Nosferatu
hrálo se Domluvený termín
od: 05. ledna 2009 13:40 do: 31. ledna 2010 13:35
Dobrodružství vedl(a) Saidhi
| |
 | NOSFERATU 12:00, městečko Ráno bylo ještě poměrně slunečné, ale jak se blížilo odpoledne, nebe se zatáhlo a z kanálů dokonce vylezla mlha, která zahalila chodníky a silnice a vznášela se nad nimi jako nějaký tajemný závoj. Sešeřilo se, připomínalo to spíš uličky Londýna a časy Jacka Rozparovače, než poměrně živé, na Ameriku pomenší město asi o 30-ti tisících obyvatel, které žilo převážně proslulými plážemi, křišťálově čistým mořem a korálovými útesy. Nyní se však schylovalo k dalšímu lákadlu. Za dva roky na prázdném místě vedle parku, kde kdysi stával kostel, z něhož zbyly pouze základy, vyrostla monumentální, úctyhodná stavba, nemálo připomínající gotickou katedrálu typu Notterdame, i když samozřejmě v poněkud modernějším typu. Nechybějí ani skutečně překrásně ztvárněné chrliče ve tvaru hlav roztodivných zvířat, ornamenty a sochy vytesané do zdiva a podobné. V průčelí je dokonce obrovská prosklená rozeta. K budově vede cesta, vysypaná bílými kamínky, lemovaná krátce střiženým, temně zeleným trávníkem, po levé straně je dokonce menší listnatý lesík. Nejprve je však třeba projít vysokou, kovanou bránou, na jejichž pilířích sedí jako strážci sochy, které svým vzezřením budí skutečně respekt, vypadají jako možné ztvárnění démonů... Tohle místo budí směsici respektu, úcty a strachu, což však zároveň nesmírně láká, i svou tajemností, zahalenou v temnotách... Lidé se tu zastavují, zvlášť při tomhle počasí běhá při tom pohledu mráz po zádech. Ještě zbývá sedm hodin a brány se otevřou... -------------------------------------------------------------------------- Kdo setrval déle, mohl spatřit, jak z parkoviště, které též náleželo k podniku, vyjelo několik aut, která se vydala různými směry. Asi za tři hodiny bylo město plné černých plakátů, na nichž krvavě rudou svítil dominující nápis.... NOSFERATU Ve schránkách byly v menším provedení letáčky, na jejichž druhé straně bylo pár zajímavostí o stavbě podniku, fotky z vnitřku a informace o možnosti pronajmutí skutečně luxusních pokojů nahoře v patře, včetně navigační mapky. Celkově to vypadalo na to, že na tomhle klubu někdo rozhodně nešetřil a podle propagace a celkem dost velkého zájmu se mu ta investice patrně několikanásobně vrátí.... |
| |
| Daniell Malloy Dnes tě pustili z praxe dřív, je něco okolo půl čtvrté, když ses konečně dostala "domů", pokud se dá to místo tak skutečně nazývat. Z pokoje Lilith se ozývala hlasitá hudba, je pátek, takže dívka skončila ve škole poměrně brzy. Těžko říct, jak tě přes ten rámus mohla slyšet, ale rozrazila dveře přesně v okamžiku, kdy jsi procházela kolem. Vlasy se jí rozlétly, vypadalo to, že má vcelku rozvernou náladu. ,,Koukám, taky jsi dneska skončila brzo.... Mám pro tebe návrh...." pronese, usměje se a párkrát zamrká nalíčenými řasami. ,,Dneska se otevírá ten nový klub. Jenže pochybuju, že mě tam naši pustí samotnou. Ale kdybys tam šla se mnou.... Ty si taková... no..." zarazila se a snažila se přijít na nějaké nepříliš urážlivé slovo. ,,Slušná.... Spolehlivá a tak vůbec, nevyvádíš hlouposti a jsi.. no.. usedlejší, takže si myslím, že by to mohlo vyjít. Nemusíš tam být se mnou dlouho, můžeš si jít pak sednout třeba někam do čajovny, já se neztratím. Pak ti cinknu na mobil a ty bys pro mě došla a přišly bysme spolu, aby to nevypadalo nějak podezřele.... Co ty na to?" úsměv na tváři se jí ještě o něco rozšíří. ,,Neřeknu za to tomu tvýmu, že si tajně chodíš do parku a bůhvíco tam děláš...." dodá pak, oči se jí zalesknou. Co se týkalo takových věcí, uměla být víc jak dotěrně "vynalézavá". Vzápětí k tobě natáhle ruku, v ní svírala nějaký černý letáček. ,,Na... koukni se. Dal mi to dneska před školou jeden moc pěknej kluk, prý v tom klubu pracuje a pozval mě na drink.... Třeba by sis tam taky někoho našla, myslím na zábavu.... Na to Tom moc není, co jsem si tak všimla, i když v tom se k sobě docela hodíte..." utrousí trochu znechuceně a mírně nakrčí nosík, pak pozvedne obočí. ,,Tak?" otáže se trochu nedočkavě, jen co si doprohlédneš letáček. Peter Bishop Z poměrně všedního ruchu práce tě vytrhne dívčí hlas. ,,Dobré pozdní odpoledne, pane." Když vzhlédneš od stolu, spatříš více než pěkně vypadající dívku s velmi světlými blond vlasy a dokonalou tváří, klidně by mohla dělat top modelku, ovšem ne nijak vychrtlou, měla narozdíl od vyzáblin na molech krásné ženské křivky, které zvýrazňovalo přiléhavější oblečení. ,,Hledala jsem někoho kompetentního a poslali mne za vámi. Měla bych pro vás nabídku, která by vás možná mohla zajímat." dokončí a na rtech se jí objeví úsměv, pleť má světlou a jistě hladkou jako samet. ,,Jde o klub Nosferatu, jistě jste o tom alespoň zaslechl, divila bych se, kdyby ne. Jeden z vašich kolegů nám domlouval nějaké transakce, ale už odešel, byl jste mi tedy doporučen vy, jak jsem již předeslala. Chtěla bych vám nabídnout jeho místo. Můžete pracovat tady a zároveň domlouvat nějaké věci pro nás. Když budete pracovat dobře, na platu vám skutečně šetřit nebudeme. Dovedeme ocenit kvalitu..." zlehka pohodí hlavou, pak si odsune židli, posadí se a přehodí si nohu přes druhou, kdy ještě víc vyniknou její dlouhé, štíhlé nohy. ,,Navíc...." nakloní se přes stůl a podá ti menší kartičku, ,,Vůbec za služby a podobné... pozvánka k nám do klubu, pití na jeden večer zdarma, plus vstup do herny, která je prozatím jen pro V.I.P. hosty. Prý rád hrajete pokr a jste v tom dobrý.... Takže byste byl muž na svém místě..." dodá a zlehka mrkne, do pohledu se jí vloudí měkký přísvit. ,,Každopádně i kdybyste nabídku práce pro nás nepřijal, tu kartičku si můžete nechat..." upozorní a stáhne se zpět, pohodlně se opře do židle a čeká, jak se vyjádříš. Gabrielle Serano Dnes k tobě moc zákaznic nepřišlo, patrně kvůli počasí. Jedna z nich se akorát zvedla a chystala se ti zaplatit za vskutku vynikající práci, když zacinkal zvonek ve dveřích a dovnitř vešla dívka nepříliš vysoké postavy dost netradičního vzhledu. Na sobě měla korzet pod prsa, který dal vyniknout skoro až extrémněštíhlému pasu a naopak širokým bokům. Dál dlouhou, černou sukni skoro až na zem, tmavo červenou blůzku odhalující ramena. Pleť měla nezvykle světlounkou, dokonce ještě víc, než ty, což kontrastovalo s černými vlasy spletenými do dredů a výraznějším líčením oné dívky. K ní se ovšem tahle výstřednost jaksi hodila. Ve rtu měla kroužek a v nose menší pecku, nechybělo ani propíchnuté obočí. Stačilo však, aby se na tebe usmála a působila víc než vstřícně a mile. ,,Zdravím... Pěkné počasí tam venku, což? Máte to tu hezké, až mi odroste to, co mám momentálně na hlavě, určitě se tady zastavím...." rozhlédne se jako by mimoděk po kadeřnictví, pak její modré oči sklouznou zpět na tebe, štíhlými prsty si srovná černou stužku, co má na krku. Nehty má dlouhé, ale upravené a pečlivě nalakované, každopádně je vidět, že se o sebe umí starat a pečovat. ,,Jo, ale málem bych zapomněla, proč jsem vlastně tady.... Jestli byste byla tak hodná a tohle dala nějak na dveře nebo za výlohu. A jestli chcete, můžete se přijít i podívat..." úsměv na tváři se jí rozšíří, natáhne k tobě ruku s černým letákem. Melody Mathews Zpráva o otevírání nového a dost honosného klubu se donesla i k tobě, nebylo to od NY příliš daleko, spojení bylo víc než dobré, autobusy jezdily každou půlhodinu, případně nebyl problém vzít si taxi. A to vzhledem k financím, co máš k dispozici není také problémem. Rodiče jsou víc jak tolerantní k tvým občasným výletům a různým výstřelkům, po čase si prostě zvykli, popravdě neměli mnoho na výběr. Navíc jedna z tvých bývalých spolužaček se přestěhovala buď do okolí, nebo přímo tam, kde se podnik otevírá, takže případně bys měla i "alibi" pro rodiče, kdyby se jim to nezamlouvalo... |
| |
 | V kadeřnictví Za tichého cinknutí otevřu, dnes ne příliš plnou, pokladnu a úsměvem na rtech přijmu od své zákaznice platbu, i se slušným dýškem pro mě. Dnes byl opravdu slabý den. Od rána to bylo jen jedno barvení, a tři zastřižení. Teprve až tahle zákaznice pro mě byla výzvou. Požadovala kompletní změnu střihu, na něco opravdu moderního. Prý na otevření jakéhosi klubu či co. “Děkuji a přijďte zas.“..uculím se na ní, když v tom zvonek nade dveřmi oznámí něčí vstup do obchodu. Aniž bych se okamžitě podívala, kdože to vešel tak, už se chystám sdělit nacvičenou větu..“Čím mohu posloužit? Barvu, mytí, nebo stříhání?“. Ale jediný pohled na tu zvláštní ženu mi doslova vymaže všechna slova z úst. Ne, že bych nikdy neviděla podobně extravagantní ženy, ale tady v našem městečku, je takový úkaz pomalu vzácností. A k tomu ještě to vyzývavé oblečení a odvážný piercing v obličeji. Chvilku se na ní jen užasle dívám, jako na nějaké zjevení a teprve poté se zmůžu na nějaké to slovo. “Děkuji za pochvalu podniku a určitě se zastavte, ráda vám udělám účes, který ještě víc podtrhne vaší krásu.“..sotva to však dořeknu, okamžitě si musím v duchu vynadat. Musím vypadat naprosto hloupě. Zírám na ní jako na nějakou atrakci a co hůř, mluvím jako nějaký oplzlý proutník. Nasucho polknu, ale to už mi podává ve své pěstěné ručce nějaký leták. Očividně je to jedna z těch členek Greenpeace, či jiného podobného spolku. A žádá mě, abych tu vylepila leták, zvoucí lidi na nějakou demonstraci proti masovému lovu velryb. Účes na to zcela jistě má, ale ta elegance, oblečení a pěstěný vzhled, mi k nějaké aktivistce nesedí. “No nevím, jestli něco takového mohu…“.Sklopím oči a podívám se na leták. Kupodivu to není žádný leták s obrázky mrtvých zvířat, ale pozvánka na otevření klubu, o kterém mi tu už cosi říkaly dvě zákaznice. A dokonce mě tam i zve. “Ale jistě, vyvěsím vám to tady. Ale já osobně budu muset odmítnou, nemám ráda tyhle akce..kde se jen opilý muži snaží dostat ženám pod sukně..“Jen při té myšlence se zamračím a raději začnu zametat podlahu, posetou vlasy mé poslední zákaznice. |
| |
| Gabrielle Serrano Dívka zlehka pokývne hlavou. Když se na ni tak díváš, lze jen těžko odhadnout, kolik jí je let, rozhodně tě to okamžitě nenapadne. Může jí být tak osmnáct stejně jako pětadvacet. ,,Díky za ochotu, někteří se na to moc netvářili, ale nemá smysl se s nimi dohadovat...." odvětí a vytáhne ještě jeden leták. ,,Aby byla vidět i druhá strana... A jinak co se týče nějakých otrapů...." mávne rukou. ,,Na to jsme zařízení. Vyhazovači nám tam skutečně nechybí, ale mimoto to bude lepší podnik, ne pijácká putyka. Jakmile bude někdo dělat nepořádek, jde okamžitě ven. Ale... to je na vás. Kdybyste se rozmyslela, tak se případně můžete schovat u mě na baru, přese mě si netroufnou, to mi věřte.... A že to bude stát za to, to snad nemusím zdůrazňovat. Vevnitř to vypadá snad ještě líp, než zvenčí...." zlehka na tebe mrkne. |
| |
 | NY - doma Dej to sem! Vyštěknu na svého bratra a vytrhnu mu svou podprsenku z ruky, ještě před tím, než mu věnuji nenávistný pohled a s veškerou ironií napodobím jeho pitomé culení. Sem Melody, sem Melody! Výskne naposled a ještě před tím, než s pištivým smíchem rychle vyběhne z mého pokoje, stihnu po něm hodit tenkou gumičku do vlasů, kterou jsem si vztekle vyrvala ze zacuchaných pramenů volného drdolu. Nakvašeně prásknu dveřmi do svého pokoje a spodní prádlo odhodím na postel. Když z dolního patra našeho rodinného domu uslyším tátovo přísný křik doprovázený bratrovo pláčem, na tváři se mi objeví společně se škodolibým úsměvem i viditelná pomstichtivost. Posadím se na svou postel a opřu se o zeď, zdobenou meruňkovou barvou. Nohy skřížím do tureckého sedu a svůj hraně lhostejný pohled stočím k letáčku na svém stole. Z kapsy u kalhot vytáhnu svůj mobil a vytočím kontakt "Sabina"... dívka, která se nedavno přestěhovala do městečka, kde se má nyní konat něco, co si nehodlám nechat ujít. |
| |
| V kadeřnictví Smetu všechny ostříhané vlasy na hromádku a znovu se zadívám na zvací leták. Zdá se, že ta dívka má pravdu. Tenhle klub nevypadá jako ty velkoměstské podniky plné světel, křiklavých neonů a vyzývavé dekorace. Ještě nikdy jsem neviděla takhle děsivý, a zároveň zajímavý dům. “Tak tedy..pokud mi zaručujete ochranu, tak bych se tam mohla na chvilku zastavit.“..prohodím, na mé gusto až příliš vyzývavým hlasem, za což si zase v duchu vynadám. Až se sama sobě divím, jak snadno jsem se nechala přemluvit. Kdo ví, jestli mě zlomila zvědavost či jakási zvláštní aura té mladé ženy. Rozhodně si musím přiznat, že lákavé je oboje dvoje, a za bližší prozkoumání by to rozhodně stálo. A k tomu ještě se mi nabízí možnost, konečně provětrat šaty, které mi tak dlouho leží v šatníku ladem. “Musím tedy říci, že jste do našeho poměrně nudného městečka vnesli celkem rozruch. A že se tím nechám nalákat i já..to jsem tedy nečekala.“..nevěřícně nad sebou zakroutím hlavou a chopím se obou letáků, abych je vylepila do výlohy. |
| |
 | Práce Mlčky sedím u pracovního stolu ve své nové kanceláři a projíždím si ceny na burze. Čas od času něco prodám,když vidím,že ceny jsou vysoko, což je pro mě dobré, avšak jen když prodávám. Čas od času ale zkazím vše co můžu, s trochou citu to však omezuji. Když do mé kanceláře vejde jakási dívka, pohledná. Nevypadá to na modelku, nemá nosánek nahoře a ani není oblečená jak nejdražeji může. "Co si přejete" zeptám se a okem sleduji monitor počítače,druhým koukám na ženu. Když se zmíní o nabídce upnu na ní svoji plnou pozornost, když začne říkat svou nabídku pro práci pro nový klub Nosferatu, o kterém jsem četl na několika webových stránkách. Nemohu říci, že jsem nějak nadčený z této nabídky, obvykle kluby znamenají mnoho policejních problémů, nalévání nezletilým,vysoké příjmy. Když se nad tím zamyslím,není to špatné. Když se žena nakloní a podá mi jakousi kartičku neubráním se pohledu na její ňadra.Vezmu kartičku do ruku a prohlédnu si jí. Belagio má hezčí pomyslím si a usměji se při zmínce, že jsem dobrý v pokeru. Ano pavažuji se za skvělého hráče,i bez faktu, že umím počítat karty... Když se žena znovu posadí na místo usměji se, myslím,že ted mám konečně možnost mluvit já. "Jsem polichocen Vaší nabídkou, slečno." řeknu s úsměvem a pomaličku začnu volit slova. "Ano, MOŽNÁ bych měl zájem, jaký by byl plat a bylo by to aspon z části jištěné, že o místo po 14 dnech nepřijdu?" zeptám se s úsměvem a slovo možná zdůrazním,i když vím, že to vezmu, je to něco nového a já výzvy miluji, zvláště pokud zaplatí lépe,než zde |
| |
| Melody Mathews Telefon chvilku vyzvání, pak se ozve cvaknutí a po chvíli nějakého šustění se ozve dívčí hlas. ,,Melody?" ozve se trochu nevěřícně. Vzápětí se do hlasu vmísí notné nadšení. ,,Tak co, jak se máš? A proč mi vlastně voláš? Nechystáš se náhodou přijet? Jestli jo, tak sis lepší dobu vážně nemohla vybrat, nedivila bych se, kdyby se to doneslo až k vám, přecejen to není tak daleko. Tak kdy dorazíš? A dej si na sobě záležet.... Nebo se připravíme tady?" pusa jí jede pěkně rychle, ostatně, to by nebyla Sabina. Těžko si zrovna ji představit v menším městečku. Nebýt toho klubu, asi by se tam uhryzala nudou. ,,Jo a ještě něco. Přespíš? Ona máti tu stejně není, takže je fuk, kdy bysme pak přišly...." dodá ještě a ty si můžeš živě představit, jak se jí rozzářily oči a na tváři objevil typicky šibalský úsměv. Gabrielle Serrano Dívka počká, až vylepíš letáčky, na její tváři pohrává spokojený úsměv a v očích něco, jako by věděla, že se necháš zlákat už předtím, než sem vůbec přišla. ,,A děláte dobře. Skutečně to bude stát za to, navíc první den nestojí o problémy nikdo, ani zákazníci. Později to možná bude horší, i když doufám, že ne..." povzbudivě se usměje, pak se zarazí a plácne do čela. ,,Jsem to nezdvořák..." napůl zavrčí, pak k tobě rázným, pevným gestem natáhne paži, avšak ve vstřícném gestu, čemuž odpovídá i výraz v jejím obličeji. ,,Jmenuju se Sara. Až pak přijdete, zeptejte se na mě u vchodu, oni už budou vědět. Kdyžtak barmanka Sara... Ale patrně budu stejně u spodního baru. Tam se dostanete snadno, když vejdete, projdete dlouhou chodbu, po levé straně budete mít průchod do sálu, tam je jeden bar a hned kus za ním jsou schody do hlavního sálu, je tam parket a podobný. Hned jak tam sejdete, po pravý straně úplně vzadu už mě uvidíte. Nebo jak jsem řekla. Poptejte se někoho z personálu, oni vás už navedou." Stiskne ti pevně, avšak nebolestivě paži, ještě jednou se pousměje. ,,Tak se budu těšit...." prohodí pak trošku jiným tónem, pousmátí se o něco rozšíří. Na to se dívka otočí a vyjde ven, kde téměř okamžitě nasedne do většího, vcelku luxusního auta s tmavými skly, vycouvá a odjede. Peter Bishop Dívka se sebevědomě pousměje. ,,Koukám, že se z toho snažíte vytáhnout, co se dá a zajistit si co možná nejvíc, ale to vám nezazlívám, jedině dobře, samozřejmě nejlépe pro vás samotného...." pokývne lehce a uznale hlavou, pak se rozhlédne po kanceláři. ,,Kolik byste si ohledně toho platu představoval? Myslím, že se nemusíte stydět a klidně si řeknětě, neřekla bych, že přílišný ostych patří k vašem silným stránkám.... Každý má svou cenu, uvidíme, jestli se strefíte do toho, jak jsme si vás odhadli my..." odvětí a trochu více se napřímí, pak si opře bradu o dlaň a zlehka přimhouří oči. ,,A co se týče té jistoty.... V každém případě nás smlouva bude zavazovat navyplacení odstupného, které bude ve výši dvouměsíčního platu, co budete dostávat. Takže se nemusíte bát, že byste pak skončil na dlažbě bez jediného haléře. Peněz byste měl dost na následujícího čtvrt roku alespoň." dokončí, ještě chvíli si tě prohlíží, pak se opět narovná a zlehka zakýve chodidlem. ,,Myslím, že je to pro vás dostatečně výhodná nabídka... Plus tu jsou ještě vcelku zajímavé prémie a odměny...." |
| |
| Kancelář Mlčky sedím a přemýšlím. Rychle si hlavou projedu přibližnou hodnotu,kolik takový klub vydělává. Otvírací budejen start,takže dejme tomu, že přibližně 50 000-60 000 dolarů minimálně. Zamyšlěně pohlednu na ženu sedící přede mnou. Hádám,že 10% z denní provize by mohlo stačit... podotknu s usměji se na ní dětinským úsměvem, lehce naivním. Snažím se tu ženu "přečíst" , u normálních lidí mi to nedělá problém, avšak ona? Pevná jak skála. "Jen tak pro zvědavost, jaké prémie a odměny?" zeptám se zvědavě a pochvilce dodám: A co je hodnata,kterou mi nabízíte Vy? vznesu otázku. Tiše přemýšlím, zda jsem těch 10% nepřehnal |
| |
| NY - doma Při dlouhém monologu mé očividně více než nadšené kamarádky, se pohodlně zavrtím na posteli a lehnu si na břicho. Lokty zabořím do měkkého polštáře a bříšky dlouhých prstů začnu žmoulat oranžové povlečení. Veselý hlas v mém telefonu vykouzlil na mé tváři spokojené culení a já se ani v nejmenším nesnažím dívku přerušit. Tolik mi chybí... Prolítne mi hlavou a mě náhle přepadne záplava nepříjemného stesku, který ihned zaženu poplašeným zamrkáním. Sab?! Okřiknu dívku se smíchem, když skončí a já poprvé za tenhle telefonát uslyším, jak se nadechla. Přestaň žvanit a přines mi peřiny... Pronesu do telefonu s hranou vážností. Na druhé straně se ozývá, kromě tichého šumění, jen ticho. Vynasnažím se co nejdéle vydržet a koutky stočit zase zpět a zahntat tak prozrazující smích. Jdu se balit! Vypísknu do telefonu, doprovázena spokojením zazubením. A neboj se, tátu už nějak překecám. Tati? Zakřičím z horního patra do obývacího pokoje v přízemí. Spokojeně secupitám s naleštěných, klouzavých schodů a bez jakéhokoliv záblesku vzpomínky na tátův křik přiběhnu do obývacího pokoje. Tati? Jdu spát ke kamarádce, tak jen abys to věděl. Pronesu chladně a povýšeně. V tom okamžiku, kdy jen naznačím konec věty, se nafrněně otočím na patě a vyjdu z pokoje. Jo a nevolej mi... Otočím se ještě ve dveřích. |
| |
 | Peklo na Zemi = Home sweet Home Nevěděla jsem, zda jsem ráda či zda se mám pohroužit do mírně depresivní nálady za to, že mě z té mučírny pustili dřív. Mám drobné podezření, že mi tím chtěli vyrovnat několik mých přesčasů, aby se neřeklo… Od doby Columba to jde, dle mého, s Amerikou s kopce a já mám tu smůlu, že už mám 21 let americké občanství. Amerigo Vespucci se měl jmenovat Money Vespucci nebo Hell Vespucci, jistě by pak jméno tohohle zavšiveného kontinentu bylo o mnoho, mnoho výstižnější! Odemknu dveře luxusní vilky, které čistě ze zdvořilosti říkám domov, s výrazem, který jasně koresponduje s faktem, že na mě slunce ani pěkný den neudělaly vůbec žádný dojem. Šourám se nahoru do pokoje, když mi málem zlomí nos otevírající se dveře „sestry“ pokoje. Polekaně zamrkám, ale nežli se zmohu na nějaký ten balanc, obrat, úprk či útěk, sestra stojí přede mnou a uculuje se jak lehká děva na ulicích NY. Čekám zradu, neboť na mě se lidé nikdy neusmívají jen tak… obzvlášť Lilith ne. Ach, kéž by jen tušila výstižnost svého jména… Naslouchám jejím slovům a koutky úst mi začínají klesat do hlubin, které bych vnitřně pojmenovala jako Hlubiny Beznaděje, tuším, že jsem to četla v jakémsi pokleslém románu. Jak výstižné. Do rukou se mi dostane kvalitní marketingový tah, ze kterého je cítit silná finanční podpora. Dalo se to čekat, jen bohatí mohou vzít kostel a zvrhle z něj udělat pravý opak… zaujmout pubertální menšinu se jim opravdu podařilo. U mě, ano, vzbudili zvědavost, neboť ve Francii jsem nikdy nebyla a na anglické památky si nepamatuji, takže bych ráda okusila něco z evropské historie, ale to je asi tak všechno. Další marketingový tah… chybí tam ceník nápojů, ačkoliv, třeba budou ceny zaváděcí… Hlasitě si povzdechnu, neboť tyhle argumenty jsou vskutku trefy do černého. Tom by nebyl rád, kdyby věděl, že chodím do parku a že… že mi vyhovuje, že jsem tam sama… “Eh… Lilith,“ zmohu se na oslovení, “…no já…“ mám jenom hodně práce do školy a do práce, “jo, mám čas,“ zlomeně. Ačkoliv chuť chybí, “a jak dlouho… na jak dlouho tu návštěvu tak… vidíš?“ zmiňovat fakt, že je to 0,31 míle od města a že čajovny jsou VE městě, mi přijde jako mrháním mého i sestry času. Stejně jako to, že ani já a ani ona nemáme řidičské oprávnění, takže… asi tak. Její sarkasmus asertivně přehlížím, protože jsem o mnoho starší a snad i rozumnější než ona na to, aby mě vyvedla z rovnováhy svou zamrzlou pubertou. |
| |
| Peter Bishop Dívka pozvedne jedno obočí, současně s tím jí zacuká pravý koutek. V příštím okamžiku se začne smát. Spíš tišeji, ústa si po chvíli zakryje dlaní a zároveň s tím se smát přestane, jen oči jí ještě chvíli září. ,,Vy máte skutečně dost velkou odvahu a kuráž, to se mi líbí, pane Bishope..." řekne nakonec a pousměje se. ,,Minimálně za to bych vám takový plat snad i dala, ale bohužel máme hodně zaměstnanců a něco takového si nemůžeme dovolit. Jelikož u nás nebudete na plný úvazek, bude se od toho odvíjet i částka. Jak jsem předeslala, tak svým zaměstnancům a spolupracovníkům platíme hodně. Za to, co budete dělat dostanete větší plat jak barman, co se musí ohánět vlastně celý večer.... A vy si budete narozdíl od něj pohodově sedět v křesle..." do jejího pousmátí se na chvíli vloudí jakýsi chlad, stejně jako do jejích očí, oboje však v příštím okamžiku zmizí. ,,Jsme dobře informováni. Tady dostáváte necelé dva tisíce dolarů... U nás byste měl jako nástupní plat tři a půl tisíce." pokývne hlavou. ,,Řekla bych, že je to víc jak dost, později to může být víc díky těm prémiím a podobnému. K tomu patří kupříkladu pití v podniku zdarma, služební telefon a notebook, nějaké ty dovolené navíc, které by platily i v době vašeho trvalého zaměstnání. Jestli tohle nevezmete, tak jste hlupák..." zadívá se na tebe a vyzývavě se pousměje. Melody Mathews Otec se vzmůže akorát na to, aby vstal a pootevřel ústa. Po té, co se ozve bouchnutí dveří ještě chvíli stojí, pak mávne rukou, nesouhlasně pokýve hlavou a posadí se zpět do křesla, aby dopil kávu a dočetl noviny. Ty jsi zatím vyrazila na cestu, nad tebou byla blankytně modrá obloha a slunce svítilo, avšak ve směru, kam jsi měla namířeno, tomu bylo jinak. Za patnáct minut jsi dorazila na zastávku a měla štěstí, autobus ti jel za deset minut. Společně s tebou stál na zastávce nějaký mladý páreček, mladík se nijak neostýchal dávat svou náklonnot dívce po svém boku najevo, i když přitom zašilhal očima k tobě nebo již starší, asi tak jednadvacetileté zrzce, stojící ještě kus dál. Čas se zdánlivě nekonečně vlekl, ale konečně se ozvalo jemné zapískání brzd, autobus si jako by úlevně odfoukl a mírně poklesl blíž k vozovce. ,,Tak, kam to bude, slečinko..." pronesl řidič, nevypadal nijak vyjímečně, už postarší okolo čtyřicítky, ale přesto vcelku sympatický. Jen co jsi odpověděla, pokývl hlavou. ,,No jo, tam bude teď nějaká větší akce, něco jsem o tom zaslechl v rádiu. Tak ať se vám tam líbí..." pousměje se, podá ti lístek. Zbývá jedno volné místo, hned vedle zrzky, co s tebou čekala. Autobus se lehce zatřepe, jako pes co vylezl z rybníka, zahrká a celkem hladce se rozjede vpřed. Cesta trvá asi čtyřicet minut. Ty, ona zrzka a páreček vystupujete jako poslední, řidič se s vámi rozloučí a odjede. Na zastávce však stojí tobě víc jak povědomá dívka. Samozřejmě je to Sabina. ,,Teda, ty jsi správnej blázen! Myslela jsem si, že přijedeš, ale jen tak ze srandy si říkala, že hned tím nejbližším autobusem. Tak jsem to riskla a řekla si, že ti vyrazím naproti." přivítá tě nadšeně, pak tě krátce obejme. Daniell Malloy Lilith se spokojeně ušklíbne. ,,No, tak píšou že tam mají do dvou, ne?" rádoby nevinně se na tebe zazubí. ,,Takže je to snad jasné... Buď dokud mě to tam bude bavit, nebo dokud nezavřou..." dodá, pak se zarazí a prohlédne si tě. ,,Doufám, že tam nepůjdeš takhle, že jo? To bys mi odehnala kluky na tři kilometry daleko.... Já o guvernantku nestojím a nečekej, že se tam o tebe budu bůhvíjak starat. Mám vlastní zájmy a s tebou bych se uhryzala nudou." do posledních slov se jí vkrade otrávený tón. ,,Prosímtě pojď sem. Něco ti půjčím na sebe, abys nevypadala jak strašák, ale jako holka.... A uvidíš, jenom ti to prospěje. Půjčím ti něco svojeho, postavy máme skoro stejný, tak co..." Na to si tě ještě jednou přeměří, pak tě drapsne za kabátek a než stačíš protestovat, vtáhne tě do pokoje a zabouchne dveře. Ztlumí muziku, i když to skoro není znát a otevře skříň, která je napůl doslova přecpaná různými hadříky, ve kterých se začne přehrabovat. Nakonec vytáhne troje šaty, z nichž ani jedny se nedají nazvat usedlými či nevýraznými. ,,Jedny si vyber... aspoň jednou budeš vypadat ne jako myš." pokývne hlavou k pelesti postele, přes které oblečení přehodila. Šaty jsou jedny červené, druhé jasně tmavě modré, poslední měsíčkově žluté, délkou se neliší, všechny jsou nad kolena, jen žluté "postrádají" ramínka a modré mají celkem hluboký výstřih. Červené zas hodně výraznou barvu. Těžko si z toho vybrat pro někoho, jako jsi ty. |
| |
| Kancelář Když dívku rozesměju cítím se trošičku dotčeně, ale při své vysoké ceně jsem se aspon necítil,jako levná prostitutka, kterou lze sehnat na každém rohu, tak hluboko bych nikdy neklesl. Upřímně řečeno mi ani až tak o práci nejde, tedy alespon o peníze... Proto jsem nevydržel zatím v žádném zaměstnání dva měsíce a více. Při zmínce,že dostanu více jak barman se zamyslím, vždycky jsem barmany obdivoval, jak to umí s lahvemi, skleničkami a jiným haraburdím na baru. Jsou to spíše showmani než obyčejní hospodští. Chlad v jejích očích,kterého si všimnu vypadá, že mnou pohrdává, netuším proč, dostanu se přes to jen imaginárním máchnutím ruky. Celkem mne překvapí, když zjistím, že je obeznámena s mým platem. Takovou profesionalitu bych u slečinky nečekal. Poté,co mi předloží všechny ty dovolené, notebook,který už stejně mám a jiné haraburdí zamyslím se, aspon tedy naoko. "Promyslím si to...Jak bych vás mohl kontaktovat v případě zájmu" zeptám se. Vím, žeby bylo ubohé skočit po tom jak po syrovém chlebu. |
| |
| U sestry v pokoji |
| |
| Na zastávce Z autobusu vystoupím poněkud krkolomě. Na úzkých, nepřirozeně vysokých schůdkách se ohlédnu na pár, který mi znepříjemnil celou cestu až sem. Veselé chychotání mladé, pohledné dívky mě donutilo k pocitu méněcennosti a šibalské pohledy jejího partnera zase k nepříjemné nejistotě a v některých chvílích i panice. Jakmile ale pod nohama ucítím pevnou zem a ujistím se, že se za mnou za chvíli nezačne třást jako na houpačce, pohledem sjedu k dívku, která mi přišla naproti. Její úsměv mě jen pobídne k tomu, abych přestala myslet na nepříjemnosti, které mi doteď vrtaly hlavou a široký úsměv jí oplatila. Do její náruče se vtisknu s veškerou vřelostí a udusím v sobě touhu zdělit jí, jak moc se mi po ní stýskalo. Doufám že máte v lednici zase ty čokoládový krémíčky... a... a... přesnídávky a spousta... spousta ananasu. Začnu se informovat o všem, co nesmí v mém jídelníčku chybět... tedy až na čokoládové krémíčky, ty jsem poprvé ochutnala zrovna u Sabiny, ale nikde jinde jsem je už nesehnala. A že jsem se snažila... A už mám připravenou postel? A Scary Movie? A popcorn? Zatáhám dívku po svém boku žádostivě za rukáv a věnuji jí tázavě šibalský pohled. Doufám, že si nepočítala s tím, že až se vrátíme, půjdeme spát. |
| |
| Peter Bishop Dívka se pousměje. ,,Přijďte dnes večer, do té doby máte čas si to rozmyslet. Nejste jediný, kdo byl navrhnut na to místo...." ještě chvíli se na tebe zadívá, její úsměv se změní na lehce laškovný až vyzývavý. Na to se zvedne ze židle a opatrně ji zasune. ,,Radím vám moc neváhat. Jak jsem už předeslala. My navíc potřebujeme schopné lidi a to co nejrychleji, aby se pak nemuselo dohánět zanedbané, jestli mi rozumíte." zlehka pokývne hlavou. ,,Ale myslím, že rozumíte, nemám pravdu? tejně jako to, že je tohle spíše ve vašem zájmu... V klubu, až se rozhodnete, jestli vůbec, vyhledejte muže jménem Griffin. Ten s vámi vyřídí vše potřebné...." mile se usměje, pak si zastrčí pramen dlouhé ofiny za ucho. ,,Máte ještě nějaké.. otázky, či požadavky?" nadhodí a uhladí si kratší sukni od sice elegantního, ale ne nijak usedlého kostýmku. Tahle "slečna" by byla patrně přitažlivá i v pytli od brambor... Daniell Malloy Lilith se za tebou podívá, než však vyjdeš ven, ušklíbne se. ,,No, jak chceš, ale myslela jsem, že nerada poutáš pozornost. V šatech ode mě by tak tomu bylo rozhodně míň, než v tom, co běžně nosíš, protože tohle není sraz intošů a inženýrů. To by sis měla uvědomit. Kdyby sis to rozmyslela, tak ti ty šaty tady nechám. Já jdu ven." napůl odsekne, je v tom samozřejmě ten stín posměchu a pohrdání. Vypne Hi-Fi věž, prosmekne se kolem tebe, otevře dveře a jako nějaká královna vypluje ven. Po chvíli se ozve bouchnutí domovních dveří a po bytě se rozhostí ticho. Melody Mathews Sabina se spokojeně usměje. ,,Jasně..." prohodí víc než sebevědomě a prsty si prohrábne momentálně černé vlasy s růžovo-fialovými melíry. Vždycky ráda experimentovala s čímkoli, nejčastěji se střihy a barvou svých účesů, téměř každý týden měla něco jiného, ale snad ani jednou se nedalo říct, že by jí to neslušelo. Maminku měla kadeřnici a ona sama se od ní hodně přiučila. ,,A co se týče těch krémíčků... No..." úmyslně protáhne, přimhouří oči a napíná tě. Poklepe si ukazovákem na spodní ret. ,,Minimálně pár se jich tam najde..." zářivě se usměje, přičemž když ona řekne "pár", znamená to minimálně dva tucty. ,,A neboj, všechno připravený je, a to víš, že počítám s pomejdanovým mejdanem... Ostatně třeba se to jen dělá velkolepým a bude tam nakonec snobská nuda..." pokrčí rameny, pak se úmyslně zatváří k dané situaci poněkud přehnaně. ,,Jsem ráda, že jsi tu..." dodá pak a na krátkou chvíli ti stiskne ruku. Netrvá to dlouho a dojdete k nízkému plážovému domku s podkrovím, kde má Sabina své osobní království, a že je vskutku kouzelné. ,,Tak tě tu vítám..." prohlásí obřadně, na to roztáhne paže a plácne sebou na rozměrnou manželskou postel ze dřeva do nadýchaných peřin a polštářů. Jsou u ní dva noční stolky, lampičky, naproti televize s videem, na zdech pár obrázků, v druhé polovině pokoje pohovku, u ní stolek a vedle akvárko s rybičkami. ,,Jo a představuju ti svojí a i tvojí pelešárnu.." zvedne se na loktech, doširoka se usměje a poklepe dlaní na pelest. ,,Doufám, že ti to nevadí, už nekopu ze spaní tolik, jako dřív, neboj.." mrkne na tebe. |
| |
| Kancelář Oplatím dívce úsměv. "Jistě, promyslím si to a dám vědět..." odpovím jí s úsměvem, pohrdavě si v hlavě pomyslím, že kdyby najmuli někoho jiného,neudělal by nic stejně dobře jako já...Avšak, ego se může mýlit. Lehce na dívku mrknu, jako oplatu za její vyzývavý pohled. Kývnu na ní stylem: ano chápu, nejsem přeci idiot... A poté se usměji. Do ruky vezmu propisku a napíšu si na vyzitku Griffin, ano, je hloupé si to psát, ale vím, jak málo si pamatuji jména. Když dívka začne vztávat pomaličku se postavím také, jsem tak vychovaný, milé slečny vyvézt ze dveří, odporné klienty s úsměvem vykopnout. Když si dívka začne urovnávat sukni usměji se, je to fakt kus. Pomaličku se rozejdu ke dveřím a otevřu je. "Nashledanou večer" řeknu a podám jí ruku na rozloučenou |
| |
| V zákopu = ve svém pokoji …Hledíme přes odlesky plamenů, jak mosty za námi hoří |
| |
| Cesta domů/doma “Gabrielle..“vyhrkla jsem ze sebe přidušeně, když mě tak nečekaně popadla za ruku a představila se. Opravdu zvláštní žena, jak svým vzhledem, tak vystupováním. Dívám se za ní přes výlohu, dokud nenasedne do auta a nezmizí za nejbližším rohem. Dokonce i poté se ještě trochu zmateně dívám ven, pořád nechápu, že jsem se tak snadno nechala přemluvit k návštěvě klubu, kterými jsem až dosud opovrhovala. Vždy jsem je považovala spíž za lovecký rajon, kde muži získávaly své trofeje v podobě nevinných žen a dívek, než za místa pro zábavu. Z mého zamyšlení mě vytrhl až hlas jedné starší zákaznice..“Tak jsem tady na tu trvalou drahoušku..“..práce mě opět vrátila do reality. Den utekl až neuvěřitelně rychle, a díky pochmurnému dni, přišlo šero poměrně brzy. Když jsem zamykala svůj obchod, lampy byly sice ještě zhasnuté, ale za okny domů, se již dávno svítilo. Srovnala jsem si řemen kabelky na rameni a vyrazila domů. Bydlela jsem jen kousek od salonu ale i tak jsem cestou narazila na skupinky mladých lidí, vystrojených do večerních šatů a různých extravagantních modelů. Občas jsem zahlédla i styl účesu, který jsem dosud neznala, a ani jsem ho znát nechtěla. Díky tomuto pozorování okolí, utekla cesta domů o poznání rychleji. Jakmile jsem otevřela dveře svého domku, vrazilo mi něco netrpělivě do nohy. “No ano, už jsem doma. To víš, že jsem na tebe nezapomněla lásko. Hned ti dám kapsičku..uhni kousek…no tak..“..opatrně jsem překročila otírající se kočku, s krásně namodralou hustou, přesto krátkou srstí. Byl to můj miláček a jediný tvor, který tu na mě čekal. Ještě oblečená jsem vytáhla ze skříňky sáček se šťavnatou pochoutkou a nasypala ho netrpělivé kočce do misky. “Jen si dej Bibi..“..pohladila jsem jí po hlavě a konečně jsem si mohla udělat pohodlí. Ze šatů jsem se svlékla doslova jako had a vklouzla do příjemně horké vany. Netrvalo dlouho a příjemná vůně koupelové soli mě uspala. Když jsem se probudila, venku už panovala nefalšovaná tma. Nijak jsem nepospíchala. Měla jsem v úmyslu dorazit do klubu o něco později, nechtělo se mi stát v davu lidí, čekajících přesně na chvíli kdy se poprvé otevře, a pak se jak velká vlna nahrnout dovnitř. Zabalila jsem do osušky a zamířila k počítači, abych napsala svůj pravidelný dopis své internetové lásce. Byl to jediný a trochu zvláštní vztah, který jsem měla. Nejenže to byl vztah po síti, ale navíc vztah s někým, koho jsem dosud neviděla a kdo se se mnou prozatím odmítal setkat. Ale byl to i vztah krásný. Musím být přeci trpělivá....pokaždé jsem si říkala. Napsala jsem několik romantických vět o tom jak mi chybí a odeslala. Slastně jsem se schoulila do křesla a čekala, zdali nepřijde odpověď. |
| |
| Plážový domek Vlezu si na postel a po čtyřech se dobatolím až k jejímu čelu, kde se pohodlně posadím do nadýchaných polštářů a nohy skřížím do tureckého sedu. Dlaně položím na své kotníky a s naučeným zlozvykem neustálého žmoulání, si mezi dlouhými prsty začnu převalovat látku volných nohavic svých kalhot. Se zájmem se rozhlédnu po místnosti a za doprovodu uznalého kývnutí nahodím frajerský úsměv. Páni... nečekala sem, že se kvůli mně tak vytáneš. Prohlásím sebevědomě. A ta postel. Pronesu unešeně, když párkrát zahopkám na příjemně měkké madraci. Hmm... S tou si tu celý ty týdny čekala jenom na mě že jo? Nahodím ironicky na ohrané téma a společně s šibalským mrknutím, věnované své kamarádce, si v širokém zazubení zkousnu červenou špičku dlouhého jazyka. Sabina měla vždy větší zkušenosti s kluky, než já, ale ještě se nám nestalo, kromě občasného provokování, že by jsme se kvůli tomu někdy pohádaly. V mysli se odpoutám od provokativních myšlenek o hystorii této postele a mlhavým obrazem zabloudím k černému letáčku, který jsem před několika dny našla ve schránce. S upřeným civěním na bílou stěnu předemnou, se pokusím vybavit si fotky té pozoruhodné stavby. "Přijďte si užít tu neopakovatelnou atmosféru!" Prohlásím s lehce nechápavým podtónem do ticha pokoje a pohled upřu na zmiňovaný letáček, který doteď ležel na z jednom nočních stolků. Žádostivě se pro něj natáhnu a zorničkami, rozšířenými nepříjemným pocitem překvapení, si těkavě prohlédnu chladné fotky. To je... divný. Nemyslíš, že by "atmosféra" měla bejt ve všech klubech stejná? Položím otázku dívce vedle mě. Při slově "atmosféra" otráveně obrátím oči v sloup a do svého, jinak příjemného tónu, přidám trochu ironie a pohrdavosti. A tady, poslouchej. "Připravte se na nevšední zážitek pro vaše smysly!" Pokud nám do repráků nepustí hudbu o stotřiceti decibelech... tak nechápu, jak to myslí. Leták od sebe nejistě odhodím a obrátím se na svou kamarádku s tázavě nadzvednutým obočím. Třeba pozvali z celé Ameriky jen nás dvě... a pak... jako ubohé oběti nás dají na skřipec a umučí nás k smrti. Ale ještě před tím... Při celé své vymyšlené historce se dívám Sabině do zatemnělých očí. Sem si jistá, že jsem v nich zahlédla strach. Každé slovo říkám s podivně chladným respektem k něčemu, co by mě za jeho nedostatek mohlo potrestat. Při mém překvapení mi ani necukají koutky a jé se proto nemusím soustředit na vyplnění své herecké stránky a svou celou pozornost můžu vložit do vymýšlení děsivého textu. ...nás znásilní... Pokračuji. Do podivně nepříjemného ticha nyní už jen šeptám. Vyvalím na zmatenou dívku své tmavě hnědé oči v marném pokusu jí více vyděsit. Voldemort!! Vykřiknu po dlouhé chvíli na celý dům a prudce chytím Sabinu za ramena. Bez ohledu na to, jestli jsem jí vyděsila nebo ne, propuknu v hlasitý smích a spokojeně se zády opřu o čelo dřevěné postele. |
| |
| Peter Bishop Dívka pohlédne na tvou paži, pak si tě opět změří od hlavy až k patě, na rtech má lehký úsměv. Zlehka pohodí hlavou, pak natáhne paži k té tvojí a stiskne ji, dotek její dlaně je příjemně měkký a teplý, přesto však pevný a sebejistý. ,,,Nemusíte si pořád hrát na nedobytnou pevnost..." úsměv na její tváři se malinko rozšíří. ,,Na začátku to možná ještě mělo cenu, ale teď už to pozbývá smyslu... Zkuste být přístupnější a na oplátku budu já možná taky...." poslední slova řekně polohlasně, zlehka tě zašimrá konečky prstů na dlani, kterou pak pustí. Otočí se k odchodu, pak se však zarazí. ,,Tak zatím nashledanou. S trochou štěstí se možná uvidíme dnes večer, i když na to moc nesázím, mám dost práce.... Mimochodem, jmenuji se Mia." zakončí, zadívá se na tebe a pak rozejde k východu z budovy, na to se ti ztratí z očí. Daniell Malloy Asi po dvou hodinách uslyšíš, že se někdo vrátil. Samozřejmě Lilith, ale její rodiče také. Zespoda je slyšet hlasy, nakonec se ozvou trochu těžkopádnější kroky, směřující k tobě do pokoje. Vzápětí se otevřou dveře, stojí v nich tvůj strýc, hned za ním vykukuje Lilith. ,,Takže.... dáš na ni pozor, je to doufám jasné. Jestli se Lili něco stane, tak končíš nejenom ve firmě, ale i tady u nás s bezplatným nájmem, jasné?" pronese ne zrovna přívětivě, ještě se rozhlédne po tvém pokoji a nesouhlasně pokýve hlavou, cosi zabručí, pak se obrátí ke své dceři. ,,Zlato... žádné hlouposti, tady máš něco na občerstvení...." pronese polohlasně, naprosto odlišným tónem od toho, jakým mluvil k tobě a můžeš vidět, jak z jeho ruky putuje bankovka, která vzápětí mizí v kapsičce minikraťasů tvé "sestry", která se pousměje, vypadá jako andílek-až na ty rohy, rašící z hustých, čokoládově hnědých vlasů. Když tvůj adopivní otec odejde, Lilith se na tebe zadívá. ,,A trochu sebou hni, nerada bych přišla pozdě. A ráda bych viděla, co si bereš na sebe. Tak až se oblečeš a tak, stav se u mě v pokoji. Jo a nezapomeň zaklepat. Díky." napůl zavrčí, pak se elegantně otočí, vzápětí se ozve jen cvaknutí dveří. Gabrielle Serrano Po asi deseti minutách ti zablikalo, že přišla odpověď. Byla plná laskyplných, něžných slov společně se svítající nadějí, že by snad mohlo v brzké době vyjít nějaké setkání, ovšem pouze krátké a za celkem jasně stanovených podmínek, především aby se o tom nikdo nedozvěděl. Jak dlouho ještě vydržíš to skrývání? Těžko říct, i když v tuhle chvíli na to myšlenky asi mít nebudeš, s vidinou setkání se s tvou láskou všechno zlé jako by někdo vymazal. Bibi přišla k tobě, otřela se ti o nohy a spokojeně předla, přivřela své uhrančivé oči a jemně mňoukla, dožadovala se tvé pozornosti. Misku měla prázdnou, stejně tak tomu bylo s mlékem. Ale hlad patrně neměla, prostě jen toužila po tom samém, o ty.... Po troše pozornosti, porozumění, něhy, co přináší láska. Melody Mathews Jakmile vykřikneš, tvá kamarádka sebou škubne a temenem se udeří o dřevěné čelo postele. Sykne a začne si místo třít, vrhne na tebe zlobný pohled. ,,Jau... Ty jsi vážně magor..." napůl podrážděne zavrčí, ale pak zvedne hlavu a usměje se. ,,Ale je to fajn, proto jsi taky moje kamarádka... my stejně jednou společně skončíme v blázinci, akorát každá na jiným oddělení a budem si posílat kytky a navštěvovat se...." vyplázne na tebe jazyk, pak se začne smát, na to si ještě jednou prohmatá temeno hlavy. ,,Hele... že tys mě chtěla úmyslně vyřadit, abys tam v tom podniku měla víc chlapů pro sebe, co?" pronese značně podezřívavě, pak tě ukazovákem dloubne mezi žebra. Po chvíli se však začne smát, vezme do rukou polštář, rozmáchne se a zasáhne tě, ale jen lehce a měkce. ,,A co se týče toho z letáku... Jo, taky mi to přijde nadsazený, ale zas na druhou stranu, mrkej, jak to tam vypadá... Postele s nebesama, kazetový stropy, fresky... Hehe, si přecejenom z těch dějin něco pamatuju...." zašklebí se. Zrovna tenhle předmět nepatřil mezi její oblíbené, což se odrazilo na známce. ,,Jako klasickej noční klub to tam vážně nevypadá, takže možná mě překvapí a celkově to tam bude jinačí.... Jestli ne, budu požadovat vrácení peněz..." zatváří se smrtelně vážně, ale prozradí ji lehce se cukající koutky úst. ,,Tak.... zobnem něco, nebo se jdem nějak... připravit na tu... slavnostní chvíli?" po tom dotazu lehce vyprskne smíchy a podívá se na tebe rozzářenýma očima. ,,Mám nějakou novou kosmetiku, máti toho zas přitáhla tunu, tak si můžem pohrát.... Udělám ti osobní maskérku..." zářivě se usměje. |
| |
| Kancelář Když žena, později Mia, jak se dozvím, přijme moji ruku usměji se, i když mne to překvapí, přesněji její stisk, obvykle bych to čekal spíše u muže. Při zmínce, že nemusím být tak nedobytný pobaveně se ušklíbnu, obvykle tohle řikám já dívkám, ale v trochu jiné situaci a v jinou dobu... Život je morbidní ironie. Pochvilce ucítím, jak mne pohladí konečky prstů po ruce, což mne překvapí ještě více, proto pohlédnu na prsty. Když se pustíme usměji se na ní. Když se zmíní o svém jménu zamrkám, nečekal jsem, že mi ho řekne,ale podle původu hádám mexické nebo kubánské předky. Když se rozloučíme zasednu zpátky ke stolu , ještě zkontroluji emaily, jen z léčebny,kde je můj otec. Je mi to jedno... Poté se postavím a obléknu do volnějšího oblečení a oblek urovnám do batohu. Vydám se pomaličku do garáží, kde nasednu na motorku a odjedu do svého bytu na Manhatenu. Doma Když přijdu pověsím si oblek do ksříně na věšák a vysleču se, mezitím poslouchám záznamník. Poté si pustím nahlasi radio a odejdu do sprchy, kde se posadím a mlčky na sebe nechám kapat vodu...Uklidnuje to,pomáhá mi to přemýšlet |
| |
 | U jedné garáže Trochu nedočkavě poklepu nohou a podívám se na hodinky. Zatraceně kde ti kluci jsou? Takhle tam akorát přijedem pozdě a to není zrovna nejlepší vizitka.... bručím si pro sebe. Je něco po páté, už tu měli být před čtvrt hodinou, aby se stihlo všechno vklidu naložit. Doufám jen, že ještě nevyspávají někde po flámu, jak je tak znám.... Ne že bych já sám byl abstinent, ale vím, kdy mám dost. Navíc před vystoupením nepiji. Nikdy. Na hlasivky to nedělá zrovna dvakrát dobře..... Posadím se na nižší zídku u výjezdu z garáže. Nakonec ale vezmu mobil. Ani jednomu z nich se dovolat nemůžu, tak dám radši vědět do toho klubu, že se patrně zpozdíme, aby si ještě alespoň trochu stihli poupravit program... Chvíli hledám v seznamu ono číslo, pak nechám telefon vyzvánět, doufám, že nevolám moc brzy, původně bylo řečeno až okolo šesté. Jenže to už by taky mohlo být pozdě a já nehodlám nechat nic náhodě. Telefon vyzvání a mě začínají doslova téct nervy. Nakonec ho přecijen někdo zvedne. ,,Dobrý podvečer, doufám, že... vás příliš neruším. Adrien Simons, kapela Shade. Máme u vás dnes zahajovat, ale nemůžu se dovolat zbytku kapely, tak chci pro jistotu upozornit, že se možná nedostavíme včas, i když to říkám dost nerad, tyhle věci nikdy nepůsobí dobře. Máte případně nějaký náhradní program, nebo něco podobného?" otáži se, je v tom cítit nervozita a napětí a to víc, než bych chtěl. |
| |
| Plážový domek Hej! Vyjeknu se smíchem. V náhlém okamžiku překvapení stačím jen lehce natočit hlavu a nastavit levou tvář, čímž si uchráním obličej před štiplavou ránou měkkého polštáře. Ještě s doznívajícím smíchem, který se postupně začne projevovat jen jako tiché chychotání, si přitáhnu kolena k bradě a nenechavými prsty na nich začnu vytvářet neviditelné cestičky. No, přesně tak. A ještě sem měla v plánu proti tobě poštvat stádo úchylných lezbiček. Přitakám ironicky Sabině na její poznámku o mém chystaném podrazu a s následným arogantním zaculením jí vypláznutí jazyka opětuji. Hranou vážnost v uraženém výraze nakonec dokážu následným zazubením a nevinným zamrkáním kolem sebe. Tak to teda ne! Spláchnu veškerou její naději na mé následné mučení jedinou ráznou větou a přísným pohledem. Do ruky popadnu již zmiňovaný polštář a použiju ho proti Sab jako útočnou zbraň, tak, jak to udělala ona mně. Se smíchem, který jsem se doteď snažila držet, jí uštědřím jednu ránu do bledé tváře a ještě stále se snahou naladit svůj tón na přísný a nekompromisní se jí pokusím připomenout, jak to dopadlo minule. Jednou jsem ti to dovolila! A ujišťuju tě, že po tom, co jsem asi týden vypadala jako mop na vytírání, to bylo poprvé a naposled! Ale máš pravdu... Prohlásím nyní už vážněji. ... připravit by sme se měly. Kolik je hodin? Zeptám se jí s tázavě nadzvednutým obočím a s pátravým pohledem po nějakých hodinách. |
| |
 | Nahoře v pokoji Poslední „dny“ byly vyčerpávající. Dolaďování posledních detailů, aby všechno bylo perfektní. Nemohu si dovolit, aby start dokonalý nebyl. Jsem přesvědčená, že někdo z vlastníků dorazí, byť to bude jenom zprostředkovaně. I kdyby to měl být jen Griffin. Proto si jdu ráno lehnout docela unavená. Velmi příjemně, protože tenhle stres, ruch a nepokoj si užívám. Těším se. Tenhle klub je skoro jako moje dítě. A každý rodič chce být na své dítě hrdý. Přesto cítím vnitřní nepokoj. Za roky a roky praxe už vím, je nikdy se to neobejde bez problémů. A čím později přijdou, tím větší budou. Z klidného spánku v pohodlné posteli mě probudí zvonění telefonu. Jako první věc, kterou uvidím, identifikuji budík. Jeho digitální číslice mi prozradí, že bych měla mít ještě alespoň 45 minut, než mi někdo bude volat. Jenomže telefon zvoní a zvoní. A zvoní. Okamžitě však pochopím, že to je pracovní telefon. Jiný ani nemám a Otec nikdy nevolá dřív, než před osmou večerní. Tudíž je to tady. První problém. Šlo to až příliš hladce, aby to pokračovalo i nadále. “Charlotte Morrell, prosím.“ Ohlásím se neznámému volajícímu číslu relativně příjemným ženským hlasem, když se natáhnu pro telefon a vyklouznu z postele. I když by to neměl být problém, volající to nevidím, nerada řeším pracovní hovory bez kousku oblečení na sobě. Natáhnu na sebe v rychlosti župan, zatímco poslouchám hlas mladého muže. Při jméně kapely zbystřím, protože jsem ji sama vybírala. Vnitřní poznámky na téma, že mi měl raději popřát dobré ráno, si odpustím. Když zmlkne, rozhostí se na vteřinu takové to ticho. No výborně... Nezlobím se, problém přijít musely, ale z téhle strany mě těší úplně nejméně. “Pane Simonsi...“ Oslovím muže na druhé straně, pokud si to správně pamatuji, měl by to být zpěvák. “Vaši kapelu jsem si osobně vybrala, protože na začátek měla být perfektní. Proto ocením, když uděláte maximum a zbylé členy seženete. Zajištěný program mám, ale raději tu uvidím skupinu Shade. Přesto děkuji, že jste zavolal včas. Pokud se Vám podaří najít zbytek, zavolejte mi.“ Přestože význam slov je naprosto jasný, hlas je příjemný a profesionální. Počkám, jestli má ještě nějaké dotazy nebo připomínky, abych se mohla rozloučit a zavolat skupině, kterou jsem si vybrala jako záložní. Právě pro tyhle případy. |
| |
| U sebe, sestry a kdo ví, kde ještě jinde |
| |
| Doma Ten email, jakoby mi nalil do žil novou krev. Teplejší a tak nějak rychlejší. Téměř deset minut sleduji zářící monitor, jakoby to bylo nějaké nebeské zjevení. Že bych se konečně dočkala? Že by se mé tajné sny konečně splnily? Byly dny, kdy jsem byla tak moc zoufalá, a doslova bombardovala svou lásku zprávami s žádostí o nějaké, třeba jen kraťoučké setkání..a nejednou je to tu. Zajímalo by mě proč ta změna, co asi způsobilo tu náhlou změnu. Možná už se také nechce skrývat jako já, a předvést celému svému okolí..světu..naší lásku. Po celou dobu mého uvažování, hladím slastně vrnící Bibi pod krkem a na hlavě. Možná bych v tom zasnění pokračovala až do rána, kdyby mě z něj nevytrhla ohlušující rána, přímo před mými okny. Kočka se vzteklým zasyčením naježila hřbet, hbitě seskočila z mého klína na zem a zmizela ve skříni. Že si ti sousedovi spratci nedají pokoj. Nechápu, jak někoho může uspokojovat neustálý rámus a povyk. Jejich neustále odpalování dělobuchů, střílení z dětských, až neskutečně realisticky vypadajících zbraní či uširvoucí křik s kamarády, patřil k jejich každodenní činnosti. Zamířím k oknu, abych se posléze ujistila, že se opravdu jednalo o ty dva malé syčáky. Tentokrát však měli smůlu, padli do spárů obézní sousedky odnaproti, které vyplašili párek pudlíků na vodítku. Škodolibost, sice nepatří k mým hlavním vlastnostem, ale v tomhle případě se musím usmát. Čas rychle plynul a tma za okny houstla, což bylo znamení, že bych se měla pomalu připravit na dnešní večer. Zpráva od mé lásky zapříčinila, že jsem se tam opravdu začala těšit. Měla jsem chuť to oslavit. Ze skříně jsem si vybrala přiléhavé bílé šaty bez ramínek, sahající asi jen do půlky stehen. Poměrně odvážné na naše městečko, ale jak tuším, v tomhle klubu bude k vidění velká spousta odvážnějších modelů. Takže rozhodně nebudu středem pozornosti. Vlasy si vyčešu nahoru a sepnu do nedbale, ale elegantně vypadajícího drdolu, ofinu si nechám volně padat do obličeje. Ještě nějaký ten make-up a jsem připravená vyrazit. Zrovna když si připnu kolem holého, a díky vyčesaným vlasům zvýrazněného krku, tenký řetízek, ucítím nějakou palčivou bolest na pravém stehně. Kočka, vyděšená petardou mě při svém seskoku nechtěně škrábla na pravém stehně. A to tak nešikovně, že tyhle krátké šaty nedokáží zakrýt asi dvoucentimetrovou krvavou ranku. Teď, abych se vším začínala znovu..nové šaty, k nim hodící se účes a šminky…nebo je tu ještě možnost, pokusit se to nějak zamaskovat. Což bude asi nejlepší, protože čas se přehoupl na kritickou hranici. |
| |
| Tayler Borter Probudilo tě jemné pohlazení dívčí ruky po tváři. ,,Vstávej... ospalče... nebo prospíš celou noc..." zašeptá skoro až sladce, její vlasy tě zašimrají na krku. Když otevřeš oči, zjistíš, že se nad tebou Bella sklání, na rtech jí pohrává pousmátí. ,,Myslím, že bych měla nějaký tip na zábavu dnešní večer..." oči se jí rozzářily a zpoza zad vytáhla černý letáček. ,,Minimálně by tam mohla být legrace... Celkem by mě zajímalo, co tam přijde za lidi.... A docela ráda bych zas nějakou mladou, čerstvou krev...." olízne si plnější rty, pak se narovná a posadí se na pelest postele, přičemž leták nechá ležet vedle tvé paže. ,,Co ty na to? Začíná to akorát za hodinu, takže bychom to stihli přesně...." napůl zavrní. Když něco chtěla, tak se dovedla chovat víc než přesvědčivě. Adelai Jullia Jaquer Trochu hořkosladké a nepříliš příjemné probuzení ti nachystal chrčivý zvuk postaršího budíku. Když jsi se podívala, bylo něco málo po šesté večer, akorát čas vstát a jít ven, zkontorlovat poštu a podobné. Ze schránky čouhal kus černého, matně lesklého papíru. Když jsi jej vytáhla, zjistila jsi, že se jedná o leták. O tom klubu jsi slyšela a vědělas moc dobře, že to přitáhne spoustu lidí, navíc to vypadalo skutečně neobvykle nejen zvenčí, ale i vnitřku. Očividně někdo se zájmem v temnější, odvrácené straně světa, těžko říct, zda nějaký okultista, či něco podobného, nebo jen nějaký rozšafný multimiliardář, který už neví, co s penězi a s tím, aby se zviditelnil. Pokud šlo o to druhé, očividně se mu to dařilo, ještě během stavby se u místa zdržovaly pěkně velké shluky lidí, našlo se i dokonce pár protestantů z řad zapřísáhlých věřících, kteří blábolili cosi o znesvěcení posvátné půdy a podobném. Možná by stálo se tam jen tak pro zajímavost dnes večer podívat, místo pomalu rutinního sezení v laboratoři. Popřípadě si tam i někoho najít... Vanessa Noemi O´Donell I k tvým uším se, stejně jako k mnoha dalším, donesla už před delším časem zpráva o jakémsi novém zábavním klubu, do jehož stavby se pustili dělníci před dvěma lety. Ta teď byla dokončena, stejně jako nebylo schránky, webových stránek a vůbec všeho možného s téměř nepřehlédnutelnou reklamou. Již samotný název klubu byl jakousi výzvou, na některé mohl působit jako ironie, na další jako výsměch. Každopádně to přilákalo víc než hodně pozornosti a hodně pozornosti znamená hodně lidí, hodnělidí znamená hodně jídla na výběr a jídlo znamená zábavu, alespoň pro někoho, jako jsi ty... |
| |
| Rozhovor Hlas ženy na druhé straně mě kupodivu vcelku uklidní, zvlášť proto, že nezní nijak podrážděně. Sice jsou tito lidé profesionálové co se týče toho jednání, ale už jsem se setkal i s těmi, kteří se prostě neovládli a vybuchli. A do tváře to není zrovna dvakrát příjemné... Na té mojí se po tomhle uvědomění objeví lehké pousmátí, což se projeví i v klidnějším a příjemnějším tónu mého hlasu. ,,Jsem rád, že o nás máte takové mínění a děkuji za něj. Snad jej nezklameme ještě víc, než teď. Pokusím se ostatní sehnat, přinejhorším naložím věci a přijedu sám, oni pak snad dorazí. No, nebudu to dlouhosáhle rozvádět, jistě máte daleko důležitější věci na práci. A jestli jsem vás vyrušil nebo podobné, tak se omlouvám, neměl jsem to rozhodně v úmyslu. Dám vám pak vědět, až vyrazíme, od té doby nejdéle do čtvrt hodiny budeme na parkovišti, tak snad vám to bude vyhovovat." odvětím a vytáhnu krk, jestli náhodou neuvidím někoho z kapely. Spíš v to moc nedoufám, takže chvíli nevěřím vlastním očím, když uvidím Alexe, Kristiána a Zekkeho, kteří míří mým směrem. Urychleně na ně mávnu paží a sám pružně vstanu ze zídky. ,,Dobré zprávy... Už jsou tady. Jdeme nakládat, pak se ozvu, myslím, že zpoždění nebude hrozit, maximálně pětiminutové. Ještě jednou díky za váš čas...." rozloučím se o poznání radostněji, než jak jsem hovor začínal. Počkám ještě, co žena odpoví, pak schovám mobil do kapsy. ,,No to je dost! Že vám to ale trvalo, nemůžu vás sehnat, mohli jste se aspoň jeden ozvat!" neodpustím si, ale nakonec plácnu Alexe přes rameno. ,,Nebudem se zdržovat a fofrem nakládáme, akorát jsem mluvil s manažerkou a čeká se na nás.." vybídnu je k rychlejšímu tempu a začnu společně s nimi nosit věci do auta. Jen ten nahoře ví, jak se mi ulevilo... |
| |
 | Doma Spalo se mi tak dobře, věděl jsem, že nemusím dneska nikam, tak byl můj spánek klidný a hluboký. Vzbudil mě jemný dotek její ruky na tváři. Její slova mi na tváři vykouzlila pousmání. Otevřel jsem oči a spatřil Bellu, jak se na mě usmívá. Ležel jsem na břiše, poslouchal její plán a přemítal, jestli se mi dneska někam chce. Byl fakt, že kvůli práci jsem se skoro nikam nedostal, takhle jsem měl možnost se dobře pobavit a možná sehnat i něco chutného k snědku. Ona moc dobře věděla, jak mě přesvědčit. Když jsem zahlédl záři v jejích očích, tak už jsem věděl, že půjdeme. Vzal jsem do rukou leták, který nechala ležet vedle mé ruky a zahleděl jsem se na něj. Líbilo se mi, jak ho upravili. Skutečně tam, mohla být legrace, jak řekla. Její tiché zavrnění mě probralo ze zamyšlení. Usmál jsem se a ukázal jí prstem, aby ke mně přišla. Když se přiblížila, tak jsem jí přitáhl blíž k sobě a vtiskl jí polibek. ,, Když si to přeješ, tak půjdeme! Určitě tam bude větší zábava než sedět doma a koukat do zdi," zvedl jsem se ze starobylého letiště a ona mě potěšeně následovala do koupelny. Opláchl jsem se a zašel do šatny. ,, Co myslíš? Černá, červená?" zeptám se na barvu našeho oblečení s pobaveným úsměvem, protože vím, jak tyhle dvě barvy nesnáší. Prosmýkne se kolem mě do šatny a postupně projíždí všechny šaty, co má na ramínkách. Nakonec si vybere krémově zbarvené šaty na tenkých ramínkách, které perfektně zvýrazňují její křivky. K nim si vezme perleťové cuklíky na podpatku. Prohlédnu si ji a obléknu se taky. Nemusím žádný luxus a pochyboval jsem, že tam budou nějací kravaťáci, tak jsem si vzal tmavě modré džíny a k nim košili s krátkým rukávem v barvě bílé kávy. Dlouhé vlasy jsem nechal rozpuštěné. Zabralo nám to jen chvilku. Zašli jsme do garáže a já si pro tentokrát zvolil sportovní auto, BMW Cabrio, tmavě modré metalízy. Nastartoval jsem a vyrazili jsme ke klubu Nosferatu. |
| |
| Na telefonu, stále ještě v pokoji, a pak dole na parkovišti Líbí se mi jeho hlas. Napadne mě, když poslouchám mladého zpěváka a natáhnu se pro lepící lístek z číslem kapely, kterou jsem měla vybranou jako jistící. Nerada jim budu volat, ale pravděpodobně to nepůjde jinak. Chystám se potvrdit, že jsme tedy domluveni, když mi oznámí, že situace je vyřešena. Lístek přilepím zpátky a potvrdím, že jsem velmi spokojena. “Výborně, budu čekat. Nashledanou.“ Rozloučím se opravdu spokojeně a položím telefon. Naštěstí mě tenhle časový skok neovlivní. Šaty jsem si vybrala už dřív, tedy se tím nebudu zdržovat. Věčný „život“ má něco do sebe. Věk mě nepřipravil o pevné ženské křivky, barvu vlasů ani příjemné opálení. Žádná žena nechce vrásky, povadlé tvary, s věkem přibývající kila. Shodím župan, začnu spodním prádlem a skončím černými šaty. Dlouhý rukáv, stojáček, délka necelých patnáct centimetrů pod zadek. Zvýrazňující tvary, ne však laciné. Šaty lehké jako z pavučiny, horko mi v nich nebude, to jsem věděla. Kozačky s jehlovým podpatkem, které jsou překvapivě pohodlné. I když za to možná může dlouholetá praxe a zvyk chodit v takových botách. Vlasy nechám rozpuštěné, protože nic se nemá přehánět. Kouřové líčení a závěrečný pohled do obrovského zrcadla. Přesto mám pocit, že mi něco chybí. Lehounce se zakousnu do spodního rtu, když přemýšlím, a odpověď přijde rychle. Najdu ten řetízek, který jsem dostala od Otce, a připnu si ho tak, aby mi pohodlně visel na bocích. Dlouhý konec se bude houpat na boku, když půjdu. Bude perfektní s tím dráždivým leskem proti černé barvě šatů, tmavé barvě vlasů i očí. Spokojená se ještě podívám na budík. Tak akorát. Kapela by měla dorazit na parkoviště nebo už tam být. Vezmu ještě telefon, pár věcí a vyrazím dolů. Nepochybně bude překvapením, když se v podniku objevím o víc než půl hodinu dříve, než by mě mohli čekat obvykle, a dostanu se až na parkoviště, abych mohla přivítat zahajovací kapelu večera. Nebudu lhát, příjemný hlas pana Simonse ještě zvýšil můj zájem, takže když je pak všechny uvidím, pozdravím je s příjemným úsměvem na tváři. |
| |
| Peter Bishop Z relaxace a přemýšlení tě vytrhne nějaký zvuk. Díky svému rozpoložení zpočátku trochu těžko identifikovatelný, navíc smísený s celkem hlučenějším rádiem... Po chvíli ale přecijen rozpoznáš vyzvánění mobilu. Když k němu doběhneš, zjistíš, že se jedná o neznámé číslo, což ovšem není nic až tak neobvyklého. ,,Dobrý večer, pane Bishope." ozve se po zvednutí vcelku neutrální mužský hlas. ,,Doufám, že vás nijak nevyrušuji, číslo na vás mám od naší agentky, jmenuji se Griffin. Jde o to, že dnes večer budu patrně mimo klub, takže veškeré náležitosti co se týče nabídky, kterou jste dostal vyřiďte prosím přes stejnou osobu, která vás kontaktovala. Mimochodem užijte si večer, doufám, že budete spokojen. Později, v případě, že budete pro klub pracovat a kdybyste měl jakékoli problémy, se můžete obrátit na mne, jde pouze o tento večer, jinak vám budu k dispozici v rámci svých možností." dokončí a nechá ti prostor na případné dotazy nebo i pouhé ujištění, že rozumíš. Melody Mathews ,,Hele, za to jsem ale nemohla! Že to byla kosmetika, co zrovna tobě jaksi... nesedla nebyla moje vina...." brání se Sabina. Po tvém dotazu se natáhne k nočnímu stolku a otočí radiobudík displayem k sobě. Ukazuje něco málo po půl šesté. ,,Ale co, dělej si, co chceš.... Každopádně nejvyšší čas začít. Co máš vlastně na sebe? Já byla předevčírem tak trochu na nákupech, to bys nevěřila, co se dá tady najít..." začne se smát. ,,Zdejší lidi nemají vkus, jsou asi půl století za opicema, je to hrůza... Samý laciný kýče nebo naprosto obyčejný hadříky...." nespokojeně pokýve hlavou, pak se zvedne z postele a vydá se dozadu k nižší komodě, otevře jeden šuplík a vytáhne z něj cosi černého. ,,Ale tohle je luxusní..." pronese pak s trochu tajemným úsměvem, na to položí top na pelest postele a pěkně ho roztáhne. Je háčkovaný a jednoduše řečeno i celkem dost odvážný, nejen kvůli hluboce vykrojeným bokům. ,,Přesně mi to sedne k těm kraťasům..." poznamená, spokojeně se pousměje. ,,Tak se zatím pochlub ty a vem si to na sebe, já zatím skočím dolů pro nějakou tu kosmetiku..." vyplázne lehce jazyk a na okamžik skousne jeho špičku mezi zuby, pak se vydá po schodišti dolů. Asi deset minut je ticho, když se ozvou kroky, nebo spíš napůl dusání zpět k tobě. ,,Tak co? Můžu?" prohlásí Sabina a ještě než jí stačíš odpovědět, otevře dveře. Daniell Malloy Dveře se s lehkým vrznutím otevřou, do nosu tě udeří pro tebe trochu agresivnější, ovocná vůně dívčího parfému. Lilith se na tebe sotva pootočí, momentálně je pro ni důležitější skutečně perfektní make-up, než tvá maličkost. Ještě jednou si přejede řasy, které jsou nyní dvakrát tak dlouhé a husté, natře si lesk na rty, pak vstane ze židle. Na sobě má jedny z šatů, které ti původně sama nabízela, a sice ty žluté, které úžasně svítí na její do bronzova opálené kůži a nejen tím přitahují víc než velkou pozornost. Prsty si prohrábne vlasy a otočí se na tebe. Sjede tě od hlavy k patě, pak zas nazpátek. ,,Tys mi nerozuměla, když jsem ti říkala, že tohle není nějaký sraz k smrti nudných intelektuálů?" pronese, pak se chytí za čelo. ,,Prosímtě, nechceš si vzít místo tý sukně co vypadá, že jí máš ještě po prabábě aspoň... aspoň kalhoty?" na chvíli se od tebe odvrátí, snad aby zdůraznila to, jak její smysl pro módu trpí. Gabrielle Serrano Ranku se ti nakonec podaří celkem úspěšně zakrýt. Stačí ještě přehodit něco přes sebe, protože díky tomu, jak se obloha zatáhla a především díky mlze je venku přecijen chladněji, než je v tomhle období zvykem. Bibi k tobě přiběhne a otře se ti o nohy, pak vzhlédne a mňoukne, snad jako by se chtěla omluvit za tu menší "vadu na kráse", kterou ti způsobily její drápky. Zbývá se obout, zamknout a vyrazit... Když dorazíš před klub, parkoviště je doslova přecpané a nejinak je tomu u vchodu, i když už je po půl osmé. Lidí je tu víc než dost, i když proti velikosti budovy vypadají jako shluk miniatuních mravenců. Stavba budí víc než patřičnou ústu a respekt, umění je zde dovedeno skutečně k dokonalosti, neschází i patřičná patina a vůbec na to, že je budova nová působí, jako by byla stará skutečně několik století. Tady se člověk přenesl už úplně jinam... Konečně se dostaneš ke vchodu, který tvoří asi sedm metrů vysoká, úzká dvoukřídlá brána, otevřená jen z poloviny, po jejích stranách pak dva vyhazovači, asi dva metry vysocí chlápci, s kterými patrně nebude moc radno si zahrávat. Jeden z nich si tě důkladně prohlédne přes černá skla brýlí, pak kývne hlavou na druhého, ten poodstopí a pokývne ti paží, že můžeš vejít. Octneš se v asi pět metrů dlouhé chodbě, zdi jsou zde kamenné, na zdech je pár fresek a podobných a zezadu je slyšet mísení hlasů. Tím směrem bude zcela jistě sál. |
| |
| Když dorazíme na parkoviště, už pomalu není kde zaparkovat, i když nějaké místo se ještě přecejen najde. Před vchodem se to hemží jako v mraveništi, lidí je tu skutečně požehnaně. ,,Počkejte tady, skočím se podívat po té manažerce..." informuji ostatní, vyskočím z auta a chystám se ke vchodu, když koutkem oka zahlédnu nějakou ženu, která se celkem mile usmívá, navíc ještě pozdraví. V jaksi pozdním impulsu se zastavím a vrátím o pár kroků zpět. Několik vteřin se na ni dívám. ,,Dobrý večer.... Charlotte Morrell?" otáži se s trochou nejistoty v hlase, sám nevím, proč mě tak nějak automaticky napadlo, že zrovna tohle musí být ona manažerka, s níž jsem hovořil po telefonu. Natáhnu k ní paži. ,,Adrien Simons, ale to už víte... Rád vás poznávám..." zlehka se pousměji, pak se pootočím na zbytek kapely, který se za tu chvilku tak nějak vysoukal ven. Zvlášť na Kristiánovi je trochu patrný včerejší, patrně dost bouřlivý večer. ,,A tohle je zbytek kapely Shade. Alex, Zekke a Kristián." představím je. ,,Alex má na starosti elektriku, Zekke klávesy a Kristián bicí. Já basovou kytaru a zpěv." informuji ji v krátkosti, pak otevřu dveře od auta a začnu vyndavat věci, kterých se ihned chopí kluci a jen čekají na informace, kam s nimi. Když se jim ty dostanou, popadnou toho co nejvíc, nakonec to vyjde, že se musíme všichni vrátit jen jednou a ne dvakrát, jak je většinou u nás zvykem. Zamknu vůz, zkontroluji, zda je všechno vpořádku, ještě jednou očima přelétnu dav lidí a vydám se dovnitř, kde už čeká zbytek kapely i s manažerkou. ,,Takže..... jak se to tady má se zvukařem a vůbec dalším? Reprobedny tu prý jsou, stejně jako i nějaké kabely, jacky a podobné.... Řekl bych, že by byl asi celkem nejvyšší čas odnosit si nástroje na pódium a nazvučit je." pokývnu k ženě hlavou a otřu si skutečně jen mírně zpocené čelo. |
| |
| Byt Ve sprše bezmyšlenkovitě sedím asi 40 minut. Když ale uslyším nový zvuk, chvilku poslouchám, přijde mi povědomý, avšak skrz dopady kapek na zem a hlasité rádio právě vyřvávající A pain that I'm used to od Depeche mode. Mlčky vstanu v domění, že se jedná o zvonek nebo jakési nové vyzváněcí zvonění budíku. Když ale otevřu dveře a ztlumím rádio uvědomím si, o jaký zvuk se to jedná, mobil. Mám ho teprve chvíli. To vysvětluje fakt, že jsem si ještě nevybral vyzváněcí melodii,jenž by mi vyhovolala. Svižným krokem jen v ručníku kolem pasu se rozejdu k telefonu a prudce jej otevřu a ihned přiložím k uchu "Bishop" zeptám se a kouknu,kdo vůbec volá, číslo: neznámé . Když se mi muž v telefonu představí projedu si hlavou imaginární seznam. poté mi dojde, že je to pravděpodobně "ten chlap od Miy". Když mne obeznámí se situací instinktivně kývnu hlavou, i když vím, že to těžko uvidí. "Děkuji za informaci...mohl byste mi tedy říct, kde bych patrně našel slečnu Miu?" zeptám se zdvořile a pomaličku chodím po bytě, cestou zamířím do pokoje, ve kterém mám skříně a najdu si oblečení na sobě, telefon pořád"připíchlý" k uchu. Hledám specifickou věc, dnes nic formálního, černé manžestrákové kalhoty, poté černé triko s krátkým rukávem, na které navléknu košili s 3/4 rukávem. Na to všechno hodím koženou bundu. To je plán, ted to však všechno zatím leží přede mnou, čekám na odpověd, mezitím se odeberu do obýváku,kde věci hodím přes opěradlo křesla. |
| |
| Plážový domek To rozhodně. Přitakám poslušně na Sabiny poznámku o podprůměrném vkusu zdejších obyvatelů. Cukající koutky pokořím hranou vážností a důstojně si odkašlám. Nohy skřížím do tureckého sedu a společně s ukázkovým narovnáním natáhnu bledý krk, abych se mohla podívat na oblečení, které Sab ještě stále hledá v šatníku. Pochybuju, že si tady v tom městě někdo holí nohy. Prohlásím arogantně za doprovodu nechápavého protočení očí, nyní již s myšlenkou, že svou ironii Sab už asi neprozradím. Přesto, jakmile si přestanu ze své kamarádky utahovat, tak, jak sem to dělávala vždy, skloním hlavu a neubráním se mírnému pousmátí. Páni... Prohlásím obdivě s prvním zábleskem závisti a po čtyřech se přiženu až na tu část postele, kam Sab položila svůj nový top. Je opravdu dokonalý... Je úžasný! Řeknu nadšeně, když si černý kus oblečení pečlivě prohlížím. Má krásně sitou, černou barvu a střihem je opravdu odvážný. Takhle si zatančím možná tak se starou ponožkou a třeba, když nebudu stát vedle Sab, to vytáhnu na něčí slipy. Jdu se zahrabat. Fňuknu namručeně a hodím po své kamarádce koupené tílko, při čemž se k ní otočím zády a uraženě sebou plácnu na měkkou postel. Hmm... Zamručím otráveně, když mě Sab pobídne a zavře za sebou dveře. Ihned slezu z pohodlné madrace a vyskočím na nohy. Ze svého batohu vyndám krátkou, překládanou sukni černé barvy s širokým páskem a obyčejně bílé, delší tílko s nijak přehnaným výstřihem. Se zoufalým a v některých okamžicích i lehce nešťastným výrazem si to na sebe obleču a podívám se ke dveřím, kde se právě objevila hlava mé kamarádky. Tak co myslíš? Zeptám se s tázavě nadzvednutým otočím a otočím se kolem do kola. Poslední světlo dnešního dne se zaleskne na stříbrně sponě pásku a neobyčejně odvážná sukně se zavlní nad stehny. |
| |
| Není důležité vyhrát, ale přežít Má sestra Lilith, je jednou z těch oblíbených krásek na škole. Bohužel, sem tam ji vidí v mé blízkosti a to jí dost kazí její reputaci, kterou pak musí spravovat několika hodinovými nákupy v obchodech, do kterých by mě ani nepustili, natož, aby mě ještě nechali sáhnout na jimi nabízené věci. I přesto mě zaráží, že si neuvědomuje skoro desetiletý rozdíl mezi mnou a jí a že pochytává manýry od svého otce, který, nejen, že ji rozmazluje, což je jeho věc, ale také ji učí dívat se na lidi jako na potencionální zaměstnance nebo potenciální cíl slovního útoku a to se tu nebavíme o vulgaritě. Jenže tohle všechno si můžu nechat leda pro zrcadlo, nebo odhlučněnou místnost, protože nájem se docela prodraží, krom toho, díky práci mám méně času na školu a je těžké balancovat a udržovat si průměr na stipendium. Svraštím čelo, protože její první věta mi připomene, že nejednám s dospělým, ale dítětem, které se snaží hrát si na dospělého, avšak, druhá věta mi vyloudí záchvěv úsměvu na rtech. Kalhoty, mohu si vzít kalhoty. No výtečně! Dneska se nade mnou Bůh smiloval, cítím to, bude to pěkný večer. “Ano, Lilith, máš pravdu, kalhoty budou o dost lepší!“ hlesnu a rychlostí blesku se vypařím pro kalhoty. Pak si vzpomenu, jak jsem jednou v tomhle kostýmku stála na deště s kamarádčiným, dle jejího vkusu, velmi in deštníkem a mokla, když jsem čekala na autobus.  Poté se opět vydám k Lilith: “Vidím, že už jsi… hotová?“ hlesnu velmi opatrně, protože si tím zas tolik jistá nejsem. Ačkoliv to není daleko, pokud si Lilith vezme už rovnou boty s podpatkem, bude nám to trvat dlouho, ale třeba si vzpomene na taneční, kde boty na zábavu nosila v tašce a až poté se přezouvala. Třeba… pokud to tedy náhodou neodporuje pravidlu teenagerů. “Já jsem taky hotová… ehm… jdu… jdu se přezout..“ upravím si na nose brýle a pomalu vycouvám z jejího pokoje, aniž bych čekala na její jistě vtipnou odpověď. Hlavu stále sklopenou s očima zabodnutýma do podlahy. |
| |
| V klubu Ta stavba je opravdu monstrózní.Napadne při pohledu na obrovskou stavbu, připomínající strašidelný zámek z nějakého opravdu starého filmu. Ze všech těch znetvořených chrličů mi dokonce naskočí po celém těle husí kůže. Nepatrně se oklepu. Další oklepání mě čeká před ochrankou u vchodu. Je jasné, že pro takový klub musí pracovat jen ti nejlepší vyhazovači, ale tyhle gorily si mě prohlíží způsobem, jakoby mě tu chtěli přímo šacovat, a to toho na sobě zrovna moc nemám. Co bych asi podle nich pronesla pod tak titěrnými šaty, a navíc tak upnutými, že by i hrášek zapadnutý ve výstřihu, byl okamžitě vidět. Naštěstí mě po chvilce důkladného rentgenování pustí dál, a já se mohu kolem nich prosmýknout do dlouhé kamenné chodby, očividně vedoucí do hlavního sálu. Je až skoro s podivem, jakou ve mně ten přibližující se hluk vyvolal touhu slavit. I když v duchu vím, že za to větší mírou může dnešní, překvapivý email, od mé lásky. Jen si na to vzpomenu, tak se mi na tváři objeví slastný úsměv a tváře se mi rozhoří. Což rozhodně není důsledkem přechodu ze zimy do tepla. Pomalu se blížím ke zdroji hluku, který se každým okamžikem zesiluje. Našlapuji opatrně, neboť na tak tenkých jehlových podpatcích jsem už pěknou dobu nestála a trochu jsem vyšla ze cviku. Jsem také zvědavá, zdali se mi podaří v té směsi lidských těl, najít tu dívku Saru, kterážto mě tak vřele pozvala. Zdá se, že chodba pomalu končí, otočím se kolem, abych se tu zorientovala, pro pozdější odchod, a také, abych zjistila kde tu jsou nějaké toalety a případná šatna, kde bych odložila svůj plášť. |
| |
| Parkoviště, Nosferatu Už když se na parkovišti objeví dodávka, vím, že jsou to oni. Ten pocit, který s sebou přináší muzikanti, je nezaměnitelný. Proto zamířím rovnou k nim a brzy identifikuji Adriena Simonse. Jeho překvapení mě velmi pobaví, i když to na tváři nedám znát. Nechci ho znervóznit. Oh ano, je běžné, že mě lidé považují za tu, kterou v podniku obvykle jsem. Možná je to zkušenostmi, že je to tak cítit i běžnými lidmi. Ale je to velmi příjemné, když se aspoň netváří překvapeně s pohledem „A jste vážně manažerka?“, což by mě vážně uráželo. Po tolika letech v obchodě a ani by to nebylo poznat. Naštěstí to ale není tenhle případ. “Ano.“ Potvrdím krátce a vyjdu mu vstříc. Přiměřené stisknutí ruky doplním “Nápodobně.“ a přikývnutím, když začne představovat ostatní členy. Postupně se přivítám i s nimi, abych je velmi brzy nasměrovala tím správným směrem. Kam nanosit věci a tak. Počkám, než se vrátí i Adrien, aby skladba byla kompletní a já tak nemusela všechno opakovat ještě jednou. “Pokud jde o vybavení, mělo by tu být všechno. Zvukaře tu dělá Tristan.“ Kývnu směrem k naprosto obyčejnému chlápkovi. Sice na něm není nic extra, ale tahle práce to nevyžaduje. Jde o kvalitu a on je velmi schopný. To jsem si pojistila. Zavedu kapelu k Tristanovi a krátce ho instruuji, co je potřeba, ale on bude vědět nejlíp, jak to všechno nejlépe ozvučit. “Kdyby jste cokoli potřebovali, najdete mě někde v klubu. Budu tu až do zavíračky.“ Řeknu ještě, než se po případných dotazech otočím k odchodu. Ještě na vteřinu se zarazím a jenom k nim pootočím tvář. “A hodně štěstí.“ Popřeji jim úspěšný večer, než opravdu zmizím. Ještě bude potřeba zkontrolovat, jestli jsou bary v perfektním stavu, aby nikde nic nechybělo. Navíc jsem ještě neviděla Griffina, což je, naprosto upřímně, trochu zvláštní. Obvykle je to on, kdo komunikuje se zaměstnanci. Sice jsem to já, kdo ve finále potvrzuje jejich přijetí, takže se s nimi alespoň jednou setkám, ale je to on, kdo je zná nejlépe. Čekám tedy, že pokud se vyskytl nějaký problém, vyřešil ho sám. Starý je na to dost. Ale protože tu není, tak jistá, že je vše bez problémů, si nejsem. |
| |
| Patrik Sin Probudíš se přesně ve chvíli, kdy poslední sluneční paprsek zmizí za obzorem a ta velká žhavá koule se ponoří do moře. S podivem, že nezasyčí :o) Za ta léta se tvé smysly stihly vytrénovat, takže se na ně můžeš spolehnout a nějaký budík ti přijde naprosto zbytečný. Bylo něco málo po šesté, akorát čas na to se obléct a vyrazit, momentálně se jednoznačně nabízelo hlavně jedno místo, a sice klub, který se dnes měl otevírat, vlastně už tomu tak bude za necelou hodinu... Stačíš se akorát upravit a něco si vybrat na sebe, když se ozve zvonek. Dost určitě je to sousedka, už bylo taky vcelku načase. ,,Dobrý večer, Patriku...." pozdraví s lehčím pousmátím, když tě spatří ve dveřích. ,,Omlouvám se, dnes mám trochu zpoždění, vidím, že se akorát někam chystáte. Počítám, že všechno jako vždy, že ano? Můžete se spolehnout, že až se vrátíte, bude to tu vypadat úplně stejně, jako teď." ujistí tě ještě a rozloučí se s tebou. Klub není od tvého bydliště příliš vzdálený, přibližně patnáct minut svižnější chůze. Když tam dorazíš, je něco po sedmé a před vchodem je víc jak úctyhodná fronta. Ale zas na druhou stranu.... Postřehneš nejednu víc jak pěknou dívku, navíc většina toho na sobě moc nemáí, i když s tvou fantazií by nevadil ani rolák a kalhoty. Okolo tebe projde pár mladíků, nesoucích nástroje a podobné, dost určitě kapela. Zařadíš se do fronty, trvá dobrou půlhodinu, než se dostaneš ke vchodu. Před tebou stojí vyšší, štíhlá černovláska v krátké minisukni s vysokými botami a tílkem, končícím pod ňadry. Je nucena ukázat chlápkům, co stojí po obou stranách dveří, občanský průkaz, teprve pak je vpuštěna dovnitř. Když vchází, ještě se pootočí, její průzračné, šedomodré oči spočinou na tobě. S náznakem zájmu si tě prohlédne, pak se pousměje, pomalu se otočí zpět a vydá se chodbou až k průchodu, kde je sál. Tam se na tebe ještě jednou otočí, zlehka mrkne a zmizí ti z dohledu. Vyhazovači tě zlehka prošacují, pak se uvolí tě pustit dovnitř také... |
| |
 | Doma Nasadil jsem si brýle s fialovými skly, které dodávali mým světle zeleným očím fialovou barvu stejně fialové jako byli mé vlasy. Dnes jsem si vzal na sebe tmavě černou košili zbarvenou do vínové barvy a černé, úzké pásové kalhoty. Skončil jsem přípravu právě včas, zrovna přišla paní Sellerová. Odejdu ji otevřít, pousměji se na ní "Dobrý večer, paní Sellerová. To nevadí, že jdete pozdě. Hlavní je, že jste tady. Nemusíte mě o tom ujišťovat. Přece to neděláte poprvé. Jen se rozloučím a půjdu."jak jsem řekl tak i udělám. Pak se rozloučím i s paní Sellerovou a vydám se k novému klubu. I když přiznám se, že se mi vždy odcházelo s těžkým srdcem. Nasednu na svou motokrosovou motorku a vyrazím plnou rychlostí. Helmu jsem si nenasadil i kdybych se vyboural... tak co z toho? Trochu to zabolí, ale to je tak všechno. Nosferatu Zaparkuji blízko vchodu a zařadím se do fronty, která byla značná. Vypadalo to na pěkný nával a velká část návštěvníků stála opravdu za to. Přede mnou stála vyzývavá krasavice, která by stála za hřích. Podle toho jak se oblékla, bylo jasné, že dnes v noci nehodlá být sama. Usměji se, když vidím jak se na mě ohlédla, možná bych s ní mohl hodit řeč. Nechám se prohledat, jako kdyby to mělo smysl. Nakonec vždy se najde nějaký vynalézavý pacholek co dovnitř propašuje drogy nebo zbraň. Jen co jsou se mnou hotoví, vejdu do podniku. Rozhlížím se zvědavě kolem sebe, ale především se dívám po té kočičce, která na mě tak významně házela očkem. |
| |
| Tayler Borter Ke klubu dojedete, ale parkoviště je už málem přeplněné, ale víte o jednom, co je kousek za parkem, který je pár metrů od Nosferatu. Tam jsou ještě dvě volná místa, auto necháte tam. ,,Vypadá to, že tu bude víc jak na výběr...." pronese Bella medově. ,,Co myslíš?" otočí se na tebe a pousměje se. Ještě se k tobě nahne a vtiskne ti letmý polibek na tvář, pak vystoupí z auta a trošku se protáhne. ,,Tak pojď, ať už jsme tam, dokud je tam aspoň trošku k hnutí..." vybídne tě a sama se vydá celkem dlouhými kroky směrem k podniku, chůze na podpatcích jí díky zvyku nedělá potíže, pohybuje se v nich naprosto přirozeně navíc ještě s notnou elegancí, boky se jí mírně vlní, což o to víc vynikne v šatech, co si vzala na sebe. Stejně jako ostatní i vás zarazí fronta, která se před klubem začala tvořit už dobrou hodinu před otevřením. Občas se ozve nespokojené zabručení, sem tam smích.... pěkných dívek a i mladíků je tu víc než dost, těžko si vybrat, kdo by byl asi nejlepší.... Bella se po chvilce zaměřila na skupinku stojící asi metr od vás, byli tam tři chlapci a jedno děvče, všichni vypadali asi na takových dvacet let. Zvláště se zaměřila na jednoho s polodlouhými, špinavými blond vlasy a oříškovýma očima. Bylo zvláštní, že si na krmení a zábavu vybírala často diametrálně odlišné typy od tebe, i když to asi mělo svůj důvod. Po čtvrt hodině čekání jste se dostali téměř před vchod, pak už to šlo vcelku lehce. Vyhazovači vás oba důkladně zkontrolovali, pak se uvolili vás vpustit dovnitř. ,,No, tak jsme se dočkali, zábava může začít... padl ti už někdo do oka?" otáže se Bella zvědavě, v očích jí tančí malí čertíci. Peter Bishop ,,Slečnu Miu naleznete v klubu, konkrétní místo vám bohužel nesdělím, ale zkuste to v salonku pro V.I.P. Nachází se v dolním sále napravo od pódia. Ta kartička, co jste dostal má v sobě zabudovaný čip. Když přijdete až ke vchodu, přiložte jej na čtecí zařízení a dveře se samy otevřou. Je to trochu nalevo od schodiště, patrně budete chvíli hledat, salonek je soukromý, takže je celkem dobře maskován v zrcadlové stěně, která se táhne za celým pódiem." informuje tě Griffin. ,,Pokud už nic dále nepotřebujete, tak vám ještě jednou přeji hezké strávení večera, případně budeme mít tu čest setkat se osobně. Nashledanou." rozloučí se nakonec a tobě patrně nezbývá než se obléci a vyrazit. Když tak učiníš a octneš se před klubem, čeká tě překvapení. Naproti tobě se vynoří dívka v přiléhavých, po stehna dlouhých kovově lesklých šatech zlaté barvy, které na jejím těle sedí jako druhá kůže a dávají tak ještě více vyniknout svůdným křivkám. Velmi světlé vlasy má vyčesané do vysokého culíku, který vypadá lehce nedbale, v uších se houpou stříbrné, jako by ze šupin složené dlouhé naušnice. Samozřejmě je to Mia. ,,Zdravím vás a přeji dobrý večer." pousměje se na tebe a zlehka pokývne hlavou. ,,Griffin mě informoval o tom, jak to bude, akorát jsem měla volno, tak jsem se rozhodla podívat se, jestli jste už náhodou nepřijel, abychom se v tom zmatku a tlačenici nemuseli hledat. Měl jste dobrou cestu?" otáže se a pousmátí na tváři se jí zlehka rozšíří. Pak se pootočí k frontě před klubem. ,,Pojďte se mnou..." vybídne tě následně a vydá se někam dozadu. ,,Zbytečně byste tam čekal.... Navíc se prodírat tím davem...." dodá za chůze, mine hlavní vchod a pokračuje dozadu. V dlani jí zachřestí klíče, mírně se sehne a ozve se cvaknutí zámku. ,,Tak prosím..." vybídne tě, před tebou se otevře chodba úzká akorát tak, aby se do ní vešlo schodiště, které stoupá vzhůru. Jen co vejdeš, vydá se dívka za tebou. Když vystoupáte nahoru, otočí se a dovede tě k dalšímu schodišti, které vede zpět dolů. Tam se otevře zeď a octnete se v chodbě, kousek od vchodu do hlavního sálu. Melody Mathews Sab pozvedne jedno obočí, pak si druhou rukou přizvedne bradu, až se ozve cvaknutí zubů o sebe. ,,No, teda... Ty se lepšíš, holka, to se mi líbí..." pokývne hlavou, zářivě se usměje, pak si tě dvakrát dokola pěkně obejde. ,,Hmmmm... já myslím, že se sháněním nápadníků nebudeš mít rozhodně potíže..." dodá pak, na to se dojde sama převléci. Top jí krásně přilne k tělu, které sice nění bůhvíjak vyvinuté co se týče hrudníku, který je téměř plochý, ale společně s celkově dost štíhlou, ne však vyhublou siluetou tvé kamarádky to působí spíš ještě lépe, než kdyby byla bůhvíjak vyvinutá. K tomu elastické, přiléhavé kanárkově žluté kraťasy do půlky stehen. ,,Tak, bezva... Jdem se ještě zmalovat, ať se nás pěkně leknou a můžem vyrazit..." mrkne na tebe a dá se do práce, díky cviku je nalíčená za deset minut a přesto to působí dokonale. Počká, až budeš připravená i ty, pak tě popadne za ruku a div s tebou nevyrazí dveře. ,,Vezmem si taxi, je to daleko vcelku." informuje tě, pak chvíli stojí na chodníku u silnice, nakonec dvakrát mávne a asi třetí projíždějící auto vám zastaví. Cesta trvá necelou půlhodinu, následné stání v dost velké frontě ještě o něco déle, nakonec se ale dostanete dovnitř. Už před klubem Sabina napůl slintala po mladících, co tam postávali a div jí nezačaly hořet lýtka. ,,Vidělas toho s dlouhými hnědými vlasy? Vsadím se, že je pěkně vysportovaný, jejda.... A ten blonďák... určitě hokejista... ty široký ramena a a výška.... to se pozná...." hodnotila, když jste procházely chodbou směrem k průchodu do hlavního sálu a byla víc jak nadšená. Kdo by také ne, mladíci vypadali vskutku víc než dobře, i když to samé se dalo říci i o dívkách. Daniell Malloy Trvá ještě přibližně půl hodiny, než z pokoje vyjde i tvá sestra. Opět elegantně pluje, div, že se nevznáší nad podlahou. Oblečení i make-up udělaly své, měla si raději vzít i plácačku na odhánění nápadníků jako obtížného hmyzu. O to těžší patrně bude ji alespoň nějak uhlídat. ,,Fajn, tak už můžem vyrazit..." prohlásí, jako by snad ona čekala na tebe, když si obleče kratší sáčko a boty na vysokém, uzounkém klínku. Světe div se, že na něčem takovém dokáže udržet rovnováhu, navíc se ještě neklátit, ale elegantně proplouvat ulicemi jako nějaká víla.... Zastrčí si vlasy za ucho, v těch se houpou velké kruhové náušnice. Dívka si od tebe drží patřičný odstup, i když občasným pootočením, které skryje za pohození hlavou, zkontroluje, zda jsi někam nezmizela. Když dorazíte před podnik, je k osmé hodině. Jeden z vyhazovačů nesouhlasně kýve hlavou a ti, co před ním stáli, nakonec po chvíli odchází. Že by už měli plno? Tuhle doměnku vysloví Lilith nahlas, pak se však zamračí. ,,Tak to teda ne!" ještě přidá do kroku a žene se tam jako vichřice, na to si však uhladí vlasy, nasadí úsměv, který raději ani nechceš vidět. Po chvíli na tebe kývne hlavou. ,,Tak sebou pohni.." vybídne tě ještě a napůl zavrčí, pak tě popadne za rameno a vtáhne do prostorné chodby, kde se však ani nestačíš rozhlédnout a už stojíte v hlavním sále. Lilith se chvíli rozhlíží, jako by někoho hledala. Její pohled se ustálí na černovlasém barmanovi v sytě rudé košili. Dívka si stoupne na špičky a zamává, pak tě dloubne mezi žebra. ,,Jestli chceš, tak si tu někam sedni, nebo nevím.... Já jdu za tím klukem...." pronese stručně a jasně, pak se vydá k baru, o který se opře. Barman si jí ihned všimne, pokývne hlavou a pozvedne obočí, pak se usměje, má zářivě bílé, dokonale rovné zuby a úsměv jako ti kluci z plakátů. Lilith se k němu nahne blíž a něco mu začne vykládat, barman přikývne, pak jí začne připravovat pití. Všude je celkem dost lidí, ale díky tomu, že jich už několik sešlo i dolů, tu není tak plno. Gabrielle Serrano Toalety se nacházejí kus za průchodem do hlavního sálu, jsou vlastně až na konci chodby. Šatnu však nikde nevidíš. Když však vejdeš dovnitř, je tam dost stolků se židličkami, kam se dají svršky odložit, v rohu stojí dokonce věšák. U baru obsluhuje celkem bravurně vyšší muž s vlasy černými jak uhel a jasně zelenýma očima, který už stihl přitáhnout pozornost nejedné dívky, avšak nejvíc nějaká ve žlutých šatech bez ramínek. Nedaleko je i další postava, která splývá se zdejším potemnělým prostředím díky svému nevýraznému odění, má po pás dlouhé, černé vlasy, na nose brýle.... Že by někdo z personálu? Těžko říci. Sara, tedy dívka, kterou hledáš, říkala něco o dolním baru, schodech. Ty spatříš hned vedle baru. Stačí se vydat dolů a když se rozhlédneš, spatříš barmanku, jak se čile ohání za svým barpultem s úsměvem na rtech. Čiší z ní jakási pozitivní energie, jako by se kolem ní neustále vznášela jakási přívětivá aura. Patrik Sin Když vejdeš, těžko říct, kam se koukat dřív. Dívky vpodstatě polonahé, jedna hezčí než druhá, tuhle sukýnka, tuhle hluboký výstřih.... Až se z toho točí hlava. Tu kočičku, co po tobě házela očkem spatříš u baru, kde si zrovna vzala pití a pousmála se celkem dost svůdně na barmana, který jí odpověděl lehkým mrknutím, pak se však otočil k nějaké dívce ve žlutých šatech. Černovláska se pootočila, rozhlédla se jako by mimoděk kolem, pak však její oči zavadily o tebe. Na rtech se jí objevilo pousmátí, poodešla od baru, pak se pohodlně zády a lokty opřela o zábradlí, co bylo hned vedle a napila se z číše, přičemž z tebe nespouštěla oči. Bylo to víc než vyzývavé gesto a ona to dobře věděla. Chybělo ještě kývnutí prstem, ale to už by působilo lehce přehnaně. Jakmile se k ní rozejdeš, na tváři se jí rozlije spokojený úsměv, který však po té, co se k ní přiblížíš na pět kroků opět zmizí, nahradí jej lehké přimhouření očí. Dívka opět upije ze sklenky a pečlivě si tě prohlédne, je v tom skryté hodnocení, to nepochybně. Podle výrazu v jejích očích však patrně usoudila, že to s tebou minimálně zkusí. Mírně pohodí hlavou a stáhne si vlasy na jedné straně na záda. Na to si ze rtů slízne pár kapiček koktejlu, které tam ulpěly. ,,Taky na lovu?" otáže se lehce vyzývavě, pak protočí číši mezi prsty. V šedomodých očích se zlehka zaleskne. Když jsi blíž, všimneš si, že má jemně pihovatý nos a i tváře. Rty mají narůžovělou barvu. Podle toho, jak se zeptala, lze snadno odhadnout, že tahle půjde na věc zpříma, bez zbytečných, ne však žádných oklik. Nebo se tak alespoň dala odhadnout, na zajíčka rozhodně nevypadala. |
| |
| Příprava a tak vůbec S kluky se rozloučím s manažerkou, pak nanosíme věci na pódium a společně se zvukařem nazvučíme nástroje. Ale vyskytne se pár problémů, jak na potvoru. Alexova kytara nejenže je rozladěná, až to není hezký, ale navíc má prasklé dvě struny, Kristián naopak přišel na proraženou blánu od rytmyčáku. To si snad už dělají srandu... protočím oči a trochu nervózně se rozhlédnu. Sice je mi trochu hloupé chtít něco takového po manažerce, ale patrně nemám na výběr. Z pódia je naštěstí dostatečný přehled, takže se mi ji po chvíli podaří najít, alespoň si myslím, že je to ona... Seběhnu dolů po schodech a vydám se za ní, prorazit si cestu mi nečiní až tak velké problémy, aby se to nedalo zvládnout. ,,Slečno.... Morell....?" při oslovení trochu zaváhám, co můžu vědět, jestli není vdaná, ale nakonec usoudím, že oslovením, co jsem zvolil se nedá nic zkazit narozdíl od toho druhého. Počkám, až se na mne otočí. ,,Je mi to dost nepříjemné, ale máme problém.... Vím, že bychom to měli mít zajištěné, ale... Potřebovali bychom struny do kytary, konkrétně G a E a pak ještě blánu do rytmyčáku. Myslíte, že by to šlo zařídit? Obávám se, že bez toho nebudeme schopni hrát. Ještě jednou se omlouvám, jsou s námi zatím jen samé potíže." trochu nervózně se ošiju, na okamžik sklopím jako by stydlivě oči k podlaze. Vskutku mi není moc dobře po těle. |
| |
| Nosferatu Její pohledy a vyzývavá gesta musel jsem se v duchu pobaveně smát. Byla rozkošná. Přijdu až k ní a opřu se vedle ní o zábradlí, měl jsem co dělat abych se nerozesmál nahlas. "Tak taky na lovu? Drahoušku ty ani nevíš, jak opravdový lov vypadá." zadívám se na ní. Všimnu si pih, ty jsem měl rád, holka byla podle mého gusta i když já měl rád i trochu toho dobývání. "Ano. I tak se to dá říci."souhlasím s ní a odtrhnu pohled od ní a místo toho se rozhlédnu. "Je to tu opravdu pěkné. Musím říci, že nejsem zklamaný. A jsem rád, že jsem se sem dostal. Podle té fronty venku.. se sem všichni určitě nevejdou." znovu se na ní zadívám. Postavím se před ní a vezmu ji zlehka za ruku "Jmenuji se Patrik. Těší mě slečno."políbím ji hřbet ruky, ale mé rty na její ruce setrvali o něco déle než aby to bylo jen zdvořilostní gesto. Zase se narovnám a usměji se na ní. |
| |
| Byt->Nosferatu V bytě si ještě vyslechnu instrukci, kterými mě Griffin zahrne. Při tom se snažím si všechny zapamatovat, což se mi nakonec povede. Rozloučím se s Griffinem a pomaličku se začnu oblékat, mezitím si vaří v kávovaru kávu. Když skončím už v olblečení nasadím si hodinky a odejdu do koupelny, kde si ještě projistotu vyčistím zuby a trošičku zkrotím chaos vlasů na mé hlavě. POté do sebe hodím jedno rychlé kafe a obleknu se do tmavě šedé kožené bundy. Ještě jednou zkontroluji čipovou kartu ke klubu a ze stolku vezmu klíčky od motorky. Dole nasednu na motork(Honda CBR 1000 RR Fireblade černé barvy). Řítím se ulicemi, avšak stále dávám pozor na ostatní jezdce. Jet autem,chytla by mne zácpa, avšak s motorkou s elegantní drzostí projedu kolem stojících aut Když dojedu ke klubu všimnu si zástupu lidí stojících ve frontách , jen aby se dostali ke klubu. Zastavím tedy kousek stranou a slezu z motorky. Pomaličku se vydám do davu, když mne zastaví krásné tělo v červených přiléhavých šatech a s krýsnýma dlouhýma nohama, když pohlédnu do obličeje poznám Miu. Usměji se na ni. "Dobrý večer, to jste laskavá, že jste tu na mne počkala" řeknu s úsměvem. Na otázku cesty se usměji. "Vynikající...jak to vypadá uvnitř?" zeptám se když pomaličku projdeme kolem tlačenice k zadnímu východu. Když Mia otevře dveře potichu do nich vejdu a ocitnu se v úzké chodbě, cca metr a půl široké. Pomaličku se vydám dopředu, nemůžu se ztratit... "Je to místo pořád aktuální?" zeptám se zachůze, projistotu. Když se ocitneme kousek od hlavních vchodu. |
| |
| Nosferatu V hlavním sálu je to doslova jako v mraveništi. Všude kolem se to hemží pestrobarevně oděnými lidmi, mluvícími a halasícími natolik, že není slyšet vlastního slova. Kabát odložím na nejbližší věšák u dveří a konečně se mohu předvést ve svých těsných bílých šatech. Ostatně, už bylo na čase je trochu provětrat. V první chvíli ani netuším, kam mám jít a kam se dřív dívat. První co mě zaujme je bar, za nímž instinktivně hledám hlavu posetou dredy, až později si uvědomím, že Sara mluvila o jakémsi dolním baru a o schodech. Pozorně se tedy rozhlédnu, abych v dalším okamžiku konečně objevila schodiště vedoucí do spodního patra. Je těsně u baru, za kterým kraluje černovlasý mladík, jemuž dává momentálně zabrat nějaká mlaďounká dívka ve žlutých šatech. Opatrně se tedy kolem nich protáhnu, minu i tmavovlasou dívku v kalhotovém kostýmku a konečně se probojuji až ke schodišti. Musím uznat, že rozdělení klubu na dva sály bylo velice chytrým tahem, takhle se zdvojnásobí celková kapacita a samozřejmě i tržby. I když chůze dolů po schodišti v jehlách není zrovna dvakrát příjemná, a co teprve, kdybych v sobě měla nějakou tu sklenku alkoholu, raději nemyslet. V dolním sálu doposud není tak plno jako nahoře. Většina zákazníků očividně stále ještě obdivuje krásy prvního patra a nestačila zaregistrovat, že je tu i druhé. Hned na první pohled je zřejmé, že dole je to o poznání větší, očividně je to díky tanečnímu parketu a podiu. Moje oči opět zamíří k baru, kde konečně naleznu známou tvář. Sara je i dnes tak nějak exoticky zajímavá a její pleť je stále bledší než ta má, a to už je co říci. Zprvu mám tendenci k ní ihned zamířit a pozdravit jí, popřípadě si něco objednat, ale fronta žíznivých zákazníků mě odradí. Nerada bych jí rušila, když má tolik práce, určitě by mi za to nepoděkovala. Otočím se tedy na podpatku, div že nevyrazím nějakému muži sklenici z ruky a zamířím k volnému stolku za který se úlevně posadím. Je poměrně zvláštní, jak rychle jsem si odvykla nosit úzké lodičky na jehlách, ale možná je to i tím, že celý den stojím v práci na nohou. Proto neváhám ani okamžik a úlevně vysvobodím bolavé nožky z úzké obuvi. |
| |
| Nosferatu Promiň. Řeknu pokaždé, když někomu stoupnu na nohu, nebo do něj nechtěně vrazím. Snažím se ignorovat začínající pocit klaustrofobie a fakt, že na každém kousku svého těla cítím někoho dalšího, kdo se o mě nepříjemně tře a vráží do mě. Kdybych tohle věděla, vzala bych si kombinézu. Začnu litovat svých odhalených stehen a potlačím strach z čehosi, co se na mě zezadu nepříjemně lepí. Nemyslím na nic jiného, než na to, že se za žádnou cenu nesmím ohlédnout. Pomalu přestanu doufat, že zamnou stojí dívka a žádostivě se chytím Sab za ruku, kterou prosebně zmáčknu. Už jsme na řadě a tak doufám, že mě šikovně vtáhne sebou, až bude vcházet dovnitř. Svou nadšenou kamarádku absolutně nevnímám. Snažím se vzpamatovat z šoku, který mě pohltil a se skloněnou hlavou procházím dlouhou chodbou, aniž bych pustila Sabiny teplou, uvolněnou dlaň. Nemůžu uvěřit, co tu vlastně dělám... Nedobrovolně si vzpomenu na nadšení, které jsem pociťovala, když jsem ze svého pokoje volala Sabině a vesele jí oznamovala, že za ní přijedu. Je tu neuvěřitelně lidí i na NY by to bylo nepřirozené a co teprve, když klub stojí v takotém malém městě. Šok vystřídá panika a já si uvědomím, že za chvíli vkročím do sálu, kvůli kterému tu všichni jsou. Na každé tváři kolem mě je vidět značné vzrušení, nedočkavost a smích. Nahání mi hrůzu fakt, že jen já v plicích stěží potlačuju slovo "mami" a snažím přijít na vhodnou omluvu pro Sab, jak se odtud dostat pryč. |
| |
 | Podkrovní byt v centru města Sklapni. Vymrštím ruku, která srazí postarší budík k zemi, který po tvrdém styku se zemí přestane hlučit. Obrátím se na záda a zůstanu civět do stropu. “Hezké ráno…“ Ironicky se ušklíbnu. Ráno z mého slovníku zmizelo. Prostě už není, měla bych to zařadit do kategorie: vulgarismus. Nejraději bych se válela v posteli celou noc. Jsem utahaná jak kotě, v laboratoři jsem strávila zase celou věčnost. Promnu si unavený obličej a nakonec svezu nohy na zem. Natáhnu ruku na noční stolek, z kterého si vezmu telefon. Kupodivu nikdo… Mobil skončí někde u peřin. Jsem jeden z těch lidí, pro které ta šokující zpráva o tom, že jim nikdo nevolal, popřípadě jim nikdo nepsal, připadá úplně normální. Už jen proto, že v celém mém telefonu se všeho všudy nacházejí pouze tři čísla. Pomalu se zvednu a zamířím do koupelny, kde, aniž bych ze sebe musela něco svlékat, vlezu do sprchy a nechám na sebe padat vlažnou vodu. Neměla bych to tak hrotit. Mám na to přeci celou věčnost, no ne? „Můžeš žít i tisíce let, pokud tě někdo nezabije dřív.“ Vzpomínka na něho ve mně evokuje vztek a bezmoc, otočím kohoutkem za modrou barvou. Když pak po dvaceti minutách z koupelny vycházím, na sobě mám potrhané jeany a černé tričko s nápisem The Beatles. Na hlavě se mi skví účes, o kterém by mnoho lidí řeklo, že vypadá, jako by jím projel blesk. Zamířím do kuchyně a hnána hladem otevřu ledničku, jejíž obsah se smrsknul na nepoživatelný steak a lahvičku psí krve. Bože.. studená. Při tom pohledu se mi zvedne žaludek a tak raději, trochu agresivně, ledničku zavřu, načež se ozve povážlivé zacinkání. Přejdu z dlažby kuchyně, která mě zebe do nohou, na koberec chodby, míříc ke dveřím, kde na mě určitě budou čekat… Leták? Žádné účty, připomínky, nic?! Jo! Vítězně se usměji a papír ze země zvednu aniž bych se na něj podívala, nakonec přistane v další haldě papírů, která se mi válí na stole. Většinou jsou na nich různé grafy, snímky z elektronového mikroskopu, nebo jsou popsány výpočty. Opřu si nohu o židli a začnu se v papírech přehrabovat, vytáhnu jeden a chvíli do něj civím. Opět nic.. opět. Jasný, proč se tomu vlastně divím?! Zmuchlám lejstro a trochu vytočena začnu po stole hledat krabičku cigaret, když ji najdu, cigaretu si strčím do koutku úst a zapálím, kouř zhluboka vdechnu do plic. Rakovina mi taky nic neudělá, stejně jsem v rozkladu. Jsem mrtvá. Naše buňky jsou mrtvé, nereagují na podněty zvenčí. Nic je… doháje! Přivřu oči a znovu přejedu pohledem po stole. Všechno to bylo k ničemu. Zavadím o leták, který jsem před pár minutami sbírala ze země. Nevšední zážitek s neopakovatelnou atmosférou? Pche… Nějaký zbohatlík neví, kde vyprat špinavý peníze, nebo si jeho synáček usmyslel, že chce mít image nějakého filmového upíra. Blbec, stejně tu krev, kterou hrdinsky vypije, za rohem zase vyzvrací. Zůstanu však na leták civět ještě dobrých pět minut, než v klidu cigaretu nedokouřím. Mám hlad. Mírně se podmračím, složím leták a strčím ho do kapsy, následně zalovím na stole a vytáhnu si peněženku , z které vyjmu bankovky a připojím je k letáku. Legitimaci nechám v peněžence. Stejně jí nebudu potřebovat. Ještě než vyjdu z bytu skočím do koupelny, rty přejedu leskem a zvýrazním si řasy. Lov… A je to tady. Venku jsem nebyla už pekelně dlouho a lidskou krev? Bože. Začínají mě svědit dásně, pustím ledovou vodu a vsunu do ní ruce. Nejsem bestie… Jasný? Nejsem. Jsou to lidi, já jsem krucinál taky člověk… taky. Zavřu oči a přiložím si ruku zezadu na krk, abych zmírnila svědění, vlastně čekám, dokud úplně neodezní. Nejsem bestie. Usměji se na svůj odraz v zrcadle, černé oči a tmavé vlasy mám po mamince. V levé straně nosu se mi pak blýská kamínek. Tak snad to na někoho bude stačit. Opustím koupelnu a v chodbě si obleču bílé manžestrákové sáčko a botky na podpatku stejné barvy. Vysoké boty obecně nemusím, ale většina mužů je uvítá. Vlastně kdyby bylo po mém, tak tam nakročím klidně v pyžamu. Zamknu byt a klíček schovám pod rohožku. Nosferatu Těch 500 metrů, kterých mě dělí od nového klubu s mým loudáním projdu za pár minut. Trochu se zarazím, když uvidím frontu, která před budovou stojí. Děláte si humor? Mírně podrážděně se zastavím a chvíli jen tak koukám. Ne, odmítám. Mám sto chutí se otočit a jít si radši sednout do laboratoře. Hlad je hlad… Rozhodně vykročím do fronty a oháním se kolem sebe, nezastavuji se. Naštěstí jako krvesajec jsem natolik silná, že mi odstrčit někoho nedělá problémy a jsem i natolik rychlá, že než stačí něco udělat, jsem dávno někde vepředu. Zastavím se asi tři lidi před vyhazovačem, za mnou stojí vcelku pohledný blondýn a na jeho narážky odpovím tím, že se na něj sladce usměji a pošlu mu vzdušný polibek. Sklapni hošíku. Když se dostanu na řadu, tak se na vyhazovače uculím stejně, jako na to nedochůdče za mnou. Obleze mě rukama stejně jako každého jiného, tahle práce by se prostě šikla nějakému úchylovi. Po tom co procedím slova díků, a nevíc za co děkuji, za to že si sáhl? Niceméně hned po tom vejdu do klubu, poměrně mě překvapí jakási „velkolepost“, ale to odhodím stranou. Bar. Protáhnu se kolem několika lidí a snažím se o to, abych se jich dotkla co nejméně, provádím to skoro až s precizní chirurgickou přesností, jako kdybych čekala, že když se jich dotknu, okamžitě dostanu tyfus. Což se ovšem mě netýká, ale jednoduše jen nemám ráda, když se mne lidé dotýkají. Když se mne kdokoliv dotýká bez mého svolení. Fajn, tak jsem tu. Hodinu dvě a už tu někdo bude natolik pod obraz, že bude po.. Zavrtím hlavou, abych zahnala myšlenky na krev a polknu. Během toho, kdy se snažím vyhnout nějakému kontaktu a zároveň se dostat blíž ke středu klubu přibývá i lidí. Kde se v tomhle městečku vzalo tolik lidí?. Cestou minu nějaké dvě dívky, co se drží za ruku, ta druhá vypadá, že co chvíli dostane hysterický záchvat. Nemáš sem chodit holka, pravděpodobně tady ani nemáš co dělat. I přesto mi jí je tak trochu líto. Pokrčím rameny a zatnu zuby, když do mě zezadu někdo vrazí. Nebýt ve společnosti, přerazím ti čelist. Asi bych se měla opít… To bude zase peněz. Fajn, nepochybně tu někdo bude prodávat koks. Protáhnu si krk a rozhlédnu se kolem. Chlápek… ne. Upír, co líbá ruce, spousta svíjejících se těl a rámus. Potřebuju se uvolnit. Ještě jednou loupnu očima po upírovi, jediné co v mé hlavě teď pulzuje je, že má krev. Jinou krev, než mám já. Mírně se usměji i přesto, že jeho přítomnost mi není nijak příjemná, ale něco mi říká, že s našinci se tu ještě potkám. Ostatní upíři mi nevadí, ale že bych jejich přítomnost nějak vyhledávala, to se říct nedá. Zvláště dnes, čím víc nás tu bude, tím větší je riziko, že se něco stane. V klidu… usmívej se a všechno bude v pohodě. Nepozná, že jsem upír. Téměř nikdo z nich to nepoznal, téměř… Možná bych se měla přestat bránit té myšlence, že už nejsem člověk, snad.. měla bych se podřídit, že. NE! Uvědomím si, že pořád na toho upíra civím, takže raději odvrátím pohled a zaujmu místo u baru. Byla jsem člověk a tohle je prostě jenom přechodný stav.. jasný? Zase budu člověk. Zazubím se na barmana a ruce položím na bar. “Vodku, dvojitou.“ No když už nic, budu se tu moct koukat na barmana. I přesto, že se usmívám v zádech mám zvláštní pocit. A hlavně… Hlad. |
| |
| Auto, Nosferatu Cesta autem trvala jen chvíli, přesto když jsme přijeli, tak už byla skoro všechna parkovací místa vedle klubu obsazená, tak jsem zajel na vedlejší parkoviště, kde bylo ještě pár míst volných. Vždy mě fascinovala Bellina chuť lovit a hrát si se svým jídlem, dokonce i teď z ní vyzařovala touha po zábavě a dobrém jídle. Musel jsem se tomu usmát, zásadně jsme lovili každý zvlášť, protože ve dvojici bychom moc obětí nesehnali. Její letmý polibek mě zahřál. ,, To rozhodně!" vystoupil jsem z auta a následoval jí. Sledoval jsem jí z povzdálí a vychutnával si každý její krok. Měla v sobě tolik elegance. I přes jehlové podpatky šla naprosto dokonale a ještě se zvládala vlnit v bocích. Přejel jsem pohledem její dlouhé štíhlé nohy, zadeček obepnutý jemnou látkou šatů, přes pás po záda, na kterých hebce splývaly její oříškově zbarvené vlasy. Pomněnkově modré oči se na mě otočily s otázkou, kde jsem tak dlouho. Došli jsme až ke klubu, kde stála nehorázná řada lidí a nejen lidí. Všiml jsem si několika našinců. Spěšně jsem si je prohlídl, abych zabránil Bell vyjet po některém z nich. Ona si naštěstí všimla skupinky mladíků a jedné dívky. Všiml jsem si, jak pokukuje po blonďákovi s oříškovýma očima. Po zhruba půlhodince jsme se dostali dovnitř. ,, Zatím mi do oka nepadnul nikdo, ale neboj se, poradím si!" zašeptal jsem jí do ucha a pak jsem pronesl tak, aby to slyšela jen ona: ,, Dobře se pobav, drahá!" Zamířil jsem opačným směrem než Bell. Všude to hýřilo barvami a smíchem. Zahlédl jsem spoustu osamělých dívek, ale žádna mě nezaujala. Bar, kde obsluhoval černovlasý mladík, byl přeplněný mladými dívkami, které se nechali obskakovat, obzvlášť jedna ve žlutých šatech. Vypadala hodně mladě. Kousek od ní stála nevýrazná dívka, která byla jistě starší než ta u baru, v černém kostýmku a nervózně se rozhlížela. Prosmýkl jsem se kolem dvojice dívek. Ta jedna vypadala sebejistě a ta druhá dost nervózně. Zalíbila se mi ta v černém topu a kraťáscích. Poodešel jsem kousek stranou a stáhl si černé vlasy vzadu do culíku, takže mi pouze ty kratší spadaly volně podél symetrické tváře. Ještě jednou jsem se zahleděl na tu dívku v topu, hypnotizoval jsem jí mandlovýma očima a nechal plně působit svůj šarm. |
| |
| Patrik Sin Dívka přikývne. ,,Asi máš pravdu, ale my se sem naštěstí dostali ještě včas.... A ono se to v průběhu večera snad taky trochu začne vylidňovat. Jsou zaměstnání, kam musí lidi i v sobotu...." odvětí s pousmátím, opět upije z číše. Když si stoupneš naproti ní, lehce pozvedne obočí a dle jejího dalšího výrazu je víc než jasné že to, cos udělal, rozhodně nečekala. Cukla sebou a sklenka jí málem vyklouzla z ruky, pak párkrát zamrkala, nakonec se doširoka usmála a neměla daleko k tomu, aby se začala smát nahlas. ,,Koukám, že elegantní gentelmani ještě nevymřeli, co?" nadhodí pobaveně, ale ne posměšně. Natáhne se a odloží již téměř prázdnou číši na bar, volnou rukou lehce přejede přes místo, kde se jí dotkly tvé rty, zadívá se na tebe. ,,Já jsem Rena, a taky tě ráda poznávám, Patriku... Ale teď vážně. Co tě sem vlastně přivedlo krom pití, holek a zábavy?" otáže se, zatímco využívá příležitosti tě očima prozkoumat ještě lépe. Peter Bishop Mia se na tebe pootočí, v úsměvu jí zazáří dokonalé zuby. ,,Zda je volné? To záleží hlavně na vás...." odvětí, pak se rozhlédne. ,,Pojďte za mnou... Půjdeme někam, kde bude klid." vybídne tě a vydá se do hlavního sálu, kde lehkým kývnutím pozdraví barmana, který jí to opětuje, zamíří ke schodišti, sejde dolů, opětovným způsobem kývne barmance, co obsluhuje dole, pak vystoupá až vedle pódia k zrcadlové stěně. Lidí je všude víc jak požehnaně, i když tady dole přecijen poněkud méně. Dívka neváhá a přiloží malou kartičku, po chvíli se ozve zvuk, jako když se nasává vzduch a dveře se otevřou. Mia ustoupí, abys mohl vejít, pak tě následuje. Sklo je polopropusté, takže ze salonku je vidět ven, ale ne dovnitř. Dalo by se odsud velice dobře pozorovat dění v klubu a není moc pochybností, že také k těmto účelům bude místnost sloužit. Ta byla vymalovaná a zařízená v odstínech červené, tmavě hnědé a bílé. Stěny byly vymalované střídavě rudě a hnědě, sofa objímající dvě stěny ladily s vymalováním. Čalounění bylo rudé, tmavě hnědé dřevo s bílými polštářky. Podlahu pokrývaly bílé mramorové desky. U jedné ze stěn byl bar, kde se mohl každý obsloužit sám a namíchat si, co chtěl. Byl tu i kulečník a intimní,ztlumené osvětlení. ,,Dáte si něco k pití?" otáže se Mia a elegantně vklouzne za bar, do každé ruky uchopí dvě flašky s nápoji. ,,Klidně se posaďte..." dodá pak s lehkým pousmátím a kývne hlavou k sofa. Na to začne připravovat nějaký koktejl. ,,Zatím ještě můžete přemýšlet o tom, co mi odpovíte..." dodá jako by mimoděk a na okamžik se na tebe zadívá, pak se začne opět plně věnovat přípravě pití. Gabrielle Serrano Lidí postupně začne přibývat i dole, na pódiu se už, i když sice krátce, mihla kapela, takže možná proto se většina návštěvníků začala přesouvat na zatím ještě volná místa. Fronta u Sařina baru se trochu zmenšila, i když ne o moc. Po lepším pohledu jsi ale zjistila, že většinu jí tvoří pouze zákazníci, kteří již svůj koktejl dostali, ale z různých důvodů stále postávají u barpultu. Barmanka zrovna doobslouží nějaký mladý páreček, pak si úlevně oddychne, ale tvář jí září, je víc jak znát, že tahle práce ji minimálně baví. Pátravě se rozhlédne, pak její oči spočinou na tobě, jako by přesně věděla, kde se budeš nacházet. Usměje se a kývne na tebe, ať jdeš blíž. ,,Zdravím svou příští tvořitelku zcela jistě neodolatelného účesu...!" uvítá tě vřele, jako někoho, s kým se zná už dlouho a neviděla ho několik let akdo je jí dost drahý. ,,Tak, co to bude? A jak se ti to tu jeví?" vypláchne vysokou číši z tmavého skla, podél níž se ovíjí drak. Nijak se nepozastavila nad tím, jestli ti smí tykat nebo ne, brala to jako samozřejmost, ale zároveň to nevyznělo vůbec nijak drze. Byla jen přímá a uvolněná. Melody Mathews Sab zmlkne a překvapeně se na tebe podívá. ,,Melody? Je... je ti dobře?" otáže se a ve tváři se jí objeví dost velká starost. ,,Jsi bílá jak stěna.... Chceš... chceš jít pryč? jestli sis to rozmyslela, tak... se zlobit nebudu, i tak si uděláme fajn večer... Film, popcorn, krémíčky..... Hm?" opatrně tě dovede až ke stolkům v hlavním sále, odsune ti židli, přičemž tě druhou rukou drží kolem ramen a pak na ně lehce zatlačí, aby sis sedla. Chystá se posadit naproti tobě, když se z nějakého zatím neznámého důvodu otočí. Když se zahledíš tím samým směrem, snadno zjistíš, proč. Stojí tam vysoký mladík s černými vlasy a uhrančivýma modrýma očima, jeho zrak se upírá směrem k vám, pravděpodobně na Sabinu. Ta ztuhla jako opařená, po chvíli však zatřepala hlavou a otočila se na tebe zpět. ,,Hele, přinesu ti trochu vody.... Vypadáš, že se tu v příští chvíli složíš a já se svýma bicepsama bych tě domů asi nedotáhla...." poznamená pak, ještě jednou si tě dost starostlivě prohlédne a vydá se k baru. Adelai Jullia Jaquer Chvíli trvá, než se na tebe barman otočí a věnuje ti plnou pozornost a není se čemu divit, má tu převážně zákaznic víc jak dost. Když se na tebe zadívá, téměř automaticky se mu na tváři objeví lehké pousmátí, které však ještě zůstává na hranici zdvořilostních mezí. Pak pokývne hlavou, bleskově se otočí pro sklenku a flašku s průzračnou tekutinou jako křišťál. Pak, aniž bys pořádně stačila postřehnout, před tebe postaví objednané pití. Jeho zelené oči se na chvilku ještě jako by víc rozjasní, zlehka na tebe mrkne, ale to už k němu přijde spíš drobnější, štíhlá dívka v černém topu a žlutých kraťasech, která požádá o vodu a zahledí se dozadu, kde sedí patrně její kamarádka, která si co do bledosti nezadá s křídou. V barmanově tváři se objeví lehčí starost, sehne se a vyndá ještě několik kousků ledu, které pak obalí utěrkou a podá je dívce spolu se sklenicí vody. Ta pokývne hlavou a otočí se k odchodu. Mladičká dívka ve žlutých šatech si tě změří pohledem, který nepostrádá jistou nevraživost a rivalitu. I když ta je vcelku pochopitelná. Přecijen díky svému vyššímu věku můžeš být pro barmana větším lákadlem. Když se prvotní vlna návalu u baru trochu uvolní a ty dopiješ, mladík se k tobě hbitě přitočí, opět s tím svým úsměvem, tentokrát ale zároveň takovým, ze kterého by se nejedné slečně podlomila kolena. ,,Ještě něco to bude? Mohl bych doporučit pár koktejlů, kdybyste měla zájem vyzkoušet něco neobvyklého...." v kombinaci s lehkým přísvitem v jeho očích to vyzní dokonce tak trochu smyslně. Můžeš postřehnout, jak se dívka ve žlutém zamračila. Tyler Borter Dívka má očividně starosti o svou kamarádku, kterou usadí ke stolkům opodál, avšak přecijen se ti povede přitáhnout její pozornost, i když jen na pouhý okamžik. Starost o druhou dívku je momentálně daleko přednější. Černovláska vyrazí k baru, pohybuje se spíše pružně a sebejistě, jako šelma, i když to má taky dost velké kouzlo. Mírně se nahne nad bar, vyřkne své přání a v mžiku je obsloužena. Na to se otočí, v jedné ruce sklenici s vodou, v druhé utěrku s ledem. Ještě se poohlédne za sebe, pak se však opět otočí a její oči se setkají s těmi tvými. Sabina ztuhne na místě, pak sklopí oči k podlaze, na to přešlápne z nohy na nohu a skousne si spodní ret. Po chvíli se na tebe jako by opatrně opět zadívá, dost silně váhá. Sama ví moc dobře, že by měla jít za kamarádkou, ale... |
| |
| Nosferatu Zvednu ruku a brýle si nasadím na hlavu, usměji se na ní "Rena je krásné jméno. Sice vím, že to zní otřele, ale myslím to vážně."pohlédnu na její číši. Co mě sem přivedlo? Pravdu? Já ani sám nevím co hledám. Možná další známost na jednu noc, možná něco trvalejšího nebo někoho na celý život. Možná tu jsem jen kvůli zábavě a ve skutečnosti nikoho nehledám. Každý den hledám něco jiného i když svůj cíl mám stále v dohledu."sundám si z očí pramen vlasů "Zní to chaoticky že? Ale je to podobné jako s nepořádkem. Když je to tvůj nepořádek víš kde co máš i když ostatní v tom vidí jen ten nepořádek. Má to svůj řád."zadívám se ji do očí. "Snad tě má upřímnost příliš nezdrtila, Reno."znovu pohlédnu na její číši "Až dopiješ dovolíš mi, tě pozvat na další drink?"nabídnu ji "A ne. Nesnažím se tě opít."odpřisáhnu ji s rukou na srdci. |
| |
| Nosferatu Všiml jsem si, jak její kamarádka bledne a vypadá, jakoby měla každou vteřinu omdlít. Dívka jí rychle usadila na židli k jednomu ze stolků, potom se vydá k baru, odkud si odnese sklenici vody a utěrku s ledem. Její krok byl hbitý a pružný jako kroky kočky. Líbilo se mi to. Pohybovala se jinak než Bell. Ale taky vzrušivě. Když jsem si vzpomněl na Bell, tak mě napadlo, zdali už si někoho ulovila, ale věděl jsem, že ona si někoho jistě uloví, jestli už neulovila. Dívka v topu se vydá zpět ke kamarádce, ale potom se na mě konečně pořádně podívá. Zarazí se. Nervózně přešlápne, jde vidět, že váhá. Ráda by za svou kamarádku, na druhou stranu jí lákám já. Když se její pohled opět stočí ke mně, tak se pousměju. Odlepím se od stěny a vydám se směrem k ní. ,, Omlouvám se, ale všiml jsem si, že je tvé přítelkyni špatně, mohu pomoci? Jsem lékař!" oslovím ji a do svého hlasu vložím něco, co nedokáže odmítnout. Když zmateně kývne, tak společně dojdeme k dívce sedící na židli, která má barvu jako hodinu před smrtí. I některé mrtvoly, co jsem viděl, měly lepší barvu. ,, Je tady dost špatný vzduch, možná bychom tvou kamarádku měli vzít na vzduch!" řeknu starostlivě. Bylo zvláštní, že jsem si nedokázal od práce odpočinout ani na lovu. Byla to vášeň, stejně jako krev. Dívka podá své kamarádce sklenici s vodou a ona se napije. ,, Mimochodem, jmenuji se Tayler!" opět na ní upřu pohled svých pronikavých očí. |
| |
| Nosferatu Při zmínce, zda to záleží na mně se usměji. Je to příjemný pocit. Když zamíříme směrem, neznámo kam kráčím před ní, před Miou, dokud nedojdeme d hlavního sálu budovy. Odtamtud následuji jen já ji. Když dojdeme k jakému si výtahu, kterého jsem si předtím nevšiml, kdyby tu však nebyla dnes se mnou, opravdu bych to nenašel, nejspíš. Když přiloží svou kartu ke čtečce a ta zapípá usměji se. Když vejdeme do obrovského sálu, všude kolem sklo, až pochvilce mi dojde, že sem nikdo nevidí, což pravděpodobně způsobilo Miino oblečení, spíše kus látky. Zdejší atmosféra mi nepřijde jako všední klub, spíše jako obrovský erotický salonek. Když jsem vyzván, abych si sedl zamířím k sofa a pohodlně se na něj posadím. "Bude mi stačit gin s tonicem, s ledem a citronem... poznamenám tiše a mlčky ji sleduji Protose si projedu slova,která chci říci. Když si Mia ke mně sedne vezmu si od ní skleku s ginem a usrknu. "Tu práci beru...Pokud mají zaměstnavatelé stále zájem... |
| |
| Nosferatu, krásné ve své opojnosti, nechutné ve své přecpanosti |
| |
| Nosferatu Sara mě zpozoruje, zrovinka ve chvíli kdy si před sebe slastně natáhnu bosé, unavené nohy. Jakmile na mě pokyne, abych přišla blíž, začnu zběsile lovit lodičky pod stolkem, kam mi je asi omylem zakopl některý z návštěvníků klubu. Pátráni po botkách zabere neskutečně dlouhou minutu, při které se cítím více než trapně. Když se mi konečně podaří boty nazout, vstanu, urovnám si šaty a přesunu se k baru. “Taky tě zdravím, a jsem ráda, že jsem tě tu v tom návalu našla..jediného člověka, kterého tu tak trochu znám.“..naváži plynule na její tykání a ladně se vyhoupnu na barovou stoličku. “Máte to tu opravdu úchvatné. Čekala jsem že to tu bude samý neon a laciná dekorace, ale tohle je vážně něco. Někdo si s tím musel dát hodně práce. Nedivím se, že je tu tak narváno.“.. nervozně si pohrám s oříšky v ozdobné misce položené na baru a ve chvíli, kdy se Sara , začne věnovat jednomu ze zákazníků si začnu důkladně prohlížet její obličej. Jeho dokonalost mě takřka fascinuje, stejně jako jeho bledost. Dokonce i ty piercingy, které jsem vždy odsuzovala, jako hloupou modu, k ní dokonale sedí. Jakmile však dokončí objednávku, rychle oči sklopím na barový pult. “No..víš, dnes mám důvod slavit, tak bych si dala něco sladkého, ale zároveň ostrého. Rozhodně se však nechci opít, to bych pak za sebe neručila..“..slabě se zasměji a stále fascinovaně hledím na pult s oříšky, které se převalují po mých dlouhých prstech s , bezbarvým lakem, nalakovanými nehty. Nejsem schopná se jí podívat do očí, nějak se tomu podvědomě bráním. Rozhodně tu však nechci jen tak mlčky sedět a chovat se jako nějaká nudná puťka. “Koukám, že tu bude nějaké živé vystoupení….někdo známý?“.zahledím se na občasný ruch na podiu. |
| |
| Nosferatu Poslušně se posadím na židli a zmateně zamrkám na Sabinu. Když mě informuje o barvě mé pleti, zahanbeně sklopím oči k naleštěné desce stolu a těkavým pohledem se vynasnažím spočítat všechny dokonalosti na upraveném dřevě. Jakmile zaslechnu další slova na svou nezdravou barvu a návrh k odchodu domů, samotnou mě překvapí, jak mi Sabiny ustarané věty lezou na nervy... a to i přesto, že jsem si je sama vyprosila toužebnými pohledy. Náhle se mi dostávalo komentářů k mé vlastní slabosti, o které jsem doufala, že o ní vím jen já sama. Místo toho jsem si připadala jako naprostý idiot a snažila se v sobě potlačit nával vzteku na svou kamarádku, který by měl být určený jen mě. Nic mi není. Odseknu uraženě. Jsem si teď moc dobře vědoma toho , že se k Sabině chovám nespravedlivě, ale něco mě popohánělo k tomu, abych nepřestávala. Přestaň... všichni na nás civí. Omyl... všichni civí jen na mě. Mám strach zvednout vyplašený pohled vzhůru a přesvědčit se o zvědavosti ostatních návštěvníků. Nedokážu přestat myslet na to, jak moc je mi trapně. Do tváří se mi nahrne krev a dodává jim tak nejdříve růžový nádech, za který jsem v tuhle chvíli vděčná. Ale jakmile ucítím, že začínám červenat, má jistota opět klesne k nule. Ještě stále bych se mohla sebrat a potichu odejít, aniž by si mě Sab všimla. Ještě stále jsem se nedokázala vzpamatovat z toho, že jí u baru dali kostku ledu a pokoušela jsem se zbavit nepříjemného tušení, že je to na mou hlavu. Ještě medicínu, teploměr a potit se... Doplnila jsem v duchu slova starostlivých barmanů za obsluhovacím pultem. Měla jsem chuť se zahrabat, umřít a pak si dát dlouhou přednášku o své přecitlivělosti. Ve veškerém zděšení, které jsem v sobě našla, jsem zjistila, že se k Sab připojil mladík, jenž na ní před tím vrhal své upřené pohledy a oba se vydali mým směrem. Potupně jsem sklonila hlavu a byla připravená na otázku "Kdo jste?". Je mi dobře. Paličatě od sebe odstrčím sklenici vody a ani se neobtěžuji poděkovat Sabině za svou snahu mi nějak pomoc. "Lékaři" nevěnuji ani jediný pohled a nedovolím mu tak, aby si mě mohl nějak prohlédnout. Nepřestávám zarytě koukat do nablýskané podlahy. Mezi bříšky dlouhých prstů nervózně žmoulám látku bílého tílka. Půjdu... ehm... na... pryč. Dostanu ze sebe... ano... teprve teď je mi na omdlení. |
| |
| Nosferatu Dívka byla velmi zpupná, znal jsem takové lidi. Kdysi, když jsem byl ještě člověk, jsem byl taky takový. Nechtěl jsem si přiznat nemoc, dokonce i Jess mě tenkrát donutila jít k lékaři, jinak bych tam nešel. Neřešil jsem to. Zdálo se, že už je ji lépe, protože se jí vehnala krev do tváří. Měla pořád hlavu sklopenou, ale já to cítil. Styděla se, ale já nechápal za co. Špatně se mohlo udělat komukoli. Když potom nějak vykoktala, že jde pryč, tak jsem jí v tom nehodlal bránit. Dnes večer jsem měl v plánu něco jiného než se starat o dívčinu, která neví, co vlastně chce. ,, Bude v pořádku!" usměju se na její kamarádku. ,, Tak pokud by ti to nevadilo a skutečně je ti dobře, rád bych tvou kamarádku pozval na drink," nadzvedl jsem tázavě obočí, když jsem pohlédl na dívku v topu a kraťáscích. Postavil jsem se a podal pomocnou ruku černovlásce. ,, Smím vědět tvé jméno, a co ráda piješ?" usměju se na ní širokým úsměvem bílých zubů a pomalu jí odvádím k baru. Zase na ní nechávám působit svůj šarm. Doufal jsem, že se vykašle na kamarádku a bude se soustředit převážně na mě. Konečně jsem měl šanci si jí pořádně prohlédnout, byla hezká jako obrázek a věděla to o sobě. Její jemná, hbitá postava dávala znát, že se tohle děvče vyzná. Pohybovala se s lehkostí a ladnosti kočky a to mě nepřestávalo fascinovat. Zamířili jsme k baru a nechali dívku dívkou. Na chvíli jsem spatřil záplavu oříškových vlasů na krémových šatech a spatřil Bell, jak si vede onoho blonďáčka ven. Všimla si mě také a zářivě se usmála. |
| |
| Nosferatu Právě jsem kontrolovala zprávu, kterou i zaslal můj Otec Jeremiah, když se objevil Adrien. Na vteřinku mě doopravdy překvapil, protože tak brzy jsem ho nečekala. Navíc jsem svoji pozornost plně věnovala zprávě, že mi ráno zavolá. Těšila jsem se. Na oslovení se tedy otočím s lehce překvapeným výrazem ve tváři a telefon zase schovám. “Ano?“ Naznačím, že mi má sdělit, proč mě vyhledal. Vyslechnu si potíže, které postihli kapelu, abych nakonec přikývla. Jeho nervozita je poměrně milá, jak mě opravdu baví ho sledovat. Lehce se dotknu jeho ramene. Tak lehce, abych jenom dostala jeho pozornost, nic jiného. “V pořádku, pojďte se mnou.“ Vyzvu ho, jak si věci schovám na baru u Sáry, včetně telefonu, abych ho nenesla s sebou, a vezmu si klíče. Je to praktické, nechávat si věci dole. Sára je nepochybně ohlídá, i když jsou strčené v jedné malé volné poličce pod barem a nikdo si jich ani nemůže všimnout. Pak nás vyvedu ven, jenom občas se pootočím, abych se ujistila, že jsem Adriena někde po cestě neztratila. Zamířím rovnou ke skladu, který má klub takových 20 metrů za vlastní budovou. Počkám, než Adrien srovná krok a my tak šli vedle sebe. “Nic se neděje, s problémy se počítá.“ Pousměji se na něj, aby se necítil tak špatně kvůli problémům, které vyvstaly. Je mi jasné, že to není jeho vina. “A, prosím, říkejte mi Charlotte. Na příliš velké formality si nepotrpím, i když jste dnes mým zaměstnancem.“ Vyzvu muže vedle sebe s úsměvem, i když mě „slečna“ potěšila. Mnohem lepší než „paní“. I když věk bych na ni měla víc než dost. Formálnost se sluší, ale ne příliš velká. Nemám to ráda, raději volím tenhle způsob. Zjednodušuje oslovování, když je potřeba, a navíc odbourává nepříjemné pocity, když je nutné mluvit. Dorazíme až ke skladu, najdu správný klíč ze svazku a odemknu. “Blány by měly být tam...“ Ukážu směrem, kde jsem je viděla naposledy. “Podívám se po těch strunách.“ Přejdu ke skřínce, kde jsou postrkané struny, a najdu ty, které potřebuje. Počet hostů a obrovská řada mě velmi potěší. Tržby budou velmi vysoké, stejně jako návštěvnost. Takové zprávy se velmi dobře sdělují vedení. Spíše Griffinovi, který to předá dál. “Potřeboval jste ještě něco?“ Zeptám se, když už jsme tady, a podám Adrienovi struny. |
| |
 | Novinky s klubem aneb hurá tam Takže Nosferatu...zajímavý název. přemýšlím když si jen tak ledabyle hovím na gauči v obýváku s pohledem upřeným na onen leták. Láká mě tam jít, přeci jen někde se 'přikrmit' není od věci. Převalím si z břicha na záda. Do otevření mi zbývá asi hodina a půl. To znamená, že stihnu pořádnou koupel a ještě se řádně zušlechtit. usměju se pro sebe když samovolně začnu přemýšlet nad tím do čeho bych se měla obléknout. Nakonec se s povzdechem zvednu a vyjdu do patra, kde mám koupelnu. Přeci jen se hodí mít za rodiče boháče. I přesto, že s nimi už nějakou dobu nežiju pořád si myslí, že mě třeba penězi získají zpátky. Ubožáci... unikne mi z úst pročež si začnu napouštět plnou vanu horké vody. Představa vyvalování se tam je přeci jen hodně lákavá. Takto po relaxaci a osvěžení přejdu do ložnice k šatníku, kde následuje výběr co na sebe. Nakonec to vyhrají jednu minišaty z mnoha (odkaz). Když jsem oblečena dojde na líčení a úpravu vlasů. Vše decentně což podtrhne jen moje rysy. U vlasů udělám jednoduchý účes. Nechám je rozpuštěné přičemž mi sahají asi po pas, jen dva pramínky vzadu spojím skřipečkem. Znova se v zrcadle sjedu kritickým pohledem avšak musím uznat, že mi dost sekne. Ještě jsem na sebe hodila koženou bundu po kolena a šlo se. Cesta do klubu mi netrvá dlouho. Ani nevím proč tu, v tomhle malém městečku, mám Astona Martin když na přejetí tam a zpátky my stačí chvíle. Nu což, nikdy mi nebylo cizí se předvádět ale zároveň jsem to nikdy nepřehnala. Zaparkovala jsem auto na prvním volném místě, které bylo poblíž pročež jsem se vydala do klubu. Zábava tam byla již v plném proudu a já si pomalu začala tipovat oběti. Avšak pro tuto chvíli jsem to nechala plavat. Skutečně je to honosné sídlo. Tady se mi bude líbit. pomyslím si když se rozhlédnu okolo. Sundám si kabát čímž odhalím svoje ladné křivky. Nasadím milý úsměv a lehce podmanivý pohled. Pomalu začínám cítit, že se dostávám do role. Pro lepší výhled vystoupám do prvního patra, kde se usadím u baru a začnu se rozhlížet okolo zda-li by se někdo chytil. |
| |
| Na baru Než mi barman věnuje kousek své pozornosti, prohlédnu si to mimoděk kolem. Uznávám, že někdo musel mít sakra moc peněz na zbyt. Vůbec to tu nevypadá jak v nějakým strip baru. Zhluboka se nadechnu a sundám si sáčko, které přehodím přes židličku, která se pro mě dnes asi stane jediným útočištěm a pokud se někdo bude snažit mi ho zabrat, asi budu kousat. Vlastně to budu tak jako tak, aspoň doufám. Barmanův úsměv opětuji a když ke mně během pár sekund přihraje sklenku a ještě na mě mrkne, moje sympatie opět o kousek povyrostou, což se projeví ve výrazu tváře, sice trochu nicotně, ale přeci jen pozvednu mírně obočí v jakémsi obnaženém gestu. Dlouho jsem si s nikým nehrála. Popadnu sklenku do ruky a začnu si s ní hrát, přesně v okamžiku, kdy se přiřítí slečna v kraťáscích. Pobaveně se usměji a ohlédnu se za záda, kde uvidím sedět její společnici. Vlastně jsou to ty dívky, které jsem potkala při u vchodu do klubu. Panebože holka, kolik ti je? 15? Předpokládám, že na něčem takovým jseš poprvý. Buď by ses měla opít, nebo vypadnout dřív, než někdo využije toho, že ti není zrovna do zpěvu. Otočím se zpět k baru a jen letmo zaregistruji utěrku s kostkami ledu. No koukám, že tady už nějaký zkušenosti s barmanováním máme. Nakonec můj pohled padne na slečnu „Kanárek“, sladce se na ní usměji, pozvednu sklenku, jako kdybych připíjela na ní a vyprázdním její obsah. Káčo pitomá, měla by jsi radši stát někde na puberťáckým mejdanu. Bože, mám den ode dne větší pocit, že děti se snaží dospět moc brzo. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči, abych snáze odbourala hluk, který se zrovna tady na tom místě valí ze všech stran. Jenže zavřené oči nenechám příliš dlouho, zanedlouho zase bloumají po lidech, převážně slečnách, co si u barmana chtějí něco k pití, nebo jen chtějí získat kus jeho pozornosti. No, vlastně musím uznat, že je o co stát, protože barman je opravdu pěkný. Proto mě snad trochu zaskočí jeho… náklonnost? Chceš si hrát? Dobře.. budeme si hrát. Opřu se o desku stolu a nakloním se kupředu, abych vyvolala ještě větší pocit intimnosti, načež se nedívám přímo ne něj, ale spíš někam k jeho krku. Ne… je to barman. To nejde. Polknu a nakloním hlavu ke straně a sjedu pohledem po jeho tváři až k očím. “Mám ráda neobvyklé věci… taky jsi neobvykle rychle zareagoval.“ Lehce naznačím hlavou k dívce, která stále sedí u stolu. Je opravdu pěkný… Zkousnu si spodní ret v jakémsi zahanbeném gestu, skoro jako kdybych omlouvala svojí drzost, že mu najednou tykám. “Dala bych si něco na doporučení.“ Kývnu a vrhnu pohled ke „Kanárkovi“, načež se k barmanovi nakloním natolik, že ucítím jeho parfém. “Doufám, že nebude vadit mé zdržování…“ Nadhodím sladce a otočím obličej zpříma k němu, takže nás dělí jen pár centimetrů. Na chvíli zastavím pohled v jeho očích a pak se pohodlně opřu do sedačky a ruku si položím na krk, načež si opět zkousnu spodní ret, tentokrát již s mírným úsměvem. Stál by za hřích, to se musí nechat. |
| |
| Nosferatu Oni opravdu odešli. Mé rozšířené zorničky zběsile těkají po desce stolu. Čokoládově hnědé duhovky nasáknou podivně načervenalou barvu a zatřpytí se v ohnivém odlesku. Několik dlouhých vteřin, bez jediného mrknutí oka, propaluji jemnou látku bílého tílka mezi špičkami svých prstů upřeným pohledem... pohledem, který s každou sekundou zbohatne o trochu nechtěné pokory a nešťastný nádech zoufalství. I přes smutek, který jsem pociťovala vždy, když jsem se dívala za odcházejícím párem, při čemž jeho polovinu tvořila většinou má kamarádka, jsem v sobě nedokázala potlačit náhlou vlnu dětského vzteku, kterou jsem až doteď neznala... aspoň né v téhle situaci. Můj roztěkaný, zbaběle sklopený pohled zobrazoval chaos v mé hlavě, nechápavost nad mou osobou. Teprve teď, v téhle chvíli, po několikaletém topení v mořích smutku a otázek, jsem pochopila, že já nikdy nebudu jako Sabina... Nebudu nikdy tak dokonale sebevědomá před někým, pod jehož pohledem se mi podlamují kolena. Nebudu nikdy sebejistá a svá před někým, kdo se předemnou bude chovat stejně jako ona... tak uvolněná. Vlná závisti mnou projede takovou rychlostí, že za pár vteřin se opět nezmůžu na nic jiného, než na ubohé politování sebe samotné. Je mi zima... Prolétne mi hlavou, aniž bych si uvědomila, že při příchodu sem jsem pociťovala nepříjemné dusno. Bílá pokožka na obnažených pažích se napne pod husí kůží, o které si nedokážu přiznat, že není způsobena nízkou teplotou v rušném sále. A chci jít domů... Nevím proč se mi tahle myšlenka zrodila v hlavě, není pravdivá. Chci vrátit čas a chci si vydupat jeho dychtivý pohled. Taylor, tak říkal, že se jmenuje... hltal každou část jejího těla, tak, jako mnoho dalších před ním. Chtěla bych ho odvést pryč a říct mu, ať už se na ní nedivá. Skleněné oči, utopené v hořkých slzách vzteku se prudce stočí ke dveřím, ze kterých se stále hrnou davy dalších a dalších návštěvníků. Bylo by prakticky nemožné projít v protisměru až na přeplněnou chodbu tou až ven z podniku. Rozhlédnu se kolem sebe v zoufalé naději, že uvidím něco jako nouzový východ, nebo aspoň záchody, ale jediné, co se mi připlete do obrazu je schodiště, které vede někam dolů. Je mi jedno kam... Ať vede klidně do rozsáhlých bažin, nebo pavučin vlhkého sklepení, chci jít pryč. Pryč odtud... Popoháněna netrpělivostí se zvednu ze židle a za doprovodu utření slaných slz z hořících tváří se protlačím až ke schodišti, po kterém sejdu dolů. |
| |
| Charlotte Morrell Uleví se mi, když manažerka navíc dodá, že jsou na podobné situace připraveni. Skutečně kvalitní klub, snad jím i nadále zůstane a pověst mu nezkazí drogy a problémoví návštěvníci, které podobná místa přitahují jako magnet... I když tady to vypadá vcelku dobře zabezpečené a ošetřené... Trochu mě překvapí, když vyjdeme ven a pak někam dozadu, nakonec hledím na vcelku dost rozměrný sklad. Opatrně vejdu a rozhlédnu se okolo, netrvá to však nijak dlouho a žena přinese to, oč jsem žádal. ,,Děkuji.... Charlotte..." dodám po chvíli zaváhání, pak se na ní pousměju, může to působit trochu rozpačitě, ale je to hlavně tím, že se za tyhle extempóre cítím skutečně trapně a divím se, že to tahle žena dovede snášet se stoickým klidem a ještě stíhá být dosti vstřícná... Ponořen do myšlenek se přistihnu, že se na ní dívám déle, než by bylo patrně záhodno a nerad bych, aby si z toho vyvodila nějaké nepatřičné závěry. Ne, že by nebyla velmi hezká, ale... Jak řekla, je to má zaměstnavatelka a takovéhle pletky přináší akorát problémy... ,,Ne, díky. To bude.... vše..." dodám, ještě zlehka zatřepu hlavou a projedu si prsty vlasy, pak vyjdu ven. Přišlo mi, že se udělalo nějak horko. ,,Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás obtěžoval. Snad už to proběhne bez obtíží...." dodám k ní ještě a rozepnu si dva knoflíčky košile u krku, daleko lépe se mi pak dýchá. ,,Asi se vrátíme zpátky... aby kluci neměli nervy..." dodám pak ještě a zlehka pokývnu hlavou směrem, kudy jsme přišli přičemž dál stojím na místě. Samozřejmě čekám, až vykročí ona, ale může to vyznít i jinak... |
| |
| Patrik Sin Dívka se pousměje, pak mávne rukou. ,,Docela obyčejné, ale i tak díky..." zlehka si odkašle. ,,Jistě... víš, co hledáš ale necháváš tomu spíš volnější průběh.... Já jdu spíš k věcem zpříma a když něco chci, nenechám se unášet nějakými postranními proudy. I když... občas mě baví si hrát...." její pousmátí se změní na dost svůdné. Na to se natáhne po čísi, dopije zbytek, co tam ještě zůstal a zakýve s ní volně mezi prsty. ,,I kdyby ses snažil.... Patrně bych to zvládla i bez tebe, takže tak či onak, to už je jedno... Každopádně, máš příležitost... A piju cokoliv..." pozvedne obočí a pokývne hlavou k baru, kde musíš chvilku vyčkat, než přijdeš na řadu, protože barman právě míchá koktejl jedné ze zákaznic. Když se dostane na tvou objednávku, pokývne barman hlavou a začne okamžitě připravovat pití. Jakmile se však i s opět plnou číší otočíš, zjistíš, že dívka prostě.. zmizela. Když se však zadíváš lépe, všimneš si na zábradlí, kde zůstala stát, nápisu rtěnkou: NAJDI MĚ současně s tím se ti vybavila její slova o tom, že si občas ráda hraje... Peter Bishop Mia se pousměje, natočí se víc k tobě, bokem se pohodlně opře o sofa a hlavu si položí na dlaň ruky, co má na opěradle, v druhé ruce svírá svou sklenku. ,,Pokud vím, tak ano, o žádných změnách nemám zprávy...." hodí si jednu nohu přes druhou, napije se, pak se zadívá na tebe přes okraj skleničky. ,,Mám to tedy brát jako souhlas o uzavření dohody?" otáže se pak s mírně laškovným úsměvem na rtech. Daniell Malloy Nemůžeš si nevšimnout, že Lilth začíná být poněkud... no, zpočátku to vypadá, že snad nervózní, ale po chvíli by se hodilo spíše slovo nakvašená. Důvod je celkem prostý - barman se věnuje někomu jinému, ženě, která je patrně spíš v jeho věkové kategorii narozdíl od tvé "sestry", která je stále ještě dítětem. Make-up ji sice udělal starší, nezměnil však to, jak působí vnitřně. A muž za barem, se zkušenostmi, které už musí mít, to patrně musel vycítit a pedofilní sklony patrně nemá. Spíš se k Lilith chová s jakousi skyrtou úsměvností a nebere to celé nijak vážně. Tvá sestra je dost rozpolcená, očividně neví, co se sebou, jestli na sebe upozornit, dál hypnotizovat mladíka pohledem, nebo se otočit a odplout pryč, poohlédnout se po někom jiném. Nakonec se rozhodne pro jakousi kombinaci. Nakloní se přes bar, po tom, co barman obslouží onu ženu a následně příchozivšího mladíka s fialovými vlasy. Nerozumíš, co tvá sestra barmanovi říká, ale ten jen kývne, pak se pousměje. Lilith na tváři zahraje triumfální výraz, který trochu opadne, když zjistí, že jsi poměrně blízko. V příští sekundě se ovšem opět trochu pohrdavě ušklíbne, pohodí hlavou a dopluje až ke stolkům, u jednoho se usadí, oči stále upírá k barpultu. Gabrielle Serrano Sara obslouží ještě pár dalších zákazníků, než se ti opět začne plně věnovat. Opře se lokty pohodlně o bar. ,,No jo.. dali si práci... ale snad si dovedeš představit, jací jsou boháči.. děsní puntičkáři a mají velkolepé vidění, kterému musejí přesně odpovídat výsledky práce, což se tady vyjímečně podařilo. Majitel sám je velký příznivec gotiky a vůbec celého toho období, nejenom architektury. Ve zdejších pokojích jsou knihovny s velmi ojedinělými výtisky opravdu starých knih, nejčastěji s tématikou okultismu a mystiky, vampyrismu a podobných...." odvětí a opláchne jednu za sklenic. ,,Ale? Oslavy? No páni, tak to se to skvěle sešlo." prohlásí nadšeně, jako by s tebou tvé štěstí do puntíku prožívala. ,,Tak to tu mám ale něco spešl a slavnostního. Doufám, že neodmítneš...." zářivě se usměje, pak se skloní pod bar a vytáhne nějakou falšku, která má strženou etiketu a na zbytcích lepidla jsou nalepené chomáčky prachu. ,,Neboj, věř mi. Žádnej jed to není, uřknout tě taky nechci, nejsem ježibaba, i když mě za něco podobnýho čarodějnici občas místní považujou, dělám různý experimenty, mám na bytě takovou malou laboratoř. Ale nic se zvířátky, vystačím si sama...." prohlásí napůl hrdě, pak zuby odzátkuje flašku a naleje jak tobě, tak sobě. Celkem rychle začínáš zjišťovat, že tahle dívka je kutečně dost nekonvenční nejen svým vzhledem, ale i uvolněným vystupováním, které je zároveň tak samozřejmé, uvolněné a ne vlezlé či přidrzlé. Jestli to bylo tím, že je to zrovna Sara nebo něčím jiným, těžko říci. ,,Tak...," prohlásí a opět lahev zašpuntuje, pleskne dlaněmi o desku barpultu, kývne na tebe a pozvedne svou číši, druhou rukou přišoupne tu tvoji blíž. ,,Na co?" otáže se s úsměvem. Tayler Borter Dívka se snaží ještě kamarádku nějak přesvědčit nebo utěšit, ale když vidí, že ta odmítá veškerou dobře míněnou pomoc, nakonec se zvedne a vydá se s tebou k baru, i když se co chvíli ohlíží na místo, kde sedí Melody, která se nakonec zvedne a odejde dolů. Dívka několikrát zamrká, pak pootevře ústa a chystá se rozběhnout za kamarádkou, když jí ale plány doslova zkříží Bell, která snad jako by úmyslně v tuhle chvíli projde okolo. Samozřejmě nelze předejít tomu, aby si Sabina nevšimla úsměvu, který ti upírka věnovala, ale také toho, že si s sebou vede nějakého mladíka. Jelikož ztratila přítelkyni z dohledu a navíc pod tvým "nátlakem" se černovláska otočila zpět k baru, ve tváři neměla už tak nadšený a rozzářený výraz, jako kdyžs ji viděl prve. Ta věc s kamarádkou ji patrně trápila a to hodně... ,,Jsem Sabina. A co se týče pití, tak by se momentálně hodila stříbrná tequilla..." hlesne bezbarvě, ještě se pootočí směrem ke schodišti, pod nímž zmizela Melody. Barman okamžitě vyřídil tvou objednávku s nemalou zručností, která přecijen vlia do dívčiných očí opět trochu nadšeného jasu. Sotva ti stačí v uších odznít lehké cinknutí skla o bar, už má dívka pití k sobě. Přišoupne sklenku zpět před barmana, ten se trochu tázavě zadívá na tebe, ale nakonec Sabině nalije další. Tohle pití skončí stejně, jako to předchozí, následují ještě další čtyři sklenky. Konečně dívka vydechne, zadívá se na tebe už mírně zamženýma očima. ,,Ještě něco bys rád věděl?" pozvedne zlehka obočí, kdesi v pozadí jejího tónu hlasu je cítit únava. Než jí odpovíš, pootočí se opět ke schodišti. ,,Kruci..." napůl zavrčí, napůl vzlykne. Patrně má o kamarádku starost a své dělá i to pití. ,,To byl zas nápad vyrazit sem... Kdybych tohle věděla, tak zůstanu s Melody doma..." dodá ještě sotva slyšitelně, pak se opět zadívá na tebe v očekávání odpovědi. Vanessa Noemi O´Donell Na výběr je tu více než dost, ale když se rozhlédneš trochu lépe, zjistíš, že jsi upoutala pozornost asi tří mladíků z celkem pětičlenné skupinky. Ti se mezi sebou chvíli dohadovali, pak nakonec jeden z nich, ten nejvyšší, měřil asi metr osmdesát, možná o kapku víc, pousmál, kývl hlavou a rozešel se k tobě. Tvář měl pohlednou, ne nijak výrazně krásnou, co však upoutalo bylo to, co vyzařovalo z jeho vnitřku a černých očí, které byly jako hluboká noc. Skráně hladce oholené, vlasy dlouhé k ramenům měl stažené a uhlazené do menšího culíku, měly kaštanově hnědou barvu, která vespodu přecházela až do ebenově hnědé. Zastavil se před tebou a pousmál se, trochu ledabyle zapnutá bílá košile a modré jeansy lehce sepraného vzhledu mu přidávaly na trošku neurvalé a nedbalé eleganci. ,,Co tady tak sama?" otázal se, hlas měl hlubší, jako by medový, sametově hladil a byl víc jak příjemný. Zbytek jeho kamarádů o něčem živě diskutoval opodál, i když se některý z mladíků občas zadíval vaším směrem, patrně aby zjistil, jak se "kolegovi" vede. Adelai Jullia Jaquer Barman na tvá slova pokývne hlavou, na to sleduje, kam směřuje tvůj pohled a na tváři se mu objeví pousmátí, které jako by říkalo: To nic, vždyť je to ještě dítě... ,,Kdyby vadilo, tak to nenabízím...." napůl zašeptá, současně s tím na okamžik upře oči na tebe, pak se odtáhne a začne připravovat koktejl s celkem sebevědomým a lehce koketním úsměvem na tváři. Na dívce, co sedí opodál je vidět, že to nebude trvat dlouho a nastanou dvě možné situace: buď vybouchne, nebo.. se vypaří... Jen co ti barman připraví tvůj koktejl a nadechne se, aby ti něco řekl, se u baru objeví mladík s fialovými vlasy a něco si objedná. Barman se však nijak zklamaně nezatváří, pouze profesionálně přikývne a začne připravovat nápoj. Když ten dokončí, sotva se na tebe stihne otočit a už se k němu přitočíta mladá dívčina ve žlutých šatech. Barman na tebe vrhne trochu omluvný pohled, pak se s dívkou vzdálí a nechá se přitáhnout. Ta mu něco zašeptá, pak se odtáhne. Mladík se pousměje, zlehka přikývne. Nemůžeš nepostřehnout tu záři jakéhosi malého vítězství v dívčině tváři. Nakonec se otočí a odebere se ke stolkům vzadu. Hned na to má barman další objednávku, tentokráte ne nic složitého, naštěstí. Jen několik tequill, mohlas napočítat do sedmi. Dívka ti není nepovědomá, jen její kamarádka někam zmizela a ona je tu s nějakým mladíkem, u něhož ihned poznáš, co je zač. Po chvíli se k tobě barman konečně vrátí, zlehka si otře čelo. ,,Omlouvám se, ale nemůžu s tímhle bohužel nic dělat. Leda zítřejší večer, to budu mít volno...." nadhodí rádoby nevinně, ale jeho úsměv hovoří víc než jasně. ,,Mimochodem... To je ďáblovo osidlo..." pokývne hlavou ke tvému koktejlu modrozelené barvy a zlehka přimhouří oči. Melody Mathews Dole je už pomalu stejně lidí, jako nahoře, i když díky tanečnímu parketu a pódiu je zde podstatně víc místa, které tvoří zdání daleko volnějšího prostoru. U baru se tady hbitě ohání barmanka s dredy a piercingem, vypadá značně nezvykle, u barpultu ale postává dost zákazníků i pár zákaznic, patrně vzhled barmanky nijak neodrazuje, navíc z ní vyzařuje jakási pozitivní energie. Volných mísst je tu stále dost, na pódiu se pohybuje několi mladíků, dost pravděpodobně z kapely, která tu má dnes večer hrát. Jeden z nich, ten, který vypadal nejmladší a ve tváři byl lehce pobledlý, položil paličky od bicích k jednomu z činelů a obratně seskočil z pódia na taneční parket, pak se ještě pootočil na zbývající dva mladíky, ti mu něco řekli, on kývl a pohledem zatěkal po okolí. Jeho modré oči se na okamžik zastavily na tobě, na rtech se objevilo lehké pousmátí, ale pak, jako by si vzpoměl, proč vlastně šel dolů, se mladík zadívá k baru a rozejde se tam. Zrovna ve chvíli, kdy číše jak barmanky tak druhé ženy, stojící naproti ní cinkly prázdné o bar. Sara si promne rty. ,,Tak, co to bude, Kristiáne?" nadhodí z pití mírně obhroublým hlasem, ale přitom mile. Mladík jí vyjmenuje několik nápojů, dívka jen kývne a ujme se přípravy. Netrvá to dlouho a číše jsou plné. Bubeník je pobere do rukou, avšak když odchází, přecejen se ohlédne směrem, kde sedíš, chvíli pátrá očima, než tě opět najde. A málem se mu to nepěkně vymstí, naštěstí ale stihne včas vychytat balanc a neupadnout na stupínku k tanečnímu parketu. Vysoký, stříbrovlasý mladík všechno sleduje, zlehka se ušklíbne, nesouhlasně pokýve hlavou a sehne se pod pódium, aby vzal sklenky z Kristiánových rukou. Ten se pak vydá ke schodišti, které je napravo, otře si dlaně o kalhoty, ještě jednou se na tebe krátce zadívá, pak svižně vyběhne na pódium k ostatním. Kolem tebe si začínají mezitím sedat další a další lidé. |
| |
| „Zhrzena a poražena Kanárkem“, u baru Nenabízím… Pobaveně se zakřením a pootočím hlavu na slečnu Kanárka, pořád s tím samým milým úsměvem, jako kdybych jiný ani neznala. Nedochůdče, nechceš radši doučování z matiky? Nakloním hlavu ke straně, stále na ní upírajíc pohled. Musí se ale nechat, že je pěkná… barmanovi taky nevadí, že bych si vzala číslo i na ní? Přejedu si jazykem po spodním rtu a stáhnu svůj hodnotící pohled opět k barmanovi. Když už konečně přichází na řadu jeho dílo, předběhne mne objednávka fialovlasého… upíra. Odsunu se, mírně ale přesto. Skoro mám chuť na něj zavrčet. V klidu… v týhle změti to není konkurence. Sakra. Mám hlad. Mám hroznej hlad. Na sucho polknu a prohlédnu si ho, jen na letmý okamžik, raději hned pohled stočím kamsi… jinam. Vlastně pod barmanovi ruce. Líbí se mi jeho ruce. Líbí se mi celý. Ale pár silných konkurentů tu bude. Co to melu, je mi jedno jak bude vypadat, hlavně že mi dá napít. Cítím jak už se mi jazyk lepí na patro. Jen si protáhnu krk a na omluvný výraz v jeho tváři odpovím smutnýma očima. Mírně pokrčím rameny, jednu nohu opřu o tyč na nohy, která se skví u baru a zadívám se na ty dva, s mírně přimhouřenýma očima. Ach jo, sakra, měla bych žárlit, co? Ulovila ho středoškolačka. Jsi hrdinka, dítě. Zatvářím se zhrzeně, ale koutky mi neposedně cukají. Její výraz ve mně evokuje pobavené ušklíbnutí. Klid, klid… Opět mě nemile zamrazí v zádech, když se k baru přitočí černovlasý mladík. Další… Mírně křečovitě napnu ruce a zkousnu si ret, špičáky mě začínají opět nemile svědit, nic neobvyklého, když jsem tak dlouho nepila, ale vůbec se mi nelíbí v jaké koncentraci se tu dnes našinci sešli. Projedu si zezadu vlasy rukou a upřu pohled na dívku, jak do sebe hází panáky tequily. Ani nevíš do čeho jdeš holka.. Ale pij, tak to ani neucítíš. Ale i přesto, že v sobě, na svůj věk, má přebytek alkoholu, netváří se nijak odvázaně. Otočím se na místo, kde jsem naposled viděla její kamarádku, nebo přítelkyni možná, ta už tam ale nesedí. Že by se kuřátko oťukalo? Mohla bych jí dneska najít… Nevypadala špatně, spíš roztomile školácky s tou sukničkou. Navíc by byla třeba ráda, kdybych se jí ujala. Mírně se na dívku u baru pousměji, ale myšlenka na její kamarádku mi pořád hraje v hlavě. Jenže proud těchto myšlenek přehluší barman, který si usmyslel mne pravděpodobně uhnat i přesto, že mu to vyšlo s mladičkým Kanárkem. Hmm… takže se budeme bavit dál? Výborně. Napadne mne, že bych mu asi dokázala vyhnat Kanárka z hlavy, ale proč bych to měla dělat? Bavím se tak jako tak. Když se ke mně nakloní, také se odlepím od opěrátka a zase položím dlouhé bílé ruce na bar, tentokrát prsty spletené dohromady a mírně se usměji, tak na půl, aby to vypadalo mírně váhavě. No páni… začínáš rychle. Kolik slečen už si stihl o tom informovat? Zatvářím se mírně nevinně a trochu polekaně, bohužel výraz v mých očích asi jasně vypovídá o tom, že moje překvapení je více než hrané. “Zítra…“ Protáhnu tuhle odpověď spíš do otázky, aby nebylo jasné, jestli souhlasím, nebo se jen ptám. Myslím, že mám dost času na to, abych se mohla rozmyslet. Mezitím k sobě přitáhnu pití a rty obemknu brčko s pohledem upřeným do modrozelené tekutiny. Barman se prostě vyzná… Polknu a olíznu si rty, pak na něj upřu pohled a nakloním hlavu lehce ke straně. “Pokud tohle umí Ďábel a vypadá aspoň zpola jako ty… chci do pekla.“ Šeptnu provokativně a sáhnu do zadní kapsy kalhot odkud vytáhnu bankovku, do které by se mělo vlézt i vcelku slušné dýško, a přisunu ji k barmanovi. “Ještě se uvidíme…“ Tahle věta opět zazní spíš jako neurčitá otázka, než jako konstatování situace, svezu se dolů z barové stoličky, sáčko si přehodím přes rameno a poměrně jistě si to v podpatcích kráčím k zábradlí u kterého se zastavím a prohlédnu si sedící dole s úmyslem najít tu malou školačku. Opřu se jednou rukou o zábradlí a projedu pohledem parket, kde stojí pár lidí, moje obět mezi nimi ale není, tudíž věnuji pozornost stolkům, když najdu to, co hledám, vítězně se pousměji. Tady jsi maličká… Propletu se mezi pár lidmi a sejdu schody dolů, vcelku svižně se vyhnu několika srážkám a občas se poohlédnu po nějaké osobě jiného pohlaví. Nakonec mě od dívky (Melody) dělí jen stolečky, které pár kroky překonám a stoupnu si k jejímu stolku. Ale no tak… jsi pěkná, neměla by jsi tu takhle sedět. “Ahoj. Máš tu volno?“ Kývnu mírně k volné židli vedle ní a povzbudivě a sestersky se pousměji. “Nevypadáš, že by jsi se bavila…“ S tím něco uděláme. Opřu se lehce o stůl, stále stojíc a čekám, jestli mi dívka vůbec odpoví. Na tváři mám zúčastněný výraz s mírným úsměvem. |
| |
| U baru - hra na hledání Odejdu k baru, kde si objednám Hvězdné Války. Zatím co čekám až mi ho barman připraví pocítím z jedné ženy jistou netrpělivost. Podívám se na ní, pousměji se, z téhle jsem cítil jistou dávno rozpolcení a agresivity. Škoda těch které uloví "Díky."řeknu barmanovi když mi podá pití a já jemu peníze. Otočím se a vyrazím zpět. Trochu mě překvapí nápis na zábradlí. No snad ji při tom nikdo neviděl. Majitelé by z toho asi nebyli nadšení. Ale dobrá, když si chce hrát tak si budeme hrát. Stejně nakonec to bude po mém. Dojdu až k zábradlí a pak se rozhlédnu, bude lehké ji najít stačí jen trochu zapojit své smysly, ale jestli mě odněkud pozoruje, měla by aspoň vidět jak se chvíli potuluji kolem. Je dobré mít Empatické schopnosti, to je pak snadné někoho najít. Začnu chodit kolem abych se porozhlédl a spíš než po ní si doopravdy prohlížím další dívky, ale v mysli jsem už hledal Renu. |
| |
| Nosferatu Usadím se na barové stoličce pročež pohledem znovu přejedu okolí. Opravdu tu bude dosti široký výběr. pomyslím si a znova se mi na tváři usadí potěšený úsměv. Když přijde barman objednám si Mojito. Zvyky neporušují proto vždy večer začínám tímto pitím. Znova okouknu lidi okolo načež si všimnu party asi pěti mužů z nichž tři koukají mým směrem. Aby nebylo do věci tak na ně laškovně mrknu. Netrvá dlouho než se jeden z nich vydal mým směrem. To by mě zajímalo co mají ti tři za lubem. prolétne mi hlavou. Muž vypadá svůdně, tak nějak mě celkově přitahuje. Sama si uvědomuji, že je to již dlouho co jsem měla vztah na jednu noc. Ostatně nemusím se tu hned krmit. Trocha té zábavy mimo nikdy neuškodila. Po mladíkově otázce lehce nakloním hlavu na stranu, na tváři mírný úsměv, v očích menší zajiskření. Snad pobavením či radostí? Kdo ví... A kdo se ptá? zeptám se stále usmívajíc načež upiji trochu ze svého drinku. |
| |
| Nosferatu U samého začátku kamenného schodiště, ještě stále v horním patře, se reflexivně chytím studeného zábradlí a křečovitě ho obejmu v bledé dlani. Rychle secupitám schody... teprve až v přibližné půlce trochu zpomalím a svůj pohled stočím k blízkému východu, který se doprošuje mé pozornosti ostrými světly ze stropních reflektorů. A pak, u samého konce, sejdu poslední schod s nejistotou a překvapením. Dlaní zlehka přejíždím po zábradlí a bříšky prstů zkoumám nedokonalosti jeho povrchu. Roztěkaným pohledem se snažím najít nějaký záchytný bod, od kterého bych mohla rozvíjet celý svůj obraz. Splašené zorničky se zablesknou v posledních slzách rozrušeného vzteku a uklidní se až tehdy, když svůj pronikavý pohled zabodnou do modrých očí. Ani nevím komu patří... Jeho obličej se mi zjeví až v několika dalších vteřinách, kdy si konečně uvědomím, že můj zkoumavý pohled je opětovaný. Rozpačitě sklopím zrak k zemi a pohodlně se usadím u jednoho z volných stolků. S příjemným překvapením zjistím, že je to v sále mnohem větší, než jsem doufala. S pocitem úlevy se zluboka nadechnu. Natáhnu dlouhý krk a snažím se opět najít uklidňující pohled, který jsem zachytila u vchodu. Aniž bych tušila, že i z druhé strany je vyhledávaný, se opět dychtivě zabořím do modrých očí. Po těle se mi rozlije vlna příjemného klidu, přesto se mi na obličeji neobjeví ani náznak pousmátí. S nezkrývaným pobavením roztáhnu koutky do širokého úsměvu a nechám plavat všechno Kristianovo ponížení... ano, tak mu říkala ta barmanka. Nijak zvlášť se nesnažím skrýt smích, který ve mně vyvolala jeho nepozornost a jeho náhlé klopýtnutí. Ale ani teď, v euforii potřebného klidu a směsi příjemných pocitů, mi nedojde, že za rozpačitost v jeho chování můžu já. Jeho ještě stále nejistou chůzi sleduji až do okamžiku, kdy dorazí zpět k podiu a svým kamarádům předá objednané pití. V naivním nevědomí, že o mých pohledech nikdo z nich neví, si se zájmem prohlédnu tváře zbylých dvou mladíků. Opět mi cuknou koutky, když uvidím nesouhlasné vrtění jednoho ze členů kapely... Trochu mě vyplaší neskrývaný zájem, se kterým si prohlížím jeho tvář, bílé, dlouhé vlasy a hluboké oči. Nevím, jak dlouho sedím u malého stolku, ale po nějaké době si uvědomím, že po celou dobu, co jsem přišla do spodního patra, doslova civím jen na podium a očima kmitám od jednoho člena kapely k druhému. V modlitbách a neodbytných myšlenkách si přeji, aby za mnou přišel jeden z nich.... hned... teď... a já měla odvahu položit mu bezvýznamnou otázku s koketním zamrkáním a sebevědomým pohledem. Trochu sebou cuknu, když mě cizí hlas vytrhne z mého preventivního očumování okolí podia a zmateně zamrkám na nově příchozí. Prohlédnu si přátelský obličej cizí ženy a setřu si poslední slzy z červených tváří. Klidně se posaď... Zarazím se... Nemám tušení, jestli mám své nové společnosti vykat nebo tykat. Ale nepřipadá mi, že by zrovna v takovémhle klubu někdo dbal na morálku a slušné chování. Posaď... Zamumlám tiše. Cože? Ale ne... já... bavím se. Sem tu s kamarádkou. Hlas se mi zlomí v polovině věty. Už dávo tu nejsem s kamarádkou. Opět natáhnu dlouhý, bledý krk a rohlédnu se kolem, jako bych Sabinu vyhlížela. Neubráním se síle pohledu, která mě opět stáhne na místo několika mladíků s hudebními nástroji. Já sem Melody... Oznámím, aniž bych hnědé oči s rozrušeným jiskřením odtrhla od Kristiána a jeho přátel. |
| |
| Nosferatu-VIP Když se dozvím, že ono msto je stále aktuální spokojeně se na ni usměji. Poté nakloním k ústům sklenku a lehce si usrknu. Chvilku ji ještě u pusy podržím, avšak nepiji. Když se Mia zeptá zda tey místo beru usměji se. "Ano myslím, že byste to měla brát tak, že to místo beru..." usměju se "Tak na týden...poté možná vezmu plný úvazek, zda budete mít zájem, nebo to zabalím, berete to?" zeptám se projistotu a usrknu znovu ginu s tonicem. |
| |
| Nosferatu Chvilku podezíravě sleduji nápoj, jehož láhev vypadala opravdu starožitně. “Ano, dnes oslavuji zprávu, která by mi mohla od základů změnit život. Konečně nebudu muset skrývat jisté věci a co víc…skoncuji se samotou..“..po těch slovech se chopím číše a přiťuknu si s tou Sařinou..“Na konec tajností a lepší budoucnost..“..vyhrknu a naráz do sebe otočím celý obsah sklenky. Téměř jako nějaký žíznivý alkoholik. V prvním okamžiku se mi na jazyku rozlije příjemně sladká chuť, ale jakmile se tekutina dostane hlouběji do těla, začne až neuvěřitelně hřát, až se mi z orosí čelo. Musím se pod silou toho nápoje oklepat. “No to tedy byla síla. Doufám, že to nebyl nějaký tvůj lektvar lásky, nebo něco podobného, když jsi ta čarodějka..“..hlasitě se rozesměji, jakoby mě ten doušek sladkého horka uvolnil. Ano, dalo by se říci, že ze mě spadly všechny starosti, které se doposud ukrývaly v zapadlých zákoutí mé mysli. Otřu si hřbetem ruky čelo a konečně sebere sílu podívat se Saře do teplých, přívětivých a momentálně pobavených očí. Její pohled je uklidňující stejně jako ten podivný nápoj. Skoro už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy cítila takhle uvolněná. Teď už mi ani nepřipadá trapné se vyzout, zbavit se těch protivně tlačících lodiček. Byla hloupost si vzít nové, neobnošené boty. Nepozorovaně si tedy pod barovým pultem zuji botu o botu a nechám je volně spadnout kamsi dolů pod sebe. “To je úleva…víš..sem moc ráda, že jsem sem dneska přišla. Takové uvolnění a bezstarostnost už jsem děsivě moc potřebovala. Celé večery jsem jen seděla doma a civěla na monitor počítače, jestli mi už náhodou nepíše..ta samota a přetvařování před okolím..“..netuším čím to je, ale z ničeho nic začnu Saře vyprávět o svých problémech. Zas až takové uvolnění jsem si rozhodně nepředstavovala, ale nemohu si pomoci. Takovou dobu jsem si někomu přála otevřít své srdce, říci mu co mě trápí a ubíjí…a takhle žena, vypadá, že dokáže naslouchat a neodsoudí mě, jako někteří lidé z města. “Ehm..omlouvám se, nevím co to do mě vjelo. Moje problémy tě určitě nezajímají..“..sice mám chuť se svěřovat, ale zároveň si uvědomuji, jak uboze jsem teď musela vypadat. Jako nějaká chudinka, co nezvládne ukočírovat ani svůj život. Raději sklopím oči přehodím bosé nohy přes sebe a začnu sledovat partu mladíků na podiu. Ne, že by mě nějak lákali, prostě jen nemám odvahu se znovu podívat na tu neuvěřitelně milou barmanku. |
| |
| Nosferatu Nakonec jsme si se Sabinou, jak se představila, sedli na bar, ale ona se stále ohlížela na svou kamarádku, která se nakonec zvedla a zamířila po schodišti dolů. Objednal jsem mezitím pití, které řekla, že má ráda. Docela mě zarazilo, s jakou samozřejmostí do sebe panáky hází. Teprve po sedmém se zastaví a podívá se na mě. Ptá se mě sice, co bych ještě chtěl vědět, ale přitom jde na ní vidět, že je stále duchem nepřítomná. Jednou si něco pro sebe zavrčí a dá se v tom zaslechnout i vzlyk. Potom pronese něco o tom, že měla raději zůstat doma, ale pak se na mě otočí v očích malé očekávání na odpověď. Dost mě to otrávilo. Proč já si vyberu vždycky někoho, na kom se musím namakat, abych ho ulovil. Tohle mě už vážně štvalo. Měl jsem hlad a neměl jsem náladu na to se nějak zdržovat. Nedal jsem své znechucení znát, jen jsem se usmál. ,, Jestli se chci ještě něco vědět? Tak třeba, vadí ti tohle?" hned, jak jsem dořekl, tak jsem se k ní rychle naklonil a políbil jí na rty, lehce jí přitom škrábl zubem na rtu a ochutnal její krev. Chutnala božsky, zatočila se mi až hlava. Ovládl jsem se jako vždy a odtáhl se od ní. Zahleděl jsem se jí do očí. Na tuhle musím jinak, nedat jí příležitost, aby váhala. Pokud mi uteče, tak si ji najdu podle pachu její krve, pokud zůstane, tím lépe. Chvíli na mě překvapeně hleděla a já se usmíval. |
| |
| Patrik Sin Pomalu to vypadá, že čím víc je tu lidí a čím pokročil čas, tím jsou dívky stále spořeji oblečené. Že by to bylo kvůli náhlemu zvednutí teploty díky množství návštěvníků? Těžko říci, každopádně je to až na velké vyjímky víc jak pěkný pohled. Pátrání ti chvíli zabere, několik dívek po cestě s tebou lehce zaflirtuje, ale pak se většinou ukáže, že tu nejsou samy. Smysly tě vedou podél pódia, až nakonec pod schodiště, prošel jsi vpodstatě stejnou cestou, jako před tebou Rena. Narazíš na ni, jak sedí u jednoho ze stolků až úplně vzadu. ,,Nazdárek, cizinče." pozdraví tě s úsměvem, znovu si tě prohlédne, jako by tě viděla poprvé. ,,Co tě sem přivádí? Neseš mi snad něco na svlažení hrdla?" úsměv se jí ještě o něco rozšíří. Na to vstane, aniž by počkala na odpověď ti vezme obratně číši z ruky a napije se. Chvilku přimhouří oči, jako by zkoumala chuť koktejlu, pak polkne. ,,Hmmm, nechutná to vůbec špatně..." výmluvně se na tebe zadívá, pak se nakloní trochu blíž, ale jakmile projevíš jen jediný náznak toho, že by sis ji chtěl přitáhnout nebo podobné, vcelku hbitě ucukne. ,,Kdepak, tak lehké to mít nebudeš..." zašeptá nakonec, aniž by z tebe spustila oči. Vanessa Noemi O´Donell Mladík se pousměje. ,,Doufám, že tohle nemám brát jako odpálkování?" otáže se, pak chytí židli za opěrátko a přisedne si. ,,Ptá se jeden osamělý cizinec, jehož srdce je momentálně osamělé...." pronese napůl vážně, ale dle jeho výrazu v očích lze odhadnout, jak "vážně" svá slova myslí. ,,Směl bych tě pak pozvat, až dopiješ?" otáže se a zlehka kývne hlavou k baru. ,,Mimochodem, stále jsi mi neodpověděla na mou otázku, krásná neznámá...." na rtech mu pohrává lehký úsměv a v černých očích slabounce zajiskří. Na chvilku se k tobě nakloní blíž, snad aby si tě lépeprohlédl, těžko říci. Koutky úst mu povyjedou o něco výš, pak se však opět odtáhne a pohodlně se opře, z očí tě spustí jen na vteřinu, když jimi zatěká ke svým kamarádům, ale pak opět spočine zrakem na tobě. Melody Mathews Můžeš vidět, jak se kluci po menším upravení kabelů tak, aby o ně nezakopávali, začali mezi sebou bavit, přičemž Kristián si upravoval ještě nějaké věci na bicích. Možná je to s podivem, ale i ty je třeba správně naladit, aby byl zvuk takový, jaký má. Ten s oranžovými vlasy postaví svou kytaru do stojanu, pak se trochu netrpělivě rozhlédne okolo, nakonec si sedne na kraj pódia. ad ním se jako cosi majestátního tyčí stříbrovlasý mladík, mezi prsty drží stopku číše koktejlu a o něčem začne s kytaristou opět celkem živě diskutovat. Na chvíli se k němu sehne a něco mu řekne, oranžovovlasý se začne smát, přičemž předvede dost jasný pohyb, díky čemuž si uvědomíš, že si dělají menší žerty z nedávného Kristiánova faux pas, které jsi vlastně zapříčinila ty samotná. ,,No jo, srandičky, na to vás užije..." ozval se zpoza bicích Kristián, kupodivu to bylo celkem dobře slyšet až k tobě dozadu. Hlas měl vyšší a jasný, ale přesto nebodal nepříjemně do uší. ,,Což Zekke, ale ty, Alexi, se spíš radši modli, aby Adrien přinesl ty struny do tý tvý kytarový lásky, jinak se asi můžeme s hraním tady rozloučit." poznamená, když vykoukne za jedním z činelů. Ještě se několikrát zatočí na židli, pak pružně vstane. ,,No, asi si skáknu pro něco k pití, nějak mi vyschlo." poznamená pak směrem ke kamarádům, kteří to samozřejmě nenechají jen tak. ,,Jo, hlavně koukej na cestu, a nebo si jí radši přiveď sem, to bude asi nejjistější, nebude tě pak nic rozptylovat...." nadhodí Zekke, kytarista se začne smát. Kristián to přejde mávnutím ruky a nesouhlasným pokýváním hlavou, ale můžeš si všimnout, že se zlehka usmívá. Seběhne po schodišti dolů a vydá se k baru, pak však, jako by snad něco zapoměl, se zarazí, otočí a vydá se opačným směrem, obejde sezení a dojde až ke stolku, kde sedíš ty a příchozivší žena. ,,Dobrý večer dámy, je libo něco k pití?" prohlédne si vás obě, i když jeho oči se nakonec ustálí na tobě. Peter Bishop Mia se uvelebí ještě o něco pohodlněji a opět se napije, pak sklenku odloží zpět na stolek. ,,Na týden? Uvidíme, jak moc budeme potřebovat, plný úvazek vám slíbit nemohu a navíc to nebylo v nabídce. Ale tyhle věci se dost často a rychle mění, zvlášť v podobných podnicích, ještě navíc, když jsou zčerstva otevřené. Myslím, že jako vedlejší výdělek tohle můžete mít a počítat s tím, dokud to tady nezkrachuje. S plným pracovním poměrem vám ale bohužel nemůžu nic slíbit, nechci vám mazat moc medu kolem pusy, jak se tak říká." odvětí, chvilku se na tebe zadívá, pak se opře o pohovku celými zády a zadívá se na pár okamžiků na světla na stropě, mírně zvrátí hlavu dozadu, takže si můžeš prohlédnout její dokonalý profil, i jemnou křivku, kterou navazuje brada na štíhlou šíji. Po pár vteřinách se však opět otočí na tebe. ,,A co se týče vašeho odchodu, v tom by neměl být problém, rozhodně ne zpočátku a ani pak déle, pokud to bude jen na částečný úvazek. Což je vám snad ale jasné. Ještě vás upozorním, že tu... nevedeme podrobné evidence, co se týče zaměstnanců, pouze jméno a číslo. Z jistých důvodů některých z nich.. Je to v zájmu zachování jisté diskrétnosti. Data jsou ukládána do počítače." informuje tě. ,,No... jestli nemáte ještě nějaké dotazy, tak si myslím, že bychom to mohli uzavřít s tím, že byste se zítra zastavil, budu pro vás mít připravené smlouvy a jejich kopie." Gabrielle Serrano Sara zlehka překvapeně zamrká. ,,Neboj, já to nikomu vyprávět nebudu. A to, o čem mluvíš, znám moc dobře, holka." odvětí a povzbudivě se na tebe pousměje, pak tě krátce chytí za dlaň. ,,A všechno je k něčemu dobrý, ať to dopadne, jak chce, to si pamatuj. A neboj se, já to nikomu vykládat nebudu. Ale když budeš mlčet, taky se na tebe nenakrknu. To je na tobě, co komu řekneš." pocítíš, jak její teplá, hřejivá dlaň sklouzne hladce z té tvé. ,,No a jinak... Vidíš, že jsem měla pravdu..." zlehka na tebe mrkne a vyplázne krátce jazyk, v němž se zatřpytí další piercing. ,,Udělalas dobře, že jsi sem šla a je to tady fajn. Jsem ráda, když mám pravdu... Zvlášť v takovýchhle věcech." spokojeně se zazubí, napůl to myslí v žertu, napůl vážně. ,,A jak ti u nás chutná?" pokývne hlavou ke sklence, do které ti nalila pití, zatímco vezme tu svoji a začne ji umývat. Tyler Borter Sabině jsi očividně vyrazil dech, chvíli stála naproti tobě, vypadalo to, že se jí zastavilo srdce, z očí zmizel zamžený výraz, byly doširoka otevřené. Nakonec, po pár dalších vteřinách, dívka pomalu vydechla. Pak několikrát zamrkala, skousla si ret lehounce mezi zuby, čímž se jí dostala na jazyk příchuť vlastní krve. Vztáhla ruku a otřela si ranku prstem, na jehož špičce ulpělo trochu červené tekutiny. Promunla ji mezi prsty, pak se na tebe opět zadívala. Na to udělala něco, co jsi mohl čekat, ale taky vůbec nemusel. Chytla tě překvapivě pevně a silně za zátylek, v pěsti sevřela i pár vlasů, přitáhla si tě k sobě a políbila tě, přičemž tě trochu silněji kousla do spodního rtu. Na to se od tebe odtrhla, ještě chvíli se na tebe zadívala, pak si opět sáhla na místo, kdes ji škrábl do rtu. Nasála to místo a chvíli tak zůstala, pak si otřela ústa, krev jí už přestala téct. Podívala se na tebe a trochu výmluvně pozvedla obočí. ,,Teď se zeptám já. Vadilo ti tohle?" otáže se a napodobí tvůj předchozí tón hlasu. Tvář má celkem vážnou, jen líčka jí lehce hoří, těžko říct, zda to přisuzovat alkoholu, co vypila, nebo něčemu jinému. Avšak její oči nyní hovoří naprosto protikladně o jejím zdánlivém chladu, který jinak dává najevo. Možná to bude chtít ještě drobet přemlouvání, ale rozhodně ne moc... A možná, že dokonce žádné... |
| |
| Nosferatu – Adrien Simons Adrienovo poděkování ocením úsměvem. Vážně se mi líbí, jak vyslovuje moje jméno. Je roztomilý a sladký. Jsem si jistá, že jeho krev bude ještě sladší. Tak jak ji mám ráda. Ale teď na to není čas. Nechci přece poškodit zpěváka první skupiny, to by byla veliká škoda. Navíc se mi líbí jeho hlas a velmi ráda si ho poslechnu. Navíc tenhle pohled znám. Byl by přístupný, ach ano, byl by. Kdyby pro mě dnes nepracoval. Jediná překážka, která není tak zásadní, aby se nedala zvládnout s grácií. Počkám tedy, až vyjde ven před sklad, abych mohla zase zamknout, a nemůžu se nepousmát, když si všimnu, jak reaguje na šarm, který kolem sebe náš druh stabilně má. Jenom kvalitní sebekontrola a taky ješitnost mi zabrání v tom, abych ho rovnou nekousla. Proto lehce zkousnu spodní ret mezi zuby, když horku nedokáže čelit tak, jak je. “Ah, ale to nic. Za kapely a jejich vystoupení tu ručím sama. Proto se o vás musím postarat.“ Zareaguji s úsměvem, když pustím ret, a svoje tmavé oči z části schovám za řasami při poslední poznámce, kterou si může vyložit i jinak. Ráda se o tebe postarám...velmi ráda... Přiblížím se o něco víc, než by bylo naprosto profesionální, a trochu přitlačím na šarmu, aby nezapomněl, minimálně po celý večer, a lehce se dotknu jeho ramene. “Máte pravdu, neměli bychom je nechat čekat příliš dlouho...“ Dodám s o něco ženštějším úsměvem, aby neváhal a zastavil se za mnou, když bude cokoli potřebovat. Teprve pak ruku stáhnu a hlavou lehce kývnu, abychom tedy vyrazili. Pokud nemá něco jiného na mysli. |
| |
| V Nosferatu, kde si připadám na míru jako chůva nezdárného děvčátka Já zůstávám, krom Lilith, všemi nepovšimnuta, což mi skoro ani nevadí, jen bych ráda dostala něco k pití, rozhodla jsem se nedívat na nabídku, abych si opravdu vychutnala alespoň to potěšení z vůbec prvního volného večera tak za poslední tři měsíce. Ono, strávit večer jinak než učením je docela zajímavá zkušenost, už jsem skoro zapomněla, jaké to je. Je to vyčerpávající, tolik lidí tady, tolik hlasů překřikujících se navzájem, hudba vyhovující pubescentům a barman s úsměvem skoro pro každého. Koutkem oka zahlédnu i mumraj s nějakou dívkou, ale vše je tak rychlé, že tomu nerozumím, a tak se zase podívám jiným směrem. Koukám, že se tu dělají všelijaké koktaily, ale nemám na ně chuť, ale myslím si, že je to spíše proto, že jsem si vnitřně vnutila že mi tyhle věci nechutnají, aby bylo jednodušší po nich nebažit a netoužit. “Mo... mohla bych..“ záplava trapnosti mě div neutopí, když popozvednu ruku a snažím se zaujmout pozornost. Brýle se mi div nezamlží a tváře mě najednou pálí společně se špičkami mých uší. V normální restauraci je to jiné, než tady, atmosféra klubu je pro mě naprosto neuchopitelná, je taková až moc kamarádská na to, aby se tomu „přátelství“ dalo věřit nebo jsem opravdu paranoidní a měla bych si začít šetřit na pohovor s psychiatrem. |
| |
| V Nosferatu Jak jsem tak Renu hledal a potkával všechny ty pěkné, mladé a povolné dívky přemýšlel jsem, že tohle místo by se měla spíš jmenovat Bašta Neřesti. A tuším že se i jeden z místních alkoholických koktejlů i jmenoval. Prostě ideální místo pro takové jako jsem já. A že nás tu bylo i víc. Začínal jsem si myslet, že tohle místo je hlavně určeno pro upíry. Ano... dokonalé místo pro nás a k tomu ulovit si večeři. A na tom jsem taky pečlivě pracoval. Konečně jsem Renu našel, pomalu jsem to ale chtěl vzdát. Proč? No... protože ona není jediná která mě tu zaujala. Zvlášť mě cestou za ní zaujala jedna, která na sobě měla minisukni a síťované tričko. Jenom síťované tričko! U ní bylo jasné co chce. Nejspíš to byla Nymfomanka. Podívám se na Renu "Co mě sem přivání. Já nevím... asi ta smyslná vůně tvého parfému, která se za tebou táhne stejně výrazně, jako kdyby na tebe ukazovala křiklavá neonová šipka."založím si ruce, stejně mi už pití co jsem ji přinesl vytrhla. Naklonila se ke mě, já k ní a ona hned ucukla. Na tváři se mi mihl úšklebek. "Ty si vážně ráda hraješ, co?"zeptám se. "A nemluvě o tom, že jsi provokatérka. Aby se ti to nevymstilo, krásná Reno."znovu si posadím brýle na hlavu. |
| |
| Bez komentáře Po tom posledním, co manažerka vysloví a navíc v kombinaci s jejím úsměvem a dotykem její dlaně na rameni mi zpočátku lehce zatrne a mírně se mi zježí chloupky na zátylku, po zádech přejede mráz. Na druhou stranu tenhle pocit vystřídá naprosto opačný.... Zadívám se na ni jen krátce, ale stihl jsem si ji patřičně prohlédnout i předtím, takže mi nedělá absolutně žádné problémy představit si ji znovu.... I když momentálně... trochu.. jinak.... Při té představě se musím pousmát. Ale už se prober a nech snění. Tohle je stejně pro tebe zapovězené území... Opět se zadívám na Charlotte. ,,Jistě.... to..." shlédnu na její rty, pak se však opět přinutím podívat se jí do očí. ,,Bychom měli...." dodám, ale v tu chvíli poněkud nejistý pohled vystřídá lehký náznak celkem určitého pousmátí. Nakonec... až tady sbalíme, tak nějaký zaměstnavatelský poměr padá.... Takže ten jiný..... Hmmm.... V očích se mi mihotavě zaleskne, pak se však vydám společně s manažerkou zpět do podniku, i když se cestou neubráním občasnému pohledu na její štíhlé nohy a vůbec téměř dokonalou postavu... |
| |
| U stolečku, kde mi zase kazí zábavu Když mi dívka pokyne, abych si sedla, neváhám a s elegancí kočky se posadím, přehodím nohu přes nohu, načež jednu ruku položím i s pitím na stůl a druhou si položím na stehno. Ach bože... Jsi tak nevinná. Až mě z toho mrazí. Moje myšlenky se ubírají úplně jiným směrem než normálně, protože hlad, který mě začíná snad sám zžírat, roste s překvapivou rychlostí, vydrážděn i tím, kolik je tu lidí. Zhluboka se nadechnu a pousměji se nad jejím zaváháním? Nebo spíš sebelítostí. Tak jsi tu sama. No a co? Tvář máš natolik hezkou aby jste byli minimálně v pětici. Usrknu z koktejlu a olíznu si rty. Mírně nakloním hlavu ke straně a zadívám se směrem, kam upírá oči i dívka. Tudíž na chlapce z kapely. Nejsou špatní, jen si jsou všichni až pekelně podobní. Stejné oči, stejné rysy. Nedivím se. Musíte lámat nejedno dívčí srdce, hoši. Trošku se zakřením a pomalu stočím pohled zpátky na Melody, jak se mi děvče představilo. “Těší mě, Melody. Pěkné jméno, takové… melodické, hodilo by se k některému z nich.“ Nadhodím nevinně, ale je zřejmé, že myslím některého z chlapců kapely. Pravděpodobně toho, který sedí za bicími, protože její pohled z něj snad ještě neslezl. Moje pozornost by se spíš zaměřila na toho stříbrovlasého, má v sobě jistou auru… auru prostě. Zaregistruji, že se na mě dívka podívala, tudíž jí také věnuji svůj pohled černých očí, ve kterých není k rozeznání kde končí duhovka. Usměji se, čímž mírně odhalím trochu prodloužené špičáky, zatím je to natolik normální, aby si myslela, že je to jen pouhá genetická vada, navíc moje schopnosti jí prostě přesvědčí, že jsem jenom člověk, když už tomu věří i někteří našinci. Ale no tak, odhoď tu masku cudnosti, sama jí nevěříš. Plynule odvrátím pohled k bubeníkovi, právě když se vymotá zpoza svého nástroje. “Je pěkný. Sice trochu mladší, ale pěkný. Co myslíš?“ Krátce se zasměji a nečekám na odpověď. “Nemusím se ptát, že? Hoď kamarádku za hlavu, beztak se sama baví. Bav se taky. Aspoň pro jeden večer.“ Pozornost nasměruji zpět na pódium a znovu zhodnotím „Stříbrňáčka“. Líbí se mi tvoje vlasy. Dostane se ke mně i jedovatá poznámka, která v podstatě pro Melody vyzní dobře, pro mne už ne tak moc, protože mi zase seberou mojí hračku. Škoda… nu, třeba se ještě uvidíme. Přestanu se pódiu věnovat, na to třeba přijde čas později, hlavně nemám čím bych je okouzlila, jediné co umím, je hrát na klavír a to je tak všechno. “Hmm… Zdá se, že jsi ho opravdu zaujala.“ Popíchnu jí šeptem, když už je bubeník u nás. Na jeho otázku se na něj mírně pousměji. Čím mladší, tím sladší. Opět nakloním hlavu mírně ke straně a dívám se stranou, jako kdybych ani nechtěla reagovat, přesto se svými slovy předběhnu Melody. “Ne díky, já si nedám. Ale…“ Pohled stočím na dívku vedle sebe, rty v mírném úsměvu a v očích mi hrají pobavené jiskřičky. “Melody by si něco dala. Popravdě řečeno, kdyby jste se jí ujal, vůbec by mi to nevadilo. Mimochodem… fascinují ji bicí. Celou dobu od nich neodtrhla pohled.“ Zašveholím ke Kristiánovi, přesto jsou oči upřené na Melody. Jsem hodná… Měla bych být míň dobrosrdečná. Co to plácám, stejně mi na nich nezáleží. Vůbec mi na nich nezáleží. Už mě nebaví si hrát. Mírně přikývnu, spíš svým myšlenkám, ale dívka by si to mohla vyložit jako pobídnutí. Ovšem ty dva už jsem dávno pustila z hlavy. Poměrně energicky se beze slova zvednu, mávnu na dívenku a prosmýknu se kolem Kristiána, načež se o něj mírně otřu. “Je trochu nesmělá.“ Šeptnu k němu, během toho letmého „dotyku“ a vytratím se od nich. Asi bych udělala lépe, kdybych zůstala v laboratoři. Určitě bych udělala lépe. Ale jsem tady a nehodlám s tím nic dělat. Zastavím se uprostřed pódia a zadívám se na Zekke(ho). Zaujal mne, asi pro svůj věk a možná trochu nezvyklý vzhled. Je jim podobný, ale přesto tak trochu jiný. Je to jenom puberťák, ale vypadá jak panenka. Zase mám chuť si jít hrát. Ruku s pitím mám svěšenou podél těla a druhou přidržuji sáčko, které mám přehozené přes rameno. Tohle místo se mi líbí… Stojím jako solný sloup, dokonce i ignoruji veškeré dotyky, kterých se mi dostává více než dost. Zvednu koktejl a dopiji ho. Pak ještě chvíli postávám se ve stejné pozici, když mě něco zaujme dokážu se na to dívat dlouho a on mě zaujal. Přesto však jen zavrtím hlavou a rozejdu se k baru, kde obsluhuje nějaká slečna. Položím prázdnou sklenici na bar a opřu se o něj, neubráním se tomu, abych pohled nestočila zase na pódium. “Dvojitou vodku.“ Prohodím když na mě přijde řada a protože se ke mně dostane pach krve, sjedu ženu (Gabrielle), která se zřejmě baví s barmankou, zkoumavým pohledem. Tak dost… Dost. Nemám hlad. Prostě nemám. Jen se usměji a čekám na objednávku, vlastně sem tam mrknu i k pódiu. V duchu se zakřením. Tak barman tu má každopádně silnou konkurenci... |
| |
| Nosferatu – u dolního baru Znovu naráz vypiji obsah nabízené sklenky, aniž bych se nějak blíže zajímala, cože byl vlastně její obsah. Opět se mírně oklepu, od vysoké, jsem alkoholu nějak odvykla a posunutím prázdné sklenice směrem k Saře, dám jasně najevo, že si žádám přídavek. “Chutná mi tu moc, až moc....uculím se a v duchu si uvědomím, že když budu pít, tak jí snad nebudu vykládat takové nesmysly. Určitě si teď o mě musí myslet, že jsem ten nejubožejší tvor v celém klubu. A ostatně, jsem tu proto abych slavila..bavila se. A rozhodně se nechci zprotivit někomu, kdo by mohl být docela fajn kamarád. “Čím to je, že vám barmanům, má každý tendenci se svěřovat? Ani nechci pomyslet, co všechno si už za svou kariéru za pultem musela vyslechnout..“..raději obrátím hovor trošku jiným směrem. Nemusí být na škodu cosi zjistit o novém přírůstku v našem městečku. Během čekání na odpověď a další dávku alkoholu pohupuji nohou do rytmu hudby, znějící z reproduktorů. Pití se ke mně dostane dřív, než Sařina slova. Zdá se, že kompletně celý sál, dostal žízeň a začal v pravidelných intervalech zasypávat bar a objednávat pití. Už ani nevnímám tváře hostů, splývají mi tak nějak v jednu, tolik se jich tu během té chvilky co tu sedím vystřídalo. Během té doby stačím vypít ještě další dvě skleničky, které se ke mně dostaly. Vlastně ani netuším, zdali byly ve skutečnosti pro mě. Ale nikdo si nestěžoval, tak asi ano. Po pár minutách se přívalová vlna těl uklidnila. Byl čas na další všetečnou otázku. “A můžu se tě zeptat, o jakých experimentech, že si mluvila? Protože o takovémhle koníčku, jsem nikdy neslyšela, tedy myslím, že mu naposledy holdoval nějaký ..ehm..Frankenstein..“..po mém dosti slabém pokusu o vtip se celkem hlasitě rozesměji, alkohol začíná dělat své. Té ženě, co si přišla pro vodku, musím asi připadat jako nějaký blázen. Osamělá, zutá a podnapilá. Naštěstí věnuje větší pozornost podiu, než mě. |
| |
| Nosferatu Při zjištění, že bych tu byl "natrvalo" není moc pravděpodobné, lhostejně pokrčím rameny, což doprovází flegmatický obličej typu" no tak co" Když se Mia zakloní usměju se, což mne nachvilku vyvede z rovnováhy. Nevadí. Potichoučku poslouchám informace, kterými mě dívka vedle mne zasypává a tiše doplnuji tělní tekutiny. Když se nakonec Mia otáže, zda jsem připraven podopsal smlouvu usměji se a dopiji svůj drink. "Ano, myslím, že bychom mohli... poznamenám a přemýšlím, kde se papíry vyplnují... Zda tady, nebo jestli tu existuje nějaká kancelář. Nachvilku vztanu, jako bych se potřeboval nadechnout a vydám se k vysklené zdi, kde pohlédnu na obrovský dav lidí, kteří sem dnes přišli. Zajímavé pomyslím si, když valnou většinou tu jsi lidé patřící do skupiny -20 Kde vyplníme ty papíry zeptám se Mii a pohlédnu na ní |
| |
| Nosferatu Nervózně se zavrtím na své židli. Skloním hlavu a nechám několik světle hnědých pramenů vlnitých vlasů, aby zakryly mou tvář společně s rozpačistotí, která se mi nahrnula do tváří v podobě horké červeně. Zabráním koutkům lesklých rtů v mírném úsměvu a s myšlenkou na názor své společnice se podívám ženě do milých očí. Roztržitým zamrkáním dám najevo své překvapení, když zjistím, že nedokážu rozpoznat lesklou zorničku, utopenou v černých duhovkách. Totiž... Začnu omámeně, stále ještě zabraná do hlubokého pohledu ženy, sedící naproti mně. To bych neřekla. Dopovím svůj názor, myšlenkami opět u bubeníka z kapely. Hezky chodí... a krásně padá Napadne mě, když si s viditelným zájmem detailně prohlédnu Kristiánovu postavu, aniž bych si stále ještě uvědomovala, že mé pohledy neunikly jen společnici po mém boku. Cože? Pohlédnu nechápavě na Adelai, když s provokativním pousmátím zhodnotí bubeníkův vzhled. Já se na něj nedívám. Odseknu nakvašeně, čímž potvrdím přesně to, co už všichni kolem ví. Není přece jen náhoda, že přesně vím, o kom žena vedle mě mluví... Jen... se mi líbily jeho oči. Jo... Mám ráda jeho oči. Ehm... Nedívala jsem se na ně, nevím jak vypadají jen... Tak nějak mě napadlo, že bych je mohla mít ráda. Vykoktám ze sebe, zděšená sama sebou. Potupně skloním hlavu a vzdám chabé výmluvy, kterými jsem se snažila přesvědčit okolí, že to není tak, jak si myslí... tak, jak to vypadá... tak, jak to opravdu je. Vrhnu na ženu vedle mě vyděšený pohled. Sleduji její ladnou chůzi směrem k nově příchozímu a snažím se vzpamatovat z paniky, do které mě Adelai přivedla svými povzbudivými řečmi o mé chuti na drink. Zmateně zamrkám a vženu do svých očí odlesk zoufalství, které se mě zmocňuje každou vteřinou. Snažím se zahnat zlé tušení, že tu s Kristiánem zůstanu sama. Ťěkavým pohledem po místnosti vyhledám nouzový východ, označený cedulí s nápisem "EXIT" a potlačím nutkání se k němu rozběhnout, vyběhnout ven a zahrabat se hluboko do země. Další věty, které svým né až zas tak skrytým významem stále více a více pobízí Kristiánovu trpělivost a zvětšují jeho sebevědomí, mě donutí nasucho polknout a sklopit pohled. V plicích udusím slova, kterými bych Adelai zadržela a s prosebným pohledem v očích bych jí donutila sednout si zpět na místo. A ty si opilá. Napadne mě, když zaslechnu od Adelai zmínku o mé nesmělosti. Neopovažuji se zvednout pohled od naleštěné desky stolu a prohlídnout si tak mladíkovu tvář z blízka. Jazyk se mi přilepí na patro a já pocítím jak mi pomalu, ale jistě vysychá v puse a já tak ztrácím možnosti k nějakému případnému rozhovoru, i když tomu jsem stejně moc velkou šanci nedávala. Já... si nic nedám, díky. Hlesnu a zatěkám pohledem mezi svými dlaněmi, jež mi doteď spočívaly v klíně a modrými duhovkami. |
| |
| Nosferatu Její rozšířené zorničky byly až neuvěřitelné. Nevěděl jsem, jestli uteče nebo zůstane. Doufal jsem v to druhé, ale nikdy nemůže tušit, jak se ten druhý zachová. To co udělala, mi vyrazilo dech, ale taky mě potěšilo. Chytla mě zezadu za krk, přitáhla mě k sobě a políbila mě. Drsně a vášnivě, kousla mě do spodního rtu a pak se odtáhla. ,, Ne, rozhodně mi to nevadilo!" usměju se široce na její otázku, kterou napodobila tu mou. Prohlížel jsem si její rozpálenou tvář a klidné, vyrovnané oči a došlo mi, že po ní a po její krvi toužím jako po ničem jiném. ,, Chceš si dát ještě něco k pití, jít se podívat dolů na kapelu nebo něco jiného?" zeptám se smyslně. Přisunu se k ní blíž, když se nakloním k barmanovi. ,, Jednu vodku a tequillu!" požádám a rovnou položím peníze na pult. Zdálo se, že budu mýt dneska kliku. Na to jaká je tady konkurence, jsem sehnal něco k snědku dost rychle. Je pravda, že tu bylo hodně lidí, ale já osobně jsem si rád vybíral, rozhodně jsem nechtěl vysávat nějakého bezdomovce nebo opilce. To jsem v plánu neměl a navíc jsem to nesnášel. Někde uvnitř jsem tušil, že se Bella dobře baví a že se možná vrátí pro ještě nějakou oběť. Byla hodně hladová a navíc má mlsný jazýček a ráda si s jídlem hrála. U ní heslo, že z jídlem si nehrajeme, neplatila. Podal jsem sklenku Sabině a zadíval se jí do očí: ,, Tak, na co?" |
| |
| S neznámým Tak osamělý? Hádám to na sázku mladíku...No uvidíme co se z tebe vyvrbí. prolétne mi hlavou zatímco jej poslouchám stále mu hledíc do očí. Z nějakého důvodu se držím věty, že oči jsou brána do duše. Směšné... Na pití? Mmm... prolétne mi hlavou pročež začnu dělat, že nad jeho nabídkou přemýšlím. Pár sekund napětí neuškodí i když u tohoto mladíka to vypadá spíš na to, že mu to nijak neublíží. Tvojí nabídku beru. řeknu mu nakonec s úsměvem a upiji trochu drinku. Jsem tu za zábavou a ze zvědavosti. Co sem přivedlo tebe? optám se na oplátku já načež se loktem opřu o barový pult s hlavou opět mírně nakloněnou na stranu přičemž mi vlasy z levého ramene sklouznou na záda a odhalí tetování (odkaz) jež vede zpoza ucha až dolu ke klíční kosti. S hlavou takto nakloněnou chvíli se zájmem pozoruji muže před sebou avšak nakonec se jen s povzdechem narovnám a párkrát zatočím se skleničkou ve které je Mojito. |
| |
| Daniell Malloy Chvilku to trvá a musíš se ještě jednou "opakovat", než k tobě barman zvedne hlavu. Přes hudbu z reproduktorů a mluvu několika desítek lidí plus jejich pobavené výkřiky skutečně není moc dobře slyšet. Mladík ti lehce kývne, pak přejde až k tobě. Nechová se k tobě ničím odlišně, ostatně je to jeho práce a platí všude: náš zákazník, náš pán. Usměje se na tebe stejně, jako na dívky předtím, z nichž některé byly ještě hezčí než tvá sestra, patrně také proto, že byly už starší a zralejší, i když jejich chování zůstalo někde v úrovni pubertální. ,,Prosím... přála byste si?" otáže se barman, přičemž zlehka, téměř neznatelně pozvedne obočí. V jeho úsměvu není žádný skrytý posměch, údiv, či něco podobného, i když na okolí a zdejší "poměry" jsi oblečená vskutku víc jak nezvykle. A jeho oči vypovídají nejinak. Je v nich jen odraz světel nad barem a ještě nějaká, vcelku příjemná měkkost. ,,Pokud se nemůžete rozhodnout, můžu vám něco doporučit...." dodá ještě a stále trpělivě čeká na tvou odpověď, jako bys byla u barpultu jen ty. Patrik Sin Rena se pousměje a je v tom znát zadostiučinění. ,,Ale no tak...." zadívá se na tebe a v očích se jí roztančí jiskřičky. ,,Přeci bys mi neublížil... Aspoň ne nijak moc...." dodá, zlehka na tebe mrkne, pak se posadí zpět na židličku a upije koktejlu. Na to se rozhlédne okolo a pokývne spíš drobněji několikrát hlavou. ,,Hmmm, asi sem budu jezdit častěji. Ten benzin nebo případně městská doprava za to vcelku stojí." pronese, pak se její průzračné oči opět upřou na tebe. ,,Ty jsi zdejší?" otáže se, obkrouží prstem okraj skleničky, kde ulpělo pár kapek koktejlu a pak ukazovák olízne. Na rtech jí pohrává pousmátí, které rozhodně není nijak nevinné. Adelai Jullia Jaquer Barmanka se otočí od té ženy na tebe, pak pohotově kývne hlavou a v mžiku máš pití u sebe. Neunikne jí, jak jsi pohledem zkoumavě přejela Gabrielle, ale nedala nijak absolutně najevo, jestli proti tomu něco má či naopak. Hned na to ti přestala věnovat pozornost a otočila se opět k ženě po tvém boku. Trvá to asi tak dalších pět minut, když se ozvou kroky, směrem od pódia. Barmanka vzhlédne, pokývne hlavou. ,,No tak ukaž..." přejde ke kraji barpultu a vezme si od Zekkeho prázdné číše. ,,Tak co, ty naše skrytý zlato, dáš si ještě něco? A Alex?" otáže se, zatímco se vrátí ke dřezu a začne sklenice vyplachovat. Aby se k ní mladík dostal, musí se protáhnout mezi vámi dvěma, tedy tebou a Gabrielle. ,,S dovolením, dámy..." upozorní jako správně vychovaný gentelman. ,,Omlouvám se, hned zas půjdu..." pousměje se na Gabrielle, u které si samozřejmě všiml, že se baví se Sarou. Pootočil se i na tebe a zlehka pokývl hlavou, pak se už opět věnoval barmance. ,,No.... dej mi jednoho Krvesaje a pak ještě Sklípkanův jed. A k tomu jestli tu máš ještě ty obyčejný vody pak na pití během koncertu." požádá ji, hlas má hlubší, spíš hrdelní, vyslovuje zřetelně a jasně. Sara kývne a v mžiku všechno připraví. ,,Tak držím pěsti palce, i když mi to teda pořádně zhorší míchání, ale co bych pro vás neudělala." zasměje se barmanka a přišoupne před mladíka skleničky a flaštičky s vodou. ,,Pobereš to vůbec?" otáže se ještě Sara a trochu skepticky si změří všechno, co stojí na barpultu. ,,No, být jinde, tak to risknu, ale... tak půjdu nadvakrát, pohyb navíc nikdy neuškodí. Nerad bych tyhle skvosty do kterých tu naléváte viděl ve střepech." odvětí, pousměje se, pak vezme nejprve číše a k tomu jednu malou lahvičku vody a vydá se zpět k pódiu. V mžiku je však zpátky, v rychlosti mu napomáhají jeho vcelku dlouhé nohy. Celkově je dost vysoký, mohl by připomínat božského Dia ještě za mladých let. ,,Jenom by mě zajímalo, kde se toulá Adrien.... Už jsou pryč nějak dlouho, máme začínat za deset minut.... No, snad to bude vpohodě. Ještě jednou dík, Saro. Nashledanou, dámy." dodá ještě směrem k tobě a Gabrielle, na to zlehka pokývne hlavou a vydá se zpět na pódium, kde si stoupne za klávesy a začne si zatím jen tak pro radost hrát. Momentálně jsou nastavené na klasický klavír a že Zekke skutečně hrát umí... Gabrielle Serrano Barmanka se tvému poznatku zasměje, pak se začne věnovat dalším hostům. Když opětný příval ustane a je zas trochu klidu, aby ses mohla zeptat na další věc, tentokráte zmiňované experimenty, se Sara podrbe na hlavě, pak se trochu zamyšleně opře o bar. ,,No.. Jak bych ti to..." začne, ale to už se tam objeví další zákaznice, jejíž objednávka je vyřízená za chvilku. Barmanka se opět otočí na tebe. ,,Hlavně co se týče.. no, dejme tomu bába kořenářka by taky nebylo od věci. Takže nějaký ty lektvary třeba proti nevolnostem, nespavosti a podobný. Moje vlastní recepty, upozorňuju předem. Většinou mám léky na problémy, co trápí mě samotnou. Jsem totiž hroznej sobec a myslím jen na sebe, víš? Aby MĚ bylo dobře..." pitvorně se zašklebí, na slovo "mě" dá zvlášť důraz, pak se krátce zasměje. ,,No.. prostě tak...." dodá a protáhne si prsty, až v nich pěkně lupne. ,,No a co ty? Jak dlouho už děláš lidem na hlavách občas jistě až neuvěřitelný kreace?" otáže se s úsměvem. Nedlouho po tom, co jí odpovíš, zvedne náhle hlavu a zahledí se k pódiu. V příštím okamžiku přejde ke kraji barpultu a začne se bavit s příchozivším klávesákem kapely. Ten se o několik chvil později protáhne mezi tebou a Adelai, přičemž ale projeví dostatek slušného vychování. Domluví se se Sarou, pobere co může, pak se ještě jednou vrátí a ve finále se rozloučí se všemi třemi, opět odspěchá na pódium. Je trochu nervózní, i když kdo by nebyl, když, jak sám říkal, mají za pár minut začít, patrně zpěvák nikde... Vzápětí se prostorem rozlehnou tóny klavíru, není těžké zjistit, odkud. Melodie je to vskutku okouzlující, do toho mladíka by to asi rozhodně jen tak někdo neřekl. Prysty mu klouzaly lehce po klaviatuře, jako by ji něžně hladily. I výraz v jeho tváři víc jak nasvědčoval tomu, že se nechává prostoupit hudbou celý. Byla celkem radost takhle někoho vidět, protože v dnešní hektické a uspěchané době na něco takového spousta lidí prostě neměla... čas. Nebo to alespoň tvrdili... Peter Bishop Mia se shovívavě pousměje. ,,To má ještě čas... Myslím, že jste se přišel spíš bavit, popřípadě si třeba zahrát partičku pokeru, než tu projednávat pracovní záležitosti a já...." pousmátí na její tváři se ještě rozšíří, ,,Nemám na starosti bohužel jen vás.... Přecijen tohle je první večer, takže se musím trochu postarat o nějakou reprezentaci a podobné." Uvede věci na pravou míru, dopije své pití, vstane a vydá se k baru. ,,Navíc zítra budete jednat s Griffinem. Kontakt na něj máte, on na vás také, takže co se týče smluv a jejich podepisování a podobného, jak jsem již řekla, proběhne to zítra pod dohledem pana Digginse." dodá, počká, až dopiješ, pak si od tebe vezme sklenku, přičemž lehce zavadí svými prsty o tvoje. Za několik chvil se vrátí k tobě, natáhne k tobě paži. ,,Takže... díky za vaší spolupráci, možná se ještě uvidíme, dříve nebo později. Užijte si večer a dobře se bavte. Jinak co se týče toho pokeru, tak první hra bude začínat přesně v půl desáté tady v salonku, pokud budete mít zájem, jistě přijďte, budete mít s kým měřit síly, to vám zaručuji." výmluvně se pousměje a stiskne ti paži, pak přiloží kartu ke čtečce. Dveře se pomalu začnou otevírat, stejně jako dovnitř vnikat ruch ze sálu. Kapela vypadá, že už každou chvíli snad začne hrát a nahradí tak hudbu, hrající z reproduktorů. V příštím okamžiku se protorem rozline zvuk klavíru, melodie je to nevtíravá a líbivá, když se podíváš, zjistš, že ji má na svědomí klávesák oné kapely. Patrně mu je už trochu dlouhá chvíle, tak se rozhodl si ji nějak ukrátit... Melody Mathews Mladík po tom, co říkala žena, která již odešla k baru, trošku zmateně zamrká, pak nesouhlasně pokýve hlavou, ale v koutcích úst se mu opět usadil ten lehounký a milý úsměv. Když se konečně vyjádříš a tvou odpovědí je odmítnutí, s celkem překvapením shledáš, že úsměv z bubeníkovy tváře nezmizel, spíš naopak, dokonce se o něco málo rozšířil. ,,Tak dobře.. Skočím si tedy pro něco sám...." pokývne hlavou, otočí se, avšak v půli kroku se zastaví. ,,Kdyžtak.... Máš tu volno, že? Pokud ti nebude vadit, že se u tebe na chvilku posadím. Neboj se, dlouho tě znervózňovat nebudu, za chvíli začínáme..." na poslední slova kývne k pódiu, kde Zekke začal hrát na klávesy a že neměl svým uměním daleko k virtuozům. Tayler Borter Když objednáš a o bar cinkne sklo, Sabina se na tebe podívá. Několikrát přes tebe přejede očima, jako by tě jimi snad chtěla zrentgenovat. Na okamžik skloní hlavu k barpultu, jako by snad o něčem přemýšlela. Netrvá to však nijak dlouho a její zrak se opět stočí na tebe. Odsune sklenku stranou. ,,Promiň... Ale já mám svoje mantinely. Víc jak sedm panáků ne. A tequilly už teprve. Bývá mi po ní po ránu zle, když si dám právě víc.... Klidně si tohleto zaplatím, ale pít to vážně nebudu. Takže... aspoň symbolicky...." zvedne skleničku a zlehka s ní cinkne o tu tvoji. ,,Na zdraví.... A taky na to, že tohle městečko snad díky tomuhle klubu aspoň trochu ožije a já tu neumřu nudou....." při posledních slovech se konečně trochu pousměje, i když to bylo napůl i ušklíbnutí, pak na tebe zlehka mrkne a položí skleničku zpět na bar. Na to se otočí a mírně nahne přes zábradlí, oči upírá k pódiu. K vašim uším ta melodie, co hrál Zekke moc nedoléhala, jen hodně mizivě a vzdáleně, byly slyšet spíš vyšší tóny. Po chvíli se na tebe dívka otočí. ,,No.... a co se týče toho předchozího, na co ses ptal... Vypadá to, že kapela bude mít asi trochu na čas, pití pro dnešek odpadá, alespoň co se mě týče... Takže zbývá poslední varianta. Řekneš mi, co máš konkrétne namysli, nebo s tím budeš dělat přehnaně velké tajnosti?" zeptá se lehce zvídavě a nakloní hlavu na stranu, na rtech má náznak úsměvu. Vanessa Noemi O´Donell Mladíkovi na tváři zahraje spokojený úsměv, na to zlehka pokrčí rameny. ,,Mě? Patrně to samé, co tebe.... Když nepočítám, že jsem navrhoval zdejší interiéry..." pousměje se. Těžko říct, zda se ti snaží imponovat a jen se vychloubá, nebo je to skutečně tak. Spíše a lehčeji by se všřilo tomu prvnímu. Jenže... ,,Zajímáš se o gotiku? Katedrály, stavbu jejich lodí.... Co takový opěrný systém? To byl panečku na svou dobu vynález, ale i když časem přišly lepší, přecijen se používal dál, i když pouze pro dekorační účely...." vzhlédl ke stropu, pak se zadíval zpět na tebe. ,,Omlouvám se, jestli plácám něco, co tě nezajímá. Případně mě zaraž a já budu mlčet." dodá po chvíli omluvným tónem, jako by si uvědomil, že v dnešní společnosti patrně moc dívek, zvlášť ne těch, co přišly sem, je zvědavých na nějaké výklady o historické architektuře. ,,Co piješ? Krom Mojita?" otáže se po chvíli ticha, snad, aby změnil téma. |
| |
| Adrien Simons Je odpověď mě pro tuto chvíli uspokojí, protože je doprovázena naprosto jasnými znaky. Úsměv, pohled na rty, snaha schovat lesk v očích, jak ho napadlo něco „nemístného“. Ale to nevadí, protože oba máme pravidla stanovená stejně. Se spolupracovníky se nespí, nechodí. Jenom to přináší potíže. Ale protože je mezi námi tento poměr jenom dnes, stále nevím, jestli je do Nosferatu ještě někdy najmu, potom by ta pravidla už problém být neměla. Citlivější smysly na mě doslova křičí, že je mi věnována pozornost, o které bych jako člověk neměla moc tušení, ale beru to jako významné plus a nenechám se tím nijak znepokojit. Právě naopak. Vlastně mi to ještě více zlepší náladu, která už tak byla dost dobrá. Tenhle večer je úspěchem na všech frontách. Aspoň prozatím. A jestli Simon udělá něco, čím to pokazí, podám si ho sama a nebudu čekat na Griffina. Takhle nás znovu provedu davy lidí, abych se zastavila u Sařina baru, hodila pod pult klíče od skladu a vzala telefon. Je to akorát ve chvíli, kdy Zekke začne hrát na klavír. Jeho ruce jsou neuvěřitelně hbité, což jenom zvýší moje mínění o kvalitách kapely. Kontrolu telefonu ještě na chvíli odložím, když doprovodím Adriena až k pódiu s kapelou. “Chci si vás poslechnout, takže budu někde poblíž. Znovu, kdyby jste cokoli potřebovali, najdete mě blízko.“ Zopakuji s úsměvem, počkám, jestli opravdu na něco nepřijde, abych zkontrolovala telefon, zastavila se za Sarou pro jednu Bloody Mary a našla nějaké volné místo, ze kterého bych mohla sledovat jejich vystoupení. Už je čas. |
| |
| K začátku jen kousek Kývnu hlavou na Charlottina slova. ,,Jestli můžete ještě moment počkat...." dodám a pousměji se. Na to se otočím a vyběhnu po schodech nahoru i s věcmi, co nám chyběly. Kristián však nikde. Čelo se mi podmračí, jak přimhouřím oči a hledám ho, nakonec ho spatřím, jak stojí u stolku, kde sedí nějaká dívčina. Mávnu nad tím rukou, blánu položím vedle bicích a vydám se za Alexem. Počkám, než si nandá struny a trochu je naladí. Pak vzhlédne a ukáže mi zdvižený palec, přičemž se ušklíbne. Kývnu hlavou, že rozumím a otočím se k bicím, blánu nakonec namontuji sám, když vidím, že Kristián je zaneprázdněn. Stejně se bude muset za chvíli vrátit. Když to dokončím, seběhnu dolů zpět k manažerce, uhladím si vlasy dozadu. ,,Tak, všechno vypadá vpohodě. Ještě jednou děkuju... I za kluky." řeknu a opět se pousměji. ,,Přemýšlím, nechala byste se pak pozvat na nějaký drink... ne nutně s alkoholem, mě na to taky moc neužije. Za to, jak jste se tu kvůli nám naběhala a vůbec za ty problémy. Samozřejmě to platím." dodám trochu rychleji, na to se trochu nervózně ohlédnu k pódiu, pak očima opět vyhledám Kristiána. Měl by si pospíšit... |
| |
| Horní bar Pozvednu jedno obočí. Že by sám návrhář... pomyslím si překvapeně a dál poslouchám co mi vypráví o gotice. Vskutku umělecké slohy nebyly nikdy mou silnou stránkou avšak gotiku mám ráda. Snad kvůli jejím vysokým stropům, kde má člověk pocit volnosti. řeknu s mírným úsměvem a rozhlédnu se okolo. Pokud byl skutečně ten muž přede mnou návrhář těchto interiérů atk se mu to tu povedlo na výbornou. Krom Mojita ještě Bloody Mary a šampaňské či víno. Co máš za pití ty nejradši? zodpovím jeho otázku a dopiji drink načež prázdnou sklenku odsunu stranou. Tak na co mě tedy pozveš? zeptám se zvědavě přičemž se široce usměji. |
| |
| Club Poté, co se od Mii dozvím, že zařídíme záležitosti, které se týkají práce až zítra zamyslím si ihned nad tím, co bych tu mohl dělat. Z přemýšlení mne však dostane znovu až Miin hlas, který mne obeznámí s tím, že mi onen Griffin zavolá a že později se v tomto salonku, respektivě VIP místnosti, bude konat dnes večer poker, usměji se a kývnu hlavou. Když vidím,že Mia vztala podám jí skleničku a přijmu její ruku. Když začne mizet ve dveřích usměji se a chvilku ještě koukám dolů. Nakonec se rozhodnu,že půjdu do obrovského davu... Přiložím tedy kartu ke čtečce a zamířím výtahem dolů. Tam zamířím k přeplněnému baru a nakonec se usadím na barovou židličku, když vidím, že má jeden z barmanů čas pozvednu lehce ukazováček, aby si mne všiml. Když ke mně přijde a zeptá se mě, co si dám. "Gin s tonicem..." poprosím slušně. Mezitím koukám po lidech a hledám někoho na debatu, flirt, cokoliv jiného... Pochvilce mi přijde mé objednané pití a já se napiji...Výtečné |
| |
| Dolní sál Černé zorničky mých tmavých, černohnědých očí se s neskrývaným okouzlením vpijí do Kristiánovo růžových rtů. Teprve až teď jsem si všimla, jak jsou nezvykle plné. I přes protesty, které se hlásily o slovo v mé hlavě a překřikovaly se jeden přes druhého, jsem nedokázala odtrhnout obdivný pohled od jeho lehce stočených koutků. Duhovky se rozsvítily v odlesku zasnění a nepřítomnosti. Zakázala bych si představovat si, jaké by to bylo se jich dotknout... položit na ně bříško svého prstu a s nepředstíranou něžností je opatrně pohladit... přejet sem... a zase zpátky... ale stálo by mě to moc úsilí a snahy, kterou jsem ani nechtěla podstoupit. Teprve až když se otočil, jsem dokázala svůj upřený pohled na dva sametové - i zdálky bylo vidět, jak jsou hladké a měkké - polštářky přerušit a po několika vteřinách se opět nadechnout. Omámeně jsem sáhla do kapsy u překládané sukně a bez jakéhokoliv povšimnutí, že se vůbec pohybuji, jsem vytáhla zabalenou, jahodovou karamelku. Zmatené, černé zorničky vedly můj zrak k bledé dlani, ve které mi ležela zmiňovaná sladkost. Aniž bych dala ve svém výrazu znát aspoň nějakou zmínku překvapení, jsem bombon rozbalila a dala si ho do pusy. Můj pohled se opět stočil k odcházejícímu chlapci a já zadoufala, že záda bude mít tak stejně krásná jako rty a modré, blýskavé oči... ale měl je úplně stejná, jako všichni ostatní. Hmm? To bylo to jediné, co jsem ze sebe mohla dostat. Přes rožvýkanou karamelku, která se mi nepříjemně lepila na zuby, a kterou jsem se trhavými pohyby jazyka pokoušela dostat z patr a bolavých stoliček, jsem nemohla říct nic jiného. Proto, v naprosté panice, že se bubeník opět otočil, jsem si vyplyvla tahavou sladkost do bílé dlaně a tu rychle schovala pod stůl Ehm... jasně... já tu počkám. |
| |
| Nosferatu Pouze přikývnu, když mě Adrien požádá, abych ještě chvíli počkala. Proč ne, nevidím v tom problém. Celou dobu ho následuji očima, jenom chvilku sleduji Alexe s kytarou. Mysl se mi pomalu začíná plnit obrazy velmi lákavých aktivit, takže to čekání je mi vlastně potěšením. Už se chystám jenom mávnout lehce rukou, ať mi pořád neděkuje, když jeho díky změní podobu. Drink není špatný nápad. To si nechám líbit. "Nechala, protože to není špatný nápad." Potvrdím s úsměvem, že se pozvat nechám. Znovu se lehce dotknu jeho paže. "Měl byste popohnat Kristiána nebo začnete pozdě..." Poznamenám s ještě pobavenějším úsměvem, ruku stáhnu, popřeji hodně štěstí při vystoupení a zamířím k Sařině baru. Nechám si od ní udělat Bloody Mary, krátce se zeptám, jestli je zatím všechno v pořádku, abych pak našla nějaké volné místo s dobrým výhledem na jeviště. Ten koncert si vychutnám. |
| |
| Nosferatu … stále na baru “Noo..“úmyslně protáhnu.“Už to bude takových šest let co jsem nechala vysoké a zakotvila v tomhle městečku. A od té doby jsem tu prakticky ostříhala skoro všechny obyvatelky. A musím říci, že odvaha experimentovat zdejší populaci úplně chybí.“..uculím se a zkoumavě si začnu prohlížet Sařiny dredy. Byla to už dost dlouhá doba, co jsem je naposledy někomu dělala. Spokojeně upiji svého drinku, když v tom se přihrne ten mladík z kapely. Neodolám a musím se zasmát jeho snaze pobrat co nejvíce pití a láhví. Ti muži mají snad tu neohrabanost zakódovanou v genech či co. I když tenhle je celkem i milý, což nebývá zvykem. Tedy, alespoň co jsem stačila poznat. Za jeho omluvu a pozdější rozloučení se mu odvděčím vřelým úsměvem a slabým pokývnutím hlavy, což u mě rozhodně není obvyklá reakce. “Ještě, že nás nepolil, pro mě v těchhle šatech by to byla úplná katastrofa..“..prohodím směrem k ženě stojící u baru a Saře. Zdá se, že kapela na podiu zdárně dokončuje své přípravy a koncert co nevidět začne. Spokojeně se na židličce uvelebím, otočím se tak šikovně, abych částečně viděla na jeviště a částečně na bar a dopiji zbylý obsah skleničky. Už ani nevím kolikáté, rozhodně však vím, že kdybych teď vstala, tak bych se zcela určitě zamotala. Obah alkoholu v krvi utěšeně narůstal. “A Saruško..cože je to ten Krvesaj..je to dobré?“..optám se na drink, který si objednával ten mladý hudebník. Moc dobře vím, že bych moc pít neměla, nedokážu se pak ovládat. Ale dnešní noc je nějaká jiná, všechny mé zábrany a zásady jakoby zmizely. |
| |
| Nosferatu Také se usměji a také si sednu ke stolu "Máš pravdu. Neublížil. Tedy aspoň ne moc."podívám se na ní. Také se rozhlédnu "To ano, ale také se sem dá dostat městskou dopravou."pokrčím rameny "I když to není tak pohodlné." opřu se o stůl loktem a zadívám se na ní. Sleduji jak mě provokuje na oko nevinnými gesty "No.. ano. Svým způsobem jsem zdejší. Nebydlím zrovna daleko. I když pěšky bych sem jít nechtěl."natáhnu se a položím ji ruku na kolínko, ale nijak ji neposunuji. "Až začne hrát kapela. Můžu si u tebe zamluvit první tanec?"zeptám se. |
| |
| Na baru, opět... Odtrhnu pohled od pódia a chvíli věnuji pozornost barmance společně s tou ženou, která vedle mne sedí, musím uznat, že je přitažlivá a šaty jí akorát zvýrazňují pěknou postavu. To, jestli mě Sara, jak ji žena oslovila, pozoruje nijak nekomentuji, ani gestem, ani žádnou poznámkou, nemám proč. Tak jsem zvědavá, jak se tenhle večer ještě vyvine. Jedinou záminkou proč se tu zítra stavit je maximálně ten barman... samozřejmě zatím. Ale nejsem si jistá, jestli je to dost velká motivace. Protáhnu si krk a pohodlně se usadím, sáčko přehodím přes židličku, aby mi nepřekáželo a ruce složím do klína, načež na chvíli přivřu oči. Do té doby, než zaslechnu kroky a následně se o mě někdo otře, trochu ucuknu a zaměřím se na příchozího. To jsou mi ale náhody... Spokojeně se pousměji a začnu si ho prohlížet zblízka, je opravdu pěkný.. Jemné rysy, a ty vlasy... Už mám nutkání si na ně sáhnout, ale ruku nechám spokojeně ležet, rozhodně prozatím. Jeho gentlemanský styl mi na tváři vykouzlí zlehka pobavený úsměv, ale mírně se na jeho prosbu odkloním i když vlastně v mém zájmu by bylo spíš se neodklánět, jenže co bych pro pár slušných slov neudělala. Jsem prostě svátost sama. Ach ta slabost. Lidská slabost, jsem pořád jen mládě. Což je pravda, nestihla jsem ještě pochytit tu... lhostejnost, kterou našinci trpí. Nebo aslepoň ti, které jsem měla možnost potkat a těch moc nebylo, co si budeme povídat. Kývnutí nechám kývnutím, nemám potřebu na něj nějak reagovat. Odvrátím pohled od Zekkeho k Saře. Ovšem samozřejmě nelze vyslechnout objednávku. Krvesaje? Jeden sedí vedle tebe... Nemají tušení o tom, že někdo jako my existuje. Někde v podvědomí určitě ano.. někdo z nich to musí vědět. Nebo tomu třeba věřit. Opominu-li tady ty 'rádoby' upíry. Proč si na to hrají, vůbec neví, co to obnáší. Nadechnu se, abych zahnala svůj vztek, který pomalu ale jistě začínal vystrkovat drápky, lepší je ho vůbec nevypouštět. Nejsem bestie. Shlédnu sbírku, kterou barmanka vyskládala na bar, její otázka je více než na místě. Já osobně bych si na to netroufla a dokonce mě i překvapí to, že možnost hromadného odnesení zavrhne i Zekke. Žádné frajeření? Že by chlapec už dorostl? Mírně pobaveně se ušklíbnu, ale úšklebek nakonec přejde v úsměv, a úsměv poté v neutrální výraz. Odsunu se ještě o kousek, když si na poprvé odnáší otevřené pití, nerada bych skončila mokrá za cenu toho, že se ho dotknu, na to snad bude čas později. Ani nestihnu zaregistrovat dobu, po kterou byl pryč a už je tu zas. Tentokrát se slovy obavy. Můžu hádat, kdo ho zdržel? Tipuju, že se vrátí s dvěma červenejma tečkama na krku. A když ne, každopádně tam budou až dohrajete, ještě dřív, než se dostanete domů. Je nás tu moc. Jako by to tady bylo spíš pro našince. Všechno tomu odpovídá, temné koutky, zařízení. Nechápu proč si všichni myslí, že jsme se zasekli někde ve středověku. Kývnout na jeho rozloučení stihnu jen tak tak, utápění v mých myšlenkách bývají dlouhá. Vlastně mě z toho oceánu vyloví až žena v bílých šatech. Přejedu k ní pohledem a usměji se. "Katastrofa? Myslím že ne, hodně z nás by to ocenilo." Podotknu stále s jakýmsi polovičním úsměvem. Skoro to vypadá jako pobavení, ale jistá vážnost se za tím určitě také skrývala. Pootočím pohled k pódiu, odkud se ke mě, přes šum v klubu dostane pár klavírních tónů. Pozvednu překvapeně obočí, přimhouřím oči a snažím se zachytit víc. Dlouho jsem neslyšela někoho takhle hrát. Naposled.. Zavrtím hlavou a bez nějakého rozloučení slezu ze židličky, popadnu sako a začnu se prodírat davem směrem k pódiu a k tónům. Hraje dobře... Moc dobře. Znám ji. Znám tu skladbu. Snažím se eliminovat srážky s lidmi, jdu klidně a opět se precizně vyhýbám jakémukoli nechtěnému dotyku. Pomalu.. tahle pasáž nemá být tak ostrá. Trochu se podmračím a dorazím až k pódiu. Mlčky se na Zekkeho dívám a pomalu obcházím vyvýšenou plochu až ke schůdkům, které na ní vedou. Eliminuji hluk, který by mé kroky mohli napáchat. Tiše se dostanu až za Zekkeho a nakloním se přes jeho rameno. "Pomaleji... Až příliš ostře." Zašveholím tiše, rty téměř u jeho krku. Pohled tam sklouzne též. Sleduji jak mu pulzuje krev, jak se kůže rozpíná a zase stahuje. Jak je světlá, neporušená. "Krásná... " Zkousnu si rty. Dost.. dost, přestaň. "... skladba." Chytnu mu lehce ruku a odsunu z kláves. "Ale není tak ostrá." Zopakuji s milým úsměvem. Hrála jsem tu skladbu snad tisíckrát. 23 let... |
| |
| Vanessa Noemi O´Donell Mladík se na tebe zadívá, opět si tě prohlédne, oči se mu na chvilku pozdrží na tvém tetování. Na rtech mu pohrává lehký úsměv. Vyslechne si, co máš ráda, na tvou otázku pokrčí zlehka rameny. ,,No, dejme tomu, že vše, co je kvalitní." odvětí trochu tajemně, přičemž se mu mírně zastře tón hlasu. Jestli i to udělal úmyslně, pak to bude navíc ještě velmi talentovaný herec. Vyznělo to totiž naprosto přirozeně. ,,Nejčastěji dobré víno, dávám přednost spíš červenému a jeho syté barvě, která připomíná rubíny a krev." dodá a úsměv na tváři se mu o něco víc roztáhne. Na to vzhlédne k vysokému stropu, chvíli přejíždí očima po žebrování klenby, pak jimi opět sklouzne na tebe. Jsou teď téměř dokonale černé, temnější než ta nejtmavší noc, jako by nechtěly propustit ani jeden jediný paprsek světla. ,,Vlastním i jednu menší vinici na jihu Francie. Sice nemá velké výrobní náklady, za to ale vydělá hodně díky tomu, že naše víno je vskutku kvalitní... Takže... pokud by vám to nevadilo a počkáte zde, tak vám potom dám okusit zážitku přímo jedinečného." poslední slova napůl zašeptá, do hlasu se mu vloudí jakýsi sladký podtón. Zadívá se na tebe, co odpovíš. Peter Bishop Vychutnáváš si pití, co sis objednal. Nejen stavba se všemi možnými detaily, nejen řešení prostoru a vybavení, nejen vizáž zdejší obsluhy, ale i pití.... Opravdu to vypadá, že tady se někdo hodně snažil, aby bylo vše perfektní. A zatím se mu to daří... Párkrát zahlédneš mezi davem Miu, se svými velmi světlými vlasy mezi povětšinou tmavými hlavami a kovově blýskavých zlatých šatech je prostě nepřehlédnutelná a dokonale tady září. A nejen tím, co má na sobě... Když se tak rozhlížíš, všimneš si několika dívek, co sedí u stolku na okraji pódia. Jsou oblečené vcelku pohodlně, zároveň vyzývavě, ani jedna toho nemá na sobě přehnaně moc, ale dvě a dvě mají vždy identické složení oblečení. To je také formované tak, aby se v něm dalo co nejvolněji pohybovat, patrně proto ho také dívky na těle moc nemají. Celkem tam jsou čtyři, z nichž každá vypadá jinak, rozhodně by si je člověk nespletl. Všechny mají ale pevné, už od pohledu pružné a ohebné tělo, vesele se baví, jen jedna z nich se občas pootočí k baru a zahledí na hodiny, na chvíli se očima zastaví i na tobě, ale jen jednou, dál ti nevěnuje pozornost. Kdyby se tady měl někdo poohlížet po někom na zábavu, či na jednu noc, vybral by si tady snad vskutku každý. Melody Mathews Mladík pokývne hlavou a lehčím poklusem se rozběhne k baru. Tam se ho okamžitě ujme barmanka, která si ho vezme stranou a něco mu povídá. Mladík se zadívá k pódiu, můžeš vidět, jak mu poklesnou ramena, pak pokýve hlavou, trochu neochotně se otočí a opět mírným poklusem doběhne až zpět k tobě. Zatváří se trochu rozpačitě a omluvně. ,,Je mi to líto, ale už musím, ani ne za dvě minutky začínáme. Tak snad se ti to bude líbit, jestli tu budeš potom, tak se pak zastavím, když budeš chtít. Jen tak.... si popovídat." při posledních slovech se na tebe opět pousměje svým milým způsobem, pak zlehka pokývne hlavou a vydá se na pódium, kde si okamžitě sedne za bicí, i když chvíli se zarazí a trochu nechápavě se zadívá na ženu, stojící u Zekkeho. Když se podíváš také, zjistíš, že je to ta, která si k tobě na chvíli přisedla. Kristián jí ale přestane věnovat pozornost stejně rychle, jako začal a spí se soustřeďuje na bicí. Po chvíli na ně spustí ohromující salvu, za kterou by se nemusel stydět ani královský bubenický regiment. Rytmus je pravidelnější jak od metronomu, ať je kombinace jakkoliv složitá, mladík zvládne vše bravurně, jen dvakrát se zadrhne, ale po opakování již nechybí. Skutečně to vypadá, že tahle kapela bude kvalitní... Gabrielle Serrano Sara se nad slovy, která proneseš ohledně polití, pousměje, předtím jí neuniklo, jaký úsměv jsi věnovala Zekkemu. Po slovech ženy vedle tebe se jí úsměv ještě zlehka rozšíří, pak ji chvíli sleduje, jak ta jde na pódium, ale to už přijde někdo další, takže začne věnovat svou pozornost opět přípravě koktejlu. Nezapomene o nápoji přidat nějakou zajímavost, pak se opět obrátí k tobě. ,,Krvesaj? Nooo.... zkrátím to takhle: dalo by se to přirovnat k tomu, jako bys vypila kopřivy. Teď nemyslím čaj, mám namysli když tě kopřiva popálí, tak podobný pocit je i z tohohle pití." zasměje se a zadívá se na tebe pozorněji. ,,ještě pořád bs ho chtěla zkusit? Ona je to docela sranda, mají to rádi hlavně mladí. Ono to k ničemu jinému než k pobavení ani neslouží. Opít se z toho dá jen hodně těžko, tak co." Natáhne se po jedné ze sklenic a začne ji umývat. ,,Zekke je hodnej kluk. Aspoň co jsem se s ním potkala párkrát předtím, než se to tu dostavělo. Akorát asi jako každej má smůlu na ženský. Díky tomu, jak vypadá, si spousta z nich myslí, že má rád vztahy na jednu noc. Jenže tomu klukovi už je osmadvacet a tohleto už nemá zapotřebí. jenže vymluv to těm puberťačkám nebo podobným..." při posledních slovech jí oči bůhvíproč zalétnou k té ženě, která stála vedle tebe a teď se tam baví s klávesákem. Patrik Sin Rena se na tebe zadívá, pak kývne ke kapele, kde bubeník zrovna zkoušel různá comba. ,,Jestli to bude k tomu, tak proč ne, i když bych to hádala spíš na něco trochu tvrdšího, jako je rock a podobný. A to se spíš stojí za to dívat na kapelu, než riskovat bolení za krkem od házení hlavou." pousměje se, patrně má s podobným víc než hodně zkušeností. Když si ji prohlédneš lépe, všimneš si, že na sukni má kovové řetězy a aplikace, na jedné ruce pak bezprstovou rukavici s menšími kovovými bodci. Těžko říct, pročs tohle předtím nezaregistroval. ,,Ale jsem spíš radši. Mě ty discotékový a podobný komerční věci nějak nezaujaly. Mám spíš radši tvrdší." pousměje se dost významě, takže se to patrně bude vztahovat i na víc věcí, než jen na hudbu. ,,A co ty? Jak jsi na tom v téhle oblasti?" otáže se stejně dvojsmylsně, jako se předtím usmála, zlehka zahoupe jednou nohou, kterou má díky tomu, že si ji opatrně přehodila přes druhou, odkrytou až po stehno. Očima přitom na okamžik sklouzne na tvou dlaň na jejím koleni, pak se na tebe opět zadívá a v očích jí zajiskří. Adelai Jillia Jaquer Klávesák se trochu zmateně otočí, čelo se mu mírně podmračí, vzápětí se lehce zkrabatí údivem a překvapením. Chvíli to vypadá, že přemýšlí, kde tě viděl, oči mu zalétnou k baru, následně zlehka kývne hlavou. Poodstoupí od kláves, chvíli tě poslouchá, jak hraješ. Když skončíš, akorát se vrátí bubeník, který se na tebe nechápavě zadívá, ale nakonec to nechá být, Zekke na něj jen kývne hlavou a mávne paží, pak se jeho šedivé oči upřou na tebe. ,,Slečno.... Vy jste byla u baru, že?" nadhodí s lehčím úsměvem. ,,Nehrajete špatně, ale... chápejte to tak, já nejsem plagiátor a vždy si skladbu přizpůsobuji tak, aby mě samotnému vyhovovala. Abych ji byl schopný více prožít, protože to především by měl hudebník ovládat. A tohle umění většinou vzniká z emocí. Ne emoce z něj-to je pak až druhá část.... Naopak to není ono...." na chvíli se zadívá na Alexe, který pozvedne jedno obočí a změří si tě od hlavy k patě, na to kývne na klávesáka a pokračuje v dolaďování kytary. ,,Mimochodem, pokud nejste členka personálu nebo nepatříte ke kapele, tak máte vstup na pódium zakázán. A my budeme co nevidět začínat a i před tím potřebujeme trochu přípravy, jestli chápete, co tím chci říct..." opět se pousměje, tentokrát však typicky zdvořilostním způsobem a kývnutím hlavy naznačí ke schodišti, vedoucím z pódia. ,,Nepřidělávejte sama sobě zbytečně problémy..." dodá pak a vydá se ještě za Alexem. |
| |
| Nosferatu Poslušně, jako malá holčička, co s lízátkem v ruce přesvědčuje své rodiče o svém vzorném chování, přikyvuji na vše, co mi tu bubeník vykládá. Ale ve skutečnosti nevěnuji Kristiánovým slovům sebemenší pozornost. Omámeným pohledem těkám mezi jeho duhovkami v barvě azurového nebe a dokonalými, sametovými rty. Povolím bradu v překvapené grimase nad svou dychtivou myšlenkou a hladovým polknutím potlačím nutkání mladíka znásilnit. Tělem se mi prožene vlna zděšení, když si všimnu, že se Kristián dá na odchod. Teprve až teď si uvědomím, že se semnou celou dobu loučil. Bledou pokožku obnažených paží pokryje husí kůže a já se začnu utápět v beznadějné panice. V hlavě se mi začnou hemžit slova, která bych mu mohla říct, ale já si ze všech smysluplných vět typu "Jasně, tak zatím..." vyberu zrovna... Zatančíš si semnou?! Vrávoravě se postavím a upřu na bubeníkova záda naléhavý pohled utápěný v beznaději a prosebném zoufalství... je to jako kdybych otevřela špatnou zásuvku a vybrala si frázi pro jiné chvíle ve společnosti, jako kdybych nalistovala špatnou stranu slovníku. Až příliš pozdě si uvědomím, že jsem ze sebe právě dostala snad jedinou větu, kterou protiřečím všemu, co mi před chvílí říkal. Nejen, že musí být za chvíli někde úplně jinde, ale sám musí hrát hudbu, na kterou jsem měla v plánu s ním tančit... v naprosto špatném a nepromyšleném plánu! Někdy... Dodám rychle, když si uvědomím své chyby. Je mi jedno jak moc hloupě se chovám, poprvé jsem si mohla říct, že jsem udělala všechno proto, abych si udržela zájem z druhé strany. A teprve až tehdy, když si chci v dalším frustrujícím civění na Kristiána strčit neznámo proč karamelku znovu do pusy, zjistím, že jsem jí nevědomky, při nápadném okukování bubeníkovo tváře, přilepila na spodní stranu stolu. |
| |
| Nosferatu Díval jsem se na ni, jak odmítá pití a došlo mi, že s touhle to bude zábava. ,, Jistěže mi to nevadí, klidně to nepij a nemusíš to platit. Tak tedy na zdraví na to, abys neumřela nudou!" opětuju jí cinknutí skleničkou a sám se napiju svého pití. Potom skleničku odložím na pult a zase si jí prohlédnu. Hezky od hlavy až k prstům na nohou. ,, Ne, tajnosti s tím rozhodně dělat nebudu! Popravdě, ti řeknu pravdu a bude jen na tobě, jak se rozhodneš!" Vždy jsem chtěl dát svým možným obětem na vybranou. Nechat jim trošku svobodné vůle. Pokud mě zaujali, tak jako tato dívka, pak mi stejně neuniknou. ,, Takže, co kdybychom odtud vypadli a šli se projít, můžeme si popovídat nebo i něco jiného, kdybys chtěla," navrhnu s vášní v hlase. Dával jsem jí volný prostor se rozhodnout, šanci změnit svůj osud, aspoň na pár hodin, než si pro ni přijdu i tak. Naklonil jsem hlavu na stranu a zahleděl jsem se, jak na ní, tak částečně za ní, kde jsem spatřil Bellu. Vracela se sama a úplně zářila. Dosáhla svého. Naznačila mi něco v tom smyslu, kde je problém, ale když jsem se zamračil, tak se ztratila na záchodech. Znovu jsem obrátil pozornost na Sabinu. ,, Tak?" opětuju ji náznak úsměvu a čekám. |
| |
| Nosferat – stále ještě u baru Chvilku mi trvá, než si uvědomím, cože vlastně znamenala slova, té vedle stojící ženy o ocenění mých případně politých šatů. Jakmile to však dojde, tváře se mi mírně zalijí rudou barvou. “Pochybuji, že by si toho vůbec někdo všiml…“..zamumlám tlumeným hlasem a otočím se k baru, neboť ta žena odešla na podium, kde k mému údivu, začala pomáhat se hrou na klávesy jednomu z mládenců. Ta má tedy odvahu...v duchu ji ocením. Poslušně si vyslechnu Sařino vyprávění o vcelku nezvyklém nápoji, a má zvědavost a touha ochutnat ho ještě víc vzroste. Ovšem její zmínka o tom, že ho pijí hlavně mladí mě srazí pěkně nízko k zemi. Jak se zdá, tak si můj věk vybral daň na mém vzhledu, když už si i lidé kolem mě začínají myslet, že patřím do starého železa. „No jistě, že ho chci stále zkusit. Sice už nespadám do věkové kategorie u které je oblíbený, ale i tak jsem zvědavá na tu štiplavou chuť.“..vykouzlím na tváři dosti nucený úsměv a snažím se tvářit tak, aby nebylo znát, že se mě poznámka o věku nějak dotkla. To poslední co by mě scházelo, je aby mě krom staré považovali ještě za nějakou citlivku. Sara se při přípravě Krevesaje rozpovídala o muzikantovi, co si tu byl pro pití, a na kterého se právě lepí žena, mnou považovaná na hrdinku hodnou obdivu. To o čem barmanka mluví, znám já osobně, velice dobře. I když trošku v pozměněné verzi. Moc dobře vím jaké to je, když o vás projevují zájem lidé, o které rozhodně nemáte zájem a ti, o kterých sníte si vás ani koutkem oka nevšimnou. Slabě si povzdychnu. “To je život, nikdo nemůže mít to co chce…obávám se, že pokud člověk nechce zůstat sám, bude muset zvolit to co se mu momentálně nabízí. A své touhy a přání prožívat jen ve snech a fantaziích.“..pronesu až nezvykle smutně a zadívám se kamsi na zem. Zrovna jsem nahlas vyslovila svou největší obavu..nejhorší noční můru. Strach z toho, že mě samota donutí změnit se. Utlumí a zabije ve mně to, co doopravdy jsem. |
| |
| Charlotte Morrell Když sejdeš k baru a objednáš si, proběhne kolem tebe lehounkým poklusem Kristián, okamžitě sedne za bicí a rychle si připomene nějaké ty rytmy, hraje minimálně stejně dobře, jako klávesák, který má na pódiu společnost, nikdo z kapely se však o nějaké... přítelkyni nezmiňoval. I když ze Zekkeho gest vyrozumíš, že onu neznámou vyprovází pryč, patrně tedy není třeba si s tím dělat hlavu. Barmanka lehce pokrčí na tvou otázku rameny, pak se pousměje a řekne ti něco v tom smyslu, že si zatím žádných problémů nevšimla. Vypadá to, že je vše vskutku ideální, až je to podezřelé. Místo si ještě najdeš, akorát včas, ale jen co dosedneš, rozezvučí se ti telefon. Když se na přístroj podíváš, zjistíš, že je to Griffin. Patrně se budeš muset na chvíli kousek vzdálit, hudba z reproduktorů sice už utichla, ale za to se prostorem o to víc rozšuměly lidské hlasy společne s kapelou, která prováděla ještě poslední ladění, než začne. Když si zvedla mobil, ozval se typicky bezbarvý, pro neznalé snad i trochu lhostejný Griffinův hlas. ,,Pěkný večer přeji. Jen jsem se chtěl ujistit, že vše probíhá vpořádku a podle plánu. S tím vás také informovat, že se možná na chvíli zastavím, i když patrně až ke konci, vypadá to, že to tu skončíme dřív. Asi za dvě hodiny k vám pošlu řidiče, přiveze nějaké krevní konzervy pro... jistou skupinu hostů. Vyřiďte to se Sarou, ta je obeznámena s podrobnostmi, nechtěl jsem vás tímhle už zatěžovat a také jsem si nebyl jistý, zda se dohodneme s personálem nemocnice, ale naštěstí to proběhlo hladce." na chvíli se odmlčí, v telefonu se ozve něčí hlas, ale nerozumíš, co říká. Čeká, co mu odpovíš. Když tak učiníš, ještě chvíli je na druhé straně ticho, pak se konečně opět ozve Griffinův hlas. ,,Omlouvám se, ale budu se s vámi již muset rozloučit. Povinnosti volají. Věřím, že máte vše pevně v rukou, ostatně je to ve vašem zájmu." dodá náhle jaksi příjemným hlasem, až to svádí k tomu, že se snad usmál, ale ne nijak zlověstně. Úplně obyčejně, což je ještě divnější. Ale možná se ti to jenom zdálo. ,,Nashledanou." rozloučí se ještě, ozve se suché klapnutí. Tvoje místo zůstalo neobsazeno, jako by snad na něm zůstala nějaká neviditelná nálepka, že zde sedí manažerka tohoto klubu. Měla jsi odtud výhled jak na parket a pódium, tak zčásti na Sařin bar, i když by se spíš hodilo mít na očích ten Simonův. Ale to se nedá bohužel nic dělat. Kolem stolků, kde bylo místo, se zatím začali shlukovat další lidé v očekávání toho, co se bude dít, kapela dokončovala poslední, drobné vychytávky, pak se šli její členové převléci. |
| |
| Nosferatu - Rana Usměji se "No myslím, že s mými vlasy bych asi hodně lidí kolem bych pěkně švihl přes tvář."upozorním ho na svou délku vlasů, která byla úctyhodná. Usměji se "Ale dobře. Trochu tedy změním svou otázku. Až budou hrát nějaký ploužák, tak by jsi si se mnou zatancovala?"mrknu na ní a jak odhalila stehýnko moje ruka se posunula a pohladil jsem ji po něm. "Už jsem si všiml, že ty jsi nejspíš v hodně věcech drsná."řeknu také dvojsmyslně abych ji také trochu poškádlil. "Ale pokud jde o můj styl... poslouchám vše na co se dá do rytmu podupávat. Ale abych se přiznal a nestydím se za to, tak hudba mého srdce je klasická hudba. Jen doufám, že ti to nepřijde divné. Vím, že to není zrovna všední."znovu ji pohladím po hebkém stehnu. |
| |
| U baru, žádajíce o něco, co nestojí 50 dolarů Omylem se barmanovi podívám do očí, abych toho vzápětí zalitovala. Pohled tedy upřu na bar, přesněji na mé ruce na baru a snažím se nabrat něco z lidské hrdosti, jenže tenhle přístup... Tisíckrát mi může v hlavě zvonit ono „jedná podle základních marketingových strategií“, ale stále ještě USA není Japonsko, kde je toto chování skoro v základním kodexu, jakpak by ne, chyba dříve znamenala způsobit někomu smrt či zemřít. “N-no, já, já vůbec nevím, co tu máte...“ prohlásím a trochu pozdvihnu zrak, nevím, proč se chovám zrovna takhle, stejně si určitě dám CocaColu a tím skončím, rvát do sebe koktaily a pak se přihlouple hihňat není nic pro mě, krom toho, musím si hlídat Lilith, hlavně, aby s někým neopustila budovu, to by mohlo být opravdu zlé... |
| |
| Nosferatu - stále na baru Vyslechnu si mladíka a po celou dobu se mi zdá záhadnější a spíše lovcem než kořistí. Stejně jako jeho úsměv ani můj se po celou dobu nikam neztratí. No a ty jeho oči. Pohlcující temnota. Několikrát se přistihnu jak se od nich nemůžu odtrhnout. Ksakru Nesso! Ty jsi lovec a ne on! Dej se do kupy! vyhubuji si v duchu. Jistěže počkám. Nemohu si to přeci nechat ujít. řeknu lehce podmanivým hlasem a v očích se mi znovu blýskne. Hudba už začala hrát a pár lidí odešlo na parket, proto je tu nějak volněji. Mladík se zvedl a odešel a tak si konečně mohu nahlas oddychnout. Očima jej sleduji. Musím uznat, že se mi líbí a nemusela bych ho hned zabít. Jen si pohrát. Pár dní si ho držet jako milence a pak možná ochutnat tu jeho krev co mu koluje žilami. Pohledem zabloudím ke skupině kluků od které se před nějakou dobou odtrhl přičemž si uvědomím, že ještě nevím jeho jméno. Ale co na to sejde, on zase neví mé. Poslouchajíc hudbu se rozhlížím okolo a promýšlím co dalšího bych měla udělat abych si toho kluka podmanila. Je to tvrdý oříšek ale člověk musí jednou vynaložit větší úsilí aby získal to co chce. |
| |
| Melody Mathews Okolo tebe se začnou, stejně jako všude jinde, srocovat další a další lidé, dva mladíci si přisednou ke stolku, kde sedíš i ty, ale nijak zvlášť si tě nevšímají. Když se rozhlédneš okolo sebe, dá se tomu těžko uvěřit, jistě zde nejsou jen lidé z tohohle městečka, tolik jsi jich vživotě pohromadě snad nikdy neviděla. A zdá se, jako by jich stále přibývalo. Karamela se urputně drží hladké, spodní plochy stolku a zdá se, že se rozhodla usídlit se tam natrvalo. Když po poměrně krátkém a zdá se že marném zápase zvedneš hlavu, zjistíš, že mladíci z pódia kamsi zmizeli... Jenže... kam? Neříkal snad Kristián něco v tom smyslu, že budou za chvíli začínat? Kdybys ho pozorně poslouchala, možná že bys věděla víc... A možná také nikoli... Tayler Borter Dívka tě doslova sjede pohledem, oči se jí zúží do úzkých škvírek, vypadá teď skutečně jako nefalšovaná kočka z nějaké džungle. ,,Myslíš si, že jdu s každým?" otáže se trochu zostra, na okamžik se otočí zpět k pódiu, odkud ještě před chvílí zněly bubeníkovy salvy, ale teď tam bylo prázdno. Obrátí se zpět na tebe. ,,Řekni mi, kvůli čemu bych s tebou měla jít? Snad pro tvoje krásný oči?" Probodne tě těma svýma, pak trochu nesouhlasně pokýve hlavou a mávne rukou, opře se pohodlněji o bar. ,,Nebo tak kvůli čemu? Navíc venku už je tma. A mě doma vždycky říkali, že s cizíma ven chodit nemám." dodá a prsty si projede krátký sestřih, který dává vyniknout její delší, štíhlé šíji. Náhle se jí na rtech objeví opět úsměv a v pohledu menší plamínky. ,,Ale já nikdy nebyla poslušná holka..." dodá a víc jak výmluvně se zatváří, nejinak hovoří i postoj jejího elegantního těla. Gabrielle Serrano Sara zdvihne hlavu a po tvých slovech se na tebe zadívá pozorněji. ,,Proč myslíš, kočko? Když nechceš, tak můžeš klidně zůstat sama, občas něco tam a něco támhle, ale pořád čekat na toho pravýho člověka... Nikde není psaný, že se musíš uvázat na krk prvnímu, co tě "vezme na milost". To je kardinální volovina..." řekne pak a zatváří se odmítavě, načež si v příští chvíli na vteřinu zakryje ústa dlaní. ,,Jejda pardon, mě to občas trochu ujede. Tohleto se musím odnaučit.... Jo a jinak s tím, cos řekla předtím. ty si snad připadáš nějak stará? Sice nevím, kolik ti je, ale nijak špatně rozhodně nevypadáš. Tvojí postavu by ti dneska mohla závidět nejedna patnáctka. Dneska je to všechno líný, sedí to u televize, cpe se to komerčním svinstvem, kterýmu se z milosti říká "jídlo" a úspěšně to kyne. Fuj. Všichni mají tři zadky aut, ale aby si jenom do supermarketu co je deset minut daleko došli pěšky, to ne. No a pak, když si náhodou všimnou, že to není co bejvalo si začnou strkat prsty do krku a podobný. Nechápu." nesouhlasně pokýve hlavou, ještě dozdobí sklenku několika zelenými lístky a podá ti ji. ,,Tak prosím, jsem zvědavá, co ty na to." prohodí už zas s úsměvem, začne mýt sklenice, ale stále tě pobaveně poočku pozoruje. Patrik Sin Dívka si tě změří pohledem, prst ruky jí zabloudí do koutku úst. ,,No.... Takže.... klasik?" spíš zkonstatuje, pak se pousměje. ,,Pro někoho je to zvláštní, ale... pro rockery a metalisty je běžné, že poslouchají vážnou hudbu. Takže si myslím, že tady nebude problém..." dodá pak, v očích se jí blýskne, na to jimi sklouzne na ruku, kterou jsi ji pohladil po stehně. ,,A co se té drsnosti týče.... Možná.... Záleží taky na tom druhém, ale kůži, rty a jazyk mám prý hebké dost.... To první už jsi zjistil....Chceš vyzkoušet i ten zbytek?" otáže se, na to se k tobě sama nakloní kousek blíž, rukou tě uchopí za zápěstí a vede jí pohybem přes své stehno pod okraj lemu sukně, kde ji mírně stočí dovnitř. Na rtech jí pohrává vyzývavý úsměv, lehce zastřený tajemstvím. ,,A co se týče toho tance.... Tak uvidíme, třeba už tu v té době vůbec nebudu...." zašeptá ti víc jak smyslně do ucha, na němž tě polechtají její rty, na to se opět odtáhne tak, že se špička nosu dotýká toho tvého. Daniell Malloy Barman se o něco víc pousmál, pak se sehnul pod barpult, odkud vytáhl sešit v černých, kožených deskách, připomínal spíš knihu, všimla sis ozdobné ražby na deskách, jistě byla i ručně vázaná. Chvíli listoval, nakonec ji otočil tak, abys správně viděla a sjel prstem až na spodek stránky. ,,Myslím, že by vám mohlo chutnat tohle.... Panenské slzy, alkohol je zde nahrazen aroma a má jemnou, nasládlou chuť. Jinak řečeno, jeden z mála nealkoholických koktejlů, který tu máme. Ale jestli byste chtěla něco jiného.... Případně vám mohu nabídnout i obyčejnou vodu, limonádu, či džus, ale... zas na druhou stranu, to si můžete dát všude jinde." zadívá se na tebe. ,,Ale je to na vás, nebudu nijak tlačit... Jestli mě omluvíte, tak půjdu obsloužit pár dalších zákazníků. Až se rozhodnete, tak na mě zavolejte." pokývne hlavou, ještě jednou se povzbudivě usměje a poodejde kousek dál, kde už se utvořil nemalý hlouček čekajících a začne je s naprostou samozřejmostí a jakousi grácií sobě vlastní obsluhovat. Lilith zatím sedí u stolečků a vypadá to, že žárlivé okukování baru ji přestalo bavit a její pozornost se zaměřila na skupinku mladíků, postávající u druhého konce baru. Tváří tvé sestry se mihlo pousmátí, které jsi moc dobře věděla, co znamená. Zvedla se a vydala se ke třem mladíkům, kterým to netrvalo dlouho a dívky si všimli. Podívali se na sebe, ale pak se usmáli. Lilith se s nimi začala vcelku bez problémů vybavovat, jako kdyby je znala odjakživa. Tohle jí nikdy nečinilo problémy. Netrvalo to příliš dlouho a všimla sis, jak se paže jednoho znich obtočila kolem jejího útlého pasu, po chvíli sklouzla na pár okamžiků níž... Lilth se úmyslně trochu vyzývavě zavlnila, projela si prsty vlasy a mrkla na druhého z mladíků, který stál napravo od ní. ,,Tak... slečno.... Vybrala jste?" vytrhne tě barmanův hlas. Tváří se stejně přívětivě, jako předtím, snad i o něco více. A stejně trpělivě opět čeká na tvou odpověď. Vanessa Noemi O´Donell Trvá to asi deset minut, pak uvidíš mladíka, jak se lehkým poklusem vrací zpátky, přičemž v pravačce něco svírá. Po bližším pohledu zjistíš, že se jedná o menší flašku. Mezitím sis mohla všimnout, jak se nějaká dívka ve žlutých šatech vydala ke skupince, z níž se předtím oddělil onen mladík, který ti nyní dělá společnost a dost otevřeně s nimi víc jak flirtuje. ,,Tak jsem tady. Doufám, že ti bude chutnat... Ještě dojdu pro skleničky... Moment strpení...." na to se obrátí a dojde k baru, vezme dvě opravdu skvostné číše a opět se posadí k tobě. Načne víno, nalije ho do sklenic, tu tvou přišoupne blíž. ,,Ochutnej.... Myslím, že tohle víno nemá obdoby, alespoň jsem to často slýchal z úst nejednoho zákazníka." vybídne tě, zatímco uchopí mezi prsty nožičku své číše. Tekutina se třpytivě leskne, jako rubíny, barvu má obdivuhodně sytě rudou, proti světlu jasně červenou... jako krev. Voní mírně nasládle. Kvalita se mu rozhodně upřít nedá, teď jen zbývá zjistit zda vzhledu odpovídá i chuť... Když smočíš rty, málem ti to sebere dech. Tohle víno se nepodobá žádnému, které jsi doposud pila, má v sobě cosi známého, ta chuť nepříjemně podvědomě pálí v tvé hlavě, ale nemůžeš ji identifikovat. Rozhodně se lahodně a velmi příjemně rozvine na jazyku, nezanechává žádný štiplavý či nakyslý koncový "ocas", stejně jako sucho v ústech. Mladík tě sleduje, jako by se snažil zachytit každou tvou reakci a z ní vyčíst, jak asi víno tvému jazyku lahodí. ,,Tak co? Není to skutečný požitek pro smysly?" otáže se se spokojeným a mírně pobaveným pousmátím, na to se pohodlněji opře a sám se opět napije. |
| |
| Melody Mathews Po několika minutách donutím klidné zorničky opět zaostřit. Čokoládově hnědé duhovky zajiskří v náhlém probuzení a schovají se pod víčky ve zmateném zamrkání. S přehnanou, nevinnou dychtivostí pohlédnu do barevných světel, které mě na okamžik oslepí a donutí mě se po dlouhé době opět nadechnout. Svůj pohled stočím k pódiu, chvilku mi trvá, než si uvědomím, že jé prázdné. Snažím se vybavit si bubeníkova slova před jeho odchodem, ale v podvědomém obrazu se ukazujou jen jeho ladně pohybující se rty... bez zvuku. Do zorného pole se mi připlete několik chlapců, kteří si sedli ke stejnému stolu jako já, ale podivně klidné, až podezřelé uvolnění, které mnou projede vždy v blízkosti člena hudební skupiny, ještě nepřestalo působit a proto úplně zapomenu panikařit. Mladíky obdařím stydlivým zaculením a aniž bych se začala divit, proč na ně jen tupě necivím, se zvednu a zamířím k baru. Ahoj... ehm... Pozdravím, aniž bych věděla, komu by měl pozdrav patřit. Soustředěný pohled zaostřím k policím s vystaveným alkoholem a naleštěnými sklenicemi, při čemž si obrých několik minut snažím vybrat, co bych si tak mohla dát. Něco... k pití prosím. Dostanu ze sebe, když dospěji k závěru, že je mi vlastně jedno, co mi sympatická barmanka namíchá, ale díky stále až podivně klidnému tónu v hlase zní má žádost trochu zvláštně. Pohodlně se zavrtím na barové židličce a obdařím úsměvem prázdné pódium... ano, stále je prázdné. Jako ze spánku šípkové růženky se konečně probudím do reality a dovolím, aby mi každým kouskem těla projela pocit neovladatelné paniky... Kde sou? V hlavě se mi vybaví známá tvář s plnými rty a s nebesky modrýma očima. Hned vedle ní se objeví obličej s jemnými rysy a delšími, stříbrnými vlasy... ale dál, mám prázdno. Netuším, jak vypadají ostatní členové kapely. Vy... znáte se s tím... no, s tím... s tou kapelou? Pohodím hlavou k podiu a upřu naléhavý, ale přesto zvědavý pohled na barmanku. Vypadalo to, že za chvíli začnou... Prohodím jen tak mimochodem, v modlitbách, že pochopí můj "postřeh" a poví mi, kam skupina zmizela. |
| |
| Nosferatu Během doby co je mladík pryč si všimnu, že se k jeho kamarádům přidala nějaká dívka. Je vidět, že se k nim dost má. Bylo pro mě snad i vysvobozením když se můj společník vrátil v ruce s menší flašku. Není nic lepšího než mít zásoby rovnou zde. pomyslím si s mírným úsměvem. Sleduji jeho počínání a s mírným úklonem hlavy, na znak díků, číši přijmu. Tak jsem zvědavá jaké tvoje víno bude. Jestli skutečně potvrzuje to co o něm hlásáš. pronesu přičemž namuže před sebou mrknu. Hned na to už smočím rty do krvavě rudé tekutiny. Víno je skutečně báječné. Chuť, kterou zanese k mým smyslům je skvělá. Nic takového, to musím přiznat, jsem doposud neochutnala, a proto když sklenici odložím zračí se v mých očích překvapení, které kontrastuje s udiveným výrazem. Ano to teda je. řeknu po chvíli fascinovaně oči upřené červeně se lesknoucí hladinu pití. Příchuť jež tento nápoj má mi stále hlodá v hlavě. Znám ji ale nevím odkud. Nedokáži si ji nikam přiřadit což ve mě vzbuzuje ještě větší úžas. Nejspíš máš dost odběratelů. ozvu se zanedlouho pročež se pohledem vrátím k mladíkově tváři. Neubráním se znovu si dám lok vína. |
| |
| Nosferatu "No... když se tak ochotně nabízíš tak to nemohu jinak než to přijmout."usměji se a musím se ovládat abych neodhalil špičáky. Zatím se to tedy vyvíjelo hodně zajímavě, sama si posune mou ruku hlouběji pod její sukni a já se k ní trochu přisunu. "Hm... nebudeš? A kde by jsi měla být?"zeptám se. Posunu ruku, konečky prstů ji pohladím po tříslech a pak ruku přesunu na její zadeček, který stisknu. "Třeba u mě?"zeptám se "V posteli?"zlehka ji políbím na rty. |
| |
| Nosferatu Sledoval jsem každý její pohyb, každé gesto. Zpočátku to vypadalo, že se skutečně naštvala, ale když se jí na rtech objevil úsměv, tak jsem se musel usmát taky. ,, Rozhodně nevypadáš jako poslušná holčička, ale ani jako holka na jednu noc!" řeknu s úsměvem a trochu se napiju. ,, A k otázce, proč bys se mnou měla jít? Neříkám, že musíš, byl to pouze návrh a můžeš jít třeba pro mé oči nebo protože, prostě chceš!" natáhnu k ní lehce ruku a dotknu se té její. Její kůže je sametově hebká a tak horká, až mě to rozpaluje. ,, Navíc nevypadáš jako někdo, kdo se bojí tmy, a já ti slibuju, že na tebe dám pozor a ochráním tě!" |
| |
| Nosferatu Mlčky pohlédnu směrem k dívkám, které sedí ne daleko mě. Jsou 4. Od čisté blondýnky až po krásku s černě uhlíkovýma vlasama. Nejistě přemýšlím, jak bych se mohl dostat do pozornosti těchto dívek. Nakonec mne napadne starý, nijak originální nápad s láhví vína nebo šampaňského. Je to premiéra klubu, takže myslím, že šampaňské bude ideální volbou... pomyslím se a usměji se na barmana. "Mohl byste prosím poslat láhev nějakého kvalitního šampaňského tamto krásný, dívkám u stolu? poprosím ho s šarmantním úsměvem na tváři a 100 dolarovkou bankovkou. Když ji muž ode mne vezme a odnese lahev k dívkám, ukáže mím směrem, usměji se ke stolu dívek a napiji se svého ginu s tonicem |
| |
| Nosferatu Sařino ujištění je mi příjemné. Kromě těch drobných potíží s vybavením to všechno jde hladce. Opravdu snad až příliš hladce, ale prozatím si stěžovat nebudu. Není na co a sýčkovat nehodlám, nemám to v povaze. Posadím se na volné místo a parádním výhledem, přitáhnu si brčko ke rtům, když telefon začne vibrovat a zvonit. Nejprve mě napadne, že se něco stalo a Otec volá brzy, z čehož se mi zježí chloupky v zátylku, protože on obvykle nemá tendence se dostávat do problémů, ale nakonec je to „jenom“ Griffin. Hovor přijmu hned, jak se dostanu do míst, kde ho vůbec v telefonu uslyším. A v polovině první části hovoru telefon sevřu dost pevně. Přesně tohle je jedna z věcí, které mě dokáží rozčílit. Když se mi něco tají a já bych to měla vědět. Vysvětlení je poměrně snadné a jasné, přesto jsem o tom měla vědět. Přesto se o tom ani slovem nezmíním. Hádky a dohady s Griffinem nemají ani ten nejmenší smysl, on se totiž nikdy nehádá a já nemám čas předstírat, že nějaká hádka s ním by vůbec probíhala. “Ovšem, postarám se o to.“ Odpovím, než pokračuje v hovoru. Snad proto že to nevidí, zvednu jedno obočí v němém údivu. Znovu se rozhodnu situaci nekomentovat. “Ano, bez problémů.“ Potvrdím, že prozatím se všechno obešlo bez problémů, o kterých by měl vědět, a následně se s ním rozloučím. Kontrolně se podívám na svoji židli u stolku a spokojeně uvidím, že je stále prázdná. Tím líp. Rovnou tedy zamířím k Saře, abych ji uvědomila o tom, že konzervy opravdu dorazí, a zároveň ji požádám o dostupné informace, i když předem soudím, že jich nebude mnoho. Teprve potom si sednu na svoji židli, zůstanu dál popíjet svůj koktejl a čekat, než začne koncert kapely. |
| |
| Melody Mathews Barmanka vzhlédne a mile se na tebe usměje. Chvíli čeká, jestli dodáš něco konkrétnějšího, ale nejspíš sama pozná, že nic takového se konat nebude. Bez nějakých dalších dotazů prostě vezme do ruky "bostona" a začne připravovat nápoj. Když ti ho podá, tak ten hraje všemi barvami od zelenomodré přes oranžovou až po měsíčkově žlutou. Zdobí ho spirály z limetky a pomeranče. ,,Tak prosím, kočko, nech si chutnat..." popřeje ti, zlehka mrkne a chystá se otočít zpět k ženě, s níž se nejspíš baví, když jí zbrzdíš svým dotazem. ,,No, tak trochu znám jenom Zekkeho, to je ten stříbrovlasý klávesák.... A neboj, za chvíli přijdou, šli se jenom převléct...." na to se pousměje, jako by ti snad viděla do hlavy, zlehka kývne a obrátí se k ženě v bílých šatech. A vskutku, netrvá to dlouho, na pódium, jež nyní osvětlují pouze tlumená, nebarevná světla, takže je tam temné šero, vystoupí všichni členové kapely. Světlo reflektorů zesílí, takže si všimneš, že jsou oblečeni do černých fraků a sak, které částečně vypadají jak z 18. století, na klopě Zekkeho je bílý karafiát, všimneš si, že ho mají všichni-až na jednoho mladíka s černými vlasy, jehož květ je sytě rudý. Ten se postaví k mikrofonu, čímž jasně vyplyne, jaká je jeho úloha. Další, se sytě oranžovými vlasy se chopí kytary, Kristián zasedne za bicí, které se rýsují jako potemnělá silueta s občasnými odlesky. Zekke stoupne za klávesy. Všechno nasvědčuje tomu, že za chvíli začnou.... Vanessa Noemi O´Donell Mladík se trochu shovívavě pousměje, v černých očích se objeví dvě malá světélka. ,,To ano, a ne jen tak ledajaké...." pousmátí na tváři se mu o něco víc roztáhne. ,,Jsem rád, že ti chutná... Schválně, jestli mi budeš schopna říct, co ti to připomíná...." nadhodí s lehce vyzývavým, avšak sametově hlubokým podtónem, skoro až mazlivě. ,,Tohle víno nedocení jen naprosto otupělý nebo rozmazlený jazýček...." dodá pak, pohodlněji se opře a rozhlédne se po sále, oči mu na pár vteřin sjedou k jeho kamarádům, ale jen mizivou chviličku se pozdrží na dívce-jako by tam ani snad nebyla. Patrně má jinačí zdroj zájmu... a to jsi dost pravděpodobně ty. ,,S tím hodnocením nemusíš nikterak spěchat... Nech si to v klidu projít hlavou, máš na to celou noc.... A v případě nutnosti přespání není problém, nahoře jsou pokoje a jeden tu mám automaticky rezervovaný, takže se klidně nabízím.... ale nemusíš mít strach, že bych tě jakkoliv obtěžoval...." zadíval se na tebe pozorněji, poslední slova napůl zašeptal. "Leda kdybys sama chtěla..." jako by říkaly jeho oči. Na to se opět napil, takže ti na vteřinu nevěnoval pozornost, ale nakonec se k tobě jeho pohled opět vrátil. ,,Patrně se budu opakovat, ale.. ještě jsem nedostal odpověď... Proč tak sama? Neříkej mi, že dívka jako ty nikoho nemá..." otáže se se sladkým úsměvem na rtech, oči mu opět spíš potemní, takže jsou zase závratně hluboké... Patrik Sin Její rty jsou opravdu až neuvěřitelně hebké, vzápětí však pocítíš i trochu nezvyklou ostrost jejích zubů, když tvůj spodní zlehka skousne. Na to se odtáhne, pousměje se, nakloní se tak, že se její rty dotknou tvého ucha a zašimrají, když zašeptá: ,,Ty budeš asi hodně domýšlivý, že? I když... připouštím, že ani tahle možnost....." vztáhne paži, přejede ti od kolene ke stehnu, kde ji mírně stočí dovnitř a pak stiskne, ,,Není tak docela vyloučená....." dodá s úsměvem a odtáhne se od tebe, v očích jí zajiskří. Pohled se na pár vteřin stočí k pódiu, které je prozatím prázdné, avšak jakási vnitřní atmosféra nasvědčuje, že tomu tak již dlouho nebude.... Tayler Borter Dívka skloní mírně hlavu ke své ruce, na níž spočinula ta tvoje. Chvíli se na ni dívá, snad jako by tě tím pohledem hladila a okamžik máš skutečně pocit, že to cítíš. Pak trochu energičtěji zvedne hlavu a zadívá se na tebe, ještě trochu zkoumavě, ale nakonec se odtáhne od baru a patrně trochu překvapivě přijde až k tobě a přitiskne hlavu na tvou hruď, obejme tě pažemi a přitáhne se ještě o něco víc, současně s tím k tobě vzhlédne. ,,Tak dobře..." pronese trochu zvláštním tónem, v očích se jí zračí něco, co nejde přesně popsat. Ale podivně z toho zamrazilo. ,,A jestli se mi něco stane, tak na tvou zodpovědnost..." prohodí už zcela normálně, zasměje se, stoupne na špičky a její rty se dotknou těch tvých v krátkém, hravém polibku, který má spíš blíž k dětské puse. Jenže déle balancovat nevydržela. Přesto na paty dopadla s lehkostí, paže jí sklouzla tak, že se její dlaň uhnízdila ve tvé a vaše prsty se propletly. Pootočila se na tebe a pousmála se, na to tě lehce zatáhla směrem k východu... Peter Bishop Dvě z dívek ti úsměv oplatí, jedna z nich nikoli, protože sedí k tobě zády, ale když se krátce pootočí, kývne k tobě hlavou a naznačí paží poděkování. Ta poslední sotva vzhlédne, ledabyle si prohrábne dlouhé, rusé vlasy, krátce se zahledí na sklenici šampaňského, ale dál ani tobě ani jí nevěnuje pozornost. Netrvá to dlouho a od stolu se zvedne blondýnka, ještě se chvíli zastaví u svých patrně kamarádek, takže si můžeš pečlivě prohlédnout její pevnou, už od pohledu jistě pružnou postavu, kterou ostatně oplývají i zbylé tři dívky. Světlovláska kývne a usměje se, pak se otočí a vydá se k baru, pohledem celkem významně zavadí o tebe. Nahne se přes barpult. ,,Tři sklenky... Díky...." pousměje se a vezme do rukou číše, pak se otočí k odchodu, ale zastaví se a prohlédne si tě. ,,Nedáte si s námi taky? Abyste aspoň ochutnal, co jste koupil...." otáže se a mile se usměje. ,,A nenechte se dvakrát přemlouvat, my vás neukousnem..." dodá a následuje mrknutí. Pak, aniž by čekala na tvou další reakci se opět natáhne k baru a požádá ještě o jednu sklenku navíc. Opět se na tebe usměje. ,,Tak pojďte, místa tam máme dost...." vybídne tě. Když ji následuješ, propletete se kolem několika stolků a lidí, nakonec se dostanete k tomu jejich. Dívky vzhlédnou a pousmějí se na tebe, blondýnka se nahne a vezme židličku od vedlejšího stolku, aby sis k nim mohl přisednout. ,,Tak, prosím...." pokývne ti ještě hlavou a sama se posadí. ,,Jinak... Já jsem Sandra... Tohle je Gina..." kývne hlavou k černovlásce, ta se na tebe zadívá jsikřícíma, čokoládově hnědýma očima. ,,Tohle Alex...." představí brunetku, která je stejně jako ona spíš menší postavy. ,,A nakonec Michelle..." představí rusovlásku, která se na tebe zadívá až neuvěřitelně zelenýma očima, ale nedá najvo, zda ji tvá přítomnost nějak potěšila, či naopak. |
| |
| VŠICHNI Na pódium, jež nyní osvětlují pouze tlumená, nebarevná světla, takže je tam temné šero, vystoupí všichni členové kapely. Světla reflektorů zesílí, takže si všimnete, že jsou oblečeni do černých fraků a sak, které částečně vypadají jak z 18. století, na klopě Zekkeho je bílý karafiát, mají ho všichni-až na jednoho mladíka s černými vlasy, jehož květ je sytě rudý. Ten se postaví k mikrofonu, čímž jasně vyplyne, jaká je jeho úloha. Další, se sytě oranžovými vlasy se chopí kytary, ten, dle vzhledu nejmladší, zasedne za bicí, které se rýsují jako potemnělá silueta s občasnými odlesky. Stříbrovlasý stoupne za klávesy. Všechno nasvědčuje tomu, že za chvíli začnou. A vskutku je tomu tak... Světla se ztlumí ještě víc, takže jdou vidět jen sem tam projasněné obrysy mladíků, v sále zavládne ticho, které je téměř dokonalé.... Na to se prostorem rozlehne zastřený hlas, jako by ze staré gramofonové desky.... Pak zvuk klavíru a kužel světla se rozzáří nad hrajícím mladíkem, postupně, když skladba ubývá na intenzitě, i nad ostatními. odkaz Tóny nástroje odezní do ticha, to však trvá sotva pár vteřin a ozve se elektrická kytara, přidává se další... Pár vteřin předtím, než melodie udeří naplno, ze sebe mladíci shodí fraky a saka, které odhalí obyčejná, jednoduchá tílka. Netrvá to dlouho a prostorem se rozlehne zpěvákův hlas... http://www.youtube.com/watch?v=bJU1gFzYXsA |
| |
| Nosferatu a pak venku Sabina mě překvapila. Nakonec souhlasila, její pohled byl nepřijemný a příjemný zároveň. Byl jsem po hodně dlouhé době zmatený, ale bylo to příjemné zmatení. Její hraví, skoro dětský polibek byl příjemný. Její blízkost ve mě vzbuzovala touhu, touhu po krvi, touhu po něčí blízkosti. Kdžy se naše ruce propletly, tak jsem se usmál a nechál se táhnout k východu. Chvíli nám to přes nával lidí, kteří zde byli za zábavou trvalo, ale nakonec nás ovanul chladný vánek. Byl úžasný večer, vlahý, ale teplý. Podíval jsem se na Sabinu a usmál jsem se. Odvedváděl jsem jí od klubu a vedl jí k nedalekému parku. V noci to tam bylo mírně strašidelné, ale přesto příhodné místo pro milence. Došel jsem s ní až k jedné z laviček a posadil jsem se. Lavička byla teplá a ona si sedla vedle mě. ,, Tak, povíš mi něco o sobě, Sabino?" zeptám se jemně a pořádně si jí ještě jednou prohlédnu. Opravdu mě zaujala, zajímalo mě jaká je a po čem touží. Ani jsem netušil proč to dělám, ale dělal jsem to tak pokaždé. Snad jsem tak toužil najít důvod, proč jí ušetřit nebo jí nezabít, ale pouze jí proměnit. |
| |
| Stále u Sařina baru Pozorně, i přes neustálé přerušování, neboť žíznivých zákazníků neubývá, si vyslechnu Sařin proslov. Má v několika věcech pravdu, což si ovšem nechci a nehodlám připustit. “No víš Saro..ono je sice hezké si každý večer užít s někým jiným, ale to je vždy jen na pár hodin. Dotyčný..nebo..ehm..dotyčná si užijí, odejdou a ty zůstaneš opět sama. Je to jen takové krátkodobé, provizorní řešení. Myslím, že se hodí tak pro ty mláďata tady všude kolem. Pro někoho zralejšího už to není.“ Přitáhnu si podávaný Krvesaj a slabě k němu přičichnu. Ta vůně mi něco připomíná, leč bohužel si nemohu vzpomenout co. Očividně nemám paměť na vůně, stejně jako na jména a obličeje. Kapela, která před chvilkou nečekaně utichla a vzbudila v mládeži, převážně v jedné dívce doslova panickou hrůzu z toho že odešli, se pomalu vrátila a chopila se ukázat, cože v nich je. Vcelku zajímavá hudba ve mně alespoň na chvilku zahnala myšlenky na osamělý život, staré milovnice koček a donutila mě si melodicky pokyvovat nohou. “Jo a co se týče té mé, jak říkáš dokonalé postavy. Víš proč je taková? „..křiknu na Sáru, jejíž zákazníci se jali poslouchat muziku a na chvilku vzdaly své snahy o získání, nějakého toho pití. “Mám totiž přebytek energie a jistých..myšlenek..“…“..a jediná možnost jak se obojího zbavit, je vypotit to ve fitku a na silnici..chápeš jak to myslím?“ Nemohu uvěřit tomu, že vyprávím ženě, kterou znám teprve pár hodin, o tom, kterak mi chybí sex. Jakmile si to uvědomím, celá zrudnu v obličeji, a abych to zamaskovala , začnu se křečovitě smát. “Jsem fakt děsná co?..Zoufalec..“..křiknu za bar, ve snaze překřičet pějícího muzikanta. Raději si loknu toho Krvesaje, jehož štiplavá chuť mi projede celým tělem a zdviženým palcem naznačím barmance, že je opravdu skvělý. Netradiční, ale skvělý. |
| |
| Nosferatu Zůstanu pohodlně sedět na židli u stolku, usrkávat koktejlu a počkám, než se kapela znovu objeví. Oh ano, fraky...no výborně... Nahnu hlavu maličko ke straně, když přivřu oči jako kočka, rty maličko pootevřené, pohledem je přejedu všechny čtyři. Nakonec je to stále ještě Adrien, kdo drží moje pozornost nejdelší dobu. A vlastně už u něj zůstane. Kapka koktejlu kvůli brčku zůstane na spodním rtu, když přejde intro a pánové shodí vrchní vrstvu oblečení, a s očima stále ještě na Adrianovi jí pomalu slíznu. Nemůžu se nepousmát, když vidím, jak dobře vypadají. Všichni čtyři. Přesto všechno zůstanu očima sledovat jenom Adriena a ani se nepokusím předstírat, že moji pozornost a zájem nemá. Je to naprosto zbytečné, tak proč bych se měla snažit hrát nějaké divadlo. Hloupost, a když mám zájem, proč bych ho nedala najevo. Jenom hloupá husička by na to šla přes nezájem. Navíc nemám chuť na nějaké hry. Už během první skladby se ujistím, že kdyby to šlo, ještě ráda bych je tu viděla a hlavně slyšela. Jsem ráda, že jsem se v nich nespletla. Hodí se sem dobře, vlastně víc než jenom dobře. Nehledě na fakt, že vypadají vážně dobře, což je k dobré hudbě velmi příjemný bonus. |
| |
| Nosferatu Mladík mě čím dál tím víc uchvacuje. Skoro až začínám zavrhovat rozhodnutí si na něm pochutnat i když vypadá moc lákavě. Kdo by kdy řekl, že upír s mojí disciplínou téměř podlehne lidskému muži.Abych pro sebe získala trochu času napiji se ze sklenice. Znova mi chuť vína něco připomíná. Jenže stejně jako předtím nedokážu přesně říci co ač se snažím sebevíce. Znovu se setkám se skutečností, že mladík je hodně zvědavý. Proč jsem tady sama? zopakuji se jeho otázku v duchu rozhodujíc se zda mu to říct na rovinu či zaobaleně. Muž přede mnou je svůdný a s jeho němou nabídkou ještě lákavější, proto se rozhodnu pro druhou možnost. Nejspíše proto, že osobu u které jsem předpokládá, že jí tu najdu tak jsem ji ještě nenašla. Ale nemusíš mít obavy. Jedná se jen o vyřízení starých účtů čili žádná dlouhodobá záležitost. sdělím s mírným úsměvem jež doprovodím mrknutím a abych zamaskovala momentový hněv, který se ve mně zvednul znova usrknu vína. Vzpomínka na Patricka mě stále ještě dráždí ke vzteku. Moje rty se vína dotknou jen na chviličku než si pozornost získá kapela jež vešla na pódium. Jejich nástup byl vskutku působivý. Což potom mladíkův hlas a celkový dojem z kapely. Uvědomím si, že jsem mladíkovi nevěnovala pozornost až moc dlouho. Promiň. omluvím se a na chvíli se zahraji, že své předešlé počínání lituji. Avšak netrvá to dlouho než se znova podívám muži před sebou do očí. Hloubka mě opět na chvíli stáhne a tak se náš pohled o něco prodlouží než nakonec na tváři vyloudím úsměv, který v sobě skrývá zvědavost. Já ti řekla proč tady jsem. Co kdybys mi na oplátku prozradil jméno šarmantního architekta, který navrhl tuto budovu? zeptám se ho se náznakem svůdnosti v hlase přičemž se mi v očích mihne nedočkavé zajiskření, které rázem zmizí. Začínám si sebe užívat. Herečka jsem dobrá to ano a s tímto úlovkem si budu připadat úžasně. Možná, že smrt nebude hned nutná. |
| |
| Sařin bar Pohodlně se zavrtím na barové židličce a natočím se směrem k podiu. Pravý loket položím na vyleštěnou desku baru a dlaní obejmu studenou skleničku, zdobenou barevným obsahem. Spokojeně se zaculím, když mi barmanka odpoví i na mou nevyslovenou otázku a pohled stočím na podium. Trochu mě zklame, že tam skupina Shade ještě není, jako bych snad čekala, že je Sara svou odpovědí měla přivolat. Mé myšlenky se obrátí k Sabině, kterou jsem už nějakou dobu ani nezahlédla. Rozhlédnu se kolem a podvědomě se zamračím, když jí v přeplněné hale neuvidím. Nevědomky si z brčka "usosnu" namíchaného koktejlu a aniž bych, utopená v myšlenkách o své kamarádce, vnímala jeho chuť, seskočím z barové židličky a otočím se čelem zad, připravená Sabinu najít. Když v tom mě zastaví první tóny elektrických kláves a mnou projede vlna vzrušení, která mě automaticky posadí zpět na mé místo. Napjatě se opět natočím k podiu a zvědavým pohledem hltám všechny čtyři tváře. Najednou jsem zapomněla na vše, co by se Sabině mohlo stát, nebo kam by se mohla ztratit. Určitě je někde u jiného baru s tím doktorem. Trochu mě překvapí, když zjistím, že se mi jejich hudba ani trochu nelíbí. Pohlcená strachem, že to o mě všichni vědí, si nedovolím ani jeden sebemenší pohyb a křečovitě se rozhlédnu po hale, abych zjistila reakce ostatních. S nejistou otázkou v očích lehce nakrčím obočí a s odporem zjistím, že jsem nejspíše jediná, kdo tuhle hudbu nijak nemusí. Strnule odvrátím zmatený pohled od podia a provrtám s ním desku barového pultu. Musím se ovládat, abych neprotočila oči a znuděně si loktem nepodepřela těžkou hlavu. S minimálním množstvím energie, která mi po poslechu první písničky pro mě neznámé skupiny ještě zbývá, si otráveně usrknu barevného nápoje. Ze všech sil se snažím vnímat jen bubny, protože ty ve všech písničkách zní tak nějak stejně. Chci umět hrát na bubny. Napadne mě, když se opět napiju nasládlého pití. Zamrkám na prázdnou skleničku předemnou. Přísaha bych, že ještě před malou chvilkou byla plná. Prosím, můžete mi dát tohle ještě jednou? Zeptám se slušně, ale až příliš netrpělivě vrazím prázdnou sklenici barmance do zaměstnaných rukou. Co to vlastně je? |
| |
| U baru Barman se mě na něco ptá, ale v tu chvíli se rozezní to krásné piano. Musím uznat, že ti mladíci zjevně umí hrát. Lilith se dobře baví, vždy se bude dobře bavit v takovéhle společnosti, je to živel, který žije pouze přítomností. Když se podívám zpět, barman už je pryč, takže se znovu otočím na kapelu, už trošinku zdrsní, až to děsí. Hodím si dlouhý pramen vlasů na záda. Breathe your life into me I can feel you I'm falling, falling faster Breathe your life into me I still need you I'm falling, falling Breathe into me Breathe into me... Text je trochu podivínský, ale není mi úplně proti srsti. Podání je tvrdé a takové zastřené, budova i zpěv působí dohromady tak nějak... asi si opravdu nedám CocaColu, napůl zvednu ruku a počkám si, až si mě barman všimne, být tu bez pití by působilo jako pěst na oko: “Dobrý den... tak, já,“ hledím na barovou desku, “bych si vzala ty Virgin Tears.“ Podívám se za sebe, kde cítím přítomnost Lilith, skrze tuhle hudbu je tu ještě větší zmatek, než... než byl předtím. |
| |
| Nosferatu Když mě pohladí, obočí mi překvapeně povyskočí nahoru, ale usměji se a v očích mi mihne zájem a pobavení. Polibek byl měkký, hebký a vlhký, líbil se mi, rozhodně jsem nenarazil na žádnou upejpavku, tahle žena věděla co chce a věděla, jak toho dosáhnout. Nedivil bych se, kdyby se z něj vyklubala domina. Ne že bych něco pro trochu toho násilí měl, už jsem to zkoušel. Bylo to zajímavá zkušenost a možná bych si to i zopakoval, ale e bych v tom našel zálibu to zrovna ne. "Já? A domýšliví?"opakoval jsem a trochu se zamyslel "No... možná trochu. A jen v případě, když se mnou krásná dívka nepokrytě flirtuje."usmál sem se a pohladil ji po vnitřní straně stehna, které bylo neuvěřitelně hebké a mírně ji tam polechtal konečky prstů. "A navíc když si ještě začne."pronesl jsem nevinně a trochu škádlivě. |
| |
| Tayler Borter Podívala se na tebe, pak se rozhlédla okolo. ,,No.... na výslech sis vybral opravdu příhodné místo. Je tu prázdno a celkem tma. Takže hádám, že protestovat nebude mít asi moc cenu." opět stočí oči k tobě, mihne se v nich matný záblesk. ,,Nejsi doufám nějaký nastrčrný policista a netaháš takhle ven mladistvý, co by do klubu jinak nesměli?" otáže se, mírně pozvedne obočí, ale nakonec mávne rukou. ,,No... asi ne.... Ti nebývají tak.... Hm... v jistém slova smyslu působiví?" větu zakončila otázkou, jako by sama nemohla nalézt to správné slovo. ,,No, nebudu ti lhát, není moc co povídat. Bydlím tady v tomhle... s prominutím tak trochu zastrkově společně s mámou, v menším domku, celý podkroví mám pro sebe, takže je to vlastně něco jako byt. Máma dělá kadeřnici a snaží si sehnat přítele, co by byl "k něčemu", takže po večerech a často i nocích není doma. To víš, musí si jeho "použitelnost" vyzkoušet ve všech směrech." zlehka si ušklíbla a sjela tě pohledem. ,,Ostatně v tom jsem stejná a možná taky mi to s chlapama dlouho nevydrží. Buď jsou totiž k něčemu jenom v posteli, nebo tam naopak ne, ale v ostatních věcích ano. Už jsem nějak přestala doufat, že existuje něco jako aspoň trochu ideální chlap, takže jen tak proplouvám a užívám si mládí a života." zakončí úmyslně teatrálním tónem, snad až příliš. na to pokrčí rameny a pousměje se. ,,No a co ty? Prozradíš mi na oplátku něco o sobě?" otáže se a pousmátí na její tváři se rozšíří. ,,Promiň, čím dál víc mi to připomíná nějaký hloupý film. Rádoby nezkušená holka se vydá v noci s naprosto cizím chlápkem ven, skončí spolu v temným parku... Pak tomívá obvykle dvě rozuzlení... Buď ty dva někdo přepadne, nebo se onen cizinec ukáže jako vrah......" nesouhlasně pokýve hlavou, zadívá se na tebe a jemně do tebe dloubne prstem. ,,No tak povídej, poslouchám..." vyzve tě a opět se usměje, pak si prsty zlehka promne krk. Gabrielle Serrano Sara se zasměje, přičemž mírně zakloní hlavu, pak vezme jednu ze špinavých sklenic, co tam někdo odložil a vypláchne ji. Podívá se na tebe a nesouhlasně pokýve hlavou, na tváři stále úsměv. ,,Hele, vem to takhle. Každej jsme v určitým slova smyslu za zoufalce. Záleží to na úhlu pohledu a daný věci.... Ale jsme. A víš co? Na jednu stranu je to fajn, protože člověk, co je se vším naprosto spokojenej..." odmítavě máchla rukou, pak vystrčila trochu bojovně hlavu a zaťukala si klouby ruky na čelo. ,,Víš, co myslím..." zlehka kývne, domyje sklenici, pak se podívá na tu tvoji. ,,Fajn, že ti chutná.... Pro tebe jsem ho udělala trochu silnějšího. Že to sneseš vypovídá o stejně silným charakteru a to je fajn. Myslím, že ženská jako ty se dlouho trápit nebude. A jestli jo, tak na světě už fakt neni ani ždibec spravedlnosti." prohlásí celkem definitivně a ještě to podtrhne dost rázným gestem. Na to je ale nucená se od tebe otočit, protože si ji žádá dívka, které sis už všimla a která se vyděsila toho, kam zmizela kapela. Charlotte Morrell Seděla jsi a vychutnávala si jak hudbu, tak pohled na mladíky, když jsi pocítila, že za tebou někdo stojí. Jakmile ses otočila, zjistilas, že je to Mia. V blýskavých zlatých šatech, které skutečně vypadaly jako z kovu, s jejími světlými vlasy a velkými naušnicemi byla k nepřehlédnutí. Sehnula se k tobě, abys ji slyšela. ,,Máte chvíli? Před nějakou dobou mi volali, že by měl přijet kamion s nákladem, asi tak za deset minut. Myslela jsem, že byste u toho možná chtěla být, ale pokud ne, zařídím to sama. Sara má bohužel hodně práce, takže to padlo na mě." na ta slova se opět napřímí a dívá se na tebe, co odpovíš, na okamžik jí oči zalétnou k pódiu a pak tak nějak kolem, na návštěvníky klubu, ale nakonec se opět ustálí na tobě. Vanessa Noemi O´Donell Mladík se zlehka pousměje, v očích mu mírně zajiskří, jako by v nich zaprskaly malé rachejtle ohňostroje. Napije se vína, ale jen trochu, spíš si v něm pouze smočí rty. ,,Hmmm, ty nebudeš mít moc obchodního ducha, že? Jinak bys za to, cos mi zodpověděla, žádala vyšší cenu. Stačí se podívat na leták, kde je uvedeno i mé jméno, pokud jsi ve čtení neskončila na otvírací době a poutavých obrázcích.." zlehka na tebe mrknul. ,,Ale už je pozdě... Jmenuji se O´Brian... Thomas...." dodal a spokojeně se usmál. ,,Ještě nějaké... dotazy?" dodal, zlehka přimhouřil oči a ke rtům přiložil opět sklenku vína, avšak nenapil se. Jeho oči tě pozorovaly zpoza skleněného okraje a zrcadlil se v nich temně krvavý odlesk hladiny nápoje. Melody Mathews Barmanka kvůli tobě opět přeruší hovor s přísedící ženou a obrátí se na tebe, vezme si sklenici, vypláchne šejkr a začne nápoj připravovat znovu. Můžeš se dívat, jak jednotlivé barevné vrstvy "pokládá" na sebe za pomoci barové lžičky, která má nezvykle dlouhou, navíc ještě kroucenou rukojeť. Ale ta právě napomáhá vytvořit onen duhový efekt. Netrvá to dlouho a nové pití máš před sebou. ,,To je Duhová neřest....." odvětí barmanka na tvůj dotaz a zatváří se trochu tajemně. ,,Můj vlastní tajný recept.... Teď pro tebe ještě trochu vylepšený.... Schválně, jak ti bude chutnat...." zlehka na tebe mrkla. Když ses napila, nápoj měl daleko sytější, ale zároveň ne agresivní, ale spíš lahodnější chuť, bylo v něm cítit i o špetku víc alkoholu. ,,Tak co na to říkáš, kočko?" usmála se barmanka široce. ,,Jo, jinak... Jsem Sara...." kývne a natáhne k tobě pevným, trošku ráznějším gestem paži. ,,Jinak kluci budou asi za čtvrt hodinky mít pauzu, dvacet minut..." dodá pak, jako by mimochodem, ale její výraz nenechává na pochybách, že to jen tak pro nic za nic rozhodně nebylo... Daniell Malloy Barman opět se svým typickým úsměvem kývne, pak se otočí, aby začal nápoj připravovat, když se zarazí a vytáhne na špičky, zahledí se někam ke vchodu do hlavního sálu. Kdyby ses podívala tím samým směrem, tak bys krom spousty lidí asi nic zvláštního nepostřehla, ale to už se dva jako by nějakým kouzlem rozevřel a dovnitř vešel vysoký muž, s dlouhými, slámově žlutými vlasy a bradkou, měl přívětivé, hnědé oči a nebyl čímsi nepodobný barmanovi, co tě obsluhoval. Muž se chvíli rozhlížel, pak si všiml druhého za barem, kývl bradou, pousmál se a rozešel se přímo k tobě, posadil se na volnou židli vedle tebe. ,,Omlouvám se, slečno.. Hned to bude..." zaslechneš hlas barmana, ten se chvíli po tom pustí do práce, přičemž začne hovořit s tím, co přišel. Ukáže se vcelku brzy, že se nejen velmi dobře znají, ale že tenhle světlovlasý zde také pracuje a střídají se tady. Takže další barman.... Patrik Sin Podívá se na tebe a na tváři jí pohrává dost jednoznačný úsměv. Pohled jí na okamžik sklouzne na místo, kde je teď tvoje ruka, pak se opět nakloní blíž, přičemž prsty přitiskne tvou paži ještě víc na svoje stehno. ,,To měla být nějaká lehčí provokace, nebo přímá výzva?" otázala se medově, na chvíli pohlédla na pódium, ale pak okamžitě zpět na tebe. ,,Ať tak či onak..." pozvedla mírně obočí, chytla tě za zápěstí a zavedla tvou ruku ještě o kousek dál, ,,,,Nevím, proč tu ještě sedíme..." mírně přimhouří jako kočka, pak tvé zápěstí obemkne silněji a trochu prudším škubnutím ti ji vrátí na tvoje vlastní koleno. Na to nakloní hlavu na stranu a zatváří se rádoby nevinně - to by však nesměla mít ty plamínky v očích. ,,Hm?" nadzvedne obočí a kývne bradou směrem ke schodišti. |
| |
| Nosferatu Ke dokonalé spokojenosti mi vlastně chybí jenom maličkost. Aby ta vzdálenost mezi mnou a Adrienem byla podstatně menší. Jinak se bavím, jsem opravdu velmi spokojená s vývojem večera, když ucítím něčí přítomnost. Otočím se tedy, abych zjistila, kdo mi narušuje klid a osobní prostor poněkud rozšířený jinými smysly, a nebýt člověk nepochybně by mi trochu povadla spodní čelist. Ano, zářivý anděl za vámi nestojí každý den. Vlastně jsme s Miou jako noc a den. Ona platinově blond, světlé oči i pleť, já havraní vlasy, téměř černé oči a opálená i v zimě. K soláriím mám však odpor. Přikývnu krátce po její první větě, jestli mám čas, beze slov ji vyzvu, aby pokračovala. Je velmi schopná a samostatná, proto má moji plnou pozornost, když už mě kvůli něčemu vyhledala. Krátce počkám, než se slova pořádně usadí, abych pak vstala. U tohohle raději budu. Nepochybuji o její kompetenci, ale i ona cítí, že tohle není ledajaká zásilka, a proto přišla. Vlastně se jí ani nedivím. “Ovšem, děkuji, že jste mě uvědomila, Mio. Dohlédnu na to.“ Řeknu jí naprosto upřímně s přiměřeným úsměvem. Lehce kývnu, abychom mohly zvolna přejít do míst, kam by měl dorazit kamion. Ať už zůstane nebo odejde zařizovat jiné věci, nesejde mi na tom. Počkám, až všechno dorazí a udělám maximum, aby se to obešlo bez komplikací. Čím dřív to bude uzavřeno, tím dřív se budu moci vrátit ke své židli a koktejlu a hlavně koncertu, který jsem si až do poslední vteřiny vychutnávala. A hodlám v tom pokračovat. |
| |
| Nosferatu Mlčky zahlédnu periferním viděním dívky, které láhev potěšila, aspoň většinu z nich. Pousměji se. Když ke mně pochvilce přijde jedna z nich, Sandra se představí, a začne mne přemlouvat, spíše nabádat, abych si přisedl. Usměji se tedy na ní a kývnu hlavou na souhlas. “Jistě, velice rád“ opáčím. Když se natáhne pro poslední skleničku a pobídne mne znovu, abych šel k nim, jsem už rozhodnutý. Když se dívka vydá ke svému stolu, musí čelit nástrahám židlí a pastím ze stolů. Proplétá se mezi nimi ladněji než by zvládl závan větru pomyslím si a usměji se. Když přijdu pochvilce k jejich stolu představí sebe a své přítelkyně. Každé podám ruku na pozdrav, patolízalsky jim rty lehce políbím hřbety. “ Těší mne dámy, jsem Peter řeknu trošičku nemotorně se vtěsnám do prostoru mezi dvěma dívkami, Sandrou a Ginou. Vestoje otevři lahev šampaňského a naleju každé dívce, nakonec sobě. Poté si sednu se spokojeným a zároven šibalským úsměvem malého dítěte. “ Jak se vám tu ... pokusím se zahájit konverzaci, když v tom mě přeruší hudba z repráků. Usměju se. Nevadí. “Jak se vám tu líbí konečně dokončím větu, i když ji musím říct trochu více nahlas, než jsem měl původně v plánu. Očima zamloudím k Sandře. |
| |
| Nosferatu Nebýt jeho mrknutí, který zmírnil situaci, brala bych to jako urážku a ušklíbla se na něj, ne-li urazila. Ale měl štěstí, že to dokázal vychytat a tak jsem to vzala jako pokus o vtip. Nehledě na to, že celou situaci, kterou jsem chtěla navodit jako víc koketnickou jaksi zruinoval. Přejdu to ale s chladnou hlavou. Stalo se mi to už tolikrát. Staň se zase paní situace, Nesso! nabádám se v duchu když si všímám, že se mi to tak nějak vymyká z rukou. Rukou si ledabyle prohrábnu vlasy a uhladím sukni. Víš Thomasi, já si to u tebe vyberu jindy a v ničem jiném. pronesu se záhadným podtónem a kdo ví jestli to byla výzva nebo hrozba. Vše doplním ještě úsměvem stejného nádechu jako jsem vyřkla to něco. Avšak hned jej utopím ve sklenici vína. Mé rty však u moku nespočinou na dlouho. Jen se smočí, aby znova ochutnaly tu záhadnou chuť. Opět se zahloubám nad tím, co mi připomínají. Pohled samovolně zabloudí k tanečnímu parketu, který se pomalu ale jistě zaplňuje. Ne žádné další dotazy nemám. Prozatím. odpovím na otázku, kterou mi před chvíli položil. Tenhle mladík byl skutečně lákavý kousek a mít ho ve sbírce… pomyslím si jako již po několikáté. Své myšlenky mírně odrazím v úsměvu, který mi opětovně zvlní tvář. Jestli něco vyčte jeho plus. Postavím sklenici na stolek a začnu s ní mírně točit čekajíc na to, co Thomas dál podnikne. Očima neopouštím ty jeho. |
| |
| Nosferatu Obejmu oválnou skleničku svou dlaní a nechám pěstěné nehty, aby lehce cinkly o vyleštěné sklo jejího hřbetu. Tmavě hnědé duhovky zajiskří ve zvědavém pohledu na můj nápoj... tolik se mi líbí jeho duhové barvy. Přála bych si, aby byly živé a já mohla jejich hřejivé teplo cítit na svém těle. Mám chuť se jich dotknout, přesvědčit se o jejich pravosti, smyslu... Pyšně se třpytí v potemnělém světle celého sálu a přitahují k sobě svou veškerou pozornost. Zaslouží si ji... Ale i přes jejich dokonalost a souhru, jedna barva za křišťálovou stěnou tlustého skla schází. Jen jedna, ta dokonalá (až po blědě modrý xD). Stříbrná Vydechnu. Můj pohled se automaticky stočí k dospělému muži za klávesami. Dospělému... to slovo mě trochu vyděsí. Překvapí mě, jak moc mě uchvátí i jeho obyčejný postoj. Jeho soustředěný obličej, silné paže a uvolněné prsty. Hrdlo se mi sevře a já nedokážu potlačit úzkost, která se mi najednou usadila na plicích. Bolí mě jediné mrknutí, kdy se musím na setinu vteřiny vzdát obrazu, který jsem si pomocí prvního pití za dnešní večer pracně vytvořila... ve své hlavě. Ale i přes podivný, černý a nechtěný smutek z nemožného, kterému se teď nedokážu ubránit ani v konečcích prstů, nedovolím vyhasnout svůj obdivný pohled. Ale ty oči a rty... Napadne mě, když si vzpomenu na mladého bubeníka. Připadají mi nyní tak obyčejné, oproti tomu, na co se můžu dívat teď. Možná... možná, že jsou o něco hezčí a lepší, než jsem doposud viděla u jiného kluka, ale záda, ruce, krk... tohle vše má stejné, jako všichni ostatní, narozdíl od klávesisty. Ani nevím jak se menuje... Do hlavy se mi drze vetře nechtěná myšlenka a vžene mi do očí skelný odlesk hloupých slz. Poraženě se obráím zpět ke svému pití a napiju se. Na barmanku jsem už dávno zapomněla, stejně tak jako na název zmiňovaného nápoje. Položím si hlavu na vyleštěnou desku baru a nechám si tenký pramínek vlnitých vlasů přepadnout přes rty. Radši zůstanu u barviček... |
| |
| Nosferatu Když si mou ruku posunula ještě o něco výš, zajímalo by mě kde mají ty její pěkné nohy konec, protože takhle se mi už zdálo že je má snad nekonečně dlouho. Stále jsem sledoval její tvář, líbila se mi, jak je sebejistá, jak ví co chce a ví jak toho dosáhnout. Najednou k mému zklamání položila mou ruku zpět na mou nohu. Naznačí směr ke schodišti, pak znovu pohlédnu na Renu a usměji se na ní. "To je dobrá otázka."řeknu a vstanu, nabídnu ji ruku, počkám až se zvedne a pak ji vedu nahoru ke schodišti. Jak pak stojí vedle mě dovolím si ji obejmout kolem pasu a dlaní spočinul na jejím oblém boku. Když už jsem si mohl sáhnout na její pěkná stehna, proč bych tedy nemohl mít ruku na jejím boku. |
| |
| Posedávání u baru “No..zdálo se mi, že ty tvoje drinky, jsou nějak čím dál tím silnější. To mě chceš snad opít?“..mrknu spiklenecky na Saru, a vcelku rychlým pohybem ruky si naliji obsah celé sklenky do úst. Možná v tom byla i už začínající nekoordinovanost pohybů, nebo jen pouhá nešikovnost, ale díky tomu Prudkému pohybu, jsem si polila dekolt a část šatů. “Bože, to snad ne…já jsem taková…mno..aspoň vidíš důkaz toho, že žádná spravedlnost neexistuje. Jak víc se tu můžu ještě ztrapnit?“ … vztekle zabručím a neohrabaně se zvednu z židličky, ve snaze nalézt toalety, kde bych se aspoň pokusila o nějakou nápravu mého pošramoceného vzhledu. Jakmile jsem se však postavila, ihned jsem se zamotala. Následek Sářiných silných koktejlů. Raději jsem se ani nesnažila hledat lodičky, jež se váleli někde u baru a bosky jsem se vydala směrem, kde jsem tušila toalety. Cestou jsem narážela do lidí a odsunutých židliček, v jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem někde cosi zvrhla a snad i rozbila. Nicméně jsem tomu nevěnovala velkou pozornost a dál si razila nejistou chůzí cestu za očistou. Musela jsem vypadat jako úplná troska. Bosá, politá, opilá a určitě i rozcuchaná. Hlava se mi nehezky motala a vidění dvojilo. “Pardon pane..“..prohodila jsem po bližším prozkoumání k nějaké ženě, do níž jsem nepěkně vrazila. Ani nevím, jestli mou omluvu přijala, neboť jediné co mě teď zajímalo, bylo zrcadlo a studená voda, která by mě snad trochu probrala. Vlastně jediné co jsem právě vnímala byla jen studená podlaha na mých bosých nohách a blikající světla, jež se mi slévaly v jedno velké rozmazané cosi. Díky Saro za tvou důvěru, že snesu silnější pití… |
| |
| Charlotte Morrell Mia se pousmála a zlehka kývla hlavou. ,,Nejlepší bude, když to projdeme za Sařiným barem, obcházení zabere víc času a volali mi už před delší chvílí, bohužel jsem měla na práci důležitější věci... Nebo, důležitější.... Však víte, jak to myslím...." dodala, protáhla se mezi stolky a lidmi a zamířila postranní uličkou k baru, kývla na barmanku, ta jí oplatila, ale dál se začla věnovat několika dalším hostům, co přišli. Za barem byly menší dvířka, zabudované do zdi. Vedly tam schůdky nahoru, byl tam menší úložný prostor, ale pak dál se dalo projít ven. Jen se vyšší člověk musel chtě nechtě trochu sehnout, aby prošel. Venkovní vzduch byl trochu chladnější, ale příjemně vlahý a ne tak, aby byla zima. Ozvalo se hlasité cinknutí kovu o kov, pak vcelku nepříjemný šramot, jak vytahovali řetěž co byl okolo zadního vjezdu u brány. Nepřehlédnutelný byl i nákladní vůz, co stál do této chvíle za ní, ale když se kovová křídla otevřela, vjel dovnitř, otočil se a pak začal opatrně couvat k zadním dvířkům, odkud jste vyšly. Prostorem se rozléhalo charakteristické pípání. Konečně řidič zastavil, vůz mírně poklesl a jako by si odfoukl vykonanou námahou. ,,Dobrej den, slečinky.... Tak jsme tady, doufám, že správně a načas." zazubil se mladší doktor, seskočil ze schůdku u kabiny dolů a šel k zadním dveřím. Když se ty otevřely, ven se vyvalila snad pára, jenže.... naprosto ledová. Uvnitř byly vyskládané zelené přepravní bedny a v nich.... Objevil se druhý už starší muž a pomáhal svému kolegovi s vykládáním obsahu. Náklaďák byl plný krevních konzerv. Samozřejmě to netrvalo dlouho a přispěchali i mužští zaměstnanci Nosferatu, aby urychlili a usnadnili doktorům práci. Asi za patnáct minut to bylo vyložené. ,,Tak, pánové.... nezajdete na chvíli na skleničku? Třeba projednat nějaké smlouvy o.. dlouhodobější spolupráci...." usmála se Mia zářivě, lehce koketně, což sice při tom, jak vypadala neměla zapotřebí, aby někoho zlákala, ale díky tomu se rozplynuly i poslední pochyby. ,,Ty bílé pláště si můžete nechat v autě a klidně pojďte dovnitř." vybídla je, pak se pootočila na tebe. ,,Co se vejde by mělo přijít na bar, i na vrchní, ale tam bude obtížnější tohle zboží dostat, aby si toho lidé nevšimli, nějak to zařídím. Zbytek pak sem, jak je nahoře ten úložný prostor, mělo by se to vejít do mrazáku, co tam je.... Buď můžete jít vyřídit ty smlouvy tady s pány, nebo se ujmout tohohle, je to na vás, já se přizpůsobím." dodala s lehčím pousmátím a čekala, jak se vyjádříš. Peter Bishop Dívky byly očividně ještě trochu víc pookřáté tvou nenadálou společností, dokonce se po chvíli zdálo, že i Michelle tě tak nějak "přijala" do jejich společnosti a přestala se tvářit tak nepřístupně, jako předtím. Sandra s Ginou se na sebe po jeho otázce zadívaly, bylo na nich vidět pobavení. Nakonec se k tobě s odpovědí otočila černovláska. ,,No, popravdě. I když to tak ještě nevypadá, tak tu pracujeme. A jo, líbí, ještě aby ne. Dokonce nám nabízeli i ubytování, který je tu opravdu prvotřídní, ale... Mám svůj byt a nevím, jak dlouho bych vydržela žít někde, kde i pracuju...." mírně pozvedla obočí, pak nadzvedla sklenku a jemně s ní cinkla o okraj té tvojí. Na to se ostatní dívky zvedly za židlí. ,,Takže... nazdraví, Petere..." pronesly jednohlasně, ozvalo se i několikanásobné cinkání skla o sklo, pak se symbolicky napily a opět posadily. ,,Vybral sis vcelku dobrou společnost, hned napoprvé...." ozvala se Alex a pousmála se, modré oči se jí mírně rozzářily. Když ses podíval na ní a na Sandru, nešlo se při pohledu na jejich postavy a podobné tváře ubránit dojmu, zda to nejsou sestry. ,,To je pravda, vyhlédnout si takhle napoprvé hned klubové tanečnice, to už chce trošku nos..." zasmála se Sandra a opět trochu upila šampaňského. Uznale kývla hlavou. ,,No vida a na pití ho má ten dotyčný taky..." podívala se na tebe a zlehounka mrkla. ,,A co vy? Jste tu jen tak za zábavou?" ozvala se náhle Michelle a její zelené oči se na tebe upřely, mírně pozdvihla obočí v očekávání tvé odpovědi. Vanessa Noemi O´Donell Mladík pozvedl mírně obočí a naklonil hlavu na stranu. ,,Ale?" zlehka pobaveně se pousmál. ,,Tak to jsem zvědavý.... Znělo to docela záhadně...." V černých očích se mu mihotaly drobné jiskřičky, jako by snad on sám skrýval pro tebe nějaké tajemství a už teď se představou tvojí reakce tiše bavil. Opět se napil vína, jeho číše už skoro zela prázdnotou, rozhlédl se podobně jako ty po parketu, pak po celém prostoru. Zatím mlčel, jako by ti snad dával příležitost, čas a klid nad tím pořádně se zamyslet, co ti chuť toho vína připomíná, ale stále tě nic nenapadalo. bylo to horší o to poznání, že ti ta chuť byla skutečně víc jak blízká, jako by byla součástí tebe samotné, měla jsi doslova na jazyku nejen ji, ale to jméno pro ni, ale vyslovit jsi ho nedokázala, protože pokaždé jako by se rozplynulo. Mladík se po chvíli trochu víc napřímil, zadíval se na tebe a nehtem zlehka cinkl o číši. ,,Tak co, už jsi na to přišla? Jestli ne, nevadí... Zatím se to povedlo jen jednomu, kterého jsem se ptal, takže nebude žádná ostuda, když to neuhádneš..." pronesl jemně, snad trochu chlácholivě, pousmál se. ,,Jestli bys pak měla zájem, pokud nechceš počkat na přestávku, než dohraje kapela, což bude..." podíval se na hodinky, ,,Asi za deset minut.... Můžu tě tady tak trochu provést... Něco obdobného, jako prohlídky hradů a měst, říct ti případně nějaké zajímavosti, možná přihodím ipár rádoby duchařských historek.... Akorát s tím rozdílem, že tohle by bylo skutečně jen pro tebe protože tady se exkurze tohole druhu vážně nepořádají." pousmál se a dopil zbytek vína, co měl v číši a víc se napřímil. |
| |
| U stolu Chvilku je u stolu ticho, jako by se dívky telepaticky domlouvaly. Když nakonec promluví černovláska upřu oči na ní. Nechám ji vše vysvětlit. Nějakou dobu v hlavě přemýtám, o jakou práci se jedná. Práci s ubytováním. Hlavou mi poletují desítek prací, které by mohly dělat. Z mého rozpoložení mne probere až cinknutí skleničky, které černovláska vyvolala svou skleničkou o mou. Když zjistím, že se dívky postavily, postavím se tedy také. Když je pronesem přípitek, napiji se, a poté si pomaličku zase sednu. Když se zmíní, že jsem si vybral hned napoprvé dobrou společnost usměji se. Jo, sebechvála smrdí pomyslím si zároven. Při zmínce, že mám dobrý nos na tanečnice se usměju a trochu začervenám, protože toto jsem jako jejich práci nečekal. Když mi Sandra pochválí šampanské usměji se na ní. "Uvedly jste mě do rozpaků, nevím co na to říct, jak často se stane, že potkáte tanečnice? Myslím, že "whoa" by bylo výstižné. A co se týče pití, za to můžou cenovky, cítil bych se trapně, kdybych vzal nejlehčí" řeknu s úsměvem na rtech Když na mě promluví Michell pohlédnu na ní. Chvilku přemýšlím nad otázkou. Respektivě nad mojí odpovědí. Zhluboka se nadechnu: "Vypadá to tak, že tady budu pracovat..." |
| |
| U baru Skoro cítím, jak mi nohy vrůstají do židle, na které sedím. Zaráží mě, jak je tato směna provedená a plánovaná. Nějak nechápu její rovnováhu, ale třeba se ten třetí barman jenom někde zdržel, lidi jako on mají mnoho důvodů a záminek ke zpoždění, protože je chce zdržovat opravdu kdekdo a nemínila bych, že nevědomě. S přibývajícími minutami bych měla dávat větší pozor na Lilith, ale vůbec nevím jak. Strýc nemá nejmenší ponětí, kým je jeho dcera. Nezná její pochmurnější stránky, které formují hlavní rysy její osobnosti. Snažím se plně soustředit na ruce barmana, na to, jak jimi doslova protékají ingredience na můj koktail. Jenže nakonec to skončí stejně tak, že se dívám spíše na ty dva, že snad... já to tak vnímám, na ně civím. Sklopím hlavu a posunu si brýle, tohle dobrodiní mění se neuvěřitelně rychle v mé malé soukromé peklo. Úsměvy ostatních ke mně doléhají jen na půl, stejně jako okrajově vnímám hudbu. Nemohu se bavit jako ostatní, protože je nechápu. Dívám se na své prsty, které jsou jemně opřeny o barovou desku, a jen tak mimoděk doufám, že Lilith neprovede nic, čeho bychom obě litovaly. |
| |
| V baru s někým, kdo je pro mne jednou velkou záhadou Jeho číše už byla prázdná, moje jen z poloviny.Ač jsem se několikrát během naší konverzace zamyslela nad tím, co mi ta chuť připomíná nebyla jsem schopna ji pojmenovat. Byla tak známa, ale pro mě jistým způsobem nepojmenovatelná. Trochu jsem se nad svými úvahami pousmála. Několikrát mě napadlo slovo krev, ale zavrhla jsem jej. Neměla jsem odvahu mu to říct. Přeci jen to byl člověk a asi by to nepochopil. Nebo snad není člověk? Chvílemi jsem se v něm ztrácela. Mnohokrát jsem se přistihla jak nevím, co přesně si o něm myslet. Stále ještě ne. Ale já se tak lehce nevzdávám. Možná na ni časem přijdu. odpověděla jsem mu s mírným úsměvem a pousmání mu opětovala. Vyslechnu si jeho další nabídku, která mi na tváři vykouzlí další z úsměvu, mírně párkrát pokývnu hlavou a protočím číši v prstech. Je to skutečně lákavá nabídka, kterou nehodlám odmítnout. řeknu po chvíli načež upiji trochu vína. Skupina hraje skutečně dobře, ale nejspíš tu bude celý večer tudíž další z jejich písniček asi nepromeškám. A na tu prohlídku se můžeme vydat klidně hned. Myslím, že tahle skupina mi neuteče. dokončím svoji myšlenku. Dopiji zbytek vína, kterého už bylo skutečně málo, a pomalu se postavím. Rukou si ledabyle projedu vlasy a počkám na svého průvodce. Tak kam mě nejdříve vezmeš? optám se Thomase s milým úsměvem. |
| |
| Melody Mathews Čas se vcelku pomalu vlekl, když kapela konečně dohrála a oznámila přestávku ve svém vystoupení. Všichni členové vstali, uklonili se, odložili nástroje a postupně se začali trousit mezi lidi, za tebou se vydal jak jinak než mladý bubeník. Mile se na tebe pousmál, pak si objednal pití. ,,Nedáš si taky ještě něco? Samozřejmě tě zvu. A jak se ti jinak líbilo?" otázal se a kývl hlavou k pódiu, kde postával klávesista a rozhlížel se okolo sebe, jako by snad někoho hledal. ,,A upřímně.... Kritika je potřeba.... Ať už je jakkoli.... špatná..." dodal Kristián a zlehounka na tebe mrknul. Patrik Sin Rena se spokojeně a mírně laškovně pousmála, když shlédla na tvou dlaň na jejím boku, v očích jí lehounce zajiskřilo, u východu ze sálu se zastavila, zatlačila tě mírně stranou, otočila si tě hezky že ses zády opíral o zeď a políbila tak, že to napůl sebralo dech. Odtáhla se, spokojeně se usmála a mírně pozvedla obočí. ,,A dál, krasavče?" otřela se zlehka nosem o tvůj, zajímavě, smyslně voněla, ale nebyl to parfém, byla to ona sama. ,,Nebo spíš... Kam teď? Já to mám domů hodně daleko...." zlehka pokrčila rameny a skousla si spodní ret. Tělem byla stále přitisknutá na tebe, nohu mírně pokrčenou v koleni, takže se stehnem zlehka otírala o tvojí. Gabrielle Serrano Kdybys tak rychle nevyrazila od baru a možná nebyla tak mimo sebe, zaslechla bys, jak na tebe barmanka volá, jenže to už jsi byla vcelku daleko. Na toaletách ještě nebylo úplně plno, takže se tam dalo nějak protlačit, i když stejně vyvstávala otázka, proč je na dívčích toaletách vždycky takový nával. A když už je to všeobecně známo, proč se tedy nedělají třeba větší. Místo u umyvadla se však uvolnilo vcelku dost rychle a zásobník na papírové ručníky byl ještě zpoloviny plný. Flekům se ale ze šatů moc nechtělo, navíc díky jejich barvě opravdu vynikly. Náhle tě někdo vzal za rameno, když ses ohlédla, spatřilas za sebou vcelku mile vypadající blondýnku s mikádem a kratší ofinkou. ,,Koukám, nehoda, co? Jestli chceš, mám tu čistící ubrousky, tak uvidíme, co dokážou..." pousmála se na tebe, chvilku šmátrala v menší kabelce, ale nakonec vytáhla malou krabičku, ze které vyndala pár ubrousků a podala ti je. ,,Nebo chcete pomoct?" otázala se. Daniell Malloy Oba muži se dál bavili, zatímco ten za barem zcela samozřejmě, jako by to bylo jednoduché, připravoval dál koktejl, pozornost a svoje oči upíraje spíš na svého přítele a kolegu, než na ingredience, přesto je jeho ruce braly s jistotou sobě vlastní. Lilith se zatím dost dobře bavila, když kapela dohrála, zaslechla jsi její smích, ten jsi bezpečně poznala snad vždy. Plně si užívala dost velké pozornosti a přízně mladíků okolo sebe, všimla sis i několika důvěrnějších doteků z jejich strany. ,,Tak prosím, slečno..." přišoupl k tobě barman sklenku s koktejlem, už typicky se pousmál, pohledem zabloudil tam, kam tvé oči před okamžikem stáhl dívčí smích. Koutky mu jemně zacukaly, ale nic neříkal, obrátil se na blondýna, kterýho oslovil, takže jsi zjistila, že se jmenuje Simon. Netrvalo to dlouho a znala jsi jméno i toho světlovlasého - Mark. Ten se vzápětí zvedl ze židle, ještě kývl druhému barmanovi a odebral se dolů, z jejich rozhovoru jsi pochopila, že blondýn přišel o něco dříve, než začínala jeho směna. |
| |
| Nosferatu Rena udělala manévr, který bych čekal spíš... u sebe než u ní! Byla to tedy pěkná divoška a začínala se mi hodně líbit, možná až moc ale to teď bylo vedlejší. Políbila mě, kdybych doopravdy dýchal "dalo by se říci, že mi upíři dýcháme jen tak na oko, aby se neřeklo" tak bych se jistě zalykal. Položil jsem ji ruce na boky, přejel jsem po nich dlaněmi, pohladil hebkou kůži po stehnu a nakonec jsem s potěšením stiskl její pěkný zadeček v dlaních. Uznale jsem zabručel, zdála se dokonalá ve všech směrech. Kdy jen ale narazím na ty špatné vlastnosti? Znovu se k ní přiblížím hlavou, přitisknu tvář k jejímu krku, ale pak hlavu pozvednu a zhluboka se nadechnu vůni jejích vlasů. Voněla opravdu krásně "Hmm... nech mě chvíli přemýšlet."odpovím a přiblížím rty k jejímu uchu "Co vím tak tady v Nosferatu mají pár pokojů, kde se můžou pár velice nedočkavých lidí odebrat. Takže bych navrhoval jít tam."políbím ji na ucho "A navrhuji to docela důrazně, protože tvoje těsná blízkost se mnou dělají divy, jak jsi jistě mohla už pocítit."poukáži na svůj menší problém usazeným poněkud níže a pousměji se. |
| |
| Cesta k východu Mírně pozvednu obočí a bez protestu slezu z pódia. Umělěc. Propletu se mezi stojícími lidmi tak, abych se jich nemusela dotýkat a hodím nevraživý pohled na každého, kdo se mi vplete do cesty. Přestalo mě to tu bavit. Kam se poděli potulní pěvci, co hrávali na loutnu? A byli rádi, že jim člověk hodil aspoň měďák. Nejsem daleko od toho, abych pro sebe nezačala potichoučku vrčet. Dokonce i když se rozezní hudba na plné obrátky,odignoruji ji a pevně si razím cestu klubem, jako kdyby mě nemělo nic zastavit. Měla jsem zůstat u práce. Tohle není nic pro mě. Protáhnu se až do prázdnějších míst, protože se mladičtí odebrali k pódiu křepčit jako uhození. Osobně jsem nikdy nechápala význam metalových, nebo rockových koncertů, už jen proto, že rytmicky pohazovat hlavou pořád dokola není úplně zábava na úrovni. Nakonec se zastavím před barem, kde obsluhuje onen barman. Jestli mi říkal jeho jméno, mám to štěstí, nebo smůlu, že si ho nepamatuju. Zastavím se na schodech opřu se o zábradlí a chvíli ho pozoruji. No tak fajn hochu. Když tě už nezabije syfilis, bude to AIDS. Ne, že bych ti to přála, ale mě je to vcelku fuk, ty chcípneš a já tu budu hnít navěky věků. Nahodím na tvář úsměv a dojdu k baru, nijak nespěchám, protože tenhle večer už mi dávno utekl, takže není se za čím honit. Nakloním se přes bar a ukořístím propisku, poté shrábnu ubrousek a naškrábu na něj svoje telefoní číslo a adresu. "Doma jsem jenom večer." Věnuji mu jeden z úsměvů, otočím se na patě a zamířím k východu. Dneska toho 'vzrušení' bylo až moc, je čas jít vystřízlivět. Pomalu mě už začínali svědit dásně. S lehkým úsměvem na rtech se propletu kolem vyhazovačů. Umělý úsměv sleze až v okamžiku, kdy ke mě doputuje čerstvý vzduch. "Bezva... fakt skvělý." Navleču na sebe sáčko, sáhnu do kapsy a vytáhnu cigaretu, kterou si pak zapálím a zhluboka vdechnu kouř s dehtem a nikotinem. Co tě nezabije, to tě posílí.. Ironicky si odfrknu a vydám se na cestu z klubu domů. Studený večerní vzduch mě příjemně lechtá na tváři a během cesty si můžu srovnat v hlavě, co se mi za dnešní večer povedlo. Vychválit nějaký holce postavu, vyvolat svoje mateřský pudy na nějakym kuřeti, ztrapnit se před jó velkym zpěvákem a naškrábat číslo na kus recyklovanýho papíru, kterej skončí někde na dně koše. Kopnu do kamínku před sebou a levou ruku strčím do kapsy. "Jseš prostě borec holka..." Znovu potáhnu z cigarety a sejdu z cesty. Nakonec si jen sednu zády k silnici, lokty opřu o kolena a v klidu kouřím cigaretu. Asi už jsem prostě na tohle stará... Mírně se zakřením, cigaretu strčím do koutku a utrhnu kus trávy s kterou si začnu hrát. |
| |
| U baru Trochu se mi zatočila hlava, jak jsem jí zvedla z barové desky a prudce otevřela oči. Zmateně zamrkám na bledý obličej mladého bubeníka a pokusím se odmyslet si z něj ty barevné fleky. Po chvilce tupého zírání na Kristiána ale zmizí, stejně tak jako chvilkové motání hlavy. Ahoj... Pozdravim vesele mladíka a oplatím mu jeho milý úsměv. Překvapeně zjistím, že jsem mnohem uvolněnější, než před tím. Už mnou neproplouvá ten svírající pocit nejistoty a napjetí. Můžu se sebevědomě nadechnout a zářivě se usmát, ikdyž Kristián stojí tak blízko, hned vedle mě. Jasně... chtěla bych ještě jednou tohle barevný. Poručím si spokojeně a mazlivě obejmu svou skleničku, jako by to bylo mé domácí zvířátko. Brčkem vysosnu duhový zbytek, který se ještě třpytil na dně sklenice a významně ke mně přitahoval svou pozornost. Byli jste úžasní... vážně. Zalžu bez jakéhokoliv náznaku nejistoty... naopak. Jediné, co je na mě podezřlé, je přehnaná laskavost a zbytečné přesvědčování. Přesně tenhle typ muziky miluju, skvěle jsem se bavila. Zacvrlikám nadšeně. Kouknu k podiu, kam Kristián ukázal. Muž u kláves vypadá ještě lépe, než před chvíli. Bílé vlasy mu přímo září, připoutávají k sobě můj pohled ocelovými lany. Ehm... ... kamarád? Zeptám se, aniž bych se podívala na bubeníka vedle mě. Hltavě sleduji každý klávesistův pohyb, snažím se přesně zapamatovat si jeho zamyšlený výraz, široká ramena a dlouhé prsty. Každý detail, na který bych mohla později vzpomínat, až budu usínat ve svém pokoji. |
| |
| Venku v parku Seděl jsem tiše na lavičce a poslouchal všechno, co mi Sabina vykládala. Přišla mi na svůj věk až moc cynická, ale jinak mi byla její hravost příjemná. To, jak se na mě dívala a jakým stylem se mnou mluvila, mě uchvacovalo. Byla tajemná, ale přitom mi řekla snad všechno. Přesto jsem měl pocit, jako kdyby mi něco tajila. Když mě vybídla, abych jí řekl něco já o sobě, tak jsem se musel pousmát: ,, No… já skutečně nejsem policista! Jsem skutečně lékař, dělám v místní nemocnici na chirurgickém příjmu. Dělám obvykle noční služby, něčím mě totiž noc uchvacuje. Třeba zrovna ta dnešní, je překrásná a neboj se, nejsi v žádném přihlouplém filmu a já nejsem vrah, takže pokud nás nikdo nepřepadne, tak se není čeho bát," všimnu si, jak si promne krk. ,, Bolí tě za krkem? Můžu ti ho namasírovat, kdybys chtěla!?" zeptám se mírně a zadívám se jí hluboko do očí. Chtěl jsem se o ní dozvědět víc, jaké má záliby a tak. |
| |
| Na baru Sykla jsem jen tak na půl úst cosi na znamení díků, ale nahlas jsem se to nějak podvědomě nedonutila vyslovit. Snad to pochopí, mohl by. To cukání koutků, chápu, docela dobře, směšnost své stávající situace. Mít zodpovědnost za vítr je poněkud nepolapitelná záležitost, takže tu mohu jenom sedět a čekat na „světlou“ budoucnost, kterou mi nadělí Lilith. Oči mi samovolně ulpěly na blondýnovi. Byl jeden z nejtypičtějších představitelů plakátových manekýnů, asi první, kterého jsem mohla spatřit na živo. Opět se mi do hlavy stereotypně (jak jinak) vplížil příměr s lapáním větru. Přistihla jsem se, jak se uvnitř sebe samé ptám, co člověk jako on dělá v takovémhle baru. Jistě, odpověď zněla: „barmana“, ale... nebylo jej pro tuhle práci s pubescentní mládeží škoda? Možná, že IQ blondýnů se jen sotva přehoupává přes stovku, ale, kdo by... měl odvahu... tento titěrný detail brát v potaz?! A možná v to jenom doufám... Civíš, víš to? Znovu stydlivě sklopím zrak a tiše (ve svém nitru) doufám, že si mě nevšiml a pokud ano, že si na mě neudělal tak špatný dojem jako bych si jej v jeho situaci na sebe udělala já. Pokradmu se dotknu studené sklenky, na které vyvstávají krůpěje ledové vody, a ucucnu. Chuťové pohárky mi ihned pošlou několik díků a užívají si lázně, kterou je zahrnuji. Nápoj si vychutnávám i z toho důvodu, že nevím, na kolik jich ještě budu mít a je lepší se držet zpět, neboť noc bude náročná... Připomenu si s další vlnou Lilithina typického smíchu. |
| |
| Peter Bishop Michelle mírně stáhla koutky úst, pak stiskla rty a kývla bradou. ,,Aha…” dodala ještě, snad aby se neřeklo, že zůstala úplně potichu, ale jinak se opět nijak víc neprojevila, podepřela si bradu a otočila se k pódiu. Zdálo se, že asi jako jediná nadšení ostatních dívek z tvé přítomnosti nesdílí. Prve bys řekl, že jí to snad i vadí, teď vypadala, že je k tomu naprosto lhostejná. Gina se na ni krátce podívala, jako by to rusovláska cítila, tak se otočila, pohledy obou dívek se střetly. ,,Omluvte nás na chvíli….” dodala černovláska a zvedla se, druhá dívka po chvíli otálení učinila to samé a obě se ztratily někam dozadu, z dohledu jak pódia, tak i hostů. Sandra je chvíli sledovala pohledem, ale pak se otočila na tebe a trochu rozpačitě se pousmála. ,,Z Michelle si nic nedělej. Asi před… měsícem se jí stala nehoda a nějak se z toho doteď ještě nevzpamatovala…. Ale už by měla, nebo ji vyhodí a pochybuju, že by měla kam jít, leda že by se ještě vzchopila a ukázala se v tom pravým světle, tak by se nad ní možná někdo smiloval a vzal ji k sobě. I když by stejně asi brzy skončila na ulici…. S tím, jak je chladná a bez zájmu… Ale litovat jí nemá smysl, akorát se do toho propadne ještě víc.” krátce stiskla rty, nesouhlasně pokývala hlavou a opět se napila šampaňského. ,,A co přesně tu budete dělat?” zeptala se trochu zvědavě Alex, modré oči se jí rozzářily a mírně vytáhla krk, jako by tak svůj zájem chtěla stvrdit ještě těmito gesty. Jen co jsi stačil odpovědět, se vrátila Gina. Michele s ní nebyla. Dívky si vyměnily pár pohledů, černovláska se posadila zpět. ,,Bude vpohodě. Šla se napít….” dodala pak po chvíli ticha. ,,Přišla jsem o něco?” přelétla pohledem všechny, nakonec se ale zastavil u tebe a na rtech se objevil úsměv. Vanessa Noemi O´Donell Spokojeně se pousmál, kývl a také vstal, vzal obě číše a odnesl je k baru. Když se vrátil, na jeho tváři byl stále úsměv, stále ten samý... Nebo se do něj vloudilo jakési... tajemství ve směsicis pobavením z něj? Těžko říci. ,,Takže prosím, slečno, račte mne následovat...." mírně se uklonil a nabídl ti rámě.... Což zrovna téhle době a na tomhle místě nebylo adekvátní, ale jak sis sama všimla.... Tenhle mladík byl celkově dost... "nemoderní". Těžko říct, zda to bral skutečně za své, nebo byl jen skvělým a pohotovým hercem, který na své umění láká nezkušenost mládí... Vyšli jste z hlavního sálu zpět do chodby, pak jste zahnuli vlevo. Jeho a ani tvým očím neunikl pár, co tam stál u zdi, v trochu nezvyklém postavení-a sice, že to vypadalo, že dívka má navrch, ale mladík si očividně nestěžoval. Thomasovi očima prolétl matný záblesk, ale sotva postřehnutelný a v příštím okamžiku byly opět tak temně, nyní ovšem i zvláštně měkce hluboké. ,,Prosím, otoč se trošku stranou...." vyzval tě, kdyžs tak učinila, mohlas postřehnout cvaknutí a jak ses otočila zpět, hledělas náhle na schodiště, které tam předtím nebylo. ,,Půjdeme?" sladce se pousmál, natáhl k tobě ruku a krátce vzhlédl vzhůru, kde se točily schody a pronikalo mírně světlo. ,,Nemusíš se bát, dám na tebe pozor.... Byla by tě škoda...." pronesl napůl vžertu a tiše, snad jako by to neměl slyšet někdo jiný, jen ty. Jak se k tobě naklonil, mohlas ucítit zvláštní, ale ne nijak nepříjemnou, nevtíravou vůni. Předtím sis ničeho takového nevšimla, ale od téhle chvíle jsi ji vnímala stále. Když jste vyšli po schodišti nahoru, octli jste se na vcelku široké chodbě, po pravé straně byly dvoje dvoukřídlé dveře, pak se chodba stáčela do "L", kam jste i došli, byly tam další dvoje dveře a na konci zákrutu ještě jedny. ,,Takže.... Chceš se podívat, jak vypadají pokoje? jsou tam věci a není jich málo, které stojí také za zmínku..." Když to dořekl, postřehlas kroky, jak sem mířil ještě někdo. Ani moc nepřekvapovalo, že je to onen páreček, co jste viděli už dole v chodbě, vzápětí zmizeli za dveřmi jednoho z pokojů, ozvalo se ještě cvaknutí zámku. Thomas to nijak nekomentoval, ani si jich nevšímal, pohled černých očí upíral stále na tebe v očekávání tvého rozhodnutí. Patrik Sin Odtáhla se od tebe, ale ne moc a vyzývavě, sebejistě se pousmála. Kolem vás prošel mladík s dívkou a otevřelo se schodiště, po kterém oba vyšli nahoru. ,,Dobrý nápad...." dodala, zlehka přimhouřila oči, sjela ti rukou přes hruď a ke stehnu, ale nakonec v dlani sevřela tu tvou. Krátce si tě ještě prohlédla a skousla si spodní ret, pak se výmluvně usmála, v očích jí hravě zajiskřilo, odtáhla se úplně a zatáhla za tvou paži. Vydali jste se po schodišti nahoru, to se vzápětí samo uzavřelo. Vzadu na konci chodby, co se pak ještě stáčela vlevo, jste postřehli ty dva, co předtím prošli. Dívka se jimi ale moc nezaobírala, místo toho se natáhla a sáhla po klice dveří, co byly nejblíže. Stiskla ji, dveře se otevřely s tichounkým vrznutím, pustila tvou paži, místo toho tě vzala za silnější pramen vlasů, obtočila si ho kolem ruky a vtáhla tě za něj dovnitř... Adelai Jullia Jaquer Seděla jsi na tom místě ještě asi dalších deset minut, když jsi zaslechla kroky. O několik chvil později se ze tmy vynořila vcelku vysoká, štíhlá postava nějakého mladíka, trochu zmateně se rozhlížel kolem sebe, v příštím okamžiku málem zakopl, ale naštěstí stačil chytit balanc. Spíš podvědomě si otřel dlaně o jednoduché, sportovní kalhoty a opět se rozhlédl, trochu rozpačitě se poškrábal v kratších, kaštanově hnědých vlasech, sahaly mu kousek pod uši. Postavu neměl přespříliš svalnatou, spíš atletickou. Teprve po chvíli sklouzl očima na tebe, chvíli ještě stál, jako by přemýšlel, ale nakonec se k tobě rozešel. ,,Dobrý večer, slečno...? Omlouvám se, že vás ruším, ale... Je mi to trochu trapné... Nejspíš jsem zaběhl tak trochu dál, tady se moc nevyznám." mírně se k tobě sklonil, postřehlas, že na nohou má sportovní boty, ucítilas i trošku vůni potu. Takže nějaký běžec. Tep měl mírně zrychlený, dech už vpodstatě klidnější. Když ses mu podívala do tváře, odhadem mu mohlo být tak čtyřiadvacet, víc zcela jistě ne. Oříškové oči na tebe upíral s jakousi nevyslovenou nadějí, že mu snad pomůžeš, nebo poradíš... Což by se dalo využít... Melody Mathews Klávesista se ještě jednou rozhlédl, ale nakonec trochu bezradně pokrčil rameny, vypnul svůj nástroj, pak se sehnul pro pití. ,,Vážně?" otázal se Kristián a zazněla v tom lehčí nejistota. Hm, tak děkujeme, vyřídím to i zbytku kapely, až se dostaví....." pousmál se nakonec a oči se mu lehce rozzářily, pak mávl na Saru. Ta okamžitě přišla. ,,Čeho si žádáš, krasavče?" usmála se. ,,Tady pro slečnu, mě zatím stačí voda nebo džus... To samé, co měla." odvětil mladík s lehčím pousmátím. Barmanka kývla, podívala se krátce ještě na tebe, shovívavě se usmála. Patrně se jí vybavila tvá nedočkavost ohledně kapely. V příštím okamžiku stál před tebou tvůj koktejl a před Kristiánem džus. ,,Myslíš Zekkeho?" otázal se, bradou kývl ke klávesistovi, který stál zrovna zády a o něčem se bavil se zrzkem. ,,Dá se to tak říct, i když je to spíš víc člen kapely. Je z nás nejstarší a už je tak nějak trošku "jinde". Co se týče zájmů, techniky hry a tak vůbec. Je to takový ten typ uzavřeného umělce, jak se mu i přezdívá. Je ale fakt, že hrát umí vskutku dobře. Občas, když má náladu, hraje Chopina a to by jeden skoro nerozpoznal od originálu." pousmál se, aniž by měl patrně jakékoli tušení, že se tvůj zájem přesunul právě na stříbrovlasého mladíka a Kristián to těmito slovy patrně ještě víc podporoval. Uchopil svou skleničku a mírně ji pozvedl. ,,Tak... nazdraví...." Tayler Borter Letmo se pousmála po tvých slovech o krásné noci, na to se krátce a pobaveně zasmála. ,,Vždycky je ČEHO.... Někdy i koho, občas se můžeš bát i sám sebe, co třeba provedeš v příští chvíli... Co tě donutí to provést...." při těch slovech zlehka přimhouřila oči, hlavu naklonil na stranu a prohlédla si tě s mírným úsměvem, ale na tónu jejího hlasu bylo znát, že to, co říká, možná pramení z jejích vlastních zkušeností... Nebo že by snad tušila, co jsi zač? Ale to by bylo asi s těží možné... Mírně se protáhla, pak se přisunula blíž. ,,Možná... trochu.... včera jsem to drobet přehnala na metalovém koncertě..." ušklíbla se, zazněla v tom pobavená ironie. ,,Ale tak jestli jsi doktor, mohl by ses v tom vyznat.... Bohužel trpím na bolesti páteře, nejčastěji krční a pak z toho mám i migrény. Prý je to chronický a nedá se s tím nic moc dělat... A občas je to fakt peklo...." na chvíli sklonila hlavu, ale vzápětí se na tebe zas s úsměvem, který při jejích předchozích slovech opadl, podívala. ,,No což, aspoň mám předpřípravu, protože tam stejnak jednou skončím...." zlehka na tebe mrkla, pak se k tobě natočila zády. ,,Jestli bych tě teda mohla poprosit...." hlesla ještě a trochu víc se narovnala, abys na ni lépe dosáhl. Kratší vlasy na to byly víc jak výhodou, nikam se nepletly a nemotaly... a nejen výhodou pro masáž... Daniell Malloy Seděla jsi u baru jen pár minut, když tam přišly dvě dívky, blondýnka se zrzkou, podle všeho kamarádky a objednaly si. Rusovláska byla víc jak odvážně oblečená, lesklý latex působil trochu laciným dojmem, což se ale vcelku hodilo k jejímu podobnému chování. Jen co přišla k baru, netrvalo to dlouho a začla dost okatě bez nějakých průtahů barmana doslova svádět. Možná sis mohla poupravit svůj názor, že Lilith je na tohle hrozná... Zrzka byla ještě skoro dvakrát tak horší... Soudě dle jejího odění-patrně tu ale za účelem tohohle druhu zábavy byla. Když už jsi měla sklenku skoro prázdnou, všimla sis, jak se Simon zahleděl někam dozadu, pak se na zrzku usmál, něco řekl a protáhl se kolem baru, na to s ní odešel po schodišti dolů k zrcadlové stěně co se táhla za pódiem, mohla sis všimnout, jak se otevírají dveře, které byly vskutku šikovně skryté. Když za nimi jejich siluety zmizely a tys obrátila pozornost zpět k baru, dívala ses do tváře Markovi. Patrně u tebe stál už delší dobu, pohledem sklouzl na prázdnou sklenku, když ses otočila, zadíval se na tebe. ,,Přála byste si ještě něco, slečno?" otázal se zdvořile. Vyslovoval zřetelně, hlas měl čistý a jasný, působil nenuceně, uvolněně a přirozeně. Ostatně jako i barman před ním a snad všichni, co vykonávají tuhle profesi. Ale tenhle byl něčím jinačí. A sice tím, že se zdál být vzdálený od toho prostředí kolem a ač vypadal velmi dobře, nějak se nevnucovala myšlenka, že by podlehl lacinému flirtu, jako jeho kolega. V očích měl jakýsi vyrovnaný klid, jaký mívají dospělí a již jaksi vnitřně vyrovnaní lidé. |
| |
| Prohlídka klubu se zajímavým a stále zajímavějším mužem Zatímco Thomas odnáší sklenice zpět k baru já stále sedím a rozhlížím se okolo. Ne, že by tu bylo něco nového, ale nějak tu chvíli zabít musím. Jeho nabídnutí rámě mě lehce pozastaví, ale nic na sobě nedám znát. Rozhodnu se, že mu budu hrát a s ním a tak se jeho paže zachytím jako z dob dávno minulých, které jsem sama zažila. Nechám se Tomem vést a během toho si všimnu páru. Vypadá to, že tenhle klub skutečně přináší lidi dohromady. prolétne mi hlavou, ale dále se těmi dvěma nezabývám. Z jednoho prostého důvodu, zaujala mne totiž výraz jeho očí, který získal jakýsi měkký nádech. Uvědomila jsem si, že to je poprvé za večer, kdy se na něm něco změnilo. Jinak úsměv je stále stejný. Hned na to se jako z ničeho ukáže schodiště. Vždyť já vím, že se bát nemusím. S tebou určitě ne. pošeptám mu do ucha jakmile si ho k sobě přitáhnu blíže za nabízenou ruku. V tu chvíli ucítím vůni mého. Dříve jsem si jí nevšimla, ale teď mě uhodila do nosu jako osvěžující večerní vítr nesoucí s sebou příslib noci. Neznatelně se kousnu do rtu a následuji Thomase nahoru po schodech. Ve vrchním patře jsou jen troje dveře jak jsem si všimla. Skutečně je to tu uděláno záhadným způsobem s jistou příměsí starobylosti jelikož, kde jinde by se dali najít velké dvoukřídlé dveře, které vypadají jako by byly vystřiženy z romantického filmu. O chvíli později se tam znovu objeví onen mladík s dívkou. Oba za jedněmi z těch dveří. Zřejmě využili příležitosti, aby se dostali sem nahoru. Myslím si, že pokoje jsou dobrý nápad. přisvědčím po chvíli a v očích se mi zableskne. Tam dole jsem se držela na uzdě, ale proč nyní nedat tomu muži před sebou špetku naděje tím, že mu náznakem ukáži touhu, která ve mně doutná už od nějakého čtvrtého pohledu, co jsme si vyměnili. Dlouho jsem nebyla ve společnosti a chodila jsem jen lovit. Dlouho jsem si s nikým neužila tak proč teď zahazovat tuhle šanci. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Odešli jsme spolu nahoru k pokojům o kterých jsem rozhodně nevěděl náhodou. Přesto se zdálo, že mě spíš vede Rena, ale tak bylo spíš jasné kudy jít tak mi to nepřišlo ani trochu divné. Když jsme došli k pokojům, obmotala si kolem ruky pramen mích vlasů a vtáhla mě za ně do pokoje a já za ní šel poslušně jako beránek. Jen na chvíli jsem se zastavil a nohou kopl do dveří, které se za námi zavřeli. "Představuješ si, že to je vodítko?"zeptám se s úsměvem a pohlédnu na mé vlasy co držela. Pak ji pustím a ještě se otočím ke dveřím a zamknu, nakonec by mohl přijít nějaký další pár a nebylo by příjemné kdyby sem vpadli když tu jsme mi dva. Odložím brýle s fialovými skly a zadívám se na Renu, přistoupím k ní blíže a vezmu její tvář do dlaní než ji políbím na rty, ale jen lehce. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Možná? Každopádně se to tak dá využít.... Ale neboj.... budu něžná...." šeptla a zlehka přimhouřila oči, připomínala tak ještě víc nějakou kočkovitou šelmu. Nechala tě zamknout, pak tě opět chytila za pramen vlasů, ale namotala ho na ruku víc. Takže si tě držela u sebe ještě blíž. Po polibku sklopila oči a zadívala se na tvoje rty, zlehka skousla svůj, usmála se. ,,Tak.... Kolik jsi to říkal, že máš času?" nadhodila laškovně, zvedla jednu nohu a přitiskla ji ke tvému boku, pak tě vzala za ruku na té samé straně a vedla ti dlaň od svého kolene dál, na stehno, až tvoje prsty narazily na okraj její sukně. Vedla tě ale dál, takže se kůže pomalu vyhrnovala k jejím bokům. Odhalila tak vcelku jednoduché, ale přesto svým způsobem sexy kalhotky jasně červené barvy. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Zabručel jsem když si mě přitáhla zpět k sobě a zadíval se ji do očí. "Mno... řekl bych že tak do tří ráno. Nanejvýš čtyři hodiny ráno."odpověděl jsem. "Do té doby jsem jenom tvůj krásná Reno."mrknu na ní a sklopil oči k její noze po které mi vedla ruku. Roztáhl jsem více prsty abych se dotýkal co nejvíce její holé kůže. Když jsem zahlédl její kalhotky v očích mi zajiskřilo "Pěkné..."poznamenám a laškovně vjedu konečky prstů pod kalhotky ale na onom intimním místě se ji nedotýkám. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Bez hnutí sedím u cesty a zírám do blba, občas ke rtům přisunu cigaretu, abych do sebe dostala trochu toho nikotinu, kterej mýmu tělu stejně nic nedělá, takže vlastně vůbec nemá cenu kouřit. Doprkna. Akorát za to utrácim prachy. Jsem blbá. Vytáhnu opět krabičku cigaret a chvíli na ní zírám. Pak jen pokrčím rameny a zapálím si od dohasínající cigarety další. Tu starou pak hodím před sebe a líně se dívám, jak narudlé světýlko pomalu uhasíná. Jo, lidskej život je jako cigareta, hodíš ho do země a zhasne. Tiše se uchechtnu. "Sakra holka... z tebe by byl skvělej filozof." Okamžitě jak zaslechnu kroky, tak se narovnám a stočím pohled směrem odkud přicházejí. Trochu přimhouřím oči, ale když se ze tmy vyloupne postava běžce, jen se pousměji a opět natáhnu sladký kouř do plic. Nakloním hlavu ke straně a mladíka si prohlížím. Nevypadáš špatně... když to nebudeš přehánět se steroidama, tak by jsi mohl mít docela dobrou krev. Doprdele přestaň! Nejsem žádná Bestie, jasňačka? Vysportovaná postava mladíka se mi líbí, není to žádnej svalovec, co na sebe maže tuny sádla, aby se mi leskly bicepsy. Je to hnus, a horší to je, když tak vypadá ženská. Některý vyschlí upíři jsou proti nim krasavci. Rozšířím úsměv když se rozejde mým směrem a típnu cigaretu. Takovejch peněz... Jakmile se sehne, můj pohled na pár sekund sklouzne k jeho krku, kde se vzpíná tepna. Násilím musím odtrhnout pohled a sevřu pevněji čelisti, abych zahnala nepříjemné svědění. Jo zaběhl... Lehce se ušklíbnu, ale téměř v tomtéž okamžiku nasadím seriózní a chápavý výraz. Noc je ještě mladá... Vůně jeho potu mě zalehtá v nose a úsměv se ještě rozšíří. "Často se zaběháváte po večerech? Nechcete zaběhnout ke mě? Myslím že sprcha by se hodila a na internetu taky můžeme určit přibližnou trasu vašeho dalšího běhu." Poznámka není až tak jízlivá, jako pobavená. Přesto se s úsměvem zvednu a natáhnu k mladíkovi ruku. Prostě dneska budu sázet na jednoho koně.. už mě nebaví chodit kolem horký kaše. Buďto ten kluk vezme, nebo nevezme. Jeho problém.. já si můžu pak najít... třeba zatoulanou kočku. To bude.. fakt skvělý. Už jenom při té představě se mi nebezpečně zakolébá žaludek, ale bez nějakých větších problémů udržím přátelské vzezření. "Adelai.." Pobaveně se usměju. "To já jen aby jste nemohl říct, že jsme cizí.. protože teď už mě znáte. Jmenuju se Adelai a kouřím." |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Hmmm... zahrajeme si takovou menší hru... Když je tolik času..." olízla si rty. ,,Já ti budu říkat, co máš udělat... A ty to uděláš.... a zas naopak... A vážně cokoliv, ráda zjistím, co se ti líbí a ty určitě budeš rád vědět, co se líbí mě... Pak si to nakonec dohromady užijeme daleko víc.... Co myslíš?" při posledním dotazu se k tobě naklonila ještě blíž, naoko to vypadalo, že tě políbí, ale nakonec se zdvihla na špičce a zuby zlehounka přejela přes tvůj nos. V očích jí jiskřil téměř ohňostroj, zlehka je opět přimhouřila, jako by se tvou reakci snažila vyčíst dříve, než skutečně odpovíš. Mezitím pustila tvé zápěstí, dala ruku křížem a rozepla zip na boku, takže sukně jako pruh kůže sklouzla na zem. Odhalila tak její vskutku hodně dlouhé a trochu vypracovanější nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro "Hru?"zopakuji zvědavě a sledoval jsem jak si olízla rty. Jak mluví začnu se usmívat "To není špatný nápad."řeknu a sleduji ji jak si rozepíná sukni, ta klouže dolů a já si s obdivem prohlédnu její nohy. Už teď mě vzrušovala představa jak se její nožky sevřou kolem mého pasu. Polknu až mi ohryzek poskočil, znovu se ji zadívám do očí "Souhlasím."usmál se "Ale slečny mají přednost. Tak začni."vzal jsem ji za ruku a políbil ji do dlaně. "Co mám udělat jako první má paní?"mrknu na ní. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,No... moc často ne. Rozhodně ne za účelem toho, že bych tak hledal osamocená děvčata a prosil je, aby mi prozradily cestu." při posledních slovech se ale usmál. ,,Fakt, že se mi to už párkrát stalo, ale aby mě nějaká zvala k sobě domů, to ještě ne...." dodal, však stále s úsměvem. Přijal tvou ruku a zlehka jí stiskl, dlaň měl teplou, vlhkou a příjemně měkkou. Po tvých posledních slovech se zasmál. ,,Tak tedy dobře. Máte, slečno... Tedy... máš vcelku nevyvratitelné argumenty. Ale to kouření...." nesouhlasně zamlaskal a zavrtěl hlavou. ,,S tím by se mělo něco udělat...." prohlédl si tě, teď již asi tím způsobem, jako si muž prohlíží ženu. Navíc takovou, která ho, i když ho nezná, pozvala v noci k sobě domů. ,,Adelai." opět se usmál a zlehka mrknul. ,,Jak je k tobě vůbec daleko?" otázal se ještě a projel si prsty vlasy, aby mu delší ofina nelezla do očí. |
| |
| Nosferatu Nechám se Miou napůl vést, i když cestu znám víc než jenom dobře. Trvá to tak nakonec jenom moment, než skutečně dorazí zásilka. Nemít vlastní přísun krve, pravděpodobně bych byla neklidnější a nedočkavější. Takhle jen zůstanu klidně stát, než auto plně zastaví a ven vyjde mladší z mužů. “Dobrý večer, jste tu právě včas.“ Doprovodím svá slova mírným úsměvem a zbytek už nechám na mladé ženě vedle sebe. Kdybych naprosto jistě nevěděla, že je člověk, nebála bych se tvrdit, že má něco upírského šarmu. Nechám ji tak pány dokonale okouzlit, čímž klubu spadnou do klína další smlouvy spojené s dodávkami krevních konzerv. “O uložení zboží se postarám sama. Mio, prosím, doprovoďte pány do klubu.“ Rozhodnu nakonec a s pohledem jasně říkajícím „nechám vás dokončit, co jste začala“ je odešlu do klubu. V tom pohledu není zášť ani závist. Vlastně je to skoro vděk, protože mít takhle schopné lidi s přirozeným šarmem na takových pracovních pozicích je vždy velmi výhodné. Rozhodně mi to oddělá starosti s jednáním s lidmi, kteří mě osobně prakticky nezajímají. Pustím se po jejich odchodu tedy k rozdělování množství konzerv na bary, což není zase tak těžké, protože objemy chladících boxů jsou mi dobře známy. Aby ne, když mi po tolika letech stačí pohled a skoro přesně dokážu určit jejich objem. Člověk to už má v oku... Nedá mi to, abych se maličko ironicky neušklíbla, ale nikdo si toho všimnout nemohl. Když jsem si poté jistá, že všechno půjde tak, jak má, rozhodnu se zamířit zpátky do klubu. Přece jenom jsem si chtěla kapelu poslechnout a tohle mi plány opravdu dost překazilo. Dlouhé pohledy na Adriena tak musely stranou, i když mi to nebylo příjemné. Mnohem příjemnější by mi bylo, kdybych mohla pohodlně sedět na té židli, kterou jsem okupovala předtím, sledovat svoji dnešní „kořist“ a v duchu plánovat další kroky, které hodlám podniknout při lovu. Poslechnu si nakonec všechno, co ještě stihnu, z místa, kde by mě Adrien neměl minout. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Jak tam tak stojím s napřaženou rukou, přijdu si na chvíli jak úplnej idiot. Což vlastně tak trochu jsem. Natiskneš to i do novin? Že jseš zoufalej upír co potřebuje lidskou krev? Doprkna holka, syčí to z tebe na sto honů! Mírně si zkousnu ret a už chci ruku stáhnout, když se ale jeho koutky stáhnout do úsměvu, něco mi řekne, že ji mám přeci jen ještě chvíli podržet. Jeho předchozí gesto, kdy se jeho ruka dotkla krku mě skoro zamrazilo na místě, takže bych jí stejně asi nesundala dolů. Z jakéhosi stavu tranzu mě probere až jeho dotek. Tělem mi projede impuls podobný tomu, že mnou právě projel blesk. A je noha v nohávě... Zamaskuju to je potřesením ruky a hlubokým nádechem. Aaa... utíkej chlape. Bude tě škoda. Teda.. co to kecám. Nebude jasný? Neublížím ti. Asi ne. Jseš sportovec ksakru, ty něco vydržíš. Navíc.. hmm.. pěknej sportovec. DOST! Soustředím se na to, co mi říká. Zastihnu už jen něco o kouření. Je to metla lidstva.. ale stojí na tom ekonomika většiny kapitalistickejch států. Myšlenky se snažím naplnit něčím.. nesmyslným, abych nemusela myslet na smyslné. "Zvyk je železná košile... a do něčeho ty peníze investovat musím, když už to není běžecká obuv." Neujde mi jeho pohled. Nevím, jestli mě má těšit nebo ne. Koneckonců jsem to tak chtěla. Nebo ne? Přestaň! Prostě mu ukážeš cestu domů. Nebo.. nebo se ho můžu zeptat. Doprkna.. nemůžu mu přece sát krev. Ne? Vždyť sem to dělala už tolikrát. Ksakru, ksakru! Nervozitu ještě stále dokážu docela dobře skrývat. Už pekelně dlouhou dobu živořím na studený psí krvi. Lidi jsou tabu, ale on... tak hrozně hezky voní. Rozverně se usměji, nijak drze ani nestoudně, nejsem děvka i když mám velmi nemilý pocit, že si to myslí. Ale co.. je to jenom další smrtelník. Nepoužívej to slovo.. jako kdyby ses odlišovala. Ukážu rukou směr a pomalu vykročím. "Řekněme že... necelých 400 metrů?" S úsměvem se na něj otočím. "Snad nezabloudíme." Strčím ruce do kapes a zalituju, že vypadám tak jak vypadám, tohohle kluka okouzlej asi víc ty botasky než boty na podpatku. Doprčic, měla jsem si je vzít. "Musím tě upozornit, že cizí lidi do bytu nepouštím.. takže bych ráda znala tvoje jméno. Nebo ti začnu říkat třeba... Fauste?" Lehce si přiáhnu ramena. "Nebo Bonifác? Myslím, že to je horší." Přikývnu, jako kdybych svoje slova chtěla potvrdit. "Takže Bonifáci, chodíš takhle večer běhat často? Nebojíš se, že se na tebe vrhne smečka vlkodlaků?" Tiše se zasměji a vrhnu na něj pobavený pohled. Já osobně bych se toho bála hochu. Jsou horší než my... |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Tak klekni. Na kolena... a hned..." vyslovila trochu nekompromisně, přimhouřila oči. Kdyžs to udělal, roztáhla nohy trochu víc od sebe, rozepnula si botu a sundala ji, bosé chodidlo ti pak položila na rameno. Naskytl se ti tak víc jak pěkný pohled mezi její stehna. Shlédla k tobě, tyčila se nad tebou skoro jako bohyně. Pozvedla jedno obočí a zahákla palec za lem kalhotek, přejela jím po celém obvodu, pak se vrátila zpátky. Mohl sis takhle zblízka všimnout, že je látka jejího prádla průsvitná a lehoučká, současně s tím přiléhavá, takže vcelku dokonale vykreslila obrysy jejího ženství. Sehnula se k tobě, chytila tě za bradu a zvedla tvou tvář ke své. ,,A teď.... Pomalu a zvolna.... vyzkoušíme, jak máš šikovný jazýček..." usmála se, pak se opět pomalu narovnala. ,,Ale... ruce pryč, narozdíl od kalhotek...." dodalaa naoko zlehkka pohrozila prstem. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Na tváři se mi rozvinul úsměv a pohlédl jsem na její kalhotky a to co skrývali. Mlsně jsem si olízl rty a pak vzhlédl k její tváři "Budu hodný."slíbil ti a přisunu se trochu blíže. Ruce ji položím na boky, políbím na vnitřní stranu stehna a pak ji políbím i zlehka přes kalhotky. Pak začnu zlehka přejíždět jazykem po celé délce jejího ženství, dělal jsem to tak dlouho dokud nebyli kalhotky vlhké, pak jsem chytil rukou její kalhotky a odsunul ji je na stranu abych se dostal hlouběji do tajemných zákoutí jejího luna. Jazykem proniknu mezi ty dva hedvábné bochánky a najdu klitoris který začnu jazykem hladit, mnout a sát než pak proniknu jazykem hlouběji do jejího ženství kde svědomitě začnu kmitat jazykem a snažil se dostat co nejhlouběji. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Jedno příšernější než druhé. Takže jestli to můžu ještě napravit.... Jsem Colin. Promiň, vypadám asi jako pěkný nezdvořák." dodal trochu rozpačitěji, pokrčil zlehka rameny. ,,Tak to je kousek, fajn. Ale... nerad bych tě nějak dlouho obtěžoval. Spíš se jenom mrknu, kde jsem a zas vypadnu. Určitě máš na práci lepší věci, než poskytovat dočasný azyl zbloudilýmu běžci." opět se usmál. ,,A smečka vlkodlaků? Hm, to mě spíš přivádí k otázce, co dělá takhle pozdě v noci dívka jako ty sama na ulici." shlédl k tvým nohám. ,,Na tomhle bys jim utekla asi s těží, ale... Popravdě jsem už viděl několik holek, co s podpatky běhaly podobně jako sprinterky s tretry. A dost je obdivuju za tu odvahu a šikovnost. Já bych si na tom zlámal nohy." nevěřícně pokýval hlavou, opět se usmál. Ruce měl volně podél těla, ale jednu strčil po chvíli do kapsy, pak se sehnul a tou volnou uškubnul stéblo trávy, co si vložil do koutku úst. Možná by si i povídal, ale buď nevěděl o čem, nebo mu přišlo trochu hloupé na tebe chrlit hektolitry vět, když jediné, co o sobě víte jsou jména a to, že ty kouříš a on rád běhá. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Hmmm.. kdyby hodný... Zlobíš, ale vynalézavě, takže na tebe nijak nemůžu..." napůl zašeptala, pak mírně zvrátila hlavu dozadu, jaks jí začal mazlit jazykem na povrchu. Tiše sykla, trošku víc se napřímila a chodidlem silněji zapřela do tvého ramene. Krátce na to toužebně vydechla, když jsi pronikl jazykem dovnitř a ještě trochu víc se propnula v zádech. ,,Hezky..... hmmmmmm..... Trochu pomaleji...Tak je to správně...." zavrněla a prsty ti zajela do vlasů. ,,Mhmmmm.... pomazli mě taky chvilku zase venku... A není to prosba...." poslední slova mírně zavrčela, skousla si spodní ret a v pěsti trochu důrazněji sevřela tvoje vlasy. Sledovala tě zpod přivřených víček, hrudník se jí zvedal a klesal ve stále rychlejších intervalech. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Pro mě to nebyl problém, rád jsem si s ní hrál, bylo to příjemné i mě. Když po mě chce abych ji dráždil zase z venku na chvíli jsem se odtáhl a stáhl ji dolů kalhotky a pak znovu začal jazykem přejíždět po celé její délce, jen tu a tam zlehka zajel dovnitř, abych ji poškádlil ale dál jsem dělal co chtěla a sevřel jsem její boky v dlaních. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Colin.. jo to je v pohodě jméno. Mírně se usměji, když položí tu informační větu o tom, co dělám sama na ulici. Chlape, to si piš že bych zdrhala jak jen by to šlo, podpatky nepodpatky. Taky bys zdrhal, kdyby ti hořela koudel za zadkem. Mírně se ušklíbnu po jeho dalším výroku. "Jo, většinou těm který v tom uměj fakt šlapat se říká běhny." Pronesu s lehce mrzutým hlasem. Nesnášim když stojej jak mas na prodej. Na chvíli se zastavím, když se sehne pro... trávu? "Ale já stále upřednostňuju botasky. A abych se vrátila k mému pozdnímu pobývání na ulicích..." A co mu jako chci říct? Že jsem v baru plnym lidí nesehnala nikoho, do koho bych si mohla kousnout? "... tak jsem usoudila, že pro mě není ani klubová zábava. Asi začnu běhat." Mrknu na něj pobaveně a zahnu do uličky. Vytáhnu ruce z kapes a obejmu si lokty, už teď vidím vchodové dveře. "A taky.. lepší věci na práci nemám, pokud teda nebudu vymejšlet horší jméno než Bonifác a to bude sakra velká práce." Mírně se usměji a zhluboka se nadechnu. Když už nic, tak je to aspoň příjemný zpestření. Koneckonců, třeba se ještě zdrží.. Oukej. Nebudu blbá. Kdo by taky chtěl. Lehce se podmračím, když se dostanem až před vchod. "Tak tady to je. Úplně nahoře. Výtah už tak hmm.. šest až sedum let nefunguje, teda bůh ví jestli vůbec někdy fungoval..." Dodám s mírně trpkým tónem. "Ale pro sportovce sou čtyři patra jako nic. To mi kuřáci se zadejcháme." Ušklíbnu se a vykročím do schodů. Jo, bylo by super kdybych se zadejchala na schodech, ale upíři maj asi trochu jinou fyzičku. Možná bych mohla začít běhat.. Páni, to je ale nápad. Když dojdu až nahoru, otočím se na svého nového společníka. "Rozcvička.. chápu." Sehnu se a seberu zpod rohožky klíč, který následně zasunu do zámku a otevřu dveře. Průvan mi lehce ovane tvář. Jsem pitomá, nechala jsem otevřený okno. Vyzuju si boty a bosé nohy se dotkou studených dlaždiček v chodbě. Ruka zašmátrá po vypínači a chodbu zalije mdlé oranžové světlo, které dá vyniknout starému viktoriánskému věšáku v kombinaci s moderním, ale oprýskaným botníkem. Vlastně chodba vypadá, jako kdyby někdo sprsknul historii se současností dohromady, ale i přesto to vypadá, že je v tom jistá..harmonie. Pááni... už pěkně dlouho sem to neviděla ve světle. "Tak honem, ať nevyneseš spaní." Usměji se a čekám dokud se Colin neodváží vejít. Vítej v upírském dopěti... |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Občas ti to při nějakém dalším pokusu připomněla tak, že tě zatáhla za vlasy, co stále pevně svírala v pěsti. Po několika dalších mučivých chvílích se na tebe znovu zadívala, v očích jí zajiskřilo. Vlhkost z jejího klína začala pomalu stékat i po jejích stehnech a v tom okamžiku tě vcelku prostým gestem pobídla k tomu, aby sis ji plně vychutnal. Prameny tvých vlasů si nechala vyklouznout z dlaně a ruka jí volně sklouzla zpět k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro A nakonec když už byla dost vzrušená mě pobídla abych si mohl její ženství plně vychutnat. Rukama stisknu její zadeček a znovu proniknu do jejího luna, kde ji začnu dráždivě olizovat s chutí jako kdyby to byla oblíbená zmrzlina. Nakonec jsem přiložil prsty kolem jejího klínu a prsty si ji roztáhl, z mého pohledu to bylo stále podle pravidel. Nijak se ji tam dole nedotýkal. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Ale no tak.... Tohle jsem tedy namysli neměl." nesouhlasně pokýval hlavou. ,,A běhat? No... proč ne, třeba se někdy zas potkáme..." usmál se společně s mírným mrknutím. ,,A s tím horším jménem... Ze zahraničí se mi doneslo jedno a toho kluka jsem vážně litoval. Protože Zvonimír... To na něj budou volat: Zvonečku? Nebo.. Rolničko?" otřepal se. ,,Oproti tomu je Bonifác požehnání. Některá jména by se měla zakázat." dodal pak, načež se opět pousmál. Pak pohledem přelétl dům, tváslova co se týče výtahu a čtyřech pater přešel s úsměvem, po tvých slovech nahoře o rozcvičce se skoro nevinně uculil. Na to zvědavě nakouknul dovnitř. ,,Hm.. pěkný, vcelku útulný." poznamenal, na tvou výzvu vešel dovnitř a ještě se několikrát rozhlédl a pokýval hlavou, jako by si tím potvrzoval svoje předchozí slova. ,,Kolik platíš nájem za takovýhle byt? A to tu jsi sama?" otázal se pak, zatímco se vyzouval z bot. Ty pak šoupnul do botníku. ,,Kdysi jsem uvažoval, že bych šel do podnájmu, ale sám bych to asi neutáhl. Sekretář si moc nevydělá, sice mi pomáhá sem tam účetnictví, ale taky nic moc peněz z toho... Nebo možná nenarážím na dobrý firmy, to je taky možný. Jenže... nemám holt ostrý lokte a to je dneska třeba." pousmál se skoro omluvně. ,,Hm... kde tu máš koupelnu? Trochu si opláchnu aspoň obličej a sundám si čočky. Začínají trochu dřít...." zlehka si promnul oči, bělmo měl mírně zarudlé. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Skousla si ret vcelku silně, div, že se na něm neobjevily krůpěje krve. Trochu bolestně, zčásti roztouženě sykla, vydechla, nakonec se neovládla a prsty obou rukou ti zajela do vlasů a trochu zatlačila, takže si tě k sobě přitiskla ještě víc. Dýchala zprudka a chvílemi nepravidelně, podívala se na tebe, mluvilo se jí vcelku ztěžka. ,,A... mám ještě... jednu.. podmínku... N-ne... nesmíš mě dovést k vrcholu.... Dobře...?" jen co to dořekla, opět trochu prudčeji vydechla, zvrátila hlavu a zasténala, současně s tím si tě k sobě přitiskla ještě víc. Nijak ti to tedy neulehčovala. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Pokračoval jsem v dráždění ještě nějakou chvíli dokud jsem neucítil jak se ji stehna zatnula a pak jsem rty od jejího klínu odtáhl. I když mi ji tlačila zpět. Ještě jsem ji párkrát olízl po povrchu než jsem přestal úplně. Vzhlédnu k ní a mlsně si olíznu rty "Ještě nějaké přání má paní?"zeptám se a pohladil jsem ji po zadečku a několikrát políbil na vnitřní stranu stehna. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Začnu si sundavat sako. "Díky, jsem ráda že se líbí, moc lidí to zatím nepochválilo." Mírně se ušklíbnu a pověsím oděv na věšák. Čím to asi bude? Že by to bylo tím, že sem nikdo nechodí? Nechám ruku na věšáku, když se mě optá na další otázku. Lehce překvapeně pozvednu obočí, když vidím jak přitom zandavá boty do botníku. No páni, buďto bydlíš u babičky, nebo tě matka dobře vychovala. Upřímně doufám v to druhý, babičky bejvaj pověrčivý. A většina z nich na upíry fakt ještě věří... Lehce potřesu hlavou. "Ehm.. promiň, zamyslela jsem se. Neplatím moc, ale taky zase ne málo... rozhodně by se mi nějaká finanční injekce hodila." Lehce se ušklíbnu. Co to kecám? Tenhle byt si stejně neplatim já, ale On. To že ho nesnáším mi nezabrání v tom, abych ho měsíčně neoškubala o pár stovek dolarů. Pomalu se rozejdu do kuchyně, ale zastavím se v prázdných dveřích, vlastně jsou to jenom futra, ale pěkná, vyřezávaná, zrezivělé panty slouží jako háčky. Takže.. účetní? Ehm. Jo.. taky práce. Ale jestli si z ní nemůže dovolit podnájem. Potěš pánbůh, asi fakt bude bydlet u babičky, nebo u matky. No můžu si vybrat co je horší... Co to kecám?! Mě to může bejt uplně ukradený. "No ve světe velkejch financí je to asi nutný..." Přikývnu a povzbudivě se usměju. "Tyhle dveře." Ukážu na dveře, které jsou ještě stále v chodbě. Někdy jsem ráda, že mám malý byt, koupelna je průchozí z ložnice a koupelny zároveň. "Funguje i sprcha a možná bych ti našla i nějaký hmm.. oblečení?" Shlédnu ho od hlavy až k patě. Doufám že jsem Thomasovo oblečení nevyhodila. Mírně se podmračím, když si na Thomasovo jméno vůbec vzpomenu, byl to jediný lidský dárce, který se ke mě nastěhoval, ale nevydrželo to nějak moc dlouho.. holt holku, která vám bude pít krev, prostě pustíte k vodě, časem... Navíc měl tak nahnáno, že se ani nevrátil pro věci. Ale dvoje kalhoty, košile a nějaký spodky ho asi nevytrhnou. "Nebo jestli tu chceš bejt v tom propocenym tričku.. já s tím nemám problém." Přátelsky se zazubím a zapluji do kuchyně. Jasný že nemám. Jenom je cejtit na sto honů a trochu to ve mě evokuje hlad, ale v pohodě. Zašmátrám v kuchyni po vypínači a rozsvítím. Vlastně jsem to už dlouho nepotřebovala, ale aby to nevypadalo divně, pořád ještě vím, že lidi ve tmě nevidí, zas tak dlouho to není, co jsem i já byla člověk. To je bordel... Zamračím se na papíry, které jsou rozházené po stole. Navíc, není úplně nejlepší, kdyby porozuměl tomu, co je na nich napsaný, takže je začnu urychleně srovnávat a přenášet do otevřené truhly, kde další spousta papírů už leží. Na poličky jsem si nikdy nepotrpěla a navíc, když už tu ta stará hezká věc je, byla by škoda ji nevyužít... |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,K posteli... Možná by bylo záhodno vyzkoušet, jak moc pohodlné je tu mají...." pousmála se, odtáhla se ode zdi a ladným krokem společně s vlněním boků se vydala k posteli, pohodlně se na ni posadila, přejela rukou přes saténové povlečení, pak se zadívala na tebe a poklepala dlaní na místo vedle sebe. Opět se usmála, kdyžs přišel a posadil se k ní, natáhla se k tobě, přejela ti dlaní po tváři, sjela až na bradu a mírně ti jí pozvedla. Pak se k tobě natáhla tak těsně, že jsi opět ucítil její vůni. ,,Hmmmm.... tak co dál? Jazyk už jsme vyzkoušeli, uvidíme, jak na tom budou s hbitostí tvoje prsty..." zašeptala skoro medově, na to se opřela o lokty a jednu nohu ti položila přes rameno tak, že tak opět plně odkryla své ženství, které zdobil jen úzký proužek. Druhou nohu trochu odtáhla a přisunula se tak, žes na ni mohl pohodlně dosáhnout. Zadívala se na tebe a pozvedla obočí. ,,Tak do toho, kocourku, potěš svojí paní.... A rozhodně nešetři..." pobídla tě a při posledních slovech přimhouřila oči. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Vydám se k ní a dosednu na postel až se zhoupne a zadívám se na ní. Jak se ke mě natáhla zhluboka jsem se nadechl její vůně a musel jsem odolat tomu zabořit tvář do jejích vlasů. "Myslím že s prsty umím zacházet ještě lépe než s jazykem."poznamenám a pohladím ji po noze co mi položila na rameno, sjedu dlaní od kotníků až na bok a zase zpět. Lépe se uvelebím a natáhnu ruku, dlaní ji zakryji klín a pak ji tam začnu hladit. Chvíli jsem ji hladil po povrchu jež jsem si dovolil prstem proniknout mezi ty hebké bochánky a začal ji znovu dráždit. Nakonec jsem přesto do ní pronikl jedním prstem, ale díky už předešlým hrátkám už byla dost připravená. Přidal jsem druhý prst a nakonec i třetí a začal jsem ji dělat dobře a na tváři mi stále hrál úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Po chvíli se zapřela silněji o jednu ruku, současně s tím i nohou, co měla na tvém rameni, druhou ruku pozvedla a pokývala prstem. ,,Pojď blíž..." vyzvala tě, aby ses k ní nahnul, pak si tě přitáhla za pramen vlasů a začla tě líbat. Neváhala při tom zapojit i svůj jazyk, který oplýval vcelku nezvyklou hbitostí. Skrz polibky párkrát tlumeně zasténala, tělo se jí zachvělo o něco silněji. Nakonec pustila tvé vlasy, napůl se od tebe odtrhla, hlasitě zasténala. Volnou rukou obemkla prsty tvé zápěstí paže, kterous jí dělal dobře a trochu víc jí nasměrovala, na to si sama určila tempo. Bříško se jí zatnulo, trošku se prohnula v zádech. ,,Haaahh.... Rychleji....!" vydechla žádostivě, skousla si spodní ret a zaklonila hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Díky, ale já sám si moc na ten ulepený pocit nepotrpím a voda mě aspoň probere a rozproudí krev. Přesně to totiž potřebuju." kývl ti hlavou a odebral se ke dveřím. ,,Kdybys měla jenom třeba triko nebo tílko, tak by to bylo fajn. Samozřejmě ti to pak přinesu a vrátím, vyprané..." dodal ještě, pousmál se na tebe a vklouzl za dveře, zavřel za sebou. Vzápětí jsi zaslechla tekoucí proud vody. Mělas dost času uklidit a ještě najít oblečení, vypadalo, že by mu mohlo vcelku přesně sedět. Jen co jsi ho připravila, ozvalo se cvaknutí dveří od koupelny a ven vyšel Colin, na sobě měl jen své kalhoty, mokré vlasy trochu rozježené, jak je drbal ručníkem. Z konečků odkapávala ještě trochu voda, leskla se na jeho holé hrudi. Měl přesně ten druh svalů, který je u mužů nejhezčí-hladké, mírně prokreslené, ne nijak příliš vystouplé. ,,Tak.... díky, tohle mi vážně pomohlo. Hm.... můžem kouknout na tu mapu.." opět si krátce prodrbal vlasy ručníkem. ,,Jestli chceš...." dodal a pousmál se. ,,Jen... nemáš tu nějakou zbraň nebo něco... Pořád se musím pozastavovat nad tím, že si jen tak pozveš cizího kluka do bytu....." dodal, sklonil hlavu, sáhl do kapsy a z ní vytáhl brýle. Elegantní, bez obrouček. Když si je nasadil, vypadal skoro jako jeden z modelů, co je předvádějí, rozhodně mu slušely. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Pokynula mi ať jdu blíže, hned jsem tak učinil a jen mi zaškube mírně obočí jak si mě zase přitáhne za vlasy a políbí. Polibky ji oplácím se stejnou verbou jako je ona věnovala mě. V tu chvíli jsem zapojil i čtvrtý prst, ucítil jsem jak mě vzala za zápěstí a ukázala mi jak to chce. Nebráním se a přizpůsobím se. "Ano má paní."zašeptám mírně ochraptělým hlasem a zrychlím pohyby rukou, sice mě už trochu pobolívalo rameno ale nehodlal jsem přestat dokud se neudělá nebo dokud mě nezastaví. Jak zaklonila hlavu nahnul jsem se ještě blíže a přes tričko jsem ji začal zlehka kousat do prsou. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Rozhlédnu se rozpačitě kolem, jestli jsem náhodou něco nezapoměla uklidit. V klidu... v klidu. Návštěvu jsem tu neměla sakra dlouho a to co vyhovuje mě není úplně tak dělaný pro lidi. Oblečení držím v ruce, když se objeví v kuchyni. Na chvíli se zaseknu a lehce pozvednu obočí. Doprčic.. Tak jo, asi nebyl úplně nejlepší nápad tě zvát ke mě domů. Nakonec se jen usměji a položím oblečení na stůl. Sakra chlape! Kývnu k jeho slovům, a ještě chvíli civím na jeho tělo. Přestaň. Vydržela jsi to dost dlouho, nějakej... klučina tě nerozhází. Jeho gesta mi ale přeci jen lehce zadržují dech, tedy, ne že bych potřebovala nějak moc dýchat. Otočím se a ze stolku vedle křesla (kuchyně slouží zároveň jako malý obývák) vezmu laptop, který položím na jídlení stůl. "Jestli chci? Hmm.. a co když ne?" Nadhodím pobaveně a zadívám se na něj s oponující výzvou v očích, ale myslím že koutky, které se nebezpečně derou nahoru mojí snahu o to, aby to vypadalo dramaticky mírně zkreslují. To víš, že nechci.. kdo by doma nechtěl mít svlíknutýho kluka, kterej má krve minimálně šest litrů. Pravou ruku položím na počítač a levou dám v bok. "Hmm.. myslím, že tě teď zabiju a tvoje orgány pak prodám na černym trhu, co ty na to?" Uchechtnu se a otevřu laptop, najedu na google earth a chvíli se v tam hrabu, abych našla to, co potřebuje. Když na něj zvednu pohled, jen se pousměji. Konec, odcházím... dneska večer je ke mě osud nějak extra moc ironickej. "A hezký kluci se zvou do bytu dobře..." Pokrčím mírně rameny a přisunu k němu počítač. "Mimochodem ano, měl to být kompliment. Dáš si čaj?" Otočím se k lince a vytáhnu cosi jako konvici z počátku století. Tak kočko a teď se modli, jestli tady nějakej vůbec je. S prosbou v očích otevřu skříňku.. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Netrvalo dlouho a naběhly jí bradavky, které ostře vystoupily a mírně napnuly látku tílka, co měla na sobě. Opět zasténala, tělo se jí zhouplo v menší, elegantní vlně, pak propnulo, nakonec opět mírně stáhlo z tvého dosahu a to zas jen proto, aby se ti znovu nabídlo. Stehna se jí napnula, vzápětí zatla a tělo silně rozechvělo. Pevně stiskla víčka, čelo se jí podmračilo. ,,P... Přestaň...." odmítavě zasténala, sotva jí bylo rozumět, nedostávalo se jí dechu. ,,Ahn...! Hned!" krátce se na tebe zadívala, ale vteřinu na to opět zvrátila hlavu zprudka dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro "Ráda se takto mučíš?"zeptám se ji pobaveně a prohlédnu si ji. "Ale líbí se mi to."olíznu si rty a pak si jazykem přejedu i přes zuby. Nahnu se nad ní "Co teď, královno?"zamručím mazlivě. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Pomalu hlavu zas předklonila, usmála se. ,,Možná...." odvětila, mírně pozvedla obočí a v očích jí zajiskřilo. ,,Jinak myslím, že by se mohlo dostat taky na tebe....." dodala a úsměv na její tváři se rozšířil, takže mírně poodhalil dokonale bílé, rovné zuby. ,,Nebo jsi...." posadila se, natáhla se dopředu, takže klečela vlastně na všech čtyřech a takhle k tobě "přilezla". ,,Jiného názoru?" natočila hlavu mírně na stranu, pak prstem jedné ruky klikatým, vlnivým pohybem přejela po tvé hrudi. ,,Řekni si, co chceš....." sykla a přimhouřila oči, zadívala se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro "Hmm... tak co třeba..."sjedu ji pohledem "První by jsi si mohla sundat ten zbytek oblečení co máš. A pěkně pomalu. Chtěl bych tě vidět celou." rozepnu si pár knoflíčků na košili. "Trochu se zavlň, drahoušku."požádám ji a pak se pohodlně opřu o postel a dívám se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Pomalu se posadila na paty, nechala si sklouznout jedno ramínko dolů, ještě ho pohledem sledovala, vlasy jí spadaly do tváře, že jí byla vidět z profilu jen špička nosu. Přes to jsi přes prameny postřehl lesk v jejích očích, když je krátce zvedla k tobě. Naklonila se na stranu, podvlékla pod sebou nohy, takže seděla na okraji postele. Objala si pažemi ramena, pak jimi sjela dolů, otočila se na tebe, usmála se a zvedla se. Nejen nohy měla vypracovanější, celou postavu měla krásně zpevněnou, dokonale ploché bříško s vyrýsovanou čárou uprostřed a méně dvěmi po stranách, krásně vytvarovaný pas a plnější, zakulacený zadeček plus její dlouhé vlasy a neuvěřitelně dlouhé nohy.... Na lepší jsi asi těžko mohl narazit. Rozkročila se, přejela si špičkami prstů linii boků, paže však zvedala jen pomocí zdvihnutí ramen, nekrčila je v loktech. Současně s tím skláněla hlavu, nakonec jí ale prudčeji švihla obloukem na stranu. Pootočila se na tebe přes rameno, pousmála se, stáhla si vlasy z čela a obličeje, opět se objala pažemi a pomalu jimi sjížděla dolů, prsty roztažené do vějíře. Krátce si stiskla boky a zadeček, pak jimi sjela do svého klína, současně s tím se na chvíli předklonila. Na to zas narovnala a vyjale dlaněmi výš, zachytila lem tílka, zhoupla se v nohou a bocích na jednu stranu, současně s tím poposunula látku, co halila její hrudník o kousek výš, pak ji ale zas popustila zpět. Chvíli si takhle hrála, mírně se vlnila v bocích, ale nakonec při každém dalším zhoupnutí se už pohyb látky ubíral jen jedním směrem.. A sice vzhůru. Nakonec skončil někde na podlaze. Rena si stiskla dlaněmi ňadra, k tobě stále otočená zády, pak se překvapivě hodně zaklonila, na to ještě víc, současně s tím se pokrčovala v kolenou, až si nakonec klekla na podlahu a spočinula na ní i zády. Pár okamžiků tak ležela, pak se hbitě přetočila na břicho, podepřela si bradu a naklonila hlavu na stranu. ,,Hmmm... a dál?" otázala se s lehčí zvědavostí a nedočkavostí v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Rukou jsem si podložil hlavu a druhou si přejížděl přes spodní ret. Znovu jsem si v ústech přejel přes delší špičáky a zlehka se kousnu do jazyka. Ucítím krůpěji vlastní krve a tep se mi o trochu zvýší. Přejížděl jsem ji pohledem a několikrát se mlsně olízl, těšil jsem se ne jen na milování ale i na to až tuhle divošku ochutnám. Když skončila zatleskal jsem ji "Krása."pochválil jsem ji s úsměvem a chvíli se na ní díval "Hmm... tak co třeba... by jsi si mě svlékla? Ať si jsme rovni?"navrhnu a posadím se. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Dobře...." odvětila skoro chladně, ale oproti tomu se snad až příliš svůdně usmála, oči zlehka přimhouřené. Pomalu k tobě došla, křížila nohy přes sebe, ale ani jednou nezakopla, jako by šla po provazu. Když k tobě došla, jednu nohu pokrčila a opřela se jí o postel, kolenem se vtěsnala mezi tvé nohy. Opět se pousmála, zlehka škubla za límeček u košile, pak se sehla a obratně ji začala rozepínat, přitom každý nový odhalený kousek tvojí kůže políbila. Jak košili rozepla kousek nad pupík, napřímila se a stáhla ti ji z ramenou, pak se sklonila, zlehka tě kousla do bradavky, pak ji škádlivě přejela jazykem. Na druhé straně to ale nezopakovala, místo toho rozepla zbylé tři knoflíčky, svlékla z tebe košili úplně, pak do tebe strčila pružně a překvapivě silně dlaní, takže tě to položilo na záda. Spokojeně se usmála, špičkou jazyka ti přejela přes střed hrudi a zalochtala tě na břiše, rukama ti zatím rozepla kalhoty a konečky prstů zašimrala ve slabinách. Nakonec tě rty políbila na podbřišek, zachytila lem jak kalhot, tak spodního prádla, odtáhla se a jedním, plynulým pohybem tě zbavila posledních kousků oblečení. Natáhla se víc dopředu, že měla hlavu skoro u tvé, koleno jedné nohy zas dala mazi tvoje a trošku si přisedla obkročmo na tvou nohu. ,,Co dalšího? Vážně si řekni, stydět se nemusíš.." laškovně na tebe mrkla, zatímco ti nehtem přejela přes hruď, o jednu bradavku jím úmyslně zavadila, druhou těsně obkroužila. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Dech se mi zase o něco zrychlil, tyhle mazlivé drobnůstky se mi vždy líbili. "Já a stydět se? Tsss... ani náhodou."odpovím ji pobaveně. "Co kdyby jsi mě trochu zpracovala? První rukou a pak přidala pusinku?"zeptám se "Abych byl připravený zmocnit se tě jako pravý muž."uculil jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,No, abych tě o tu mužnost těmihle způsoby nepřipravila... Dost ráda si hraju a občas.. se mi nechce jen tak skončit...." nevinně se uculila, zlehka mrkla, promnula si rty. ,,A jestli mě nedokážeš zastavit dost důrazně..." napůl šeptla a dlaní přejela po tvém mužství a ještě kus pod něj, kde mazlivě, ale přecijen trochu pevněji stiskla. ,,Tak to radši ani nezkoušej...." mírně našpulila rty, její ruka opět doputovala zpátky ke špičce tvojí chlouby. Prsty se kolem ní tentokrát obemkly trochu silněji. Už po několika prvních pohybech a sotva pěti vteřinách jsi poznal, že Rena se svou hravostí a tím, že ji to baví, ani trochu nepřeháněla. Bylo znát, že je vcelku dost znalá a zkušená, věděla, kdy přes kter místo a jak silně nebo jakým způsobem přejet, nebo kdy ho naopak vynechat, aby ti posléze způsobila ještě větší rozkoš. Vzrušení vystoupalo vcelku rychle, ale zas ne příliš, takže sis ho mohl dokonale vychutnat. Když už sis myslel, že to snad lepší být nemůže, postřehls úsměv, který jí prokmitl ve tváři. Na to si špičkou jazyka přejela přese rty, sklonila se a vzala tvoje mužství do úst a to uměla snad ještě lépe. Rukou zatím sjela zas o něco níž, k dalšímu citlivému místu, kde se ti začla taktéž věnovat. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Kdyby nechtělo, tak bych tě musel nějak přinutit... Nemám rád násilí, alenedala bys mi na výběr...." odvětil a pousmál se. ,,Ale až takovou brutalitu bych zrovna od tebe nečekal. Taková krásná holka a má kontakty s černým trhem a podsvětím? No to jsem k někomu vlezl...." zažertoval, nesouhlasně pokýval hlavou a nespokojeně mlasknul. ,,No a hezcí kluci říkáš.... Tak to bys mě mohla ušetřit... Sice souhlasím s dárcovstvím orgánů, ale... zrovna teď se na to ještě necítím." zažertoval a mrknul na tebe. Nahlédnul pak na monitor, mírně se předklonil. ,,Jestli si dáš taky a neobtěžuješ se jenom kvůli mojí maličkosti, tak si dám. A rád. Ve společnosti milý, hezký a vtipný holky se smyslem pro humor se mi to jen tak nepoštěstí...." usmál se, sedl si k počítači a začal zkoumat trasu, čelo se mu mírně podmračilo soustředěním, podepřel si rukou bradu a prsty mu částečně zakryly ústa. Čaj naštěstí v poličce byl - akorát dva poslední sáčky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro "Ooohh... ty víš co dělat. Nechodila jsi na kurzy náhodou?"trochu jsem zavtipkoval. Ale pak se kousnu do rtu, byla opravdu dobrá, to jsem tedy musel uznat a dělala mi opravdu dobře. Zrychleně jsem dýchal, svaly na břiše se mi zatínali a zvýrazňovali se tak i svaly na něm a dokonce se mi orosilo čelo. "Ufff... tam dole opatrně..."zamumlal jsem "Když stiskneš moc silně už mi to není příjemné."varuji ji. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Neboj se... Vím, co dělat..." přimhouřila oči a zlehka se v nich blýsklo. ,,Není to poprvé....." dodala, pousmála se a opět tě vzala do úst. za chvíli na okamžik přestala, olízla si jeden prst, pak se k tobě zas sklonila a pokračovala. Rukou, co měla níž, ale po té sjela ještě níž, přesněji pár prsty. Zlehka přejela přes hráz a krátce mezi tvé hýždě, několikrát ten pohyb zopakovala, než prstem zlehounka, něžně zatlačila, ale vzápětí se zas stáhla. Bylo to zvláštně příjemné, nějakým způsobem to ještě víc zintenzivnilo pocity v tvém mužství. Zopakovala to ještě párkrát, pokaždé pod trošku silnějším tlakem, až nakonec pronikla na okraj, ale zas se stáhla, čekala, až si zvykneš, nakonec do tebe prdstem vklouzla až po kloub a pomalu, opatrně a mírně s ním po delší chvíli začla pohybovat. Druhou rukou sjela také pod tvoje mužství, aby se tak mohla lépe věnovat tomu, co se tam nacházelo, když jí druhá ruka už jaksi nedostačovala, protože byla zaměstnána něčím jiným. Současně s tím se ti stále věnovala i ústy. Pořekadlo, že ženy zvládají víc věcí najednou bylo vážně pravdivé... |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Přivřel jsem oči a náležitě si to užíval, vjel jsem ji prsty do vlasů a sevřel je na temeni její hlavy. Oddychoval jsem stále rychleji, ale jak začala strkat tam dolů ten prst musím říci že ve mě hrklo a málem jsem se odtáhl. Ale odolal jsem a nakonec se mi to začalo líbit, uklidnil jsem se i když jen na chvíli. Když prstem pronikla až dovnitř tak to jsem se už opravdu zděsil a pohlédl na ní. Přesto jsem viděl že ví co dělá, dovolil jsem ji to i když jsem z toho byl trochu nesvůj. "Chtěla by jsi to dotáhnout do konce?"zamumlám po chvíli. |
| |
| Venku v parku To jak mluvila, mě uchvacovalo. Začínala mě zajímat mnohem víc, než by mi bylo milé, pokud bych ji chtěl jen jako jídlo, jenže to já teď už nechtěl. Její poznámka o tom, že jednou skončí v pekle, mi na tváři vykouzlila široký úsměv. ,, Tam nejspíš jednou skončíme všichni!" pronesu a lehce položím ruce na její odhalenou šíji. Následně sjedu ladně prsty k svalům zdvihače hlavy, kde jsem cítil, jak je ztuhlá. ,, Asi dost řádíš, co?" zeptám se, zatímco ji pomalu a lehce začnu rozmasírovávat ztuhlé svalstvo. Cítil jsem, jak se pod mými dotyky uvolňuje. Prsty mi sjely od klíční kosti přes krční tepny zpět k páteři. Ve chvíli, kdy jsem ucítil její pulz pod bříšky prstu na rukou, se mi zadrhl dech. Musel jsem se kousnout do rtů, abych odolal. Tolik mě lákalo jí ochutnat, ale touha jí poznat způsobila, že jsem se ovládl. ,,Takže jsi skoro pořád sama? S nikým se nescházíš? Myslím tím, s nějakým klukem!" snažil jsem se na ní moc netlačit, ale opravdu jsem toužil poznat jaká je uvnitř. Jestli je skutečně pohodářka, která se ráda baví a má ráda nějaké to riziko nebo je slušná holčička, která si na drsňačku pouze hraje. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Hmátnu s úlevou po čaji. Díky Bože... Do konvice mlčky naleji vodu a zapnu plynový sporák, škrtnu sirkou a dám vodu vařit. Opřu se o linku a s nostalgií se dívám na ohřívající se vodu. Páni, kdy je to naposled, co jsem tohle dělala? Mírně se pousměji. Měla bych to dělat častěji. Sáhnu pro dva hrnky a hodím do nich čaj. "Doufám, že nesladíš, zrovna mi došel.. hmm... cukr." Mírně se zazubím a když začne konvice pískat, zaleji čaj, který s obratností donesu ke stolu a postavím jeden šálek před Colina. "Tak co Jeníčku, našel jsi cestu domů? Drobečky v dnešní době moc nepomáhaj, co?" Lehce si do něj rýpnu, ale pobavený úsměv, dává jasně najevo, že jsem to nemyslela nijak zle. Přisunu si židli vedle něho a nenápadně nakouknu přes jeho rameno na obrazovku. Chytnu hrnek, ale vzápětí vykřiknu a opět ho pustím, nějak jsem si neuvědomila, že je horký. "Sakra..." Zabrumlám si pod vousy, a začnu s rukou máchat. "Eh... zkus najít třeba.. hmm.. autobus?" Nadhodím, abych odnesla téma rozhovoru někam jinam. "Rozhodně by sis měl rozmyslet tvůj spanilý běh domů, to víš, ty dárci orgánů." Mrknu na něj. Ruka už je v pořádku, ale dám si setsakramentský pozor, abych hrnek znovu neobjímala, zas takovou lásku k němu nechovám. |
| |
| Na baru Nevím, co si o tom myslet. Takhle lacině snižovat vlastní důstojnost kvůli primitivnímu pudu. Osobně si říkám, že se pro tyhle slečny nevyplatí platit za drahý kus hadříku, že pro jejich potřeby by stačil i jen šicí stroj a zbytky. A i ty by z větší části zůstávaly nedotčené, jak jinak. Čím kratší šaty, tím dražší, dokonalá ukázka nepřímé úměry. Dívám se za nimi a říkám si, zda je tu takovýchto skrytých doupat více a podvědomě koukám po Lilith, kdo ví, co se děje za těmi stěnami. Bůh ví, že já to rozhodně vědět nechci. Není divu, že si nevšimnu Marka. Úplně zrudnu, když si uvědomím, jak to mohlo působit. Hypnotizuji očima barovou desku a jen kývnu, pošoupnu mu prázdnou skleničku a modlím se, aby se na mě přestal dívat, ačkoliv, dle jeho pohledu je mu všechno tohle i se mnou, vzdálené. Svým způsobem mi to lichotí, protože alespoň někdo je na tom obdobně jako já. Tedy, čistě teoreticky, samozřejmě, protože já se v tomhle prostředí narozdíl od něj, pohybovat neumím. Jsem trochu zvědavá, co bude provádět její kamarádka. Sestra? Té, co zmizela za dveřmi. |
| |
| Bar U stolu mi přijde dusno, není to ani až chováním Michelle, ale i z jiných dívek. Snažím se tento pocit ze sebe dostat nějakou nenápadnou cestou, soustředění u mne ale znamená, že mlčím. Pochvilce se Gina s dívkou Michelle zvednou a odejdou na toalety, alespoň myslim, že tam. Když se pochvilce rozmluví Sandra vrátím se zpátky k vnímání a pochvilce i k řeči. "Co se jí stalo tak strašného?" zeptám se zvědavě a sleduji, jak upíjí šampanské. Pochvilce se Sandra zeptá, co tu tedy budu dělat, na tváři se mi objeví úsměv malého dítěte. "Počítat, daně, tržby, jiné prkotiny, nudná práce. Nebudu dělat tak moc s lidmi jako vy.." řeknu pochvilce a doufám, že moje poslední věta nebyla moc drzá. Sáhnu do jedné z kapes a vytáhnu si cigerety značny Marlboro a zapalovač(typ zippo), pohlédnu na dívky. "Nebude vám to vadit doufám.." ujistím se projistotu, připraven cigeretu schovat.. Mezitím přijde Gina a usměje se nani, úsměj ji oplatim |
| |
| S naším výkonem jsem byl vcelku spokojený, i když musel jsem uznat, že jsme hráli i lépe. Ale i hůř. Možná jsem až moc přísný... I sám k sobě. Jakmile jsme dohráli poslední song před pauzou, ještě jsem prohodil pár slov s Alexem, pak se vydal pro něco k pití k baru, kde jsem kývl na Kristiána, který dělal společnost nějaké dívce. ,,Sáro. Jednu minerálku. Dík." houknul jsem na barmanku, v příštím okamžiku přede mnou stála sklenka. Pousmál jsem se a vzal si ji do rukou, jaksi podvědomě se rozhlédl. A možná i za jistým účelem... Jakmile jsem ji uviděl, vyrazil jsem jejím směrem. Sedla si na místo, kde ji nešlo přehlédnout, ale zároveň - ji by asi nepřehlédl nikdo. Leda tak možná slepý. Na tváři mi už tak nějak samovolně vyvstal úsměv. ,,Dobrý večer, máte volno? Jak jste zatím spokojená?" otázal jsem se a nemohl si současně s tím odpustit jaksi "zkoumavý" pohled. V očích se objeví lehčí jiskra. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Špatná otázka. Buď ty chceš, nebo ne. To si řekni sám...." pousmála se a v očích se jí opět zalesklo, na to se opět sehnula a polasklala tě dost zvláštním nepopsatelným způsobem, ale pořádně se ti z toho zatočila hlava. Pobaveně k tobě zvedla oči. ,,Tak? Jak ses rozhodl....?" na to, sotva ses nadechl k odpovědi, tě polechtala na špičce jazykem. Očividně si ráda hrála a bavilo ji to, stejně jako to tě tak trošku trápit... |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Díky." hlesl a patrně by se dál věnoval pátrání, kdyby ses ho nezeptala. Úsměv na jeho tváři se ještě o něco víc rozšířil. ,,No... popravdě..." krátce stočil pohled zpět k mapě, poškrábal se ve vlasech. ,,Dostal jsem se nějak moc daleko." pokrčil rameny. ,,To by na drobečky bylo dost slabé, musel bych mít u sebe aspoň tucet bochníků, aby vystačily..." starostlivě se zamračil a sledoval vyznačenou cestu, kterou my vyhledal systém pomocí zadání adres. Červená čára se klikatila opravdu víc jak slušně daleko, při měřítku, které bylo uvedené. Když jsi sykla, mírně sebou škubnul, ale pak se na tebe otočil. ,,Copak? Stalo se něco?" krátký pohled na hrnek a na to, jak jsi mávala rukou, mu stačil. ,,Dej si to hned pod studenou vodu. A nějakou chladivou mast na to." znovu si tě prohlédl, pak tě za ruku chytil a podíval se na ni. Naklonil se blíž a v příštím okamžiku jsi ucítila chladivý proud vzduchu, co vycházel z jeho úst. Vzhlédl k tobě. ,,Lepší?" otázal se, jedním prestem ti zlehounka přejel po hřbetu ruky. ,,A jestli jsou všichni obchodníci s orgány jako ty, asi bych podepsal dárcovství dobrovolně." dodal ještě. |
| |
| Vanessa Noemi O'Donell Thomas se usmál, dovedl tě k jednomu z pokojů až vzadu, za ohybem chodby. Natáhl se po klice, otevřel pravé křídlo dveří a pokynul ti, abys vešla. Pak sám proklouzl a zavřel za vámi. Pokoj byl vskutku luxusní. Hned vedle dveří po pravé straně byla veliká postel z tmavého, vyřezávaného a leštěného ebenového dřeva s nebesy, která měla temně rudou barvu. po jejích stranách byly noční stolečky z masivnějšího dřeva taktéž v tmavé barvě a s ozdobným kováním. Nalevo, asi pět metrů ode dveří na steně, co k nim byla v pravém úhlu byly další dveře, kde, jak ti Thomas sdělil, byla koupelna a toaleta. Ta byla zařízena v pseudo-historickém stylu, ale přesto moderně, byla zde velká rohová vana, ovšem se starobylými kohoutky, vypadalo to skutečně velmi autenticky a pěkně. Tahle stěna končila asi v polovině pokoje, kdybys ji obešla, otevřel by se ti pohled na přilehlou pohovku, stolek a vzadu na vysokou a úctyhodně naplněnou knihovnu. Na dlouhé stěně naproti té s vchodovými dveřmi byla dvě velká okna. Jedno téměř naproti vchodu, druhé pak skoro vzadu na opačné straně místnosti za postelí, kde se na kratší stěně nacházel krb. Mezi okny byl psací stůl s takovými věcmi, jako je kalamář a funkční brk s červenými pery. Vůbec všechno bylo dokonale sladěné do jedinečného, okouzlujícího a překvapivě ne kýčovitého celku. ,,Ještě doporučuji se podívat nahoru." upozornil tě Thomas. Když jsi tak učinila, zjistilas, že i strop je tu vyveden dobově, sem tam vystupovalo žebrování umělé, ale velmi přesvědčivě vyvedené klenby. Když ses zadívala lépe, mohlas na stropě rozpoznat i malby, které vypadaly jako původní někdy z opravdu staré katedrály, ale to byl nesmysl, jelikož zde stavbu postavili nedávno. I toto tedy bylo dosti autentické. Tématika námětů nebyla v základu nijak pestrá, dalo se říct, že spíš... trochu vulgární. Zobrazovala totiž výhradně sexuální tématiku, která však působila jaksi rituálním dojmem. Různé pozice, různé způsoby. Vždy ale jeden a ten samý pár, přičemž se mohlo zdát, že místo muže bylo na malbách něco jinačího, ale takhle zběžně se zatím nedalo rozpoznat, co. Že by se malíř spletl? Ale bylo to tak na všech. Zvláštní... ,,Tak co.... líbí? Udělalo aspoň trochu dojem?" zeptal se mladík, náhle jsi pocítila jeho horký dech u svého krku, ale pomalu se zas odtáhl. Předtím měl na tváři hravé, trošku škádlivé pousmátí, nyní se už zatvářil vcelku vážněji. ,,Ne, nepotřebuji si chválit ego.... Myslím to vážně. Pravdu, ať bude jakákoli." zadíval se na tebe, ruce složené za zády a trpělivě čekal na tvou odpověď. Když ses na něj tak dívala, musela jsi uznat, že jako součást interiéru by rozhodně zapadl. A možná i víc než jen to. |
| |
| Tayler Borter Na tvou poznámku o tom, že všichni skončí v pekle, se mírně ušklíbla, možná to byl napůl i úsměv. ,,No, aspoň nějaká spravedlnost ještě je." poznamenala, ale když jsi jí přejel prsty po krku, zmlkla, mírně se napnula a chvilku se jí zadrhnul dech. Jak chtěla odpovědět na tvůj další dotaz, tak jsi ji masáží sám znovu umlčel, ale po chvíli ses dočkal. ,,Sem tam něco, dost je hodně relativní pojem, ale jestli myslíš jestli tak, aby mě z toho bolelo za krkem, tak jo." odvětila, mohl jsi cítit, jak se jí zatuhlá šíje pomalu uvolňuje pod doteky tvé masáže. Když ses ale ptal dál, tak se mírně odtáhla a pootočila se na tebe. Chvíli si tě prohlížela a už jsi mohl začínat mít dojem, žes ji snad urazil. Přesně v tom okamžiku se jí však v očích pobaveně zalesklo. ,,No... nescházím. S klukem ne." odmlčela se a zas si tě trošku zkoumavě prohlédla, tentokrát už měla na tváři i lehce provokativní pousmátí. ,,Ale s klukama jo. Přes to všechno.... jsme vcelku společenskej tvoreček a ráda poznávám nový lidi.... a pak další nový a tak dál. Chápeš, ne?" naklonila hlavu mírně na stranu, pak se k tobě ale otočila zas zády, čímž ti naznačila, abys pokračoval v masáži. ,,Prostě si snažím užít, dokud to ještě jde. Až budu stará a šedivá, tak budu mít na co vzpomínat." Mírně se protáhla, pak si úlevně povzdychla. ,,Hmmmm... máš šikovný prstíky a vůbec ruce." protáhla, napůl to znělo jako spokojené kočičí zavrnění. A že ona se svou postavou a vůbec vzhledem neměla k téhle šelmičce vůbec daleko. Drápky jí podle všeho taky nechyběly... |
| |
| V pokoji Vstoupila jsem dovnitř očekávajíc cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Vše vypadalo tak jedinečné, autentické. Oči mi jen přecházely z toho jak do sebe všechno perfektně zapadá a nic v pokoji nepůsobí kýčovitě. Udělala jsem pár váhavých kroků do hlouby místnosti. Zatajený dech byl známkou toho, že mě Thomas tímto pokojem překvapil. A nejvíc zajímavé na tom všem byl strop. Nelákal mě ani tak erotickými výjevy, ale tím něčím, co tyto polohy předvádělo. Avšak civět na ty malby déle než bylo zdrávo by mohlo u mého společníka vzbudit jisté nevhodné myšlenky, které jsem u něj zatím chtěla potlačit. Jak? To jsem si musela teprve ještě pořádně rozmyslet. Jeho horký dech způsobil, že se mi krku mírně zježily chloupky. Obličej však zůstával klidný ba nesl stejně vážnou masku jakou měl on. “Je to velmi autentické a jedinečné,“ pronesla jsem nahlas to, co jsem si myslela avšak tím jsem nekončila. “Nejsem sice nijak sběhlá v oboru architektury a designu interiérů, ale jako jednotlivec mohu prohlásit, že tohle…apartmá na mne udělalo dojem,“ zakončila jsem své hodnocení jeho díla. On musel být mistr ve svém oboru, o tom nebyl pochyb. Stejně jako nebyl pochyb o tom, že přede mnou možná něco skrývá. Tedy aspoň tak mi to přišlo. Ty občasné laškovné příhody, které se pak zkoušel zamaskovat nějakou otázku. Odpovědi, které byli vesměs vyhýbavé pokud otázka nebyla položena jednoznačně. Buďto se z něčeho vykrucoval a nebo jsem toho vína vypila až moc a už mi lezlo na mozek. |
| |
| Na toaletách Jakmile jsem se dostala k umyvadlu, tak jsem se o něj v první chvíli opřela. Chtěla jsem tím tak zastavit to nepříjemné točení se. Vím jak nemám ráda tuhle absolutní ztrátu kontroly nad svým tělem, a přesto jsem se nechala přemluvit k pití. To jsem holt celá já, každý si se mnou může dělat co chce. Ať už mi vnutit své názory, nebo jako tady...alkohol. Zadívala jsem na sebe do zrcadla. A musela jsem se sama sobě usmát. Co tu sakra děláš, ty stará kobyla v podniku kde je to samé mládí. Určitě jsem tu všem k smíchu. Jsem tak pitomá. Opilá, bosá, politá…a navíc mám rozmazané stíny a řasenku. Až se dáš do pořádku, tak koukej padat domů. Poručila jsem si v duchu hned po tom, co jsem si vynadala. Vytáhla jsem ze zásobníku ubrousek, trochu ho namočila a marně se snažila vyčistit ty největší skvrny. Ale spíž než vyčistit, se mi je podařilo pořádně rozmazat. Kdyby se mi aspoň tak nemotala hlava a ty dívky kolem tak nezírali. Vcelku jsem propadala beznaději, když v tom se za mnou ozval něčí hlas. Byla to jedna z těch mladých dívek, kterých tu bylo všude kolem plno. “Ano..pořádná nehoda..celý večer je jedná velká nehoda. Když tedy mohu, taky bych si nějaký ten ubrousek vzala…“ Natáhnu se pro ně, ale poprvé šmátnu do prázdna. “Pardon…to ta barmanka…pořád mi nalívala…víte.“. Podruhé už se trefím a vítězoslavně se zmocním čistícího ubrousku. Ještě, že jsem bosa, na těch podpatcích bych se určitě někde přerazila..tak moc se motám. Začnu si ubrouskem drhnout postižené místo na šatech, ale zdá se, že tohle už žádný ubrousek do pořádku nedá. “Ne děkuji..nechci tu nikoho obtěžovat..určitě máte v plánu se tu bavit s nějakými chlapci, pít a tančit..užívat si večera…Nemáte zapotřebí se tu zaobírat jednou starou troskou, která se tu na záchodcích snaží vyčistit fleky na šatech…běžte se radši bavit...“..Odvětím na její nabídku pomoci a dál rozmazávám fleky. Zdá se, že mi nezbude nic jiného, než jít domů takhle. Sice to bude ostuda, ale co, tady mě už stejně nikdy nikdo neuvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Přimhouřil jsem oči a díval se na ní, nakonec jsem si složil ruce za hlavu a kousl se do rtu když mě pořád tak trápila. Snažila se mě vyprovokovat? Rozhodně ano. Zeptá se mě jak jsem se rozhodl, jen okamžik mlčím než na ní mrknu "Chci."odpovím. "Ale jestli si chceš ještě hrát... měla by jsi si pospíšit, protože nevím jak dlouho se dokážu ještě udržet."dám ruce podél těla a zvednu se na loktech. Byl jsem na lovu, ale spíš to teď vypadá že uloven jsem byl převážně já. Jazykem si přejedu uvnitř úst po špičácích a dál ji sleduji z pod přimhouřených víček. "Pak totiž za sebe neručím krásko."usměji se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Když mi začne foukat na ruku, jen se mírně pousměji. No... děkuji, ale rychlá regenerace má svoje výhody. Ale pokud tě to baví. Mírně kývnu hlavou. "Jo, už je to v pohodě.. asi máš nějaký zázračný nadání." Pobaveně se uchechtnu a znovu nakouknu do počítače. Jeho poznámku o dobrovolném dárcovství nechám jen viset ve vzduchu a raději se začnu až moc zajímat o trasu, kterou sem chlapec doběhl. Páni, fakt je to docela štreka... "To sis docela šlápnul..." Prohodím s uznalým tónem a zamrkám na obrazovku. "A nechci ti kazit náladu, ale silně pochybuju o tom, že ti pojede autobus, sportovče." Tyhle slova už pronáším s jistou dávkou vážnosti a na chvíli na něm nechám viset pohled, který ale vzápětí strhnu na hrnek. Jo chlapče... když se to...tak se to. Pomalu se odtáhnu a pohodlně opřu a natáhnu pod stolem nohy. "No a když už teda nejsme cizí, Coline, tak mám volnej gauč. Pokud se tam složíš, můžeš si to ráno zase odběhnout domů." Když mluvím, stále koukám do hrnku s čajem, ale teď na Colina upřu pohled, lehce pobavený. "Nebo jsem to měla říct nějak... hmmm... víc zaobalený? Asi by to k ničemu nebylo, pokud si nechceš zaplatit předraženej hotel." A to bych radši spala u cizí holky, protože jsou to sakra vydřiduši. Pokrčím rameny a dávám mu tak možnost se svobodně a demokraticky rozhodnout. "A navíc se nemusíš bát, protože budu spát hned vedle, no a kdyby jsi měl přeci jenom špatný sny, tak si nechám otevřený dveře. Souhlas?" Zvednu hrnek opatrně k ústům a začnu foukat do teplého čaje, nakonec usrknu a postavím ho zpátky na stůl. Jaký divadlo tady doprkna hraju? Tohohle kluka nesfetuju, ani neopiju, na druhou stranu kdybych mu řekla co jsem, tak se po něm na cestě jenom zapráší, jako za zajícem. Prohrábnu si vlasy a ty otravné, které mě lehtají v obličeji bez pardonu zandám za ucho. "Vem to racionálně... buď jsem prostě jenom hodná a chci ti nezištně pomoct, nebo se s tebou chci vyspat. A musím uznat, že mi ta druhá možnost přijde taky lákavá, ale zůstanu u toho, že jsem hodná." Chvíli nechám takové to prazvláštní ticho a pak se rozesměji. Jo.. a pravda je v žertu venku. "N - ne... Omlouvám se." Pobaveně se ušklíbnu, když uvidím jeho výraz. "Občas si dělám prostě až nemístnou srandu." Mrknu na něj. "Ale s tím přespáním to myslím vážně. Nebo pokud se bojíš, tak tu otevřeli klub, můžeš pařit až do rána, ale nepřijde mi to úplně jako tvůj styl." Ostatně být tebou, tak tam nechodím, buď tě dostanu já, nebo nějaký jiný našinec. Na chvíli se opět odmlčím a pak vítězně vztyčím ukazováček. "Vlastně ještě můžeš dát nekřesťanský peníze za taxíka." Tak to by stačilo... víc už bych mu na výběr nedávala. |
| |
| Nosferatu Poslechnu si, co stihnu, popíjím u toho docela lenošně svůj koktejl a očima zůstanu sledovat tu perfektní figuru aktuálního zpěváka. Když skončí, připojím se lehkým potleskem k ostatním a zůstanu sedět pěkně na své židli. Není důvod spěchat, však on přijde sám, když bude chtít. A on bude chtít... Koutkem oka sleduji, jak se rozhlédne, jakoby hledal, a jeho oči padnou na mě. Bingo. Zatvářím se, že jsem si ho nevšimla, a přesně v té chvíli si rozmyslím dnešní plán. Dnes lovit nebudu, nebude to zapotřebí. Dneska nechám kořisti možnost lovu. Stejně Adrien vypadá, že taková role by mu seděla mnohem lépe. “Ovšem, sedněte se si za mnou.“ Nedá mi to, abych nedoplnila, a lehce rukou zagestikuluji k volné židli vedle mě. Zůstanu ho sledovat očima, neujde mi ten jeho zkoumavý pohled a následná jiskra v oku, takže přehodím nohu přes nohu a spodní lem šatů tak o něco málo povyjede. Za svoje nohy jsem se nikdy nestyděla, tak proč bych ho nenavnadila ještě o maličko víc. “Bohužel jsem musela na velkou část odejít a věnovat svoji pozornost práci, ale potom jsem zůstala až do konce. Líbilo se mi to.“ Zhodnotím jednoduše a stručně. Na co spousta slov. “Vypadali jste na pódiu dobře.“ Dodám s trochu dráždivějším úsměvem, aby se nebál a zkusil trochu přitlačit, jestli o to stojí. |
| |
| Daniell Malloy Netrvalo to dlouho a měla jsi před sebou sklenku dalšího pití, u baru se to kupodivu tak nějak vyčistilo, sedělas tam jen ty a pak ještě vzaději nějaký mladík, co vypadal, že nemá daleko ke zhroucení. Byl bledší jak stěna, k tomu v kontrastu jak uhel černé vlasy, ruce se mu mírně chvěly a málem upustil číši, co mu barman podal. Lilith se zatím nejen očividně dobře bavila, o něčem s mladíky hovořila, ale těžko říct, co to bylo, nebylo jim příliš rozumět i z toho důvodu, že často mluvili jeden přes druhého. ,,Vy se asi příliš nebavíte, že?" ozval se nad tebou snad i trochu starostlivý hlas. Byl to samozřejmě barman, kdo jiný. Pohledem zabloudil k Lilith, pak se jeho oči opět vrátily k tobě. ,,Hlídání dorostu. Velmi zodpovědná a také velmi unavující věc." zkonstatoval pak s mírným pokývnutím hlavou, zatímco vypláchl jednu z číší a opět se na tebe krátce zadíval. ,,Možná by mohli víc a lépe kontrolovat nejen občanky, ale i jinou způsobilost osob, co sem chtějí jít. Jenže co se dnes neudělá pro větší tržbu a vůbec peníze. Dřív to ale nebývalo o moc jinačí, i když si alespoň někteří lidé více vážili toho, co mají." poznamenal ještě, pak se odmlčel. Nechtěl se vnucovat. Dál bude patrně jednat či naopak nepokračovat jen dle tvé reakce. Druhá dívka, co zůstala sama, v tomto stavu příliš dlouho nesetrvala, těžko říct, zda si ji ten blondýn vyhlédl, či ona jeho, ale asi to bylo vzájemné. Následovalo pozvání na drink, po chvíli se oba odebrali dolů, k pódiu a tanečnímu parketu, ztratili se velmi snadno v davu lidí. Peter Bishop Alex trošku nakrčila nos. Ale ne na cigaretu, tohle se týkalo výčtu věcí, co zde budeš dělat. ,,Tak to se divím, že to vydržíte. Tohle papírování mi přijde víc jak nudné." podtrhla svoje slova mírným ušklíbnutím. Sandra se na tebe po tvém dotazu ohledně Michelle zadívala, ale když se nadechla k odpovědi, skočila jí do toho Gina. ,,Ale.... jeden z hostů jí... tak nějak řečeno... dost pil krev." pokrčila rameny. K tvému dotazu ohledně "závadnosti" tvého počínání se nikdo nijak dál nevyjadřoval, což patrně znamenalo, že proti tmou ani jedna z přísedících nic nemá. Jen Sandra se zatvářila trošku snad ukřivděně, že ji Gina přerušila a dost nevhodně vpadla do vašeho rozhovoru. Netrvalo to příliš dlouho a téměř naráz se objevily dvě osoby. Jednou z nich byla Mia, její zářivě zlaté šaty a platinové vlasy tě zákonitě musely zatahat za koutek oka. Druhá byla navrátivší se Michelle, posadila se zpět ke stolu. Těžko říct, co se stalo, ale oči měla daleko víc zářivé, stejně jakoby jemnější pleť, zdravější barvu tváří a hezky načervenalé rty. Nebo se ti to jen zdálo? Dokonce se na tebe mile usmála, i když nic neřekla. Mia se zatím propletla kolem stolků s takřka ještěrčí obratností a labutí lehkostí, mohl sis za ní všimnout dvou mužů. Dívka je usadila ke stolku nedaleko od toho vašeho, byl tam totiž momentálně asi největší klid. Zvlášť, když prvotní hudba umlkla a místo ní se spustila opět tlumenější z repráků na stěnách. Těžko říct, zda to tahle zřizovatelka udělala úmyslně, nebo ne, ale sedla si tak, aby na tebe přesně viděla - a ty naopak na ní. Těžko se v té směsi spíše odstínů černé, co se tu vyskytovala, dala přehlédnout. O něčem se s těmi dvěmi muži bavila, ale oči jí sklouzávaly sem tam na tebe, jednou, dvakrát se pousmála, na to se nahnula trošku dopředu, současne s tím přehodila jednu nohu přes druhou, takže se jí lem šatů povytáhl trošku výše, vzápětí ale nohy opět srovnala a prostřídala. Chtěla tím snad něco naznačit? Prozatím těžko říci, nebo možná lehko, ale aby ses nespálil... V ženských a jejich úmyslech se čert vyznej. |
| |
| Nosferatu Při poznáce, že je to nudná práce se mi na tváři objeví úsměv. "Každý má jiné zájmy, mně to třeba přijde zábavné, tolik možností, tolik neznámích..." podotknu stále s úsměvem na tváři. Ucítím nádech, kterým Sandra naznačila, že chce cosi říct, proto natočím hlavu jejím směrem. Avšak dříve promluví Gina. Při zmínce proč byla Michele mimo se usměju. Nedokážu si představit, co mohl udělat tak hrozného. Než stačím cokoli říct objeví se Michele a s ní Mia, mez vším tím tmavým oblečením vypadá jak měsíc na nebi. Tentokrát pohled na Michele je zvláštní, jako by byla plná nové energie, dokonce se jí vrátila i barva do obličeje, usměv ji oplatím. "Jsi už v pořádku?" zeptám se a všimnu si odcházející Mai. Když si sedne ke stolu kousek od nás snažím se být stále duchempřítomný u dívek, popravdě mi to moc nejde, neboť Mia upoutáv všechnu mou pozornost. Pochvilce se napiji šampánského a když zaznamenám, že Mia zase kouká mím směrem pomyslně cinknu skleničkou o její. Usměji se. "Kdy vůbec nastupujete děvčata? vrátím se k dívkám... |
| |
| Nabídka, která se neodmítá! Lehce jsem jí masíroval a přemítal o tom, že pokud učiním tuhle nabídku, která mi zněla v hlavě, tak už nebude cesta zpět. Jenže ona se mi tolik zamlouvala. Pokud odmítně, tak jí budu muset zabít. Sát její krev do chvíle, kdy už nebude, co sát a pak ji tady nechám ležet někde zahrabanou, dokud jí červy a zemina nepolapí a nespořádají to, co z ní zbude. Ale to stát nemusí, jenže jak jí to říct, aby porozuměla. Aby věděla, že život, který žiju je v mnohém krásný a stojí za to ho vyzkoušet? Začal jsem se cítit nesvůj. Snad to vycítila, nevím. Ale na nic jsem nečekal, už nebylo proč čekat: ,, A ty chceš zestárnout? Co by jsi říkala tomu, že by jsi mohla žít už navěky. Takhle krásná jako jsi teď v tenhle okamžik. Už nikdy se nebát nemocí ani smrti! Žít stále v noci a jen si užívat bez starosti, co ti to přinese! Co by jsi na to řekla?" zeptám se jasným hlasem, aby poznala, že nežertuji, přeto jsem čekal, že se začne smát a řekne, že jsem asi pako, že mám odejít a nechat jí na pokoji. |
| |
| U baru v Nosferatu Chvilku mi trvalo pochopit, že hovor je dialogem a co hůř, že ten někdo mluví přímo na mě. V následující okamžik jsem už pohled odlepovala od barové desky a dívala se mu víceméně do očí, ačkoliv, nebylo to jednoduché. Poté, co domluví, se nějaký čas vzpamatovávám, pak zapolykám a pokusím se sesumírovat odpověď: “Já... já... máte to tu pěkné...“ vykoktám ze sebe úzkostlivě, abych nepůsobila jako mučedník. Sice jím jsem, ale nemusí to ze mě tak křičet. “Záleží na poměrech a na tom, co lidé berou jako prioritu. Jestli peníze nebo něco jiného,“ pustím se s vervou do komunikace, ačkoliv cítím, že se mi začíná potit čelo, “já si myslím, že... že tady ve městě něco takového chybělo... teda, alespoň jí ano, takže... to asi nevnímá jako marketingový tah, ale jako plnění svých potřeb...“ pak se zarazím a opět pohlédnu na desku stolu. Vyčítám si, že se s ním bavím jako se obchodním ředitelem. A vůbec, cítím se trochu jako brontosaurus. |
| |
| Vanessa Noemi O'Donell Mladík se, možná překvapivě, po tvých slovech pousmál, ale jen zlehounka, decentně polichoceně, na to se ti hlouběji uklonil, s jednou dlaní přiloženou na prsa. ,,Děkuji, jsem rád, že to má ten dojem, co jsem alespoň přibližně zamýšlel." vzhlédl ke stropu. ,,Až na menší detaily...." opět se zadíval na tebe a jeho pousmátí se mírně rozšířilo. Chvíli se zamyslel, nebo to tak alespoň vypadalo. ,,Také stojí za zmínku rozeta, co zde je, ale... tu vám bohužel patrně neukáži, ještě se tak trochu upravuje, lešení je trochu vratší a římsa vcelku úzká. Nerad bych, aby se stalo něco nepatřičného." pokývl hlavou, ale ten tón jeho posledních slov se zdál být... jaký vlastně? Rozhlédl se ještě jako by mimoděk po pokoji, pak se jeho černé oči upřely na tebe. ,,Nebo kdyby přecijen...." nadhodil tak nějak s lehkostí a nenuceně, přičemž si tě prohlédl. Ten jeho pohled hladil a nepříjemně propaloval a štípal zároveň. Teď se jeho oči jevily trochu pichlavější, ale stále neztrácely nic na své hloubce. Začínaly připomínat hvězdnou oblohu venku, jen tady ty hvězdy měly jakousi zvláštní, odlišnou zář. ,,Rozhodnutí každopádně není tak docela na mě. Kupříkladu...." zrak se mu pomalu stáčel k posteli s nebesy, ale nakonec se zastavil a rukou pokynul na přesně opačnou stranu, kde byla knihovna. ,,Je tu dost zajímavých textů. A nejen jich, i titulů, i když některé jsou v jazycích už mrtvých a dnes je dokáže jen s těží někdo rozluštit. Samozřejmě... jedná se o repliky. Originály... to by bylo až příliš odvážné." pomalu přešel ke stolku, co tam byl. ,,Jestli se zajímáš o něco z historie, co nikde jinde nebylo ať už z takových nebo onakých důvodů uveřejněno, tak to najdeš tady. Když trochu zapátráš. A ani se nemusíš moc snažit." pousmál se. ,,Asi teď vypadáme jako nějaká sekta, hm?" úsměv na jeho tváři se rozšířil a v očích se objevily pobavené jiskřičky. ,,No.... možná jsme." dodal polohlasně. Myslel to vážně, nebo si jen pohrával se slovíčky? Gabrielle Serrano Dívka se na tebe mlčky dívala, ale nakonec stiskla rty, nesouhlasně pokývala hlavou. Sklonila se k tvým šatům a vytáhla další ubrousek. ,,Ukažte..." vzápětí vzala mezi prsty látku šatů, ale místo toho, aby ji nějak třela, jen ubrousek přiložila a přitiskla v místech, kde byly skvrny a několik chvil ho tak nechala, pak stačilo několik jemnějších krouživých pohybů a když ubrousek zmuchlala a hodila do koše, netrvalo to dlouho a fleky začaly sice pomalu, ale vcelku úspěšně blednout. Dívka si opláchla ruce a spokojeně se na tebe usmála. ,,To bude vpohodě." dodala, ještě ti podala jeden ubrousek, tentokrát ale odličovací, vedle toho pak položila tužku na oči, řasenku a stíny. Zacvakla menší kabelku, usmála se na tebe a než jsi stihla cokoli namítat, protáhla se obratně mezi ostatními a zmizela za dveřmi. Když jsi vyšla ven, stačilo se jen krátce rozhlédnout, abys ji viděla u baru se Sárou. Barmanka měla ve tváři omluvný výraz a když jsi přišla, podala ti skleničku s čímsi. ,,To je vyprošťovák, zabírá to skoro hned. Radši se neptejte, CO v tom je, zacpat nos a vypít naráz. Omlouvám se." kývla ti hlavou, ale vzápětí se musela ujmout dalších hostů. Tvoje zachránkyně se na tebe usmála a prohlédla si tě. Fleky na šatech přecijen zůstaly, ale to by se na ně někdo musel dívat ze stejné blízkosti, jako ty sama, aby je postřehl. ,,Nesedneš si tedy ještě na chvíli? Mají tu i nealkoholické věci. Tí už se snad nezřídíš..." prohodila a vesele na tebe mrkla. ,,Když už jsi tady, tak tu zůstaň do konce. Co jinak s načatým večerem?" pozvedla mírně tázavě obočí a míchátkem si zamíchala svoje pití. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Dobře." napůl šeptla v odpověď, pak se pousmála. ,,A neručíš? Hmmmm.... že by to začlo být ještě zajímavější?" pousmátí na její tváři se rozšířilo a pozvedla obočí. Ještě několik vteřin se na tebe dívala, ale pak se opět sklonila k tvému mužství a začla ho opečovávat svými ústy a jazykem. Když se mu tím ale začla věnovat poněkud víc, mohls ucítit něco, co sis patrně předtím v zápalu vášně při líbání až tak neuvědomoval. A sice, že má dívka v jazyku menší pecičku. A jak jsi v příštích okamžicích poznal, uměla ji využít opravdu při všem. Přivedla tě na vrchol něčeho, pro co bylo slovo extáze nedostatečné. Pár nekonečných vteřin tě tam držela, ale nakonec se rozhodla dál tě už netrápit, ústy sjela skoro až ke tvému bříšku, takže jí ta sladká odměna sklouzla hladce přímo do krku. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Hm.... s hromadnou dopravou se už počítat nedá, ale... to bylo tak nějak jasný skoro od začátku..." dodal, vzal cíp ručníku a ještě si jím trochu prodrbal mírně mokré vlasy. Na tvůj návrh se na tebe zadíval, pak ale kývl. ,,Když říkáš, že jsme se poznali.... a gauč je fajn." pousmál se. ,,A nočními můrami netrpím... Obvykle. Možná bych mohl začít, když by to mělo mít takové výhody...." zlehka na tebe mrknul. ,,A bohužel, na svoje maratony si beru jen pár drobných, takže hotel padá." Když jsi mu předložila ty dvě varianty, pozvedl dost vysoko obočí, až se mu zvrásnilo čelo. Dívali jste se na sebe, ty ses pak začala smát. Těžko říct, zda tvoje další slova vnímal, nebo ne. Jestli ano, tak na ně nijak nereagoval, nebo ani reagovat nechtěl. Místo toho se k tobě natáhl, prsty ti zajel do vlasů, pak je sevřel v pěsti, přitáhl si tě k sobě blíž a tak trošku nevybíravě tě políbil, rozhodně to postrádalo nějakou zdrženlivost nebo stud. Pak se odtáhl, ale jen kousek, patrně připravený i na to, že mu dáš facku, nebo ho vyhodíš. Ale dle jeho výrazu by mu to za to snad i dokonce stálo. |
| |
| S Charlotte Pousměji se a na její pozvání zlehka kývnu hlavou, poodsunu židli a posadím se. ,,Tak jsem rád, že se vám líbil alespoň ten kousek.... Charlotte." Pohledem sklouznu na její sklenku, co byla už téměř prázdná. Její poslední úsměv jí oplatím dost podobně, ne-li stejně, ale v tom mém je přecijen ještě něco trochu jiného. ,,Vzpomínám si, pokud mě paměť neklame, že jsem vám slíbil pozvání na nějaký koktejl nebo něco k pití." kývnu bradou k baru, ale oči neopouští ty její. Krátce zabloudí k poodhrnutému lemu šatů, který tak ještě o kousek víc odhalil její nohy. A že bylo co odhalit. Chyběl by ještě kousek a... Při té představě se mírně zasněně pousměji, ale pak se opět zadívám zpět Charlottě do tváře. Není to žádný zbrklý pohled, nebo snad stydlivý. Tohle období už mám za sebou a nehodlám nijak skrývat, na co jsem se díval a že jsem se díval. Ona to ostatně také neudělala náhodou, tak proč hrát nějaké trapné mladické divadlo? ,,Takže.. jestli moje pozvání přijmete." opět se usměji a lehčím gestem rukou naznačím směr k baru. Ještě krátce přelétnu ostatní z kapely. Alex se tam stranou bavil s nějakým chlapíkem, Zekke se rozhlížel kolem sebe, jako by někoho hledal, Kristián zas seděl s nějakou hezkou dívenkou u stolku. Než se však můj pohled vrátil zpět k Charlotte, za oči zatahala sytě oranžová barva až neuvěřitelně dlouhých vlasů, alabastrová kůže a... přirozeně velmi sporé oblečení. Dívka však vzápětí zmizela v doprovodu jednoho z místních barmanů za skleněnou zástěnou, co se táhla podél snad celého pódia. Že by nějaké skrytější doupě? Zajímavé... prokmitne mi hlavou, ale to už se opět věnuji Charlotte. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro |
| |
| Znovu u baru Než jsem stačila cokoliv namítnout, tak mi ta neznámá začala vcelku šikovně pucovat mé zřízené, ubohé šaty. Určitě to musí být cizinka, protože kdyby to byla jedna z těch místních namyšlených panenek, tak by po tom mém trapném divadle, určitě co nejrychleji opustila toalety a už se na ně nikdy nevrátila. “Co to…“..snažila jsem se vykoktat nějaká slova překvapení a menšího odporu k jejímu počínání, ale zároveň mi to bylo tak nějak příjemné. Bylo to vlastně poprvé, co se o mě někdo nějak postaral. Jako když z lítosti nakrmíte toulavou, vypelichanou kočku. Po chvilce s čistěním skončila a zmizela stejně rychle jako se tu objevila. Zůstaly tu po ní jen šminky a čistý ubrousek. Její počínání bylo pro mě absolutní záhadou. Pořád jsem nedokázala pochopit, že někomu jako je ona, záleží na tom, abych se dala alespoň částečně do pořádku. Umyla jsem si tedy obličej a stále ještě roztřesenýma rukama se provizorně nalíčila. Nebylo to nic moc. Řasenkou jsem si málem vypíchla oko a linka pod levým okem se mi zdála trochu nakřivo, a ty stíny, byly navíc k mé až moc světlé pleti příliš tmavé. Jak jí to ale vrátím.Napadlo mě, když jsem její šminky vzala do dlaně a rozhlédla se kolem. Opatrně jsem vykoukla z toalety, a vyšla ven. Myslela jsem, že na mě budou všichni zírat a smát se mi, ale nikdo si mě ani nevšiml. Za to já si všimla té roztomilé blondýnky s mikádem, kterak postává u baru u té proradné Sáry. Rychle jsem se tam tedy bosky vydala. Alkohol mezi tím trochu vyprchal, takže má chůze byla o poznání jistější, a tudíž i bezpečnější pro mé okolí. “Teda tys mi dala..a já si zase měla uvědomit, že po takové době toho moje tělo moc nesnese....pronesla jsem zamračeně k Sáře, jejíž omluvné psí oči mě nakonec donutili se na ní trochu usmát. Vzápětí jsem ale upřela všechnu svou pozornost na tu blondýnku. Vyprošťováku, kterému jsem věnovala jen jeden rychlý nedůvěřivý pohled jsem se zatím ani nedotkla. “Ehm..nestačila jsem vám ani poděkovat…takže děkuji, a vaše pití je samozřejmě na mě. Ještě jednou díky.“ Celou dobu co jsem k ní mluvila, jsem se trapně dívala na zem, na mé bosé nohy. Po tom, co jsem předvedla na toaletách jsem se jí nedokázala podívat do očí, styděla jsem se. Na bar před ní, jsem položila její šminky a radši jsem se otočila na bar, kde na mě čekal ten podivný driják. Už už jsem ho do sebe chtěla kopnout, když v tom blondýnka promluvila. “No víte, myslím, že ostudy už jsem tu udělala dost a …. Předpokládám, že i vedení tohoto podniku není zrovna dvakrát nadšené z toho, jak se tu chovám. Raději bych odešla sama, než mě odsud vyhodí..“..letmo jsem se jí podívala do tváře, tak zajímavě lemované mikádem a krátkou ofinkou. “A co jinak s načatým večerem? Doma na mě někdo čeká..“..měla jsem na mysli svou kočku..“..a mám i nějakou neodkladnou práci, víte..“..tou prací jsem zase myslela sezení u počítače a čekání na nepřicházející mail od mé internetové lásky, kterou jsem nikdy neviděla. “Ale vy se tu bavte, ráda vám zaplatím pití až do rána…přeci jen…postarala jste se o mě…“..zrudnu a raději rychle uhnu pohledem zpět k zemi, přičemž si při pohledu na bosé nohy uvědomím, že stále nemám boty. Ehm..Sárinko…promiň, že ruším, ale nenašli se tu někde..ehm..moje boty?“Poslední dvě slova doslova zašeptám. Pak se konečně chopím sklenice a na ex vypiji všechen vyprošťovák. Nic horšího jsem v životě nepila. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Když se mé rty dotkou těch jeho, projede mnou pocit jistého uspokojení a v hlavě pulsuje jediná myšlenka. Vyhrála jsem! Jenže v tom samém okamžiku se také začně probouzet mé lačné a poměrně hladové já. Tělo se začne lehce chvět, jak se snažím potlačit svou druhou tvář. No tak... Naštěstí to může brát tak, že mě jeho polibek více či méně vzrušil. Což.. není úplně tak od věci. Opřu si na chvíli své čelo o jeho a se zavřenými oči se zhluboka nadechnu a snažím se koncentrovat svou vnitřní sílu na potlačení svrbění v dásních. Co jsem to proboha za idiota? To jsem si jako myslela, že to zvládnu? Je to prostě jenom potrava. Nemůžu se chovat, jako člověk. "Zdá se, že kradu taxikářům dnešní kšeft." Hlas lehce ochraptěl, ale koutky úst se mi zvednou v mírném usměvů. Proč jsem si ho kruci zvala domů? Otřu svou tvář o jeho, jemně ho políbím do míst kde začíná krk a končí čelist. Proč? Protože nádherně voní... To, že bude mít sladkou krev si nechci raději ani připouštět, nebo si spíš nechci připustit to, že na jeho krev vůbec myslím. Já nejsem člověk.. nemůžu se tak chovat. Pohled mi sjede k jeho tepně, jak se prohýbá životem, nasucho polknu a odtáhnu se, protože cítím jak se špičáky derou ven. Fajn... fajn. Docela energicky se zvednu a zastrčím za sebou židli, přesto se u ní pozastavím, špičky prstů opřené o opěrátko a koukám někam na druhou stranu od něj, ukazujíc na televizi. "Klidně si ji pusť. Nebo... chovej se prostě jako doma." S úsměvem, který dostatečně zakrývá zuby se na něj otočím a vydám se ke dveřím do ložnice. "A jinak ložnice je tady..." Otevřu dveře a šmátnu po vypínači. "Půjdu se umýt..." Houknu na něj z ložnice. Jo, pustit na sebe ledovou vodu.. potřebuju tcohu schladit. Ani nerozsvítím, proč taky. Sotva za sebou zabouchnu dveře, stáhnu ze sebe tričko a rozepnu podprsenku, všechno skončí na zemi společně s kalhotama a spodním prádlem. Neobtěžuji se to nějak uklidit, zamířím rovnou do sprchového koutu. Je unavenej... třeba se nebude tolik cukat a do rána na to zapomene.. můžu mu říct, že se mu to jenom zdálo. Zase si odběhne a bude klid, jako kdyby se nic nestalo. Nemusím mu dávat číslo, nic. Prostě tu 'jen' přespí a šmitec. Pustím na sebe ledovou vodu a nastavím jí tvář a pootevřu pusu, abych si vodou vypláchla ústa. Nepotřebuju dalšího Thomase... jak to dopadlo minule. Každej dostane strach, jde jen o to, aby byl natolik velký, že já zůstanu v pozadí. Ruce opřu před sebou, takže se dlaně dotýkají studených kachlíků, a já si nechám padat vodu na krk. Tohle přežívání mě už unavuje.. |
| |
| Peter Bishop Michelle se na tebe opět podívala, pak kývla, s tále s lehčím pousmátím na tváři a krátce se rozhlédla po okolí, pohledem zavadila o Miu, stejně jako předtím i ty. Ta jako by to ucítila, také se na Michelle zadívala, ale ten pohled nebyl moc přívětivý, spíš jako by tanečnici varoval a působil jako zdvižený prst. Vteřinu na to se ale Mia zas obrátila k hostům, opět s milým výrazem ve tváři, jako by nic jiného předtím nebylo. Rusovláska se odvrátila, zelenkavé oči jí potemněly a úsměv z tváře se trochu vytratil, zadívala se na sklenku se šampaňským. Gina jí stiskla rameno. ,,To bude dobrý, holka. Ale má pravdu, musíš si dávat pozor, byl by to malér, kdyby...." krátce se zadívala na tebe, pak ale zpátky na Michelle. ,,Já vím, ale..." povzdychla si ta rezignovaně, ale nakonec mávla rukou, kterou si pak podepřela bradu. Mia tvůj pohled zachytila, úsměv ti opětovala a zlehounka pozvedla sklenku, chvíli ji nechala ve vzduchu, ale pak se napila, asi aby to neupoutalo pozornost těch dvou, s nimiž seděla u stolku. Krátce ti posunkem ruky něco naznačila, ale bylo to v rychlosti a patrně ji jeden z mužů vyrušil svým dotazem. Sandra se na tebe zadívala, pak na pódium, nakonec na hodiny. ,,No, začínáme asi tak za deset, patnáct minut na čtvrt hodinky, pak až zas dohraje kapela a to s menšími přestávkami až do konce." odvětila, zatímco Alex se trochu znuděně protáhla a zívla, pohledem přelétla po skupince mladíků, co postávala nedaleko, pak jím sklouzla na Miu. ,,Chudák holka. Mluvit s těmihle musí být vážně... zábava...." ušklíbla se, možná v tom byla trocha soucitu. ,,Spíš to ještě ujde, kdyby s nimi musela dělat i něco jinačího.... Brrrr...." otřepala se po kratší úvaze, Gina se na ni podívala. ,,No, když bys zavřela oči... tak by to možná bylo lepší než s nimi kafrat o smluvních podmínkách." nesouhlasně pokývala hlavou a ledabyle si prohrábla hřívu černých vlasů. Alex pokrčila rameny a zvedla se. ,,Já vás asi opustím. Každopádně díky za skvělé šampaňské... a tak. Třeba to někdy zopakujem." usmála se na tebe zářivě bílými zoubky, pak se otočila a rozešla přímo ke skupince mladíků, po kterých pokukovala předtím. Sandra si povzdychla. ,,No... doufám, že zas nebude mít nějaký problémy.. Třeba s pozdním příchodem. Měla by si na to dávat pozor, nebo ji vyhodí." zabručela trochu otráveně, pak se napila šampaňského. |
| |
| Nosferatu Všimnu si varovného pohledu mezi Miou a Michelle. Nechápu to, ale nehodlám se vměšovat, nic mi do toho není. když se do toho zpojí i Gina začne mi lehce vadit, že jsem nejspíš jediný, který netuší, která bije. opatrně se vmísím do jejich debaty. "Asi si s Miou moc nerozumíte, jak sem si všiml... poznamenám s úsměvem. Mezi mou otázkou a odpovědí si všimnu, jak se mi Mia snažila něco naznačit, ale nestihl jsem to zaregistrovat včas, neboť s ní začali mluvit oni muži. Když na sobě ucítím znovu pohledhodím na ní nechápavý výraz. "Co to je vůbec za lidi? Majitelé? Sponzoři? zeptám se, když si všimnu, ž dívky opět koukají ke stolu, kde se nachází již zmíěná Mia a nějací dva muži... když se Alex zmíní o jejich pracovním rozvrhu usměju se. |
| |
| Tayler Borter Chvíli zůstala nehnutě sedět, pak si tě prohlédla. Ve tváři se jí zatím nedalo vyčíst, zda se začne smát, či něco jiného. ,,A... není to pak trochu... nuda? Nějaký velký filozof prý kdysi prohlásil, že smysl a kouzlo života, stejně jako všeho dalšího, je v tom, že to skončí." zadívala se na tebe o něco pečlivěji. ,,Mimoto... pokroky v medicíně mi sice nejsou tak známé, slyšela jsem už, že dokáží oživit mrtvé srdce a podobné věci, spousty.... různých řečí o elixíru na prodloužení nebo dokonce věčný život, ale... věčné mládí slyším poprvé. Jestli tam u vás něco takového vážně máte, tak jsem si asi zvolila špatný obor." krátce se zasmála, ale nebyl v tom cítit žádný vyložený výsměch či něco podobného. Chvilku to vypadalo, že se zamyslela, jako by přehodnocovala to, cos jí řekl, znovu a ještě jednou. ,,Nehledáte takhle doufám dobrovolníky na pokusy ve stylu dr. Moreaua či Frankensteina. Protože to je možná i na mě vcelku extrém, i když se přiznám, že za vyzkoušení by to možná stálo." usmála se a zlehka na tebe mrkla. ,,Já jsem stejně spíš noční tvor, i když na druhou stranu... když je venku sluníčko, tak nevydržím v posteli. Sice nejsem moc ten typ, co by se procházel po rozkvetlých loukách a dělal věnce z kytiček, možná proto, že u nás ani pořádně louky nejsou, ale to nevadí. Ale to je věc, co by mi asi hodně chyběla. A co nad tím tak přemýšlím, tak k čertu s nějakým tím filozofem. Možná by někteří měli takový problém, že by se nudili, ale já se dovedu zabavit vždycky." spokojeně se usmála a kývla hlavou, koutky úst jí jemně zacukaly, pak si odkašlala a chvíli se zadívala na oblohu. ,,Ne, promiň, přestanu si dělat legrácky, i když je to fajn." opět sklouzla očima na tebe. ,,Ale je fakt, že jsem se s nikým nikdy o něčem podobném nebavila a vůbec... Jsi opravdu zvláštní. Tak nějak... jiný, než ostatní kluci, ale myslím to spíš v pozitivním slova smyslu." usmála se, na to se ale ušklíbla. ,,Už asi začínám trochu měknout. No jo, jednou to přijít muselo. Ale co... nevadí." opět se usmála, přisunula se k tobě blíž a zády se pohodlně opřela o tvůj hrudník, nohy natáhla podél lavičky. |
| |
| V pokoji Polichocení bylo cílem poznámky. Mírně pohladit mužské ego a máte ho skoro tam, kde ho chcete mít. Jenže s tímhle chlapem to bylo jiné. Tolik tváří a grimas, že by se v tom někdo mohl ztratit. Nejasné věty, které posluchači vyslali mrazivou kaskádu po zádech. Nevědět kdo jsem a co dokáži asi bych se toho muže v jistých chvílích bála. Jenže i on vypadal, že by mohl být víc než jen předstíral. Něco nepatřičného? podivím se v duchu. Prve jsem se chtěla na onu římsu vydat avšak Thomas je nestálý. Jednu chvíli jako by lákal k posteli a v dalších minutách už přednáší o svazcích v rozsáhlé knihovně. Inu, na všechno je času dost. Tedy já mám času dost. I když v jednu chvíli mi svazky přijdou jako docela dobrá náhrada jak za římsu tak i za měkkost podušek na posteli. Mrtvé jazyky… zopakuji si v duchu. Na tomhle světě už jsem hodně dlouho abych pár z nich aspoň trochu uměla. Zvědavost se ve mně probudí a já vím, že se sem dříve nebo později vrátím. Se zájmem v očích přejedu po hřbetech knih avšak stále zůstávám na svém místě. “Na každé sektě je něco dobrého. Tady by se to dalo nazvat literárním vybaveností,“ přihodím trochu polínek do ohně a mírně se pousměji. Pak pomalu stočím pohled ke svému společníkovi. “Je tu ještě něco čím by si mě mohl překvapit a utvrdit v tom, že ve svém oboru jsi skutečně génius?“ optám se a úsměv se o něco rozšíří tudíž odhalím své bílé rovné zuby. Vím o kouzlu svého úsměvu stejně tak jako vím, kdy ho využít a jak ho využít. |
| |
| U baru Děkuju. Pronesu tiše, jakoby nevědomky a ponořím svůj zvědavý pohled do barev duhy. Třpytí se více než před tím. Kristianovo hlas slyším jen matně, rozmazává se a šumí někde daleko za mnou. Přesto jsem si však vědoma toho, že pokud chci navázat smysluplnou konverzaci, měla bych se aspoň pokusit potlačit svůj zájem o roztomilé bubliny, které se začaly objevovat na hladině mého nápoje vždy, když do něj zlehka fouknu brčkem. Do mozku se mi z mlhy nepodstatných vět zareje jedno slovo.. důležité slovo. Nejstarší? .. Kolik mu je? Odvrátím pohled od koktejlu a zvědavě zamrkám na Kristiana. Už jsem za ty dvě minuty, kdy jsem se na něj nedívala, zapomněla, jak hezké má oči. Co je mi do Zekkeho, protivného samotáře.. Ano, určitě je protivný. Bez jakéhokoliv nutkání přestat, se spokojeně zahledím do dvou malých jezírek. Lesknou se podobně jako duha ve skleničce, kterou jemně objímám dlaní. Mám chuť se jich dotknout, jsem si jistá, že by se v jejich prostředku objevily malé kroužky, stejně tak, jako na vodě, když do ní hodíte kámen. |
| |
| Venku na lavičce Z počátku si z toho dělala legraci, ale zároveň mě překvapilo, kolik toho ví z ůzných oblastí lidství, ale musel jsem si přiznat, že jsem z ní byl poněkud zmatený. Neřekla mi totiž ani ne, ale ani ano. Takže jsem si nebyl jistý, co mám udělat. Naznačovala mi, že jsem jiný a že jí svým způsobem přitahuji a jí to nevadí, a ani by jí nevadilo být nesmrtelná a věčně mladá, ale také řekla, že má ráda slunce. Opravdu jsem byl z toho všeho trochu mimo. Její blízkost na mě působila zvláštně, chtěl jsem se jí dotýkat a mít jí ve své blízkosti už napořád, ale proti její vůli jsem to udělat nechtěl, tak mě napadlo, že bych to nakonec mohl nechat na jindy. Bude tady přece i víc příležitostí než tento večer. ,, Dám ti čas na rozmyšlenou a neboj nic ve stylu doktora Morowa to není," lehce se usměju a rty se dotknu její šíje. Možná jsem se choval trochu hrrr, ale nedokázal jsem si pomoci. V tu chvíli se moje předchozí rozhodnutí, že jí dám čas zdálo jako čiré bláznosví, protože stačila jen trocha její vůně a měl jsem dojem, že se zblázním pokud neochutnám její krev. ,, Nechtěl bych na tebe tlačit, ale bylo by skvělí, kdyby ses rozmyslela do rozednění. Já pak budu muset jít do práce, i přestože se mi nechce a nevím, kdy tě zase uvidím," zašeptám smyslně. |
| |
| Daniell Malloy Barman se na tebe díval krátce a střídavě, mezitím ještě umýval sklenice a připravoval led. Po tvých posledních slovech se možná překvapivě mile pousmál. ,,Řekl bych, že jste to vystihla vcelku přesně. Bohužel, peníze v dnešní době důležité jsou pro většinu lidí, i když občas je jejich cena dosti zavádějící. Jenže o peníze jako ty papírky a kovové mince stejně nejde. Nahraďte je korálky a kožešinami, jako tomu bývalo dřív a stanou se artiklem úplně stejného druhu a šílenství." odvětil, pak se omluvil, jelikož musel jít obsloužit další zákazníky, ale vzápětí se vrátil. ,,Nejhorší bývá ten pocit, když máte dojem, že se proti vám všechno spiklo. Někdo ho má skoro celý život. Ale každé přání se časem vyplní. Kdyby ne, tak by to celé tady nestálo za nic. I když na toho nahoře se v tomhle ohledu spolehnout nedá, člověk si musí poradit často buďto sám... nebo najít někoho, kdo mu podá pomocnou ruku." opět se pousmál, tentokrát mírně povzbudivě. Co tím ale myslel a proč najednou začal takhle mluvit? Jako by ti snad mohl vidět do hlavy a zčásti v ní četl jak v otevřené knize. Ale... to je přeci nesmysl. Nebo ne? Zvláštní bylo, že místo toho, aby to působilo nějak vlezle byl opak pravdou. Byla z toho cítit jakási zkušenost, rada a snad i starost. Z úvah tě opět probral smích tvé sestry. Vzápětí prošla kolem tebe, jeden z mladíků měl ruku obtočenou celkem těsně okolo jejího útlého pasu, jeho kamarádi a zbytek party šli v těsném závěsu za nimi. Lilith vytáhla krk a zadívala se k baru, ale když zjistila, že je za ním někdo jiný, pohledem jí proběhlo menší zklamání, nad kterým stejně vzápětí mávla rukou a zamířila se svými novými obdivovateli po schodišti dolů, směrem k parketu. Jako by tam už tak těch lidí nebylo dost. Ale někdo má možná v mačkanici tělo na tělo zálibu... Gabrielle Serrano Dívka se na tebe mile, snad i chápavě usmála, usrkla brčkem trochu pití, pak si na prst natočila pramen vlasů. ,,To nech být, vpořádku." mávla rukou na tvoje slova o tom, že jí to pití zaplatíš. ,,A je to na tobě, nu. Nutit tě nemůžu. Ale je to docela škoda. Přistěhovala jsem se asi před týdnem, ale nikoho tu vůbec neznám. Jinak popravdě na podobné akce mě taky moc neužije, ale je to příležitost jak se s někým seznámit..." vzápětí do ní zezadu někdo zlehka drknul. ,,Nebo taky jak se nechat umačkat nebo ušlapat." zasmála se, očividně byla nad věcí. Zavářila se trochu znechuceně, když jsi do sebe kopla vyprošťovák, vaplázla jazyk a zatřepala hlavou. ,,Brrrr... Doufám, že to aspoň rychle zabírá." pohodila hlavou k barmance a mrkla, ta se pousmála. ,,Ještě jednou se omlouvám. A až se k vám půjdu ostříhat, ještě vám za tuhle škodu něco připlatím." dodala Sara k tobě, ale pak se musela jít věnovat dalším hostům, co se nahrnuli k baru. Jednalo se o skupinu mladíků, v čele s jedním, co k sobě tiskl mladou dívku ve žlutých šatech. ,,Ty máš kadeřnictví? Fíha, bezva a já se po nějakým sháním už dost dlouhou dobu." napůl hvízdla ta blondýnka. ,,myslíš, že bych se mohla zítra nějak okolo odpoledne zastavit? Jestli nemáš plno. Potřebovala bych to vzadu zarovnat a zkrátit a uvažovala jsem i o nějaké té barvičce." usmála se. Peter Bishop Po tvém postřehu se na tebe Michelle trochu zvláštně zadívala, ale to už se slova chopila opět Gina. Tahle černovláska nejenže vypadala, ale byla dost energická a dovedla si prosadit svojí. ,,Tak to není. Je to prostě vcelku klasický stav nadřízeného s podřízeným, kde by žádné citovější zabarvení být nemělo. A Mia je hodně schopná obchodnice, na její věk a na to, že je to ženská, se v tom vyzná líp jak kdekterý chlap a umí využít ještě toho, jak vypadá, což jí dává další bonusy. Ale je na zaměstnance vcelku tvrdá a jakmile jeden překročí jisté limity..." zmlkla a krátce těkla očima po Michelle, ,,Tak si ho pak hlídá a to dost ostře. Zazlívat jí to nemůžeme, kdyby to tak nebylo a při počtu zaměstnanců by tenhle podnik skončil dřív, než by začal. A myslím, že to není cílem nikoho. Přijít o práci vážně nechci, hlavně, když mě baví." kývla a pousmála se, ještě zkontrolovala Alex, která se vcelku vesele během krátké chvilky bavila s partičkou mladíků opodál. ,,No.... a ti?" naznačila decentně rukou ke stolku k těm dvěma, co seděli s Miou. ,,Nemám tušení. Šéfa jsem neviděla ani při podepisování smlouvy, ale řekla bych, že to nebude ani jeden z nich a v zaměstnancích nemám přehled, je jich tady jak much, ale taky bych je na tuhle sortu netipovala. Možná.... obchodní partneři." usmála se nakonec spokojeně a vědoucně. Než jsi stačil vznést otázku týkající se jejích věsteckých schopností, všiml sis, že Mia vytáhla nějaké papíry a začla je s muži pročítat. Ti občas kývli hlavou, pak se ten starší začal shánět po propisce, kterou mu dívka bleskově podala. Na to se zvedla, oba muži také, podali si s ní ruce, Mia jim věnovala ještě jeden ze svých okouzlujících a odzbrojujících úsměvů a oni se brzy ztratili mezi davem. Dívka tam ještě chvíli stála, vypadala najednou vcelku opuštěně a náhle dokonce i svým způsobem zranitelně. Rozhlédla se po podniku, pohledem krátce zavadila o tebe, pak se pousmála. ,,Tak... děvčata, myslím, že asi půjdem pomalu nastoupit a ještě se protáhnout." zkonstatovala Sandra, dopila zbytek šampaňského a sama se zvedla ze židle. ,,Michelle, skoč prosím pro Alex." dodala ještě k rusovlásce, ta kývla a rozešla se ke zmíněné tanečnici. ,,Takže ještě jednou díky za pití a rozhovor. Jestli tu zůstanete a nestane se z vás pak velké zvíře, co má svých "starostí" dost, tak se někdy určitě zas zastavte. Myslím, že se nebude zlobit ani jedna z nás." rozloučila se s tebou Sandra a usmála se, stejně tak Gina. ,,A ještě mimochodem... Hodně štěstí, ať se vám tady líbí a... vítejte." dodala, kývla hlavou a všechny se společně rozešly zezadu k pódiu. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Usměji se. "Je to docela možné." Odpovím. Dech se mi stále více zrychloval, podle toho jak na mě pracovala. Rozhodně věděla co s tou pecičkou v jazyku dělat, že jsem dokonce občas zaúpěl vzrušením a snad i překvapením. A pak přišlo vyvrcholení, zvláštní, takový jsem ještě neměl, vydám ze sebe něco mezi výkřikem a zabručením. Mučila mě až mě to prohnulo v zádech a byl jsem snad skoro vděčný když s tím přestala. Ale jak to skončilo, začal jsem chtít ještě. Ta holka měla tedy zkušenosti. Zůstanu chvíli ležet a oddychuji, pak se na ní podívám, chytnu ji za paže a vytáhnu si ji nahoru po těle. Políbím ji a přitisknu ji k sobě. "Jsi tedy hodně šikovná." Řeknu nakonec a stisknu v dlaních její zadeček. "To co jsem chtěl jsi mi splnila, nemám teď být zase na chvíli já tvůj poslušný sluha?" přitisknu rty k jejímu krku a zlehka ji do něj kousnu. Používám jen přední zuby, nechci ji svými špičáky vyděsit, rozhodně ne teď. Později si kousnu až o tom skoro nebude vědět. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,To tedy kazíš. Aby nakonec kvůli tobě nekrachly celé společnosti." odvětil pobaveně a mrknul na tebe. Sled tvých dalších reakcí ho ale patrně dokonale zmátl. Odráželo se mu to nejen v očích, ale celkovém výrazu tváře. Možná se chtěl zeptat, co se děje, ale nakonec to spolkl a jen mlčky kývnul. Ještě tě chvíli sledoval, když se za tebou zavřely dveře, jen si povzdychl a trochu rozpačitě se zadíval na notebook, na jehož monitoru se rudě skvěla vyznačená trasa, po níž se mohl dostat zpátky domů... Ledová voda skutečně zčásti pomohla, ale patrně to bude stejně k ničemu, když víš, že vyjdeš a on tam bude stále sedět. Nezmizí a nerozplyne se, i když možná tím, jak protichůdně ses zachovala, jsi docílila toho, že raději odejde. I když Colin nepůsobil jako ten typ, co by to udělal alespoň bez omluvy a rozloučení. Vyšlas ven, stál trochu bezradně vprostřed pokoje a poškrábal se na zátylku. ,,Jestli jsem udělal něco špatně, tak promiň." pronesl nakonec po chvíli ticha, krátce se na tebe zadíval, pak pohledem sklouznul zpátky ke gauči. Nejistota z něj byla cítit snad až moc. Stejně tak ale lehčí, ale pomalu těžknoucí závoj únavy. ,,Kdyžtak se vyspím tady." dodal pak ještě po chvíli, v hlase bylo cítit, že by byl patrně raději za něco jiného, ale nahlas to neřekl. Opět k tobě zvedl oči, ale tentokrát už pohledem neuhnul. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Popravdě... to už mě tolik neláká..." přimhouřila oči, na rtech se jí pomalu roztáhl širší úsměv. ,,Ale jsi hodný, že to nabízíš. Za to ti možná dám, co chceš..." šeptla, mírně sklonila hlavu a pozorovala tě zpod obočí, v očích jí tak trochu zvláštně zajiskřilo. Na rtech stále ten, nyní poněkud zvláštní úsměv. Než jsi stačil něco říct, umlčela tě polibkem, pak tě překvapivě pevně chytila za ramena a jedním škubnutím se překulila tak, žes byl nad ní a ona pod tebou. Vztáhla ruku a přejela jí po tvé tváři, ucítils i ostřejší dotek jejích nehtů. ,,Tak co... lovče. Jsi si stále jistý touhle pozicí?" zašeptala, zatímco špičkou nohy ti přejela od slabin na bok, pak dál nahoru, až si ji opřela o tvé rameno. Druhou nohou učinila o chvíli později ten samý pohyb, takže se ti opět plně odhalil pohled na její ženství. Ne že by tomu nebylo tak už předtím, ale teď z ní sexualita doslova přetékala. A ona to podle výrazu ve tváři moc dobře věděla. Opět vztáhla paže, obtočila je kolem tvého krku, stáhla si tě tak napůl k sobě. ,,Říkala jsem ti, že jsem na lovu. A nelhala jsem. Vím, kdo jsi, Patriku..." zašeptala, její rty tě zapálily na ušním lalůčku. ,,Ale soukromé lovy se do práce nepočítají.... Navíc se mi líbíš. Takže... není třeba se v tomhle smyslu slova nějak vzrušovat. Ale v tom jiném by to nebylo vůbec k zahození. Co myslíš?" opět se dost svůdně usmála. Jako by z ní vycházelo nějaké zvláštní afrodiziakum, co ani nedovolilo, aby ses toho, že je lovkyně, nějak víc zděsil. Jen to byl... prostě šok. Na druhou stranu, který upír co přežil střet s těmihle skutečně velmi nebezpečnými protivníky, by se mohl navíc chlubit tím, že si s nimi užíval a navíc... napil se jejich krve? To bylo víc než pořádné pošimrání pro ego. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Pousměji se. "Jistě. Já jsem si jistý v každé pozici." Řeknu pobaveně a položím ruce na její nožky, přejedu jimi po hebké kůži, natočím hlavu a políbím ji na lýtko. Obtočila mi ruce kolem krku a přitáhla si mě ještě blíž. Chytla jsem se ji znovu políbit, když pronesla ty slova. Zarazím se a ztuhnu překvapením. Ví kdo jsem... je na lovu.... Se šokem mi dojde že se tu zrovna miluji s lovkyní upírů. Vzpamatuji si ve chvíli kdy přitiskne rty na mé ucho. Zadívám se na ní, stále váhám, ale je pravda že kdyby mě chtěla dostat tak to mohla udělat už dávno a navíc by mi to přece neříkala. "Hmm... zajímavá situace... milování s mým úhlavním nepřítelem." Usměji se a už se tesáky nesnažím ukrývat. "Na to že jsi lovkyně... se mi také líbíš." řeknu a zapřu se rukama o postel. Jednu ruku položím na její ženství po kterým ji mazlivě pohladím. Pak jen stačilo jen jeden pohyb a už jsem byl připravený vstoupit. Narovnám se a uchopím její nohy, které měla položené na mích ramenou, aby mi nesklouzly. Pak do ní proniknu a začnu přirážet, už jsem pochopil že tahle kráska není zrovna na nějaké něžnosti. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Jak jsi do ní pronikl, sykla, vzápětí skrz stisknuté rty zasténala a zvrátila hlavu mírně dozadu, čelo se jí podmračilo. Po dalších dvou přírazech napůl vykřikla, pak začla dost hlasitě sténat, mezi prsty chvíli tiskla prostěradlo, pak ale rukama sklouzla na svou hruď a stiskla ňadra. Sama si začla hrát s naběhlými bradavkami, což ji nutilo k ještě hlasitějším stenům. V jeden okamžik se stiskla tak silně, že se ti její tělo pod náporem extáze málem vyškublo. Podívala se na tebe, roztáhla nohy ještě víc od sebe, takže jí sklouzly z tvých ramenou, ruce ti položila na své boky a naznačila, abys ji za ně pevně chytil. Nohy si zlehka zapřela do ohbí tvých loktů, ale stále je držela víceméně natažené. Ještě chvíli se na tebe dívala zpod přivřených víček, pak ti znovu stiskla paže v zápěstích, mohl sis ji tak ještě lépe přirážet do slabin. A to bylo patrně také to, co chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Bylo to zvláštní a zároveň vzrušující myšlenka na to, že tu pod sebou mám někoho kdo nás hlavně zabíjejí. Spokojeně vydechnu, líbilo se mi jak si tiskne ňadra a v jednu chvíli jsem ji musel pevně chytit aby mi nevyklouzla. Pak mě začala dirigovat, jak to má ráda. Usměji se a dělám co chce, pevně ji uchopím za boky. Olíznu si náhle suché rty a začnu přirážet rychleji a razantněji. Dech se mi zrychloval ne jen námahou, ale i vzrušením. Pak posunu jednu ruku z jejího boku více na zadek a prstem najdu její druhou dírku na kterou prstem lehce zatlačím dokud mě nepustí dovnitř. |
| |
| U baru Že mě to nenapadlo hned, tohle je skvělé místo a čas, kde trochu zviditelnit a zpropagovat svůj podnik. V očích se mi zableskne, když se ta sladká blondýnka tak nečekaně chytne Sářiny zmínky o mém kadeřnictví. Nechápu, že mě ani ve snu nenapadlo možnost, že příval omladiny do zdejšího klubu, by mohl znamenat i příval klientů do mého kadeřnictví. Možná to bylo i tím, že jsem nechtěla ztratit ten poklidný maloměstský život, který se mi tak zamlouval. Možná jsem chtěla být jen dál neviditelná…ale…ta samota je tak ubíjející. Nehty si pročísnu zašmodrchaný pramínek vlasů a znovu se pohodlně usadím. “No ano, mám své malé kadeřnictví..i když to tak zrovna moc nevypadá co?“..mírně se uculím a pokusím si dlaní ulíznout pocuchaný účes. “Je to hned na náměstí, vedle té rybí restaurace, a slibuji, že vám budu věnovat jen tu nejlepší péči. Snad vám tak oplatím to jak si mi pomohla..s vy víte čím…se skvrnou…“ Sářin vyprošťovák začíná pomalu zabírat a tudíž i mé pohyby a uvažování jsou plynulejší a jasnější, a dokonce i chuť okamžitě odejít a někde se ze studu zahrabat pomalu mizí. Kdo ví, zda za to může ta odporná tekutina, nebo někdo blonďatý a velice příjemný. “A víte, že se s vámi ještě trochu napiju? Sáro, nemáš tam prosím něco s nízkým obsahem alkoholu..pokud možno s žádným?“..otočím se s prosbou na Sára, ale hned se zase pohledem vrátím k oné tajemné blondýnce. Konečně mám trochu času si jí trochu víc prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Dia Muerto pro Vypnu vodu a zabalím se jenom do ručníku, věci z podlahy seberu a hodím je do koše na prádlo. Fajn... sice nic moc, ale aspoň něco, ne? Zavrtím hlavou. Co si to k čertu namlouvám? Měla bych mu zaplatit toho blbýho taxíka. Než otevřu dveře do ložnice, zhluboka se nadechnu. Vydrž, nejsi bestie. Pohled mi okamžitě sklouzne na Colina a zarazím se, přeci jen, stojím před ním jenom v ručníku. Je to čím dál lepší. Prostě nemůžu jednou přemejšlet, co? Ne... nemůžu. Lehce se usměju a zavřu dveře koupelny. Nejsem člověk.. nejsem. Bože.. ale já chci být! Prohrábnu si vlasy a otočím se ke skříni, zrovna ve chvíli, kdy se mi začne omlouvat. Ty? Asi jo.. máš krev. Mám chuť se začít smát, ale ovládnu se natolik, aby se mi nezačala třást ramena. Jeho váhavost se nese pokojem a ja doslova cítím, že kdybych chtěla, mohla bych si kus odkrojit. Fajn.. to jsem potřebovala. Ale když jsem blbá, tak jsem blbá. Stoupnu si na špičky, abych dosáhla na poličku, kde mám věci na spaní. Tričko.. jasný. Dneska prostě jenom tričko. Vytáhnu jedno infantilní se Snoopym a přehodím si ho přes rameno. ... se vyspím tady. Zavřu na chvíli oči, stále otočená dovnitř skříně. Tak fajn.. jak chceš. Budeme hrát fair play. S úsměvem se na něj otočím a pomalu dojdu ke dveřím. "Pokud se nebudeš bát, můžeš zůstat tady." Zavřu dveře a opřu se o ně zády. Pohled věnuji jen jemu a... usměji se. Nesnažím se nijak zakrývat obnažené špičáky. Úsměv je milý, nijak hrozivý, nebo něco takového. Hrajeme fair play... Ruce mám na klice a jsou křečovitě sevřené. Co to zase doprdele dělám? Nakloním mírně hlavu ke straně a trochu zbystřím smysly, nechci aby mi jedna přistála, i když se to hojí rychle, neznamená to, že to nebolí. "A ne.. nepřivedla sem tě sem proto, abych tě zakousla." V hlase lze postřehnout mírnou trpkost. Dobrý, jasný.. vždycky to dopadne blbě... |
| |
| Vanessa Noemi O'Donell Mladík se na tebe trochu prudčeji otočil, zrovna se natahoval pro jednu z knih, vázaných v kůži s přezou a zdobným kováním. Černé vlasy mu švihly do zad, v očích se zvláštně zalesklo. Podobně jako dravci, když pozoruje svou kořist. Vzápětí to ale zas zmizelo. Bylo dost možné, že zapracovala jen tvá fantazie, v níž jsi mohla spatřit i nehezký úšklebek, co se roztáhl v úsměvu skoro až k jeho uchu a zhyzdil jinak pohlednou tvář. Trochu vzdáleně jsi vnímala, jak ti někdo stiskl rameno. ,,Vpořádku?" otázal se, když se ujistil, že ho zas vnímáš, tak se narovnal. V ruce žádnou knihu neměl. Že by opradu jen představa? ,,Takže... ty opravdu máš za to, že tenhle podnik vedou.. sektáři?" pousmál se, pak lehce nevěřícně pokýval hlavou. ,,Musím říct, že fantazii máš bujnou hodně, ale nemusíš se chytat každého slova a věci, co řeknu." úsměv se změnil na lehce shovívavý. ,,A ty... máš se sektami nějaké zkušenosti?" otázal se pak úmyslně zlehka provokativně, v hlase mu dokonce zazněl podtón hravého, laškovného zavrčení. ,,A jinak..." sepjal ruce za záda a vzhlédl ke stropu, přičemž učinil jeden krok. ,,Myslím, že jsi už viděla či slyšela o mém vlastním géniovi vše." dodal, krátce o tebe zavadil pohledem a dvěma dalšími, pomalými kroky ti odhalil pohled na stolek. Mohlo v tobě hrknout, protože na něm ležela ta kniha, cos předtím v mylném přesvědčení, že to byla představa, viděla, jak bere z police. Přišel o kousek blíž. ,,Tak... Nechceš mi o sobě něco prozradit naoplátku ty?" pronesl napůl šeptem, který dostal sametově medový podtón. Na tváři se objevil jemný náznak pousmátí, ze kterého šel ale trochu mráz po zádech. Mladíkovy černé oči se zabodly do těch tvých a odmítaly je pustit, dokud neodpovíš na to, co se ptal. A nikdo nedovedl zaručit, jestli tě pak nechá jít... Melody Mathews Kristián pozvedl obočí, pak kývl bradou ke klávesistovi. ,,No, možná na to nevypadá, ale za dva roky oslaví třicátiny." odvětil na tvůj dotaz, pak upil ze svého vlastního pití. ,,Nepůjdeme se posadit?" otázal se po chvíli, protože u baru začlo přibývat víc a víc lidí a přestávalo tam být pohodlno. Další se rozhodli trochu rozproudit krev na parketu, takže se několik stolků uvolnilo. ,,Ukaž, vezmu ti to." pousmál se, natáhl se i pro tvé pití a krátce rozhlédl. ,,No... támhle je volno." naznačil směr pod schodištěm, kde se také skrýval stolek, vcelku hezky zastrčený v koutku, takže tam byla alespoň trocha soukromí a klidu. Mladík neváhal a protáhl se úzkým prostorem mezi lidmi natlačenými u baru a stolky před ním, počkal na tebe a pokračoval dál, až dozadu. Zdálo se to skoro nekonečně dlouho, nežjste se tam dostali, ale podařilo se to. Odsunul ti židličku, pak se sám posadil a položil před tebe skleničku s duhou. Opět se napil, potřeboval patrně svlažit hrdlo. Na vyvýšené podlážce to tak nepřišlo, ale.. tam "dole" byl vzduch skoro k zalknutí. Naštěstí brzy spustili klimatizace. ,,Jestli se můžu zeptat... Ty jsi odsud? Nebo jsi neodolala lákání a přijela bůhvíodkud, aby ses sem dostala a... Našla jsi aspoň trochu, cos chtěla, nebo ti to za to nestálo? Mě už se párkrát podobné zklamání stalo. Ale tady to není špatné. Sice mám radši něco víc... pohodovějšího a ne tak přehnaně tajemného, ale jistě to má pro dost lidí něco do sebe." pokývl hlavou, společně s tím se pousmál. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro ,,Skutečně? Ty mě snad vážně přesvědčíš." na rtech se jí roztáhl úsměv a v očích roztančily jiskřičky. Po nečekanémdotyku tvých rtů na šíji sebou jemně škubla, kůže na krku se jí napjala a chloupky napřímily, v příští vteřině se objevila husí kůže, jak jí přes záda přejel mráz. Tepna ještě chvíli pulzovala o něco rychleji a výrazněji, než se na tebe pootočila. V pohledu měla ještě zbytky překvapení společně s nevyslovenou otázkou, ale také něco jiného. Natáhla se k tobě blíž. O dost blíž. Naklonila hlavu mírně na stranu. ,,Ty jsi... vážně zvláštní..." zašeptala podobně, jako před pár okamžiky i ty. ,,Je mi tak nějak jedno, kdo jsi nebo... co jsi. Ale mám dojem, jako by se mi znovu zdál jeden starý sen. Jenže... už to není sen." dodala, přičemž sklopila víčka ke tvým rtům. Opět se kouske víc přiblížila, málem se ti zamotala hlava. ,,A jestli je... tak se nechci probudit." hlesla ještě, vcelku žádostivě se k tobě přitiskla a začala tě líbat. |
| |
| Kdesi s Thomasem Připomínal zrůdu, lovce a ještě něco, co bych nikdy nechtěla potkat. Přesně takový mi Tom přišel v té chvíli, která byla…skutečná? Nezdálo se mi to? Znova se pokusím zaostřit na jeho tvář. Co se to stalo? Jako bych byla na chvíli mimo. Jen beze slova pokývu hlavou na znak, že jsem v pořádku. Nikde žádná kniha, po které se prve napřahoval. Nikde ani stopy po tom, co se tu stalo. Skutečně má na mě účinek to prazvláštní víno, co mi nabídl? V hloubi duše se mi začínají rodit pochybnosti jestli jsem si pro dnešní večer vybrala tu správnou kořist. “To jsi naznačil ty. Já jsem jen řekla svůj názor. Neměl bys být tak…“ Jaký vlastně? Jaký on vlastně je?“…tak všímavý vůči některým věcem,“ dopovím nakonec mírumilovně, avšak ten jeho úsměv bych mu z tváře nejradši smazala. Shovívavost! Pche! Jako bych byla nějaké malé děcko, které nic nechápe a musí se s ním šetrně hovořit. Vztek probublává jen chvíli dokud se neozve s další otázkou. Odpovědí na ní je prozatím smích. Pobavený smích, který se mi z hrdla vydral docela sám a bez mé vůle. “Co myslíš Tome? Mám s nimi nějaké zkušenosti?“ vrátím mu stejnou mincí. Tak se ukaž panáčku jestli mi stojíš za riziko a nebo ne, pomyslím si načež očima krátce zabloudím směrem, kterým se díval on. Jeho pohyby však odhalí něco mnohem, mnohem zajímavějšího. Cože? jen tak tak se ubráním překvapenému vykulení očí. Takže to nebyla představa? Skutečně tu knihu z té police vzal? To by ale potom znamenalo, že ten úšklebek, který se mu objevil na tváři byla taky opravdový. Jen ztěží získávám zpět své ztracené sebeovládání. Když na mě promluví odtrhnu pohled od knihy a zadívám se mu do očí. V krku se mi v tu ránu utvoří knedlík, se kterým padlo poslední rozhodnutí. Od tohohle muže se budu držet dál. Dříve než kdokoliv jiný si nade mnou získal nadvládu a to se mi nikdy nelíbilo.Vlastně se to podařilo jen málokomu. Věděla jsem, co říct. Byla to již ohraná písnička, kterou přednáším, kde komu, kdo se mě zeptá na to samé, na co Tom. “Jak už víš jmenuju se Vanessa. Jsem z velmi bohaté rodiny. Mám o tři roky staršího a o rok starší sestru. Vzdělávala jsem se hned v několika oborech, ale umění mezi ně bohužel nepatří,“ poslední část se vždy měnila podle toho, co můj protějšek ovládal a co bych já ovládat neměla, aby mohla moje oběť vesele blábolit o tom v čem je nejlepší. Jenže tady to bylo jiné. Nervozitu jsem skrývala seč to šlo. Věnovala jsem Thomasovi sebevědomý a milý úsměv. Teď po zodpovězení otázky jsem se cítila jako když ze mě spadnou okovy. Ladně jsem svého společníka obešla a přešla ke knize. Potřebovala jsem se k němu postavit zády, aby mi neviděl v obličeji tu nejistotu a zamyšlení nad tím, co teď provedu abych se dostala z jeho dosahu. Prsty jsem nevědomky přejížděla po kůži, která zčásti tvořila desky knihy. V pohybu jsem ustala až když jsem se dotkla spony, kterou byla kniha uzavřená. “Co to je za knihu?“ optala jsem se zvědavě, i když jsem do tohoto pocitu měla skutečně daleko. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro O tomhle typu lovců jsi zatím zaslechl málo, ale proslýchalo se, že jsou upraveni genetickou mutací s upíří krví. Svoje vybrané oběti měli za úkol svést... a pak, aby sami získali zpět jakousi energii, je následně během milostného aktu jaksi předběhli a zakousli se. Na to svou upíří oběť vysáli. Do poslední kapky. Renino čelo se podmračilo, chvíli to vypadalo, jako by s něčím bojovala. Krom vzrušení sama se sebou a se svou přirozeností. Zatnula nehty do pokrývky, ozval se zvuk párané látky. Ještě pár chvil, opět otevřela oči, ale ty již byly zcela normální, stejně jako její zuby. Trošku unaveně se na tebe pousmála, v pohledu se jí zračila jakási prosba spolu s dál narůstající vášní a vzrušením. Pevněji nohama stiskla tvé boky, ještě víc se prohnula do oblouku jako luk... Stačilo několik dalších pohybů a zřetelně jsi cítil, jak se kolem tebe stáhla, napnula se, náhle se dost překvapivě vyšvihla do polosedě, nohama se zachytila ještě pevněji, ruce ti obtočila kolem krku, zatímco z toho svého si stáhla vlasy stranou a přitiskla se k tobě tak, aby ses mohl napít. Během dalších dvou vteřin měla orgasmus. |
| |
| Gabrielle Serrano Blondýnka se zasmála. „Ale... nic nevydrží věčně a popravdě, jsi asi nejlíp upravená kadeřnice, co jsem zatím viděla. Jedna moje známá, spíš z dřívějších časů, měla místo vlasů mop na vytírání. Ale teda když člověk překonal jistý strach, tak zjistil, že stříhá jak profík odněkud z Hollywoodu nebo tak.“ pousmála se. „Tak fajn, určitě se zastavím, snad se neztratím a najdu to hned napoprvé.Počkej... říkalas rybí restaurace? Jestli je tu jenom jedna, tak mám dojem, že jsem asi ob dům vedle. Akorát mám výhled na opačnou stranu. Ne do ulice, ale do dvora. Tedy... ne že by to byl nějaký luxus, ale stačí to. Nejsem náročná, hlavně když se mi byt nerozpadá pod rukama.“ mrkla na tebe. „To se možná dokonce neztratím. Mám orientační nesmysl.“ vyplázla jazyk. Spokojeně se usmála, když jsi zkonstatovala, že přecijen ještě nepůjdeš. Sara hned, jakmile to bylo v jejích možnostech, přiklusala k vám. „Hned, to vidím asi na Panenské slzy.“ pousmála se a začala koktejl připravovat, pak ho před tebe přisunula v šampaňské flétně. „Tak.... prosím.“ kývla ti a hned zas odběhla na druhý konec za dalšími zákazníky. „No, ta se naběhá. Lepší jak jogging nebo dření se v posilovně. Jo, co já bych dala za nějaký kilčo navíc.“ povzdychla si dívka, co ti dělala společnost. Byl fakt, že byla štíhlounká, skoro žádné boky, hruď taky dvakrát ženskými tvary neoplýval a i v obličeji působila spíš jako děvče než jako vpodstatě dospělá žena. Mikádo to ještě zdůrazňovalo. Mohla ti tímhle vzezřením připomenout Natalii Portman když jako hodně mladá hrála po boku Jeana Rena ve filmu Leon. Napila se a trochu zvědavě se na tebe zadívala. „Hm... ještě se chci zeptat. Máte tam u vás i nějaký pěkný barvičky... myslím třeba modrou, růžovou... a tak? Uvažovala jsem o růžových melírkách, ale jestli tě napadá něco jinačího, tak dám na radu odbornice.“ natáhla se a cinkla svojí sklenkou o tvojí. „Tak.. nazdraví.“ pokývla ti hlavou a usmála se. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Ale byl jsem připravený na možnost, že by snad mohla zaútočit, ale najednou ji to přešlo a byla zase normální. Ulevilo se mi, skloním se a políbím ji dlouze na rty, najednou se vyšvihne do polosedu že se musím narovnat. Přitiskne se ke mě a odtáhne vlasy z krku, jak mě vybízela abych se napil. Pevněji ji obejmu kolem pasu a přitisknu rty k jejímu jemnému krku, který políbím. Jen okamžik čekám než dosáhne orgasmu a v tu chvíli se do ní zakousnu. Jen co ucítím na jazyku první kapky krve, zavřu spokojeně oči a začnu stát, po chvíli ji začnu hladit jemně po těle. Přestal jsem sát dřív než bylo potřeba, ale už jsem byl nasycen a já si neberu nikdy víc než kolik je nutné. Začnu ji ranky na krku olizovat a zlehka líbat, pomalu se s ní zase položím a chvíli tak ještě zůstanu, než se z ní nakonec svalím na postel. Spokojeně si oddychnu a olíznu rty, pak se na Renu zadívám a znovu ji k sobě přitisknu. "To bylo moc pěkné." Řeknu ji tiše do ucha na který ji políbím. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Ty... to... jsou vážně pravé?“ otázal se a trošku se zadrhával, jak se snažil najít vhodná slova. V očích mu ale stále svítily malé jiskřičky zvědavého dítěte. Ještě by chybělo, aby se zeptal, zda si může sáhnout a možná ho to i napadlo, ale včas zmlknul. „No... vážně zvláštní... Něco podobného jsem viděl jen jednou, v televizi v nějakém pořadu, kde byli údajně praví upíři. Jeden chlápek opravdu vypadal jako skutečný.“ promnul si bradu, pak se zas pousmál, tentokrát už jistěji. „No, ale jestli mě nehodláš zakousnout, tak se patrně nemám čeho bát. Spíš bych se mohl bát něčeho jiného.“ sklouzl po tobě očima. Jistě, jak by ne, stále jsi byla jen v ručníku, s tričkem přes rameno. „Mám to ale štěstí... upírka....“ zahleděl se na motiv Snoopyho, „a navíc ještě upřímná a roztomilá.“ koutky úst mu zlehka cukly v širším pousmátí. |
| |
 | soukromá zpráva od Megan Inés pro Sledoval jsem, jak se jí zježili chlouky na šíji a neskonale mě to potěšilo. Její tělo mi nyní bylo tak blízké. Její slova byla sladká a lákavá, i když mě zarážela... to že řekla, že je jí jedno, kdo nebo co jsem. Měla snad nějaké tušení? Nakonec jsem to hodil za hlavu a přijal její blízkost, i když to bylo hodně těžké se ovládat. Její polibky byly vášnivé a hluboké. Skoro jsem nemohl dýchat. ,, V životě jsem po nikom tak moc netoužil!" vydechnu jí do ucha mezi jednotlivými polibky. Stále tady byly slabé pochyby, jestli jednám správně, ale nějak jsem si nemohl pomoci. Nechal jsem své ruce bloudit po jejím teplém těle a nasával jsem její vůni. Ochutnával jsem její ústa a utápěl se v trýzni a potěšení. Má touha byla tak dvojsmyslný, až mě to děsilo. Na jednu stranu jsem toužil se zmocnit jejího těla a spojit je s tím svým, vychutnat si každý okamžik a nechat jí naživu, protože takhle byla nádherně nepřekonatelná. Celá byla tak neuvěřitelně krásná, lákavá, horká, živá. A na druhou stranu jsem tolik toužil ochutnat její teplou krev a připoutat si ji tak k sobě na věky. Talik jsem chtěl sát její tělní tekutiny, že jsem se ža tím pocitem touhy zalikal. Odtáhl jsem se od ní a prohlížel si její naběhlé rty, její dokonalou pleť, zářící ve světle měsíce a hvězd. ,, Zbožňuji tě," vydechnu překvapeně. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Jak ses odtáhl, ještě ti napůl vyšla vstříc v započatém polibku. Teprve v příštím okamžiku trochu váhavě, neochotně pozvedla víčka, jako by se právě musela probouzet ze sna, z něhož se probudit nechtěla. V hlavě ti při té myšlence zazněla její vlastní slova co vyřkla před tím, než se ti skoro všechno převrátilo napůl vzhůru nohama. Proč? Díky čemu? Stačilo se podívat, důvod toho všeho jsi měl před sebou. Upírala na tebe až průzračně modré oči spolu s jakousi nevyslovenou nadějí. Nebo snad touhou? Dalo se říct, že osud téhle dívky jsi měl ve svých rukách. Potlačit svou přirozenost a díky tomu z téhle dívky jen kvůli tomu pocitu hladu neudělat vpodstatě něco neživého... Nebo jí ponechat tu živoucí jiskru, co plápolala v jejích očích a dělala jí tím, čím byla – v tvých očích tedy něčím neskutečně přitažlivým, svůdným a okouzlujícím? Nejevila se ti taková hlavně proto, že byla živá a tím svým způsobem vlastně stále... nedosažitelná a neuchopitelná jako hvězdy, co poblikávaly na noční obloze? Po tvých dalších slovech se tón překvapení z hlasu zrcadlil v jejích očích. Ústa se jí pootevřela v němé odpovědi, chvíli se na tebe dívala. Pak zkoumavě natočila hlavu na stranu, na rtech se jí objevilo stále ještě váhavé pousmátí. „Snad ne láska na první pohled? Tedy skoro....“ těžko říct, jak to vyslovila. Možná chtěla, aby to vyznělo trochu sarkasticky a tím by se octla tak trochu nad věcí, ale rozhodně to tak nevyznělo. Spíš v tom byl podtón snivě naivního, dívčího doufání. Však která po něčem podobném netouží, po tajemném cizinci z románů, s nímž stráví jen pár chvil a oba se do sebe skoro bezhlavě zamilují. Zároveň jsi však pocítil a zaslechl i něco jiného – spolu s tímhle doufáním neodlučitelně spojený strach. |
| |
| Nosferatu - s Adrienem Líbí se mi, jak moje jméno sklouzlo z jeho rtů. Jeho rty…vypadají tak měkce… Rozhodnu se, že před východem slunce je ochutnám a s nimi klidně i spoustu dalších věcí. Kvůli práci jsem bohužel zanedbávala poněkud lidské potřeby těla a je nejvyšší čas to napravit. Stejně jako jeho oči sklouznou i ty moje k místu, kde lem šatů ukáže o kousek víc kůže. Víc světla a o něco lepší úhel, viděl by moje spodní prádlo. Charlotte, jsi to ale nestyda! Pokářu se maličko, ale jenom mi to přidá na hravé náladě. Zvlášť když zjistím, že Adrien není stydlín. Občas je dobré zlomit zábrany stydlivosti vlastního partnera, ale dneska chci dravce, který se nebude bát, když maličko přitlačím. A že na to dojde, tím jsem si jistá. Ani já nezatajím, že vím, kam se díval, a že mi neunikl ten lehce zasněný pohled. To všechno mě totiž mimořádně potěší. “Samozřejmě.“ Přisvědčím, že jeho pozvání přijímám, a zvednu se ze židle. Dovolím mu ten pohled po zbylých členech kapely i myšlenku na tajná místa, která může tenhle klub skýtat. Dobře vím, kolik jich je. “Pokoje pro větší soukromí…“ Zareaguji na jeho pohled, když se ke mně už otočí. “Osobně však dávám přednost vlastnímu pokoji.“ Dodám znovu hravě, možná s náznakem slibu, že uvidí, jak to u mě vypadá. Když přidá na iniciativě a okouzlí mě. Anebo možná dá jednoduše najevo, co chce. Uvidíme. V bocích o maličko víc zhoupnutí, když prokličkuji mezi lidmi, a přesuneme se tedy k baru. Počkám, jestli mi Adrien vybere nebo si budu mít vybrat sama. A taky jestli potom budeme postávat u baru, vrátíme se ke stolu nebo navrhne nějaké klidnější místo, kde bychom si to mohli vypít společně. Mimo jiné. |
| |
| U stolku Mírný úsměv z mé tváře zmizí hned, jak uslyším slovo "třicátiny". Po dlouhé době odtrhnu pohled od Zekkeho a s překvapeným výrazem se otočím na Krise. Chvíli si ho prohlížím, hledám v jeho tmavých očích aspoň náznak žertovného zablýsknutí. Nadechnu se, jako bych chtěla něco říct, ale pak pusu zase zavřu. Sklopím zrak k barevné duze a ukazováčkem přejedu po hladkém hřbetu sklenice. Najednou už mi můj nápoj nepřipadá tak hezký.. některé barvy zmizely, odstíny jsou vybledlé a lesk chladný. Kristiánovu otázku, jestli se půjdeme posadit, neslyším. Hluk kolem a moje zamyšlení přispívají k tomu, abych ho nechala odejít samotného. Kdyby mi nevzal můj nápoj, asi bych si ani nevšimla, že někam odešel. Zvednu hlavu a bez zbytečných otázek ho následuji. Posadím se na židli ukulatého stolku v rohu, který vybral. "Čerstvý" vzduch je osvěžující nepříjemný rozruch menší. Odsud.. Odpovím stručně a bříšky dlouhých prstů začnu malovat kolečka na tmavé dřevo. Podepřu si bradu a naposledy se kouknu směrem k podiu, ve snaze vyhledat jeho stříbrné vlasy a velké ruce. Řikáš.. "neodolala lákání a přijela bůhví odkud". Snad nemyslíš, že se sem někdo hnal nějak z daleka, jenom kvůli tomuhle baru..? Protočím oči a zasměju se. Z mého hlasu je slyšet náznak arogance a výsměchu.. Kouknu na Krisovo rty a neubráním se spokojenému zaculení, když zjistím, že narozdíl od mého pití vypadají pořád stejně. Teprve až když se přistihnu, že pohledem zvědavě bloudím u podia, se můj úsměv opět vytratí. |
| |
| soukromá zpráva od Megan Inés pro Díval jsem se jí do očí a sledoval každý její pohyb. Cítil jsem z ní pocity a touhy, které mě lákaly a mátly zároveň. Líbila se mi a hodně. Snad to byla láska na první pohled, jak řekla a já cítil, že se dostávám do pořádného maléru. ,, Ano, řekl bych, že to byla láska na skoro první pohled," řeknu smyslně hlubokým hlasem. Chvíli jsem jí pozoroval, její rty a oči, které mě nutily se propadat do jejich modrých hlubin. ,, Pojď se mnou, chci ti něco ukázat!" natáhnu k ní ruku. Byl jsem rozhodnut něco učinit a věděl jsem, že to navždycky změní životy nás obou, ať už to dopadne jakkoli. |
| |
| Vanessa Noemi O`Donell Překvapivě mile se na tebe usmál. Pokývl hlavou, v rukou mu ještě chyběl blok nebo notýsek, aby si mohl vše, cos mu řekla, zapsat. jenže.. jemu na to stačila jeho paměť. Jeho paměť byla tím pomyslným papírem a jeho oči tím, co zapisovalo. A patrně jim neuniklo nic, nebo jen velmi málo z toho, na co se zaměřily. „Ta?“ otázal se a úsměv na jeho tváři se rozšířil. „No, dobře, možná bychom si konečně mohli nalít čistého vína, má drahá.“ dodal, ale těžko říct, zda víc mazlivě nebo s podtónem jakéhosi varování. Varování, abys mu ve svém vlastním zájmu raději nelhala. Varování, abys řekla pravdu. Varování.... před tím, co bude následovat. CO to ale bylo? Tos nevěděla a znepokojovalo to. Nejasné tušení jen rýsovalo z mlhy vyplouvající obrysy, které společně s tvou fantazií a tím, cos viděla tvořily stále jasnější a děsivější rysy možných situací, co nastanou. Zároveň však v tom hlase bylo cítit, že ti dával tímto možnost ovlivnit svůj osud. Vlastně to rozhodnutí hodil tak nějak na tebe, možná abys mu to nemohla dávat za vinu, nebo možná proto, žes ho přecijen něčím opravdu upoutala? Na to druhé se neradno spoléhat, svádělo to totiž k nepříliš upřímnému jednání. „Co všechno víš o upírech? A co jsi cítila v tom víně?“ zvedl hlavu trochu výš, přešel k tobě a uchopil knihu za druhý konec, ale nijak se ti ji nepokoušel vzít. „Na tvé odpovědi sejde i ta má. Nebo spíše... její.“ shlédl ke knize. „Pokud zalžeš, zalžu i já tobě, Vanesso. Ty knihu otevřeš a zemřeš. Pokud mi řekneš pravdu, nebudeš ji muset otevírat vůbec a zapomeneme, co se tady stalo. Ano? Nechci ti ublížit a nikdy jsem nechtěl nikomu. A nikdy to ani neudělám. Ublížili si akorát oni sami... svou vlastní neupřímností.“ jeho prsty opět sklouzly z vazby, poodešel dál a opřel se o konferenční stolek. Napůl ledabyle, zčásti sklonil hlavu, ale stále tě pozoroval. nebýt toho všeho teď a kousek předtím, byla by tahle póza i pohled zatraceně svůdné. K vzteku bylo, že to i teď, jen... „Ještě moment...“ zadržel tě a opět se trochu napřímil. „Říká ti něco jméno Patrick Eart?“ mladíkovy oči se mírně přimhouřily a do tebe jako kdyby uhodil blesk. Jak to věděl? A co s ním tedy rodina udělala, když ne to, co sis myslela? Má v tom snad on prsty, je dohodnutý s Thomasem, aby ti za to, žes na něj přišla, vrátil peklo, kterým si musel projít? Kniha v rukou tě lehce zapálila. Byl čas... |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Dobře. Ale radši na mě zapomeň a nech si to jako.... vzpomínku na fajn sex. A nezapomínej zas tak úplně. Vzhledem k tomu, co jsem já a co jsi ty by se ti to možná mohlo vymstít. I když myslím, že s tvým přístupem by mě na tebe nikdo nenajal... Myslela jsem si to už hodněkrát. A hodněkrát jsem byla překvapená.“ řekla nakonec, hlas měla trochu ochraptělý. Postavila se, sesbírala své oblečení a začala se do něj pomalu soukat, i když kalhotky nechala tam, kde byly, jako by si jich snad ani nevšimla. Její slova tě však zarazila. Někdo jí na někoho najímá? To neznělo na klasické lovce, ti byli soustředěni pod jednou velkou společností, co fungovala jako policie či FBI. Tohle spíš znělo, že tahle kočička si nechává platit podobně jako soukromý detektiv, nebo spíš.. nájemný vrah a nezajímá ji, zda je ten dotyčný opravdu křivák, nebo ne. Jako by ti četla myšlenky se na tebe otočila. „Je to práce. Moje obživa. Jinak bych už dávno pošla. Nikde jsem se neuchytila. Ani mezi lovcema, natož pak mezi obyčejnejma lidma. A upíři se na mě dívaj skrz prsty. Jak to tak u hybridů bývá.“ pokrčila rameny. „Jinou možnost nemám. Dřív se mi to hnusilo, ale věř mi, že prázdná kapsa a žaludek jsou dost přesvědčivý argumenty. I když netvrdím, že kdyby se nabízelo něco jinýho... cokoliv.. cokoliv než tohle... tak se na to vykašlu hned z fleku.“ |
| |
| S Charlotte Možná trochu překvapeně povytáhnu obočí, vzápětí se na tváři roztáhne milý úsměv, který však skrývá ještě něco. Jak vidno i Charlotte jde k věcem přímo, ale současně tak, že to nepostrádá ten hravý, trochu zahalený půvab. Tuhle kombinaci těžko hledat, rozhodně bych ji nečekal hned na první potkání a u manažerky. „Ano? Popravdě reklamy jsem prolétl jen zběžně, ale nějakých pokojů jsem si tam všiml. Jen nevím, jestli mám dost na to, abych si něco takového mohl dovolit...“ oči se lehce přimhouří, pousmátí ještě trochu pozmění, aby byla zaobalenost té věty dána ještě více najevo. Vyrazil jsem hned za Charlotte. Otázkou bylo, jestli proto, že byla rychlejší, nebo spíš proto, že jsem sám chtěl. Ten pohled měl totiž hodně co do sebe... Dorazil jsem k baru, obsluha zareagovala okamžitě. „Tak, co to bude?“ „Jeden Polibek...“ mírně se pousměji a krátce sklouznu očima k Charlotte. Přesněji to byl Upíří polibek, ale to jsem nepovažoval za podstatné. Stačilo mi, že byl podobný Dračímu dechu, což bylo pití ještě ze začátků kapely a nyní téměř nedostupné. A když se naskytla příležitost zavzpomínat na staré časy a navíc snoubená s další narážkou ženě, co stála hned vedle... byl bych opravdu idiot, kdybych to nevyužil. „A Ďáblovo osidlo...“ znovu jsem sjel, tentokrát s úsměvem na rtech Charlotte. Nebyl jsem si jistý, zda je to její šálek, ale vybral jsem dle toho, jaký na mě dělala dojem. Rozhodně pěkně kořeněný. Netrvalo to dlouho a barmanka před nás s pousmátím postavila obě sklenky. Přelétl jsem pohledem prostory, pak se jako by zamyslel. „Co jste říkala o těch pokojích?“ sklouznu očima na manažerku a je v nich neskrývaná jiskra, i když z tváře jako takové jen pomalu mizí hrané zamyšlení. |
| |
| Melody Mathews „No... jsou i tací, jak jsem řekl. Přecijen, je to velká senzace, všude reklamy, letáky, plakáty, internet, dokonce i televize. A když se podíváš kolem sebe, tak je tu vážně skoro přeplněno, a tohle městečko by nenaplnilo podnik ani způle. Navíc většina obyvatel je tak trochu ortodoxních, hlavně kvůli tomu, že tohle berou jako znesvěcení. Dřív tu stával kostel a tak...“ zadrhnul se. Těžko říct, jestli proto, že si všiml tvého pohledu a tím pádem si asi myslel, že ho neposloucháš, nebo to bylo z jiného důvodu. Když ses otočila zpět, postřehlas, jak mávl rukou. „Ale to vlastně víš, když jsi odsud. A asi na to budeš taky mít jiný názor. Nebo tě vyslali jako špeha pro kompromitující materiál, aby mohli sepsat petici a nechat to tady zavřít?“ pousmál se a zlehounka mrknul. Pak pohled křišťálově modrých očí upřel do svého pití, zvedl skleničku k ústům a napil se. Rty se krátce zaleskly pod pohlazením nápoje, než se na tebe Kristián zas zadíval. „No... jestli jsi odsud... Co bys řekla na to si někdy... třeba vyrazit? Klidně jen tak, jako kamarádi. Já jsem sice ze sousedství, ale auto mám, řidičák taky... Tak kdyby ses třeba nudila..“ usmál se a zlehka pokrčil rameny. „Nenutím tě, jenom návrh.“ dodal po chvíli a tebe napadlo, kde je vlastně asi Sabina. Nerozloučila ses s ní nijak pěkně, i když ona byla na podobné proměny tvých nálad zvyklá. Zmizela někam s tím doktorem, ale nevrátila se už? A jak je to vlastně dlouho? Naposled jsi ji viděla, ještě než začala hrát kapela, to znamená tak tu hodinu určitě... |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Podívám se na ní jak se odtáhla a posadila se na kraj postele, lehnu si na bok a pozoruji ji. Podepřu si rukou hlavu a poslouchám ji, samozřejmě že to budu mít jako pěknou vzpomínku na ještě hezčí sex. Stále nic neříkám i když se začala oblékat, všimnu si že si nevzala kalhotky, překvapeně pozvednu obočí. To mi je snad chce nechat na památku nebo co? Nad tou myšlenkou se ušklíbnu, ani v pubertě mě nelákalo si nechávat dámské prádlo něco jako trofej. Nakonec se, ale také postavím a začnu se oblékat, jak se na mě otočí chci ji říci, že mě nic vysvětlovat nemusí, ale její poslední slova mě zaujala. Takže by brala jakoukoliv jinou práci? Navléknu si kalhoty a zamyšleně si je zapínám, docela by se mi hodila hospodyně a chůva a paní Greenová už není nejmladší, občas bych ji zaměstnal třeba kdyby si Rena chtěla vít volno, ale už mi je blbé že tu paní skoro každý den nechávám hlídat mé dítě. Sáhnu po košili. „Reno? Takže ty hledáš práci? Jakoukoliv?“ zeptám se ji a zadívám se na ní. „Možná bych pro tebe nějakou stálou práci měl, pokud by jsi měla zájem.“ Pohodím vlasy aby mi nepřekáželi při oblékání. „Hodila by se mi totiž chůva.“ Prozradím ji a jsem zvědavý jak na to zareaguje. „Co by jsi na to říkala?“ Upravím si košili a uhladím vlasy, které si pak stáhnu do culíku. „Mám přes dva roky starého syna. Jmenuje se Jack a nutně potřebuji k němu hlídání, někoho kdo by poklidil, uvařil a sama jistě víš jak to chodí. Neplatil bych ti za to málo, plus jídlo.“ Pokrčím rameny. „No... je to jen návrh... popřemýšlej o tom.“ Usměji se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Po tvé výzvě shlédla na tvou nataženou ruku. Nehýbala se. Nakonec však natáhla tu svou, ale sotva se dotkla tvé dlaně bříšky prstů, znovu se podívala do tvé tváře. Opět jsi viděl to váhání a ten strach, stejně jako to, jako by nemohla, ale chtěla uvěřit tomu, co se děje. Tomu, že ten dívčí, možná až příliš romantický a sladký sen nakonec není tak nesplnitelný a nedosažitelný, jakým se až doteď zdál. Nakonec vložila svou ruku do té tvojí a jemně, rozechvěle ji stiskla a zvedla se z lavičky. Ještě s jakýmisi obavami se ohlédla za sebe. „Ale... Není to moc daleko...“ otočila se zpátky k tobě a v tvém pohledu se snažila najít odpověď. Jakoukoli. „Já... ne, že bych se tě bála, ale... spíš možná naopak...“ tak trochu se zakoktala, tváře jí mírně zčervenaly studem a stejně tak stydlivě sklopila oči čekajíc, kam ji povedeš. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Co nejmíň stop a pachů, pokud možno. Kdyby někdo zjistil, že šoustám s upírama, tak by mi to moc dobrou reputaci nevyneslo. Jako by už tak nebyla mizerná.“ ušklíbla se. Pak se rozkročmo v minisukni, vysokých botách a tričku pod prsa postavila s rukama v bok před tebe. „Myslíš, že jsem typ ženský na to dělat chůvu, nebo mít vůbec co dočinění s děckama? Abych nakonec z tvýho kluka nevychovala podobnýho zmetka, co jsem sama. Ale pokud jsi ochotný to risknout...“ na tváři se jí pomalu, jako by váhavě objevilo pousmátí, co se pak změnilo v úšklebek. „No nic. Aspoň jsem to zkusila.“ prudčeji vydechla a ještě se rozhlížela po pokoji, zda někde nenajde něco, co by ji usvědčilo z toho, co jste tu prováděli. Nakonec se jí pohled ustálil na tobě – koneckonců, na kom nebo čem jiném. Pak ale odmítavě pokývala hlavou. „Hm... ne. Na tebe je ten oheň tady moc slabej. A do krematoria se mi fakt nechce. Stačí, že tady to vypadá podobně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Založím si ruce. „A já si už myslel, že mi je snad chceš nechat.“ Usměji se poťouchle. „No... ano jsem ochotný to risknout. Zkusíme to a uvidíme jak to půjde.“ Odpovím ji. „Jack je hodný, moc nebrečí... aspoň co jsem s ním já, ale to se naučíš. Nemluvě o tom, že jako v ženě... se v tobě probudí ty instinkty, tak jsem si jistý, že to zvládneš.“ Trochu se do toho zapletu a tak jen mávnu rukou. Usměji se. „No to víš... můj pach je stejně dominantní jako já.“ Pokrčím rameny. „Nech to být. Jestli jsi se zbavila stop po sobě, tak o zbytek se nestarej. Mě tu nakonec můžou cítit. O tobě vědět nebudou.“ Znovu pokrčím rameny. „Kde bydlíš, Reno? Jen abych zjistil jak daleko by jsi musela dojíždět. Mám totiž ještě jeden pokoj. Sice v ní mám posilovnu, ale dá se předělat na další ložnici.“ Řeknu jako kdyby o nic nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Instinkty? Tebe by měl někdo naučit, že zdaleka ne všechny ženský jsou mateřský typy. Naopak, některý by nejspíš svoje vlastní nebo i cizí svěřený do péče umlátily. Buď kvůli tomu, že na to nemají nervy, nebo je vážně nesnáší.“ nesouhlasně pokývala hlavou. „Já se zatím řadím někam mezi. Dokud si mě děti nevšímají, nezkoušejí mě tahat za vlasy nebo podobně neotravují, tak s nimi vlastně vycházím. Kdes vlastně k děcku přišel? Pokud vím, tak se to upírům jen tak nestává.“ přejela si jazykem přese rty. „A jestli... no.... trvalý bydliště nemám a nikdy jsem neměla. Buď bydlím pod mostem nebo někde za městem, hezky romanticky pod širou oblohou, nebo v hotelu či podobný věci, jako jsem teď. V tý podobný věci. Je to kus za městem, má to výhodu, že nemusím utrácet za jídlo, maj tam vcelku tučňoučký šváby....“ zazubila se, pak se začala smát. „No, bývaly taky doby, kdy jsem to vážně jedla. A pokoj? Ty by sis vzal něco jako já, když máš dvouletýho syna pod jednu střechu? Nebudu ho děsit? Ale popravdě posilovny by bylo vcelku škoda, zvlášť, jestli je trochu větší. Potřebuju trénink, nebo vypadnu z formy a pak to půjde doháje všechno. Jo a mimo to. Kdybych u tebe měla bydlet, tak na placení za hlídání zapomeň. Možná tak platbu za ochranu bys mi mohl dávat, ale to si spíš vyberu jinak. Já totiž potřebuju upíří krev.... Ne moc a jenom sem tam, ale potřebuju. Vzhledem k tomu, co jsem. Ta lidská je totiž díky tomu, že je upíří gen umělý, jaksi agresivnější a pomalu jí ničí. Žerou se navzájem a musím to vyrovnávat. Jinak by to pro mě dopadlo dost špatně, jestli mi rozumíš.“ rozhlédla se po pokoji. „No... To by bylo k ubytování a mému jídelníčku. Ještě něco bys chtěl vědět? Nebo půjdem?“ kývla ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro „Jak říkám... uvidíme jak to půjde. Neříkám že třeba kdyby zlobil tak mu nemůžeš dát pár lehčích na holou, ale nic horšího.“ Řeknu a založím si ruce na prsou. „No... taky nestává... prostě byla ta žena asi... víc plodnější. Otěhotněla, samozřejmě jsem se k tomu postavil jako každý upír, nechtěl jsem s tím mít nic společného. Ale ona při porodu umřela a když vyplňovala kolonku se jménem otce, dala mé jméno a když přišla sociálka s tím jestli se chci dítěte ujmout... podíval jsem se na něj a zjistil jsem že najednou říkám, že si ho nechám. No a bylo to.“ Pokrčil jsem rameny. „A po pravdě toho nelituji. Je hezké vědět že na vás někdo doma čeká i když je to jen malé dítě je to... pěkné.“ Nevím jak jinak bych to řekl. Když mi prozradila, že nikde nebydlí, že žila pod mosty a jedla dokonce šváby, tak jsem se zašklebil. „Tak rozhodnuto. Jedeš se mnou domů.“ Řeknu. „No je to normální pokoj, ne moc velký a mám tam jen tři stroje. Běhání, posilování a pytel na boxování.“ Pokrčím rameny. „Ale jestli chceš aby zůstala tak si můžeš ještě ustlat na gauči, je rozkládací. Nebo můžeš spát ještě v posteli se mnou. Promiň, ale i když nejsem zrovna hulvát, tak nejsem zase idiot abych se vzdával svojí postele ve vlastním bytě.“ Řeknu trochu omluvně. „Hmm... vážně? Tedy... střechu nad hlavou a trochu mé krve?“ pozvednu obočí a usměji se. „Zajímavé. Ze mě ještě nikdo nepil. To by mohlo být zajímavé.“ Přistoupím k ní a zkoumavě se na ní zadívám. „Dobrá. Tak domluveno. Pak si ještě dojednáme to placení za ochranu. Takže můžeme jít. Zpět do baru? Nebo se chceš jet podívat do svého nového domova?“ Položím ji ruku kolem pasu a vedu ji ven z pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Jo.. jako slepej k houslím. Proč mě to nenapadlo...“ nevěřícně pokývala hlavou. „Mimochodem, nevěděla jsem, že mezi vámi jsou i.... jak to říct... podpůrci charity? Asi špatná terminologie, ale víš, jak to myslím... Akorát s takovouhle se brzo v domě nebudeš mít kam hnout. nebo se můžu považovat za vyjímku?“ mrkla na tebe, pak se podívala na hodiny. „Hm... na bar už ne. Ještě bych při svý smůle potkala někoho, koho nechci, protože toho štěstí je najednou nějak moc. I když... třeba bude pro mě trestem to děcko...“ ušklíbla se, ale spíš v žertu. „Vidíš, já jsem byla spíš raděj, že na mě doma nikdo nečekal. Protože by to nebyla rozhodně milá návštěva. Jo a mimochodem... ten gauč beru. Musím si zvykat pomalu. Znáš to – dáš ženský, co nic neměla hned všechen luxus a ona z toho pak... zcvokne. A jinak uvidíme, jak moc zajímavý ti to přijde. Poprvé, občas i podruhé to vcelku.. no ne bolí, ale je to dost nepříjemný. Ale neboj, to pro mě taky... Než si to na sebe zvykne, tak to chvíli trvá. Něco na způsob transfuze krve u lidí, akorát dát člověku jinou skupinu než má... by nebylo dobrý... Hmmm, napadlo mě.... máte tam někde v okolí garáž? Přecijen ne to cvičení bych potřebovala víc místa. Mám ještě natahanejch v menším vozejku pár hračiček, co používám na udržení se v kondici a to už by u vás nebylo k hnutí. Nechci vás utlačovat víc, než je slušno a nutno. Tak že bych si tu garáž... nebo i tělocvičnu... pronajala. Nějaký úspory mám. A ne málo.“ Zatím jste se pomalu dostali ven, před podnik. Bylo vcelku příjemně, chladnější vzduch a jemně foukající větřík. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro „Náš barák má podzemní garáže, je to jeden z těch novějších baráků, takže tam má každá garáž vrata, takže mám pronajatou trochu větší garáž na auto a motorku. Když s nimi vyjedeš ven tak budeš mít dost místa, snad...“ Pokrčím rameny. „Hm... tak nepříjemné? Škoda... už jsem se těšil, že si užiji konečně to co dávám já jiným.“ Potřesu hlavou. „Tak... chceš jet se mnou? Nebo jsi tu vlastním a pojedeš za mnou?“ Zeptám se, když dojdu k motorce. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „No skvělý, tak to bude perfektní. A ne že mě budeš šmírovat....“ laškovně na tebe mrkla. „A jinak neboj, jak jsem řekla, nepříjemné je to poprvé, maximálně podruhé, ale pak už.... ne.“ kývla a pousmála se. „Já? Vlastním? Měla jsem taxi. Ale můžu si ho zas zavolat, jestli chceš... Hm, ale na toho tvýho mazla se ráda podívám...“ sklouzla pohledem mezi tvoje slabiny, pak zvedla oči zpátky k tobě. „Toho ne, toho už jsem viděla, ale.. ráda se někdy kouknu znova.. Momentálně jsem měla namysli tu motorku.“ sklouzla rukou přes tvoje záda a zlehka ti stiskla hýždi. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Zatvářím se nevinně. „Já a šmírovat? Možná leda tak v koupelně, ale při sportování no to nevím.“ „Jo aha... myslel jsem že máš nějaký dopravní prostředek. Kde tedy máš ty své krámy co chceš dát ke mě do garáže?“ Zeptám se, ale pak se znovu zasměji. „To mě těší, že jsem se ti za dnešek neomrzel, ale já nejsem takoví, že hned myslím na sex.“ Usměji se na ní. „Samozřejmě, že mi hned došlo, že myslíš mou motorku. Nejsi náhodou nymfomanka?“ Napřímím se, když mi stiskla zadek, skloním se k ní a tentokrát ji na tvář políbím já. „Tak jedeme.“ Já ji tentokrát lehce po zadku plácnu a nasednu, počkám až také nasedne a vyrazím zpět domů. Dnes se vracím poměrně brzy a po dlouhé době si zase domů vedu dívku. Paní Greenová nebude nadšená, ale až ji vysvětlím, že bude mít teď víc volna bude jistě ráda. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Hmmm... pěknej baráček....“ pokývla hlavou, když si prohlížela dům. „Jo mimochodem...“ přišla až těsně k tobě. „Cožes to říkal o mých věcech na trénování?“ sykla a mírně přimhouřila oči, chvíli se na tebe upřeně dívala, pak se ale zas stáhla. „Mimochodem... ty... krámy mám u toho motelu za městem. A vzhledem k tomu, co jsem... auto nepotřebuju, ten kilák z předchozího stanoviště se to utáhnout dalo, jen ti tři bezdomovci měli trochu divnej výraz.“ pokrčila rameny. „Mohli být rádi, že někomu neposloužili jako sváča.“ zkonstatovala nakonec a počkala na tebe, pak jste se vydali dovnitř. Obývák osvětlovala jen lampička a domem zněl tišší zvuk rádia. Paní Greenová si televizi téměř nepouštěla, většinou si, když už malý spal, lehla na gauč a pustila si rádio, aby byla nějak v kontaktu se světem, i když nad tím většinou pak lomila rukama. Když jste vešli, netrvalo dlouho a octla se v chodbě. „Dobrý večer, Patricku. Vítejte doma...... a....“ chvilku se zadrhla a pohlédla za tvoje záda, ale Rena v mžiku stála vedle tebe a natáhla k ní ruku. „Dobrý večer, omlouvám se za takový přepad, Rena Hawksová, těší mě.“ usmála se poměrně mile na starší dámu, ta jí po chvíli váhání stiskla ruku a byla z ní vpravdě rozpačitá a nejistá, proto opět zaměřila pozornost spíš na tebe. Pověděla ti jako vždy, co malý dělal nebo nedělal, pak co dělali spolu, co se dozvěděla z rádia... občas těkla pohledem po Reně. a tam stála pomalu jak Panna Maria před nanebevzetím a stále se mile usmívala, občas kývla či přidala nějaký svůj postřeh. Světe div se – když dívka zmínila o něčem v souvislosti se zpravodajstvím, paní Greenová se na ni dokonce usmála a málem se s ní dala do řeči. Ale kdybys ji nepřerušil, patrně by ses nikdy nedostal k tomu, proč tu Rena vlastně je. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Zadívám se na ní a pokrčím rameny. „Jen jsem chtěl vědět kde je máš. Později pro ně zajedeme autem a pomůžu ti je natahat ke mě.“ Odpovím a jdeme domů. Vždy když přijdu domů celí se uvolním, bylo to pro mě uklidňující místo kde jsem se cítil dobře. Usměji se na paní Greenovou která mě přišla přivítat, zarazila se a Rena se s ní sama seznámila. Nějakou dobu jsem jen stál a poslouchal, ale nakonec jsem je přerušil. „Moc vám děkuji, paní Greenová že jste mi pohlídala chlapce.“ Řeknu a podám ji její peníze za hlídání. „Teď si užijete trochu víc odpočinku. Najal jsme tady Renu jako hospodyni, bude tu i bydlet tak Jack bude mít dohled. Ale nemyslete si, že se vás jen tak vzdám. I Rena bude chtít mít občas volno a v takovém případě spoléhám na dobrotu vašeho srdce. A vím, že jste si Jacka oblíbila. Kdyby jste ho chtěla někdy vidět, kdykoliv tak se klidně zastavte. Jack bude rád, jste skoro jako jeho babička.“ Obejmu ji jemně kolem ramen a vedu ji ke dveřím. „Ještě jednou vám děkuji, ale už je pozdě. Běžte domů a prospěte se. Brzy se uvidíme.“ Jemně ji vyprovodím. „A byl bych rád, kdyby jste si zítra na chvíli udělala čas a ukázala Reně kde co je v kuchyni. Já se v ní už nevyznám, jistě bude ráda když ji dáte nějaké ty rady.“ Usměji se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Tak... dobře... Ale... víte přeci, že mi to na volnu neubírá a.. jsem tu ráda....“ po tom, cos ji ujistil, že samozřejmě bude občas Jacka hlídat a moct ho i vídat, přecijen se trochu uklidnila, i když stále bylo znát, že je smutná. „Nedělejte si starosti, Patricku. Všechno jí ukážu.“ dodala ale nakonec pevně. „Dobrou noc... I vám, slečno.“ rozloučila se a odešla. Rena škubla obočím a promnula rty. „No... tak mi asi ukaž, kde se mám upelešit, já si tam nějak připravím hnízdi, ale skáknu si pak ještě ven, dneska ani včera jsem se pořádně nepohla a dost nutně si potřebuju zatrénovat. Klidně i venku, obejdu se bez nějakých extra pomůcek. Snad to sousedům neudělá moc veliký halo. Pokud ti to teda nevadí....“ |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Zatvářím se rozpačitě a soucitně když vidím její smutek. „Ale no tak... nesmutněte. Přece víte, že se vás nezbavuji. Vždy vás rád uvidím a Jack také, patříte do rodiny. Jen jsem si myslel, že by jste potřebovala víc volna a třeba zajet za svými dětmi.“ Snažím se ji uchlácholit. „Dobrou noc.“ Popřeji ji nakonec a ještě ji zamávám než zavřu. Vzdychnu a promnu si rukou zátylek. „Je to moc hodná paní. Až se trochu sblížíte bude se k tobě chovat jako k vlastní dceři. Ale hlídá Jacka přes den a pak často i v noci a mám z toho často pocit, že ji využívám.“ Vysvětlím ji a vedu ji do obýváku, který je středně velký, u okna stůl s počítačem, vedle plazma s DVD, hnědá pohovka, no hnědá spíš připomínala trochu barvu zaschlé krve. Podlaha byla z tmavého, třešňového dřeva, vedle dveří do kuchyně bylo akvárko s rybami. Na stěnách několik obrazů, a jinak vcelku normální pokoj. „Tady je pohovka. Koupelnu máš támhle. Tohle je ta moje malá posilovna, vedle mám svou ložnici a naproti koupelně je pokoj Jacka.“ Ukáži ji kde co je. Pak přejdu ke vchodovým dveřím, kde z věšáku sundám dva klíče. „Tady máš klíč ze zdola a tady od dveří, aby jsi se pak dostala domů. A kód ke garáži je 34563.“ Zaváhám a zadívám se na ní. „Hmm... než půjdeš... nechceš se podívat na kluka?“ Nabídnu ji a sám se vydám do jeho pokojíku abych se na něj podíval. „Jestli ne, tak se měj.“ Dodám. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Hmmm, chápu.“ hmátla po klíčích a ač se nedívala, vzala je přesně do ruky a pak odložila na stolek. „Nechám si tu krásu spíš na zítra. Ráno moudřejší večera.“ dodala pak ohledně toho, jestli se nechce jít podívat s tebou na Jacka. Ještě chvíli se dívala kolem, než se konečně narovnala a s klíčem vydala ke dveřím. „Tak zatím. Já se za chvíli vrátím. Nebude to na dlouho. Snad mě někdo nepřepadne.“ zasmála se a vzápětí zavřela dveře. Po bytě se rozhostilo ticho, jen rádio tiše šumělo, ale skoro to nebylo slyšet. Vešel jsi do pokoje svého syna, ten klidně podřimoval, ležel na zádech ruce rozhozené, v jedné z nich držel malé, gumové auto. Vypadal anprosto spokojeně a že mu nic nechybí. Venku bylo ticho a klid. Tak to trvalo asi patnáct minut, když jsi zaslechnul nějaké hlasy, zvenčí. Ten první patřil ženě, druhý pak muži. V tom ženském jsi rozpoznal Renu. „No tak... snad by ses nebál? Pojď blíž, chlapče...“ Stačilo vyhlédnout z okna, byla na druhé straně domu – v rukou měla jakési dvě kovové tyče, naproti ní stál muž a měl něco dost podobného, mračil se. Moc přátelsky to nevypadalo. „S potěšením....“ zavrčel v odpověď. Dívka se otočila a připravila. Dvě vteřiny a mladík zaútočil... odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Přikývnu. „Jasný. Žádný problém. Zatím.“ Pokrčím rameny a vejdu do pokojíku Jacka, tiše přejdu k jeho postýlce a prohlédnu si ho. Vypadal naprosto spokojeně, takto se doopravdy mohli tvářit jenom děti. Opatrně mu vytáhnu dečku nahoru, aby byl pořádně přikrytý a pak ho pohladím po vlasech, dívám se na něj dokud neuslyším hlavy. Přejdu k oknu z kterého vyhlédnu a sleduji Renu jak vyzývá nějakého muže k boji. Sleduji jak se rvou a musím říci, že Rena má opravdu dobré pohyby, pak ale okno zavřu, zatáhnu žaluzie a zatáhnu závěsy. Vrátím se k postýlce, ještě chvíli nad ní stojím než odejdu do koupelny, rychle se osprchuji a pak teprve se odhodlám konečně vypnout radio. Donesu do obýváku polštář a deku pro Renu než se posadím k televizi a začnu si prohlížet sportovní kanály. Na sobě jsem už měl volné kalhoty od pyžama, ale víc ne. Už bych si šel lehnout, ale nakonec jsem se rozhodl počkat na tu malou bojovnici až se vrátí domů. Začínal jsem také uvažovat nad tím, co jsem si to přitáhl domů za problémy a pousměji se. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Jestli tady ještě někdy uvidim ten tvůj ksicht, tak ti ho zmaluju že tě doma nepoznaj! Sráči!“ vyřídilku měla tahle holka očividně pěknou, zvlášť, když se dostala do ráže. Náhle se ale sklonila kus od sebe k zemi. Teprve když jsi zapátral pohledem, zjistils, že tam leží schoulená žena. „Dobrý? Jste vpořádku? Není vám nic? Ukažte, pomůžu vám na nohy...“ jak Rena řekla, tak udělala. Možná trošku postrádala citlivější způsob, ale při tom, co dělala by jí ten byl spíš naobtíž. Trochu prudčeji pomohla ženě na nohy, pak se znovu sehnula, v rukou držela kabelku. „Tak.. tady máte....“ vyndala z ní kapesník a nejdřív ten, pak i tašku ženě podala. „Kde bydlíte? Doprovodím vás domů a zavolám jednomu známýmu. Ten to nesmete pod stůl jako ti poldové tady...“ jako by ucítila tvůj pohled v zádech se lovkyně otočila. její oči tě doslova zasáhly a kdyby pohled zabíjel, byl bys na místě mrtvý. Žhnul rudou červení, zároveň měl hloubku chladné temnoty noci. Zůstaň kde jsi... jako by ten výraz současně s tím říkal. Vzala ženu kolem ramen a za několik chvil se s ní ztratila ve tmě. Uběhlo dalších deset minut. Pak půl hodina. Nakonec skoro dvě, když se dveře otevřely a objevila se Rena. Na sobě měla krev, ale podle všeho – její nebyla. Zavřela za sebou, málem jsi ji ani neslyšel, pohybovala se hodně tiše. Prozradilo ji cinknutí kovových tyčí o sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Sledoval jsem celou scénu a skoro jsem se přilepil na sklo, když se sklonila. Chvíli jsem měl obavy že je zraněná, ale jak poznám že se sklání k nějaké ženě zase se odtáhnu. Poslouchám jak mluví na ženu, a musím se pousmát, nepostrádá cit, sice je ten její trochu drsnější, ale nezdá se, že by byla doopravdy bez srdce. Vycítila můj pohled a probodla mě rudýma očima, kterýma mi jasně říkala ať zůstanu tam kde jsem. Neměj strach. Neměl jsem ani v úmyslu někam jít. Odpovím ji v duchu, ale vím že to neslyšela. Sleduji jak odchází a tak znovu zatáhnu žaluzie a záclony a vyjdu z pokojíků. Postupně obejdu všechny pokoje a zatáhnu. Pak se posadím k televizi a čekám, byla pryč pěkně dlouho a já začínal ztrácet trpělivost, ale tak zase jsem ji přece nemohl určovat kdy má chodit domů. Ale stejně když se vrátila byl jsem trochu nabroušený. Jen co postřehnu, že je v bytě, chvíli jsem znuděně přepínal programy. „Bavila jsi se dobře?“ zeptám se a ohlédnu se na ní, pak ale vstanu a protáhnu se. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Tohle neni žádná zábava. Zkurvený chlapi....“ zasyčela ještě a protáhla se do koupelny, kde ze sebe shodila oblečení, pak vlezla do vany, klekla si a začala se omývat nejdřív sprchou, voda se nebarvila jen dorůžova, ale zpočátku byla skutečně skoro rudá jako čistá krev. Ostatně na obličeji jí měla taky trošku víc – na čele, tváři a pak v opačném koutku úst. „Hajzl jeden. Kdo takovýho kreténa vychoval? Měl za mámu čubku nebo co? I ta se stará o štěňata líp...“ zvedla loket a sykla – tak přecejen něco – nejenže tam měla nepěknou modřinu, ale byl rozražený, stejně jako krev od úst byla patrně její, jelikož je měla tak trošku natržená. „Jak tady v tomhle městě může někdo žít? Vokrade ženskou, ještě se jí chystá roztáhnout nohy a myslí si, že se budu dívat stranou nebo co? Kde to dohajzlu žijem? A stejně se nepoučí a skoro hned za rohem znova... A už naposledy....“ Rena nejenže nebyla bez srdce. V některých záležitostech ho možná měla až moc... |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Když na mě zavrčela podívám se na ní a teprve teď si všimnu krve. Vydám se za ní do koupelny, zavřu za sebou dveře, aby ji neutíkalo teplo, a o dveře se opřu. Založím si ruce na hrudi a už se chci zeptat co se stalo, když sama začne. Zamračím se. „Někteří lidé jsou fakt hovada s tím se nedá nic dělat. Od raného věku v nich pěstují strach, bolest a nenávist a nakonec vyrostou v něco ještě horšího než byli jejich rodiče, kteří třeba své dítě jenom mlátili, ale i to stačí.“ Řeknu zcela vážně a prohlížím si její rány, které si sama také prohlížela. Povzdychnu si, k muži necítím žádnou lítost, ale zase jsem s tím zabíjením moc nesouhlasil. „Reno... co jsi udělala s tělem? Zamaskovala jsi po sobě stopy? Neviděl tě někdo?“ ptám se klidně i když jsem úplně klidný doopravdy nebyl. „Chápu že tě to rozhněvalo a že takoví lidé by neměli existovat, ale ani je nemůžeš jen tak zabíjet. Bojovat s nimi na veřejnosti, sice je pozdě v noci, ale kdokoliv může vykouknout z okna... musíš se ovládat, Reno. A když už musíš tak ho přinejmenším vylákat někam do uličky třeba. Nemohu si dovolit, aby jsi k nám přilákala pozornost. Chápeš?“ Mluvil jsem jemně, ale rázně. Přejdu k umyvadlu a otevřu skříňku se zrcadlem. „Nechceš dezinfekci a obvazy? Nebo náplasti?“ nabídnu ji ošetření. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Kdo si dohajzlu myslíš, že sem? Nějakej přiblblej zelenáč, co si splete kudlu s klasickym příborákem, nebo co?“ zavrčela a sval na rameni jí zacukal, zatnula ruku v pěst. „A co jsem s ním udělala?“ teď se tón změnil z agresivního na ironický a posměšný. „Hádej, zlato. Obyčejně vážně nechodím jako prase celá zadělaná krví. Nebudu se spolejhat na to, že se někde bude několik let v klidu rozkládat. Nejsem blbá, minimálně podle smradu by ho tam někdo našel. Dřív, nebo pozdějc. Dělám tohle už přes dvacet pět let. Nejsem kripl, kdybych byla, tak nejsem už ani to. Jasný?“ pozvedla obočí, pak si ale povzdychla a svezla se podél vany, vypnula sprchu a začla si vanu napouštět. Promnula si oči a tvář. „Promiň... Mám toho dost. Občas mi to tak nějak ujede. Vim, že nemůžu zabránit, aby se něco podobnýho nedělo někde jinde, ani pozabíjet nebo pozavírat všechny tyhle prevíty, když se pořád roděj noví. Od doby, co takhle napadli a zmlátili dost brutálně mojí nevlastní ségru jsem na to alergická. Dozvěděla jsem se to až o dva měsíce pozdějc, kdy se někdo konečně uráčil dát mi to vědět. Je na vozejku a mentálně na úrovni čtyřletýho fakana.“ podívala se na tebe. „Doufám, že z toho tvýho vyroste opak. Protože stejně jako nesnášim tyhle prevíty jsou takoví hnusáci i ti, co to viděj, ale přehlížej a vůbec nic neudělaj. Kde máš tu dezinfekci?“ |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro Mlčky trpím její běsnění a jsem docela rád, že je ve vaně, jinak by se jistě na mě vrhla s vystrčenými drápy jako nějaká šelmovitá kočka. Vytáhnu z poličky dezinfekci a dál ji poslouchám, konečně se uklidní a omluví se, přijdu k vaně a sednu si na její kraj, když si ji začne napouštět. „To je v pořádku.“ Řeknu nakonec a podám ji dezinfekci ve spreji. „Já tě chápu. Když se tohle stane někomu koho miluješ, je to ještě horší než kdyby se to stalo tobě samotné. Nedivím se, že pak máš tendence se mstít.“ Zase jsem mluvil klidně i když uvnitř jsem byl úplně rozhozený. Postarala se o tělo, ale jak? Podle toho jak vypadala a jak mluvila, to vypadalo na tu nejhorší možnost. Úplně jsem se kvůli tomu musel zachvět. „Nemyslím si o tobě, že jsi zelenáč. Kdyby ano, tak bych už před barákem ti šel pomoci. Nechtěl jsem aby jsi si myslela, že tě podceňuji, ale chtěl jsem to hlavně vědět pro svůj vlastní klid. Ne proto, že bych tě snad chtěl poučovat.“ Vysvětlím ji a propletu si prsty. "Jmenuje se Jack." Připomenu ji jméno svého syna. "A nemyslím si, že z něj vyroste násilník. Ne s pomocí paní Greenové, mé a možná tvé... to bude záležet na tom, jak dlouho s námi budeš chtít zůstat." Odmlčím se. „A co....“ Zaváhám a nevím jestli chci znát odpověď. „Co jsi udělala s tělem? Ty jsi ho... snědla?“ a cítím že se odpovědi doopravdy obávám. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Jasně... No jo, no jo.... Dobrý, prosimtě. Ušetři mě těchhle soucitů, moje uši trpí...“ mávla otráveně rukou, i když vzápětí zas sykla – byla to ta s rozraženým loktem. Jak jsi jí připomněl jméno syna, otočila oči vsloup. Po tvých dalších slovech se ponořila celá pod vodu, kde si pak omyla obličej a zas se vynořila. „Co že jsem?“ setřela si vodu z tváře, posadila se, pak otevřela oči, několikrát zamrkala – na řasách jí stále ulpívalo pár kapek. Pak, jako by si přehrála a zčásti domyslela, na co ses ptal, pozvedla obočí. „Tys myslel, že....“ koutek úst jí zacukal. Nakonec se zlehounka usmála, vzápětí zaklonila hlavu a začala se smát. „Tak mám dojem, že ten slušnější jsem tady momentálně já. Kdo tobě proboha moh kdy svěřit dítě? Fuj... Takový prasárny. V posteli klidně, ale v tomhle ne, brouku.“ nesouhlasně pokývala hlavou, když se uklidnila, pak sáhla po dezinfekci. „Ježiši jak já tohleto nesnášim...“ sykla, nos se jí mírně nakrčil. Podobně jako silný chlap měla i ona slabinu na místě, kde by ji jeden vůbec nehledal. Mohli ji zmlátit a ani by nevykřikla, ale jak šlo o ošetřování těchhle bolístek... Tak nastal kámen úrazu. Spíš by si nechala ránu nevyčištěnou, než aby stiskla sprej. „Mám dojem.... že tohleto asi nezvládnu...“ mírně bezradně se na tebe zadívala. |
| |
| soukromá zpráva od Patrik Sin pro „Hele nech toho jo? Snažím se být chápavej a uvědomilej...“ Ohradím se. Zamračím se. „Nech toho, Reno. Nakonec si jednou musíš jeho jméno zapamatovat. Nakonec budeš o něj pečovat.“ Připomenu ji a pak jen mlčky sleduji jak se směje. Nakonec se usměji a pokrčím rameny, jako kdybych říkal „No co?“ „Tak promiň... ale mluvila jsi a vypadala jsi, jako kdyby jsi zrovna tohle udělala.“ Ohradím se s odfrknutím. To, že mi neodpověděla neřeším, prozatím. Po chvíli pochopím, že se sama ošetřit nedokáže, pousměji se, tak nakonec tohle byla její slabost. U ženy jsem to ještě neviděl, u dětí a pár mužů, ale ženy se vždy o nějakou ranku krutě postarali a dál ji neřešili. „Já to udělám. Drž a necukej.“ Řeknu a vezmu si od ní sprej, počkám až mi ránu nastaví, pak chvíli čekám, snad aby neodhadla kdy to hodlám zmáčknout a neucukla, nakonec ji ránu jedním stisknutím postříkám a pak jemně chytnu za zápěstí, aby se třeba nepokusila ruku ponořit do vody aby se toho zbavila. „Bude to dobrý.“ Řeknu a zadívám se na ní. „Hmm... tak mě napadlo... kdyby jsi někdy... nevím... si připadala třeba trochu osamělá, tak se neostýchej a jdi si lehnout ke mě do postele. Nakonec až začne svítat vytuhnu tak, že by jsi mě neprobudila ani párem volů.“ Pokrčím rameny a narovnám se. „Budeš chtít náplasti nebo něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Megan Inés pro Všiml jsem si její reakce, nejprve na její odpověď a nakonec i na mou nabídku, že ji něco ukážu. Váhala a já nedokázal určit, jestli se mě bojí nebo se bojí toho, že se něco pokazí. Nechtěl jsem jí zklamat, ale tolik jsem s ní chtěl být. Povzbudivě jsem se na ní usmál. Počkal jsem dokud její ruka nespočinula v mé dlani a pak jsem ji lehce stiskl ruku. Šla pomalu jako kdyby váhala a já jsem nechtěl, aby se bála, jenže ona řekla, že se nebojí, spíš naopak. ,, Neboj, není to daleko," povzbudím ji a společně zamíříme k mému autu. Bylo na parkovišti přesně tam, kde jsem ho nechal. Dálkovým ovládáním jsem odemkl a otevřel jí dveře na straně spolujezdce, aby mohla nastoupit. Pak jsem si sedl na místo řidiče. Pustil jsem tiše hudbu a vyrazil ke svému domu. Věděl jsem, že tam nebude. Bude prázdný a to jsem potřeboval. Po očku jsem jí sledoval, nechtěl jsem, aby se bála. Zanedlouho jsem zastavil před svým skromným domovem, pokud se to tak dala nazvat. Vystoupili jsme a já ji pozval dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro Když jste vkročili na parkoviště, mírně pozvedla obočí a před otevřenými dveřmi auta se opřela rukou o jeho kapotu. Skousla si spodní ret. Váhala. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Ohlédla se k budově, pak za sebe, ale nakonec nasedla, zabouchla a připoutala se. Po celou dobu jízdy se dívala ven, před sebe, pohled upřený kamsi za cestu, co se klikatila a vedla vás k tvému domovu. Jen jednou se krátce pootočila na tebe a trochu nejistě se pousmála. Vzápětí stiskla v ruce lem tílka, co měla na sobě, ale pak ho zas pustila. Dorazili jste před dům. Jako váhala s nastoupením, tak teď se stejnou měrou, možná víc, zdráhala k opaku. Nakonec ale vystoupila a s trochu staženým hrdlem učinila pár drobnějších kroků, sledujíc očima střechu domu. Její pohled postupně klouzal níž k oknům, dveřím... Tam se zastavil. Nakonec se zadívala zas na tebe. Její rozhodnutí teď bude patrně konečné a nejspíše zásadní. Ano... nebo ne? Ještě jednou vzhlédla ke štítu domu, přikročila k tobě, našla tvou ruku a její dlaň vklouzla do té tvojí. |
| |
| soukromá zpráva od Megan Inés pro Cestou k autu jsem vnímal napětí, které z ní vyzařovalo a totéž jsem cítil, když jsme zastavili před mým domem. Nechtěl jsem, aby se bála. Tolik jsem si přál, aby se nebála. Nechal jsem rozhodnutí na ní, nechtěl jsem jí do ničeho nutit. Počkal jsem, dokud její ruka nespočinula v té mé a pak jsem s ní došel až do domu. Bylo zde přítmí, ale všechno bylo uklizeno, tak jako vždy. Nesnášel jsem zbytečný nepořádek. Rozsvítil jsem světlo a po dlouhé době jsem promluvil: ,, Jak se ti tady líbí?" zeptám se s úsměvem. Dům byl moderní stavba s dvěmi poschodími, schodištěm uprostřed, dolními pokoji pro hosty a horními ložnicemi pro mě a mé blízské. Byla tady i kuchyň, pokoj s krbem, kterému by se dál říkát obývací pokoj, kdyby ho někdo obýval. Bylo zde příjemně teplo a zvláštní ticho. Stále jsem jí držel za ruku, aby se cítila dobře. Po její odpovědi, jsem jí lehce přitáhl k sobě a společně s ní jsem se vydal nahoru do patra, směr ložnice. Zastavil jsem se před dveřmi: ,, Vzpomínáš, jak jsem ti nabízel nesmrtelnost a noc? No napadlo mě, že bych ti mohl nabídnout ještě něco, ale rozhodnutí bude na tobě, co si vybereš. Než se však rozhodneš, chci aby sis mě pořádně vyslechla, ano?" podívám se ji do překrásných očí. Bella by mi z nejspíš neschválila to, co jsem měl v plánu učinit, ale já si nedokázal pomoci. ,, Věříš na nadpřirozené věci a bytosti?" |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „Nevěděla jsem, že medicína tolik vynáší. Ty asi nebudeš jen tak obyčejný.. lékař.“ odvětila, trošku tázavě se na tebe zadívala, kdyžs ji vedl nahoru, ale neřekla nic. Jen pak pohledem sklouzla po dveřích, před nimiž jste se zastavili a chvíli jím ustrnula na klice. Na to se na tebe znovu zadívala a po chvilce váhání na tvůj dotaz přikývla. Pak znovu, mezitím mírně přimhouřila oči, jak asi přemýšlela, co jí vlastně chceš říct. „Nadpřirozené věci? Bytosti?“ pozvedla obočí, pak stiskla krátce rty. „Snad jenom jako malá jsem si prý myslela, že vidím víly. Nevypadaly jako ty z knížek. Vůbec nebyly tak hezké... a ani nebyly hodné. Tedy.. jak ke komu. Málem mě s tím nevlastní otec v té době, poslal k doktorovi, ale máma mě nedala a vyhodila ho z domu.“ odvětila nakonec, znovu těkla pohledem kolem sebe, pak zvedla oči zas k tobě. „Proč...? Je to nějak... důležité?“ zlehka si skousla spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od Megan Inés pro Díval jsem se jí do očí a její nervozita mě snad měla přesvědčit, abych se zastavil, ale já už se rozhodl. ,, No, vlastně ano je to důležité. Totiž, co bych řekla, kdybych ti řekl, že mi není tolik let na kolik vypadám?" zeptám se nejistě, nechtěl jsem na ní okamžitě vybafnout, že jsem upír. Chtěl jsem jít na to postupně a klidně a podle reakce se rozhodnout. |
| |
| soukromá zpráva od NOSFERATU pro „No... nevím. Tak někdo vypadá starší, někdo mladší, někdo na svůj věk. Na tom bych neviděla nic neobvyklého. Mě třeba někde nechtějí ani nalít...“ pokrčila zlehka rameny a mírně se pousmála, ale to vzápětí zmizelo. „Promiň, ale... co to má co dělat s tím, na co ses ptal předtím? To snad užíváš nějaká... kouzla nebo magii na to, abys vypadal takhle, nebo...?“ pozvedla obočí. „Jen mi to přijde trochu... zvláštní, tenhle rozhovor..“ |
| |
| soukromá zpráva od Megan Inés pro Sledoval jsem její reakci a mělo mě napadnout, že ji napadne přávě něco takového. ,, Promiň, vlastně to nedává smysl ani mě, ale nakonec nevím, proč ti to neřeknu narovinu, buď mi utečeš nebo tady zůstaneš!" nadechnu se zhluboka, uchopím ji lehce za obě ruce a pak se jí podivám zhluboka do očí. ,, Tímhle vším jsem ti chtěl vlastně říct, že nejsem tak docela občejný kluk. Jsem upír a myslím to smrtelně vážně, nechci ti ublížit, tak nějak jsem se do tebe zamiloval a zísadně jsem změnil plány. Chtěl bych, aby jsi byla se mnou buď jako člověk z vlastní vůle nebo jako upír pokud si to sama zvolíš. Proto jsem se předtím ptal, jak by se ti líbila nesmrtelnost a věčná krása, ale život v noci," nyní jsem už jen čekal, až se mi buď začne smát nebo začne křiřet ať od ní vypadnu a uteče. Což jsem ji, ale nemohl dovolit. POkud bude chtít utéct, tak ji budu muset zabít a to nanávratně. BUde to těžké, ale nic jiného mmi nezbude, pokud budu chtít zachránit inkognito mého rodu. |
| |
|
|
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR