Nesmrtelnost
hrálo se Jindy
od: 16. července 2010 11:10 do: 12. září 2013 22:33
Dobrodružství vedl(a) DarkKate
| |
 | Byl jsi předurčen zemřít… Těmito povzbudivými slovy začíná krátký vzkaz, který jsi jednoho dne našel mezi svými věcmi. Ještě se nechceš rozloučit s touto šedivou existencí? Nebo možná nikdy? Nepovědomé písmo se ti skoro vysmívalo z bělostného papíru a vůbec nic neprozrazovalo, kromě určitého času a místa nedaleko tvé nynější pozice. Když jsi se dostavil na určené místo, objevila se hubená postava v kápi a bez jediného slova tě přemístila na rozlehlou louku před vysokou věží. Pak zmizela a zanechala tě tam spolu se skupinkou dalších tvorů. |
| |
 | Začnu se rozhlížet po palouku a sleduji okraj louky jestli se tam něco nehýbe. Poté, co nic neuvidím otočím se na ostatní. Jak jste se sem dostali vy? zeptám se a začnu si prohlížet čím vším jsem vyzbrojen a hledat onen tajuplný vzkaz. |
| |
 | Věž Jakoby nestačilo, že mě vykopli z mého teplého, útulného hnízdečka kdesi ve třetím kruhu pekla. Teď ještě tohle. Tak takové myšlenky mi běželi hlavou dnes ráno, když jsem v jedné kapse svého kabátu našel složený krátký vzkaz. Nejdřív jsem se smál, pak jsem zvážněl a nakonec jsem zjistil, že mám strach. Za téměř šest století svého života jsem tento pocit na vlastní kůži nepoznal. Nikdy mi nedošlo, že bych mohl skutečně zemřít, to jen ta slova ve mně vyvolala velmi nepříjemný dojem. Pochopitelně mi nehrozila smrt stářím, ale co kdyby se náhodou objevil někdo schopný mě přemoci. Téměř hodinu jsem jen bez pohnutí seděl, jasně žlutýma očima propaloval krátký vzkaz a pak se rychle vydal na cestu. Moc jsem toho s sebou neměl. Vysoké, pohodlné boty, v jedné z nich tenkou dýku, černý plášť sepnutý stříbrnými sponami a přes rameno tašku s několika drobnostmi. Nic moc víc jsem vlastně ani nepotřeboval. A to jsem vždycky doufal, že jestli umřu, tak za to bude moct některá ze succub. Rád jsem vyhledával jejich společnost, ale to bylo před téměř stem let… před tím, než jsem se dostal do toho hloupého sporu… Ještě před setměním jsem dorazil na určené místo – zbývala mi ještě tak hodina do udaného času. Sedl jsem si do stínu na okraj lesa a přivřenýma očima sledoval louku před sebou. Čas utíkal pomalu, ale pak se přeci jen na mýtině objevila vysoká, hubená postava. Pomalu jsem se postavil a se svým typicky zamračeným výrazem vykročil klidným krokem k neznámému. „O co vlastně jde? Kdo jsi?“ Stejně tak jsem mohl mluvit k okolním stromům – dostalo by se mi přesně stejné odpovědi. Mezitím, co jsem se pokoušel prohlédnout stín kápě, se všechno kolem až na divnou postavu rozmazalo a v příštím okamžiku jsme stáli na rozlehlé louce. Nedaleko stála vysoká věž a kolem se právě vzpamatovávalo několik dalších tvorů. Znovu jsem se chtěl otočit na tajemného průvodce, ale ten už nikde nebyl a tak jsem se radši otočil k ostatním. Každému jsem se snažil dívat zpříma do očí a rychle odečíst jejich největší strachy. Nějakej elf se už vzpamatoval, tak jsem si ho se zájmem prohlédl. „Asi jako ty... nejspíš s iluzí... Krátce se rozhlédnu po okolí a pak se vrátím pohledem ke společnosti. Takže kdo ví, o co tu jde?“ |
| |
| Nejspíš nikdo... Je to divné místo ze keterého mám takový nepříjemný pocit. Podivná společnost se tady sešla, a ještě podivněji se chovají. Prohlédnu si zem pod sebou, položím si pod sebe plášť a sednu si na zem. Jak se vlastně jmenuješ? Chvíli si znovu prohlížím naší skupinu. Poté se trochu napiji ze své čutory a pak jí znovu zazátkuji. |
| |
 | Plop! "No... nazdar," vydechnu, když se rozhlédnu po sbírce existencí, se kterými sdílím tu malou loučku. Ani věž, tyčící se nedaleko nás, mi nenapoví nic o tom, PROČ a CO VŮBEC. Pokouším se vycouvat, ale není moc kam. Cítím, jak blednu. Je tu vůbec někdo, u koho bych neměla strach, že ze mě nadělá sekanou? Ashley: dospělému člověku tak po pás, ale rozhodně nepřehlédnutelná. Plavé vlasy, jasné oči, milá tvář; štíhlá a obratná, s nezbytnou loutnou a nevelkou brašnou přes rameno, v kvalitním cestovním oblečení a pevných botách. |
| |
 | Když stojím před hořící stanicí,zjistím že mám ve svém starém proděravěném kabátu nějaký vzkaz.Byl jsi předurčen zemřít.Ha jak někdo může zabít nemrtvého.Pomyslím si.Poté si dále přečtu že mám jít na nějaké místo. No nic stejně nemám nic jiného na práci. .Pomyslím si a vydám se na cestu za označeným místem.Když tam konečně dojdu uvidím tam nějakou hubenou postavu a než stihnu cokoliv udělat přemístí mě na nějakou louku k pouhejm smrtelníkům.Po menším prozkoumání zjistím že většina je smrtelnech ale jeden je ďábel či čo.A k němu se právě vydám. Zdravím já jsem Jericho Gross.Ale můžeš mi říkat Jericho. přátelsky mu podám ruku a čekám jestli bude stejně náklonný jako já nebo spíše nepřátelský. |
| |
| Louka Další přátelská bytost pomyslím si s úsměvem a taky vypadá jako kdyby se tisíc let nemyl ale to by nic nebylo vůči tomu jak to tu vypadá dohromady... nádherná skupinka, už asi vím co budeme dělat... mlátit se navzájem mezitím co se nám někdo ve věži bude smát! chvíli nad tím ještě zapřemýšlím, pak se zvednu a jdu se podívat do okolí jestli nenajdu potok nebo studánku na doplnění čutory neboť je skoro prázdná a poté se vracím ke svému plášti, sednu si na něj a sleduji co ti dva podivíni dělají a zkouším jim buďto odečíst ze rtů nebo zaslechnout o čem si povídají. |
| |
 | Změna je život Když si jeden začne myslet že je klid, tak se vždycky něco zmrší. Stejně jako dnešní ráno. Projížděl jsem si s klidem přes most a banda zlodějů myslela že ze jim ze mě něco kápne. Krom hory keců a kroku zpět, když jsem zamířil k nejbližšímu se na nic nezmohli. Všichni mají za to, že kvůli černému plášti s kapucí jsem nějákej mág nebo tak něco, tak proč jim to vyvracet. Když se jeden odvážil blíž, dost blízko na to aby s tím svým párátkem mohl něco dělat, otočil jsem se na něj a vytáhnul meč a namířil ho ne něj. "Chceš snad přijít k úhoně?" zeptám se ho a zahledím se na něj, což se mu moc nelíbilo. Vystartoval jako splašenej býk. Ale vzhledem k tomu že nezabíjím ze sportu, jako oni, tak jsem ho jen přes rameno přehodil a na krk jsem mu položil čepel meče. "Ještě někdo další?" zeptám se ostatních a přejedu je pohledem. Nikdo se k ničemu nemá. Sundám čepel z jeho krku a řeknu: "Padejte odsud!". Očividně to zabralo protože se sebrali a odešli. Schoval jsem meč a a všimnul jsem si že u spony, která držela pouzdro u opasku je nějákej vzkaz. Vzal jsem ho do ruky a přečetl si ho. Něco co nevím? pomyslím si po jeho přečtení. Ale co mi přišlo zvláštní, místo který bylo na papírku, bylo přesně to místo kde jsem byl. Někdo se nudil? pomyslím si. A otočím se, jen abych spatřil osobu v kápi, než jsem stačil cokoliv udělat, tak jsem se ocitl na nějáký louce u věže. Rozhlédl jsem se a pak jsem se podíval jestli mám všechno u sebe. Černý boty, kalhoty, košile, meč, plášť, brašna a pár drobností v ní. Bezva. Co teď? zeptám se sám sebe a podívám se na věž. |
| |
| Skupina Lehce přimhouřenýma očima sleduji jak se jednotlivci vzpamatovávají. Elf vypadá na pěkně sebejistého týpka, no ale uvidíme. Nad jeho otázkou lehce pokrčím rameny, stejně mu mé jméno nic neřekne. „Silas“ Než se rozhodnu znovu promluvit, vzpamatuje se ze šoku nějaký kudúk… a s loutnou? Vesele se ušklíbnu, začíná to vypadat skutečně zajímavě a pokusím se přečíst i ji – začínám mít chuť si s těmi ubohými smrtelníky trochu pohrát. Ne, že by byl můj úsměv – i veselý - něco, co by si chtěl kdokoli zopakovat. Jako další se vzpamatuje nějaký upír. Cha, jestli jsem si myslel, že elf má sebevědomí až na půdu, skutečně nevím, kde končí to jeho. Když se ke mně přiblíží, zahledím se mu do očí, ale pochybuju, že bych našel něco, co bych nečekal. Na jeho pozdrav kývnu. „Silas.“ Sice se nerad dotýkám podřadných druhů, ale přijmu nabízenou ruku a pevně mu ji stisknu. Elf, kudúk, nemrtvý – no jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Když se vrátí elf, který se mezitím kamsi vypravil, zeptám se na jeho jméno - ne že by mě to nějak zajímalo. Když se zadívám na tmavovlasého muže, málem to nevydržím a rozesměju se nahlas. Ti ubožáčci mají jediné štěstí, že si je nechci vyděsit předem, ale tohle… Na okamžik zadržím dech a snažím se uklidnit. No krásná sbírka se nám tu sešla. Abych se trochu uklidnil, znovu se zahledím na věž, jako by se v jednom z oken něco pohnulo, ale i na mé oči je to moc vysoko. |
| |
 | Kamenné síně a někam pryč
|
| |
 | Na louce To je tak nespravedlivé. Tak hrozně nespravedlivé! Nedokáži se ubránit intenzivnímu pocitu sebelítosti. Samozřejmě, o chvíli později si vzpomenu, že si za všechno můžu sama, takže k proudu pomyslných slz se přidá i pár sprostých výrazů, ale jen na chvíli. Je mnohem jednodušší vinit okolí, a nadávat sama sobě mě nebaví. Všechno to začalo tím prokletým prstenem. Když mi ho Turík přinesl s tím, že ho nenabyl úplně nejlegálnějším způsobem, měla jsem ho hned poslat pryč. Ale ten úzký kroužek ze zeleného jaspisu mě tak vábil a lákal, že jsem nedokázala odolat a za pakatel od klučiny odkoupila měšec se "starými šutry", jak to nazval on, ale na nějž by se spíše hodil výraz "s kameny magickou mocí oplývající." Zpětně vůbec nechápu, proč, když už jsem tedy ten prsten získala, proč jsem si ho probohy navlékala na prst. Jsem čarodějka. Specializuji se na kameny. A znám spoustu případů z praxe, kdy se jednalo o prsten a dopadlo to špatně. Ale ne, prostě jsem musela... Huso! Když bylo dílo prstenu dokonáno, ani mne moc nepřekvapilo, že jsem v měšci našla tu příjemnou zprávu. Předurčen zemřít je sice každý, tak zní zákon přírody, ale nestává se, že by vám to ta příroda dala pěkně sežrat. A protože jsem se ve své současné kondici nevešla do vlastního domu, vydala jsem se pokorně majitele měšce, který tam tu zprávu nejspíš dal, odprosit a s trochou štěstí se zbavit toho příšerného prstenu (který, jak už to tak bývá, napáchal co nejvíce škody a odmítá se nechat stáhnout z prstu). Ale ne, jsem na louce, a kolem mě je spousta zmateně vyhlížejících lidí, nelidí a podobné verbeže. Jestli tedy pan majitel takhle trestá každou drobnou zlodějičinu, potěšte bohové. A stejně je to nefér, měl tady skončit Turík, ne já. Potřebuji se trochu rozkoukat, tak sedím na trsu trávy a pozoruji své společníky. ---- Tiliana: Vysoká, svalnatá dívka s bledou tváří a zcuchanou hřívou narezlých vlasů. Stále se podvědomě dotýká vlasů a rysů tváře, jako by si nebyla jistá, jak vlastně vypadá. Na barbarku je oděna poněkud zvláštně, beze zbraní, v blůze s živůtkem a širokých kalhotách stažených kolem kotníků šňůrou, v ruce drží útlou, asi metrovou hůlku. S každým sebemenším pohybem jí zachřestí šňůry barevných korálků a kamínků obmotaných kolem těla. |
| |
| Že se objeví konečně i nějaká ženská, mě trochu uklidní. I když je div ne třikrát taková a nejvíc ze všeho vypadá, jako by ji právě odnesli z nějaké druidské slavnosti. Jen se ale rozhlíží a nic neříká, takže zatímco k ní udělám pár nenápadných krůčků, odpovím trpaslíkovi: "Kdyby ti na to náhodou někdo odpověděl, dej určitě vědět, co ti řekl. Taky by mě to docela zajímalo. I když ne nutně ten kousek o Kamenných síních." Mimoděk vezmu do ruky loutnu a tiše projedu struny. Dobrý příběh se dá udělat skoro ze všeho a už z toho mála, co se mi za posledních pár desítek minut přihodilo, bych mohla vytlouct písničku. Rozhodně nebudu odcházet teď, kdy to vypadá, že se nejspíš bude něco dít. Asi. Snad. Snad to nebude naše hromadná poprava. "Pojďte blíž a poslouchejte, co se všechno v širém světě, může stát a také stává..." broukám si pro sebe a pak nerozhodně ztichnu. Není to moc frivolní začátek na něco, co začíná příslibem smrti a únosem na tajemné... hmm... když se rozhlédnu, obyčejný palouk moc tajemně nevypadá. "... může stát a také stává. Každý ví, že smrt ho čeká, zatím život užívá, výhled ten ho těžko leká, když po cestě pospíchá, za obchodem, lepším příštím - ach jo." Ne, nemám teď tu pravou náladu na veršování. Za něco takového bych se ukamenovala sama, ani bych nečekala na obecenstvo. |
| |
| Louka Mě ani neudivuje že jsem se tu ocitl.. přiznejte, kdo z nás žije život který neznásobuje šanci že se nám něco podobného přihodí? Ten namyšlenej Silas nebo jak nejspíš pronese něco chytrýho, Ashley z toho udělá básničku a aby toho nebylo málo ta barbarka to prokleje... chvíli se nad tím vším zapřemýšlím a lehce se nad svými myšlenkami pousměji Tak už by se mohlo začít něco dít, jestli tu máme umřít tak asi hlady nebo na nás spadne věž, protože nic z toho co tu je, kromě těch lidí i nelidí nevypadá, že by se chystali zabíjet, snad až na toho upíra. chvíli si zvědavě prohlížím tu novou barbarku, pak si lehnu do trávy a pokusím se usnout. |
| |
| Skupina Tohle je téměř dokonalé. Když se vzpamatuje trpaslík, unikne mi tiché uchechtnutí, ale rychle zase nasadím vážnou tvář. Vypadá to na skvělou zábavu… a to už je co říct – posledních sto let jsem se moc nepobavil, ale už teď mám co dělat abych se nesmál, fakt jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Jako další mi padne zrak na sedící barbarku. To, že je oblečená fakt divně, mě nechává chladným, ale když se mi náhodou podaří zachytit její pohled, skutečně se rozchechtám. Tohle ne, tohle skutečně nemůže být pravda. Musím vypadat trochu jako šílenec, když tak stojím a směju se jako blázen. A to nemluvím o tom, že z tohohle zvuku většinou všem běhá mráz po zádech. Tak tohle je fakt moc. Jasně žluté oči se mi zalijí slzami, jak se snažím smích přemoct, ale nějak se mi to nedaří. Trochu mě zchladí až kudúčice, když začne drnkat na ten svůj nástroj. Skutečně doufám, že to nebude provozovat moc často. Ještě si otírám uslzené oči, když si všimnu dvou postav jako den a noc. Málem upadnu, jak se snažím znovu nerozesmát. Anděl a padlý anděl – já asi umřu. Trochu se otřásám, jak se snažím zachovat alespoň náznak hrdosti, ale začínám si říkat, že na to kašlu. Když se nad tím trochu zamyslím, přijde mi to k smíchu trochu víc, než by mělo, ale jen nad tím mávnu rukou, stejně jako nad poznámkou toho elfa. |
| |
| Louka u věže Jen co jsem si prohlédl věž, neubránil jsem se myšlence že majitel asi moc nemá rád společnost. Ze zkušeností vím že ve věžích žijou povětšinou samotáři, nebo ti, kterým podle názoru druhých v hlavě šiblo. Ale je taky možný že se pletu. Otočil jsem se na skupinu vedle, která se očividně dala do seznamování, nebo alespoň někteří. "No bezva." bleskne mi hlavou a pozoruju ostatní. Zajímavá skupina, abych pravdu řekl. pomyslím si a pohledem se zastavím u každýho jednotlivce. "Nechápu co tady dělám, jako bych neměl vlastních starostí dost, ještě tohle." řeknu si v hlavě. Upřímně je mi jedno co jsou zač, kdykoli jsem s musel mít společnost, tak to byla jen starost navíc. "Jen doufám že tohle má nějákej smysl a není to jen vtip nějákýho pošuka..." znovu se podívám na věž a a přitom prsty klepnu přes jílec meče. |
| |
 | Les a miesto stretnutia Dnes je ale krásny deň, sadla som si na kameň a nastavila svoju tvár slnku, predierajúcemu sa skrz husté koruny stromov. Opatrne som roztiahla krídla ešte stále trochu vlhké od rannej rosy a nechala slnko nech mi ich presuší. Okolo mňa sa ozve podivný zvuk a kým sa stihnem spamätať, už len predo mnou leží nejaký malý papierik. Čo to má byť ? Obzriem sa okolo Haló ? Je tu niekto ? Žiadna odpoveď. Zohnem sa po lístok a na ňom je len pár viet. Som predurčená zomrieť ? Aká šedivá existencia ? Opäť sa rozhliadnem, Čo to má znamenať ? no naokolo sa len listy stromov hojdajú v ľahkom vánku. Ako sa to sem mohlo dostať ? Ale... na tom mieste sa možno dozviem niečo viac o sebe. Na mieste stretnutia sa len objavila podivná postava... a potom sa všetko okolo mňa začalo točiť Lúka Skončila som ležiac na zemi, s krídlom bolestivo zloženým podo mnou, a s malou rankou na čele. Zrejme som sa udrela o nejaký kameň. Auuu, opatrne som sa prevalila a pohýbala oboma krídlami. Nie sú ešte natoľko silné, aby bez problémov zvládli takéto tvrdé zaobchádzanie. Po chvíli začujem nejaké divné zvuky, ktoré ale znejú veľmi vzdialene. Čo sa to dnes deje? Kľaknem si a pretriem si tvár. Až v tom si začnem uvedomovať zvuky v plnom rozsahu. Zmätene blúdim pohľadom po celej tejto skupinke. To, čo teraz vidíte zmätene, a možno priam posvätne, kľačať je mladé dievča v ľahkých a aj napriek pádu na zem, čisto bielych šatách. Vlasy jej siahajú takmer do pol chrbta a ich farba sa nápadne podobá na malý pramienok krvi, ktorý jej lenivo vyteká z malej ranky na čele jej pôvabnej tváre. Oči má doširoka otvorené a rukami sa objíma. A potom je tu samozrejme ešte jedna vec, ktorá sa nedá prehliadnuť - veľké, biele, nad ňou roztiahnuté, krídla. Priam z nej srší veľmi zvláštna aura a niekto by si možno dokonca mohol všimnúť slabé svetlo vychádzajúce z jej vnútra, obklopujúce celú jej útlu postavu. Hryziem si do pery a čakám ako na mňa zareagujú. Už som sa stretla so všelijakými reakciami, no len málo z nich bolo pozitívnych... |
| |
 | Vzkaz Procházím ulicemi města. Po zemi se rozlévá krev. Černé boty rozstřikují krev. Poblíž už nezůstal nikdo živý. Černé křídlo mám lehce ušpiněné od krve, která ovšem není moje. Jak jdu ven yź města, tak uvidím lidskou hlavu. Už si ani nepamatuju, že bych ho zabíjel. Přitom měl slibnou budoucnost. Lidský život je pomíjivý... Pokračuju v cestě a najednou přede mně přiletí lístek papíru. V letu ho chytnu a přečtu si ho. Já, že jsem předurčen zemřít? No, možné to je... Nikdy nezemřít? Zaujme mě to a zjistím, že se ráno mám objevit na náměstí onoho města. Proto se otočím a vrátím se na náměstí, kde přečkám noc. Ráno se přede mnou objeví vysoká postava v kápi. Čekám až něco řekne, ale když mlčí, takpřemýšlím, jestli si ze mě někdo neudělal srandu. Už už ho chci potrestat svým mečem, když v tom se objevím na louce plné lidí... teda spíše tvorů... Okamžitě si je změřím pohledem - Trpaslík, Kudůk, Barbarka, Elf, Upír, Skřítek, dva lidé... u dalších dvou se zastavím - Démon a Anděl? Co tady dělá démon společně s andělem? Démon mě ani tak nezajímá, ale co tady dělá anděl? Tady mimo Nebe? Zná mě? Měl by. Myslím, že kvůli mě bylo docela pozdvižení... Koukám se po ostatních a ten anděl mi stále vrtá hlavou. Ale prozatím jsem se rozhodl čekat, než se něco dozvím o tom vzkazu... Daisen - skoro dva metry vysoký, s černýma očima, bílímy vlasy do půlky zad, je oblečen v černém a má jen pravé křídlo... |
| |
| Hostitel Když si pořádně prohlédnete různorodou skupinku, která se tu shromáždila, asi uprostřed vás se objeví dlouhý stůl plný jídla vybíraného tak, aby si každý z vás mohl něco najít. Kolem stolu jsou připravené židle, aby si měl každý kam sednout. Zároveň se otevřou dveře věže a ze stínu vyjde vysoká postava v kápi, velmi podobná té, která vás sem dostala. Chvíli to vypadá, že si vás prohlíží a pak zvedne ruce a shodí z hlavy kápi. Je nezdravě bledý, tváře má propadlé, žádné vlasy ani obočí a matně šedomodré oči. Usměje se na vás tenkými rty a pokyne ke stolu. „Neváhejte, přátelé, a berte si, na co máte chuť. Budete potřebovat sílu i bystrou mysl. Na otázky budu odpovídat, až se všichni řádně nasytíte a na tom trvám… a nemusíte se bát, není to otrávené, kdybych vás chtěl zabít, takto se nenamáhám… Postupně se podívá na každého zvlášť, široce se při tom usmívá. Během vašeho jídla jen stojí v čele stolu a tiše vás pozoruje. |
| |
| Hostitel za trest Smích mě přejde ve chvíli, kdy se otevřou dveře věže. Bez problémů zachytím holohlavcův pohled, ale když se ho pokusím přečíst, syknu nenadálou bolestí, která se mi zasekne do hlavy. Trochu nejistě si na ni šáhnu, jestli je ještě v jednom kuse a pak pomalu dojdu ke stolu. Hlad nemám, ale posadit se rozhodně potřebuju. To je příšerná bolest - co je ten člověk vlastně zač? Jen matně vnímám ostatní, ten upír, Jericho či jak, se drží u mě. Znechuceně se odvrátím, když si nalije pohár krve a bez okolků se do něj pustí. Nevím, jestli se mi zvedá žaludek z něj nebo z té příšerné migrény. Každopádně mi zjevně nezbývá než čekat. Žlutýma očima znovu přejedu po osazenstvu stolu. |
| |
| Hostina a nezdravě vyhlížející osoba Z mého rozjímání mě vytrhl stůl, který se zjevil někde mezi námi. "A tohle je co?" zeptám se sám sebe a podívám se na stůl. Je na něm všechno na co by si člověk, nebo i někdo z ostatních mohl přát. Pomalu jsem došel ke stolu a podrobně jsem si ho prohlédl. Chvíli na to se zjevila osoba v kápi, troufl bych si říct že je to tatáž osoba co jsem viděl na mostě. "No tak co pěknýho nám povíš? pomyslím si a vyslechnu si co nám chce říct. "Spíš než jídlo, mě zajímá význam toho všeho." řeknu si v hlavě a natáhnu se po jablku, které je mi nejblíž, ale stále nespouštím oči z toho podivína v kápi.... |
| |
| Podivný stůl „Neváhejte, přátelé, a berte si, na co máte chuť. Budete potřebovat sílu i bystrou mysl. Na otázky budu odpovídat, až se všichni řádně nasytíte a na tom trvám… a nemusíte se bát, není to otrávené, kdybych vás chtěl zabít, takto se nenamáhám… bylo první co jsem slyšel. Ještě chvíli ležím se zavřenýma očima přemýšlím čí je to hlas. Hmm, asi další co tu přibyl a má halucinace... no nic, já zůstanu spát... probíhá mi hlavou když se snažím znovu usnout Škrůůůů ozvalo se mi náhle z břicha. Tento zvuk mě přinutil se zvednou a podívat se za hlasem. Když tam uvidím stůl plný nejvybranějších lahůdek i největších nechutností. Pomalu se zvednu na lokty, chvíli se nad tím zapřemýším a pak jdu ke stolu. Naliji si červené víno a dopřávám si k němu jehněčí. No, aspoň jídlo není divný.. pomyslím si s lehkým úsměvem. |
| |
| Hostina Po zjavení sa podivnej bytosti a toho veľkého stolu konečne zvedavosť prevážila nad zmätením. Pomalým krokom som prešla ku stolu a zbadala svoj odraz v nádobe na umytie rúk. Uhh, krvácam pomyslela som si a opatrne som si zotrela krv z čela. Rana sa zacelila, nebola nijak hlboká. Dobrú chuť zaželám, keď vidím ako sa ostatní lačne vrhajú na rôzne jedlo. Je tam cítiť toľko rôznych vôní, až sa mi z nich skoro zatočí hlava. Okolo časti s rôznymi mäsami som len prešla, no pri ovocí som sa zastavila. Žeby som si predsa len niečo dala ? Môj pohľad upúta nejaký človek vedľa mňa, ktorý si práve zobral jablko. Sú sladké ? spýtam sa s jemným úsmevom na tvári a odhrniem si prameň vlasov, ktorý mi neposlušne padá do tváre. Môj pohľad potom zablúdi s tej zvláštnej osobe, nášmu... hostiteľovi... ? Stretla som sa už snáď s ním ? Odkiaľ o mne vedel ? pýtam v mysli sama seba a trochu sa zamračím. |
| |
| Když se člověk nesoustředí... Upřeně jsem hleděl na našeho "hostitele" a furt si v hlavě přerýval co po nás může chtít. Z myšlenek mě vytrhl dívčí hlas s otázkou jestli jsou jablka sladká. Otočil jsem se za hlasem a podíval se kdo to na mě mluví. Spatřil jsem dívku s křídly. "No tohle...." pomyslel jsem si a prohlédl jsem si jí od hlavy k patě. Nějak jsem se na ní zahleděl natolik že jsem se až kousl do jazyka. "Au, sakra!" zaklel jsem a v duchu jsem si nadával za to že jsem se nesoustředil. "Ano, jsou sladká." odpověděl jsem a podíval jsem se na jablko. "Musím dávat bacha." pomyslím si a znovu jsem se podíval na dívku. |
| |
| Připadám si, že sem snad ani nepatřím. Všichni ti... no snad ani ne bojovníci, ale všichni ti kolem mě vypadají tak silní a mocní! A také sebejistí. Já jsem tu určitě omylem... S povzdechem se nechám s ostatními pohnout ke stolu. Zdá se, že jsou přesvědčení, že je jídlo skutečně v pořádku. Mám úplně stažený žaludek a rozhodně v téhle chvíli jíst nedokážu - a už vůbec ne pod pohledem těch hrozných očí pána z věže. Sedím schlíple na vysoké židli, kterou jsem tu objevila - takže tu nejspíš nejsem omylem, přeci jen - a nakonec se přiměju k tomu, abych ke skromným zásobám v brašně přidala pár chlebových placek a dvě jablka na později. Měla bych zmizet, dokud je čas. Za tohle žádná písnička nestojí. Samozřejmě, že zůstanu sedět; napůl z odhodlání dozvědět se, co po nás ten strašák bude chtít, napůl ze strachu, co by se stalo, kdybych se pokusila odejít. Vyvinul dosti energie k tomu, aby nás sem dostal a nevypadá, že by snadno měnil názor. "Dobrou," odpovím mechanicky na přání dobré chuti, ani nevím komu. |
| |
| Mohla jsem si myslet, že se mezi sebrankou na louce najde aspoň jedno individuum natolik neslušné, aby četlo ostatním zúčastněným myšlenky. Nikdy jsem Čtenáře neměla ráda, a nejméně ty, kteří museli své schopnosti dávat ostatním smrtelníkům najevo nějakým dětinským způsobem, kupříkladu dlouhotrvajícím falešným hýkáním. Rychle si vyčistím myšlenky a do vzniklého bílého prázdna naaranžuji sbírku neslušných výrazů. Jen ať si ta sirnatá potvora upatlaná od sazí počte. Vypadá to, že nikdo není příliš nadšený z toho, že by se na palouku u věže ocitl, a začíná mi docházet, že tohle s majitelem prstenu nebude mít asi nic společného. Spíše jsem se, společně s ostatními, stala obětí nějakého žertu, popřípadě megalomanských plánů někoho mocného. Doufám, že jde o první případ. Stůl s hostinou patří mezi laciné magické triky, ale k mému překvapení je jídlo nejen reálné a hmatatelné, ale i dobré. Rychle se rozhodnu, že i iluze je lepší než nic, když dobře chutná, a skrčím se na malou židli vedle kudúcké bardky. "Krásně hraješ," podotknu místo pozdravu a přitáhnu si k sobě mísu s hroznovým vínem. "I když nevím, jestli sis vybrala zrovna nejvděčnější společnost." S povzdechem mávnu směrem k ostatním hodujícím, upírům, démonům a tajemných postav v černém. |
| |
| "Kdybych si mohla vybrat... ty jsi mohla?" Jen mávnu rukou, ani nečekám odpověď. Podle toho, co kolem sebe slyším, že jsme se tu ocitli všichni stejným způsobem. "Ale máš samozřejmě pravdu. Kdybych si mohla vybrat, tak teď zrovna před početným a slušným publikem soutěžím s bardem Trinikomixem o to, kdo dovede sesmolit lepší baladu na téma ´Ztracená žížala v poli pšenice´, či co by si na nás ti vtipálkové vymysleli tentokrát." Chopím se poháru s vodou, abych měla co držet v ruce. Otáčím s ním v dlaních a prohlížím si mimoděk pečlivě tepané vzory. "Protože hrát opravdu umím, když je dobrá příležitost," připustím trochu neskromně. "Takže bych vlastně měla být ráda, co vděčného materiálu se mi tu nabízí. Jen kdybych z toho neměla tak špatný pocit. Myslíš, že tu působí nějaké kouzlo, že se do sebe ještě nepustili?" Mimoděk se zeširoka usměju. "Nebo to s tou bojechtivostí chlápků v černém nebude tak zlé, jak se povídá... vím, co říkám, tady si písničky pěkně přibarvím, když na to přijde." Pohled mi padne na mísu z ovocem, ze kterého si Tiliana nabírá. "Myslela jsem, že barbaři dávají přednost pořádnému kusu ne příliš prpečeného masa," neodpustím si. |
| |
| Na louce u věže
|
| |
| Na louce "Ne. Já jsem jen chtěla vrátit ukradený prsten, který někomu šlohl vesnický uličník," zamumlám vztekle. S překvapením si uvědomím, že jsem stihla za tu chvilku spořádat velkou část hroznů - a pořád mám hlad. Buďto to opravdu je iluze - paranoia nikdy nespí - nebo vyžaduje tohle nové tělo jinou stravu (a v jiném množství). S hrůzou poslouchám návrh malé hudebnice. "Myslíš? Ale nepropečené, to snad přeci jen ne," zděsím se a přitisknu si mísu s hrozny na hruď. "Kdepak, zas takový barbar nejsem. To jsou všechno jen pověry. Já jím jenom ovoce." "Z toho co říkáš bych řekla, že s písněmi to bude to samé jako s kouzly. Nejvděčnější materiál je ten, který slyšíš v jednoduché verzi od někoho jiného a pak si ho přibarvíš a prodáš dál za mnohem větší cenu," polemizuji a prožvýkávám se dále svou mísou. Rozhodla jsem se, že všudypřítomnou temnotu budu ignorovat. Koneckonců, je jakési zadostiučinění v tom, cpát se vybranými lahůdkami a společensky konverzovat s umělci, zatímco kolem vás se vlní nemrtví a démoni, kteří na sebe navzájem syčí a cení zažloutlý chrup. "Kouzlo, které by je drželo od sebe?" ušklíbnu se a ztlumím hlas do šepotu. "Myslím, že se jmenuje zvědavost, je v přirozenosti všeho tvorstva a je často mocnější, než jakékoli zaklínadlo. Všichni čekají, co jim ten holohlavý pán nabídne - a když to nebude stát za to, pak teprve uvidíme lítat chlupy." |
| |
| Otočím se k barbarce a začnu si ji prohlížet možná až nezdvořile. "Kradený prsten, říkáš? A zdá se, že ti špatné svědomí, ehm, ať už číkoli, vlezlo na mozek. Nikdo s tak velkým tělem nemůže jíst jenom ovoce." Rozhlédnu se po stole. "Koukni, pečené kuře. Dobře propečené, křehké maso. Zkus ho." Úplně zapomínám na strach v zaujetí nad zajímavou problematikou dietu držící ženštiny. Je v tom možná jakýsi sobecký zájem - má záda dost široká, abych za ně mohla v případě potřeby hopnout, ale k tomu jí musí udržet vlastní nohy - ale více mě to zaujalo jako čistě teoretická záležitost. Nejsem samozřejmě žádný odborník, ale zato jsem věčně na cestách. Barbaři rovná se flákota i ke snídani, to ví každý. "Přirovnání kouzel a písní samozřejmě vcelku odpovídá," souhlasím vlažně, "ale dávám osobně přednost tomu, abych byla u celého procesu od začátku do konce. Dobrá píseň zraje jako víno. Když jsem ten, kdo přijde s prvními verši, nejlépe vím, co jsem jimi chtěla říci i za pár let, kdy jsou slova vybroušená jako diamant." Má profesionální čest je nepatrně dotčena, ale ne moc, protože nikdo, kdo má dva metry a zobe bobule, nemůže být normální. "S tou zvědavostí máš asi pravdu," připustím, "i když bych nečekala, že to bude tak účinná medicína na vzájemnou nevraživost." Oproti původnímu předsevzetí uďobnu kousek koláče. Je docela dobrý. |
| |
| Na louce "Já ho neukradla", zavrčím. "Takže nějaké špatné svědomí si strč za klobouk. A s tím ovocem - vezmi si třeba takového koně. Ten žije dokonce jenom o seně a sílu mu to neubírá." Nicméně, když mě kudúčka upozorní na propečené kuřátko, nemohu, než na něj dostat chuť. Opravdu vypadá tak hezky, křehce, šťavnatě... Přímo vybízí k nakousnutí. Zatracený bardi, kouzlí ze slovy, že to člověku vleze na mozek víc, než ošmelený lektvar. Radši zaháním pokušení změnou tématu. "Inu, jak jsi tedy zmínila, budeš mít spoustu materiálu." Zatracené kuře. "Jaká je vlastně nejnebezpečnější situace, které jsi byla přítomna a pak o tom mohla napsat?" Nevypadá tak špatně. Ale lesní skřítci maso nejedí. "Třeba nějaká převratná historická událost? Bitva, boj o trůn, takový tyhle věci?" A co hůř, jeden musí být pročištěný, aby mohl komunikovat s kamínky. Maso asi není pro kamenné kouzelníky moc dobré... ... ale na druhou stranu to nikdo nikdy nezkoušel. |
| |
| "Boje o trůn..." uchechtnu se. "Nevím jak kde, ale u nás ten starý paprika vydrží ještě dalších sto let. Vzhledem k tomu, jak jsou nízké daně, si šlechta opatrně hlídá status quo... i tak jsem samozřejmě viděla ledados," připustím, "i když ne o všem se dá vyprávět, už proto, že by to ti dotčení špatně nesli." Pusa mi sice mluví, ale zájem je upřený na viditelný boj barbarky s chutí na jídlo. Něco tu nehraje. Že by zkažený žaludek? Na to nevypadá... nějaká kletbička? Přísaha? Pročišťovací kůra, jak o tom občas melou slečinky z města? Čerstvě zjevené náboženské přesvědčení? "Pak jsou taky věci, které skutečně stojí za to, ale špatně by se o nich zpívalo. Jednou jsem se přidala ke karavaně přes Mordenský les. Přepadli nás lupiči, velká banda, hodně se zabíjelo, koho mohli, vzali do otroctví. Skončila jsem ještě s jedním chlapíkem v příkopě, oba jsme tam seděli s rukama nahoře a překřikovali se jeden přes druhého: Nezabíjet! Jsem jen bard! Nezabíjet! Jsem léčitel! Kolem cákala krev a běhali velcí zarostlí chlapi. No, ale byly to asi dobré argumenty, přežili jsme oba." Trochu se zašklebím. "Jeden prostě musí dělat, co je zrovna potřeba," přistrčím k ní nenápadně mísu s kuřetem o kousílínek blíž, aby se vůně snáz dostala do nosu, "podle toho, jak se zrovna vyvíjí situace." Upiju vody z poháry. "Kromě bitev, kam ale rozumný člověk nevleze, jsou kupodivu nejhorší hospodské rvačky. Není kam uhnout, ožralové neví moc co dělají, padni komu padni... snadno tam přijít o nástroj, i hůř. Mám ale tu výhodu," usměju se spokojeně, "že moc problémů nepřitahuju. Málokdo může vypadat tak neškodně, jako kudúk, ne?" |
| |
| Hostitel Stále mi je záhadou, jak to, že tu ta Andělí holka zůstává. Když neuteče před démonem, tak přede mnou by měla. Ale nevypadá to, že se mě bojí, takže mě možná nezná. Každopádně to, že nemá strach znamená, že je hloupá nebo silná. Ale nevypadá ani na jedno. Ať už tak nebo tak, budu si na ní dávat pozor - tohle si budu muset pořádně promyslet a ač se mi to představa ani trochu nezamlouvá, tak si s ní budu muset promluvit - musím vědět, co od ní čekat. Ostatní zatím ignoruju. Tedy jen do té doby, než přijde náš hostitel. Zkoumavě si ho prohlédnu, ale ke stolu si nesednu, stojím opodál a pohledem těkám mezi hostitelem, andělkou a démonem. A konečně se začíná něco dít... Spokojeně se usměju a čekám, co nám hostitel řekne... |
| |
| Lektvar Po chvíli se hostitel rozhodl porušit své předsevzetí a i když to vypadalo, že někteří budou v jídle ještě dlouho pokračovat, znovu se na vás široce usmál a začal mluvit. „Tak, přátelé, snad jste si pochutnali… pochopitelně můžete pokračovat… a teď bychom se snad mohli dostat k důvodu vaší návštěvy zde, kterým bohužel nebyla tato, doufám výborná, hostina.“ Znovu se lehce pousmál. „Jak tu sedíte, každý z vás by v nejbližší době přišel o život…“ Pohled mu sklouzl na upíra. „… tedy pardon, o vaši existenci, kdyby jste se ubírali dál po stejné cestě jako to zkoušelo pár dalších. Nicméně jsem vás pochopitelně nezachraňoval jen z dobroty svého srdce.“ Opět krátký úsměv tenkými rty, pak začal přecházet kolem stolu, většině z vás za zády. „V jedné velmi staré knize jsem našel jedinečný recept na lektvar, který zaručuje, samozřejmě v rámci jistých mezí, nesmrtelnost. Pokud vás někdo rozseká na kousíčky, ty spálí a popel rozpráší do vody, tak vám už nepomůže ani takříkajíc svěcená voda, ale kupříkladu dubovej kolík do srdce nebo loutnu přeraženou o hlavu by jste přežili. Pochopitelně lektvar nemusíte vypít sami, bude váš a můžete si s ním dělat co uznáte za vhodné.“ Očima zabloudí od Ashley k temnému andělovi. „A v tuto chvíli se dostáváme k místu, kde nastupujete na scénu vy. Je potřeba 7 velmi jedinečných přísad, které – řekněme si to na rovinu – já nemám šanci sehnat. To tedy bude váš úkol – budete je muset najít a přinést sem.“ V širokém úsměvu se objeví lehce zašpičatělé zuby. Položí ruku na rameno démonovi a rozhlédne se po vás. Evidentně čeká nějakou reakci. |
| |
| Hůř než se zdálo Po chvíli začne ten divný člověk vysvětlovat cosi o nesmrtelnosti, kterou já už mám a tedy rozhodně nepotřebuji. Znuděně poslouchám cosi o nějakých dvanácti, či kolika přísadách, ale ve chvíli, kdy se už chci zvednout a zmizet, mi na rameno dopadne nechutně vychrtlá ruka. Cuknu sebou a opatrně zvednu oči k tomu člověku – teď si uvědomuju, že se ani nepředstavil. Sice se pečlivě vyhnu pohledu jeho očí, o další nával migrény skutečně nestojím, ale ani to mě nezachrání od velmi nepříjemné představy, kterou mi holohlavec nevybíravě vnutí do mysli. Jestli jsem za celý svůj život nezažil ani trochu strachu, teď jsem si ho užíval plnými doušky. Ne, že by to bylo zrovna příjemné. Vůbec nepochybuju, že jsem ještě zbledl a úpěnlivě jsem doufal, že dá tu ruku hodně rychle pryč. Ačkoli nejsem zrovna neškodný, v tuhle chvíli jsem si sebou nebyl jistý v podstatě vůbec. Upřeně jsem se díval před sebe a hlavou se mi honili velmi nepěkné myšlenky. To jsem si zase jednou nalítl, ale třeba… možná… možná by mě mohli vzít zpět. V očích mi žlutě blýsklo, když jsem si představil tu úžasnou možnost, že bych se dostal zase domů – do tepla, do pohodlí. Teď už zbývá jen vymyslet, jak to udělat, ale když budu trpělivej, nějaká příležitost se jistě objeví. |
| |
| Na louce "Nestačí, že se o tom oni dotčení nedozví?" chytám se bardčiny obavy. "No, ale máš pravdu, nevypadáš jako někdo, koho by bylo nutno preventivně vyklidit ze scény - a to kdekoli. A s těmi léčiteli to je příšerné, ty potvory vydrží úplně všechno. Stalo se mi onehdá, že k nám do vesnice přitáhli sousedi - lidská verbež..." Zarazím se. Přeci jen, zrovna lidí tu moc není, ale co kdyby se to někoho dotklo? "Není to nic rasistického, ale zrovna Hvozdná Lhota je banda bývalých lapků, kteří z nějakého důvodu přešli na zemědělství. Takže začali u nás rabovat, a chlapi je zahnali - až na jednoho zajatého chudáka. No, a místo, aby ho nějak příkladně lynčovali, tak jakmile zjistili, že je léčitel, hned to bylo 'Vašnosti sem, vašnosti tam' a 'podíval byste se oslici na nohu? A pak i ženě? Jsou obě nějaké přešlé' a podobně. Hrůza! Samozřejmě odtáhl s -" Slova tajemného hostitele mne přeruší, než mohu dokončit ublížený příběh. Téměř jsem na něj zapomněla, jak tam stál a nechal nás hodovat. Nicméně jeho tichá, promyšlená slova (a snad i ten záblesk špičáků) mě rychle vytrhnou z odlehčené nálady, do které jsem se stihla za oněch několik okamžiků vpravit. V nejbližší době bychom přišli o život... Záleží na pánově životnosti. Jestli to je nějaký démon, co je pro něj sto let sem, sto let tam? Neodolám a snad téměř podvědomě si vezmu kus kuřete. V hlavě se mi rojí myšlenky a plány do budoucna, ale přeci jen, jsem už na světě nějaký čas a vím, že kupovat zajíce v pytli se nevyplatí. "A cože by to bylo za přísady?" |
| |
| Z normálního života, na sběratele surovin Pozoruju toho nezdravě vypadajícího člověka, dá-li se tak nazvat. Poslouchám jeho proslov a nestíhám se divit. "Takže hlavní náplní tady toho všeho je sehnat nějaký suroviny pro pošuka, co vypadá že ani neví co je to sluneční svit? To je snad vtip ne?" pomyslím si a mírně přimhouřím oči. Vnímám okolí, ale moc velkou pozornost tomu nevěnuju. Hlavní je hlídat toho pošuka, když nás dotáhnul sem, kdoví co ještě dokáže. Prsty na jílci jsem sjel k rukojeti a jemně ji stiskl. "Tak jeden by si pomyslel, můj dočasnej život byl hektickej, ale tohle se zdá být ještě nudnější. A ještě nudnější je to na poslech..." řeknu si a oči nespouštím z našeho "hostitele". Pak si vzpomenu na tu část kdy mluvil o tom, že by každý z nás v nejbližší době přišel o život, což mi připomnělo slova jednoho staříka: "Smrt, je nevyhnutelnou součástí života!"... |
| |
| "Pche. Říká on," neodpustím si velmi, velmi tiché prsknutí na protest, když chlápek tvrdí, že bychom, my tady jak tu jsme, brzy zemřeli. Neříkám, že tu na to někteří z nás nevypadají, ale většina naopak vypadá na to, že si umí sakra dobře poradit. Spíš chlápek potřebuje pár zoufalců, co mu budou běhat po lese a sbírat čtyřlístky. Platit se mu naopak zjevně nechce, když nepočítáme pofidérní slib lektvaru pro jednoho. Samozřejmě že je tu stále jistá nepatrná možnost, že jsem paranoidní. "Jak si to představujete v praxi?" zeptám se mile. "Rozdělíme se do dvojic a každý vyrazíme někam s obálkou, kde bude popsaný - pro méně gramotné rozkreslený - cíl? Nebo půjdeme společně převlečení třeba za..." přejedu pohledem ten strašlivý houf naprosto nepravděpodobných souputníků, "...hmm, kočovné divadlo?" Líbí se mi to čím dál tím míň. Snaží se nás dotlačit směrem, který působí všemi myslitelnými způsoby... zkrátka nezdravě. |
| |
| Na louce u věže
|
| |
| Dotazy Hostitelovi oči pomalu přejíždějí z jednoho na druhého, podle toho, kdo se zrovna ozve. Jako u první se na okamžik s drobným úsměvem zastaví u barbarky. „To se dozvíte postupně, stejně jako kde je hledat a další maličkosti, které by vám snad mohli práci nějak ulehčit.“ Když promluví Ashley, v očích holohlavci trochu vztekle blýskne, ale hned se opět uklidní a znovu se pousměje. Ani náznakem nedá najevo, co si o malé bardce a jejích vyhlídkách na přežití myslí, ale pustí démona a pomalu se vydá směrem k ní. Mluví úplně potichu. „Má drahá… kdybych si snad jen na okamžik myslel, že na to budou stačit pouze dva z vás, ani bych se neobtěžoval s tím, něco vám vysvětlovat a obstaral bych si to sám. Pochopitelně nebudu tvrdit, že nepočítám s jistými ztrátami, ale jistě se to omezí na minimum, zvláště pokud se rozhodnete dobrovolně spolupracovat…“ V hlase nezazněl ani stín výhružky, jen k tobě pomalu došel a postavil se za tvoji židli. „Nenápadnost by asi byla na místě, ale nemyslím si, že je potřeba to nějak zvlášť přehánět… alespoň zatím ne.“ Když promluví trpaslík, muž na okamžik zavře oči, na tváři se mu nehne jediný sval. „Jsem rád, že vám chutnalo, nicméně jak už jsem říkal, nebude to nejjednodušší a o hrdinské skutky rozhodně nepřijdete. A s umíráním taky spěchat nemusíte… balady se mohou přeci zpívat i o skutcích, které jejich vykonavatel přežil…“ Znovu se rozhlédne okolo, jestli má někdo nějakou další, zajímavou připomínku nebo dotaz, pohledem se na okamžik zastaví na démonovi. |
| |
| U stolu Sedím u stolu a snažím se oklepat z nepříjemných myšlenek a pocitů, zkoumavě se dívám z jednoho na druhého, ale zase se začínám nudit – holt jsem nikdy prostě neměl dost trpělivosti. Ty řeči mě nezajímají, jelikož moc dobře vím, že tu budu muset zůstat tak jako tak. Pohledem se zastavím na upírkovi a lehce se pousměju. Tak se předveď, upírku… trocha rozruchu by se hodila. Opatrně k němu natáhnu své myšlenky a velmi pobaveně mu vnutím představu, jak se tu všechno mění ve stříbro a všichni se k němu otáčejí s křížem nebo kolíkem v ruce. Nenápadně ho zavřu v jeho vlastní mysli a pozoruju, jak se mu to bude líbit. Samozřejmě na něj ale ani nekouknu, ještě bych si to rozházel s hostitelem… |
| |
| Hledím na blížícího se Pána Situace bez hnutí, pohlížím na něj se zachmuřenou tváří. Ráda bych řekla, že to je proto, abych dokázala nakouknout pod jeho kápi, pohlédnout mu do očí a vyzvat ho na střet vůlí, ale ve skutečnosti jsem strnula hrůzou a nedokážu se hnout. Kdybych to dokázala, zalezu pod stůl a leda až zmizí, začnu vykřikovat, že tady přeci nemůžu být k ničemu dobrá. Nebo chtějí do pochodu zadrnkat na povzbuzení ducha? To tak. "Snad alespoň jednu věc byste mohl udělat k vůli," zachraptím slabě. "Jaké je vaše jméno?" Ať vím, koho mám proklínat. |
| |
| V poklidu si piju krev když se najednou všechno změní ve stříbro a všichni se ke mně otočí s křížem. co to sakra je? Pomyslím si a schovám si obličej pod plášť.Po pár vteřinách zjistím že mě nic nepálí.Takže si tu někdo zahrává s mou myslí.Zapřemýšlím a zjistím že jediný kdo by toho byl schopen je Silas.Nenápadně strčím do sklenky s krví která se nešťastno náhodou vylije na Silase.V tu chvíli zmizí všechny kříže i stříbra.Ještě jednou něco takového zkusíš a místo té krve co jsem na tebe vylil to bude krev tvá. Pošlu mu myšlenkou a naliji si nový pohár krve. |
| |
| Upír Chvilku se bavím, i když jsem si myslel, že ten upír bude bojovat, ale pak nějak přišel na to, že si s ním jen tak hraju a zvrhnul na mě pohár krve. Znechuceně jsem se ušklíbl a nechal ho vyklouznout z iluze. No to snad není pravda… kdo má tohle sakra čistit…? Mrknu, ale na upíra a krátce se uculím. Se hned nečerti… V mysli mi nezní ani stín strachu. Znovu se rozhlédnu po stole, ale už se neodvážím si pohrát s někým dalším. |
| |
| Další člen výpravy Bledý hostitel se široce usměje Ashleyiným směrem, je v tom něco hrůzostrašného. Jednou se ho jistě dozvíte, mladá dámo, zatím bych si ho však nechal pro sebe, uvidíme, jak se domluvíme... Tváří se, jakobyste snad měli na výběr, ale úsměv zmizí, když se koukne na démona s upírem. Nic neřekne, jen lehce nesouhlasně pozvedne koutek úst, pak se ale zašklebí. No jak na vás tak koukám, tak by to možná chtělo ještě někoho... a vy se přestaňte chovat jako děti... Ušklíbne se na ty dva a na okamžik se zamyslí, po pár vteřinách se už na louce mírně zmateně rozhlíží nějaký muž. Hostitel jen kývne na démona, aby pro neznámého došel a dovedl ho ke stolu. |
| |
| Sluha? Trochu mi zatrne, když se ten divnej týpek otočí na nás, ale naštěstí se to rozhodne jen tak přejít, v příštím okamžiku mě ale pošla pro nějakýho maníka, kterej zjevně neví, která bije. S nevrlým zavrčením se zvednu a málem zakopnu o Jer... no prostě tak nějak - toho upíra bez smyslu pro humor. Copak jsem nějakej poslíček? Běž tam... udělej tohle... přines, podrž... sem přece sakra démon... Stejně se ale neodvážím odporovat, alespoň prozatím ne. Ale třeba se mi později podaří upírka přesvědčit, že bychom ho spolu mohli zlikvidovat. Arogantně dokráčim až k muži a kývnu mu na pozdrav. Tudy... Celou dobu si něco nespokojeně bručím a v žlutých očích mi blýská. |
| |
| Trpaslík Je tu nuda.Pomyslím si,podepřu si rukou hlavu a začnu poklepávat prsty o stůl.V hlavě mi pořád zní slova trpaslíka jak šlechetně vypráví o tom že chce umřít jako hrdina a že je nesmrtelnost pěkná pitomost.Ty si taky pěkně pitomý když si to nikdy nezkusil a říkáš že je to blbé.Pošlu mu myšlenkami a počkám co bude dělat.Při tom ho velice dobře pozoruji aby věděl kdo mu to posílá. |
| |
| Upírova aktivita
|
| |
| Trpaslík Ale ale snad by ses nezlobil trpaslíčku.Pošlu mu myšlenkou a podepřu si hlavu oběma rukama se na něj mírně usmívat.Dnes tu bude a začnu ještě zábava pošlu myšlenkou Silasovi a kouknu se na holohlavého týpka jestli něco zavětřil nebo ne. |
| |
| Upír Nespokojeně si bručím něco pod vousy, když mě vyruší cizí myšlenky a dokonce dost usměrněné na to, aby jim bylo rozumnět. Zatímco čekám, až se nováček vzpamatuje, přimhouřenýma očima se rozhlédnu, moc jsem neposlouchal. Zábava...? Žluté oči blýsknou upírovím směrem. |
| |
| Silas Ano,trpaslík je mírně vznětlivý a já mu v tom nebudu bránit.Usměji se na Silase a zase upřu svůj zrak na trpaslíka. |
| |
| Jericho Tak bacha na plešouna... Pošle ti úšklebek a jeho oči se na okamžik upřou na trpaslíka. Že bych ti pomohl? Na okamžik se zamyslí. Ale ne - nechám to tentokrát na tobě. |
| |
| Prý jak se domluvíme... jako bychom tu měli do čeho mluvit. Přestanu upírat pozornost výhradně na našeho laskavého hostitele a trochu vyjeveně se rozhlédnu kolem sebe. Zdá se, že se tu něco děje a nechápu úplně co. Pro jistotu jsem připravená zahučet pod stůl při prvním náznaku, že začnou lítat hromy a blesky. "Možná byl bylo lepší vyrazit a dát si přitom záležet na pochodovacím pořádku," zamumlám. |
| |
| Silas Co si to o mě myslíš že jsem úplně neschopný?? .Nechápavě na tebe koukne.Neboj plešouna mám na háku.Pohledem přejedu na anděla. No možná budu potřebovat pomoc s tím andělěm,ten mě určitě nenechá abych jen tak rozcupovat trpaslíka.Svůj pohled zase upřu na trpaslíka. |
| |
| Jericho Plešouna na háku? Nenech se vysmát - ten maník je nějakej divnej. Jediným pohrdavým pohledem si změřím oba anděle. Ti dva se vyříděj navzájem - pokud budeme mít trochu kliku. A možná pokud tomu trochu pomůžeme. Pak se znovu zadívá na tebe. S trpaslíkem si dělaj co chceš, já práva nižších ras neuznávám. Radši nedodá, co všechno počítá do nižších ras. |
| |
| Silas Pouze se pousměje a pohrdavě zakroutí hlavou.Plešoun má možná něco do sebe ale nevím proč z něj děláte tak mocného.Pohledem sjede plešouna a anděla. Tomu padlému andělovi já pomohu může se mi ještě hodit.Koukne na padlého anděla a poté si sjede celou družinu.Ale poté zase spočine jeho zrak na vzteklém trpaslíkovi. |
| |
| Jericho Zašklebí se, není poznat, jestli pobaveně, nebo trochu zaujatě. Dělej si co chceš, ale já tě z toho pak vysekávat nebudu. Jeho pohled taky skončí na trpaslíkovi. Mimochodem asi docela dobrá oběť, i když ta loutnistka... |
| |
| Silas Neboj já se z toho dostanu sám.No tu loutnistku jsem taky myslel ale když nemám opravdu hlad tak takovéhle srabi nechávám já mám radši kořist která se trochu brání.Prohlídne si loutnistku poté vstane od stolu, oblíkne si svoje kápi a trochu se protáhne.Klobouk hodí společně s myšlenkou po trpaslíkovi.Tak jaké máš reflexi?.Usměje se na něj a poté poodstoupí od stolu. |
| |
| Kývnu hlavou. Tos mi toho moc neřekl, chlape. Pořád mi nejde na mysl, co nás probohy čeká za cestu, když by na ní menší počet "dobrovolníků" nestačil. Koneckoncl to bude asi celkem jedno, protože takhle skupina se nedohodne nikdy. Už teď je jasně cítit, jak mezi nimi srší telepatická aktivita. Nevím, čím to je, ale vlnění a podobná zvěrstva vnímám trochu jako pachy - zrovna telepatie a vkrádání do myslí čpí jako strom zasažený bleskem. Lehce, sotva rozpoznatelně, ale nezaměnitelně. "Jasně, všichni půjdou poslední!" zasměji se kudúččině ironickému návrhu. "Vidím to spíš na neorganzovaný pochoďák, jehož jednotlivé součásti si budou muset neustále krýt záda." |
| |
 | Seděl jsem doma, zrovna jsem si leštil zbraně. "Krásné, krásné na pohled, vražedné na dotek..." proběhne mi hlavou. Zasunu si meč do , ale v tom... Objevím se někde bůhvíkde, už ke mně spěchá jakýsi muž. Má bílé krátké vlasy, jsem si jist že jsem ho nikdy neviděl. Na tváři nemám ani úsměv, ani úšklebek. Rty se semkly do úzké čárky, z mého obličeje byste nevyčetli vůbec nic. "Co tu sakra dělam? A kdo to je? " proběhne mi hlavou, když mne dovedou ke stolu. Intuitivně vezmu místo a přejedu osazenstvo pohledem. "Kudúk, trpaslík, lidi, elf... A podívejme se..." pohled mi spočine na třech podivných postavách, značně mi připomínajících mě samotného. (Jericho, Silas, Daisen) "Tak přeci jen je tu někdo, kdo stojí za mou pozornost." "Co tady dělám?" zeptám se ledově klidným a trochu děsivým hlasem, takovým jako normálně. "Tak co pánové, bavíte se tu dobře?" pošlu těm třem myšlenkami. Třeba to tu nebude úplně marné. |
| |
| Když se blíží nějaká nová postava trochu si jí sjedu pohledem a vycítím že asi taky nebude patřit mezi ty dobré.Když si sedne začne se ptát na to,na co se ptali všichni ostatní.Budeš umírat pro dobrou věc. Řeknu mu ledovým klidem a poté si zase začnu všímat pouze trpaslíka..Když tu najednou zase začne otravovat v mé mysli.Když zjistím že to asi bude ten nový tak mu pošlu myšlenku ale ani koutkem oka se na něj nepodívám.Co to máš za drzost vloupávat se lidem do mysli a ani se nepředstavit?Otráveně se na něj podívám. |
| |
| Muž mi odpoví. Tuhle odpověď jsem čekal, nevypadá jako milý člověk... Vlastně to asi ani není člověk. Vypadá trochu jako upír, nebo nějaký démon, kdo ví. " Jsem Cry. A drzost patří k mému popisu práce." řeknu mu. Znovu si ho prohlédnu, je hodně bledý, tmavé vlasy, rudé oči, velké zuby... Velké zuby! Ano, zdá se že má nepatrně větší tesáky, "A kdojsi ty,upíre, že si dovoluješ říkat mi že jsem drzý?" řeknu ještě. |
| |
| Nováček Po loutnistčině poznámce se holohlavec dokonce tiše rozesměje, pak už jen pobaveně sleduje narůstající napětí u stolu. Ještě věnuje jeden zkoumavý pohled upírovi, ale pak se zadívá na nově příchozího. Věnuje mu drobný úsměv tenkými rty, ze kterého přeběhne mráz po zádech i jemu. „Jste tu… protože jinak by jste zemřeli.. a navíc vás mohu takto požádat o pomoc. Jak už jsem zde říkal, potřebuji získat suroviny pro lektvar nesmrtelnosti… a potřebuju s tím pomoct. Pochopitelně to po vás nebudu chtít zadarmo… a když tak o tom uvažuju, budete moct mít i nějaké speciální přání… splním cokoli bude v mojí moci…“ Z jeho slov je absolutně jasné, že ta moc není nikterak velká. Už to vypadá, že bude pokračovat a řekne vám, co je váš první úkol, ale pak se zadívá na upíra s trpaslíkem a zjevně si to rozmyslí. Zůstane stát u loutnistky a přimhouří zamyšleně oči. |
| |
| Onen, zřejmě, muž mi věnuje jakýsi děsivý úšklebek, jde z toho mráz po zádech. A to tenhle pocit moc často neprožívám, lidé tento pocit mívají ze mne. "Speciální přání? V jeho moci? A jak velká je asi ta jeho moc?! Třeba by mne mohl sbavit... " přemýšlí, vstrčí si ruku do vlasů a nahmatá za nimi jako za závěsem svou dlouhou, táhlou jizvu. Zakletou, stále krvácející a způsobující stále větší bolesti. Rychle vytáhne z vlasů ruku tak, aby si nikdo jizvy nevšiml. Za havraními vlasy nenívůbec vidět. |
| |
| Cry Po chvíli se mi podaří zachytit pohled toho nového a v tu chvíli se začnu smát. Sice potichu, ale po tváři mi tečou slzy. No já se z toho picnu! Rychle se svezu na svoji židli a mrknu na Jericha. S timhle by mohla být sranda... Pak se znovu zadívám na toho novýho. Na jeho myšlenky odpovím úplně vyrovnaným tónem. Ale jo - čím dál, tím líp. A bude to jistě ještě veselejší - ta loutnistka je k nakousnutí. Ještě přidám mírně pobavený pocit. A copak jsi zač ty? |
| |
| Oprava ...nikterak malá moc... - prostě je hodně mocnej (omlouvám se, uvažuju o deseti věcech naráz :D) |
| |
| "Loutnistka?" řekne muži a přejede okolí pohledem. "To je která? Ta malá? Ty jsi na trpajzlíky?" řekne a trochu se zašklebí. "Tak s tímhle je lepší řeč, než s tamtim. Ale má zvláštní vkus. To já spíš tu... rudovlásku." Mrkne na onu ženu. Ale pak se znovu začne bavit s mužem. "Jsem Cry. Stín, zabiják. A ty?" řekne ledově. |
| |
| Jo... loutnistka... Šťavnatá sousto... ale jestli to myslíš takhle, tak spíš succuby. Další záchvat smíchu, dost děsivého smíchu. A rozesměju se snad ještě víc, když si všimnu, že si zaujatě prohlíží rudovlasého anděla. A ty jsi na anděle? No budete pěkný páreček. Pak se ledově představí. Trochu zauvažuju, koho to chce vlastně vyděsit. Já jsem Silas. Démon. Po krátkém zaváhání. Strachu. |
| |
| Silas,Cry Já jsem Jericho Cross.Ale můžeš mi říkat Jericho.Pošlu myšlenkou Cryovi a lehce se pousměji až mi jsou vidět bílé špičáky. Zábava tu bude určitě.Ale nevím pro koho jestli pro nás, pro holohlavce a nebo pro ty „hodné“.Nad posledním slovem se hlasitě pousměji že asi většině slabších povah tady přejel mráz po zádech. |
| |
| Trochu nervózně se zavrtím na své vyvýšené židli. "Možná by se vždycky dva mohli přivázat zády k sobě... ideální krytí," odpovím Tilianě, ale opravdová verva v tom není. Vzduch podivně jiskří a způsob, jakým se na sebe šklebí několik přítomných, beze slov, ale s jistou výmluvností, mi klidu nepřidává. Začnu poklepávat prsty na stůl, ale když si to uvědomím, chopím se opět poháru s vodou a povzdechnu si. Víc a víc mi dochází, že z toho, co se tu děje, se asi jen tak snadno nedostanu. Starý život končí a něco, co dost možná nebude mít dlouhého trvání, právě začíná. |
| |
| Ashley Vesele se zašklebím na Jericha, nebýt holohlavce, fakt se mi tu líbí, ale pak mě upoutá loutnistčin hlas. Široce se usměju, nemůžu za to, že děsivě a zadívám se přímo na drobnou dívku, moje další myšlenka je směřována přímo jí. Už vybíráš dvojice? Můžu být s tebou? Podepřu si hlavu dlaní a bez mrknutí na ni upírám pohled, další myšlenku pošlu těm dvěma. Jo… bude sranda… |
| |
| Jsem trochu zmatený, jelikož jsem první část rozhovoru očividně propásl. "Moment, takže kam se vlastně půjde?" řeknu ledovím hlasem, tak, jako vždy. "Nejsem na anděle, nejsem na nikoho, obvykle. Ale tahle mne neobyčejně fascinuje. A byli bychom hezký pár, nemyslíš?" odpovím Silasovi s mírným úšklebkem. "Světlo a stín, zabíják a strůjce a zastánce míru... Anděl a anděl smrti... Zajímavé!" Znovu si ženo prohlédnu. Má krásné dlouhé vlasy a bělostná křídla jakoby zasněžená. "Je neobyčejně krásná." prolítne mi hlavou. |
| |
| Když se znova dlouhodobě zadívám na trpaslíka vyruší mě ta loutnistka.Koukám že ta se bojí už teď a ještě se nic moc neděje. Pošlu těm dvou a postupně se na ně kouknu. Snad by ses mě nebála.Vyhrknu na loutnistku,vstanu,rukama se opřu o stůl a při posledním slově jí věnuji pěkně zubatý úsměv. |
| |
| Loutnistka Rychle kouknu na Crye. No tak to kam, to se nám ještě neobtěžoval říct. Znechuceně a pak se jen zašklebím nad jeho úvahami o andělovi. Znovu celou svoji pozornost věnuji Ashley a zopakuji svoji otázku, tentokrát tak intensivně mířenou, že by ji zaznamenala i žába. Když se ale zvedne upír, potichu zavrčím. Klid... tam máš pajzla... tahle je moje! V očích se mi žlutě zaleskne, když je na okamžik upřu jeho směrem. |
| |
| Už vybíráš dvojice? Můžu být s tebou? ozve se a v zamyšlení mi ani nedojde, že se neptá Tiliana. "Raději k sobě zvol někoho mocnějšího," odpovím roztržitě s úsměvem a protože už tak vypadala dívka hodně v rozpacích kdo ví z čeho, ani nedodám, že hezká holka se společníky rozhodně mít problém nebude. Mračím se na svůj pohár a dumám o nevyhnutelnu. Pak na mě ale promluví Jericho a já leknutím zajedu pod stůl. Co mi chce, u všech zlatohubých trolů? "Mám snad důvod, společníku na hrdinské výpravě?" vypísknu a neméně zděšeně si uvědomím, že Silasovi se to nějak nelíbí. Pomoc! Připadám si jak mezi mlýnskými kameny. Vyhrabu se zpět na židli a posadím se zpříma. Jen pouštějí hrůzu, určitě. Zakousnout, roztrhnout vejpůl, skalpovat nebo usmažit... snad si to nechají až na později, až nebudeme na dohled našemu panu domácímu...? Snad. Mám chvíli k dobru. Stejně nemám kam utéct. |
| |
| U stolu s upírem
|
| |
| Stále sedím mlčky u stolu a přemýtám o tom, co mi řekl Silas. "Takže se někam jde a mi nevíme kam ani pro co?" řeknu sám sobě. "Zvláštní!" Když se Jericho zvedne a promluví na loutnistku, na tváři se mi objeví trochu pobavený úsměv. No a pak, když se na Jericha vrhne trpaslík... "Trpaslíci a jejich zásada "Ochraňovat bližní"! Kolikrát jsem je varoval, že jim jejich bůh nepomůže, když se mi postaví..." řeknu Silasovi. |
| |
| Trpaslík Když hodím po trpaslíkovi klobouk s lehkostí ho chytne a hodí mi ho zpět se slovy „že to byl asi vítr“.Klobouk chytím a položím ho na stůl.Poté se pouze pousměju nad trpaslíkovými slovy a zeptám se kůdůčky zda se mě nebojí.Ta ihned zaleze pod stůl a dá mi otázku. Bát se mě zatím nemusíš. Pošlu loutnistce a krvelačně se na ní podívám, a do hlavy se mi vloudí myšlenka od Silase. Neboj se jen sem si jí oklepával. Pošlu mu myšlenkou a zároveň se na něj usměju.Ale v tu chvíli uslyším jak trpaslík slejzá ze židle a napřahuje se po svém štítu a po kladivu.Ani mu neprojevím náznak že jsem si ho všiml a zatím ho nechám žít v naději že jsem si ho nevšiml.Ale ale jakmile na mě vyběhne a vyzve své božstvo aby mu pomohlo pouze se tomuto aktu zasměji a připravím si své rukavice s železnými drápy na konci.Když ke mně konečně přiběhne a pokouší se do mě vrazit svým štítem, pouze odskočím další dva metry od něj a přistanu u nějakého stromu který bych mohl využít. Tak pojď. Pošlu trpaslíkoj myšlenku,ohnu se do útočné polohy a začnu na něj s vyceněnými tesáky syčet. |
| |
| Upír
|
| |
| První úkol Hostitel vypadal, že se velmi dobře baví, a přivřenýma očima sledoval dění. Široký úsměv snad naznačoval jistou spokojenost s vývojem situace. Ještě než se stačil ale upír pohnout, stoupnul si mezi ně a široce se na všechny usmál. „Tak… když už jste se tak hezky seznámili, snad bychom mohli přistoupit k vašemu úkolu… pro začátek pochopitelně něco jednoduššího…“ Přejede vás pohledem, vypadá to, jakoby předem počítal ztráty. „Potřebuju šupinu mořského hada. Jak vám jistě slečna umělkyně potvrdí, žije toto podivuhodné stvoření na dně velkého oceánu a občas způsobí nějaké to zemětřesení. Vyplavené šupiny používají barbaři ze severu místo štítů, ale bohužel, i kdyby je chtěli prodat, tyto jsou už pro mne nepoužitelné – já potřebuju čerstvé.“ Znovu vás přejede mrazivým úsměvem a přejde ke stolu. „Dám vám s sebou nějaké peníze, abyste si mohli koupit nějaké vybavení, případně něco k jídlu a nocleh, pokud bude třeba. Peníze s vaším svolením svěřím zde, slečně loutnistce…“ S dost děsivým úsměvem podá Ashley kožený váček. To aby si tě jisně našli... Úplně potichu, že to mohla slyšet pouze ona, pak se znovu vrátil k celkem veselému tónu. „Tak… až budete hotoví, stačí, když se vrátíte zpět do města a počkáte na náměstí.“ Dříve než se stihnete na cokoli zeptat, zatmí se vám před očima a když zase přijdete k sobě, sbíráte se v nějakých úzkých, špinavých uličkách. Kromě jednoho dalšího člena původní skupiny nikoho nevidíte, ale doléhá k vám ruch z hlavnějších ulic. Skupiny: Ashley – Tinom, Manfred – Cry, Daisen – Tiliana, Jericho – Silas, Kane – Attiah |
| |
| Ulička/Neznámé město Chvíli se zmateně rozhlížím, pak se podívám na Ashley ,,zajímalo by mě, jestli ví, kde vlastně jsme? Asi ne." ještě chvíli přemýšlím a pak se pomalu vydám ke konci ulice. Když vylezu z malé uličky rozhlédnu pomalu se rozhlédnu po dlouhé ulici s několika malými krámky. ,,Vypadá to tu hezky. "řeknu si spíše sám pro sebe. Ohlédnu se na Ashley ,,Jdeš taky?!" zakřičím do uličky a rozhlížím se po ulici. |
| |
| Ulička Zatmí se mi před očima a během chvíle... Objevím se v nějaké zatuchlé smradlavé uličce. "Domov, sladký domov..." proběhne mi hlavou když uvidím tu tmu a náznak zkaženosti. Nakonec uvidím nedaleko mně sbírat se ze země malou postavu. "Trpajzlík! Ne, proč zrovna trpaslík?!"" "Takže... Máš alespoň trochu představu kde to jsme? Asi ne, co? Měli bychom najít ostatní..." Řeknu. Ani nečekám žádnou odpověď a rovnou se pakuji z uličky. Cestou si opráším svou dehtově černou košili. Tolik prachu... Nenávidím prach! |
| |
| Ulička Už si myslim, že bude nějaká zábava, když se bude Jericho krmit, ale v tu chvíli zasáhne holohlavec a než stihnu cokoli namítnout, už se pomalu sbírám v nějaký špinavý uličce. S nechutí ze sebe oklepu nějakou špínu a rozhlédnu se kolem. Mimo upíra tu nikdo není, jen kolem je slyšet šum města. No... alespoň ten upír... taky jsem mohl schytat toho nervního trpaslíka... zase s loutnistkou by byla větší sranda. Nakonec nad tím jen pokrčím rameny a obrátím se na Jericha. Tak co? Zkusíme sehnat ostatní nebo se pokusíme rovnou pláchnout? I když... když nás dostal tam... Lehce se oklepu, když si vzpomenu na jeho návštěvu ve své hlavě a tak tyhle myšlenky rychle zadupu hodně hluboko. A nebo můžeme vyrazit hledat ostatní a doufat, že narazíme na někoho zajímavého. Se zájmem mi blýskne v očích. |
| |
| První úkol - ulička
|
| |
| "Nevím kde jsme." řeknu myšlenkou trpaslíkovi s mírným úšklebkem. "Ale něco mi říká že jinam nemůžeme, když jsme ve slepé uličce!" Ach ti trpaslíci, kolikrát jsem s nimi bojoval... To samosebou ten vzadu neví, asi by se mě už snažil zabít, kdyby to věděl... Kolem je spousta prachu, myslím že tu budou i krysy a možná i ... pavouci! "Ne, pavouky ne!" Řeknu si prosebně. |
| |
| První úkol - ulička - s Cryem
|
| |
| Ulička- s trpajzlikem Reakce trpaslíka mne celkem překvapí, tohle jsem nečekal. "Jsem zvyklý..." řeknu jen krátce. "Ano, myslím že bychom měli někoho najít, nejlepší by bylo potkat tu loutnistku, ona zřejmě ví kde to jezero je..." prohlásím a jdu dál. Cestou se nervózně ohlížím kolem, ale nechci aby to trpaslík viděl. Nepotřebuje to vědět. |
| |
| První úkol - ulička - s Cryem
|
| |
| Cry - Manfred Když projdete třemi téměř liduprázdnými uličkami, dostanete se na jednu z hlavních cest, kde se to životem jen hemží. Na okraji jsou nějaké stánky s kořením a jídlem, ale neorganizovaný chaos, který by se zde dal čekat, je nahrazen poměrně velmi jednoznačným pohybem davu doleva, kde je po pár desítkách metrů vidět nějaké náměstí. Na to, kolik se tu pohybuje lidí, je poměrně ticho, sem tam se mezi špinavými a otrhanými hadry zaskví bělostné plátno nějakého roucha. |
| |
| Trpaslík/ulička Jakmile se rozhlédnu co bych mohl hodit po trpaslíkovi stoupí přede mě holohlavec a poté se už jenom sbírám ve špinavé uličce ze země.Když se rozhlédnu zjistím že tam není nikdo jiný než Silas, který na mě už mluví něco o tom jestli pudeme hledat ostatní nebo jestli zdrhnem. Teď už zdrhnou nemůžem….sem ve válce s trpaslíkem, co by si chudák pomyslel. Potom se mi blýskne v očích a mlsně se oblíznu. Navrhuji abychom vyskočili na střechy a z nich našli ostatní nebo aspoň crye. Když domluvím opráším si své oblečení a vyskočím na střechu nejbližšího baráku kde se trochu porozhlédnu a počkám až tam přiběhne Silas. |
| |
| Město Ušklíbnu se nad upírovou reakcí. No jasně - válka s trpaslíkem - ani jsem nevěděl, že upíři ty malý pumprlíky žerou… no jeden se pořád učí, že. Trochu znechuceně zakroutím hlavou nad jeho oblibou střech, ale vzhledem k tomu hluku, co sem doléhá, bychom mohli mít trochu potíže se někam dostat. Tiše si povzdechnu a pak se přes několik záchytných bodů dostanu až za ním. „Tak jo… jdem.“ Lehkým klusem zamířím náhodným směrem a kouknu, jestli mě následuje. „Co čich?... necítíš je někde?“ Sám se trochu nadechnu, ale nejsem žádnej stopař a jejich strachy bych cítil až ze vzdálenosti sotva pár desítek metrů. |
| |
| město Jakmile Silas vyskočí na střechu,poklusem se rozeběhne a já ho začnu ihned následovat.Po pár metrech se mě zeptá jestli někoho necítím.Něco tu slabě cítím ale je tu moc pachů.Poběž za mnou třeba někoho vyčmuchám. Sakra copak sem nějakej pes nebo co?! Řeknu si pro sebe a pak rychle zatočím doleva. Tak bez sebemenších potíží přeskočím uličku a vydám se za tím minimálním pachem v naději že někoho najdu. |
| |
| Na náměstí Zastavím se a rozhlédnu se. Když vtom uvidím mezi tou špínou něco jasně bílého, vážně bílého. "Vidíš to taky?" řeknu trpaslíkovi. "Vlastně... Vidíš to taky?!" řeknu nahlas. Přimhouřím oči abych si lépe všimnul co to je, myslím že to je roucho nebo plátno. "Vypadá to jako roucho..." pronesu směrem k trpaslíkovi. |
| |
| Ulička - Tinom Události náhle dostanou rychlý spád a než se stačím nadít, s hrstí zlata jsem někde docela jinde. S, jak zjišťuji s obrovskou úlevou, elfem Tinomem. Nevím, co si o něm myslet, na shromáždění se nijak neprojevoval, ale je to elf. Ne upír, anděl, démon, či jiný cvok. "No... nazdar," pravím duchaplně a jen mechanicky zkontroluji, jestli mám u sebe všechny věci. Dojde mi, že zlato stále držím v rukou a rychle ho ukryji do vaku s věcmi. "Nespěchej tolik," řeknu k Timonovi. "Máme tři možnosti a chci vědět, jak to vidíš." Letmo se rozhlédnu, abych si byla jistá, že nemáme posluchače. "Prostě si jít po svém jako dřív... třeba to byl celé vtip nějakého ducha." Nejlákavější možnost, ale moc v její realizaci nedoufám. "Nebo vyrazit rovnou za obludou. Mohla bych jí třeba zahrát ukolébavku a až usne, vytrhnout šupinu." Mluvím beze stopy sarkasmu. "Nebo napřed najít ostatní. Oni tedy asi budou hledat nás... když jde o ty peníze. Nehodlám je v tom nijak podporovat, důvěru tam budil málokdo. Mimochodem, potřebuješ něco nakoupit?" V duchu provedu rychlý výpočet ve smyslu množství zlata ku množství osob, aby to bylo spravedlivé. "Zlata na to máme... přiměřeně," nehodlám se vyloženě dělit o výsledek matematické operace. |
| |
| Ulička "Já myslím, že vzhledem k tomu že jsou tam jisté nenormální bytosti najdou nás snadno, takže by jsme mohli počkat až za námi dorazí oni - nemám náladu je tu hledat. Jinak já mám všechno u sebe, nevím jak ty. Já bych teď zalezl někam do hostince anebo se procházel po městě." Vyschrlím na Ashley ihned. Chvíli ještě nad tím přemýšlím. "Ty víš kde tu potvoru hledat? Já nemám nejmenší tušení. " zeútám se Ashley a opřu se o zeď. Tak, snad se od ní něco dozvím... Ten váček vypadá hodně naditý. běhá mi hlavou když si prohlížím Ashley. |
| |
| První úkol - město - s Cryem
|
| |
| Ulička - Tinom Ten pohled se mi moc nelíbí a mimoděk krůček ustoupím. Jsem sice více méně přesvědčená, že by si netroufnul na mě zaútočit kvůli všem těm zlaťákům, ale... kdo ví? Už i méně zamotalo hlavu lepším než je on. "Do hostince? Procházet se?" zavrtím hlavou. "Před chvílí jsme jedli a nejsme na výletě. Musíme k oceánu... to je cesta, na kterou se doptáme snadno. Pojďme najít stanoviště dostavníků, nějaké místní kurýry, zástupce obchodní gildy, někoho podobného. Nevím přesně kde jsme, takže těžko říct, co v tomhle městě bude..." Začíná mi docházet, jak se asi sejdeme s ostatními - nezbytně půjdeme stejnou cestou. Jen mi není jasné, proč jsme byli rozděleni, proč nás ten zakulený neřád nedonesl rovnou k moři a taky... ále. Nevyzpytatelné jsou cesty osudu i mocných. |
| |
| Stále ta zpropadená ulička "To sice ano, ale ten strej dědula mohl každou skupinku poslat k jinýmu oceánu, talže... Jinak, dobrý nápad, ale ty se opravdu chceš vést v nějakém z těchto prostředků? Proč nezajít do stájí, nekoupit si dva koně a nevyrazit koňmo? Bylo by to rychlejší než dostavníkem. Chvíli ještě vyhlížím na ulici a přemýšlím kde můžeme být. Neznáš tohle město? zeptám se jen tak mimoďek. |
| |
| Ulička - Tinom "Dokud nevím, kde jsme, nevím, jestli to tu znám," odvětím chladněji a trochu popuzeně. "A dokud nevím, kde jsme, a jak daleko je k moři, nevím, který dopravní prostředek je nejrychlejší - koně to nutně být nemusí. Zvlášť pokud někdo není zkušený jezdec, což já třeba nejsem. A to všechno musíme někde zjistit. Nejlíp to zjistíme u někoho, kdo se cestováním živí. Ten nám totiž nejen řekne, že se máme vydat rovnou na západ, ale že sebou máme, a nebo nemusíme, vzít zásoby vody, že v lese dva dny odsud číhají lupiči..." Vyrazím odhodlaně k ústí uličky, prozkoumat taje zdejšího velkoměsta, maloměsta, vesnice? Napadá mě, že u sebe mám tolik zlata, že bych si mohla najmout čaroděje, ať mě zbaví toho obejdy, co mě má ve své moci. Jen se obávám, že pokud nemá kancelář za nejbližším rohem, nikdy dostatečně mocného nenajdu včas. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Při cestě za jen vy víte čím, jste se rozhodli přenocovat v meším městě asi tři míle od pobřeží oceánu. Lesta se zdála být velmi klidným místem, i když s poněkud výstředními tradicemi, jak se ukázalo později. Když jste procházeli ulicemi a hodnotili vystavené zboží, nemohli jste si nevšimnout, že se zástupem sem a tam vine volný průchod, kterým kráčel vždy jeden muž v bílém. Vzhledem k únavě cestováním jste si našli nějaký ten hostinec a po krátkém pobytí v lokále se vytratili do svých pokojů. Z nejrůznějších řečí, co jste mohli zaslechnout, jste vyrozumněli, že se zde chystá nějaká slavnost jakéhosi kultu Hada. Moc jste si tím nelámali hlavu, protože jste měli stejně v úmyslu jen přenocovat, doplnit zásoby a pokračovat v cestě. Shiw Ani sis nestačil pořádně prohlédnout vybavení pokoje, když se dveře za tebou rozrazili a poslední, co jsi viděl, bylo mihnutí se čehosi bílého a pak pár hvězdiček, když tě někdo silně praštil po hlavě. Všechno se seběhlo moc rychle na jakoukoli reakci. Kholdir Pokoj byl sice dost stísněný, ale ani přemlouvání hostinského ti lepší nevyneslo a tak ses musel smířit s dost špinavou postelí, prasklým zrcadlem a několika vypasenými pavouky. Ačkoli se to zdálo dost hrozné, probuzení bylo ještě o něco málo horší. místo pokoje byla nevětraná cela, pohled z malého okénka u stropu ti napověděl, že pod úrovní ulice, a cítil ses podivně slabý. Po nějaké době, se ozval rachot a těžké, dřevěné dveře se otevřely. Dovnitř vstoupilo několik těch mužů v bílém a hned za nimi hroty šipek nasazených v těžkých kuších. Donutili tě vstát a vylézt do kamené chodby, hned na to otevřeli druhou celu, odkud vytáhli nevysokého, bledého mladíka v černém, zřejmě v bezvědomí. Když vás dostrkali a dotáhli ven, davem zamířili po široké cestě k náměstí. Lidé sice stáli v uctivé vzdálenosti, ale jejich pohledy jednoznačně vyjadřovali nenávist, některé i strach. Křik, který se sem tam ozval, začal mladíka přivádět k vědomí a k silné bolesti hlavy. Na volném prostranství už stála jakási dřevěná konstrukce, ne nepodobná popravišti a na ní dva kůly s masivními řetězy, které se rychle staly vám velmi blízkými. |
| |
| Jericho, Silas Ačkoli je pach skutečně velmi slabý, přeci jen se k upírovu nosu nějak dostal a dovedl vás až na okraj téměř čtvercového náměstí. Ze střechy můžete vidět početný dav, který se koncentroju kolem jakési stavby uprostřed, na první pohled se může zdát, šibenice. Vzhledem k celkem dobrému zraku můžete vidět dvě postavy, ale proti slunci nemůžete říct, jak vypadají. V zástupu pod vámi se občas nějaký člověk vydělí z davu bělostným rouchem a volným místem kolem sebe, ale jinak nic moc nevidíte. Manfred, Cry Muži v bílé kolem sebe mají narozdíl od ostatních spousty volného místa, které se přesouvá spolu s nimi. Zdá se, že ani v nejhustší tlačenici se k nim nikdo nepřiblíží víc jak na metr. Ve směru zvýšené koncentrace davu může Cry vidět dřevěnou stavbu a na ní dvě postavy. Přesto není schopen rozeznat nějakou bližší podobu kvůli slunci, které ho mírně zprava oslňuje. |
| |
| Město Bez námitek se vydám za upírem a jen tak si uvažuju, jak moc mu bude vadit slunce, které se pomalu šplhá nad střechy budov. Ale čmuchá hezky, možná bych si z něj mohl udělat loveckýho psa. Jestli mě nevemou zpátky do pekla, tak by to byla alespoň nějaká zábava. A třeba by byl schopen vyčmuchat nějakou tu démonku. Trochu jsem se ztratil v myšlenkách, vzpomínkách a představách, tak jsem si ani nevšiml, že jsme dorazili k nějakému náměstí. Rychle jsem obhlédl situaci a zvážil, kdo ze skupiny je tak inteligentní a šikovnej, že se rovnou dostal do problémů. Na loutnistku to naštěstí nevypadalo a třeba to bude někdo úplně cizí. Rychle zvážím, kolik tu může být pachů vzhledem k davu pod námi a smířím se s tím, že upír je dál úplně na nic. Takže jdeme dolů? |
| |
| Město "Je to nějaká dřevostavba... Ale co to je... Těžko říct... Možná nějakej obchod, že tu je tolik živo!" řeknu trpaslíkovi co vidím. "A proč se ty lidi drží tak daleko od toho bílýho roucha?!" přemýšlím nahlas a nakonec se otočím k trpaslíkovi. "Možná bych se někoho zeptal, co to tam je..." řeknu mu a tak i udělám. "Co to tam je za stavbu? No tak, co to tam je za stavbu!" naléhám na jednu ženu která jde okolo. Ta se ale jen vyděšeně chytne za hlavu a uteče. "Asi to budu muset říct nahlas! " přemýšlím. "Promiňte pane, co to tam je za stavbu?!" chytnu procházejícího muže, zřejmě tou stavbou značně zaujatého, za rameno. |
| |
 | Vlhká cela No potěš Talose, tady to ale vypadá. To jim tu nikdy nikdo neuklidí? Už jsem viděl hodně vězení zevnitř, ale většinu teda uklízeli. Aspoň tam vyměňovali podestýlku. Sedíc rozpláclý na zemi ohrnuju nos nad svým okolím, ale na nic jiného se v tuhle chvíli nezmůžu. Vrásčitý obličej a stařecké tělo, ve svalech chybí síla a v kostech pružnost. Nezbývá mi, než odevzdaně sedět, zpod slamáku pozorovat svoje okolí a čekat, že se něco dozvím. Cestou na šibeniční podium se snažím z bílých potentátů a stráží něco vymámit, ale jsou jako slepí a hluší. By mě zajímalo, k čemu že mě to chtějí, když mi k tomu nechtějí nic říct... Popravčí náměstí Když mě přivážou ke kůlu řetězem a nechají mě chvíli být, tak zkusím jednoduché kouzlo, kterým by se řetěz dal rozpojit, ale v polovině mi slova uniknou z mysli a zbude po nich jen bílá mlha. No tak tohle je malér, fakt malér. A to jsem v tom tentokráte určitě nevině Otočím se alespoň na druhého nešťastníka (Shiw), který si tak může všimnout, že jedno oko mám šedě zakalené a druhé skleněné. „Hej ty!“ Trhnu k němu bradou. „Za co jsi tu? Co s námi teď bude?“ |
| |
| Ulička "No, tak by jsme mohli vyrazit ne?" zeptám se Ashley a vykukuji na Ulici. Už aby to bylo, celkem se mi stýská po té louce plné jídla, pití a celkem vtipných hádek. Navíc to tu strašně smrdí. žeknu si když trochu začichám. Skoro jako ve stoce. |
| |
| Ashley, Tinom Když jste vykoukli z uličky, zjistili jste, že kolem je téměř liduprázdno. Nějaká černá kočka přeběhla od vedlejších dveří k ústí další temné uličky, ale to byl jediný, výraznější pohyb, který se dal zaznamenat. Pár kroků napravo byla otevřená městská brána a u ní seděl nějaký vandrák. Nalevo se ulice ztrácela v zatáčce. Nad vámi se ozval tichý šramot, ale když jste se tam podívali, nic tam nebylo. Z dálky se sice ozýval hluk, ale tady byl nejhlasitějším zvukem dopad špinavé vody na ulici, jak se někdo zbavoval nejspíš špinavého nádobí. |
| |
| Bezejmenné město - Tinom "Kdybys viděl někoho z našich starých nových známých, řekni," utrousím k Timonovi. Co si budeme namlouvat, nemívám mezi lidmi nejlepší rozhled. Zlaté vlasy jsou ovšem v tomto praktické - zpravidla mě drazí bližní nepřehlídnou a málokdy na mě někdo vyloženě šlápne. Rozhlédnu se trochu nejistě a zamířím rovnou k vandrákovi u brány. "Promiňte," řeknu a zachrastím v kapse pár drobásky, "právě jsme dorazili. Co je tohle za město?" Trochu sebou trhnu, když něco zachrastí a na okamžik se trochu splašeně ohlédnu. Zpravidla dávám přednost vesnicím, i když i města bývají dobrou příležitostí k výdělku a nevadí mi... ale takhle tápat v nevědomosti, to je mi vyloženě proti mysli. |
| |
| První úkol - město - s Cryem
|
| |
| Město Na Silasova slova pouze kývnu a s náklonem přes okraj střechy začnu padat.Když dopadnu na zem obloukem se vyhnu těm maníkům a volným krokem zamířím k těm dvou postavám.Když jsem sotva tři metry od nich počkám na Silase.Když ke mně dojde mírně se na něj zašklebím a pak mu ukážu kdo to je. Tak konečně jsem zase našel svého trpaslíka.. Poté seberu ze země nějaký kámen a s úšklebkem ho hodím po trpaslíkovi s cílem zasáhnout mu hlavu.Konečně jsme našli někoho známého. Pošlu Cryovi a trpaslíkovi myšlenkou.Mezitím k nim příjdu,vyndám ze své kápi flašku s krví co jsem ukradl na hostině u holohlavce a trochu upiji. |
| |
| Ashley, Tinom Vandrák si tě změří hodnotícím pohledem. "Panenka se ztratila?... No vítej v Lestě - nejkrásnějším městě při pobřeží..." S nepříjemným pohledem si tě dál prohlíží. "Co nějakou minci pro chudáka...? Za tebou se ozve tiché klapnutí podrážek. "... no a nebo třeba všechno, co máš u sebe, děvče. A nic nezkoušej, dobře jsem vás slyšel. Tichý, nebezpečný hlas, vandrák se najednou bez problémů postaví, je o dost vyšší, než vypadal, a ošklivě se na tebe usmívá. Manfred, Cry Když Cry zkusí telepatii, žena začne něco zděšeně drmolit a rychle vyrazí pryč, a když se zeptá nahlas, obrátí se na něj jen nechápavý výraz. "Nevěřící..." Jakoby nic na světě nebylo jasnější. Ve chvíli, kdy trpaslíkovi na hlavě přistane kámen, začne se kolem vás vylidňovat, a když k vám dorazí upír, už je kolem úplně prázdno, směrem k vám kráčí jeden z těch bíle oděných mužů. |
| |
| Ulice Chvíli se koukám jak se Ahley baví s vandrákem, ale když vidím jak si to k ní mašíruje další poměrně vysoký muž začínám být nervózní. Jen aby se něco nepo... začíná mě napadat ale v tom vidím jak se s přikrčená vándráka rázem stal další vysoký muž. No do háje. řeknu si a pomalu vyndavám své dva meče a jdu k Ashley. "Né tak rychle pánové." řeknu s velkou známkou opovržení. "Jestli dovolíte teď bychom odešli." |
| |
| Náměstí "Nevěřící?! Co to má bejt?!" řeknu si alepak trpaslíkovi přistane na hlavě kámen. "Tak buď tu jsou lidi hodně nepřátelský nebo tu je někde Jericho!" probleskne mi hlavou a začnu se otočát jestli ho neuvidím. To se ale okolo nás začne aksi... Vylidňovat! A během chvíle skutečně dorazí Jericho. "Nazdárek, příteli! Nevíš co se to tu děje?!" řeknu mu se smíchem ale to už je kolem nás prázdno. No a pak se k námm pomal začne šourat ten muž v bílém. "Sakra co jsme udělali?! Jako že my jsme nevěřící? A proto na ns teď de?! To se mi vbec nelíbí!" přemýšlím. |
| |
| První úkol - město - s Cryem
|
| |
| Obětní, Popravčí, či cosi- Podium Na chvíli se přestanu soustředit na nebožáka vedle mě. A znovu otočím hlavou po davu a pokusím se tím, co mi zbývá ze zraku zjistit, co se kolem mne děje. Víc a víc mi to začíná připomínat veřejné obětování spíš, než nějaký trest za zločin. Především proto, kolik uniformovaných postav se pohybuje mezi lidmi. Jestli mě ale chtějí opravdu obětovat, tak proč? Jsem starý, slepý a v podstatě umírající stařec. Nejsem příliš efektivní oběť. Začnu znovu rozebírat důvod svého spoutání a vedu teď již nahlas akademickou debatu sám se sebou. „Ať už chtějí cokoliv, je to z náboženských důvodů. Nevypadá to, že bych to měl přežít. Na druhou stranu, jestli jde opravdu o trest, mohlo by dojít na linčování,. nebo kamenování a mohl bych mít štěstí...“ Náhle zjistím, že se na druhé straně náměstí něco děje. Zanechám na chvíli svých úvah a zaměřím pozornost tím směrem. Sakra! Jestli někdo těďka způsobí rozruh, mohlo by to být zatracené štěstí! |
| |
| soukromá zpráva od Kholdir pro Jak stojím na podiu delší dobu a vidím, jak se pomalu mění situace, pokusím se zjistit co nejvíc informací můžu. Roztáhnu svoje vědomí a vnitřním zrakem se snažím pozorovat jakékoliv cenné informace o moci. Snažím se zjistit přítomnost, nebo blízkost nějakého božstva, zjistit jakou mocí vládnou kněží, popř. jestli se někde blízko nevyskytují další silné zdroje moci, které by mohly narušit situaci. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Nepřehlédnutelná je démonická moc poblíž místa rozruchu, ale nezdá se, že by cokoli dělala. Přímo v místě sporu je silná koncentrace moci, ale ne dost velká na démona. I z mladíka vedle sebe můžeš cítit jistou magii. Žádné božstvo se však kolem nevyskytuje a z minimální moci kněžích můžeš usoudit, že oni za tvoji neschopnost kouzlit nemůžou. |
| |
| Náměstí Zašklebím se, když upír jen tak skočí ze střechy a vezmu to trochu delší zato však méně pohodlnou cestou. Opatrně se proplétám davem, ale moc dobře to nejde, snažím se na sebe moc neupozorňovat. No takovejch kopanců jsem snad ještě neschytal. No, možná jednou, před sto lety. Ale co, to je teď jedno. Než se propletu davem, už jsou ti tři zase pohromadě, ale kolem nich se to rychle vylidňuje. Obezřetně se zastaví kousek od nich a pozoruju uličku, která se otevírá před bíle oblečenym chlapíkem. Nevim, co se to tam stalo, ale zdá se, že míří přímo k nim. Takže dvě možnosti. Buďto ze sebe udělám velmi statečného idiota a vyrazím za nima a budu s nimi čelit všemu, co přijde… a nebo zůstanu klidně tady, kde mám dobrej výhled, a budu doufat, že se tak zbavím rovnou tří nechtěných společníků. Žlutě mi blýskne v očích a široce se usměju. Pokud jde o mě, volba je úplně snadná a tak si jen založím ruce na hrudi a s přimhouřenýma očima sleduju, co se bude dít dál, jen na chvíli ještě pohledem zabloudím k postavám na pódiu. A copak jste udělali vy? |
| |
| Náměstí Po chvíli co dojdu k těm dvou,dorazí tam jeden z mužů v bílém rouchu. A sakra!Asi jsem neměl před nima skákat ze střechy. Tak jo hoši, nechceme tu mít žádné problémy.Takže když na nás bude chtít zaútočit tak se každej rozeběhne na jednu stranu. Řeknu jim ztišeným hlasem a pak si stoupnu před ty dva a s mírným úsměvem čekám až k nám dojte ten muž. |
| |
| Zloději, zloději, ve dne v noci choději... Při pobřeží. To je první, co si uvědomím, protože název města ve mně na žádnou strunu poznání neudeří. Oceán je blízko, takže jedna z těch větších starostí rázem vyřešená. Zdá se ale, že jsou tu i akutnější problémy. "Jak milé přivítání," polknu. Střelím očima k Tinomovi. Je docela příjemným překvapením, že mě v tom nenechá. "Pánové, to ale vůbec nestojí za boj," pokusím se o úsměv. "Jak jste pochopili, právě jsme přibyli do vašeho krásného města a z dlouhých cest vám mohu vyklepat z batohu leda špinavé ponožky. Ještě jsem tu nestačila nic vydělat," nadhodím si trochu loutnu na zádech. Chystám se začít utíkat - co je malý, to je obratný a rychlý, většinou nečekaně - ale stále doufám, že to půjde nějak vyřídit slušně... "Možná kdybyste mi poradili nějakou slušnou hospodu?" zkusím nadějně. |
| |
| Cry, Manfred, Jericho Muž se zastaví asi dva metry od vás a zničeho nic vás sjede naprosto znechuceným pohledem, který okamžitě jako stádo napodobí okolní dav. Chvíli si vás jen prohlíží a pak zvučným hlasem promluví. "Co chcete, prosebníci? Zazní sice prosebníci, ale tónem, kterým se říká lůza, spodina, odpad. Ashley, Tinom Pohled muže, který seskočil ze střechy na chvíli zabloudí k Tinomovi, pak se krátce uchechtne. Ale no tak, mladej, chceš nám snad vyhrožovat? Nechápej nás zle, my jsme vlastně celkem čestní - nabízíme vám velmi výhodný obchod. Ošklivě se usměje. Vy nám dáte všechno zlato, o kterém tady dívčina... Velmi ošklivý úsměv směrem k Ashley, který jasně říkál: Já jsem tě slyšel moc dobře. ... tak hezky mluvila, a my vás necháme v klidu odejít a dokonce vám i poradíme nějakou hospodu... Snad ještě ošklivější úsměv. ... a nebo teď prostě odejdeme, ale pak nebudeme moct slíbit, že si vás místní kněží nespletou s nevěřícími. Muž u brány se souhlasně zašklebil. A můžete nám věřit, že kněží v tomto městě jsou neuvěřitelně hmm... vynalézaví, když se jedná o to, nadchnout někoho pro jejich kult... někdo by mohl říct až vražedně vynalézaví. Oba se naráz rozesmějou, pak si ten dál od brány znovu zkoumavě prohlédne Tinoma. A pro tebe bychom možná měli práci... Pak si ještě jednou prohlédne Ashley pohledem, kterým se vybírá zboží. |
| |
| Náměstí Když k nám muž dojde a zeptá se co chcete spadne mi kámen ze srdce. My?My nic nechceme jenom tímto malebný městečkem procházíme. Pokusím se o takový úsměv aby mi nebyli vidět špičáky.Ale jen co se s ním začnu bavit začne mě pomalu ale jistě pálit obličej.Kouknu na oblohu a vidím že sluníčko začíná vycházet nad obzor. A kruciš!Budu to tu muset rychle vyžehlit a poté si někde musím koupit klobouk. |
| |
| První úkol - město - s Cryem a Jerichem
|
| |
| Ulice Ne, nechci vám vyhrožovat, jen vás upozorňoji, se zbraněmi mám mnohem delší trénink než vy dohromady. A když jste tak čestní tak nás jistě necháte odejít bez zbytečného prolévání krve, že? Na jeho úsměv reaguji zhnuseným pohledem. Zlato bychom vám dali, kdybychom nějaké měli. Řeknu mu i když je mi jasné že ví že máme zlato, ale jeho kumpáni možná ne. S tou hospodou nám poradit můžete, ale přece si nemyslíte, že bychom vás nechali udělat takovou ošklivou věc jako je vymýšlet si u těch vašich kněží nějaké výmysly, že ne? Ano, to vám skutečně věřím, takovýchto kultů je všude spousta. Práci? Ne, díky, vystačím si s tím co mám, nepotřebuji pro někoho pracovat. A myslím, že tady paní se mnou bude souhlasit, že? řeknu s pohledem otočeným směrem na Ashley. |
| |
| "Náměstí" Sleduji okolní dění mlčky, vlastně pořádně nechápu co se stalo, ale nevadí... To ale Jericho začne vysvětlovat muži v rouchu. Je na něm poznat že je trochu vyvedený z míry tím sluncem, které na něj svítí. "Jdu ti někam sehnat klobouk..." řeknu myšlenkou upírovi. Snažím se aby to nevypadalo, že patříme k Jerichovi. "Děje se něco?" řeknu jakoby nenápadně směrem k muži a Jerichovi. "Pojď pryč, on se z toho dostane!" řeknu trpaslíkovi myšlenkou a popojdu pryč, najít klobouk. |
| |
| Postranní ulice - Tinom Vyjednávají - beru to jako dobré znamení. Nejsou si zase tak sebejistí, i když možná jenom nechtějí riskovat, že se by tu skutečně něco strhlo. Proč taky? Jsme v pasti. Protahovat, protahovat! Přehraju si, o čem jsme tak spolu s Tinomem mohli mluvit a zatvářím se trochu otráveně. "Mám na starosti nějaké to zlato," připustím, "i když není moje. I bych vám ho vydala, vlastní kůže si cením víc. Jen jste měli lépe poslouchat. Nemám ho u sebe. Měli bychom se shledat se svými společníky... potom budu lepším cílem," ušklíbnu se trochu. "Ale to zase budu mít lepší ochranku," pokrčím trochu rameny, jako by se to rozumělo samo sebou a i jim by to mělo být zcela jasné, že u sebe lehkovážně větší obnos netahám. Na Timona jen souhlasně pokývnu. "Změna zaměstnavatele je vskutku v současné době dost nepravděpodobná. Ten jeho umí líp pouštět hrůzu," pokusím se odlehčit poněkud křečovitou konverzaci. |
| |
| Ashley, Tinom No... trochu si protiřečíte, přátelé, jeden z vás tvrdí, že zlato máte a nedáte, a druhý, že nemáte, ale dali by jste... Oba dva se rozesmějou. Možná by jste se měli nejdřív domluvit... Muži se trochu stáhnou k Ashley. Takže, krasotinko, řekni nám, jak to vlastně je...? |
| |
| Postranní ulice "Neprotiřečíme," zavrtím rázně hlavou, až se mi vlasy rozlítají. "Oba jsme vám řekli totéž. Dali bychom, v nejhorším, ale nemáme. A já vám i řekla proč. Protože jsme se ještě nesetkali s našimi společníky. Z titulu svého povolání," zadeklamuji, "mám docela obstojnou paměť na slova." Při hovoru tak nějak normálně přešlapuji, mávám rukama, otáčím tvář střídavě k jednomu či druhému... a tu a tam získám kousíček místa k dobru, abych se mohla snadněji dát na útěk. "Já nevím, to si vážně myslíte, že někdo svěří hrnec zlata někomu, kdo vidí na stůl, jenom když si stoupne za špičky?" zavrtím trochu otráveně hlavou. |
| |
| Náměstí Pobaveně sleduju, jak se z toho ti tři pokusí vykroutit, když si všimnu nepříjemného pocitu, jakoby mě někdo sledoval. Obezřetně se rozhlédnu kolem a žluté oči mi blýsknou, ale nikdo z lidí nevypadá, že by si mě všímal víc, než kohokoli jiného. Zamyšleně zkusím, jestli tu není někdo vnímavější, Jerichovi a Cryovi se rovnou vyhnu, a ono jo. Zaměřím svoji pozornost k pódiu a opatrně se začnu protahovat davem k dřevěné stavbě, abych si mohl vězně pořádně prohlédnout. Docela by mě zajímalo, co asi udělali, že je tam tak držej. Když už jsem skoro u nich, přejedu je jednoho i druhého pohledem, ale abych něco zjistil, jsem moc daleko, nakonec vyšlu opatrný dotaz, nejdříve ke staříkovi. Kdo jsi? Zeptal bych se, jestli slyší, ale vypadal bych jako idiot, kdyby slyšel. Ještě si rychle pohledem změřím černě oděného mladíka, ale ten vypadá poněkud mimo. |
| |
| První úkol - město - s Cryem a Jerichem
|
| |
| Ashley, Tinom Zlodějům zjevně začala docházet trpělivot. "Si myslíš, jak jsi chytrá, co, krasotinko?" Bez varování tě ten dál od brány pevně chytí tak, že tě obejme jednou paží a ruce ti tím přimáčkne k tělo, loutna se naštěstí svezla stranou, takže se jí zatím nic nestalo. "Takže dál to bude takhle..." U krku se jí objeví nůž. "Tady slečne přemoudřelá nám tu bude dělat společnost a špičaté ouško sežene mezitím nějaké to zlato, aby svojí přítelkyni vykoupil svobodu. Pokud něco zkusíš, budeme si slušnou cenu za její podměrečnou krásu muset domluvit jinde..." Druhý se mezitím nenápadně přesunul po bok svého kumpána. Manfred, Cry Plán na útěk byl sice dobrý, ale dav je momentálně namačkán natolik, že se vám podařilo sotva vmáčknout do řady a to jste se k sobě ještě museli pořádně přitulit. To, že by jste se někam dostali, než muž odejde, je naprosto vyloučené, ale po krátkém pohledu vaším směrem si vás přestane všímat. Jericho "My?" Pozvedne muž obočí, v tu chvíli už stojíš sám. "Mluvíte o sobě ve vznešeném rodě?" V očích se mu blýskne a dav se začne stahovat. "Vaše nulové způsoby, by se daly omluvit tím, že jste cizinec, ale to, že se tu povyšujete a nárokujete si místo, jež vám nepřísluší, se tak snadno omluvit nedá." Jakoby byli domluvení, se k tobě začnou blížit další dva bíle odění muži, i před nimi se dav rozestupuje, takže na sebe Crye s Manfredem přitiskne ještě pevněji. |
| |
| Ulice Když sleduji jak ji zloděj chytá, je mi jasné co bude následovat, a když vidím jak jí ke krku přiloží nůž zjistím, že mé obavy se vyplnily. Sakra! Být tu sám tak už tu leží v kaluži krve. Snažím se být klidný ale když zaslechnu "špičaté ouško" vybaví se mi vzpomínky na prvních pár let mezi lidmi a neudržím se. Tak hele, ty přerostlá opice! Já je sám nenajdu a tady slečinka přemoudřelá jak jí říkáš tvrdí pravdu. navíc oni mají také svojí hlavu a nedají mi peníze bez důvodu. A ještě jednou mi řekneš špičatý ouško na místě ti uříznu uši! zajímalo by mě, jak na tohle zareaguje třeba Silas, jestli ho najdu. A navíc, tohle je njspíš velké město, jaká je šance, že tu někoho najdu?! Chvíli ještě zuřím a po chvíli začínám nabírat svou normální barvu a docházím mi co jsem právě udělal. Do háje! Snad kvůli tomu Ashley nezabijí, sice není moc velká pomoc ale alespoň se vyzná. |
| |
| Ulice Strnu hrůzou, trochu hypnotizovaně zírám na nečisté ostří nože, co je tak blízko mého krku. Těžce se mi dýchá a jedno vím jistě - tohle nevydržím ani minutu. Ani vteřinu. Proč by měli mluvit pravdu? Nevěřím jim, jen chtějí dostat naivního, ale dobře ozbrojeného Timona pryč. Těžko tu budou čekat, až přivede tu posilu, na kterou jsem tak nemoudře narážela... Už mě napadá, že jim to zlato prostě dám, co je mi taky do něj? Ale něco ve mě reaguje docela jinak a jako bych jen přihlížela tomu, jak se najednou jen trochu skloním a vší silou rafnu toho hajzlíka do ruky. A že mám čím! Smrdí, špindíra nemytý, ale to mě nezarazí ani na okamžik. Stačí mi, aby sebemíň sebou škubnul, povolil, uhnul, a prudce mu dopnu na nohu, vyškubnu se a začnu utíkat. Tak...! |
| |
| Ulice/Souboj Když vidím, jak se Ashley pokouší vyvlíknout okamžitě skočím směrem k ní a pokusím se vrazit mu jeden meč do oka a druhým bodám zboku směrem šikmo k srdci tak, abych nebodnul Ashley. Tak, a situace se mění! Konečně nějaká zábava! Když dodělám tohohle otočím se na zbylého lupiče. ,,Tak co, co uděláte teď? Myslím, že jsem ztratil jediný důvod který mi bránil vás rozsekat kousíčky." pronesu směrem k nim zatímco naznačuji Ashley aby radši někam poodešla. Když odstoupí vrhnu se na lupiče. Sek jedním mečem vedu zezhora obloukem na hlavu a druhým mečem sekám na nohy směrem ke kolením vazům. |
| |
| Město u náměstí - s Cryem a Jerichem
|
| |
| Tinom, Ashley Když Ashley kousne chlápka do ruky, při čemž si bude moct gratulovat, pokud z toho bude mít jen střevní obtíže, se s překvapeným vyjeknutím předkloní, takže Tinomův první sek mine. Druhý lupič na nic nečeká a bleskově se ztratí v postranní uličce, takže ani nezahlédne spršku krve, která dopadla na dláždění těsně před mrtvým tělem prvního z lupičů. |
| |
| město Ne nemyslím tím pouze sebe tady ve městě je nás asi skupinka deseti lidí. Pokusím se o velmi milí usměv. Počkat?!Co to děláte?! Trochu výhružně vykřiknu a začnu se připravovat do válečné pozice.Ale nenápadně aby si nikdo nevšiml že chci zaútočit když bude malér. |
| |
| Ulice Poté co se vypořádám s tím prvním rozebíhám se za tím druhým. ,,Ashley, prohledej ho, já skusím chytit tamtoho!" zakřičím na Ashley zatímco mizím v uličce. kdykoliv doběhnu k nějakému rozcestí neb orohu zpolaím a dávám si pozor jestli někde nemá kumpány. ,,Stůj! Bojuj četně ty srabe!" křičím za ním zatímco mi mizí za dalším rohem. Už s chystám zahnout když zakopnu o kus něčeho a natáhnu se do bláta. ,,Sakra!" je jediné co stačím říct dříve než se rozplácnu. Když se pak pomalu zvedám usoudím že už ho nechytím a tak se vydávám zpátky za Ashley. Ksakru, tohle bylo čistý oblečení! zanadávám si když dojdu k Ashley. |
| |
| Ulice Ani mě nenapadne, že bych se měla probírat nějakou zkrvavenou mrtvolou. Jakmile cítím, že jsem volná, udělám to nejlepší, co můžu: zdrhám! Asi to není přesně tím směrem, kterým utíkal ten hajzlík a Tinom za ním, ale je mi všechno jedno, je mi úplně zle při pomyšlení, že se tu jen tak zabil člověk... i když takový... fuj, té chuti se jen tak nezbavím... a chci být co nejdál. Nemohli jsme nevzbudit pozornost a prostě odmítám komukoli vysvětlovat, co se stalo. Pryč, jen pryč! A za pár rohy zpomalit, vydýchat se, vyhladit zděšení ve tváři... |
| |
| Ulice Když dijdu na ulici a nevidím tam Ashley zdesím se že to oběhnul a nebo že měl komplice. Ksakru! musím jí najít a to hned! Dojdu k jedné z uliček a zařvu do ní ,,Ashley!!!" a opakuji to dokud se něco neozve. pokud se nic neozve z desti uliček vzdám to a jdu do středu města, pokud ano dojdu za ní. |
| |
| Ashley Tvůj bezhlavý úprk málem stál několik lidí pevnou půdu pod nohama, ale tahle část města byla podivně vylidněná, tak si tě ani nikdo moc nevšiml. Nakonec jsi doběhla do další slepé uličky, ale asi dvě odbočky zpět jsi mohla zahlédnout rudý záblesk. Tinom Když se ti loutnistka ani po desátém zavolání neozvala, nezbývalo ti než se vydat dál sám, po několika minutách jsi skutečně došel k náměstí, na kterém se mačkala spousta lidí, uprostřed dřevěné pódium a na něm dva kůly. Slunce ti svítí do zad, tak poměrně dobře vydíš dva lidi nahoře připoutané a taky několik volnějších prostranství v davu, kde se nacházejí bíle odění muži. Nikoho známého v okolí nevidíš. |
| |
| Dav Když dorazím na něco co by mohlo být náměstí chvíli se pokouším prorvat davem ale dojde mi že to nemá smysl a tak deojdu na kraj davu a beru to okolo a sleduji jestli někde nezahlédnu někoho z té naší skupinky. Co jen může být té Ashley? Ten chlápek vypadal že běží na opačnou stranu než byla ulice a já se vrátil celekm rychle. Snad se jí nic nestalo, bez zlata se celkem těžko dostanu k moři a to nemluvím o jejích řečnických schopnostech jakožto bardky. Škoda že zmizela. |
| |
| Kdesi ve městě Už jsem docela klidná, když tak na to přijde. Nakouknu do další slepé uličky, vycouvám z ní zase ven, a tentokrát si dávám pozor, kam jdu. Nevím sice přesně kam, ale někam - tahle ulička vede na širší a ta zase na širší... Tvářím se neškodně, obyčejný návštěvník města, co nestrká nos kam nemá a zajímá se jen o své vlastní záležitosti. Nevím přesně, co teď podniknout. Tinom se někde honí za padouchy, ostatní jsou kdo ví kde. Hmm, co vlastně, když získáme šupinu? Jak se to náš "zaměstnavatel" dozví? Mám pro ni jít sama? Moře musí být blízko, takže různé obchody a pochybné existence - nu ovšem! "Promiňte," zastavím nějakou běžným způsobem slušně vypadající ženštinu, "kudy se dostanu do přístavu?" Jestli někde budou "naši", tak tam. Když nebudou... tak budou jinde, ale odbýt si průzkum terénu, to nikdy neuškodí. |
| |
| Jericho Muž se na tebe zadívá pronikavýma očima. „Celá skupina? Pak… je to v pořádku…“ Zbylí kněží se okamžitě znovu vrátí k původnímu směru své cesty a dál si tě nevšímají. „Nu dobrá... tak se rychle naučte místním zvykům a pamatujte – had je nejvyšší a jediný vládce nás všech. A teď se mi kliď z očí, než se ještě rozhodnu, že tvoje nedbalost je příliš velká, než abys unikl spravedlivému trestu.“ Tinom I po okraji davu se jde dost špatně, ale po chvíli se dostaneš až na druhou stranu náměstí, kde se právě něco děje. Proti bíle oděné postavě tam stojí tobě povědomý upír a když si pořádně prohlédneš dav kolem, spatříš i Crye a vedle něj volnou mezeru, zrovna dost velkou, aby v ní mohl stát trpaslík, ale toho nevidíš. Ashley Když se zeptáš na přístav, akorát si tě velmi pozorně prohlédne. „Tady přístav není…“ Pak se ale rozpovídá a celkem ochotně ti poradí, že nějaké krámky nejspíše najdeš na náměstí a že když tak dva dny počkáš, jistě tu bude spousta trhovců, kteří dorazí na slavnosti. Když procházíš směrem, kterým ti ukázala, v jedné z uliček znovu zahlédneš rudý záblesk, ale protože se neženeš jako šílená, dojde ti, že jsou to něčí vlasy. |
| |
| Kdesi ve městě Sotva skryju zklamání. Proč ti dva žvanilové mluvili o tom, že...? Oni vlastně neřekli přístav, řekli při pobřeží, když si to tak zkouším přebrat. Ale kdo to kdy viděl město u pobřeží bez přístavu? Odsunu záhadu na později, ženštině poděkuju a s nevalným zájmem vyrazím dál. Nemám v úmyslu začít střádat suvenýry, ani si vylepšovat garderóbu. Rozhlížím se proto, jestli neuvidím cokoli, co by mi pomohlo - slušně vypadající hospodu, kam se ani samotná dívka nemusí obávat vkročit, větší podnik, který vypadá, že se v jeho rámci hodně cestuje... začínám si připadat lehce frustrovaně z faktu, že nevím kde jsem. Buď jak buď, jestli se chystají slavnosti, bude tu spousta lidí. Takže kdo může vypadat nenápadněji, než písničkářka, ta zcela tradiční a nepominutelná součást každého srocení lidu? Nenápadnost, to je mé druhé jméno. |
| |
| Kraj davu. když zpozoruji Crye a upíra začnu se prodírat směrem k nim. ,,Ahojky, jericho! mám pro vás poměrně... špatnou zprávu - velmi špatnou. Naše pokladnička Ashley se jaksi ztratila. Vysvětlím vám to později, ale měli jsme potíže a když jsem na chvíli odešel a pak se vrátil prostě tam nebyla. Jinak, co se tu u vás děje? vychrlím na něj když k němu dojdu. Snad toho není na chudáka nemrtvého trošku moc. ,,Kde jste nechali Silase?" |
| |
| A když se něco semele, tak je to v kopru Sledoval jsem dění na mýtině, měl jsem pocit že je to jen divnej sen ze který ho se co nevidět mám probudit, kéž by. Místo probuzení se mi však zatmělo, bylo to stejně rychlý jako když po mě někdo hodil podkovu a podařilo se mu mě poslat do bezvědomí. Když jsem zase nabil vědomí, tak jsem se rozhlédl. "Nějaká ulička, bůhví kde." pomyslím si a když se při pokusu zvednout podívám na zem vedle sebe, spatřím tu dívku, která se mě ptala na jablka. "Jak by řekl jeden můj přítel: No potěš koště!" napadne mě při pohledu na ní. "Myslel jsem že je to jen sen, ale zcela očividně ne.". Pomalu jsem se přesunul na kolena. Pak jsem natáhl k ní a slabě jsem jí zacloumal. "Hej." řeknu a rozhlédnu se a pak se pomalu postavím. "Ještě si tak srovnat v makovici co se stalo...". Když jsem si to v hlavě jaksi urovnal, vydal jsem se na konec uličky, odkud přicházel nějaký hluk a rozhlédl se. "Hufa!" vypustím z úst při pohledu ven z uličky... |
| |
| Náměstí Když mi muž řekne že můžu jít otočím se k němu zády a odejdu za těma dvěma zbabělcema. Had je nejvyšší vládce náš všech. V hlavě mi utkví jediná jeho věta. Když konečně dojdu k těm dvou zbabělcům Crhovi a trpaslíkovi mile se na ně usměji a poté jim pošlu myšlenku. Tak co vy dva zbabělci?To už se bojíte i skupinky týpků v bílém? Když stojím už u nich cvrnknu trpaslíka z nenadání do nosu takže nemá šanci se vyhnout a ani mi nic udělat. Tak co uděláme teď?Já bych šel k nějakému krejčímu z pár dobrých důvodů.Mám hlad a svou flašku krve si chci šetřit,potřebuju nějaký klobouk a potřebujem nějaké peníze protože nevíme kde je ta loutnistka a běhat po městě se mi opravdu nechce. |
| |
| Náměstí-dav[/u Naše snaha odejít se zdá být trochu marná, jelikož nás během chvíle zmáčkne dav. Skoro nemůžu dýchat, mluvit už vůbec ne. Ale když se konečně dav trochu uvolní, už k nám jde Jericho. [i]"Já a zbabělý?! Dobře, navrhnul jsem to já, ale říkal jsem: Necháme ho, on se z toho dokáže vykroutit!"[/i] řeknu jakoby rozhořčeně oboum zpátky. "A mluv nahlas, trpaslík nám nemůže odpovídat a už tak jsme nápadní dost." "Mohli bychom pro nějaký klobouk, ale za co? Mohli bychom prodávat tvoje tesáky, co?! Ale bylo by dobrý najít loutnistku a toho jejího kamarádíčka, přeci jen oni mají peníze." prohlásím. My o vlku a vlk na náměstí! Když ale začne na Jericha chrlit otázky a já z toho pochytím to, že je loutnistka pryč, svěsím hlavu do dlaní ("To je ale ironie!") "Takže jí jdeme hledat nebo jdeme vydělávat?!" pohlédnu na ostatní. |
| |
| Kane, Attiah Zatímco jsi vykukoval z uličky, Attiah se už taky, jakžtakž posbírala, ale stále vypadala trochu omámeně. Větší problém je ale Ashley, která kolem tebe bez povšimnutí produsala a ještě tě málem smetla loutnou. Jinak je kolem poměrně málo dalších lidí. |
| |
| Náměstí Už se chystám vyrazit z náměstí,když tu najednou se k nám přiřítí Tinom a začne na mě chrlit otázky.Pochytím z toho jenom to že se ztratila Ashley i s penězi. No to je strašné. Řeknu ironicky a protočím oči v sloup. To si snad neumíte vydělávat krádežemi a zabíjením? Řeknu trochu tišeji protože to nemusejí slyšet všichni kolem nás. No nic já mám jasnou volbu jdu najít nějakého krejčího který má svůj obchod ve stavení abych se ho mohl rychle,snadno a bezesvědků zbavit. Řeknu zase o něco tišeji a rychlejším krokem se vydám do města hledat toho krejčího a ani se neohlédnu jestli jdou za mnou. |
| |
| Náměstí Když vidím Jericha jak je skoro rád že bude muset zabíjet a krást je mi tak nějak divně. Ani ho nenapadne jít Ashley hledat. Ale já na něj kašlu, kdyžtak půjdu sám. ,,No, možná že i ano ale je mi příjemější získat si to legálně. Jestli nejdeš ty, já jí hledat půjdu. Cry, Manferde, půjde někdo z vás se mnou? Já bych začal v přístavu a jiných místech odkud se dá odjet. Podle mě se pokusí splnit ten úkol sama, ikdyž by neměla moc šancí." řeknu směrem ke Cryovi a Manferdovi. Snad se mnou někdo půjde. jestli ne, jdu hned k přístavu. Ale prvně se podívám co se to tu děje. napadne mě když si prohlížím ty lidi připoutané na pódiu. |
| |
| Podium, okovy, drogy a.... Silas (bez rokenrolu) Situace na náměstí se bohužel uklidní skoro stejně rychle jako začala. A já si téměř začnu zoufat. Neunikne mi ale, že se jedna z osob, podle vzhledu cizinec, začala zajímat o pódium na kterém jsem připoutaný. V tu chvíli se mi dobrá nálada znovu vrátí a snad ještě vzroste, když první komunikace přijde v podobě myšlenek. Ha! Cizinec, nejspíš nevěřící a ještě s mocí... Co víc jsem si mohl přát... „Jsem znám jako Kholdir, mladý muži.“ Odpovím tomu chlapci v myšlenkách a alespoň na tak dlouho aby si mého pohledu všiml na něj otočím zakalené oko. To druhé je čisté a nehýbe se, tedy je ze skla. Poté pohled znovu upřu kamsi do dálky, abych na potenciálního zachránce nepřitahoval nežádoucí pozornost. Moje slova ale nejspíše budou znít jako z velké dálky, neboť se musejí probojovávat skrze clonu drog, které mi kolují v těle. „Mohu znát tvé ctěné jméno? A možná důvod kterému vděčím za tak milou a slušně vychovanou návštěvu? Nebo výš co? Zapomeň na to. Dostaň mě těm šílencům ze spárů a popovídáme si v klidu ne? Stačí jenom zbavit mě toho řetězu, zbytek snad obstarám sám...“ Samozřejmě že to hned tak neudělá, ale aspoň je mezi námi jasno... |
| |
| Náměstí "Legálně... Mě je to jedno, klidně něco málo... no chápete, šlohnu... Nebylo by to poprvé..." pokrčím rameny. "Běž ji hledat ty, já budu shánět penízky..." řeknu s úšklebkem a rozhlédnu se okolo. "Takže krást kdekoli ale ne tady, ještě naštvu bílo-plátna a bude mazec." řknu si ale pak to ucítím. Ta bolest, ta strašná bolest! Jakoby to pálilo, pak zas jakoby to hořelo pak jakobys strčil hlavu do ledu. To ta jizva na mém čele. Bolestně se chytnu z hlavu, jak to bolí. "Ne, teď ne!" špitnu křečovitě. |
| |
| Stařík Když mi muž z pódia odpoví, poněkud mě uklidní, že jsem se nespletl, jeho oslovení mě však málem pošle k zemi smíchy. Prej mladý muži... Chvíli se prohýbám smíchem a nějak ani neřeším pohledy, které na mě vrhají nejbližší lidé. Asi je štěstí, že se mi daří nesmát se moc nehlas, ale po tváři mi bezmála tečou slzy. Tak takhle mi už dlouho nikdo neřekl. A já si myslel, že se tu ani nepobavim... Přes nový záchvat tichého smíchu sotva slyším, co mi ten vtipálek říká, ale vlastně ho ani slyšet nemusím, co by taky mohl říkat jiného, než: Dostaň mě odtud! Chvíli zhluboka oddechuju a pak na něj znovu upřu žluté oči, ve kterých my stále pobaveně jiskří. Tak tenhle za záchranu i stojí, jenže jak na to? Bezohledně se proderu zbytkem davu až k pódiu a snažím se při tom co nejvíce lidem dívat do očí, jistě je sklápějí, ale mě stačí okamžik, proto když se dotknu dřeva, už mám nasbíranou slušnou dávku strachu na vyvolání solidní paniky, ještě by to chtělo někoho nahoře. Nu, zaujals mě, Kholdrine. Potřebuju ale vědět, jak moc jsi spoutaný. Pak vyvolám paniku, tak se mě drž nebo tě ti lidi ušlapou. Mluvím zcela vážně, mám to taky jako pojistku, kdyby se náhodou rozhodl zdrhnout bez placení. Na okamžik se ale zarazím, když si uvědomím, že ještě stále máme úkol, což poněkud kazí moji představu o zábavě, ale třeba se mi toho podaří využít. S těma dvěma by se mi možná podařilo získat šupinu samotnému a oni přeci nevědí, co a jak. Až jsem se musel pousmát, jak se nám to začalo krásně vyjasňovat. Víš, kde je tu přístav, příteli? No nakonec, čas na pár otázek jistě mám. |
| |
| Známá tvář Vyjdu ven z uličky a rozhlédnu se. Město mi přijde stejný jako každý jiný. Ohlédnu se co moje společnice, dá-li se to tak nazvat. Už pomalu přicházela k sobě. Když jsem se otočil zpět do města tak jsem jen tak tak uhnul loutně. "Co to sakra bylo?" pomyslím si a zadívám se směrem kterým loutna zmizela. Spatřil jsem tu dívčinu co byla na louce u věže. "Hej, počkej!" zavolal jsem na ní a rozběhl se za ní. Když sotva jsem jí doběhl, tak jsem jí položil ruku na rameno. "Zpomal trochu, kam tak letíš?" zeptám se jí a s pohledem upřeným na ní čekám na odpověď. |
| |
| Jericho Dav tě pozoruje nevlídným pohledem až z toho můžeš mít velmi nepříjemný pocit mezi lopatkama. Za několik minut se ti podaří dostat do nějaké ulice, kde je koncentrace lidí přeci jen o něco menší, ale všechno co vidíš, je malé pekařství asi dvacet kroků dál. |
| |
| Kdesi ve městě Sotva mě někdo popadne za rameno, už lovím svůj tesák - ale než stačím dotyčnému způsobit nějaký ten povrchový škrábanec, poznám ho. "Kane, že," vydechnu a tak nějak se celá s úlevou uvolním. "Určitě Kane, vzpomínám si. Přepadli nás - mě a Tinoma - ale Tinom pak někam běžel válčit a ztratili jsme se." Pokrčím trochu bezradně rameny, ale vypadám nepochybně v pohodě a usmívám se. Nepříjemnosti mě na dlouho nerozhodí. "Tak se zatím snažím zjistit, kde jsme, jak se dostat k moři a tyhle podružnosti. Co ty, jak jsi na tom? Jsi tu sám?" zajímám se. |
| |
| město Když se konečně prohrabu tím davem ven uvidím nějaké pekařství. No co peníze bude mít určitě a aspoň se najím. Pomyslím si pro sebe a rychlejším krokem se vydám do pekařství. Když konečně dojdu před pekařství odhodlaným krokem vejdu dovnitř. Chvíli si prohlížím zboží a pak začnu mluvit. Dobrý den,vzal bych si nějaké tři chleby a chtěl bych se zeptat,Kde je tu nějaký krejčí? Chleby jsem si vzal protože mě napadlo že by mohly mít ostatní ze skupiny hlad. |
| |
| S Ashley "Já? No. Sám nejsem, někde tady poblíž bude i ta rudovlasá...myslím anděl nebo tak něják." odpovím na její otázku. "Takže jeden velkej chaos. Jako vždy." pomyslím si a nepatrně se usměju. "Zkusila jsi se, hmm, já nevím, zeptat se?" zeptám se jí a lehce povytáhnu obočí. Nejlepší způsob jak něco zjistit je se prostě zeptat. Jednoduchý jako okovat koně... |
| |
| Kane "Ty seš chytrej jak rádio," protočím panenky a schválně nasadím vesnický přízvuk ála vidlák z Horní Dolní. "Zatím ti coby výsledek průzkumu mohu sdělit," pokračuji již zcela civilně, "Že jsme prý u pobřeží, ale není tu přístav, což je jasný protimluv, takže jdu někam do centra podívat se po větší obchodní firmě, která snad bude mít jasno, a také mapy. Jdeš se mnou? Případně i s tou tvou rudovlasou? Navíc někde tu budou i ostatní... nedivila bych se, kdybychom je našli podle rozruchu, který kolem nich bude." Nevěřím, že některé z těch, se kterými jsem měla tu čest, zvládnout v klidu alespoň přejít ulici. |
| |
| Kdesi s Ashley Vyslechl jsem si co má na srdci a pak jsem se ohlédl směrem, kde jsem nechal rudovlásku. Usměju se při pomyšlení že zbytek z tý skupiny má problém tvářit se nenápadně. Ale vzhledem k tomu co je to za směsici tvorů, to jde hodně těžko. Ale i tak je nejlepší tvářit se co možná nejmíň tak, že mě zajímá dění okolo. "Tak kdybych se vydal jinam, tak mě nejspíš náš společný přítel pošle na pěknou procházku tam, kam nechce nikdo." řeknu jí a přeměřím si jí pohledem. "Takže nám nezbývá nic jiného, než se držet pohromadě. Jen ještě musíme vyzvednout rudovlásku." dodám a kývnu hlavou k uličce odkud jsem vyběhl. |
| |
| Jericho Za pultem na tebe s úsměvem kývla nějaká dívčina a s mnohým: Ano, pane, jistě, pane... ti ochotně podala tři velké chleby. "Krejčí... o dvě ulice dál, pane..." Další zářivý úsměv. "Ještě něco, pane?" Zvědavě tě pozoruje přes pult. Éowyn Do Lesty tě přivedly ty davy lidí, která se k ní ze všech stran stran blížily. Čekala jsi nějakou zábavu a možnost seznámit se a získat nové přátele, ale jejich podivné řeči tě trochu vyděsily, proto ses držela radši mimo náměstí. Proplétala ses ulicemi a docela si obhlédla město, ale pak tě zaujal bledý člověk, který zamířil do pekařství. |
| |
 | Zmatek Sedím si ve své cele, ale z mých myšlenek mě vytrhne náraz do dveří. Následně jsem odvlečen na jakési náměstíčko s pódiem...Sakra... Pomyslím si, až teď si všimnu že nejsem sám kdo je se mnou spoutaný na pódiu. Ptá se mě za co tu jsem...jen pokrčím rameny, asi to ani nemohl vidět... Chvíli se porozhlížím po okolí, zkusím i nějaké to kouzlo...nic nezabere, jsem vyčerpaný a ani nevím co bych měl udělat. Pozornost toho chlápka vedle mě zaujme jakási postava (Silas). Koukám na ně. Asi si tu spolu mluví telepatií...mohl bych to zkusit, ale jsem dost vyčerpaný. Na chvíli se soustředím a zavřu oči. ~Zdravím..chcete nám pomoct...nebo co? Zeptám se normálním hlasem, bez poskvrny...už dlouho jsem svůj normální hlas neslyšel, teď bohužel chraptím. Čekám na jakoukoli reakci. Stále ale pozoruji okolí a dívám se jestli se nezačne dít něco, co by mi mohlo být "nepříjemné". ~Já jsem Shiw...~ Pošlu další myšlenku člověku před pódiem. |
| |
| Ulice Zloději a vrazi, kde to jsem? rozhlížím se po upírovi ale když ho nevidím přestanu hledat a otočím se na trpaslíka. ,,No, tak jdeme ne?" řeknu mu zatímco poklepu jednomu z kolemstojících na rameno. ,,Nevíš kde je přístav? Alespoň směr." zeptám se ho a nervózně přešlapuji - hodně spěchám. Poté co mi odpoví se vydám daným směrem a cestou skusím ukrást jeden nechráněný váček s penězi. To kdybychom Ashley nenašli, tak klid svědomí! okřiknu se v duchu když se něco ve mě začíná bouřit. No, tak teď se ještě začnu hádat sám se sebou, aby toho nebylo málo.... jako by nestačilo že se mi ztratili peníze a člen výpravy. No počkat! Jak se máme vrátit něka odkud nás teleportoval až tu šupinu získáme? Jestli si myslí, že hodlám běhat po světě a ptát se na louku u vysoké věže s podivným človíčkem uvnitř tak je na omylu! |
| |
| Podium, okovy, drogy a.... Silas.... a ...Shiw (bez rokenrolu) verze 2 V obličeji mi zacuká, když démon (Silas) dojde až ke mně a ani ho nevidím, protože mám hodně omezený výhled a špatnou perspektivu. Vkaždém případě ten tik nebyl vyvolán jeho přítoností, ale jeho odpovědí. Ze všech sil potlačím vztek, který by mi teď mohl opravdu zbytečně ztížit situaci a odpovím: „Jsem Kholdir, mladíku, ne Kholdrin. A buď rád, že Kholdrina neznáš, je to strašný vejtaha, náfuka a hnidopich... V každém případě o tom, že by ve městě byl přístav nevím, spíše jsem toho názoru, že tu není. Když jsem přijel, ubytoval jsem se v jedné místní knajpě a nevypadalo to na námořnický podnik, jakých bývá v přístavních městech většina... I když mě to samotného zaráží, jsme blízko moře...“ Dumám chvíli nad jeho otázkou... „Nu, každopádně jsem úplně normálně spoutaný tady tím řetězem, mám klasické okovy a nějaký chytrák přibil oka řetězu tady k tomu podiu... A navíc mě nadopovali nějakým sajrajtem, ale hlava se mi netočí, tak snad budu moci chodit...“ V tu chvíli zjistím, že se mi do mozku dere slabá cizí myšlenka, pochopím, že je to pozdrav... „Taky tě zdravím, drahý spoluvězni...“ Promluvím normálním hlasem přes vyschlá ústa.. „Ano, tafy přítel se možná pokusí mi pomoci z okovů i když u démonů nikdy nevíš... Každopádně když už jsem se ocitli ve společné šlamastice, mohl bych se já, nebo on poté pokusit taky pomoci tobě... Ale vzhledem k nevyzpytatelnosti démonů byc tě rád upozornil, že tu dohodu jsem s ním uzavřel já...“ |
| |
| pekárna Jasný o dvě ulice dál…to bych mohl najít. Usměji se na ní a převezmu od ní ty chleby. Nic dalšího už asi nepotřebuji.Snad jen…vaši krev! Po těchto slovech se na ní krvelačně vrhnu a nikoho a ničeho si už nevšímám. Krk….krev…zabít! Když se napiji do sytosti seberu všechno zlato,mé tři chleby a rychlejším krokem se vydám nalézt svého vysněného krejčího. Sakra!Musím si pospíšit!slunce je už skoro všude a nikde žádný stín. Sprintem se vydám k tomu zpropadenými krejčímu. |
| |
| Kholdrin... totiž Kholdir Obyčejné řetězy, to by nemusel být takový problém, snad to ten dědula alespoň pozná, bylo by nepříjemné, kdyby obasahovaly nějakou magii. Pobaveně se zašklebím, když se začne čertit nad zkomoleným jménem. No s tebou bude ještě sranda, staříku. Už se mu chystám odpovědět, když zaslechnu ještě další myšlenky. Zkoumavě mrknu k mladíkovi nahoře a lehce kývnu. Zdravim... tady tvůj přítel mě docela zaujal, jestli chceš, vezmu tě taky...? Nevidím důvod se představovat, teď na to stejně není nejvhodnější doba, jen se znovu rozhlédnu po davu. To bude zase jednou krása. Jak dlouho jsem vlastně nešířil davovou paniku?... a proč vlastně? Lehce nad tím zakroutím hlavou a nepřítomně oloupávám z pódia třísky. Docela by mě zajímalo, jestli se z toho ti tři dostali a jestli jsou ještě na náměstí. Pak ještě zvážím staříkův stav. Nebudeme spěchat a přinejhoršim tě ten kluk ponese. Připrav se, bylo by fajn, kdyby se ti dva, co vás hlídají, obrátili někam směrem ke mě. I když jsem zvážil víc možností, nenapadlo mě, jak jinak se zbavit bílých rouch na pódiu než přímým útokem. |
| |
| Kane "Tak kdes jí nechal?" zeptám se, protože ji ze svého místa nevidím, a vykročím s Kanem k uličce, ke které ukazoval. "Jen doufám, že nepadneme na další lapky," povzdechnu si. |
| |
| Cry Když se chytíš za hlavu, pohledy davu, které se na vás stále občas upíraly, podstatně zintensivněly a zaměřily se přímo na tebe. Tinom Tázaný muž se po tobě otočí, ale průpovídku o tom, že jsi asi trochu mimo, si nechá, když se pohledem, stejně jako většina ostatních, zaměří na Crye. "Tady žádný přístav není..." Zamumlá trochu nepřítomně a dál si tě moc nevšímá. A žádné nestřežené váčky v dohledu, vypadá to spíš, jakoby lidé prostě narychlo vyběhli, aniž by si něco brali s sebou. Jericho Dívka pronikavě vykřikne, ale jen krátce, větší vadou je, že krev poněkud vystříkla a zasáhla chleby. V pokladně moc nebylo, sotvě 5 zlatých, když jsi dal dohromady všechny drobné mince. Už je dost pozdě a ty se nemůžeš vyhnout tomu, aby ses čas od času nevystavil slunci, ale krejčovství najdeš pomětně rychle. Zřejmě se tu nenápadnému muži dost daří, jelikož pult má vykládaný stříbrem. Jakmile vstoupíš rychle do dveří, upře na tebe pohled a pak podezřívavě nakrčí obočí. "Něco máte na tváři... pane." Zapomněl sis ze tváře otřít krev. |
| |
| Ashley "Tady v uličce, daleko se zaručeně nedostala, když jsem tě zahlédl tak byla ještě celkem mimo." odpovím jí na otázku, zavedu jí do uličky a mávnutím ruky jí ukážu děvče co tam se mnou bylo. "Tady je. A na další lapky nenarazíme, pokud si dobře pamatuju tak si vybírají jedince a slabé skupinky lidí..." řeknu jí a rozhlédnu se. |
| |
| Náměstí "AAahh! To bolí! Je to horší než dřív! " Stále se držím za hlavu, teď ale teprve uvidím tu spoustu pohledů. "Co je?! Nic mi není! Všímejte si svého!" řeknu všem rázně a bolestně se dopotácím kamsi dál, hledajíc upíra. "SAkra! Ohoou!" špitnu podvědomě. Hlavou mi projíží strašlivá bolest, že sotva stojím na nohou. |
| |
| Cry Když se ti podaří vypotácet se z náměstí, přes mžitky před očima zahlédneš, jak Jericho vyběhl z nějakých dveří, nad kterýma je napsáno pekařství a míří někam dál, snaží se vyhýbat přímému slunci. |
| |
| Krejčí Omlouvám se,ale nějací chuligáni mě přepadli a udeřili mě přímo do zubů. Rychle si setřu krev z tváře a přistoupím blíže k muži. Nemáte tu nějaké klobouky? Zvědavě nakrčím obočí a začnu si prohlížet jeho zboží. |
| |
| Náměstí "Hej, počkej! Stůj, Jericho!" zakřičím na něj. Tedy nezakřičím, na to už nemám dost sil.Ale tak nějak se začnu belhat za ním, pronásledován pohledy okolí. "Kdybych tu tak měl tu mast..." zaskuhrám. Bolest se pomalu ale jitě šíří z hlavy do krku a já už nemůžu kloudně myslet... |
| |
| Jericho Krejčí se sice stále tváří dost nevěřícně, ale mávne rukou ke dveřím, kde jich je několik ve výloze. "Vybírejte, pane..." Za sklem uvidíš Crye, na první pohled mu není vůbec dobře. |
| |
| Cry Když si začnu vybírat klobouky,uvidím za sklem Crye jak sem tam potácí a vůbec mu není dobře. No skvělí,teď se budu muset starat ještě o crye.Jako bych neměl svích starostí dost. Rychle za ním vyběhnu z obchodu a chytnu ho dřív než spadne. Bože Cryi co si to vyváděl? Řeknu na oko smutně a při tom ho odtáhnu někam do stínu. |
| |
| Městečko s Tinomem
|
| |
| Město - Jericho Zatáhne mě do nějaké uličky a já se "svalím na zem". Opřu se zády o studenou zeď a na otázku co jsem dělal jen mlčky odhrnu černé vlasy ze svého čela, kde je vidět krvácející jizva. "Jsem úplně... v pohodě... Jen..." začnu bolestně. "Tuhle jizvu mám už dlouho.. Je to jizva spůsobená... Proudem čisté magie... A celkem často to dělá.. tohle..." řeknu a setřu z toho krev. "Je to horšší a horší! Musím se té jizvy zbavit!" řeknu si když se ještě otočím na Jericha. "Prosím, sežeň mi pelyněk... Nebo alespoň mátu, ale nejlépe pelyněk.." řeknu mu a znovu setřu z jizvy krev. |
| |
| Panika Lehce se zašklebím, když si uvědomím, že ti dva mi moc nepomůžou, ale zase na druhou stranu... alespoň se mi nebudou plést pod nohy a přidělávat mi starosti. Zvědavě jsem se rozhlédl kolem a pak už jsem se začal bavit. Tak fajn... těsný dav, to bude oheň... no... nebo... Nadšeně jsem si zamnul ruce, tohle už jsem hodně dlouho nedělal a při tom to je docela solidní zábava. Přivřel jsem oči a začal vytvářet velmi zajímavou představu pro všechny kolem, bohužel jsem si neuvědomil, že v těch asi deseti metrech, co dokážu ovlivnit, se nacházejí i ti dva vězni. No co, tak to holt budou mít i s divadélkem. V dalším okamžiku jsem už vrávoral se šípem v hrudi, podařilo se mi dokonce velmi efektně ohodit krví nejbližší lidi. Na dláždění kousek vedle zachrastil další šíp. S mnohými doprovodnými efekty jsem se skácel k zemi, kde jsem vyprodukoval solidní kaluž krve. No výborně… teď ještě pramínem krve z koutku úst a je to dokonalé… S pár vyděšenými vzlyky jsem vydechl naposledy. No… před tím jsem se dokázal ještě nějakého břicháče chytit za nohu. A davová hysterie propukla. Stačil jediný záblesk odraženého světla kdesi na střeše a moje mrtvola byla v mžiku ušlapána. Seděl jsem na okraji pódia, dobře se bavil a zvažoval, jestli nepřidat ještě požár, ale tohle by mohlo stačit… bude muset stačit, protože tu nejsem za zábavou, ale za prací. Dva kněžíci přidělení jako ostraha se krčili pod pódiem a báli se vystrčit třeba jen špičku nosu a mě si ve všeobecném zmatku prostě nikdo nevšímal. Bylo ohromující, jak rychle se zpráva o neznámém střelci roznesla všude kolem, náměstí se začínalo pomalu vylidňovat, nebo spíš, začínali se ucpávat vedlejší ulice. Škoda jen, že nemám víc času, abych si to mohl pořádně užít – ten strach je velmi posilňující. Okovy pro mě nepředstavovaly žádný velký problém, ona i démonská síla, navíc přiživená tak nádhernou panikou, se občas hodí. Široce jsem se usmál na ty dva a pobídl je, aby šli za mnou, na šok teď prostě není kdy. Ani jsem se neotočil, jestli jdou za mnou - pokud nebudou chtít být ušlapáni, budou se mě držet – co dav dokáže bylo vidět na několika nehybných tělech kolem. |
| |
Ulička Když jste někde v nebi a najednou vás něco sestřelí na zem řeknu vám velmi to bolí, a ještě víc dopadnete li jako já přímo do uzličky před odcházejícího anděla, je krásný pohled dívat se na postavu zalitou září ale více vás zajímá zda li jste si něco nezlomil po chvíli bádání jsem však já sám zjistil že jsem v celku a začal jsem se věnovat onomu odcházejícímu. Další anděl se dostal do nebe kam patří... Projede mi hlavou a divám se na tu podívanou, jsem sice hodně starý ale přeci jen vidět anděla vracejícího se do nebes je nevídané a to jak pro člověka tak pro nelidské bytosti jako jsem já, a hle slyším hlasy jen se otočím a uvidím člověka s kúdůkskou ženu. Ashley a Kane Po vstupu do uličky uvidíte zlatu září obalenou rudovlásku a před ní stát asi 18 letého kluka v modrých kalhotách, vysokých kožených botách a párem rudých rukavic, je celý od prachu a kousek od něj se díra jako po dopadu něčeho velkého, onen kluk se dívá na vás a vzlétající rudovlásky si nevšímá. Chvíli si vás prohlížím a pak se zeptám. Ona patří k vám???? Nic jiného mě v této situaci nenapadlo. |
| |
| Náměstí, drogy, Silas a konečně i rokenrol Nevím přesně co jsem čekal, ten můj tajemný zachránce páchl pekelným puchem pro každý magicky jen trochu citlivý nos. Čekal jsem nějakou bláznivou demonstraci moci, ale Silas se proti mému očekávání zachoval více než profesionálně. Když se z nebe nesnese ohnivý déšť, z kanalizace se nevyvalí bublající krev, ani se neobjeví rohatá nestvůra uprostřed mého pódia, úplně mě to šokuje. Čekal jsem všechno možné, ale ne tak jednoduchý způsob, jak se zbavit pozornosti a zabavit dav. Kholdire, Kholdire.... Jak jsi starý, tak jsi hloupý Vtipem zůstává, že se za Silasem vydávám s obličejem roztaženým v úžasu, takže si to může vykládat tak, že jsem jeho iluzi uvěřil. Na druhou stranu mi zbývá dost rozumu, abych se za ním pustil okamžitě a bez otálení. Na druhého vězně se moc neohlížím, protože mám co dělat sám se sebou. Jenom když jsem udělal první krok a do ztuhlých končetin se nahrnula krev, zasykl jsem a klopýtl, jak mě zmrtvěné nohy odmítaly poslouchat. S každým dalším krokem to naštěstí bylo trošku lepší, takže se mi Silasova záda neztratila i když jsem ho musel dobíhat. Pohyb mi taky rozpohyboval tělní mechanismy, takže droga se mi pomalu začala vyplavovat z krve. Stejně se ale nepokouším o nic zajímavého a věrně sleduji Silasovy kroky, dávajíc svůj život pro tuto chvíli do jeho rukou. |
| |
| Co je zase tohle? Sleduju nějákýho klučinu a je mi absolutně volný kde se tam vzal. Na jeho otázku jsem odseknul: "Jo, ta patří k nám.". Neměl jsem důvod se s ním vybavovat. Nemám sebemenší potuchy co je zač, ale něco mi říkalo že bych mu neměl věřit ani nos mezi očima. Prsty jsem začal bubnovat na rukojeti meče. Reaguju tak vždy když se děje něco, co by mohlo skončit špatně. Oči zapíchnu do toho kluka a nespouštím z něj oči. "A ty jsi zase kdo?" zeptám se ho a nepřestávám ho bedlivě sledovat. |
| |
| Arthur.... Jin, Ashley a Kane Procházíš po městě a pomalu propadáš beznaději - další město, další zbytečné naděje a další neúspěch. Za dva roky na cestách jsi už prošel kus světa, ale nikde jsi nenašel ani náznak toho, po čem pátráš. Teď jsi skončil ve městě pár mil od oceánu, bez společníků a hlavně bez peněz. Všichni ti fanatici kolem tě začínají trochu unavovat a nejradši bys co nejdřív vypadl, ale nějak vůbec nemáš představu, kam bys tak měl zamířit teď. Bloumáš po ulici, párkrát nepozorně zabočíš a už se díváš na podivnou skupinku. Dva muži... tedy tak se ti to na první pohled jeví a malá kudůčí žena s loutnou na zádech. Čelem k tobě stojí pouze černovlasý mladík, zbylí dva tě nemohou zatím vidět. Olaf... Silas, Shiw a Kholdir Stojíš v davu na náměstí a už se moc těšíš na blížící se podívanou. Kněžím se podařilo chytit dva nevěřící a teď se rychle blíží exemplární poprava a pak obětování hadovi. Už to musí každou chvíli začít, když se začne dít něco úplně jiného a davem se začne šířit panika. Všichni se snaží co nejrychleji dostat z náměstí pryč a když se otočíš, že radši zmizíš taky, někdo do tebe silně vrazí. Zvedneš oči a spatříš Ne moc vysokého, bělovlasého muže, který se cílevědomě prodírá davem a zjevně mu to nečinní moc problémů, protože se zdá, jakoby mu všichni uhýbali z cesty. Na první pohled ti na něm něco silně nesedí a dokonce pocítíš cosi jako nejistý pocit strachu, ale když se trochu vzdálí, pocit vybledne. |
| |
 | Náměstí Zrovna se po delší době, vydávám mezi lidi, opět si najít nějakou spřízněnou duši, ale hned jak se doslechnu o popravě, nemůžu si to nechat ujít a tak se ihned vydávám na náměstí. Již ze zvyku, abych se lépe prodral davem, si žongluju se třemi pěknými dřevěnými kuželkami, a lidi kteří mě s radostí sledují mi nechávají cestu volnou. Třeba by se jim ten idiot mohl pokusit utýct... Zažil by si mnohem lepší smrt než na oprátce... Lepší a krvavou... S lehce zklamaným výrazem jdu a žongluji dál, protože vím že jim prostě nikdo neuteče. Když svím tempem dojdu na náměstí, něco se změní... Všude je chaos. Já osobně to neřešim, do klauna lidi vrážet přece nebudou, ale.... Najednou pocítím tvrdý náraz a dvě z mích kuželek odlítnou někam do davu lidem pod nohy. Když se podívám kdo do mě vrazil, na chvilku mi záda přejede chlad. Jenže už o vteřinku později, se rozkoukám a otočím se na utíkajícího muže. ,,Co si dohajzlu myslíš že děláš ty ksichte!?'' Zahulákám na něj a rozeběhnu se jeho směrem. ,,Koukej si ty kuželky posbírat!!'' Pokračuju v hulákání, přičemž vypadám jako jeden z těch ošklivějších klaunů. |
| |
 | Toulky městem Už mě to vážně začíná štvát. Pomalu procházím městem. Ohlížím se po všech okolních tvářích. Ani za dva dlouhé roky jsem nedokázal udělat byť jen nepatrný krůček vpřed. Zastavím se u jednoho u obchůdků a chvilinku se jen tak ohlížím. Jednou rukou spočinu na hlavici svého jednoručního kladiva u opasku, druhou si stahuji kapuci z hlavy. Kam vůbec má cesta spěje? Nemám žádné přátele. Jsem bez zásob a peněz. A co hůř: vůbec nevím kam jít dál. Prohlédnu si kladivo a prsty přejedu přes jeho chladný povrch. Poté pokračuji dál městem. Stejně jako se ostatní si prohlížejí mě i já jim věnuji zkoumavé pohledy. Trochu mi připadá jako kdyby tady nikdy paladina neviděli. Už mě docela podoba tohohle města začíná unavovat. Stejně jako místní fanatici. Připadají mi až trochu šílení. Jejich víru jim ale brát nemůžu. Mihne se mi hlavou a poohlédnu se znovu po okolí. Mezitím co jsem jen tak bloumal jsem úplně zapomněl na to kam jdu. Prolézal jsem ulicemi a uličkami. Přemýšlel jsem nad svými dalšími kroky a z přemýšlení mě vytrhli až stíny postav přede mnou. Pozvedl jsem zrak a zvědavě naklonil hlavu když jsem spatřil dva muže a jednu ženu. Co to sakra... Sevřu pevněji hlavici kladiva a druhou ruku v pěst. Jsem připraven okamžitě zasáhnout. Ne že bych se cítil být v ohrožení ale být připravený na každou situaci to vím už dávno. Snad se tady neřešilo nic moc důležitého. Pomyslím si a mám chuť odejít. Ale zvědavost mě nutí ještě chvilku zůstat. Co se mě týče vidět mě můžete takhle: odkaz (onen světlejší, i s kladivem. Na zádech větší, kulatý, pobitý štít.) Dlouhé blond vlasy a tvář jemná, plná odhodlání stejně jako zelenošedé oči. Věkově vypadá nad dvacet let. |
| |
| Kdo? Co?? Já??... COŽE??? Razím si cestu davem - tedy razím je trochu silné slovo, když mi všichni ustupují, ale dejme tomu - když mi někdo dost rychle neuhne. Jen si promnu rameno a jediná myšlenka patří tomu, jestli se ti dva umělci, co skončili u kůlů, drží za mnou dost blízko. Fakt mě hodně překvapilo, když se za mnou ozval křik. Co si dohajzlu myslíš že děláš ty ksichte!?...Koukej si ty kuželky posbírat!! Vykolejí mě to tak, až do mě několik lidí vrazí, zmateně se otočím za naštvaným hlasem. Cožeto??... to přece... V podstatě stále nějak nechápu, co se to vlastně děje, tohle se mi snad za celej můj život nestalo. Ale co... stejně to určitě není na mě... kdo by taky ječel na mě, že... zvláště když je tu takovej pěknej mumraj... Žluté oči mi trochu blýskly, když jsem si všimnul o něco vyššího člověka, jak se žene celkem cílevědomě ke mě. Taky jsem se mohl méně bavit a více dávat pozor, koho míjím... ale co, prostě, jestli míří ke mě a bude chtít prudit, tak ho odpálkuju, nemám čas nazbyt... a to bych ještě měl hledat loutnistku s prachama... i když... potřebuju já ji...? Zatímco uvažuju, človíček doběhne až ke mě - no dobře, tak človíček asi ne, když je o deset cenťáků vyšší než já, ale to už je jedno - já jsem zase jistě starší. |
| |
| Rozpálený klaun Rychle dojdu až k Silasovi, který se zastavil a teď mě pouze sleduje, a dloubnu ho dlouhým ukazováčkem do hrudi. ,,Jo! Stebou mluvim. A buď mi jdi posbírat ty zatracený kuželky nebo to bude deset zla...'' Zmlknu když si prohlížím Silase... ,,Ty asi nebudeš zdejší že?'' Zabručim otráveně, když znovu zacítím neklidný chlad z této osoby. To není možný.. Proč zněj sakra mám tak špatnej pocit? ,,Takže deset zlatých za kuželku, nebo padej na všechny čtyři a di je hledat!'' Dodávám si odvahu zvýšeným hlasem. To je divný... Je tu tolik chamradi jako jsou upíři, ale tohle je fakt zvláštní... Ty jeho oči... Nervózně se podrbu ve vlasech, ale stále se tomu divnýmu chlápkovi koukám do očí a jako kdybych se snažil vytáhnout co nejvíce do své výšky. Jestli bude hnusnej tak ho tu zatluču do země... Na obecenstvo jsem přeci jen zvyklej. Začnu trošku víc vnímat dav hrnoucí se kolem nás. |
| |
| Klaun?? Ten tvor přede mnou zjevně neví s kým má tu čest. Okamžitě se mi zahledí do očí a já se musím rozesmát - takhle mi to usnadňovat. "Zdejší? Ne.... a peníze u sebe nemám..." Pořád se musím smát. Proč jsem vlastně chodil mezi lidi tak málo... snad jen, že mě už z toho smíchu všechno bolelo... Pobaveně si klauna prohlížím, sice se snaží vypadat co nejvyšší, ale má v tom zaručeně menší praxi než já. Nedělá mi problémy se tvářit, jako bych měl přes dva metry. I když... klauníku... ty asi nebudeš jen tak někdo, co...? Mám poslední dobou skutečně štěstí na mimořádně zábavné exempláře... jeden lepší než druhej. Sice tu teď trochu ztrácim čas ale zase mě má šanci dohnat staroušek a ten druhej. "A lízt tu po čtyřech rozhodně nemám v úmyslu..." Nikdo ze spěchajících lidí si nás nevšímá a rozhodně se nám vyhýbají, vlastně mě ani teď moc nezajímá, co viděj. Jsem docela zvědavej, jak Co se klauník rozhodne udělat. |
| |
| Klaun! Když sleduju jak se mi potichu vysmívá, začínám trošičku pěnit. ,,Tak panáček nemá penízky ani kolínka.. A nosánek mu vyrostl víc než měl, že?'' Ty jeden náfuko... Počkej až se otočíš... Pomyslel jsem si a šáhl si na bok, jako kdybych se ujišťoval jestli tam je to, co tam být má. Pomalu přistoupím blíž, tak na vzálenost jednoho kroku, a nakloním hlavu ke straně za zvuku řinčících rolniček. ,,Chceš snad problémy?'' Výhružně zašeptám a ukážu na kytičku místo jednoho knoflíku na oblečení. ,,Je libo si přičichnout?'' Přátelsky se usměju, ale ne nadlouho. ,,Kvůli otravům, jako si ty, zmeškám popravu...'' Nepřátelsky zaprskám. V tomhle městě není místo pro horší než jsem já... |
| |
| Dělá si srandu? Docela dobře se bavim a pak mi začne vyhrožovat. No jestli si myslel, že mě smích přejde, dost se spletl - rozesmál jsem se pěkně nahlas. Tak se ukaž, panáčku... Zadívám se mu upřeně do očí, daleko hloubš, než kterýkoli člověk. Možná jsi špatný... ale já jsem horší... Stále si svoje myšlenky nechávám pro sebe, ale jeho nosu namluvím, že mám na sobě stříbrné prádlo - no, to by bylo asi trochu nepohodlné, ale on stejně nepozná rozdíl. Tak schválně, jak pevné máš nervy...? "No... popravu kvůli mě zmeškáš zcela jistě - špatně se popravuje, když není koho." Úsměv, který se mi objeví na tváři tentokrát je vskutku mimořádně děsivý a útočí na samotné podvědomí všech, kdo ho zahlédnou. Slabší povahy při něm omdlévají hrůzou. |
| |
| Stříbro? S vyděšeným, snad psím skřekem odskočím celý dva metry zpátky a zaraženě, v bojové pozici s vyceněnýma zubama tě sleduju. Stříbro? Jak je to možný? Přísahal bych že ještě před chvilkou tam nebylo! Zamračeně si tě přeměřuju od hlavy až k patě a za neustálého cinkání rolniček přešlapuju na místě. ,,Chceš mi snad tvrdit, že měli popravit tebe?'' Zeptám se rozklepaným hlasem a ironicky se ušklíbnu. Nemožný... Těm nejde utýct... Už z toho stříbra jsem dost vyděšený, takže jeho strašný úsměv mě až tak moc neodbourává. Nervózně jsem si začal hrát s jednou rolničkou... ,,Proč tu vlastně jsi? Co tu chceš?'' Začínám se fanaticky usmívat, a přejíždim prsty po srpu který je schovaný pod oblečením. Krev... Chci krev... |
| |
| Další jednohubka pro zabavení hada? "Mě...? Ne... to je teď nepodstatné..." Docela si užívám strach, který z něho čiší na všechny strany - až takovou hrůzu z obyčejného stříbra jsem skutečně nečekal, ale alespoň vím, jak se ho kdyžtak elegantně zbavit. Jeho druhá otázka mě donutí se zamyslet trošku důkladněji. "Vyřizuju tu jednu pochůzku.... možná... možná bys mi s tím mohl pomoct..." Při nejhorším vás tři narvu tomu hadovi do chřtánu a mezitim mu vytrhnu šupinu.... "Potřeboval bych se dostat k oceánu..." |
| |
| Cesta.... Chvilku přemýšlím. ,,Jo..'' Pomalu přikyvuju. ,,Cestu znám... Ale co z toho budu mít?'' Ušklíbnu se což s mím fanatickým úsměvem vypadá opravdu nepříjemně. ,,A co tam chceš? Oceán není zrovna bezpečný místo..'' Jsem velice zaujat, protože i když vím kde je, a slyšel jsem o něm spoustu povídaček, nikdy jsem tam nebyl. Na kuželky jsem již dávno zapoměl a je mi to úplně ukradený. Když v ten moment se mi v hlavě zrodí další otázka. ,,Jsi sám nebo já vás víc? A co jsi vlastně zač?'' Přestanu hladit srp a začnu si urovnávat své oblečení, které se při odskoku ošklivě zmačkalo. |
| |
| Další do party Sleduju toho kluka a čekám co bude dál. Když mi něco říká že mě někdo zezadu pozoruje. Nepatrně se otočím a podívám se na dalšího chlapíka ve zbroji. Zbroj jsem už někde viděl, mám za to, ale nejsem si jistej. Odvrátím od něj hlavu, zadívám se na zem a zakroutím hlavou. Pak zvednu hlavu a podívám se na nově příchozímu a zeptám se: "A ty jsi zase kdo?" a slabě zakroutím hlavou. "Dnešek je vážně praštěnej den!" pomyslím si a čekám na odpověď. |
| |
| Otázky No konečně někdo, kdo se tu vyzná... taky sem se tu mohl plácat hodně dlouho, tedy ne, že mě to nějak zvlášť trápilo... ale zase kdo ví, co by si ten holohlavej šílenec vymyslel... "Měl bys z toho... no nejméně docela slušnou sumičku... a chci si tam s někym pokecat." Rozhlédnu se kolem a trochu s nevolí si uvědomím, že se to tu začíná vyprazdňovat. "Je nás víc... někde... ale teď na to neni čas - mám svůj krk docela rád a tady to začne bejt dost brzo dost horký." A rozhodně mám svůj krk daleko radši než kohokoli kolem... otázka je, koho bych předhodil jako oběť. "Musíme zmizet z otevřeného prostranství... pak můžeme pokecat a probrat podrobnosti." |
| |
| Sraz v uličce Trošku sebou trhnu když se na mě jeden z mužů otočí a promluví. Nejsem si jistý co si v tu chvíli myslet ale očividně jsem se připletl někam kam jsem neměl. Achjo, Arthure... ty jsi byl vždycky lákadlo na nebezpečí. Pomyslím si a narovnám se. Přiložím si pravou ruku na hrudník. Do míst kde mám srdce. "Jsem Arthur. Syn nikoho. Paladin z řádu Azurového oka." Pronesu pevným hlasem a zadívám se na onoho muže který promluvil. Svěsím zase ruce podél boků a pevněji chytím hlavici kladiva. "A kdo jsi ty? Příteli..." Pronesu a zvědavě zase nakloním hlavu do strany. Tentokrát už si prohlížím všechny tři a zvažuji možná nebezpečí. "Odpusťte mi mojí zvědavost ale... co tu děláte?" Pokývnu lehce hlavou a slabě se usměji. Přesto to nevypadá že bych se měl zatím chuť nějak přátelit. Možná by mi mohli být užiteční. Třeba bych jim mohl za nějaký ten zlaťák pomoct. A taky by mi mohli dát nějaké informace. Napadne mě ale nevím co si o tom myslet. Zní to trošku... divně. Ale rozhodně ne nemožně. Přesto zatím mlčím. Doufám že se z tohoto setkání nevyvine nějaký boj. |
| |
| Smlouva S radostí si všimám že se mu nelíbí vyprazdňování ulic, a skoro mi to říká aby jsem ho ještě zdržel a on si užil trošku nepříjemností... Ale na druhou stranu... Prachy se hoděj... ,,Nevim skym chceš kecat u oceánu,'' Podezíravě se na tebe podívám. ,,a je mi to docela jedno... Ale žádnou boudu... Je ti to jasný?'' Rozejdu se směrem na východ úzkou uličkou a jen naznačím ať mě následuješ.. ,,Půjdeme uličkama... Ty nikdo nehlídá. Je to tak tři míle cesty, za tu dobu to můžeme pořešit.'' Nyní již v klidu jdu dopředu uličkami, a jen na sebe cáknu lehkou voňavku. ,,Bejvaj tady upíři... A Já ty ksichty nedokážu vystát.. Navoňenýho mě nepoznaj. Doufám že v družině žádnýho nemáš...'' Odmlčím se a soustředím se na chůzi. |
| |
| Paladin S pohledem upřeným k zemi, si rukou v rukavici bez prstů přejedu po bradě a pak se podívám na paladina. "Kane." odpovím mu a pak dojdu až před něj a zblízka se mu zahledím do očí. "V podstatě tady něco sháníme, tedy alespoň já a tady dívčina." řeknu a hlavou kývnu k Ashley. "Co tu dělá to dítě támhle, netuším." dodám a kývnu k tomu klukovi. "Paladin, hochu ty jsi až moc mladej na paladina, dle mýho názoru..." pomyslím si a stále se mu dívám do očí. "A co tu děláš ty?" zeptám se ho a nepřestávám se mu dívat do očí. |
| |
| Přítel? Hmm Kane. Takhle se jmenoval i můj nevlastní strýc. Mihne se mi hlavou myšlenka a vzpomínka na starého kněze který mě v klášteře vychovával. Poté trochu zpozorním když Kane předstoupí až přede mě. Stejně jako se on dívá do očí mě tak i já jemu. Neústupně a odhodlaně. "Hmmm takže se očividně nenudíte." Trošku se nahnu do strany abych se mohl podívat za něj a pak se zase narovnám. Na jeho otázky nějakou chvíli přemýšlím. Až mi to ticho přijde trošku trapné. "Co tu dělám?" Pokrčím rameny a pohodím hlavou. "Noo řekněme že něco hledám. Něco moc důležitého. Tedy spíš jen pro mě." Dodám trochu tišeji a znovu si ho sjedu pohledem. Potom zas pozoruju jeho oči ve snaze v nich vyčíst něco víc. "A jak zatím vaše shánění probíhá? Nepotřebujete pomoc?" Trochu uvolním stisk na hlavici kladiva a přejíždím prstem po jeho zašpičatělém konci. Srdce mi bije rychleji z toho napětí které tu cítím. |
| |
| Pomoc paladina? Dívám se mu do očí a ani se nehnu, když řekne že něco hledá. Nemám sebemenší důvod mu věřit. Kolik lidí prohlašovalo že jsou paladini a pak se ukázalo, že jsou to jen šašci se za paladiny vydávající. A vždycky dopadly špatně. "Pomoc? Jak by jsi nám mohl pomoct?" zeptám se ho ale nespouštím z něj zrak. Dýchám hodně pomalu, několik lidí si myslelo že jsem jen socha. Na vteřinu jsem se otočil a podíval na Ashley, pak jsem se trhnutím hlavy vrátil pohledem k paladinovi, opět jsem mu hleděl do očí. |
| |
| Zbytek „Do toho ti momentálně nic moc není… uvidíme, jak se domluvíme, ale nejdřív bychom měli najít zbytek skupiny… pěšky se mi moc nechce a prachy má loutnistka." Ušklíbnu se, když se zmíní o upírech, ten se bude Jerichovi moc líbit... mě se tedy líbí, ale zatim jeho zájem o chodící, zubaté mrtvolky moc nekomentuju - tedy vůbec. To jsem zvědavej, jak velkej ten had bude a kolika z nich se mi podaří zbavit... Nijak zvlášť se neohlížím na ty dva a mířím za klaunem, ostatně jeho strach je podstatně zábavnějí, než ti dva dohromady. |
| |
| Zbytek Najednou se zprudka zastavím. ,,A kde ten zbytek je? Máte někde sraz, nebo dojdou taky k oceánu?'' Nyní již skoro nebojácně se na démona otočím, ale do očí se mu už nedívám. Dokud mě potřebuje, budu žít... Pomalu se vykloním do strany, a prohlídnu si dva běžící za tím strašidelnym. Pomalu se olíznu a fanaticky se na ně usměju. ,,A jakže jsi to říkal že se menuješ?'' Zeptám se démona ale nespouštím oči z toho človíčka... Čekám na odpověď a z dlouhé chvíle prudkým pohybem zadupnu krysu běžící okolo, až to zakřupe. Medově se usměju. |
| |
| Neporozumnění? Jak bych mohl pomoci? Všelijak? Rozhodně by si u mě našli využití. Pomyslím si a zkoumavě se mu zadívám do očí. Myslím že tuším co si asi myslí ale nemám odvahu vlézt mu do hlavy jen tak ze své vlastní zvědavosti. "Ať už hledáte cokoliv rozhodně můžu pomoct. Ať už svojí hlavou, kladivem či duchem." Do úrovně hrudníku pozvednu jednu ruku a zavřu oči. V slabém, zlatavém záblesku se mi na ní vytvoří malá koule svítící zlatou září. Stvořena z čisté vnitřní energie. Téměř jako samo slunce. "Každopádně proč tohle? Řekněme že sám jsem teď trošku, jak se říká, v pytli a také bych potřeboval trochu pomoct. Můžeme si být vzájemně užiteční. A téměř nic za své služby nechci." Pokývnu hlavou a sevřením dlaně v pěst nechám zlatavou kouli zmizet. S mírným úsměvem se na něj zadívám. Pak na jeho přátele. "Tak co říkáš? Tohle rozhodně stojí za úvahu ne?" Zvědavě na něj s úsměvem kouknu. Moje oči říkají jasně: myslím to vážně. |
| |
| Názorná ukázka, to ještě nic neznamená Dívám se mu do očí a když spustí nějaký ty svoje kouzla, tak je sleduju pouze koutkem oka, jinak se dívám na něj. Téměř nic? Co znamená, téměř nic?" zeptám se ho a složím ruce na hrudi. Jen aby jeho téměř nic nebylo: je nás pět, polovina je moje, zbytek si rozdělte. "Důvěřuj, ale prověřuj." pomyslím si a sleduju ho. Pak se řeknu: "To nezáleží jen na mě." řeknu a podívám se na Ashley, pak se vrátím pohledem k paladinovi. "Divný, poprvý jsem se nerozhodl hned a sám, ale čekám na názor druhého." pomyslím si. |
| |
| Úmluva Inu, pravda. Co znamená téměř nic? Může to být i něco víc. Ale to zase prr. Na chamtivost jsou tu jiní. Ne já. Pomyslím si a jednou rukou mnu hlavici kladiva. S ledovým klidem Kaneho pozoruji a zvažuji pár možných situací které by se mohli jevit jako nejvhodnější. "Hmmm řekněme to tak že je mi celkem jedno jestli dostanu kus chleba nebo pár mincí. Hlavně si teď potřebuju na nějaký ten chleba vůbec vydělat." Promnu si přemýšlivě bradu a znovu se ohlížím kamsi za něj. Skutečně se nechci někam vtírat ale budu teď skutečně naléhavě potřebovat pomoc. Alespoň abych se někam vůbec dokázal dál dostat. Možná bych dokázal najít práci i tady ale pochybuju že by to bylo něco čestného a spravedlivého. "Poslouchej Kane." Zadívám se mu znovu do očí. "Do ničeho vás nenutím. Rozhodněte se sami jak chcete. Ale zkuste mi dát šanci a uvidíte že nebudete litovat." Zakroutím lehce hlavou a trpělivě dál vyčkávám. Já už si nějak na chleba vydělám. Jen potřebuji dostat možnost. |
| |
| Tinom, Manfred Dříve než elf stačí udělat něco dalšího, dav, kterým jste se snažili procpat, se obrátí proti vám. Všechnu vaši pozornost a šikovnost spotřebuje snaha nenechat se zadupat do země. Je vám jasné, že pád k zemi by znamenal okamžitý a velmi nepříjemný konec. Kolem se ve vlnách šíří obrovská panika, jako požár, a k vysvětlení jen pár slov: "Střelec!!..... Blázen na střeše!!....... Mrtvý!!........ Šípy!!" Dav vámi smýkal sem a tam, občas někdo upadl přes Manfreda, a než se vám z něj podařilo vysvobodit, absolutně jste neměli ponětí, kde to vlastně jste. Ulice vypadaly všechny stejně a pustě. Všichni, kdo mohli, se nacpali do baráků a neodvažovali se vystrčit ze dveří ani nos. Když jste se trochu vzpamatovali, zpoza jednoho rohu k vám dolehly hlasy, jeden z nich vám připadal známý. Tinom mohl celkem jistě říct, že to mluví, ten člověk z vaší skupinky a kdyby se moc namáhal, vzpomněl by si i na jméno. Vypadalo to, že se s někým o něčem dohaduje, ale nebyly slyšet žádné zvuky charakteristické pro potyčku. |
| |
| Tak kdepak by mohli být... Klauník se po mojí malé ochutnávce zjevně začíná oklepávat. Skoro můžu vidět, jak mu v hlavě šrotuje, že dokud ho potřebuju, bude žít. Kolikrát jsem to jen už viděl - vždycky je to úplně stejně. Zase na druhou stranu, ty překvapené pohledy, když se jim hrůzou zastaví srdce, bývají velmi zábavné... zvláštní... skoro tak, jako ta jejich hloupá víra, že nepřítel jejich nepřítele je jejich přítel. Přímo k popukání. Nepřítel mého nepřítele.... Rychle potřepu hlavou, abych se zbavil vzpomínek, ze kterých se mi sbíhají sliny a jiné věci. Teď na to bohužel není čas... ale... donutím se poslouchat klauna a rychlé kroky za sebou. Jen se hezky drž reality... "Neříkal... a sraz nemáme, protože sme se rozdělili poněkud neplánovaně..." Kouknu, jak daleko jsou ti dva a počkám, než nás dojdou. Docela se divim, že ten stařík ještě může utíkat, ale tak co - moc mě to nezajímá, hlavní je, že se neztratili v davu a nikdo je neušlapal. "Takže... tady klauník ví, kde je oceán, kam se chci dostat ovšem nejdřív potřebuju najít svoje... hmm... společníky. Jsou dva - vysokej, bledej týpek a malá loutnistka. A ten zbytek ať si dělá, co umí... pět chuťovek by mělo pro hada stačit rozhodně, i když loutnistka je dost nevýživný sousto... ale zase má prachy, kterýma jim můžu cinkat pod nosy... a pokud někdo z nich přežije, tak ho budu moct alespoň s prachama poslat pryč... a pak moje odměna... jak už se těším... můj sladký kousku pekla... a mé ještě sladší přítelkyně... znovu jsem se musel vrátit do reality, nějak moc se mi ale nechtělo - páchnoucí město, divní společníci... sakra, to ty moje sna byly rozhodně daleko lepší a mnohem příjemnější. "Předpokládám, že vy dva půjdete se mnou určitě... jestli se vám z nějakého důvodu nechce, jistě mi nebudete moct odmítnout službičku trochu jiného ražení... přátelé." Je to jen na nich... buďto mi pomůžou s hadem a nebo s tím davem, co po nás bude pátrat... asi by bylo docela zajímavé, vychutnat si ten strach, když si budou uvědomovat, že před krvelačnejma bílejma už nemaj kam utéct. Prostě posloužej tak jako tak a to je pro mě hlavní. Pak se znovu otočim na velmi veselého klauna. "Ty jdeš pro prachy, takže se tě akorát zeptám, jak na tebe mám pokřikovat... ty tam! nebo Hej zmalovanej! asi nebude zrovna ideální... I když pro hadí jednohubku zcela dostačující... jak já nenávidím, když si musím pamatovat zbytečně moc jmen... |
| |
| Rohodování Pomalu zavětřím a přemýšlím jakou směsici pachů cíjtím. Něco... Člověk... Stařík... Člověk, člověk, přímo dav lidí... Hmm pár upírů... A jeden obvzlášť smradlavej.. Toho jsem tu ještě necítil.. ,,Nevím kde jsou tví přátelé, ale támhletím směrem je nějakej prasáckej upír. Podle pachu to bude nějakej namyšlenej smradlavej ksicht.'' A ukážu někam přes rameno. ,,Naštěstí je to na úplně druhý straně než potřebujeme jít.'' Odplivnu si a plivanec přistane přesně vedle mrtvé krysy. Zaklepu přezíravě hlavou až zařinčí rolničky. ,,Říkej mi třeba Olafe... Ale stále jsem neslyšel tvoje jméno...'' Odrthnu pohled od človíčka a provrtám démona očima. ,,Doufám že ty prachy máš, nebo je mít budeš... Vůbec mě netankuje že jsi zlo.... Nevěřím ani v dobro,.. Jsem já a moje dobro! Zachechtám se a vypláznu jazyk. Pomalu při naší přestávce zamyšleně vytahuju srp, po jehož čepeli parkrát přejedu prstem a začnu ho brousit o nejbližší budovu, přičemž zlým pohledem koukám na staříka. ,,Tenhle už je dost starej... Nebude nás brzdit?'' Zeptám se příjemným, snad i prosebným hlasem a obočí se mi vytáhne snad až do nebe. Jen fanatický úsměv zůstane beze změny. |
| |
| Kdesi na náměstí v davu
|
| |
| Město, někde u náměstí Když se na mě trpaslík otočí a začne něco povídat chvíli mi trvá než si to uvědomím a pamatuji si jen něco jako "... tu kudučku..." a pak ještě "Asi pak k moři, k vodě." takže na něj chvíli jen udiveně civím. ,,To není špatný nápad, tak pojďme, ale rychle, tady je na můj vkus moc lidí." Když domluvím vydám se směrem z náměstí někam do pekařství. ,,Ale to teď musí počkat, jdu si doplnit zásoby, jak jsme byli pod tou věží tak jsem si tam, bohužel, nic nevzal." Tak, a teď se snad najím, už mám celkem chuť na nějaké to pečivo. A hele! Támhle zrovna je nějaká pekárna, snad tam pečou dobře. |
| |
| S bláznivým elfem a už bez něj
|
| |
| Tinom Dost mimo jsi skutečně dorazil do krámku s pečivem. Jen co jsi ale vstoupil dovnitř, jakákoli myšlenka na jídlo tě velmi rychle přešla. Všude bylo na pekařství docela dost krve a zpoza pultu vyčnívala bledá, absolutně nehybná ruka. Manfred Ačkoli se ti plížení skutečně moc nevedlo, nevypadalo to, že by si tě ze skupinky opodál někdo všimnul. Společně s Kaneem a Ashley tam byli dva mladíci, které jsi ještě neviděl. |
| |
| Ve městě zpátky ve skupině
|
| |
| Paladin, který neví co Poslouchal jsem ho a nepřestával jsem ho sledovat. Pak jsem se nadechl a řekl mu: "Hele chlapče, kolik že ti je let??". Jediný můj pocit je že nemá kam by se přidal, tak hledá všude možně. Ale je možný že se pletu, koneckonců jsem obyčejnej člověk, kterej se mýlí. Takže můžu dělat chyby, nebo se i mýlit... |
| |
| Konečné rozhodnutí? Trošku nejistě jsem ho pozoroval. Začínal jsem uvažovat jestli jsem udělal vůbec správné rozhodnutí. Možná jsem se do toho neměl míchat. Ale bez peněz a nebo jen něčí pomoci bych se z tohoto města nejspíš nikdy nedostal. Z přemýšlení mě vytrhla až Kaneho otázka na můj věk. Přiznávám že mě trošku zaskočila. "Je mi dvacet dva roků." Prohodím trošku nevzrušeně a povzdychnu si. "Já vím že je to málo a jsem teprve ještě chlapec. V Klášteře Azurového oka, kde jsem vyrostl, už ale končil každý paladin se svým dvacátým rokem. Co se naučí dál je jen na něm a na Bozích kteří nám dávají svojí sílu." Podám mu stručné vysvětlení a založím ruce na hrudníku. Na tváři se mi opět objeví ono pevné odhodlání. Trpělivě vyčkávám co se mnou Kane zamýšlí dál. Jsem připraven odpovídat na všechno. Tedy... téměř na všechno. Mihne se mi hlavou a trošku zpozorním když v uličce spatřím nějaký pohyb. Trošku se zas ale uvolním když zjistím že je to nějaký trpaslík. A očividně patří k nim podle toho jak k nim rozpravuje. Zvědavě pak jen těkám pohledem z jednoho na druhého. |
| |
| Mladej bažant "Hele mladej, já ti klidně šanci dám, ale jestli budeš na obtíž, tak počítej s tím, že ti ze života udělám celkem peklo. Když s někým cestuju, očekávám, že bude k něčemu!" řeknu mu a dívám se na něj bez hnutí. "Snad nebude třeba abych ho musel zlikvidovat, i když je to paladin, může být víc na obtíž." pomyslím si. Pak se otočím směrem k hlasu, patřící tomu trpaslíkovi. "Co s týče tohodle kluka..." plácnu rukou do paladina. "...tak ten se právě k nám přidal." pak střelím pohledem po tom černovlasým klukovi, u kterýho nemám vůbec páru co je zač. "O tomhle nic nevím." řeknu s pohledem upřeným na kluka s černými vlasy. "Co se týče toho co hledáme, tak ještě jsme neměli štěstí...." odpovím na jeho poslední otázku.. |
| |
| Dohodnutí Po jeho ortelu si zčásti trošku oddychnu ale také trošku znejistím. Každopádně teď už byl vynesen rozsudek. A mě zbude jediné: ukázat jim že já rozhodně k něčemu jsem. "Ve jménu mocného Nelthariona jsem ti zavázán Kane. Přísahám jemu že nebudeš litovat našeho spojenectví. Možná jsem mladý ale rozhodně ne nezkušený." Řeknu mu s pevnou jistotou v hlase a položím si pravou ruku na srdce. Poté se hluboce ukloním a zas se narovnám. "Kdybych vás chtěl zatěžovat rozhodně bych si vás ani očkem nevšiml. Dokážu cestovat rychle a moje síly vám rozhodně budou jen k užitku." Dodám a s nezničitelným odhodláním v očích se na Kaneho zadívám. S odhodláním dodržet tuto smlouvu do posledního slůvka. Možná to teď netuší ale brzy pozná váhu mých slov. Těm kterým se zaváži získají vždy silného spojence. Na život a na smrt. Nemohl bych nosit svůj čestný řád kdyby to tak nebylo. Pomyslím si a trošku zvědavě poté přihlížím na ostatní v uličce. Hlavně pak na trpaslíka který se sem přihnal. Důkladně si každého prohlížím. A pokud možno snažím se pochytit rovnou jejich jména. Abych už ze začátku věděl něco málo o svých budoucích společnících. |
| |
| Město Když dojdu do pekařství a vidím onu ruku ani se nekoukám na zbytek těla, popadnu několik chlebů a jdu pryč, směrem kam šel trpaslík. No to je úžasný, předtím jsem ztratil Ashley a teď trpaslíka! Proč nemůžu potkat někoho vyššího, třeba Jericha... to je jedno, jdu je najít. Snažím se chodit někde okolo náměstí kde se mi ztratil trpaslík a nebudit moc pozornosti. Mocná Elune! Proč? Proč jsem nemohl zůstat v klidu v lese a žít si tam? Proč město?! Cestou si ukusuji chleba co jsem si vzal v pekařství a přemýšlím co se tam mohlo stát. Ta ruka vypadala jako by tam ležela dlouho, teď lituji že jsem si neprohlédl tělo, ale co, alespoň jsem minimalizoval šanci, že by na mě chtěli něco hodit. Upír to asi nebyl, na to tam bylo moc krve... |
| |
| Ve městě zpátky ve skupině
|
| |
| Tinom Ačkoli bloudíš spíš náhodně, tvoje uši zachytí nezřetelné hlasy, přesto je toto zjištění poněkud upozaděno zjištěním, že chleba, kterej sis vazal a teď ho spokojeně žvýkáš, je poněkud rozmáčený. Když se podíváš, zjistíš, že voda to není ani náhodou. Manferd, Kana, Arthur, Ashley, Jin Trpaslíkův návrh se zdá být poměrně rozumným, zbývá jen vyřešit, co s černovlasým mladíkem. Vaše úvahy však přetrhne rychlý klapot podkov na dláždění a zoufalý křik. Zpoza rohu vyběhne splašený kůň a míří velmi rychle přímo na vaši skupinku, za ním se sípavě žene nějaký muž a snaží se cosi křičet. |
| |
| Město Když zjistím, že chleba je od krve, zahodím je hodně daleko od sebe. No sakra! Ble, to je ale humus! No nic, mám pocit, že tamhle je slyším... Pomalu se vydám směrem za hlasy a cestou hledám nějaký obchůdek s jídlem nebo pitím, nejlépe obojím. Hálóóó! Manferde, jsi tu?! zakřičím směrem do ulice a jdu dál. Kde vězí, pajzl jeden mrňavej? |
| |
| Se skupinkou v uličce, splašený kůň Naslouchal jsem trpaslíkovým slovům a lehce jsem přikyvoval na souhlas. Rozhodně mi to připadalo jako dobré rozhodnutí než tu jen vyčkávat na nic. Takže cestují k moři? Potřebují se někam přeplavit? Mihne se mi hlavou a zkoumavě si ostatní prohlížím. Jsem vážně zvědavý kam mě společná cesta s nimi dovede. Ale jelikož nemám zatím stanovený žádný cíl za kterým bych šel tak je mi to trošku jedno. Hlavně že budu mít přátele na cesty. "Tedy vyrazme mistře trpaslíku." Pronesu s přátelským úsměvem a následuji ho společně s ostatními. Jakmile za sebou ale uslyším rozruch bleskově se otočím a trochu vytřeštím oči když spatřím jak se k nám žene divoký kůň. Krátce zahlédnu i vyčerpaného muže za ním. Ale momentálně se věnuji divokému koni kterého očividně něco pořádně vyděsilo. "Hoou! Uklidni se." Vykřiknu a stoupnu si mu do cesty. Zavřu oči a vztáhnu k němu jednu ruku. Svojí myslí se po chvilce napojím na jeho a mě trochu zachvátí jeho strach. Uklidni se příteli. Teď už jsi v bezpečí. Okamžitě začnu do jeho mysli podsouvat pocit bezpečí a klidu. Strach odsunuji do pozadí. A doufám že to koně aspoň trochu zklidní. Pokud se tedy nebude nějak moc vzpírat. |
| |
| Arthur - Splašený kůň Kůň se vzpíná a jedním kopytem tě zasáhne do ramene. Naštěstí kopyto více méně promáchlo, ale stejně tě pořádně pohmoždilo a nad levou rukou jsi ztratil kontrolu. V jeho mysli však víc než vztek cítíš bolest, jen okrajově vnímáš, že mužík v dálce stále něco křičí, ale není mu rozumět. Další máchnutí kopytem ti pro letělo těsně kolem hlavy. Kůň je postrojený a osedlaný. |
| |
| Jakési město ve skupině proti splašenému koni
|
| |
| Potíže To jak kůň na mě zareagoval jsem tak trochu čekal i nečekal. Ve snaze se vzdálit jsem od něj odskočil ale jen s bolestným vyjeknutím trhnu hlavou dozadu a trochu se prohnu. Bolest kterou cítím v ruce skutečně není příjemná. Horší je že ji na nějakou dobu snad ani vůbec necítím. Zatracený kůň. Co mu způsobilo tu bolest? Mihne se mi hlavou když si přeberu v hlavě jeho pocity a jen tak tak uhnu když mi kolem hlavy proletí jeho kopyto. To mě přinutí okamžitě začít couvat nebo bych mohl padnout rychleji než si myslím. Ingu'an elnavar. Jsem paladin a tvůj přítel. Uklidni se a já ti pomohu zbavit se té bolesti. S další vlnou klidu a bezpečí promluvím do duše rozdivočeného koně a jen letmo si promnu prsty pohmožděné rameno. S tichým zasyčením a bolestným úšklebkem je mi jasné že se na to budu muset podívat důkladněji. A mezitím co se opět věnuji koni zkouším zaslechnout i slova majitele. Přes divoké řehtání ale sotva něco slyším. "Tak prrr. Uklidni se kamaráde." Pronesu nahlas a až teprve si všimnu že je osedlaný. To do mě nažene nový elán. Okamžitě začnu hledat očima uzdu. |
| |
| Manferd Mužík se dožene až k tobě, ale jak lapá po dechu, nemá šanci nic říct, jen se ti rukou opře o helmu, aby se mohl vydýchat. Kůň vypadá sakra draze. Arthur Kůň se stále vzpíná, ale o poznání míň, takže se ti před očima dokonce zhoupne uzda, když si ho pozorně prohlédneš, spatříš krev na levém předním kotníku. |
| |
| Divoký kůň Když vidím že se kůň konečně začíná uklidňovat velice opatrně k němu přistupuji. Svojí myslí ho nepřestávám konejšit. A když spatřím uzdu obratně po ní zdravou rukou chňapnu. "Jen klid. Prrr. Neublížím ti." Dívám se do jeho očí a mezitím co lovím uzdu se ohlédnu i po trpaslíkovi. Poté se však ale zase věnuji zdivočelému koni. I jeho si prohlédnu a trochu zatajím dech když spatřím jeho zranění. Tím pádem je mi jasné že tak divočí. Teď už jen kdo mu to udělal. "Jsi hodný kůň. Vyléčím ti tu ránu." Šeptám mu tiše a zkusím se k němu přiblížit natolik abych ho mohl hladit. Přesto dávám stále pozor na jeho kopyta. Do ruky už se mi zase vrací cit ale nechtěl bych to znovu nějak ošklivě schytat. Doufám že mi nezlomil nějakou kost. Musím si to vyléčit. |
| |
| Pod chlapíkem od koně
|
| |
| Arthur Kůň neklidně pohazuje hlavou a zvedá poraněnou nohu, ale zdá se, že jsi získal jeho důvěru, je to skutečně pěkné a pečované zvíře* Manferd "Ten... bohatej hlupák, co si ho chtěl půjčit... nikdy neseděl na koni a donutil... ho skákat přes ohradu..." Zjevně by se šel hrozně rád podívat na svého koně, ale nechce riskovat svoje zranění. "K... moři?" Trochu nepřítomně. "Pak... půjčím vám koně... a ukážu cestu..." |
| |
| Konečně klid "Tak jsi hodný." Pohladím ho lehce prsty po hlavě a poplácám po krku. Chvíli ho jen něžně hladím abych mu lépe ukázal že se nemusí bát a poté se začnu věnovat jeho poraněné noze. Ra rána vypadala skutečně ošklivě. Chudák. Co prováděl? Pomyslím si a jen matně vnímám slova muže a trpaslíka. Sehnu se ke koňově poraněné noze a opatrně ji vezmu do rukou. Zakroužím jednou rukou nad jeho ránou a zavřu oči. Zašeptám zaklínadlo a jeho ránu zaplaví zlaté, léčivé světlo které mu nohu okamžitě dá zase do původního stavu. A já pocítím slabý úbytek síly jak si kouzlo vzalo svoji daň. "Vidíš. Ani to nebolelo." Potěšeně se na koně usměji a znovu ho poplácám po krku. Poté stejným způsobem vyléčím i svá zranění. A když už to vypadá že je kůň zase v pořádku omotám si jeho uzdu kolem ruky a pomalu ho odvedu zpátky k jeho majiteli. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Když se upír vzdálí, z jedné nedaleké uličky se ozve šramot, na okamžik utichne a ozve se znovu. Po chvíli utichne zase, ale už se neozve. Na krysu nebo kočku se to podle zvuků zdálo moc velké a když ses zaposlouchal, mohl jsi zaslechnout namáhavý dech. (pokračuj tajně pls :)) |
| |
| Minding our own buisness and then bam! Crazy horse!! Šel jsem se skupinou, když v tom se odnikud zjevil kůň a zběsile se řítil vpřed. Na poslední chvíli jsem uhnul nohou aby mi na ni nedupl a pak už jen selduju jak ho ten paladinskej klučina uklidňuje. Okamžik na to se přiřítí nějaký muž a vysvětluje co se dělo. Zašel jsem k paladinovi a plácl ho po rameni. "Dobrý mladej. Chci vidět co dokážeš s tím louskáčkem na ořechy." kývnu směrem k jeho zbrani. Spousta paladinů co jsem potkal nosila meč, kladivo nosili jen ti starší. "Kecám víc než je obvyklý, asi bych měl zase na chvíli zmlknout." pomyslím si a podívám se směrem k trpaslíkovi a tomu chlapíkovi co se hnal za koněm. "Ten kdo neumí na koni by na něj neměl lézt. Spíš mu ublíží. A jestli se přitom sám zabije, je to jeho věc..." zamyslím se dívám se na koně. |
| |
| Divnej chlápek od koně
|
| |
| Náměstí, Silas a pan Klaun
Držím se za démonem co to jde. Po několika dalších metrech se mi naproti očekávání neudělá hůře, ale lépe, vzhledem k tomu, že se konečně zbavuji drog. Postupně zpomalím, až se mi Silas ztratí a na malinkou chvilku mě pohltí okolní dav. Ihned se ale lidé rozestoupí, ne děsem, al instinktivně udržují kolem mě asi metr v poloměru místa, do kterého nevstupují a raději utíkají jinam...
Po chvilce kdy na mě Silas musí čekat a kterou vypní vybavováním s Olafem se vynořím z okolního davu. Jdu klidně a v ruce držím hůl, která se u mne objevila jakoby kouzlem. Jde o krásně vypadající kroucený samorost, na vršku mírně rozvětvený, ozdobený tepaným stříbrem a malou křišťálovou kuličkou. Na rameni se mi houpe poloprázdná lýková torna, kterou jsem nejspíš někomu v té chvilce v davu ukradl. Dojdu dostatečně blízko k Silasovi a na mém obličeji se objeví výraz úlevy.
"Tady jsi, mladíku!" Zvolám jako bychom se znali odjakživa. "Všude jsem tě hledal. Ten dav dovede být opravdu nepříjemný. A kdo je tohle?" Ukážu na pomalovaného Olafa. "Nu, to je vlastně úplně jedno. Takže hurá k moři, ano? On nás tam dovede?" Rozpřáhnu se holí a ukážu na Olafa, přičemž se její zdobená korunka přiblíží nebezpečně blízko jeho obličeji, přitom sleduji Silase a čekám na jeho odpověď. Olafovo machrování se srpem na mě nedělá dojem. "Ne, ne. Ujišťuji tě, mladý muži, že zdržovat nemám v úmyslu a i kdyby, přece nikam nespěcháme," otočím se na Silase, "nebo ano?"
|
| |
| soukromá zpráva od Cry pro "Možná jen nějaký velký pes... Nebo jen nějaký obchodník co se zamotal do... něčeho!" pomyslím si a snažím se zachovat klid. Napadne mně, co by se asi stalo, kdybych zpanikařil a řekněme že když k tomu připočtu bolest hlavy, nebylo by to hezké. Tak se rozhodnu sedět na místě a čeka, co "vyleze". |
| |
| Cry Když si mi Cry začne stěžovat na tu jizvu a řekne mi co by mu pomohlo jenom kývnu a odvětím: No dobře,pokusím se ti tu rostlinu najít. Odvětím mu trochu rozpačitě. Asi sem ho měl poslouchat co potřebuje…..Ale co…tady všichni dupou sami za sebe. Trochu se obviním ale pak nad tím mávnu rukou a vrátím se zpátky ke krejčímu,kde si vyberu nějaký klobouk a příjdu s ním ke krejčímu. Prosím vás,můžete mi říct kolik stojí tento klobouk? Sjedu pohledem na klobouk a zase se mi začnou sbíhat sliny na toho obtloustlého krejčího. |
| |
Rychlí slet událostí Když přijde muž a ptá se mě co jsem zač chystám se odpovědět ale tu se objeví Paladin prohlédnu si ho a pousměji se tu jeho zbroj znám a to ze se představil jako paladin me utvrzuje v mé myšlence toho ze sem sem nebyl zhozen náhodou. Chvili je sleduji a pak se objevi trpaslík, i toho si prohlédnu a oni mě stále nevnímají, poté se stane že na nás naběhne nějaký kůň kterému se vyhnu rychlostí blesku a nakonec se blíží elf, ještě k tomu si mě nevšímají. Hele já sem furt tady jestli to nevadí. Připomenu se a podívám se co udělají, ten válečník co přišel jako první si všiml že se na mě objevila temně modrá kroužkovka a přes záda mám jedenapůlruční meč popsaný divnými runami. Tohle je fakt kupa bláznů,.... Paladin, válečník, trpaslík a možná elf....tohle bude ještě sranda. Stojím tam a čekám co se bude dít. |
| |
| Já, kůň, Kane... a zbytek v uličce Hladím koně po krku a poplácávám ho lehce po čumáku. Dělá mi radost že je konečně tak klidný. Co mi taky dalo práce ho zklidnit. Stačila chvilka nepozornosti a měl bych to rameno zlámané na dvakrát. Někdy bych měl vážně věnovat víc času dobrému úsudku. Ten Kane měl trochu pravdu. Pořád v sobě mám ještě dost mladistvé divokosti. V nitru přemýšlím a jak jsem hluboce zamyšlený tak se trošičku leknu když mě cosi plácne po zádech. A trochu se mi uleví když se pak zase dívám na tvář Kaneho. "Díky." Radostně se usměju a zase se věnuji koni. Spíš teda po očku koukám na trpaslíka s tím mužem. A pak se krátce poohlédnu po svém kladivu. Představa že je to louskáček mě docela pobaví. "Rozhodně s ním umím dát nepřátelům důvod se mě bát." Zasměju se a jednou rukou znovu promnu jeho hlavici. "Je to rychlá a smrtící zbraň. Jeden dobrý úder a je po všem. Proto si jí cením víc než meče. I když ty bývají mnohdy mnohem lepší." Pokývnu hlavou a z poloviny vysunu kladivo z kroužku. Poté ho zase pustím na své místo a krátce očkem mrknu po černovlasém mladíkovi který nám dává jasně najevo že je tu taky. "Však jo. Vidím a slyším tě." Pronesu k němu s úsměvem a zasměju se. |
| |
| Málo Hodně událostí Po chvíli se nám s pomocí Silase podaří uprchnout, odstrkávám lidi z cesty a jen pozoruji Silase, držím se ho abych se neztratil, po chvíli se zastaví. Supr... Pomyslím si a kopnu do kamínku který trefí nějakého nešťastníka do nohy, stejně to neucítí. Chvíli čekám, když se tam stále vybavují, po chvíli se přidává i stařec. Ježiši...Tohle bude na dlouho... Proběhne mi hlavou a prohlížím si "klauna". Nemluvím, nemám to ve zvyku jsem tichý... Pokouším se i o nějaké slabší kouzlo jsem ale stále vyčerpaný...K čemu nám bude oceán, stejně to bude k ničemu. Klasický pesimista... Rozhlížím se po okolí, zda neuvidím něco zajímavého čím bych se mohl pobavit za ten čas co se tu budou vybavovat. NŮŮŮŮŮŮDÁÁÁÁ... Zívnu a kopnu do dalšího kamínku... "Tak co bude?" Ozve se můj tlumený hlas těsně za Silasem, chraptím a hlas není skoro slyšet přes šátek co mám přes obličej... |
| |
| Město Tak fajn... zamnu si ruce, když se ujistím, že nikdo nechybí, a že mě všichni uznali za vůdce. Poslouchám, jak se klaun snaží dělat rozbroje, ale to teď nepotřebuju, takže pokud v tom bude pokračovat i nadále, zjistí, že se mnou nejsou zrovna žerty. Chystám se odpovědět staříkovi, když se stane něco absolutně nečekaného, když se mi za zády ozve chraptivý hlas. V mysli bleskově vychrlím množství takových nadávek, že by se peklo červenalo a já okamžitě postoupil o několik příček v hierarchii výš jen prostě za to, že je znám. Pochopitelně kdyby to nebylo kvůli nechutnému leknutí, co mi ten mladík způsobil. Tak to už se mi dlouho nestalo. Pár vteřin si vezmu na oddech, abych se trochu uklidnil a pak se otočím ke skupince. V očích mi žlutě blýskne a na rtech objeví nepěkný úsměv. Nejdřív se otočím na klauna. "Ty se přestaň snažit dělat problémy..." Nevyslovené "nebo" jsem vypiloval téměř k dokonalosti, takže teď krásně vyznělo, téměř s děsivým cinknutím. Pak jsem se otočil k ostatním, tady hlavně staříkovi. "Takže, zatím nikam nespěcháme, ale to se možná změní. Nejdřív potřebuju najít zbylé členy skupinky, se kterou jsem se sem dostal. Jeden upír a kudůčí loutnistka - myslím, že v tomhle divném městě si je s nikým nespleteme. Pak se potřebuju dostat k moři, co dál vám vysvětlím později." Proč si vás taky děsit víc, než je zrovna třeba... i když je jejich strach skutečně docela výživnej... ne, teď prostě ne, tohle musím vydržet... mysli na to, že se konečně vrátíš domů... domů.. do pekla... k... Rychle potřesu hlavou a vrátím se do reality, kouknu na ty dva, co měli být obětováni, či co. "Takže... půjdete se mnou nebo budete rozptylovat naštvaný dav, který vás začne velmi brzo hledat...?" Není moc času, tak zatím vyrazím zhruba tím směrem, kterým mohl zmizet Jericho. Najít Ashley bude daleko větší oříšek, ale třeba nám bude přát štěstí a někde na ni náhodou narazíme. Ostatně ten její pisklavý hlásek, kdo by ho mohl přeslechnout, že. |
| |
| Jin, Kane, Manferd, Arthur, Ashley a Tinom Mužík něco nadšeně štěbetá a vrhne se ke koni. chvíli ho nadšeně hladí a pak se obrátí k Arthurovi. "Děkuji vám, pane, za vyléčení mého koně..." Spokojeně si vezme otěže a celkem rázným krokem se vydá ulicí zpět, jen se po vás krátce ohlédne. "Pojďte se mnou... není tu pro cizince bezpečno... vezmu vás k moři... sami byste se tam nedostali.... zrovna dneska má být poprava... ale u moře si musíte taky dávat pozor... to ten kult hada, trochu to přehánějí... doufám, že umíte jezdit na koních..." Mužík plácá jedno přes druhé ve strašně chaotickém chumlu, ale je vidět, že vám rozhodně chce pomoct, pořád nadšeně hladí právě uzdraveného koně a moc nesleduje, jestli jdete za ním nebo o čem se bavíte. Jericho Prodavač si prohlédne kvalitní klobouk, který sis vybral a v očích mu zaplane chtivostí. "Velmi dobrý výběr, můj pane..." Prohlíží si tě zpoza pultu a podivně se usměje, jednou rukou si začne nenápadně pohrávat se stříbrným řetězem, co má na krku. "Bude vás stát... zlaťák..." Spokojeně si sám pro sebe přikývne a pak přimhouří oči a věnuje ti trochu vypočítavý úsměv. "A udělal by jste dobře, kdybyste se nepokoušel vyhnout placení. Takových, jako jste vy je tu víc a moje rodina s nimi má jistou dohodu... kultisti by pak byli váš nejmenší problém..." Lehce se ukloní a pohledem ukáže k jedné stěně, kterou zdobí dva zcela jistě upíří špičáky. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Po chvíli ticha z uličky vyklopýtá postava v tmavém plášti. Kápi má na zádech, tak jsou vidět tmavé, rozcuchané vlasy. Udělá sotva dva kroky, když sebou praští na zem. Cosi cinkne a mužovi rty se pohnou, jakoby se s někým dohadoval, ale nic se neozve. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Než ses stačil víc vzpamatovat, za rohem se ozval šramot a trochu divně zkreslené, syčivé hlasy, jakoby si mluvčí mírně šlapali na jazyk. I když ses snažil zaslechnout, co říkají, bylo ti to nic platné jelikož mluvili absolutně neznámým jazykem. Když jsi vykoukl za roh, zahlédl jsi skupinku tří postav, každá měla vysoký límec a tmavý klobouk stažený co nejvíc do čela. Ačkoli jsi si byl jistý, že jsi neudělal nemenší hluk, okamžitě se k tobě otočily troje rudé oči se svislými zorničkami. Jeden z mužů ohrnul rty ve vyloženě zvířecím zavrčení. |
| |
| Naše skupinka veselých pumprdlíčků jde za jedním lehce bláznivým koněm
|
| |
| Konečně něco, co není padlý na palici... Ušklíbnu se při paladinových slovech a pak jen jdu za koňákem. Když zmíní jestli umíme jezdit na koni, tak se zasměju. "To je to poslední co by mě trápilo." řeknu a podívám se na koně. "Proč se zabývat tím, kdo umí jezdit na koni? Hold ten kdo to umí, tak koně povede a kdo neumí hold bude s koněm zápasit sám, nebo pojede s někým kdo to umí..." pomyslím si a sleduju to krásný zvíře. "Konečně něco, co má hlavu a patu..." řeknu si a nespouštím oči z koně... |
| |
| Město Značně znechucen že zněj nikdo nemá strach ani respekt, schová srp pod oblečení a nevinně se usměje. ,,Dobře.. Tak nikoho pitvat nebudeme..'' Smutně prohodí a za cinkotu rolniček se podrbe na hlavě. ,,Přestaň dělat problémy... Blá blá blá, já se z tebe nepodělám ty šašku v černym bez mejkapu. Ani méno mi neřek ksindl namyšlenej..'' Ještě chvilku si podobné myšlenky přehazuje v hlavě a andělsky se přitom na Silase usmívá. Když se ozve slovo "upír", tak se klaun nepěkně rozkašle a vyplivne spoustu nechutných hlenů na zem. ,,Nespletete...'' Napodobuje jeho hlas. ,,To fakt ne když tu schnilou mrtvolku cejtim až sem.'' Nepříčetně si potichu sám pro sebe brumlá. Když Silas vyrazí, kupodivu směrem za smradem, ještě se otočí na dva vzadu, a s klaunovskou poklonou prohodí: ,,Olaf! Jméno mé. Možná že i k vašim službám..'' Nepěkně se ušklíbne a pokračuje: ,,A pokud nechcete abych na vás volal.. Hej ksichte, držko, dědku, prcku nebo tak, tak mi taky zdělte své jméno..'' Otočí se a hopsavým, rolničkami cinkavým krokem se vydá za.. ,,Velitelem'' Pobaveně zakašle. ,,Hé éj ksichtíku!? Jakpak ti maminka říkala mazánku?'' Poskakuje za Silasem a pozpěvuje na něj. |
| |
| Na cestě k moři S úsměvem podám onomu muži otěže od jeho koně a na jeho slova se mírně ukloním s pravou rukou na srdci. "Nemáte vůbec zač dobrý muži. Je to krásné zvíře." Odpovím mu a poté jej společně s ostatními následuji. S mírně pobaveným úsměvem naslouchám jeho zbrklým slovům. Ale moc se mu nedivím. Když má takové štěstí že nepřišel o krásného oře který byl ještě zbaven zadarmo zranění. Pro mě to tedy byla maličkost. Jako každá jiná. Jsem teď jen zvědavý až dorazíme k moři. Tak moc se zas těším až uvidím otevřené moře. Naposledy jsem ho viděl jako malý chlapec. Pomyslím si a vzpomínám si na dávné doby kdy jsem já a mladý kněz Olaf byli na takovém menším putování. Bylo to tehdy docela divoké. Olaf má dodnes takovou... divočejší povahu. Protočím nad tím s úsměvem očima a radši se dál věnuji skupině následující muže. "Ano. Na koni též umím jezdit." Ozvu se a radostně si oddychnu. Zjištění že se zas jednou povezu na koni je moc krásné. Už mě unavovalo cestovat furt pěšky. A možná bude i líp. Nebo by mohlo být. Mihne se mi hlavou než si přes hlavu zas přetáhnu kápi jen co vyjdeme z uličky. |
| |
| soukromá zpráva od Cry pro Muž, celkově rozcuchaný a "tmavý" upadne, ale zas tak moc moje věc to není. "Dalo by se toho trochu využít!" napadne mě a ihned se na muže "vrhnu". "Není vám nic?!" zeptám se nevinně a snažím se narychlo zahnat bolest hlavy. Pak něco jakoby cinkne a muži se pohnou rty.Zatvářím se překvapeně ale nasadím milý výraz. "Nechcete pomoct?!" |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Když promluvíš, obrátí se k tobě překvapivě světle modré oči a muž trochu nakřáplým hlasem promluví. "Jo, jo... já vím... vím, že jsi to říkal... jo, nemusíš to opakovat... ne... a mlč už!" Mluví celkem rychle a netrpělivě, ale dělá odmlky, jakoby mu někdo odpovídal, pak se lehce praští do tváře a kývne ti. "Omlouvám se... ano... pomoc by se mi hodila..." Tvář se mu trochu zkřiví, ale jak leží, tak není nic vidět. Po chvilce vztekle zasyčí. "Říkal jsem ti, abys mlčel... já tu chcípnout nehodlám... ale jestli ty jo, tak to bude docela úleva!" Očima těká sem a tam po uličce, jakoby hledal nejmenší známku nebezpečí. |
| |
| Krámek Jakmile mi začne muž vyhrožovat ,trochu se zamračím. A víte kdo já vůbec sem?!A nebo mě přiřazujete k těm vašim špinavým upírům z města?!Jen tak pro zajímavost v tomto městě jsem s dalšíma dvaceti upírama a několika démony.Takže uděláme dohodou…vy mi dáte ten klobouk zdarma a já vás naoplátku nechám naživu,což se nemůže říct o zbytku tohoto všivého města.A málem bych zapomněl pokud ty tesáky nezmizí do dvou hodin z té zdi nemohu ručit za své druhy že vám nic neudělají…..mohlo by se jich to hluboce dotknout. Rukama se opřu o pult a počkám co se bude dít.Když budou jeho reakce velmi špatné jsem připraven sebrat klobouk a utíkat co nejdál od toho obchodu klidně i po střechách. |
| |
| Kuchizen Kenpachi První, co ucítíš, je bodavá bolest v rameni, která tě nejspíš přivedla k vědomí, pak velmi nepříjemný pocit na hrudi, asi jakoby do tebe kopl kůň. Když se ti konečně podaří otevřít oči, ve kterých tě štípe sůl, pomalu se rozhlédneš kolem. Ležíš na pláži, kolem spousta prken, ale nikde nikdo živý ani mrtvý. Na první pohled se zdá, že máš v rameni zabodlou dlouhou třísku. Ve chvíli, kdy se pokusíš si vzpomenout, co se vlastně stalo, zaplaví tě změť naprosto zmatených vzpomínek - tma, vlny, náraz, křik, tříštící se prkna, pak let vzduchem a bodavá bolest v rameni. tlak obrovského množství vody a pak už nic. A to to vypadalo, že plavba přes oceán skončí dobře. Jericho Prodavač se na tebe jen výsměšně podívá, vůbec nevypadá, že by se bál, jen rukou zaloví pod pultem. "Ale notak... krvesajko... přeci nechceš mít problémy v tak krásném městě... že ne...?" Mrkne na zuby. "No a výzdobu pochopitelně sundávat nebudu, jelikož je tu jako výstraha... tedy placená reklama na to, co se stane těm, kteří se v tomhle městě snaží dělat potíže..." Zaměří na tebe pichlavé oči. "Takže....?" |
| |
Cesta k moři. Podívám se na trpaslíka a pak na ostatní. Svou otázkou zda umím jezdit na koni mě však dostane. No jasně že umím jezdit na koni. Odpovím mu a naskočím na koně pak se vydám za trpaslíkem a ostatními. Mezitím však ještě přemýšlím. TO je dneska den nejdřív mě shodí z nebes, pak uvidím umírat anděla a teď spolu s paladinem, válečníkem a trpaslíkem cestuji a to nemají ani otázky co jsem zač. prohání se mi neustále hlavou když mi to nedá a pronesu. Doufám že vám nebude vadit když se rozhodnu cestovat s vámi, vím že je tu paladin a zkušený válečník ale má moc se taky bude hodit. Prohodím a čekám na jejich reakce |
| |
| Krejčí Když uvidím že mu mé výhružky nějak nevadí a dokonce mě začne urážet a začne něco hledat pod pultem docela se naštvu. Tak jo,když to nešlo po dobrém tak to pude po zlém. Co nejrychleji ho chytnu pod krkem a hodím ho do nějaké nejbližší zdi. Tak a teď jen doufat že je mrtvej jinak budu mít problémy s těma okultistama. Povzdechnu si a nasadím si svůj nové získaný klobouk a pomalu se vydám ke dveřím. Málem sem zapomněl. Plácnu se do čela,ze zdi strhnu ty upíří špičáky,dám si je do kapsy a vyběhnu na ulici. Teď jenom zjistit kde by mohli být ostatní. Vyskočím na střechu protějšího baráku a vydám se najít svou skupinku dříve než mě najdou ti okultisti. |
| |
| Jericho Zareagoval jsi sice rychle, ale ne dost rychle. Krejčí se proletěl vzduchem, ale z podlahy se začal okamžitě sbírat. Jen něco poměrně vztekle vrčel a když ses k němu otočil zády, rychle tě dohnal a položil ti ruku na rameno. "Kampak, krvesajko...?" Má překvapivě pevnej stisk. "Tady se bez placení neodchází...." |
| |
| Krejčí Když mě chytne za rameno docela mě to překvapí. Hmm takže ty nebudeš zcela obyčejnej člověk. Mírně se usměji,chytnu ho za ruku kterou má na mém rameni a hodím ho na zeď co je přede mnou. Tak uvidíme kdo z nás je silnější. Doskočím za ním a zase ho vezmu za ramena a hodím ho do další zdi. Tak a teď se ukaž co je v tobě. |
| |
| Jericho Když jsi ho začal zvedat u další zdi, s pomstychtivým výrazem ti do obličeje vtisknul stříbrný kříž, který měl do té chvíle ukrytý v druhé ruce. přestože vypadá dost pošramoceně, docela se usmívá. "No a jak se ti líbí tohle..." Drží ti kříž v obličeji a jednou rukou hodí klobouk na jeho místo ve vitríně. "Myslím, že by jste měl jít..." Začnou se velmi potichu otevírat zadní dveře. |
| |
| Krejčí Když mi přiloží kříž přímo k obličeji bolestivě zařvu. Tak tohle si neměl. Zařvu na něj,chytnu ho za ruku ve které drží kříž a začnu s ním točit a mlátit ho o zdi v pokoji do té doby dokud z něj nebude téci krev. Tak a myslím si že budeš souhlasit s tím že si vezmu ten klobouk a ty špičáky a zase v poklidu odejdu… |
| |
| Jericho S krejčím uhodíš přesně jednou, v příčtím okamžiku jsou to tvoje ruce, které se nacházejí bolestivě zkroucené za zády, až ti vržou kosti, u ucha se ti ozve tichý, mrazivý hlas. "Je pochopitelně další možnost... můžeš tu za klobouk nechat špičák..." Jakýkoli tvůj pokus se osvobodit je zmařen nepředstavitelnou silou, kterou tě neznámý drží. "Pokud se moc nepletu... říkal jsi cosi o svých společnících... je vás víc?" Zjevně dotyčný na pomoc krejčímu zrovna nespěchal, ale nejspíš nebyl zrovna daleko. "A varuju tě... nezkoušej mi lhát..." |
| |
 | Probuzení Zvednu se, podívám se, co mi je a co mi není. Vytrhnu si třísku a ránu zpevním útržkem hadru. Následně prohledám trosky a posbírám, co se mi hodí. Pak se začnu rozlížet po cestě, nebo po jakékoliv známce civilizace, nebo kde to sakra vůbec sem. |
| |
| Kuchizen Kenpachi Po vytržení jsi zjistil, že to není žádná tříska, ale dlouhý, špičatý zub. Nikdy jsi neviděl nic, co by mělo stejně velké nebo dokonce větší zuby. Trochu se ti točila hlava a z prohledávání trosek se ukázalo, že vlny vyplavily pouze nějaká polámaná prkna. Kolem je akorát spousta písku. |
| |
| "*****", řeknu si, stričim zub do kapsy, nebo někam, a vyrazim... tak něják směrem od moře... |
| |
| Krejčí Když mi někdo zkroutí ruce za záda zaskuhrám. A to ti nikdo neřekl že se informace nedávají jen tak? Odpovím mu na jeho otázku ohledně těch další upírů. Řekněme že za tuto informaci chci ten klobouk a ty špičáky.Jinak vaše město skončí pod nadvládou temna a věřte mi že se vám to nebude líbit. Hrozivě se rozesměji a trochu sebou cuknu aby ten stisk povolil. |
| |
| Skupinka s koněm Mužík vás trochu zmateně provede městem, lidé si vás prohlížejí dost divně, ale zatím nikdo nic neříká. Ukáže se, že stáje jsou poměrně velké a když dojdete až k nim, mužík si vás jednoho po druhém prohlédne, ale pak nad tím mávne rukou a vezme vás do stájí všechny, abyste si sami vybrali, co se vám bude líbit. Skutečně se mu nejspíš hodně daří, jelikož ve stáních jsou samá pěkná zvířata a na konci řady dva poníci s růžovými stužkami ve hřívě. Když si každej podle svého uvážení vyberete, sám naskočí na koně, kterého jste chytili a pokyne vám, abyste následovali jeho příkladu. Ve chvíli, kdy všichni bezpečně sedíte... případně přísedíte s někym, pomalým krokem se vydá jedním směrem. Zdá se, že vás sám povede. Kuchizen Kenpachi Směrem od moře je vyšší duna a když se na ní vydrápeš, otevře se ti trochu rozhled po pobřeží, dál od moře vidíš je pár vyšších dun písku, ale těsně na okraji viditelnosti vpravo do moře vybíhá celkem dlouhé molo. Na tu dálku si nejsi jistej, ale vypadá to, jakoby bylo na konci rozšířené. Trosky jsou rozseté po poměrně rozsáhlém kusu pláže, ale žádná není větší než pár prken. Jericho Stisk nepovolí ani o kousek, ale tvá slova vyvolají celkem hodně pobavený smích. "Nadvláda temna... ano to se mi moc líbí... lidé by to jistě uvítali... že Tommy?" Poslední otázka byla zřejmě mířena ke krejčímu, který se kupodivu třásl, nepochybně strachy. "Takže znovu... kdo jsi, kolik vás tu je a co tu pohledáváte?... a upozorňuji tě, že trpělivostí zrovna nevynikám... a ty nejsi v postavení vhodném k vyjednávání..." Ucítíš velmi nepříjemný pocit, jak ti o sebe znovu zaskřípou kosti. |
| |
| Klaun Lehce si povzdechnu a trochu zpomalim, je trochu iritující, že mě tu nikdo nezná. Už jsem dost starej ně to, aby mě v pekle všichni znali... a také spousta černokněžníků a podobných existencí. No dobře... tak trochu víc než trochu - trochu moc hodně. "Maminka? Ta mi většinou neříkala, jen po mě něco hodila, když jsem se neklidil dost rychle z cesty a pak už to bylo naopak, ale co, můžeš mi říkat Silas, když ti na tom tak záleží." Pokrčím rameny a rozhlédnu se kolem, lidé se už zase začínají objevovat na ulici, což není rozhodně dobré znamení. Sakra, to jsem si to zase jednou nepěkně polepil - už abychom byli z toho příšerného města pryč. Kouknu po klaunovi a trochu zvědavě si ho prohlédnu - pěkně pokřivená mysl, řekl bych. "Co jsi vlastně zač? Pochybuju, že budeš nemrtvý, nebo alespoň nemrtvý v tom pravém slova smyslu." Pomalu pokračuju v chůzi a rozhlížím se na všechny strany, zdálo se mi, že jsem něco zaslechl, ale nejspíš jsem se spletl. |
| |
| Do sedel
|
| |
| Krejčí Pochybuji o tom že by lidé uvítali nadvládu temna když při větším štěstí bude půlka vzata do otroctví a ta druhá bude mrtvá. Zadívám se krejčímu přímo do očí. Takže ty seš Tommy jo?A máš nějakou rodinu Tommy?Určitě by se jim líbilo co děláš a jak skončíš? Vycením na něj tesáky a poté se pokusím natočit hlavu na stranu abych viděl s kým mám tu čest. Já jsem Jericho Cross a se mnou tu je zhruba další 30 upírů kteří už pomalu ale jistě plení vaše nádherné město.A málem bych zapomněl….asi si nepochopil že mě vůbec nevadí smrt takže můžeš být netrpěliví jak chceš ale ze mě už nic dalšího nedostaneš. |
| |
| Jericho Neznámý se opět zasmál, ale krejčí už nemůže být vyděšenější, takže si ani nejsi jist, že tě vůbec slyšel. Neviděné gesto ho propustí a krejčí urychleně zmizí. "Smrt?... ale těžko... o tu budeš prosit, jestli okamžitě nepřestaneš žvanit nesmysly." V mžiku letíš neuvěřitelnou rychlostí a silou do zdi, o kterou se rozplácneš, necháš v ní dost hluboko vmáčklý otisk svého těla, ale to tě rozhodně netrápí tolik, jako praskavý zvuk, který se ti ozve v rameni. Rukou ti projede ostrá bolest, ale konečně můžeš spatřit, kdo tě držel. Tedy mohl bys, kdyby z něj bylo vidět alespoň trochu víc než dlouhý plášť s vysokým límce, boty zapnuté na několik přezek, široký klobouk a jasně šarlatové oči, které se na tebe posměšně upírají. "Tak mluv... nebo začneme dělat zajímavější věci... i když tak pěknej otisk jsem už dlouho neviděl." Ruce má sepjaté za zády a na první pohled si z tebe vůbec nic nedělá.[/u] |
| |
| Smrad na obzoru Stále poskakuje za Silasem, ale už si nepozpěvuje. Stařec a Shiw mu už dávno vypadli z hlavy, a vůbec nevnímá jestli tam někde ještě jsou. ,,Silas, Silas... Silas? Divný jméno.'' Snaží se ho dostat do hlavy. S nakrčeným nosem přestane poskakovat a zpomalí. Pomalu začichá, ale jen opatrně, aby ho snad ten upíří smrad nezabil. Zaloví rukou v kapse a vyloví malou lahvičku, ze které na sebe o moment později vycáká slušnou dávku silné voňavky. ,,Tady fakt nejde relaxovat.. Debilní smrad tý upírský chamradi.. Všechno to nahnat do slunečního žáru v pravý poledne! Se těšim že vypadnu z města prolezlího upírama, a mám se zdržovat s ještě většim smradem..'' Odplivne si na zem a zahledí se Silasovi na záda. V ten moment nastraží uši, protože slyší zvuk který zas tak často neslyší. ,,Bitka a zdřejmě někdo líta po stěnách!'' ,,Ne... Nemrtvej nejsem, ale pokud ten smradlavej Netopejr, co si támhle opodál dělá problémy, je ten z tví skupiny, tak ten asi mrtvej brzo bude.'' S úšklebkem ukáže k rámusu a ke zdroji pachu. ,,A pokud ho chceš živého... Tak makej.'' Zježí se mu všechny chlupy na těle když ucítil osobu, která si hraje s upírem. |
| |
| Klaun Trhnu sebou, když se zmíní o tom, že si upír dělá problémy. No zase mám ale alespoň jistotu, že je to skutečně Jericho, v podstatě se o tom nedá dost dobře pochybovat. "Ten dělá pořád problémy... víš, kde je?" Rychle se rozhlédnu, jestli neuvidím něco nápadného, ale ulice se zdá celkem klidná, jen znovu jakobych zaslechl klapot kopyt. Kůň by se jistě hodil, no jedno po druhém - nejdřív upír, pak dopravní prostředek. Kouknu, jestli se ti dva stále držej za mnou a pak kývnu na klauníka. "Tak kudy? Ještě se mi... nám bude hodit." V podstatě nepochybuju o tom, že jsem daleko horší než cokoli, co by tam mohlo být, ale přeci jen jsem si radši překontroloval, kolik strachu jsem z toho davu vlastně vytáhl. Taky bych se asi nedožil mého věku, kdybych byl zbytečně zbrklý. |
| |
| Krejčí Když krejčí uteče uleví se mi. Skvělí o jednoho nepřítele míň.Stejně budu mít dost práce s tím týpkem. Pomyslím si ale to už letím do zdi ve které nechám nepěkný otisk.Jakmile se sesbírám ze země zkontroluji si levou ruku a zjistím že je téměř nepoužitelná. Tak jo teď je to už osobní. Vztekle na něj vyprsknu, rychle se rozeběhnu na zeď co má ten tajemný muž za zády a odrazím se o ní s úmyslem zarýt mu mé kovové drápy pěkně do břicha a nebo ho aspoň povalit na zem. |
| |
| Netopejr Pomalu a dramticky ukáže směr a nehezky se ušklíbne. ,,Achjo... Kdo to kdy viděl... Vznešej rod Lykanů, a pomáhat ušmudlaným upírům..'' Mučednicky a naprosto profesionálně, srdcervouce vzdychne. ,,Čas trošku pohnout kostrou.'' Ušklíbne se a bez jediného ohlédnutí vyrazí za pachem. Vybíhá neočekávanou rychlostí, které ledajaký člověk opravdu nestačí. Jeho tempo se podobá spíše dlouhým skokům než běhu, a rukama se elgantně odráží od stěn aby nenarazil. Na stěnách zanechává bílé otisky rukou od make-upu, aby ho i ti pomalejší našli. Když dobíhá na místo, mozek mu začíná zatemňovat neustále silnější pach. Zorničky se mu trošičku stahují, ale jinak nic zvláštního. S hlasitým sklouznutím velkých klaunských bot po zemi se zastaví před obchůdkem. S fanatickým úsměvem, který se dostavil o chviličku později, zdvořile klepe na dveře. ,,Ťuky ťuk... Je někdo doma?'' Zeptá se nepříjemným hlasem. |
| |
| Na pobřeží Povzdechne si. No to je něco, že prej je to ten nejbezpečnější způsob cestování, že prej karavany sou blbě vyzbrojený, že prej sám zabloudim... A takoý prachy za to chtěli. Naposled se rozhlédne po okolí, vztekle kopne písek před sebe a vydá se podél pobřeží. Po cestě vytáhne zub a začne si s ním v ruce přehazovat. "Fuj!" A co je sakra tohle? Nějáká obří ryba? Žralok? Zmutovaná chobotnice? Fuj! Po bližším prozkoumání zjistí, že po povrchu ústí mnoho pórů. Popadne prkno z trosek a zkusí do něj zarýt. "Fuj!", zopakuje a pokračuje směrem k molu. |
| |
| soukromá zpráva od Cry pro Ten chlápek je vážně divnej! Co si to pořád špitá?!" řeknu si a zkoumavě ho přejedu pohledem. "A o jakou omoc by se mělo přeně jednat? Ztratil jste se, nebo někoho hledáte?" zeptá se ho zdvořile. "Třeba je to jen obyčejný blázen a mluví sám k sobě! Ale je to zvláštní... Jakoby měl někoho pod pláštěm nebo co." přemýšlím a neustále si ho prohlížím. Napadne mne že bych si s ním mohl trochu "pohrát". Už takhle je nervózní! Jenže toho chci o něm vědět víc a tak si raději počkám, mohlo by ho to pořádně rozhodit! |
| |
| Odjezd Společně s ostatními následuji muže až jeho obrovským stájím které ve mě skutečně vzbudí trochu obdiv. Vypadá to že tenhle muž se v koních vážně vyzná. A moc dobře nejspíš ví jak toho využít. Mihne se mi hlavou než nakonec jako poslední přijmu pozvání do vnitřku stájí. A mě se naskytne pohled na skutečně krásná zvířata. "Panejo. Někteří jsou skutečně úžasní." Pronesu s úsměvem a důkladně přecházím od koně ke koni. Každému se na krátkou chvíli zahledím do očí a takhle to dělám u každého dokud si nenajdu toho kterému bych vyhovoval i já. Je to krásný, statný bělouš. "Ahoj kamaráde. Tak doufám že si budeme nakonec rozumět." Řeknu mu tiše a poplácám ho po krku. Poté ho osedlám a vyvedu ven kde na něj s jedním obratným skokem vyskočím. A poté jen vyčkávám dokud nejsou připraveni i ostatní. "Tak jen vpřed a zpátky ni krok." Prohodím jen tak pro sebe a popoženu svého oře vpřed. Ještě si nakonec zase z hlavy stáhnu kápi abych lépe viděl na své okolí. Poté se jen s elegancí prince nechávám nést v sedle. Rovnou za mužem který nás vede k moři. |
| |
| Ulice a cesta za upírem... |
| |
| Jericho Přes svoji značnou rychlost jsi nepostřehla pohyb, kterým se ti jednak vyhnul a druhak tě poslal do protější zdi, do které jsi narazil hlavou, až se ti před očima roztančily hvězdičky a posadil ses na zadek. Bylo naprosto jisté, že pokud dalších pár minut přežiješ, budeš mít solidní migrénu, úplně jsi totiž mohl cítit, jak se ti po lebce rozeběhly prasklinky. Vysoký muž se jen pohrdavě uchechtl, ale v očích mu zůstal chlad. „Už bys to mohl vzdát… mladíku.“ Mluvil velice posměšným a sebevědomým tónem. „Je pravda, že ubližování bezcenným, slabším tvorům je vskutku dobrá zábava, ale teď na to bohužel nemám čas, takže abychom se dohodli. Moc dobře vím, že tu není jinej další upír, kterého bych neznal kromě tebe… a můžeš mi věřit, že tohle vím víc než přesně. Mimochodem, už jenom ten nepořádek, cos nechal v pekárně by tě mohl dostat do velmi odporných nepříjemností.“ Těžko říct, jestli jistě věděl, že jsi měl děvče v pekárně na svědomí ty, ale tvářil se absolutně sebejistě a mluvil a naprostou samozřejmostí, jako by tě u toho viděl. „Ovšem, jak říkám, na další hry už bohužel nemám čas, takže ti teď dám na vybranou. První možnost: řekneš mi, kolik vás je, kdo jsou a kde se právě nacházejí a pak si sebereš ten klobouk, co ti upadl a půjdeme je pozdravit. Druhá možnost: neřekneš mi, co chci vědět, seberu tě rovnou a jdeme prohledat město, abych se dozvěděl odpověď na svoje otázky…“ Zle se na tebe usmál a za límec vzadu na krku tě vytáhl na nohy, nezdálo se, že by ho to stálo nějakou námahu. |
| |
| Stáje Jen co nás ten chlapík dovedl do stájí, tak jsem se vydal hledat koně, nakonec jsem narazil na černýho hřebce. Přesně takovej jakýho jsem měl kdysi dávno. "Ahoj kamaráde." řeknu koni a pohladím ho po hlavě. Něco mi říká, že je to nějakej jeho potomek, protože v očích se mu dá vyčíst stejná energie jako tomu hřebci tenkrát. "Připravenej se trochu proběhnout kamaráde?" zeptám se ho a počkám na jeho zařehtání. Usměju se a počkám až ostatní vyjedou ze stáje, pak přes hřebce hodím postroj, vyvedu ho z jeho kóje, pak nasednu a dám mu pokyn aby vyrazil vřed. Tady mě utvrdil v domnění, že je to potomek koně co jsem kdysi mýval. Tomu taky stačilo slabě naznačit a vyrazil vpřed jako blesk. Sledoval jsem jak se prohnal kolem skupinky kamsi do čela, když byl asi dvacet metrů před skupinou, vzpřímil se na zadních a hlasitě zařehtal. "Ten kůň je úžasnej!" zařvu vesele a dívám se směrem k ostatním. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Chvilku to vypadá, že na tebe muž zapomněl, ale pak se na tebe znovu podívá. "Potřebuje... ehm... potřebuju se dostat někam, kde bych se mohl trochu zotavit... stačí... nějaká hospoda nebo něco..." Znovu jakoby vnímal něco úplně jiného. "No jistěže ano... pochopitelně... ne... jak tě to vůbec mohlo... no... možná pár... stejně jsem teď na to moc slabej... prostě se smiř s tim, že tentokrát ne... a už mlč!" Kupodivu se pokusí sám zvednout, takže je vidět dýka, která před tím zarachotila na dláždění. Je to skutečně krásný kousek a cosi na ní napovídá, že ani ne tak zcela obyčejný. Rychle po ní šáhne a zvedne ji, potom se podívá na tebe, trochu netrpělivě sykne a kývne - těžko říct, jestli kterékoli z těch gest bylo určeno právě tobě. "Když mi pomůžeš, je tvoje..." Nevypadá, že by ho to zrovna těšilo. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Co to je? Co to je za zvuk? Koukám se po okolí a zmateně hledám původ toho divného zvuku - toho hlasu. Pomalu koukám se a tam a snažím se najít toho, kdo tak mluví. Velmi tiše jsem zašel za roh. Stála tu skupinka tří lidí - oblečených, jak nějací lovci čarodějnic. Není možné, aby mně slyšeli nebo viděli - oni mně museli vycítit, to jinak není možné. Zavrčí na mně, evidentně jim tu vadím - a právě proto neodejdu a na zavrčení odpovím jen tázavým pohledem. Po chvíli, když už jsem si jistý, že dokážu dost rychle reagovat se zeptám Dobrý den. Vadím vám zde snad? Chladně a bez mrknutí je sleduju, připraven je zabít, pokud to bude třeba... |
| |
| Krejčí Když narazím do zdi docela mě to překvapí. Sakra co je ten chlap zač?! Trochu se udivím a prstama přejedu po místech kde jsem cítil rupnutí. Než se vzpamatuji začne mi ten chlap zase něco říkat.To co mi řekl mi nedává skoro žádný význam protože jsem docela dost slov přeslechl.Ale něco jsem přeci jen slyšel a to byly jeho návrhy.Po chvíli mlčení se usměji. Jak jsem již říkal je nás tu asi dvacet upírů a několik dalších upírů.Bohužel ale nevím kde jsou ale to určitě takový statný chlap jako vy určitě zjistíte bez mé pomoci. Pokusím se co nejrychleji vstát,sebrat klobouk co jsem si vybral a nenápadně se vypařit dveřmi ven. |
| |
| Cesta k moři Pozoroval jsem trpělivě ostatní jak se chystají s mezitím jsem hladil svého bílého oře po krku. Důkladně jsem mezitím kontroloval jestli jsem k jeho sedlu připevnil pevně všechny své věci. Štít drží a moje torna s rohem taky. Pomyslím si spokojeně a následně svého oře popoženu do cvalu když spatřím jak nervozně přešlapuje. "Tak pojď příteli, pojedeme napřed. Vidím na tobě že by ses rád konečně pohnul." Promluvím k němu s úsměvem a trošku sebou trhnu když se kolem nás prožene Kane se svým černým ořem. Musím skutečně uznat že jim to spolu sluší. Nejspíš si spolu budou rozumět. S dobrým koněm si každý rozumí. Záleží tedy hlavně zda-li chce ten kůň i vás než vy jeho. Mihne se mi hlavou pár lekcí od starých knězů. Poté pobídnu svého oře do rychlejšího běhu a očkem zaznamenám jak se Kaneův kůň vzpíná na zadní. V hlavě se mi vybavil obrázek hrdého válečníka vedoucího svá vojska vstříc velké bitvě. Bitvě pro svoji zem. "Vypadá to že sis našel skvělého přítele Kane." Zvolám na něj s pobaveným úšklebkem a párkrát kolem něj se svým bělákem zakroužím. "To je jen dobře. Pokud ses svému oři zalíbil bude ti dokonalým přítelem na dlouhé roky." Prohodím a krátce si jeho černého koně prohlédnu. Je to moc krásné zvíře. Koně byli vždy nejlepší přátelé člověka. Vždy mu tak oddaně slouží. Pomyslím si s úsměvem než cvalem vyrazím napřed. Sem tam se ohlížím po ostatních a mezitím co se ohlížím i po lidech okolo tak si cosi vesele zpívám. |
| |
| soukromá zpráva od Cry pro Když spatřím tu dýku, překvapeně nadzvednu obočí. "A podívejme se, páníček není jenom blázen, ale i vozbrojenej!" A když muž nabídne dýku jako odměnu, v očích mi zasvítí malý plamínek. "To bych ale nejdřív musel vědět, kam vás dovést! Vezmu to přes celé město, abych se mohl pánečkovi trochu mrknout do dušičky!" popřemýšlím a nakonec začnu přikyyvovat, že to tedy beru. Ale to bych nebyl já, kdybych to nechal být tak, jak to je. "Taková kráná dýka! Jistě byla velice drahá, nemýlím-li se!" prohodím jen tak mimochodem a na tváři vykouzím pro mne až nepřirozený úsměv. KDyž si bude ten muž myslet, že narazil na mladého, milého, usměvavého a hodného hocha, nic se nestane... |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Chvíli si tě beze slova prohlížej a pak jeden z nich nepatrně zakroutí hlavou. "Jsi... v našem lovišti..." Stále tě nepřestávají sledovat a trochu se rozestoupěj, jakoby si dělali prostor. "Co tu chceš... padlý?" Ne zrovna přívětivě druhý ze trojice. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Ve chvíli, kdy se začneš usmívat, se do tvá tváře ostře zabodnou tmavé oči. "Nepokoušej mě..." Chytí se tě aby se vytáhl na nohy. "Jo, všiml jsem si... idiot by si nevšiml... no jasně... jen do mě dál rej... stejně nemůžu..." Nezdá se, že by si z tebe něco dělal, ale zároveň tě nejspíš ani nepodceňuje a pohled, kterým tě počastoval, byl nepřirozeně ostrý, jakoby viděl až skrz tebe. "A vůbec... nemám na to celý den, tak si trochu pospěš..." Netrpělivě, i když vzápětí zavrávorá. |
| |
| Kuchizen Zub prknem projde jako listem papíru, ani se nemusíš moc snažit, až tě z toho zamrazí - skutečně jsi musel mít ohromné štěstí, že jsi unikl tak lacino. Písek se začíná pomalu rozpalovat a uhýbá ti pod nohama, občas máš pocit, jakoby se na obzoru, mezi vlnami něco zalesklo trochu jinak, ale proti slunci si tím nemůžeš být jist. Molo se zdá celkem daleko, ale po pár hodinách k němu přeci jen dorazíš. Cestou potkáš jen nějaké kraby, kteří ti rychle utíkají z cesty, ale jinak nic zvláštního, všude pusto. Když se dostaneš až k molu, do nosu tě udeří nechutný puch, vzduch už je solidně ohřátý a prosycený pachem zaschlé a rozkládající se krve. Dřevo mola je tmavé a zasahuje skutečně poměrně hodně daleko do moře. Z druhé strany se vine na první pohled často využívaná cesta. |
| |
| U mola Tse... No, a co teď? Sem u nějákýho mola, nevim kde, je mi hrozný vedro, mám hlad a ještě to tu smrdí... Namátkou prohledá okolí mola, jestli se tam neválej nějaký mrtvoly, nebo nějaký použitelný předměty. Když nic nenajde, vyrazí po mole směrem do moře. Na konci se rozhlédne, omyje si obličej mořskou vodou a vyrazí zpět s úmyslem jít dál po cestě. No co, snad potkám nějákého dobrého člověka, jenž by mi dal najíst... Nebo rovnou dorazím do města a něco vyžebrám... Ve chvíli, kdy dojde zpět na pláž, zahlédne dva ne až tak malé kraby, docela daleko od moře, jak si to šinou k něčemu červenému, rozházenému asi na půl metru čtverečním. Když k tomu dojde, zjistí, že je to hromada krve a masa... "Fuj!" Ryba? Ne. Spíš nějáký malý savec. Vytáhne ten zub, zapíchne prvního kraba, druhému na jeho útěku zastoupí cestu a skočí po něm taky. |
| |
| Obchod Potichu zakleju, ale pak se rychle vydám za klaunem. Je pravda, že mi nedělá moc potíží ho sledovat, ale zase na druhou stranu, asi bych se fakt neměl moc opozdit, roztrhané kousky a popel by mi byli celkem na nic, takže bude lepší jakékoli bitce předejít. Ve chvíli, kdy jsem zahýbal za poslední roh, Olaf už klepal na dveře, jen jsem nad tím zakroutil hlavou, ale víc času než těch pět kroků, co mi k němu chybělo, jsem mu na vstoupení nedal. Pokud to nestihl, holt půjde až za mnou, já se nějakým klepáním nezdržoval. Jedním pohledem jsem překontroloval, jak to vypadá a lehce pozvedl obočí, když jsem uviděl Jericha - nevypadalo to, že by vyhrával. Oči, které se ke mně okamžitě otočily, mě nechávaly celkem v klidu... i když. Trochu jsem přimhouřil oči a lehce se oklepal. Sakra, co seš vlastně zač...? Skoro bych si vedle tebe připadal jako mládě... Lehce jsem se oklepal, ale neztrácel jsem nervy - zatím. Tak jo, se staršími démony se dá domluvit - a tohle ani není démon - tak zkusíme obvyklý trik, třeba má nos taky tak nahoru, že mu to ani nedojde. A když jo, tak co. Pobaveně jsem se zašklebil, když jsem si vzpomněl na pár těch zajímavějších případů, kdy jsem ty nejstarší démony krásně tahal za nos. Jistěže jsem občas musel sáhnout po strachu, abych dokázal zmizet, ale zas tak často to naštěstí taky nebylo - trochu to pak kazí tu správnou zábavu. Když jsem se tedy naprosto uklidnil, s neutrálním výrazem jsem kývnul k neznámému hlavou, na poměry mezi démony a nižšími rasami dokonce velmi uctivě - doufám, že to ocení. "Zdravím, příteli, mohu se zeptat, co se tu děje?" Na chvilku se odmlčím a významným pohledem sjedu na Jericha, snad nikdo neudělá nějakou super odvážnou hloupost, ale zase, nemáme tu žádného hrdinského dobrého, jako třeba trpaslíka, tak by to snad mohlo vyjít. Je velmi příjemné počítat s tím, že tady si každej bude nejvíc hlídat aby se nic nestalo jeho kůži. Pomalu jsem k neznámému udělal další krok. "Byl bych rád, kdyby jste byl tak nesmírně laskav a nechal můj doprovod na pokoji." Pokus nic moc, ale zkusit jsem to musel. |
| |
| Jericho, Olaf, Silas Vzteklé zablýsknutí v mužově očích se dá poměrně dobře srovnat s konečnou upírovou smrtí, než ale stihne zareagovat, vyruší ho nenadálé zaklepání. Potichu zavrčí, ale pak o dva kroky ustoupí, když se dveře otevřou a dovnitř nakráčí dvě postavy. Pro Jerichovi oči jedna vskutku bizardní, ale druhá povědomá, jen kdyby nebyla tak trochu rozmazaná, ale za to by také mohl moct otřes mozku. Pozornost neznámého se okamžitě otočí ke dvěma neznámým a oči se mu lehce překvapeně zúží. "Děje? Asi nic... jen toto upíří nedochůdče prostě nerespektuje zásady slušného chování." Chladný úšklebek. "A moc nechápu, proč si ho držíš u sebe... ikdyž..." Prohlédne si Silase od hlavy k patě a zpět. "Démony tu moc často nepotkáváme..." Kuchizen Po molu jdeš docela dlouho, ale tmavá prkna se ani nehnou, zjevně je stavěno pro mnohem větší zátěž, než jsi schopen vytvořit. Ve chvíli, kdy se ale nahneš, aby ses opláchl, obrátí se ti žaludek - samotná prkna páchnou smrtí a teď už je naprosto jasné, že jejich tmavá barvě je způsobena krví, kterou jsou nasáklá. Vzhledem k délce mola a tmavému odstínu dřeva to muselo být skutečně spousta a spousta a spousta krve. Mrtvé zvířátko už tě tedy nemůže ani moc znechutit, i když na pohled nevypadá moc hezky. Krabův krunýř lehce pukne, ale druhý svůj život nehodlá dát tak lacino a když mu zastoupíš cestu, zakousne (chybí mi slovo :)) ti klepeto to nohy - musíš konstatovat, že má docela sílu. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Těkám pohledem z jednoho na druhého a snažím se zjistit, co jsou zač. O jakém lovišti to mluví a co jim je do toho, co to děláM - to jsou otázky, které mi probíhají hlavou. Koukám se na prostředního z nich. Vaše loviště? Narušuji vám snad lov? Až vám tu začnu dělat problémy, tak pak budu ochotný uvažovat o tom, že bych měl odejít. Prakticky se nehýbu, ale jsem připraven je zabít, když by se něco dělo - mají štěstí, že jsem v dobré náladě a nezabiju je hned. To, co tu dělám je moje věc. A ano, jsem padlý - na oplátku by jste mi mohli říct, kdo jste vy. Čekám na jejich reakci, ale za žádnou cenu jim neřeknu o nesmrtelnosti... |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Jen díky tomu, že jsi ještě o kousek rychlejší než oni jsi dokázal sledovat, jak se dva krajní rozeběhli, aby se dostali na výhodnější místa kousek za tebe, do vrcholů rovnostranného trojúhelníka, ten, co zůstal stát, tě opatrně sleduje. "To, že jsi padlý není žádná novinka... a my?... my jsme vládci tohoto města." Můžeš cítit, jak se všichni tři usmáli, i když rty jim nejsou vidět, jen oči rudě žhnou ze stínu. Pak ale zase okamžitě zchladnou. "Takže: je to naše město, ty neznáš zákony, ale zase jsi docela zajímavej... takže... řekni nám, co tu pohledáváš a my snad přehlédneme tvoje absolutně nevhodné chování..." Mluví velmi sebevědomým tónem, zjevně dlouho zvyklým pouze vydávat rozkazy. |
| |
| Obchod Ťuk, ťuk... Než stihne vykopnout dveře, tak jak to plánoval, přiřítí se Silas a slušně vejde. Jakmile se otevřou dveře lehce zalape po dechu a komicky si stiskne červenou bambulku na nose. ,,Fuj... Tady to smrdí jako kdyby tu něco chcíplo...'' Pobaveně si prohlíží oba upíry. "Děje? Asi nic... jen toto upíří nedochůdče prostě nerespektuje zásady slušného chování." Zaslechne toho velkého, kterého si moc neprohlížel protože ho víc zajímala ta hromádka neštěstí vedle a neodpustí si poznámku. ,,Kdyby jen nedochůdčata.'' S fanatickým úsměvem si přemeří upíra který komunikuje se Silasem. ,,Ale snad by jsi se nenechal urazit néééé?'' Provokativně protáhne a sleduje upíra, připraven uskočit. ,,Chamraď hnusná.. Hnije maso, hnije krev... Dyť jsou samej hnis...'' Naschvál viditelně začichá a pak předvádí že se mu chce zvracet... ,,Hmm.. Dal bych si česnečku.. Co vy pánové?'' Šíleným pohledem klouže z jednoho na druhýho, zdřejmě se nedokáže pořádně ovládat a vycení zuby. Rukou sklouzne ke srpu a olízne si rty. ,,Máme společnou jen jednu věc... Oba máme rádi.. Krvičku...'' ,,Nebyl tu před chvilkou ještě člověk?'' Mlsně se rozhlíží. |
| |
| No, a potom... "Sakra! Do pr..." Oddělá druhého kraba, oba je vezme a jde dál po cestě. Tse... Jestli mi to stálo za to... Seženu teď někde oheň? ... Kam ta cesta asi vede? Jde, po cestě pořád odkopává kamínky, jeden ho ale zaujme, protože mu padne přesně do ruky. No... kdyby ten, co ho poprosim o jídlo nebyl moc přátelskej... Co to bylo na tom mole? Žeby něco jako jatka? To by město nebylo daleko... ale proč by tahali dobytek na molo? Nebo lov nějákej vodních savců?? "Fuj!" Řekne nahlas a pokračuje... |
| |
| Krejčí Když mě Silas a nějaká další postava příjdou zachránit jen si oddechnu a s velkou úlevou spadnu na zem.Než dopadnu zvolám:. Konečně záchrana!máš to Jakmile dopadnu na zem upadnu do bezvědomí. |
| |
| Obchod To, že Jericho omdlí, je mi mnohem sympatičtější než to, co provádí klauník. Jestli nás kvůli němu ten upír roztrhá, tak se fakt naštvu. Znovu kouknu na upíra a pokrčím rameny. "Zábava, potrava... znáte to..." Do nozder vlkodlaka pošlu závan stříbra, snad to bude stačit na to, aby se probral. |
| |
| Obchod Vaše vyrušení zjevně upírovi moc po chuti není, natož Olafovy urážlivé řeči. Ozve se tiché, podrážděné zavrčení a skutečně to chvíli vypadá, že po něm skočí a udělá s ním krátký proces. Po krátké Silasově větě si to ale na chvíli rozmyslí, tedy nejspíš, a uchechtne se. "Pravda... jeden by se neměl nechat vytočit pochodující večeří. Už dlouho se tu neukázal nikdo nový... a tady ta špína se nám většinou vyhýbá... naštěstí, protože ten smrad mokrýho psa je fakt něco nesnesitelného... nehledě na ty spousty voňavek...." Trhne hlavou k Olafovi a pak se znechuceně podívá na Jericha. "Ti mladí dneska už nic nevydrží... a úcty a rozumu to za nehet nemá..." Potom pomalu dojde až k Silasovi a zvědavě si ho prohlédne. |
| |
| Obchod Když zacítí stříbro hodně sebou cukne a o pár kroků ustoupí, na Silasovi přistane pohled který jasně říká: ,,Ses po*ral ne?'' ,,Spousty voňavek...'' Imituje upíra. ,,Aspoň snima nesmrdim jako rozpadající se, hnijící prase.'' Odplivne si. ,,Kdyby tě alespoň jednou napadlo použít voňavku, tak tu ''večeře'' může v klidu dejchat. A nebejt tý ''večeře'' tak ty jsi absolutní nula co si nemá na koho vyskakovat.'' Slovo ''večeře'' vždy vyslovil nepěkným tónem. ,,A nechápu co tady držkuješ, oba ste úplně stejný!'' -ukáže na Jericha- ,,Jenomže ty jsi se stal'' -zamává rukama jako netopýr- ,,netopejrem dřív.'' ,,Stejně jednou chcípneš na úpal...'' Fouká nosem aby z něj dostal zbytek stříbra a s nakvašeným výrazem jde ke dveřím. |
| |
| Problémy s mrtvolkama Klauníka si snažím moc nevšímat, ale zase vehementně přikyvuju starému upírovi - to se jistě neztratí. "Potřebovali by tvrdší výchovu... ještě tak v pekle se to dá, ale ti dvěstěletí výrostci... hrůza, co si nedovolej..." Snažím se znít spravedlivě rozhořčeně, ale zároveň tak, aby to nevypadalo, že se chci dostat na jeho úroveň. Začíná mě to docela solidně bavit... a to jak ho ještě Olaf vytáčí... Měl bych se asi rychle vzpamatovat, protože jinak to jistě dopadne špatně. |
| |
| Hurá k... pod kopyta Upír neuzná Olafa za hodna odpovědi, jen tiše poznamená cosi o krevních konzervách. Naproti tomu Silasova slova se mu zjevně moc zamlouvají. "No jistě.. dřív bychom někoho takového prostě narazili na kůl a byl by klid... případně bychom ještě vystavili tělo na hradby, aby se mohli všichni názorně přesvědčit, co se stane s takovými, kteří nedodržují pravidla a neuznávají starší a moudřejší..." Spokojeně sám sobě přikyvuje, pak vezme Silase kolem ramen a odvede si ho kousek dál, něco mu potichu povídá, ale ani jeden z vás to nemá šanci zaslechnout. Chvíli se tak bavěj, oba občas lehce zagestikulují a na Silasově tváři se objeví spokojený úsměv. Po chvíli se zřejmě v dobré náladě rozloučej a upír bez jediného ohlédnutí vyjde ze dveří. jakmile se za ním zavřou dveře, démon propadne příšernému záchvatu smíchu, až se zhroutí k zemi. Po pár minutách, když se trochu uklidní, se zvedne a Jericha si za stálého tichého pochechtávání hodí na rameno. Sebejistě zamíří ven. Jakmile vykročí na ulici, ozve se divoké ržání a následný náraz. Arthur a zbytek s koňma Mužík se jako obratný jezdec drží mezi vámi a nedělá mu nejmenší problémy stále něco zmateně brebentit, jen tak naznačuje cestu, ale nemá nějakou potřebu jet první, místo toho se pohybuje mezi Kanem a Manfredem. Za okamžik se ale ozve ržání Arthurova koně. Z jedněch bočních dveří někdo vyšel a téměř přímo pod kopyta prvního koně, Arthur stačil sotva zahlédnout záblesk bílých vlasů, když se jeho kůň vyděšeně vzepne na zadní a shodí ho na zem. I koně ostatních, poníka nevyjímaje, se začnou plašit a vyděšeně pohazovat hlavami. |
| |
| Obchod -> Ulice ,,Srabe... Ani neodpovíš.'' ,,Narazili na kůl... Klid... Nedodržují pravidla.. Blá blá blá fakt na facku upíre..'' Sleduje jak si povídají ti dva šašci a pobaveně se šklebí. Když upír odchází ukáže na něj ještě ošklivé gesto a sladce zvolá: ,,Pápáá'' Pozoruje Silase jak se na zemi řechtá a už se uklidňuje. Pak jeho pohled padne na upíra, ke kterém pomalu dojde a začne ho zkoumat. Raději moc nečichá a šťouchá mu prstem do tváře. ,,Fuj ten je studenej..'' Vidí Silase jak si ho hází na rameno a chystá se vyjít ven. Ale ztuhne hned jak se otevřou dveře. ,,Sakra co to je?'' Zarazí se a přemýšlí co mu kazí náladu. Řach... Opatrně vykoukne ze dveří a sleduje co se děje... Ve spleti těl hned najde Arthura jehož aura ho začíná trošku trápit. ,,Kam čumíš dohajzlu!'' Vylítne hned na paladina a kouká jak dopadl Silas s Jerichem. Ostražitě si prohlíží zbytek. ,,Divná skupinka... Nějak moc.. Hmm svatá..'' Rozhlíží se jestli někde neuvidí dědu a človíčka. |
| |
| Nečekaná věc a tvrdý dopad V poklidném cvalu udržuji svého oře a s rukama položenýma na hrušce sedla se dívám kamsi do dáli. V uších jen matně poslouchám brebentění muže který nás vede k moři a mírně se usmívám. No vida. Budeme mít očividně o čem povídat. Dokud nám nepoleze jeho upovídaná pusa na nervy. Pomyslím si a krátce se za ostatními ohlédnu. Poté se zadívám zas kamsi dopředu a přes hlavu si znovu přetáhnu kápi když mě ovane chladný vánek. Trochu se celý zachvěju a popoženu koně. Nějak nemám tendenci spěchat ale alespoň bych rád hlídal cestu před námi kdyby se něco zvrtlo. I když... tady trošku pochybuji že se bude dít něco špatného. A přeci jsem se mýlil. Divoké ržání mého koně mě okamžitě vytrhne ze zamyšlení. "Hej! Klid hochu! Tak klid!" Okamžitě se chopím otěží a snažím se svého koně zklidnit. A jen krátce přejedu pohledem přes siluety postav přede mnou než se můj kůň vzepne na zadní. Hmátl jsem po hrušce sedla ale ruka mi po ní jen sklouzla. A otěže mi vyklouzly z rukou. "Ooouuuu!" Vyjeknu hlasitě když letím na zem. Naštěstí můj štít který jsem měl na zádech trochu pád utlumil takže jsem si jen vyrazil dech ale zato nechráněnou hlavou jsem se tvrdě praštil o dlažbu. A pak už jsem jen vnímal mžitky a černo před očima. Skoro to vypadalo jako kdybych byl v bezvědomí. Ale přeci jen jsem ještě trochu vnímal a po chvíli jsem dokázal i otevřít oči. Chvilku mi trvalo než jsem dokázal zaostřit. Přesto jsem se zatím ještě nezvedal. Dokud trošku nepoleví hlava která mě bolela teda skutečně dost. A pak už mě bolely jen docela záda. Ale ne natolik abych se aspoň nedokázal posadit. |
| |
| Co je zase tohle? Nechávám koni volné tempo, takové které mu vyhovuje. Ale co mě vytrhne z jízdy je nějákej humbuk za mnou, otočím se a vzápětí otočím koně a zamířím zpět. Slabě se pousměju, když zahlédnu paladina na zemi. "Jak často jezdíš na koni?" zeptám se ho a pak se podívám na toho...klauna?...co tu vyvádí. "Není důvod tady hned vyvádět..." řeknu jeho směrem, pak seskočím z koně a natáhnu ruku k Arthurovi. "V pohodě?" podívám se na něj, přičemž periferně sleduju toho klauna co tady čeří vlny... |
| |
| Podivné setkání Au! Tak to to teda pěkně začíná. Mihne se mi hlavou mezitím co se opatrně posadím a s bolestným vyjeknutím si sáhnu za hlavu, na bolavé místo. A naprázdno polknu když prsty nahmatám budoucí bouli. Kruci. To mi ještě chybělo. Akorát se chystám zvednout když mi nabídne pomocnou ruku Kane. Na jeho otázku napřed cosi tiše zamumlám a mezitím co mě pomáhá na nohy tak dobře vnímám co všechno mě vůbec bolí. "Díky. Vidím to akorát na hromadu modřin a jednu pořádnou bouli. Au." Prohodím s mírně bolestným a pobaveným úšklebkem. Poté se trošku protáhnu a zatnu zuby když se mi ozve naražené rameno. Vypadá to že se nějakou chvíli pořádně nevyspím. Pokud teda nebudu chtít spát na břiše. Pomyslím si a trošku nejistě dojdu zpátky ke svému koni. Chytnu se za jeho sedlo a opřu se o něj. Dokud nevyprchá aspoň ten šok z pádu. Poté se zaměřím na ty postavy které vběhli mému koni pod kopyta. Všechny důkladně propíchnu pohledem a jednou rukou spočinu na hlavici svého kladiva. Cítím z nich něco co se mi zrovna vůbec nelíbí. Doufám že nebudou dělat větší potíže jako ten klaun. Nechci teď bojovat ale když budu muset tak budu. |
| |
| Downfall "Moc často na koni nejezdíš co?" zeptám se Arthura a sleduju toho klauna. "Nesnáším klauny." pomyslím si nespouštím z něj oči. Na klauna je moc vzteklej, teda co o nic vím. Přece jen by měl bejt přesnej opak. Tohle nebude jen tak nějákej obyčejnej klaun. "Proč se hned čertíš klaune?" zeptám se ho a podívám se na ty zbývající dva, co jsou s ním. "Dnešek je čím dál tím lepší..." řeknu si a nepřestávám ho sledovat... |
| |
| Ulice Konečně mu docvaklo že tu vlastně huláká na člověka co je skoro v bezvědomí, ale když se začne zvedat sklouzne pohledem na dalšího, co ho oslovil. Pomalu se vydá jeho směrem, ale když se na něj podívá paladin zarazí se. Na jeho ruku na zbrani se jen ušklíbne. ,,Jen jsem se špatně vyspal a navíc jsem v davu poztrácel kuželky...'' Zabrblá směrem k človíčkovi. Ale už o vteřinku později bezstarostně poskakuje mezi lidmi a kouká jestli se někdo nějak moc nezranil. Za hlasitého cinkání rolniček se nenápadně vzdaluje od upíra v bezvědomí, aby to nemusel pořád čuchat. Ale zároveň si udržuje odstup od Arthura, který mu zjevně trošku vadí. Ve skutečnosti klaun není nakloněn ke zlu, ale má své dobro, které se jinému nepodobá. Tudíž, mu aura nevoní, ale přesto ho nepostihuje tolik co třeba upíra. ,,A nekoukej na mě tak hnusně.'' Houkne na Kanea a hodí po něm jakýsi bonbónek. ,,Moc dobrej.'' Mrkne a prohlíží si koně, který z něj maj zjevně strach a jsou znepokojení když se moc přiblíží. Občas pro jistotu sklouzne s pohledem na paladina, ale jinak se snaží si nikoho nevšímat. ,,Tak půjdeme?'' Zavolá zpěvně na Silase. ,,Ještě že stěmahle lemrama nikam nemusim chodit...'' |
| |
| I hate clowns! Poslouchám žvatlání klauna a při jeho slovech: nekoukej tak hnusně, odseknu: "Až budu koukat hnusně, tobě to už bude jedno..." Pak se podívám na Artura, který by asi nejradši uvítal něco měkčího než je kůň. "Asi jsi z koně moc často nespadl co? zeptám se ho, protože vypadá že ho to docela rozhodilo. Mám za sebou taky pár pádu, prvních pět je nejhorších. Teď už se jen oklepu a pokračuju v cestě. Nemá cenu z toho dělat vědu. |
| |
| Ulice Když je mi konečně trochu líp otočím se k ostatním a krátce se zadívám na klauna který tu pobíhá a cosi mele. Ale nějak ho moc neposlouchám. Spíš si v hlavě formuluji otázky od Kanea. "Noo na koních jezdit rozhodně umím. Alespoň základní zkušenosti s nimi mám." Otočím se zpátky ke svému koni a ujistím se že sedlo drží. Pak si krátce prohlédnu všechny nové postavy v ulici. Ne že by mě jejich společnost těšila. Ale to mě netěší žádná společnost podobných "bytostí". "Jednou už jsem z koně spadnul. Když nás v lesích nedaleko od mého domova napadli vlci." Odpovím na Kaneovu druhou otázku a i přes bolest celého těla se zase vyhoupnu do sedla. Musím uznat že takhle se mi bude cestovat špatně. Ale dá se to zvládnout takže nic moc hrozného. |
| |
| Nečekané setkání Chvíli tahám z upíra rozumy a sám pro sebe se spokojeně šklebím, když ale za ním zaklapnou dveře, už se neudržím a zhroutím se smíchy nad tou arogantní naivitou. Holt nižší rasa, která si myslela, že sežrala všechnu moudrost světa. Málem jsem zapomněl, že mám i něco na práci. Po pár minutách se mi podařilo zvednout, ale stále ještě jsem se nezbavil smíchu. Bez problémů jsem zvedl upíra a téměř s pohvizdováním vyšel ven. No asi jsem měl přeci jen dávat trochu větší pozor na to, co se děje kolem mě. Pitomý zvířata...!!!!!!! Málem dostanu kopytem po hlavě, tak ani moc neřešim, že mi Jericho spadl na zem. Ty mrchy čtyřnohý se kolem mě plašej a najspíš uvažujou, jestli mě podupat nebo utéct. Zasyčím na ně a potlačím jejich strach, takže akorát nervózně stříhaj ušima, ale snad se nic nezvrtne. Dívám se, jak se kousek ode mě zvedá kluk oblečenej do brnění a ušklíbnu se. Skvělý... takže tady ti si našli paladina... nu co se dá dělat... snad to nějak přežiju... a on třeba taky. Kývnu Kaneovi a všem, kteří jsou mi tu povědomí. "Koně?... no fajn nápad..." Rychle je přepočítám a zvažuju, s kym bych se tak svezl. |
| |
| A když už doufáš, že by mohlo být líp...
|
| |
Jízda - setkání s Klaunem a ostatnímy. Jedu se svou skupinou přičemž si mě nikdo nevšímá. Po chvíli jízdy pod paladinova koně vletí klaun a ještě další lidé, chvíli je pozoruji ale jednání nechám na ostatních. Panebože, klaun na ulici třeste se, tohle jsem ještě nikdy neviděl. Projede mi hlavou a jen se zabalím do svého modrého pláště a vše prohlížím očima ve kterých běhají blesky. Heh co to klaun na ulici to jsem ještě neviděl. Zašeptám a podívám se po ostatních, ti už vypadají celkem normálně aspon že žádný z nich nevypadá jako klaun. Ježiš kam jsem se to dostal ..... proč mě sem mí milí bratříčci shodili já je asi fakt zabiji. Proletí my hlavou další myšlenka ale tu hned zaženu a podívám se na ostatní. Hele jedeme nebo co. To je jediné co ze sebe vypravím. |
| |
| Let's continue, shall we? "No, je vidět že s pádama moc zkušeností nemáš." usměju se a nasednu na svýho koně. Poslouchám žblebty ostatních. A když se ten černovlasej kluk se ozve, zda jedeme. "Taky bych byl proto pokračovat." řeknu a podívám se po ostatních. "Proč se ptám? Jindy bych pokračoval v cestě a nebral ohledy...tohle je teda divnej den..." pomyslím si a pohladím koně po krku, tohle "flákání" se mu taky moc nelíbí. Je vidět že stát na jednom místě mu nesedí o nic víc, jak mě.... |
| |
| Družina? ,,T-Tohle je je je tvoje družina?'' S vytřeštěnýma očima kouká na Silase a ukazuje na trpaslíka kterej zápasí s poníkem. ,,Tohle je prostě tvoje družina?'' Ukazuje na Jina co nikdy neviděl na ulici klauna, na trpaslíka co právě nenápadně kope do Jericha, na Kanea kterej mu vyhrožuje, a pomaličku se mu začíná rozmazávat černá barva pod očima. Slzičky smíchu si dělají mokré, černé cestičky v bílém makeupu po celých tvářích. Tentokrát to je klaun co to nevydrží a padá k zemi s pláčem. Slzy smíchu padají, na od sluníčka rozpálené kamenné dlaždice, a po chvilce mizí. ,,To prostě není možnýýý!!'' Bouchá pěstí do země. Když po pár minutách utře slzy a přestane se smát, ještě si jednou prohlídne Silase jestli to není vtip. ,,No já půjdu pěšky..'' ,,Hahahaha tahle výprava bude fakt zábavná!'' ,,Ale nehledali jsme ještě nějakou kudúčku?'' Pozvedne tázavě obočí, když si maluje černé fleky kolem očí. |
| |
| cesta Když spadnu ze zad Silase začnu trochu vnímat okolí.Začínám rozpoznávat větší předměty a nějaké zvuky.Ale proberu se až tehdy když do mě začne trpaslík kopat.Když kopne potřetí chytnu ho za nohu a cuknu s ním aby spadl na zem. To nevíš že se do bezmocných nekope?! Vychraptím ze sebe tak že mi je sotva rozumět a pokusím se posadit se na zem. |
| |
| V davu vše možných individuí
|
| |
| Zapomněl jsem, jak jsou zábavní Jako první na moje slova zareaguje trpaslík. Až se pobaveně zašklebim, když si pohledem přeměřim poníka a v hřívě uvidim ještě jednu nebo dvě křiklavě růžové mašle. "Hmm.. díky za neodolatelnou nabídku, myslim, že ji s chutí využiju - nedělit se o poníka." Stále sice dávám pozor na koně, ale opět se se dobře bavim. Jen se rozhlédnu, kterej z nich by se mi tak líbil a pohled mi padne na Kaneho koně - pěknej, černej - ano, ten by se mi mohl líbit. Už ho chci rovnou vyděsit, když klaun dostane příšernej záchvat smíchu a trpaslík začne rádoby nenápadně kopat do ležícího upíra - ostatně to neni až tak špatnej nápad. Překročim Jericha a aby se neřeklo, špičkou boty ho naberu do břicha - ostatně, nachránil jsem ho, tak já můžu. Pak dojdu ke klaunovi a bez problémů ho vytáhnu no nohy. "Moje družina? No ani ne - na to je tu málo succub, ale řekněme, že s nimi - některými z nich momentálně pracuju." Pohledem si přeměřim černovlasého kluka (Jin) a skutečně velmi krátce mu kývnu na pozdrav. Přeci jen jsou věci, kterým bych se i radši vyhnul, kdyby to bylo tak nějak možné. "Dokážeš udržet krok s rychlou jízdou?" Obrátím se znovu na klauna a okamžik pozoruju, jak si upravuje make-up. Znovu zamířím ke kloboučnictví, protože se mi sluníčko nepěkně zakouslo do očí. Zběžně mrknu na vystavené zboží a seberu klobouk ze země. Pak si vyberu jeden docela podobnej a ještě okamžik se zdržim. Skrz sklo si zkontroluju, že Kane sedí jen tak, docela ležérně a nakonec mi to přijde i spravedlivé - no a jestli ne spravedlivé, tak zábavné určitě - vzhledem k tomu, jak před chvílí ryl do paladina. Jednoduchá koňské mysli vnutit pach vlkodlaka a našeptat mu, že je hladovej, není vůbec nic těžkého, a zvíře zareagovalo okamžitě. Vykročil jsem ze dveří a už jen pozoroval, jak se vraník se šíleným strachem v očích a bez jakéhokoli varování prudce postavil na zadní a vyhodil ze sedla Kana, kterému se asi zdálo, že se už všechno uklidnilo. (domluveno s PJ) Mrknul jsem, jak je na tom, a když jsem zkontroloval, že se ani tolik nepraštil do hlavy jako paladin, měl jsem co dělat, abych se pobaveně neuchechtl. Rameno ho sice asi bude bolet, ale to už nějak přežije. Dvěma rychlejšími kroky jsem se dostal až k hysterickému koni a vyskočil do sedla. Předvedl ukázkové zkrocení šíleného zvířete a pak koukl dolu na Kana. Nebudu říkat, že jsem poněkud neovlivnil směr divoce kopajících kopyt, ale kdo by odolal nechat si ujít rozkřáplou lebku. Naklonil jsem se ze sedla a natáhl k ležícímu muži ruku. "Tak pojď, ať už můžeme jet..." Rozhlédl jsem se kolem, jestli se už doštrachal i stařík s klukem a žlutě mi blýsklo v očích, když jsem si všimnul mojí oblíbené loutnistky, jak se na druhém poníku teprve přibližuje. No jo - není nad opatrnost |
| |
| Kam se cpeš? Nečekaný pád mě vyhodil z rovnováhy, pak jen sleduju jak se k mýmu koni žene to bělovlasý cosi, se jménem Silas. A už vůbec se mi jak se nahrnul do sedla. "Kam si myslíš, že se cpeš bělovlásku?" pomyslím si, když ho vidím jak sedí na mém koni. Chytnu ho za nabízenou ruku, vytáhnu se na nohy a pak mu řeknu: "Fajn, ale má to jeden problém, na tomhle koni je už jeden jezdec...." zatáhnu za ruku, stáhnu ho z koně, cestou dolů ho ještě přetáhnu přes záda. "...a věř mi, že ty to nejsi kámo." dopovím mu a vytáhnu se do sedla. "Kdo dřív přijde, ten dřív vede koně." řeknu a podívám se na něj. Obmotám si uzdu, kolem levé ruky a pak se podívám na Arthura, a nevinně se ušklíbnu. |
| |
| Krátce před odjezdem Mlčky jsem ze svého sedla pozoroval veškeré dění v ulici. S rukama na hrušce sedla, kterou jsem nyní držel již pevněji, jsem pozoroval hlavně některé osoby které se nám tu tak nečekaně vynořili. Nějakou chvilku pozoruji trpaslíka jak kope do nehybného upíra na zemi a s nesouhlasným zamumláním se přesunu pohledem na klauna kterému očividně naše společnost přijde moc zábavná. Tedy spíš Silasova spolupráce s ... některými tady. Hmm to se mi taky zrovna moc nelíbí že budu muset mít po boku démona. Mihne se mi hlavou a zapřemýšlím se jak dlouho bude trvat než spolu začneme mít nějaký spor. Odhaduji že moc dlouho ne pokud on chová stejnou zášť k služebníkům Světla jako já k zplozencům Pekla. "Hou... jen klid." Pronesu tiše když můj kůň trošku nervozně přešlápne a zařehtá. A já brzo vpředu spatřím z čeho. Jen krátce stačím zahlédnout Kaneho jak letí ze svého koně k zemi a na jeho místo se brzo rychle nacpe Silas. A trošku mi to hne žlučí protože tohle je pěkně sprosté. Jen stisknu hrušku sedla až mi zbělají klouby ale nechávám to být. Dokud si ho Kane sám zase nespraví na což se pobaveně ušklíbnu. "To je svatá pravda." Pronesu k němu s mírným úsměvem. |
| |
| Zpět v sedle Na Arthurova slova se usměju a slabě pokrčím rameny. "Starý přísloví, ale stále efektivní." řeknu a podívám se po zbytku skupiny. Osobě je mi jedno, co si o tom myslí. Vždycky mi to bylo tak nějak jedno. Ale dnešek je dost divnej, takže by mě nepřekvapilo, kdybych se začal zajímat o to, co si ostatní myslí. Promnul jsem si rameno a prudce jsem s ním trhnul, až to zakřupalo. "To je mnohem lepší." ušklíbnu se a bleskově se podívám na Silase. "Jo, příště by nebylo od věci zkusit to slušně hochu..." pomyslím si a čekám co bude. |
| |
| Divadlo?? S širokým úsměvem stojí, a domalovává se. ,,No koně, mě zrovna nemilujou... A myslim že tempo udržet umim... Kdyžtak chytnu koně za ocas a nechám se táhnout!'' Podle jeho úšklebku je jasné, že si dělá srandu. ,,Mmmm Succuby...'' Zamlaská ale dále nekomentuje. ,,Nečeká mě doufám nějaké další sílené překvapení jako je tahle parta?'' Nenápadně se otočí a vytáhne srp, tak aby nikdo neviděl, že si v jeho kovovém odrazu prohlíží jak je namalován. Když usoudí že je to v pořádku, schová zbraň a kouká na divadlo, které předvádí Silas a Kane. Sotva se ovládá aby se zase nerozesmál, ale dokáže to. Odtrhne oči od bitvy o černého koně, a potichu přejde za trpaslíkova poníka, plácne ho přes zadek aby to trpaslík neměl tak snadné a andělsky se usměje. Klaunským hopsavým pohybem doskáče k paladinovi a s malou zdvořilou poklonou: ,,Hmm.. Hele nešlo by něco.. Hmm udělat s tim nepříjemnym, co tu pouštíš?'' Neví jak auru popsat, ale snad to nevyznělo jako kdyby paladin prděl. ,,Ještě budete muset najít místečko pro jednoho dědu a malýho človíčka..'' Pobaveně přemýšlí jak to dopadne. ,,Na druhou stranu tahle skupinka je to nejlepší co mě mohlo potkat.. Takhle jsem se nesmál od doby co katovy ujela sekera a usekl si palec na noze.'' Pobaveně se při té vzpomínce usmívá. ,,A vysvětlí mi na cestě někdo, co je náš cíl? Zatím vím že jdeme k vodě..'' Tázavě se rozhlíží. |
| |
| Divadlo Když mě Kane stáhne z koně, ani se nebráním, ono přes ten smích to stejně moc dobře nejde. Chudáček spravedlivý vojáček s jeho spravedlivým rozhořčením. A teď... Než se pokusím znovu vybojovat místo na černém koni, ozve se mladík - tedy paladin se svými svatými slovy. "Pravda? Možná. Svatá? Těžko." Ušklíbnu se a nenechám se rušit aurou, kterou klaun právě mistrně nazval prdama. No oni mě snad chtěj zabít... takhle jsem se už hodně dlouho nenasmál... Pomalu dojdu k paladinovi a snažím se nesmát moc nahlas, abych zbytečně neplašil koně... a poníka, kterej se právě pokusil provláčet trpaslíka kolem mě. "Zdar, příteli, tady bojovník teď bude mít dost starostí se sebou, tak asi budu muset okupovat koně tobě. Nepochybuju, že víš, co jsem zač, tak se rozhodni, jestli chceš jet se mnou nebo si najít jiného koně." Už se docela těšim, jak bude prskat co si to dovoluju. |
| |
| Domluva Mezitím co si trošku mnu naraženou ruku z pádu zvědavě a důkladně se ohlížím po těch dvou. Po klaunovi s démonem kteří tu tropí akorát zatím jen neplechu. Ale to se dalo vlastně i čekat. Budeme muset doufat že toho nechají nebo jim někdo neprojede dřív mečem břicho. Pomyslím si a krátce se poohlédnu po klaunovi který docestoval i ke mě a na jeho slova se mírně uchechtnu. "Bohužel. S tím co ze mě cítíte nedokážu udělat nic. Vychází to z mého nitra. Ne z mé síly." Pronesu jednoduše a odvrátím svůj pohled zpět ke svému koni který zas trošku nervozně přešlapuje. S tichými slůvky ho poplácám po krku a trochu se zarazím když brzy po svém boku namísto klauna spatřím Silase. Než vůbec stačí říct svoji nabídku je mi předem jasné co chce. Achjo, ten se asi nikdy nepoučí. Mihne se mi hlavou a s naprostým klidem se na něj zadívám. Lehce nakloním hlavu na stranu a mírně se usměji. "Já mám rozhodně jasno, příteli. Ale ta volba v tvé nabídce bohužel není." Mírně se k němu nakloním. "Dávám ti možnost se mnou jet. Můžeš převzít aspoň místo za mnou." Zas se odtáhnu a omotám si otěže kolem ruky. "Pokud chceš ale nutně využít stejný postup jako u Kanea tak tě můžu ujistit že pak v tom sedle dlouho neposedíš." Pronesu stále klidně a lehce pozvednu obočí. "Tak jak teda? Přijmeš moji nabídku nebo to zkusíš po svém?" |
| |
| Paladin No jistě, na dobrou vůli a ochotnou pomoc paladinů se dá spolehnout celkem dobře. To jsem zvědavej, jak moc bude nervózní z démona za zády. Je mi sice trochu líto, že taktéž nepocítil spravedlivé rozhořčení, že se mu snažím vyhrožovat, ale nakonec - vždyť je to jedno, už jsem se dneska pobavil víc než dobře. "No, po mém by to bylo rozhodně zajímavější." Znovu zapomenu dávat pozor a zvuk mého hlasu spolehlivě znervózní paladinova koně, nevšímám si ale toho a natáhnu k mladíkovi ruku. Sice bych se dostal nahoru i sám, ale proč se namáhat. "Mimochodem, volat na tebe: Ty divnej, by bylo trochu nepraktický...?" Opatrně zklidnim koně a mírně se posílim z jeho strachu. |
| |
| Znovu na splašeném poníkovi
|
| |
| ulice Ještě chvíli sedím na zemi a vzpamatovávám se.Když se pochvíli rozkoukám zjistím že sem přibyl nějaký klaun který asi také nemá rád trpaslíky.Za pár minut se sesbírám ze země a začnu pociťovat jak se mé tělo regeneruje. Tak co vyrázíme? Zvolám k ostatním a rychle si ještě zaběhnu ke krejčímu pro klobouk který jsem si tak těžce vybojoval,ze zdi utrhnu oba dva upíří špičáky a trochu to tam ktejčímu rozházím aby se potom co příjde nenudil.Když je mé dílo vykonáno uslyším jak ten paladin nabízím silasovi odvoz.Rychle tam dojdu a se slovy: Promiň ale já jsem raněný Odstrčím Silase a sám se vyhoupnu na koně. Možná to bude trochu pálit a zapáchat ale pokusím se to vydržet.Aspoň budu mít klid na regeneraci. Očichám si paladina aby sem si ten nejhorší smrad přetrpěl na začátku a poté jenom zatlačím své nohy do slabin koně který okamžitě vyjede. |
| |
| Démon a upír Potěšeně si oddychnu když si nakonec Silas zvolí tu příjemnější cestu a natáhnu k němu ruku abych mu pomohl do sedla. "Jmenuji se Arthur. Paladin z řádu Azurového oka." Představím se mu a s mírným úsměvem pohodím hlavou. A zrovna když už pomáhám Silasovy do sedla tak jen překvapeně kouknu na Jericha který okamžitě přebírá volné místo v sedle. "Hej!" Vyjeknu ale raději se místo dalších řečí chytnu hrušky sedla když se kůň okamžitě rozběhne vpřed. Když se z toho trochu vzpamatuji chopím se otěží a koně hned zase zastavím. Poté se krátce ohlédnu přes rameno na upíra a pak zpátky na démona. Snažím se nevnímat ten jejich odporný pach zkažených duší který mě bodá jako jehly. "Tohle nebylo moc hezké." Pronesu tiše ale nějak to dál raději nerozvíjím. Jen udržuji koně klidného a vyčkávám na ostatní. A bedlivě si hlídám záda. Ne že by mě nějak můj spolujezdec děsil ale zrovna v jeho případě bych byl v pozoru. Stejně jako s jeho ostatními ... kamarády. Budu jen rád když zůstanou u svých řečí než u nějakých sporů. |
| |
| No to snad... Už se pomalu chytám paladina. "Paladin... tak o tom se zrovna nedá pochybovat. Já jsem Silas. Démon." Než se stihnu chytit nabízené ruky, protáhne se kolem mě upír. Pro mě ne moc rychle, ale něco tak drzého jsem prostě nečekal, tak jsem zůstal jen stát a koukat, jak se kůň plaší. Ostatně to byla taky jediná Jerichova klika, protože kdybych se vzpamatoval, když jsem ho měl ještě na dosah ruky, nejspíš by byl na dva a více kousků. Vztekle jsem ohrnul rty a pustil do mysli koně tolik strachu, až se začal okamžitě vzpínat a plašit ještě daleko víc - tak si poraďte, hoši. Sice mě trochu zarazilo, že se proti upírovi paladin nijak neohrazoval, se svojí svatou morálkou, ale proč já se vlastně divím, za svůj život jsem toho viděl už docela dost. A takhle milí paladinové, nic neobvyklého. Rozhlédl jsem se po zbytku a pajzla hned vyloučil z okruhu mého zájmu, ale ten vraník byl pěkný zvíře a jistě by uvezl dva cestující úplně snadno. Pomalu jsem vykročil zpět k válečníkovi, ale kůň i poník se začali plašit. Nevrle jsem se zastavil a soustředil se na to, abych zvířata zbytečně neděsil. No prostě nic snadného, příjemného ani zábavného. Pak jsem došel až k nim a ušklíbl se na Kana. "Tak znovu... mohl bych se svést s tebou... zdá se, že se ti nechce bejt vzadu, tak můžeš klidně jet vepředu." Ve žlutých očích mám vztek, ale snažím se ho krotit - tohle tomu násoskovi jen tak neprojde. Ne po tom, co jsem ho vlastnoručně zachránil. |
| |
| Zase bělovlas Sleduju dění okolo sebe a mlčím, už jsem toho nakecal víc obvykle. Když se přišourá zase ten démon, jak sám tvrdí. Vyslechnu si jeho slova a v mezi čase se podívám na Artura a jeho "spolujezdce". "Klidně." odpovím mu a podívám se kamsi nepřítomně před sebe. Pak se znovu otočím na démona: "Mám ti pomoct nahoru?". Dívám se kamsi za něj, ale přitom ho stále sleduju, osvědčilo se to už několikrát a myslím že u něj to bude dvakrát tak užitečnější... |
| |
| Na koně!!! Ušklíbnu se na Kana a odmítnu pomoc, tentokrát se nenechám nikým předběhnout a téměř okamžitě sedím za válečníkem. Rozhlédnu se kolem, jak to vlastně vypadá s ostatními. "Tak jedem, ne?" Mám pocit, že pár... hmm... lidí z naší skupinky chybí, ale moc to neřešim. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Když řeknou, že jsou to vládci města, tak mám co dělat, abych si zachoval vážnou tvář. S lehkým úšklebkem si je prohlížím. "A co vládci města dělají tady na ulici? Tady vás může kdokoliv napadnout. Tohle není moc moudré." Začnu se mírně vznášet a pozorně zkoumám, jestli z místa, kde jsem dokážu zasáhnout všechny tři - přece jen je meč dost dlouhý a z andělské oceli. Poté se rychle přesunu ven z trojúhelníka - nevím, jestli si tí jen zajišťovali snazší útok nebo připravovali kouzlo, ale rozhodně to nebudou mít tak jednoduché. Ne se mnou... |
| |
| Konečně vyrážíme? Jen co se upír uvelebí tak se jen ohlédnu po ostatních. Ale zase se vrátím pozorností ke svému oři který začne zase vyvádět. "Tak klid už!" Pronesu hlasitě a netrvá dlouho než se zase uklidní. Tentokrát ale nečekám a radši se hned vzdaluji zase někam napřed. "Tak pojeďte už. Nechceme tu zapustit kořeny ne?" Prohodím se smíchem když míjím pár přátel a když jsme pár metrů před nimi zase zpomalím a ve volném cvalu nechávám koně jít vlastní cestou. Jen občas ho zastavím abych se poohlédnul nebo počkal na ostatní. Tohle bude ještě zábavné. Pomyslím si a nijak moc už nevnímám upíra za zády. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro "My se o sebe umíme postarat, padlý..." Vždycky mluví jeden ze trojice a střídají se, nevypadá to, že by tu byl někdo nad někým. "A tebe tu nechceme... proto řekni, co tu hledáš a zmiz. Nechají tě vyklouznout, nevypadají, že by chystali nějaké kouzlo, ale stojí tak, že vždy můžeš zasáhnout maximálně jednoho z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Přistanu na nejbližší střeše a koukám na ně. "Nic vám říkat nebudu - to, co tu dělám je moje věc. Ale nemám čas se tu s vámi zdržovat." Ušklíbnu se a po sřeše se odeberu pryč od nich. Zatím se nepotřebuji ukazovat - zbytečná pozornost by mohla být problémem. Takže se chci dostat někam, kde bude liduprázdno a nebo pryč od nich... |
| |
| K moři Ke skupince na koních se pomalu doštrachali i Shiw s Kholdirem. Mladík vypadal velice špatně, na bledém čele se mu perlil pot a i jinak vypadal hodně nemocně – šel sotva rychleji než stařík. Nakonec byl rád, že se vydrápal alespoň na poníka k Ashley, Kholdir se připojil k Tinomovi a konečně jste mohli vyrazit. Mužík, jemuž koně patřili, vás dost nervózně pozoroval, ale když jste vyrazili, opět se rychle dostal do své přehnaně švitořivé nálady. Velmi zkušeně vás provede městem a pak už pokračujete po, častým používáním udupané, cestě. Po asi dvou a půl mílích se k vám donese první závan mořského vzduchu a k citlivějším nosům i pach krve. Dost staré krve. Taky kousek od cesty spatříte nějakou postavu (Kuchizen Kenpachi) |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Když jsi vyskočil na střechu, nevypadalo to, že tě chtěli následovat, ale celou dobu máš velmi nepříjemný posit v zádech - jako by ti mezi lopatkama už, už trčel nůž. Když se dostaneš k okrajovým střechám, někde pod sebou zaslechneš klapot podkov hned několika koní. Pokud se podíváš přes okraj, uvidíš početnou skupinku - některé tvory znáš, některé jsi nikdy neviděl a všichni míří pryč z města. |
| |
| Směr moře Když se démon vyhoupne na koně, tak sleduju ostatní a čekám, kdy se zase hneme. Už mě to věčný lelkování nebaví. To je furt něco, nejdřív tohle, pak tamhleto, teď zase tady to. Tímhle tempem se k moři dostaneme tak nejpozději večer. "Na co se čeká?" Až bude pršet?" pomyslím si. S notnou dávkou radosti se pousměju, když se konečně hneme dál. Když se konečně dostaneme k místu, kde je cítit mořský vzduch. Nasaju vůni moře a vzpomenu si když jsem tu byl naposled, to je teda hodně dávno, ještě jako kluk. Ale ze vzpomínání mě vyruší nějaká postava. "Dneska si připadám jak na náměstí..." hlesnu, takže to mohl slyšet jen kůň a démon za mnou... |
| |
| Slaná voda párty ,,Konečně... Konečně, konečně..'' Vesele poskakuje za všemi jezdci a zdá se že mu delší skoky dělají místo únavy radost. Občas za hlasitého cinkání rolniček udělá ,,Bububu'' na trpaslíkova poníka, ale jinak se zdá že si cestu užívá. ,,Ták, netopejr a paladin na jednom koníkovi... Mohla by se jim oboum stát nehoda..'' S andělským, širokým úsměvem poskakuje a přemýšlí jaká smrt by byla nejhezčí. Jako mimochodem na sebe cákne voňavku a zase postraší poníka. Cesta nemá chybu... Provětrá se, straší trpaslíkova poníka, paladin je daleko, upír taky.... Jenom ten užvaněnej chlápek ho začíná trošku deptat a tak ho propaluje zezadu pohledem. ,,Drž už hubu človíííčku...'' Pozpěvuje si v hlavě.. Do slabého smradu hnijícího masa, se přimíchá slaná vůně moře a vykouzlí klaunovi na tváři fanatický úsměv. Nebo za to snad může ta vůně krve? Určitě.. Z inhalování té vůně ho najednou vytrhne další chlápek. ,,Večeře?'' Zeptá se nevinně skupinky. ,,A když ne tenhle... Tak ten prcek vypadá nějak tak na umření..'' Zkoumavě pokukuje po Shiwovi. |
| |
| Cesta je prach, a štěrk... Šourá se po cestě. Tseee... Ještě sem skoro nepopošel, ale mám pocit jakobych se tu plahočil už hodiny Jde, podél cesty, šoupá nohama po zemi a přemýšlí, jestli vůbec někam dojde. Blee, to slunce mi vypálí oči Na obzoru něco zahlédne. Po chvíli už pozná, že jde o skupinku lidí na koních. Žeby snad nějaká pomoc? Zvedne ruce nad hlavu a pokusí se jim zastoupit cestu. Čím je skupinka blíž, tím zvláštnější mu připadá. "Ehh?!?" Vydechne a vykřikne zároveň, když zpoza nějakého koně vyběhne, jak se zdálky se zdá, člověk, ale koním stačí bez problému, tančí kolem nich ve vlastním tempu. Zastíní si rukou oči a hledí do dáli. Co to je? Skupina, i když je ještě daleko, ho znervóznila natolik, že z cesty raději ustoupil a ozbrojil se zubem a kamenem. |
| |
| Moře... had... šupina... tak tak jednoduše asi ne Já se ve městě nenudil, ale když jsme konečně vypadli ze sevření zdí, nemohl jsem si stěžovat. No možná ano - na přítomnost dalšího jezdce na mém koni, ale to bylo asi tak všechno. Byl tak krásný a slunečný den, že jsem si skutečně gratuloval, že nejsem upír, i když zrovna po něčem takovém jsem netoužil nikdy. Cesta byla poměrně jednotvárná, snad jsem na okamžik i zdříml a v těch chvílích se mi na rtech objevoval lehký úsměv, jak jsem se ztrácel v příjemných zákoutích mých soukromých snů. Nejspíš, tedy určitě nejsem první, kdo ucítí vůni moře, ale o to víc si ji vychutnávám, než mi dojde, že mě asi opájí trochu víc, než by správně měla. Zamyšleně přivřu oči a pak si uvědomím, že tu na mě působí spousty zbytkového strachu - musely to být velmi silné emoce, když tu po nich zůstali stopy, zatímco už tu nikdo není. Jak pokračujeme dál, věnuju daleko víc pozornosti okolí a lehce nekrčím nos, když se ke mě dostane zápach rozkládající se krve, nejspíše lidské, ale můžu se mýlit - přeci jen o krev se zas až tolik taky nezajímám, abych si mohl být stoprocentně jistej - na to tu máme jiné experty. A pak támhle... mohla by to být možná postava u cesty. Asi můžu předpokládat, že ano, protože se nás nejspíš pokouší zastavit. I když. Co to tam ten divnej tvoreček vyvádí? V jednu chvíli to vypadá, že bude chytat koně a pak najednou z cesty zase uskakuje? Docela by mě zajímalo, co mohlo natolik změnit jeho názor. Než si to stihnu promyslet, málem mě z koně shodí Kaneova poznámka a Olafovo přímočaré uvažování. Večeře. No a že by se nás nakonec najedlo asi i dost. Předpokládejme, že já, Jericho, klauník... nakonec by to nebylo až tak špatné jídlo. No a človíčci by si třeba taky dali kousek libové pečínky. I když ti jsou na to celkem hákliví, hlavně tedy asi paladin se svými svatými zásadami. Stejně mi to ale nakonec nedá a natočím se na koňském hřbetě tak, abych viděl na ostatní. "Hej! Před námi je svačinka, takže kdo je pro to, udělat si k večeři chutnou pečínku? Možná trochu tužší, ale myslím, že jste všichni už jedli podstatně horší věci. A trochu koření dohromady jistě taky dáme, aby to nebylo tak úplně bez chuti." Pobaveně kloužu pohledem z jedné tváře na druhou. "Pochopitelně není problém, kdo dáváte přednost syrovému, máte možnost si dát hned a na ostatní nečekat." Docela by mě zajímalo, jestli bude někdo zvracet. A možná jsem s tím prohlášením měl ještě chvíli počkat, protože jestli tvoreček není elf, nemohl ho ještě slyšet, takže jsem se připravil o část zábavy, ale s tím už sotva co udělám. |
| |
| Konečně na cestě
|
| |
| Co to zase mele? Nijak moc nevnímám okolí, jenom koně. Z nevnímání mě vytrhnou démonovi poznámky o pečínce. Otočím se na něj a hodím po něm jeden z pohledů, který jasně dává najevo, že je mi z jeho keců špatně. "Jestli máš v úmyslu vést tyhle řeči, najdi si jinýho koně..." odseknu a vrátím se pohledem dopředu. "Ještě jedna taková poznámka a půjde pěšky...." pomyslím si a bedlivě sleduju postavu vpředu. "Čím jsem si tohle vykoledoval?? Jsem zapomněl zajít do kostela nebo co??" uvažuju nad tím, co tu vlastně dělám. "Počkat, já vlastně do kostela nechodím...." docvakne mi, ale stále nespouštím oči z postavy... |
| |
| U moře Jel jsem pohodovým cvalem někde uprostřed skupiny. Nějak jsem okolním nevěnoval pozornost. Dokonce i upíra za zády jsem vůbec nevnímal. Ale opak byl pravdou. Navenek se zdálo že nejsem vůbec ostražitý ale duší i myslí jsem si dával na každého víc než dobrý pozor. A hlavně mi nedělalo problém kontrolovat ty zplozence pekel. Ty jsem cítil a vnímal snad nejvíc. Každý jejich pohyb. Ale do myslí jsem se jim neodvážil lézt. To by bylo až moc průhledné. Každopádně vnímat tělem jsem dokázal až když se mi do vlasů opřel vánek a v nose jsem ucítil vůni moře. Zhluboka jsem se nadechnul a velmi spokojeně se zadíval před sebe. "Ahhh. Moře. Už je to tak dlouho co jsem naposledy putoval po této vodní ploše." Pronesu s veselým úsměvem a trochu popoženu koně. Zase ale zastavím když v dáli zahlédnu postavu. A nejsem sám kdo ji vidí. Démonova slově mě o tom spolehlivě ujistí. Bože můj. Je mi z něj skutečně na nic. Ale co bych čekal od pekelníka... Pomyslím si znechuceně a vrhnu po démonovy opovržlivý pohled. "Měl bys příště taky nejdřív přemýšlet než něco řekneš." Prohodím když projedu kolem něj a Kanea. Nehledě na to jestli se to upírovi líbí nebo ne mírným cvalem jedu naproti té postavě. "Ingu'an elnavar. Příteli." Zvolám svůj pozdrav a zastavím se nedaleko od něj. "Jsem Arthur. Paladin řádu Azurového oka. Co jsi ty zač a co zde pohledáváš, smím-li se tě ptát?" Zavolám na něj znovu a postávám v bezpečné vzdálenosti od něj. Jednu ruku mám jako vždy položenou na hlavici svého kladiva. Pro jistotu. Hmmm, nic zlého z něj necítím. Alespoň zatím. |
| |
| Pobřeží I mně jako mnoha ostatním udělal odjezd z města dobře. Navíc čerstvý vzduch mi pomůže pročistit hlavu. Jen jízda na koni mi není dvakrát pohodlná a když elf popožene chvílemi koně do cvalu, musím se ho chytit, abych nespadl. Navíc moje hůl je nepohodlné břemeno a i když ji mám na zádech, zasunutou do ok, která jsou na popruhu od torny, stejně mě nepříjemně tlačí a brní mi z ní ledviny. Cestou se snažím navázat rozhovor s elfem, který jede se mnou, ale není zrovna hovorný typ, na moje vyptávání odpovídá stroze a moje otázky neopětuje. Až když se rozproudí diskuze ohledně postavy u cesty, když zachytím pach, který mě donutí nakrčit nos, pořádně zvednu hlavu, abych se rozhlédl po spolucestovatelích. Neříkám nic, jen po Silasovi hodím káravý pohled, který jako by říkal: Je taková nevychovanost opravdu nutná?. Nakonec stočím pohled k postavě, na kterou mluví paladin a zkoumavě se na ní zadívám. Nekoukám ale dlouho, místo toho sebou lehce ošiju, jako by mi přeběhl mráz po zádech a zahledím se na moře, poslouchajíc napůl, jak se situace vyvine. |
| |
| Cesta k moři Cesta probíhá celkem klidně.Nesnažím se s nikým navázat rozhovor spíše se snažím odpočívat.To se mi celkem daří do té doby dokud neucítím krev a přepadnou mě choutky koho zabít.Naštěstí se dokážu ovládnou a mé choutky zklidnit protože by to bylo pro mě velice nevýhodné možná i smrtelné.A tak se zase pokusím nevnímat nic ani ten pach krve. Ale všechno se změní v tu chvíli když Silas zalaškuje o nějakém živém jídle.Rychle se vzpamatuj a začnu se rozhlížet do všech stran abych věděl o čem to Silas mluvil.Když konečně uvidím toho smrtelníčka začnou se mi zbíhat sliny. No já bych byl pro, ale jenom pod podmínkou že mi ho nechte jako prvního. Ale když všichni Silase opomenou rozhodnu se že vysátí provedu pod rouškou noci. Když k němu dojedem sesednu z koně a prohlídnu si svá zranění. Hmm, skvělé vypadá to že jsem se stihl uzdravit. Pronesu si jen tak do větru a poté upřu svůj zrak na toho nového týpka a počkám až něco řekne. |
| |
| Šoková terapie Když se jezdci blíží, nemůžu si nevšimnout, že jeen zrychlil a blíží se ke mě. Ehhh... uvítací výbor, nebo ten nejnáruživější zabiják? Když už je hodně blízko, začnu být jistější, cítím z něj něco nepopsatelného mírumilovného. Když už předemnou začne zpomalovat, konečně si mohu prohlédnout i spolujezdce... V němém úžasu zůstanu stát s otevřenou pusou, když si oba zblízka prohlédnu. Když na mě člověk - válecník, možná paladin - promluví hatmatilkou, považuji to za pozdrav. Když se představí, zavřu rychle pusu a přemýšlím jak zareagovat. "Buď pozdraven též. Mé jméno je Kuchizen Kenpachi. Ztroskotal jsem na moři, asi jako jediný jsem přežil. Odvažuji se nazvat sám sebe zručným šermířem, pro trochu jídla bych se stal vaším velkým dlužníkem." I přesto že jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí, když dorazí zbytek skupinky, jen se plácnu dlaní do hlavy. Načež se plácnu i druhou rukou, když poznám že poskakující stvůra je bláznivý klaun. Jediné, co jsem v tu cvíli schopen si pomyslet, je EEEEH!?! |
| |
| Žertík Nad trpaslíkovým návrhem se málem udělá špatně mě - uznávám, že mě trochu dostal, ale kdo by chtěl jíst mozky... z toho by se tu jistě moc nenajedl. Obrátím se na něj a ušklíbnu se. "Obávám se, že kdybych se živil mozky... a náhodou dostal hlad... budu tu dost strádat hlady, i když si udělá svačinku z vás ze všech... no... možná kromě staříka." Ani človíček se nejspíš moc nepobavil. "Se moc nečerti... já bych ti neřekl co jíš.. hned." Ani nevim, proč mě to tak hrozně baví. Škoda, že si paladin myslí, že nemyslím. No vlastně - proč škoda?... tím lépe. Zašklebim se na něj. "Mňam, mňam..." Staříkovi věnuju jen mrknutí a pokrčení rameny. Nějak se mi ho nechce naštvat - moc dobře vím, že by mi mohl provést věci, které by se mi rozhodně, ale rozhodně nelíbili... a to nehodlá riskovat, nejméně prozatím ne. To bych si snad i ty vtípky radši odpustil. Jedinej, kdo skutečně sdílí moje nadšení pro věc je upír, ale tomu se skutečně nedivim - kvůli tomu pachu tady kolem už musí být pěkně zmagořenej. Jen se ušklíbnu. "Ne. První jsem já, pak ty, pak klauník... no a pak ten zbytek... pokud by měli chuť." Mezitím dorazíme až k postavě, která z nás má rozhodně na první pohled radost. Tedy nejvíc asi právě z Olafa, no musím uznat, že z něho bych byl trochu nervózní i já. "Zdar svačinko..." Děsivý úsměv a zablýsknutí žlutých očí, jak lahodný má strach. Tahle výprava... skutečně dokonalá hostina pro někoho, jako jsem já. Asi i ostatní by si přišli na své, ale daleko krvavěji. Tak ty máš hlad...? A copak bys jedl? Rychle si neznámého prohlížím a zaujme mě to, co drží v ruce. Jakýsi zub - docela by mě zajímalo, z čehože to je. Zamyšleně na něj koukám, ani moc nevnímám, na co se ho ptají ostatní. |
| |
| Od démona, nic "Neřekl by jsi mi to, protože bych si od tebe nic nevzal..." řeknu mu, ale spíš jen tak okrajově, protože spíš poslouchám co říká ten chlapík kterého oslovil Arthur. "Přeživší ze ztroskotání? No úžasný, tenhle den je čím dál lepší a lepší..." pomyslím si a poslouchám o co říká dál. "Jediný? Buďto jako jediný umí plavat, nebo tu loď něco muselo rozmetat na kusy. Jinak se stává málokdy že by byl jen jeden přeživší.". Pak si ho přeměřím pohledem. "Nebo taky kecá!" probleskne mi v hlavě, přičemž z Kuchařina, nebo jak říkal že se jmenuje, nespouštím oči. |
| |
| Cizinec Když si pánové určují pořadí, jen unuděně šoupe nohama. Občas se rozhlédne kolem sebe, ale nevidí nic zajímavějšího než cizince. Ale asi nejvíce ho pobavila reakce skupiny. Všichni se začali koukat skrz prsty na Silase, za myšlenku kterou vlastně vypustil klaun. Nakonec se vydá za cizincem, ale když jde kolem Silase neodpustí si úšklebek a tiše sykne. „Upír by šel až po mě..“ Dojde až k cizinci a přátelsky se usměje. Fanatický výraz již dávno zmizel, protože se snaží nevnímat pach krve, takže teď vypadá takřka nevinně. „Je libo si přičichnout?“ Ukáže na kytičku kterou má místo knoflíku na šatech a při ukazovaní zařinčí rolničky. „Jak že se to jmenuješ? Kučizen Kenpači? A ano.. I my by jsme byli dlužníci kdybys nás nakrmil..“ Andělsky se usmívá a pozorně si ho prohlíží. „A Kenpači? Pročpak máš tak velké oči? A pročpak máš tak velký zub?“ Zrakem sklouzne na zub který máš u sebe. „Kdyby se bránil.. Mohl by úplně náhodou zabít tohodle koně, a ten by úplně náhodou mohl zabít paladina i upíra..“ Očima lehce sklouzne na koně a usměje se při té představě. „A cože se stalo na moři?“ Obrátí svou pozornost opět k cizinci. |
| |
| Delegace z ústavu Nemohu si nevšimnout zjevné nepřátelskosti členů skupiny mezi sebou, přemýšlím, co je mohlo donutit ke společnému cestování. Na démonův pozdrav odpovím jen pozvednutým obočím. Když klaun konečně domluví, začnu mluvit já. "Oči mám velké po mamince, a jestli nechceš, abych tě pokousal, odteď bude tvým příspěvkem do diskuse jen mlčení." Na otázku položenou klaunem, odpovím paladinovi, protože ten se zatím zdá normální, i když neznám normálního paladina, který by cestoval s takovouhle sebrankou a s upírem za krkem. "Loď zřejmě zničila jakási stvůra, ztratil jsem vědomí a vzbudil se až když jsem byl vyplaven na pláži." Mračím se na klauna a čekám, jak bude kdo reagovat. To jsem to vyhrál... Utéct už nemůžu. Bojovat? S tolika lidmi? A to všichni vypadaj tak nebezpečně... Achjo... |
| |
| Svačinka... nebo možná návnada? Na pozvednuté obočí se pobaveně zazubim, ale jeho slova o nestvůře mě docela zaujmou. Snad ses nesetkal s naší lovnou zvěří. No a podle toho zoubku - dobře, že mám sebou tolik potencionální návnady. Docela by mě zajímalo, jak moc ta potvůrka reaguje na krev. Docela s chutí seskočim z koně a pomalu dojdu až k tomu K-čemusi. Cestou se pro jistotu drze ušklíbnu na Kana. "Však by sis vzal - já vařim docela dobře, když mi jde o to, aby někdo jedl." Pak mrknu po paladinovi. "Hele, nechtěl bys dobrovolně dělat návnadu? Nemusíš se bát, pochopitelně bychom tě z té vody včas vytáhli, aby ti ta mrška něco neukousla. A nebo se snad nenabídneš dobrovolně?" Čistá provokace, ale co by od démona mohl kdo čekat, že? Pak pomalu obejdu toho nového. Smrdí slanou vodou a rybinou a dalšími nechutnostmi, jako lidé dost často. Asi se netvářím zrovna nadšeně, ale tak kdo by se tvářil, že. Asi by bylo zajímavé, kdyby upírovi hráblo - alespoň lehké rozptýlení téhle jednotvárnosti. |
| |
| No jistě.... "Si nějak fandíš hochu..." odseknu jeho směrem a sleduju co má za lubem. Když plánuje použít Arthura jako návnadu. "A proč neposloužíš jako návnada ty?? To se bojíš, že musíš používat jako návnadu ostatní??" zeptám se ho a bedlivě ho sleduju... "Typickej zbabělec..." pomyslím si a nespouštím ho z očí... |
| |
| Nějak odvážnej "Nefandim, znám." Pokrčim rameny a potom se skutečně rozesměju. "Věř mi, že moji krev bys k tomu použít nechtěl... a stejně by mu nejspíš ani nešmakovala." Prohlédnu si ho, ale dávám pozor na celkem neznámého. |
| |
| Proč ne? "A proč nepoužít tvojí krev?? Co je na ní tak strašně úžasnýho, že jí nechceš použít??" zeptám se ho a podívám se na moře, na něj a pak na Kučizena... "Spíš řečeno takhle: Co je na tvojí krvi tak úžasnýho? Krom toho že je démonská??" upřesním otázku. |
| |
| Setkání se ztroskotancem Pozoruji ty bytosti temnot jak se shlukují kolem Kenpachiho. Jejich chování mi skutečně vaří krev. Mají štěstí že mám svatou trpělivost. Za to svoje chování už by si vysloužili vyříznutý jazyk. Mihne se mi hlavou než následně z koně sesednu. Poté pomalu zamířím ke Kenpachimu. Nedá se říct že bych byl zrovna veselý. Uvnitř mě to teď popravdě vře jak v sopce. "Táhněte od něj odporné bestie. Zkuste se ho jen dotknout a přísahám že kladivo Spravedlnosti dopadne velmi tvrdě!" Procedím skrze zuby a každého z těch zplozenců temnot si přejedu chladným pohledem. Poté se věnuji už jen onomu ztroskotanci. "Těší mě že tě potkávám příteli. Je to skutečně neobvyklé narazit tady na přeživšího ztroskotané lodi. Je vidět že jsi měl skutečně štěstí." Pronesu s úsměvem a pomalu ho vedu dál od Silase a spol. "Nemusíš se bát. V naší společnosti najdeš odpočinek a rádi ti dáme něco málo k naplnění žaludku." Mile se pousměji a zadívám se na moře. Pak znovu na něj. "Co se vlastně stalo? Pověz mi o tom víc? Na jaké lodi jsi cestoval?" Vychrlím na něj pár otázek a zvědavě se na něj zadívám. Tohle mě skutečně zajímá. |
| |
| Čum sem, čum tam.. Stojí a sleduje cizince jak tu vylévá své srdéčko a vyhrožuje mu. Sladce se usmívá a rádoby zavrčí. „Hmm!! Kočička má drápky!“ Zvolá velmi hlasitě a rozesměje se.. Tiše sleduje dění a netrpělivě čichá krvavý pach, který se ho očividně snaží dohnat k šílenství. „Arthur jako návnada... To nezní vůbec, ale vůbec špatně..“ Zasněně si představuje rozsápané tělo které vlaje ve vzduchu. Když otevře svou nevymáchanou hubu Kane a začne držkovat ohledně věci, do které mu nic není, roztáhne se mu na tváři velmi široký úsměv. „Takže další kandidát k večeři..“ Má celkem dobrou náladu, dokud nepřijde ten ušmudlanej paladin, který mu tu náladu chce zkazit. Na výraz „odporné bestie“ reaguje opravdu pohoršeně, a má chuť paladinovi jednu fláknout, ale nebude se nic přehánět, bude stačit zlý pohled. Navíc.. Co když to ani nebylo na něj? On vlastně s temnotou nemá nic společného, snad jen to, že se v ní kořist nejlépe straší.. Jelikož si vtipný paladin táhne cizince sebou, tak začne poskakovat za nimi a poslouchat každé jejich slovo. |
| |
| Copak si na mně všichni zasedli? "No, nejvzácnější na ní je, že je moje." Ušklíbnu se a dál si prohlížím Kcosiho. Fakt mi ale nadzvedne mandle paladin. Prej bestie. "Kdo je u tebe bestie, chlapečku...?" Prudce ho chytím za rameno a otočím čelem k sobě, zadívám se mu hluboko do očí a vztekle zavrčím. |
| |
| Eeeeh... Tahle skupina mi ještě scházela... Měl sem radši tiše skonat v pustině... Nebo se utopit... Na klaunovu otravnou narážku zareáguji jen tichou sérií nadávek, které může slyšet snad jen přicházející paladin, rozhodně ne vytlemený klaun... Ten mě tak štve! Zasloužil by si dostat do huby!, pomyslí si a pousměje se. Když ale vidí klaunův nepříčetný výraz, jistotu trochu ztratí. S paladinem se hádat nehodlá, a neplánue mu ani lhát. "Také jsem rád, že tě poznávám, paladine. Byla to zámořská plavba, cestoval jsem zdáli, pro vás tato informace bude zbytečná... Nebyli jsme už daleko od cíle, pluli jsme už nějákou dobu podél pobřeží. Bohužel si z útoku moc nepamatuji, uhodil jsem se do hlavy a upadl do bezvědomí, navíc mi vypadla z paměti i další spousta věcí, nepamatuji si například ani jméno kapitána lodi, nebo jméno samotné lodi..." Pak zahájím protiútok. "A co vy? Kdo jste, a co vás sem přivádí? A nevíte náhodou, co je tohle za místo?" |
| |
| Odpovědi Mlčky a trpělivě jsem ho poslouchal. Vypadalo to že měl očividně hodně špatný "den". A já ho plně chápu. "Hlavně že jsi vůbec naživu." Pousměju se a zapřemýšlím se nad jeho otázkami. Po chvilce začnu odpovídat. "Jmenuji se Arthur a jsem paladin z řádu Azurového oka. Pocházím z kláštera Azurového oka. Daleko ve své domovině odsud. A co mě sem přivádí? Řekněme že někoho... hledám. A bohužel. Tyto místa vůbec neznám." Pronesu trošku rozrušeně s úsměvem a kouknu na něj. Pak se trošku leknu když mnou někdo trhne. A o to víc mě "potěší" pohled do Silasovy tváře. A nezdá se moc nadšený. "Kdo? Copak to není jisté?" Pronesu s ledovým klidem a zase se od něj odvrátím. |
| |
| Poušť Moc nevnímám co se kolem mě děje.Ale když mě,Silase a Sukničku nazve paladin bestií upřu na něj zrak. Po chvíli se do toho vloží a Silas a chytne ho za rameno. Konečně!To je moje šance! Začnu se radovat sám pro sebe a pomalu se začnu přibližovat k zádům paladina. Takže ty mě budeš nazývat bestií jo?!To ti teprve ukážu jaká jsem bestie! S pohledem jako zombie na něj začnu cenit zuby. |
| |
| Paladin Tohle přehnal, ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik hněvu, ale znovu s ním nešetrně smýknu, abych mu viděl do učí. "Neřekl bych, že je to nějak jasné." Vztekle mi blýskne v očích. "Jsi nic, vlastně ještě míň než nic." Jen krátce pohlédnu na upíra a mám pocit, že pokud bude ještě někdo jen okamžik provokovat, dopadne to tu hodně krvavě, ač to skutečně nebývá mým zvykem - mrtvá kořist nemá strach. |
| |
| Upír a démon Poslouchám Silase a mírně pobaveně se v duchu usmívám. Ale taky začínám vřít jako sopka. Už mě to začíná unavovat. "Jo. Máš pravdu. Jsem nic. Pardon... méně než nic." Pronesu naprosto klidně s úsměvem. "Ale aspoň na rozdíl od tebe... mám duši. A už jen to mě dělá něčím víc." Skončím svoji řeč a odvrátím se od něj. Přesněji řečeno se obrátím na upíra. Svoje kladivo vytáhnu z kroužku snad během vteřiny a pevně jej uchopím oběma rukama. "Pojď zplozenče pekel. Jestli chceš krev musíš si jí vzít." Ruce a hlavice kladiva se mi rozzáří svatou energií. Aura která kolem mě panuje silně zesílí. Už jen tím vším je nejspíš jasné že rozhodně nebudu slabým nepřítelem pokud se někdo odhodlá k útoku. |
| |
| Den blbec Sleduju jak se situace vyostřuje, seskočím z koně a postavím se mezi strany, zády k paladinovi, protože od něj nečekám ránu do zad. "Nezapomeňte že tu máme úkol!" řeknu a bleskově si je prohlédnu. "Co ho nejdřív splnit a pak se klidně pozabíjejte??" zeptám se a sleduju je všechny. "Ještě toho kus, od kdy já jsem skupinovej pracant??" pomyslím si a těkám pohledem mezi nimi... |
| |
| Paladin "Duše... ani nevíš, jak to vypadá, chutná, smrdí..." Pohrdavě se ušklíbnu a už se chystám paladina praštit, když se tam objeví Kane. Dost naštvaně na něj zavrčím. "Neboj, jsi na řadě, a teď uhni!" |
| |
| Démonek Démonova slova na mě nijak nezapůsobila. Jenom další chvástání, pro ně vlastní, co jsem tak slyšel. "Jen aby jsi nebyl první ty..." odpovím mu s klidem a stále sleduju zbytek. "Jsou horší stvůry než je démon...to je jen hora kostí, který se jen vytahujou..." vyplave mi v mysli. "Myslíš si že jsi něco extra jenom proto, že jsi démon?? Víš kolik jich na to dojelo??" řeknu a podívám se na něj. "Do tolika ani snad neumíš počítat..." odseknu a nespouštím ho z očí... |
| |
| Bitka? Chvilku uvažuje že bude zasahovat, ale konec konců, když paladin zabije upíra, nebo naopak, tak mu to vlastně vůbec nebude vadit... Kecne si na zadek a znuděně začne z písku vybírat větší kamínky, které o vteřinku později vesele hází po koních (speciálně se naží trefit toho trpaslíkova poníka). Po chvilce ho to přestane bavit a zkontroluje situaci. To už se tam vrhnul i Kane a tím vyčaroval na čele klaunovi nejednu vrásku. „Proč ten se do toho plete?“ Znepokojeně si stoupne a rukou sjede ke srpu. „Nechcete toho nechat, nebo se už konečně pozabíjet? Ste jak nějací frackové..“ Už se tu na místě dost nudí.. |
| |
| Dost Válečníkovi kecy mi silně brnkaj o nervy a už to vypadá, že skončí hodně špatně, když se do toho vloží ještě klauník. Zavrčím na ně, ale pak se jen otočím, vyšvihnu se na koně, na kterém jsme jeli původně dva a pobídnu ho do rychlého cvalu. Mířím dál po cestě, chci mít chvíli klid a rozhodně se nechci nechat vytočit k nepříčetnosti, k čemuž mi moc nechybí. |
| |
| Nesouhlas "Bohužel démona. Opak je pravdou. Viděl už jsem spoustu duší." Pronesu k němu a pomalu jsem se začínal chystat k obraně než se do toho znenadání vložil Kane. Jen jsem mlčky naslouchal jeho hovoru ale nijak jsem se do toho nepletl. Uznávám že v něčem jsem s ním musel souhlasit. Tohle mi ještě chybělo. Ale čekal jsem že brzo dojde k nějakému střetu. Ale ne zrovna takhle. Pomyslím si a letmo se poohlédnu po vlkodlakovi. Cosi si tiše zamumlám a pomalu svěsím kladivo k nohám. Přesto tak aby bylo plně v pohotovosti. Kvůli upírovi před kterým stojím. A bedlivě ho pozoruje. Mezi prsty a vlasy se mi stále míhají jasné jiskřičky svaté energie. |
| |
| Nevyrovnanost démonů "Trpělivost nikdy nebyla jejich silnou stránkou.." pomyslím si a sleduju jak mizí v dáli s mým koněm. "Moc si na toho koně nezvykej, démonku..." pomyslím si a otočím se na zbytek. "Teď je otázka, komu říkáš fracek." odvětím klaunovi. "Copak fracek chce za každou cenu klid, alespoň dosavadní??" zeptám se a podívám se na něj. |
| |
| Už zase držkuje! Konečně nějaký posun, Silas odjel, ale Kaneovi to zase nestačí. „Frackové, jsou malé děcka, který si ničeho neváží, pořád držkujou, chtěj se prát a podobně.. Přeber si to jak chceš.. Tak jde o to jestli se za fracka považuješ nebo ne.“ Moc dobře si uvědomuje, že to človíček nemyslel zle, ale tyhle narážky si prostě nemohl odpustit. „Měl je nechat pozabíjet se..“ Zatváří se trošičku zklamaně a pořádně se protáhne. „Čas vyrazit pánové a dámy...“ Lehce hopsavým klusem se vydá za Silasem. |
| |
| Že se na to nevykašlu... Vyslechnu si klaunovi slova a jen zakroutím hlavou. "Těžko nazveš frackem někoho, kdo má za sebou tvrdou školu života. S kým se život nemazlil nikdy!" odseknu mu a podívám se směrem, kterým odjel démon s mým koněm. A já si myslel že démoni dokážou běhat rychle, že koně nepotřebujou..." pomyslím si a dívám se před sebe... |
| |
| Boj Jakmile paladin začne utvářet to své aurové divadélko zakloní hlavu a mírně pokrčí horní ret.Když se rozhodne zaútočit vloží se do toho další smrtelníček , ale toho vůbec nevnímá, protože pach krve mu úplně zatemnil mysl.Když se rozhodne znova zaútočit vzpomene si že má ještě flašku krve kterou ukradl na hostině.Rychle začne proštrachávat kapsy a když flašku konečně najde rychle jí odšpuntuje a rychle vyzunkne její obsah.Poté si prohlídne okolí a bez jediného slova vyběhne za Silasem. |
| |
| Představení pro trosečníka (možná teda i ztroskotance, ale to bych zatím neříkal)
|
| |
| Já outsider... Paladinovo vyjadřování, chování i to, že mě chrání před tou bandou bláznivých stvůr ve mě vyvolá alespoň částečnou důvěru, proto když to začne vypadat na boj, rychle se rozhodnu postavit za paladina. Vtom tam přiskočí člověk, chvíli vykecává a nakonec se mu to jaksi podaří rozřešit. Na trpaslíka zareáguji co nejmilejším pousmáním, na jeho sýr zareaguji velmi hladovým pohledem. Vzhledem k tomu, že upír vyběhl pěšky, otočím se paladinovi: "Rád bych tě požádal svezení, když tvůj kámoš teď pošlape po svých. Nevadilo by ti to moc? No... Co vás vůbec dao dohromady, a za jakým putujete cílem?", poptám se navíc, a mířím ke koni. |
| |
| Boj se nekoná Dost se mi ulevilo když jsem viděl jak všichni tři mizí v dáli. Netoužil jsem po boji. Ale kdybych musel bojoval bych. Nakonec zase složím zbraně a pomalu jdu ke svému koni. Poplácám ho po krku a upravím mu sedlo. Letmo se mezitím ohlížím po ostatních. A doufám že teď už bude klid. Nejraději bych je skutečně poslal všechny tři zpátky do pekel hned... Mihne se mi hlavou ale dál to nerozebírám. Nechci se zbytečně nechat unášet hněvem. "Jistě příteli. Můžeš jet se mnou. Nemám nic proti tomu." Pousměju se na něj mile stejně jako na trpaslíka. Elegantně se vyhoupnu do sedla. "To máte pravdu mistře trpaslíku. Tohle je skutečně podivná skupina." Zasměju se a počkám až si naskočí i Kenpachi. "Víš... já popravdě ještě ani přesně nevím co oni zde pohledávají. Potkal jsem je ve městě kde jsem jim přislíbil pomoc za nějakou tu minci." Prohodím a jen pokrčím rameny. Poté složím ruce na hrušku sedla a jen pozoruji poklidně ostatní. |
| |
| U moře Chvíli prostě jen pozoruji z dálky roztržku. Už už se chystám, že se do toho budu muset vložit, aby se tady všechny ty bytosti navzájem nepozabíjely a já přišel o všechnu zábavu. Najednou jako mávnutím proutku se hádající se skupinka prostě rozpadne. "No, když už jsme si všechno tak pěkně vyříkali... Nemáte náhodou hledat nějakého mořského hada? Řekl bych toho, který potopil Kenpachiho loď? Já jen že by mě zajímalo, kam ti blázni jedou, když pobřeží i s pachem staré krve, možná obětní krve máte přímo před nosem a když už je řeč o nose...." Odkudsi z torny vykouzlím šedý kapesníček s vyšitým monogramem ve stříbře a podržím si jej před nosem. "Mistře trpaslíku, nemohl byste jít jíst ten kousek síra někam kousek stranou? Ten puch nás zabije. Smrdí to jako by ten sýr párkrát umřel a vztal z mrtvých." |
| |
| Moře Když vaše "temná trojice" zmizela směr šumící masa slané vody, pomalu jste se také vyhrabali na zbývající koně a poníky a pomalu vyrazili za nimi. Než jste je dohnali, trojice už stála na břehu a sledovala úplně klidnou hladinu, zdálo se, že všichni sledují jeden bod v dálce, ale ani jeden z vás už tam nic dalšího neviděl. Vypadalo to, že se tam snad jen něco blýsklo a i tři čekají, jestli se to objeví znovu. Nalevo od vás vybíhá hluboko do moře zapáchající dřevěné molo zčernalé, při bližším pohledu krví. Shiwovi se evidentně ještě přitížilo, dýchá jen mělce, na tváři se mu perlí pot a přes koně jen tak visí. Když se někdo z vás ohlédne, spatříte v dálce jakési procesí, které míří vaším směrem. Nejspíše jste hádkou strávili mnohem víc času, než se komukoli mohlo zdát. |
| |
| Moře Vztekle jsem hnal koně co nejrychleji, takže upír i vlkodlak mě dohnali až když jsem se ze hřbetu zvířete koukal na klidnou hladinu. Věnoval jsem jim krátký pohled, a právě když jsem se očima vracel k obzoru, upoutal mě záblesk světla. Vypadalo to, jakoby se sluneční paprsky zlomily trochu jinak, než podle vln měli, ale nebyl k tomu žádný důvod. "Viděli ste to?" Ukážu přibližně tím směrem, ale nespouštím z toho místa pohled. Tedy alespoň do té doby, než doraz zbytek skupinky. Když se k nim otočím, jen přimhouřím oči, když v dálce uvidím další lidi. Upřímně doufám, že to nebudou ti fanatici. Taky by mě zajímalo, jak tu mrchu máme vlastně z té vody vylákat, ale na druhou stranu - to by nemusel být takovej problém - přeci jen, návnad tu mám dost. |
| |
| Moře Jen jsem zakroutil hlavou a vyrazil po svých. Ne že by mi to vadilo, nachodil jsem toho víc než najezdil. Takže mě to nezabije. Cestou jsem jenom bubnoval do jílce meče nějakou melodii co se mi vybavila v hlavě. Dokonce mi z hlavy vytlačila to, že jdu pěšky. Když jsem i se skupinkou došel k moři, naše trojce kamsi zírala, nekomentoval jsem to, jenom jsem se rozhlédl po okolí, krom doslova hnusnýho mola, nic moc k vidění. Z dálky se nám blížilo cosi, co snad ani nepotřebovalo nějaký komentář, prostě další sebranka lidí. "Vážně jak na náměstí!!" pomyslím si dívám se směrem k blížícímu se uskupení. |
| |
| Moře "Aha, tam jdou" Zamumlám poněkud roztržitě, když si všimu, že skupinka skutečně nakonec zamířila přímo na pobřeží. Můj přítel elf za nimi společně s ostatními otočí koně a pomalu se k třem bytostem začneme přibližovat. Už z dálky zahlédnu jejich pohled a když jej sleduji, na čele mi naskočí ustaraná vráska, i když té si asi na mém stařeckém obličeji málokdo všimne. Mnohem víc vrásek se ale objeví, když u smradlavého mola nakrčím nos nad zápachem sedlé krve. Odvrátím pohled od mola a zahlédnnu další nepříjemnou věc, jmenovitě procesí, které si to hezky kráčí mým směrem. "Jejda" Unikne mi z úst, ale to už sesedám opatrně z koně a následně se začnu stařeckým tempem belhat pryč po čáře přílivu směrem vpravo od mola. Po asi deseti krocích mávnu zřetelně rukou a v další chvíli vám zmizím z očí, jako bych na pláži nikdy nebyl. Jediným důkazem zůstano rychle mizící stopy v mokrém písku. |
| |
| soukromá zpráva od Kholdir pro To zmizení je zapříčiněné tím, že použiju kouzlo neviditelnosti. Následně ujdu dalších patnáct kroků a pod ochranou kouzla se otočím, ztěžka opřený o hůl. Dávám si pozor, abych šel místy, kde písek omývají vlny a moje stopy se hned ztratí. Nakonec zůstanu stát s pohledem přejíždějícím přicházející lidičky a naší skupinku. POkud zjistím, že mě i přes kouzlo někdo z našich vidí, zamávám mu na pozdrav a spiklenecky na něj mrknu. ;-) |
| |
| Moře Konečně dojde k dvou zbývajícím z "temné trojky" a zastaví se. Snaží se ignorovat pach krve a čumí na to co se tam blýská. „Hmm... Čučíme do moře na něco divnýho... Co teda vlastně je v plánu?“ Velice zvědavě se táže, jelikož ještě stále nedostal žádnou odpověď. Trošku couvne protože se mu voda zdřejmě snaží utopit papuče. „Jo viděli jsme to... Jakýho hada?“ Střílí otázky jak o život. Zrovna se ohlédne přes rameno, když stařík nenápadně mizí. Skusil by ho vyčmuchat.. Ale to by se mohl zbláznit z pachu krve. Na otázku proč mizí, mu dřív než ji vyslovil odpoví dav který se objeví někde vzadu. „Sakra... Co to je za bordel..? Ty dou po tý skupince..“ Pečlivě si vás prohlédne, nenápadně udělá tak pět kroků pryč a odněkud z oblečení vytáhne malou skřínku s páčkou. „Já vás neznám...“ Houkne vesele k Silasovi a začne poskakovat někam kde zmizel stařík. Během poskakování začne točit s pákou, díky čemuž začne hrát chytlavá melodie. (něco jako tohle) |
| |
| Moře
|
| |
| Moře Nakonec když se zase situace trochu zklidní pomalu popoženu koně vpřed. V poklidném cvalu následuji ostatní k moři a zahoří ve mě radost když zas vidím tu rozlehlou, modrou plochu. Kam až oko dohlédne. Ach, moře. Krásné a přesto někdy i tak nebezpečné. Mihne se mi hlavou než se letmo ohlédnu po těch třech jak cosi na obzoru pozorují. Mírně se ohlížím po směru kam koukají ale zrovna se mi nic zahlédnout nepodaří, tak tomu nevěnuji pozornost. Větší pozornost věnuji chvilku podivnému molu z kterého se mi trochu zvedá žaludek. Ta představa co ho mohlo dohnat k takovému stavu je vážně odporná. Uff, radši na to ani nemyslet. Poté se jako ostatní poohlédnu k zvláštnímu procesí které k nám v dáli pozvolna míří. "Máte někdo ponětí kdo to asi je? A proč sem asi jdou?" Zeptám se ostatních ale je vidět že ti neví o nic víc než já. Jen doufám že to nebude nic strašného. |
| |
| Stále se zmateně rozhlížím po zvláštní skupince, zatímco čekám až si Artie nastoupí do vozu. Pak s námahou vylezu za něj a jedeme... Když zjistím, že prvotní cíl skupiny byl tady u moře, jen jsem se plácnul do hlavy. "No ano, lemra se veze pár metříků na koni, aby mohl hned zase slézt... No co? To jsem nemohl vědět! Jen se hádali a nic mi neřekli." Když vyslechne hovory všech zúčastněných, zmůže se jen na: "Co?" Trpaslíkova řeč mě velmi zneklidnila, a představil jsem si hada se zuby, jako je ten, co ho mám, ja drtí lodičku na které se plavím. Chvíli pozoruji místo, kam všichni hleděli, ale nakonec si řeknu, že jsem stejně nikdy neměl moc postřeh. Otočím tedy hlavu od hladiny, od které se nepříjemě odráží sluneční svit. Když zahlédnu jezdce na obzoru a z komentářů ostetních pochopím, že nejde o další čát skupiny rychle se rozhodnu pomoci jak jen budu schopen. podívám se po nejbližším volném koni a naskočím na něj. Pak ale neustojím nátlak na na moje nervové ústrojí a začnu: Já vám sakra nerozumim! Kde to sme? Kdo ste vy? Co je tohle?" - ukáže na moře - "A kdo jsou sakra ONI??" "Vytasí" zub a kámen a nepřestává hledět na procesí. |
| |
| molo a pláž Když konečně doženu Silase, uvidím ho jak nějak zírá.Chvilku tam zírám taky a poté uvidím nějaký záblesk. Sakra…co to je?!Že by ten had? Trochu se nad tím udivím, ale to nás už doženou ostatní a začnou zírat na co zíráme.V tom si všimnu nějaké skupinky a staříka který najednou zmizí a hned za ním začne klaun hrát na nějakou divnou skříňku z cirkusu. Myslím že když tu budeš s náma tak jim dojne že k nám patříš. Ceknu na klauna a potom se podívám na Silase. Asi to zase zbude na nás. S těmito slovy vyleze do popředí skupiny a čeká jestli skupinka těch lidí zaútočí a nebo ne. |
| |
| Průvod Než jste se tak nějak rozptýlili a zaujali předem jistě velmi promyšlené pozice, poměrně dlouhý zástup se už dostal dost blízko na to, abyste mohli rozeznat jednotlivé postavy. Většina z nich byla oděna v bílé, ale vzadu se dav změnil na pestrobarevný. Uprostřed bíle oděných šel do pasu svlíknutý muž, tak kolem čtyřiceti a upíral pohled přímo před sebe, jako všichni ostatní, ale od těch ho ještě odlišovaly řemínky, které mu poutaly zápěstí a kotníky, aby nemohl dělat moc dlouhé kroky. Přesto se však nezdálo, že by snad chtěl utíkat, a nebo si všímal čehokoli kolem. Trochu jako by byl ztracen ve svém vlastním světě. Asi padesátka bíle oděných zamířila bez zaváhání na molo, když se dostali blíž k vám, začaly vám trochu brnět zuby, jak všichni dohromady vydávali velmi hluboký, dost nakažlivý zvuk. Ve chvíli, kdy kolem vás procházel vězeň, přeci jen k vám obrátil oči a když se zastavil na paladinovi, rty se mu pohnuly v nehlasné prosbě, nejspíš o pomoc. Přes všechnu dobrou vůli by ale byla sebevražda mu pomáhat, protože většina přítomných byla alespoň minimálně ozbrojena, a vy jste mohli být rádi, že si vás nijak moc nevšímají. Hučivý zvuk pomalu nabíral na intensitě, jak procesí postupovalo po molu hloubš do moře a k vám se dostali normálně odění lidé. Byli podivně tiší, jakoby se báli jediným slovíčkem narušit probíhající událost, v mnoha tvářích byl vidět strach, ale našli se i tací, kteří se na podívanou, jim zřejmě dobře známou, zjevně dost těšili. Ani jste si nevšimli, kdy zavládlo hrobové ticho, i moře, jakoby se na chvíli ztlumilo a na obzoru začalo trochu vřít. Ačkoli všichni bíle odění stáli na molu, nepřišli jste ani o jedinej okamžik nadcházející události, protože téměř všichni si jako na povel sedli, snad právě proto, aby dav, který zůstal na pláži, dobře viděl. Stát zůstal jen vězeň a s ním dva sektáři. Jeden z nich něco tiše mumlal a druhý si mezitím hrál s nožem. Mumlající se natáhl k vodě a poté vězni něco dosti nevybíravě vložil do úst, jeho společník mezitím vzal vězňovu ruku a natáhl ji nad hladinu a udělal dlouhý řez předloktím až na dlaň. Do vody rychle dopadly první kapky krve, ale to zřejmě nebylo všechno, protože se téměř okamžitě přesunul ke druhé ruce, kde provedl to samé. Krev mezitím dopadala na prkna mola a na slunci rychle černala. Snad nejděsivější nejspíš bylo, že oběť se vůbec ani nepokoušela bránit. Dvojice pomalu odcouvala ke svým druhům, zřejmě už měli docela praxi, jelikož bílé hávy zůstaly neposkvrněné. Snad několik minut se nikdo ani nehnul, když se na moři, celkem blízko něco zalesklo. Ke břehu se rozeběhly klínovité vlny a za chvíli se z moře zvedla obrovská, šupinatá hlava. Ve chvíli, kdy had otevřel tlamu, bylo vám všem jasné, že zub, který opatroval Kuchizen, byl jedem z těch nejmenších. Nestvůra se pomalu sklonila k osamocené postavě a skoro se zdálo, že nasává jeho pach. Na krátkou chvíli jste mohli ocenit dva špičáky, každý tak dlouhý, jako mužova paže, než se mu zasekly do ramen. Do teď čístě bílá byla najednou i na značnou vzdálenost kropenatá krví. Ticho přerušil jediný krátký výkřik, než had znovu zmizel pod hladinou. Jediným důkazem, že se něco stalo, byl dav, který se začínal pomalu rozcházet, a krví zacákané procesí. Nikdo si vás ani nevšímal - obyčejní lidé většinou v šoku, bíle odění v jakémsi podivném vytržení, takže si nikdo z nich ani neotřel rudé kapky ze tváře. |
| |
| Obětování Stál jsem tam a sledoval co se děje. Průvod nás ignoroval, a já jen sledoval co se to vlastně děje. Když dovedli muže, který se nebránil, a řízly ho do rukou, tak se chvíli nic nedělo. Ale to co jsem vyděl jsem jen sotva stíhal co se dělo dál, obrovský had, který toho nebožáka slupnul jako jednohubku a zmizel. Jen jsem zíral na místo kde byl chlapík a vzpoměl jsem si jak se mu obří zuby hada zasekly do ramen a při vzpomínce mně ramena zabolela. "No, tak jenom doufám že se hádek napucoval dost a nebude třeba tu potvoru zase nějak dráždit....ale taky potřebujem tu mizernou šupinu....." přemýšlím nad tou velkou stvůrou. Pak se podívám na Arthura a tak aby to slyšel jen on prohlásím: "Taky by jsme rovnou mohli jít sehnat třeba obří krysu, která by zasitila tuhle potvoru. Vzít si šupinu by pak bylo snažší, ale obávám se, že žádná takhle velká krysa fakt neexistuje...". |
| |
| Průvod na molu
|
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Odcházím po střeše a vážně nemám zájem se o ty tři starat - do té doby, než je budu muset zabít. Zatím jsem v klidu a nepříjemný pocit v zádech ignoruji. Poté však spatří něco, co mně poněkud vyvede z míry. To je vážně smůla - tří potížistů se zbavím a další se mi připletou do cesty. Radši je budu ignorovat a půjdu jinudy. Otočím se o devadesát stupňů a přeskočím na další střechu a z ní se rozhlédnu - pokud uvidím nějaké náměstí - ideálně opuštěné, tak se vydám k němu - a pokud ne, tak seskočím do první opuštěné uličky. Ani trochu se mi nelíbí, že jsou tu tak mocní nepřátelé jako ta trojce nebo skupinka dobrodruhů. Samozřejmě bych je dokázal zabít, ale to, že tu jsou znamená, že to tu nebude tak úplně v pořádku. A určitě to nejsou ti nejsilnější, které tu potkám. Pro jistotu se rozhlédnu po okolí, jestli tu nikdo není - nestojím o společnost... |
| |
| Podivný průvod S ostatními jsem pozoroval jak se průvod blíží k molu a ruka mi sklouzla ke kladivu. Pro všechny případy. I když jsem věděl že proti tolika lidem bychom stejně neměli šanci. Více mě však zaujal muž, zajatec či spíš odsouzenec, kterého si vedli. Jeho pohled jsem moc dobře zachytil. A rvalo mi to srdce když jsem mu nemohl nějak pomoct. S tichými modlitbami jsem jen koukal jak ho odvádějí ke konci mola kde mu obřadně řezají do rukou. A to co se stalo pak mi úplně vyrazilo dech, Když se vynořil obrovský had jen jsem se zatajeným dechem pozoroval jak nebožák mizí v jeho chřtánu. A strnulý jsem zůstal ještě chvíli po tom. Panejo! To byla ale odporná stvůra. U svaté Ismiry... Pomyslím si a poohlédnu se po ostatních. Jejich plány jak ulovit tuto potvoru se mi zdají bláhové. Ale vím že nějak to jít musí. "Budeme potřebovat nějaký opravdu dobrý plán. Bojovat s tímhle nepřítelem to bude skutečně zkouška všech našich schopností." Pronesu jen polohlasně a sesednu z koně. Trpělivě pak vyčkávám jak se rozhodneme dál. |
| |
| Jak na kobylku hadovi? Jen co Arthur sesedl z koně, tak jsem se na něj podíval. "Nějaký nápad svatý muži?" zeptal jsem se a sám jsem usilovně přemýšlel nad tím jak tu zrůdu složit. Přes šupiny tu raději zkoušet nehodlám, protože to by mohlo být taky poslední co jsme udělali. Naklonil jsem se k němu a řeknu mu: "Nepoužijeme jako návnadu jednoho z těch tří? Třeba upíra?". Dávám si bacha aby to neslyšel nikdo jiný, jen on, i když bůh ví, jak dobrý uši mají. Pak složím ruce na hrudi a dívám se k molu. |
| |
| Jak ulovit obrohada? Zamyšleně jsem se zadíval na moře a jen letmo se ohlédl po Kaneovi. Pak jsem trošku sklouznul pohledem i na ty tři nezbedníky.* "No... popravdě... napadá mě jen... snad mu nějak prorazit lebku. Ať už navenek nebo zevnitř čelistí. Hlava bude nejnebezpečnější ale také nejzranitelnější." Pokrčím nad tím rameny a jen narychlo se přehrábnu v sedlových brašnách. "Pak mě napadá jen to že by se jeden z nich mohl nechat sníst a mohl by ho zabít nějak zevnitř. Třeba ten upír nebo démon. Ti by to mohli vydržet." Tohle se mi zdá dost šílené ale nemusí to být nemožné. Nebo se jen hodně mýlím. |
| |
| My contra had "Napadlo mě, rozpárat mu trávicí ústrojí, to by asi hádek vydržet nemusel." řeknu mu a podívám se na trio. "No, sice mohli, ale kdo říká že by je ten had nesežral rychleji než se něco stane.." dodám a hledím na molo. Pak si jen vybavím jak to realizovat a doufám že by mně nesežral dřív, než bych mu trochu pocuchal nervy. "Normálnímu hadovi usekneš hlavu, ale tomuhle monstru ne. Pokud by jsi neměl obří čepel..."" prohlásím a vybavím si jak velká by musela být ta čepel. |
| |
| Být sežrán a zůstat živý? Zamyšleně jsem se zadíval na moře. Přemýšlel jsem o tom plánu. Mělo to přeci jen pár nehezkých trhlin. Musel by si ten dotyčný dát pozor jednak na jeho zuby ale taky hlavně na trávicí šťávy které by mu hezky zavařili. "Musíme to pořádně promyslet. Tohle bude hodně těžké." Dodám jen nakonec a udělám pár kroků k molu. "Bude to chtít nějakou past nebo trik protože v otevřeném boji se mu nikdy nevyrovnáme." Pak se krátce zamyslím nad obrovskou čepelí která by mu utla hlavu. Ale to zní snad ještě šíleněji. Taková čepel by musela být velká aspoň jako drak. "Můžu se pak ještě modlit k bohům jestli by ho nesežehli blesky ale pochybuji že budou tak vstřícní." Dodám ještě jednu šílenou myšlenku a trošku pobaveně se nad tím uchechtnu. |
| |
| Udělej si sám... Podíval jsem se na paladina, když mluvil o bozích, tak jsem se usmál. "Slyšel jsi někdy přísloví: Udělej si sám? Tohle budeme muset udělat sami. Tady nám nepomůže nikdo..." "Nesnáším se, když mám pravdu!!" pomyslel jsem si a díval se na molo. "Krom toho že z venčí se na něj nedostaneme, budeme muset zevnitř..." dodám a sleduju a snažím si představit si, jak to asi uvnitř hada vypadá. Už jen ta představa se mi hnusí. "I když kdo ví co nás čeká dál, pokud se nám podaří složit toho hada..." zamyslím se nahlas a podrbu se ve vousech. |
| |
| Když dorazí průvod, jen nechápavě a velmi zmateně ho pozoruji. Ve chvíli, kdy přiloží muž v bílém nůž muži v poutech k ruce, pospojuji si všechny dosavadní informace s tímto výjevem. Připravuji se rozjet se tím směrem a snažím se snad něco namítat, ale v tu chvíli zůstanu stát v němém výkřiku, když vidím obří hlavu zvedat se vysoko nad hladinu. Když je po všem, chvíli ještě koukám na místo dramatu, pak se otočím k ostatním. "Zvenčí mu lebku prorazíš jen těžko. Zevnitř? Ať se přihlásí každej, kdo dokáže zabít obřího hada, když má břicho jako cedník." Představuji si zmiňovanou čepel... "Nevěřím, že je mnoho kovářů, kteří by ji byli schopni ukovat, a neznám žádného člověka, který bi jí uskel hlavu hadovi." Dále prohlásím vzdělaně: "Vsázel bych na měkkou tkáň, na nejjednodušší cestu do hlavy, zde asi oko... Nebo vyskočit za krk, a něco ostrého nacpat mez obratle..." Dál usilovně přemýšlím... "A jestli je vaším cílem jeho šupina, a jestli sem had plave tak často, nedivil bych se, kdyby tady kolem ve vodě nějákou ztratil." Tím vše zakončím a čekám na názory ostatních... |
| |
| Divadlo Dav lidí prochází bez povšimnutí okolo a hudba ze skříňky utichá jak klaun přestává točit páčkou a poskakovat. Jen zaraženě přihlíží, jak vedou muže na molo. Sleduje celé divadlo bez jediného pohybu, snad jen podvědomně vystrčí jazyk když krev z rukou začne téct do vody. Ticho... Cáknutí, hadí hlava, zuby, kous, krev, prázdné molo... Pozorně sleduje místo, kde ještě před momentem stál muž, který se ani nebránil smrti. Tohle jako chtěj zabít? Posrali se!? Pomalým krokem se vrátí zpět ke skupince a zaraženě je sleduje. „To myslíte vážně? Co vám za tohle jako nabízej?“ Pozorně kouká na všechny členy skupiny, o vteřinku déle se pozastaví snad jen u Shiva, ale nikoho nevynechá. „Tak to ne... Já sem placenej jenom za cestu sem!“ Rozhodí rukama že skoro zahodí skříňku. Když mu dojde, že na něj a ty dva další, ti lidi házej nějaký divný pohledy, jen pozvedne své namalované obočí a podívá se zpátky na molo. „Tak stim nepočítejte vy lidský zrůdičky.. Ale stím nápadem toho... hmm?“ Ukáže na Kempačiho „souhlasím.. Třeba nějakou ztratil.. A tu pro nás náš milovaný trpaslík určitě rád vyloví..“ Uculí se a pomalým krokem dojde k trpaslíkovi, vedle kterého si sedne do písku. „Že?“ |
| |
| Konečně nějaká akce Ačkoli jsem si myslel, že s davem budeme mít problémy, nezdálo se, že by si nás někdo nějak víc všímal - neříkám, že by to snad bylo nějak vyloženě špatně. S chutí jsem si užíval báječné euforie, kolik bylo kolem strachu. Ani jsem si moc nevšímal ostatních. Krásné, báječné, skvělé, úžasné... Skutečně jsem se nemohl nabažit toho dokonalého pocitu, který se tu hromadil a všichni jím zřejmě pohrdali - tady bych klidně mohl žít a ten zápach by mi nijak nevadil. Když divadélko skončí a dav se trochu rozptýlí, konečně začnu alespoň trochu vnímat okolí a hlavně naši skupinku. Všichni se zdají být trochu dost vykolejení, ale z čeho vlastně? Chvíli namáhám hlavu a teprve pak si uvědomím, že někde mezi tím vším dokonalým pocitem strachu, který do mě proudil ze všech stran, jsem zahlédl něco šupinatého a obrovského. Nejspíš to byl ten slavný had, ale klidně to mohla být i nějaká obyčejná ještěrka - v tu chvíli se mým smyslům skutečně moc věřit nedalo. Zamyšleně jsem si vyslechl, o čem se bavil paladin s bojovníkem a pak i ostatní. V duchu jsem velmi srdečně souhlasil s klauníkem, tedy alespoň podle toho, co říkali ti dva. Fakt si nemyslím, že by pro mě mělo něco takovou cenu, abych kvůli tomu riskoval svůj vlastní život. Pomalu dojdu na začátek mola a kouknu do dálky, po chvíli mi oči znovu sklouznou na podivnou skupinku a nakonec na bezvládného Shiwa - kdo ví, jestli ještě vůbec žije. S děsivým úsměvem mrknu na ostatní, hlavně tedy na ty dva svatoušky a vrátím se o dva kroky zpět. "Tedy... sebrat šupinu z pláže, by bylo asi jistě nejsnazší, nicméně někdo..." Trochu znechucený úšklebek, když si vzpomenu na holohlavce. "... si usmyslel, že to musí být šupina čerstvá... na druhou stranu, je tu pochopotelně i celkem pozitivní zpráva a to ta, žek dostat tu mršku sem, nebudu až takový problém - návnadu máme celkem solidní." Jednoznačným gestem trhnu hlavou směrem k nehybnému mladíkovi a počkám si na reakci ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Chvíli po známé skupince se město skoro zcela vylidní, najednou vypadá až děsivě pustě. Zdá se, že v uličkách snad nezůstala ani noha a celé okolí je až děsivě tiché. Celkem brzy se dostaneš k rozlehlému náměstí s popravištěm. Na dláždění se válí nějaký ten odpad, jakoby se spousta lidí snažila dostat co nejrychleji co nejdál odtud a bylo jim celkem jedno co nebo koho tu nechají. Bylo tu dokonce pár opuštěných krámků a když si seskočil dolů, trochu vztekle na tebe prskla nějaká kočka, kterou jsi evidentně vyplašil. |
| |
 | Molo Už dlouho jsem se nečinně toulala městy a různými místy. Jako poslední jsem navštívila menší městečko Lesta. Nebylo tam mnoho lidí, ale zase se mi líbilo, co se mělo vykonat v brzské době na molu. Hodlala jsem si na to počkat a když tedy nastal ten správný den, tak jsem si oblékla lehké bílé šaty, které na mé čokoládové kůži, doslova zářili a přenesla jsem se na místo nedaleko mola, abych měla skvělý výhled, až budou krmit jednoho z mých miláčků. Hadi jsou úchvatná stvoření a obvláště ti mořští. Fascinovaně jsem sledovala celý obřad a velmi dobře jsem cítila, jak had vycítil krev svého oběda. Usmála jsem se a karamelkové oči se rozzářili očekáváním. Brzy se objevil nad hladinou v plné své kráse, ale z pozorování jeho krásy mě vytrhla nedaleko postávající skupinka, která se začala po skončení obřadu bavit a vítr ke mě donesl o čem se baví. Vůbec se mi nelíbilo, že mají v plánu ublížit mému mazlíčkovy. Zase to byla ta hnusná inteligentní rasa, která neměla nejmenší úctu k ničemu živému. Šlo jim jenom o ně. Pomalu jsem zamířila jejich směrem, abych si poslechla víc detailů a když jsem zaslechla, jak plánují zabít mého hádka, tak jsem se začala tiše smát. |
| |
| Návnada na hada Přemýšlel jsem jak složit toho hada. Jediná možnost byla zevnitř, protože to, co vím o hadech, tak to nám docela bránilo ho třeba byť jen oslepit. Jeden chlapík mi říkal že i když je had slepý, tak se perfektně orientuje podle čichu. Takže oslepit tohle monstrum by bylo asi tak stejně zbytečný jako na kamennou zeď házet vajíčka. Podrbal jsem se ve vousech a znovu si projel jak by se případně dalo hada zabít. Konvenční způsoby nám odpadly hned, jak se ten "mrňous" vynořil. Ledaže bychom sehnali něco s velkou průraznosti a pořádně velký. Což taky nejde. "Možnosti nám docela rychle ubývají." hlesnu spíš tak pro sebe a dívám se na molo. "Zabij, nebo budeš zabit!". pomyslím si nespouštím zrak z mola. Pak koutkem oka zaregistruju někoho, kdo se blíží, tak pootočím hlavu a podívám se kdo to je, nějaká žena. "Fajn a tohle bude co??" zeptám se, opět spíš pro sebe... |
| |
| Čekání na Godota, teda na hada
|
| |
| Návrhy strategie, další známá, neznámá duše S tichým povzdychnutím svěsím hlavu a zadívám se na hlavici svého kladiva které jemně mnu prsty. Tohle všechno mi připadalo šílené. Tušil jsem že půjdeme určitě jen vstříc naší vlastní smrti. "Musíme něco vymyslet. Něco co bude dost vhodné pro všechny." Znechuceně kouknu na Silase a pohodím hlavou. "Bude to hodně těžký boj a i sebemenší chybička může znamenat smrt nás všech." Dodám jen polohlasně a vrátím se ke svému koni. Prohrábnu mírně sedlové kapsy a vytáhnu poloprázdný měch na vodu. A zrovna když se chci napít tak mi do oka padne něčí stín v dáli. A trošku překvapeně si jen prohlédnu tu novou příchozí. Kterou očividně hned něco moc pobavilo. Tohle je zase kdo? Zase někdo z těch mnichů? Mihne se mi hlavou ale očividně to nebude nikdo důležitější než my. Stejně jako ostatní jí chvilku pozoruji ale zatím nemám pocit že by se jednalo o bůhvíjaké nebezpečí. I když... kdo ví co má za eso v rukávu. Každopádně když se k tomu nikdo nemá schovám měch a pomalu k ní vyrazím. A přesto si od ní udržuji bezpečný odstup. "Ingu'an elnavar." Vyřknu svůj tradiční pozdrav jen s lehkým pokynutím hlavy. "Hmm... potřebuješ... snad něco?" Pronesu jen tišeji a zkoumavě si ji prohlížím. |
| |
| Molo - po divadle Dědek -moje maličkost- stále není k nalezení. V tuto chvli již ani pro ty, kteří ho celé to krvavé představení viděli. Skupinka se stále dál dohaduje jak na hada a do celé záležitosti se přimíchává čokoládová kráska. Teď už je snad ani nepřekvapím, probleskne mi hlavou Najednou se vaše okolí změní. Chvíli vám trvá, než si uvědomíte, že ta změna je šero, které se usadilo na skupince. O malinkou chvilku později zaslechnete vzdálené pleskání, které zní jako plachty lodi. Rychle se zesilující pleskání. V dalším momentě šero zmizí, kolem vás se mihne velký modrý stín a zem pod vašima nohama se zatřese. Do vzduchu se vznese oblak písku a hned zase spadne na zem odhalujíc tak impozantní tělo, tyčící se do výšky kousek dál od vás na pláži. Mohutné a zvláštně pružné tělo, obalené zářivě modrými šupinami, sedící jako kočka, shlížející na vás z výšky několika mužů. Vybělené drápy na předních nohou má dlouhé jako meče, na hlavě dva mírně stočené rohy, křídla složená, tyčící se jako menší věže ještě výš, než odkud na vás padá pohled dvou zářivě modrých očí bez nějaké panenky, nebo bělma. Někteří jste již takové stvoření viděli, někteří o něm pouze slyšeli. Všem je ale nejspíš jasné, že se na vás dívá modrý drak. Chvíli tam jen tak sedí a líně švihá ocasem. Poté se ozve dunivý hlas. To že mu všichni rozumíte asi nikoho nepřekvapí. "Nu možná bych měl vlastní plán jak získat šupinu z toho stvoření" |
| |
| No bezva...ještěrka... Z uvažování mě vytrhne humbuk vedle. Kde ještě před chvílí byla kopa místa, je teď velká modrá ještěrka, neboli drak. "Super. To vědět, tak jsme nemuseli pěšky." ušklíbnu se a dívám se na něj. "A kdyby přišel s tímhle nápadem dřív..." napadne mně něco.. Zamířím k drakovi a zavolám na něj. "Hej, šupináči! Můžeš na slovíčko?" zařval jsem na něj aby si mně vůbec všiml. Pak jsem se zastavil kousek od něj a čekal jsem jestli si mně všimne. Pro jistotu vytáhnu meč a zapíchnu ho do země aby si nemyslel že po něm jdu. Sice draky moc nemusím, ale snad bude vyjímka... |
| |
| Molo 2 Pomalu jsem se přiblížila, ale ne moc. Mnozí si mě všimli a prohlíželi si mě, ale nijak na mě nereágovali. Jen jeden se ptal, co jsem zase zač a jeden, vypadal jako paladýn, tak ten se vydal ke mě. Prohlížela jsem si ho a když mě pozdravil nějakým tím svým pomýleným jazykem, tak jsem jenom lehce kývla. Ptal jsem mě, jestli snad něco potřebuju. Zrovna jsem se mu chystala odpovědět, když se nad hlavami nás všech udělalo tmavo. Zamračila jsem se. Věděla jsem, co to je a nelíbilo se mi to. ,, Drak!" prskla jsem znechuceně a ustoupila jsem o krok, oči upřené na oblohu, odkud přistával velký modrý kolos. Pravda byla, že jsem je moc neměla ráda. Sice byli tvory přírody, ale patřili taky mezi inteligenty a to jsem na nich nenáviděla. Spolupracovali s lidma, elfama a jinými rasami. Ustoupila jsem dozadu a sledovala jak muž, co se ptal, co je tase tohle, volá na draka a mluví s ním. Čekala jsem, co se z toho vyvyrbí, ale rozhodně jsem jim nehodlala dovolit jakkoli ublížit hádkovy. |
| |
| Stále vedle pajzlíka Po trpaslíkově řeči si zaraženě, nebo snad uraženě?, prohrábne vlasy a jenom tiše vyprskne. „Nevim jak ty, ale já paruku určitě nenosim! A moc si stim tvim sejratym smradem neotvírej hubu.“ Dotčeně na sebe nacáká trochu silného parfému. Ještě by trpaslíka rád pozlobil, ale než stihne něco pořádného vymyslet, tak se objeví žena. Já si říkal že nás asi něco sleduje... A že by tohle..? Zvedne se na nohy a ukáže na ní prstem. „A ty seš zase c...“ Uprostřed věty ho přeruší hluk křídel, ale už o vteřinku později mává klaun rukou aby zahnal prach který se ho nečekaně pokusil udusit. Drak... Prostě drak.. Co tady prostě dělá drak!? Nikdy předtím draka neviděl, ale najisto věděl že to drak je. I dítě by přece poznalo draka. Proto si neodpustí poznámku k nově příchozí. „Fakt to je drak?“ Komicky vykulí oči. „Já myslel že to je obrovskej pelikán!“ Ironicky nechá ústa ve vyděšeném gestu. „Tak a je po problému... A pokud budete potřebovat i dračí šupinu, tak je to v cajku!“ Trošičku otráveně se začne vzdalovat od skupinky a řachne sebou do písku. Tak.. A je zase po srandě. |
| |
| To je teda den Na můj návrh nikdo nezareagoval, tak jsem uvažoval, jestli by si mě vůbec všimli, kdybych Shiwa prostě vzal a hodil ho do moře. Jediná reakce, co se mi dostala bylo znechucené gesto paladinovo a to bylo tak vše. Už jsem chtěl svoji teorii jít vyzkoušet, když mě zaujali rovnou dvě věci. První byla dívka, která k nám mířila, těžko říct, co to vlastně bylo zač... ale ten strach. No dobře, pohrajeme si jindy, teď na to není vhodná chvíle a ani nálada, zvláště pak proto, co se objevilo hned vzápětí. Drak. Musím říct, že celkem pěknej, i když rudej by byl určitě lepší a rozhodně bych mu nemohl říkat dráčku, mráčku. Docela pobaveně se zašklebim, ale pak mě trochu překvapí reakce ostatních. Jakoby jim snad drak vzal zábavu... a přitom mi přišlo, že se jim s hádkem moc bavit nechtělo. Tak co, dráčku mráčku, jak moc jsi odolný proti hadímu jedu...? Jen tak v duchu jsem si ty dva poměřoval a skutečně moc nevěděl na koho bych vsadil. Otázka je, jestli teď riskovat, že přijdeme o skvělý dopravní prostředek... trochu pochybuju, že by uměl dýchat pod vodou, ale tak... třeba se pletu - to se musí zjistit. Než se stihnu vydat k dráčkovi, už mě předejde ten človíček - no, zatím bych to mohl nechat na něm - tak se mezitím vydám k neznámé krásce, u které je paladin. Poměrně dost nenápadně ji obejdu, zvláště proto, že je zaujatá drakem, který se jí asi dvakrát nezamlouvá a úplně potichu jí šeptnu do ucha - už se těším na to leknutí. "Ahoj krásko... a ty jsi kdo?" Mezitím rychle kouknu po drakovi, jestli se třeba už nerozhoupal k odpovědi, ale víceméně mě moc nezajímá, stejně musíme hada nejdřív vylákat a to se mi můj návrh zdál nejlepší. |
| |
| Zájemci o jméno Podívala jsem se na klauna a lehce jsem přivřela oči. Jeho humor byl poněkud, nooo.... nekonvenční a nelíbilil se mi, tak jsem ho prostě jenom ignorovala a sledovala jsem draka, stojícího nad námi. Pokud se rozhodne, že těmto podivínům pomůže v lovení mého hádka, tak ho pošlu do samotného dračího pekla. Sledovala jsem draka a nevšimla jsem si toho stříbrnovlasého, který byl cítit peklem. Rozhodně nebyl člověk a ani nic živého, když se to tak vezme. Všimla jsem si upíra, další odporné bytosti, která neměla přijít na tento svět. Stříbrovlasý, snad démonem mi zašel za záda, snad doufaje, že jsem si ho nevšimla, ale já měla oči a uši všude. Když mi zašeptal do ucha, tak jsem se na něj pomlau a klidně otočila: ,, Názdárek dmonku, já jsem Andrea a ty se jmenuješ jak?" odpovím mu otázkou. |
| |
| Andrea Trochu zklamaně se zašklebim, když je jasné, že o mě věděla, ale tak co se dá dělat, smlsnu si na ní jindy. Zkoumavě se jí zadívám do očí, když se otočí a sám pro sebe se lehce usměju. Po jejím představení trochu ironicky naznačím úklon hlavy. Docela by mě zajímalo, co je vlastně zač. "Silas, má... krásko..." Znovu přes ní kouknu na ostatní, ale jen krátce. "Můžeme vám s něčím pomoct...?" Třeba se i dovíme, o co jí vlastně jde. |
| |
| Drak a Andrea Už už jsem se chtěl zeptat té dívky na další otázky než se ale stalo něco hodně podivného. A to že se na zemi mihl obrovský stín a nedaleko od nás přistál velký drak. To mě přinutilo na chvíli vypustit dívku z mysli a zahledět se na toho obřího tvora který zavítal mezi nás. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a během chvilky držel štít a kladivo v rukou. Nechtěl jsem totiž riskovat že se bude jednat o divokého draka který si přišel akorát jen smlsnout. Tohle nám ještě scházelo. Co když ale nepřišel jen lovit? Pomyslím si a uklidní mě když zahlédnu Kanea jak se pokouší s drakem navázat kontakt. A ten zatím nějak nejeví známky o útoku. Což je jen dobré znamení. Upevním si štít zpátky na záda ale kladivo dál držím v ruce. Přehodím si ho na rameno a ze svého místa jen pozoruji pláž i s jejími dosavadními obyvateli. Drak a chce nám pomáhat lovit hada? To je trochu šílené. Ale pomoc víc než vítaná. To rozhodně. Mihne se mi hlavou a otočím se zpátky k dívce abych akorát spatřil jak se již vítá se Silasem. Což ve mě vzbudí nesouhlas. Do jejich hovoru se nezapojuji ale mám ty dva dobře na očích. Kdyby náhodou ten zplozenec pekla zase chtěl vyvádět něco nepatřičného. U mocného Nelthara... jak jen můžu s těmihle pekelníky vydržet? |
| |
| Démonek a paladín ,, Silas, tedy... těší mě a nemyslím, že bych byla vaše, ale díky za tu krásky," usměju se a mé bílé zuby zazáří v ebenové tváři. ,, Ohledně toho, jestli mi můžete nějak pomoci, tak vlastně ano... můžete nechat toho hada na pokoji? Nic Vám přeci neudělal a kvůli nějaké hloupé šupině jej nemusíte přeci zabíjet. Nechápu, proč si vy inteligentní myslíte, že všechno, co nechodí po dvou nemá mozek a je to jenom zrůda," zahledím se na něj karamelově zbarvenýma očima. Netušila jsem, jak na mě bude reágovat, stejně tak ostatní, ale rozhodně jsem jim nehodlal v brzské době říkat, kdo jsem. |
| |
| Andrea Naslouchám pozorně řeči té nové ženy a po té k ní pomalu dojdu. „Bohužel musí být čerstvá... A pochybuju že kdybych takovému.. Hmm.. Hadovi, řekl že chci jeho šupinu, že by mi jí dal.“ Vesele se uculí a vyplázne jazyk. „Nevim na co jí chtěj, ale pro mě z toho voní penízky.. A těch nikdy není dost Andreo.“ Její karamelové oči si vůbec neprohlíží, naopak kouká o kousek níže ( :D ), ani se nesnížil k tomu aby se představoval. Nekoukat nikomu do očí ho naučila jistá osoba která právě stojí vedle ženy. Otočí se a se zákeřným mrknutím na Silase se vydá za nemocně vypadajícím človíčkem. Půjdeš plavat Plováčku... Pokračuje v chůzi s fanatickým úsměvem. Samozdřejmě že je jedno velké ucho, pokud se kdokoli rozhodne vůči jeho chování něco namítnout. |
| |
| Námitka! Achjo, zas ten divnej... "Nemyslím si, že dokud tu budu,... "Snad mě rovnou nezabije."...bude se tu používat živý člověk jako návnada. Odpovím démonovi, který si mě však nevšimne. V tu chvíli zahlédnu postavu v dálce. Celou dobu jí pozoruji, jak přichází, chvílemi ani nemrkám. Přemýšlím, jestli to může bejt někdo zvláštnější než kdokoli z téhle skupinky, ale nevzdávám se naděje, že to bude někdo normální. Zrovna ve chvíli, kdy upřeně pozoruji postavu, která už přišla velmi blízko, mihne se nade mnou stín, a poryv větru mi nažene písek do očí. Neadekvátně sebou trhnu, což zapříčiní můj pád z koně. Když vstanu, konečně vidím, co to způsobilo. Drak. Hmmm... Ještě si protřu oči. Teď ho vidím jasně, je modrý. A nechová se nepřátelsky. Cítím se skoro jako dítě. "No ne! Drak. Hodně jsem o nich slyšel. Vždyck sem chtěl jednoho znát..." Andrea... Na první pohled mi připadá tak něják zvláštně... afektovaná... Nevím proč. To že mluví se Silasem může znamenat buďto průšvih, nebo to, že je na taková stvoření a takové hovory zvyklá, což by v podstatě znamenalo průšvih ještě větší. Ten klaun... "Klaune, dokud bude naživu, stojí mezi tebou a tím mužem minimálně jedna malá překážka - já, jestli jsi nepochopil. Jestli chceš hada přilákat krví, nemám nic proti té tvé." |
| |
| Andrea a návnada Zvědavě na ni kouknu, jestli to, co řekla, myslí úplně vážně, ale zdá se, že ano. Nějaká... ochránkyně přírody? Tak to je teda fakt vtipné. A to přitom vypadala tak dobře - no škoda holka, co se dá dělat, že. "Pro mě za mě může klidně žít dál, ale tu šupinu potřebujem a získáme ji jakýmkoli způsobem. A teď to půjde ještě o něco snáz, když máme na své straně draka." Přezíravě se ušklíbnu a rozhlédnu se po zbytku. Pochopitelně mé pozornosti neunikne klauník, kterej se nejspíš rozhodl uvést můj plán v realitu. Rozhodně nemůžu říct, že bych měl něco extra proti, ale trochu se zamračim, když si všimnu toho človíčka - snad by chtěl dělat problémy. "Promiň..." Prohodím rychle k Andree a přidám se k Olafovi, s děsivým úsměvem si prohlédnu Kuch... cosiho. "Pochopitelně, že nemusíme použít jako návnadu jeho..." Krátce kývnu k bezvládnému Shiwovi. "Jistě bys stejně dobře mohl posloužit i ty." Je možné, že teď Olafovi trochu zkazim náladu, ale čím víc bojeschopných tvorů bude mezi mnou a nestvůrama, tím pochopitelně líp pro mě. |
| |
| Zas začíná být dusno? Hmm. Zajímavé. Ta dívčina má k tomu hadovi očividně nějaký pevný vztah. Když tohle říká. Mihne se mi hlavou než se zase začnou dít dost šílené věci. A samozřejmě za ně může zase ta banda pekelníků. S tichým povzdychem se na ně ohlédnu a sjedu důkladně pohledem toho praštěného klauna i démona. Kladivo svěsím podél stehen a vyrazím blíž k těm dvoum. "Nikdo živý se tady předhazovat nebude. Všichni, kromě vás tří, jsou tady pod mojí ochranou a já nedovolím aby někdo musel zbytečně padnout jen kvůli vám!" Pronesu klidným hlasem a znovu si hodím kladivo na rameno. Hněv jsem v sobě necítil. Věděl jsem že hněv je nepřítel který jen zatemňuje mozek a svádí z cesty zdravého rozumu. "Proč nechceš být návnada ty? Bojíš se snad?" Prohodím k Silasovi a mírně nakloním hlavu. Tohle mě docela i trochu baví. Ale zas ne tolik. Démoni. Ha... čekal jsem že i on bude stejný. |
| |
| Namitka? Po chvilce úvah, ve kterých se objeví i mrtvý Kuchizen, nakonec jen pohlédne na Silase. Jeho řeč ho uvede lehce do rozpaků, protože neví na koho to bylo, jestli to s návnadou bylo na něj, nebo na Kenpačiho. Užuž se chystá Kenpačimu odpovědět, když tu se do toho vloží.. Zase ten paladin. Jeho návrh použít démona, ho nějak nevzrušuje, protože to se nestane, na to je moc velká osobnost. Klaun dojde až ke Shiwovi, a vytrhne od boku srp. „Až ho budeme předhazovat hádkovi tak už přeci živý být nemusí.“ Nevinně mrkne na paladina. „A ty..“ ukáže na Kenpačiho, „si začni dávat pozor na jazyk, už i bez tebe mě vytáčí ten paladinův svatej smrad! Do toho tu ještě zevluje nechutnej upír, pokud chcete předhodit i jeho, nemám námitky!“ Během mluvy srpem dost šermuje, snad nikoho nezraní. |
| |
| Na tohle se mám koukat? "Nikdo z nás se tu předhazovat nebude, jestli chceš krmit hada, najdi si něco jiného.Tady se myslící bytosti zabíjet nebudou!" Dojdu k němu a pevně ho chytnu ho za ruku se srpem, v druhé ruce svírám zub. "Mimochodem jsou tu bytosti, které jsou smradlavější než paladin, a nechutnější než upír." Ruku mu stáhnu k tělu. "Jestli se dotkneš kohokoli, kromě sebe samotného, rozhodně zakročím." Cítím se sice z klauna se srpem nejistý a necítím se sice nejlépe, mám hlad a ruka mě bolí, ale rozhodně nenechám tohodle humusáka zabít člověka, se kterým cestuje. |
| |
| Klaun a ten zbytek Sledovala jsem klauna a to, že netušil na co tu upinu mají a že to dělá pro peníze mě naštvalo docela dost. Snažila jsem se nevybuchnout, nerada se s někým hádám nebo se vůbec namáhám s někým takovým mluvit, ale teď jsem jim rozhodně nechtěla dovolit, aby se k hadovy jakkoli přiblížili. Pak se něco změnilo. Začali se hádat mezi sebou. Hádali se o to, koho hodí hadovy jako svačinku a tím ho přilákají na souš, aby ho mohli zabít. Nechápala jsem jejich důvody a popravdě mi bylo docela fuk, jestli tím někoho zachrání nebo ne, ale začínalo mě štvát, jak k tomu přistupujou. Pro peníze, pro něco malicherného. A to, že chtěli využít draka, tak to mě štvalo asi nejvíc. Ignorovala jsem je a zamířila jsem k molu. |
| |
| Velký zmatek u mola
|
| |
| Trpaslík Zastavila jsem a sledovala jsem trpaslíka, jak ke mě poklusává a pak mě uctivě oslovuje, ale za jeho slovy jsem cítila velmi jasně něco jiného. Strach, touhu mě zastavit. Všimla jsem si, jak jednou rukou sahá po kladivo, co měl u pasu. Mazal mi med kolem huby, jak se tak říká a to se mi rozhodně nelíbilo. Poslouchala jsem ho, ale byla jsem stále ve střehu. Věděla jsem, že se mě snaží zdržet. Všimla sem si, jak strká ruku do štítu, aby ho mohl pozvednout. Ubožák. ,, Je mi celkem jedno, jestli zemřeš trpaslíku. Ty nebo ti tvý kamarádičkové, ale do přírody nemáte právo zasahovat, z jakéhokoli důvodu a když dovolíš, odcházím. Nehodlám se dál s Vámi zdržovat," kývla jsem mu a přemístila jsem se k molu a pak jsem skočila do vody, která mě láskyplně přijala do své chladivé náruči. Pulzoval v ní život a mořský had vycítil, že se někdo dostal do jeho teritoria. VYtvořila jsem kolem sebe ochranou skořápku z vody, takže pokud zaútočí, tak se od ní jenom odrazí. Hodlala jsem se pokusit mu vzít šupinu, aniž bych ho zranila. Dýchala jsem pod vodou klidně a pokojně a vyčkávala jsem. VYtvořila jsem si z vody takovou zbraň. Když je dost rychlá vodní hladina, dokáže dost věcí proříznout. |
| |
| Andrea Voda byla poměrně chladná, ale to jsi vůbec neřešila. Kolem bylo úplně průzračné moře a v dohledu ani rybička - všechno živé se nejspíš drželo hodně daleko od podivného mola. Had nikde v dohledu nebyl a trochu tě tížilo okolní ticho a klid, dál směrem od břehu dno najednou prudce klesalo to mnohem temnějších hlubin, ale ani tam jsi neměla pocit, že by snad bylo něco živějšího, natož aby jsi v temnotě něco viděla, snad se ti mohlo zdát, že mezi stíny jsou vidět temnější - jako skaliska - ale bylo možné, že sis to jen představovala, aby sis temnotu zaplnila alespoň něčím. Když už sis myslela, že proti tobě plave alespoň nějaká rybka, po chvilce jsi v tom poznala jen útržek nějakých řas, kterých bylo u dna skutečně požehnaně. |
| |
| Konec zábavy Chvilku pozoruju klauna a Kuchizena, jak se dohadujou nad Shiwem. Snad bych to i nechal na nich, kdyby se nepřištrachal paladin. S úplně klidnou tváří si ho vyslechnu a úplně pomalu dojdu ke koni, přes kterého visí nehybné tělo. Sice stále ještě dýchá, ale je to jistě jen otázka času. Ačkoli mluvím k Arturovi, očima stále zkoumám mladíka. „Mě by bylo dost škoda na návnadu… rozhodně vám můžu být mnohem platnější než tady ta skoro mrtvola.“ Lehce mu přejedu prsty po tváři a žluté oči úplně klidně zvednu k paladinovi a zahledím se hluboko do těch jeho. Pro jistotu se nepozorovaně připravím na obranu, ale navenek zůstávám stále stejně klidný. „Říkal jsi, že nikdo živý se tu jako návnada používat nebude… no ať je tedy po tvém…“ Bez jediného pohledu dolů prudce trhnu rukama, až se kolem ozve ostré křupnutí zlomeného vazu. „A teď bychom si měli pospíšit, jinak nám moc vychladne…“ Pustím hlavu, které bezvládně klesne na bok koně, oči stále bez mrknutí upírám do těch paladinových, ve tváři úplně nezaujatý výraz, jako bych jen zlomil větvičku nebo odhodil něco nepotřebného. |
| |
| Křup! Kučizen si dovolil mu šahat na ruku, ale v jeho očích byl vidět jasný neklid. S úšklebkem na tváři, a silým nutkáním mu useknout alespoň ruku si schová srp zpátky do šatů. „Říkám ti... Dej si na mě bacha.“ Odcházející Andreu se pokusil zastavit jen trpaslík, po chvilce rozhodování si řekl že mu nepomůže, dyť je mu volná. Bla bla bla zasahovat do přírody.. Bla bla bla.. Ta nemůže mít přátele.. Protočí oči v sloup a dá je dolů až když promluví Silas. Potichu přikyvuje. KŘUP! Sakra to jsem přece chtěl udělat já! Hodí na Silase zlý pohled a opět šáhne po srpu. „Můžu ho alespoň otevřít?“ Prosebně. To že vedle něj právě z těla vyprchává život vůbec neřeší, koneckonců dělal i ohavnější věci. Zvědavě mrkne na paladina, zbytek party ignoruje. |
| |
| Konec zábavy... doslova Trochu naštvaně se zamračím a propichuji démona pohledem skrz naskrz. Jako kdybych ho chtěl už jen očima spálit na prach. Momentálně jsem se věnoval jen jemu. Na klauna jsem se ani nepodíval. "Možná se ale miska vah prudce obrátí." Procedím polohlasně a při pohledu do jeho očí mě zachvátí zhnusení a může v mých plně vidět nenávist k jeho rase a všem podobným. O to víc mnou ale zamává když chladně ukončí mladíkovo trápení. To mě přinutí sevřít pevněji kladivo až mi zbělají klouby. A tělem mi projede silná vlna hněvu. Kdyby se ve mě včas neozvala malá jiskřička asi bych do něj vpravil dávku svaté magie. Ne! Nedovol aby tě vztek a zuřivost pohltily! Mihne se mi jen hlavou a jak rychle se ve mě zuřivost objevila tak zase rychle zmizí. Chvíli mi trvá než se zas konečně odvážím promluvit. "Dobře. Aspoň jsi mu ulehčil cestu od bolesti." Pronesu klidně a vyrazím k němu. Odstrčím ho a tělo si vezmu do náruče. "A teď si zaslouží důstojný pohřeb. Vraždu ti ještě dokážu prominout ale nebudu se dívat jak jeho tělo zohavujete." Procedím tiše a s tím se přestávám démonovi a všem ostatním věnovat. Poodejdu i s tělem mladíka dál ode všech a položím na zem. Pak k němu pokleknu a vezmu za ruku. Zavřu oči a začnu nad ním pronášet tiše modlitby k ulehčení jeho cesty do nebes. |
| |
| A máme... moment... co to zase dělá?? Zdá se, že klauna jsem svojí akcí dvakrát nepotěšil, ale co se s tím dalo dělat, že. Alespoň jsem mu kývnul na to kuchání - alespoň se sám neušpiním a nebudu to muset dál řešit. Tedy... to jsem si myslel asi dvě vteřiny, kdy to taky vypadalo, že paladin skutečně vybuchne. Pak ale udělal něco ještě mnohem horšího. Ten maník si snad myslí, že si nechám návnadu zahrabat do země. Chvíli počkám a dokonce přetrpím pár minut těch jeho svatých keců, aby o mě neřekl, že jsem druhista (něco jako rasista), ale pak ho pevně chytím za rameno. "Žádné zahrabávání nebude - nepotřebujeme ho na zimu, ale teď - a to bys pochopit mohl... aby jeho smrt nebyla zbytečná." Nechtě se mi na tváři objeví lehký úsměv, ale pak zaboduje obezřetnost a já šáhnu po svých schopnostech, ani si toho nikdo kolem nevšimne. Zatím nic nedělám. |
| |
| Měsíční oblíbený pořad: Fantasy hádka na molu, díl 332 Chvíli mám velkou chuť Kaneovi vůbec neodpovídat za to oslovení, kterým mě urazil a jenom sleduji reakce ostatních a to jak mě postupně začínají ignorovat jenom proto, že moje jednání je asi tak tisíckrát uváženější, než to jejich. Co vidím ve výsledku vypadá na bandu šílenců a pokrytců schovávajících se za fanatiky. Jak se tak rozmýšlím, jestli něco říct, vzpomenu si na Kanea, který se dožadoval mojí pozornosti. Nakloním hlavu níž k němu, jenže pak se ozve KŘUP. Moje hlava se otočí rychlostí, kterou by nikdo nečekal u tak masivního tvora a pohled obou náhle přimhouřených očí se směřuje na roztržku kolem vychládajícího těla Shiwa. Nakonec hlavu pomalu zase obrátím ke Kaneovi, i když si před tím udělám malou mentální poznámku. „Ano, človíčku?“ Můj hlas rozvibrovává kosti těch, kteří mi jsou dost blízko. „Pokud si hodláš nadále odpustit to oslovení, neboť pro tebe jsem znám jako Kholdir.... Co máš na srdci?“ |
| |
| Dragon chater "Omlouvám se Kholdire, ale na upoutání pozornosti mně nenapadlo nic jiného..." řeknu drakovi a cítím jak se mi lehce klepou kosti. "Mám pro tebe návrh...ani jeden určitě nechceme ztrácet drahocenný čas s hadem...můj návrh zní takto: Ty zabavíš hada na tak dlouho, abych já měl dost času vlézt mu do chřtánu a zabít ho...protože přes ty šupiny bychom se dostali maximálně balistou a ještě ke všemu o velikosti tří draků...nic ve zlém..takže naše jediná možnost je tu stvůru zabít..." vysvětlím mu co mám na mysli a podívám se mu do dračí tváře. "Co ty na to?" zeptám se ho a čekám na odpověď. |
| |
| Dragon Chatter series Pozorně si vyslechnu Kanovu odpověď, ale už během jeho monologu se na mojí tváři objeví něco jako úsměv, což ve výsledku znamená, že pysky odhalím masivní zadní špičáky. „Tvůj plán má jen jednu chybu človíčku...“ Odpovím poté. „Nemám v nejmenším úmyslu zabíjet mořského hada. Popravdě si ani nejsem jistý, že bys toho byl schopen. Mořský had je jen polovinou zvíře, spíš než co jiného je to přírodní síla. Nelze ho jen tak zabít, dokud nepřijde jeho čas. Navíc mě netlačí žádný úkol. Pochop, že moje pomoc vám není založená na donucení vaším současným pánem, ale pouze a jedině na mé vlastní rozmarnosti.“ Trochu natočím hlavu, jako pes, který našel zajímavý objekt a chystá se v další vteřině štěkat. „Myslím, že s hadem si navíc nemusíš lámat hlavu. Pokud mě mé smysly neklamou, pak tento problém za vás vyřeší dřív nebo později Andrea... Samozřejmě pokud se nestane hadím obědem. Vy byste měli řešit palčivější problém.“ Mávnu spárem, ale místo abych ukázal na nějakého jednotlivce, obsáhnu gestem celou skupinku. „Vyslechněte mě.“ Přesto, že se to nezdá možné, tentokráte můj hlas ještě trošku nabere na síle. Přesto, že překračuje hranice únosnosti, jako zázrakem nepoškodil nikomu z vás ušní bubínky. Teprve po chvilce pochopíte, že hlas tam fyzicky není, je to jen ve vaší hlavě. „Ten, kdo s vámi rozehrál tuto hru je velice mocný. Možná mnohonásobně mocnější, než já sám. Pro něj je toto pouhá zábava, vám však jde o existenci. Budete se muset naučit plně využít veškerých zdrojů, které dostanete k dispozici. Tento úkol jest prvním z mnoha a časem narazíte na takové, ve kterých vám jakákoliv úroveň moci bude k ničemu. Jest na vaší moudrosti, kterak použijete má slova. Může to být ta nejsilnější zbraň, kterou jste zatím dostali do rukou.“ S tím se odvrátím od většiny skupiny a zvednu se na nohy. Dojdu k Arthurovi, kde se znovu posadím. Pokud je mezi vámi opravdu dobrý pozorovatel, všimne si, že držení mého těla je nyní napjatější, jako bych se připravoval zaútočit, nebo naopak uhnout, pro ostatní prostě sedím jako pecka. „Boží rytíři...“ oslovím Arthura a poprvé je slyšet jak moc je můj hlas ve skutečnosti hluboce melodický, především proto, že mluvím hodně potichu, jako by s ním rozmlouval normálně hovořící člověk. „Z kterého jsi řádu?“ Pronesu otázku tónem zkoumavým, jako když se matka ptá dítěte co ho trápí, ale zároveň je v hlase cítit jakési rozhořčení. To že se k Arthurovi mezitím přitočil Silas nijak neberu v potaz. Ignorovat někoho je chování, k jehož zvládnutí má drak opravdu dost času. |
| |
| Co je to zase za blbost? Takže nakonec šupinu dostaneme...fajn...tak v tom případě chci vědět proč tady jsem. Pak jen poslouchám draka co říká. Při jeho slovech jenom kroutím hlavou a zamířím ke koni, kterého mi Silas šlohnul a vyhoupnu se na něj. Pak se otočím k drakovi. "Myslíš že mě záleží na tom jestli budu žít nebo ne? Se mnou se narozdíl od některých život nikdy nemazlil a k smrti jsem měl daleko blíž než tady...jestli to, že se zdekuju bude znamenat, že mám umřít fajn...ale jinak absolutně nechápu proč tu jsem. K čemu je tomu loutkaři obyčejnej člověk, kterej se snaží jen přežít?" Pokynu koni k pohybu a zamířím od mola. Pak jsem se zastavil a ještě jsem naposledy se ohlédl a zavolal směrem k ostatním: "Řekněte mi jedinej důvod proč bych se měl účastnit loutkovýho divadla? Jestli je život jedinej důvod, tak to není dost dobrý důvod!" řeknu a popoženou koně vpřed... |
| |
| Silas a drak Trochu jsem si povzdychnul když jsem u sebe zase ucítil Silase. Ale oči jsem neotevřel a jen se dál tiše modlil. Mladíkova duše už byla téměř pryč. Démonovu ruku jsem z ramene ale jen mírně setřásl. On by jí tam stejně dlouho neudržel protože by ho moje svatá moc nepříjemně pálila. "To tělo ti nevydám. Bude pohřbeno a o to se taky postarám. Nezaslouží si skončit roztrhán a znetvořen." Odesknu tiše k démonovi a pak jen dál tiše dokončuji modlitbu nad mladíkovou duší. Odporný démon. Co si myslí? Takovéhle zvrhlosti mu dovolím jen přes mojí mrtvolu! Bídná bestie... Mihne se mi hlavou jen co dořeknu poslední slůvka a já zas otevřu oči. V místech mladíkova srdce to jen na chviličku zlatavě zazáří. To jak právě jeho duše odešla z těla. Jen krátce kouknu k nebi než se poohlédnu za sebe. Dunění pod mýma nohama a přítomnost draka mě donutí se otočit. "Zdravím tě mocný." Pronesu s úctou v hlase a ukloním se. Pak se na něj zadívám. "Jsem z řádu Azurového oka. Proč... se ptáš?" Zvědavě nakloním hlavu a přemýšlím... proč ho to asi zajímá. |
| |
| Dragon chatter – Arthur a drak Též nakloním hlavu na stranu, ale jen mírně, takže Arthura teď sleduji jen jedním okem. „Zkouším... tvou víru.“ „Nemohu souhlasit, žes tak snadno nechal jiného aby ukončil život toho muže. Cožpak tvá víra polevuje, aby ses musel schovávat za pokrytectví? Máš snad z toho démona strach? Neukončil život toho mladíka z nezištných důvodů. Nešlo mu o ukončení trápení. Spáchal zločin. Jen jedna věc tě omlouvá, žes tak málo zasáhl a to, že tušíš kde je tvé místo. On je pekelník, ty člověk. Ty ho nemůžeš soudit za jeho zločiny, nepřísluší ti na to právo. A přesně to jsi udělal. Soudil jsi ho a vynesl jsi rozsudek a navíc ještě nesprávný.“ Ukončím svůj monolog, aby měla moje slova čas dopadnout. „Přemýšlej o tom rytíři. Co bylo správné udělat a až příště nadejde příležitost, rozhodni se správně.“ |
| |
| O nás bez nás - tedy o mně beze mně Dost se zamračím, když se tam objeví drak - vůbec se mi to nelíbí a to, že mě ignoruje... však já mu to pěkně osladím... Na paladina se ušklíbnu. "Takže místo toho, aby byl sežrán hadem a alespoň tak nám posloužil, necháš ho radši sežrat červama a shnít... ano... to je skutečně mnohem důstojnější a rozhodně správnější." Už, už se do něj chystám dloubnout ještě trochu, když začne mluvit drak. Skoro se mi chce smát, jak mám pocit, že z tohohle se paladin nejspíš rozpláče nebo spáchá sebevraždu. Sakra - měl bych si dávat pozor - už i moje myšlenky začínají být nebezpečně ironické. Jednou by mě to taky mohlo zabít. "Já jsem tady, dráčku. A poměrně dobře slyším. Kams dal mravy, když chceš poučovat jiné?" Ušklíbnu se na něj a upřeně se mu dívám do oka. "A bát by se mě rozhodně měl - stejně jako vy všichni ostatní." Už jsem si skoro začal myslet, že jsem mu řekl všechno, když mě napadla ještě jedna maličkost - nemohl jsem přece přeslechnout, co říkal smrtelníčkovi, kterej nás snad chce opustit - no, stejně jsem si myslel, že dlouho nevydrží - ta slabá rasa na to prostě nemá. "A to oslovení si nech od cesty - stejně jako ty mám i já jméno - a trochu uctivosti by se hodilo, když jsem ti zachránil ten tvůj šupinatej krk." |
| |
| Drak a zase démon Opovržlivě se na démona zahledím a ale nijak víc si ho nevšímám. Jeho prázdné řeči pro mě nejsou víc než vzduch. O to víc se věnuji ale drakovi. Dávám si dobrý pozor abych postřehnul všechna jeho slova nad nimiž jen provinile svěsím hlavu. A až když domluví tak se na něj zadívám a mírně nakloním hlavu. "Moc se omlouvám za své chování Mocný. Ano, uznávám že jsem udělal chybu. Za vraždu by si skutečně zasloužil smrt. Možná jsem to neudělal kvůli tomu že věřím že by se i monstrum jako on MOŽNÁ mohl změnit. Držím se názoru že každý by měl mít druhou šanci. Nevím tedy kolik jich už on měl ale... dávám ti své slovo že příště už kladivu Spravedlnosti neunikne." Poslední slova prohodím polohlasně a zadívám se na démona. Pak zpátky na draka. "A ano. Opět souhlasím že jsem udělal chybu i ve svém usuzování." Lehce pokývnu hlavou a s omluvným gestem se mírně ukloním. "Beru tvá slova na vědomost a dávám ti slovo že o nich budu v hloubi duše přemýšlet. Snad je to jen mojí mladistvostí, nebo jen neznalostí pravé tváře tohoto světa. Ale snažím se konat správně a milosrdně. Tak jak mi to radí srdce." Dodám ještě nakonec a nakonec se zas stáhnu k tělu mladíka které překryji přikrývkou. |
| |
| Dragon chatter series x 666 Pokývnu mírně hlavou na paladinova slova a i dokonce na to, že se s démonem nebaví. Sám ale natočím tvář k démonovi pode mnou. „Tvá představa záchrany a vděčnosti je opravdu zábavná démone Silasi. Stejně jako tvá představa oslovení. Cožpak používáš své pravé jméno, abych jím k tobě promlouval? Cožpak opravdu věříš, žes mě zachránil u obětního kůlu?“ Nechám otázku viset ve vzduchu a jen přimhouřím oči. Nezdá se, že bych byl nějak zvlášť zvědavý na to, co Silas odpoví, tedy pokud se z dračího obličeje vůbec dá něco takového vyčíst. Podle všeho to spíš vypadá, že záležitost je pro mne vyřízená... |
| |
| Paladin a drak - pěkná dvojička Paladin mě ignoruje a drak si překrucuje svoji morálku, že musí vypadat jak vývrtka. "Pravé nebo nepravé - je to jméno, pod kterým mě znáš... a skutečně si myslím, že by jsi měl u toho kůlu poměrně dost problémů - na to, jak by jsi měl být mocný, jsi tam stál jako beránek a akorát čekal na vlastní popravu." Ušklíbnu se na něj, ale vzápětí se obrátím i k ostatním - však tohle není valčík, aby se dva bavili a zbytek nečinně přihlížel. Pobaveně se ušklíbnu a pěkně na celou skupinku, tak aby mě slyšeli skutečně všichni, začnu rozvíjet svůj plán postupu. "Takže... zde přítomné obludky se mi snaží přidělat vrásky a nejspíš plánují, že tu strávíme mládí." Kouknu na draka a zamnu si ruce - trocha provokace nezaškodí nikdy a ten jeho vzhled v lidské podobě k tomu skutečně vybízí. "Já jsem navrhoval, abychom hadovi předhodili žrádlo... no a pak je tu dost hrdinů, kteří by se jistě rádi a ochotně postarali i o ten zbytek." Znovu mrknu na draka a nespouštím z něj oči, když mluvím. "A nemyslím si, že by jakákoli šupinatá obluda snad byla nesmrtelná..." Na jakákoli dám trochu větší důraz a pak se od draka znovu odvrátím a očima přejedu zbytek. "Nějaké jiné návrhy?" |
| |
| Get out, but then.. Ujížděl jsem pryč od skupiny, ani jsem toho nijak nelitoval. Spíš se mi dařilo líp samotnému, spoléhat se na někoho dalšího bylo asi tak, jako hlídat děti. Všichni se hádají jak co udělat, ale na ničem se neshodnou. Ujížděl jsem bůhví jak dlouho, jediné co jsem věděl je to, že skupinu už nevidím. Byl jsem docela i rád. Směsice nejšílenějších tvorů co mohla být. Člověk, trpaslík, drak, démon, klaun, upír a další jiní. Dalo se čekat že nic z toho nebude fungovat tak, jak si dědula myslel. Projížděl jsem nějakým lesním porostem, když se přede mnou cosi zablesklo a upoutalo to mojí pozornost. A jako správný člověk s patřičnou dávkou zvědavosti jsem se vydal prozkoumat zdroj záblesku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se zablýsklo znovu, tentokrát přímo přede mnou, ale nebyl to krátký záblesk, ale záře. Oslňující světlo mě málem srazilo z koně, jak jsem to nečekal, přičemž jsem si automaticky rukou zakryl oči. I kůň se vzepřel na zadní a házel zběsile hlavou. Netuším, jak dlouho trvalo než záblesk ustal a já se mohl podívat před sebe. Přede mnou stál pár koní a na nich seděli muž a žena. Muž v lesklé zbroji, s mečem u pasu, celou zbroj mu zdobil rudý plášť, který byl nejspíš dlouhý až na zem. Ve tváři vznešenost a urozenost, určitá pýcha, ale hlavní věc: čest. Obličej byl zarostlý vousy, husté obočí, hnědé oči. Černé vlasy, střižené na krátko. Žena byla už od pohledu dáma, na sobě purpurové plesové šaty, na nohách taneční střevíce. Hnědé vlasy, stažené do copu, sahající až po pas. Její postava byla ztělesněním krásy. Obličej zářil laskavostí, něhou a láskou. Trochu překvapeně jsem zamrkal a chystal se něco říct, ale byli rychlejší. "Jako by ti z oka vypadl Derene..." začala dáma a rytíř jí okamžitě doplnil: "...a oči má spíš po tobě.", krátce se na sebe usmáli a stočili zpět pohledy na mně. "Ale tu povahu...tou bude spíš po tobě." pokračovala dáma a něco v jejím pohledu ze mě dělalo dítě, kterého si prohlíží rodič. "Hmm, nevím, ta neústupnost..dokonce bych řekl..tvrdohlavost...tu má asi po tobě má drahá." usmál se rytíř a podíval se na svou lady, ta se jen lehce zamračila. "Škoda že jsem ho nemohla vychovat sama." povzdychla si a dala svému koni aby zamířil směrem ke mně. Jen co byla vedle mně, natáhla ruku a dotkla se mé tváře. Chtěl jsem se po ruce ohnat, ale jako by moje ruce někdo držel přikované k uzdě. Její dotek byl hřejivý a....mateřský. Zmateně jsem jí pozoroval a ona se jen usmívala, což mi na klidu nepřidávalo. "Nemůžu uvěřit, že tě vidím na vlastní oči. Můj vlastní..dospělý syn!" řekla a já cítil jak ve mně hrklo. "Ano, těžko věřit tomu, že už je z tebe muž. Když jsem tě viděl naposledy, byl jsi tak malý, že kdybych tě položil do šuplete, tak by jsi ho mohl použít jako postýlku." přidal se rytíř a přijel ke mně z druhé strany a položil mi ruku na rameno. Já v tu chvíli cítil jak se ve mně všechno sype. "Avšak..." začal káravě rytíř, "...nejsem spokojen tím, jak jsi se právě zachoval. Copak takhle se chová rytíř?" dokončil větu a já se na něj beze slov podíval a nevěřím tomu co vidím a slyším. "Vychovávat....syn....rytíř??" vířilo mi v hlavě. "Ano zlato. Jsi náš syn. Je mi líto že jsi nás nikdy nepoznal a tudíž nám nejspíš nevěříš. Ale je to pravda." ujmula se slova lady, přičemž jsem na ní stočil pohled, stále více zmatený. Dech a puls se mi zrychloval, jak jsem nevěřil tomu co se děje. "Tohle...je...sen?? Nebo....nějaký...trest?" vysoukal jsem ze sebe a díval se střídavě na pár, který dle svých slov, byli moji rodiče. Rodiče, které jsem nikdy nepoznal. "Ne. Tohle je skutečné zlato. Jméno Kane, jsem ti vybrala já." dopověděla lady. "Jmenoval se tak tvůj strýc. A vím že stejně jako my, by byl hrdý na to, co jsi." řekl rytíř. "Co jsem?" vypálil jsem rychleji než jsem se stačil zamyslet. "Jsi dobrý člověk, to je hlavní. I přesto, jaký život jsi žil, jsi zůstal dobrým člověkem." odpověděla lady. Dobrý člověk..." hlesnul jsem a podíval se před sebe. "Synu, vezmi si tohle." prohlásil rytíř a vtiskl mi do ruky pouzdro s dýkou. Podíval jsem se na ní a pak na otce. "Bude se ti to hodit, věř mi." řekl a pak se podíval na matku. "Je čas!" oznámil jí. "Já vím..." řekla, v očích se jí leskly slzy. "Dávej na sebe pozor zlato! Jsme stále s tebou a z celého srdce tě milujeme!" dodala a objala mně, pak se oba otočili a zamířili kamsi do lesa. "Mami...tati..!" zavolal jsem za nimi, přičemž se oba ohlédly usmáli se, pak ve stejném záblesku zmizeli. Zůstal jsem sám, s koněm a dýkou, co mi dal otec. Cítil jsem jak mě pálí oči od slz. "Přijdou, řeknou že jsou moji rodiče a pak zmizí!!" pomyslím si a podívám se na dýku, jejíž rukojeť sevřu tak, až slyším praskat klouby ruky. Podívám se před sebe a rukávem si otřu slzy, které jsou na krajíčku. "Když rytíř...tak rytíř!" hlesl jsem, připevnil jsem si dýku k opasku, otočil koně a tryskem jsem vyrazil zpět. Zatímco kůň doslova letěl zpět, tak jsem si ujasnil jednu věc: "Zjistím jak zemřeli. Pokud byli zavražděni, tak je pomstím!" Když jsem dorazil zpět ke skupině, ani jsem nevnímal nad čím handrkují teď. S naprostou ignorancí okolí, jsem seskočil z koně, sundal si kabát a košili, přičemž jsem na sobě měl jen černý vršek bez rukávů, kalhoty a boty. Košili a kabát jsem hodil přes koně a zamířil jsem k molu... |
| |
| Na pláži Snažím se poslouchat a sledovat to, co si všichni kolem mě říkají, ale nestíhám to.Tak si prostě začnu pobroukávat písničku kterou hrál klaun před tím průvodem, do té doby dokud neujede Kane někam pryč.Sleduji ho do té doby dokud nezmizí z obzoru, a poté ještě chvíli tím směrem k koukám.Po chvíli uvidím jak se zase někdo vrací zpět a já se lehce pousměji. Věděl jsem že se ta padavka vrátí.Ale zase jsem nečekal že to bude tak brzo. Pomyslím si a než se vzpamatuji už sesedává z koně a jde po molu. Skvělí, návnadu máme takže se jenom připravte dokud nedorazí had.Já se zatím natáhnu tady ve stínku a budu vás sledovat a říkat vám co děláte špatně. Řeknu trochu hlasitějším hlasem aby mě všichni slyšeli a poté se natáhnu ve stínku a začnu si zase broukat tu otravnou melodii. |
| |
| Na pláži Nechal jsem mladíkovo tělo skryté pod přikrývkou a pomalu se zvedl. Sebral jsem své kladivo ze země a přehodil si ho znovu na rameno. Pak jsem zadíval směrem k ostatním a zamířil po pláži k nim. Sjel jsem každého hodnotícím pohledem a jen jsem se mírně zadíval k upírovi. Nad jeho slovy jsem jen mírně zakroutil hlavou a přešel blíž k němu. Jeho odporný puch mě donutil na chvilku téměř ani nedýchat. "Pokud chceš jen válet ten svůj zadek a nic nedělat tak potom radši odejdi. Povaleči jsou nám tu k ničemu." Prohodím jen a zase se od něj vzdálím. Až teprve teď si všimnu jak Kane kamsi mizí. V doufání že se brzy vrátí se od něj odvrátím a zadívám se na zbytek. "Poslouchejte!" Křiknu hlasitě aby mě všichni slyšeli. "Toho hada sem zlákala už jen krev ve vodě. Nepotřebujeme něčí tělo. Stačí jen prolít trochu krve a had si nás najde sám." Prohodím a svěsím kladivo podél stehen. "A až se tak stane budeme muset přijít s nějakou opravdu dobrou strategií. Takže se ptám: máte nějaké návrhy?" Tázavě se na všechny zadívám. |
| |
| Paladinova otázka Otočím se na Arthura a prohlédnu si ho. Pak se podívám na vodu, dojdu ke konci mola. Vytáhnu dýku a ohlédnu se. "Nejlepší strategie?" zeptám se a sevřu čepel dýky a táhnu a trochu škubnu obličejem, rozevřu ruku a nechám krev z rány kapat na vodu. "ZABIJ NEBO BUDEŠ ZABIT!" zařvu, schovám dýku a šáhnu pro meč, když už do vody nakape dost krve, tak zamířím na pevninu, přičemž jdu podél kraje mola a kapu krev do vody. Jen co došlápnu na suchou půdu, tak se otočím k vodě a s kamenným výrazem sleduju vodu. "Zbytečně tu s tím parchantem ztrácíme čas!" řeknu a sevřu jílec meče... |
| |
| Do boje! Krátce jsem se po všech ohlédnul a když už jsem si začínal myslet že se nikdo neozve tak jsem jen překvapeně kouknul za hlasem který patřil, komu jinému než, Kaneovi. O to víc mě ale překvapil jeho čin. "Počkej..." Zkusím ho ještě zarazit ale když vidím jak mu z ruky kape do moře krev jen naprázdno polknu. Ohlédnu se na ostatní a pozvednu své kladivo. "Nuže... bude se tedy bojovat! Všichni se připravteeee!" Zakřičím hlasitě a moje aura značně zesílí. Všichni v mém okolí s dobrou aurou okamžitě pocítí jak se jim mírně zvětšují síly. Ti s tou špatnou bohužel pocítí jen nevolnost a malátnost. "Musíme útočit na hlavu nestvůry!" Prohodím jen než odběhnu dál od mola. Během chvilky svírám pevně kladivo v pravačce a levou si na hlavu přetáhnu kápi než si na ní nasadím štít. Mocný Nelthare, ochraňuj nás. Dej nám svoji sílu a stůj při nás ať z tohoto boje vyjdeme živí. |
| |
| Pod hladinou Byla jsem pod vodou, ale díky barvě vody a špíně kolem jsem nic moc neviděla. Zkoušela jsem temnotou proniknout, ale začínala jsem se cítit dosti nejistě. Hada jsem nikde neviděla a netušila jsem, jestli jsem neudělala chybu, když jsem do té vody vlezla. Díky čekání a nejistotě, už jsem začínala vidět věci tam, kde vůbec nebyly. V duchu jsem zaklela a pak mým chřípým pronikl pach krve, která dopadla do vody. Koukla jsem směrem nahoru a pak jsem zachtila pohyb vody. ,, Tohle není dobrý!" pomyslím si a rychle se z vody přesunu na souš, celá suchá se podívám k molu, vedle něhož jsem stála a sledovala, který magor pouští do vody krev. ,, Idiote," zasyčím a čekám jenom na to, až se objeví had. A pak uslyším paladýna, jak ostatní vyzívá k boji a chce, aby hada zabili. ,, Vy zrůdy, ke zranění hada nebo Vás nemuselo dojít, kdyby jste nebyli idioti, ale vybrali jste si a jestli se hadoy něco stane, tak zemřete," řeknu klidně a v očích se mi zaleskne smrt. |
| |
| Nesouhlas? Pomalu jsem se chystal a mezitím co jsem se ohlížel po ostatních padla mi do oka i Andrea která se akorát vynořila z vody. Naprosto suchá a očividně ne v moc dobré náladě. Její slova o hadově bezpečí i podivné zablýsknutí v očích mě o tom jen přesvědčily. To mě přinutilo složit zbraně a přijít k ní blíž. Trochu nerozhodně jsem se na ní zadíval, pak na moře. "A co máme tedy dělat? Teď už nemáme na vybranou. Had nás bude chtít zabít. Pochybuji že bude chtít odejít s prázdnou." Prohodím a přehodím si kladivo na rameno. Pak se jí zadívám do očí a postoupím k ní ještě kousek blíž. "Máš snad lepší nápad? Umíš s tím stvořením nějak komunikovat? Pokud ho dokážeš nějak přesvědčit nebudeme se tomu bránit. Ale musí to být rychlé protože za pár chvil tady dojde k tvrdému boji." Zamyšleně se podrbu volnou rukou na bradě a nepřestávám jí pozorovat. Usilovně přemýšlím co je asi zač. A jaký má k tomu stvoření vztah? Přijde mi to... podivné. |
| |
| pláž,blbý slunce a had To mluvíš na mě?! Okřiknu paladina, ale jen co to snihnu doříct, Kane je už na kraji mola a řeže se do ruky ze které následně začne kapat krev. Idiot!Takhle mrhat krví! Začnu mu v duchu nadávat, ale poté si jenom upevním své rukavice s kovovými drápy a křiknu do větru:. Ale co,žijeme jen jednou ne?Teda já vlastně dvakrát, ale to je jedno. Vstanu ze stínu a postavím se vedle Kejna a čekám dokud nepříjde ten had abychom ho mohly provést po pláži. |
| |
| Paladin a jeho idiotismus Sledovala jsem paladina a chtělo se mi smát. Byl najivní jako dítě. ,, Jsi hlupák paladine, teď už tomu nelze zabránit, ale měli jste použít mozek, než se tamten začal řezat," řeknu chladně a raději se posunu dál. Rozhodně jsem se do toho boje nehodlala plést, dokud had nebude v přímém ohrožení, pak bych mu rozhodně pomohla. Některé asi má moc neporazí, ale rozhodně jich zlikviduju dost. Tolik jsem nenáviděla, jak namyšlení to byli tvorové a jak ukvapeně jednaly. ,, S hady neumí mluvit nikdo," uchechtnu se a hodlám všechno sledovat z povzdálí, kam se přesunu. |
| |
| Nevyhnutelné Trochu jsem si povzdychnul a svěsil nad tím hlavu. Promnul jsem si mírně oči a v duchu se trestal za vlastní unáhlenou bezmyšlenkovitost. "Dobře. Uznávám že jsme jednali unáhleně ale museli jsme jednat. Já nechtěl bojovat. Chtěl jsem najít nějaký ... kompromis ale nějak nevím jaký asi." Prohodím a pomalu Andreu následuji. Po očku jsem se díval k molu. Byl jsem trochu netrpělivý a nervozní. "S takovýmhle stvořením se asi nedá moc vyjednávat a nejspíš ani nějak vyjít." Svěsím kladivo znovu podél stehen a mírně pohodím hlavou. "Poslouchej... já vím že máš o toho hada strach. Nevím jaký k sobě máte vztah ale možná ještě nemusí být tak zle abychom ho museli zabít. Alespoň někteří z nás se tomu chtějí vyhnout." Zadívám se na Andreu a v hloubi duše přemýšlím co by se asi tak dalo dělat. I když mě toho moc nenapadá. Vzhledem k tomu že tuhle dívku vůbec neznám. A ani co dokáže. Když se ale sama odvážila jít za hadem do hlubin... "Prosím... nějaká cesta určitě musí ještě být. Musí být něco co dokáže zachránit životy nás i jeho." |
| |
| Ukecaná ženská! Jen co se vrátím na zem, tak poslouchám reakce ostatních a je mi to celkem fuk. Nejvíc mě ale dostane ta žena, co se objevila potom, co had si dal "oběd". Její reakce typu: had zemře, vy taky! mi přijdou přehnaný. Otočím se na ní s tak zlým výrazem co dokážu a spustím: "Buďte tak laskavá madam a zavřete zobák! Nemáte sebemenší ponětí, proč to děláme, tak při vší úctě, zmlkněte!" zavrčím a střelím okem k molu. "Jestli máte lepší způsob jak z toho hada vypáčit ČERSTVOU šupinu, tak prosím, předveďte se! Jestli jen planě kecáte, jděte z cesty!!" opáčím a mám pocit, že jsem schytal pohlavek, silnej otcovskej. "Promiň otče!" pomyslím si a podívám se na ženu, ale jen krátce a pak k vodě. "Něco zemře, aby další mohlo žít! Zákony přírody. Pokud nejste schopná to pochopit, tak se raději jděte!!" dodám a sevřu meč obouruč. |
| |
| Mission Impossible
|
| |
| Paladin a ti další Sledovala jsem paladina a docela mi vadilo, že za mnou pořád chodí. ,, Takové stvoření, jak ty říkáš, je něco dokonalého a divokého a patří volné přírodě, nemáte právo a jedno proč to děláte, prostě nemáte právo zasahovat do jeho existence," podívám se na paladina pronikavýma očima. ,, Je mi líto paladíne, ale je pozdě...neumím s hadem mluvit a nedokážu jej zastavit, mohla jsem se mu pokusit vzít šupinu, aniž bych ho zabila, ale vy jste zvolily tuhle cestu. Zbytečně umře mnoho z Vás a také had, tak jak to u Vás inteligentních ras bývá, nemáte úctu k ničemu živému a jednáte unáhleně," odpovím a pak se podívám na toho s krvácející rukou. ,, Ty zavři zobák tupá lidská hlavo, jsi jen další kus masa do mlínku země, tak si dávej bacha, aby jsi nepřišel o víc, než jen o pár kapek krve. Had po tobě půjde, voníš mu, tvá krev a její pach je nyní v celé vodě a táhne se hodně daleko. A šanci, kdy sehnat šupinu jinak jsi posral, takže promiň, ale užíjte s boj, já se podívám a o tom, co je příroda mi neříkej, o zákonitostech nemluvě. Ano něco zemře a něco má žít, ale ne kvůli jedné šupině. Vy lidé a elfové, trpaslíci a další "nadmíru" inteligentní tvorové si myslíte, že vy do přírody patříte, ale ne. Jste jen odpad, který se snaží přiživit a nemáte nejmenší právo žádat od přírody šanci na rovný souboj, ale co je mi do toho, co si myslíš? Stejně budeš svačinou hadovy a když ne jemu, tak červům, kteří budou hodovat na tvém mase, až tě jednou pohřbí," sleduju, co bude následovat. |
| |
| Zavři zobák! Jen kývám jejímu vylévání srdíčka a ve tváři nezaujatý výraz. "Krásně ti to jde, moc hezky si vyléváš srdéčko. Ovšem nic to nemění na tom, že jestli nezavřeš hubu, tak ti jí zavřu já!" pomyslím si a dívám se k moři. Jen co skončí s držkováním, tak se na ní podívám a zcela nezaujatě jí odpovím: "Drž zobák, slepice!" Pak zapíchnu meč, do země a čekám na to, co přijde. "Máš v sobě krev rytíře, tak se jako rytíř chovej!" zopakuju si to, co mi v podstatě řekli rodiče a bubnuju prsty o jílec meče a dál tu ukdákanou slepici, zaujatou přírodou a vším okolo neřeším. |
| |
| Na konci cesty Bedlivě jsem Andreu poslouchal a dával jsem jejím slovům za pravdu. V něčem měla pravdu víc, v něčem zas míň. A já s ní souhlasil. I když se mi to zrovna dvakrát nelíbilo. Ale očividně se už nedalo dělat nic víc. S tichým povzdychem jsem se zadíval znovu do jejích očí a mírně bojoval s touhou uhnout pohledem. "Možná jsme arogantní a bezohledná rasa. Ale nesmíš nás soudit všechny. Někteří z nás nejsou takoví jak si myslíš. Někteří z nás jsou lepší a chovají se k přírodě líp." Dodám jen polohlasně a přehodím si kladivo znovu na rameno. "Děkuji ti že jsi to aspoň zkusila. I když někteří z nás to nepřijali." Pohodím hlavou a zadívám se na ni. "Čeká nás, jak říkáš, boj o život a nejspíš z něj nevyjdeme živí. Takže pokud padnu předem ti říkám že mi bylo ctí tě poznat, Andreo. Matka Ismira s tebou." Dodám s elegantní úklonou a pomalu se vracím zpátky k molu. "Nečekám od tebe vůbec nic. Jen je mi trochu líto že jsme se pustili tak bezhlavě do nevyhnutelného." Prohodím ještě tiše, spíš jen tak pro sebe a jen co se vrátím k molu svěsím kladivo podél stehen. "Připravte se na obranu! Tohle bude zkouška všech našich schopností!" Křiknu hlasitě a zadívám se na rozlehlé moře. Netrpělivě čekám až se had objeví. |
| |
| Na pláži, před útokem Silas mě svým poštěkáváním nepřekvapil, takže jsem podle původního plánu jeho slova dál ignoroval a místo toho pozoroval mnohem zajímavější a důležitější roztržku okolo Andrei. Do tohoto chumlu se vrátil Kane. Čekal jsem, že se ještě potkáme, ale naprosto mě nenapadlo, že to bude tak brzy. Vypadala na to velice tvrdý a zásadaový, aby si jen tak rozmyslel tak nahněvaný odchod. Pozorně ho pozoruji. Zdá se mi jiný, zvláštně proměněný. Bohužel na něm nemohu udržet pozornost příliš dlouho, protože jeho čin, ač svou udatností hodný písně nám všem dosti přiložil pod kotel. Co s Andreou? Je rozvášněná, tak silně ochotná se za toho hada postavit, ale vidím v ní jiskřičku racionality až příliš lidské. Nepomůže mu hned. Rozhodnutím ukončím proud svých myšlenek a vydám se blíž k vlnám. „Udatní bojovníci, doporučuji vám nebojovat z mola. Had je inteligentní a ve vodě bude vaše už tak dost mizivá šance ještě menší. Stáhněte se kus od břehu, aby se pro vás musel had natáhnout.“ Sám se zařídím podle své rady a zastavím se. Tělo spustím na všechny čtyři, vstanu, protáhnu se jako kočka a v očekávání boje mrsknu ocasem. Krev v mém těle se rozproudí rychleji a před tlamou se mi i v relativním horku dne objeví pára. Přikrčím se trochu, jako před výskokem a krk při tom mírně zvednu. Roztáhnu křídla pokrytá jemnou, blankytně modrou kožní blánou, skrz níž jsou jasně vidět karmínové krevní žilky. V téhle lovecké poloze trošku zakroužím rameny a protáhnu křídla do úplné šířky, než je kousek zpět přitáhnu k tělu. „Mohl byste se pane Kane postavit přímo přede mne? O něco se pokusím...“ Pronesu a pak už jen v tichu a soustředění pozoruji horizont. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Rozhlédnu se po popravišti. Kočku zcela ignoruju. Když se přesvědčím, že poblíž nikdo není, tak vytáhnu meč a začnu kreslit dva obrazece vedle sebe. Kruh s hvězdou uprostřed a vedle kruh s hvězdou, ale hvězda má hroty na opačných částech kruhu. Obrazce znázorňují Dvětlou a temnou magiii. Ještě si tak úplně nejsem jistý tím, co chci dělat. Chvíli nad tím přemýšlím a položím ruce na obrazce. Sešlu kouzlo, abych viděl, kam šla ta skupinka a abych zjistil, co se tam děje... |
| |
| Ignorace za ignoraci Když se má nabídka opět nesetká s ohlasem, jen pokrčím rameny, vždyť co je mi nakonec do nich, ale skutečně mě pobaví čin Kanea. Jako správný hrdina na nic nečeká, nepřipravuje plán boje ani žádnou lest jak obludu zabít a už krvácí do moře ve snaze hada přilákat. Na tváři mi zahraje úsměv, jak najednou ucítím ten strach všech, nebo téměř všech, kolem. S tichým pohvizdováním se pomalu vydám k molu, přesně na opačnou stranu, než by se dalo čekat, a klidně dojdu až na konec. Ačkoli mám pocit, že se hladina poměrně nedaleko zvláštně zavlnila, moc to neřeším a sednu si na okraj mola. Jednak čím jednodušší tvor, tím líp na něj má moc působí a druhak jsem dával moc dobrý pozor a dost pochybuju o tom, že had by se normálně spokojil s jedním chudákem k obědu. Přecijen při jeho velikosti mohl sežrat třeba všechny kněží, co tam v tu dobu byli a ještě by mu možná zbylo místo na část davu. Klidně si sednu na okraj a nohy spustím dolů, tady budu mít skutečně pěkný výhled na ten masakr, co se tam rozpoutá. Za ignoraci ignoraci - mohl jsem jim bejt prospěšnej, ale proč se zbytečně snažit a vnucovat, že. Pohodlně se opřu a pohvizdování se změní na tiché mručení, co nejpodobnější tomu, co se tu ozývalo při té oběti, nebo trestání vězně či co to vlastně bylo. |
| |
| Drak a jeho plán Jen čekám, kdy se had objeví, v hlavě jsem přemýšlel, jak se mu dostat do chřtánu, protože přes šupiny se v žádném případě nedostaneme. Ledaže bychom je něčím neprorazili, něčím velkým, těžkým a pro hada bolestivým. To by se však nelíbilo tý ukdákaný slepici, která si vehementně stojí za tím, že jestli se hadovi něco stane, tak se stane něco i nám. "Proč jí sakra na tý potvoře tak záleží??" pomyslím si. Z úvah mě vytrhne Kholdir, že se mám postavit před něj. Podívám se na něj a chvíli přemýšlím jestli opravdu mám udělat to, co chce. Nakonec vytáhnu meč ze země a zamířím k němu. Postavím se před něj a podívám se na něj. "Doufám že víš, co děláš Kholdire..." řenku mu a sevřu meč rukou, do které jsem se řízl a čekám s čím přijde Kholdir a kdy se objeví had... |
| |
| Had Jak se tak dohadujete s Andreou a Kholdirem, jediný z vás, který si všimne pohybu hladiny, je Silas sedící na molu a ten to jen s pobaveným úsměvem sleduje. Klínovitá vlna se pomalu přibližuje k pobřeží, přesně k místu, kde do vody kápla poslední kapka krve, mola si ani nevšimne. Hned za ní jede další podobná vlna, jen o něco větší a kdyby se někdo díval seshora, viděl by blýskání šupin těsně pod hladinou, ale vám je skryto. Asi deset metrů od břehu se had najednou vztyčí z vody a s lehce pootevřenou tlamou se rozhlíží po své svačince. Nejspíš ho trochu zmate přítomnost tolika cílů a obrovského ještěra. Kolem se rozezní vzteklé syčení a voda se se prudce rozbouří, jak had začne své tělo stáčet do smyček, aby mohl lépe zaútočit. Je to skutečně impozantní pohled - už teď se hadova hlavy tyčí ve výšce nějakých 50 metrů - ale bohužel je to ten typ neopakovatelného zážitku jako ve chvíli, kdy vidíte padat atomovou bombu a budete se už jen dívat, protože nic jiného už nemá cenu a znovu to už jistě neuvidíte. Z téhle vzdálenosti můžete vidět, že jeden z pravidelných, špičatých zubů, mnohem kratších, než jedové zuby, chybí, ale to je asi tak největší vada, kterou můžete vidět. Slunce se vám odráží přímo do očí od mokrejch, bezvadnejch šupin, kterými je pokryto jeho tělo jako pancířem. Mezi zuby najednou rychle zakmitá rozeklanej jazyk, připomíná to trochu zpomalené prásknutí biče, ale moc společného to s tím nejspíš nemá, protože se šupinatá hlava pomalu ale jistě otočí přímo ke Kholdirovi a Kanemu. Ačkoli se stále snaží zůstat co nejvíc ve vodě, zdá se, že ho buď skutečně láká pach krve, která ho vytáhla na mělčinu, a nebo draka považuje za dost nebezpečného narušitele svého teritoria, aby se ho pokusil zbavit. Zbytku si moc nevšímá, zřejmě je nepovažuje za tak výraznej problém, aby je musel řešit ve chvíli, kdy tu má daleko šťavnatější sousto. Trochu zarudlé oči jsou stále upřeny víceméně směrem k nesourodé dvojici, ale celá hlava se ještě o nějakých deset metrů zvedne. Můžete ucítit zaskřípění písku, jak se mohutné smyčky hadího těla snažej udržet celej ten kolos zvednutej a musej se tak posunout blíž ke břehu, kde se asi dva metry od suché země už vynořují ze slané vody. Všem je jasné, že z téhle pozice může bleskově zaútočit v podstatě na kohokoli. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Kočka téměř okamžitě zmizela v jedné z postranních ulic, jen se ozvalo jakési zařinčení ze směru, kterým se vydala. Měl jsi úplný klid na kouzlo, které se ti po chvíli i povedlo. Přestal jsi vnímat okolí a před očima se ti začaly zrychleně míhat výjevy z toho, co se dělo. Něco jasnější, něco méně zřetelné, ale v podstatě jsi viděl všechno, i když jsi vůbec neměl tušení, o čem se tam zrovna bavěj. Všechno jsi viděl z ptačí perspektivy, jako bys byl někde vysoko nad nimi. Čím víc se vize přibližovala přítomnému okamžiku, tím víc se zpomalovala a nabývala na ostrosti. Nejspíš tě dost překvapilo, když se na pláži z ničeho nic objevil drak, ale nevypadalo to, že by snad chtěl se skupinkou bojovat nebo je sežrat. Vlastně ti všichni přišli docela v klidu. Viděl jsi, jak se k pobřeží blíží had, ale ve chvíli, kdy se vztyčil vysoko nad hladinu, jen kousek od skupinky, ses vrátil do přítomnosti. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Ačkoli si v Lestě nebyla doma, už jsi tu trávila pár týdnů a dobře jsi věděla, jak to tu chodí. Ze začátku jsi nechápala, proč se město jednou za čas úplně vylidnilo a lidé se pak vraceli zamlklí a otřesení, ale jediný výlet s nimi a pohled na nebránící se oběť mizející ve chřtánu obrovského hada, ti jako vysvětlení docela dobře stačil. Od té doby ses při takovýchto příležitostech většinou jen toulala tichými ulicemi a rozhlížela se, jestli bys nenašla něco, co by se ti mohlo hodit. Dneska jsi ale moc štěstí neměla. Procházela jsi ulicí, o které jsi věděla, že tě zavede na pusté náměstí, když proti tobě vyběhla černá kočka, lekla se tě a jak se ti snažila vyhnout, srazila nějaký hrnec opřený o zeď vedle nedalekých dveří. Ten se s nepříjemným zvukem roztříštil, ale to ti bylo celkem jedno, protože bylo hodně málo pravděpodobné, že by tu byl někdo, kdo by to mohl slyšet. Když jsi udělala první krok z uličky, okamžitě jsi zahlédla podivnou postavu, jak stojí nad dvěma symboly načrtnutými na zemi. Zdálo se, že neví o světě kolem. Postava byla skoro dva metry vysoká, s bílými vlasy do půlky zad, ze kterých vystupovalo jediné černé křídlo. Oblečen byl taktéž celý v černém a vzhled doplňoval neprakticky dlouhý meč. (příspěvek prosím tajně Daisenovi, dík :)) |
| |
 | soukromá zpráva od Tina pro Zase ten klid,... pusté ulice říkající si o trochu prachsprosté šílené radosti z lidského utrpení. Usmála jsem se a srovnala si pás, který se mi táhl přez bok. Důvod? Dlouhá vlnovitá dýka na zádech se zdobenou rukojetí přesahující mé drobné ramínko. Tmavé vlasy mi povlávaly ve vánku jež se vlekl uličkami a nesl sebou prach, stébla slámy a smrad. Pochybná existence mne zaujala. Neznala jsem takový typ a celkem mne zajímalo o koho jde. Pomalým, né však vystrašeným krokem jsem se přiblížila. V ruce jsem žmoulala panenku a tvarovala ji do podoby onoho,, muže,,. Jak se mi zdálo. ,,Co seš zač? Anděl teda určitě ne, hádala bych,,. Opřela jsem se opodál o sud s vodou a ležérně hodila nohu na opuštěnou stoličku. Suknici opustila hladká nožka zdobená cejchem jež dávaly Inkvizitoři čarodějnicím. Pozorně jsem na něj upřela své hnědé oči a s neskrývanou zvědavostí si prohlížela jeho i to párátko. ,,Čistě profesionální zájem,,. Ještě upozorním když neodpovídá. Panenka byla hotová, strčila jsem si ji do kožené mošny na stehně a upravyla si sandál. Dřel mne na prstech. Asi z toho mokra po nedávném dešti. Hostinský topil mizerně a nepochybovala jsem, že se o mne pokousí nějákej ten neřád, když mi oblešení pořádně nevyschnulo. ,, Co ty, máš vůbec jazyk?,, Prohodím s přimhouřeným pohledem a mírně jsem se usmála. |
| |
| Pláž a had Pozoruji Silasovo počínání, takže si hada hned nevšimnu, ale na druhou stranu, to jak se přibližuje cítím celou duší. V další chvilce se obrovitá hlava vynoří nad hladinu. Při novém srovnání je mi jasné, že chybí jen kousek a místo rivala by mě považoval za kořist. Celý se instinktivně ještě trochu přikrčím. Potom si ale vzpomenu na svůj plán. Mrsknu ocasem a napřímím svoje úctyhodně rozměrné tělo. O padesáti metrech si můžu nechat jen zdát, ale nějakých těch dvacet – pětadvacet dohromady dám. Roztáhnu křídla do plné délky a poté je mírně ohnu okolo Kanea, jako by to bylo moje vlastní mládě. Zvednu hlavu, očima se beze strachu setkám s hladovým pohledem hada. Rozevřu široce tlamu, předvedu řady ostrých tesákovitých zubů a zařvu. Svět okolo skupinky se na chvíli rozvibruje a po vodě se rozeběhnou pravidelné vlnky směrem od břehu. Při celém představení švihám ocasem do písku a hrabu předním spáry ve vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Kholdir pro Celé divadlo je způsob univerzální komunikace ve zvířecí říši. Mimikou těla jsem označil Kanea za svého, řevem to, že odmítnu ustoupit. Rozevřená tlama možná vypadá připravená ke kousnutí, ale to nemám v úmyslu. Zastrašování má hada zpomalit, znervóznit, případně dokonce obrátit k odchodu. Pokud by přeci jen zaútočil, pak potřebuji mít hlavu namířenou směrem k jeho hlavě, protože v tom momentě se potká s plným náporem dračích blesků, jaké dokáži vypustit v jednu chvíli a to přímo do hlavy, kde je mozkové centrum hada, který je výborně uzpůsobený vést proud. |
| |
| Die Another Day
|
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Tak tohle je moc zajímavé, schválně, jestli je ten had zabije. A co tam dělá ten drak? Přemýšlím nad právě odehrávajícím se dějem a skoro si ani nevšimnu, že "moje" popraviště už není tak docela mé. Mám společnost - nevím, jestli za to mám být rád či nikoliv. Ale minimálně prozatím se mi společnost hodí - a ještě k tomu, když to není nikdo, kdo by mi hned vyhrožoval smrtí. Kouknu se na ní a nepatrně se usměji. Zasunu meč zpátky a roztáhnu mé černé křídlo abych ho protáhl. "Zdravím vás." Na můj vkus je docela vlezlá a poměrně drzá - ale nic, co by mi v tuhle chvíli vadilo. O tom, co nebo kdo jsem se jí zatím zmiňovat nebudu. Ale odhadla to správně - anděl nejsem Zpozorním, když se zmíní o profesi. Nemůžu si nevšimnout jejího znamení na noze. To znamená, že to nebude žádná ledajaká obyvatelka. Chová se velmi zvláštním zbůsobem - zvědavá jko dítě, tak trochu svůdná - ale to mi tak možná jenom přijde - přece jen se v lidech úplě nevyznám, a možná vládne poměrně slušnou mocí. A nebo jen chce, abych si myslel, že nějakou vládne. No, to se dozvím časem. "Na otázky ohledně mé osoby dpovídám pouze těm, které znám. Takže pokud chcete znát odpovědi, tak mi jistě sdělíte své jméno. A pokud vím mám něco říct, co by prospělo vaší profesi, tak mi určitě sdělíte i to, co toje za profesi." Usměju se, ale černé oči zůstávají chladné a nespouštím z ní oči. Tole bude ještě zajímave... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ...to jsem jistě byla, má nožka opustila židli a já se začala pomalu blížit. Upřený pohled muže hodnotil...Aby drzosti nebylo málo, přiblížila jsem se ještě blíž, zkoro na vzdálenost toho jeho mečíku. ,, Je pravé, to křídlo samozřejmě myslím,,? Pokračuji v otázkách. Obejdu ho dokola a prohlížím si symboly. Následoval můj zdvořilí úsměv. ,, Tína, no a tu profesi, bych si čistě nechala ráda pro sebe,,... Milí úsměv, povšimnu si jeho pohledu. Napjatý, něco ho zajímá víc než já... pche... Při druhém okruhu pohladím zvědavě jeho křídlo a vyškubnu mu jedno pírko, posadím se opět na sud a začnu si s tím jemňoučkým kusem hebkosti hrát kolem tváří, úst a výstřihu... ,, A to tvoje ...krasavče...!,, Odseknu mu. Nožka zase přistane na sudu a druhou rukou si začnu hrát s párkem malých kostiček, vypadají jako lidské, ale to se ti mohlo třebas jenom zdát. |
| |
| Koukání Musela jsem se zasmát tomu, jak mě nazval kdákající slepicí. Byl to omezený buran a mě už začalo být fuk, jestli zhebne nebo ne. Sledovala jsem, co se bude dít. Silas se evidentně rozhodl se neučástnit, tak jsem se přesunula k němu a rozhodla jsem se, že zasáhnu jen, když to bude opravdu nutné a pak to všechno začalo. Fascinovaně jsem sledovala dokonalost hada, jeho hladké kličky, pohyby, všechno bylo úchvatné. Sledovala jsem, jak Kane ustupuje k drakovy, který se snaží hadat zahnat řevem jako kdyby byl kdo ví, jak velký. V jednu chvíli mě napadlo, že bych se mohla nenápadně dostat za hada a vzít mu šupinu takhle, ale pak jsem si řekla, že je zbytečné riskovat a dál jsem v tichosti sledovala, co se bude dít. |
| |
| Andrea a had Celkem pobaveně sleduju, jak se had vynořuje a už pomalu typuju, na koho se vrhne jako na prvního. Mohl by to být pochopitelně Kane, ale Kholdir se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Přeci jen je to další šupinatá mrcha a to had ve svém okolí nejspíš nepotřebuje. Docela si užívám pohledu na ta dvě monstra, drak je proti hadovi až roztomile mrňavej, i když řev vydává rozhodně pěknej. Ze zlostného hadova zasyčení mi přeběhne mráz po zádech a rychle se snažím si ten zvuk co nejvěrněji zapamatovat, někdy by se mi třeba mohl hodit. Zvědavě kouknu na Andreu, která se objeví kousek vedle a také se zjevně chce jen kochat pohledem - v její případě nejspíš na lesklé šupiny a majestátnost hada, než na ten masakr, který se tam nejspíš velmi brzy rozpoutá. Pokud se tedy had nenechá zastrašit, ale o tom skutečně dost pochybuju. "Nebudeš zasahovat...?" Chvíli si dovolim si prohlížet spíš ji, než scénu na pláži, a uvažuju, co je vlastně zač. |
| |
| Zasáhnout či nezasáhnout, toť otázka Sledovala jsem, jestli se had nechá zastrašit, ale silně jsem o tom pochybovala. Věděl o své síle a rozhodně se ji nebál použít a pak mě z mého pozorování vyrušil Silas. Koukla jsem na něj a usmála jsem se: ,, Ne, pokud nebude had v příliš velkém ohrožení, nevidím důvod zasahovat. Třeba se ti idioti poučí z toho, že ucítí, jak moc bolí smrt z čelisti takového hada!" Prohlédnu si ho a dojde mi, že jemu jde o to se popást na strachu a bolesti, která čeká jeho "kolegy", kteří ho evidentně nezajímaly. ,, Ty také evidentně nebudeš zasahovat!?" nadzvednu lehce obočí a zahledím se do jeho tváře. Snad by mohl být jiný, než ti hlupáci tam u mola, i když kdo ví. Zajímalo mě, jak to všechno dopadne. Zahleděla jsem se zase na hada a draka, těkala jsem pohledem mezi každým, kdo tam byl a hlídala jsem, aby se nesnažili hada napadnout ze zálohy, tedy tak, napadnout, že by ho to ohrozilo na životě. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Je mi vcelku jedno, jestli ze znamení něco vypozoruje - to je její věc a nic z toho, co by z nich vypozorovala jí stejně moc neprozradí. Rozhodně se jí nedá upřít to, že je zajímavá - ale zajímavých lidí existuje spousta. Při její otázce mám co dělat abych nevyprskl smíchem. "Pravé? Nic na mě není pravé." Obchází okolo mně - neohlížím se za ní, i když bych nejspíš měl. V tu chcíli mi vytrhne pírko. Sám pro sebe se ušklíbnu. Takže, paní Tino, vy pracujete s voo doo? Ano, být člověk, tak bych jí považoval za úžasně smyslnou a svůdnou. Ale, kdybych byl člověk, tak by její zájem byl nulový. "Krasavče?" Usměju se na ní a přiblížím se k ní. Tvářím se, jako by mně přitahovala - nevím, proč to dělám - proti voo doo bych měl být imunní. Přijdu až k ní. Koukám se jí do očí - asi jí to nebude moc příjemné, koukat do čistě černých korálkových očí. "Já mám mnoho jmen. Ale říkej mi třeba Salizarius." Rozhodně jí neřeknu své pravé jméno... |
| |
| Boj? Obroské mráčky polujetující po obloze, nasáklé krví, s které řvou jako týrané ženy... Puf! Stejně rychle jak obláčky přišli, tak odešli. Klaun se s cuknutím probudil když z vody vylítla hadí hlava. Sakra sakra jak sem tohle mohl zaspat!? Vylekaně se zvedne na nohy a několika skoky se schová za draka. Že to byl špatný nápad zjistí hned jak se drak začne ohánět ocasem a tak hbitě uskočí dopryč. Když je konečně na místě, kde mu nic nehrozí, na místě, kde je nejmenší pravděpodobnost že se tam had natáhne, začne rozpočítávat. „En ten tý ky dva špa líky..“ Začne rozpočítávat na koho se vrhne had jako na prvního. S úšklebkem se zatlemí když mu prst zůstane na trpaslíkovi. Couvne ještě dál a sleduje jak se boje ujmou ostatní. Během dlouhé chvíle se začne potichu modlit. „Ať umře paladin a upír, ať umře paladin a upír.. Prosííím!“ Jelikož stojí poblíž Silase a Andrei tak ho můžou slyšet jak toto tiše šeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Poválím to na jazyku, ale vyslovit jsem to nezkusila... Výborně... Řeknu si pro sebe, když se jeho pozornost obrátí ke mne. Zvědavost mu nedala, kdybych mu byla ukradená nehnul by ani brvou, teď mířil ke mne. Pohled černých očí mne z míry, nikterak nevytrhl. Ono, když máte přátele v kruhu záhrobí, tak jsou černé oči maličkost. Jakmile přešel mou osobní hranici, kůstky opustily moji dlaň a přistáli kdesi za ním. Tuší... Usměji se a strčím si pírko do kapsy k panence, svazek je ihned kompletní... Seš si sebou jistej, takový chování mne přitahuje, ale měl by sis držet odstup broučku... Chytnu panenku za nohy a zmáčknu je k sobě. Efekt je okamžitý, jeho nohy zůstanou na místě jako přibité. Opět se vzdálím a obnovím svůj osobní kruh. ,, Seš chytrej, usoudil jsi dle panenky a toho, že potřebuji něco i blízké mou schopnost v Voo doo, bohužel spousta věcí co se o mém umění říká je žblept. Je jedno jestli seš arcivévoda nebo sám pekelník, tohle je osobní kouzlo, kdybys byl čistá duše nezabralo by... ... Usmála jsem se. ,, Neboj, nehodlám se tebou dlouho zabývat... chci jen vědět co si zač a co jsou ty symboly, nebo na co jsou.,, Udělám okolo něj kolečko, samozřejmě v dostatečném odstupu. ,, Pak budeš volnej a já svou techniku zruším, dohodnuto?,, Posadila jsem se na sud a dala si ruce v bok. Docela fešák... ocenila bych jeho přítomnost ve svém loži... Zachichotala jsem se. |
| |
| Had Tak na tohle vám kašlu! Křiknu ihned jak se had vynoří z vody a začne se rozhlížet. Hodně štěstí všem kteří se tohoto boje zůčastní. Poblahopřeji všem kteří chtějí bojovat a s ledovým klidem se otočím a pomalu se vydám sednou si do stínku a sledovat jak jim půjde boj. Doufám že umřou ti hodní a rádoby hrdinové jako třeba paladin a Kane. Řeknu si pro sebe a začnu si přesýpat písek z ruky do ruky. |
| |
| Přemrštěný had Jen co se vynoří had, tak se podívám jak vlastně vypadá. Prohlížím si ho, hlavně jeho čelisti. "Ty jseš ale hnusná potvora..." řeknu na jeho adresu, ale těžko mě mohl slyšet. Překvapí mě, když se kolem mě stáhnou křídla draka, rozhlédnu se na ně. A ještě mě zaskočí to, jak drak začne řvát. Pak se podívám na Kholdira a zeptám se: "Tohle je ten tvůj pokus??" Přehodím si meč do zdravé ruky a sleduju draka. "Jestli to bylo všechno, tak to asi hada nezastrašilo..." poznamenám a těkám pohledem mezi drakem a hadem. "Když na to dojde, draci jsou daleko příjemnější, než přerostlá užovka..." pomyslím si a čekám na reakci draka. |
| |
| Vstříc smrti Konečně to přišlo. Z moře se vynořila obrovská hadí hlava a celý ten šupinatý kolos se blížil k nám. Tentokrát jsem se nemohl jen tak ubránit strachu a nervozitě která mnou prostupovala. Je to větší obr než jsem si myslel! Mihne se mi hlavou a pevněji sevřu své kladivo. Schovám se víc za štítem a ustupuji do strany. Dál od cesty kterou se k nám had blíží. Jeho syčení bylo víc než odstrašující. Stejně jako jeho šupiny které se třpytili víc než všechno zlato světa. Tohle nebyl dobrý nápad. Kane nás jen poslal svým unáhleným činem vstříc smrti. Ale pokud už mám padnout nebude to jen tak... Pomyslím si rozrušeně a ohlížím se po ostatních. Mnohem víc mě naštve že někteří z nás prostě jako srabi kapitulovali a nechali zbytek na holičkách. Letmo se ohlédnu i za Silasem s Andreou. Pak jen pozvednu štít a zadívám se na hada. "Jen vpřed a zpátky ni krok! Mám-li zemřít, zemřu! Ve jménu mocného Nelthara!" Zařvu hlasitě a krátce kolem mě zavíří zlatavé jiskry. A vše to je podtrženo ještě řevem draka. Ale nevypadá to že by to mělo na hada účinek. A mezitím co si v duchu přeříkávám modlitby ostražitě pozoruji hada který se zajímá zatím snad nejvíc o draka. |
| |
| Andrea Jen tak si ráchám nohy a poslouchám, co dívka plánuje pro zbytek skupiny. Ne, že by mi to bylo nějak líto, ale snad nezajdou všichni - neměl bych nikoho na předhození dalším nestvůrám. "Nehodlám zasahovat... prozatím. Nebyl jsem jim dost dobrej, když se nic nedělo, teď se do toho míchat rozhodně nebudu - ať si pořádně užijou strach." A já si ho ostatně užiju taky. Mám až podivně dobrou náladu, jak strach kolem začíná houstnout, tak Andree jen krátce kouknu do očí a pousměju se, pak se pohledem znovu vrátím ke skupině na pláži. Nemůže mě nepobavit klauníkova modlitba, i když se k ní rozhodně nepřidám - zrovna ty dva považuju za výjimečně vtipné a bylo by jich škoda hned takhle na začátku - jen si ještě vymyslet, jak je pořádně popíchnout... co třeba propíchnout toho hada? No záchrana života ode mě by jim jistě zvedla mandle, ale musel bych se při tom moc namáhat. A navíc ta paladinova aura... ne teda, že by ji strach kolem kvalitně neodstínil od mé maličkosti, ale stejně - sečteno a podtrženo, bude to krásné divadlo s jedním vděčným divákem. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro No, tak tohle je fajn. Nohy ztuhlé, jako tisíc let stará mrtvola. Mám co dělat, abych nespadl, tak rychle vytáhnu meč a opřu se o něj. Ušklíbnu se na ní. "Páni. Působivé." Usměji se na ní a po chvilce pohnu nohou směre k ní. "Proč bych ti měl věřit, že to zrušíš - zruš to a pak si prmluvíme - jako záruku ti dám po dobu rozhovoru svůj meč." Udělám druhej krok k ní. Takže nejspíš umí číst i myšlenky - opravdu zajímavá. Čekám jk zareaguje... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ,, Nechci ho, ani bych s ním nehla...,, Vytáhla jsem panenku a pírko z ní vyňala. Kouzlo ihned odeznělo a já pírko spustila na zem. Asi si musel říkat, že jsem naivka... ,, Nefandi si, nebojim se tě...ale...,, Přišla jsem blíž a pohladila jej po hrudi. ,, Rozhodně stojím o společnost,,... Ozve se zachřestění. ,, Má společnost toho moc nenamluví ...,, Ukážu prstem na dva válečníky za ním. Oba byli majestátní, v lesklé zbroji. helma s rudými pery jako chocholem, velký štít a dlouhý meč. Jediné co by snad nechalo znát jejich původ bylo mlčení a prázdný pohled nebožtíka. ,, Také jsem velice zvědavá,,... Čekám co provede. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Trochu překvapeně na ní koukám, jaká mně hladí na hrudi - ač mně to docela překvapuje, tak se mi to líbí. Meč mám vytažený a dotknu se s ním pírka na zemi, které tak rozmáčknu. "Takže, paní Tino - ptejte se. Co po mně chcete? Co vám mám dát" Její strážce ignoruji. Mírně nakloním hlavu na stranu a podvědomě jí položím ruku na rameno. "Vaše společnost je vítaná." Divné - tahle událost je divná - ale hezky divná... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ,, K čemu ty symboly? Co sakra jsi zač? ,, Nehnu se, nedělal nic co by mi vadilo. ,, Seš tu snad kvůli němu? ,, Ukážu k moři, dlouhými rudými nehty mu přejdu po ramenech. ,, A proč jen jedno křídlo,,? kouknu mu přes rameno. Doufám, že tě moc neomezuje, byla by to velká škoda... ,, Říká se, že muži s velkýma hračkama si tim něco kompenzují...,, Rozesmála jsem se. Chlapy, další kýbl ješitnosti... už se docela těším... ,, Také doufám, že nejsi večer zaměstnán něčím důležitým,,. Upřu na něj bodavý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro "Potřeboval jsem... Zkusit jedno kouzlo - a s těmi znaky to je jednodušší... A já jsem - já..." Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Nesem tu kvůli moři ani ničemu podobnému - to, proč tu jsem je čistě moje věc. "Hledám tu jednoho člověka." Otázku ohledně křídla ignoruji - je to minulost a je to jen připomínka toho, co nesmí být zapomenuto. Co vlastně hledáš? Co chceš? Trochu povytáhnu obočí. A na chvilku se zarazím - hraje si se mnou nebo co? Rozhodně na večer nic nemám, takže jí klidně můžu říct pravdu "Nejsem ničím zaměstnán. Pročpak se ptáte? " Samozžejmě tuším, že to jedna z možností bude, ale chci se ujistit... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Otočím se na špičkách a chytnu ho za ten jeho mečík. ,, Jen tak...,, Táhnu si ho pryč. Kostlivci se rozpadnou a jediné co ponich za pár chvil možná zůstane, tak kopička prachu. Naskytne se mu pohled na má záda a tetování pod ramínkem, velice jasná rudá růže. Projdem kolem pár domů a dostanem se k hostinci,procpu ho postraní chodbou ke dveřím pokoje a přrazím ke zdi. Vzápětí mu roztrhnu oděv a nehty přejedu po hrudi. ,, Moje otázky jsou stejné... uspokojivá odpověď, spokojenej budeš i ty,,. Usměju se a kousnu do rtu. ,, Tak co hlupáčku?,, Postavým se na špičky a zavrním mu do ucha. Z kapsy vytáhnu přesýpací hodiny. ,, Máš jen chvilku,,... Zasyčím. Bavila jsem se, podělanej den mohl skončit skvěle, pokud to ten moula neposere. ,, A jen maloučko ti neuvěřim a... pa pa....,, Ručkou zamávám. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Docela mně vyvedla z míry. To se se mnou jako na férovku chce rovnou vyspat? Pořád říká něco vy stylu, že mně chce zkoumat a teď tohle? A je tak mimochodem neříkala, že až večer? (tohle jsem si nemohl odpustit :D) Nevím, co tu ne mně zkouší - ale prozatím tu její - nejspíš perverzní a zvrácenou - hru budu hrát s ní. Nakloním se k ní a opatrně jí políbím. "Víš. Nemám nc proti. Ale zároveň to dost dobře nechápu. Co na mě vydíš. Krom toho ti po tom, co jsi na mě bezdůvodně použila Voo doo nejsem úplně schopnej věřit." Vím, že si to nejspíš vyloží špatně, ale neřeším to. Čekám co bude dělat - jsem zvědavej a docelaa mně to i láká - ale opatrnost je na místě... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Aaaa.... Vzteky jsem kopla do dveří a zase je za sebou zabouchla. Budiž mu znamením zvuk zámku a mě to budiž trestem za moje už takhle přehnaně zbouřené hormony, byla jsem nedočkavá a vzteklá zároveň. Svlékla jsem si šaty a zalezla na rozvrzanou starou postel a zabalila se do deky. Do večera jsem to hodlala prospat. Nesnášela jsem prohry a nebyla zvyklá na odmítnutí. To byla potupa všech potup... Tohle si vypiješ parchante ... Zachumlam se do deky a pokouším se usnout, vyhlížejíc z okna do prázdných ulic. Mraky, i kočky na střechách a vítr. Všechno mi to lezlo na nervy. Zopakovala se myšlenka z rána. Zase jeden zkurvenej den... |
| |
| Od střetu s klauníkem sem se do rozhovoru nezaplétal, ale když přišel Kane a nakapal svou krev do vody, začal jsem panikařit. Rozběhl jsem se k drakovi, ale v půli cesty jsem se zastavil, když se vynořil had. Pak jsem si uvědomil jak jsem naivní a začal jsem utíkat od draka. Zhodnotil jsem situaci a rozhodl jsem se jít tam, kde jsou nejklidnější, není to přece moje věc. Došel jsem za Silasem a Andreou a posadil jsem se vedle nich. "Vy nic dělat nebudete? Myslel jsem že aspoň Andrea..." Vlastně, co teď Andrea může dělat... Ten člověk si to pěkně podělal. "Andreo?", oslovím ji, "Je způsob jak živému hadovi vytrhnou šupinu? Řekni mi o tom hadovi něco, můžeš?" |
| |
| Silas a otrava Usmála jsem se jeho slovům, jeho filozofie se mi líbila. Kývla jsem si pro sebe spokojeně, že s tím souhlasím a zadívala jsem se na boj, který probíhal. Had si zatím měřil draka a já mu hlídala ostatní strany, aby ho nikdo neohrozil. Nemohla jsem si pomoct, ale ten tvor byl tak úžasný, že jsem měla problémy neudělat nějakou nesmyslnost. Houpala jsem nohama a lehce jsem mačkala prsty bílou látku šatů, které jsem měla na sobě a přemítala jsem o tom, co by udělali mý sourozenci. Můj bratr by je nejspíš už všechny zabil a má sestra by se do jednoho z nich už zamilovala. Mýt pět sourozenců není žádný med, obvláště, když jste mezi nima míň oblíbená. Právě pro svou jinost. Z myšlenek mě vytrhnul někdo další kdo dorazil. Byl to kloun a cosik si šeptal. Moc jsem ho nevnímala a pak přišel další, ale ten už mluvil na mě. ,, A proč bych měla něco dělat? A nejednej jako kdyby jsi mě znal, nevíš kdo jsem ani jaká jsem, tak se mnou nejednej jako kdybych patřila k té vaší skvotě!" zadívám se na Kempachiho pronikavýma očima. ,, A vytrhnout hadovy šupinu jde jen těžko, možnost tady je, ale já se rozhodla, že to neudělám, protože had není v ohrožení. Tam ti jsou příliš slabí, aby hada porazili, takže ne o hadovy ti nic neřeknu. Myslíš si, že jsem takový blázen, abych ti řekla jeho slabiny a tys ho potom mohl napadnout, ne... neřeknu ti to, ani kdybych o něm věděla víc než vy,což nevím. Je to jenom úžasné stvoření, které chci ochránit," vysvětlím a nespouštím hada z očí. |
| |
| Had Plazovy oči se jasně zaměřily na draka. V odpověď na jeho řev roztáhnul čelisti do úctyhodné šíře a znovu vztekle zasyčel. Vedle mola se najednou zčeřila hladina a nad hladinu vyšvihlo pár posledních metrů ocasu a s mohutným šplouchnutím opět dopadlo do vody. Smyčky u břehu se znovu přeskupily, aby daleko lépe odpovídaly chystanému útoku. Děsivě dlouhé zuby se vlhce leskly ve slunci a v podstatě každý už viděl, jak se drakovi zaboří do krku nebo hřbetu, podle toho, jak se nestvůra rozhodne se svým sokem naložit. Smyčky šupinatého těla se naposledy utáhly, aby mohly bleskově vymrštit hlavu vpřed, oči stále upřené přímo na draka. S hlasitým zasyknutím se vrhl do prvního útoku, mířeného přesně na dračí hlavu. Centimetr, dva, půl metru, metr bleskového pohybu a pak se nejednou stalo něco zcela neočekávaného a pro některé rozhodně dost nepříjemného. Tiché cinknutí těžké zbroje okamžitě obrátilo smrtící útok těsně vedle, přímo na trpaslíka, který by se mezi rychle se blížící čelisti vešel v klidu i s poníkem a ještě by mu zbylo dost místa. Celý hadův pohyb měl rychlost uvolněné pružiny a přestože v půlce změnil cíl, zdál se být neomylně přesný. |
| |
| Útok a obrana Bedlivě jsem se díval kolem sebe. Pozoroval jsem hada. Pozoroval jsem draka a všechny kolem. Měl jsem pocit jako kdyby čas kolem mě plynul neuvěřitelně pomalu. A kromě mocného syčení obrovitého hada jsem neměl v hlavě nic moc dalšího. Jen jsem upíral zrak na jeho gigantickou velikost a žasnul. Nikdy jsem nečekal že se mi povede něco takového spatřit. Ale je škoda že nikdy víc nic podobného asi už nespatřím pokud tohle nedokážu přežít. Nevím co máme tedy dělat. Buď musíme zabít my jeho nebo on nás. Ale to nás pak zase zabije Andrea... sakra! To je pěkně nesmyslný systém! Mihne se mi hlavou a krátce se zadívám na čtveřici na molu. Jen letmo sklouznu pohledem na Andreu se Silasem. Pak obrátím kladivo ostrým koncem napřed a zadívám se na hada který akorát provádí útok. A že mi to téměř vyrazí dech. Jen mě to přesvědčí o tom že máme skutečně co dělat abychom přežili. Jak řekl Kane. Něco musí zemřít aby mohlo něco dalšího žít. Mihne se mi jen hlavou než se zadívám na hadovy smyčky. Jen krátce je sjedu pohledem a zamířím obloukem k jeho konci. Mohl bych odvést jeho pozornost kdybych ho zkusil nějak poranit na slabě chráněném místě. A to nakonec udělám. Pozvednu kladivo se štítem a vyběhnu směrem k němu. A kousek od jeho těla se rozmáchnu ostrým koncem kladiva od zdola a mírně šikmo nahoru. Abych mu jej mohl vrazit mezi slabší šupiny na spodní části těla. Nebo mu jej rovnou ostrým koncem nějak... naříznout. |
| |
| Had, trpaslík a..... zkrat v myšlení Udržuji pohled do hadových očí. Vlastní oči mám sice bez panenek, ale tvar celého oka a okolní kůže dává jasně najevo, pokud se někam soustředí. Soustředění mám vybičované a celý svět kolem se zdá zpomalený. Had se najednou pohne. Vím o pohybu o setinu dřív, než se skutečně objeví, protože je vidět, jak se zavlní svaly na hadím těle. Mezi mými špičáky přelétne první elektrický oblouk v přípravě na obranu. O půl metru se pohne hadí hlava a moje vědomí roztažené přes několik okamžiků do budoucnosti i minulosti již tuší co přijde. Jak si může dovolit mě ignorovat? Bleskne mi hlavou, ale to už je hadí hlava o další tři metry jinde a na trpaslíka se žene zkáza. Na chvilinku mi hlavou přeběhne obraz svíčky Manferdova života, jejíž plamen se zachvěje pod závanem smrti. Rozhodně nehodlám dopustit, aby udatný bojovník prohrál v tak nerovném souboji. Uznávám zákony stojící výš, než jen pouhé zabij, nebo budeš zabit. Špičky křídel vyletí k nebi dvakrát vyšší rychlostí, než jakou se pohybují smyčky hadího těla. Odraz ze zadních nohou, natažené přední spáry, mávnutí křídel. Právě když had sevře čelisti okolo trpaslíka a je vlastně v oblouku hlavou dolů, narazí do něj plná váha mého objemného těla. Zahrabu nohama, abych tak zaklesnul zadní drápy v protipohybu pod šupiny, přední obemknu okolo hadího těla, přední spáry zaseknu na břišní straně a začnu škrtit a utahovat smyčku z paží. Z tlamy vyšlehne koncentrované kopí energie, které se začne probíjet hřbetními šupinami monstra. Nesmí polknout, nebo je Manferd ztracen. Nesmí se mu podařit se přetočit, nebo mi rozdrtí krční páteř. Křídly divoce biju okolo sebe, ve snaze zvýšit svojí váhu a udržet hadí tělo pod sebou a ne naopak. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Koukám na dveře a snažím se přijít na to, co jí tak rozčílilo. Ano, určitě jsem se nezachoval tak jak čekala, ale coby po mně chtěla? Že na mně bude zkoušet Voo Doo a že s ní pak skočím do postele? Ale... Pustila mně... Akorát mně chtěla poznat a asi se bála, že bych jí ublížil... A přece jen... je to žena - lidská žena a jako taková má své potřeby a touhy... Odříkávám si v mysli vše, co by mi mohlo její chování osvětlit a s náhlým porozumění se koukám na dveře jako by úplně jinýma očima. Přijdu až k nim a lehce na ně zaklepu. "Slečno Tino..." Zašeptám. Ani nevím, proč to dělám - ale nechci, aby tuhle noc strávila sama - nepotřebuji s ní spát, ale chci jen aby někdo byl s ní... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Neodpověděla jsem mu. Zachumlala jsem se ještě víc a přemýšlela nad večerem. V hlavě se mi rýsoval plán, jasný a rozhodně zábavný. Pak mi něco blesklo hlavou... Zvedla jsem se z postele a nahá došla ke dveřím, vyjmula jsem klíček, ale dveře stále nechala zamklé. Ladně jsem si zase lehla na postel, zády a tak kdyby ho náhodou napadlo se podívat, mohl spatřit jak se sama hladím po těle sem a tam. Nestyděla jsem se, byla jsem zvyklá a prý i krásná, ani tlustá ani hubená, s oblé pevné tvary svádějící k pohlazení. Zasténala jsem, když mé prsty sjeli níž. Pomalu jsem se přikryla a usnula. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Neodpověděla. No, co nadělám - mě to žíli netrhá, slyšel jsem, jak se uvnitř hýbe a to mi pro uklidnění stačí. Vylezu před hostinec a po chvíli přemýšlení se rozhodnu vylézt na střechu. Stoupnu si úplně na kraj a roztáhnu křídlo, koukám se na měsíc. Hvězdy s kobinaci s mlhou dokreslují zajímavý obrazec, takže měsíc vypadá, jak když se koupe v mlze. Vskutku krásná noc - už dlouho jsem se lkoukal na měsíc. Usadím se a jednu nohu si přitáhnu k tělu, zatímco druhou nechám volně vyset ze střechy. Poslouchá šumění moře v dálce a jsem vděčný, že nemusím spát. Takhle sedím a koukám až do rána... |
| |
| Highway to Hell
|
| |
| Had v ohrožení Zadívala jsem se na hada, když zaútočil a zadržela jsem vzduch v plicích. Už jsme viděla draka mrtvého, když v tom se hadův útok otočil na trpaslíka. To nebylo dobré, drak využil odkrytéhop hadího krku. Jak mohl být tak nepozorný a udělat tak fatální chybu. Pak jsem zahlédla pohyb po hadově boku a spatřila jsem paladína. Zalapala jsem po dechu. Věděla jsem, že už je na všechno pozdě. Had tohle nemohl přežít, ani kdybych mu pomohla, což by mohl nést nelibě. Zavřela jsem oči a snažila jsem potlačit slzy. Nejvíc ze všech jsem nenáviděla toho člověka. Všechno podělal, mohla jsem se pokusit vzít hadovy šupinu a nedošlo by k úhoně na žádné straně, ale on jako každý člověk jednal ukvapeně. Otevřela jsem oči a pak jsem se koukla na Silase. ,, Měj se hezky, Silasi... těšilo mě," kývla jsem a zmizela jsem. Nemohla jsem tam nadále zůstávat. Udělala bych něco, co jsem nechtěla a zároveň jsem věděla, že bych to asi neudělala, protože jsem nechtěla pobouřit své sestry a bratry. Raději jsem se stáhla. Netušila jsem, jak tohle skončí, ale raději jsem se na to nedívala. |
| |
| Hadí svačinka? Jen co se během vteřiny had vymrštil, a rozhodl se sežrat trpaslíka a zatím co drak se drží hada zuby, drápy a Arthur švihl kladivem. "Na to je trochu mladej ne?" pomyslím si a rozběhnu se k trpaslíkovi, meč sevřu zdravou rukou a soustředím se na trpaslíka. Běžím tak rychle jak jen dokážu a co mi síly stačí. Když se blížím trpaslíkovi, co máchá kladivem a štítem. "Buďto nás spolkne oba, nebo jen jednoho..." pomyslím si a nastavím vůči trpaslíkovi rameno, s úmyslem ho vyrazit z hadova směru "letu". "To bude bolet!" řeknu si při pohledu na jeho výstroj... |
| |
| Útoky a protiútoky Hadův bleskový pohyb byl i na draka dost rychlý, takže Manfred se ocitl mezi čelistmi hada. Zoufale se zmítající trpaslík jen párkrát narazil štítem do jazyka, kladivem pouze několikrát promáchl. Na pláty zbroje mu skáply sliny smíchané s prudkým, hadím jedem. Osoba menšího vzrůstu se již pomalu loučí se světlem dne a může bez problémů počítat chuťové pohárky na povrchu rozeklaného jazyka, když do ní najednou něco, nebo spíše řečeno někdo, prudce vrazí, až setrvačností oba odlétnete dobře tři metry stranou, kde skončíte na jedné velké hromadě. Ozve se hodně nepříjemné zakřupání a vy zůstanete ležet. Kane je celý podraný a když se pokusí zvednout, ucítí velmi nepříjemnou, bodavou bolest v rameni, které si během prudkého letu vzduchem s trpaslíkem a následném dopadu vykloubil, nejspíše o nějaký kus trpaslíkova vybavení, čemuž by odpovídala i roztržená dlaň, nejspíše o některý z ramenních plátů. Manferd na tom byl o poznání hůř, někdy během záchranné akce se mu podařilo si vlastním kladivem uštědřit velmi nepříjemnou ránu do kolene, které se nyní ohýbalo do velmi nepřirozeného úhlu, lépe řečeno, do nepřirozené strany - jako by měl extrémně vbočené koleno (nohy do x). Právě ve chvíli, kdy se paladin rozmáchl k bodu kladivem, had se celý napjal pod Kholdirovým útokem. Ostrá špička kladiva se vklínila mezi tři šupiny a jak se had pohnul, vyrazilo ho to Arthurovi z rukou. To by však ale všechno dopadlo ještě celkem dobře, jenže v příštím okamžiku se masa šupin prudce vzepjala a jedna z lesklých smyček silně vrazila přímo do paladina. Téměř okamžitě se ozvalo nechutné tříštění lámajících se žeber, která nevydržela nápor těžkého, plazího těla. Jediné paladinovo štěstí bylo, že místo toho, aby ho had přimáčkl k zemi, náraz ho odhodil poměrně daleko stranou, kde tvrdě dopadl přímo na nečinného Jericha a prudkostí nárazu ho mírně pošramotil. Drakův skok byl poměrně přesný, bohužel nečekaný zásah Kane hada trochu rozhodil. Přední spáry se mu podařilo zarazit pod šupiny, se zadními však už tolik štěstí neměl, což ho rozhodilo a útok se jen neškodně sklouznul po pár bočních šupinách. Jen co mořský plaz ucítí dračí drápy mezi svými šupinami, pokusí se prudce narovnat. Přes značnou váhu těsně za svojí hlavou a odpor, který mu vytvářejí zoufale mávající křídla, se začne napřimovat. Nejdřív se pokusí nechtěnou zátěž setřást, ale dosáhne jen toho, že se drápy mezi jeho šupiny zaklesnou ještě o dost hloubš, takže se na jejich spojeních objeví tenké, červené linky. Přesto u sebe držej dost pevně a je nepravděpodobné, že by se podařilo je vylomit. Když had prvním útokem mine a ještě je sám napaden, rychle začne přeskupovat lesklé smyčky svého těla a bleskově se stahovat zpět do vody. Ocasem se pokouší obmotat dračí křídla, protože mu trochu rozhazují pohyb, ale stejně se hladina poměrně rychle blížila k dračí hlavě. Na pravém křídle se mu pomalu utáhne smyčka a začne se stahovat, až v křídle začnou vrzat křehké kůstky. Zion Jako pokaždé ses šel společně s davem podívat na účinky drogy, kterou jsi namíchal pro účel dnešní oběti. Všechno proběhlo jak mělo, jen když ses vracel zpět do města, něco ti celou cestu vrtalo hlavou, až ti to nakonec nedalo a obrátil ses zpět k moři. Ve chvíli, kdy ses dostal na dohled, se ti ukázal skutečně neuvěřitelný výhled. Obří had se tyčil jen kousíček od pláže a v příští vteřině už útočil na... draka. Okřídlený plaz se zdál proti hadovi až skoro směšně malý, i když rozhodně nebyl, zvláště v porovnání s lidičkama, kteří se hemžili všude kolem. Nijak dobře jsi neviděl, ale nezdálo se, že by na tom skupinka byla zrovna nejlíp. Had už tě nějakou dobu štval a rozhodně jsi mu přál při nejlepším zkažený žaludek. |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Původně jsem si chtěla večer vyrazit na hřbitov, ale z nějákého líného důvodu, jsem to odložila na dnešní den. Stála jsem v okně a oblékala se. Korzet jsem nechala schnout a vzala si jen lněnou košili pod prsa a kožené kalhoty se suknicí, na záda jsem si hodila tornu s dekou a pár drobnostma. Upravila jsem si svůj rozcuch, a namalovala stíny na očích a vydala se ven. První pohled patřil chodbě... *Není tu..., alespoň se nebudu muset přetvařovat...* Sešla jsem dolů po dubových schodech k šenku a hostinskému zaplatila ten zlodějský nájem. V šenku bylo ticho, nikde ani noha, jen pohůnek co čistil a připravoval posezení. Vyrazila jsem ven a namířila si to k bráně, od které, jak jsem soudila to bylo nejblíže, ke hřbitovu. Nový hřbitov mne nelákal, příliš rušno... zatím co ten starý, ponurý a klidný lákal už, když jsem šla okolo před dlouhou dobou. AlespoŇ tedy pro mne. |
| |
| No more snake snacks! Po nárazu do trpajzlíka, letu vzduchem a dopadu, se otřeseně zvednu ze země, ale zvedání mi překazí rameno. Vykloubený. "Bezva!" řeknu a s námahou si rameno znovu nahodím zpět. S bolestivou grimasou se podívám na trpaslíka. "Žiješ?" zeptám se ho, i když pohled na něj, říkal že ano, jeho noha hlásila knock out. "Vydrž!" řeknu a sevřu meč do levé ruky, která byla říznutá kvůli hadovi, ale kdybych to neudělal, tak by mě nezachvátila další bolestivá grimasa. Podívám se na vlastní ruku a když zjistím že je roztržená. Jen na ní nevěřícně kouknu, zalapám po dechu a docela silně zanadávám. Pak jsem vstal, uchopil meč do druhé ruky a podíval se na hada. Jediný kdo měl co dělat s hadem byl Kholdir. "Trochu nefér, nemyslíš?" křiknu na hada a rozběhnu se k němu, přičemž roztrženou rukou šáhnu pro dýku, i když nechápu proč. Tělem se mi prožene další bolestivá vlna, ale pak už to neřeším. Jen co doběhnu k hadovi, tak hledám nějákou volnější šupinu, která by byla pověstnou škvírou v brnění. Pokud se mi takovou najít, tak do ní vši silou co mám, vrazím meč... |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Je ráno. Počasí by určitě mohlo být lepší, ale zase není tak děsné, jako by mohlo být. Zvednu se ze střechy a koukám kolem - zatím ještě skoro nikdo venku není. Rozhlížím se po "mrtvém" městě. Ticho. Krásné ticho. Najednou se pode mnou otevřou dveře hostince a z nich vyjde Tina. Prohlédnu si jí a zapřemýšlím, kam jde. Kampak, takhle brzo po ránu může jít? Něco asi shání. Mám jít za ní? Dneska jí to nesluší tak jak včera. Myšlenky se mi honí hlavou a Tina mezitím odchází. Nevím, jestli o mou společnost stojí, ale minimálně se půjdu podívat kam jde - seskočím ze střechy, takže si mně určitě musela bšimnout. Koukám se za ní, jestli na mně bude reagovat - a jestli ne, tak se budu muset zabavit něčím nebo někým jiným... |
| |
| Had V poklidu sleduju jak se kliďasové snaží zabít hada a docela se při tom i bavím.Ale když do mě narazí vší silou paladin a odletí mi klobouk,docela mě to nakrkne a se slovy:. Doufám že máš silnej kořínek paladine. Ho zvednu a odhodím ho od sebe abych se mohl doškrábat pro kloubok.Když ho konečně mám nasazenej na hlavě,postavím se a přemístím se k bezvládnému paladinovi který vypadá že toho moc nezvládne. Sakra!Co teď?! Nahnu se nad bezvládné tělo a prohlídnu si jak je bezmocném. Mám ho zabít?Či ho nechat žít?! Mám v hlavě otázky tohoto typu, ale nakonec se rozhodnu že ho nenápadně přitáhnu blíže k moři aby za něj rozhodla náhoda zda ho nechat žít či naopak. Tak a teď se uvidí. Řeknu si cestou k molu kde jdu za ostatními nebojujícími.Když jsem poblíž nebojujících svůj krok výrazně ztiším(i když je to v tom hluku jedno)a nenápadně se přikladu za klauna,popadnu ho za flitr a za gumu u kalhot a velmi rychle ho se slovy „pěkně si zaplav“ hodím do vody |
| |
 | Neformální setkání Tyle obětní obřady mě velmi znepokojují a mrzí mě i to že k ním jsou používány moje, jak bych to jen nazval, moje lektvary, masti a co to vlastně ještě to vyrábím. Ano jistě ! Bolehlavy, no dobrá ty vskutku nepoužívají k obětním obřadům, ale už jsem jich pár vyměnil za bochník chleba a trochu tvarohu. ale to už moc odbíhám myšlenkami od původního tématu mích myšlenek. kde sem to, och ! Ano. výtažek z kořenu Frigaty s špetkou rumu pro chuť je jedna s velmi povedených receptu a přišel jsem na ní v celku náhodou. Zrovna když sem nedávno. No. Nedávno, je tu už nějakou tu noc a den co sem to znovu objevil díky jednomu kmenu divochů, co ho kousali aby se dostali do transu. Trocha experimentu na dobrovolnících a lektvar "anti-odporu" je na země-placce. Chm. Měl bych si udělat pořádek v hlavě. Tudíž začneme u hlavního problému. Hadovi, tyhle vesničané ho uctívají jako boha a ode mě žádají jen Lektvar na utišení strachu a potlačení pudu sebezáchovy. Br, obluda plazivá slizká jedna. ovšem co jsem nechtěl tenhle "had" mi uvázl v mé staré hlavičce. Nedalo mi a zašel jsem k moři. A jak vidím nejsem jediný kdo se rozhodl navštívit pláže písečného pobřeží zdejšího kraje. Monstrum zde rozhořelo bitvu s vznešeným Drakem a pokud mě můj zrak nešálí vidím i ostatní hrdiny co bojují s tímto nástrojem smrti. Jen malou chvíli váhám ve stínu skryt, zda pomoci hrdinům, nebo zůstat skryt. Hned se opřu do své hole věrné, ornamenty zdobené a utíkám za hrdiny. Cesta to není krátká pro muže mého věku, takže bojové nadšení ustane po první zastávce pro nádech a ulevení mých chodidel. Než stihnu své male nic na tomto světě dostat k Pánům Hrdinům, Monstrum plazivé se začne pod útoky šlechetného Draka stahovat zpět do svého zrádného útočiště. Můj často šálivý zrak mě informuje o pár zraněných. Hned začnu pátrat jak hladový pes po kosti ve svém kabátě po kapsách, určitě bude potřeba ran-hojiče. Ještě mě od prvního nejbližšího Pána Hrdiny dělí kus cesty, ale už zdáli na ně mávám a křičím jak jen z plna hrdla dokáži: Držte se ctění Hrdinové, bojujte a pobijte tu obludu ! |
| |
| Nečekaná situace Smírnou otočkou jsem se ohnal po hadově těle a nějak jsem moc nepočítal s tím že by se mi podařilo mu něco udělat. Trochu jsem počítal i s tím že mé kladivo po šupinách jen sklouzne jako kapka vody. Prudký náraz a krátce pohled na kladivo mezi třemi hadovými šupinami mě ale ujistí že tohle byla trefná rána. Dalo by se i říct že spíš taky trochu zbytečná. Had nejspíš ani nic necítil. Ale možná by se to dalo nějak využít. Mohl bych mu možná nějak ty šupiny odštípnout. Nebo vypáčit... Mihne se mi hlavou a trošku mě zarazí že se mezi šupinami kladivo zaseklo. Než jej ale stačím vytáhnout had se pohne a vyrazí mi ho z rukou. To mě přiměje trochu odstoupit. Ale než stačím udělat cokoliv dalšího jen se krátce zadívám na hadí tělo které se najednou vyřítí proti mě. A pak jen s bolestným vyjeknutím vnímám svůj let někam pryč. Ještě docela vnímám a jen vyděšeně pozoruji rozmazané útvary všude kolem sebe. Pak následuje další tvrdý náraz a to je poslední co jsem dokázal vnímat. Pak mě jen zahalí tma jak mě ten náraz do něčeho, někoho, uvede do nevědomí. |
| |
| Pain is inevitable
|
| |
| Probuzení Tma netrvala dlouho. Asi jako kdybych jen na chvilku zavřel oči a počítal vteřiny. Každopádně to probuzení taky nebylo zrovna dvakrát milé. Zalomcovala mnou bolest a až teprve pak se mi naskytl pohled na modrou oblohu. A přesto mám pocit jako kdyby utekla aspoň hodina. Au! Tohle... rozhodně nebylo příjemné... Mihne se mi hlavou jen co se zas aspoň trochu vzpamatuji. Jediné nad čím můžu akorát přemýšlet je bolest v hrudníku a na tváři kam mě taky cosi tvrdě uhodilo. Zhluboka zalapám po dechu a s bolestným úšklebkem se mírně zvednu na lokty. A pak si teprve všimnu trpaslíka vedle sebe. A víc mě však vyděsí jeho stav. Nevypadá nejlíp ale to asi pomalu nikdo tady. "Mist-tře trpaslíku..." Prohodím skrze kašel a převalím se na bok. Jen letmo sjedu jeho zranění a pak si opatrně kleknu. "Vydrž..." V první řadě sepnu ruce nad jeho kolenem. Zavřu oči a s tichým zaříkáním seberu většinu své současné síly. Mezi mými dlaněmi a trpaslíkovým zraněním se rozzáří zlaté světlo. A s hřejivým pocitem se jeho koleno začne vracet do normálu. Rozhodně to je určitě dost bolestivé ale po tomto výkonu by jím mohl trpaslík zas normálně hýbat. Pak se jen unaveně sesunu zas na bok a snažím se vstřebat novou sílu abych mohl dát dohromady hlavně teď sebe. Co se děje kolem moc nevnímám. Ale na své okolí si dávám dobrý pozor. Tohle... asi skutečně nebyl nejlepší nápad... |
| |
| Koupel s hady? Nikdy Nad pláží se ozve bolestný řev. O něco málo silnější, než by vydal člověk, nu možná o něco více. Ozývá se synchronně s praštěním dlouhých kostí v mém křídle. Vidím rychle se přibližující hladinu. Nebojím se vody, draci dokáží semknout a uzavřít nozdry podobně jako jiná zvířata, také dokážeme na dlouhou dobu zadržet dech. Ovšem možnost použít mojí dechovou zbraň bude značně umenšená. Nepřestávám se držet Jak se hladina blíží k mojí hlavě, sbírají se mezi mými tesáky oblouky energie. Tentokráte neusměrněné, takové energie, která zabíjí svým množstvím – dračího blesku. V poslední chvíli před ponořením otočím hlavu a vydechnu snopec blesků směrem ke smyčce, která obtáčí moje křídlo. Pak jsem najednou pod hladinou. Znovu se pokusím zaseknout zadní drápy. Pokud se mi nepodařilo osvobodit si křídlo, jsem ochotný ho obětovat. Už mi nejde o šupiny, tohohle tvora chci prostě zabít. Pokud zaseknu zadní drápy, pak osvobodím přední tlapy a zanořím je mezi křehké hadí šupiny na jeho břiše a začnu páčit. Účel? Jednoduše se snažím to obrovité hadí tělo na břišní straně podélně roztrhnout. Tak, plazivče, buď ty, nebo já. |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ,, Seš vytrvalej,, Prohodila jsem uznale a pokračovala v pochodu směr hřbitov. Hodné obdivu, nevzdal se... to něco nasvědčuje... ,, To si na mě čekal, nebo si na mne čirou náhodou jen tak narazil?,, Zeptala jsem se ho. Zatim se mi táhl za zády, to mi zrovna nebylo moc příjemné. Jestli pak dnes řekne víc... ,, Nebo mi snad hodláš dělat doprovod až na hřbitov?,, Otočím se po oku a sleduji ho. Vypadal, že má něco na jazyku. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Ano, všimla si mě - a vzhledem k tomu, že se nou mluví, tak jí společnost evidentně nevadí. Než budu mluvit, tak jí nejdřív dojdu. "Ano - čekal jsem na vás. Chtěl jsem se vám omluvit za mou včerejší nedůvěřivost. Měl jsem čas o tom přemýšlet a pár věcí mi došlo." Kouknu se před nás a pomalu vyrazím směrem k hřbitovu. "Copak chcete dělat na hřbitově, paní Tino?" Trochu se usměju a galantně jí nabídnu rámě. Pokud přijme, tak se za ní natáhne mé křídlo... |
| |
| Had Kane Ačkoli máš momentálně skutečně víc jak plné ruce práce sám se sebou, před očima se ti naskýtá přímo epický pohled. Drak, který vypadá vedle obrovského hada jako sotva odrostlé dráče, se snaží zuby, drápy osvobodit své křídlo. I když zuby, drápy by byly v pohodě, ale těsně před tím, než vstoupíš do vody si všimneš, blesků, které se sbírají v dračích čelistech. Zastavíš se skutečně na poslední moment, protože i když není pořádně vidět, co drak vlastně udělal, stačilo to na to, aby si osvobodil křídlo a teď se pokouší dostat silné drápy mezi křehčí šupiny na plazově břiše. Mořský had se na okamžik potopil a potom zvedl znovu dost vysoko.před očima se ti začaly směrem vzhůru míhat šupiny, najednou úplně těsně míjející tvůj nos. Zalila tě sprška slané vody, a tiché šustění pohybujících se šupin. Když ses ale pokusil zasáhnout šupiny, ozval se mnohem nepříjemnější zvuk. Kovové zazvonění doprovázelo roztříštění čepele tvého meče a nezdálo se, že by to hadovi jakkoli ublížilo. Arthur Byl jsi na tom hodně mizerně a bylo ti to absolutně jasné. Léčení trpaslíka trvalo mnohem déle, než by mělo a potom se ti dokonce na chvíli zatmělo před očima. To, že jsi použil víc síly, než jsi měl, bylo jasné v okamžiku, kdy se ti na chvíli udělalo černo před očima. Vidění se ti po chvíli sice zase vrátilo, ale poněkud rozmazané a dost špatně se ti dýchalo. To, že by ses jakkoli pohnul, absolutně nepřipadalo v úvahu, měls pocit, že tě vyčerpáním bolí i vlasy a přes teplo kolem ti začala být docela zima. Ať ses na to díval z jakékoli strany, nevypadalo to s tebou moc dobře. Kholdir Hadím tělem projela bolestivá křeč a smyčka na křídle skutečně povolila, přesto jsi nevyvázl zcela nepošramocen a ještě jsi dostal pořádnou ránu o hladinu, když jsi nestihl správně natočit hlavu vůči hladině. Ani se kolem tebe nestačily rozptýlit bublinky a už jsi cítil, jak kolem tebe proudí voda opačným směrem. Nějakou náhodou, se ti pokusilo mezi šupiny zaklesnout i zadní drápy, ale že by ses mohl pustit, nepřicházelo v úvahu. Během dost krátké chvíle jsi byl znovu vysoko nad hladinou, jakmile polevil tlak vody, mohl jsi konečně uvolnit sevření předních spárů bez toho, aby tě voda strhla do hlubiny a mezi neúprosné smyčky hadího těla. Cítíš a hlavně vidíš, že hladina je čím dál tím hloubš, ale do nozder ti pronikne zápach čerstvé krve, jak se ti podařilo nalomit několik šupin a poranit kůži pod nima. Jakmile se stoupání zastaví, je jasné, jak se tě had hodlá zbavit - náraz o hladinu z takovéto výšky a ještě s přidanou razancí dodanou šupinatým tělem, by rozhodně nebyl vůbec nic příjemného. |
| |
| Šupináčci a ten zbytek Pozorně jsem sledoval, co tam ti naši hrdinové vytvářejí a skoro jsem si nevšiml Andrey. Myslel jsem si, že se bude na záchraně toho tvora angažovat o dost víc, ale zdálo se, že se hned na začátku smířila s jeho smrtí. Mě to zas až tak jednoznačné nepřišlo, zvláště když se drakovi tak pěkně nevydařil první útok. Je tedy fakt, že když se to vezme kolem a kolem, hádek začínal pomalu mít problémy, přesto jsem mu nepřestával fandit, zvláště pak ve chvíli, kdy se mu jednou ranou podařilo sejmout jak paladina, tak Jericha - to mě skutečně velmi pobavilo a měl jsem co dělat, abych nezačal skandovat něco, co by mě velmi brzy dostalo do problémů. No tak, nandej jim to, šupináči! Do toho! Ty přece sežereš třeba všechny naráz! S nelibostí jsem zpozoroval nějakého staříka, jak se žene k masakrované skupince. Co bylo skutečně veselé byla skutečnost, že přímo zářil nadšením, ačkoli z těch naivních hrdinů už mohla bejt dávno kaše, kdyby jich na hada nebylo tolik. Řekl bych, že i Kholdir měl dost štěstí, že se k jeho útoku přidal paladin, trpaslík a človíček, ale ani jeden z nich na tom nebyl zrovna nejlíp. Trochu mě vyrušil příchod Jericha, ale nechtěl jsem se kvůli němu připravit o zábavnou podívanou, tak jsem na něj jen tiše zavrčel a trochu mi blýsklo v očích, ale pak už jsem pouze natáhl ruku ke klaunovi, aby mi přestal prskáním rušit představení. Bez nejmenšího problému jsem ho vytáhl zpět na molo a nechal, ať si znovu vylepší líčení - vlastně mi bylo docela jedno, co bude dělat dál, nepředpokládal jsem, že by měl nějak zvlášť chuť do dění na pláži, vlastně teď už ve vodě, zasahovat. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se otočil zpět k představení, dostal drak do čumáku pořádnou ťafku od vodní hladiny. Tentokrát jsem to nevydržel a skutečně hlasitě zavísknul nadšením a se zájmem pozoroval, co se had chystal udělat dál. Vypadalo to skutečně nadějně. Velmi příjemnou podívanou mi zkazil nepříjemný záblesk. Přimhouřil jsem oči a pozorněji se zahleděl na hadí šupiny a s nelibostí shledal krev mezi nimi. No co, byl čas se zvednout a něco taky udělat. Nijak zvlášť jsem nespěchal a úplně pomalu mířil po molu k pláži. To, co se stalo Kanovu meči, jsem rozhodně neměl v plánu riskovat, ale nakonec, já na tom byl rozhodně líp. Cestou jsem se podíval, jestli paladin ještě dýchá - bohužel ano - a pak jsem se zastavil těsně na okraji mokrého písku. V ruce si mi najednou zjevila podivně šedivá čepel. Žádné zvláštní efekty, jen lehké zamíhání vzduchu a meč byl v této rovině skutečnosti - kdo by se s nim ale tahal normálně, že. Přimhouřenýma očima jsem sledoval souboj titánů a pomalu se připravoval na okamžik, kdy konečně přijde moje chvíle - ať si všichni třeba puknou vzteky, ale tohle bude královská zábava. No tak, hádku, ještě s ním plácni o tu hladinu a pak to skončíme. Rty se mi trochu zkroutily, jak jsem si představil, jak bude drak prskat, až mu podruhé v takto krátké době zachrání život někdo jako já. A dál se ignorovat nenechám. |
| |
| Stone-like Snake Jen co jsem máchl mečem, tak se roztříštil na kusy jako sklo. "Tomu říká tvrzená ocel?" zeptám se při pohledu na zbytky meče, které vzápětí hodím na zem vedle sebe. Posléze si přehodím dýku, co jsem dostal od otce. "Nejspíš skončíš stejně, ale...." řeknu si a rozmáchnu se dýkou. Překvapilo mě, že se nezastavila o šupiny ale rozřízla je. Jen jsem překvapeně sledoval jak se šupina rozevírá před mýma očima. "No tohle!" pomyslím si a dívám se na rozšklebenou šupinu. Vzápětí popadnu zbytek meče a zkusmo ho zasunu do šupiny. Až na kus čepeli, který je hned za chráničem rukojeti zajel zbytek toho co zbylo z čepeli komplet. "Tak, řekl bych, že je vyřešeno, jak se dostat nahoru." řeknu si a podívám se nahoru k hlavě. "Bude to štreka..." hlesnu a pevně sevřu jak torzo meče, tak i dýku... |
| |
| Hadí horská dráha a vrzání v kostech Jakmile kolem mne had povolí smyčku, uvnitř radostně zajásám. Následný náraz o vodní hladinu je jako úder pěstí a bolest v krku mi vystřeluje až mezi první pár lopatek. Přesto je mi jasné, že útok byl z mé strany úspěšný. Náhle se ale celý svět otočí vzhůru nohama. Když se hladina přiblíží podruhé, tentokráte shora, a během pár vteřin se objeví hluboko pode mnou, dojde mi, že rozhodně nebyl tak moc úspěšný, jak jsem doufal. Je mi jasné, co má had v úmyslu a rozhodně neplánuji znovu si ten pocit zažít. Nejdříve se pokusím znovu zabrat předními spáry, dokud jsou zaklesnuté alespoň kus pod šupinami, abych nějakou tu šupinu vyrval a způsobil co největší zranění a v přípravě na další akci stáhnu obě křídla k tělu. Následně se odpoutám a odrazím od hadího těla, jak nejlépe dovedu. Jakmile ve skoku začnu ztrácet výšku, teprve potom jej začnu korigovat křídly, ale pořád klesám kvůli rychlosti. Poté ostře uhnu směrem k pláži. Až při posledním manévru pochopím, jak těžké je zranění křídlových kůstek, když místo ladného plachtění ztratím vládu nad jedním z křídel a skončím bolestivým pádem bokem těla do písku. |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro Rámě jsem nepřijala... ale jeho společnost neodmítla. ,, Mám tam něco k řešení, informace,,. Usmála jsem se na něj a začala stoupat do vršku. ,, Takže se dozvím co jsem chtěla včera vědět? ,, Koukla jsem po něm. ...Asi už tušil, že si s někým živým povídat nebudem... Zatřásla jsem se, když mne ovanul studený větřík... ,, Je tam dost hrobek, a to znamená staré mrtvoly,,. Věděla jsem, že ho to asi z míry nevyvede, znal moje schopnosti. |
| |
| Pláž Než mé staré nohy stihli doklusat k ctěným Pánům Hrdinům, pár z nich bylo na zádech. Na nich uvízl můj zrak a k nim jsem pak dále směřoval. Už už jsem byl u těch dvou raněných, jeden z nich byl trpaslík a druhý nejspíš člověk a podle obleku z kovu nejspíš rytíř, nikdy jsem se nezajímal o tyto těžké a nepohodlné kusy kovu na těle. Rychlím pohledem usoudím že onen rytíř je na tom hůře, přikleknu k němu. rychlím ale přesným pohmatem zkušeného léčitele co už něco vyděl zjistím první zranění. Zlomená žebra. Na to sáhnu pro mastičku na zlomeniny, smrtí jak hnůj, ovšem hojení mnohonásobně zrychluje a ulevuje od bolesti. nanést se musí na holou kuži. při pohled na jeho oblek jen zakroutím hlavou a jedním tahem ruky nad oblečením a pláty se rozestoupí a já konečně vidím úplné zranění. Opravdu opatrně nanesu mastičku na zlomeniny, ovšem i tak to nebude nic přejemného. Ovšem je v bezvědomí takže by to mělo jít rychle, po domazání vytáhnu stonek Ghuru, odkloním obličej stranou a zadržím dech. při tom zlomím stonek nad jeho obličejem. Silné aroma a účinné látky obsažené ve stonku, které se uvolní při rozlomení by mohly rytíře probudit z bezvědomí V tom jsem zahlédl v koutu oka nezvyklí pohyb, pootočením hlavy zjistím že vznešený drak se vytrhl z hada a nyní se řítí k zemi, rychle sáhnu po holi co leží vedle, abych se s její pomocí zvedl z kolen na nohy. Napřáhnu obě ruce před sebe, hůl nechám spadnou bokem,teď není důležitá. Snažím se zastavit velkého Draka, ovšem moc se mi nedaří. Bylo to moc narychlo a Drak je taky daleko a moc rychle se pohybuje. I když se snažím ze všech sil vznešeného Draka pře pádem zachránit, nepovede se mi to a jen slabě jeho náraz zpomalím. (hodil jsem 32%) |
| |
| Problémy se sebou samým, ranhojič Převalil jsem se na záda a jen jsem se díval na oblohu. Cítil jsem tu bolest která mnou prostupovala. Bolel mě snad každý sval v těle. Cítil jsem bolest moc dobře než abych jí mohl jen tak ignorovat. Zařezávala se do mě jako čepel meče. Sílu! Hlavně sílu, válečníku. Bolest je jen překážka. Překroč ji. Obejdi... Míhají se mi v hlavě slova mých mistrů a v určitě chvíli se mi tím podaří tu strašnou bolest i zahnat. Ale netrvá to dlouho protože s každým nádechem se ozývá znovu a znovu. Bohové jsou se mnou... tohle nesmím připustit... Pomyslím si a se zakašláním tiše zaúpím než mě zas na nějakou chvíli zahalí černo. Pak se všechno kolem mě ale zase rozjasní. První co mi přijde na mysl je jakási postava sklánějící se nade mnou. A pak začnu vnímat ten odporný puch co se tu kolem nese. Než si však uvědomím o co jde zavřu zas oči a s dlouhým vydechnutím vnímám příjemný pocit na žebrech. O to že je mám holá se teď nestarám. Hlavní je že bolest částečně ustupuje což mi pomáhá zas normálně myslet. Přesto mám v těle ještě hodně nepříjemností které mi nutí mít na tváři bolestný úšklebek. Cosi jsem chtěl onomu muži říct ale jednak se začal věnovat něčemu jinému a jednak jsem vydal místo slov jen tiché zachraptění. Už... jen chvíli... Musím mít sílu... Pomyslím si jen krátce než se uvolněně položím na zem a snažím se nasbírat co nejvíc síly to jen půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Takže jsem se vlastně nedozvěděl nic, co bych nečekal nebo nevěděl. Protáhnu se a pomalu stoupím k hřbitovu. "Jaké informace se tam budete pokoušet hledat?" Už zase já. Zase se ptá na mně. A zajímalo by mně, jestli to chce jen k práci. Tohle chci vědět především. Ale mám jí věřit? No, přinejmenším to risknu. "Dobrá - odpoví na všechno, co budete chtít, paní Tino. A je to skutečně jen kvůli práci?" Ani nevím, jestli mám doufat v kladnou nebo zápornou odpověď. Podvědomě chci kladnou. "A pravdu prosím." Poznámku o mrtvolách ignoruji - stejně to řekla jen tak... |
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ,, Prostě od mala mam talent na potíže a strkání prstů tam kam nemám asi tak,,. Usmála jsem se na něj a pomyslela si. ... Tak to vyklop... co seš zač.... Hořela jsem zvědavostí... Větší starosti mi dělal neboštík... tušila jsem, že to bude oříšek, vzbudit někoho ze staré krve. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro No, řekl jsem, že jí o sobě řeknu a to také udělám. "Nevím přesně, kdo... nebo spíš co, vlastně jsem. Býval jsem... anděl... ale pak... v jedné bitvě s démony... se něco stalo... a ostatní andělé mně vyhnali... sám sebe nazývám Fallen Angel - Padlý Anděl... Lovec Andělů..." Dál přemýšlím, jestli chce vědět ještě něco. Poté se kouknu. Jak na takové věci asi může reagovat? Ale to už jsme u hřbitova. Pomalu otevřu bránu a vejdu. Nevím, co se tu bude dít - ale hezké to určitě nebude... |
| |
| Návrat ztracené dcery Když jsem zmizela, tak jsem se snažila jít si po svých a moc nemyslet na to, co se tam děje a dít bude, ale po několika krocích jsem se zarazila. Zvažovala jsem, jestli se vrátit nebo ne. Nebyl to můj boj, nemuselo mi to ležet v žaludku, ale leželo. Naštvaná sama na sebe jsem se přenesla zpět na skálu a sledovala ten zvrat. Paladin ležel zraněný na zemi. Přibyl tam nějaký starší muž. Drak bojoval s hadem. Trpaslík pomáhal Arthurovy. Kloun se oklepával z vody, Silas se chystal hada dorazit. Naštvaně jsem zasyčela... to jeho: ,, nebudu zasahovat" bla bla bla... všechno kecy. Všimla jsem si krve, která prýštila z rány v jedné části těla. Odlupovaly se mu šupiny, ale i kdybych je vzala, tak byl hadův život spečetěn. Drak ho měl evidentně v úmyslu zabít. Zvažovala jsem, co dělat. A nakonec jsem se přenesla nad místo, kde byl had zraněný, vznášejíc se ve vzduchu v bezpečné vzdálenosti a sledovala jsem, jak hluboce je zraněn a kolik práce by dalo zmocnit se šupiny. |
| |
| Metal Militia
|
| |
| Snake Climber Jen co jsem zasunul zbytek meče do šupiny, tak jsem vyskočil abych si vytvořil další rýhu. Další šklebící se šupina. "Zajímavá dýka." pomyslím si a se stejným způsobem zaseknu meč do nově rozříznuté šupiny, to už však nestojím na zemi, takhle pokračuju do doby než se rozhodnu se rozhlédnout, kouknu dolů a vykulím oči. "Spadnout dolů, tak je ze mě mastnej flek." pomyslím si a podívám se nahoru. A stylem: rozříznout dýkou, zachytit se mečem, pokračuju nahoru. "Jestli tohle přežiju, tak někoho zabiju!" zavrčím a snažím se přes veškerou bolest a křeče držet dýky a meče. Sletět bych opravdu nechtěl... |
| |
| Epic battle Kholdir Ve chvíli, kdy znovu zabereš, se ozve praskavý zvuk a po pár okamžicích ucítíš, jak pod tvými drápy něco povolilo. Ozve se hodně bolestivé syčení a had se bleskově zvedne ještě víc, jak se snaží uniknout spárům, které se ho snaží roztrhat. S posledním nechutným lupnutím se ti drápy osvobodí, ale na pravé noze ti něco zůstalo vyset. Podle váhy nejspíš tak čtyři až pět šupin, ale vzhledem k prudkým pohybům hada to nemáš moc času zkoumat. Jen tak tak tě minula jedna ze smyček, které se začal dost nepředvídatelně míhat kolem, jak se had snaží pomstít. Náraz do písku pláže je nečekaně málo bolestivej, ale i tak se ozve nepěkné křupnutí, se kterým se s tebou rozloučí pevné zdraví dalších kůstek pochroumaného křídla. Zion, Arthur Léčitelova mast zabrala celkem rychle, takže po pr nádeších už Artur bolest v podstatě nevnímal, kosti ale rozhodně v pořádku nebyly, čemuž napovídal jednak odporný lupavý zvuk, který se čas od času ozval, druhak hodně odporné vyboulení na boku a ošklivá, flekatá modřina přes polovinu žeber. Přesto se necítí tak zle, jako když musel čelit bodavé bolesti, která mu ubírala možná víc sil, než samotné zranění. Ve chvíli kdy vás zaujme drak, je už dost pozdě něco dělat, ale záchranné kouzlo má alespoň nějaký efekt – rozhodně se velký plaz nerozmázne tak, jak by měl, ale ostré křupání se ozve stejně, není však úplně jisté odkud. Obrovský tvor zůstal ležet hřbetem k vám. Nohy, asi do poloviny stehen, vám zasype sprška písku, kterou uvolnilo dopadající tělo. Písek však hned v zápětí doplní z jiné strany několik karmínově rudých kapiček, které skropí i kus pláže kolem vás. Hadova hlava se zmítá poměrně vysoko nad váma a z ošklivé rány na jeho břiše se řine poměrně studená krev. Andrea Hadovo zranění bylo na první pohled dost vážné. Trhlina v šupinách a těle měla skoro dva metry a nejhůř to vypadalo na místě, kde několik šupin úplně chybělo. Tam, kde zůstaly, ránu poměrně slušně zakrývaly, ale další tři vysely jen tak na pár posledních cárech kůže. Přes stav, ve kterém se mořský plaz nacházel, však uzmutí šupiny nevypadalo moc reálně, protože bolestí pološílené zvíře sebou naprosto nepředvídatelně zmítalo, jednou kolem tebe už dokonce proletěl dost blízko jeho ocas. Čím déle zůstáváš na jednom místě, tím větší je pravděpodobnost, že tě svými pohyby smete s sebou do hlubiny. Některé smyčky hadova těla se už začínaly ztrácet v hloubce, zjevně měl v úmyslu zmizet. Manferd Kladivo se neukázalo jako nejlepší zbraň proti šupinám, ale hrana štítu se zasekla pod jednu boční šupinu. Když ses podíval na místo, kdy vězel štít, bylo hned jasné, jak mohl do těsné mezery vklouznout tak snadno. Jen kousek od tebe bylo zaklíněné paladinovo kladivo. Ve chvíli, kdy jsi zapáčil, se šupina rozlomila a najednou uvolněná zbraň vypadla. Z dalšího konání tě však poněkud vyrušila sprška, která ti dopadla na přilbici. Voda kolem se rychle přebarvila do ruda a kdybys vzhlédl, těsně před tím, než by ti krev cákla do očí bys viděl, jak se drak právě odtrhl od hadího těla. Kane Šupiny povolují jedna po druhé a jediné, co brzdí tvůj postup, je únava, která se ti začíná pouštět do těla, hlavně rukou. Po chvíli se ale jakž takž dostaneš do celkem solidního rytmu a překvapeně vzhlédneš až ve chvíli, kdy narazíš na dračí drápy. Tělem ti proběhne zamrazení ze zvuku, který se ozve téměř hned v zápětí. Než stačíš cokoli udělat ucítíš, jak se šupina, na které jsi zrovna visel, prudce pohnula. Měl jsi co dělat s tím, aby ses udržel, tak jsi ani moc nevnímal, jak se rychle vzdaluješ od hadího těla, které sebou začalo prudce mlátit. Kdybys na něm zůstal viset jen o chvíli dýl, nejspíš by tě shodil přímo do moře, ale ani tohle nevypadalo moc povzbudivě. Když jsi ucítil volný pád, už sis myslel, že se ti přes všechnu snahu nepodařilo na zdřevěnělých prstech udržet a nikdo by se tomu nejspíš nemohl moc divit, ale krátký pohled nahoru tě ujistil v tom, že se pevně držíš dýky, až ti zbělely klouby na ruce. Stejně ale tvoje oči víc přitahovala rychle se blížící hladina. Nakonec bylo obrovské štěstí, že ses dýky držel tak křečovitě, protože těsně nad hladinou se najednou směr pádu úplně změnil, přesto to nebylo úplně dobré. Po pár vteřinách, které ti přišli jako věčnost, jsi ucítil tvrdý náraz doprovázený křupáním lámaných kostí. V prvním okamžiku si nejsi ani jistý, jestli náhodou nejsou tvoje, ale žádná ostrá bolest se nedostavila, takže nejspíš ne. Prsty konečně povolí křečovitý stisk na rukojeti dýky a když dopadneš do písku, můžeš se konečně trochu porozhlédnout a zjistíš, že ležíš jen kousek od drakova břicha. |
| |
| Váš obvodní lékař doporučuje klid jsem rád že moje mastička funguje a vznešení Pán se probral a vypadá že bolest necítí, ovšem moje první reakce po pokusu na záchranu vznešeného Draka a krytím se před vlnou písku, byla že rytíři rázně ukážu ruku. Měl by z toho snad pochopit že si nepřeji aby se pohyboval. Přitom pravím: Zůstaňte ležet rytíři ! vaše zranění sic nebolí, ovšem bolest tu je a stále můžete opadnout do mdlob z bolesti ! rázně ho varují před jeho dalším konáním a přitom kouknu na velkou bitvu hrdinů a hada. Moje oči sjedou i na Draka, krátce zakleji. Nemám u sebe žádnou vhodnou bylinku pro jeho léčení a ani nemám dostatečné zkušenosti. Přece jen, Drak, ten se denně nepotká s poutníkem. V tom mi zabubnuje na ramena a vlasy kapky krve. Vzhlédnu do směru, z kterého mě pokropila krev. hadovo břicho bylo těžce raněno a jeho životadárná tekutina unikala ven proudy. To bylo dobré vidět. Ohlédnu se po rytíři, za je schopen chůze, tohle nevypadá na bezpečné místo, budeme se muset odebrat jinam. Statečný Pane, budeme muset se přesunout. Můžete chodit ? poptám se rytíře a zvednu na nohy, při tom hlídám všechny světové strany před náhlým útokem na mě, či na raněného. |
| |
| Fight till death
|
| |
| soukromá zpráva od Tina pro ,, Působivé,,. Řekla jsem jen tak mimoděk a prosmýkla se kolem pár hrobečků... ,, Támhle ,,. Ukázala jsem na kryptu a ukázala na okované dveře. ,, Znáš nějákej způsob jak se dostat dovnitř brouku? ,, Usmála jsem se na něj a opřela se v sexi póze o sochu nějáké té bohyně smrti. Měla dlouhé vlasy, svírala lebku a usmívala se. ... Schválně jestli k něčemu bude... Ze srandy jsem si začala hrát s nehty a studovala náhrobky. ... Samé zralé ročníky, plýtvání sil.... chuďas balzamovanej nebude... to je hold ta všudypřítomná spravedlnost... |
| |
| Odpoledne na pláži s přáteli Když narazím do písku pláže, uvědomím si, že s tímhle křídlem nějakou dobu teď nepoletím. Had se stahuje a ve vodě se mu nemůžu vyrovnat, ne ve stavu, v jakém jsem. Zvednu hlavu a sleduji, jak se had snaží stáhnout. Postupně se ve mně začne sbírat vztek. Tahle zpotvořenina tahle hříčka přírody si dovolila ignorovat mojí přítomnost. Tak snadno z toho nevyjde. Ztěžka zvednu svoje tělo, jen těsně minouce Kanea, kterého jsme mohl zašlápnout. Nevypadá to, že bych o něm vůbec věděl. Zdvihnu se do plné výšky na zadních, k nebi natáhnu přední spáry, levé křídlo a to co zbylo z pravého. Pozvednu tlamu a zařvu. Po mém těle začnou přebíhat výboje, podobné, jaké předtím naplnily mou tlamu. Vzduch začne zapáchat sírou a ozónem, ale velice rychle tyto pachy zmizí a zůstane jen vůně koření - vůně magie... Během chvilky se mi nejsilnější vlákna moci protáhnou mezi předními spáry. Skloním paže do výšky ramen a přiblížím obě tlapy k sobě. Vlákna moci se prohnou a mezi mými spáry začne prosvítat světlo. Oddálím obě tlapy kus od sebe, mezi drápy mi srší téměř neustále oblouky energie. Najednou všechny výboje na mém těle i v mých tlapách pohasnou. Poté opustí mé spáry koule velikosti mužské hrudi, planoucí světlem směrem k hadově mizejícímu tělu. Ignoruj tohle... bleskne mi hlavou i přes soustředění na kouzlo. |
| |
| soukromá zpráva od Kholdir pro Celé to divadýlko okolo, nebylo nic jiného, než soustředění energie. Tentokráte žádné blesky, prostě čistá magická energie soustředěná z velké plochy do miniaturního prostoru. Trefit by to toho hada mělo stoprocentně i pod hladinou, je ovládaná mou vůlí. Síla tohohle jednoduchého, ale brutálního kouzla dokáže štípat kámen... |
| |
| Kane lives in death! Co jsem nechtěl se stalo. Proletěl jsem se. A přesto, že sem dopadl do písku, tak mám pocit že jsem si asi někde sedřel kůži. Nejdřív málem voda a pak písek. Po zapraskání jsem myslel že mám něco na kaši, ale první pohyb mě ujistil, že jsem v celku....až na tu sedřeninu. A pak jsem slyšel jak na mně kdosi mluví. A tituluje mně: rytíři. "Nejsem rytíř!" odseknu dotyčnému a podívám se na sedřený loket na už takhle zničené levačce. Rozříznutá kůže, pak ještě roztržená a teď ještě do krve sedřený loket. "No to je ale fajn den!" pomyslím si a podívám se na hada. "Fajn, uznávám, krátkodobě máš na vrch..." řeknu spíš pro sebe a snažím se levačkou moc nehýbat...už tak jí mám zraněnou dost...i když ne furt dost na to, aby mě to nedonutilo jí používat. "Tak jak na tebe ty odporná horo jedu?" zeptám se sám sebe a přemýšlím nad dalším tahem... |
| |
| Z deště rovnou pod okap S mírným kašláním jsem nečinně polehával na zemi a letmo se poohlížel po všem kolem. Všechno mi připadalo takové divně zpomalené. Jako kdyby se skoro zastavil čas. A až na mžitky před očima se mi podařilo docela i své okolí vnímat. Hlavou se mi honily myšlenky co bude dál. Necítil jsem se skutečně zrovna nejlíp ale v první řadě jsem chtěl nasbírat síly na uzdravení svého hrudníku. Horší by ale bylo že bych pak mohl nejen upadnout do bezvědomí na několik hodin ale i zemřít. Bohové stojí nade mnou. Jsem vyvoleným Světla. Ještě nemůžu skončit. Pomyslím si a pomalu se začnu s bolestným úšklebkem zvedat. Na ranhojičova slova moc nereaguji ale z těch útržků co pochytím si nakonec dám dohromady plán se kterým bych přišel i já. "A-ano... jd-eme..." Vykoktám tiše a trochu se o muže opřu abych měl jistější chůzi. Poté zamířím někam dál od pláže. Kašel se ještě trochu zhorší jak mě zlomená žebra stále dost bolí. Trochu uvažuji jestli tohle byl dobrý nápad. Občas se po očku poohlédnu k ostatním ale jinak mám oči zavřené a v tichosti odříkávám své modlitby. |
| |
| Manferd Hrana štítu se zakousne poměrně hluboko mezi hadovy šupiny, ale proti mohutnosti jeho těla to je stále ještě poměrně zanedbatelné. Nicméně se nad tebou začal dost nepříznivě naklánět. Vypadá to, že nebude moc dlouho trvat, než se masa šupin sesune zpět do vody, nejspíš přímo na místo, kde zrovna stojíš. Kholdir Ve chvíli, kdy vypustíš kouzlo, už je jasné, že je něco dost špatně. Sice se okolní moře efektně zbarví krví, cáry masa a kousky šupin, jak se z hada pokusíš udělat kalamáry, ale zdá se, že i hadova pozornost se teď zaměřila na dost jiné věci. Je téměř jisté, že další výboj nebo dva by ho nejspíš přetrhnul, ale na to zjevně nemíní čekat. Arthur Podaří se ti zcela ponořit do modliteb, jenže po chvíli se stane něco naprosto neočekávatelného a neméně zvláštního. Cítil jsi, jak ti do těla začala najednou proudit čistá energie. Tělem ti probíhalo podivné mravenčení, od špiček prstů až k srdci. Ucítil jsi hodně hnusné hnutí v oblasti žeber a když ses podíval dolů, po jakémkoli zranění nebylo ani vidu. Na okamžik se vše uklidnilo, ale pak se ti v hlavě rozezněl burácivý hlas. "Za jeden dobrý skutek, jeden zlý..." Oči se ti samovolně stočily směrem k nebi. Vesele a bude ještě veseleji Had tyčící se vysoko nad hladinou jaksi přirozeně poutal pozornost, ale po chvíli se začali dít další, mnohem podivnější věci. Všude kolem se najednou prudce setmí, ale to je dáno těžkými, téměř černofialovými bouřkovými mraky, které se najednou objevily nad vámi. Přes nebe problýskne ostrý blesk. Hned vzápětí další udeří do zatím klidné hladiny nedaleko od vás. Podivné ticho přeruší jen víření vody, jak had rychle zmizí pod hladinou, zbude po něm jen rychle se rozšiřující krvavá skvrna. Na tváři vás zastudí první závan slaného větru s jemnou tříští ledové vody. Netrvá moc dlouho a lehký vítr se rychle promění na solidní vichřici. Na hladině temně modrého moře se začaly tvořit čím dál vyšší vlny a země pod vašima nohama se lehce zachvěje. Celé okolí začíná připomínat výjev z apokalypsy, chybějí pouze čtyři děsiví jezdci, aby vše bylo dokonalé. U mola se najednou začne tavit písek a pomalu vířit. Sloupec taveniny se pomalu zvedá do výšky a začíná na sebe brát lehce humanoidní podobu. Mírně disproporční, ale stále dost na to, aby se udržel ve vzpřímené poloze. Na pokroucených pažích se zalesknou ve světle dalšího blesku dlouhé, zahnuté drápy. Pomalu vás přejede pohled krvavě rudých očí a pomalu si každého z vás přeměří. Mezi několika řadama ostrých, špičatých zubů se ozývá hrozivé vrčení, což je všechno, co je slyšet, protože ačkoli s vámi stále trhají poryvy větru, není slyšet jediný závan, ani jediné roztříštění se vlny. Zlostné oči se na chvíli zastaví na paladinovi, ale pak pokračují dál, až k upírovi, který stojí nejblíž. Ostny na pokrouceném těle se výhružně naježí a démon udělá těch několik kroků, co ho od Jericha oddělují. Přes svůj vzhled se pohybuje celkem rychle. Naposledy si upíra prohlédne od hlavy k patě a pak zpět, pak široce rozevře tlamu a bleskově se zakousne. Ostré zuby zajedou hluboko do mrtvého masa a vůbec se nenechají zdržovat pevnou botou, která je ani nepomalí. Upír může cítit, jak se mu od jehličkovitých zubů, zakousnutých v holeni, šíří nohou vzhůru znecitlivění. Démonovi žhnoucí oči se ze své dvaceticentimetrové výšky drze dívají do těch upířích, podivný chlad postupuje tělem čím dál výš a nevypadá to, že by se chtěl vzdát tvého těla. Pomalu tě přestávají poslouchat všechny svaly. Okolí se celkem rychle uklidní. |
| |
| Zmoklej čokl Rozhlížel se, nezapojoval se do boje, snad měl pocit že je daleko od vody... Opak se stal pravdou. Rychlý pohyb za zády, pevný stisk a let do vody. Cák! Tlak na otevřené oči, slaná pachuť vody v ústech, voda v nosních dutinách, ledový chlad, černočerná tma a obrovské množství bublinek letících k hladině. To vše v ten moment rozespalý klaun pocítil. „Já věděl že toho špinavýho sráče mám rozsápat na kousky. Špína upírská co dokáže útočit jen do zad. Shnilý maso, smrdutá duše!“ Máchl jednou rukou, i druhou, vyplaval na hladinu, kde mu pomohl Silas. Aniž by poděkoval ruce si rychle přitiskl k obličeji. „Moje tvář!“ Cítil jak se mu rozmočený make-up roztékal mezi prsty, hněv směřovaný k upírovy se mnohonásobně zvětšil. S dlaněmi přitisknutými na obličej se pomalu otočil a skrz prsty se rozhlédl po pláži, boj už započal a byl krutý a nelítostný. Skrčil se a zabořil jednu ruku do písku, který si po té hodil na tvář. Písek se pěkně přilepil. Momentálně byl klaun asi ještě tak pětkrát nechutnější než normálně. Mokré vlasy sahající až k ramenům různě propletené a slepené po obličeji, do toho mokrý písek a roztékající se barvy. Mezi několika pramínky vlasů zářili dva temné body místo očí, jako kdyby bělmo úplně zmizelo. Vše dokresloval jen fanatický úsměv s vyceněnýma zubama. Pomalu se chystal vyběhnout směrem k upírovi a vysvětlit mu že tohle se nedělá, ale v ten moment jeho srdce mnohonásobně zrychlilo. Jeho úsměv zkřivila bolest, která ho donutila spadnou na všechny čtyry. Pohlédl na své dlaně, které se začali za tichého pokřupování prodlužovat, nehty se prodloužili a zaostřili. „Ne... Teď ještě není čas... Ještě ne!“ Pokřupování ustalo. Zastavování přeměny ho stálo více úsilí a času než vůbec očekával, takže když pohlédl na pláž, lehce zalapal po dechu. Mraky ho moc nenadchly, ale příchod démona ho zajímal mnohem více. Démonův pohled v něm lehce zastudil, ale když démon pokračoval v prohlížení družiny lehce pookřál. Vyhrabal se na nohy a pozoroval jak démon útočí na upíra. „Zase mě někdo připravuje o práci.. I když..?“ „Pokud tě nezabije tenhle, tak máš problém semnou upíre!“ Zahuláká hlubším hlasem než normálně na Jericha a vycení zuby. Jakoby mimochodem mu zamává s tak dvojnásobně dlouhými prsty s nepříjemně zahnutými drápy. |
| |
| No going back now! Sleduju co se to tu vlastně děje. Tavící se písek. Mizící hadi, objevující se démoni, plavající klauni. Trochu moc věcí, které by stálo za to sledovat, avšak jen v případě, že by to bylo za jiných okolností, ne teď. Sledoval jsem jak se nějaký, relativně malý démon zjevil jen tak a jak tady řádí. Přičemž si vybral upíra jako svůj cíl zájmu. "Pokud nebudu tím cílem já, ale upírek, je mi jedno co se děje..." pomyslím si a raději jen sleduju co se děje. Zaslechnu jak klaun říká, že zabije upíra, pokud ho nedostane ten démon. "To může bejt celkem sranda..." řeknu si a podívám se na promáčeného klauna. Za svůj život jsem se naučil nepodceňovat lidi a tvory podle toho jak vypadají. Pod nenápadným zjevem může být kdokoliv....třeba cvičenej zabiják, nebo něco horšího... |
| |
| Hadice a voda
|
| |
| Tak co teď? Skutečně dost mě zklame, když se dá obrovský had na útěk. Chvíli zvažuju, že po něm meč alespoň hodim - sice jsem nikdy nebyl nejzručnější, ale s trochou štěstí bych se třeba i trefit mohl, ale pak to zavrhnu s tím, že bych o jedinečnou čepel nerad přišel... zvláště takhle hloupým způsobem - ani nechci pomyslet, jak by se mi tu někteří vysmívali. Rozhlédnu se kolem, trochu pohrdavým pohledem sjedu draka, který si to zřejmě vzal mnohem osobněji, než kdokoli tady. "Takovej starej a chová se jak malej spratek, kterýmu někdo vzal lízátko...." Pobaveně se ušklíbnu a pomalu procházím po pláži a sleduju úlomky šupin, které se povalují všude kolem. Zabrán do hledání strčim do draka, aby kousek odsunul svůj zadek, ale pak mi pohled padne na chuchvalec, který z hada vytrhli. Spokojeně dojdu až k němu a pozorně prohlédnu všechny šupiny kolem. Pootočím chuchvalcem v rukách, vyberu jednu menší šupinu a prudce trhnu celou svoji silou. Ozve se odporné zakřupání a šupina mi zůstane v ruce. Trochu mě překvapí, jak dlouho kůže vzdorovala, ale mohlo by být pochopitelně i mnohem hůř. Šupinu si zastrčím vzadu za pásek a najednou mám podivně dobrý pocit - ačkoli to byla jedna z menších šupin, stejně ji mám přes celá, široká záda. Moc příjemný pocit, nebát se býky mezi žebry. Zvědavě zvednu hlavu, když ucítím hnutí sil - krásné mraky - pak se znovu rozhlédnu kolem a oči mi na okamžik uvíznou na paladinovi, jehož fyzický stav se zjevně velmi rychle zlepšuje. Takže něco za něco... doufám, že paladin je jen malá ryba, protože nějakou větší nepříjemnost... na to už prostě dneska nemám moc náladu. Kdybych si tak mohl někde v klidu lehnout... nejlépe s někým... Rychle zastavím myšlenky, abych byl vůbec v případě nutnosti k použití a sleduju, jak se kousek ode mě objevuje démonek. Málem se rozesměju, protože jestli se na nás má vrhnout jen tohleto, bohové to uzdravení zjevně považovali za ještě mnohem menší prkotinu, než já. Docela dobře se bavim, když se upír nechá prozřetelně kousnout - sám moc dobře znám ten hnusnej jed, co maj v zubech. Chvilku ještě pozoruju, jak upírovi nenápadně zelená kůže, ale pak se ostentativně protáhnu, až mi zakřupaj klouby a kouknu po ostatních. "Teda nevim jak vy, ale podle mě bychom mohli zamířit zpět do města... něco takového po nás přece chtěl plešoun, ne?" Sice mi po tváři přejede lehký úšklebek, ale ani ten nemůže smáznout pobavený pocit z toho, jak bude upír za chvíli paralizován... a kdyby byla zelená kůže to jediné, docela by to stačilo. Na chvíli ještě zaváhám - třeba se nechá kousnout ještě někdo další, ale pak jen pokrčím rameny a pomalým krokem vyrazím pryč, jen věnuju pohled démonkovi - třeba by se mi mohl hodit. |
| |
| Nečekaný zvrat Jen co odříkám své modlitby s tichým vyjeknutím vnímám bolest kterou následuje opět zase jen bolest. Pak ale zmizí a nastoupí obrovská úleva. Zmateně se porozhlédnu a zadívám se na svá žebra. Jsou v pořádku stejně jako všechny ostatní šrámy. Ale ten hlas mě rozruší ještě víc. To jsem mohl čekat. Mihne se mi hlavou a zadívám se k nebi kde vypukne naprostá apokalypsa. V tu chvíli mám dojem že nastává konec světa. To jak se moře bouří a vzdouvá, vítr se mění v hurikán. Rukou si zakryji obličej a vstanu. Upravím na sobě zbroj, na ruce si upravím štít a otočím se k smršti čelem. "Co se to sakra děje?" Vykřiknu spíš do prázdna a za chvíli sám zahlédnu co se děje. Když se z písku u mola stvoří malý démon. Naprázdno polknu a sleduji jak se vrhá proti upírovi. Moc mě nepotěší že tu mám dalšího nepřítele. "In nominos delai..." Začnu říkat a blížím se směrem k démonovi s upírem. To co se chystám udělat dělám pro bezpečí nás ostatních. Ne kvůli upírovi. "Přišel jsi k nám z pekel a do pekel se také navrátíš!" Vztáhnu během chůze k démonovi ruku a ta se mi rozzáří zlatým světlem. Pak malého démona pohltí stejné světlo jako v mé ruce. Je to jako kdyby ho někdo polil olejem a zapálil. Během chvilky se začne svíjet v křečích. Po další chvíli se zhroutí sám do sebe a v zlatavém záblesku promění v prach. Světlo kolem démona i v mé ruce ustane. Jen krátce se poohlédnu po upírovi a pomalu i po všech ostatních. Pak jen pohodím hlavou a jdu se podívat jestli někde nenajdu svoji zbraň |
| |
| Pacient se mi uzdravil a odešel Raněného souhlas není zrovna srozumitelný, ovšem dostatečně na to, abych mu rozuměl, takže mu pomohu na nohy a taky částečně opřen o hul ho dotáhnu dostatečně daleko. Ovšem další momenty dění mě víc jak zaskočily. S uleknutím udělám krok od raněného a koukám co se s jeho tělem děje, v rukou držím hul na primitivní obranu. V tom se samo nebe rozzuří a nastane apokalypsa. Ten plaz který už pomalu prohrával se rychle odsunul mimo hlavní scénu, kde se teď začalo hrát představení s hlavní rolí. Rychle přejdu blíže k zemi, abych lépe vzdoroval případným větrům a pevně zabodnu hol do země, rukou si kryji oči před pískem. Démon který z bouře je stvořen, vypadá malý, ovšem zdání muže klamat. Nehodlám poštvávat proti sobě síly ďábelské a navíc, jeho cílem se stal upír. Oheň zničíš ohňem. Tohle nevypadá na mojí bitvu, nechci být nazýván zbabělcem, ale do tohohle nehodlám jít jen s holí. Zůstanu kde jsem. |
| |
| Malej šmejd Jen tak stojím na mole,koukám na klauna jak se potácí ve vodě a v duchu se mu směju.Když se ale začne had vracet do moře upřu svůj zrak na něj.Poté ale nastane úplně nepředvídatelná apokalypsa a na písku se zjeví malý démonek kterému jsem ze zjevně zalíbil protože na mě koukal.Když se ale přiblížil ke mně a kousl mě do nohy přestala to bejt sranda a já jsem pomalu své tělo necítil.Když mě ale přišel zachránit paladin udivilo mě to.Když konečně démon zmizel a já jsem padnul na zem tichým hlasem jsem za odcházejícím paladinem dodal. Děkuji ti paladine,jsem tvým dlužníkem. Poté vyčerpáním omdlím. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Zase mně svadí. A je to divné, protože se mi to líbí. Kouknu se na hrobku a protočím oči v sloup. Opřu se o dveře a zatlačím na ně,tak že se s rachotem otevřou. Copak jsem nějaká lemra? Určitě to není všechno, co po mě bude chtít... Nakouknu do hrobky a když se úřesvědčím, že tam nic není, tak se otočím zpět na Tinu a pokynutím ruky jí naznačím, že může vstoupit. "Samozřejmě, že to dokážu otevřít." Tak a co přijde teď?... |
| |
| Med`an - Další povedený den Hřbitov. Pusté místo, zarostlé všemožným plevelem, kam nikdo nechodí. Proto ideální pro tvoje pokusy s temným ohněm. Soustředíš se, mezi dlaněmi se ti začne tvořit koule, trochu zabliká, jak se málem rozpadne, ale podaří se ti ji udržet a další náhrobek ti poslouží jako cíl. Moc blízko. Ozve se obrovská rána a zahalí tě oblak prachu a kouře, až se hlasitě rozkašleš. Sice se říká, že na černé není nic vidět, ale opak je pravdou a na tobě teď přímo září zbytky popela. A to jsi dopadla ještě dobře - obvykle dopadá první pokus dne daleko hůř, takže seš vlastně celkem spokojená. Ačkoli se ti zazdálo, že jsi těsně před výbuchem zaslechla hlasy a kroky. Daisen, Tina - Nečekané vyrušení Hrobka byla pěkně zatuchlá, takže po chvilce jste se mohli jen těžko nadechnout, ale to bylo ještě dobré. V příštím okamžiku jen pár kroků od vás explodoval náhrobek. Zalila vás vlna tepla a oblak prachu, který byl po suchém, zatuchlém vzduchu z hrobky přímo smrtící. Přes nechutný pocit v plicích k vám dolehne hlasité kašlání, jak nečekaná exploze zřejmě zasáhla i někoho jiného. |
| |
 | soukromá zpráva od Med`an pro Unaveně jsem procházela mezi náhrobky a těkala jsem očima z jednoho na druhý. Vždycky jsem uvažovala jaký asi byl ten člověk který tu leží. Ale momentálně jsem to moc neřešila. Chtěla jsem si odpočinout a zas si trochu pohrát se svojí magií. Spíš se tedy možná něco naučit nebo i natrénovat. Nebyla jsem nikdy moc zdatná čarodějka ale já vím že to se může každým dnem změnit. Snad je to jen vrtochy osudu. Ale kdo ví. Však já všem ještě ukážu. Budu skvělá čarodějka. Budu nejlepší a nejuznávanější. Mihne se mi hlavou než se nakonec v jedné části mezi hroby zastavím a opřu jen mírně o hůl. S povzdychem se na sebe zadívám a koutky úst se mi trošku pozvednou. Divila jsem se že stále nosím to samé. Pod černým pláštěm jsem měla jednoduché, černé šaty. Pod nimi koženou zbroj. A u opasku se mi houpala pochva s jednoručním mečem. "Jsem to prostě já." Zašeptám s veselým úsměvem a opřu svoji hůl o nejbližší hrob. Pak jen dám ruce k sobě a se zavřenýma očima v sobě začnu sbírat energii. A v jedné dlani mi vzplane koule zahalená černým, zkaženým ohněm. Chvilku to teda vypadalo že mi zase zhasne ale dokázala jsem ji udržet. S veselým úsměvem pohodím hlavou a zadívám se po okolních hrobech. A vyberu si jeden hezký. "Tumáš!" Prohodím bojovně a kouli po něm vrhnu. Ale s vyděšeným vypísknutím spadnu na zem když mě mírná, tlaková vlna od výbuchu srazí k zemi. A mě zahalí spousta prachu a sazí. Takže se pořádně rozkašlám. Ale ne. Já jsem ale hloupá. To bylo moc blízko. Pomyslím si jen co se zase zvednu a smutně se zadívám na špinavé šaty. S naštvaným brouknutím je začnu mírně rukama čistit. Nakonec se ale spokojeně usměji. Tenhle pokus se povedl moc dobře. Ale zkoprním když si uvědomím že jsem slyšela i někoho jiného. Přehrávám si v hlavě co jsem to kromě výbuchu slyšela dalšího. A trochu mě zamrazí pomyšlení že je tu i někdo jiný. To se ti jen zdálo Medor... nikdo tu není. Pomyslím si ale přesto se zas chopím hole a opatrně procházím hřbitovem. Důkladně se ohlížím a skoro ani nedýchám jak jsem jen napjatá. V duchu uvažuji že bude asi na čase možná jít zase pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Jen co otevřu hrobku, tak se ozve výbuch a začne se k nám blížit oblak popela. Akorát mávnu křídlem, abych se tohoto oblaku zbavit. Něco se děje. A vůbec to nemusí být hezký. Rozhlížím se po hřbitově a opatrně kouknu po Tině. Mohla to být ona? Asi ne, ale kdo ví? Meč nechávám v pochvě a jde směrem, z něhož se oblak popela vynořil. Koukám po čemkoliv, co by tam nemělo nic dělat. Po chvíli vyskočím na jednu hrobku, ze které bych měl vidět neznámou dívku. Pozorně si jí prohlédnu. Nikdo jiný ten oblak způsobit nemohl. Musí být poměrně silná - a přito je tak mladá. Ale tím si nejsem tak jistý - přece jen věk není něco, co by mně nějak trápilo. Po chvilce se k dívce přiblížím a čekám, jestli si mně všimne... |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Potichu jsem našlapovala do trávy a poohlížela se opatrně všude kolem. Srdce mi vyděšeně tlouklo jak jsem očekávala že za nějakým blízkým hrobem čeká nějaká postava připravená do mě zabodnout meč. Hůl jsem držela pevně oběma rukama a byla jsem připravená se s ní ohnat po čemkoliv co by mě chtělo nějak ohrozit. Možná se mi to vážně jen zdá. Určitě tady není kromě krys nic jiného. Pomyslím si a nakonec se na chvíli zastavím. Téměř nedýchám a jen se ohlížím. A až po chvíli se zhluboka nadechnu a usoudím že jsem asi trošku paranoidní. Povolím své bojové postavení a jen se unaveně o hůl opřu. Pak se s otočkou chystám vrátit zpět k místu odkud jsem přišla. Ale s hlasitým vykřiknutím se pořádně leknu když blízko ode mě spatřím siluetu nějaké postavy. Okamžitě zas uchopím hůl oběma rukama a rozmáchnu se abych postavu udeřila. Jenže k tomu udělám i pár kroků zpět což má za následek že spadnu na záda a hůl mi vyletí z ruky. "S-stůj! An-i... ani h-hnout!" Vykoktám a pozadu ustupuji až se zastavím o nějaký hrob. Pak jen tasím svůj meč a svírajíc ho pevně oběma rukama jím mířím na onu postavu. Srdce mi bije divoce strachem jak jsem se lekla. A už jen přemýšlím jak se z toho dostat ven. Doufám že nedojde k boji. Ale třeba je to jen hrobník. Já věděla že mám zmizet dokud je čas! |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Dívka mně chvilku nevidí, ale pak si mně všimne - nejspíš mně nevidí dost dobře, proto, když spadne na zem a evidentně je vyděšená, tak vystoupím ze stínu. Dlouhé bílé vlasy kontrastují s černým oblečením. Mé černé oči si dívku netrpělivě prohlížejí až mírně zatřepu mým jediný - pravým - křídlem. Její slova mně skutečně pobaví. "Nemyslíš si, že já rozhodnu, kdy se budu hýbat? Když mně naposledy zkoušeli zastavit, tak neuspěli." Ušklíbnu se. Co tady dělá - na starém hřbitově. Je tolik míst, kde se dají zkoušet kouzla, tak proč tady? Jistě to, co dělá není úplně legální - nebo čisté. Určitě se rozhodla jít jinou cestou, než tou "světlou" . Meč v její ruce mne neznervózňuje - já svůj mám taky, ale zatím ho nepotřebuji. Natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl se zvednout. Bude muset jít s námi - nevíme, kolik toho viděla a my taky nic, co by bylo chválihodné. Taky by mohla pracovat pro tu trojici, která mně obtěžovala - nebudeme to riskovat a vezmee jí sebou - musíme... |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Trochu jsem se uklidnila když ten někdo vystoupil ze stínů. Měla jsem možnost si toho návštěvníka na chvíli pořádně prohlédnout. Důkladně jsem ho sjela pohledem a moje ledově modré oči nakonec na chvilku uvízly v těch jeho. Pak mě ale zas vystrašila ta myšlenka jaké má asi úmysly. Podle jeho vzhledu mi je trochu ale jasné že jsem nepotkala rozhodně někoho počestného. "K-kdo j-jsi?" Vykoktám tiše a meč mi trochu poklesne. Očima začnu těkat všude kolem a hledat nejvhodnější únikovou cestu. Byla jsem hodně vyděšená z toho všeho. Jak jsem se ale zamyslela nad útěkem z této situace ani jsem si nevšimla jak mě popadnul za ruku a vyhoupnul na nohy. Hodně překvapeně jsem se zadívala na jeho tvář a okamžitě jsem se od něj začala odtahovat. "Nechte mě být! Pusťte mě!" Vykřiknu trochu rozhněvaně a pevněji sevřu svůj meč. Přesto do něj ale začnu bušit malou pěstí. V hlavě se mi mihla myšlenka co se mnou chce asi dělat. Chce mě určitě znásilnit! Znásilnit a pak zabít! Pak mě ale napadla ještě jiná věc. Volnou ruku jsem natáhla ke své holi a ta mi sama vletěla do nastavené dlaně. Pevně jsem ji chytila a zavřela oči. Nahromadila jsem v sobě sílu a než se mohl ten podivín vzpamatovat zmizela jsem mu jako vzduch z náruče. A přistála jsem nešikovně o šest metrů dál za větší hrobkou. S tichým naříkáním jsem si promnula naražené koleno a ohlédla se rychle kolem. Pak jsem se zády opřela o hrobku a přitáhla si nohy k sobě které jsem následně objala. Se zavřenýma očima jsem téměř ani nedýchala a vroucně doufala že mě ten někdo nenajde. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Nemám v úyslu jí odpovídat na otázku, kdo jsem - aspoň ne teď. Akorát si jí prohlídnu, ale v tu chvíli se mi najednou vypaří z rukou. Naštvaně máchnu rukou na místo, kde ještě před chvilkou stála. Sakra. Tak tohle je slušná komplikace. Rychle si snažím vzpomenout, co se dělo za posledních pár chvil - určitě mi něco prozradí, kde jí najít. Vyskočil jsem na hrobku a sledoval jí - celou špinavou od popela... Popel... Ušklíbnu se - zjevně magii neovládá na nějaké vyšší úrovni - je to začátečnice. Což znamená, že nebude daleko. Rychle se rozhlédnu po hřbitově a vyskočím na nejbližší hrobku. Očima zkoumám každý kousíček křbitova, ale když jí nikde nevidím, tak nestrácím čas a skáču na další hrobku. A v tom jí uvidím - bezbrannou, jak se krčí. Má strach - a to jsem jí ani nechtěl ublížit. Usměju se a seskočím k ní. "Proč utíkáš - copak jsem ti ublížil?" Potřebuji aby se mnou šla dobrovolně nebo jí budu nucen zabít... |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Procházel ses po městě, myšlenkami úplně jinde, tedy přesněji řečeno, u jedné místní necromantky. Vždycky si s tebou akorát pohrávala a nikdy nic nedala zadarmo, ale ani za zlato, drahé kamení nebo to nejcennější - vědomosti. Bylo to prostě k vzteku, ke kterému jsi měl v její přítomnosti, byť imaginární, vždy velice blízko. Kroky tě nepozorovaně dovedly až na hřbitov, snad za to mohla právě myšlenka na ni. A teď se ti vybavila i její podoba... naprosto přesně, s každým detailem, jako nikdy dřív. Mohl by sis na ni sáhnout a skoro bys cítil její horkou kůži. Stála snad jen kousek od tebe, otočená zády, takže tě nemoha vidět přicházet, zjevně něco hledala na opačné straně hřbitova. Byla trochu zaprášená a možná trochu méně sebejistá než ve skutečnosti, ale takové představy se ti vždycky líbily. Dneska jsi ji však chtěl vidět trpět. Představoval sis, jak tiše dojdeš až těsně za ní, hodíš za hlavu všechny kouzla, prostě jen natáhneš ruce a bleskově chytneš tu jemnou bradu. Jediné krátké trhnutí správným směrem, tiché prasknutí, jež se ozve z útlého krku a pak ti konečně, možná s tichým výkřikem, padne k nohám. Díváš se na svoje ruce a pomalu se dostáváš z toho snového opojení, tělo, které ti leží u nohou, je najednou až moc skutečné. A tohle místo... měl by ses rychle probudit, ale nějak to nejde. Opodál se ozvou tlumené hlasy a přeruší tvoje myšlenky. Další pohled dolů a už je jisté, že to co se zdálo být jen snem, lákavou představou, se skutečně stalo. Daisen, Med`an - hřibitov Nečekaně zaslechnete poměrně tichý, ženský výkřik, Daisen v hlase pozná celkem jistě Tinu, i když je podivně deformovaný snad hrůzou. |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Tiše jsem se choulila a napjatě vyčkávala co se bude dít. Když jsem nakonec neslyšela vůbec nic opatrně jsem zkusila vykouknout a porozhlédnout se. Nikde jsem ho neviděla a tak se mi trochu ulevilo. Ale pak jsem s vypísknutím vykřikla když přistál blízko mě. Pevněji jsem si objala nohy a pozorovala ho jako samotnou smrt. "C-co se m-mnou chcete dělat? Prosím, neubližujte mi." Špitnu tiše a prosebně toho muže pozoruji. Doufala jsem že by se mohl přiklonit kdybych na něj použila něco z toho co mi jde nejlíp. Ale momentálně jsem byla tak vyděšená že jsem toho moc udělat nedokázala. Ani pořádně přemýšlet. "J-j-já jsem se prostě jen-l-lekla no... Vyděsil jste mě." Prohodím už trochu klidněji a trochu se odvážím k činu. Prozatím si aspoň sbírám své věci. Ale nepřestávám na toho muže dávat pozor. Možná nevypadá hrozně, a jedná i celkem mile, ale kdo ví. Nerada bych se chytla do nějaké lapálie. A pak mnou trhne vlna strachu když zaslechnu ženský výkřik. To mě hodně znejistí tak se jen tázavě zadívám na onoho návštěvníka. |
| |
| Pláž "Tak mládeži... podle mě sme se už slunili dost dlouho a jestli v tom budeme ještě pokračovat, upírek bude mít nehezké spáleniny, ale co je ještě mnohem a mnohem horší - mohly by mi vyšisovat vlasy a to bych vám skutečně moc nepoděkoval." Ušklíbnu se na všechny kolem. Nějak nemám potřebu komentovat zničení démonka - sice se mi třeba mohl hodit, ale byla to jen podřadná mrcha, kterejch je patnáct do tuctu, a nejspíš by mi nedělalo ani moc velké problémy si přivolat nějakého dalšího - však je těhle v podstatě nemyslících mrchožroutů všude dost. Ani nevím, proč mi tolik připomínají lidi. Pozoruju paladina, jak jde cosi hledat, nejspíš to jeho úžasné kladivo, co mu bylo tolik platné, a jsem skutečně zvědavý, jak ho z hada, kterej zmizel v hloubce, dostane. Jen zakroutím hlavou, když nakonec paladin kladivo najde, je to škoda, ale muselo mi nějak uniknout, že ho někdo vyprostil. Přesto metrová hloubka zaručila, že se hoch alespoň vykoupal, když ho lovil ven. "Tak zase nic - a já už se těšil, že svatoušek bude muset používat pěsti..." Posměšně na něj kouknu a pak pohledem přejedu zbytek skupinky - fakt se asi trochu nudim, protože mi to nedá, nejít k upírovi a pořádně ho kopnout do žeber, aby se probral - ten chcípák taky řeší všechno jedním jediným způsobem - divim se, že ještě vůbec žije. No... možná to není tak úplně nuda, ale prostě naprosté zklamání z toho, jak to všechno dopadlo - had dokonce ani nikoho nesežral - možná jsem trochu krvelačnější, než bych měl bejt, ale tohle by mi přišlo líto snad vždycky. "Tak vstávej, ty slečinko. Všechno nebezpečí jsme už zahnali, tak se nemusíš bát, že by tě něco znovu štíplo, nicméně tady z tebe bude brzy jen popelné placka." Pobaveně jsem se zasmál, mraky nad našimi hlavami se začaly ztrácet podobně rychle, jako se vytvořily. Že bych snad upíra ale nesl, to rozhodně nepřipadalo v úvahu vzhledem ke zdravě zelené barvě, kterou získal, a té spoustě boláků, které mu naskákaly. Dokonce jsem věnoval chvíli studiu, co je to vlastně zač - vypadalo to na něco mezi hnusnym beďarem a ještě daleko hnusnějším vředem. Vzhledem k tomu, na kom se to vytvořilo, jsem začal uvažovat, jestli nám upírek nezačal hnít, ale takovou kliku asi nemám... a i kdyby - tolik smíchu by mě nejspíš dokázalo zabít. Naposledy jsem kopnul do ležícího Jericha a pomalu vykročil k městu. "Nevim jak vy, ale já se tu rozhodně nehodlám víc zdržovat - šupinu máme, tak je na čase vypadnout, než si had bude stěžovat svým uctívačům." |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Dívka si začne sbírat věci, takže se sehnu a začnu jí pomáhat. "Proč bych vám měl chtít ublížit?" Ublížit někomu mi není cizí, ale asi jsem nějak nemocný, že jsem už pár dní nikoho nezmrzačil nebo nezabil. Pobaveně se ušklíbnu - lidi děsím, ale zrovna teď jsem se děsivě nechoval a ona se mně přesto lekla. "Polekal jsem vás? Tak to mně mrzí. Víte..." Náš rozhovor přehluší výkřik. Hlas je určitě Tinin, ale evidentně se jí něco stalo - což mne oc nepřekvapuje s tím, jak si s hodně lidmi a taky ne-lidmi hrála. Otočím se na dívku. Nedám na sobě znát, že by mi ten výkřik byl povědomý - z toho, jak moc zdeformovaný hlas byl je stejně stoprocentně mrtvá. "Předpokládám, že to byla vaše kamarádka, kdo právě vřískal. Proč jste nebyly spolu?" Nakloním hlavu na stranu a tvřím se starostlivě... |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Trochu ucuknu když mi onen muž začne pomáhat se sběrem věcí. Jen na něj tázavě kouknu a s pohozením hlavou si rychle posbírám své cetky. Uvažuju v duchu nad tím proč se s ním ještě tahám? Sice se chová mile a přátelsky ale kdo ví co skutečně má za úmysly. "Já... já nevím... co můžete mít za úmysly. A tak podobně..." Vykoktám a krátce se na něj zadívám. Prohlížím si jeho tvář, zadívám se znovu krátce do jeho očí. Pak zas rychle pohledem rozpačitě uhnu a zadívám se někam pryč. Musím uznat že vypadá docela hezky. Ale kdo ví co se pod tím hezkým vzhledem skutečně skrývá. Pak na něj jen překvapeně kouknu a trochu vykulím oči když se mě zeptá na otázku zdali to nebyl křik nějaké mé společnice. "Já tu ale byla sama... s nikým jsem nepřišla. Trénovala jsem tady zcela sama... tedy, kromě vás a ... a pak té nějaké ženy a... a..." Jemně při tom gestikuluji rukou až nakonec zmlknu a opřu se zas o svoji hůl. Pevně ji obejmu oběmi, drobnými dlaněmi a zhluboka povzdychnu. Až si nakonec zívnu. Začínám být skutečně ospalá. "Myslím... že bychom se na to měli jít podívat ne?" Tázavě se na muže zadívám a s lehkým pohozením vlasy se pomalu vydávám do míst odkud se ozval křik. |
| |
| Nakopni si svého upíra Sledoval jsem ten bordel okolo a jen jsem zakroutil hlavou, pak jsem si všiml že Silas kope do upírka. "Dobrej nápad..." pomyslím si a pomalým krokem vyrazím k tý dvojce. A přitom se bavím tím, jak Silas vznáší poznámky a kopance na adresu upírka. Na kůži upíra se vytvářeli nějaký vředy a boláky. Když jsem došel k upírovi, Silas zrovna odešel. Podíval jsem se na něj a krom boláků se tam začali tvořit i nějaký nádory, které bobtnaly, vzápětí praskali a krváceli. Jeden z těch nádorů mi ohodil kalhoty. "No to si děláš srandu ne??" zeptal jsem se a podíval se na kalhoty a pak upíra. "Uvidíme co je pravdy na tom, že upíři mají tvrdou lebku!!" pomyslím si a pravou nohou ho nakopnu do hlavy, trochu sebou zahází jako hadrová panenka, ale jinak je vcelku. "Hmm, něco na tom bude..." hlesnu a zamířím ke koni, který během bordelu na břehu odběhl značný kus daleko. Nasedl jsem, podíval se na upíra a pak na kalhoty. "Fuj!" prohlásil jsem a vydal jsem se za Silasem... |
| |
| Nečinnost Sledovala jsem, jak se had zmítá a nějak jsem cítila, že už mu není pomoci a pak mu někdo vzal šupinu. Už jsem ani nevnímala, kdo to byl. Jen jsem se snasla dost daleko od všech a sledovala dění s malým démonem, který pokousal upíra. Byla to nuda. Zvažovala jsem, co bych tak mohla dělat a jestli mám zůstat s těmahle ... |
| |
| Hledání zbroje, návrat Procházel jsem se mezi šupinami a díval se po všem co se moc lesklo nebo mělo prapodivnější tvar. Modlil jsem se abych svoji zbraň našel. Patřila ke mě asi jako k člověku duše. Bez ní bych byl užitečný asi jako trn v patě. Takový krutý boj. Taková obrovská bitva... Pomyslím si a pomalu zamířím do vody. Prohrabuji plovoucí zbytky šupin a ani nevnímám jak se pomalu nořím do hlubší a hlubší vody. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhne až cosi pod vodní hladinou. Do něčeho jsem nohou narazil a je to očividně něco velkého. Rukama teda začnu šmátrat v místech toho něčeho a oči se mi rozzáří radostí když nahmatám násadu svého kladiva. "Znovu povstáváme." Prohodím s radostným smíchem a pozvednu své kladivo nad hlavu. Pak se otočím a zamířím na souš. Pohledem zavadím o bezvládného upíra čehož někteří využívají a pořádně si do něj kopou. Sice zastávám názor že si zaslouží trest ale přesto se mi takovéhle barbarské chování vůči němu hnusí. Jen nad tím zhnuseně ohrnu rty a s pohozením hlavou se tomu přestávám věnovat. "Souhlasím s vámi. Pojďme zmizet než se tu stane ještě něco horšího." Prohodím a narychlo si upravím zbroj. Kladivo se přehodím přes rameno a štít dál nechám na levačce. Pak pomalu zamířím za odcházejícím zbytkem. Pohledem hledám svého bílého koně ale ten očividně někam utekl. |
| |
| už je po boji, už je po všem Vše v mém okolí se událo v neuvěřitelné rychlosti, možná to bude i tím, že nejsem nejmladší a čas pro mě plyne jiným tempem, tempem starce. Zahlédl jsem koutem oka že se kolem té mrtvoly upíra, co se začíná nafukovat a bobtnat všemi směry tvoří zástup co by si do něj rád kopnul a také že tak učinil. S rozhořčením vyrazím jejich směrem. Že se nestydíte ! hanba vám ! Odeženu je jak supy od mršiny, ale sám se zarazím nad jeho vzhledem. Je nejméně odporný a mne samotnému co jsem vyděl dosti podobných vředu se udělalo nevolno, otočil jsem se k němu zády a nadechl se čerstvého vzduchu. V tom ale se všichni rozutíkají, boj sice skončil, ale takhle rychle z bitvy neutíká. Ctění hrdinové ! kam kráčíte ? Připadám si tak trochu hloupě. V podstatě věci jsem jim moc nepomohl a přišel jsem až když už se bitva chýlila ke konci. |
| |
 | soukromá zpráva od Åmeon pro Jak jsem se sem dostal? Co všechno jsem udělal... Lehce vyděšeně a zároveň šťastně. "Já jí zabil...já ji vážně zabil" Řeknu potichu a otočím se směrem odkud vycházejí kroky, mrtvolu, nechám tak jak je, přece jen zasloužila si to... Jít hlasům naproti by nemuselo být zrovna moudré, budu jen chodit poblíž a nějak na sebe neupozorňovat a jen poslouchat. Třeba zjistím co jsou zač... Pomyslím si a chodím kolem, je mi vcelku jedno jestli mě bude slyšet, na první pohled to totiž vypadá že si hledím svého... Pokusím se rozeznat kdo to tam mluví, jestli to nejsou nějaké bestie, které bych mohl zabít... Stále si ale říkám, kdy jsem jí zabil...nepamatuji si že bych to udělal... Po chvíli mi to nedá a jdu přímo k nim pomalým krokem s kápí na hlavě... "Zdravím, copak tu děláte." doufám že se zastaví a neuvidí tu mrtvolu, mohli by mě nahlásit... |
| |
| Je po boji
|
| |
| Ztracené duše Paladin se dal jakž takž do pořádku a i trpaslík, sic velmi vtipně, ale přeci jen pokračuje více méně správným směrem. To se ovšem nedá říct o jiných, zvláště pak o některých, kteří se ještě dosti naivně snaží bránit toho zablešeného upíra, kterej by se pořád jen povaloval. Kývnu na Andreu, aby se přidala ke mě, je jen na ní, jestli tak učiní nebo ne - přeci jen já ji v podstatě nepotřebuju. Pak se ještě jednou rozhlédnu, jak to vypadá se zbytkem a jen zakroutím hlavou nad staříkem, kterej se snad snaží zachránit nezachránitelné. Vypadá trochu jak kvočna nad svým hnízdem, ale radši se nesmát moc nahlas. "Hej, léčiteli! Přidej se ke mě, třeba tě bude ještě zapotřebí někde, kde budeš moct něco změnit." Chvilku počkám, abych mu dal šanci mě dohnat a pak znovu vyrazím dlouhými kroky vpřed. Mám velmi nepříjemný pocit v zátylku a skutečně velmi rád už bych byl tady z té pláže hodně daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Kývnu na návrh jít se podívat za onou "neznámou osobou", která tak křičela. Stejně je to zbytečný - Tina už je teď mrtvá a bezdůvodně bojovat... Na to teď nemám náladu. Ještě jednou se zadívám na mladou čarodějku a na mysl i přijde, že je nejspíš z používání svých kouzel dost vyčerpaná - je ráno a ona zívá, jako by celý den pracovala... A nebo vůbec nespala? Jsem tak tabraný do svých myšlenek, že si všimnu nově příchozího až když už je na dohled. Tse - co mu je do toho? Jen tak se ptá lidí co dělají? Ušklíbnu se a odfrknu si. "No tohle bys měl nejspíš ty odpovědět první." Sjedu ho pohledem a čekám... |
| |
| Celou dobu souboje pozoruji akční výjevy, monumentální postavy, nemožně bezmocné tvory, zvraty, nově příchozí a vše kolem, až se mi začne motat hlava... Nějak se nezapojuji, a až se mi nechce věřit, že se mě nic z toho netýká... To až do chvíle, kdy mě celého namočí stříkající voda rudé barvy. Znechuceně nosem natáhnu okolní vzduch, a vykračuji si to dál od moře. Když v tu chvíli se zjeví skoro nepatřičný démon, jen tak, z čistajasna. A pak shoří. Celé se to semele tak rychle, a já se cítím bezmocný, tak bezmocný mezi těmito nadpozemskými stvůrami. Když je ale upír nakopáván vlastními druhy, nemohu se ho nezastat. "Vy, ať už jste kdokoli - neříkám že vím kdo jste, a že vím, jaké máte vztahy mezi sebou - byste se k sobě neměli takhle chovat. Cestujete sice spolu, ale každý sám za sebe. Jak chcete takhle něčeho dosáhnout? Týrat slabší," podívám se na klauna, "bodat ostatní do zad," podívám se na to, co snad ještě je upírem, "a ponižovat nemohoucí." Pohlédnu na démona a obzvláště vyčítavě se podívám člověku do očí. "Ať už je vaším cílem cokoli či kdokoli, chovejte se jako profesionálové, potlačte své ego a své dětinské pudy a snažte se dosáhnout svého společného cíle, který musí být důležitý, když vás udrží pohromadě. Jestli jste kdokoli schopen pro upíra cokoli udělat, apeluji na vás, udělejte to!" Vlastně tu s nimi nemám co dělat, ale to, jak se k sobě chovají nemohu vystát. Poté vytáhnu kraba, zlomím jedno klepeto a zakousnu se do obsahu. Chvíli žvýkám, polknu, zatvářím se znechuceně. "Nemáte někdo oheň?" |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Letmo se porozhlédnu po okolí hřbitova a krátce se znovu zastavím pohledem na mladíkovi. Trošku pozvednu obočí když vidím jak se mě prohlíží. Přinutí mě to se taky trochu prohlédnout. A s tichým povzdychnutím si zas prohlížím viditelné šmouhy od popela na svých šatech. Je mi tak líto vidět je takhle zašpiněné. Pomyslím si a zas hlavu zvednu. To už si uvědomím přítomnost podivně zahaleného muže. Nevypadá to že by byl nějak nepřátelský. Přesto se ale trochu schovám za mladíka zpoza kterého jen mlčky onoho muže pozoruji. Až po nějaké delší chvíli se odvážím vykouknout víc. Pevněji sevřu hůl a jednou rukou si hraji s jílcem svého meče. "A kdopak jste vy?" Prohodím tiše a trochu schovám tvář do své kápě. Radši už mlčím a jen těkám pohledem od mladíka k zahalenému muži. |
| |
| Odchod Zadívala jsem se na Silase, který mě vyzval k tomu, abych ho následovala, ale já jsem jenom zakroutila hlavou. Nemohla jsem jít s nimi dál. Věděla jsem, že bych se je kolikrát snažila díky jejich neúctě k přírodě, zabít a vlastně mě to s nima ani nebavilo. Nenáviděla jsem je za to, že zabili hada. ,, Hodně štěstí v honbě za vašimi malichernými cíly, snad už se nikdy nesetkáme, tedy vy byste v to měli doufat, protože příště Vás pozabijím!" řekla jsem a zmizela jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Åmeon pro Ten by mohl být nebezpečný, za to holka za ním, vypadá vyděšeně.... zasměju se pro sebe a zvednu hlavu, stejně mi do obličeje vidět není. "Proč bych to měl říkat první? Já se ptal první, ale nechci dělat potíže, takže...to se člověk nemůže dojít jen tak projít po hřbitově?" Ušklíbnu se sám pro sebe. "Teď jste na tahu vy, jen tak mimochodem, proč se mě slečno bojíte?" trošku jsem pozapomněl na její otázku ale po chvíli si vzpomenu. "Jsem mág což už je asi vidět podle oblečení, jsem Åmeon [Ajmejon] a vaše jméno?" Sevřu svojí hůl o kterou se celou dobu opírám, vypadá to že bych mohl mít problémy se zdy, ale dá se říct že to jen tak vypadá... |
| |
| soukromá zpráva od Daisen pro Mírně natočí hlavu a usměju se na dívku. Snažím se jí dát najevo, že se nemusí bát... Hlavně proto, že kdybych byl ve špatné náladě, tak jsem větší nebezpečí já... ... trochu zkroutí křídlo a mírně jím čarodějku zakryji. Poté se otočím zpět na Ämeona, úsměv zmizí. "Moudré rozhodnutí. Slyšeli jsme výkřik, takže se jdeme podívat, co se stalo." Jsem vcelku rád, že se mně na jméno neptá, protože bych stejně neřekl své pravé. Když vidím, jak sevře hůl, tak mi jedna ruka skoro samovolně sklouzne k meči - ale vím, že ho nebudu muset použít... |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro S letmým úsměvem oplácím ty Daisenovi a trošku od něj poodstoupím abych na záhadného muže viděla. Opírám se o hůl a druhou ruku mám na jílci svého jednoručního meče. Zamyšleně poslouchám jeho slova a když dojde na mě s tichým mumláním se zase schovám za Daisena. "Jenom Vám prostě nevěřím." Prohodím jen a víc se schovám za Daisenovo křídlo. Trošku se o něj opřu a zvědavě po něm přejedu volnou dlaní. Pak se o něj lehce otřu i tváří a mírně se ušklíbnu. Měl tak jemná a hebká pera. Nikdy jsem ještě nikoho takového neviděla. A ta pera má úžasná... Myslíš že by mi mohl dát nějaké na památku? Nebo ty svoje pokusy? Zeptám se sama sebe a s tichým smíchem se zas odtrhnu když se ze zamyšlení vrátím do reality. Trošku zmateně kouknu na Daisena. Pak i Ämeona. Moje zvědavost se jen zvýší když zaslechnu slovo "mág". "Já... já jsem zase čarodějka. Říkají mi Med'an." Prohodím polohlasně, nesměle a zvědavěji si muže prohlížím. Takže mág. To je úžasné! Určitě by mě mohl naučit nějaké nové čáry. |
| |
| Velký a přehlédnutelný Pomalu sleduji, jak had sestupuje hlouběji do moře, dokud mi to můj nadpřirozený zrak dovolí. Když zmizí i poslední část jeho těla, kecnu si ze svého postoje na zadek. Poslední kouzlo, bolest i celý průběh souboje mě unavily. Evidentně jsem hada zasáhl jen okrajově, protože po plném absorbování síly kouzla z něj měl zbýt jen roztřepený konec těla. Nevadí. Dostal co si zasloužil... Jistě se ještě potkáme. Pomalu se začnu hýbat. Den se pomalu přehoupl přes poledne a skupinka nižších bytostí se trousí zpět do města. Co nevědí je, že je nemůžu následovat. Začnu si prohlížet všechny rány, které jsem utržil v boji. Hledám poškození důležitých orgánů a potěší mě, když zjistím, že jsou všechny v pořádku. Kromě pár potlučenin a několika vytřepaných šupin se zdám v pořádku. Pak přijde na řadu křídlo. Pokusím se s ním mávnout, ale marně. Zastaví mě bolest ohlašující mi, že bych mohl skončit ještě hůř než jsem. No výborně, tyhle kosti se budou hojit nejméně týden. Zatímco většina odejde, já se pomalu rozhýbám a poté konečně, když mám pocit že je to bezpečné, opatrně stáhnu křídla těsně k hřbetu a po čtyřech se vydám pryč z pláže. Jsem zvyklý používat k překonávání vzdáleností křídla, ale není to nutné. Postupně zrychlím, způsob běhu ne nepodobný vlčímu klusu. Směrem pryč od města a pláže. Čeká mě krušná noc. Shánění potravy a bezpečného místa k přespání. Uvidíme, co nabídne osud. |
| |
| Putování pokračuje Na moji otázku se nakonec i někdo ozve, popravdě abych nelhal musím přiznat, že jsem si ho všiml až teď. Možná jediná má omluva je věk a chaos co tu nastal, ovšem teď se mě táže. Jistě ! mohu být velmi nápomocen a rád pomůžu každé "dobré" věci Pravím zpět na jeho otázku a přehmátnu hůl. ta se v písku pláže boří, takže mi je celkem i na obtíž, ovšem to už se dostávám na kraj pláže k onomu člověku, i když jeho zjev není zrovna běžný. Mé jméno je Zion natáhnu k němu ruku na potřesení, nejdřív si ale trochu povyhrnu rukávy, aby mi nepadali až na ruce jak jsou dlouhé. taky už si říkám roky že si ho musím nechat zkrátit, ale proč ničit tak krásný plášť ? rychlostí chůze nejsem zrovna žádný mladý atlet, mě už čas dohnal, nemusím mu utíkat ani spěchat. Smím vědět, proč jste zatočili na to mořskou zrůdu ? Nebo snad jen opětovali útok ? Neodolám pokušení neznáma a zeptám se Při odchodu ještě kouknu na draka, kterému sem nemohl pomoc. Neumím léčit takové velké stvoření a mohl bych mu ještě ublížit. |
| |
| Tak pojďte, kuřátka Celkem zvědavě si staříka prohlédnu, zajímalo by mě, z kterého úhlu pohledu mluvil o těch "dobrých věcech". Lehce jsem se pousmál a kývnul na jeho představení, pak jsem se celkem pomalým krokem vydal dál, směrem k městu, koutkem oka jsem zpozoroval, jak se drak snaží zdekovat. Že bychom ho už omrzeli, nebo se prostě jen stydí za svoji neschopnost tváří tvář obrovskému hadovi? Na půl ucha poslouchám nadšeného Ziona a mezitím k plazovi vyšlu zvědavou myšlenku. Opouštíš nás? Zvláštní, zdálo se mi, že má starosti, ale tak, třeba se mi to skutečně jen zdálo a co se zdá... je sen. Trochu jsem zívnul, než jsem se rozhodnul našemu novému společníkovi odpovědět. "Já jsem Silas... víc zatím vědět nepotřebuješ. A had?... no... tak trochu se nám připletl do cesty. Já osobně proti němu ani nic moc nemám, vzhledem k tomu, že mě se sežrat nepokusil - je tedy jisté, že někteří ostatní si to začali brát osobně, ale ve skutečnosti nám šlo od začátku pouze o to jedno." Pobaveně jsem se zašklebil a pak klepnul na šupinu, kterou jsem měl připevněnou na zádech, abych ji neztratil. Pak jsem se rozhlédl po zbytku skupiny, někteří měli štěstí a našli si koně, někteří vyrazili pěšky. trochu jsem si povzdechl - takhle se brzy ztratíme. "No tak, kuřátka!! Polezte ke mě! Nechcete se ztratit v poušti, že ne?" Křiknu na celou pláž a lehce pohrdavě se ušklíbnu nad tím oslovením, však ale nevypadají jinak, než jako hejno těch žluťoučkejch, nevinňoučkejch, neškodňoučkejch kuliček. Jak daleko mě dokážeš najít?... myšlenkama? Střelim další otázkou za drakem - přeci jen přijít o tak dokonalý dopravní prostředek by se mi moc nechtělo. Mezitím si jen tak mimochodem hodim na rameno bezvědomého upíra - alespoň mě trochu uklidňuje, že nejspíš nemůžu nic chytit... a později ho třeba budu moct předhodit nějaké obludě nebo šíleným uctívačům, abych si zachránil vlastní krk. Ani si neuvědomuju, že zatímco jdu, moje mysl se zaobírá ještě pár dalšíma věcma, a tak trochu sejdu z cesty. Ve chvíli, kdy si toho všimnu, je už trochu nepohodlné se zase vracet, tak jen trochu poupravim směr chůze, abychom se dostali zpět do města, sice z trochu jiné strany, ale to se poddá. Tedy snad, když si zastíním oči, je mi na téhle straně města něco dost silně proti srsti... a jinejm věcem, třeba pudu sebezáchovy. Za chvíli se taky ukáže proč. Před náma se rozkládá hřbitov, no a pokud to nechceme obcházet, čeká nás cesta přes... já vim, je to vtipný, když démon nesnáší hřbitovy, ale co tam? Tam už žádnej strach není a jiné věci už vůbec ne... jen je to strašně depresivní a jeden by z toho zcvoknul. A to jak si libujou ve zchátralosti a mlze... prostě fuj, nechutný. Před náma se otevírala brána odkaz, otázka je, jestli šlo s prorezlými vraty ještě vůbec pohnout. To to začíná být skutečně veselé. Velmi neochotně jsem se otočil k ostatním. "Město je na druhý straně... takže pokud to nechceme obcházet a dorazit až po setmění, budeme muset jít přímo... upřímě nepotřebuju mít potíže u brány, kde budou mít jistě spousty všetečných otázek..." S neuvěřitelnou nechutí, jsem prošel branou a rozhlédl se kolem. Přesně, jak jsem čekal - hnusnej hřbitov. odkaz Tady trčet na věky, tak se z toho zbláznim a bude ode mě pokoj, ale to snad nehrozí... snad. Celkem nedaleko jsem ucítil mojí oblíbenou emoci... a zaslechl hlasy? Otočil jsem se na zbytek a naznačil, že mají být alespoň trochu zticha a poslouchat, pomalu jsem se vydal za hlasy, které jistě musela slyšet i většina ostatních. Po chvíli jsem zahlédl tři postavy, jednu, s křídlem a dlouhým mečem, jsem už před tím někde zahlédl. (Daisen, Åmeon, Med´an) Uvažoval jsem, jestli se do toho míchat, ale tohle spíš nechám na těch chrabrých členech naší skupiny, jako třeba na paladinovi, Kucosim nebo třeba pro mně, za mně trpaslíkovi. |
| |
| Let's move Jel jsem zhruba stejným směrem co démon, když jsme se doplácali ke hřbitovu, démonova slova jsem až na ty o bráně nekomentoval. "Neříkej že by ti to vadilo.." řeknu jeho směrem a pak dál už jen mlčím. Pak už jen provedu koně branami hřbitova, který je stejný jako každý jiný. Ticho, záhadno a kdyby to bylo možný, tak určitě i zápach s čerstvě se rozkládajících těl, ale tomu bránila zemina. Pak jsem zaslechl, že něco, nebo někdo ruší klid a ticho hřbitova. Tak jsem zastavil koně a poslouchal jsem, co se děje... |
| |
| Podraz Možná bys jim měl říct že umíš číst myšlenky....Ajmíku Ozve se mi v hlavě dívčí hlas Drž sakra hubu ty ženská bláznivá! Zařve další hlas Drž sakra hubu Åme!!! dodá. Uklidni se Åmeone, jen klid nic jim neříkej, stejně jak tě známe časem jim to řekneš, teď ale není správný čas, no jak vidíš ten jeden ti jméno neřekne i kdyby ses rozkouskoval, ale ta holka....zajímá se o tebe...no není to tak hrozné no ne? Lehce klesnu k zemi a svezu se níž po holi. Držte všichni huby, já se rozhodnu co je dobré! Okřiknu hlasy a ty se uklidní. "Čarodějka? Žádnou jsem dlouho neviděl." Řeknu se zájmem. Poté se otočím té tajnůstkáři. "Výkřik?" zasměju se "Nic jsem neslyšel." Řeknu a pokusím se znovu narovnat, ale hlasy se znovu ozvou. Jak můžeš ty blbče vědět že neumí číst myšlenky. Zase ten vztekloun a já se opět svezu níž. Kdyby se o to pokusili tak jim to nepůjde kvůli vám, díky vám jsem proti tomu imunní odbiju ho a znovu se pokusím narovnat...Na to vždycky zapomínám Ajmíčku. |
| |
| Je tu víc živých než mrtvých Zakuklenec je nějak divný - nebo nemocný. Nejspíš psychicky, protože mu v jednu chvíli dělá problémy stát. Bohužel pro něj už o sobě řekl, že je mág, takže zhruba vím, co od něj čekat. "Neslyšel? A to kvůli vaší nemoci a nebo hluchotě?" Pozvednu obočí a naznačím, že mu evidentně něco je, s tím jak visí na holi. Trochu se ošiju, když se mi Med'an. Otře tváří o křídlo - je mi to příjemné. Pojednou ale uslyším, jak se někdo blíží - tak velká skupina se může snažit dělat neviditelné stejně dobře, jako černá věž v ledové pustině. Ohlédnu se směrem odkud se skupina blíží a spatřím své staré známé. "To by mně zajímalo, jaká je pravděpodobnost, že na starém hřbitově člověk potká tolik živých." Mluvím spíše sám k sobe a mírně pohnu křídlem, takže se znovu dotknu Med'an, abych se přesvědčil, že jsem v pořádku a ře jen neblouzním - nebylo by to poprvé... |
| |
| Další návštěvníci? Zvědavě vykukuji zpoza Daisena na mága a přemýšlivě, starostlivě se dívám jak se občas na svoji hůl pověsí. Jako kus hadru. Uvažuji o tom jestli mu něco je nebo jen taky celou noc nespal jako já. No jo. Na to jsem furt úplně zapomněla. Ale když to ani nejde když tu furt někdo... ruší. Pomyslím si a s mírně pozvednutým obočím si znovu prohlížím Daisena. Když pohne křídlem a já zas ucítím na tváři jeho hebká pera s pořádným zívnutím jen stěží překonám chuť mu to křídlo pevně obejmout jak naducaný polštář, a uvelebit se na něm. Asi bych si měla dát pár facek abych se probudila. Ani už nevím co dělám. Jsem asi šílená. Mihne se mi hlavou než stejně jako ti dva tady zaslechnu že máme nějakou společnost. A vůbec se mi to nelíbí. Nevypadá to na nějakou menší skupinku. "Tohle asi nebude pohřební průvod že?" Řeknu tiše a zahalím se víc do svého pláště pod kterým mám jednoduché, černé šaty. Oboje mám ještě špinavé od sazí a prachu. Pak se jednou rukou víc opřu o svoji hůl a tasím svůj jednoruční meč. Pak se jen poohlížím po těch kdo se sem blíží. A jako vždy se schovávám stále za Daisenem. Jako živý štít mi poslouží rozhodně skvěle kdyby se něco semlelo. Nějakou tu chvilku. Pomyslím si trošku zlomyslně s tichým zachichotáním. |
| |
| Ve stínech hřbitova Nějak jsem nedával pozor kam jdeme. Šel jsem mlčky za ostatními, utopen v hloubi svých myšlenek, a nekoukal na okolí nebo cestu. Přemýšlel jsem o tom co bude teď se mnou dál. Uznávám že asi možná nebyl tak dobrý nápad cestovat s onou skupinou. Ale neměl jsem jinou možnost. Otec Clifford mi říkal že Luna mi ukáže cestu. Nějak mám ale pochyby jestli mě vedla správně. Nebo to spíš byla chyba má že jsem sešel z její cesty? No to je už fuk. Zatím. Mihne se mi hlavou než mě z myšlenek vytrhne až démon. A jen co k němu vzhlédnu, a vrátím se do reality, s obrovskou nechutí se zadívám na bránu hřbitova. Uznávám že je možná lepší jít do města touto cestou ale... nemusí to tam být vůbec bezpečné. Jaká je možnost že tam narazíme na nemrtvé? Asi nulová ale přesto... Pomyslím si a s hlubokým nádechem si přehodím kladivo přes rameno. "No, to bude určitě moc příjemná procházka. Neměli bychom ale klid mrtvých rušit." Prohodím jen tak do vzduchu a nakonec se pomalu pouštím za Silasem. Z hlavy si stáhnu kápi a pohodím hlavou abych neměl vlasy tak stísněné. Pak kráčím rovnou v Silasových stopách. A trošku nervozně se ohlížím po okolí. Tiše si zpívám pomalou píseň. O chlapci co opustil kouty své rodné vsi a vydal se zkoumat svět nebezpečí, odvahy a cti. |
| |
| Průšvih? Slyšíš to? Někdo přichází, jsi na ráně, teď nejspíš chcípneš,nic jiného si nezasloužíš! Lehce se zachvěju, má pravdu, už dlouho jsem unikal smrti, ale zrovna teď? Zkus aspoň 5 minut držet hubu. Tentokrát mu vzdorují ze všech si a normálně se postavím. Správně drahoušku nevšímej si ho...jsi pro něj moc dobrý, měl ses ho už jak dávno zbavit... Ani se nehýbu jen pozoruji blížící se skupinu. Už jsem o tom uvažoval, ale on taky přece jen něco umí, ale v tuhle chvíli je nepotřebný... Nadechnu se a nechám myšlenky volně plynout. "O jaké nemoci to mluvíte? Já nemocný nejsem..." Dělám jako bych před chvílí normálně stál a neměl problém s dýcháním. "Hluchý taky nejsem, možná jste slyšeli něco co neexistuje, možná nějaká vzpomínka..." Řeknu s úsměvem. "Nevíte kdo to je?" Řeknu a stále promítám jejich myšlenky. Snažím se odvést řeč jinam. |
| |
| Co se děje? Je až neskutečné, že se u ně evidentně začíná projevovat něco jako ochranářský pud. Začínám se cítit trochu sklíčeně, když vidím, že je tu tolik lidí a všemožné další bytosti, u kterých mám obavu, že by mohli Med`an ublížit. Zavrtím hlavou - nesmím se nechat unášet myšlenkami a musím dávat pozor. "Nemocný možná nejste, ale před chvílí jste tak vypadal." Ušklíbnu senad mágovými slovy a neurčitě zavrtím hlavou. "Vypadám, že bych znal každého na hřbitově? Nicméně ano - už jsem se s nimi setkal. Aspoň s většinou. A Med`an opravdu to není smuteční průchod." směju se a kouknu se na ní. Jsem rád, že se částečně skrývá za mnou. Tohle je vážně divný... |
| |
| Nemoc?! "Jen mám takové slabší chvilky..." Pokrčím rameny. "No abych řekl ano, vypadáte jako někdo kdo by je mohl znát a za druhé, takhle početná skupina se na hřbitově moc nevidí víte? Myslel jsem že někoho třeba hledají, třeba vás." Pousměju se a otočím se ke skupině lidí kteří přichází, pořádně si je prohlížím a sem tam se kouknu do nějaké mysli, pokud se objeví nějaký psychický odpor, zaměřím pozornost na něj... Copak hledáš? Konkurenci.......nebo snad smrt![/i] Řeknou hlasy. Ani jedno, vy jste hrozně ukecaný, oba dva proč nejste jako pan tajemný který se ozve jednou za půl hodiny? Zasměju se tiše. Ignoruj je, jen tě škádlí a doufají že tě znervózní. Není tu nic moc zábava.... Pokývu hlavou jakoby nic. Kde jsou ti dva poslední? Už dlouho jsem je neslyšel. Nedělej si starosti, oni se zase ozvou, až bude něco potřeba, to mi věř... Povzdechnu si, připadám si jak blázen, povídám si sám pro sebe. Kam až jsem to klesl... |
| |
| Tak co to tu máme? Prohlížím si ty tři individua a uvažuju, jestli by mi mohli k něčemu být. Už si chci pomalu bez zájmu zívnout, když ucítím dotek mysli. Pohledem přelétnu ty tři a zastavím se u fijalkového čaroděje. Jestli nechceš aby z tebe... V tu chvíli se ale zarazim a v očích mi pobaveně, žlutě blýskne. ... z vás nezbyla slintající troska, která se bude bát vlastního stínu, tak se mi neopovažuj pokoušet hrabat v mysli. Moje mysl je na konci myšlenky ostrá jak břitva a je z ní až moc dobře cítit můj původ v hlubokých kruzích pekla, jen si nejsem jistý, že mě v tom davu pozná. |
| |
| Nepřítel? Opatrně jsem přecházel kolem hrobů a nedůvěřivě se díval na nápisy na nich. Četl jsem si kde kdo byl pohřbený a v duchu přemýšlel kdo co asi byl zač. Nějak jsem tomu ale víc nepřikládal pozornost. Kolik zaklínačů a temných mágů by si sem šlo asi vykopávat mrtvoly... Tenhle hřbitov je skoro stejný jako ostatní. Mihne se mi hlavou a zadívám se kamsi za Silasem. Stejně jako jemu tak i mě padne pohled na tři neznámé osoby opodál. Mírně se zamračím a shodím si kladivo z ramene pevně do pravé ruky. Kolem mě zazáří mírně zlatavé světlo jak se zesílí má trvalá aura. Pak ucítím dotyk cizí mysli u své. To mě přinutí jednat a okamžitě kolem sebe stavět ochranné bariéry. Nějak se ale zatím neodvažuji nic dělat. Zůstávám v defenzivní pozici a čekám jestli se nebude dít něco dalšího. Dost nedůvěřivě si ale prohlížím ty tři postavy. Jsem připravený případně zaútočit. |
| |
| Že by zase potíže? S pár krůčky do strany vyjdu zpoza Daisena abych si mohla lépe prohlédnout tu skupinku. Dost nedůvěřivě si sjedu pohledem první které zahlédnu a víc se opřu o svoji hůl. Meč pozvednu k bokům a s nevídanou bojovností v očích kolem sebe začnu sbírat zas svoji sílu. "Ale tohle asi bude spíš teda popravčí průvod." Prohodím tiše a zachichotám se. I když ani nevím čemu. Vlastně mám docela dost strach. Je to vidět i na špičce meče který se mírně chvěje. Třeba sem jdou přeci jen v přátelském duchu. Pomyslím si a nakonec se mírně odvážím prozkoumat je myslí. Zavřu tedy oči a pomalu se k nim začnu ubírat. Jde mi to tedy dost nemotorně. Tohle přeci jen téměř nikdy nezkouším. Ale ta zvědavost mi prostě nedá. Ten divný chlapík nebo ten muž s kladivem rozhodně nevypadají přátelsky. Ale vypadá to na zkušené válečníky. Uvažuji mezitím co se má mysl postupně dotýká všech kdo jsou nejblíž. Uvažuji jestli jsem udělala správný tah ale to už je asi jedno. Každopádně doufám že nemají skutečně válečné úsmysly. |
| |
| Nuda v Brně...ehm, na hřbitově Opatrně se na Meď an koukám. Vůbec se mi nelíbí, že se tak hrne do boje. "To není popravčí četa, tak prosím buď v klidu a nic nedělej." Pak se otočím na mága a zavrtím hlavou. "To, co hledají nejsem já." Než však stačím zasáhnou začne Meď an něco dělat - nevím, co to je, ale nechci jí ohrozit, tak to oni neukončím, jen vytasím meč a stoupnu si před ní. Neměli by jí chtít ublížit, ale pokud to zkusí - zabiju je.... všechny... |
| |
| Zábava? Ne vážná věc Rychle teď nikdo nedává pozor, mohl by ses nenápadně vypařit... Jednu ruku sevřu v pěst. Jestli do pěti minut promluvíš zase v nejbližším klášteře se tě zbavím, je ti to jasné. Naštval mě že mi do všeho furt kecá. Tak co Åme co budeš dělat? Ozve se klidný a ledově chladný hlas. To netuším, uvidím. Ten s tím kladivem mi můj pokus o čtení myšlenek naprosto vyrušil, má hodně velkou sílu a u dalšího jsem se moc daleko nedostal, má zvláštní mysl.... Přemýšlím nad tím a z dáli si prohlížím aury které chrání nejspíše paladina. Vypadají tak silně, ale to ty jsi taky viď? Určitě mě vycítili takže ví že jsem jim ty myšlenky četl já, takže mě budou podezřívat, je to nemilé. Co to ti dva blázni dělají, vypadá to že se chtějí bránit, kam jsem se to zamotal sakra. Otočím se k muži s křídlem "Když nehledají vás tak koho, nebo co? Nevypadá to že byste je viděl rád." Drknu holí do jeho meče. Doufám že víš co děláš Åme. Nerada bych o tebe přišla. Jen se v mysli zasměju. Naopak byla by si ráda že můžeš pryč...Celkem jsem si na tebe zvykla víš?...aha no stejně ti to nevěřím, končím debatu. Opět uvolním mysl a neposlouchám hlasy. Okolo jedné ruky mi začnou probíhat tři malé koule...černá, fialová a tmavě zelené, nevidávají teplo, světlo, jen se vždycky zmenšují a zvětšují. "Je lepší být připravený. Nevypadají neškodně." Řeknu spíš pro sebe ale ty dva mě klidně slyšet mohli, nemám nějaké útočné postavení, stále se podpírám o hůl akorát mi okolo jedné ruky probíhají dokola ty koule. Vyzařuje z nich celkem velká síla na to jak jsou malé. |
| |
| Z mdlob na hřbitov Když se probudím na Silasově ramenou docela se udivím. Už zase si mě zachránil.To ti nezapomenu. Pošlu Silasovi myšlenkou,opatrně z něj slezu a začnu si prohlížet okolí hřbitova. Vypadá to tu docela…hezky. Pomyslím si pro sebe a začnu očima projíždět po hřbitově dokud si nevšimnu nějaké další skupinky.Svůj pohled upřu na zrzku která vytáhne meč který se „klepe“. Snad s námi nechceš bojovat.Je nás přece víc. Pošlu jí hlodavou myšlenku která by jí na chvíli měla zůstat v hlavě. Tak co?Půjdeme blíž nebo si tu budeme na dálku ukazovat kdo má větší moc?! Prohodím a upevním si rukavice s drápy kdyby mělo dojít na boj.Poté se pomalým krokem vydám směrem k další skupince a cestou vyzkouším jejich ostrost na náhrobku který se rozpadne hned potom co po něm drápy přejedu.Když dojdu ke skupince,zastavím se deset metrů před ní a promluvím:. Co vás přivádí do těchto temných koutů? |
| |
| Pláží, polem, nepolem, až na hřbitov
|
| |
| Ticho před bouří Zvědavě pozoruji mladou zrzku i onoho, jednokřídlého muže. O to víc pak ale pozoruji i třetího z jejich party který mě momentálně zajímá nejvíc. Vypadá to že máme co dočinění hned s dvěma čaroději což by se nám mohlo pěkně vymstít pokud budeme bojovat. Co asi dělali na tomhle hřbitově? Dost pochybuju o tom že nosili mrtvým dary... Mihne se mi hlavou a letmo se poohlížím po upírovi. Pak mě vyruší další mysl. Tahle ale není jako ta první. Taková hodně nesmělá a očividně dost nezkušená. S tichým uchechtnutím ji zas odeženu a zadívám se zas znovu na ty tři. Rozhodnu se jednat jako upír. Na tohle nemáme čas a bojem se zabývat nechci. "Ingu'an elnavar." Prohodím hlasitěji svůj pozdrav s pravou rukou na srdci. Pomalu se k nim vydám a kladivo si přehodím přes rameno. "Doufám že vás nerušíme. Jen tudy procházíme a nic víc. Nechceme potíže." Pokývnu lehce hlavou a těkám pohledem z jednoho na druhého. Vůbec se mi nelíbí. Cítím z nich... něco neurčitého. |
| |
| Ti akční... no ani ne smrtelníci Tak tentokrát si skutečně zívnu a spokojeně si protáhnu ramena, když mi z nich konečně zmizí upírova váha. Nad jeho poznámkou se jen ušklíbnu, nic pro mě neznamená, ačkoli by bylo příjemné, kdyby to byla pravda. Chvíli pozoruju, jak se ti dva začínají snažit o nezávaznou a co nejpřátelštější konverzaci a pohledem přeletím i na nervózního trpaslíka a potichu se rozesměju. Rychle se od něj odvrátím a pak svoji moc nasměruju přímo k jeho mysli. Po noze ho chytne odporná, strupatá ruka, která vyrazila z hlíny. Skutečně moc dobře se bavím a čekám, jestli bude pištět nebo klít - no uvidíme, každopádně z toho kouká zábava... a mně se na ten hřbitov nechtělo. Mezitím co mučím trpaslíka představou, jak ho hnijící ruce stahují pod zem, při čemž se ani nehne, pozoruju ostatní. Ze soustředění mě vytrhne až skřípavý zvuk, jakoby se po sobě sunuly dva těžké balvany. Zvuk není moc výrazný, takže si ho tvorové zaujatí rozmluvou nejspíš ani nevšimnou, ale mě přeběhne mráz po zádech. Tohle se mi přestává líbit skutečně hodně rychle. Oči mi sklouznou až za rudovlásku a v tu chvíli nechám trpaslíka trpaslíkem, protože přímo za dívkou se začne zem podivně zvedat. Tak takhle hnusnou ruku jsem si nevymyslel ani já a pro jistotu se rozhlédnu kolem. I na dalších místech začíná být půda doslova horká, řekl bych, že někdo z nás tu má na mrtvé hodně neblahý vliv. "Ne, že bych vás chtěl nějak rušit..." Prohodím celkem nevýrazně a pokynu k okolí. Vlastně to teď pro mě bude plus, protože jejich strach mě okamžitě dost posílí na to, abych se odtud dostal nejméně já, což je hlavní. A koho bych tak mohl vzít s sebou? |
| |
| Mrtví vstávají z hrobů! Jen co se má mysl setká s paladinovou, který moji hravě odežene, zase se rychle vrátím zpátky. Tohle stejně nemělo moc smysl. Pak se jen překvapeně zpoza Daisena zadívám na tu dvojku která s námi chce jednat. Ten první se mi vůbec nelíbí. A ten paladin... ten se mi nelíbí ještě víc. Musím uznat že je hezký ale cítím z něj takového dobra až se mi z toho zvedá žaludek. Vždycky jsem obdivovala jak může být někdo věčně čestný a dobrý. Někdy se přece musí udělat nějaká křivárna ne? Mihne se mi hlavou a s tichým zachichotáním se schovám zas za Daisena. Opřu se zády o jeho a zadívám se do neznáma. A až po chvilce si všimnu co se to přede mnou děje. Chvilku to pozoruji. Pak se zachvěju strachem a když si uvědomím co se děje velmi hlasitě, vyděšeně zakřičím. "Ně-něco n-nám tu leze ze z-země!" Vykoktám a natáhnu ruku s mečem naproti tomu něčemu. Klepu se snad ještě víc než předtím jak jsem se strašně lekla. A mezitím co se uklidňuji sbírám síly abych tomu poslala ohnivou kouli. |
| |
| Procházka hřbitovem? Dva jdou sem, kdybych nebyl tolik zesláblý mohl bych je i jednoduše zranit tak aby se už nemohli bránit, ale teď? Ani náhodou mám sotva čtvrtinu své síly. Jeden vypadá celkem divně, černé vlasy, no podle všeho asi upír, nikdy jsem je rád neměl. Jeho otázku naprosto ignoruji a čekám na onoho paladina. "Kdo by chtěl procházet hřbitovem jen tak?" Opět se ponořím do myšlenek, teď mi hlasy můžou radit, abych se do něčeho nezamotal. Tak a teď je oba zabij. Od tebe zrovna pomoc nepotřebuju psychopate! Doufám že víš co jsem řekl v souvislosti s tebou a klášterem, radši teď mlč, až budu potřebovat tvojí pomoc řeknu si. Ta bláznivá holka se jim snaží číst myšlenky, HA jak vtipné, nemá nejmenší šanci, ale celkem bych ti radila, aby si zrušil to svoje kouzlíčko které by je mohlo nemálo zranit, aspoň by si nevypadal jak vrah. Koule zhasnou, vypadám hodně zamyšleně, přesto vnímám každé slovo i pohled i nechráněnou myšlenku. "Ani já nestojím o potíže paladine, ale lhát můžeš taky." ušklíbnu se pod svojí kápí, která mě momentálně zakrývá celý obličej. Tak tebe zajímá paladin, no vypadá jako jejich vůdce, tedy až na toho muže, který je támhle. Ucítím krátkou myšlenku směřující k Silasovi, nemohl jí ani cítit, je to jen jakýsi způsob ukázání rukou v myšlence. No každopádně vypadá nebezpečně, paladin vypadá aspoň přátelsky, za to tamten....no radši nic. Zvednu hlavu, že jsou vidět záblesky v mých azurových očích. Najednou ten "strašlivý" (Silas) něco řekne, kouknu se přímo na něj, naprosto rychlým pohybem, když zjistím kam se kouká, otočím se tím směrem. Co to....běsnivče, asi budu potřebovat tvé síly...TEĎ! Kóónečně! Použiju lehčí kouzlo na oddálení od toho monstra (asi o pět metrů dále). |
| |
| Situace - Co to je? Díval jsem se po všech kolem ale ani jsem nehlesnul, protože jsem si byl vědom toho, že s tou dýkou bych se moc neubránil. Když jsem meč rozlámal o hada. Roztrhaná ruka mě bolela jako čert, ale snažil jsem se jí nevnímat. I když je to zbytečné, tak jsem sevřel dýku v ruce. Furt lepší je mít alespoň nějakou, než žádnou obranu. I když se s tou dýkou necítím zrovna jistě, ale tak lepší jak drátem do oka. Sleduju všechny tři, kteří jsou nejspíš zdrojem toho hluku. Pobídl jsem koně aby pomalým krokem pokračoval blíž k trojici, kde už se stačil přihasit upír a Arthur. Jak se kůň blížil, tak jsem si je podrobně prohlížel ty tři cizí. I když to možná že si je prohlížím s nějakým zájmem, tak je mi to v podstatě jedno. Každej máme svoje důvody proč jsme tam, kde jsme... |
| |
| poslední zastávka Takže jste v podstatě žoldáci ? Pozvednu nad tím šedivé obočí. Jistě, praví hrdinové vymřeli ještě než jsem se narodil. Ale nebudu se zdráhat, udělali "dobrou" věc, nebo aspoň se o ní aspoň pokusili a i snaha se cenní. krom toho již dlouho sem bloudil po světě bez cíle, tak proč bych nemohl bloudit bez cíle s nimi ? Zaměstnám svou mysl těmito otázkami a ani nevím jak najednou málem vrazím do brány od hřbitova. Dosti se uleknu tohohle místa, mrtví se musí nechat spát. Ovšem abychom se dostali do města musíme skrz, tak seberu všechnu kuráž a vyrazím vpřed, hůl svírám dosti křečovitě a nervozně přetkávám pohledem z jednoho místa na druhé a zase jinam. Ovšem co mě málem přivedlo přímo do tamhle toho volného hrobu byli hlasy. prudce se otočím až mi lupne v zádech, hul v obou rukách jako by to byla jediná záchrana na celém světě. Vidím tu tři postavy, nejsem si jist co jsou zač, na takovou dálku to nepoznám. pak se u mě zjeví mysl jedné z nich, nemám žádnou obranu ani zábrany. Moje hlava je zcela otevřená jako úplně obyčejného člověka. Kniha co zve k předčtení. Paladin je informuje o tom že jen procházíme, moudře udělal, je dobré nejdříve diplomacii a pokud selže, pak je násilí. Pak se ozve Silas a následně zakřičí dívčí hlas, je to jedna z těch postav před námi, možná bych mohl jít blíže a podívat se co se děje a nebýt schován v zadu otočím se k němu.Děje se něco ? Dám ruku Silasovi na rameno a přijdu trochu blíže abych viděl co se tu děje |
| |
| Nemrtví Zhnuseně si prohlídnu tu stvůru, která k nám jde. Nemrtví - fuj, nemám rád andělé, nemám rád démony, ale nemrtví nejsou ani dost živý na to, aby byli jedno nebo druhý. Jsou odpad a tak by se s nimi mělo zacházet. Odplivnu si a to už se ke mně blíží další tvor - paladin. Svatý válečník, který je věrný Bohu - tak je to správně. Ale jestli tenhle prohnaný bastard slouží andělům - bez milosti se jeho hlava setká s mým meče a poté se zemí. Než však stačím promluvit nebo nějak spálit upíra, tak se mi Meď an, která se zatím přemístila za mně začne třást za zády a křičet. Neváhám ani vteřinu, otočím se, popadnu Meď an a vzlétnu do vzduch, abych přistál o pár metrů dál a nějaké kryptě, kde Meď an postavím a rozhlížím se po hřbitově, přitom se chystám seslat pár obraných kouzel proti nemrtvým, které by nás měli ochránit a jen čekám, co se bude dít - nemrtví se probudili ažteď, když přišli oni, tak by si to i oni měli vyřídit... |
| |
| Mrtví povstávají! Zamyšleně a trochu ostražitě jsem těkal z jednoho na druhého. Doufal jsem že bude mít moje diplomacie nějaký smysl a vypadalo to že i možná jo. Po nějaké době jsem se už už chystal znovu cosi říct ale umlčel mě spolehlivě ženský, vyděšený výkřik. Bylo mi jasné kdo to byl a vůbec se mi to nelíbilo. A pak jsem sám spatřil co se děje. "Nemrtvííí! Všichni se připravte do boje! Mrtví vstávají z hrobů!" Zařvu hlasitě a během chvilky si na levačku nasazuji svůj kulatý, pobitý štít. Kladivo pevně uchopuji do pravé ruky a kryjíc se štítem se stahuji trochu zpátky ke skupině. Ohlížím se po okolí. Vypadá to že jsme úplně obklíčeni. "Inezare, dej mi sílu!" Prohodím polohlasně a s hlubokým nádechem kolem sebe nechám maximálně zesílit auru. Všichni dobří by tedy měli cítit nárůst duševní i fyzické síly. Ovšem, u zlých úplně naopak. "Ve jménu Azurového okaaa!" S tím se zadívám na své okolí a nejbližšího nemrtvého prudce naberu štítem. Pak se v otočce oženu kladivem po dalším a zas se stáhnu. |
| |
| V bezpečí na kryptě Už už se chystám akorát udělat mečem výpad proti nemrtvé bytosti když tu mě cosi nečekaně popadne a já jen vidím jak letím vzduchem. Z hrdla mi unikne vyděšený, a spíš víc překvapený, výkřik než se zas moje nohy dotknou pevného povrchu. Jen se krátce poohlédnu po Daisenovi a pak si krátce prohlédnu místo kde se nacházíme. Moc se mi uleví když jsem z dosahu těch stvůr. Uff... panejo... to nebylo rozhodně příjemné... Mihne se mi hlavou a pozoruji kde všude se co nachází. Vypadá to že se vzbudil celý hřbitov což není moc dobré. "Děkuju ti." Prohodím tiše k Daisenovi a schovám meč do pochvy. Chvilku přemýšlím co dělat protože se mi tu zas nechce jen tak stát a koukat. I když by to bylo moc příjemné. Mezitím s pobaveným zájmem pozoruji paladina který se zajímavě připravuje k boji. Ostatně... tohle jsem i trochu čekala. Nakonec v sobě sbírám sílu a vytvořím si na ruce kouli zahalenou černým ohněm. Tu pak vrhnu do místa kde je asi nemrtvých nejvíc. Pak tvořím další a další. Koule po dopadu nepříjemně vybuchují. A takhle nemrtvé odstřeluji. Dokud mi to tedy síla dovolí. Což bude určitě jen chvilku. |
| |
| Dead rising! Ani jsem se nestihl podívat na všechny pořádně a klid byl ta tam. Kolem se z hrobů začnou zvedat mrtví, respektive nemrtví. Mrtvý se nehne. Kopnul jsem koně do slabin aby se dal do pohybu a nestál tady v tom bordelu a sám se seskočil z jeho hřbetu. Sice jsem si připadal, že s dýkou toho moc nezmůžu, ale furt je to lepší, než se zkusit vymlátit z nemrtvého duši holýma rukama. Tak aspoň uvidíme, kdo bude mít nejvyšší počet zásahů.." pomyslím si a dívám se na ty hnijící zdechliny. Dýku sevřu ve zdravé ruce a pak se snažím uvolnit všechny svaly abych je mohl využít. Když se jeden z nemrtvých přiblížil až moc blízko, tak jsem mu vyslal na pozdrav svojí pravou nohu, mířenou na jeho pravý spánek... |
| |
| Zajímavé Po dívčině výkřiku začnou najednou všichni jednat - až se docela divim, jak je najednou kolem rušno - živí, neživí, mrtví, nemrtví - všechno hezky na jednu hromadu a do toho na mě ještě někdo začne šahat. Prudce se otočim, jen abych se díval na staříka číslo dvě. "Vypadá to na párty." Pronesu ironicky a užívám si strachu, který cítím z ostatních, nejspíš ho nechtěně svojí přítomností ještě zesiluju, ale s tím těžko co udělám - nejsladší je strach té dívky, škoda jen, že se teď dostala do relativního bezpečí vysoko nad chodícími nebožtíky. V tu chvíli ale o tom přestanu uvažovat, ač nerad, musím přiznat, že i mně by možná mohli stvůry ublížit. V ruce se mi ze stínů zformuje dlouhá čepel, ale zatím se do boje rozhodně nehrnu - jen ať si to užijou ostatní - rád pak budu zpívat oslavné písně o jejich hrdinské smrti. |
| |
| Já to tušil ! není nakonec ani třeba se ptát ale setrvačností se zeptám a přitom hledím co že se to tu ve skutečnosti děje za ohavnosti. I hned sem čelem k prvnímu nemrtvému, hrůzou se ani nemohu nadechnout. slyšel jsem o nich ale nikdy sem se s nimi skutečně nesešel, pomalinku couvám zpět ale vtom mnou projede nová síla, takové pohlazení po mysli i starých kostech, strach na chvilku pomine a mě se vyprázdní děravá hlava abych mohl mysleti. Ani nevím proč či jak, nějak sem zvedl obě ruce nad hlavu. V tom mně popadne múza představivosti a můj obličej prořízne úsměv NEMRTVÍ ! POSLYŠ MÉHO SLOVA A VRAŤ SE TAM KAM PATŘÍŠ ! zakřičím na nemrtvého a máchnutím rukou ho zarazím dosti hluboko do matičky Země a i to co z něj zbylo po tom mistrovském zákroku by se snadno vešlo do malého kyblíku na vodu. s trochu zvýšením tempem dechu se zase narovnám s pomocí hole, kterou sem málem po něm vrhl. Ovšem má radost v zapití utichne, nebyl to jediný zde a takhle hloupě se unavit na jednom. Moc hloupé. Kleji sám nad sebou co to jsem za hlupáka. Doporučuji se stáhnout ! nevíme kolik jich tu je ! navrhnu kamsi za sebe kde by měli stát ostatní "hrdinové" nebo spíše, žoldáci. |
| |
| Dvakrát útok ze země
|
| |
| Problémy na hřbitově a jako by toho nebylo málo... Åmeon Ačkoli se to původně zdálo jako výborný nápad, ani unáhlený čin prudké části tvé bytosti, nebyl zrovna ideálním tahem. Od prvního monstra vás to sice dostalo spolehlivě, ale stejně tak spolehlivě vás to dostalo i od skupiny a dokonce mezi další monstra. Kolem tebe se nejednou tyčilo pět nebo šest zombíků a další se umíněně hrabali ze země. Ačkoli však byli v převaze, zatím nezaútočili. Daisen a Med´an Vaše vyvýšené postavení se zdálo být ideálním k pozorování, ale evidentně jste na sebe taky upoutali dost pozornosti. Část nemrtvých se obrátí vaším směrem a polorozpadlá krypta jim nedává moc práce - nebude trvat moc dlouho a dostanou se až k vám. Arthur I snaha se cení, ale tentokrát byl tvůj útok spíše jako kapka v moři než co jiného. Oba nebožtíci se sesypali k zemi, ale na jejich místě se okamžitě objevili další a začali tě tlačit k ostatním. Kane Tvůj dávno padlý, dost hnijící protivník se pouze rozmázl na zemi, ale po chvíli se zase začal zvedat. S dýkou jsi skutečně neměl moc šancí, ale ani s mečem bys proti takovému množství nejspíš neustál. Každopádně jsi byl donucen couvat, až jsi ramenem narazil na někoho nebo něco dalšího (Arthura). Všichni, všechny, všechno Vyrušení nebožtíci se kolem vás stahují čím dál víc, mezi obyčejnými mrtvolami už můžete zahlédnout i velmi neobvyklé tvory, mnohdy až dvakrát větší než normální člověk. Všechny podrobnosti jsou však skryty dost pokročilým stádiem rozkladu, takže i kdybyste tvory znali, těžko je poznáte. Zdá se ale, že všichni mají jiné starosti a vy jste pro ně jen nepříjemné vyrušení, které jim nestojí ani za zabíjení. Za chvíli uvidíte, jak se skupinka zvlášť vysokých nemrtvých tvorů, kteří vypadají jakoby měli na některých místech tak dvojnásobek kloubů, jinde sotva polovinu, vynoří zpoza jedné z krypt. Na ramenou nesou drobnou postavičku, zahalenou ve tmavé látce a zcela bezvládnou. Lamia Konečně ses zase dostala k tomu si pořádně odpočinout, ale někdo ti to zjevně nepřál. Po celém dni, kdy jsi musela neustále někoho hlídat podle pokynů těch nafoukaných, hadích kněží, jsi si unaveně lehla do postele a téměř okamžitě jsi usnula. Nespala jsi ale dlouho, když tě probudila tichá, podivně vyslovená slova, a do nosu tě udeřil zápach hnijícího masa. "Pozdrav od Tiny (nedávno zavražděná nekromantka)" Následovala rána do hlavy a hluboké černo. Probudila ses s bolestí hlavy a nepříjemným, houpavým pocitem. Když se ti podařilo alespoň trochu přijít k sobě, znovu tě málem omráčil puch rozkladu, který se kolem vznášel jako dusivá rouška. Ve chvíli, kdy se ti podařilo otevřít oči, zjistila jsi i proč tě tak bolí za krkem - hlavu jsi měla vyvrácenou v dosti nepřirozeném úhlu, který ti však umožnil spatřit poměrně početnou skupinku lidí opodál - nevypadali, že by se jim vedlo nějak skvěle. |
| |
| Z útoku do obrany Trošku nervozně jsem shlédnul hřbitov kam mi to jen oko dovolilo a pevněji sevřel svoje zbraně. Bylo jich opravdu mnoho. Pak jsem se zadíval na trpaslíka a po vyslechnutí jeho plánu jsem jen přikývnul. Trochu jsem se nad tím zamyslel a rozhodně to nebyl špatný nápad. Bylo to rozhodně lepší být roztroušení jak mravenci. "Všichni do kruhové obranyy!" Zakřičím nahlas a vydám se víc blíž k ostatním. Mezitím nepřestávám pozorovat okolní nemrtvé a každý který se přiblíží nějak moc okamžitě dostane štítem nebo kladivem. "Seřaďte se do kruhu! Štíty dopředu, hole a kopí dozadu!" Pobíhám mezi ostatními a s ne zrovna vlídnějším strkáním je seřazuji do onoho kruhu. A nepřestávám dokud jakž takž tuto formaci nezaujmeme. Pak se sám zařadím a zadívám se na nemrtvé před sebou. Zkouším je rozptýlit i svým Posvátným světlem které na nějaké moc dotěrné vrhám. "Držte se u sebe! Nepouštějte si je moc blízko k tělu!" Krátce se po všech poohlédnu a pak sleduji zas armádu všude kolem nás. V duchu se modlím ať nám bohové všem dají sílu zahnat ty stvůry tam odkud přišli. |
| |
| Čím dál tím "lepší" Jak jsem si myslela tak se taky stalo. Během pár okamžiků jsem byla sesíláním svých kouzel dost zesláblá. Stěží jsem dokázala v ruce udržet hůl. Ale nechtělo se mi jen tak vzdávat. A to hlavně ve chvíli kdy jsem si všimla že nemrtví se začínají prodírat k nám. "Musíme se odtud nějak dostat! Neudržíme se tu dlouho!" Vyjeknu a zadívám se po okolí. Už už jsem se chtěla přemístit ale včas jsem to zarazila když jsem si uvědomila že nemám kam. Snad jen rovnou do náruče toho hnijícího masa. Po tváři mi začal stékat pot. Achjoooo... teď jsem vážně nahraná! Kdybych měla sílu na další kouzla... Mihne se mi hlavou a nakonec zas tasím svůj meč. Pevněji uchopím hůl a přejdu k okraji kde se nemrtví vyšplhali zatím nejvýše. Ty kteří se dostanou moc blízko se pokusím srazit zas holí nebo při štěstí rovnou nějak poranit mečem. Dávám si pozor aby mě nějak nepřekvapili a snažím se hlídat všechny kraje. Jde mi to ale těžko. Potřebovala bych si nutně odpočinout. Bohužel ještě víc napnu síly když zahlédnu i pár... moc podivných... postav jak z nějaké krypty vynášejí nějaké tělo. "Co... teda, kdo jsou tamti zač?" Prohodím si spíš pro sebe a důkladně to pozoruji. Ale ne moc dlouho protože mě z myšlení vytrhnou nemrtví. V hlavě ale přemýšlím jak bych se k onomu tělu mohla dostat. Potřebovala bych nějaký záchytný bod na který se můžu přemístit. (73%) |
| |
| Návštěva ze záhrobí Čekám na nějakou slušnou odpověď a mezi tím ke mně přijde paladin.Ještě chvíli čekám na odpověď, ale dočkám se pouze křiku té zrzky.Nakloním se na stranu abych viděl proč křičí a všimnu si rukou vyčnívajících z hrobů.Jenom si povzdechnu a kouknu na zranění které mám ještě od démonka. Troška krve by to určitě vyléčila.A určitě by mi i dodala trochu více síly na to co se na nás chystá zaútočit. Hladově se kouknu po členech mé skupiny a jediný kdo mě zaujme je neozbrojený Kuchizen který si očividně ničeho nevšiml a znuděně si kope do kamínku.Ještě než vyrazím za ním zkontroluji situaci s nemrvými, ale zjistím že ruce zmizeli a začínají vylézat celá těla.A tak, než stihnu něco udělat mě obklíčili a ke mně se přiblížil a Kuchizen a někteří další.Chvíli koukám kudy mohu odsuď utéct do bezpečí,ale nic nenajdu.Spíše uvidím jak nějaká monstra odnášejí nějakou postavu v černém.Moje zvědavost mi nedá a rozhodnu se jí rozhodnu pomoci.Pevně chytnu Kuchizena za ramena a začnu si s ním klestit cestu k těm monstrům. Doufám,že máš pevné boty. Prohodím ke Kuchizenovi se smíchem a prorážím si dál s jeho pomocí cestu k monstrům abych osvobodil tu neznámou osobu. Chudák Kuchizen.Kdyby aspoň věděl co s ním mám v plánu provést.A kdo asi bude ta osoba? Přemýšlím a při tom pozoruji jak nemrtvý létají vzduchem dál ode mě. |
| |
| Undead rising? Koukám jak se zdechlina poroučí k zemi, ale zase se zvedá. "Mám ti nakopat do tý tvojí palice že máš zdechnout??" zamyslím si a podívám se kolem. Na jedné z krypt zahlédnu párek postav. Z toho jedna je dívčí. "Bezva..." pomyslím si a pak se dívám po okolí, jak se všichni stahujou k sobě. "Nesnáším týmovou hru!" hlesnu a stáhnu se taky. Jen co jsem se vmáčknul vedle Artuhra, do kterého jsem vrazil. Tak jsem se na něj otočil. "Sorry, nebyl to úmysl..." Pak jsem se jenom díval, kam ty hnijící zdechliny mašírujou. A za chvíli jak něco, někdo, nějak, jaksi, taxi, nesou nějakou postavu. "Může mi někdo říct, co se to tu vlastně děje??" kouknu na Arthura... |
| |
| Další tajemná osoba Ještě chvíli jsem odrážela nemrtvé ale bylo to marné. Nedokázala jsem je shazovat všechny naráz a tak se brzy první dostávali na střechu k nám. Byla jsem z toho dost nervozní a docela vyděšená. V hlavě jsem rychle sumírovala nějaký záchranný plán. Musím hlavně pryč! Mihne se mi hlavou než se s omluvným úsměvem zadívám na Daisena. "Promiň..." Prohodím jen a rozběhnu se k okraji krypty. Směrem ke skupině opodál. A jen co vyskočím z okraje krypty vypadá to že chci skočit dolů. S pevně zavřenýma očima se ale rychle přemístím k jednomu většímu pomníku asi šest metrů od krypty. Trochu nešikovně jsem dopadla na zem a bylo vidět že si mě nemrtví zatím nevšimli. Bože... tohle udělat ještě tak dvakrát a padnu vyčerpáním... Pomyslím si a krátce jsem se zadívala na upíra jak si za pomocí někoho proráží nemrtvými cestu. A mě bylo jasné kam asi. Trochu jsem se zamračila a začala jsem nemrtvými kličkovat jeho směrem. Měla jsem výhodu že jsem byla malá a dost obratná. I když mě hůl trochu zpomalovala. Ale jen co jsem se dostala na pár stop od upíra našla své využití. "Zmizni!" Zakřičela jsem trošku naštvaně a tvrdě mu holí podrazila nohy když to nejméně čekal. Pak jsem se tiše rozesmála a během vteřinky se přemístila blízko k místu kde by se měla nacházet ta další postava. Hmmm, upír má holt smůlu. Tohle si chci nechat pro sebe. Pomyslím si trošku škodolibě a s mečem v rukou se porozhlížím. A skutečně najdu ležet nějaké tělo několik metrů ode mě. Se zatajeným dechem k němu skrčeně vyrazím a dávám si velký pozor abych nevzbudila moc pozornosti. Využívám hodně okolních hrobů které už jsou očividně opuštěné. Jak jsem ale zklamaná když zpoza jednoho náhrobku zjistím že toho někoho hlídá pár velmi podivných, a dost odporných postav. Vlastně ty které sem to tělo také donesli. V duchu zanaříkám beznadějí a pevněji sevřu meč. Prohlížím si důkladně každého a přemýšlím nad nějakou dobrou strategií. Krátce se zadívám i na toho někoho ležícího na zemi. Téměř překvapeně skoro vyjeknu když zahlédnu dívčí tvář. Musím jednat rychle. Kdybych ale měla víc síly... takhle jsem skoro bezbranná. Zazoufám si a znovu opatrně vykouknu. Díky svému černému plášti jsem naštěstí docela i dobře krytá. Stále jsem ale těkala mezi odpornými bytostmi a bezmocnou dívčinou. Měla jsem vztek že nemám šanci nějak pořádně zasáhnout. |
| |
| Další nepřítel V poklidu si prodírám cestu k monstrům když tu mi najednou něco podrazí nohy. Co to sakra?! Zahlédnu okem zrzku která se v mžiku přemístila někam pryč a mě tam nechala na pospas. No počkej! Zamumlám si pro sebe a mezitím dopadnu na zem a Kuchizen spadne na mě.Avšak já neztratím chladnou hlavu a Kuchizena popadnu za ruku a udělám s ním kolečko kolem sebe abych podkosil Zambie které byly blízko mě.Když dokončím kruh vyhodím Kuchizena do vzduchu,rychle se vyhoupnu na nohy,odkopnu nějakého zombíka který byl za mnou a,chytím Kuchizena do náruče a vyskočím s ním na nejbližší kryptu. Tak, a doufám že teď budu mít chvíli času na to abych se posilnil. Bouchnu lehce dezorientovaného Kuchizena z toho jak pořád lítal vzduchem do hlavy abych ho lehce omráčil a zakousnul sem se mu do krku. Hmm, ta sladká a výtečná krev. Slastí zavírám oči. Jericho.Klidni se.ty ho nechceš zabít.Ty chceš mít nějakého posluhovače. Ozve se ve mně hlas a já si uvědomím že je to pravda.A tak přestanu.Sice nerad, ale přestanu. Tak a teď ho musím ubránit do té doby dokud se neprobudí. Pustím ho na zem a všimnu si že mu z pod oblečení vypadl nějaký zub. Třeba se mi bude hodit. Pomyslím si,zub seberu a dám si za opasek u kalhot. tak, a teď se musím zbavit zombií.) Řeknu si a začnu chodit po okraji krypty a zombíky kteří se už chytají okrajní římsy chytnu za ruku a hodím je zpátky dolů po jeho druzích.Také nějaké občas lehce vyhodím do úrovně svých očí,chytnu je za nohu a roztrhnu je vejpůl. |
| |
| Pořádná mela Jaj - tak tohle bych si nechal líbit klidně častěji - strach přímo hmatatelný a ještě jsem se o to vůbec nemusel snažit, stačilo upozornit na naši stávající situaci - ne teda, že by to pro mě vypadalo nějak růžově, ale já už si s tim nějak poradim. Snad. Zcela jistě. Moc se mi nelíbí, když se mě paladin snaží našťouchat do první řady kruhové obrany - to si snad myslí, že budu bojovat holýma rukama? - a jakmile jen kousek poodejde, ustoupím kousek dozadu a dostanu se tak na chráněné místo, což mi mimořádně vyhovuje. Navíc mi to dává mimořádně dobrý prostor k tomu sledovat, jak si počínají ostatní, obzvláště musím ocenit Jerichovu techniku, ale je pravda, že jemu nemrtví nedělají takové problémy jako ostatním - nakonec přeci jen svůj k svému, že. Zaujme mě dívčina, která se zjevně umí přemisťovat. Snažím se ji sledovat, ačkoli ji musim vždycky chvíli hledat, když zmizí, ale stopa strachu je skutečně dost výrazná na to, aby mi to netrvalo moc dlouho. Zdá se, že má něco v plánu, ale sama jistě nic nezmůže, ani nevypadá zrovna ve formě. Pomalu se přikradu za záda paladinovi, úplně cítím, jak mu klesá aura - přeci jen jsem teď o mnoho silnější, kolik je kolem strachu. "Támhle máš dívku v nesnázích... možná bys měl zakročit než udělá nějakou hloupost." Jednak mi její strach přijde velmi osvěžující a chutný - každý je trochu jiný a tenhle jsem si okamžitě zamiloval - a pak jsem taky mimořádně zvědavý, jak se paladin s těmi nemrtvými popasuje. Pro jistotu si nechám v ruce objevit svoji stínovou čepel, s tím kolik mám sil, jsem to zhmotnění ani nepocítil. |
| |
| Dívka v nesnázích Držel jsem si nemrtvé hezky od těla a dával jsem pozor aby nám nezkoušeli nějak projít na boky, nebo využít mezery. Každou chvílí přituhovalo víc a víc což se mi vůbec nelíbilo. V hlubokém zamyšlení se porozhlížím. Čas jako by se pro mě zpomalil. Z onoho oparu mě vytrhla až slova démona za zády. Krátce jsem se poohlédnul na něj. Pak směrem kterým ukazoval. Trochu ve mě zaskočilo když jsem viděl tu zrzku jak se krčí za jedním náhrobkem. Očividně se skutečně chystala něco provést a nejspíš to nebude nic hezkého. "Držte se u sebe i nadále! Nepolevujte ani po mém odchodu!" Křiknu do okolí a zavřu oči. Pohroužím se hluboko do svého nitra a s tichou modlitbou v sobě hromadím část energie. Tu pak vrazím do štítu a kladiva které zahalí mírné, zlatavé světlo. Pak se zadívám skrz nemrtvé do míst kde ta dívka je. Vím že to co dělám je fakt hodně riskantní. Ale nechat tam tu dívku jen tak rozhodně taky nechci. "Ve jménu Inezaraaa!" Zakřičím nahlas a s řevem se rozběhnu proti nemrtvým. Štít pozvednu k hrudníku na rozmach abych jím mohl vzápětí nabrat dva nemrtvé před sebou. Pak následuje otočka a máchnutí kladivem odspoda do zbytků spodní čelisti dalšího. S tím se rozběhnu nejvíce jak mi to zbroj dovolí směrem k dívce. Přeskočím jeden náhrobek a po dalších pár metrech mi pohled padne na skutečně velké nemrtvé. Skoro dvakrát tak větší než já. Ooouuu... to je ale obr! Mihne se mi hlavou než se jen tak tak sehnu pod rukou jednoho z nich. Pak znovu vyrazím vpřed a ostrou stranu kladiva mu zarazím do kolene. Se sehnutím, otočkou a následným rozmachem podrazím dalšímu nohu ránou štítem do zadní strany kolena. Pak pokračuji v běhu k dívce. Štítem srazím k zemi ještě dva nemrtvé a pak už mám cestu téměř volnou. "Co tu sakra děláš? Pojď se honem někam schovat! Tady být nemůžeš!" Prohodím jen co k ní dorazím a obhlédnu se po okolí. Tahle cesta mě hodně vyčerpala. Pak rukou ve které držím štít vezmu dívku za ruku a táhnu jí pryč. Vypadala na tom taky mizerně. "Pojď než si nás všimnou! Zpátky už se nedostanu a už vůbec né s tebou! Musíme si najít vlastní úkryt!" Dodám zadýchaně a poohlížím se po nějakém odlehlém místečku kde bychom se mohli na chvíli schovat. A nabrat síly. |
| |
| Horse in waves Jak jsem tam tak stál v kruhu a sledoval jsem to dění okolo, respektive ten bordel, tak jsem zahlédl koně, jak ho zombie tlačí zpět k nám. "No to jsi se dostal do pěkný šlamastiky..." pomyslím si, ale pak mě kousne nápad. Zdechliny si nás nevšímají, zcela očividně. Tak jsem proval jejich davem, i když to bylo teda docela o hubu se dorvat ke koni. Cestou jsem do několika zombie vrazil a jednoho jsem rovnou hodil na zem, protože tam stál jako Y. U koně se mi naskytla komplikace, jedna ze zdechlin jaksi protestovala vůči tomu, že se snažím prorvat proti proudu jejich "toku" a začal se na mě sápat. Aniž bych si to dvakrát rozmýšlel, tak jsem mu vrazil dýku tam, a při zjištění, že čepel je k nebi, jsem jenom trhnul k nebi a tím mu rozpáral lebku a zahnívající mozek na na dvě části. "Proč jsem pochyboval že to bude fungovat, když to rozpáralo šupiny toho hada??" pomyslím si a sleduju jak se mrtvola poroučí k zemi, a na zem vyteče její zahnívající mozek a zároveň se tam šklebila lebka. Jen co jsem se dostal ke koni, tak jsem se vyhoupl na jeho hřbet a rozhlédl se. Všude zombie a naše skupina a ještě někdo. "Bez pořádný zbraně jsem jako generál v bitvě!" pomyslím si a pak si vzpomenu na jednu uvolněnou tyč u vrat na hřbitov, která byla dost dlouhá na to, aby suplovala zničený meč. Pobídl jsem koně aby se vydal k vratům. Při prorážení skrz zombie je srážel k zemi a některým dokonce rozlámal nějaké ty končetiny. Jen co jsme se dohrabali k bráně. Tak jsem se podíval, kde je ta volná tyč, zatáhl jsem za ní, přičemž jsem málem sletěl z koně, ale podařilo se mi jí vyrvat. Když jsem tu tyč držel v ruce, tak jsem s ní zatočil a ohlédl jsem se, kde můžu být užitečný. Rozhodl jsem se podívat se k tý druhý skupině, tý která tu byla před náma. "Tak jedem ty potvoro!!" křiknu na koně a pokynu mu co nejrychleji vpřed... |
| |
| Paladin Už už jsem se chystala něco udělat než jsem za sebou ale zaslechla docela velký hluk. Rychle jsem se otočila a s tichým vyjeknutím se zadívala na paladina který si sem ke mě očividně prorážel cestu skrz nemrtvé. Chtěla jsem mu cosi říct ale nedokázala jsem vydat ani hlásku. Jak jsem jím byla zaskočená. Cítila jsem jak se do mě pouští jeho aury. Už jen z pohledu na něj mi bylo zle. Než jsem ale stačila nějak jednat už mě bral a chtěl odtáhnout pryč. To jsem vztekle zasyčela a začala jsem se s ním mírně prát. "Pust mě! Musím... musím pomoct jí!" Zakřičím a buším do něj svými, drobnými pěstmi. Zmítám se a snažím se vykroutit. "Nic mi není tak mě nech být! Nenechám jí tam!" Pořádně sebou trhnu a konečně se mu vyškubnu. Pak vyběhnu zas směrem k dívce obklopené nemrtvými. V ruce se mi objeví černá, ohnivá koule velká jako meloun. Tu pak po nemrtvých hodím. V půli cesty se ale rozdělí na dvě menší. Jedna trefí jednoho nemrtvého obra rovnou do hrudi, druhá v rotaci spadne mezi tři menší nemrtvé. Pak se ale stane něco co jsem měla čekat. Cítila jsem jak mě velmi rychle opouští síla. Špatně jsem to odhadla a úplně se tím vyčerpala. Ale neee... já... husa pitomá... Mihne se mi ještě hlavou než mi vyčerpáním ztěžkne celé tělo a já se vláčně snesu k zemi. |
| |
| Čarodějka, a pořádný problém Pak se musím vrátit k ostatním. Budou mě potřebovat. Mihne se mi hlavou než mi dívčina začne pěkně divočet. Dost překvapeně se na ni zadívám a snažím se jí udržet. Poslouchám její slova a dívám se směrem kterým měla namířeno ještě než jsem přišel. Jen krátce zahlédnu pár těch nemrtvých obrů a mezi nimi jakési tělo. Pak jsem se ale zadíval zpátky na čarodějku. Nechtěl jsem jí dovolit aby udělala nějakou pitomost ale držel jsem jí každou chvílí hůř a hůř. "Nejdřív bychom měli pomoct sami sobě!" Dodám vážně s pohledem do jejích očí a znovu ji zkusím někam dovést než se mi ale vyškubne a jen spatřím vlát její plášť směrem ke skupině nemrtvých. "Hej! Stůj sakra!" Zakřičím ale to už sleduji jak do skupiny vrhá kouli černého ohně. Po zádech mě přejede mráz když vidím jak se kácí k zemi. A co teprve když spatřím nemrtvé kteří rozhodně nevypadají moc potěšeně. Ženská bláznivá! To neměla dělat! Pomyslím si a doběhnu k ní. Rychle jí odtáhnu a schovám za nejbližší hrob. Pak se ohlédnu po nemrtvých. Čtyři z osmi nemrtvých obrů se okamžitě vydají mým směrem společně s několika dalšími zombíky. Naprázdno jen polknu a se zatajeným dechem se ohlížím po okolí. Proti takové přesile nemám šanci... potřeboval bych najít nějakou past... nebo cokoliv co by mi pomohlo... Pomyslím si a pozvednu štít k hrudníku. Kladivem začnu protáčet v ruce. Zahalí mě vlna modrého světla jak na sebe aktivuji svoji druhou auru. Okamžitě cítím jak mi rychle obnovuje část ztracených sil. "Fel danas ish'near otero nah ram'an..." Odříkávám si tiše a ve chvíli kdy se přiblíží první nemrtví oženu se kladivem odshora dolů po jeho lebce která hlasitě praskne. Dalšího odrazím štítem. Ale ve chvíli kdy se přiblíží nemrtví velikáni začnu se stahovat. Tohle nejde! Jít proti těm do otevřeného boje by byla sebevražda! Pomyslím si jen a zadívám se krátce k ostatním. Doufám že to tam zvládají líp než já. |
| |
| Týmová hra? Chvíli koukám po ostatních, nějak mě nezajímají jejich životy. Tak začnem? Jo jasně můžeme. Krátce mi blýskne v očích a uchopím hůl o dost pevněji. "Mediamum" rychle zašeptám pro sebe a 3 nejbližší nemrtvé odhodím do davu, tlakovou vlnou. Mé oči jsou teď rudé jako krev. "Rostąris." nemrtvý nejblíž u mě by se měl začínat svíjet na zemi. Sleduji okolí a moje "spolubojovníky". Tato dvě kouzla používám pořád dokola, tolik mě nevyčerpávají, zvlášť když do toho nedávám tolik síly. Kouzla používám jen když už se nemrtví moc přibližují, sem tam nějakého praštím holí po hlavě, ale to spíš jen když se ani kouzlo nevyplatí používat. Všimnu si také té osoby kterou nesli ty stvůry, nějak mě to nezaujalo, podle všeho ten člověk vypadal že už u není pomoci. Ten paladin pomáhá té zrzce, upír si běhá nemrtvými a nás tu postupně ubývá. Je čas. Kývnu a stáhnu se aby na mě na chvíli nemrtví nemohli. "Permięnius vįadem!" Řeknu pomalu a zžetelně a 3x to zopakuji, při každém zopakování se mi ruce rozzáří víc a víc. Po odříkání mi ruce až nesnesitelně září, postavím se zpátky na své místo a hodím část koule do davu, zhruba do úrovně jejich hlav, koule by se měla odrazit dohromady 10x. Po desátém odražení hodím druhou část koule a zbytek koule zmizí. Nyní jsem vcelku vysílený, bylo to něco co pro mě momentálně bylo maximum, koule může zombii urazit hlavu, při lepším zásahu spálit celou zombii a nebo se jen odrazí. Poté se bráním už jen holí, na kouzle teď už nemám energii. |
| |
| Time to move on
|
| |
| Problémy ostatních Se zájmem sleduji dění, ale nemám důvod se do souboje zapojit - teda alespoň prozatím. Nesnažím se bránit kryptu s tím si zatím stačí Meď an, Proto akorát sleduji tuhle komickou situaci. Náhle však mladá čarodějka seskočí a přemístí se. Je mi to vcelku jedno, protože šanci na život dostala a když jí zahodila, tak je to její problém. Pro mně to akorát znamená, že se na kryptě nebudu moct zdržet, takže počkám až se pár nemrtvých a pak vzlétnu do vzduchu - daleko od všech, aby na mně nikdo nedostřelil - vím, že dohlídnu a proto dál sleduji jak se bitva vyvíjí. Nemám důvod se zapojit... |
| |
| In land of living dead Zatímco se kůň prodírá horami nemrtvých, tak máchám svojí improvizovanou zbraní kolem, vzhledem k tomu, že to není meč, tak se snažím mířit na hlavu, abych je poslal tam kam patří, nebo alespoň vyřadil na chvíli z akce. Snažím se dostat ke druhé skupině, která tu byla předtím. Místo toho jsem zahlédl Arthura jak máchá kolem tím svým obřím kladivem. Natloukl jsem zombiím do hlavy, že se nemají plést v cestě a zároveň kůň jim taky trochu podusal nohy, případně ruce. Zastavil jsem kousek od něj a řachnul jsem po palici jednoho chcípáka za ním. "Koukám, že by se ti hodila pomoc..." houknu na něj a zároveň vykopnu proti hlavě jiné zdechliny... |
| |
| Nemrtví všude kolem Tohle už začíná být pořádná bitva. Mihne se mi krátce hlavou. Připadám si jako kdyby všechno kolem mě běželo zpomaleně. Do toho všeho mě už pomalu začínají nepříjemně pálit svaly. A kladivo mi v rukou nesnesitelně těžkne. "Tak pojďte vy psiska temnot pekelných! Tohohle paladina jen tak neskolíte!" Zakřičím a s bojovým řevem se oháním po nemrtvých kteří se ke mě blíží víc než dost. Moje údery jsou tvrdé a nelítostné. Nemám s nimi absolutně žádné slitování. Ani nevnímám jak kolem mě nabývá mrtvých těl. Natož pak kolik jich je kolem mě. Ale je mi jasné že až se za chvíli unavím sesypou se na mě jak mor. Až když zaslechnu známý hlas začnu trochu vnímat. Dost překvapeně se ohlédnu když uvidím Kanea i s jeho černým koněm. "Matka Ismira nechť ti nakloněna! Jdeš právě včas!" Prohodím s obrovskou úlevou a štítem naberu zombíka běžícího mým směrem. Pak ho ránou kladivem do hlavy dodělám. Ještě radostněji se ale zadívám na trpaslíka který sebou přivedl i zbytek z nás. Trochu omluvně se na něj zadívám. Vím že mi musí vyčítat ten můj průběh nemrtvými. "Seberme síly přátelé a pojďme toto místo znovu poslat do věčného spánku!" Zakřičím a rychle se stáhnu zpátky k ostatním. Kryjíc štítem ty vzadu a prudkými ranami kladivem odrážejíc všechny dotěrné nemrtvé. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Svěží tráva se ti bez odporu ohýbala pod nohama a nad hlavou ti šustily v jemném vánku listy vysokých stromů. Rozložité koruny propouštěly sluneční paprsky jen poskromnu a dodávaly jim zelenavý nádech, na kůře se klikatily stíny, prostě idylka na jakou se narazí jen málokdy. Takhle cestovat - to by se líbilo každému, příroda uklidňovala všechny smysly. Zabrán v nejrůznější myšlenky sis ani pořádně nevšimnul, že stromy pomalu prořídly, až se před tebou rozevřela poměrně rozsáhlá mýtina, uprostřed které se tyčila kamenná věž. Na první pohled jistě velmi kýžené místo k životu pro nějakého mocného čaroděje. Železem pobité dveře byly zavřené a okna poměrně vysoko, vsazené ve zdi bez větších chyb. Venku pod blankytnou oblohou však stál dlouhý stůl, prostřený množstvím jídla pro skoro pět lidí, ale jen s jediným prostíráním. Na první pohled bylo mezi jídlem od všeho něco - ovoce, zelenina, sladké, slané, kyselé,... a stejně široký výběr nápojů. Ticho kolem nerušilo už ani šumění listů a kam až jsi viděl, nepohnulo se nic živého. Jen z pohledu na tu hostinu se ti sbíhaly v ústech sliny. |
| |
 | soukromá zpráva od Liweko pro Paráda jídlo jsem neviděl ani nepamatuji popoběhnu a když už jsem pár metrů od stolu uvědomím si že jeto až příliš krásné na to aby to byla pravda proto použiji zrychlovací kouzlo a ryche si vezmu pár kousků jídla a měch s vínem odeběhnu od stolu, zrušim kouzlo a pustim se do jídla Hmm lahoda ale stejně tu něco nehraje... Pomalu se otáčím dokola a přitom uksuji. Spolknu a zakřičim HÉÉJ JE TU NĚKDOO? Nic... |
| |
 | Nemrtváci - neznásilněna ? Pomalu rozlepím víčka očí, cítím že mě nese banda nemrtvých pakounů. Aspoň že mě bolí jen krk. Ušklíbnu se smaa pro sebe nevnímajíc nebezpečí. Je komické jak se tady všichni ti nemrtví houfují a vylézají ze svých hrobů. Tolik práce s tím bylo a oni to zmaří během jediné chvíle ? Kdo to má uklízet ? Teda ... já vlastně ne, skvěle. Konečně něco není na mě.Naronám hlavu do normálního úhlu. Snad mě nesežerou, bylo by to krajně nepříjemné a zdlouhavé. Možná by to i bolelo, kdo ví ... i když. Maso nemrtvích se začne škvařit, kolem mých rukou se začnou objevovat slabé plamínky černé barvy. Je to zajímavá podívaná že nemají tolik nervů aby mě pustili. Jak smutné, chci nechat všechny kolem shořet a odejít. Tady není zábava, tady si nemůžu užít. Když však sletím na zem, spatříc dívku která se sem vrhla, vykulím oči. Dopadnu sice do kolen, ale i tak to není příjemné. Vidím že nějaký splozenec světla se tady oháníkladivem, moje tělo vzplane v černém ohni. Nemůžu to tu vyplit protože bych tady spálil všechny. Nrovnám se i když mi shoří šaty a já se k dívce vydám pouze v rouše Evině, i přeze vše když se ke mě přilíží kdokoliv, je nemilosrdně popálen silným žárem dvou set stupňů. |
| |
| Ležící, téměř spící, nevnímaje šílené okolí Trvalo nějakou dobu než jsem byla schopná zase otevřít oči. Celý svět se se mnou nepříjemně houpal a ani jsem vůbec nevnímala co se děje. Jen jsem zírala na oblohu a vyčkávala až přestane trošku i ten zatracený bolehlav. Achh, ty jsi vážně šílená! Husa hloupá a zbrklá! Vždyť mě to mohlo i zabít... Pomyslím si a jsem na sebe pěkně naštvaná jak jsem mohla tak neopatrně zareagovat. Nejraději bych si za to dala pořádný pohlavek. Ale taková jsem byla vždycky. Divoká a neopatrná. Ale někdy se to hodilo... Pak když konečně začnu trochu vnímat si všimnu toho hluku všude kolem. Pootočím hlavu a tiše vyjeknu když spatřím jak se to všude kolem mlátí. S odporem si prohlédnu armádu nemrtvých a pak i paladina který válčí opodál. Vůbec se mi to tu nelíbí a skutečně bych byla ráda někde pryč. Proč já sem vůbec chodila? Zase jsem se zamotala do těch nejhorších potíží. Mihne se mi hlavou než se natáhnu pro svůj meč s holí. Pak se pokusím odsunout víc za náhrobek opodál o který se unaveně opřu. A ztěžka dýchám jak kdybych běžela celé kilometry. Přemáhá mě touha znovu upadnout do nevědomí ale když spatřím zas tu dívku probudí mě parádně strach. Jak celá nahá žhnula černými plameny. Byla to děsivá ale ohromě krásná podívaná. Její přirozená krása jako by s tím ohněm tvořila dokonalost. Přesto jsem měla trošku strach. Nevěděla jsem už pořádně kdo je přítel a kdo ne jak jsem se tu v tom zamotala. "Prosím..." Špitnu jen tiše když je už blízko u mě. Chtěla jsem říct něco víc. Chtěla jsem se i zkusit bránit. Ale nedokázala jsem dělat nic jiného než jen na tu božskou krásu koukat a doufat že mi neublíží. Byla jsem strašně vyčerpaná a i mávnutí rukou by pro mě byl nejspíše nadlidský úkol. |
| |
| Hřbitov Pobaveně se šklebím a rozhlížím kolem, ale čím déle se tu zdržujeme, tím více nebožtíků se kolem potuluje a tím hůř na nás doléhají. Dokonce i já jsem už musel pozvednout meč a přece to nestačilo a na paži se mi objevil hluboký škrábanec. To ale nebyl problém - v atmosféře tak strašně prosycené strachem se mi zranění uzavřelo téměř okamžitě a ani jsem to nepocítil. Stejně to ale nebylo ideální a když jsem se rozhlédl kolem, reálně zvážil množství protivníků tady a jejich sílu, tak jsem se rozhodl, že je pomalu načase zmizet. Vždyť naše skupina na tom nebyla zrovna dobře. Klauník se držel v pozadí, co nejvíce chráněn cizími těly, trpaslík, paladin a člověk se snažili si hrát na hrdiny, Jericho se přežral a teď se mu evidentně moc bojovat nechtělo, jeho svačinka měla sotva pootevřené oči. Pak pochopitelně dívčiny, jedna napůl omdlelá hrůzou, ale ta druhá byla momentálně o něco zajímavější. trochu zvědavě jsem si ji prohlédl a zamyšleně si olízl rty - tak tu vezmu s sebou. Trochu jsem sebou trhl, když mě jen o kousek minula ohnivá koule od toho divnýho maníka ve fialovo žlutym (Åmeon), a tiše zavrčel. Je fakt, že zombíky to trochu zpomalovalo, ale taky by si sakra mohl dát trochu práce s mířením. V duchu jsem si udělal poznámku, že pokud se mu podaří něco takového ještě jednou, počůrá se strachy a ještě jednou přejel pohledem okolí. Moc mě nepřekvapilo, když jsem zahlédl toho polookřídlence, jak se snaží absolutně vyhnout jakémukoli konfliktu a lehce posměšně se ušklíbl. Pak jsem se rychle ohnal mečem po nejbližší mrtvole, co si spletla vertikálu s horizontálou a vydal se k dívce zahalené černými plameny. Už jsem neměl moc času a pokud se k ní nedostanu, holt zmizim sám. Cestou jsem poněkud neomaleně vrazil do paladina, až skončil na zemi, čehož chtěli okamžitě využít stvůry kolem. Ani jsem se nedíval, jak to dopadne. |
| |
| I feel dead creeping up on me
|
| |
| Problémy, problémy, jen samé problémy Tohle je snad věčné! Jejich řady nemají konce! Dřív nebo později musíme padnout! Mihne se mi hlavou a začínám cítit jak mě nepříjemně pálí snad všechny svaly v těle. Vnímal jsem už jen prudké dráhy mého kladivy a tříštící se kosti nemrtvých. Moje síly slábly stejně jako mě opouštěla ruka Neltharova. Tenhle boj se zdál marný každou další chvílí. Než jsem ale stačil jakkoliv dál zareagovat kdosi do mě prudce vrazil. Pustil jsem kladivo z ruky a jen krátce jsem zahlédl bílé vlasy než jsem se zadíval na trpaslíka. S děkovným gestem jsem se postavil a zadíval se na démona který si kolem nás razil cestu. A nepochybně on do mě vrazil. "Tohle si s tebou ještě vyřídím ty pekelný bastarde!" Procedím tiše skrze zuby a zaženu jak nenávist tak myšlenky na něj. Pak se zadívám k trpaslíkovi. "Jsme vyvolení Světla! Nesmíme ustoupit!" Prohodím a rozhlédnu se kolem. Musel jsem ale uznat že měl pravdu. Být zde o chvilku déle by bylo holé šílenství. Nakonec seberu své kladivo a zhluboka se nadechnu. "Úúúúússstuuuup!" Zakřičím nahlas aby mě všichni slyšeli. "Všichni se shromážděte a stáhněte ke vstupové bráááně!" Zakřičím znovu a s tím se začnu ohlížet po okolí. A hledat nějaké přeživší. Krátce zahlédnu onu malou čarodějku. I s další, nahou?, dívkou zahalenou v černých plamenech. A pak si všimnu i Silase který si to k nim míří. Mírně se zamračím a kouknu na trpaslíka. "Držte se! Nesmíme tu nikoho nechat!" Prohodím jen a začnu si razit cestu stejným směrem jako démon. Během chvilky v sobě nahromadím část síly a vrhnu proti Silasovi malou kouli čisté energie. Nijak mu neublíží ale rozhodně ho aspoň dezorientuje na pár chvil. Ať jsme si kvit zmetku. Mihne se mi jen hlavou mezitím co si razím cestu těmi největšími skulinami k dívkám. |
| |
| Out of darkness, out of mind Jenom na Arthurova slova jen kývnu a přetáhnu jednoho ze zombie po palici tyčí. "Fajn, ale tak nejsou tu zdaleka všichni" otočím se do hordy zdechlin a můj pohled chytne nahá dívčina....v plamenech. "No to mě podrž..." vydechnu a dívám se na ní. Nevím co mě fascinuje, jestli černé plameny, nebo to, že je nahá. Zatřepal jsem hlavou a raději se praštil tyčí po hlavě. "Ještě je tu jedno místo, spíš vezmu někoho, kdo se nemůže zase tak dobře bránit.." hlesnu a kopnu jednoho zombomena do obličeje. V hlavě se mi při výkopu probleskne pasáž z jedné knihy: "Jezdec se blíží!!". I když nevím, proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď... |
| |
| Kuči-cosi Reborn Pootevřu oči. Sluneční světlo překvapivě moc pálí, tak je zase zavřu. Jak dlouho jsem spal, co se mi to stalo? A hlavně, kdo to vlastně jsem? Pálí mě hlava a celé tělo až ke konečkům prstů. Je to nesnesitelné. Ležím takhle ještě asi dvě minuty, i když mi to připadá jako věčnost. Postupně ale bolest ustává, nebo spíše jí přestávám cítit jako nepříjemnou. Pak mě ale zasáhne jiný pocit. Ne tolik, ale stále velmi nepříjemný. Po celém povrchu těla mě pálí, jako když člověk dlouho leží na sluníčku. A ono to tak je. Konečně se pohnu, rukou si zakriji oči. Nejdříve skoro nevidím, několikrát ale zamrkám a je to mnohem lepší. Postupně mi začne docházet, že to co se kolem děje asi nebude úplně v pořádku. Vypadá to jako souboj. Pečlivěji, s lepším zrakem prozkoumám situaci. Nejblíže u mě se plácá jakási postava (Jericho) a zdá se že ode mě odhání spoustu dalších ... věcí. Prozatím ho budu považovat za spojence, a ty co odhání za nepřátele. Tedy alespoň než se dozvím víc. Takže sedím na nějáké nízké stavbě... Vezmu tedy nějáký kámen... asi kus rozlámané kamenné střechy, a vrhnu ho po nejbližším, jak se zdá nemrtvém. Hodím ho s překvapivou lehkostí a ten zombík ši co to je odletěl asi dva metry skrz dav. V tomhle pokračuji, dokud jsou kameny, a přiblížím se k zmiňované postavě. "Kdo jsi a kdo jsem já, osobo? Jsi přítel nebo nepřítel?" |
| |
| Všude kolem nemrtváci ... kdo by se tím trápil Procházím pomalu dál. Jakýkoliv z nemrtvých se raději drží dál od mých plamenů spalující tělo a vysávajíc naději, vysávajíc sny i všechno kolem. Temnota která je zároveň největší zdroj světla. Ignoruji nahotu cokoliv s tím spojené, jako by mě mohlo vykolejit pár bojujících dobrodruhů mlátíc si cestu ven. Dřepnu si k dívce, nejspíš jen ji můžou mé plameny lehce a konejšivě hřát, dotknu se jí holou rukou, pohladím ji po tváři. Jen klid, neublížím ti, děkuji. Zašeptám velmi klidným hlasem než jí políbím na čelo. Teprve teď si může všimnout černého kříže houpajícího se mi na hrudi. Vezmu ji do náruče a plameny obalí i ji, pouze hřejou, nepálí. Dále bez jediného slove narovnám a lehkým krokem se vydám za tím hnusným stvořením kterému říkají paladin, jak odporné, nepříjemné. Prostě ... fuj. Nikdo z nemrtvích se ke mě neodváží přiblížit, snad to je tím že by to mohlo způsobit zkásu nebo tím že jednoduše sloužím větší temnotě než jsou oni sami stvořeni. Kdo ví, zjišťovat to nepotřebuj, pouze kladu jednu nohu před druhou, pomalu, lehce. |
| |
| Konečně v bezpečí? Smyslů zbavená Jí v náruči S hlubším nádechem jsem mírně strnula když jsem ucítila její přítomnost velmi blízko u mě. S trošku váhavým, vyplašeným pohledem jsem se jí zadívala do tváře a zůstala jsem viset v jejích očích. Jen matně jsem vnímala plameny které mě příjemně olizovali, a jak jsem byla překvapená když jsem si každou chvílí víc uvědomovala že nepálí. Bylo to tak... zvláštní. Krátce jsem se zadívala na její ruku než jsem jí pocítila na tváři. To mě přinutilo oči zavřít. Byla jemná jako samet. "J-já ti... děkuji." Špitnu tichounce a se zavřenýma očima se jí plně oddám. Už jsem se necítila tak ohrožená. Vnímala jsem jak mě prostupuje ten klid a to teplo z jejích plamenů. Bylo to tak příjemné. Myšlenkami už jsem se toulala někde jinde. Někde kde nejsou ti nechutní nemrtví. Nechávala jsem si hlavou prostupovat to dokonalé spojení božské krásy a tajemné magie. Stěží už jsem vnímala co se se mnou děje pak dál. Byla jsem jak hadrová panenka. Přesto jsem ještě krátce vnímala jak mě bere do náruče. Pomalu jsem se přivinula a jen se slabým úsměvem se nechala jejími kroky ukolébat. Byla jsem strašně unavená. |
| |
| Konec zábavy Přes veškerou snahu se kolem mrtvoly stále více stahovaly a bez zranění už zůstávaly pouze Lamia s Med. Dokonce ani démonovi už moc nepomáhala regenerace, která se právě snažila zacelit vážnější zranění, které utržil ve chvíli, kdy ho paladin trefil energií, a ostatní na tom nebyli o moc lépe. Paladin, Kane a trpaslík se snažili udržet na živu léčitele, ale ani ten nezůstal bez škrábnutí, ačkoli na tom byl nejspíše zdaleka nejlépe. Dokonce už ani Jerichovo vyvýšené postavení mu neposkytovalo dostatečnou výhodu na to, aby zůstal nezraněn a Kuchizen, který měl problémy sám se sebou dost velké, vnímal plně pocit, jakoby mu někdo rozštípl hlavu vedví, a bolesti, která značila, že se ho snaží někdo skutečně roztrhat, si sotva všímal. Nemrtví ho už stáhli mezi sebe a neodporující tělo se snažili zničit všemi dostupnými prostředky a ačkoli se podvědomě bránilo, bylo to skoro na nic. Daisen, který si myslel, že je vysoko ve vzduchu v bezpečí, se naráz prohnul v zádech, jak ho přesně mezi lopatky trefil ostrý šíp. Než stačil zareagovat, další šíp se mu zarazil do břicha a během okamžiku na něj mířily hroty dalšího téměř tuctu. Kholdir Vypadalo to, že máš celou pláž pro sebe a široko daleko jsi necítil ani živáčka. V klidu jsi si lehl na pláž a snažil se udržet křídlo více méně nehybně. Po chvíli jsi poměrně tvrdě usnul - souboj s hadem tě vyčerpal více než se zdálo. Probral tě až podivný pocit závratě. Všichni Kryty, údery, seky, odpadající hnijící maso... a všechno se už zdálo zbytečné, nemrtvých byly snad stále delší zástupy a nevypadalo to, že by měly mít konce. Nezávisle na věku a rase, všichni už na tom byli hodně mizerně a většina už jen prostě čekala na tu poslední ránu a jen odhadovala, kam vlastně dopadne. Zvláštní na tom bylo, že dokonce i Lamia pomalu vyhasla a končetiny jí ztěžkly únavou. V tu samou chvíli se vám všem zavřely oči a žaludek se vám zhoupl, jak se přes vás převalila vlna závrati. Všechen hluk naráz ustal. Když se vám podařilo otevřít oči, s překvapením jste zjistili, že jste zpět na mýtině s věží, ale nebyli jste tu sami. Opodál se ze země sbíral Kholdir, najednou opět v lidské podobě, zcela v pořádku, jako vy všichni. Kousek stranou stál jakýsi cizinec (Liweko). Obyvatel věže nebyl nikde vidět. Liweko Dříve než utichla ozvěna tvých slov, jen kousek od tebe se objevila celá skupina podivných bytostí a postav. Někteří z nich vypadali, jakoby právě o vlas unikli smrti, na jiných nebylo vidět v podstatě nic. Všechno, všichni Snažíte se pochopit, co se vlastně stalo, určit jak moc vám můžou být ostatní nebezpeční a hlavně, kam zmizela všechna vaše zranění. Těžké dveře věže se potichu otevřely. |
| |
| The end is near Masakr. Jinak se to snad ani nazvat nedá. Krveprolití, hnijící zdechliny, bordel, křik a únava. Ne nutně v tomto pořadí. Zdálo se mi to nekončící. Máchání kolem sebe improvizovanou zbraní a snaha udržet se v sedle byla vyčerpávající víc, než se zdálo. Snaha tu někoho uchránit byla asi tak platná, jak chtít po slepci aby vám něco přečetl. Po několika minutách se dostavilo Deja Vu. Nebo alespoň myslím že to bylo ono... Když se mi jakžtakž podařilo se zmátořit, zjištění, že stojíme před věží bylo překvapení. "Fajn. Dnešní den je fakt jeden velkej bordel!" řekl jsem a promnul jsem si čelo a snažil se přijít na to, kolik času uplynulo... |
| |
| Problém Bolest. Ostrá bolest mi projela celým tělem, když jsem ucítil šíp v zádech a ihned po něm další v břiše. Je vidět, že nemrtví jsou opravdu tupá stvoření - hnusy bez mozku, kteří si nezaslouží existenci - útočí na někoho, kdo si jich nevšímá místo aby bojovali s tím, kdo je ohrožuje. Ale co od takových zvráceností čekat, že? Každopádně křídlo i nezasáhli, takže látat dál není problém, ale když vidím, kolik dalších šípů na mně míří, rozhodnu se odletět z hřbitova. Než ale cokoliv udělám, tak se se mnou svět zatřese a pocítím propad. Když se konečně rozkoukám, zjistím, že jsem tam, kde jsem začal - se všemi - i s těmi, kteří tu nikdy nebyli a dokonce s někým, koho jsem nikdy neviděl. Není mi znám důvod toho, proč sem byli někteří přeneseni a už vůbec se mi nelíbí, že sem někdo jen tak z nudy přenést mně. S tím se rozhodně musí něco udělat, protože já nejsem řádná loutka na hraní. Teď ale potřebuji zjistit, proč tu jsem a kdo mně sem přenesl, protože zakuklenec to asi nebyl. Každopádně ten, kdo si se mnou takhle hraje draze zaplatí. Hněvivě se rozhlédnu po všech a zastavím očima u toho tvora, který tu byl evidentně před námi... |
| |
| Last Stand
|
| |
| Konec začátku a začátek konce? S tím co se dál děje na hřbitově už začnu parádně ztrácet přehled. Už nevnímám co se kde děje a jen se ohlížím po hnijících hromadách masa které jsou všude kolem. Trošku jsem začínal být bezradný. Moje síly byli v koncích a my nejspíše také čemuž jsem nechtěl věřit. "Ve jménu Světla držte se! Zvládneme to!" Zakřičím ale krátce poté následuje skutečně příšerná závrať. Než se stačím vzpamatovat tak už mám před očima černo. Chvilku jsem si myslel že jsem mrtvý ale když jsem otevřel oči překvapilo mě že zas vidím oblohu. A pod sebou matně cítím trávu. Mezitím co se sbírám na nohy tak se divoce poohlédnu. Hodně zmateně si prohlédnu všechny ostatní kteří tu jsou s námi a pak se teprve zadívám na věž. A na dalšího, neznámého opodál. "Co... co to sakra je? Kde to jsme?" Prohodím jen nejistě mezitím co sbírám ze země i své věci. Nevěřícně se pak dívám na své tělo na kterém není ani škrábanec. Což mě hodně vyvede z míry. Tohle je absurdní a šílené. Co se stalo? Pomyslím si jen a zatím mlčky koukám po ostatních. A čekám co bude dál. |
| |
| Z nebezpečí venku. Možná teda... Vůbec jsem nevnímala okolí ale tu strašnou závrať jsem vnímala víc než dobře. S tichým vyjeknutím se moje duše naplnila strachem když se mě ujal pocit že ztrácím půdu pod nohama a propadám se do prázdna. To trvalo ale jen chvilku než jsem po té tmě otevřela oči a... dívala se na modrou oblohu. "Co to?!" Hbitě se posadím a porozhlédnu. Absolutně nevěřícně jsem se dívala kolem. Na ostatní lidi, bytosti a velkou věž. Na okolní stromy a zelenou trávu. "My jsme to přežili." Zaraduji se s veselým úsměvem a zadívám se na sebe. Až teď si uvědomuji jak skvěle se cítím. Nejsem už vyčerpaná ani zraněná. A ostatní jsou na tom nejspíš i líp. S tím se zvednu. Opráším si šaty a sesbírám meč s holí. S hlubokým nádechem pak ale zas padnu na záda a jako malá se smíchem projíždím prsty přes bujnou trávu. Byla jsem tak strašně ráda že jsem pryč. Když jsem si ale uvědomila kolik očí se na mě dívá trošku zrudnu ve tvářích a s tichým chichotem se zas postavím. Znovu se ohlédnu a zůstanu viset pohledem na dívce která mě, dalo by se říct, zachránila. "Jsem tak ráda že i ty jsi v pořádku." Pronesu tiše a kleknu si k ní. Pokud je stále nahá zakryji ji svým pláštěm s kápí. Pak ji jen lehce pohladím po vlasech a vyčkávám dokud se i ona jakž takž "neprobudí". Mezitím se poohlížím po ostatních a trošku zamračeným pohledem si sjedu paladina i s nějakým, záhadným cizincem. |
| |
| Zpátky na paloučku Krev,hnijící maso , strach, bolest a nahá dívka v ohni?! Jinak se to nedá popsat.Všude jsou mrtvoly a jenom občas si všimnu lidí které mohu nazývat mými spojenci. Dokonce zaslechnu i Kučizena jak něco mluví,ale bohužel pro něj ho stihnou zombie strhnout dřív k sobě než mu já dokážu odpovědět.A kvůli němu se mezi ně opravdu vrhat nehodlám.Poté ale přijde něco úplně neočekávaného.Celým hřbitovem projede nějaká vlna a já málem spadnu dolů a poté, když sem mrkl jsem stál na pevné zemi u nám známě věže. První co udělám u věže je, že se kouknu jestli náhodou nikdo nechybí. Nechybí.To je škoda. Poté uvidím že je tu někdo nový. Ale koukám že tu zase někdo přebejvá. Pohledem sjedu na Kučizena který se válí vedle mě a poté ho slaběji se slovy vstávej lemro nakopnu.Poté počkám až se objeví známí plešatec. |
| |
| Šetříme síly - no proč ne Ten pitomej paladin se snad zbláznil!! Rychlá myšlenka mi proletí hlavou mezi zásahem svatouškovské energie, mým hloupým zavrávoráním a následnou ranou pěkně tupým a rezavým mečem do mého boku. Čepel se zastavila až o okraj šupiny, kterou jsem měl na zádech. Mezi zuby jsem procedil vzteklou nadávku a rychle odrazil druhou ránu - tohle si někdo ještě odnese. Něco mi říkalo, že teď se pokoušet zmizet by mělo dost blízko k něčemu, co by se nedalo nazvat jinak než sebevraždou, takže jsem se pro tu chvíli snažil bleskově ohánět mečem a nenasbírat další zranění. I to jedno se bude hojit na můj vkus až nepříjemně dlouho - schválně kolik ze skupinky se mého zmizení dožije. Než se ale rána stihne kompletně zregenerovat, zatmí se mi před očima a jsem skutečně rád, že jsem nic nejedl, jelikož bych nejspíš hodil šavli. Když se mám znovu šanci rozhlédnout, zhnuseně si odfrknu, jsme zase zpět... a bohužel všichni, nejspíš dokonce uzdravení. Nechápu, proč si plešoun dává takovou práci s tím, udržet naživu všechny - zvláště když se ukázalo, jak jsou někteří členové skupiny neschopní a mnohdy i ostatním nebezpeční - jako ten mizernej paladin. Jakmile se moje myšlenky dostanou až k němu, rysy tváře se mi znovu zkřiví vztekem a prudce se otočím k němu. Žlutě mi blýsknou oči, jak pomalu zamířím přímo k němu. Ve chvíli, kdy se tak hloupě zeptá, se posupně zasměju - je mi jedno, že tu nebyl, pro něj by mělo být mnohem důležitější, že se dostal ze hřbitova v jednom kuse a že tenhle stav mu moc dlouho nevydrží. Nenápadně si šáhnu rukou za záda a pevně uchopím hadí šupinu. "Málem mě kvůli tobě zabili, ty pako!!" Dřív než vůbec domluvím, se oženu šupinou a plochou stranou ho s ní praštím ze strany do hlavy, jakobych mu chtěl dát facku. Ani do toho nedám moc síly, zatím ho chci jen zesměšnit - na co ho zabíjet rovnou, když by si to ani pořádně nevychutnal. Okolí si pořádně nevšímám. |
| |
| Zase spory? Po nějaké době kdy se konečně uklidním a srovnám myšlenky se začnu pomalu zvedat. Letmo zkontroluji svůj štít a pak i své zakrvácené kladivo které vložím do kroužku u opasku. Pak se jen poohlédnu po ostatních když tu mě cosi ze strany bouchne do hlavy. S překvapeným vyheknutím udělám pár kroků do strany a zakymácím se. Pak se jen poohlédnu a zamračím se když spatřím Silase. "Kdyby nebylo trpaslíka málem by mě taky roztrhali, potom co jsi do mě musel vrazit!" Prohodím a mé oči ho lehce bodnou jak ho provrtávám pohledem. Proč jsem jen začínal mít dojem že tohle neskončí vůbec dobře. Po chvíli k němu udělám pár kroků. "Já... ti jenom zaplatil stejnou mincí." Dodám polohlasně a s lehce opovržlivým pohledem se od něj odtrhnu a zamířím kamsi mezi ostatní. Ujišťuji se jestli jsme tu skutečně všichni což ale vypadá že ano. S lehkým úsměvem se pak zadívám na dvojici slečen. Hlavně tedy na malou čarodějku která z toho útěku doslova skáče radostí. Stejně mi to nějak vrtá hlavou. Musela to být mocná magie když nás dokázala přenést všechny. Bůh ví kam... |
| |
| Zdrháš? To jsem ani nečekal, že je palach taková bábovka, že ho jemné pošťouchnutí málem pošle k zemi. A pochopitelně se snaží hrdinsky obhajovat svůj čin - docela vtipně. "Netušil jsem, že rytíři světla zastávají zásadu oko za oko..." Na posměšném zdůraznění titulu si dám zvlášť záležet. Trochu mě překvapí, když se ke mě otočí zády. "A naprosto jsem nečekal, že se půjde schovávat za dámské sukně... ale zjevně se v dost věcech pletu." Na tváři se mi rozlije pobavený úšklebek. |
| |
| Znovuzrozen nemrtví z samých pekel se všude hemžili jako napadené mraveniště mravenci. Neustále vylízali z podzemí další a další a síly se krátili. Už nemám tolik sil, abych je od sebe odháněl telekinezí a už vůbec na to abych je aspoň pomlátil holí. Postupně jsem ztrácel sílu a oči padali vysílením až se mi nakonec podlomili noh a já spadl na kolena, přímo proti nemrtvému s mečem. Prahnoucí nemrtví po mé hlavě už byl dostatečně daleko, aby zasadil poslední ránu. Neměl jsem dost sil se bránit. Můj čas nastal, zavřu oči a roztáhnu ruce, smířen se smrtí. stejně každého jednou dožene a podá mu svou ruku na pozdrav. Já sem tu její byl připraven přijmout. Hlava se zamotala, bachor se zvedl a pak nic. Smrt byla popisována všelijak. Ale že to bude takto by mě nenapadlo. Oči jsem otevřel a první věc co sem viděl je tráva. Ležel jsem na břiše někde - neznámo mě kde. Tohle je nebe ? napadlo mě a pomalu jsem se posadil. Z této myšlenky mě vyvedl až pohled na celou skupinku co byla na hřbitově a ještě pár nových tváří mně doposud neviděných. Jsem zmaten. To jsem opravdu všichni zhynuli a všichni se dostali do nebe, nebo nás, a to je pravděpodobnější, někdo zachránil. Z důmání o tom zda se nacházím v nebi či pořád na matičce zemi mě vyrušil zápach. Moje bylinky ! vykřiknu a nakouknu pod kabát do náprsní kapsy. Malá ampule s nenápadným lístečkem je prasklá. S velkým žalem zvednu své tělo ze země na nohy. Jen jedním uchem zaslechnu ze skupinky trochu zvýšený hlas rozhovoru mezi dvěma, co byli jak na pláži tak i na hřbitově. Pohoršen ztrátou vzácné bylinky k nim dojdu a rázným hlasem řeknu: Nemůžete se přestat hádat ?! Před chvilkou jsme se dívali smrti do očí a teď nikdo nemá ani škrábanec. To by jste měli řešit a ne se hádat jako malé děti kdo koho bouchnul první ! |
| |
| Někdo rád rýpe S lehkým povzdychnutím se zadívám kamsi do okolí a ač se snažím nějak nebrat na vědomí jeho řeči tak to stejně není moc efektivní. I když popravdě nevím jestli se místo hněvu radši smát. Mírně sevřu hlavici kladiva a otočím se k němu. "Za prvé: pročisti si oči. Já se nikdy neschovávám a rozhodně ne před individuem jako jsi ty. A za druhé: oko za oko je možná trochu kruté ale rozhodně velmi spravedlivé." Pronesu s absolutním klidem a vřele mu pobavený úšklebek opětuji. Pak se od něj odvrátím a svoje kroky zamířím k oné věži. Pozdvižení starého čaroděje přejdu jen letmým poohlédnutím. Krátce kouknu i na démona a jen si pohrdavě odfrknu. "Já se nehádám. Já jen diskutuji." Prohodím jen a s tím o ty dva ztratím úplně zájem. A věnuji se jen divokým myšlenkám v hlavě. Ten démon je čím dál tím víc otravnější. Já už i na té pláži tušil že bude akorát jenom na škodu. |
| |
| Do dlaně si připravím ohnivou kouli a začnu obezřetně sledovat postavy stojící okolo mě mam strach já věděl že na tom chlápkovi je něco divmnýho promluvím na jeho adresu':opravdu pěkná družinka. To mne chcete zabít či co? Vypadá opravdu neblaze... pokud tohle přežiju tak už nikdy nebudu jíst ze stolu kde jsem nebyl pozván... Začnou se mi strachem klepat kolena a kolen v dlani začíná uhasínat když si toho všimnu začnu se na ni více soustředit a pokusim se o statečnost... No tak pojďte ne! Pokusim se o sklonění světla okolo mého já ale nevedese akorát strácím magickou energii... |
| |
| Jdeme dál Krok provází krok, šílené vytí a pálení mrtvého masa, tedy ne každý může zavýt, ne všem zůstaly i po smrti hlasivky. Tu ji v náručí s hlavou hrdě vztyčenou, vlasy mi jemně padají kolem ramen, svíjí se jako malí hadi. V očích mi plane divoký oheň, jsem rozhodnutá je tady všechny nechat a prostě jít dál ... když v tom cítím jak mi těžknou nohy. Pokusím se klást jednu nohu před druhou, plameny kolem mě se lehce stahují, už jen lehce plápolají. Pokusím se dát nohu znovu dál, nejde to, pomalu ji položím na zem a lehnu si na záda vedle ní. Promiň, krásko ... Chystám se proměnit, dát na obdiv své plameny, spálit tenhle hnus na prach černým plamenem ... dát jim na obdiv pravou sílu. V tu chvíli se mi zavřou oči. Divné ... ale chci spát, vlastně už nchci nikdy ... světlo ? Au...moje záda, moje záda. Zhodnotím tuhle situaci po těžkém probuzení s menším kamínkem pod zády. Najednou cítím jemný plášť na svém těle, instinktivně se do něj zabalím a převalím na bok, dlám spát a nemám zájem aby mě někdo rušil, lehce nastavím hlavu pohlazení a na tváři se mi rozleje spokojený úsměv. Co je mi po tom co se tady děje, nemám o to zájem, nesežralo mě to, jenom přesunulo a víc mě nezajímá. Chci spát ... spát... spát. |
| |
| Pozorování vrtochů ostatních S lehkým úsměvem jsem pozorovala jak se dívka spokojeně balí do mého pláště a s lehkým pohlazením po tváři jsem se posadila vedle ní. Po očku jsem pozorovala ostatní. A to docela i se zájmem protože to vypadalo že se bude dít něco zajímavého. Proč mám takový dojem že tady to dobře neskončí? Mihne se mi hlavou a lehce si začnu prsty česat vlasy. Měla jsem je docela zacuchané jak jsem se válela po zemi nebo se bránila. Ostatně jsem byla celá umouněná a špinavá. A hlavně jsem měla stále své černé, jednoduché šaty od sazí což mě mrzelo asi nejvíc. Doufám že budu mít možnost se nějak upravit. Ze zamyšlení mě vytrhne až menší potyčka démona s paladinem. S lehkým pobavením sleduji jak démon paladina provokuje a docela mám chuť rýpnout si taky. Ale nechci aby se to obrátilo proti mě. Chi chi, stejně si to ti dobrodinci zaslouží. Kvůli nim se stal určitě ten poprask. Pomyslím si a položím se na bok za dívku. Zezadu se k ní jemně přitulím a s úsměvem odpočívám s ní. Než však zavřu oči lehce ji líbnu na čelo. A jsme si kvit. Mihne se mi hlavou s veselým úšklebkem a momentálně kašlu na okolí. Jsem ráda že mám chvíli klid. Vnímám jen zvuky okolní přírody a vůni spící slečny. |
| |
| A znovu...
|
| |
| Smrt? Myslel jsem si, že už budu schopen se nějak pohnout, ovšem zvednout se na nohy se ukázalo jako velká chyba. Hned potom, co jsem promluvil se mi zamotala hlava a na okamžik se mi zatemnělo před očima. Potom jsem nebyl moc schopen koordinovat vlastní pohyby a sklouznul jsem a upadl jsem jak dlouhý tak široký vstříc smrti do hromady mrtvých těl. I přes neúprosnou bolest hlavy jsem cítil strašlivý pocit trhaného masa a usekávaných údů. Dech se pomalu vytrácel. Pak se bolest pomalu vytratila. Dýchal jsem pořád přerývaně a vzpamatovával se z téhle zkušenosti. Opět jsem cítil zvláštní pálení po celém těle, bolest hlavy, ač mnohem slabší než předtím, však stále přehlušila všechno. Už jsem nebyl na hřbitově, byl jsem na louce... Jestli mi něco dalšího dělalo problémy, pak to byl žaludek, který jsem měl opravdu jak na vodě. Opřel jsem se o lokty. Vtom na mě začala mluvit ta černovlasá osoba. Pootočil jsem se k němu, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Kopanec ovšem byl pro můj žaludek moc a když to udělal, chtě nechtě jsem mu pozvracel nohy. Zvedl jsem se do kleku a s pohledem neviňátka jsem se na něj usmál a řekl jen: "Promiň." |
| |
| U věže Docela pobaveně jsem se rozesmál, zajímalo by mě, jestli to v poslední době umim i nějak jinak. Paladinova slova mi přišla přímo roztomilá - jen podrbat za ouškama a nechat je rozběhnout se do světa, aby kolem nenápadně šířily zkázu. Individuum a spravedlivé... tak tahle slova už stála za spoustou malérů a je fakt, že se velmi příjemně poslouchají. Protáhl jsem si ramena až mi v nich zakřupalo a zašklebil se na léčitele. "Pochopitelně, že ctěný paladin pouze diskutuje - hádka je přece něco, co je dobré tak akorát pro nějaké vandráky na trhu a nebo démony. Vlastně se divím, že si vůbec špiní jazyk tím, že se se mou milosrdně baví..." Znovu se rozesměju a stále velmi pobaven se konečně otočím k palachovi zády. Třeba nemá až tak ptačí mozeček, aby mu unikla ta krásná urážka, že jsem mu ani neodpověděl. A jestli přece - ironie z mé odpovědí staříkovi přímo odkapávala. Jak nejjízlivěji to svedu, a že jsem měl na tréning docela dost času, prohodim k trpaslíkovi: "Jistě, zahradní ozdobo." a dál se jím už nezabývám - na malé cosi teď zrovna nemám náladu, ačkoli by se do něj kopalo jistě velmi příjemně, a upíři se věnují sobě navzájem. Tedy... upír a skoro upír, ale to nebude dlouho trvat. Ve stále velmi povznesené náladě jsem se zadíval na cizince, kterého jsem si na hřbitově nevšiml, ale možná jsem jen nedával pozor. "Skloň ty ruce, nebo by tě mohli za chvilku na chvilku bolet... pak bys o ně totiž mohl přijít..." Znovu se pobaveně ušklíbnu - dneska jsem nějak ve formě, mohl bych urazit ještě někoho. "Kdo vlastně jsi a jak jsi se sem dostal?" Koutkem oka pro jistotu kouknu po palachovi jestli nechystá nějakou hloupost, ale to nic nemění na mé výborné náladě. |
| |
| Malý děti jak jsem čekal nenechali toho a ještě se pošťouchly jako malý děti, co se hádají o tom kdo má více kuliček na cvrnkání. A přitom nemá žádné ani jednu. Jistě kývnu na paladina a lehce shodím obočí na náznak slabého zamračení, jako bych ho zpytoval. Ovšem odpověď jeho soka byla ještě o něco štiplavější, ne-li přímo kousavá do uší. Ještě než stihl doříci poslední větu, dal jsem mu špičku hole na prsa, na znamení aby jak se říká lidově - ztichl. Pak se otočím na onoho který k "nám" nejspíše nepatří, už podle toho že se hodlá k útoku ohnivou koulí. vypadá dosti rozrušeně ale ne na to, že by na nás chtěl zaútočit, spíš že se pouze brání. Odvolej své kouzlo, nechceme ti nijak ublížit. Nevíme jak jsme se zde vzali a proč. ale jsme tu pomalím krokem s mírně roztaženími rukami od těla, na znamení že nemám žádnou zbraň, tedy kro mé hole v levé ruce. Ovšem opatrnost je vždy na prvním místě, pohledem rychle protikám místo za ním, hledajíc cokoliv trochu většího, co bych mohl použít místo obušku. |
| |
| Někde jinde? Celý se protáhnu a rozhlédnu okolo sebe, v zádech mi při tom zakřupe až heknu. Ha! Zdá se, že jsem byl přenesen ve snu. Něco takového není zdaleka nemožné, ale vyžaduje to božskou moc a to správné vlákénko osudu. Prohlédnu si ty, kdo jsou tu se mnou a na chvilku se zaposlouchám do hádky, než zakroutím hlavou. Vidím ale, že se do celé tahanice zapojilo již více než dost duší, proto si prostě narazím slamák na hlavu a opírajíc se o hůl se vydám k těm tvorům, které jsem zatím neměl tu čest poznat (Daisen Med`an a Lamia), tedy až na bláznivého čaroděje (Liweko) u paty věže, počkám si až to s ním vyřídí léčitel, se kterým si chci promluvit později. Ten čaroděj používá ohnivou kouli a blábolí nesmysly, jistě to není on, kdo nás sem přenesl. Taková bytost by nepoužívala tak jednoduchá kouzla. U nováčků „Zdravím vás.“ Začnu bodře, přibližně ke trojici, jenže netuším, jestli jsou navzájem nějak seznámení, takže není úplně jasné ke komu mluvím. Když přijdu blíž, zjistím, že obě dámy se rozhodly odpočívat, takže ztiším svůj tón a otočím se pouze k Daisenovi. „Zdravím tě, muži s křídlem.“ Slova doprovodím smeknutím kloubouku a napřaženou pravicí. „Zdá se, že se jim ta jejich skupinka stále rozrůstá, neb něco mi říká, že se k ní brzy budeme muset připojit všichni přítomní.“ Kývnu směrem k hádající se partě. „Mé jméno jest Kholdir, těší mě, že tě poznávám.“ |
| |
| Neznámé osoby Spustím ruku s koulí a odvolám kouzlo, ale neustále těkám pohledem z jedné osoby na druhou... Nevypadají na to že by mě chtěli zabít Kdyby mě chtěli zabít už by to udělali... pomyslím si. Věřím slovům Toho muže a tak přikývnu na znamení souhlasu. Příjdu k němu blížý podám mu ruku, Já jsem Liweko, kouzelník. A vy? rozpřáhnu se rukou abych ukázal ne všechny přítomné... Teprve teď si všimnu že se tu pár z nich hádá jak o život. Možná že tihle by mě asi zabít chtěli kdyby si mě všimly... Domýšlím se že toho holohlavého chlápka znáte?? |
| |
| Ignorace
|
| |
| Tower Slezl jsem z koně a rozhlížel se kolem, zase u tý divný věže uprostřed země nikoho. Svojí improvizovanou zbraň jsem zbavil dýky a tyč z vrat jsem zahodil. Pak jsem se díval všude okolo. Docela tu panoval zmatek, už z toho prostého důvodu, že před chvílí jsme byli mezi hníjícíma, chodícíma zdechlinama a teď jsme u věže. Jako by nestačilo, že jsme měli co dělat s tou přerostlou užovkou, tak ještě chodící zdechliny. "Co bude příště? Griffini, co nedostali půl roku žrát??" pomyslím si a schovám dýku do pouzdra. Jednu ruk přehodím přes koně a opřel jsem se o něj. "Tak spusť ty napodobenino chrámový sochy..." řeknu si v hlavě a koukám na "hostitele"... |
| |
| Věž Už, už se schyluje k bitce... a bitka... a zase nic. Fakt jsem se těšil, že se ti pitomci trochu porubou mezi sebou, ale na to to nevypadalo. Místo toho se zdálo, že všichni chtějí nejméně lenošit a nebo ještě hůř - spát. Mně se nechtělo ani jedno - to bylo nejspíše způsobeno tím nadbytkem energie, kterou mi dodal strach všech... skoro všech přítomných na tom hřbitově. Nejradši bych se vydal zmasakrovat dalšího hada... celé hejno hadů. Hejno?... není to spíš... stádo?... smečka?... no to je fuk. Porozhlédl jsem se, jestli není z koho si dělat legraci, ale dívčiny už teď vypadaly, jakože spěj, trpaslík se k nim právě chystal přidat a s palachem nebyla sranda nikdy. Upíři vypadali, že mají starostí víc než aby si všimli lehké provokace a... moment... ten stařík. Pobaveně jsem se ušklíbnul a kouknul po Zionovi. S přemáháním jsem odolal nutkání si spokojeně zamnout ruce a zaměřil jsem svoji mysl směrem k té lidské trosce. Málem jsem vyprskl smíchy, když staříkovi začaly pomalu padat vousy. Jeden za druhým se ty dlouhé, bílé chlupy snášely k zemi před zděšenýma očima človíčka, kterej si na nich nejspíš dost zakládal - stejně se do toho jen chytá jídlo. Docela dlouho jsem se tím pohledem bavil, ale pak jsem si všimnul plešatce a úsměv se mi na tváři roztáhnul do mnohem širšího a v podstatě výsměšného. Vyzývavě jsem kouknul po palachovi, trpaslíkovi a tom člověku, Kanemu, a s očividnou samolibostí jistým krokem zamířil k našemu zaměstnavateli. Spokojeně jsem mu podal šupinu. "Tak šupinu už mám... co dál?" Zatímco jsem čekal na odpověď, pohrdavě jsem kouknul po ostatních členech skupinky. Už jsem si docela dobře rozmyslel, co by byla moje odměna za splnění úkolu a rozhodně jsem se jí nemínil nějak snadno vzdávat. Domov volá... a kdyby jenom domov. |
| |
| Pubes - (lat. Vousy) Čaroděj sklonil ruce a odvolal své kouzlo. Správné rozhodnutí, zřejmě jsme ho pouze vylekali. nyní trochu polevím mírně křečovitou ruku u pasu, co by naváděla případě klacek nebo snad i kámen na jeho šíji. Následně na to se mi představil, zřejmě má i dobré vychování. Zion jméno mé. Prostý léčitel a bylinkář. Natož se mě zeptal zda nevím o někom s holou hlavou. Chtěl jsem se otočil zda někoho takového neuvidím, přece jen sem věnoval dosti pozornosti právě zde přítomnému kouzelníkovi. S otočkou hlavy ovšem se vous nejen typicky nadzvedl, ale i mě začal opouštět. Jako by ho to po tolika letech semnou přestalo bavit a nyní se rozhodl že jsi najde jinou starou bradu kde se usídlí. V leknutí se za ně hned chytnu, ovšem v rukou dřímám jen další a další vousy co mě opouští jako když pes ztrácí kožich. Silně ve mě hrklo, tyhle vousy jsem si opravdu dlouho pěstoval a jsou znamení moudrosti. byl bych velmi nerad, kdybych o ně přišel, což se bohužel děje. neubráním se a ne příliš potěšeně vyheknu, když držím v ruce další trs vousů. Ne to ne ! to se neděje ! Celí zmatený, rozlobený ale i na pokraji slz vykřiknu s dalšími vousy zamotanými mezi prsty. Už jsem chtěl začít jednat, když vše zmizelo a já měl všechny mé vousy zpět na své bradě. Nikde kolem mě žádné neleželi a prsty jsem měl zamotané do plnovousu. Cítil jsem jak mě tahají. Takže jsou ještě na mé bradě. Opravdu zhluboka jsem si oddechl a utřel lehce orosené čelo do rukávu. V tom jsem si všiml že na mě koukají. Ano koukají na mě jako na dědka bláznivého kterého posedlo šílenství. Nejhorší na tom bude možná to, že to je nejspíš pravda. Tedy pokud v tom neměl prsty někdo jiný. Kouknu po čaroději se kterým jsem těsně před tím mluvil, přisně si ho přejedu pohledem zda se jen trošičku neusměje, nezašklebí nebo jakkoliv jinak nezkřiví obličej. |
| |
| Démon Upravil jsem si rukavice a lehce si upravil i svůj hrudní plát. Snažil jsem se nevnímat démonovo kecy ale nešlo to nějak jak bych teda chtěl. Musel jsem se jeho provokacím přeci jen ale smát. Bylo zábavné pozorovat jak se snaží dohnat některé z nás k nepříčetnosti. Někdo by mu měl zavřít tu drzou hubu. Pomyslím si a krátce se zadívám na Manferda. Trochu mě trápí když vidím že jeho snažení udržet nás pohromadě selhává. Ostatně tomu se já ani nedivím. "Kašli na to, tahle skupina nikdy nebude jednotná. Je tu až příliš... odlišných bytostí." Pohrdavě jsem se zadíval na upíry i s démonem. Udivuje mě že jsem je neposlal na pravdu boží už dávno. Po chvíli vyčkávání jsem se ale zas od Manferda zvedl a zamířil kamsi k věži. Schválně jsem procházel kolem Silase a neodpustil jsem si jednu kousavou poznámku. "Mimochodem být tebou jsem rád že se s tebou zatím jenom bavím. Mohl jsi taky dávno skončit zpátky ve špíně pekelné. Mezi tobě podobnými." Pronesu klidně a jen pohodím hlavou. Pevněji sevřu hlavici svého kladiva u opasku a zadívám se krátce na šupinu. Trochu se ve mě zvedne hněv což mě přinutí do něj strčit. "Mimochodem, ty kryso jedna špinavá, tu šupinu jsme získali my. Ty jsi jako srab nehnul ani prstem. Jen sis válel zadek na molu a díval se jak my bojujeme o své životy." Prohodím a lehce zatnu ruce v pěst. Mezi prsty mi zazáří svatá energie ale potlačím ji. "Jsi větší ubožák než jsem myslel ale tohle jsem měl vlastně čekat že?" Dodám ještě a s tím se od něj vzdálím. Je mi z něj opravdu špatně. Zabil bych ho. Ale musím své vášně a emoce hlídat. Jinak nebudu o nic lepší než on. |
| |
| Démon a jeho drzost Neuniklo mi, co ta oslizlá kopa kravskýho trusu říká a podíval jsem se na něj. "Jo, tak ty máš. Ty, který jsi prohlási..ehm..: Já se kvůli nějaké šupině nenechám zabít, užijte si to hrdinové!" zacituji a dívám se na něj. "Arthur má pravdu, zatímco my jsme se aspoň snažili, ty jsi byl jak ten největší zbabělec a držel jsi pomalu nejdál ze všech! Co kdyby ti ten had, byť jen trošku poškrábal tvou dětskou prdýlku. To by byla nedozírná katastrofa ty hromado hnoje!" zařvu na něj. "Myslel jsem si, že démoni jsou tvorové, co si zakládají na určité cti. Ale ty nejsi démon, ty jsi jen zbabělec! A neříkej mi že neznám démony. Měl jsem s několika už tu čest a všichni měly víc charakteru, než ty jsi vůbec dokázal posbírat za svůj vyhnilej život!" dodám a podívám se na holohlavce a pak zpět k démonovi, který tu na nás jen sprostě parazituje... |
| |
| Před věží- neznámé osoby Jsem rád že je tu někdo kdo má alespon kapku rozumu. Strarý léčitel si nejpíš myslel že to byli jen halucinace ale já moc dobře cejtil plynoucí energii k jeho bradě, a ani trochu mi to nepřišlo vtipné jestli si ten "tvor" myslí že si může utahovat z každého kdo se mu namane tak mu bude muset někdo přistřhnout kořínek. Nechápavě se otočím k holohlavci a tomu "tvoru" zaslechl jsem něco o nějaké šupině. Začal jsem se spíše soustředit na holohlavce... a na to co nám poví nového a jestli mi konečně poví o co tu jde... |
| |
| Čím dál šílenější drama Se spokojeným úsměvem jsem polehávala a tulila se mírně k Lamiiným zádům, kde jsem ji nějak nevědomky jen lehce hladila prsty mezi lopatkami, a snažila jsem se nějak odpočívat. Nechávala jsem si hlavou proplouvat různé myšlenky a nad některými jsem chviličku přemítala. A zrovna když už to vypadalo že budu mít konečně klid mě vyrušili zase ty zbytečné pletky a hádky té podivné skupiny. Byla jsem naštvaná sama na sebe že jsem na ten hřbitov vůbec lezla, a také na ně že se furt štěkají jak smečka divokých psů. Tahle kráska je ani nejspíš nevnímá. Ale mě už lezou vážně na nervy. Pomyslím si a tichounce zasyčím jak mnou projede slabá vlna hněvu. Pak otevřu oči a zadívám se na závoj černých vlasů dívky přede mnou. Znovu ji pohladím po lopatkách a lehce se odvážím přejet prsty i po jejích, krásných vlasech. Jak mě se od ní jen nechtělo. Nakonec jsem se ale pomalu zvedla a zadívala se na sebe. Upravila jsem si své černé, jednoduché a sazemi ušpiněné šaty (plášť s kápí nyní vlastní Lamia), pak pevněji uchopila svoji hůl a druhou rukou si upravila u opasku pochvu s jednoručním mečem. Než jsem ale cokoliv udělala pozorovala jsem co se vlastně děje. Když jsem viděla jak ten bělovlasý démon provokuje všechny kolem nedalo mi to a musela jsem se rozesmát. Bylo to docela zábavné pozorovat jak se s tím paladinem přou. A co teprve když se do toho přidal i ten muž, který na hřbitově řádil na svém, černém koni. (Kane) Hmm, no uznávám že někteří by stáli možná za hřích. Nebo možná radši taky ne. Mihne se mi hlavou a s tichým zachichotáním se k nim všem vydám. "Mohli by jste se laskavě uklidnit? Někteří z nás by chtěli odpočívat víte?" Pronesu lehce kousavě a založím si pravou ruku v bok. Cítila jsem se mezi nimi... no, malá. S tou svojí drobnou postavou která neměla víc než 170 centimetrů. "A co si to takhle místo slov radši vyříkat ručně? Už mě z vás bolí akorát uši a aspoň by byla větší zábava." Protočím lehce očima a s šibalským úsměvem se na všechny zadívám. Měla jsem taky najednou chuť si do někoho pořádně "kousnout". Zajímalo by mě jak by se chovali kdyby je provokovala slečna a ne nějaký nabušený chlapák. Mnooo, rozhodně to můžu hned zkusit. |
| |
| Nastartováno na první našlápnutí? Ani se mi nesnilo, že jedinou provokací zasáhnu hrdost hned několika z těch pobudů... eh... hrdinů. Ale palachova slova mě přeci jen proti mé vůli zaujala. "A o co si myslíš, že se tu celou dobu snažim, ty prázdná palice. Asi bych tě políbil, kdybys mě dostal zpátky do pekla - tady je to fakt nechutný - zima, nuda, žádné... no to nic - prostě se mi tu ani trochu nelíbí." Zašklebim se na něj a radši se otočím ke Kanovi, abych zahnal zrádné myšlenky na pár krásných Succub, které mi pár desítek let dělaly společnost. "No to si piš, že mně se nesmí stát ani škrábnutí - už bych nebyl takovej fešák, kdybych měl nějakou hnusnou jizvu... ačkoli bych byl tady stále ještě nejhezčí." Pobaveně se uchechtnu a podvědomě očekávám, že nás holohlavec spraží, ten si ale jen vzal šupinu a zase zmizel s bouchnutím dveří ve věži. Kousek od stolu s jídlem se objevila hromada pokrývek, až jsem měl chuť do nich rovnou skočit. A proč vlastně ne? Ve chvíli, kdy se objevila dívenka, se rozesměju a svůj původní plán zrealizuju. Jakmile se pohodlně uveledím v hromadě dek, najdou se tam evidentně i nějaké kožešiny, se širokým úsměvem dvakrát tlesknu rukama. "Svatá pravda, děvče, tak jen do toho... pořádně je zfackuj, ať máme klid - uvidíme, jak moc velcí jsou to gentlemanové na to, aby ti to hned vrátili. A nebo nastavěj druhou tvář? Co palachu?" Fakt se královsky bavim - na nějakej vztek nemám ani pomyšlení. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Nuda, nuda, nuda, nuda... poslední dobou se toho pro tebe skutečně moc neměnilo a všechno mělo stejně nudně šedivou příchuť. Pivo v korbelu před tebou už pomalu zvětralo a přijmulo teplotu místnosti, ale v hospodě obvykle pověstné nešťastnými nehodami, to nevypadalo ani na malinkatou bitku. Po dalších několika minutách ses zklamaně zvedla a zamířila jsi pryč. Tvoje nálada byla úplně pod bodem mrazu a neměla jsi ani chuť se sama v nějakém incidentu angažovat. Venku ti po kůži přeběhl závan přímo ledového větru a přinesl s sebou zvláštní pach kouře a vzrušené hlasy. Skoro to mohlo vypadat na nějakou zábavu. Po několika krocích ses dostala až na náměstí, kde sice bylo také pár hospod, ale na vkus většiny rváčů byly až moc nóbl. To ale nebylo to, co tě zajímalo. Jak se ukázalo, kouř stoupal z několika pochodní, které tu, ač bylo velmi brzy odpoledne, plály. Nebylo zas až tak těžké uhádnout, proč. Hned vedle se tyčila hranice vlhkého dřeva a až nahoře naříkala křehká dívčina (Sellena), kupodivu v bílém. Nebylo pochyb o tom, že brzy zjistí, jak příjemné je to být upálen. |
| |
| Vychloubačnej kretén "Jsi tak krásnej, až jsi hnusnej démonku..." procedím mezi zuby. "Víš proč tě peklo vykoplo? Protože takovýho namyšlenýho idiota jako ty fakt nikdo poslouchat nehodlá, ani ti nejvyšší, natož ti nejnižší z pekla. Ani se jim nedivím, že o takového pitomce jako jsi ty nemá peklo sebemenší zájem." ušklíbnu se a je mi docela jedno co si u mě myslí. "Na tu svou namyšlenost jednou dojedeš démone, to si pamatuj. Všichni na ní dojeli, a klidně si říkej, že se ti to nestane. Ale stane, možná dřív, než tvoje hlava plná pilin je ochotná si vůbec připustit." dodám a pak už dál toho arogantního démonskýho idiota neřeším. "Neříkej to mě, slečno, to tady panu "Já dokázal všechno". To on si tu přisvojuje zásluhy, u kterých nehnul ani prstem. Takže stížnosti támhle na toho namyšlenýho pitomce!" řeknu k blondýnce a podívám se na ní. |
| |
| Vyšel si Děd do lesa, Že by si na bedle zamlsá Celí rozhořčen tímto ohavným činem co na mě byl spáchán, se otočím a vyjdu nejkratší cestou pryč. nechci odejít ze skupiny, tedy pokud by se to tak dalo nazvat. Ale nýbrž si jen ulevit na mysli a i trochu vychladnout. Starému muži se na vousy nesahá, ani kdyby hořelo. Teda pokud by vzpláli ty vousy, pak by bylo vhodné je pomoci uhasit. Cestou z mýtiny si brblám do vousu spoustu ostrých slov na účet místních kouzelníku. Plýtvat sílu na blbosti jako trápení starce by je člověk užil, ale aby třeba pomohly oráčům nebo komukoliv jinému. To by je musel člověk volem tahat jen aby prstem pomohly. Ach, kam ten svět spěje. Za prvním stromem jsem se otočil a koukl za něj. Hledajíc jakoukoliv houbu, ať jedlou, nejedlou nebo snad i jedovatou. Vše jde zpracovati a co ne, to prodati. Pomalu procházím okraj lesa, slunné místo ale zároveň kryté lesem. Pro houby všech velikostí skvostný ráj a zřejmě tu opravdu něco bude. Proběhne úsměvná myšlenka při shýbání se pro houbu. Nevypadá zrovna nejlépe, ovšem přísloví "darovanému koni na zuby nehleď" by se zde dalo uplatnit. Ne přišil ochoten vytáhnu z náprsní kapsy nitku s šídlem. Nabodnu "houbu" a provlíknu skrz ní niť. odmotám si dostatečný kus nitě aby mi stačila na pár hub a utrhnu si ho. Zbytek opět schovám do náprsní kapsy na jindy. S nitkou, pochybnou houbou a holí v jedné ruce dále prostupuji okraj lesa. Je to opravdu relaxující, dostatečně daleko od hádek ostatních, na čerstvém vzduchu vonícím lesem a při jedné z mích oblíbených aktivit. Houbaření. Ha ! Další ! Sehnu se po kusu čehosi vykukujícího z pod listí. Ovšem toto vypadá snad ještě pochybněji než to před tím. S pohledem na to co už mám na nitce a co držím v ruce se jen mírně zamračím. Nevím co to jsou zač tyhle potvory, ale už sem viděl horší a jak to bylo vzácné ! S mírným pokrčením ramen na znamení rezignace napíchnu další "houbu" na šídlo a provlíknu skrz niť. Po dalším hledání pochybných hub kdy jsem využil klidu a i si pro sebe pobrukoval píseň, co jsem jako kluk měl velmi rád. prošel jsem skoro celí okraj lesa a tak i obešel celou planinu dokola, nalézajíc zatím jen 2 prapodivné existence připomínajíc něco podobného houbě. Už jsem chtěl houbaření ukončit a smířit se s ne moc krásným úlovkem. Málem jsem "zakopl" o prašivku, vyhublou jak sobol po zimě, ale konečně jedna houba která vypadá jak má. Sehnu se pro ní, opatrně vyndám abych neponičil nohu a napíchnu k ostatním. Očko s úlovky pak sváži aby se nerozvázalo a připnu si ho k pasu, mezi vačky s bylinky ale i měštce na zlaťáky. Budiž, říci si to na rovinu smím. Dnes jsi nijak nezazářil. S ne moc spokojenou myslí která je momentálně trochu vytížená neustálím přemýšlením co že sem to našel se odeberu k prvnímu stromu. Sedajíc do jeho kořenů zády opřen o mohutný kmen a hůl položím do klína, ruce na ní. Hlavu mírně zakloním a zavřu oči abych jim také dneska chvilku odpočinul. Viděli toho dnes už dosti a trochu odpočinku si zaslouží, stejně jako já. Z odpočinku se náhle stane slabý pochrupování až nakonec i mírný spánek. |
| |
| Jen info Náš staroušek našel: plesnivej list na ztrouchnivělý šišce, rezavej veverčí ocas a prašivku na tenký nožce s malým, placatým kloboučkem Dobrou chuť všichni, kterým se to pokusí nacpat ;) |
| |
| Kdo jsi? ¨Co si o sobě ten elík myslí? Takhle tu najednou dělat, že je pánem všeho? Někdo by mu měl ukázat, že není víc než moucha. Rozeznívá se mi hlavou vzek. Už se po ně chystám skočit a ukončit jeho život, když tu přede mně přistoupí nějaký muž. Tedy, spíš děd. Přeměřím si ho pohledem a vztek, který mně ovládá mi radí, abych ho zabil. Najedou se ale oběví špetka zvědavost - kdo to je? "Zdravím vás, pane" Jeho zdvořilost mně v tuto chvíli trochu dožírá. Ale oproti současnému stavu to není valná změna - jako by přilil sklenici vody do oceánu. "No, zdá se, že je to opravdu rozrostlá skupiinka - ale tak nějak nechápu pár věcí - doufám, že mi je stařec vysvětlí." Rozhlídnu se, jestli ho někde neuvidím. Poté, so ho nespatřím se mírně zamračím. "Jméno mé je Salizarius..." neřeknu své pravé jméno - jsem na něj opatrný, krom toho by mně podle něj mohl poznat - a to ani on, ani já nechceme "... a potěšení je na mé straně." Je to vskutku podivný stařec a určitě není obyčejný - uvidím, co se z něj v budoucnu vyklube... |
| |
 | soukromá zpráva od Athrestia Keatenwen pro ...čo len tak zapĺňajú život sú tými najhoršími spoločníkmi. Tento usedavý spôsob života mi vôbec nesedel a očividne mi to začínalo liezť poriadne na mozog... Nič sa nedialo. Nikdy sa tu nič nedialo. Tu a tam sa vyskytla nejaká prácička, no v žiadnom prípade to nebolo nič veľké ani svetoborné. Bolo to len malé klbko intríg, ktoré som mala rozmotať jednou presne mierenou ranou... Nie som žiaden kráľovrah, v podstate som nikdy neurobila nič veľké. Ale pri nebesiach samotných, už by ten večne opakujúci sa cyklus neustálej nudy mohol skončiť. Práve toto sú obdobia, kedy pivá začínajú byť teplé, tuk sa začína lepiť na tie najmenej žiadané partie a ľudia strácajú svoj vlastný charakter či sny v nekonečnom prúde času, v ktorom sa nemajú čo chytiť. A ja som sa v tom prúde práve topila, nevediac, čo robiť. Zdalo sa, že všetko, čo som prežila posledných pár rokov bolo akési curriculum vitae konca. Niekde teraz by mal kronikár ozdobným písmom napísať "a žila šťastne, až kým nepomrela". Tú trpkosť tých slov som nachádzala v každej sekunde, ktorá uplynula v jednom z najzašitejších podnikov, čo v meste boli. Mala som sto chutí si obiť korbeľ o hlavu a byť aspoň na istý čas v bezvedomí, mimo tohto nekonečne fádneho sveta. S vedomím, že som pravdepodobne zabila hostinského pohľadom som vyšla na ulicu, prekryjúc si tvár kapucňou. Nikto nemusí predsa vedieť kde som bola a čo som tam robila. Život vás naučí správať sa postupom času ako tieň. Dav ľudí, ktorý prúdil na trhy bol ideálny pre splynutie. Kráčala som pokojne, bez výrazu, bez nejakých emócií, ktoré by ma donútili otočiť sa na päte a so všetkým seknúť. Človek sa naučí odosobniť. Bohužiaľ často takmer od všetkého. Kapucňa ešte stále visela len tak na ramenách. Slnečný deň spôsobil, že v uliciach bolo viac ľudí, než je za normálnych okolností. Každý si užíval pekného počasia. Deň veľmi podobný jednému z dosť nepríjemných spomienok. Myslela som na to, ako mŕtvoly páchnu v tomto teple. Pečené škoricovníky zo stánku po blízku rázom stratili svoju lákavosť. Pomalým tempom som sa dostávala bližšie a bližšie k námestiu. Hlava na hlave. Nikdy som nemala rada takéto hromadné stretnutia, kde sa desiatky ľudí chodilo pozerať na porážku... Smrť je prirodzená vec. V konečnom prípade nevyhnutná. No vždy sa mi zdalo dosť sadistické chodiť sa na ňu pozerať, ako keby to bolo nejaké divadelné predstavenie pre zvrátené publikum. To jasalo, keď videlo mladú dievčinu v bielom, čakajúcu na smrť. Bude jasať aj vtedy, keď jej nohy a telo budú pohlcovať plamene. Ale najviac bude jasať vtedy, keď prvé fakle dopadnú už na pripravené drevo... Jej žalostný krik pobudí malé deti počas poludňajšieho spánku, zatiaľ čo klerik bude hlásať, akých zverstiev sa dopustila, čím sa previnila, aj keď v skutočnosti jediným dôvodom jej popravy mohlo byť len to, že bola v nesprávny čas na nesprávnom mieste. Okolie hranice sa začalo napĺňať. Ľudia, ktorí o tejto šaráde nevedeli, zbystreli. Očividne zanechajú všetky svoje obchody a radšej sa vykúpu v teplom pocite, že na mieste dievčiny nie sú oni a dúfajú, že ani nebudú. Že slečnám v elegantných aj pestrých balónoch šiat s množstvom mašličiek prejde cudzoložníctvo. Že obchodníkovi s bylinkami nezavrú krám, keď zbadajú všetkým známy kothreltský korienok, ktorý žúva každý tulák túžiaci po chvíľkovom úteku z reality. Že tých niekoľko zlodejov, ktorý sa od nej radšej držali ďalej, nechytia pri rabovaní jedného z vreciek. Že o novom kapitánovi stráže, ktorého už celé mesto dobre pozná sa nikto nedozvie, aké je v skutočnosti bezcitné zviera. Zakotvila som pri konci jednej z uličky, kde som mala na všetko dostatočne dobrý výhľad a oprela sa o roh v tieni.Teraz zostávalo len čakať a sledovať okolie, či nejaký odvážlivec nemieni prekaziť skázu mladého života tohoto dievčaťa... |
| |
| Na mýtině S lehce pozdviženým obočím jsem se dívala na Kanea, pak zas na Silase. Se zájmem jsem poslouchala jejich rozepři a uvažovala jsem jestli to nějak neukončit. Ale pochybovala jsem že na mě někdo vůbec dá. "Chováte se už vážně jako malé děti. Co se takhle uklidnit a začít nějak jednat?" Křiknu hlasitě a zadívám se na všechny kolem. Byla jsem najednou naštvaná. Na všechny kteří se tu museli takhle hádat a štěkat jako smečka divokých psů. Všichni mi popravdě už lezou krkem. Měli by držet jako skupina při sobě. Pokud tedy oni... vůbec jsou nějaká skupina. Tohle mě unavuje. Chci už odtud pokud možno rychle zmizet. Pomyslím si a s překvapeným pohledem se zadívám na hromadu přikrývek a kožešin. Kam se samozřejmě Silas hned uvelebí. Už když jsem tohohle démona poprvé spatřila tušila jsem že ho nebudu mít zrovna v lásce. "Šoupni ten svůj pekelný zadek trochu stranou." Prohodím k němu a vytáhnu z hromady dvě kožešiny. Pak s malým zívnutím zamířím zpátky k místu kde spí Lamia. Jednu kožešinu sroluji a dám ji Lamie pod hlavu. Druhou přes ní přehodím a pak se k ní zachumlám. S veselým, spokojeným úsměvem se zadívám do její spící tváře. Zhluboka jsem se nadechla a jemně jednu její ruku vzala do své. Pak jsem s dlouhým vydechnutím zavřela oči a chystala se taky usnout. Chtěla jsem se pořádně prospat. Jen doufám že nás tahle sebranka nebude moc otravovat. |
| |
 | soukromá zpráva od Sellena *Lea* pro A to by se dalo říct, že ten den začal i celkem pěkně... rozhodně tak nepokračoval. Tedy lépe řečeno pokračoval, ale pouze omezenou dobu. Pak se to začalo vyvíjet lépe pro ty druhé a to nikdy nevěstí nic dobrého. Kde jsem ale tentokrát udělala chybu? Vždyť chybí kousek a upálí mě. Tak přesně něco takového mi probíhá hlavou právě teď. Snažím se udržet balanc na těch pitomejch polenech, které pode mně naskládali a alespoň si nepodvrtnout kotník. Ráno. Jo, to bylo celkem fajn. Probudit se ve společnosti dvou poměrně mocných hodnostářů, rozhodně ne nehezkých, to není nic, na co bych si chtěla stěžovat. Kdyby nebyli... jak to jen říct, aby to nevyznělo špatně. No nechme to třeba na tom, že byli trochu tužší než zvečera. Ne tedy, že bych si neužila... přesto jim to asi neudělalo zrovna dobře. Ale tak co, i to se pochopitelně může občas stát. V nevhodný moment si jeden nedává pozor a už má za zadkem celé město šílenců. Jo... i to by se nejspíše zvládlo. Zmizet z města a už se tu neukazovat – nebyl by problém, kdyby tu úplně nepředstavitelně hloupou náhodou právě nepřebýval jeden poněkud nepříjemnější inkvizitor. Asi jsem měla tentokrát vstát o něco dřív. Takhle jsem mu naběhla přímo do náruče a musím přiznat, že mě nehezky překvapil. Pohrdavě se rozhlížím po zástupu čumilů, kteří se už už těší na krvavou podívanou. Většina z nich nejspíš ani netuší, jak nepříjemně smrdí škvařící se lidské maso. Jeden by řekl, že skoro jako slanina, ale v člověku to probouzí skutečně nepříjemné pocity – co kdyby ten uzený bůček měl být právě jeho, že. Ale to je zjevně vůbec netrápí. Kouř mě začíná nepříjemně štípat v nose. Dobře, čas něco konečně udělat. Snad jsi nepočítal s pár skillama v rukávu. A pokud jo... no asi to nebude z nejpříjemnějších zážitků. Pro lepší koncentraci zavřu oči a snažím se vůbec nevnímat okolí. Ze soustředění mě okamžitě vytrhne kýchnutí, ke kterému mě donutí kouř z mokrého dřeva, které právě začíná chytat. A to nepříjemně rychle. Oheň. Je to jenom oheň. O nic nejde, to bys přeci měla zvládat bez problémů... o čem se to tu sakra přesvědčuju?! Už strašně dlouho jsem to nedělala a jestli se mi to podaří, skutečně se budu docela dost divit. Nic se neděje. Stále se nic neděje. Pořád se nic neděje. Na čele se mi začíná perlit pot a ty pitomé provazy stále držej – docela by mě zajímalo, z čeho jsou vlastně udělané. Ve chvíli, kdy pouta povolej a spadnou mezi dřevo, radostí zavýsknu a okamžitě seskočim z hranice. Zjevně to skutečně nikdo nečekal, protože lidi začnou v panice prchat před „čarodějnicí“, zatímco stráže a hlavně inkvizitor se poměrně rychle vzpamatovávají a v tu chvíli to pro mě skutečně nevypadá moc dobře. No tak, lidi, to mě skutečně chcete nechat upálit? Podívejte se na mně přeci! Nevypadám víc jak na sedmnáct! Skutečně necháte sedmnáctiletou dívku umřít tak hrozným způsobem? S mírným zadostiučiněním vidím, jak se moje myšlenky začínají odrážet v očích okolostojících vesničanů. Pomalu se začínají stavět mezi mně a vojáky, ale stále to není dost. Potřebovala bych nějakého bojovníka, nebo prostě kohokoli, kdo by mě jich dokázal zbavit. Je fakt, že umírat se mi ještě rozhodně nechce. „Pomozte mi někdo!“ Od tohohle zoufalého pokusu o výkřik si toho pochopitelně moc neslibuju, ale zkusit se musí všechno. A teď co nejrychleji pryč. Otočím se na patě a poměrně slušnou rychlostí zamířím co nejdál od hranice. Nedívám se napravo nalevo a nezdráhám se použít ani lokty – pryč, jen pryč, co nejdál to jde... prozatím. |
| |
| Stále u věže
|
| |
| soukromá zpráva od Athrestia Keatenwen pro Dalo by sa povedať, že ešte nikdy som nestála smrti zoči voči. Je síce pravdou, že už som si s ňou podala ruku pri zoznámení, ale nikdy som nepocítila jej dych pri poslednom bozku, pri poslednom tanci, za ktorý zaplatím životom... Pamätám si na slová jedného trpaslíka, ktorý mi robil... povedzme, gardé počas ochrany konvoje karavan. Volal sa Vander a jeho ostatné slová, ktoré mi povedal ešte predtým, než stihol utiecť s mojou časťou odmeny po tom, čo zo mňa vymlátil dušu, boli: "Kaetenwen, nenechaj sa zabiť. Bola by ťa škoda. Alebo počkaj na mňa, kvietok. Bude mi cťou ťa zniesť z tohto sveta." Vedela som, že raz bude natoľko drzý, aby sa mi ukázal na očiach. A ja budem tá, čo zahrám mu requiem. Trpaslíci sú hajzli. Prisámbohu už s nimi nebudem za žiadnych okolností obchodovať. Kopnú vás do kolená a podlo vás oberú aj o nohavice. Preto som nevedela, akému strachu muselo to dievča čeliť. Nevyzeralo ani na osemnásť, nieto že ako niekto, kto by vedel čeliť podobnému nebezpečenstvu. Len málo mladých ľudí má v dnešnej dobe guráž. Hovorím o skutočnej odvahe, nie snahe sa vytiahnuť pred "kamarátmi" prípadne splniť svoje túžby o sláve a bohatstve. Takíto mladí dobrodruhovia končia niekde zmlátení skupinkou miestnych chuligánov len preto, že sa v noci vybrali zlou uličkou. Teraz, keď neexistujú skoro žiadne vojny a všetky dni sa kolíšu na pokojných vlnách pohody, mladé štence ešte poriadne nezocelené životom majú tendencie robiť hlúposti obrovského kalibru. Škoda reči... Mlčky som pozorovala, čo sa tam deje... Až kým som si nevšimla, že dievčina povolila povrazy, ktoré ju okrem iných vecí delili od slobody. Dobre, táto bude jedna z tých svetlých výnimiek. Zoskočila z hranice a ja som okamžite zbystrila pozornosť akonáhle sa z jej úst vydral srdcervúci výkrik žiadajúci o pomoc. Možno ak by tam len tak stála a tvárila sa ako ryba na suchu, ktorá sa len tak vzpiera svojmu osudu, tak by som sa nerozhodla jej pomôcť. Ešte väčšmi som sa zahalila do plášťa, schovajúc si aj tvár a z púzdra vybrala pár vrhacích nožov. Bariéra aspoň čiastočne chrániaca dievčinu pred vrchným inkvizítorom a strážou sa zacelila, no nebola schopná rozzúrených mužov zadržať v ich postupe, zatiaľ čo dievča zmizlo uličkami v dave. Prešla som štyridsaťpäť uhlového stupňa takmer behom a až tri metre zas skupinkou prenásledovateľov som sa rozhodla zaútočiť. Smrť od chrbta síce nie je nič moc, ale kto v dnešnom svete hrá fér? Podržala som chladnú čepeľ v ruke ešte predtým, než presvišťala vzduchom až k starému inkvizítorovi, druhý zas hľadal svoj cieľ v jednom zo stráží ešte väčšou silou, než ten druhý. Rozbehla som sa takmer tým istým smerom, ako dievča. Táto ulička však viedla do inej časti mesta. Aj keby sa rozdelili, stále by som mohla ísť tým istým smerom ako to malé ustráchané kuriatko, ktoré sa nestihlo ani poriadne opiecť. A dúfajme, že ani nestihne. |
| |
| soukromá zpráva od Sellena *Lea* pro Sprintem jednou uličkou, pak další a ještě jednu... a teď prudce za roh. Tak dělejte, vy tupouni. Pěkně proběhněte kolem, ať vás mám pěkně na očích. Prudce oddechuju, ale snažím se co nejtišeji, abych na sebe zbytečně moc neupozorňovala. Ve chvíli, kdy kolem proběhnou vojáci, už chci vyrazit opačným směrem, když mě zarazí zvuk dalších běžících nohou, ale tentokrát mnohem lehčích. Nakouknu velmi opatrně za roh. A ty jsi kdo?... Skoro bych řekla, že hrdinka... a dýka v ruce?... tak možná spíš vražedkyně? Nechám ji přeběhnout kolem a opatrně vyrazím za ní. Když zahnu za další roh, trochu překvapeně zamrkám. Dorazím právě ve chvíli, kdy se poslednímu vojákovi noří nůž do krku. Proč bys je zabíjela? Ohrožovali tě? A nebo to přeci jen bylo kvůli mně? Tiše se rozeběhnu znovu za ní a sleduju, kam se vydá. Bohužel jsem trochu zamyšlenější než by bylo zdrávo. Ve chvíli, kdy se mi ztratí z dohledu poněkud zpanikařím a neuvědomím si, že pouze zahnula za roh. Prudké zrychlení a odbočka mě jí naženou přímo do zad. Sakra, sakra, sakra, sakra... to se může stát pochopitelně jenom mně... jsem úplně blbá a nejspíš mě to nikdy nepřejde... vlastně jednou asi jo... možná.... snad to nebude moc brzo. "P-p-promiň!" Písknu vyděšeným hláskem, když se rychle hrabu po zemi od ní - drobná, křehká konstituce mého těla nedává moc šancí při srážkách, takže jsem se zblízka seznámila s dlážděním. Zelené oči mám široce otevřené a bez jediného mrknutí je upírám jejím směrem. Někdo by mohl tvrdit, že vypadám jak porcelánová panenka a ani barvou v obličeji jsem k tomu nebyla zrovna daleko - kazila mi to jen špína na šatech. |
| |
| Asi si neodpočinete Po pár hodinách, které někteří z vás využili k odpočinku, jiní k paranoidnímu sledování ostatních, se dveře věže opět otevřely a ven vyšel, se širokým úsměvem na tenkých rtech, takže vypadal ještě víc jako lebka než obvykle, váš holohlavý zaměstnavatel. Spokojeně se rozhlédl po všech kolem, zvláště nadšeně po spících a v tu chvíli se kolem rozezněl skutečně velmi hlasitě gong. Každý z vás měl pocit, jakoby mu někdo zahrál na ten nepříjemný nástroj přímo v hlavě. Se škodolibým výrazem pozoroval, jak vás to probírá a dřív než jste se stihli vzpamatovat, už jste zase byli pryč - zřejmě se dobře bavil na váš účet. Dřív, než vás pohltila temnota, jste zaslechli jen pár jeho slov. "Šupinu ste dostali... sice vám to dost trvalo, ale dostali ste ji... nicméně tentokrát nebudete stát proti hloupé nestvůře... jsem zvědavý, kolik z vás se vrátí." Odmlčel se a pak, jakoby na to zapomněl nebo to nepovažoval za důležité, ještě rychle dodal. "A tentokrát to bude cenná relikvie - potřebuju jantarový kámen osu..." Poslední slovo jste už celé nezaslechli a ve vteřině jste stáli u hradeb. Když jste se koukli nahoru, nic jste neviděli. Nemohli jste ani říct, jestli se za nimi skrývá hrad nebo jen město. Bylo časné odpoledne a přestože kolem byla celkem svěží zeleň, vzduch byl suchý a horký jako v rozpálené troubě. |
| |
| Vzhůru za dalším posláním Posazen na malém balvanu u věže jsem si kusem látky čistil své kladivo. Bylo celé od krve nepřátel které tak nemilosrdně drtilo. Okolí jsem nevnímal. Byl jsem pohroužen v hlubinách své duše kterou jsem zaříkáváním očišťoval. Nebylo to nic moc. Na pořádnou očistu bych musel meditovat a na to teď není zrovna čas, ani klid. Rázem jsem se ale probudil když se mi v hlavě ozval nesnesitelný gong. S tichým vyjeknutím jsem okamžitě vstal a zadíval se kolem. Pohledem jsem se zastavil na muži který z věže vyšel a trochu nejistě jsem si ho prohlédl. Podíval jsem se na ostatní, pak na něj. Měl jsem z něj divný pocit ale to bylo fuk. Jeho slova mi nahnala chlad do žil snad ještě víc než on sám. Cože? Co s námi jako zamýšlí udělat? Mihne se mi hlavou a udělám k němu pár kroků. Chci něco říct ale to už se mi před očima rozhostí temnota. A když zmizí jsme zas někde jinde. S posledními slovy onoho muže v hlavě. Cenná relikvie? Jantarový kámen? Proč se mi tohle vůbec nelíbí? Pomyslím si a zadívám se na hradby před kterými stojíme. Pak zas na ostatní jestli tu jsme všichni. Vypadá to ale že jo. Bohužel. Některé bychom tu mohli klidně postrádat. S tichým povzdychnutím si jen promnu ramena. Upravím si svoji zbroj a kladivo hodím do kroužku na opasku. Štít si nechávám na levačce a přes hlavu si přetáhnu svoji kápi. "No dobře. Nevím o co se tady jedná ale kdo to byl? Mám z něj mráz v zádech a jeho aura se mi rozhodně taky nelíbila. Proč pro něj máme vůbec něco nosit?" Spustím na ostatní a bodavým pohledem se na všechny zpod kápě zadívám. "Připadám si jako nějaká loutka." Dodám už mnohem tišeji a zadívám se znovu na hradby. Dám ruce v bok a po nějaké chvíli vyrazím rovnou k hradbám. S hlubokým nádechem a výdechem se celý uvolním. Snažím se v hlavě složit tu "skládanku" kterou nám onen muž dal. A vůbec netuším kde začít. Taková relikvie mohla být absolutně kdekoliv. Na toho starce si budu muset ještě posvítit. Kdo ví jaké bude mít s tou relikvií plány. |
| |
| Arthur Jen co jsi došel ke zdi, na povrchu zašlých kamenů se začnou objevovat zlatě zářící písmenka. Snad jako výsměch tvým ještě nezačatým pokusům zakrýt text. Málem jsem zapomněl, ctnostný paladine, pochopitelně tato... řekněme zakázka... se Vás bude týkat poněkud osobněji. Být Vámi, dívám se pečlivě kolem sebe... tajemství v rodině nejsou moc zdravá a svatý bojovník beze jména je sotva víc než obyčejný žoldnéř. Každé písmeno je na dlaň vysoké, aby bylo dobře vidět. |
| |
| Zlatý nápis Zastavil jsem se před hradbami a lehce jsem přes kameny přejel rukou. Zadíval jsem se doleva, pak doprava, a nakonec i nahoru. Uvažoval jsem kde by asi mohla být brána. A trochu ve mě bodla i myšlenka jestli tu vůbec nějaká brána je. Moc se mi nelíbilo že bychom museli přes hradby nějak lézt nebo nedej bože se přes ně dobývat. Každopádně moje myšlenky se zvířili jako vír když se na hradbách začal objevovat zlatavě zářící nápis. Zvědavě nakloním hlavu a jen co se dotvoří první písmenko začnu jej číst. Z toho co tam stojí mi ale až poklesne čelist. Nemohu tomu uvěřit a zároveň to ve mě vzedme vlnu hněvu. "Čí je tohle dílo? Vyzývám stvořitele tohoto nápisu aby se mi ukázal!" Vyhrknu a zamračím se. Udělám ke zdi pár kroků a lehce přes pár písmen přejedu prsty. Pak s tichým odfrknutím zas ustoupím. "Moje jméno je Arthur, přesně takové jaké si má matka přála než mě zanechala u kněží Azurového oka! Kdo jsi a jak se opovažuješ, vztahovat jazyk na mě, a moji rodinu?" Křiknu se znatelným naštváním a ohlížím se kolem. Po rozlehlé krajině i na hradby. Tohle mě skutečně naštvalo. Mojí rodinou byli kněží a paladinové z chrámu Azurového oka. O své pravé rodině jsem nevěděl vůbec nic. Jen to že má matka, poté co mě v chrámu zanechala, zmizela a můj otec padl na válečném tažení. Tajemství v rodině nejsou zdravá a svatý bojovník beze jména je sotva víc než obyčejný žoldnéř... Pročtu si znovu poslední slova a s tichým zavrčením pohodím hlavou. Kdo je za tohle sakra zodpovědný? S hlubokým nádechem a výdechem zavřu oči. Ihned potlačím veškerý hněv a pročistím si myšlenky. Ale tahle slova mám v hlavě vyrytá. Bylo to jako skládačka. Mám první dílek. Ale z kolika? Mohla by tohle být skutečně cesta jak odkrýt pravdu ve svém původu? Stojí to ale i za to riziko že to nemusí být vůbec nic hezkého? Tolik otázek a odpovědi žádné. Začíná mi to nahánět husí kůži. |
| |
| Cestování, zlatavé písmo Už už jsem téměř spokojeně usínala nebýt toho že se mi v hlavě ozval velice nepříjemný zvuk nějakého zvonu. To mě přinutilo otevřít oči a s vyjeknutím vyskočit rychle na nohy. Pak jsem se vyděšeně ohlížela z jedné postavy na druhou. Trošku jsem se uklidnila když jsem to nejspíš neslyšela jenom já sama. Ale než se zbavím toho šoku to ještě chviličku potrvá. Nakonec se zadívám i na starého muže který vyšel z věže. Jeho úsměv oplatím lehce zákeřným úšklebkem a pak jen pohodím hlavou. Prsty si učešu vlasy a urovnám šaty. Pak zvednu ze země svoji hůl a opřu se o ni. Ale ani pak se mi nedostane klidu protože se mi nepříjemně zatmí před očima. A jen co oči zas otevřu už nestojíme na zelené mýtině. Ale kdesi před hradbou. "Kde... kde to jsme? Poznáváte to tu někdo?" Vykoktám tiše a v hlavě si krátce připomenu slova starého muže než nás nejspíš právě on někam přemístil. Vůbec se mi nechce plahočit za nějakou relikvií ale uznávám že by to možná mohlo být i zajímavé. To se všechno uvidí až časem. Teď se musíme nejdřív zorientovat a... ale jak vlastně? Pomyslím si a začnu se ohlížet po okolní přírodě. Rukou si zakryji oči aby mi do nich nesvítilo slunce. S úsměvem si nechám tvář pohladit příjemným vánkem. Trochu mě napadá že tady by to nemuselo být i tak špatné. S poměrně veselým úsměvem se otočím na ostatní a najdu očima černovlasou dívku. Pomalu k ní přejdu. "Jsi v pořádku?" Zeptám se tiše a důkladně si ji celou prohlédnu. Víc ji zachumlám do svého pláště a neubráním se veselému, zvonivému smíchu. "Budeme ti muset sehnat něco na sebe. Abys nám tu neběhala nahá. Tady v tom... městě? Nebo co to tam je by mohli snad něco mít." Dodám a s mrknutím se jí krátce zadívám do očí než se překvapeně otočím za naštvanými slovy paladina. A překvapeně pozvednu obočí když si všimnu co se to na hradbách objevilo. Co je to zase za podivnost? Zeptám se sama sebe a třikrát si celý text přečtu. Pak se zvědavě zadívám na paladina. Lehce přimhouřím jedno oko a zároveň se mírně pobaveně uculím když vidím jak na to on sám reaguje. Copak nám asi pan svatý tají? To vypadá velmi zajímavě. Pomyslím si a skutečně to ve mě vyvolalo zvědavost jaká tajemství má asi náš paladin v rukávu. |
| |
| Strach Kam nás po... a v tu chvíli se to stalo- muž vyšel z věže na tváři měl opravdu škodolibý úsměv a pak ten gong hned jak jsem se vzpamatoval ... tma a jeho hlas na nás mluvil že nás někam posílá kam nás po... už jsem nestihl doříct a stáli jsme před hradbou neskutečně vysokou. A pak se tam oběvilo zlaté písmo vůbec jsem nechápal o co tu jde. Pro jistotu si připravím pár jednoduchých kouzel: na odklonění šípů letících na mé mí, paralizace napřítele, posunovací kouzlo ( na shazování nepřátel z těch hradeb), a ohnivou kouli. Jsou to sic jednoduchá kouzla ale neberou mi tolik energie jako ty složitější... A ještě kdyby náhodou do vzduch vyšlu "kouzelníkův zrak" abych viděl co je za hradbami... No a abych dokázal že nejsem zlej tak na ty co neumějí kouzlit sešlu ochrané kouzla na odklánění šípů, dané osoby ucítí jen jemné šimrání na citlivých místech. Teď se začnu soustředit na "své" třetí oko... |
| |
| From here there! From there that way... Ani jsem se nestačil dokopat se k tomu si na chvíli sednout a zase jsme byli někde jinde. "Tohle mě začíná opravdu nudit..." pomyslím si a rozhlédnu se po okolí. Jediná zajímavá věc, co tu je, jsou dámy a ta pošahaně vysoká zeď, táhnoucí se snad až někam, kam světlo nesvítí. "Super, teď to chce jen beranidlo..." hlesnu pro sebe a dívám se na zeď a pak chvíli pozoruju Arthura, jak si se zdí hraje se slovíčkama. "Super, mluvící zeď." pomyslím si s ironickým nádechem a podívám se po ostatních, pohledem se zastavím u dua blondýnky, nebo barvou silně připomínající blond a černovlásky. "Co bude příště? Mluvící kůň?" blýskne mi hlavou zcela bez podtextu... |
| |
| Velká cesta s těžkým začátkem Po klidném odpočinku na kraji jezírka u rodného domu jako mládenec co se honil za děvčaty a nedbal na učení jak mě všichni říkali, že se jedná o nejdůležitější dar života. Vědění. Ovšem říkejte něco takovému mládenci co je v svých nejlepších letech a nechce trávit své nejlepší chvilky nad zpytováním se učebnic. Přesně jak si to přáli mí drahocenní rodiče. Voda byla studená a slunce na obloze jasně zářilo na naší matičku Zemi jak jen mohlo. V zpovzdálí byl slyšet hluk lidí z tržnice. Obchodníci a kupující se zde sešly aby nakoupily a prodali své výrobky a zvířata nebo ovoce. Z poklidné idylky mě vyrušil hrom, co uhodil přímo vedle mě. Vtom jsem se probudil ze sna již zmíněný hrom, který ve skutečném světě byl pouze zvuk gongu. Nekalí žert v podání zlomyslného. Prudce jsem se posadím a hmátl po holi co ze mě při odpočinku opadla vedle, zmaten co se stalo a mžourajíc po okolí neschopen vidět nic ostře slyším pouze hlas a nakonec i tmu. Než se naději, nacházím se zcela na jiném místě než jsem byl před pár okamžiky seděl. Horký vlhký vzduch mě donutil silně zakašlat a než jsem si zcela zvykl na nové prostředí, dokázal jsem se svépomoci postavit a opřít o hůl. Kašel je hrozná věc, daleko horší než třeba bolest zad. Tu lze jednoduše odstranit jemnou ale přesnou masáží, popřípadě i mastičkou nebo olejem. Už zvyknut na nové podmínky a zcela probuzen konečně pohlédnu kde že to se nacházím a s kým. Hradby až do nebe sahající .Nejspíše se jedná o velmi důležitou pevnost, jinak by se zde tyto hradby nenacházeli. Rychlím pohledem kolem sebe zjistím že tu jsou všichni co byli i u věže. Nač používat nasilí ? Zkusme nejdříve najít vchod Odpovím na Kanevovu poznámku o beranidlu a kouknu oběma směry kudy zeď vede a popřemýšlím ke by mohla být brána. Paladin stojí u kamene zdi a mluví sní. Že by nebyl zcela při smyslech ? proletí mi zvědavá myšlenka hlavou a mírně k němu vyrazím, až si všimnu písma zlaté barvi. zřejmě našel něco, co by se mohlo hoditi. Když jsem dostatečně blízko jemu, položím mu ruku na rameno a zeptám se : Co jsi našel ? Přitom si začnu prohlížet písmo a číst první slova |
| |
| soukromá zpráva od Athrestia Keatenwen pro Našľapovala som zľahka a odrážala sa od už starého dlaždenia. Za mnou sa vznášali polopriesvitné obláčiky prachu zo všetkej tej špiny, ktorá sa v uliciach za ten čas už stihla nakopiť vďaka rušnosti tohoto malého mesta... Miestami som sa pozrela za seba. Mladé dievča bežalo za mnou ako o život... Dúfala som len v jedno - že bude schopná udržať tempo aj na trocha väčšiu vzdialenosť. Strážnici sa unavia rýchlejšie, ich ťažké brnenie ich dozaista bude ťahať k zemi viac, ako nás dve, jedna v koženom a druhá ľahko odetá v cárach šiat. Na každé dva kroky som sa nadýchla a vydýchla, presne tak, ako som bola učená... Žiadne pichanie v boku, žiadne znaky väčšej únavy. Cítila som trocha oťažené údy zo zlatistej tekutiny z hostinca, ale to sa dalo veľmi rýchlo vytriasť. V tom momente som ľutovala, že som si na cestu nezobrala aj kušu a šípky... Takto som bola takmer nútená ich konfrontovať, alebo jednoducho utiecť z mesta. Žiadna iná možnosť nebola prijateľná... Prídu ďalší. Na čarodejnice sa len tak nezabúda, ak len časom, keď spomienky upadnú prachom ďalších mŕtvych dievčat, keď odliv očistí špinu skutkov, ktoré ani nemusela vykonať... A možno tí, čo ju kedy uzreli, už budú mŕtvi skôr, ako ona sama... Ak by som utekala sama, dalo by sa utiecť cez strechy, vyšplhať po rímsach a zmiznúť na rozpálených strechách, skrývať sa v tieňoch kopulí... Ale nevedela som, čo je dievča zač. Keď už som sa do toho namočila, musela som to aj dokončiť... Nerada nechávam čokoľvek len tak rozrobené. Kto vie, či by im ušla. Možno aj hej. Snažila som sa urobiť čo najviac zatáčok a mierila som cez bludisko úzkych uličiek až k bráne a stajniam. Pheex, plnokrvný žrebec, bol ustajnený už nejaký ten deň a pravdepodobne zlenivel... Z rýchlych myšlienok prúdiacich ako rozčerený prameň dolu horou prerušil náraz. Zakolísala som na nohách, no bola schopná udržať rovnováhu. Dutý zvuk dopadnutia ma donútil sa obzrieť. Dievča ani porcelánová bábika s alabastrovou pleťou, pre ktorej česť by nejeden muž aj umrel nevyzeralo na žiadnu splodinu diabla a jeho čarov. Vyzerala skôr ako anjel, ktorého sem zhodili a nemal ani najmenšiu páru o tom, že za chrbtom má skupinku rozzúrených besniacich psov, čo sú ochotní rozdriapať jej tvár, krk a celé telo za krátku chvíľu. Chvatne som jej podala ruku a prudko ju zdvihla na nohy. "Bež. K Prašnej bráne." Povedala som rýchlo už trocha udýchaná a pozrela sa smerom, odkiaľ by mali prísť stráže, ešte neboli tu, ale requiem ich plátového brnenia sa už blížil a vháňal všetku krv z rúk a tela do nôh... Preč, preč, ďaleko pobežíš... |
| |
| soukromá zpráva od Sellena *Lea* pro Au!... To musí být ta zem tak tvrdá??... A tohle tělo... nic to nevydrží... potřebovala bych... no to je teď jedno - každopádně bych se měla ztratit z očí těm plechovkám, co se za náma hrnou - rozhodně by nebylo nejzdravější se s nimi seznámit moc zblízka - rozhodně by to mohlo dost bolet. Rychle se snažím vydrápat na nohy, ale třesoucí se údy mi úkol poněkud ztěžují. K bráně...? Zcela bezmyšlenkovitě použiji nejistý tón hlasu. No to zrovna - ještě tu potřebuju dokončit jednu záležitost a rozhodně nemám v úmyslu se sem nějak brzy vracet. Rychle zamrkám, jak mi prach kolem nepříjemně dráždí oči a pak co nejrychleji vyrazím směrem pryč. Kličkuju jako zajíc, jen co je pravda, ale stále stejně cílevědomě - co nejnenápadněji, co nejdále od brány - nakonec to můžu přeci svést na to, že jsem se jednoduše ztratila. Netrvalo dlouho a už jsem chytala dech jen velmi ztěžka, na druhou stranu jsem ale skrz černé skvrny, které jsem začínala vidět úplně všude, zahlídla zeď. No konečně... I myšlenky jsem měla výrazně zpomalené, pak jsem pochopitelně klopýtla a jen tak tak se udržela na nohou. Na okamžik jsem se opřela o zeď, měla jsem pocit, že nejspíš vyplivnu plíce, nebo spíš možná všechny vnitřnosti - bylo mi hrozně zle, motala se mi hlava, bylo mi slabo a chtělo se mi co nejrychleji omdlít. Na tohle není čas... prostě není! Potřepala jsem hlavou a rozhlédla se kolem, musela jsem se trochu pousmát, když jsem si všimla, že dům, který hledám, je jen pár kroků nalevo. pak jsem se sesunula rovnou k zemi, jak se mi zatmělo před očima. To byly hlasy? Než jsem úplně ztratila vědomí, měla jsem pocit, že jsem od zdi zaslechla hlasy, ale tady přeci nikdo nebyl... snad na druhé straně? |
| |
| Port k hradbám
|
| |
| Konečně pokračování aneb masakr před hradbami Cink Tichý, vtíravý zvuk se rozezněl od hradeb. Než stačil kdokoli z vás jakkoli zareagovat, ti co se zrovna dívali na hradby, spatřili jak se ve zdi otevírají nenápadné otvory. Tentokrát se žádný zvuk neozval, až na zařinčení čepele na písku. Následovalo zadunění dopadu dvou těl. Pohledy nezaměstnaných vlastními problémy přilákalo nehybné tělo děsivého klauna (Olafa), které se přetočilo na záda a odhalilo tak rychle se rozšiřující skvrny tmavé krve. Tělo Jericha se téměř okamžitě po dopadu změnilo v prach. Mnozí z vás však měli vlastní starosti. Nejhůř dopadl Kholdir, který se na nohou udržel snad pouze silou své dračí vůle. V těle měl zabodáno šest černých šipek, poměrně dost hluboko (pravé rameno, pravá paže, levá strana břicha, pravá dlaň a dvě v levém stehně). Přes bolest možná pronikl trochu divný pocit. Další v řadě byli Arthur s Kanem, kteří dostali každý po čtyřech šipkách (většina do těla, jedna, max dvě do končetin). Lehce paralizující bolest mohla zkušeným bojovníkům prozradit jed. Zion s Med´an dostali každý po dvou šipkách. Med, která byla sice dost paralizovaná bolestí, ale přeci jen ne tolik, aby necítila, jak jí uniká možnost kouzel. Lamia s Manfredem, Daisenem a Åmeonem ve svých tělech objevili každý po jedné šipce a nad bolestí naprosto převládl pocit toho, že vás opustila jakákoli výjimečná schopnost, kterou jste kdy mohli mít. Z Daisenova křídla začala pomalu opadávat jednotlivá pírka. Všichni zasažení pocítili poměrně dost silnou únavu. Ačkoli Kuchizen měl to štěstí, že ho nezasáhla jediná šipka, jako nůž se mu do hlavy zasekla bolest z očí, které tak protestovali proti slunci, které se do vás začínalo opírat. Aby toho nebylo málo, o slovo se hlásila i bolest ze zubů a z rozříznutého rtu, který sis prokousl vlastním špičákem, se vyvalila nečekaně studená krev. |
| |
| Na velikosti nezáleží Nestihl jsem ani pootočit hlavou zpět na hradby a už prudká, ostrá bolest mi projela tělem. Jelikož mé staré tělo nebylo nijak na náhlé překvapení připravenou. Vzala zemská gravitace své poslání a už jsem se řítil k zemí, přímo na záda. Dopad nebyl nijak lehký a pro mě i trochu bolestiví. Dopad mi vyrazil hůl z ruky a ta dopadla kousek stranou, než moje schránka. První věc, kterou jsem částečně stihl pomocí reflexu bylo chytit se za zabodnutou šipku v hrudníku. Druhá vyla v levé ruce, ale ta mi momentálně nedělala tolik starostí, jako ta blíže srdci. Otevřel jsem dlaň abych jí viděl, krátká a černá. Nejsem mrtev takže musí být otrávená, probleskne mi hlavou a kapičky potu vyraší na čele. Zatnu zuby a pokusím se jí vytáhnout. Pomalu a opatrně, nebude to první šipka kterou vyndavám, možná ani ne stá. Akorát s tím rozdílem, že nyní ji vyndávám ze svého masa. Není to nic příjemného, skoro slyší jak mi praskají zuby v síle skusu a k posledním chvilkám, než ostří šipky vytáhnu i zasténám v bolesti. Ovšem to už je šipka na světle božím. Zvednu hlavu abych viděl jak moc krvácím, není to hezké ale chvilku to počká. Neporaněnou rukou, kterou jsem vytáhl šipku se přesunu i k té šipce, která zasáhla mou levou ruku. Na zásah vidím mnohem lépe a šipka je hned rychlím tahem venku. Ránu ještě nemohu přikrýt, jelikož nevím zda budu muset aplikovat některé bylinky, v případě přítomnosti jedu v ráně. Šipku kterou jsem vytáhl čerstvě ze své ruky narychlo otřu od přebytků mé krve a přičichnu a nakonec i okusím jen na špičku jazyka, ale hned odplivnu. Nahořklá chuť s železitou pachutí krve. Takovou chuť má většina jedů, uspávadel a všeobecně všeho. Ovšem po tolika letech jde rozeznat jednotlivé hořkosti od sebe. Ovšem tato byla jiná, slabší. nejspíše se jednalo o uspávadlo. Ty se dávají v menších dávkách aby nezabily svou oběť. Kusem látky co mám u sebe jako obvaz si zavážu levou ruku a utáhnu aby rána nekrvácela, ale ne tolik abych odříznu přítok krve. Dále pak rychle ruku provizorně zaháknu za pásek, později si to musím ještě upravit. Krvácející ráno v hrudí ovšem krvácet nepřestává, proto jí vyložím několika listy, látkou a znovu listy. To vytvoří dostatečně pevnou zátku a zastaví krvácení. Sic jednou rukou a s bolestí si zavážu kus látky i přes prsa, abych udržel tlak na ránu a ta nekrvácela. Jako poslední jsem se natáhl pro hůl, posadit se mi povedlo, ale vstát s tak ošklivou ránou v hrudníku bude těžké i s holí. Musím na všechny čtyři, hul zapíchnout do matky Země vedle sebe a po ní se vyšplhat do výše a postavit se vzpřímeně na obě nohy. Pád je lehký, ale vzestup nikdy. Ruce rozklepané šokem, bolestí ale i přicházející únavou neznamenají nic dobrého. Únava naznačuje že to bylo uspávadlo, ale dost malé množství. Snad obstojím a zůstanu při vědomí, je mě zde potřeba. Pomyslím s při pohled na popadané těla s šipkami v sobě. Když jsem zahlédl hromadu prachu, co kdysi býval jeden z nás, vzpomněl jsme si co by to mohlo býti. NE bolestivě se skrčím jak sem se prudce nadechl, ale pak dokončím větu. Nepoužívejte své schopnosti ! nejsem jsi jist, ale nemusí to dopadnout dobře ! Pokouším se dobelhat k nejbližšímu zraněnému. Tedy Arthurovi u kterého jsem stál když se to stalo. |
| |
| Nečekaná změna věci Nejistě jsem pozoroval hradby a pak zas chvíli ostatní. Byl tu až moc velký klid a já byl nervozní. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Ale co se dalo dělat? Nic. Někdo tady ten nápis ale musel vytvořit! Takže JE šance že tady někoho potkáme. Ale nejdřív musíme pokořit tyto zpropadené hradby. Nějak. Hmm... Co to je? Co se děje? To... Ty hradby? Mihne se mi okamžitě hlavou jakmile se mi do uší dostane ten nehezký zvuk. Pak vykulím oči když mi zrak padne na díry ve zdech. Následně už to vše šlo ráz na ráz. Dva z nás byli mrtví dříve než někdo stačil něco udělat. A během vteřiny jsme byli patrně na řadě my. "Jsme napad... Aaaa!" Stihnu jen zakřičet než vnímám ostrou bolest která se mi bodavě vtírá do těla. Udělám krok vzad, kladivo upustím z ruky stejně jako štít, a padnu na kolena. Tvář se mi zkroutí bolestí a pak se jen s pohledem dolů dívám na šipky zabodnuté do mého těla. Opatrně na jednu sáhnu. Prorazila s dalšími dvěma zbroj jako nic. "Aah! Zatraceně!" Začnu pomalu jednu po druhé vytahovat a snažím se nevnímat další a další ne zrovna příjemnou bolest. Docela šíleně ty rány bolí. Že by to možná skolilo jednou, dobře mířenou ranou i vola. Uchopím do ruky zas kladivo a štít, za jejich pomoci se zvednu ale ihned zas klesnu na kolena. Zatočila se mi hlava a ta náhlá únava která mě přepadla... Něco... Něco mi říká že tohle nebyli jen tak obyčejné šipky. Ve snaze rychle zažehnat toto nebezpečí se pokusím vyléčit svá zranění ale v dlaních mi jen velmi slabě zablýskne svatá energie než zase zmizí. Byl jsem moc slabý než abych mohl někoho léčit, natož pak sám sebe. Hlavně pokud byli ty šipky opravdu napuštěné nějakým jedem. Jo, napadlo mě jak bych se toho mohl zbavit. Starší kněží používali očistné kouzlo které mohlo zbavit kletby nebo určitých druhů jedů. Ale nedokážu si vzpomenout na ta slova. Myslím že to bylo něco mezi "Sash" a "Midor". A tolik času abych tu zkoušel různé kombinace patrně zas nemám. "M-má někdo před... eh... Stavu co se děje?" Vykoktám skrze kašel a znovu se postavím. Tentokrát se na nohou držím celkem obstojně i když vysílení ze zranění a ta podivná únava mě zase rychle zmáhá. Byl jsem dost mimo. Měl jsem pocit jako kdyby byli najednou nepřátelé všude kolem za tou zdí. |
| |
| Zrádné zdi? Chvíli se ještě připravuji ke kouzlů, když v tom jsem zaslechl ten zvuk. Podívám se na zdi a z nich začnou létat šipky. Automaticky si klekni a shovám se za cíp pláště. Parakaloúme aspída. Přede mno se se oběví průhledná stěna, nevím jestli zachytila nějakou šipku. Odkryju plášť a sleduji popadané osoby. Rozeběhnu se za nejbližším(Lamia a Manfred) 3tít následuje mé mí, připravím si léčivé kouzlo. Sáhnu po šipce kterou má Manfred v rameni. Každé zdržení může znamenat strátu života. Zatni zuby! A nehýbej se! Pevně šipku uchopím a prudce vytáhnu. Zřejmě to bolelo ale ne mě. Odhodím šipku a přesunu se k Lamie. Opakuji postup pak Afairéste to dilitírio! Tím odstraním případný jed z krve. Všimnu si že Manfred začne usínat. Dám mu facku, Probuď se k sakru! Trochu s ním zatřesu. Afairéste to dilitírio! Hej! vstávej! znovu ho proplesku. Hej ty Lamio nebo jak se jmenuješ. Můžeš se hýbat?? Pojď k němu nesmí usnout! Vytvořím jen pomocí myšlenky kopii štítu a zanecám ji před dvojicí a skrčený se přesunu k Med´an. Ta je na tom o něco hůř. Chytím jednu šipku a vytrhnu ji dřív než stihne cokoli namítnout krom výkřiku bolesti, vytáhnu druhou. Afairéste to dilitírio! Cítím lehké vyčerpání energie. Dóse! Šeptnu a z okolních rostlin se stratí energie kterou čerpám já. Rozhlédnu se po ostatních jak jsou na tom. já nemam příliš energie takže moc lidem už nepomůžu. Odvolám oba štíty a připravím si jednoduché kouzlo : ohnivá koule. |
| |
| Liweko Štít vydržel, ačkoli to bylo spíše štěstí, dokonce i rány po šipkách se uzavřely, ale jed zůstal kolovat v krvi všech, kterým ses pokusil pomoct. Jednou z mála věcí, které se ti podařilo docílit bylo, že ses jednou ze šipek škrábnul do dlaně. Během půl minuty ucítíš únavu nepocházející z kouzlení, za další minutu se ti zhroutí štít a když se pokusíš vyvolat jakékoli další kouzlo, selže. |
| |
| Salva smrti Stejně jako ostatní zírám na otevírající se otvory v hradbách. Možná jsem drak, ale rozhodně ne v dračí podobě a rozhodně nejsem rychlejší než vystřelená šipka, a taky nepředvídám budoucnost. Moje staré tělo zareaguje se zpožděním, které je mi méně než příjemné a jediné co dokáže po náporu šipek udělat je zůstat vzpřímeně stát. Ale ani to nevydrží dlouho. V následující chvíli ztěžka dosednu na zadek, v očích nevěřící výraz. To jako vítají návštěvníky jedovatejma šipkama? Pronesu nevěřícně a natáhnu se na záda. Mám pěkné ozdoby. Tímhle by se skvěle strašily malé děti. Ale ta droga... Ne. Už zase mi strakají drogy... Halóóó já nemám zájem! Spát... Musím se pořádně vyspat. Tělo už se samo postará, jenom ho nechat vyspat... S připitomělým úsměvem na tváři, který nemá nic společného s bolestí, kterou cítím, prostě usnu. |
| |
| Další špatnej den? Člověk si hledí svého, zjišťuje co se děje a jako odměna jsou mu šipky a pokud budeme silně paranoidní, s jedem. Ale proč hned počítat s nejhorším? Ale zase podceňovat to nebudeme. Dvě se zakousli do těla, jedna mezi žebra a další nad kyčle. Následované dvěma do ruky, která si taky dneska prošla svým. "Sakra!" zakleju, klopýtnu a v záchvěvu lehké paranoii vytáhnu šipky. "Neoxidujte tady!" pomyslím si při jejich vytahování. Pak se podívám kolem, co se děje. "Asi je čas někomu nakopat." procedím při tahání poslední šipky. "Hlavně si nenechat nakopat!" dodám. "Nesnáším nepřítele, co se zbaběle schovává!" pomyslím si a koukám směrem ke zdi. |
| |
| Nečekaný útok Trochu zmateně jsem sledovala to šílenství které se tady dělo. Opírala jsem se o hůl a sem tam jsem pozorovala jak kámen medové barvy ve světle slunce září. Až jsem úplně přestala vnímat okolí. V nitru jsem si začala zpívat píseň mé matky. Pak mě napadlo jak se asi má. A jestli se už konečně usmířila s mým otcem. Mám je oba ráda. Vždyť od každého z nich mám polovinu svých, dnešních zkušeností. Hahaha, byla ale sranda pozorovat tu přestřelku ohnivých koulí když se hádali. Zasměji se v duchu ale pak mi úsměv zase spadne. Moji pozornost upoutá zeď která se nečekaně začala měnit a přestavovat. Zvědavě jsem se k ní otočila čelem a s lehce pozvednutým obočím jsem naklonila hlavu na stranu. "Ehm... Co... Co se děje?" Zeptala jsem se polohlasně a trošku nervozně jsem se poohlédla po ostatních. Pak se mi ale udělalo černo před očima a celá jsem se pořádně prohnula. Potom přišla ta šílená bolest která mě paralyzovala líp než elektrický výboj. Musela jsem zakřičet a až po nějaké chvíli jsem se odhodlala podívat. Jedna šipka mi vězela v rameni. Druhá se mi zabodla do levého boku. Strašně to bolelo. "Auu! To... tak strašně bolí!" Pomalu jsem se svalila k zemi a tiše jsem vzlykla. Moje tělo nikdy nesnášelo bolest zrovna moc dobře. O to horší to bylo když mi Liweko pak nečekaně obě šipky vytrhl. S dalším, bolestným výkřikem jsem se zkroutila a naplnil mě hněv, ale i částečná radost na Liweka že mě zbavil toho utrpení. Dlouze jsem si oddychla když mi jakž takž vyléčil rány a mě konečně zaplavila trocha úlevy. Roztřesenýma rukama jsem si protřela oči a pak se zadívala po všech okolních. Pořád jsem ale zůstala ležet. Byla jsem z toho všeho pořádně mimo a vyděšená. Jak to přišlo rychle a nečekaně. |
| |
| Co se to ... Spala jsem. Tedy myslím. Jak to vlastně bylo dlouho co jsem se pořádně nevyspala ? Tohle je už zlé, příliš zlé. Sny se mi pohybují kolem vzduchu, krásném povětří, větrat si perutě. Cítit vítr v ohni, jak rozdmýchává mou podstatu ... cítít tu úžeasnou zvětšující se moc. Cítit tak vše. Vše... Snad si ani neuvědomuji co se děje nebo kde to vlastně pohybuji. Vše je vedlejší. Nic není vážně. Přece já nemůžu umřít, jsem nesmrtelná ... nesmrtelná jako sama podstata ohně. V tom okamžiku však zacítím bolest. Nevím odkud pochází, vždyť je to jen sen ... nic mě nemůže zabít. Když však ucítím že se někdo dotkl mého těla, široce rozevřu oči a pokusím se provniteleošklivě popálit ... ale nic se nestane. Překvapeně e zadívám na své ruce ... ignorujíc muže který na mě řve. Něco mám udělat, je mi to jedno, naprosto jedno. Pomalu se zvedno, v očích naprosté prázdno ... Já ... nemůžu ... já ... Pokusí se o přeměnu. Nic se nestane, ani plamínek. Z ohnivě planoucích očí se začnou linout .. slzy ? Co jsou slzy. Nikdy jsem nic takového necítila. Už ... nikdy. Projíždí jí kousavě hlavou myšlenky a malátnými kroky opilce se začne blížit k Med´an ... Nemám důvod proč ... žít. Nejsem já ... já nejsem já. Šeptá jí vnitřní hlas, ignoruje pokud se na ni spustí další palba. Pouze malátně pokračuje, u Medán si klekne, jemně ji pohladí po tváři. Dřepí tak aby blokovala úhel proti střelbě z hradeb. Silně se třese, s dávkou zoufalstí v očích. |
| |
| Prokletá zeď Idilka, všichni se hádají, jen je trochu pošťouchnout a servou se jak psi nad ohlodanou kostí. Už jsem si pomalu připravoval pár rýpavých poznámek, zlých pohledů a lehce děsivých halucinací, když se stalo něco, co by mě ani ve zlym snu nenapadlo. Po mě - neškodnym poutníkovi, který se hradeb ani nedotkl, někdo začal střílet. A když tak koukám po upírovi a klauníkovi, tak ještě ke všemu dost nebezpečnou municí. Téměř okamžitě padnu k zemi, ale i přes moji nelidskou rychlost je už poměrně dlouho po palbě. Na rozdíl od ostatních se ale nijak neukvapuju a nezvedám se - nepochybuju o tom, že můžou kdykoli začít pálit znovu. Místo překotných akcí se radši rozhlížím po ostatních. Není to moc povzbudivá bilance - 2 mrtví, spousta zraněných, jedna slečinka zřejmě uprostřed hysterického záchvatu... Moment. To snad neni pravda. Žádnej hysteráček - někdo mi tu krade práci. Málem jsem se fakt naštval, ale rozhodně jsem se stále ještě nemínil zvedat - je fakt, že terčů tu kolem poletovalo víc než dost - třeba to nové špičaté ucho, ale co když jdou přímo pro mě, A drak, kterej by mě z toho mohl dostat, nebo by mi alespoň mohl dělat pořádnej živej štít si támhle spí jako miminko a ještě v tý ubohý podobě staříka. Znechuceně si nad tím odfrknu a snažím se vycítit strach kolem. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Normální den. A tím to všechno začalo. Úplně obyčejným, normálním dnem... pro spoustu lidí to tím i skončilo. Pár z nich to štěstí nemělo. "KOUKEJTE SE DÁT TROCHU DO LATĚ!!!" Příjemný hlas kapitána stráží se vám zasekne do rozbolavělejch hlav jako střep. Co ste to včera vlastně dělali? Mlhavé vzpomínky nejsou moc příznivé. Aeneis Po dlouhém dni sis chtěla odpočinout a třeba se i trochu pobavit v hospodě... to je to, co jsi ještě věděla jistě. To, že ses tam dala do řeči s nějakým špičatouchým šampónkem, jakých bylo město plné, to bylo také ještě celkem zřejmé. Pak došlo na pár... bůhví kolik jich vlastně bylo... korbelů trpasličího piva a v tu chvíli to začalo být poněkud nejasné. Mathai Ellesmérský Nebyl to moc dobrý den. Na večer jsi narazil na nějakého opilce, který tě málem pozvracel, tak ses rozhodl ten šok trochu utlumit něčím ostřejším v nedaleké krčmě. Byla to kupodivu jedna z těch lepších ve městě. Na první pohled tě zaujala poměrně pohledná dívka a posilněn nějakou pálenkou na kuráž sis k ní celkem drze přisedl. Dál to začalo být rozmazané alkoholovým oparem, který se ti tou dobou začínal vznášet myslí. Aeneis + Mathai + Sellena Takže co se to včera vlastně všechno stalo? Začaly padat nějaké sázky typu: "tolik nevypiješ a to nesvlékneš", když se tam jako duch zjevila drobounká dívenka v bílém. V tu dobu začal mít alkohol dosti nebezpečné grády. Sázky se zvyšovali a pak jste najednou dostali šílený nápad. Byl vůbec váš? "ŘEKL JSEM VZTYK!!!" Kapitán zřejmě neměl pro raní opici moc pochopení a ani ho nezajímalo v jakém stavu se nováčci nechali naverbovat. Pro něj bylo důležité, že je měl před sebou a že je mohl vyřvat až do plus mínus přijatelného pozoru. "TAK POZOR, VY TŘASOŘIŤKY! PŘED HRADBAMA NÁM ZAKEMPILI NĚJACÍ VÁGUSOVÉ A ANI NAŠE MILÉ UVÍTÁNÍ V PODOBĚ SPECIÁLNĚ UPRAVENÝCH ŠIPEK JIM NENAZNAČILO, ŽE BY MĚLI ZMIZET. AŤ JSOU, CO JSOU, TEĎ UŽ JE TO FUK - ANI JEDEN Z NICH NEMÁ VÍC SCHOPNOSTÍ NEŽ OBYČEJNÝ ČLOVĚK A JSOU ZRANĚNÍ, TAKŽE JE PŮJDETE SEBRAT A NA NĚJAKOU DOBU JE HODÍME DO CHLÁDKU, AŤ SI UVĚDOMÍ, ŽE TU NEJSOU VÍTÁNÍ." Spokojeně si vychutnával svůj burácivý hlas, který vám rezonoval lebkami. Pomalu se rozhlédl kolem a s děsivým úšklebkem neomylně ukázal na vás tři. "A PŮJDETE TY, TY A TY!" |
| |
| Před hradbami - dobitá skupinka Za nedlouho spatříte tři postavy, které se k vám váhavě blíží a kterým zjevně nedělá moc dobře prudké denní světlo. |
| |
| Prokletá šipka! Snažím se pomoct a jak tak koukám na svou dlaň všechno dobré ve zlé se obrátí! Škrábanec nebyl hluboký ale jed působyl a docela rychle. Rozepnu opasek a uvážu si jej kolem paže abych zabránil dalšímu šíření rány. Jde to asi jako po ránu, těsně po probuzení. Stoupnu si a zelený hábyt teď vyadá jako šaty... malátným krokem se ploužím blíž ke zdi. opřu se o ní tak těsně jakto jen jde. Jestliže střílí ze zdi tak mají pramalou šanci mě sejmout. Rozhlížím se po ostat jak jsou na tom. Nevypadá to příliš dobře jsou dva mrtvý a sposta zraněných. Když zahlídnu Lamiu pohltí mě vstek. Ke komu to sakra leze! Ale nema dost sil na to abych ji nějak bránil v činnosti. Poté mi pohled utkví nablonďákovi. Comu hrabe?? Tiskne se k zemi jako červ. A nic ho nezasáhlo, mohl aspoň někomu pomoct. Sedím a odpočívám snažím se nabrat síli z okolních rostlin, ale nemůžu nechápu účinky toho jedu... |
| |
 | Hnusné ráno pro takového krasavce... to snad ani není fér! Již zmíněné ráno He? vydám rozespale zvuk někde mezi zívnutím a nechápavým "heknutím". Nějaký chlapík, co si myslí, že když má na sobě uniformu kapitána má právo si vyskakovat i na neskonale krásnější osobu má zjevně pocit, že řvaní mu na důležitosti přidá ještě víc. Promiň příteli, ale nemohl by ses trochu ztišit a začít přemýšlet? Nevidím tu nikde svůj příruční hřeben, zrcátko ani nové oblečení, tak jak se mám dostat do latě? Vždyť to je nelogické a tyhle hadry jsem měl na sobě už včera! odpovím kapitánovi hlasem, který jasně naznačuje, že to je všechno dokonale jasné. Aby také nebylo, když jsem málem včera dostal plný zásah obsahem žaludku nějakého nehorázného cizince. Tiše zaúpím a snažím se vzpomenout si co bylo dál a jak jsem se sem vlastně dostal. Začalo to docela nevinně, zastavil jsem se do města abych si opět vyměnil šatník a směnil něco dobrého k snědku výměnou za nějaké ty kůže a bylinky, případně nocleh. Prostě klasická návštěva nějakého nedůležitého zapadákova, jehož jediným zařným bodem v celé historii bude moje návštěva. Spokojeně jsem tou dobou odcházel od krejčího s neskutečně stylovou soupravou lesní zeleně, obsahující i pelerínu, když se zjevil nějaký bídný lidský červ s pouze malým procentem krve v alkoholu. Tak malým, že mu zjevně nedošla vážnost situace ve chvíli, kdy se na mé dokonalé já rozhodl vrhnout obsah žaludku. Na poslední chvíli uhnu, avšak škoda již byla napáchána a malinký kousíček dopadl na mé prvotřídní kožené boty. S otevřenou pusou na to hledím a ani nějak neposlouchám kecy toho nevychovance. Tys... tys... ty sis dovolil mi poblít botu ty prašivý lidský pse?!!! zařvu hystericky, načež se mi v očích objeví opravdu nebezpečný záblesk říkající jedinné: Za tohle zaplatíš. Rozzuřeně si přehodím ruksak s oblečením do pravačky, přičermž stejná noha se již otáčí na špičce, dodávajíc sílu špičce mé levé nohy, zabořující se tomu bídákovi do břicha. Následuje rychlá výměna nohou a trefa patou přímo do mužova rozkroku. Poté samozřejmě pokračuji sérií nadávek, které je lepší nezopakovat a znechuceným odchodem do nedaleké krčmy, kde se hostinského poptám zda bych mohl přespat. Zásadně nespím dvě noci v jednom hostinci, žádný není dost dobrý na to, aby se tam má vznešená dokonalost usadila na delší dobu. Trochu překvapeně zjistím, že na zdejší poměry je to krčma velmi dobrá a tak si spokojeně popíjím u jednoho stolu, samozřejmě po důkladné změně oděvu. Po nějaké zaregistruji i docela půvabnou dívku a vzhledem k tomu, že už mám něco vypito se k ní vydám. A pak už jen mlhavý opar značící to, že jsem toho vypil více než zdrávo. Vlastně si nevzpomínám ani co se s ní stalo, uvědomím si trochu pomalu, snažíc se ignorovat toho příšerně ječícího chlapíka. Náhle si uvědomím že na mě a pár dalších ukazuje, řvouc, že někam půjdeme. S malým zaúpěním se vydám na cestu, přičemž překvapeně zjistím, že mí dva společníci, vlastně bych se měl opravit, jsou to společnice, jsou mi povědomé. Po pár krocích mi svitne že dotyčné znám z krčmy. Řekne mi tu někdo, co se to sakra děje? zeptám se znaveně, snažíc se rukama dostat pod kontrolu rozcuchané vlasy. |
| |
 | Á, hospůdka Fůůůůů. To byla zase práce. Teď už jen umýt a hurá na večeři a asi i na nějaký ten drink do hospody. Dělám kovářku na půl úvazku tady ve městě už skoro půl měsíce a kovář, mimo jiné rovný chlap, co jde při řeči rovnou k věci, mě platí za každou práci, kterou udělám. Prý už tu měl pár holomků, které platil od hodiny, ale to se mu neosvědčilo, protože se pořád někde flákali a lezli mu za dcerkami. Neříkám, že nedělám to samé, dokonce jsem se válela i po jeho jediném synkovi. No, aspoň to má ve svým sedumnácti za sebou a s takovým výstavním kouskem jako já... Uculím se a vstoupím do hospody. Obyčejné hnědé kalhoty ohrnuté ke kolenům, sandály, volná zašedlá košile, pod kterou se dme docela bujné poprsí. Místní osazentvo mě už zná a mám už i své oblíbené místo blízko krbu. Ale co to, moje zelenožluté oči zřely kohosi přicházet k mému stolu. Ahoj frajere. Ozval se můj líbezný hlásek a moje velectěné pozadí se pohodlněji usadilo na lavici. Jako většina má ten elf ve tváři dětské rysy, a lidi by si ho mohli plést se škaredou babou. Obvykle tu sedávám sama, ale tak... Líbezně jsem se na něj usmála a prohrábla si vlasy. Kývnu mu, že si může sednout a trošku si rozepnu košili. Možná provokativně, možná protože u krbu skutečně bylo teplo. Dala jsem si svoje hebké nohy na stůl, samozřejmě tak, aby je ten nanicovatej ušák neměl pod nosem. Hospodskej za chvíli dorazil s korbelem piva a já mu cvrnkla zlaťák, jako obvykle. Tohleto dýško mi zaručilo dalších pět kousků Kormy, což je to trpašličí silné pivo smíchané s medovinou. Mlsně se olíznu a loknu si. Poslyš, ouško, vypadáš, že jsi při penězích. Usměju se ještě líbezněji a povolím ještě jeden knoflíček. Nechtěl bys dámu pozvat na něco k pití ?? A tak to začalo. Sázení se, že kdo to nevypije rychleji než druhý, sundá si kousek oblečení. Samozřejmě jsme po chvíli byli nejspíš atrakcí celé hospody. Pak jsme se někam odebrali a došlo i na nějaké to mazlení. A pak nás v té největší opilosti nenapadlo nic jiného než... Náááh.... Kurvadrát, kdyby aspoň ten dement neřval jakoby svolával honitbu. Jo, holt, kalná rána opilcova. Marně si snažím vzpomenout na všechno, co se dělo včera večer, vynořují se jen kousky a to ještě hodně mlhavě. Byla tam pak nějaká malá bílá holka, ale... Na patře mám známou pachuť a na jazyku trošku jinou, slanou. Takže jsem zase vyváděla. Shodnotím situaci a donutím se rozlepit i oči a shodnotit svůj vzhled a okolí. Vzhled na jedničku, jen se budu muset přezout, páč ten regent nás posílá před bránu. No do hajzlu. Zamručela jsem nespokojeně a načrtla jsem do vzduchu jakousi runu. Bolest hlavy se na chvíli probudila k životu, ale pak začala umírat rychleji než předtím. Potěšeně zjištuju, že jsem si vzala i svou zbroj, i svoje meče a dýky, i svoje oblíbené pevné boty. Fenrire !! Rozkřiknu se mentálně k lesu, abych toho svého chlupáče vzbudila. Převléknu se, nahodím zbroj a vrávoravě se dostavím na buzerplac, odkud nás vedou dál. Pak se ke mě přichomejtl ušák ze včera. Ne, neodpovím ti, protože si toho sama moc nepamatuju. Ale podle toho, jak se cítím, jsi se musel snažit, krasavče. Ušklíbnu se a hodím mu ruku kolem ramen a nechám se podpírat. Pořád se se mnou točí svět. Chlupáči, najdi mi, prosím, jednu kuličku rulíku a pak nějaké maliní... Pošlu ještě jednu myšlenku ke svému mazlíčkovi. Za chvíli už jsme u té paseky, kde by měli být ti lidi. No super, asi se toho ujmu. Pustím se elfíka, kterého jako natruc ještě rozcuchám a už docela pevným krokem dojdu k těm střeleným. Takže, mám za sebou docela pernou noc a NEmám, to jsem zdůraznila dost jasně, náladu na to, aby jste dělali nějaké problémy. Volně přeloženo, vstaňte, poďte s námi ve dvojicích a možná se vám nic nestane. Z lesa se vynořil černý vlk o velikosti koně, který nese v tlamě jakési byliny. Oberu si kuličku rulíku a ty maliny a hodím si to do pusy. Jakási bylinkářka mi to poradila jako "lék" proti početí. myslím, že se teď bude hodit. Vlka podrbu za ušima a podívám se po střelených. Tak ale pohyb !! |
| |
| Příležitost? Pitomé město, pitomé hradby, pitomé všechno - jeden by se mohl zbláznit a stejně by se nedostal nepozorovaně ven. Zvláště když celý město málem šílí. A to jen kvůli jedné drobnosti. Jako bych za to snad mohla já. Někdo umře a nikdo se pak aspoň tejden nedostane z města nepozorovaně. Naštvaně kopnu do nějakýho ožraly, co se tu povaluje ve škarpě, kdybych se podívala pozorněji, jistě bych si všimla, že vypadá poněkud pocuchaně, ale na to teď fakt nemám náladu. Co mě ale zaujme, je špičatý, velmi nervózní ouško opodál. Copak se ti stalo a kampak máš namířeno. Nechtěl bys mi třeba být trochu užitečný? Ačkoli, jak tak na tebe koukám, tak snad leda kdybych potřebovala poradit, kde si nechat udělat kvalitní manikůru. Jako bych to snad měla zapotřebí. Tohle tělo je fakt děs - každej si mě všimne a všem nechutně uvízávám v paměti. Kdybych alespoň nevypadala na 15. Snad z nudy se vydám za elfem do tý odporný putyky. Moment - tohle místo znám. Ale ne. Tady jsem přeci. Sakra. Pro jistotu si rozpustím vlasy a nechám si je spadnout do tváře, ale naštěstí to vypadá, že hostinskej má svých starostí až nad hlavu, tak si hosty moc neprohlíží. Asi na půl hodiny si sednu k jednomu méně přecpanému stolu a udělám velmi nepěknou věc jednomu dotěrnějšímu opilcovi. Ale pochopitelně tak, aby to nebylo vidět. To by byl ale průšvih - jako bych už v jednom netrčela až po konečky vlasů. Ve chvíli, kdy si všimnu, že zábava u nedalekého stolu se stává čím dál nevázanější, jdu jejich horké hlavy ještě trochu přiživit pár pikantními sázkami. To, že skončíme v jednom z pokojů mě ani nepřekvapilo, ale zajímalo by mě, co si z toho budou pamatovat ti dva. K půlnoci jsem konečně uznala, že je vhodný čas na další sázku. Tak holka, lehce přiopilý úsměv, rozverný hlas a jdeme na to - tohle musí vyjít - jsou úplně na plech. "V-v-vsadim se s v-v-váma, že v-v-vás nev-v-vezmou do hlííííídky." No, možná jsem nemusela tak hlasitě, ale ti si toho sotva všimnou. Asi sem neměla pít ty svoje bylinky protože ráno jsem myslela, že toho kapitána roztrhnu na dva kusy, jak začal vřískat. Hlavní ale bylo, že v podstatě okamžitě nás tři poslal ven. Tedy, abych byla upřímná, bylo mi úplně jedno, kdo jde se mnou, hlavní bylo, že jsem venku byla já. Nečekala jsem ale takovou iniciativu od tý ženský, tak jsem zůstala chvíli jen překvapeně stát. Zase jsem to ale využila na to, abych si prohlídla skupinku. Tak co tu máme? Člověk, člověk, člověk, cosi. Moment, co je to támhle? A sakra - to vypadá na nepříjemnosti. Velmi pomalu a nenápadně jsem se schovala za ty dva, co byli se mnou - ten vzhled malé, křehké, šestnáctileté holčičky se mi možná bude i hodit. |
| |
| Zeď a pak nějaká trojce Jen co se mi podařilo zbavit se šipek, tak, jsem šáhl po dýce, jediné zbrani, neb meč mi rozlámal had. Zatím jsem jen sevřel její rukojeť a zíral jsem na tu trojici. "Hmm, buďto jim vadí světlo, nebo jsou nalitý jako trpaslík." pomyslím si a hodnotím styl jejich chůze. Ovšem i tak to neznamená, že i když jsou nalitý, nemusí být stále nebezpeční. Tak nějak jsem si už všiml, že tady se o nebezpečí tak nějak mluvit musí, a to každou vteřinou. Ale i na to si člověk zvykne. "Slunce zcela prokazatelně někomu vadí." konstatoval jsem si spíš pro sebe, s tím, že je mi fuk, kdo to slyšel. Jen čekám, kdo z naší partičky bude takovej magor a požene se jim naproti. Ale něco mi říká, že dobrota našeho paladina ho nakopne stejně, jako by ho nakopl kůň. |
| |
| Tak copak to tu máme? Ve chvíli, kdy jsem uznal, že je konečně bezpečné ukázat hlavu trochu víš, než byl písek, jsem se pomalu postavil a snad trochu moc teatrálně oprášil zbytky prachu z mého černého oblečení. Nicméně nic co dělám nebývá samoúčelné, snad s výjimkou provokování mých případných společníků, a tímhle jsem chtěl prostě získat čas, protože na té trojici, co se k nám blížila, bylo něco divného. Jednoho po druhém jsem si pečlivě prohlédl, ale těžko říct, který z nich. Osobně jsem tipoval tu nebezpečně se tvářící krásku, ačkoli jistý jsem si být rozhodně nemohl. Tak se předveď, ať jsi, co jsi. Pomalu jsem přešel k drakovi, který vipadal jako andílek, jak si jen tak spal a ještě se k tomu usmíval. Na můj vkus velmi něžně jsem ho nakopl do žeber - však to jen lehce zakřupalo - a pak se pomalým krokem přesunul k válečníkovi, Kame, pokud si nepletu jména, a postavil se vedle něj, s očima zaměřenýma na trojici. "Jak je, hrdino?" Dobře, to neznělo tak posměšně, jak bych jindy chtěl, ale holt někdy to nevyjde úplně přesně - na to jsem byl moc zamyšlenej a moc jsem pátral v obličejích i postojích přítomných po něčem, co by mi pomohlo. "Chceš radu? Pro tentokrát zadarmo..." Asi jsem fakt nemocnej. I když, někdo kdo by stál s mečem mezi mnou a čímkoli, co by mi chtělo ublížit, se vždycky hodí. "Nedělej jim problémy." Oči mi žlutě blýskaly, když jsem se snažil uhodnout něco, co jsem zatím nezvládal. A ten vlk. Ačkoli na druhou stranu vypadá jako docela obyčejné zvíře. Tak trochu popíchneme štěstí - jsem přeci rozený klikař. "A kampak to bude, slečno?" Nom, možná přeci jen lepší nepokoušet, ale třeba mi to trochu pomůže při výpočtech. Nesnažím se být v popředí a spíš se držím za paladinem - přeci jen je to trochu tužší maso, než hysterické dívčiny opodál. |
| |
| Nečekané "uvítání" Pomalu jsem vstala ze země a roztřesenými prsty jsem se dotkla tváře Lamii. Pohladila jsem ji jako ona mě a starostlivě jsem se jí zadívala do očí. Vjela jsem jí prsty do vlasů a přitáhla si ji více do svého objetí. "Co... co se děje?" Zeptala jsem se tiše a nepřestávala jsem se dívat do jejích očí. Konejšivě ji pohladím po zádech. Snad abych zahnala ten třes nebo jen zmírnila tu zoufalost která naplňovala její oči. Setrvala jsem tak s ní notných pár minut než se kolem nás začalo zase cosi dít. Jakmile jsem zaslechla ženský hlas otočila jsem za ním hlavu a zvědavě jsem pozorovala krásnou ženu které patřil. Pak mě naplnila bojácnost když jsem si uvědomila že vyšli zpoza hradeb. A že patrně asi nebudeme moc "přátelé". Ale ne... Ještě abych byla zajatec. Mihne se mi hlavou a zadívám se na Lamiu s kterou jsem stále v objetí. Pomalu ji pustím, zvednu ze země svoji hůl a upravím si jednoruční mečík u pasu. Pak vezmu Lamiu za ruku a s tichým povzdychem ji táhnu pomalu za onou ženou. Byla jsem ráda že vidím nějaký náznak civilizace ale i jsem měla sto chutí utéct. A málem bych tak udělala. S vyděšeným vyjeknutím jsem uskočila když se k té ženštině přiřítil doslova obří vlk. Na kterého jsem zůstala jen udiveně, vystrašeně civět. "Ehm... To by spíš my bychom se měli ptát co se to tu děje. A k-kde to vůbec... Hmm, jsme?" Pronesu po nějaké chvíli lehce roztřeseným hlasem na slova elfa který přišel s tou dvojkou. Pak se trošku schovám do pozadí a s jednou rukou na svém mečíku se postavím do střehu. Tiše, bojovně jsem zasyčela i když pravdou je že chybělo málo abych vzala nohy na ramena. |
| |
| Přítel nebo nepřítel? Poohlédl jsem se a chytil své kladivo pod hlavicí. Rukojeť jsem zasunul do kroužku u opasku a na levačce jsem si upravil štít. Pak jsem se díval po místech kde šipky prorazili moji zbroj. Nevypadalo to vážně ale nebylo to vůbec příjemné. S tichým syknutím jsem rukávem utřel pár krůpějí krve a pak jsem se zadíval po něčím hlase. Který se k nám nesl od hradeb. Už jsme nebyli sami ale teď jsem si pokládal otázku, jestli nás ten někdo jde dodělat nebo nám snad pomoct? Každopádně... Ani jedno nebylo správně. Pohledem jsem ulpěl na ženě která se dala ve vedení té trojce do úvodní řeči a tiše jsem se uchechtnul jejímu "přivítání". Pak jsem ale zas zvážněl a jen si všechny tři podezřívavě prohlížel. Nelíbili se mi. Měl jsem z nich... Divný pocit. Obvzlášť když si nás chtěli kamsi odvést. Chtějí z nás udělat zajatce? Ne! Ne takhle snadno. Volnou rukou jsem si sundal z hlavy kápi. "Nepůjdu s tebou nikam, ženo. Ne dokud nebudu vědět s kým mám tu čest! Jsi snad TY hlava tohohle... Místa?" Pronesu hlasitě a neústupně založím ruce v bok. Trochu se zamračím a začnu z kroužku u opasku zas pomalu vytahovat kladivo. Svaly mě docela dost boleli od toho útoku. "Ať už s námi máš jakékoliv úmysly nepůjdu s tebou jen tak! A věz že já se budu bránit. Možná teď nejsem plně při své síle, ale duchové bratří z Azurového oka jsou se mnou! Stejně jako je mocný Neltharion nade mnou. Nedám svoji duši lacino pokud mám jít vstříc neznámu!" Zabuším tupou stranou svého kladiva do štítu a pak do své zbroje. "Dej mi ale odpovědi a možná změním názor." Dodám ještě a pozvednu štít k hrudníku když se u té trojky objeví i obrovský vlk. Nejistě, překvapeně si ho prohlédnu a pak zauvažuji... Že s tímhle by mohl boj být dost tuhý. Každopádně na svém přesvědčení ale trvám! |
| |
| Probuzení... Na louce se ještě chvíli míhají postavy, ale mě není dobře... je mi špatně... pak se ozve gong a já s nudržím při vědomí. Ve chvíli, kdy opět otevřu oči, jsem zmatený. Doslova nevím, kdo jsem. V mysli mi vyvstane jedinné jméno. "Kuchizen Kenpachi." Deja vu? Když se mi do očí opře sluneční světlo, překvapeně si je zakryji oběma rukama. Obličej se mi zkroutí v bolestnou grimasu, když si začnu uvědomovat sebe a vlastní bolest. Minutu dvě ještě ležím, poté se zvednu do sedu a škvírkou mezi prsty pozoruji okolí. Něco se stěnou není v pořádku a někteří se k ní rozrušeně přibližují. Pak se věci začnou dít rychleji, než jsem schopen vnímat. V jednu chvíli se ozývají poděšené výkřiky a hned nato se část skupinky kácí v zemi. Mimo jiné i Jericho, který mi posloužil vlastně jako živý štít se obrátil v prach, a ten děsivý psychopat, Olaf, už také nedýchá. Z té změti prachu a potrhaných hadrů, která bývala upírem, seberu klobouk, který si vzápětí nasadím hluboko do čela, a hadí zub, který si zastrčím za opasek. Taky si všimnu příčiny téhle zkázy... černých šipek, válících se v prachu, které opatrně uchopím a zastrčím si je za klobouk, tak, aby nebyly vidět. S tou jistou ochranou, kterou mi poskytuje pokrývka hlavy, se rozhodnu čelit neúprosnému slunci a postavím se na nohy. Všimnu si postav, které začaly komunikovat s Arthurem... S člověkem, ze kterého se mi dělá špatně, už když se na něj podívám.... Ale zdá se, že jsme na stejné lodi, takže pevně sevřu hadí zub a postavím se vedle něj. "Doufám, že se domluvíme v klidu, já se tu nehodlám unavovat ubližováním nedůležitým lidem!" Pokusím se paladina podpořit, tak trochu po svém. Snažím se u toho vypadat velmi suverénně a jistě, i přes to, že mi není dvakrát nejlíp. |
| |
| Šíp řeší vše. U zdi s partičkou ohavných lidských tvorů Mám v tomhle oboru docela praxi, prohlásím s úšklebkem těsně předtím, než se na mě blondýna pověsí. Lehce heknu, když svaly bolestivě zaprotestují. Sakra, ty její přednosti musejí vážit aspoň metrák, pomyslím si překvapeně a zamrkám, aby se mi trochu zaostřil zrak. Bezúspěšně, takže si za cesty sevřu kořen nosu a čekám, tohle už zabírá a já aspoň nevidím tak jako ten příšerný opilec co si dovolil vypustit poblíž mne ty své odporně páchnoucí zvratky. Při vzpomínce na to se oklepu hnusem, naštěstí však mou pozornost odvede to, jak se blondska ujala vedení. Jen na to lehce pokrčím rameny, úplně jiná věc však je to, že mne rozcuhala. To mne dokonale rozzuří a už při jejím proslovu začínám sundávat luk ze zad, když si však všimnu něčeho velkého a ošklivého. Evidentně nějaký mazlíček mé noční společnice. A právě ten mi zabrání abych jí jednu nenatáhl, koneckonců elfové pokousaní od obrovského chlupatého čehosi vypadají ošklivě. Pro luk však najdu leší použití, konkrétně šťouchnutí do spícího člověka opodál. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti aby mě neumazal do něj párkrát drcnu špičkou luku a když se nehýbe, pokrčím rameny. Dýchá takže je naživu a to mi stačí. Z úvah mne však vytrhne nějaká lehce zakrvácená ženská následovaná proslovem nějakého zrzka. Nemám ponětí, opáčím stroze dívce, která na mne promluvila, načež pozvednu luk, zacílujíc tak, aby šíp dopadl zhruba metr či dva před zrzka. Ani s takovou kocovinou se tak nemůže stát, že bych jej náhodou trefil. To bezpochyby upoutá všechnu pozornost na mne. Takže se na to podíváme, ano? Vy jste ranění, nevidím, že by kdokoliv z vás měl zbraň na dálku a i tak špatný střelec jako já by vás zvládl sundat půlku dřív, než by jste se přiblížili. Možná víc vzhledem k tomu že jste ranění. A to mě právě přivádí k jednomu malému detailu, tady tento tvůj známý, ukážu na starce od kterého se o pár kroků vzdálím, by možná potřeboval ošetřit, nemyslíš? Takže pohni laskavě tím svým velmi nevkusně oblečeným pozadím a ještě s někým ho přenesete... No a jestli ne, tak v toulci mám ještě třiadvacet šípů, spojených s hodně blbou náladou. Tudíž bych vás teď rád požádal, aby jste se laskavě zvedli a následovali nás, samozřejmě pokud by se někomu kráčelo lépe s šípem třeba v noze, milerád pomůžu. Tak bude to? zeptám se, přičemž založím do tětivy luku nový šíp. |
| |
| ?? Už ani nevím kolik dní uplynulo, moc si nepamatuji, byl jsem naprosto mimo vše a nějak jsem vše pozoroval z dálky, ale to vše se změnilo a prolítla mnou nepříjemná předtucha, ani jsem nemohl zareagovat a už jsem v sobě měl nějakou šipku. Grr, co to... ani to nestihne dokončit a neslyším ho. Ok shrňme si situaci, všichni jsme bezbranní, ale nikdo nás stále nepřišel odpravit...nebo ne? lehce vztyčím hlavu, abych viděl postavy co se k nám blíží... Samozřejmě paladin s nimi mluví, já bych nemluvil vůbec jsem rád že mám tělo celé. Doufám že jsi schopný, toho abys je odpravil... povzdechnu si a zkusím vykouzlit ohnivou kouli za zády...nic. Ok jsme v loji, jediný co můžeme dělat je...čekat. NA SMRT?! pokusím se vstát protože bolest mě donutila si kleknout, tahle bezmoc je...zdrcující... |
| |
| Neporozumění? Mírně jsem se zamračil když jsem pozoroval co se to tady děje. Měl jsem čím dál tím větší pocit že jsme vlezli do moc špatného místa. Nebo spíše ten zatracený čaroděj nás sem poslal. A určitě to udělal schválně. Cítil jsem z něj něco... Neurčitého a znepokojujícího. Kdybych jen býval věděl... Tohle je špatné. Jestli se nedokážeme použít diplomacii budeme muset bojovat. Koneckonců... Bojeschopní jsou tu očividně jen jeden,dva... A ta přerostlá bestie... Zhluboka jsem se nadechl a udělal jsem krok vpřed. Pohodil jsem lehce levačkou abych si upravil štít a kladivo jsem si hodil přes rameno. Pak jsem spustil hlavu lehce k zemi aby mi kápě zakryla oči. Nevěnoval jsem moc okolí pozornost a namísto toho jsem přemýšlel jak z těla dostat ten zatracený jed. Bez svých schopností jsem nebyl o nic víc lepší než řadový pěšák. A to mě moc mrzelo. Hlavně v této situaci. Ze zamyšlení mě však vytrhne až šíp který skončí v zemi kousek přede mnou. Rychle pozvednu hlavu a udělám krok zpět. Pohledem zůstanu viset na elfovi a tiše, naštvaně zavrčím. To už ale věnoval jeho proslov, který ve mě vyvolával jak další naštvání tak i pobavení. Mírně jsem přimhouřil jedno oko a naklonil jsem hlavu na stranu. Sjel jsem si ho pohledem od hlavy až k patě, pak se mi v hlavě vyrojila myšlenka že tohle by byl patrně snadný cíl. Mohl by být mrtvý dříve než by se do mě vůbec trefil. "TY... Možná máš svůj luk a šípy. Ale já mám zase kladivo a štít. Možná teď jsme navíc i zranění ale myslím že nás až moc podceňuješ bláhový elfe. Je nás tady víc kteří by dokázali bojovat a věz že bys byl možná mrtvý dříve než bys vystřílel sotva čtvrtinu svých šípů." Zabuším hlavicí kladiva do svého štítu a bojovně ho pozvednu do vzduchu. "A jak už jsem říkal: nehnu se z místa dokud mi neřeknete s kým mám tu čest, a na jakém místě se to nacházíme. Pak půjdu možná dobrovolně ale jinak ne! A mé rozhodnutí nezmění ani tvůj luk, ani tvé šípy! Mým štítem neproniknou a mocný Neltharion je při mě!" Dupnu si levou nohou a pozvednu svůj štít tak abych se za něj schoval. Má tvář schovaná v kápi se zas nesouhlasně zamračí. "Myslíš že bych ho tak nechal kdybych mohl něco dělat? Já bych ho už dávno navrátil ke zdraví nebýt vašeho, zbabělého útoku zpoza hradeb na nás. To kvůli vám a vašim šipkám!" Dodám a krátce se zadívám na starce. Skutečně je mi líto že mu nemohu nějak lépe pomoct. Ale momentálně jsem bezmocný. Musím se spoléhat snad jen na své znalosti a zdatnost. |
| |
| Kdosy.. Jen pootočím hlavou, když slyším jak se otevírá brána. Snažím se postavit a připravit si kouzlo, ale jak si mi to nevyšlo. Připravím si alespoň hůl jako zbraň. podívám se do krystalu. ještě v něm je trocha energie. zabodnu hůl do země a pokusím se vyslat rozkaz k rostlinám. Lorem! Nic se neděje, jed jako by potlačili mé shopnosti. Při zmínce o tom, že je máme následovat jsem se obořil. To si o sobě myslíš docela dost... Vy jste tři a nás je tu... spočítám kolik je ná s tu při vědomí a kolik je schopno boje. Myslím že asi nemáme valnou šanci. Moc! Dokončím větu. Je to trochu dětinské. Poté přiběhne "vlk." Je to trochu víc než vlk ale pořád se mi nelíbí jak jsou někteří inteligentní humanoidi shopni otročit nevinné. Všimnu si bylinek které nese své paničce. Zajímavé, aportuje užitečné byliny. Jelikož stojím v úhlu kdy jim koukám do zad všiml jsem si holky s bílými vlasy. Chová se divně jako by nechtěla být viděna... odmítám se hnout z místa dokud se nerozhodne jít někdo jiný tak nikam nejdu. Ten v brnění s kladivem má zřejmě stejný názor. Kdyby se pokusil zaútočit tak odvede pozornost a já jsem shopen boje se svou holí. A ten vlk, myslím že dokud bych neublížil tý kozatce, tak mi nic neudělá. A kdybych si ji vzal jako rukojmí, tak by proti němu byla skvělý štít. A ten elf je příliš arogantní na to aby si přiznal že nemá šanci. Kdyby se rozhodli zautočit všichni alespoň z části shopní. A jsem si jist svou výchovou a výcvikem natolik, že by mě nestrefil a když tak jen velmi nešikovně. a pro střelbu lukem je potřeba klid. Takže jeho argument na třiadvacet šípů spojených se špatnou náladou, mi nedělá starosti. |
| |
| Celia - Bohové, kdo tuhle díru pojmenoval ?? A jéje. Vězni kladou odpor. A to jsem doufala, že je chlupáč Fenrir zchladí natolik, aby se bez keců seřadili a šli s náma. Nejhlučněji se vyjádřil asi paladin. Kladívko, šít, zbroj, blonďaté delší vlasy... Potěšeně se na něj uculím a na okamžik si vybavím, jaký by byl, kdybych mu seděla na klíně. Holt, je to aspoň kus chlapa, ikdyž asi fanatik tomu svýmu řádu. Neltharion ?? To mi něco říká, ale... Z dalšího přemýšlení mě vytrhne ušáček, když si sundal luk a začal si hrát na drsňáka. Pak je tu jakýsi zakuklenec, co nechce jít nikam a nejradši by bojoval. Horká krev ?? Ušklíbnu se a kouknu znovu na paladina. Poslyš, plechovko. Seš.. Teda jste u města, co se jmenuje Celia. Nestojíme o problémy, ale prostě když se tady zjeví taková skupina lidí... Nechám větu viset v luftě a vezmu si od vlka ty svoje byliny, otrhám plody a sním je. Asi nebudu obědvat a na večeři si dám leda chleba se solí a mošt. A ne, nešéfuju tomu tady, jenom jsem se ujala slova. Protáhnu se a kouknu po zbytku skupinky. Dvě holky, možná už spíš ženské, se podepírají, jakýsi stařec omdlel, dál pár chlápků. Vlče, dávej si pozor. Brouknu ke svému chlupáči, se kterým jsme si přirostli k srdci. Prostě přátelé až za hrob, mám ho ráda. A našel si mě sám, když jsem se koupala u jednoho jezera... Pousměju se při té vzpomínce. Úsměv ale trošku povadne, když se podívám na elfa. Blázníš ?! Syknu na něj naštvaně a pak se zase podívám na paladina. Když se nějak posbíráte a půjdete laskavě s náma a nebudete dělat problémy, rádi si poslechneme vaše příběhy, ale teď by jste vážně mohli aspoň trochu pohnout. Založím si ruce na hrudi, pod svým brněním, které je přizpůsobeno na moje poněkud vyvinutější tvary. Udělám opatrný krok k paladinovi a natáhnu k němu ruku ve své plátové prstové rukavici, do jejíž dlaně jsem předtím plivla. Starý zvyk, když jsem byla v zálohách. A když jsem byla banditka. Poté, co mi zemřel otec a našel si mě vlk. Když už jsi paladin, určitě umíš být čestný. Já jsem Aeneis. Vítejte s Celii. Usměju se mile a sama nechápu, co to do mě vjelo. Nějaký soucit ?? Nebo skutečně sympatie k té plechovce ?? No, každopádně si dávám pozor a případně si chystám elektrizující runu, kdyby se něco zvrtlo. Zásah malým bleskem by jeho myšlenky mohl hodit do těch správných kolejí. Vlk je na pozoru a atmoféra pomaličku houstne. Každopádně, když půjdete s náma, ošetříme vaše rány a vrátíme vám vaše schopnosti. Jednu z těch dvou holek to očividně poněkud vzalo, že nemůže nic dělat. Ale to skoro každého mága, když je najednou bezbranný jako děcko. Vlče, kdyžtak mi kreješ zadek, jasné ?? Zase pošlu myšlenku k chlupáčovi. A asi vím, jak mi odpoví. Ano, moje krásné pozadí. Pousměju se a zhoupnu se trošku v bocích. Kouknu se na toho zakuklence, co je proti odchodu. Myslím, že není žádný důvod k boji, jen se bráníme. Je totiž divný, že se uprostřed dne objeví pod hradbami skupinka lidí. Kouknu paladinovi do očí. Seš tady asi nejrozumější. Seberte se a pojďte s náma. Nemůžu zaručit, že nikomu nepřiletí bonusová šipka z hradeb. A tentokrát by nemusela brát jenom schopnosti. Šeptám rychle a pak udělám krok zpět. Jsem opatrná, ale i tak je tam jistý pocit důvěry. Slíbil, že nebude bezdůvodně útočit. Tedy pokud to je světlý paladin. |
| |
| Změna předešlého stanoviska Jak dlouho to jen trvalo? Než se situace zase uklidnila... Pár minut? Připadalo mi to jako věčnost. Stále jsem bedlivě pozoroval onoho elfa, aby snad nezareagoval nějak... Nečekaně. Tisknouc štít s kladivem které mi ale víc a víc tížili ruce. Únava o sobě dávala jasně vědět a rozhodně jsem jí nemohl jen tak ignorovat. A taky jsem začínal být nervozní. Bylo to tu napjaté jak před bitvou. Jaká však pro mě byla úleva když to ticho protnula slova té vůdčí dívky. Spíše to, že zněla mnohem rozumněji než od elfa. Toho jsem si naposledy lehce zamračeně prohlédl než jsem se začal věnovat dívce. Povolil jsem své postavení a svěsil zas ruce volně podél těla. "Hm, nyní jsem tedy rozhodně klidnější, když vím že nemusíme zbytečně tasit zbraně. Ani my nepatříme k těm kteří vyhledávají problémy. To že jsme se tu takhle zjevili... Řekněme že to není naše vina." Pokývnu lehce hlavou a zhluboka se nadechnu. Pak se podívám za skupinku, jestli nezahlédnu něco z města. Hm, Celia... Kde jsem to jen slyšel? Ale to mi spíše nic moc neříká. Patrně to bude město pod vládou jen nějaké šlechty nebo starosty. Mihne se mi hlavou ale to už zase sklápím pohled níže a prohlížím si onu dívku zblízka. Opět musím uznat že je neobyčejně krásná ale po chvilce raději strhnu pohled k naší skupině. "Myslím že by se nám patrně hodila vaše pomoct. Někteří z nás nemají moc velkou újmu ale někteří to zas nenesou zrovna lehce." Prohodím a mimovolně se poohlédnu na dívčinu dlaň, nabízenou k potřesení. S lehkým zamyšlením sklopím pohled k zemi a pomalu zasunu kladivo zpět do kroužku u opasku. Štít na levačce zůstává, protože nemám čas ho zas zdlouhavě usazovat na záda. Pak teprve se dívce... Tedy Aeneis, zadívám do očí a přijmu její gesto. "Arthur. Paladin z řádu Azurového oka. Moc mě těší tě poznat, Aeneis. Ielvar teras." Pěstí si zabuším na srdce a doplním to elegantní poklonou. Následně si s lehkým úsměvem stáhnu z hlavy kápi a zadívám se zas na naši skupinu. Pak zas na Aeneis. Trochu váhavě a nejistě. O mnoha věcech akorát zas přemýšlím. "Hm, jen doufám že nám nemažete med kolem úst ale... Ale to snad ne. Myslím že vám můžu věřit. Stejně jako vy můžete věřit mě." Pohodím lehce vlasy a s povzdychnutím svěsím hlavu. Pak ji zas pozvednu. Cítím se teď přeci jen aspoň o trošku klidnější, i když stejně asi nemáme na vybranou. Ale je lepší cítit že vás nezabíjí nevědomost. Každá informace by se mohla později moc hodit. S dalším pohledem do Aeneisiných očí jsem sklopil hlavu. "Je tedy čas abych splnil své slovo. Řekli jste mi oč jsem žádal tak tedy dobrovolně půjdu." Dodám a na její tichá, rychlá slova jen souhlasně přikývnu. Pak se ale už na patě otočím a po dalším pohledu na naši skupinu vyrazím ke Kholdirovi kterého si s mírnou námahou hodím na záda. Pak pomalu jdu vstříc městu. Musím přiznat... Že si musím skutečně odpočinout. Ať už to bude nepochybně někde v kobce... Nebo nedej Bůh někde hůř. |
| |
| No to snad není pravda S lehce vyplašeným výrazem ve tváři se rozhlížím po všech přítomných. Tak tohle vypadá nadějně - hezky se do toho opřete, palachu a zakuklenče, já vám věřim. Neříkám, že moje myšlenky nemají posměšný podtón, ale ve skrytu duše, nebo co to vlastně mám, skutečně doufám, že se nenechají jen tak zajmout a odvést pryč. A ty jsi jako kdo? Pohled mi padne na bělovlasého týpka, který právě cosi říká tmavovlasému válečníkovi. Je na něm něco divného, ale možná jenom to, že nemá žádnou viditelnou zbraň, ani hůl jako mágové. Ale co, nejspíš to jen ztratil někde cestou a já jsem prostě paranoidní. Ve chvíli, kdy se do toho vloží náš špičatouchý společník se svými průpovídkami o střílení a paladin začne skutečně velmi příjemně protiargumentovat štítem a kladivem, už si začínám gratulovat. Trochu přestanu dávat pozor a zkoumám jednotlivé členy skupiny, jak moc jsou bojeschopní. Ale vlastně se s tím ani nemusím namáhat - proti naší skupince obsahující jednoho elfíka pod vlivem kocoviny, jednu kozatku a malou, zjevně vyplašenou holku, by měl šanci i slepý zloslimák. Až jsem se ušklíbla, jakou mám dneska kliku - paladin rozhodně nevipadal, že by nechal ubližovat nevinným nebo zajatcům. Moment! Cože?! Trhnu sebou, když mi najednou pronikne do vědomí paladinova kapitulace. To snad není pravda! Nelibě sleduju, jak bere starce a horečně uvažuju, co bych měla podniknout dál. V hlavě se mi zrodí v pravdě šílený nápad a využiju toho, že musí paladin projít blízko kolem mě. Hystericky zaječím a nečekaně prudce proti němu máchnu dýkou, že mu až škrtne o brnění. V očích bez mála šílenství a strach. |
| |
| Zvrat střídá zvrat... Mlčky příhlížím rozhovoru paladina s druhou skupinou... Když se začne elf předvádět, začnu být nervózní a stáhnu se mírně za Artyho, ale když se situace uklidní, a i náš rozumný paladin se evidentně uvolní, vydám se zpět prošacovat druhou mrtvolu. Vezmu si jen jeho srp a pudřenku a uberu se k odchodu. Vtom se ale "holčička", která se zatím nijak do konverzace nezapojovala, pustila do paladina. Nemám pocit, že by mohla Arnieho nějak výrazně ohrozit, tak radši prudce skočím po elfovi, který mi při své labilitě připadá, že by nás všechny vyzabíjel kvůli špatnému pohledu. Srazím ho k zemi a snažím se ho znehybnit. Škrábnu ho přitom šipkou, o které doufám, že je pořád otrávená, do hrudníku a přiložím mu čepel klauníkova srpu k hrdlu, tak těsně, že mu z něj vytryskne krůpěj krve. Držím ho pevně, připraven použít ho jako živý štít proti případným šipkám, letícím z hradeb. "Ani hnout, zrádci!" |
| |
| Vítejte v kastračním salónu Mathaie Ellesmérského, Zeď Popravdě řečeno jsem lehce překvapen, jak nás z toho Aeneis dostala, ale stejně zaraženě si uvědomím, že mi tento stav věcí docela vyhovuje. Konec konců, stříkající krev se ze šatů dostává VELMI špatně, a co hůř, dokonce by se mě nějaké z těch ošklivých invidiuí mohlo dotknout! Ne, takhle mi to vyhovuje o dost víc, přesto jsem však ještě lehce nabručený z toho, že si ta blondýna dovolila rozcuchat mé, již tak křehce držící, ale jinak dokonalé vlásky. Každopádně se naše malá skupinka konečně dává do pohybu, takže o pár kroků ustoupím s úmyslem zaujmout postavení vzadu, jakmile by si tedy někdo ve městě zkusil dělat opičiny, měl by šíp v zátylku. Na takhle krátkou vzdálenost nemůžu minout ani s kocovinou... Doufám. Nutno říct, že bych byl velmi rád, kdyby byla moje hypotéza pravdivá. Důvod? Ta bílá holka, která je mi podezřele povědomá a vyrazila s námi, sekla po paladinovi, což bylo automaticky následované skokem dalšího týpka po mě. Oči se mi zúží, při představě, co by se stalo s mými šaty v případě, kdy by se tomu chlapíkovi podařilo mě srazit k zemi, či ještě hůř, zašpinit! V takovém případě bych se musel svých šatů vzdát, nemohl bych nosit něco, co bylo tak nehorázně poskvrněno! Něco takového zkrátka nepřipadá v úvahu, což potvrdí mé takřka bezmyšlenkovitě jednající tělo. Přenesení váhy na levou špičku i pokrčení pravé nohy, oboje bylo přirozené, stejně jako myšlenka, že mé vlasy v barvě krve by byly nanejvýš odpudivé, čemuž musím zabránit. Ohlédl jsem se přes rameno, chlapík byl již dostatečně blízko. Pravá noha se vymrštila s jasným cílem, rozmašírovat nejdůležitější orgán toho drzouna na maděru. Pochmurně se usměju, sledujíc svou nohu mířící k rozkroku toho pobudy. Tomuhle nemá šanci se vyhnout, navíc když je omámený jedem z šipek a k tomu uprostřed skoku. Spokojeně pozoruji jak se vzdálenost mezi nohou a cílem snižují, přičemž si vzpomenu i na jiný den, den, kdy jsem tento kop použil poprvé. Bylo to proti Faelingovi, drzounovi, který se mi snažil přebrat holku tím, že na mě před ní chtěl vylít kbelík bahna. Povedlo se mu to, ale už nikdy nikomu děvče nepřebral... A ani nikdy nebude mít příležitost vyprávět tuto historku svým vnoučatům, jestli mi dobře rozumíte. Ne nadarmo se říká, že když tímhle dostanete, je to, jako by vás kopl kůň. |
| |
| Sakra?! No, rýsoval jsem si svůj útok o mnoho lépe... Ještě když jsem letěl, zkoušel jsem si v duchu, jakým drsným hlasem pronesu onu větu. Ale počkat! Elf se hýbe, co hůř, hýbe nohou směrem proti mě... asi jsem jeho rychlost podcenil. Vcelku brzo jsem si za letu uvědomil jeho cíl... S vědomím síly ve svých pažích upustím obě zbraně, které jsem hodlal použít a oběma rukama si bráním svého krále... Chytím elfa za nohu s tím, že se přes ni přehoupnu dostatečně vysoko přes elfa... Což se ovčem nedaří... Šach mat! Né sice s plnou, stejně ovšem se zdrcující silou, dopadne elfova noha tam, kam se nikdy ničí noha dostat neměla... spodní část těla tedy zůstává uchycená na elfovi, ta přední ovšem pokračuje setrvačností dál... O mnoho dál, čelem napřed, elfově obličej vstříc. |
| |
| Zase problémy Přehodil jsem si starce na ramenou a pomalu jsem zamířil do města. Nakonec jsem se těšil až si budu moct odpočinout. Podívat se po zdejších lidech. Možná leda jen z nějaké kobky ale jsem si jist že se tenhle spor nějak rozumně vyřeší. Absolutně jsem ale nečekal když se po mě jedna z dívek ožene dýkou. Lekl jsem se až jsem udělal odskok dozadu. To způsobilo že jsem se trochu převážil a upustil nebohého starce k zemi. Co tohle má sakra znamenat? Já myslel že žádné šarvátky už nebudou! Mihne se mi hlavou než si dívku jen letmo prohlédnu. Dívala se na mě jak kdybych byl přízrak. Z čehož mi zůstává rozum stát. Ale na nic nečekám. Pohotově zase vytáhnu kladivo od opasku a postavím se do bojové pozice. "Takže takhle vy držíte slovo? Co mělo tohle znamenat?!" Důkladně si prohlédnu tu vyděšenou dívku a pak se tázavě zadívám na Aeneis. Byl jsem připravený se bránit. A už mi bylo celkem jasné že jsem jen někomu skočil na plané řeči. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého. A byl jsem pěkně napjatý. "Jak mám teď vědět že jste mi jenom nelhali? Nebudu vám znovu důvěřovat! Ne dokud si nebudu jistý že mi tohle štěně nevrazí dýku do těla! Nebo kdokoli jiný z vás!" Na chvíli skloním zbraň a naštvaně se poohlédnu. To už se ale všechno jen víc a víc komplikuje Kuchizenovo počinem, který mi na klidu rozhodně nepřidá. O to víc mě znervozní když vidím jak se zajatý elf brání. Chystal jsem se tomu zabránit ale pozdě. Jen se se zamračenou tváří zadívám na dvojici dívek. |
| |
| Lepší než se dalo čekat Reakce palacha byla, řekněme ucházející. Co bylo ale dokonalé byla reakce toho... no... snad... asi... upíra a našeho elfíka. To byla přímo pastva pro oči - jestli se teď něco nesemele, tak se budu fakt moc divit. Lehký třas v mojí ruce s dýkou přidá na věrohodnosti zoufalému strachu, co vykouzluju ve svojí tváři. Znovu máchnu chladným kusem železa, ani omylem paladina neohrozim - na to je moc daleko, ale nezaškodí, když si bude myslet, že jsem úplně neschopná - lepší než kdyby si neustále hlídal záda. V jednu chvíli mám ale se svým poctivě naaranžovaným výrazem co dělat, abych ho udržela na jeho místě. Štěně? ŠTĚNĚ?! Komu si myslíš, že tu říkáš štěně, ty ubohé nedochůdče s plnou hubou těch svých svatých slov? Lehce jsem se otřásla vztekem, ale to jde naštěstí taktéž připisovat strachu. A to jsem se při tom před tím královsky bavila na účet těch dvou, co se kvůli mě pustili do zneškodňovacích procedur. Nejistě jsem přešlápla na místě a očima rychle přelítla všechny kolem. Velké modré oči, vyděšený výraz a najednou do hlav všech začala pomalu pronikat ochraňovatelská myšlenka. Tak a o bezpečí je, tedy snad, postaráno. |
| |
 | Celia Založil jsem ruce na hrudníku a zamyšleně jsem pozoroval řady zelenáčů přede mnou, jak spolu bojovali cvičnými meči. Bylo mi z nich na nic! Byla to hnusná, líná pakáž! Ale věřím že náš instruktor z nich už udělá řádné vojáky. Jinak se osobně postarám o to aby ve stájích měli novou výpomoc na kydání hnoje! To by mě zajímalo jak si vede ta trojka ubožáků které jsem poslal před hradby pro ty nevítané bastardy. Co jim zatraceně tak dlouho trvá?! Doufám že se jim to nepodařilo podělat! Mihne se mi hlavou načež se mi tvář stáhne mírným hněvem. Nejraději bych těm všem před hradbami setnul hlavy ale to by mi vedení města neodpustilo. Každopádně... Díky těm šipkám se zmůžou akorát na blbý kecy. Ona jim už ale chladná cela dyštak zavře zobák. Se zašustěním svého pláště a zařinčení mé zbroje se otočím na patě, a mířím si to pryč z kasáren. Než ale odejdu zastavím se u malého oddílu vojáků který se válí v jednom z rohů. "Pozoor!" Zařvu na celé kasárny a důkladně si každého změřím pohledem. "Koukejte zvednout ty svoje, líný prdele chásko zatracená! Seřaďte se!" Nepřestávám křičet a dál jen pozoruji jak se skupina řadí do dvojřadu. Zas založím ruce na hrudníku a spokojeně si je prohlédnu. Pak se zas otočím na patě a vyrazím k východu do města. "Kupředu, verbeži!" Zavelím a poslouchám jak se do okolí začne roznášet sborové řinčení zbrojí a kroků. Ten zvuk se mi líbil. Chm! Doufám že narazím někde ve městě na tu chásku před hradbami. Rád bych si prohlédl tváře těch bastardů. Pomyslím si než se poohlédnu po ulicích města. Byl čas na další obchůzku. A zkontrolovat jestli je aspoň ve městě klid. Nemůžu říct že bych to měl v oblibě. |
| |
| Problémy, problémy... Už už jsem si říkala jak to všechno proběhne v pohodě ale mýlila jsem se. A hodně. Nebyla jsem kupodivu ani moc překvapená když to všechno začalo tím paladinem. Zvědavě jsem mu začala věnovat pozornost ale vypadalo to že se snad rozumně domluví. Pak jsem ale zase trhla hlavou k elfovi na druhé straně a zle jsem se zamračila. Tiše jsem si pro sebe zasyčela. Jak já nenávidím elfy. Tak arogantní a pyšná rasa. Jsou odporní! Mihne se mi hlavou a jeho slova vpouštím jedním uchem dovnitř, druhým ven. A může si tu svými šípy mávat jak jen chce. Kdybych jen měla svojí moc... Hodila bych na něj nejraději jednu ze svých kleteb. Ale bohužel nejsem... Nejsem o moc mocnější než náš světec tady. Jsem z toho naštvaná. Jsem na mizerném místě, s mizernými lidmi. Tedy... Jen s některými. Trošičku jsem zas ožila až když už to vypadalo že paladin vyjednal nějakou, mírovou smlouvu. Trošku překvapeně jsem se zadívala na Lamiu a vydala jsem se pomalu za paladinem do města. Pak jsem se ale pěkně lekla když jedna z těch dívek z města nečekaně na paladina zaútočila. Překvapeně jsem vytáhla obočí a pozorovala jsem co se to děje. Ať už se stalo ale cokoliv tak ta dívčina s dýkou, co po paladinovi vyjela, se ho musela nevím proč pořádně leknout. Hmm, to se mi nějak nezdá. To už mě tentokrát ale zajímá šarvátka mezi upírem a elfem, která mě naštve o to víc. Měla jsem sto chutí zakřičet ať toho nechají ale nemělo by to cenu. Rozhodně jsme teď ale v pěkné kaši. Celkem souhlasím s tím že tohle všechno je vina těch měšťáků. Hlavně té šedé myši která to všechno začala. "Kruci! Proč musí být všechno jen a jen horší?" Špitnu si pro sebe ale to už se schovávám za paladinem. On má štít, já mám jako štít zas jeho. V ruce držím svůj jednoruční mečík a zvědavě se zpod svého pláště poohlížím kolem. Jsem docela dost nervozní. A mám strach že skutečně dojde k boji. A při své smůle je mi jasné že v něm zrovna narazím na toho velkého vlka. Jen to ne. Vždyť by mě spolknul jako malinu! |
| |
| Co to sakra ?! S paladinem jsem se dohodla, dokonce i ty dvě holky se vydaly za chrastítkem a tím starcem, co po zásahu omdlel. Pak ta mrňavá holka, co nás asi naverbovala ke gardě, vzala do ruky svůj nožík a ohnala se po paladinovi. Co to kruci dělá ?! Už se k ní natahuju, abych jí dala pořádný pohlavek, ale zaseknu se. Je to přecijen děcko, měla bych ji chrnánit. Kde se to najednou vzalo ?! No, každopádně ruku už jsem zastavit nedokázala, takže to s děvčetem pěkně cuklo. "Mrně !!! Co to sakra děláš ?! Vždyť ti nic neudělal !! Ani ty bys mu tím svým nožíkem nic neudělala. A ještě uděláš něco sobě !!" Rychle jí silou vytrhnu nůž z ruky a dám si ho k pasu. Zárověň to mrně k sobě přivinu, jakoby to byla moje mladší sestra nebo dcera. Ale na něco jsem si vzpoměla. Prý utekla nějaká malá holka, co měla bejt upálená. Žeby se našla ?? Prohlédnu si to pískle, co držím v obejmutí. No, jestli je to ona, máme asi průšvih. Poplácám mrně po zádech. "Děvče, neměla bys nosit zbraně." Brouknu k ní a mile se usměju, když ji trochu rozcuchám. Všechny to štve. Mě by to nevadilo. No, to už se kdosi vrhá po mém, pardron, našem elfovi. "Ne !!!" Vykřiknu, když se do sebe ušák a ten v tmavém pustí. bezradně se podívám na paladina. "Já... Já..." Skloním oči. Ztráta důvěry vinou malé holky, co má nůž a neumí s ním, a elfa s bolehlavem. Odstrčím holku, až si sedne na zadek a vrhnu se k těm dvěma. Elf dostal od cizince čelíčko nad kořen nosu. Šťastlivej bastard. Ušklíbnu se, a zvednu toho cizince z elfova těla. Nejsem kovářkou jen tak zbůhdarma, každej kovář by si měl nosit vodu a kovadlinu sám, uzvednout kladivo v jedný ruce a výheň si taky obstarat sám. Takže nějaký tintítko bez něčeho těžšího, než je kožená, by mi problém dělat nemělo. "NECHTE TOHO !!!" Zařvu na oba, kteří se momentálně chovají jako nějací šestiletí parchanti, když jeden vzal bonbón tomu druhému. "ŽÁDNÝ POTYČKY, JINAK VÁS ZMLÁTÍM, ŽE NIKOHO Z VÁS ANI VLASTNÍ MÁTER NEPOZNÁ !!" Řvu dál na celou paseku. Naštvaně "hodím" cizince kousek od elfa. Kouknu na svého vlka a pohladím ho. "Teď, kdyby jste byli tak laskavi a zvedli konečně ty svoje zadky a šli s náma, byla bych vám skutečně vděčná." Dodám už o dost klidněji, opřu se o svého chlupáče a podívám se poněkud provinile na paladina. Vezmu to mládě pod rameny a vysadím ho na Fenrira, pro kterého musí být muší váha. Podíváš se zase do města. A běda ti tam někoho sežrat. Pošlu myšlenku vlkovi a podrbu ho za ušima. "Jak se vlastně jmenuješ ??" Kouknu na to malé vylekané děvče, co teď sedí na chlupáčovi. "Dám ti radu, pořádně ho stiskni koleny a obejmi kolem krku. Jo a netahej ho za srst, je to pro tvý vlastní dobro." Pousměju se a poplácám ji po boční straně stehna. "Kdo není schopen chůze, ať se přihlásí, pomůžu mu." Zahlásím na zbytek skupiny, pokud se nikdo neozve, zvednu elfa, i toho útočníka, a podepřu z druhé strany tu omdlelou dívku (Lamiu) |
| |
| Konečný verdikt Ještě nějakou dobu jsem jsem si zamračeně prohlížel dění a uvažoval jsem jak moc to ještě může být špatné. Vpravdě jsem doufal že by to mohlo být ještě horší. Podíval jsem se na Aeneis, pak jsem pohledem kouknul zpátky k té, malé šarvátce. Rozhodl jsem se že zakročím ale Aeneis to udělala nakonec za mě. A nemohl jsem zapřít že mě to překvapilo. Její jednání bylo víc než efektivní. A jasně nám všem ukázala že to není zrovna jedna z těch křehkých žen. Udělala na mě dojem. Hm, možná je lepší že jsme se nedostali do křížku. Myslím že by to byl dobrý oponent. Mihne se mi hlavou a i já se začínám pomalu uklidňovat. Zhluboka si povzdychnu a začnu navracet kladivo zpátky do kroužku u opasku. Pak si teprve konečně sundám z levačky štít a upoutám si ho k zádům. Pak se zamyšleně zadívám na město a chvíli se na něj dívám. Když vím na čem jsme nechce se mi tam. Ale pochybuji že tihle mě nechají jen tak odejít. Aisho, matko nás všech poraď... Mám jim znovu důvěřovat? Vyřknu si v duchu a prohlédnu si dobitého elfa s upírem. Pak krátce sjedu pohledem na tu dívku s Aeneis. Trochu mě trápí co jí na mě tak vyděsilo. A taky to že jsem reagoval asi moc přehnaně. Neměl jsem tak vybuchnout. To bylo špatné. Sundám si z pravačky koženou rukavici a vjedu si prsty do vlasů. Pak kouknu zpátky na Kholdira. Nasadím si zpět rukavici a vezmu jej na záda. To ale moje svaly zaprotestují, jak jimi projede bolest od šipek. S tichým usyknutím se mírně zašklebím a pak se otočím zas ke skupině. Snad si tím pádem moc neublížil. Mezitím si to tu Aeneis dala pěkně do latě a všechno se to konečně začne hýbat směrem k městu. I když se mi to nelíbí, nic jiného ani mě nezbude. Potřebujeme ošetřit a odpočinout si. Pomalým krokem se vydám v čele voje ale na chvilku se zastavím. "Aeneis..." Otočím se k ní a přehodím si starce na zádech do lepší pozice. "Omlouvám se že jsem vyjel tak ostře. Řekněme že jsem měl možná napřed zvážit situaci. Ať už k tomu ona..." Kývnu hlavou k dívce na vlku. "...měla jakýkoliv důvod." S lehkým pohozením hlavou se krátce, zkoumavě zadívám k dívce, která po mě zaútočila, a zas se obrátím k městu. Během chůze se dívám pod nohy ale neunikne mi pohled ani na moji zbroj. Hlavně v místech kde šipky zbroj prorazili. Hm, potřebuje opravit. Takhle chodit nemůžu. Lidé by se mi smáli. Paladin s poničenou zbrojí... |
| |
| Sakra, sakra, sakra To by mě zajímalo, proč tu mrchu všichni poslouchaj. Až se mi po tváři skutálí slza, jak se spíše leknu, když mi ve vlasech přistane pohlavek. Něco mě ale zaujme na paladinovi. V podstatě nehybně visím v rukou kovářky, když mě pokládá na vlka a vůbec se nenamáhám se držet - vypadám trochu omdlele. To, že mi sebrala nůž v podstatě neřešim, mám ještě jeden. Kruci... a do toho města se mi fakt znova vůbec nechce, jenže co s tím? A na tom vlkovi jsem moc nápadná. Jako v mdlobách sklouznu trochu stranou, až to vypadá, že spadnu, a pak útlou ručku sevřu na pár vlčích chlupech, které vlastní vahou vytrhnu při pádu na zem. Zatímco moje tělo sjíždí stranou, pomalu stáhnu vliv z paladinovi mysli a nahradím ho trochu jiným. Po chvíli se jeho oči začnou nekontrolovatelně stáčet mým směrem, stejně jako myšlenky. A to hlavně myšlenky na moje tělo. Je jasné, že vedle Aeneis to nebude z nejsnazších věcí, co se mi kdy povedli, ale neměl by to být moc velký problém. Snad z toho ještě nějak vybruslím. Když dopadnu na zem, tiše kníknu bolestí - podařilo se mi roztrhnout si kůži na koleně, ale hned se to snažím skrýt. Jak já do toho města nechci. V příští chvíli se ale zlomyslně, tedy alespoň v duchu, usměju, když mě napadne ještě ďábelštější nápad. Okamžitě vyšlu stejné omámení jako k paladinovi také k tmavovlasému bojovníkovi (Kane) a bělovlasému cizinci (Silas). To by mohlo způsobit celkem dobrej zmatek. Až mě překvapí, jak snadno k mání je mysl bělovlasého, snad ještě snazší než paladin. Tak z toho možná i něco bude. Sleduju, jak si mě ti tři prohlížejí a stále hůře odolávají nutkání, které jim říká, aby se mně dotýkali. Pro jistotu úplného chaosu ještě trošku zesílím obranitelské touhy ostatních. |
| |
| A tohle je jako co?? Skoro jsem se divil jak snadno se dá paladin zajmout - rozhodně jsem čekal boj. Ale co, alespoň je tu větší naděje, že se nic nestane mojí osobě. Překvapeně jsem sebou trhnul při akci té holky a pak se zamračil, když dostala pohlavek od Aeneis. Už jsem málem udělal krok vpřed, abych drzou ženskou strestal za to, že se jí opovážila dotknout, když jsem si uvědomil, co dělám a potřásl jsem prudce hlavou. Tak jsi to ty... myslel jsem si to... Lehce se pousměju - tohle by mohla být docela sranda. Čeho by se tak asi mohl bát vlk.... Než si to ale stihnu rozmyslet nebo zjistit, už se mi zrychluje tep. Překvapeně kouknu, co se děje, ale to už ta malá mrcha letí z vlčího hřbetu dolů. Okamžitě se k ní rozběhnu a skoro bych ze sebe zvracel, když si uvědomím, jak starostlivej mám na tváři výraz. Tohle bude někoho moc mrzet... Pokud se pokusí přiblížit někdo další, okamžitě ho odstrčím - chci si s ní promluvit. Pevně ji sevřu jednou rukou kolem pasu a vyzvednu tak, že má hlavu celkem vysoko nad mojí a nohama může leda máchat ve vzduchu. Tak... a teď najít nějaké klidné místo... |
| |
| Zase potíže Úplně jsem polevil v ostražitosti když jsme se pomalu vydali konečně do města. Nečekal jsem že by to mohlo být ještě horší. Už jsem jen doufal že to bude spíš lepší. Se zamyšlenou tváří jsem tak nějak přestal vnímat okolí. Snažil jsem si vyčistit hlavu od toho všeho. Pak jsem ale zničehonic vzhlédl a našel si pohledem tu dívčinu na vlku. Něco mě na ní upoutalo. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Mírně jsem si skousnul spodní ret, když se mi po chvilce hlavou prohnalo i pár necudných myšlenek. Lehce jsem jí pohodil a na chvíli odtrhl pohled jinam. Co to sakra...? Tohle si nemůžu dovolit. Mihne se mi hlavou, trochu zmateně. Ale to už se znovu dívám na dívku. Když spadne okamžitě se dám do pohybu k ní. I když mám spíš dojem že mé tělo v tuto chvíli jedná trochu samo za sebe. Nevím co se to se mnou děje. Každopádně... Když jsem od ní byl už jen pár kroků tak mě ten zatracený démon stejně předběhl. Vzhlédl jsem k němu a mírně jsem se zamračil. Přehodil jsem si opatrně starce na levé rameno a udělal jsem k démonovi s dívkou dalších pár kroků. "Pusť jí, ty odporný zplozenče Pekla." Pronesu klidně a položil jsem pravačku na hlavici svého kladiva. Cítil jsem že ji musím z té vysvobodit od té bestie hříchu protože mi bylo jasné že s ní bude mít jen nekalé úmysly. Cítím to z něj. Stejně jako z každého jiného démona. |
| |
| Palach - to se dalo čekat Skoro to vypadá, že paladin by chtěl dělat problémy, ještěže má na rameni Kholdira. "Chovej se trochu slušněji, ty svatoušku..." Ušklíbnu se a pak mě něco napadne. Podívám se tý holce do očí a pak zpět na palacha. No tak tím by se to dalo vysvětlit... Pomalu udělám pár kroků zpět - směrem k lesu. "Copak máš v plánu...?" Šeptnu směrem k dívce, kterou jednou rukou svírám. Ve druhé se mi pro jistotu objeví stínový meč. |
| |
| Démon Nahněvaně jsem se na démona zadíval a opatrně jsem Kholdira položil zas na zem. Pak jsem vstal a narovnal se. Pevněji jsem pravačkou stiskl hlavici svého kladiva. "Spíš ty... Ty by ses měl naučit základům slušného chování, démone." Pronesu polohlasně a důkladně pozoruji každý jeho krok. I já udělám pár kroků. Směrem k němu. A jakmile se mu v ruce objeví zbraň i já tasím kladivo. Pevně jej sevřu oběma rukama a napjatě se lehce rozkročím. "Nepůjdeš nikam. Nepustím tě s ní. Jsi vrah a syn hříchu!" Levačkou na něj ukáži a zatnu ji v pěst. "Pošlu tě zpátky do Pekla jestli mi dáš možnost." Pohodím lehce vlasy a tiše usyknu. Moje bolavé svaly se začali zas ozývat. A jen mi připomenuli jak mě víc a víc dobíjí únava. |
| |
| Palach Až se skoro rozesměju a pohrdavě na něj kouknu. Na chvilku mi hlavu poplete ta příšerná touha a tváří se otřu o její prsa. Zlomyslně se na něj ušklíbnu. "Nic nezkoušej - mě žádná šipka netrefila... ale jestli chceš... můžeš jít s náma..." No... nebyl bych to já, kdyby poslední část věty zůstala nevyřčena. "...se dívat." Lehce si dívčinu nadhodim, aby mi nevyklouzla a udělám pár dalších kroků, koutkem oka pro jistotu zkontroluju ostatní. "A když mi říkáš vrahu... kolik bytostí jsi zabil ty?... pro tvoji informaci, já v tvém věku žádného..." |
| |
| Démon Pevněji jsem sevřel kladivo a zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem jak ve mě kypí hněv. Přimhouřil jsem oči a přehodil si kladivo do druhé ruky. "Duchové mých bratří jsou se mnou a Neltharion nade mnou! Zvládnu tě porazit klidně i bez své síly! Stejně jako ostatní tvého druhu." Udělám dalších pár kroků k němu a hodím si kladivo zpátky do pravačky. Pomalu jsem se připravoval že zaútočím ale ještě jsem zvažoval jak. Nechci ublížit té dívčině. To že ji drží jako svůj poklad mě dosti ubíjí. "Zabil? Ha! Spíš na kolik bytostí dopadlo kladivo spravedlnosti. Dostali co si zasloužili. Světlo mi dalo sílu abych bytosti temnot poslal zpět na věčnost, a zachránil nevinné duše z otroctví temné magie! A stejně tak to udělám i s tebou. Vsadím se že Peklo tě zas rádo uvítá." Udělám k němu dalších pár kroků a jdu mírně do levé strany. Jako vlk který krouží kolem své kořisti. |
| |
| Paladin Zakroutím prudce hlavou. "Kolik mláďat upírů jsi tak spravedlivě pobil, kolik vlkodlačích štěňat? Myslíš, že oni mají na vybranou, co budou jíst?" Zhnuseně si odfrknu. "Co by udělal věčný strach s tebou? Stále by jsi byl tak spravedlivý a čestný?" Cejtim, jak se ve mě vzmáhá vztek a silně dívku zmáčknu, až z jejích rtů vyloudím tiché zasténání jak jí zaskřípějí žebra. "Nemáš tušení, jak vypadá spravedlnost, protože ta by tě odsoudila k zatracení, ty namyšlenej hlupáku... a teď dokonce ani pořádně nevíš, co děláš." Téměř proti svojí vůli se natočim tak, aby kladivo prvně dopadlo na dívku, kterou drtim v obětí. Cítím jak se vztekem strácím vůli odolávat jejímu vábení. A při tom je tak blízko... |
| |
| Démon Mírně pobaveně se uchechtnu a lehce svěsím hlavu. "Zabíjeli nevinné, zotročovali si jejich duše a šířili Zlo všude kam vkročili. Jejich smrt BYLA zasloužená. A já to udělal ve jménu Světla. Po jejich smrti v zemi zas zavládl mír a rodiny osadníků se nemuseli bát o své životy. Dopadne tak každý kdo se postaví na stranu Zla!" Zabuším si lehce pěstí na hrudník a pohodím kladivem. Udělám zas pár dalších kroků na jeho bok. "Já bych se takovému nebezpečí postavil čelem, i kdybych měl zemřít! Jsem paladin a mám-li zemřít v boji za dobrou věc pak to ve jménu božím taky udělám! Nebudu utíkat nebo se schovávat!" Ukážu na démona hlavicí kladiva a trochu sebou trhnu když vidím jak dívku patrně v náruči drtí. Začínám toho mít dost. Ale nemůžu pořád pořádně nic dělat. Dokud bude mít v náruči tu dívku jsem pořádně bez šance. "Ty sám něco mluv o spravedlnosti... Mluvíš stejně jako každý jiný zplozenec Pekla. Ale věř že jednou, ať už dříve nebo později, skončíš jako ostatní. Ať už rukou mojí nebo jiného paladina." Zhluboka se nadechnu. Byl jsem nervozní a celý napjatý. "A teď pusť tu dívku! Nedovolím aby jsi jí nějak ublížil!" |
| |
| Paladin "Nehodlám jí ublížit... zatím..." Snažím se, aby na mě nebylo vidět, jakej mám vztek, ale ve tváři je jistě poznat, jak se mi vaří krev v žilách... a jestli ne ve tváři, tak v hlase jistě. "Postavil by ses nebezpečí čelem? Bojoval bys pro spravedlnost, když bys ještě ani netušil význam toho slova? Bojoval bys pro světlo, které bys nikdy nespatřil? Bojoval bys proti děsům v zářivě nablýskané zbroji, kteří zabijí vše, co potkají? A říkal jsi, že zabíjeli osadníky a zotročovali si jejich duše? Myslíš ty osadníky, kteří zabrali půdu, která od věků patřila tvorům jejich krve? Uvědom si, ctnostný paladine, že to vy jste přišli jako druzí... jako nějaká nákaza zaplavující svět a měnící jeho pravidla, aby i slabší měli šanci..." Rychle oddechuju nosem a chvílemi to zní jako vzteklé vrčení. "Říkáš, že by jsi bojoval i za cenu vlastního života? Tak bojuj ochromený strachem jako vlče, co ještě nevylezlo z nory a už pro ně šahá ruka v oplátované rukavici, aby je vytáhlo na světlo, které zraňuje jejich nedospělé oči, a vzápětí zabilo! Tak bojuj!!" Ani jsem nečekal, kolik vzteku ve mě paladinova slova s naprostou neschopností sebekontroly vyvolají. Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem viděl, jak se paladinovi oči rozšiřují hrůzou, kterou jsem mu právě popsal... kterou jsem znal... díky které jediné jsem já dokázal přežít. Věděl jsem, že proti něčemu takovému nemá šanci i kdyby byl sebesilnější a nechtěl jsem ho ještě připravit o rozum, i když každej nerv v těle mi říkal, že by to byl nejjednodušší způsob jak získat to, co jsem chtěl, to tělo ve svých rukách... NE! Zatím ho potřebuju! Se sebezapřením, které mě skoro srazilo na kolena jsem jeho mysl znovu osvobodil - nevím jak dlouho to pro něj bylo, ale pochybuju, že by na to do konce života dokázal zapomenout - takové věci se nezapomínají. Dívčina mi ale vyklouzla z ochablého sevření. |
| |
| Démon "Nedovolím abys jí vůbec jakkoliv ublížil." Pronesu a svěsím kladivo k nohám. Pak se zastavím a naslouchám jeho proslovu. V duchu se musím smát nad jeho bláhovostí avšak nečekám že on něco takového vůbec pochopí. Nezná stranu na které stojím. Nezná moc jaká proudí v mých žilách. "Vždyť bohové i samo Světlo jsme my. Oni nás naplňují. Naplňují naše duše a těla. Modlíme se k nim a oni nás za to chrání. Ale to ty nemůžeš nikdy pochopit. Stejně jako ten pocit kdy skutečně víš že tvůj Bůh při tobě stojí. Jsi jen zplozenec pekla. Neočekávám že bys dokázal pochopit něco ze svatého učení." Narovnám se a zabuším si hlavicí kladiva do hrudního plátu. "Mýlíš se démone. Je to jinak než si myslíš. My jsme tuto zem očistili. Smetli jsme všechno zlo a smrt aby na jejich místě mohl vykvést nový život. To díky nám se z té, mrtvé půdy stala krásná a úrodná zem. Nebýt nás byla by tato zem nadále plná jen smrti a Temnoty. Ale to ty nemůžeš vědět." Pohodím hlavou a pozvednu levačku. Zatnu ji v pěst a přimhouřím mírně oči. Zhluboka se nadechnu a udělám krok vpřed. In nomine teras k'hall... Světlo, dej mi sílu! Pronesu si v duchu a nechám se naplnit mírným pocitem klidu. Pevně sevřu kladivo do obou rukou a připravuji se na jeho útok, neboť bylo jasné že tady se velmi brzy něco semele. Pozorně jsem se na démona zadíval ale moc jsem zrovna nečekal když se do mě opře psychickou silou. Ve chvilce už moje tělo naplňovala čirá hrůza a děs. Upustil jsem kladivo a jednou rukou jsem se chytnul za hlavu. S křikem jsem se prohnul a mírně zkroutil. Snažil jsem se to vypudit ze své mysli ale bodalo mě to do ní jako nože. Strach, beznaděj, zoufalství... Myslel jsem že mě to trhá na kusy! Jak to ale rychle přišlo, tak rychle to zas zmizelo. Otevřel jsem oči ale zas jsem je přimhouřil když mě do nich praštilo slunce. Ležel jsem na zádech a rukama jsem si držel stále hlavu. A srdce mi bilo jako zvon. Byl jsem jako ochrnutý. Pořád... Pořád jsem to nemohl vypudit z hlavy, i když už jsem mohl zas vnímat své myšlenky. |
| |
| Paladin "Nafoukanej idiot... ale to se dalo od paladina čekat..." Tiše vrčím, zatímco se rychle dávám dohromady - rytíř světla je na tom zjevně o něco dost hůř. Na chvíli chtíč i vztek převáží jiný... asi by bylo moc silné tomu říkat pocit, ale musel jsem se podívat, jak na tom paladin je. Snad jsem mu neublížil moc... kdybych byl použil meč, bylo by to asi přeci jen o něco lepší. Odhodim dívčinu kus za sebe, směrem pryč od ostatních, a kleknu si k paladinovi, ani si neuvědomuju, že mám stále v ruce meč. Pozorně se mu zadívám do očí, snad jsem ještě nezapoměl, jak najít známky šílenství. Je pravda, že tohle byla skutečná, pradávná hrůza všech, kterým tihle nafoukaní idioti říkali splozenci pekla. |
| |
| Démon Jak dlouho jsem jen takhle vydržel ležet? Vteřiny? Minuty? Připadalo mi to jako věčnost. Ty obrazy v mé hlavě byli pořád tak nesnesitelně živé. Nebylo úniku. Nebylo kam je zašít. Pořád a pořád se vraceli. Se stále upřeným pohledem jsem se díval do slunce jako kdybych snad čekal že právě tam najdu nějakou odpověď, jak se jich zbavit. Na chvíli jsem zavřel oči. A když jsem je zas otevřel byl tam ten démon. Jen krátce jsem se na něj kouknul než jsem se převalil na břicho. A pomalu jsem se zvedal. Bez jediného slova jsem opět sáhnul po svém kladivu a s námahou jsem se posadil. S těžkým, zrychleným dechem jsem si prohrábnul vlasy. Měl jsem to všechno pořád před očima. Ať je mám zavřené či otevřené, ať se dívám sem nebo tam... Ty zatracené obrazy pronásledovali moji mysl jako vlci jdoucí za potravou. Trochu jsem uvažoval jak se proti tomu dál bránit ale nějak jsem momentálně nedokázal najít sílu vůbec cokoliv udělat. Měl jsem dojem jako kdyby to ze mě vysálo poslední zbytky energie. |
| |
| Paladin Supr... já jsem prostě klikař... palach je naprosto nepoužitelnej, asi bude třeba ho ještě trochu popostrčit... "Vnímáš mě?" Ani nevím, jestli můžu očekávat odpověď. Rychle kouknu směrem k dívce, která skončila na trávě, rychle se mě znovu zmocňuje nervozita. "Jsi v pořádku?" Mám chuť se roztrhnout na dva, abych mohl vzít tu holku a zároveň dát do kupy svůj živej štít. "Budeš se muset sebrat, jinak tý holce ublížim..." Pokud ho ani tohle neprobere, budu to moct řešit až o něco později... něco je přednější než něco jiného. Znovu se zvednu a zamířím k dívce sbírající se z trávy. Překvapeně se podívám na pravou ruku, když si uvědomím neobvyklou zátěž a nechám meč opět zmizet - potřebovat ho asi nebudu. |
| |
| Démon Ještě nějakou dobu jsem se díval do prázdna. Byl jsem z toho všeho mimo. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Ale snad se to možná trochu zlepšilo, když to prázdné místo v mé hlavě naplnila i slova. Měl jsem trochu dojem jako kdyby to byla jen ozvěna ale pomohlo mi to se trochu probrat. Mírně jsem pootočil hlavu a zadíval se k démonovým nohám. Ještě chvilku mi trvalo než jsem pochopil co se přesně děje. Pak jsem se zapřel o svoje kladivo a s mírnou námahou jsem se zase stavěl na nohy. Ne. Tohle ještě není konec. Rozhodně ne! Mihne se mi hlavou než udělám krok za ním. Pak další a další. Až teď si uvědomuju jak moc je vlastně má zbroj a zbraň těžká. Jako kdyby byli snad z olova. "Jen... Jen přes mojí mrtvolu, démone." Procedím polohlasně a hodím si kladivo na pravé rameno. Zhluboka se nadechnu a narovnám. Cítil jsem se pomalu víc a víc sebejistější. Síla se mi vracela velmi pomalu ale přece. "A já se rozhodně jen tak... Nevzdám." |
| |
| Paladin "Skutečný paladin... ale máš pravdu... kdokoli z vás se nám odvážil uvěřit, byl vámi zabit... moment... ne zabit... jak tomu jen... aha... vyhánění ďábla... ekvivalent ke krutému mučení následovaném smrtí. Nedivím se, že nechceš chápat to, co jsi viděl." Odfrknu si, ani se nenamáhám se k paladinovi otáčet čelem - nepovažuju ho za hrozbu - a rychle chňapnu po dívce, která by nejspíš nejradši zdrhla. "Jste všichni stejně tvrdohlaví a slepí tak, že ani nevidíte, co jste udělali a co způsobujete." Mezi prsty mi uvíznou její bílé vlasy - to by mělo docela dost dobře stačit. Hlavou mi proběhla myšlenka, jak jsou hebké. |
| |
| Démon Vjedu si prsty do vlasů a mírně se ušklíbnu když se mi do hlavy pustí mírný bolehlav. "Pokud naši bratři zachovávají čistotu duše nic takového se neděje. A ne, pleteš se. Smrtí to rozhodně nekončí! Jen musíš projít náležitou očistou a znovu zasvěcením! My nejsme krutí jako vy." Svěsím kladivo a chytnu jej zas pod hlavicí. Zastavím se až nějaké dva metry za jeho zády a lehce naštvaně si ho prohlížím. Kdybych jen mohl použít svoje schopnosti. Aspoň k obnovení ztracené síly. Takhle se cítím dost oslabený. Ale pořád věřím v sílu svého těla. "My jen kráčíme hrdě po cestě dobra a Světla. Řídíme se kodexem a slovem Boží. Konáme v jejich jméně a s pomocí jejich síly očišťujeme tento svět! Ale to prostě nepochopíš. Leda bys sám poznal jaké to je když tě naplňuje Světlo. Celou tvoji bytost, celou tvoji duši..." Pohodím lehce hlavou a zakroutím jí. Ruce volně svěsím podél těla a pak pevně do jedné sevřu malý, zlatý křížek na krku. |
| |
| Paladin "Jinak řečeno vymytím mozku..." Najednou si připadám snad až moc starý. "A se světlem, které tě oslepuje, taky nevidíš po jaké cestě kráčíš." Povzdechnu si a vytáhnu dívku za vlasy na nohy a k sobě. Ani se nebráním, když ji moje ruce až něžně obejmou, pak zavřu oči - nesnáším ty jejich kouzla, i když občas přinášejí dlouho unikající klid mysli. "Pověz mi popravdě, rytíři... bavil ses někdy s někerým z těch, kterým říkáš zplozenci pekla vyjma mě?... Viděl jsi mláďata všech ras? Ptal ses na jejich první vzpomínky?" Skloním hlavu - z těch prvních vzpomínek jsem žil... byly plné strachu, později i nenávisti. |
| |
| Démon Cosi jsem nesouhlasně zavrčel a pohodil jsem znovu hlavou. Vrátil jsem kladivo zpět do kroužku a povzdychl jsem si. "Vymytí mozku? Co to zase meleš?" Zamumlám a udělám k němu zas pár kroků. V nitru jsem s ním nedokázal souhlasit. "Pleteš se. Ono mi dává sílu. V nouzi mi pomáhá naleznout cestu. Ono je tím plamínkem který mi svítí na cestu když je všude kolem tma." Byl jsem v něm trochu v rozpacích ale moc mě to neudivovalo. Vždyť on ani zřejmě netuší o čem mluvím. On tohle prostě nemůže chápat. Jemu je tahle cesta uzavřená. Na jeho další slova jen zamyšleně svěsím hlavu a chvíli přemýšlím. Uvažuji a váhám. Vzpomínám. Až pak zas hlavu pozvednu a tiše si oddychnu. "Hm, měl jsem tu čest setkat se s démony z Pohraničí. Také s nemrtvými ze Severní říše a z Londaloru. A věř mi že s těmi bych nedokázal prohodit jediné slovo. Byli to jen ubohé loutky. Otroci temné síly." Pokrčím rameny a povzdychnu si. Trochu dotčeně se zamračím a ukáži na něj prstem. "Jen jsem však bránil naši zem v zájmu mnoha nevinných! Nezabíjel jsem ničí mláďata!" Zas ruku stáhnu a narovnám se. |
| |
| Paladin "A co si myslíš, že je ta vaše očista?... taky bych to dokázal... s lidským mozkem to není zas až tak těžký..." Na chvíli jsem se zamyslel, je fakt, že občas jsem byl krutý, ale kdo ne? "Dává ti sílu... a jak moc uvažuješ o rozkazech, které jdou s ním ruku v ruce... když ti nějaký tvůj představený něco nařídí, uvažuješ, jestli je to správné?... nebo alespoň z tvého úhlu pohledu správné?" Bezmyšlenkovitě jsem se mazlil s dívkou, kterou jsem opět pevně svíral. "Takže nemluvil... no alespoň nelžeš... na druhou stranu... nevíš, co závyslých tvorů jsi zabil, když jsi pobíjel ty, co ti přišli jako loutky." Ztěžka si povzdechnu. "Je fakt, že někteří tvorové jsou z duše zlý... ale není v tom rozdíl mezi upírem a člověkem... jenže někteří mají... mocnější způsoby a prostředky k ovládnutí těch, po kterých chtějí, aby jim sloužili... rozmysli si dobře... komu sloužíš ty? Svému představenému? Králi? Nějakému bohu? A čím tě váže? Ideály... já bych řekl, že slabé pouto... tobě ale zavazuje oči." Lehce ji políbím do vlasů a pousměju se. "A teď pozor, můj malý paladine... začínáš přemýšlet o věcech, za které by tě stihl trest..." |
| |
| Démon Tiše jsem zamručel a pozorně jsem démonovi začal naslouchat. Nerušil jsem ho. Jen jsem mlčky o jeho slovech uvažoval. Nakonec jsem mírně svěsil hlavu a zamyšleně jsem se zamračil. Nějakou dobu jsem byl ticho než se mi podařilo najít ta správná, vhodná slova. "Dobře. Možná bude chyba v lidském plémě ale nevěřím tomu že by nás samotní Bohové hnali do něčeho co by bylo nesprávné. Možná jen my se řídíme špatně jejich pokyny ale... Tohle prostě nemůže být možné." Podrbu se ve vlasech a nevěřícně zakroutím hlavou. Začínám z něj být zmatený. Jeho řeči mě uvádí jen do rozpaků. Nevím co si pořádně myslet dřív. "Ehm... No, rozhodně jsem tu od toho abych plnil vůli Světla a našich Bohů. V jejich jméně bojuji proti zlu ale... A co je tobě vůbec do toho? Myslel jsem že tobě může být něco takového ukradené." Na tváři mi zahraje překvapený výraz. Pozvednu mírně jedno obočí. "Já prostě jednám také podle svého srdce. Když vím že konám dobře... Prostě to cítím v nitru." Lehce si hlavu opřu o ruku a přejedu si prsty přes tvář. Povzdychnu si a zhluboka se nadechnu. "Kvůli tobě jsem, démone, porušil svůj kodex už víc než pětkrát. Budu muset zas poprosit o odpuštění a očištění duše." |
| |
| Paladin Skutečně mě překvapilo, když to vypadalo, že mi ten smrtelník začal naslouchat. Tak moc, až jsem zvedl hlavu od dívčiny a zvědavě se mu zadíval do očí. "Něco takového jako vyvražďování mojí rasy a vyhnání na ta místa, kterým vy říkáte peklo mi jedno rozhodně být nemůže." Snad jsem se fakt musel někde otřít o ten jed nebo mi ta dívka kalí smysli mnohem víc, než jsem si myslel, ale zjišťuji, že otevírám skoro šestisetletou duši našemu v pravdě zapřísáhlému nepříteli. A nejen svoji... ale s ní i všech, kdo mají možnost pochopit... kdo přežijí dost dlouho... dýl než lidé. "Neříkám, že lidská rasa je zlo... v mnoha ohledech jsi jistě lepší než já... já bych se kupříkladu nikdy nikoho nezastal, pokud by to pro mě nebylo extrémně výhodné... nade vše si cením svého života a nedal bych ho jen tak v sázku... jen prostě... neumíte svět vidět očima jiných... a jste moc slabí na to, aby jste mohli připustit, že i jiné zákony... zákony dlouhověkkých můžou platit." Hledám v jeho očích zbytky toho strachu, co zakusil, vlastně skoro doufám, že je tam nenajdu. "Tebe taky v podstatě nechávám žít jen proto, že mi můžeš být užitečný, což momentálně o trochu převyšuje tvoji nebezpečnost mé osobě..." Možná to s tou upřímností už trochu přeháním, ale cítím se, jako bych se celý večer pokoušel přechlastat celou bandu trpaslíků, takže na to docela kašlu... i když jeden člověk asi těžko něco změní... i kdyby mi nakrásně uvěřil. "Kodex... tak to je to, co řídí tvůj život... a skutečně jsi z duše přesvědčen, že potřebuješ to očištění, o které chceš prosit?" Ani na okamžik z něj nespouštím oči a tisknu k sobě teplé dívčino tělo, jako by mi ji chtěl někdo ukrást. |
| |
| Démon Trochu nervozně jsem se pohladil pravačkou za krkem. Ta slova mi vrazila brouka do hlavy a já se přistihl jak nad tím musím znova a znova přemýšlet. Uznávám že v něčem měl pravdu a v něčem zas ne. I když... Co by teď mohla být pravda? A co ne? Jsem z něj mimo. Nějak teď nevím čemu věřit. Řiď se tím co říkal bratr Fin. V těžkých chvílích důvěřuj svému srdci. Připomenu si v duchu a už už otvírám ústa že něco vyřknu ale další salva démonových slov mě opět efektivně umlčí. Prsty si vjedu do vlasů a zhluboka si oddychnu. Lehce si prsty promnu oči a zkoumavě se zadívám na démona. Prohlížím si ho zamyšleně od hlavy až k patě. "Eh... No... Tenhle argument mluví sám za sebe. V tom budeš mít patrně naprostou pravdu. Proti tomu nevím co navrhnout. Souhlasím s tím že většina zákonů trvají tak dlouho co lidský život. Některé můžou ale přetrvat i staletí. A nemusí nutně znamenat krveprolití a soupeření. Jako jsou nepřáteli Světlo a Temnota, Chaos a Řád... Já..." Na chvíli se zase odmlčím a zadívám se do země. Pak trhnu hlavou zas k nebi a zavřu oči. Zkusím naslouchat svému srdci. Protože teď jsem skutečně na hranici. A nevím jakou cestou se vydat. "No, asi to s tebou nebude tak hrozné. Je pravda že by jsi mě mohl zabít už dávno a co vím tak příležitostí jsi k tomu měl dost. Jen Já... No, asi jsem nechoval zrovna nejlépe. Jen nevím co mě to popadlo, až takhle se nikdy zase nechovám." S povzdychnutím lehce rozpažím ruce a pohodím vlasy. Přehodím si je na levou stranu ramene a prsty si promnu spánky. Začínala mě nesnesitelně bolet hlava. "Já... Nevím. Kodex znamená čistotu ducha a mysli. Čistota je... Síla. Čistá mysl nepodlehne vábení jiné mysli a čistý duch jen vnáší do těla víc síly." Mumlám si spíš tiše pro sebe. |
| |
| Paladin Ještě chvíli smrtelníka pozoruju, ale pak mi ho přijde až skoro líto... zajímavá emoce... po strašlivě dlouhé době... "Běž si po svém, paladine... běž si odpočinout - až nabereš sílu, znovu si budeš ve svých názorech jistej..." Znovu jsem udělal pár kroků pryč, když jsem si ještě něco uvědomil. A... promiň - nechtěl jsem na tebe zaútočit... za to může ona." Nadhodím si dívku v náruči a znovu se k paladinovi otočím zády. "Jistě se v těch knížkách, co jsou ti svaté, někde píše něco o tom, že démoni vždy lžou... a pokud ne, tak jen proto, aby tě zmátli a zlákali na špatnou cestu." Znovu jsem se rozešel směrem k lesu. |
| |
| Démon Cosi jsem zamyšleně zamručel a sevřel jsem pevněji hlavici svého kladiva. Se zkoumavým pohledem jsem démona vyprovázel pohledem a uvažoval jsem jestli mu tenhle útěk skutečně projde. "A kam hodláš jít ty? Myslíš že se ti vážně podaří jen tak odejít. Oni nás patrně nenechají." Kývnu hlavou ke skupině za zády a pomalu jsem se otočil. Chvíli jsem si je prohlížel a pak jsem se zase zadíval na les. Uvědomil jsem si že i já mám šanci utéct. Ale na jak dlouho? A hlavně nemůžu jen tak zbaběle opustit naši skupinu. Nemůžu je v tom jen tak nechat. Ještě jednou jsem se poohlédl po démonovi a na jeho slova jsem jen cosi rozrušeně zamumlal. Pak jsem se zadíval do země a povzdychnul jsem si. Přijmu co mě čeká. Nebudu zbaběle utíkat. Možná najdu šanci jak nás z toho dostat. Mihne se mi hlavou než se mírně pajdavým krokem vydám zpátky k ostatním. |
| |
| Paladin Sám pro sebe se ušklíbnu. "Nehodlám mizet... ještě mám nějaké jednání tady ve městě... ale nejdřív si chci něco vyřídit a užít si tady s tou..." Můj tón je najednou hodně odlišný od předchozího. Pomstychtivý a krutý. Jsem ale docela rád, že paladin to vzdal bez boje... dívenka se asi se svým vlivem na něj trochu přepočítala. Znovu jsem si ji nadhodil a lehce prodloužil krok, kdyby mě snad chtěl někdo zastavit. |
| |
| Démon Zavřel jsem oči a zase jsem se zastavil. Naštvaně jsem zavrčel. Tušil jsem že tohle nebude jen tak. Tady jsem si musel vybrat. A vybral jsem si. "Té dívky se ani nedotkneš, ty prase!" Křiknu a otočím se k němu zas čelem. Ani jeho tón se mi vůbec nelíbil a jen mi potvrdil že ho prostě nemůžu nechat jen tak jít. Ať už naše jednání dopadlo jakkoliv tohle se mi vůbec nelíbí. "Stůj! Tohle ti nedovolím!" Pomalu se dám do kroku jeho směrem. Pak se pomalu rozeběhnu. Svaly mi bolestí jasně říkají že tohle nebyl dobrý nápad. Ale zároveň se do mě nahrnula i trocha nové síly. Síly která mi pomáhala zapomenout na bolest. Soustředil jsem se už jen na to abych vysvobodil tu nebohou dívku z těch démonových, chlípných spárů. |
| |
| Tak dost! Copak jsem nějaká hadrová panenka? A ještě ke všemu jsem v tom pitomim pokoji něco důležitýho zapomněla! Fakt dost nelibě nesu, jak se ti dva o mě přetahují. Tedy spíše, jak si mě ten bělovlasej... Sakra! Démon! Paladinova slova mě fakt trochu vyděsej - jestli je démon, moc dobře ví, co jsem zač já. Snažím se co to jde, abych se mu vykroutila. Ve chvíli, kdy mě na okamžik odhodí, si už pomalu gratuluju, ale než se stihnu sebrat a zdrhnout z jeho dosahu, už mě zase drží za vlasy. Hodně nesouhlasně zakňourám a snažim se vypáčit jeho prsty - alespoň, že moje kouzlo na něj funguje. Každopádně by nejspíš nebylo od věci posílit to na ostatních. No tak! To necháte démona jen tak utéct? No alespoň, že ten paladin, co už to vypadalo, že to vzdal, se začal vracet. No alespoň něco, i když je to troska. Zajímalo by mě, jestli někdy miloval. S lehce zlým úsměvem, který ale schovám, se napřu proti jeho mysli a pokusím se ho donutit uvěřit, že chtíč, co cítí, je láska. Třeba toho démona nakonec přeci jen zlikviduje - pokud to nebude naopak, ale to by se na něj zase snad vrhli ostatní. Snad. Zoufale jsem se rozhlížela kolem. Ale tak co, vezmeme to do vlastních rukou, tedy nohou. S roztomilým úsměvem kopnu démona přímo do jeho rodiných pokladů, až mu vypadnu z rukou. Umí krásně šilhat. |
| |
| Záchrana, nebo jen větší problém? Nevypadalo to moc nadějně, že bych mohl démona dohnat. Ani bych to moc nečekal ale pak se přeci jen stalo něco co mi nahrálo do karet. Když se dívce podařilo démona nějak napadnout poskytlo mi to více času k tomu abych překonal zbývající vzdálenost mezi mnou a jimi. Srdce se mi div nerozskočilo ale i tak se mnou prohnala zničeho nic pořádná radost. Nikdo nebude ubližovat mé lásce! Mihlo se mi hlavou a o to víc jsem se cítil sebejistěji. Ano. Až teď jsem si uvědomil co k ní skutečně cítím. A nedovolím aby mezi mnou a jí stál ten zatracený démon. Během chvíle už jsem dívku sevřel v náruči a odvedl jí kousek dál od démona, k lesu. "Jsem tak rád že jsi v pořádku." Pronesu tiše s lehkým úsměvem než obrátím pozornost zpět k démonovy. Schovám dívku za své tělo a nasadím si kápi. Na levačku si začnu zas nasazovat štít. Mezitím se k ní zas otočím a popostrčím ji k lesu. "Běž! Utíkej se schovat! Já... Už se tu o něj nějak postarám. Hlavně... Dej na sebe pozor, lásko. Najdu si tě až to tu skončí." Pronesu k ní s úsměvem a pak se zas otočím k démonovy. Nachystám si zas kladivo do pravačky a postavím se do bojového postavení. Vědomí že můžu zachránit dívku svého srdce před tímhle mi dávalo velkou sílu. A rozhodně to nevypadalo že nechám toho démona kolem sebe jen tak projít. Byl jsem připraven na boj. Kryjíc se za svým štítem jsem lehce přecházel ze strany na stranu. Kladivo svěšené u nohy bylo připravené vystřelit po cíli. Jako ocas škorpiona. |
| |
| To je ale den Když za sebou zaslechnu palacha, mám chuť si unaveně přejet rukou přes oči a někde si vyčerpaně sednout. Docela by mě zajímalo, jestli to byla ta jeho zrádná čest a nebo její kouzlo... možná kodex nebo něco ještě úplně jiného... kdo ví u takových, jako je on. "Jak mi v tom chceš zabránit?" Nemělo ani moc smysl mu říkat, co jsem věděl, protože by mi stejně nevěřil. Chyba, že jsem se soustředil víc na paladina než na to, co jsem držel v ruce... pravda, že jedna z mnoha, ale téhle jsem vzápětí skutečně zalitoval. Skutečně netuším, co si ta malá bestie v té svojí hlavičce spočítala, ale opět jsem pocítil nechutnou bolest. Přiznávám, že jsem zavil jak vlk a málem padl na kolena a oči se mi krásně zkřížily nad kořenem nosu, ale komu by se něco takového v takovou chvíli nestalo? Ta mrcha se trefila naprosto přesně... a to jsem si myslel, že třeba ještě někdy budu mít děti... Než jsem se stihl trochu vzpamatovat, už nás paladin dohnal a dívčina se krčila za ním... musím uznat, že mu hlavu spletla dokonale. "Mám se ptát odkdy ji miluješ...?" Na oči ještě pořádně nevidím, jak mi v nich stojí slzy bolesti, a že bych byl zrovna nejjistější v kolenou, to se taky říct nedá, ale nesmějí odejít... a to ze mě teď nemluví touha, kterou ve mě krásně přiživila... tedy... rozhodně ne úplně. "Jakmile zmizíte z dohledu, budeš mrtvej dřív než se otočíš..." Nejspíš pravda... i když to možná taky pár minut zabere... až jsem sebou trhnul, jak mě popíchnul osten náhlé žárlivosti. A co si ji vehnat do náruče trochou strachu...? Musím říct, že z venku to asi vypadalo prapodivně, když se v jedné chvíli moje žluté oči pevně zavrtaly do těch jejích a v příští vteřině jsem vrávoral jako bych dostal palicí do ksichtu. A to z toho rozhodně nebylo to nejhorší... v hlavě mi zněly tisíce hlasů... Kdokoli! Ať to přestane!... nedalo se to vydržet, nedalo se to zahnat a rozhodně se přes to nedala vnímat realita. Už jsem neviděl ani les, ani planinu, ani skupinu a co hůř, ani paladina, kterej bude pod vlivem kouzla jistě schopen i vraždy... nějak mě to teď ale netrápilo. Ve skutečnosti, kdybych byl schopen alespoň trochu uvažovat, ránu kladivem bych i uvítal... alespoň by ztichli. |
| |
| Like kids! Člověk si hledí svého, pozoruje situaci a nově příchozí a snaží se z toho vybruslit nějak přijatelně, jenže pak to zase začne. Ten se dohaduje s tímhle, tenhle s támhletím a do toho zase Silas a Arthur. Rukou schovám obličej a pomyslím si cosi o blbosti kamene a těch dvou. Jelikož nemám důvod se angažovat do jejich slovní výměny názorů, která se pak ještě přihustí o tolik, když do ní vtáhnou tu malou dívenku, která je jak magnet. Něco ve mě žene vpřed, zapojit se do týhle nesmyslný hádky, ale moje racionální stránka mi za každou tuto myšlenku vlepí pořádný kopanec, takže se držím, sice ztěžka, ale držím. Myslím. Když přestřelka Arthura a Silase kolauduje na další úroveň, povzdechnu si a zamířím jejich směrem. Jen co jsem blízko, zamířím nejdřív k Arthurovi, tomu jednu vrazím, pak zamířím k Silasovi a udělám to samé, aby mu to nebylo líto. "Teď mě poslouchejte, protože opakovat to nebudu!" začnu a postavím se mezi ně. "Jestli se máte chuť pozabíjet navzájem, tak se seberte a jděte! Tady nikoho ty vaše permanentní hádky nezajímají, ba jsou i otravný! Takže jestli ze sebe máte potřebu vymlátit duši, prosím, ale udělejte to někde, kde to nebude otravovat ostatní!" řeknu, s pohledem těkajícím mezi nima. "Ty..." kouknu na Arthura. "Koukej se probrat ze snu, ve kterým ti tvoje víra ukáže všechnu cestu! Na tohle doplácí spousta paladinů, slepě věří víře. Zkus se na svět dívat i očima toho, co jsi hlavně, člověk,..." pokračuju a cítím jak mi zrychluje tep. "...víra ti neukáže všechno! Začni trochu myslet a jednat jako člověk. A nervi každýmu že jsi paladin, všichni to vidíme, máš nad hlavou nápis PALADIN!" střelím rukou nad něj a všímám si, jak mi hlas přeskakuje z klidné formy na naštvanou. "A ty frajere!" otočím se na démona. "Ty si přestaň hrát na šéfa všech, na všemocnou bytost. Jsi stejně smrtelný jako kdokoliv jiný tady. Nejsi o nic lepší, jen proto, že jsi démon! Koukej se probudit ze snu o své nadřazenosti a spadni zpátky na zem! A jako další věc, přestaň si přivlastňovat veškeré zásluhy, nebo skončíš víc než zle." řeknu mu a v hlase je cítit vztek a podráždění. Pak se vydám zase pryč od nich, ale tak deset kroků od nich se zastavím a otočím se. "Takže buďto se zabte, ať už je pokoj, nebo se na to vyserte a vraťme se k tomu, proč tu vlastně jsme! A jestli vy slečinky nedokážete něco vyřešit hned, tak to někdo jiný brzy vyřeší za vás!!" zařvu na ně a zamířím si to zase dál od skupiny, protože se potřebuju uklidnit, protože jinak je nebezpečný na mě zkoušet mluvit, když mám vztek. Jsem horká hlava a já to vím. A upřímně je mi jedno, co si o mě kdo myslí, nebo jestli mě ti dva mají v plánu teď zabít. Je mi to fuk. Umřít musíme každej, jen je otázka, kdy. |
| |
| Řešení? Bolest, následně jen další bolest ale přinesla sebou i cosi... Neurčitého. Takový nějaký měla vliv Kaneova pěst na moji osobu. S překvapeným mrknutím jsem si jen promnul čelist a pohodil jsem hlavou. To už z něj ale letěla první sprcha slov, kterou jsem ale nedokázal nějak pořádně vnímat. Teď jsem se staral o sebe. Přesněji řečeno o to, jak se se mnou zhoupnul svět když mi jí natáhnul. Až po chvíli jsem si začal pořádně uvědomovat. Akorát ve chvíli kdy chrlil slova určená mě. Prsty jsem si sáhnul na spánek a s tichým syknutím jsem vnímal jak se do mě pouští současně únava, bolest, zmatenost i další překvapení. "Já... Já se omlouvám. Nevím co se to se mnou dělo. Jako kdyby mě snad někdo ovládal nebo... Já nevím, ale tohle jsem nebyl já. Nikdy se mi nepodařilo takhle vybuchnout. Takováhle zaslepenost..." Trhnu hlavou k zemi a pootočím se doleva. S hlubokým oddychnutím svěsím ruce podél těla a zmateně se poohlédnu kolem. "Já neříkám že spoléhám jen na svoji víru. Ani na Bohy. Ano, věřím v to, a věřím že mi i ukážou cestu, když bude třeba. Ale nevěřím že všechno udělají za mě. Vždyť... Vždyť to je pitomost! Tady na zemi záleží jen na nás a ne..." Zmlknu a místo slov z mých úst vzejde jen tichý povzdych. Cítím se nesvůj. Něco je špatně ale nedokáži určit co. Mám hlavu jako úl. Všechno je tak... Tak zmatené a rozházené. "Moc mě mrzí že jsem způsobil nějaké potíže. Já..." Snažím se najít ta vhodná slova ale raději už mlčím. Místo toho se nechám zahrnout pochybami a začnu přemýšlet co se to sakra děje. Takhle se neznám. Ano, pevně věřím ve svoji víru ale nikdy jsem nebyl tak fanatický! Vždyť mi i v klášteře vtloukali do hlavy abych se tím nenechal strhnout. To ten zatracený démon! Určitě je to on kdo si se mnou takhle hraje. Dokázal do mě vpravit ty vize a strach. Proč by nemohl pak dokázat i to jak jsem se choval? Mihne se mi hlavou ale netroufám si potvrzovat zda-li to je skutečně pravda nebo lež. Možná to ani nebyl on. Kdo ví. |
| |
| Tak to ne! Spokojeně koukám na démona, který se zřejmě hroutí sám do sebe a moc mu to sluší. Nicméně sebou šokovaně trhnu, když se do toho vloží válečník - trochu jsem na něj pozapomněla a to byla možná chyba. Cuknu sebou a rozšířenýma očima sleduju jeho počínání - mohl by mi to všechno zkazit - nepotřebuju místo dvou otroků jen jednoho. Asi bych si měla dávat trochu pozor na to, co dělám, ale tohle už mě začíná trochu nudit. Počkám, až válečník naštvaně odkráčí a z čiré zlomyslnosti mu pošlu ještě pár lehce odvážnějších myšlenek. Pak se zezadu přitočím k paladinovi a obtočím paže kolem jeho hrudi. "Bojím se..." Rozšířenýma očima se koukám na ostatní a dál mu šeptám do ucha. "Mohli by mi ublížit... chci... do bezpečí, chci do města." Potichu fňuknu a ještě přidám na omámení jeho smyslů. |
| |
| Dívka v nesnázích Zhluboka se nadechnu, a pak znovu vydechnu. Odtrhnu zas oči od země a zamyšleně se poohlédnu kolem. Je tu hrozný chaos. Zbytek skupiny by nás snad nechal i klidně odejít? No... Na tom teď nezáleží. Chystám se vyrazit pomalu zpět k ostatním ale předtím se poohlédnu po démonovi, i po oné dívce. Ta mi mezitím stihla zmizet z dohledu a objevit se za mými zády. Trošku překvapeně jsem sebou trhnul když se mi ovinuli její ruce kolem hrudi. Ale mírně jsem se pousmál. "Neboj se. Já... Nedovolím aby ti někdo ublížil." Ujistím ji a mírně nakloním hlavu na stranu. Její líbezný hlas mi jen pomohl se zas o trochu vzchopit a zahnat na další chvíli vyčerpání. "Doprovodím tě tam. Dám si pozor a budu tě hlídat jako oko v hlavě." Pootočím hlavu abych se po ní mohl ohlédnout a s jistým, konejšivým úsměvem přikývnu. |
| |
| Tady poteče krev Ještě nějakou dobu jsem vyčkával co se teda bude dít. Začínal jsem být pěkně nervní, když se ta skupina idiotů furt nevracela s těmi bastardy za hradbami. Jen co naše pochůzka skončila jsem sám šel kousek k hradbám kde jsem se zastavil a nakvašeně založil ruce na hrudníku. "To si ze mě dělají snad srandu! Co je tohle za neschopná prasata?!" Zavrčím a s hlubokým nádechem se otočím na dva oddíly lučištníků za svými zády. Spražím je pohledem, aby se okamžitě přestali dohadovat, a poukážu jim rukou, ať mě následují. Hodlal jsem se na tu situaci podívat sám, protože mi bylo jasné že to ta tlupa idiotů akorát jen podělala. A že jsem měl i pravdu. Ta situace před branami byla fakt... No, na to nemám slov. "Co je to tady za bordel sakra?! Nikdo se teď ani nehne nebo vás tady pozabíjím jako prasata! Je vám to jasné vy pitomá hromado koňského trusu?!" Zařvu rozzuřeně na celý prostor a pomalu se k těm všem vydám. S taseným mečem okamžitě zamířím k Aeneis a už už se chystám jí říct něco hezkého, když mě zarazí nějaký fousatý dědek. Patrně jeden z té bandy. Ihned začal cosi mlít ale na tohle jsem teď neměl náladu. Jílcem meče jsem ho prudce, tvrdě udeřil do spánku a bylo mi nějak jedno jestli jsem ho zabil nebo ne. Jen jsem se s nakvašeným výrazem zadíval zpět na Aeneis a došel až k ní. "Co má tohle znamenat? CO-TO-MÁ-ZNAMENAT?! Jasně jsem ti říkal že je máte sebrat a okamžitě se vrátit! To jsi tak pitomá že ani tohle neumíš splnit? Co?! Takže teď je koukej znova posbírat a udělej co ti říkám! Nebo půjdeš do žaláře s nimi ty skopová hlavo! Kdybych věděl že budeš s tím pitomým elfem a tou holkou tak neschopná poslal bych sem někoho jiného!" Dořvu poslední slova do jejího obličeje a silně jí píchnu prstem do hrudníku. Pak zhluboka naberu dech a otočím se na lučištníky. "Jestli se jen někdo pohne jiným směrem než k městu zabijte ho! A VY...!" Ukážu prstem na tu sebranku. A důkladně si prohlédnu jak paladina opodál, tak i válečníka poblíž. "Koukejte pohnout těmi svými prdelemi vy ubozí bastardi, jestli nechcete skončit jako tady tenhle!" Kopnu silně do patrně mrtvého Ziona na zemi a odplivnu si. Pak se pomalu vracím k městu ale sem tam se ještě otočím abych zkontroloval situaci. |
| |
| Snad zvrat? Mám sto chutí si pozvracet boty a ani rána od válečníka, ani nesmyslné tlachání paladina tomu moc nepřidávají. Zvracet či nezvracet, to je ta otázka, to je to, oč tu běží. Kdyby všichni ztichli a nechali mě být, třeba bych mohl alespoň víc vnímat okolí. Vypadá to, že se nakonec do města asi i dostaneme, jenže o není přesně to, po čem teď toužím. Skočit z hradeb, nechat si setnout hlavu, umřít, umřít, umřít! Pevně stočený dopadnu na zem a skoro ani nedýchám. Budou zticha, když mě neuslyší, neuvidí. PLÁCÁŠ! JSOU V TVOJÍ HLAVĚ! VIDÍ TĚ STÁLE! Neuvidí, neuslyší, neucítí. Sotva vnímám tvrdou zem pod mým ramen, natož abych si všimnul příchodu někoho dalšího. Pryč, běžte pryč, nechte mě, nechci vás. Celé moje tělo se roztřese, stále víc se propadám mimo realitu a stále méně si toho všímám - nedokážu rozlišit skutečnost od myšlenky. |
| |
| Plac před hradbami - Průůůůůůšvih jak mraky Paladin se s kýmsi hádá o to mrňavé děvče a o jakési ideály, které nejspíš neexistují. Nezajímá mě to, dál podpírám jednu zraněnou holku. Sakra, nechte toho, kruciprdel a jde... Zarazím se v půli slova, když si všimnu nově příchozího oddílu. O to by ani tak moc nešlo. Horší je, že vpředu jde s mečem pan Zjizvená pleška. Do psího rodu !! Navenek ale jen zavrčím a přenechám raněnou její přítelkyni. Kapitán přišel a začal řvát na všechny, jak už má ve zvyku. Já se vlastně divím, že ještě po tom ránu má hlas. Seřval nás jako malý děti, čímž ta malá holka určitě je. A našim kocovinám to rozhodně neprospělo. Vlče zavrčelo a já ho chytla za ucho, a schovala ho za sebe. Aby se po kapitánovi nemohl vrhnout. Kapitán praštil jednoho stařešinu jílcem do hlavy. Ten se asi nezvedne. Fantazie totiž dodala zvuk praskající lebky a mozku, který narazil zevnitř o svoje kostěné vězení. Fuj. Pak se kapitán otočil na mě a začal rejt do mě. Někde vzadu v mé hlavě se začala zvedat hladina bouřícího rudého oceánu vzteku. A CO JSI ČEKAL ?! ELF, KTEREJ UMÍ STŘÍLET Z LUKU A MALÝ DĚCKO MI TADY JSOU ÚPLNĚ K NIČEMU !! Neměl do mě dloubat. Neměl. Chytím ho za "límec" a přitáhnu ho k sobě. Můj obličej je najednou zase ledové klidný. Kapitáne, kdyby jste se mnou poslal oddíl lučištníků a gardistů, měl by jste tyhle sračky už za hradbami. Ale posílat se mnou neschopného elfa a malou holku, co čeká teprve na patnáctiny, to by mohlo napadnout vážně jen zelenej mozek. Do mého líbezného hlásku se vkradlo cosi, co zní sakra nebezpečně. Takže příště zkuste myslet, pane. Odstrčím ho od sebe, popadnu tu mrňavou holku a tu zraněnou dívku, naložím je obě na Fenrira a chlupáče podrbu pod bradou. Vyrazím k bráně do města. V levé ruce nachystanou runu, která by kolem mě vztyčila ochrannou bublinu. |
| |
| Z deště rovnou pod okap Docela překvapeně jsem sebou trhnul, když se před hradbami najednou objevili dva oddíly lučištníků. A s tím i velmi, velmi naštvaný velitel. To bylo vidět. Už jen tím, jak na nás křičel. S hlubokým povzdychnutím jsem se pomalu vydal blíže, abych zjistil více. To už jsem se ale díval jak ten surovec tvrdě udeřil Ziona jílcem svého meče do hlavy. "Co to sakra děláte? Proč jste to udělal?!" Vykřiknu nahlas a poklusem se dostanu až k vedení skupiny. Tam se sehnu k bezvládnému tělu starce a jen smutně, nevěřícně vydechnu. Byl mrtvý. Položím mu ruku na tvář a tiše se za něj v rychlosti pomodlím. Pak se zas zvednu. S očima, planoucíma hněvem, upřenýma na toho surového kapitána. "Zabil jste ho! Nic vám neudělal a přesto jste ho zabil! Chtěl s vámi jen jednat vy zbabělče!" Pronesu s neskrývaným hněvem ale kapitán mi nevěnuje vůbec pozornost. Místo toho pořádně seřvává Aeneis. A že doslova pořádně. Až si říkám, jestli má vůbec nějaké vychování, a úctu k druhým. Velmi mě ale překvapí když si to Aeneis vůbec nenechá líbit. Docela mě zamrazí v zádech když vidím jak tuhle situaci dává kapitánovi pěkně sežrat. Kruci! To nevypadá vůbec dobře. Mihne se mi hlavou ale to už raději couvnu pár kroků zpět. A jen napjatě těkám pohledem mezi Aeneis, a tím surovým kapitánem. Mám dojem že Aeneis jen přihodila olej do ohně. |
| |
| Zase jen a jen problémy Všechno se seběhlo tak rychle. Vůbec jsem nestíhala vnímat co se děje kolem mě. Byla jsem myšlenkami hrozně mimo. Jen jsem upírala pohled do země a přemýšlela co s námi přesněji bude. Moc se mi do vězení nechtělo. Nechtěla bych v něm hnít na celé roky. Nebo nedej bože něco horšího. Ani jsem nevnímala rostoucí potyčku mezi paladinem a démonem. Možná jsem se po nich poohlédla ale jinak jsem jim nevěnovala moc větší pozornost. Měla jsem dojem že to je zbytečné. A stejně... Na potíže si zadělávají oni sami. Ne já. Ale asi je oba zabiju, pokud si něco kvůli nim budeme muset odskákat všichni. Každý by se tady jenom pral... Copak už tady nikdo nemá chuť na vlídná slova? Mihla se mi hlavou posměvačná narážka. To už jsem ale pozvedla zrak. A znatelně se lekla, jak jsem spatřila tu hromadu lučištníků. A holohlavého muže který akorát dost ošklivě řval na Aeneis. Překvapeně jsem ale zamrkala, když ta si to nenechala vůbec líbit. Jen jsem chytila do náruče Lamiu, kterou mi předala a zadívala se na ten binec kolem. S polknutím naprázdno jsem se pomalu rozešla dál k městu a neunikl mi ani pohled na tělo toho starce na zemi. "Co... Co je to s ním?" Vykoktala jsem ze sebe a když se mi nedostalo odpovědi jen jsem si trošku nervozně povzdychla. Začínala jsem se vážně bát. |
| |
| Proč je ten PJ svět tak krutý?! Před městem NÉÉÉÉÉÉ! řvu v duchu, když mi Kempachiho ruce působí docela nepříjemnou bolest v obličeji. A popravdě řečeno, nebýt toho, že jsem ho svým kopem málem vykastroval, asi by mě mohl zašpinil i více, takto se mu však povedlo jen mě povalit na zem (konec konců na jedné noze se při zásahu do hlavy drží docela blbě) a tím mi zamazat oblečení. Nebýt té satisfakce v podobě jeho rozkroku, asi bych jej vážně chtěl zabít. No dobrá, možná k tomu i malinko přispěl dokonale rodičovský proslov blondýny, kterou asi není dobrý nápad naštvat, když má za sebou vlka velkého jak osobní gorily Alanina otce. Ách Alana, co ta by řekla, kdyby mě viděla v těch super šatech, které zůstaly v hostinci. Až odtud budu mizet, musím si je vyzvednout, ideálně i se svými věcmi, pomyslím si, vyšvihujíc se do kleku. Následující spor paladina a démona jsem úplně přehlédl, měl jsem moc práce s oprašováním svého oděvu a kontroly, jestli někde náhodou nezůstalo zrnko prachu. Ty šaty asi budu muset vyhodit... A to už přichází pán kapitán, který naši chovatelku přerostlých chlupáčů docela ošklivě seřve. Takže se jmenuje Aeneis? Trochu divné jméno, ale co, slyšel jsem horší, zhodnotím asi jediný důležitý poznatek a dám si luk přes rameno, aby se panu kapitánovi náhodou nezdálo, že bych si to s ním mé šípy chtěly rozdat. Nakonec vytrhnu předtím vystřelený šíp ze země a pak... Pak se to stane. V odlesku paladinovy zbroje jsem spatřil něco příšerného, něco tak hrozivého, tak děsivého, že apokalypsa je proti tomu drobnost. Na mé jindy tak skvostné a dokonalé tváři se nacházela MODŘINA! Ach, jak se jen mohlo něco takového stát? To netuším, ale nic se nemění, jelikož jsem zohaven! Ten bídák s podivnými černými vlasy mne zhanobil! MĚ! Ach, to snad není pravda, unikne mi bezděčně ze rtů, načež se zhroutím do klubíčka v samé sebelítosti (a pravděpodobnému úžasu ostatních). |
| |
| Před hradbami
|
| |
| Když je situace už tak v prdeli, že nemůže být hůř... Jen co se vzdálím pár metrů od bandy, která ani neví, co chce a ustavičně se hádajícího paladina a démona, kteří se nejsou schopní zabít a místo toho se jen furt hádají, jako idioti, tak se ukáže, že situace může být horší, než to bylo doteď. Odkudsi se vyloupne hafo lidí, kteří si asi pokecat, zcela očividně, nechtějí. Což potvrzuje jejich velitel, který složí k zemi staříka a pak začne ječet na jednu z těch, co se tu před chvílí objevili. "Už se pomalu začínám cítit, jako kdysi dávno, když jsem byl jako žoldák...ještě chybí, aby řval na celou skupinu a dával nám pěkně do těla nějakým cvičením, to by bylo to pravé ořechové." řeknu si a sleduju, jak nadává a pak jak mu to ona dívčina opětuje. "No tohle bude ještě hodně zajímavý. Nebo ještě horší." pomyslím si a když velitel nakáže té svojí mini armádě nás nahnat dovnitř, tak raději nic nenamítám, protože nejsem bůh a proti takovýhle sebrance nemám šanci, pokud ovšem nechci skončit jako jehelníček. "Jako za starých časů." dodám pro sebe a rozhodnu se raději tu uřvanou gorilu nedráždit. |
| |
| Poslední zbytky odporu? Překvapeně se na Aeneis zadívám, když si mě přitáhne. A tentokrát začne křičet ona na mě. Nejdříve nedám vůbec nic znát ale až teprve když mě od sebe odstrčí se rozzuřeně zamračím. Tiše zavrčím a zabodnu meč do země. Tak to ne holčičko, tohle tady trpět nebudu! Mihne se mi hlavou a udělám za ní pár kroků. Zhluboka se nadechnu. "Jak se opovažuješ...? Máš dostatečný výcvik na to aby jsi si s tímhle dokázala poradit sama ty ubohá hromado trusu! A jestliže si neumíš zjednat pořádek tak co pak děláš v armádě? Nedokázala by ses postarat ani o nepokoje v ulicích! Za tohle půjdeš pěkně do chládku s nima! Neschopnost a ještě k tomu drzou hubu tady trpět nebudu!" Zařvu nakvašeně jejím směrem a přikážu osmi lučištníkům aby se JÍ a všech ostatních tady chopili. "Jestli se o něco pokusí zařízněte je jak slepice!" Odplivnu si na zem a říkám si, že už bych byl konečně rád, kdyby tahle banda chcípáků byla za mřížemi. Ale ještě to furt nekončí. Ne když zahlédnu trpaslíka, který očividně chce ještě bojovat. Nevěřícně zakroutím hlavou a pobaveně vyprsknu smíchy. "Hahaha! Tak teda pojď ty chcípáku. Dostaneš co chceš!" Založím ruce v bok a nechám meč tam kde je. Nevěnuji pozornost ani lučištníkům kteří na trpaslíka vystřelují salvy šípů. Jen v klidu vyčkávám než se ten malý bastard dostane na vhodnou vzdálenost. A pak... I přes tíhu své zbroje ho hbitě přeskočím a čapnu ho za štít. Který mu stáhnu za záda. S pobaveným smíchem jsem se ho chystal srazit na zem ale vyndal z řemenů ruku. A mě tak zůstal jeho štít v rukou. Toho se ale ihned ujímám a chystám se proti němu použít špici erbáku. Pak už to šlo téměř všechno ráz na ráz. Po jeho úderu kladivem, který mi málem vyrazí štít z rukou, odskočím a pobaveně pozoruji jak chvíli poté nabíhá do lučištníků. Sice mě mrzí že zranil pár mých mužů ale byla to zábavná podívaná. Ale tohle už se musí ukončit! Jednou, dobrou, vodorovnou ranou štítem do jeho krku jej srazím k zemi a ještě mu stoupnu na záda. Poté mu přiložím špici štítu na krk a bez milosti jej do něj po chvíli zarazím. Následně ještě sáhnu po nejbližším lučištníkovi, a vytáhnu mu z pochvy jednoruční meč. Tím probodnu trpaslíkovi záda. A ujistím se tak že je opravdu mrtvý. "Tak! Tohle bychom měli! Chce si se mnou ještě někdo další hrát?" Ohlédnu se naštvaně po té skupině bastardů a odplivnu si na trpaslíkovo tělo. "Fajn! Tak mě už přestaňte srát nebo dopadnete ještě hůř! A to vám garantuju, vy ubohá sebranko bastardů! A vy dva...!" Ukážu na dva bližší lučištníky. "Koukejte ty dvě chcíplotiny spálit! Fofrem!" Zařvu poslední příkaz a pak se už jen postarám o to, aby byla ta smečka prasat KONEČNĚ zamčená v celách. Včetně Aeneis. |
| |
| Přestěhování Ve chvíli, kdy dalšího z vás (Liweka) zasáhla náhlá srdeční slabost (děsivý, bolestiplný řev určitě nepatřil k tomu, co se mu dělo), vám došlo, že asi nebude zrovna ideální dál se vzpírat odvedení a ani zdržování zjevně nebylo to, po čem by vaše těla toužila. Všichni, kdo mohli stát, se poslušně rozestavěli do dvojstupů (včetně nedobrovolně naverbovaných nováčků) a kapitán dal postupně každému zasaženému kapku nějaké tekutiny. Chutnala extrémně hořce a páchla po zkažených rybách. Každopádně po ní ale konečně ustoupil pocit toho, že vám někdo zalil končetiny do betonu – ani jste si do té chvíle neuvědomili, jak moc vás každý pohyb vyčerpává. Nakonec došel kapitán až k ležícímu Kholdirovi. Ostře do něj kopnul, ale když se spící dál nehýbal, sklonil se k němu a mezi rty mu nakapal několik kapek páchnoucího protijedu. Sotva pár vteřin trvalo než drak prudce otevřel oči. Chvíli se oslněně koukal kolem sebe, jakoby ani nevěděl, kde vlastně je, ale pak se začal také těžkopádně sbírat. Zbylí lučištníci (stále jich bylo dost a po ztrátě svých přátel se jim v očích leskl vztek a postychtivost) zamířili nataženými luky na všechny z vás. Hned několik jich mířilo na vlka Aeneis (vypadalo to, že je jedinou bytostí, kterou kaptán do města naopak nechce). Ani jeden z vojáků nevypadal, že by váhal s výstřelem. Nesourodým, mnohdy klátivým pochodem jste se brzy dostali až za hradby města. Zrovna vyhlídková trasa vás ale nečekala. Ukázalo se, že vězni zde tvoří první vrstvu nedobrovolné obrany města. Sloužili jako živé štíty, případně první pečínky a maso pro šípy nepřátel. Jediný, kdo nepoznal útulnost místních vlhkých cel (to jistě jako obrana proti požáru), byla Sellena, které se podařilo hned za hradbou proklouznout do vedlejších uliček. Skoro se mohlo zdát, že ji kapitán vůbec neviděl, ale možná ji pustil. Všechny vás nacpali do jediné cely, ne moc prostorné, kde vám ještě dělaly společnost poměrně dobře živené krysy. Brzy jste poznali, na čem se tak vykrmily. V jednom z rohů bylo několik kostí, po bližším prozkoumání snad lidských, rozhodně však okousaných. Druhá porce potravy jim přišla zhruba po hodině, kdy obtloustlý žalářník přitáhl kýbl s nějakou šlichtou, zřejmě míněnou jako potravu pro vás. Se škodolibou radostí ho chrstl skrze mříže přímo na vás. Krysy byly neuvěřitelně rychlé a začaly kašovitou potravu žrát ze země i z vás. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Tvoje omámená mysl se vznášela v říši poměrně příjemných snů, občas lehce vzrušujících, občas jen prostě příjemných, ale z této příjemné krajiny jsi byl necitelně vytržen a hozen na mýtinu s věží, před kterou stál známý holohlavec. Nepříjemně se usmíval a pozoroval tě pichlavým pohledem. „Jsem rád, že tě tu vidím. Mám pro vás celkem... dobrou zprávu.“ Podle úsměvu bylo jasné, že se o dobrou zprávu nejspíše skutečně jedná. Otázka byla jen pro koho že je dobrá. „Kámen, který máte najít, se nachází v jedné z méně populárních částí města – pár hospod, nějaký ten bordel a obyčejní lidé...“ Chladný pohled pozoroval, jestli ho skutečně pozorně vnímáš. „Další dobrá zpráva je, že strážce kamene je blíž, než by jste mohli vůbec doufat... dalo by se říct téměř na dosah ruky...“ Pokřivený úsměv, který následoval, ti vykouzlil mráz na zádech. „Můžete se ho pokusit přesvědčit, aby vám dal kámen dobrovolně....“ Vyhublý mág se rozesmál svému vlastnímu vtipu a už málem zmizel ve věži, když se ještě na chvíli otočil. „Mimochodem... kdo mi přinese kámen, bude mít dál pár příjemných výhod – jistě by se ti mohli hodit při získání konečné odměny... a při snaze přežít.“ |
| |
| Drsná partička...spíš banda lamerů, kteří by bez několikanásobné přesily dostali přes hubu Dívám se, co se tu vlastně děje a raději mlčím. Když se ozve řev, tak se podívám, kdo to ječí jako kdyby ho nabodli na kůly a zapálili. Nemusím vědět všechno, tudíž mě tak nějak nebere, co se děje. Na příkaz uřvané gorily se raději vedle někoho postavím a čekám, až si nás tahle banda klaunů odvede do tý díry, které říkají město. "Já jsem měl dneska raději zůstat v posteli...tenhle den je čím dál větší magor. Nejdřív plešoun, který z nás udělá svojí osobní armádu...pak přerostlej had, kterej požere všechno, co vidí, pak zase plešoun, teď tohle zahrnující uřvanou opici, bandu lučištníků, jež by bez převahy zdrahli jako smyslů zbavení." uvažuju si pro sebe. Když se přihrne uřvanec a cosi mi vstříkne do pusy, tak raději bez keců hned polknu a dívám se před sebe. Pochod, jež následoval nebyl nijak záživný, ani hodný kdejakého komentáře, natož myšlenky. Prostě vězni, jež si někdo rád dává jako živý štít. "Krásný a při mým štěstí na tohle město zrovna teď někdo zaútočí....proč ne..." neodpustím si jízlivou myšlenku. Když nás zavřeli do cely, tak jsem si tentokrát neodpustil poznámku: "To je ale zkurvenej den!" A aby toho nebylo málo, tak na nás nějakej přiblblej idiot cosi, co asi mělo být jídlo. Nevypadalo to ani jedle ani jinak užitečně. Snad jen to, že to nalákalo krysy, které byly pomalu větší jak moje pěst. Začal jsem ze sebe odhazovat tu břečku a když jsem narazil na krysu, která se mě rozhodla použít jako jídelní stůl, tak jsem jí chytil, podíval se ní a se slovy: "Běž ožírat někoho jinýho!" jsem jí zahodil za sebe, bylo mi jedno koho trefím. Stejně jsme v pěkným průseru. Prodral jsem se ke dveřím cely a zadíval jsem se ven, abych se podíval, jak tahle pekelná díra vlastně vypadá. "Nebylo by mi líp v žaludku hada, než tady?" napadne mě a pohledem začnu zkoumat to, co jde vidět. |
| |
| Plešoun to myslel vážně Cesta do lochu stála zaprd. U brány jsem se musela rozloučit se svým chlupáčem. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel v lese, až potom jsem si trochu oddechnula a vydala se za ostatními. Zelenej mozek se nesl jako páv a já měla sto chutí mu holýma rukama urvat čelist a pak hlavu. Hajzl !! Zavrčím a převážu si boty. Ze země vezmu malý oblázek a cestou si s ním pohazuju, často těkám pohledem k plešounově hlavě. Neminula bych, to vím moc dobře. On taky. Lučištníci by nejspíš váhali. Přes strážnicí jsem zůstala před kapitánem stát jako poslední. Hrdě a zpříma jsem se mu podívala do očí. Odplivnula jsem si na jeho boty a po jednom fascinovaném lučištníkovi vedle něj jsem z necelého metru švihnula kamínek. Zásah doprostřed hrudi a voják se posunul o metr dozadu a na zem. "Čuměl mi na kozy." Ušklíbnu se na kapitána a vysmeknu se jakýmsi dvěma oslizlým biřicům, kteří nejspíš chtějí udělat něco nebezpečného. Pro ně. Jednoho nechám jít před sebou, druhého nechám zavřít dveře. Poslední pohled na kapitána a tichá kletba. Tenhle debil mě vážně poslal za hradby s nanicovatým elfem a děckem. A mě čeká zářná budoucnost jako jakýsi chodící jehelníček. Zapadly dveře cely a pod mým prvník krokem cosi zapištělo. Byla to hezky vyžraná krysa. Nakopnu její tělo se zlomenou páteři a její život pohasne na protější stěně. V jednom koutě je kostlivec. Ladně k němu dojdu. Už vím, čím se budu bavit. Z kostry jsem vzala obě stehenní kosti a lapnula si na zem. Prásk krysu. Je jich tady v kobkách tolik, že by jejich kožichy stačily na ošacení celé chudinské čtvrti. O pár minut později tu je "jídlo". Dřív než žalářník vychrstne tu pochybnou kaši na ty dvě holky, stojím nad nimi a kryju je. Potom se rychlími kroky dostanu k mřížím, a než tlusťoch zmizí, houknu na něj. "Dobrý muži !!" Protáhnu ručku skrz mřížový a pokynu mu, aby přišel blíž. Vypnu trochu hruď, takže prsa vypadají ještě větší. A jako většina z takových na tohle skočí. Doufám. |
| |
| Jak ohavný den Stěhování Proč, ach proč?! Jen tato slova mohla být slyšet z mých zarmoucených úst, když jsem se ploužil s ostatními do vězení. Smutek byl tak velký, že jsem se jen nechal vláčet dál vstříc temné budoucnosti. Život pozbyl smyslu, kdysi tak nádherný a slunečný svět se nyní stal pochmurnou noční můrou, které dominovala obrovská modřina na mém, kdysi tak krásném obličeji. Brzy dorazíme do města, mé zkroušené já však ani nepomyslí na útěk. Jaký smysl by měla svoboda, kdyby každý mohl spatřit tu potupu, tu ohavnost, která se mi stala? Žádný, mnohem lépe mi bude někde v temných katakombách, kde bude mé zohavení ukryto zrakům světa. A když už jsme u takovýchto optimistických míst, konečně dorážíme k novému domovu. Dost ohavné kobce s několika zvířecími společníky pro ukrácení chvil, dokonce tam mají i prolézačku v podobě kostry. Vedle té se postavím (jakkoliv rozrušený, na tu špinavou zem bych si nesedl) a ihned ji pojmenuji Fred. Na kostlivce se docela hodí a ihned jej pasuje na mého zdejšího nejlepšího přítele. Aspoň nikomu nic neprozradí o té modřině. Ach té příšerné, ohavné modřině! Pravděpodobně bych se tam utrápil k smrti, kdyby mne něco nevytrhlo z náruče pesimismu zpět do reality. Postaral se o to strážný, který po nás hodil nějaký kus odporného materiálu. Instinkty zapracovaly okamžitě, pravá ruka se vymrštila a popadla toho bídáka, který se zasloužil o mé zohavení. Váha se přenesla a já toho bídného tvora pošťouchl před sebe, přičemž jsem se sám snažil poskytnout co nejmenší cíl. Pokud vše fungovalo správně, měl by Bídák (tak jsem si ho pojmenoval) schytat mou dávku hnusu, přičemž bych já sám měl zůstat čistý... Víceméně. Nezůstávám však jen u tohoto, jelikož očekávám, že případná odplata se blíží. Proto skočím zpět k Fredovi, načež popadnu jeho druhou stehenní kost. Tu si připravím k obraně. Vypadá to, že někomu zdejší strava chutná, prohlásím s vražedným úsměvem a vyzývavým pohledem v očích. |
| |
| V útulné cele Moc jsem nevnímal celou tu cestu městem ale na druhou stranu už jsem aspoň začal mít jasnější mysl. To šílenství bylo pryč a já si mohl konečně udělat v hlavě pořádek. Snažil jsem se zaregistrovat pokud možno co nejvíce z města, než sluneční svit byl zaměněn za chladné, kamenné zdi. To nebylo dvakrát potěšující ale furt to bylo lepší než být mrtvý. Pohybem levé ruky jsem si přehodil vlasy na pravé rameno a ohlédl se po žalářníkovi, který akorát zamkl dveře. Částečným překvapením jsem sebou škubnul když se mi pod nohama prohnalo hejno krys. A pořádných. Ty se tady určitě měli na čem přiživovat. Kostlivec v dáli je toho dobrým důkazem. Docela pobaveně jsem pozoroval jak Aeneis přebrala jeho stehenní kosti a pustila se do zabíjení krys. A stejně jak ona nakopla jednu, tak i já jsem kopl do jedné která se mi chtěla po noze vyšplhat výš. Ne tedy tak silně jako ona ale i tak. "Zmiz, potvoro." Založil jsem ruce v bok a zhluboka jsem si povzdychl. Tady bych neměl být. Ne já. Ne teď. Cožpak jsem si tohle snad zasloužil? Ani mi neřekli čím jsem se provinil. Tohle město, jak se zdá, má kruté pány. Co se to děje za jeho zdmi, že tady návštěvníky tak krutě vítají? Na tohle bych se měl možná podívat. Nebo ne? Hmm, co by mi na to asi tak poradil bratr Hacksley? Zamyšleně jsem si promnul bradu ale to už nám donesli "jídlo". Jen tak tak jsem se stihl otočit zády a většina té sračky se neškodně rozprskla o moji zbroj. Krysy toho ale hned hodlali využít a začali být jako šílené. "Už jsem jednou říkal ať táhneš!" Zavrčím tiše na další krysu a shodím ji ze svého lýtka. Tentokrát ji ale nemilosrdně rozdrtím kosti pravou nohou. A vzhlédnu k mřížím. S tichou kletbou se ohlédnu za žalářníkem ale jedním skokem překonám vzdálenost mezi mřížemi a mnou. Prostrčím pravou ruku skrz ně a pohybem se pokusím žalářníka přivolat. "Ty! Stůj! Chci zjednat audienci u tvého pána. Musí mne vyslechnout!" Vzkážu mu se znatelnou naléhavostí v hlase. Nějak se odtud musím dostat. Nemohu si dovolit být zavřený tady v té díře. A nedej bohu, skončit jako ten kostlivec tady. Musím toho tam venku ještě tolik vykonat. |
| |
| Probuzení, město, cela atd. Probuzení není pro mě nic moc. Řekli byste si, že když je jeden drakem, tak ho trocha jedu v těle, pár zlomených žeber a naražených kostí nemůže zastavit. Jenže já toho měl tak akorát dost. S tlumeným hekáním jsem se mátořivě postavil, opřel se o nejbližší cokoliv co mě udrželo a v podpěru se nechal odvést do cely. Jakmile se celá naše skromná skupinka (banda humanoidů v počtu "tak akorát na vesnický bál") vtěsnala do šedé cely, na nic jsem nečekal a sesul se podél jedné z bočních stěn. Se skříženýma nohama jsem se začal prohmatávat a počítat naražené kosti. Když se vzápětí do cely vřítila záplava pomejí, zůstal jsem, možná díky své strategické pozici, ušetřen. Výsledná louže vprostřed cely ale přitáhla krysy. Jakmile jedna z nich vyrazila z díry ve zdi, těsně vedle mojí ruky, její osud už byl zpečetěn. Přesným, úsporným a rychlým pohybem, který rozhodně nepatří starci, ale kterého si málokdo všiml, jsem krysu chytil za krk. Celý trik ale doprovodilo opravdu stařecké heknutí, jak proti takovému zacházení zaprotestovalo moje zbité tělo. Krysu jsem zvednul, krátce prohlédl a následně jí zlomil vaz. Položil jsem ji vedle sebe na zem a sáhl do svojí kabely. (Tu mi nesebrali prostě proto, že nebyl důvod. Vypadá to jak kus hadru a niko v ní nic nenašel.) Vytáhl jsem klubko a z něj jehlu, kterou jsem velice opatrně kryse několikráte perforoval krkavici. Vypadaje nejspíš jako hrající si senila jsem krysu důkladně vymačkal před sebe na zem. O ohozené tělíčko se velice rychle strhl boj jejích bývalých známých a přátel. Já se místo toho soustředil na loužičku relativně čisté krve, ve které jsem si máchal prsty, což mi ale nezabránilo zasmát se tomu jak se dobře vyvinutá cizí ženština a náš paladin tlačí k mřížím, vypadajíc jako žebráci. Zanedlouho přede mnou vznikl podivný znak napatlaný krví. Když se mi zdál hotový, hlasitě jsem hvízdnul. Netrvalo dlouho a přede mnou se objevilo šest panáčkujících krys, všechny na zadních, větřící a neklidně třepající předními prackami. Udělal jsem bradou posunek ke hromadě kostí, která ještě před chvílí tvořila úplnou kostru. Krysy odběhly a zanedlouho se vracely v dokonalé spolupráci vláčející vřetení kost, prst a lopatku. Mávnul jsem rukou a krysy zmizely do svých děr. Zůstala pouze jedna pozorující mě těma inteligentníma očima. Když dostala ránu vřetení kostí přesně doprostřed hlavy, inteligence z ní spolu s životem vyprchala. Nechám krysu ležet, místo toho zlomím kost vejpůl jako by to byla suchá větev a jmu se třít rozštípnutý konec o plochu lopatky. Práci přeruším jenom na chvilku, když si vzpomenu na kostlivý prst, který promptně zmizí v mojí torně. |
| |
| Čím jsem si tohle zasloužil...? Fakt nechápu, kde se ve mě vzala vůbec síla doklopýtat ke skupině. Chvílemi jsem neviděl nic, chvílemi okolí a chvílemi to, co se už dávno stalo. Některé vjemy jsem nepoznával a snad jen podle toho určoval, co je přítomnost, ale moc to nefungovalo. Čas od času jsem ucuknul před ránou, která dopadla snad před staletím - zvenčí to muselo vypadat divně, zvláště, když jsem začal odpovídat dávno mrtvému člověku - nechtěl jsem nikoho rozčílit a tak jsem se fakt snažil. Chtěl jsem zavřít oči, ale klopýtal jsem dál - tráva, písek, dlažba a něco měkkého, co pronikavě vypísklo. Zatuchlý vzduch mne chvilku dusil, ale vystřídal ho lehounký vánek moře. Ten ale nevydržel dlouho a vystřídala ho temnota. Oči se mi zaměřily na malý obdélníček jasnějšího světla, ale byl moc vysoko. Pomalu jsem začínal znovu vnímat okolí - zdálo se, že se naše skupinka přesunula někam pod střechu, nejspíš do podzemí... a jistě do vězení, vzhledem k mřížím kolem. Trochu se otřepu, ale chování ostatních mi nedává smysl - někteří se krčí, jiní se snaží nalákat dozorce, kterej se se těší pohledem na jednu z dívek, které s námi jsou... moment - to je přeci ta, co pro nás přišla z města! Znovu se oklepu a cuknu sebou, když mě do ruky kousne nějaká krysa. Znechuceně ji chytnu pod krkem a hodím po očumujícím dozorci. Krysa se zapištěním prolétne vzduchem a narazí do vypaseného břicha, kde se jí podaří zachytit. Strážce uskočil, naštvaně vyplivl několik nadávek a prudkým pohybem smetl krysu na zem, kde se do ní pokusil kopnout, ale krysa se rychle prosmykla za jiné mříže. Když tlouštík zmizí za dveřmi na konci chodby, znovu se zadívám nahoru. Ozývají se tam kroky, ale nic zvláštního. Až po chvíli se jedny kroky zvýrazní, jak někdo přistoupí až těsně ke zdi. |
| |
| Město Tohle nevypadá dobře. Nenápadně jsem se zamíchala do davu, aby si snad lučištníci nepomysleli, že jsem snadný cíl. Tak jo - zábavy bylo dost a vyzkoušela sis, že tudy cesta z města nevede. Snažila jsem se krčit za paladinem tak, aby se neustále nacházel mezi mnou a špičkami šípů. Nemůžu se tady ale dál zdržovat - na to jsem byla moc neopatrná - časem by na mě mohli přijít. Sledovala jsem, jak se přibližuje hlídaná brána a vojáci, kteří měli zrovna službu, si nás podezřívavě prohlíželi. Vezmu to a pryč - už jsem tu byla příliš dlouho a prošlo tu už moc skupinek dobrodruhů. Už z dálky si vytipuju jednu z uliček a mezi dost mimo démonem a starcem proklouznu na okraj davu a pak dál, rychle do stínu úzké uličky. Málem mi na hlavě přistane obsah nočníku, ale snažím si tohoto nebezpečí nevšímat a co nejrychleji zmizet - musím se prohnat celým městem, než se můžu konečně opřít o dveře ve svém vlastním pokoji. Jak se odtud ale dostanu... možná by mi mohli pomoci ti týpci - nevypadali, že by chtěli zbytek života strávit ve vězení. Rychle jsem posbírala pár nejnutnějších věcí, do batohu zabalila pečlivě truhličku z mahagonového dřeva a na prsteníček navlékla jediný šperk v celém pokoji. Snad zatím nevyvedli nějakou hloupost... Hodím si batoh na záda a znovu se ponořím do uliček tohohle hnusného města. Takže k vězení - nechápu, proč jsem se mu do teď tak strašně vyhýbala. Přestávám si všímat svých sarkastických myšlenek a radši se soustředím na to, abych poctivě koukala do země a do nikoho nenarazila. U věznice pomalu obcházím od okýnka k okénku a poslouchám, co se děje uvnitř a kdo tam je. |
| |
| Věznice Smutně jsem se posadila do nejbližšího rohu a zadívala se na všechny okolní. Tohle bylo... Hrozné. Znechuceně jsem se dívala po tom strašně malém prostoru. Kupodivu mi ani tolik nevadila špína a rozhodně už vůbec né krysy. Ty ve mě vzbudili mírné zaujetí svojí velikostí. A když je Aeneis začala mordovat stehenními kostmi musela jsem se pobaveně chichotat. Smích ale zmizel když do cely vlétla sprška nějaké břečky. S vyděšeným vyjeknutím jsem se schoulila k Lamie poblíž ale naštěstí na nás nic nedopadlo, díky hrdinskému činu Aeneis. Za to jí budu muset ještě nějak poděkovat. Se starostlivými pohledy jsem se dívala z Aeneis na Lamiu až jsem se odhodlala, jako někteří tady, nějak jednat. Ale vůbec jsem popravdě nevěděla jak. Mohla bych se přemístit ale šlo by to? Nemám v krvi ještě ten jed? Otočila jsem se a tentokrát jsem se dívala na starce, který dělal nějaká, velmi zajímavá kouzla s krysami. To ve mě vzbudilo pár nápadů ale netušila jsem jak to provést. "Já nevím co dělat." Vydechla jsem nakonec smutně a dřepla si zpátky do rohu. Chňapla jsem nejbližší krysu a položila si ji na klín. Zvědavě jsem koukala jak šmejdí a čmuchá po něčem na zub. |
| |
| Další práce hotova Úlevně jsem si oddychl když byla ta verbež konečně za mřížemi. A navíc bylo o další starost méně. Ta sebranka bude mít spoooustu času na rozmyšlení, kam se strkat rypák prostě má a nemá! "Budete je hlídat jasné? Jestli někoho z vás zase přistihnu jak chrápe na svém stanovišti pověsím ho za palce k palácové věži!" Štěkl jsem naštvaně na čtyři hlídače věznice a otočil se rázně na patě. Vyšel jsem ven z kobek a zamířil si to rovnou na nádvoří kde čekaly oddíly lučištníků. Jen zběžně jsem je přelétl pohledem a dal ruce v bok. "Co čumíte?! Pohov a rozchod! Vypadněte zpátky na svá místa a to hned! Zraněné odneste na ošetřovnu! Pokud za hradbami uvidíte někoho dalšího víte co máte dělat!" Rozhodil jsem v návalu naštvání rukama. Tohle byla ta nejubožejší armáda všech dob. Ale co také čekat když jsme v tomhle městě, na tomhle místě. Alespoň že nám za tuhle mizernou práci dobře platí. "Snad bude aspoň na chvíli konečně klid a pořádek!" Zavrčel jsem si tiše pro sebe a odkráčel jsem z nádvoří pryč. Zamířil jsem rovnou do kanceláří kde mám své komnaty. Hodlal jsem si trochu oddychnout. A také podat hlášení vedení města. |
| |
| But in the end it doesn't even matter To, že mi zabavili meč mi příliš nevadí. Načrtla do vzduchu ležatou osmičku a opřela o ní ruku. Obrazec vzplál. "Hodně štěstí." Prodralo se skrze rty a na zádech začala rašit dvě andělská křídla. Jedna ruka se mazlivě dotkla pantu, meč, který se objevil u pasu a zářil runami, začal zhasínat, jako když ponocný kráčí ulicí. Pant pomalu rudnul a potom bělal. Kov začal se syčením odkapávat na podlahu, krysy ve zděšení začaly utíkat. Dřep, levá ruka se dotkla zámku a dlaň zatlačila. Pravačka se natáhla po spodním pantu, z kůže je poamlu odlupovaly malé bílé jiskřičky. První povolil zámek, potom pant. Ruce se chopily jedné příčky a dveře daly bokem. Otočila se na vás a usmála se. Než stihl kdokoliv co říct, tělo se rozpadlo na miliony bílých jisker, pomalu hasnoucích v chladu kobky. |
| |
| Cesta na svobodu Překvapeně jsem sebou trhnul když jsem spatřil nečekané počínání Aeneis. Její samotná gesta mě dost překvapila. Stejně jako andělská křídla na jejích zádech. Ani jsem si neuvědomil jak náhle zlikvidovala panty cely. A pak... Prostě zmizela. Jako obláček sněhu. Zanechala nám jen tu cestu z kobek pryč. Pomalu jsem se zvedl a udělal pár kroků do míst, kde Aeneis před chvílí byla. Natáhl jsem k tomu místu ruku jako kdybych se jí snad pokusil ještě polapit. Ale nakonec jsem klesl na jedno koleno a spojil ruce před svou tváří. Zavřel jsem oči. "Ve jménu mocné Andrasty, odpusťte mi cestu po které se nyní chystám kráčet. Světlo nechť je mým světlem v temnotě a srdce mým rádcem. Zlo bude napraveno. A nakonec ke Světlu navráceno." Pronesu tiše, jen sotva slyšitelně a pak zas vstanu. Rázným, odhodlaným krokem vyrazím pryč z cely. Ve snaze najít nejsnazší, nebo jakoukoliv, cestu ven z tohoto místa. Musím... Také ale najít svoji zbraň. Své kladivo. Bez něj nejsem pořádně nic. Ač mě děsí následky mého jednání tak horší je snad jen ta myšlenka, že zde ztvrdnu na celé dny, měsíce nebo nedej bože roky. Mám ve světě své poslání a to musím splnit. |
| |
| Ohavný útěk z ohavné věznice Cela Trochu mne překvapilo, že ten hnusně oděný upír, či co to je za nevkusného tvora, nijak nezareagoval, ale nemohu říct, že by mi to nějak extra vadilo. Místo toho ohrnu nos nad oběma marnými pokusy blondsky a paladina, pokusit se z toho vykecat. No, tak to jsi to dopracoval, pomyslím si rozzuřeně, pořád ještě majíc Fredovu stehenní kost v ruce. Ta se ihned přesune do střehu, když spatřím pár křídel, která se zjevila na té povolné ženské. To si dělá legraci? Vždyť ta křídla se jí vůbec nehodí k postavě! A navíc ta barva s ničím neladí! No fuj! zašklebím se, pozorujíc ten její tavící kousek. Obočí se mi lehce nadzvedne, když spatřím jiskry-to jediné, co z Aeneis zbylo. Nicméně jakkoliv to mohlo být efektivní, nic to nemění na tom, že já odtud hodlám odejít. Proto i s kostí projdu kolem modlícího se paladina. Krátké rozhlédnutí a už se vydávám pryč cestou, kterou jsem sem přišel. Zbraně si můžu později sehnat nové, ale co když v mém pokoji v hostinci už nebude ten skvělý oblek? strachuji se cestou, přičemž jsem připraven prásknout kteréhokoliv strážného po hlavě kostí. |
| |
| Svoboda Co se vůbec stalo? To už ani já sama nevím. Všechno se seběhlo tak rychle. Než jsem si pořádně uvědomila co Aeneis dělá byla už z ní jen hromada bílých jisker. Nešlo si ale nevšimnout toho, jakou nám udělala krásnou cestu ven na svobodu. Radostí mi poskočilo srdíčko. Vyhoupla jsem se na nohy a koukala se, jak všichni utíkají. A já rozhodně nechtěla zůstat pozadu. Rychlými krůčky jsem se rozběhla ven a cestou pořádně žďuchla loktem pod žebra Mathaie. S veselým, radostným smíchem jsem bez okolků zamířila ven na ulice. To, že jsem momentálně bez svého vybavení mi ani tak nevadilo. I když... Bez svého meče odejít nechci. Tak skvělý bych už nikdy sehnat nemusela. Ale hůl ať si nechají. Ta je mi stejně ukradená když s ní neumím ani pořádně chodit. Vždyť je třikrát tak velká jako já. Mihne se mi hlavou než svoje kroky obrátím a vydám se hledat svůj ztracený meč. Pak uteču rovnou ven do ulic kde si nasadím kápi a splynu s davem. |
| |
| Z průseru do průseru a ještě dál Ani jsem nevěřil tomu, co jsem viděl. Nakonec se ukázalo, že v týhle díře s náma je cosi, jako anděl, nebo jinej druh holuba. Nakonec nám otevřela a pak se rozsypala na malý bílý jiskry. V hlavě jsem si přeříkával to, čemu "doma" říkali "Litanie zuřivosti". Furt jsem nějak nevěřil tomu, co jsem viděl. "Kdyby tohle udělala už venku, nemuseli jsme tady ani skončit." napadne mě a mám chuť někoho kopnout. Když Arthur skončil svou modlitbu a vyrazil ven, tak jsem šel za ním. Z týhle podivný bandy byl snad jedinej nejblíž k tomu být aspoň trochu normální. A jestli mám tady chcípnout, tak ať to je aspoň člověk. "Máš nějakou představu, kam jdeš?" zavolal jsem ně něho a když jsem ho došel, nakopl jsem ho do lýtka. "Promiň, nic osobního, ale do zdi se mi kopat fakt nechce." utrousil jsem a podíval se kolem. Rozhodně jsem věděl že tu dýku těm podivnejm šílencům opravdu nenechám, a při troše štěstí se tu dá splašit něco většího, než je dýka. Tohle je opravdu špatnej den a kdo ho bude přiživovat, uvidí svůj mozek rozcáknutý na zdi i s rozbitou lebkou. |
| |
| Někde v kobkách Docela jsem se lekl když mě někdo zničehonic nakopl do lýtka. Už už jsem čekal nějakého vojáka ale úlevou mi spadl kámen ze srdce, když to byl jenom Kane. Oddychl jsem se a zvědavě si jej prohlédl od hlavy až k patě. Bude možná dobře když budeme držet spolu. Pak bychom mohli mít větší šanci když bychom se dostali do útoku. "Potřebuji najít zbrojnici nebo něco kam by mohli dát mé kladivo. Bez něj odtud neodejdu. Je to posvěcená zbraň. Vyrobená pro moji ruku. Nemůžu ho tady těmhle lidem jen tak nechat. Nejen že by jim bylo k ničemu ale trvalo by mi dlouhé měsíce než bych našel minimálně podobnou zbraň." Vysvětlím a přetáhnu si přes hlavu svoji kápi. Upravím si svůj kyrys a nárameník na levém rameni. Trochu přimhouřím jedno obočí ohledně jeho kopance a tiše se uchechtnu. "Jo, jasně. V pohodě." Následně se zas odvrátím a opatrně vyhlédnu za jeden nejbližší roh. "Ty máš nějaký plán? Jestli jo tak sem s ním." Prohodím mimovolně a zhluboka se nadechnu. Byl jsem trochu nervozní. Nechtěl jsem s těmito lidmi bojovat. Byla by to naprosto zbytečná bitva. |
| |
| Vězení Potemnělé chodby už při druhém pohledu přestávají připomínat bludiště, na druhou stranu za každou mříží vidíte alespoň jednu existenci - dost často podvyživenou a zanedbanou, ale možná i dýchající. Někdy se o jednu celu dělí i více vězňů a někteří slabší jedinci skutečně nevypadají moc šťastně. Puch je mírně zředěný vzduchem, který se dovnitř dostává několika úzkými okýnky, těsně pod stropem. Na konci chodby jsou dveře z pevného dřeva, opatřené jen úzkou, momentálně zavřenou špehýrkou. Za nimi se ozývá tlumený hovor a sem tam i nějaký výbuch smíchu. Nezaměnitelné cinkání, doléhající k vám i přes dveře, spolehlivě určí, že v další místnosti se nachází spousta zbroje a zbraní. Po chvíli poslouchání můžete zkusit hádat, že je vevnitř kolem tří lidí... tedy nejspíš lidí. Od jednoho z okýnek se ozval tichý šramot a dovnitř spadlo pár oblázků z ulice. |
| |
| Útěk? Ústup? Průzkum? Andílek se rozprskne v reji jisker a já jen doufám, že nemám halucinace. Ale dle reakce ostatních nejspíše ne. Musí se jí ale nechat, že má styl jak odejít. pousměji se v duchu a potlačím zvracení, které ve mě vyvolá Arthurova modlidba. Tyhle ty pravověrce opravdu nemusím. Ale jako živý štít se vskutku hodí. Uklidněn svým myšlenkovým pochodem se vydám s ostatními proraženou cestou. "Vypadá to, že přeci jen nepůjdem neozbrojeni." nevesele se usměji do místosti, zatím skryté za dveřmi. Sice stráží může být jen pomálu, ale pochybuji, že tam nebudou mít nějaký prostředek pro rozpoutání poplachu. A to by se nám vskutku nehodilo. |
| |
| Věznice Když spatřím paladina a toho divného chlapíka vedle něho si povídat, popadá mě touha oba dva praštit Fredovou nohou po hlavě. Nechcete pánové rovnou zavolat na všechny strany, že zdrhám? zeptám se kousavě, točíce si stehenní kostí v ruce. Mezitím přejíždím očima po vězních a dojdu k závěru, že i kdybych je pustil na svobodu, bylo by to k ničemu. Místo toho se proto zaměřím na naslouchání těm maníkům, co jsou za dveřmi. V hlavě se mi začíná probouzet plán a má pěst se zlehka zvedne, aby o pár sekund později hlasitě zabušila na dveře. Pomoc, on mě chce znásilnit! zapištím co nejženštějším hlasem a kousek ode dveří poodstoupím. Mysl mi běží na plné obrátky. Strážní určitě nebudou chtít vyvolat poplach, dokud se neujistí, co se to děje. Ten hlas nepoznají, určitě tou dobou bedlivě neposlouchali. A dveřmi pravděpodobně projde jen jeden, který bude následován zbytkem. Než se vzpamatují, nechám ostatní pustit se do nich a sám vyklouznu. Sakra já jsem ale génius! kochám se svou neskonalou elfí inteligencí, když si Freda připravím k úderu na kebuli nejbližšího strážného, kterého uvidím. |
| |
| Věznice Kholdirův stav se poměrně zlepšil, démonovi bušilo v hlavě a vám ostatním právě ztmavly obzory. Než někdo z vás stačil zarazit nerozvážného elfa, dveře se rozrazily a přesně jak Mathai předpokládal, se do chodby k vám vehnal jediný strážný... tedy spíše bytost... Pokud někdo z vás měl chuť zkoumat detaily na skoro dvoumetrovém orkovi, a to do všech stran, tak si mohl všimnout koženého obojku, kolem jeho mohutného krku, od kterého vedl silný ocelový řetěz do rukou velmi nepříjemné vyhlížejícího strážného. "Tak zpátky do cely, slečinky... a nebo si chcete pohovořit tady s Igorkem...?" Jeho pohled vypovídal o tom, že nejspíše nejste první, kdo se pokusil takhle zdrhnout, a že by docela rád viděl krev. Za jeho zády jste si mohli všimnout dalších dvou strážných a rozehrané partičky nějaké karetní hry na stole. Chodbu zaplnil poněkud zvířecí orkův odér a slabší povahy nechápaly, jak v tom strážní mohli cokoli dělat. |
| |
| Le grande průser Naše cesta na svobodu ještě ani nezačala a už měla končit. Dle rčení: "Když se to sere, tak pořádně.", se na nás vyhrnul strážný se svojí debilně pojmenovanou bestií. "Hmmm, Igorek. Tady někdo trošku selhal při pojmenovávání." pomyslím si a vyslechnu si žvásty Igorkova páníčka. Pak jsem se podíval na Arthura. "Myslím, že jsme to, co jeden filozof nazval: Totálně v kopru!" řeknu mu a přeměřím si bestii. "Chceš se zkusit dohadovat s Igorem a jeho "pánem", nebo snad bojovat?" navrhnu a uvnitř si říkám, že i když to dělám nerad a zřídka, tak bych teď raději prásknul do bot. "Nebo je tu lepší varianta. Sice to nerad říkám, ale nebylo by od věci si protáhnout nohy...jinak řečeno, vzít dráhu..." dodám a prohlídnu si pracky orka. Nerad bych skončil jako jeho oběd. Uvidíme, kolik tvorstva tady má odvahu závodit s orkem... |
| |
| Nic není nikdy snadné Hodně překvapeně jsem se ohlédl po tom praštěném elfovi, který mezitím jen přilil do ohně olej. A rovnou celý džbán. Nejraději bych ho něčím majznul po palici ale to bylo něco, co mohlo počkat. Díky němu jsme měli teď problém ale pořádně velký problém. "Do prkenný podlahy! Horší už to být nemůže?" Zavrčel jsem tiše při pohledu na orka díky kterému se ve mě zvedla vlna znechucení. Tenhle... Primitiv však vypadal na sakra tuhého soupeře. I když byl beze zbroje nebo zbraní. Letmo jsem se ohlédl na Kanea a pokrčil mírně rameny. Variantu "boj" jsem vyloučil okamžitě. Možná se s nimi nějak domluvím, jen musím vhodně zvolit slova. Byl jsem ale připravený se dyštak otočit a začít utíkat. "Stáhni si toho primitiva zpátky člověče. Jsem paladin a mám tady důležité poslání! Byl jsem sem vyslán abych našel nějaký, démonický artefakt. Pouze sám král má pravomoce uvěznit paladina. Pokud dobře vím tak žádný velitel, generál ani jakýkoliv teyrn tyto pravomoce nemá, bez jasných důkazů že sám paladin spáchal zločin! Takže mi koukejte navrátit zbraně a propustit mě. Jinak si zahráváte s hněvem mého řádu. Matka představená by vám mohla sakra dost zatopit a věřte mi že vy NECHCETE poznat její naštvanou stránku, jestli zjistí že tu maříte moji snahu bojovat proti zlu." Vážně se zamračím a ukážu na pána Igorka naštvaně ukazováčkem. Všechno co jsem řekl je v podstatě pravda. Nic jsem si nevymyslel. Alespoň tam, odkud jsem přišel tato pravidla jasně platí. Doufám jen že tady bude mít mé postavení pořád nějakou váhu. "Dobře si tedy rozmyslete co nyní uděláte. Věřím že nikdo z vás nechce aby se mému řádu donesla zpráva, že máte něco společného s temnými silami." Přimhouřil jsem ještě trochu obočí a probodl strážného vážným pohledem. |
| |
| Paladinův proslov Pozornost strážného i jeho mazlíčka se zaměřila na paladina. Potichu ho vyslechl, pak chvíli s vážnou tváří přemýšlel. Po pár vteřinách ale propukl v hlasitý, posměšný smích. "To byl pěknej pokus, chcípáku... ale tady se těžko schováš za sukně nějaké babice... ačkoli fakt bych ji asi nerad viděl - tyhle můry bejvaj škaredý jak noc..." Pak ale smích zase rychle zmizel. "A teď konec žertů a zpátky do cely!! |
| |
| Přesně jsem si myslel, že to tak dopadne... Podíval jsem se na Arthura a pak na dozorce. Měl jsem chuť Arthurovi jednu vrazit za to, že se snaží hrozit někomu, koho to už od pohledu nezajímá. "Dobrá práce chytráku, teď jsi jen zajistil, že pustí toho zelenokožce..." řekl jsem a přejel si rukou po obličeji. "Jak říkají generálové: ÚSTUP!" zařval jsem mu do ucha a plácl ho přes hrudník, aby se dal do pohybu a sám jsem se rozběhl kamsi. V plánu je pokusit se kličkovat chodbami, pokud to půjde, případně zahučet do nějaké místnosti, která není celou a tam...se uvidí, záleží na výbavě místnosti. Další fakt je ten, že zatímco já a Arthur, pokud nebude idiotem a bude tam stát jako sloup, nebo snad neposlechne strážného, odlákáme orka, tak by ostatní i teoreticky mohli zlikvidovat strážného. A pokud jsou aspoň natolik féroví, tak by nám mohli jít pomoct zbavit se orka...ovšem jediný od koho bych z tý party čekal pomoc je Arthur... |
| |
| Ústup? Nikdy! Pouze postup jiným směrem Zhluboka jsem si povzdychnul. Přesně takovou reakci jsem očekával a bylo mi jí velmi líto. Nyní se strážný tedy stává mým nepřítelem a mě nebrání nic v tom jej zabít. Mrzí mi že to musí dojít až tak daleko. Každopádně teď máme jinačí starosti. Kane mi to dá jasně najevo. Stejně jako on se nehodlám takhle blbě nechat zabít nebo chytit. "Vybral jste si! Toho budete litovat!" Křiknu naštvaně směrem ke strážnému a otočím se na patě. Rozběhnu se tryskem rovnou za Kaneovo zády. Tohle byla asi jediná, nejrozumnější volba. Ale kam až budeme utíkat? Tohle nepůjde věčně. Teď se hlavně musíme dostat co nejdál od orka. Dostat se někam, kam se on nedostane. Letmo jsem se ohlédl. "Musíme dávat bacha abychom nevběhli do kasáren! Většina vojáků by měla být právě tam! Co takhle... Co takhle utéct na nádvoří a z něj do města?" Navrhnu s křikem během divokého běhu Kaneovi a ohlížím se po dveřích které míjíme. Všechno bylo najednou o to těžší, když jsem nevěděli za kterými čeká jistá smrt v podobě "včelího hnízda". Museli jsme vybírat velmi uvážlivě ale ne moc dlouze. |
| |
| soukromá zpráva od mocná... Mocná... MOCNÁ!!! pro Ve městě se ti vedlo poměrně dobře - k uživení spousta možností a moc lidí, než aby si mezi nimi někdo těch pár krádeží příliš všímal. Dneska se celé město ale jen hemžilo strážemi běhajícími sem a tam - vypadalo to, že kapitán stráží má zase svůj den. Ani sis neuvědomoval, že jsi cestou štípnul jablko - jinak by ti už asi ani nechutnalo - a hladově ses do něj zakousl. Jeden z běžících stráží do tebe mimochodem strčil loktem, až jsi odlétl ke straně cesty a narazil do zdi. Když ses oklepal, spatřil jsi nedaleko před sebou drobnou bělovlasou dívčinu, jak šmejdí kolem oken věznice. Poznámka PJ: Dneska zjevně nemám svůj den, ale slíbila jsem, tak máš post tady... odpověď hoď veřejnou a pokus se alespoň tak dlouhou, jako můj post - můžeš použít, popis, cos dělal už před tím, než ses začal procházet, co sis myslel, když do tebe strážný vrazil, nějakou tu odřeninku, co tě napadlo ve vztahu k tý dívence... když to bude i delší, zlobit se nebudu ;) |
| |
| Do města? A nevíš asi kudy? V běhu jsem zaslechl Arthurův návrh, ale zastavovat se nemělo cenu. "Fajn, když mi řekneš kudy, tak proč ne, ale vzhledem k tomu, že jsme bůhví kde, bůhví jak daleko od možnosti se dostat ven, tak to momentálně padá, pokud ti tvoje božstvo neukáže cestu, tak prioritou je držet se od tý zelený gorily daleko." opáčil jsem na jeho návrhy. Osobně jsem bych raději uvítal něco, čím bych se mohl bránit. Katapult nebo balista by stačily. Ale obávám se, že ve vězení nic takového nemají. "Kdyby jsi byl zbrojnice, kde by jsi byl?" zeptal jsem se Arthura a podíval se, jak daleko za námi je Igor von Ork. Čím dál od nás je, tím lepší, aspoň člověk má šanci "trochu dýchat"... |
| |
 | Město V tak velkém městě se člověk jako já snadno ztratí. Kdo by si všímal obyčejného člověka, který si ovšem všímá jich, no více než jich, obsahu jejich kapes a měšců. Kdo by si přeci jen všímal každého, kdo do něj při průchodu letmo strčí. Takový člověk je snadnou kořistí a než zjistí že mu něco schází, už jsem dávno v trapu. A když zavelí žaludek aby mu bylo dopřáno alespoň trochu jídla, rád vyhovím. Vždyť jsem dnes pořádně nejedl, nebyl čas. A tak když procházím kolem stánků, už ani nevím jak, mám v ruce jablko, zralé krásně vyhlížející jablko. S chutí se do něj zakousnu až mi teče trochu šťávy po bradě, při tom kousnutí to jablko krásně luplo. Bylo dobré, jediné co nebylo dobré, bylo velké množství stráží v ulicích, jak kdyby někoho hledali. Netrvá to ani moc dlouho a jeden ze strážných mě při svém spěchu narazí na zeď. Bouchnu se hlavou o zeď až se mi na chvíli zatmí před očima. Že by se alespoň omluvil, ne. Jak rychle přišel tak rychle zmizel. Takhle možná budu mít na hlavě bouli, neboť náraz do zdi nepatří mezi nejměkčí. Po chvíli je zas vše v pořádku, jen to trochu bolí. Bolest ale ustoupí, jakmile spatřím mladou, celkem pohlednou dívčinu. Postavím se na nohy, opráším si věci, a galantně přistupuji k dívčině. Co tak pohledné děvče pohledává zde, u věznice? Mohu vám nějak pomoci? Snad nečekáte že odtamtud někdo vyjde. |
| |
| Město, cizinec? Na tváři se mi vyhoupl spokojený, veselý úsměv když mě po tváři zas pohladilo denní světlo. Ta tma uvnitř měla svoji eleganci ale věznice není zrovna místo kde bych chtěla trávit noční radovánky. Byla jsem ráda že jsem pryč a nic víc mě už nezajímalo. Co bude s paladinem a těmi ostatními... Hlavně že já se o to starat nemusím. Já jsem už volná. "Ach... Snad už bude teď konečně klid. Měla bych si jít sehnat něco na sebe. A koupit si něco k jídlu." Pronesu jednu ze svých myšlenek nahlas a zadívám se na své, černé šaty které jsou stále pokryté prachem, špínou a sazemi. Přejedu přes ně rukou a povzdychnu si. Měla jsem je tak ráda. A teď bude sotva čas je někde vyprat. Pozvedla jsem hlavu zas k okolnímu rozruchu a kousla se lehce do spodního rtu. Přemýšlela jsem kudy se vydat. Byla jsem pořád u věznice a to nebylo vůbec dobré. Musela jsem se hned ztratit. Koupí nových věcí bych si výrazně pomohla. Ale za tři ubohé stříbrné? Už je to dlouho co jsem si naposledy hrála na zlodějku. Rozverně, tiše jsem se při té myšlence zachichotala. Kromě své moci... Nemám ale jak se bránit. Byl mi sebrán meč i hůl. Ale co. Když se správně usměju, sem tam zamrkám... Nasadila jsem si na hlavu kápi a chystala jsem se už odejít. Zarazil mě však milý hlas kohosi poblíž. A zvědavost mi samozřejmě nedala. Zkoumavě jsem si onoho mladíka prohlédla a na tváři se mi usadil nejistý, lehce rozpačitý úsměv. "Ehm... Já? Co tady dělám?" Rozhodila jsem lehce rukama a ohlédla se. Zhluboka jsem se nadechla. "Jáá... Ani nevím. Nějak jsem se... Zatoulala. A teď nevím kudy kam." Navrátila jsem se pohledem znovu k onomu odvážlivci a lehce přimhouřila jedno obočí. V hlavě se mi zrodil malý plán kterého by se dalo využít. Ale ještě uvidíme jak se situace vyvine. "Byl jsem na cestě za starým, známým ale nedaleko za městem jsem byla okradena. Tak jsem se sem vrátila a doufala jsem, že se nějak zas postavím na nohy. Čert vem cetky a krámy které jsem měla na voze. Spíš mi víc vadí že mi nezůstal ani jediný peníz." Povzdychla jsem si a zatvářila se přinejmenším dos smutně. V duchu mi ale plál veselý plamínek. Jak dlouho asi dokáži tuto hru hrát? Já si vždy přeci jen moc ráda takhle hrála. Byla to větší zábava než používat zbraně. Dokud se tedy nenajde někdo kdo tohle umí líp. "Uvítám každou pomoc kterou mi můžete nabídnout. Na oplátku bych mohla pomoci já vám. Věřím že se určitě najde něco jak bych mohla svůj dluh splatit." Spojila jsem ruce v úrovni břicha a s milým úsměvem se zadívala onomu cizinci do očí. Mohlo to pro něj být asi nepříjemné. Mé, fialové oči dokážou být někdy dost pronikavé. V těchto slovech už ale nebyla žádná hra. Pouze čistá pravda. Když mi pomůže se nějak dostat "do sedla" třeba mu skutečně také nějak pomohu. |
| |
| Dívka Na reakci dívky, jenž jsem oslovil je patrná nervozita. Trhavá mluva, pohyby těla. I tak nepřerušuji její řeč. Rád si vyslechnu její příběh, o tom co zde hledá a o tom co se jí údajně přihodilo, že prý byla okradena, že je bez peněz, toho jsem si stačil všimnout. Jsem kdo jsem. Vyslechnu si i část že by byla ráda za pomoc, a poté by se mi případně odvděčila. Ale co je opravdu téměř k smíchu je její pohled, jenž děti předstírají že za nic nemohou. Jakožto zkušený ve svém oboru však dokážu překrýt lehký pobavený úsměv nad tím co udělala a převést ho do úsměvu vhodným pro konverzaci s dívkou jejího vzezření. Zajímavý to příběh, jen mi na něm cosi nesedí. V jednu chvíli mi řeknete že ani nevíte co tu děláte, že jste se sem zatoulala. A chvíli nato mi řeknete že jste se sem vrátila se postavit na nohy. Stále jí hledím do očí s úsměvem. Kdyby vás okradli, asi by jste to hlásila některému ze strážných, pokud by se nejednalo o nějakou tu věc, jenž je před nimi třeba uschovat. Prohlédnu si ji od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. Tak či tak, nějakou pomoc potřebovat budete, když nic nemáte. Řekněte co potřebujete. Uvidíme zda vám budu moci vyhovět. Ale zázraky nesvedu, jen aby bylo jasno. Jsem jen obyčejný člověk. Jak to dořeknu podívám se jí hlouběji do očí jako bych se z nich snažil číst co mi bude povídat, abych rozpoznal, zda se mne snaží jen využít či opravdu potřebuje co říká. Nemám rád když se se mnou snaží někdo vyběhnout. |
| |
| Theodor Inu... Nedopadlo to zrovna tak jak jsem předpokládala. Byla jsem víceméně dost překvapená nad jeho reakcí. A ještě víc zaskočená. Na chvíli jsem nevěděla co s rukama až jsem je spojila za zády a zhoupla se na špičkách. Úsměv se mi z tváře pomalu vytratil a já rychle váhala co dál. Vypadá to že jsem se chytla do své vlastní pasti. "Joo, tohle... Haha... Noo... Ehm..." Zakoktala jsem se a zrudla ve tvářích jako růže. Odvrátila jsem pohled kamsi do davu, nějak jsem už mu nedokázala pohled oplácet tak pevně jako před chvílí. S tichým povzdychnutím jsem si prohrábla krátké vlasy. "No dobře. Přiznám se že jsem trošku lhala. Ale je pravda že jsem byla jistým způsobem "okradena" o své věci. Nemám nic než své šaty. Byla jsem uvězněna za něco co jsem neudělala. I když... Ani nevím jaký byl vůbec rozsudek." Pohodila jsem lehce hlavou a na tváři se mi vyhoupl zas veselý úsměv. S tichým zachichotáním jsem si nadzvedla svůj plášť, abych si na něj zase nešlápla, a s notnou zvědavostí se zadívala svému společníkovi k opasku. Že bych mu zkoušela přeci jen odcizit měšec? Nebo meč či dýku? Ani jsem si neuvědomila jak najednou muže naproti sobě obcházím. Jako kočka myš. Když jsem si to uvědomila nevinně jsem se usmála. "Já se přiznám že vůbec nevím kde začít. Potřebovala bych peníze. Nevíte kde nějaké rychle sehnat? A také si potřebuji sehnat něco pohodlnějšího na sebe. Ty šaty jsou hrozně... Nepraktické. A taky potřebuji hůlku, nějakou zbraň, hodilo by se i něco teplého k jídlu a co bych teprve dala za postel... Aaach..." Počítala jsem na prstech a při slově "postel" se mi na tváři objevil blažený, zasněný úsměv. To trvalo ale jen chvilku. Zatřepala jsem hlavou a fouknutím si odstranila z obličeje neposedný pramen. Rozverně jsem se zasmála. "Ale budu velmi šťastná když mi pomůžete získat jen nějakou tu minci a oblečení. Pak se o sebe už postarám." Zadívám se již bez ostychu opět rovnou cizinci do tváře a ruce složím na prsou. Nakonec jsem byla ráda že mi aspoň někdo trochu pomůže. |
| |
| Pomoc Je stále lehce nervózní, stále neví co má říci. Nakonec ze sebe něco vykoktá. To co vykoktá stejně nemá hlavu ani patu. Po chvíli nabere sebedůvěry a začne konečně mluvit tak, že to dává alespoň trochu smysl. Když poslouchám její příběh mám založenou ruku v pravou a levou si přejíždím zamyšleně po tváři. Jistým způsobem okradena, uvězněna bez oznámení rozsudku. Dál poslouchám co potřebuje. A během toho co ji poslouchám, sleduji jak si "nenápadně" prohlíží mě i moje věci. Potřebuje peníze, kdo je nepotřebuje. No šaty bych pochopil když má jen ty šaty. A nějakou zbraň? Nad jedním se ale musím pousmát, postel, ona chce postel. Po chvíli přemýšlení jí zformuluji to co jí chci říct. Řeknu vám pár věcí, když si někoho prohlížíte udělejte to rychle a nenápadně. Jistým způsobem okradena a uvězněna, to asi bude znamenat že vás chytli stráže, sebrali vám věci a vhodili do žaláře. Je to tak? Nečekám ani na odpověď a pokračuju dál v mluvení. No, co se týče peněz, ty se ve městě dají sehnat snadno. Když člověk ví za kým jít a co má dělat. Šaty zrovna tak, ale nejhorší budou asi ty zbraně. Nevím co používáte za zbraně, a kováři nejsou nikterak rádi když jim někdo něco vezme. A tu postel, tu asi těžko. Jak by jste ji asi s sebou chtěl tahat? Když se tak zamyslím, dojde mi jedna jednoduchá věc. Promiňte slečno, ale přeruším na chvíli řeč přeslechl jsem vaše jméno. Mám pomáhat někomu a nevědět ani jeho jméno, ne to není můj styl. Ono ani to pomáhání člověku není můj styl, ale co bych neudělal pro tuhle krasavici. |
| |
| Tak co se to tu zase děje? Skoro jsem se dokonce lekla, když jsem při kouknutí za roh spatřila tu dívčinu. Vždyť má bejt ve vězení s ostatníma. Zamyšleně jsem se zamračila a udělala sotva pár kroků jejím směrem, když se do scény zapletl nějaký mladík. Ale ne, jdi pryč, hlupáku! Mohla by se mi hodit. Vzhledem k vojákům všude kolem se mi moc nechtělo jen tak postávat uprostřed ulice, tak jsem se opřela o zeď a pozorně ty dva sledovala. Nakonec jsem se neubránila pobavenému šklebu - ti dva byli jako kočka a myš, jen se nemohli dost dobře rozhodnout, který je který. No, zas tolik nespěchám - třeba z toho vypadne něco zábavného. Přimhouřila jsem lehce oči, aby mne neoslňovalo slunce a sledovala kdo z nich se nakonec stane kořistí - moc se mi do toho zasahovat nechtělo, ale z vězení se začaly ozývat poněkud znepokojivé zvuky. Na druhou stranu, fakt je potřebuju? Ten démon měl něco do sebe a fanatikové se hoděj vždycky, ale ten bojovník, stařík, stromo... ehm tedy elf a ty ženský by mě akorát zdržovali. Znovu jsem se zadívala pozorněji na dvojici kousek ode mě a zároveň trochu pevněji stiskla malou brašnu. Možná by nebylo úplně na škodu změnit společnost. Po další chvíli váhání jsem se rozhodla pro strategii vyčkávací - třeba se to nějak rozuzluje samo. |
| |
| Zajímavá společnost Nějak jsem se nemohla ubránit vrtkavému dojmu, že mě tenhle člověk zajímá čím dál tím víc. Rozhodně jsem si o něm udělala obrázek že to nebude jen tak nějaký, tupý měšťan. Nedivila bych se kdyby měl nadání jako já. Na tváři se mi usadil zamyšlený výraz. Palcem jsem si lehce přejela po bradě. "Hmm, to se stane když se vám podaří připlést ve špatnou chvíli na špatné místo." Tiše jsem se zasmála a poohlédla jsem se kamsi do davu. Najednou jsem měla... Takový nepříjemný pocit. I když ani nevím z čeho. Ze všech těch pobudů kolem? Nebo z těch zvuků z věznice? Chvíli mi trvalo než jsem se očima navrátila zpátky ke svému společníkovi. A nechala po své tváři rozlít příjemný úsměv. "Haha, když se nějak důkladně zapovídáte s krejčím získat oblečení nebude problém. Nebo naopak?" Pozvedla jsem pobaveně koutky. "S kovářem si možná někdy později poradím. Mám své metody. A postel bych raději viděla v nějakém hostinci přece." Velmi pobaveně, zvonivě jsem se rozesmála a zakroutila lehce hlavou. Až mi spadl pramen vlasů do očí. Mezitím co jsem jej jemným pohybem dlaně odstranila jsem zkoumavě pozvedla obočí a s úsměvem váhala. Mám mu prozradit své jméno, či raději ne? A nebude to na druhou stranu jedno? "Říkejte mi Med'an." Pronesla jsem polohlasně, tajemně a natáhla k němu drobnou ručku. Do těla mě ale bodnul znovu ten známý, nepříjemný pocit. To už jsem tušila že mě někdo pozoruje. A nedalo se říci že by se mi to líbilo. Znovu jsem se opatrně rozhlédla do davu a onu bělovlasou dívčinu jsem skutečně nemohla přehlédnout. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí ale na tváři se mi objevil malý úsměv. Nechtěla jsem k ní jen tak z ničeho nic přijít. Tak jsem zvolila jinou cestu. Otočila jsem se zpátky k muži naproti mě a mile se usmála. "Ahoj krásko. Už tě omrzelo svádět démona se světcem?" Poslala jsem jí veselou, pobavenou myšlenku na její výkon za branami města. Teď jsem byla ale nějak ráda že ji tu vidím. Uvítala bych její společnost možná i víc než společnost tohoto mladíka. Zamyšleně jsem si skousnula spodní ret. "Jáá... Si půjdu nejspíš teď trochu obhlédnout město. Setkáme se tak za hodinu někde na místním tržišti?" Navrhla jsem svému společníkovi a s rozverným zamrkáním se otočila na patě. Zamířila jsem k Selleně kterou jsem popadla za ruku. A dala jsem si dobrý záležet abych se s ní hned ztratila v davu. Ráda bych s ní prohodila pár slov. O samotě. |
| |
| Honba za zbrojnicí Tiše, naštvaně jsem zavrčel nad Kaneho kritikou. V tomhle měl zatraceně pravdu. Bylo skutečně zbytečné hledat jehlu v kupce sena. Už tak máme práci s hledáním zbrojnice. Ale napadá mě pár návrhů kde by mohla být. "Mohl bych se tu teď leda modlit aby mi dali sílu přežít pěst toho zelenáče. Nejsem si jistý jestli by mi mí bohové byli ochotni ukazovat cestu jako mapa." Mírně jsem se ušklíbnul a s tichým uchechtnutím se ohlížel všude kolem, kudy jsme běželi. Bylo ale tak těžké se nezastavit. Možná běžíme do slepé uličky nebo někam, kde se naše potíže jen sakra zhorší. Musíme ale doufat, že nemáme smůlu na patách. "Kdybych byl zbrojnice..." Nastalo delší, zamyšlené ticho plné váhání. "Byl bych někde daleko od ostatních místností a kanceláří. Někde kam se nedostane každý. Někde osamoceně aby nehrozilo... Že se tam někdo dostane z vedlejší místnosti a všechno sebere." Vyhrkl jsem rychle za běhu a zhluboka jsem nabral dech. Začínal jsem se bát jak dlouho tohle asi vydržím. Můj ocelový kyrys má přeci jen nějakou váhu. Je to sice jediné co ze zbroje mám ale i tak... Tohle budou ještě hodně zajímavé chvíle. |
| |
| Útěk není stylový! Když se ti dva neotesanci rozhodnou, že se pokusí utéct ještě hlouběji do věznice, což byl mimochodem dle mého názoru strašný nápad, opřu se o stěnu a s kamenným výrazem položím Freda vedle sebe (nicméně ruku z něj nespustím). „Na tohle já nemám náladu, takže počkám tady a pak se finančně vyrovnáme, ano?“ prohlásím směrem ke strážným a modlím se, aby pustili pana Hnusa za těmi dvěma. Dříve, než kdokoliv stačí cokoliv odpovědět, navíc pokračuji: „Víte, já nejsem jen tak obyčejný elf. Mám významné, vlastně ještě o něco více než významné, rodiče. Ti by si jistě nepřáli zjistit, že se jejich milovaný synáček opil tak nehorázně, že skončil tady. Tudíž myslím, že si můžeme vzájemně pomoci, ne? Plat strážných určitě není dostatečný na to, aby pokryl všechny obtíže s touhle chátrou, která vám mimochodem utíká.“ Na tvář nasadím typicky elfský arogantní výraz a prohlédnu si nehty. Oči se mi náhle otevřou v úžasu-je za nimi ŠPÍNA!!! U všech bohů, já mám špinavé nehty! Co si jen počnu? Cožpak už ke mně svět nebyl dostatečně krutý?! |
| |
| Únos! Docela hodně mě překvapí, když dívčina zamíří přímo ke mě a pak se mě ještě rozhodne odtáhnout bůhví kam. O co ti sakra jde? Pečlivě si dávám pozor, abych si svoje myšlenky nechala pro sebe, ale nechám se odtáhnout, lehce zvědavá, co z toho bude. |
| |
| soukromá zpráva od Med`an pro Mezi čtyřma očima Ani nevím kam jsem chtěla s tou slečnou jít. Každopádně vím, že jsem se chtěla zeptat na spoustu věcí. Velmi mne zajímala. Zajímalo mě co je zač a co umí. A co se stalo, že po ní také tak pásli stráže? Ohlédla jsem se po Selleně přes rameno a mírně, tajemně jsem přimhouřila jedno obočí. Pustila jsem její ruku a místo toho vzala bez ostychu její dlaň do své kterou jsem něžně stiskla. Kde jen najít nějaké místo kde bychom mohli mít soukromí? Nějaká ulička? To raději ne. Ulice města nejsou nikdy klidné. A nechci se ukazovat na očích strážným. Ale možná... Ano. Pohledem jsem uvázla na vývěsní tabuli nějakého hostince. Což byla nakonec ještě skvělá volba. A aspoň tam budeme v teple. Spokojeně jsem se usmála a zatáhla Sellenu dovnitř. Bez dlouhého rozmýšlení jsem si našla nejzapadlejší, volný stůl ke kterému jsem se se Sellenou posadila. "Zavolám si vás až za chvíli." Pronesla jsem k hostinskému a mávnutím ruky ho poslala pryč. Bylo tu několik dalších lidí, z toho někteří už byli alkoholem zmámení až až. Ale co. Dokud nás nikdo neotravuje... Pustila jsem Selleninu ruku a zadívala se jí do očí. Prohlížela jsem si ji. Zkoumala jsem ji. Ve snaze z ní cosi vyčíst jako z knihy. Nesla se kolem ní tajemná aura která mě čím dál víc zajímala. "Když teď máme chvilku jen sami pro sebe povíš mi kdo jsi?" Zeptala jsem se jí ostýchavě a propletla jsem na stole své prsty. "Jsi nějaká démonka nebo jen mocná čarodějka? Nikdy jsem neviděla někoho si takhle hrát s démonem a paladinem, jako se svými loutkami. Ale že jsi je vyprovokovala skvěle." Vesele, zvonivě jsem se rozesmála ale pak jsem se zas rychle uklidnila. Dala jsem si pramen vlasů za ucho a jen letmo, zběžně se dotkla prsty Selleniny paže. Jako kdybych si chtěla být jistá, že je skutečná. "Co jsi provedla že po tobě šli stráže? Jsi tady z nějakého důvodu jako já? Víš... Nepřipadáš mi moc jako tuctová slepice které pobíhají na ulicích kolem." Mírně jsem přimhouřila jedno obočí a probodla Sellenu zvědavým, pronikavým pohledem svých, fialových očí. |
| |
| Jde se "pracovat" I nadále jen tak stojím, a poslouchám jak mi vykládá, tím svým krásným hláskem, co se jí stalo. Ve špatnou chvíli na špatném místě. Klasika, rovnou mohla říct že se neuměla schovat před zraky stráží. Během jejího proslovu si všímám její tváře, jak neustále mění grimasy. Zdá se býti nervózní, ale tentokrát již není nervózní ze mě. Já se ani neohlížím zda mě někdo sleduje, kdybych to udělal, prozradím se. Časté rozhlížení vede k pozornosti okolních stráží, neboť to vypadá podezřele. Poslouchám co mi říká dál. Krejčí. Nad tím se chvíli zamyslím. Krejčí, vzít nebo zaplatit? Uvidíme dle situace. Jsem docela rád že s kováře si nemusím dělal starost hned. Nikdy sem je neměl moc rád, když jim někdo něco štípne a řešej to sami, není to pěkný. Postel tu si v hostinci může pak zaplatit, až ji donesu něco peněz. Když se mi konečně představí, vezmu její ručku, je hebká jako samet, a políbím ji. Zajímavé jméno, předkloním se, dám levou ruku na hruď prvou do pasu říkejte mi Theodore. Narovnám se a vidím v její tváři že již našla koho hledala, je mi jedno kdo to je, podle Med'aniny reakce usoudím, že hledaná osoba hledá ji a nikoliv mne. Po chvíli řekne kde se sejdeme, jelikož mi to nevadí souhlasím. Dobrá, za hodinu na tržišti. Jak to dořeknu tak už začíná odcházet. Vážně se potřebuje naučit lhát. V posledních chvílích co ji sleduji si všimnu osoby za kterou jde a kterou si odvlekla. Nějaká další ženština. Vlasy jako sníh. Nemůžu zní nic vyčíst neboť hned zmizeli. No, teď se jde nakupovat, samozřejmě že nejdřív si skočím do města pro peníze. Přece nebudu utrácet své peníze. Nad tou myšlenkou se jen pousměju. |
| |
| Mathai "Ti moc daleko neutečou... asi neměli čas si všimnout, že tahle cesta vede jen k dalším celám." Ušklíbne se strážný a pozorně si tě prohlédne od hlavy k patě. "A to mám jako věřit, že někdo tak strašně bohatý, aby měl na to podplatit nejlépe placené strážné široko daleko, by skončil ve vězení?" Když se strážný rozesměje nahlas, ork trhne řetězem. |
| |
| Čarodějka Na okamžik klopýtnu, jak vypadnu z rytmu rychlých kroků, cítím, jak si mě mladík, co ho nechala stát opodál, prohlíží, ale pak už bez větších problémů držím krok s jejím - musí to vypadat skoro jako když matka někam táhne svoji dceru. Jen zběžně zahlédnu vývěsní štít nějaké knaipy, ale to už sedíme uvnitř. Vůbec mě nepřekvapuje, že jakmile se usadíme, už je u nás hostinský - já nezůstávám nepovšimnuta moc dlouho, ale trochu mě udiví, když na vyzvání skutečně odprejskne. Sice se po nás stále dívá, ale nemá odvahu se přiblížit - no nakonec, kdyby to vypadalo zle, můžu ho využít, aby mi dopomohl k útěku. "J-jsem Lea." Nechápavě vykulím oči, když začne se svým výčtem toho, co bych podle ní mohla bejt - ve skutečnosti na mě udělala i celkem dojem. "J-j-já jsem sirotek." Bravurně popotáhnu nosem, že je to slyšet skoro přes půl hlučné místnosti a v koutku oka se mi zatřpytí slza - vypadám jak hromádka neštěstí - a to ještě velmi vyděšená hromádka. "V-vůbec n-nevím! P-p-prostě mě najednou t-táhly s-sebou!" Tak to občasné škytnutí do koktání skutečně nemá chybu. "N-nic s-s-sem neprovedla!" Je vidět, že každou chvíli propuknu skutečně v pláč. |
| |
| Theodor Celé město je jako na trní, takže ani tvoje nenápadnost nepřináší moc ovoce. Sem tam nějaký měďák, jeden, dva stříbňáky, ale tím celý tvůj úlovek končí. Navíc všude kolem stále pobíhají stráže, skoro to vypadá, že čím dál zoufaleji, takže se pokoušet o něco většího by bylo celkem nerozumné. Nicméně hodina není zrovna dlouhá doba a je pomalu čas se odebrat na místo srazu... pokud ti za to tedy dívčina, která zjevně právě uprchla z vězení a neměla v úmyslu nic jiného, než tě okrást, stojí. |
| |
| Nevěřící strážní a špína za nehty Když ten opičí mozeček domluví, dopáleně si povzdechnu a strčím strážnému ruku před obličej. „Hele, jak vidíš, tak za těmihle pečlivě zastřiženými a nádhernými nehty se usazuje ŠPÍNA, která tam nemá co dělat. Navíc tyhle hadry mám na sobě už dobrých čtyřiadvacet hodin a jestli se brzo nepřevléknu do něčeho jiného, pravděpodobně se buď zblázním, nebo rozzuřím tak moc, že si zařídím aby si vás otec našel. Mohu ti garantovat, že to by se vám ani v nejmenším nelíbilo, tudíž pokud mi nevěříte, klidně si mne doprovoďte k hostinci a já vám tam zaplatím za tu námahu, nebo odtud vypadněte a já si zařídím, aby jste vy i vaši potomci do konce svých životů žebrali na ulicích a leštili mi boty. Nemám náladu vysvětlovat rodičům, že jsem to včera přehnal s alkoholem a skončil tady, takže by ta první verze byla oboustranně výhodné řešení,“ prohlásím s nosem nahoru a nasadím správně nadřazený výraz, aby bylo oběma mozečkům jasné, s kým mají tu čest. |
| |
| Lea Trošku překvapeně jsem zamrkala když dívka konečně začala mluvit. Nečekala jsem že bude tak... Nešťastná. Na první pohled jsem myslela že v sobě má víc ale podle jejích slov to naprosto chápu. Navíc když jsem jí takhle popadla... Jejda... Jsem to ale nevychovaná co? Mihne se mi hlavou a lehce obrátím oči v sloup než se povzbudivě pousměji. A konejšivě Leu pohladím po vlasech. Takže sirotek? Ale... Určitě musí mít nějaké nadání. Není snad ona odpadlík jako... Já? To by možná vysvětlovalo proč je tak hledaná. Ale to už by se to tu hemžilo zase Řádem. "Neboj se zlatíčko. Teď už ti nikdo neublíží. Jestli na tebe někdo vztáhne ruku udělám z něj škvarek." Tiše, vesele jsem se zasmála a zamrkala. Sice jsem netušila jak budu bez hůlky kouzlit ale co... Aspoň nějak zatím zvednu téhle holčině náladu. "Já jsem taky nic neprovedla a jsem na tom jak ty. Tohle město je díra plná krys." Odfrkla jsem si a na chvilku se rozhlédla kolem. Důkladně jsem si prohlédla všechny kolem a po chvíli jsem obětovala malý cár svých šatů, coby kapesník pro Leu. Až si najdu lepší, cestovní oblečení nebudu je už chtít. S lehce přimhouřeným, zamyšleným obočím jsem se zas na Leu zadívala a pohladila jí hřbety prstů po tváři. "Ty jsi se narodila v tomhle městě? Mohla bys mi povědět jak to tady chodí. Kdo to tu vede nebo... Kde by se dali "získat"... Nějaké, hezké věci?" Zašeptala jsem sotva slyšitelně a mírně jsem se uculila. Snad mě nikdo jiný neslyšel. O čemž trochu pochybuji. Je tu trochu... Hluk. "A na to co se stalo už nemysli. Já ti také nehodlám nějak ubližovat nebo tě shazovat. Hmm?" Mile, možná trochu sladce, jsem se pousmála a uvolněně se posadila do židle. Unaveně jsem zívla ale teď na spánek nebyl čas. |
| |
| Špatné časy Poté co jsem sledoval ty dvě dívky jak mizí kamsi do ztracena, jsem se šel porozhlédnout po městě kde se co dá "koupit". Už po pár minutách bylo zřetelné, že dneska není den pro lapku takového formátu jako jsem já. Ač jsem se snažil strážím jakkoliv vyhýbat a dělat co umím nejlépe, bylo to takřka nemožné. Stráže nalevo, další napravo, prostě stráže kde se jen podíváš. Nato jak dobře se mi tu předtím dařilo, je to mizerný. Jak čas ubíhal dál a dál podařilo se mi okrást akorát lidi co neměli pomalu nic. Nedařilo tak moc až mě to přimělo se zamyslet. Asi je načase vypadnout z tohohle města. Minimálně dokud se to tu nezklidní. Jak sem tak šmejdil městem uběhla skoro hodina a já neměl skoro nic, i když jsem se snažil jak jsem mohl. Takhle Med'an moc nepomůžu. No snad mi ona bude k něčemu nápomocná. Vždy je dobré se někam vetřít s dobrým jménem. Když mě k ničemu nedovede, můžu kdykoliv vzít roha, kdo by to čekal od člověka jenž se ti snaží pomoct. Takhle si přemýšlím za pochodu když kolem jdou strážní a mě je jasné že prostě dneska není dobrej den. Tak mi nezbylo než se pomalu vrátit na tržnici a čekat na ni. Bohužel ji budu muset zklamat, a já nemám rád když se mi nepodaří co chci. |
| |
| Onwards to...somewhere! "Tak k čemu jsou, když nepomůžou, když je třeba?" odsekl jsem na adresu Arthurových bohů, jež by se nám hodily. Ostatně nám by se hodilo cokoliv. Ovšem otázka je, co to cokoliv bude. Mohla by to být nějaká past, jež by si dala k obědu Igora von Zelenákůže. Nebo aspoň nějaká zbraň. Nejlépe balista. Zatím to nevypadalo, že by se tady někde měla objevit zbrojnice, asi jí někdo ukradl, vůbec bych se nedivil, kdybychom narazili jen na prázdný sklad. To by byla podivná ironie osudu. "Nevím jak ty, ale já zatím vidím jen cely..." houkl jsem na Arthura a doufal, že Igor je nemotorný, jak je velký. Neb takovýmu troubovi by se mohlo hodně špatně navigovat v uličkách. "Hodil by se aspoň signál od těch tvých bohů!" dodal jsem a sledoval jsem kde je ta pitomá zbrojnice. |
| |
| Tram ta dam Dění ve kterém jsem se octl je skutečně k popukání. Zdrhající dvojice a ukecaný elfák. Musím řící, že pouslouchat jeho výhružky strážím je zajímavé a já mám alespoň čas zkusit zachytit pohled orka i stráží. Sice nejsem v nejlepší kondici, ale věřím, že pořád ještě něco zvládnu. Kruci, jsem přeci démon strachu a né nějaký ubohý lidský červ! zavrčím v duchu a zmobiliziji veškeré své síly. takový Růžový zubatý králíček by mohl trošku neplechy, pro nás potřebné, udělat. |
| |
| Vězení Zběsilý úprk paladina a člověka měl brzy doznat ne příliš veselého konce na ve stínech důmyslně skrytých kamenech zdi, kterou končila chodba. Ani jeden z nich si jí při jejich veselé hádce nevšiml a ork v jejich zádech jim propůjčil patřičnou rychlost. Ale ani elfík, naivně se pokoušející překecat stráže, na tom nebyl zrovna dobře - dozorce nebyl ze zrovna nejjemnějšího těsta a o vysoce postavených, zvláště těch bohatých bytostech si zjevně myslel svoje. Slinu stékající po elfových botách zřejmě považoval za dostačující odpověď. Ve chvíli, kdy se Mathai pokusil cosi namítnout, už mu mířila špička meče na břicho. Jeden už by se začal s hrdiny pomalu loučit a pak by nevěřil, co dokáže jeden jediný, mrňavý, rozmlžený, růžový králíček nevině sedící uprostřed chodby. Ve chvíli, kdy ho ork spatřil, se jeho postup výrazně zpomalil na nulu a když se králíček ustálil a pak usmál ostrými, špičatými zoubky, dal se okamžitě na úprk. V cestě mu stál dozorce s Mathaiem, ale zelená obluda nevypadala, že by je vůbec zaregistrovala. V tupých, malých očkách byla vidět pouze panika. Dozorce nestihl včas uskočit a obluda ho produpala pod sebe. |
| |
| Následuj růžového králíčka Usměji se nad tou spouští a seberu dozorcův meč, kterým ho neprodleně dorazím. Sice to není elegantní, ale rozhodně lepší než mít tu sténající masu za zády. Ještě by se mohl zvednout. "Takže odcházíme?" optám se ostatních a otřu čepel meče o vychládající mrtvolu. Kterou pří té příležitosti prošacuji, páč třeba klíče by byly vhodné. Pochybuji, že příště budu mít po ruce orčí beranidlo. Příjemný bonus. usměji se když si všimnu, že elfátko bylo též nabráno mým zeleným beranidlem. Jen škoda, že nejde použít vícekrát. Rozhodně bych nějaké využití našel. ~Pánové, co se takle vrátit a jít raději ven než hlouběji do žaláře?~ vyšlu k těm dvěma myšlenkou. Přeci jen čím více nás bude, tím více cílů, které mě mohou krýt. |
| |
| Naklepaný Mathai na deset způsobů, podávejte na stříbrném podnose Když se mi to nechutné prase rozhodne pošpinit boty, zhrozím se a rozhodnu, že tomu mrňavému potomku opic dám co proto, když náhle ucítím nepříjemný tlak na břiše. A jéje, pomyslím si nepříliš potěšeně. Poté uslyším hukot valící se hordy svalů a pomalu s vytřeštěnýma očima natočím hlavu tím směrem. „A JÉJE!!!“ zařvu, když zaregistruji velkou zelenou horu valící se mým směrem. Bohužel trochu pozdě jsem zareagoval a následkem této drobné chybičky jsem se ocitl pod ne zrovna drobným orkem. Au, to jediné mi proběhlo hlavou těsně předtím, než jsem si všiml bělovlasého chlapíka dorážejícího dozorce. Trochu roztřeseně jsem zakašlal a položil hlavu zpátky na zem, představujíc si jak se procházím po zuřivé hostině ve zbrusu nových šatech za doprovodu několika pěkných elfek. Když už mám zemřít, tak ať spokojený, řeknu si s úsměvem, když zavřu oči vydán na milost a nemilost Silasovi. |
| |
| Čas změnit situaci Věci se dokážou měnit rychle ale že až takhle rychle, jako právě nyní, to nemohl čekat snad nikdo. O to jsem byl překvapenější když jsem zaslechl randál za námi. Čekal jsem že po nás ork brzy něco velkého hodí. Ale ono ne. Když jsem se ohlédl viděl jsem jen jeho záda a dozorce pod jeho nohama. Neptal jsem se čím to je. Na to teď stejně nebyl čas. Místo toho jsem se vydal pomalu za ním. A za démonem kterému bych nejradši zlámal hnáty. "Pojďme toho využít." Pokrčím rameny a pomalejším během se vydám do místnosti do které jsme měli vstup zakázán. Potřebuje to zbraň. Musím najít své kladivo a svůj štít. Minimálně bez svého kladiva neodejdu. Tak skvělou zbraň přímo pro moji ruku bych jen nerad nechal v téhle zahnívající žumpě. A tady ve zbrojnici určitě někde být musí. "Musíme najít okamžitě cestu ven! Tohle město páchne něčím co se mi opravdu nelíbí. A není to jen hnůj." Prohodím a prsty přejedu přes jeden z uložených mečů. Všiml jsem si že tu měli pár kladiv. Ale především mi na oči padla rovnou celá palice. Nevím proč mě tak zaujala a jak mě mohlo zrovna tohle tak zaujmout ale pevně jsem jí vzal do obou rukou. Potěžkal ji, a následně s ní zkusil dvakrát, třikrát máchnout. Nebyla to zas tak hrozná zbraň. Ale stejně... Mému kladivu se nic nevyrovná. Hodím si palici na rameno. Dočasně se bude hodit. A je lepší mít něco nežli nic. "Musím poslat svému řádu zprávu aby sem poslali inkvizici. Co nejdřív. Nikdo se zdravým rozumem jen tak neuvězní paladina. Jen proto že vstoupil na něčí území! Tohle město skrývá nějaké zlo." Prohodím a na tváři se mi mihne náznak nejistoty a obav. Místní lidé něco skrývají. Musím zjistit co. Hned jak se dostaneme ven budu potřebovat nějaké mapy. Co nejvíc podrobných map zdejší země. Přehodím si palici na druhé rameno a začnu prohledávat všechny zdejší truhly, bedny, nebo štosy zbraní. Někde mé kladivo být musí. |
| |
| Úprk? Ale ne... Odchod z vězení Když se mi udělá lépe, přestanu si roztírat krysí krev a kostní prach pod oblečením a pomalu vstanu, opřený o zeď. Ze svého místa sleduji celé dění s orkem, strážným a vraždou. Inu... Démoni. Co dodat. Ohlédnu se ke stěně, kde z kamenů čouhá úzký kulatý trámek. Ale ale, copak to tu máme? Zamumlám si pod fousy a píchnu do dřeva prstem. To se pohne a ze zdi se vysype trochu prachu. Obejmu trámek rukou a zatáhnu. Když se znovu pohne, vytáhnu jej ven celý a když se otočím k ostatním, znovu držím v ruce svou hůl. Tak snad abychom šli, ne? Prohlásím o poznání silnějším hlasem ke zbytku cely a začnu si to úspornými stařeckými kroky mašírovat ven z vězení a na druhou stranu, než šli Arthur s Kanem. Na ostatní se dál neohlížím a pokud někde narazím na stráž, dělám jakoby nic a prostě jdu pryč. |
| |
| Med Hlasitě jsem zatroubila do kapesníku, jako poslušná holčička se sloními předky. Dalo mi skutečně nesmírnou práci nezašklebit se, když sebou půlka hostů vyděšeně trhla. "Já - já nejsem - nejsem osud." Ještě jedno zoufalé škytnutí nikdy nic nezkazí. "Jsem ze severu. Z daleka. Stýská se mi." Tak a teď jen završit tuto dojemnou scénku. Skoro si pogratuluju, když mě pohladí po tváři a okamžitě se k ruce vděčně přitisknu. "Bojím se tu. Všichni jsou velcí a zlí. Proč mi chtějí ublížit?" Ještě jednou se pro jistotu vysmrkám a odolám nutkání vyhodit improvizovaný kapesník do hořícího krbu. Ale dost toho sentimentu, začínám být trochu netrpělivá a nerada bych, aby to na mě bylo poznat, což by se časem jistě stalo. "C-co ostatní? Ne-neuděláme něco? Ne-neosvobodíme je?" Potřebuju je a zrovna se mi moc nechce vraždit polovinu vojska tohohle města jen kvůli pár dobrodruhům. To už bych se rovnou mohla z města prosekat sama, ale to by rozhodně nebylo tak nenápadné, jak bych doufala. A ostatně, rozhodně bude jednodušší, zajímavější a zábavnější nechat problémy někomu jinému a prostě si jen nepovšimnuta odejít. |
| |
| Hostinec - město Bylo mi té malé celkem skutečně líto. Soucítila jsem s ní. Už jen proto, že mi tak trochu připomínala mě samotnou. Já na tom tehdy nebyla o moc líp. Naštěstí si však dokážu poradit že? Ať to stojí co to stojí. "Nikdo ti ubližovat nebude zlatíčko. Jinak se postarám o to, aby už navěky zůstal mrzkou krysou." Pronesla jsem tiše a s uličnickým, zákeřným úsměvem jí znovu pohladila po tváři. Letmo jsem se mezitím poohlédla. Začínali jsme tu tropit trochu rozruch. A teď zrovna nepotřebuji žádnou pozornost. Měli bychom odsud odejít. Raději hned. Theodor na mě už určitě netrpělivě čeká. Což mě přivedlo k myšlence, stejně jako Sellenina otázka, co bude s ostatními. Moc jsem o tom nepřemýšlela. Ani mě nenapadlo, že bych se o ně měla zajímat. Pohodila jsem nad tím lehce hlavou a zadívala se Selleně zkoumavě do očí. "Ostatní... Si budou muset poradit sami. My se teď musíme postarat hlavně sami o sebe. Nemáme nic než pár kusů oblečení." Pozvedla jsem lehce jedno obočí a naklonila hlavu ke straně. S tímhle problémem by nám mohl pomoci právě Theodor. Nevím jak ale musím něco vymyslet. Jsem hloupá že jsem ho takhle podcenila. Měla jsem čekat že zrovna on bude mít víc rozumu v hrsti. Každopádně je čas zmizet. Nenechám už ho čekat. Vzala jsem Sellenu za ruku a odebrala se k odchodu. "Pojď. Půjdeme. Musím si zařídit... Mmm, pár věcí." Tiše jsem se zachichotala. Pak jsem Sellenu pustila. Bylo na ní, jestli mě bude následovat či ne. Já se každopádně ihned z ulice rozešla někam směrem na náměstí. Hledala jsem tržnici. Což se mi nakonec i podařilo ji najít. A byla jsem ráda. Odolávala jsem touze utratit své peníze za nějaké šatstvo nebo jídlo. Ale já potřebovala něco důležitějšího. Hůlku. Potřebovala jsem hůlku. Spoléhala jsem na to, že se zde najde nějaký obchodník který vede i černý trh. Protože pochybuji, že by v tomhle městě jen tak volně někde prodávali magické potřeby. Měla jsem tedy strach se vyptávat ale s trochou šarmu a šikovnosti se dají dělat divy. A měla jsem skutečně štěstí. Jeden z obchodníků měl ve svém voze schovaných pár kousků právě onoho zboží. Bylo toho tak akorát. Teď už bylo jen horší si vybrat. Každou hůlku jsem si dlouho prohlížela a zkoumala ji. Musí padnout dobře nejen do mé ruky. Každá z nich byla svým způsobem zvláštní a originální. Bylo velmi těžké najít tu pravou. Stejně jako smlouvat s horlivým obchodníkem. Nakonec jsem však našla jednu z hůlek, která lahodila mé ruce i duši. Cítila jsem se zas... Svá. Třešňové dřevo a... Jádro... Žíně z Jednorožce. Dobrá volba. Mihlo se mi potěšeně hlavou. Načež jsem dala obchodníkovi své poslední peníze a uzavřela tento obchod. Pokud se mě Sellena i nadále držela vzala jsem ji za ruku, abychom mohli společně jít za Theodorem. Doufala jsem že na místě našeho setkání ještě bude. Moc jsem v to doufala. Mám opravdu strašné zdržení. |
| |
| Opětovné shledání Cestou k tržišti ještě přemýšlím co ji řeknu, jak ji to vysvětlím že se mi nepodařilo krom pár drobných sehnat vůbec nic. No asi to budu muset zahrát na pravdu. V tomhle ruchu se vážně krást nedá, jsem dobrej, ale nejsem nejsem bůh. Cestou se mi podařilo obrat pár lidí, na neštěstí měli u sebe, až na dva případy, prázdné měšce. S takovouhle si budu moci založit sbírku prázdných měšců. Po chvíli dorazím na tržiště, kde čekám na Med'an. Když ji po chvíli čekání zahlédnu vyrazím k ní a té druhé dívce. Nikoliv přímo jako normální člověk, ale hezky jsem si ji obcházel a pak jsem k ní přišel zezadu Něco vás zdrželo, madam? Pojďte, když tu budeme postávat akorát vzbudíme pozornost. Ukáži směrem k jedné z ulic. Jdu trochu vepředu, nechci procházet město, ale projít pár ulic aby jsme nestáli či nechodili v kruhu, ne přímo. Nechci se moc vzdalovat od tržiště. Bohu žel nepodařilo se mi nic sehnat krom pár drobných. V tomto ruchu se nedá pracovat. Snažil jsem se jak jen jsem mohl, ale všudy přítomné pohledy stráží jaksi překáží ve výkonu práce. Doufám že to až tolik nevadí, ale doporučoval bych rychle opustit toto město. Nevím jak Vy, ale já tak brzy učiním. Je něco s čím bych mohl být nápomocen, když jsem prvním případě pohořel? |
| |
| Theodor Pořádně se mi ulevilo, když jsem za sebou uslyšela jeho hlas. Úlevně jsem si oddychla a bez jediného slova se letmo poohlédla. Naprosto jsem chápala jeho záměr. Ani mě se nechtělo stát takhle všem na očích. Budu jen ráda, když zas zapadneme někam mimo zvědavé čmuchaly. Proto jsem jej následovala stejným způsobem, jako mě on vedl. Jako kdybych k němu ani nepatřila. Doufala jsem, že Sellena učiní totéž. Ale to už bylo na ní. Jak se zachová. Já byla každopádně ráda, že mám s mým, novým společníkem zas trochu soukromí. Jeho zprávy mě ani moc nepřekvapili. Naopak jsem s tím docela počítala. Nečekala jsem, že mi tu rovnou snese modré z nebe. Zakroutila jsem lehce hlavou. "Ne. Ne ne, nic se neděje drahý pane. Já vás chápu. Dělal jste co jste mohl ale i snaha se velmi cení. Děkuji že jste to alespoň zkusil." Mile, vděčně jsem se pousmála. Záhy mi úsměv ale zmizel a nahradili ho zvědavé ohníčky v očích. Chystá se opustit město. Odejít. Zmizet. Pryč odsud. Ta představa mě zasáhla jako blesk. Mohla bych utéct s ním. Pryč z téhle... Smrduté mučírny. Byla to možnost kterou musím chytnout za pačesy. A teď se ke zbytku těch dobrodruhů už neohlížím. Nakonec je to jejich vina že jsem tady s nimi. Nic mě k nim neváže ani nepoutá a kdo ví, jaké potíže bych kvůli nim mohla mít příště. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. "Půjdu s vámi! Nevydržím v téhle žumpě už ani den. Po tom, jaké uvítání jsem zde dostala se tu zdržovat nehodlám. Uteču s vámi. Uvidíte že vám dokážu být nápomocná." Radostně jsem se zazubila a spojila jsem v radostném gestu ruce u prsou. Přesto jsem si ho zvědavě, obezřetně prohlížela. Byl... Připadal mi zvláštní. A jiný. Jiný než tihle lidé tady. Ale to teď nebudu řešit. Místo toho jsem dala zamyšleně jednu ruku v bok. A ukazováčkem druhé ruky si poklepala na spodní ret. Ty jsem pak stáhla do úzké linky. Jak jsem si prohlédla sama sebe. "Než odejdu budu ale potřebovat nějaké cestovní oblečení. Nemůžu... Cestovat v tomhle." Vzala jsem své černé, špinavé, potrhané šaty mezi prsty. Vypadali už opravdu hrozně zničeně. "To bych mohla rovnou odejít nahá." Zadívala jsem se zas do jeho očí a pozvedla tázavě jedno obočí. Lehce jsem trhnula hlavou, jak mi do očí spadl pramen vlasů. "Možná kdybych zabavila v nějakém obchodě prodavače mohl by jste rychle sebrat nějaké oblečení. Stačí jen něco málo. Spokojím se klidně jen s kalhotami a košilí." Pokývnu zlehka hlavou a položím mu pravou dlaň na prsa. S mírnou dávkou zvědavosti jsem pohlazením prozkoumala drsnost látky jeho pláště. "V nejhorším případě bych mohla prodavače uspat a postarat se, aby zapomněl." Nakloním hlavu ke straně a začnu mu trochu upravovat límeček s kapucí. Teď s mou, novou hůlkou to nebude žádný problém. Vzpomínám si na spoustu jednoduchých zaklínadel. |
| |
| Tak takhle ne Pospíchám za dívkou a rychle zvažuji všechny možnosti. Štěstí, že tak pospíchá, alespoň se nemusím pořád culit, jak pitomec. Držím se jí v patách a mám chuť někoho zabít - mám k tomu trochu sklony, když mi plány nevycházejí. O tom divnym týpkovi, vim pochopitelně rovnou - není ošklivý a na hezký tvářičky mám celkem paměť, stejně jako na chutné duše. Něco nesrozumitelně pípnu jako na pozdrav a opět je ze mě ta zhroucená, malá holčička. Mám co dělat, abych se nerozesmála, protože jsem přišla na ďábelskej plán. Ve chvíli, kdy vyrazej z tržiště, rychle semknu pěstičku na sukni té dívky a už opatrně a nenápadně bourám průchod do její mysli, zatímco je zabraná přemýšlením o našem společníkovi. Když na něj kouknu, málem se neudržím - plán se dá upgradeovat. Po chvilce soustředění může Med cítit, jak se jí na mysl vrací tvář jednoho ze skupinky. Toho válečníka - rozhodně bych ji nechtěla zaujmout paladinem - ten ať si v kobce hnije třeba navždy. Už jsem dávno z její mysli a stejným postupem se dobývám do Theodorovi, když Med pocítí velmi žhavý osten touhy ho zase vidět. Lehoulince se pousměju a přitáhnu se blíž k její sukni. V hlavě Theodora se líhnou podobné myšlenky jako v hlavě kouzelnice, ale na rozdíl od ní nemyslí na válečníka, ale na ni. Kdybych tak mohla dát průchod emocím - spousta lidí by mě tu měla za cvoka. Je pravda, že trocha toho intrikaření mi skutečně chyběla. P.S. - nemáte šanci se tomu útoku bránit nebo si jen všimnout, že se něco děje |
| |
| Rozhovor nabývá dobrého spádu Když jsme šli poslouchal jsem co mi říká, první co mne zarazilo je to jak mě oslovila. Musel jsem se nad tím pousmát. Je možné že by to zapomněla tak rychle? Nic méně poslouchal jsem dál a trochu mě zarazilo i jak klidně přijala to, že se mi nepovedlo nic sehnat. Jiní by hned vyšilovali. Další co mě obzvláště zaujalo, nejvíc z toho co řekla, bylo to že hodlá jít se mnou. Jak vidno, spravedlnost je slepá. Když takovému "dobrému" muži jako já přinese tak dobře vypadající společnost. Chápu i její zájem o nové šaty, ty jenž má na sobě nyní zdaleka nesedí k její kráse. Ony se ty šaty nehodí k ničemu jinému než k muklům, tak není divu že ani na ní nejsou slušivé. Počkám až mi upraví límeček k jejímu vkusu. Když dokončí svou práci vezmu její pravou ruku do své a propletu své prsty s jejími a poté jsem naše ruce dával pomalu dolu a nakonec rozpojím naše ruce. Podívám se jí přímo do očí. "Ne. Ne ne, nic se neděje drahý pane." Cožpak jsi zapomněla mé jméno tak brzy? Ale jsem rád že tvá volba je také odtud odejít a ještě radši, že v mé společnosti. Při této větě se musím usmát. Nové oblečení sehnat snad zvládneme, ve dvou se to lépe táhne. Když odvedeš pozornost a já je vezmu. A pokud mi říkáš pravdu o tom že umíš uspat člověka, mohli bychom toho společně mnoho dokázat. Vrazit někam, odnést vše co by jsme chtěli a v klidu odešli, neboť by si nikdo nic nepamatoval. To bohatství které by jsme mohli shromáždit. |
| |
| Divoké tužby Cítila jsem se trochu rozpačitě, když jsem tu tak trávila s Theodorem čím dál víc času. Začínal se mi líbit čím dál víc. Jeho slova byla jako med. Stejně tak krásná a... Hmm, jo. Sladká. Ta představa, kterou on navrhoval se mi líbila. Moc a moc. S plamínky záliby v očích jsem se na něj podívala a naklonila hlavu mírně na stranu. Takovýhle šikovný člověk se vždy hodí. S jeho pomocí bych mohla nakonec okrást i nějakého čaroděje o jeho knihu kouzel. Mihlo se mi hlavou načež jsem mrkla na naše spojené ruce. Cítila jsem jak se mi do tváří nahrnulo teplo, když jsem mu prsty na oplátku něžně stiskla svými. Je vidět že má přeci jen i své... Způsoby. Není to nějaký neotesaný pobuda. "Tahle představa se mi líbí. S mým talentem a tvými schopnostmi by jsme toho dokázali víc než dost. Mohli bychom nashromáždit nejen bohatství. Ale skoro vše, co by nás napadlo." Podotkla jsem s veselým úsměvem a mezitím, co jsem se ztratila v jeho očích jsem znovu schovala dlaně do těch jeho. Nakonec by z nás mohla být i skvělá dvojka. Z tohohle oparu štěstí mě však, jako blesk z čistého nebe, vytrhl nával hned několika pocitů a myšlenek. Lehce jsem sebou škubla. Srdce se mi divoce rozbušilo a já záhy zjistila proč. Přistihla jsem svou mysl, která se stále točila okolo tváře onoho válečníka kdesi v celách. Hodně mě to překvapilo. Jak jsem na něj mohla zapomenout? Jako kdyby něco zastřelo mé smysli. I mé srdce po něm beze skrytu touží. Věděla jsem, že pokud ho rychle nenajdu asi si to budu vyčítat do konce života. Všechno se zas tak komplikuje. Zatřepala jsem lehce hlavou a zadívala se znovu na Theodora. Jak mu to jen vysvětlit? Musela jsem získat ještě trochu času. Nakonec jsem se zas usmála a vtiskla jsem mu malou pusu na bradu. "Je to všechno opravdu tak lákavé. A už se nemůžu dočkat. Ale dej mi ještě prosím trošku času. Musím se tu ještě trošičku poohlédnout. Chci se ujistit jestli nepotřebuji něco víc. A také jsem si vzpomněla na jednu záležitost kterou si musím urgentně vyřídit. Nebude to trvat dlouho. Hned potom si tě zas najdu. A věř mi. Já si tě najdu." Tiše, pobaveně jsem se rozesmála a s malým mrknutím jsem ho pohladila svou, sametovou ručkou po tváři. Přesto jsem nedokázala myslet na nic víc, než onoho válečníka. Pořád jsem měla v hlavě jeho tvář. Rychle jsem se pak sebrala a zmizela jsem v davu. Utíkala jsem zpátky k celám. Musela jsem ho najít. |
| |
| A zase ta Med`an Vypadá tak šťastně. To jen umocňuje její krásu. Konečně jsem ji v jejích očí neviděl obavy či strach, viděl jsem radost. Její oči jako by zářili. Ruce má hebounké jako samet. Asi nikdy nepracovala rukama nebo se umí dobře o sebe starat. Ať tak či tak, stéle víc mi přirůstala k mysli a co hůř, i k srdci. Jsem zloděj, lapka, samotář jenž "jen" prochází. Ten co přijde a zase zmizí bez povšimnutí. Přijde chudý a odejde o něco bohatší. A teď?! Ale co, je mi s ní krásně. Jsem rád v její společnosti. A jak to vypadá, i ona má radost z mé přítomnosti. Jeví se tak láskyplně, ale je tam i cosi z čeho jde strach. Ale její hlas je tak nádherný a konejšivý, že je mi to jedno. Co bylo, bylo. Možná se má samota změní neb se měla změnit. Ano, dokázali by jsme mnohé. Mnohé by jsme připravili o jejich bohatství. Mohli bychom si vzít téměř vše, včetně vzácných artefaktů. Ztiším hlas a dodám už jen jedno. A dokázali by jsem to bez toho aniž by jsme komukoliv uškodily na zdraví. Po chvíli se Med cosi stane. Nevím o co jde, ale moc se mi to nelíbí. Políbí mě na bradu, což je milé, ale co následuje. Chce mě uklidnit tím že si mě najde, to by znamenalo, že nejspíš umí pomocí kouzel vysledovat člověka. Což mi trochu dělá starost, snad si mě nevšimne. Když půjdu za ní. Zajímalo by mě co je najednou tak důležitého. Chvíli počkám až odejde a vydám se za ní. Snad si mě nevšimne nebo si mě nehlídá pomocí nějakého kouzla či čehosi čím mě pak chce najít. |
| |
 | Další štace, tentokrát Celia ´Už jsem tu dva dny a tohle město vypadá, že upadá a jeho sláva už nikdy nezajiskří. Možná by nebylo od věci zkusit štěstí a sehnat si pár informací. Přecijen když se vydám zase dál, jistě se najde někdo kdo touží po zprávách z jiných koutů světa.´ Protáhnu se a pomalu vyjdu směrem k tržišti a sleduji okolí. Cítím jak se na mne upínají oči ostatních, přecijen někdo jako já do velkého města nikdy nezapadl. Když se dostanu na tržiště tak mou pozornost upoutá, krom pár kousku zboží, postava, která vypadá jako by prošla stokou, nebo spíše šatlavou. ´Je možné aby to byla ta čarodějnice? Je to dost možné, ale je to slečna dost šikovná, málokomu se daří útěk z místních vězení. Pokud je to opravdu ona. Ale takhle ji tu brzo někdo chytí. Nemám rád lidi, kteří odsuzují ostatní jen kvůli strachu z neznámého. Hmm... Možná bych jí mohl pomoct. Když už nic jiného, tak pomohu někomu koho si kdokoliv může zaměnit s tou čarodějnicí a upálit ji. ´ Když spatřím jak utíká, zkusím ji sledovat. Ba co víc, dokonce se dostat před ně. A pokud se mi to podaří zkusit je zastavit. „Slečno, v tomto byste tu neměla pobíhat.“ Odepnu si plášť podám jí ho. „Jste příliš nápadná a kde kdo by si mohl myslet, že jste ta, která patří na hranici.“ Vzhled  |
| |
| Nečekaná situace Sledování Med'an nebylo příliš čestné, protože jsem ji přeci jen lezl do soukromý. Ale přineslo to zajímavou situaci. Netrvalo to ani dlouho a možnost průšvihu byla na místě. Jistý, mě neznámí cizinec se připletl do cesty ženě, na které mi záleží. Sám tomu nemohu uvěřit že já k ní chovám sympatie. A ten cizinec se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Jelikož se nedržím nijak daleko od nich tak ho vyslechnu a tiše se k němu přikradu. Chytnu toho muže zezadu pod bradou, kterou zvednu nahoru a současně vytasím jeho vlastní nůž a přiložím ke krku. Kdyby jen měl své zbraně zakryté lépe. Kde kdo by si mohl myslet že ona patří na hranici. Ale kdo by si myslel že člověk zemře svou vlastní zbraní? Podívám se na Med. Promiň že jsem tě sledoval. Jsi v pořádku? Doufám že ti nic není. Vrátím se myšlenkami k cizinci. A co ty, proč jsi ji chytl. Půjdeš s námi a trochu si, no řekněme že v klidu promluvíme. |
| |
| Překážky? Utíkala jsem napříč náměstím, a mezitím jsem v hlavě spřádala jak se dostat k tomu válečníkovi zpátky do vězení. Spíše jak ho dostat ven. Nesměla jsem moc otálet protože jsem fakt nechtěla čekat. V duchu jsem si domýšlela, jak bude asi reagovat až mu skočím do náruče. Musela jsem se nad tím tiše zachichotat. V samém návalu zamyšlení si ale sotva všimnu cizince před sebou takže není divu, že se s ním málem srazím. Překvapeně jsem se na něj zadívala. Měla jsem co dělat, abych rychle nesáhla po hůlce. Nechala jsem ji však spát. A raději jsem se věnovala tomu, co mi povídal. "Já a na hranici? To přece..." Nestihla jsem ani doříct. Na ramenou mi přistál jeho plášť. Bylo to galantní gesto za které jsem rozhodně byla vděčná. Teda aspoň myslím. Je přeci jen pravda že je to lepší než moje umouněné šaty. Pozvedla jsem k němu pohled a snažila jsem se v myšlenkách dát dohromady nějaká, vhodná slova. Ani jsem si nestihla všimnout Theodora, který se však stihl bleskově ujmout situace. Docela jsem se lekla. Udělala jsem pár kroků vzad, až jsem si málem přišlápla cíp lovcova pláště. Pak jsem zůstala chvíli nevěřícně koukat na ty dva. Než jsem se odhodlala k odpovědi. "Ty jsi mě...? Cože?!" Vyhrkla jsem překvapeně a pozvedla obočí. Nakonec jsem ale zatřepala hlavou, a prsty si dala pramen vlasů za ucho. "Jsem v pořádku, děkuji." Pousmála jsem se a pak zvědavěji přimhouřila jedno oko při pohledu na lovce či... Hraničáře. Byla jsem zvědavá. Vypadá to, že se znají. Jen kvůli svojí zvědavosti jsem nakonec rozhodla, že s nimi ještě chvíli posečkám. Chtěla jsem vědět o co tady vlastně jde. Válečník z té cely přeci nikam neuteče že? "Kdo je to? Vy se znáte?" Vypustila jsem do prostoru své, zvědavé otázky. |
| |
| Pomoc odměněná smrtí? To snad ne ´Nemám rád města. Vážně nemám. V lese se tohle stát nemůže, a když už se o to pokusí, blbec šlápne s největší pravděpodobností na větvičku.´ Podívám se na slečnu. Pokusím se usmát a zachovat klid. „No dobrá. Je to sice dlouhá historie, ale když to shrnu, tak jsem to udělal kvůli tomu, že nemám rád lidi, kteří odsuzují ostatní jen kvůli tomu co dělají nebo jaké jsou rasy, vždycky se může najít někdo kdo se chová jinak. A k té hranici, zaslechl jsem něco o tom, že utekla nějaká čarodějnice. Jednu jsem na cestách potkal a chovala se k lidem líp než nějací vysoce postavení mágové. A taky to dost naštve šlechtu, kterou zrovna nemusím.“ Pozastavím se nad otázkou jestli se známe. „Omlouvám se, ale v tomto městě neznám nikoho, jsem tu poprvé a teprve dva dny.“ ´Tak jestli mne teď někdo slyšel a půjde za šlechtou... Spíš by mne mělo zajímat jestli mi uvěří tenhle vrah nebo zloděj nebo bůh ví co je tohle za pakáž.´ Usměji se na ni, jelikož na útočníka nevidím. „Jsem to ale nezdvořák, Trewish k vašim službám, slečno. Pokud Váš přítel nebude nic namítat.“ Snažím se tvářit přátelsky, ale znáte to, s nožem na krku to moc nejde. |
| |
| Cizinec Po tom co jsem chytl člověka, co vypadal s tím co říká, hnal Med'an na hranici. Jsem čekal, že Med zareaguje trochu vznětlivěji, než zareagovala. No co, dobře že nevybouchla a ještě lepší je že ji nic není. Co se týče cizince, nejeví nějaké náznaky agrese. A kdo by byl agresivní s nožem na krku. Snad jen šílenec. A jde li o jeho příběh, je možný že mluví pravdu, ale stále mu nevěřím, ne tak úplně. Vědět o koho jde a vědět že by to co říká byla pravda. Byl by můj člověk, ale takhle. Tvůj příběh je zajímavý, ale nevím zda mu můžu věřit. Povolím ruku aby měl u krku o něco víc místa. Otočím pozornost zpět k Med. S tím že se neznáme je to pravda, v životě jsem toho člověka neviděl. Pane Trewishi, já osobně nic nenamítám. Ale taky Vám nevěřím. A ten nůž zatím bude mě. Kdyby tě napadla nějaká blbost. Třeba jako že by jsi chtěl sáhnout po zbrani a zaútočit na nás. Nůž není pro mě, ale nějakej by se hodil. A možná ti ho vrátim, pokud se prokáže že ti lze věřit. Co myslíš? Mám ho pustit? Nebo ho mám vyvést a, no řekněme to delikátně. Zbavit se ho? |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Drag Oncave Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Cizinec, zpátky na cestu Teď jsem teprve začala být nervozní. Slova pana Trewishe se mi ani za mák nelíbila. Pokud někdo opravdu lovil čarodějnici znamenalo by to, že bych na tom mohla být právě dost špatně. A já bych se jen nerada teď nechala někde chytit a upálit. Na to mám před sebou až moc dlouhou cestu. Skousla jsem si spodní ret a nejistě jsem pohlédla na zem. Musela jsem myslet. Válečník neválečník... Musím odtud rychle odejít. Kašlu na něj. Já se kvůli němu nenechám upálit. K čertu s mým, divokým srdcem. Můj život je mi přednější. A bylo v tom všem jasno. Najednou jsem hned moc dobře věděla co dělat. Zadívala jsem se na ty dva peroucí se kocoury a zářivě, sladce jsem se usmála. "Nebudu si ruce špinit jeho krví. Navíc... Mohl by být užitečný a hlavně teď bych ocenila každou pomoc. A zase navíc... Pokud zná nějaké čarodějky nebo čarodějnice... Byla bych ráda kdyby mě zkusil seznámit." Pobaveně jsem se zasmála a zasunula jsem si prsty pramen vlasů za ucho. Pak jsem s mávnutím ruky použila část své síly, abych ty dva od sebe bezpečně rozdělila. Hned jsem se vecpala mezi ně, a vzala každého z nich za ruku. A bez dalšího váhání je za sebou táhla do města. "Potřebuji teď sehnat nějaké to oblečení ano? Pak si může tady Trawish dělat co chce. A ty ostatně taky. Chci jen sehnat oblečení a vypadnout odsud. Nenechám se tu někým upálit. K čertu s tímhle městem a vším ostatním!" Zaklela jsem tiše a už jsem se nemohla dočkat, jak budu zas volná. Jako ptáče které vzlétlo z hnízda. Hledala jsem rovnou nějaký obchod kde bych sehnala dobré, cestovní oblečení a boty. |
| |
| Tohle se nevyvíjí moc dobře Zamračím se, když si mě jednak nikdo nevšímá a druhak jak cítím, že se ta hloupá ženská dostává z mého ovlivnění. Tak ty se bojánkuješ o svůj životek, jo? Vzhledem k mé poněkud labilní povaze se naráz vyšvihnu od vzteku ke skoro čisté euforii, ale hned se naštěstí zvládnu ovládnout, aby nebylo nic vidět. Když zamířej pryč, okamžitě využiju příležitosti a chytnu se čarodějky za cár šatů. "Nenechávejte mě tady!" Pípnu docela obstojně vyděšeným hlasem, ale mezitím už si hraju na svědomí a snažím se jí pomalu navodit co nejhorší pocit to jde. Ve chvíli, kdy si myslím, že už by jí mohlo bejt slušně špatně a svědomí ji jistě hryže pěkně hluboko, naráz vtrhnu do její mysli jako hurikán a přinesu s sebou krásnou scénku: tmavé chodby, rychlý dech, krev všude kolem, překotný tepot srdce. Scéna se lehce posune za zatáčku: válečník ležící na zemi, stále ten srdeční sprint, nad ním rozkročený strážce bez tváře s napřaženým mečem, pronikavé hvízdnutí oceli protínající vzduch a naráz ticho, ticho, ticho, tma. S pocitem dobře vykonané práce se zase stáhnu. Tak tohohle si holka važ - teď jsi měla pravé vidění P.S. Opět nemáš šanci poznat, že jde o cizí zásah |
| |
| DNES 6.2.2013 jsem se dozvěděla rozvrh na letní semestr Při bližším pohledu, jsem přišla na to, že brzy zcvoknu... |
| |
| Tak ono se to už moc změnit nemůže, jestli budeš pokračovat, já budu pokračovat taky :-P |
| |
| Nakopnutí - uvidíme kdo se ještě chytí Skupinka ve vězení Nějakou dobu jste zůstali ukrytí ve spleti chodeb a snažili se nezpůsobit moc hluku. Poslouchali jste, jak kolem dupou ozbrojené nohy a chřestí brnění, ale všechny zvuky pátrání po pár hodinách konečně odezněli a zdálo se, že v nejbližším okolí není ani živáček. Potichu jste se mohli vydat chodbami dál, až jste konečně na tvářích ucítili závan čerstvého vzduchu. V tu chvíli už ke svobodě nebylo daleko, jediná divná věc byla, že jste skutečně nepotkali ani živáčka. Více či méně nebo vůbec ostražitě jste se vynořili do denního světla a vaše myšlenky patřily převážně tomu, jak se dostat z tohohle příšerného města konečně pryč. Vypadalo to, že cesta je zcela volná. Skupinka na náměstí aneb Sellena a spol. Během honění, dohadování, ohrožování, strkání a ovlivňování jste si ani moc nevšimli, že jste se dostali až na okraj náměstí. Všechny třenice ale zastavil poměrně dlouhý zástup strážných, kteří mířili směrem od vězení a ke šťastnému vzhledu měli skutečně hodně daleko. Kolem nich, v pečlivě stejných rozestupech šli vojáci, někteří se tvářili lehce rozpačitě, další rozezleně, ale všichni vykračovali stejným krokem a nebylo pochyb o tom, že jde o eskortu a nejspíše ne pro bezpečí eskortovaných. Vypadalo to, jako by měli jít na popravu a když jste je chvíli sledovali, zjistili jste, že se ne moc rychle blíží k paláci. Pokud bude někdy vhodnější doba na záchranu vězňů, tak to bude, až zamrzne peklo. Náš nováček - Bucker Zrovna jsi uvažoval, čeho se dneska najíš a kdo to zaplatí, cestou zavrhl okradení nějaké ženy se dvěma muži a děvčetem, když se ti naskytl podivný pohled na nesourodou skupinku (skupinka č.1) prchající z vězení. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Vzhůru do pryč a ještě dál! Smrt se překvapivě nedostavila. Nedělám že by to byla nějak extra dobrá zpráva – Rozhodně ne v takových hadrech. Musím se dostat do svého pokoje, to je jasné. Za doprovodu častého hekání, nadávání a spílání všemu možnému i nemožnému se mi nakonec podařilo postavit. První krok. Druhý. A tak to šlo dál. Vytrvale jsem se sunul podél stěny. Musel jsem odtud. Musel jsem se dostat ke svému batohu v hostinci. Nebyla to jen otázka života a smrti, tohle byla otázka něčeho mnohem, mnohem důležitějšího: Mých drahocenných šatů. Čert vem ostatní, ale musel jsem ze sebe dostat tu špínu. To teď byla priorita. „Notak, dokážeš to,“ povzbudím se, když se mi podaří vybelhat ze dveří. Pokusím se zorientovat a vymyslet možnou cestu k hostinci, pokud se někde válí jakákoliv opora (koště/lopata či něco podobného), vezmu si to s sebou. |
| |
| Pryč v věznice Najednou tu byl takový ruch, ale nyní? Nyní je to tu jako místo duchů. Nikde nikdo. Všude absolutní klid. To ticho mě velmi znervózňovalo. Jako předzvěst strašlivé bouře. Každopádně v tom byla cítit i šance. Šance zmizet z tohohle prokletého místa. Měl jsem jasné plány, které nemohli počkat. Měl jsem najít původně nějaký, démonický kámen ale nějakému černokněžníkovi sloužit vážně nehodlám. Pokud by byl skutečně v rukou tohoto města nedivím se, že jsem skončil tady. Musím okamžitě poslat zprávu svému řádu. Tohle město se musí podrobit co nejdříve inkvizici. Jakože je mocný Lothar nade mnou. "Pojďte. Mizíme odtud!" Houknu na ostatní a vrhnu se k elfovi, abych jej levou rukou podepřel a pomohl mu ven. Kladivo, které jsem si zde vzal jako náhradu za to své se štítem, jsem si hodil na pravé rameno. Má zbroj tiše zaúpěla pod vahou elfa i obouruční zbraně. "Světlo, dej mi sílu." Zašeptám tiše. V nitru se modlím, abych se odtud dostal co nejrychleji pryč. Musím si jen sehnat nějakou mapu a nějaké zásoby na cestu. Víc potřebovat nebudu. Půjdu klidně pěšky ale hlavně co nejrychleji odtud. Čím déle budu čekat tím horší věci se zde můžou stát. Musím jít co mi síly stačí. |
| |
| Cesta za obnovou šatníku S úlevou využiji paladina jako oporu a spolu s ním se belhám pryč. „Host... Hostinec U Prasklého džbánu,“ zaúpím směrem k blonďákovi. „Musíme se tam dostat.“ V mých brašnách v hostinci se určitě najde nějaký ten léčivý lektvar a pokud ne, tak se minimálně převléknu z těch děsně zaprášených, špinavých a zakrvácených hadrů. Nemůžu umřít a vypadat přitom takhle, to zkrátka nejde! |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR