Neměnný Chameleon
hrálo se Denně
od: 30. srpna 2008 22:47 do: 07. července 2009 18:10
Dobrodružství vedl(a) HaniQ
| |
 | Bylo to někdy před sto lety, kdy králi Tealenovi byla svěřena kniha mocných kouzel, abych ji chránil. Elfové mu věřili a mysleli si, že u něj bude kniha v bezpečí. Osmdesát let tomu tak věru bylo. Kniha ležela pěčlivě schovaná v tajné skrýš o které nikdo nevěděl. Postupem času se však král začal spoléhat na to, že je nejsilnější v zemi a že se ho nikdo nikdy neodváží oloupit. Měl pravdu. Nikdo se toho mocného vladaře nepokusil ošálit kouzli ani ničím jiným. Problém byl v tom, že to byl lidský král. Nemohl tu být věčně a věčně hlídat knihu. Po jeho smrti na trůn nastoupil jeho nejstarší syn. Vědělo se o něm, že je moudrý a spravedlivý. Byl ale také nesmírně důvěřivý a toho začali využívat jeho rádci. Nejdřív se ujistli, že jim opravdu plně důvěřuje a poté ho okrádali o peníze z pokladnice. Časem začali usilovat i o knihu kouzel, ale to sem jim nepodařilo. Najali si na to sicca a zajistili mu vše potřebné. Před dvaceti lety byla kniha ukradena a král zavražděn. Kam byla kniha posléze schována ví jen málokdo. O tom, kdo ji ukradl ví pouze jeden člověk. Jste ochotní se vydat na nebezpečnou cestu, vedeni jediným člověkem který zná pravdu a najít knihu, která může zničit celý svět? |
| |
 | soukromá zpráva od Kačesa pro |
| |
 | Hostinec Dojdeme s Gabrielle ke dveřím hostince, otevřu je s potměšilým úsměvem vejdu podle pravidel etiky první zjistím že se v hospodě nic neděje, podržím jí dveře a rukou jí naznačím že uvnitř je vše v pořádku aby vešla. Až vejde zase zavřu dveře a vydám se k baru pokud jde se mnou a není proti pomůžu jí se usadit a sundat si plášť. Zdravím pokynu hostinskému přál bych si pokoj a něco k jídlu a pití. rovnou si poručím A vy? otočím se na Gabrielle, na kloním se k ní a zašeptám Myslím že bychom mohli nechat těchto zbytečných….rozporů a pousměju se. Sundám si kapuci pláště, ta odhalí ostře řezanou ale sympatickou tvář, tmavé oči, jen úzkou bradku jinak pravděpodobně pravidelně holenou tvář ale teď pomalu zarůstající strništěm, skoro celou lebku volnou jen na týle je široký pás vlasů spletený do tenkých copánků. Je vysoký, statný v tmavém plášti pod kterým jsou umně skryty dýky, lehká zdobená, kožená zbroj a podobné věci. Můžu vás na něco pozvat? namířím svou otázku ke Gabrielle. |
| |
 | Hostinec Otevřu dveře, vejdu dovnitř a usadím se u nějakého stolu poblíž zdi. Budu nenápadně sledovat všechny v hostinci a poslouchat jejich rozhovory. |
| |
 | Hostinec Po té dlouhé cestě je skoro vysvobození vidět hostinec a světlo. Přejdu rychleji ke dveřím a uvědomím si opět že jsem příšerně mokrá od toho zatraceného spaní na té mýtině, která byla jen blízko od tohohle místa skoro se proklínám, že jsem netrvala na tom pokračovat dále. Už dnešní noc jsem mohla civilizovaně spát a né být pod širým nebem s tímhle…… otrapou co se stále tváří jako že se nic neděje a že je vše v naprostém pořádku když vůbec není. Věnuji ji mu jeden znechucený pohled pln drobné nevoli a projdu dveřmi, které mi otevřel. Jeho gentlemanství je dojemné, ale nevhodné nejsem žádná křehká růžička. Asi ti to budu muset vysvětlit chlapče… Škodolibě ho sjedu pohledem když kolem něj procházím a na světle si ho pořádně prohlédnu. Skoro vypadám jako bych si za výlohou prohlížela zboží a taktně mu říkala Budeš můj, ale takhle to nebylo chtěla jsem aby tušil, že tohle ho přijde draho. K baru dojdu v jeho těsném závěsu ani to se mi nelíbí, příliš se nerozhlížím po osazenstvu spíše bedlivě sleduji barmana a očima ho hypnotizuji jeho tvář, jeho oči aby se mi hned věnoval. Nadechnu se, že pronesu své přání, ne své požadavky, ale to už zaslechnu mužský hlas hovořící o jídle, pití a pokoji. Zase mě předběhl, a kdo se mu prosí o to být beze sporů? Ani mě nemusí zvát si myslí, že mám prázdné kapsy? Floutek…..!!! Zavrčím nad jeho hlasem a tou jeho příjemnou přátelskou tóninou se kterou mi už leze na nervy. Nevím co si o něm myslet! Nevím co si myslí o mě a v tom bude zásadní problém. “Drahý Šutre, nebo jak se to jmenujete, nemám nejmenších důvodů zanechávat rozporů, žádné nejsou….“ Decentně zalžu a proložím to neupřímným úsměvem. “Naopak, myslím že zde už nemáme nejmenších důvodů spolu setrvat a jakkoli si dále křížit cesty, tedy sbohem.“ Všemu co jsem řekla nevěřím, tak trochu jsem s ním i ráda byla a musím uznat, že ta jeho skoro dětinská naivita a roztomilost, kterou mi ukazoval proložená gentlemanstvím je neodolatelná. Přistihnu se nyní při drobném zaváhání, ale nakonec k němu natáhnu ruku k lacinému gestu na rozloučenou. Gabriele je vysoká dívka atletické postavy. Má dlouhé plavé vlasy, které se lehce vlní a tím jí ubírají léta, vypadá tedy tak na 18, ale je jí 25. Její oči jsou skoro černé, ale barva se často mění dle nálady nebo děje kolem proto je často schovává pod stín své kapuci. Na sobě má převážně kůži, to znamená kožené kalhoty po stranách provázané jako korzet aby bylo možné je přizpůsobit postavě, pevné kožené boty. A její trup obepíná pevný korzet jenž zužuje její tenký pas a zdůrazňuje plnost jejího poprsí. Její dlouhý kabát je uvnitř pokryt sadou vrhacích nožů. Je černý a dosahuje téměř jejích kotníků. Krk jí obepíná podivná černá tkanička s přívěškem zlatého plamínku. Na zápěstí má černou barvou do kůže vryté plameny a vzadu na krku podivné znaky přičemž jí pokreslují celou její páteř. Na prstě má zlatý prsten s červeným kamenem a na paži má další šperk. Náramek, který ji obepíná ruku od loktu téměř až k rameni. |
| |
| Hostinec Už když vcházíme, Gabrielle si mě sjede dalším z jejích pohledů, musím se pousmát naštěstí stín z kápě zakrývá ještě obličej tak snad není nic moc vidět. No tak nebraň se tomu… Pohodlně se usadíme k baru, teď když nemám kápi, vidím že je ještě hezčí než se mi zdála předtím.Sice se tváří vztekle ale v jejích očích něco vidím, nehledě na to že se mi zdá jakoby z původní hodně tmavé jejich barva přecházela do světlejší modré, trošku mě to zarazí ale uvědomím si že na ruce kouzlila oheň, toto bude asi podobné. Začne říkat něco o tom že žádné spory mezi námi nejsou, pravda, z mé strany nic není ale ona je nějaká popudlivá. To je ovšem snad jen dobře. pousměju se a poslouchám ji dál, po tom co řekne že odejde nasadím výraz jakobych zkrýval zklamání, ale moc dobře vím že se tu ještě uvidíme, přecijen po dni bez jídla si dá každý rád něco do úst. Velmi mě těšilo slečno…. čekám že řekne alespoň své jméno.Zaváhá s loučením jakoby si nebyla jistá dám svou ruku pod její zlehka se ukloním a naznačím polibek. Po nějaké chvíli se otočím na hostinského. Půl dne cesty odtud lesem byla vypálena vesnice, nevíte co se tam dělo? Požádám si o informace. |
| |
| Hostinec Jsem nyní ráda, že to nijak neprodlužuje, tedy i on mi dal najevo, že opravdu není důvodu abychom nadále byli spolu. Zvednu pravé obočí když se poukloní a naznačí polibek, trochu zaváhám a nejraději bych ho pozvala na něco k pití dlouho jsem nepotkala Gentlemana jen bandy nevychovaných nezdvořáků, co si myslí že jsou mistři světa a mají tendence se představovat Všudybyl nebo Všechnoznal když se opět narovná a já pohlédnu do jeho očí snad poprvé mu věnuji jeden upřímný úsměv a mé oči jsou jasně zelené. Ovšem rychle stáhnu ruku zpět a svůj dlouhý kabát si přes ni přehodím poodstoupím od něj dál a mírně se nakloním přes bar. “Chtěla bych koupel a úplně bude stačit studená voda, pak bych si přála pokoj a v neposlední řadě občerstvení a pokud by bylo možné jej přinést na pokoj budu vám vděčná.“ Řeknu hostinskému, který mi snad bude věnovat pozornost. “Chci se zdržet jen jednu noc….“ Naznačím mu, že spěch by vůbec neškodil a pak sáhnu do váčku u boku a vytáhnu zlatku, kterou mu po baru posunu až na kraj aby si ji hned mohl vzít. |
| |
| Hostinec Když zvednu hlavu od její ruky pousměje se a její oči zezelenají, její pohled mi přijde hypnotizující a proberu se až po chviličce. Pak ode mě poodstoupí, nakloní se k hostinskému, a všímá si ho, v tu chvílí mi do tváře na krátkou chviličku vejde opravdové zklamání ale to hned umně zastřu neutrálním výrazem, počkám až si obědná pokoj jídlo a koupel, pak ji znova oslovím. Opravdu by ste nepřijala mé pozvání než pan hostinský stihne připravit váš pokoj? Zadívám se na niříkám to celkem neutrálně ale přitom hodně doufám že neodmítne. Velmi by mě potěšilo kdyby jste alespoň ještě chvíli zůstala a mohl sem vám dělat společnost. Hledím na ni pak se podívám na hostinského, potom uvidím i chlapíka co sedí sám u zdi, přijde mi divný občas po nás pokoukne a pak se dívá zase jinam. |
| |
| Hostinec Dívám se na hostinského a s nadějí že shrábne zlaťák opět zaslechnu ten mě už známí hlas chvíli dělám, že ho naprosto ignoruji a dělám že jistě mluví na někoho jiného, ale nedoufám v to. Hlava mi padne blíže k desce baru a čelo se jí téměř dotkne hlavu stočím směrem kde očekávám Šturma majitele hlasu jenž opět chce mou pozornost a zřejmě i tak abych se mu plně věnovala. Bože, ty to vidíš…. On tu pusu nezavře stále a stále mluví, když mu panák ucpe pusu snad bych se i s ním mohla napít, když mu ukážu jaký jsem příšerný tor příště si rozmyslí než na mě vůbec i pohlédne. Usměji se na něj a kývnu hlavou. “Dobrá, tedy dám si vodu díky…“ Pak mi dojde celá podstata věty co řekl a mírně se zamračím. On chce dělat společnost mě? Tohle slyším poprvé aby to řekl muž, sakra co ty jsi zač dívčí sen prince na bílém koni? Opět si ho prohlédnu a pak se opět postavím tak abych se bokem opírala o bar a k němu stála čelem. Promnu si zápěstí a narovnám náramek na paži. Snažím se tvářit neutrálně ale ty proradné oči zase mluví více než jsem ochotná připustit. Jejich barva kočičí zelenou připomíná. Cítím to a tak se snažím upínat svůj zrak na svá zápěstí a tvářit se znuděně až trochu znechuceně. |
| |
| Hostinec Nejdříve má slova ignoruje, trochu mě to zamrzí ale pak se přecijen otočí a podívá se na mě, po chvíli čekání kývne a řekne že si dá vodu, což mě docela překvapí. Vodu? Povytáhnu obočí, pak se otočím i na muže za pultem. Pane hostinský, tedy vodu a nějaké dobré víno prosím na stůl položím peníze i za pokoj, jídlo a vše co sem si obědnal. Nakonec se ke mně postaví čelem pousměju se, to je náznak něčeho dobrého. Ty oči v zářivě zelené barvě jakoby mě uhranuly, jejich měnící se barva mě přitahuje. K mé smůle ovšem Stočí pohled ke svým rukám. Hostinský přinese dva džbánky a dvě opravdu skleněné sklenice, což bych na takovémto místě nečekal, i ve městě je to výsada spíše luxusnějších hostinců. Naleju nejdříve Gabrielle asi tak půl sklenice vody, přitom zkontroluju zběžně jak je čirá, a sklenici postavím před ni, potom naliju o něco méně sobě vína. A svou pozornost věnuju už jí, nevím moc co říct. Tak zavedudu řeč na téma které ve většině případů obstojí, a zeptám se jí na společné zážitky, do hlasu mi vejde jakoby nepatrný náznak starostlivosti. Jak se vám dnes spalo? začnu trochu rozpačitě Zdálo se mi že mýtina v lese nebude vaším nejoblíbenějším místem ke spánku. |
| |
| Hostinec Dívajíc se stále na ruce cítím ten jeho vtíraví pohled, nedívám se jinam než kam před chvíli. Zaslechnu jak objedná víno a vodu. Za okamžik již nalévá vodu do mé sklenky to mi nemůže uniknout zvednu oči a zadívám se na sklenku a uhranuta sleduji vodu stékajíc do sklenky se fascinována tou tekutinou snad proto, že jen ta má nade mnou moc, snad že jen s ní v souboji bych byla poraženou a tak trochu egoisticky se podívám a oči se mi zbarví do blankytné. Voda v mé sklence se začne ohřívat a tenké obláčky páry od ní stoupají, tedy díky tlustostěnnému sklu si mohu dovolit vodu zahřát na tolik aby se začala vařit, pak svou snahu ustanu a sáhnu pro malý látkový pytlíček zavázaný nití a vhodím jej do vody ta se začne barvit do příjemné červené a rozvoní se kolem nasládlá vůně višní a třešní, jimiž často voním i já. Ach opět mluví……, co chce slyšet, že se mi spalo jako v pohádce? Kdyby již můj zesnulí otec viděl jak spím mě by zlískal prdel a těm co byli semnou by nechal setnout hlavu…., nebudu nikomu nalhávat přeci, že pod širákem jsem spala skoro dnes a denně když nyní to bylo asi potřetí. S očima nyní tmavě šedýma se na něj podívám. “Nejoblíbenější? To nemůžete myslet snad ani vážně, spát na studené zemi probouzet se do deště a cítit puch vlastního upoceného těla? Nejsem zvíře jsem člověk a jako takový si zasloužím spát tam kde lidé spávají a tj. postel….!“ Řeknu mu a mírně se zamračím pak jen zvednu sklenku s čajem a sevřu jí v ruce sklo je velice horké ale mě to nevadí. Přičichnu a upiji. Podívám se na hostinského zda je můj pokoj již připraven. Tato hloupá věta Šturma mě trochu rozladila zamyslím se nad celou nocí a pevně doufám, že se již nikdy, nikdy nebude opakovat ani jediná minuta z ní. |
| |
 | Hostinec Již zase dlouho jsem byl na cestách... už celé týdny, ba snad i měsíce jsem neměl nutkání směřovat své kročeje mezi lidi. Jen tu a tam jsem pomohl na nějaké samotě, či na nějakém statku s dřevařskými pracemi a tak jsem si svou tesařinou vydělal na svou chudou almužnu, která jen stěží stačí k nuznému životu. Ale teď nastal zase ten okamžik, kdy se jako marnotratný syn vracím zpět domů, mezi lidi, tedy nyní právě do nějaké vesničky, která předemnou vyrostla jako to obvykle dělají houby po dešti. Pomalým krokem se šourám k formálnímu vstupu do vesnice... povzdechnu si a následně se ohlédnu zpět do krajiny za mnou. Podívám se opět dopředu, zhluboka se nadechnu a udělám první krok do nejista – do vesnice. Procházím pomalu mezi domy, rozhlížím se a s výrazem zpráskaného psa, či vetřelce se zdá se až skoro přikrčeně začínám přibližovat k pochybné budově, jež je jako obvykle srdcem vesnice – k hostinci, jež je nyní mým cílem. Během chvíle jsem dorazil k dveřím, jež vedou do hostince. Chvíli spočinu nehnutě před dveřmi, ale náhle si dodám odvahy a... předpažím levou ruku, kterou rozrazím dveře. Dveře se se skřípotem otevřely, nakonec práskly o stěnu... udělám pár těžkých kroků směrem doprostřed lokálu. „Zdravím vespolek!“ promluvím zdá se až moc hlasitě... ohlédnu se a zabouchnu za sebou dveře. Rozhlédnu se po lokálu hledaje místo, kde bych se mohl usadit pokud možno sám... jenže takové zde zdá se nenacházím. Nakonec se můj pohled zastavil na jednom stole, u něhož sedí jediný člověk. (Ten kde sedí Dylen) A tak se k němu začínám přibližovat... „mohu si přisednout?“ zeptám se potichu, ale nečekám až odpoví, rovnou si k němu přisednu. Barnabáš je na člověka zdá moc malý, ale na trpaslíka je zase moc velký... Je tedy znatelně nižší, ale oproti mnohým lidem zřetelně robustnější postavy. Jeho tvář pokrývá hustý, neupravovaný zacupaný, místy propálený plnovous, mojí hlavu pokrývají delší mastné a mírně řidší ryšavé vlasy. Na jeho postavě je na první pohled nápadná asymetrie rukou. Jeho levá ruka je silná, mohutná a mocná, ale ta pravá je slabá a tenká, někdy se zdá, jakoby tam vůbec nebyla jen tak nepřítomně splývá podél poměrně svalnatého, ale značně vychrtlého těla. Další vysoce nápadný znak je masivně zjizvený, nyní dost nehezký obličej, který snad dříve mohl vypadat i celkem k světu. (vypadá téměř jako zrůda). Jeho křivý, zlámaný nos už drží svůj tvar asi jen protože musí. U kořene nosu se krčí dvě tmavě modrá někdy, zdá se až šedá propadlá očka, jenže při bližším pozorování může pozorovatel zjistit, že je nejspíš na jedno oko slepý - oko je znatelně šedě zakalené. Slepé je snad díky sečné ráně, po které zbyla pouze památná hluboká jizva, coby vzpomínka táhnoucí se od vystouplého, ale nyní vyštíplého nadočnicového oblouku šikmo přes oko a onen křivý nos. Ve výjimečných případech lze spatřit též jeho mnohé vyražené, nezvykle vyhnilé zuby, vidí-li ho někdo smát se. |
| |
| Hostinec Sotva naliju vodu začne vřít, zahlédnu jak se na vodu dívá a její oči změní barvu do úplně světlé. Po tom do vyodu vloží sáček a po hostinci se rozline vůně ovoce. Velmi působivé. Do mého hlasu vejde trocha vzrušení. Na mou otázku odpoví trochu nerudně, takže téma číslo jedna očividně selhalo, budu muset vymyslet něco lepšího, očividně je slečna z lepší rodiny a studovala , zahledím se na skleničku jak se z ní kouří, Gabrielle skleničku chytí ladně do své ruky potom přičichne k čaji, vidím jak se sklenka dotkne rtů a ona pomalu upije. Jakobych neudržel své suverénní masky lehce se kousnu do rtu když to vidím ale opět se rychle probudím jen překvapeně zamrkám co se to se mnou děje a zase nasadím svůj výraz. Ještě že se zrovna dívala na toho hostinského. ale nevím jestli si to spíš jen nepřeju než aby to byla pravda. Věnujete se magii dlouho? vyletí ze mě další otázka aniž bych pomalu chtěl, naštěstí sem ji stihl přeformulovat z „Vy umíte kouzlit?“. |
| |
 | Hostinec Pomalu se šourám ulicemi města, v krku úplně sucho, žaludek prázdný. Nohy se mi sotva vlečou, očima mžourám do tmy a snažím se z rozmlžených obrazů poznat nějaký hostinec. Pitomej les, jak jsem v něm mohl tak zabloudit? A ještě k tomu ti vlci. Je vidět, že na pravou nohu došlapuju velice opatrně. Nohavice je na ní podivně zbarvená a hned každému dojde, že je to krev. V tváři jsem už dosti pobledl z té ztráty krve. Konečně se došourám ke dveřím, které pravděpodobně vedou přímo do hostince, vzhledem k hluku, který jde zevnitř. Vysíleně zatáhnu za kliku, otevřu a zplna hrdla, nebo spíš jak v této chvíli můžu, zařvu na hostinského. Pane Hostinský. Prosím mísu horké vody, kus vyvařeného hadru, pivo a kus nějakého.... Poslední slovo zanikne v hluku a hlavně v mých ústech. Hlas mě naprosto zklame, včetně celého těla a vlastně všech instinktů. Před očima se mi zatmí a mé tělo dopadne s žuchnutím na zem. |
| |
 | Hostinec Procházím se už tak dost známými ulicemi. Nakonec se vydám do hostince, ostatně tak jako pokaždé. Vejdu dovnitř ve chvíli, kdy na se na podlahu sesune nějaký muž. Rychle k němu přiběhnu a kleknu si vedle něj. Pojďte mi pomoct. Doneseme ho do pokoje. Křiknu rychle na hostinského a s jeho pomocí ho nějak dopravíme do jednoho z pokojů. Teď budu potřebovat nějaký alkohol, může být víno nebo pivo, to je jedno hlavně rychle a potom taky horkou vodu, něco na pití a mokrej čistej hadr. Diktuji už tak dost vyděšenýmu hostinskému. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Jakmile mi hostinský přinese vše potřebné, roztrhnu mladíkovi nohavici a pozoruji jeho zranění. Chvíli jen tak sedím a pak se zvednu a zavřu všechny okenice. Rozsvítím svíčky, které jsou rozestavěné po celém pokoji a znovu přistoupím k posteli. Není to vážné. Řeknu si pro sebe šeptem a vymyji mu ránu alkoholem. Tiše si pro sebe něco mumlám zatímco se rána začíná hojit, až po ní zbyde pouze tekná jizva. S úsměvem přikývnu a na čelo mu přiložím čistý hadr, který jsem předtím namočila do vody. Tak, teď by se měl každou chvíli probudit. Usměji se. Najednou se ozve zaklepání a vstoupím hostinský. Poprosím ho o něco malého k jídlu. Neuběhne ani pět minut, když se vrátí s miskou horkého guláše a kousky chleba. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Pocítím bodavou bolest ve své pravé noze a pomalu otevřu oči. Najednou nad hlavou nevidím spoustu světel a neslyším hlučné hlasy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím co se vlastně stalo. Teprve potom se rozhlídnu po místnosti, abyh zjistil, kde to jsem. Zahlédnu jakousi krásnou ženu nad sebou. V nebi jsou i elfové? Bolestivě zasténám a marně se pokusím posadit, nemám na to ale dost sil. Zase si lehnu a sleduji neznámou ženu. Jsem vysoký, po ramena dlouhé černé vlasy, zelené oči, na obličeji několik jizev, postavu celkem vypracovanou tréninkem. U pasu mám pověšené dvě krátké katany. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Usměji se na mladíka a vezmu do ruky misku s gulášem. Jistěže ano, co byste čekal? V nebi se nerozlišují tvorové, přicházejí tam jen ti, kteří si to zaslouží. Promluvím potichu zatímco si znovu sednu na postel, kde leží. Ale nyní v nebi nejste. Přišel jste do hostince a tam jste omdlel. Spolu s hostinckým jsem vás dopravila sem a ošetřila vám vaši nohu. Vysvětlím stručně. Jak se mi to povedlo si ovšem nechám pro sebe. Teď byste se měl trochu najíst a napít. Podám mu misku s gulášem, chlebem. Nebyla jsem si jistá, jestli máte rád víno, které by vám asi dobře teď neudělalo a tak jsem nechala donést pouze vodu. Jak se teď cítíte? A co jste prosím vás dělal, že jste do hostince přišel tak ... zřízený? Laskavě se na něj usměji a dojdu znovu otevřít okenice. Kaštanově hnědé vlasy mi sahájí nějak k pasu. Mladého muže pozorují zelenomodré oči. Štíhlou postavu zahalují světlé, lehké šaty. U dveří stojí opřený meč, který jsem si tam odložila, aby mi nepřekážel. |
| |
 | Hsotinec Sedím u stolu naproti Kečesce a pomalu piju své pivo a mé černé oči se dívají po lokále. Hmm Podívám se na zraněného a na ženu co mu chce pomoci a pak se podívám na ženu, co doprovázím. Nepujdem spát ? Byla to dlouhá cesta. Povím jí a usměji se na ní a pak se jí zadívám do očí a v té chvilce, jako by utichli zvuky hostince, nevnímám je, jen se jí divám do očí a čekám co poví. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Lehce zavzpomínám, až mi konečně na mysl onen okamžik, kdy jsem ani nedořekl celou větu a zhroutil se k zemi. Jo už si vzpomínám. Byl jsem jen trochu vyčerpaný. Zabloudil jsem v lese a napadli mě vlci, sice se mi podařilo je zabít, ale jeden nějak unikl a zaútočil mi přímo na nohu. Prohlédnu si svou nohu, která je úplně vyléčená. Vy asi ovládáte taky léčivou magii nebo něco takového, že? Chtěl jsem si to vyléčit, ale umím jen pár základů na přežití, které mě naučila matka a stojí mě to dost energie, kterou už jsem bohužel neměl. Mimochodem, já jsem Gabriel. Vlídně se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Tady se magie trestá smrtí, není radno o ní vůbec jenom promluvit. Upozorním ho šeptem a vyhlédnu z okna. Někdy i stěny mají uši, mladý pane. Trochu se zamračím, ale pak se znovu usměji. Já jsem Aillien. Nedá mi to a znovu vyhlédnu z okna ven. Tektokrát se zadívám do lesa. Je temný, ale není zas tak velký jak se na první pohled zdá. Zahrávat si s vlkama v tomhle lese není bezpečné. Je to hadí les, nebo jak mu říkají zdejší vesničané, ale zatím jsem slyšela jen báchorky, nenarazila jsem tam ani na jednoho hada. Prohodím zatímco se posadím na židli u stolu a pozoruji ho. Co vás přimělo přijít právě sem? Do toho lesa? Máte štěstí, že jste nebyl daleko, bůh ví, co by s váma ti vlci udělali, kdyby jste omdlel někde v lese nebo nedejbože byste se tam ztratil. Pohled mi spane na misku s gulášem. Měl byste se najít, nebo vám to vychladne. Upozorním s lehkým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Ano vím o tom, co se zde děje. Matka mě to učila po tajnu. Zato můj otec se mým tréninkem moc netajil, co se týče boje. Byl jsem v tom lese, protože u nás se povídá, že se mu říká Hadí ne kvůli hadům, ale protože je tam prý ukrytý mocný předmět, který tam ukryl kdosi z Hadí společnosti, ale nevím co je na tom pravdy. A myslím, že už to zjišťovat nepůjdu. Vezmu misku do ruky a upiju trochu guláše. Každopádně jsem rád, že jsem tu. V lese se nic nehýbe a ti vlci taky nebyli obyčejní. |
| |
| Hostinec V ústech nechám několikrát jen převalit teplou vodu s příchutí ovoce jenž ke mně neodmyslitelně patří. Cítím jak tekutina putuje mým hrdlem a když zaslechnu něco o působivosti zadívám se na Šturma a věnuji mu překrásný úsměv. Višně mi zapůjčí trochu své červeň a ta se mi vlije do líček. Položím sklenku zpět na bar a pak zvednu oči zpět k muži, který mě již od včerejška doprovází, nebo lépe řečeno s nímž si děláme společnost. Zřejmě o něco později jsem se podívala a tak jsem si všimla jeho zamrkání, nebudu tomu věnovat pozornost beztak mu jistě jen spadlo něco do oka. Na jeho otázku se trochu pousměji. Zahledím se na své ruce palcem pohladím bříška prstů a na nich jsou drobné plamínky postupně mnění barvu žlutá, oranžová, červená sytě rudá. Škála barev si pohrává s mýma očkama, které jsou nyní světlounce modré. “Magii? Ano vlastně ano. S darem ovládání ohně jsem se již narodila. Však abych se naučila s energii ohně to jsem opravdu musela začít chodit do školy a spoustu let se učit.“ Řeknu možná trochu tajemně, ale mluvím o tom jako by to bylo šťastnější období mého života. Trochu se zamračím jako bych si vzpomněla na něco né zrovna milého a oči ztmavnou téměř černé se přiblíží a panenky ztratí svou vládu v očích. Plamínky se spojí v jeden a vytvoří malou ohnivou kouli která připomíná lávu černo oranžoví povrch se pojí v ornamenty. Barvy tančí v milostné rošádě tvarů a písmen. Až když se objeví tvář zlá a děsivá ,kouli sevřu pevně v ruce a jen dým uhašeného plamene vyjde skulinami mezi prsty. “Oheň je úchvatný a jeho moc nezměrná…..“ Povím odlehčeně a zamrkám modrýma očkama na Šturma. Trochu moc jsem se rozpovídala a příliš toho ukázala, ale ……Rozhlédnu se kolem sebe a vidno, že mi moc lidí pozornost nevěnovalo, někde za mými zády spadl nějaký mladík a tak k němu byla upírána pozornost. … ale lidé nejsou příliš všímaví a co nemusí vidět raději nevidí…. Usměji se mírně rozpačitě a natáhnu ke Šturmovi ruku. “Gabrielle d´Artoure, ještě jsem se nepředstavila…“ A nebyla to náhoda nač říkat jméno někomu kdo jen prochází. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Jak dlouho? Řekl bych, že to bylo dnes ráno. Ale nějak mi to splývá, možná to je už pár dní. Ale na tom nezáleží, už je mi mnohem lépe. Mé tělo je na ztrátu krve zvyklé. Trénink s mým otcem nebyl nikdy zrovna med. Když ti to nebude vadit, svléknu si oblečení, potřebuje nejspíš už vyhodit. Kalhoty jsou nasáklé krví a ta tunika je už taky dost poničená. Posadím se a stáhnu ze sebe dost zapáchající kdysi bílou tuniku. Odhalím tak celkem dobře tvarovanou, svalnatou hruď. Ale i tenhle pohled má svůj háček. Po celé hrudi je viditelné velké množství jizev, z nichž ta nejmenší má na dýlce asi 10 centimetrů a nejdelší se táhne od levého ramene přes levé prso až kamsi dolů, dokonce až kamsi pod pás. Už na první pohled jsi poznala, že všechny jsou zahojeny pomocí slabého umění lékařské magie. Stejně tak je tomu i na rukách a zádech, kde by se taky dalo nalézt velké množství jizev, které se vzali bůh-ví-kde. Pod pokrývkou si stáhnu kalhoty a spolu s tunikou je zahodím někam do kouta a opět si lehnu. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Zasměji se a znovu přejdu k oknu. Otevřu ho, abych dovnitř pustila čerství vzduch a vůni lesa. Nejste vy poněkud drzý, pane? Mám dojem, že ani jeden z nás nenabídl tykání a vysklíkat se ve společnosti ženy, natož pak ženy, kterou vůbec neznáte ... Odmlčím se a upřeně pozoruji modrou oblohu. Pohled mi spadne na hromádku oblečení a zakroutím hlavou. A ještě ke všemu jste nepořádný. Máte vy vůbec něco, do čeho by ste se oblékl? Znovu k němu nasměruji otázku a i pohled. Pomalu k němu přejdu a přiložím mu dlaň na čelo. Když se skloním, pár neposlušným pramenu ho zašimrá v obličeji, rychle se však s úsměvem narovnám a pokývu hlavou. Tak, myslím si, že jste dokonale zdráv. Pár dní byste měl tu nohu šetřit, ale co jsem si tak všimla ... U vás to bude asi hodně těžké, viďte. Poradím mu s jemným úsměvem, připnu si meč k pasu a vydám se ke dveřím. Hostninský vám přinese nějaké oblečení. Zastavím se u dveří a otočím se. Potřebujete ještě nějak mou pomoc? Otáži se nakonec předtím než odejdu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Omlouvám se, ale stejně tak bysme se mohli potkat někde u jezera, kde bych zcela jistě také nebyl oblečen. Abych pravdu řekl, příliš neznám mravní způsoby nebo jak se tomu říká. Otec si na to nikdy nepotrpěl, protože to byl pán svého kraje a všechny své poddané jen mlátil a bičoval. Včetně mě. Ty jizvy byli bohužel mnohem horší, při tréninku totiž namáčel své zbraně do jedu, prý abych měl větší motivaci. Budiž mu země lehká, měl těžký život a to se na něm podepsalo. Popravdě vůbec netuším, že jsem provedl něco neslušného. Omlouvám se. Jednal jsem, jak jsem prostě zvyklý jednat. Lehce se usměju a když se mě dotkknou Vaše vlasy, lehce zčervenám. Sleduji jak odcházíte. No....uvidím Vás ještě někdy? |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Na tváři se mi objeví zářivý úsměv, v tom si to ale uvědomím a taky obrátím pohled jinam. To nezní špatně. Pokud se vám podaří popohnat hostinského, aby mi donesl nějaké oblečení, tak půjdu klidně hned. Anebo pokud pokud byste byla natolik ochotná a zaběhla přímo ke švadleně pro černé kalhoty a černou tuniku, byl bych vám moc vděčen. Samozřejmě bych vám dal peníze. Lehce se usměju a zvídavě na ženu pohlédnu, co ona na to. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro bVšak jsem to nemyslela nijak špatně, jen je dobré upozornit ty ostatní na jejich chyby. Usměji se na mladíka. Zarazím se nad jeho otázkou a pustím ruku z kliky. Tím si opravdu nejsem tak jistá. Tahle vesnička je sice malá, ale nebývám jen tady. Opravdu nevím. Ostatně, jsem ráda, že jsem Vás mohla poznat. Kýnu lehce hlavou a pak se mi oči trochu rozzáří. Ale pokud se již cítíte lépe, mohl byste třeba přijít na návštěvu, chceme se jít projít do lesa. Tedy já a moje vlčice Halling. Doplním a teď zrudnu zase já a rychle uhnu očima jinam, jen abych se na něj nemusela dívat. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Pokrčím rameny a znovu na něj upřu pohled. Mám tadz sice malý domek, ale kde je tadz švadlena, to opravdu nevím, je mi to líto, asi vám budu muset sehnat nějaké oblečení u hostinského. Otočím se a zmizím za dveřmi. Seběhnu těch pár schodů, které dělí první patro od přízemí a najdu hostinského. Prosím vás, pane hostinský, vy jste taková dobrá duše ... Ten muž, který vám tu omdlel, potřebuje nějaké oblečení. To ve kterém přišel se už vůbec nedá nosit a navíc je prosáklé krví. Jinak ránu má už obvázanou a vypadá to, že bude v pořádku. Usměji se na hostinského a vyklopím vše co jsem mu chtěla říct dřív, než se zmůže na slovo. Odvede mě dozadu a podá mi nějké to oblečení. S úsměvem poději a vydám se znovu na horu. Tady je to oblečení, kalhoty černé jsou, ale tunika je bílá. Hodím oboje mladíkovi a otočím se k němu zády, aby se mohl vklidu obléct. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro S úsměvem se zadívám na nové kalhoty a tuniku. Bez jediné známky si je začnu oblékat sotva se žena otočí. Děkuji vám moc. Nevím, co bych si bez vás počal. Nejspíš bych doteď ležel dole v hostinci a nikdo by si mě nevšímal. Moc vám děkuji. Usměji se a oblečen vstanu z postele, obuji si své cestovní boty. Ke švadleně si někdy zaskočím jak bude čas, aby mě ušila něco pořádného, jako jsem míval dřív. Na tohle nejsem moc zvyklý, pro boj je to dost neohrabané. Chytnu do ruky opasek, na kterém jsou připevněny dvě pochvy s katanami. Tak tedy můžeme jít. Noha už nebolí, tak je to v pořádku. Usměji se, otevřu dveře ven z pokoje a vyjdu na chodbu. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Ještě než stihne otevřít dveře promluím potichu. Dole v hostinci se snažte trochu kulhat, vím, že je to nepohodlné, ale je to pro mé i vaše dobro. Jak už jsem říkala, za magii by mě tady mohli klidně upálit. Zamračím se a vyjdu na chodbu za ním. Kdyby si vás vzal do parády někdo z lidí tady z vesnice, mohl byste taky čekat týdny, než by se vám ta noha uzdravila. Jinak bát byste se nemusel, jsou tu milí lidé. Usměji se a pokračuji dolů do hostince a pak přes vesnici. Po chvilce dorazíme k malému domku, daloby se říci spíš chatce. Je to malé, ale stačí. Usměji se, když otevřu dveře. Nacházíme se v docela prostorné místnůsce, kde je krb, stůl, na kterém jsou různě poházené mapy, židle a malá kuchyňka. V rohu místnosti se nacházejí další dveře a hned vedle další dvoje. Od těch nejblíže k nám se ozve šramot a vytí. Dojdu otevřít a ven se vyřítí Halling. Hall, toto je Gabriel, Gabrieli, má vlčice Hall. Představím je oba s úsměvem. Hall mezitím očichává nového příchozího a radostně vrtí ocasem. |
| |
| Hostinec Když se zmíním o jejích schopnostech, očividně ji to potěší, usměje se na mě, na oplátku se také usměju. Její tváře se zabarví jakoby lehce do ruda jako by byla stydlivá či potěšená, kdybych tohle všechno já alespoň trochu nezvládal ovládat asi bych byl teď tak třikrá t usmažený nějakým pekelným ohněm…..za poslední den. Když mrkám vidím jak se ke mně otočila byl bych radši kdyby si toho nevšimla, nebudu to ničím zakrývat, zbytečně bych na sebe tím upozornil. Jako odpověď na mou otázku se jí začnou na konečcích prstů formovat plamínky, jen na ně konsternovaně hledím. Tohle už nejsou jen takové kejkle jako na jarmarku kde sem okrádal šlechtice když civěli na kejklířské finty a triky, tahle slečna je formát. Když se mé oči odtrhnou od její prstů prejedu pohledem po štíhlých rukách až na její fascinující tvář, všímá si rukou a já vidím jak její oči opět mění barvu, je to tak……tak ohromující. Potom promluví, její hlas zní mnohem, mnohem příjemněji než před chvílí. Sleduju její oči když mluví. Promiňte moc magii nerozumím, ale zajímalo by mě jestli se člověk musí čarodějem narodit, nebo nemusí mít tento dar od narození. Pousměju se. Slyšel sem kdysi že mnoho kouzelníků se z moci energije jež ovládají úplně zbláznilo, to se může stát při manipulaci s kouzly? Zadívám se na ni zvědavě. Když domluví chvíli se zdá být spokojená ale pak se zamračí ty její oči opět změní barvu. Můj pohled sjede k jejím rukám kdy se plamínky sbíhají v jeden až utvoří jakýsi obličej, vryju si ho do paměti jako ty o kterých vím že si svůj váček hlídají velmi dobře. Potom v rukách kouli zhasne překvapeně se podívám na její výraz, Stalo se něco? Když ke mně zvedne hlavu a zamrká na mě její oči už zase mají modrou barvu. Na její slova kývnu, stále přemýšlím nad tím obličejem, jen se mi do hlavy veře myšlenka na hořící ves. jeho moc je nezměrná…..hlavně když ničí lidské životy a domovy. Nějaký klučina padne na zem, očividně má dost, pár chlapů ho usadí ke stolu a přidržují h o aby nespadl, po tomto výjevu se otočím na ni, zrovna se představuje a nabízí mi ruku, opět je podepřu svou a naznačím polibek. Velmi mě těší Gabrielle, máte překrásné jméno. podívám se jí do očí. Už sem si myslel že se mi ani nepředstavíš. Povídejte mi ještě prosím o magii, pokud vám samozřejmě nic nebrání, zajímalo jaké to je moci si pomáhat vůlí při životě. Podívám se na Gabrielle zvědavě ali klidně. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Ahoj Hall. Moc mě těší. Kleknu si a pomalu se rukou přiblížím k jejímu hřbetu a opatrně ji začnu hladit. Líbí se mi. Krásné zvíře. Mnohem hezčí než ti vlci v tom lese. Ti vypadali nějak jinak. Rozhlédnu se po místnosti. Je to tu útulné, rozhodně útulnější než u nás doma, ten dům byl sice honosný a obrovský, nic v něm ale nebylo dostatečně krásné, aby to působilo uklidňujícím dojmem. Spíš bylo všechno chladné a prázdné. Máte to tu hezké. Líbí se mi tu. Usměju se a opět si stoupnu. Vážně. Je to tu útulné. Rozhlížím se po místnosti a vychutnávám si to teplo a taky svou společnost, která mě sem dovedla. Obdařím Aillien zasněným úsměvem. Mohu se posadit? Ukáži na jednu ze židlí u stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Napomenu s mírným úsměvem rozdováděnou vlčici, která právě olízla Gabrielovi tvář. Ublíženým pohledem mi odpoví a zaleze pod stůl. Nechápavě zavrtím hlavou. Nechápu .. Vždycky na cizí lidi vrčela. Usměji se na mladého muže. Omlouvám se, jistěže si můžete sednout. Víte, moc často zde návštěvy nemívám ... Pokračuji, zatímco shrabuji mapy a papíry ze stolu. Není to tu nijak velké. Ale líbí se mi tu. Je to vlastně první místo, kam se pravidelně vracím. V téhle vesnici moc často nebývám. Většinou jsem totiž někde na cestách, ale ty vždy končí tady. Vysvětlím s úsměvem a z jedné ze skříní vytáhnu dvě skleničky a víno. Jistě nepohrdnete dobrým víne, viďte. Obdařím ho milým úsměvem a do obou skleniček naliji rudou tekutinu a podám mu ji. Tak na vaše zdraví. Pozvednu pohár a potom se napiji. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Ano, víno bych si určitě dal, už je to dlouho, co jsem ho měl naposledy. Děkuji. Chopím se poháru a zarazí mě Ailliin přípitek. Na mé zdraví? To spíš na vás a vaši ochotu a laskavost. S úsměvem mrknu a také se napiji. Jestli se mohu ptát, kam cestujete? Nač všechny ty mapy? |
| |
| Hostinec Když opět naznačí políbení mé ruky opět mi oči zezelenají jako vždy když mé city tak nějak vyplavávají na povrch aniž bych je mohla zastavit či jinak ovlivnit aby se tak nedělo. Ještě, že zatím nevíš co všechny ty barvičky znamenají….. Vyprostím ruku z jeho držení, které ač není pevné vlastně mám ruku na jeho jen položenou je více než těžké ji odsunout. Podívám se na svůj čaj a chytím ho do ruky, abych zakryla připitomělí úsměv na rtech přiložím sklenku k rtům a napiji se s nadějí, že když ho chvíli neuvidím oči ztratí zelený lesk. Dívám se do skleničky a upíjím značné množství, zahlédnu její dno a přes něj tvář Šturma. Loknu si příliš mnoho a dusivě sklenku odložím na bar. Rozkašlu se abych maskovala svou vlastní nešikovnost. S rukou před ústy se otočím k baru a prosebně se zadívám na hostinského, který mi konečně podá klíč od pokoje. Vezmu ho a kývnu k němu jako slova díku. Díky bohu alespoň nebudu v tomto přeplněném místě…… Očima modrýma jako nebe přejedu osazenstvo a skončím u Šturma. “Bohužel je tu příliš uší než abych vám prozrazovala taje magie tedy možná jindy nebo v soukromí…“ Zarazím se a uvědomím si, že jsem mu takticky nabídla pozvání do svého pokoje. Nadechnu se, že k tomu dodám něco o tom, že příště nebo později, ale polknu to trochu nejistě stále stojím u baru jako bych snad na něj čekala. Gabriele no, jdeme tohle nedělej není to správné…. Řeknu si a zatnu pěsti, protože na dlaních cítím plamínky cítím jak mi ruce žhnou a podivně pálí, klíč před chvíli ještě kovově šedý je nyní zlatorudý. Svírám ho v ruce a krokem naznačím, že odcházím. Očima přejedu ke schodišti a kdybych mohla snadni ho k sobě i přitáhnu lanem jen abych už na něm stála polknu a tentokráte už odhodlaně jdu od baru ke schodům a tam se chytnu zábradlí. |
| |
| Hostinec Když zvedám hlavu od její ruky opět v jejích očích uvidím zelenou barvu, ty oči, ty oči jsou úžasné, její ručka ještě chvíli setrvá na mé než ji odsune, jen zlehoučka skoro neznatelně zvednu konečky prstůabych polštářky na prstech cítil jak mi ručkou sjídí po mé.. Zahledím se jí do nich a ona si okamžitě vezme sklenici a začne rychle upíjet, načež se zakucká. Co teď? Zeptat se jestli je v pořádku, nebo.. Vypadá to že kašel do toho trošku přihrává, takže budu dělat jakože sem si toho nevšiml. Nevím moc co na to říct, aby to nevypadalo že její kašel úplně ignoruju. Je vám špatně? Asi by jste si měla odpočinout i obyčejné nachlazení umí být nepříjemné. načež se v hlavě vynadám co to melu za voloviny. Vypadá to že chce odejít má i klíček od pokoje, pak jakoby mě pozvala ale nakonec se zarazí. No tak řekneš mi ještě něco? Řekl bych že teď si hlavně chcete dát horkou koupel, já jsem na tom popravdě stejně, takže pokud se vám bude chtít můžeme si o vašem umění popovídat později, za což bych byl velmi rád. Usměju se na ni zářivě. Vypadá to jako by na mě snad čekala ale pak se rozhodne odejít, ještě na ni kývnu na rozloučenou. Zatím nashledanou, děkuji že sem s vámi mohl strávit alespoň těch pár příjemných chvil. Znova se usměju a podívám se za ní, na její postavu, uvědomím si že si na židli nechala plášť, lehce se popošoupnu na židli abych jí na něj zakryl výhled, hostinskému na pult hodím zlatku a naznačím aby mlčel, on na mě mrkne že rozumí. Za tu zlatku mi ještě párktát odpovíš. pomyslím si na jeho adresu a v hlavě už se mi míhají otázky. Cestovní plášť si teď snad nebude chtít oblékat ale musím být rychlý už plánuju jak to vše udělat. Dívám se na ni koutkem oka jak stojí u zábradlí, čekám co udělá, na jednu stranu nechci aby odcházela ale na druhou už mám plán jak ji brzy znova potkat, a že je to plán velmi dobrý. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro No ... Víte, to jsou mapy, z celého území ... Začnu trochu koktavě, protože mě jeho otázka zaskočila a pokouším se vyhnout Gabrielovu pohledu. Strašně ráda chodím po lesech a hledám různé věci. Na těch mapách je vyznačeno, kde všude jsem byla. Sháním různá lejstra a dokumenty o různých oblastech, abych se toho o území, kam přijdu, dozvěděla co nejvíc. Usměji se na Gabriela a omylem převrhnu sklenici, která se roztříští na kousky. Ale ne ... Povzdechnu si a vstanu. Vydám se pro hadr, abych rozlité pití mohla vytřít a potom posbírat střepy. Omlouvám se, vůbec nechápu, jak jsem tu sklenici mohla převrhnout. Začnu sbírat střepy. Vy se v magii vyznáte? Zeptám se najednou z podlahy a zvednu k němu oči. Samozřejmě díky nepozornosti si trochu pořeži prsty, ale skoro to nevnímám. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Udělala to schválně, aby odvedla téma? Podívám se na její prsty a jak jsou pořezané. Vstanu a přejdu k ní, nedbaje, jestli stále sbírá nebo ne, prostě ji chytnu za jednu ruku, položím si ji mezi dlaně a zasoustředím se. Mezi dlaněmi se objeví zelená záře a když je dám pryč, není po ráně ani stopy. To samé udělám u druhé ruky. Potom sám posbírám zbytek střepů. Ať už je žena hostitel nebo host, vždy by měl práci dělat muž. To je můj názor. O magii nevím shola nic, pouze to, co umím. Setkal jsem se s magií pouze jednou a to když na mě jeden bláznivý stařec vypustil jakousi ohnivou kuličku, která mě pronásledovala přes půl města a nakonec zapálila vojenský prapor, pod kterým jsem proklouznul. Přesto jste mi ale stále neodpověděla na otázku. Aby člověk věděl kde byl nepotřebuje mapy. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Ach, ani jsem si toho nevšimla, to jste nemusel, ale děkuji. Usměji se a sklopím oči a znovu se soustředím na sbírání střepů i když se mi sem pletou Gabrielovi ruce. Ale jistěže potřebuje, jak jinak byste si chtěl zaznamenávat údaje, kde jste byl? Odvětím po krátké pomlce. Podívejte se sem. Vstanu ze země a najdu jednu z mnoha map, které tam mám poskládané a roztáhnu ji. Jde vidět, že je to tady z okolí, ale pouze severní cesta. Prstem přejedu po dlouhém úseku, který ale zdaleka nedosahuje okraje mapy. Ze severu mám prošlé tady tyto místa. Vidíte, zde jsou napsané poznámky. Ukáži na různá místa s nějakýma škrábanicema, které nejsou přečíst. Myslela jsem, že bychom mohli zajít s Hall tentokrát výš na sever, nejspíš se to ale protáhne na pár dnů až týdnů. Někdy nám to zabere i třeba měsíc, viď Hall. Zpod stolu se ozve radostně štěknutí. Usměji se a znovu složím mapu. Jak už jsem řekla, hledám různé ztracené předměty, některé mají být schovány ještě nějaký čas, ale jiné zase obejveny. Tajemně se usměji a vyndám novou skleničku. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro A co jste už našla? Našla jste něco cenného? Co s těmi věcmi vlastně děláte? Jsem celkem zvědavý, připomíná mi to totiž mé dětské sny o hledačích pokladů a podobných lidech. A já musel trčet doma a trénovat s katanami. Musí to být docela zábava. Vždycky jsem si něco podobného chtěl vyzkoušet. Šel bych s vámi, pokud bych vám nepřekážel. Usměji se a pohlédnu na Aillien |
| |
 | V hostinci Sedím u stolu a za pár měďáků krmím jednoho ze skoro opilých chlápků předpověďmi jeho šťastné budoucnosti. Pak se ale otevřou dveře a dovnitř vejde podivná postava. Podívám se tím směrem a vidím malou postavu kterou bych přirovnala k trpaslíkovi. Se samolibým úsměvem na něj zvědavě hledím, ještě nikdy jsem se nesetkala s tak velkým trpaslíkem. Zakončím svou předpověď že opilcův syn se stane slavným rytířem a on sám že zemře velmi stár, shrábnu peníze a vydám se k nově příchozímu. Pozlacené plíšky visící mi z šátku kolem boků při mé houpavé chůzi tiše, ale přesto nepřeslechnutelně a vtíravě cinkají. Dlouhé uhlově černé vlasy mám svázány ve vyšším culíku ze kterého se mi spolu s řetízky dalších plíšků a zvonečků spadají a vlní až do půli zad. Na ramenou, omotán kolem krku mi spočívá tmavě zelený chameleon který toho muže civí pohledem až s jakousi inteligencí kterou by nikdo od zvířete neočekával. Pohladím ho po hlavě dlouhými prsty s několika zlatými prsteny a dlouhými nehty potřenými zlatým lakem. Dlouhé rukávy rudé košile se zlatými výšivkami podivných ornamentů a cinkajícím plíšky se vyhrnou a odhalí světlou, jakoby větrem ošlehanou pokožku a na ní spoustu zlatých náramků ladících k velkým zlatým náušnicím. Na nohou mám upnuté černé kalhoty s výšivkami, od kolenou rozšiřující se do zvonce tím skrývající vysoké kožené boty s přezkami na vysokém podpatku kterým svým klapotem po podlaze hostince doplňuje plíšky a zvonečky v nezaměnitelnou směsici zvuků. Přes rameno mi visí kožená cestovní brašna taktéž s výšivkami, stejnými jako na košili, kalhotách i šátcích které mám obvázaně kolem boků. Posadím se na židli proti tomu chlápkovi a podívám se mu do očí svým pronikavýma, až černýma chladnýma očima které jakoby nepatřili k mému tělu a jemným rysům v mém pohledném obličeji. Vítejte pane, a věřte že se usmálo štěstí na vás. řeknu tichým tajemným hlasem. Onu Věštkyni jste svým původem, kamene národu upoutal a Ona by vám vaše štěstí další, budoucnost vyčetla z ruky - přejede si jedním z prstů po dlani a čarách na ní. - z kůstek jednorožce - rukou projede černý kožený měšec s vyšitými ornamenty který jí visí u pasu - či z karet ? z brašny jsem mezitím vytáhla balíček podivně vypadajících karet s podivnými obrázky, ornamenty a slovy a jednu po druhé si je postupně prohodím z ruky do ruky. Tázavě se podívám a s tajemným úsměvem čekám, co řekneš nebo uděláš. |
| |
| Hostinec, pokoj Poslouchám jeho větu o tom, že nepůjde a já si chci dát koupel. Dojdu ke schodišti a ještě se na něj otočím svýma šedýma očima ho přejedu a pak vystoupám několik schodů výš. Zabodnu oči do stupínků přede mnou a jdu. Ty jsi tak hloupá Gabriele, takový frajer jako je on těžko půjde s tebou a opustí zábavu zde dole….bože ztrapnila jsi sebe i jeho, že ti vůbec musel odpovídat na takovou hloupost. Tedy vykoupat se, napít a najíst a raději jít. Zde již nic nenajdeš. Ale nemůžeš mu upřít, že ti alespoň košem dal slušně…!!!“ Se svými myšlenkami kdy bych se nejraději propadla hluboko do povrchu země a s pocity čtrnáctileté puberťačky se již v patře řádně narovnám a přejdu ke dveřím svého pokoje. Gabriele už nad tím nepřemýšlej udělala jsi chybu a za ty se platí příště jí neuděláš, žádné důvěrnosti a ani žádné zbytečné řeči nebo hry s plamínky. Nic takového!!! Vše chladně a nadneseně jsi dáma a jako taková se koukej chovat beztak je to jen nějaký povaleč…. Snažím uklidnit samu sebe a odevřu pokoj do kterého vstoupím a následně jej za sebou zavřu a zamknu. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Toto je starověká kniha magie. Začnu pomalu, když se vrátím a položím na stůl velkou, černou a velmi starou knihu. Náhodou jsem našla nějaký pergamen na kterém stálo, že tato kniha existuje a kde se asi tak přibližně nachází. Trvalo mi přibližně půl roku, než jsem ji vypátrala. Teď však hledám hlavně své štěstí, úplně jsem na něj zapomněla. Dodám potichu a vyhnu se jeho pohledu a zadívám se z okna. Zpod stolu se ozve tichý kňučivý zvuk a vyběhne Hall, a vydá se do druhého pokoje. Sleduji ji pohledem a usměji se. Je to zajímavá vlčiče. Pozná lidskou náladu a ani jí nemusíš říkat, co vlastně chceš. Vůbec by nám nevadilo, kdyby jsi se k nám přidal. Najednuo se zarazím a zrudnu. Omlouvám se, nejdřív vás napomínám za neslušné chování a teď jsem to já, kdo komu začal tykat. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro V pokoji se rozhlédnu a zahlédnu dřevěnou vanu s vodou a paraván. Na postel hodím svůj jednoroční meč a klobouk dále i opasek a zajdu za záclonu. Vysvleču se a sednu si na okraj vany. Do vody ponořím špičku prstu a začnu s ním lehce kroužit. Voda se začne oteplovat až jsem schopna se do ní strčit ruku a zahřívat ji dál. Pomalu kroužím s rukou aby se voda promíchávala a byla všude teplá. Trvá mi to poměrně dlouho a když už má alespoň trochu teplotu kdy nezmrznu tak vstoupím do vany a začnu vodu zahřívat celím tělem když pocítím páru na svém obličeji teprve potom jsem spokojená. Mýdlo na okraji nepoužiji, ale z kabely vytáhnu sáček s višněmi a třešněmi a vysypu obsah do dlaní rozmělním ho a tím se začnu umívat. Celý pokoj překrásně voní a já tedy také umyji si i vlasy. Když se po několika minutách nabažím teplé vody vylezu ven. A zpět dolů rychle bez okolků se najím zaplatím a odejdu to je ta nejrychlejší a nejlepší cesta!!! |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Proč jsi se z ní nic neučila? Je v ní úplně všechno. Díky té knize bys mohla být velmi silná kouzelnice. Pozoruji Hall, jak odkráčela. To je v pořádku. Takže teď už si mužeme tykat? Usměju se a zadívám se na ni. Po chvíli mi však pohled opět sklouzne ke knize. Nebylo by špatné naučit se pár věcí z ní. Nebo možná trochu víc. |
| |
| Hostinec Podívám se za Gabrielle jak vychází nahoru, pláště si naštěstí nevšimla, nakloním se k hostinskému. Teď musíme být rychlí, potřebuju číslo jejího pokoje, potřebuju vědět jaké máte přikrývky a hlavně, potřebuju hrozně rychle koupel. Na stůl letí další zlatka. Doufám doufám. Ale musí to být opravdu rychlé, je mi jedno jestli bude voda studená nebo teplá, jen ať je čistá. Chlapík na mě chvíli hledí, pak si uvědomí že tři zlatky co už ode mě dostal jsou velmi dobrý kšeft. Devítka…přikrývka je normální deka….naše káď je teď u té dámy, takže nevím, ale je tu přehrazený potok hned za hostincem, voda je čistá protože pramen je blízko. Podívám se na něj ale uvědomím si že dělá co může. Dobře připravte mi hned dvě porce jídla, vodu, víno, deku navíc, klíč od mého pokoje, hned vedle jejího... to by mělo být vše, klíč mi dejte teď, zbytek až se umyju ať je nachystaný. vytáhnu si jen věci na umytí z malé torny co mám u sebe, nečekaně je tam i mýdlo, sotva ho vytáhnu zavoní místností, jemnou látku na utření, a oblečení zabalené v látce. Tohle a její plášť nechte odnést do mého pokoje pošeptám mu. Teď musím strašně spěchat. Popadnu věci jež sem vyndal z torny a rozběhnu se za hostinec, tam ze sebe shážu veškeré oblečení jen ho ruky si vezmu mýdlo a vlezu do vody, je studenější mež sem čekal, žacnu se drhnout, mýdlo jakmile se napočí pustí ještě více vůně, já si všimnu oken do pokojů, jen doufám že mě tady neuvidí Gabrielle to by se mohlo všechno pokazit, přejdu více do úhlu abych případně nebyl tolik vidět., celý se umyju když vylezu z vody cítím se velmi osvěžen, jak studenou vodou tak i čistotou, utřu se do látky jež k tomu mám vyhrazenou a rozvážu uzlík s oblečením, je tam slušivá tunika černé barvy a jemné látky, bíle zdobená, kožené kalhoty volného stylu, nerad vypadám upjatě, a něco jako čepice, kterou nosí převážně umělci, mě se velmi líbí, k tomu se pod ní dají schovat mé vlasy pokud chci, a pokud chci tak naopak můžou i dobře vyniknout. Obleču se, obuju a vyrazím zpět k hostinci, cestou si ještě upravím čapku a vejdu dovnitř. Pane, věci máte už nahoře i tu deku a jídlo a plášť, všechno, ale pokoj vedle slečny je již pronajmut, tak jsem vám dal pokoj naproti, ten je ovšem náš luxusní. Nataví ke mně ruku, dám mu do ní další zlatku, ten chlap se mi přestává líbit, dá mi klíč, vezmu si ho a s věcmi co sem měl na sobě vyběhnu nahoru. Podívám se na dveře jejího pokoje a vejdu do svého, že by se tomu balo říkat luxus, to zase ne ale je to lepší než klasické pokoje, zavřu za sebou dveře.všechny zvraně dám do pláště, nenechám si u sebe ani jednu. Kolem komína jež vede mou místností aby tu bylo teplo je přistavěná ještě z jedné strany komora, z druhé je je komínu připojený krb, nechápu jak to udělali ale je to jen plus k mým plánům, tak akorát pro jídlo aby nechladlo otevřu ji zevnitř zavoní maso, zase komoru zavřu, plášť kopnu pod postel i se zbraněmi, až teď si všimnu že ta postel je dost široká pro dva, pousměju se, dokonce je tu i dost velký stůl s židlemi. Podívám se z okna, samozřejmě že vede na stranu od potoka, Gabrielle mě mohla vidět ale nic není ztraceno i kdyby mě viděla tak vlastně co? Pomyslím si. Sáhnu do té ohřevné komory pro jídlo ale okamžitě ucuknu, i talíře jsou těď horké, vrazím si popálené prsty do pusy abych je zchladil. Nasadím si na ruku rukavici, na stůl nachystám tác, na něj dám jak víno tak i vodu, a v rukavici na něj hodím i jídlo na talířích. Pak částečně složím její plášť,hodím si přes ruku deku přes deku plášť, druhou volnou rukou si otevřu dveře, vezmu klíč, vezmu tác s jídlem projdu dveřmi svého pokoje, zavřu za sebou nohou, pk dojdu k pokoji Gabrielle, zvednu koleno opřu se jím o zeď na něj si částečně položím tác jednou rukou ho přidržuji a druhou zaklepu, chvíli počkám na odpověď a zaposlouchám se do zvuků pokoje. Gabrielle, to jsem já Šturm. řeknu ještě přes dveře. Co to zase meleš za voloviny.vzteknu se na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Když vylezu z vany zaslechnu tiché klepání a pak hlas. “Šturm?Ale přece, proč tu je?“ Podívám se skepticky ke dveřím a pak na sebe. “Moment…..“ Řeknu jen tiše protože jsem nahá sáhnu pro slabou tkanou přikrývku a obmotám se jí kolem dokola trochu ji táhnu i za sebou. Vypadám trochu směšně, mokré vlasy dosahují bezmála zadečku a lehce se vlní. Celý pokoj voní po višních a třešních a vlastně je to tím, že tak voním já po mé koupeli. Pára, která zůstala v pokoji po horké koupeli stále nemizí a ani mi to nevadí. Chytím dvěma prsty na každé straně deku a povytáhnu jí výš abych si na ni nestoupla a neupadla. Další trapas si už nemohu dovolit to by bylo příliš. Co tu jen může chtít? Stále přemýšlím proč přišel, ale vlastně mě nic kloudného nenapadá…Přejdu pomalu ke dveřím a otevřu je. Pára vyjde ven společně s mým obrazem. Zadívám se na Šturma, který mi nyní připadá jiný a nevím proč, převlékl se a musím uznat, že mu to velice sluší. Zadívám se více a povšimnu si svého kabátu. Tohle mi přišel vrátit tak to je jasné….. Pak vidím i jídlo, které nese. “Tedy jsem to zapomětlivá můj kabát…. Díky a ….. dobrou chuť.“ Řeknu mu a natáhnu svou bělostnou ručku k němu abych si vzala kabát. Má zelená očka jakoby ho svlékala pohledem, ale pak jen zatřesu hlavou. Sakra Gabriele tohle ne, víš že tohle tak nejde nepokoušej se opět ztrapnit…. Probleskne mi hlavou a nyní již modré oči jen několikrát zamrkají při průchodu posledních zbytků páry avšak omamná vůně setrvává. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Po chvilce se dveře otevřou nejdříve se na mě vyvalí spousta páry a vůně višní, nasaju ji do plic potom uvidím její postavu v nějaké róbě, pára prořídne, uvidím že nemá róbu, ale je omotaná nějakou látkou, nevím jestli se mi to zdá nebo ta látka doopravdy prosvítá. Na chvíli ztratím řeč. Om…omlouvám se, přijdu kdyžtak později. vyhrknu ze sebe. Vidím jak se jí na zádech vlní její dlouhé vlasy jen ji přejíždím pohledem, opět se zadívám do těch očí, mají zase sytě zelenou barvu. Potom si všimne kabátu. Zůstal na baru….a ještě sem vám přinesl deku, jestli tu hodláte přespat, zdálo se mi že jste nachlazená, tak….. na chvíli se zaseknu. Aby vám nebyla zima. Natáhnu k ní ruku s kabátem a dekoutác podpírám jednou rukou, vidím jak si mě prohlíží. Popřeje mi dobrou chuť. Sakra to tam ty talířky nevidíš dva? Zaženu nervozitu. Vlastně sem se chtěl zeptat, jestli by ses se mnou nechtěla najíst podívám se na ni přejdu do tykání, záměrně se při tom trochu jakoby zaseknu, nechal sem přinést jídlo. Jehce pozvednu tác. Mohli bysme se najíst u mě, je tam o něco více místa a méně….páry a kádí. Zlehka se na ni pousměju. Co ty na to? Samozřejmě pochopím když odmítneš řeknu trochu nejistě, ale asi na mě jde vidět že hodně chci aby šla. Přešlápnu na místě a zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Mírně nakrčím čelo jakmile začne mluvit o pozvání na jídlo. Jako, že my dva spolu budeme jíst? Ale….. Když ovšem zaslechnu jak se stále zadrhává v řeči jen si promnu rty a nakloním decentně hlavu ke straně sytě zelená očka se mu zabodnou přímo do těch jeho. Jsi roztomilý Šturme, ale nemůžu co když si tohle vše vykládám špatně a je to úplně jinak? Ovšem žaludek mi jasně napoví co chci a to je jídlo. Doma mě učili, že nesmím být nezdvořilá i kdybych měla proto zažít trochu potupy. Sklouznu očima k tácu a to jídlo vypadá úžasně tedy možná ne, ale můj hlad z toho udělal delikatesu. Udělám k němu jeden krok a chytím svůj kabát a stáhnu ho k sobě v tom ovšem deka decentně povolí a spadne na zem ovšem kabát zachrání situaci Jeho délka zakryje vše podstatné, zareaguji rychleji nežli blesk a přitisknu si jej k tělu. Ježíš to je zase trapas, chlape ty mi to děláš schválně zřejmě vládneš větším magickým uměním nežli já, taková schopnost mě ztrapnit musí být vrozená…! V tu chvíli jsem ráda, že za mnou nikdo nestojí. “A…. jistě kde je tvůj pokoj? Obléknu se a přijdu….!“ Řeknu rychle a naléhavě je jasné, že mi tahle situace není vůbec příjemná! Skousnu si spodní ret a couvnu do svého pokoje a nohou kopnu deku jenž spadla někam do pokoje. Druhou nohou přivřu dveře a jen čekám až řekne kde má pokoj. Jakmile se vyjádří dveře cvaknou a já se svezu k zemi jen zavrtím hlavou, ale pak se začnu smát. Tohle není možné, on má snad nějaký magnet na to abych se před ním stále ztrapňovala a pamatuje si stále to mé přidušení dole….. Směji se a ohlédnu se po svých věcech. A po brašně kde mám čisté ošacení…. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Jak k ní mluvím začne se usmívat, očka jí zezelenají a začne se usmívat, taky se pousměju,na moje slova nijak nereaguje ovšem při slovech o obědě se zamračí. Ale stále se usmívá. Potom se mlsně zahledí k talířkům. Teď se to nesmí pokazit. Snad skoro váhavě sáhne po pláštive, ale když si ho bere skouz látka kterou má kolem sebe,šbubnepřekvapivě pláštěm, a zakrý vá se můj pohled vyletí vzhůru. . a deka mi sjeze z předloktí na zem. Nečum na ní nečum. Pochvíli když už je pášť na svém místě opět se dívám před sebe, plášť zakrývá všechna důležitá místa odhaluje jen křivky jejich boků. Očí, dívej se jí do očí Ehnu se pro deku, tác držím na jedné ruce sáhnu pro deku, jen uvidím její bosé nožky vykukujícízpod pláště vstanu a přitom mi před očima mi mezitím cestuje její tělo od nohou zase aá po hlavu. Pomalu nexchopen slova k ní nen natáhnu ruku s dekou, jestli si bude chtít vzít druhou. Ona se mě ovšem zeptá kde je můj pokoj, mé srdce zaplesá a ona couvne mezi dveře a přivře, eeeehm nejak si kráký moment nemůžu uvědomit na co se mě ptala ani odpověď, sem myšlenkami trošku jinde. Hned na to se mi mozek opět nahodí. Tady hned naproti opět ze sebe jen vychrlím, načež m bouchnou dveře před nosem, couvnu a vedju do svého pokoje,položím tác na stůl pok si oddychnu, Jo!zajásám si Ale musíš se líp držet, takže klid. Dveře nechám pootevřené. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Protože jí nerozumím, nedokážu ji rozluštit. Něco jsem totiž přehlédla, ale už se to nedá dát zpátky. Zasměji se a sklopím pohled. Jestliže ti to nebude vadit. Pokrčím nevině rameny. Všichni se pořád musí učit, život je nepopsatelně nebezpeční. Všude čeká nebezpečí. Ale jak už jsem řekla, z té knihy se už víc nedovíme. Upřeně se na něj zadívám, ale pak zase pohlédnu jinam. Rozhodla jsem se, že najdu zbývající část - a tou jest rozluštění tohohle písma. Bohužel nevím, kudy se mám vydat. Tu knihu jsem objevila už velmi dávno, ale před pár týdny mi došlo, že jsem na něco zapomněla. Chci se vydat do hor na severu, nebo někam jinam. Zatím si nejsem jistá. Pořád doufám, že mi něco nebo někdo pomůže, či poradí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro To vůbec nevadí. Říkal jsem, že by neuškodilo se něco navíc naučit. Ale myslím, že to co umím bude stačit. Umím toho trocu víc než jenom léčit. Ale o tom až později. Lehce se zasměju, zavřu knihu a položím ji na roh stolu. Ta kniha by ve špatných rukách mohla způsobit velké problémy. V hlavě se mi objeví něco málo vzpomínek, nepříjmených vzpomínek. Proč? Proč jsem to přijal? Je tak hodná a pomohla mi. Nezbývá mi....Teda chci říct, pomohu ti. Usměji se a zadívám se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Zbývá ti toho tolik ... Nemusíš mi pomáhat, pokud nechceš. Zaženu mračení a usměji se. Vím, že by mohla způsobit potíže, jenom že jenom pokud by měl někdo ten list k rozluštění a ten může být kdekoli. Vlastně ani nevím, jestli je to list. Pokrčím rameny. Navíc, co jsou to velké problémy? Pozorně si ho prohlédnu a suměji se. Vezmu knihu do náruče a jdu ji zpátky vrátit na její místo. Nejsem tak často doma, aby o ní někdo věděl. Jsi první, kdo ji viděl. Přiznám po pravdě, když se vrátím. Ještě víno? |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Otočím se k dece, která mi spadla věnují ji nenávistný pohled, ale pak se opět rozesměji. To není možné, raději se obléknu a půjdu dnes mě čeká ještě dlouhá cesta…. Vstanu ze země a dojdu k posteli na kterou jsem hodila svou brašnu z ní vytáhnu čisté kalhoty s hnědé kůže po stranách provázané koženou tkanicí a obléknu si je. Jsou stáhnuté tedy obepínají mé nohy doslova jako vzduch, těsně přiléhají k mému tělu. Nazuji si boty a pevně je uvážu jsou vysoké pevné a poměrně těžké, kalhoty pod nimi mi naprosto nevadí. Opětovně se sehnu k brašně a tentokráte z ní vytáhnu hedvábnou košili pohladím ji a zadívám se na tu překrásnou černou barvu přejedu prsty po knoflících a pak si ji obléknu na ne zcela suché tělo. Zapnu knoflíky a ponechám decentní rozhalenku. Přejedu si prsty po zápěstí kde mám svá tetování a stáhnu košili aby nebyla vidět. Nasadím si veškeré své šperky a věci, které jsem měla na sobě svážu do uzlíku a hodím do brašny. Rozhlédnu se po pokoji zda jsem nic nezapomněla. Ještě si zatrčím nůž do boty a jdu ke dveřím hned u nich stojí židle přes ní přehodím svůj kabát a na ni položím brašnu. Otevřu dveře a zhluboka se nadechnu jako bych si dodávala odvahu. Vyjdu na chodbu otočím se ke svým dveřím a zamknu je. Postavím se tak abych jeho dveře měla před sebou jsou pootevřené zadívám se na ně a jen natáhnu ruku, kterou po cestě zatnu v pěst. Zlehka zaťukám a pak jen konečky prstů strčím do dveří jenž se pomalu otevřou. “Tedy…..“ Vypadne ze mě jediné slovo dříve než mé oči přivyknou světlu z tmavé chodby. Zadívám se na muže, který mne pozval na jídlo a jen si promnu rty. Vlasy mám naprosto suché a lehce pootevřeným oknem, kterým proudí vzduch mi větřík pohodí vlasy. Má plavá hříva se rozvlní a částečně spadne přes má ramena na ňadra krytá jen jednou vrstvou látky. Udělám jeden krok dovnitř a přejdu práh prstíky mi sklouznou po dveřích ke klice a dveře zavřu, nevím proč ale najednou se cítím podivně žaludek se mi sevře a vím, že kdybych měla promluvit hlas se mi bude chvět. Připadám si jako nahá v místnosti plné mužů. Tváře mi zčervenají a oči se změní v kočičí. Podívám se opět na Šturma a pak na jídlo. Gabriele přišla ses najíst zůstaň u svého plánu a nekomplikuj si již tak dost komplikovaný život….. Pustím kliku a lehkými krůčky dojdu ke stolu s jídlem. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Kéž by to byla pravda. Opět se usměji. Trvám na tom. Půjdu s tebou. Její otázka mě trochu zarazí. Velké problémy? S touhle knihou by mohli být nezměrné. Nebo spíš konečné. Protože špětný člověk by tu knihu mohl využít velice ničivě. Najednou si uvědomím, že mluvím, jakobych byl znalý magii. Teda to si myslím. Působím najednou trochu nejistě. Další otázka mě ale naopak povzbudí. Snažíš se mě opít? Zasměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Rozhlížím se po pokoji zády ke dveřím jestli ještě neuvidím někde v pokoji nějakou chybu, asi tak stojím poměrňe dlouho protože pak za sebou uslyším skřípnout dveře a jen jedno slůvko.. Otočím se za tím hlasem. Vítej… U mě nedokončím větu. jen se zase na chviličku zarazím když ji vidím, na tváři se mi oběví úsměv, chvíli na ni jen hledím. Sluší ti to. ovšem ve skutečnosti bych mnohem radši řekl spíš něco jako jsi tak krásná. Uvidím její těžké boty v nich kalhoty stažené thanicemi a pak ta košile místy se jí ještě lepí k tělu, což značí že nestihla zcela uchnout. Neee neee tohle mi nědělej nechtěj abych se choval jako idiot, hlavně mi neříkej že pod tím nic nemáš. Pomyslím si. Zhluboka se nadechnu, sundám si čapku vidím že se Gabrielle přesunuje ke stolu jakmile projde kolem mě, ucítím její vůni, jen ohromeně zamrkám, doufajíce že si ničeho nevšimla. Uvědomím si že v rukách stále žmoulám čepici, přesným hodem ji umístím na háček u dveří, už když je ke mně Gabrielle snad zády, potom se rychle přesunu k ní, poodsunu židli u stolu aby si mohla sednout, když si sedá ucítím v její blízkosti opravdovou omamnost její vůně, jakobych se propadal do snů. Jakmile Gabrielle dosedne ještě omámen vůní přejdu ke středu stolu chytím talíř zvednu ho a přesunu před Gabrielle ovšem z omámení mě opět probudí pálení v prstech od horkého talíře, syknu, položím talíř, předně dle svého zlozvyku než si cokoliv uvědomím si strčím ukazováček a prostředníček do pusy a chladím, pak si uvědomím že Gabrielle se na mě nejspíš dívá, vyndám prsty z pusy, a zatvářím se nevinně.pak ryche přesunu svůj talíř ke svému místu naproti Gabriellevezmu džbánek s vodou a karafu s vínem na momentík si užívám toho chladného dotyku skla než nádoby položím stranou tak abychom na sebe viděli při jídle, už si chci sednout když si vzpomenu ještě na něco. Chviličku zatvářím se omluvně dojdu ke své torně a začnu se v ní hrabat až vytáhnu krásnou, zdobenou válcovitou krabičku, postavím ji doprostřed stolu a otevřu ji, uvnitř se skrývá rudě růžový hrubší prášek. Pouštní lilie, jedno z nejlepších koření jenž znám, ještě sem nejedl jídlo které by nechutnalo úžasně spolu s tímto. Ukážu na krabičku. Zdá se mi někdy že dokonce mění chuť podle nálady toho kdo ji užívá, a skvěle se hodí i k vínu pousměju se. Vývar z jejích lístků je skvělý čaj, ale v těchto končinách se bohužel lístky skoro nedají sehnat. Dokončím svůj rychlý výklad o té malé specialitě a gestem jí nabídnu. Dáš si víno, vodu, nebo mám pro něco zajít do výčepu? Zeptám se jí ještě dokud stojím a zadívám se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Jak jsem říkala, nejdřív musím najít klíč k té knize a ten bude hodně dobře schovaný. Ten kdo ho nemá, nedokáže knihu přeluštit, o to mít strach nemusíš. Usměji se a znovu mu doliji víno. Opít? Tebe? Gabrieli, copak bych s tebou dělala, kdybych tě opila? Rozesměji se a zároveň si uvědomím, že jsem ho nejspíš poprvé oslovila jménem. Opilý by jsi mi asi těžko pomohl v hledání, nemyslíš? Cobych z toho měla prosímtě ... Směji se a tváře mi trochu zrudnou, ne však moc, jen takový nádech červeně. Tak Hall, za chvilku si vyrazíme na "krátkou" vycházku. A tentokrát nebudeme jen my dvě. Pomyslím si a zaplaví mě pocit štěstí. Konečně už nebudeme samy ... |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Víš Aillien, pochybuju, že chceš vyrazit hned teď, předpokládám, že až zítra ráno. A vzhledem k tomu, že se říká, že muži jsou opilí v určitých věcech poměrně lepší, naskytuje se hned pár možností, co by se mnou dělala, když bych byl opilý. Zasměju se a prohlédnu si svou skleničku s vínem. Potom ji pozvednu a zase se usměju. S ní se směje mnohem snáž než sám. Samozřejmě je to jen vtip. Tak tedy na nás a naši první výpravu. Asi jsem se do toho zamotal o něco víc, než mi bylo řečeno. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Usměji se a napiji se vína. Mladý pane, mám tu vlčici, která by mi to určitě nedovolila. I když jste neřekl co máte na mysli. Hall je veeeelmi žárlivá. Popíchnu ho se smíchem, až úplně zrudnu. Navíc, nebylo by moudřejší vás opít až večer? Teď přes den, by to nebyla zas taková zábava. Pobaveně se usměji. Nebojte se, to víno není otrávené. Řeknu s úsměvem, když si začne prohlížet skleničku. Samozřejmě, vtipy jsou nejlepší. Na naši výpravu. Popravdě, teď mě napadlo, že by nejlepší bylo, kdybychom se šli projít do lesa, a pak večer bychom se mohli stavit v hostinci. Občas tam bývá muzika a skvěle tam vaří. Napadne mě s úsměvem. (Omlouvám se, žem jsem dřív nenapsala, ale nemám teď moc času :-( ) |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Je ti hodně věrná podle toho co říkáš. Já nikdy nikoho takového neměl. Každý se mě vždycky kvůli mému otci. Kamarády jsem vždycky postrádal. Smutně se usměju a opět se zadívám do vína. Skutečně není? Stejně bych to nepoznal. V jedech se nevyznám ani trochu. S pokusem o znalecký výraz se znovu zadívám na víno. Mě by otrávila i veverka. Ta procházka se mi zamlouvá. Určitě. Ale do hostince tě, nebo vás dvě, zvu já. Za to co jsi pro mě dneska udělala. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Zastavím se u stolu a všimnu si čepice, kterou Šturm žmoulá v rukách. Ty jsi snad nervózní, snad ne čekala bych vše ale né tohle…. Pousměji se a přejdu k židli na kterou si sednu a zadívám se na jídlo. Když talíř přistane přede mnou zadívám se opět na Šturma s rychlostí jakou odhodil talíř usuzuji, že je zřejmě poněkud teplý. Potvrdí mi, že můj úsudek nebyl vůbec špatný když je strčí do pusy nedá mi to a pousměji se ovšem smích skryji za ubrousek, který si dle etikety vložím do klína. Poslouchám jak mluví o koření jenž donesl na stůl a jen zlehka pokývám hlavou. “Jistě věřím, ale omluv mne nedám si….“ Snad si nečekal, že to budu jíst má moc a síla ve mně je pro mnoho lidí nebezpečím a tak musím být opatrná a vyvarovat se všemu nač nejsem zvyklá… Zahledím se do jídla a začnu jej konzumovat, mám opravdu hlad a tak ani nečekám na přání dobré chuť, necpu se nijak řekněme že ochutnám od všeho kousek co jest na talíři. Nic moc, ale hlad je hlad…. Zahledím se na džbán na stole. “Dala bych si vodu, díky….a dobrou chuť“ Popřeji až teď a opět se dám do jídla. Už se nenechám rušit všímám si pouze svého talíře jím pomalu a vše pečlivě koušu. Když už jsem sytá prsty odsunu talíř po stole ke středu a sáhnu pro hliněný hrnek s vodou a napiji se. Pocítím teplo, které ovšem vydávám já a jsem si toho vědoma naposledy když jsem měla tento pocit shořeli mi šaty s mírnou nejistotou vstanu a jdu k oknu, které na sebe otevřu a doufám, že mi to pomůže. Otočím se k němu zády a vyhoupnu se na parapet zadívám se na Šturma je mi jasné, že chlad vstupující do místnosti není příjemný a jistě vlézá až pod šaty. Však horkost, kterou mám nemohu nijak zastavit než-li ochladit a když bude nejhůře vyliji na sebe ten džbán s vodou to jediné mi pomůže. “Teplo, že?“ Zazní z mých úst trochu roztomile a nevině, doufám totiž, že mu ten chladnější vzduch nevadí. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Usměji se, když to uvidím. Teď jen záleží na tom, jestli je věrná ona mě, nebo já jí. Pousměji se. Do té doby, než jsem našla Hall jako malé vlče jsem taky nikoho neměla. Ani rodiče ne. Zemřeli, teda pokud zemřeli, pár měsíců po mém narození. Vychovávala mě jedna stará elfka. To od ní jsem se naučila léčit. Později jsem dostala úkol a už jsem se v té vesnici nikdy neukázala. Pokrčím rameny a pousměji se. Nejsi sám, kdo se v jedech nevyzná. Kdybych tě chtěla zabít, rozhodně na to použiji meč, než nějaký jed. Nevěřím jim. Zasměji se. Co jsem pro tebe udělala ... Asi to, co by udělal každý. Ale nehodlám ti brát domněnku, že jsem milé, hodné děvče. Ještě aby to byla pravda. Poslední větu si řeknu spíš pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Meče se nebojím. Nevím sice jak dobře umíš bojovat, věřím že určitě dobře. I tak ale nemám strach. Boj tváří v tvář je něco jiného, než podlé jedy. Musíš se své objeti dívat do očí. Jinak zemřeš. Usměju se, jakobych si ten pocit dokázal vychutnat, dívat se do očí člověku, kterého hodlám zabít. Otec mě učil jedno velmi staré pravidlo. Zabij, jinak budeš zabit. Proklínám ho za to. Ať se snažím jakkoli, neumím bojovat tak, abych nezabil. Nedokážu to. Dokonce i obyčejná hospodská bitka tak skončila. Byl jenom opilý, nebyl k tomu žádný důvod. Prostě na mě jenom šáhnul. A já okamžitě, aniž bych vůbec nad tím přemýšlel, mu zlomil vaz. Honili mě. To je důvod proč jsem skončil v tom lese. Pochmurně se zadívám do země, neschopen podívat se ti do očí. Najednou si připadám jako obyčejná loutka. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Vidím jen jak se Gabrielle pousměje když mám prsty v se, hned si tvář zakryje ubrouskem. Nee nee vždyť se tak usmíváš. Trochu mě zamrzí že si nedá mého koření, protože je to něco tak úžasného a ačkoliv toto jídlo nevypadá nóbl jsem si jist že Lilie ho dokáže značně vylepšit. Nevadí, tak snad příště pokud budete mít chuť. Pousměju se na ni a na svou porci si nasypu malou špetku toho koření, jakmile se dotkne, vlhkého nebo masného a ještě teplého povrchu jídla uvolní vůně podobná liliím, ovšem je taková lehoučce pikantní,, decentní vůně se rozline po pokoji. Gabrielle si složí ubrousek do klína a začne jíst. Dobrou chuť Gabrielle. Popřeju jí. Vidím jak postupně vybírá jednotlivé kousky z talířku jakoby zkoušela co jí bude nejvíce chutnat, už si chci sednout, když si řekne o vodu, naleju jí tedy do hliněného hrníčku, a postvím ho k ní. Pak si sednu a začnu jíst. A děkuji, za přání i že jsi přijala mé pozvání. opět se pousměju jako chlapec. Začnu jíst, nemasa se dotýkám pouze okrajově jen když sem si jist že ztovna tato zelenina toto sousto opravdu obohatí, jídlo chutná spolu s kořením opravdu výtečně, ačkoliv sem měl už i lepší, chuť se mi příjemně rozvíjí na jazyku, občas během jídla pohléhnu na Gabrielle, vidím jak soustředěně hledí na svou porci. Už chci promluvit, když od sebe odsune talíř a napije se vody a vstane. Ne ne tohle ne neodcházej, Mé obavy se naštěstí nesplní, ale Gabrielle vypadá nejistě, vydá se k oknu , otevře ho a sedne si do něj, v tu chvíli už také odsunuji svou porci, naliju si do skleničky vína, v tom mě zasáhne chlad od okna a ona mi roztomile ohlásí že je teplo, jen se pousměju, chlad není nijak strašný zatím, jsem zvyklý z hor i měst. Řekne něco o tom že je dost teplo, pousměju se. Dáš si ještě něco na pití? Vodu, víno? Případně vezmu hrníček s vodou nebo sklenku s vínem navíc a vydám se k ní k oknu, podám jí případně její pití, a opřu se pohodlně o druhou část okna, cítím že v její blízkosti je opravdu tepleji. Mohla bys mi vyprávět o magii? Je opravdu fascinující, taková… Zadívám se jí do tváře jakoby mi došly slova. Můj pohled ustrne na její tváři jakoby by se nemohl vynadívát nebo hledal tahák pro svá slova. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Sedíc v okně se nechám ovívat slabím větrem cítím jak si hraje s mými dlouhými plavými vlasy. Jakmile se zeptá jestli nechci něco k pití jen se pousměji. To víš vypiju si všechnu vodu a pak mě budeš hasit čím, talik toho na sobě zase nemám a víno? Nepiji! Decentně se usměji. “Ne děkuji…“ Když se přiblíží ke mně a opře se podívám se přes rameno ven vidím lesy a ten pohled se mi docela líbí i když z mého pokoje doma jsem měla lepší pohled. Ovšem zaslechnu hlas Šturma podívám se na něj a pozvednu pravé obočí s výrazem, že ho plně poslouchám. Trochu mě zarazí jeho věta, ale dlouho přemýšlím proč pak mi to dojde nedokončil ji. Panáčku jsi mi to nějak nervózní a já myslela, že dole si mne odbyl protože se ti nelíbim… Nakloním hlavu lehce ke straně, kdybych byla hodně zlá donutím ho větu dokončit, ale jen se pousměji a zabodnu do něj svá kočičí očka. Seskočím z okna a opřu se o zeď pod ním Přenesu těžiště jedné nohy na druhou a přehodím ji přes ní tak aby se křížili v kotnících. “Magie je úchvatná, ale jen málo kdo ji nepodlehne a nezačne ji obracet proti jiným s úmyslem jim uškodit či dokonce zabít…, magie jako taková tu není pro nás, ale my jsme tu pro ni.“ Řeknu tiše a zvednu ruku dlaní vzhůru. Fouknu jako bych na ní měla pírko, ale déšť malých jiskřiček se kutálí po dlani dolů jako vodopád než dopadnou na zem jsou studené. Usmívám se jako malé dítě, které si hraje s nejmilejší hračkou. “Magie může být zábava, ale také bolest….“ Při těchto slovech se vodopád obrátí a utvoří obraz na má dlani lze zahlédnout vatru a v ní na kůlu člověka svíjejícího se v bolestech. Chvíli se dívám a oči se změní do naprosté černé zornička se v nich ztratí. Polknu a rukou hodím jako bych v ní měla mravence. Oheň zmizí a i obraz pálení na hranici. Ohlédnu se po Šturmovi. “Co by tě ještě zajímalo?“ Zeptám se ho tiše a mé oči se zbarvují do modra, postup je pomalý, ale brzy mám naprosto modré oči. Po těle cítím stále tu horkost a nemám dojem, že ten studený vzduch pomáhá. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Pití odmítne, nechám tedy hrnek, i sklenku na stole a vydám se k ní Když se zaseknu ve větě zadívá se na mě, jako dravec, ten pohled je taky úžasný i když asi velmi nebezpečný, zase se klukovsky pousměju. Ladně se zhoupne z okna stojíme teď jen kousíček od sebe, já opravdu cítím to teplo co z ní září, a že to není jen mé zdání, chlad je úplně odtlačen do pozadí. Zkříží stíhlé nožky v kotnících, mám sto chutí ji políbit, ale zatím nepřichází ten pravý čas. Jen položím ruku na okenní rám jen kousíček od ní ale nic s rukou nedělám. Začne mluvit o magii, , což sem chtěl celou dobu, je teď ve svém živlu bude snad nadšená a otevře se o něco víc. Vžycky sem slyšel jen o čarodějích co kouzlili v bojích, myslel sem že hlavně o tom je jejich magie a tu léčivou a přírodní aby stromy rosty a tak, ovládají spíš druidi. Zadívám se na ni pak vidím jak si foukne do dlaně, na moment jakoby zaspím a můj pohled zůstane na jejích rtech, pak ho stočím na hvězdičky padající k zemi. Krása poznamenám celkem užasle ale sám si nejsem jist zda mluvím o jejích rtech nebo o jiskrách. Třeba když dostaneš ohnivou koulí do čumáku? poznamenám s pobavením když si vzpomenu jak ji po mě chtěla v lese házet, ale co taky sem měl plno dýky nachystaných, z mého tónu je znát že to beru už jako minulost, skoro jako starý příběh. Když v tom se jí na ruce rozhoří oheˇˇn, a nad ním uvidím kůl s torzem těla jež se tam svíjí v bolestných křečích. Nech toho! Odvrátím bolestně pohled, když si vzpomenu jak sme ji jako malí hrávali kousek od osady a skřeti unesli jednoho z mladíků, všichni se jej vydali hledat ale nenašli ho, až večer jsme ho uviděli, jak ho skřeti přivázali k osamělému stromu pod srázem hory, nanosili pod něj dřevo a zapálili, už mu nebylo pomoci, alespoň muži ty skřety pobili, ten mldík býval můj nejlepší přítel, jediný opravdový kamarád jehož sem měl. Pohled držím na stranu, dokud záře neustane. Když na mě Gabrielle promluví, otočím se k ní a zahledím se jí do tváře. nooo… Pohnu rukou na okenní římse k sobě když v tom ucítím jak se mi něco zabodlo do ruky, ovšem tříska zajela mnohem hlouběji než sem chtěl a asi je i větší, lehce syknu bolestí, tříska je opravdu velká. Sakra řeknu překvapeně když ji vidím, dlaň mám tak aby na ni viděla i gabrielle, druhou rukou zkusím třísku vytáhnout ale naní mám kenčky prstů popálené, takže je ucitím bolest v nich, fouknu si na prsty aby pálení ustalo. Takhle to nepůjde řeknu a podívám se na ruku a pak na gabrielle jakobych přemýšlel co s třískou v ruce. Nevíš jak na to? zadívám se na ni s nadějí, a ukážu jí spálené konečky prstů na znamení že já asi nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Všimla jsem si, že sklopil hlavu ke straně a na dílko na mé dlani se nekouká, nechápu proč, ale pravda je, že to opravdu příjemný pohled není. Než se naděje obraz je pryč však né proto, že by to chtěl on ale protože jsem to chtěla já. O jeho slovech s ohnivou koulí si myslím jediné. “To byla obezřetnost a sebeobrana, uznej sám komu by nebyli podezřelí tři lidé s čímž je jeden na zemi a kol jsou vlci? Jak jsem měla vědět co mi chcete? Měla jsem na výběr, zachovat se nebojácně a zastrašit vás nebo dělat raněnou laň a pak zaútočit když by jste to nečekali. Zvolila jsem první možnost tu druhou si ponechám jako zálohu…“ Po těchto slovech se na něj podívám jako lovec přičemž on je mojí kořistí. Krásnou kořistí by byl…, další trofej nebo něco víc? Přemýšlím co by tenhle kluk mohl pro mě znamenat ovšem tohle všechno uvažování ztratí na významu když posune ruku po dřevěném parapetu přičemž si zasekne do dlaně třísku. No my by jsme se k sobě hodili já dělám jeden trapas za trapasem a ty si ubližuješ. Ty děláš, že to nevidíš a já tě uzdravím…. Velice mile a trochu soucitně se pousměji a chytnu jeho ruku, prsty pomalu po ní sklouznu a přiblížím ji ke svým rtům a zelenýma očkama po ní přejedu až k jeho očím. “Bude to bolet….“ Poznamenám tiše a trochu škodolibě. Olíznu si rty a dýchnu na jeho dlaň tříska začne hořet a popel z ní rovnou sfoukávám na Šturmovu hruď. Tříska se spálí a rovnou zacelí ranku po ní jen slabí červený proužek po tom zbyl. Trochu to pálilo, ale tak strašné to nebylo. Když vidím, že se mi to povedlo usmějí se a pohladím dlaň druhou rukou má hedvábná kůže na prstících sklouzne po té jeho kůži jako po ledu skousnu si spodní ret. “A je to a ani to nebolela, měl by jsi být opatrnější…“ Poté se podívám na jeho dva popálené prsty dlaň se šrámem po třísce pustím a chytím ty dva prsty a přitáhnu je k ústům, zlehka je políbím a odtáhnu. Oči mi ztmavnou a ještě větší žár ucítíš na prstech ovšem po chvíli se vytratí a na tvých prstech není ani vidu po popáleninách. Pustím jeho ruku a zahledím se do těch očí, které jsou tak milé. Zeleně zbarvené oči několikrát zamrkají ten pohled kdy mu vítr čechrá vlasy a on se na mě dívá nelze unést bez toho abych nic neudělala. Stočím hlavu ke straně a jdu ke stolu kde je džbán s vodou naliji si do hrnečku a rychle se napiji. Gabriele, Ne tohle ne musíš odejít teď dokud je čas… |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Začne mluvit o tom přoč tu kouli vytahovala, popravdě se jí vůbec nevidím. Úplně to chápu, a popravdě se mi ten chlapík s těma vlkama taky vůbec nelíbil, ale nemohl sem ho nechat ležet v lese, ale není příjemné vidět že na tebe někdo míří Vzpomenu si jak sem utíkal nejednou před skvadrou strážních a kolem mě létaly šipky z těžkých kuší a podobných legrácek. Popravdě sem byl ale taky připravený. Pousměju se. Ona na mě hodí takový prapodivný pohled jako by mě chtěla sníst, tak jí odpovím dalším nevinným úsměvem, její pohled mě těší, mimika o toho o lidech hodně řekne. Zkyř mám tu třísku v ruce pěkně se usměje, a mou ruku chytí do své, je to jako dotek motýlích křídel. Očima si najde ty mé, já se zahledím do zeleně v těch jejích, ona se pak skloní i ústy k mé ruce se slovy že to bude bolet. úžasné za chvíli to přijde, to tu třísku chceš tahat rukama? Ovšem v tom ucítím na ruce její dech a pak jek tříska pálí podívám se na ruku, kde zůstala jen zarudlá čárka jinak nic, pousměju se. Druhou rukou mi přejede to té mé. Teď, nebo nikdy. Její ručku jakoby chytím do té své, nijak ji nesvírám jen aby poznalě že chci aby neše ruce zůstaly spjaté Díky Odpovím jí na její slova. A čekám co udělá. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Trochu vyděšeně se na něj zahledím, drží mi ruku a já vlastně nevím proč, nebo vím, ale… Zatajím dech a dívám se na něj jeho pohled je úchvatný a pokud ještě chvíli setrvám nezbude než-li… Stočím pohled do strany dívajíc se z okna. “Není zač… ale měl bys být opatrnější…“ Řeknu a vytáhnu svou ruku z jeho pomalu, ale tak aby ji už nemohl zachytit. Trochu odkašlu abych prolomila to děsivé ticho, které mě nyní sžírá tísnivé ticho plné otazníků a citů mnoho emocí je cítit ve vzduchu. Udělám několik kroků ke stolu cítím, že horkost mého těla roste a nepřestává, vybavuji si první příležitost, při které se mi to stalo a je mi jasné čím to je může za to on Šturm a vlastně i já… Vezmu džbán s vodou a připravím se na nejhorší. Držím ho v dlaních a jen se trochu chvěji oči mám zelenější než kdy jindy Šturma mám za svými zády a cítím jeho pohled nemohu se nadechnout nemohu mrkat ani polykat, bojím se otočit bojím se toho co bych udělala obávám se toho co ve mně tento člověk rozněcuje. Podívám se k rukávům a vidím slabé plamínky. Sakra “Musím jít, musím jít…..!“ Řeknu téměř nekompromisně, ale nohy jako by byli kamenné stále stojí ani se nehnou. Prosím řekni to řekni to!!! |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Podívá se na mě vyděšeným pohledem když jí ruku chytím, pak se podívá z okna a zopakuje že bych měl být opatrný. Zhluboka se nadechnu a zkousnu si ret. Fajn teď s to posral. Gabriel začne vytahovat svou ruku z mé, okamžitě uvolním to minimální sevření, spíš jen opět rozevřu svou dlaň. Gabrielle se otočí a odejde ke stolu tam popadne džbán do ruky a stojí. Teď se cítím jako by mi odchála dívka kterou znám už spoustu let kterou spoustulet miluju která mi stojí za to zůstat s ní a k tomu to žádná neudělala nikdy, vždy sem zmizel já protože to byly jen pracovní záležitosti ale tohle je něco úplně jiného, Gabrielle nesmí odejít. Sklopím pohled k zemi a ujdu dva kroky směrem k ní. Ovšem hned nato uslyším že odejít chce, znova si pevně zkousnu ret. Promiň, přetáhl sem to, ale neodcházej prosím. Udělám ještě krok k ní, teď jí stojím těsně za zády. Sleduju ji. V tu chvíli mi docházejí slova, nevím co říct. Já…já…. Neřeknu ani druhé slvo jednak opravdu nevím co říct, jednak mám v krku knedlík, nejraději bych ji teď obešel a políbil, udělám váhavý krokk s původním úmyslem abychom si viděli do tváře. Pak mě napadne co říct, vychrlím to ze sebe než to stačím nějak zastavit, hned jakmile to dořeknu jsem si jist že uteče pryč a tím to vše zkončí. …sem se zamiloval….do tebe. |
| |
| Hostinec: Unaveně sedím na židli a má víčka už jsou jako z olova. Dopiji poslední doušek a podívám se na Takona. Jeho otázka mi připadá docela vhod. Taky bych už šla... Je tu hluk a jsem unavená. Usměji se a na chvíli uhnu před jeho bádavým, ale příjemným pohledem. Zvednu se od stolu a rozloučím se s Chare. Počkám na Takona až taky vstane. Hm....Trošku mě znervozňuje... |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Cítím jak se ke mně přiblížil cítím jeho dech na svý zádech shlédnu k džbánu. Gabriele udělej těch pár kroků a odejdi, jdi je to ta nejlepší cesta. Zaslechnu jeho koktání nadechnu se k poslednímu slovu, které mu chci říci a to je sbohem. Ovšem to nestihnu Šturm mě obejde a postaví se právě přede mně vidím na jeho očích, že mi chce něco říci a pak to z něj vyletí ta slova, která jsem už nikdy nechtěla slyšet ta slova jenž zasáhnou srdce. Z rukou mi vypadne džbán s vodou, který se roztříští o zem. Snažím se najít to co bych mu chtěla říci. “Cože? Šturme vůbec mě neznáš, nic o mě nevíš… neříkej nic co nemyslíš vážně!“ Řeknu protože snad kvůli sama sobě nevěří, že by mě mohl milovat. Bože proč mi tohle děláš víš jak dopadli všechny moje lásky nechtě zmařit další život, neměla jsem jít sem neměla jsem tě v tom lese poslouchat, měla jsem jít vlastní cestou, zlomíš mi srdce a já? Opět ze mne bude troska, nemohu přistoupit na tvou hru. “Jistě máš spousty žen já nejsem jako ostatní jdi za nimi oni ti dají co chceš a po čem toužíš….“ Jen se na něj podívám a slyším ránu to srdce mi prasklo, že tohle dělám. Udělám krok a projdu kolem něj ke dveřím. |
| |
| Hostinec Sleduji unavenou Kačesku a i já se zvednu za židle, usměji se když i já jsem unavenej, po celodenní cestě a po předešlé noci, kdy jsem se kuli dešti moc nevyspal. Podívám se kolem a s úsměvem dojdu zaplatit, za to co jsme snědly a za pokoj a pak se, spolu s Kačeskou vydám do pokoje a zavřu za námi dveře. Ukážeš, mi ještě tu ránu ? Než půjdeš spát, prosím. Požádám jí a můj plášť spadne na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Naposledy se otočím a projedu pohledem celou místnost zaplněnou zajímavými lidmi. Potom s tebou vstoupím do pokoje a místnost si přeměřím pohledem. Hmm.....Ujde to. Lepší než spánek v lese. Samozdřejmě, že ti ji ukážu. Pokud tě to uklidní... Řeknu s provokativním šibalským úsměvem na tváři a dodám. Abys dneska usnul. Věnuji ti krátký polibek a vyhrnu si tuniku z rány. |
| |
| soukromá zpráva od Šturm Bílá Liška pro Vypadá to že chce něco říct těsně než jí řeknu tu blbost, ale už sem to řekl, cítím to tak není důvod měnit co sem řekl. Hned na to jí z rukou vypadne džbán, myslím že tohle by se nestalo kdyby ji to nezasáhlo, musí něco cítit. Snažím se uklidnit sám sebe, když začne mluvit. Cože? Takže to tu podle tebe plácám do větru?v jeho hlase se ozvejakokdyž bezmocná zlost. můžu to myslet vážně a vážně to myslím. v jeho hlase převládne smutek, jakoby se z něj vytratila energie kterou předtím přimo zářil. Jakoby sesklopí hlavu ve tváři vepsán smutek. Odfoukne si a něco zamumlá. Potom Gabrielle začne mluvit o ženách a že není ta pravá. nerozebírej to už tak to celkem bolí, stačilo říct prostě NE, víš moc dobře že teď se vymlouváš jen sama sobě, své rozhodnutí přede mnou obhajovat nemusíš. Musí něco cítit tohle by nedělala, nevymlovala by se, jen si musí uvědomit co cítí. Sednu si na postel a hlavu složím do dlanía vypadám jako bych se měl úplně zhroutit v nejbližších okamžicích.. Ruce se mi začínají třást tak je sevřu pevně v pěsti a opřu se hlavou o ně. |
| |
| soukromá zpráva od Angelica Corrs pro Zastavím se těsně u dveří. Kdyby to bylo s těmi ženami jinak popřel bys to, ale neudělal si to jen to shazuješ na mě jistě máš pravdu, ale jen z části, nevěřím mužům a tím méně těm, kteří na veřejnosti dělají, že zájem není a v soukromí se mi dvoří co jen mohou. Chytím kliku a cítím jak mi po tváři tečou slzy kovová klika se rozžhaví a na místo šedé je z ní zlatavá. Rychle slzy otřu a naposledy se otočím oči mi ztmavnou zahledím se na Šturma, který má ruce v pěst a do tváře mu nevidím. Hlupáku zamilovala jsem se do tebe hned v tom lese už tam si mi ukázal, že jsi jiný, ale tvá galantnost je víc než podezřelá a já se nedělím o muže ani o lásku a ty by jsi mě jistě miloval jen tuto noc jako jistě všechny ženy co jsi potkal, tedy co ony potkali tebe. Někdo tak okouzlující není bez přízně dam. S bolestí otevřu dveře a vyjdu na chodbu zavřu za sebou a otevřu dveře do svého pokoje. Dveře za sebou patřičně zabouchnu.Cítím, že mé tělo hoří ale je to bolest, která ho spaluje a tak přejdu rychle ke kádi s vodou a oblečená do ní vlezu. Voda již vychladlá a tak mě trochu osvěží. Sklopím hlavu a dívám se na svůj odraz ve vodě. Jsi tak strašně hloupá…., přiznej si to miluješ ho! |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No rozhodně se nám tu bude spát líp než v lese. Usměju se a sehnu se k ráně, obváži obvaz a podívám se na ránu. Jo hojí se to a ano líp usnu. Usměju se a krádce tě políbím a pak ti zase zavážu ránu a pomalu tě dovedu k posteli a posadím tě na ní. Zase se o tebe starám. Dodám a s úsměvem ti věnují dlouhý polibek. To tě musí asi občas štvát. Podívám se ti do očí a usměju se. A pak že jsou zloději chamraď |
| |
| Pokoj Jakmile za sebou Gabrielle zavře dveře, začne ho zpalovat vztek na sebe sama. S vymazanou hlavou, sáhne pod postel, vydáhne nátepníky, bandalír plášť a všechnu výbavu kterou na sebe naháže, neobtěžuje se ji úplně zarýt pláště, takže je vidět několikero vrhacích dýk. Vstanu z postele čapku hodím do torny jako všechny teď nepotřebné věci, tu si hodím na záda, přemýšlím že bych odešel oknem ale to bych se ve výčepu nic nedozvěděl. Maska muže bez emocí povolí úplně když se blížím ke dveřím, do jedné ruky vezmu karafu, cestou se řádně napiju, opravdu nahlas zavrčím, připomíná to skoro řev, pěstí prorazém dveře ve výšce hlavy, divím se že má ruka prošla skrz, vytáhnu ji z díry, a sáhnu po klice, což je obšem obrovská chyba, jak sem ráži kliku stisknu, ucítím ten strašný žár a jakobych ruku držel na uhlících ohně, cítím jak se mi rychle pálí kůže, a přijdem mi že trvá strašně dlouho něž se mi povede rozevřít dlaň ale cítím jakoby se má kůže připekla ke klice, ruku skoro odtrhnu od kliky, karafa mi vyletí z ruky a rozbije se, podívám se na svou dlaň je celá popálená a vypadá opravdu špatně, zařvu bolestí opravdu silně a padnu na kolena držíce si zápěstí dál hledím na ruku. Jako zloděje mě ruce živí, ruce jsou celý můj život a teď je ze mě mrzák. Namáhavě vstanu přijdu ke stolu, ruka se mi třese, vyliju na ni obsah hrníčku a sám vypiju sklenku vína nazáz. Rychle se vydám ke dveřím rozkopnuje a s rukou svěšenou a rychle jdu dolů k výčepu, cesta je neuvěřitelně dlouhá a pomalá, cítím jak v ráně pulzuje krev jak ža mnou vlaje plášťslyším snad i nějaké zvyky od Gabrielle ale těch si nevšímám, slyším hluk hospody. Vědro vody a spostu víne zařvu bolestně na hostinského, on okamžitě na bar postaví vědro vody ruka nepříjemně pálí a bolí jakoby mě do ní bodalo tisíce jehel, nacpu ji do vědra a chladím, ale moc to nepomáhá, o moment později přinese hostinský i velkou karafu vína a sklenku, začnu dí rychle nalévat jednou rukou pak sáhnu pro váček na stůl pošlu pár zlatek. To je za dveře. Šeptnu a pošlu další peníze a tohle je za informaci, hledám nebezpečí, opravdové nebezpečí, a co nejdřív a co nejvíc. Víš o něčem pro mě? Mluvím na něj polohlasem a můj pohled je odhodlaný. |
| |
| Hostinec, les Když se cítím dostatečně ochlazená jen zaslechnu rány a řev od Šturma. Na nic nečekám a vylezu z kádě s vodou. Z oblečení mi kape voda jako bych byla vodník. Otevřu dveře a už jenom zahlédnu jeho záda jak jde dolu do hostince. Tedy jsi v pořádku žádný boj či tak… Uleví se mi a u dveří uvidím připravené věci na odchod. Vlasy sepnu do ledabylého culíku a nasadím si klobouk. Sáhnu pro plášť a nandám si ho na mokré tělo i oblečení. Brašnu přehodím přes rameno a vydám se dolu do hostince, když scházím schody zahlédnu Šturma jak si chladí ruku. Zatrolená klika…. To jsem ale nechtěla… Když se rozhlédnu po osazenstvu jen vydechnu zhluboka. Zanechávám za sebou kapky vody. Jistě se tu nejde někdo kdo mu pomůže…Sbohem Šturme, doufám pro dobro nás obou se již neuvidíme. Smutně se po něm podívám a s očima sklaněnýma a šedýma, sáhnu do kapsy pro dva zlaté, které hodím na bar a jdu ke dveřím tentokrát už za kliku nechytám jen kopnu do dveří, které se otevřou před hostincem si nandám rukavice z pravé tvrdé kůže a rozhlédnu se. Rychle pryč zde nemůžeš být… Nejprve pomalu pak rychleji se rozeběhnu k lesu. V lese ještě chvíli běžím, ale pak zpomalím rozhodnu se vydat se k vesnici o které mluvili včera. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Tak pozor - já nikdy neřekla, že zloději jsou chamrať.... řeknu naoko výhružným tonem, ale pořád se usmívám. ...a teď už si to tuplem nemyslím. Ne, vůbec mi nevadí, že se o mě staráš, je mi to příjemný. Jen abys za chvíli neměl dost ty mě... povím s nutnými obavami, protože přeci jen znám svou povahu. Nechci o tebe přijít.... |
| |
| Hostinský -> Šturm: Hostinský se poškrábe po bradě a diví se tvým příkazům. Vidina zlatky ho však motivuje k jejich splnění. Vědro vody i víno máš co nejrychleji. Zlatky, které položíš na pult okamžitě schrábne do kapsy a pokloní se. Když se ho zeptáš jestli neví o něčem nebezpečném, poškrábe se na bradě a chvíli přemýšlí. Naznačí ti aby ses k němu naklonil a řekne velmi tichým hlasem. Nevím pane, nejsem si jistý jestli je to opravdu to co hledáte ale poslední dobou se tu často objevuje takový divný chlápek. Opravdu podivín, celý v černém, kápi na hlavě že mu nikdo nevicí do tváře a prosedí tu celý večer u jediné sklenky vína. A když se tu objeví někdo ... ehmm, promiňte mi ten výraz, ... někdo jaky vy nebo ta slečna, nebezpečně vypadající ozbrojený člověk, prostě nějjaký chodec, nájemný voják, tak si k němu přisedne a mluví s ním. Občas, ne že bych odposlouchával cizí rozhovory, to zase ne, ale zaslechnul jsem cosi o dlouhé nebezpečné cestě a velké odměně. Nejspíš najímá lidi na práci. To je možná to co hledáte. Počkejte do večera, určitě se tu zase ukáže. řekne a čeká, jestli se ti svou odpovědí zavděčí či ne. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No ty ne, ale už jsem, takoví potkal. Většinou stráže. Pokrčím rameny a obejmu tě. Ne nebudu tě mít dost, to se nemusíš bát, spíš ti polezu na nervy já. Usměji se. A navíc mě baví se o tebe starat. A navíc jsem rád, že jsem o tebe zakopnul. Podívám se ti do očí a pohladím tě po vlasech. Nechci, tě ztratit. A kam se vydáme, až se uzdravíš ? Zeptám se a mrknu na tebe, pak se zvednu a dojdu sfouknout svíčku a o pár chvil se ozve cvaknutí západky zámku. A o chvilku později se zase posadím vedle tebe. To abys měla jistotu, že ti neuteču. Povím potichu a krádce tě políbím. Ikdyž, to bych stejně neudělal. Dodám s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Že bych při svém povolání neměla tušení, co to zabíjení lidí je? Dívat se jim přitom do očí. Věř mi, Gabrieli, nejsi jediný, kdo nedokáže bojovat tak, aby nezabil. Přetvářka je mé druhé já. Dřív, než jsem dostala jeden důležitý úkol, jsem zabíjela pro peníze. Opravdu. To bys do mě neřekl, viď? Ano, ano .. Všichni mě považují za křehkou dívenku, která přece nemůže ani meč v ruce udržet. Není tomu tak. Zabít potichu, v klidu, ale potom nechat znamení. Poznáváš toto povolání? Nebýt chycen, ani prozrazen a přitom aby všichni věděli o koho se jedná. Měla jsem tu práci ráda, ale teď jsem jiná. Už dávno jsem toho zaměstnání nechala. Usměji se a vstanu. Hall, nebu´d uražená a pojď. Jdeme do lesa. Zavolám na vlčici, která se okamžitě přiřítí a namíří si to rovnou ke dvřeřím s hlasitým štěkotem. Musím se usmát, když to vidím. V hlavě se mi honí vzpomínky na minulost, ale nakonec je zatlačím do jevzdálenějšího koutu své mysli. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Pro peníze jsem nikdy nezabíjel. Ne, že by mě to nenapadlo, ale neměl jsem k tomu nikdy přílišné sklony. To bylo prostě jenom díky mému otci a tomu, co do tloukl. A to doslova. Zasměji se na vlčici, které stačila jediná věta, aby naprosto změnila náladu a vydala se s námi na procházku. Je vidět, že ráda chodí po lese. Vyjdu ven z domku a sleduji skotačící vlčici, která se najednou úplně změnila. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Byla jsem takhle vychovaná. Nic jiného jsem neuměla, tak se není čemu divit. Bylo to mé povolání. Nijak se své chování nesnažím omlouvat. Nemám to zapotřebí, jsem taková jaká jsem. Rozesměji se a vydám se za Hall, která už míří k lesu. Není se čemu divit, je to vlk. Hall se zastaví, zvedne pravou přední tlapu a vyčítavě se na mě podívá. Promiň, chtěla jsem říct vlčice. Povznešeně zvedne hlavu nahoru a kráčí pomalu a rozvážně dál. Je to šašek. Pošeptám Gabrielovi do ucha, tak aby to Hall nelyšela. Řekneš něco špatně a hned se urazí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Je to krasavice. Stejně jako její majitelka. Chytnu v obličeji trochu červenější nádech a cítím, jak mě pomalu polívá teplo. Vy tudy asi chodíte často co? Pokusím se odvést rozhovor jinam. Já do lesa nikdy nechodil. Byl plný medvědů. A hlavně vlkodlaků a podobných potvor. Pravidelně tam mizeli lidé, hlavně mladé dívky. Asi se není čemu divit. Ale jednou našli na okraji toho lesa nějaké ostatky roztrhaného děvčátka. Zbylo z ní jenom pár kusů masa a ručka. Nikdy na to neapomenu. Od tý doby jsem se lesům hodně vyhýbal. Zadívám se na les před námi a snažím se nemyslet na obrazy z dětství. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Já lesy miluji. Jsem elfka, takže je pro mě přirozené pohybovat se v tomhle prostředí. Poslouchej. Stromy si mezi sebou povídají a i jiné rostliny. Vítr jim do toho skáče a ... Zarazím se, protože se najednou Hall zastaví a zvedne pravou přední packu. Uši stáhne dozadu společně s ocasem. Vezmu do rukou luk a šíp nasadím na tětivu. Oči přimuřím a sleduji okolí. Teď podivně tiché. Otočím se na Gabriella a trochu se pousměji. Vlci. Hall, pojď ke mě. Šeptnu potichu na bílou vlčici, ale ta se nehýbe. Najednou kousek před ní, v hustém křoví, se ozve křupnutí větvičky a vyskočí na nás jediný vlk. Vystřelím dobře mířený šíp, který vlka zasáhne do krku a ihned se skácí k zemi. Pomalu se k němu vydám a zkoumám okolí, jestli je tu opravdu sám. Je, nebo spíš byl, zraněn. No jistě, to je můj šíp. Vytáhnu mu z boku šíp a očistím ho o trávu. Včera mě napadla smečka vlků. Několik jich uteklo a s nimi i tenhle. Zdá se, že je dobře, že nás potkal. Zbytečně by se trápil. Dáme přes něj větve. Hall, příště mě laskavě poslechni, Vyčítám vlčici při hledání větví. mohl to být klidně zdravý vlk, já jsem nemusela být připravená a ty by si na něj sama nestačila a kdyby se s tebou pustil do potyčky, asi těžko bych ti pomohla. Mračím se při představě, co všechno by se v dané situaci moho stát. Přes tvář se mi mihne stín smutku a úsměv se mi vytratí ze rtů. Vlčice mezitím dojde ke Gabriellovi se svěšeným ocasem a pohledem říkajícím: "To se mě ani nezastaneš?" se mu opře o hruď předníma tlapama. (Vše, co jsem napsala, jsem předtím probrala s PJkou a ta mi to povolila. Ještě taky dodává, že už je večer a začíná se stmívat.) Rozhlédnu se po okolí a v mém obličeji se zračí nerozhodnost a trochu i zloba. Nad stromy se začíná pomalu objevovat tma a svítící hvězdy. Stromy začínají tvořit strašidelné stíny a již mezi sebou "nehovoří" a jen potichu stojí. Chvilku beze slova zůstanu na místě a pak rozhodně řeknu: Jdeme do hostince. Začíná večer a navíc tam mám přítelkyni se kterou musím nutně mluvit. Písknutím přivolám Hall k noze, chytím Gabriella za ruku a táhnu ho ven z lesa. |
| |
| Hostinec Cesta do hostince nám zabere asi půl hodiny. Stále ještě držím Gabriellovu ruku, když mi to dojde a okamžitě ji pustím s rudými tvářemi. Promiň ... Zamumlám a v zápětí rozrazím dveře do hostince. Pohledem vyhledám Tu. Kývnu na pozdrav pár známým vářím a s vážným výrazem dojdu k Té. Máš nějaké nové zprávy? Posaď se. Vybídnu Gabriella, který šel za mnou (doufám) a sama zaujmu místo vedle ženy. Jinak toto je Gabriell. |
| |
| Hostinec Absolutně zmateně se nechám vléct Aillien za ruku a snažím se si v hlavě přerovnat, co se vlastně stalo. Teprve když mě Aillinel pustí se mi rozsvítí a začnu zase vnímat svět kolem sebe. To je dobrý, nemusela si.... Začnu nepřítomně větu, ona už je ale mezitím v hostinci. Projdu dveřmi za ní a zavřu. Na nikoho nekývu, nikoho tu neznám a nechci si přivodit zbytečné problémy navíc. Poslušně si sednu vedle své průvodkyně. Jakmile mě představí, nezmůžu se na nic jiného než na lehké pokynutí hlavou. |
| |
| Hostinec Hostinský mi naznačí ať se k němu nakloním a začne pomalu vyprávět o nějakém muži, na moment ho přestanu vnímat když projde Gabrielle sleduju ji pomalu pohledem ruku v kýblu, u dveří se zastaví ale jen na moment. Sbohem zašeptám, a podívám se na památku na své ruce a smutně sklopím hlavu, pak uslyším bouchnout dveře, přepadne mě úzkost, musím se chvíli rozdáchat pak už klidný zvednu pohled k hostinskému. Jinak vám ten muž nic neříkal? pohodím na stůl ještě zlatku. A co je to za práci ste čirou náhodou nezaslechl že? Pak sáhnu do torny a vytáhnu maličký váček z velejemné kůže, otevřu ho, kolem mě se rozline specifická vůně, někteří lidé toto koření užívají jako drogu a taky je to jeho nejznámější užití, ale málokdo ví že je taky velmi dobrý tlumič bolesti v malých dávkách, nasypu špetku do svéhu vína a vypiju ho, váček schovám a doliju vína. Než se stihnu znova napít roztáhnou se mi zornice a já cítím jak bolest v dlani ustupuje, vidím vše najednou jasněji a cítím vše lépe. Ale už to není jako v dobách kdy sem na Fremanském koření byl záviský, teď si ho dokážu odepřít. Rozhodnu se počkat na toho chlapíka. Rozhlédnu se po váčepu kdo kde sedí a začínám dostávat chu ť na karty. V tu chvíli se mi ale do mysli vrátí myšlenka na Gabrielle, jak odešla aniž by cokoliv řekla. Byls hloupý a dostals lekci jakou sis zasloužil. Jen smutně zakroutím hlavou, stejně by to s tebou nevydržela to že ty cítíš že je to jiné neznamená že ona to tak taky bere. Upiju ze skleničky s tím že bych měl na ni přestat myslet a víc pít. |
| |
| Hostinec Mlčky sedím u stolu a pozoruji tvář trpaslíka sedícího naproti a podívnými pohyby rukou míchám ještě podivnější karty. Nevypadá že by se zmohl alespoň na odpověď, a tak zase odejdu a posadím se do rohu místnosti. Vyhlížím si, kdo by tak mohl stát o mou službu, možná ten muž co u baru hovoří s hostinským a máčí si ruku v kýblu. Stejně ale ještě čekám, nemá cenu to uspěchat. Pak ale do Hostince vejde elfka s nějakým cizím mužem v zádech a vydá se za mnou. Aillien Drahá, ráda vidí tebe. přivítám přítelkyni. Kohopak to jsi ulovila, v lese? zeptám se a ona mi ho představí. Gabriel, ráda poznává vás. Zprávy nové? nakloním se k elfce a ztiším hlase. Ráno, když Ona si karty vykládala, jí řekli že významný den dnes pro Ni jest. Kůstky jednorožce napověděli, že má stát se to, na co čeká předlouho. A křišťálová koule ukázala na místo toto. Dnes Její a tvůj den být, i hvězdy svítí jasněji. Navíc a, dnes přijde večer On. začne mluvit, muži vedle to nejspíše všechno přijde jako bláboli. Já se však tvářím vážně. Čekám jestli ještě něco řekne a pak se otočím ke Gabrielovi. MLadý pane, Gabriel tajemné jméno jest. Budoucnost nechcete, aby vám Ona pootevřela? Nahlédnout, štěstí nebo zmar jestli čeká vás? zeptám se s tajemným úsměvem. |
| |
| Hostinec Dosti zmateně a absolutně nechápavě hledím na ženu, ke které mě Aillien přivedla. Jen bezmocně sedím a snažím se pochopit jejich rozhovor, který mi připadá naprosto nesmyslný a bez jakékoli známky logiky. Pak se však žena otočí na mě. Pozorně poslouchám, co se mi snaží říci. No, proč ne? Vždycky mě zajímalo, co se stane druhý den. Pokud se na to cítíte, rád si Vás poslechnu Obdaruji ji zajímavým úsměvem, přičemž mi pohled sklouzne k Aillien. Co se má stát? Kdo je to ten On? Mysl mám zmatenější, než se na první pohled zdá. |
| |
| Hostinec On? A má přijít večer? Trochu se zamračím, když to uslyším, ale pak se začnu věnovat dalším zprávám. Mluvíš moc v hádánkách, drahá, na místo toto ... Dobře, počkáme zde, do té doby než nepřijde. Na tváři se mi objeví úsměv, který po chvilce zmizí a tvář mi viditelně zbledne. Ucítím na sobě Gabrielův pohled a otočím se k němu. Skoro nevnímám, že se ho Ta zeptala, zda chce vyložit karty. Nepřítomně hladím konečky prstů Hall po hebké, bílé srsti a oči mám stále upřené na Gabriela. On? Jak? Kdy? Kde? Proč? Dnes? Večer? Za svým účelem? Ach, můj Bože ... Těch otázek je přespříliž. Drahá, nedokážu si je všechny zodpovědět, pomož mi. Pozoruji Gabrelovu zmatenou tvář, ale po chvilce se odvrátím a podívám se z okna. Nejspíš tě bude čekat oboje, Gabrieli. Štěstí i zmar. Štěstí už tě počkalo, zmar taky, tak se připrav na svou budoucnost. Pousměji se nakonec a upřu oči znovu na Gabrielovu tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro To je od tebe hezké.... Ale stejně bych tě odsud jen tak nepustila, kdybych nechtěla. Nezapomeň, že jsem bojovnice! Nebojím se tě... Povím s napůl vážnou tváří, ale koustky úst mi cukají k úsměvu. Zadívám se ti do hlubokých černých očí a zachvátí mě zvláštní pocit zmatenosti, nervozity a zamilovanosti. Dnes dole v hostinci byla spousta hodně zvláštních lidí...Myslíš, že je to tu normální? Já bych řekla, že se něco děje.....S tím jsem se ještě nesetkala. Řeknu po tom, co tě obejmu a přitulím se k tobě, protože mi to pořád vrtá hlavou. |
| |
| Hostinec Zamyslím se nad tím, co mi Aillien řekla a chvíli jen tak koukám na ni, pohledem přejíždím celou její postavu, která působí velice přitažlivě, jistě ne jenom pro mě, ale i pro další muže v hostinci. Pak se usměju. Tím zmarem myslíš nejspíš ty vlky a tím štěstím sebe co? Tak to bych s tebou souhlasil. Lehce mrknu a neodpustím si jakýsi mlsný pohled, kterým přejedu celé její tělo od pat až k obličeji. O kom se tu vůbec mluví, pokud se mohu zeptat? Kdo on? Kdo to je? Dávám si záležet na dosti zvědavém tónu, abych je tou otázkou co nejvíc zaujal. Přesně tak mě to učili. Být co nejvíc zvědavý. A úsměv tě dostane i z těch nejhorších situací. Zvědavě tikám pohledem po svých společnicích, která z nich dřív odpoví. Je tu na mě nějak moc tajemno. To se mi nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Povím s úsměvem, ale pak tě pohladím po vlasech a nerad musím, připustit, že máš pravdu. Ano, je to tak, někteří i užívají magii, tak jeden dva. Povím a pomalu tě položím na postel a chvilku se na tebe dívám než si lehnu vedle tebe, ale tak aby ani jedn z nás neskončil na zemi. Obejmu tě a přitulím se k tobě. Něco se dějě a nevíme co, ale snad se to dozvíme, něco takového není samo sebou.. Nemysli na to ráno moudřejší večera. Povím potichu a pohladím tě po tváří a podívám se ti do oček. Dostanu pocit, trery jsem už mnoho měsíců neměl, krásný pocit zamilovanosti do osoby vedle mě. |
| |
| Hostinec Tajemně se pousměji. Pravdy nebojíš se znát, toť dobré i zlé. řeknu Gabrielovi, který připustí na mou nabídku. Ovšem dříve než skulinku budoucnosti otevřete, minulost připomenouti si musíš. pokračuje. Natahuji se po jeho ruce, abych mohla začít s věštbou ale Aillien mě předběhne. Ale milá Aillien, život hádanka jedna velká je. Proto Ona životem mluví pravým. Mysl hádanky tříbí, zbystřují smysly. Jen namáhej hlavinku, drahá. On přijde dnes, připravená býti musíš. Ona se nemýlí, jako vždy. Pohled stočím zpět na nechápajícího muže. Pousměji se. O kom mluví Ona a Aillien? O něm, o v plášti muži. Nemá jméno, nebo Ony ho alespoň neznají. Však strpení chvíli, On přijde večer, za tmy. odpovím na jeho otázky, i když z nich nebude asi o moc moudřejší. Vezmu jeho ruku do svých dlaní a prsty s dlouhými, zlatým gelem potřenými nehty po ní přejíždím. Ano ano, jak Ona říkala již, do budoucnosti cesta vede skrze minulost. začnu s předpovědí. Aillien již dávno ví, že přerušovat mě při mém předpovídání dobré není. Bolest cítím, život tvůj jí plný je. Od mládí, láska slovo prázdné pro tebe bylo. Jen výcvik tvrdý, boj. pokračuji s podivným úsměvem. Podívám se mu do očí, na chvíli se odmlčím a pak se skloním zpět k dlani a pokračuji. Les, utrpení cesty dlouhé. A tma, psovitých šelem štěkot, další ostrá bolest, les. Světlo naděje, víla přináší. Záchranu, pomoc. Víla motýlí, křídla barevná, krásná. Vymotá tebe z pavučiny, tvá křídla motýlí. Na chvíli zavřu oči. Odříkám nějaká slova kterým nerozumíte, znějí podivně, nějaký cizí jazyk. Dvě larvy v budoucnosti tvé vidím, dva zakuklené motýli. Pestrobarevnou kuklu vystavují, jiným motýlům, dalším larvám vstupujícím do budoucnosti tvé. Putují, cesta daleká. Za čím? další tázavá pomlka. Za květinou, nádhernou, plnou zlatavé sladké šťávy. Kdo první bude tam? První larvy? Druhá? Třetí či čtvrtá? To budoucnost nedovoluje věděti nám. Teď mění se, v princeznu labutí. Příběh ten znáš? zeptám se a aniž čekám na odpověď pokračuji. Princezna Labutí, ve dne takovou, v noci jinou, jak praví příběh, kdo neznal by ho. Již řekla ti dost, na více budeš budeš muset si počkat až stane se. Snad k užitku ti bude, věštba o kuklách. Snad pochopíš správně hádanku budoucnosti, vždyť pravdu nikdy neřekne ti přímo, v hádankách jedině. dokončím a pustím jeho dlaň. Zkoumavě ho pozoruji, jeho výraz v obličeji a usmívám se. |
| |
| Hostinec Pozorně naslouchám každému slovu oné dámy a snažím se vše důkladně pochopit, je však jasné, že to mi Ta nehodlá dovolit. Slova za kterými se skrývá jen další a další hádanka. Když mě pustí, zadívám se nejprve na svou ruku, jakobych věřil, že z ní taky něco vyčtu. Zmateně se ni podívám, potom na Aillien a úsměvným gestem naznačím, že o moc moudřejší kupodivu nejsem. Přesto se mírně pokloním. Děkuji ti. Snad na to časem přijdu. Zamyslím se nad jejími slovy, hlavou se mi honí celý její výklad, hlavně to co říkala o mé minulosti. Vystihla to úplně přesně. Ještě jednou se na ni podívám a pak na mou dlaň. Potom jen potřepu hlavou a začnu myslet na něco jiného. Na toho muže. Oči mi pořád těkají směrem ke vchodu do lokálu a pak zpět na Aillien. |
| |
| Hostinec Na otázku ohledně štěstí a zmaru už jen lehce pokrčím rameny a potichu dodám. Záleží na tom, jak to bereš. Poté ovšem zmlknu, protože se do výkladu pustí Ta. Nechci ji přerušovat, vím, že by to nevěštilo nic dobrého a tak jen mlčím a poslouchám její věštbu. Ve dne takovou v noci jinou? Copak mu tím chceš naznači, drahá? Dvě larvy v jeho budoucnosti? Dva zakuklení motýli? Pozorně studuji tvář Té, ale vím, že víc se od ní nedozvím. Pohledem zamířím ke Gabrielovi a usměji se nad jeho zmateným výrazem. Každý na svůj osud jednou přijde, ale občas bývá příliš pozdě, než aby ho zmenil. Pomyslím si a sleduji jeho těkavý pohled. Nakonec uhnu pohledem jinak a pozorně teď studuji Hall, která se přisunula poblíž k Té a zakňučela. Tlapku jí položí do klína a vyčkávavě sedí. Ach, drahá, mám dojem, že Gabriel není jediný, kdo chce znát svou budoucnost. Podívej, zaujala jsi i Hall. Usměji se a pohladím vlčici po hlavě. Nedáš si něco k pití? Mám dojem, že tu ztrávíme trochu více času. Usměji se, když se znovu otočím ke Gabrielovi. Nejsem si příliš jistá, jak bude Ta reagovat na Halliinu prosbu. |
| |
| Hostinec Rázně zakroutím hlavou nad přestavou dalšího vína nebo piva či něčeho podobného. Myslím, že vína uy jsem vypil dost a na noc bych byl radši střízlivý než opilý. Přinejmenším aspoň abych věděl, co se děje, milá Aillien. Lehce se zasměju a mou pozornost si získá Hall, která se také dožaduje své budoucnosti. Lehce se usměju, celkem mě to překvapuje, že vlk může být tak chytrý. Rozhodně se naprosto liší od těch, kteří mě potkali v lese. Při té vzpomínce mi přeběhne mráz po zádech. Kde jsi vůbec Hall našla? Otázku směřuji na Aillien. Otočím se na ni a tázavě se na ni zadívám. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Řeknu s pobaveným úsměvem na tváři a šibalsky se na tebe podívám. Potom se posadím a začnu si rozčesávat deštěm zacuchané vlasy. Ale dnes večer už mě ti lidé taky nezajímají. Jsem už unavená a nejvíc chci teď spát. Jediný kdo mě zajíma, jsi ty. Povím a sladce se na tebe usměji. Pokusím se tě jednou rukou také obejmout a dál si češu vlasy. Také se ti zadívám do očí - pronikavým, zkoumavým a obdivným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se a sleduji, jak si češeš vlasy. Až se uzdravíš, tak se můžeme rvát, klidně celí den, a každý den, jak jen budeš chtít. Lehce tě pohladím po ruce kterou mě obejměš a dál sleduji, jak se češeš vlasy. Jo dnes vnoci, mě budeš, zajímat jen ty, žádný obchodník, a ni boháč a jeho pokladnice. Ale ty, jedna zraněná žena, krásná žena, u níž jsem v pokoji. Ne ani na krok se nehnu, všichni mi jsou ukradený, pokud se mě dneska v noci nepokusí zabít. Sladce se na tebe usměji a lehce tě po tváří a obětuji, tvůj upřený a krásný pohled do očí a cítím, jak se mi zatají dech, když se ti dívám hluboko do očí. Máš krásné oči. Pošeptám a dál tě sleduji, jak se češeš vlasy a mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro To je od tebe hezké.....Že si tolik obětavý. Ale zas tak moc po rvačkách netoužím. Zažila jsem jich za svůj život řekla bych celkem dost. Řeknu smířlivým tonem, aby sis nemyslel, že jsem se ti vysmála. Nebuď tak moc vysmátá, mohl by si to špatně přebrat.......nebo si myslet že jsi opilá.........nebo hůř - že jsi padlá na hlavu..... Vášnivě tě políbím a potom unáhleně a naoko varovně řeknu: Navíc bych tě třeba nechtěla zranit, nebo něco podobného....Proti mě nemáš šanci. Trvám dál na svém, ale po krátkém zamyšlení dodám: Aspoň v to doufám. Odložím svůj hřeben na vlasy a lehnu si vedle tebe. Prohlížím si celou tvou mladou krásnou tvář. Máš taky nádherný oči. Pamatuji si, že podobné měl můj bratr. Kde je jemu konec.... |
| |
| Hodstinec Zvednu jedno obočí s usměji se. Opravdu? A co se v noci bude dít, když chceš býti střízlivý? Zeptám se a podívám se mu do očí. Kde jsem našla Hall? Zopakuji otázku a zapřemýšlím. Našla jsem tě vůbec? Nebo jsi za mnou přišla, drahá Hall? Své tajemství máš přede mnou pořád ukryté. Sice mě máš ráda a i já tebe, ale pořád o tobě nevím všechno. Co teď mám Gabrielovi odpovědět? Mou minulost znáš pouze ty a ... Z části i Ta. Pohledem zamířím k Hall a k Té. Pak se znovu podívám na Gabriela a usměji se. No ... Nedá se říct, že jsem ji našla já. To ona mne našla a pomáhala mi v těch nejtěžších chvílích. Byla jsem právě na cestě z ... Z jedné vesnice, kde jsem měla něco na práci a dostala jsem se do lesa. Velmi zajímavá situace. Napadli mne vlci, sama bych se neubránila, ale tady Hall mi pomohla. Pohladám vlčici po hlavě a láskyplně se na ni usměji. Miluji ji jako nikoho jiného. Je pro mě součástí mého života. |
| |
| Hostinec Usměji se na Hall, která je očividně spokojená, když ji Aillien hladí. Nezajímá mě nic víc, jen to co jsem se dozvěděl. Sám vím, že mi po tom vůbec nic není. Kéž bych věděl, jaké to vlastně je. Chvíli nevnímám, jsem jinde, v jiném čase, na jiném místě. Malý chlapec se zdráhavě objímá s matkou. Pak se ale otočí a s mečem v ruce vyběhne na dvorek, kde na něj čeká jeho otec. Zase jdeš pozdě! Namísto pozdravu chlapce udeří pěstí. Ten se svalí na zem, hned se však postaví a poslušně dál naslouchá otcovi pokyny. Trochu potřepu hlavou a dlaní si přejedu po místě, kam mi kdysi přistála jedna z mnoha otcových pěstí. Povzdechnu si. Jo a jinak, nevím co se v noci bude dít. Jenom vím, že bych se radši probral bez bolehlavu. A co se bude v noci dít, to už nechám osudu. Pokusím se usmát, moc se mi to ale nepodaří. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No možná ano a možná také ne..to se uvidí, ale asi by jsi vyhrát měla..protže, kdo by mě pak chránil ? Povytáhnu obočí a usměju se a pak pomalu hodím na zem své dvě dýky a zuji si boty a zase si k tobě lehnu a obejmu tě, aby ani jeden z nás nespadnul náhodou z postele. jsem rád, že se ti moje oči líbí, protože ty je máš, taky moc krásné. Kačesko. Usměju se a ohodím ti obličeje pár vlásků, co ti do ní spadli. No ulovila jsi zloděje a ten se ti vzdává. Povím laškovně a usměju se. |
| |
| Hostinec Pozorně ho pozoruji, jak je duchem někde jinde a v obličeji se mu objeví bolest. Gabrieli, co se děje? Zeptám se po chvilce a chytím ho za ruku. Co ta náhlá změna chování? Nejdřív byl veselý, vtipkoval a teď ... Jako by se něco stalo, na něco si vzpomněl, nebo ... Zamyslím se a bezeslova hladím Hall po hlavě. Ta je teď opřená předníma packama o Tu a smutně na ni kouká. Bůh ví, co se jí honí hlavou. Ach, drahá Hall, vůbec si teď nedokáži život bez tebe představit. Znáš mě a přesto jsi stále se mnou. Nikdy jsi mne nezradila ani neopustila i v těch nejtěžších chvílích. Když jsem se dostala do potížích, nedbala jsi na mé prosby, aby jsi utekla a byla jsi stále se mnou. Kolikrát jsi již mohla zemřít, či se ti mohlo něco strašného stát. Kdo vlastně jsi Hall? Pomyslím si s jemným úsměvem se na ni podívám a pak svou pozornost znovu věnuji Gabrielovi. |
| |
| Hostinec Opět projevím jakousi snahu o úsměv. Ne nic se neděje. Jenom jsem si díky tvému vyprávění vzpomněl na pár lekcí mého otce. Nepříjemných lekcí. Teď už se opravdu usměji. Tenhle úkol se mi přestává líbit. Ale nemohu je zradit. Nebo vlastně mohu, ale pak bych byl psanec. I když, nejsem už vlastně? Oči mi ulítnou k Ailinině ruce, která svírá tu mou. Usměji se ještě víc a stisknutí jí opětuji. Zadívám se jí do očí. Jsi krásná. A nejen navenek. Z nějakého důvodu nedokážu uhnout pohledem, musím se na ni pořád dívat, jakobych jí už neměl nikdy vidět. |
| |
| Hostinec Uhnu pohledem a do tváří se mi nahrne červeň. Děkuji. Pousměji se a plaše se mu podívám do očí a zase jimi uhnu jinam. Je opravdu tohle, co jsem chtěla? Mohu to ještě vrátit? Cítím, jak drží mou ruku. Stisk už jsem povolila a jen ji nechávám klidně ležet v jeho dlani. Cítím jeho blízkost a ... Ne, přestaň blbnout. Co to do tebe zase vjelo? Ucítím na sobě pohled Hall, která nakonec odvrátila hlavu od Té a zadívala se na mě. "Co je?" Zeptám se jí pohledem beze slov, ale ta nejom odvrátí hlavu k ženě, která umí věštit. Znovu mi pohled zamíří ke Gabrielovi. Hm, nevím, co mám na to říct. Ta poklona mne překvapila, ale příjemně. Usměji se a podívám se mu do očí. |
| |
| Hostinec V jednu chvíli mám chuť odpovědět, ale radši zůstanu zticha aspoň těch pár vteřin, než si to pořádně promyslím. Není na co odpovídat. Ne na všechno musí být odpověď. Tvůj úsměv je dostatečnou odpovědí. Najednou mě chytí taková lehká nálada, uvolněná a bezproblémová. A víš co? Něco si přeci jen dáme. Určitě máš ráda horkou medovinu, že jo? Aniž bych čekal na odpověď, mávnu na hostinského a objednám plný džbán medoviny a tři sklenice. Nechám je postavit před Tu, Aillien a mne. Pohled na Hall, která asi medovinu moc nemusí mě trochu potrápí, takže hned zavolám pro kus chutného masa pro Hall, která nejspíš nepohrdne nějakou tou pochoutkou. Naliji každému půl sklenice, jak mne to učil otec. Zajímalo by mě proč zrovna půl sklenice. Na zdraví. U nás je medovina více slavnostní než víno, protože u nás není moc včel a tudíž ani medu, tak doufám, že jsem nějak neurazil. Tázavě se zadívám na Tu a Aillien, potom i na Hall. |
| |
| Hostinec Usměji se zmateného Gabriela. V mém usměvu možná najdete potěšení, z jeho nechápavého výrazu, ale nejstě si jisti. Jistě, drahý. Budoucnost jeidně dovoluje pochopiti nám svou pravou tvář, křídla svá. A nebo ohled do minulosti. odvětím, spíše další hádankou než abych mu pomohla s odhalením pravé podstaty věštby. Otočím se na Aillien. Hall? Ach, drahé krásné stvoření lesa. Ty budousnost svou jistě znáš. Ne jestli, les napoví ti, tvůj úděl. Já, z pokolení lidského nejsem hodna prozradit tajemství lesa. odpovím k vlčici. Rukou nadrozhrnu vzduch jakobych ji chtěla pohladit ale mé prsty se jí nedotknou. Jen závan vzduchu, společně s podivným šustěním suchého listí ve větru jakoby na chvíli naplnil místnost, ale málokdo si to uvědomí. A co ty drahá Aillien? Ty dále svou budoucnost znáti nechceš? nakrčím obočí a pousměji se. Jistě, stále přemýšlíš nad poslední mou věštbou? Tou netrao se již, pokud význam ukryt ti do dnes je, zůstane navždy. Potichu poslouchám jejich rozhovor, zavřu oči a dívám se svým vnitřním zrakem. Hostinský před nás položí tři poháry medoviny. Otevřu oči a podívám se na Gabriela. To laskavé od tebe je velmi, drahoušku, ale Ta vodu jen pije. Zlá voda, jak vy říkáte jí alkohol, není pro Ni. Přináší jen zlo, zastřuje mysl a rozum. Ona stále musí oko vnitřní do kořán otevřené, kdyby poselství z budousnosti, či minulosti plulo prostorem tímto. řekne a tajemně kolem sebe naznačí rukou půlkruh, jakoby chtěla uchopit jakési neviditelné vlákno, a pak ho zase pustila. Vypij sladkou Zlou vodu sám s Aillien, Ona postačí si s vodou čistou. |
| |
| Hostinec Když Ta opět promluví tím svým tajemným tónem, nutí mě to pozorně poslouchat každé její slovo, jakkoli bezvýznamné. Nakonec se jen usměji a chápavě potřesu hlavou. Rozumím. Aspoň něčemu, co jsi mi za dnešek řekla částečně rozumím. Netušil jsem, že náznaky budoucnosti jen tak poletují vzduchem. Nasadím výraz trpaslíka bedlivě hledajícího drahé kameny a zlato. Vypadá to celkem vtipně, jak se tak otáčím na židli a snažím se spatřit něco z té budoucnosti. Nakonec jen pokrčím rameny a zahledím se do své sklenice, která je záhadně prázdná. Něco mi říká, že mám děravou sklenici. Olíznu si rty a zjistím chuť medoviny. No tak možná děravý žaludek. Zatvářím se nechápavě a naliji si další půlsklenici medoviny. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Prohodím jakoby dotčeně a s ironickým úsměvem a pozvednutým obočím se na tebe zadívám. Vypletu se ti z objetí a zvednu se z postele. Vezmu si ze stolku váček s penězi a jdu směrem ke dveřím. Půjdu si za hostinským pro teplou vodu...Chtěla bych se po té strašné cestě pořádně umýt, cítím se hrozně. Ty nepůjdeš? Zeptám se tě a otevřu dřevěné dveře, abych po schodech sešla dolů do hostince, kde je stále plno. |
| |
| Gabrielle: Běžíš lesem, slunce se již sklání k západu a začíná pofukovat chldný vítr. Hlavou se ti neustále míhají vzpomínky na předchozích několik hodin, hlavně na toho muže. Jak jsi ho poprvé potkala, co všechno jste spolu prožili, i když toho zas až tak tolik nebylo. Začne poprchávat, až se rozpší úplně a ty, úplně promočená stále nevidíš kraje lesa. A potom konečně stromy začnou řídnout a před tebou se otevře mýtiny, na které stojí vesnice, ještě menší než byla ta ze které jsi utekla. Tedy spíše stávala, vidíš už jen ohořelé trosky trámů, zbouráné hromádky sihel a hnilobný zápach popela a smrti, který ani déšť nezkryje. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Pousměju se, chvilku tě sleduji, jak, jdeš pomalu ke dveřím a na konec se i já zvednu, ze země si vezmu svoje dýky a zasunu je do pochev a pote, se vydám za tebou. Půjdu s tebou, nechci tu bejt sám..co kdybych se bál ? Povím lehce ironicky a dám ti pusu na tvář. A navíc by mi chyběla tvoje přítomnost. Pousměju se a vydám se společně s tebou k hostinskému, ale předtím za námi zavřu dveře. |
| |
| Hostinec Slunce za okny již zapadlo a z mraků na obloze se rozpršelo. Nejdříve jen lehce, ale nakonec se z toho vyklubal pořádný liják. Jeden z přiopilých mužů u vedlejšího stolu se zvedne a kolébá se ke dveřím. Ostatní hlasitě zpívají nějakou pijáckou píseň. Za chvíli se však vrátí a vede si sebou stroze oblečenou mladou dívku. Dá si poslední lok a odejde s ní do jednoho z pokojů v horním patře. Oheň v krbu dohořívá a tak se z kuchyně vynoří ušmudlaný mladík a přiloží. Opět se místností rozline světlo a teplo. Zanedlouho dveře opět zavrzají a do místnosti zavane spolu s kapkami deště, chlad. Vstoupí vysoký muž v promočeném dlouhém šedém plášti. Zkoumavým pohledem si prohlédne všechny z vás jakoby by vám hleděl do mysli a teprve potom se posadí ke stolu v rohu. Zahledí se na hostinského, jakoby smluveným signálem a pak si objedná víno a nepřítomně hledí do své číše. |
| |
 | Vkráčím, spíše vpadnu do jakéhosi nijak vzhledného hostince ve vesnici, do níž jsem právě dorazila - na první pohled sebevědomě, ale ve skutečnosti jsem dost promoklá až na kůži a tak unavená, že bych se hned svalila do postele, ale hrdost mi to nedovolí. Pohodím dlouhými rezavými vlasy, svýma hnědozelenýma očima se rozhlédnu po místnosti a ostražitě si prohlížím osoby, které sem zavítaly stejně jako já. Po chvíli jdu k baru, kde sedí zajímavě vypadající muž s rukou v kýblu (Šturm Bílá Liška). Okamžitě se posadím, pokusím se ho pozdravit, něco říct, avšak na nic se v ten moment nezmůžu, a tak jen oddychuji. Jakmile se trochu uklidním, chabě - což obvykle není můj styl - zavolám na hospodského. Nebylo by trochu vody? Na nějaký alkohol teď nemůžu ani pomyslet... Poté znovu upřu pohled na muže a čekám, zda mi něco poví, protože mi není zrovna po chuti začínat... |
| |
| Hostinec Usměji se na Gabriela a přikývnu. Medovinu mám opravdu ráda. Hall se na Gabriela podívá a zavrtí radostně ocasem. Já pouze nechápavě zavrtím hlavou. Nemusíš mi ji rozmazlovat. Zamumlám si pro sebe. Zvednu sklenici s náznakem nazdraví a napiji se. Její hlas mě však přinuté přestat pít a překvapeně se na Ni otočit. Chvilku mi trvá, než pochopím, co říká, ale pak se jen usměji. Tamta věštba? Ne, ne, drahá, opravdu již nad ní nepřemýšlím, popravdě, ani už neznám její znění. A jestli bych chtěla další věštbu? Drahá, to si opravdu myslíš, že ... Že bych Ti tohle dokázala odmítnout? Doplním s úsměvem a otočím se směrem k Ní. Jestli to bude zase taková nesmyslná věštba jako minule ... Ale co s tím mohu nadělat? Zatím mi je užitečná a znepřátelit si ji by nebylo zrovna moudré. Ale ta věštba, kterou řekla gabrielovi... Na té něco je. Dává i trochu více smysl. Není bez hlavy a paty. Ma začátek, ale ke konci se musí nejdříve dostat. Tak že bych zase zkusila své štěstí? Nemůže se přeci nic pokazit. V životě jsem na věštění nevěřila a ani teď nebudu. Je to taková práce pro šarlatány. Kdo by tomu taky věřil. Čáry máry pod kočáry bych dokázala taky. V duchu se rozesměji, ale navenek zůstávám naprosto klidná a milá. Najednou se otevřou dveře a vstoupí nějaký muž, otočím se k němu čelem a sleduji jeho pátravý pohled. Něco mne na něm upoutalo. Snad ten pohled? Kdo to může být? "O něm, o v plášti muži" Slyším Její slova, která říkala Gabrielovi. "On přijde večer, za tmy" Co? Co to má znamenat? Že by to přece jen šarlatánka nebyla? Ale co když to není ten na koho čekáme? Vždyť pláště tu mají skoro všichni. Ani já bez pláště v podstatě nevykročím. "Jen namáhej hlavinku, drahá. On přijde dnes, připravená býti musíš." Dnes? Musím být připravená? Co se stane, když připravená nebudu? Vždyť se v podstatě nemůže nic stát. Podívám se na Gabriela, který teď mluví páté přes deváté ohledně žaludku a sklenice. Ještě chvilku a bude totálně na mol. Neměla jsem nic navrhovat ohledně nějakého pití. Ale tak, do svého pokoje to nemá daleko, stačí mu vylézt po těch schodech. Pomyslím si a pohled se mi znovu stočí k tomu nově příchozímu muži, zatímco podám Té ruku. |
| |
| Ladným krokem s neutrálním výrazem sejdu dolů po dřevěných vrzavých schodech a přejdu k pultu za hostinským. Ze svého měšce vytáhnu pár zlatek a prudkým pohybem mu je hodím málem pod nos. Ráda bych se tu vykoupala. Doufám, že tohle bude stačit.... Povím a skloním svůj pohled na třpytící se peníze před sebou. Posadím se k baru a čekám na hostinského odezvu. Rozhlédnu se po celé místnosti a můj pohled spočine na muži v dlouhém kabátě, promoklém až na kost, s pohárem vína. Nevypadá obyčejně... možná dokonce ani normálně... Co myslíš, kdo to může být? Pošeptám směrem k Takonovi a očima naznačím, aby svůj pohled přesměroval k muži v rohu hostince. |
| |
| U báru Netrvá dlouho a do hostince vejde ten muž, o němž mi říkal hostinský, dopiju sklenici a doliju zase víno z lahve, cítím že to nebude trvat dlouho a opiju se, ale je to můj záměr takže mi to nijak zvlášť nevadí, jen chci mít relativně čistou hlavu až půjdu za ním, už se chci zvednout ze židle když vedle mě usedne žena, očividně znavena cestou, si poručí vodu, nikoho až na ni sem doteď nevnímal, ona vešla do mé diskrétní zóny, takže mě vyvedla z mé letargie. Nemíním jí oslovovat, nemám náladu, pokud chce mluvit ať si klidně mluví. Chvilku to trvá ale pak zaslechnu její hlas, otočím k ní svůj obličej, má tvář je tváří mladíka, ostré avšak pohledné rysy, hlava holá až na pás vlasů na týle spletených v tenké copánky, oči kteřé normálně svítí jasem, bystře a obezřetně sledují dění okolo jsou teď prázdné a bez výrazu, stejně jako zbytek tváře, prsty jež objímají sklenku jsou mužské ale nevypadají nijak silně, spíše obratně a jemně, je celkem vysoký i statný ale ne nijak zvlášť moc. Šturm Z mého hlasu je slyšet snad smutek, nebo apatie, rozhodně žádné pozitivní pocity z něj nečiší, znova upije ze sklenky. Těší mě řekne prázdně jakoby spíš ze zvyku, nevypadá že by chtěl být hrubý nebo nepříjemný, spíš že na tom teď není úplně nejlépe. Sem tam se vytáhne ruku z kýble a sjede ji pohledem, spálené jizvy se už zatahují ale ruka nevypadá vůbec pěkně, vypadá jakoby ho snad přepadala bezmocná zuřivost když tu ruku vidí mísená s ještě větším smutkem dokreslujícím jeho nedobrou náladu, zahlédneš že je spálená jen dlaň, kůže je asi potrhaná jakoby chytil kus železa přímo z výhně a pak musel ruku odtrhnout. Než odpoví na Daininu poslední otázku zhluboka se nadechne jakoby ho to stálo hodně přemáhání na to vůbec myslet. Na tom už nesejde. odvětí opět bezvýrazně. Opět se zhluboka napije z pohárku jež stojí před ním, i lahev bude zanedlouho končit. |
| |
| "Už" na tom nesejde? Udiveně se na něj podívám. Copak...to není důležité...? Nedívám se na něj, jen pozoruji jeho pohár s pomalu mizícím vínem. Vypadá docela ospale, vlastně i nešťastně, co se mu asi stalo? S jeho dlaní to jistě nemá nic společného...nebo ano? Přemýšlím a pak mne napadne Moc jsem se při vybírání místa k sezení nepřetrhla...a teď to mám - sedím u jakéhosi nemluvného mrzouta... Potichu, snad aby to Šturm neslyšel, si povzdychnu. A moje budocnost je nejspíš v háji... Trhnu rukou směrem k ústům, jakoby Šturm mohl zaslechnout mé "prostořeké" myšlenky, pak ji ale vrátím zpět na stůla mávnu jí na hostinského, abych si, spíš ze zvyku, řekla o stejný nápoj, jaký má můj spolusedící. |
| |
| vypálená vesnice Procházejíc lesem cítím slzy na tvářích, je mi líto co vše se stalo, ale nemohla jsem jinak. Je to jak z přihlouplého románu, prokletá dívka jejíž všichni nápadníci jsou zločinci a vždy ji zklamali a když svitne naděje, že by opět mohla milovat a zamiluje se je to opět jen floutek co má klíč od každé sukně….a chtěl se dostat i pod tu mou…..! Opět kane několik slz po mé tváři a já si nejsem jistá, zda si je právě on zaslouží, jeho dětská tvář mi učarovala a ten rozverný pohled. Drobný úsměv zakryje strašlivá zkáza přede mnou. “Tohle je ta vesnice o které včera večer mluvili, tohle je to místo…….“ Rozhlédnu se po spáleništi a téměř přestanu na okamžik dýchat. Sehnu se k rozbitému džbánku, je černý od popela. Setřu z něj mastnotu a zahledím se na kytičku, která na něm je. Když opět vstanu rozhlédnu se po okolí, vše je spálené, vše je zničené…. Co dál Gabrielle, co dál? Kam jít? |
| |
| Hospoda Pomalu a potichu následuji, Kačesku do výčepů. A láhev vína. Doplním její objednávku a i já přihodím na pult pár zlatek, protože, jsem na něj dostal chuť. Snad bude hezky sladké a ne něco kyselího. Pohledem bloudím po ostatních v lokále, ale nějak bez zájmu, sice, je tam podivná společnost, ale nikdo z nich mě nezaujal tak jo muž v šedém plášit a to co bylo v jeho pohledu, když se na mě podíval. Odklopím od něj zrak a podívám se ke krbu. Nevím co je zač, a ani mě to nějak nezajímá, pokud mě to zajímat nebude muset. Povím s pokrčením ramen. Některým lidem, je lepší se vyhnout a jiné okrást, nebo zabít, aby oni zabili tebe. Povím jí tak, aby to zaslechla jen ona a muž v plášti sleduji, jen letmo. Copak, jsi zač ? Mág ? Někdo koho okradu ? Pohrávám si stou myšlenkou, když on bude asi dost bezpečnej, ale stejně se mi ta myšlenka líbi. Oči se mi zalesknou v odrazu plamenů z ohniště. |
| |
| DainaRozhovor Možná bych s ní měl mluvit třeba mi to pomůže ale do řeči mi rozhodně není. Ano přesně tak, udělal sem chybu, a takhle se mi to vrátilo. Podívám se na ni. Toť vše, jak říkám nesejde na tom. Pak mě něco napadne. Dáš si víno? mávnu na hostinského o další lahev, přes všechny potemnělé myšlenky se začínám bavit. Jak ses dostala do tohohle zapadákova? zeptám se jí napřímo, hlasu jde vyčíst určitý smutek či tak něco ale také již snaha začít normálně komunikovat. Sedím a čekám na její odpověď ať už je jakákoliv, na mysl se mi dostane tvář Gabriele. Tak krásná a svůdná vytlačím ji z hlavy, prostě mě podrazila nejvíce jak to šlo a k tomu když odcházela ještě mi rozžhavila kliku, teď ze mě bude mrzák, ze mě kterého obratné prsty živí. Povzdechnu si. Kam plánuješ jít dál? zaháním hovorem své vzpomínky. |
| |
| Udiveně se na Šturma podívám - takový obrat v konverzaci jsem vskutku nečekala... Třeba konečně dostal rozum...anebo se naopak zbláznil - bavit se s někým takovým, jako jsem já... Chvíli pečlivě rozmýšlím odpověď, pak mne cosi škodolibého napadne. Na tom přeci nezáleží, není-li to pravda? Mrknu na něj ale pak se trochu nepřítomě pousměji. A co se týče mé cesty, zatím nic neplánuji. Teď opravdu nelžu. Na druhé straně - jsem možná úplně stejná jako on - alespoň si to myslím - ani mně se moc svěřovat nechce... Ach, víno... Jako bych si právě vzpomněla na to, že víno existuje, vrátím se k jeho první otázce. Ale jistě, vážně bych si měla dát něco na uklidnění. Řeknu spíše ze zvyku, než kvůli závislosti na tomto alkoholu. A...co ty? Jaká je tvá minulost? Spíše neočekávám, že mi poví něco ze svého života, ale...něco přece říct musím. |
| |
| Hospoda Po delší době ticha a dalších vypitých sklenicích medoviny, která mi záhadně příliš zachutnala, se po hostinci začne rozlévat můj opilý hlas. Není až tak opilý, ale spíše velmi troufalý. V téhle hospodě je to samej idiot. Vidíte toho hostinského, jak se dře pro pár pitomýc grošů? Kdyby šel radši krást, udělal by lépe. Toto byla jen jedna z těch slabších vět, které se ode mě ozvaly. Absolutně nepřemýšlím nad tím co říkám. A už vůbec ne nad tím, co dělám. Najednou se prostě zarazím, pár vteřin se jen dívám na stůl. Mé pohyby nejsou nijak nepřirozené, možná je to mým tréninkem, ale při prvním pohledu na mě není vůbec poznat má opilost. Ta se projevuje teprve až u chování. Najednou se otočím na Aillien, přiložím jí dlaň na tvář a něžně ji políbím.Pak se od ní kousek oddálím, nikoli však daleko. Už jsem ti někdy řekl jak moc jsi krásná? Následuje radostný úsměv, jakobych očekával polibek nazpět a zamilované obětí. Je vidět, že alhokol mě již zcela ovládl. |
| |
| Hostinec Překvapeně se zarazím a pohlédnu na Gabriela, který tu začne vykřikovat nesmyslné věci. Okamžitě zrudnu, protože jeho chování je nepřípustné. Můj pohled se, ač něchtěně, stočí k muži zahaleném v černém oděvu a pak se zpět otočím na Gabriela, který má teď tvář u mě. Strašně se ho vyděsím, ale ještě víc toho, co udělá. Už se má ruka neovládne a přistane na jeho tváři. Zesnadní mi to tím, že se ode mne moc neodtáhne, takže se ozve krásné PLESK. Tváře mi teď už doopravdy hoří. Hall, jdeme a tady pan Gabriel taky. Tlesknu na vlčici, která raději odešla na druhou stranu hospody. Podívám se směrem k hostinskému a omluvně se na něj usměji. Opravdu toho už moc vypil, je mi to strašně líto. Odvedu ho k sobě a až ráno vystřízliví, přijde se omluvit, na to dohlédnu. Hall, pojď už. Neboj se. Zavolám na vlčici, která se pořád ostýchá přijít k opilému Gabrielovi. Ach, s tebou je práce, Gabrieli. Zamumlám, chytím ho za ruku a táhnu ven. Pokud by snad náhodou spadl, postavím ho s pomocí pár mužů na nohy a vedu ho, s rukou kolem pasu, zpět domů... Příště už tě nikam nevezmu, je ti to jasný? Žádný alkohol. Ode dneška máš útrum. Rozhodnu přesvědčivě a změřím si Gabriela naštvaným pohledem. |
| |
| Cesta domů Ve chvíli, kdy mi na tváři přistane pěkně jedovantá facka, která čertovsky bolí a o to víc je má tvář červená, zhostí se mě jakási zaražená nálada. Najednou jen prostě sedím a ani nedutám, nechám Aillien, ať si se mnou mává jak chce. Na t že jsem opilý však chodím naprosto normálně bez jediného náznanku ztráty rovnováhy. Celou dobu, co mě Aillien táhne ven z hospody, se jen tiše dívám kamsi do země, stejně tak i když už jsme venku. Její slova vlastně ani nevnímám. Jakmila přestane mluvit, jen si těžce oddechnu. Pořád mám ještě tolik duchapřítomnosti. Já jsem to ale myslel vážně. Pomalu pronesu těchto pár slov a pak už prostě mlčím. |
| |
| Hostinec |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Zaraženě se na něj podívám, ale pak jen zakroutím hlavou. Jsi opilý, potřebuješ se z toho vyspat. Suše konstatuji. Já jsem tolerantní. Ale co sis probůh myslel, že udělám? Nechápavě se k němu otočím. Nevíš, co mluvíš. Mluvíš strašné blbosti, opravdu by bylo nejlepší, kdyby ses z toho vyspal. Chudák hostinský, nedokážeš si představit, jak se musel cítit. Takhle ho neponížil nikdo za tu dobu, co ho znám. Ach, co bychom si tady bez něj počali? Zavrtím hlavou a dál pokračuji v cestě domů. Navíc ta facka nebyla za tvá slova, ale za tvé činy. Garbieli, prober se! Podívej se na mě. Zastavím se a otočím Gabriela čelem k sobě. Vůbec mě neznáš! Rozumíš? Nevíš nic o mé minulosti, o mé přítomnosti nebo o mé budoucnosti. Nevíš, kdo jsem, ani co dělám. Nenech se zaslepit tím pocitem lásky, pro boha tě o to prosím. Věř mi, špatně by to dopadlo. Zamračím se a poté si povzdychnu. Jsi milý muž, Gabrieli, ale dávej si pozor. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Poněkud zklesle a nepřítomně přikývnu na její poučování. Už ani neříkám ani slovo, nevím co bych jí měl odpovídat. Nechám se tiše vést dál do jejího domu, kde mi ukáže kam se uložit. Najednou je ze mne veškerá opilost pryč a já jen tiše poslouchám její rozkazy. Nakonec chtě nechtě si poslušně lehnu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Poněkud zklesle a nepřítomně přikývnu na její poučování. Už ani neříkám ani slovo, nevím co bych jí měl odpovídat. Nechám se tiše vést dál do jejího domu, kde mi ukáže kam se uložit. Najednou je ze mne veškerá opilost pryč a já jen tiše poslouchám její rozkazy. Nakonec chtě nechtě si poslušně lehnu. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Přikývnu, když si lehne a dojdu pro džbán s nějakou zaltavou tekutinou. Nechtěla jsem být tak ... Jak to říct? Tvrdá? Asi ano, ale musíš si to zapamatovat, Gabrieli a musíš se naučit se chovat, i když toho více vypiješ. Teď jsi pod vlivem alkoholu, takže prakticky nevíš, co děláš, ale i tak by si měl mít kontrolou nad svým chováním. Řeknu, zatímco postavím džbán vedle postele na malý noční stolek a zadívám se na něj. Asi by ses měl z toho vyspat, dneska toho na tebe bylo opravdu moc. Nepotřebuješ ještě něco? Zamumlám a otočím se k odchodu. A ... Jestliže mne tady nenajdeš, až se vzbudím, nejspíš budu v hostinci, musíme tam s ní něco dořešit, ale Hall tu bude, tak nemusíš mít strach, že tu budeš sám. Otočím se ještě ve dveřích, načež si Hall poslušně lehne vedle jeho postele a já za sebou zavřu dveře... |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Ne nic nepotřebuji. To je v pořádku. Otočím se k ní zády. Připadám si jako totální idiot. Už dvakrát mi dneska pomohla a teď se ke mně dokonce chová jako vlastní máma. Když odejde, otočím se na Hall, která poslušně leží vedle mé postele. Asi jsem to vážně přehnal co Hall? Zadívám se na ni smutnýma očima, přestože vím, že mi neodpoví. Nakonec pomalu usnu únavou. |
| |
| Hostinec Přikývnu a vydám se zpátky do hostince, kde na mě již netrpělivě čeká Ta. Omlouvám se, Drahá, ale Gabriel to trochu přehnal, opravdu nevím, proč tolik pil. Pokrčím smutně rameny. Nechala jsem ho doma s Hall, ona se o něj "postará". Usměji se a pak se rozhlédnu kolem. Ten muž ... Co přišel ... Nakloním se blíže k Té, aby mě slyšela pouze ona. Myslíš, že by to mohl být ten muž, o kterém jsi mluvila? Ten muž na kterého čekáme celou dobu? Zeptám se jí šeptem a přitom se na onoho muže zahaleného v kápi nenápadně podívám. Rozhlédnu se po hostinci, ale nikdo jiný neupoutá mou pozornost tak moc, jako onen muž. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Předníma nohama se opře o postel a olízne ti obličej, jakoby ti chtěla říct, že všechno bude v pořádku. Poté si lehne vedle Tvé postele a jen tam tak tiše leží. Můžeš slyšet její pravidelné tlumené dýchání. Když usneš, položí si hlavu na zem a spokojeně zavře oči. |
| |
| Kačesa a Takon: Hostinský který právě pšinavou utěrkou utírá pult zvede pohled od práce a zkoumavě si tě prohlíží. Když na pult vyložíš mince, pousměje se. Jistě, madam. odpoví a kamsi odběhne. Za chvíli se vrátí a pokračuje. Ale budete muset počkat, teď je obsazená jiným poutníkem a potom než se ohřeje voda. Posaďte se zatím tady, můžu vám nabídnout skvělé víno, a až bude hotová, zavolám vás. PAk se otočí na Takona a jeho požadavek. Kývne a donese vám trpké, bílé víno, které je v těchto krajích nejčastější. |
| |
| Štrum: Jen co do místnosti vejde ten divný chlápek v černém, hostinský se na tebe podívá, nakloní se k tobě a potichu řekne: To je ten co jsem vám o něm říkal. Hledá někoho pro práci. Jestli máte zájem ... mluví k vám a přitom se dívá po muži v rohu. Ten jako by si všiml vašeho rozhovoru, zvedne se, přejde místnost a posadí se k vám. Chvíli mlčí. Máte rád příběhy? Znám jeden, co by vás mohl zajímat. promluví tajemným melancholickým hlasem. Je tomu již dávno, kdy bohové svěřili do rukou našemu králi knihu, velmi vzácnou, určenou jen jeho očím. Nikdo nikdy nevěděl co se v ní píše, jediné co viděli byla změna v králově chování od té doby co ji vlastnil. Stal se výžnějším, obezřetnějším a podezíravým. Každého zajímalo co se v oné legendární knize píše, ale byla velmi dobře střežená. Dlouhé roky to tak zůstalo, do doby než se kralování ujal mladý král, moudrý a spravedlivý, ale nesmírně důvěřivý. A toho jeho rádci využili. Král si myslel že na bájnou knihu všichni zapoměli, že z ní zbyly jen legendy. Jenže se mýlil. Jeho rádci o ni usilovali, ať už v ní bylo cokoli. Král jim důvěřoval, oni ho okrádali nejprve o peníze z pokladny, až jednoho dne z něj získali dostatek informací, že najali člověka který pro ně knihu ukradl. Zloděj však své pány, rádce, podvedl. Knihu jim nikdy nevidal, ukradl ji a schoval. Toto se stalo před dvaceti lety, nikdo neví kde se kniha nachází ani co se stalo s člověkem který to udělal. Možná že to byla kniha pro něj núplně bezcenná a zbavil se jí, nebo zjistil že je nebezpečná pro něj i celý svět a ukryl ji. Každopádně, rádci o ni neustále usilují. A já také. Možná že právě nadešel čas aby byla kniha znovu pozvednuta na světlo světa, hvězdy to říkají. A vy, my ji pomožte najít. dokončí svůj příběh a na chvíli se odmlčí. Jste ochotní riskovat dalekou cestu, cestu do neznámých krajin, neznámo kam? Jsem štědrý, zaplatím dobře. |
| |
| Netrpělivým a neuspokojeným pohledem se upřeně podívám na starého hostinského, který mě popravdě svou odpovědí zklamal, ale potom ze slušnosti přikývnu. Co jiného mi ostatně zbyde...Vždyť za to ten chudák stará nemůže. Dobře, dám si víno. Snad bude stát za to...Nevíte, jak dlouho budu asi čekat? Upiji z trpkého vína, které nám hostinský přinese na pult a dlouhou chvíli jen z únavy mlčím. Dívám se na svůj pohár, jako by ta nádoba byla něčím zajímavá. Potom mi znova skončí pohled na tajemném muži, který přišel a s nikým nemluví. Hmm....Dobré víno podáváte. prohodím znalecky. Poté se nakloním přes pult k hostinskému tak blízko, aby mě slyšel jen on a případně Takon. Nevíte, jen tak náhodou, kdo je ten muž, který přišel? |
| |
| Náhodou zaslechnu hostinského, který zrovna něco říká Šturmovi, pak k nám přijde jakýsi muž, a začne vyprávět nějaký příběh. Popravdě řečeno se mě docela dotkne, že si mne muž ani nevšiml, a tak když skončí, rázně odložím svou číši s vínem a otočím se na muže. Poslyšte, pardon, že se do toho pletu, ale taky si hledám nějakou práci, která by dobře vynášela... Hlasitě a s tázavým pohledem na něj a pak i na Šturma pronesu. Ten příběh mne velice zaujal... A k té vaší poslední otázce - opravdu velmi ráda riskuji, nemyslím si, že by mě na cestách něco zaskočilo, mám už dost za sebou... |
| |
| Jen malý okamžik na to, co se hostinského zeptám na - jak později zjistím - pro mě velmi důležitou otázku, přejde onen muž místnost a posadí se kousek od Takona a ode mě. Potěšeně se na Takona usměji jako bych říkala: No vidíš, mám to ale štěstí! Možná ovládám telepatii... Usrknu si z vína a dělám, že si prohlížím hostinského, jak pracuje. Ale zdání klame - i když je to neslušné, pozorně naslouchám monologu neznámého muže, který promlouvá k jinému neznámému muži. Po chvíli už se ani neobtěžuji dělat, že mě nezajímají a otočím se, abych se na zajímavý příběh mohla lépe soustředit. Možná že právě nadešel čas aby byla kniha znovu pozvednuta na světlo světa, hvězdy to říkají. A vy, my ji pomožte najít. Tato věta mi dlouho zněla v uších protože - musím si to přiznat - byla pro mě neldůležitější ze všeho, co ten člověk řekl. (Pokud nepočítám jeho úplně poslední slova.) Odpusťte, ale nemohla jsem přeslechnout, co jste tady vykládal. Jedná se pouze o práci pro...tady přítomné?.... Ráda bych se na tu cestu taky vydala. |
| |
| Podívám se na podivného muže a jen tak lehce popíjím svého trpkého vína. Hm trpký, ale dobrý skoro, jako můj život. Pohledem, zabrousím na Kačesku a usměji se. No až na pár vilímek. Muž začne vyprávět, svůj příběh o knize a já si nepomohu, pomoci a neposlouchat jej, když to asi není určené mě, ale je to síla zvyku. Usměji se při slově zloděj. Tak, hledat no mě by se líbilo okrást zloděje. Oplatím Kačesce její pohled a i já se zaměřím na onoho muže, pomalu se zvednu a stoupnu si za ní. Povídal jste zloděj ? Tak se vám hodí někdo, kdo o zlodějích něco ví ? A pokud ta nabídka práce platí i pro ostatní ? Tak i já bych se rád přidal. Povím potichu a rozhodnut, že půjdu. Podívám se na Kačesku a usměji se. Uděláme si vílet. |
| |
| Hostinec |
| |
| Hostinec Ponechám Aillien a Gabriela aby se napili a dále si jich nevšímám. Věnuji se svému ještěrovi který mi sedí na rameni. Když se Gabriel opije, Aillien ho odvede pryč. Jen se pousměji a z váčku co mi vysí u pasu vytáhnu kůstky jednorožce. Pohazuji s nimi pos tole a čtu. Příchod muže v černém mě nepřekvapí, věděla jsem to. Změřím si ho zkoumavým pohledem ale dál si pohazuji s kůstkami. Přejde k baru a začne vyprávět svůj příběh jakýmsi lidem, chce je naverbovat. Na Ailliin návrat a její otázku směřující k muži chvíli neodpovídám. S mlčením ho pozuruji, chci vědět jak ti lidé zareagují. Ano drahá, to je on. Tvůj a Její čas nadešel. Kdes Gabriela toho zanechala? Je dobré důvěřovati mu a samotného ho ponechati v domě tvém? zeptám se s úsměvem. Ještě chvíli vyčkej, až příběh dohovoří, pak můžeš vtrhnouti a sebe i Ji přihlásiti. |
| |
| Muž v černém: Dovypráví svůj příběh a čeká prohlíží si vás zkoumavým pohledem. Podívá se po dalších, co se přiblížili během vyprávění ale nepřekvapí ho to. Napije se znovu vína a pak odpoví. Přijmu každého, kdo bude ochoten nabídnout svou službu. A máte pravdu, řemeslík svého druhu se hodí. Kačese a Dianě jen kývne. K Šturmovi se však otočí a pousměje. Ty se mi líbíš hochu, vždy znát svou cenu a neprodat ji lacino. Pokud mi knihu donesete, vyplatím za ni sedm tisíc zlatých. Na začátek dostane každý na ruku dvacet. domluví a čeká jestli se chete ještě na něco zeptat. Brasero: Sedíš poklidně v hospodě, sleduješ dění kolem ale nvzrušuje tě to. Obyčejný den. Kartářka, co se zde ve městě objevuje častěji opět vydělala pár drobných. Žena s bílou vlčicí co bydlí na konci vesnice je tu s ní, nepamatuješ se že bys je někdy viděl spolu ale očividně se dobře znají. Jakýsi neznámý muž se ženou se toho večera ubytovali v pokoji, nejspíše jen tuláci co procházejí. Stejně tak muž i další žena, kteří se ale až teď setkali na baru. A pak ten podivný chlápek v černém. Byl ti divný už od začátku, kdy se tu začal objevovat. Není tu poprvé, ale dnes poprvé na někoho promluvil. Zvědavost ti nedala a přisednul sis blíž a poslouchal jeho příběh. |
| |
 | HOSPODA: Poposednu si blíže a poslouchám... Při zmínce o tolika penězích vstanu a přijdu blíže... Pokud můžu, hlásím se na to dobrovolně... Trocha peněz se mi šikne... Podívám se po ostatních a pokynu jim na pozdrav... Zdravím... Já sem Brasero... Pak jim dovolím aby si prohlédli mě... Muž v dlouhém černém plášti s kápí přehozenou přes hlavu... U pasu se houpe krásně zdobený krátký dvousečný meč, na zádech je zavěšený dlouhý luk, a toulec s šípy... Pak se kouknu na muže a zeptám se ho... O jaké prácičce jsi to mluvil??? |
| |
| Hostinec Zaujatě poslouchám, co ten muž vypráví a na tváři se mi objeví úsměv, který ale hned zaženu a na tváři mám neutrální výraz. Podívám se na Tu a usměji se. Drahá, je opilý, vůbec o sobě neví. Proč se vlastně ptáš, kde jsem ho zanechala, když na otázkou svou sis již odpověděla. Mrknu na ni a vstanu. Dojdu k tomu muži a zadívám se na něj. Má cenu se vás ptát, nač vy potřebujete tu knihu? Jestliže v ní jsou mocný kouzla, která mohou být nebezpečná pro celý svět, jak můžeme vědět, že právě vy nejste třeba jeden z těch ... Hm, rádců? Či snad sám zloděj, který knihu ukryl a pak zapomněl na místo. Propaluji ho zkoumavým pohledem a na tváři se mi objeví jemný úsměv. Mé jméno je Aillien a Ona, dáma, která by se se mnou k vám ráda sedí támhle. Kývnu hlavou směrem k Ní. |
| |
| Hostinec Zúčastněně poslouchám, o čem se baví Šturm, muž v černém a později i Brasero. Přívětivě se usměji na nově příchozího, abych naznačila, že ho vítám. Potom se nějakou chvíli věnuji svému poháru docela ucházejícího vína, ale nepřestávám poslouchat, o čem se baví lidé kolem mě - když jsem teď jejich součástí... No a čím se vlastně živíte? Doufám, že vám moje otázka nevadí...Ale když už to vypadá, že spolu budeme pracovat... usměji se a čekám, kdo se ozve jako první. Vypadá to, že jsem natrefila na správnou hospodu...a na správné lidi... pomyslím si a myslím při tom nejvíce na Takona. Vzápětí si uvědomím, že by možná nebylo od věci, kdybych na svou otázku nejdřív odpověděla já sama, a tak do té neznámé vody vkročím jako první. Já většinou chytám zloděje a padouchy...Tak - na zakázky. Takže ani teď se asi neminu povoláním. Asi jsem se vám taky ještě nepředstavila. Jmenuji se Kačesa. povím do davu, abych i ostatní pošoupla k tomu, aby se podělili. Zatím alespoň stručně. |
| |
| Pokukuji po dívce, která se představila jako Kačesa. Když domluví, spustím pro změnu já, právě mě něco napadlo, a můj hlas zní docela rozhořčeně.. Poslyšte, to se máme po světě honit za nějakou divnou knihou, o které navíc ani nevíme, kde je, a jestli ji náhodou už někdo nezničil? Nejde o peníze - jestli knihu opravdu najdeme, jistě tam bude něco cennějšího než peníze, ale kdo knihu vlastně dostane, jestli ji nalezneme? Těžko ji asi rozdělíte... Domluvím a prudce postavím na barový stůl své víno. Myslím, že tahle otázka rozhodně není zbytečná, máme přece znát vše, co s hledáním souvisí, není-liž pravda? Dodám. Po chvíli se obrátím na Kačesu, upřeně se na ni podívám a podotknu. Ano, tvá otázka také není na škodu, musíme vědět, s kým máme tu čest...ale připadá mi zbytečné ptát se na povolání, když neznáme ani vaše ctěné jméno. Otočím se na muže v černém. Při narážce na jméno bych vám ráda sdělila i to své - zní Daina... Konečně skončím s dotazy a dál pozoruji probodávám očima tajemného muže. |
| |
| Hospoda Jen stojím za Kačeskou a poslouchám, na co se ptát, když se ptají jiní. Ale, kdo byl ten zloděj ? Dvacet let. Hlavou se mi honí myšlenky a té podivné knize a přitom poslouchám to, co kdo poví. Ano, hladáš a chytáš, zloděje. To je dělané, skoro pro tebe, Kačesko. Podívám se na ženu co promluvila po Kačesce a která se představí, jako Daina. Já bych se neptal, jestli není zničena, ale proč, není zničena, ale i tato otázka, by mohla postrádat význam, pokud se nedozvíme proč, jí náš záhadný muž, zloděj měl ukrást a pro koho jí ukradl. Podívám se do zdi a usměju se. Ale ne nějaké neurčitosti, z legend, ale jména, protože, ta patří lidem. Podívá se po vypravěči příběhu. A je tu ještě pár otázek, proč, jí ten zloděj schoval ? Knihy, no většinou bývají senné pro mági, kouzelníky, alchymisty, ale ne pro zloděje, pokud pro ně nedostane zaplaceno. Proč jí nedal těm, nebo tomu, kdo si jí u něj objednali ? Povytáhnu obočí a podívám se mu do očí. A je tu dost jiných otázek co se musí zodpovědět, abychom našli zloděje, co jí ukradl, nebo, alespoň stopu. Povím a odmlčím se. Jinak já jsem Takon. Napiji se piva a mlčím. |
| |
| Hospoda |
| |
| Hospoda Poslouchám protesty Dainy a Šturma a najdu v nich logiku. Mají pravdu....I když mi tenhle arogantní chlápek vůbec není sympatickej a nedokážu si představit, že s ním potáhnu za jeden provaz, má pravdu, že s legendou nic nenaděláme... Tohle všechno je pravda obrátím se na muže, který nám zadal práci. Je trochu hloupost, tahat za knihou, která je neznámo kde, v neznámých krajinách a dokonce ani nevíme, jestli obsahuje něco, co světu pomůže, nebo zlo. Touto větou záměrně popírám větu Šturma, který tvrdí, že zlo ani dobro není. Vždyť to není pravda. Už nevíš, co říkáš. Lidé nejsou neutrální, každý v sobě má kousek zla a kousek dobra. Peníze jsou dobrá věc, ale nevím, jestli za ně dokážu utratit tolik času a takovou část života. Tím víc si začínám uvědomovat, že jsem ani pořádně neposlouchala jeho příběh. Vždyť ani nevím, co se mi stane až najdu tu knihu, promrhám kus mládí. Není to lehké rozhodování. Vždyť ten chlápek v hábitě nám dohromady nic neřekl a já mu řekla že to beru. Ani nevím co mluvím. A měla bych spolupracovat s tím, kdo si myslí, že není dobro ani zlo a záleží mu jen na penězích? Ale zase bych už nikdy neviděla Takona, pokud se rozhodne tam jít. Ne, půjdu tam. Zajímá mě, co z toho v černém vyleze. |
| |
| Muž v černém Nekompromisným a nic neříkajícím, odměřeným pohledem si vás všechny měří, připadá vám jako by mu tolik pozornosti bylo nepříjemné. Ale rozhodně vám to nehodlá dát nijak najevo. Dotaz nově příchozího muže ignoruje, pokud zaslechl slovo práce, neujspíše slyšel i věci ostatní a teď se jen hloupě vyptává. Nepříjemným pohledem si změří ženu, Aillien. Mluví až moc. Má cenu se mě ptát? Jeden moudrý muž říkával: Nejsou hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. To ale zřejmě nepotkal vás. řekne prostě. Můžete zaslechnou stopu výsměchu a opovrhování v jeho hlase, snaží se ale být neutrální. Jestliže jsou v ní mocná kouzla, nikde ani s nikým není v bezpečí. Nemůžete vědět nic, ničím si nemůžete být jisti. Ale jedním ano, pokud ji nenajdete vy, najde ji někdo jiný. Tak či tak, nemůžete si být jisti jestli spíše pomůžete světu tím že ji necháte na místě pro někoho jiného, nebo ji dáte mně. Ať řeknu cokoli, nepřesvědčím vás o své pravdě. pokračuje dále. Záleží na vás, jestli budete vy o sedm tisíc bohatší nebo někdo jiný. Kniha zela v ústraní dlouhá léta, její čas se naplnil. Zamračí se, všichni se až moc vyptávají. Je vidět že ho odpovídat na stále stejné hloupé otázky nebaví. Úplně na slepo nepůjdete. Zloděj by nikdy nenechal knihu se někde povalovat ani ji nosit u sebe. Přemýšlejte. Schoval ji, a jako svého druhu věří jeskyním a podzemním skrýším. Kopat jámu nebo jiný objekt do země by dalo příliš práce a bylo by lehko k naleznutí. A něměl žádný domov, domům nebo hradům nevěří. Jediná zbylá možnost, jeskyně. Poslední stopa, kterou po něm kdo zahlédl vedla na západ. Na západ do Hor stínů. Tam povede vaše cesta, tam naleznete úkryt. Prohledáte každičkou horu, každičkou jeskyni. mluvil s trochou podráždění v hlase. Hodil na stůl váček který zlatě zacinkal, a muž po té vstal. Co se bude s knihou dít až mi ji předáte není vaše starost. Buďto přijměte a bohatě se odmněním. Nebo ne, a najdu si vás abyste zplatili tenhle dluh. uakázal na váček, jakousi zálohu za výdaje na cestu. Pak se otočil a vydal se k východu. |
| |
| Hospoda |
| |
| Hospoda Poslouchám chlápkova slova, a lehce se usmívám. No nic nepoví, udělej pohyb nevíš nic o zlodějích, dej mi záminku a zabiju tě. Nemám takové lidi, jako je on rád. Tak dostali jsem minimum informací a s tím máme pracovat ? Něco se prostě nemění. No to co je na těch historkách pravdy poznáme. Povím muži, jenž se přihlásil, že půjde. Ta kniha má větší cenu,.. Docela mě to začne zajímat, ale i tak se podívám ještě po tom muži. Kdo byl ten zloděj ? Podívám se na Kačesku a v mém pohledu, je jen jedna otázka.. |
| |
| Hostinec Na pohled trpělivě poslouchám, jak muž v černém řeční, ale uvnitř klidná rozhoně nejsem. To je úžasný! Neznáme se a máme se vydat na tak riskantní výpravu?! Zlostně se na chlápka podívám, když odchází, i když si to svým způsobem nezaslouží. Potom jen tiše sedím a dívám se na měšec plný peněz. Kolik peněz za to máme dostat? Prohodím s kamenným výrazem, když ve mě zvítězí ta část, která prahne po penězích a je zvědavá. Doufám, že to bude stát za to! řeknu zvýšeným hlasem, protože se mi chce jen napůl. Ale přece nezůstanu u kšeftů na jeden jediný způsob. Najít vraha, zabít ho, dostat pár zlatek a konec. Usměji se na Takona a potom se podívám do země a němě čekám na ohlas dalších několika lidí. |
| |
| Nicneříkající tváří koukám na muže v kápi. Když odejde, sleduji ohlas Šturma, který je zjevně moc hrdý a pyšný na to, aby ostatním prozradil své jméno, a pak Kačesy a Takona. Obrátím se znovu na Šturma a podotknu. Takže, nejspíš do toho jdu taky, ať je ta cesta jaká je... A myslím, pane zdůrazním poslední slovo, že když budeme pracovat spolu, mohl byste se nám alespoň představit. Myslím, že je to to nejmenší, co můžete udělat. Dokončím větu s pohrdáním v hlase. Co jsem si to o něm jen myslela? Nafoukanec jeden... Objeví se mi v mysli. |
| |
| Bar |
| |
| Hospoda Dobrá ráno. Pak se natáhnu pro měšec a potěžkám jej, ale nevytáhnu z něj svou část, jen dvacet mincí a jednou zaplatím to co jsem si koupil. Přitakám a povytáhnu obočí, když jsem svědkem toho co se děje, ale nic nedělám, jen se lehce pousměji. Zbytek je váš, každý má jiný důvod cesty, ale z koncové ceny podíl chci. Povím potichu a podívám se po obou ženách a po Šturmovi. Pěkná dýka. Poznamenám. Ano zajímá mě ten zloděj a jeho důvody. |
| |
| Pobaveně se dívám do Šturmových očí, svým pohledem však neuhnu, poslouchám jeho výhružná slova a pak prohodím Ach, promiň tedy moje neuvážené chování, samozřejmě že by mi mohlo být jedno, kdo tvé jméno zná nebo ne, ale já jsem to udělala jen a pouze pro tvé dobro, ale jak vidím, tebe to příliš nezaujalo...tímhle se hodně lišíme, víš jedna věc je chovat se sobecky a přiznat to a druhá chovat se sobecky a ani v nejmenším svou chybu nepřiznat... Ovšem, neznám tě, ani tvé - pro mne neobvyklé - chování... Pro tebe jsem možná drzá a já se to nebojím přiznat. Neznám tě a proto se asi dopouštím chyb, které za chyby nepovažuji. Jsi jiný, než ostatní, takže nevím, jak se mám k tobě chovat. S takovým člověkem jsem se ještě věru nesetkala...Ušklíbnu se spíše pro sebe. Pokud rozpoznám, kdy se ti mé chování bude líbit nebo ne, vyhovím v tvé žádosti. Povzdychnu si, pohled mi spadne na jeho ruku ale nic už neříkám, pak se natáhnu k měšci a vytáhnu z něj svůj podíl. Peníze jsou na nic...ale žít bez nich se taky nedá.Napadne mne, když si nějaké mince strkám do kapsy a druhou částí platím hospodskému. |
| |
| Hospoda Stejně jako ostatní si taky v měšci naberu menší hrstku peněz a něco položím na pult před hostinského. I když by mi nevadilo zůstat ochuzená, když jsem udělala tohle rozhodnutí. Zatím mi peníze moc nepomůžou... Pokud se něco nezvrtne, odměnu dostanu na konci, tak co...Teď mě o peníze nejde...Narozdíl od toho.... podívám se na Šturma a strojeně se usměji. Opravdu mě moc těší, Šturme.. Poté můj výraz opět zchladne a já si chvíli točím se zlatkami mezi prsty, než si je nasypu do svého měšce, připevněného u pasu. Jdu do pokoje. otočím se s vřelým úsměvem na Takona. Zvednu se a podívám se na ostatní a také jim věnuji upřímný, ale váhavý úsměv. Tak se uvidíme ráno... Poté ladně vyjdu nahoru do svého pokoje a zamyšleně se oknem podívám do tmy venku. Hmm....Už se těším na zítra...Nevím co mám čekat, ale o to větší to bude zážitek. |
| |
| soukromá zpráva od Anděl, jež v rukou třímá osud světa pro Práci komorné v paláci jsem si docela oblíbila. Tolik času jsem dříve trávila pozorováním lidí ale nikdy jsem nebyla jednou z nich, starat se o jejich dení potřeby. Lidé jsou tak marniví. Tolik šatů, kolik mají, tolik nepotřebných věcí za které utrácejí peníze, zatímco dole v chudém městě lidé umírají. Nelíbí se mi, že by měla Boží dcera vyrůstat v takové společnosti. Měla by být ctnostná, milosrdná a rozdávat svůj majetek chudým, tak jak to káže její otec. Tak jak to dělával její bratr. Ale zvykla jsem si, svou přítomností jsem se jí neustále snažila vést k dobré cestě, k cestě lásky a Boží milosti. Ale copak by se mohla učit od obyčejné služebné, za kterou mne pokládala? Ať se mi to líbí či ne, její matka byla člověk. A ona také, a má všechny lidské vlastnosti. Nejsem však chůva, která by u ní trávila čas ve dne v noci. Ale těším mě, že zrovna já jsem získala práci komorné. Představa, že by maličká trávila tolik času s některou z Padlých by byla neúnosná. Jako častokrát předtím jsem se i dnes vydala do města. Co může Anděla dělat s pár lidskými mincemi za službu? K čemu by mi byli? Nevím, co s výplatou dělají ostatní ale v mé podstatě je šířit Boží lásku. A jak lépe to udělat než pomáhat chudým? Nedostávám mnoho, ale i to rozdávám. Pohled do rozzářených očí dětí, když jim vložím minci do vychrtlých, špinavých dlaní je kouzelný. |
| |
| Jakmile zaplatím hospodskému, ozve se znovu Kačesa, dívka, která se mi jako jedna z mála docela zamlouvá. Myslím, že s ní při cetě mít problémy nebudu...ale uvidíme. Konstatuji hlavně proto, že když řekne "Opravdu mě moc těší, Šturme", zazní v jejím hlasu cosi, co sice nedokážu rozpoznat, ale mám pocit, že setkání s ním ji moc netěší. Už vím, co mi - a možná i Kačese - na něm kromě jiného vadí - moc se zajímá o peníze. Jako by byly nejdůležitější na světě..ale třeba to souvisí s jeho povoláním - kdo ví, co dělá... Po chvíli se s námi Kačesa rozloučí s tím, že se uvidíme ráno. To doufám...A s jakýmsi nepodřízeným respektem už po několikáté znepokojeně pohlédnu na Šturma. Snad jsem to nepřehnala. Řeknu si a poté se podle vzoru Kačesy ohlédnu na ostatní. Jelikož jsem si zatím neobjednala pokoj, rychle to teď napravuji. Trochu ospale se zvednu z barové židle a kývnu na ostatní - zaprvé už nemám náladu na nějaké proslovy a zadruhé, nebudu - narozdíl od Kačesy - slibovat nic, co nemohu splnit. Zato se ale sebevědomě usměji. Stoupám po schodech ale připadám si, jako bych šla na vlastní popravu, vlastně ani nevím proč. Když dojdu po dřevěných schodech do skromného pokoje, nevydržím už stát rovně jako pravítko - zhroutím se na postel a tisknu si konečky prstů na spánky. Potřebuji se vyspat... Je poslední, co mě napadne a pak už o sobě nevím. |
| |
| Bar |
| |
| Bar-pokoj. Po oku sleduji, dění v hospodě. Lehce kývnu hlavou, když na mě Kačeska promluví, a poté odejde i Daina. Jak ti dva budou spolu asi vycházet ? Ale co zatím to není moje věc a nikdy ani nebude. Pomalu se napiji piva a dopiju jej. Šrum se snaží vydolovat z hostinckého nějaké informace. Nu snad se podělíš o to co se dozvíš. Pomalu se zvednu a bez jediného slova dojdu ke chodům a pak do pokoje s úsměvem se podívám na záda Kačesky. Zavřu za sebou dveře a sehnu se nad zámkem, když vím že je to zbytečné, ale i tak se ozve tiché cvaknutí, to když zamknu. Pomalu se vydám ke Kačesce, cestou, se zastavím u židle a naní odložím svůj plášť, a na stůl položím dvě dýky. Proč, proč domě ? Vždyt ona lidi jako jsem já loví, její jedno, jestli živé nebo mrtvé, za takové, jako jsem já dostává odměnu, proč se domě zamilovala ? A proč, jsem jí já nenechal, jen tak ležet v tom lese ? Pomalu k ní dojdu a lehce jí položím ruce na ramena. Noc, je v mnoha ohledech krásná, pokaždé se mi líbila. Povím potichu. Zadívám se z okna do temnoty. Měli bychom jít spát. Zítra nás čeká začátek dlouhé cesty Kačes. Pošeptám jí do ucha a potichu se zasměji. Ani nevím, jak dlouho, jsem nespal v hostinci. Přihmouřím oči. Hmm co si myslíš o tom úkolu, o té práci ? Kačes. Dlouho si asi nebudeme mít šanci promluvit takhle. Lehce jí chytnu za ruku a postavím se vedle ní a mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Já nevím, jestli se mi chce spát...Ale asi bychom měli podívám se na něj se sladkým úsměvem a opřu se o parapet okna, bradu si podložím rukama a dál se dívám do noci, protože miluji tmu. Nechce se mi spát. Navíc nevím, co přijde. Před hospodou jsem se trošku unáhlila, vždyť tě vůbec neznám.... pootočím se na Takona a podívám se mu do očí. Ale věřím ti..... pomyslím si, že jsem asi divná. Že vůbec někdy budu tak důvěřovat "nepříteli". Já si myslím, že by to mohlo být zajímavé. Sice je to tak trošku rébus, ale bude to cenná zkušenost. Pokud ji někdy uplatním.... otřesu se při představě, že bych se z té výpravy už nemusela vrátit. Anebo že by se z ní nemusel vrátit on. Nedokážu si ani představit, jak těžké bude vycházet se Šturmem. Trošku mi nesedl...Co si o něm myslíš ty? Ty by ses měl vyznat v lidech, nebo ne? podívám se na Takona s úsměvem, zvednu se a obejmu ho. Hrdlo mi svírá úzkost a vím, že teď už bych nic neřekla. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Ani já nevím, jestli se mi chce spát. Povím a dívám se ven a poslouchám co povídáš. Ano určitě to bude zajímavá zkušenost a je to vízva. A zužitkuješ jí. V očích mi zajistří. Obejmu tě, když mě obejmeš ty a usměji se. Ano zajímavé, zloděj a ten kdo ho má chytat se tu objímají. Hmm Šrum. S lidma podobného ražení, jsem žil celí život, byli součástí cechu. Nevím zvyknul jsem si, jedeme na cestu, kde si budeme muset krýt záda a do určité míry si i věřit, je to stejné, jako když jsem chodil krást ve skupině, lidé si tam pomáhají, ale jakmile to skončí, už se nikdy nemusí vidět.A sním to bude stejné, nebudu si ho nějak všímat pokud nebudu muset, pokusím se sním vycházet, ale to bude všechno. Kačes, stejně bude zloděj, nebo co je horší nájemnej vrah. Nemám rád vrahy. Ale možná se v něm pletu. Povím co si oněm myslím a podívám se ti do očí. Ale i ty se musíš vyznat v lidech Kačes. Pousměji se. Vůbec tě neznám,ale věřím ti. Chvilku mlčím. Ale ani naše druhá přítelkyně sním nějak moc nevycházela a vy dvě by, jste si mohly rozumět, vypadá vzdělaně. Sevře se mi hrdlo a tak radči chvilku mlčím a jen tě objímám. Kačes vlastně tě neznám,ale máš šanci mě odříznout když si nemyslím, že bys to udělala. Protože už jsi nejmíň jednu šanci měla, někde by, jsi za mě jistě dostala odměnu. Povím co si myslím. Jen chci říc než to začne, idkyž si myslím, že je to zbytečné, protože to asi víš. Jen věřím ti Kačesko. Povím potichu a nakloním se blíž a znovu tě pomalu políbím na rty a po polibku se odtáhnu. Zítra bych třeba už neměl čas a ani příležitost ti to povědět. Povím potichu a dívám se ti do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro No, to bych měla.... řeknu trošku váhavě, ani mě nenapadá, proč. Zdá se mi, že se mu dá věřit. Že nezradí, když řekne, že s námi spolupracuje. Ale, víš, to asi nepochopíš, jsi totiž muž, mě záleží i na vlastní lidské povaze. A ta jeho se mi příčí. Ale myslím, že k němu dokážu přistupovat....přátelsky. chvíli se zamyslím, dívaje se na podlahu, než dodám snad... Položím ti hlavu na rameno a nepřestávám v hlasitém přemýšlení. Dívám se při tom do tmy, nedokážu se od ní odtrhnout. Ale Daina vypadá sympaticky. Zamlouvá se mi. Ale řekla bych, že není v tvém zájmu, poslouchat moje zhodnocení ostatních lidí tady v hostinci. podívám se na tebe s pobaveným úsměvem a jiskrou v očích. Já nemám důvod ti ubližovat nebo cokoli jiného, dokud ho nenjadeš ty sám. Já vím, že ti to možná zní naivně, ale nevidím na tobě nic špatného. Taky ti věřím. Kdybys tu nebyl, asi bych tam ani nešla. Jsem moc velký zbabělec na to, abych se vydala sama na takovouhle pouť. Ale dokud tě budu mít na očích, tak budu odvážná. Slibuju. řeknu s vážnou tváří a při těch slovech se mi láme hlas. Opětuji ti polibek a znovu ti položím hlavu na rameno, zatímco tě držím, jak nejpevněji umím. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Proč si myslíš, že není v mém zájmu poslouchat hodnocení těch lidí, jednou mám to muže zachránit život. Povím potichu a usměji . Jo Daina vypadá sympaticky. Povím ještě jednou a podívám se do tmy. Hmm no jsem rád že nevidíš důvod mi ubližovat, Kačes. Obejmu tě pevně. No tak ty nic nevadíš špatného na zlodějským půlelfovi, po němž jde jeho cech a za něhož by ti mohli zaplatit ? Zeptám se s úsměvem a v očích mi zajiskří. Hmm asi budu první zloděj se kterým se objímáš, jsem rád že jdeš, víš ten zlodej..zajímaly by mě jeho důvody.. Budeš mě mít na očích a i po boku,pokud to půjde slibuji. Pomalu tě pohladím po tváři. Jsi odvážná, lovíš lidi, jako jsem já a to odvahu chce.A navíc budu tě muset hlídat, jse přece zraněná. Až se to zlepší, tak spolu začneme cvičit. Povím a pomalu se posadím na postel. Měla by jsi jít spát, víš jak jsi včera tak usínala tak ses mi včera v tom lese moc líbila. Ale ještě můžeme, bejt chvilku vzhůru. Znovu tě pohladím po tváři a usměju se. Dlouho nebudeš mít možnost spát v posteli. Lehce se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Proč si myslíš, že není v mém zájmu poslouchat hodnocení těch lidí, jednou mám to muže zachránit život. Povím potichu a usměji . Jo Daina vypadá sympaticky. Povím ještě jednou a podívám se do tmy. Hmm no jsem rád že nevidíš důvod mi ubližovat, Kačes. Obejmu tě pevně. No tak ty nic nevadíš špatného na zlodějským půlelfovi, po němž jde jeho cech a za něhož by ti mohli zaplatit ? Zeptám se s úsměvem a v očích mi zajiskří. Hmm asi budu první zloděj se kterým se objímáš, jsem rád že jdeš, víš ten zlodej..zajímaly by mě jeho důvody.. Budeš mě mít na očích a i po boku,pokud to půjde slibuji. Pomalu tě pohladím po tváři. Jsi odvážná, lovíš lidi, jako jsem já a to odvahu chce.A navíc budu tě muset hlídat, jse přece zraněná. Až se to zlepší, tak spolu začneme cvičit. Povím a pomalu se posadím na postel. Měla by jsi jít spát, víš jak jsi včera tak usínala tak ses mi včera v tom lese moc líbila. Ale ještě můžeme, bejt chvilku vzhůru. Znovu tě pohladím po tváři a usměju se. Dlouho nebudeš mít možnost spát v posteli. Lehce se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Vlastně ne, opravdu nevidím. Vždyť jsem ti před chvílí říkala. podívám se na tebe káravým pohledem. ...někdo tohle odsuzuje, no vlastně se mu nedivím - já prostě víc hodnotím lidi podle toho, jakcí jsou a ne podle toho, čím se živí. Někdo třeba nemá na výběr...Tak ho za to přece nebudu odsuzovat. I když Šturma bych nakopala do zadku a našla si k tomu jakýkoli důvod. zasměji se při té představě a s úsměvem se na tebe podívám. Potom si sednu na postel a začnu si prsty nervózně pročesávat navlhlé vlasy. Já už tu ruku skoro necítím, neboj. Bylo to jen.....škrábnutí....A až zmizí, tak tě přeperu. Těš se. šibalsky na tebe mrknu. No dobře, trošku větší škrábnutí....vlastně trošku hlubší rána, než aby se to dalo nazvat škrábnutím, ale že to necítím, to je pravda. Víš co je nefér? Nutíš mě spát, ale já tě ještě usínat neviděla. Měla bych být na řadě. povím a semknu rty, snažím se nasadit uražený výraz, ale nejde to, když se na mě díváš. Neviděla jsem postel nejméně měsíc, teď se v ní jednou vyspím a pak jí zase musím říct sbohem. Na dlouho. Fuj! Natáhnu se na posteli na břicho a položím si bradu na zkřížené paže. Zavřu oči a představuji si, jak bude asi vypadat zítřek. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se a dojdu si pro plášť a složím ho a položím na zem a lehnu si na záda a ruce si dám za hlavu. Dobrá až zmizí to škrábnutí, tak budu čekat a zahrajeme si. Podívám se nahoru na tebe a šibalsky se usměji. No tak to vyrovnáme, pokud mě nepustíš na postel, tak mě uvidíš usínat na zemi Kačes. Jo nudím tě spát, protože chci abys sis odpočinula. Povím na oko ustaraně a usmívám se na tebe. Pak si pomalu sednu a z boty vytáhnu dýku a dám jí pod plášť. Jen síla zvyku, promiň. Omluvím se a pomalu tě pohladím po vlasech a zase se složím na zem a s rukama za hlavou a pozoruju tě. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Nejlepší hra na světě... řeknu polohlasem a můj hlas najednou podbarvuje spokojený tón. Vzpomenu si na dětství, které jsem strávila mezi kamarády, zatímco moje vrstevnice si hrály s hadrovými panenkami. Taky se na tebe usměji a dovolím si nemyslet na to neznámo, které mám před sebou. V hlavě se nechávám unášet vzpomínky, ale pořád tě vnímám. Usneš dřív než já. Uvidíš.... Tak pojď sem nahoru, třeba se sem vejdeme. Nechci si připadat jako sobec a nechat tě spát na tvrdé zemi...Ale uznávám, jsi gentleman. usměji se na tebe a posunu se na okraj postele, na které ležím, abych ti udělala víc místa. Jen se jemně pousměji, když si vytáhneš svoji zbraň a zavřu oči, opět ponořená do vzpomínek. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Podívám se nad sebe na tebe a usměji se. No jsem rád, že mě nenecháš spát na tvrdé zemi, té si oba, ještě užijeme. A hmm proč, bych se ti měl cpát do postele, ještě bych se ti napodl na dýku a to by mě mrzelo. Potichu se zasměji a zvednu se ze země a pak se sehnu pro svůj plášť a dýku a pomalu se vydám ke stolu, lpášť pomalu a líně pohodím přes židli a dýku položím vedle jejích kamarádek na stůl, na kterém, tetkon leží dvě dýky s obrazcem na čepeli a jedna obyčejná dýka. Pak se otočím a pomalím krokem a s úsměvem se vydám k tobě a k posteli, posadím se na okraji a zuji si boty a lehnu si vedle tebe na bok a podívám se ti do očí. No tohle ti asi nikdo nebude věřit, kdybys mi vyprávěla, že s tebou šel zloděj na nějakou výpravu a dobrovolně. Usměji se a lehnu si na záda, jednu ruku sí dám za hlavu s druhou tu k tobě blíž si položím na hrud. No mě kdyby mi někdo trvdil, že budu ležet v posteli s lovcem zlodějů tak mi to asi nezbašlím a nakonec je to tak. Jo a dik, že nemusím spát na zemi. Usměju se. Asi bych se ti měl nějak odměnit. Povím a nevině se usměji když se na oko zadívám do sropu. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Dnes v noci se snad ozbojovat nemusíš. Teda, aspoň mám pocit, že jsi říkal, že mi věříš... spokojeně se usměji, když odkládáš dýky na stůl a leháš si vedle mě. Uskromním se, abych ti udělala co nejvíc místa. Zamyslím se nad tím, co jsi řekl a něco mě napadne. Konec konců, proč ne? Zázraky se dějí, já na ně teda věřím. Tak proč by se nemohly týkat nás? Ale máš pravdu, asi bych to nikomu nevěřila... usměji se a chytím tě za ruku, kterou máš položenou na hrudi. Chvíli se zahledím do stropu, na kterém ovšem nevidím nic zajímavého. Raději se ti podívám do očí a pousměji se. Přece bych tě nenechala spát na zemi. Ale máš pravdu, že nějakou odměnu bych si za tu laskavost zasloužila...Nechám se překvapit. koutky se mi zvedají k pobavenému úsměvu a já zavřu oči a čekám na překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Ano zázraky se dějou, ale spíš věřím na štěstí, ale máš pravdu ty budeš malej zázrak. Přiznám a usměji se na tebe. Vyloudím ve své tváři zamyšlený výraz a chvilku přemýšlím. No víš, jako zloděj bych mohl pro tebe něco uradnout. Povím a nakloním se ti k uchu a stisknu tvou ruku, ale nej lehce. Nebo bych mohl. Co já vím vyber si koho mam okrást. Pošeptám a pak s mé trý dotknou tvích a políbím tě, pomalu a dlouze. Ale tohle se mi zdá pro tebe, jako lepší odměna. Usměji se a dál se ti dívám do očí. Nebo ne ? Povytáhnu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Usměji se nad tím co jsi řekl. Potkat tebe, to rozhodně zázrak byl... Nejdřív se zamračím nad tvým nápadem něco pro mě ukrást. Tohle není zrovna odměna na kterou jsem myslela... To bys ve mě asi vyvolal vnitřní souboj. Jestli tě mám krýt, nebo podlehnout svému obvyklému zvyku... na tváři se mi při těchhle slovech objeví nešťastný a zmučený výraz. Tohle už je o dost lepší... pomyslím si, když mě políbíš. Zhruba takovouhle odměnu jsem měla na mysli. tiše se zasměji a cítím, jak se červenám. Oplatím ti tvůj polibek a po chvilce se pomalu odtáhnu. Stulím se u tvého boku a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Otevřu dveře a potichu vklouznu dovnitř. Rozsvítím svícny a naliji si víno. Hall ... Chyběla jsi mi, drahá ... Pomyslím si pro sebe, postavím číši na stůl a otevřu potichu dveře do Gabrielova pokoje. Hall okamžitě zvedne hlavu a zavrtí ocasem. Nadšeně zavrčí a rozeběhne se ke mě. Hall, buď potichu. Spal celou dobu? Otočím se na Hall a pohladím ji po hlavě. Přitom se zadívám na Gabriela a přejdu k jeho posteli. Hall kráčí po mém boku a šťouchne ho čumákem do tváře. Zamračím se na ni, ale v očích mi hrají pobavené jiskřičky. Hall, to se nedělá. Nech toho, nech ho spát, má toho za sebou dneska už opravdu dost. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se, když mluvíš o vnitřím boji a o svém starém zvyku. Asi by se mi to tak nelíbilo. No počítám, že to by se mi asi nelíbilo, že ? Potkat tě ještě před rokem v temný uličce, já bych měl v kapse něčí zlato a ty na ruku na jílci meče. A oba bychom věděli, že podlém by to asi nešlo. Možná by ti na tváři hrál úsměv a něco by, jsi prohodila, no a já bych se jen ušklíbnul.. Pousměji se. Ale tohle je lepší. Pomyslím si po tvém polibku. No ale rozhodně je lepší se s tebou líbat, než se snažit přežít tvůj útok, když jdu z práce. Usměji se a podívám se na tebe. Hmm zhruba tuhle odměnu ? Zopakuji tvoje slova, něž tě znovu políbím. Víš, asi budu muset krást tak abys o tom věděla co nejmíň co ? Rýpnu si a pohladím tě po tváři a pomalu zavřu oči a s úsměvem čekám co uděláš nebo povíš.. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro V hlavě si přehrávám situaci, kterou mi tu líčíš a pobaveně se usmívám. Dívám se ti při tom do očí. Kampak, zlodějíčku? Skončila ti noční směna? Asi by sis zasloužil výplatu.... Hmm....To by mě zajímalo, jakýma očima bych tě viděla, kdybych tě potkala takhle. povím zamyšleně. Záleží na tom, jak silné je tvoje osobní kouzlo, jestli bych se do tebe zamilovala i "před rokem v temné uličce"... zasměji se a stisknu ti ruku pevněji. Snažit přežít? zopakuji po tobě ...takže tímto uznáváš, že bych vyhrála já? podívám se na tebe provokativním pohledem. Takon ležící na zemi a já mu držím nůž na krku? zaplaším tu představu, protože teď už se mi vůbec nelíbí. Radši si vychutnám tvoje polibky. Však já si tě převychovám, zlodějíčku... tiše se zasměji nad tvou poznámkou o kradení. Potom se k tobě natáhnu a začnu tě líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Hmm jakýma očima, no ale to se už nedovíme.Ale asi bychom se tam nelíbali. Usměji se a stisku tvou ruku. No nebo by ses snažila přežít ty, přeci bych se nenechal jen tak zábít nebo ulovit. Pousměji se a zavřu oči. V mysli mi proběhne boj s tebou v jakési temné uličce, a pak otevřu oči a podívám se na tebe. Co převychovat ty ? Potichu se tomu usměji a chvilku ti oplácím polibky a volnou rukou tě obejmu a pak se odtáhnu. No to se budeš muset snažit, jinak si tě převychovám já víš brouku. Pak tě zase začnu líbat a pomalu tě hladit. Udělám z tebe toho koho lovíš. Pousměji se a pak tě začnu znovu líbat, muj jazyk ti zabloudí do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Myslím, že máš pravdu. Spíš bych se s tebou předháněla, kdo koho lépe slovně napadne. začervenám se. Přiznávám se, to mě baví....jsem docela provokatérka. nevinně se usměji a naskočí mi lepší nálada. Tohle je, kupodivu, moje oblíbené téma. Tss...to mě neznáš. Na mě nemá jen tak nějaký kapsář. snažím se tě znovu poškádlit. Dobře se bavím, ale vím, že ty víš, že to nemyslím špatně. Doufám, že máš smysl pro humor... usměji se na tebe, jak nejkrásněji to dovedu. To se ti nepovede. Mě ke krádeži nikdy nesvedeš. Na to jsem moc velká slušňačka. uvědomím si, jak si tohle odporuje s tím, co jsem řekla předtím a potichu se tomu zasměji. Také tě začnu líbat a obejmu tě. Chvíli to vydržím, ale vzepře se ve mě slušná výchova a mravní zásady. Víš... snažím se dát dohromady větu mezi polibky ...asi se ti to nebude líbit... tohle je námaha.... ...tohle je na mě trošku moc, na to, že se známe teprve den. pomalu se od tebe odtáhnu a věnuji tvým očím trošku provinilý pohled. Já....mám nějaké morální zásady...A jsem si jistá, že to určitě chápeš. snažím se zkoumat tvůj výraz a reakci a zahledím se na tvůj obličej. Hlavu si unaveně položím na polštář. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Zasněji se tomu, když povíš povíš, že na tebe namá nějakej kapsář. Oo krásná slečno, já nejsem kdejakej kapsář.. Já jsem zloděj ty toho umí o něco málo víc. Ucítím, jak zrudnu a usměju se. Nu to se uvidí, jestli tě svedu ke krádeží Kačes. Usměju se a vychutnávám si tvé polibky. Pak začneš zkládat větu a nakonec se odtáhneš. A já to jsem nechtěl. Podívám se ti do očí ale na mé tváři není zklamání ani zášť ani nic jiného co by jsi mohla číst, pomalu zvednu ruku a z obličeje ti odklidím neposedné vlasy a usměju se. Ano chápu Kačes a navíc jsi mě chtěla vidět usínat ne? Usměji se a pomalu tě pohladím. A proč bych tě nesvedl ke krádeži ? Usměji se šáhnu do kapsy a vytáhnu z ní stříbrný jednoduchý prsten a vtisknu ti ho do dlaně. Blázínku zásady jsou dobrý pohlídáš mi ho ? Jednou si ho vezmu a i tvůj měšec. Usměju se tomu a mrknu na tebe a znovu tě pohladím po tváři. Zasměju se. Ty mi ho pohlídáš a já tě naučím, jak mi vezmeš měšec a jo a ještě mě naučíš, jak tě správně provokvat.¨ Usměju se a s úsměvem se ti dívám do očí a je vidět, že se vůbec nezlobím a ani nebudu. Pokud jsem tě teda svou nabídkou neurazil, to bych musel vymyslet něco jiného. Hmm budeš mi vyprávět o svém dětsví ? víš chci poznat jednu lidskou ženu, co loví muže jako já, když já jsem napůl elfík. Usměji se a položím hlavu na polštář a hraju si s jedním z tvých pramínků. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro Má paní. Jste to vy?! Bolí mě hlava. Nevidím, neslyším. Opět s sebou trhnu, opět pocítím tu palčivou bolest. Pomoc! proderu mezi zuby někam do prázdna. Probudím se. Zas vidím ty stíny, tentokrát ale skutečné. Už to není sen. Přesto jsem zmatený. Velice zmatený. Kde to jsem?!Má paní? |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Ššš, tiše, Gabrieli, jsem tady. Jemně ho poplácám po tvářích a poté mu donesu vodu. Sednu si na postel vedle něj. Jde vidět, že je sice zmatený, ale probudil se. Namočím čistou látku do vody a začnu mu chladit čelo a tváře. Jsi u mě, Gabrieli, neboj se, jen se ti něco zdálo. Zašeptám potichu. Hall se neklidně posadí a dívá se nejdřív na mě a potom na Gabriela. Bude to v pořádku, uvidíš. Pousměji se, i když mám v očích ještě pořád trochu strach. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro S pobaveným úsměvem si prohlížím, jak jsi zrudl. Pohladím tě po tváři a zasměji se. Nesvedeš. řeknu nakonec. Prohlížím si tvou tvář s vážným výrazem, až mi na tvář naskočí nejistý pohled. Nic tam nevidím, a tak čekám co povíš. Jsem ráda, že mě chápeš. Chtěla. Ale nevím, jestli to zvládnu. Jsem už unavená... Nejdřív překvapeně koukám na prsten, který jsi mi vtiskl do dlaně. S přimhouřenýma očima si ho začnu prohlížet. Odkud je ten prsten? podívám se na tebe a kousnu se do rtu. Je kradený? Můžeš mě to naučit. Ale nemysli si, že to uplatním. Leda na tobě! zasměji se. Mě nepřesvěčíš, zlodějíčku...Ale můžeš se snažit, třeba to bude zábava. usměji se a potom začnu přemýšlet... hm....jak to myslíš? Já tě mám naučit, jak mě provokovat? prstem kopíruji obrysy tvojí tváře a začnu vyprávět. O svém dětství? Tak dobře...Vyrostla jsem v královském městě. Měla jsem jednoho malého brášku. Moje matka zemřela když ho porodila... cítím, že moje oči se začaly lesknout slzami. Ale nenechám je téct. Je to už moc dlouho, než abych brečela. Od malička jsem byla spíš kluk. stattečně se usměji....nehrála jsem si s panenkami nebo já nevím s čím. Radši jsem lezla po stromech a prala se. Ale otec ze mě měl radost.... zasměji se nad tím, když si vzpomenu na dětství. To on mě naučil bojovat. Takže díky němu tě porazím, až se uzdravím. v očích se mi objeví nadšená jiskřička. A dokonce jsem vystudovala i školu. Jen pár let, nic víc. Chtěla jsem do armády, ale tam mě nechtěli, protože jsem žena. A taky proto jsem teď tady. dokončím své vyprávění a zadívám se ti do očí. Řekneš mi teď, jak vyrůstal půlelfík? usměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Pomalu přestanu rudnout a citím, jak se má tvář pomalu vrací k normální barvě. Dnes v noci si odpočineš. Povím s úsměvem. No pokusím se tě to naučit a pak uvidíš, že se ti to zalíbí a budeš dobrá kapsářka. Zasměju se tomu, jak, žena co zavírá zloděje se přidá mezi jejich řady. Jo snažit se budu. Podívám se ti do očí a něco co v nich spatřím se mi zalíbí. Co si myslíš, jaký je příběh toho prstenu ? Zamysli se a jen si to představ. Povím s úsměvem. Jak tě provokovat no co nejlíp a to dokážu, jen když tě poznám. Pak poslouchám tvé povídání. No ještě, že jsi nevstoupila do armády, pak bych tě asi nepotkal. Pousměji se a dál si hraji s tvým pramínkem vlasů a stiším hlas. Měla jsi nádherné dětství. No jaké bylo to moje ? Vypadám, jako bych se ztratil v čase, ale pak pomalu a potichu promluvím. Má matka byla člověk, lidská děvka a nekájej její zákazník jí zabil, otce, podle všeho elfa, jsem nepoznal, ale někde žije, a i kdyby ne je mi to fuk. Podívám se ti do očí než pokračuji. Vychovával mě cech, cech zlodějů, když přišel čas abych se učil, tak si mě vyhlídnul muž jenž chodil v černém, nikdo ho v jiné barvě než v černé nezahlédnul od té doby co se ukázal u cechu tan muž se jmenoval Laso Varden. Učil mě, jak bojovat, jak krást tak abych se druhý den nehoupal na šibenici. Když jsem vyslovil jeho jméno tak v mém hlase zazněla i láska k tomu muži a hlas mi lehce změknul. To on mi nahradi otce co jsem neměl, a asi jsem se učil rychle, protože byl spokojen, po nocích mi vyprávěl příběhy co prý zažil, dozvěděl jsem se že kdysi miloval jednu ženu a to na její počest chodí v černém. V cechu se ho báli. Také mi vyprávěl o někom kdo si říkal Duch to on ho učil a jemu vějně říkali Stín. Pokrčím rameny. Dny po dnu mě učil a vyprávěl mi, takové bylo moje děství, tvrdé, ale i krásné. V Patnácti jsem se stal členem cechu. Můj výcvik byl u konce.Ale vše šlo relativně hladce až do jedné noci. A proto jsem tady.. S tebou. Usměji se a pohladím tě po tváři. A copak děla vzdělaná lovkyně potom ? Teda mezi tím dětstvím a tou bitvou co se nechala zranit a pak jsem na ní narazil já. A kdo tě naučil líbat ? Usměji se a podívám se ti do očí a pomalu tě políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Já nebudu kapsářka! řeknu ti důrazně a každé slovo zvlášť vyslovím tak pečlivě, aby jsi ho nemohl přeslechnout. Uvědomuješ si, že když mě to naučíš, budu to moct použít proti...lidem tvého....ehm...povolání? Dejme tomu, že je to to správné slovo... Zadívám se na ten prsten. Natáhnu si ho na prst a prohlížím si ho. Ten prsten má příběh? Hmm...Když zapojím fantazii, tak si možná dokážu něco vybájit. Řekla bych, že předtím někomu patřil...Nějaké ženě, kterou jsi znal? pozvednu oči, abych z tvé tváře vyčetla odpověď. A kterou jsi miloval? položím další otázku pouze v mé hlavě. Raději. Mě jen tak nevyprovokuješ, ale nechám tě, abys na to přišel sám....To by přece jinak nebyla zábava, ne? zasměji se. Poslechnu si tvůj příběh. Přes čelo mi přeběhnou vrásky, když líčíš, jací byli tvoji rodiče. Uvědomím si, jaké štěstí jsem měla já. Měl jsi Lasa...rád? zeptám se tiše, tvoje rodiče se mi připomínat nechce. Určitě jsi zažil daleko zajímavější věci, než já. Obdivuji, že jsi dokázal vyrůstat...no, v podstatě sám. Já jsem měla šťastné dětství, ale docela mi chyběla matka. Však víš, nikdo mě neoblékal do sněhově bílých šatiček a otec býval pryč. Ale teď vidím, že to bylo....docela dobře. usměji se, i když uvnitř mě ovládá stesk po rodině, kterou už nikdy neuvidím. Jak dlouho už uplynulo. Sklopím oči a prohlížím si prsten. Zasměji se nad tvou otázkou. Vzdělaná lovkyně se jednoho dne sebrala a šla pryč z města. Měla jsem už dost toho, že si na mě všichni ukazovali. Otci všichni vyčítali, a já nevím, proč, že ze své dcerušky vychoval bojovnici. A tak jsem se rozhodla mu nezpůsobovat větší problémy. A tak začalo moje poslání, chytat zloděje a lidi, kteří...hm...znesvěcují společnost. snažím se to vysvětlit tak, abych při tom nepošpinila tebe. Sama sobě se musím usmát. A když jsem se po dvou letech vrátila domů, ve snaze se tam znovu zabydlet, zjistila jsem, že můj otec zemřel a nedozvěděla jsem se ani, kde je můj bratr. Tak jsem se rozhodla se svým povoláním už nepřestat. Až došlo na bitvu, kde jsem přišla k tomuhle. ukážu na svoji ránu na boku. Bodne mě v ní a musím si na ni přiložit ruku. A pokud jde o líbání, to jsi mě naučil ty... Patrně se začervenám, protože cítím, jak se mi prohřívají tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No škoda, byla by si hezká kapsářka. Usměji se na to, že jí nebudeš. No, ale také ti to umožní přežít, proti lidem jako jsem já. Povím s pokrčením ramen. Každá věc má příběh Kač. Využívej fantazii, třeba jej nechal vykovat trpasličí král. Nebo byl lidského krále, jenž ho chtěl dát své milence. Také jsem ho třeba, jen ukradl nějakému kupci na tžišti, nebo jsem ho jen stáhnul z mrtvoli. Povím s úsměvem. No jeto tvůj příběh povídej. Vyprávěj příběh toho prstenu. Vyzvu tě. Docela se nato těším. Přiznám sám sobě. Ano měl jsem toho muže rád, a řekl bych, že i on mě. Odpovím ti na tvou otázku ohledně mého učitele. Zasměji se když jsi tě představím v bílich šatech a s mečem v ruce,s ohnivím výrazem na tváři. No třeba by ti bílé šaty slušeli, ale ten meč by k nim moc nepasoval. Podívám se na tebe a usměji se. No byla by, jsi v nich okouzlující. Přiznám sám sobě. lidé co znesvěcují společnost, jak by jsme byli nějak chlípní a zkažení do morků kostí..A ale to jsem jo takže máš pravdu hm. Snažím se vypadat vážně, ale to mi nejde a po krátké chvilce se rozesměju a políbím tě. Pověděla jsi to moc krásně. A ten návrat domů musel bít těžky, zato tě obdivuju já, kdybych se vrátil nazpět, tak bych asi nepřežil dva dny. Povím. Musí ti moc chybět, že ? Otec, matka, bratr. Povím potichu, protože si nedokážu tu bolest představit, já jsem se už smířil s tím, že nemám rodinu, ale ona asi ne. No rozhodla jsi se nepřestat a kam tě to dovedlo, do pokoje ke zlodějovi a na výpravu za knihou. No vzdělaná a krásná lovkyně očividně na mě máš špatnej vliv, protože dnes v noci žůstávám doma. Usměji se a lehce tě pohladím ukazováčkem po rtech a obejmu tě. A navíc mi to nevadí. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro No právě...čekala bych že je budeš chránit a přitom mi nahráváš. Aspoň si díky tobě jednou víc vydělám. zasměji se a potom se zamyslím nad příběhem. Ty mě ale trápíš.... Na trpaslíky je až moc něžně provedený, podle mě. A na krále moc jednoduchý, král by koupil něco...honosnějšího. Ale je to moc pěkný prstýnek. Řekla bych..... na delší dobu se ještě zamyslím a dávám zapracovat své fantazii. Řekla bych, že jsi si ho nechal na památku. Nějak se mi nechce věřit, že je kradený. Myslím, že kdysi patřil někomu, koho jsi měl rád a o koho jsi....přišel. A nevypadá to na muže... vypravím ze sebe tiše. Potom se zamračím sama nad sebou. Promiň rozhořčím se nad svou pitomou fantazií Už nikdy svou fantazii pracovat nenechám, vždycky vymýšlí neveselé příběhy. Radši mi to řekni sám. Nikdy jsem na sobě bílé šaty neměla. Neměla jsem na sobě žádné šaty. Takže si to nedokážu představit. povím lhostejným hlasem. Uvědomím si, jak jsem ho nazvala. Ach ta vzdělanost..... Tvář mi zastře zmatený pohled. Já se vážně snažila vymyslet nějaký....pěkný název... začervenám se z toho, jak jsem rozpačitá. Vrátila jsem se, protože mi chyběli a chtěla jsem je vidět. A máš pravdu, chybí stále. Nejvíc malý James. Vůbec nevím, kam se poděl. Nevím, jestli je živý....nebo ne. na posledních slovech se mi zlomí hlas. Neudržím slzy a schoulím se ti na hrudi. Je to...už....tři roky. Už tři roky a ty jsi se z toho nevzpamatovala. Teď pláčeš na rameni člověku, kterého by jsi měla zabít a místo toho se s ním....víc než přátelíš. Zavřu oči a snažím se nemyslet na to, co jsem řekla. V hlavě začínám mít prázdno a usínám. Vnímám jenom to, jak dýcháš. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Proč bych je měl chránit ? Snad kuli tomu, že mezi nimi mam přátele, ale už mezi nimi nemám.Měl jsem mezi nimi přátele před necelými třemi lety, ale dnes už né. Všechny nebo většinu je zabil cech. Povím smutně a obejmu tě. Mo alespoň ti to k něčemu pomůže. No určitě by ti šaty slušeli. Ujistím tě a pak se pobaveně dívám na to jak lehce zčervenáš. Ale notak pověděla jsi to krásně nechtěla jsi mi ublžit. Usměji se a když mi povíš, jak kdy jsi naposledy viděla své bratra a pak se ke mě schoulíš a já tě jen hladím po vlasech a pomalu dýchám. Za normálních okolností by jsi mě zabyla. Klidně si pouštěj fantazii na toulky máš možnost a nic ti nebrání. Povím pomalu, když se vrátím k prstenu. Máš pravdu, trpaslíci by zhotovili jiní a ani od krále není nato je málo zdobený, ten by dával zlacený. A ano nevypadá, jako pro muže, byl pro ženu. Povím potichu. Nevím kde byl ten prsten vyroben a ani nevím, čí ruce jej zhotovili. Usměji se. Jedné temné a větrné noci, kdy vál vítr obzvlášť silně, jej vytvořili ruce mistra kovu, ale další noci onen kroužek kovu zmizel snad měl vlasní vůli, ale nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát vše bylo tak jo předtím, zamčené dveře, okenice vše, jen ten prsten nebyl tam kde biti měl. A jeho výrobce si myslel, že ho jen někam založil,ale pravda byla, že ho navštívil zloděj. Usměji se a podívám se ti do očí. Onen zloděj se dlouho toulal městem, odešel z něj a vydal se na výpravu a ta ho zavedla k elfům a na jednu zajímavou výpravu, na jímž konci měli najít poklad. Na té cestě se seznámil s jednou kouzelnicí, mladičkou, elfí ženou krásných půvabů. A po krátké době se do ní zamiloval a ona do něj, jejich cesta vedla i do trpasličího města, a právě tam jí dal ten prsten, v době kdy město bylo v obležení skřetů a oba dva se stali součásti jejich obrany,on pořádal s trpaslíky noční výpady, protože se dokázal nocí pohybovat potichu a ona pomáhala jejich mágům a léčitelům. Viprávám tiše. Tak jak se ti to zatím líbí Kač? Zeptám se a zkoumám tvůj obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro To je mi moc líto....že jsi o ně přišel. řeknu upřímně a snažím se na tebe usmát. Pozorně poslouchám povídání o prstenu a pomalu otáčím rukou, jak si ho stále prohlížím. Tvoje povídání mě pomalu uspává. Vypadá to, že nebudu ten, kdo uvidí toho druhého usínat.... pomyslím si, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Je to moc krásný prsten. A ty umíš moc krásně vyprávět příběhy. chvíli zaváhám, než ti položím další otázku. Nechi tě zranit, ale, bohužel, moje zvědavost je silnější... Takže...jsi byl zamilovaný do krásné elfky?....Co se stalo po tom zeptám se zvědavě a dál poslouchám. Únavou už ani neumím otevřít oči. Na její ruce se určitě vyjímal lépe.... prohodím, spíš to zamumlám a poslouchám, co dalšího mi řekneš. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se. No Laso měl svou hlavu. Podívám se to do očí a usměji se. Jsem rád, že se ti to vyparávění líbí. Pak se potichu zasměji. Snad bys nežárlila na mladou elfí kouzelnici ? Zeptám se a usměji se na tebe. Co bylo dál ? Nakonec trpasličí město padlo po dvou dnech boje a zloděj s mladou elfkou museli opustit horu a skřeti jin byli v patách, s nimi šla i rota trpalíků, zbytek bojoval do posledního trpaslíka. Skřeti jim byli v patách a trpaslíci jim draze vykoupili čas, aby mohli opustit jejich horu, další týden dělali aby co mohli aby přežili, byli na útěku. Po dalším asi dnu cesty se dostali do města ubytovali se v hostinci a smili ze sebe prach cest a bojů a konečně se vyspaly další den se vydali na cestu za tím co hledali. Asi po měsíci dospěli k černé věži, kde bylo, co hledali, vyšli dovnitř, jemu nedělalo potíže odemykat zámky a tak před nimi nezůstali nic zkryto. Když se dostali do posledního patra věže, tak je tam čekala postava v hnědém hávu a ruku měla položenou na knize. „Nikdy vám jí nedám“ Pověděl muž, a co se stalo pak to si zloděj nepamatoval, né přesně hodil po něm dýku, ta se však rozpustila, elfka ho odstrčila stranou a stoupla si mezi něj a mága, vzduch se nasytil magii, zaříkáním a střetem magie. Na konci boje byl mtrví mág a elfka umírala zloději u nohou. Sehnul se k ní a chytil jí za ruku ona se usmála, vyslovila jeho jméno a zemřela, toho dne mu zachránila život. Pomalu se zvednul a došel pro knihu zasunul si jí do torny, zvedl její tělo a odešel i s ní z věže, pohřebil jí v lese a k ní přiložil i knihu co hledaly a na památku si kromě vzpomínek vzal dva její prsteny, jeden z nich jí sám dal. Od toho dne neoblíkal jinou barvu než černou. O pár let později se ukázal v cechu, jde si vzal pod křídla jednoho půlefa a toho začal učit, vyprávět mu příběhy, ale lidi z cechu se ho báli. Říkalo se mi Stín,ale já ho znal, jako Laso Varena. A to nebyl ještě konec příběhu toho prstenu. Chceš slyšet, jak se dostal až k tobě ? Zeptám se a pomlau tě dál hladím po vlasech a dívám se ti do očí. Snad ti neusnu v náručí, než ti to dopovím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Unaveně se na tebe usměji, zatímco tě hladím po ruce. Ne, já vůbec nežárlím. Jen jsem se malinko zamotala. zasměji se. Únava dělá svoje.... Až do teď jsem si myslela, že ten, o kom mi vyprávíš, jsi ty. Ale nepletu se, když řeknu, že to byl Laso? Takže bych asi chtěla slyšet pokračování, pokud se tak dostaneme k tobě... krátce tě políbím. Znovu se k tobě schoulím, obejmu tě, ale už ne tak pevně, jako předtím. Víš, že tvůj hlas má uspávací účinky? Není to fér. Zase tě neuvidím, jak usínáš. Ale ten příběh sotjí za to. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít na ruce kradený prosten, navíc s takovou minulostí... řeknu tichým hlasem a je v něm slyšet moje únava. |
| |
| Hostinec Pozorně pozoruji a poslouchám muže s kápí, přokývnu jakože nabídku přijímám ale dál nic neřeknu. Hledím do své sklenky vody a pozoruji jak ostatní odcházejí, do pokojů, nebo v případě Aillien pryč z hostince. U baru zůstane sedět jen muž, který se tak neochotně představil jako Šturm. Pousměji se, mám ráda lidi kteří si dávají pozor na svá jména a nerozhazují je jak obchodníci na tržišti své nabídky. Vstanu a posadím se vedle něj. Medovinu! řeknu směrem k hostinskému. Podá mi ji a usrknu si. Spánek nedopřeje ti odpočinku svého? zeptám se muže, který se snaží dostat z hostinského nějaké onformace a přitom pije své víno. |
| |
| Šturm Hostinský na tebe pohlédne zpoza hustého obočí. Nervózně přeleští pult svou zástěrou a přelétne pohledem celý lokál. Zastaví se na tváři věštkyně, jako by ji zkoumal. Zdá se, že na ní neshledal nic špatného. Na pult postaví číši plnou medoviny a otočí se zpět k tobě. Tohle je zapomenutý kraj, mladíku…Lidé tu nikomu nevěří a když jim hrozí nebezpečí, řeknou i to, co neví. Jedině snad…. znovu se nervózně rozhlédne, tentokrát se ale vyhne pohledu Té. Jediný, kdo by možná něco mohl vědět, je jeden starý blázen. Ale když říkám blázen, myslím to doopravdy. Žije až za touhle vesnicí, v takové staré chajdě. Nikdy si nemůžete být jisti, jestli je ještě naživu. Zažil už mnoho, a tak si myslím, že pokud budete mít štěstí, něco vám řekne. Ale jak říkám, je to blázen a je starý. Ale je to jediný člověk, který by něco mohl vědět. Víc vám nepomůžu…. Nepatrně pokrčí rameny a jde pryč, obsluhovat nějaké nově příchozí. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se. Ano byl to Laso, ten muž, o němž jsem vyprávěl. Přitakám a oplatím ti polibek. No učil mě i vyprávět, nebo spíše mi vyprávěl, asi toho za mlada zažil dost. No moje vyprávění uspává i mě. Přiznám unaveně a pohladím tě po ruce a zadívám se na prsten. No má zajímaví příběh a dost toho procestoval a ještě procestuje s tebou. Povím potichu a unaveně. No jak jsem povídal v cechu učil jednoho zloděje, mladého půelfa, důvod proč si ho vybral mu nikdy nepověděl, Učil ho, jak lépe krást, jak se pohybovat městem a nevzbudit moc pozornosti, kam se dívat a nebýt viděn. Ale i jak se bránit s mečem a dýkami po nocích mu vyprávěl příběhy o tom, co zažil, co slyšel. Učil mě dlouhá léta. Asi když jho žákovi bylo asi sedmnáct let. To ho už onen zloděj, moc neučil a spíš na něj jen z povzdálí dohlížel. Jeho žák měl pomáhat s výukou jedné mladé zlodějky, byla krásná a i tak smrtící. Jedné noci, když mu jeho mistr povídal důvod proč, chodil v černé mu daroval, ten prsten o, němž mu vypravoval. Uběhl asi další rok a jeho mistr se jedné noci prostě vypařil, jako pára nad hrncem, nikdo ho neviděl, jak odchází a nikdo netušil kam a ni proč odešel, ale jednoho rána byl pryč. Jo ho žák, byl zdrcen tím, že alespoň jemu nic nepověděl a odešel. Ten den uběhnul, jak voda a ty dva ulehli ke spánku a ještě předtím jí dal ten prsten. Uběhlo pár hodin spánku a oba dva probudilo cvaknutí zámku, dvěře se rozletěli, ale ona byla rychlejší než on sice oba dva už byli na nohách, vytáhla dýku a schoulila se mu do náručí, chvilku před tím se ozvalo cvaknutí kuše, jenž si sebou donesl jejich návštěvník. Šipka určená, jemu zasáhla jí do zad. Pevně stisknul její dýku a nechal jí sesunout k zemi, dvouma skokama překonal vzálenost mezi ním a střelcem a jedním tahem poříznul mu hrdlo a pak se vrátil ke své zlodějce, pohladil jí po tváři, vedle ní položil dýku a vzal si nazpět svůj prsten, ozbrojil se a vyběhnul z místnosti, věděl, co se stalo, věděl, že cech se ho chce zabit a také tušil, že se nemá na koho otočit, protože všichni jeho přátelé budu nejspíše mrtví. Musel se dostat z města, to byla jeho jedná šance, jak přežít utéct. Běžel nocí,ale těch co na něj pořádali hon bylo moc a navíc znali město stejně, jako on sám. Jeho kroky byli tiché, ale přením se najednou vynořilo pět mužů a i vzadu mu cestu zastoupili tři, věděl, že bude muset bojovat, vytáhnul dvě dýky, a v tom se na něj vrhly, jednoho zabyl, dalšími se bránil, ale nakonec skončil na zemi napůl omráčen, už se loučil se životem, když v tom uviděl černou postavu, jak se blížila za zadu k jednomu z těch co ho chtěli zabít, znal tu chůzi, ale nemohl tomu uvěřit.“Ten přeci odešel“ honilo se mu hlavou a pak zaslechnul jeho hlas. „Loví te ho jako krysu, ale on je mím žákem.“ Jeden z mužů se otočíl, ale jeho hrdlo bylo bylo podříznuto dřív než mu došlo o koho jde. Další dva se vrhli k příchozímu zloději, ale on je po krátkém boji bez slitování zabil. Zabil muže mladší, než on. Mezi tím se jeho žák vzpamatoval a postavil se na nohy, a zabil jednoho z nich, zbytek utelk. „To tě musím pokaždé, ze všeho tahat ?“ Zeptal se starší zloděj svého žáka a pak oba dva běželi městem, ještě té noci se dostali z města, jejich zbraně byli pokryty krví, stejně, jako jejich ruce, ale byli živí, když mladší měl asi pět palců dlouhou ránu na hrudi od meče jednoho zloděje, ale jinak byli zdraví. Oba dva spolu putovali, ještě den,povídali si, ale další noci se Stín zase vytratil a jediné co po sobě nechal, byl dopis a dýka cechu, o němž mu povídal, že patří Cechu Noci, jeho původního cechu. Pak se mladý zloděj, vyděděnec vydal dál putoval dva roky zemí, kradl a tak a jedné noc v lese, zakopnul o jenu zraněnou ženu a jiné noci jí dal prsten, s vlastní historii. Podívám se na tebe s obavami a usměji se. To je vše další příběh toho prstenu, je na tobě. Kačes. Usměji se a políbím tě. Snad se ti líbil a proto jsem pokaždé od té doby spal s dýkou. Povím unaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Pozorně poslouchám tvoje vyprávění, stále schoulená ve tvé náruči. Opravdu umíš skvěle vyprávět příběhy, myslím, že Laso byl víc než dobrý učitel. Ale bojím se, že ho znevážím, až se uzdravím a porazím tě... povím s náznakem úsměvu a trošku se zavrtím na tvrdé posteli. Už nejsem tolik unavená. Probudila se ve mě zvídavost, hodná malému dítěti. Ale teď to na mě mělo spíš opačný účinek, než aby mě to uspalo. Pozorně jsem poslouchala - je mi líto, že tě tohle všechno musela potkat. posmutněle se usměji a po odmlce pokračuji. ....a...něco by mě zajímalo. Říkal jsi, že Laso s jeho milovanou elfkou šli do té věže pro nějakou knihu. K čemu jim byla dobrá? Má něco společného s naší výpravou? zaptám se zvědavě a podívám se na tebe, na tváři stále zamyšlený pohled a vrásky na čele. Ten prsten mi začíná nahánět husí kůži. Připadá mi, jako by se očekávalo, že mám teď umřít, když je na mé ruce. Ale doufám, že k tomu příběhu přidám další zajímavý děj. usměji se a opětuji ti tvůj polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel el Raven pro To nebyl jen sen. To byly vzpomínky. Aniž bych si to uvědomoval, tak se o tebe opřu. Unaveně zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Aillien pro Dobře, byly to vzpomínky, minulost ... Možná bys měl dál spát, ať se z toho vyspíš. Pousměji se a potichu ho sleduji. Měl bys teď zapomenout na vzpomínky a žít přítomností, protože to, co se stalo, stalo se a nijak se to teď nezmění. Takže klidně spi. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Příběh je takoví, jaký ho chce vypravěč. Povím a zavrtím se na posteli. No víš Laso mi povídal, že tu knihu po nich chtěli elfové, snad to byla kniha magie. Ale potom co ta kniha stála život člověka, kterého miloval, elfky, která ho jako jediného brala takového, jaký byl. Ho nějaká kniha, už nezajímala. Dát jí tu knihu to bylo to polsední co pro ní mohl udělat, elfové ho nikdy nezajímali, až na jednu elfku a tu to stálo život. Povím potichu a odmlčím se. Doufám, že to nemá nic společného s naší výpravou, nerad bych stál proti tomuhle zloději, protože tohohle si na rozdíl od jiných vážím, a navíc, jak tenkrát bojoval v té uličce, nepohyboval se jako někdo komu by mělo bít jako jemu. Zamračím se nad tím a pohladím tě po tváři. Opovaž se mi umřít, jasné Kačes a koukej k tomu příběhu dodat něco zajímavého, prtože náš prsten čeká další cesta. Pousměji se a políbím tě. Nemáš důvod se bát, to já jsem tu zloděj a ty mají krádkej život, ptože ho o něj připraví, někdo jako jsi ty. Takže ty vlastně neumřeš a já taky ne protože mam to štětsí, že se do mě zamiloval můj vlastní kat a tetkoň mě líbá a leží semnou v posteli. Usměji se tomu co jsem právě pověděl a pomalu tě políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Smutně tě poslouchám a představuji si, že bych byla na místě někoho z nich. Přemýšlím nad elfkou, nad Lasem, nad tebou i nad tvou zlodějkou. Být na jeho místě, asi by mě taky nezajímala nějaká kniha....Muselo to být hrozné. I pro tebe... starostlivě se na tebe podívám a po chvíli pokračuji. Ale knih je na světě až dost, myslím, že si s tím nemusíme lámat hlavu...Byla by to velká náhoda. řeknu zamyšleně a usměji se na tebe. Po další věci, co řekneš, sarkasticky protočím oči vsloup. Já s tebou nejdu na výpravu proto, abych hned umřela. Uvidíš, třeba to bude...hm....zábava? podívám se na tebe s tázavým pohledem a stále se směji. Neumře ani jeden z nás, proč bychom to dělali...Já nemám ve zvyku zabíjet lidi, kteří mi zachraňují život. během mluvení ukážu na svoji ránu a pousměji se. ...ať jsou to zloději nebo králové. Dlouze tě políbím a potom se odtáhnu. Řekla bych, že na zloděje líbáš dobře. Ale nemůžu to úplně posoudit, nemám zkušenosti... s úsměvem pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Anděl, jež v rukou třímá osud světa pro Abys ověřila bezpečnost svého úkrytu pro "Knihu magie", najala jsi toho nejlepšího známého zloděje, Lasa Vardena, aby ji našel. Malou nápovědou mu měla být krásná elfka - tvoje přítelkyně. Seznámili se a elfka mu řekla vše, co věděla a co potřeboval vědět on (alespoň si to myslel). Vydali se onu knihu hledat. Postupem času se ale do sebe zamilovali. On do ní a ona do něj. Kniha, přestože ukrytá na pusté věži uprostřed pustého kraje, byla objevena. Ale nejen Lasem a jeho milovanou. Když vpadli do věže, byl tam jiný muž, který se knihy zmocnil. Laso ho zdatně porazil, ale přišel při tom o jedinou naději ve svém životě. Jeho láska a tvá přítelkyně zemřela. Odnesl knihu, ale už pro něj neměla větší význam. Díky jeho lhostejnosti ti nedělalo žádné problémy ji znovu nepozorovaně ukrást a ukrýt na stokrát bezpečnějším místě. Pro bezpečnost jsi zaklela neznámého člověka, aby nemohl vyzradit, co se nedopatřením dozvěděl. Jen ty, jako jediná na světě víš, kde je tato kniha ukryta. Za vesnicí, v níž se nacházíte, je les a hluboko v tomto lese jsou vysoké hory. Jedna z nich, málokdo to ví, je vyhaslá sopka s hlubokým kráterem. V tom kráteru roste hluboký les plný divokých driád, jimž toto nevelké území patří. Kniha je v malé tůni někde v lese a driády si ji pečlivě hlídají. Jedinou "bezpečnou" cestou do lesa je tunel, vedoucí z jeskyně poblíž hor. Ani ten ale není bez rizika. |
| |
| Hospoda |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Bít já na jeho místě, tak tu věž ještě zapálím. Povím potichu a pokrčím rameny.A podívám se na tebe. Doufám, že to nuda nebude, protože když se nudím,tak ti ukradnu měšec. Usměji se, jak neviňátko a pak pomalu mávnu rukou. No rád jsem ti pomohl. Když mě políbíš, tak povytáhnu obočí a olíznu si try. No ale jo líbáš nádherně. Usměji se a také tě pomalu a dlouze políbím. Jo na chytrou lovkyni líbíš skvěle. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Naoko se naštvu a zamračím se, když podotkneš, jaké věci děláš z nudy. Hmm....To je zajímavé. Já z nudy většinou...jím nebo chodím. A ty kradeš? Asi bych tě musela potrestat. povytáhnu jedno obočí. Jsem ti moc vděčná. Takže....dobře, máš u mě jednu krádež. Ale musí se týkat mě, dobře? pobaveně se usměji a natáhnu kt obě ruku, abys to zvtvrdil. Platí? zaptám se. Políbím tě a trošku se začervenám. No jo...učím se docela rychle. Nervózně si prohrábnu vlasy a změním téma. Teď je na tobě ale řada s tím spaním. Takže zavři oči. Dobrou noc. usměji se a naposled tě políbím. Potom tě položím a s pobaveným výrazem si podepřu hlavu rukou, abych se mohla dívat, jak usínáš. |
| |
| Hostinec Jakoby by den jakýkoli byl dobrý pro spánek. pomyslím si nad jeho vyhýbavou odpovědí. Nemá potřebu se svěřovat, vše schraňuje pod pečlivou maskou, schováno před zrakem i sluchem okolního světa. Podívám se na dno své sklenky a pousměji se. Někdy pro Ni bývá býti vzhůru spíše odpočinkem. odpovím. Po tichu, pro nikoho. Spánek beze snů je dar pro člověka. dodám. Zavřu oči, znovu je otevřu. Můj věčný společník se na mém rameni zavrtí. Prsty mu přejedu po hladké, slizké kůži. Tmavě zelená, teď světlejší až do tyrkysova hraje jeho zbarvení. Odpověď hostinského mne trochu překvapí, ale rozhodně to na sobě nedám nijak znát. Vyptávání se starého blázna, co nám může napovídat za pohádky? Otočím se na muže za barem a upřeně se mu zahledím do očí. To cesta do hor stála ubožáka zdravý rozum? zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No víš, ale i já u toho chodím, většinou se blbě krade, když pracuješ na místě. Bráním se s úsměvem, ale tvou kuku přijmu. Dobrá jednou tě okradu o měšec, ale nezapomeň, že tě budu učit jak bejt kapsářka, takže tě stejně okradu v rámci učení. Podotknu a usměji se, když zčervenáš. Jo učíš se rychle s sluší ti to když se červenáš. Podotknu a vychutnám si tvůj polibek a pak se zamračím. Noc je ještě mladá má lovkyně. Povím a s úsměvem se na tebe podívám a ruce si složím na prsou a zavřu oči. No víš, ale stějně jsem tě okradl. Usměji se. Ale to se nepočítá, skoro. Dodám a stále se usmívám, ale ještě nespím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Dobře, tak to je moje odměna za to, že jsi mi zachránil život. řeknu ti s úsměvem. Jedna z odměn..... dodám po chvíli omluvně. Dlužím ti toho hodně. Ale krádeže....hm...to mi jde proti srsti. řeknu a pokrčím nos. Usměji se na tebe a nasadím vyčkávavý výraz, abys už konečně zavřel oči a spal. Cože? Okradl? A o co, smím-li to vědět, můj milý zlodějíčku? zeptám se s pozvednutým obočím a potom přimhouřím oči. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se, ale oči neotevřu. Jedna z odměn to se mi líbí. Pak se odmlčím a chvilku jsem zticha. Co jsem ti ukradnul ? Co jsem vzal lovkyni ? Hmm je takovou obyčejnou věc, vlastně, jsem jí donutil aby mi jí sama dala, proto se to nepočítá. Povím a dám se, se zavřenýma očima usmívám. No pohled a srdce, protože bych řekl, že se na mě díváš. Zasměju se tomu co jsem pověděl a pokrčím rameny. Ale třeba se pletu. Jo a až tahle cesta skončí, tak bych měl pro tebe dárek, pokud budeš chtít. Poznamenám a pak zase zmlknu, ale dál se usmívám. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Srdce, to potvrzuji a pohled taky. Docela netrpělivý pohled, protože tohle se za usínání nepočítá, když u toho mluvíš. řeknu, stále mám pobavený tón a snažím se udržet svoje oči otevřené. Nejspíš jsem daleko unavenější než ty, ale nevzdám se. řeknu vítězně. Dárek? Vždyť už jsi mi dárek dal...Sebe a taky ten krásný prstýnek. podotknu a položím si hlavu na polštář, oči stále otevřené a upřené na tvoji tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Anděl, jež v rukou třímá osud světa pro Po tom, co dovyprávíš svůj příběh, usneš zvláštně hlubokým spánkem. Až moc hlubokým, vzhledem k tomu, že vůbec není klidný. Zdá se ti zvláštní sen, který je spjat s právě dovyprávěnými příběhy. Stojíš v potemnělé místnosti. Nikdy jsi tam nebyl. Napravo od tebe je malé, obyčejné okénko, ze kterého je vidět ven. Ta místnost se nachází velice vysoko, je to věž, dojde ti po chvíli. Naproti tobě se v úšklebku zubí muž, zahalený v kápi, který má ruku položenou na hranatém, koženém předmětu – na nepříliš velké knize. „Tu knihu nedostanete!“ rozkřikne se najednou a tobě dojde, že nejsi sám. Ohlédneš se a po tvém boku stojí krásná žena. S tak krásným stvořením jsi se ještě nesetkal. Má štíhlou, ladnou postavu a dokonale hladkou pleť, její temně modré oči se dívají na toho muže – je v nich pohled plný opovržení. Přesto je krásná. K pasu jí splývají vlnité blond vlasy a pod nimi vykukují špičaté uši – je to elfka. Poté se už děj odehrává velice rychle. Ta žena se vrhne směrem ke knize, ale muž ji kouzlem odhodí pryč. Nevzdává se – vstane a pokouší se znovu. Stojíš jako přikovaný a neumíš nic udělat. Myslíš, že se ti rozskočí hlava. Neumíš se pohnout a zachránit tu, kterou miluješ. Ano – miluješ ji. Je ti zvláštně povědomá. Musíš ji zachránit, ale scéna se najednou oddaluje, až nakonec zmizí. S trhnutím se probudíš. Díváš se do slepé tmy, která se kolem tebe rozprostírá. Lekneš se, když vedle sebe zaznamenáš pohyb, ale s hrůzou zjistíš, že u sebe nemáš jedinou zbraň. To se nad tebou sklání Kačesa, v očích jí vidíš starostlivý pohled, kterým si tě prohlíží. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Povím s úsměvem a pak usnu, klidně odechuji. Pomalu se mi do mysli vloudí podivný sen, jsem v někajé věži a po mém boku stojí krásná elfka a na stolu se kniha a u ní muž. „Tu knihu nedostanete!“ S trhnutím se probudím ze snu, kolem jen tma, dech mám zrychlený a oči se snaží prohlídnout tmou v tom se u mě něco pohle, ruka marně hledá dýku. Kde.. Pak poznám Kačesku, která se na demnou zklání a ustraně se na mě dívá. Byl to jen sen Kačes. Ujistím jí a sám sebe. Jen sen, ale kdo byla to žena ? Ani nevíš, jak rád tě vidím. Povím potichu a pohladím tě po tváři, abych se ujistil, že se mi nezdáš ty a pak tě obejmu. Ještě, že jsou tí dýky na stole.. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro S úsměvem pozoruji, jak usínáš. Zaskočí mě, že jsi usnul tak rychle a potichu se tomu zasměji. Potom zavřu oči a po chvíli usnu také. Mám celkem bezesnou a poklidnou noc. Ale najednou mě probudí, jak sebou na posteli házíš a něco si mumláš ze spaní. Probuď se, nic se neděje.... šeptám potichu, ale naléhavě, zatímco s tebou jemně třesu, abych tě vytrhla ze snu. Chytím tě za ruku, kterou naslepo šmátráš ve tmě. Co hledá?... Co se ti to zdálo? Už jsem o tebe začínala mít strach. zeptám se tě se starostlivým pohledem a taky tě pevně obejmu. Viděla jsem tě usínat. povím s pocitem zadostiučinění a je mi to znát na hlase. Snažím se tě uklidnit. Ale tahle zkušenost byla....ehm....silnější. povím opět ustaraně. Usměji se na tebe a položím si hlavu na tvou hruď. Je ti dobře? zeptám se, když začnu vnímat tvoje neklidné dýchání. |
| |
| soukromá zpráva od Anděl, jež v rukou třímá osud světa pro |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Pomalu se můj dech zklidní. Ano je mi dobře. Povím a podívám se ti do očí,kde najdu to co hledám klid. Víš už dlouho, jsem neměl zlé sny,ale dnes, jsem jeden měl. Povím potichu a pohladím tě po vlasech. Víš, jak jsem ti povídal o Lasovi a o tom co zažil ? No v tom mém snu, jsem byl ve vysoké věži byl tam i ten muž, kniha a semnou tam byla elfka, šla pro knihu, odhodil elfku kouzlem a já jsem tam mohl jen stát a dívat s děsivím pocitem, jam zabíjí někoho, koho miluji. Ale než jsem se dověděl, jak to dopadlo, tak jsem se probudil a naštěstí jsi ty byla vedle mě a živá. Povím. Ne nechtěl bych bít v jeho kůži stačil mi úplně ten sen, kde jsem v ní byl jen na chvilku. Povím potichu a snažím se ze sebe dostat podivný pocit bezmoci. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Možná by sis měl dát chvíli přestávku ve vyprávění příběhů. Aby ses mi ještě nepřevtělil do někoho jiného. snažím se zlehčit situaci, ale ještě se pořád cítím vyděšená. Takže se mi z tebe stává Laso...Doufám, že na tebe nemám špatný vliv. Nikdy se ti nic zlého nezdálo, ale najednou, když vedle tebe ležím já.... zasměji se při té myšlence. Podívám se na tebe a pohladím tě po tváři. Měl bys ještě spát, připadáš mi unavený. A vůbec se ti nedivím... Lehnu si opět vedle tebe, ale stále tě objímám a zavřu svoje unavené oči. |
| |
| Ta a Šturm Hostinský se na Tu podívá a mírně pobaveným výrazem, který poněkud pohasne pod jejím upřeným pohledem. Ne…cesta do hor ne. Taky to býval normální člověk. Ale už je to dlouhá doba. Říká se… Hostinský se pousměje, jako by někdo řekl něco vtipného. Říká se, že ho někdo….zaklel. Na poslední slovo dá zvláštní výraz a je vidět, že sám moc nevěří tomu, co právě řekl. Ale já jsem ho neviděl dobrých deset let…Moc toho nevím. Řekne nakonec, lhostejně pokrčí rameny ale pak dodá. Samozřejmě těm směšným povídačkám nevěřím, ale...co víte, co všechno lidi dovedou? Nervozně se pousměje. Pak na chvíli ztichne a rozhlíží se po lokále. Pohled mu padne na prázdnou sklenku, kterou Ta drží v ruce. Ehm…dáte si ještě, dámo? zeptá se. Nebo vy? Otočí se pro změnu na Šturma, avšak do očí se mu nepodívá. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro S chutí se zasměju. Dobrá, příště vyprávíš příběhy ty. Podívám se na svou ruku a pak na tři dýky na stole. Ne jsem a budu půlelf Takon, ty na mě nemáš špatnej vliv ba naopak, kdybys tu nebyla, tak asi lezu někde z okna s něčím zlatem v kapse a ty se procházíš nočním městem s rukou na jílci, jako ochránce zákona. Pohladím tě po tváři. Dobrá, dobrá budu spát. Pousměji se a zavřu oči ve tvém objet a lehce tě chytnu za ruku. Pomalu odechuji a uvědomuji si teplo tvého těla. Ale co když se mu podobám víc než si myslím ? |
| |
| Elinor Utíkáš potemnělou krajinou, pomalu už toho máš dost. Prší a je docela zima. Už zanedlouho bude ráno, obloha už nabírá světlejší odstíny. Za krátkou chvíli se před tebou objeví hostinec uprostřed malé vesničky. Vypadá to jako spása. Když vejdeš dovnitř, moc lidí uvnitř není. U baru sedí muž s kapucí na hlavě a vedle něj je žena ověšená kovovými ozdůbkami. U jednoho stolu v rohu sedí pár opilců, jinak tam nikdo není. Jakmile tě patří hostinský, nepatrně na tebe kývne. Dodělá práci u pultu a pomalým krokem se přišourá k tobě. Je to starší vousatý muž, který si přes břicho ani nevidí na nohy, ale vypadá docela mile. Co vám mohu nabídnout? Něco k jídlu nebo pití? Nebo snad i pokoj? zeptá se poněkud unaveně a čeká na odpověď. |
| |
 | Hostinec Vejdu do hostince a sednu si ke stolu, který je na kraji místnosti. Rozhládnu se po místnosti. Je tu málo lidí, ale je brzo ráno. Uvidím kdo přijde... Dám si guláš a pivo. Pokoj zatím nechci. odpovím a čekám až mi hostinský přinese mou objednávku. Jak mi to mohl udělat? Copak nevěděl jak moc mi ublíží? Neměla bych na něj myslet. Musím začít dělat něco jiného. Ale co? Zamyšleně se podívám na svůj ocelový meč, který mám zavěšený u svého boku. Budu se muset zeptat. Když mi hostinský přinese jídlo a pivo, které jsem si objednala zaptám se ho. Nevíte o někom kdo hledá žoldnéře? podívám se na něj a čekám co mi odpoví. Doufám, že mi nezačne říkat, že válčení není pro mě Takových lidí mám až po krk. lehce se pousměji nad vzpomínkou na toho posledního kdo mi to řekl. Moc z něj nezbylo... myslím, že by už víckrát neudělal stejnou chybu. |
| |
| Elinor Hostinský se odbelhá zpátky do kuchyně. Za okny je stále tma, ale tvé oblečení už pomalu usychá v teple hostince. Za chvíli už se opět ve dveřích kuchyně objeví hostinský a donese ti guláš a pivo. Žoldnéře? Hmm… hostinský přemýšlí a škrábe se ve vousech. Dnes večer tu byl jeden muž, který si najal na práci několik lidí, co tu byli. Támhleti k nim patří. řekne a kývne nepatrně hlavou směrem k dvojici, která sedí opodál u baru. Možná by se jim hodil někdo další. Můžete to zkusit. Ale nevím, jestli je to práce pro tak….mladou a hezkou ženu. Usměje se a zvedne obočí, poté odejde k baru a dělá si tam dál svoji práci. Brasero Když muž v černém odejde, také si vylovíš z měšce několik zlatých a strčíš si je do kapsy. Poté dál sedíš kousek od Té se Šturmem a piješ jeden pohár medoviny za druhým. Už ani nevíš, kolik jich bylo. Když hostinský obslouží pěknou ženu, která před okamžikem přišla, obrátí se na tebe. Dáte si ještě? zeptá se s pohledem upřeným na prázdném poháru. Vy k nim taky patříte, co? Já si myslím, že to je sebevražda…A navíc, kdo ví, co je na tom pravdy… zkrabatí čelo a zavrtí hlavou. Pohledem střelí k dvojici kousek od tebe a potom se podívá zpět. Je pravda, že tohle je divná krajina a jsou tu divní lidé. Ale ta legenda… znovu potřese hlavou a pak si odfrkne. Vy nebudete chtít pokoj? zeptá se a v očích se mu objeví jiskřičky s vidinou peněz. |
| |
| Hostinec: Sedím a popíjím svou oblíbenou medovinku... Třeba fakt umřeme, tak si alespoň dopřeju něco dobrýho před smrtí... Pak se kouknu na nově příchozí (mimochodem celkem hezkou) ženu a zvednu se... Přistoupím k ní a otáži se: Mohu si prosím přisednout??? Vypadáte, že nečekáte společnost a kdybyste měla zájem, mohl bych Vám říct co a jak ohledně té práce... Pak si ji se zájmem prohlížím... Hmm... Pěkná, hodně pěkná... Pomyslím si a pak pokynu hostinskému o další medovinu... |
| |
| Hostinec Klid jen klid, zůstaň v klidu! Už by sis měla zvyknout na ty stupidní řeči, co lidi vedou. Určitě by ti nikdo nepoděkoval, kdyby jsi zabila hostinského. Navíc k čemu by to bylo? K ničemu. Akorát další zdržení. uklidňuju se a snažím se, aby nic nebylo znát. To byste se divil. zamumlám v odpověď. Poté ke mě přijde muž v kápi. Samozřejmě. Ano mám zájem. Takže o co se jedná? zeptám se a pak si ho zvědavě prohlížím. |
| |
| Hostinec: Přisednu si k neznámé dívce a počkám si na kalíšek medoviny... Mezitím si ji prohlížím... Hmm... Nevypadá vůbec špatně... Akorrát nevím, jak taková malá a křehká dívka něco zmůže s tím nebezpečím, jež na nás údajně čeká... Když mi donese mou medovinu, hodím na stůl peníze... pak se na ni zahledím a začnu mluvit: Bylo to někdy před sto lety, kdy králi Tealenovi byla svěřena kniha mocných kouzel, abych ji chránil. Elfové mu věřili a mysleli si, že u něj bude kniha v bezpečí. Osmdesát let tomu tak věru bylo. Kniha ležela pěčlivě schovaná v tajné skrýš o které nikdo nevěděl. Postupem času se však král začal spoléhat na to, že je nejsilnější v zemi a že se ho nikdo nikdy neodváží oloupit. Měl pravdu. Nikdo se toho mocného vladaře nepokusil ošálit kouzli ani ničím jiným. Problém byl v tom, že to byl lidský král. Nemohl tu být věčně a věčně hlídat knihu. Po jeho smrti na trůn nastoupil jeho nejstarší syn. Vědělo se o něm, že je moudrý a spravedlivý. Byl ale také nesmírně důvěřivý a toho začali využívat jeho rádci. Nejdřív se ujistli, že jim opravdu plně důvěřuje a poté ho okrádali o peníze z pokladnice. Časem začali usilovat i o knihu kouzel, ale to sem jim nepodařilo. Najali si na to sicca a zajistili mu vše potřebné. Před dvaceti lety byla kniha ukradena a král zavražděn. Kam byla kniha posléze schována ví jen málokdo. O tom, kdo ji ukradl ví pouze jeden člověk. Jsi ochotná se vydat na nebezpečnou cestu, vedena jediným člověkem který zná pravdu a najít knihu, která může zničit celý svět? Pak se na ni zahledím a čekám na její reakci... Mimochodem, já jsem Brasero... |
| |
| Hostinec Těší mě. Já jsem Elinor. řeknu. To zní zajímavě. Vypadá to na pořádné dobrodružství. To je něco pro mě. Alespoň začnu myslet na něco jiného než na něj... Kdy se vyráží? zeptám se a napiju se piva. No hrůza... to je snad horší, než to pivo co bylo v táboře. |
| |
| Hostinec Okny dovnitř pronikají první paprsky, které vás vzbudí, ale stále je slyšet pravidelné dopadaní kapek deště do korun stromů. Hostinec se přes noc zklidnil. V pokojích je dokonalé ticho. Dole jsou slyšet jen kroky a hlas hostinského, který je od rána (nebo ještě stále) na nohou a zřejmě vyhání poslední opilce, spící na stolech. Jediný, kdo tam zůstává jsou Šturm, Ta, Brasero a nějaká cizí žena. Vypadá velmi mladě, skoro až dětsky. Je drobné postavy, má světlé vlasy a tmavé oči. Za pasem má meč a dvě dýky. Sedí u stolu blízko dveří a právě se o něčem baví s Braserem, který s ní sedí u stolu. Je brzy ráno a vesnice zřejmě stále spí. Nastal den, kdy začíná vaše výprava za ztracenou knihou moci. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Po tváři mě pohladí teplé sluneční prstky a já pomalu otevřu oči a podívám se vedle sebe a usměji se, když uvidím tvou tvář. Pomalu se zvednu z postele a přikryju tě dekou a chviklu, jen tak stojím nad tebou a sleduji tě, jako by to bylo to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Proč mě ten neznámí zloděj, tak zajímá ? A co mi ta cesta přinese. Dál potichu sleduji spící ženu a usmívám se, když mi dojde jiná skutečnost a daleko zajímavější. Zajímavější pro muže, jenž cestoval dlouho dobu sám, muže jehož mrtvolu chce cech, jeho vlastní cech. Miluji tě. Nakloním hlavu na stranu a dál tě sleduji, nechci tě budit, z nějakého důvodu se mi ten pohled líbí víc než cokoliv jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Procházím se v lese, do kterého neslyšitelně pronikají zlaté ranní paprsky a brodím se bosýma nohama v rose. Jdu směrem k malé lesní chýši. Vypadá roztomile a útulně. Vcházím dovnitř a... Pozvolna se probudím do nového dne plného slunce a ještě než otevřu oči, zaposlouchám se do deště venku. Trošku se leknu, když otevřu oči a spatřím tvoji tvář. Vzápětí si ale vzpomenu na včerejšek a obdaruji tě úsměvem. Dobré ráno, zachránče. Už se ti snilo dobře zbytek noci? zeptám se tiše a vyzvednu se na lokty, abych tě mohla políbit. Jsem tak šťastná, že jsem tě potkala... Dlouho se ti dívám do těch nádherných očí a přemýšlím tak dlouho, až mi dojde, co dneska začíná. O ne... Z mě neznámého důvodu mám z nastávající doby větší strach, než mívám obvykle. Možná je to tím, že se tentokrát nebojím pouze o sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se a polibek ti pomalu oplatím tvůj polibek. Dobré ráno Kačes. Jo po zbytek noci jsem spal dobře a jak by né když jsi vedle mě spala ty. Pomalu tě pohladím po tváři a podívám se ti do očí. Tohle je jedno z nejhezčích probuzení po dlouhé době a nebude to jen tou postelí. Pomalu se posadím na okraj postele. Ještě máme asi čas, nevím, kdy jsou zvyklí ostatní vstávat. Znovu se ti podívám do očí. Bude to zajímavá cesta, krásná a zábavná a snad i nebzučná, ale to co najdeme na konci. Pomalu tě pohladím po tváři. Nemá cenu se o mě bát. Jsem jen zloděj. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Byla to úžasná noc. Ani nevíš, jak jsem ráda, že nejdu sama na tu výpravu. Dál ležím a chytím se tě za ruku. Začnu si hrát s tvými prsty a na tváři se mi objeví úsměv. Je to kvůli tvé poznámce o zlodějích. Zakroutím nad ní hlavou. Jak to myslíš, "jen zloděj"? Když se na to podíváš z mého hlediska, vy zloději mi obstaráváte práci. A ty... dám na ty slova důraz a mrknu na tebe, stále se usmívajíc ...ty nejsi jen zloděj. Pro mě ne. usměji se a dlouze tě políbím. Podívám se ven, kde je světlo ještě mladé. Chvíli přemýšlím a dojdu k závěru, že je ještě docela brzy. Pohlédnu ti s úsměvem do očí. Taky si myslím, že ještě máme čas. Co budeme dělat? Taky se posadím, naproti tobě do tureckého sedu. Rukou se snažím pročísnout si po noci rozcuchané dlouhé vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se a pohladím tě po vlasech a pomalu se k tobě nakloním a políbím tě. A zasměji se sice potichu, ale zasměji se. Jak nějaký ? Jsem nejakej zloděj, váš ještě před měsícem by jsem se nejspíš pozabíjeli. Mrknu na tebe a pohladím tě po tváři. Ale dneska bych to už nedokázal a jsem rád, že na tu cestu, jdeš semnou a po mám boku. Usměji se znovu tě políbím. No co budeme dělat to záleží na tobě, copak by jsi chtěla dělat _? Mrknu na tebe a usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Před měsícem je před měsícem a teď je teď... mrknu na tebe a ovinu ti ruce kolem krku. Dívám se ti zblízka do očí a poslouchám, co povídáš. Začnu si hrát s tvými delšími tmavými vlasy. Kdo ví, kde bych ležela, kdybych tě nepotkala. Ta rána mě bolí o dost míň. Usměji se a přesunu váhu na druhou stranu, než je rána. Dlouze tě políbím a stále si hraji s tvými vlasy. Co se tady dá dělat... pokrčím rameny a přemýšlím, jak si zkrátit volnou chvíli, než se probudí ostatní. Usměji se na tebe. Obávám se, že nemám dost nápadů. Položím ti hlavu na hruď a nechávám tě rozhodnout, co budeme dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro No ležela by jsi v tom hnusným lese. Povím s úsměvem. Ale já jsem o tebe zakopnul no…asi jsi měla smůlu. Usměji se a políbím tě, když se o mě opřeš tak tě pohladím po vlasech a dívám se z okna. Hmm čeká nás dlouhá cesta, noci v dešti, v zimně, tak pro začátek bych nevylejzal v postele. Víš je tu teplo a jsi tu ty. Usměji se a políbím tě do vlasů. Povíde mi něco o sobě, pokud už všechno nevím. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Proč smůlu? nechápavě se ti podívám do očí a zakroutím hlavou. Vůbec jsem neměla smůlu. Naopak štěstí. Co kdybych vykrvácela? pokrčím rameny a usměji se na tebe. Tvůj návrh se mi líbí, a tak si zalezu pod pokrývku a znova si lehnu. Položím ti hlavu do klína a podívám se ti do očí. Máš malé sebevědomí. To musíš vylepšit... zazubím se na tebe a opět zapřemýšlím. Hmm...Co na sebe mám všecko říct? Vpiju se pohledem do tvých očích a potom mě napadne, co ti na sebe ještě povím. Víš, že máš oči jako můj malý bráška? Měla jsem ho moc ráda. Byl o pět let mladší a trávili jsme spolu tolik času...Mrzelo mě, když jsem od něj a od otce musela odejít pryč. Vynahrazovala jsem mu maminku, protože ta umřela, když ho porodila. Ale bral mě spíš jako kamarádku. Teď si tam někde žije a je z něj krásný, mladý a zdravý muž... zavzpomínám si na svého bratra a zkusím si ho představit, jak asi teď vypadá. Moc bych si přála ho vidět... Vzdychnu si a potom se na tebe usměji. Naposledy pohlédnu do tvých očí a potom se potichu zasměji. Vypadá to, že jsem přes noc neumřela kvůli záhadnému prstenu... začnu si se svou novou ozdobou otáčet na prstě. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Potichu se zasměji. No jo asi jo, ale nekop bych tě. A malé sebe vědomí ? Sand jo. Během tvého vyprávění se ti dívám do očí a potichu žasnu nad jejich krásou a půvabem. Pomalu tě hladím po tváři a hraji si s tví mi vlasy. No měl krásnou maminku, jen co je pravda. Usměji se a pak se podívám na prsten. Co je na něm záhadného Moje lovkyně ? Je to zlodějův prsten… Zasměju se. No víš budeš mít dost práce… víc než dost práce. Ale na jejím konci budeš myslet, jako zloděj a nebudeš se jen tak potloukat po ulicích a chytat malé zlodějíčky a plaskat je přez ruce. Usměju se a podívám se na prsten. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro To je pravda...Znovu se ujišťuji: odmlčím se a s úsměvem se na tebe podívám. Když je ujistím, že mě posloucháš, nadechnu se pokračuji. Jsi si plně vědom, že mi dáváš typy, jak chytit tvé...hm...druhy? Chvíli vyčkávám na tvou odezvu a stále se ti topím v očích. Potom pomalu vstanu, ovinu ti ruce kolem krku a začnu tě líbat. ...A ještě chceš ze mě udělat zlodějku. Prohodím s ironickým úšklebkem mezi polibky. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Zasměju se tvému upozornění. No slečno klidně ti je dám, protože pak budu já jedinej zloděj a navíc pod svícnem je tma.Ale pokus e mě někdo z tvích lovců zlodějů pokusí zabít tak je s ním konec. Usměji se, ale pak mě začneš líbat a já ti polibky stejnou měrou oplácím. Jak jí chci z tebe udělat ? Zeptám se mezi polibky. No budeš myslet, jako oni a dívat se tam kam oni a za čas ti dojdou věci, jako že nemá cenu honit malí kluky po tžisti kuli tomu že kradli vajčka. Povím mezi polibky a pak tě dál líbím a držím v náručí a pomalu se s tebou svalím na madraci. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Na chvíli se zarazím a s přimhouřenýma očima se na tebe podívám. Ty si myslíš, že jsem se honila za klukama, co kradli vajíčka? Takhle mě dráždit! Trošku do tebe strčím a zakroutím hlavou. To teda ne. Náhodou jsem vždycky řešila závažnější problémy... A co ty? Taky jsi začínal na tržnici? Zasměji se a znovu tě začnu líbat. Rukama ti hladím záda a vjíždím ti jima do vlasů. Už se vážně těším, až ze mě uděláš tu zlodějku... Prohodím ještě ironicky a dál tě líbám. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Usměji se když domě strčíš. oo Tak závažnější věci jo ? Jako třeba, že si tě někdo najmul, abys ulovila zlodějíčka, když se mu v noci, ze zamčené ložnice, kde spal ztratili peníze ze zamčené truhly ? Pak se zase začneme líbat, pomalu tě hladím po těle. No jasně že začínal i dneska tam zajdu, ono je to rychlej způsob, jak získat darovanej měšec, a znáš to darovanýmu měšci nekoukej do žaludku. Povím mezi polibky a zašklebím se, když se na okamžik odtáhnu. Ikdyž asi to půjde zle co, když mě za ruku bude držet, mladá a půvabná žena co, loví zloděje. Usměji se ještě, ale pak se musím rozesmát, když povíš, že se nato těšíš.. No to bys měla, naučíš se vybírat, kapsy bude zábava zlodějko. Pousměju se a dál se s tebou líbám a jedna moje ruka ti pomalu zabrousí pod košilyku. |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Radši to už nebudu komentovat. Normálně si vyskakuješ, zlodějíčku! Ale pokud ty mě chceš přiučit kradení, tak mimo vyučovací hodiny se na oplátku ty budeš chovat slušně, víš? znovu do tebe nepatrně strčím a vypláznu na tebe jazyk. Potom se rozesměji a začnu tě opět líbat. Líbám tě i na krku a na tvářích a zachvěji se, když se rukama dotkneš mé kůže na zádech. Ta rána se malinko ozývá, ale snažím se ji ignorovat a nedat ti to nijak najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Zavtářím se jako bys mě urazila a usměju se. Já se milá slečno chovám slušně od té doby co jsem od tebe zakopnul víš ? Celou noc jsem spal v posteli, když nebyla moje, ale ležel jsem v ní celou noc, a vyprávě jsem ti pohádku. Pak tě začnu zase pomalu a vášnivě líbat a při hlazení se snažím ti nezpůsovat bolest a vyhýbat se ráně na tvém boku. Tolik k lekci slušného chování. Povím mezi polibky. |
| |
| Brzy ráno se probudím - nemůžu říct, že jsem extra vyspaná - přesněji řečeno jsem úplně rozlámaná... Chvíli jen tak ležím v posteli a snažím se rozpomenout na události ze včerejšího dne. Sotva si vybavím muže v černém a jeho vyprávění o tajemné knize, Šturma, Kačesu, Takona, Tu, Aillien, Gabriela a Brasera... A konečně, že dnes všichni společně půjdeme na výpravu. Rychle vstanu, obléknu se a svižně sejdu po schodech dolů, do hostince, kde jsme včera všichni diskutovali o všem možném. Rozhlédnu se - ne, že bych někoho čekala, a tak mne překvapí, že u jednoho stolu sedí Brasero s jakousi křehce vypadající dívkou, kterou neznám. Přirozeně toužím ji poznat, přinejmenším kdo to je a jestli jde s námi. Rázně si ke stolu přitáhnu židli a posadím se k nim. Vidím, že přišla posila. Nebo se mýlím? Upřeně pozoruji dívku s blonďatými vlasy. |
| |
| Hostinec |
| |
| soukromá zpráva od Kačesa pro Užívám si tvoje polibky a opětuji ti je. Ale rána bolí, nejde mi ta ignorace moc dobře. Za chvíli slyším na chodbě a na schodech nějaké lehké kroky. Hmm....Asi už jdou dolů. Omluvně se na tebe podívám a hlavou udělám posunek ke své ráně, která se ozývá. Asi bychom měli pomalu jít dolů... Naposledy tě políbím a zvednu se z postele. Začnu s krátkými a jednoduchými ranními úpravami, abych vypadala alespoň trochu k světu. Na hlavě si udělám jednoduchý zatočený drdol a stáhnu si pečlivě tuniku. Když je můj vzhled upravený a už nevím, co bych vylepšila, otočím se na tebe. Pohledem se tě zeptám, jestli už půjdeme a prohlížím si tě s úsměvem na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od Takon pro Je čas jít dolů. Pomyslím si, ale ty tu větu povíš jako první, jen kývnu hlavou a sleduji, jak se připravuješ. Když jsi skoro hotová tak se zvednu z postele a i já se začnu pomalu připravovat, dojdu ke stolu a vezmu si z něj svoje zbraně. Dnes bude krásný den. Usměji se, když se podívám z okna a pak se otočím se vezmu si zášť. Sluší ti to, snad sis odpočinula. Usměji se a pomalu k tobě dojdu abych tě políbil. Tak slečno půjdeme, že dnes náš čeká zajímavá cesta. V očích mi zajiskří, když se od tebe odtáhnu, ale pak mají zase svou barvu a z rtů mi zmizí úsměv a pomalu otevřu dveře a naznačím abys šla první. |
| |
 | Zdravím, byla jsem vaší Vypravěčkou požádána, abych předala práva na tuto jeskyni uživateli s nickem Haniq. Prosím ostatní o vyjádření, popřípadě o žádost o vyřazení z dobrodružství. Laakii - admin |
| |
| jsem pro |
| |
| Jojo, já taky souhlasím, protože rozhodně nechci, aby to tu skončilo :) |
| |
| Já jsem taky pro |
| |
| Zdravím, PJe jsem převedla. Přeji příjemnou zábavu při hraní. Laakii - admin |
| |
| Tak jop, všem díky, že jste souhlasili :-) Uděláme to následovně: V pátek jedu na dovolenou, takže nemám moc možnost to tady rozjet, ani si přečíst poslední příspěvky, které se psali šeptem a tak podobně :-) Takže bych to rozjela, až se vrátím, což bude, bohužel, až za měsíc, doufám, že s tím nikdo problém nemá :-) |
| |
| OK mám totiž v plánu se pořádně rozjet... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR