abych se o nic nepokoušel, ale přesto rychle vstanu, tak až převrhnu židli, na které jsem seděl. Jakmile začne mluvit o bitvě tak si vzpomenu, že jsem při vcházení do lesa něco jako bitvu viděl. Začnu sbírat své věci do koženého batohu, zbraně si připnu na jejich místa u pasu. Zkontroluji pevnost brnění a vybíhám za Rifatem ze srubu. Vzhůru do bitvy a ještě dál Kličkuji mezi stromy a zvuky boje se čím dál víc přibližují. Adrenalin v mých žilách pomalu stoupá a najednou pociťuji obrovský příval energie. Posledních několik metrů z lesa doslova vyletím. Zpomalím až na planině před velkým městem, kde je tolik skřetů, že jsem to ještě neviděl. Ještě vidím několik trollů a obléhacích věží. Naštěstí jsem se vynořil na křídle armády zrůd a tak nebude problém dostat se mezi obránce města. Srdce mi divoce buší a adrenalin musí ven. Pravá ruka mi zaplane jasným plamenem, okolo levé se začnou proplétat zářící blesky. Máchnu pravou rukou a z plamenů se zformuje koule o průměru pěti palců. Dopadne do davu skřetů a několik jich odhodí, popálí nebo zabije. Druhou rukou máchnu proti další skupince a z mojí ruky vyšlehnou jasné blesky směrem ke svému cíli. Blesky se začnou přenášet z jednoho skřeta na druhého až se celá skupina válí po zemi. Nejsou mrtví, ale na dost dlouho je to paralyzuje. Potom se pomalu uklidňuji. Adrenalin dodal mým kouzlům mnohem větší účinek a tak budu muset na chvíli kouzlení nechat. Tasím můj meč pravou rukou a dýku levou. Pak si všimnu blízké obléhací věže, díky které bych se mohl dostat do města. Sice hoří, ale stojí. Rozeběhnu se a máchám kolem sebe zbraněmi, abych si držel skřety od těla. Runy na mojí zbroji začnou slabě zářit, ale nemá to žádný vyšší smysl. Jen to přidává na nebezpečnějším vzezření. Jeden skřet se mi připletl pod nohy. Prostě jsem mu šlápl do úsměvu a pokračoval dál. Pomalu mne obkličovali. … Už jenom pár metrů. Pár metrů … Pomyslel jsem si a začal se meči ohánět ještě zuřivěji než předtím. Oči mi zazářily slabě fialovou barvou a kolem mne se zavlnil vzduch. Skřety to odhodilo s takovou prudkostí, že i já sám jsem padl na kolena a těžce oddychoval. Pak jsem se zvednul a rozeběhl se k věži. V cestě už mi nikdo nestál nebo maximálně jednotlivci. Skočím na základnu věže. Rozeběhnu se po schodišti, kde mě překvapí hořící skřet. Prostě jsem ho jen probodl a shodil bokem ze schodů. Pak už mě nic nečekalo. Ohně okolo přibývalo a já cítil jak se věž pomalu hroutí. Proběhl jsem už několika hořícími patry, mnohdy pode mnou praskla podlaha. Vyběhl jsem až nahoru, kde jsem se odrazil a na poslední chvíli se zachytil okraje hradeb, protože věž se pode mnou s praskotem zřítila. Vydrápu se na a mine mě nějaký muž s tělem na rameni jak utíká k nejbližší věži. Za ním se řítí skupinka skřetů. Nerozmýšlím se dlouho a pošlu jim na pozdrav ohnivou kouli. Pak tasím zbraně a několik opozdilců, kteří nedostali můj dárek podaruji osobně. Vidím jak muž zabíhá do věže a tak se rozeběhnu za ním. Nohou mi projede ostrá bolest a já padnu na zem. Vidím jak mi z levé nohy trčí šíp. Zasténám a otočím se. Po hradbách se ženě ještě skřet s lukem. Uzemním ho bleskem a pokusím se vstát. To se mi podaří, ale belhám se pomaleji než by mi bylo milé. Vidím jak muž vyběhl z věže a zamířil do nějaké budovy, podle všeho lazaretu. Neváhám a začnu se belhat ze schodů za ním. Vyjdu na nádvoří a vidím budovu přímo proti sobě. Vydám ze sebe všechny síly, ale bolest mě začne otupovat. Několik metrů před lazaretem padnu na zem a snažím se tam aspoň doplazit. Pak se mi začnou bolestí zavírat víčka a já padnu do bezvědomí. Poslední co slyším je: “Rychle ještě žije. Ten šíp musí ven. A přineste protijed.“ |
| |
| Bitva pokračuje. Krveprolití se zdá být nekonečné. Na místech, kdy ještě nedávno postávali lidé bez jakéhokoliv strachu ze smrti, leží nyní zmasakrovaní vojáci vedle stejně zohavených skřetů. Z bitvy se stal, alespoň podle mě, boj, kde už není důležité uchránit vlast, ale zachránit si holý život. Ale možná s tou vlastí to má něco společného. Každopádně mi s Driennem se snažíme už jenom přežít. Létajícího Lexe se nám podařilo vzkřísit, ale ten nás pak začal podrobovat výslechu, co jsme v té chatě dělali. Očividně se domníval, že jsme se s Driennem do sebe uprostřed bitvy vášnivě zamilovali a toužili po něčem jiném, než je boj. A řada mrtvých skřetů, táhnoucí se od dveří až k nám dvěma mu nic neříkala. ,,Typickej seveřan, vždycky toho zabije tolik, že už mrtvé nepřátele pak nevidí," pomyslím si zkroušeně. Když Lex ze dveří vyběhne, jdeme za ním, ale ten horlivec už zase bojuje jinde. U brány se to naštěstí celkem uklidnilo, skřeti byli zatlačeni zpět na volné pláně, stejně jako trollové. Nicméně hordy, útočící z věží, tu stále byli a útočili stále zuřivě. Armáda a my jsme se dali do další krvavé práce a zatlačili jsme skřety až zpátky na hradby. Tam hlasitě vykřikoval rozkazy na své vojáky. ,,Máme tady dvě nebezpečné věže, ze kterých proudí skřeti. První skupinka se vydá na pravé křídlo hradeb, druhá i se mnou vyrazí zničit tu na levém křídle. Vydám se napravo a Drienn se mnou, jenže já ho zarazím. ,,Vojáci budou potřebovat pomoc na té levé části...jdi tam a já se postarám o ten zbytek, ano?" ,,Jak si přeješ," řekne bez okolků Drienn a pospíchá za ,,levým" oddílem. Ani nevím, proč jsem se rozhodla poslat Drienna pryč. Doufám, že to nemá nic společného s tím, že cítím podivný tlak v zubech. Že by mě zase chytal záchvat upíří žravosti? To je ale nesmysl...už dlouho se mi to nestalo, naposled v době, co se Alisen od nás zdejchnul." pomyslím si. Vojáci se na hradbách sešikují a nedovolí útočícím skřetům proniknout. Ale skřeti z té věže stále proudí a proudí a potoky krve se zdají být nekonečné. Tu a tam letí lidská ruka, sem tam zase proletí skřetí hlava a všude kolem dokola stříká krev z mrtvých těl. Není mi z toho masakru moc dobře, neboť čím je krve více, tím snáz se derou na povrch moje skryté upíří vlastnosti. I přes velký počet obětí se nám nakonec podaří zvládnout nepřátelský odpor a skřeti se bezmocně krčí ve skrytu věže. ,,Strhněte ji, zničte ji," křičí vojáci. Snažím se na věž zapůsobit svou silou, ale jsem už příliš vyčerpaná, abych prováděla složitější útoky. Mohlo by mě to stát všechny síly a nejspíš i život a chudák Drienn by se asi cítil hodně blbě. V tom se ale stane něco naprosto nečekaného. Z věže vyskočí mohutný skřetí válečník a dopadne přímo mezi čtyři vojáky. Ihned je skolí svým obouručákem a pouští se do dalších. Jeden voják do něj hodí kopí, ale skřet se jen oklepe, kopí si vytáhne z masa a dál pokračuje ve smrtelném švihání. Prozatím se do nikoho netrefil, ale s oblibou rád skáče, mnohem víc než Drienn. Po chvílí se znovu odrazí a ve vzduchu naprázdno sekne. Meč je ale i tak dost dlouhý, aby rozpůlil jednomu vojákovi hlavu. Ostatní do něj bodají hlava nehlava, ale je to marný. I když k nám proudí další a další vojáci Legionu, mrtvých přibývá a skřet se dostane až ke mě. Provedu na něj výpad, ale skřet uskočí dozadu a já seknu naprázdno do země. Skřet mi meč přišlápne a já se nevěřícně koukám na kovový pahýl. Ne však moc dlouho. Vzápětí dostanu kopanec do obličeje a cítím, jak se mi z nosu vyvalí krev, která ve mě probudí znovu probudí upíří instinkty. A ty instinkty jsou hladové a touží po něčí krvi. Skřet rázným krokem ke mě dojde a zvedne mě za krk. Vyhoupne mě do vzduchu až do polohy jeho očí. Ušklíbne se a řekne: ,,Tak tebe si vychutnám." Mluví jako prase, i když jsem mluvit prase nikdy neslyšela. ,,Já tebe taky," odvětím a kopnu skřeta do břicha. Nic to s ním neudělalo, ale alespoň povolil stisk a pustil mě na zem. Podkopnu mu nohy a skřet s heknutím dopadne na zkrvavenou dlažbu hradeb. Než se zvednu, už mu přikládám rychle rty na jeho krk a začnu vysávat jeho hnusnou, nicméně posilující tělní tekutinu, pro upíry tak důležitou. Po několika vteřinách se odtáhnu a skřet nejeví známky života. Vojáci se mezitím vzpamatovali s hrozných útoků, přeskupili se a znovu brali věž útokem. A ta nakonec nevydržela nápor a začala se pomalu, ale jistě hroutit. Jen co bylo jasné, že je na téhle části hradeb bezpečno, vydala jsem se za Driennem. |
| |
 | Práce šlechtí člověka V duchu si přepočítávám onu bžskou sumu, kterou dostanu, když tady v tom chaosu sejmu jednoho frajera. Slastně sedím na jednom sudu a nevnímám všechen ten ruch okolo. ... "Varuji tě Alerone. Tohle nebude jako dosud. en bastard je zatraceně nebezpečnej. Dej si bacha a vše si pečlivě připrav. Na tvém úspěchu závisí naše budoucnost. Pamatuj si to" ... vytane mi na mysli poslední věta mého mistra. Zvednu hlavu, abych zbystřil, že si to v podstatě proti mně jede na černém koni můj cíl. Koruna na hlavě je jasným symbolem. Uhasím dýmku a vstanu. Skrytý pláštěm a kápí se pomalu šinu proti němu. Pak se zastavím. Počkám, až kolem mne projede a pak zkontroluji zajištění zbraní. Odstrčím jednoho vojáka stranou, šetrně, abych neupoutal pozornost. Alisen již kolem mne projel a já zrychlím krok. Pod pláštěm se zaleskne ostří dýky. Stejnětak se ozve i zacinkání. Odšpuntuji jednu ampulku s podivně vypadající tekutinou. Tmavě zelené barvy a hustoty medu. Všechen obsah ampulky vyprázdním na ostří dýky. ... Namůžu riskovat, že bych ho jen škrábnul a on to přežil ... pomyslím si a schovám ampulku zpět.. Několik kapek jedu dopadlo do trávy na zemi. Okamžitě seschla. Můj krok se pomalu zrychluje. Právě projíždí kolem hromady beden. Rozebíhám se, dýka již kompletně vyklouzla ze svého pouzdra do mé ruky. První, ... druhá, ... třetí krabice a odraz. Rozmáchnu se rukou v níž třímám dýku a nyní již ve vzduchu se přibližuji jejím hrotem ke krku mé budoucí oběti. |
| |
| Boj se zrovna nevyvíjel podle mých plánů, ale věřil jsem že to vše můžeme zvládnout a zvráit tak výsledek boje v náš prospěch. Severní hlavní brána byla sice v troskách, ale vojáci byli v okolních uličkách rozmístěni tak, aby se zrůdy nemohly rozlézt po celé městě a zůstaly na velkém nádvoří. Vše to jistily i lučištníci z hradeb a střech domů. Mnoho vojáků také bojovalo venku na bitevním poli, kde probíhala doslovná jatka a byl to boj muž proti zrůdě. Neměl jsem absolutně přehled kde jsou mí přátelé, jelikož jsem je ztratil, když spadla severní věž a já se tam musel rozjet. Nyní jsem pomohl s obranou severní brány a dokázaly jsme zatlačit všchny zrůdy ven z města, ale za cenu velkých ztrát. Nyní se ty nejsilnější muži sformovaly u brány aby se již nemohlo stát to, že by zrůdy opět napadly naše město zevnitř. Byl jsem velmi unavený a tak jsem pobídl svého hřebce Nürna, abych se co nejdřív dostal do lazaretu, abych povzbudil raněné vojáky a také abych se přesvědčil, je-li někdo z mé družiny mrtev či raněn. Když jsem projížděl jednou uličkou, všiml jsem si postavy v kápi, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Bitva sem svedla dobrodruhy ze širokého okolí, takže tu bylo velmi mnoho cizích lidí. Ale když jsem ho míjel, bleskly zpod kápě jeho oči a ten pohled byl plný nenávisti a zloby. Zarazilo mě to a tak jsem chtěl co nejdřív z tohoto místa odjet. Ale když se postava dostala za má záda, vycítil jsem zvláštní chvění v mé mysli a navíc jsem vzadu na hlavě pocítil prudký závan vzduchu. Ani jsem se neotáčel dozadu, ale rychle jsem se pustil uzdy a prudce jsem za pomoci magie odskočil na pravou stranu, kde jsem spadl na zem. A už jsem jen sledoval, jak překvapená postava v kápi přelétla sedlo a saltem dopadla zpět na zem. Na chvíli se otočil, aby se podíval kam jsem zmizel, ale to právě byla moje chvíle. Zdvihl jsem se a zuřivě sevřel ruku v pěst. Prudký černý blesk vyrazil kupředu a nesmlouvavě udeřil do jeho hrudi. Vrah odlétl až na zeď protějšího domu do níž tvrdě narazil a zhroutil se pod ní. Rychle jsem k němu doběhl, ale to už se těžce zvedal a držel se za pravou ruku. "Ty jsi chtěl zabít krále?" zeptal jsem se ho zuřivě a zahájil jsem prudký útok na jeho mysl. Vtrhnul jsem do jeho mysli a přehlédl jsem jeho vzpomínky. Nezastavoval jsem se, ale snažil jsem se abych mu způsobil co největší bolest. Všechnu svou zuřivost jsem teď napnul proti němu. On se chytil za hlavu a s výrazem plným bolesti klesnul na kolena. Moje zuřivost se po chvíli zmírnila a já pozvolna opustil jeho mysl. Jeho napnuté tělo povolilo a on se zhroutil na zem zalit potem. Náhle se však jeho ruka vymrštila a vylétlo z ní něco lesklého. Ale bylo to rychlejší než já. Dýka se mi se zlověstným svistotem zabodla do boku a způsoila mi stašlivou bolest, ale plně jsem se ovládl. Týdny, kdy jsem byl v blízkosti Mankara a Mehruse mě naučily, jak překonávat bolest. Vrah se mezitím vyškrábal na nohy a i když se musel přidržovat sloupku, jeho zelené oči planuly nenávistí a zadostiučiněním. "Splnil jsem svůj úkol a zabil jsem krále Lisienu!" řekl si jakoby tomu nemohl uvěřit. "Tvá vláda skončila a ty se teď odebereš tam, odkud již nebudeš moci nic měnit. Staré pořádky musejí zůstat!" řekl a znovu se usmál. Čekal, kdy začně jed na dýce působit a kdy se moje tělo zhroutí do prachu země. Ale já jsem se zvedl a s chladným výrazem si vytrhl zbraň z boku. Přišel jsem k vrahovi a řekl: "Pověz, jaký to je pocit, když zjistíš, že ti někdo vyměnil dýku, zatímco jsi ležel na zemi v křečích!" Vrah zůstal udiven ještě další tři vteřiny, než jsem ho prudkou ranou pěsti poslal do bezvědomí. "Přiveďte mi koně a chopte se toho ničemy a zavřete ho do nejhlubšího žaláře a přikovejte ho těmi nejtěžšími řetězy. O jeho osudu rozhodnu až bude po bitvě." přikázal jsem vojákům z mé osobní stráže a vyskočil znovu do sedla. "Vítězství je na dosah..." pomyslel jsem si a prudce pobídl koně k trysku. Teď přijde hlavní bitva u severní brány. Musíme je rozdrtit a nic mě v tom nezastaví... |
| |
| Když jsme se s Naeriou rozdělily, vydal jsem se s početnou skupinkou Legionu zničit věž na levém křídle hradby. Sotva jsme vyrazili, už jsme zaslechli z pravé strany hluk boje. Odpor byl očividně hodně tvrdý. Ale my nic. Naproti nám vyšli jenom dva skřeti, kterým jsme život ukončili velmi rychle, ale rozhodně ne bezbolestně. Vojáci, rozzuření nad ztrátami svých přátel, je nezabili hned, místo toho se v nich probudili brutální choutky skřety nejdřív pomalu řezat a odsekávat jim nohy. Ačkoliv skřety nemám rád a hnusí se mi, nezaslouží si to, i když oni by třeba taky udělali. Dokázal jsem sledovat, jak první skřet umírá v bolestech, ale ten odporný jekot u druhého jsem tolerovat přestal. Přistoupil jsem a vrazil mu meč do srdce. ,,Hej, ten byl náš," zahuláká jeden voják a pohrozí mi mečem. Nečekaným protiúderem mu jej vyrazím z ruky. ,,Nejsme tady kvůli mučení, jsme tu proto, abychom zničli tu věž," povím mu a nevšímám si vyzývavých pohledů ostatních, kteří se kolem mě pomalu shlukují ve výhružném postavení. ,,Neříkej...my to víme, ale chceme skřetům ukázat, že se jich nebojíme. Jsou to zvířata," argumentuje voják. ,,To ale neznamená, že se stanou zvířata i z nás." Najednou k nám dorazí velící důstojník. ,,Co to tu k čertu vyvádíte? Jestli jste si nevšimli, máme tady stále funkční věž. Přestaňte se flákat a konejte svou povinnost," zakřičí a vojáci se rozestoupí. Dojdeme až k padacímu mostu a všimneme si, že úžina, kudy skřeti vylézají, je taky prázdná a nečinná. Jeden voják shlédne dolů přes cimbuří. ,,No, už jich není moc a ten zbytek jde k severní bráně," oznámí nám. ,,Výborně. U severní brány nejspíš proběhne poslední střet a ten rozhodne. Vojáci, za mnou. Ty, ty a ty zůstanete tady a tu věž i tak zničíte," ukazuje velitel na své dva vojáky a na mě. Pak rychle odejde. ,,Takže co teď?" zeptá se první voják. ,,Typickej velitel, nechá nás tu stát s obrovskou dřevěnou věží, kterou máme prostě zničit, jako kdybysme byli obdařeni božskou mocí," postěžuje si ten druhý. Ignoruji jejich rozhovor a vyhoupnu se na padací most. ,,Hele, kamaráde, tohle není zrovna moc bezpečné," varuje mě voják a ustrašeně hledí přes cimbuří. ,,Bezpečno není nikde," odvětím a dál pokračuji po padacím mostě až do úžiny. Podívám se dolů. Vidím obrovskou díru a žebřík, po kterém skřeti lezli. A naštěstí nikde nevidím nepřátele. ,,Vy dva, přineste dva hrnce s rozžhaveným olovem. Podíváme se, jaký zmatek to udělá tam dole," požádám své dva společníky a ti se na sebe nevěřícně podívají. ,,Seš si tím jistej? Chceš tu zůstat sám?" ptají se mě a já přikyvuji: ,,To bude v pořádku. Běžte, ale prosím rychle." Vojáci odejdou a já zůstanu na chvíli sám. Sám, na nepřátelské obléhací věži, nedaleko od místa, kde leží hromada padlých vojáků a skřetů. Jejich těla hnijí na vzduchu a jsou vydána napospas mrchožroutům. ,,Až bitva skončí, zdejchnu se. U očisty města fakt nechci být. Nemám v povaze se starat o záležitosti vnějšího světa. ,,Vidím, že si to tu užíváš," zaslechnu za sebou známý hlas. Je to Naeria. ,,Vyloženě," usměji se a přidám se k ní za cimbuří. Opřeme se o hradby a sledujeme obzor a krajinu před námi. ,,Velmi romantické, že? Ty nádherné pláně, poseté mrtvolami, ty lesy, zničené temnou mocí. To měkké maso, na kterém zrovna stojím. Prostě idylka," řekne Naeria a já se neubráním smíchu. ,,Jen pro zajímavost, Drienne - na co tady čekáš?" ptá se mě Naeria. ,,Až ti dva vojáci přinesou hrnce se žhavým olovem a vylijí to dovnitř. Věž pak možná shoří a jak vidíš, tahle to bude potřebovat," ukážu na věž ve velmi dobrém stavu. ,,Říkám si, že se nikdo nesnažil o to ji zničit," zvedne Naeria obočí. Náhle se oba ohlédneme za hlukem boje. ,,Pořád se ještě někde bojuje. Ale je mi záhadou, proč ne tady," vyřknu svou domněnku a Naeria pokrčí rameny. ,,To je už fuk...a hele, skautíci už běží," řekne Naeria. A opravdu. Vidím dva známé vojáky, jak v ochranných rukavicích nesou hrnce s olovem. Dojdou až k nám a vyšplhají přes cimbuří až na most. ,,Takže na tři...raz...dva...tři," vykřikne u úžiny jeden z nich a obsah hrnců vylijí dolů. Spokojeně si uvědomím, že je to za námi, ale náhle se ozve ohlušují rána a tlaková vlna nás s Naeriou shodí na zem. ,,Jsi v pořádku?" zeptám se Naerii. ,,Jsem, neboj...jen prosím, dej pryč ten krk," požádá mě Naeria, ale to s tím krkem nepochopím. Postavím se a mrknu na místo, kde by měla stát věž. Ale není tam. Od země pod hradbami se zvedá prach. Věž spadla. ,,Co tam sakra ty skřeti měli?" pomyslím si. ,,Čest jejich památce," kývne hlavou Naeria a táhne mě pryč. Míříme po hradbách směrem k severní bráně, občas se k nám připojí pár vojáků a společně zničíme nepřátelský odpor. U jednoho skřeta se zdržím a jen co je mrtev, obrátím se a spěchám za Naeriou, neboť jsem ji slyšel před momentem volat mé jméno. Srdce mi poskočí hrůzou. Naeria opět leží na zemi a nejeví známky života. Doběhnu k ní a zatřesu s ní. ,,Ale no tak, teď to nevzdávej, Naerio." Naeria se pohne a já si ulevím. ,,Ty jsi mě teda vyděsila," povím ji a postavím ji na nohy. ,,Nějak jsem přecenila svoje síly. Jsem už nějak utahaná a to jsem si při boji na pravém křídle myslela, že se mé síly znovu obnovily," vysvětlí a pak ukáže na příčinu toho, proč se zhroutila. Před námi leží podivný muž. ,,Ptal se mě na A´kina. To je ten hraničář, co s námi byl ve stokách. Tento muž se na něj vyptával, ale pro jistotu jsem ho omráčila," vypoví mi Naeria celou událost. ,,Co s ním?" ,,Odneseme ho dolů z hradeb a uvidíme," rozhodne Naeria. ,,Než půjdeme, oddechni si," poradím Naerie a opřu se o cimbuří. Naeria následuje mého příkladu a začne do sebe nasávat vzduch. |
| |
 | Jel jsem smrkovým lesem, já nasvém černém koni, a vedle nás radostně pobíhal Hunt, můj vlčí přítel, kterého jsem dostal za složení zkoušky. Dva dny po tom, co jsem se stal hraničářem, byla naše vesnice vypálena. Všichni byli mrtví, jen svého otce a vůdce vesnice jsem nikde nenašel. Proto jsem doufal, že byli uneseni a vydal jsem se je hledat a slíbil jsem smrt ostatních hraničářů. Nyní mi je 21 let. Dva roky bloudím světem a hledám stopu, která by mě mohla navést. Zůstali jsme již jen tři. Já, můj pes Hunt a kůň Tornado. Má výhoda je to, že si s nimi mohu povídat. Nejsem blázen, nebojte, avšak hraničáři z naší osady mají tento dar. Proto se necítím osamocen. Hunt najednou zneklidněl. Slyší zvuky vzdálené bitvy. Utíká k místu, odkud to slyší a opravdu... Také slyším válečné bubny orků a řev trolů. Na pokraji lesa se hunt zastavuje. Dojíždím k němu a vidím, jak obléhají nějakou pevnost. "Musíme jim pomoci" říkám rázně a připravuji si luk. "Alespoň se znovu procvičím." Sedsedám z koně a nechávám ho skrytého v lese. Hledám pozici, kde bych byl co nejvíce chráněný. Konečně nacházím místo, kde mě neuvidí. Hunt hlídá, aby mě nikdo nenapadl zezadu. Už mám v ruce šíp, natahuji tětivu a střílím. Zásah!!! Trefil jsem jednoho skřeta do krku a ten se svalil na zem. |
| |
| ,,Řikám ti dej mi tu medovinu!" pošlu svoji kletbu na nedalekou sestřičku. ,,Ne! Tady máte vodu..tady se alkohol nepije!" odpoví mi a medovinu v lahvi o zem rozbije. ,,Sakra ženská jedna! Vodu si pij sama! Kvůli tobě nebudu mít v břiše žáby!" křiknu na ni, ale nic s tím nezmůžu.Sakra už vím proč nesnáším jeptišky.Na chlast to není, sranda to slovo u ni snad ani neexistuje a o sexu ani nemluvit.Jediné co umí je se modlit to jim de fáákt perfektně.Vyjdu z dveří, aby jsem se nadýchal trocha čerstvoučkýho vzduchu a co se stane? Těsně přede mnou se připlazí nějakej chlap se šípem v lejtku. ,,Sakra to je dneska den! Jsem snad chůva?" ptám se svého svědomí, ale to mi většinou neodpovídá.Chytnu ho za ruku a hodím ho na rameno.Vejdu dovnitř a křičím, jak na honech. ,,Sakra slyší mě někdo? Sestro je tu další! Haló mám tu nějakýho chudáka!" křičím div se ta chatrč nezbortí.Chvíli na to přiběhne sestra se zástěrou celou od krve. ,,Rychle položte ho sem!" křikne na mě a já ho hodím na postel vedle Akina.Sestra si k němu sedne a zkoumá jeho zranění. ,,To bude otrava jedem! Rychle přineste protijed! No nekoukej na mě tak a vytáhni mu ten šíp z nohy!" zakřičí na mě div se mi z toho nepostavěj všechny chlupy na zadku.Natáhnu ruku a chytnu šíp, prudkým škubnutím šíp vytáhnu a dokonce se mi povedlo ho vytáhnout i s hrotem.Zbytek dne už byl celkem klid.K večeru si sundám obvaz a kouknu na ránu.V díře se nasypanej nějakej humus, ale už sní můžu normálně hýbat, i sestra mě už ráda pustila.Byla ráda, že mě má z krku.Zamířím na místo, kde byla hospoda.Když tam dojdu místo ní tam najdu ohořelé zbytky dřeva.Nakrknutě kopnu do dřeva, které odletí pár metrů. ,,Sakra to tady není nikde ani kapka medoviny?!" divím se.Pak mi bleskne hlavou, že ve svém vaku na hradbách mám medoviny dost.Jo a taky když už půjdu kolem bych mohl najít svůj meč.Naštěstí ulice byli prázdný a na místě boje těsně u brány nebyl skoro nikdo.To se ale nedá říct o severní bráně, tam je docela mazec. Čumím jak žába před bouřkou a nikde nic.Jakoby se meč vypařil.Náhle ho zahlédnu v těle jednoho skřeta přišpendlého ke zdi.Dojdu k němu a pokrčím rameny.Do pochvy zasunu prudce meč, div jej nezlomím.Ted už zbývá jenom ta medovina.Když dojdu k místo, kde jsem vak nechal, zjistím, že je fuč.Nějakej parchant mi ho vyfoukl! Jestli ho někdy najdu udělám z něj deset parchantů a z nich ještě menší!Kruci!Smutně se vracím zpět do města, ale cestu mi skříží nějací dva opičáci.Za těma přisluhovačema se objeví ten kramář co jsem mu rozbil krámek. ,,To je von! To je ten hajzl co mi zničil moje živobytí.Udělejte mu to samý z jeho ksiftem!" křikne na ně a ukáže na mne prstem. První si docela věřil a máchnul rukou obloukem směrem na obličej.Jeho ránu jsem vykril a druhou rukou jsem silou udeřil do břicha.Jakmile se sklonil dovršil jsem to kolenem do rypáku.Druhý nestačil říct ani "pomoc" a už byl v bezvědomí se slinou u huby.Pan hamoun s hadvábnýma spodárama něco namítal, a tak jsem ho pověsil za ty jeho spodky na kus rámu co trčel na nějakým obchodem. Jinak vše stálo za hovno, luk nemám,šípy nemám, chlast nemám, jediné co mám je zbroj a meč.Prostě den na dvě věci... |
| |
| Projel jsem městem a hledal všechny členy mé družiny. Naeria s Driennem byli u brány, kde právě odrazily poslední vlnu nepřátel, která se probila do města. Už předtím jsem navštívil v lazaretu Akina, který byl stále v bezvědomí a také onoho zajímavého seveřana, který byl zřejmě velitel místo mne, po dobu, kdy jsem sloužil temné straně. Také jsem pozdravil ostatní vojáky, kteří, když mě spatřily, se ihned tvářily radostněji a vzhlížely ke mě plni naděje. Ale úplně vzadu, u chladné, vlhké zdi byl kavalec, na kterém ležel nějaký neznámý bojovník. Obklopovala ho tak silná magická aura, že jsem okamžitě poznal, že ovládá celkem silnou magii. přistoupil jsem k němu a zjistil jsem, že měl čistý průstřel lýtka a tím pádem ztratil mnoho krve. Sundal jsem si kovovou rukavici a zlehka mu položil ruku na čelo. Byl velmi neklidný a nejspíš prožíval zlé noční můry. Pomalu jsem dodal jeho mysli klid a mír a on spokojeně usnul. Poté jsem mohl vstoupit lehce do jeho myšlenek. Byl to mág. Jeho cesty nebyly nijak zvlášť zajímavé, ale nakonec přišlo něco, co mne šokovalo. Viděl jsem jeho v nějaké místnosti a s ním tam byl ten vlkodlak co cestoval s nekromantem. Stačilo pár dalších obrazů a již jsem věděl, kde ho mám hledat. Naeria ho omráčila a vhodila do vězení. Když jsem se na svém koni řítil ulicemi směrem k paláci a k vězení, proklínal jsem Naeriinu nerozvážnost. Ten vlkodlak byl cenný spojenec a já jsem toužil ho poznat blíže. Když jsem přišel do vězení, vrhnul jsem krátký pohled na onoho vraha, který mne chtěl zahubit a nyní trpěl hladem a žízní a spíše visel v okovech, než aby hrdě stál. "O tvém osudu se rozhodne až bude město pod nadvládou dobra. Ale připrav se na to, že než zapadne slunce, ty nebudeš dýchat!" řekl jsem zlostně a obrátil se do rohu, kde byl přikován Rifat-an. Byl ve své elfí podobě a vrhnul krátký pohled na mne a potom ještě kratší na mou královskou korunu, která nyní zdobila mou přilbici. Překvapilo mne, že sklonil hlavu a pozdravil mne jako první. "Buď zdráv, králi!" řekl tiše. "I ty buď zdráv, Rifat-ane. Dlouho jsme se neviděly. Kde jsi během celé té bitvy byl?" "Léčil jsem se ze zranění jež mi způsobil jeden zbloudilý obr. Jeden mág mne uzdravil a do bitvy šel kousek za mnou. Ale již jsem ho nespatřil." řekl trochu udiveně Rifat. "tvůj přítel je vpořádku v místním lazaretu a léčí se z poranněí jež utrpěl při obraně města. Pověz, dá se mu věřit?" zeptal jsem se opatrně. "Kromě Akina a tebe, můj králi, je to jediný muž, kterému jsem kdy věřil i když ho znám jen pár dnů. A co se stalo s tím septimovským psem? řekl pln nenávisti. "Martin Septim spolu se svým drakem Charnefellem padly, když zabily Mankara i Mehruse a Martin předal vládu mě." Rifatovi úplně zastvítily oči, ale ne nějakou zvrhnlou sadistickou rozkoší, ale vážností a překvapením. "Kletba se splnila. Řekl jsem že dokud se neskloní slunce, on padne a jeho zem bude svobodná. Konečně jsem byl pomstěn. Proč jsem vlastně připoután ke stěně s tímto ničemou?" řekl a bradou ukázal na temnou postavu v rohu. "Promiň, ale nečekal jsem tě tu a tak jsme ohledně tebe nevydával žádná zvláštní příkazy a jedna mystička zřejmě usoudila že představuješ nebezpečí." řekl jsem s hanbou v srdci. Odemkl jsem mu tedy pouta a odjeli jsme k bráně, kde jsem se snažil ze zbytků své armády sestavit útočnou formaci, která smete Mankarovo vojsko jendou povždy. Svoboda se blíží... |
| |
| Sním či bdím? Otevřu oči. Udeří mne do nich jasné větlo, které mne jasně obklopuje. Postavím se na nohy a zjišťuji, že všude okolo mne je oheň. Rozkažlám se a dál se rozhlížím. ... Vždyť tohle je akademie! Co tu k čertu dělám? ... Z dálky zaslechnu křik o pomoc. Shledávám, že jem ve zbroji a se vším vybavením jenž jsem měl na hradbách. Proběhnu tedy bez meškání ohnivým zátarasem a spatřím jak se po převrženou palandou marně snaží někdo osvobodit. Pokleknu k němu a palandu společně s ním odsunu. "Díky Roliande. Nedoufal jsem, že tu někdo přežil, kdo by mi mohl pomoct." Byl to Enoli. Můj kamarád z dob studií. "Co se tady sakra stalo?" zeptal jsem se pohotově. Enoli pokrčil rameny. "Z ničeho nic akademii zachvátil obrovský požár a ... ty zemřeš." Najdnou jako by v Enolim cosi cvaklo. nepřirozeně se přikrčil a vrhl se na mě. Najednou přede mnou nebyl můj starý přítel. Jeho tělo rostlo a hlas se měnil. Z očí čišela zloba a nenávist. Na nic jsem nečekal a tasil zbraň. Můj meč byl však oproti Enoliho monstrózní postavě jen směšnou jehlou na látání kalhot. Jedním mocným švihem mne poslal přes řady paland ke stěně jako hadrovou loutku. Měl jsem pocit jako bych měl zpřelámány všechny kosti. Najednou mne začala příšerně pálit levá noha. Kouknu se a byla v jednom ohni. Enoli se rychle blížil. Skulil jsem se pod palandu a snažil se nohu uhasit, ale nešlo to. Oheň během chvíle vždy znovu vzplanul. Vzduchem se opět ozval svist tlapy Enoliho. Palanda, pod kterou jsem ležel, odletěla a rozbila se o zeď . Nečekal sem na další úder a poslal proti Enolimu ohnivou kouli. Ta se jen s tichým pufnutím rozbila o jeko šupinatou kůži. Vzal mne do tlapy a zvednu na úroveň očí. "Jsi tak slabý Roliande. Tak bezcenný. " zašeptal a opět mnou mrštil napříč místností. Po dopadu jsem nejenže cítil, ale měl jsem doopravdy přelámanou většinu kostí. Ležel jsem na zemi bez vlády nad tělem a dal bych cokoli za ránu z milosti. Najednou jsem na čele ucítil uklidňující dotek. Tělo přestalo bolet, plameny uhasly a Enoli se rozplynul v obláčku prachu. Zjistil jsem, že ležím na pohodlné posteli a je mi celkem fajn. Po chvíli se lazaretem rozlehlo zakašlání z kouta. Pomalu jsem otevřel oči. Shledal jsem, že jsem v lazaretu. Svému cíli jsem dospěl. "Je tu ... ehrm ... kdo ta - tady tomu vel ... velí?!" zeptal jsem se tak nějak do prázda a pokusil se posadit. Zamžoural jsem před sebe. Nějaká elfí ošetřovatelka se mě snaží položit zpět na lehátko, ale já jí jen odstrčím stranou. "Jiní ... jiní ho potřebují ví .. ví ..ehr ... více než já." řeknu a pomalu vstanu a opřu se tyče jenž podpírá strop. Noha mne sice hodně bolí, ale chodit s tím dokážu a tak se vydám na cestu napříč lazaretem směrem ven. Chci se znovu zapojit do obrany. Vymotal jsem se záhadně ven a noha pomalu přestala bolet. Vidím oddíl vojáků směřující k bráně. … Čas na další supermanský kousek … Pomyslím si při vzpomínce na mé vniknutí do pevnosti skrze zástup skřetů a hořící obléhací věž. |
| |
| ,,Už tam budeme?“ ptá se Drienn a neustále se rozhlíží, ale jediné, co je vidět a slyšet, je neustále probíhající bitva, doufejme, že v náš prospěch. Tajemnou bytost, kterou jsme chytili na hradbách a jejíž omráčení mě málem stálo všechny síly, se snažíme společně odtáhnout do vězení, neboť když se před vás postaví někdo, kdo vypadá jako vlkodlak s černou srstí, má kožnatá netopýří křídla, stříbrné drápy a tvrdí, že je váš přítel, musí vás jistě napadnout, že to nemá v hlavě pořádku. Na druhou stranu jsem možná až moc podezíravá, ale kdo by nebyl. Je bitva a ta bytost může být kdykoliv někým ovládána. Měl si vybrat někoho mnohem důvěřivějšího, než jsem já. ,,Mohlo mě napadnout se zeptat, kde je tady vězení,“ syknu a podlomí se mi nohy. ,,Polož, musím si oddechnout,“ řeknu Driennovi a ten uposlechne. Opatrně položíme ,,přítele“ na zem a posadíme se vedle něj. Nemůžu se už na něj dívat. Jelikož mám málo mystických sil, nemohla jsem si dovolit je použít na jeho přenesení. Škoda. Bylo by to všechno snazší. Místo toho ho musíme s Driennem táhnout a že by ten vlkodlak patřil mezi lehké bytosti, se říct nedá. Mlčky s Driennem odpočíváme a já cítím, že do mě proudí nové síly, i když velmi pomalu. Dotknu se proto mysli vlkodlaka, ale ten je stále v limbu a nevyznačuje to, že by měl v plánu se probudit. ,,Můžeme?“ podívá se na mě Drienn a já kývnu. Drienn se ho už chystá znovu popadnout, ale já ho zadržím. ,,Počkej chvíli.“ Přistoupím k nohám bytosti a popadnu tu pravou. ,,Teď můžeme,“ usměji se a čekám, až Drienn popadne levou nohu. ,,To ho chceš táhnout?“ ptá se nechápavě Drienn. ,,Ano, co jiného? Já ho už na ramenou nechci,“ vysvětlím. Drienn pokrčí rameny, popadne levou nohu a vlkodlaka začneme pomalu vláčet ulicemi. Nakonec jsem byla nucena se zeptat jednoho vojáka, kde najdu nejbližší vězení. Když mi ale ukázal prstem na řadu budov, málem jsem omráčila i jeho. Proto jsem ho požádala, ať mě tam zavede, je – li to v jeho moci. Voják souhlasil. Vězení bylo opravdu veselé. Pach zatuchliny se rozprostíral všude a už teď jsem té těžké potvoře nezáviděla. V cele jsme s Driennem bytost uvěznili a odešli zpět k bráně. Velící důstojník volal na každého nového příchozí, ať jde před bránu, na volné pláně. Když jsme s Driennem proběhli pod cimbuřím a stanuli na hromadě trosek z věží a převážně skřetích obětí. Kolem nás byla spousta přeživších vojáků, kteří se shromažďovali stejně jako my a čekali na další rozkazy. Mnozí z nich si odnesli z bitvy krvavé šrámy, někteří stále statečně drželi meče, ačkoliv měli místo druhé ruky krvavý pahýl, narychlo obvázaný kusem látky. Nebyl na ně moc příjemný pohled, ale bitva není svatba, jak jsem se už v minulosti přesvědčila. Se zlostí si uvědomím, že i moje brnění, jenž jsem dnes dostala zadarmo, je na maděru. Špinavé, rozpárané, zvlášť v oblasti hrudníku – tam zela i díra po meči. Naštěstí ta díra byla jenom v brnění a ne na mém těle, čemuž vděčím Driennovi a jeho medailonu. Ano, medailonu. Těsně předtím, než jsem byla vytrhnuta z náruče smrti, jsem slyšela podivné hlasy. A podle mého vycházely z medailonu. Nehovořili zrovna nenápadně o svých úmyslech. Teď ale není čas zabývat se úvahami. Teď nás ještě čeká poslední fáze bitvy a teprve až potom poprosím Drienna, ať mi medailon půjčí. Kdo ví, co se mu dostalo do rukou. |
| |
| Všichni myslely, že nastal konec věku Dobra... Avšak síla a odvaha hrdinných mužů i žen vytrvala proti hněvu a temné magii.... Bohužel bylo nutno přinést mnohé oběti... Mnoho tisíc mužů Legionu položilo svůj život za obranu města i celé země… Padnul i dobrodruh Tanis, jehož odkaz nebude zapomenut a při obnově města bude jeho jméno vytesáno do severní brány, kde byl smrtelně zraněn. Avšak tato válka přinesla ještě větší oběti… Se ctí padnul poslední septimovský císař, jež zahubil jednoho z největších nepřátel, Mehruse Dagona a též jeho Královský drak Charnefell, kterého smrtelně udeřil Mankar Camoran, Velitel zabijáků Bájného úsvitu. Země tím byla však ohrožena, protože zaniklo císařství a Martin Septim neměl žádného dědice… A jako nádherný květ lotosu vyrůstající z temného a smrdutého bahna, přesně takový byl příchod Alisena, syna Wenerova. Byl určitý čas pod nadvládou Mankara, ale přeťal temná pouta, která ho k němu vázala a vrátil se jako král Lisienského království. Mnozí ho za to nenáviděly, ale během prudké bitvy ukázal, že svůj slib věrnosti myslel vážně a že nemůže být ani pochyb o jeho oddanosti. Byl korunován Balldurem, služebníkem Akatoshe, Stvořitele světa. Tento paladin bojoval také proti Mankarovi a jeho dýka vládce temna zasáhla. Charnefell se pro něj obětoval a poskytl mu svoji sílu, aby mohl dokončit svůj úkol. Raněný Balldur poté byl v chrámu Vládce oblak ošetřen a vydal se podpořit Alisenův majestát. Poté odložil svou masku i zbroj a pokorně přijal plášť služebníků boha Akatoshe… Král Alisen, mystické sestry Awenis a Naeria, lovec pokladů Drienn, zaklínačka Inialis, mág Roliand Hanus, vlkodlačí bojovník Rifat-an i raněný lukostřelec Akin směřují k poslednímu střetu, ve kterém musejí vyhladit zbytky zrůdných jednotek. Jen vrah Aleron zůstává ve vězení a za své činy se bude zodpovídat králi a hraničář William zůstává stále pod ochranným stínem lesa. Nastal čas mohutného vítězství…. To všechno jsem viděl já, Charnefell, a raduji se spolu s mým pánem Martinem, se kterým zaujímáme čestné místo v Celegurově posmrtné říši a neustále pozorujeme snažení našich spojenců… |
| |
| Probuzení Otevírám oči a první co uvidím je dřevěná střecha a kupu raněných vojáků. „Takže stále mezi živími.” řeknu si a pokusím se vstát. Trochu se mi zamotá hlava, ale není to nic strašného. Ošetřovatelky mají moc práce takže si ani nevšimnou že jsem vstal. V rohu mezi harampádím najdu svůj luk, šípy a brašnu kterou jsem měl u sebe. Obléknu se a vemu na sebe vše potřebné k boji. Podle občasného křiku vím že bitva stále pokračuje. Když mířím ke vchodu všimnu si že zde leží jeden z lučištníků které jsem pomáhal vyvést z padající věže. Vyjdu ven a na chvilku mě oslepí dení světlo, to zastíní kouř kterého už není tolik co předtím. Ohlédnu se a vidím hromady mrtvol. Ujdu pár kroků a vidím vojáka jak běží směrem k severní bráně. I když se mi trochu motá hlava, ale i tak ho stíhám následovat. |
| |
| Když jsem dojel před hradby, spatřil jsem pláň pokrytou mrtvolami temných zrůd. Naše vojáky jsme již odnesli do města aby se jim dostalo řádného pohřbu. Obrátil jsem koně a spatřil řady vojáků v červeném purpuru na kterých byla znát únava a vyčerpání, ale stáli tu hrdě v pozoru a byli připraveni znovu jít do boje a položit svůj život za svou vlast. Napočítal jsem 5 tisíc pěších vojáků, 500 kavaleristů a několik desítek lučištníků na hradbách, odkud na mne shlédnul Akin a kývnul hlavou na znamení, že jsou připraveni. Začalo pomalu vycházet slunce a v táboře na druhé straně pláně se ozvaly bubny. Nepřítel se připravoval na poslední střet. Nyní se rozhodne. Přejel jsem kolem řady vojáků a mezi nimi v první linii na svých obvyklých místech Inialis, Awenis a její sestra Naeria, která na mne hleděla jako vždy s vyloženou nevraživostí, ale i na ní bylo vidět, že se má obavy. Vedle ní byl jistý Tenglinitha, který se k nim přidal nejspíš až když jsem já odešel. Moje zdroje mi popsaly jak bojuje a zatím nemám proti němu nic, co by mne znepokojovalo a tak jsem ho u armády nechal. Mág, kterého jsem našel v lazaretu byl rovněž v první linii vedle Rifat-ana, nyní zatím v elfí podobě, ale věděl jsem, že jakmile ucítí první krev, tak se změní opět na vlkodlaka. Ležela na mě veliká odpovědnost a proto jsem byl velmi nervózní a skoro jsem si přál, aby se nepřátelé již odhodlaly k útoku. Náhle jsem skutečně viděl jak se zrůdné řady bojovníků vrhly v neuspořádané formaci proti nám. Už to nebyli skřeti, ale obrovští Wangatové, kteří vypadali jako obrovští brouci na dlouhých a hubených nohách s obrovskými kusadly, velicí ohnivý netopýři, Orragové - velicí bojovníci obalení tmavým krunýřem a slizem s obrovskými sekerami a spousty dalších. Vojáci malinko couvly a tak jsem věděl, že musím něco říct. "Vojáci Berien-Dorru! Nebojte se těch hord, kteří se na nás ženou. Oni mají svůj osud spočtený. Nemají pro co žít a bojují jen o svůj život. Ale my bojujeme o udržení našeho krásného království a za životy nejen naše, ale i našich rodin a přátel. Meče vzhůru a držte linii. Nechte je, ať se tříští o naši hradbu štítů. Za slávu a za Berien-Dorr!!" vykřikl jsem a vytasil dlouhý Tanisův meč. "Pomstím tvou smrt, příteli!" pomyslel jsem si trpce a zdvihl druhou ruku, abych dal znamení Akinovi na hradbách. Ten rychle zavelel a napjaté luky se zdvihly k nebi. Chvíli jsem vyčkával a potom jsem spustil ruku. Mračno šípů vyletělo vzhůru a s vražedným svistotem se snesly mezi zrůdy. Ozval se ohlušující řev umírajících oblud a postup se trochu zpomalil. Než se zase sjednotily, tak vylétla další salva a po ní další a řady velmi prořídly. Už byli jen pár set metrů od nás. "Do boje, udatní vojáci Legionu. Nedarujte jim ani metr blíž k městu!" vykřikl jsem a řady mých vojáků sevřely štíty a jedním společným klapnutím utvořily nepropustnou hradbu. Zrůdy doběhly až k nám a jen pár zubatých kopí vylétlo proti naší řadě, ale přes štíty se nedostaly. "Kupředu!" zavelel jsem a setnul hlavu první obludě. Moje jednotky vyrazily kupředu a zároveň s jejich prvním krokem vylétlo pár světelných koulí různých barev směrem k nepříteli a úplně rozmetaly své okolí a já jsem věděl, že mystikové a kouzelníci se činí. O několik hodin později... Bitva byla chvílemi klidná a chvílemi zuřivá. Ale štěstí se klonilo spíše naším směrem. Ale se znepokojením jsem pozoroval, jak jednotky zrůd útočí. Jakoby bez rozumu a úplně jako by byli omráčení. V zápalu boje jsem se srazil s Rifatema a skoro jsem se lekl jeho podoby. Měl tlamu i drápy od krve a v rudých očkách zuřivost a sílu. "Dobrý boj, můj pane!" zamručel uznale a já jsem pokýval hlavou a tu mě napadla spásná myšlenka. "Rifate! Potřebuji abys zaletěl k zadnímu voji a pátral po nějakém zdroji energie nebo po temném mágovi nebo po čemkoli, co může ovládat všechny temné bojovníky." řekl jsem nahlas aby mě přes hluk bitvy bylo slyšet. Rifat se poškrábal na hlavě a krátce kývnul a beze slova roztáhnul křídla a odletěl. Znovu sem se pustil do bitvy a bylo jasné, že nějaká síla drží zrůdy při životě... |
| |
| Když jsem se dostal do bitvy, opět moje instinkty začaly pracovat na plno, byl jsem chvíli tady a chvíli tu a nikdo z mých nepřátel mě nedokázal vzdorovat delší dobu. Pořád jsem si udržoval přehled o tom co se děje na bojišti. Naše jednotky byly chvíli zatlačované směrem k městu, ale pokaždé se ze sevření prosekaly a tlačily naopak zrůdy pryč od hradeb za neustálého deště šípů, který pršel na zrůdné zadní voje a uváděl je tak ve zmatek. Náhle se přede mnou objevil jeden z mých nepřátel – vysoký bojovník se zubatým kopím. Vyskočil jsem rychle do výšky a mocným kopnutím do hrudi jsem ho omráčil. Poté jsem rychle dopadl za jeho záda a zaťal mu drápy mezi spoje jeho zbroje a nahmatal jsem jeho silnou páteř. Zlomek sekundy jsem držel jeho život na dlani, ale potom jsem ho jedním prudkým tahem ukončil a vytrhl mu páteř ze zad. Tlapu mi pokryla temná krev a ucítil jsem v obličeji její temnou a štiplavou chuť. Tělo se bez hnutí složilo na zem a přede mnou se objevila mystička s ostrými špičáky, která na mne vrhla obdivný pohled. Potom jsem potkal krále Alisena a ten mne požádal o průzkumný let nad jejich liniemi. Svolil jsem k tomu, protože i mě přišlo divné, že zrůdy jsou jako bez života a útočí naprosto nesmyslně. Letěl jsem tedy nad celou plání a přehlížel bitvu. Zdálo se že našich vojáků je míň, ale bily se statečně a za jednoho zabitého jich nastoupilo dalších pět. Ale moji pozornost upoutala temná postava daleko za jejich zadním vojem. Celá oděná v černém a ze zad jí vyrůstala dvě pernatá černá křídla. Z prstů se jí linula temná mlha a vlévala se do zrůdných bojovníků. "Tak zde tedy berou svou sílu..." blesklo mi hlavou. Pomalu jsem přistál a tráva ztišila kroky mých tlap. Postava stála stále na tom stejném místě, bez výrazu tváře a zdálo se, že ani nevnímá okolí. Připlížil jsem se až těsně za ni a pomalu proti ní vztáhl tlapu. Moje ruka však narazila na jakýsi temný obal kolem ní a prudký výboj energie mne odhodil na protější strom. Celé tělo mne bolelo a tak jsem zkusil proniknout do jeho mysli. Jeho mysl byla prázdná, jako by ji někdo vykradl. Žádné myšlenky, žádné vzpomínky, prostě nic. ALe on si mne všimnul a sevřel moji mysl do ocelových pařátů a odmítal mne ze své hlavy pustit a pomalu mne zabíjel pomalu a bez výrazu tváře. Tu náhle však postava zakolísala a upadla na zem bez známek života. Pomalu jsem se otočil a tam stál onen mág, Roliand a kývnul na mě hlavou. "Děkuji ti, příteli. Již podruhé jsi mne zachránil. Ale nyní rychle - musíme podat zprávu králi." Roliand se jen uctivě uklonil a rozběhl se za mnou. Temná mlhovina se rozplynula a zrůdy nyní zakolíslay ve svém postupu, protože se jim vrátilo jejich vlastní vědomí a oni si uvědomily, že jsou bez velitele a že bojují v předem ztracené bitvě. Jejich odpor polevil a Legionští vojáci zajásaly a vrhli se s novou silou do útoku. Dostal jsem se až ke králi, ale tu se nad ním objevil vysoký obr s palicí a prudce do něj udeřil a srazil ho z koně. V tu samou chvíli ho však zasáhly výboje magie nejméně ze dvou stran a také zbraně dalších králových nejvěrnějších a obr padnul na zem vedle krále, který se nehýbal. Rychle k němu přiskočila nějaká žena s temnými vlasy a vrhla se mu na hruď, zatímco ostatní jen mlčky přešlapovaly kolem. Nakonec ho zdvihly na štítu a odnášely ho do města. Bitva se vyvíjela dobře a naše jednotky brzy obklíčily zbylé zrůdy a zakrátko je pobily, takže neunikla ani jediná. Ale na všechny padl smutek, protože král byl vážně zranněn a dosud se neprobral z bezvědomí... |
| |
| Druhá šance, nový dluh Zrovna jsem dorážel jednoho ze skřetů, který se teď válel na zemi s usekanými údy a vřeštěl šílený v agónii. Můj meč vzplanul jasně modrým plamenem a zarazil se skřetovi do hlavy, který se okamžitě přestal hýbat. Všimnu si, jak nade mnou proletí Rifat a směřuje kamsi za linie nepřátel. Pozoruji směr jeho letu a všimnu si postavy za liniemi. Černé s křídly jak z ní vyzařuje mocná magická energie. Vypadá to, že ovládá skřety a odnímá jim jejich vlastní mysl. Čert ví co to bylo za bytost, ale když její silové pole odhodilo Rifata ke stromu, rozhodl jsem se jednat. Metr za metrem jsem si sám prosekával cestu k Rifatovi, který se teď svíjel v bolestech u stromu. Jasně jsem cítil psionickou energii, která jej pomalu zabíjela. … Podruhé ti zachraňuji život. A hádám, že ne naposledy. … pomyslím si a začnu se silně soustředit. Můj meč začne zářit jasnou fialovou barvou a já s ním snadno naruším silové pole obklopující onu tajemnou postavu. Pole rázem opadne a já přistoupím k druhému kroku. Levá ruka se začne chvět a začnou okolo ní proudit blesky. Ty posléze vypustím proti postavě, která se pod náporem obrovské elementární síly zhroutí a upadne do bezvědomí. Sesune se bezvládně k zemi a já se napřáhnu k dorážecí ráně. Pak si však uvědomím, že by tohle mohl být cenný zdroj informací. Prozatím si jeho bezvědomí pojistím šokovými pouty. Pak se otočím k Rifatovi. "Děkuji ti, příteli. Již podruhé jsi mne zachránil. Ale nyní rychle - musíme podat zprávu králi." promluví. Jen se zdvořile ukloním. … Nemožné ihned, zázraky do tří dnů. … pomyslím si ironicky a Rifat opět vzlétne, aby se navrátil k městu. Vydám se za ním a cestu si čistím přes prchající nepřátele. Žádného nešetřím a vidím jak jsou vojáci Legionu rozradostněni náhlým obratem situace. Přibíháme zpět, když vidím jak obr srazil krále z koně. … Můj bože ne! … pomyslím si a během okamžiku letí proti obrovu obličeji s hlasitým svistem ohnivá koule. Její mocný náraz seškvaří obrův obličej a ten poset šípy a zásahy magických střel, padne na zem mrtev vedle krále. Téměř se slzou v oku sleduji jak jej odnášejí na štítu hlouběji do města. Brzy vidím, že Rifat dosedá na zem a tak se k němu vydám a společně s ním následuji průvod za královými nosítky. |
| |
| Zase boj? To už je trapné Po pověšení toho prcka jsem se chtěl vypařit z města.Nic mě tu už nedrželo, luk jsem někde nechal nebo ztratil, chlast mi nějakej bastard ukrad, takže co tady.Byl jsem jako černá ovce města, jelikož jsem šel jako jediný proti proudu vojáků, kteří mířili směrem k severní bráně, kde brzy zemřou.Všichni volali ,,za krále za Berien-Dorr!" apod.Po smrti císaře se vše změnilo, jediné co udělal bylo to, že dosadil za sebe toho elfíka a pak si klidně umřel.Jak se více vzdaluji od brány davy zmírňují.Když už si myslím, že jsem z toho venku zastoupí mi cestu nikdo jiný než kancléř Ocato.Ehm já vlastně zapomněl Nejvyšší kancléř Ocato, tato myšlenka mě vždy pobaví. ,,Ááá kapitáne Lexi hledal jsem vás.Okamžitě se hlaste králi do předních linií!Máme teď nedostatek velících mužů v poli většina už byla zabita." řekne mi a já si jen odplivnu. ,,Jo? To mi je celkem u prdele pokud vím, tak jsem byl vyhozen a sesazen.Takže jsi běžte do těch předních linií sám! Ty náfuko!" odpovím mu docela podrážděným hlasem a přitom se moje svědomí může popukat smíchy. ,,Cože?! koukej se hlásit ve zbrojnici a pak u krále nebo tě tam dokopu!" křikne na mě a já se nahlas rozesměji. ,,Jo? A jak to asi chceš udělat? Hahahahahaha..." směju se mu do ksiftu, ale smích mě po chvíli přejde.Za ním se objevili vojáci Čepelí a vypadá to, že namají velkou radost, že jsem urazil jejich pána.Kundzer...já se na to můžu vykašlat nemaj se stáhnout pryč? Vždyť slouží jenom císaři, ani král nad nimi nemá moc.No je fakt, že jich je jenom pět.Vytasím meč a čekám co se bude dít.Ocato vytáhl svoji hůl a bylo po srandě.Meč odlétl kamsi do pr....do dáli a zapíchl se tam a já rázem sebou opět švihl o zem, div mi neuletěl z huby jazyk. Zmítal jsem sebou, ale neznámá síla mě paralýzovala, nebo jak se to říká.Karta se obrátila Ocato ke mně přilez a řekl: ,,Kapitáne Lexi nebudu to opakovat." načež se rozchechtali vojáci za ním.Chvíli jsem měl chuť mu udělat něco strašného, ale nakonec jsem přikývl na znamení, že teda pudu. Čepele mě "doprovodili" až k zbrojnici, kde jsem se trochu do vybavil.No dá se říct, že jsem si vyměnil vše co se dalo, pláty na ramenou, kožený pancíř atd.Zamířil jsem tedy ke králi, který jezdil s větrem o závod na svém koni.Vydal jsem se za ním a cestou jsem zadupal do země vše co mi přišlo do cesty. ,,Můj pane...posílá mě kancléř Ocato mám vám pomoci při obraně města." řekl jsem mu bez emocí s kamenným obličejem. ,,Dobře kapitáne, běžte do první linie a zabte vše co půjde!" odpoví mi a já se tedy vadám tam kam mám.Cestou jsem narazil na prvního nepřítele, který stál za to.Upír už jsem myslel, že vymřeli.V rukou měl dva meče a drtil každého vojáka legionu na kterého narazil.Sebral jsem ze země štít a šel do něj.Rozmáchl se prvním mečem, ale ten doletěl na neprostupnou ruku se štítem.Pokusil jsem se o výpad, ale ten zmetek moji ránu vykryl a ihned znovu zaútočil.Jeho výpad byl ovšem dost slabý a tak jsem znovu máchnul mečem.Prvním meč jsem mu odrazil štítem a než mohl nějak reagovat usekl jsem mu ruku.Zahodil štít a usekl jsem mu druhé zápěstí.Něco mumlal, ale když jsem mu usekl hlavu trapný zvuky zmizeli, jako medovina v mém krku.Do pochvy zasunu prudce meč a jsem rád, že kalhoty jsou kde mají být.Ze země vezmu obouruční sekyru a vydám se do předních linií.Cestou přeskočím několik mrtvol a přidám na kupu další.V první linii na mě vojáci nevěřícně civějí, až nakonec řeknu: ,,No nekoukejte na mě jako zmoklé slepice jsem to já!" křiknu na ně a pustíme se do díla.Vojáci vytvoří stěnu ze štítů a zatlačujeme nepřítele do kruhu.V dálce zahlédnu toho čaroděje dobroděje, jak už běhá jako jelen. ,,No vida, už běhá to jsem si nemyslel, že tak rychle asi to nebude takové párátko.No i když..." usměji se.Chvíli na to doděláme ten zbytek odpůrců a páchnoucích sráčů a je po bitvě.Král je sice zraněn, ale věřím, že když si ho vybrali samotní bohové snadno přežije. |
| |
| Zvednu ze země meč a v bojovém postavení se vrátím ke svému protivníkovi, jakémusi přerostlému broukovi. Netvrdím, že je to protivník, ze kterého bych měla strach, nebo bych se ho bála i jiným způsobem, ale ten zmetek umí docela dobře šermovat a už mi asi třikrát vyrazil meč z ruky. A mě už nebaví zvedat ze země meče padlých vojáků, navíc mi jde brouk po krku i beze zbraně a před zraněním nebo smrtí mě vždy zachránily jen obranné síly mých schopností. Než ale tahle šlamastyka nadešla, stáli jsme se zbytkem armády a Driennem před hradbami a čekali, až přijde Alisen, který měl vojáky nadále povzbudit. Musím říct, že obludy, které proti nám temná moc poslala nebyly žádné skřetí třasořitky. Tohle bylo něco jiného a mnohým vojákům došlo, že doposud žili jen proto, že na skřety stačili, ale na tohle...mnozí z nich se už taky předem loučili se životem a dobře udělali. Na jejich místě bych se rozloučila svým způsobem i s vlastním tělem. Ti brouci je začali dobře cupovat. Řekli jsme si s Driennem, že zůstaneme spolu, což se nám v prvních minutách dařilo, dokud nepřiběhl ten brouk. Chytil Drienna, ale sympatický hledač pokladů se nedal. Ohnal se obranně svým dlouhým mečem a div broukovi nerozdělil tvář na dvě části. Bohužel jen div. Takhle jenom brouk zařval a Drienna odhodil, netroufám si ani domnívat, kam až Drienn letěl. Takže celá ta práce se zabíjením zbyla na mě. A tak tu teď stojím s dalším mečem. Útok provedu jako první, ale brouk jednoduše poodstoupí a já, převážena tíhou meče, padnu k zemi na břicho. I pád na hubu je krok vpřed," pomyslím si a nevšímám si posměšného smíchu. Zvednu se a podívám se na brouka. Vzdálil se ode mě a před něj se postavili tři skřeti. Jeden z nich se tázavě podíval na brouka, pak na mě a zasmál se, asi tuším proč. ,,No jo, já vím, jsem malá," povzdechnu si. Cítím, že se mi mystická síla mírně vrací, dokonce mám dost síly na provedení jednoho útoku. Proto pustím svůj meč, roztáhnu dlaň a nechám meč levitovat ve vzduchu vedle mě. Skřet stále s úsměvem na rtech, skloní hlavu do strany. ,,Ale tenhle meč je velký dost," řeknu, natáhnu dlaň směrem na hihňajícího se skřeta a pošlu meč na něj. Čepel mu projede hrdlem a srazí ho na zem. Zbývající dva se za svým mrtvým druhem otočí a asi nevěří, co se právě stalo. S válečným křikem se do mě pustí. Nově zvednutým mečem vykrývám jejich rány a po čase si zoufale přeji, aby přiběhl Drienn. Nějak mi on a ten jeho medailon chybí. A ejhle, objeví se a poměrně brzy. Vrazí meč do prvního skřeta, druhý přestane dávat pozor a tak ho zabiji pro změnu já. ,,Že ti to ale trvalo," poznamenám, ale Drienn se na mě ani nepodívá. Místo toho se vrhá na brouka, který se ho snaží znovu chytit. Tentokrát se Drienn nedá, sklouzne se po bahně a podjede broukovi pod nohama. Pak už toho moc nevidím, ale jsem si jistá, že Drienn udělal něco podobného, jako s tím trollem. Sekl brouka do kolenních vazů a když ho srazil na kolena, usekl mu hlavu. Rozhlédnu se a uvědomím si, že nepřátel kole mě ubývá. A pak se můj pohled setká s Driennovým. Jeho tvář je opět potemnělá. ,,Že ty sis zase nasadil tu svoji cetku?" zeptám se ho káravě. Žádná odpověď. ,,No tak...pomůžu ti ho sundat, pojď," řeknu, přistoupím k Driennovi a dotknu se zlatého řetězu na jeho krku. V tu chvíli mi zabrní celé tělo a mě se udělá slabo, tak slabo, že se svezu na zem. ,,Co se to sakra stalo? Moje mystická síla...pryč? To snad ne? Nebo ano?" rozhlížím se zmateně a doufám, že si Drienn tu věc z krku včas sundá. |
| |
| A tak započala ( doufejme ) závěrečná část bitvy, kdy jsme se všichni shromáždili před městem a nad hromadou smrdutých skřetích těl jsme tasili své meče, abychom rozhodli o dalším osudu světla. Po dodání odvahy vojákům jejich vojevůdcem se boj rozzuřil naplno a že to byl velmi dobrý boj, ačkoliv jsme už nestáli proti skřetům, ale stvůrám z těch nejhorších nočních můr a nebo z těch nejzvláštnějších bizarních představ. Naeria je bezesporu dobrá bojovnice, ale její schopnosti jsou mi pořád neznámé a tak jsem si chtěl trochu zahrát na hrdinu, když proti nám nastoupila bytost, podobná vysokému brouku. Vyrazil jsem prudkým sekem směrem k nohám, ale zdánlivě silný útok brouk odrazil, uchopil mě do spárů a odhodil. Okolí se se mnou zatočilo a z dlouhého letu se mi zvedl žaludek. Přistání bylo naštěstí měkké. Na druhou stranu to nepotěšilo malou skupinku skřetů, kteří ještě zbyli, a do kterých jsem naletěl plnou silou. Zarazím meč do země a použiji jej jako oporu pro zvednutí. Musel jsem se vrátit k Naeria, ta však byla ode mě nějaký ten metr a cestu mi navíc zkřížili naštvaní skřeti. Se zavrčením se na mě vrhli a ta jejich hbitost mi prostě nedělala dobře. Schytal jsem další dvě rány, načež jeden skřet využil mé chvilkové nepozornosti, když jsem si čerstvou ránu chytil a snažil se zastavit prudké krvácení. Po nakopnutí spadnu na zem a dojde mi, že tohle sám nezvládnu. Strčím rychle ruku do kapsy a stejně rychle si na krk nasadím medailon. V tu chvíli se mi do těla dostaví moc, jenž mě ovládá a že ji to jde. Medailon mě donutí se zvednout, uchopím svůj meč a zcela uzdravený, neboť se mi rány magickou mocí amuletu zacelily, se pustím s vervou do dalšího boje. Padá jeden skřet za druhým a brzo jejich těla leží zkrvavená na dalších obětech bitvy. Máchnu mečem, abych z něj odstranil částečně silnou vrstvu skřetí krve. Poté se medailon dá zase do práce, s jasným cílem zabíjet každého protivníka, co se mi postaví. Ale nedovolí mi jít k Naeria, která už musí mít s tím broukem sama značné problémy. Zapojím nějakou tu silu vůle a donutím své vlastní tělo a medailon, aby se vydaly tam, kam já chci. Povedlo se. Prosekávám si cestu skrz nepřátele, až se konečně ocitnu před dívkou, na níž právě útočí další skřeti. Až po záštitu vrazím svůj meč skřetovi do zad a Naeria se postará o toho druhého. Naeria na mě promluví, ale já ji nevnímám. Mým jediným cílem je nyní brouk. Jeho smrt je rychlá, podobná smrti, jakou zemřel i ten troll před pár hodinami. Podívám se na Naeriu, která mi vyčítá, že jsem si ten medailon zase nasadil. Jiná možnost ale nebyla, no co. Chce mi jej sundat, ale jakmile se ho dotkne, medailon zavibruje a podivná brnění mi projede každým nervem v těle. Já to nesu normálně, ale Naeria se svalí na zem a prudce oddechuje. ,,To snad ne," pomyslím si zoufale a přiměji se, abych si medailon sundal sám. Jen co to udělám a strčím si ho zpět do kapsy, pokleknu k Naerie a sleduji její stav. Předtím se však rozhlédnu na všechny strany a všimnu si, že nepřítel je zatlačován, ale soudě podle bolestného křiku vojáků má stále nějaká esa v rukávu. ,,Jsi v pořádku?"" obrátím se zpět na Naeriu. ,,Vypadám na to?" zeptá se mě poněkud rozčilená, ale vyčerpaná Naeria. ,,Vezmu tě do města...nebude ti chybět bitva?" ujišťuji se. Naeria zakroutí hlavou. ,,Oh, prosím mami, ještě chvíli! Samozřejmě, že mi nebude chybět, dneska jsem si užila už dost. A ty taky," mrkne na mě Naeria a tak ji zvednu ze země, přehodím její ruku přes svoje rameno a pomalu Naeriu odvádím zpět do města. Ale chůze po mrtvolách je divná a nejednou klopýtnu. Po čtvrtém klopýtnutí neudržím rovnováhu a spadneme. Jen co Naeria spadne, jedné mrtvole se oddělí ruka od těla a odlétne pár metrů doleva. ,,Viděla jsi to?" otočím se na Naeriu. ,,Viděla co?" nasadí Naeria nechápavý výraz, ale v jejích očích vidím náznak šibalství. Určitě s tou rukou má něco společného. Seberu ji znovu ze země, tentokrát ji ale zvednu do náručí a donesu až za hradby, kde vojáci, střežící bránu do města, nám ustoupí a jeden z nich, hádaje, že je Naeria zraněná, nás pošle na ošetřovnu. ,,Jestli mě doneseš k felčarovi, budeš mít jeho bezvědomí na svědomí," pronese Naeria pár metrů od ošetřovny. ,,Fajn, položím tě tady," rozhodnu a opřu Naeriu o jeden dům. ,,Takže...! začnu, abych se vrátil k tomu, co provedl medailon. ,,Mi dlužíš medovinu," doplní mě automaticky Naeria. ,,Ne, to ne...no tak jo, to ale až později. Mám na tebe otázku. Když ses dotkla medailonu, pocítila jsi takové zabrnění?" Naeria hned odpoví. ,,Jistě, cítila. A to zabrnění ze mě vysálo všechnu energii." ,,Snažím se vybavit, co se všechno dneska stalo, ale je toho nějak hodně," podotknu a svěsím hlavu, vyčerpán z neustálého bojování, které jsem v tomto městě zažil. ,,No, měj ty vzpomínky hodně příjemné. Každopádně mi slib, že ten medailon hodně dlouho nepoužiješ," řekne Naeria. ,,Slibuji. Stejnak si myslím, že nebudu hodně dlouho potřebovat," usměji se a společně s Naeriou nasloucháme stále stupňujícímu se mu jásotu vítězství. Doufám, že je oprávněný. |
| |
| Slunce se již opravnu klonilo k západu a stalo se přesně, jak král Alisen řekl. Všichni nepřátelé ležely před městskými hradbami v krvi a bahně. Ale Alisen byl raněn a nikdo ještě neznal rozsah jeho poranění. Když jsem obzvláště hnusné zrůdě vrazila meč až po jílec do hlavy, otočila jsem se tam, kde jsem tušila svého milovaného Alisena. Vysoký černovlasý elf s blyštící se korunou na hlavě se bil jako lev a zdál se být nepřemožitelný. I jeho kůň udatně vykopával nohama po svých nepřátelích a šikovně uhýbal před padajícími šípy a útoky nepřátel. Ale náhle se za ním zjevil obří bojovník a jednou ranou palice srazil Alisena ze sedla. Okamžitě jsem vyslala zničující paprsek magie stejně jako Inialis a do obrova těla se zabořilo mnoho šípů a zbraní. Nestvůra tento odpor nečekala ale její spolubojovníci zajásaly když viděly krále klesat k zemi a vydaly se na poslední útok, který jsme naštěstí rychle odrazily. Zvláště když je přestala podporovat ta zázračná síla, která přicházela odněkud vzadu. Vojáci dobily poslední zrůdy a na štítu odnesli krále do města. „Ne! Alisene! To nemůže být pravda!“ křičela jsem, odhodila zbroj a utíkala za nimi. Chytla jsem ho za zkrvavenou ruku a podívala se do jeho pohasínajících očí. Jeho ústa se neslyšně pohnula a vyšel z nich tichý sten. „Awenis… lásko…. nedovol aby tobě a tvému synovi kdokoli upíral právo na to co ti patří. Vezmi si tuto korunu. A dokonej co já nedokázal. A našemu synovi dej jméno Dallion a ochraňuj pro něj tento meč mého padlého přítele, kterému jsem velmi ublížil. Přijde doba, kdy ho zdvihne nad hlavu a znovu sjednotí Ronelin, Ithrad, Lisien a Narset opět v jeden silný stát – Drotlandii. Ale nyní se můj čas krátí. Tentokrát nevím, jestli ke mě bude Celegur tak milostiv, ale svůj úkol jsem splnil. Ochránil jsem vás…. Sbohem….dcero Světla….“ řekl a jeho oči pomalu ustrnuly. Vojáci se vyděšeně dívaly jeden na druhého a jeden po druhém sejmuly helmice. „Ne! Nesmíš mne přeci opustit! Ne teď, když se má narodit náš syn. Nezvládnu to… ne bez tebe…“ Rozplakala jsem se a když vojáci pomalu donesly královo tělo doprostřed velkého nádvoří na místo, odkud ještě nedávno Alisen plameně řečnil, přeživší vojáci a ostatní obyvatelé se začaly scházet a na všech tvářích jsem četla úžas a velkou prohru. Naeria ke mně přistoupila a beze slova mne objala. „Moc mě to mrzí sestřičko…“ začala ale prudce jsem ji od sebe odstrčila. „Tebe to nemrzí, Naerio. Nenáviděla jsi ho od první chvíle co jsi ho spatřila. Nevěřila jsi že se změnil. Nechtěla jsi věřit. Běž pryč!“ vykřikla jsem a prodrala se davem pryč od ní k mramorovému kvádru, na kterém spočívalo královo tělo zahalené ho červené poničené zástavy, kterou nosil jeho pobočník v bitvě vedle něj. Poklekla jsem na jedno koleno opřela si hlavu o jeho hruď. Byla chladná a nehybná. Když jsem se napřímila, z davu se vynořila obrovitá postava Seveřana Lexe a rozpačitě se přiblížil až k pódiu. Párkrát si nervózně přehodil obrovitou krvavou sekeru v ruce a poté přikročil až k ležícímu králi. Nepoklekl, neboť Seveřané mají svého vůdce a jiného neuznávají, ale prsty semknul v pěst a s lehkou úklonou hlavy si pěst přiložil k mohutné hrudi. Poté se opět vzdálil a v jeho tváři byl znát smutek. Chvíli bylo ticho, ale za chvíli lehkými kroky přišla zaklínačka Inialis a objala mě. Ona již svého milého ztratila. Rozuměla mi. Poklonila se ležícímu králi a po tváři jí začaly stékat slzy. Zanedlouho přistoupil i málomluvný hraničář Akin, který chvíli nad tělem postál a zuřivě ale bezmocně a žalostně sevřel svůj luk v ruce. Po schodech přiběhl i obrovský černý vlkodlak a před našimi zraky se z něj stal sličný elf. Neskrýval slzy, když plakal pro svého přítele. Stejně tak mnozí vojáci se jen ztěží bránily slzám. Nakonec předstoupily všichni mí přátelé a bojovníci i zaklínači z družiny, dokonce i jeden mág, který byl očividně přítelem onoho vlkodlaka-elfa a u zdi za zády davu stál osamocený hraničář, který svým ostrým zrakem zkoušel rozkrýt to, co tomuto příběhu předcházelo. Ale náhle se zdvihl jistý muž, který všude doprovázel Naeriu a vzal mi korunu z ruky. „Bojovali jsem za našeho krále a určitě je naší povinností dodržet jeho slova. Proto já, Drienn, z moci mi svěřené Teglinithským Řádem, předávám korunu z hlavy Alisena, syna Wenerova na hlavu Awenis, dcera Anatoriovy. Je to králova vůle!“ vykřikl a posadil mi korunu na hlavu. V davu to zašumělo, a všichni začali provolávat slávu mrtvému králi a mě. „Tohle rada starších z berienského paláce nenechá jen tak...“ napadlo mě a všimla jsem si zlého pohledu v okně nad nádvořím. Zlé a studené elfí oči…. |
| |
| Město -> Vyprovození krále Zarazím meč do umírajícího skřeta. Švihnu jeho ostřím, abych jej zbavil přebytečné krve a otřu jej o koženou zbroj ležícího vojáka. Kolem mě probíhá další skřet a tak jej dorazím ohnivou střelou, která jej ožehne po celé jedné polovině těla a odhodí dva metry stranou. Vidím jak obr srazil krále z koně. … Můj bože ne! … pomyslím si a během okamžiku letí proti obrovu obličeji s hlasitým svistem ohnivá koule. Její mocný náraz seškvaří obrův obličej a ten poset šípy a zásahy magických střel, padne na zem mrtev vedle krále. Se slzou v oku sleduji jak jej odnášejí na štítu hlouběji do města. Brzy vidím, že Rifat dosedá na zem a tak se k němu vydám a společně s ním následuji průvod za královými nosítky. Najednou jako by boj přestal existovat. Nějaká žena se vrhá k nosítkám a s brekem svírá ruku krále. … Nejspíše jeho milovaná. Sdílím její soustrast … Pomyslím si. Průvod se šine ulicemi, které jsou podivně tiché. To hrobové zvukové nic prolíná jen chřestot zbrojí a zbraní průvodu vojáků. Přicházíme na nádvoří. Králova nosítka položí na mramorový kvádr přikrytý zástavou. Všichni si sundají helmy, i já si sundám kápi, zpod které se vynoří krátké hnědé vlasy. Nechám, aby se s králem rozloučili jeho blízcí a věrní. … Tohle se nemělo stát. Ne. Cokoli jen ne tohle. Pro zemi je vždy zkázou pokud ztratí svého vůdce. Zvláště tak schopného jako byl tento. Co jsem viděl tak dokázal zorganizovat skvělou obranu tohoto místa z ubohých zdrojů. Má můj obdiv. Když padla akademie bylo to podobné. Tenkrát jsem vedl já a málem zaplatil životem. Málem. Měl jsem více štěstí. … Po tváři mi začne stékat slza. Toho člověka jsem příliš důvěrně neznal, ale i tak vidět těžce truchlící je pro mne stejně strašné. Otřu slzu do cípu kapuce a popojdu blíže k mrtvému panovníkovi. Chvíli nad ním stojím a pak k ostatním promluvím: “ Neznal jsem jej, alespoň ne tak dobře jako vy. Nicméně mi bylo ctí bojovat pod jeho vlajkou. Jistě to byl čestný a statečný muž. Zemřel v boji. Jistě by si to tak přál. Máte mojí hlubokou a upřímnou soustrast.“ Chápu možná nevhodnost mých slov, ale projevit úctu mrtvému je prostě slušnost. Pravou ruku přiložím na prsa a mírně se ukloním. Pak odstoupím stranou, abych udělal místo pro ostatní. Jakýsi muž, jmenovaný Drienn, jmenuje tu ženu královnou. Nemůžu se ubránit lehkému nadšení. … Truchleme pro mrtvé, pijme na zdraví živých. Mrtvé pomstíme, živé uctíme. … Nebo tak nějak to kdysi říkával můj spoluučeň na akademii. Dav začne provolávat slávu králi a novopečené královně. Neodolám a pozvednu nad hlavu obnažené ostří mého meče, kterým kynu vítězným gestem: “Čest králi Alisenovi, sláva královně Awenis!“ Začnu skandovat spolu s ostatními. |
| |
| Král je mrtvev, až žije král! Useknutí hlavy poslední stvůře ve mě vyvolalo krásný pocit, meč za pasem, zbroj od krve a ještě k tomu jsem ty sračky přežil.Vojáci čumí jako vyvoraný krtek, ale musím říct, že jsem jim asi dodal odvahu, jinak by asi tuhle bitvu prohráli jako kanec se mnou.Hodím si sekyru na rameno a na tváři mám blažení úsměv, jako kdybych vykácel půl lesa.Všimnu si davu, jak jde směrem, kde odnesli toho našeho pacholka krále.Byl sice raněn, ale věřím, že to musí přežít, když si ho vybral samotný Akatosh.Jak se čím dál tím víc blížím ke králi začínám mít takový divný pocit, ale kundzer já se na to můžu vykašlat.Náhle se stane něco co by mě ani ve snu nenapadlo a že já mám zajímavé sny.Král podlehl svým zraněním a zemřel. ,,Sakra to tu nemáme nějakého vůdce co by nezemřel kurva?!" zamračím se a začíná se mi v žilách nebo žilkách vařit krev, ta krev, kterou jsem celý odpoledne cedil.Začínám se prodírat davem, aby se ujistil, že král je opravdu mrtev. ,,Uhněte! Doprdele uhněte!" křiknu na ostatní a ten kdo se mi připlete pod hnáty skončí někde v davu na zádech a má štěstí, že je celej.Dobelhám se až ke králi u kterého je nějaká půlelfka.Tváře má plné slz, asi jeho milá, ale hergot já jsem ji už někde viděl jenom nevím kde.Pomalým krokem dojdu opatrně, až k ní a k mrtvému králi.Dám si pěst na hruď a snažím se, aby bylo vidět, že mě to mrzí.Chvíli na to odejdu a letím jako splašená střela někam, kde mě nikdo neuvidí.V jedné uličce je malý kráme a vedle něj strom.Nikdo tam není, a proto tam zaběhnu.Chvíli na to začnu řvát a rozsekávat věci okolo.Ze stánku zbyla jenom hromada pilin a ze stromu by se mohl dělat papír. ,,Doprdele! DOPRDELE! Já se na to můžu taky pěkně vysrat!" křičím na celé kolo a ze zbytku co zbylo ze stánku mlátím všude kolem.Koutkem oka zahlédnu, že na mě civí nějaká mánička.Naeria, civí a nevěří vlastním očím.Chvíli na ni čumím a pak začnu zase vyvádět.Když už není co rozbít vyjdu ven na ulici kolem Naerii. ,,No co?" zeptám se a ona jenom zvedne ruku na znamení, že nic neviděla.Vrátíme se zpět za králem, kde Drienn prohlásí tu půlelfku jménem Awenix, nebo Awenis nevím co to mlel a po něm se k němu přidá ten čaroděj dobroděj, který ho jsem hodil do toho lazaretu.Mám takový zvláštní pocit, proto se k ním přidám, ne tak velkoryse jako oni, ale přece jenom ...ale to je jedno. ,,Má paní jsem Hieronymus Lex a jsem vám k službám.Budu vás chránit před nepřáteli dokud nebudete oficiálně korunována." řeknu královně a ukloním se.Královna mě dá se říct s "úsměvem" na tváři přijala a hned na to jsem se postavil za ní.Chvíli se všichni radovali, že mají vůdce, ale najednou se ze tmy objevil nikdy jiný než Ocato. ,,Blahopřeji, Blahopřeji...tak vy si myslíte, že tohle udělám královnou? Novou panovnicí? Ani omylem. Král je mrtev a Septimové vymřeli, takže jsem podle zákona vůdce já a za mnou stojí rada starších, takže zapomeň- te že z téhle podřadné rasy udělám vůdce!" tleskal a řekl ze své nevymáchané hudy ty jeho slova.Za ním se objevila rada starších a zbytek Čepelí.Lidé nevěděli co dělat a vojáci, byli nerozhodní. ,,Co si to dovoluješ? Martin Septim se obětoval, aby nás zachránil včetně tebe! A král zachránil tohle město!" ozvalo se najednou z davu.Lidé se pomalu přidávali k Awenis a vojáci taktéž. ,,To je pravda, ale oba jsou mrtví! Takže králem budu já! A jakmile se tak stane sjednotím všechny království a obnovím Septimovské impérium a stanu se císařem a udělám to co Martin nedokázal!" řekl velkolepým hlasem. ,,Co si kurva myslí, že už je král, jen přes mou mrtvolu!" říkám svému vědomí a to se mnou jasně souhlasí. ,,A kdo se mi postaví zemře..." dokončí větu a vytáhne svou hůl.Za ním to udělá rada starších a začne trapné ticho... |
| |
| Slunce pomalu zapadalo a na zemi se začaly strašidelně protahovat stíny. Navíc začínal foukat poměrně silný severní vítr, takže jsem musel velmi silně držet směr, aby mne neodnesl pryč od pláně. Nakonec jsem křídla roztáhl jak jen to bylo možné a pomalu klouzal po větrných vlnách. Odsud se shora jsem měl výborný rozhled o tom, co se na pláni děje. Temné voje byli pomalu obkličovány červenou záplavou vojáků Legionu a zrůd ubývalo. Uprostřed svých nepřátel seděl král Alisen na svém koni a dodával odvahu všem svým mužům. Hned napravo, hned nalevo – kamkoli se se svým vraníkem hnul, tam hned jednotky propukaly v nadšený křik a tlačily se na nepřítele čím dál tím víc. Potom se však stalo něco, co nikdo nečekal. Ani nevím jak to bylo možné, ale jeden obr se dostal do těsné blízkosti krále a než stačil Alisen vytasit meč, aby jeho ránu vykryl, obr ho prudce udeřil palicí do boku a srazil ho z koně. Ihned sice padl k zemi mrtev, sražen dobře mířenými údery králových věrných, avšak král se nezvedal ze země. Jeho tělesná stráž ihned vytvořila kolem něj hradbu a zatímco bránily jeho padlé tělo, jiní vojáci vzali velký štít a krále na něj položily. Zdálo se mi že ještě žil a tak jsem rychle slétl dolů a po dosednutí si složil křídla na záda. Dohnal jsem vojáky zrovna ve chvíli, kdy se Awenis vrhla k ležícímu králi a něco mu povídala. Potom král odpověděl ,ale nakonec jeho hlas ztichnul. Chtěl jsem jít ještě blíž, abych slyšel lépe, ale na rameno sem i snesla ruka Rolianda, který měl slzy v očích a jen bezmocně pokýval hlavou. Na strašlivě dlouhou chvíli se se mnou zatočil svět a já věděl, že můj přítel a král je mrtev. „Copak může bohy vyvolený padnout? Kde jsou ty myriády služebníků Nejvyššího Pána podsvětí, aby ho ochránily a přivedli k životu? Proč on?“ Myšlenky se mi honily hlavou jako zběsilé. Celý průvod dospěl až na velké nádvoří, kde jsem viděl asi nejdojemnější a nejsmutnější scénu. Královi blízcí i jeho vojáci mu přišli vzdát poslední poctu. Cítil jsem že i já musím jít a poklonit se mu. Vyběhl jsem schody a než jsem se nohou dotknul posledního, temná síla ustoupila ze mě byl opět elf. Z očí mi vyhrkly slzy a jen jsem sklonil hlavu a přitiskl si dlaň na hruď. „Budeš vždy hrdý a přímý král, třebaže nebudeš mít poddaných. V Celegurově říši ti nyní již jistě provolávají slávu. Sbohem příteli!“ zašeptal jsem tiše a můj pohled se spojil s pohledem elfky, která stála vedle těla krále. Upřela na mě utrápený pohled a zároveň mi tímto pohledem děkovala. Když byla Awenis posléze prohlášena za královnu, já jsem byl mezi prvními, kdo začal provolávat její jméno. Nadšení a euforii však narušil kancléř Berien-Dorru, který si sám nárokoval práva na královskou korunu. Ale zvedla se proti němu silná vlna nevole. Avšak já z něj cítil tak silou magii, že se skoro vyrovnala té mojí. Cítil jsem, že musím Alisenovi splatit dluh. Pokročil jsem k němu a zvolal: “Jestli chceš korunu, budeš o ni muset bojovat! Se mnou!“ Věděl jsem totiž, že on jako elf musí přijmout výzvu k souboji. Pokud by tak neučinil, stal by se poraženým ještě dříve, než by souboj začal. Elf se zamračil, ale zasunul svou hůl zpět za opasek. „Přijímám! Buď za hodinu připraven na tomto místě!“ řekl chladně a v doprovodu rady starších a Čepelí odešel zpět do paláce. Byl jsem trochu omráčen svou troufalostí, ale ihned ke mně přistoupila králova družina a sdělila mi, že Awenis je sezvala na poradu a že já jsem také zván. Vyšli jsme do jednoho domu na předměstí… |
| |
| Díky morálce kterou nám nový král dodal padali naše šípy na nepřátelé v takovém tlaku, síle a rychlosti, že řady nepřátel prořídly během několika chvil. Byl to zajímavý pocit vidět všechny bojovat s takovou vřavou. Všichni jsme byli jako znovuzrození. Žádná únava, nic... Prostě zabít všechny nepřátelé. Do jednoho! Snad jen v zápalu této zuřivosti což se u mne moc často nestává jsem si nevšiml oného obra, který se zaměřil ze všech vojáků zrovna na krále. A bohužel pro nás všechny svým pokusem krále alespoň trefit, uspěl. Ještě než stačil svou zbraň dát znova do nápřahu, zasypali ho naše šípy a kouzla přátel... Když jsem uviděl že krále odnášejí, rychle jsem seběhl z hradeb, abych se podíval a ujistil jestli se s tím nedá nic dělat. Zranění bylo velmi vážné. Léčitelům by trvalo den něco takového vyléčit. Těm nejlepším hodinu. Bohužel tolik času mi neměli. Jeho paní k němu přišla ve slzách ne zrovna smířená s osudem, který krále čekal. Uklonil jsem se k vyznání soustrasti se smrtí krále, ale poté mě popadla neskutečná zuřivost. A to obzvláště kvůli tomu, že jsem ho mohl zachránit. Stačilo dávat pozor. Nechal jsem se přiliš unést zápalem boje a nesledoval krále a jeho vojsko. Jediné co mě zajímalo bylo, kolik nepřátel zabiji. Při vzpomenutí na své jednání jsem málem rozdrtil otcův luk jedinou rukou. A aby to nestačilo ještě ten kancléř, kterého král nezajímal. Chtěl jen moc a vládu. Jak se může čestný elf takhle zachovat. Čest, to tomuto muži zřejmě moc neříká. Raději jsem, ale nic neříkal. Předběhl mne totiž Rifat. Podpořil bych ho, ale toto je záležitost jen muže proti muži. Přilétl ke mě můj jestřáb a zuřivost mě alespoň z části opustila, byl jsem rád že se alespoň jemu uprostřed boje nic nestalo. Po chvíli nás svolala královna na poradu.... |
| |
| Hlasy vítězství zničehonic utichly. Bylo to, jakoby někdo smetl celou armádu Berien - Dorru, ale spolu s Driennem jsme neslyšeli žádné jiné halekání stvůr. Ne, temnota nemohla zvítězit, to bylo vyloučené. Něco se muselo stát a i Drienn si to uvědomoval. ,,Musíme se tam podívat," vyrazím, ale klopýtnu a seknu sebou o zem. ,,To od tebe nemilo milé, nestihl jsem tě chytit," vyčítá mi Drienn a jednou rukou mě zvedne. ,,Zajímavé, a to jsem se cítila už dostatečně silně na to, abych mohla chodit. Tahle bezmoc je vážně na..." povzdechnu si. ,,Chápu," přeruší mě rychle Drienn. ,,Člověk si už nemůže ani pořádně zanadávat...radši jdeme," rozhodnu a tentokrát jdu už opatrně. Jdeme za zvuky a světe div se, zvuky žalu. Dovedou nás na nádvoří, odkud řečnil před několika hodinami Alisen. Jakýsi pocit strachu mě bodne do srdce, že Awenis při bitvě přišla o život. Tělem mi projede nepatrná úleva, když zjistím, že ne, ale situace je mnohem horší, teda jak pro koho. Na kamenném kvádru uprostřed nádvoří leží zkrvavené tělo elfa Alisena. Bez duše, bez života. Stáhnou se mi vnitřnosti, ale ne žalem, ale překvapením. ,,To si snad dělá srandu?" nechápavě zavrtím hlavou, když v tom náhle v davu spatřím Awenis, zlomenou žalem. Toužím po tom ji nějak utěšit a tak k ní dojdu a obejmu ji. Jsem tak trochu menší, takže ji obejmu spíš kolem hrudníku a pronesu slova lítosti. Ale Awenis mě odstrčí se slovy, že jsem Alisena nenáviděla už od první chvíle a pošle mě pryč. Jenže odejde ona a tak na ni ještě zakřičím: ,,V tom máš pravdu, Awenis," zní to tak trochu provokativně. ,,Jen ať si jde...Alisen by stejnak zemřel, i kdyby zůstal na straně temnoty," pomyslím si vztekle a vrátím se k Driennovi. Ten zvedne jedno obočí: ,,To bylo srdceryvné. Jaktože nesmutníš?" ,,Pěkná otázka...co myslíš?" sjedu Drienna pohledem. ,,O mrtvých jen to nejlepší, ne?" pokrčí rameny Drienn a já mu dám za pravdu. ,,Svým způsobem ano. Alisen byl ze začátku poměrně klidný elf, ale časem mu to nějak začalo lézt na mozek a po smrti jeho milované Loriamon mu hráblo úplně. Zbytek už znáš. Odešel od nás a přidal se k temné straně. Zabil i jednoho člena naší družiny. Osud si ho ale našel, jak vidíš. Je dobré, že se přidal zpět na stranu dobra, ale i tak svému osudu nakonec neunikl. No, co dodat. Nechť odpočívá v pokoji. Jen je teď moje sestra na mě naštvaná, ale tyhle rodinné trable bývají často," domluvím a pohlédnu zase na Awenis, která drží v ruce korunu. Momentálně si nevšímám Lexe, jenž vzteky zase něco rozmlátil, ale náhle mě něco napadne. ,,Drienne, můžu tě o něco požádat?" zeptám se lovce pokladů. Drienn kývne hlavou. ,,Běž k Awenis, vem tu korunu a nasaď ji Awenis na hlavu. Korunuj ji," požádám ho a Drienn se na mě podívá s pusou otevřenou dokořán. ,,Blázníš?" ,,Vůbec ne. Sama už jsem poznala, co se stane, když je království bez krále. Mnoho lidí se bude i tady chopit situace a tak chci, abys dal Awenis na hlavu tu korunu," vysvětlím. ,,Když já ti nevím...není to moc troufalé?" poškrábe se Drienn rozpačitě na hlavě. ,,Udělala bych to sama, ale jen co bych tu korunu popadla, skončila bych letecky na druhé straně města. Awenis je na mě naštvaná," odpovím. Drienn se obrátí zpět na dav a na Awenis. ,,Vidím, že tu korunu drží v ruce. No dobrá, udělám to, že jsi to ty, jen mě nech vymyslet si proslov, nikdy jsem nikoho nekorunoval," požádá mě Drienn, ale netrvá mu to moc dlouho. Ještě se mě zeptá, čí syn byl Alisen a čí otec byl Awenis. A během minuty vyrazí a davem se dostane až k Awenis. Jemně ji vezme korunu z hlavy a prohlásí Awenis za královnu. Chvíli se nic neděje, ale postupně začnou vojáci a obyvatelé provolávat jméno Awenis na její počest. ,,To je království. Mohla bych korunovat i žebráka a měl by hned zajištěnou slávu," usměji se. Drienn se Awenis letmo ukloní a vrátí se ke mě. Chytím ho jemně za ruku. ,,Děkuji." Drienn se ušklíbne. ,,Nemáš vůbec zač. Snad za tento čin dostanu nějaký ten vzácný šperk." Uchechtnu se. ,,A já se své sestřičky alespoň zbavím." ,,To byl vtip," řeknu rychle, když se na mě Drienn zamračí. |
| |
| Rychlým krokem jsem přešla k dvoupatrovém domku za nádvořím, který sloužil jako místní radnice a rychlým pohledem jsem přelétla všechny kdo šli za mnou. Koutkem oka jsem zachytila pohled u zdi protějšího domu a spatřila jsem tam onoho neznámého hraničáře, který byl již na nádvoří. Gestem jsem mu naznačila aby šel dovnitř a potom jsem za ním zavřela dveře. V druhém patře byl kulatý stůl s několika křesly a všimla jsem si, že mi mí druzi, známí a neznámí, přenechali místo v čele. „Budu si muset zvykat na to, že mám vyšší postavení než oni!“ pomyslela jsem si neradostně. Rozhlédla jsem se po těch tvářích, které na mě upíraly nadějný pohled plný odhodlání a ke své drobné nelibosti jsem si všimla, že u stolu sedí též moje milovaná sestřička Naeria. Ale jako panovnice a navíc elfka jsem na sobě nenechala nic znát,. Stejně přijde jednou den, kdy budeme spolu muset začít mluvit opět jako dřív, a čím dřív to bude, tím lépe. Trochu jsem si odkašlala a nervózně prsty sevřela mramorovou desku stolu. „Mystičko Naerio, zaklínačko Inialis, Seveřane Lexi, dobrodruhu Drienne, bojovníku Rifat-ane, mágu Roliande Hanusi, a vy hraničáři, Akine i ty, jehož jméno mi zůstává prozatím skryto!V prvé řadě bych vám všem chtěla poděkovat za to, že jste mě veřejně podpořily. Alisen vás všechny měl moc rád. I tebe Naerio, i když ti to nikdy neřekl do očí! Hodlám pokračovat v jeho odkazu a opět sjednotit Drotlandii v silný stát. Ale sama to nezvládnu a proto se ptám, kdo z vás chce bojovat pod mým velením. Armáda Legionu půjde se mnou – tím jsem si jistá. Ale potřebuji i vás. Mým jediným poddaným je zatím Lex, kterému velmi děkuji za jeho přísahu a jsem mu vděčná. Tím to ho také jmenuji velitelem své osobní stráže a zároveň ho povyšuji do hodnosti generála vojska Legionu, protože současný generál padl v bitvě.“ Po těchto mých slovech se rozhostilo ticho a poté všichni Lexovi zatleskaly a Seveřan jen naprázdno polykal neschopen slova. Abych ho ušetřila od trapné scény, ve které by se měl pokusit říci pár slov, pokračovala jsem. „Proto vás vybízím, abyste v případě že se mnou nesouhlasíte a nechcete bojovat pod mým velením, abyste opustily tuto místnost.“ Napjatě jsem čekala kdo se zvedne, ale nikdo se ani nehnul i když Naeria se mi zpříma podívala do očí a vyčítavě pokývala hlavou, ale zůstala sedět a sevřela ruku muži, který se myslím jmenoval Drienn a který mne korunoval. Tohoto muže jsem skoro neznala a docela bych ho ráda poznala více, ale nyní na to nebyl čas. „Pokud se vše podaří a já budu korunována oficiálně radou starších, bude po vás požadováno, abyste složily svoje oficiální přísahy, ale já nyní žádám, abyste se mi zavázaly jako Lex. Bude to jen mezi námi a proto to bude mít větší váhu, než nějaká ceremonie v paláci. Společnými silami znovu vystavíme impérium, na které by byl hrdý i Martin, Uriel a další císaři kteří vládli před nimi.“ řekla jsem a tváře mi zahořely spalující nadějí a odhodláním. Z jedné židle se zvedl jako první elf-vlkodlak, vlastním jménem Rifat-an, vytasil meč a podal mi ho jilcem napřed, načež poklekl. „Já, Rifat-an, se ti zavazuji, královno Awenis, že ti budu vždy oddaně sloužit jako jsem sloužil Alisenovi, jehož ztráta mne velmi ranila. Zde je moje zbraň na důkaz mé náklonnosti a oddanosti. Dělej se mnou, jak uznáš za vhodné!“ řekl slavnostně, načež jsem mu pokynula aby povstal a vrátila mu jeho zbraň. „Přijímám tvou zbraň a přísahu a i tebe činí svým osobním ochráncem. Jak sis sám zvolil, svou chrabrost a svůj slib můžeš dodržet již za nedlouho v souboji proti Oacatovi. Nejraději bych, kdybys do boje nešel, protože on je velmi silný a navíc plný nenávisti a zcela určitě bude bojovat nepoctivě. Ale tvůj slib tě zavazuje ho splnit. Přeji ti mnoho štěstí!“ řekla jsem a Rifat znovu sklonil hlavu a opět si sedl. Se stejným závazkem přispěchala Inialis a poté se rozhostilo ticho, protože se čekalo kdo bude další… |
| |
 | Historky ryze bojovéStačilo tak málo. Stačilo si jen splést cestu a nebo ztratit mapu. Možná že stačilo i se na mapu nedívat. Tak či onak, nechtíc jsem došla do Berien - Dorru. Zprvu to vypadalo jako poklidné město, ale neustálé mobilizace a všudypřítomnost vojáků nasvědčovala tomu, že se všechno uchyluje k velké bitvě a má domněnka nebyla mylná. Než jsem vůbec stihla cokoliv podniknout, město bylo v obležení temné armády. Nyní sedím na hradbách, kolem mě sem tam mrtvý skřet a nebo voják. Je po bitvě a já si v hlavě vybavuji celý ten masakr. Vůbec první masakr, který jsem v životě zažila. Nezajímá mě scenerie ohledně mrtvého krále a korunování královny, ani ty davy ubrečených vojáků a občanů. Když zažijete poprvé v životě něco velkého, máte to v myšlenkách dokonce života. I mě se při bitvě stalo pár zajímavých okamžiků a na ty nejlepší fakt nikdy nezapomenu. Skřet a světlo na konci tunelu Tato událost proběhla druhý den bitvy, neboť první den jsem se neodvážila nikam. Jen občas jsem vytáhla své zbraně a sejmula někoho z hradeb. Druhý den se ale situaci rapidně zhoršila. Temné armády pronikly do města a všude začaly rozsévat smrt. Některé střety byly hodně krvavé, já ale zjistila, že bojová příprava u trpaslíků se mi poměrně hodila. Pravda, s mečem mi to moc nešlo, ale obratnost v nabíjení zbraní mi šla lépe, takže skřeti spíše umírali vlivem mých kovových kuliček, narychlo poslaných z ocelových hlavní. Při jednom takovém střetu, kdy jsem se přidala ke skupince vojáků, jsme narazili na partu skřetů i se trollem. Bylo to poblíž brány a síla úderu skřetů se nedala ustát. Zůstalo se mnou jen pár vojáků a další prudké útoky těch stvůr nás rozdělili. Prchla jsem do úzké uličky, odkud na mě mohl útočit jen jeden, takže boj už patřil mezi ty lehčí za tu bitvu. Dokud se ovšem neobjevil skřet s mečem bastardem. Ohnal se mi po obličeji a moje štěstí došla. Na tasení meče už nebyl čas a tak jsem ránu musela chtě nechtě vykrýt zbraněmi. Podařilo se to, ale jedna mi vyletěla z ruky, odrazila se o zeď a dopadla skřetovi pod nohy. Druhá nebyla nabitá, tak mi nezbývalo, že využít pověry, která tvrdí, že skřeti jsou nějak tupí. Srdce mi divoce tlouklo, když mi skřet přimáčkl čepel svého meče na krk, ale pak si všiml zbraně. Zvědavě ji zvedl a já si všimla, že je ještě nabitá. Skřet si mě přestal všímat a začal si zbraň prohlížet. Pak namířil na mě a já polkla. ,,Počkej...nic nedělej. Jestli to zmáčkneš, zemřeme oba," zalžu a modlím se, aby mi skřet skočil na špek. ,,Zemřít oba? Gorlúk nechce zemřít," zabručel skřet. ,,To je dobře...tak tu zbraň skloň," poradím mu a skřet mě uposlechne. ,,Ale já tebe muset zabít...ty odpad, ty bestie. Neboj, ty zemřít rychle," zakřičí skřet a opět mi přimáčkne meč na krk. ,,Ještě s tím počkej, zapomněla jsem ti něco říct," zkouším pořád své štěstí a opět to funguje. Tupost skřetů fakt nezná mezí. ,,Tak mluv, mí bratři mě čekat," pokyne mi skřet a nespouští ze mě oči. ,,Ta věc, co držíš, ta zbraň, je to klíč. Klíč k pokladu," říkám spěšně a skřetovi se zvedne obočí. ,,Póklad? Gorlúk rád poklady. A jaký poklad? Zlato?" ptá se a začne mávat mečem, div mi ten krk opravdu nepodřízne. ,,Ano, ano zlato. Všechno tvoje brnění se promění ve zlato, včetně zbraně," vysvětluji. ,,Já chtít, já chtít, dej," skáče skřet na místě a jeho zápach mě začíná vážně sr... ,,Jen se uklidni. Získáš to tak, že si strčíš tu věc do pusy. Ne, tím jiným koncem, ne tím dřevěným. Musíš mit v puse ten kovový konec, takový ten dlouhý. Táák, přesně," usměji se. ,,A hco teď?" zahuhlá skřet nedočkavě, aniž by tušil, co přijde. ,,Teď nahmatej poblíž dřevěného konce ten kohoutek a zmáčkni ho. A budeš bohatý. Teprve pak mě můžeš zabít," řeknu s nehybným výrazem ve tváři. ,,Gorlúk být bohatý," zachechtá se skřet a zmáčkne spoušť. Ozve se ohlušují výstřel a já si zakryji tvář rukama. Právě včas, neboť mi na ně záhy dopadne sprška smrduté skřeti krve. Když dám ruce pryč, spatřím skřeta, nebo spíš to, co z něj zbylo. Kulka mu úplně rozervala hlavu a kousky jeho mozku pomalu stékají po plesnivých a vlhkých stěnách obou domů. Udělá se mi blbě od žaludku, tak popadnu svoji druhou zbraň a rychle jsem opustila uličku, abych se zapojila opět do víru bitvy. Kde mám sakra teřich? Po opuštění uličky jsem bojovala dál a dál, až při jedné potyčce se ke mě dostal trpaslík s poměrně velkou mušketou s tlustou rourou. Ta střílela víc kovových kuliček, takže v řadách nepřítele způsobovala neuvěřitelnou spoušť. Bohužel, trpaslík, ačkoliv měl silné brnění, nezabránil tomu, aby do něj skřeti lučištníci nasázeli několik šípu. Zdržel je, abych já mohla utéct. Ale i tak jsem se ocitla v poměrně svízelné situaci. Umírající trpaslík se ještě chvíli plazil ve své vlastní krvi, ale připlazil se poblíž ke mě. Zpoza rohu, kde jsem se ukrývala, jsem si všimla, že svou mušketu táhl sebou. Hned mi docvaklo, co chce, abych udělala. Tomu chudákovi nebylo dopřáno, aby zemřel rychle, skřeti ho nechávali pomalu sípat a dusit se vlastní krví. Věděla jsem, že musím udělat ještě jednu věc. Vytáhla jsem svoje malé muškety a s lítostí jsem střelila trpaslíka do srdce. Bylo to z dálky, takže jsem trpaslíkovo tělo neroztrhala na kusy, jako se to povedlo u toho tupého skřeta. Teď jsem se ale musela dostat k té mušketě, která byla schopná zabít všechny lučištníky naráz. Proto jsem si dobila svoji první zbraň, díky níž jsem ušetřila trpaslíkovo trápení. Pak jsem pozvedla obě bouchačky, nadechla se a vyrazila. Naslepo jsem střelila směrem ke skupině lučištníků, zbraně po výstřelu upustila na zem a kotoulem se dostala až k mušketě. Vítězoslavně jsem zařvala a namířila na přeživší lučištníky. Jenže tam nebyly. S hrůzou jsem si uvědomila, že snad musejí číhat někde jinde, ale smrt šípem nepřicházela. Několikrát jsem se prudce otočila, ale nikde nikdo. Až najednou na mě vyběhl mohutný skřet, třímající v rukou válečnou sekyru. Lekla jsem se ho, ale byla jsem připravená. Bylo ode mě tak dvě stopy, když jsem zmáčkla spoušť na obří mušketě. Skřet zaúpěl a jeho těžké tělo bez života dopadlo na to mé. S nechutným výrazem jsem ho ze sebe shodila a prohlédla si tu spoušť. Místo břicha v těle skřeta teď zela obrovská díra, způsobená výstřelem. Roztrhané vnitřnosti se válely ještě několik stop za skřetem. Musela jsem se obdivně zasmát při pomyšlení nad trpasličími vynálezy. Nějak jsem se ale nechtěla flákat na místě a tak jsem popadla svoje zbraně, nechala trpaslíka ležet a odešla jsem. Bitva ještě téhož dne skončila. A jak tu tak sedím na hradbách, obklopená mrtvolami, uvědomuji si, že jsem o několik zkušeností, zejména těch bojových, bohatší, ale zároveň ochuzená o všechno střelivo. Snad ve městě najdu někoho, kdo umí dobře odlévat kuličky do mých bouchaček. Snad. Ale prozatím...se možná půjdu podívat dolů do těch davů. |
| |
| Nádvoří -> Místnost s ostatními Na nádvoří shlédnu vystoupení jakéhosi Ocata a po chvíli dohadů jej Rifat vyzve na souboj. … Tentokrát ti nepomůžu. Do soubojů se nesmí zasahovat, ale pokud bude Ocato podvádět tak budeme taky. … Pomyslím si a pak následuji královnu do dvoupatrového domu. Tam vejdeme do nějaké místnosti, kde se usadíme okolo stolu a jí přenecháme místo v jeho čele. … Tak jsem zvědav co se bude dít. Nějaká porada? … Pomyslím si a čekám než královna promluví. Jakmile zmíní mé jméno tak přikývnu směrem k ní na znamení souhlasu a jako zdvořilostní poklonu. Požádá nás o slib věrnosti či něco na ten způsob. Jako první se přihlásí Rifat a jak se zdá ten seveřan Lex svůj slib již složil dříve. Povstanu tedy já a ukloním se: “ Zrovna jsem byl poblíž. Do bitvy mě dostal Rifat, kterého jsem předtím zachránil. Beze mě by byl možná mrtvý. Víte zdejší kraj moc neznám. Znám vás možná ze všech přítomných zde nejméně, ale bylo mi ctí bojovat pod vlajkou krále Alisena a bylo by mi ctí bojovat pod ní i nadále. Vím, že dělám správnou věc, když vás podpořím.“ Pak nastane dramatická pomlka “Můj meč i má kouzla jsou vám k dispozici. Budu se bít za vaší čest a slávu a budu vás chránit dokud nezemřu nebo neurčíte jinak.“ Další dramatická pauza, během které se svou dýkou říznu do dlaně a zabodnu jí do stolu. Krev na čepeli vzplane stejně jako rána na mé dlani “To přísahám.“ Dokončím myšlenku. Oheň na dýce ustane a po krvi ani stopy, stejně tak i rána na mé ruce se zatáhla. V mé domovině jest toto krvavá přísaha, po přísaze předkům druhá nejvážnější. Nelze se z ní vyvázat jinak než smrtí. Pak dýku vezmu a dám zpět do pouzdra. Posadím se zpět na židli a vyčkávám na rozhodnutí ostatních. |
| |
| Velitel, generál...no to už je na seveřana moc Trapná chvíle ticha skončila.Ten pejsek jménem Rifat vyzval na souboj kancléře Ocata a to byla ta největší chyba. ,,Mladej pacholek to neměl dělat...sakra." odfrknu si.Když je někdo kancléř má největší moc ve státě, samozřejmě, když je císař mimo impérium.Tato země nebyla dělána na to, aby to byla království, to udělali staří páprdové, aby měli situaci pod kontrolou.Díky tomu, že nosí císař nebo nosil Amulet králů měl moc dosazovat a sesazovat kancléře.Ale kundzer teď když už není ani Amulet králů ani císař je to všechno v pytli.Král mě moc díky temné straně, proto si ho kancléř neopovážil svrhnout.Díky tomu, že je kancléř mu rada starších dodává magickou energii a bere jeho zranění na sebe, takže je z něj takovej rambo, což je pro Rifata problém.Sakra, ale kdyby neměl ty čáry máry rozmáčkl bych ho jak hada a vytřel si jím zadek.Z mého rozjímání mě vyruší královna a chce pořádat nějakou poradu.V domě nějakejch boháčů si hrcnu na zadek do nejpohodlnější židle jakou jsem viděl.Awenis má proslov a je vidět, že jí to de jako mě s kancem.Chvíli ticha naruší Rifat a Hnus? Ne Hanus to je vono.Přísahají věrnost královně a pak udělá Awenis něco co jsem nechtěl slyšet.Udělá ze mě velitele její ochranky, což by ještě šlo, ale pak ještě generála Legionu.Kruci! Ptám se svého svědomí co na to a to opět jako vždy mlčí a nechá mě v tom.Pak ještě nějaká kočka jménem Inialis přísahá věrnost Awenis a zbytek taktéž. ,,No když už jsou to tak proč ne, že jo?" usměji se. ,,No tak to by jsme měli. Když dovolíte královno musím něco říct." řeknu najednou a přibelhám se do středu. ,,Co se týče Ocata je tu jeden problém.Rifat se sice zachoval jako hrdina, ale problém je v tom, že prohraje...každý kancléř je vybaven silou temné rady.To znamená, že bojují jako jeden člověk.Tím pádem na něj můžete útočit jak chcete a stejnak mu to nic neudělá.Čáry se doplní a rány zahojí.Jediná možnost jak ho porazit je mít na svoji straně radu, nebo císaře.Císař je mrtev a následník není, takže plán A...." řeknu co nejslušněji a začne opět trapné ticho.Všichni na mě civí jako žába před bouřkou a čekají co ze mě ještě vypadne. ,,Hele nekoukejte na mě tak! Nebo prostě vtrhneme do paláce a zabijeme vše co uvidíme, nic víc mě nenapadá..." dokončím větu a pomalu se dobelhám ke křeslu.Všichni nenacházejí slov jelikož je to v pr...háji.Můj pohled je upřen na Rifata, ten má totiž nervy v kýblu.Nejde mu o vlastní kejhák, ale o královnu.Awenis mlčí a je vidět, že přemýšlí nad plány co jsem uvedl.Ta kóča Inialis si něco říká pro sebe, něco jako "Kdyby tu byl tak Martin" zbytečnost on je mrtví a navíc nás už jednou zachránil.Proč všichni tu chtějí Martina? Bohatě by stačilo kdyby žil král Alisen.Začíná mě dřevěnat zadek, takže doufám, že se brzy vše vyřeší. |
| |
| Stále ohromená Awenis nám pokynula, ať ji následujeme do dvoupatrové budovy. Interiér mi napovídal, že tahle budova bude nejspíš něčím hodně výjimečná. Každopádně se zrovna já nacházím v ne výjimečné, ale rozpačité situaci. Awenis se netváří už tolik naštvaně, takže mám pocit, že mi přece jen odpustila. To se dozvím v dalších minutách. Krom tohoto dilema řešíme všichni a to nejen já, něco dalšího. Krátce po korunovaci dorazil k Awenis jistý elf, jménem Ocato a toužil po koruně, aby místo Awenis mohl vládnout království on, což však zvedlo vlnu nevole a jakýsi sličný elf vyzval Ocatu na souboj. ,,Copak už nebylo dnes krve dost?" kroutil hlavou Drienn nechápavě a já, než mu odpověděla, jsem si všimla, že ho stále držím za ruku. Nebylo by ode mě zdvořilé, kdybych mu zničehonic pustila a tak jsem to alespoň zamaskovala tím, že jsem se nutně chtěla potřebovat na hlavě. ,,Někdy si říkám, že v této zemi nemají krve nikdy dost...a navíc, ten skřetí sliz se nedá počítat jako krev," pronesu a čekám, jak se situace nadále vyvrbí. Ocato výzvu přijme a za hodinu má být souboj. ,,Jasně, když nemají u bran skřety, vražděj se mezi sebou. Takhle to chodilo i v Arevithianu, to není žádná novinka," pomyslím si a pokrčím rameny. Po této výzvě nás Awenis odvedla tam, kde teď zrovna jsme. V menší místnosti. Awenis se postaví do čela stolu a začne se svým proslovem: ,,Mystičko Naerio, zaklínačko Inialis, Seveřane Lexi, dobrodruhu Drienne, bojovníku Rifat-ane, mágu Roliande Hanusi, a vy hraničáři, Akine i ty, jehož jméno mi zůstává prozatím skryto!V prvé řadě bych vám všem chtěla poděkovat za to, že jste mě veřejně podpořily. Alisen vás všechny měl moc rád. I tebe Naerio, i když ti to nikdy neřekl do očí! Hodlám pokračovat v jeho odkazu a opět sjednotit Drotlandii v silný stát. Ale sama to nezvládnu a proto se ptám, kdo z vás chce bojovat pod mým velením. Armáda Legionu půjde se mnou – tím jsem si jistá. Ale potřebuji i vás. Mým jediným poddaným je zatím Lex, kterému velmi děkuji za jeho přísahu a jsem mu vděčná. Tím to ho také jmenuji velitelem své osobní stráže a zároveň ho povyšuji do hodnosti generála vojska Legionu, protože současný generál padl v bitvě. Po této řeči přísahalo Awenis několik jmenovaných členů družiny svou přísahu. Cítila jsem potřebu, že to odmítnu, ale věděla jsem, že bych tím hodně lidí zklamala a navíc, nesmím skončit sama. Už ne. Proto jsem přistoupila ke své sestřičce, o níž jsem ještě nedávno nevěděla, že existuje, chytla ji za ramena a dala se do řeči: ,,Milá Awenis, máš ve všem pravdu. Alisen mě měl možná rád, ale já mám povahu, která mě provází skrz mé životy už po staletí a ta mi nedovolila, abych Alisenovi odpustila poté, co nás zradil a usmrtil jednoho z nás. Nechci ti teď říkat do očí, že jsem mu tu smrt přála, ty sama znáš moje myšlenky, stejně jako já ty tvoje. Ale tím se teď nezabývejme, důležitější je to, že ses stala královnou a já bych byla ráda, kdybys alespoň zůstala královnou nejméně dva dny, koneckonců, Martin a Alisen během této bitvy zemřeli. Možná, že když budeme trávit spolu více času, byť v jiném vztahu než rodinném, možná se lépe poznáme a možná k sobě najdeme cestu, která nám byla už od narození odpírána. Proto ti já, ubrebtaná Naeria, nabízím svou mystickou sílu a přísahu věrnosti, přijmeš - li jí," skončím a pohlédnu Awenis do očí a čekám na odpověď. Než stihne Awenis odpovědět, přijde k ní spěšně Drienn a taky pronese pár slov: ,,Jmenuji se Drienn a je mi ctí, že můžu stát před ženou, jako jsi ty, Awenis. Jak už jsem řekl při tvé urychlené korunovaci a já doufám, že se kvůli této situaci na mě nezlobíš, tak jsem se zmínil, že tě korunuji ve jménu Tenglinitského řádu. Ale jsem si jist, že něco už o tom víš. Jsme nezávislá gilda, ale naše pravomoci jsou nekonečné, svým způsobem si můžeme dělat co chceme, ale do našeho chrámu se nesmíme vracet bez pokladů, které musíme vyhledat. A proto tyto pravomoci mi dovolují i to, abych i já ti přísahal věrnost a nabídl ti svůj meč," skončí Drienn a oba čekáme na odpověď. |
| |
| Usedneme do sálu a naše nová královna má řeč při které chce naši věrnost. Po té několik lidí známých i ne příliš mě známých vzdají přísahu naší nové královně. Nemám jediný důvod přísahu nepodat. Přeci jen bojoval jsem pod všemi třemi králi a válečníci to byli udatní. Nevidím důvod proč by královna nemohla být. Postavím se a ukloním jak mne to otec kdysi učil. „Já Akin, syn Atarův slibuji že vám budu věrný v časech zlých i dobrých až do mé smrti.” Uchopím svůj luk. „Toť přísahám na památku této zbraně předávané z generace na generaci. Můj luk a mé šípy vám budou vždy k dispozici má paní, za jakékoliv situace.” Dořeknu znovu se ukloním a posadím se. |
| |
| Když jsme všichni Awenis slavnostně přísahaly, Naeria neradostným hlasem oznámila, ž hodina stanovená pro odpočinek je u konce a souboj má začít. Awenis chvíli předtím po dlouhém váhání do své nové družiny přizvala i ji a Drienna, což jsem my ostatní přivítali s úlevou protože v bitvě jsme se přesvědčily, že to jsou cenní bojovníci. V tu chvíli jsem se necítil nejlépe, ale nechtěl jsem couvnout. Měl jsem svoji elfskou čest. Než jsme vyšli ze dveří, seskupily se kolem mě všichni mí známí a neznámí hrdinové a přáli mi štěstí, dodávaly odvahu, podávaly rady nebo jmi jen stiskly rameno a hlubokým pohledem do očí mi vyjádřily, že svojí na mé straně. Když jsme došli na nádvoří, všichni vojáci stály po obvodu všech čtyř zdí a zakrývaly i bránu vchody do města. „Zřejmě mají strach aby jim ptáček nepláchnul….“ pomyslel jsem si a sundal si koženou tuniku a odepnul si velký zdobený pás, který by mi v boji jen překážel Z něho jsem vytasil dlouhý elfský meč a dýku jsem si zasunul do záhybu kožených kalhot. Proti mně se postavil kancléř Ocato, bledý černovlasý elf, který měl oproti své staré tváři poměrně vypracované tělo. Ne tak osvalené jako moje, ale já jsem už věděl v čem je jeho síla. Velmi silná magie podporovaná ostatními členy rady. Mé štěstí bylo to, že se rada rozpadla během bezvládí a čekání na císaře, takže tu zbylo jen pár starých mužů z rasy lidí, ale u tak to byli silní nepřátelé. Proto jsme se s Naeriou, Awenis i Roliandem domluvily, že budeme propojeni našimi myšlenkami, protože rada bojuje také jako jeden muž a dá se očekávat, že nebudou bojovat čestně, tak aby mi mohli moji přátelé v případě potřeby pomoci. Předstoupil před nás oba jeden starý muž, který na podobné souboje dohlížel a přiblížil nám pravidla. Zakázány byli psyokinetické útoky, ale všem bylo jasné, že právě útok na mysl protivníka bude tou nejlepší zbraní. V tomto boji půjde o holý život taky o osud celého království. Malinko jsem schýlil hlavu na prsa a zašeptal tichou modlitbu: „Nechť král Alisen vidí a nechť císař Martin Septim věnuje pozornost tomu, co se zde bude odehrávat a nenechají padnout svého služebníka a s ním celé po staletí budované království. Sláva ať patří Lisienskému královskému trůnu, na kterém jste oba seděli!“ Poté jsem dvěma mohutnými skoky stanul uprostřed nádvoří a máchnul jsem mečem naprázdno do vzduchu. Věděl jsem, že se hlavně nesmím unavit, jelikož souboj a kouzlení mi bude brát velmi mnoho energie. Zoufale jsem se snažil udržet na uzdě svou temnou sílu, jelikož v proměně za vlkodlaka bych byl rozhodně v mnoha ohledech slabší protivník. Zatím se mi to dařilo. Když se naše meče poprvé střetly, úder mi málem vyvrátil ramena z kloubů. Proto jsem si meč posilnil magickou silou aby lépe odrážel útoky a měl větší sílu. Zasypal jsem Ocata sérií úderů, ale bez menších problémů je vykryl. Měl jsem výhodu v tom, že v mé mysli byly slyšet hlasy dvou nejlepších mystiček na světě, a jeden hlas nejlepšího šermíře jakého jsem kdy měl tu čest poznat. Jejich rady se mi opravdu moc hodily a jejich energie, kterou mi předávaly, byla velmi občerstvující. Když se Ocato po jedno mém zběsilém útoku obzvlášť hrozivě zapotácel, napřaženou rukou jsem mu do hrudi vpálil paprsek temné síly, která ho trochu zpomalila. Ale zapůsobila pomoc jeho druhů z rady kteří stály opodál semknuti do kruhu s kápěmi na hlavě. Elf se oklepal z mého útoku, ale byl viditelně pomalejší. Byl jsem tím trochu udiven, jelikož jsem myslel že mu rada dodává energii, ale až moc pozdě jsem si uvědomil, že to byla léčka, do které jsem skočil rovnýma nohama. Byl jsem totiž troch uchlácholen tím, že mám zdánlivě na vrch a tak moje bariéry v mysli povolily a i když se to Naeria se svojí sestrou pokusily dát do pořádku, a než jsem je znovu vystavěl, silný Ocatův útok prorazilo mou mysl, jako lavina. Ve strašlivé agónii jsem pustil meč a klesl na kolena s rukama přitisknutýma na spáncích, které mi divoce pulzovaly. Ocato se jen pousmál a pohybem paže mne odhodil na zeď, kde jsem se bezmocně zhroutil a čekal na smrt. Ale ten zloduch se vydal k Awenis, která byla naprosto ochromena a neschopna se bránit. Do cesty mu vběhnul Roliand s Naeriou, ale byli smeteni dalším závanem temné Ocatovi magie. Přišel až k Awenis a pozvedl meč. „Nyní zemřeš, samozvaná královno a já převezmu korunu Lisienu. Já budu vládnout a nikdo jiný. Kdo se mi postaví, toho zlikviduji. Rozpoutám teror, ještě horší než Mankar nebo Mehrus. Já budu Vládce Zla. Jen já…“ vykřikl, ale najednou obrátil oči v sloup a za strašlivého řevu klesl na zem stejně jako celá rada a ve strašlivých křečích se svíjely na dlažbě, dokud se neproměnily v prach. Všichni na to vyděšeně zíraly a najednou se z oblačných par přímo před zraky všch na nádvoří objevil zlatý dvoukolý vůz tažená dvěma okřídlenými gryfy a v něm stály Alisena Martin Septim. Alisen ještě držel nataženou ruku a Martin prudce utáhl gryfům otěže. Pomalu sestoupily prohlíželi si dav. A do naprostého ticha zazněl Martinův hlas. „Jediná královna Lisienu bude od nynějška Awenis, dcera Anantoriova. Kdokoli by se jí postavil ,skončí stejně jako tito buřiči zde. Awenis, dokonči to, co já začal a sjednoť zemi zase do jednoho celku. Mnoho štěstí. Budu stále s tebou!“ řekl a Alisen se přidal. „I já budu s tebou, lásko! Nikdy tě neopustím…“ |
| |
| Ucítil jsem prudkou bolest v boku a pak tlumený náraz, když moje tělo spadlo z koně a narazilo do rozbahněné země. Letmý záblesk blesku a poté jsem byl odnášen někam do města. Pamatuji si tvář Awenis mokrou od slz, ale pak se mi začaly všichni vzdalovat a já věděl, že můj konec se naplnil. „Co se děje? Kdo to způsobil? To není možné! Já nemůžu zemřít…ještě ne….“ ptal jsem se sám sebe ale nenacházel jsem odpověď. Moje nehmotné tělo se zvedlo ze zprohýbaného a zkrvaveného štítu a postavilo se kousek od plačící Awenis a ostatních vojáků. Nemohl jsem se dál dívat na to, jak všichni trpí, a proto jsem se obrátil zády k nim a začal se vzdalovat o té bolesti a smutku. Nikdo mne ale neviděl. Nemohli mne vidět. Oni viděly jen mé mrtvé tělo. Byl jsem si vědom toho, že jsem jim ublížil, ale neexistoval jediný způsob, jak bych to napravil. Svou šanci jsem již promarnil. Náhle se kolem mne zvedl oblak zlatavého prachu a vedle mě zastavil už dobře známý zlatý vůz a z něj vystoupil Anrinel. Překvapilo mě, když se hluboce poklonil. „Buď pozdraven, králi Alisene!“ řekl s pokornou úctou. Když jsme dojeli až k hlavní místnosti, přestoupil jsem před Celegura. Místo poklony jsem ihned začal mluvit. „Co to má znamenat? Proč jsi mne nenechal dokončit úkol i když jsi tvrdil ,že právě kvůli tomu mě tam posíláš? Nebyl jsem tam ani týden a už jsi mne vytrhl z náruče mojí milované Awenis i od všech přátel? Proč jsi třeba nenavrátil život Tanisovi? Nemáš právo si hrát s našimi životy!“ vykřikl jsem zlostně a Celegur zamyšleně zaskřípal čelistmi. „Musím říct že máš malou pravdu. Ale asi se nitky osudu spředly tak, že se objevil někdo jiný, kdo dokáže úkol dovést do konce. A tebe jsem chtěl uchránit od nebezpečí….“ „Tak, že jsi mě nechal opět umřít, než abys mě nechal abych něco dokončil?“ skočil jsem mu do řeči. „Alisene, musíš se naučit že s tímto přístupem nikam nedojdeš. Věci vždy nebývají takové, jaké je vidíme na první pohled. Věř mi, že jsem dělal to, co je dobré pro lidstvo. Ale byl jsi statečný král. Zasloužíš si získat život po mém boku mezi ostatními padlými králi. Jdi v pokoji.“ řekl kostlivec a rukou mi ukázal na zlaté dveře. Když jsem jimi prošel, objevil jsem se ve velké místnosti kde byly všichni králové kteří kdy vládli nad různými národy v různých koutech světa. Všichni se na mne zkoumavě zadívaly, ale po chvíli jejich zájem opadl a oni se dál začaly bavit mezi sebou. Stranou u kulatého stolu seděl muž, ve kterém jsem poznal svého přítele Martina, posledního ze Septimů. On namátkou zdvihl zrak a jeho oči spočinuly na mě. Číše vína mu vypadla z ruky a on rychle vstal, až se židle na níž seděl převrhla. „Alisene…přišel jsi…..!“ řekl a pevně mě objal. „Martine….příteli…“ řekl jsem jen a jeho objetí opětoval. Po tváři mi začaly stékat slzy a uvědomil jsem si, že už nemohu Awenis chránit a že i on ztratil svoji milovanou Inialis. Jsme na tom stejně. Jsme vyhnanci. Následovalo pár okamžiků kdy jsem mu vyprávěl o situaci tam nahoře a on rukou odkryl křišťálovou nádobu s vodou a mávnul rukou. Nahlédl jsem do vody a spatřil jsem tam Awenis i ostatní, jak se radí u dlouhého stolu. Ba jsme bez dechu pozorovaly jak vycházejí ven a když Martin spatřil Ocata jak se připravuje na souboj s Rifatem, zatnul pěsti a vyskočil od stolu. „Alisene! Nenecháme Ocata, aby vládnul nad naším městem. Královnou bude Awenis a nikdo jiný. To je vůle tvá i má. Pojeď se mnou a ztrestáme je.!“ vykřikl a za nedlouho přijel Anrinel a u úsměvem předal otěže Martinovi. „Přeji vám hodně štěstí pro vaše konání. Vaší pomoc už je potřeba.“ řekl a odstoupil od vozu. Martin práskl otěžemi do gryfů a v ten okamžik jsme přelétali nad Berien-Dorrem. Když jsme dorazily na nádvoří, Ocato se chystal zabít Awenis. Spojily jsme tedy s Martinem naše síly a vyslaly jsem na něj a na radu zaklínadlo. Právě včas se vlna magie zarazila do Ocata a rozmetala ho na popel. Ulehčeně jsem si oddechl a přistály jsme se na nádvoří. Po našich slovech vypukl všeobecný jásot a vojáci spolu s ostatními lidmi a mými druhy provolávaly slávu královně Awenis. Přehlédly jsme skupinu bojovníků, šermířů a zaklínačů, kterou jsme měli možnost poznat a uklonily jsme se. „Nechť máte sílu pro dokonání naší cesty. Vy, kdo budete vyvoleni, běžte do Fonnoru a tam vyhledejte Olwina, Mistra Mistrů, a podřiďte se jeho vůli. My budeme sledovat vaše kroky a budeme vám pomáhat, dokud všude nezavládne svrchovaný klid. To je naše vůle. Nikdy na nás nezapomeňte!“ řekli jsme a poté jsme s Martinem vzali korunu a společně jsme ji položily Awenis na hlavu. „Byla jsi korunována dvěma vládci, kteří vládli tomuto městu před tebou a oba ti předávají moc a moudrost a přejí ti, abys byla dobrá vládkyně a nenechala se nikým a ničím svést ze správné cesty. Buď požehnána!“ řekl slavnostně Martin a oba jsme zase nastoupily do vozu. Naposledy jsme se rozhlédly po našich druzích ve zbrani – Awenis, Naerie, Driennovi, Rifat-anovi, generálu Lexovi, Roliandovi, Inialis a Akinovi – a věděli jsme naše království zanecháváme ve správných rukou!!! To je naše vůle!!! |
| |
| Souboj Vyšli jsme hrdě na nádvoří, kde se v následujících okamžicích mělo rozhodnout o budoucnosti celého národa. S Rifatem jsem se já, Naeria a Awenis domluvili, že mu pomocí psionického mostu budeme předávat informace, pomáhat mu a tak podobně. Přišel Ocato a všichni zmlkli. Každý si uvědomoval vážnost situace. Bylo až s podivem jak souboj započal bez jediného slova. Rifat prostě stanul před Ocatem a střetli se meči. Zatímco Naeria a Awenis dodávali Rifatovi energii a potřebné rady pro boj s magií, já mu poskytoval všechny mé informace z oblasti šermu. … „Pozor, povede příčný sek zprava z otočky. Musíš se nastavit bokem a jeho meč rychle srazit k zemi jakmile bude v otočce. … Ano přesně tak. …“ … Musím přiznat, že musel mít v hlavě celkem zmatek. Tři lidi k němu promlouvali a od musel jejich informace vstřebávat. … „Připrav se na výpad a následný sek doleva .. Uhni vpravo, .. TEĎ … „ S potěšením jsem sledoval jak Rifat pod mým vedením snadno uhýbal a vykrýval Ocatovy rány. … „Sahá pro dýku, bude tě chtít bodnout, během přetlačování mečů, nenech se k tomu vyprovokovat „ … Upozornil jsem Rifata na další Ocatovu levárnu. Naštěstí si vedl dobře, dýku mu jednou ranou vyrazil z ruky a odkopl stranou. Pak se stalo něco co naprosto změnilo situaci. Rifat klesl na kolena. Ucítil jsem impuls jak bylo psionické přemostění našich myslí násilím ukončeno. Zdá se, že Ocato našel nějakou škvíru, kterou naše spojení rozbil. Jediným pohybem odhodil Rifata ke zdi, kde se zhroutil. Začal postupovat k Awenis. Bez hlesu jsem tasil meč a rozeběhl se na Ocata. Totéž učinila i Naeria. Ocato však jen máchnul rukou a já i Naeria jsme mocným závanem magické energie odletěli stranou. Já měl celkem štěstí, že se mi do cesty nepostavila žádná překážka. Odletěl jsem dobrých dvacet metrů, dopadl na zem, udělal několik kotrmelců a pak rozbil sud, na který jsem padl zády a vyrazilo mi to dech. Během letu mi taktéž vypadl meč z ruky. S kašláním jsem vstal a snažil se nadechnout. Sípavé chrčení, které doprovázelo mé pokusy o nádech mi vibrovalo hrudníkem. Klopýtavě jsem se rozešel a hledal meč. Mezi tím se mi konečně podařilo znovu normálně nadechnout a vzpamatovat se z prvotního šoku, nicméně mě celé tělo bolelo včetně hlavy, na které jsem cítil pramínek krve stékající mi po spánku. Meč jsem našel brzy a znovu jsem se vydal na Ocata. Než jsem stihl doběhnout tak se on i celá rada svíjeli na zemi v křečích a nakonec se proměnili v prach, který odvál vítr. Za tohle všechno zjevně mohli Martin Septim a Alisen, kteří vystoupili z vozu taženého gryfy. … Kde se tu vzali? Že by to byli duchové navrátivší z podzemí, kteří nám pomohli v naší slabé chvilce. Každopádně je jejich pomoc vítána, nevím zda bychom mohli Ocata zastavit. … Poté oba korunovali Awenis právoplatnou královnou Lisienu. Nemohl jsem potlačit obrovskou euforii. Znovu jek před několika okamžiky jsem pozvedl meč k nebi a nahlas, i když stále ještě dost přidušeně, jsem zvolal: “Ať žije královna Awenis!“ |
| |
| Cítil jsem se trochu nepoužitelný když jsem poslouchal plán ostatních. Přeci jen Rifat je můj přítel a nedělat nic a jen sledovat jak jde do nevyváženého boje mě pomalu ubíjelo. I když na druhou stranu boj ze začátku probíhal lépe než jsem čekal. Nezbývalo mi nic jiného než fandit a povzbuzovat ho. Ovšem když Rifat klesl na kolena ,poté s ním Ocato hodil do zdi spolu se všemi se kterými byl připoután myslí, nemohl jsem ani zareagovat a připadalo mi jako bych byl slabý. A to je pouze slabé slovo. Sotva jsem stál na nohou natož nadzvednout luk a natáhnout tětivu. Pomalu jsem upadal k zemi a pozoroval jak se Ocato chystá na poslední útok směrem k naší nové královně. Ovšem co se nestalo! Zázrak, poprvé v životě jsem viděl něco tak mocného a nádherného. Ke všemu dva mrtví králové z přímo z říše Celegura. Kdo jiný než oni mohli zachránit tuto zemi. Když zmizeli jako by se mi navrátila síla. Povstal jsem přišel k Rifatovi a podal mu pomocnou ruku. „Vstávej příteli! Vyhrál jsi! Musíme provolat slávu naší nové královně! Rifat mou pomoc spokojeně přijal. Zvedl jsem ho a poplácal po zádech „Ty máš víc štěstí než rozumu.” Poté jsem se otočil ke korunované královně a zaujal postoj který ji dával najevo mou úctu a zvolal „Sláva Awenis královně Lisienské!" |
| |
| Už jsem přestal hádat, do čeho jsem se to vlastně zamotal. Ještě před týdnem jsem byl obyčejný...no tak dobrá, trošku neobyčejný hledač pokladů, jenž dostal za úkol dovést dceru hostinského do ,,bezpečí města"...tento úkol jsem bral jako vedlejší. Možná to byl osud, možná náhoda, kdo ví, tak či onak, stojím teď v rozlehlé místnosti náhodně vybrané budovy, kde jsem královne Awenis, kterou jsem i já sám korunoval moc pěknou korunou, nabídl svůj meč. Awenis to přijala, ale čas plyne neuvěřitelně rychle a Naeria se krátce po této události ozvala, že čas boje mezi dvěma elfy má započít. Awenis rozdala úkoly, přičemž na mě se nedostala, za což jsem Awenis docela vděčný. Můj meč je možná nabídka věrnosti, ale nikoliv neomezených schopností, jako má Naeria a ten druhý, co má pomoct našemu elfovi v boji. Vyjdeme z domu a míříme k místu, určené k boji, kde už na nás čeká slušný zástup lidí, včetně protivníka...zaslechl jsem i jeho jméno. Ocato. Zvláštní jméno. Raději ani nechci vědět, jak to jméno Naeria zesměšňuje...i mě napadají velmi vtipné parodie, ale nechci na ně ani myslet. Za ten den strávený s někým, kdo umí číst myšlenky si už prostě dáváte pozor. Napadne mě, že před bojem bych mohl Rifat - anovi, jak se jmenuje náš elfí přítel, jenž zrovna jde do boje, půjčit svůj tajemný medailon, ale jakási temná myšlenka mě donutí, abych to nedělal. Medailon přece patří mě! Jen co boj započne, ozve se z davu vzrušené mumlání a pokřiky, fandící té určité straně. Střídavě se dívám na oba protivníky, jenž se zuřivě bijí, a na Naeriu a její společnost, která se tváří neuvěřitelně soustředěně a skoro ani nemrkají. Boj se přikloní spíše na stranu Rifat - ana, ale zničehonic vidím, jak Awenis, Naeria a ten další sebou trhnou a Rifat - an ztratí převahu. Je odmrštěn podivnou silou, ale jeho protivník se nemá k tomu, aby mu proklál mečem hrdlo. Místo toho Ocato zamíří k Awenis se slovy, že zemře. Muž a Naeria se vrhnou kupředu, aby Awenis ochránili, ale potká je stejný osud a i oni se prolétnou po nádvoří, každý na jednu stranu. ,,Že bych se přidal do party?" zeptám se sám sebe v duchu a tasím meč, abych i já přispěchal Awenis na pomoc. V tom ale Ocato ze sebe vydá hrůzostrašný jekot a promění se v prach, stejně jako jeho noshledi. Normálně bych zíral s otevřenou pusou nad tímto úkazem, ale dneska mě už fakt nic nepřekvapí. Společně s dalšími obyvateli shlédnu, jak Awenis korunují dvě bytosti...jeden z nich je ten elf, co před hodinou zemřel a taky ten elf, co Naerie pil hodně dlouho krev. Druhého muže nepoznávám, ale nejspíš je to někdo, kdo se podílel na konečném vítězství nad temnou armádou, ale i on přišel o život. Tak či onak, nepřidám se k provolávání slávy nové královně...ne z toho, že bych zrazoval její čest, ale Naeria leží stále rozvalená na místě, kam dopadla. Rychle se k ní vydám a zvednu ji. Oči má zavřené, ale není v bezvědomí. Střídavě je otvírá a zavírá, jakoby nevěřila, kdo před ní stojí. ,,Ano, jsem to já," řeknu. ,,Já vím, ale prosím...polož mě tady a nech mě umřít, protože dnešek už fakt překročil všechny hranice mého chápaní...přestala jsem počítat, kolikrát jsem se proletěla, kolikrát jsem utrpěla zranění a kolikrát jsem si pořídila nové brnění," zamumlá Naeria a já ji přátelsky chytnu kolem ramen. ,,Nejlepší prostě bude, když na to všechno zapomene," poznamenám a Naeria se sebe vyloudí pobavený úsměv. ,,A zapomenout na tvoje rozsekané tělo, které se během několika vteřin zahojilo? Tak to teda ne!" ,,Zítra už o tom nebudeš vědět. Mnohem lepší byl ten výlet do stok...tam jsme se hodně pobavili, že?" zeptám se. ,,Ještě jednou řekneš stoky, tak se ti vážně něco stane," odpoví výhružně Naeria, ale mě to nedá. ,,Stoky...stoky, stoky, stoky," zopakuji několikrát provokativně. ,,Seš nepoučitelnej," usměje se Naeria, vrhne se mi kolem krku a naše rty splynou v jedno... |
| |
| Když jsem na vlastní oči spatřila Martina i Alisena, nebyla jsem schopna slova. Mezi shromážděným vojáky a ostatními lidmi to zašumělo a potom jsem slyšela jak se davu ozývají hlasy, které mne prohlašují za královnu. Byla jsem jakou vytržení a nevěděla jsem, co se děje. Po chvíli mne obstoupily moji známí z družiny a na jejich tvářích jsem četla odhodlání a úlevu. Objala jsem svoji sestřičku a položila ruku na obrovité Lexovo rameno. Byla jsem s lidmi, kteří ani na chvilku neváhali když za mne nasazovali život a věděla jsem, že mezi nimi se mi nemůže nic stát. Najednou jsem si vzpomněla na souboj a otočila se ke zdi, kam dopadl Rifat-an. Ale ten již stál na nohách ve své elfí podobě a byl v družném hovoru s lučištníkem Akinem. Když mě spatřil, otočil se na mě a uklonil se. „Jsem šťastný, má paní, že jste v pořádku. Přijměte prosím moji omluvu. Nezvládl jsem to. Kdyby nebylo Martina s Alisenem, tak by vás Ocato zabil. A já bych tomu nedokázal zabránit.“ řekl a tvářil se velmi smutně. Položila jsem mu ruku na rameno a pohlédla mu přímo do očí. „Projevil jsi velkou statečnost které si já velmi vážím. A věřím že i Alisen by byl na tebe pyšný. Tak se nepodceňuj a nepřikládej si vinu, která ti nenáleží. Já jsem tě neměla vůbec do takového souboje pouštět.“ Rifat zamumlal něco o povinnosti, ale to už mne Naeria vzala jemně pod paží a obklopeni vojenskou posádkou jsme šli k paláci. Potkávali jsme spoustu lidí i vojáků, kteří se k nám přidávaly a všude zněly chvály na moje a Alisenovo jméno. Po chvíli se začalo provolávat i jméno Martin Septim a v tu chvíli byla trojice vládců Berien-Dorru uzavřena. Bylo to neuvěřitelné, ale byla to bohužel pravda. Během necelého měsíce, co jsme byli zde, se na trůnu vystřídaly tři vládci Martinem počínaje a mnou konče. Doufala jsem že teď žádné nebezpečí již dlouho nepřijde. Náhle jsme stanuly před palácem, a rozevřely se jeho vysoké mědí pobité dveře a já bázlivě vešla dovnitř. Došla jsem až před schody a nad trůnem byla barevná vitráž zobrazující boha Akatoshe v jeho dračí podobě se svým synem Charnefellem. Poklonila jsem se jejich památce a pomalu vystoupala po schodech nahoru až ke trůnu a pomalu jsem na něj usedla. V tu chvíli nikdo ani nedýchal, ale když jsem dosedla, sálem se rozbouřil potlesk a opětovné vyvolávání mého jména. Byla jsem naprosto šťastná, ale při pomyšlení, že vedle mne měl sedět Alisen, mi stekla slza po tváři, ale naštěstí si toho nikdo v té radostné euforii nevšiml. Byla mi představena rada města, na jejichž místa se dosadil Ocato a jeho přisluhovači. Tito muži byli velmi zkušení v řízení země a jejich vědomosti pro mě byli velmi cenné, takže poté, co mi přísahali věrnost, jsem je dosadila do jejich původních postavení ministrů a správců oblastí, které měli, než se tu objevil Ocato. Také jsem splnila slib a ustanovila svou válečnou radu, do které jsem dosadila všechny z bývalé Alisenovi družiny. Roliand, Rifat-an, Naeria, Drienn, Inialis, Lex a Akin hrdě přijali zlatou dýku, jako odznak své loajálnosti ke mně a také jako důkaz členství v radě. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Nechala jsem předvést Lexe a když se tento výtečný bojovník postavil před trůn, sama jsem mu přes ramena přehodila purpurový plášť se znakem Legionu a podala mu zdobený opasek s novým mečem přesně pro něj. Poté jsem ho uchopila za obří ruku a zdvihla ji do vzduchu. „Pohleďte! Zde je náš nový generál Legionských vojsk! Vzdejte mu slávu, neboť z jeho ruky nám přijde osvobození a dobudeme mnohá vítězství!“ zvolala jsem a usedla opět na trůn. „Hieronyme Lexi! Přijímáš toto postavení a dohled nad celou armádou Legionu a chceš mi odpřísáhnout, že mi budeš vždy věrně sloužit a plnit mé rozkazy?“ řekla jsem slavnostně. Lex vytasil svůj nový meč, pozdvihl hlavu a podle severského zvyku zařval tím nejsilnějším hlasem. To byla ta nejjasnější odpověď, jakou jsem mohla dostat. Vystoupil po schodech a postavil se za můj trůn, kde bylo jeho místo, coby generála Legionu. Nakonec přišel čas pro to, abych řekla pár slov, jako nová královna Lisienu. „Vážení páni ministři, zástupci všech berienských cechů, vojáci Legionu, válečná rado, obyvatelé Berien-Dorru, slyšte má slova! Ještě pře ne dávnem nám hrozilo, že budeme vyhlazeni a tak by padlo poslední svobodné město v tomto království. Ale bojovali jsme a mnozí za tuto zem položily život. Vyhnali jsme nepříteli od svých bran, ale tím to nekončí. Náš nepřítel stále přebývá ve stinných koutech Lisienu a dobyl všechna hraniční opevněná města a stále útočí na nové a nové krajiny. Naším úkolem je ho zničit a udržet slávu minulých králů. Slibuji, že se budu vždy snažit být vám dobrou královnou, spravedlivou a čestnou. Společně vyhladíme nepřítele z naší země. To slibuji na vlastní čest!“ řekla jsem plamenně a sálem opět zahřměl potlesk. „A nyní běžte domů a oslavujte. Vždyť jsme dobyly velkého vítězství!“ řekla jsem a sál se pomalu vyprázdnil. Zůstaly zde jen hrdinové z mé nové družiny. Bylo vidět, že mi všichni chtějí něco říct…. |
| |
| Snaží se, ale má to blbý Jak se tak kolem rozhlížím, přijde mi, že tahle výprava má aspoň minimální možnost na úspěch.Rifat řečený po seversku "pejsek" udělal sice něco statečného, ale to ho může stát život a kdo pak bude hlídat Awenis? No zase já.Vyjdeme ven, kde se vše už chystá a připravuje, rada starších udělala přesně to co jsem plácnul.Ocato podporovaný radou se tváří vítězně a kdyby neměl čáry máry rozbil bych mu hubu!Nicméně vymysleli, že uděláme to co rada.Není to špatný nápad, přece jenom nejlepší obrana je útok a jestli to bude severský útok, tak to bude stát za to.Vojáci vytvořili kruh do kterého se postavil Rifat a ten cipísek, kterej si v podobě elfíka myslí jak je skvělej.Přišlo mi vtipný, jak za tím velkým kruhem jsou dva menší.Jeden náš jeden jejich.Smůla no.Boj začal velmi rychle málem jsem o začátek přišel.Byl dost vyrovnaný, ale trochu mi vadilo, jak na něj každej pokřikuje, už tak toho má v hlavě dost a ještě mu přikládaj.Ten mág mu radil dobře, ale chvilkami se mi zdálo, že je na straně Ocata než na naší.Několik zbytečných tahů, kterých si díky bohu Ocato nevšiml, mohlo to stát "pejska" život.Ale co je to mág a s mečem to umí, tak proč neporadit.Sednul jsem si kousek za Awenis na sud a pořád nepřestával zírat na souboj.Z kapsi jsem vytáhl dýmku, ze které jsem nekouřil aspoň rok.Nasypal jsem tabák a zapálil a nejbližší pochodeň.V jednu chvíli to už vypadalo, že Rifat mu naklepe šunky, ale pak se stalo něco co by ani mě nenapadlo.Rifat po jednom útoku dostal zničehonic nějaký záchvat. Svíjel se jakoby bolestí a vypadalo to trochu trapně, ale neuvěřitelně, protože jakoby bojoval sám se sebou.Toho Ocato využil, kdo ví ale vsadím se, že je to jeho práce, ale odhodil ho do zdi a mířil na královnu. ,,No dopr...!" mé svědomí ani nestačilo doříct slovo a už jsem letěl taky.Cestou vzduchem jsem porazil nějaký červenovlasé štěně.Skončím v nějakém krámku a pode mnou je nějaká osoba co dneska nemá den. ,,Koukej ze mě slézt ty obře!" ozve ze zdola.Skoro mě trefilo když zjistím, že je to nějaká holka co si užívala podívanou. ,,Zatracený štěnice...couže? Co jsi povídala? Jo aha, tohle...díkes změkčila si dopad." řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že jsem plácnul pěknou hovadinu.Pomalu slezu a pomůžu jí. ,,No to je dost!...seveřani tsss..." pronese a odejde.Chvíli na ni koukám jako žába před bouřkou a potom mi dojde, že bych se měl jít podívat jestli je Awenis v pořádku.Než se, ale rozeběhnu zjistím, že nemám meč.Chmatám po svým těle a nenajdu nic víc než několik třísek a jedno poleno od dopadu.Nicméně nečekám a běžím zpět.Když přiběhnu, moje bulvy mi div nevyletěj z ďůlků...nebo důlků? Martin Septim a Alisen se vrátili ze říše mrtvých a rozfoukali Ocata na prach.Projdu místem, kde "leží" Ocato a párkrát zakašlám a mávám rukama, jak se teda povaluje. ,,Královno je mi líto.ale proti čárům je má síle bezmocná.Odletěl jsem s nějakou dívčinou do krámku a..." řeknu a Awenis rychle zvedne ruku. ,,V pořádku Lexi.S dívkou? No nic zapomene na to.Jsem v pořádku a to je hlavní." odpoví mi a já se malinko ukloním, přece jenom mám svou čest.Po tomto vítězství jsme se všichni vydali do paláce, kde se bude konat korunovace.Jo a pak hostina! ,,Já miluju hostiny kořalka pro všechny!" raduji se a děkuji svému štěstí.V paláci jsem byl naposled než jsem potkal Naeriu, Drienna a Akina.Potom jsem byl vyhozen Ocatem, kterého odvál vítr.Je obrovský a nádherně zdobený.Uvnitř je spousta lidí a vojáků, nejméně tři legie Legionu.Na konci velké místnosti jsou schody a na vrcholu trůn.Za trůnem Akatosh a Charnefell a na mramoru, kde je trůn jsou všechna jména vládců Lisienu.Je tu také rada, ale ty jsou již neškodní a věrní království, dříve císařství.Awenis si sedne na trůn a nejvyšší z rady ji právoplatně korunuje za královnu Lisienu.kdybych měl meč tasil bych ho nad hlavu a spustil mocný pokřik, ale jsem radši ticho.Awenis má docela dobrou řeč a já cítím, že bych se měl pomalu vytratit. „Pohleďte! Zde je náš nový generál Legionských vojsk! Vzdejte mu slávu, neboť z jeho ruky nám přijde osvobození a dobudeme mnohá vítězství!“ zaslechnu náhle a vytřeštím oči na jednoho z vojáků, který se neubrání smíchu.Pche smích spíš nějaké skřehotání. ,,Krruci generál já na to úplně zapomněl!" křiknu uvnitř mého svědomí, ale už není cesta zpět.Pomalým krokem přijdu až k Awenis, která pře země přehodí červený plášť Legionu a dá mi nový severský meč, nádherně zdobená a vykovaný.Nyní se již neubráním výkřiku a tasím meč nad hlavu, načež vojáci Legionu se ke mě přidají.Potom si stoupnu za trůn a sleduji zbytek.Po ukončení korunovace jsou to všichni, které již aspoň od vidění znám.Naeria, Drienn, Roliand, Rifat, ta kočka Inialis, Akin.Každý chce něco říct něco královně, ale díky bodu je předeženu. ,,Vaše výsosti s vaším svolením tedy jdu slavit.." řeknu královně a doufám, že to potvrdí.Naštěstí ano a já mířím do menší místnosti, kde je jiý vše připraveno.Chvíli na to přijdou i ostatní. .,,Sajavor Budujam...Kde je hernajs ta medovina?" zeptám se sám sebe uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla.Nakloním se před pult a děkuji svému štěstí. ,,Na zdraví a dlouhou vládu královny!" zvednu džbán a nahrnu do sebe vše co se dá. |
| |
| Když jsem narazil do zdi, hlavou mi proběhl celý můj život. Můj život mezi elfy a moje spokojené dětství. Viděl jsem sám sebe na svém prvním lovu a po mém boku jel Akin, můj dávný přítel. Potom všechno někam zmizelo a já začal vidět všechnu spoušť, co jsem napáchal. Spousty mrtvých vojáků a lovců, kteří se vydali po mé stopě a spousty zničených domů a vesnic, to když mne postihlo mé šílené běsnění a neovládal jsem své vlkodlačí tělo. Spousta krve a mrtvých. Z těchto chmurných úvah mne probral Akin, když se ke mě sklonil a podal mi ruku. Když jsem se postavil, viděl jsem, že je vše v pořádku a Ocato i s celou radou kamsi zmizel. Po rozmluvě s královnou se mi trochu uleví, ale pořád jsem měl pocit, že jsem selhal. Ale když mě rozesmátá Inialis chytne za ruku a vtáhne mě do radostného průvodu, přestanu se mračit a spolu s ostatními vyvolávám jméno nové královny Lisienu. V paláci mne královna spolu s ostatními jmenuje členem válečné rady a na důkaz toho mi věnuje zlatou dýku, jsem velmi šťastný. A když dokonce Lexe jmenuje generálem Legionských vojsk, začnu jako první tleskat a povzbudivě na svého obrovitého přítele kývnu, když se otočí mým směrem. A Lex se také jako první hrne do malé místnosti s kulatým stolem, kde je uspořádána oslava pro královnu a válečnou radu. Lex do sebe začne okamžitě cpát vše co mu nedokáže utéct a přípitky na Awenis neberou konce. Po několika hodinách už zvolna ubývá konverzace a společnost se začíná rozcházet. První odešla Naeria, která byla očividně zpitá pod obraz a Drienn se nenápadně snažil vytratit za ní ale když byl přistižen, podařilo se mu vykoktat že potřebuje nutně něco zkontrolovat a tak jsem se o něj dále už nestarali. Awenis si šla lehnout do svého pokoje, stejně jako Inialis a i Roliand se někam vytratil. Když Lex zjistil, že už u stolu není nic, co by se dalo vypít a sníst a že tam ani není nikdo kdo by byl ochoten se s ním porvat, spadnul pod stůl a prostě usnul. Já a Akin jsme dlouho mluvily o tom, co se stalo, když se naše cesty rozdělily, což bylo více jak před 20 lety a otázka stíhala otázku. Nakonec jsme se oba mluvením a pitím lahve medoviny, kterou jsme Lexovi zatajily, unavily a pozdě k ránu jsme se rozešli každý do svých pokojů v paláci… |
| |
| Odtáhnu se od Drienna, ale ne zas až tak moc daleko. ,,Kolikrát jsi zopakoval slovo stoky?" zeptám se ho. ,,Ehm...čtyřikrát," odpoví omámeně. ,,Takže čtyřikrát. Jenže já pak řekla ještě jednou slovo stoky a ty, předtím než jsi je čtyřikrát zopakoval jsi je taky jednou řekl. Takže to máme šestkrát vyřčené slovo stoky. Jeden trest už máš za sebou," dopovím a znovu ho políbím. Ani se nebrání. Že bych použila mystický polibek? To už by se mu tolik nelíbilo. Vypudím ale tuhle myšlenku z hlavy a dobrých deset minut Drienna ,,trestám." Když skončíme, láskyplně ho obejmu. ,,Radši najdeme ostatní," řeknu a popadnu ho za ruku. Vedu ho k Awenis a zbytku družiny, která má už namířeno do paláce. Cesta netrvá dlouho, koneckonců, palác je blízko. Tam probíhají velice nudné úřední záležitosti, které ale vyvrcholí tím, že Awenis jmenuje Lexe generálem svých vojsk a nás zasvětí do válečné rady. Každý z nás obdrží zlatou dýku. Hned poté, co ji dostane Drienn, se Awenis ukloní a vrátí se ke mě. Vidím, že je z daru zlaté dýky velmi potěšen. ,,Myslíš, že je to artefakt, nebo prostě jen zlatá dýka?" zeptá se mě s nutnou zvědavostí. ,,Dej mi ji a bude hned magická," pronesu a dál sleduji slavnostní ceremoniál, který mě, jak jinak, po chvilce začne nudit. Po všech těchto záležitostech jsme uvedeni do hodovní síně, kde už je pro nás připravená hostina. Podrbu se na hlavě. ,,Zvláštní, viď?" zeptám se Drienna a ten se na mě nechápavě otočí. ,,Co je zvláštní?" ,,No, tak velká hostina. Ještě před pár hodinami jsme udatně bojovali a nebyli jsme si jistí, jak tato bitva vůbec dopadne. Nikdo ani nevěděl, jak dopadne Alisen a rozhodující souboj s Ocatem. A přes to je tu nachystná hostina, výhradně pro nás...mě už fakt dneska nic nepřekvapí," pokrčím rameny. ,,Já už se těmito věcmi raději nezabývám. I mě dnešek přinesl spoustu zajímavých poznatků," prohlásí Drienn. ,,No, nic, jdeme si sednout," usměji se a posadím se na nejbližší židli. Stůl je kulatý a velmi rozlehlý a jak se už zmínila, plný jídla. Lex se začne hodně nechutným způsobem cpát, kdo ví, co to jí, ale vsadím se, že jakmile bych mu řekla, že zrovna hoduje na pečeným trollovi, hezky by to jídlo vrátil zpátky na stůl. Bohužel ještě víc nechutným způsobem, než tím, jakým se cpe, že tak ošklivou věc mu neprovedu. Místo toho si chvíli pohrávám pomocí levitace s pečeným krocanem a Lex ho ne a ne chytit. Byla to zábava, ale když už Lex začal vytahovat svou novou zbraň, nechala jsem toho. Koneckonců, tento stůl vypadá přepychově a kdyby vojáci viděli svého generála, jak vyvádí, stali by se z nich ještě větší pitomci, než jsou. Takže nakonec hledám zábavu v míchaní všech možných alkoholických nápojů. Medovina přijde na řadu první, té si dám asi pět korbelů, pivo piji zřídka, tam to jsou jen dva džbány, nicméně, i to už je dost alkoholu a tak když se dostanu na víno, nevnímám už ani barvu jakou to víno má. Někdy se až divím, jak se opilý člověk, alespoň v mém případě uklidní a topí se ve vlastních myšlenkách. Sice mě dostává pohled na rozdvojené členy družiny, ale nevyvádím kvůli tomu. Mlčím a to asi tak vše co dělám. Drienn se baví, hoduje a pije, i když s tím alkoholem to zrovna dvakrát nepřehání. Ani se mu nedivím. Soudě podle jeho myšlenek byl vycvičen k tomu, aby mu alkohol po pár pivech přestal chutnat. Tím líp. Jak hodiny ubíhají a já ne a ne stále zvracet, rozhodnu se z toho všeho vyspat, stejně jsem unavená z toho dnešního dne. Ještě se přidám k přípitkům, které se za dnešní večer opakují asi už podesáté. Připíjím na Martina, Alisena...na padlého Alisena. Pak odložím číši a odejdu. Cesta po schodech se zdá být obtížná a sluha v livreji mě dožene, aby mi řekl, kde je můj pokoj. Krátce si jeho slova zapamatuji, i když mi je vlastně jedno, kde usnu, ale počítám, že to bude na právě tady na schodech. Po třiceti schodech to už vzdám a dávám si oddech, který mi docela prospěje. Po chvíli se zvednu a pokračuji a úspěšně dosáhnu svého cíle. Můj pokoj je velmi honosný, typický palácový. Postel z nebesy, mahagonové skříně a malované kraviny, pověšené na zdech. Vyhlédnu z okna, ale je už moc velká tma a při tak velké výšce je velmi pravděpodobné, že bych skončila dole. Proto oknu zavřu a seknu sebou o postel. Asi pár minut ležím, opilá jako žok, když v tom náhle si vzpomenu na to, že jsem z části upírka. A navíc ze zvláštního rodu, který mi propůjčuje jednu dobrou vlastnost. Vezmu si svou zlatou dýku, darovanou od Awenis a lehce se říznu do zápěstí. Nechám si pár ztéct do hrdla a cítím, jak ze mě alkohol vyprchává. ,,Naše krev utlumí prokletí lidského alkoholu," pamatuji si na slova Erkanoina, upířího mistra. Protřepu si hlavu a přemýšlím o tom, že když mám tuto schopnost, na kterou jsem si nyní vzpomněla, mohla bych se vrátit dolů. A tak učiním. Jenže hned u svého pokoje se srazím s Driennem. ,,Jéé, ahoj. Promiň, zapomněla jsem tě dole," omluvím se mu a přivinu se k němu. ,,A já zas nedával pozor a nechal jsem tě odejít...hmm, myslíš, že tu mají někde nějaké cennosti?" začne se Drienn rozhlížet. Je trochu opilý, ale ne tolik, jako jsem byla já. ,,Lovče jeden. Vždyť máš tu největší trofej před sebou," napovím mu. Drienn mlčí. ,,Když po něčem toužíš a máš to před sebou, proč si to prostě nevezmeš?" zeptám se ho. Drienn se zasměje. ,,Promiň, ale medovina utlumila mé chápaní." ,,Já ti to vysvětlím," řeknu mu. ,,Opravdu?" zeptá se Drienn. ,,Opravdu," potvrdím, ,,zalez do pokoje!" Otevřu dveře, dojdu za Drienna a nasoukám do pokoje. Pak za sebou rychle zabouchnu dveře a zamknu... |
| |
| ,,Nejsi nějak malá na to, abys pila pivo?" spraží mě hostinský pohledem a prohlíží si mě od hlavy až k patě. ,,Možná jsem malá, ale moje zbraň je dlouhá a silná na to, aby ti tvými střevy vymalovala zeď celého hostince...tak to sem dej, pro tebe je nejdůležitější cena," syknu zlostně a proklínám svou výšku. No i když, zas tak malá nejsem...tady asi sehrál roli fakt, že jsem spíše ještě dívka, než žena a hostinský to nechtěl říct nahlas. Po mých slovech se usměje a postaví přede mě korbel s čerstvě natočeným mokem. ,,Tady máš...tvý výška je možná menší, ale tvůj jazyk má už patřičný věk," řekne a otočí se ke mě zády. ,,Jsem ráda, že sis toho všiml," řeknu a vezmu si korbel. Nechám na pultu položený stříbrňák a když si odcházím vybrat místo, zašeptám směrem k hostinskému ohavnou kletbu, týkající se jeho tlusté postavy. Hostinec je přeplněn k prasknutí a tak odejdu s korbelem ven, kde mohu v klidu pozorovat hvězdy a krajinu před sebou. Ta je bohužel nyní pokryta mrtvolami a já děkuji svému štěstí, že jsem se narodila jako půlelfka a ne jako člověk. Nechají své mrtvé ležet na zemi a hned jdou zapíjet vítězství. Já vím, zapíjejí mrtvé, to říkají všichni lidé. Navíc jsou lidé strašně oplzlá rasa...obyčejně nemám ve zvyku se hrubě vyjadřovat, ale s lidmi, především s muži, je to někdy těžké. A neplatí to jen u hostinského, ale i u vojáků. Ti si jaksi domysleli, že po vyhrané bitvě si zaslouží odměnu a kde jinde by ji našli než v ženském klíně. ,,Ahoj, dívenko. Pojď sem a pověz nám, kde ses schovala při bitvě?" ozve se v tu chvíli drsný mužský hlas. ,,Jako bych to neříkala," pomyslím si hořce a odejdu co nejdál od hospody, kde je klid. Doufám, že ta cháska dostane nějakého svérázného velitele, který jim už utne tipec. Jak tak pozoruji hvězdy a piju nepříliš dobré pivo, přemýšlím u budoucnosti. Město, jak se zdá, už není v obležení, takže bych mohla konečně odejít a vydat se opět po stopách mágů, kteří odvedli mé rodiče. Ano, to je moje cesta a životní krédo. Každopádně jsem tak trochu ráda, že jsem prošla bitvou. Je to něco jiného než boj. V boji to není tak drsné a člověk se nemusí mít tolik na pozoru. To že jsem přežila je možná věc náhody, nebo štěstí, ale hodně vděčím i svým ,,bouchačkám". No jo, během bitvy jsem si s nimi prožila zase hodně srandy. Jen škoda, že jsem je nepoužila na toho seveřana, co mě dneska povalil. Zničehonic přilétl a váha jeho těla mi div nerozmačkala všechny kosti v těle. A ještě mi poděkoval za měkké přistání. Poté, co odešel, jsem přemýšlela, jestli jsou seveřané vůbec lidi a ne opice. Ale z toho chlápka vyzařovalo něco, se mi líbilo. Ta drsnost a nespoutanost. No, možná ho druhý den najdu a budu ho chvíli pozorovat, ale do prozatím....postavím korbel na chodník a z dostatečné vzdálenosti se do něj snažím strefit. |
| |
| Po mnoha týdnech, kdy jsem truchlila po svém milém Martinovi jsem byla opět šťastná. Když jsem viděla jak Martin a Alisen nasazuje Awenis korunu Lisienu na hlavu, stekla mi slza z oka. Přání tisíců lidí se splnilo. Ubránily jsme město a dosadily nového krále – vlastně královnu. Když zlatý vůz opět odjel, byla jsem první, kdo k Awenis přišel. Poklonila jsem se jím, ale ona mne objala a ujistila mě, že toto nové postavení na našem přátelství nic nemění. Po korunovaci jsme si ještě jednou prohlédla svou novou zlatou dýku, jež mi Awenis věnovala jako doklad mého členství v nové válečné radě. Věřila jsem, že s touto radou a s generálem Lexem zvládneme opět obnovit hranice Lisienu a znovu vztyčit hraniční hradby a hlásky, které jsou pobořené po vpádu skřetů a dalších zrůd. Při začátku hostiny jsem si ale vzpomněla, že Alisen říkal něco o nějakém zajatci ve vězení a to jsem považovala za informaci, kterou by měla Awenis jako nová královna vědět. Vstala jsem a pošeptala jí: „Awenis. V palácovém vězení je uvězněn jeden muž. Už tam je přes dva dny. Myslím že bychom měli rozhodnout co s ním.“ „Máš pravdu, Inialis. Půjdeme tam hned teď. Ale hlavně nenápadně.“ šeptla královna a obě jsme odešli směrem k vězení. V přítmí kobky bez oken, které bylo osvětlováno pouze loučí, jsem uviděla siluetu muže, který seděl na zemi a byl přikován dvěma okovy ke zdi. Když jsme vstoupily, neznatelně otočil hlavu a bylo na něm vidět, že je velmi hladový a žíznivý. „Jak se jmenuješ a co zde děláš?“ zeptala se Awenis... |
| |
| Vězení .. Jop. Tak takhle to končí. No byl jsi už v horší kaši Alerone. Vzchop se trochu ksakru. Rychle něco vymyslet, nějaký plán jak se odtud dostat. ... mé úvahy naprosto samozřejmě přeruší řetěz, s kterým zachrastím a je mi jasné, že jen těžko s ním uteču. Hmm. Pobytů ve vězení za sebou mám spoustu. Nebylo by to kvůli tomu, že jsem nějaká socka, jen jsem měl vždycky špatný info. Teď taky. Mohli mi říct, že ten maník měl sakra dobrý reflexy. Naštěstí mě tu nikdo nehlídal a nedobíral si mě. To je obvyklá zábava zakomplexovaných stráží s mindrákama z dětství, který to nikam pořádně nedotáhli. Smát se bezmocnému vězni. Venku se bojovalo a tak o mě nikdo nejevil zájem. Naneštěstí i proto mi nikdo nepřinesl vodu nebo jídlo. … Tak a teď na mě zapomněli a já tu chcípnu hlady. … pomyslím si a sklopím hlavu. Jsem tu takhle už asi dva možná tři dny o hladu a vody mám něco málo co odkapává ze stropu. Většinu času jsem se snažil spát. Však se říká, že kdo spí, jako by jedl. I teď jsem sklonil hlavu mezi kolena a začínal usínat. Z těchto pokusů mne ale vyrušil skřípot otevíraných dveří. Všude byla tma, jen trochu světla ze zamřížovaného okna osvětlovalo místnost. Zamžoural jsem před sebe a viděl dvě postavy. A pak jsem uslyšel hlas, ženský hlas. “Jak se jmenuješ a co zde děláš?“ pokusil jsem se vstát, ale místo toho jsem se jenom vysílen skulil na bok. “Já … echrlm … menuju se Aleron a právě tady odpočívam .. „ řeknu sípavě a nakonec jsem se pokusil zasmát, ale smích přešel v kašel. “Jsem tu, protože … echrm .. jsem se pokusil zabít krále Alisena, ale já jsem jenom … eurlm … článek řetězu.“ řeknu dál a pak se opřu o zeď a těžce oddychuju. Zaostřuji a vidím před sebou dvě ženy. Jestli je v nich alespoň kapka dobré vůle tak mne buď pustí nebo mi dají aspoň najíst. |
| |
 | Fonnor, věž Statečných Bylo chladné a mlhavé ráno a já jsem se zahalil do tmavého pláště a zachmuřeně hleděl směrem k jihu. Byl jsem na vrcholku věže ve městě Fonnor a již několik dní jsem každé ráno vycházel na tuto nejvyšší věž a upíral jsem svůj zrak tam, kde bylo v dálce město Berien-Dorr. Včera a předevčírem jsem viděl jen oblak temného dýmu, když začalo obléhání ale nyní byl vzduch holý a jasný. Doufal jsem, že město přežilo a rozdrtilo temnou hrozbu. Při slově "temnou" se musím malinko zarazit. Mě samotnému koluje v žilách temná drowská krev a z mého tmavého obličeje žhnou dvě zářivé oči. Má minulost je velmi složitá a smutná a je to již pět let od doby, co jsem byl vyvržen z mé rodné země, daleko na východě a musel jsem utéct pryč. Svou rodnou zem jsem opouštěl v nočních hodinách lodí z přístavu Nekrom a přeplavil jsem se do země High Rock do přístavu Anvil. Poté jsem pár let dělal, co se dalo a snažil jsem se zapadnout, ale s mým vzhledem a rasou to není snadné. Všude na mne hleděly jako na nějakou zrůdu. Sem, do Fonnoru jsem se dostal, když se mne ujal jeden Doriel - Dračí jezdec, kterému jsem náhodně zachránil život. Přivedl mne mezi ostatní jezdce a dostal jsem tu úžasnou výsadu stát se jedním z nich. Po několika měsících intenzivního výcviku a po složitém obřadu jsem se myšlenkově spojil se svým drakem, Faramonem. Po několika dalších měsících, kdy jsme spolu strážily oblast Fonnoru, Berien-Dorru a části divoké země Skyrim, jsem se stal Mistrem a mám výsadu vyučovat další Doriely. Bohužel, již několik let se žádný nenašel. Ale nyní ke mě pronikly zvěsti o několika výjmečných lidech, kteří bojují v Berien-Dorru a mají namířeno sem. Proto jsem každý den spolu s Faramonem vyhlížel jejich příchod, aby Fonnor mohl přivítat další Dračí jezdce... |
| |
| Hleděla jsem na toho neznámého muže, který byl prochladlý a žíznivý a pocítila jsem k němu nenávist za to, co chtěl udělat. Chtěl zahubit krále Lisienu, krále, který sjednotil všechny vojáky a dokázal porazit mnohem silnějšího nepřítele a který za lisienský lid padl v bitvě o Berien-Dorr. A navíc chtěl zahubit lásku mého života. Měla jsem plné právo ho nechat pověsit. Ale když jsem pohlédla do jeho očí, spatřila jsem tam něco, co mne přimělo se zastavit. Viděla jsem zoufalství muže, který si pod tlakem v těžké situaci jen vybral špatně. Nechtěl to udělat sám od sebe, ale byl najmut za peníze, které očividně potřeboval. On nebyl původce, ale jen nástroj v rukou kohosi neznámého. Nevěděla jsem, co dělat, protože potrestání zasluhoval. Ale pomyšlení že by se měl ten sympatický mladý muž zhoupnout v oprátce, se mi vůbec nelíbilo. Ale potřeboval moji pomoc. Nikdo jiný než já ho nemohl osvobodit. Ale ne hned. Přeci jen chtěl zabít Alisena. Otočila jsem se k odchodu a ještě než jsem prošla dveřmi, jsem přikázala strážnému, který ho hlídal tak aby to Aleron slyšel: „Přemístěte ho z téhle páchnoucí kobky do věznice v paláci a postarejte se o to, aby dostal vodu, chléb a teplé přikrývky. Ale neustále před jeho dveřmi budou hlídkovat vojáci. Ručíš mi svou hlavou že neuteče!“ Voják kývnul hlavou a poklonil se, když jsem kolem ně procházela. Když jsem vyšla z kobky, vrhla jsem ještě letmý pohled na Alerona, kterému voják právě sundával řetězy a malino jsem se usmála. On mi úsměv opětoval a na jeho tváři se objevil výraz úlevy. Ještě jsem se zastavila a napojila se jemně do jeho mysli. „Pokud jsi muž, který nepostrádá čest, pak se nepokusíš o útěk. Buď trpělivý a vyčkávej. Jednou přijde ten správný čas…“ A potom jsme s Inialis opustily vězení. Venku na mne moje společnice promluvila. „Myslíš, že opravdu neuteče?“ „Věřím mu! Pokud by přece jen utekl, musela bych ho zabít…“ řekla jsem tiše a bůhví proč jsem cítila v srdci smutek při této představě. Inialis jen pokývala hlavou a mlčel jsme až k paláci. Již svítalo, takže jsme se rozešli každá do svého pokoje a snažily se usnout. Já měla však před očima pořád Aleronův hluboký pohled jeho očí… |
| |
| Když jsem se ráno probudil, teprve svítalo. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl nádvoří, kde stále ještě stál provizorní tábor Legionu. Pomalu mi začalo docházet, co se odehrálo minulý večer. Pozdě v noci jsme s Roliandem opustily společnost u stolu a odešli na nádvoří, jelikož v palácových pokojích zvyklý spát nejsem a ani Roliand nejevil moc velkou chuť se válet v přepychových peřinách. Proto jsme se přikryly přikrývkami a usnuly jsme u jednoho z ohňů u zdi. Pomalu jsem se postavil a jelikož nejsem zvyklý pít alkohol a včera jsem ho vypil velké množství, motala se mi hlava. Roliand už byl vzhůru a zrovna vytahoval ze studně vědro s ledovou vodou. Povzbudivě se na mě usmál a podal mi ho. Pramenitá a chladná voda mi udělal velmi dobře a mysl se mi projasnila. Když jsem se posadil zpět ke svým věcem, přiložil jsem do plamenů trochu dřeva, jelikož bylo ráno, ale mlha byla chladná. Něco v mé mysli mi ale začalo říkat, že jsem na něco zapomněl. Něco mne volalo tam, do té mlhy přes bojiště poseté mrtvolami, dozadu k lesu. A najednou mi to došlo! Tam jsme s Roliandem přemohli tu temnou podivnou bytost, která zásobovala temné jednotky svou silou. Kdo ví, jestli tam ještě je. Možná už dávno přetrhala Rollandova pouta a zmizela. Ale musel jsem se jít přesvědčit. Když jsem sebral své zbraně a vykročil k bráně, Roliand okamžitě uhádl mé myšlenky a vydal se za mnou. Cesta přes bojiště byla hrozivá. Ležela tu rozsekaná těla, lidská i zrůdná a nešlo je od sebe rozlišit. Všude byly kaluže sedlé krve a pod nohama mi čvachtalo rudé bláto. Když jsme dorazily k lesu, ona temná okřídlení bytost byla pryč. Nikde nebyla žádná stopa. Ani stéblo trávy nebylo ohnuté a necítil jsem žádný pach a to mne velmi znepokojilo, protože mi mé instinkty říkaly že tady někde něco je. A dává nám svou přítomnost okázale najevo. Otočil jsem se k mágovi, která stál za mnou a obezřetně se rozhlížel kolem sebe, ruku přitom položenou na jilci meče. Chtěl jsem se znovu otočit k lesu ale tu náhle mě na krku zastudila ledová čepel meče a srdce se mi hrůzou sevřelo… |
| |
 | Na bojišti Pomalu se vracím k vědomí, aniž bych věděl jak jsem do něj upadl. Mířil jsem zrovna lesem na východ. Náhle mne něco trefilo do zad, možná kámen možná palice. Upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se znovu probral hleděl jsem do temnoty. Promlouval ke mě ďábelský hlas a hledal si cestu mojí myslí. Vysával mi energii a když jsem byl na pokraji sil, vzal si moji mysl i schopnosti. Nedalo se c dělat, ač jsem věděl co dělám, nemohl jsem svoji vůli přinutit, aby mne poslechla. Matně si vybvuji jak mne temnota donutila dodávat sílu a brát rozum skřetům a jiným bytostem útočícím na lidské město. Byl jsem zvyklý zabíjet podobná monstra a nyní jsem stál v jejich čele... Ta hrůzná chvíle mne omračovala. Vzduchem ke mě přelétl zvláštní druh vlkodlaka. Ač žiji již tři tisíce let... neviděl jsem takového. Navíc si i ve vlčí podobě udržel mysl člověka. Nechtěl jsem mu ublížit a dokonce se mi podařilo donutit mé tělo ho ignorovat. On však udělal chybu když se naboural do mých myšlenek. našel pouze pláň, moje mysl byla vězněna pod tou plání. Temnota si uvědomila přítomnost vetřelce v mojí mysli. Jen jsem zaúpěl nad bolestí toho stvoření. Temnota ho za pomoci mojí nadpřirozeně silné mysli uvěznila a začala zabíjet mentálními výboji. Díky bohu, či snad bohužel? Mne trefila vlna nějakého kouzla, probila se obalem který mi temnota dala na ochranu a zasáhl mne. Temnota z mojí myli udtoupila a já upadl do bezvědomí. konečně ale osvobozen od žaláře ve vlastním těle. Když jsem znovu nabyl vědomí a otevřel oči, zjistil jsem, že se stále nacházím na bojišti, všude kolem bylo ticho. Chtěl jsem se zvednout, ale v tomto pohybu mi zamezila nějaká překážka. Vždy když jsem se chtěl pohnout dostal jsem výboj, který mne paralizoval. Zůstal jsem tedy klidně ležet a začal hledat matici kouzla, tohle bylo dlouhodobé. Mohl jsem tu klidně ležet několik hodin, nebo dokonce dní. Pomalu jsem hledal nitky magie kolem mého těla a po dlouhé době dy se jednou vystřídal měsíc se sluncemm, se mi povedlo najít záměr a charakter kouzla. Jazyk jsem svázaný neměl a tak jsem vyřkl tři slova v mém rodném jazyce. ,, Diralienym klosiremun dradmna... ´´ Do slova to znamená. ,, Mysl moji uvolni. ´´ Síť kolem mého těla se rozsypala jako by to byl jen prach. Zvedl jsem se ze země a setřel ze svého těla krev. Zkontroloval jsem své vybaneví. Nic mi nezůstalo. všechno si nejspíš rozebrali ti co mne napadli. Netuší co je čeká za nemilé překvapení, jsou totiž naladěny, aby ničily psychiku podvodníka. Měl jsem ještě dost energie na to abych povolal alespoň zbraně ze svojí domoviny. Povolávací kouzlo trvalo déle než jsem čekal, ale v každém světě je to jiné. Vzpoměl jsem si na Amsalador, kde byla moje moc tak silná, že dokázala ovládnout všechny elementy i z nich tvořenou esenci. Když se mi podařilo povolat dvě sečné jednoručky. Cvičně jsem s nimi vyzkoušel několik figur. Byly to skvělé zbraně. Jiné jsem nikdy nepoužil. Krom těch co mi ukradli. Nyní jsem viděl ono město mnohem jasněji. Nejspíše se tam oslavovalo. Všude plály ohně a já tu trčel na bojišti poblíž lesa. Semiran, z rasy, která vybíjela ostatní, aby je udržela na stálé populaci. Utekl jsem z domoviny a vraždil pouze temné bytosti, včera to bylo poprvé, kdy jsem byl přinucen se dívat jak s mojí pomocí umírají lidé. Vlastní druh jsem zastavil a zrádce porazil, ale zde jsem měl pouze omezenou moc. Do mojí výbavy nyní patřilo pár elementárních kouzel, psychická síla hodná zničit naráz deset tisíc normálních lidí a moje umění ve zbrani. Zdvihl jsem své čepele a roztančil se směrem k lesu aby mne změsta nebylo vidět. Po dvou hodinách kdy se začalo opět stmívat, jsem vyšeln z lesa s konečně si vzpoměl na svůj nejcenější dar. Dar mojí rasy. Tím darem byla křídla. Temná křídla schopná zarůst do zad, křídla pevnější než titan a tvrdší než diamant. Měli téměř vlastní vůli ale pně mne respektoli jako nositele. Proto jsem jim mohl poroučet pouze já. Nyní jsem si přál aby vyrostla z mého těla znovu ven. Začala růst, nadzvedla můj plášť a dírami v šatech vyrazila ven. Dosahovaly rozpětí půl třetího metru. Byly tmavé jako eben, ale jejich lesk odrážel duhové spektrum. konečně jse se zase cítil úplný. Odrazil jsem se od země a vyrazil vzduchem nad les. dával jsem si pozor, abych se nedostal do svitu měsíce. Mohl bych se tak prozradit. konečně jsem se zastavil ve vzduchu nad lesem a začal plánovat co bude dál. musím počkat až se někdo vypraví z města mne hledat, protože jedině ten vlkodlak ví, že já jsem nic z toho co jsem udělal nezamýšlel. Určitě příjde... musí přijít, on bude chtít vědět co se stalo.... Sletěl jsem zpět na zem nechal křídla opět zarůst do mých zad. Vyčkával jsem ve stínu stromů se zbraněmi v pohotovosti. Nakonec mé čekání přineslo ovoce. Blížili se mým směrem dvě postavy. ani jedna zatím není vlkodlak, ale jeho pravou podobu neznám, takže možná jeden z nich to je, ano rozeznávám dva muže, jistého elfa a člověka. Oba jdou docela důstojně i když je znát že jsou po medovině trochu mázlí. Rychle a tíše jsem přeběhl za křoví a vyčkával jejich reakcí na moje zmizení. v momentě kdy se elf otočil zády přemístil jsem se magií vzduchu k němu a přiložil ostří své zbaně na jeho krk. dokonale štíhlá čepel, překvapila dokonale jak elfa, tak člověka, elf se začal potit, jak ho zjištění možné smrti šokovalo. Slyšel jsem jeho tiché. ,, Ani jsem ho necítil a už vůbec neslyšel přijít. Stál jsem přesně za elfem a člověk mne tudíž neviděl, měl možnost výhled tak maximálně na moji ruku držící zbraň. Druhou čepel jsem zasunul do pochvy a ukázal prázdnou ruku muži stojícímu a nechápavě hledícímu na elfa s ostřím u hrdla. když ji zaregistroval a viděl že je prázdná ( zatím ) poněkud se uklidnil. Elf jen natočil pohled aby bylo jasné že mluví ke mě a zeptal se poměrně vyrovnaným hlasem vzhledem k jeho situaci. ,, Co chceš? ´´ Pomalu jsem odtáhlzbraň od jeho hrdla o další centimetr a odpověděl. ,, Rozhodně ne tě zabít, ale musel jsem vás překvapit dřív než vy mě. Nechci zemřít nebo znovu upadnout do komatu. Jestli je jeden z vás vlkodlak z bitvy tak určitě ví že jsem to co se stalo nedělal z vlastního rozhodnutí. Prosím... nechci vám ublížit, ale pokud mne napadnete budu se muset bránit. ´´ Rychle ztáhnu čepel od elfova hrdla a vystoupím z poza něj s rukama daleko od svých zbraní, ale ne dost, abych na ně znovu rychle nedosáhl. Jednou rukou shodím kápi svého pláště. Pro člověka je trochu šok když spatří tvář plnou jizev tenkých jako nitky táhnoucích se mi od pravého obočí až k čelisti. Moje pokožka má bronzový nádech a oči měnící barvu jsou pro každého trochu znervózňující. Kaštnově hnědé vlasy na krátko střižené do trochu zvláštního účesu. Člověk ale nezpanikařil a za to jsem mu byl vděčný. Pomalu jsem přešel mezi oba muže aby naše postavení tvořilo trojúhelník. Tak abych je měl oba na dohled znovu promluvím. ,, Můžeme to v klidu někde probrat? Prosím opravdu si nepřeji boj, obzvlášť v tomto stavu ne... ´´ S těmi slovy čekám na reakce jich obou. Kdyby došlo k útoku z jejich strany jsem připraven na nšechno ale sám dávám svým chováním najevo absolutní klid a přátelské vystupování. Poslední co udělám je, že si sednu do mechu a čekám. |
| |
| Posledních několik hodin se seběhlo tak rychle, že jsem je nestíhal dostatečně dobře vnímat. Naštěstí bylo, alespoň prozatím, po boji. … Každý boj je těžký a nejvíce po psychické stránce a ten kdo tvrdí, že ne tak pro něj je to obzvláště těžké. … pomyslím si a ve vzpomínkách se vracím k počátkům mého putování, k akademii, cechu mágů, nepřátelskému zajetí, ke všemu čím jsem si prošel a co pro mě vždy bylo tvrdou zkouškou. Všichni oslavovali vítězství. … Je tohle vítězství? Takových mrtvých, včetně krále, ale na druhou stranu je pravda, že jsme všichni naživu a to je pořádný důvod k oslavě. … pomyslím si a pozvednu k ústům číši plnou medoviny, už asi posedmé dnes večer, abych si s někým připil. Snažím se ale pití omezit a většinou si jen zdvořile usrknu. Ač jsem mimo mága taktéž bojovník, musím si udržet mysl čistou nebo minimálně provozuschopnou. Všichni se začali trousit na pokoje v paláci či do jakýchkoli jiných místností ke spaní včetně stanů na nádvoří. Měl jsem, stejně jako ostatní z královniny družiny, rezervován noblesní velký pokoj. … Tohle pro mě není. … pomyslel jsem si trochu znechuceně při pohledu na postel s nebesy a všechno to zlatavé ozdobné rytí. Podlaha byla pokrytá honosnými koberci a na stěnách visely gobelíny. Jen jsem se otočil na podpatku a odešel zpět do bujaré společnosti, která se povážlivě ztenčila. Rifat zrovna vstal od stolu a pokynul mi ať jdeme ven. Pít už jsem nechtěl a nejlepší nápady bylo spát. Vyšli jsme s Rifatem ven a našli si místo u ohně. Jo to je konečně odpočinek dle mého gusta, ostatně jsem na to z cest zvyklý a je to tak pro mě lepší než načechrané duchny. Ulehl jsem čelem k ohni, zavřel oči a po chvíli usnul. Ráno jsem se vzbudil celkem časně. Byl jsem poměrně malátný po mém večerním popíjení, ale tak stále svěží a při smyslech. Rozhodl jsem se trochu opláchnout a tak jsem došel k blízké studni pro džber chladné vody. Vytáhl jsem ho a podíval se po Rifatovi, který se teď vzbudil. No vypadal spíše jako kdyby usínal, je fakt, že toho včera vypil opravdu hodně. Podal jsem mu s úsměvem vědro, aby se napil a opláchnul. Taktéž s úsměvem mi ho poté vrátil. Pak jsem se tedy opláchl já a vědro poslal na provaze zpět do studny. Rozhodl jsem se posnídat chléb s nějakým masem co se mi včera večer podařilo ukořistit při odchodu z hostiny, ale všiml jsem si, že Rifat odchází. … No ano, vždyť my úplně zapomněli na náš úlovek. … pomyslel jsem si a vydal jsem se za ním. Během chůze v ulicích jsem celkem úspěšně spořádal svou porci a poslední sousto jsem polkl právě včas, protože o pár okamžiků později by mě asi přešla chuť. Procházeli jsme místy včerejšího střetu. Když to bylo čerstvé, v zápalu boje, to nevypadalo tak strašně. Kupy mrtvých těl, ať už skřetích nebo lidských, se povalovaly kam jen oko dohlédlo a my mezi tím vším museli procházet. Nabízela by se hádanka Čí je ruka a čí noha. Nad našimi hlavami a ostatně už i na mrtvých tělech poletovali a poskakovali mrchožrouti těšící se z nekonečné hostiny. No alespoň na někoho to má skutečně pozitivní dopad. Došli jsme na místo, kde jsem včera svázal tu tajemnou postavu. Ucítil jsem, že mé kouzlo bylo přerušeno a nikde nikdo. Opatrně jsem vytáhl meč z pochvy a rozhlížel se kolem, mezi tím čepel meče vzplála jasným plamenem, lehce nazelenalým. Rifat se ke mně otočil a ve stejný okamžik mu kdosi zezadu přiložil ke krku čepel. Neviděl jsem na něj stínil mi Rifat. Pak započala krátká konverzace. Zdá se, že jsme náš úlovek našli a z kořisti se stal lovec, i když ne tak docela. Po žádosti o vyjednávání se stále tvářím chladně a neochotný ustoupit. Meč dokonce zaplane ještě víc, ale když se čepel od Rifatova krku vzdálí, plamen mého meče uhasne a já jej svěsím podél nohy, nicméně jej neschovám. “No dobrá, tak si o tom promluvme, ale pro začátek by bylo dobré vědět s kým že to vlastně máme tu čest.“ řeknu směrem k neznámému, který se právě posadil na zem. Možná ten rozhovor nebude až tak marný, no uvidíme co z něj vypadne. |
| |
| V plné polní jako vocas za stolem Ráno jsem měl pěkně divoké. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem otevřel okénko a vyzvrátil všechno, co jsem si včera večer dal. Další dávivé zvuky se pod oknem ozvaly... ...,,Svoji slávu musím šířit, jak jen se to dá." Poté, co na sebe hodím všechny hadry, které jsem během oslavy ztratil a do pochvy zasunu prudce meč.Vyplazím se z paláce, kde na mě čeká nějaké malé stvoření.Přikradu se k mladému pacholkovi, jenž tu stojí jako by tu byl přibitý.Než ale mohu něco říct předběhne mě. ,,Á pane, posílá mě královna.Mám vás dovézt do generálské budovy, kde začnou vaše povinnosti.Prosím za mnou." řekne a já něj civím jak vyvoraný krtek před deštěm, nicméně jdu houpavým krokem za ním.Kousek od paláce je císařské vězení a několik budov jako zbrojnice a několik ubytoven pro vojáky, vlevo je větší budova, kde jsem byl jen párkrát.Jako kapitán jsem zde dostával úkoly od generála, které stály za pěnu u huby.Před budovou si mrknu na to jak je velká a musím si dít ruku na čelo, aby mi slunce nevypálilo moje bulvy. ,,No věřil by jsi tomu, že tohle je taky postavený od elfů? Taky nadávám." křiknu za pacholkem...zrychlil krok, poté co jsem se objevil před ním. Je to takový malý stěně asi budoucí kapitán.Vypadá elegantně a vznešeně asi syn nějakýho zámožnýho chlapíka. Uvnitř jsme prošli nějakou chodbou a poprvé jsem byl v místnosti, kde jsem ještě nikdy nebyl.Byla to obrovská místnost a vše bylo spousta lidí a vojáků.Na konci byly dřevěné dveře a za nimi byla moje místnost. S otevřenou hubou jsem vešel dovnitř, kde byl obrovský prostor. Prdlajs prostor to byl snad barák! ,,Tak pane, zde jsou vaše prostory.Nové brnění máte támhle v rohu a stůl jak vidíte je uprostřed.Ložnice je vedle za dveřmi napravo." řekne a ukáže mi vše a posléze odejde. Můj zrak spočine na brnění, které je nádherné. Takové podobné brnění měl můj otec, když odcházel do války proti Veldolům.Hnusný potvory, na půl člověk na půl medvěd.Hrůza. Vzal jsem do ruky velkou přilbici a nasadil jsem si ji na hlavu.Přesně mi padla, jako prdel na hrnec.Sundal jsem ze sebe své staré brnění a nasadil jsi nové o kterém se mi nikdy ani nezdálo. Nádherné černé kožené brnění se znakem draka na hrudi.Nakonec jsem to završil vlčím kožichem hozeným přes ramena.Přilbici jsem položil na stůl a sedl si do křesla, občas to někde zapraskalo, ale jinak vydrželo...UF.Na stole bylo spousta papírů, jeden jsem vzal do ruky, kde bylo psáno: ,, Vojáci chtějí více platu a nového velitele. Dále požadují nové zbraně, protože o ně přišli v boji. Podpis kapitán městské stráže." přečetl jsem ho nahlas. ,,Co je to za hovadinu?" křikl jsem a příliš brzy jsem si uvědomil, že to bylo slyšet až ven na chodbu. Přiběhli dva vojáci se zbraní v ruce a čekali co se bude dít. Pohled na mě je trochu zarazil, ale i uklidnil. ,,Pohov!" křikl jsem a s úsměvem na tváři jsem si vychutnával nové místo.Poslal jsem vojáky ven a dal na stranu papíry, jediný který jsem si prohlížel byla mapa Lisienu a minulých pevností, které mám podle královny dobýt.No ostatně proč ne? Po rozmýšlení jsem zavolal tři kapitány Legionu a zadal jim první úkol. ,,Takže pánové, jelikož jsme po bitvě dost oslabeni musíme alespoň trochu doplnit řady," zpustil jsem a sám jsem se divil jak mi to jde. ,,Ty půjdeš do všech vesnicí kolem Berien.Dorru a najmeš všechny boje schopné muže.Nabídneš jim pět zlatých na ruku to by mělo stačit, ty seženeš polovinu vojáků co jsou tu a začnete opravovat hradby a bránu.Vem jsi na to tesaře a další takový šikuly." dořekl jsem a podíval se na posledního. ,,A ty seženeš druhou polovinu a začneš uklízet ten bordel před bránou a na pláni.Poperte všechny zbraně a zbroj co jsou v pořádku a dej ji vojákům a novicům, ať mají zbroj a neotravují mě s tím! Rozchod!" řekl jsem a všichni ty pacholci se rozutekli jako když slepice uvidí jestřába. Pustil jsem se do těch zatracenejch papírů a nejradši bych je dal na jednu kupu a spálil, ale to by asi Awenis nepřežila...no co se dá dělat. |
| |
| Na bojišti u lesa.... Chvíli tak sedím a zatím s trochu nervózním pocitem hledím na člověka. Bezpochyby je to mág. Možná dokonce ten, co mne omráčil a spoutal magií. Jeho meč plane zeleným ohněm podle agresivity jeho myšlenek, pokud můžu soudit. Zatím se vůči mě netváří příliš přátelsky, až doposud držel svůj meč ve střehu. Nyní pomalu zbraň sklonil a zdá se že je ochoten se domluvit rozumě. Chce slyšet co jsem zač. No jistě... ani jsem se nepředstavil..... Pousměji se a skloním hlavu. Promiňte mi moji nezdvořilost. Jmenuji se Semiran. Pocházím z rasy Ostrovanů. Říkáme si Ilanořané. Pokud to není nutné více bych ke svému původu zatím nedodával. Je okolo toho spousta vysvětlování a já se obávám, že jste nepřišli na příběh. Dále rozvedu svůj příběh pouze k části příchodu do tohoto světa. Rány do hlavy a nečekaného spoutání temnotou. Následného probuzení, přetržení pout a čekání na vlkodlaka. Při posledním tématu nadějně pohlížím směrem k elfovi. Když skončím s vyprávěním, protáhnu se a zjišťuji prázdnotu v žaludku. V břiše mi silně zakručí a já se chytám za protestující místo. Nakonec dodávám. Omlouvám se, že musím pokládat tuto otázku, ale... Nemáte něco k jídlu? Prosím... Nejedl jsem už tři dny. Silně zatlačím na své břicho a tím protesty mírně utlumím. |
| |
| U lesa Když se náš neznámý představí tak meč zasunu do pochvy a začnu se tvářit o něco přátelštěji. Stejně se však ještě dívám nedůvěřivě. “No víme na čem jsme. Já jsem Roliand, potulný bojový mág ze zemí daleko odsud, a tohle je můj přítel Rifat-an. Naše minulost by byla nejspíše taktéž na dlouhá vyprávění.“ řeknu a ukloním se. Je to jen zdvořilostní úklona hlavou, ne pokrčení kolen a sehnutí hřbetu. … No zatím se mi jeho chování nejeví nepřátelské. Možná ho jen temnota využila jako loutku, skrze kterou propůjčovala sílu svým jednotkám. Zdá se že má velký magický potenciál, když si vybrali jeho. Stejně tak jsem mohl skončit já, převíjen jsem byl bojišti celkem blízko, ale na druhou stranu já už mám mysl uzavřenou a dokážu odrážet nečekané pokusy a psychické propojení. … při přemýšlení mám sklopenou hlavu, čelo svraštěné a runy na zbroji slabě fosforeskují. Před neznámým vlastně stojí postava průměrného člověka ať už co se týče výšky tak i váhy. Nyní se sklopenou hlavou dávám na odiv své kaštanově hnědé vlasy, které mi spadají lehce pod ramena. Předtím byla vidět světlá pleť obličeje a několik dní již neoholené strniště. Oděv tvoří zdánlivě obyčejná železná zbroj složená z hrudního plátu, náholenic a rukavic. Už na první pohled je však jasné, že je silně očarovaná, jen od pohledu na runy, které jsou vyryty na každém díle zbroje a vyjadřují aktuální náladu nositele a nejen to. Tyrkysová kápě je nyní shrnutá, abych měl dobrý rozhled. Zbytek oblečení je prostá tunika a kožená halena a lněné kalhoty doplněné koženými výztužemi. Obut jsem do pevných kožených bot, které již zažily i lepší dny. Pozornosti neunikne ani ocelový meč v pochvě u pasu. O ten je zjevně velmi dobře postaráno stejně jako o dýku v pouzdře připevněném na stehnu na opačné straně co meč. Zaslechnu prosbu o jídlo a trochu se studem přiznám: “Snídani jsem dojedl už ve městě a s sebou tu nic nemám, je mi líto. A vlastně tuším, že jsi tu musel po tu dobu trčet kvůli mně. Nějak jsme na tebe při oslavách zapomněli a jak jsem usnul kouzlo povolilo.“ trochu se uchechtnu nad touto situací. Podvědomí mi říká, že mu mám věřit, ale já se řídím rozumem a ten říká ať ho ještě proklepnu. |
| |
| Když chlad na mém krku povolil a já pocítil, že ten neznámý tvor odtáhl ruku s mečem, vydechl jsem a setřel si z čela pot, jelikož mne toto setkání poněkud vylekalo. Ale zdálo se, že náš protivník nemá nepřátelské úmysly. Usedneme všichni do mechu a já můžu obdivovat jeho zvláštní postavu. Pomalu přicházím na to, že toho máme velmi mnoho společného. Oba jsme vyvrženi, jak jsem z jeho vyprávění pochopil a oba si sebou neseme kus své temné minulosti a opovrhují námi všichni normální lidé. Nechám proto mluvit Rolianda a snažím se o něm zjistit něco víc. „Ilanořané. O těch jsem slyšel při svém putování po dalekých krajích, ale nikdy jsme neměl tu čest se s nimi setkat. Jsme stejní… Oba máme něco co nás spojuje…“ myslel jsem si a díval jsme se mu přímo do očí. Naše pohledy se spojily a já jsem zahlédl kus jeho nitra, a to nitro vůbec není temné jako armády kterým sloužil. Musel to být hrozný osud, být uvězněn ve vlastním těle a dívat se, jak svou vlastní silou ničí tisíce nevinných životů. Když se Roliand i Semiran odmlčí, začnu mluvit já. „Nejprve bych se ti chtěl omluvit za to, jak jsme tě nešetrně uspaly, ale opravdu nebyla jiná možnost. Byl jsi jako omámený. Asi si mne na první pohled nepoznal, ale uvnitř mého elfího těla se skrývá něco, co mi již dvacet let ztrpčuje život. Pohleď na mé prokletí…“ řeknu trpce a stisknu pěsti. Temná síla ve mne začala vřít a opět se rychle rozeběhla mými tepnami místo rve a mé tělo se začalo měnit. Za několik okamžiků před Semiranovými zraky stanul vlkodlak s černou srstí, stříbrnými dráp a se složenými kožnatými křídly na zádech. Unaveně jsme si protáhl ztuhlé tělo, až mi praskaly klouby na tlapách a nohách. Pomalu jsem pohodil hřívou hustých chlupů na krku a smutně se podíval svým temně rudým pohledem na Semirana. „V této podobě již dvacet let bloudím po lesích a horách a jsem pronásledován lidmi i ostatními rasami. Nikde mne nepřijaly a odevšud mne vyhnali. Nemám už kam jít a proto jsem zůstal zde, kde jsem aspoň trochu užitečný. Pomohl jsem nastolit pořádek v tomto městě a to je pro mne ta největší odměna. Ale nyní pojď vezmu tě do tábora a dostaneš něco k jídlu. Musíš být zesláblý a hladový.“ řekl jsem a odvrátil se rychle od Rolianda a Semirana, aby nespatřily velkou slzu, která mi stekla z mých zvířecích očí… |
| |
| Přes bojiště do tábora... Chvíli jsme se zapovídali já a Roliand. Nakonec, ale nebylo o čem mluvit. Nedůvěřovali jsme si ještě natolik, aby jsme o sobě řekli vše, co nás sužuje a co nás těší. Rozhodl jsem se raději chvíli mlčet a srovnat si myšlenky. Přeci jen se od chvíle co jsem portálem vstoupil do tohoto světa mnohé stalo a změnilo. Moje šatstvo zeleného nádechu bylo skutečně ve zuboženém stavu. Plášť tak tmavě fialový, že téměř znamenal černou byl na koncích silně roztřepený. Odolával jsem navíc nutkání naprázdno zvracet z hladu. Nakonec jsem se podíval po svých nejnovějších přátelích, jediných v tomto světě. Elf, který se představil jako Rifat-an se asi již delší dobu snažil zachytit můj pohled. Nyní se naše oči střetly. Hleděl na mne s určitou dávkou úcty, lítosti a pochopení. Zprvu jsem sice jeho pocity nechápal, ale nakonec začal mluvit a jeho slova mne hluboce zasáhla. Nejprve se omluvil za způsobení mého bezvědomí, potom naznačil že nemá lehký život. Mluvil o prokletí... nakonec to i předvedl v praxi. Před mýma očim se Rifat-an proměnil na vlkodlaka z bitvy. Oči mi div nevypadly z důlků. Nakonec jsem se ale ovládl dříve, než to mohlo být považováno za nezdvořilý tah. Smutnýma očima se podělil o své utrpení a nakonec se otočil směrem přes bojiště se slovy, že půjdeme do tábora, kde se najde určitě nějaké jídlo. Nějakým zvláštním způsobem mne tento elf-vlkodlak fascinoval a pocítil jsem k němu určitý vztah, hlubšího porozumění, avšak nikdy to nemohlo být dokonalé, už z důvodu, že já nebyl proklet během života. Bojoval jsem v sobě a pohrával si s myšlenkou ukázat také svoji pravou tvář. Rifat-an i Roliand se zvedli a začaly odcházet přes bojiště k městu. Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel. ( sváděl vnitřní boj ) Nakonec jsem se rozhodl. Rifat-an a Roliand se zastavili a čekali na mne. Já se zvedl a za chůze k nim řekl. ,, Ještě než příjdeme mezi ostatní lidi... Musím vám prozradit jednu věc, která je zase mým tajemstvím. Pohlédl jsem na Rifat-ana v jeho vlkodlačí formě a můj fialovoký pohled nyní odrážel stejné pocity jako prve ty jeho. Moje prokletí a zároveň dar, je být vyjimečný v boji, magii a všech možných druzích učení. Mezi má prokletí mimo jiné patří i to, co jste nepochybně spatřili již tehdy na bojišti.... Odhrnu plášť z ramen a nechám vyrůst křídla. Pomalu pírku po pírku a přesto rychle křídla znovu rostou do své uctyhodné velikosti. Nakonec se jejich růst zastaví a já s nimi párkrát zkušebně mávnu ve vzduchu. ,, Tato křídla mají vlastní vůli i magii, ale plně mne respektují a poslouchají, přesto mě mohou jednoho dne také zradit. Pokud by se to stalo... prosím zabijte mne... Nesnesl bych být zase v područí někho jiného.´´ Po těchto slovech čekám na projevy těch dvou. Prosím.... A´t nereagují jako všichni, které jsem o to požádal... |
| |
| ,,Řekni stoky," oslovím Drienna s úsměvem a nevšímám si jeho klížících se očí. ,,Stoky," zamumlá téměř neslyšně. ,,Ještě jednou, nic jsem neslyšela," provokuji ho, ale místo odpovědí se mi tentokrát dostane hluboké oddechování. Tohle jakživ asi nezažil. Položím se do hebkých polštářů, po chvilce mě to ale přestane bavit a zvednu se. Přejdu znovu k oknu a hledím ven. Vše pohltila noční tma a vzduch s sebou přináší bujaré výkřiky oslav nad tak slavným vítězstvím. Zažila jsem už pár bitev a naštěstí jsem vždy stála na straně, která vyhrála. A kdykoliv se tak stalo, obyvatelé oslavovali a zapomínali na to, že stále mezi nimi leží jejich padlí spoluobčané, kamarádi a tak dále. Možná bych mohla říct, že mrtvé zapíjeli a oslavovali, ale k mé velké radosti, mluvím - li ironicky, začaly mrtvoly docela rychle hnít a městem se tenkrát hnal hnilobný zápach. Podobně je tomu i teď. Tuším, že Awenis zítra nařídí úklid mrtvol, nebo propuknou nemoci a z města nás vyžene mor a ne temná armáda. Tomuhle vítězství se dá říkat vítězství jen zčásti. Ale já mám takové tušení, že jsem vyhrála na celé čáře. Přežila jsem zásah kopím a našla něco víc, než jen dobrého přítele. Otočím se na spícího Drienna. Moje poprvé bylo nádherné, ale mírně jsem ho pokazila. Nedopatřením jsem z Drienna nejspíš vysála energii. Obyčejně by snad vydržel, jenže člověk, zmožený alkoholem to prostě vydržet nemohl. Usměji se a vrátím se do postele. Ještě chvíli polehávám a vybavuji si dnešní a včerejší den. V noci se mi samozřejmě zdáli podivné a strašidelné sny. Pořád jsem z bitvy trochu ustrašená, zejména z těch smrdutých stok, z Alisena, jak se mnou metá o zeď a kopím, které mi čouhá z hrudi. Snad to brzy přejde. Drienn ještě spí, ale jeho oddechování není už hluboké, nýbrž pokojné. Nepochybně už má dost sil, každopádně si ještě chvíli pospí. Naškrábu mu na pergamen vzkaz, že mě najde někde ve městě a já se vsadím, že mě najde, doposud byl pořád se mnou. Odejdu z pokoje a projdu tichým palácem až k jeho východu, odkud zamířím do města. Nemýlila jsem se. Ulice jsou poseté mrtvolami a vzduchem se nese odporný puch zkažených těl, zejména těch skřetích a trollích. Mnohem hůř jsou na tom ty zrůdy, ty vydávají zápach největší. Abych pravdu řekla, tuším, že bych i já měla přiložit ruku k dílu i kvůli tomu, jak ten smrad těžko snáším, a tak se vydám vyhledat Lexe, aby mi ten severskej chlupáč dal nějakou práci. |
| |
| Hleděl jsem na Semirana zkoumavým pohledem a snažil se uhádnout co bylo v jeho temných očích vepsáno. Viděl jsem zoufalou prosbu a viděl jsem sám sebe. Poprvé za celý život jsem potkal někoho, kdo byl stejně postižen neštěstím jako já a kdo se nemohl vůbec bránit. A toho setkání mne naplnilo novou nadějí, že přeci jenom nezůstanu v tomto věčném boji sám. Stříbřitými drápy jsem se poškrábal na rameni a pomalu přešel k Ilanořanovi. Můj pronikavý rudý pohled se setkal s jeho tmavýma očima, které se tázavě zahleděly na mne. „Ačkoli tě znám jen pár okamžiků, věřím ti a budu dělat vše, aby ty jsi mohl říci to samé i o mě. Budu ti neustále nablízku a dokud budu naživu, nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil!“ řekl jsem slavnostním hlasem a položil mu ruce na ramena. Na Semiranově tváři jsme spařil záblesk úlevy a jeho tázavý pohled se změnil na pohled plný díků. Chvíli jsme tak táli ,a potom jsem svěsil ruce a trochu rozpačitě přešlápl na místě. „Pojď k našemu ležení, Semirane. Něco k jídlu se tam určitě najde!“ řekl jsem a došli jsme skrz provizorně spravenou bránu k našemu ohni. Tam jsem se opřel o zeď zatímco Roliand dával Ilanořanovi nějaké jídlo. „Konečně mám bratra…“ pomyslel jsem si a poprvé za dlouhou dobu jsem se usmál… |
| |
| V Táboře Rifat-anovo prohlášení a jeho přísaha mne hluboce zasáhly. Pomalu jsem si začal uvědomovat podobnost nás dvou. Moje proměnlivé oči se zahleděly do těch jeho rudých a pochopily jeho slova. Když jsem s nimi došel do tábora, podal mi po chvíli Roliand misku vařené zeleniny a tmavý chleba. Poděkuji a vše s chutí spořádám, možná mé jezení připomínalo hody zvířete, ale po třech dnech půstu to bylo přirozené. Sledoval jsem vojáky a jejich znak si vybavoval z knih v Ilanoru. Byli to vojáci takzvaného Legionu. Mocná armáda... Nedopatřením jsem náhle zachytil Rifat-anovi myšlenky. konečně mám bratra celou dobu se usmíval a ani ho nenapadlo aby se kryl před mentálními vpady z venčí, rychle jsem se stáhl z jeho vědomí. Po chvíli naprostého mlčení, které narušovalo jen rojení vojáků kolem jsem pohlédl opět na Rifat-ana. ,, Mohl bych s tebou mluvit o samotě? ´´ Když jsme poodešli dál od stanů do jedné z potranních uliček začal jsem se ptát. ,, Nepochybuji, že jsi svá slova u lesa myslel vážně, ale jsi si jistý, že to dokážeš splnit? Nežádám po tobě aby jsi mne chránil, jak jsi řekl znáš mne teprve pár okamžiků a omlouvám se ... jako bratra? Omluv mojí rozpačitost ale snaž se mne pochopit. ´´ Vzhlédnu k paláci a v jednom z oken zahlédnu ženu. Velice krásnou ženu, ale takových jsem viděl více, co mne skutečně zaujalo byl chvilkový třpit šarlatového nádechu v jejích očích. I tohle jsem už viděl.... Znovu se otočím na Rifat-ana. Moje oči nyní vyzařují jasně fialovou barvu. ,, Pokud jsi se zavázal přísahou pak já musím taky. ´´ Soustředím svoji moc a vyvolávám si obraz dýky. Za pár okamžiků se mi objeví v ruce. Přetočím druhou ruku dlaní vzhůru a říznu se do ní. Potom podám dýku Rifat-anovi. Čekám na jeho reakci s tím, že jsem do počtu zahrnul i fakt, že si to může špatně vyložit. |
| |
| Když Semiran začal mluvit o mých vlastních myšlnekách, neměl jsem mu to za zlé. Vždyť já sám jsem do jeho mysli násilím vnikl, abych ho zneškodnil. Uvědomoval jsem si, že bude těžké ho ochránit, ale alespoň zemřu po jeho boku. Budu se snažit dostát své přísaze a dělat vše, co bude v mých silách. Semiran nyní vyjádřil při myšlence o našem bratrství určité pochybnosti. "Já k tobě cítím to, co jsem již mnoho let k žádnému tvorovi necítil. Jsi stejný jako já. Oba jsme prokletí a oba jsme vyvrženi ode všech lidí. A bratři si pomáhají a stojí při sobě. Buď tedy mů bratr." řekl jsem rozhodně a když mi Semiran podal dýku, bez rozmyslu jsem si jí zaťal do dlaně a sledoval, jak se mi po zápěstí valí temně rudá krev. Podíval jsem se mu přím odo očí. "Přijmeš mé přátelství, nebo se budeš dále sám někde vskrytu ubíjet svým žalem?" zeptal jsem se ho... |
| |
| Stisknu Rifat-anovu ruku a pronesu magickou litanii ve svém jazyce. Po té znovu v obecné řeči. Jak mluvím, Kolem našich rukou se vlní energie, přelévá se z jednoho do druhého a sílí s každým pohybem. ,, Navěky bratři, v životě i ve smrti. Přísahám při své krvi a jménu, že položím život pro tvou ochranu. Nepolevím, neboť máme společnou sabinu i sílu. ´´ Víření energie ustane a z každého z nás vystoupá pramínek krve nad naše ruce. Ty zarotují v neuvěřitelném víru a po té se spojí v jedno. Chvíli tak pramen krve setrvá a po té se znovu rozdělí. Každá se opět vmísí do krve nás obou. Když je přísaha takzvaného Dimurilian seraviones u konce, sevřu ruku mého nového bratra a přitáhnu do bratrského objetí. Nakonec se uvolním a řeknu. ,, Děkuju ti. Naše cesta určitě nebude lehká... Taky se ti znovu omlouvám za vpad do tvé mysli. ´´ Usměju se a otočím se k odchodu zpět před ohniště. Naposledy se ohlédnu po elfovi stále šokovaného z přívalu energie a dodám. ,, Nyní využíváš stejný druh energie jako já, naše zásoba exponenciálně poroste čím je pouto mezi námi silnější. ´´ Nyní už definitivně přejdu k ohništi, posadím se odmítnu odpověď zvědavé Roliandově otázce. S úsměvem nyní sedím, bezmyšlenkovitě zahleděn do plamenů ohně. |
| |
| Noc byla dlouhá a veselá. I když jsme toho s Rifatem moc nepily, tak vyprávění jsme měli každý dost. Přeci jen je to po dvaceti letech náš první pořádný rozhovor. Vyprávěli jsme si všechno možné od našeho dětství až po současnost, dokud nebylo natolik pozdě, až nás přemohla únava a my se rozešli do svých pokojů, které jsme dostali v paláci jako dar za náš podíl v bitvě. Došel jsem do pokoje, který byl na mě až příliš luxusně zařízený. Přeci jen, jsem zvyklí spávat venku už svých patnácti let. Šel jsem se alespoň trochu opláchnout, díky čemuž jsem částečně i vystřízlivěl. Po té jsem se znovu oblékl, vzal luk na záda a vyšel ven. Noc byla tmavá a celé město ozařovali jen pochodně a měsíční svit. Všiml jsem si i Rifata a oného kouzelníka, jež nám byl v boji velkou pomocí. Z tohoto pohledu vše vypadalo celkem krásně, ale stačilo pár metrů vejít ulicemi do tmy a člověk viděl tu spoušť a katastrofu, kterou přinesla tato bitva. Při pohledu na toto krvavé pole poseté mrtvolami jsem zůstal stát a musel jsem jen zírat. „Díky bohu že jsme zvítězily. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby bitva dopadla opačně.” Otočil jsem se a podíval na ty slavící lidi a elfy a došlo mi, že by jsme se měli radovat z každé chvilky, kdy jsme živý a zdrávi. Zašel jsem do jedné z uliček kde byl smrad nejmenší. Opřel se o zeď domu a usnul. Ráno mě probudil ten nesnesitelný puch mrtvol skřetů a lidí. Vyšel jsem z uličky a všiml si mrchožroutů kteří přilétli časně z rána a začali si pochutnávat na své snídani. Některé z nich lovil můj jestřáb aby měl po ránu co do zobáku. Po chvilce váhání mi došlo, že nemám žádný úkol zde. Do lesů se zatím vrátit nemohu, neboť zde mě lidé potřebují. Jako první mě napadlo zeptat se Lexe. Přeci jen zatím jsem voják a on je mým generálem. Tedy je jediný více postavený, kterého zde znám. Jeden ze místních mě odkáže na generálskou budovu a ukáže mi směr. Cestou dokonce potkám Naerii, která vypadala, jako vyměněná. Ta záře dobré nálady co z ní vyzařovala. Včera na bojišti vypadala vskutku jinak. Vypadalá to že také jde za Lexem nebo aspoň do té budovy co já. Nevidím žádný důvod se k ní nepřidat. |
| |
| ,,Takže ty jsi žila u trpaslíků?" zeptá se mě podsaditý mužík a vezme mrtvolu skřeta za nohy. ,,Ano a měla jsem díky tomu velmi pestré dětství," odpovím mu a pomohu mu tím, že skřeta popadnu za bezvládné ruce. ,,Raz, dva, tři," rozhoupeme tělo a hodíme ho na hromadu, sestavenou už z dalších odporných a nemytých skřetích těl. ,,Neznám ani jednu věc, kterou by trpaslíci neměli pestrou. Jak se ale tak rozhlížím, tato část je už uklizená. Jen ta krev, sliz a smrad nepůjdou vymýtit tak snadno. Každopádně díky za pomoc, mladá střelkyně. Poroučím se," řekne mužík, ukloní se mi a zmizí za rohem, odkud zaslechnu další jeho rozkazy, určené asi vojákům. Zřejmě to byl někdo z vyšší třídy, co se týče armády. Včera jsem to s tou medovinou tolik nepřeháněla. Koneckonců, do této bitvy jsem se jenom zapletla, ale celé to politikaření se mě vůbec netýká. Bohužel v tak bitvou strhaném městě se nedá přespat venku a tak jsem si chtě nechtě musela zaplatit pokoj. Byly volné, to ano, neboť spousta dobrodruhů, kteří v těchto pokojích spávali, zahynuli v bitvě a vojáci přespávali v kasárnách. Nepochybně té lůze dnes začne tvrdý drill. Nejradši bych tady zůstala a sledovala to, jak se oplzlí vojáčci lopotí pod zvučnými tóny rozkazů. A Seveřan? Kašlu na něj. Nejspíš by byl úplně stejný. Utopená ve svých vlastních myšlenkách bloumám proto ulicemi a hledám nějaký obchod, kde bych mohla doplnit zásoby, případně si dokoupit i náhradní oblečení. Mé dosavadní utrpělo v bitvě neopravitelné škody. A zrovna, když zabočím do uličky, do níž ukazatel poukazuje jako do obchodní čtvrti, tvrdě do něčeho narazím. Tvrdě je to správné slovo, ačkoliv jsem narazila do člověka. Neudržím rovnováhu a padnu na záda. ,,Co se takhle někdy dívat i pod sebe a ne jen před sebe," navrhnu vysoké postavě a jen co dotyčnému pohlédnu do tváře, spatřím vousatou tvář toho seveřana. Jaká náhoda... |
| |
| Návštěva podle mého gusta ,,Kruci!" pošlu svoji kletbu na hromadu papírů co se právě rozsypala na zem. Netušil jsem, že generál plní i úřední kraviny jako je tohle, kdybych to věděl nikdy bych tu nabídku od královny nepřijal! Jediný dopis, který mě zajímá je o stavech naší armády a hlášení o opravě hradeb a brány. Díky mužům z okolí mám pod svým velením již třista tisíc mužů. Problém je v tom, že dvě třetiny jsou nováčci a to je k ničemu, poslat je do bitvy znamená je zahodit. Nicméně si kleknu pod stůl a přehrabuji se v lejstrech jako hraboš v hlíně. ,,Lexi, ty severský chlupáči..máš pro mě nějakou práci?" rozrazí se mohutně dveře ve kterých stojí Naeria a já se leknutím bouchnu do palice, až z toho stůl nadskočí. Opatrně vylezu a rukou si držím místo, kde jsem se uhodil. ,,Fuj to jsem se lek! Co tady děláš?" obořím se do ní a všimnu si, že za ní stojí jako přilepenej Akin. ,,No jak jsem říkala já a Akin hledáme práci. Máš nějakou?" zopakuje otázku a na její tváři se vykouzlí úsměv při pohledu na mě. Její oči jezdí nahoru dolů jako postiženej pták co to dostal šípem. Když skončí nevěřícně se zeptá: ,,Ty máš novou zbroj?" a několikrát mrkne. ,,Ano mám jedna z lepších věcí když je člověk generál. Jo tak práci jo? No mám ji nad hlavu, můžeš jít třeba odklízet mrtvoly. Nebo zajít k našim vojákům a trochu je potěšit." odpovím ji a mírně se usměji. Naeria se ušklíbne a luskne. Nic se nestalo, a tak to udělá znova. Zase nic. ,,Jo to umím taky a dokonce dvakrát!" řeknu ji a lusknu v obou rukách. Naeria se znovu ušklíbne a zmizí. Můj pohled, pohled orlů..no bylo lepší když jsem si to myslel spočine na Akinovi. ,,Akine tebe jsem hledal. Budeš hlavní kapitán u lučišníků, neznám lepšího než jsi ty. Tak a doplň si stavy mnoho jich padlo v boji. Zkus najmout nějaké lovce nebo tak něco."řeknu mu a naznačím, že může jít, ale ne zas tak povýšeně jak to dělají ostatní vojáci. Otočím se kouknu na tu hromadu co mám na stole, ale i pod stolem. ,,Písaři!" zavolám na chodbu. Nic se neděje. ,,Krucinál písaři!" zkusím to ještě jednou silnějším hlasem. Přiběhne malý mužík a čeká na pokyny. Ukážu na stůl a dám dlaně k sobě. Poté mu řeknu ať to srovná do původní podoby a ať mě dává jen důležité věci ne takové co měli dnes vojáci k žrádlu to mi je šuma fuk. Poplácám ho po rameně a zabouchnu dveře do mé místnosti a co nejrychleji se zdejchnu. Venku se konečně nadýchám čerstvého vzduchu a můj mozek nedokáže myslet na nic jiného než na korbel piva. Rychlým krokem se vydám do hostince a nereaguji na podrav vojáků. Pár bloků od taverny na rohu narazím do nějaký ženský. Úplně jsem zapomněl na pivo, když jsem z mé prespektivy viděl její kůzlátka nacpané v tom korzetu s tetováním co do nich zasahuje. ,,Hmmm tyhle jsem už někde viděl..." řeknu si a mé vědomí s tím souhlasí. ,,Co se takhle někdy dívat i pod sebe a ne jen před sebe," vypadne z ní a já ji pomůžu vstát. ,,Promiň mířil jsem do hospody..." omluvím se a řeknu kam jsem měl namířeno. Na tváři dívky se projeví úsměv a řekne, že tam měla taky namířeno. Dojdeme do toho pajzlu a začneme do sebe nalévat jedno pivo za druhým... |
| |
| Neuvěřitelné. Po všech těch letech že by bylo všemu konec? To mi prostě nejde do hlavy. Ale možná bych měla danou situaci vysvětlit. Když jsem zašla za Lexem, aby mi dal nějakou práci, jak jsem měla v plánu, opět měl ty svoje nejapné poznámky a stejně jako včera zasluhoval trest. Můj úmysl spočíval v tom, že si znovu kecne vlivem mystických schopností na zadek. Stačilo jen tak málo, jako vždycky. Stačilo jen lusknout prsty a já bych se mohla kochat legrační podívanou. Ale něco se přihodilo. Veškerý můj tok vnitřních sil oněměl a já jej přestala cítit. Bylo to jako probuzení z hezkého snu. Ačkoliv jsem se netajila tím, jak bych mystické schopnosti nejraději přestala používat, nemyslela jsem to tak doslovně. Omezit, to ano, ale ne zbavit se jich nadobro. Zmateně jsem vyběhla z Lexova stanu a kráčela netrpělivě uličkami směrem k paláci. A poprvé od svých osmnácti let, nebo spíš poprvé na svých cestách jsem se cítila zranitelná jako nikdy předtím. Mou mysl zaplavil strach i při spatření vlastního stínů. Co bylo horší, omylem jsem se dostala k houfu stále podnapilých vojáků. Snažila jsem se vycouvat zpět, ale jeden z nich si mě všiml. ,,Hej, ty...kočičko," zavolal na mě a ostatní následovali jeho příkladu a též se přidali k povykování. Zabočila jsem do postranní ulice, ale slyšela jsem za sebou těžké kroky těch pablbů. ,,Zatraceně," zaklela jsem a snažila se je setřást. Po čase mi ale došlo, že to nemá cenu. Byla jsem naštěstí v davu a tak se mi nemohlo ( snad ) nic stát. Obyčejně bych je už hnala přes celé místo a spíš by se oni stali kořistí, za daných okolností jsem ale nahmatala svůj opasek a vytáhla zlatou dýku, darovanou od Awenis. ,,Ani hnout, hlupáku," zavrčela jsem výhružně na vojáka v popředí a zdá se, že na některé zlatá dýka zapůsobila. ,,Vodka a rum...Juffre, tohle je osoba, sloužící královně Awenis. Nechme ji na pokoji," řekl jeho druh, ale Juffr se jen ušklíbl a otřel si ústa. ,,No a? Krásná je dost." Znovu mu pohrozím, ale on, jako jediný z té partičky, neuposlechne a blíží se ke mě. Jakmile se dotkne okraje mé košile, oženu se prudce dýkou a způsobím mu hlubokou tržnou ránu na tváři. A pak se stane něco, co bych nečekala, že se mi někdy stane a já s tím nemůžu nic udělat. Voják bolestně zakřičí a uhodí mě. Před očima mi zatančí hvězdičky a já cítím, jak se svaluji na zem. Hrne se do mě vztek. ,,Jen tržná rána? Ne, tohle si zaslouží smrt," ucedím v duchu a pohlédnu nenávistně na vojáka, kterému po tváři a krku crčí krev. Krev, která již brzy bude má... Postavím se a zavrávorám. Cítím, jak se mi místo, kam mě uhodil, zbarvuje do ruda. ,,A co teď, bojovnice?" zeptá se voják úlisně. Vrhnu se na něj a rvačka způsobí v kolemjdoucích rozruch. Ten se po chvíli změní ve výkřiky, jakmile zaslechnou vojákův bolestný řev, když mu své zuby bořím do krku a vychutnávám si jeho tělní tekutinu. Cítím, jak z něj vyprchává život a jak se upíří moc vkrádá opět do mého těla, podobně jako nedávno při boji s temnými elfy. ,,Mystická moc, upíří moc...je to vlastně jedno. Stále mám dostatek sil," pomyslím si. Náhle ucítím na svém rameni silný stisk a vzápětí mě kdosi táhne od krvácejícího vojáka. Vidím jeho svíjející se tělo, pokřikující obyvatele a partu vojáků, jak se snaží svého kamaráda oživit. Marně. ,,To snad není možné. Není to Naeria, jedna ze spřízněných duší královny Awenis?" zeptá se nevěřícně statný vojenský důstojník, který mě od vojáka odtrhl. ,,Ano, jsem to já. Ihned mě odveďte za královnou, mám pro ní pár otázek," řeknu mu a postavím se. Po bradě mi stále stéká vojákova krev. ,,Ale tohle všechno," poukazuje důstojník na spoušť okolo, ,,žádám vysvětlení." ,,Nedodržování normálky, napadnutí královské osoby. Trest jsem udělila hned, to si už vyřiďte s generálem Lexe," snažím se tato slova říct pečlivě, aby dobře vyzněla. Důstojník se na mě vyděšeně podívá. ,,Nuže, dobrá. Jdeme," řekne a ještě těch zbývajícím vožralům dá rozkaz, aby uklidili tělo. Mám takový pocit, že tahle událost Awenis zrovna nepotěší. |
| |
| „…a proto se zavazujeme slibem naší poslušnosti k vám, že budeme vždy ctít vaše zákony a respektovat váš svrchovaný majestát…“ Snažila jsem se potlačit zívnutí a odolala pokušení se na trůně protáhnout, ale jelikož jsem byla v trůnním sále uprostřed audience a byla jsem královnou Lisienu, musela jsem se chovat vznešeně i když mě najednou ty nádherné saténové šaty škrtily a koruna se zdála být velmi těžká. Poselstvo přede mnou konečně domluvilo a když jsem jim řekla, že si jejich podpory velmi vážím, uklonily se a zmizeli za dveřmi. Ulehčeně jsem se opřela o opěradlo vysokého trůnu a odhrnula si vlasy u tváře. Opět se otevřely dveře a já jsem uviděla svou sestru Naeriu. Ale po chvíli můj úsměv ztuhnul, když jsem viděla její výraz ve tváři. Jasně jsem viděla její zašpičatělé přední zuby a kolem úst měla stále trochu zaschlé krve. Ale cítila jsem ještě jednu věc. Nebo spíše necítila. Její magická aura, která ji obklopovala od té doby, co ji znám, byla pryč. Nechápala jsem co se stalo a tak jsem obezřetně vnikla do její mysli, jestli se nějaký nepřítel nepokusil proniknout až ke mně v tomto rafinovaném převleku. Ale vzpomínky i myšlenky souhlasily a tak jsem se opět stáhla. Vedle mé sestřičky stál nějaký starší důstojník a byl poněkud rozčilen. Ale poslala jsem ho pohybem ruky pryč ze sálu a s ním i ostatní účastníky audiencí. Když jsme osaměli, přísně jsem se na ni podívala a ledovým hlasem řekla: „Vysvětlíš mi nějak, co se zase stalo?“… |
| |
| Vězení Zprvu si myslím, že jsem se jen přeslechl. Nerozumím tomu. … Cože? No zdá se, že při mně opět stálo štěstí. … pomyslím si a nechápavě se zeptám: “ Po-počkat, vy mě nepopravíte? Jsem p-přeci. no to je jedno. Moc … moc vám děkuju. Jsem vám zavázán životem. Bylo to od vás velice šlechetné gesto. Děkuji.“ řeknu a padnu na kolena. Je vidět, že se mi opravdu značně ulevilo. Několikrát se rychle ukloním a pronesu ještě několik chvalozpěvů. Snažím se, abych to divadélko zas moc nepřeháněl, i když na druhou stranu ho ani tolik nehraju jako prožívám. Teď jsem měl opravdu na mále a zase jsem se z toho vyhrabal. Když ženy odcházejí tak ke mně přistoupí voják a odemkne mi řetězy, abych mohl vstát. Ruce mam však stále spoutané. Vstanu a usměju se na něj. On zrovna nadšený není, ale to mi je celkem fuk. Zatím to vypadá, že si na tomhle hnusným světě ještě nějaký ten čas pobudu a to mi naprosto vyhovuje a navíc mě přesovají do jiného vězení. Tam aspoň bude víc světla, teplo a jídlo. Bomba. Pak v hlavě cosi uslyším. Nestihnu to pořádně zaregistrovat, ale jedna z těch žen se na mě upřeně dívá a já slyším v hlavě hlasy, které mě nabádají, abych se nepokoušel o útěk. Oddaně přikývnu. Byl bych blázen, abych teď utíkal. Pak se podívám zpátky na strážného a řeknu: “No na co se čeká? Vstříc lepším zítřkům!“ zajásám a komediálním krokem vykročím z cely. |
| |
| Ve Městě Po svolení Rolianda jsem vyšel do města na prohlídku. Narážel jsem při té příležitosti na příslušníky různých ras, od elfů přes lidi až po několik trpaslíků. Občas kolem prošla skupina vojáků Legionu. Šel jsem městem a neúmyslně občas přitáhl pozornost některých vojáků, naštěstí byl ve skupině vždy alespoň jeden člen, který mne viděl v táboře. Potloukal jsem se chvíli městem, překračoval mrtvá těla lidí i skřetů a občas vypomohl odkidit nějaké trosky. Procházku jsem prodloužil a vyšel i na hradby. Odtud uchvacující výhled nepředstavitelně porušen prvním pohledem na bojiště kazil dojem velikosti tohoto místa. Došel jsem na stranu blíž k lesu a zkoumal okolní prostředí. Rychle jsem si ujasnil kde se nachází les, kde je bojiště a tak dál. Postupně jsem obešel hradby celého města. Tato činnost mi zabrala celý jeden den, ale já nepotřeboval spát. Byl jsem zvyklý spát maximálně sedm hodin za tři dny. Miloval jsem noc, a vítal jsem den. Byla to jakoby přdzvěst, že světlo se opět vrátí. Tma mi zase připadala přijatelnější z důvodu že skrývala, měla mnohá tajemství a já jí je mohl dát. Nakonec jsem sestoupil z hradeb a vydal se ulicemi prozkoumat vnitřek města. Stále mne nikdo nepoznával. Jednou jsem opět zahlédl onu ženu, kterou jsem spatřil v okně předešlého dne brzy ráno. Byl jsem svědkem podívané, která nebyla pro opilého vojáka zrovna šťastnou. Ta žena byla skutečně upírem. Určitě vyšší třídy, protože odolala Slunečnímu svitu, nebo byla upírem jen napůl. Měl jsem chuť zasáhnout do jejich konfliktu v její prospěch. Naneštěstí, než jsem se k tomu odhodlal, předběhl mne jeden voják. Odváděl ji údajně za královnou. Jen jsem si povzdechl, podle všeho si z toho nic nedělala, ale větřil jsem kolem ní v blízké době spoustu problémů. Postupoval jsem městem a zašel také do jedné krčmy. Tam jsem zahlédl také několik impozantních postav. Sám generál Legionu tu popíjel medovinu s jednou půlelfkou menšího vzrůstu byl to seveřan, velký exemplář. Půlelfka byla vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi trpasličího průmyslu. Byly to velmi smrtící nástroje. Jen jsem se pousmál a hlavou mi proletěla myšlenka. Tak ta se o sebe rozhodně bát nemusí, má arzenál jako univerzální voják, první linie trpasličí císařské stráže. Nechtěl bych jí mít za soupeře. Dopil jsem své pivo, zaplatil a rozhodnut jít zpět do tábora jsem se vydal ke dveřím krčmy. Po cestě jsem se naposledy zadíval k těm dvěma a půlelfka si mne podezíravě změřila. Zachitila můj pohled a zavrtávala se do mě, jako bych neměl šanci uhnout jí, kdybych se stal jejím cílem. Jen jsem se usmál a téměř neznatelně pokývl hlavou jako uznání. Otevřel jsem dveře a nejkratší cestou vyrazil k táboru. Tam na mne čekali moji dva přátelé, jediní v tomto světě. Znovu jsem se pousmál a řekl si. ,, Jediní... prozatím. ´´ |
| |
| Naeria mě vede rychlým krokem že jí občas mám problém dohnat. Dojdeme do Lexova sídla. Chtěl jsem už natáhnout ruku a zaklepat na dveře, jenomže Naeria mě předběhla a dveře vší silou vyrazila. Ještě než jsem něco stačil říct stal jsem se novým kapitánem lukostřelců. Dobrá zpráva i když trochu znepokojující. Ještě nikdy jsem nevydával rozkazy. „Děkuji ti.” řekl jsem a uklonil se jak se patří. Po té jsem odešel z této mohutné budovy ven. Zde byl už úklid padlých v plném proudu. Zahlédl jsem i zvláštní postavu jak pomáhá s úklidem těl. Zaslechl jsem křik vojáka v dálce, neváhal jsem a rychle jsem k němu utíkal. „Že by toho měli skřeti málo? Zbyli tu nějací?” Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl a mezitím jsem už připravoval šíp na tětivu. Uviděl jsem něco, co by mě nikdy nenapadlo. Naeria je upír, tedy jak to vypadá tak alespoň z části. No po pravdě hodně věcí by to vysvětlovalo... Poslední co uvidím je jak je Naeria odváděna k Awenis s krví u pusy... Z davu výjde jeden voják a já ho požádám nebo přikážu, aby mi sehnal alespoň tři posly a někoho kdo by mi dokázal říci, kolik lučištníků tu ještě zbylo. „Vzkaž jim že mě najdou na bojišti před hradem.” Jak jsem řek tak jsem udělal a odešel jsem na bojiště. Zde jsme s několika lidmi vyklízeli pláň. Netrvalo dlouho a přijeli poslové co jsem potřeboval. Jeden z nich mi předal list papíru kde byl sepsán stav padlých a hlavně živých lukostřelců legionu. Číslo bylo s menším zaokrouhlením 10 000, což je docela slušné. Moc mě nenapadalo, proč by lidé potřebovali další lukostřelce. Přeci jen, lučištník je jedno z nejlépe placených míst ve válce. Naučit se střílet z luku není jen tak, ti nejlepší s tím začínají už od mala. Já s tím začal ve velmi ranném věku šesti let na přání svého otce a jsem mu za to vděčný. Docela přemýšlím jestli je moudrý nápad najmout kdejakého pobudu s lukem a šípy. Nedělá mi starost to, že by nebyli efektivní v boji. Problém je že pro jakou stranu. Když by střílely vlastní, třeba i nechtěně, tak by to mohlo znamenat obrovskou nevýhodu v bitvě. Rozešlu posly na všechny světové strany ať naberou všechny schopné lukostřelce, nevyjímaje lovců či soutěžících v kláních, s vyjímkou severu, kde leží Berien-dorr. Vypadá to že v mém životě začíná jedna velká a zvláštní kapitola kapitána. Z tohoto pomyšlení se musím posadit. |
| |
| Mlčenlivý strážce mě vede chodbou paláce do místnosti, kde by měla mít údajně Awenis nějaké sezení. Strážce jde přede mnou a nebýt toho, že jsem teď ve čtení myšlenek slepá, nejspíš bych věděla, jak je z mé přítomnosti nervózní. Aby ne. Krev jeho vojáka mi tepe v žilách a v ústech pořád cítím tu napůl ohavnou, napůl úžasnou chuť tmavé tělní tekutiny. Jako neúplná upírka to tak vnímám. A taky, že jsem jen poloviční upírka, se jídlo v mých ústech neproměňuje v popel. Brzo spatřím Awenis a cosi z ní cítím. Mám matný pocit, že to způsobuje ta chuť na krev, ale něco mnohem většího v mé mysli mi říká, jak moc se mýlím. Cítím z Awenis mystickou sílu nezměrné síly, možná větší než té mojí. Mám chuť tu sílu z ní vysát, stejně jako předtím krev toho oplzlého vojáka. Sžírá mě neskutečná závist, kterou nedokážu nikterak ovlivnit. Zatřepu hlavou a snažím se tyto myšlenky co nejrychleji zahnat. Awenis se na mě podívá a taky ji dojde, že něco není v pořádku. Pokynem ruky pošle pryč všechny členy sezení a kapitána pryč z místnosti a zeptá se mě, co se stalo. Dojdu k ní a popadnu jí za její chladné ruce. ,,Má, sestřičko. Nevím, co se stalo, ale necítím tajemné působení krve našeho otce. Necítím přítomnost mystických sil a kvůli tomu jsem se stala bezbrannou. Když tu tak teď stojím před tebou, můj hlad po naší magii je neukojitelná. Přála jsem si mystických schopností se zbavit, ale ne takhle. Teď už vím, jak je to nesnesitelné. Jakoby má duše byla na kusy roztrhána. I když mám tebe a Drienna, cítím se osamělá, víc než kdy jindy. A cože se vlastně stalo? Jelikož jsem nemohla použít obrannu mystickou, použila jsem něco jiného. Napadl mě jeden vojáků z Lexovy armády. Zuřivost sežehla mé tělo a já zaslechla volání upířího lidu, prokletí, které mě postihlo na počátků mé cesty. Vysála jsem z vojáka krev a zbavila jej života za tu troufalost. Za tebou jsem přišla ale z jiného důvodu. Ať už se mnou za tento čin naložíš jakkoliv, věz, že příjmu, co mě čeká. Jen u tebe hledám odpověď na to, kam se mé schopnosti poděli, budeš - li to vědět," řeknu odvážně a čekám na její reakci. ,,Co ta přísaha Awenis se mnou udělala? Začínám se vyjadřovat jaksi...zvláštně. |
| |
| Jak se ukázalo, ten obr, co do mě vrazil, byl přece jen seveřan. Nejprve jsem mu chtěla vytmavit, jak neohrabaný to je člověk, ale zas na tu druhou jsem z toho muže cítila něco neobyčejného. Ano, byl obrovský, alespoň z mého pohledu, co jsem se válela na zemi. Když jsem se ale postavila, zjistila jsem, že spíš než výška vládne jeho postavě mohutnost a ta mu dodává na první pohled ten obří zjev. Nevím, jaké měl zrovna plány, ale prý měl namířeno do hospody. Rozhodla jsem se o něm zjistit něco více a tak jsem mu pověděla, že tam mám taky namířeno. Společně jsme mlčky šli ulicemi a hledali vhodné místo. Nemluvili jsme, jen později jsme utrousili pár slov. Narazili jsme na tavernu, do které udělal kámen z nepřátelského katapultu díru. Shodou okolností zrovna u dveří. Seveřan nahlédl dovnitř. Kámen tam ještě stále byl a táhla se za ním neuvěřitelná spoušť. Div tím barákem neproletěl. Seveřan ale usoudil, že jeden přeživší stůl bude stačit. Proto jsme se usadili a seveřan po chvilce zamručel. Přiběhl hostinský a zíral na nás jakýmsi zvláštním pohledem. ,,Ehm, vy jste hosti?" Ne, komáři, jasně že jsme hosti," utrousí seveřan. ,,A přejete si?" zeptá se. ,,Co je to za otázky? Pff, dones sem dva škopky a já ti dám peníze na opravu tvého podniku," řekne seveřan a hostinský odběhne. ,,Tenhle zarostlej týpek má v tomhle městě asi hodně velké postavení," pomyslím si. Najednou do hostince vejde jeden z vojáků a před seveřanem zasalutuje. ,,Pane, trvalo mi, než jsem vás našel," oznámí seveřanovi. ,,Ale našel. Co pro mě máš?" zeptá se seveřan. ,,Pane, v nedaleké ulici se stala nehoda. Ta, která si říká Naeria a je jednou z věrných královny Awenis právě usmrtila jednoho z našich vojáků. Prý ze sebeobrany. Žádají vás na místě," řekne voják a seveřan se prudce zvedne. Jsem docela zvědavá na jeho reakci. Už od přírody vím, že mírná nebude. |
| |
| Díra v hostinci a mrtvola na ulici S tou kóčou jsme našli konečně nějaký hostinec, kde bychom si mohli dát nějaký ten korbel piva. Sedneme si na zadek a za chvíli přiběhne hostinský rozklepaný jako nějaká ženská. Čumí jak vyvoraný krtek a ptá se co chceme. No co asi, co se dá dělat v hostinci, kdy jsem chtěl jít za lehkýma holkama šel bych o ulici vedle a navíc mám vedle sebe nějakou krásku, tak je blázen? Naštěstí to ten vousatý pacholek brzy pochopí a přinese dva korbely medoviny. Nejdřív jsem ho chtěl do sebe hodit jako vždy, ale když jsem viděl, jak se na mě ta holka dívá nechal jsem toho a místo toho si jen usrkl. Ona se usmála a hodila medovinu do sebe, tak rychle, že jsem si proti ní připadal jako mimino. Nicméně po tomhle "představení" ho hodím do sebe taky. Než jsem si mohl objednat další přiběhl do hostince voják se zprávou, že Naeria usmrtila jednoho vojáka. ,,No to ji tak žeru, že to byla náhoda! Sakra to je hrozná ženská! Ukaž mi místo, kde se to stalo." zakleji a řeknu vojákovi, aby mě ukázal místo, kde se to stalo. Než odejdu otočím se k dívce a řeknu: ,,No tady to vidíš. Nejsem pryč ani půl hodiny a už je jeden voják po smrti. Víš, kde je generálská budova?" holka přikývne. ,,Tak se tam sejdeme za hodinu, to snad vše už bude hotové, pořád ti dlužím tu skleničku." odpovím ji a vydám se z hostince. Voják zatarasil vchod, a proto jsem vyšel dírou co zbyla po katapultu. Na tváři dívky se objevil pobavený úsměv a já rychlím krokem zmizel. Když jsme došli k mrtvole asi dva bloky od hostince slyšel jsem jen vyšetřovatele jak říká: ,,...neměl žádnou šanci." usměji se. ,,To je divný. Nebyla tu náhodou Naeria?" řeknu, ale pozdě si uvědomím, že by se o tomhle vtipkovat nemělo. Pokrčím rameny, protože vím, že to již nespravím. ,,Tak jo. Vy dva ho odneste ať se tu tak neválí. Tady máte deset zlatých a udělejte mu dobrý pohřeb nebo tak něco. Já jdu za královnou promluvit si s Naeriou." rozhodnu a hodím strážným pár zlatých. Když jsem odcházel křikl jsem na ně. ,,A ne, že to prochlastáte!" a namířím si to přímo k paláci.U paláce mě stráže pozdraví a vejdu dovnitř. Nikdy bych nevěřil, že je to tak velké, pokaždé se tu zamotám. Nakonec jsem, ale královnu našel a s ní i Naeriu. Rozrazím dveře a vtrhnu dovnitř. ,,Můžeš mi říct proč si mi vysála vojáka? To ti to nestačilo při bitvě? Jako už to nedělej víš kolik s tím mám papírování? Chápu, že to bylo v sebeobraně, ale to si ho nemohla jenom hodit na prdel místo toho, aby jsi sním hrála na kousanou?" křiknu na ní a obě si mě změří divným výrazem. Teď si uvědomím, že jsem nedal úctu královně a ukloním se. ,,Já za to nemůžu nemám svoje, jak říkáš čáry." po téhle odpovědi mi málem oči vypadli z důlků a jazyk uletěl z huby. S otevřenou hubou, jako ústa saté ženy na ní civím jako žába před bouřkou. ,,To si snad děláš srandu ne? zeptám se, ale ona jen zavrtí hlavou. Zkřížím ruce na prsou a chvíli si to rovnám v hlavě. ,,Dobře, tak tím pádem není co řešit." odpovím ji a opět se ukloním královně, pak co nejrychleji vypadnu. Mířím zpět k mojí budově a těším se jak se stou neznámou holkou ztřískám, jak už dlouho ne. |
| |
| Dívala jsem se mojí sestřičce do očí a spatřila jsem tam to, co nikdy předtím. Strach. Vím, jak moc se chtěla těch svých schopností zbavit, když měla pocit, že s nimi nemůže žít, ale vždy se vše urovnalo a ona si na svoje síly opět rychle zvykla, ale ani ni ve snu by ji nenapadlo, aby se jich vzdala úplně. Přeci jen mohla pomáhat více, než kterýkoli bojovník či léčitel. Avšak za cenu nějakých obětí z vlastních řad. Nejprve to bylo několik vojáků zabitých při bitvě na hradbách poté, co Naeria vyvolala mystickou bouři a vojáky to doslova smetlo z hradeb dolů. Ale toto jsem dokázala pochopit, jelikož to bylo v zápalu boje a navíc mystická bouře je tak silná, že sebesilnější mystik ji nedokáže zkrotit. Ale toto je něco jiného. Naeria zabila člověka. V době míru, na ulici, beze zbraně. Pokud moje zdroje mluví pravdu, pak ten voják ani neprojevoval nepřátelské úmysly. Jen byl opilý a Naeria si to vše vyložila jako útok proti své osobě. Vždy byla taková. Hrdá, silná a neschopná prohrávat. Proto byla schopna hájit své záměry až do krve – bohužel té krve vyteklo tolik, že se dopustila vraždy. Nevím, co se bude dít dál. Věděla jsem že až se to rozkřikne mezi lidmi, budou chtít její potrestání. A za vraždu je jen jeden trest. Ale dívala jsem se do těch hlubokých zelených očí a byla jsem rozhodnuta svou sestřičku nevydat na pospas lidem ve městě. Sice možná oslabím svůj vliv na lidi jako královna, ale to mi za záchranu sestřičky stojí! Naše rozmluva je vyrušena generálem Lexem, ale ten nemusí vědět, co se chystá. Přeci jen je to Seveřan a ti nejprve mávají sekerami a potom se teprve jdou podívat, komu že vlastně tu hlavu usekly. „Mystické schopnosti se nemohou je tak ztratit. To prostě není možné. Jen v případě, že do těla mystika vstoupí tělo jiného člověka. Naerio, nechceš mi něco říct?“ Mystička jen sklopila zrak a začervenala se a mě náhle bylo vše jasné. Nechápu jak jsem mohla být tak slepá a nevšimnout si toho, co se děje. Mohla jsem Naeriu varovat. Věděla jsem že je často ve společnosti toho dobrodruha Drienna, ale byla jsem tak zaměstnaná, že jsem si nevšimla rozvíjejícího se vztahu. Náhle jsem věděla co se stane v následujících hodinách. Můj otec mi část vyprávěl životě mystiků a o jejich zvycích a o všem co k nim patří. Nyní čeká Naeriu a Drienna velká změna. Jejich duše se spojí a myšlenky a pocity jednoho se objeví i v mysli druhého a budou tímto poutem spojeni až do smrti jednoho z nich. Než si na toto mystické pouto zvyknou, budou muset překonat spoustu překážek. Budou si muset začít důvěřovat a bez obav svěřit svůj život do ruku druhého, protože stejně tak jsou spojeny i jejich tělesné i duševní síly a to co zraní jednoho zraní i druhého. A pokud se tomuto poutu budou bránit nebo dokonce pokud se budou chtít uzavřít ve své mysli před tím druhým, nastane něco horšího, než jen mystická bouře. Potom by bylo v ohrožení vše kolem v okruhu několika set mil. Bylo mi jasné co musím udělat. „Dojdi pro Drienna a sbalte jen to nejnutnější. Musíte okamžitě opustit město a jít do Fonnoru , kde vyhledáte Mistra Eldithriela a on vám řekne více než já. Hodně štěstí sestřičko!“řekla jsem tiše, ale rozhodně, a objala Naeriu a držela ji ve svém, sevření tak dlouho, jak to jen bylo možné a přála si, aby to vše byl jen sen, který má skončit… |
| |
| Je poměrně chladné ráno, a tak přes sebe přehodím svůj černý plášť a otevřu dveře na obří terasu, která je hned vele mého pokoje. Vyjdu ven a opřu se dlaněmi o mramorové zábradlí. Do rukou mne zastudí chladný kámen a pozoruji daleké vršky hor obklopujících Fonnor a když zapátrám zrakem trochu více na jih, uzřím průsmyk Aberon, který je jedinou cestou z Berien-Dorru do Fonnoru. Do údolí se opírá slunce a obyvatelé se mohou těšit z pěkného slunečného rána, ale zde ve výše položeném Fonnoru, a ještě k tomu v nejvyšší věži pevnosti Dorielů je k ránu chladno a mlha se tu válí v chuchvalcích jako znavená zvěř. V tom okamžiku se však v mé mysli ozve hluboký basový hlas Faramona – mého rudého draka a zaplaší tím všechny studené myšlenky. „Buď pozdraven, Eldithrieli! Za chvíli přistanu u tebe!“ „I ty buď zdráv, Faramone – Perlo mezi nebeskými letci. Ano, poleť sem. Dnes nás čeká opět přelet nad jižním územím. Musíme se přesvědčit, zda Berien-Dorr přetrval obléhání a na kolik byl poškozen.“ Hlas v mé mysli se odmlčel, protože na obzoru jsem spatřil siluetu letícího draka a jelikož je přistání na terase náročné, Faramon se musí velmi soustředit. Obýváme tuto pevnost Dorielů již jedenáctým rokem, ale stále se máme co učit. Pořád zdokonalujeme naši schopnost komunikace a společného sladění v letu. Faramon několikrát přelétl nad terasou a poté hladce dosedl obřími tlapami na mramorovou podlahu. Když složil svoje obří křídla na zádech, natáhnul krk, špičkou tlamy se mi otřel o rameno. Dělával to tak ráno co ráno a tím se mezi námi utvářelo blízké pouto. Faramon na mne upřel safírové oko a několikrát s ním mrknul. Rychle jsem proto šel zpět do mého pokoje a připnul si k opasku meč a na záda zavěsil toulec se šípy a luk. Potom jsem se vrátil k Faramonovi a od jeho pokrčené přední nohy jsem se vyšplhal až ke jeho krku, kde jsem se usadil a oběma rukama se chytil za dlouhé silné rohy, které zdobily Faramonův límec kolem krku. „Můžeme letět, Střelče?“ zeptal se mě prostřednictvím mé mysli Faramon a použil přitom mou přezdívku, kterou znalo jen velmi málo lidí a kterou jsem si vysloužil díky svému umění lukostřelby. „Leť, Faramone!“ vykřikl jsem a drak mávnul křídly do vzduchu a okamžitě jsme vylétly z terasy a otevřela se pod námi obrovská propast, jelikož věž byla velmi vysoká. Z té výšky jsem viděl celý Fonnor a pokaždé mne tento pohled uchvátil. Rukou jsem pohladil Faramonovy rozpálené šupiny a ještě blíže se přitisknul k jeho krku, abych nebránil proudění větru. Snad se konečně najde někdo, komu budu moci toto umění předat… |
| |
| Spěchám nahoru po schodech a dunivé zvuky mých kroků se odrážejí od okolních stěn. Srdce mi divoce tluče. Sotva popadám dech. Možná to zní šíleně, ale vzala jsem si radu od Awenis k srdci. Pověděla mi, ať opustím s Driennem město. Společně se pak máme vydat do Fonnoru. Něco v mé mysli mi matně říkalo, že bych ji neměla pokládat další otázky a způsobovat ji další zbytečné starosti. Určitě by to neměla zapotřebí. Vpadnu do pokoje a spatřím Drienna, jak si přetahuje přes hlavu svou bílou košili. Usměje se na mě. ,,Právě jsem tě chtěl jít hledat," řekne a zarazí se, když spatří moje oblečení, na němž stále lpí krev vojáka. ,,Co se stalo?" Povzdechnu si. ,,Vše ti řeknu cestou, ale teď pojď. Rychle," pobízím ho a mladý lovec pokladů na sebe nahází rychle všechno oblečení, připne si k opasku svůj dlouhý meč a následuje mě palácem do zbrojnice. ,,Zbrojnice? Naerio, co tady děláme?" ptá se zmateně a odmítá jít dál, dokud mu všechno nepovím. Vysvětlím mu, proč jsem tak uřícená a naštvaná. Povím mu o zabití vojáka...a z dobrých důvodů a také i to, co mi řekla Awenis. Pak se ještě dostanu ke svým schopnostem. ,,Awenis si myslí, že byla mí vnitřní síla umlčena tím, že se mé tělo spojilo s tělem jiným," oznámím mu a Drienn se podrbe na temeni. ,,Ke spojení dvou těl dochází jen jedním způsobem," zamumlá a já přikývnu. ,,Ano, jen jedním." Lovec pokladů se na mě omluvně podívá: ,,Promiň, to jsem netušil." ,,To ani já. Ale nelituji toho," pohladím ho po tváři a vstupuji do zbrojnice. Teď po bitvě je téměř prázdná, zůstalo tu jen pár nepotřebných zbraní, jako staré dýky, luky a toulce se šípy. ,,Ve Fonnoru jsem nikdy nebyl," hlásá Drienn, ,,snad tam jsou cesty bezpečné." Přehodím si přes rameno luk a toulec. Dýka, co si beru, není nic moc, ale bude stačit. ,,Chce to ještě nějaké oblečení," prohlédnu si zhrzeně svou tuniku. Drienn kývne a navrhne, že mi pro nějaké dojde. ,,Dobře, ale hlavně něco normálního," souhlasím a sjednáme si místo dalšího shledání. U Awenis. ,,Mohl jsi vybrat něco lepšího, teď vypadám jako ty. A je mi to velký," postěžuji si při pohledu na kožené kalhoty, bílou košili a světle hnědou koženou vestu. Nicméně není čas a tak si nové šatstvo obléknu a začnu si na něj zvykat. Když do místnosti, kde čekáme, dorazí Awenis, je mi trochu trapně, když spatřím její pohled, věnovaný Driennovi. Na tváři lovce pokladů ale není znát nějaké rozčarování. Musím se pousmát nad touto ironií. Včera jsem já házela ošklivé pohledy na objímající se Awenis a Alisena, dneska se karta obrátila. Awenis se před nás postaví a teprve teď si všimnu plného cestovního vaku, co drží v ruce. Pohlédnu na něj a poté na Awenis, která do plic nabírá vzduch a chystá se promluvit. |
| |
| Když má zmatená sestřička vyběhla ze sálu najít Drienna, stála jsem jako přikovaná a bylo mi náhle chladno u srdce. Jako by mi srdce sevřela ledová ruka a chtěla ho rozdrtit na prach. Najednou jsem si již nebyla tak jistá svým rozhodnutím a uvědomila jsem si, že jsem vlastně vyhnala vlastní sestru tam do toho neznáma za horami. A tu se stalo něco, co jsem již dlouho nezažila. Naposledy, když zemřel Alisen. Z mého pravého oka stekla temná slza a ulpěla mi na ruce. Dívala jsem se na ten úkaz a měla jsem pocit, že nenávidím sama sebe. Má mysl se náhle pohroužila do vzpomínek. Viděla jsem Naeriu když byla malá a viděla jsem ji stále před mýma očima. Viděla jsem, jak poprvé použila mystické schopnosti a málem zemřela. Tehdy jsem u ní pobděla spoustu nocí a dnů a modlila se k všemocné Nithilien, aby jí vrátila život a zdraví. Nejspíš se slitovala, jelikož se Naeria uzdravila. Poté jsme byli krutým osudem rozděleni a já ji několik let neviděla a každý den se snažila najít alespoň pomocí magie její stopu. Avšak marně. Když jsem konečně vypátrala místo, kde se s naším otcem Anathoriem skrývaly, přišla jsem pozdě. Našla jsem pouze zničenou krajinu a mrtvé tělo svého otce. Naeria však po té hrůze co se tehdy stala uprchla a ztratila se někde v tajemných dálavách. Mé srdce krvácelo bolestí a mé oči plakaly pro ni každý den, ale plynul rok za rokem a po Naerie ani stopy. Pomalu jsem přestávala věřit, že ji ještě někdy spatřím. Proto jsem se uchýlila do stínu lesa do skrovného obydlí, kde jsem chtěla ukončit svůj život plný bolesti. Ale objevil se Alisen, a obětoval svou neposkvrněnou duši aby mi dal pocit, že nejsem v tomto boji sama a stal se dobrovolně temných a přijal mnohé temné schopnosti. Náhle se však stal zázrak a já věřila, že to byl zásah božské Nithilien, jelikož s Alisenem cestovala i Naeria! Když Alisen zemřel, byla to pro mne velká rána, ale mé bolavé srdce bylo ovázáno přítomností mé sestřičky. Náhle jsem se trhnutím vymanila ze vzpomínek a po mých tvářích stékaly slzy, temné spolu s těmi zahlcenými bolestí a smutkem a mísily se dohromady v jedno řečiště plné zoufalství a bolesti, která ze mne vyprchávala s každou přibývající slzou. Avšak stále jich bylo mnoho a tísnily se v tisícičlenných zástupech. Náhle se v opuštěném zšeřeném sále rozsvítilo světlo, které nabývalo na intenzitě, až z něj vystoupil obrys postavy obklopená zářící aurou. „Awenis…. Awenis…..“ slyšela jsem tak dobře známý hlas, který volal mé jméno. Alisen došel až ke mně a v jeho průsvitné tváři jsem četla zármutek i štěstí najednou. Jeho celé tělo slabě světélkovalo, jelikož přicházel z posmrtné říše a jeho tělo bylo lehké jako mlhavý opar nad lesem. Pomalu ke mně natáhl ruku utkanou z paprsků té nejjemnější energie a vyvolaným vánkem osušil slzy na mé tváři. Chtěla jsem jeho dlaň uchopit do mé, ale když se naše prsty měly střetnout, jeho dlaň se rozpadla, jako když se foukne do obláčku prachu a když ruku odtáhl, magické částice se znovu ustálily a Alisen se na mne smutně zahleděl. „Již dvakrát jsem měl výsadu žít vedle tebe a nikdy jsem nedokázal této pocty využít… A nyní, když mi tolik chybíš, se tě nemohu ani dotknout. Mohu se dívat na tvou spanilou tvář a dívat se do těch očí, které mne tenkrát v lese tak přitahovaly a v kterých našlo mé srdce útočiště. Ale nepřišel jsem proto, abych ti připomínal to, co se stalo. Nesmíš se trápit kvůli tomu, co se stalo tvé sestře. Nech ji jít. Rozhodla jsi se správně. Tvůj otec by na tebe byl hrdý.“ řekl tichým hlasem, který se ale rozléhal po celé místnosti. „Alisene…tvé místo je zde, vedle mne. Jak jste si mohli myslet, že zvládnu toto velké břemeno? Neumím vládnout a nejsem na to připravená. Proč jen člověk nemůže psát své řádky osudu sám…“ zašeptala jsem zlomeným hlasem. „Awenis…vždy budeš světlo mého života…. Ale nyní musíš ty pozvednout žezlo lisienských králů a znovu obnovit klid a mít nejen v Lisienu, ale i v dalších zemích. Nezapomeň, že já s Martinem ti budeme stále nablízku i když nás neuvidíš. Spousta lidí v tebe vkládá důvěru, protože jsi dobrá panovnice. Ty to zvládneš. Máš k ruce mou věrnou družinu, která by za tebe i život položila. Ale i tak bych si přál se tě ještě jednou dotknout, ještě jednou tě políbit a poprvé pochovat našeho syna…“ řekl Alisen a dvě blýskavé slzy skanuly po jeho tvářích a rozplynuly se v prostoru místnosti. „Bude z něj dobrý válečník i mystik. Naším spojením získá schopnosti, které nemá nikdo na celém širém světě. Bude dobrý muž i král. Jako jsi byl i ty.“ řekla jsem a pohlédla Alisenovi od tváře. V očích se mu objevil hrdý výraz a věděla jsem, že takový pohled může mít pouze šťastný otec. Ale náhle začínalo světlo pohasínat a Alisen začal ustupovat zpět k portálu, kterým sem přišel. „Můj čas se nachýlil. Nemohu zde setrvat déle. Ale ať se bude dít cokoli, nikdy neztrácej odvahu a nikdy před problémy neskláněj hlavu. Ukaž lidem, jak se mají chovat. Nauč je to, co jsem tě učil já. Sbohem má lásko…“ zašeptal a jeho obrys se začal pomalu ztrácet. „Sbohem, Alisene… Miluji tě…“ řekla jsem smutně, ale do těla mi vstoupila nová energie. Rychle jsem se rozeběhla pryč z místnosti a nechala si od služky přinést cestovní vak s jídlem, teplým oblečením a dalšími nezbytnými věcmi pro cestu do Fonnoru a pospíchám zadním vchodem z paláce do severní věže, kde na mne u malých vrátek vedoucích pryč z města čeká Naeria a Drienn. V jejich očích není pouze strach, ale i naděje a hlavně láska. Nemají obavu z budoucnosti, protože pokud jí budou čelit jako jedno tělo, spolu překonají všechny nástrahy života. Podám Driennovi kožený vak a obejmu ho. „Dávej na mou sestřičku pozor. Je pro nás všechny velmi drahocenná. A nezapomeň. Až se spojí světlo s tmou a bolest se bude radovat, potom přijde on. Dobře si má slova pamatuj, jednou se ti budou hodit.“ řekla jsem a prstem mu udělala na čele znamení, které ve starém jazyce mystiků znamená „cesta, jež vždy dosáhne konce“. To je povede. Potom jsem přešla k Naerii a pevně ji obejmula. Po tvářích nás obou začaly stékat slzy a jasně jsem cítila, jak mé sestřičce tluče srdce jako poplašný zvon na věži. „Neměj obavu z budoucnosti, Naerio! Všechno bude takové, do jaké míry se přičiníš aby to takové bylo. A důvěřuj Driennovi. Pokud se rozdělíte, zemřete oba. Pokud zůstanete spolu pevně připoutáni jeden k druhému, budete žít věčně…“ řekla jsem hlasem, který se malinko třásl a pak jsem sledovala jak Drienn vzal jemně Naeriu za ruku a oba prošli dřevěnými vrátky ven, za hradby Berien-Dorru. A tak Naeria a Drienn odešli a jejich těla se brzy ztratily v hustých porostech okolních lesů. Cesta k severu jim bude trvat asi týden. Věřím jim… Ještě dlouho potom, co odešli, jsem stála opřená o dveřní sloupek a potom, úplně vyčerpaná, jsem se zhroutila na zem a začala hořce plakat… |
| |
| Po chvilce sezení se postavím a odkráčím zpět do Berien-dorru, kde vše pomalu začíná vypadat jako dříve. Tedy aspoň se o to lidé pokoušejí. Je to sice jen začátek oprav, ale město bude opět jednoho dne zářit svou krásou. Procházím se městem a vidím pracující lidi co opravují své byty, obchody, odklízejí mrtvoly, truchlí nad zesnulými nebo naopak oslavují vítěztví. Je poledne tak mne napadne něco sníst. „Přeci jen s plným žalůdkem se lépe myslí a vede armáda... ” Svěsím hlavu a přemýšlím co to Lexe napadlo. Nikdy jsem nebyl vůdčí typ, navíc vládnout deseti tisícům mužů společně s těmi co příjdou mi příjde pro začátečníka jako velké sousto. No je pravda že Lex asi chtěl jen někoho, aby v tom nebyl sám. „Musím to brát jako čest a dát ze sebe to nejlepší. Už nad tím nebudu víc přemýšlet.” pomyslím si a začnu vyhledávat nějaký stojící hostinec. V jednom je kámen od katapultu, tam radši nepůjdu. Pochybuju že hostinský má čas někoho obsluhovat, nebo aspoň zákazníky. Jdu do trochu honosnější čtvrti, kde najdu stojící hostinec, kterého se snad válka ani nedotkla. Trocha krve na stěně od naší rvačky s kanalizačními skřety, ale jinak vypadá docela slušně. Zde strávím trochu delší čas, neboť stále u jídla přemýšlím co s novými lukostřelci. Doufám že ve zbrojnici pro ně něco budou mít. Nejlepší by bylo, kdyby si vzali aspoň zbraně s sebou. Musím doufat, že většina budou moudří, nebo aspoň budou věřit své zbrani více než té cizí. Snad po dvou možná čtyř hodinách se konečně dostanu z hostince, kde jsem jim nechal poslední měďák a jdu směrem k menšímu náměstí, kde předvedl Alisen svou temnou moc se svým drakem. Život zde opět proudí a za pár týdnů snad měsíců kamenické práce nebude ani poznat, že se tu bojovalo. Zatím tu ale je ještě dost známek souboje dvou padlých králů. Výjdu před brány a doufám že se alespoň jeden z poslů vrátí v tuto dobu. Čekám tu snad půl dne, ale mě to nevadí. Trpělivost to je dar kterým mé já oplývá. Navíc společnost mi tu dělá i můj jestřáb kterému jsem zatím nedal ani jméno. Pouze se ho snažím cvičit v pár základních příkazech, které mu kupodivu nedělají problém. K večeru se vracejí poslové se zprávami. Jeden z nich sesedne z koně a podá mi hlášení. „Pane na vaší žádost jsme povolali bojeschopné lukostřelce. Ze západu by jich mělo přijít okolo sedmiset. Z jihu a východu nám slíbili když se dozvěděli o výhře u Berien-dorru na tisíc čtyři-sta mužů pane. Do pěti dnů dnů by měli všichni dorazit.” řekl posel a zasalutoval. Opravdu jsem nečekal takové množství. Je to velice dobré číslo. Podívám se na posla a poprosím ho ještě o jednu maličkost.„Děkuji vám pánové za vaší skvěle odvedenou práci. Poprosil bych vás ještě, aby každý lučištník, který od zítřka příjde do Berrien-dorru byl základně vyzbrojen. Zbraň a lehkou zbroj, pokud nemají vlastní a hlavně tuniku se znakem legionu. Muž vše vyslechl a zasalutoval. „Rozkaz pane!” Usmál jsem se a řekl mu „To by pro dnešek stačilo. Jděte si odpočinout po namáhavé cestě.” Posel zpět nasedl na koně a všichni tři odjeli do Berien-dorru. Asi je budu následovat. Naposled jsem se ohlédl a uviděl jestřába jak prolétl a obrovskou rychlostí blesku zabil jednu veverku. „Sarco, v lidském jazyce blesk. To se k němu bude hodit.” usmál jsem se a odkráčel do města. |
| |
| Život je změna Nic. Zase nic čekám tu už půl hodiny a nic, ta neznámá holka se tu neobjevila. Kopnout do toho! No nic jestli bude mít zájem, ať si mě najde. Vlezu zpět do svého pokoje, jako slepice do kurníku, čeká tam na mě nějaký prcek a tváří se drsně a vypadá povýšeně. Než se ho můžu na cokoli zeptat ukloní se a prohlásí, že se jmenuje Tolgan a posílá ho nějaký boháč z rady, jméno bylo tak složitý, že by ho pochopil jen génius. Moje otázka je velmi jednoduchá: Proč? Protože když jsem teď generál a budu vystupovat pod znakem království, musím dobře vypadat. Na mé tváři se objeví pobavený úsměv a řeknu: ,,A to je podle vás jako co?" Prďola se zatváří vážně a odpoví, že se musím vzdát vousů a délky vlasů a častěji se mýt, jinak prý z toho budou jen problémy a rada půjde za královnou. ,,Tak o tom si promluvím s královnou!" řekne mé svědomí a já s ním plně souhlasím. Nicméně jsem já hlupák slíbil věrnost královně a musím vyhovět a nechci, aby měla ještě nějaké problémy se mnou, poslední dobou toho má nad hlavu. ,,No budiž. Ale strniště mě nech!" křiknu na Tolgana a on přikývne, i když neochotně. Sednu si do křesla a nechám kolem sebe hodit kus hadru a vidím, jak si ten vrah připravuje nůžky a břitvu. Chvíli na to na mě hodí nějakou pěnu a začne vraždit můj plnovous. Pak se pustí do vlasů a skončí když jsem doslova nakrátko. Posléze vstanu a pohlédnu do zrcadla co mi přistavil. Vypadám úplně jinak, jsem pořád svalnatý a vysoký, ale obličej se změnil. Krátké černé vlasy a holá tvář...jsem vyloženě nas.... Jak si se prohlížím zjistím, že mi ještě připravil nějakou tógu. Pak přistoupí ke mně a zeptá se mě: ,,Jak jste spokojen?" tak to byla poslední kapka. Rána pěstí přistane jako Thorovo kladivo na tváři mého cíle a ihned ho pošle k zemi. ,,A tohle pošli zase ty radě!" křikne svědomí a já písknu na stráže. ,,Vezměte ho k radě a řekne te jim, že moc děkuji!" stráže popadnou Tolgana a vynesou ho pryč. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu, vyjdu ven z budovy, kde mě přejede po tváři chladný vítr. Neřád jeden! Zamířím k stájím, kde si vezmu svého černého koně a zamířím ven z města. Zastavím u brány, kde zahlédnu Akina. Přitáhnu si uzdu a kousek od něj zastavím. ,,A...Akine. Tak jak to vypadá s lučišníky?" zeptám se ho a vypadalo to, že chvíli nevěřil vlastním očím. Prohlédl si mě od hlavy, až k patě a posléze odpověděl: ,,Je to zařízeno, pane." ,,To jsem rád. Děkuji ti, vypadá to, že brzy vyrazíme...cítím to v kostech." řeknu mu a zabořím paty do slabin koně a vyrazím z města... |
| |
| Když jsem se probudila, hřejivé sluneční paprsky se příjemně rozbíhaly po celém pokoji a naplňovaly celou místnost nádherným světlem. Odhodila jsem ze sebe přikrývku a posadila se na kraj postele. Přemýšlela jsem, jak dlouhou cestu jsem již ušla od té doby, co jsem musela prchnout z domova. Bloudila jsem tehdy známými i neznámými kraji a zdokonalovala své umění boje a schopnosti kouzlení. Potkala jsem mnoho kouzelníků i bojovníků, od nichž jsem dostala občas drobný dar, nebo dobrou radu a hlavně jsem sbírala informace z jejich vyprávění. Prošli mnohé kraje, takže jsme vždy hodiny a hodiny rozmlouvaly a já fascinovaně hleděla na ty ostřílené zjizvené válečníky, kteří si při hovoru brousily svoje poškrábané zbraně a zbavovaly je špíny a zbytků zaschlé krve z nedávných bojů s toulavými zrůdami a divými zvířaty, jimiž se to v divoké severské zemi Skyrim jen hemžilo. Poté jsem přešla přes hory směrem na jih a držela se na dohled od pobřeží, jelikož do vnitrozemí Lisienského království jsem se pouštět nechtěla. Přeci jen jsem se necítila dobře v přítomnosti „obyčejných lidí“. Příliš dlouho jsem se pohybovala mezi lidmi a elfy s temnou minulostí a ještě temnějšími schopnostmi a spolu jsme rokovaly o všelijakých záležitostech – ať už to byli podivné zkazky o nějakých netvorech sužujících tu krajinu, kde jsem zrovna byla nebo podivné úkazy, které souvisely s mohutnou ofenzivou, kterou vyvinuly Mankar s Mehrusem. Ale to jsem tehdy ještě netušila, že se dostanu přímo do středu dění této obří války. Když jsem za pár měsíců přešla pod stínem noci hranice Lisienu a dostala se do Renlienu, měla jsem namířeno až k daleké jižní poušti. Jeden dobrodruh, který mi zemřel v náručí, jelikož byl velmi vysílený ztrátou krve, mi totiž přinesl zprávu, že právě tam se ukrývá zbytek mojí rodiny, která měla být údajně již po smrti. Té noci, kdy jsem uprchla z našeho rodinného sídla, jsme byli totiž přepadeni vysokými temnými bojovníky mluvícími neznámou řečí, kteří ihned povraždily stráže a začaly prohledávat náš hrad, přičemž již vyrabované místnosti ihned zapalovaly. Byla to strašná noc. Pamatuji si jen jak mne můj otec násilím strčil do tajné chodby pod hradem a nařídil mi abych tam počkala. Ale já byla tak vyděšená, že jsem vylezla a utíkala pryč. Cestou jsem zakopla o mrtvolu mého otce a to je pohled, který mne pronásleduje ve všech mých snech. Té noci jsem uprchla a z dálky jsem viděla jak místo, kde jsem strávila celé dětství, pohlcují plameny. Dlouhé roky jsem měla za to, že tam zahynuly moji rodiče i oba bratři, ale jak jsem se dozvěděla, bratrům se podařilo také utéci, ale bohužel, zatímco já prchala do hor, oni se přidaly k obchodní karavaně mířící na jih a doufali že se setkáme. Ale ti tajemní bojovníci s velkými ostrými rohy na hlavě a pronikavým pohledem mi byli pořád v patách – celých těch dlouhých pět let. Neustále jsem se musela schovávat a měnit směr svého putování, abych je zmátla. Ale oni byli jako lovečtí psi. Neztrácely mou stopu a vytrvale po ní šli. Nevím, proč si zrovna se mnou dělaly takovou práci. Nevím o ničem, co bych měla a pro ně by to mohlo být hodnotné. A později, když jsem unikala přes Renlienské království, potkala jsem Fanira a spolu jsme porazily několik zrůdy z jednoho oddílu, který nás posléze oblehl u městečka Citarea. Čekala jsem, zda-li se vysocí bojovníci ukáží, ale marně. Mezi temnými vojsky nebyl ani jediný. Po slavném vítězství do mého života vstoupilo mnoho nových lidí, kteří dali mému putování směr. Ale mého srdce si vydobyl pouze jediný. Vysoký velitel Commodus, pravým jménem Martin, poslední císař rodu Septimů, což jsem se dozvěděla až když už osud rozhodl, že se již nikdy nespatříme. Pod vedením Alisena a Loriamon jsem spolu s ostatními členy družiny – Naeriou, Tanisem, Fanirem a Martinem opustila Citareu a mířily jsme do Berien-Dorru. Rohatí válečníci však zmizely. Nevím jestli je od útoku odradila přítomnost tolika bytostí ovládajících magii nebo zda-li to bylo něco jiného, ale od té doby, co jsem se připojila k družině Alisena, se již neobjevily. A tak jsme se za pár měsíců dostaly až do Berien-Dorru a tam svedly další bitvu s temnými stvůrami. Každý večer a každé ráno jsem vycházela na hradby a hledala v zástupu oblud podmaněných temnou magií ty tajemné pronásledovatele, ale ani zde nebyl žádný. A nyní byl takový neklidný čas, jelikož se vojsko začalo znovu formovat a Awenis nám dosud neřekla nic co máme učinit, takže jsem tu věc s rohatými bojovníky pustila z hlavy. Trhnutím jsem se vynořila ze svých vzpomínek a myšlenek a něžně pohladila šátek, který jsem měla kolem krku. Byl to ten šátek, jež mi připomínal Martina. Když zemřel, po bitvě jsem zašla do jeho pokoje a v jeho brnění ho našla. Stále jsem z něj cítila tu vůni, kterou jsem ucítila poprvé, když jsem spolu strávily naši první a zároveň i poslední noc. Rychle jsem se oblékla a vyrazila ze svého pokoje ven. Chtěla jsem jít navštívit Awenis, ale ve svém pokoji nebyla. „Asi je nejspíš ještě v audienční místnosti.“ pomyslela jsem si a vydala se tím směrem. Byla jsem v paláci teprve pár dní, ale již jsem si tu docela zvykala. Prošla jsem dlouhou chodbou, kde byly pokoje členů družiny a seběhla po točitém schodišti do velkého sálu, který však zel prázdnotou. Šla jsem tedy do dalších sálů, ale Awenis nikde a dokonce ani stráže ji nikde neviděly. Ale ptala jsem se opatrně aby nevznikla panika, že se královna ztratila. Když jsem došla až do zahrady, teprve tam jsem ucítila velmi silnou magickou auru a ulevilo se mi, že jsem ji našla. „Awenis? Jsi tu?“ zavolala jsem ode dveří. Ale neozvala se žádná odpověď a tak jsem vešla mezi keře planých růží. Awenis stála opřená o kmen mohutného dubu a byla úplně bílá a když na mne upřela pohled svých očí, poznala jsem, že se stalo něco strašného. Přišla jsem až k ní a objala ji. Elfka se mi sesunula do náruče a v tu chvíli byla tak slabá, jako malé dítě. „Co se stalo, má královno?“ zeptala jsem se znepokojeně. A Awenis začala mluvit a pověděla mi vše, od Naeriina útoku až po jejich rozloučení. „Awenis. Ať si rozhodla jakkoli, věřím, že to bylo správné. A máš naši plnou podporu. Naeria a Drienn si poradí.“ řekla jsem, když Awenis domluvila. „Děkuji ti Inialis. Věci se dávají do pohybu mnohem rychleji, než si my stačíme uvědomovat. A proto okamžitě svolej válečnou radu. Nechť se všichni dostaví do malé poradní místnosti. Už bylo čekání dost!“ řekla Awenis zastřeným hlasem. Pohledem jsem mimoděk zavadila o její břicho, které naznačovalo, že Alisenův syn přijde brzy na svět. Ale nechtěla jsem Awenis rozrušovat ještě tím, že bych si o ni dělala starosti. Proto jsem přikývla a obě jsme vyšly zpět do paláce. Jednoho strážce jsem poslala k bráně pro mága Rolianda a Rifat-ana a dalšího pro kapitána Akina a generála Lexe. "Nechť jste za hodinu všichni přítomni na místě setkání. Žádné omluvy nejsou přípustné!“ řekla královna, když mířila do svého pokoje. Proto jsem rychle seběhla schody a čekala ve vstupní hale na zbývající čtyři členy družiny... |
| |
| Odcházel jsem cestou k bráně a okolo mě projel jakýsi hromotluk v černé zbroji. Chvilku jsem stuhnul když mě oslovil jménem a pak mi došlo že ten znak co má na zbroji, je stejný, jako měl Lex. V životě by mě nenapadlo že by se seveřan zbavil své husté hřívy. Ovšem je teď pravda že vypadá jako pravý generál, což docela ovlivnilo mojí odpověd a řekl jsem mu pane. Při vyslovení toho slovo mi přejel trochu mráz po zádech, když si vzpomenu jak se choval v boji, natož v civilu. „To jsem rád. Děkuji ti, vypadá to, že brzy vyrazíme...cítím to v kostech.” „Vyrazíme? Kam?” Teď mi to došlo, že lučištníci nebyli na další obranu nýbrž na útok. Styděl jsem se za své pomalejší chápání. Tato obraná bitva byla vyhrána, ale zbytek lisienu takové štěstí neměl. Přeci jen byl jsem hraničář a ti vědí něco o tom když je dobýváno území. Bohužel když byl hraničářský post vyvražděn, moc informací jsem nedostal o nepřátelských armádách. Šel jsem za královnou potvrdit svůj typ, když v tom mě zastavil posel, abych se neprodleně dostavil do paláce. Neváhám a jdu směrem k paláci. Rozevírám dveře a plný odhodlání vstupuji do uvítací haly... |
| |
| Když mnou proběhla ta vlna obrovské energie, byl jsem trochu malátný, jelikož již několik let se ve mně tak silná energie nikdy neusídlila. Naposledy před dvaceti lety, kdy jsem byl proklet a temná síla prostoupila mé tělo. Ale dnes to bylo jiné. Necítil jsem se být ovládán temnou silou a necítil jsem žádnou bolest. Byl to podivný a povznášející pocit, který jsem zažíval. Jako by mi krev v žilách běžela mnohem rychleji a celé tělo prožívalo jakousi obrodu. A navíc moje mysl naprosto zřetelně cítila přítomnost Semirana. Bylo to pro mne něco nového a ještě jsem nemohl dost dobře popsat svoje pocity. Ilanořan mne objal a poté se obrátil na Rolianda s žádostí, zda si může prohlédnout město. Nebránili jsme mu a tak ho za chvíli pohltil dav lidí a vojáků, kteří společně bok po boku pracovaly na obnově města a na očistě zašlé krásy a nádhery. Když jsme s mágem osaměli, vzal jsem na sebe opět elfí podobu, přisedl jsem k němu k ohni a ze svého opasku jsem vyňal dýmku a nacpal ji směsí elfských bylin z plátěného pytlíku, který jsem nosil kolem krku. Větvičkou z ohně jsem dýmku zapálil a uklidněně vydechl mléčně bílý dým, který se ihned nerozplynul, ale plazil se po zemi jako mlha a teprve po několika okamžicích zmizel. Když jsem zjistil, že Roliand na mne upírá zrak, nabídl jsem mu také a s trochou škodolibosti jsem čekal co se bude dít, jelikož tyto elfské byliny nebyli míchané pro obyčejné lidi. Roliand si vzal dýmku a zhluboka natáhl, jako byl zvyklý tahat z obyčejných dýmek plněných obyčejným tabákem, ale takto silné elfské koření ještě asi neměl tu čest ochutnat. Ale ať jsem čekal, jak jsem chtěl dlouho, Roliand ani nehnul brvou. Buďto držel své smysly velmi dobře na uzdě a nebo zkrátka sílu tabáku vůbec necítil. Trochu zklamaně jsem si vzal dýmku zpět a tu se k nám přihrnul jezdec na koni se znakem Legionu na hrudi. Sklonil letmo hlavu a zadýchaně nám sdělil zprávu. „Buďte pozdraveni! Královna Awenis svolává válečnou radu k naléhavé záležitosti do malé poradní místnosti v paláci. Prosí abyste se nejpozději do hodiny dostavily na místo.“ řekl a opět odjel. Když jsme si s Roliandem vyměnily nechápavé pohledy, Semiran se vrátil. „Královna nás svolává na poradu. Počkej na nás zde, bratře!“ řekl jsem a Semiran kývnul. S Roliandem jsme tedy došli do paláce a ve vstupní hale na nás čekala již Inialis. Prý čekáme ještě na Akina s Lexem a tak jsem se opřel o zeď a po očku sledoval mladou zaklínačku. Nikdy jsem si nevšiml jak je půvabná. „Sakra co blázníš, Rifate?!“ okřiknul jsem se v duchu. „Nech takovéhle myšlenky na pokoji! Copak bys u ní měl šanci, když před tebou byl císař Septim jejím milým?!“ A tak jsem se raději otočil a zíral z okna do ulic Berien-Dorru, které začínaly pomalu vypadat, jako před bojem. Ale bude to ještě stát hodně úsilí a námahy, než se město vrátí do své zářné krásy. A tak jsme čekaly mlčky dál... |
| |
| ,,To bylo rychlé, že?" zeptá se mě Naeria. Podám ji ruku a pomůžu se ji do kopce. ,,A co?" zeptám se, i když odpověď nejspíš už znám. ,,Ten náš odchod z města," odpoví Naeria a já zamručím v souhlas. ,,To ano." Od Berien - Dorru jsme na cestě už několik hodin a míříme do Fonnoru. A i když mě teď tíží břímě jménem Naeria, mám po dlouhé době v mysli zvláštní, ale dobrý pocit z toho, že už necestuji sám. Na Naeriu jako dívku jsem si prakticky zvykal včera po celý den a v bitvě se ukázala jako dobrá společnice. A rozhodně nepatří mezi ty nepohledné ženy. Nebylo divu, že po oslavě jsme skončili společně v jednom loži. A s trpkostí si uvědomuji jednu věc, že jsem se zamiloval a to je velmi špatné. Na svých cestách jsem nejednou dorazil do menšího městečka, jehož vladař mi dal za úkol najít pro něj určitý zlatý předmět, artefakt a nebo relikvii. Někdy mě také překvapovalo, jak tihle chlápci oděných v drahých róbách mají vždy pouze nádherné dcery. Jakmile jsem jim donesl jejich vytoužený poklad, byl jsem, jak je zvykem, pozván na hostinu, kterou vladař města uspořádal na mou počest. A konec večera jsem zakončil ještě lépe a asi vám nemusím vyprávět, jak mě potom otcové dcer nesnášeli. Jeden z nich na mě dokonce uspořádal hon a já musel týden co týden čelit útokům vojáků na mou osobu. Správný Tenglinith, nebo alespoň já, si drží u sebe věci, pro které by klidně i umřel. Zlato a ženy. S ženskýma se nezdržovat dlouho, jsou s nimi jen problémy. Jak to ale tak vypadá a jak už jsem říkal, zamiloval jsem se do Naerii a ona do mě. Pozitivum je jen to, že jsme konečně pryč z města. Vyhlásím po chvilce přestávku, aby si Naeria konečně přestala stěžovat na oblečení, co jsem ji sehnal. Nutno říct, že ji to sluší víc, než kdy nosila ty šaty. Takhle aspoň vypadá jako Tenglinithka, ale nevzpomínám si, že bychom měli ve svém řádu ženskou. To mi právě vnuklo nápad Naeriu učit. Ambice na to má. ,,Proč je ten les tak hluboký?" zeptám se, aby řeč mezi námi nestála. ,,Zkus se ho zeptat...poslední dobou se s magií stýkávám tak často, že bych si opravdu nedivila, kdyb ti stromy odpověděli," řekne Naeria a na tváři se ji zhostí pobavený úsměv. Trošku mi to přidá na dobré náladě. ,,Věř mému orientačnímu smyslu...brzo se z lesa dostaneme. Odhaduji tak do večera určitě," usoudím. ,,Toho se právě bojím. Věřit ti," usměje se znovu Naeria. Zvednu se. ,,Tak jdeme, ne?" Vzápětí ale ucítím prudkou bolest na temeni hlavy a před oči se mi udělají mžitky. Padnu na kolena a rukou si tisknu bolavé místo. ,,Jejda," řekne Naeria lhostejně a já zaslechnu nabíjení kuší. Prudký kopanec do zad mě položí na zem, přímo před Naeriu. Takže do večera, ano?"" zeptá se mě Naeria, když nás zvednou a kamsi odváděj. Raději neodpovím a přemýšlím, co s námi tito muži chtějí udělat. |
| |
| Na kus řeči S koněm uháním s větrem o závod a přejíždím celou pláň, která vzala již mnoho životů, ale přesto mám pocit, že bude mít ještě hodně práce. Vojáci odvedli svoji práci a navršili mrtvoly na kupy a spálily. Kouř stoupal vysoko k a dával jasně najevo, že nezvaný host tu nemá co dělat. Koutkem oka zahlédnu nějakou postavu v červeném plášti, když jsem si ho chtěl pořádně prohlédnout zmizel a místo něj bylo jen prázdné místo a stromy. Kašlu na něj. Zastavím u jedné skupiny vojáků a sesednu z koně, nejdříve je můj nový zjev překvapil, ale brzy pochopili o co jde. Chtěli pozdě prokázat úctu, ale naznačil jsem, že mi to je fuk a nemusí nic dělat. Začal jsem pomáhat odklízet poslední zbytek nepřátel, ale i našich mrtvých vojáků. Naše vojáky jsme s úctou pohřbívali a nepřítele, jak už jsem říkal házeli na kupu. Připomíná mi to můj domov, otec jako náčelník kmene, taky vždy pomáhal odklízet své padlé spolubojovníky a nepřátelům usekával hlavy a vystavoval si je nad krb. Můj kukuč spočine na jednom vojákovi co nemá ruku a obličej by jste u něj hledali jen těžko, když nemá hlavu. Jeden voják popadne tu zbylou ruku a já ho chytnu za nohy. ,,Tak jen pojď kamaráde, tvá ruka si vyšla hledat tvou hlavu...setkáte se v ráji..." plácnul jsem, aby jsem trochu odlehčil situaci. Náhle přijel nějaký pacholek na koni a mimochodem si říká posel. Sesedne z koně a zasalutuje. ,,Pane, královna si žádá vaší přítomnost v hlavním sále paláce. Prosí okamžitě se dostavte." předá zprávu. No, co by tak mohla chtít? No radši ji moc nebudu popuzovat, když je žena těhotná je s ní k nevydržení, nebo aspoň tak mi to popsal otec, když mě moje matka čekala. Přikývnu a řeknu, že hned jedu. Nasednu na koně a vyrazím za poslem. Projedeme bránou až k kasárnám, kde necháme koně, stavím se v pokoji, kde si vezmu helmu a plášť a vydáme se k paláci. U paláce mě ihned stráže pustí dovnitř, i když se zdá, že Awenis posílila stráže. Posel mě dovede k menší skupině, která vypadá, že na něco, nebo někoho čeká. Je tu ta kočka Inialis, Akin, Rifat, mág Roliand a teď já. No to jsme teda banda a vypadá to, že jsem opět přišel jako poslední. Skupinka mi sdělí, že čekáme na královnu, tak se tedy zatím posadím na lavičku a trochu neomaleně koukám na Inialis, abych si zlepšil den. Musím přiznat, že po těch mrtvolách je to příjemná změna. |
| |
| Došla jsem do svého pokoje, zatímco Inialis běžela splnit mé přání a poslala vojáky pro mou družinu. Došla jsem až k vyřezávanému stolku a opřela se o něj dlaněmi. Na něm byla Alisenova přilba a vedle stolku bylo na stojanu celé jeho brnění i s hedvábnou tunikou, kterou měl na sobě v den, kdy zemřel. Ponořila jsem do ní obličej a vnímala jeho vůni, kterou jsem poprvé cítila už tehdy v lese, když jsem počaly naše dítě. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla jsem tak elfku s tetováním na pravé půli obličeje, se kterou si osud zahrál nepěknou hru. Pomalu se v mé mysli objevil zástup lidí, o které jsem již přišla. Narůstal ve mně hněv za to, co musím prožívat a nenáviděla jsem osud za to, co mi způsobil. „Co ještě chceš?! Vzal si mi otce, sestru, Alisena, i mnohé přátele! Co žádáš dál? Chceš zahubit i mě?!“ křičela jsem zoufale, ale slyšel mne jen můj odraz v zrcadle. Rozhněvaně jsem udeřila rukou do zrcadla, až se střepy rozlétly všude kolem a pak jsem sledovala stružky krve, jak se pomalu spojují a odkapávají na podlahu. Stačil však jediný pohled a má mystická síla rány okamžitě zacelila. Po tvářích mi stekly dvě slzy a já se musela posadit na postel, jelikož se mi udělalo nevolno. Avšak kdesi ve mně zahořel malý plamínek síly. Položila jsem si ruku na břicho, kde jsem cítila svého syna, který se měl velmi brzy narodit a tento dotyk mne uklidnil a utvrdil v přesvědčení, že udělám vše pro to, aby byl dobrým králem a válečníkem a aby mohl vládnout federaci čtyř znovuspojených království, Drotlandii. Měla jsem z toho trochu strach, jelikož jsem neslyšela o žádné mystičce, které měla poměr s elfem s tajemnou temnou magií a porodila dítě, takže jsem nevěděla co od toho můžu čekat. Ale vím, že to není ani čtyři měsíce, kdy byl náš syn počat a již se objevily známky toho, že v dohledné době přijde na svět. Jistě to bude výjimečné dítě, jelikož zdědil po mě i po Alisenovi velmi silnou moc. Je jen na něm, jestli se dokáže s touto mocí vyrovnat. A s tímto vědomím jsem se cítila silnější. „Nepoddám se ti! Ať jsi jakkoli mocný nebo nadřazený, můj život do své formy nevtlačíš. Já budu proti tobě bojovat, všemocný osude, dokud se nestanu vítězem v tomto zápase!“ řekla jsem a uvnitř mého těla se rozhořel klid. Ozvalo se slabé zaklepání na dveře a hlas Inialis, která mi oznamovala, že družina je ve vstupním sále. „Uveď je do malé poradní místnosti, prosím. Hned tam přijdu!“řekla jsem a vzdalující se kroky mladé zaklínačky brzy utichly. Převlékla jsem se z nepohodlných nařasených královských šatů, které měly nechutnou zlatou barvu a vzala si na černou tuniku, volnou černou sukni a vlasy jsem si rozpustila podál ramen. Kolem pasu jsem si obtočila zlatý pás a po chvíli váhání jsem na něj zavěsila pouzdro s Alisenovým nádherným mečem. Rychle jsem seběhla schody dolů a došla jsem až ke dveřím k malé poradní místnosti. Několikrát jsem si oddychla a rychle rozrazila dveře. Pět párů očí se na mne okamžitě upřelo a jejich výraz mi sděloval, že jsou lační po tom zvědět, proč jsem je povolala. Když jsem došla na své místo v čele mohutného dubového stolu, všichni povstali a poklonily se mi, ale já jsem jim netrpělivým pohybem ruky dala najevo, aby se posadily. Přeci jen jsem si na tyto státnické věci ještě nezvykla. Rozhlédla jsem se po své družině. Vždy vážný a soustředěný mág Roliand, s nímž jsem zatím neměla mnoho příležitostí se seznámit blíže, trochu tajemný hraničář Akin, zbrklý, v mnoha ohledech neomalený, ale bezpodmínečně věrný generál Legionu Lex, zvláštní elf s tajemnou schopností Rifat-an, a konečně má věrná přítelkyně Inialis. Tito lidé čekají, že je povedu. Tito lidé byli přáteli Alisena a jejich smrt se jich dotkla stejně jako mne. Nesmím je zklamat! „Má drahá a věrná družino! Dala jsem si vás povolat proto, že je čas začít jednat. Jednu bitvu jsme sice vyhráli, ale celá země ještě svobodná není. A proto, a teď budu mluvit zejména k vám, generále Lexi, je protiútok nezbytný!“ řekla jsem silným hlasem a viděla jsem překvapení v očích mých druhů, vyjma Lexe, který se usmál a pevně sevřel jílec svého meče, a myšlenkách se jisto jistě přenášel do bitev, které mají přijít. „Generále Lexi!“ řekla jsem důstojně a seveřan povstal. „Povedete mé jednotky do boje proti zbylým jednotkám Temna a jiným narušitelům, kteří se zabydlely v dobytých městech po celém Lisienu. Vaším úkolem bude přejít co nejrychleji k jižní hranici a dobýt hraniční města. Ale o přesné strategii se ještě poradíme později. Přítomnost kapitána lukostřelců Akina je samozřejmostí. Zároveň chci, aby vás na této dobyvačné cestě doprovázel, Rifat-an a Roliand, jako vaši rádci a moji zástupci v tomto tažení. Zodpovídat ze svých rozhodnutí se však budete přímo mě, generále!“ řekla jsem důrazně a Lex přikývl a šťastně se posadil, načež rozverně šťouchnul do Rifata, který málem spadl ze židle. Poté jsem se obrátila na Inialis, která tu seděla jako na trní, jelikož myšlenka, že by se měla zúčastnit krvavého několikaměsíčního tažení ji zřejmě vůbec neohromila. „Ty, Inialis, dokončíš cestu, pro kterou tě Alisen vybral a poputuješ do Fonnoru. Naeria a Drienn vyšli dnes ráno napřed, takže je zkus dohonit a připojit se k nim. Podstoupíš výcvik Mistra Eldithriela a zakusíš jaké to je být Dorielem. Volba však bude na obě, zda chceš či nechceš se dát takto k dispozici.“ řekla jsem a dále to nerozmazávala, jelikož by se určitě někdo zeptal, kde je Naeria a Drienn a proč museli odejít tak brzy a já jsem neměla sílu jim to říct, že jsem ji vlastně vyhnala. Když se nikdo neozýval, naznačila jsem, že porada je u konce. Ale tu náhle mne přepadla strašlivá křeč do břicha a ukrutná bolest mi vystřelila až k tříslům a já věděla, že můj syn se brzy narodí. Bolestí jsem se zlomila v pase a lokty se opřela o stůl. Moji druhové hned vyskočily ze židlí a Inialis s Lexem mne každý vzali pod paží a pomalu mne dovedly až do pokoje, kde mne položily na postel a Inialis běžela pro porodní báby a pro dvorní léčitele. Mezitím se mi čelo zalilo potem a téměř jsem námahou nemohla mluvit. Rukou jsem pokynula Lexovi, který ke mne ihned přistoupil a obejmul mi svou obrovskou rukou mou dlaň. „Čeho si žádáš, má královno?“zeptal se tiše. „Až se můj syn narodí, chci abyste byl u toho a abyste ho vy pojmenoval… Sloužil jste Alisenovi věrně a byl jste mu dobrým přítelem a… on by to tak chtěl…“ řekla jsem tiše a usmála se na obrovitého generála. Toho taková pocta tak zaskočila, že se jen nervózně poškrábalo tam, kde měl ještě nedávno plnovous a vděčně se na mě usmál. Poté přiběhly porodní báby a služebnictvo a Lexe ihned vytlačily ven z místnosti. Ani ne za půl hodiny jsem už držela v náručí svého syna. Byl to nádherný pocit. Vypadal přesně jako Alisen. A neměl ani temné tetování. Jen na čele měl tetování, které vypadalo jako indigová růže. Vůbec neplakal, jen se tak na mne díval. „Neměj strach, synáčku. Všechno bude dobré!“ řekla jsem dojatě a v tom mne ohromil hlas v mé mysli, který mi odpověděl. „Já se nebojím. Když jsem s tebou, tak nemám strach, matko.“ Po tváři mi stekla slza štěstí a dala jsem zavolat Lexe. Ten od místnosti vpadnul jako vítr a když uviděl chlapečka, celý zjihnul. Takového jsem ho ještě nikdy neviděla. Bázlivě se pohledem zeptal, jestli si ho může vzít a já jsem blahosklonně kývla. Generál ho pomalu vzal do svých obrovitých tlap a když se na něj chlapec podíval pohledem plným důvěry, nelítostný bojovník ze Severu popotáhnul a začal ho houpat na rukách. „Je nádherný, má královno!“ řekl, když se na mě podíval. „Bude z něj bojovník – jako vy.“ řekla jsem s úsměvem a Lex se hrdě napnul. „Sám povedu jeho výcvik, až trochu vyroste!“ „A jaké mu dáte jméno, generále?“ zeptala jsem se ho a Lex se zamyslel… |
| |
| Zujmul jsem místo u stolu vedle Lexe a mága Rolianda a čekal na příchod královny. V sále panovalo ticho, neboť každý byl plný očekávání, co nám příjde královna povědět. Po chvíli čekání konečně přišla královna Awenis. Krásná a vznešená, jak se na královnu sluší a patří i když to vypadalo že to ani neměla v úmyslu. Neváhal jsem a postavil se a po té provedl vznešený úklon na její počest. Ostatní udělali totéž i když Awenis to přivedlo zřejmě trochu do rozpaků a ukázala nám že si máme sednout. Učinili jsme tak a královna přešla ihned k věci, čímž mé tvrzení potvrdila. „Člověk se raduje z výhry jedné bitvy a truchlí nad padlími a hned táhne do bitvi další. Přeci jen jako velitel tolika mužů jsem nyní na bojišti potřeba a vrátit se zpět do lesů asi nebude v nejbližší době možné.” proběhlo mi hlavou, ale nedal jsem nic na sobě znát. Ten klid mi chybí čím dál víc. Ani si neuvědomím co královna říká dál. Snad jen, že Naeria a Drienn odešli ráno do Fonnoru a Inialis je bude následovat. Když už se všichni chystáme znovu uklonit a odejít, královna se v křečích opře o stůl. Všichni jsem se postavily v šoku co se s Awenis děje. Lex s Inialis si zřejmě uvědomily o co se jedná a okamžitě Awenis odnesli. Zůstal jsem nehybně stát v šoku, jak se náhle změnila porada v záchranu královny. Když jsem uviděl v otevřených dveřích probíhat porodní báby, došlo mi, že nový následník trůnu bude brzy na světě. Usmál jsem se a jako první mi hlavou proběhlo že bych se měl jít připravit na cestu. Odešel jsem z místnosti a zamířil si to do svého pokoje. „Je na čase se vyspat a co by si lidé pomysleli kdyby kapitán lučištníků spal na ulici. Ráno moudřejší večera.Zítra si seženu nějaké kvalitní šípy. ” Je sice pravda, že není ani večer ale odpočinek neuškodí ani těm co ho nejméně potřebují. |
| |
| Hej Zlo! Prohraješ! Po dlouhém čekání mě již nebaví koukat na Inialis a taky vytáhnu meč z pochvy a opřu šičku svého meče o zem a v zápěstí s ním začnu točit. Dělám to tak dlouho, dokud není v kameni malý důlek, zatáhnu meč zpět do pochvy a hledám jinou zábavu. Naštěstí se objeví Inialis, která před chvilkou odešla a uvede nás do malé místnosti, kde je dobový stůl a několik židlí, sednu si na kraj a pohlédnu na místo v čele stolu, které je prázdné. Chvíli tam sedíme a za pár okamžiků se objeví královna Awenis a všichni povstaneme na znamení úcty, ta je z toho trochu mimo, ale hned naznačí rukou, aby jsme se posadili. Začne s proslovem, který bych nečekal, ale mám z něj obrovskou radost. Mám za úkol dobý zpět pevnosti na hranici, nádhera! Všichni byli trochu překvapení, ale já měl obrovskou radost. Honily se mi hlavou myšlenky na to jaké to bude, až vyrazíme a já je povedu! Moje myšlenky se rozplynuly, když jsem uviděl královnu, jak je v křečích a došlo mi, že den, kterého se zlo tak bojí je tu! Rychle jsem přiběhl ke královně a chytl ji za paži a druhou ji zachytila Inialis. Nový dědic, který porazí všechny se již brzy narodí. Odvedli jsme ji do královské místnosti a Inialis odběhla pro porodní babky. Královna naznačila, aby jsem k ní přistoupil a já tak učinil. „Čeho si žádáš, má královno?“ zeptal jsem se jí a odpověď jsem dostal dřív než jsem čekal. Takže já budu kmotr! A mám ho pojmenovat, je pravda že jsem složil Alisenovi, ale zas tak dobře jsem ho neznal, nicméně je to obrovská pocta a ta se neodmítá. Chvíli na to přiběhla Inialis a porodní babky a spousta služebnictva, Inialis mě vzala za ruku a vyvedla mě z místnosti a zavřela dveře. Dlouhé hodiny byl slyšet je křik, ale šťastný křik. Chodil jsem před místností jak tygr v kleci a nevěděl co mám dělat, konečně se dveře otevřeli a pustily mě dovnitř. Kolem mě prošli babky, ale já je moc nevnímal zamířil jsem si to hned k královně. Když jsem ji spatřil a uviděl Alisenova syna celý jsem ztuhl. Nedá se to popsat, když si na vás dívá nový život. Naznačil jsem jestli ho mohu pochovat a královna souhlasila a podala mi ho. Malý kukadla na mě hleděla a já ho pomalu začal pohupovat. „Je nádherný, má královno!“ řekl jsem a královna mi prokázala největší úctu když řekla, že z něj bude bojovník jako já. To mi nikdy neřekl ani otec, jen sestra. Ano sestra měl bych ji někdy navštívit. Královna se zeptá jaké mu dám jméno a já se zamyslel. Jméno? To bude oříšek....Ano! Dallion! To si přál Alisen než zemřel a bude mi ctí prokázat mu tímto čest! ,,Dallion, má královno. Bylo to poslední přání krále Alisena a myslím, že si to zaslouží za to co pro nás udělal..." odpověděl jsem na její otázku a hrdě se napnul. ,,Všechna vítězství, která dobudu budou pro vás!" řekne mé svědomí a já se usměji. Vrátím Dalliona královně, ukloním se a odejdu. Vyjdu ven z paláce a zamířím si to hned do kasáren, kde dám svolat Legáty. Velitele legií Legionu. Vezmu mapu naší země a pořádně si ji prohlédnu. Mezitím přijdou velitelé a postaví se do pozoru a bouchnou pěstí o hruď. Naznačím, aby šli blíž a ukážu na mapu. ,,Takže pánové, mám svolení od naší vládkyně nakopat zlu zadek. Náš úkol je dobýt zpět pevnosti na hranicích, které jsme ztratili. Naše cesta je prostá vyrazíme, až se dá do kupy armáda a půjdeme směrem k jezeru Arrius, kde přebýval Bájný úsvit a zajistíme, aby tam už žádné zlo nepáchlo. Postavíme tam hlavní stan našeho vojska. Až se tak stane vyrazíme na jih podél řeky směrem k pevnosti Riola, tu dobijeme a až se tak stane vyrazíme na západ a zajistíme další pevnosti! Nějaké otázky?" řeknu a nikdo se na nic neptá. ,,Fajn, takže informujte armádu! Rozchod!" křiknu a Legáti se rozprchnou, jak slepice když uvidí jestřába. Připravím se na cestu... |
| |
| Zpátky do města Já, Rifat a Semiran jsme se vydali zpět k městu. Cestou jsem se zapřed do zajímavého rozhovoru se Semiranem a moje počáteční nedůvěra trochu opadla. Byly to naprosto zbytečné obavy. Zdá se však, že byl ze Semirana spíše víc nadšený Rifat. Nedokážu jasně určit důvod, ale nijak mi to nevadilo. Město se již probudilo k životu a lidé začali odklízet mrtvá těla a opravovat škody na majetku. Bylo to jako kdyby se vyrojila armáda mravenců a začala opravovat mraveniště poškozené vichřicí. Lidé jsou nesmrtelná rasa, dokáží přežít tam kde nikdo jiný, všude se přizpůsobí prostředí, jsou tvrdohlaví a nepoučitelní a i kdyby měli své domovy opravovat do nekonečna, tak je opravovat budou. Vrátili jsme se s mými dvěma kolegy zpět do tábořiště. Semiran projeví zájem o prohlídku města. No inu proč ne. Mně to nijak zásadně nevadí, hlavně ať nedělá problémy. Posadil jsem se a mlčky zíral do ohně. Neměl jsem co na práci a tak jsem prostě odpočíval. Vedle mě se ozval šramot. Otočil jsem se a spatřil jsem Rifata jak si přisedá. Usmál jsem se a pokynul hlavou na pozdrav, pak jsem se otočil zpět k plamenům. Rifat si vedle mě zapálil dýmku. Znovu jsem se na něj podíval. Nabídl mi potah a já s radostí přijal. Elfí tabák je znám svojí silou, ale zároveň i neopakovatelnou chutí a já ho neměl tak dlouho, že ani nepamatuji. Vezmu dýmku opatrně do ruky a silně potáhnu. Elfí tabák jsem ochutnal naposledy před pěti lety a tak ve mně tenhle mocný šluk vyvolal lehký kašel. Podařilo se mi ho však zadržet a vychutnat si tabák. No tabák, je to spíše koření, výrazná neopakovatelná chuť. Lidský nebo trpasličí tabák se s tímto nedá srovnávat. Navenek nehnu ani brvou a Rifata to zjevně překvapí. "Není to poprvé co si dopřávám elfského tabáku, příteli." řeknu s mírným úsměvem zaraženému Rifatovi. Pak mu dýmku podám zpět. Uvažuji o tom, že bych se asi na chvíli prospal, když tu přiběhne královský posel. „Buďte pozdraveni! Královna Awenis svolává válečnou radu k naléhavé záležitosti do malé poradní místnosti v paláci. Prosí abyste se nejpozději do hodiny dostavily na místo.“ Zdá se, že spánek počká. Zvednu se od ohniště a společně s Rifatem, který se ještě rozloučil se Semiranem, odcházím k paláci. Palác Přicházíme do paláce a zjišťujeme, že musíme počkat ještě na Lexe a A'kina. Ti dorážejí co nevidět a tak se všichni společně odebereme do malé poradní místnosti kam nás uvedou. Usedáme ke stolu, já mám po pravici A'kina a po levici volné místo. Jen co dosedneme a vstoupí Awenis. Poslouchám vše co nám sdělí a po zjištění, že budu společně s Rifatem Lexův poradce se trochu zarazím. Upřímně nevím jak to jako poradce zvládnu, ale budu se snažit. Už jsem se do tohohle kolotoče dostal a nehodlám z něj odejít. Po Awenisině proslovu zůstávám v klidu sedět, když jí chytí křeče a ona se opře o stůl. Bylo by to vcelku logické, vypadá to, že dítě každou chvíli přijde na svět a mé obavy se potvrdí: "Praskla jí voda!" zakřičím, i když poněkud bezpředmětně, protože každý ví co dělat. Královnu odvedou do vedlejšího pokoje a brzy se tam nahrne skupina lékařů a porodních bab. Zůstanu sedět a jen čekám, stejně jako ostatní. Minuty se vlečou a po půl hodině je zpoza dveří slyšet křik právě narozeného dítěte. ... Zdá se, že se novému princi na světe líbí. ... Při tomto pomyšlení se podvědomě pousměji. Zůstanu stále sedět na místě. A'kin odejde a tak přisednu k Rifatovi. "Tak jak to bude se Semiranem? Vezmem ho s sebou? Předpokládám, že ano." zeptám se stále ještě s lehkým úsměvem na tváři. |
| |
 | Když jsem se časně ráno probudil, vyšel jsem ze stanu a mlhavé ráno mne uvítalo svou plačtivou náladou. Když jsem procházel táborem všichni členové mého oddílu mne zdravily. Ale já jsem jen zřídka odpověděl. Byl jsem velmi zamyšlen, jelikož obrana fonnorských hor byla velmi vyčerpávající. Já a mých třicet elfích bojovníků jsem strážily území od lesů za Berien-Dorrem, celou cestu až do Fonnoru až po vysoké hory, jež toto území obklopovaly. Je to už velmi dlouho, co byla naše krásná říše na jihu zničena a náš lid se ukryl na neznámém ostrově. My jsme tehdy byly povoláni k obraně, ale když už bylo jisté, že tento boj prohrajeme, žalostné zbytky naší kdysi silné armády se rozprchly po celém širém kraji. I já a moji druhové jsem šli k severu, jelikož jedině tam jsme se mohli ukrýt. Tehdy jsme dorazily do hlavního města Lisienského království a tehdejší panovník z vládnoucího rodu Septimů nám dal úkol chránit právě to území, které se rozprostíralo mezi Berien-Dorrem a Fonnorem, jelikož Fonnor znamenal poslední možnost, jak opět probudit slavné pokolení Dorielů zničit všechny naše nepřátele. Jako elfové jsme nikdy neobchodovaly s lidmi, ale nyní jsme se ocitli v menšině proti nim, jelikož nás zůstalo jen pár desítek a mnozí se skryli nebo se toulaly po celém širém kraji jako osamělí válečníci a zaklínači. My jsme našli své místo zde a mnohokrát jsme již zneškodnily kouzelníky nebo bojovníky, kteří se pokoušely proniknout do pevnosti a zničit naši jedinou naději – mladé draky. Bojovali jsme jednotlivě a i ten nejlepší pozorovatel by nenašel ani jednoho z nás. Byli jsme jako nejlepší lidští hraničáři a dokonale jsme splývaly s okolím. Jak jsem již říkal, každý jsme se občas musely spoléhat sami na sebe, protože nás nebylo tolik, abychom mohli hlídkovat po velikých skupinách a tak se stávalo, že jsem do hor vysílal osamocené Strážce, kteří vždy obešli svou trasu a po několika dnech se vraceli, aby si odpočinuly a na jejich místo přišli jiní, kteří do té doby pobývaly v hlavním táboře, který ležel poměrně blízko u Berien-Dorru. I když jsem byl ještě poměrně mladý, byl jsem nejstarší ze všech Strážců a proto mě zvolily velitelem a já si této pocty nesmírně považoval. Všichni byli sice velmi mladí, ale doba strávená zde, dny strávené o samotě tam vysoko v horách, nedostatek spánku, každodenní obava z útoku – to vše z nich udělalo silné a neohrožené válečníky. Když jsem procházel táborem, přiběhl ke mně zadýchaný nejmladší ze Strážců, Liwen. „Buď zdráv, Liwene. Stalo se něco?“ zeptal jsem se přátelsky. „I ty buď zdráv, Ariathe. Posílá mne Rien a Gillweth. V jižním lese zadržely dva cizince. Zajmuly je a vedou je sem. Mě poslaly, abych ti to oznámil.“ řekl už klidnějším hlasem. „Dobře jsi vyřídil zprávu, Liwene. Běž si odpočinout. Já zatím počkám na Riena s Gillwethem.“ ukončil jsem náš rozhovor a Liwen odběhl do svého stanu. Hlavou mi mezitím vrtalo, kdo to může být. Kdyby to byli agresoři, už by zaútočili na moje Strážce a nenechaly by se zajmout. Ale rozhodl jsem se počkat s předčasnými závěry až se s vetřelci setkám osobně. Chvíli jsem čekal na cestě vedoucí do tábora a potom jsem přešel do malého srubu, kde jsme se většinou radily o rozmístěná Strážců a kde jsme slavily různé radostné události. Za nedlouho dovnitř vpadl Rien, následován Gillwethem a za nimi dalších pět Strážců, kteří přede mě dovlekly mladého muže a ženu. Posadil jsem se na vyřezávané křeslo potažené kančí kůží a pozorně jsem se na ně zahleděl. Nevypadaly jako nějací zběsilí válečníci, kteří by chtěli vraždit a zabíjet. Ale přeci jen bylo s podivem, jak se sem dostaly. Podle mých posledních informací byl v Berien-Dorru vládcem Martin Septim. Naše kontakty s městem byli velmi omezené, takže jsem nevěděl jak dopadlo obléhání a neměli jsme žádné informace o tom co se dole na jihu stalo. Naznačil jsem Strážců, aby oba zvedly a rozvázaly jim pouta. „Jmenuji se Ariath a jsem místním velitelem Strážců fonnorských lesů. A kdo jste vy a co zde pohledáváte?“ |
| |
| Vlečeni by bylo na tuto situaci asi moc silné slovo. Muži, co nás polapili, s námi jednají docela šetrně, při chůzi ani tolik nespěchají a jeden z nich se zachovává vůči mě i docela džentlmensky. Nicméně cítím z nich prazvláštní auru stáří. ,,Elfové? Jiné vysvětlení mě ani nenapadá. Zatraceně," pomyslím si a mou domněnku potvrdí jeden elf, který se skloní k Driennovi a ošetří mu poraněný nos. Jakmile tak učiní, do obličeje mu sjede pramen vlasů a odhalí tak mírně zašpičatělé ucho. Tvářím se překvapeně a elf si toho všimne. ,,Jak jinak, že?" Elf se mi podívá od očí a na tváři se mu zhostí úsměv. Ale nic neřekne, jen se zvedne a pokračujeme v chůzi. Vedou nás čím dál hlouběji do lesů a i já přestávám doufat, že se z toho spletí stromů a keřů s Driennem někdy dostaneme. V takovém případě by se útěk ani nevyplatil a navíc, doufám v pověstnou mírnost elfů. Koneckonců, jejich lesy jsme ničím nenarušili. Snad jen mým hulákáním, ale to jim asi moc nevadí. ,,Naerio?" Driennův hlas se v mé mysli objeví tak zčistajasna, až sebou leknutím trhnu. Zprvu mě ale sžírá pocit, že to řekl nahlas a tak se na něj za chůze podívám. ,,Říkal jsi něco?" položím mu ne moc logickou otázku. Drienn mi pohled opětuje, ale zakroutí hlavou. ,,Ne." Ale výraz na jeho tváři mluví jinak. Notnou chvíli se nic neděje. Hustý porost lesa po čase ustoupí a my vstoupíme na dobře udržovanou lesní cestu. A pak opět zaslechnu v hlavě Driennův hlas. Je zmatený, pokládá mi jednu otázku za druhou a sám mladý lovec pokladů několikrát zavrávorá a s bolestným syčením se dotýká svého čela. Elfové jsou mírně poplašení a ptají se na jeho zdraví. Já osobně si nechci přiznat, že se Drienn naučil nahlížet do cizích myslí, proto mu dávám telepatické rady, jak se správně zachovat. Koneckonců, zkušenosti mám a sama vím, jaké utrpení to bylo na začátku toho všeho. ,,Drienne, poslouchej mě. Měj oči zavřené, jedině tak pozastavíš proud myšlenek," zní moje první rada a v mysli vzápětí uslyším Driennovu odpověď. ,,Já nečtu myšlenky někoho jiného. Čtu je jenom tobě. Slyším tvůj hlas, vidím tvé vzpomínky. Co se to děje?" ,,To nevím. Prostě uposlechni mou radu. Zavři oči a nech se vést elfy. Ale napadá mě jeden způsob. Asi jsme společně nějak zžití. Já čtu tvoje myšlenky, ale stále nemohu číst myšlenky těch ostatních. A ty jsi na tom stejně jako já. Awenis nám neřekla všechno," oznámím mu trpce a s bolestí u srdce se ptám sama sebe, proč mě má sestra nevarovala. Driennův hlas se po zbytek cesty už neozve. Brzo dorazíme do elfího tábora a jsme ihned zavedeni do srubu, kde nás oba posadí do dřevěného křesla a sundají pouta. Elf, co byl už ve srubu před naším příchodem, se nám představil jako Ariath, strážce Fonnorských lesů. A položil nám jednoduchou otázku. Vlastně dvě. Jelikož byl Drienn stále mimo, rozhodla jsem se mluvit já. ,,Mé jméno je Naeria, sestra královny Awenis a tento muž je Drienn, lovec pokladů z řádu Tenlignithů. Cestujeme z Berrien - Doru do Fonnoru." Má odpověď je prostá, nechci totiž elfovi prozradit úplně všechno. Když ale vidím, jak otvírá ústa, aby položil další otázku, uvědomím si, že nakonec z nás dostane úplně všechno. ,,Ale můžu mu věřit?" |
| |
| Nevím jestli z nových zpráv, které nám řekla královna mám radost či se jich obávám, ale jisté je to, že se konečně pohneme o kus blíže ke svobodě. Porada je náhle přerušena královniným porodem a když se za dveřmi jejího pokoje ozval dětský křik, vyměnily jsme si s ostatními členy družiny letmé pohledy a bylo nám jasné, že to co bylo předpovězeno, se stalo. Byl zrozen dědic lisienského trůnu, který sjednotí všechna padlá království do jednoho a v celé znovuobnovené Drotlandské říši zavládne pokoj a mír. Když ten rozruch za dveřmi utichl, hraničář a teď už i velitel lučištníků Akin se lehkou úklonou hlavy omluvil a zmizel dveřmi pryč, asi aby se přichystal na cestu a já s Roliandem jsme osaměli. Mág se zvedl a přisedl ke mně. Když se mě dotázal, co budeme dělat se Semiranem, trochu jsem se zamyslel, jelikož jsme k sobě byli připoutáni a nemohli jsme se od sebe oddělit. „Navrhnu generálovi jestli by Semirana nechtěl do svých řad. A i kdyby nesouhlasil, půjde Semiran se mnou. Přeci jen to jsou další ruce které jsou schopny udržet zbraň proti nepříteli. A navíc je to můj bratr.“ Řekl jsem rozhodně a Roliand kývnul na srozuměnou. Pomalu jsme se zvedly a došly zpět na naše tábořiště u brány, kde na nás čekal Semiran. Hned se ptal co se stalo, tak jsem mu vylíčily co královna nařídila. „Jsi ochotný jít s námi o tohoto nelítostného tažení?“ zeptal jsem se ho vážně… |
| |
| Zase sám a vyčkávám. Když Rifat a Roliand odspěchali na naléhavé sezení rady, chvíli jsem byl zmatený. Všichni si stále nezvykli na moji přítomnost a tak jsem byl bohužel až moc středem pozornosti. Prostě jsem usedl k ohni prohrábl žhavé uhlíky. Opět se rozsvítil plamen a já se do něj zahleděl. Vpoměl jsem si na svoji moc. Začal jsem plamen živit svou energií a kouli hně jsem nakonec mocí vyzvedl mezi své ruce. Vzpoměl jsem si na svou poslední lásku a začal jsem z plamenů tvarovat ženskou postavu. Když jsem byl hotov hleděla na mě prosrtorově reálná a zářící dívka. Elfka. Nechal jsem projekci zmizet když jsm vzpoměl na tragický konec. Po chvíli klidného čekání jsem se omylem přenesl k Rifat-anově mysli. Rychle jsem se stáhl jen na vnímání jeho emocí. Přece jen jsem nechtěl nově nabité možnosti zneužívat. V mysli mého bratra se rychle vystřídali pocity překvapení, rozrušení, strachu a nakonec úlevy. Bylo poměrně jednoduché si domyslet co se stalo. Královna jim zřejmě řekla něco co moc nečekali. Potom se něco stalo. Něco co nedokázal poznat, nakonec ale zjistil co to bylo a strach vystřídala úleva. Když ke mě znovu dorazili a já v Rifat-anových i Roliandových očích zahlédl vzrušení, utvrdilo mne to, že nyní nastane zlomový okamžik. Okamžik otázek a odpovědí, rozhodnutí a vykonání. Kyž mi vysvětlí co se stalo a jaký úkol bratr s Roliandem dostali, chvíli nad tím zapřemýšlím. Nakonec ale řeknu. Jakobych se od tebe mohl oddělit. Samozřejmě že jestli to jde a vlastně i když to nepůjde tak se k vám přidám. Půjdeme dobít ty pevnůstky, rozdrtíme našeho nepřítele a vyčkáme růstu vašeho nového krále. Doufám Rifate, že jsi ho i za mne pozdravil a popřál mnoho šťastných a zdravých dní. Nakonec se rozesměju a podržím Rifata za rameno. Třemi slovy. Počítej se mnou. |
| |
| Díval jsem se na mladou dvojici, Drienna a Naeriu a v má mysli probíhal vnitřní boj. Nevěděl jsem, jestli jim mohu věřit. Ale jak by se jinak dostaly až se, když jediný vstup do těchto lesů je přes bránu v Berien-Dorru, která je dnem i nocí střežená těmi nejlepšími bojovníky a klíč od ní nosí pouze vládce města? Zadíval jsem se do očí té dívky, a v jejím hlubokém pohledu jsem neviděl žádnou zášť nebo nenávist. Byla čistá jako lilie, které rostou hojně na svazích těchto hor. Ale přesto jsem potřeboval důkaz. „Velmi rád bych vám věřil, ale dal jsem kdysi slib, že nikoho nenechám přes toto posvátné území vejít bez prověření. Podrobíte se dobrovolně zkoušce, které prokáže,m zda máte čisté úmysly?“ zeptal jsem se jich a oba ihned přikývly. Gestem jsem k sobě zavolal Gilwetha a Riena. „Běžte a přiveďte Lenniu a nechť s sebou vezme Owneiský květ.“ „Jistě, Ariathe!“ přikývli oba a vyšli ze srubu. Mezitím jsem pozoroval oba dobrodruhy a zkoušel uhádnout, kolik nepřátel asi pobily jejich zbraně, visící jim u opasků, a jaké kraje viděly jejich zraky. Za chvíli dovnitř vešli oba Strážci a Lennia. Ona byla jediná elfka, která patřila mezi Strážce a na tuto výsadu byla velmi hrdá a své povinnosti vykonávala velmi svědomitě. Jakmile vešla dovnitř, celá místnost byla ozářena její krásou, která mne bolestně bodla u srdce, jelikož ať už byla jakkoli dobrým Strážcem, veškeré pokusy z mé strany o bližší kontakt s ní se setkal s ledovou hrází kolem jejího srdce. Ale rychle jsem od půvabné elfky odpoutal zrak a převzal z jejích rukou malou černou skříňku pobitou stříbrným kováním. Otevřel jsem ji klíčem, který jsem měl zavěšený okolo krku a sotva jsem zdvihl víko, zevnitř vytryskla čirá pozitivní magie, která ozářila celou místnost překrásnou azurovou barvou. Skříňka totiž obsahovala jeden z mála pokladů, který jsme stačily ukrýt při zničení naší říše. Byl to křišťálový květ růže, který dokázal odhalit nejtajnější pohnutky a myšlenky mysli a neexistovala proti němu obrana. „Přistupte blíže!“ řekl jsem tišším hlasem, jako bych se bál, abych křehký květ nerozbil silou svého hlasu. Naeria a Drienn přikročily až ke mně a květ se ocitl v jejich spojených dlaních. Nejprve se nedělo nic a posléze začal květ slabě zářit a jeho bělostné okvětní lístky se začaly měnit z modré na světle růžovou až do světle purpurové. Lehounký pramen této magie se oddělil od květu a začal se obtáčet kolem rukou dívky i mladíka, až je zahalil do křehkého oparu. Tento úkaz vydržel několik vteřin a pak se rozpadl a světlo pohaslo. Všichni v místnosti vydechly a nikdo nic neříkal, aby neporušil to posvátné ticho, které kouzlem vzniklo. I Naeria s Driennem stáli nehnutě a byli jako omámeni tou silnou magií. „Nyní vám věřím. Owneiský květ prokázal vaši nevinu a dobrý úmysl. Kdyby jste měli v úmyslu někomu ublížit, květ by nevzplál a zůstal by bez barvy. Nyní jste mými hosty. Vím, proč jdete do Fonnoru a proto vás nyní Strážkyně Lennia zavede do vašeho stanu, kde si můžete odpočinout. A až přijde ten správný čas, doprovodím vás do Fonnoru.“ řekl jsem a pokynul Lennii, která se na mne podívala tím svým nečitelným pohledem a odešla s nimi pryč ze srubu. Díval jsem se za nimi a usmál jsem se. „Budoucí Dorielové… Hodně štěstí a nechť nad nimi Charnefell bdí!“ pomyslel jsem si a opatrně položil drahocenný květ zpět na jeho původní místo… |
| |
| ,,Ta bolest. Těch hlasů...co jsem to zase snědl?" pomyslím si ironicky, když pocítím první příznaky oněch schopností, kterými vládne Naeria. Čtení myšlenek. Představte si, že najednou uslyšíte ve své mysli navzájem se překřičující hlasy a uvidíte výjevy ze života, ale ne z vašeho. V tom momentě nastane ve vaší hlavě neskutečný zmatek. Nevnímáte okolí, mumláte nesrozumitelná slova a když to všechno na chvíli přestane, máte pocit, že jste ve snu. Jsem ale docela vděčný Naerie za její pomoc. Jakmile se její zkušená mysl dotkla té mé, hlasy mírně polevily. Dle rad od dívky jsem zavřel oči a přestalo to úplně. I když jsem na cestu stále neviděl. Jak se ukázalo, naše obavy z toho, že jsme padli oba do rukou zbojníků, byly neoprávněné. Ve skutečnosti se jednalo o malou skupinku elfů, strážící své lesy a my jsme byli zajati jen z toho důvodu, aby se přesvědčili, zda nepředstavujeme pro jejich překrásnou domovinu problém. Můj osobní názor je takový, že ne. Tedy, pokud tu nemají nějaké cennosti. Ty by v mé přítomnosti už mohli být v nebezpečí. Vzhledem k Naeriině prudkosti čekám, že s elfy zamete, ale nic takového se nestane. Je klidná, podvolí se a nechá se svázat. Cesta ubíhala příjemně, elfové nás nevláčeli, jen nás vedli s nutnou opatrností před sebou. Je to zvláštní, potkat takového bytosti, které se prakticky celý život skrývají v lesích a na oči okolního světa nechodí. Pravda, párkrát jsem jich několik viděl, ale jen na krátký okamžik. Tohle je něco jiného. Možná jsem vysoký a mrštný, ale vedle vysokých elfů s ladně tvarovanými těly si připadám jako ten největší tlusťoch. I jejich meče vypadají hrozivě, stejně tak i jako luky. ,,Rozhodně se jich zeptám, jestli náhodou nemají pár těchto nepotřebných zbraní. Já bych je upotřebil dostatečně...a dobře o ně pečoval," usměji se v duchu a pokračuji v chůzi. Pak přišly ony neznámé síly, to tajemné čtení myšlenek a cesta se stala docela nepříjemnou. Když jsme dorazili do tábora elfů, byl jsem tak omámený, že jsem si ničeho nevšiml. Cítíl jsem jen, jak stoupám po schodech, poté mě ovanulo teplo a já byl posazen do jednoho z křesel. O pár minut později toho začínám vnímat trochu víc a slyším, jak se Naeria vybavuje s mladým, černovlasým elfem. Představí se nám jako Ariath a ptá se na důvod naší návštěvy těchto lesů a také na náš původ. Naeria nás představí a poté odpoví, ale neunikne mi jeden fakt. Naeria elfovi totiž neřekla úplně všechno, ale zamlčené informace by beztak byly zbytečné a zcela nepotřebné. Elf Ariath se tváří, jako kdyby nám chtěl věřit a chvíli mlčí a prohlíží si nás. Po chvíli řekne, že kdysi dal slib, že nikoho nenechá projít bez řádného prověření. Zavolá na své dva druhy a požádá je, aby přivedli jakousi ženu ( usuzuji tak podle jména ) a ať s sebou taky vezme jakýsi květ. Těmto názvům zcela nerozumím, elfí řeč se dá sice snadno přeložit z jejich písma, ale výslovnost je velmi náročná. Alespoň pro mě. Po chvíli dorazí do místnosti elfka a já z jejího překrásného obličeje nemůžu spustit oči. Je mi jasné, že tato elfka může být i o dost krásnější, než ostatní příslušnice jejího druhu. Z mého zasnění mě vytrhne Naeriin pobouřený šťouchanec. Odvrátím od elfky zrak a teprve teď mi dojde, že myšlenky ostatních utichly, ačkoliv jsem měl oči plně otevřené. Vlastně víc, než jen otevřené. ,,Je hezká...že?" zaslechnu v mysli Naeriin nepříjemný hlas. Zamyslím se a snažím se promluvit duševně i já, ale nepřišel jsem na to, jak se to dělá. Předtím v lese jsem byl pod tlakem, takže se mi to povedlo, ale teď, když je klid, mi to nějak nejde. Proto na to jdu velice svérázně. Nakloním se k Naerie a zašeptám: ,,Mě ale zajímala ta krabička, co nesla v ruce." ,,Jasně, tomu věřím. Ona si tu krabičku přece nesla ve výši obličeje," řekne Naeria ironicky a znovu myšlenkově. Než stihnu něco namítnout, Ariath nám pokyne, ať jdeme k němu blíž. Během několika vteřin jsme kontrolování něčím tak nádherným a okouzlujícím, že to stěží můžu popsat. Onen květ, co byl uschován v krabičce, mě docela zaujal. ,,Určitě musí mít nějakou cenu," pomyslím si vesele. ,,Jo, pět šípů v zádech, pokud ho ukradneš," ozve se Naeria. Kde se k čertu bere ta ženská žlučovitost? Květ prokázal, že nemáme zlé úmysly, což je svým způsobem pravda. Já si jen představuji, co by ten květ stál, ale nemám ho v plánu ukrást. Ariath nám oznámí, že jsme nyní jeho hosti a požádá elfku, aby nás zavedla do našeho stanu. Lennia, jak se ta krásná elfka jmenuje, nám mlčky pokyne a my ji následujeme. Cestou si konečně můžu prohlédnout tábor. Jediná budova, která se v táboře nachází, je ta, ve které jsme teď pár minut pobývali. Jinak jsou všude rozmístěné světlozelené stany, přecházející do šedé. Zkrátka aby splývali s okolím. Víc než ale prohlížením tábora se nenápadně poohlížím po elfce, ale jak se zdá, Naerie nic neunikne. ,,K čertu s elfy. Ta jejich krásá omámí každou ženu a v případě elfky omámí každého muže...viď, Drienne?" ozve se mi v mysli znovu Naeria. Neodpovídám. Teprve po chvíli si uvědomím, že se mě na něco ptala. ,,Pardon, říkala jsi něco?" zeptám se ji nahlas a Naeria si povzdychne a svěsí ramena. |
| |
| Na počátku temnoty povstal, elf rodu neurozeného. On pozdvihl meč a napjal luk, za svobodu chtěl se bít. Jeho jméno znělo Alisen, a jeho život byl vskutku královský. On se vydal na stezku spravedlivých, proti temným silám brojil. Svou lásku na této cestě potkal. Elfka Loriamon pohltila jeho srdce. Ale nežili šťastně, prchaly před temnou silou. Důležitý úkol připadl jim, ze země sebrat pýchu všech válečníků, dovést je až k Dračímu městu, a postavit se s nimi Zlu. Temná postava zkřížila jejich kroky, Naeria, kouzelnice všemocná, byla první, kdo za ně pozvedl zbraň. Přidala se k nim. Zaklínačka Inialis byla další. Bez cíle a domova bloudila, Alisen dal jí naději na budoucnost. Inialis tedy uchopila podanou ruku. Vládce všech, Martin Septim, přidal též své síly k dílu. Pod jménem Commodus tajně žil, srdce Inialis vydobyl. Na čas s nimi zůstával i elf Fanir, čestný a přímý bojovník. Skončil život, jak by nikdo nechtěl. Temné síle byl obětován. Též padl půlelf Tanis, proklet, avšak nezlomen. Pře smrtí ještě spatřil krále, svou zbraň do jeho dlaní svěřil. Ač všemi milována a bez nepřátel, i Ravennia nás opustila. Jinde koná mocné skutky, a pod cizí vlajkou pozvedá meč. Seveřan Swen Norrad se zde objevil, však jeho cesta pokračovala dále. Lennia Wëlwe, ztracena, leč znovu nalezena žije dál. Ztracená sestra opět se našla, Awenis s Naeriou po letech se objaly. Alisen ztratil Loriamon, získal však lásku Awenis. Zde začíná však temná část našeho hrdiny, Temným stal se dobrovolně. Temní Pánové na zlato ho nalákaly, do služeb svých ho uzmuly. Alisen stal se běsnícím netvorem, svou ruku na Fanira vztáhl, a jeho zahubil Též na Berien-Dorr s armádou táhnul. K této bitvě přispěchaly mnozí hrdinové, severský udatný rek Hieronymus Lex, Mistr luku, hraničář Akin, i Balldur, čestný paladin fonnorského chrámu. Vlčí běs Rifat-an, spolu s mágem Roliandem Hanusem, nebáli se dát všanc své životy, udatně se v krvi bily. Jen jako stín se tu zjevil elf William, i temný a pyšný nekromant, Alasseon, služebník Celegurův, též bojovnice Yvaine. Alisenovo temné jméno slulo Ragon, činil mnoho špatných skutků. Avšak zemřel jako hrdina, však znovu povstal. Vydobyl velké vítězství, přihlížel smrti Martina, posledního ze Septimů, také Tanise a nakonec položil sám život. Nedočkal se svého syna ani trůnu. Přežil ho i Aleron, řečený Smrtihlav. Jeho smrt on chtěl, ale místo toho byl pevně v kobce přikován. Dobrodruh Drienn Naeriu zachránil, a pevným poutem se spojily. Do lesů Fonnorských míří, kde Ariath se svou družinou přebývá. A vysoko v horách, tam ve městě draků, Fonnoru, čeká drow Eldithriel, Jezdec a Mistr, na ty, kdož mají odvahu svázat duši svou s dračí… |
| |
| Chvíli jsem zůstala ležet po porodu v posteli, jelikož jsem byla velmi vysílené tou ztrátou energie, ale pak jsem pomalu vstala a posadila se na vyřezávanou židli a sledovala Dalliona, jak klidně spí v kolébce. Jeho indigová růže vytetovaná na čele slabě zářila a chlapec klidně oddechoval. Dívala jsem se na něj a z hloubi duše si přála aby mohl prožít život obyčejného muže a nemusel být vtažen do tohoto temného divadla. Jenže o jeho osudu už bylo rozhodnuto. Pomalu jsem vstala ze židle a magií jsem si doplnila síly, takže jsem mohla sejít po schodech z paláce a navštívit naposledy moji válečnou radu. Zřejmě je vidím pohromadě naposledy. Potom se všichni rozejdou různými směry a nedá se vyloučit, že někteří přijdou při plnění svých úkolů o život. Došla jsem až k nádvoří, a zrovna se mi naskytl nádherný pohled. Na můj dřívější rozkaz z kasáren vycházeli jednotky vojáků Legionu a vpředu jel generál Lex na černém koni v jedné ruce prapor Lisienu a v druhé obnažený meč. Z levé a pravé strany mu jeli po boku Roliand s Rifat-anem, jako moji zástupci na tomto tažení. Lexovi jsem sice věřila, ale nic jsem raději nechtěla nechat náhodě. Za nimi kráčeli jednotlivé oddíly pěších bojovníků. Stovky a stovky vojáků pochodovali jako jeden muž. Byl to úchvatný pohled. Za pěšími bojovníky jela jízda a za ní se objevil na koni Akin, kapitán lukostřelců a za ním nejlepší lukostřelci z celé říše. Tedy ti, co přežily bitvu o Berien-Dorr. Celá armáda, všichni jako jeden s obličejem obráceným ke mně vyšli z města opravenou branou a zformovaly se na pláni, která byla již zbavena mrtvol a zbraní. Po celé veliké pláni se rozlila červená barva jejich znaků jako krev. Pomalu jsem vyšla za nimi a po boku mi stála věrná Inialis. Postavila jsem se před celou armádu a vyšla na malou vyvýšeninu, abych měla dobrý výhled. Přehlédla jsem ty řady bojovníků za svobodu a doufala jsem, že to Alisen s Martinem také vidí. Sklonila jsem se k zemi a v dlani rozemnula trochu hlíny. Zvedla jsem ruku do výše a pomalu otevřela dlaň. Prach z mé ruky se rozletěl do okolí a já se obrátila na nastoupenou armádu. „Vidíte tuto půdu? Je naše a v minulé bitvě jsme dokázali, že se jí nevzdáme. Toto je důležité vítězství, ale musíme jít dál. Musíme celé území Lisienu vyrvat z rukou nepřítele a ukázat tak, že se jen tak snadno nenecháme porazit. Proto běžte a bojujte za svou vlast! Pokud zahynete, dávní králové vás uvítají s posmrtné říši a navěky se budou hrát oslavné písně na počest vaší odvahy. Nechť je Charnefell s vámi, synové Lisienu!“ řekla jsem pevným hlasem a tisíce vojáků propukly v nevýslovný jásot. Začaly tlouct meči o štíty a oči jím planuly odhodláním. Sešla jsem z vyvýšeniny a čtyři hrdinové pobídly své koně, aby mi vyjeli vstříc. Lex, Roliand i Rifat a Akin sestoupily ze sedel a chtěli se mi poklonit, ale jednoho po druhém jsem objala a políbila na čelo. „Je před vámi důležitá cesta! Musíte prokázat, že dokážete spolupracovat a navzájem se chránit. Běžte a prokažte této zemi laskavost. A pomstěte Alisenovu smrt!“ řekla jsem a všichni si vážně přitiskly pěst na pancíř na hrudi a zpět odjeli ke svým jednotkám. Lex se napřímil v sedle a vrhl poslední pohled na mě. Zdvihl meč a ten se zablýskl ve svitu slunce. „Vojáci! Vpřed!“ zavelel a celá armáda se dala do pohybu… |
| |
| Cesta k úsvitu Konečně jsem z toho venku! Konečně mě nikdo z těch páprdů nemůže zastavit! Díky novému dědici trůnu se nemusím už bát o další budoucnost. Běhám po svém pokoji, jak pes co hledá ztracenou kost a dobaluji poslední mapy a vše co potřebuji. Najdu i starý vak do něhož dám co nejvíce chlastu a vepřového co najdu. Jo solené vepřové se určitě bude hodit. Svému písaři dám všechny mapy co se mi budou hodit kromě jedné, kde vyznačena cesta a všechny rozkazy, které jsem vymyslel. Věřím jen sobě a nechci, aby se o tom ještě někdo dozvěděl. Bude stačit, že to řeknu Akinovi, Roliandovi a Rifatovi. No asi ještě pár dalším generálům, kterým věřím o trochu víc než slepice svému kohoutovi. Zavolám stráž, do místnosti se nahrnou dvě ucha a dají se do pozoru. ,,Pohov!" řeknu a oni přesně jako stolice si dají pohov. Namířím na jednoho prstem a řeknu: ,,Ty půjdeš sehnat Rolianda a Rifata a řekneš jim ať se připraví a vezmou si své věci. Armáda se dá do pochodu a já chci schopné muže. Půjdou se mnou." řeknu mu voják si bouchne pěstí do hrudi a odejde. Můj pohled spočine na druhém pacholkovi. ,,Ta půjdeš za kapitánem Akinem a řekneš mu, ať sežene všechny lučišníky a připojí se k armádě." pacholek udělá to samé jako jeho předchůdce a vypadne ven. Otočím se a pomalým krokem přijdu ke své zbroji na dřevěném panákovi. Připnu si černé kožené brnění, chrániče na předloktí, na ramenou, na lýtkách. Zapnu si pásek s mečem a do ruky si vezmu helmu s červeným chocholem. Na brnění je zlatý znak Charnefella a celkově vypadám vznešeně, až se z toho v zrcadle leknu. Zamířím do stájí, kde na mě čeká můj černý kůň, vyhoupnu se na něj a nasadím si helmu na hlavu. Přiváži ji provázkem a nechám si podat vlajku Lisienu. Když vyjedu ze stájí a přijedu na náměstí naskytne se mi nádherný pohled. Tisíce vojáků je připravených a už se těším, až rozdrtíme své nepřátele. Vyjedu na vyvýšeninu a zvednu prapor nad hlavu a mocně zařvu. Všichni se ke mě připojí a náš hlas je slyšet široko daleko a doufám, že se z toho uprdne do kalhot i sám Egedis! Vojáci na můj povel vyrazí z města a cestou se ke mě připojí Roliand a Rifat, ale ještě nějaký cizinec, kterého jsem ještě neviděl. ,,Co je zač?" zeptám se Rifata. Zatváří se vážně jako vždy a odpoví. ,,Semiran. Je to můj pokrevní bratr a jede s námi. Je to dobrý bojovník a určitě se nám bude hodit." řekne, ale já tomu nevěnuji moc pozornost. Prohlížím si ho a přemýšlím co s ním. Vypadá jinak, i když na první pohled se zdá, že je to normální muž. Má dva meče u pasu a vypadá nebezpečně. Otočím se zpět na Rifata. ,,Rifate viděl jsem tě lítat jako jestřába a nepřátelé před tebou utíkali jako slepice. Umí to taky Semiran?" zeptám se a Rifat se usměje. ,,Jistě."krátká jasná odpověď. Z toho elfíka ještě něco bude. ,,No výborně. Ty a Semiran budete moji špehové. Budeme vám říkat....no...třeba Jestřábí oko. Budete mi zjišťovat, kde je nepřítel a kolik jich je. Ale proboha diskrétně a nenápadně!" řeknu s náznakem ironie. Skoro celá armáda je venku na pláni, kde už není ani náznak po velké bitvě, kterou zlo prohrálo! Musím se usmát protože jinak bych musel být blázen. Akin a jeho lučišníci jsou tu už také a málem jsem omdlel, když jsem uviděl královnu. Měla dobrý proslov a vojáci hned po něm začali jásat. No i já musím se přiznat. Pak jsem zavelel směrem k jezeru Arrius, kde bude náš hlavní tábor. Doufám, že tam bude ještě Bájný úsvit, abych jim mohl dát vzkaz od Alisena a Martina Septima.... |
| |
| Přípravy na cestu Zvednu se ze židle a společně s Rifatem opustíme palác. Venku na nás již netrpělivě čeká Semiran. Rifat mu vypoví co se stalo, děje a dít bude. Poté Semiran přislíbí, že půjde s námi. “Tvá společnost je vítána.“ řeknu s úsměvem a během chůze ho poplácám po rameni. Vrátíme se k tábořišti, kde poberu jenom pár svých věcí. Cestoval jsem nalehko s tím nejnutnějším co bylo třeba. Neměl jsem v plánu se kdekoli zdržovat a už vůbec ne se přidat ke královskému tažení, ale tak to prostě někdy bývá. Možná je to tak lepší. Nevím jak bych dopadl jako druhořadý lovec nestvůr. Do koženého batohu putovaly jen věci nutné k přežití. Měch s vodou, křesadlo a troud, něco peněz a trocha jídla na cestu. Přiběhl voják a předal nám rozkaz od generála Lexe. Máme se připravit a vyrazit. … Jdeš s křížkem po funuse, příteli. … pomyslel jsem si, když jsem přehodil přezku batohu přes rameno. Pak jsem si uvědomil, že nemám koně. Jak budu cestovat? No to se dořeší později. “Neměli bychom nechat Lexe čekat.“ řeknu Rifatovi a Semiranovi a sám se vydám k bráně. Tam se setkáme s Lexem. Pozdravím ho pokynutím ruky. “Tak jsme tady, jak jste žádal.“ dodám. Pak si všimnu, Lex kouká po Semiranovi. … Aaa. Problémy. … pomyslím si. Nicméně Lex Semirana přijal společně s Rifatem jako průzkumníky. Počkám, až se všechny tyhle záležitosti vyřeší a pak vyrazím společně s Rifatem a Semiranem vstříc osudu. Vstříc boji za naší budoucnost. |
| |
| Intenzivní tlukot na dveře mě probudil z mého ne příliš pohodlného spánku. Vstanu, upevním si svůj tmavě zelený plášť a cestou ke dveřím popadnu luk a toulec. Otevřu a u dveří stojí dva muži. Jeden se postaví do pozoru, zasalutuje a ihned spustí „Kapitáne mám vám předat zprávu že vás generál Lex žádá, aby jste připojil se svými lučištníky k jeho výpravě. ukloní se a po mém potvrzení o převzatí zprávy odejde. Druhý se také postaví do pozoru a spustí. „Kapitáne, všichni lučištníci, které jste si žádal, se už dostavily a jsou vyzbrojeni podle vašich rozkazů. Nemáme zprávy o příjezdu dalších mužů. Všichni jsou shormážděni u kasáren a čekají na vaše rozkazy.” uklonil se a už byl na odchodu, ale pozastavil se a ještě řekl „Abych nezapoměl před budovou na vás čeká váš nový kůň.” a odešel. Vyšel jsem před budovu, kde byl uvázán hnědý kůň, kterého mi předal stájník. Nasedl jsem na koně a jedl ke kasárnám kde byl obrovský počet lučištníků a to jak těch co přišli tak ostřílených Berien-dorrských vojáků, kteří se podíleli na obraně města. Jen jsem se dostavil všichni stoupli do pozoru a sformovali se. Je pravda že jsem nikdy nebyl dobrý řečník a ani jsem toho za život tolik nenamluvil, když jsem nemusel, ale tohle je přesně ta situace kdy člověk musí něco říct. „Lučištníci Lisienu. Vy kteří jste udatně bránily své domovy a obyvatele tohoto města a vy jenž jste sem přišli z nejdálnějších končin Lisienu. Prokažte svou sílu ve svých lucích a šípech svému nepříteli a nenechte ho ovládnout tuto zem. Nyní se seřaďte a jako jeden muž pochodujte do této bitvy s pocitem, že vaše rodiny už nebudou žít ve strachu!” Lukostřelci se na rozkaz seřadili a šli za mnou směrem na pláň. Z proslovu, který byl ode mě asi to nejlepší co kdy kdo mohl dostat se mi klepalo celé tělo. Ovšem podařilo se mi to skrýt před zraky ostatních, tedy aspoň v to doufám. Cestou jsem potkal Lexe, Rifata a Rolianda. Dorazily jsme na pláň, kde se děla ještě řada událostí a nakonec jsme následovali Lexe k našemu prvnímu bodu výpravy. |
| |
| Posvátné fonnorské lesy pod námi zvolna ubíhaly a konečně jsme se dostaly nad Berien-Dorr. Horečně jsem pátral po jakékoli známce toho, že bylo město odbyto, ale nikde jsem neviděl zrůdné bojovníky – jen lidi, kteří společně pracovaly na obnově města. Na pláni hořely velké hromady mrtvol nepřátel a vysoké obléhací věže už zvolna dohořívaly a rozpadaly s v prach. Pláň rozrytá stovkami nohou a těžkými koly obléhacích strojů pomalu usychala a krev se pomalu vsakovala do půdy. Udělaly jsme s Faramonem několik přeletů a potom jsem se stočily opět k severu a letěli jsme za Ariathem. Již dlouho od něj nepřišla žádná zpráva a tak jsem se chtěl přesvědčit zda je vše v pořádku. Letěli jsme nad zelenou neprostupnou hrází, kterou tvořily vysoké stromy, ale já jsem jako jeden z mála lidí věděl, kde se Ariathova družina nalézá. Faramon tuto cestu již znal takže jsme celkem rychle dorazily na místo. Žádná mýtina však na obzoru nebyla. Všude jen hladina zeleného listí. Bylo to však jen bezpečnostní opatření. Faramon slabě zavrčel a najednou se na hladině utvořila trhlina, kam drak bez problémů slétnul a měkce dosedl na načechranou lesní půdu. Seskočil jsem z něj a ocitnul se přímo uprostřed tábora Strážců a letmo pozdravil elfy, kteří silnými provazy stáhli při našem příletu větve k zemi, abychom mohli proletět a nyní opět větve navracely do původního tvaru tak, aby nikdo nepoznal, kde tábor leží. Zatímco můj drak si pohodlně lehnul, já jsem se vydal k dřevěnému srubu, kde byl Ariath. „Buď pozdraven!“ řekl jsem při svém příchodu, když jsem spatřil toho mladého elfa, jak byl skloněn nad mapami lesů. „I ty buď zdráv, Eldithrieli!“ odpověděl unaveným hlasem. „Děje se něco, příteli? Již delší dobu jsem neobdržel žádnou zprávu od tebe. Mohu ti nějak pomoct?“ „Děje se tu něco velmi podivného. Vznešené stromy jsou již delší dobu neklidné a cítí přítomnost někoho cizího. Poslal jsem tedy dvě dvojčlenné hlídky, aby věc prozkoumaly, ale našli jsme jen jejich zkrvavená těla. Žádná stopa, prostě nic po těch útočnících nezbylo. Jen toto...“ řekl ztrápeně Ariath a hodil cosi na stůl. Vzal jsem to do ruky a byl tu kus rohu. Na zvíře to nevypadalo. Byl pečlivě vyleštěný a zbroušený. Patřil zřejmě do výstroje některého bojovníka. Ale kdo je tak silný, aby přemohl čtyři elfy, kteří ovládají dokonale svou zbraň a také magii a poté zmizel beze stopy? Trochu mne to začínalo děsit. „A je tu mladý pár, který byl vyslán k tobě, abys je zasvětil do Dorielského umění.“ řekl Ariath než jsem stačil cokoli dodat. „Dobrá. Podívám se za nimi a rovnou je odsud odvedu. A nezoufej. Najdu toho, kdo to tvým bratrům udělal a bude muset zemřít stejnou smrtí!“ řekl jsem a vyšel jsem z místnosti. Šel jsem přímo do jednoho ze stanů a zabouchal na jeho plátno. Zevnitř vyšel mladý muž a dívka a zvědavě si mne prohlížely. Viděli drowa s bílými vlasy s obří jizvou přes obličej a s prázdným pohledem. Mé oči totiž měly pouze křišťálovou barvu a postrádaly zorničky i duhovky. Nevím, co si o mě myslely, ale ať to byl cokoli, nedaly to nijak najevo. „Mé jméno zní Eldithriel, ale od nynějšího dne mne oslovujte Mistře. Teď vás s mým drakem odnesu tam, kde poznáte to, co je i před světovými vládci skryto a dosáhnete nejvyššího poznání a chápání. Na otázky bude čas i později!“ dodal jsem ostře, když se mladík okamžitě nadechoval k otázce. Počkal jsem, až si seberou svých pár věcí a poté jsem jim pomohl vyšplhat na Faramona, který se pod tíhou tří lidí jen malinko zavrtěl a na otázku, zda to na něj není příliš, jen podrážděně zavrčel a mocně se odrazil od země a znovu odkrytou dírou mezi větvemi vyrazil ven. Let netrval příliš dlouho, ale přeci jen byli oba mladí lidé poněkud nervózní a nesví. Ale zanedlouho jsme již přistáli na nádvoří ve Fonnoru. Přikázal jsem dvěma služebným, aby zavedli oba do pokoje ve věži Dorielů, aby si mohli odpočinout. Od zítřka se jejich život velmi radikálně změní… |
| |
| Po dobu pobytu v táboře elfů jsme s Driennem nemluvili. Alespoň ne slovně. Využila jsem chvilky klidu, který nám okolní příroda poskytovala a taky toho, že se ta elfka, co tolik Drienna učarovala, nepotulovala kolem, a učila jsem Drienna komunikovat prostřednictvím mysli. Učil se poměrně dobře, ale pořád si stěžoval na příval myšlenek všech ostatních elfů. Stačilo, že jeden prošel kolem našeho stanu a byť o nás nezavadil ani pohledem, Drienn vyjekl a mě trvalo dobrou chvíli, než se mi s ním podařilo znovu spojit, respektive prorazit si cesty skrz hustou síť cizích myšlenek, které okupovaly jeho mysl. Asi po dvou hodinách, kdy Ariath stále nepřicházel, jsme si s mladým lovcem pokladů dali přestávku. Vytáhla jsem ze svého tlumoku jablko a nabídla mu ho. Vděčně ho přijal a když se do něj zakousl, jablečná šťáva mu tekla po bradě. Utřel si pusu hřbetem ruky. ,,Docela tě obdivuji," pronese, ale uctivě to nezní. Spíše lhostejně. ,,Proč?" zeptám se s mírným pobavením. ,,No," začne Drienn, ,,u mě se tohle čtení myšlenek projevuje teprve pár hodin a už to docela snáším. Ale co ty? Když se to u tebe projevilo, co jsi dělala?" Zamyslím se a vzpomenu si na minulost. Na minulost, která mi přijde tak vzdálená, ale ještě to není ani pět let. ,,Čtení myšlenek mě zasáhlo jako prudce letící šíp. Nejednou jsem málem zešílela a byli i chvilky, kdy jsem se chovala nepříčetně, ale všichni kolem mě si mysleli, že jsem nemocná. Až postupem času jsem se naučila tok myšlenek koridovat, ale v tu chvíli se u mě projevily dalš mystické schopnosti," vysvětlím a zahledím se dva elfy, stojící opodál, nehnutě, pozorujíc okolí a svírajíc dlouhé luky. Dotknu se jejich mysli a vidím výjevy z jejich života. Mrknu a odvrátím od nich svůj pohled a věnuji se opět Driennovi. ,,Myslíš, že se ze mě stane taky mystik?" ptá se Tenglinith dál. Zakroutím hlavou. ,,To si nemyslím. Awenis mi nějakým způsobem naznačila, že tím, že jsme v sobě našli...ehm...zalíbení, které se trochu vyvrbilo, se mé mystické schopnosti dočasně přerušily a naše mysli se propojily. Nejspíš to bude další mystický dáreček. Tenhle život je fakt složitý. A kdo ví, co nás čeká dál," pokrčím rameny. Za pár minut se náhle neprostupná koruna stromů zvláštně od sebe odtáhne a my s Driennem spatříme oblohu, která je však v mžiku zastíněna obrovským stínem, jenž se pomalu snáší do tábora elfů. Opře se do nás silný vítr. Zakryji si tvář rukávem, aby mi do očí nevlétlo ostré jehličí a když se vítr usadí, vzhlédnu. V táboře elfů přistál obrovský drak, z něhož právě seskakuje jezdec a jde do Ariathovi chýše. Do tváře mu ještě nevidím, ale na lesklém brnění rozpoznám dlouhé bílé prameny vlasů. Tělem mi projede podivná předtucha, ale své obavy si prozatím nechávám pro sebe. Další chvíli se nic neděje, jen s Driennem pozorujeme společně draka. ,,Neuvěřitelné. Nikdy jsem žádného neviděl a opravdu existují. Člověka už dnes nic nepřekvapí," poznamená lovec pokladů a s obdivem draka pozoruje. Já jeho úžas nesdílím. Moje poslední zkušenost s těmito stvořeními mě přivedla do velikých nesnází a ačkoliv je to dávno, ten strach cítím pořád. Tehdy mě jedna z těchto mrch uchopila do svých spárů a jen silou mé vůle a mystických schopností jsem vyvázla s lehčím zraněním. Nevím proč, ale podařilo se mi prostřednictvím mysli roztrhnout drakovi srdce. Ani dnes by se mi to nepodařilo. Možná v tom roli sehrál již zmiňovaný strach ze smrti a nebo mě chytil zrovna slabší dračí jedinec. Z tohoto stvoření ale žádné zlo nesálá, naopak, jeho mysl je tak rozlehlá, až se mi z toho zatočí hlava. Navíc, když se dotknu jeho myšlenek, drak určitě něco vycítí, neboť mu z nozder vyletí tmavý obláček páry. Dál ho už raději neprovokuji. Zanedlouho dorazí jeho majitel a mé obavy se potvrdí. Je to drow. Hned, jak ho spatřím, vzpomenu si na další období, plné utrpění, které jsem kvůli této rase, musela podstoupit. Ale podobně jako u draka z tohoto muže necítím žádnou zlobu ani zášť, jen přísnou, leč spravedlivou autoritu a zkušenost. Představí se nám jako Eldithriel, ale tímto jménem ho nemáme oslovovat. Beztak to neumím ani pořádně vyslovit a oslovení ,,Mistře" mi bohatě postačí. Slíbí nám, že nás zavrhne do tajemství, jenž zůstávají i těm nejmocnějším vladařům skryty. Při jeho řeči si všimnu, že Drienn už není tolik nadšený, jako prve, ale zatím se ho nic neptám. Sebereme své věci, jak nám Mistr nařídí a nasedneme na draka. Během chvilky nám zem zmizí pod nohama a my ji vidíme jen jako rozmazanou šmouhu daleko pod námi. Udělá se mí mírně nevolno z tohoto pohledu, avšak s Driennem to ani nehne. ,,Něco tě trápí?" zeptám se ho duševně. ,,Ano," odpoví Drienn krátce. ,,Mohu vědět, co?" ptám se ho dál. ,,Ano," odpoví zase krátce, což mě urazí. ,,Chceš shodit z draka?" položím mu třetí otázku a jestli mi odpoví krátce, tak to opravdu udělám. ,,Ne," odpoví Drienn krátce. Opustím jeho mysl a v duchu si zanadávám. Potlačím nutkání ho z draka shodit a než se ho zeptám znovu, automaticky mi odpoví. ,,Já jsem Tenglinith, Naerio. Neměl bych se učit jiným uměním," vysvětlí. ,,Z toho si nic nedělej, já si taky říkala, že jsem chudá vesničanka a podívej, kde jsem a co jsem teď," usměji se a Drienn si povzdychne. ,,To jsi mě uklidnila," zabručí. Po zbytek cesty spolu už nepromluvíme. Když dorazíme do Fonnoru, Mistr přikáže dvěma služebný, aby nás zavedli do pokoje, kde si máme odpočinout. ,,O jéje. Máme si odpočinout a nabrat síly. Ale před čím?" položím otázku sama sobě a následuje sluhy do našeho nového ubytování. |
| |
| Sledovala jsem odcházející armádu s podivným pocitem. Věděla jsem, že mnoho těchto mužů vidím naposledy. Ale tito obyčejní vojáci mne nezajímaly. Byla jsem tu v Lisienu cizí a tak jsem se jen málo zajímala o místní obyvatele. Více mi záleželo na královně Awenis a ostatních členech družiny. Dalo by se říci, že naše družina se rozpadla. Rozprchli jsme se jako stádo srn, když se v blízkosti objeví lovec. A nemáme vůbec jistotu, že se někdy opět všichni sejdeme. Z mých myšlenek mne vyrušila Awenis, která mi položila ruku na rameno a spolu se mnou hleděla na vzdalující se zadní voj naší armády. „Je čas, abys vyrazila za svým posláním a splnila tak mé a Alisenovo přání. Vyjdi přes fonnorské lesy do bájného dračího města a tam najdi Mistra, který tě do všeho zasvětí a bude-li to vůle Charnefellova, tvá duše se spojí s duší draka. Naeria a Drienn by měli být již na místě.“ řekla posléze tichým hlasem. „Nemohu tě tu nechat, má královno! Nyní potřebuješ mne po svém boku!“ namítla jsem překvapeně, avšak královna pouze zamítavě mávla rukou. „Tvůj úkol není chránit mě! Postarám se o sebe sama! Ty však musíš naplnit svůj osud a dát Drotlandii ještě jednu šanci. Vše se mění a konečný střet bude velmi silný a bude mít zničující následky. Pokud se ocitneme na straně poražených, již nikdy jako národ nepovstaneme. Jdi, Inialis…“ Tato slova mi zněla ještě dlouho v uších, když jsem prošla severní branou Berien-Dorru a ponořila jsem se do posvátných lesů. Ale měla jsem podivné tušení. Opět se mi v srdci a mysli rozlila ona podivná bezejmenná hrůza, která mne ovládala, když mne při mé cestě sledovaly oni podivní a zlověstní rohatí válečníci. Pevněji jsem sevřela luk v ruce a začala jsem postupovat maximálně opatrně. Děsil mne každý pohyb listů a každý hluboký stín mohl v sobě skrývat vetřelce. Ale nejhorší bylo, že jsem nic neslyšela. Ani stopa po mém pronásledovateli. Náhle se těsně přede mnou objevilo temný vír nečisté energie a z něj vyskočil obrys rohatého válečníka. Stačila jsem postřehnout jeho černé brnění a rudý znak na jeho pancíři, který temně zářil. Periferně jsem postřehla další tři zrůdné vojáky, jak se kolem mne seskupují a nezmohla jsem se na žádný odpor. Poté mne jeden uchopil za krk a silně mne stisknul. Začala jsem se pomalu dusit a luk mi vypadl z ruky. Poté jsem pocítila strašlivou bolest a z posledních sil jsem spatřila jednu zrůdu, jak má temnou přilbu s rohy v ruce a z jeho příšerných tesáků mu odkapává moje krev. Okolí se mi začalo pomalu mlžit a ztrácela jsem vědomí. Jeho tesáky byly nejspíš napuštěny nějakým jedem A když jsem již pomalu přestávala vnímat, tlak najednou povolil a já se sesula na vlhkou lesní půdu. Ozvaly se rychlé kroky, ale nepatřily útočníkům. Ti již dávno zmizely sotva uslyšely někoho dalšího, jak se rychle přibližuje. Poté jsem již neudržela svou mysl při vědomí a padala jsem do temné propasti zapomnění… |
| |
 | Krvelačný upír, známá představa o všech upírech, vždy když se někdo dozví můj původ vykřikne,,Pomoc upír'' a neuvědomuje si, že všichni nejsou stejní, ale já s tím nic neudělám protože patřím k této rase a můžu se snažit sebe víc a vždy to končí stejně. Narodil jsem se a žil v Necromu, můj otec byl hrabě Junas Valiery, známý lovec upírů v jeho hrabství. Lidé ho měli rádi a jeho svatba byla prý největší jakou kdy viděl. Ale jeho štěstí nemělo dlouho trvat...Do naší země se dostal jeden mocný upír a přivedl si i několik poddaných, ze kterých si udělal upíry též. Můj otec se hrdinně se svými vojáky postavil na odpor a všechny je pobili, v bitvě můj otec sice upíra zabil, ale těsně před poslední smrtící ránou ho nakazil svým prokletím. Pak nastaly zlé časy. Z mého otce se stal upír a zabíjel každého koho viděl a drancoval nejen cizí země, ale i svoje panství. V devátém měsíci těhotenství dokonce pokousal mojí matku a o několik dní později jsem se narodil. Matka při porodu zemřela, ale já se štěstím přežil. Byl jsem však proklet stejně jako on. Byl jsem sice jen dá se říct poloviční upír, ale přesto upír. Otec si usmyslel, že nezabije svého jediného nástupce, a proto mě ušetřil. Vyučovali mě jeho učitelé temní mágové, které si přivezl z jednoho království jako trofej. Dlouhá léta jsem byl jimi vychováván, zatím co můj otec dál zabíjel. Časem jsem zjistil, že mohu na denní světlo a to prý podle učitelů žádný jiný upír nemůže, naučil jsem se zacházet s mečem a lukem, léčení a používat různé nástroje. Po čase mě otec začal využívat, díky tomu, že mě nezraní slunce a začal mučit lidi i ve dne. Po čase se mi to i začalo líbit a byl jsem stejný jako on. Zabíjel jsem, vraždil, znásilňoval a další hrůzné věci. Jednoho dne mě však jeden potulný čaroděj dal duši a začalo mé obrovské trápení a výčitky za to co jsem dělal. Nemohl jsem žít, ale otec si z toho dělal jen srandu. Popadl jsem jeho stříbrný meč a usekl jsem mu hlavu. Sebral jsem jeho pečeť a luk, díky a vzal si červený plášť s kapucou a čelenkou, aby mi mé černé vlasy nepadali do obličeje. Od této chvíle jsem přísahal, že budu zabraňovat tomu co jsem dělal já a můj otec...stal se ze mě lovec upírů a temných bytostí! Přestal jsem pít krev a pil jen prasečí, protože bych jinak bez krve zemřel. Odešel jsem z Necromu a vydal se přes oceán. Chvíli jsem zůstal v Anvilu, kde jsem pomohl hraběti zabít bandu upírů a zbojníků, vždy jsem dostal měšec zlatých, ale když to byli chudí lidé nežádal jsem nic. Moje cesta se pak vydala přes High Rock, velké skály které bylo velmi obtížné přejít. Když se mi to podařilo, jednu chvíli jsem žil v Riverholdu a díky tomu, že mohu na denní světlo jsem se i s několika lidmi sblížil. Natolik, že jsem se zamiloval do jedné dívky jménem Elegrid. Ty chvíle s ní byli nejkrásnější v mém životě, časem mi ale došlo, že musím jít dál, ale napsal jsem jí dopis ve kterém jsem jí řekl pravdu a pak odešel. Mířil jsem na sever a zastavil se u jedné vesnice. Byla do základů vypálená, její obyvatelé zabiti a na krku měli dvě díry. Vydal jsem se tedy vystopovat skupinu upírů co to udělala. Našel jsem je a zabil je do posledního. Po čase začali říkat mému meči "boží trest" protože si mysleli, že je to trest za to co dělají. Dál jsem pokračoval kam mě nohy zanesly, nakonec jsem dorazil do Lisienu a byl blízko u města Berien-Dorr. Zastavil jsem u jedné vesnice, kde jsem si chtěl odpočinout. Vesnice byla pustá a mrtvá těla byla všude, ale tentokrát to nebyli upíři, ani vlkodlaci, ale něco co jsem nikdy neviděl. Přicházel jsem směrem ze severu a slyšel jsem od místních, že tu řádí podivné bytosti. Temné a neviditelné, nezanechávají stopy a nikdo nikdy je neviděl. Při tomto pomyšlení jsem se musel v duchu hluboce zasmát. Nabídl jsem vesničanům, že se o ně postarám a vydal se na cestu. Držel jsem se ve stínu lesa, aby jsem se vyhnul slunci. Sluneční paprsky mi nevadí, ale nevyhledávám je. Náhle zaslechnu zvuk něčeho co je velmi rychlé a velmi ostražité, vyběhnu a schovám se za stromem. Položím si luk u stromu, aby mi v boje nepřekážel a dám stranou plášť, aby jsem mohl rychle tasit meč proti nepříteli. Svižným krokem vyběhnu. Cítím, jak kolem mě někdo běží, ale vždy ho stihnu zahlédnout jenom koutkem oka. Přidal jsem do kroku a využil všech svých vlastností co jako upír mám. Konečně jsem jednoho téměř zahlédl. Vysoký temný bojovník s rohy, hruď označenou zářícím znakem, který jsem si vryl do paměti. Mrknul jsem a byl pryč. Měl na spěch, a proto jsem se ho držel, jak jsem nejlépe uměl. Nakonec zmizeli, ale jeden z nich mě zavedl na malou pláň, kde ležela velmi těžce raněná žena. Přiběhl jsem k ní a klekl si a pozorně se rozhlédl po okolí. Nikde nikdo, teprve teď jsem se rozhodl prozkoumat blíže zranění. Měla bodné zranění okolo boku, téměř u břicha a kolem rány byly temné skvrny. Vedle ní ležel nějaký medailon, který žena asi instinktivně strhla útočníkovi, dal jsem si ho do brašny. Z brašny jsem vytáhl lektvar proti temným zraněním a měl by působit na vše. Jediná dobrá věc co mě otec naučil. Pokapám ránu a pár kapek by mělo stačit. Bohužel to nezabralo a musel jsem ho nakonec po troškách vylít celý. Naštěstí to při nejmenším zmenšilo otravu, ale stále krvácela. Utrhl jsem kus její látky a sundal její brnění, jinak bych se k ráně nedostal, ovázal jsem ránu a pevně ji utáhl. Vzal ji do náruče a hledal bezpečné místo. Kousek ode mě jsem zahlédl nějaký pohyb a instinktivně jsem splynul s přírodou. Elfové. To bylo docela příjemné překvapení. Mají léky na vše a mohli by této ženě pomoci. ,,Někde tu musí mít tábor." řekl jsem si a opatrně je sledoval. Bylo to nesmírně náročné s ženou v dlaních a ještě jsem musel dávat pozor, aby mě neviděli. Nakonec mě zavedli, až do jejich tábora, kde jsem si vyhlédl jeden stan. Počkal jsem, až odejde hlídka a zamířil do stanu. Byl to hrozný risk, elfové jsou mistři přírody a já už jen čekal, kdy mě objeví. Uvnitř stanu mě čekalo velmi nepříjemné překvapení. Stál tam elf s nataženým lukem, nejspíš velitel tábora. ,,Ještě krok upíre a jsi mrtví!" řekne drsným hlasem a ani nemrkne. ,,Prosím nepřišel jsem bojovat. Tato žena byla zraněna nějakými bojovníky a potřebuje vaši pomoc! Myslím, že jsem jed vyléčil, ale má ošklivé zranění." řeknu co nejpříjemnějším hlasem a očima sjedu k ženě. Elf zatím odloží luk a já položím ženu na lůžko. Elf k ní přistoupí, ale až po tom co jsem v uctivé vzdálenosti. Pohlédnu na mapy na jeho stole. ,,Fonnor! Město draků a dračích jezdců!" uvědomím si bouřlivě. Zapamatuji si cestu a rychle zmizím, než se elf opět podívá mým směrem. Jestli, tak už učinil nebo ne nevím. Rychle mířím k Fonnoru a doufám, že najdu někoho, kdo bude znát odpovědi na moje otázky... |
| |
| Mlčky jsem přemýšlel o mladém páru, když jsem sledoval vzdalující se siluetu draka, kterým mířil k Fonnoru. Byl bych nesmírně rád, kdybych se mohl dožít dne, kdy zavládne opět mír a klid všude kolem. Žiji zde již několik let ve strachu z objevení a skrývám se jako štvaná zvěř. Sice mi připadl důležitý úkol chránit posvátné lesy, ale skutečnost je jiná. Spíše jsem se zde měl schovat, abych si uchoval svůj život. Ale ani zde nebudu nejspíše dlouho v bezpečí. Eldithrielova návštěva mi také moc klidu nepřidala. Dozvěděl jsem se tak, že kdosi již umí proniknout do našeho lesa a je tak silný, že moje nejlepší Strážce dokázal doslova rozervat na kusy. V těchto myšlenkách jsem vyšel ze srubu a kývnutí a letmou úklonou jsem pozdravil dva Strážce, kteří seděli v trávě u zdi srubu. Došel jsem přes celý tábor až ke svému stanu a vešel dovnitř. Znaveně jsem se posadil na kavalec, ale vtom jsem uslyšel tiché rychlé kroky, které se velmi rychle blížily a s nimi jsem pocítil zvláštní energii. Nebyla pozitivní ani negativní – byla smíšená. Ale bleskurychle jsem ze země sebral luk a založil na tětivu šíp. Dovnitř po chvíli vpadnula postava oblečena do rudého pláště a z jeho očí jsem poznal, že se jedná o upíra. Zůstal jsem však v klidu, jelikož jsem necítil nic nebezpečného z jeho mysli. Ale v náručí svíral mladou dívku, která byla očividně mimo vědomí. A když jsem se dozvěděl co se jí stalo, neváhal jsem a odložil luk. Ještě jsem stačil postřehnout rychlý upírův pohled na moji mapu fonnorských lesů, kterou jsem měl rozloženou na stole a ihned mne napadlo kam má namířeno. Ale on jen vrhnul rychlý pohled na dívku, jako by se s ní loučil, a potom obrovskou rychlostí vyrazil pryč. Ale nad ním jsem dlouho nepřemýšlel. Do Fonnoru se stejně tajně dostat nemůže. Ne nadarmo je to posvátné město. Obklopuje ho zvláštní magická aura, kterou nemůže nikdo a nic porušit. Vstup je možný pouze přes hlavní bránu, kterou stráží Nejvyšší Kněz Trolgadu, který město založil. Nikdo neví jak je starý, ale jeho věk se odhaduje na několik tisíc let. A on každého příchozího prověří. Pozná faleš, lež a neupřímnost takže se do města nedostane nikdo, kdo by mohl škodit těm, kdo zde žijí. Jedinou výjimku měli vždy Dračí Císaři a Dorielové, kteří vždy vstupovali přes auru bez omezení. Věnoval jsem celou svou pozornost raněné dívce. Měla ošklivou ránu v boku a pravém rameni. Její žíly ztmavly, jak krev nesla jed dál do těla a v očích se jí usadil průsvitný pohled, který nevěstil nic dobrého. A já seznal, že tohle sám nezvládnu. Vyběhl jsem ze stanu a vyhledal Lenniu. Zrovna byla u svého stanu a tak jsem ji seznámil s celou situací. Jen se na mne podívala, už s menším chladem v očích, a následovala mne do stanu… |
| |
| Fonnor Sotva mi oba zmizeli z očí, poplácal jsem Faramona po šíji a odešel jsem do svého pokoje. Dluho jsem přemýšlel a moje mysl byla velmi ztěžklá myšlenkami o Naerii a Driennovi. Ptal jsem se sám sebe jestli jsem se neukvapil, když zrovna z nich chci vychovat spásu pro Lisien. Ale byli Alisenem vybráni a jeho úsudku jsem důvěřoval nejvíce. Potřeboval jsem se ujistit a tak jsem se vydal do chrámu který se tyčil nad městem. Strážní mě s hlubokou úklonou pustily dovnitř a já vystoupal točitými schody až na vysokou citadelu, kde byla socha zkamenělého draka. Zde se nedávno odehrál souboj mezi Mehrusem Dagonem, Pánem Zla a Nejvyšším drakem Akatoshem. Na zlatém podstavci byl ještě nedávno nápis, který opravňoval Alisena k převzetí trůnu, ale nyní zmizel. Poklonil jsem se před sochou a tiše promluvil. „Buď pozdraven! Přicházím k tobě se zmučenou myslí a s ústy plnými otázek. Co se bude dít dál? Zjev mi své plány prosím.“ řekl jsem a chvíli bylo ticho. Ale zanedlouho jsem zaslechl zvuk mnoha hlasů, které mezi sebou tiše promlouvaly a na podstavci se rozzářilo jedno místo na kterém se začaly objevovat symboly, které se postupně zhmotnily do písmen. „Zlu je učiněna přítrž. Lisien je zachráněn a zrodil se nový král. Co po mě ještě chceš?“ „Odpusť, ale o jakém králi zde mluvíš? Nechápu význam tvých slov.“ řekl jsem pokorně a sklonil jsem hlavu. „Nechápeš, protože nechceš pochopit. Královně Awenis, která převzala vládu po Alisenovi se narodil syn, který jednou sjednotí všechny národy ve válce proti Zlu. Jeho běh bude právě jako pouštní bouře a jeho hlas jako hřmot mohutných vod. Než na zem padne chlad, on již pozdvihne meč a než vrcholky hor zbělají právě jako hlava starce, on již bude bojovat se znakem draka na hrudi.“ Když jsem si přečetl tento nápis, srdce se mi rozbušilo. Byl jsem z toho zmatený, jelikož Nejvyšší se vždy vyjadřuje nejasně a v hádankách. Jeho slova mají skrytý smysl, který se objasní mnohdy až po létech. „Děkuji ti Nejvyšší, za tvou shovívavost a za tvou neskonalou trpělivost, jelikož pamatuješ na to, že jsem jen pouhý povlak prachu na miskách vah.“ sklonil jsem se hluboce a odešel jsem z paláce. „Musím okamžitě započnout s výcvikem.“ pomyslel jsem si a odešel do pokoje, kde odpočívaly oba mladí bojovníci. Rozrazil jsem dveře a bez okolků je vzbudil. „Vstávejte. Kdybych byl váš nepřítel, mohl bych vás zaříznout jako kuřata a vůbec byste o tom nevěděli.“ řekl jsem netrpělivě, když se zmateně začali v polospánku oblékat a hledat své zbraně. Odvedl jsem je do velkého sálu, kde byly připravené tři podušky na zemi na které jsme usedli. „Máte jistě mnoho otázek. Ptejte se tedy a mým úkolem je vám objasnit vše, co si budete přát.“ řekl jsem a pokynul rukou Driennovi. |
| |
| Fonnor Dívka, jíž předčí všechno zlato světa. Naeria. Našel jsem v ní zalíbení a díky tomu, jak to vypadá, jsem přestal stát na neutrální straně a zapojil se přímo do historického dění. Naštěstí jsem člověk, který si na nové situace zvyká. Na co si ale nemůžu zvyknout je to, co se ze mě stává. Nejenže umím číst myšlenky jiných, před chvíli jsem dokonce letěl poprvé v životě i na drakovi. Je to pro mě pocta, ale mám brát poctu i to, že mám zanedlouho jednoho draka mít jako za svého společníka? A pak je tu ještě ten prokletý medailon. Můj vnitřní hlas mi našeptává, abych ho vyhodil, už kvůli tomu, že od skončení bitvy mi ta věc připadá stále víc zlovolnější. Poslední dobou je toho na mě moc. Po příletu do Fonnoru nás zavedlo pár sluhů do našeho pokoje a my s Naeriou čekali na příchod mistra Eldithriela. Jeho zevnějšek napovídá, že je to velmi moudrá bytost, která už leccos zažila. Uvidíme v následujících dnech, zda je mé mínění o něm zcela správné. Při vybalovaní svých věcí si koutkem oka všimnu Naerii, jak si prohlíží své ruce. ,,Něco se děje?" zeptám se jí a Naeria se na mě otočí. ,,Asi se mi konečně vrací má mystická moc," odpoví a znovu věnuje pozornost svým rukou. ,,Jak to víš?" ptám se dál s neskrývaným zájmem. Od doby, co jsem začal slyšet myšlenky ostatních lidí se o Naeriu a o jejích schopnosti zajímám čím dál víc. ,,Cítím to. Je to jako kdyby jsi pracoval celý den na poli nebo nosil kameny, večer by jsi usnul zcela vysílen, neschopen uzvednout ani rýč nebo krumpáč, a ráno by ses probudil, svěží a připraven se pobít s celým světem. Zkrátka, je to jako probuzení," zašeptá Naeria a rozhlédne se po pokoji. ,,Chtěla bych to vyzkoušet, ale je zde příliš mnoho pěkných věcí, než abych je...no, to je jedno. Můžu na tobě něco zkusit?" zeptá se mě s prosebným výrazem v očích. Já v nich však vidím i něco jiného. Pokrčím rameny a souhlasím, i když vím, co nejspíše přijde. Naeria se usměje a máchne rukou. Alespoň je ke mě šetrnější, pomyslím si, když mi zničehonic ujede noha, ale podaří se mi vyrovnat rovnováhu a potěšeně sleduji Naeriiny překvapeně vykulené oči. Načež znovu máchne rukou a tentokrát se mi dostaví pocit, jakoby mě chytila obří ruka a mrštila se mnou o půlku místnosti. To už nestojím a praštím sebou o zeď. Když dopadnu, Naeria ke mě přispěchá a ústa si omluvně zakrývá rukama. ,,Nestalo se ti nic? Promiň, nechala jsem unést," opakuje pořád dokola. Mávnu rukou. ,,To je v pořádku, ale tebe asi baví na mě zkoušet tvé schopnosti, že?" Naeria se usměje a vydechne úlevou, že jsem to vzal takhle. ,,To protože ty zkoušky dobře snášíš," poznamená. ,,Vážně? V tom případě se musím vrátit do Berien - Doru," řeknu. ,,Proč myslíš?" zeptá se Naeria. ,,Musím skřetům a těm dalším zrůdám vzdát hold za to, že museli umírat takovou hroznou smrtí. Radši bych zemřel mečem, než abych letěl kamsi za obzor," odpovím a postavím se na nohy. Vzápětí si ale všimnu, jak Naeria udělá další pohyb rukou a já opět letím přes místnost, ale tentokrát dopadnu na postel. Na hodně měkkou postel. Naeria je skokem u mě a přivine se ke mě. ,,Když už známe způsob, jak ty moje schopnosti potlačit, proč jej nevyužít. Koneckonců, tady za hradbami Fonnoru je stejně potřebovat nebudu," řekne a políbí mě. Nebráním se. No, jedno výhodu to má. Je to první žena, kvůli které na mě naštvaný otec nepořádá lovecké hony, pomyslím si šťastně a spočinu v dívčině objetí. Po příjemných chvílích usneme, ale brzo jsme probuzeni mistrem Eldithrielem. Vytkne nám, že spíme až příliš tvrdě. ,,Umřít ve spánku jsem si vždy přála," odfrkne si Naeria, rozzlobená, že musí vstávat. Když jsme oba připraveni, mistr nás odvede do rozlehlého sálu a pokyne nám, ať se posadíme na měkké podušky. Učiníme tak a Eldithriel nás vybídne k otázkám. Pořád rozespalý se zmohu pouze na jednu: ,,Kdy budeme jíst?" Ne příliš logická otázka, to uznávám, ale rázem se ptám na jinou, tentokrát moudřejší, neboť mě k tomu výraz v mistrově tváři k tomu donutí. ,,Jinak, Mistře. Jsem Tenglinith, lovec pokladů z hor a vězte, že to není zas tak dávno, co hledám poklady pro řád na vlastní pěst a bez pomoci zkušenějších členů. Za tu dobu jsem ještě nestihl zjistit něco o dracích, pouze to, že existují, ale veškerá tajemství a záležitosti okolo nich mi zůstaly utajeny. Tak se táži, Mistře, zda byste mi o nich něco řekl? Samozřejmě jen to vědění, které se mi může dostat," dokončím svou otázku a čekám na mistrovu odpověď. |
| |
| Jezero Arrius Popohnal jsem svého koně a zamířil jsem směrem na blízký kopec, kde před chvílí stále královna Awenis. Zabral jsem za uzdy, až se kůň postavil na zadní. Když opět dopadl na zadní prohlédl jsem si jedním pohledem celou armádu. Byla to krása, voják vedle vojáka, vyrovnanost a disciplína. ,,Vojáci! Trojřad nástup, směr jezero Arrius! Pochodem chod!" křikl jsem na celou armádu a ta se hned vydala směrem, kde jezero leží. Popohnal jsem koně a zamířil doprostřed armády, kde už byl Marcus, jeden z mých velitelů. Znám ho již léta a vím, že je to dobrý důstojník. Už odmala jsme se přátelili a většinou jsme to byli my, kdo měl nějaký průser. ,,Nepřehnal jsi to trochu?" zeptal se mě najednou. Seděl v sedle hnědého koně a v ruce držel rozpočet zásob. Nohy měl u sebe, protože pořád někam odbíhal. ,,A co?" opětoval jsem otázku a Marcus se usmál. ,,Myslel jsem to, jak jsi se zase předváděl před vojáky. Vím, že se užíváš povýšení, ale mysli na to, že jsi inspirace všem vojákům. Nevyužívej to jen pro pobavení a osobní radosti, mysli trochu." řekl a zase mě poučuje. Mě to ale nevadí, dělá to od první chvíle co jsme se seznámili. ,,Přestaň mi prosím tě dělat kázaní. Kdyby jsem chtěl poslouchat nějaké chytré řeči, tak bych zůstal ve městě," nadechnul jsem se a rozhlédl se kolem ,,Jen se podívej. Není to krása? Armáda opět na pochodu, aby jsme z Lisienu vykopali zlo, které už teď před námi zdrhá." podíval jsem se na mého zástupce a čekal jeho odpověď. ,,Nevím co vidíš ty, ale já vidím jen tisíce hladových krků, které musím nasytit." řekne a zase se ponoří do hordy papírů, které má všude kolem sebe. Mávnu rukou a zamířím do prvních řad. Před námi je zatím cesta, ale to se brzy změní, bylo by dobré, kdyby nám někdo prozkoumal cestu. Awenis by mě asi zabila, kdyby jsem se domů vrátil sám a armádu bych nechal někde ve vlastní krvi. Vydal jsem se tedy hledat Rifata a Semirana, mé průzkumníky. Našel jsem je společně s Akinem a Roliandem, jak o něčem klábosí. Přijedu k nim a zastavím, tak prudce že se zvedne velká vrstva prachu a moji staří známi na chvíli zmizí. ,,Pardon, neruším?" zeptám se když prach zmizí. Bylo opravdu zábavné koukat na jejich pohledy, které na mě upírali. ,,Ne ani ne. Co potřebujete?" řekne jako první Rifat, kterému zjevně prach nevadí. ,,Potřebuju, aby jsi ty a Semiran prozkoumali celé území od nás, až po jezero Arrius. Když nikoho neuvidíte, tak pořádně prozkoumejte bývalý tábor Bájného úsvitu. Jestli narazíte na nepřátelskou armádu, tak se okamžitě vraťte a o všem mě informujte." řeknu těm dvěma a už se chystám opět pryč, ale zase si na něco vzpomenu. ,,Jo málem bych zapomněl. Nedivte se, že nenarazíte na skřetí armádu, nebo něco takového. Zvědi říkají, že budeme stát proti horalům s palicemi a kameny. Jejich přesné počty neznám, ale myslím si okolo sedmdesáti tisíc. " konečně otočím koně a zamířím na levé křídlo armády, zjistit jestli je vše v pořádku. Všechno šlo hladce, na obou křídlech nic a důstojníci opravdu odvádějí dobrou práci. I morálka mužů je velmi dobrá. Člověk by nevěřil co s nim udělá jedna vyhraná bitva. Zanedlouho přišel les u kterého jsme museli zpomalit. Nechci padnout do nějaké pasti, ale ani bych neměl všude kolem nás jsou naši zvědi, takže by mělo jít vše hladce. Po lese přišli hory. Špičaté a zákeřné svině, ve kterých jsem ztratil deset mužů! Pak díky bohu přišla opět volná krajina a cesta dobře ubíhala. Teď už jen čekám na Rifata a Semirana, jsou pryč už několik hodin a jejich informace pro mě mají cenu života... |
| |
| Jezero Arius Když se dozvídám, že jedu s Rifatem, Roliandem, jakýmsi tajemným lukostřelcem Akinem a jistým monstrózním seveřanem Lexem kterého jsem tuším viděl v hospodě minulého dne. Jenom pokývnu hlavou a připravuji se na cestu. Když mám vše připraveno, proviant nějaké narychlo sbalené vrhací zbraně z výběru a sečné jednoručky u pasu, jenom se vydám do linií voje. Vydáváme se na cestu, překračujeme pláň, les a skrz ostré skály. Mám údajně sloužit jako průzkumník spolu s Rifatem. Když konečně nadejde náš čas jenom se otočím na Rifata a usměju se. Prach ani nesedne když Lex znovu odcválá na koni, kterého tak prudce zabrzdil přímo před námi. Odhrnu plášť z ramen a soustředím se na spojení se svými křídly. Ty po chvíli vystřelí z mých zad. Pírko po pírku se dotvářejí dvoumetrová křídla. Černý nádech s duhovým odstínem. Postoupím na volné prostranství a vystřelím do vzduchu čekajíc na bratra. Zatím si vychutnávám volnost z letu a nabírám výšku. |
| |
| Konečně jsme vyšli z berienských bran a já s Roliandem a Semiranem po boku jsme jeli v prvním předvoji hned za generálem Lexem. Desítky a desítky řad ozbrojených vojáků Legionu se znakem rudého draka na hrudích postupovaly vpřed a do klidného rána se nesla jejich vítězná píseň plná odvahy a víry. Po několika hodinách pochodu zavelel generál zastavit a přišel za námi. Měl jsem sloužit jako zvěd spolu se Semiranem. „Konečně nějaká akce, kde uplatním své schopnosti. Celé dny pochodovat, to není pro mě.“ pomyslel jsem si s lehkým ušklíbnutím a vyslechnul jsem Lexovi pokyny. „Spolehni se Lexi. Vrátíme se hned jak to bude možné. Mír s vámi!“ Semiran byl již ve vzduchu a tak jsem bleskurychle roztáhl křídla a vystřelil do vzduchu za ním. Musel jsem však zpomalit jelikož mi nestačil a tak jsem zvolnil let a nechal ho, aby mne dohnal. A tak jsme se mlčky vznášeli večerním vzduchem. Letěli jsme až do soumraku a když jsme spatřili ostrá, rozeklaná skaliska, slétli jsme tiše k zemi, protože se dala očekávat blízkost tábora nepřátel a neslyšně jsme se vnořily do porostu. V okolí byla jen tráva a malé stromky, takže bylo těžké pohybovat se neslyšně, ale přibývající tma nás přikryla. Náhle jsem svým ostrým zrakem uviděl obrys horala, který byl zřejmě na hlídce. Byl ozbrojen pouze hrubou sekerou a zcela tupě hleděl do prostoru před sebou. Ukázal jsem Semiranovi, aby zůstal na místě a opatrně jsem se k postavě přiblížil tak, jak to umějí jen vlkodlaci. Poté jsem se vší silou vymrštil prosti horalovi. Ten zahlédl pouze temný záblesk a poté tlapu s ostrými drápy, které se mu zabořily do krku a přelomily mu páteř. Těžké tělo padlo bez dechu na zem a já jsem si olízl tlapu od krve. „Jaká slast… po tak dlouhé době….“ pomyslel jsem si a moje mysl byla naprosto přehlušena mým loveckým pudem a sladkou chutí krve. Poté jsem si vzpomněl, že je za mnou Semiran a zvláštním pohledem si mne prohlíží. „Pojď, jdeme. Najdeme si bezpečné tábořiště na noc. Ráno prohlédneme tábor.“ |
| |
| Pochod vstříc krvavé budoucnosti Vypochodovali jsme před necelou hodinou vstříc svému osudu z bran Berien-Dorru. Měl jsem takové neblahé tušení nebo předtuchu. ... Zvládnu to vůbec? No dobře ano, nejsem ten z těch roztřesených kmetů z univerzit, nejsem nějaké rozmazlené princátko v hábitu co si pčíkne a vykouzlí sele, ale jediná rána ho uspí. Ale nejsem ani tvrdý válečník nebo obratný šermíř. Zvolil jsem si dobře? Neměl jsem se raději stát některým z těch kmetů či princátek a mít jistotu kvalitního magického umění. A nebo se na to všechno vykašlat a zůstat tam kde jsem byl. Peněz jsem měl doma dost, nádherný dům, ale k čemu to, když mě lákají toulky. Nemohl jsem zapomenout jak jsme s klukama na akademii dycky pořádali hony na impy. No je třeba, ale myslet na důležitější věci. čeká mě důležitý boj i úloha v této rozehrané partii. Zatím máme navrch, zatím. ... Celou cestu jsem se více či méně zaobíral vlastními myšlenkami a soustředěním. Pravidelné pohyby v koňském sedle mne málem ukolébaly k spánku. Kůň mi byl nakonec milostivě přidělen zásobovacím důstojníkem, abych se nemusel ploužit pěšky. Jsem za to rád, i když pravda, na koni jsem zatím příliš nejezdil. Vedle mě jel Rifat se Semiranem. Jsem rád, že je tu s námi. Paže navíc se vždy hodí a neumím si představit co by Rifat udělal, kdyby Lex odmítl vzít Semirana s sebou. No to by snad nenastalo. Každá ruka dobrá, když umí třímat meč, ovládat luk či metat kouzla. Zapojil jsem se do živého rozhovoru mezi Semiranem a Rifatem o takových těch běžných problémech jako je počasí nebo o rekapitulaci minulé bitvy. Z hovoru nás vyruší Lex, který přidělí Rifatovi a Semiranovi výzvědnou misi. Když ti dva odejdou tak se otočím k Lexovi a zeptám se. “Nějaké rozkazy pro mě, pane?“ |
| |
| Tábor u jezera Po několika hodinách mě už nebavilo čekat na Rifata a Semirana, a tak jsem si chtěl najít jinou zábavu. Nicméně než jsem si mohlo něco najít zastavil mě Roliand, jestli pro něj mám nějaké rozkazy. Je to zajímavý muž to se musí nechat a budu ho potřebovat, o tom není pochyb. ,,Ale jo Roliande," řekl jsem klidným hlasem a s úsměvem na tváři ,,budu tě potřebovat. Jsi pro mě velmi důležitý a navíc jsi tu také z prostého důvodu - a to aby jsi na mě dal pozor a hlídal mě místo královny." Roliand nejdřív nevěděl co má říct, ale když jsem se nahlas rozesmál začal se smát také. ,,To jsi netušil, že to vím co? Ale teď vážně, ty budeš uprostřed linie a budeš muset udržet morálku vojákům. V bitvě se může stát cokoliv a já všude nebudu. Až nastane bitva drž se v zpátky, ale ne daleko a udržuj morálku vojáků. Jestli se rozpadne střed vojska, tak nás porazí i malé vojsko. Pevně věřím, že mě nezklameš a nemusíš se bát vojáci budou poslouchat tvoje rozkazy, vše jsem již zařídil." řekl jsem mu a poplácal jsem ho po rameni. Kopl jsem koně do slabin a vydal se k prvním řadám armády. Vojáci byli spokojení a vypadalo to, že nemají ani strach. Otočil jsem se a zahlédl Marka, jak opět pobíhá u zásob a přepočítává důležité věci, kterým ani trochu nerozumím. Je to můj nejlepší přítel a díky jeho radám co se týče etikety se již vyznám i mezi šlechtici. On zase umí ode mne bojovat s mečem. Škoda, že mu nájezdníci zabili celou rodinu, když se vracela s rodinným majetkem do města. Sever je drsný vezme ti všechno, znám to. Za to se ale dostal na hraběcí dvůr, kde se naučil to co se snaží vnutit do mé palice. K čertu s nějakou rétotikou...nebo rétorikou? Nevím. Zamířím k němu a zjistím, jak jsme na tom. ,,...říkám vám, že suroviny potřebují větší ochranu! Jestli nám otráví jídlo a vodu, tak se naše tažení rozpadne dřív než uvidíme prvního nepřítele!" křikl Marcus na jednoho důstojníka a ten se ani nesnažil odporovat a poslal dalších sto mužů na ochranu zásob. Umístil jsem se přímo do středu armády, kde bude nejvíce chráněno před nájezdníky, ale Marcus trval na tom, aby jsi každý voják vzal vlastní zásoby a tím mohl předejít, tak otravě zásob. ,,Klid Marcusi. Zásoby zůstanou pod dohledem vojáků do té doby než dorazíme k Jezeru Arrius. Pak je rozdělíme všem vojákům a budeš mít o starost míň." řekl jsem, ale on jen vytáhl dlouhý seznam a pohlédl na mě. ,,To budu rád. Mám na starost tisíc dalších věcí a už mě nebaví pořád něco kontrolovat. Mys...." než mohl doříct větu přiřítil se zvěd a hned spustil: ,,Generále! Jezero Arrius je na dohled!" to co řekl stačilo. Nasadil jsem si černou helmu s chocholem a vytáhl meč od královny. Popohnal jsem koně a vyrazil do přední linie. ,,Do bojové formace! Okamžitě nástup do trojřad! První linie vytvoří stěnu a připraví se na déšť šípů!" křičel jsem na celou armádu a všichni dělali to co měli. Když se zformovali pomalu jsme se přibližovali k jezeru. Rolinad už byl na svém místě a dělal přesně to co měl. Akin a jeho lučišníci byli v pohotovosti a připraveni opětovat palbu na nepřítele. Zamířil jsem k jezdectvu a s třemi prapory jsme zamířili na levé křídlo armády. Když byla armáda dost blízko vyrazili jsme do tábora u jezera. Nikde nikdo. Jen prázdné stany a hromada krámů:zbraně, zkažené jídlo, vozy, mrtvoly, oltáře a hromada kostí lidských obětí. ,,Bože..." hrklo ve mně svědomí a dal jsem vyvěstit prapor, že nebezpečí nehrozí. Zbytek dne jsem nařídil zpustit práce na táboře. Postavit stany, rozdělit zásoby, přidělit hlídky, postavit val, postavit kůly a věže. K večeru už to vypadalo jako tábora ne opuštěná nora po kryse. Marcus mě dal postavit velký červený stan se znakem draka a když jsem mu říkal, že přehání odpověděl, že je to nezbytné. A aby toho nebylo málo ještě do mě hustil nějaké odporné věci, až jsem to nevydržel a vyvedl ho ochrankou. Zalehl jsem do postele a doufal, že jsem na nic nezapomněl. |
| |
| Berien-Dorr Sledovala jsem celou armádu jak mizí na obzorem a i poté ,co již odešli jsem zůstávala před branou. Náhle jsem osaměla. Neměla jsem zde nikoho z Alisenovi družiny na koho bych se mohla spolehnout. Zmocňoval se mě podivný pocit a tak jsem rychle zamířila do paláce. V trůnním sále jsem se krátce sešla s radou, abych projednala nějaká bezpečnostní opatření po dobu nepřítomnosti armády a když jsem chtěla odejít, do místnosti vešel jeden člen stráže. „Má paní!“ řekl a pokleknul s pravicí přitisknutou na hruď. „Vstaň, vojáku. Jaké zprávy mi přinášíš?“ zeptala jsem se ho klidně. „Dorazil posel z jihu, až z Black Marshe. Celé roky jsme o něm neměli žádné zprávy a mysleli jsme, že je mrtvý. Ale on se teď z ničeho nic objevil ve městě. Poslal ho jeden z vašich předchůdců před osmi lety. Chcete s ním mluvit?“ „Zatím ne. Jen mu prosím vyřiď mé pozdravy a ubytuj ho v jednom z pokojů v paláci. Ať si po dlouhé cestě odpočine. Jeho zprávu vyslechnu později. To je vše, můžeš jít.“ „Jak si přejete paní!“ řekl voják a opět se uklonil. Po jeho odchodu jsem byla trochu rozrušená, jelikož tyto informace pro mne byli velmi důležité. Nyní se mi již nezdálo tak bezpečné, že jsem armádu poslal na tažení. Co kdyby se nepřátelé objevily zde? Nakonec jsem se snažila volné chvíle vyplnit studiem historie mého království, ale byla jsem tak rozrušená, že jsem se nemohla vůbec soustředit. Dallion spal klidně v kolébce a tak jsem se mohla vzdálit. Nakonec jsem se vydala do obytného křídla paláce za oním záhadným poslem. Došla jsem až k jeho dveřím a se zaklepáním vstoupila. U okna stál mladý muž s dlouhými světlými vlasy a hleděl do dáli. Když jsem vstoupila, otočil se na mne. „Buď vítán, posle. Doufám že přinášíš jen dobré zprávy. Vyprávěj, co jsi za ta léta viděl a poznal.“ řekla jsem a usadila se na nízkou pohovku a jemu pokynula aby si přisedl… |
| |
 | Příjezd do Berien-Dorr Osm let trmácení se nebezpečnou krajinou v srdci nepřítele by zabilo nebo zotavilo asi každého cestovatele, takže není divu, že i já jsem z tohoto pobytu zocelený. V celku div, že jsem pobyt v Black Marshi přežil tak dlouho. Asi to bylo mými schopnostmi přežít ve špatných podmínkách a štěstí ve skrývání. Je pravda párkrát mě nějaká skupinka potvor odhalila a tak jsem se jí musel zbavit ale jinak jsem přežíval jak se dalo.Med to nebyl a tak jsem byl rád, když jsem se konečně dostal z toho místa s mnoha novými informacemi a vydal na cestu domů do království kde jsem se narodil. Dlouhé týdny pomalého únavného putování možná dokonce nějaký ten měsíc, jelikož pojem o čase se mi začal strácet, trvalo než jsem přešel hranice mé rodné země a pak v mé rodné vesnici půjčil koně na cestu do hlavního města abych podal zprávy.Lidé byli udivení, že mne vidí po tak dlouhé době živého zvláště, když mne někteří znali od mala. Po té jsem už klusem vyrazil na koni do hlavního města což mi po dléhé cestě přišlo jako jen krátký úsek ikdyž až tak krátký nebyl. Po pár dnech konečně můj znavený kůň s pár zastávkami po cestě dorazil k branám hlavního města tam mne zastavili strážní a začali se vyptávat kdo jsem a odkud jedu.Objasnil jsem jim že jedu až z Black Marshe a, že jsem špeh, ktrý tam po 8 let slídil.Moc se jim to sice nezdálo ale nakonec mne pustí a já vyjedu nahoru k hradu kde nechám u podkoního koně a rychlými kroky dojdu k první stráži na hradu jen mi boty dusají o cestu, když k němu docházím. Brej den přeju.Potřebuju ihned uvést ke královně nesu jí zprávy o nepříteli až z Black Marshe jsem v jejich službách už víc než 8 let. Objasním mu a ten na mne vyjeveným pohledem pohlédne div mu neupadne čelist.Chvíli se vzpamatovává a pak odběhne pryč.Nějakou dobu se nevrací až si mylsím, že snad už nepříjde a nechá mne tu. Netrpělivě si poklepávám nohou o zem. Kde vězí. Povzdechnu si v duchu ale to u konečně s vrací zadýchaný strážem, jak poklusem doíhá zpět a drží si meč aby mu moc netřískal o zbroj. Doběhne až ke mě a zpocené tváře se napřímí proti těm mým. Máte počkat.Královna si vás pak zavolá následujete mne prosím ukáži vám vaše komnaty. Pokyne mi rukou abych ho následoval a já jen přikývnu a už klidným krokem jdeme do hradu, kde mne muž vede spletitými chodbami.Prohlížím si různá brnění, obrazy, svícny a podobnou výzdobu na chodbách, jelikož stačím svému doprovodu úplně s klidem. Najednou se zastaví a ukáže na dveře po mé levici. Zde pane tady je váš pokoj. Kývnu s poděkováním a vejdu do pokoje když můj doprovod odchází na své stanovisko.Zavřu za sebou dvěře a oddechnu si. Projdu se po v celku prostém pokoji, který mi však vyhovuje. Shodím si kápi kteoru jsem mněl až doposud na sobě a společně s brněním jehož součástí je i plášť jej odepnu a položím na židli, aby nespadlo. Připohledu na brnění si všimnu, že bude třeba až bude čas ho ošetřit. Potom si sundám kožené vycpávané rukavice a přidám na hromádku. K tomu ještě v zápětí přijdou naloketní a náholenní chrániče. Meč ovšem pro jistotu neodepínám a nyní přejdu k oknu a zhlubka se nadechnu čerstvého vzduchu který mne ochlazuje jleikož sem měl pod brněním jen košili. Pak se ozve zaklepání na mé dveře. Vstupte. Odvětím klidně a otočím se a v tom vejde samotná královna krásná a mladá elka jako by jí roků ani nepřibylo za tu dobu co jsem byl pryč. Když vchází ukloním se jí a počkám až mne osloví. Když mi nabídne abych se posadil nakonec příjmu a sednu si na okraj postele. Pak pokývu hlavou a začnu vyprávět. No poznal jsem toho hodně. Jak jste se Veličenstvo jistě doslechla tak jsem většinu své nezvěstnosti pobýval v Black Marsh.Po tu dobu co jsem tam byl jsem špehoval naše nepřátele.Je jich mnoho různých nepříjemných zrůd a hlavně orků párkrát se mi podařilo porozovat i Archon a Věž moci ale moc blízko jsem se nedostal.Bylo tam příliš živo. Řeknu to hlavní a pokračuju ve výkladu dalšími věcmi, které mi přijdou důležité a mohly by snad královnu zajímat. Když konečně skončím svůj snad né až tak dlouhý výklad tak jí letmo přejedu pohledem a čekám jak se k tomu vyjádří ona. |
| |
| Zamyšleně jsem se díval na Drienna a snažil jsem se odhadnout, co se odehrává v jeho mysli. Ve vzduchu jsem jasně cítil jeho magické spojení s dívkou vedle ně. Tak silnou magii mezi dvěma lidmi jsem již dlouho necítil a tak mne napadlo, že jeho důvod se skrývá v Naerii. Možná je tu jen kvůli ní? Zatím jsem však těchto úvah zanechal, jelikož až čas prokáže, zda byl opravdu vybrán nebo zda se nehodí pro toto vznešené poslání. Podepřel jsem si bradu a pomalu jsem promluvil. „Velmi správně jsi řekl, že si uvědomuješ, že se ti nemůže dostat plného chápání o tom, co probíhá za zdmi tohoto města. To skutečně nemůžeš vědět, dokud se pevně nepřesvědčím, že jsi ten pravý. Ale na druhou stranu to, že jsi Tenglinith, vůbec nesouvisí s tím, co bys měl dělat zde. Byl jsi vyučen ve svatém řádu podobně, jako jiné děti chodí do školy a učí se číst a psát. Toto ale již není nějaké základní vzdělání. Toto je věc osobní cti a hrdosti, že můžeš nosit titul Doriela. Proto bych neřekl, že se to bude nějak zvláště křížit s tím, čemu tě vyučili Mistři Tenglinithé. Ale musíš mít jistotu, že to co se zde dozvíš, budeš chtít využít v boji proti Zlu a ochraně nevinných lidí.“ Drienn neodpověděl, jelikož zřejmě přemýšlel o hloubce těchto slov a tak jsem pokračoval. „Můžu ti zatím říci jen tolik, že ve vztahu Doriel-drak, jsou oba na stejné úrovni. Nejhlubší urážka je, když někdo draka staví na úroveň zvířete, které jen nosí svého Doriela. Drak není tažné zvíře. Je to přítel, který je pevně spjat se svým Dorielem. Toto spojení je platnou smlouvou mezi lidmi a draky, která platí již od časů Prvního rozlomení. Tehdy byla mocná říše Drotlandie rozdělena do nynějších čtyřech království – Lisienu, Renlinu, Yghartu a Narsetu. Ale k tomu všemu se ještě jistě dostaneme. Rozmysli si dobře, zda-li chceš podstoupit tento výcvik. Dostane se ti mocného daru užívat tak silnou magii, že nikdy nebude žít mnoho kouzelníků, kteří se ti vyrovnají. Dostane se ti slávy a věhlasu, o jaké mnoho panovníků ani nesnilo. Ale pokud si zachováš skromnost a rozvážnost, dosáhneš na mnohem víc, než je jen majetek a sláva. Rozhodnutí je jen na tobě.“ řekl jsem a zahleděl se Driennovi do očí. |
| |
| ,,Budu o tom uvažovat, Mistře," odpoví Drienn a zadumaně sklopí zrak k zemi. Mistr pokývá souhlasně hlavou a zahledí se do prázdna. V našem kruhu nastane ticho. Není to ticho trapné, nebo ticho, které by se vám prostě nelíbilo. Zároveň to ale není ani ticho přátelské. Mistr prostě jen trpělivě vyčkává, až někdo z nás promluví. A můj vnitřní hlas mi našeptává, že jsem to právě já, kdo je na řadě s pokládáním otázek. Ale mělo by to stát za to. ,,Mistře..." oslovím drowa váhavě a můj hlas se vytratí do ztracena. Mistr se mi zahledí do očí, ale já jeho zraku uhnu. Už pomyšlení na to, že je drow mi trochu nahání husí kůži. V minulosti mi tato rasa hodně zatopila a pokud mám jednomu z nich věřit, musím překonat sama sebe. ,,Mistře," pokračuji, ,,já jen...budou mě mít draci rádi?" Otázka vyzněla neuvěřitelně dětinsky. I mistr je nejspíš stejného názoru jako já, protože povytáhl tázavě obočí. Už otvírá ústa, aby něco řekl, ale já ho předběhnu. ,,Já jen...před pár lety jsem bojovala s jistou skupinkou vyvolených hrdinů o osud Arevithianu. Byla to velkolepá, ale taky zároveň krvává bitva mezi dobrem a zlem. Zlu velel napůl člověk, napůl démon - lord Areviasud a ten si zotročil letku bájných draků. Kdysi ušlechtilé bytosti, které se starali jen o sebe a na okolní svět pohlížely lhostejně, ztemněly a lačnily po krvi. Jméno té letky jsem zaslechla jenom jednou a proto si ho také nepamatuji. Co ale vím, že když jsme vyrazili z hlavního města a utábořili se jednou u takového většího jezera. tato letka, vyslaná temným pánem, si nás našla a jejich jediný úkol byl jasný. Zničit nás. Všichni, co jsme v tu chvíli stáli, jsme věděli, že musíme něco dělat. Většina z těch, co tvořili naši družinu, byli ostřílení válečníci a mágové, ale já...? Já byla teprve dívka, v jejímž věku jiné dívky náhánějí mladé muže, oblékají si šaty a moc starostí nemají. Jediné, co ze mě dělalo jakýmsi způsobem výjimečnou, byli mystické schopnosti, zděněné po mém otci a které v mých žilách kolovaly napříč několik životů. A jak jsem už řekla, jako osmnáctiletá dívka jsem možná cestovala, možná jsem uměla využít své schopnosti, ale to bylo tak všechno. Zatímco ostatní se pustili do tvrdého boje, já jen mohla přihlížet. Zatímco ostatní se drakům jakžtakž dobře bránili, mě jeden z nich uchopil do svých spárů a odnášel vysoko na jezero. Tenkrát se ve mě probudil panický strach ze smrti a ten strach byl tak silný, že ve mě probudil něco nevídaného. Nevím jak se mi to podařilo, ale zklidnila jsem se a těsně předtím, než byl drak připraven mě zbavit života, jsem zbavila života já jeho. Mé schopnosti zapříčinily, že drakovi puklo jeho mohutné srdce, jehož tlukot dodnes slyším, kdykoiv zavřu oči. Po drakově smrti uvolnil sevření ze svých drapů a já padala do jezera, v těsném závěsu pronásledována drakovým těžkým tělem. Neptejte se mě, jak jsem přežila, ani já dodnes na to nemohu přijít. Zbytek dračí letky se pak stáhl...kdo ví proč. Teď se ale dostávám k tomu, z čeho mám obavy. Zabila jsem draka. Jistě, chtěl mě zabít, napadnul mě a já se jen bránila. Ale koneckonců, byl to drak, bájné zvíře, jehož mysl ovládal někdo jiný. A mé ruce chtě nechtě jsou potřísněny jeho krví. Myslíte, že to ostatní draci budou cítit. Váš drak vypadal docela klidně, ale jsou to přeci jen inteligetní stvoření a mohou nám ledacos zatajovat. Odpověď už nechám na vás, Mistře," dokončím svůj dlouhý projev a upravím si polštářek, aby se na mě lépe sedělo. |
| |
| Pozorně jsem vyslechla vše, co mi Imlar pověděl a trochu jsem se při tom zachvěla. Podle toho co říkal, se na jihu za pouští opět probouzí skryté nebezpečí, které mělo být již dávno vymýceno. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu bylo opět zde. „Takže ty říkáš, že u Archonu se opět něco děje?“ zeptala jsem se ho. Imlar pokýval hlavou a tvářil se zamyšleně. „V tom případě musíš jít před fonnorské lesy do Fonnoru a tam vše povědět Nejvyššímu Mistrovi a on už rozhodně co se bude dít dál. Válečné tažení nepřichází v úvahu, jelikož generál Lex s armádou vytáhli do boje za Lisien a budou tak pryč mnoho měsíců. Bude potřeba zajistit si spojenectví s více vládci a to nebude jednoduché. A diplomatická jednání se také mohou táhnout roky. Mistr Eldithriel má jako jediný přístup k Chrámu Vládce oblak a tak se může zeptat na radu. Ale nejdříve si odpočiň po dlouhé cestě a vyraž až budeš připravený.“ S těmito slovy jsem se zvedla a poté co se mi Imlar poklonil jsem opustila místnost. Ale nebyl tu nikdo s kým bych se mohla poradit. Všichni byli pryč a tak jsem útěchu nalezla ve svém synkovi Dallionovi. Jemně jsem ho chovala v náručí a tu na mne hleděli oči Alisena. Byl mu opravdu neuvěřitelně podobný. „V jeho osudu je vepsán osud celé mojí země.“ |
| |
| Palác Vyslechnu co mi udělí královna za nový úkol a kývnu hlavou. Jistě má paní, jak si přeješ vyrazím zítra za rozbřesku. Odvětím jelikož nechci zbytečně dlouho marnit čas, který je v těchto dnech drahý. Když se královna zvedne a ladným lehkým krokem odchází rychle vstanu a ukloním se s dlaní přitisknutou na hrudi. Pak se zaklapnou pomalu dveře mého pokoje a já se opět uvolním. Tak tedy do lesů...zajímalo by mne čeho je ten muž mistr. Že by v šermu nebo něco podobného? Hmmm no možná se to dozvím. Přemýšlím nad tím co za úkol jsem to vlastně dostal a koho, že to mám najít. Nakonec vyhlédnu z okna a nasaju čerstvý vzduch do plic. Měl bych se připravit na cestu a pak si odpočinout. Mihne se mi hlavou plán a hned se rozhodnu. Přejdu ke svým věcem a začnu leštit a ostřit své zbraně a ošetřovat brnění a kontrolovat zdali mám vše potřebné na další cestu. Když jsem si konečně jistý, že vše potřebné mám připravené tak si sundám kožené boty a lehnu si na postel. Meč si opřu o ní, abych ho měl stále po ruce kdyby něco. Po té zavřu oči a za chvíli se ubírám co říše snů. Dlouhou dobu poklidně spím až se však sny přelijou do zlých nočních můr, které mne provázejí další čas spánku. Najednou se vzbudím ještě mám pot na čele. Příšerné sny.....no alespoň nezaspím. Pousměju se nakonec a vstanu. Když se podívám z okna vidím, že je večer a tak projdu tiše palácem jen s mečem u pasu a jdu do stájí ke svému koni. Když se dostanu do stáje popleskám koně po krku a spokojeně ho prohlédnu jak dobře se o něj starají a ještě ho upravím a připravím co nejlépe na cestu. Až nyní když už je tma se vrátím zpět do svého pokoje a ulehnu ještě na pár hodin spánku než ráno posbírám všechny své věci a vyzbrojím se na další cestu. Po snídani opustím palác a vyvedu koně ze stáje. Pak se na něj vyhoupnu a pobídnu ho ke klusu. Brzo pak už opouštím bezpečí města a rozjedu se do oněch záhadných lesů. |
| |
| Horal smrdí jako prase Tři dny a tábor vypadá jako nějaké blbé město! Tři dny a už jsou tu okopy, palisády, věže, hlídky a hlavně nepokoje! Jeden den jsem toho měl už dost, protože mi vojáci sdělili, že tu nemůžou nic chytit, což mě vážně dožralo. Vydal jsem se tedy osobně na lov a když jsem se za hodinu vrátil s kancem na ramenou se slovy:,,Tak co chlapy najíme se ne?" dali už pokoj. Aspoň tedy prozatím. Jeden zase zabil jednoho vojáka kvůli kartám co hráli, jelikož ten vůl prohrál a neunesl to! Padesát ran bičem ho však opět uklidnilo. Neustále tu pobíhá Marcus a dělá svoji papírování, což mi pomáhá nejvíc. Tábor tvoří vlastně jeden velký čtverec a ten je rozdělený na další oddíly. Kouzelníci, lučišníci, pěchota, jezdectvo, katapulty to vše je pečlivě uděláno v severském stylu. Jééj tenkrát na severu to bylo dost divoký. Já jako mladý ucho jsem ještě ani pořádně neuzvedl meč. Áj..to byly časy.. bleskne mi hlavou. Akin se u mě nedávno stavil, aby mi řekl jak se vede lučišníkům a naštěstí se jim vede dobře. Marcus sice dělá papírování, ale některé věci opravdu musím udělat sám. Hlášení vojákům a napsat královně, kde se nacházíme a jaké mám další plány. Je to prostý dopis, ale rozhodně ji potěší. Také jsem se tam zeptal na Dalliona našeho budoucího krále. Mrzí mě, že tam nemohu být, ale myslím, že je to tak lepší. Heh, ještě že jsem se tenkrát naučil psát, i když jsem si tehdy myslel, že toho učitele tím perem umlátím! Rifat a Semiran se ještě nevrátili, což mě znepokojuje, ale oni si nějak poradí. Roliand zase celé dny studuje s kouzelníky a dělá nám čáry máry obranu, v tom se opravud nevyznám. Kruci!. Náhle do mého stanu vběhne celý uřícený Marcus a vypadá dost vyděšeně. ,,Generále! Jsou tu! horalové započali útok!“ křikne a já okamžitě vezmu svoji zbroj a meč a vyběhnu ven. Ty parchanti si postavili nějaké primitivní katapulty a odstřelují můj tábor! Můj tábor! A ještě k tomu hlavami mých špehů! No aspoň, že jsem nezahlédl hlavu Rifata a Semirana. ,,Lučišníci na hradby! No tak pohyb vy psi! Katapulty připravit! No tak pohyb! Pohyb tu vaši rychlost by předběhla i moje babička a to je dvacet let po drnem sakra!" křičím celým táborem, až doběhnu k táboru a spatřím své nepřátele. Vedle mě se postaví Marcus celý utahaný z běhu. ,,Bože je jich aspoň sto tisíc!" křikne celý zoufalý. ,,Hmm čekal jsem že jich bude víc." řeknu a chvilku je ticho. Pak se oba dva nahlas rozesmějeme, až se k nám přidá polovina tábora. ,,Mám poslat své kouzelníky?" zeptá se mě Roliand, který dorazil s Akinem. ,,Ne musíte šetřit síly. Ať katapulty vyprovokují na dostřel lučišníků. Akine! Ty a tvoji lučišníci musíte být připravení! Chci aby všech třicet tisíc lučišníků vystřelilo najednou!" řeknu a podívám se opět na ty prasata. Opravdu hrozně páchnou. Jednou jsme chytili jejich špeha a byl to takovej smrad, že jsem málem hodil šavli! Jejich náčelníka jsem poznal okamžitě. Byl v čele jezdectva divokých koní a na hlavně měl obrovskou helmu s rohy a v ruce velký kyj. Už teď vím, že se s ním budu muset střetnout sám a osobně. Naše obří kuše a katapulty vystřelily a zasáhli asi pět těch jejich, na čež se horalové o kousek stáhli. Pak jejich náčelník máchnul kyjem a horalové s jazykem u huby se na nás vrhli. Řvali jako hovada, ale snad i pářicí veverky vydávají drsnější zvuky. Když udělali přesně co jsem chtěl a byli na dostřel, otočil jsem se z plna hrdla zařval na Akina: ,,TÉĎ!!“ Na to všichni lučišníci vystřelili a mezi horaly to vyvolalo pěkný zmatek. Nejmíň deset tisíc jich padlo do bláta a další nevěděli co se děje. Pak přišlo něco co jsem opravdu nečekal. Na nebi se objevili dvě postavy a zničili zbývající jejich katapulty. Rifat a Semiran opravdu vědí, kdy mají přilétnout zpět. Naše Jestřábí oko se prostě vyznamenalo. Po tomhle útoku se horalové stáhli do lesa přímo proti nám. Mezi táborem Legionu byla volná plošina, takové pole a potom hned hustý les. Právě na tomto poli dojde k bitvě. Později kdy si všichni odpočinuli a kdy jsem poděkoval Rifatovi a Semiranovi, jsem se, se všemi sešel ve své stanu. Roliand očaroval celý stan, aby nás nemohl nikdo slyšet a potom jsem začal. ,,Takže, především chci říct to, že jsem napsal královně Awenis o naši situaci a o tom, že se chystá k útoku,“ řeknu a mezi všemi se rozhostilo ticho. ,,nechtěl jsem zaútočit do té doby než se zbavíme těch jejich katapultů, ale to se dnes podařilo, díky Rifatovi a Semiranovi. Zítra tedy zaútočíme přímo na horaly.“ vezmu mapu a roztáhnu ji přes celý stůl. ,,Rozhodl jsem takto. Roliand, Semiran a Rifat rozdělí pěchotu do tří stanovišť, kde ji budou držet morálku a vše, aby se naše linie nerozpadla. Chci Rolianda uprostřed a prosím drž se vzadu, jestli tě zabijou, tak mě to dost naštve. Rifat bude nalevo a Semiran napravo, pro vás to platí také.“ vypadá to, že zatím nikdo nemá námitky, tak pokračuji. ,,Za vámi bude Akin a jeho lučišníci, kteří budou nepřítele odstřelovat zapálenými šípy, za Akinem budou kuše a katapulty, kteří budou dělat to samé. A nakonec kouzelníci, kteří nás budou chránit pře jejich šípy. Akine, střílejte dokud nedám signál, protože já tam s vámi nebudu. Velet armádě a na vše dávat pozor, křičet na vás rozkazy bude Marcus.“ usměji se. Zanedlouho se ozve, kde budu samozřejmě. ,,Já budu s jezdectvem za armádou horalů. Dnes v noci odjedu se všemi jezdci a až zítra ráno útok započne, tak je napadnu zezadu a tím se předejde velkým ztrátám. Uděláme to tak, že se rozestavíte, jak je to tady namalováno a budete je odstřelovat. Jakmile dám signál zapáleným šípem co vystřelím na nebe vyrazí pěchota a já vás podpořím zezadu. Rozumíte?!" poslední slovo skoro zakřičím, aby to bylo všem jasné. Všichni přikývnou. ,,Výborně, tak to řekněte svým oddílům. Přeji hezký večer a zítra se uvidíme v bitvě." řeknu a rozpustím "radu". Poté si seberu svoje věci do bitvy a k ránu odjedu z tábora na místo určení... |
| |
| Berien-Dorr Pomalu jsem chovala Dallliona a myslela na dopis co mi poslal Lex. Byl sice strohý, jak má správný vojenský rozkaz vypadat, ale píše v něm o přípravách na první útok. Měla jsem trochu obavy, protože jsem si byla vědoma, toho, jak to to vypadalo když se válčilo za zdmi tohoto města. Všude kouř a krev, zoufalství a smrt na každém kroku. "Měla bys generálovi trochu víc důvěřovat, matko." ozvalo se v mé mysli a já udiveně shlédla na Dalliona. Zase ten jeho moudrý pohled, který tak strašně nepatřil do jeho dětské tvářičky. "Nebuď zmatená. Vše je v nejlepším pořádku, matko. Všichni přece říkali, že jsem výjimečný." znovu se ozval hlas v mé hlavě. "Nejsem zmatená. Jen si na to ještě nemohu zvyknout." řekla jsem polohlasem. Rozumím ti. Neboj, v tomto stavu nezůstanu dlouho." "V tomto stavu? Jak tomu mám rozumět?" řekla jsem trochu nechápavě. Ale žádná odpověď už nepřišla a tak jsem položila Dalliona zpět do kolíbky a pohladila ho po tváři. Ale tu jsem si všimla že jeho indigová růže se rozzářila a začal se z ní uvolňovat určitý druh energie. Trochu vyděšeně jsem poodstoupila od kolíbky a to ji už téměř celou zakrýval ten indigový mrak. Pak místností proletěl obří záblesk, až mě jeho intenzita srazila na zem a když se po chvíli mlha rozptýlila, vyšla mi vstříc postava. Užasle jsem na ni hleděla a pak mi teprve došlo, že ten mladý elf je Dallion. Chvíli jsem vůbec nic nechápala, ale on ke mě přistoupil a pomohl mi na nohy. "Říkal jsem ti, že tento stav nebude trvat dlouho. Pomocí mystické síly, kterou jsem zdědil po tobě a zvláštní síly, kterou mi daroval otec, jsem dokázal na chvíli urychlit čas, abych mohl vyrůst, abych tě mohl chránit a být národu více prospěšný než jako malé dítě. Jsem moc rád že tě vidím, matko!" řekl Dallion krásným hlasem, který zněl skoro totožně s Alisenovým a objal mě. "Vždycky jsem říkala že dokážeš velké věci. Jsi mocnější kouzelník než já a mám z tebe velkou radost. A teď pojď, jistě máš hlad. Necháme si připravit oběd a pak toho musíme hodně probrat." řekla jsem a vyšly jsme z místnosti. |
| |
| Rifatova krvežíznivost Sledoval jsem Rifata při jeho proměně sice jenom párkrát ale ze zvláštního důvodu jsem si na ni zvykl.. nyní mne ale ohromil když zmizel ze svého místa v úkrytu.... potom jsem spatřil s drápy pokrytými horalovou krví stojícího na obrově místě.... V duchu si říkám... s jakým zvířetem jsem se to dal dohromady tentokrát... a v tu chvíli si uvědomím že uvažuji nad pokrevním bratrem... svázán magií i krví s jeho životem... Nakonec Rifat řekne že jdeme hledat tábor. v tom ale za ním vyběhne další horal... ani se Rifata nesnažím varovat a zarazím ho na mísmírá...tě tím že mu nechám zarůst nohy do země... potom ho umlčím větrem který mu vybere kyslík z plic. horal na místě umírá a zcela bezhlesně. Dobrá.. bratříčku jdeme tedy.... Když procházíme kolem mrtvol kleknu si vedle a vytáhnu odumírající energii z obou mrtvých těl. Na Rifatovi tázavé pohledy odpovídám... Ještě se nám bude hodit a oni jí měli hodně.. |
| |
| Když Naeria vysvětlovala svůj problém, pozorně jsem ji poslouchal. Poté mi skočila do řeči což jsem přešel zdvihnutím obočí a poslouchal ji dále. Nakonec jsem rozvážně začal mluvit. "Naerio! Vím jaký je tvůj problém. Zkus se prosím přenést přes to, že drak je zvíře a začni ho brát jako myslící velmi inteligentní bytost. Říkáš, že jsi zabila draka. Jestli jsi byla v právu či nikoli - to nech na ostatních dracích. Vím co je v tvé mysli a vím, že jsi zabila mnoho příslušníků mé rasy a přitom k tobě já nepociťuji žádnou nenávist. Stejně tak na tom budou i ostatní draci. Nech je, aby se přesvědčily, že pro ně neskýtáš žádné nebezpečí." Chtěl jsem se obrátit na Drienna, ale tu se v mé mysli rozezněl hlas Nejvyššího Kněze Trolgadu. "Mistře Eldithrieli. Pospěš k jižní bráně. Je zde Cizinec a žádá si tebe..." zašuměl hlas podobný padajícímu listí na podzim a poté bylo opět v mé mysli ticho. Podíval jsem se na oba mladé bojovníky, kteří čekali co bude dál. "To by pro dnešek stačilo. Musíte zpracovat to, co jsem vám řekl dnes. Nyní si běžte odpočinout do svého pokoje. Až k tomu bude vhodnější doba, stavím se dnes za vámi a provedu vás zde. Zatím mnoho zdaru!" řekl jsem a zamířil z pokoje pryč. Vyšel jsem z obytné věže a zamířil k jižním hradbám, kde se skrývala tajná brána do města. šlo vlastně o jakýsi portál, který byl na první pohled průzračný jako vodní hladina a kterým se dalo projít do města a zpět, pokud návštěvník neměl draka a nemohl se dostat přes hradby vzduchem. Když jsem vešel do vnitřku hradeb, sešel jsem po točitých schodech do temné místnosti, kterou osvětlovaly pouze louče, které vrhaly své odlesky na velkou sochu znázorňující Nejvyššího kněze Trolgadu. V jedné stěně byl portál za kterým jsem venku viděl jakousi postavu. snažil jsem se zachytit aspoň kousek pozitivní nebo negativní aury, ale ta osoba venku byla ve smýšlení přesně neutrální. Vešel jsem před portál a uviděl vysokého mladíka, ve kterém jsem okamžitě cítil, že není obyčejný. Chvíli mi trvalo než jsem přišel na to, co se děje ale o pár vteřin později jsem věděl že onen Cizinec je upír. "Jsi-li ty a tvé úmysly čisté, vejdi a řekni, jaký je účel tvé cesty." řekl jsem a prošel portálem zpět do temné místnosti. Cizinec prošel po chvíli za mnou... |
| |
| Utíkal jsem lesní cestou a velmi tiše jsem našlapoval. Hlavou mi probíhali myšlenky na to, jak se dostanu do Fonnoru a jestli najdu někoho, kdo mi může pomoci s tolika otázky co mě dlouhá léta trýzní. Byl jsem jako vítr, snažil jsem se běžet rychleji, hbitěji, neslyšně, cestou jsem opatrně dával na stranu větve stromů, aby jsem je nezlomil. Přeci jen je to země elfů a ti jsou spojeni s přírodou. Každý náznak bolesti jejich lesů cítí a navíc jsou to nejlepší bojovníci. Odhrnu jednu větev a spatřím něco jako portál do jiného světa. Snažil jsem se najít cestu, kudy by jsem přelezl mohutné hradby porostlé mechem a dalšími rostlinami, ale nic jsem nenašel. Moc se mi do toho portálu nechtělo, bůh ví co mě tam čeká. ,,No tak Vincente! Ušel jsi takovou cestu, aby jsi se sem dostal a teď váháš? Co se ti tak může stát, když máš svou duši?" bleskne mi hlavou a já si na to pořád nemůžu zvyknout. Od dob co jsem dostal duši, mě to pořád pronásleduje, hlas v mé hlavě. Jeho názory jsou velmi dobré a dost mi v těžkých situacích pomohl, ale přece. Rozhodnu se tedy jednat. Opatrně natáhnu ruku směrem k portálu, který vypadá jako vodní vír. Těsně před tím, než jsem se mohl dotknout, na mě něco zaútočilo. Rychlí jasný útok na mou mysl a já jsem neměl ani čas zareagovat. Byl to nejmocnější kouzelník jakého jsem kdy viděl. A že jsem jich viděl hodně. ,,Co tu chceš? Neutrální cizinče?" ozve se hlas najednou. ,,Prosím...au..přicházím v míru. Nechci nikomu ublížit! Jen hledám odpovědi na své otázky!" křiknu na něj, ale on ještě přidá. ,,Na jaké otázky cizinče?" zeptá se znova. ,,Co se tu děje, proč je všude válka, proč se zlo opět šíří, proč vám tu po vašich lesích běhají zrůdy jaké jsem nikdy neviděl, proč jsem se musel stát upírem, proč jsem zabíjel? Proč?!" vykřikl jsem na něj a během chvíle mě neznámá síla pustila. Dopadl jsem na jedno koleno a zhluboka oddychoval. ,,Máš jasné srdce, můžeš projít." řekne a neznámí mág se opět ztratí. Postavím se na nohy a spatřím někoho, koho si vybavuji jen matně. Začne na mě mluvit a pozve mě dovnitř. Vejdu tedy. Spatřím vysokého elfa s bílými vlasy, který mi vlastně zachránil život. Byl to on kdo mi dal duši, určitě! Ale to mu nemohu říct. Co když si na mě nepamatuje? Jestli ano tak mě pozná, jestli ne tak to není on. ,,Mistře...mé jméno je Vincent, Vincent Valiery. Přišel jsem k vám pro radu, ohledně mého života, ale když nad tím tak přemýšlím, myslím že vám nejdřív ukážu tohle." řeknu a vytáhnu amulet co jsem našel v lese u té dívky. ,,Našel jsem ho v lese u jedné zraněné dívky, která měla nejspíš namířeno sem. Je dost možné, že to je budoucí dračí jezdec. Napadli ji zrůdy jaké jsem nikdy neviděl a věřte mi, že za dvě stě let jsem jich viděl už dost. Tady je váš. Jestli někdo zjistí co jsou zač tak jedině vy." řeknu a podám mu amulet. Uvidíme co bude dál... |
| |
| ,,Ty jsi zabíjela drowy?" zeptá se mě Drienn, když nás mistr opustí. Jeho otázka chvíli visí ve vzduchu a já zamyšlená, na ni zareaguji až poté, co si Drienn odkašle, aby mě na ní upozornil. ,,Ehm, cože? Jo, aha. No, ano, zabíjela jsem drowy a to docela v hojném počtu. Ovšem byla to sebeobrana. Oni chtěli mě. Bohužel se jim ten lov příliš vymkl z rukou. Nebo spíš naštěstí." Drienn se usměje: ,,Už z tvého dřívějšího vyprávění jsem pochopil, že máš docela zajímavý život. Zabíjíš démony, draky, drowy...lidi...mohl bych pokračovat donekonečna. Existuje někdo, koho jsi ještě nezabila?" ,,Ano, tebe a mě. Ale dočkej času. Pojď, radši půjdeme." řeknu a zvednu se. Drienn následuje mého příkladu a společně hledáme asi hodinu cestu z budovy. Podaří se nám zavítat i do kuchyně a jak jsem tak pozorovala Drienn, docela se mu tam líbilo. Když konečně vyjdeme ven, nadechneme se čerstvého vzduchu a kocháme se výhledem na okolní krajinu. ,,Vypadá to, že tohle je místo, kde bych konečně mohla poznat sama sebe," zašeptám a Drienn přikývne. ,,Já poznávám sám sebe kdykoliv se postavím před zrcadlo. Ahoj, já jsem Drienn, jak se jmenuješ ty? Cože, taky Drienn? No tak to mě těší, Drienne, já jsem Drienn," napodobuje mladý lovec pokladů dětinskou scénku a já si ho živě představím, jak se kroutí před nablýskaným zrcadlem a ve tváři má přiblblý úsměv. ,,Sama sebe znám, Drienne. Naeria, narozená v Arevithianu, dávno ztracená dcera prvního mystika Anatoria a sestra Awenis, současné královny této země. Myslela jsem rozsah svých schopností. Kdykoliv si myslím, že už znám všechno, objeví se něco nového." ,,Zajímavé," podotkne Drienn krátce a opět mezi námi nastane ticho. ,,Tohle místo na mě působí takovým skličujícím dojmem. Kde je můj ostrovtip?" zeptám se sama sebe. ,,Jen nejsi ve své kůži. Uvidíme, co nám mistr přichystá," řekne Drienn. ,,Ano, prozatím nám připravil jen krátké sezení na polštářcích a pár rad, pokud to vlastně byly rady. Ale jak jsi řekl, uvidíme." ,,Uvidíme... |
| |
| Trochu bezradně jsem se podíval po Lennii, která na sobě nedávala znát jakýkoli náznak nějakého názoru na danou věc. Dívce, kterou přinesl onen upír, se temný jed rozlézal po žilách velmi rychle a stejně rychle se jí krátil dech. Hrudník se jí téměř nezvedal a když jsem se sklonil k jejím ústům, cítil jsem jen velmi mělké, přerývané dýchání. Obě její rány byly téměř černé a velmi zanícené. Přesto z nich však netekla žádná krev, jen podivný černý sliz. Měli jsem co do činění s neznámými tvory, kteří dokázali nějakým mě neznámým způsobem proniknout do našich posvátných lesů a vyhnout se přitom všem Strážcům. Sotva jsem na toto pomyslel, venku se ozval nějaký vzruch a tlumený nářek. Rychle jsem s Lenniou vyběhl ven ze stanu a uviděl jsem smutný průvod. Vpředu běžel Liwen s tváří pokrytou slzami a hnal se rovnou ke mě. Nejprve nemohl popadnout dech. "Ariathe... stalo se něco příšerného... Strážci, kteří šli střídat Riena a Gillwetha našli jen jejich zohavená mrtvá těla.... jejich krev je napuštěna nějakou černou látkou.... mrzí mě to, Ariathe..." vykoktal ze sebe, polykaje přitom další a další slzy, které se mu hrnuly z jeho téměř ještě dětských očí. Obejmul jsem ho a poté se vydal ke Strážcům, kteří nesli nosítka s těly mých nejlepších přátel a Strážců. Odhrnul jsem cípy plášťů, jimiž jim byli zakryty obličeje a položil jim ruku na čelo. "Odpočívejte v pokoji, mí druhové ve zbrani. Nechť je k vám Celegur milostiv a dá vám spočinout v síni Králů." řekl jsem tiše a všichni Strážci mou modlitbu zopakovali. Poté jsem se otočil k Lenii. "Tohle sami nezvládneme. Tu dívku musíme dovézt do Fonnoru a uvědomit Mistra Eldithriela a Glorfindela. Běž si prosím zabalit své věci. Za chvíli vyrážíme." řekl jsem a uklonil se na pozdrav, když odcházela. "A vy ostatní, bratři, musíte přesunout tábor co nejvíce na sever do skal. Tady již nejsme v bezpečí. Je tu Něco, co je silnější než my. Vyhledám pomoc a pak si vás najdu. Mnoho štěstí." řekl jsem a šel si do svého stanu zabalit věci. |
| |
 | Ariath vlétl ke mně do stanu, div ho málem neporazil. Měla jsem své práce víc než dost, ale když mě obeznámil s tím, co se právě stalo, tak jsem nechala práci prací. Vydala jsem se neslyšnou a elegantní chůzí za ním k té dívce, jež byla raněna. S sebou si vezmu raději nějaké bylinky, které mám ve stálé zásobě doplňovanou vždy, když mám čas. Do chvíle, než mě k ní Ariath zavedl, jsem nečekala, že rány budou vypadat tak strašně. Pokud jí nepomůžeme co nejdřív, tak zemře, řeknu si v duchu a podívám se na zranění zblízka. Chci se na něco zeptat, ale nestihnu to, protože venku začne být hluk a zmatek. S Ariathem vyběhneme ven podívat se, co se stalo. Venku dobíhal Liwen s dalšími Strážci. Po tom, co ze sebe udýchaný Liwen dostal, co se stalo v lese, mi po tváři přeletěl smutný výraz, který zmizel stejně rychle jako se objevil, takže nikdo nemohl zaregistrovat, že jsem dala najevo své vlastní emoce a pocity. Pravda, je mi jich líto. Přece jen byli dobří… Sklopím hlavu a tiše zamumlám Ariathovu modlitbu. Ariath se otočí ke mně. “Dobrá,“ kývnu a vyrazím zpět ke svému stanu. Sbalím si nejdůležitější věci na cestu do batohu a přehodím přes sebe plášť. K opasku si připnu elfský meč, na záda si dám toulec s lukem a šípy. Mám hotovo, vše je sbaleno. Vydám se tedy ke stanu, kde je zraněná dívka a čekám na Ariatha. |
| |
| Jezero Arrius
Tábor jsme prozkoumali a pomalu se vydali na cestu zpátky. Ale kvůli špatné viditelnosti a silnému větru jsme museli přistát několik mil od tábora a setrvat zde mnoho dlouhých hodin. Posléze jsme opět vzlétli, ale cítil jsem že něco není vpořádku. Kdžy jsme se blížily k táboru, čekalo nás velmi nemilé překvapení. Armáda se již vydala na pochod a chystala se zaútočit na náš tábor. "Rychle bratře! Musíme je varovat!" vykřikl jsem a máchnul usilovně silnými křídly, ale oběma nám bylo jasné, že to nestihneme. A proto jsme sledovali oba voje, jak se spolu střetli. Napadlo mne však, jak našim vojákům možná zachránit život. "Už nestihneme zasáhnout. Musíme ulehčit předním řadám. Pokud horalé spustí katapulty, nebude mít Akin za chvíli již komu velet." řekl jsem silným hlasem, snažeje se překřičet silný vítr a Semiran pochopil. Oba jsme spojily našii silnou magii a mocným zaklínadlem jsme jejich zbývající katapulty doslova rozložily na třísky. Tento krok způsobil mocné zakolísání řad horalů a naopak postup vojsk Legionu. Jako dva temné šípy jsme vlétli s mým pokrevním bratrem přímo mezi hordy horalů. Byli jsme jako šílení a hltali jsme celým tělem jejich temnou krev. Když mne nějaký meč zasáhl do levé paže, pozdvihl jsem zakrvácenou tlamu k nebesům a silně jsem zařval. Horalé již byli tak vyděšení, že se raději začali stahovat zpět do lesa, ale moje rudé oči se zaměřily na toho, který mi způsobil takovou bolest. Marně se snažil skrýt za svými spolubojovníky. Rychlým pohybem, který tupé stvořenmí stačilo jen stěží postřehnout, jsem k němu přiskočil a úderem své tlapy se stříbrnými drápy jsem mu přetrhnul krk. Když dodělával, vzal jsem do ruky jeho páteř, která zůstala celá a jedním pohybem jsem ji přelomil. Když bylo po bitvě, vyslechnul jsem si poděkování a další bojové úkoly od generála Lexe a rychle jsem utekl mimo tábor. Byl jsem zmatený a unavený a nejistý sám ze sebe. "Zase jsem zabíjel... jsem zvíře a ne elf.... nehodím se mezi ně..." řekl jsem si teskně a po chvíli přemýšlení jsem vykročil ke svému stanu a sbalil si věci. Než vyšlo slunce, již jsem nechal tábor daleko za sebou a ještě předtím jsem Lexovi nechal u stanu dopis na rozloučenou. Snad to pochopí. Nemohu již se snažit žít jako normální elf, protože ve mě převažuje vlkodlačí instinkt. Budu zase žít jako tehdy, než jsem potkal Alisena, Alassëona a Balldura. "Sbohem, mí přátelé..."
A s těmi slovy se po Rifat-anovi slehla zem... |
| |
 | Když jsem si vyslechl celou historii této podivuhodné Cesty, která započala již před téměř celým rokem a kterou odstartoval můj otec a samozřejmě spousty jiných věcí, šla mi z toho chvíli hlava kolem. Ale po chvíli jsem so vše začal dávat do souvislostí a celé věci jsem již rozuměl lépe. "Takže teď je naše hlavní priorita udržet vládu na území Lisienu a vyčistit ho od všech zbytků jednotek Lorda Egidise. Rozumím tomu dobře?" zeptal jsem se po chvíli matky, která seděla u stolu a prsty přejížděla po broušeném poháru s vínem. "Ano, máš pravdu. Proto jsem poslala Lexe s armádou Legionu, aby vydobyl zpět ztracená území, hlavně u hranic s Renlinem. Napadlo mě, že by jsi měl jet za nimi, aby ses představil armádě. Budeš jejich podporu potřebovat, až budeš korunován za krále Lisienu. Já zatím upevním svou moc zde a pokusím se připravit ti zde místo." Rozhodnutí mé matky mne trochu překvapilo, ale znělo to jako dobrý nápad. "Jak si přeješ. Hned se půjdu připravit na cestu." řekl jsem, políbil Awenis na čelo a odešel do svého pokoje. Ještě to odpoledne jsem odjížděl velkou opravenou branou Berien-Dorru směrem na jih po stopách naší armády. |
| |
| Tábor Konečně jsme se utábořili. Já a oddíl mých kouzelníků jsme se uvelebili v koutě tábora. Nebylo potřeba příliš místa, aspoň oproti ostatním, protože můj oddíl mágů tvořily sotva šest tuctů mágů. No, může se to zdát jako zanedbatelné číslo oproti zbytku armády, ale každý z mých čáryfuků vydal schopnostmi a hlavně destruktivním účinkem na nepřátelské linie za, troufám si tvrdit, stovku zbrojnošů. Většinu času jsme trávili odpočinkem a koncentrací. Vypadali jsme sice jako největší flákači, ale pokud má být mág užitečný, musí být jeho mysl čistá, odpočatá a silná, jinak jeho kouzla nemají valnou šanci na úspěch a požadovaný účinnek. Já byl jiný, i když ne tak úplně. Moje moc pramenila z adrenalinu, nikoli z odpočatosti. Čím zoufalejší bych se v boji stával, tím bych nabýval na síle. Když bylo potřeba tak jsme kouzly vypomohli při stavbě tábora, v jeho zabezpečení a popřípadě jsme léčili občasná drobná zranění. Tohle čekání mě unavovalo. Nebýt několika málo povyražení, jako bičovaní vojáka, který zabil kolegu kvůli kartám, tak bychom se unudili k smrti. Semiran a Rifat byli vysláni na průzku a zrovna v době jejich nepřítomnosti zaútočili horalé. Vypořádali jsme se s nimi snadno pomocí několika defenzivních kouzel našich mágů a jejich vlastní nízké inteligence. Nabídl jsem Lexovi ofenzivní schopnosti mágů, ale rozhodl se šetřit naše síly pro bitvu, zpočátku jsem to nechápal, až s odstupem několika desítek minut, kdy se ukázalo, že i jeho jednoduchý plán vyšel nad očekávání dobře. Po tomto patetickém pokusu o útok byla svolána válečná porada. Já byl instruován zůstat uprostřed s oddílem pěchoty, držet linii a povzbuzovat je v boji, ale hlavně nezemřít. Moji muži pak měli svými bariérami chránit naše střelce před šípy nepřátel. Odpověděl jsem chápavým pokýváním hlavy a odešel do našeho čarodějného koutku tábora. Od ohně na mě pohlédlo zhruba šest mágů. Všichni oděni v jednotné modré roucho a ozbrojeni většinou okovanými holemi. „Tak máme své rozkazy. Já budu držet prostřední linii a vy ostatní budete krýt naše lučištníky a katapulty bariérami proti nepřátelským střelám. Vše upřesním při nástupu před bitvou, až zde budeme všichni, teď si to tak vyřiďte mezi sebou.“ S tímto přisednu ke vzdálenějšímu ohništi a loknu si trochy vína. |
| |
| Fonnorské lesy Má cesta jde zprvu dobře. Ikdyž né moc široká ale dobře vyšlapaná cesta vede k mému cíli. Říkám si, že úkol jenž mi zadala má královna nebude tak těžký a brzy najdu to místo kam mám jít. Ale opak se stal pravdou. Úmorné horko hezkého dne mne zadržovala v tom jet dál určitým tempem a občas bylo třeba odpočinku ve stínu některého ze stromů Fonnorského lesa jenž se tyčil předemnou v dálce. Nečekal jsem, že to bude do něj od města ještě takový kus cesty. Mému koni je taky horko je to poznat ale dobře vím, že jakmile se skryjeme v korunách lesů, které jsou již na dohled tak budeme zachráněni před horkem. Naště můj oděv ikdyž je tmavý tak mne chrání trochu před horkem stejně tak kápě mou hlavu. Konečně však hodiny úmorné jízdy konči a ošlehá nás chladivý vánek přicházející z lesa do něhož právě vjíždím. Konečně ve skrytu stromů starších než dokáži odhadnout jsem chráněn před horkem a taktéž můj kůň si radostně odfrkne. Trochu nemilá zpráva však je, že pěšina jež mě doposud vedla v lese již nepokračuje a tak budu muset pokračovat nazdařbůh. Ještě deset minut lehkého klusu na koni a pak sesedám. Dojel jsem k malému potůčku protékajícímu mezi mohutnými stromy. Kůň začal dychtivě pít. I já si dopřeju plných doušků čisté vody z říčky a doplním čutory na vodu. "Tady to vypadá na příhodné místo pro krátký odpočinek." Prolétnu očima okoli a zdá se mi bezpečné. Kůň se vesele pase a já pojím trochu chleba a k němu sýra. Né moc jelikož hlad nemám až tolik a nevím jak dlouho tu budu a třeba se jídlo bude ještě hodit. Po půl hodince odpočinku se rozhodnu pokračovat ve své cestě dál. Vyhoupnu se na koně a jedu mírným klusem dál lesy. Naštěstí nemusím zatím jíti pěšky díky vysokým stromům, jenž poskytují prostor i pro jezdce. Brzy však stromy mládnou a tím se snižuje i možnost jízdy na koni až nakonec jsem nucen sesednou a vést koně dál už jen za uzdu. Nejsem si jist co v těchto končinách čekat a tak mám ve voné ruce svůj meč zatímco druhou za sebou vedu koně. Obezřetně sleduju vše kolem a pološero, které zde panuje výjma mýtin kam prosvítá více světla hustými korunumi je skoro děsivé. Ale alespoň jsem si jistěší, že mne můj tmavý oděv více skryje před možnými nepřátely. Pokračuji dál asi jen sotva hodinu, když se stane něco neočekávaného. "Liu tei hetens fonus!" Ozve se nějaký zvonivý mužský hlas jaký jsem ještě neslyšel v jazyce, který je mi cizí. Slová mají však sílu jako rychlý výpad a hned je potvrzuje šíp zapichující se těsně vedle mé boty. Nohou instinktivně ucuknu a stáhnu se ke koni zády k jeho boku s mečem připraveným se bránin útoku. "Kdo nemá odvahu se mi postavit čelem a střílí zezálohy za slov jazyka jemuž rozumí jen učení lidé?" Optám se zvýšeným hlasem. Chvíli se nic neděje ale pak spatřím, že z několika křoví okolo na mne míří natažené luky a postavyv různých zelených barvách a kápěmi na hlavách. "Co tu pohledáváš člověče? Tyto lesy lidé nenavševují často." Ozve se opět ten samý hlas ale tentokrát již v lidském jazyce a spatřím, že patří muži bez kápě se zlatavými vlasy až pod ramena, v ruce třímající ladný krásný meč, oděn do zelenavé zbroje z kůže a splývavým pláštěm až po zem. Jeho pronikavý pohled mě uchvacuje je tak přímý a vyrovnaný jaký bych u lidí často nenašel. Trochu strnule skloním meč k zemi vím, že by mne tito lidé prošpikovali šípi dřív než bych se jich dotknul. "Jsem Imlar a sem mne vyslala má královna lidí. Nevím oč jde přesně ale vím, že je to důležité a že se zde dozvím více. Ale kdo jste vy?" Koukám trochu vyjeveně na toho muže se zlatavými vlasy. "Jsme elfové těchto krajů Strážci tohoto lesa mladíku. Máme však trochu naspěch Imlare pojď tedy s námi cestou vše vyřešíme." Kývne muž ostatním a ti skloní luky. I já schovám meč a táhnu koně zasebou a následuju muže v ochraném doprovodu jeho přátel. "Poslední dobou je tu nějak moc návštěvníků.....Ach promiň mi mou nezdvořilost jsem Ikeas." Prohodí elf a já jej skoro bezeslova následuju až do jejich malého tábora, který se právě narychlo balí. "Jak to myslíš hodně navštěvníků? A kam tví lidé tak spěchají?" Ikeas na mě na chvíli upře svůj pohled. "Ano více různých "lidí tudy v poslední době prošlo ale to je teď vedlejší. Chceš-li být užitečný a pokračovat ve své cestě pomoz nám balit. Musíme se přestěhovat více do hor je to tam bezpečnější a je nás tam více třeba. Vyšlu jednoho ze svých poslů ke svému pánu v těchto lesích a informuju je o tvém příchodu třeba ti tě někde vyzvednou pokud o tebe stojí." Jen na to mlčky pokývu hlavou a pomáhám elfům s balením tábora. Jsou to povětšinou ostřílení bojovníci očividně strážci lesů jako ti které jsem potkal. Moc si mne nevšímají ale pomoc vítají. Pomáhám připevňovat na vozy a koně co je třeba a sám propůjčím jako důkaz dobré vůle elfům svého koně aby na něj mohli taky naložit něco ze svých věcí co unese. Brzy již po táboru není ani stopy a v čele s Ikeasem putujeme do oněch hor a já jen v duchu doufám, že mne toneodvede moc od mého poslání a že mne brzy vyzvednou jiní elfové nebo kdokoli kdo mne dovede za oním mistrem z těchto lesů. Přeju si co nejdířve plnit královnin úkol ikdyž nevím zdali to bude možné tak rychle jak bych si přál. |
| |
| Chvíli jsem ještě seděla u stolu., když Dallion odešel, ale zanedlouho jsem vyšla na hradby a dívala se za ním, když odjížděl. Než vyjel z brány, otočil se a zamával mi na rozloučenou. Přesně takto se se mnou loučil kdysi Alisen, když odcházel. A poté mi již nebylo souzeno ho vidět. Chvíli jsem setrvávala ve vzpomínkách, ale vyrušil mne z nich jeden z úředníků. "Má paní! Za několik málo chvil začíná zasedání ve velkém trůnním sále. Dnes je zde několik návštěv z okolních místodržitelských měst a také několik žalob, které si žádají vaše rozsouzení." řekl a uctivě se uklonil. "Dobrá. Pojď tedy a cestou mne seznam s těmi nejnutnějšími záležitostmi." řekla jsem a oba jsme se vydaly do sálu. Audience. Již jsem jich pár prožila, ale snad nikdy si na ně nezvyknu. Chápu, že lid potřebuje komunikovat s panovníkem a že si často žádá jeho radu, ale zrovna dnes jsem se ukrutně nudila. Samé záležitosti kolem zemědělství a výstavby nového mlýna, a jen velmi silná vůle mne uchránila od spánku. A však po chvíli přivedli několik spoutaných mužů a žen a já měla rozhodovat o jejich dalším osudu. Se zájmem jsem si je prohlížela, ale pak můj zrak padl na konec řady. Dech se mi zastavil a srdce rozbušilo. Aleron! Stál tam a hleděl mi přímo do očí. Byl velmi bledý a pohublý, vlasy nečesané a nemyté, ale pohled měl klidný a vyrovnaný. Poněkud znepokojeně jsem poslala všechny ostatní dvořany a žadatele pryč, jelikož podle zákona směly u soudu být pouze soudci, panovník, odsouzenci a rada starších. Když se mi do ruky dostaly pergameny s obžalobou, Aleronův jsem dala úplně na konec. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Kdyby tu tak aspoň byl Dallion, nebo Inialis. Snad jen moji milovanou sestřičku bych tu teď nepotřebovala. Nečekala by na soud, a rovnou by Alerona proměnila v krmivo pro dravé ptactvo. Během následujících dvou hodin jsem vyslechla několik soudních případů a všechny jsem rozsoudila podle Lisienského zákona. Vesměs šlo o drobné krádeže a zpronevěry královského majetku. Potom dva strážní přivedly před můj trůn Alerona a já trochu rozstřeseným hlasem přečetla obžalobu. "Alerone. Byl jsi obžalován a podle výpovědi svědků i usvědčen z plánování atentátu na našeho dobrého krále Alisena a z pozdějšího pokusu o něj. Než se rada usnese na rozsudku, máš právo říci něco na svou obhajobu. Chceš tak učinit?" pronesla jsem a do hlasu se mi vrátila jistota. Aleron se napřímil, jak mu to jeho otlačená záda od vězeňské dlažby dovolila a hrdě se na mne podíval. "Královno, uznávám že můj čin je trestuhodný a zaslouží si potrestání, ale dovol mi říci tolik, že ty a ani všichni tvoji soudci neznáte pravé skutečnosti. Skutečně jsem přijel do vaší země s úmyslem zabít krále..." začal Aleron, ale jeden ze soudců ho přerušil. "Má paní! Z jeho úst vyšlo doznání. K čemu ještě potřebujeme dále poslouchat jeho chabé výmluvy!" pronesl rozvášněně. "Drž své emoce na uzdě, Lianne, nebo opusť tuto místnost. Nebudu soudit jen podle několika slov a polovičního vysvětlení. Já chci znát celou pravdu. Pokračuj Alerone." pokynula jsem mu. "Věz královno, že toto celé nepochází z mé vlastní iniciativy. Nic proti vašemu králi nemám a ani ho pořádně neznám. Ale můj Pán mi tento úkol dal s dodatkem, že pokud ho nesplním, zemřu a se mnou všichni moji příbuzní. Pocházím až z města Archon, daleko na jihu a zde přebývá můj Pán. Nesloužil jsem mu dobrovolně. Udělal ze mě svého Zabijáka násilím a poslal mne sem. Nevím proč tak zamýšlí ani jaké jsou jeho záměry. Jen jsem plnil rozkaz. Jsem voják, takže bych měl být souzen vojenským soudem." Zamyslela jsem se nad jeho slovy. "Pokud pochází z Archonu, tak by nám mohl být užitečný. Imlar je pryč a na další cestu do tak nebezpečného kraje ho znovu nepustím. Aleron by nám mohl předat velmi cenné informace." blesklo mi hlavou. Avšak soudcům se tento obrat zřejmě moc nezamlouval. Jeden z nich povstal a hodlal mi nabídnout rozsudek. Věděla jsem, že zákon mi umožňuje právo vetto, což znamenalo nepřijmout určitý zákon či rozhodnutí, které vzejde z rady. "Slyšte rozsudek! Za pokus o plánovanou vraždu majestátu Lisienské říše jsi, Alerone, odsouzen k smrti oběšením. Tento rozsudek nabývá platnosti okamžitě po rozhodnutí královny Awenis." řekl soudce a s úklonou mi podal zapečetěný rozsudek. Podle tradice jsem ho měla otevřít a Aleron by byl okamžitě pověšen. Já jsem však povstala, pohlédla na Alerona a znovu na zapečetěný list v mé ruce. "Vetto!" pronesla jsem hlasitě a rozsudek hodila Aleronovi k nohám. Nastal v řadách soudců nemalý zmatek a všichni se na mne obracely s tázavými pohledy. "Ve veřejném zájmu naší říše tě Alerone zprošťuji hrdelního rozsudku a po přísaze věrnosti královně budeš svobodným poddaným Lisienu. Jen je ti navždy zapovězen návrat domů a překročení hranice tohoto království. Svůj život dožiješ zde a svými informacemi nám pomůžeš k udržení míru a bezpečnosti. Toto slovo je zákon a nedá se změnit či zrušit!" řekla jsem a pokynula strážím, aby Alerona rozvázaly. Poté jsem poslala všechny pryč, takže jsme v sále brzy osaměly. Podívala jsem se na Alerona, který stále stál před trůnem, možná trochu zmaten náhlým zvratem událostí... |
| |
| Vládce posmrtné říše seděl nehnutě na trůnu a prázdnými očními důlky mlčky pozoroval zástup zemřelých, kteří předstupovaly před něj, aby rozsoudil jejich život a poslal je buď do věčné posmrtné říše, nebo do věčného zatracení. Náhle jeho zrak ulpěl na hrdinovi, který se před něj hrdě postavil. Celegur ho ihned poznal. Onen hrdina byl Tanis, jeden z věrné Alisenovi družiny, který nešťastně zahynul při obléhání Berien-Dorru. Celegur věděl co se děje na povrchu a že se začíná dít něco velmi divného. Z jihu byl cítit dech zla, které se blížilo a cestou hltalo vše co mu stálo v cestě. "Tanisi! Překvapuje mě, že jsi navštívil tyto končiny. Čekal jsem tě tu o pár let později." řekl zachmuřeně Celegur. "Věř mi, panovníče Smrti, že kdyby to záleželo na mě, nebyl bych zde. Bohužel jsem musel odejít předčasně z toho velikého boje, který se stále odehrává na povrchu země, ačkoli již požáry Berien-Dorru byly uhašeny a zdi znovu postaveny. Ty sám nejlíp víš, že se na zemi děje něco podivného." řekl nebojácně mladý půlelf. "Ano, ano, jistě. Celé žití je jedna velká hra. A zdá se, že bílé figury ubývají a ty temné se množí." řekl trochu nepřítomně Celegur. Náhle se rozrazil zástup před trůnem a před Tanise a Celegura předstoupil Akin! "Jak jsi řekl: Bílé opravdu ubývají!" řekl bývalý velitel lučištníků. "Na světě přece nemůže vzniknout nerovnováha elementů Zla a Dobra. A Alisena jsi také poslal zpět, aby dokončil své poslání." připomenul Tanis. "Samozřejmě to vím. Proto tedy jeden z vás musí jít zpět, aby rovnováha nebyla porušena.. Není to obvyklý postup posmrtné říše, ale zlé časy mění vždy zákony a pravidla." řekl zachmuřeně kostlivec na trůnu. Náhle mezi nimi nastalo trapné ticho, protože bylo jasné, že oba se mezi živé vrátit nemůžou. Chvíli bylo ticho, ale tu ho přetnul Akinův roztřesený hlas. "Vrať se ty, Tanisi! Alisen by to tak chtěl. Já jsem dosáhl již svého úkolu. Dovedl jsem své jednotky k vítězství a zemřel jsem ve spravedlivém boji. Ty jsi však zemřel zákeřně napaden ze zálohy přesilou Temných bytostí. Vrať se k armádě Legionu a pomoz královně Awenis k udržení její moci nad Lisienem do té doby než se její syn ujme vlády." Tanis se na svého přítele z družiny podíval a oči se mu zaleskly slzami. Oba přátelé se objaly a Celegur pokýval moudře hlavou, až mu koruna slabě zazvonila na hlavě. "Jdi. A pokračuj v Alisenově odkazu." pronesl hromovým hlasem a povolal svého vozataje Anrinela, který měl za úkol převážet duše mezi světem a posmrtnou říší. Ten přijel na zlatém voze taženém dvěma gryfy a pomohl Tanisovi nastoupit. Náhle se vše propadlo do prudkého světelného víru a Tanis se probudil blízko hradeb Berien-Dorru, v tom skladišti, kde tehdy zemřel v Alisenově náručí... |
| |
| Chvíli jsem přemýšlel a hleděl na Vincenta. Když jsem ho spatřil před chvílí poprvé, řekl jsem si, že on nemůže být tím koho mi připomínal. Ale teď jsem si byl jistý, že jsme se již kdysi setkaly. On byl tím, komu jsem dal svou duši a tak jsem mu zachránil život. Nevím jestli i on mě poznal, ale nyní tu byl závažnější problém. "To co říkáš, mne naplňuje znepokojením, příteli" pronesl jsem zachmuřeně a v ruce jsem převaloval onen medailon. Byl ukut z nějakého černého kovu a znázorňoval podivnou rohatou masku. Podobné se kdysi našli ve vypálených městech na jihu, ještě když jsem byl mladý a naše moc sahala až velikou poušť na jihu. Ale myslím že by o tomhle mohlo být v naší knihovně. "Prosím, následuj mě. Co není v mysli, to je v knihách. Jen si musím promluvit s mým přítelem Glorfindelem a ihned se podívám, co bych pro tuto naši věc mohl udělat." řekl jsem a pokynul Vincentovi ke schodům ze sklepení. Když jsme vyšli ven na světlo, prošli jsme kolem několika stráží v rudých pláštích se zlatými helmicemi. To byli výjimečné jednotky, které byly cvičeny speciálně pro ochranu tohoto posvátného města. Všichni pocházely z jednoho lisienského šlechtického rodu, ve kterém se tato výsada předávala z otce na syna. Rychlou chůzí jsme došli až doprostřed města, kde stála Věž Dorielů. Vešli jsme do ní a posléze vkročily do obrovské knihovny. U malého stolku seděl na křesle Glorfindel, pokuřoval z dýmky a zrovna byl zabrán do nějaké knihy. "Buď zdráv, příteli" pozdravil jsem. "Myslím, že je čas aby ses seznámil se dvěma novými učedníky. Jsou ve východní části věže v pokoji pro návštěvníky. Ale nenech je tohoto luxusu požívat moc dlouho. Ještě dnes ať s tebou odejdou do tvého domu tajným průchodem pod síněmi draků. Začni s výukou historie Světa a také je proškol ve vládnutí mečem. Já je budu muset naučit soužití s drakem a zlepšení magických schopností i když oba jsou na velmi dobré úrovni. Přeji mnoho zdaru!" Mistr Glorfindel pozorně naslouchal a poté pomalu odešel. Já jsem mezitím vytáhl z police vytáhl jednu velkou ohmatanou knihu a pomalu ji otevřel. Vincent se ihned zvědavě nalepil za mě a fascinovaně hleděl na stránky psané již dávno zašlým jazykem mystiků. Celkem dlouho jsem listoval a poté jsem našel v knize přesně ten samý amulet, jaký byl nyní v mé dlani. Jakmile jsem si přečetl popisek, mou duši krutě udeřil temný chlad. Vincent však stál za mnou a ptal se co děje. "Tento amulet patřil před mnoha staletími jednomu Temnému vládci, který si zotročil orky a udělal z nich velmi silné bojovníky pomocí temné magie. Vyplenil celou jižní poušť a zabral si pro sebe Archon jako hlavní město. Jeho armády se podařilo porazit až v docela nedávných dobách, asi před 250 lety. Od té doby se tento panovník ztratil a jeho Temní zabijáci rovněž. Ale dal o sobě vědět opět při útoku na Berien-Dorr. Nebyl sice přímo přítomen na bojišti, ale bylo cítit že útok byl na jeho popud. A jak se zdá, několik jeho válečníků, prorazilo řady Strážců a slídí někde kolem Fonnoru, což je velmi nebezpečné." "A jak se jmenuje?" zeptal se Vincent. "Lord Egidis"... |
| |
| U soudu Seděl jsem v cele už nějaký ten čas. Sice to bylo na hradě lepší než v městské šatlavě, kde jsem nedostával pomalu ani najíst, ale pořád to bylo vězení jako každé jiné. Člověk v něm po čase vždy trochu zeslábne a zleniví. Najednou se otevřely dveře a náhlý příval světla, kterého jsem tu měl díky malému okénku poměrně málo, mě na okamžik oslepil. Na paže mě popadly dvě silné ruce v rukavicích a majitel jedné z nich řekl: “Tak pojď. Čeká tě rozsudek.“ Zvedli mě ze země a spoutaného vedli chodbami hradu až do trůnního sálu. Tam mne postavili na konec řady dalších provinilců, kteří toho však měli na svědomí jistě mnohem méně než já. Královna Awenis si jednoho po druhém prohlížela. Viděl jsem šok a zděšení, když její zrak spočinul na mojí shrbené, zbídačené postavě, zplihlých a slepených vlasech, otrhaném šatstvu. Podíval jsem se jí zpříma do očí. Nikdy jsem žádného činu nelitoval a nelitoval bych ani tohoto. Ano vražda mi sice nevyšla, ale král stejně potom zemřel. Co jsem zaslechl. Je to moje práce. Někdo peče chleba, někdo staví domy, někdo maluje, někdo popravuje lidi a někdo je zabíjí na objednávku. Mezi posledními dvěma nevidím téměř žádný rozdíl. Pravda je však ta, že tady u tohoto kontraktu jsem neměl příliš na vybranou. Konečně celá řada předešlých hříšníků odešla a dostalo se na mě. Zpříma jsem čelil obžalobě, který mi královna předčítala. Nakonec mi bylo nabídnuto právo na obhajobu. No neváhal jsem jej využít, byl bych blázen, kdybych tak neučinil. "Královno, uznávám že můj čin je trestuhodný a zaslouží si potrestání, ale dovol mi říci tolik, že ty a ani všichni tvoji soudci neznáte pravé skutečnosti. Skutečně jsem přijel do vaší země s úmyslem zabít krále..." Než jsem však stihl dopovědět myšlenku, byl jsem hrubě přerušen jedním ze soudců. Chtěl jsem jej zpražit rozčileným pohledem, ale v mé současné situaci by mi to moc nepomohlo ba naopak. Královna jej naštěstí zklidnila a mohl jsem dopovědět co jsem již začal. "Věz královno, že toto celé nepochází z mé vlastní iniciativy. Nic proti vašemu králi nemám a ani ho pořádně neznám. Ale můj Pán mi tento úkol dal s dodatkem, že pokud ho nesplním, zemřu a se mnou všichni moji příbuzní. Pocházím až z města Archon, daleko na jihu a zde přebývá můj Pán. Nesloužil jsem mu dobrovolně. Udělal ze mě svého Zabijáka násilím a poslal mne sem. Nevím proč tak zamýšlí ani jaké jsou jeho záměry. Jen jsem plnil rozkaz. Jsem voják, takže bych měl být souzen vojenským soudem." Poslední slova jsem skládal opravdu těžce, protože jsem se do celé té záležitosti začínal zamotávat. Už od začátku jsem pochyboval, že by mi mohlo toto nějak pomoci a začalo mi pomalu docházet, že tady moje životní pouť končí. Začal jsem cítit nutkavou potřebu ztropit hysterickou scénu a pokusit se o zoufalý útěk, ale stráže všude kolem říkaly, že to není nejlepší nápad. Začala se mě zmocňovat panika, když mi předčítali rozsudek s jasným koncem. Smrt! A pak zaznělo to spásné slovo s úst královny Awenis. "Vetto!" V tu chvíli mi ze srdce spadl kámen tak obrovský, že by z něj mohli vysochat sousoší s názvem dobývání hradu. Potlačil jsem své emoce, které co chvíli hrozily explozí, ale vduchu jsem se hlasitě smál. … Opět jsi utekl hrobníkovi z lopaty, Alerone. Zas a znovu. … Pomyslel jsem si jakmile mi k nohám dopadl zapečetěný svitek s rozsudkem a příkazem k popravě. “Jááá … „ Pronesu protáhle po královnině proslovu, protože nevím co říct. Tenhle zvrat mě přinejmenším zaskočil a já netuším co dělat. Rychle pokleknu, polknu a spustím. “Děkuji ti, královno Awenis z Lisienu. Přísahám a slibuji, že tento velkorysý čin nedokážu jakkoli náležitě splatit ničím jiným než tím, že ti nabídnu své služby a odpřísáhnu věrnost až do konce svých dnů ať už z rukou tvých, či nepřátel Lisienu.“ Poté zůstanu stále se sklopenou hlavou v pokorném pokleku. |
| |
 | Ne, ne, ne a ne ! Říkám ti, že je to tak ! Ta kniha je v knihovně ! řeknu trochu už znuděně Azrakovi. Být s tímto drakem spojen už pár desítek let není žádný med. Pravda prvním pár let to bylo celkem v klidu. Nesnášel však mistra za to, že mi přidělil jeho vejce. Nikdo ho nechtěl, a i když jsem si ho jen podržel, tak se vylíhl. Tím však, ale vzniklo pouto, které budeme mít, až do smrti. Největší potupa je však pro nás porážka od sil temna, tam jsme selhali celkově.... Já byl velmi vážně raněn, což si nesu i nyní a Azrak získal velkou jizvu v boku. S touto hambou se schováváme tady, aby se na nás zapomnělo. Není důvod pro cestu zpět. Selhali jsme, to je vše. Pravda jediný náš úspěch je Eldithriel. On je vyjímečný, to se musí nechat. Stačilo mu ukázat jen správnou cestu a poradit pár triků a typů, díky své horlivosti je z něj výborný jezdec. Nechtěl jsem ani žít ve věži jezdců, tak jsem si vyčaroval menší domek v zapadlém údolí nedaleko od Fonnoru. Je tam malé jezero, stromy, prostě vše co potřebuji. Pravda po mém zranění už nemohu používat, tak silná kouzla, ale i tak mám sil celkem dost. Dost na to, aby jsem si mohl uvařit polévku, nebo si přečíst knihu. Jako třeba teď ! A není. Vím, že si pořád mluvil o tom, že si tu kupu počmáraných papírů vezmeš sebou sem. Víš někdy si říkám jestli nestárneš. řekne a pobaveně se začne smát. Taky si někdy říkám jestli se nenudíš. Od posledního učně je s tebou k nevydržení. Můžeš mí říct, proč všechny mé učně vyděsíš ? zeptám se a při tom prohrabuju svoji domácí knihovnu. Nebyl připraven. Místo toho mu smrděla látka, co nosí na nohou. odpoví. ,,Ano kalhoty mu začali smrdět, když ses na něj vrhl a řval jako o život. To se potom nesmíš divit. Sakra není tady. Jdu do knihovny, běž si zatím něco ulovit.“ No konečně něco, čemu rozumím. řekne a odletí si sehnat něco k snědku. Musím uznat, že už si nedovedu představit jiného draka, kterého bych měl tak rád. Opravdu jsem si na něj zvykl. Zamířím tedy do knihovny. Krásnou slunečnou mítinku, vystřídala pochmurná jeskyně. Na jejím konci bylo opevněné město Fonnor, kde uprostřed byla věž jezdců. Nádhera. Po několika schodech, které mi něco málo času zabrali, jsem se dostal do knihovny. Samozřejmě jsem během pěti minut knihu našel. Doma bych ji hledal dvě hodiny ! Sedl jsem si pohodlně do křesla a zapálil dýmku. Kniha byla o historii Lisienu,před vládou Septimů, kdy ještě vládli elfové a dračí jezdci. Je smutné, že kdysi mocné císařství padlo a nyní je to pouze království. Martin Septim se obětoval pro záchranu všech, což je nepochybně velmi statečné, ale také pěkná blbost. On mohl sjednotit opět císařství. Velmi v klidu čtu a vychutnávám si každou stránku. Náhle mě něco vyruší. Je to Eldithriel. Jen, tak letmo mi řekne úkoly a zase zmizí. Nejdřív jsem mu nevěnoval moc pozornost, věnoval jsem se tomu druhému co byl s ním. Zajímavá síla. Pokrčím rameny. No co. Jak to říkal ? Východní část věže ? pomyslím si. Opatrně dojdu ke dveří jejich pokoje. Prý jsou na dobré úrovni, tak nechci zapříčinit nějaké nedorozumění. Zaklepu a vstoupím dovnitř. Vykulím oči, protože jsem je našel...no jak bych to řekl....v ráji, v rozkoši ? ,,Ehm, pardon. Počkám venku." vypadne ze mě. Zavřu a počkám na židli venku. Zanedlouho vyjde mladá dívka s červenými tvářemi. ,,Á konečně. Buď pozdravena. Jmenuji se Glorfindel, posílá mě Eldithriel a mám vám pomoct s výcvikem." řekl jsem jí. Vypadá to, že děvče a ten hoch nemají vůbec potuchy o tom kdo jsem. No skvěle. Jdou tedy za mnou, projdeme síněmi draků, až k mému domu. Zastavím se a otočím se na ně. ,,Než dojde k nějaké mejlce. Jsem též, jako můj přítel Eldithriel, dračí jezdec. Je pravda, že jsem o něco starší, ale to tu nehraje roli. Ale prosím neříkejte mi mistře, jak si na to potrpí ostatní jezdci. Nejsem váš oficiální učitel, takže by to bylo zbytečné." řekl jsem s velkým klidem. Tímto jsem je patřičně rozhodil a to jsem potřeboval. Jeden koukal na druhého a to byla příležitost dozvědět se něco víc. Nakoukl jsem tedy do jejich mysli. Drienn a Nearia. Né snad TA Naeria ! ,,Tak to jsi ty. Čekal jsem, že bych tě mohl někdy potkat." Naeria chudák vůbec nevěděla, o co jde, stejně tak i Drienn. Asi si toho vůbec nevšimli, což se divím. Zase tak nenápadný jsem nebyl. ,,Ta mladá dívka co zabila draka. Ano mystičko, poznal jsem tě. Něco už pamatuji." teprve teď pochopila. Asi se jí to dotklo, že nedávala pozor, protože jsem cítil velký náraz na svou obranu, co mám kolem sebe. Chtěla se mi taky podívat do hlavy ? Hmm, vždyť to málem se mnou seklo. ,,No myslím, že úvodní představení máme za sebou. Teď trocha boje." řeknu a usměji se. Vytáhnu svůj stříbrný meč Arget a tíše řeknu pár slov. ,,Irze mertza." ,,Můžeme. Klidně pojďte oba najednou." usměji se. Jelikož jsem jim kouzlem přikoval meče k pochvě asi to nepůjde. ,,Tímto trénink ukončuji. Musíte si dát pozor na takovéto věci. Nepřátelský kouzelník to udělá v bitvě a ohledy brát nebude." poradím jim. Asi jsou naštvaní. Dám jim trochu polévky, snad je plný žaludek uklidní. |
| |
| Na pokoji čekáme s Driennem ještě několik hodin. Nevíme, jak se pořádně zabavit. Drienn je opřený o stěnu a prohlíží si svůj meč. Já sedím na posteli se skříženýma nohama a koukám jen tak do prázdna, mnozí mudrlanti by to nazvali meditace. Mistr Eldithriel nás nechává čekat už dost dlouho a nuda je snad v tomhle případě horší než smrt. Ale přeci se jen přihodí něco, co tuto situaci trochu okoření. Drienn se po chvíli přestane věnovat prohlídce svého meče a vytáhne ze svého cestovního vaku onen zlatý medailon, který nám tolik pomohl v bitvě o Berien - Dorr. Pohled na tu zlatou věc mě vyruší z mé ,,meditace" a já si vzpomenu na to, jak mi hruď proklálo kopí a já umírala, dokud mi Drienn nenasadil na krk tento medailon. Ale slyšela jsem nějaké neznámé hlasy. Nezabývala jsem se tím, protože na to zkrátka nebyl čas. Zvednu ruku a prohmatám si oblast kolem prsou. Kůže tam je naprosto čistá, vůbec nepamatuje žádné propíchnutí a navíc z toho místa cítím jakousi...čistotu? Ta část temné elfky, která ve mě je, se v tomto místě nezdržuje. Pokrčím rameny. Pořád jsem i tak namíchaná ze všeho možného zlého, díkybohu jen ne vlkodlaka. ,,Podáš mi prosím ten medailon, lásko?" zeptám se Drienna a automaticky natáhnu ruku. Medailon mi přistane v dlani. K čemu ho potřebuješ?" ptá se mě Drienn. ,,Jen tak, zničehonic se mi zalíbila bižuterie," odpovím a prsty přejíždím po obvodu medailonu. Dotýkám se ho mysli a zjistím, že medailon má vlastní inteligenci. Zkoumám jej ještě chvíli. Snažím se přečíst jeho myšlenky, ale neslyším žádné hlasy, ani nevidím obrazy dob minulých. Ale něco v něm je schovaného, to ano. Je to trochu podobné jako když zemře mystik a jeho duše se uloží do nějakého předmětu. Že by se v tý cetce nacházela duše jiného mystika? zamyslím se. Vzpomenu si ale na temné znění těch slov, které jsem z medailonu tehdy při bitvě zaslechla. Opět pokrčím rameny. Co kdyby...? Nasadím si medailon na krk. Projede mnou vlna negativní energie, ale nedám na sobě nic znát. Trvá to pár minut a já sama zjišťuji, že s tím tak trochu bojuji. Pak ale vše ustane a mým tělem se namísto negativní energie začne šířit energie pozitivní. Mé myšlenky jsou rázem čisté, napadá mě spousta nápadů, jak se zabavit a únava z posledních několika dní zmizí úplně. Znovu si v hlavě přeberu řadu nápadů a napadne mě asi ten nejlepší, který může existovat. Sundám si medailon a vstanu z postele. Dojdu k Driennovi, položím cetku vedle něj a vrhnu se na něj jako lovec na kořist. Opět splyneme v jedno tělo. Drienn mě položí na postel a stáhne si košili. Já udělám totéž. Super, zase nebudu moct používat nějaký čas své schopnosti...ale čert je vem," pomyslím si a začnu ze sebe skopávat kalhoty. Náhle se ale dveře do našeho pokoje otevřou a my oba dva polekaně vzhlédneme. Stojí v nich muž, nejspíš elf, nepoznám to podle uší, protože je má skryté pod rovnou hřívou bledých vlasů. Dívá se na nás s jedním zdvihnutým obočím. Omluví se a oznámí nám, že počká venku. Jakmile se dveře zavřou, podívám se Driennovi do očí. ,,Dokončíme to? Oni nás taky nechali čekat?" zeptám se ho, ale lovec pokladů nesouhlasně zakroutí hlavou. ,,Raději ne, pochybuji že ty dveře jsou zvukotěsné. A vzhledem k tomu, jaká energie by z nás přitom proudila, tak nevím, jestli jsou i mystickým silám odolné," prohlásí a natáhne si košili. ,,Co může udělat dnes, neodkládej na zítřek," poznamenám zklamaně a sama sebe prokleji, že mě tento nápad nenapadl o něco dřív. Bylo by aspoň víc času. Hodím na sebe oblečení a poté svorně s Driennem vyjdeme na chodbu. Ten muž už na nás čeká. ,,Omlouváme se...byla nám zima. Zahřívali jsme se," vypravím ze sebe omluvu a začervenám se. Muž se nám představí jako Glorfindel a má nám pomoci s naším výcvikem. ,,Myslela jsem, že nás bude učit mistr Eldithriel," řeknu zmateně, ale Glorfindel jen pokrčí rameny a vede nás pryč z města ke své malé chaloupce uprostřed ( nebo na okraji? ) lesa. Glorfindel nám prozradí, že je též dračí jezdec, ale nechce, abychom mu říkali mistře. Snažím se dotknout jeho myšlenek, ale narazím na pevnou obranu. Glorfindel se dokonce zmíní o tom, jak jsem zabila tehdy toho draka. Odfrknu si. ,,Ano, zabila jsem draka. Ale šel po mě a mé skupině a já měla to ,,štěstí", že mě chytil do spárů jako první. Musela jsem ho zabít. Co jsem jiného měla dělat, domluvit se s ním, potřást si s ním rukou...teda tlapu, nebo co vlastně draci mají? Dračí letka byla navíc pod vládou temného pána," vysvětluji, ale Glorfindel opět mlčí a chce nás naučit nějakému umění boje. Tasí svůj meč a cosi zamumlá. My s Driennem chceme následovat jeho příkladu, ale meče se nám zasekli v pochvách. Co to k čertu...? Glorfindel nám vysvětlí, že pro dnešek lekce končí, protože nám zablokoval meče a znemožnil nám je tasit. Jak zbabělé...nejen, že je Lisien další zemí, kde se válčí, ale jsou tu i mocnější bytosti než jsem já. Zlatý Arevithian... |
| |
| Když jsem vyšel ze stanu s koženým vakem, kde jsem měl své osobní věci, Lennia už na mne čekala. Krátce jsem na ni pohlédl a poté věnoval pozornost shonu, který zachvátil celý tábor. Všichni si balily své věci a připevňovaly svá zavazadla na koně, jiní pomocí kouzel zahlazovaly stopy po našem táboření. Už jaem vyvedl koně na stezku vedoucí do Fonnoru, když tu mne zastavil Liwen. "Ariathe! Ikeas, který stráží jižní lesy zadržel nějakého člověka. Prý je to posel královny Awenis." řekl udýchaně. Posel? Vzhledem k uplynulým událostem se mi tomu nechtělo moc věřit. Musíme být ostražití. "Děkuji, Liwene, za zprávu. Jeď okamžitě za Ikeasem a řekni mu, ať ho přivede do nového tábora. Před vstupem do hor, tam, kde končí stezka, mu zavažte oči. Přijedu se na něj podívat až se vrátim z Fonnoru. Šťastnou cestu!" "Šťastnou cestu Ariathe." Rychle jsme s Lenniou naložily dívku pomalu na koně a rychlým tempem jsme vyjely z tábora po staré stezce. Dlouho jsme mlčely. "Lennio. Myslíš, že ji můžeme zachránit?" zeptal jsem náhle a podíval se elfce do očí... |
| |
| Cesta dál ale bez zraku Postupujeme s konvojem elfů dál a já stále musím myslet na to, kdy příjde nějaký posel, který mne odvede konečně tam kam řekla má paní. Jako zázrakem zahlédnu jak se lesem žene zahalený jezdec přímo k nám. Na první pohled je vidět, že to bude elf. Zastaví koně nedaleko od nás a sesedne. Ladnými skoky přebíhá k veliteli skupiny a něco mu začne říkat v elfím jazyce. Elf jen přikyvuje a přejdou ke mně. "Konečně jsi se dočkal človíčku. Posel tě odvede dál ale musejí ti zavázat oči. Neměj strach vše bude dobré." Podotkne elf a já jen rychle zvažuju možnosti. Pak si povzdechnu a rozložím rukama. "Fajn jak je vidět nemám na výběr." Svolím a posel mi zaváže oči páskou. Najednou jsem slepý a orientace je pro mne minimální. Mého koně potřebují a proto jim ho nechávám. Elfí posel mi pomůže na svého koně a sedne si za mě. Pak jej pobíne a vyrazí. Slyším šustění stromů v okolí a vítr, jež mi fučí okolo obličeje. Elf nemluví, jen občas mi řekne abych se sehnul nebo naklonil. Nezbývá mi než v něj mít důvěru. Zbraně mi nechali, takže to mi dodává na jistotě. Jízda na koni se zdá být nekonečná a stále je jednotvárná. Příjde mi to jako bychom jeli několik dní ale ve skutečnosti to bylo nejspíše jen pár hodin do soumraku. Kůň konečně zastavil a my seslezli z něj. Elf mi najednou sundal pásku. Musel jsem si zakrýt oči rukou jelikož záře světla byla přímo oslnivá. Když jsem is přivykl spatřil jsem, že naše tábořiště nyní bude na malé plošině na skále. Dole podenámi se rýsovala sterka mezi horami a v dáli byla vidět cesta po které jsme přijížděli ještě s konvojem. Pak když jsem se obrátil uchváceně jsem zůstal stát. V dáli byl vidět Fonnor. Krásný a tajmený. "Zatím se tu utáboříme člověče." Podotkne elf neutrálním hlasem. Nic neříkám vím, že asi není nadšený že mě někam musí vést a tak si mlčky sednu na zem a opřu se o skálu a vyčkávám. |
| |
| Vítr mi prudce svištěl okolo hlavy, když jsem uháněl na otcově hřebci směrem, kudy odešel generál Lex s armádou Legionu. K větší rychlosti mne poháněla má povinnost, kterou jsem měl jako budoucí vládce tohoto lidu. Nevím sice, jak mne lidé přijmou, ale mé postavení nebude moci nikdo zpochybnit, jelikož jsem přímý potomek posledního a vlastně i prvního krále Lisienu. Na sobě jsem měl černé brnění mého otce Alisena, ve kterém podle vyprávění vedl útok proti Temným hordám, a v tomtéž brnění také zemřel. Bylo sice opraveno, vyleštěno a naolejováno, avšak bylo možno zde najít mělké rýhy po úderech zbraní. Za jízdy jsem se letmo podíval na helmici, kterou jsem měl ale pověšenou na sedle. Černá helmice s rudým chocholem a po jejím obvodu vsazena zlatá královská koruna. Byl jsem velmi zvědav, jak mne vojáci a hlavně velitelé přijmou. Zanedlouho jsem již uviděl ohně, které hořely mezi stany vojáků, protože za několik hodin již měla přijít noc. Rychle jsem si nasadil helmici a vyjel na nízký kopec, ze kterého mne bylo dobře vidět v táboře. Poté jsem ze sedla strhl bojový roh a zatroubil královský nápěv, který oznamoval příjezd některého člena královské rodiny. Za několik málo minut začal pravý chaos, který se ovšem utišil, když všichni vojáci zjistily, kde jsem. Na jejich tvářích bylo jasné, že vůbec nevědí co se děje. Viděly Alisenovo brnění, ale všichni viděly, jak padnul v bitvě o Berien-Dorr. Pomalu jsem si tedy sejmul přilbu. "Vojáci Legionu! Možná vás mate toto královské brnění, které patřilo vašemu dobrému králi Alisenovi. Pak však vězte, že já jsem Dallion, jeho prvorozený syn a následník trůnu." vykřikl jsem silným hlasem. Několik vteřin bylo ticho, ale poté začaly přední řady těch nejostřílenějších bojovníků tlouct meči o štíty a zbytek armády je rychle napodobil, takže výsledkem byl ohlušující rámus. Poté se nad tím hlukem zdvihly hlasy, které začaly zpívat prastarou Legionskou hymnu. Vytasil jsem dlouhý meč a popíchl koně, který se zdvihl na zadní a řady rudých bojovníků znovu zajásaly. Povšiml jsem si na kopci několika jezdců a mezi nimi vlála královská korouhev Lisienu a já mezi nimi uviděl velitele Lexe. Obrovitý muž stál vedle svého koně a měřil si mne zvláštním pohledem. Zdvihl jsem pravici a pozdravil ho. Můj pozdrav opětoval a tak jsem k němu vyslal jezdce, se zprávou o tom kdo jsem. "Vyřiď generálu Lexovi, že se navrátil dědic lisienského trůnu a ať dá troubit k útoku. Nechť vyčká na můj signál a poté zaútočí z boku. Sílu a čest!" řekl jsem mu rychle a mladý rekrut rychle odcválal. Lex si vyslechl zprávu a poté souhlasně zamával a trubači spustily útočný signál. "Synové Lisienu! Vaše vlast je napadena vetřelci, kteří ji požírají jako dřevokazný hmyz hubí les. Pojďme a bijme se za svobodu. Nechte mě, ať vám dokáži, že jsem hodný jména svého otce a následujte mne. Za vítězství, za Lisien, za královnu Awenis!!!" vykřikl jsem a pobodl koně. "Do řad! Utvořte semknuté řady!" udal jsem pokyn a rychle zavolal na velitele lučištníků, elfa s dlouhými černými vlasy. "Drž svoje muže zpátky na dostřel a snižuj jejich počty na křídlech. Dobrý boj!" vykřikl jsem a elf kývnu hlavou a začal si skládat svou jednotku do formací. Já jsem jen pohlédl na řadu bojovníků, kteří začaly vylézat z lesa, přivábeni hlukem a kteří se snažily ze všech sil seskupit se, ale jejich velitelé byli zřejmě neschopní. nasadil jsem si otcovu přilbici a políbil meč, který on třímal v ruce. "Vpřed!" zavelel jsem a řady Legionu se opět daly do pohybu. Zem se třásla pod údery nohou mých bojovníků a vzduch byl plný cinkání zbraní a zbroje. Vzdálenost mezi námi a horaly se neustále snižovala, až jsem jim přímo pohlédl do očí. V tu chvíli začaly naši lučištníci chrlit své smrtonosné šípy a řady protivníků prořídly. Cítil jsem také přítomnost našich kouzelníků, i když jsem je nemohl nikde zahlédnout. Vrazily jsme do jejich řad jako sekyra proniká do měkkého dřeva a způsobily v jejich řadách chaos. Poprvé jsem měl možnost si vyzkoušet svou sílu. Prudce jsem máchnul rukou směrem k nejbližším horalům a uvolnil svou energii. Jejich rozdrcená těla se pomalu snesla na bitevní pole jako ranní rosa a jejich spolubojovníci se zarazily. Jejich řady se rozpadly a oni začaly ustupovat. V tu chvíli jsem pomocí magie vyslal do vzduchu ohnivý sloup, který měl upozornit Lexe a po chvíli jsem cítil, jak se půda otřásá pod tíhou legionského jezdectva, které jim zanedlouho vniklo do boku, jako když šíp vniká do těla. Bitva byla v plném proudu a bylo jasné, že nás už nic nezastaví. V tom se od řad horalů oddělil jejich náčelník, který se zbaběle snažil zachránit si život. Rozjel jsem se za ním, ale cestu mi po chvíli zkřížil generál, celý od krve a s radostným úsměvem na tváři. "Je tvůj, strýčku." řekl jsem s úsměvem a Lex neváhal a jal se uprchlíka pronásledovat. Bitva se pomalu nachýlila ke konci a naše voje pomalu umlčely každý odpor ze strany horalů. Když padnul poslední, rozjeli jsem se pomalu do našeho ležení a cestou jsme sbíraly padlé a raněné. Uvázal jsem svého koně před generálským stanem a poslal rekruta, aby mi přivedl generála Lexe a všechny ostatní velitele... |
| |
| Vyrovnání se se ztrátou, boj o prostor a drtivé vítězství Dlouho jsem hleděl na obzor. Tam kde přistál Rifat... Dlouhou chvíli jsem uvažoval že se za ním rozeběhnu... Neskutečně mě drtilo jak se bratr cítí, ta vina kterou zažíval byla drtivější než cokoliv co jsem prožil. Ani ztráta milované ženy ve světě kde jsem se vyskytoval to nedokázala překonat... přinejmenším se tomu ale mohla vyrovnat. Spojením, které jsem mezi Rifatem a sebou utvořil, jsem stvrdil smlouvu, která mě k němu váže ať odejdu kamkoliv, a protože jsme oba nesmrtelné rasy, bude to pouto věčné... Ještě dlouho jsem hleděl na místo kde mi mezi temnými stromy při soumraku zmizel. Potom jsem se soustředil na své ruce.... nakonec jsem se zamračeným výrazem rozhodl. Mezi rukama mi začal kolovat vítr, zrychloval se a pomalu jsem začal přimíchávat oheň, přidal zemi a vodu. Všechno neuvěřitelně stlačil a vytvořil památku na svoji předešlou moc... fialová koule o průměru deseti centimetrů mi nyní vysela mezi dlaněmi, chvíli jsem ji pozoroval, Nakonec jsem zašeptal. ,, Najdi ho a ochraňuj ho... ´´ s těmi slovy jsem ji vypustil do míst kde mi Rifat zmizel z očí. Koule bleskově zamířila hluboko do lesa. Nyní jsem se už zvedl ze svého podřepu a můj plášť nabral vítr. Zavlál okolo mě a já věděl že musím zůstat a pomoci nahradit svého bratra. Zamířil jsem zpět k tábořišti. Zamířil nejblíž k velitelským stanům a sedl si k ohni. ani jsem si neuvědomil jak se to stalo, ale zamořila mě únava. Když jsem se probudil bylo už ráno a všude panoval čilý ruch... Zvedl jsem se od doutnajícího ohniště a zahleděl se na nejbližší dění. Když v tom mnou rozezněl hluboký tón. Podíval jsem se k horizontu a spatřil postavu sedící na koni. Sundávajíc si přilbici a slyšet je od něj ať jdeme do boje. Že on je syn Alisena, předešlého krále a rozhodl se vyvraždit Horaly. Pousmál jsem se, redukce byla specialita mého národa. Proto jsem nezaváhal. Přikrčil se a vystřel do vzduchu, tam jsem začal mocně máchat, svým temnými křídly a rozletěl se za řady horalů. Čepele jsem měl vytaženy ještě než jsem dopadl na zem a už rozjížděl krvavý tanec smrti. Zapojoval jsem jak magii tak bojové dovednosti. Horalové si uvědomili že mají někoho v zádech až když jich bylo dvacet mrtvých. Potom se snažili mě utlačit a rozmačkat brutální silou. Neměli ale šanci, bláhově se proti mě vrhali a bez života padali k zemi. Nakonec jsem použil mocnou zemi. Nashromáždil v sobě sílu a uhodil dlaněmi do země. Proti prvním horalům se rozeběhla lavina zeminy a kamení, to byl však jen vedlejší efekt. Vytvářel jsem stěnu tlustou přes dva metry a vysokou tak pět, rozpínající se kolem celého voje Horalů. Byli v pasti, jako prasata na jatkách. Mých sil zatraceně ubylo pomyslím si. Nakonec jsem vytáhl sílu z křídel což byli mé rezervy, ty se zcvrkli a já přeskočil zeď, dopadl na vršek a začal pobíhat po celé šířce jako blesk, kosil jsem přelézající Horaly kteří si stavěli žebříky z vlastních těl, jenom aby unikly. Právě to jim ale bylo osudným strhával jsem je zpět a pádem si lámali vazy a vážně zraňovali spolubojovníky, Nakonec to vzdali a vydali se pro smrt k řadám Legionu. Odvedl jsem svou práci... Sedl jsem si a sledoval průběh bitvy, tady z vršku zdi to byl dobrý výhled. daleko přede mnou zaplál ohnivý sloup a zpoza stromů vyjela jízda pod vedením Lexe. Horalové byli rozmetáni do tří hodin. To bylo drtivé vítězství. Seskočil jsem ze stěny a ta se za mnou zhroutila, cestou k armádě jsem milosrdně dorážel těžce raněné Horaly. |
| |
| Mlčky jsem hleděla na klečícího Alerona a chvíli jsem se sama sobě divila, že jsem takto rozhodla. Pohybem ruky jsem utišila nespokojené hlasy z řad soudců a rady, a zjednala jsem si absolutní ticho. "Vydávám nařízení, podle kterého se každý, kdo se slovem či skutkem dotkne tohoto muže, bude zodpovídat mě. Tímto okamžikem se Aleron stává občanem Lisienu a navíc mým poddaným. S okamžitou platností mu bude vrácena zabavená výzbroj a zbraně. Sundejte mu pouta a doveďte ho do pokoje pro hosty. Nechť je to tak zapsáno! Nechť je to tak vykonáno!" pronesla jsem obvyklou formuli, kterou jsem dala mému nařízení platnost. Stráže sundali Aeronovi pouta a dva služebníci ho odvedli pryč. Museli ho v chůzi podpírat, jelikož pobyt ve vězení se na něm krutě podepsal. Chtěla jsem pomalu rozpustit audience a odejít, ale náhle se od vstupních dveří ozval lomoz zbraní a křik. Mí strážcové, kteří zatím stály nečinně za trůnem, ihned přiběhly a svými těly zahradily přístup k trůnu, aby v případě útoku bránily královnu. Náhle se dveře rozletěli a dovnitř vešli dva vojáci Legionu, kteří mezi sebou napůl nesli vzpouzejícího se trpasličího bojovníka v plné zbroji. Dotáhli ho až přede mě a můj pohled se setkal s jeho pichlavýma a nedůvěřivýma očima. Jeden ze strážců přede mě hodil jeho válečnou sekeru, po které se on ihned dravě podíval, ale jeho strážci byly předvídaví a tak ho drželi o to pevněji. "Z jakého důvodu přicházíš do svobodného města s tasenou zbraní jako nepřítel? Mluv cizinče, stojíš před Awenis, dcerou Anathoria, královnou Lisienu! řekla jsem majestátně a pokynula mým ochráncům, že již mohou opět ustoupit na své místo za trůnem. Trpaslík se neklidně ošil a nadechl se k dlouhé řeči... |
| |
| Heureká bitva divů Vše šlo podle plánu. No plánu, jak se to vezme. Marcus měl rozkazy zaútočit k ránu a až bude třeba, dá signál a my zaútočíme na ty chlupatý potvory. S malou jednotkou jsem mířil na okraj protějšího lesa, kde povedu útok. Musím říct, že tohle mi přesně vyhovuje. Bitva, už to slovo je krásné, ale když ji ještě zažijete! NÁDHERA! Ve své černé zbroji, rudým plášťem a helmou s chocholem jsem hnal koně, abych už byl na místě. Na hrudi mám pyšně znak Lisienu, královského draka. Rozhodl jsem, že se s nikým v téhle bitvě srát nebudu. Tyhle hovna, už otravovali mého strýce ve Skrimu a já je nehodlám šetřit. Máme sice početní převahu, lepší zbraně, těžké stroje a jezdectvo, ale nechci je podceňovat. Jestli na ně jen tak vlítneme, což by se mi líbilo, mohl by to být náš konec a já nevím jak bych to vysvětlil Awenis. ,,Dobrý den královno, promiňte zahodil jsem vaši armádu a byli jsme poraženi. Je mi to líto, ale město asi padne..." no tak to bych se asi podíval po mracích s hořícím zadkem, jak by mě vykopla rychle. Začnu se smát. Čert to vem. Zastavím. U armády se něco děje, pomalu začíná vycházet slunce a měl by se připravovat útok, ale něco se mi nezdá. Postavička v černé zbroji se ukázala v táboře. Na tu dálku jsem zahlédl Marcuse, jak si kleká před ní. ,,Že by mu něco spadlo?" zeptám se svého vědomí, ale to zase drží hubu, takže si zase nepokecám. Náhle ke mně přijede jezdec. Řekne mi, že ho posílá dědic trůnu Dallion a že mám zaútočit z boku na skupinu horalů. ,,Dallion?! To je blbost! Když jsem odjížděl, byl v kolébce! Sakra nebyl větší než můj prst! Jak by..." řeknu si jen tak a přeměřuji si ho v ruce. ,,Je to on pane. Prý uspíšil svůj věk, aby pomohl vyhrát bitvu proti silám zla." řekne opět posel. No spíše kluk. Takový UCHO! ,,No to je celý Dallion, pořád někam spěchá. Už při porodu utíkal z dělohy. Hajzlík jeden.Dobře tedy můžeš jít a řekni mu, že bude mít to co chce." řeknu tomu pacholkovi a opět juknu do tábora. Dallion na mě mávne, tak na něj tu ruku taky zvednu. Nasednu na koně a jedu k našemu jezdectvu. Už je vše připraveno. Jezdci jsou seřazeni do formace a útok může začít. Ležérně k nim přijedu a řeknu: ,,Sakra chlapy! Jste na mě moc rychlý. Zaspal jsem." načež propukne smích. ,,Tahle bitva bude jednoduší, než vykuchat a sežrat jelena. Držte se v řadě. Kdo mě předjede tomu prdel upadne!" další smích v řadách vojáků. Chci to trochu odlehčit. Nervy mají už tak dost v kýblu. ,,Jo a ještě jedna věc. Kdyby jste se náhle ocitli sami, daleko od domova a zemi plných jídla a žen, tak se moc neděste. Vstoupili jste do ráje a nejspíš jste mrtví! A poslední věc! Pozor na pařezy, ty svině jsou všude!" po posledních slovech se smích nedal už ovládat a nálada se zlepšila. Zařadil jsem se přesně doprostřed formace, vedle jednoho mladého vojáka. Bitva začala. Bylo to slyšet po celém lese. Kluk vedle mě byl celý neklidný, až mi to lezlo na mozek. ,,Jestli potřebuješ močit, teď se správná chvíle." řeknu mu. ,,Ne, pane. Jsem v pořádku." odpoví a já se k němu nakloním. ,,Hmm, jak chceš já jdu." slezu z koně a "uvolním se". To byl zase rybník. Pořád žádný signál. Vzal jsem si tedy kus chleba a začal jíst. Vojáci se na sebe začali zmateně dívat. ,,Co se teď děje?" zeptá se jeden důstojník. ,,Netuším." řeknu a náhle k nebi vyletí kus ohně. Že by signál ?! JO! To bude ono. ,,Jedeme to zjistit!" křiknu na ně a pobídnu koně. Celé jezdectvo se dalo do pohybu. Zem se třásla, ukazovala sílu našich zbraní a paží! Zanedlouho jsme byli v plné rychlosti. ,,Držte formaci! Držte se při mně!" řval jsem na vojáky, aby se moc nerozjížděli. Byli jsme na dohled. Horalové to naprosto nečekali. Tasil jsem meč a se silným pokřikem jsme smetli první řady. Konečně! Co máchnutí mečem, to jedna mrtvola, co tu bude zúrodňovat půdu. Nějací dva blbci mi zatarasili cestu, tak jsem pobídl koně na zadní a jejich držky odlétli, bůh ví kam. Bitva byla zuřívá a v boji jsem zachránil několik vojáků. Na chvilku jsem zastavil a vzal ze země zapíchnuté kopí. Zamířil horala a hodil. Debil, kopí mu proletělo krkem, jako nůž masem. Teprve posléze jsem uviděl Dalliona. V otcově brnění byl jako kámen. Ostatní byli pro něj jen voda. Byl to opravdu syn krále. Za jeho vlády se bude dařit dobře a jestli ne, tak mu namlátím prdel! Začnu se smát. Náhle zahlédnu náčelníka horalů. Velká postava, velká sekyra, velké rohy. To je on. Vydal jsem se tedy na ním. Utíkal, jak mohl, ale před mým skokem z koně neutekl. Ovšem nechtěl umřít. Otočil se a fláknul mi sekyrou po hlavě. Naštěstí naplocho. Uf. Tasil jsem meč a pustil se do boje. Po pár úderech z jeho strany, mě to nějak přestalo bavit. Byl nějak mohutný, tak se nemohl trefit. Když se unavil a znovu máchl, chytil jsem mu ruce svoji jednou rukou a druhou jsem mu propíchl pupek. Rudá krev z něj vytekla, jako z prasete. Ustoupil několik kroků zpět a padl na kolena. Jeho oči mě pořád pozorovali, až do té chvíle, kdy jsem mu tu jeho hlavu usek. Celý od krve, nějaká ta řezná rána a s hlavou v ruce jsem se jako poslední vrátil do tábora. Bylo po bitvě. Náčelník padl jako poslední. Hodil jsem hlavu po jednou vojákovi. ,,Hlavu nasolte. Ať vydrží, až do města, lid vždy ocení takovou příležitost vidět náčelníka a nepřítele království." prohodil jsem a na můj rozkaz se tak učinilo. Když jsem přicházel ke svému stanu, stál tam Dallion. Přeměřil jsem si ho vážným pohledem a pak ho silně objal. ,,Pojď sem, ty kluku ušatá!" |
| |
 | Jižní hory, po staletí domov trpaslíků a to především díky nalezištím zlata a drahokamů. Trpaslíci tu žili svým normálním životem a o vnější svět se nestarali. Jednoho dne však přišla ze severu temnota a začala pustošit zemi a vše ničit. Jak temnota a temné stvůry postupovali, nebylo slyšet nic jiného než jejich válečné bubny. Tisíce skřetů, obří pavouci, nejrůznější obléhací stroje zaútočili na Severní doly trpaslíků a zabíjeli vše co jim přišlo pod čepel. Tehdy jsem bojoval jako Güntera, nejvyšší bůh trpaslíků a zabil jsem snad tisíc skřetů, ale za každého mrtvého nastoupilo deset dalších a brzy jsme takové přesile podlehli. Náš král byl zabit a zbytky trpaslíků bylo vyhnáno ze svého domova. Někteří odešli do jiných dolů, ale většina se rozprchla do dalekého okolí. Jeden z těchto trpaslíků jsem byl i já. Vydal jsem se na jih a procházel lesními krajinami, močály, vyprahlou krajinou a vždy když jsem mohl, tak jsem pomohl vesničanům, které sužovalo nějaké zlo. Ti co mě potkali viděli trpaslíka s rudými vousy, velkým nosem a delšími vlasy při čemž byl jeden pramen vlasů svázán do jednoho culíku. Na sobě mám koženou zbroj s ocelovými pláty, zdobený plášť, hnědé kalhoty a vysoké černé boty. Na rameni nosím neustále svoji válečnou sekyru a u pasu mám menší vrhací sekyru. Moji nepřátelé měli tedy velkou smůlu, jestli chtěli utéct z boje-neutekli. Jak dny mizeli, jak pivo s mých útrobách, tak jsem jednoho dne zjistil, že je to přesně rok od bitvy u Severních dolů. To byl tehdy mazec a to nepočítám, jak jsme každého vetřelce odstřelovali puškami. Mířil jsem stále na jih a země byl čím dál víc zelenější. Jednoho krásného dne jsem potkal na prašné křižovatce gardu mých bratrů trpaslíků a bylo mi řečeno, že mají namířeno do Lisienu, kde chtějí pomoci králi proti zlu, které se tu všude šíří. Bylo mi nabídnuto, ať jdu s nimi. ,,Nu což, půjdu s vámi." řekl jsem jim a přehodil si sekyru na druhé rameno. V té skupině jsem se, s přátelil s jedním trpaslíkem jménem Thorrox. Byla to taková veselá kopa, takže cesta rychle ubíhala a brzy jsme došli do hlavního města Lisienu, kde jsme se ubytovali v jednom hostinci a začali utrácet své peníze za pivo, medovinu, solené vepřové a svět byl hned veselejší. Bardi zpívali vítězné písně a oslavovali všechny vyhrané bitvy, které se odehráli. Neradoval jsem se. Musel jsem za králem. Mám pro něj důležité zprávy. Vzal jsem tedy svoji sekyru a vydal se do paláce. Lidé se na mě dívali, tak zvláštně, jakoby nikdy trpaslíka neviděli. Palác byl obrovský a ihned jsem poznal, že v to měli prsty elfové. ,,Nuž jsem zvědav na krále." odfrknu si. Došel jsem před dveře sálu, kde mi dva vojáci zatarasili cestu. ,,Kampak?" zeptá se jeden. ,,Nu pánové já na tohle nemám čas. Puste mě dovnitř nebo všichni umřete." řeknu jen tak. ,,Vyhrožuješ nám?!" oboří se do mě ten druhý. ,,Hošci, ne jenom vám. Celému městu." řeknu s klidem. Oni to asi nějak nepochopili, protože tasili zbraně. Nahodil jsem si tedy i svoje sekyru a chystal se na obranu. Náhle se však vynořili další vojáci, tak jsem na to vyprd. Nechci prolévat jejích krev. Ty pacholkové mě popadli a vzali mě, jak pytel brambor ke královně. Oči mi málem utekli z důlků. Temná elfka! Jako královna. Nu což, jiný kraj, jiný mrav. I ona se do mě obořila. Tady je to, ale nepřátelské. Příště je tu nechám pochcípat. Narovnám se a opráším. Chtěl jsem si vzít sekyru, ale to neprošlo. ,,Tak tedy. Mé jméno je Drower, syn Drumara. Přicházím sem se zprávou co se stalo na jihu země. Naše království bylo vypáleno a zničeno. Temné armády zničili vše co jim přišlo do cesty a všechny pobili. Z dalšího království zbyla už jen poušť. Čekali jsme, že aspoň dračí jezdi přiletí na pomoc, ale marně. Ale o to teď nejde. Tisíce temných vojáků, nyní pochodují sem a chtějí ovládnout i Lisien. Na jihu už vše zotročili, pro své účely. Snažil jsem se to vysvětlit i vašim vojákům, ale ty mají místo mozku asi medovinu. Tak proto tu jsem. řeknu královně a doufám, že to pochopí. Já totiž do vězení nejdu! |
| |
| Před bitvou Od večeře mě probudí mocný zvuk rohu. Vytruboval melodii, kterou jsem nikdy neslyšel, jasně však nějaký hymnus, protože okolní vojáci povstali až skoro s posvátným výrazem v obličeji a po nějaké chvíli se jejich zraky, pátrající padající tmou, ustálili na původci zvuku. Na jezdci stojícím na vrcholku nedalekého kopce. "Vojáci Legionu! Možná vás mate toto královské brnění, které patřilo vašemu dobrému králi Alisenovi. Pak však vězte, že já jsem Dallion, jeho prvorozený syn a následník trůnu." Zněla jeho slova, která dolehla k našemu táboru stejně jako chladný vítr, který je unášel. Následována byla nejistým jásotem a břinkotem zbraní. Vojáci se záhy nechali strhnout vlasteneckou vášní a mlátili zbraněmi do štítů, řvali a radovali se, že je trůn jejich země opět zaplněn. Ostatně já se již mohl považovat jako jeden z nich, tudíž jsem měl radost taky. Společně s mými mágy jsem tedy do vzduchu vypustil pár magických střel. Poté byla konečně bitva zahájena. Trubači vydali předem domluvený signál k útoku. “Je to tady!“ Řekl jsem mým svěřencům a vydal se na domluvené stanoviště, doprostřed formace. Bitva samotná netrvala dlouho. Naši bojovníci se bili jako lvi pod vedením nového krále a nepřátelé se třásli před jeho mocí, kterou jsem viděl a dokonce i podvědomě cítil. Vlastně jsem si moc nezabojoval a i moje druhotná povinnost, tedy držení morálky, šla stranou díky Dallionovi. Párkrát jsem řadami nepřátel prohnal blesk, párkrát metnul nějaký ten magický projektil a pak to skončilo jako mávnutím kouzelné hůlky. Horaly to zjevně přestalo bavit a rozprchli se domů. Po bitvě jsem odpočíval zpátky v naší „kouzelnické čtvrti“ tábora, když ke mně přistoupil poslíček, abych se dostavil do velitelského stanu. Vstal jsem tedy a vydal se k onomu místu, kde jsem naposledy byl před bitvou, když jsem přicházel, spatřil jsem Lexe s Dallionem v přátelském objetí. Nejspíš se znají dlouho. Přijdu tedy blíže, odkašlám si, abych na sebe nejen upozornil, ale abych také nabral hlas, který jsem během mého osamění u ohně, které jsem strávil přemýšlením. Otočím se pak k Dallionovi, uctivě se ukloním a řeknu: “Roliand Hanus, velitel kouzelnické jednotky, k vašim službám.“ |
| |
| Princ Lisienu Procházel jsem táborem... vysedávat u ohně nebyl můj styl sledoval jsem jak medikové odtahali těch několik raněných co zbylo po krátkém střetu s horaly. Přistoupil jsem a pomocí magie se pokusil vypomoci jak jen to šlo. Bylo příjemné vědět že můžu být užitečný, má moc se nevytratila jako pára nad hrncem, pouze se změnila. Povzdechl jsem si a hlavou se mi prohnala myšlenka kterou jsem měl když jsem vstupoval do portálu vedoucího na tento svět. Jiný svět, jiná pravidla... Prošel jsem kolem několika ohňů vojáků legionu a potichu jako stín se blížil do kouzelnické části ležení. Tam jsem spatřil Rolianda jak odchází kamsi k velitelskému stanu, což byl ten Lexův, nejspíš uvítat Prince Lisienu, toho tmavého elfa. Tam odkud jsem sem přišel Byli temní elfové součástí a podstatou zlých armád mého protějšku... toho který vše téměř zničil a šel by dál... Proplul jsem jako stín k Lexovu stanu a čekal u něj dokud se něco nepřihodí. Měl jsem kápi staženou do čela takže si mě pořádně nevšiml ani Roliand. Vypadal jsem jako stráž, vlastně mi to tak vyhovovalo, vždy jsem žil ve stínu. Po chvíli se přiblížili Lex a mladý princ. Shlédl jsem na ně jak se drží v přátelském objetí a napadla mne jediná myšlenka, jediná vzpomínka, na mého prokletého a přesto skvělého vlčího bratra Rifata... Zabolelo to, netoužil jsem po ničem jiném než aby se na to mohl dívat se mnou, bojoval jsem po jeho boku pouze jednou, jednou... to mě drtilo nejvíce. Nechtěl jsem aby se trápil, zažíval bolest, ale on už ve své podstatě nedokázal Vlkodlačí krev příjmout. I s úskalími která sebou nesla, přesto jsem ho neodsuzoval, měl jsem s ním spojení a na tu malou chvíli mu poskytl svůj zrak. ,, Pohlédni na to Rifate, všechno se vrací k lepšímu... mrzí mě a nepředstavitelně drtí, že tu nemůžeš být se mnou přímo, tak ti dávám alespoň zprávy o tom jak to vypadá tady, zanechal jsi tu spoustu přátel a také část rodiny... doufám v další setkání... Bratře... ´´ Prošli kolem mne a přímo do stanu, jen Roliand na mne pohlédl a přesto pochyboval zda jsem to já, shromáždili se i ostatní vůdci. Začalo jednání. Nepletl jsem se do toho, doby mého velení skončili již před mnoha lety, sto let... ta dlouhá doba kdy jsem toho znovu prožil jako za tisíc roků života... To o čem se těmto lidem nikdy ani nezdálo. Povinnost řídit se stále svou kulturou, a přesto být strážce před ní samotnou, málokdo si dokáže představit čím si procházím... a ten jediný kdo sdílí mé pocity odešel... jen na dálku ho mohu teskně volat jako vlk vyje na lunu... |
| |
| Když jsem se vyprostil z Lexova medvědího objetí, poplácal jsem ho po rameni a přistoupil ke stolu, na kterém byla rozložena mapa známého světa. Pokynul jsem i ostatním velitelům, aby také přistoupily a posadily se na židle kolem stolu. "Nejprve bych vám chtěl předat pozdravy od královny Awenis a její upřímné díky za vaši věrnou službu. A dále jsem přijel, abych pomohl uspíšit tažení po Lisienu, jelikož mám špatné zprávy pánové." řekl jsem a na chvíli se odmlčel. "Ale než vás o tomto budu informovat, myslím že by bylo vhodné se představit. Jmenuji se Dallion a jsem syn Alisena, syna Wenerova. Velmi mne rmoutí, že jsem svého otce nikdy nepoznal a doufám, že budu kráčet v jeho šlépějích. Přirozeně jsem též následník trůnu, ale na korunu si prozatím nároky nebudu činit. Mluvily jsme o tom s mou matkou Awenis a oba jsme toho názoru, že nejprve musí být zabezpečeny hranice naší země a až se vrátíme z tažení, bude připravena korunovace. Omlouvám se, ale zřejmě jsem si v tom zápalu boje nezapamatoval vaše jména." řekl jsem s lehkým úsměvem a všichni velitelé se mi představily. Generála Lexe jsem znal, byl ostatně mým strýcem, poté se mi představil velitel kouzelnické jednotky Roliand Hanus, generálův zástupce Markus a velitel oddílů Legionu Semiran, z jehož osoby jsem však vyčetl náznak nedůvěry a nepřátelství. Ale to jsem odkázal pochopit. Sice jsem nebyl plnokrevný Temný elf, ale něco z něj ve mě zůstalo. Poté ale přišli dva poslové a ti přinesli špatné zprávy. Velitel lučištníků, Akin, byl v boji zabit a velitel druhé části oddílů Legionu se ztratil. O obou jsem slyšel velmi mnoho z matčina vyprávění a proto mne velmi ranilo, že jsem přišel o dva další lidi, kteří znaly mého otce a věrně mu sloužily. Když poslové odešli, obrátil jsem se znovu na velitele. "Zdá se, že špatným zprávám nebude dnes konec. Naši dva poslové nám přinesli naléhavé zprávy z jihu, z Blak Marse. Veliké množství jednotek se tam soustřeďuje a tyto manévry se nám nelíbí. Zřejmě se chystají opět napadnout naše hlavní město, aby se dostali do posvátného Fonnoru. Kromě skřetů, jejichž počet není známý, ale víme že přesahuje tři sta tisíc, se pláně kolem Věže Moci, kde údajně sídlí Lord Egidis, plní jednotkami trollů a povstali i velice silní bojovníci, Temní orkové, které Egidis vybavil velmi velikou temnou silou. Dosud neověřené zprávy nám říkají, že několik těchto bojovníků se dostalo přes řady našich strážců a slídí někde v posvátných fonnorských lesích. Proto naše tažení musí být co nejrychlejší, abychom dosáhli alespoň našeho prvního cíle - města Loretin. Poté se budeme muset pravděpodobně stáhnout zpět do Berien-Dorru k obraně." Když jsem dořekl tato slova, všichni velitelé stáli jako zařezaní. Nedivil jsem se tomu. Naše zem byla v ohrožení a čelily jsme takové síle, jaké ještě nikdy v našich dějinách. "Přijímám vaše postřehy, dotazy a návrhy!" řekl jsem a mlčky hleděl na všechny ty ostřílené bojovníky... |
| |
| Polévka se vařila v malém kotlíku, při čemž jsem jí sem tam zamíchal dřevěnou lžící. Drienn a Naeria seděli venku u stolku a něco probírali. Vlastně za tu krátkou dobu co je znám probírají pořád něco. Cha, ta malá mystička se zamilovala a chudák lovec pokladů sní teď bude muset být celý život. Vůbec mu nezávidím, ale musím uznat, že je aspoň velmi pohledná. Musel jsem se usmát. Představil jsem si, co by chudák dělal, kdyby to byla nějaká starší žena. Polévka z hub a zeleniny je už skoro hotová jen ji trochu přisolím. To bude ono. Vezmu kotlík a přinesu ho na stůl. Byli nějak mimo, když jsem ho lehce hodil na dřevěný stůl, až se lekli. ,,Polévku?" zeptám se je neutrálně. Oba přikývnou. Do dřevěného talíře jim dám, až po okraj. Chvilku váhali, ale potom se rychle pustili do jídla. ,,Co vůbec víte o Drothlandii? Nebo o dnešním Lisienu? Víte proč vůbec bojujete? Nebo jste se jen k něemu připletli? Hmm?" zeptám se jich. Drienn s plnou pusou se začne hlásit a myslím, že chtěl říct, že se tady jen připletl. Ale nejsem si jistý při tom, jak huhlá. Naeria řekla, že s Alisenem měla namířeno sem, aby se stala Dračím jezdcem. ,,Zajímavé." řeknu si. ,,Co je zajímavé? Ty počmárané papíry tam nebyly?" odpoví mi v hlavě Azrak s výsměšným tónem. ,,Kušuj, mám tu práci. Jo a kniha tam byla. KNIHA Azraku." odpovím mu, ale odpovědi se nedočkám jen nějaké odfrknutí. ,,No myslím, že na historii Lisienu by, jste se potom měli zeptal svého mistra. Ale počítám s tím, že bude mít dost práce, takže to přeci jen bude na mně." Po jídle jsme se opět sešli na menší mýtince, kde jsme měli opět trénovat. Opět jsem jim začaroval meče a dost mě překvapilo, že Naeria nepoužila žádné protikouzlo. ,,Ty neumíš čarovat?" zeptám se. ,,Umím. Ale momentálně mi to nejde." odpoví. Došlo mi to a začal jsem se cítit poněkud trapně. Jestliže jsou spojeni a "dělají" to často, tak nebude moci mystička chvilku provozovat žádná kouzla. Odčaroval jsem tedy meče zpět. ,,Tak tedy, ukažte tedy, co umíte." na tyhle slova čekali, bylo to vidět. Okamžitě se na mě vrhli. Útok sem, útok tam a nic než vzduch netrefili. Mé rychlé pohyby mezi nimi je dokonale zmátli. Naeria se snažila bočním útokem něčeho docílit, ale marně. Odrazil jsem jí útok a chytil za ruku, tak aby se z mého sevření nemohla dostat. Toho chtěl využít Drienn a zaútočil znovu. Rychle jsem dal Naeriu mezi nás, takže se zastavil a váhal s útokem. Podrazil jsem Naerii nohy a vrhl se na Drienna. Byl velmi rychlí a silný, ale nyní již bojoval svaly, ne hlavou. Stál jsem na místě a odrážel jeho útoky, při čemž jsem někdy uhnul, nebo ustoupil o krok, celou dobu jsem měl druhou ruku za zády. Při bodném útoku, mu můj meč podebral rukojeť jeho meče a tím, jsem ho odzbrojil. Promáchl jsem meč vedle sebe a uklonil se. ,,Děkuji. Bylo to opravdu dobré a dost jsem se zapotil. Myslím, že jste velmi dobří." řekl jsem jim, ale bylo vidět zklamání. Náhle na zem spadlo mrtvé tělo jelena. Vítr začal ohýbat větve stromů a blížil se velký stín. ,,Ale ne..." ,,Cože? To je ona! Ta co zabila draka!" křikl Azrak a blížil se k nám. ,,Ne! Nedělej to" Mohutný drak si nedal říct, seskočil na zem a prudce zařval, až to Drienna dostalo na zadek. Naeria zůstala na místě jako tvrdé Y, ale v ruce držela meč, připravena se bránit. Rychle jsem k ní přiběhl, těsně než Azrak zaútočil. V poslední chvíli jsem ji hodil stranou a dal před Azraka ruce. ,,Ne! Ona je hodná! Mohl za to ten drak!" křikl jsem na Azraka a on se zastavil. ,,Možná máš pravdu, možná ne. Nechám jí být jen kvůli tobě. Mimochodem ten klučina nějak zapáchá." řekne posměšně a vezme svůj "oběd" a šel pod svůj strom, kde se nají. Pomůžu Driennovi vstát a obou se omluvím. Jsou trochu mimo, ale snad to bude dobré. |
| |
| Dallionova řeč a návrh posil z jiného světa Mladý princ nás informoval o všech možných nebezpečích království. Nejprve jsem pomýšlel na hromadný tvrdý útok dost promyšlený na to abychom ničili armádu po armádě, potom mi však přišla na mysli jiná cesta, zvýšení počtu spolubojovníků a rozdělení armády na menší díly o stejné síle. Ačkoliv byl Dallion Temný elf i když třeba jen z části, dost mě překvapil nesobeckým vystupováním. Proto jsem se přihlásil o slovo. ,, Existuje způsob jak posílit naše armády. Nevím jaký to přesně bude mít dopad na morálku naší armády, ale navrhuji povolat elementární síly v podobě samotného ducha. Elementy vody, země, ohně a vzduchu. Toto je v mé moci, pokud budu mít dostatečný přísun energie na udržení portálu, kterým by prošli. Se současnou energií jich mohu povolat desítky, ale věřím že pokud spojím síly s Roliandem a jeho sekcí mágů, mohu toto úsilí vytáhnout až na stovky průchozích. Nesčetné bytosti dost mocné a dost loajální na to stát se samostatným oddílem a zničit tři sta tisíc skřetů i jiné armády. Z tohoto světa se už žádný nevrátí zpět, každý z nich bude bojovat do posledního dechu. Další z jejich výhod je svobodná mysl která jim zajišťuje, že se nedají ovládnout nepřítelem. Navíc tu je silná imunita vůči běžným zbraním u každého... ´´ Chvíli je nechám vstřebat tento tvrdý návrh a potom pokračuji. ,, Nechci vidět další ztráty na životech Legionu, proto jsem dospěl k tomuto závěru. Jsem ochoten je povolávat dokud nedojdu na hranice svých sil... Odpočinek který potom budu potřebovat na zotavení, stejně jako všichni ostatní mágové je den a půl. Únava by byla totožná jako po dni plném tvrdé námahy s tunovými kameny. ´´ Dále už nic neříkám jen čekám na odezvu. |
| |
| Kecy, kecy, ježek v kleci Dallion se změnil. Mladé ucho se rozhodlo zachránit svět a s plnou parádou. Jééj, kde jsou ty časy, kdy se bojovalo muž proti orkovi ve vzdálené zemi Skyrim. ,,Hmm, to byly časy!" prohodím jen tak. Dallion se pustil do řeči a mlel o něčem jako, královna sem, královna tam. Pozdravy, ocenění, a že korunu zatím nechce, ale ihned dodal, že si ji vezme, až se vrátíme do města. Pokrčím rameny, je mi to upřímně jedno. Já svoje dostal. Slušné vojáky, ne žádná párátka, prachy, hodnost a když budu chtít, tak i ženskou do postele. S takovou se můžu vrátit domů. Z mých myšlenek mne teprv probudila krásná slova: Veliké množství jednotek, skřeti, temné síly, trollové, orkové, Egedis důležitej, jak hovno u cesty. Nadupanej ork může být problém, možná jako ranní zácpa po velké hostině. Roliand se zatím neprojevil, ale vím co si myslí. Dost mě naprdnul Akin a Rifat. Jeden umře, druhej zdrhne. To jsou poměry. Náhle se však ozve ta černá světluška. Okřídlené namakané hovado, které prosadilo svůj názor. Pravda, on je dobrej, to víme, ale proč sem tahat další? Nechápu. ,,No tak to je fákt skvělý." vypadne ze mě, sakra ani nevím jak. ,,To je super, že sem chceš dotáhnout další potvory. Ano elemty? Nebo jak to je. Řekni mi, co udělají až to zlo porazíme? Já ti to řeknu, začnou se nudit a půjdou nám po krku a chci vidět hrdinu, kterej se jim postaví." plácnu, při čemž se podívám na Dalliona, který nepatrně zvedl ruku. ,,No dobře, dobře! Možná máme jednoho, ale i on to nemusí zvládnout. Proti desítkám těch ele...bůh ví čeho, to nikdo nedá." prohodil a zamyslím se, až se mi z toho chlupy na zadku zvedly do pozoru. ,,Jak to bylo? Voda, země, vzduch, oheň? No přidejme k tomu ještě pivo a bude to super podívaná. Říkám vám, kašlete na tyhle čáry máry. Ať se čarodějové vrátí zpět do Berien-Dorru včetně Rolianda, Semirana a tak dále. Vemte sebou i polovinu lučišníků. Tím, že se vrátíte budete mít dost času na to, aby jste se připravili na obranu města. Já společně s pěchotou dobiju Loretin a vrátím se taky. Cestou vyšlu vojáky, kteří budu dávat rozkazy, aby se všichni lidé vrátili do města i se zásobami, aby jsme vydrželi. Jak jsem koukal, kolem Berien-Dorru je dost obilí, takže hubu sušit nebudeme. Jestli je to tak vážné myslím, že to bude nejlepší řešení a teď mě omluvte." dokecám a popadnu korbel piva. Kopnu ho do sebe, protože po tomhle jsem ani necítil vlastní jazyk! |
| |
| Možná se už opakuji, ale není to poprvé, co mám pocit, že jsem v Lisienu ta nejslabší bytost. Já vím, asi jsem na sebe moc přísná, koneckonců, všude se dá najít někdo mnohem slabší, někdo, koho bych rozdrtila a zmačkala jako kus pergamenu pouhou myšlenkou. Ale tady nějak ne. Nejenže jsem tu našla svou ztracenou ( a mnohem silnější ) sestru, ale poznala i další mocné válečníky a čaroděje, kteří by se mi mohli v souboji vyrovnat. Co si pamatuji, tak na mých předchozích dobrodružstvích to bylo jinak. Kamkoliv jsem přišla, tam by se přede mnou mohli třást. Ne že bych to po nich chtěla, své schopnosti jsem ani jen tak nevytahovala... Počas nástupu sem do výcviku jsem tušila, že to nebude snadné. Mistr Eldithriel nám toho moc neřekl, jenom jsme se s Driennem svezli na drakovi, dostali pěkný a útulný pokoj. Jenže jak se ukázalo, Glorfindel je z bytostí, které jsem doposud potkala, nejmocnější. Výcvik s ním...jak by se to dalo říct...nestál za nic. V mém slovníku to znamená, že nás prostě spráskal jako psy. No fajn, možná přeháním, ale bylo to prostě jedno velkém fiasko. A Drienna to vůbec netěšilo vůbec, zvlášť poté, co mě málem sežral drak. ,,Omluvte mě," řekl krátce a zdá se, že není daleko k vybuchnutí, soudě podle jeho zbrunátnělé tváře. Opustí mě a Glorfindela a posadí se k nejbližšímu stromu. ,,Jdu za ním," oznámím elfovi omluvně. Glorfindel jen kývne hlavou a vrátí se ke svému domu. ,,No tak, Drienne, byl to jen jeden boj, přijdou další a určitě najdeme způsob, jak prorazit jeho obranu a dostat ho na kolena," chlácholím lovce pokladů a pohladím po vlasech. Drienn vztekle ucukne. Stáhnu se zpět a zamračím se na něj. ,,Klídek, jo?" zavrčím. Drienn si povzdechne. ,,Naerio, tohle je blbost. Blbost všech blbostí," poznamená. ,,Co máš na mysli?" zeptám se. ,,Nedělej, že nevíš. Děláme tu ze sebe kašpary. Jsem Tenglinith, Naerio, Tenglinith. Já mám chodit po světě, hledat poklady, které čekají jen na to, až je někdo najde a použije je k používání dobra. Jaký má tohle všechno smysl, když tu trávíme na mýtině s bláznivým elfem a jeho drakem a necháme se řezat," rozlítí se Drienn a chrlí ze sebe jedno slovo za druhým. ,,Trpělivost, lásko, trpělivost. Není to snad to nejdůležitější, co při hledání pokladů potřebuješ?" snažím se uklidnit Drienna. Ten si opět povzdechne. ,,Já vím. Ach jo, ještě nedávno byl můj život docela i fajn." Propálím ho pohledem. Tohle bylo až moc. ,,Cože? Ještě před nedávnem? A jak je to ,,nedávno" myšleno? Hmm?" Drienn se na mě spěšně podívá a jeho oči jsou plné zmatku. ,,Promiň, tak jsem to nemyslel," řekne a chce mě obejmout, ale já ustoupím stranou. ,,Ne, myslel," ohradím se, ,,a odpověz na mou otázku. To ,,nedávno" je myšleno před tu dobu, než jsi mě poznal, že ano?" Drienn jen svěsí hlavu a pak na mě vrhne pohled, jehož souhlasný výraz mi málem vytrhne srdce z hrudi. Oslepí mě příval slz. Zvláštní. Já pláču. To se mi stalo naposled před pěti lety...už je to tak dávno. Kolik bolesti jsem už zažila? Spousty. A žádná mi nezpůsobila takové utrpení. Zatracená láska. Vědomí, že někdo, koho milujete, lituje vašeho seznámení, je horší, než probodnutí chladnou ocelí. ,,Tak si běž. Utíkej. Hledej poklady, lez princeznám do oken a nech na sebe pořádat hony od jejich nabručených tatíků. Když ti to vyhovuje víc jak já," zakřičím a uteču od něj. ,,Naerio, počkej," zavolá na mě Drienn, ale já ho ignoruji. Přiběhnu ke Glorfindelově chýši a posadím se na jednu ze židlí. Schovám tvář do dlaní a pohltí mě zármutek. Kdosi mi položí ruku na rameno. ,,Bude to dobrý. On vychladne," řekne Glorfindel. Nechávám jeho ruku spočinout na svém rameni a dál se utápím v snad nikdy nekončícím pláči. Náhle se mýtinou roznese Driennův vzteklý výkřik. ,,Glorfindele, chci odvetu," žádá lovec pokladů. Překvapeně vzhlédnu. Drienn stojí uprostřed mýtiny a tváří se velmi sebejistě. Ale něco mi v jeho tváři nesedí. Oči má odhodlané, ale podivné prázdné, bez té obvyklé jiskry, kterou vždycky mají. Glorfindel pokrčí rameny a cosi zamumlá. Pak tasí meč a pomalu jde k Driennovi. Pak mezi nimi vypukne boj. Drienn je nějak jiný. Jeho pohyby jsou rychlejší a kroky sebejistější. Ale útočí s nebývalou sílou. Chvíli mám i pocit, jako kdyby chtěl useknout Glorfindelovi hlavu u ramen. Vylekaně se postavím. Tohle není normální. Glorfindel by ho už dávno porazil. Něco je špatně. Jak elf přešel rychle do útoku, Drienn ho donutil zanedlouho přejít do obrany a obrana se změnila v zoufalou obranu. Na Glorfindelova ,,dost" Drienn nereaguje a když pak vyrazí elfovi meč z ruky a hruškou jílce jej udeří do obličeje, zakřičím. ,,Co to děláš? To stačí, Drienne. Ale on mě ignoruje. Místo toho se napřáhne, připraven téměř omráčeného Glorfindela dorazit. Rychle se rozeběhnu a srazím Drienna na zem, než tak stihne učinit. V dáli zaslechnu dračí řev. ,,Co je to s tebou?" zeptám se ho, ale lovec pokladů mě chytne pod krkem a odhodí stranou. Jeho stisk byl tvrdý a já se neubráním zachroptění. Drienn se opět pokouší Glorfindela zabít, ale náhle se na mýtinu přižene drak, připravený bránit svého pána. Ale jak to vypadá, ani jeho přítomnosti se Drienn nezalekne. Drak po něm švihne tlapou, ale lovec pokladů se mrštně shýbne k zemi a ráně se vyhne. Pak prudce vyskočí a v letu napřáhne meč. Čepel dopadne na drakovi šupiny, ale na první pohled hrozivá rána draka jen polechtá. ,,Drienne, prosím, přestaň," křičím bezmocně na lovce pokladů a snažím se, aby se mi vrátily schopnosti. Alespoň na chvíli, jinak ho ten drak zabije...i když Drienn má najednou takovou páru, že by se i o něm dalo uvažovat jako o vítězi. Nevím, jak se mu to podařilo, či jsem to snad ani nepostřehla, ale náhle spatřím Drienna, jak se dostal drakovi na hřbet. Obrovský ještěr se Drienna ze sebe snaží setřást, co to jen jde, ale Drienn se každému podobnému pokusu s lehkostí vyhne. To není možné. Nikdo není tak rychlý, ani Drienn ne. Jak to dělá? Jak se k čertu dostal na hřbet obrovského draka? Myslím, že to teď není ten největší problém. Podle toho, jak se Drienn snaží dostat k hlavě, má v úmyslu připravit draka o zrak. A jak postupuje čím dál vpřed, nemůžu ho nějak zastavit a ani drakovi se to zvlášť nedaří. Bezmocně vyšlehne do vzduchu proud ohně a těsně předtím, než se Drienn dostane k jeho levému oku, připraven do něj vrazit svůj meč, se náhle odnikud zjeví kámen a trefí Drienna do hlavy. Lovec pokladů se zapotácí a dopadne ztěžka na zem. Očividně je v bezvědomí. Podívám se na místo, kde ležel Glorfindel. Vidím ho stát už na nohou a nejspíš to byl on, kdo po Driennovi mrštil kamenem. A na místo jeho klidného výrazu vidím v jeho tváři neskutečný hněv. Drak přimáčkne Driennovo bezvládné tělo k zemi a Glorfindel odkopne Driennův meč stranou. ,,Počkejte, nic mu nedělejte, prosím vás," žádám Glorfindela plačtivě, ale elf mě oboří. ,,Chtěl zabít mě a zmrzačit mého draka. Zaútočil na svého mistra, děvče. To si zasluhuje trest," řekne a vytáhne dýku. ,,To vám nedovolím, vykřiknu a vrhnu se na Glorfindela, stejně jako předtím na Drienna. Drak na mě výhružně zavrčí. Elf se na mě překvapeně podívá. Nevšímám si ho. Zoufale šátrám na Driennově oděvu a nakonec najdu to, co jsem hledala. Zlatý medailon, pověšený na Driennově krku. Strhnu jej. Na dotek je velmi horký. Ukážu ho Glorfindelovi. ,,To je ta příčina. Kvůli tomu byl tak silný a prakticky neporazitelný. Prozkoumejte ten medailon a uvidíte. Jen prosím neubližuje Driennovi. Nebyl to on," žádám znovu Glorfindela a opravdu si přeji, aby mě vyslechl... |
| |
| Vrátím se zpět do svého domu. Musím říct, že jsem docela unaven, až překvapen, jak mě zmohli. Oba jsou velmi dobří a až zase bude moci Naeria používat svoji magii, tak to teprve bude šrumec. Pravdou ale je, že bych je opravdu za žáky nechtěl mít. V tom Eldithriela lituji, oba jsou velmi ambiciózní a schopni se naučit vše co je potřeba. Jestli však půjdou někdy společně do opravdové bitvy, tak to bude hotové peklo. ,,V mých útrobách, jestli ty rohy jelena nestrávím." vloží se mi do myšlenek Azrak. Má to ve zvyku, takže se ani nedivím. Náhle se něco stane. Naeria začne na Drienna řvát, nebo tak něco. Nechtěl jsem poslouchat, ale přes ten její řev to nešlo. Naštěstí začala pískat konvice s čajem, což mě zabavilo. Dal jsem si ručník do dlaně a opatrně vzal horkou konvici na stůl, před domem. Tam seděla mladá kouzelnice s rukama v klíně. Plakala. Horký čaj to snad zlepší, dal jsem jí šálek a snažil se jí utěšit. ,,Jsou příliš mladí na takovou moc a sílu. Jejich život je provázán navěky, to ano. Nevím, však jestli jsou na to připraveni." proletí mi hlavou a čekám odpověď. ,,Ty víš, že nemám rád to tvoje spojování slov. Moc čteč ty kupy papírů." řekne Azrak a je vidět, že z nozder vypustí obláčky kouře. Než jsem, ale mohl odpovědět, ukázal se náhle mladý chlapec a žádal odvetu. Překvapilo mě, jak po ní touží. Byl v plné síle, ale nějak jsem tomu nechtěl věnovat pozornost. Tasil jsem tedy meč též a bez váhání se pustil do "boje". Něco však nesedělo. Hned po prvních úderech bylo jasné, jak je rychlý a silný. Jestli se šetřil, tak to umí parádně skrývat. Brzo jsem přešel do defenzívy, ale to nestačilo. Byl čím dál tím víc rychlejší, pohyboval se mě za zády a já měl co dělat, abych jeho útoky odrážel. Náhle jsem pocítil ostrou bolest v boku. Mnoholeté zranění se opět ozvalo. Temnota opět navštívila můj dům. ,,Dost." řekl jsem silnějším tónem. Přesto nic, musel jsem bojovat dál. Nevim co s nim je, ale on mě chce zabít. Útoky se stupňovali a zrychlovali, nestačil jsem, nemohl jsem. Náhle mi obratně vyrazil meč z ruky a než jsem zareagoval, dostal jsem ránu do spánku. Celý omámený a vyvedený z míry jsem padal na zem a netušil, co se stane. ,,Azraku!" vykřikla má duše, protože se blížil konec. Bylo to jasné. Smrt si na mě brousí kudlu. Již se blížil stín čepele, když mě můj drak začal chránit. Snažil jsem se probrat, bojovat s dlouholetou bolestí...musím! Nevím co se děje, slyšet hlasy kterým nerozumím, mě dohánělo k šílenství. ,,Ne! Přežil jsi bitvu! Zabil jsi Etara! Dokážeš to!" myšlenky se honily po celé mé hlavě a tehdy přišel onen okamžik, kdy jsem se vzchopil! Bolest ustoupila. Naděje shořela. Opatrně jsem se vyškrábal na kolena a snažil se rozhlédnout. Na Azrakovi byl již Drienn a snažil se mého draka oslepit! Naeria tam jen bezmocně stála a křičela. Popadl jsem první věc, co jsem viděl - kámen. ,,Kerten Let!" kouzelná slova posílila můj hod a zasáhla hocha přímo do hlavy. Celý bezmocný se svalil do trávy. Azrak si ho přišlápl a s blaženým "usměvem" se k němu blížil. ,,Teď ho sežeru, natrávím, vyplivnu, sežeru znova a potom vybobkuju!" ozval se drakův hlas v myšlenkách. Pomalým krokem jsem se blížil k chlapci, u něj mu odkopl jeho meč a vytáhl dýku. ,,Ne!" ozvalo se za mnou. Naeria se snažila zachránit, vylíčil jsem ji, že za tohle musí zaplatit. Náhle se však přiřítila a strhla mu medailon z krku. Jeho tělo povolilo. Byl volný. Naeria mi dala medailon a prosila, abych nechal žít. ,,Azraku, hlídej ho. Jestli se o něco pokusí, sežrat, natrávit a....a tak dále." řeknu a vejdu do domu. Vytáhnu starou knihu a položím ji na stůl. Začnu velmi rychle listovat. Mladá dívka neví co dělám a ani ji to zatím říct nechci. Když konečně najdu to, co hledám zavolám jí a ukážu knihu. Zděsí se, když uvidí dávný obraz v knize. ,,Ano je to tak. Ten medailon patřil Etarovi. Zástupci samotného Egedise. To co má na krku je jeho medailon, začnu pomalu. ,,V poslední bitvě mezi Dračími jezdci a Egedisem jsem Etara porazil. Ten medailon mu dal sám Lord Egedis, aby zvýšil jeho magickou i fyzickou sílu. Byl strašný, ničil bojovníky, kouzelníky, vojáky po stovkách. Též byl nesmrtelný, nešel zabít, ani kouzlem, ani zbraní. Byl jediný způsob jak ho zabít. Strhnout mu ten amulet. Posléze se stal smrtelným a zemřel. Když se Egedis dozvěděl, že já a můj drak jsme mu dokázali zabít, jeho "přítele" jestli se to tak dá říct, byl rozzuřen a brzy nás našel a chtěl se pomstít. Se štěstím jsme vyvázli se zraněním, které máme dodnes. Azrak má jizvu na levém boku a já na zádech." při těchto slovech stála Naeria jako přibytá a ani nedutala. ,,Chtěl též zpět ten amulet, ale já ho už schoval, a tak ho nedostal. Musel ho někdo najít a dostat se přes moji obranu kouzel. Ale nechápu, jak se dostal k Driennovi? Je jasné, že medailon má stále silnou moc, ale ne už takovou. Kdyby ji měl, já ani ty bychom ho nezastavili." dořeknu a amulet schovám do domu. ,,To ,že na mě zaútočil bylo jasné. Amulet si asi pamatoval toho, kdo ho málem zničil. Proto chtěl zabít mě i Azraka. Nicméně Drienna potrestat musím. Chápu, bude to pro tebe těžké, ale musím to udělat. Je mi líto." řeknu a pomalu dojdu ke chlapci. Vezmu dýku a z pravé ruky mu vyříznu kus masa. Ten hodím Azrakovi, aby měl svoji pomstu. Poté mu kouzlem ránu vyléčím tak, aby na místě zbyla jen malá půlměsíčitá jizva. Mladá kouzelnice mě celou dobu pozorovala a nic neudělala. ,,Ten smrad má štěstí! Příště už ohledy brát nebudu a rovnou ho sežehnu a udělám si z něj žrádlo!" dodá Azrak a vrátí se ke svému velkému stromu. ,,Odpusť Naerio, ale myslím si, že tu nemáte co dělat. Vraťte se za vaším pravým mistrem. Já vás už učit nebudu." řeknu poslední slova a sednu si. Co to se mnou bylo. Proč jsem v tom boji nepoužil jediné kouzlo? Je to už moc dlouho co jsem byl naposledy v bitvě...až příliš dlouho.... |
| |
| Pozorně jsem poslouchal podivného bojovníka a v duchu jsem obdivoval jeho odvahu a nasazení. Ale nemohl jsem mu dovolit aby uskutečnil svůj účinný, ale sebevražedný plán. Jeho schopnosti budou zapotřebí při obraně naší země. Ostatní zatím mlčeli a tak si vzal slovo generál. Jeho argumenty byly naprosto logické, ale nyní se čekalo na mě, jako na osobu nejvýše postavenou, abych celou věc rozhodl. Měl jsem s tím trochu problémy, protože jsem nebyl zvyklý aby mne někdo poslouchal. "Dobrý nápad generále. Souhlasím. ty, Roliande, si vezmeš své mágy, pět tisíc lučištníků a oddíl Legionu o síle dvou tisíc mužů jako doprovod a vrátíš se do Berien-Dorru. Podáš zprávu královně a osobně dohlédneš na přípravy k obraně Berien-Dorru. Také je nutné vyhlásit mobilizaci. Všichni muži od šestnácti do padesáti let se musí hlásit v kasárnách našeho hlavního města a na to opět dohlédneš ty. Je nutné jim dát nezbytný výcvik a naučit je obraně." řekl jsem a Roliand se zatvářil velmi překvapeně. Sejmul jsem ze svého krku zlatý přívěšek s rubínovým drakem a podal jsem mu ho. "Zde máš znamení toho, že jsem tě pověřil já. Všichni s tebou budou muset jednat jako bych to byl já sám. Máš mou velkou důvěru, jelikož můj otec ji v tebe také vkládal." řekl jsem tichým hlasem a vzpomínka na mého otce mne bolestivě zabolela u srdce... |
| |
| Věci připravené, koně osedlaní. Už zbývá jen počkat na Ariatha. Ten se překvapivě dostaví včas. Letmo na mě pohlédne, pak jde vyřídit ještě posledních pár věcí. Ačkoliv to tak nevypadá, naoko ho pozoruji a snažím se ho odhadnout. Už delší dobu mám pocit, že jeho city ke mě přerostly v něco víc. I když moment...jenom pocit? Ne, tohle je naoko jisté. Ale Ariath ví, stejně dobře jako já, že mi dva jsme druzi ve zbrani a smrt může přijít kdykoliv. Na lásku není čas. Naše povinnosti jsou důležitější. Jakmile elf domluvil, vysadili jsme dívku na koně a pak jsme i s ní, odjeli po staré stezce, směrem do Fonoru. Majestátní koruny stromů se tyčily vysoko nad námi a nevpouštěly do přítmí lesa žádné sluneční paprsky. Přejeli jsme několik říček a potoků a cesta poměrně příjemně ubíhala, jen několikrát jsme se zastavili, abychom dívce zkontrolovali obvazy. Ariath se mě v jednu chvíli, zeptal, jestli bude žít. Mlčky jsem jeho otázku přijala a podívala se na dívčino zranění. Pak jsem se podívala Ariathovi do očí. ,,Ano i ne. Nemůžeme vědět, co bude. Jestli je to jen obyčejná lidská princezna, o čemž silně pochybuji, nemá šanci. Ale je - li to houževnatá válečnice, která už pár zranění přežila, nebude to pro ní problém. Ale tlachání a zbytečné otázky o slepé naději nám nepomůžou. Jedeme." Nebyl to rozkaz, spíš informace. Vyhnula jsem se Ariathovu pohledu a naskočila na koně. Poté jsme se opět rozjeli po cestě a všechny okolní zvuky lesa zanikly v rytmickém dunění kopyt. |
| |
| Mé myšlenky se proměnily v chaotický vír barev. Lesní mýtina přede mnou náhle zmizí a já cítím, jak padám stříbřitou sférou kamsi do neznáma. Jsem jako omámený a nejsem schopen vidět nic, co by dávalo smysl. V hlavě mi ale pořád dokola zaznívají ty stejná slova. ,,Důvěřuj mi....důvěřuj mi...budeme nesmrtelní...neporazitelní...stačí jen chtít. Náhle se barvy rozplynou a já dopadnu na tvrdou a kamennou podlahu. Než se vzpamatuji, ucítím na tváři dotek slunečních paprsků a do plic vdechnu chladný, leč čerstvý horský vzduch. Vzduch, který mám tak rád. Moment. Rozhlédnu se. Vidím kalně bledé zdi a prastaré budovy. Nedaleko od nich spatřím i zubaté špičky mnoha hor. A před sebou vidím dva muže, kteří si mě měří s udivenými výrazy ve tvářích. ,,Drienne? Jsi v pořádku?" Neuvěřitelné...jsem zpátky ve chrámu Tenglinithů. Ale kde mám výstroj? Kde je Naeria? Je tohle sen? Nebo jen iluze. ,,Drienne?" zopakuje jeden z mistrů. Přijdu k sobě. ,,Ehm, ano, mistře?" Zvláštní, jako kdybych byl pořád ve snu...nebo kde to vlastně jsem? Pořád to nemůžu pochopit. ,,Opravdu se cítíš podstoupit zrovna dnes tuto zkoušku?" zeptá se mě mistr. Promnu si čelo. ,,Určitě...snad...ano," řeknu krátce a mistr se usměje. ,,No výborně. Můžeme tedy začít." Dá pokyn svému pobočníkovi, který zagestikuluje rukama. Chvíli se nic neděje. Jak jsem si už hodlal všimnout, na nádvoří chrámu Tenglinithů nikdo není. Jsem tu jen já a můj mistr i velmistr iluzionista. Iluzionista? To ale znamená, že... Vzduch se náhle otřese dračím řevem. Tasím instinktivně svůj meč a sotva ho vytáhnu z pochvy, náhle se nad jedním vrcholkem vynoří drak a doplachtí to až na nádvoří. Přistane přede mnou a změří si mě od hlavy až k patě. ,,Je to jen iluze, Drienne, ale nezapomínej, že po tvém výcviku už žádné iluze nebudou. Jak by sis poradil s tímto drakem, hmm? Předveď." Sotva to mistr dořekne, drak zaútočí. Nestihnu včas uhnout a pocítím na kůži dotek ostrých tesáků. Pak se ale iluze rozplyne a já zůstanu šokovaně stát na místě. ,,Právě jsi byl rozdrcen, sežrán a bůhví co dalšího. Obratnost, Drienne. Rychlé jednání. To ti pomůže přežít. Nezapomeň. Drak, ať už je sebemocnější, pořád je dost neohrabaný. Jsi - li dost zkušený, dostaň se mu na hřbet. Poté k hlavě a čepelí mu vypíchni oči. Bude se mu bojovat mnohem hůř, když neuvidí. Tak...a teď to zkusíme znovu," řekne mistr. Ovšem jak dál probíhal můj výcvik, se nedozvím. Opět je mé vědomí vrženo do víru myšlenek, tentokrát je to ale horší. Neuvěřitelnou rychlostí se mi před očima míhají tváře mých přátel, tváře těch, které jsem zabil, jak lidí, tak monster, v hlavě mi zní jeden hlas za druhým a já mám pocit, že nebude trvat dlouho a moje mysl se rozpoltí na tisíc malých kousků, které už nikdo nedá dohromady. Ne, jeho duše patří mě. Mě! Tento hlas je jiný než ostatní. Nezní vůbec lidsky, spíš, jako kdyby jej vyslovil démon. Ale s každou další vteřinou se vzdaluje, dokud nezmizí s děsivým křikem úplně. Vír myšlenek se zmírní a mě nedlouho poté pohltí vlídná náruč temnoty. Pomalu otevřu oči. Cítím pod sebou měkkou matraci a na hrudi dotek jemných rukou. Taky tiché oddechování. Pohlédnu vedle sebe a spatřím spící Naeriu. Zkouším si to v hlavě srovnat a srdce mi náhle sevře ledová pěst při vzpomínce na naší hádku na lesní mýtině. Tolik jsem jí ublížil. Popravdě, nikdy jsem jí neviděl plakat. V jejím případě to vypadalo tak absurdně. Když jí teď pohlédnu do tváře, uvědomím si, jak je neuvěřitelně krásná...i když trochu střelená. Ale co se stalo pak? Amulet? No jistě, pomyslel jsem na amulet a jeho moc. Myslel jsem si, že by mohl pomoci porazit mistra. Ale...sakra, jak to bylo dál? Vytáhl jsem ho z batohu a pak? Mám trochu okno. Ale ne, nenasadil jsem si ho. To vím. Matně si vzpomínám, že se amulet najednou vznesl a směřoval si to směrem ke mě. Pak...pak nic. Jen jedna velký vír myšlenek...je to celé tak zamotané. Ne, ta věc není bezpečná. Musím se jí zbavit. Posadím se a Naeriina ruka mi sklouzne z hrudi. Dívka se tím probudí. Zamžourá do prázdna a když vidí, že jsem v pořádku, vrhne se mi kolem krku. ,,Už ti někdo řekl, že jsi ten největší idiot?" zeptá se mě naoko rozlobeně, byť se usmívá. Já jsem ale pořád strašně zmatený. ,,Jo, spousta lidí mě už nazvala tolika jmény, z nichž některá snad ani nechci jmenovat...počkat...Naerio...co se mi stalo?" Naerie poklesne úsměv na tváři. Vylíčí mi celou událost, která následovala potom, co jsem přestal vnímat svět kolem sebe. ,,A to není všechno..." poznamená Naeria. ,,Jak to myslíš?" Naeria ukáže na moji pravou ruku. Spatřím na ní půlměsíční jizvu. ,,Mistr trval na tom, že tě musí potrestat. Je mi to líto. Mohla bych ho zastavit, ale nechtěla jsem se mu postavit...já..." ,,Dost," umlčím ji, ,,nemusíš se omlouvat. Je to moje chyba a s tímto trestem souhlasím. Navíc je to jen jizva. Těch už přece mám." ,,To ano. Ale obávám se, že se za námi brzo zastaví mistr Eldithriel. Nejspíš bude chtít vědět, co jsi přesně zač a kde jsi přišel k tomu medailonu." To, co mi Naeria řekla, mě ani moc nepřekvapilo. ,,Budiž. Necháme se překvapit." |
| |
| Seděl jsem před domkem Glorfindela a naslouchal jeho vzrušenému vyprávění, co se tu před několika okamžiky stalo. Nebyl jsem v dobrém rozpoložení, protože se věci začínaly komplikovat a já byl tímto Driennovým povyražením vyrušen od své práce. Nicméně když se na scéně objevil medailon, zpozorněl jsem. "Medailon s takovou mocí? Co se to tu děje?" pomyslel jsem si zmateně. Když jsem přišel zase do Věže do svého pokoje, Faramon ležící na balkoně jen zdvihnul jedno své oční víčko a poté opět pokojně usnul. Já jsem však chodil po pokoji a přemýšlel jsem. Nakonec jsem ze zásuvky stolu vyndal medailon, který mi přinesl Vincent. Otáčel jsem ho v ruce a nakonec mne napadla strašlivá myšlenka. "Pokud mají Temní orkové tyto medailony jako zásobárnu síly od Egidise nebo jako komunikační portál s ním, pak tedy Drienn ho někde našel a je napojen přímo na Temnou sílu." řekl jsem nahlas. "Víš co budeš dělat?" zeptal se mne Faramon, který se již probudil a svou rohatou hlavu strkal ke mě do pokoje. "Ještě nevím. Musím s ním promluvit a poté se uvidí." řekl jsem zamyšleně. Poté jsem chtěl odejít, ale Faramon mi strčil tlamou do ramene. Otočil jsem se na něj a můj drak mi podával meč. A v jeho očích byla vidět tichá lítost. "Pokud je to tak jak říkáš, pak pro něj není cesty zpět. Poté ho budeš muset zabít!" řekl Faramon a odvrátil se ode mne. Pevně jsem sevřel meč v ruce, zavěsil si ho na opasek a odešel za oběma mladými lidmi. Vstoupil jsem opět bez klepání a Drienn se při pohledu na mne trochu zděsil. Naeria se okamžitě postavila vedle něj, aby ho mohla v případě potřeby ochránit. "Drienne! Okamžitě mi musíš říct odkud medailon máš a co s tebou dělá. A mluv jen pravdu!" |
| |
| Přátelé, dnes slavíme 2. Výročí Nebeských výšin Moc vám děkuji za váš čas který této jeskyni věnujete a doufám že do budoucna bude aktivita jen stoupat... Váš PJ se slzami v očích |
| |
| Nedlouho po našem rozhovoru v pokoji s Driennem dorazil mistr Eldithriel, i když slovo ,,dorazil" je přeci jen trochu slabé. Doslova tam vpadl, aniž by se uráčil zaklepat. A byť jeho mysl byla proti mému nazírání zcela uzavřená, oči prozrazovaly mnohem víc, než bylo zdrávo. Odstoupím od okna a postavím se vedle Drienna. Nejsem si jistá, jestli to Eldithriel uslyší, ale i tak k němu vyšlu jasnou myšlenku: Jestli mu chceš ublížit, musíš ublížit i mě." Eldithriel ale tomu nevěnuje pozornost. Přistoupí k nám a chce vědět všechno. Všechno o tom medailonu a kde ho našel. Drienn si povzdechne, prohrábne si vlasy a začne: ,,Asi to je vážné, že ano? Ale nemám důvod v něčem lhát. Nevím, jestli to víte, Mistře, ale patřím k Tenglinithům. Jsme elitní lovci pokladů a mistři meče. Hledáme starodávné artefakty, které jsou ukryté hluboko v podzemních chrámech, kobkách a tak dále. Ke všem těmto pokladům ovšem vede cesta protkaná mnoha pastmi a věřte mi, jen málokdo je dokáže překonat. Tenglinithé jsou odmala cvičeni k tomu, aby se každé této pasti obratně vyhnuli a odnesli poklad do svého rodného chrámu. Tam všechny artefakty ukládáme hluboko do podzemí, aby se k nim nedostal někdo nevhodný, někdo, kdo by je dokázal zneužít pro vlastní účely nebo pro účely zla. Není to ani zas tak dávno, co mě můj arcimistr vyslal daleko na jih. V jednom z chrámu jsem musel vysvobodit malou pozlacenou sošku, ale když jsem se k ní dostal a sevřel ji pevně v prstech, rozpadla se mi na prach. Bylo zvláštní, že všechen ten prach se náhle zcelil a zůstal po něm onen medailon. Uschoval jsem ho a odešel z chrámu. Mé zpáteční putování mě čirou náhodou zavedlo do obléhaní Berrien - Doru. Byť jsou Tenglinithé mistři meče, neumíme moc dobře bojovat s příliš rychlými protivníky. Totéž se mi dělo i při bitvě. Nemáme dovoleno užívat nalezené artefakty, ovšem toto pravidlo neplatí v případě nouze. Zjistil jsem, co ten medailon dokáže. Svému nositeli propůjčuje neobvyklou mrštnost a rychlost. Naeria to může potvrdit. A to není vše. Medailon umí léčit i velmi těžká zranění a.." Nedovolím Driennovi mluvit dál. Už to jednoduše nevydržím. ,,Mluví pravdu, Mistře. Onehdy při bitvě o Berien - Dorr jsem byla probodnuta zezadu kopím. Drienn ke mě přispěchal a ze zoufalství mi medailon nasadil, neboť věděl, že ta cetka rány umí zahojit. A tak se skutečně stalo. Než jsem se ocitla v říši mrtvých, medailon mě vytrhl ze spárů smrti a navrátil zpět mezi živé. Neuvěřitelné, ale je to tak. Ať už je ten medailon jakéhokoliv původu, s Driennem jsme jej použili oba a chcete - li Drienna potrestat, musíte potrestat i mě." Dojemné, není liž pravda. Uvidíme, co nám na to Eldithriel řekne. |
| |
| Díval jsem se upřeně na Drienna a Naeriu a poslouchal jejich vysvětlení. Znělo to přesvědčivě a rozumně. Ale nesměl jsem se nechat uchlácholit. Toto byla vážná věc. "Dobrá. Budu vám věřit. Ale jistě chápeš, že se budu muset přesvědčit o tom, zda-li již nedošlo k tvé infikaci Temnou silou, Drienne?" Drienovo přitakání mi bylo odpovědí a tak jsem pokračoval. "Teď pojďte oba za mnou. Vzhledem k událostem ve světě, které se nám moc nehodí do naší strategie, budeme muset váš výcvik urychlit." Oba mladí lidé se na sebe jen tak nechápavě podívali a já jsem otevřel dveře. "Následujte mne." Šli jsme po točitých schodech dolů z věže a já již čekal jejich všetečné otázky. Ale nejspíš byli ještě zaraženi zvratem událostí. Došli jsme až před věž a pak jsme pokračovali na sever ke zdi, kde byla brána ve hradbách. Za hradbami na této straně bylo město Fonnor jakoby zaraženo do velkého skalního masivu. Přejel jsem rukou přes dveře a magické runy na bráně se modře rozzářili a dveře jsem mohl otevřít. Osvětlila nás zář z loučí umístěných na stěnách chodby, jelikož jiný otvor tu nebyl. Chvíli jsme pokračovali chodbou až nás obklopil ohlušující řev. Naeria sebou trhla a Drien vytasil meč. "Tohle radši zase hned schovej, Drienne. Irethin nemá podobné věci ráda." řekl jsem s mírným pobavením navzdory vážnosti situace a vkročil do místa, kde končila chodba a prostor se rozšiřoval. Sotva jsme tam vkročili, viděl jsem na svých mladých žácích, že čekali cokoli - jen ne to, co nyní viděli. Obrovská sluj měla nesmírně vysoký strop a ze stěn vedla spousta bran a otvorů - malých i velkých. A uprostřed bylo vyvýšené kamenné pódium, které však hořelo jasným plamenem. A uprostřed toho plamene ležel obrovský drak - tedy spíše, dračice. Měla krásnou rubínovou barvu a i přes svá pokročilá léta, vypadala pořád mladě. V tuto chvíli odpočívala, ale když mne slyšela přicházet, otočila k nám hlavu a když natáhla krk, ocitla se kousek od nás tak, že jsme jí jasně viděli do jejího safírového oka. "Buď zdráva, Irethin." pozdravil jsem jí uctivě a jemně jí přejel rukou po drsném čumáku. "I ty buď zdráv, příteli draků. Jak se daří Faramonovi." pronesla krásným, hlubokým, melodickým hlasem dračice a neustále přitom nespouštěla oko z Drienna, který se zdráhal pustit jílec meče a na Naeriu, která byla celá napnutá, jako by chtěla každou chvíli utíkat pryč. "Mému drakovi se daří dobře, děkuji. Je silný a odvážný. Dělá čest tvému rodu, Královno." pronesl jsem zdvořilostní odpověď. "Kdo jsou však tito dva cizinci?" zeptala se dračice a naklonila se ještě blíže k Driennovi, který byl v tu chvíli tak bledý, že se málem začal ztrácet. "Dovoluji si ti představit mystičku Naeriu a Tenglinithu Drienna - vážné vyvolené kandidáty pro dračí sedlo." řekl jsem vážně. "To velmi ráda slyším, Eldithrieli. Nuže, vítejte, synu a dcero." |
| |
| Jeli jsme nějakou dobu a stále jsme následovali stezku, která byla však tak dovedně maskována, že by ji lidské oko jen těžko našlo. Ale my jsme v těchto lesích žili již dlouho a tak jsme tu znali každý kout. Pokradmu jsem se podíval na Lenniu, ale ta měla ve tváři pořád ten stejný nic neříkající výraz. Zamyšleně jsem chvíli hleděl na okolní vysoké stromy a přemýšlel. O té podivné dívce, o stvořeních, která ji napadla, o Lisienu, ale nejvíce asi o Lennii. Velmi bych si přál na ni nějak zapůsobit a udělat něco, aby mne začala konečně vnímat. Ale nevěděl jsem co mám učinit. Znal jsem ji velmi dlouho, a to nás zřejmě rozdělovalo. V těchto mých neradostných úvahách jsme pomalu přijeli až k vysokým hradbám Fonnoru, které byli však dovedně skryty v divokém lesním porostu, který na těchto místech čněl do neuvěřitelné výšky. A ze severní strany byly hradby tvořeny vysokým skalním masivem, v němž stavitelé tohoto města zbudovali soustavu chodeb, síní a tunelů. Když jsme přijeli k bráně, byl před námi portál, ve kterém se přelévalo něco na první pohled jako voda. Já jsem ve Fonnoru byl již několikrát za Mistrem Eldithrielem a tak jsem věděl co a jak. Za portálem je místnost pod úrovní země, kde je socha Prvního Strážce Trolgadu, což je vzácný titul, který náležel těm, kdož střežili hradby a vchody do tohoto posvátného města. V té soše navěky přebývá duch Prvního strážce, který po mnoho generací předával sílu svým dědicům. A tento mocný duch rozhodoval o tom, kdo je oprávněn vejít do města. Hluboce jsme se s Lenniou poklonily před portálem a moje prsty se dotkly vlhké lesní půdy. Nebylo sporu o tom že Strážce o nás již dávno věděl. "Nejvyšší Služebníku Charneffela, První z Mocných, Posvátný Strážce bran. Před tebe přestupuji já, Ariath a Lennia, Strážci fonnorských lesů a prosíme tě o volný průchod do města. Máme důležité poslání, neboť je ohrožen život této mladé zaklínačky a také mnoha dalších lidí." zvolal jsem uctivě. Náhle se kolem nás prohnal slabý závan větru a iluze vodní hladiny se uklidnila. "Jen vejděte. Sám dobře vím o vaší usilovné práci a o tom, jak se staráte o fonnorské hvozdy. Vstupte do bran tohoto města, ale až budete odcházet, stane se veliká změna ve vašem žití. A již budete spjatí a mocní." zazněl klidný hluboký hlas. Chvíli jsme nad jeho slovy přemýšlely, ale Strážce vždy mluvil v hádankách. Vešli jsme tedy přes portál a vystoupali jsme po starobylých širokých schodech nahoru. Vyšli jsme v patě vysoké věže, která tu stála jako němý pozorovatel a číhala na nebezpečí. Ihned k nám zamířili vojáci, kteří měli za úkol bránit Fonnor za cenu vlastních životů až do posledního dechu, ale když zjistili kdo jsme a že s sebou máme raněnou dívku, rychlými kroky nás doprovodili k domu Mistra Glorfindela. |
| |
| ,,Pořád si lížeš rány?" rýpne si opět Azrak. Já to někdy opravdu nechápu, on si mě vybral, ale od první chvíle mě pořád jenom peskuje. Někdy si připadám, že je to obráceně. Že já jsem drak a on Dračí jezdec. Je pravda, že po tom co se tu stalo, sedím na jednom místě, kouřím ze své fajfky a koukám do prázdna. ,,Nechápu, proč si tolik vyčítáš toho klučinu, nakonec jsme ho porazili, i když v sobě měl velkou nákazu. Nebýt tebe, už bych jen koukal do prázdna...a to navždy." ,,Azraku, nejde o to, že jsme ho porazili. Bylo to jen štěstí. Ale máš pravdu nechme toho." odpovím mu nakonec. ,,Zase jdeš číst ty počmárané papíry? Z toho bych nejradši vrátil oběd zpět na svět." ,,S jistými změnami že?" rýpnu si opět já. Musím se usmát, když vidím ten jeho výraz. Jeho safírové oči na mě několikrát mrknou, z nozder mu vyjde obláček kouře a potom se odplazí zase pod svůj strom. Vrátím se do svého domu. Hodím ten medailon na stůl, vezmu svoji knihu, kde mám napsány nejrůznější zaklínadla, abych si je nemusel všechny pamatovat. Velkou většinu si pamatuji, je to spíš pro případ, že bych zemřel. Osobně mám jen dvě knihy, teda jestli si zrovna nějakou nepučím z knihovny, ale jedna je o zaklínadlech, která jsem se kdy naučil a druhá je o léčení, léčivých bylinách a dalších takových věcech. Vím, že síla jež provází tento přívěsek nikdy neustane a vždy se najde někdo, kdo ji bude chtít využít, byť v nejlepších zájmu. Vždy ho nakonec temnota ovládne. ,,Prosím! Nezapomínej, že i když se hodně snažíš, slyším všechny tvoje myšlenky, jak je přehazuješ jako farmář hnůj." ozve se náhle Azrak. ,,Děkuji ti Azraku, že si moje myšlení přirovnal k hnoji, to opravdu potěší." odpovím mu a vím, že je Azrak nad míru spokojen. Když se ozve nečekané "Nemáš zač." můžu pokračovat. Vezmu přívěsek do ruky a upřeným zrakem se dívám na rudý kámen uprostřed. ,,DARKA SILLOR UZARKA." touto kouzelnou formulí jsem temnou sílu uzamkl uvnitř medailonu, takže nikdo, kdo si ho vezme na sebe, nebude moci použít jeho sílu a medailon ho tedy ani neovládne. Tohle mi docela zlepšilo náladu. Spokojený jsem zasedl ke stolu, napěchoval tabák do fajfky a koukal na obzor a při tom jsem vyfukoval kolečka kouře. Však něco se děje. Brzo poté se objevila skupina, která velmi spěchá mým směrem... |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
| Jsem docela zklamaná. Čekala jsem něco víc dramatického. Třeba to, jak starouš Eldi pronese na mou nabídku prosté: ,,Budiž!", načež tasí meč, vrhne se na Drienna, zatímco já bych svoji první lásku bránila do roztrhání těla. Nic z toho se však nestalo. Zmíní se jakési temné nákaze, která mohla Drienna postihnout během užívání medailonu. Už otevírám ústa na protiargument, ale mistr se nekompromisně otáčí na podpatku a s jasným požadavkem, abychom ho následovali, ho uposlechneme. Vyvádí nás z věže a já pořád přemýšlím o tom, co myslel tím urychlením výcviku. Jistě, netřeba se nad zněním těch slov zabývat, koneckonců znamenají co znamenají, ale ve Fonoru jsme tak dva dny a už máme skončit se svým výcvikem. Mám takový dojem, že tohle ve smlouvě nebylo...vlastně moment, žádná smlouva nebyla. Ale i tak. Eldi nás vede spletitými ulicemi, nakonec staneme u hradeb, u nichž město vbíhá do obrovského skalního masivu. Jak se následně ukáže, mistr nás vede do široké chodby. Pochodně zalévají tmavý prostor mihotavým oranžovým světlem. Zatímco jsme my s Driennem nervózní, Eldi si vykračuje bez sebemenšího náznaku strachu či jiné negativní vlastnosti. A pak se ozve řev. Rozléhá se mezi stěnami a z jeho zvuku člověku naskakuje doslova husí kůže. Kdo by se sem náhodou vloupal a uslyšel by to, vzal by nepochybně nohy na ramena, div by mu zadnice nehořela...což by bylo relativně možné, vzhledem k tomu, že zvuk připomínal dračí řev. U Drienna zafungují instinkty. Jeho ruka ihned sjede k jílci meče, který vzápětí opustí kožené pouzdro. Místr ale mladého lovce pokladů ihned mírně upozorňuje a dobře mu radí, aby zbraň schoval. I když se Drienn chvílí zdráhá, nakonec uposlechne. Když dorazíme na konec chodby a nám se odhalí obrovská místnost, málem mě omejou. V životě jsem neviděla dračí sluj, maximálně se mi poštěstilo vidět dračí hnátu, jak mě uchopuje kolem pasu a taky dračí zuby, připravené mě rozžvýkat. Musím říct, že tohle na mě zapůsobilo. Neskutečná a velkolepá nádhera. Co mě ale vyděsí je pohled na spícího draka, nebo spíš dračici, jak se později dovím. Chrní uprostřed vyvýšeného pódia, ale jakmile dorazíme, dá se s Eldim do řeči. Slyšet ji mluvit zblízka je ještě horší, než ji poslouchat vrčící z dálky. Klídek, Naerio, není se čeho bát, uklidňuje mě vnitřní hlásek. Navzdory mému strachu vypadá dračice celkem mile. Jen co skončí zdvořilostní konverzace mezi ní a Eldim, obrátí se k nám. Uvítá mě a Drienna, ale zatímco lovec pokladů se na něco zmůže, já se otočím na mistra. ,,Dračí sedlo? Moment, nechcete snad po nás, abychom na dracích létali? Nebo snad ano? |
| |
| Jeskyně vytažena z odpadu. Pamatujte prosím na nové pravidlo. Pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, jeskyně bude automaticky ukončena. Laakii - admin |
| |
| Musím se přiznat že jsem měl poněkud strach, jak Královna Irethin přijme Naeriu, obzvláště poté, co jsem zjistil že je potřísněna krví draka, kterého zabila, i když v sebeobraně. Ale vše dopadlo lépe než jsem čekal. Irethin si oba zvědavě prohlížela, protože to již je několik let, kdy zde byl poslední kandidát. A ten ještě před dokončením výcviku tragicky zahynul, když mne neuposlechl a vylétl se svým mladým drakem do prudké bouře. Za několik dní jsme je našli oba roztříštěné o skaliska na sever od Fonnoru. Proto jsem se na oba mladé lidi díval s velkou nadějí a byl jsem odhodlán z nich vychovat nové Meče Listenu. Obrátil jsem se na Drienna a Naeriu, kteří stále fascinovaně hleděli na Irethin a nakonec, než jsem stačil něco říct, mne oslovila Naeria. Trochu jsem se pousmál nad jejími obavami. “Samozřejmě, že přijde den, kdy vzlétneš na svém drakovi z Fonnoru. Proč sis asi myslela, že je zde chováme? Jen tak pro radost? Ale neměj starch. Vše se během několika týdnů naučíš.“ Natria se opět stáhla do ústraní a jejímu podrážděnému mumlání jsem už nevěnoval pozornost. Náhle však promluvila sama Královna. “Naerio. Drienne. Z vašich myslí jsem usoudila, že jste oba silného ducha, zdravé mysli a máte výjimečné schopnosti. Ve tvém srdci, Naerio, se skrývá obava z toho, aby nevyšlo najevo, že krev jednoho z mých synů je vpita do tvých rukou. Vím o tom, Eldithriel mi to již vysvětlil. Věz, že ti je odpuštěno a já jsem ta jediná, kdo ti může odpustit, protože jsem jeho matka. Zapomeň, co odvanul čas a nastav svou tvář vánku budoucnosti. Nyní přistupte blíže." Musel jsem mladý pár trochu postrčit, ale nakonec stanuli před vyvýšených podiem a zastavili se těsně před plameny, a bázlivě hleděli na dračici. Ta se k nim sklonila a k jejich úžasu ze své tlamy vypustila malý proužek ohně, který se rozdělil a Driennovi a Naerie se omotal kolem ukazováčku na levé ruce. Oba byli příliš fascinovaní na to, aby si uvědomili, že je to může spálit. Po několika okamžicích se oba překvapeně podívali na své ruce a uviděli něco jako kovový dráp, překrásně vytvarovaný, táhnoucí se přes celý prst a je zakončený ostrým bodcem. “Teď jste připravení pro Líhnutí.“ řekl jsem do té posvátné chvíle… |
| |
| Severský vítr Druhý den jsem měl sice divoké ráno, ale nakonec se mi tu děvku podařilo zkrotit. ,,Blbá kocovina! Ne a ne si zvyknout! He!" Nějaký zázrakem se na mně objevila moje zbroj a mohl jsem vyjít ze stanu. Ono by to nebylo dobré pro morálku vidět nahého generála, však si myslím, že po takovéto zkušenosti by pro vojáky nebyl problém vrhnout se na jakýkoliv temný zadek. Marcus jako vždy makal na svém. Zajímavý muž, otec byl z Lisienu, matka ze Skyrimu, já ho však beru jako seveřana, nikdo jiný podobný mně tu není. No možná pár jednotek ostřílených vojáků, možná. Nebýt jeho, tak už dávno všechno selže, zásoby, vybavení a mnoho dalších věcí. Co však umím já je boj, strategie a postavit sakra dobrý tábor! Cha! To mi opravdu jde. Po vyhrané bitvě jsem již Dalliona neviděl, ani nebyl čas. Já blbec jsem nestihl utéct před Marcusem a jeho úkoly, pamatuji, že jednou jsem se nacpal do své truhly, jen abych se vyhnul povinnostem. Bohužel se mi tam tehdy zasekly vousy... Prohrábnu si tvář. Strniště se opět rozrůstá, ale jako generál se musím holit, pff, to počká. Po několika hodinách vyřizování papírů, které musím udělat se něco venku začalo dít. Než jsem vylezl ze stanu, vlezli mi do stanu dva z mých strážců. ,,Pane! Je tu severský posel se zprávou od krále severu Cerdica! Říká, že má zprávu jen pro vaše oči." řekne jeden ze strážců. ,,Dobře, poste do dovnitř." odpovím a jen mávnu rukou. ,,Sakra co může chtít král severu, zrovna mně? Snad nemám nějakej průser." prohazuji si myšlenky, jak sedlák seno. Za chvilku vejde do stanu velký muž v šedém koženém brnění. Na hlavě má železnou přilbu a plnovous. ,,Pane, zpráva od krále!" řekne náhle a podá mi zapečetěný dopis. Začínám být docela zvědavý, vezmu si dopis, sednu za stůl a pustim se do čtení. Lexi, vím, že budeš velmi překvapen nebo zarmoucen, toto nechám na tobě. Mé dny se již blíží ke konci, ale než spočinu v náručích našich bohů musíš se dozvědět pravdu. Znal jsem tvou matku a dá se říct, že jsem se jí vnutil, ale nikdy ji do ničeho nenutil. Miloval jsem ji a z mojí lásky si vzešel ty. Já jsem tvůj pravý otec a ty si poslední z rodu Lexů. Nemám žádného dědice, proto se jim staneš ty. Musíš hned přijet do Riftenu, kde budeš korunován novým králem. Slyšel jsem, že si to dotáhl na generála Lisienských vojsk, určitě si vezmi armádu sebou! Levoboček ještě nikdy na severský trůn neusedl a mnoha lidem se to líbit nebude, až zemřu, měl by nastoupit na trůn Lord Balmorn Palarax, který je další v pořadí. Však on a jeho rod má nárok na trůn, jen když všichni z rodu Lexů vymřou, již brzy se ty staneš posledním. Lord Palarax je můj spoluvládce a protektor říše. Jistě nebude souhlasit s mým požadavkem následnictví. Proto se spoj s Tailanem, je to vrchní velmist rady starších, on ti pomůže získat trůn. Hodně štěstí a pamatuj, že na vše máš málo času. Tvůj otec Když jsem dočetl dopis, pár minut jsem seděl, jako kdyby mě kousl medvěd. Nemohl jsem to pochopit. Já a král? Král Skyrimu? Můj otec, že je král Cerdic? Cerdic dobyvatel?! Rychle jsem popadl dopis a běžel přes celý tábor přímo do Dallionova stanu. Měl jsem štěstí, seděl za stolem a něco psal. Došel jsem, až ke stolu a hodil dopis před něj. Když ho přečetl, řekl jsem: ,,Tohle je důležitá informace, potřebuju armádu a tvůj souhlas, že mohu ihned odjet na sever. Mám tam nějaké "povinnosti." |
| |
| Ano, ano a ještě jednou ano. Přesně to jsem si myslela. Myslela jsem si, že ve Fonoru chovají draky jen tak pro radost. Sice se opakuji, ale vzpomenu si na celý svůj život, respektive tu neklidnou část, která započala v mých osmnácti letech a trvá dodnes. Arevithian. Tam to začalo. Temný pán, snažící se zlikvidovat vše živé. Se svou zlou a téměř neporazitelnou armádou decimoval vše, co mu přišlo pod ruku. V dění celého konfliktu jsem se ocitla já, jako nezkušená mystička a ještě nezkušenější puberťačka. Ale celkem pohoda, zvlášť když vás několikrát zraní, unese vás zuřivý drak a pak s vámi zahučí do jezera, načež se o pár dní probudíte jako temný elf a je jen a jen na vás rozhodnout o osudu dobra či zla. Samozřejmě s malou pomocí božské síly, kterou navíc neumíte zvládat. Krásné časy, opravdu s láskou na ně vzpomínám. Pak přišlo...hmm, ani nevím, jak se to království jmenovalo. Bonus nastal ve chvíli, kdy jsem se zbavila svého prokletí temné elfky a kůže mi opět zbledla, bohužel, sotva jsem se rozkoukala, už ze mě byla upírka. Paráda ne? Ale když se teď zamyslím nad svou současnou situací, ty dřívější nebyly zas až tak špatné. Nikde a NIKDY po mě nechtěli, abych jezdila na dracích. Nebo létala? To je fuk, koneckonců, říká se dračí jezdec a ne dračí...letáč? Nebo leták? Po Eldiho odpovědi trošku zkoprním a stáhnu se za Drienna. Mistr se opět otáčí k dračici, ta ho však ignoruje a místo toho svoji pozornost stočí k nám. Její hlas mi doslova duní v hrudi, ale nemůžu si pomoct...občas docela uklidňuje. Vyzařuje z něj moudrost a pozoruhodná dračí laskavost.¨ Když domluví, zamyslím se nad jejími slovy. Asi by ode mě nebylo hezké podotknout, že její synáček, ten, který mě před dávnými lety unesl a toužil mě roztrhat, byl hodně nevychovaný synáček. Navíc, krev se nevpila do mých rukou, tomu pitomci puklo srdce. Ale jsem ráda, že mi dračice odpustila. Mě, vražedkyni jejího potomka. Krkavčí matka. Oba s Driennem pak na její pokyn předstoupíme před oltář, na němž dračice leží. Z obrovské dračí tlamy vypustí malý plamínek. Jak si živel razí cestu k nám, až se kolem něj tetelí vzduch, poblíž mě a mladého lovce pokladů se rozdělí a přetvořený do malého kroužku nám každému začne kroužit kolem ukazováčku.¨ Když celý úkaz skončí, naše prsty zdobí kovový dráp, dobře tvarovaný, s drobnými rytinami na svém povrchu a zakončený charakteristickým bodcem, nebo spíš drápem. Prohlížím si tento dar. Totéž dělá i Drienn, ale zatímco moje myšlenky se hemží otázkami, vsadím se, že u lovce pokladů vyvěrají na povrch otázky, kolik zlatých by za to asi dostal. Za artefakt dračí magie určitě dost, ale zatím mu nic neříkám. ,,Teď jste připravení pro Líhnutí," pronese Eldithriel slavnostně. Už mám na jazyku nějakou vtipnou poznámku, ale potlačím ji. Mistr se tváří natolik spokojeně a dojatě zároveň, že narušovat takovou posvátnou chvilku, navíc v přítomnosti mocné dračice, by se zkrátka nehodilo. Navíc, dneska jsem už vtipkovala dost. ,,Dobrá tedy, veď nás mistře. Veď nás k vejcím." Drienn je očividně na vylíhnutí nějaké šupinaté potvory víc natěšený než já. Což v mém překladu znamená, že je zralej na pořádnou ránu pěstí. Ale co. Kývnu na Eldithriela. ,,Přesně tak. Nastal čas, ať už na cokoliv." |
| |
| Když mi Lex oznámil, že míří do Skyrimu, chvíli jsem musel přemýšlet. Lisienské vojsko je konečně po několika desítkách let opět na dobyvačném tažení, ve Fonnoru se trénují noví Dorielové, Lord Egidis na jihu sbírá ohromnou armádu proti nám a generál Legionských praporů si chce vzít část armády a odjet na sever za vlastními zájmy, které se Lisienu vůbec netýkají. A toto se mi vůbec nelíbilo. Jenže jsem ho na druhou stranu nemohl zde držet. Stejně by odešel. "Dobrá Lexi. Chci aby jsi věděl, že s tím vůbec nesouhlasím, protože oslabuješ naše stavy jednotek a také morálku vojáků. Ale pokud se jedná o tuto neodkladnou záležitost, máš mé svolení. Dám ti ale jen 50 tisíc pěších vojáků. Já a celý Lisien nyní potřebujeme každou ruku, která dokáže udržet zbraň. Roliand před chvíli odjel s částí jednotek zpět do Berien-Dorru a má sebrat každého muže do zbraně. Ale nejvíce práce spočívá na vojácích Legionu, protože bojují nejlépe. Jdi a nechť tě Charnefell provází." Vstal jsem od stolu a položil Lexovi ruce na ramena. "Jdi a brzy se vrať. Potřebujeme tě, generále!" Lex po mých slovech vypjal hruď a s lehkým úsměvem odešel. Ani na za hodinu zazněli venku výkřiky a jeho část armády se dala do rychlého pochodu. Sledoval jsem jak odcházejí a v srdci jsem měl lehký smutek... |
| |
| Trůn a já? Jako kočka a pes Cha! Padesát tisíc?! Asi o mých krajanech moc nevíš. Proč myslíš, že máme jen dvacet tisíc bojovníků? No to je jedno...jinak dík za povolení, hned vyrazim." plácnu a než opustím stan, na chvilku se otočím. ,,Já se vrátím a se mnou celá armáda...hodně štěstí...Dallione! Věř mi, budeš ho potřebovat." prohodím a hned vyrazím za Marcusem. Nutně ho potřebuju, není to jen voják, ale i politik, diplomat a vojenský expert. Nevim co to se mnou je, ale mám divný pocit. Co tím Cerdic myslel? A jsem opravdu jeho syn? Levoboček na trůně, tak to musí bejt vopravdu zoufalej, děděk jeden šedej. Jenže jak znám naše krále, tak jsou hodně při chuti, to znamená, že nemusim být jediný levoboček, snad jsem aspoň nejstarší. Odplivnu si. Marcus byl u zásob a něco počítal. ,,Marcusi!" křiknu, mladý kapitán hned tasil meč a čekal, co se bude dít. ,,Dej to pryč, než si něco uděláš. Vyrážíme na sever a berem sebou padesát tisíc vojáků, takže svolej nejlepší muže, žoldáky, ten trošek seveřanů co jsou tady a připrav je na cestu." ,,My někam jedeme?" plácne. ,,Jo jedeme, jedeme si pro severskou korunu, tady čti." vypadne ze mě a hodim mu dopis. On si ho přečte, pak se podívá na mě, potom zase na dopis, zase na mě... ,,Sakra čekáš nějaký obráz nebo co?! Si myslíš, že mě z těch písmenek poskládáš?" křiknu na něj. ,,Ne, pane. Hned jdu vykonat vaše rozkazy...vaše výsosti." řekne a rychle pádí udělat to, co jsem mu řekl. ,,A tyhle kecy si nech!" prohodím a zakroutím hlavou. ,,Tohle mi ten dědek stará udělat naschvál! Ví, že jsem nikdy o nic nestál, jen zemřít v bitvě, nebo souboji!" říkám si jen tak. Za hodinu je vše připraveno a já vydám povel směr sever. Všem vojákům co jdou se mnou bylo řečeno, zač budou bojovat a já doufám, že jejich oddanost bude proti intrikám politiky stačit. Na malý okamžik se zastavim u Dalliona. ,,Ne, že to tu beze mě prohrajete! Jo a pozdravuj "doma"!" křiknu na budoucího krále. Potom lehce pobídnu koně směrem, kterým chci, aby jel a hurá na sever...domov studený domov. |
| |
| Jménem jeho výsosti Dallion mě pověřil velmi důležitým úkolem, s částí mužů se vrátit zpět do Berien-Dorru a získat nové brance pro královskou armádu. I když spíše de facto uplatnit branné právo a každého, kdo bude schopný nést zbroj a meč nahnat do zbrojnice. ... To je špatně. Většina lidí, a zvláště ti moc mladí a moc staří, nejsou vojáci. V bitvě tihle "rychlobranci" zařvou jako první. I když na druhou stranu, muž bojující a svůj domov a rodinu vydá za deset žoldáků. ... Pomyslím si během cesty a pohledem přelétnu můj vojenský doprovod, který jsem s sebou dostal. Je jasné, že spíš jen proto, aby mi to usnadnilo organizaci odvodu než aby to zvýšilo mojí bezpečnost - na které stejně tolik nezáleží -, protože zpátky bych se sám dostal rychleji a stejně snadno. Volnější tempo cesty, ale nikdy neuškodí. Jel jsem na koni mezi svými mágy, bitvu jsme zvládli obstojně a tak nás na cestě zpátky dobrá nálada neopustila. Narozdíl od mužů, kteří tam museli zůstat, tihle brzy uvidí své rodiny. I to stačí k tomu, aby si připoměli za co bojují. Ne za vykrmené krále v sametu, ne za vykořisťující šlechtu, ale že bojují za své rodiny, za svou zemi, ve které žijí. Zajistit a připravit obranu města by snad neměl být takový problém. Sice od toho existují profesionální vojenští stratégové, generálové, taktisiáni a bohové vědí jaká ještě další pojmenování vojáci mají, ale během útoku na Akademii jsem jako nejstarší mág vedl obranu a drželi jsme se až do poslední chvíle. Snad bych něco zvládnul, alespoň než dorazí zbytek. Nu a být královským poslem, to je důležitá funkce sama o sobě. Vezmu mezi prsty přívěšek rubínového draka, který mi dal Dallion a začnu si připravovat co vlastně královně řeknu. Už jsem nevnímal jak dlouho jsme vlastně na cestě, když jsem v dálce před námi zahlédl hradby Berien-Dorru. ... Dobrá, je to tady ... Problesklo mi hlavou a pokynul jsem seržantovi Legionu, aby ke mně přišel. Jen co mě došel, zasalutoval a očekával rozkazy. Podal jsem mu zapečetěný svitek s rozkazy. "Až vjedeme do města, tak necháš tohle rozhlásit královskými heroldy. Jsou to Dallionovy pokyny ohledně náboru. Každý ve věku od šestnácti do padesáti do kasáren. Já se tam pak dostavím a na vše dohlédnu, napřed ale spravím královnu o posledních událostech. Jasné?" "Ano, pane!" Odpověděl poslušně důstojnk, převzal ode mě svitek s pokyny a vrátil se ke svému mužstvu. Pak jsem houkl na dva mágy stojící nedaleko nad nějakým kamenem. "Hej, Seamusi a Havere. Doprovodíte mě ke královně, držte se u mě." Zbytek cesty k městu už uběhl klidně, přijeli jsme oslavováni, i když jsme si to zasloužili jen z části. Společně se Seamusem a Haverem jsem dojel k branám paláce, kde nás zastavily vždy bdělé a ostražité královské gardy. Ukázal jsem jim Dallionův přívěšek a řekl: "Jsem Roliand Hanus a chci mluvit s královnou, ohlašte mě." |
| |
 | Skyrim Severní hrad. Jediná pevnost severu, za ní jsou už jen nepropustné hory trpaslíků a divokých národů...možná i draků. Však je to můj domov a já jsem seveřan, miluji tyto kraje a za nic bych neměnil. Zrovna jsem zapisoval do knihy účetnictví a dalších, které je potřeba vyplnit pro dobrý chod hradu, když v tom někdo zabouchal na dveře. Ozvaly se nějaké hlasy, nejspíš to bylo nějaké dohadování s mojí stráží. Potom do mé místnosti vstoupil zablácený posel ze severské armády. Uklonil se, tak že jeho hustý vous se přilepil k jeho hrudi. ,,Můj pane!" začal, div mohl popadnout dech. ,,Král po vašem odjezdu z hlavního města poslal ještě jeden dopis. Je jisté, že ho poslal svému nejstaršímu bastardovi a prohlásil ho králem! On teď míří s velkou armádou na sever do Riftenu! Stal se totiž generálem sousedního království Lisienu." Když dořekne poslední slova ukážu mu rukou prázdou židli proti mně, aby se mohl posadit. Já sám vstanu a dám ruce za záda. ,,O co ti jde Cerdiku? Proč si chtěl vyhledat všechny svoje bastardy a nechat je potom zabít, když si sám teď jmenoval králem severu svého nejstaršího levobočka? Ani po smrti se nechceš vzdát trůnu? Byl jsem zaslepen! Zabíjel si je, protože si nechtěl konkurenci pro nového krále! Podle našich zákonů na severský trůn nemůže usednout král bastard...ovšem král bastard s armádou za zády..." zamyslím se a rovnám si myšlenky posledního měsíce. Pak se zastavím a píchne mě u srdce. Před dvěma dny se přímo tady na hradě a v mé místnosti otrávil můj majordomus. ,,Že by jed měl být pro mě? Pravda mám usednout na trůn po smrti krále..." ,,To není vše, můj lorde!" přeruší posel. ,,Král vydal nový zákon, aby jeho levobočci mohli usednout na trůn! Tím bude mít na trůn právo jeho syn." Do mé místnosti vstoupí můj dlouholetý přítel, kapitán mé osobní stráže Heward. ,,Takže je to jasné, ta otrava před dvěma dny. Tys měl zemřít, abys nemohl ohrozit toho bastarda! Tvoji synové jsou příliš mladí, než aby mohli hrát nějakou roli v této "politice". řekne mi vlastně to, co už vím. ,,Ne! Král a já se známe dlouho, kdyby mě chtěl zabít, tak by to udělal mečem, ne zbraní zbabělců. Určitě ten jed poslal Tailan! Prý králův vrchní poradce a vůdce rady. Proklatě!" řeknu, při čemž poslední slova skoro zařvu a bouchnu pěstí do stolu. Tailan mi vždy házel klacky pod nohy! Vždy dělal vše proto, aby se můj rod nestal královským rodem. Parchant! ,,Jak daleko je ten levoboček od hlavního města?" zeptám se. ,,Tři dny cesty. Odtud to nemůžeme nikdy stihnout dostat se do města včas, před nepřátelskou armádou." odpoví mi kapitán. ,,Zkusit to musíme. Zatím do hlavního města pošli havrana, aby tam nikdo nekladl odpor. V Riftenu je dva tisíce mužů jako ochrana města, byl by to masakr. Pořád jsem JÁ ochránce říše a pravá ruka krále. Nechci mít jejich krev na svých rukou." ,,To Tailan bude mít radost, až se to dozví." řekne s posměškem Heward. ,,Spíš se bude divit, že neklademe odpor. Však ty zatím pošleš vzkazy pro mé vazaly, aby vyrazili co nejdříve do Riftenu. počítám, že by se tam mohlo dostat patnáct tisíc seveřanů. Zbytek musí zůstat bránit sever, před jeho nebezpečím." rozkážu. Posel se zachvěje a velmi opatrně řekne: ,,Pane, armáda levobočka má mnohem víc můžu, než patnáct tisíc." poznamenal. ,,To mají, jenomže každý seveřan má cenu deseti jižanských šermířů, takže můžeš klidně spát. Já vyrazím do hlavního města okamžitě, jen s padesáti muži. Musíme jet velmi rychle, když pojedu jen se svojí osobní ochrankou, tak to nebude podezřelé. Třeba budu mít štěstí a dostanu se do města dřív." |
| |
| Sever, chápeš to? ,,Ty věříš tomu Tailanovi? Vím, je to královská vrchní poradce, ale přece. Proč by se postavil na tvoji stranu, když tady píše, že spoluvládce krále a ochránce severu míří do Riftenu?" zeptá se mě Marcus. Ta zima mu leze na mozek. Od první chvíle, co jsme vlezli do této zmrzlé země, máme jen problémy. Na zimu zemřelo sto mužů, protože trvali na tom, že jsou z oceli. Sakra z pěkně zmrzlé oceli, teď už jen prdí do hlíny. Jídla taky nebylo hodně a chuť, která byla na začátku našeho tažení se taky pomalu vytrácí. Jenom díky loajalitě vůči mě se ještě armáda nerozpadla. Jižani opravdu nejsou na tyhle mrazíky zvyklý. ,,Pche, proč se postavil na moji stranu? Heh! To je jasné, vidíš tu armádu za mnou?" řeknu a ukážu na padesát tisíc vojáků, kteří pochodují za našimi zády. ,,Navíc, můj nový otec se taky postavil na moji stranu, jak je vidět." Pravda, král Cerdic, ještě než zemře, vydal příkaz, aby rada udělala nový zákon, aby na trůn mohl dosednout jeho nejstarší syn, i kdyby to měl být levoboček. Nevim, jak se to líbí lidem, ale podle mého názoru je jim to jedno. Lid se vždy stará jen o sebe, zvlášť tady ve Skyrimu. Jsme dva dny od hlavního města severu a král pořád žije. ,,Cha! Ten starý kořen se pořád drží!" plácnu si pro sebe. ,,Také zde píše, že všichni lordové souhlasili s tímto návrhem a jsou připraveni na tvoji korunovaci. To není normální, většinou si při těchto jednáních podřezávají krky. Pravá ruka krále, lord Palarax prý vydal rozkaz, aby nikdo nekladl odpor, tak asi proto. Tento lord se musí postavit na tvoji stranu, nebo bude občanská válka." dodá Marcus. Má pravdu, od prvního dopisu, co přišel od Tailana se o něm zmiňuje. Vůbec se mi nelíbí, že má také nárok na trůn. Navíc ho lid má rád, protože pro ně něco dělá, zatímco pravý král si užíval s děvkami a chlastal, jak duha. ,,Až dorazíme do hlavního města, tak necháme většinu armády před branami města. Jen deset tisíc vstoupí dovnitř, aby zachoval klid v ulicích a navíc potlačil posádku města, která má dva tisíce mužů. Jakmile budu král, tak už se nemusíme ničeho bát. Seveřani jsou nejvěrnější a nejčestnější národ mezi všemi." dokončím a zastavím svého koně. Markus byl překvapen, když jsem se šel vymočit k nejbližšímu stromu. Však to nebyl konec. Je to už delší doba, kdy jsem měl ženu. Štěstěna mi přála. Nedaleko byla mladá dívka, která pásla ovce. Mohlo ji být, tak devatenáct. To mě však moc nezajímalo... Byla udivená, když jsem k ní přišel, však do ničeho jsem jí nenutil. Když jsem si užil vrátil jsem se k armádě. Přehodil jsem si plášť na jednu stranu a nasedl na koně. ,,Klid chlapi! Až dorazíme do města, každý z vás dostane dobře zaplaceno a bude mít tolik dívek kolik bude chtít!" křiknu na ně a vyrazíme dál. ,,Spokojenej?" zeptá se mě Markus s náznakem sarkasmu. Ten však ignoruji. ,,Naprosto. Měl bys to taky zkusit." prohodím a začnu si smát. ,,Jaký otec, takový syn..." řekne si spíš pro sebe a vyrazíme do klusu. Spíš se bojím toho, že vyrazí seveřani proti nám, kdyby se něco pokazilo. Pravda mám padesát tisíc mužů. Jenomže z tohoto počtu je jich pouhá necelá desetina rytířů. Zbytek tvoří lučištníci, lehká jízda a pěší oddíly vyzbrojené meči, štíty a oštěpy. Kdybych padl, mnozí by zahodili zbraně a uprchli z bitevního pole. Nechci je nějak podceňovat, ale podle mého názoru by to takto nějak dopadlo. Vhuááá, už abychom byli v Riftenu! |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR