Never-ending adventure
hrálo se Denně
od: 17. února 2013 13:24 do: 14. května 2013 16:17
Dobrodružství vedl(a) Satsuki
| |
 | Soukromá jeskyně.. |
| |
 | Malá lady Tenhle starý dům se skutečně vyjímal až kde kousek od kraje nejbližšího města. Zkrátka samotka jak se patří, ovšem okolí kolem něj bylo poněkud povadlé, proto se zdejší neodvážili přiblížit byť jen na kousek. Tedy spíše.. ti, kteří měli nahnáno. Atmosféra okolo domu byla poněkud ponurá a dům se zdál být dlouho neudržovaný, ale přesto nepoškozený. Kam se vůbec poděli jeho majitelé? Někdo tu přece kdysi bydlet musel. Podezřívavá mlha se ochomítala mezi pár stromy držejíc se při zemi. I přes zaprášená a špinavá okna však máš dobrý výhled na okolí. Jenže v zádech jsi ucítila takový mrazivý pocit. Kdoví, možná to bylo jen atmosférou domu. Přeci jen jsi tu sama a máš plno času na to se tu zabydlet. Než si vše urovnáš, poslední zbytky dne se vytratí a svou roli převezme noc. Přesně v pravou chvíli, jelikož se domem rozlehne starodávné zvonění upozorňujíce na to, že ti přišli hosté. Nebo lépe řečeno, tvoje 'služebnictvo'. Před domem stáli jen tři mladí lidé. Očividně jeden zahradník, kuchař a uklízečka. Všichni si byli okolím a celkově celým domem tak nějak nejistí. "M-možná tu nikdo není.. Tak tu nemusíme být a můžeme se vrátit" hlas uklízečky byl poněkud rozklepaný. "Blbost. Je to starý dům, trocha údržby tu jen prospěje a hned to bude vypadat líp." kuchař znovu zaťukal jelikož nejspíš nebyl moc trpělivý. Za to tebe zvenku pozorovala červenooká vrána. Mlčky, ale přesto jsi cítila, jak sleduje každý tvůj pohyb. Červenooké vrány se moc často nevidí, jen co je pravdou, avšak zdá se, že tohle místečko se jí nějak zalíbilo na sezení.. |
| |
 | Malá Lady  Zaslechla jsem hosty, a tak jsem vyšla z pokoje a následovala ke dveřím. Dveře se najednou samy otevřely. Služebnictvo to trochu viděsilo. Stála tam dívka z který šel mrazivý pocit. Neměla na rtech žádný úsměv a měla vážný pohled bez sebemenší jiskřičky. ,,Pojďte dál...´´ řekla a zamířila do nedaleké společenské místnosti. Dveře se pak samy zavřely, ale toho si služebnictvo už nevšimlo. ,,Posaďte se.. musíme si ujasnit, co po vás chci...´´ řekla jsem vážně a taktéž jsem se posadila. Služebnictvo se na mě dívalo trošku napjatě. ,,Kdo je z vás zahradník?..´´ podívala jsem se na všechny. ,,T-to budu já slečno...´´ ozvalo se z jednoho mladíka, který nevypadal moc zkušeně. ,,Od tebe očekávám, že budeš dodržovat pravidla ohledně mé zahrady... chci, aby zůstala tak, jak je... ale budeš se starat o černé růže, které jsou za domem... nesmí ani jedna uschnout...pokuď ano, bude to mít následky...na zemi nesmí ležet ani jeden spadlý květ..´´ přísně jsem se na něj dívala. Myslela jsem to vážně. ,,A-ale slečno... květy vždycky opávají...´´ řekl viděšeně. ,,Ach ano... to netvrdím... ale ty je budeš pravidelně sebírat...´´ dodala jsem svým přísným hlasem. Musela jsem si budovat respekt. ,,Zkrátím to...´´ podívala jsem se na všechny. ,,Od uklízečky očekávám, že po domě nebude ani jediná pavučinka, ale nechci... aby bylo vše naleštěné... můj pokoj budeš uklízet jen, když ti řeknu... jinak to mého pokoje bez zaklepání nevstoupíte!..a nakonec kuchař...ten bude mít nejjednoduší práci...budeš vařit jen pro vás... já si dám jen, když budu mít hlad...´´ trochu jsem zvedla koutek, ale jen nepatrně protože jsem se nikdy neusmívala... nebo mě zatím nikdo neviděl... ,,A teď... jestli je vám všechno jasné... tak pokoje pro hosty jsou v druhém patře...můžete si jít vybrat pokoje... a začnete pracovat až zítra.... moje dveře jsou odlišné...jsou rudé jako čerstvá krev... takže můj pokoj si nemůžete jen tak spléct...a ještě dodám že platy budou měsíčně... na ceně se ještě domluvíme... jsem ochotna dát i více...´´ . Viděla jsem jak všichni jen souhlasně kývli a okamžitě se odebrali s oblečením nahoru, aby si vybrali své pokoje. Měla jsem docela radost, že tu nebudu sama, ale nikdy jsem své pocity na jevo nedávala před ostatníma... Zatím co služebnictvo si našlo pokoje a začali vybalovat, já seděla na gauči a mlčky sledovala svýma mrtvýma očima krb, který byl zaprášený. |
| |
| Černá společnost Setmělo se poměrně rychle a nebe obalila černá tma. Dešťové mraky se začaly stahovat až se na zemi začaly objevovat nepatrné kapičky deště. Rozpršelo se poměrně rychle a služebnictvo se snažilo jakž takž zabydlet, i když představu o perfektním domě měli naprosto odlišnou od tebe. Jenže otázkou zbývalo, proč že tu vlastně jsi? Máš ve svém životě nějaký určitý cíl? Krb byl poměrně zastaralý a nevyčištěný. Byl v něm starý popel, který nikdo nevyčistil už sakra dlouho. Mohla sis ale povšimnou, že se v něm mihla jistá jiskra a jen malinký plamínek se sám zažehl, ovšem víc už se nezvětšil. Jeho záře se ti odrážela v očích. Vedle krbu bylo jedno okno, na které dopadaly divoké kapky deště, avšak bylo trochu znepokojující, když šlo zahlédnout vránu, která se ze svého místa na větvi stromu nehnula a hleděla na tebe. Skoro jako kdyby byla sochou, ale bylo poznat, že je živá. Co to znamenalo? |
| |
| Vrána Vrána mě docela děsila. Neměla jsem ráda nevítanou společnost a to i přesto, že to bylo zvíře. Byla zvláštní a stále na mě koukala. Služebnictvo se jistě zabydluje... nic neuvidí.. přemýšlelím... Neměla jsem z ní dobrý pocit protože mě stále sledovala a to bylo dot nepříjemné. Upřeně jsem se na ní dívala. Takovou vránu sem jistojistě nikdy neviděla. Nemohla jsem jí nechat aby mě sledovala hlavně né v této těžké situaci... Strom pod ní najednou začal hořet a to i přesto že pršelo. Oheň neuhasínal a já netrpělivě čekala až ta blbá vrána odletí. Najednou mě ale vyrušila uklízečka a já pohled od vrány odvrátila. Oheň po odvrácení mého pohledu uhasnul. ,,Omlouvám se slečno, ale měla jste tak zamyšlený pohled...mohu se zeptat zda ta kopelna na konci chodby je naše?´´ opatrně řekla a koukala na mě jako na smrt. ,,Ano... jiná koupelna tu není... jen v mém pokoji...přeji vám hezké zabydlení...i když vím, že se vám dům nelíbí..´´ řekla jsem trochu uraženě protože pro mě byl dům dokonalý. ,,Začínáte od 8...všichni...žádné spaní do 10...´´ dodala jsem a když konečně odešla podívala jsem se na strom jestli je tam ještě ta divná vrána... |
| |
| Víc než společnost Jakmile jsi svůj pohled odvrátila zpět k oknu, po vráně nebylo ani stopy. Možná jsi jen blouznila, třeba tam ani žádná vrána nikdy nebyla. Obalamutila tě snad vlastní představivost? I když okolo tohohle domu bylo zvláštností hromady. Malý ohýnek stále plápolal mezi hromadou popelu a vypadalo to, jako by svým lehkým houpavým pohybem i on na tebe upnul svůj pohled. Možná tě jen přepadala únava a oživila tak tvou představivost. Z pozorování tě ovšem vytrhlo černé peříčko, které houpavým pohybem tobě klesalo před nosem. Ta vrána tu byla znova, a právě teď seděla na krbu naproti tobě. Ty její červené korálky jasně svítily a tak teď bylo zřejmé, že to opravdu nebude jen pták. Po čem toužíte, lady? |
| |
| Víc než společnost Docela jsem se vrány lekla. Jak se dostala do mého domu?!. Jakmile jsem zaslechla v mysli hlas, trošku divně jsem se na vránu podívala. Můj mrtvý pohled se najednou ozvláštnil. Už nebyl tak mrtvý... Sem blázen. Zvedla jsem se z gauče. Bylo mi ale divné, že vrána stále seděla na krbu. Většina ptáků se bojí lidí. Je opravdu něco víc než vrána?. ,,Zmiz odtuď dřív než si pořídim kočku...´´ řekla jsem zle. Nemyslela jsem si, že to je něco víc než vrána, ale ta myšlenka byla stejně v mé hlavě... Raději jsem si nalila Whisky, která byla ve skleněné láhvi kousek od gauče. Byla jsem opravdu tak paranoidní, že jsem si myslela že ta vrána pomocí myšlenek mluví?... Raději jsem se napila whisky a snažila jsem se to dostat z hlavy, ale moc to nešlo... zajímalo mě jak se sem ta blbá vrána dostala a co chce v mém domě... |
| |
| Přání Už začínal být poněkud víc nepříjemný ten bodavý pohled, se kterým se na tebe vrána dívala. Byla černá jako nejtemnější zákoutí tohohle domu, avšak její peří bylo upravené a hezky se lesklo. Jako by tě pohledem zkoumala, či v tobě uvnitř skoro četla. Vrchol bylo, jakmile začalo několik černých peříček padat okolo tebe. Slyším vaše přání. ač byla ta červená očíčka malinká, jasně se v nich lesknul tvůj odraz. Co ale vůbec od tebe ta vrána chtěla? Skutečně to mluvila ona, nebo jen blouzníš? Přejete si uzavřít dohodu? |
| |
| Přání Začala jsem uvažovat když jsem uslyšela vránu znovu myšlenkama hovořit. Žádné přání nemám... myslela jsem si své nabručeně i když jsem v duši věděla, že mám. Ty pírka mi vadila. A jakou dohodu? začala jsem uvažovat že by byla něco víc než jen vrána. A jakmile někdo řekl dohoda hned si zíkal mou pozornost. Vrána mě udivovala. Ty oči byly tak krásné a odraz v nich byl dokonalý.... |
| |
| Nabídka Vrána tě nepřestávala sledovat i když jsi popřela fakt, že po ničem netoužíš. Ona to nejspíš věděla moc dobře, a proto byla zde. Vání pírek ustalo, jakmile se tvůj zájem zvýšil. Ten černý pták seděl pohodlně usazený na krbu s lehce načechraným peřím. Nejspíše se mu líbilo slabé teplo, které se rozléhalo od drobného plamínku. Pohled, který ti vrána věnovala, působil skoro až... lidsky. Mohu vaše přání splnit. Tak lákavá věta. Každý měl jistě přání, které si vždy přál splnit, ale nikdy toho nedocílil. Ovšem ty teď máš tu možnost. |
| |
| Nabídka Začala jsem se smát s Whisky v ruce a znovu se posadila.,,Tak jinak...´´ mluvila jsem již nahlas. ,,Co mi můžeš nabídnout?...každý může plácat blbosti že ví, co mám za nejtajnější přání ale pak?... skutek utek´´ podívala jsem se na vránu zle, protože už jsem si byla trošku jistá že to není jen vrána. ,,Přestoupíme tedy k té části, co mě to bude stát...a co si ochotný udělat...´´ povídala si s vránou jako by mluvila k člověku... znělo to až bláznivě že si povídá s vránou... |
| |
| Společník Skoro to až vypadalo, jako bys na té vráně zahlídla jakýsi úsměv. Přestala se čepýřit a prudce zamávala křídly. Kolem se rozfoukalo plno černého peří společně se silným větrem, který tě donutil na krátkou chvíli zavřít oči. Když jsi je znovu otevřela, stál před tebou poměrně mladý a pohledný komorník s rudýma očima. Měl milý úsměv který ovšem na důvěře moc nepřidával. Bylo váhavé zda věřit tomu, jestli to není jen přetvářka. Gentlmentsky se uklonil s dlaní přiloženou na hrudi a pozoroval tě. "Budu vám poskytovat mé služby a plnit jakákoliv vaše přání, mladá lady." přátelsky a vlídně se usmíval, jenže bylo jasně vidět, že za svou službu bude něco chtít. "Jsem schopen splnit každé vaše slovo. Na oplátku si ale vezmu vaši.. duši v době, kdy hlavní přání bude splněno." |
| |
| Věřit či nevěřit? ,,Ještě kdyby mladá...je mi přez 700 let....´´ nedůvěřivě jsem na něj koukala. Jenže jak je možné že její rodiče stále žijou když to jsou lidé? v tom něco bude... ,,Mou duši?...´´ zamála jsem se. ,,Háček je vždycky...teď si ještě položit otázku...stojí můj život za to abych tuto nabídku odmítla?...´´ dívala jsem se na něj a přemýšlela. Dokokonce i já jsem věděla, že už stejně dávno nežiju... v mém životě nebyla ani jedna jiskra. Teď byla ale další otázka, která se mi usadila v hlavě a to ta, jestli jsem připravená zemřít. To, že sem na tomto světě přez 700 let je až neuvěřitelné. Bylo jen okamžiků, kdy jsem byla za svých 700 let života šťastná. Teoreticky už jsem neměla co ztratit, ale měla jsem možnost najít přání, které jsem popravdě sama neznala. Nevěděla jsem, co je mé tajné přání. Jediné co jsem věděla je to, že nějaké přání mám... a tak nastala poslední otázka.. Má vůbec cenu ještě žít?. Dívala jsem se na něj stále trochu nedůvěřivě, ale ta nabídka, kterou mí nabídl byla poctivá...něco za něco. Dívala jsem se do těch jeho očí a stále přemýšlela. Moje oččervenaly, to byla známka nedůvěry... |
| |
| Rozhodnutí Oko za oko, zub za zub, jak se říká.. Proběhlo mi hlavou avšak můj přívětivý úsměv nemizel. Byl jsem komorník, tak se dalo očekávat že pro svého pána udělám vždy cokoliv. "I přes tuto dlouhou dobu vaše krása nepominula, lady." narovnal jsem se a nabídl jí rámě. Já jí nabízel férový obchod, ovšem jak s mou nabídkou naloží bylo jen čistě na ní. A přeci jen, ne každý se může pyšnit 'dokonalým' sluhou. Jen co je pravdou, komorník jako jediný jí chyběl v kompletním služebnictvu. "Stojí to však za to dosáhnout toho, po čem nejvíce toužíte. Nemám pravdu?" Můj pohled se střetával s jejím varovným pohledem, to ovšem mou rovnováhu a bezstarostnost nerozhodilo. |
| |
| Rozhodování... ,,Nech si ty falešné lichotky..přetvářku nemám ráda...´´ narážela na jeho úsměv a slušné chování. Moc takhle slušně vychovaných mužů nepotkala. Spíše žádné... ,,Žiju už 700 let...z toho jsem žila jen 1 skutečný rok, kdy jsem byla opravdu šťastná... život mám za sebou... a nemám co ztratit...´´ řekla jsem ale nabídnutou ruku jsem mu stále nepodávala. Stále ve mě byla nedůvěra ale věděla jsem, že když nabídku odmítnu, budu pokračovat ve svém životě plném trápení,smutku a strachu´z nich´. O kom to ale mluvila? ,,Děláš to často?...že se jen tak někomu zjevíš a nabídneš mu tu svou divnou nabídku?´´ zeptala jsem se a oči se zas vrátily do své mrtvé podoby... |
| |
| Otázka Můj úsměv na malou chviličku spadl a změnil se na tázavý, jakmile mi položila otázku. ,,Děláš to často?...že se jen tak někomu zjevíš a nabídneš mu tu svou divnou nabídku?" stáhl jsem ruku k sobě, narovnal se a znovu se jen mile usmál. Její zvědavost by mě v tuhle chvíli možná trochu rozesmála, ale na vychování jsem tvrdě lpěl. "Dá se říct, že vy jste první, komu své služby nabízím bez toho, aniž by mě někdo vyvolal." díval jsem se na ní. Mé oči byly elegantní a přitažlivé, jenže ale i zrádné. Ovšem to neměnilo fakt na tom, že v případě uzavření dohody by to jistilo moji loajalitu. Detaily jsem si ale zatím nechal pro sebe. Bylo na ní něco, co upoutalo mojí pozornost. Stále jsem ale trpělivě vyčkával, jak se rozhodne. |
| |
| Konečné rozhodnutí Rozhodovala jsem se docela dlouho... Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, ale cítila jsem, že již skutečně nemám co ztratit... Moje srdce už dávno netlouklo a to byl ten hlavní důvod, který mě řekl že je to správné rozhodnutí. Vždycky jsem si myslela že žít věčně je to největší štěstí na světě... ale postupem času se život v osamění a strachu změnil v trápení... ,,První, ale bohužel ne poslední...´´ řekla tiše a pomalu k němu natahovala ruku. Svou světlou až skoro bílou ruku, která nejevila známky života. Její oči se na něj upřeně dívaly a i když nikdy doposud nepustila ven slzy, bylo jasně vidět že se jí trochu lesknou oči... |
| |
|
Více jsem se pousmál. Přiblížil jsem své prsty k ústům a zuby uchytil špičku jednoho, abych tak stáhl celou bílou rukavici. Vyšly tak najevo černé upravené nehty. Mé panenky se zúžily a barva mých očích se zvýraznila. Natáhl jsem k ní svou dlaň, až se nakonec spojily. V tu chvíli jako by se vše okolo vytratilo a vše včetně tebe prudce pohltila tma. Prudce ses posadila na své posteli. Když ses rozhlédla, byla jsi ve svém pokoji. Jakto? Co se stalo? Závěsy na oknech jsou zatažené, avšak brzy zaslechneš kroky kousek od sebe a jak někdo ty závěsy roztáhne. "Ráno vás vítá, mladá paní." zaslechneš ten známý hlas. Teprve když se podíváš, všimneš si, že tvůj nový komorník stojí kousek od tvé postele společně s teplým čajem na tácu držejíc tác v levé ruce. "Již jsem pro Vás stihl připravit kvalitní Earl Gray. Předem se omlouvám, pokud nebude dle vaší chuti. Přeci jen.." skloním se k malému nočnímu stolku u postele a položím na něj tác s čajem, přitom se na tebe podívám těma rudýma očima a přátelským úsměvem. "..jsem ještě neměl možnost porozumět vaším chutím." |
| |
| Ráno Byla jsem trošku zaskočená že jsem spala ve své posteli, protože už jsem celých 699 let v klidu nespala. Podívala jsem se na čaj a pak zpět na něj. Měl skutečně krásné oči. ,,Přestaň mi tak říkat ´´ řekla jsem trošku naštvaně. Neměla jsem to ráda. Čaj najednou zprůhledněl. Pečlivě jsem si ho prohlídla znovu. Vypadal jako voda. Poté se hned změnil zpět. Takhle jsem se mohla ujistit zda je čaj čistý... Ano.. bylo to trochu přehnané... Sáhla sem po mobilu, který ležel na druhém nočním stolku a pečlivě jsem prjížděla zprávy... |
| |
| Ráno Trošku jsem se zarazil když mne napomenula při mém oslovení. "Jak si přejete." lehce jsem se uklonil společně s příručníkem na levé ruce. Otočil jsem se k ní zády a doupravil závěsy tak, jak se patří. Poté jsem vytáhl drobné hodinky z kapsy na svém saku a zkontroloval čas. 7.58 hodin. hodinky jsem zaklapl a uložil zpět na své místo. Na tváři se mi znovu zjevil ten milý, nevinný úsměv. "Pokud dovolíte, půjdu vzbudit vaše služebnictvo. Čeká nás spousta práce. Vaše šaty jsou již připravené na skříňce." pousmíval jsem se a pro tuto chvíli opustil místnost, aby se má paní mohla převléknout.. |
| |
| Asi mi z toho vykání rupnou nervy... :D ,, Tobě to nedochází že?... přestaň mi vykat...´´ řekla jsem zabraná do mobilu. Podívala jsem se na šaty trošku divným pohledem. Z pod postele jsem vytáhla velký kufr přímo k sobě na postel. Otevřela jsem ho. Byl tam oblek s maskou. Hned jak odešel jsem se převlékla do černého obleku, který byl celý z kůže. Přehodila přez sebe černý kabát a masku dala do kapsy i s mobilem. Sešla jsem dolů ze schodů a koukala kolem sebe. Bylo tam nějak ticho... Zamířila jsem ke dveřím, které mířily ven... |
| |
| Den začíná Užívej si toho, dokud můžeš~ :D Po domě bylo vskutku ticho, jelikož se všichni pustili do práce. Zahradník začal rychle a pracně udržovat zahradu jak bylo nakázáno, stejně tak kuchař vyrazil na nákup jídla pro ostatní a uklízečka se pustila do boje s pavučinami v pokojích pro hosty. Dům byl velký na to, že zvenku tak moc ani nepůsobil. Bylo zde hodně místností na údržbu. Jakmile jsi sešla ze schodů, zaslechla jsi mé kroky směřující ke mě. Na stříbrném táce jsem k tobě donesl obálku s dopisem. "Před chvílí vám dorazil dopis, má paní." lehce jsem se uklonil a naservíroval tác před ní. V mých očích byla poznat jistá špetka provokace, jelikož jakožto správný komorník jsem své paní měl za povinnost tykat. |
| |
| Zase to otravné vykání.. ( :D ) Vzala jsem obálku a provokativně do něj strčila. ,,Neprovokuj...´´ řekla jsem a mírně se pousmála. To by u mě docela pokrok. Neusmívala jsem se 699 let, a tak se dalo odhadovat, že mi zamrzl vážný pohled.. Klekla jsem si předním na kolena. Vypadalo to skoro jako žádost o ruku. Potom jsem se ale otočila od něj ke stolku a z pod stolku jsem si vzala svou zbraň, kterou jsem ztrčila do kabátu. Stále jsem držela v ruce ten dopis a tak jsem se zvedla a otevřela ho... |
| |
| Drobný výbuch Ucítil jsem její strčení na své hrudi. Nespouštěl jsem z ní své rudé oči. "Omlouvám se, lady.." v mých očích se jasně zablesklo. Rychlým náznakem ruky jsem jí naznačil, aby se nehýbala. Když tak učinila, sundal jsem jí miniaturní smítko, které jsem postřehl na jejím kabátu. "Hotovo." nasadil jsem svůj typický úsměv. Jakmile ode mne převzala dopis, tác jsem vložil do svého podpaždí, ustoupil a krátce se uklonil, avšak po očku ji stále pozoroval. Dům se ale po chvilce celý zatřásl a tak jsem očima začal těkat po místnosti. Z kuchyně začal vycházet černý kouř. Trochu jsem si povzdychl. "Omluvte mne, myslím, že půjdu zkontrolovat kuchaře v kuchyni." řekl jsem a v krátké chvíli se vytratil v kuchyni. Avšak tobě stále zůstávalo mé jméno neznámé.. |
| |
| Smítko Dělá si ze mě srandu? říkala jsem si v hlavě po tom incidentu se smítkem. Poté jsem se podívala na kouř. ,,Chudák moje kuchyně...´´ řekla jsem krátce a šla jsem od stolku ke dveřím. Dopis jsem schovala do kapsy.... přečtu si ho později... Otevřela jsem dveře a dívala se na zahradu. Byla tak překrásná. Přesně podle mých představ.. Měla jsem domluvenou schůzku, a tak jsem měla jen málo času obdivovat tuto nezapomenutelnou krásu... |
| |
| Schůzka Dům se krátce po tom, co jsem vešel do kuchyně znovu otřesl a pak panovalo jen další ticho. Vyšel jsem z kuchyně, popadl svůj černý kabát, který jsem přehodil přes sebe a zastavil se u mé paní. "Můžeme vyrazit." ve tváři se mi objevil ten nevinný a okouzlující výraz. Po očku jsem však pozoroval její rameno. Ona o tom nejspíše ještě nevěděla. Zato já už uvedl dohodu v platnost. Rozhlédl jsem se po zahradě a pousmál se. "Zručnost našeho zahradníka je vskutku chvályhodná." v ruce jsem držel černý kufřík a jen čekal na to, až se dá do kroku. |
| |
| Schůzka Nad jeho větou"Můžeme vyrazit." sem se zarazila. ,,Jak my... ´´ řekla jsem nedůveřivě. ,,Snad já...´´ podívala jsem se na něj divně. Proč by měl chodit se mnou? pomyslela jsem si... ,,To ano... kupodivu...´´ řekla jsem sušše a nepříjemně. Ten jeho nevinný výraz byl moc hezký, ale to nebyl důvod na něho pořád zírat. I když by mě to nevadilo. Byl hezký a slušný.... |
| |
| Odvoz Nepřestával jsem jí věnovat svůj milý úsměv. "Je mou povinností komorníka doprovázet svojí paní a brát tak ohled na její bezpečí a pohodlí." I když to byl nevinný úsměv, byl přesvědčivý. Ale tohle jednoduché pravidlo platilo nejen pro mne, ale pro všechny sloužící, kteří byli svým pánům pravou rukou. "Již jsem zajistil váš odvoz, my lady." Vykročil jsem směrem k brance, kterou jsem otevřel. Před ní čekalo už černé elegantní auto. Dokráčel jsem až k němu a otevřel jí dveře. Sedačky byly na pohled kožené a velmi měkké. Zvedl jsem k ní své oči a vyčkal, než si nastoupí. |
| |
| Auto Došla jsem k autu a divně ho sledovala. Položila jsem na střechu peníze za auto. ,,Ne... díky...´´ řekla jsem nevěřícně a auto obešla. Bylo to od ní dost hnusný když si s tím dal takovou práci, ale nevěřila žádnému dopravnímu prostředku... chodila všude pěšky. Jakmile auto obešla pokračovala v cestě a ani se naohlédla. Musela se na místo dopravit včas a vzít si peníze dřív, než si pro ně přijde jejich skutečný majitel... |
| |
|  Doprovod Její odpověď mne poněkud zarazila. Položila peníze na auto a vykročila jiným směrem. Můj úsměv poklesl jen o trochu avšak neunikla mému pohledu. Nakonec jsem zavřel dveře a vykročil jejím směrem vedle ní. Byl jsem zhruba o hlavu vyšší než ona. Avšak v tuhle chvilku mi v očích proběhla jakási provokativní jiskra. Než to vůbec stihla zaregistrovat, jedním rychlým pohybem jsem ji chytil do své náruče. "Pokud dovolíte, času není nazbyt." znovu jsem se usmál a rozběhl se. Byl jsem o mnoho rychlejší než se zdálo a ještě podivnější bylo, že jsem věděl kudy přesně se vydat. |
| |
| Rychlost.. Běžel opravdu neskutečně rychle. Bylo divné, že přesně věděl kam má běžet. Vítr se mi dostával do vlasů a já si připadala krásně. Celou dobu jsem se na něj dívala. Bylo to úžasné být po tolika letech zase u někoho v náručí. Zanedlouho jsme se dostali na místo a on se zastavil. V mých očích byla nepatrná jiskřička, ale ta po necelé minutě zmizela avšak stále jsem se na něj nepřestávala dívat... |
| |
|
Na místo jsme se společně dostali jedním delším seskokem ze střechy. Normální člověk by silně dopadl ale já dopadl velmi lehce a elegantně. Postavil jsem ji na nohy. Vytáhl jsem ze své kapsy kapesní hodinky a zkontroloval čas. Znovu jsem se pousmál. "Jeminkote, ještě trocha času zbylo. Ale mnohem lepší než dorazit pozdě." otočil jsem k ní pár rudých očí. Zbývalo jen počkat než dorazí očekávaná osoba.. |
| |
| Ulička Čekali jsme u uličky a já z něj celou dobu nespustila oči.. Byl mírný vítr a ten se proplétal mezi našimi vlasy.. Po chvilce uličkou šel muž se stříbrnýma kufříkama. Vytáhla jsem masku, která vypadala docela elegantně. Spíše to byla plesová maska, ale nemohla jsem si dovolit aby mě viděli do obličeje...Vytáhla jsem zbraň a nabila jí.Vešla jsem do uličky a tím muži skřížila cestu. Muž se na mě díval tak, jak jsem byla zvyklá. Všichni, kteří obchodovali a prali špinavé peníze nebo pašovali zakázané látky mě už dobře znali. Sice nikdy nepoznali mou pravou tvář, ale to pro mě bylo jedině dobře. ,,J-já ti to nemůžu dát...šéf by mě zabil...´´ řekl muž a snažil se vě mě vzbudit lítost. ,,Ty samé věty pořád dokola...chápej, mě je úplně u pr* co ti udělá tvůj šéf...´´ řekla jsem a namířila na něj zbraň. ,,J-já mám rodinu...dvě děti...a´´ nedořekl slovo protože byl přerušen ránou do nohy. ,,Jo, to známe...minule to byla nemocná kočka...´´ řekla jsem naštvaně a střelila mu i do druhé nohy aby nemohl utéct. ,,Vem mu oba ty kufříky...´´ řekla jsem přísně na Komorníka. Nebyl čas... Za chvilku tu bude člověk se kterým by se nerada potkala... |
| |
|
Nepřestával jsem se usmívat, avšak ve tváři mi uvízl jakýsi šibalský pohled. Domyslel jsem si, co se nejspíš bude dít když si na sebe vzala masku a vytáhla svoji zbraň. Jakmile vykročila, následoval jsem ji. Naším cílem byl pro tentokrát jakýsi muž se stříbrnými kufříky, se kterým se má paní příliš nemazlila. Než vůbec stihla dopovědět můj rozkaz, již jsem ve své ruce držel oba dva stříbrné kufříky. Nebylo vůbec postřehnutelné, kdy se mi to povedlo. Usmíval jsem se tím milým, ale přesto zrádným úsměvem. "Již se stalo, my lady." černý kufřík, který jsem s sebou nesl jsem si měl v podpaždí. Jedním skokem jsem se objevil za ní, vzal ji volnou rukou něžně za stehna tak, že si v podstatě sedla na mou ruku a dalším skokem se snadno dostal na střechu, odkud nás někdo jen ztěží zahlédne. Znovu jsem ji postavil na nohy. |
| |
| Čekání Stála jsem na střeše a pozorovala muže, který stále ležen na zemi. Zanedlouho tam přišel muž s dívkou, ale hned jak viděli že nemá kufříky rozhodli se utéct. Otočila jsem se na komorníka a chvíli ho mlčky sledovala. Potom jsem ale pohled odvrátila na muže dole. Byla to výhoda, že se muž nemohl hýbat...alespoň tedy pro mě. Vytáhla jsem z kapsy papírek a natáhla jsem ruku ke svému komorníkovi. Stále jsem neznala jeho jméno, ale tak lehce se nevzdávám... časem si ho zjistím... Na papírku byl seznam věcí, které je potřeba koupit. Většinou tam byli jen zbraně, granáty a náboje. ,,Hned teď ....jdi...´´ řekla jsem vážně a čekala jsem až si papírek veme. Byl pro mě čas krmení. Sledovala jsem bezmocného muže dole a v duchu sem měla dobrý pocit, že je bezmocný.. |
| |
| Zpoždění Přestal jsem se usmívat a trošku tázavě jsem se podíval na papírek, který mi podstrčila. ,,Hned teď ....jdi..." na krátký moment jsem oči od papírku zvedl k ní a papírek si vzal. Kufříky jsem položil na střechu před ní. "Jak si přejete." lehce jsem se uklonil a dvěma kroky zpět směrem ke kraji střechy jsem z ní seskočil dolů. Zkrátka odchod 'jak se patří'. Ona nejspíš měla o svou zábavu postaráno Čas ubíhal a já se jen trochu zdržel, jelikož jsem nekoupil jen věci na seznamu, ale také nějaké suroviny na moučník. Nesl jsem Bývalo mým zvykem přichystat něco sladkého na chuť mého pána. Trochu potrápeně jsem se sám pro sebe usmál. "Zdržel jsem se poněkud déle, než jsem počítal." Očekával jsem však, že má paní již bude doma. Po pár krocích jsem se však prudce zarazil, jelikož na parapetu z oken seděla černá modrooká kočka. Začal jsem váhat. Očima jsem se rozhlídl po obou stranách a ke kočce rychle přispěchal. Po pár minutách kočka již úzkostlivě mňoukala zatímco já mačkal její heboučké tlapičky naprosto okouzlen. "Tak hedvábný kožíšek a dokonale udržované drápky. Kočky jsou tak božskéé.." |
| |
| Zábava I já po chvilce seskočila i s kufříkama. Kufřík ve kterém byli peníze jsem položila vedle sebe a druhý otevřela. ,,Marihuana?... na co člověk dneska nenarazí....nemáte oheň?´´ zeptala jsem se tázavě. Muž v bolestech mi podal zapalovač. Ten sem samozřejmě přijala. Poté jsem rychlým tahem zlomila muži vaz a vyrvala mu jeho srdce z hrudi. S jiskrou v očích jsem si do úst vložila srdce, které ještě bilo, ale dlouho již být nebude. Vůbec mi to nepřišlo nějak zvrácený. Byla jsem na to zyvklá už od mala, kdy se mým pokusným králíkem stal pes Dorr, kterého jsem nikdy neměla ráda. Byl to pes mojich rodičů. I když si Sebastian myslel nebo spíše doufal že bude jeho paní doma nebylo tomu tak. Rebekah se rozhodla jít o ulici dál se svým kufříkem. Avšak než odešla, vzla si z druhého kufříku jedno brko, které bylo poctivě zabalené. ,,Tak se měj´´ řekla mrtvole než odešla. Zapálila jsem si ve vedlejší ulici. Nikdy jsem nekouřila a ani jsem nechtěla. Bylo to taková zkouška. Necítila jsem ale žádnou chuť, což bylo nezvyklé. Dávala jsem si takový oddychový čas opřená o stěnu s brkem v ruce. I když to bylo nezdravé, ale to jsem přece moc dobře věděla... |
| |
| Heboucke tlapky Slunce uz zacalo pomalu zapadat. Sedel jsem na lavicce kousek od okna, kde jsem tohle dokonale stvoreni nasel. I se ji to ňuchání po par minutach zacalo libit a ja nebyl schopny se od ni odtrhnout. Byl jsem v rozpacich a uplne ztratil pojem o case. Nechal jsem kocku lezet ve svem kline a ruzne ji jemne tahal za tlapky. "Jen tezko uveritelne, ze existuje neco tak nadherneho~" |
| |
| Domů? Už se začínalo stmívat a cigaretu jsem už taky měla dokouřenou a tak jsem se vydala domů. Po chvilce jsem ale ucítila zbraň u své hlavy. Ach ano... zapoměla jsem si sundat masku... ,,Kdopak to tu je... další úmrtí mého služebníka ti vyjde draho...´´ zazněl mužský hlas. Otočila jsem se a trochu poodstoupila. ,,Jasně...kdybych chtěla zbyl by s tebe jen popel....´´ řekla jsem naštvaně ale nechtěla jsem používat svou moc na lidi od té doby, kdy mi někdo mnou velice blízký řekl, ať to nedělám. Byl jediný člověk, kterého jsem kdy poslechla a to i po jeho smrti se stále držím jistých pravidel. Po chvilce zazněl výstřel přímo do mé ruky. Dříve než stačil nabít zbraň pro druhou ránu, vyrvala jsem mu srdce, které jsem pak jen tak pohodila kousek vedle. Rána mi silně krvácela ale na to jsem byla s přestřelek zvyklá. Sundala jsem si kabát a osušila ránu, ale nepomohlo to. Krev stékala po mé ruce na zem jako potůček. Jak je ale možné že Rebekah tekla krev když jí netlouklo srdce? to bylo tajemstvím. Pokračovala jsem dál kdyžtu jsem zahlídla svého komorníka. Vypadalo to, že se nemohl nabažit kočičích tlapek. Kočka ležela v klidu. Opravdu vypadala že se jí to líbí. Pomalu jsem šla blíž. Vypadal úplně jako posedlý. Růzdně si hrál s jejíma polštářkama a s její hedvábnou srstí až to vypadalo skutečně divně. ,,Víš že se tomu říká zoofílie?´´ zasmála jsem se při pohledu na něj. Bylo to až divně roztomilé... |
| |
|
Nepřestával jsem se spokojeně usmívat, kdy má heboučká společnost tak hezky vrněla. Nemohl jsem si pomoct, stále jsem něžně mačkal a natahoval ty měkoučké tlapky, ze kterých vždy vyjely ostré drápky. "Tak pečlivě udržované a přesto tak ostré jako malé jehličky. Tomu se zkrátka říká dokonalost~" zarazím se ovšem jakmile za sebou zaslechnu hlas. V tu chvíli se má kočičí společnost zalekla a okamžitým rychlým pohybem mne opustila. "M-moment.." sledoval jsem trochu ufňukaným pohledem, jak mi to božské chlupaté klubíčko mizelo před očima. Až teprve teď jsem si uvědomil, že má paní stojí přede mnou a já se probral ze svého blaha. Pohotově jsem se postavil a ukázkově se uklonil. "Omluvte mé zpoždění, mladá paní.." |
| |
| ´´Mladá paní´´...  Oči mi zčernaly zlostí. Nesnášela jsem když mi vykal a hlavně když mě oslovoval těmito slovy. Moje pocity byly smíšené. Stále jsem ale byla celkem v klidu. Chtěla jsem mluvit úplně normálním hlasem, ale nějak to nešlo. ,,Tak naposled!´´ dívala jsem se na něj tím zlostným pohledem. Popelnice kousek od něj prudce odletěla, a tak se všechny odpadky z ní vysypaly všude okolo. Nebyl to můj úmysl s tou popelnicí, ale vztek ve mě dokázal probudit takový hněv, který se mnohdy nedal ovládnout. ,,Přestaň mi tak říkat! a to myslím vážně!´´. Poté nastalo ticho. Nic jsem neříkala, jen jsem se na něj zle podívala. Otočila jsem se a šla na opačnou stranu abych se trochu uklidnila. Cestou za chůze jsem si vyndala kůlku, která dráždila mojí ránu. Rána se měla již dávno zahojit jako tomu bylo pokaždé, ale z nějakého důvodu protestovala. Není divu když moje nálada nebyla schopná ani regenerace. Možná to ale tím nebylo. Byla jsem již hodně stará a musela jsem si přiznat, že i dost zranitelná... Nahlas jsem to ovšem nikdy neříkala protože jsem si nechtěla přiznat že na to sama nestačím... Raději jsem se neohlížela. Krátce jsem se podívala na ránu, ale jen po očku aby to nevypadalo, že mě to bolí. Nejsem přece žádná padavka.. říkala jsem si tvrdě. |
| |
|
,,Přestaň mi tak říkat! A to myslím vážně!" pozvedl jsem své rudé oči směrem k ní. Nic jsem neodpověděl, jen se mi na tváři objevil trochu šibalský úsměv. Byla poněkud výbušná. Otočila se a zamířila směrem pryč ode mne. Co si budeme povídat, dosud jsem nezažil pána, který by si nepřál, aby mu jeho pokorný sluha vykal. Zdá se, že jsem narazil na výjimku. Možná trochu hloupější než ostatní, ale pořád to pro teď byla má paní. Za tu dobu, co jsme tu oba dva lelkovali se už stihlo setmít. Vskutku, mám co dělat abych stihl přípravy na večeři. Nenechal jsem jí dojít daleko. Neslyšen jsem dokráčel za ní a chytil jí do náruče. Šibalský úsměv neopouštěl můj obličej a právě teď se mé oči jen na chvíli změnily. "Omluvte mne, ale vaše přání nemohu akceptovat. A právě teď je nejvyšší čas se vrátit domů, kde bude třeba se o vaši ránu postarat." Působil jsem poněkud provokativně. Kdoví, zda záměrně či nikoliv. I když nejspíš mi to možná vyčetla z očí. |
| |
| V náručí  Ano... opět jsem byla v jeho náručí. Moje oči se změnily na zvláštní barvu se vzorem. Toho jsem si ale nevšimla. Jakmile řekl větu "Omluvte mne, ale vaše přání nemohu akceptovat. A právě teď je nejvyšší čas se vrátit domů, kde bude třeba se o vaši ránu postarat." trochu jsem se ušklíbla. Poté se mi na tváři objevil nečekaně stejně šibalský úsměv. ,,Máš mi plnit přání... né odmlouvat a nesouhlasit ne?´´ vyplázla jsem na něj jazyk a sledovala ho. ,, Chci znát tvé jméno...´´ řekla jsem přísně, ale úsměv mi nemizel. |
| |
| Moc dobře jsem věděl, že je to její přání. Ovšem nemohl jsem si odpustit jí poněkud škádlit a proto jsem na tváři zanechával svůj stálý nevinný úsměv. Otočil jsem se a vykročil směrem z města zpět k domu. Díky tomuhle malému zpoždění se nejspíš nahromadilo víc povinností najednou, nedej Bohu ti troubové něco vyvedli. ,,Chci znát tvé jméno.." otočil jsem k ní svůj tázavý pohled. "Mé jméno?" poté jsem se znovu pousmál. "Sebastian Michaelis, má pání.." |
| |
| Jméno  Tak, konečně mi řekl své jméno. Jen to paní si mohl odpustit, ale věděla jsem že je to jen provokace. Lehce jsem ho bouchla o hrudi. ,,Zase provokuješ...´´ usmála jsem se. Jakmile jsme vykročili z města zahlédla jsem louku. Byla před lesem, který vedl domů. Když jsme se dostali k louce blíže, seskočila jsem Sebastianovi z náručí a prolezla pod nabitým plotem, který mě nijak neublížil. Bylo tam stádo koní. Otočila jsem se na Sebastiana a jen se na něj usmála. Měla jsem ráda každé zvíře, ale nejvíce psy. Pomalu jsem se přiblížila k jednomu s koní. Byl to obvyklý hnědák. Lehce jsem ho hladila po hřívě. Jeho hnědá hříva začala pomalu měnit barvu na zlatavou. Byl to opravdu krásný kůň a nebyl jediný ze stáda. Stádo tvořilo asi 10 koní. Měli tak upřímné oči. Zvířata pro mě byla vždy svatá. Jejich oči mluví a vše, co řeknou je pravdivé... Věděla jsem, že bych tu být neměla. Byl to přeci jen soukromý pozemek, ale nešlo odolat. |
| |
| V půli cesty jasně dala najevo, že již půjde po vlastních nohou. U ohradníku jsem se zastavil a ona se propašovala k těm mohutným zvířatům. Nepokoušel jsem se jí následovat, čekal jsem za ohradníkem s trochu zamračeným pohledem. Vytáhl jsem hodinky a zkontroloval čas. 19.15 trochu jsem si povzdychl a čekal, než se vrátí. Zvláštní bylo, že se na mě vždy tak podivně usmívala. |
| |
| Koně ,,No tak...´´ usmála jsem se znovu. ,,Pojď...jsou hodný´´ řekla jsem směrem k němu a začala hnědáka hladit po lysince. Chytla jsem jiného koně, který měl ohlávku a vykročila jsem sním ke kraji ohrady. Kůň do Sebastiana šťouchl hlavou, aby si vynutil jeho pozornost. Byl opravdu krásný večer a z nějakého důvodu jsem ještě nechtěla domů, proto jsem se zastavila tady. Byl krásný západ slunce. Vypadalo to jako z filmu. Všude bylo ticho. I lesní zvuky zvířat začaly pomalu utichat. Na mou ruku dopadla první kapka. Hned za ní dopadla další. Obloha se začala zatahovat. Malé kapky padaly na zem. Bylo jisté že ráno bude rosa a krásný čerstvý vzduch. |
| |
| Déšť O trochu jsem poodstoupil, když se mne to zvíře pokusilo šťouchnout velkým nosem. Nezdálo se, že bych měl strach, nýbrž jsem spíš nebyl zaujatý tímto dalším zdržením. A samozřejmě jakožto milovník jsem dával přednost jedině kočkám. Co jsem poodstoupil, lehce gentlmentsky jsem se uklonil. "Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit. Mám ještě nějaké povinnosti, mladá paní." poté, co jsem se narovnal, mi na nos dopadla dešťová kapka. Podíval jsem se směrem k obloze s lehkým zamračením. "A jak se zdá, ani počasí nemá dobrou náladu." |
| |
| Bav se ,,Víš co je tvůj problém?´´ řekla jsem s pohledem na něj. ,,Si až moc vážný...neumíš se bavit..´´ řekla jsem a dívala se mu do těch jeho očí. Tuhle větu jsem docela prožila, protože sem až do této doby byla jen vážná. Skoro jsem zapoměla, co je zábava... Když jsem viděla že chce jít, prolezla jsem zpět a ještě se ohlídla na koně. Na obloze se objevilo pár blesků. Koně to polekalo, a tak začaly splašeně utíkat. Byl to krásný pohled. Zanedlouho byli ale pryč a zbylo po nich jen ticho a prázdná louka. Otočila jsem svůj pohled od louky zase na Sebastiana. Byla jsem ochotna už jít, protože koně již utekly a tak mě tam nic nedrželo.. |
| |
| ,,Víš co je tvůj problém?" sklopil jsem své oči od nebe směrem k ní. ,,Jsi až moc vážný.. Neumíš se bavit.." Z mého pohledu to byla poněkud vtipná a trochu dětinská poznámka. Na tváři se zjevil můj obvyklý úsměv. "Zajisté. Jsem přeci jen nějaký komorník." díval jsem se na ní trošku pobaveně a vykročil směrem k domu v naději, že se za dobu naší nepřítomnosti nic nestalo.. |
| |
| Cesta domů "Zajisté. Jsem přeci jen nějaký komorník." ,,Když to říkáš...a myslíš si to...´´ řekla jsem trochu zklamaně a vyrazila s ním. Cesta byla tichá. Nikdo z nás nevydal ani hlášku. Trapné ticho se ale změnilo, když jsme zaslechli něčí hlas. Nerozuměla jsem, co ten hlas říkal, ale nikoho jsem neviděla.... bylo to snad nějaké znamení? slyšel ho i Sebastian? Jedno bylo jisté... ten hlas nebyl moc příjemný... Celou cestu jsem měla pocit, jako by nás někdo sledoval. Moje myšlenky mě začaly pohlcovat. Slyším to jen já?...je to zlé znamení?... jsem snad blázen?. Tak či tak jsem dělala, že nic neslyším.... Musela jsem se mít na pozoru, ale měla jsem takový hřejivý pocit, že je někdo se mnou... |
| |
| Doma Cesta zabrala zhruba několik minut. Stihli jsme dorazit domů přesně včas, jelikož krátce na to se spustil poměrně slušný liják. Spokojeně jsem se usmál. Avšak měl jsem trochu špatný pocit. "Vida, jdeme přesně včas." poté jsem se letmo podíval na svou paní a gentmentsky se uklonil. "Pokud mne omluvíte, raději půjdu zkontrolovat, jak si naše služebnictvo vede." v očích se mi zableskne jakási jiskřička jakmile se na ní znovu podívám, avšak v tu chvíli jsem už odcházel směrem ke kuchyni.. |
| |
| Jiskřička Podívala jsem se na jeho jiskřičku, která byla docela dost vidět. Trošku jsem se pousmálaa šla nahoru po schodech. Měla jsem namířeno do svého pokoje. Na schodech mě ale přepadl takový divný pocit. Dívala jsem se na jeden určitý schod, jakoby to byla nějaká televize. Neptejte se mě proč. Ani já sama jsem to nevěděla. Nemohla jsem z toho schodu spustit oči. Někdo do mě vrazil, byla to uklízečka. ,,Ach...paní omlouvám se...´´ řekla a tvářila se provinile. Přestala jsem se dívat na schod a otočila k ní svůj bezcitný pohled. ,,Koukej na cestu!´´ řekla jsem naštvaně a odla s hlučným prásknutím do svého pokoje. ,,J-já nechtěla..´´ křikla uklízečka ještě než jsem zalezla, ale to měpravdu nezajímalo, že nechtěla... Vynavám si šaty a začínám se převlékat. Nakonec dojdu k oknu a otevřu ho. Když prší, je nejlší vzduch. Krásně čistý. Sáhnu po fotce, která byla a komodě vystavená a zmuchlám jí. Stále jsem jí ale držela pevně v ruce a ač jsem sebevíc chtěla nemohla jsem jí vyhodit z okna a tak jsem jen koukala, jak mohutné kapky dopadají na zem. Co bylo na tý fotce? nebo spíše kdo? |
| |
| Koupel Už se poměrně rychle setmělo. Byl jsem v kuchyni a v bílé zástěře jsem s povzdychem připravoval poživatelné jídlo. Kuchaři jsem nakázal, aby se pro tuto chvíli raději držel stranou. Spoušť, kterou za jeden den stihl napáchat, byla hodna udivení. Čas rychle utíkal, slunce jasně zapadlo za horizont a blížil se čas ku spánku. Služebnictvo už naštěstí bylo na svých pokojích a tak pro jednou nehrozilo nic. Pomalými kroky jsem došel směrem k pokoji mé paní a zaklepal. "Je čas na horkou koupel, mladá paní. Již jsem ji připravil." místo obvyklého saka jsem měl na sobě černou společenskou vestičku s bílou košilí s rukávy po lokty. Otázkou ovšem zůstalo, zda mi má paní odpoví. |
| |
| Vzpomínka, kousek minulosti...  Stála sem u okna a sledovala krajinu. Bylo tam tak ticho až to bylo k nevíře. Přemýšlela jsem nad otázkou, která mě nutila vracet se s myslí v čase. Mohla jsem mu pomoct?. Přemítla jsem si v očích celý příběh zase od znova, což bych neměla. Vždy mě to zmate. Byl pro mě vším. Nikdy jsem bez něj neudělala ani krok. Byli jsme vždycky spolu a já věděla že navždy zůstanem. Nebo ne?... Byla jsem zamilovaná. Do muže, který jediný věděl co jsem zač. Dokonce i přesto mě miloval. Byli jsme jako jedno tělo. Každý jeho sebemenší problém byl i můj problém. To ráno jsme jeli jako každý den do jeho práce. Byl to rušný den a tak jsme čekali dlouho, než se dálnice uvolnila. Rozjel naše auto takovou rychlostí, div že jsme se nepřilepili na přední sklo. Snad stokrát jsem mu říkala ať spomalý, ale on ne... Byl tvrdohlavý, jen co je pravda. Ale to jsem na něm vždy milovala.. Už jsme skoro vyjížděli z dálnice. Vjeli jsme do prudké zatáčky. Auto se najednou otočilo a dostalo smyk. Viděla jsem jak se rychlostí blíží ke srázu, který byl za kovovou zábranou. Prudce jsem zavřela oči. Stále si to vyčítám. Kdybych se přenesla mohl ještě žít. Měla jsem ale strach a v tu chvíli šlo myšlení stranou. Cítila jsem jak auto prorazilo zábranu a padalo dolů. Otevřela jsem oči. Byla jsem zaklíněná v autě. Svou páteř jsem měla zaseklou a naskrz propíchnutou sklem z předního okna. Z auta zbyl jen promáčknutý vrak. Snažila jsem se dostat ven, ale neuvěřitelná bolest při každém pohybu procházela mím tělem. Po pár hodinách jsem se nakonec ven dostala. Nemohla jsem moc chodit. Byla jsem na pů ochrnutá protože střepy byly dost hluboko. Okamžitě a co nejrychleji jsem se dostala na druhou stranu a hledala jeho. Byl tak zranitelný... Po nalezení mě čekalo zklamání. Byl mrtev... Můj život se zhroutil. Cítila jsem se jako by mi někdo rozpůlil srdce na půl a řekl ´žij dál´. Nešlo to... Přestala zábava. Nikam jsem nechodila. S nikým se skoro nebavila. Už jsem nadále nemohla zůstávat v prostorách, kde jsme spolu byli šťastný. Kam jsme chodívali když utíkal před šéfy. Kam mě vzal na velentýna. Prostě to nešlo... Přestěhovala jsem se sem, ale stále si nejsem jistá zda to půjde. Zda na něj někdy budu mot zcela zapomenout. Avšak hrozný okamžik mi bude připomínán až do mé smrti. Díký jizvě, která je přez celou délku mé páteře... Zaslechla jsem Sebastianovo hlas. Otočila svůj pohled a dveře se pomalu otevřely. Fotku mi z rukou zmizela a objevila se neporušená na svém místě. Nebyla jsem připravená jí jen tak zmuchlat a vyhodit.... |
| |
| Zpozoroval jsem, že se dveře otevřely, ale práh pokoje jsem nepřekročil bez jejího svolení. No, nebylo to ani třeba. Avšak tvářila se tak, jak jsem jí prozatím neviděl a tak mé oči nabraly špetku vážnosti, ovšem to nemělo vliv na můj úsměv. "Pokud dovolíte, připravím pokoj abyste po koupeli mohla jít rovnou spát, má paní." držel jsem v ruce svícen který jemně osvětloval místnost a dodával tak letmý odlesk mým rudým očím. |
| |
| Plamínek Dívala jsem se na Sebastiana skutenčě divným pohledem. Viděla jsem v něm úplně někoho jiného... někoho, koho jsem ztratila již velmi dávno. Věděla jsem že samozřejmě není on, ale přesto mě pohled na něj nedovoloval ukázat skutečný Sebastianovo obraz. Možná to bylo steskem, kdoví.. každopádně se v mých očích najednou objevil zvláštní plamínek radosti. Stál ve dveřích, ale dovnitř nešel. Určitě poznal, že se něco děje. Mlčky jsem se na něj dívala. Zaslechla jsem znovu jeho hlas. "Pokud dovolíte, připravím pokoj abyste po koupeli mohla jít rovnou spát, má paní." Mlčela jsem. Hned jak jsem zaslechla jeho hlas, plamínek uhasl a mé oči se staly mrtvými jako předtím. Stále v nich byla ale malá jiskřička oznamující radost z jeho přítomnosti. Byla nepatrná, přesto pro někoho snadno všimnutelná. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku a proto jsem jen přikývla. |
| |
| Dobrou noc Ustoupil jsem, aby mohla projít dveřmi a tichými kroky ji doprovodil až ke koupelně, kde jsem jí otevřel dveře. Lehce ji tak ovanulo příjemné teplo. Jakmile prošla, lehce jsem se pousmál a zavřel. Zamířil jsem zpět do pokoje a položil svícen na malou skříňku u zrcadla. Uchopil jsem péřovou peřinu a postupně z ní sundaval staré povlečení. Při sundavání jsem si všiml jediné fotografie vystavené v komodě. Na krátkou chvíli na ní uvízl můj pohled. Trochu jsem se zamračil a stáhl povlečení z peřiny úplně. Minuty ubíhaly a já byl již skoro hotov. Všechen prach v místnosti byl pryč a vše bylo znovu uvedeno do příjemnějšího stavu. Zaslechl jsem kroky směřující z koupelny. Přesně včas. Uchopil jsem znovu svícen a vyšel z pokoje, kde jsem se postavil vedle dveří. S letmým úklonem jsem se znovu pousmál na mladou paní. "Vše je již připraveno. Přeji dobrou noc, my lady." světlo svícnu znovu osvětlovalo mé zrádné oči, které ovšem svou přátelskost neskrývaly. |
| |
| Koupel  Pomalu jsem se vyslékla a vlezla do krásně horké koupele. Bylo zvláštní, že jsem cítila teplo. Musím se ale přiznat, že jsem to v tu chvíli moc neřešila. Bya jsem ráda už jen za tu koupel. Užívala jsem si horkou vodu. Oblékla jsem se a mířila do pokoje. Zastavila jsem se u dveří a sledovala ho. V jeho očích byla přátelskost, ale co když to byla jen přetvářka?. ,,Potřebuju čokoládu...´´ řeknu a odvrátím od něj pohled. Zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem si sedla na postel. Nové povlečení bylo tak jemné a peřiny krásně načechrané. Podívala jsem se na fotku na které byl muž. Lehce jsem se pousmála a vstala abych si fotku dala k posteli. Položila jsem jí vedle postele na noční stolek a ulehla do postele. Čekajíc na čokoládu jsem pomalu ale jistě usínala. Rebekah nakonec usla. Její ďábelská tvář vypadala ve spánku tak nevinně a andělsky. Jakoby najednou nebyla jen ďábel, ale i anděl... Bůhví, jaká doopravdy je... |
| |
|
Jakmile vešla, můj letmý úsměv nepolevil a mé uši brzo zaslechly její přání. "Jak si přejete." podíval jsem se směrem k ní a odešel. Cestou jsem již sfoukl svícen a jak chodbu, tak pokoje zalila tma. Zabralo mi to zhruba několik minut. Tiše jsem dokráčel k jejímu pokoji a přistihl ji při spánku. "Ale ale. Mladá paní usíná poněkud rychle." usmál jsem se a čokoládu položil na stolek vedle fotografie. Chvíli jsem si ji prohlížel. Nebylo pochyb o tom, že to musel být někdo, kdo jí byl blízký, ovšem zvědavost již nespadala do mých povinností a proto jsem pokoje brzy opustil. Čas ve spaní utekl rychle a slunce pomalu svítalo. Již jsem byl vzhůru a proto jsem se postaral o to, aby služebnictvo bylo brzy na nohou a pustilo se do práce. Samozřejmě jsem zamířil i k pokoji mladé paní. Tichými kroky jsem vkročil a roztáhl závěsy, které do pokoje vpustily sluneční svit. Zkontroloval jsem svůj čas na kapesních hodinkách. 4.59 pohled jsem obrátil směrem k posteli. "Čas vzbudit se, my lady.." |
| |
| Ráno Do očí mi pronikly prudké sluneční paprsky a nutily mě otevřít oči. Zaslechla jsem Sebastianovo hlas. Místo vstávání jsem však přikryla svou hlavu pěřinou. b]"Zbláznil ses?"[/b] řekla jsem rozespale v naději, že ještě usnu. "medvědi mají zrovna jarní spánek..." řekla jsem, i když vím že medvědi jen zimují.  |
| |
| Vstávání "Vůbec ne." na tváři se mi vyjevil ten známý nevinný úsměv. "Bude třeba se připravit ke snídani. Tou dnešní vás čeká čokoládový dezert, má paní. Stejně tak jako dnešní pochůzky. Abychom je stihly včas, je potřeba být připraveni." díval jsem se na hromádku, která se skrývala pod peřinou. |
| |
| Čokoládový dezert?!  Hned jak jsem zaslechla slovo ´čokoládový dezer´ zpozorním. "Čokoládový dezer?" řeknu a z pod peřiny mi vykukují pouze oči a vlasy. "No...tak když je to dezert..." řeknu trochu nadšeně protože čokoládu miluji. Vylezu z postele, ač nerada. "Vemu si nějaké šaty a přídu dolů..." řeknu a otočím na něj svoje oči s pohledem ´adios´. Avšak, nedívaly se na něj ty známé šedé oči. Nýbrž krásně svítivé žuté. Proč? Mělo to nějaký důvod? Nebo ne? Oči se jí poslední dobrou měnily často... |
| |
| Příprava aneb nic mě nenapadá xD Formálně se ukloním. "Dobře tedy, půjdu připravit stůl." narovnám se a mé kroky zmizí v jejích dveřích. |
| |
| Šaty Vešla jsem do šatny a vybírala šaty. Nakonec jsem si vzala něco úplně normálního. Kraťasy s tílkem. Byla to pro mě obrovská změna, ale ještě jsem vybírala hodinky. Bylo to na trochu déle, jelikož jsem hodinek měla celý šuplík. Mezitím kdosi zazvonil na dveře. Rebekah moc dobře slyšela, že někdo zvoní. Věděla ale, že Sebastian otevře a tak mohla v klidu vybírat hodinky.. Za dveřmi stál nějaký muž. ,,Tvl... tady je snad někdo hluchej!..´´ řekl trošku nabručeně. Znal Rebekah? nebo to snad byl nějaký cizinec?...  |
| |
| Jakozto komornik me pani jsem zamiril ke dverim otevrit. Stal tam pomerne mlady muz, avsak nevypadal prilis nadsene. Nad jeho poznamkou jsem se zamracil ale kratce na to se znovu usmal. Nebylo poznat ze tentokrat falesne. "Mohu vam pomoci?" |
| |
| Muž ,,Bydlíte tu sám?´´ řekl muž a díval se na Sebastiana divně. Nejspíš si myslel, že mu příde otevřít Rebekah. To už si někoho našla?! bloumal myslí a falešně se posumál. ,,Chtěl sem jen předat kytici...a promluvit si....s...´´ zarazil se. Pořád si myslel, že jsou Rebekah a Sebastian spolu a dalo by se říct že mu to možná trochu vadilo. To ještě ale neznal skutečnou pravdu. Pozná jí vůbec? Pustí ho Sebastian dál? Nebo mu zabouchne dveře před nosem?  |
| |
| Muj usmev nepolevoval, ba naopak pusobil trochu lstive. Ustoupil jsem aby mohl vejit dovnitr. "Mlada pani se chysta ke snidani. Musim vas pozadat o strpeni." I pres usmev mi vsak byl videt ten neprijemny pohled. |
| |
| to nebude dělat dobrotu.. :D ,,Hejbni kostrou!´´ křikl nahoru natěšeně muž a sledoval trošku zle Sebastiana. Hned jak slyšel kroky usmíval se aby to vypadalo že se nic neděje. Hned jak jsem slyšela onen hlas vyběhla jsem z pokoje. Hodinky mi byly v tuto chvíli jedno. Seběhla jsem ze schodů, div jsem se nepřizabila a prudce a silně muže objala. Znala jsem ho až moc dobře. Jmenoval se Rick a byl to nejlepší kamarád jak můj, tak mého přítele.. Kytka, kterou mi přinesl spadla na zem. ,,Nebuď tak hrr...´´ zasmál se a jemně ji od sebe odstrčil. ,,Nebuď tak hrr..? neviděli jsme se nejmíň 500 let´´ dala jsem mu ruku na rameno. ,,Zrovna nemám kam jít... a hrozně mě bolí noha... asi jsem si sní něco udělal...´´ řekl, ale simuloval. Videšeně jsem se na něj podívala. Měla jsem starost. ,,ALe neboj to bude dobrý... spíš mě trápí to bydlení no...´´ dělal ze sebe chudinku. ,,No mám tu volný pokoj pro hosty...´´ řeknu a přemýšlím... ,,Tak fajn... nechte mi připravit pokoj... a rád se s vámi nasnídám...´´ řekl jakoby to byla samozřejmost že tu může zůstat a zamířil do kuchyně. Trošku překvapeně jsem se podívala. Myslí to vážně? PPodívala jsem se na Sebastiana a šla jsem tedy do kuchyně. Těšila jsem se na dezert, ale už nebylo ani na co. Služebnictvo ho poslechlo a nandalo mu i kousky za mě. Byla jsem trochu naštvaná a to hodně protože jsem čokoládu milovala. |
| |
|
Trochu podiveně jsem pozoroval přítomného 'hosta'. Přistoupil jsem vedle své paní a s pousmátím se na ní podíval. Avšak byl to ten samý falešný úsměv. "Božíčku, zdá se že nást host je poněkud hladový." znělo to skoro až provokativně. "Mám se o něj postarat, má paní?" hodil jsem okem ke kuchyni, kde ten mladý muž v mžiku zmizel. |
| |
| Zvaný či nezvaný host? Povzdychla jsem si. ,,Připrav mu pokoj..prosím..´´ řekla jsem trochu posmutně. Byla jsem ráda, že jsem ho viděla, ale taky jsem trošku pochopila že sem přišel jen proto, že nemá kam jít. Šla jsem ke dveřím. Vyšla jsem ven přímo do zahrady, kde jsem si sedla a pozorovala ten klid. Avšak cetou mi v domě vypadla onen fotka. Byla to ta samá fotka, co byla nahoře v mém pokoji? nebo jiná? kdo byl ten muž na ní? vypadal jako Rick, ale co když to byl on? všechno je možné...  |
| |
| *cestou |
| |
| Příprava snídaně "Ano, my lady." pozvednu koutek úsměvu nahoru. Působil o něco zrádněji než byl můj obvyklý úsměv avšak to už mé kroky zmizely v dalším patře. Ale kdoví, co se mi právě honilo hlavou? Čas mezitím uběhl a zanedlouho se mé kroky rozezněly po dřevěných schodech. Měl jsem namířeno směrem ke kuchyni, kde jsem se střetl s oním hostem. "Omluvte mě, pane, ale dokončení přípravy pro snídani nepočká. Budu vás muset požádat, abyste vyčkal na zahrádce venku, kde je již připraven stůl." nepřestával jsem se usmívat, avšak cosi zlého či zlomyslného mi bylo vidět na očích. |
| |
| Sebastianovo zrádný úsměv mi vrtal hlavou. Stála jsem u růží a nasávala jejich krásnou vůni. ,,Zbláznil ses?... proč bych já měl čekat venku...nejsem žádný pejsek, který běhá na zahradě..´´ díval se na Sebastiana zle. Ten Sebastianovo úsměv ho deptal, a to dost. ,,debile..´´ řekl tiše s úsměvem. Neměl důvod mu jen tak nadávat, nebo spíše zatím. Ale takový byl prostě Rick. Někdy bylo lepší si ho spíše nevšímat. Předtím, než vyšel ven, zastavil se u fotky, kterou Rebekah ztratila. Sehnul se. Sebral jí a hodil do koše pod stolečkem. Poté vyndal z kapsy malou lahvičku s chlastem. Bylo to cítit... a to docela hodně... přeci jen vodka je cítit dost. Napil se a zle se na Sebastiana usmál. ,,A hni sebou...´´ dodal a odešel ven najít Rebeku. Nejspíš se jí ale nebude líbit povídat si z ožralou... protože po cestě už trošku ... jak jen to říci... nebyl ve své kůži... Bylo vidět, že se Sebastianovi něco honí hlavou... ale co to bylo? Chtěla jsem se sehnout k další růži. Místo toho mi ale přes nos přeletěl Rick, protože spadl do růží. ,,Co to... dávej sakra pozor...´´ řeknu trochu nabručeně. Pak ale vidím, že to nemá nic společného s jeho nepozornosí, ale s chlastem. ,,Ty si chlastal?´´ podiveně se na něj koukám. ,,Nééé já nikdy... já si jen loknul takového čajíčku...´´ usmál se. Chytil mě za zápestí a zvednul se pomocí mé váhy... Bylo mu jedno, že je těžkej jak ´prase´ a já málem spadla. ,,Fuj... z tebe táhne vodka...´´ řeknu trošku urážlivě. ,,Ne-e ze mě táhne štěstí... samé štěstí...´´ řekl a začal se na mě věšet a objímat mě. Trošku jsem ho odstrčila, ale hned byl zase pověšený zpět. ,,Měl by sis jít lehnout....´´ řeknu a otočím hlavu od něj. Musel toho vypít dost... |
| |
| Skutečně, tahle situace začala nabírat opravdu nepříjemný směr. Plno puchu od alkoholu a nevychované prase věšící se na dívčím krku. A ke všemu počasí začalo být opravdu nepřejícné. Začal foukat poměrně studený vítr a zahrádka s růžemi byla díky nečekanému návštěvníkovi poničená. Ale kdoví, kolik trnů si nejspíš zabodal do zadku. Jenže.. jak daleko bude schopný takový ožralý mamlas zajít? Ke všemu Rebekah začalo až nepříjemně pálit rameno. Co bylo příčinou? |
| |
| Rick ,,Chci ti něco říct...ale dřív než to řeknu vrátíme se slovy o pár stovky let později...´´ řekl trošku divnou větu. ,,Brala si mě jako mrtvýho..chápu chápu... al-´´. Dříve něž to dopověděl ho Rebekah přerušila. ,,Promluvíme si za střízliva jo?´´ řeknu už trošku naštvaně. Rameno mě pálilo po chvilce více. ,,Dobře...´´ řekl a snažil se se mnou jít dovnitř, ale jamile udělal krok, svalil mě sebou znovu do růží. Avšak, nebyl to on kdo spadl na trny... Spadla jsem na záda a cítila tu bolest. ,,Slez ze mě ožralo!´´ řeknu už nasraně a skopnu ho ze sebe. ´´J-já se omlouvám...´´ řekl a když se zvedl podával mi ruku. Ležela jsem stále na trnách a koukala na jeho ruku. Studený vítr si pohrával s mími vlasy a já v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Připomínalo mi to jednu situaci a tak jsem jen nehybně ležela, protože při sebemenším pohybu mě trny dávaly najevo, že tu teď velí ony... |
| |
| Nebylo pochyb o tom, že se schylovalo k pěkné bouřce a zkrátka na snídani na terase to už nejspíš nevypadalo. Jenže, co teď s ožralým 'člověkem', který se sotva vleče? Pokusit se ho dokopat zpátky do domu by nejspíš vyžadovalo víc než nadlidský výkon. Kam se ale poděl Sebastian? Za těch několik minut určitě nemohl připravovat hotový dezert. |
| |
| Najednou si na mě Rick klekl tak, abych nemohla vstát. Díval se na mě a já v tu chvíli ztuhla a přiznávám, že jsem měla možná malinečko strach. ,,Koupil jsem si novej nůž...´´ usmíval se a vytáhl ho z kapsy. Byl to hezý nůž, ale mával mi s ním před obličejem tak rychle, že to ani nešlo postřehnout. ,,Hezký nůž... al-´´ dřív než stačím něco dopovědět, přiloží mi ho na ústa. ,,Nechci se hádat....´´ řekl Rick s úsměvem. ,,Potřebuju nějaké peníze...chci jít do klubu...´´. Bylo vidět, že nebyl při smyslech... Mlčela jsem a sledovala ho. Když dal nůž pryč řekla jsem. ,,Nezměnil ses...´´. V tom jsem ale ucítila jeho ruku pod tílkem. ,,Lidé se mění Rebeko... proč je to pro tebe nepochopitelné... změnil jsem se...přiznej to´´. Hned jak jsem ucítila jeho ruku na svém břiše vykřikla jsem. ,,Se-´´ . Bohužel sem byla ale přerušena. ,,Vše je v pohodě... povíme si jak to bylo dřív a vše si vyříkáme...v klidu....´´. Ta jeho slova v klidu mi moc neuklidňovala. Klid asi pro každého znamená jiný význam... |
| |
|
Situace se stále o něco víc zhoršovala. Tedy, lépe řečeno, šlo do tuhýho. Ba co víc, obloha ztmavla natolik, že skoro připomínala noc. Před Rebekah se pomalinku sesunulo jedno černé peříčko, které na vteřinu zakrylo její pohled na Ricka. Jediné, co během té vteřiny zaslechla, byl opravdu upřímný a bolestný Rickův výkřik. Jakmile se lépe podívala, zjistila, že leží metr od ní a rukama v hodně nepřirozené poloze. Obě byly pravděpodobně zlomené. Zhruba další tři peříčka poletovala ve vzduchu a nepříjemný vítr je odfoukl pryč. Stál jsem před mou paní a vítr jen lehce foukal mé vlasy do obličeje. Ukazováček jsem měl před ústy a rudé oči mi v téhle tmě až zlověstně vynikaly. "Omlouvám se za vyrušení, ale přípravy na snídani jsou hotové. Plánujete se ještě déle zdržet, pane?" Bylo víc než jasné, že tenhle krátký proslov byla jen dost průsvitná zástěrka. |
| |
| Bolest... Dívala jsem se na Ricka trochu bolestně. Nebylo to kvůli němu.. má co si zaslouží. Bylo to kvůli trnům. Jeho ruce začaly křupat zpět. Avšak jakmile poprvé křuply a on vydal bolestný křik, zmizel. Bylo vidět, že se Sebastiana nejspíš bál... Vrátí se? Nebo už je od něj pokoj?. Jedno teď ale bylo jisté. Rebeka měla velký štěstí. Bůhví, co se mohlo stát... Trošku jsem se posunula, abych se zvedla. Ale nebylo to tak lehké. Protože jak jsem cítila, keře s trnama si v mých zádech krásně hověly. |
| |
| Ostatně, bolest v rameni tomu taky moc nepomáhala. Ale co to způsobovalo? Jen co zmizel, zatvářil jsem se naoko překvapeně. "Ale, náš host odešel? Už jsem připravil i druhý dezert." stál jsem zády k mé paní, ale poslední slůvka se neobešla bez zlomyslného úsměvu. Co jsem se otočil, můj výraz byl stejný, jak ho má paní vždy vídala. Zaslechla jen mé kroky vedoucí k ní a vzal jsem ji do náruče. Trny se tak vyprostily a zůstaly jen malé zlomky v její látce, které už bolest nepůsobily. Ve tváři jsem měl znovu onen nevinný úsměv a rozešel jsem se zpět k domu s tím, že se vítr proháněl mezi našimi vlasy. "Zdá se, že vás zašpinil. Bude třeba se převléci do čistého a poslat zahradníka pro obnovu záhonků s růžemi." |
| |
| Hned, jak mě vzal do náruče jsem se cítila bezpečně. Avšak bolest v rameni mě vrtala hlavou. Dívala jsem se na Sebastiana. Kladla jsem si různé otázky. Co by se stalo kdyby tu nebyl?. Ne, tak jsem nemohla myslet. Alespoň ne teď. Přitiskla jsem se na Sebastiana. Pořád jsem byla trošku zmatená z toho, co se stalo. Přece jsem znala Ricka tak dlouho a nebyla bych si vědoma, že by mi někdy chtěl nebo dokonce ublížil... Bylo to tím pitím?. Musela jsem se přiznat, mrzelo mě to. Brala jsem ho jako mrtvého z jednoho prostého důvodu. Odešel a slíbil, že se vrátí, ale nevrátil. Pardon, vrátil, ale né s dobrými umýsly, zřejmě. Teď bylo pro mě ale jasné, že se Sebastiana jen tak nepustím. Byla jsem na něm přisátá jako klíště. Tadá :´D  |
| |
| Jen co jsem došel až před dveře domu, postavil jsem ji na nohy. "Teď když mne omluvíte, půjdu přebytečné věci navíc dát do původního stavu. Vy si zatím můžete dát připravený čokoládový dezert." lehce jsem se uklonil. Bylo přitom poznat, že můj pohled jen na krátkou chvilinku ujel k jejímu ramenu, ačkoliv můj úsměv nemizel a má maličkost se vytratila v kuchyni. Kdoví, možná by nebylo na škodu prozkoumat své rameno. |
| |
| Divná bolest "Teď když mne omluvíte, půjdu přebytečné věci navíc dát do původního stavu. Vy si zatím můžete dát připravený čokoládový dezert.". Odešel dříve než jsem stačila něco říct. Šla jsem nahoru do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a přemýšlela...možná trošku nahlas. ,,Bude lepší když se zamknu...ale to pak budu vypadat jako...no nic...´´ řeknu a zamknu dveře. Poté jdu k balkonovým dveřím a téže je zamknu. Rameno mě stále bolelo a tak jsem šla do šatny, kde jsem se převlékla do jiných kraťasů. Sundala jsem si tričko a skoumala své rameno.... Co bylo příčinou té bolesti? krátí se mi čas? nebo snad už přišel můj čas? nebo je to úplně něco jiného? Kdoví, ale je možné, že Sebastian něco ví. Nebo ne?. Rebeka to chápala trochu jako konec, který se blíží. Možná tomu tak je, ale možná že ne. Neměla by dělat takové závěry.. kdoví, co to je za znamení. To ukáže jen čas... |
| |
| Jakmile se Rebekah začne převlékat, zpočátku se zdálo, že na tom rameni není absolutně nic. Ale jak to? Ta bolest přece musela odněkud přicházet. Až když se podívala lépe, všimla se, že se jí tam začal vyjasňovat jakýsi symbol (bez textů a znaků). Kde se tam vzal? Co vůbec znamenal? Soudě podle toho, jak se Sebastian předtím tvářil, o tom určitě něco ví. Jak to z něj ale dostat? |
| |
| Vzala jsem si tílko a trošku panikařila. Znak byl hezký, ale děsil mě. Ještě není čas skončit.. a jestli jo, je čas zrychlit čas a podívat se tam kam jsem vždy chtěla. Při té příležitosti, bych se mohla nějak nenápadně Sebastiana zeptat na znak. A nebo zdrhnout? Ne, přece nejde jen tak zdrhnout. Ani by to ani nešlo. Nebo jo? začala jsem zákešně uvažovat. Poté jsem si ještě řekla.. Ne. Sbalila jsem si pár věcí (skoro všechno xD) a vyšla jsem ze šatny přímo k balkonu s mým ´´malým´ kufříkem. Odemkla dveře a dojela s kufrem až ke kraji. ,,Nejdřív ty... a kdyby se ti něco stalo...spadnu na tebe...radši..´´ řeknu a hodím kufr přes zábradlí. Kupodivu se mu nic nestalo. možná se trošku zmáčknul.. Přelejzala jsem zábradlí, že skočím za ním. Mířila jsem tak, abych spadla na něj.. Extra malý :3  |
| |
| Nakonec po tom, co má paní nesešla dolů, nakonec vezmu onen čokoládový dezert na talířku do rukou a vyjdu po schodech nahoru. Ještě dříve, než Rebekah stačí slézt z balkonu, ozve se ťukání. "Smím vstoupit? Přinesl jsem vám váš čokoládový dezert.." |
| |
| Aloha? Koukla jsem se na svůj kufr. Sakra. Běžím ke dveřím. Div, že do nich nenabourám. Odemknu a otevřu. Přemýšlím. Nechci skončit jako můj kufr. Půjdu se ´´projít´´. ,,Sním si ho později, mam práci...jdu se projít...jedu na výlet...´´ nevím, co z toho si vybrat. ,,Mám práci a po práci se jdu projít...a pak jedu na výlet..´´ . Ano, to je ta správná odpověď... asi. ,,Aloha..nebo jak se to řekne´´ řeknu se sladkým a roztomilým úsměvem. Otevřu dveře dokořán. Sebastian si mohl všimnout postel, která byla plná oblečení, které se mi do kufru bohužel nevešlo... ,,Můžu projít?´´ řeknu a čekám než poodstoupí. Sladký úsměv mi nezmizel. |
| |
| Trochu překvapeně jsem se na ni podíval ale přeci jen jsem ustoupil do strany v ruce stále držejíc talířek s kouskem čokoládového dortu z bílé čokolády společně s jahodou v polevě na vrchu. "Myslím, že nebude třeba panikařit teď, jak panikaříte, my lady." pousmíval jsem se s nádechem šibalskosti, avšak bolest v jejím rameni stále pořád moc neustupovala. |
| |
| Je čas povolit řetěz Podívala sem se na ten dort a vytrhla mu talíř. "Myslím, že nebude třeba panikařit teď, jak panikaříte, my lady.". Trošku překvapeně jsem se na něj dívala. Jeho hlas byl tak uklidňující, ale problém byl v tom, že sem si na něj až moc zvykala... ,,Chci na chvilku vypadnout z domu... je tolik míst, kde jsem ještě nebyla... a času není hodně...nejde jen o nějakou paniku....´´ dívám se na něj vážně. Panika tam sice byla, ale pro mě bylo teď hlavní, vypadnou alespoň na nějaký čas z tohoto baráku. Připadala jsem si tu jako pes, který je uvázaný u boudy. Chtělo to změnu. Měla jsem stále strach, že se ještě s Rickem potkám. Nešlo o to, že bych se neubránila. Šlo o to, že sem neměla tu citovou sílu Rickovi nějak ublížit. Navštívím staré přátele a podívám se na místa, kde jsem vždy chtěla být. Možná, že riskovat bych neměla. Pořád jsem v nebezpečí. Nešlo totiž jen o Ricka. A jako ´´cestovatelka´´ budu živým terčem, ale skutečně, času je málo. ,,Nejdřív si to sním...´´ řeknu a dívám se do jeho očí. Jako bych tím říkala ať jede se mnou, ale nebyla jsem si jistá... V tu chvíli sem nevěděla nic. Ani kam pojedu a ani jestli se sem vrátím. Byl to můj dům, to ano. Služebnictvo by tu pro jistotu nemělo zůstávat... Sejdu dolů i s dortem, který mě tak lákal. Čokoláda byla pro mě jako droga. Služebnictvo si dělalo svou práci a to bylo samozřejmě v pořádku... tedy zatím. |
| |
| Po očku jsem sledoval, jak má paní sešla dolů společně i s dezertem, který jsem připravil. To už jsem se neusmíval. Pouze jsem si lehce povzdychl a vešel do jejího pokoje s tím, že ho urovnám alespoň natolik, aby trochu vypadal. Tak nějak jsem tušil, co se jí nejspíše honilo hlavou, ale moc jsem nespoléhal na to, že by byla natolik osamocená, že by se dokázala vydat na delší dobu ven sama. Její oči zkrátka mluví víc než si myslela, ačkoliv se tváří tak chladně. Jenže, dokáže se tak tvářit věčně? |
| |
| Snědla jsem poslední kousek lahodného dortu. Ano, při posledním kousku jsem měla úplně jasno... Přemýšlela jsem o tom... a to hodně, ale srdce nakonec rozhodlo, a tak jsem zavolala všechno služebnictvo. Musel to slyšet i Sebastian. Jakmile jsme se všichni sešli, vyndala jsem ze stolečku obálky. Tvářila jsem se vážně a rozhodnutě, a tak jsem některé mohla děsit. ,,Víte, hodně jsem přemýšlela. Tento dům je skutečně krásný a vy jste na mě taky byly hodný, ale je čas jít dál... Nevím, co udělám s domem... a tak jsem se rozhodla že vám tu klíče nechám a doufám, že tu budete spokojení´´. Mladý zahradník se na mě díval docela nechápavě. ,, A kdy se vrátíte?´´ řekl s úsměvem. ,,Ne, vy jste to nepochopily...já.. už se nejspíš nevrátím... už pro mě nepracujete...ale můj dům vám bude k dispozici...´´ řeknu a položím obálky s penězmi na stůl. ,,Ne... nemůžete odejít...vždyť přece... kam půjdete...! ´´ křikla služebná hrubším hlasem. Zřejmě si neuměla představit, jak jinak bude vydělávat. To už ale nebyl můj problém... Položila jsem klíčky od domu k obálkám s mírným úsměvem. Otočím se a jdu ze dveří ven, za dům pro kufr. Poté se ještě zastavím ve dveřích. Vidím jejich zoufalé pohledy, ale nechci tu být uvázaná. Všichni přišli ke dveřím. Služebná dokonce měla slzu, která jí stékala po tváři. ,,Je mi to líto...´´ tak zní moje poslední slova, která byla tak upřímná. Otočila jsem se od domu. Za bránou stálo černé auto. Objevilo se tam zničeho nic. Ucítila jsem dotyk na svém rameni, ale neotáčela jsem se... Moc dobře totiž vím, komu ta ruka patří. Položila jsem svou ruku na tu jeho. Teď to bylo pouze na něm... Pojede? nebo zůstane?. Po očku jsem se na Sebastiana podívala. Moje oči byly plné života. Bylo to tím, že jsem si konečně mohla splnit ony sny?. Možná, že k tomu ten jeho dotyk trošku přispěl... ( 3:) ). Pomalu jsem svou ruku vrátila zase zpět a šla k bráně, která se otevřela. Za sebou sem táhla kufr, který moc po cestě k autu nespolupracoval... |
| |
|
Dříve než jsem se nadál, naše paní nás svolala všechny dohromady a já se jen postavil do řady vedle nich, při čemž jsem její slova sledoval naprosto nezesmutněným a bezstarostným pohledem, což se ovšem nedalo říct o těch ostatních. Ti jaksi teď měli problém s tím, kdo jim bude platit za živobytí. Jen co domluvila, otočila se k nim zády a vykročila směrem k bráně. Brzo jsi však ucítila, že tíha kufru se o něco ulehčila. Netrvalo dlouho, než jsi zahlédla svého oddaného společníka po svém boku. Můj pohled nepostrádal znovu tu jiskru šibalskosti s lehkým úsměvem. "Ať už míříte kamkoliv, je mou povinností jakožto komorníka vás nenechat samotnou, my lady." Ten pohled byl zrádný, ale přesto na něm bylo něco, co se ti líbilo. Ale kdoví, zda tvůj komorník zůstane loajální do samého konce? Přeci jen ho neznáš stále moc dlouho. |
| |
| Dívala jsem se na něj, ale jen chvilku. Dal můj kufr do kufru auta. Než mi však stačil otevřít dveře, já už dávno seděla v autě, a tak nasedl i on. Auto se rozjelo. Avšak řidič nebyl žádný. Bylo to trošku nezvyklé. Cesta byla tichá. Oba jsme mlčeli a já jen sledovala, jak se vzdalujeme. Auto zastavilo na letišti. Vystoupila jsem. Zajímavé bylo, že jsme se Sebastianem vystoupili ve stejnou dobu. Vzal můj kufr. Hned jak kufr vyndal, auto se rozjelo pryč. Letmo jsem se na Sebastiana podívala. Vyrazila jsem do budovy. V budově bylo tolik lidí, že jsem ani pomalu nevěděla, kudy jít. Nakonec jsem se dostala k pokladně. ,,Huh... konečně..´´ řeknu tiše. Slečna nám dala takový katalog, kde byly různé země. Výběr byl na nás. Obrátím se k Sebastianovi. Měla jsem trošku zákeřný úsměv. Podala jsem mu Katalog, aby vybral. Co vybere? Když vybral, šli jsme dál, kde byl přístroj a ochranka. Kontrolovala nebezpečné látky nebo zbraně. Projížděli mě a Sebastiana zvláštním přístrojem. U mě to najednou začalo pípat. Pípalo to nahoře u poprsí. Mohlo jim bejt jasný, že to bude díky kosticím, ale asi ne. Přejel to ještě jednou. Pípalo to pořád. ,,Omlouváme se, ale musíme mít jistotu, že nechcete převést nebezpečné látky... nebo nebezpečné předměty...´´ díval se na mé poprsí a čekal. Připadalo mi to trošku hloupé. Přeci všem ženám ten přístroj tam pípal. ,,Co?´´ podívala jsem se na něj divně. ,,No..ehm...potřebuju aby jste si vyhrnula tílko...´´ řekl a díval se na mě. Úchyl.. Nějaká žena, co stála za námi mě okřikla. ,,Tak dělejte... letadlo mi jede za 10 minut! nic na tom těžkýho není... jen si vás prohlídne..´´. Otočila jsem na ní svůj pohled, který naznačil ať drží hubu. Zvedla jsem tílko. ,,Vše v pohodě..´´ řekl a pustil nás dál. Můj pohled byl trošku podrážděný. Vydali jsme se uličkou, přímo k letadlu. Ledadlo bylo hezké, ale nikdy bych nevěřila, že to bude moje nejdelší a nejhorší jízda v životě. Usedli jsme na setadla. Já seděla u okna. Jenže jakmile letuška hlásila start, uslyšela jsem, jak si za nás sedly dvě děti, které se vešly na jednu sedačku a jejich matka. Nevadilo by mi to, až na to, že mi kopaly do sedačka. Vzlétli jsme. Byl to nepříjemný pocit. Trochu se mi zvedl žaludek, ale to jen proto, že jsem to neznala. Moje nervy byly trochu napjaté. Nebyl tam klid. Ty děti mě tak štvaly. Otočila jsem se na ně a jejich matku. ,,Jestli mi ještě jednou vaše dítě kopne do sedačky, tak ho já kopnu někam!´´ řeknu hrubě. ,,Co prosím?!´´ řekla naštvaně jejich matka. ,,Pane, uklidněte si svou přítelkyni, která jak je zjevné tu nemá co dělat... tohle je letadlo né psychiatrie...´´. |
| |
|
V mém případě nebyl žádný problém domluvit vcelku pěkně zařízený odvoz. Ale jak? To už je mým tajemstvím. Cesta nebyla dá se říct nijak upovídaná, ale mě to nikterak nevadilo. Po očku jsem spíše sledoval svojí paní s tím, co se jí asi tak honí hlavou. Něco málo jsem možná tušil. Zanedlouho černé pohodlné auto zastaví přímo u letiště a my vystoupíme směřujíc k informacím pro výběr naší cesty. Byl jsem vybídnout k tomu něco vybrat, ale nechal jsem ji, aby vybrala náhodným ukázáním prstu což ve výsledku bylo Rumunsko. Zajímavý výběr. O několik minut později jsme již přešli ke kontrole vybavení. Po cestě jsem nesl její velký kufr v ruce za poutko skoro jako by nic nevážil a předložil jsem ho na pás k prohlídce. Mou pozornost o chvilku upoutal malý rozruch co se jí týkalo a jejího dekoltu týkalo. Musel jsem se pousmát, trochu pobaveně. Krátce poté jsme konečně usedli do letadla. Zdá se, že si nedělala starost s tím, jaké místo si vybrat. Letadlo kupodivu nebylo tak plné. "Hned se za vámi dostavím." usmál jsem se nevinně a prošel dlouhým letadlem kamsi dozadu. Trvalo mi to jen pár minut. Cestou zpět jsem se vracel se stříbrným tácem v levé ruce, na kterém jsem nesl kousek čokoládového medovníku. Přeci jen, tohle letadlo byla první třída včetně jídelního koutku. Všiml jsem si, že se moje paní dala do potyčky s rodinným párečkem za námi. Matka onoho potomka mě oslovila přímou řečí a proto jsem přikročil k sedačce, u které sedělo dítě a lehce se k němu předklonil s mým úsměvem, který ač byl milý, stále působil zrádně. "Omluvte chování mé paní, ale má ráda svůj jistý komfort, který narušujete. A myslím, že rozhodně byste si nepřáli, aby vám to někdo oplatil.." jen co jsem při úsměvu už pootevřel rudé oči, dodaly mému výrazu tu jistou výhružnost, která pro dítě musela v podobě krvavě červených očí působit poněkud děsivě.. |
| |
| V letadle Dítě se otočilo od Sebastiana. Mělo strach a nebylo se čemu divit. Jeho oči byly děsivé... ,Co?! za nic se neomlouvej! a hlavně né za moje chování... takhle ženská má nevychované děti a jestli mě tady budou štvát tak poletí z letadla oknem...´´ řeknu se zlým úsměvem. ,,Co jste to řekla?! váš přítel mi tady straší dítě a vy nic neuděláte?! plané řečičky máte, ale skutek utek he!..´´ poslední slovo řekla tišeji. Oči mi zrudly a v tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, nežli na krev. Krev, stékající po mých ústech. ,,Tak a dost!´´ křikla jsem na ní a skočila na ní přes sedačku. Blížící se k jejímu krku. ,,Co to děláte?! jste blázen!´´ snažila se mě od sebe odstrčit. Bylo trošku divné, že mířila na krk. Není přece upír... a nebo ano? ale co když ne?.. |
| |
| Nervní Jen co to Rebekah už nevydržela, víc jsem se zamračil. Jako by se čas zasekl ve vteřině a místo toho, aby ta žena viděla Rebekah u svého krku, pocítila jen zavátí svých vlasů. Po mě ani po jí nebylo ani stopy. Ale jakto? Opodál za rohem, kde se nacházela kabinka s WC a kde nebylo ze sedadel viděl, jsem Rebekah držel zády u sebe. Jednou rukou jsem jí přidržoval za břicho a druhou jsem jí zakrýval pohled očí. Všechno se to událo tak hrozně rychle, jako by se to snad ani nestalo. Moje dlaně neopouštěla ani jedna svojí pozici. Za to já jsem se jen sklonil k jejímu uchu. Ona si takhle ale mého zamračeného a vážného pohledu nemohla všimnout. "Jste poněkud nervní, my lady. Nemůžeme si teď dovolit rozruch v letadle. Nebo by jste radši díky panice havarovala?" |
| |
| Skutečně, vše se odehrálo tak rychle. Neviděla jsem nic jiného než tmu. "Jste poněkud nervní, my lady. Nemůžeme si teď dovolit rozruch v letadle. Nebo by jste radši díky panice havarovala?" No co to má znamenat? říkala jsem si v duchu. Zakryl mi pohled, jako nějakému zvířeti. Avšak musela jsem říct, že mě to uklidňovalo. Ale stejně. ,,Jsem klidná...pusť mě!´´ řeknu naštvaně a snažím se o to, aby mě pustil. Avšak zatím marně.. Chvilku potom, jde na WC letuška no.. a trochu se diví, co tam děláme. Vypadalo to skutečně divně. Její pohled nešel přehlédnout. Avšak jí ho vidět nemohla. Tušila jsem ale jak mohl vypadat.... ,,Co to tady děláte?´´ dívala se na nás. (o-O) |
| |
|
Jen jsem pozvedl svůj úsměv o něco víc. "Jak říkáte, my lady." na její přání jsem ji skutečně pustil. A dřív, než by mě vůbec stačila zahlédnout, ucítila lehký vánek na svém obličeji a následně to, že jsem stál u letušky. Byl jsem zhruba o hlavu vyšší, avšak moje oči stále zářily jasnou šibalskostí, a tentokrát i půvabem. Ukazováček jsem si dal před ústa a nepřestával se usmívat. "Jestli chcete v pořádku dorazit na pevnou zem, doporučoval bych pokračovat ve své práci a tuhle chvilku si uchovala u sebe." Upřímně, mému pohledu by kterákoliv žena jen stěží odolala. Obzvlášť teď, když jsem letušce byl ústy nebezpečně blízko. |
| |
| "Jestli chcete v pořádku dorazit na pevnou zem, doporučoval bych pokračovat ve své práci a tuhle chvilku si uchovala u sebe." Letuška se na něj pousmála. Dalo by se říci, že úsměv vypadal jako sváděcí. ,,Co za to dostanu?´´ přibližovala se pomaličku k němu. Mezitím, co Sebastian stál u letušky, já šla na WC. Sedla jsem si na zem. Moje slzy stékaly po tváři a kapaly na zem. Stále jsem myslela na Ricka. Ne, už sem ho dávno nemilovala, ale považovala jsem ho za přítele. Prožili jsme spolu tolik stovky let a já měla pocit, jako bych ho znala. Byla to chyba. Někdo chtěl otevřít dveře. Asi nějaký cestující, kdoví. Avšak, při jeho pokusu jsem dveře držela nohou. Zvedla jsem se a otřela slzy. Na mém obličeji ale stále zůstaly. Otevřu dveře s tím, že bych ráda usedla na své sedadlo... |
| |
| Jen co zajdeš do koupelny, schoulíš se do rohu malinké místnůstky a hlavou se ti začnou honit různé myšlenky. Přeci jen, pociťovat zklamání je lidská vlastnost. Ale ty přece nejsi člověk, že~? Netrvalo moc dlouho, než zaslechneš jakési podivné křupnutí. Tobě možná trochu známé, avšak nic jiného neslyšíš. Pouze to, jak někdo začal ťukat na dveře WC. Jakmile se trochu posbíráš dohromady, přeci jen otevřeš s tím, že si sedneš na své místo a tuhle cestu nějak přetrpíš. Avšak nečekáš to, že to byl právě Sebastian s tím svým úsměvem, který už chvílemi trochu naháněl strach. "Zdálo se mi, že jste se poněkud zdržela. Čekal jsem na vás." Po letušce, která tu ještě před chvilkou stála nebylo ani stopy. Nebyla ani vidět v uličce že by se věnovala cestujícím a navíc, za těch pár vteřin rozhodně nemohla dojít do kajuty kapitána, která byla na druhé straně. Kam tedy zmizela? |
| |
| "Zdálo se mi, že jste se poněkud zdržela. Čekal jsem na vás." Koukala jsem se mu do očí a udělala krok k němu. Poté krok zase od něho a k němu. Takto se to střídalo asi dvě minuty. Jako bych se ho snažila obejmout. Zastavila jsem se a podívala na něj. Z mého pohledu bylo jasně vidět že je ve mě menší nedůvěra, která se vytvořila kvůli Rickovi. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Tak moc jsem ho chtěla obejmout... Nakonec jsem ale šla zpět mezi lidi na místo. Sedla jsem si a svůj pohled otočila k okénku. Ještě tam chvilku asi zůstal, protože nešel přímo za mnou. Nakonec ale usedl vedle mě. Byla jsem dost unavená a tak jsem svou hlavu natočila k němu že se o něj opřu, ale kousíček od jeho ramene jsem se zastavila. Vrátila jsem hlavu zpět a dívala se z okénka... |
| |
| Všiml jsem si, jak váhala. Snažila se mě obejít ale netušila kudy. Výhodou bylo, že to nevypadalo jako bych tam stál úmyslně, ale opak byl pravdou. Proč? Kdoví, možná jsem ji chtěl poněkud škádlit. Nakonec mě stejně obejde a vrátí se ke svému sedadlu, při čemž ji za chvíli následuji. "Zbývají nám ještě tři hodiny letu, paní." oznámím s úsměvem jen co se posadím vedle ní. Nepřestávám ji však pozorovat rudýma očima. Znovu zaváhala, zda se o mě opřít či ne, ale nakonec se rozmyslela a zaměřila pohled k okýnku. Jen jsem se pro sebe trochu šibalsky pousmál a začal si dál hledět svého. A vida, ono dítě se už raději neodvážilo kopat do mé židle či jinak vyrušovat mou paní. |
| |
| Západ slunce? Skutečně?.. "Zbývají nám ještě tři hodiny letu, paní." Krátce jsem se na něj podívala. Chvilku jsem se na něj jen dívala. Vypadalo to až trapně, že ho takhle sleduji. Za chvilku přišla letuška a vyrušila mě v mém pozorování. ,,Nepotřebujete něco?´´ zeptala se slušně. Podívala jsem se na ní zlým pohledem a ona šla zase dál. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku... Bylo mi jasně že letuška s krátkou sukní přišla jen okouknout Sebastiana. Jak jsem to poznala? to bylo lehké, neměla v ruce nic pracovního, ale kousek malého papírku. Podle své intuice jsem poznala, že je na tom číslo, které bylo zřejmě její.... Byla jsem chvilku naštvaná, ale to jen pro takovou blbost... Nedávala jsem to však na sobě znát... Bylo by to trapné... ,,Slečno?, omlouvám se za vyrušení, ale rád bych vás pozval k řídící kabině, je vidět krásný západ slunce....´´. ,,Západ slunce?...´´ přemýšlím. ,,Fajn, ráda...´´ řeknu a vstanu. Otočím se k sedačce před náma zády, abych mohla projít okolo Sebastiana. Spíš protlačit, protože bylo málo místa. Avšak jakmile jsem byla předním. Letadlo prudce stouplo výš. Spadla jsem na Sebastiana, ale naštěstí né přímo, protože jsem se zapřela rukama. Byly jsme v tu chvíli od sebe jen pár centimetrů a já se mu tak dívala do očí. Pomalu jsem se k němu přiblížila. ,,Za chvilku západ slunce zmizí...´´ přerušil mě muž. Podívala jsem se na muže. ,,O to bych nerada přišla...můžeme jít´´ řeknu, když už sem v uličce a ne nad Sebastianem. Usměji se. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR