Obludárium
hrálo se Jindy
od: 23. června 2014 12:34 do: 30. ledna 2015 15:34
Dobrodružství vedl(a) DarkKate
| |
 | Kam spolu míří fénix, čarodějnice a zlodějíček? No přeci přímou cestou do pekla. |
| |
| Vaše poslední dobrodružství skončilo, peníze se rozkutálely a meče zrezivěly a otupily. Poslední zlaťák dáte za svoji oblíbenou zábavu a pak už je čas začít se poohlížet po nové práci. Jenže orat a sít, to není nic pro dobrodruha, o kterém se možná v jednom nebo dvou hostincích zpívá. Jednoho rána, ať už se probudíte v prachových peřinách nebo na slámě, váš pohled padne na krátký vzkaz. Hospoda U Bezrohého démona, království Silam, královské město Zaroth Žádné vysvětlení, nic bližšího. Spousta dobrodruhů svoji pozvánku spálila, ale vás z různých důvodů zaujala a rozhodli jste se nabídku, ať už bude jakákoli, alespoň vyslechnout. Vyrazili jste na cestu. |
| |
 | Kdesi |
| |
 | Den, nebo dva od Zarothu
Zaroth, o půl dne později Dojela jsem do města a hned kousek za branou na mě padla hodně blbá nálada. Byl tu klid. Moc velký klid. Zatraceně hnusnej klid. Teda, tuhle náladu jsem měla už dlouho, ale teď jakoby zesílila. "Zasranej mír. Nenávidím mír. Kdyby se mi tak dostal do rukou ten parchant... tak... tak... tak nevím. Kdyby se mi aspoň ozval šéf," zavrčím nevrle a nechám klisnu dojít až k hospodě, přičemž si nevraživě prohlížím všechny ty spokojené tvářičky. Ó První padlý, ani netušíš, jak by jim to slušelo s bolestnými výrazy v zakrvácených šatech a na pozadí s hořícím městem, zaběduji a velmi živě si to představuji. Byla by to krása. Místo smějících byl byly ustrašené, bolestí zkřivené tvářičky zalité krví. Jak krásný pohled by to byl. "To už sme tu? No jo, no jo, tak se nerozčiluj, Rub. Už slejzám. Chceš dneska masitou, nebo travnatou?" proberu se ze zamyšlení, když klisna zastaví a zafrká. Seskočím z jejího hřbetu a sleduji její přeměnu do vlčice. "Jasně, masitou, tak polez, nenažranče," zakřením se na ní a doslova vykopnu dveře od hospody. Suverénně, s vlčicí po boku, si to zamířím k barpultu a podívám se na barmanskýho. "Pořádnej korbel piva, pořádnou flákotu masa pro mého miláčka a pro mě kus pečeného s chlebem," poručím si a když Rub štěkne, podívám se na ni. "Jo, jasně... a ještě vodu, pro ni," ukážu na vlčici a hospodskému hodím na stůl menší obnos, který by měl mou objednávku pokrýt. Pak se otočím k hostinskému zády, meč opřu o pult, lokty hodím na pult a trochu se vyprsím. Už jen čekám, kdo první mou výzvu přijme. Ano, chci se rvát. |
| |
 | K Démonovi Se zazíváním se protáhnu. Je mi skvěle. Tak skvěle, že se uprostřed pohybu zarazím. Pootevřu oči a s podezřením se ohlédnu. Se sprostou nadávkou vyskočím z postele. S léty nacvičenou praxí se bleskově obléknu, přes hlavu přehodím kápi, abych ukryla rohy a už se chystám to vzít oknem ven, když si všimnu bílého záblesku mezi rudou. Rychle se vrátím pro kousek papíru, prohlédnu si slova na něj a bezmyšlenkovitě ho schovám do výstřihu. Přehoupnu se přes parapet, seskočím na zídku pod oknem a pak až na ulici. Začíná se smrákat a v téhle boční uličce naštěstí nikdo není. Dlouhými kroky zamířím pryč. Až teprve po několika zabočeních znovu vytáhnu papírek umazaný od krve. Tak hospoda U Bezrohého démona? Ošklivý pajzl, ale není daleko. Protáhnu se pár křivolakými uličkami a vlkouznu do spoře osvětlené místnosti. Zatím je tu klid, jen pár notoriků trčí v koutech. Dojdu až dozadu, kde jsou malé stoly a sednu si až do rohu. Můj pohled přitáhne žena u baru, ale nikdo další zajímavý tu není. Nu počkáme. Kápi si nesundavám, jen čekám a když kolem projde hostinský, objednám si pečeni s vínem. Mám docela i hlad. |
| |
| U Bezrohého démona Barman se nespokojeně podívá, kdo mu to kope do dveří a s brumláním pod nosem leští sklenice. Když se mu nová návštěvnice usadí přímo u pultu a rovnou vychrlí požadavky, něco nevhodného zabručí a odkolébá se oprášit stálé zákazníky. Nevrle se podívá, kdo to zase přišel, ale alespoň ocení, že další návštěvník si sedl spořádaně ke stolu. Když prochází kolem, přikývne na objednávku a ztratí se na schodech někam dolů. Když se vynoří, nese dvě pořádné porce pečeně, flák syrového masa a na podnosu korbel piva a sklenici vína. Hodí její objednávku před Bellu a rovnou natáhne ruku a čeká na zaplacení. Pak teprve odnese další objednávku se stejným postupem. Vrátí se za pult a zase chvíli šmudlá sklenice. |
| |
 | K hostinci Jako snad každodenní rutina sedím v hostinci u odlehlého stolu a pozoruji osazenstvo. Čekám, zda narazím na někoho, na kom bych si mohl tradičně smlsnout. Dnes ale nikdo se špatným svědomím či nekalými úmysly nepřišel a já proseděl v hostinci celou noc. Rozhodl jsem se tedy, že vyrazím dál, ale zarazí mne vzkaz, který se objevil na dveřích. Odkazoval jen na místo, nic jiného psáno nebylo. Řekl jsem si, že možná nebude od věci se podívat, co se má dít a svou cestou zamířím do Zarothu. Následujícího dne, Zaroth Dorazil jsem do města a k večeru zamířil do hostince, zmiňovaném ve vzkazu. Kolem byl v celku klid a hostinec nebyl nijak přecpaný. U baru seděla dívka s vlčicí a moje mysl mě začala varovat. Už to bylo celkem dlouho, co jsem na někoho takového narazil a tahle se zdála být, jiná. Jiná, než na co, jsem byl zvyklí. Co zase? Zase další pokus dostat se nahoru?! Budu jí sledovat, ale zatím nehodlám zasahovat. I když před několika lety bych jí okamžitě vymazal z povrchu zemského. Pak ještě jedna dívka. K té mi zatím můj vnitřní alarm nic neříkal a proto jsem se usadil do jednoho rohového stolu. Mávl jsem na hostinského, když nesl objednávku té podivné u baru. Oči jsem nespouštěl z té dívky u baru. |
| |
| U Bezrohého démona Hostinský stále šmudlá sklenici, když přijde další fouňa. Věnuje mu krátký pohled a pak si povzdechne do sklenice. Sehne se pod pult, něco tam vezme a dojde až ke dveřím, na které to přibodne dýkou. Když se vrací, zastaví se u nově příchozího. "Áno, pháne?" Na dveřích je vzkaz: Kdo sem přišel kvůli mojí úžasné reklamě, můžete se uklidnit, něco si dát, ubytovat se a vypadnout. Hostinský nevypadá jako zrovna sečtělý člověk a nejspíš neumí ani psát. |
| |
| U Bezrohého démona Hostinský se projde ke dveřím a něco na ně přišpendlí. Odvrátím k němu zrak a podívám se, co na papíře stojí. Nějaký vtipálek, pomyslím si. Uvidíme, co se z toho vyklube. Doufám, že jsem se nekodrcal tímhle směrem zbytečně. Když se vrací, zastaví se u mne a zeptá se na objednávku. "Poprosím vás o kousek kuřete a chleba. Na zapití korbel piva." Mluvím klidně, nikam nepospíchám a pohled nespouštím z té dívky. Jenže pořád přesně nevím, kam jí zařadit. Zapřu se o židli a ruce si složím na hruď. |
| |
| Pajzl u démona Nerada platím rovnou, ale hostinský se tváří, jakoby to radši zase odnesl a tak vylovím ze záňadří váček a z váčku minci. Vtisknu mu ji do rukou a dám se do jídla. Sice nemám hlad, ale pak nebývám tolik prudérní. Tady je to dneska jak na šibenici - přicházejí jeden za druhým. Když se usadí další host, barman něco píchne na dveře. Zvednu se od stolu a jdu se tam podívat. Nemám strach o svoje věci - tady ne. Rychle si přečtu papír a dojdu k pultu, co nejdále od slečny, kam mezitím hostinský došel. "Hezký vzkaz. Dobře míněné rady. Já mám pro tebe taky jednu. Okamžitě mi připrav pokoj a nech těch žertů - nemám dobrej den." Nikdo jiný než on mě neslyšel, ale všichni viděli, co se stalo pak. Vytahla jsem novou minci, chvíli to vypadalo, že ji hostinskému dál, ale pak jsem prudce trhla rukou a hrana mince projela tučnou dlaní až do dřeva pultu. Klidně jsem se otočila a vrátila ke svému jídlu. Teprve odtamtud jsem si zase začala všímat ostatních. Pod kápí je ve stínu vidět jen náznak úst a linie spodní čelisti. |
| |
 | Hvozdy nedaleko od města Kdysi zelené místo. Plné života, květin, a zelených stromů... Se nyní změnilo na pustou planinu. Zem byla mrtvá. Spálená a černá jako závoj Smrti samotné. Malá, sotva několika centimetrová hranice spalujícího ohně požírala poslední zbytky mýtiny. Kmeny stromů se rozsypali v prach a listí se za letu měnilo ve smítka popelu. Některé, hlavně ty silnější, jen rozetnula pořádná, žhnoucí jizva, která je spalovala i se vším listím a plody, které na nich vyrůstali. Ve středu všeho dění jsem stál já, a zhluboka jsem vdechoval štiplavý dým, který se vznesl k nebi. Mimo jiné jsem cítil i spoustu jiných věcí. Vítr ke mě vál odporné puchy z města. Jaký vtip, že zrovna tam já mířím. Kdesi hluboko v sobě jsem cítil hlad. Obrovský hlad. A touhou. Po lidském mase. Po krvi. Nejspíš bych u těchto myšlenek i setrval. Ale mě v hlavě znovu vyskočil ten dopis, který jsem dostal. Což je šílené. Protože já nikdy nesetrvám na jednom místě déle než dva, tři dny. Kdybych dostal pod ruku onoho posla asi bych jej rozerval na kusy i s dopisem. Ale takhle... Takhle jsem byl i zvědavý. Ač jsem se tedy lidských měst z určitého hlediska bál. A teď mám vejít přímo do jednoho z nich. Zadívám se na chvíli ke svým nohám, a přemýšlím. Tohle je šílené. Na chvíli mě přepadne vztek, který se rozjede po mém těle jako řetězový blesk. S burácivým zařváním máchnu ocasem, a roztříštím na tisíce kusů jeden zpopelněný strom. Druhý, před sebou, rozpůlím vedví mohutnou ránou pravou pěstí. Načež začnu pochodovat sem a tam. Nervozní, nejistý... Mělo to hromadu proti. A jen jedno pro. To nebylo dobré. Nakonec jsem se ale usnesl. Bude to rychlé. Hostinec Cesta k hostinci mi trvala dlouho. A v cestě mi stála spousta strážných. Vyšplhal jsem hbitě po hradbách. Strážnému, který měl zrovna hlídku, jsem bez váhání zlomil vaz a vrhl jej přes ochoz. Viděl sotva můj stín, než to křuplo. Následně jsem využil košů s ohněm, které byli poblíž. Díky nim jsem se mohl přesouvat hezky z místa na místo. Naneštěstí... U některých byli dva strážní. Někde jen jeden. Ale stejně... Ruce mám nyní od krve až po lokty, protože mě okamžitě po "skoku" nenapadlo nic jiného, než některým prorazit rozžhavenou pěstí hrudníky. Alespoň těm prvním, kteří byli nejblíže. Pokud měli společníky... Rozsekl jsem jim v rychlosti drápy hrdlo na hadry. Poté jsem těla zpopelnil, a buď jsem pokračoval pěšky, nebo jsem si nalezl jiný zdroj ohně. Každopádně... Nyní jsem tady. Stojím před hostincem a zhluboka oddychuji. V mé hrudi plane pořádný plamen, a před mou myslí se pořád ještě vznáší ta krvelačná mlha. Těch pár strážných ale aspoň na chvíli ukojilo můj chtíč po krvi a po mase. Strčil jsem si do úst poslední kus syrového, lidského masa a se zaklapnutím jsem si nasadil svou, obličejovou masku. Poté jsem do ní šlehl pěstí, až jsem odvrátil hlavu na stranu. Ano. Drží pevně. Tak to má být. A teď je čas zjistit co se to tu děje! Vykročím ráznými, těžkopádnými kroky ke dveřím hostince a, se zbrklostí mě vlastní, vykopnu dveře, které se rozlámou na třísky. Poté vejdu na tři, čtyři kroky dovnitř a s hlubokým, burácivým zavrčením se rozhlédnu kolem. Počítám s tím, že to tu bude samý člověk, a že některý z nich okamžitě spustí poplach. V tomhle městě nemám co dělat. Stejně jako v každém jiném. A já to moc dobře věděl. Proto jsem byl připraven také okamžitě zmizet a vzít sebou vše, co se mi postaví do cesty. |
| |
| U Bezrohého démona Hostinský se ukloní a odkolébá se pro požadovanou krmi. "Áno, pháne." Sotva vleze za pult, už je u něj ta červená mrcha. Občas se tu objevuje a doprovází problémy. Nemá ji moc rád. Trochu zbledne po tom, co mu zašeptá do ucha. Čeká něco ošklivého, ale ona dokonce vyndá prachy. Na okamžik se mu zaleskne v očích touha po zlatě, ale skutečně jen na okamžik. Vystřídá ji vztek a zlost a hlavně bolest. "Děvko!" Sykne za ní, když odchází. Ona se ani neohlédne. Asi ho neslyšela. No nakonec taky dobře. Když se kuchařovi podaří minci vypáčit, ováže si ruku špinavým hadrem a vyrazí s novou porcí k zákazníkovi. Nebýt rozbitých dveří, také by si nejdřív počkal na zaplacení. Takhle jen odhodí jídlo na stůl a žene se k příchozímu. "Co to má sakra bhejt?!" Od opasku vytahne utěrku a začne s ní vysokého rudocha zahánět ke stolu. Pak se znechuceně zadívá na dveře a dojde k Áresovi. "Dva stříbrné, pháne." Zamumlá a nehne se, dokud nezaplatíš. Pak se zase doštrachá k pultu, ale hází nevraživé pohledy po drakovi. Cestou kopne do jednoho opilce pod stolem, ukáže na rozbité dveře a vyšle ho pryč. |
| |
| U Bezrohého démona Hostinský si to míří i s objednávkou ke mě, ale v tom se rozrazí dveře a on jen plácne jídlem na stůl a rozejde se za příchozím. Otočím hlavou doleva abych viděl, kdo se to sem dobejvá. Dveře skončili na padrť a dovnitř vešel chlápek jak hora v rudém brnění. Rukou přejedu po bradě a zamračím se. Nemohu si nevšimnout jeho ocasu. Co je tenhle zase zač? Drak? To snad ne... Ještě to tu chybělo, problikne mi v hlavě. Hostinský ho začne nahánět ke stolu. Docela si věří chlapec. Vlastně oba. Jeden se tu mezi lidmi promenáduje a druhý žene před sebou draka. Hostinský pak přiběhne zpět ke mne a zažádá si o platbu. Sáhnu, do jedné z kapes a nahmatám měšec. Moc toho v něm není, ale ty dva stříbrné na jídlo se najdou určitě. Vytáhnu mince a vrazím mu je do ruky. Pohledem znovu přejedu dívku u baru a znovu si přeměřím draka. Zatím to vypadá, že ani jeden z nich nemá tucha, co jsem vlastně zač a prozatím to tak plánuji nechat a držím se na uzdě. |
| |
 | A hle, kůň plavý a jeho jezdec Smrt, a Peklo šlo za níKde jsou ty časy... Já a mí mladší sourozenci v sedlech, jedeme krajinou, po nebi, po hladinách vod. A kam vkročíme, tam bují nemoce, jídlo se kazí, lidi se mezi sebou bijí o kus žvance, o kus půdy. A já s kosou ani nemusím máchat, stačí ji mít opřenou o bok koně a jet. Probrala jsem se ze vzpomínek a povzdychla si. To byly časy. Beránek lámal pečetě, jak nás pouštěl na svět, zem se třásla, nebe zatahovalo, příroda se bouřila a bičovala živly všechno, co mohla. Takhle se ani obilí nesklízí, to by se muselo na polích rovnou objevovat jako jednotlivá zrnka. A ještě k tomu na obří hromadě. Znovu jsem si povzdychla a pohladila Siva, na kterém jsem jela, po krku. Procházeli jsme se městem, všemi ignorovaní, nehmotní, éteričtí. Ti citlivější a nebo ti, kteří se se mnou měli setkat v brzké době, cítili chlad a choulili se do svých oděvů. Nevnímala jsem je, byli to tuctoví lidi a bytosti, kterých jsou na světě tisíce, miliony. A nakonec všichni skončí u mě, v náručí, jen abych je jednoho po druhém poslala do Pekla a nebo přes Očistec do Nebe. Byl tu ruch, i když Válce se to mohlo zdát jako klid. Lidi chodili sem a tam, z domu na trh, z trhu domů. Děti se proháněly ulicemi, hrajíc si na gardu a lupiče. Jeden z capartů se ošil, chvíli koukal mým směrem, než s hulákáním, aby na něj počkali, odběhl za svými přáteli. Děti... Děti často vidí to, na co dospělí už dávno zapomněli, na co už nevěří. Bubáci ve skříních a pod postelí totiž často nejsou jen vymyšlení. Ne, Válka se plete, tohle není klid. To by se nehnulo zrnko prachu, nikdo by tu neprocházel. Vlastně by tu nebylo nic. Ani dláždění, ani domy, prach, psi, kočky, lidi, elfové... Ani světlo, ani já. Absolutní nic. To by byl klid. Sesedla jsem, kosu jsem v rukou neměla. Prošla jsem se Sivem do stájí, koně se začali plašit. Přiložila jsem si prst na ústa a byl zase klid. Ne obvyklý mrtvolný, ale klid. Uvázala jsem svého (ne)mrtvého koně k těm ostatním. Sena před ním neubyde. Cítila jsem boj, cítila jsem krev. Sestra je blízko, vlastně to po její stopě jsem došla až sem. A na jakési vývěsní nástěnce si všimla toho zvláštního vzkazu. Vrátila jsem se k hlavním dveřím. A jak se tak dívám, tak chybí, v třískách jsou na zemi lokálu a kusy stále visí na pantech. Vchod mi ale blokuje jakýsi rudý ohnivák. Co naplat. Z hmotné podoby opět do éterické a nezbývá, než projít skrz. Nemělo by mu to udělat nic moc vážného, snad jen ledový pocit šířící se z nitra. Snad ho to naučí... Do pevného skupenství jsem přešla až tak po dvou metrech od draka, kterého tam peskoval hostinský. Blázen či voják, jak maškara divná tam stál... Zanotovala jsem si a položila sestře ledovou pravačku na zátylek. „Mrtvý muž kráčí vpřed,“ zaševelila jsem a usadila se vedle ní, po její levici. Pousmála jsem se a z hlavy shodila kapuci. „Prosím tě, hlavně mě neobjímej, jsi zase jako prase.“ Po těchto slovech jsem si opucovala ruce. „Kde máš dvojče? Myslela jsem, že se od sebe nehnete.“ |
| |
| Mír je jen přestávkou ve válce
|
| |
 | Hostinec Když jsem se ráno probudila, první, co jsem slyšela bylo zakručení v žaludku. Lehce jsem si povzdechla a posadila se. Jak mám ve zvyku, spala jsem na břiše. Vlastně si od svých čtrnáctých narozenin ani nepamatuji, jestli jsem někdy spala i jinak. Je pravda, že od té doby se celkem bojím si lehnout na záda. Obzvláště, když jsem ráda, že mi ty dvě ozdoby ještě k něčemu pořád jsou. Zatím. Posadila jsem se a lehce se předklonila z mé provizorní postele, když jsem si všimla krátkého vzkazu. Trochu zmateně jsem zamrkala, ale nakonec jsem si řekla "Proč ne?". Neměla jsem důvod tam nejít. Vlastně jsem neměla ani důvod tam jít. Stejně jako důvod jít vlastně kamkoliv od té doby, co pán zemřel. Znovu se ozvalo zakručení v žaludku, které mě donutilo se zvednout. Přeci jen, vzkaz mě posílá do hostince. Třeba se tam najdou nějaké drobky. Vyšla jsem ven z opuštěné polorozbořené stodoly a víceméně hned před ní se zvedla několik centimetrů nad zem. Chvilku jsem nevěděla, kterým směrem že se to mám vydat, ale jakmile jsem si to uvědomila, vyrazila jsem poměrně rychlým letem. Tohle je opravdu mnohem rychlejší než chůze. ,napadlo mě, když jsem se zastavila přímo před hostincem, ke kterému mě navigoval vzkaz. Doletěla jsem až k oknu, před kterým jsem se zmenšila na velikost asi deseti centimetrů. Sedla jsem si na parapet a nakoukla dovnitř, když jsem zrovna viděla, jak hostinský nahání pomalu dvoumetrového muže ke stolu. Stejně jako jsem si všimla i zbytků dveří. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu a pootevřeným okénkem vlezla po čtyřech dovnitř, kde jsem si sedla na parapet znovu, tentokrát zevnitř, a chvilku jsem muže pozorovala. Až po chvilce jsem si všimla, že má dračí ocas a vůbec, že působí jinak, než mi v první chvíli došlo. Najednou tak nějak.. Poměrně nepřátelsky. Ale zaujalo mě znaménko na jeho čele. Proto jsem ve své deseticentimetrové výšce seskočila dolů na podlahu, kde jsem tiše jako myška několik centimetrů nad zemí prolétla až ke stolu, ke kterému si sedl. Pod stolem jsem vylétla na lavici naproti němu a postupně mohl sledovat, pokud si toho všiml, jak se na stole objevily drobné prsty a postupně si horní polovina mého těla. Lehce jsem se na něj zakřenila a naklonila hlavu na stranu, až mi několik pramenů vlasů spadlo do obličeje. Ať už si mě do teď nevšiml, nebo ano, usmála jsem se. "Ahoj!" ,ozvala jsem se a víceméně hned pokračovala. "Ten znak na čele vypadá dobře. Odkud ho máš a co to umí?" ,zeptala jsem se a vyškrábala se až nahoru na stůl, kde jsem si upravila šaty a bosky stála, zatímco jsem se na něj usmívala. Nějaké horko najednou.. ,napadl mě takový drobný fakt, který jsem si pomalu začala uvědomovat. |
| |
Mé drahé přítelkyně... *bzzz* Už zase budeme mít společnost... Už je to tak dávno, co mi toto k něčemu bylo. Jdu vedle bílého koně, ruku položenou na jeho boku. Kolem nás je mnoho prostoru, ti co procházejí kolem, se tisknou na zdi domů. Zvednu hlavu a zastavím se na okraji města. Lehký povzdech doprovází zabzučení. "Co jen budeme dělat holky..." přestává mě ta rutina bavit. Usadím se za městem, u svého věrného oře a hledím na střechy domů. Když si všimnu lístku, chvíli na něj hledím, než ho vezmu do ruky, v ní několikrát obrátím. Vzrušené zabzučení mi řeklo, že bych měl dojet na dané místo. Neváhal jsem tedy dál a pokynul Bien. Vyškrábali jsme se na nohy, já pak nahoru a uháněli směr Zaroth. Dojíždím do města, kde náhle stoupl počet depresí. Dojedu před dané místo a seskočím. Zkontroluji, že jsme cestou nic neztratili a odvedu Bien do stájí. Pak se vydám dovnitř. Už před budovou jsem cítil, že můj výraz se vlní do drobného úsměvu. Překročím a vyhnu se všem zbytkům dveří. Tichým téměř neslyšným krokem se přesouvám místností. Mé tmavě šedé oči neomylně vyhledali dvojici u baru. Do místnosti vpadl zápach, i přes ten co tam byl znatelně vyšší. Stejně tak jako dovnitř vkráčela depka. Kazící dobré nálady. Pro citlivější tvory možná dokonce bolest hlavy. Nevšímám si ale nikoho jiného. Přejdu za ty dvě a každou obejmu jednou rukou. Nenamáhám se ani shodit si kapuci z hlavy, z napohled velmi mastných vlasů. "Mám dojem, že mi zvonilo v uších," podívám se z jedné na druhou a mé rty dokonce povyskočili o nezvyklý kousek výš. |
| |
| Zákaz vstupu kostlivcům Nevychovaná, divoká. Taková je, bohužel, moje sestra. Mluvila s plnou pusou, mlaskala, byla poněkud vulgárně oblečena... Povzdychla jsem si. Její ryzka, teď ve vlčí formě, hltala jakýsi kus masa, stejně jako její panička. Bože, protočila jsem oči v sloup a protáhla se. Páteř několikrát lupla. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale ostatním z toho často šel mráz po zádech. Mám chuť Bellu počastovat pohlavkem, ale nakonec do ní jen píchnu prstem. Konkrétně do její levé paže. „Takže Hlad někde sužuje vesnice,“ zamumlám spíš pro sebe. „Um, ne, na našeho benjamínka Mor jsem nenarazila. I když s tím, co teď dokážeme, maximálně šíří někde chřipku a přinejhorším neštovice.“ Koukla jsem se do lokálu, můj profil se na chvíli změnil, dokud jsem se zase nekoukla na tebe. „Což je blbost, to by mě táhlo za ním. A v tomhle stavu ani ty neštovice nesvede.“ Koukla jsem se na svoje dokonalé nehty a zase na sestru. Ne, že bych někoho chtěla podceňovat, ale já taky maximálně sbírám duše, občas umírajícím ulevím od utrpení. Pousmála jsem se jakýmsi zvláštním, vědoucím úsměvem. „Však se brzo všichni potkáme.“ A skoro s těmi slovy vkráčel nejmladší Jezdec. Nejmladší a nejšpinavější. A už tak nějak vpadl mezi nás. Nebo možná na nás. „To byl možná čas na vanu,“ rýpnu si, „beďare.“ Zatvářím se poněkud znechuceně. „Hlavně si nesundávej boty, ty dobrodruhy budeme potřebovat víceméně živé.“ Jeho tmavé vlasy se lesknou mastnotou, na které by se dalo možná i smažit. A někde v té kštici by měla být korunka. |
| |
| U Bezrohého démona Hostinský si prohlíží svoji poraněnou ruku. Pak se nerudně obrátí ke trojici u pultu. "Bhude to něco nebo bhudete jenom zaclánět?!" Už si na vás připravuje špinavou utěrku. Pak si to rozmyslí a zmizí dole ve sklepě. Když se objeví, nese tác s nějakou lehce ovadlou zeleninou a s tím zamíří K červenému týpkovi. Je mu celkem jedno, že je to drak nebo mantikora nebo třeba elf. Začíná si totiž říkat, že měl pěkně blbej nápad takhle pojmenovat hospodu, neb se mu tam neustále rojí skupinky dobrodruhů. Tohle je pro něj jen další taková. Dokolébá se až ke stolu a práskne tác se zeleninou před draka. "Pět stříbrnejch, pháne." Pronese poněkud podrážděně a nastaví ruku. Teprve pokud dostane zaplaceno, vrátí se k pultu a vrhne nerudný pohled na bavící se trojici. "Tak co?!" |
| |
| Zamušeno je tu
|
| |
| U Bezrohého démona Když se v místnosti objeví další dívka, přesunu na chvíli zrak k ní. Další? To snad ne... Proběhne mi mráz po zádech. Smrtka, kruci.... Ty dvě se ještě dají zvládat, ale jestli se tu objeví bráškové... Oči udržuji stále na těch dvou, i když si možná ta v rudém mého pohledu všimla. Je mi to jedno, ty dvě půjdou. Uši mám našpicované a když se smrtka zmíní o tom, že jsou oslabení a nejsou v plné síle, ujede mi lehký úsměv a oči stočím vzhůru. Nebesa mi dneska přejí... Ale co to kecám! Ty už na mě serou dobrých pár desítek let! Jenže pak se rozlehne po místnosti zápach. Silný. Ale ne... Říkám si, kdy otáčím hlavou, abych se podíval a ujistil. Je to on. Potvrdil my to, když se přimknul k těm dvěma. I když mají být údajně oslabení, co já vím, co mohou mít v rukávu a nehodlám se s nimi pouštět do otevřeného konfliktu. Ale zajímalo by mne, kdo se pokouší dát dohromady tuhle společnost... To nedopadne dobře a vůbec se mi to nelíbí. Na moment ještě pootočím hlavu doleva a všimnu si, že u drakova stolu se objevilo nějaké další stvoření. To neznám, nic mi neříká. Taky vidím hostinského, který mu přinesl zeleninu a chce po něm ještě zaplatit. On není odvážný, on je blázen... Nic pro mě. |
| |
Oh tady je "Ale dej pokoj s čistou vodou," kývnu hlavou k nejstarší sestřičce. Když se zmíní o dobrodruzích, pustím je, otočím se a prohlédnu si přítomné. "Dobrodruzi?" podívám se z jedné ženy na druhou. Shodím si kapuci a usadím se, když mi udělají místo. Nad pusou jsem se ani nepozastavil. "Koukám," skloním se k pultu, "oh tak sem se zatoulala," seberu mušku z pultu a hodím si jí pod kabát, který kvůli tomu kousek odtáhnu od krku, až se ozve zabzučení. Když se na nás oboří hostinský Bell se ujme objednávky "Kus masa a pokud může být, ne zrovna dneska vyříznutý," dodám k tomu. Zachytím pohled sestry a jen cuknu rameny. No je to nečekané shledání. |
| |
| Být mrcha, tak mu je zabiju, ale to by brečel „Mám, taky se moc nenadřu, když je ten mír a žádné epidemie. Kde nic není, tam Smrt nebere.“ Moucha jí málem udusí a než ji stihnu lusknutím nechat zemřít, Mor si ji háže pod hábit ke zbytku roje. Meh, nic pro mě, otřásla jsem se. Hospodský se připlazil a hned se na nás obořil, co že si to dáme. Bella se chopila slova. Moje ruka vystřelila k těm jejím rudým pačesům a i když mám rukavičky, jako v rukavičkách s ní moc nezacházím. Možná proto, že je mám sundané. Pohlavek pěkně pleskl a zase pořádně zastudil. „Obejdu se bez jídla, stačí lahev toho nejlepšího bílého vína.“ Tak, a máte to. I kdyby přišel ten náš anorektik, vína a oleje bude dost. Vlastně ani nevím, kdy a nebo proč jsme si zvykli na ty smrtelnické návyky, jako je jídlo, spánek a tak. Se zívnutím jsem se protáhla a unaveně si opřela čelo o desku pultu, kterou jsem si napřed prohlédla. Nerada bych si „lehla“ do nějaké rozlité omáčky či podobného hnusu. Na takové srandy tu je Plag, Bella se ráda koupe v krvi. Čachtická paní na cestách. |
| |
 | Nuda a samá nuda a nebo cesta? Ale kam? Ležím pod stromem a dívám se nahoru, jak padají ze stromu lístky a shnilá jablka. Vedle mně se pase černý hřebec a jen nakusuje ty padlá jablka a i strom. Usmívám se a v puse mám dlouhé stéblo, které je suché a sešlé. "Co budeme dělat Rento?" podívám se na krasavce, někdo by si ho mohl splést s Frínským koněm, což i na to vypadá, ale je přitom tak jiný. Vedle mně leží moje pokroucená hůl, která vypadá jak dřevo, ale po bližším ohledání, tak zjistí, že to není jen dřevo, ale i různé kovy. Na konci hole se jakoby rozvětvuje na dvě malé pahýly větvičky a to směrem naproti sobě, na každém toho pahýlu je mrňavá kulička z rubínů. Protáhnu se a zívnu si. "Kam zamíříme?" zeptám se, ale Renta mi neodpoví, pokrčím rameny a zavřu oči. "Hlídej a bav se." dál slyším jeho nakusování jablek, plivání zbytků a stromu a nejen jeho, ale i té pšenice, která rostla kolem nás. Poslouchám ten větřík a povzdychnu si, nakonec ovšem usnu. Přece jen, je nádherný den, akorát tak odpočinek. Probudí mě Rento, který mi žužlal nos, usměju se o to více a otevřu jedno oko. "Ano? Už víš kam jdeme?" zeptám se a místo odpovědi dostanu pozvánku. Sednu si a povzdychnu si. "Co je to?" přečtu si ji a poté jen zmuchlám a odhodím ji pryč. "Nuda." řeknu a lehnu si zpátky na zem. Ale než znovu usnu, cítím jak jsem unášen a táhnut pryč z mého místečka, jen se natáhnu, chytnu hůl a nějak se nebrání. Podívám se na koně, který se zakousl do mé nohavice a táhne mě pryč. Pozvednu jedno obočí a zavrtím nevěřícně hlavou. "Je to nuda, proč nejdeme do hor? Zrovna teď chceš do společnosti? Ale když chci já do společnosti, tak jdeme do hor, tohle není fér. Já nikam nejdu." řeknu a hůl si dám na hrudník a nechávám se táhnout. Cítím šutry pod sebou, ale přitom je to zajímavá masáž, cítím jak se mi uvolňují svaly, je to strašně příjemné. Ale nakonec, nakonec mě dotáhne až k řece a hodí mě tam. Odfrkne si a já si povzdychnu. "Fajn, na jedno pivo bych mohl jít, ale doufám, že nebude nuda." řeknu varovně. Vylezu z vody, opláchnu se, abych nebyl až tak špinavý jako prase. Propláchnu si svoje dlouhé černé vlasy v jezeře od hlíny. Poté z ní vylezu, vyskočím na svého koně, který má na sobě jen deku, ale žádné sedlo. "Fajn, cestu znáš." řeknu a ten se rozejde v klidu a v žádném spěchu. Takhle cestujeme několik hodin. "Lidem se moc nedaří pěstovat jídlo, co?" zasměju se potichu a cestou seberu seschlou hrušku ze stromu, který je mrtvý. Usmívám se. Ale najednou Rento zrychlí a upaluje skrz několika polí, křížem krážem a vše nakusuje. Já se ho držím a směju se. "Hodný kluk." poplácám ho po krku a znovu se navrátíme na svou cestu. Stojíme před tou budovou, pokud se tomu dá říkat. "Pajzl." řeknu a už se otáčím. "Tady nebudou mít dobrý alkohol, jdeme." řeknu a mizím, ale ten mě zarazí a stáhne zpátky. Povzdychnu si jenom, vezmu si na sebe obyčejný plášť a kapuci dám na hlavu, některé mých dlouhých pramen vlasů spadnou ven a ukážou svou délku až skoro ke kolenům. Hodím si svou dlouhou hůl na rameno a podívám se na Renta, který se změní v malého krásného králíčka. "Ach, jsi tak roztomilý, když jsi mrňavý." řeknu mu, vezmu si ho do náruče jednou rukou. Je strašně chlupatý, dlouhé chlupy, černé chlupy. Vejdu dovnitř. Všechno jídlo se najednou zkazí, pití se zhorší jeho chuť a všem začne kručet břicho a mají hrozný hlad. Zavřu za sebou dveře a musím se uculit. "Tak proto jsi mě sem táhl, to není moc pěkné." zašeptám králíkovi do jeho dlouhých postavených uší a ten jen zavrže spokojeně zuby. Dojdu ke stolu k 3 lidem, přišoupnu si židli a sednu si. Hůl opřu o židli a sundám si svůj plášť, který spadne přes židli. Ukáže se všem, vysoký muž, dlouhé černé vlasy, přiléhavý šaty a tak ukazuje, že jsem dost hubený, hubenější než minule, kdy jsem byl ponížen. Opřu se o židli a hladím králíka a usmívám se na všechny. "Takže stále žijete? Ach a já jsem se začal radovat, že vás někdo odkrouhl a budu bohatý z vašeho majetku." řeknu a položím králíka na stůl, který se ihned začne rozhlížet a prohlíží si okolí. "Nazdárek prckové." usměju se. |
| |
| Hostinec U Bezrohého démona Hostinský nenadšeně sleduje rudou ženu a je mu celkem fuk, co si myslí, že je. Pak se podívá na ty dva, aby objednávku potvrdili. Se zabručením vezme na vědomí změněnou objednávku a mumlá si cosi o tom, že by se taky mohli včas domluvit. „Smůla, já mám všechno čerstvé!“ Oboří se na divného týpka a zaleze do sklepa. Když se vrátí nese velký syrový biftek a lahev zjevně docela drahého vína. Než to však stihne položit na pult, stejk zezelená a lahev se zakalí. Hodí to na dřevo a vztekle se ohlédne, kdo to tu zase dělá bordel. Pak jen nahlédne dolů do sklepa a když se zase objeví na očích osazenstva, je brunátný ve tváři. Okamžitě mu padne pohled na králíka na pultě a odněkud vytáhne sekáček na maso. „Tho zvířhe si chytni, jinhak z něj bhudou sekhanátky!“ Jak je naštvaný, zakopává si o jazyk o poznání víc. Sekáček vymění za utěrku a pokusí se králíka odmávat jako před tím draka. Pak se pustí do posledního příchozího. „Bhuď to dháte dho phořádku, nebho to zaplatíte!“ Drží v ruce výhružně utěrku. Pak se trochu pomstychtivě podívá na Mor. „Tadhy máte to odleželé mhaso, pháne! Bhude tho deset stříbrných za spheciální úpravu!“ |
| |
| Stále ten pajzl Čekám, co se bude dít, ale zatím to jsou jen samí dobrodruzi, co vypadají asi tak jako já, že něco vědi. Moc mě nezajímají. Když ale vejde poslední muž, v očích mi blýskne hlad. Zaváhám. Není to vůbec dlouho. Měla bych si dávat pozor, co se teď bude dít. Rozhlédnu se kolem a ujistím se, že mě si nikdo nevšímá. No taky na první pohled vypadám maximálně jako vyhublá zlodějka. Sjedu pod stůl a chvíli tam zůstanu, tak aby nikdo neviděl, co dělám. Když se zvednu, protáhnu se a přikývnu. Hlad nepřešel, což znamená, že není můj. Je pravda, že to jsem tak trochu tušila, vzhledem k tomu, že skoro jedinou reakcí mého těla bylo kručení v žaludku. Pomalu dojdu až k pultu a stoupnu si dál od čtveřice. Ani se nedivím, že se hostinskému ke mě moc nechce, zvlášť jestli má taky hlad. Mohla být zábava. Kápi mám staženou dost hluboko na to, aby byl vidět jen náznak úsměvu. "Nic navíc mu neplaťte." |
| |
| U Bezrohého démona Oblivione Nakonec jsem byl z toho všeho tak překvapený, že jsem se zmohl jen na nevěřícné, zvědavé pohledy do okolí. Dobré na tom byl ten fakt, že ať už tohle místo bylo čímkoliv, rozhodně jsem zde necítil lidský pach. Nebo jsem ho cítil, ale jen velmi slabě. Protože ho překrývala ta šílená hromada neurčitých pachů a vůní, které jsem nikdy dříve nezaznamenal. Tak jsem si je neměl k čemu přirovnat. Prohrábl jsem si nejistě pravačkou vlasy. A následně jsem sebou škubnul a celý se oklepal, jak mnou projel dosti nechutný pocit. Bylo to dosti podobné, jako střet s nějakým, ledovým mágem. Nebyl tu ale žádný mág. Jen prapodivná kreatura, která mě kamsi hnala utěrkou. To bylo dost zábavné. Mě to akorát ale jen popudilo. Rozzuřeně jsem na tu malou krysu zavrčel, ale prozatím jsem nevzplanul. Nakonec bude fajn si sem někam sednout a pozorovat aspoň chvilku okolí. Minimálně do doby, než se strhne nějaká mela. Podnik kde není žádného člověka, ale místo toho se to tu hemží samými... Neurčitými věcmi. Zvláštní. Mihne se mi hlavou, načež se zadívám na misku se zahnívajícím ovocem, které mi sem přednesla ta malá, ubohá, odporná krysa. Zadívám se na něj, na misku, na něj, na misku... K té poté čuchnu. A zhnuseně se od ní odvrátím. Obvzlášť šokovaně se zatvářím ve chvíli, když zjistím kolik za to ten odporný červ chce. "Pět stříbrných?!" Vyštěknu rozzuřeně a pravou rukou smetu silně ze stolu misku i s tím hnusem. "Vypadni! Vypadni ode mě ty chcípáku! Nebo z tebe udělám kaluž kouřících sraček!!" Zařvu na něj vzteky bez sebe, s neskrývanou povýšeností. Rozhodně se cítím být velmi povýšen nad tímto skrčkem. Nedostane ode mne ani plivanec do tváře. Namísto toho si zhluboka povzdychnu, a chystám se odejít. Protože tady opravdu být nehodlám. Tohle mě přesvědčilo. A už bych byl i zmizel. Nebýt dosti... Zvláštního stvoření... Které se vylouplo u mého stolu. Nadzvedl jsem překvapeně levé obočí a prohlédl si tu dívčinu. Kromě toho že vypadala až neuvěřitelně mladě... A měla... Tak moment... Tohle jsou fakt králičí uši? Cožeeee?!! Vyvalím na ni překvapeně oči. Protože tohle jsem skutečně ještě nikdy nespatřil. "Eeem..." Zamručím namísto řádné odpovědi, protože mě vyvedlo z míry i to, jak se ke mě zachovala. Takhle to totiž nikdo nikdy nedělá. Nemají možnost, a já srdečně pochybuji, že by ji chtěli mít. Zhluboka jsem nasál její pach. Cítil jsem z ní vůni lesů. Možná i květin a stromů. Proto jsem si také řádně kýchnul. Až pak jsem si uvědomil, na co se to vlastně ptala. "Je to symbol ohně a krve. Je to můj symbol. Rakk'han." Poslední slova pronesu v hrubém, štěkavém jazyce. Prastará Dračí řeč. S hlubokým nádechem se poté narovnám. "A vůbec... Co po mě chceš? Koukej zmizet! Tady stejně není o co stát." Mávnu pravačkou do prázdna a zadívám se kamsi do prostor tohohle pajzlu. Brzy se k ní ale pozorností vrátím. Byla víceméně zajímavá. Vypadá jak něco, co uteklo z lesa. Víla? Nebo něco tomu podobného? |
| |
| Nu a proč se to tu tak vlastně jmenuje? Naštvaný kuchař odejde bez peněz, ale když si vyřídí poptávky u pultu, zase se vrátí. Tentokrát se tváří extrémně nasraně on - asi mu dost hnulo žlučí, když mu zkazili všechno jídlo a většinu pití. Přejde až za draka a položí mu ruku na rameno. Ta ruka nesnesitelně pálí, ale momentálně chladem. "Takže hochu. Teď buď zaplatíš a nebo tě to bude extrémně bolet a zaplatíš stejně, jen víc." Stojí za tebou, takže mu nevidíš do tváře, ale víla může vidět doslova vražedný lesk v jeho očích a také něco. Něco navíc. Něco démonického. |
| |
| A jsme všichni
|
| |
| Hlad je prý nejlepší kuchař Víno zkyslo, než ho pingl položil na pult. „To by mě zajímalo, co by se stalo se slivovicí...“ Zabručela jsem. Občas jsou sourozenci vážně na zabití. Bohužel, ani jeden z nás umřít nemůže. Nebo spíš bohudík. Na druhou stranu, je cosi shnilého v hospodě této. A teď nemyslím ani Plaga a ani to jídlo. Pak se ozval někdo taky od baru, jen od jeho konce blíž ke dveřím. Zvedla jsem hlavu a koukla se, kdo nás to varuje. Jako bych mu vůbec něco chtěla dát. Stála tam démonka, nebo aspoň se mi tak ta osoba jevila. Ne, tohle nedopadne vůbec dobře. „Díky.“ Vešel náš poslední, dvojče Války. Jen ty váhy někam schoval. Pokud je sám nesežral. On je takový ten... Zub času, jak se říká. Ale něco je špatně, on by za kvalitu vína nemohl. On na víno a olej nemá vůbec sahat. Rozmrzele jsem si povzdychla. „Mluvíš, jako bys měl co dědit, vychrtlino,“ zamumlám otráveně a nehty cinkám o zkažené víno, jako by ho to mělo snad vyčistit. Hlad má s sebou jakéhosi černého ušáka, asi má stejnou potřebu jako Válka svého koně nechat měnit. Pochopila bych třeba kobylku nebo myš, ale králík? Ten tolik nežere. Narovnala jsem se a znovu se protáhla. Další série lupání obratlů a kloubů. Se znuděným výrazem jsem se otočila do lokálu a lokty si opřela o bar. Hostinský něco mručí drakovi, teplota tam poněkud poklesla. Takže jsem si to myslela správně. „Ten vrchní je nějakej divnej,“ prohodím jen tak mimochodem ke zbytku famílie. |
| |
| Miska se zahnívajícím ovocem přede mnou. Fuj. Laif Ještě než si stihl všimnout mě, poslal pryč hostinského. Mám pocit, že tihle dva si za chvíli vjedou do vlasů a navzájem se přizabijí. Ačkoliv bych chápala, že hostinskému neudělalo rozražení dveří radost, krapet jsem se.. Zamračila. Jak na misku s ovocem, tak na hostinského, který už byl ke mně zády. Ale nechala jsem to být a jen se s úsměvem otočila na velikána přede mnou. Při jeho reakci na mě jsem jen téměř neznatelně vykulila oči a naklonila hlavu na stranu. Docela mě jeho reakce pobavila, skoro až zarazila. Vypadal, jako kdyby se nikdy nesetkal s nikým, kdo by vypadal jako já. Jistě, já taky ne, ale viděla jsem už dost věcí. Přesto jsem se na něj jenom sladce uculila, spojila ruce za zády a zhoupla se na patách. "Koukáš, jako kdyby ses mě bál.." ,pronesla jsem k němu jemným hláskem po jeho zamručení. Opravdu vypadal docela vykuleně, ale nechtěla jsem to úplně řešit. Jen mi to připadalo vtipné, protože bych asi měla být vykulenější já. "Zdravíčko." ,řekla jsem jenom po tom,co si kýchl a usmála se. Všimla jsem si toho, že se očividně pokouší zjistit můj.. no, řekněme pach. a je pravda, že některým lidem tolik stromů a kytek zrovna dobře neudělá. Ale potom se konečně dostal k mé otázce a já jenom lehce střihla ušima, které jsem měla nastražené čelem k němu a poslouchala jsem, co říká. "Rakk.. Eh.. Rakk'..?" , pokusila jsem se ho několikrát napodobit co nejvěrněji. Stejně jako jsem se pokusila mluvit hrubějším hlasem jsem se snažila o intonaci, ale nešlo mi to. Vlastně jsem to ani pořádně nevysvětlila. "Řekni to ještě jednou, chci se to naučit." ,zazubila jsem se na něj. Ale po chvilce se narovnal a máchl pravačkou někam.. někam. Pro něj sice průvan, co způsobil prakticky neznatelný, ale mě donutil krátce sklopit uši a přešlápnout z nohy na nohu. Ale zase jsem se na něj otočila a obešla několika malými kroky misku s.. říkejme tomu ještě teď ovocem. "Eeeh.. budu ti dělat společnost. To je fajn, ne? Kamarád do kapsy se hodí!" ,pokusila jsem se promluvit co nejjistějším hlasem, ale zároveň s tím jsem se na něj jenom tak jako podívala.. No, poměrně zvláštně. Takovým pohledem, který řekl "Neposílej mě pryč, bude sranda." Víceméně hned na to jsem si během necelé vteřiny sedla na stůl do tureckého sedu a koukla se na něj. "Jakým jazykem bylo to slovo předtím? Nauč mě ho~" ,skoro jsem zaškemrala. Svým způsobem jsem si připadala hrozně vlezlá, ale bavilo mě to. Čekala jsem, že mě dřív nebo později pošle pryč, ale co, ona ho chvilka mé přítomnosti nekousne. Najednou se ale kuchař znovu objevil a chytil čahouna přede mnou za rameno. Tvářil se, jako kdyby nás teď měl oba zabít. Teda mě asi ne, mám pocit, že na mě přes mísu neměl výhled, nebo aspoň ne úplný. Jen jsem se na něj trochu zmateně podívala a postavila se znovu na nohy. Moc dlouho jsem si neposeděla. Všimla jsem si ale lesku v očích kuchaře, která najednou nebyla normální. Připadala mi až démonická. Stejně jako mi najednou přišlo, že se snad změnil i kuchař jako takový. Já teď tak nějak nevěděla moc co dělat. Úplně se mi do toho nechtělo plést, ale zase.. Ach bože, proč jsem takový správňák. ,napadlo mě, zatímco jsem vzlétla pomocí malých křidélek ze stolu a s decentním zaváháním jsem se proletěla až skoro před obličej kuchaře, na kterého jsem se pokusila usmát. Stejně jako na čahouna. "No tak~.. Proč tak naštvaně? Dalo by se to dohodnout i v klidu, ne?" ,zeptala jsem se a jenom jsem kuchaři lehce zacláněla ve výhledu. Zdá se mi to, nebo teplota pro změnu.. poklesla? |
| |
| U Bezrohého démona No a je to tady. I ten poslední bráška dorazil. V ruce se mi zhnusí kus masa a na pivo, na to radši ani nekoukám. Plácnu s hnilobou zpět na talíř a prsty si otřu o dřevo stolu. Alespoň trochu. Toho smradu se ale stejně jen tak nezbavím. Zase je pozoruji a poslouchám jejich průpovídky. Tak tohle že má být Válka, Smrt, Hladomor a Mor? To mě poser... Jediná Smrt vypadala alespoň trochu normálně a tvářila a chovala se tak, že něco dokázala. Ale ti tři? No uvidíme. Pohledem ještě hodím po drakovi, který se pěkně nasral. Ani se mu nedivím. Já dal dva stříbrné za to, že tu vlastně mohu sedět a jen tak dělat, že něco jím. A když už jsem si to chtěl vychutnat, vleze do hostince ten cápek a všechno se mi hnilobou rozpadlo v ruce. Nah, co já tu vlastně dělám... Zaujme mě potom, jak si hostinský podává draka. Alespoň zatím a vypadá to, že se seběhne mela. No nevím, jestli bych chtěl být na jeho místě, spálí ho na popel a já si dneska nesmlsnu. Založím ruce na hruď a pozoruji, co se kde vyvrbý a přemýšlím, jestli zasahovat nebo ne. |
| |
 | Job Kdesi v lese. Když jsme se ráno probudila, málem jsme vypadla z hnízda v koruně velkého dubu, jak jsem se lekla dopisu. Někdo mi ho sem dal když jsem spala a já o tom nevím. Mohla jsem přijít o krk nebo.. Hned nahmatám kožený váček u pasu. Oh díky bohu je tu. Peníze ?! Jo i druhý váček tu je, jen je až nepříjemně lehký a prázdný. Rychlím pohledem po vnitřku koruny, který jsme si předělala do malého sídla zjistím že tu nejspíš nic nechybí. Tohle se mi vůbec nelíbí. Ale už s tím asi nic nenadělám. Stárnu a mám čim dál hlubší spánek. Jen aby jednou nebyl věčný. Drápem tedy otevřu dopis a začnu přelouskávat tohle šílené lidské písmo. Naučila jsem se jejich řeč dostatečně na to abych se bezproblému domluvila, ale písmo je jiná věc. Chvilku to trvá, ale nakonec to zvládnu. Je to pozvánka. To by vysvětlovalo že ještě žiji a nic mi nechybí. Nevím zda mám tedy moc na vybranou, když ví kde hnízdím a bezproblému se mi vkradou do hnízda když spím. Krom toho hodili by se nějaké peníze, nikdy není brzo dělat zásoby na zimu. Nebo aspoň na příští den. Sbalím si své saky paky, tedy sebe a něco málo co mi zbylo k jídlu. Prohlídnu čepele na křídlech, jestli nepovolili řemínky a utáhnu plátování, které si na noc povolím, abych vůbec mohla ležet a dýchat. Pak už jen proskočím listím v koruně a vyletím vysoko nad les, stoupám dokud nejsem ve spodní vrstvě mraků. Zde mám dokonalé maskování a dobrý výhled pod sebe. Na cestu do té díry se musím poptat vystrašených sedláků. Kdo by se taky nebál kdyby přímo před něj spadl kolos a zeptal se kde je hospoda. Už jen ta představa mi dokáže vykouzlit úsměv. U Bezrohého démona Hospoda už je vidět krásně z mé perspektivy, ale pro jistotu si kolem ní udělám ještě pár koleček a obhlédnu jí z více uhlů. Klasická díra plná smradlavých opilců. Žádné hezké vzpomínky ani zážitky z takových děr nemám. No co, nakoukneme dovnitř. Přistanu pro mě typickým kontrolovaným volným pádem, který na poslední chvíli zbrzdím křídly. Epický příchod: check Konečně ustane prach co se zvířil mým přistáním/dopadem a já vidím dovnitř. To že hospoda nemá dveře jsem si všimla už ze vzduchu, ale že jsou na třísky vidím až teď z blízka. Jujda někdo tu nemá rád kliky. Strčím hlavu do šerého hostince a zornička jediného oka se rychle roztáhne aby se adaptovala zdejšímu světlu. Rychle obhlédnu celí hostince a svoje slepé uhly. No to mě poser. Tady není jediný člověk, samá zrůda z Tartarusu. Aspoň to tu nesmrdí potem a alkoholem. Víc jak normálně. Pomalu procházím hospodou a můžu si ukroutiti hlavu, abych stíhala koukat i za druhé oko. Když procházím kolem hostinského, mávnu na něj křídlem. Víno. Víc není snad potřeba říkat. Doufám že tu bude mít dobré.. a levné. Dojdu k osamocenému stolku v rohu hostince, kde odstrčím židli stranou a sednu si na zem, zády ke zdem, hezky abych měla výhled na celou hospodu. |
| |
Pajzl a hajzl "Ten ponižující pocit, když ani nepřijdou na to, že ty nemoce pocházejí ode mne..." odvětím a lehce si povzdychnu. A ještě se mi pokoušejí "pomoct." Pozuruji Bernie, jak pečlivě prohlíží pult, než si o něj opře čelo. Zavrtím nevěřícně hlavou. "Nápodobně," odvětím dalšímu a poslednímu příchozímu sourozenci, sleduji jednu z much,která se vynořila z mého rukávu a přistála králíkovi na nose. Vážně nás to sem táhlo všechny. To bude něco. Jenže co? Hospodský se vynoří s čerstvým masem. No co. I na tom se nakrmí. Jenže samozřejmě, po tom, co se k nám usadil Ráček, je z něj přesně ideální porce. Věnuji mu proto úsměv. Když se oboří na králíka, moucha se zvedne, zabzučí mu u obličeje a odletí pryč. Přistane mi na ruce a vpochoduje do rukávu. Úsměv mi trochu křečovitě zatuhne na tváři když slyším, co říká. Silné bzučení mi potvrdí že mé myšlenky se k roji dostaly. Zatím je ale odložím. Když se ozve osoba co přišla k pultu, jen se na ni pootočím. "Díky," kývnu jí i já po sestře, "ale nemyslím, že kdokoliv to měl v úmyslu platit," otočím se zpět na hostinského. "Taká suma je nesmyslná a rozhodně ji ode mne neuvidíte," sdělím mu a rozhlídnu se po lokále. Pohled se mi zastaví na odšoupnutém mase na jednom ze stolů. Zatím se ale otočím zpět k sourozencům. "Ty máš patent, na to nás neustále urážet, že?" usměji se na nejstarší sestru. Otočím se, kam kouká, když prohlásí cosi o hospodskym. "Určitě to tu nevede člověk. Taký blázen se snad ještě nenearodil, no ne? Takže jistě bude divnej," pokrčím nakonec rameny. Otočím se zpět ke stolu, kde jsem zahlédl předtím maso. A zjistím, že dotyčný kouká naším směrem. Nakonec se zvednu a přejdu k němu. "Budeš to ještě jíst?" zeptám se a ukážu na odložený kousek masa. Pokud řekne že ano, nebo že si to nemůžu vzít, jen mu věnuji úsměv a vrátím se s potutelným úsměvem zpět. Pokud řekne že ne, tak talíř čapnu a odnesu si ho k pultu. Mezitím co přecházím, věnuji příchozímu tvorovi pohled. Zajímavé. |
| |
| U Bezrohého démona Pozoruji ti čtyři u baru stále něco melou a když se u mého stolu objeví ten, který roznáší mor, jen pozvednu obočí, abych mu viděl do tváře. Chci si ho pořádně prohlédnout, takhle blízko jsem se zatím ani k jednomu nedostal. Vlastně, tváří v tvář jsem se ani s jedním z nich nepotkal. Kdyby jo, už by tu nestáli a smrděli by si zase pěkně tam dole. Mouchy bzučí kolem, asi se v tom vyžívá. Aby ne, chudák, od něj se musí hned každý hnát pryč. A stejně by mne zajímalo, jestli tohle všechno dělají dobrovolně, a nebo je má Luci pod palcem. "Nah, nech si čvachtat. Ber to jako dárek," po chvilce odpovím a šoupnu talíř směrem k němu. "Jen si užij jedno z posledních jídel," zamumlám si tak pro sebe. Myslím to spíše provokativně. Chci vědět, jak ti čtyři budou reagovat. |
| |
| Cože to?
Postoj - popis  |
| |
| Bar Usmívám se, moje krásné dvojče mě obejme a bůhví co mi ještě provede, ale už sedím vedle ní a sleduju jak její Rub čichá k mému miláčkovi. Králík jen olízne jeho čumák a nic si z toho nedělá. Ale poté mě jen vytrhne z myšlení ten hostinský, trochu jsem ho vyvedl z míry a řekl že budu platit. Zvednu ruce. "Ani náhodou, teď jsem přišel, jak asi jsem mohl zničit tvoje zásoby? A navíc jsem si nic neobjednal." řeknu posléze, ale on si nedá. Vytáhne sekáček na mého Renta a můj výraz zkamení a vyjde ze mně lehké zavrčení. "Udělej to a přísahám ti, že tím tvým sekáčkem ti useknu kus čelisti." řeknu. Vezmu si králíka a položím si ho na hrudník a drbu ho za ušima. "Asi mu oplatíme pohostinost co?" zašeptám mu potichu a začnu se rozhlížet dokola a hledám vstupy do sklepa. Mezitím moucha odejde a ukradne jídlo, nebo spíš si ho s dovolením vezme a já se musím usmát. "Nenažera." řeknu mu potichu králíkovi a ten souhlasně zacvaká zuby. Ale to ihned dvojče vyskočí a jde k tomu týpkovi a ukáže mu meč, pousměju se. "Stále horlivá krev." zašeptám potichu a sleduju mouchu, která se znovu připojí k bratrovy. Znovu se podívám na to dění a jsem připraven zasáhnout, ale zatím jen sedím a sleduju okolí. "A co vy ostatní? Jak se vede?" podívám se na paní čistou. "Stále čistá jak lilie? A nebo tě konečně někdo začernil?" |
| |
Hospoda = opilec = problém = řešení = SMRT! Probudila jsem se vedle Nile, která držela druhou hlídku. Vstala jsema všimla si malého lístečku vedle sebe. Je od krve... A někam mě vede. Projede mnou zvědavost a má vlčice se na mě obezřetně podívala. Tohle nikdy nebylo dobré znamení. Ale poslední dobou je v mém světě hrozná nuda, kromě lovu. Pokrčila jsem rameny. Proč to nezkusit? Vydala jsem se hledat hosopdu U bezrohého démona. Název legrační, ale jako každá hospoda je to nechutnej pajzl. Ale táhne mě dobrodružství. A to je to, co já potřebuji. O 5 hodin později Cesta byla dlouhá, někdy jsem se musela přeměnit, aby cesta lépe utíkala, ale nakonec jsme s Nile stanuli před vývěsním štítem. Stáhla jsem si kapuci do čela a v ruce si nervozitou tvořím ledový krystal, který nechám zmizet, vyrůst, zmizet, vyrůst. Neobtěžuji se s klepáním a vejdu. Ovane mě puch zkaženého masa, piva, alkoholu a smrti. Nile z toho kýchla a já nakrčila nos. Tady to smrdí hůř než ve skřetí jeskyni. Došla jsem k baru a sedla si nedaleko čtveřice bavících se lidí. Nile sedí vedle mě a rozhlíží se. Já se taky nenápadně rozhlížím po místnosti, moje oči těkají sem a tam a čekám, co bude. |
| |
| Krocení divé zvěře Tys nezažil tolik bláznů a hrdinů, jako já. Zamručím. Nejmladší se skoro hned potom zvedl a odešel k tomu divně zírajícímu... Čemusi. A nejspíš se ptá, jestli to zkažené jídlo bude cizinec ještě jíst. Ten mu ale jen šoupne talíř a zaksichtí se. Válka vystartovala, já si povzdychla. Hlad si zkusil rýpnout, ale to bych nesměla být už v poněkud apatické náladě. „Nápadníci přicházejí a často i končí v mé náruči,“ pokrčím rameny. „A končí pořád stejně. Navíc trend šachistů povážlivě roste. Nevím proč se mnou pořád někdo chce hrát kvůli lidstvu. Kdo o ně stojí? Jenom ti dva, já pro ně jen sklízím duše.“ Dovnitř vešel gryf, chvíli po něm další osoba s vlkem. Vlčicí. Pořád s sebou tahat ty samá zvířata. Psi, vlci, kočky. Lidi nejsou originální. Pomaličku jsem sklouzla z barové židle. „Promiň, bráško. Je načase vyřešit horkou krev a trošku to tu rozseknout,“ pousmála jsem se na králíkáře a pomaličku došla k Belle. Levá ruka přistála na jejím pravém rameni. „Nech ho, je to jen děcko, co nezná své místo. Běž si dát něco dobrého na bar.“ Doufala jsem, že se Bell otočí, můj zamračený výraz byl poněkud výmluvný. Odstrčila jsem opatrně její obří meč a sedla si naproti tomu, jež nesl jméno jednoho z bohů války. „Tak... Kde bych začla,“ smetla jsem drobky ze stolu a podívala se provokatérovi do očí. „Jak jsem už řekla, jsi nejspíš nový v téhle brandži, a tvůj šéf ti neřekl, s kým si zahrávat můžeš a s kým už ne.“ Mile jsem se usmívala. „Víš, anděli. Každý má svůj vyměřený čas, to jistě víš. Ale s tvým přístupem se horní polovina tvých přesýpacích hodin výrazně zkrátila. Kdybych nezasáhla, musel by si tě pánbíček zase slepovat dohromady, jak by mu tě tady sestřička poslala v červené prosakující krabici. Takže,“ prolupala jsem si prsty na rukou, „jestli chceš žít, příliš bych na tvém místě neprovokovala.“ |
| |
| Hostinský toho má dost Hostinský se podívá na skřítku jako na blázna. Pak zakroutí hlavou. "On nechtěl zaplatit. On si začal. On začal vyhrožovat." Pak se rozhlédne po vzrůstajícím chaosu kolem. Chvíli to zamračeně pozoruje a pak se zamračí ještě víc. Vytáhne zpoza zad obrovskou, na první pohled těžkou pánev a potěžká si ji v ruce. Pak se zkušeným a zjevně často používaným pohybem napřáhne a třískne s pánví draka po hlavě takovou silou, až druhou vezme o stůl a zůstane ležet. Jen těsně minul skřítku. "TAK A UŽ TOHO MÁM DOST! VŠICHNI SEDNOUT! KDO NECHCE PLATIT, MŽE SI ZAČÍT PŘIPRAVOVAT BÁCHORKY PRO MĚSTSKOU STRÁŽ!" Ošklivě se podívá na zahalenou postavu u pultu a pak už tišším hlasem dodá. "Porce jídla dva stříbrné, pití po stříbrňáku." Výhružně se na vás dívá, pak chytne draka za vlasy a vytahne ho po schodech do prvního patra, kde ho hodí v jednom z pokojů na postel, prohrábne mu kapsy a nechá mu jen měďáky. Když sejde dolů, všechny si vás prohlídne a jasně naznačí, že kdo neplatil, ten by měl začít. Podívá se taky na čtyři jezdce a zamračí se ještě o něco víc. "A vy na mě nic nezkoušejte! Moc dobře vás znám!" Položí pánev vyzývavě na pult, je celá promáčklá a pokroucená. Musela to být děsivá ďaha, že složila i draka. |
| |
| U Bezrohého démona Takže chlapci si jen dloubly, dobrá. Jenže potom se ke mne přiřítí slečinka a začne mi máchat mečem před rypákem. Zvednu obočí a zadívám se jí do očí, když položí svojí otázku. "Já? Já jen zvedám náladu v hostinci..." A při tom si dělám dost dobrý obrázek o tom, proti čemu tu vlastně stojím a co od nich očekávat, říkám si v duchu pro sebe. Objeví se tam ale Smrtka a trochu si snaží uklidnit sestřičku. Odstrčí její meč od mého obličeje a chystá se usadit. Jen pomalu máchnu rukou a snad se i trochu ukloním. "Anděli.... prosím, neříkej mi tak..." mávnu rukou a skočím jí do řeči. Pak začne vypravovat a tak zlehka mě upozorňovat, že chovat se takhle asi není to pravé ořechové. "Pochybuji, že by mě ten nahoře slepoval dohromady..." Ať si to přeloží, jak chce. "A trochu provokace ještě nikomu neublížilo. Přeci musím zjistit, co jste zač že? Jak to lidé říkají, poznej svého nepřítele..." Položím jednu dlaň na stůl a mile se na ní usměji. "Nevíš o mne nic a já o vás taky úplně minimum. Tak si uděláme laskavost a řešit nesrovnalosti budeme jindy ano? Někdo nás sem pozval a mě by docela zajímalo, kdo chtěl dát dohromady tuhle sebranku." |
| |
| Taková normální rodinka
|
| |
Uh... Pobavení k jídlu, proč ne. Vracím se s jeho talířek k pultu, když to uslyším, zastavím se v půli kroku, ale to už startuje sestřička a skoro si opře špičku meče o jeho nos. Pokrčím nad tím rameny a dojdu k pultu, kde se usadím u sourozenců. Zprava k bratrovi. Talíř položím na pult a zvednu ruce. Z rukávů mi vyletěli hejna mušek a maso obklopily, že nebylo vidět. Spokojeně jsem chvíli pozoroval, jak se krmí. Příchozí dívky s vlkem jsem si moc nevšímal, byl jsem k ní víceméně zády a zaujatý krmným procesem. Když se zvedla Bernie, sledoval jsem ji pohledem. Zkazila docela dobrou budoucí zábavu. Slabě si povzdychnu, znělo to skoro jako zakašlání. Ta dívka za mnou může smrad cítit o něco intenzivněji, než ostatní v místnosti. Když se ozval hostinský, ohlídl jsem se k němu. Majzl někoho po hlavě a rozeřval se. Důležité z toho pro mě bylo, že stáhnul zpět cenu. Dva kousky masa za dva stříbrné, to jde. Lehce nadzvednu koutek a znovu se zahledím na mušky, co se krmí. Když se hostinský vrátí, zalovím v kaboši a vytáhnu dva stříbrné, položím mu je na pult a přitáhnu si druhý talíř, tedy ten, který pro mě byl původně. Věnuji mu po varování pohled jako že já nic já muška a soustředím se na talíř. Z tohohle si napřed kus urvu zuby a najím se já, než na něj pustím další armádu mušek. Mmmm. Pak se položím na pult vedle talířů a fascinovaně je pozoruji. Ty mají apetit. Po chvíli se ohlídnu ke stolu toho, kterýmu jsem zčorkoval ten talíř, zda je všechno v pohodě. |
| |
MIx Zaraženě se dívám po hospodě. Pomoc! Blázni! Velice lituju toho draka a taky tu pánvičku. Ten hostinskej vypadá jako řádnej pruďas, proto radši posunu židličku trochu dozadu, abych od něj byla dál. Zaplatím za svoje pivo, abych neskončila podobně, i když bych možná stačila uhnout. Přeci jen, taková pánev se jen tak neztratí. Nile se rozhlíží okolo. Já už přestala. Udělala jsem si jakýsi rozvrh těch šílenců, co tu jsou se mnou. Muší chlápek, pár drsnejch holčiček, zbytek magoři. Upíjím pivo a pak se konečně zeptám: "Hele, neví někdo co se tu děje? Nebo co se sakra dít bude?" Zajímám se. Nečekám, že mi někdo odpoví, ale za pokus to stojí. |
| |
| Pajzl Pobaveně sleduju řádění hostinského. Jemně přikývnu, když se na mě podívá a pak už jen sleduju, jak tahne ubohého draka. Chudáci vlasy. Stále je vidět pouze náznak úsměvu ve stínu kápě. Kousek ode mě si sedne holčina a má dokonce odvahu si dát pivo. Asi je moc konsternovaná, než aby si všimla, v jakém je stavu. A nebo často pije trpasličí pivo. Nakloním se kousek k ní. "Ty kousky bych radši nepila. Ehm, já tedy asi ani ten zbytek, ale když vám chutná." Stále je vidět jen ten náznak úsměvu. Pivo smrdí až ke mě. Asi je holčina zvyklá na horší. |
| |
Hostinec Kate Otočím se na ni. "Liboví to sice není, ale znám i horší." Pokrčím rameny. "Menuju se Ragien a moje společnice Nile." Kývnu směrem k vlčici, ožužlávající nohu židle. "Mimochodem, díky za upozornění." Poděkuji, ač nerada. Bohužel, na jihu se dodržují nějaký pravidla slušnýho chování, i v takovejch pajzlech jako tenhle a s tím nic neudělám. |
| |
| Pajzl Pokrčím rameny. Moc dobře vím, že hostinský si tu většinou dává záležet na jídle i pití, ale když se vám něco zkazí během vteřiny, nic s tím nenaděláte. Ale je to její volba. Alespoň jí z ůllitru vytáhnu chuchvalec zelené plísně a odhodím ho na podlahu. "Těší mě, Lucy." Kývnu jí, ale kápi neodkládám, není ani poznat, kolik mi je nebo bližší rysy obličeje a těla. "Nic. Obvykle je tu pivo, slušné. To jen naše společnost je tak děsivé až zkyslo." Hodím ramenem k rozptýlené čtveřici. |
| |
Kate Zašklebím se. "Fakt? Teda, se moc nedivím, když vidím ty mouchy. Ale dovol mi asi blbou otázku. Kdo ste?" Dívám se na ni se zájmem. Nevypadaj ani jako obchodníci nebo na turisty. Nile se skoro povedlo překousat jednu nohu a vrhla se na druhou. Pozoruji jednu osamělou mouchu, létající u stropu. Celkem napjatě čekám na odpověď. |
| |
| Pajzl Pokrčím rameny. "Různě. Lupiči, bojovníci, milovníci, stvůry. Myslím, že je nás tu požehnaně." Stále se mi drží na rtech ten jemný úsměv. "Nikdo zvlášť zajímavý. Buďto se zaměstnavatel skrývá mezi ožralama a nebo ještě nedorazil." |
| |
Pajzl Zakoulím očima. "Vážně bohatej výběr. Takže všichni sme dostali ten samej vzkaz?" Zajímám se. Něco mi tu nesedí. Možná to je jenom moje podezřívavost. Ale kdo by se divil, kdyby to byla bouda pro co já vím... polapení těch "lupičů, bojovníků, milovníků a stvůr, kterých je tu požehnaně." Samovolně se mi v ruce vytvoří menší ledový krystal o délce 5 cm. Nechám ho roztéct a vodu spadnout na podlahu. Aspoň to tady trochu vyčistí. |
| |
 | Já jsem vaše zúčtování! Hospoda U Bezrohého démona Hospoda U Bezrohého démona, přijde mi, že lidé už nevědí, jak pojmenovat své putyky, restaurace, či jiné podobné existence. Ovšem mě nikdy nikterak nevzrušovali. Sesedl jsem z koně a zamířil dovnitř, kde zjevně bylo živo. Místní ochlast-táta si zjednával pořádek mezi dětmi a jak se zdálo, dařilo se mu. Krátce jsem se rozhlédl po doznívajícím chaosu a vydechl jsem, vydávajíc tichý, chraplavý zvuk. Je zde spousta bytostí a každý v sobě nese nějaký ten hřích. Jejich čas nadejde, ruka osudu dostihne každého. I přes všechno dění mě "zaujali" dva mládenci, ve značně podnapilém stavu, sedíc naproti dveřím. Jejich stav z nich dělal oplzlé a samolibé bastardy. Sevřel jsem ruce v pěst a přenesl se k nim, zjevujíc se z černého dýmu. "Hele, asi mám vidiny ale mám pocit, že se u nás zjevil nějakej duch!" zasmál se jeden z nich. "Tak to vidíme oba totéž...to je síla!" zahýkal jeho společník a dloubl do mě prstem. "Já ti nevím, můžeš se ducha dotk...", nedořekl, jeho hlava odpadla a tělo se svalilo na zem. "Dívka, jež jsi znásilnil nechá pozdravovat!" oznámil jsem šeptavým, mrazivým a temným hlasem setnutému mladíkovi a upřel svůj zrak na druhého, který zděšeně hleděl na zbraň, jedna z čepelí nyní spočívala na jeho hrdle. "Vrah dětí!" zasyčel jsem znechuceně a přitlačil čepel na jeho hrdlo. "Opravdu jsi si myslel, že nebudou žádné následky?" zeptal jsem se a nečekal na odpověď, protočil zbraň v ruce a vrazil jeden z hrotů ochmelkovi spodní čelistí do hlavy. "Mýlil jsi se!" odpovím si a trhnutím vytrhnu hrot zbraně, zatímco se mrtvola kácela k zemi, švihnutím jsem ji zbavil krve. Poté jsem zamířil k baru a hodil barmanovi menší měšec se zlatem. "To nejsilnější, co zde máte!" poručím si a zarazím čepel do baru, čekajíc na svou objednávku. |
| |
| Moje ubohá hospoda! Shrábnul jsem stříbro. Hodil ošklivým pohledem po dívce, ale víc jsem si nedovolil, pak jsem přinesl hnusně žkažené, nazelenalé pivo další dobrodružce a v tu chvíli se objevil jeden z tamtěch. Praštil jsem hlavou o stůl. Pak jsem k němu zvedl oči. "Jen pod podmínkou, že mi tu už nebudeš vraždit hosty. Jinak si tě srovná ona." Trhnul hlavou ke kopletně zahalené dívce. Vypadá jako vyhublý zloděj, s kápí staženou hluboko do tváře, takže je vidět jen náznak usmívajících se rtů. Pak k němu po baru šoupne lahev černého absinthu - jedna z mála věcí, co se nezvládla zkazit. "Bude to 10 stříbrných." Když se podíváš na dívku, v její minulosti jsou hříchy děsivější než jsi viděl u jakéhokoli smrtelníka. Jako maják tam ale září vražda nejčistšího anděla. |
| |
Ohlala, další sebevrah dorazil... Ležel jsem na pultu, hleděl na dva talíře z kterého mizelo maso, pod náporem much. Na chvíli se stáhli a vystřídali je jiná hejna. Hovor dívek za mými zády jsem poslouchal, ale nenašel jsem chuť se zapojit, nebo to komentovat. Jen se občas podívám na bratra zda to taky slyšel. Když pak vtrhl dovnitř další, věnoval jsem mu z pololehu pohled. Když zařvali dva zákazníci, napřed jsem věnoval pohled hostinskému a pak sestře. Přece jen bude šou! Zaraduji se tiše v duchu. Hostinský ale nereaguje nijak moc... zábavně. Nicméně mě osobně zajímá více jiná věc a to že se rozhlídnu po pultě a pak se přes volné místo natáhnu k dívce. (Smrad zvýší svou intenzitu o dost.) Pokud se zrovna chtěla napít, dám jí dlaň přes vršek korbelu a zatlačím zpátky. Pokud ne, nakouknu do korbelu. "Tady jsi," špitnu a z korbelu jí vylovím mouchu. Dívky si nevšímám, "kam to pořád lítáš?" optám se jí a stáhnu se zpět k talířům. Mouchu na něj položím a ta za chvíli baští. Spokojeně mi povyjede koutek rtů. |
| |
| Nehraj si se mnou červe! Vrhnul jsem na barmana pohled a podrobně jsem si ho prohlédl. "Myslím, že stráže by nepotěšila ta dívka, jež držíš zavřenou ve sklepě!" zasyčím a podívám se na o které mluví. Náhled do její minulosti ve mně vyvolal naprostý odpor vůči ní měl jsem co dělat, abych s z ní nevypustil všechnu krev. "Vydržuješ si zvláštní konkubínu. Jako by ti ta nešťastnice ve sklepení nestačila..." probodnu očima hostinského a vytrhnu zbraň z baru a začnu si jí protáčet mezi prsty, jedině tak si dokážu udržet jistou formu sebekontroly v přítomnosti něčeho tak odporného, jako je ona dívka na kterou barman odkazoval. Zároveň jsem si prohlídl ostatní přítomné v naději, že už nic nebude tak odporné, jako ona bytost, jež doposud unikala ruce osudu. Čistě jsem odsekl hrdlo láhve a napil se. I když vlastně nevím, proč to piju, když to má pramalý účinek. |
| |
| Moje hospoda, moje minulost, moje hříchy Ani hostinský není žádný svatoušek a rozhodně ne smrtelník. "Do toho, co mám ve sklepě ti nic není. Nemá se špatně a někteří hosti mívají prazvláštní chutě." Když ale pokračuješ v řeči, prudce sebou trhne a vyděšeně koukne na dívku. Pak začne čistit sklenice hodný kus pultu od tebe. Je jasně vidět, že neutíká před tebou, ale spíš odstupuje jako někdo, kdo ví, že do tebe brzy udeří blesk. Dívka se však stále jen usmívá a hovoří s druhou dívkou, která má prazvláštní pivní chutě. |
| |
| Nečekaná sklizeň „Provokace neublížila? Chlapče, tvoje provokace ti může ublížit víc, než si jsi ochoten přiznat.“ Zaklonila jsem se a opřela se. „Nepřítele...“ Zopakovala jsem pro sebe. „Víš, snaží se se mnou bojovat všichni. Lidi, trpaslíci, elfové, démoni, andělé, bohové, hmyz... Ale jejich boj je zbytečný. Vše musí zemřít, vše se musí rozpadnout. I ty jsi, na rozdíl ode mě, prach a v ten se taky obrátíš. Stejně jako tvůj jmenovec,“ usmála jsem se. Ledově. „Vím o tobě mnoho, vím o všech vše. Neboj se, tvůj čas nenastal, ale radím ti, užívej si, dokud můžeš. A neprovokuj nikoho, nad kým bys nemusel vyhrát.“ Fialový pohled jsem přesunula z anděla na dění víceméně za jeho zády. Hostinský tam pacifikoval draka, kterého pak za pačesy odtáhl někam do patra, předpokládám do pokoje. Válka se ke mně sklonila, poněkud roztřeseně mi opakuje, co se stalo. „Jako by ses měla čeho bát, pometlo,“ odvětila jsem jí přes rameno a pohledem se vrátila na Arése. „Doufám, že se náš rozhovor nebude muset opakovat, mládenče,“ usmála jsem se už vlídněji, mateřsky, a vstala. Hospodský se obořil na náš apokalyptický kvartet. I kdyby nás neznal, mohlo by mi to být jedno. Vzala jsem Válku kolem ramen a zamířila s ní zpátky k baru. Ta nově příchozí se lokálně zeptala, ale pak se starosti o ni ujala ta zahalená „zlodějka.“ Usadila jsem Bellu a hodila jí přes ramena svůj plášť. Pročísla jsem si vlasy a zavřela oči, ruce jsem měla položené na jejích ramenou. Moje rty se němě hýbaly v odpočtu. Dovnitř někdo vletěl. Jakýsi samozvaný mstitel a vrah. Kus ode dveří začal dva zákazníky osočovat ze zločinů. A oba zabil. Pustila jsem Bellu, mateřsky ji pohladila po zádech a prošla znovu kolem anděla, kterého jsem s úsměvem rozcuchala. Samozřejmě jsem šla z druhé strany, než se hnal ten přízrak k baru. Sklonila jsem se k oběma mrtvým a postupně jim sáhla na středy hrudí. Éterické bílé siluety začaly stoupat z jejich těl a rozpadat se ve vzduchu. Samozřejmě, tuhle podívanou neviděli všichni hosté. Mnozí ani nevěděli, že jsem k mrtvým došla, nebo že jsem vůbec v hostinci. Obyčejný plebs jsem totiž nechtěla zbytečně stresovat. Což ale neplatilo o tom vrahovi, který dovnitř vlétl jako uragán. Vrátila jsem se k baru a postavila se vedle něj. „Švarný junáku, cožpak tě nikdo nenaučil, že kapuce se v místnosti nenosí? A že tě tvé skutky nedělají o nic lepšími než jsou ti, kteří padají tvou rukou?“ Hospodský se klidí bokem, ale těžko kvůli mě. Široce jsem se usmála a toho cizince v černém plácla po zádech. A od toho dotyku se šířil ten ohavný mráz. Mráz, který mnozí cítí naposledy. I kdyby to byl přízrak nebo duše, cítil by ohrožení své existence. Neútočím, jen připomínám. „Nejsi lepší, než oni.“ Zopakuji znovu a tentokrát s kamennou tváří. |
| |
| Kdesi, slunce se kloní k západu Usmál jsem se na mladou dívenku, sotva pět jí mohlo být. Byla pěkná, až na ty ošklivé popáleniny, co měla ve tváři a na rukou. Zhluboka jsem se nadechl. Dneska už jsem byl unavený a věděl jsem, že ještě několik hodin budu muset strávit na modlitbách. |
| |
| Hříchy, za které zaplatíš... Na slova barmana jsem se jen chladně zasmál. "Věřím, že jeden z vládců Nebes pronesl: Tvůrcovi mlýny melou pomalu, avšak jistě." řeknu a znovu se podívám na dívku, které se tak strašně bojí. Její hříchy ve mně vyvolávají nutkání jí na místě podříznout a odepsat z nekončícího seznamu další zkaženou duši. Znovu jsem se napil té podivné tekutiny a odeslal prázdnou láhev barmanovi. "Její den nadejde...nikdo nedokáže prchat před rukou osudu věčně, nehledě na to, jak je mocný." pomyslím si a upřu zrak na Glaive, jež se protáčí na prstech mé pravé ruky. Trochu působí jako samostatný organismus, protože do této činnosti vynakládám minimum energie. Opět jsem se rozhlédl po lokále a krátce se zastavil u každého z přítomných. Z mého průzkumu zdejšího osazenstva mně vyrušila jistá dáma, kterou jsem ani neviděl přicházet. Její dotyk nebyl o nic příjemnější než lavina. Její oslovení mně nikterak neoslovilo. Upřel jsem zrak na její bledou tvář. Ve které bylo i něco podivně krásného, ale to mně nikterak z rovnováhy nerozhodilo. "Nemám v úmyslu se zdržet, ctěná dámo." odpovím šeptavým hlasem a snažím se do toho vložit i nějakou úctu vůči ní, i když netuším vůbec proč. "Nikdy jsem nic takového netvrdil." odpovím a prohlédnu si onu dámu od hlavy k patě. "Tohle je můj trest." zalžu a je mi jedno nakolik je to průhledná lež. |
| |
| U Bezrohého démona "Jednou určitě, ale nebude to přirozená smrt," mrknu na ní. Začíná se mi líbit. Její přístup, její sebejisté vyjadřování. "Jestli o mne víš vše, tak je ti jasné, že jsem žil dlouho a pro nic. Ostatně, vy čtyři jste toho vlastně důkazem..." A můj jmenovec? Co já vím... Pak mne ale vytrhne řev hostinského, velká pánvička a drak, který je vláčen kamsi. Mě se to zdá se netýká, takže tuhle situaci jen ignoruji. Jen se trochu usměji a kývnu a poslední slova od Smrtky. Taky dorazil někdo noví. Nějaká dívčina, která se začala vyptávat, co se tady vlastně děje, ale mou pozornost upoutal jiný chlápek. V kápi a hned se pustil na první dva ožrali, co mu přišli pod ruku. Nedopadli zrovna nejlépe a navíc, tenhle cápek mi právě zlikvidoval jídlo. Tak moment moment. Přezdívka "Anděl pomsty" tu byla pro mě?! Jsem trochu rozrušený, ale když se na druhou stranu zamyslím, ulehčuje mi "práci." Jasně, práci, kterou jsem si dal já sám pro sebe. Ten nahoře by z toho šťastnej určitě nebyl, ale to už mu může být jedno. Jak on mě, tak já jemu. Smrtka projde kolem mě a rukou mi pročísne vlasy. Jo, je to asi trochu podivné, ale mě to nijak netankovalo. Naopak. Dojde si pro dušičky těch dvou čerstvých nebožštíků a vrátila se zpět ke zbytku rodinky, kam předtím zamířil i ten s kápí. Založím ruce na hruď a sleduji dění. |
| |
| Vůně krve
|
| |
Challange... Rozhlížím se po místnosti. Přišlo několik dalších lidí, nějací přišli o hlavu a ... všichni o rozum. Jak smutné. Když se ke mě přiblíží Mušák, Nile se odtáhne, ale já nehnu brvou. Mouchu jako bych neviděla, i když vzadu v mé hlavě mě něco nutí prásknout mu korbelem o hlavu. Pak se mě někdo ptá, jestli to budu pít. Challenge accepted... Vyndala jsem si z korbele hnusný kousek plísně a zbytek vypyla na dva loky. Odporná chuť, ale dobrý na tom je, že nebudu muset nic jíst další tři dny. Mírně jsem se zašklebila. Ragien - Pivo, jedna nula. "Tak strašný to zase není. Pili jste někdy pivo skřetů? Není v tom ani voda." Při té vzpomínce se mi zároveň obrátí žaludek a zároveň se usměju. |
| |
| Proč tu vlastně stále trčím? Slova dívky v červeném jsem přešel. Ničí plány nejsou nadřazeny ruce osudu. Krátce na ni upřu zrak a poté se zahledím ven z pajzlu. Malicherné a dětinské popichování hříšníků, dokonce i urážky na mou osobu mne nikdy nezajímali, pro spoustu z nich to byla pouze obrana v domnění že se zastaví. Jeden kněz se dokonce snažil mně uhranout svými modlitbami...toho bavlněného roucha byla přeci jen škoda. "Párátko, které bez problému prorazí i několik vrstev brnění. Podcenit Glaive je pro spoustu bytostí chyba, které už nemají čas litovat." odvětím nepřítomně na poznámku ohledně efektivity mé zbraně. "Chce to jen umět a "párátko" je ničivější zbraní, než jakákoliv zbraň, na kterou si inteligentní bytost dokáže vzpomenout." dodám se stejnou dávkou lhostejnosti. Přestanu protáčet diskem a pevně ho chytnu v centru. Zbraň samotná bez problémů pokrývá celé předloktí. |
| |
| Pajzl Sleduju popichování osazenstva a divím se, že je to baví. Je spousta jiných, zajímavějších činností. Pak se přižene zakuklený typan a konečně začne téct krev. Otřesu se odporem. Je to nechutné a tak strašně špinavé. Hostinskému se asi moc nelíbí, když se odhodlal dokonce odvolávat na mě. Trochu se zamračím, ale to není vidět. Nenápadně si přes rameno dívky s úchylnými chutěmi zakuklence prohlídnu. Ta hračka, co má v ruce vypadá poněkud nepříjemně. A zjevně s tím má zkušenosti. Ale co, i kdyby mě zvládnul zabít. Je to vlastně úplně jedno. Povzdychnu si. Chtělo by to trochu si zlepšit náladu. Zvednu se ze stoličky a rozhlédnu se po lokále. Mrtvej, mrtvej, mrtvej, skoro mrtvej, příliš opilej, tenhle by možná šel,... No to je teda výběr. Nakonec ukážu na dva opilce, co vypadají alespoň částečně při smyslech. Oba muži se co nejrychleji vyškrábali na nohy a s připitomnělými úsměvy si to začali hrnout ke mě. Smrděli už z dálky. Nakrčila sem nos a byla jsem ráda, že hostinský už ví, jak musí být vybavený můj pokoj. Vlastně pro něj docela výhodnej kšeft. Zamířila jsem po schodech nahoru a ti dva v jistém odstupu za mnou. |
| |
| Tahle mládež... Vrah se začal chovat snad i uctivě. V mých očích mu to ale moc nepomáhalo. Takových totiž po světě pobíhá mnoho. Možná příliš mnoho. Ať už totiž za života dělal cokoliv, teď jen mstí mrtvé. Mrtvé, kterým je to už dávno jedno. Nevím, ale já si spravedlnost představuju trošku jinak. Zkusil použít nepravdu, já se mu odvděčila pichlavým pohledem do těch jeho očí. „No, když to říkáš,“ pronesu neurčitě a nechám ho být. Zvednu ze země pohybem ruky svůj plášť a znovu si ho připnu kolem ramen. Špinavý není. Vlastně nikdy nebyl. Za chvíli někdo zavolá stráže. Povzdychla jsem si a odešla si sednout vedle Moru, který krmil to své mušstvo. Kdyby měl aspoň včely. Válka má poznámku na mstitelovu zbraň. Protočím oči v sloup, položím lokty na pult a dlaněmi si podepřu bradu. Démonetka si zatím vybrala další dva podnapilé a vede si je nahoru, nejspíš do pokoje. Povzdych. Krátký, ale hlasitý. „Ještě pár hodin a v tomhle městě fakt nezůstane nikdo naživu,“ zamumlám si pro sebe a schovám hlavu do dlaní, abych mohla tak trošku frustrovaně zamručet. „Zase práce navíc.“ |
| |
| Hostinec Hostinský se trochu uklidní a uklidí pánev na svoje tajné místo. Pak začne sklízet nádobí. Dělá u toho randál, je s podivem, že nic nerozbil. Když je nádobí sklizené, znovu se usídlí za pultem a rozhlédne se po osazenstvu. Moc se mu nelíbí, že se mu hosté začínají nudit - to nikdy nevěstí nic dobrého. Alespoň se mu ale ulevilo, že dívčina zmizela nahoru. "Brzy bude čerstvé maso, panstvo. Stejky s pivní zálivkou. Dá si někdo?" Pak se ošklivě podívá na Hlad. "A ty se koukej stahnout, protože jestli mi zkazíš i ty, fakt se naštvu." Znovu začne šmudlat pult. "Nebo by vzácní hosti raději nějakou zábavu?" Rozhlédne se kolem, zda někdo po něčem netouží. |
| |
| Je moc velký klid
|
| |
| U Bezrohého démona Pivní stejky, nic pro mě... Beztak jsem si předtím objednal jen proto, aby to nevypadalo blbě. A ještě k tomu mě pěkně natáhl... Takže hostinského úplně ignoruji a hlídám si zbytek osazenstva. Nic moc se neděje a pořád nikdo neví, co se má vlastně dít. Proč jsem sem vlastně chodil? Zatáhla tě sem zvědavost, já vím... Jenže pak se zvedne ze zadku ta jezdkyně v rudém. Opře si ten přerostlý a jistě neohrabaný meč o pult. Podívá se na mě a pobídne, abych se šel bít. Hlavu natočím směrem k ní a prohlédnu si jí ještě jednou od špičky nosu až dolů k patám. "Nudíš se?" Škodolibě se usměji. "Zbytečná námaha, šetři si energii. Válek bylo dost a dost, tomu se rád vyhnu." Založím ruce na hruď. |
| |
| Mathai - trochu náročnější cesta do hospody Potloukal ses lesem a už dva dny jsi neměl možnost se osprchovat nebo vykoupat a to nemluvím o takových vymoženostech, jako by snad mohl být záchod. Dokonce i ty začínáš lehce páchnout. Několikrát ses pokusil bezvýsledně rozdělat oheň. Les byl stále tmavší a nedaleko zaznělo něco, co silně připomínalo vlky. Pak něco, jako jako zašustění ohromných křídel. Ostrá bolest hlavy následovaná rychle se rozprostírající temnotou kolem tvé mysli. Poslední, co jsi zaslechl bylo: "Tak a mám tě." |
| |
| U Bezrohého démona a nový příchozí, vlastně dva Ať už jste dělali cokoli, těžko jste si mohli nevšimnout nového příchozího. Skoro dvou a půl metrová postava s někým světle zeleným přehozeným přes rameno jako pytel. Všechny si vás postupně prohlédne a pak se široce, trochu děsivě usměje. "No sešla se nám zde pěkná cháska." Dlouze nasaje vzduch a věnuje zkoumavý pohled postupně každému z vás. "Jezdci, lovci, čarodějové, drak a démon?" Zmateně se rozhlédne, ale pak očima zabloudí na strop a úsměv se mu ještě rozšíří. "Jo a elfí mládě." Hodí se svým nákladem ne moc šetrně na nejbližší stůl (k Oblivione). Pak si sedne k témuž stolu, tak aby na vás všechny viděl. "Takže nějaké otázky k úkolu?" |
| |
| Pajzl Protáhnu se a najednou ztuhnu. Někdo přišel. Naposledy se ohlédnu na ty dva, znovu si hodím kápi do tváře a pak pomalu sejdu po schodech. Zastavím se hned u baru. Zkoumavě si prohlédnu démona a pak se podívám na čistou jezdkyni. Trhnu hlavou ke stropu. "Do pár minut tam budeš mít práci." Natáhnu se pod pult, kde vím, že má barman schované nejlepší kousky, drze se na něj zpod kápě ušklíbnu a s flaškou zamířím ke stolu, kam si sedl nově příchozí. Cestou dloubnu do elfa na stole, ale zdá se, že ještě žije. "Daleko od domova." Znovu je ve stínu vidět akorát náznak úsměvu. Čekám, jestli ostatní přijdou blíž. Přecijen, když už jsme tady, mohli bychom se dát do práce. |
| |
| Zaměstnavatel Plácání ostatních oblud v pajzlu ignoruji. Nemám sebemenší potřebu se nějak před všemi předvádět, což ostatní rozhodně nemají. Jeden by si mohl bezproblému vyhlídnout jejich slabá místa, což bude nejčastěji obří ego a v klidu je pak odrovnat v případě potřeby. Radši jen sedím dál u stolku, usrkávám vína a pozoruji ty egožrouty. Netrvá dlouho a do hostince vtrhne vele démon, boss všech démonů s svíticím vším. Hlavně aby byl vidět na kilometry daleko ze všech uhlů. Ach jo... A přehlédne jediného Griffona v pajzlu ? Buď jsem fakt dobrá v nenápadnosti, nebo je slepej. navzájem se to ale nevylučuje. Co se po nás chce ? Zbytečnosti mě nezajímají. |
| |
 | U stolu Se zájmem jsem sledoval dívku mířící ke mě. To do nebe volající ego bych poznal kdekoli. Kývnu jí na pozdrav. "Však ty taky." Pak sebou trochu trhnu. Ozve se to, co jsem považoval za péřovou deku. "Hej, vy ještě existujete? Myslel jsem, že jste vychcípali už před nějakou dobou." Pak mi dojde, na co se vlastně ptala. "Hehe, já vlastně neřekl, proč tu jste, co?" Rozesměju se. "Je to jednoduché - máte najít zrůdu. Křížence démona s andělem. Odměna je, zajímavá." |
| |
| Sedím a pak čumím Sedím a usmívám se, držím v náručí svého králíka a drbu ho za ušima. Poté jen šlehnu po své dokonalé sestřičce. "Jo, příště si pořídíme křečka a strčíme ho do kapsy, viď?" zeptám se svého králíka a ten radostně zachroupe s zuby. Sleduju tu šarvátku a to představení ohledně rozpoložení mých bezvadných sourozenců a nakonec i majznutí démona po hlavě pánvičkou. Moje dvojče je z toho paf, ale já se prostě musím rozesmát na celé kolo. Můj smích je hlasitý a hluboký. Líbilo se mi to a tak jsem hostinského zatleskal a pokýval uznale hlavou. Ale než bych se stačil jakkoliv zapojit do zábavy, tak vtrhne do tohohle pajzlu další démon, tentokrát křídla, trochu pozvednu oči a podívám se na to. Otočím si s králíkem aby i on ho viděl pořádně a slyším jeho tiché zavrčení. "Ani mě se to nelíbí." pohladím ho po hlavě a sleduju toho obrovského a okřídleného magora. Nějak neunikám ze svého místa, kam mě dostala sestřička. "Já mám otázku, proč, kam a pro co?" zeptám se a pousměju se na něho. |
| |
| Hladík se ozval Podívám se na toho z jezdců, co se ozval a začnu vypočítávat na prstech. "Proto, že to řekli." Zakroutím hlavou - to dá přeci rozum. "Kam... doručit před vládce pekel nebo před boha, ale myslím, že to první pro vás bude jednodušší." Ušklíbnu se. Skoro všichni co tu jsou mají blíž dolů. "Pro cokoli si řeknete. Odměna je, dejme tomu omezená pouze vaší fantazií." Zanovu zakroutím hlavou. Nechápu, že jsou šéfové tak štědří. "Šéfikům na tom dost záleží, aby se jim ta zrůdička dostala do rukou, takže jsou ochotní i dost cálovat." |
| |
| U Bezrohého démona Netrvá to dlouho a k téhle úžasné skupince potvor se přidá další. Nepřehlédnutelná, vysoká postava, která se zdá se tváři, jakoby to byl on, kdo napsal ten vzkaz. Okomentuje a všechny si nás přejede zkoumavým pohledem. Celkem zajímavá sešlost co? proběhne mi v hlavě, kterou lehce zakroutím. Zeptá se, zda máme někdo nějaké otázky a když už se chci ptát, protože vlastně asi nikdo z nás, nemá páru, proč jsme sem vlastně přišli, ozve se ze zadního koutu Griff. Jo, Griff. Zahlédl jsem její příchod, ale až teď mi nějak došlo, co je vlastně zač. Už jsem hodně, hodně dlouho na nějakého nenarazil. No a i jeden z našich jezdců ze sebe vydá hlásku, proto jen zkoumavě poslouchám. Kříženec démona s andělem? To jde?! Zvednu hlavu a jednou rukou fláknu do stolu. "To je celkem obecný popis. Něco bližšího by nebylo?" A jen ať cálují, určitě by se dalo něco vymyslet. Vrátit se nahoru tedy nechci, ale i tak. Času bude dost. |
| |
| Popis a něco bližšího Nad další otázkou se zamyslím trochu dýl a úsměv mi trochu zmizí z tváře. "Co se popisu týče, to je trochu problém - nikdo důležitý ho neviděl nebo o tom neví. No buďme upřímní, jinak by si ho chytili sami a vykašlali by se na prostředníky, že." Ušklíbne se na vás, jakoby to byla nad slunce jasnější věc. "Nejspíše zdědil pár vlastností z obou stran. Hádáme, že bude asi umět léčit, možná bude mít křídla, bude překvapivě pohlednej v téhle ošklivé době. Nejspíše se bude držet stranou. Je možné, že bude v bordelu stejně jako v klášteře. Jo a je mužského rodu." Zamyslím se, jestli toho vím víc. "Nevíme, jestli se kloní k dobru nebo ke zlu, je možné obojí, ale svoji moc určitě nepoužívá ve velkém, protože by na sebe upozornil a opět bychom ho našli. Je možné, že má nějakou nadpřirozenou ochranu, která ho skrývá." Snad jsem na nic nezapomněl. Pobaveně se po nich podívám. "No snad jste si nemysleli, že šéfíco nabídnou neomezenou odměnu za procházku růžovou zahradou...?" Uchechtnu se. "Takže najít, chytit, zadržet, udržet a odtáhnout před jednoho za šéfů, ideálně s mašličkou - potrpěj si na detaily." Už si zase dělám srandu, ale nemůžu si pomoct. Ta svoboda, co ji cejtim kolem mi stoupá do hlavy. |
| |
| Klauniáda Následující dění jsem pozoroval beze slov, stejně jsem neměl v plánu se zdržet. Ano, možná bych mohl prostě a bez mrknutí oka vymalovat tuhle putyku rudou, ale i soudci si dávají na čas se svou prací. Vyšší moc si žádá trest pro hostinského. "Tvůj život budiž ti ponechán...pro tentokrát!" pomyslím a protočím diskem v ruce a rozhlédnu se po místnosti. Do pajzlu si to nakráčel rohatec s křídly a jestli neupoutá pozornost on, tak jedině podpálit tuhle barabiznu. Jen co se rohatec začne chvástat a vybavovat s osazenstvem, vklouznu do nejbližšího temného koutu a splynu se tmou, následně se přenesu do sklepení hostince. "Život ti ponechán budiž, ale to jest všechno." řeknu a rozhlédnu se hledajíc onu bytost, jež má být uzamčena ve sklepení. "Veď mé kroky, nechť mohu vykonat tvůj rozsudek." pomyslím si a začnu prohledávat sklepení, Glaive připraven na všechny možné okolnosti. Našlapuji opatrně a rozhlížím se. Popravdě mně zajímá, co zde najdu. Čím zvrácenější, tím tvrdší trest hostinského stihne. Myslím že jistý básník to nazval "zvrat osudu". |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Slep vypadá na první pohled dost tuctově. Obrovské sudy, v další místnosti, kde je výrazně chladněji, velké čtvrtky masa zavěšené na hácích. Některé mají jistou děsivě lidskou podobu, jiné jsou na první pohled zvířecí. Teprve po chvíli si všimneš dveří vedoucích dál. Jsou bez námrazy a klika je na dotek teplá. Když vejdeš, uvidíš dívku v řetězech. Je z ní cítit poměrně velká moc, ale hříchu má pomálu, tak nějak obvyklé na tuto dobu. Na zápěstích má sotva zhojené rány, oči má zavřené, ale stále dýchá. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro I když se sklep zdál tuctový, nevěřím že by má cesta sem byla zbytečná. Nejdříve obrovské sudy a pak maso, některé kusy připomínali lidské maso. "Nevyvíjí se to pro tebe přívětivě hříšníku." zhodnotím pohled na maso a pokračuji v průzkumu sklepení. Sklepení se zdálo tuctové, až na lidské maso a jedny dveře, které vypadali, že jsou používané pravidelně, dokonce i klika byla teplá. Za dveřmi objevím tu, pro níž jsem přišel. V první okamžik si říkám, na co tolik řetězů, na dívku, ovšem v dalším okamžiku mně "do nosu" praští její moc. Hříšnou jí nazvat nemohu. Její rány vypadají čerstvě, což jen působí narůstání odporu vůči hostinskému. Pomalu jsem se přiblížil k ní a rozhlédl se po místnosti. Zkontroloval jsem zda žije, naštěstí pro hostinského žila, i když byla v bezvědomí a slabá. Pokusil jsem se jí probudit a zároveň jí dostat ze řetězů bez toho, abych musel použít své "párátko". "Hamižnost jest tvým hříchem, otroctví a s nejvyšší pravděpodobností i vražda. Tvým soudcem budiž plamen. Nechť on rozhodne o výši tvého trestu!" pomyslím si a pracuji na řetězech. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Zatímco se potýkáš s řetězy, dívka pomalu otevře oči, ledovější než led sám a šedivé jako olovo. Bez hlesnutí sleduje, jak se ji snažíš osvobodit, ale tvoje snažení nezanechává na článcích řetězů sebemenší, viditelné stopy. Když se pokusíš použít zbraň, po dlouhé námaze článek lehce poškrábeš. Je patrné, že to nebude jen tak ledajaký řetěz. Možná by ses měl zamyslet nad tím, proč je křehká dívčina držena v podstatě nerozbitnými řetězy. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Snaha silou rozbít řetězy nedopadla zrovna nejlépe, spíš vůbec. Zatracený řetěz vůbec nepovolil. Krátký pohled na dívčinu v okovech mi prozradil, že se probrala a je vzhůru. Beze slova sleduje dění i mou snahu. Na oplátku jí věnuji frustrovaný pohled. "Proč?" zeptám se a před očima jí zarachotím řetězem. Je mi jedno proč jí tu drží. I když silou to nešlo, je ještě jeden způsob jak jí lze dostat ven. I když jsou ty řetězy obohacené o cokoliv, přijdu na způsob jak dívku dostat ven. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Dívka tě stále sleduje a ve tváři se jí nehne jediný sval. Když se zeptáš proč, zdá se, že neodpoví. Pak se ti v mysli v rychlém sledu objeví kovářská výheň, ocelově modré oči a svět trhaný na kusy. Doslova. Pevnina pukající jako kámen z ohně politý vodou. Zemětřesení a vlny pohlcující města. Potoky lávy spalující vše živé. A pak je najednou zase všechno pryč. |
| |
| Vize Do hospody přišel někdo nový. Loupla jsem po něm svým fialovým očkem. Nadzvedla jsem hlavu, zkřížila ruce, položila je na pult a na předloktí položila čelo, zavřela oči. Znovu jsem zamručela, nešťastně, unaveně. Další démon, něco nebo někoho měl přes rameno. A já vám nevím, ale venku je podezřelý klid na to, že nakráčel bez nějakého kouzla neviditelnosti nebo změny podoby. Mrtvé ale necítím, ani boj, natož nějaké srocování se. Co se tu sakra děje?! Usadil se blízko dveří a svůj balíček hodil na stůl, u víly. Povzdychla jsem si. Celé to začalo smrdět strašným průserem. Pak přišla démonka, řekla mi, že brzo zbaví ty dvě své oběti života. „Uhm, super. Bezvadný.“ Zamumlala jsem ale bez nějakých pochyb, že by mě neslyšela. Slyšela jsem její vzdalující se kroky, Plagovi vedle pod kabátem bzučel roj. Osazenstvo se začalo přemisťovat a nebo si aspoň všímat nově příchozího „zázraku,“ který začal poskytovat informace o našem úkolu. Kde, jak, kdy, koho, komu a tak dál. A znovu ten hnusný pocit, který by člověka donutil ze sebe vyhodit snídani, oběd, svačinu a večeři. Před očima se mi mihla apokalypsa a konec všeho, zánik. To je... Blbost. Je příliš brzy. Těkám očima po zastíněné desce stolu. „Co přesně se stane, jestli toho kluka nedostane ani jedna strana, ale budu si ho muset vzít já?“ houkla jsem otázku, jakmile jsem se zvedla a otočila se na stoličce směrem k zadavateli. |
| |
| Smrtka Zvednu oči ke kmotřičce. Vypadá nějak vyřízeně, ale je možné, že v jejím věku je to normální. Slyšel jsem, že všichni čtyři měli nějaké problémy. "Myslíš jako kdyby vám měl umřít cestou?" Popřemýšlím, jak přeformulovat všechny ta sprostá slova a kletby. "Tomu by jste se měli vyhnout. Žádná odměna, naopak ten, jehož to bude vina, ať už kdokoli, věčné zatracení a mučení." Shrnu to trochu suše. Když jsem se na podobnou otázku zeptal já, z odpovědi jsem se málem potentočkoval strachy. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Vize zjevující se v mysli mně nechají klidným. Popravdě řečeno, taková věc by mi značně ulehčila existenci. Našel jsem v té vizi zalíbení a nutno podotknout, pouze katastrofy ukazují pravou náturu inteligentních bytostí. "Nemluvíš?" zeptám se, i když tuším odpověď, Mám pocit, že jí ta zrůda něco provedla aby nemohla volat o pomoc. Nedivil bych se, kdyby měla vyříznutý jazyk, nebohé děvče. "Popravdě mezi námi, je mi jedno proč tě vězní..." položím jí ruku na rameno a rozhlédnu se jak je to v této místnosti s osvětlením. |
| |
| Nuda v hospě
|
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Dívka jen zakroutí hlavou v odpověď. Nezdá se, že by ji to trápilo, protože její výraz je stále stejně nehybný. Když jí položíš ruku na rameno, ani se nehne. Její kůže je poměrně studená, ale to sotva vnímáš, protože ti tělem projede představa nezměrného prostoru a nicoty, která se tě snaží pohltit. Skoro tomu podlehneš, když řetězy kolem jejího těla matně zazáří a pocit zmizí. Tehdy poprvé se jí ve tváři objeví výraz. Zklamaný a hladový. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Po prazvláštním pocitu stáhnu ruku z jejího ramene a zahýbu prsty, sledujíc její výraz zklamání a hladu. "Co u Temných Bohů jsi zač?" zeptám se a mám co dělat s tím, abych se zbavil pocitu prázdnoty. To i polibek od Smrti by možná byl příjemnější a daleko smyslnější než pocit, který otřásá mojí duší právě teď. "I kdyby tě někdo chtěl věznit...proč po prostou hospodou?" zeptám se, i když je to spíše řečnická otázka. "Komu jsi se zprotivila?" zeptám se a zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Když zakleješ, dívce se po tváři rozlije zvláštní výraz a olízne si rty. Najednou máš velmi sžíravý a nepříjemný pocit, že přesně víš, kde všichni starší bohové skončili. A proč je teď na světě už jen jediný. Výraz se ale zase vytratí do prázdné masky a myslí ti projedou zástupy. Tisíce tisíců a miliónů. Na konci postava ve světle a postava v temnotě. "Všem." Hlas sám je prázdnota, která potřebuje zaplnění a ty cítíš, jako by ti měla utrhnout kus duše, o které sis možná myslel, že už ji dávno nemáš, aby jí ji zaplnil. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "Furt čekám na odpověď, co jsi zač!" zavrčím a čepel disku jí přiložím k hrdlu. Unavuje mě ta vyhýbavost nepřímé odpovědi. Buďto dostanu odpověď nebo celá tahle budova, i s ní lehne popelem a že nemám morální zábrany, zvlášť když za každou cenu má potřebu se mi dostat na kobylku. "Vyber si, buď odpovědi, nebo náruč Smrti." dodám a volnou ruku položím na jílec jednoho z mečů u pasu. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Pohne hlavou, jakoby se k čepeli chtěla přitulit. "Proč si myslíš, že mi ocel ublíží?" Pak se dlouze nadechne. "Ano, je blízko, mohla by být chutná." Vypadá to, že o tom uvažuje. "Nerozčiluj se, červíku. Nemáte pro mě jméno. Mě se jedno líbí, ale jak ho vnímáte, mne nevystihuje. Chtěla bych být Leviatanem. Krásné slovo. Hodné zapamatování. Moc podobných lidé nevymysleli." |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "Uvidíme jestli budeš i nadále tak výřečná, až se tvá hlava bude válet v tratolišti krve." odpovím, neuchvácen jejími slovy. Nejspíš je tu tak dlouho a ta zrůda na ní páchá kdejaké akty, že přišla o rozum.. Setnout jí by mohlo ukončit její trápení. "Tvá chorá mysl si zaslouží najít klid." dodám a stáhnu Glave, který připnu k pasu a vytáhnu pár mečů je se doposud schovával pod pláštěm. "I tvoji rodiče by byli radši za klid v náruči smrti." řeknu a spojím čepele do přerostlých nůžek. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Zakloní hlavu. "Posluž si." Oči ti zabodne do tvých tak intenzivně, jako by viděla až daleko za tebe. "Vím co jsi zač. A ty víš, že jsem téměř bez hříchů. Zpronevěříš se svému vlastnímu poslání?" Hlad v očích roste. Pokud se ji pokusíš setnout, zbraně se o její kůži zastaví a rychle začnou rezivět. "Myslíš, že se o to nikdo nepokusil?" |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Stále nevím, co je zač a už teď vím, že tu bytost nesnáším. Nejenže neodpovídá na otázky, ale též je nemožné jí zbavit utrpení, načež se snaha obrací proti mně, respektive proti čepelím mých zbraní. Rezivějící zbraně jsem tedy schoval a díval se do jejích očí s naprostým odporem a zjevnou nenávistí. "Udivuje mně, že jestli je to, co o sobě tvrdíš pravda, že jsi po tom všem bez hříchu." zavrčím vztekle a uvažuju nad tím, jak bych tu bytost zabil, ano, poštval bych proti sobě Temnotu, ale myslím že ani ona by nedokázala s touhle kreatutou vydržet. "A i když víš, co jsem, já nevím co jsi zač ty. A zjevně o pomoc nestojíš. Budiž.", mávnu rukou kterou uprostřed pohybu sevřu v pěst. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Dívka si olízne rty a zkusmo trhne řetězy. Ty zaskřípějí, ale vydrží. "Dala bych si ještě." Stále tě sleduje. "Nesou snad zbraně hříchy? Kameny? Moře? Co z toho v sobě nese hříchy?" Zavře oči. "Víš, co jsem. Viděl jsi to. Prázdnota. Propast. Konec." Olíznu si rty. "Rozbij ty okovy a můžeš se dívat." (nejsem si moc jistá, jestlis ji praštil, tak pls upřesnit a v dalším příspěvku to zmíním ;)) |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "Co bych získal tím, že bych sledoval tvé řádění? Případně byl jeho první obětí?" zeptám se a stále nevěřím, že na jejím krku nejsou stopy po čepelích. "Zbraň je jen nástroj, hříchy jsou jejího nositele." odpovím na otázku, i když začínám čím dál víc mít pocit, že tu ztrácím čas, stejně rychle mi dochází i trpělivost. To jsou samé odpovědi v hádankách a neurčité, nic neříkající věty. K čertu, i blábolící nemluvně toho řekne víc, než tahle bytost! Začínám být unavený touhle klauniádou. A pomalu přestávám věřit, že bych jí byl schopen dostat ven, i kdybych věděl jak rozbít řetězy. Tak nějak už ani nechci ty řetězy rozbít. Proč by měla získat svobodu za svou neochotu? |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro "Byl bys poslední. Mohl by ses koukat jas svět a čas zmizí v nicotě a pak je následovat jako poslední bytost." Přikývne. "Já nejsem ničím víc. Dokonce bych neměla mít ani lidskou podobu. Stvořili mě temní a já je zničila." Nakloní hlavu na stranu. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "Pěkná historka maličká, ovšem zbytečně tu ztrácím čas." odbudu její "byl bys poslední" lehce přiotráveně. Vpravdě už mi začíná lézt na nervy a začínám uvažovat o tom, že snad i políbím tu odpornou bytost plnou hříchu, ze které má hostinský zabarvené kalhoty. Otočím se k odchodu a zamířím ke dveřím. "Ještě jedna věc maličká...nástroj lze zničit." řeknu, než zmizím ve dveřích, které za sebou zavřu. "Příčetnost je pro slabé...jaké štěstí, že já o příčetnost již dávno přišel." pomyslím si a při průchodu stínem se přemístím do temného koute ze kterého jsem se sem přenesl, následně se vynořím ze stínu a rozhlédnu se po hostinci, jako by se nic nestalo. |
| |
| Zpět mezi "normálními" Dívka už neřekne ani slovo. Nemusí. Ten její hlad Stalker cítí v srdci ještě chvíli poté, co se objeví ve stejném koutě, z jakého před chvílí zmizel. Jestli si toho vůbec někdo všimnul. Těžko říct, ale hostinský si ho měří podezíravým pohledem. Po chvilce odloží ušmudlanou sklenici a odběhne do sklepa. Za chvíli je zpět s pár lahvema. Bernardette může cítit, jak někde nad její hlavou skončily dva životy v krvi. Zabili se navzájem. |
| |
 | Nové místo, nové město a nová hospoda Temnota mě pohltila, mí vnitřní démoni mají své dlouhé drápy hluboko zaryté do mé duše a mého svědomí. Před nimi není úniku, není úkrytu či jiné obrany. Již není pro mě světlo na konci tunelu, které by mě mohlo spasit, co jsem udělal je nenapravitelné. Probouzím se uprostřed vypáleného kruhu v zemi. V první chvíli mě oslepí ostré sluneční paprsky. Kde to u sedmi realit jsem? Zeptám se sám sebe a rozhlédnu se. Sedím na nějaké louce u města. Měl bych to kouzlo předělat nebo kouzlit střízlivý. Proletí mi hlavou. S tím se rozejdu do onoho města. Cestou projdu kolem nějakého dobře vypadajícího pocestného a přečtu mu myšlenky. Jak? Stačí mi jen jeden dotek na spánek. Hledám, kde to vlastně jsem a co je za dobu. Království SIlam a královské město Zaroth. Doba je celkem temná, existuje jen jedno uznané náboženství s jedním Bohem. Takže už i tady? Všechno se opakuje. Proletí mi hlavou, čímž mě začne nehorázně bolet hlava, neboť jsem si vzpomněl na nepěkné věci. V městě hledám jakoukoli hospodu, ve které bych se mohl pořádně napít. Jako první narazím na hospodu U Bezrohého démona. Rozhodně nemám náladu se zamýšlet nad názvem, tudíž okamžitě vcházím do hostince a mířím rovnou k baru. Tam si objednám to nejsilnější pití ignorujíc osazenstvo místnosti. Kalich režné pálenky do sebe vyklopím najednou. Nechám ji chvíli v ústech a párkrát ji převalím po patře a jazyku. Ucítím silně štiplavou příchuť obilovin. Až co se trocha alkoholu vstřebá přímo na jazyku, polknu obsah úst. Cítím teplo šířící se od žaludku až do jícnu. Po chvilce se dostaví alkoholové delirium, které utiší mé myšlenky. Až pak si všimnu bytostí v hospodě. Zvláštní sebranka a cože chtějí? Jakmile uslyším popis hledané osoby od Průvodce, tak se musím zasmát. Pokouším se to co nejvíce skrýt, ale úplně to nejde. Čím dál posel pokračuje v představování takzvaného úkolu, musím se usmívat čím dál víc. Pak to nevydržím a přijdu k onomu stolu také s flaškou režné v ruce. „Jak chcete najít takového křížence, když ho ukrývá mocná magie a sám se umí schovávat? Hledat jehlu v kupce sena je dost obtížné, zvláště když neznáte jeho pohnutky, cíle, ambice, cokoliv čím by se mohl prozradit. Takhle se může schovávat úplně kdekoliv. A jak vlastně takový kříženec mohl vůbec vzniknout. Jsem netušil, že peklo a nebe mají k sobě už tak blízko. Víte aspoň, ve které části tohohle světa by se měl nacházet nebo tady přítomní zájemci o práci mají prohledat celou planetu?“ |
| |
| Zbytečně rejpavé osoby Rozhlížím se, jestli budou další otázky a teprve po chvíli se skutečně někdo ozve. Ten šťoural mi chce nejspíš zkazit všechnu zábavu. "Nemyslíme si, že by se sám uměl nějak zvlášť schovávat... a nebo snad věděl, co je zač." Prohodim trochu váhavě. Pak se zašklebím v pravdě znechuceně. "No tak ohledně jeho původu je to poněkud... nejasné. Nikdo to nechce moc rozebírat. Prej vám má stačit, že je to nechutnej kříženec a jako takový musí být najit a... zneškodněn." Lusknu na hostinského a počkám si, než mi přinese nějaký ten absinth. Spokojeně si přičichnu a začínám si hrát s myšlenkou, že bychom tu mohli přenocovat. Na druhou stranu hnát tyhlety rádoby dobrodruhy do tmy by mohla být zábava. "Prohledat planetu nebude nutné. Jsme si téměř stoprocentně jisti, že nepřekročil hranice tohoto království." Zakroutím rohatou hlavou, pak se zase usměju. Slabší povahy by mohli tvrdit, že zlověstně, ale ve skutečnosti prostě jenom vesele, že jsem na vzduchu. "Ještě někdo nějaké otázky?" Přejíždím je pohledem a pak se mi v ruce objeví kus papíru a brk. "Jestli už nic nechcete, tak budu tady potřebovat podpis a vaši předběžnou představu odměny za splnění úkolu - šéfové chtějí vědět, na koho si dávat pozor a na koho radši hodit šutráka." Směju se jako strejček na tetičku. |
| |
| Pajzl Dávám pozor na všechny informace a dávám si dohromady obrázek, který se mi ani za mák nelíbí. Zamyšleně zpod kápě sleduju zatím posledního příchozího a uvažuju. Ani si neuvědomím, že si k němu přisednu o něco blíž a nevědomky se nakloním. Když si to uvědomím, rychle se narovnám. Pak se zadívám démonovi do očí. "Takže mám hledat křížence. Někde tady v království. Magicky chráněného před oběma stranama? A za to dostaneme co si jen budeme přát? Třeba zpátky ztracené místo v hiearchi? Život? Smrt?" Pozorně ho sleduju a pokud kývne, jako první mu podepíšu papír. Lucy - 1 lidský život Odsunu papír a rozhlédnu se po zbytku. Zatím se mi asi líbí nejvíc ten týpek, co teď přišel. Taky k němu natáhnu ruku, abychom se seznámili. Čekám, jestli nabízenou ruku přijme. |
| |
| U Bezrohého démona „Takže ani neví, co má za rodiče. Tak to je pěkné. V tom případě je to ještě těžší. To se bude chovat jako normální člověk a bez popisu ho nepůjde najít. Ale v tomhle případě to vypadá na docela velkou výzvu, zachránit pověst nebe a peklu. Moc pěkné.“ Povšimnu si slečny, která si přisedla a na chvíli se ke mně nakloní. Okamžitě se na ní podívám a pozvednu pravé obočí. Zřejmě si toho není ani úplně vědoma, toho co udělal, což zřejmě značí jen jedinou věc. Šibalsky se pro sebe usměji a stočím znova pohled na poslíčka. „Takže bydlí tady v království. Jestli neví, kdo jsou jeho rodiče, tak půjde buď o sirotka či nalezence. Může se toulat někde sám nebo ho mohl kdokoliv si vzít. Paráda seznam několika stovek tisíc lidí se zmenšil.“ Pak se podívám na smlouvu, kterou právě démon vytáhnul. Trochu si odfrknu, když si vzpomenu na pár událostí z mé historie. Na to se musím pořádně napít, proto vyklopím tak obsah dvou kalichů si přímo do hrdla. Poté vezmu brk a onen proklatý papír. Tal’Rasha – Trvalý mír mezi nebem, peklem a zemí Během podpisu si dávám velký pozor na jakákoli kouzla zakletá v papíru či peru. Kdyby se náhodou nějaká taková měla objevit a pokusit se spoutat „duši“, tak se je pokusím ošálit tím, že to provedli úspěšně, jinak by majitel pergamenu mohl přijít na to, kdo jsem. Po podpisu si všimnu nabízené ruky. Napřed shlédnu jemnou packu a pak se oné slečně podívám do očí. Chytnu jí ručku a něžně políbím. „Těší mě. Mé jméno je Tal’Rasha.“ |
| |
| Papír je jen papír - zřejmě se dělá seznam. |
| |
| Pajzl je hned růžovější Překvapeně mrknu, když moji ruku nejen chytí do své, ale i políbí. Zalapám po dechu a prudce stisknu rty k sobě. Teprve po chvilce jsem schopná promluvit, ale jen tak tiše, že mě může slyšet pouze on. "Kate." Zírám na něj a nějak se mi tomu nechce věřit. Musím se mýlit, jinak to prostě. To neni možné. Prudce potřesu hlavou, až mi kápě spadne víc do tváře. "Tedy Lucy, nevím, co plácám, promiň." Obrátím oči k nebi. ještěže to už není vidět. Vidět je jen náznak stažených rtů. "Také mě těší. Trochu dlouhé jméno. Máš nějaké kratší? Jak ti můžu říkat?" |
| |
| U Bezrohého démona Tak toto by mohlo být zajímavé... Chráněn, nemusí vědět o svém původu, může to být kdokoli... A odměna? Hmmm Promnu si rukou bradu a pozvednu pohled vzhůru. Nakonec zvednu prdel a zamířím si to ke skupince ke stolu s úmyslem, podepsat se. Ale nejdříve se podívám na podpisy a tužby těch dvou. Lidský život a mír? Dvě úplně opačné osobnosti. Podívám se na démona a vezmu do ruky pero. Áres - Úplné odstřižení od nebe, anonymita a garance stažení všech těch pobudů, co si pro mne jdou. Napořád. Položím brk a kývnu. Pak se odeberu zpět tam, kde jsem seděl před tím. |
| |
 | Ošklivé a zašpiněné probuzení Popravdě řečeno je tahle profese dobrodruha mnohem méně dobrodružná a atraktivní, než jsem čekal. Dva dny a nikde žádná sličná panna v nesnázích ani nebohý šlechtic s pěkným zámkem a nutnou potřebou nechat se zachránit, darovat své jmění, titul a veškeré své dcery. Ale ne, místo toho jen pořád ty pitomé lesy, hlína, řeky a jak se nyní ukazuje, tak i vlci! Tady aby se z toho jeden pomátl. Za mnou se dokonce ozve zašustění křídel a já už za sebou vnitřním zrakem vidím toho obrovského špinavého a nevzhledného netopýra, kterému patří. S výkřikem vyskočím do vzduchu a začnu se otáčet, když mi někdo zezadu zařídí ukolébavku v podobě pořádné perdy do hlavy. „Au,“ zamumlám ještě, než se začnu sunout k zemi. Bohužel mě místo krásné postele s teplou peřinou a elfkou na její zahřívání čeká tvrdá ulepená deska stolu a namísto pěkné slečny se špičatýma očima dítě vypadající jako králík. „Umm, zdravím,“ zamumlám jako správný bolestník a nasadím výrazu největšího utrpení. Nemám tušení co se mi stalo, ale umím si představit i horší situace, do kterých by se člověk mohl probu... Do prdele. Zrak mi padne na jakousi rudou postavu v plášti a kápi, která je pouhých pár coulů daleko od mých nohou. Z úst mi vyjde vyděšený řev a odrazím se pryč od ní jen proto, abych vrazil do někoho dalšího. Tento pán již má kromě rohů i velký pár křídel, dobré dva metry a výraz, že by při pohledu na něj upustil kapku moči i sebevětší hrdina. „UÁÁÁÁÁÁÁ!“ vydám heroický výkřik, když se od svalnatého těla odrazím a odskočím do úkrytu pod stolem. V příbězích občas hrdinové uzavřeli s monstry dohodu, snad by se to dalo i s tímhle chlapíkem v nevzhledných kalhotách. Rozhodnu se proto vyjednávat svými nejlepšími argumenty. „Prosím nejezte mě,“ ozve se tak vyděšeným tenkým hláskem zpod stolu, kde se nacházím. |
| |
| Podpisy a probuzený náklad Pobaveně sleduju ty dva před sebou. Hlavně teda ji. Tohle až budu někomu vyprávět... Na její otázku kývnu. "Přesně tak.... absolutně cokoli... jo a mělo by mu být asi 20? možná 25..." Dodávám informace, jak mi zrovna přijdou na mysl. Nejsem zrovna nejpořádnější typ. Holt chaos je můj živel. Sleduju, jak ti dva podepisují a pak i třetí. Věnuju mu souhlasný pohled. "No po missákovi ohnivé hranice zase jeden sebestřednej. Na to se ale pěkně kouká." A pak už jen překvapeně sleduju, jak ta elfská krysička procitla, předvedla pár akrobatických prvků, výkřik hodný vražděné ženské a následný skok plavmo pod stůl. Pomalu jsem se odsunul a nahnul tak, abych na něj alespoň trochu viděl. Byl bych ho vytahl na světlo, kdyby nedodal tu poslední větu. Tak krásnou přihrávku na smeč. "Proč bych tě teď jedl? Už cestou jsem si uvařil tvoje uši. Trochu křupaly." Zazubím se na něj. |
| |
| Nevzhledný pojídač uší a tajemství zrození života Když ta nevzhledná rohatá potvora promluví, ruce mi vystřelí k uším. Mé nádherné sluchové orgány jsou naštěstí ještě stále na místě, což však nevysvětluje podivné chování té věci. „Co má být tohle za místo?“ zeptám se a o něco více se přiblížím k nejbližší stěně hostince, abych se od té osoby vzdálil. „A co vy jste zač? Nějaký kozoměnič?“ Určitě by to vysvětlovalo ty velké rohy... Kromě toho kozy jsou býložravci ne? Takže to bych měl být docela v bezpečí, pokud teda v sobě nemá něco z té křídlaté potvory, která mu asi dělala matku. Že by to byl syn berana a netopýřice? Myšlenku okamžitě zavrhnu z důvodů praktické neprovedlnosti, to už by se ta pohlaví spíše prohodila. Ale na to vypadá moc lidsky, hmm. Hlavou se mi mihne vzpomínka na to, jak si mí přátelé jednou dělali legraci z lidí a toho, že prý spávají s ovcemi. Pokud z toho mohl vzniknout nějaký beranomuž a ten by se pak zpářil s obrovským netopýrem... No jsem si jistý, že jsem vznešenějšího původu, než tahle lůza. I když nutno říct, že tihle neurození se zvířecími předky vážně MOHOU vypadat poněkud děsivě. |
| |
| Magor pod stolem Hlasitě, hrubě se rozesměju, když si začne kontrolovat uši. Pěstí praštím do stolu, až dřevo zaskřípe. Pak se rozesměju ještě víc. "Ne, nikomu prsa neměnim!" Sotva to zvládnu vykoktat. Pak ho neomaleně chytnu za límec a vytahnu na lavici vedle sebe. "Jsme v hospodě. A ty jsi tu proto, že si to tvoji ctění rodičové přáli." Nehnu brvou a tvářím se pořád stejně. Žádné známky lži. "Teď se tu hezky podepiš a napiš to, na co myslíš než usneš." Chvíli se zamyslím. "Ehm... to, na co myslíš potom, než usneš, ty kozoměniči." Znovu se rozesměju a vyzývavě kouknu i na ostatní. |
| |
| Pajzl s hajzly Nahoře v pokojích skončily další dva lidské životy. Povzdychla jsem si a zvedla jednu ruku ke stropu. Magicky nadaní můžou cítit prostupování magie života a smrti stropem, kde se neviditelná ruka rozdvojila a obě duše stáhla ke mně. Vteřinu na to byli oba duchové pryč a s nimi i mrazivý pocit v zádech. Zakryla jsem si pusu a zívla. Vešel někdo nový, čaroděj, co má problémy s alkoholem. Sednul si k rohatým a podpisová akce mohla začít. Nic, čeho bych se měla a nebo chtěla zúčastnit, protože celý tohle divadlo je... Jak jen to říct. Pro mě poněkud zbytečné. Vážou mě pravidla a stejně mě naprostá většina obyvatel téhle planety (a vlastně celého vesmíru i se všemi realitami) nevidí. Pokud nejsem to poslední. „Třeba zpátky ztracené místo v hierarchii? Život? Smrt?“ „Co?“ otočila jsem hlavou k démonce jen abych zjistila, že to nebylo na mě. Asi bych si měla jít odpočinout. Stejně tady nálada a zábava poněkud vyhasíná. A nezachraňuje to ani ten ušák, co se probral a stal se terčem vtípků rohatých. Tedy, rohatého. Tahle hospoda sice vypadá, že je přirozeným útočištěm pro bytosti, ale sakra... Co tu dělají obyčejní lidi? Jako ti dva nahoře. Nebo ti, který tady kuchnul ten stíňák. „Hospodský, běž uklidit ten pokoj, než ti dva začnou smrdět. A nějaký dvojlůžkový si zabírám,“ oznámím prostě „smrtelníkovi,“ a houknu na Bellu. „Jdeš se mnou? Stejně se tu nic neděje.“ |
| |
| Stalker Poflakuješ se v rohu a hraješ si se stíny nebo bůh ví co vlastně. Ani si nevšimneš, že Bern zpozorněla a začala něco provádět. Tedy do chvíle, kdy se vedle tebe objeví průhledný, hodně překvapený mladík. Zmateně se rozhlédne kolem a pak na tebe začne o překot mluvit. Jeho hlas slyšíš ve své mysli a nikdo jiný ho neslyší. "Co se stalo? Proč jsem tady? Co se děje? Kdo mi to udělal? Kdo je ona? Kdo jsi ty? Jsem Mrtvý? Jsem nemrtvý? Co se stalo?" Má nepříjemný, histerický hlas, poměrně hlasitý. Když se pokusíš odpovídat, jen to vyvolá další vlnu otázek. Pak začne vyprávět tímtéž hysterickým hlasem o svém životě. Od narození. Všechno popisuje velmi detailně. |
| |
| Následky dívčina hladu Dívčin hlad byl cítit i několik chvil poté, co jsem se vrátil zpět do putyky. Jak tak poslouchám dění, o nic jsem nepřišel, nic zvláštního se tu během mé nepřítomnosti neudálo. Už jsem se chystal odejít, ale v odchodu mi zabránil hlas mladíka. Patřičně hysterického. Též patřičné éterického. Výborně." pomyslel jsem si a tiše povzdechl. Mladík mlel nesmyslné otázky, na které hledal odpovědi u špatné osoby. Místo odchodu jsem se rozhodl ještě chvíli pozorovat dění v putyce, ignorujíc přízračného mladíka. Jeho žvanění jsem dokázal ignorovat, i když mi to stěžovalo naslouchání ostatním "Jak vidno, jsem jediný, kdo toho ubožáka slyší. Pravděpodobně další následek střetu s tou kreaturou." uvažoval jsem ve snaze přijít na důvod toho, proč jsem jediný, kdo toho kecala slyší. Jako by mě zajímalo, jak z lesa, jako kluk, zachránil osiřelého kolouška! |
| |
| Já se ignorovat nenechám Mladík mele a mele a mele a nevypadá to, že by hodlal přestat, ale ve chvíli, kdy si uvědomí, že ho neposloucháš, propukne v uši drásající kvílení. Pokusí se tě chytit a trhnout ti rukou, aby sis ho začal všímat. K oboustrannému překvapení sebou prudce trhneš ve směru, kterým zamýšlel, ačkoli cítí, že to byly tvoje svaly, které iniciovaly pohyb. Pokud se ho pokusíš dotknout, nenahmátneš nic než vzduch. Mladík se zatváří překvapeně, ale pak zase začne se svýma otázkama. Tentokrát ale, když mu neodpovídáš, začne do tebe šťouchat. Pro všechny okolo to vypadá, jakoby tě chytly fakt divné tiky. |
| |
| Sni dál Kdyby to bylo možné, krváceli by mi uši z toho, jak ten zženštilec kvičí jako prase. Čim víc kvičí, tím víc mi dochází trpělivost a lituji, že není z masa a kostí, to by se dalo vyřešit jedním rychlým tahem ostří. Takhle musím přečkat, než odezní ta noční můra v podobě jeho kvičení. A byl bych schopen ho ignorovat i nadále, kdyby mnou netrhl tak silně, že jsem se pohnul i já. V ten okamžik jsem mu věnoval pohled plný nenávisti a naprostého opovržení. "Tvojí jedinou klikou je, že nejsi hmotná bytost." pomyslím si a opřu se o pult a nadále ho ignoruji, tahle noční můra musí dřív nebo později odeznít...čím dřív, tím líp! Jeho žvanění mi drásá nervy čím dál víc a začínám uvažovat o tom, že snad setnu sám sebe, jen abych to nemusel poslouchat. "Neprovokuj mně!" okřiknu ho ve své mysli a i nadále mu nevěnuji žádnou pozornost, i navzdory toho, že do mě ten chcípák dloubá jako bych byl spící netvor a on si ověřoval, zda a jak hluboce spím...nedivil bych se, kdyby to byl způsob jeho smrti. |
| |
| Smlouva Tichým pozorováním jsem postupně zjistila vše co bylo potřeba. Ostatní se ptali na věci co mě zajímaly a i nezajímali. Je mi jedno co je zač a od kud pochází, chtějí ho, mají ho mít. Je nás sice málo, ale do záhrobí nás všechny nedostane nikdo. Tohle mi trochu naježilo pírka, ale udržela jsem si klidnou hlavu. Jen jsem se ho snažila probodnou pohledem a o něco pevněji jsem chytla stůl. Když se ale dostal k odměně, cítila jsme jak mi vypadávají pírka na křídlech. Cokoliv ?! Napadlo mě jen jediná věc kterou bych si mohla pořídit. Zabránit jednomu dni aby se stal, to jediné stačí. Teď už nemám o čem diskutovat, ať je ten mazánek jakkoliv nebezpečný nebo schovaný. Já si ho najdu a dotáhnu ho sem za nohu, i stou mašlí na čele ! Škoda že nestačí jeho hlava, jeden nečekaný přelet nízko nad zemí a bylo by vyřízeno. Ale to by bylo moc jednoduché že ? Jak vytasí papír, div nezahodím stůl stranou a vydám se rychlejším tempem k tomu zelenému majáku. Chce podpis a už tam i nějaký je. Lidské písmo mi vždy dávalo hroznou práci rozluštiti a psát jsem se ho ani nenaučila. Zbytečnost. Kouknu na ten jeho brk a chytnu ho do pravého pařátu. Dlouho už jsme nic nepsala, ale na rodný jazyk se nezapomíná. Netrvá dlouho a na papíře je spleť znaků připomínajících mraky, peří, pařáty.. (Pro ty co neumí Griffonsky: Gawdyna Grimfeathers - Návrat království a jeho slávy) Místo pomyslné tečky na konci věty udělám do papíru díru drápem a lehounce ho natrhnu. Žádná smlouva není bez zádrhelu... Bude mi potěšením vyřídit Vaší objednávku. Rozhodně to neznělo vlídně a už vůbec nevypadalo z pohledu. Konec konců, dnes jsem vstala špatným křídlem z hnízda. |
| |
| Hospůdka – Začíná to slibně Kate ... ehrg teda Lucy zatřese hlavou, jako kdyby tomu nemohla uvěřit. Nahodím též překvapivý výraz a sleduji její milé přeřeknutí. Pak se mě zeptá na kratší verzi mého jména. Cože, mé jméno se jí zdá dlouhé. Tak to bych tu celou verzi neměl raději ani zmiňovat. Vlídně se na ni usměji. „No, můžeš mi říkat teda zkráceně Tal. A jinak udělal jsem snad něco nevhodného? V mé real … ehrg teda zemi je úplně normální, že je muž galantní ke slečnám či dámám. Tady tomu tak snad není? Zdá se mi, že jsem vás nějak vyvedl z míry, Lucy.“ Z našeho rozhovoru nás vytrhne nějaké hysterické trdlo, které doteďka spinkalo na stole. Jenže po tom, co se probudil, tak začal vyvádět parkour, za který by se nejobratnější gymnasti nemuseli stydět. Nakonec skončí pod stolem a začne vést rozhovor s naším zadavatelem práce. Tenhle půjde s námi taky? Začíná to být vskutku zajímavé. Doufám, že tu někde má i chůvu, protože já ji dělat nebudu. Prolétlo mi seriózně hlavou. Když jsem chtěl znovu začít rozhovor s Lucy, tak se na scénu doslova přiřítilo nějaké stvoření. Chvíli mi trvalo, než jsem ho rozpoznal. Griffon. To je už spoustu let, co jsem viděl nějakého. Zřejmě tady nebudou tak vyhynutí jako u mě doma. By mě zajímalo, jestli se králi podařilo uniknout. Prolétne mi hlavou. Jenže s tím se mi vrátí i mé noční můry. Na tváři se mi objeví rozmrzelý obličej. Rychle zavřu oči a zatřesu hlavou. Hned na to si znovu loknu režné, abych ty chmurné představy zahnal. Po chvilce alkohol začne působit a mě se uleví. „Promiňte mi můj malý výpadek. Občas se mi zjevují výjevy z mé minulosti, ale už je to lepší. Jste velmi pohledná slečna, a tak se divím, co děláte ve zdejším podniku s takovým osazenstvem.“ Řeknu zcela upřímně a narovinu. Zřejmě se ve mně začal projevovat malinko onen alkohol. „Doufám, že jsem se Vás nijak nedotknul svou upřímností.“ Mile se na Lucy usměji a odložím láhev na stůl. |
| |
| Slečna, hehe "Tal, ano, to bude mnohem jednodušší na volání." Gratuluju si, že jsem si před chvílí dala občerstvení. Tak tohle se mi nestalo už skoro třicet let. "Jak bych to tak řekla. Moc se s galantností nepotkávám. Většinou se mi nepodaří sehnat práce, kde by se slušné chování uchytilo. A nebo o něm snad někdo slyšel." Znovu se usměju, ale pak se docela leknu, když ten elf na stole procitne opravdu jedinečným způsobem. Pak se ještě přižene opeřenec a já skončím pod stolem na nějakém lidském příživníkovi. Když jsem se vysoukala zpět na židli, hodila jsem ošklivý pohled na griffonku a pak jsem si zděšeně uvědomila, že mi spadla celá kápě. No pozdě plakat nad rozlitym mlékem a odhalenými rohy. Na záda mi spadají rudé vlasy. "Minulost je prevít." Přikývnu a radši začnu zase schovávat vlasy, abych si mohla nasadit kápi. Pak mě zarazí to oslovení, co použil. "Slečno? No... to už jsem... hodně... hodně dlouho neslyšela." Uhnu pohledem a radši se zadívám na to, co provádí démon s elfem. "Jsem tu jako ostatní. Potřebuju prachy.... a ty?" Lehce se pousměju. "Mě jen tak neurazíš." |
| |
| Prej slibně... nuda jak na hřbitově
|
| |
| Ale kočky, takhle to nefunguje Zvednu hlavu, když se ozve jezdkyně a zakroutím s ní. Rohy tomu dodají trochu impozantnějšího vzhledu. "Vlastní ruka a zdání svobodné vůle. Příkazy jsou v tomhle bodě naprosto jasné." Podíval jsem se na roztržený papír a trochu znechuceně zamlaskal. Nedělají mi problémy cizí písma. "Další pro dobro všech. Koukám samí hrdinové tady." Zakroutím nad tím hlavou a papír přesunu na okraj blíž ke čtveřici. Pak znovu kouknu na jezdkyni s velkým mečákem. "Sem si myslel, že zrovna ty budeš mít zájem. Už jenom proto, že se budeme muset dostat z města a nějakej idiot cestou sem zabil několik strážných. Brzy vyhlásí poplach po celém městě. Nic moc." |
| |
| Asi ti jednu máznu
|
| |
| Odchod na kutě „Kvartet, zlato, kvartet,“ poupravím Bell a zvednu se z barové židle. Zábava tu nějak chcípá, tak radši vypadnu aspoň do patra, třeba se to zlepší. Prohlédla jsem si znovu všechno osazenstvo. A nebo taky ne. S tímhle materiálem jestli se budeme trmácet a hledat toho křížence... Kterého údajně nikdo nezná... Ušklíbla jsem se pro sebe, protože jsem věděla svoje. Když démon prohlásil něco o vlastní ruce a svobodné vůli, protočila jsem oči v sloup a zamumlala něco nepěkného o byrokracii. Zarazila jsem ségru, než napsala moje jméno a počkala, až Hlad a Mor ze seznamu zmizí. Podezřívavě jsem přivřela oči a začala hledat v kapsách pláště, dokud jsem nevytáhla malý kus pergamenu. „Nechceš to rovnou i krví?“ Ušklíbla jsem se, napsala na svůj útržek Smrt – návrat moci, volný pohyb a možnost zasahování a i se sponkou to před démona položila. „Uvrtána jsem, však oni si to šéfové srovnají.“ Poslala jsem démonovi vzdušnou pusu, chytla Bell kolem ramen a pomalu vyrazila k pokoji. „Mimochodem, ten chudák si to může žehlit sám, nás se to netýká,“ prohodila jsem přes rameno, když jsem i se švestrou mířila ke schodům. |
| |
| U Bezrohého démona Byl celkem klid až do té doby, když se ten pomatenec, který sem dorazil na zádech toho rohatého, probudí a začne perlit. A jak. Unikne mi krátké, hlasité zasmátí a pak jen rukou přejedu přes hubu, abych se trochu uklidnil. Ten má ale proříznutou hubu... pomyslím si. Taky se přiřítí ten Griffon a taktéž se podškrtne na pergamen. No a zase začal být klid, tedy až na tu dívku v červeném. Chudinka se lekla a skončila na zemi. Z pod kápě najednou vykoukne pár rohů a já jen pozvednu obočí a mihnu koutkem úst. Ne tak nevinná, jak se zdálo. Zjevně... A zase byla nuda... K pergamenu se začnou řítit i členové té slavné čtyřky a ten démon se pak zmíní o zabitých strážích a poplachu. Kriste pane... To byl zase nějakej chytrák toto... Plácnu rukou po čele, sjedu s ní dolů a praštím do stolu. Možná bych se mohl začít trochu angažovat, páč je tu vlastně nuda. A najednou mi začala do hlavy lézt i představa, že bych mohl ozkoušet síly tady s válečnicí. |
| |
| Ale mě se spát nece, já se ci bít
|
| |
| U Bezrohého démona "To protože jsou na rvačku moc ožralí," prohodím směrem k naší válce v červeném. "A na masakrování měst laskavě zapomeň," mrknu na ní. "Nestojím o další zbytečné mrtvolky." Jo, přesně tak. Ona si chce masakrovat lidi a je jí jedno, koho. Hlavně, že se všichni seřežou a pozabíjí. I ti, co by nikdy nevztáhli ruku ani na psa. |
| |
| Kdo si počká, ten se dočká „Jó, jó,“ zabručím a radši ji před sebou začnu strkat do schodů. Respektive dlaněmi se opřu o její záda kousek nad bedry a tlačím do nich. Stačí, aby krokovala, jinak si nabije nos. „Nechtějí se bít, protože válku jde jenom vyhrát nebo prohrát, ne porazit,“ vysvětlím, než konečně vyjdeme do patra, kde jsou pokoje. V jednom je krev, ty ostatní se zdají být volné. Zastavím se přede dveřmi toho dvojlůžkového, udělám gesto a nejen, že mám v ruce klíč od pokoje, ale dveře se taky otevřou. Strčím dovnitř Bellu, zavřu za sebou, zamknu a celou místnost odstíním kouzly od okolního světa, aby se nikdo bez povolení nedokázal dostat dovnitř a aby nikdo nemohl šmírovat nebo poslouchat, o čem je řeč. |
| |
| Ten kluk dostane na budku
|
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Vše živé v pokoji, ať to bylo cokoliv, vypadlo oknem ven. Oknem, které jsem za všemi těmi pavouky a jinými breberkami zavřela. Oddychla jsem si, opucovala ruce o sebe navzájem a skopla ze sebe boty. „Víš co ti závidím, pískle?“ zeptala jsem se spíše řečnicky, než jsem sebou na jednu z postelí plácla a poplácala vedle sebe. „Že se můžeš odvázat. Že se můžeš koupat v krvi, zatímco já na vás tři a vlastně na celý univerzum musím dávat pozor.“ Povzdychla jsem si a plášť z mých ramen zmizel. „Jsi ztělesněním života a násilí, já jen toho věčně hořkého konce a... Já nevím. Když jsme přišli o tu moc, začala jsem se loudat mezi lidmi, protože se vlastně nedalo nic jinýho dělat. A... Asi jsem se začala chovat lidsky. Za ty tisíce, miliony let jsem sice měla několik vztahů, o kterých jsem předem věděla, že skončí špatně, ale... Teď jsem si nějak začala všeho vážit. Nějak mi tohle všechno přirůstá k srdci.“ Koukám do stropu, než fialovýma očima najdu sestřinu tvář a nejistě se kousnu do fialového rtu. Tvář vypadá najednou ztrápeně, ztrhaně. Rychle po Belle chňapnu a obejmu ji, nebo ji spíš stáhnu na sebe. „I mí smrtonoši, moje... Děti se stávají minulostí,“ chce se mi brečet, ale... Nemůžu. „Když nás rozházeli, nebyla jsem si jistá, co se s váma stalo. myslela jsem, že tohle všechno skončím, ale... Nemohla jsem. Zkusila jsem se několikrát zabít, ale vždycky jsem se probrala vedle Siv.“ Zmáčkla jsem ji. „Nechci o vás přijít. Jste jediní, koho mám.“ |
| |
Měla poslouchat doporučení: To se nepije... Napůl ležím na pultě, vedle se krmí mušky. Sleduji ty dvě ženy jak se baví. Pak se sestřička zeptá, zda pivo bude pít. Neměla by. Má muška si tam dala koupel. Nedá si ale říct a exne to do sebe. V očích se mi objeví zájem a sleduji ji, očima podtrženýma tmavými kruhy. Chvíli se nic neděje, kecá a pak... Koutek se mi mírně zvedne. Spadne ze stoličky, trhá sebou, začne zvracet, pak ochrne na půlku těla včetně jazyku, její vlk, či prostě to její čtyřnohé zvíře se k ní má a tak za chvíli končí stejně. Válejí se tam přes sebe ve zvratkách. Deset... Pět... Ještě sebou párkrát škubnou ve smrtelné křeči a je po nich. I druhý koutek mi kousek povyjede a pobaveně se podívám na bratra. Pak sem vleze cosi velkého rohatého. Rozjede se diskuze, při které se vrátím ke sledování mušek. Právě dodlabali zbytky a vrátili se ke mě. Strhne se cosi, ale když se otočím a začnu vnímat, už Bernie táhle Bell pryč. Hum...? Něco jsem zmeškal? Každopádně jsem z toho pochopil, že po mě chtějí, abych se tam připsal a musím sám. Chjo... Slezu ze stoličky a za bzučení armády much, tlumené mým kabátem se vydám k papíru. Všem, ke kterým se dostanu do blízkosti, se intenzita smradu v hospodě mnohonásobně zvýší. Tedy, možná ho jen přebije můj zápach, co já vím. Vezmu do ruky pero a podšrkrábnu se tam, rozmazaným písmem, sotva čitelným. Za mým jménem je: zlomení pečetě - návrat moci a slávy. Pousměji se nad tím, co je tam od sestřiček. Podívám se po všech tady, vypadá to unaveně, ale vlastně vůbec není. Pak se vydám zpět na svou stoličku. Pohled zapíchnu do těla na zemi zkroucené v prapodivné póze smrtelné křeči. Dokonce se potichu uchechtnu, než vylezu na svou stoličku. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Rozměklá Smrt
|
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Chvíli jen strnule poslouchala, zatímco já jsem si vylívala... Nic, srdce nemám, takže jen pocity. Nakonec i Bell kolem mě omotala ty svoje skoro věčně zakrvácené ruce a zamumlala moje jméno. „Vidíš to. Ty dokonce můžeš i brečet, já bych na to musela přes iluzi,“ postěžuju si plačtivě a začnu sestru hladit po zádech. „Nebul,“ pousmála jsem se, ale bylo to trhané, skoro umělé. Koukla jsem na zkázu, kterou udělala v půlce pokoje, než jsem si automaticky otřela oči, ze kterých nic neteklo. „No, asi spíš se mnou,“ zamumlám a schoulím se k ní. Dole vyhasl další život smrtelníka a jeho... Jejího zvířete. S povzdychem se obě duše vydaly na svou věčnou pouť, dokonce jsem tak sfoukla i tamtoho otravu u drsňáka přízraka. „Doufám, žes nezačala slintat a nebo sebou házet,“ ozvala jsem se varovně a Bel ze sebe skulila na volnou půlku postele. Prohla jsem se a povolila si korzet šatů na zádech, jen abych si lehla a lusknutím prstů tam neležela jen v rouše Evině. Zhluboka jsem se nadechla, protáhla, zívla a zabalila se do deky, která tam byla. „Um... Mohlo by tohle zůstat mezi náma ženskýma?“ položila jsem ujišťovací otázku své rudé sestře, na kterou jsem se otočila. Jediné, co ze mě mohla vidět, tak ruce a od nosu výš. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Trocha toho spánku
|
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro „Um,“ neurčitě jsem pohla hlavou hlavou. Je to... Zvláštní. Nenápadně jsem si potáhla i vytahanou košili, která mě pod dekou zahalovala. A která by mi mohla asi klidně sloužit místo nějakým krátkých šatů. A jak jsem koukala na Bell, byla jsem ráda, že jsem si deku dala tak vysoko. Ségra si konečně lehla vedle mě a já přivřela oči. „Neboj, nezapomněla,“ a nacpala jsem jí své ledové nohy k těm jejím. Stejně tak i jedna moje ruka vlezla pod její deku a začala ji studit na břiše. „Doufám, že jsi na tohle nezapomněla ty,“ vyplázla jsem na ni jazyk a zase jsem se stáhla. Tedy, ne úplně. Dloubla jsem do ní, aby se překulila na záda, její pravou ruku, co byla u mě, jsem si protáhla nad ramenem a hlavu jsem složila na to její. Jednu nohu jsem nechala u těch jejích a přivinula se k ní. Tentokrát mi bude dělat polštář ona. Svou pravačku jsem položila na deku na jejím břiše a snad spokojeně zívla a zavřela fialové oči. „Potvoro,“ dloubla jsem ji poslepu do pupíku. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro No možná?
|
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Trhla jsem sebou, když mě štípla. „Hej, to se nedělá,“ ohnala jsem se slovy a zamračila se na ni, jen abych se opětovně uhnízdila na původním místě a používala svou sestru jako kamna nebo pec. Vlastně byla jediná. Mor smrděl i po koupeli ve vápně a hlad byl... Hlad byl prostě kost a kůže, ten dobrý polštář nikdy nebyl. Prostě... Žár bitvy je žár bitvy. „Jestli mi tu deku vezmeš, tak tě nechám zmrznout na kost,“ dodám jen tak mimochodem zase se zavřenýma očima, aby ji a nebo její podvědomí nenapadaly nějaké šílenosti. „Dobrou,“ přidala jsem vzápětí a jak jsem pohla hlavou, zalupalo mi v krku, jako by ho někdo lámal. No, snad byla zvyklá na strhané vazy. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Jdeme spát, dokud můžem
|
| |
| V hospě Když Lucy skončí pod stolem, tak hned starostlivě se jí snažím pomoci. Pak si všimnu jejich překrásných vlasů a na démona vkusných rohů. Jen se pousměji a se zájmem si je prohlížím. „Proč schováváš svoji tvář do té nevkusné kápi, když máš čím se pyšnit? Snad se tady nestydíš, za něco co je ti přirozené. Nevidím tady žádného tvora, který by tě chtěl snad napadnout. Zvláště né teď, když mají obě strany spolupracovat.“ Proto jí něžně chytím rukou, když si chce nasadit znovu kápi. Podívám se jí přímo do očí s okouzlujícím výrazem, zavrtím hlavou a usměji se. „Já jsem tu, protože se již dlouhou dobu nudím a chci zažít nějaké to pravé dobrodružství. Cítím, že posledních pár let mi život uniká skrz prsty a chtěl bych to změnit.“ Život heh? Měl jsem spíš říct bytí, ale to už je jedno. Napomenu se v myšlenkách a opět věnuji Lucy milý pohled. Pak mou pozornost upoutají ti nějací čtyři. Zdáli se mi podezřelí už na začátku, ale pozornost jsem jim nevěnoval. Až po tom co ta osoba v nevzhledném fialovém oblečení natáhla ruku a pohltila dvě duše, mi došlo, co jsou zač. Jako další se projevila další z jejich … kvintetu, né kvartetu, opravila Smrt, ta žena s velkým mečem, co se chová velmi bouřlivě a extrovertně. A nakonec jsem zaregistroval incident u baru. Úplně zbytečně umřely dvě bytosti z rozmaru nějakýho fracka? Smrt, mor a válka? To budou zřejmě jezdci apokalypsy. U sedmi realit jak to mohlo dojít až takhle daleko. Chce se mi z nich zvracet. Jsem naprosto znechucen jejich přítomností v této místnosti, jenže napadnout je nemůžu, protože dělají to, proč si je smrtelné bytosti stvořili. Ale já to změním! Přísahám na osud mého světa! Zatnu ruku v pěst a vrhnu nenávistný pohled jejich směrem. Pak ke stolu, kde sedím, přijde sám Mor. Svůj pohled upřu na jednu mušku, která se omylem dostala zpod jeho kabátu. Zkusím ji k sobě nalákat a nechám ji sednout na můj ukazováček. A jakmile si sedne na barovou stoličku a zesměšní ty dvě oběti, tak mu tu mušku rozmáčknu. Pak si prst dezinfikuji a stočím pohled na odcházející dvě sestry a osobu, která provokuje jezdkyni Války. |
| |
| Fuj, mouchy Trochu se zarazím, když promluví. To se mu to mluví, když vypadá jako oni. "Zvyk. Ne všichni jsou tak tolerantní k odlišnému." Přesto se mu ale nebráním, když mi chytí ruku. Pak se pousměju. Tělem mu projede podivné mravenčení, ale není možné identifikovat, že pochází od ní. "Já bych brala spíš klid, ale toho se mi moc nedostává." Přemýšlím o tom, jak ráda bych se prostě vypařila a hodila celou svoji minulost za hlavu, ale to nejde pokud se znovu nepropadnu hloubš, tak hluboko, aby stopy lidskosti zmizeli. Což právě teď není něco, o co bych stála. Nemůžu si to dovolit i když vím, že potom by mi to bylo jedno. Když ke stolu dojde další za čtveřice, jen si přitáhnu plášť ještě trochu těsněji k tělu, aby nebylo vidět vůbec nic. Další hloupý zvyk. Poslední dobou jsem musela být hodně opatrná a podepsalo se to na mě. Ani jsem si neuvědomila, že dneska jsem měla hotovou hostinu. Sleduju, jak Tal chytil mouchu a pak i tu nechutnou část s jejím rozplácnutím. Trochu se otřesu. Ne, že by mi bylo líto Morovo mouchy - vždycky mi šli na nervy, ale tohle bylo prostě nechutné. "Co to děláš?" Zeptám se trochu znechuceně. Ani nevím, že jedna rozpláclá moucha mi tak vadí... jako bych neviděla mnohem horší věci... neudělala. |
| |
Tak to tedy ne! Dosednu a ztuhnu. Pod kabátem mi zabzučí muší roj. Docela... hlasitě. To že to byl vztek, poznají jen sourozenci. Velmi... Velmi... Velmi pomalu se otočím a zabodnu do něj pohled. Vlasy snad dostaly ještě mastnější odstín. Pak prostě jen zvednu ruku, tak že se rukáv kabátu natáhne a vytvoří dostatečný prostor z kterého se vynoří roj té rozdrcené mušky. Chtějí pomstít svou sestru. A já je nechám. Já za to, že to dobrovolně vypila nemůžu, ale on mi zabil společnici zcela úmyslně. Obrovský roj much, který se vynořil zpod mého kabátu vyrazí k tomu muži za hlasitého bzučení. Pokud se k němu dostane a bude se mít čeho chytit, okamžitě ho čapnou a zrychlí, on narazí do zdi a mouchy se rozptýlí po místnosti. Pokud se to povedla, byla to pořádná šleha. |
| |
| Zábavná vložka... aneb věci se daly do pohybu Ať děláte, co děláte... bavíte se, bojujete... nebo děláte jiné nepřístojnosti, už je to skoro jedno. Vyraženými dveřmi je vidět zástup vojáků, kteří poklusem míří někam ke hradbám. Zjevně mají na spěch a nějaký jasný cíl, protože naštěstí pro vás se neohlížejí ani napravo, ani nalevo. V patře je krásně slyšet jejich dusot a řinčení zbrojí a zbraní. Z města sem navíc začne doléhat podivný ruch. Spánku to moc neprospívá. |
| |
| Elfí kung fu! Smích zvířecího muže u mě vyvolá podezřívavý pohled. Podobné reakce už jsem viděl na jednom z plesů organizovaných mou dobrou přítelkyní Alanou. Nechala si na akci přinést usušené listy rostliny chechtáku liščího. Pár vdechnutí kouře z té věci a člověk nevěděl o sobě ani nikom dalším. A jestli má ta věc stejné účinky na zvěrolidi jako na elfy, tak bude pro jistotu mé pozadí od tohohle chlapíka v bujaré náladě vždy odvráceno. Z pochopitelných důvodů se proto snažím bránit, když mě neznámý popadne za límec a pokusí vytáhnout ven. Tak to tedy ne, já jsem na holky! zařvu v duchu a vybaví se mi okamžik před pár lety, kdy mne z podobné situace zachraňovala právě Alana. A pak... Pak jsem to spatřil. Bestie, schopná vyvraždit rodiny, města, vesnice. Krvežíznivé monstrum schopné neuvěřitelných fyzických výkonů. Znak chudoby a zanedbanosti. Parazit, jehož se téměř nejde zbavit a je schopný ještě před svou smrtí roznést svou zhoubu mezi mnoho dalších. Skupina vrahů účesů, která mi právě přistála na noze. Blechy. „H, HY, HYÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ zařvu hystericky a vší silou se odrazím. Síla rohatého mi ještě více dodá na hybnosti a tak zpod stolu doslova vystřelím. A ty potvory se i nadále drží. „DEJTE TO PRÝÝČ!“ zaječím a začnu se sebou švihat tak moc, že bych mohl učit ryby na suchu. Ani rohatý silák mě takto nezvládá udržet a výměnou za své úsilí dostává boční kop přímo do břicha, od kterého se odrážím. Někdo by řekl, že elfové jsou skvělí akrobati. V porovnání s elfem majícím na sobě blechy je toto velmi slabé přirovnání. Odražení rukama od desky stolu, nohy nadále mávající v širokých obloucích. Náhle narazím na něco pevného – krk gryfona, od kterého se okamžitě znovu odrážím a plavmo se přenáším přes blonďáka, abych směřoval do náruče osoby v rudém. Mám podezření, že ta monstra seskočila už na griffonovi, pokud ale ještě ne, tak je mi vlastně chudáka holky docela líto. Nebo bude. |
| |
| Pouze znuděné sledování Hostinský mi jenom několika jednoduchými větami zkusí říct, že Laif prostě nechtěl zaplatit. Ale pořád, že by se mi nějak extra zamlouvala ta situace? To moc ne. Ale než jsem stihla cokoliv dalšího udělat, praštil draka a ten se po té ráně složil. To jako fakt? Ne jen, že mě těsně minul, ale když to složilo draka, ak ta rána by očividně položila i mě. To snad nemyslí vážně. Potom něco zařve do lokálu, čapne draka za vlasy a odtáhne ho nahoru. Zamračeně to sleduji, ale už radši nic neříkám. Ještě bych tou pánví dostala taky. Jakmile se to v mém okolí tímto nevybraným způsobem uklidnilo, znuděně jsem si sedla na okraj stolu a přehodila nožky dolů, kde jsem s nimi lehce kývala a všimla si, že se v hospodě objevil nově příchozí. Trochu překvapeně jsem zamrkala a nahnula se víc dopředu směrem k němu. Přišel mi ještě větší, než drak předtím, ale na rozdíl od draka děsivější. Prakticky hned začal mluvit a vyjmenoval tu polovinu z přítomných. Mně s mou deseticentimetrovou výškou přirozeně přehlédl. Ne, že bych očekávala něco jiného. Ale že bych čekala, že mi těsně nad hlavou proletí cosi, co připomíná elfa v bezvědomí, to fakt ne. Naštvaně jsem zavrčela a chtěla protestovat, nebo ho aspoň trochu sprdnout, ale objevilo se okolo něj čím dál více přítomných, tak.. jsem se jenom stáhla a tiše si vrčela sama pro sebe. To že jsem malá neznamená, že mě mají ohrožovat na životě tímto způsobem. Postupně se všichni začnou tak nějak trousit k němu, nebo na něj aspoň jenom pokřikovat. Vysvětlí nám, o co vlastně jde a proč si sem zavolal ty, které sem zavolal. Což zatím vylučuje naprosto všechny důvody, proč jsem tu já. Ale ten papírek mi přišel taky. Že by omylem? Vypráví potom i o odměně, která je údajně omezena jen naší fantazií, což mi přijde trochu moc, na něco jako je tenhle úkol. Ne, že bych ho chtěla plnit. Opravdu nejsem lovec. Co ulovím, je maximálně tak večeře jednou za čas. Ale když jsem to tak poslouchala dál, tak ono svým způsobem.. nedal nám skoro žádné informace o tom, koho bychom měli najít, tak má pravdu, že ta odměna nakonec.. no, trefil se s ní. Potom vytáhl papír a chtěl, aby se tu lidi podepisovali a psali to, co by za to chtěli. Nenápadně jsem se snažila mu tak nějak nakukovat přes rameno, nebo aspoň čas od času zjistit, co tam kdo píše. To se do tohohle celého opravdu hrnou? Že se jim chce.. Zakroutila jsem nad tím hlavou a stále na stolku pohupovala nohama. Nikdo si mě nijak extra nevšímal. Než se shodou okolností na stole probral elf, který mě probudil. Vypadal tedy poměrně zklamaně z mé přítomnosti, pokud se nepletu, ale všiml si mě. Což je skoro i obdivuhodné, v téhle společnosti. "Dobrý ranko~" ,pozdravila jsem ho, než si všiml rohaté osoby a začal řvát. To se ta konverzace příliš daleko nedostala. To radši začal prosit toho roháče, aby ho nejedl. "A já si myslela, že elfové mají svou hrdost. " ,odfrkla jsem si prakticky neslyšně a sledoval to divadlo před sebou poměrně znuděně dál. Normálně jsem byla pro každou blbost, ale oni jsou divný~.. "..Nemají." ,dodala jsem ještě po tom, co jsem sledovala, jaké tu předvádí elfík divadlo. Jen jsem protočila očima. všechno, co dělal mi přišlo nesmyslné a hloupé. Ani vtipné mi to tentokrát nepřipadalo a že já se směju opravdu všelijakým blbostem. Ale nějak jsem neměla důvod se smát. Objekt zájmu mi praštili po hlavě a uspali ho tím. Nikdo jiný mě tu, krom elfíka, ani nezaregistroval a vůbec.. nuda. |
| |
| Létající veverky... eh, pardon, elfové Dělo se toho nějak moc. Tahle skupinka, to bude zjevně hodně zábavné. Chtěl jsem vytáhnout elfa na lavici, ale moje snaha byla poněkud znásobena jeho odrazem. Dokonce mi zvládnul vyklouznout ze sevření a ještě si kopnout. Sice to bylo jako kopnout si do solidní zdi, ale ani tak to pro mě nebylo zrovna příjemné vzhledem k tomu, že jsem to nečekal. Sleduju celý jeho působivý let a když přistane na démonce, znovu se pobaveně ušklíbnu. No to mu fakt nepřeju. Chudák skončí fakt špatně, pokud má blbou náladu, ale zatím vypadala, že se baví. Z úvah o tom, jak bude tenhle úkol psychicky náročný, mě vytrhne zvuk spousty dopadajících nohou. Ohlédnu se a v rychlosti udělám podivné gesto rukou. Stejně ale doufám, že se z dlouhé řady radši nikdo neotočí. Takže tanec začíná, jak to tak vypadá. |
| |
| Já lítám! Ale né z vlastní vůle, f**k! Jako první se mě zeptá Lucy na to, co to dělám. Otočím k ní hlavu a s vážným výrazem odpovím. „Nemám rád, když umírají bytosti jen z něčího rozmaru.“ Jenže toto vyrušení mě bude stát víc, než jsem čekal. Když se totiž otočím zpět na Mora, tak už jen sleduji, jak proti mně letí roj mušek, jejichž jednu z nich jsem před chvíli zabil. Kruci. Ty jeho mouchy jsou podobně rychlý jako Irenacovi broučci ze stínové, problém na obzoru. Prolétne mi hlavou a také díky alkoholu v krvi nestihnu provést žádnou protiakci. Silně jsem svého nového soupeře podcenil, tak musím zaplatit. Roj do mě narazí se silou rovnající se beranidlu a já se vznesu do vzduchu jako hadrová hračka. K mému neštěstí způsobím škodu na těle nejen sobě ale i Lucy, kterou chtě nechtě srážím v plné rychlosti na zem. Ještě stihnu převrhnout nějaký stůl a nakonec se zarazím o zeď. Pořádně to zaduní, a jestli je dřevěná, tak do ní udělám i prohlubeň. Praštil jsem se do hlavy, takže se mi mé vidění rozdvojilo. Vidím dvakrát tolik mušek, jak se rozptylují po místnosti a vracejí se ke svému páníčkovi. Chytnu se za svou kebuli a také za ústa. Jen přeci jsem něco málo vypil, takže se teď snažím udržet svůj obsah žaludku uvnitř. Pokud Mor na mě znovu neútočí, tak mám dost času zaktivovat svůj prsten, který se mi objevil na prstě. Tam kde mi kůži nezakrývá oblečení včetně obličeje, můžete najednou spatřit jakousi zlatavou záři, která se ode mě začne linout. Po chvilce záře zmizí, v tu chvíli si zkontroluji, jestli mám i tu druhou věc za opaskem na bedrech. Když zjištuji, že je tomu tak, tak vstávám a jdu směrem k Lucy. S ustaraným výrazem se na ni podívám. „Není ti nic? Promiň mi to, už se to nestane. Už nikdy nedovolím, aby někdo skrze mě ubližoval ostatním.“ Lucy mi v očích může vidět neskutečné odhodlání a hněv. Pak se znovu otočím na Mora. Během rozhovoru s Lucy jsem už měl vymyšlené kouzlo. Protože nevím, jestli má kolem sebe nějaký magický štít, tak jsem ho udělal tak trochu univerzální. Mé ruce náhle zazáří stříbřitě-bílou září ne-li rovnou oslňujícím plamenem. Pak obě ruce spojím a propletu prsty, tak že záře najednou zmizí mezi dlaněmi. Ti co stojí ve správném úhlu, si mohou všimnout, že jsem do prostoru mezi dlaněmi také fouknul jakousi další energii, tentokrát ovšem zlatavou. Pak oddálím dlaně od sebe a napřáhnu je směrem k Morovi. Tento pohyb vypadá skoro jako kamehameha. V tu chvíli vyletí tři zářivé kuličky. Ovšem né z účinkem s jakým jsem předpokládal. Jedna z nich vystartuje úplně jiným směrem a začne se odrážet od všeho možného. Od stolů, židlí stěn, stropu jako nějaký hopík, až nakonec skončí někde za Morem vlevo u stropu. Druhá z nich dělá to stejné, nekontrolovatelně dopluje také někam za Mora, tentokrát napravo od Mora. No a ta třetí letí úplně nesmírně pomalu. Teď mají všichni možnost si kuličku prohlédnout. Je velká asi jako tenisový míček, z jejího středu se line ona stříbřitě-bílá záře. Vypadá to jako by pulzovala, ovšem né od středu pryč, ale zvenku dovnitř. Pak také kolem kuličky si všímáte, že občas zazáří zlatá záře, která měla být štítem, který se ovšem nějak opět nepovedl. Když to vidím, tak se mi na tváři objeví zklamaný výraz. Nemohu tomu uvěřit, svěsím ramena a odevzdaně si sednu na zem. |
| |
| Podepsání Mazlím se se svým drobečkem a lochtám ho na bříšku a on kope a snaží se vymanit z mé náruče. Nějak si nevšímám toho co tu je za randál a různých věcí co dělají moje sestry. Ale jen jedna věc mě docela zaujme, že se odvrátím od svého králíka. Vidím jak padla na zem nějaká žena i s nějakým psem, povytáhnu obočí a podívám se na bratříčka usměju se. Ukážu mu palec nahoru a dál ho lochtám. Ale znovu mě to pekazí, mám se jít podepsat, no tak jo no. Položím králíka na zem a ten odcupital někam pryč, asi někam něco škodit. Dojdu za bratra a podepíšu se na papír. "Ach bože, k čemu jsem se tu zase upsal?" zabručím si a dosednu si poté zpět na svoji stoličku. Podívám se na dvojče. "Boj budeš mít, ty ho vždy máš." pokrčím rameny a zarazím se. Slyším až moc velký zvuk křídel od hmyzu, podívám se na bratra a trochu se zamračím, ale poté se musím usmát. Otočím se a čekám - pak jen sleduju, jak si jednoho maníka podává jeho armáda mušek. Mušky má rád, asi i více než mouchy podle mně. Založím si ruce na hrudníku a usmívám se a bavím se. "Jo, občas mi chyběli rodinné srazy." |
| |
| Auvajs! Dvakrát!! Ušklíbnu se a pokrčím rameny. "Obávám se, že za to si mohla sama - já ji varovala, že by to neměla pít." Chtěl jsem ještě něco dodat, ale poněkud mě vytrhlo ze zamyšlení hned několik věcí. Prudce jsem se ohlédla po vřeštícím elfovi. Oči se mí rozšířily, když jsem si uvědomila, že míří přímo na mě. Než jsem stihla zareagovat, seděl na mě. Stihla jsem se tak akorát začít mračit, ale než jsem mu mohla provést něco hodně ponižujícího, ucítila jsem prudký náraz do ramene. Už elf mě málem shodil a teď jsem s nedůstojným vypísknutím a bolavým ramenem skončila na zemi a elf na mně. Se vzteklým zavrčením jsem ze sebe ušáka prudce skopla. "Jestli se mě ještě jednou dotkneš, budeš ty svoje uši hledat po lokále, osle!" Nevím proč, ale elfové ve mě prostě vždycky vyvolávají chuť urážet je za jejich uši. No dobře... myslím, že to vyvolávají v každém myslícím stvoření. Bez rozdílu. Možná mimo elfů samotných. "Jo, jasně, v pořádku." Zamumlám směrem k týpkovi, co mě sundal na zem. Mimovolně se ho chytnu, abych se dostala na nohy a v tu chvíli prudce zakleju a zase ruku stahnu. Promnu si rameno a doufám, že je to jenom naraženina. Pak sleduju jeho pokus o kouzlení a nakloním hlavu na stranu, když se mu to nezdaří. "Neměl bys tolik pít..." Prohodím zamyšleně, kopnu do elfa a znovu si sednu na stoličku. Teprve teď jsem si uvědomila, že u stolu, vlastně na stole je ještě někdo. Zvědavě si tvorečka, opět s valkýma ušima, prohlédnu. "Zdravíčko. S těma ušima si dej pozor. Někde tu pobíhá králík, tak aby si tě nespletl s králičicí." Pobaveně se ušklíbnu. Nikdy jsem toho králíka neměla ráda a doufala jsem, že by se mu pak mohla stát nějaká ošklivá nehoda. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Jak jsem říkala, spát se nedá
|
| |
| U Bezrohého démona Začíná se tu toho dít nějako moc a přestává se mi líbit, kolik lidí tu umírá. A to nejsme spolu ani chvíli, natož, aby jsme měli hledat nějakého křížence. Spolu... K zemi se zřítí nějaká dívenka a spolu se svým vlkem zůstane už ležet. Chvíli se cuká a pak už je slyšet jen poslední výdech. Ale né... Zpřímým se a rukou přejedu po obličeji. Zase nějaká holčina, která dost možná neměla sebemenší důvod, zemřít takhle v křečích a bolestech. Zapíchnu oči do smradlavého jezdce a taky ještě přejedu pohledem po rohaté slečně v červeném, které opadla kápě. No a to už se něco semele. Ani jsem si nevšiml proč, možná jsem jen ignorant, ale pustí se do sebe Mor a ten cápek, který si povídal s tou rohaticí v červeném. Skončí nalepený na zdi a nebyl to asi zrovna příjemný dopad. Pěkně se tam rozplácl, to se musí nechat. Mezi tím ještě srazil na zem tu rohatou dívku a dorazilo mě, když začal řvát ten elf. Začal poskakovat a řvát a nakonec skončil na té dívce, o které jsem se už zmiňoval. Elfíka ze sebe skopne, jak nejrychleji jen umí a trochu mu pohrozí. Jo, asi bych se taky nasral. Možná je to nevhodné, ale musím se začít smát hned tehdy, kdy se ten elfí skrček poprvé vysmekne tomu démonovi a pořádně ho nakopne. Jak letí vzduchem, je to sakra akrobat. Směji se nahlas a zastaví mne vlastně až to, jak dopadne na tu dívku. V tu chvíli se zarazím a na tváři nahodím neutrální výraz. Už se chci zvedat, abych té dívce pomohl ze země, ale to už se začne ten cápek, který předtím skončil na zdi, snažit asi o odvetu. No, moc mu to neklaplo, když jeho kouzlo zafunguje jen jako pěkný efekt, který pobaví a hezky vypadá. Nic víc. A to už se ta dívka ze země zvedne sama, vyskočí na stoličku a začne se vybavovat s někým u stolu. Zamračím se a trochu natáhnu krk. Podívám se a on tam sedí nějaký malinkatý tvoreček. Není divu, že jsem si ho nevšiml... Má sotva 15 centimetrů. Ta válečnice je nahoře a na vybavování se nemám zrovna náladu. Natož, abych se vykecával s těmihle. Většinu z nich bych před pár lety poslal zpátky do pekel. Ale pak začne trochu rozruch. Skrze dveře je vidět, jak zástupy vojáků, kteří míří k hradbám. Někdo útočí na město? To tu ještě chybělo... Zvednu prdel a zvědavě se několika kroky přiblížím ke dveřím. Zastavím se ve futrech a pravačku položím na zeď, někam do úrovně hlavy. "Panstvo, asi se něco děje." Mávnu levou rukou a naznačím, aby se šli podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Plác. Moje několikaminutové vrtění se v posteli přišlo vniveč, protože Bell vystřelila z postele jako namydlený blesk. A já už se napůl vydávala na cestu snů. Pokud se tomu tak dá v mém případě říct. Možná spíš meditovat, my tak nějak... Nikdy nespíme. Asi jako čerti. „Hm, jako by to byla naše starost,“ zabručím do polštáře a tak trošku naštvaně se na Bell jedním očkem koukám. Občas je fakt na zabití. „Ty a ty tvoje věčný krvavý koupele. Jsem zvědavá za kolik milénií z toho vyrosteš, mládě,“ pokračovala jsem v nepříjemnosti a nějak jsem neplánovala opustit vyhřátou postel. Zkonfiskovala jsem i její deku a zakuklila se. „Super,“ ironie by teď asi spadla na zem ve formě kovadliny. „Ať se klidně pozabíjí, vražděj tam civily na potkání, Pekelníci budou mít do čeho rýpat vidlema.“ Navíc přidala něco s muškou. Protočila jsem oči. „Neřeknu, kdyby mu zabili koně, ale... To nemá cenu řešit.“ Zamručela jsem poslední větu už spíš pro sebe. „Dobrou. Jestli se s nimi míníš jít mlátit, doveď mi aspoň tu tvou plyšáčici, kterou jsi zodpovědně nechala dole. A která tam ožírá svého smrtelného druha.“ |
| |
| Ale zase budou
|
| |
Ehm... Okej? Sleduji přivřeným pohledem, jak ho roj nabere, přece jen ale není tak silný aby ho moc nadzvedl, takže to vezme i přes osobu u něj a s pár nábytkem. Rozmázne se o zeď a mé hejno se ke mě pomalu začne vracet. Tentokrát by se v dezinfenci musel vykoupat, aby mu to pomohlo, takže mu je jistě velmi špatně. A ještě krapet bude. Dle toho co od nich zrovna chytil. V ten okamžik o něj ztrácím zájem. Svou mušku jsem pomstil. Jen se uculím na bratra a chválím každou vracející se. I když tohle dělali bez mého řízení, sami od sebe. Je to ostatně nakrklo o dost více než mě. A že já byl naštvaný hodně. Když místo kde byl ten hajzlik začne svítit podívám se tím směrem. V plášti mi vzrušeně zabzučí a začnou zpod něj vylétávat pořádné masařky. Čekám co přijde, ale tohle jsem fakt nečekal. Dokonce povytáhnu obočí, když mu z rukou vystřelí dva hopíky, které se rozprsknou kdesi za mnou, což mě v nejmenším nevzrušuje. Trochu nechápavě na něj hledím, zda se mě snaží rozesmát. Podívám se na vylétlé masařky a zpátky na něj. Pak se prostě zvednu a přemístím se na stoličku z druhé strany bratra, takže se úplně vyhnu dráze kuličky, či co to je. To zrovna vletěla dolů sestřička a potom co zaječela a viděla to kouzlo, rozesmála se. Podíval jsem se na ni. Uchechtl jsem se. "Začínám si říkat, že přece jen bude docela zábava..." dodám svým tichým nakřáplým hlasem. |
| |
| Mrchožrout Nijak se nevměšuji do místních záležitostí. Většina zdejší populace má silný problém s přehříváním hlavy. Je to obzvláště divné, když jsou duté. Netrvá tedy dlouho a pustí se do sebe. Zajímaví útok, umouchovat. Asi nejhorší schopnost co jsme kdy viděla, a to už jsme viděla krvavo mága, co vykrvácel při prvním kouzle. Furt to není tak mizerný jak tohle. Bleh.. Co mě zaujme ale mnohem víc je náhlá a naprosto nečekaná vražda jedné u baru. Pozoruji jí naprosto bez sebemenšího pohybu. Přestala jsem i na chvíli dýchat. Sleduji hrudník, vidím miniaturní pohyby nahoru a dolů. Tlukot srdce. Ten ale pomalu slábne až naprosto přestane. V ten moment vyrazím přímo k mrtvole. Trochu snivějším tempem, drápy klepají o podlahu. Je mi úplně jedno jestli už se rozkládá nebo z ní opadá maso, zažila jsme mnohem. MNOHEM, horší věci. Mrtvolu důkladně prohledám. Cokoliv co má i minimální cenu je teď moje. Vše nastrkám do mini kapes u opasku, za plátování a na záda. Když skončím, nechám mrtvolu jak je na zemi a vrátím se ke svému stolu. Pro případ že by někdo měl divné pohledy, oplatím mu ho zdviženým jedním drápem. Snad pochopí že tohle není fér svět a každý tu je sám za sebe. Stejně tahle "parta" se brzo povraždí, takže si opravdu stačí jen sednou do rohu a pozorovat divadlo. |
| |
| Mrchožrout -1 (doplnění před předchozí můj post) Při pozorování potyčky mezi rohatým a ušatým jsme měla pocit že jsem opravdu moc blízko. A bohužel tahle předtucha se mi i potvrdila. Nekňuba udělal svůj chvat a přistál na mě. Pírka na celým těle málem explodovala a krev se ve mě začala během vteřiny vařit. Má štěstí že se odrazil, jinak bych mu protrhla hrdlo a vyklovala oči. Popravdě mám na to furt chuť, ale to už bych na něj cíleně utočila a to zrovna nechci. Takhle by to prostě jen vypadalo jako.. přehnaná reakce. Cítím něco jak mi leze po pírkách. TO SI FAKT DĚLÁŠ PRDEL ?! Hned zabořím zobák do peříček. Blechy jsou zlo. Vždy jsem dbala o sebe jak jen to šlo a to i v těžkých dobách. Musím jinak nebudu moc lítat a pak bych přišla o to jediné, čím mám navrch nad lidmi. Šátrám zobákem mezi peřím a hledám ty proradné blechy, jen abych je jedním cvaknutím rozmáčkla a vyplivla stranou. Hlídej si oblohu. Budu tam Oznámím mu, že otevřené nebe je teď pro něj smrtelné nebezpečí. Nevím zda do pochopí ale to je zas lepší pro mě. Vlastně bohatě stačí tón, jakým jsem to řekla, aby pochopil že tu kamaráda nenajde. Spíš tu najdu oběd. To už mě ale zaujme něco jiného... |
| |
| Wake up Dragon... Bylo snadné se probrat, ačkoliv jsem absolutně neměl tušení co se vůbec stalo. Jednak mě příšerně bolela hlava, a jednak... Inu, ve zbroji se nakonec přeci jenom spí hodně špatně. Další otázkou pak nakonec bylo, jak jsem se dostal do postele. "Au..." Hlesnu tiše, nepříliš nadšeně a promnu si bolavou hlavu. Až pak pomalu vstanu, a s tichým, hrdelním vrčením se rozhlédnu kolem. Vcelku obyčejný pokoj. Nic zvláštního zde nebylo. Zhluboka jsem se nadechl, a zas zhluboka vydechl. Neměl jsem u sebe pořádně nic, do čeho bych mohl složit svou zbroj, protože to vypadalo že se tu možná nakonec i zdržím. Do města lidí jsem jít fakt nechtěl. A na tuhle noc ani za něj, když už jsem tady. Nakonec jsem zneužil přikrývku. Roztrhl jsem ji na jednom místě, abych z ní vysypal všechno peří. Následně jsem si začal sundávat rudou zbroj, a cpát jí do přikrývky. Peří jsem použil jako výplň mezi jednotlivými kusy. Když tam bylo vše, tak jsem jen můj nový "bágl" pořádně zavázal a hodil přes rameno. Na mém těle tak zůstala pouze hnědá prošívaná zbroj, pod kterou byla pak už jen košile. Spodní část tvořili kalhoty černé a šedé barvy, které byli sešity z několika větších kusů hrubé, zvířecí kůže. Držel je opasek s masivní, kamennou, trpasličí přezkou. Doplňovali to poté těžkopádné boty, patrně vojenské, s okovanou špičkou. Nic více mě tu pak již nedrželo. Byl jsem zvědavý co se děje dole v hostinci a tak jsem tam, se zbrojí přehozenou přes rameno, ihned sešel. Venku byl patrně nějaký rozruch a to mě také řádně zaujmulo. Proto jsem si položil věci do blízkého kouta a letmo se ohlédl po ostatních. Dělo se tu něco hodně velkého. Byl jsem podle toho také patřičně nervozní a nestálý. |
| |
| Vykázání z hostince Hostinský si vás všechny nevrle prohlížel a doufal, že už vypadnete. Prachy z vás už nekoukali a akorát jste vypadali na rozložení hostince. Když zaslechl zvenku dusot nohou poloviny vojenské posádky města, rázně odložil sklenici na ušmudlaný bar a vytratil se do patra. Bernardette Hostinský jen s krátkým zaklepáním vtrhnul do pokoje a nenaloženě po tobě hodil minci. "Ruším pronájem pokoje - okamžitě vypadněte!" Zmizel za dveřma, nejspíše prohlédnout ostatní pokoje, nebo ti jen dopřát trochu soukromí na oblékání. Po chvíli je ale slyšet netrpělivé podupávání hned za rohem. Pokud si nepospíšíš, začne se ozývat popuzené mlaskání a po další chvíli nadávky a popobízení. Všichni Na schodech se objeví nejdříve Bernardette a hned za ní napruženej hostinskej. Ten zůstane stát kus na schodech, aby měl dobrý přehled a pak vřískne na celý lokál. "Ticho tady!" Když už má pocit, že mu věnujete dost pozornosti, ošklivě se na vás ušklíbne a zase hlas ztlumí. "Okamžitě vykliďte moji hospodu! Jestli do pěti minut nevypadnete, bude zle. A nenechte se plést,to není výhružka, to je varování. Když vešlo tamhleto motovidlo...." Trhne hlavou k Laifovi. "A rovnou mi roztřískalo dveře, poslal jsem jednoho ze štamgastů hlídat do města. Jakmile se někde srotí vojáci, okamžitě je informuje..." Podívá se ven a přikývne si. "Což se nejspíše děje přímo teď, že tu mám bandu podezřelých individuí, které za daný problém nejspíše můžou." Pomalu sleze a opře se o pult. "Nic proti vám hoši... a dámy, ale musím si hlídat hospodu. Už několikrát jsem ji musel znovu stavět od základů a takové skupinky, jako je ta vaše, moc dobře znám." Znovu se pustí do leštění sklenice a zdánlivě vám přestane věnovat další pozornost. |
| |
| Poslední podpis, nejspíše a pak rychle pryč, ale s těmahle projít nepozorovaně městem?? Nějak se nám to tu zvrhlo. Dost brzo. Démonka s týpkem flirtují, elfík nám tu předvádí kouzla, jezdkyně málem dostala infarkt, jak se smála. No tohle je ale fakt úkol za trest. Postřehnu, že do místnosti konečně slezl i bacenej drak. Řekl bych, že ho musí dost bolet hlava, ale na to teď není moc čas brát ohledy. Stejně jako andílek jsem si i já moc dobře všimnul těch vojáků na ulici a taky moc dobře vím, že místní hostinský je hajzl a velmi háklivý na svůj výčep. Rychle vstanu a přesunu se k rudochovi. Vezmu si ho kousek stranou a těkám očima kolem. Hostinský se ztratil nahoru, takže nás bude chtít brzy vypakovat. Strčil jsem velikánovi pod nos kus papíru a brk. "Tady... podpis, plus předběžný návrh přání." Pak jsem si uvědomil, že on vlastně neslyšel, co jsem tu říkal. Zaúpěl jsem. "Jdeme na lov. Nemyslím si, že zrovna ty by ses měl zdržovat tady ve městě víc, než je nezbytně nutné. Odměna je neomezená... respektive cokoli si zvládneš vymyslet.... kořist je zrůda. Nebude snadné ho najít." Dělám netrpělivá gesta, aby už podepsal. "Zbytek ti řeknu cestou. Podpis musíš dát tady, jinak nebudeš mít nárok na odměnu." To už začne mluvit hostinský. Když domluví, pokud to ještě neučinil, naposledy draka pobídnu k podpisu a pak, v každém případě, s jeho jménem nebo bez něho, papír nechám zmizet. Přesunu se strategicky ke dveřím a vyhlédnu ven. Mávnu na ostatní. Vojáky ještě sice vidět není, ale to nic neznamená. Vyjdu ze dveří a v tu chvíli je ze mě pro každého, kdo se podívá, ošuntělá, stará babka, která nikomu nestojí za druhý pohled. Druhý pohled by prozradil, že babka asi úplně babkou nebude. |
| |
| Čas zmizet Zrovna, co se snažím udržet se na uzdě a neroztrhat tu jednoho prevíta. Objeví se hostinský, že máme vypadnou. Ničemu se nedivím, osobně bych sem nepustila ani jednoho z nich. Pf, ani sebe. Rozhodně tu nechci zůstat déle, než je nutné. Jen na něj mám poslední žádost. Myslím že bych se mohla vsadit, že na tohle se ho asi ještě nikdo neptal. Dojdu tedy přímo za ním a z sáčku s penězi vytáhnu nějaké drobátky, co jsme čerstvě získala. Platím za víno. Předám mu kolik si řekl a něco málo navrch. Hlavně protože od něj potřebuji ... službičku ? Potřebovala bych na střechu. Slibuji že jí neponičím. Z mého pohledu je naprosto jasné že si srandu nedělám. Spíš to vypadá že mi je to lehce proti pírkům. |
| |
| Ptáčci zpěváčci Hostinský se na Gaw podíval vyloženě potěšeně. Mezi mincemi vylovil dva stříbrňáky a kývnul ke schodům nahoru. "Konečně někdo, kdo se umí chovat. Šťastnou cestu, slečno." Schoval mince do zástěry a znovu se dal do leštění sklenic. Nad schody je chodba s pokoji a na konci chodby žebřík vedoucí k padacím dvířkům. Vypadá to, že rozhodně nejsi první, kdo má podobné přání, a že na to je hostinec stavěný. |
| |
| Ve stínech města Moc dlouho jsem si klidu neužil. Hlavně jsem nějak ztratil přehled o tom, co se přesně děje. Pochopil jsem jen, že nastal průser a my musíme pryč. Alespoň tedy z těch útržků, které jsem zaslechl od hostinského. Na druhou stranu jsem byl moc rád, že konečně vypadnu. Začínal jsem se tu cítit opravdu nervozně. To byl možná důvod, proč jsem se sotva věnoval tomu "Rohatému". Jeho slova jsem v podstatě pustil jedním uchem dovnitř, a druhým ven. Měl jsem teď plno starostí s tím, jak se odtud vůbec dostanu pryč. Byla blbost si sundávat zbroj... Na druhou stranu se mi ale bude aspoň utíkat líp. Mihne se mi hlavou, když převezmu od démona nějakou listinu. Teď teprve jsem začal vnímat co přesně chce. A divil jsem se. "Podpis? Lov? Cože?" Vyhrknu překvapeně a zadívám se nevěřícně na ty čmáranice. Luštil jsem, co tam doopravdy stojí, jenže mi ten elán moc dlouho nevydržel. Tak jsem se dal do podepisování. "Mhhm... Podpis... Jasně. Mám to." Prohodím a nejistě udělám na dané místo pár čar. Pak je ale rychle přeškrtám a zkusím to znovu. Výsledkem je něco, co se podpisu opravdu nepodobá. "Eeeh..." Zvednu oči od listiny a tázavě se zadívám na démona. "Co je to podpis?" Zeptám se naprosto otevřeně a bez jakýchkoliv čachrů. Byl tu jeden problém. Uměl jsem psát dračími runami, znal jsem jakž takž i runy trpasličí, ale absolutně jsem neuměl napsat ani slovo v jazyce lidí. Navíc jsem nikdy nic nepodepisoval takže jsem neměl vůbec páru co se po mě chce. "Eeeh... Ale... To je fuk." Ztratím nad tím trpělivost a hodím smlouvu i brk přes rameno. Pak si dojdu pro věci, hodím si je přes rameno, a chystám se odejít. Nebo spíše utéct. Ale na poslední chvíli si vzpomenu, že by bylo možná lepší mít něco, co by mi zakrývalo hlavu. Jelikož ale opravdu nemám čepici či kápi, nenapadne mě nic lepšího, než si vlasy řádně zamazat blátem a výkaly, které jsem našel prakticky hned za rohem. Je to neskutečně nechutná práce ale smrad lejna je to poslední, co mi teď vadí. Nakonec jsem kdysi používal i... Horší techniky krytí. Se znechuceným xichtem jsem se poté znovu vyhoupl na nohy. Hodil jsem si "bágl" s věcmi na druhé rameno a za veselého pohvizdování jsem se vydal do ulic. Nesnažil jsem se nějak moc spěchat. Jsem prostě jen tuctovej balík kterej si jde najít nějakou stoku k odpočinku. Neřešil jsem tu bandu v hostinci, protože teď jsem se řídil jen slovy hostinského: musíme vypadnout! A vlastně ani nevím, kam jsem přesně utíkal. Trochu mě hnal strach a nejistota. Moje cesta vypadala asi tak, že jsem utíkal rovnou napravo, zase vpravo, následně odbočka vlevo, pak jsem šel rychlejším krokem rovně, minul jsem roh, a na dalším rozcestí jsem zvolil zas cestu vpravo... Asi jsem se úplně ztratil ale nějak jsem si to nechtěl připustit. |
| |
| Nechápavé ještěrky a ještě k tomu zbrklé Zakroutil jsem nad tím hlavou. Pak jsem nad tím ztratil trpělivost i já a než abych mu vysvětloval, co po něm chci, plácl jsem na papír celou jeho dlaň - přímo do kaněk, co udělal. "To by mělo stačit." Zazubím se na něj. Když čekám, až se ostatní vybatolej za mnou, drak kolem mě proběhne jako smrdutá, splašená mula. Ještě za ním křiknu, ale to už je v tahu. No tak to jsme možná ani nemuseli dělat ten obtisk. Zamířil sice pokud si dobře vzpomínám správným směrem, ale asi neví, že je tu jen jediná cesta a tou poběží stráže. |
| |
| Vše jde, když se chce. Slečno ?Takhle mi snad nikdy nikdo neřekl. Ani nikdo z mích. Děsivé, některé lidi dokonce ani nemám nutkání stáhnout z kůže. Jen milosrdně bodnout do srdce. Děkuju. Nechám tedy hostinského hostinským a vydám se nahoru na střechu. Drápy po dřevěné podlaze klepají jak procházím okolo pokojů až k žebříku na konci chodby. Žebřík vypadá že už je delší dobu používán a rozhodně to nejsou lidi kdo po nich lezou. Zprvu mu moc nevěřím, přece jen, vypadá dost slabě oproti mému tělu, ale zas tak špatně na tom s váhou nejsem. Popravdě mívám spíš opačný problém. Vylezu po žebříku ke dvířkům které otevřu a vylezu na střechu. Poklepem se protáhnu jen tak tak a musela jsme dát pozor abych se nezasekla křídly a ostřím na nich. Když už jsme celá na střeše, zabouchnu za sebou "poklop" a protáhnu se až mi zakřupe v zádech. Chvíli jen sedím a koukám na noční oblohu a rozruch v ulicích. Přitom se po očku podívám zda mám dost utáhnutou zbroj a čepele na křídlech. Naposledy se protáhnu a pak roztáhnu křídla do plného rozpětí. Nádech. Výdech. Odrazím se od střechy do prázdna před sebou a hlavně pod sebou, kam okamžitě začnu klesat. Naberu tak dostatečnou rychlost a několika mohutnýma mávnutími křídly zamezím, aby se můj zobák zabořil do země a místo řízeného pádu zažnu stoupat. Netrvá dlouho a naberu dostatečnou výšku, kde už můžu v klidu lítat na teplých stoupajících proudech bez jediného mávnutí. Dělám si dlouhé kolečka kolem téhle díry a sleduji situaci. Udělám si ještě pár koleček a přemýšlím o tomhle všem co se stalo a co se bude dít. Pokud se mi to povede, navrátí se království. Pokud ale selžu. Nic už nebude mít význam. Je tedy potřeba zajistiti že se mi má mise povede. Přestanu kroužit kolem tohohle zapadákova a vyrazím k úpatí hor. Je tam malá jeskyně zavalená kamenem. Uvnitř je v několika hadrech zabalené brnění, které jsem tam kdysi dávno schovala. Netrvá dlouho a doletím k té jeskyni. Strom který označoval vchod už není malí proutek, ale velký strom. Jsem vážně fakt stařešina. Odvalím balvan a nasoukám se do malé chodbičky co vede až k mému pokladu. Ven vytáhnu klubko hadrů a z něj vybalím něco, na co jsem byla celí svůj život pyšná, ale nemohla jsem ho většinu života nikomu ukázat. Brnění důstojníka hradní stráže. Zlatá barva silného ale lehkého plechu už dávno zašla a ztratila svůj lesk, ale ne svou funkci. Zestárla stejně jako já. Shodím svoje současné brnění a navléknu svoje skutečné brnění. Zašlé zlaté pláty co skutečně chrání celé tělo a krk, včetně přilbice. V plné výzbroji opět vzlétnu a navrátím se do díry od kud jsem vyletěla. Navrátím se ke kroužení a obhlížení situace. Počkám si až vylezou z města, nebo aspoň se dostanou na nějaké místo kde je nebude hleda- on na sebe namazal hovna ? |
| |
| Odchod? To vypadá, že mi konečně někdo začal věnovat pozornost a všiml si, že se něco děje. Mihne se tu ten drak, či co že to vlastně je. Tentokrát už ale bez toho plátu a fofrem zmizí ven. Jde hledat na vlastní pěst? A to by nemusel být ani tak špatný nápad... Pak už se ale ozve ten rohatý, jako že by jsme už měli jít. Projde kolem mě a vykoukne ze dveří asi tak zvědavě, jako já. No a to už se z ničeho nic změní v babiznu. Ošuntělou, starou babiznu. Někdo se maskuje se stylem, někdo ve starou bábu. Hmmm, unikne mi úsměv. Projdu za ním, nebo vlastně za ní. "Měli by jsme jít..." Jenže já už si cestu nepamatuji, kruci! |
| |
| Hospa – Konec zábavy, fňuk a nebo začátek? Celý skleslý sedím na podlaze a lituji sám sebe. Tak to aspoň vypadá na první pohled. Pravda je ovšem úplně jiná. Sice mám zavřené oči, ovšem vnímám úplně všechno, co se děje v hospodě a to dokonce mnohem ostřeji a detailněji. Používám totiž své „věštecké“ kouzlo, které vidí vše. Takže masařky na mě chtěl použít. Nějak se drží zpátky. Má to cenu se s ním, ne moment ... Najednou jsem zaregistroval, že po schodech z prvního patra přišla jezdkyně Války. Zachoval jsem naprostý klid a o trochu zvýšil průtok magie v mém štítu, což mohli zaregistrovat jen opravdu magicky nadaní. Jak Bell viděla mé kouzlo, tak se tak strašně začala smát, že jsem se málem neudržel zpátky. Ale né, klid za ty trable nestojí a nechce se mi pouštět proti čtyřem bytostem zaráz. Jakmile se ujistím, že na mě jezdec Moru zaútočit nechce, tak otevřu oči a s naprosto vyrovnaným výrazem ve tváři vstanu ze země. „Být Vámi nepodceňoval bych mě. Tím kouzlem jsem porazil svého bratra. A ani vy všichni dohromady mu nesaháte po kotníky.“ Prohlásím pološeptem směrem k jezdcům. Jestli to slyší je otázka. Bell se hlasitě směje a Mor už mi nevěnuje pozornost. Málem bych zapomněl na své kouzlo, které do této chvíle nabíralo magii z okolí a sílilo. Všechny tři koule náhle přiletí ke mně a začnou mi kroužit kolem pravé ruky. Když zjistím, kolik nabrali magie, tak se jen usměji a vysaji z nich vše co je možné. „Bratra jsem musel také obelhat, jinak bych ho neporazil.“ Řeknu si pro sebe a zabrán do svých myšlenek přijdu k oknu a podívám se ven. Vidím nějaký rozruch venku. Vzpomenu si, že o tom někdo něco říkal, ale nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti. Pak dolů dorazí drak a hostinský začne na nás řvát, abychom vypadli. „Cože on na nás zavolal vojáky, to je mi teda pěkný šenkýř. Host do domu, pán do domu asi neplatí. Nu což, tak stejně musíme vyrazit hon. Z hlavy jsem již vytěsnil jezdce apokalypsy a dokonce i svého bratra a vzpomínky na minulost. Místo toho jsem tuto díru v hlavě zaplnil přemítáním o tom, jak najít křížence anděle a démona, který neví ani co je zač. Náš zaměstnavatel na nás mávne a sám vyjde ven. Drak a ani gryfonka na nic nečekají a opouštějí hospodu, každý svým způsobem. Já využiji též dveří a před hospodou uvidím nějakou babičku. Ehrg to není babička, ale náš zaměstnavatel. Usměji se nad jeho dokonalým převlekem a sám sáhnu opasku. Pak z ničeho nic, jakoby odnikud vytáhnu tmavě šedý ošuntělý a zalátovaný plášť s kapucí. Přehodím ho přes sebe a nasadím si kapuci. Na chvíli na něm zazáří nějaké podivné magické značky, které se ovšem poté rozpijí na nejrůznější skvrny a dodají plášti otrhaný vzhled. Pak se podívám na babičku vedle mě. „Tak kudy babi? Nebo se odsud máme dostat každý po svých?“ |
| |
| Tak na cestu, no Jsem celkem zklamaná, když o mě Ta pak už nezavadí ani pohledem. To se mi zrovna moc nestává. Rozhodně ne často. Určitě ne když se o to skutečně nestarám. Povzdechla jsem si, věnovala hostinskému poslední pohled typu: "ještě se uvidíme, brachu", protáhla jsem se, přes hlavu přehodila kápi a pomalu vykročila za nimi. Znechuceně jsem nakrčila nos, když jsem ucítila ten zápach, co zůstal viset ve vzduchu za drakem. Ušklíbla jsem se na nenápadnou babku i otrhance. Věděla jsem, že z města vede oficiálně jenom jediná cesta. To, o které cizinci vědi a ta, kterou určitě použijí vojáci, aby se dostali k hostinci. Nu nic, vezmeme to... zkratkou. Pomalu jsem vykročila doprava, ale na první odbočce jsem zahnula vlevo. Nejdu nijak rychle, aby nám ostatní stačili. Babka se šourá pár kroků za mnou a stále se opožďuje - to asi ty klouby. Každopádně nic nenamítá... taky už tu žiju skoro rok a zloděj musí znát město jako svoje boty. Zvláště pak cesty, které nepoužívají vojáci. |
| |
| Zanechte vší naděje kdo odcházíte ~tl, dr~ Výčepní vletěl do pokoje. Nevím sice jak se dostal přes všechna ta kouzla, ale... Neviděl nic, než rozházenou postel. Cvrnkl mi minci, ta se ale zastavila v letu. A já se proti němu vyřítila stejně nenaloženě, jako působil on. Ve své severské podobě. Chytila jsem ho pod krkem, narazila ho na zeď a trochu zvedla. Dostal pěstí přímo na nos, než jsem ho pustila. A ze vzduchu si vzala minci. Která ani nebyla moje, protože jsem nic neplatila. „Aby Nicota sežrala tebe i tvoje sémě, červe,“ zavrčela jsem ve dveřích, odplivla jedovatou slinu a prošla futry. Pak jedním pokojem a jala se sestupovat po schodech dolů. Oklepaný hospodský na sebe nedal moc daleko čekat a na schodech začal vyhrožovat. Rohatý se změnil na babku, Ares následoval jeho kroky, gryfonice se vydala na střechu, drak vypadl dveřmi ještě dřív než rohatý, čaroděj si přičaroval plášť, sukuba vyrazila ze dveří za bábou a jako Mojžíš vedla „smrtelníky“ ven mimo dohled stráží. Já se vydala do stájí pro svou sivou klisnu, kterou jsem vyvedla a na jejíž hřbet jsem se vyhoupla, abych dohnala zbytek toho procesí. Výhoda? Mě nikdo neuvidí. Gardisti mi mohli leda tak líbat boty. Samozřejmě, až je zbytek družiny pošle za mnou. |
| |
| Not yet finished Když se začali šířit zprávy o tom, že městem nám kráčí batalion vojáků, neubránil jsem se nostalgické vzpomínce, ale zároveň jsem sem musel potlačit nutkání vypálit tohle město do základů. Nebo alespoň tuhle putyku, ale na každého jednou dojde, ať si majitel zatím dýchá. V okamžiku kdy majitel říká, že musel stavět od základu, jsem usmál. "A budeš stavět znovu." pomyslel jsem si, přemístil se k baru, hbitě sebral tu nejsilnější pálenku a přemístil se ke dveřím a vyšel ven do noci. Rozhlédl jsem se po ulici a z nedalekého vozu jsem odřízl kus pytle, který jsem polil čtvrtinou obsahu láhve, následně jsem pytlovinu nacpal do hrdla láhve. Svého koně jsem pobídl, aby se po své ose dopravil mimo město, není pro mně problém ho najít. Poté jsem do ruky vzal Glaive, švihl s ním o dlažbu a za pomocí jisker zapálil pytlovinu. Následně jsem se přemístil na střechu domu naproti hostinci. "Opravdu sis myslel, že nebudou žádné následky?" pomyslel jsem si a chytil disk, který se právě vracel po odrazu od dlažby. "Chyba!", následně jsem si vyhlídl jedno z oken a mrštil jím hořící láhev dovnitř. "Při troše štěstí, si pro tebe přijde smrt." řeknu polohlasně a mám co dělat abych se nesmál jako psychopat. Několik vteřin sleduji své "dílo" a poté po střechách města zamířím k hradbám. Střechy byly vždy nejlepší způsob, jak se dostat rychle z jedné strany města na druhý relativně rychle. Tím pádem mě napadá, proč jsem se sem vůbec obtěžoval s koněm? |
| |
| Neb Válka jde s vámi
|
| |
| Hlad nikam nechce Sedím na židličce a koukám se do okolí, všichni odcházejí, ale já nemám k odchodu. Zamračím se a sedím si s rukama na hrudníku s rozhodným výrazem, že nikam fakticky nechci jít. Ale po chvíli si všimnu králíka, který stojí u dveří ven a chroupe si dřevěnou podlahu, která se do ní začala zakusovat hniloba a plíseň. Tato podívaná mi rozzářila tvář a usmíval jsem se jako sluníčko pod hnojem. Přikývnu, vstanu a jdu k němu. "Fajn, možná bude zábava, kam ses vytratil?" zeptal jsem se jednoduše a sledoval králíkův pohled směrem do skladu toho hostinského. Začnu se nahlas smát, skloním se, vezmu si do ruky králíka a pošolíchám ho po bříšku a po ouškách. "Ty jsi mi, ale čipera, sis hrál jo? A měl dobrý jablíčka a masíčko?" zeptám se a králík jen zavrže zoubky na důkaz, že fakticky jo. Najednou se mi protočí v ruce a odrazí se ode mně, ve skoku se změní na koně a zahrabe kopytem do země. Hlavou jen mávne směrem kam odjeli i mé šílené sestry. Pokrčím rameny a nasednu si na něho. "Fajn, tak jdeme hold k nim." řeknu a ani se nestačím pořádně chytit a on vyrazí jako černé tornádo pryč. Netrvá to dlouho a dorazí k mému dvojčeti a hlavou drcne do jejího koně a jde s ní bok po boku. "Nazdárek sestřičko, tak co sis celou dobu dělala?" zeptám se a ohlédnu se za sebe. Hledám brášku, ale ten si tu někde určitě bzučí a poletuje. Znovu si dám svoji kápi do obličeje a usmívám se. Opustil jsem hospodu, hnilobnou, zkaženou hospodu, která se vrátila do původního stavu, až na pár věcí. Rento si něco okusoval - dřevo, trámy, podlahu, sklad - tam neustále zůstává hniloba a plíseň, která se rychle šíří. A přesto se nepřestávám usmívat. |
| |
Z hospody Když hospodskej zavříská něco od schodů, jen k němu natočím hlavu. Všimnu si taky, že Bernie sešla dolů. Když chce abychom vypadli, nehnu ani brvou. Vypadá to že se hneme. Hip hip hurey. Sleduji ho pohledem a zívnu si. Vojáci hmmm.... Vybaví se mi scéna jak všichni vojáci se plazí po zemi ve snaze nezvracet... Podívám se po rodince, nikdo jiný mě nezajímá. Bernie si to bez dalších okolků zamíří do stájí. Měl bych vyzvednout Bien. Kývnu si a sklouznu ze stoličky. Znovu si zívnu a trochu si za bzučení upravím plášť. Bel vyběhla s vlčandou ven a jela za ségrou. Takže vážně přesun. Začal jsem se šourat do stájí. Když i brácha vyjde ven a vyskočí na koně, trošku jsem přidal. Vyvedl jsem Bien ven, snížila se, abych se mohl vyškrábat nahoru. Nepůjdu pěšky, by mi ujeli, ale nadšený z jízdy zrovna nejsem. Ne když to nemá pořádný grády. Podívám se kde je zbytek. Vidím zadky Ruby a Renta dvojčat. Chytil jsem se hřívy, krapet jí upravil věneček v ní a pobídl ji. Rozešla se za těma dvěma. Hodím si kápi přes hlavu a pousměji se, když se naplní mými společnicemi. Vydám se za zbytkem, ač poněkud pomaleji. Napůl na Bien ležím, takže to nevypadá moc... zdravě. |
| |
| Za zeleným! Viděl jsem odlétat Griffona, pak si to tu i postupně prosvištěli naši jezdci apokalypsy. Pěkně jeden za druhým a Smrtka vedla cestu. Ostatní pěkně poslušně za ní. Já jsem si nebyl jistej vůbec ničím a promenádovat se tu se mi nechce. Na řežbu náladu nemám, takže tichý odchod by byl ideál. Zamířil jsem si to tedy za zeleným, který nás jsem všechny svolal. No vlastně, teď za tou babiznou. Ještě kousek předním se promenádovala ta rohatice v červeném a ten "iluzionista," kterému se tak náramně povedlo kouzlo se třemi létajícími kuličkami. Možná jsem to měl vzít s těmi čtyřmi magory... Ale po svých bych jim nestačil a promenádovat se tady za letu, to taky asi není to pravé ořechové. Zaklepal jsem hlavou a svižným krokem dohnal tu dívku v červeném, která měla evidentně zmapovanou cestu. Protože jsem se nudil a navíc jsem ani neměl tu čest se představit, hodlám to teď po cestě napravit. Stejně se zatím nic nedělo. "Jestli máme nahánět toho cápka spolu, asi by nebylo dobré na sebe pokřikovat héj ty. Jsem Áres," podívám se na ní a rukou udělám takové gesto, že se nejdříve dotknu spánku a pak mávnu směrem k ní. "Smím znát tvé jméno?" |
| |
| Zlodějské cestičky a jejich konec Jdu volným krokem, aby mi všichni stačili a nebudili jsme moc pozornosti. Možná by nebylo od věci začít zpívat pár opileckých písní... možná najednou. Když mě dožene jen z té party hic, kývnu mu hlavou. V hospodě se moc neprojevoval, ale kdo ví, co je vlastně zač. Věnuji mu jeden sotva znatelný úsměv, jak toho pod kápí není moc vidět. "Lucy... a klidně na mě pokřikuj "hej ty!"... už jsem slyšela i mnohem horší." Ještě štěstí, že mám kápi staženou skutečně nízko, protože tohle byl dosti ošklivý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Jak tak rozšiřuješ smrad po celkem čistých uličkách, uslyšíš zvuk mnoha a mnoha dopadajících nohou. V téhle změti uliček se těžko odhaduje, jak daleko vlastně ještě jsou, ale momentálně to zní, jako bys na ně měl narazit za každým rohem. |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Jedna dvě, chlastoun de Byl jsem každou chvílí nervozní víc a víc. Nejen, že mě začínal být ten puch sraček nepříjemný. Ale hlavně jsem byl fakt nesvůj z toho, že ani nevím kam přesně jít. Abych se dostal ven z tohohle města rovnou, musel bych to vzít vzduchem. Jenže nemám na proměnu dost času a ani dost místa. V tom mě utvrdí akorát hluk pochodujících nohou. Což... Nebylo vůbec příjemné znamení. Abych nasadil svému plánu pořádnou korunu, tak jsem si na hrudníku roztrhal košili, a pokusím se i ji rovněž zamazat sračkami co to půjde. V rychlosti nacpu prošívanici do pytle ke zbroji. A pak už si pytel hodím zase na rameno. Následně nasadím dost vratkou chůzi, a do vzduchu se pronese můj falešný, opilecký zpěv. "Žiši tři koooněěě, na vratiiiiii..." Hluboce škytnu a motám se dál ulicemi. Jako ožralý balík. To mi musí spolknout i ten nejblbější voják. Neměl jsem tedy až takový strach z toho, co na mě vyletí zpoza rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro První roh, druhý, třetí a stále nikdo. Na chvilku se zdá, že kroky zaznívají za tebou a že jsi vojáky někde obešel, aniž bys je zahlédl, když do prvního z nich přímo vrazíš. Voják se na tebe zhnuseně podívá a odstrčí tě tupou násadou halapartny. Dost zprudka. "Co tu děláš, prase?! Máš bejt ve chlívu, kam patříš! Neznáš snad vyhlášku o pohoršování obyvatelstva?!" |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Ze zasaženého okna vyšlehnou plameny, ale jakmile se otočíš, jsou pryč. Hostinský si mumlá cosi o magorech, co chtějí jít na démona s ohněm, a dává se do úklidu po vaší skupince. Jak si tak skáčeš za střechy na střechu, vypadá to, že hradeb dosáhneš poměrně dost rychle, ale chyba lávky. Když jsi zhruba v úrovni začátku náměstíčka, jedna ze střech prostě povolí (i kdybys vážil míň jak půl kila) a kolem tebe se objeví krásné ostnaté mříže. Když se rozhlédneš, tak celý prostor pod chatrnou střechou je jimi rozdělen na množství stejných buněk. Zjevně místní stráž nemá moc ráda tvory, co chtějí zmizet z města... nebo se proplížit do města po střechách. Zatím není nikde nikdo. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Ze svého strategického místa ve vzduchu můžeš vidět, že skupinka pod vedením rohatce pomalu postupuje vpřed. Laif právě narazil do dlouhého zástupu vojáků a vypadá to, že se tam strhla hádka. Stalker se to rozhodl vzít po střechách rovnou pryč z města, ale zhruba na úrovni začátku náměstíčka jednou střechou propadnul. Zatím to nevypadá, že by si někdo všimnul přímo tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Služebníček Skoro už jsem si byl jistý tím, že se mi podaří vyhnout se patrole. Ten pocit sebejistoty mě ale bohužel uklidnil natolik, že jakmile jsem narazil doslova na vojáka, tak jsem se šíleně vylekal. Rána násadou mě poslala k zemi. Byl bych to dokázal ustát jako nic. Ale teď jsem zahrál divadýlko, jak se nemotorně kácím, a padám na prdel. S pořádným škytnutím se poté zdlouhavě zvedám a blekotám nesrozumitelné omluvy. Až když se jakž takž zvednu, tak padnu vojákovi u nohou na kolena. "Simvás, vom-vomluvte mě a ne-ne-nezlobte se... Na to... Na mně! Já jse-jsem jen chudej pasák těch... Vepřů!" Znovu zaškytám a sepnu ruce v prosbě. "Akorát si chci to... Najít nějaký too... Tamto místečko na přečkání tý... Noci! Mám jen pytel plnej hadrů a cestu někam do zapadlý škarpy." Rozhodím zoufale rukama a dávivě se rozkašlám. Jen ať si myslí, že jsem to nejpodřadnější prase na celém světě. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Voják tě sleduje jako něco ošklivého, do čeho šlápnul. Z jeho výrazu jde jasně vyčíst, že být po jeho, do té škarpy by tě ještě skopnul, ale místo toho se ošklivě podívá ně vojáka za sebou a ten rychle odspěchá. Netrvá dlouho a je zpět. Cosi rychle a nervózně pošeptá vojákovi před tebou a ten se zatváří naprosto znechuceně. "Polijte někdo to prase trochu ať tolik nesmrdí! Chce ho vidět." Z druhé věty je jasně cejtit nesouhlas, ale ještě než se stihneš nadechnout k případnému odporu, někdo ti chrstne kýbl vody přímo do obličeje. Když vyprskneš, co jsi zvládnul vdechnout a vytřeš vodu z očí, zjistíš, že se před tebou rozevírá ulička. |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Předzvěst problémů Inu... Situace se nevyvíjela úplně tak, jak bych si představoval. Namísto toho jsem začal být pěkně nervozní. Lapal jsem po dechu, jak mi rychle bušilo srdce. To, že se bude situace jen zhoršovat jsem mohl tušit, když jsem se díval na vojáky. Bylo mi jasné, že to nebude tak zalehko. Když se po mě ohlédli jen jsem se tupě ušklíbnul. Bohužel, po výroku toho kapitána jsem byl v šoku stejně tak, jako když na mě chrstli tu ledovou vodu. S nepříjemným vyjeknutím jsem sebou celý trhnul a prskal a plival vodu. Cítil jsem, jak to uspalo smrad. A bohužel, cítil jsem, jak se voda odpařuje z mého, horkého těla. Než jsem to stihl zastavit už pár obláčků uniklo. To bylo ale momentálně to poslední, co bylo mou starostí. "Kd-kdo mě chce to... Vidět? Mě? Šak já sem jen pasák vepřů, do by se vo takový zajímal?" Pronesu zbrkle a vyděšeně. Což jsem skutečně byl. A absolutně jsem odmítal tou uličkou děsu projít. Bohužel, nakonec mi nic jiného nezbylo a já si hodil pytel na záda, abych šel pomalu vpřed. Shrbený, aby mi nebylo vidět do obličeje. A v hlavě mi tepali myšlenky. Musím něco dělat! No tak! Dělej něco! |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Voják jen znechuceně trhne hlavou, abys vyrazil požadovaným směrem. Stíny ti pomohli, takže to vypadá, že si páry nikdo nevšimnul. Jakmile vyrazíš, voják vykročí za tebou a kdykoli se mu zdá, že se moc flákáš, popohání tě dřevěným koncem halapartny. Ulička za vámi se postupně zase uzavírá, takže jsi brzo v naprostém obklíčení. "Ve městě musí být pořádek, proto se zabýváme špínou, která porušuje nařízení. Trpět tu takové, jako jsi ty, máme v ulicích špínu, krysy, mor a co hůř, takovou lůzu, jako jsi ty!" Ačkoli mluví voják stále stejně příkře, vypadá to, že poněkud znervózněl. Rozhodně jeho postoj napovídá o poněkud napjatější náladě, než měl před chvílí. Každý třetí voják drží pochodeň, ale čím dál jdete, tím jsou rozestupy mezi ohni delší a lesk oceli pomalu nahrazuje čerň nějakého jiného kovu, nebo možná jen sazí na brnění. Takhle se to těžko určuje. Po zhruba deseti řadách černě oděných vojáků se před tebou tyčí černý kůň. Ten nikam neuhýbá. Z postavy na něm je vidět pouze černý těžký plášť, který ukrývá veškeré podrobnosti včetně pohlaví a druhu postavy. Zatím nic neříká, ale můžeš cítit, jak si tě prohlíží. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Ploužili jste se za skupinkou pěšáků a vypadalo to na docela nudný průchod, když se vám zježili vlasy na zátylku a po celém těle vám naskočila husí kůže. Něco v tomhle městě se hnulo a vám to bylo nepříjemně povědomé, ale nemohli jste si to zařadit. Asi jako kdyby jste si pokoušeli vzpomenout na napolo zapomenutý sen. Pokaždé, když jste se to pokusili uchopit, uklouzlo vám to, ale když jste se tomu nevěnovali, všechno vás svědilo a říkalo vám, že by jste si měli dávat pozor. Něco až důvěrně známého. Podobný pocit, jako když jste věděli, že se blížíte jeden ke druhému k hospodě. Je to váš pocit, vaše tušení, co s tím uděláte, je na vás - pokud budete jednat, píšete pro celou skupinku (zatím + Oblivione) ;) |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Temný jezdec Achjo. A já doufal že dneska bude klidnej den. Mihne se mi hlavou, mezitím, co šlapu za vojákem. Jeho kecy sotva poslouchám. Ani se o ně nezajímám. Spíše mám nutkání se sebrat a utéct. Jenže co když tu budou mít někde čaroděje? Proti tomu bych byl bezmocný. A čaroděje ty fakt nemám rád. Ne a ne. Nejhorší byl ten fakt, že jsem byl defakto obklíčený. Byl jsem teď pěkně v pasti a nenapadalo mě, co s tím dělat. Srdce jsem měl jako zvon. Strach mi svíral hrudník jako železná pěst. I na těch lidech jsem cítil dost hnusné napětí. A to nebylo dobře. Byla to dost podělaná situace, protože se mohlo stát cokoliv. To vypadá... Černě odění vojáci? Kde jsem to už viděl? Začne se mi honit hlavou, když si všímám neobvyklých zbrojí. Alespoň myslím. V té tmě toho opravdu moc nevidím. A díky těm mizerným loučím jsem býval chvilkami dost nepříjemně oslepený. Bohužel... To nejhorší čekalo na konci cesty. Temný jezdec mě o to více vyděsil. Jeho kůň byl obrovský. A jezdec sám působil jako nějaký přízrak Smrti. Chvíli jsem na něj zvědavě civěl, ale pak jsem rychle sklonil hlavu. Aby nezahlédl znamení na mém čele, které bylo rovněž zamazáno sračkami. Dohajzlu! Povzdychnu si a shodím pytel ke svým nohám, abych mohl pokleknout na koleno. "Co si vode mě takový, mocný pán jako vy žádá? Já jsem jen malej pasák vepřů velebnej pane." Zahuhlám a snažím se držet na uzdě své smysli, které mě teď dost nepříjemně tepali v hlavě spolu s myšlenkami. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Postava si tě zjevně pozorně prohlíží a vůbec si nevšímá, jestli stojíš, klečíš nebo cokoli říkáš. Po děsivě dlouhé chvíli teprve promluví. "Vstaň, draku." Podle trhnutí stráží kolem o tom do téhle chvíle neměl nikdo z nich páru. Okamžitě se na tebe zaměří několik ostrých kusů železa, ale nikdo se neodvažuje zakročit, dokud postava na koni, podle hlasu žena, nedá pokyn. "Zdá se, že mého kapitána jsi oklamal. Je to hlupák." Voják za tebou zbledne do ošklivého odstínu zkyslého mléka a začne něco nesrozumitelného koktat, ale to už se ho chopí dva další vojáci, z jejichž tváří není vidět vůbec nic, protože jsou skryté černými přílbami. V průzorech je vidět pouze stín. Nebohý kapitán Už začal křičet a prosit o smilování, ačkoli se mu zatím nic viditelného neděje. Stráže ho rychle odvlečou z dohledu a i jeho výkřiky prudce utichnou. Teprve potom se pozornost postavy obrátí znovu k tobě. "Pročpak jsi zavítal do našeho krásného města?" |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Vstříc stínu Nebylo hrozivější chvíle než-li té, kdy jsem zaslechl oslovení "draku". Byl bych přísahal, že mi v té chvíli proudil krví led. Cítil jsem mrazení po celé páteři. Byl jsem tedy odhalen. Pomalu jsem zase vstal, a rukou si setřel zbytky sraček z čela. Abych odhalil své znamení. Už jej nebylo třeba skrývat. Letmo jsem se poohlédl po několika kusech železa, které na mě mířili. Ale to mi dělalo poslední starosti. "Takže jsem byl tedy odhalen. No... To jsem taky mohl čekat že?" Prohodím, dám ruce v bok, a kopnu do malého kamínku u nohou. Mezitím co jsem se díval, jak odvádí kapitána, a mě bylo hned jasné proč. Ani mě to nepřekvapovalo. Ale spíše jsem se snažil odhadnout, co tohle může být za frakci. A proč mají ve vedení ženu? I na tu jsem se zas zadíval, abych si jí lépe prohlédl. Zajímala mě. "Proč? Pch! Mám důvod ti odpovídat? Nevím ani co jsi zač. A ty nevíš, co jsem zač já!" Založím ruce na prsou a naberu pevný, rovný postoj. Nebojím se. Alespoň ne navenek tedy. "Já si můžu jít kam chci. A můžu si dělat co chci." Pronesu stylem rozmazleného prince a odfrknu si. Načež se začnu rozhlížet kolem, a hodnotit situaci. Hmmm, nějak je rozptýlím a uteču. Dřív, než vůbec tasej ty svý párátka. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Žena, pokud to žena je, si vyslechla celou tvoji řeč mlčky. "Protože mě se odpovídá." Prohlásí nakonec prostě, jako by na světě nebylo nic jasnějšího. "Mám dnes ale dobrou náladu, takže ti dám ještě jednu možnost. Co děláš v mém městě?" Pokud i tak neodpovíš, myslí ti prošlehne mrazivá bolest. Nakonec máš pocit, že ti mrzne každý nerv v těle. Vojáci stojí kolem a kromě toho, co už na tebe mířilo před tím, se nic nemění. Bolest po chvíli ustoupí, ale zanechá za sebou nepříjemný pocit, že se může kdykoli vrátit. "Tohle ber jako malou ochutnávku... a teď mluv nebo si tě nechám jako domácího mazlíčka." |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Konverzace na bodu mrazu Obrátil jsem oči v sloup, když se má, nová společnice tak ošila větou, kterou jsem slýchával už mnohokrát. Každému záleží na odpovědích. To je přeci jasné. Na mé tváři se díky tomu zničehonic objevil drzý úšklebek. Bavilo mě se dívat, co vyvolalo moje drzé chování. Naneštěstí to mělo i stinné stránky. K další odpovědi jsem se rozhodně neměl. O to více a silněji mě zastihnul ten nepříjemný útok v mé hlavě. Během chvíle jsem se celý rozklepal přicházející zimou. Chvílemi to začínalo i nepříjemně bolet. Až moc nepříjemně. O to více jsem byl rád, když to vše odeznělo. Drzý úšklebek mi z tváře nezmizel, ale rozhodně už jsem se měl k odpovědi. Alespoň k nějaké. "Ts ts ts. Drak jako domácí mazlíček? Ty si teda věříš ženská." Tiše se zachechtám a celý se oklepu, abych nabral do paží zase teplo. I když už tam nějaké je. Ale ten pocit zimy přetrvává. "Pcha... Co dělám ve městě..." Zabručím si pod vousy a promnu si spánky. Pak se jen porozhlédnu. Načež s pohledem na tu ženskou rozhodím rukama. "Co bych dělal? Procházím se ne? To si nemůže drak jednou za čas zajít do města?" Ušklíbnu se a letmo se poohlédnu po svém pytli. Jsem bezbranný. Mohl bych si vyvolat svou zbraň ale v žádném případě nemám čas na to, navléct si svou zbroj. Maximálně bych na sebe stihnul natáhnout prošívanici. Raději ale zase zvednu oči k té ženské. "A vůbec... Měl bych se zase rychle vrátit do sluje. Přepočítat zlaťáčky. To chvíli trvá víte?" Pronesu s vážnými grimasami v obličeji. Pak popadnu pytel a chystám se pomalu někudy odejít. Otočím se tak k ní zády a v rychlosti kontroluji blízké střechy. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Žena tě sleduje a pak konečně provede první viditelné gesto. Zakroutí nad tebou hlavou. Nadcházející bolest je asi tak desetkrát horší než ta předchozí a přijde ti, že trvá asi milion let. Když konečně odezní, její hlas už zní malinko netrpělivě. "Nech si svoje drzosti pro někoho jiného, já na ně zvědavá nejsem. Měl bys vědět, že svoje odpovědi dostanu. Buďto hned nebo o něco později. To už nechám na tobě, ale dnes trochu spěchám, tak by sis měl spíš pospíšit." Vojáci kolem se od tebe poněkud odtáhnou. "Mimochodem, pokud mě naštveš, nezůstanou ti žádné prstíky, na kterých by jsi mohl počítat." |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Blížící se bod varu Naivita už mi byla holt kdysi víceméně vlastní. Jako vždy na ní dojedu. Momentálně to bylo teď, kdy jsem se s výkřikem bolesti skácel na zem. Pytel se zbrojí zarachotil vedle mě. A já se mezitím chytal za hlavu a válel se po zemi. Plival jsem mezi bolestivým úpěním nadávky a tiše jsem se vztekal. Až když bolest odezněla jsem se trochu zase uklidnil. Teď už jsem se na ženskou díval ale dosti vztekle. Tiše jsem vrčel. "Co ode mě dohajzlu chceš? Myslíš si snad, že jsem sem přišel krást nebo co? Nebo snad zabíjet? Ooo ano, to je vskutku ideální." Odplivnu si a zase pomalu vstanu. Trochu se oklepu a pořádně si promnu bolavou hlavu. "Já jsem sem prostě přišel v naději, že bych si tu mohl najít nějaké, lepší místo. A když ne to, chtěl jsem si prostě aspoň obhlídnout, jak si vy, lidská cháska, žijete." Odfrknu si a s tichým uchechtnutím udělám poklonu. Spíše jako gesto výsměchu a pohrdání ale snad to nezjistí. "A taky mě zajímalo, kolik tu máte drahokamů. Já mám rád drahokamy. Snadno se s nimi čaruje. Hahaha!" Rozesměji se a pobaveně se ušklíbnu. Žádná věta není pravdivá. Lžu jako když tisknu. Ale hádám že bych jí mohl překecat. Určitě si nevšimne ani slůvka. "Takže už můžu jít? Uzavřeme tedy toto nudné jednání?" Smetu si trochu bordelu z ramen a změřím si tu ženskou nepřátelským pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Žena si tě znovu tiše vyslechne a pak sklouzne z koně. Vojáci s přitisknou ke zdem, jak se snaží moc se nepřiblížit svojí velitelce. Když si shodí kápi na záda, je konečně vidět, že je to žena. Vlasy má černé a dlouhé do poloviny zad. Lehce se jí vlní i dopředu, kde ale splývají s pláštěm. Přes levé oko se jí táhne dlouhá, hluboká jizva, zasahující až k čelisti. Oko je bílé a na první pohled slepé. Další dvě stejné jizvy se táhnou souběžně s tou první, každá po jedné straně a vyvolávají představu obrovských drápů. Druhé oko je jasně zelené a sleduje tě s chladným výrazem. Nos má rovný a špičatý a pod ním drobná, plná ústa jen svádějící k polibku. Nebýt tří jizev, byla by dokonalá, ale i přes to je krásná jako sám hřích. Dojde až tobě a rukou ti zajede do vlasů. "Stále jsi to nepochopil. Já vím, že tu nejsi jen tak. Vím, že jsi sem byl poslán. Chci vědět proč." Její ruka je chladná, když ti bez námahy ať chceš nebo nechceš zvedne za bradu tvář k sobě. "Prostě mi to jen řekni a můžeš jít." Kývna hlavou a vojáci se rozestoupí tak rychle, jako hejno vrabců, když po nich koukne orel. "Pokud nadále odmítneš odpovídat, budou to řetězy, bolest, ponížení a další nepříjemné kratochvíle." |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Podmanivé přesvědčování? Teprve tak nějak teď jsem začal dávat skutečně pozor. Když už sesedla říkal jsem si, že teprve teď začíná ten největší problém. Očekával jsem boj. Nebo rychlý konec. Cokoliv. Tedy... Téměř cokoliv. Když se žena poodhalila nevěřil jsem moc svým očím. Byla nádherná. Téměř dokonalá. Nikdy dříve jsem se s lidskými ženami ani nesetkával. Já se vlastně nikdy nesetkával s nikým. Proto jsem byl na chvíli celý zaražený, že na mě hned nepoštvala své psy. Co jí asi způsobilo takové šrámy? Mihne se mi hlavou při pohledu na ty jizvy. Jen krátce si je ale prohlížím. Hned poté mou pozornost upoutá její nádherné, zdravé oko. Absolutně jsem nyní neměl tušení, jak se zachovat. Nebo co dělat. "Eh..." Vydám jen překvapeně, a na chvíli ucítím ve tvářích nezvyklé teplo, když mi tak drze zajede do vlasů prsty. Byl jsem nyní pěkně nervozní, protože jsem jen čekal na to, až mi vrazí dýku do žeber. Z donucení jsem se jí nakonec znovu zadíval do oka. Moc jsem se nebránil, když mě vzala za bradu. Ale brzy jsem se stejně ohlížel zvědavě kolem. Za odpovědi mi nabízí volný průchod? To se snad ani nedá odmítnout. Pomyslím si a s malým úšklebkem se zachechtám. K tomu místu jsem stejně necítil žádné závazky. Ani k těm, kteří byli v něm. Takže jsem neměl co skrývat. "Ehm... Nooo... Je tady jedna hospoda. Takovej pajzl, ve kterém je nějakej, divnej démon. Chtěli abych něco podepsal nebo co. Ale já nevím o co vůbec šlo. Neumím číst ani psát." Pokrčím rameny, jako kdyby to byla normální věc. A poté se začnu pomalu dostávat pryč z jejího sevření. Byl jsem opravdu nesvůj. A hlavně jsem byl z ní nervozní. "Pak se všichni rozutekli kvůli vojákům nebo co. Víc fakt nevím. Jsi už konečně spokojená?" Popadnu pytel se svými věcmi a chystám se konečně utéct pryč odsud. |
| |
| Pomalu pryč Nenápadně jsme se plížili pryč z města a když ke mne ta v červeném promluvila, moc dobře jsem jí pozoroval. Hlavu měla zakrytou a bylo špatně vidět, ale přísahal bych, že když jsem k ní promluvil já, snad se i usmála. "Není slušné na dívku pokřikovat "hej ty!" a navíc, Lucy je moc hezké jméno," kývnu hlavou, srovnám s ní krok a pokračujeme pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Žena se podivně pousmála. Když si začal odpovídat o něco ochotněji, pomalu přikývla, ale zatím tě nepouštěla. "No vidíš... a tentokrát to ani nebolelo, že?" Druhou rukou tě pohladí po tváři. Těžko se věří, že je schopná bez zaváhání někoho mučit a nejspíše i poslat na smrt, podle toho, co jsi zatím viděl. "Jsi hodný, ale měl jsi to říct hned... to víš, že ano?" Lehce ti kývne hlavou. "Ale protože jsi nemluvil hned, jak jsem tě o to požádala, budu po tobě chtít ještě něco." Skloní se k tobě a lehce tě políbí na čelo, přímo na značku. "Hezky utíkej zpátky za nima a vypakujte se z mého města nebo budete trpět všichni a to, co jsi prožil před chvilkou, to byla jenom malinká ochutnávka." |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Pryč odsud Měl jsem tady toho všeho už plné zuby. Nejradši bych se sebral u tekl rovnou z fleku. Ale měl jsem nohy jako z olova. Byl jsem jako přikovaný k zemi a jen stěží jsem se k něčemu dokázal dokopat. Jednak jsem měl strach, co bude následovat příště, a jednak jsem se dokázal jen stěží odtrhnout od té ženské. Když mi sjela dlaní po tváři proti své vůli jsem se do ní tváří hlouběji natiskl, a tiše, sotva slyšitelně "zavrněl". Takové gesto jsem ještě nikdy nezažil. Bylo příjemné a uklidňující. I když slova té ženy ten klid zase rozháněla. Třešničkou na dortu však byl ten polibek směřující na mé čelo, který ve mě rozproudil krev. Celý rudý ve tvářích jsem jen cosi ostýchavě zamumlal na znamení souhlasu. A pak už jsem se jen sebral a i se svými věcmi jsem utíkal zpátky směrem, kterým jsem utekl od hostince. Na nejbližším rohu jsem se ale zastavil. Opřel jsem se zády o zeď a hluboce jsem se vydýchával z toho všeho. Srdce jsem cítil málem až v krku. Nemohl jsem tomu všemu přesto stejně uvěřit. Ani tomu, že mě nechala jen tak jít. Ale ne že bych si stěžoval. Poté, co jsem nabral dech, už jsem se jen zas dal na zbrklý útěk pryč z města. Pokusil jsem se vylézt i na střechy, abych to mohl vzít přes ně. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Ještě dlouho můžeš cítit pohled ženy v zádech. Když se zastavíš, slyšíš, že se procesí dalo znovu na pochod směrem k hostinci, takže tě pobízejí ke spěchu. Několikrát ses pokusil vylézt na střechu, ale budovy jsou tu moc blízko u sebe a jen málo z nich nemá patro. Nakonec se ti to ale přeci jen povedlo přes nějaký prasečí chlívek. I když jsi chtěl zamířit rovnou ke hradbám, něco ti říkalo, že by to nebyl nejšťastnější nápad a nutkání poslechnout přání neznámé ženy se výrazně zvýšilo. Když tak další veřejně ;) |
| |
| Pokřikování Trochu nervózně se ohlédnu uličkou zpět, ale je prázdná. Tedy snad. Teprve potom se vrátím myšlenkami k Áresovi, i když pozornost stále více věnuji okolí. "Hej ty, je často bezpečnější než jméno." Pokrčím rameny. Jak jsem říkala, hej ty, je milé označení proti jménům, kterými jsem už byla častována. "Co jsi zač?" Jakoby náhodou sjedu rukou po jeho ruce. "Člověk asi ne, co?" |
| |
| Konverzace Moc dobře si všímám, jak Lucy kontroluje okolí a vedlejší uličky. Dává pozor, ani se nedivím. Město je teď na nohou a nějaké stráže, které se na nás teď vyvalí, je to poslední co potřebujeme. "Možná bezpečnější, ale nevkusné," odvětím ji. Jména, to je věc... Když zdá jeden ty pravá, tak se dá napáchat hodně škody... Stejně jako ona, i já si dávám dobrý pozor, kudy to vlastně jdeme a kromě toho, že hlídám okolní pohyb, si taky tak trochu mapuji cestu. Jasně, nezapamatuji si všechno, ale alespoň si dokáži určit záchytné body. Když se potom zeptá, co jsem já vlastně zač, pokrčím rameny. Jo, to kdybych věděl... Vyhnanec, vyvrhel, rebel... Heh, to mě poser... Taky mi svojí rukou přejede po té mé. Nejdříve trochu ztuhnu a podívám se na ní, protože na takovýhle kontakt nejsem zvyklí. Ale pak se hned zase uvolním a ne, že by to bylo nepříjemné, naopak. "Člověk ne," pokývu hlavou. "Tohle všechno je jen... zdařilé krytí mého pravého já. Jeden se musí držet v anonymitě, jinak to s ním nemusí dobře dopadnout." |
| |
| Naše malá skupinka Ať už dáváte pozor sebelepší, nepedaří se vám vyhnout zástupům bíle oděných lidí, kteří se najednou vyrojí ze všech dveří i uliček jako na povel, ale nevypadá to, že by si vás zatím nějak zvlášť všímali. Všichni míří jedním směrem, tím samým, co vy. Kdo má trochu povědomí o městě, může vědět, že všichni míříte k poměrně rozlehlému náměstí, uprostřed kterého je dřevěná konstrukce. Vypadá to, že se něco bude dít, že všichni na něco netrpělivě čekají. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Stalker stále zapadlý - nic nového jsi neviděla. Laif byl zatažen doprostřed průvodu vojáků, kde měli vojáci černou zbroj a žádné pochodně, takže jsi neviděla, co se tam stalo, ale poměrně brzy vyběhl ven a zamířil pryč a na střechy. Skupinka se dostala mezi spoustu bíle oděných individuí, která se vyrojila snad z poloviny města v podstatě v jednom okamžiku a úplně všichni míří jedním směrem - k náměstí - a ze západu je vidět, že tam mezi sebou někoho táhnou - mezi bílou záplavou vyniká skoro tolik, co vaše skupinka. |
| |
| Na střechách Zhluboka jsem si vydechl, když jsem se dostal na vyvýšená místa střech. Odtud už bude cesta z města naprostá hračka. Alespoň jsem v to doufal. Nicméně nyní jsem nabodl pytel se svou zbrojí na blízkou korouhev, a v rychlosti jsem se začal navlékat. Pomohl jsem si trochu magií, takže to nezabralo tolik času jako normálně. Když jsem byl zas plně navlečen mohl jsem vyrazit dál. Rozběhl jsem se opatrnými krůčky po střeše a pořádným, dlouhým skokem jsem se přenesl na další střechu. Zbroj mi nedělala žádné závaží. Alespoň ne pořádné. Na poslední chvíli jsem se ale musel zastavit. Chvíli jsem se díval na hradby města. Pociťoval jsem nutkání jít za tou sebrankou, než li k hradbám. Nevím proč. Nevím jak to vysvětlit. Ale prostě jsem cítil že cesta k hradbám by byla špatná. S hlubokým odfrknutím jsem se tedy rozhlédl po městě. Bude to těžké. Ale najdu je. Pořádně jsem se tedy odrazil a přenesl se na další střechu. Zkontroloval jsem uličku pod ní. A pak jsem se přenesl na další. Znovu jsem zkontroloval uličku. Zhluboka zavětřím, a pak přeskakuji další střechu. Znovu a znovu, dokud je nenajdu nebo nevycítím. Naštěstí, či spíše naneštěstí, město nečekaně ožilo podivným životem. Ulice se zničehonic zaplnili davy zvláštních lidí. Nejdříve mě to vyděsilo. Ale když jsem viděl kam všichni směřují... Nedalo mi to a opatrně jsem ten proud následoval. |
| |
| Nečekané vyrušení "Někdy se musíš nad nevkusné povznést jinak by tě to mohlo stát život." Pokrčím rameny a pokračuju. Mám nutkavý pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla. Na něco hodně... hrozně moc důležitého. Ujede mi sprostá nadávka a rychle si stáhnu kápi ještě hloubš a pevně se zahalím do pláště tak, aby ze mě nebylo vidět vůbec nic. Také se pokusím dostat do středu skupinky, ale to je v tomhle počtu trochu náročnější. Zrychlí se mi dech a očima těkám po dlažbě. Neodvažuju se zvednout hlavu ani o kousek. Tohle je skutečně hodně zlá situace. |
| |
| Město ožilo "No o tom mi něco povídej," sklopím hlavu více k zemi a udržuji krok s Lucy. Všechno bylo v cajku a nikde nikdo, takže jsme se táhli městem nezjištěně. Ale to se změnilo... Všude okolo se vyvalili lidé v bílém, mezi které jsem zrovna já sakra nezapadl. Vlastně jsem v té tmavé košili pěkně svítil. Lucy si spíše tak pro sebe zakleje, stáhne kapuci a oči klopí k zemi. Já se držím hned vedle ní, abych jí neztratil z dohledu. Sic jí neznám, ale ona nás celou dobu vedla z města. Tedy, alespoň doufám. Taky jsem si i přes ten dupot a šramot všiml, jak se jí zrychlil dech. Musí ji vadit, když je kolem tolik lidí a není na to zvyklá. Nic jiného asi nezbývalo, takže jsem se valil s davem vpřed. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Po střechách jsi měl rovnou několik výhod. Tou největší asi bylo, že ses nemusel prodírat tím davem dole a ani to nevypadalo, že by někdo měl zvlášť v úmyslu zvedat hlavy. Sem tam jsi mohl zaslechnout pár zpěvných slov, krátké útržky nejrůznějších modliteb. Netrvalo dlouho a přes střechy ses dostal ke spodní části náměstí. Cestou jsi dokonce zahlédl i vaši skupinku, vzhledem ke kontrastu barev velmi nápadnou, nicméně zatím zvědavost překonala nutkání se k nim připojit. Když doskáčeš až k náměstí uvidíš na levé straně nějaký rozruch. |
| |
| Copak se to zase děje? Škoda, že drobné, vetché stařenky neklejou. Moc toho o tomhle městě nevím, ale jedno si jeden zapamatuje rychle. Zvláště když má na čele rohy. Fanatici vypadají vždy skoro stejně. Všimnul jsem si, že dívka to také pochopila velmi rychle a zjevně to nejsou jen tak ledajací fanatici, vzhledem k její reakci. Pomaličku se davem prošourám k ostatním a u každého se na chvilku zdržim, abych jim mohl pošeptat pár slov. Všem více méně stejné sdělení o tom, že to, v čem se tu právě po krky brodíme, jsou náboženští fanatici. Že by nebylo dobré na sebe přitahovat moc pozornosti, že by rozhodně nebylo zdravé začínat náboženské polemiky, a že se sejdeme na druhé straně náměstí - každý jde na svou pěst. Když odejdu posledního, shrbeně vklouznu do davu a netrvá dlouho, vypadá to, že se po mě slehla zem. |
| |
| Tohle se mi nelíbí ... Kroužím už tak dvacáté kolo vysoko a obloze a pozoruji situaci pod sebou. Našla jsme si tu nějaké teplé proudy, takže ani nemusím tolik mávat křídly a více méně jen plachtím. Každopádně to dole se mi nelíbí. Nejdřív ten rudej co se připletl do zástupu vojáků a prošel si jejích temným středem. Chvilku jsem přemýšlela že bych sletěla mu pomoc, ale takovíhle nálet by byla sebevražda, zvedli by kopí a byla bych lítající sekaná. Ale jak se ukázalo, asi je por ně příliš nudný a tak ho nechali jít. Co mi ale padlo do oka byli roje bělochů a pak i ten jeden chudák který bude nejspíš dnes k večeři. Rychle jsem našla skupinu šílenců, ke kterým už bohužel patřím a vyhlídla strategickou cestu jak k ním a kudy ven. Udělala jsem si poslední kolečko kolem města abych si prohlídla situaci ze všech stran a pak jen přeletěla nad skupinku a složila křídla. V ten moment se ze mě stal kámen co padal k zemi. Jen kousek před tím, než jsme proletěla jak cihla střechou domu na který jsme mířila, jsem roztáhla křídla, silný náraz větru se do nich opřel a s dalšími dvěma mávnutími jsem dosedla na onu střechu s naprostou elegancí. Jediné co se nepovedlo byl prach ze střechy co se zvířil při takovém přistání. Kouknu přes okraj střechy na skupinku co tam ještě před chvilkou stála. Bohužel už nestojí, než jsem se sem doplazila, zdrhli mi. Kurva... Takže teď jsme tu a nemůžu pryž bez toho aby mě někdo viděl vzlétat. Zalehnu na střechu, tak aby mi koukala jen hlava a projíždím pohledem zástupy bílých postav. Najít zde nějakou jinou barvu by mělo být sranda. A rovnou se kouknu co že to mají v plánu. Počítám že ho obětují nějakému barbarskému bohovy nebo tak něco. Na o se koukat můžu. O člověka ubude, radosti přibude ! Dávám si přitom pozor, aby mi někdo nevlezl do zad. Nerada bych překvapení a meč v krku. |
| |
| Fanatic city Jeli jsme za tím procesím pochybných existencí s podivným pocitem v kostech. V tom dotyku byla jakási známost, ale zároveň byl cizí. Chvíli tu byl a pak zase zmizel. Kurva, odkdy se pocity chovají jako chytrá horákyně?! Zavrčela jsem podobně jako Bellina vlčice. Šestý smysl řval něco o opatrnosti. No, řval... Mlácení zvonu na kostelní věži během požáru je zlaté oproti tomu upozorňování na nebezpečí. Jen mi nějak není pořád jasné, na co bysme si měli dávat bacha. A to se snažím si vzpomenout, co by nás kromě Nicoty mohlo nějak ohrozit. Do háje! V ulicích najednou byla hlava na hlavě. Bíle odění lidé pomalu kráčeli ke středu města, přes který nás démoni vedli. Místo skřípání zuby jsem si jen rezignovaně povzdychla. Bába nás jednoho po druhém obešla s kázáním o nějakých náboženských věcech. Dívala jsem se na démona v tu chvíli, jako by spadl z višně a jestli to myslí vážně. Já jsem až na ty v posledním tažení neviditelná a nehmotná osoba. Vždycky jsem byla, pokud jsem sama nechtěla. Seskočila jsem ze svého koně, vzala otěže a začala se prodírat davem. Nebo spíš jsem tím davem začala procházet. Jako mrazivý pocit v zádech. Šla jsem dál, dokud jsem se nezastavila skoro před tím podivným pódiem. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Střecha se pod tebou málem prolomila, ale po ošklivém zapraskání naštěstí vydržela. Na druhou stranu nečekaný poryv větru a prachu přinutil několik postav vzhlédnout a očima hledat jeho původ. Naštěstí byli poněkud oslněni a tobě výrazně pomohli stíny, takže nad tím po chvíli jen zakroutili hlavama a rozhodli se to ignorovat. Když ses trochu uklidnila, dolehli k tobě útržky mumlaných písní a části různých modliteb. Nevypadalo to zrovna na nejpřátelštější místo pro někoho jinak smýšlejícího. Když ses trochu oklepala ze šoku z toho, že jsi byla málem prozrazena, mohla sis lépe prohlédnout vězně, kterého táhli v řetězech pod tebou. Vypadal zbídačeně a poněkud omámeně a v řetězech ho téměř táhli. Mimo těžkých okovů měl na sobě jen jakousi bederní roušku. Viditelně neměl na těle žádné zranění. Po chvilce mu vlasy spadly víc do tváře a odkryly tak poněkud špičatější ucho. Asi ne dost na elfa, ale možná nějakého křížence. Ačkoli si stále kontroluješ záda a nikdo není na střechách v dohledu, máš nepříjemný pocit, jakoby tě něco pozorovalo a čekalo na vhodnou příležitost k útoku. Dav už je zase zcela zabrán do svých záležitostí a nikoho ani nenapadne vzhlédnout. Na střeše nedaleko můžeš zahlédnout ještě další stín, vypadá to na Laifa. |
| |
| Run! Ani jsem moc neposlouchala, co nám démon říká. Tak nějak jsem o těhle lidech věděla svoje. Mám jedině kliku, že se mi nedělají jizvy. Trochu se otřesu a schoulím se ještě o trochu víc. Moc se mi nelíbí, že se tudy mám prodírat sama. Trochu nahrbím ramena, ohlédnu se na nohy, které patří ostatním a pomalým krokem vyrazím dopředu. Kdykoli do někoho narazím, zamumlám něco zbožného, ale snažím se tomu co nejvíc vyhnout a postupovat s davem. Ještě věnuju pohled tam ostatním. Těm co mají to štěstí, že vypadají jako lidé. "Hodně štěstí. Nenechte se chytit. A rozhodně se nenechte chytit se mnou." Slova skoro nejsou slyšet a pokud by se někdo podíval mím směrem, rychle skloním hlavu co nejníž a co nejpokorněji něco nesrozumitelného zamumlám. Drž hlavu dole a nikdo si tě nevšimne. Drž hlavu dole a třeba se ti nic nestane. |
| |
| GTFO V tom davu to nebylo zrovna dobré a já v těhlech hadrech ještě vynikal. Super, by to chtělo do bíla... Ale teď nemůžu! Zakleji si sám pro sebe. No ale to už se k nám prodral ten démon, nebo vlastně, ta babka a pošeptala nám pár informací. Zkráceně, držet hubu a krok, protáhnout se mezi těmi náboženskými fanatiky a sejít se na druhé straně náměstí, na kterém se asi nebudou dít moc hezké věci. A ono to i znělo jako super plán, jenže když jsem se zamyslel, přestalo se mi to líbit. Skupinka se rozdělí a tady babizna zmizí s našimi podpisy a bum, všechno je v hajzlu. A ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale... Jsem zvědaví! Nezbývá nic jiného, než se prostě prodrat přes a na druhé straně si je nějak nahnat. Hurá na věc! Taky ještě zaslechnu tu dívku, která popřeje hodně štěstí a upozorní, abychom se nenechali chytit a ještě zdůrazní, abychom se nenechali chytit s ní. A jelikož ve mě vzbudila zvědavost už před tím, rozhodl jsem se proplížit za ní. Chudák holka byla vyděšená, jak kdyby jí měli začít natahovat na skřipec. Vydal jsem se tedy tak možná metr a půl, možná dva za ní s hlavou převážně sklopenou k zemi. Ale dával jsem si pozor, abych jí neztratil z dohledu. Ostatní mi byli teď u řitě, snad dojdou. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Chvíli procházíš, ale čím seš dál, tím více máš pocit, že tě někdo pozoruje pomalu se k tobě začínají i otáčet tváře. Někteří jen pohlédnou skrze tebe, ale někteří na tobě na okamžik spočinou pohledem. Nevypadá to, že tady by ses takhle moc schovala a když o tom začneš uvažovat uvědomíš si, že tady bývalo mnoho práce. |
| |
| Taktický ústup! Ještě stále v šoku z hrůzného nebezpečí ze strany krvežíznivých blech jsem najednou zjistil, že běžím uvnitř té pošahané skupinky vedené velkým kozím mužem. Takto jsem si rozhodně dobrodružství ani družinu svých služ... ehm společníků nepředstavoval. Nakonec staneme na náměstí před něčím, co je podle mistra paroháče davem fanatiků. Že by někdo konečně pochopil, že jsem zkrátka boží a rozhodl se mě uctívat? Zřejmě ne. Dočkám se však něčeho naprosto nečekaného – svobody. Zvířecí mužík vyhlásil sólový přesun, což pro mne znamená jasnou příležitost. „Tak snadno mě nedostaneš ty nemódně oblečený kozáku,“ zavrčím a vyrazím davem... Někam. Hlavně jiným směrem než netopýroman. |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Snažíš se mizet statečně, ale několik nesouhlasných pohledů davu si vysloužíš. Vypadají čím dál naštvaněji, ale to už se kupodivu vymotáš do volnější části města. Začínáš si gratulovat, když do někoho narazíš. Pochopitelně mu nevěnuješ jediný pohled, protože je to malé, shrbené a nezajímavé. Zajímavé to začne být až v okamžiku, kdy tě ta osůbka chytí za ruku. Když se podíváš zjistíš, že je to přesně ta babka, ve kterou se proměnil váš průvodce, aby unikl nechtěné pozornosti. "Jdeš špatným směrem." Na křehkou osůbku má skutečně velmi nekřehký stisk. "Copak? Zapoměl jsi, kam jsem řekl, že jdeme? A nebo už nechceš své království a harém?" Pomalu s tebou zachází do jedné dosti temné uličky, kde se promění. "Odpuštění rodičů? Copak ti odměna přijde málo?" |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro Pln uspokojení kloužu davem a nevšímám nesouhlasných pohledů té špíny kolem. Oni mi jen závidí mou dokonalost, není to má vina, že je to všechno jen lůza a k tomu ještě navíc mající poměr se zvířaty. Jedno z těch individuí mi dokonce vstoupilo do cesty a sevřelo ten svůj vrásčitý pařát kolem rukávu mé krásné kamizoly. „Co si to sakra dovoluješ ty...!“ Slova mi uvíznou v hrdle, když zjistím, s kým mám tu čest. Náhoda je blbec a štěstí děvka. O osudu se raději ani nezmiňovat. Skřípu zuby, když mě rohatý (nebo to je vlastně rohatá?) odtáhne do uličky a tam se přemění zpátky. Pak se ale zmíní o odměně a při padnutí slov jako harém nebo království by jeden mohl říct, že se mi mé bezchybné uši narovnaly vzrušením. „Tak momentík netopýří muži nebo ženo nebo co to vlastně jsi,“ skočím mu do řeči a dám mezi nás ruku, jako kdybych mu ji měl v úmyslu ucpat, „o ničem takovém tady nepadlo ani slovo. Jen o tom, že tohle je pravděpodobně celé otcovo přičinění.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Dobře, střechy vydržela, za to jsme moc ráda, nerada bych na sebe strhla pozornost úplně všech z celého okolí. Příště se na ně vyseru a nebudu je ani varovat, i když jsme je nevarovala. Ale chtěla jsem ! Místo toho pozoruji představení. Chudák co má být dnes na talíři vypadá že to bude pro něj spíše odměna. Jo znám ten pocit... Jediné co mi kazí show je divný pocit že mě někdo sleduje. Ke všemu nějaký stín v dálce, sice vypadá jak rudohlavec, ale to neznamená že můžu povolit v ostražitosti. Ha, je to nějaký podvraťák. Kdyby to byl člověk, klidně bych se koukla. Jo kdyby tam byl trpaslík, obětovala bych si ho osobně. Ale takhle opadl veškerý můj zájem. Krom toho nepříjemný pocit neustává. za tu dobu co tu straším na světě jsem se naučila věřit svým smyslům a pocitům. Otočím se proto směrem od náměstí a roztáhnu křídla. Odrazit se nebo jinak pohybovat po střeše není asi nejšťastnější nápad, proto musím vzlítnout z místa. Největší otrava a taky dosti namáhavé. Trvá několik silných mávnutí než se vůbec zvednu aspoň metr nad střechu, pak teprve můžu vyrazit kupředu a začít nabírat výšku. Snažím se nejrychleji, protože teď budu rozhodně nápadná. |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Pozoruju, jak na něj působí moje slova. Pobaveně se ušklíbnu a udělám divné gesto rukou, kdy si jí přejedu asi 30 cm od tváře, dlaní k sobě, mezi námi. Spokojeně si přikývnu a dávám se do připravování návnady na egocentrického elfa. Bude z něj dobrá návnada, pokus se ukáže, že naše kořist má blíže ke své matce než otci. "Nezmínil jsem se? Tak to se pochopitelně omlouvám. Občas zapomínám na některé detaily. Ale snad sis nemyslel, že po tobě někde bude něco chtít bez příslibu odměny....?" Procházím uličkou dál od jejího vchodu. Dokonce cápka i pustím, myslím, že moje slova ho tu udrží velmi dobře. "Za dodání jednoho kluka si můžeš přát cokoli. Je to pochopitelně výjimečná nabídka jen pro někoho tak výjimečného, jako jsi ty." A už se vezeme. "Pochopitelně ti ostatní otrapové, ti dostanou jen nějaké to zlato, ale ty, ty jsi něco lepšího." |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Sice se tvým směrem otočí několik tváří, ale zrovna jsou v tak špatném úhlu, že tě nezahlédnou. Ozve se nějaké pobouřené mumlání, ale nemíří za tebou žádné šípy ani pochodně a ty se nakonec dostaneš bezpečně do vzduchu, zpět na svoji okružní letbu. Na střechách kus od tebe je skutečně Laif, teď když už jsi zase o něco výš nad nimi a klidnější, tak se ti i líp kouká. Stalkera, Mathaie ani vašeho průvodce nevidíš, ostatní se tak nějak po vlastní ose snaží dostat k náměstí. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Jak nabírám výšku, zahlédnu opravdu rudohlavce na střeše opodál, přeletím tedy nad ním abych se detailněji podívala co má v plánu. Rychlí přelet nad jeho hlavou by mohl stačit a pak už zas zamířím na okružní cestu okolo téhle díry. Už druhé kolo se snažím najít někoho z tlupy trotlů, zahlídnu několik z nich jak se prodírají k náměstí. Netuším co tam chtějí dělat, doufám že osvobodit toho podvraťáka. Každopádně do tohohle se zapojovat nebude. Pokud se ovšem neobjeví trpaslík. To by bylo jiná. Zbytek se někam vypařil. Nejspíš zalezli do nějakého domu, nebo sehnali stejné oblečení a jsou součást davu. Tak či stále pročesávám pohledem celé město, hledajíc pestrobarevnou bandu trotlů. Jsem ráda že nemám v zadku šípy nebo kopí. Není nic příjemného vyndavat si ze slabin zlomené šípy. I když teď s mým starým novým brněním se ledacos mění. Hlavně startování dá práci. Docela jsem zlenivěla nošením lehkého brnění. Měla bych se rychle hodit do kondice. |
| |
| Čas, děj Jedu si na svém koni usmívám se. "Vím příteli, vím." bavím se, jelikož vše nakusuje a dává všude svou hnilobu a plíseň. "Tobě se to líbí co?" poplácám ho po krku a protáhnu se do výšek. Jedu si s klidem, nějak jsem nevnímal cestu, vím, že vepředu nějak se dohadovali a kecali. Bylo to zábavné je chvíli poslouchat, ale opravdu jen chvíli. Dám si hůl na ramena a položím si na něho ruce, sedím rovně a ta sladká bolest co mi dělá moje hůl je tak sladká, tak lahodná. Najednou se ale zarazím v rozjímání a cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Jsem neklidní, jelikož to se mi obvykle nestává. "Co to?" zamračím se lehce a chtěl jsem se zeptat své sestry, ale ta už pádí do davu. Dav? My už jsem u konce? Zamrkám nevěřícně a stojím i s koněm na jednom místě a pozoruju všechny. "Páni, asi nebudu rozjímat tak dlouho a často, skoro vše mi tu uniká." řeknu si spíše pro sebe a rozhlížím se po okolí. |
| |
Copak se to děje... V klidu si jedu za sourozenci, napůl ležím na mém koni. Nějak moc nevnímám okolí, je mi jasné, že by mě Bien nebo průzkumnice varovali před něčím, kdy bych se musel narovnat a zasáhnout. Najednou jsem ale dostal velmi špatný pocit a bzučení mušek se zintenzivnělo a hejno se začalo hýbat. Vypadalo to trochu, jak kdyby kolem mě vlál vítr a hýbal mi pláštěm. Zamračil jsem se, ale nezvedal se. Pro jistotu jsem pustil více průzkumnic. Popohnal jsem Bien, abych dojel dvojčata. Jen pro jistotu. Pak se všude kolem vyrojí bílé postavy. To už se nadzvednu a rozhlédnu se. Co se to tu děje? Pak se tu vynoří démonek aka stařenka a že se sejdeme na druhé straně náměstí. Zajedeme za roh, takže nyní ulicí vidím až na náměstí. A jak to asi máme udělat? Splašit koně a udělat si uličku? Zachytím pohledem, jak sestřička si prostě prošla skrz dav. Normálně si dělám cestičku pomocí much, ale to by v téhle situaci nebylo asi úplně rozumné. Pobídnu Bien a zařadím se s ní vedle Rakova. "No tentokrát ale nejsi jediný, kdo není plně v obraze. Jak se dostaneme na druhou stranu náměstí? Nějaké nápady?" narovnám se a hodím na něj pohled zpod kápě. |
| |
| Tolik lidí a já nesmím ani jednoho? Fňuk
|
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Sesedli jste, nesesedli jste, každopádně jste se začali pomalu prodírat dopředu se sebejistotou vám vlastní. A ono to vlastně všechno vypadalo úplně normálně. Lidem kolem vás začínalo kručet v žaludku, začínali kejchat a do modliteb se začali mísit ostřejší slova a lokty. Jako vždy se všechno točilo kolem vás, ale nezasahovalo vás to. To se pak ale naráz změnilo. Po sotva pár metrech jste znovu pocítili ten nepříjemný pocit a spolu s neodbytnou představou toho, že jste na něco důležitého zapomněli, se dostavila i vám zcela nová a hodně odporná představa, že by vám mohlo být ublíženo. Tváře v davu se začínali otáčet k vám a lokty do žeber už rozhodně nemířily pouze do bílých postav. A dokonce to i bolelo. Skoro se zdálo, že něco, a teď už jste si byli naprosto jistí, že to něco je za vámi, z vás dělá obyčejné lidi. Sice se schopnostmi jezdců, ale velmi zranitelné. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro To, že se po tobě stále více tváří obracelo, to byla jedna věc, ale to, že jsi najednou ucítila zcela lidské zamrazení v zádech, to bylo něco úplně jiného. Pokud ses ohlédla, viděla jsi svoje sourozence prostupující davem, ale vypadalo to, že začínají mít pomalu problémy. A pak se ten pocit dostal i k tobě. Znovu to něco, na co jsi zapomněla, ale bylo to při tom tak strašně důležité, ale hlavně pro tebe naprosto nový a extrémně odporný pocit vlastní zranitelnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Davy, miluju davy... davy... DAVY...
|
| |
| Děsně nenápadná sledovačka Šťastlivec (chudák) Laif Posedávala jsem na stole a celkem koketovala s myšlenkou, že bych se mohla změnit do trochu větší podoby, ale nakonec jsem musela uznat, že tahle velikost mé maličkosti se mi nakonec přeci jen codela zamlouvá. Všimla jsem si, že do místnosti se vrátilo to rudovlasé stvoření, které jsem chtěla dneska otravovat. Minimálně předtím se mě nepokusil odehnat, tudíž to je jen a pouze jeho chyba. O výhodě výsky okolo deseti centimetrů jsem se přesvědčila přesně v tom momentu, kdy se vrátil hostinský, který mi připadal stále stejně naštvaný. Možná na jeho poměry trochu víc, ale co, vždyť je ot jedno. Trochu naštvaný, nebo ultra naštvaný, stejně se nás chystal právě teď vyhodit. Respektive nám dal krááásné ultimátum, kdy jsme se prostě museli rozhodnout vypadnout. Potom se ale jakoby uklidní a začne se věnovat leštění sklenice. Mezitím po očku pozoruji, jak to rudovlasé podepisuje ten papír, který tu podepisovala snad polovina lidí. Postavila jsem se na stole na drobné nožky a prostě bez hlesnutí vylétla ven z budovy pootevřeným oknem. Mám pocit, že hostinský ani nikdo jiný si toho ani nevšiml, nebo mi aspoň nic takového nedával najevo. Postavila jsem se na parapet z venkovní strany a znuděně se protáhla. Nějak jsem teď nevěděla, co dělat. Podle lístku, co ráno přišel jsem čekala, že by to mohlo být něco, co mě zaujme víc, než někoho lovit. Hlavně, koho bych asi tak byla schopná ulovit já? Vykecala bych mu leda tak díru do hlavy. Takže.. teď to bdue chtít někoho, kdo má pořádně tvrdou lebku. Víceméně v tu chvíli okolo mě prošel ten rudovlasý a sehnul se k bahnu a výkalům, které si začal patlat na hlavu. Trochu jsem nakrčila nos a podívala se na něj stylem "Co to sakra dělá?" , ale potom mi to možná i tak trochu secvaklo. Když se zvedl a rozeběhl se někam pryč, prostě jsem si tak klidně letěla za ním a sledovala ho. Přemýšlela jsem, jestli kličkuje sem tam jako jen tak, nebo jestli zná cestu, každopádně mi to mohlo být jedno. Postupně jsem se dostala během letu až asi půl metru za něj a sledovala ho, i když se vydal nahoru a dostal se ke střechám. Když na sebe navlékal zbroj, jen jsem si sedla a povzdechla si. Možná jsem ho mohla upozornit na svou přítomnost, ale proč to, když to zatím není třeba a nenudím se až tak moc? Když se vydal dál po střechách, jen jsem se líně vznášela ve vzduchu za ním. Vypadalo to, že mu zbroj nedělá žádné problémy, což mě možná ani tak nepřekvapovalo. Najednou se zastavil a očividně nad něčím přemýšlel, než e znovu rozeběhl, tentokrát jiným směrem a očividně něco hledal. Až když se nějakou dobu nezastavoval, dostala jsem se až k němu a vedle jeho hlavy se ozvala. "Hele, nemůžu si pomoct, ale s těmi lejny na hlavě možná přitáhneš víc pozornosti, než bez nich, nemyslíš?" ,zeptala jsem se a najednou mě napadlo.. Ví o mně, nebo si toho nevšiml? to zjistíme za chvilku. "CO to tam dole mají?" ,zeptala jsem se a pokynula hlavou k náhle o něco živějším ulicím. |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Sleduju s úsměvem, jak se moje sestřička prodírá davem, ještě je pošťuchuje a užívá si jejich 'vřelé' přijetí do společnosti. Jdu pomalu za ní, kůň se mi změnil v králíka a toho jsem si strčil za hlavu do kapuci a tam se zachumlal, pozoroval dění kolem nás. Jdu za ní, cítím divný mráz v zádech, zpomalím se, rozhlížím se kolem sebe a začnu se mračit. "Tohle je zajímavý." poté uslyším svou sestřičku, která má slzy na krajíčku a nakonec kňourá jako malá holka. Dojdu k ní, stoupnu si těsně za ní a rukou ji obejmu kolem hrudníku a dlaň ji položím na její rameno. Přitáhnu si ji k sobě blíž, hůl si více nahodím do ruky výš a jsem připraven bojovat. Dám sestře pusu na tvář a zašeptám ji do ucha. "Neboj se, držím tě, jsem u tebe. Jedna duše, jedno tělo." řeknu ji potichu a přitom očima prohledávám nepřátele. Usmívám se. Chlad, strach, ten miluju, možná - možná budu nesmrtelný natolik, že mi to bude fuk a vběhnu do davu se nechat zmasakrovat. Možná má krev přesto zůstane jako kyselina, jako hniloba, jako hnus, který se dostane do vody a otráví ji. Voda otráví pak pole a jejich jídlo, vznikne hlad a poté válka o poslední jídlo a poté, nakonec i smrt těch lidí. Možná má krev bude apokalypsa sama o sobě. Líbilo by se mi to, jsem velice zvědav. Dívám se na davy, na jejich pohledy, tupé jak zvířata, nenávistná stejně jako já. Můj králík za mnou vystrčil čumák a chvěje se. Chvěje se vzrušením a přitom i hrozivým strachem. Je stejný jako já, láká ho smrt. Vždycky jsem byl zvědav jak by vypadal posmrtný život pro nás, jak asi vypadá? Obláčky? Oheň? Nebo spíše nicota? Ano, představuju si spíše nicotu, představuji si obrovskou, prázdnou díru. Podívám se na sestru a otřu se tváří o ní a víc si ji k sobě přiblížím a postavím vedle ní svoji hůl tak výhružně jak to jde. Moje sestra, moje malinká sestra, bojovná a přesto tak lidská, chce svou sílu, chce být jako kdysi. Ale to každý z nás, to každý z nás chce být tím čím kdysi byl. Proč? Je to jednoduché, je to tak prosté, že to ani nejde nepochopit. Milujeme svou sílu, milujeme bolest, smrt a zábava, všichni tři ji milují a já nejsem vyjímkou. I já chci mít zpátky síly. Každý chce mít zprvu to co nemá či ztratil. Kdysi dávno jsem chtěl poznat co je to smrt, vyhledával jsem ji, chtěl jsem ji zažít a chci ji poznat, chci vidět co je po ní, co po ní máme my. A teď, když můžeme zemřít, částečně chci mít svou sílu, chci jim udeřit tak tvrdě, tak hrozivě a pomstít se za mou sestru, že se bála, že plakala jak malá holka. Chci pomstit i svého malého bratříčka za to, že je z něho nyní troska, že ho snad ani netěší svět. Ale druhá část mě chce tam skočit a zjistit co provedou, jak až moc jsem nesmrtelný, jak až moc jsem jedovatý a hnilobný. Chci vidět svoje střeva, která obmotají tuhle prachbídnou vesnici, chci vidět jak moje střeva je zaškrtí a udusí je z mých zbylých tekutin co zůstaly ve střevách. Chci vidět krev, která zničí svět, chci vidět jestli moje rozložené maso z mého těla zamoří půdu a vše co v ní vyroste bude jedovaté a zkažené. Chci vidět, jestli můj mozek proroste jedovaté houby a zničí lesní ekosystém. Chci vědět tohle všechno. Co se stane, když mě spálí? Můj popel vysypou do vody a bude zamořena a skrz ní zničím znovu svět, poté se změním v páru a snesu se na zem jako kyselý déšť a vše zamořím hnilobou a houbami? Nebo můj popel odnese vítr a kam dopadne částeček z mého tělo, tam se rozšíří hniloba, hlad a smrt? A teď, teprve teď jsem tak blízko těchto odpovědí, nyní teď mohu snad získat odpověď na mé otázky. Jen natáhnout se, je to jen na dosah ruky a zkusit to všechno. Jen stačí pustit mou sestru a zasunout ji za mně a udělat jen pár kroků dopředu. Je to tak blízko, je to tak lákavé... Usmívám se a prohlížím si svoje okolí. |
| |
| Solidně mě to tu už irituje Práce nepráce, tady mě vidí každý. Ale to by každý z místních musel být v přední linii válečné vřavy nebo kat. A to je sakra blbost. Takže co s tím? No, nejjednodušší by bylo přemístit se prostě na druhý konec tohohle stupidního náměstí plného vidoucích. Jsem zatáhlá v tomhle dobrodružství ani ne hodinu a už mi to leze na nervy. Ostřejší slova volit nemůžu, jsou tu děti. Pak přišlo to lidské zamrazení v zádech. Ohrození vlastní existence. Zbytek rodiny se začal prodírat davem po svém. Další vlna chladu. Tak pojď, vylez, Nicoto. Stáhneš do svého chřtánu mě a už si nesáhneš na nikoho jiného, ušklíbla jsem se a sáhla do prázdna, do vzduchu. A pomalu jsem začala mizet, procházet na radniční věž. Chtěla jsem pryč, ale taky mě zajímalo, co se bude dít. A Siv šel poslušně se mnou, jen už jsem nahoře nedržela v rukou opratě, nýbrž kosu z kostí. |
| |
| Nikdo se nedívá na oblohu Oblivione Našel jsem si na střechách nějakou, pěknou pozici a chvíli jsem jen pozoroval nehezky živé město. Neměl jsem teď moc představu co dělat dál. Do ulic jsem rozhodně sestoupit nehodlal. A na druhou stranu bych rád zjistil, co se to tam na náměstí děje. Ale nasazovat kvůli tomu krk nehodlám. Pomalu se postavím a protáhnu si záda a ramena. Jistý plán mě napadl. Ale bude to asi hodně náročné. Ohlédl jsem se opatrně do ulic, abych si obhlédl situaci. A zkontroloval si, kde kdo od nás vůbec leze. Počítal jsem s tím, že všichni jsou tam dole. Proto mě tak Oblivione překvapila. Zaskočila mě nepřipraveného. Divoce jsem se po ní ohlédl a pobaveně jsem se ušklíbnul. "Pch! Myslíš? Vojáky to celkem oklamalo." Prohrábnu si vlasy a zatřepu lehce hlavou. Skutečně to byl hrozný smrad. Proto bych raději ani do ulic nechodil. "A vůbec... Co tu děláš malý tvore? Myslel jsem že... No, máš to... Ale to je fuk." Mávnu po chvilce váhání rukou, jak nemůžu najít správná slova. A místo toho se otočím zas k náměstí. Sám nevím, co si o tom myslet. "To by mě taky celkem zajímalo hele. Ale moc bych do toho rypák nestrkal. Už tak mi hoří pod nohama." Zakroutím odmítavě hlavou a radši se připravím na další cestu. Vezmu to po střechách kolem náměstí na druhou stranu. Ukáži Oblivione směr své trasy. Pěkně to obejdu zleva. Jako doteď. Silně se odrazit, a dračími pařáty se zachytit za komín, chrlič, římsu... Cokoliv co mě udrží aspoň na tu chvíli, než se vyhoupnu do stabilnější pozice. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Laif Plán obejít náměstí po střechách byl pěkný, ale bohužel jsi nebyl první, koho to napadlo. Bohužel pro tebe. První střechu jsi překonal bez problémů, druhé ses chytil a vytáhl se na ni, ale sotva po dvou krocích ses propadl v podstatě papírovou střechou. Zahučel jsi přímo do železné konstrukce, v podstatě klece s ostny obrácenými dovnitř. V přítmí jsi mohl vidět podobné útvary po většině půdy. V jedné z nich byla postava, která nápadně připomínala jednoho ze společníků z hospody. Stalker Do přítmí zrádné půdy se propadne další chytrák, co to chtěl vzít po střechách. Můžete si nejspíš hezky pokecat, protože zatím se neobjevila žádná stráž. Stalker + Laif Když se podíváte vzhůru, uvidíte hvězdnaté nebe za bytelně vypadající mříží, opět s ostny obrácenými dovnitř. Takto zaklopená jsou ale pouze buňky ve kterých jste vy dva, ostatní mají volný vršek. Oblivione Když jsi sledovala Laifův postup, vše vypadalo téměř dokonale až do chvíle, kdy ti zmizel z očí, jak se jednou střechou propadnul přímo dolů. Na střeše ale není vidět žádná díra a z vrchu vypadá úplně stejně jako před okamžikem. Jen možná některé tašky jsou o něco světlejší než by být měli. S největší pravděpodobností jde o iluzi, ale možná i portál nebo kdo ví vlastně co. |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Bell vybídla k sesednutí, víc než ochotně jsem se skutálel ze zad Bien a položil jí dlaň pod krk. Rubra se změnila ve vlčici a Rent v králíka. Ty se ztratili hnedle, nicméně Bien je stále kůň. Alespoň je bílá. Nesvítí mi tady v tom davu, jen překáží ostatním. Pak se sestřička zvesela vydala do davu. Brácha jí následoval, využívajíc mírně zvolněného davu za ní. Nakonec jsem se přece jen neochotně vydal za nimi, proplítajíc se davem. S mou velikostí se docela účinně proplétám pod davem a klisnička mi dělá docela dobrý manévrovací prostor. Přece jen, kůň je kůň. I tak za mnou zůstává cestička prskajících, zesinalých a zvracejících. Ti co měli končetiny na špatném místě. Jen ať se poprskají v tomhle davu... To bude paráda... Vytáhnu si kousek plášť a poněkud potměšile se za ním usměji. Nicméně čím hlouběji jsme byli, tím neklidněji jsem se cítil. V tomhle davu jsem najednou měl pocit, že se potřebuji vznést tak nad ně a vzpomenout si, co po mě kdo chce. A pak ten pocit... Vlastního zdraví může být ublíženo. Najednou jsem se ladně neproplétal ale prudce uhýbal. Vztekle jsem zavrčel na účet jednoho, co se o mě otřel a skoro mi podrazil nohy. Z mého klidu mě velice rychle nový nepříjemný pocit vytrhává. Pohledem jsem vyhledal sourozence přede mnou. Bella zpomalovala až úplně zastavila, zafňukala a to už jí došel Rakov. Objal jí a ani jsem nemusel být u nich, abych věděl jak se tváří. Někdo ubližuje jeho sestřičce, nasadíme maniakální výraz a vypneme všechno co funguje v hlavě podle něčeho. Čehokoliv. Naštvaně prudce nakopnu nejbližšího fanatika co zaclání. Doufám, že dostane přinejmenším rakovinu. Ten kousek mezi mnou a dvojčaty se zdá jako nepřekonatelný kus cesty. Zaskřípu zuby a údery už vracím soustředěně, takže zvracejících přibývá. Nakonec se rozmáchnu a plesknu Bien po zadku. Ta se vzepne, zařehtá a vyrazí směrem k sourozenecké dvojce. Rychle jí následuji, skákajíc po těch, co srazila, než se mi ulička zavře. Bien je oběhne a zastaví se vedle nich, dělá tak malý fanatikoborec. Dojdu k nim se zamračenou tváří v které blýská vztek. Irituje mě to tady a rozčiluje. Chtělo by to dodat trochu paniky. Třeba závalem krys. Nebo mračnami komárů. Armádou blech. Houfy jejich oblíbených společníků. Cokoliv. Pevněji sevřu svůj kabát a jen znovu zaskřípu zuby, rozhlížejíc se po davu. Bernie nikde nevidím, jak ji znám, zdejchla se někam na strategický bod. Super. Zase zdrhla. |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro „Hmm,“ zamyslím se hlasitě, zatímco procházím kolem kozoměničství (po krátké úvaze jsem usoudil, že dokud se nedozvím jakého pohlaví tahle věc je, budu ji nazývat takto). „Tak v tom případě budu chtít armádu osobních krejčí; své vlastní království dvakrát až třikrát větší, než to ze kterého pocházím; svůj osobní harém pravidelně doplňovaný největšími krasotinkami na světě; obrovskou pokladnici plnou zlata; nesmrtelnost a... Píšeš si to? Bude toho ještě dost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Dělá mi trochu potíže nezačít se smát, když začne vyjmenovávat všechno možné. Z kapsy vytáhnu kus papíru s podpisy ostatních, rychle tam škrábnu "Modrá krev + bohatství" a strčím mu to přímo pod nos. "Tak, tady prosím jeden podpis. Neboj, tohle je jen orientační a kompletní seznam pochopitelně může mít i několik stránek. Klidně si ho můžeš začít připravovat cestou. Pokud náhodou neumíš psát, stačí otisk palce." A nebo papír přitiskneme na zeď a křísneme hlavou. To už si ale nechám pro sebe. Už bych byl z tohohle města skutečně rád pryč a tohle je příšerné zdržování. Počkám si až podepíše a zamířím ven z uličky. "Takže se sejdeme na druhém konci náměstí. Moc se nezdržuj, ideálně na sebe neupozorňuj." Než stačí cokoli namítnout, ztratím se v davu, tentokrát vypadám jako jeden z bíle oděných. Dávám si pozor, kam elfík zamíří. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Cesta po střechách většinou funguje, ovšem tady jsou očividně natolik zbabělí, že si musí zabezpečit i střechy a to popravdě řečeno hraničí s ubohostí. Ať už toho, kdo s tímto nápadem přišel, tak i se zbytkem města. Nevzrušeně jsem se rozhlédl po místnosti, jen abych viděl další klece. "Hranice stupidity zde dosáhli vrcholu svého potenciálu, ovšem že mě to u lidí ještě vůbec překvapuje..." pomyslím si a dotknu se mříží, vypadají obyčejně, klidně by se dalo říct, že je to dětská postýlka, co se bytelnosti týče. A i když cesta ven byla relativně snadná, já se rozhodl, že si počkám co se bude dít a trochu se pobavím, proto jsem si sedl ve své "kleci" a vyčkával, mně čas netrápí, já mám všechen čas světa. Během čekání jsem pozoroval hvězdy a uvažoval, jestli z té výšky vidí tu stupiditu bytostí na zemi. Rozjímání nad nekonečností a hloupostí narušila bytost, jež zahučela do jedné z klecí. Pod kápí jsem lehce povytáhl obočí a říkal si, že sranda končí. Nebo možná ne, počkám si na reakci nově příchozího a budu se chvíli bavit na jeho účet. Na pohled vypadá, že se bude snažit dostat se ven stůj co stůj. Složil jsem ruce na hrudi a nadále, bezeslov čekal, co se bude dít dál a jak bude reagovat můj "spoluvězeň" na tuto komickou situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Bern Čím víc ses měnila do své nejpůvodnější podoby, tím míň ti věnovali pozornosti. Těžko říct, jestli tě už nevidí nebo ti prostě jen nevěnují pozornost, jako něčemu každodenně vídanému. Tvůj klid ale rozhodně netrvá tak dlouho, jak bys mohla doufat. Po pár krocích tě přepadne odporný pocit blížící se katastrofy. Občas se ti to stává, když se najednou změní osud a někoho to semele. Teď máš děsivý pocit, že to odskáčou tvoji sourozenci. Ti tři ostatní Bien srazila pár fanatiků, ale stejně to nebylo moc zapotřebí, protože se kolem vás najednou utvořil prázdný prostor. Cca metr od vás je neprostupná stěna nepřátelských tváří. Je fascinující, jak se v rukou davu z ničeho nic zvládnou objevit ostré a hořící předměty. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Netrvá dlouho a všimnu si, že mě někdo z nich následuje. Doufám, že je to ten démon, ale když se otočím, vidím jednoho z těch humanoidnějších. Lehce se zamračím, ale zase skloním hlavu co nejrychleji co nejníž. Pozdě. Pohled mi padl za záda toho, který mne následuje, a všimla jsem si, jak ten příjemnější týpek z hostince zmizel v davu. Zmizel v davu tím špatným způsobem ale. Netuším co udělal, že si ho všimli, ale dobré to rozhodně není. Zděšením se zajíknu a začnu postupovat pozadu. Sice riskuji, že do někoho vrazím, ale třeba bych si včas všimla, kdyby nás chtěl prozradit. Doufám, že vydrží alespoň chvíli než to udělá. Chvíli než stihnu zmizet. Mám chuť se otočit a vyrazit jako srna vpřed. Teď jsem měla spokojeně spát někde zalezlá. Pod hlavou mě mělo tlačit ukradené zlato a pod nohama jsem měla mít chladnoucí tělo. Tohle je všechno tak strašně špatně! "Musíme zmizet! Co nejrychleji!" Šeptnu směrem k muži, který mne následuje, ale nečekám na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Celou dobu šlo všechno dobře a my se prodírali davem. V předu vedla ta dívka, Luci a za mnou se ještě motal ten cápek, co zkoušel kouzlit kuličky. Smolař jeden, mohl někoho zabít... Jenže Lucy nás vycítí, otočí se a zamračí se. Nejdříve jsem si myslel, že je to na mě, když vysloveně řekla, ať se nikdo nenechá chytit spolu s ní, ale to jsem se mýlil. Totiž, toho cápka za mnou odchytil dav. A dost nepříjemně. Vypadalo to, že si ho chtějí táhnout doprostřed k té konstrukci. Chudák, ale pokud nás hned neprozradí, alespoň na chvíli to odradí pozornost. Lucy ještě šeptne, že bychom měli zmizet. No nepovídej? To by mne tedy nenapadlo... Vidím, jak se prodírá zády, což taky není zrovna dobré. Zakopne a jsme v řiti pravděpodobně oba. Trvá mi asi jen pár sekund, než jí dojdu, lehce jí popadnu za rameno a otočím obličejem směrem kupředu. "Fofrem, nezdržuj se. Ten už to má asi spočítané," šeptnu a mířím dál jak nejrychleji to jen jde. |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Stojím se svým dvojčetem, cítím svého bratra u sebe. A poté uvidím, jak se něco mění a před námi se objeví horda týpků, kteří dnes budou hodovat v našich střevech. Musím se nad tou podívanou zasmát. Strašně, ale strašně mi to pobavilo. Svoji sestru strčím za sebe a stoupnu si dopředu za své dva sourozence a usměju se. "Nazdárek." Směju se potichu, hluboce a strašlivě pobaveně. "Bráško, bude zábava a ty se neboj sestřičko. Je to jen pouhá rvačka." usměju se. Cítím ten průšvih, cítím, že to neznamená nic dobrého, ale jsem tak unešen a pobaven, že je mi to celkem fuk. Můj králík se otočí, stoupne si a předníma se chytna na mojí hlavě a rozhlídne se. Jeho ocásek se jen radostně zavrtí. "Ano, bude zábava." řeknu potichu a před sebou zabodnu svou hůl. Hůl začne růst, mění se a její malinká raménka se prodlužují a její dva drahokamy, dva rubíny se snižují dolů a mení. Najednou držím v ruce obrovské váhy a já se o to více usměju. "Bude zábava." řeknu jenom. Nyní jsou váhy rovnoměrné, ale jen je trochu vychýlit a bude tu krásná zábava. Králík se připraví ke skoku a až bude nejhůř, pomůže, ale nyní jen sedí a kouká se. Stejně se baví jako já. "Ach, že bych konečně poznal co je to smrt?" více se usměju a můj úsměv je od ucha k uchu a je vidět, že je mi jedno co se stane, jestli zemřu či ne. Vypadá to, že jsem ztratil rozum. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Rakov se jako vždy postavil před vás. Vždycky to byl on. Vždycky byl lepší, chytřejší, lépe oblíkaný a vypadající. Nikdy neměl nikde po těle nevzhledné pupínky. Nikdy neměl problém se zápachem. To všechno a ještě mnohem víc, to co jsi sice celý život viděl, ale bral jsi to jen jako samozřejmost, součást toho, čím jste a nepřemýšlel jsi o tom, to všechno se ti teď vynořilo v mysli v ošklivém přílivu závisti a z ní pramenící zášti. Nikdy jsi neměl se sourozenci zvlášť problémy, ale teď se ti v srdci usídlila příšerná, sžíravá žárlivost na sourozence, který se vás snaží chránit. Je to tak silný pocit, že jej nejde ignorovat, alespoň ne na dlouho (max pár minut). |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Stále jsem v šoku, ale z toho mě jako mávnutím kouzelným proutkem vytrhne dotek na rameni. Prudce se otočím, až mi trochu sklouzne kápě, takže je mi vidět do očí, které najednou doslova planou hněvem. Moc času se tím kochat ale smělec nemá, protože v tu chvíli mu na tváři přistane štiplavá facka. Nemůžu si dovolit nic hlasitého, nápadného ani nic, co by ho poslalo k zemi, protože by to na mě přitahlo pozornost, ale za život už mám poněkud praxi ve fackování a tahle bude bolet ještě pěknou chvíli. "Neopovažuj se na mě šahat!" Z šeptáním syčivého hlasu zaznívá skutečná hrozba. Je moc dobře poznat, že to skutečně nenávidím a jsem kvůli tomu schopná ubližovat. Těžce ubližovat. Pak si uvědomím, že mi trošku sklouzla kápě a stahnu si ji mnohem hloubš do čela. Skloním hlavu a snažím se nevyčnívat z davu, i když v mysli mi to pořád vře. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Evidentně moje snaha přišla tentokrát nazmar, protože ten dotek na rameni, který měl slečnu popohnat dopředu a pryč odtud, skončil fackou. A to slušnou, protože i přes moje maskování byla cítit. Každopádně, na facku a její komentář jen kývnu s neutrálním výrazem, páč se zdá vážná a tady v tomhle davu něco rozpoutat, ehhh, ne, to by nedopadlo dobře. "Omlouvám se," zašeptám jen a pak rukou naznačím, že by jsme se měli pohnout dál a do toho nasadím jeden ze svých přesvědčivých výrazů. Divné, dříve bych takové stvoření jako ona, asi nemilosrdně zabil na rozkaz ze shora, ale momentálně je mi to všechno ukradené. Stáhla si zase kápi, jakoby se bála, že jí někdo pozná. Asi se bojí těch růžků. Posouvám se v před a držím se za jejími zády. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Omluvil se? Ztuhnu. Nemyslel to vážně. Nikdy nikdo. Chvilku mi trvá než přes zmatek ve vlastní hlavě dojdu k názoru, že bychom měli postupovat. Většinou potom přišli nadávky. A další doteky. Někdy velice nepříjemné. Nepozorně se motám davem. Občas do někoho narazím a ani si nevšimnu, že se po mě začínají ohlížet. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Proplétáme se pořád dopředu a mě začíná uchvacovat podivný pocit. No a to, že se sem tam někdo ohlídne, tak to už vůbec není dobré. Bohužel, budeme to muset nějak projít, protože nemám páru, jak odvést pozornost. Pokud přijde na bitku, hodlám se rvát, ale upřímně, nejradši bych se prostě v klidu propletl. "Prostě jdi, v klidu," šeptnu jen a pomalu se protahujeme dál a dál. Je fakt, že by mne zajímalo, co se bude dít. Ale kůži kvůli tomu riskovat nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Za mnou se ozvou slova a já zrychlím. V klidu? V tomhle krvelačnym davu? Po tom, co udělal? Jedno nebo druhé by ještě šlo. Obojí je trochu moc. "Běž pryč! Proč jdeš pořád za mnou?" Očima těkám po dláždění. Moc to nepomáhá. Kdybych se koukala trochu víc dopředu, asi bych si všimla toho člověka, do kterého jsem narazila. No v podstatě jsem mu přímo vběhla do náruče. Okamžitě jsem se chtěla odtáhnout, ale on mě, snad intenzivně chytnul. Co nejrychleji jsem odvrátila tvář a začala se rychle omlouvat. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Moje přítomnost je evidentně nevítaná a já poznám, kdy se mám stáhnout. Seřve mne, čímž na sebe ale jen přitahuje ještě více pozornosti a já se na její přání stáhnu více vzad. Pořád jí mám ale na očích. Jak rychle míří kupředu, snažím se s ní držet krok ale mezi sebou a ní nechávám pořád odstup. Jenže ona do někoho přímo narazí a ten jí popadne. Odtáhne tvář, jakoby jí měl znát snad každý ve městě a začne se omlouvat. Já zastavím na místě a čekám, jestli se z toho vymaní či co. I kdybych se nakonec rozhodl jí úplně ignorovat, musel bych se složitě proplétat okolo, takže tohle se zdálo asi jako nejlepší možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Chvilku to vypadá nadějně, že mne snad hned zase pustí, ale pak ucítím jak stisk zesílí a já se zazmítám. "Ty máš být přeci mrtvá!" Mužský hlas zní šokovaně. Ohlédne se směrem k náměstí, na kterém vím, že stojí ošklivé pódium právě pro tyto příležitosti. Čas na něm plyne velmi pomalu, ale tisíckrát rychleji než v jejich předcházející, milé péči. "S někým si mne pletete, pane, moc se omlouvám, je to moje chyba, měla jsem dávat pozor na cestu." Rychle drmolím omluvy a snažím se osvobodit, ale to už jsme pomalu středem pozornosti. Začíná mne zachvacovat panika. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Tato situace se mi přestává líbit. Evidentně vymlouvání se moc nepomáhá a když ten muž začne řvát, že by měla být po smrti, nadzdvihnu obočí a zatnu svaly v těle, protože něco se semele a brzy. Zmítá s ní, jako by to byla hadrová panenka a všichni jen čučí a nikdo nehne ani brvou. Prostě, zmagořený dav. Dám si všech pět dohromady a dojde mi, že podle toho jak zmateně hlas toho muže zněl, budou chtít asi mýlku napravit a zprostit slečnu života. Zachvátí mne adrenalin a rozklepou se mi ruce. Bojují ve mne dva pocity. Jeden, který radí rychle zmizet, dokud není pozornost upoutána na mě a druhý, který chce pomoci té dívce tu. Jasně, nemám páru, kdo je ona, ale parta magorů v davu a jeden, který řve o smrti není moc dobrá kombinace. No a tak se rozhodnu udělat něco, co si dost možná budu dlouho vyčítat. Proderu se mezi těmi pár lidmi až k ní a tomu muži, co jí drží. "Pusť ji!" Ne úplně nahlas, ale dostatečně hlasitě, na něj promluvím. Taky ho popadnu za jednu z rukou a stisknu, silně, že to musí pocítit a dost to zabolí. Oči mi zčernají a v nejbližším okolí kolem mne se začne šířit nejistota a možná trochu zmatek a obavy. Jedna z vlastností, které jsem si přivlastnil až po svém pádu. Neuhnu ani o krok a nehnu se ani o milimetr. Musí být cítit, že to myslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Některé věci si jeden netouží zopakovat a některým věcem by se vyhnul rád i na poprvé. Bohužel to se nepovedlo a teď to také nevypadá moc vesele. Trhnu sebou a vyvrátím hlavu, abych mohla zahlédnout, co se děje za mnou. Neměla jsem to dělat. Sice cítím vrzání kostí v ruce mého věznitele, ale zároveň také to, jak mi kápě sklouzává na záda. V příštím okamžiku muž, který mne držel, padá k zemi. Na první pohled se prostě jen zhroutil, ale nebude trvat dlouho a začne ztrácet barvu ze tváří. Mrtvoly si moc dlouho zdravý vzhled udržet nedokážou. Pevně sevřu oči, abych neviděla ten lehký úsměv, co se mu objevil na tváři. Teď je to špatné. Hodně špatné. A kvůli mě je to špatné i pro něj. Zděšeně se rozhlížím. "Proč jsi to udělal? Co sis myslel? Jsou zdrogovaní." Šeptnu ke svému společníkovi. Horečně přemýšlím, jak nás z toho dostat. Srdce mi bije jako o závod a mysl se zmítá v panice, přesto se rychle otočím ke společníkovi a dlouze ho políbím. Přivřenýma očima sleduju dav. Po chvíli se odtáhnu a okamžitě šeptnu tak, aby to slyšel jenom on. "Spadni! Zachráníš se! Hlavně... jen mě tam nenechte... moc dlouho." Hlas mám na konci už hodně zkreslený strachem. Pustím ho a doufám, že umí hrát mdloby dost přesvědčivě. Možná jsem měla, ale ne! Pokud nepředvede ucházející mrákoty, sme v průšvihu oba. Na druhé straně než je náměstí jsem zaslechla okovaná kopyta. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jak ho držím, Lucy se nepřestává vzpírat a když jí začne padat kapuce z hlavy, ten chlápek se najednou složil k zemi, ale mou zásluhou to tedy rozhodně nebylo. Ležel tam s podivným výrazem na tváři a ten dav kolem se bouřil a já už měl v plánu se začít ohánět mečem. A nebo, popadnout Lucy a prostě zmizet ve vzduchu. Snažím se udržet si pevný a zarputilý postoj, když se ke mne vrhne a dlouze mne políbí. To mne vyvedlo z rovnováhy, momentálně to bylo vážně nečekané. Očima ale nepřestává sledovat dav, toho jsem si všiml. Ovšem, když šeptne, abych se složil k zemi a že jí někde nemáme nechat moc dlouho, začne mi v hlavě šrotit myšlenka proč? Složím se tedy k zemi a na bok tak, abych koutkem oka stihl sledovat, co se děje. Mohl jsem si alespoň prohlédnout, kde kdo stojí a rozmyslet si, kudy bude nejrychlejší cesta k ní. Musíme zmizet a nejrychlejší cesta odtud bude směrem vzhůru, takže se asi zase po delší době podívám na zem z perspektivy. Ale ještě chvilku počkám, protože z dálky jsem zaslech cvakání kopyt. Možná to jsou naši jezdci, možná městská garda. Jsem připravený se bleskově zvednout ze země, popadnout jí a zmizet v oblaku černého kouře. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Cítila jsem, jak při polibku stuhnul. Asi by mě to normálně pobavilo, ale teď jsem strachy skoro bez sebe. Už vidím, jak si šeptají a jak si na mne ukazují. Vidím, jak se pomalu přeskupují a dopředu vystupují ženy. Poznává se to trochu hůř, protože neforemné bílé hábity stírají mnohé rozdíly, ale pro mě je tu jeden podstatný. Jak mi žilami koluje hrůza, jsem čím dál nebezpečnější okolí, což ale naráz pomine. Zajíknu se, jak ucítím ten příšerný pocit, co mi právě sevřel srdce jako ledový spár. Veškerá moje moc, všechny schopnosti, každá výhoda je v tahu. Nepochybuju, že i můj společník je stejně indisponován ať už umí co chce. Ten pocit vlastní smrtelnosti a křehkosti života mě srazí na kolena. Dav se mezitím rozestupuje, aby vytvořil uličku jezdcům. Ve předu jede zahalená postava, za ní následuje městská stráž nebo spíše její elitní část, která vypadá, jakoby byla tvořena jen matně černými brněními a prázdnými průzory příleb. Přesto jsou to lidé. Nebo bývali, nejsem si úplně jistá, ale to nejsou oni, kdo mě trápí. Postava vepředu se vymaní ze záhybů pláště a stane se z ní nejkrásnější stvoření na světě. Nebýt tří dlouhých jizev přes tvář (prostřední přetíná oko, které je bílé a nejspíš slepé), byla by dokonalá. Teď je prostě nejkrásnější žena jaká kdy žila. Sesedne z koně a pomalu dojde až ke mě. Teď už se viditelně chvěju. "Ty jsi to asi nepochopila, couro, tohle je moje město. Nestačilo ti to minule? I když musím uznat, že jak jsi unikla smrti, to není jasné ani mě, ale já se to dozvím. Víš přeci, kdo jsem, že?" Zmůžu se jen na přikývnutí. Tak půlcentimetrové. Minule to bylo strašné, její hlas dává najevo, že tentokrát to bude mnohem horší. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Chtěl jsem se už zvednout, popadnout jí a zmizet pryč, když v tom se to posere a já si akorát v duchu stihnu zanadávat, že jsem jí měl popadnout hned, jak mne políbila. Jenže teď akorát ucítím ten příšerný pocit, jakoby ze mne něco chtělo vycucnout život a z ničeho nic pomine i moje maskování, což už mne rozhodně v klidu nenechá. Jak se Lucy složí na kolena, já naopak mávnu mohutnými křídly, takže dav by se měl trochu uklidit stranou, a vyhoupnu se na nohy. Sáhnu si na obličej a připomenu si svou masku. Nakovanou k obličeji, aby nikdo už nikdy nemohl vidět mou pravou tvář. Pak se podívám na svou pravou ruku a když se pokusím vytasit svůj meč, nic se nestane. Snad mi někdo krade všechnu mou moc a to mě celkem vytáčí. Zkusím ještě za pomoci své síly rozhodit dav kolem nás na stranu, ale nic se nestane. Pak se pokusím popadnout a švihnout pryč alespoň jednoho, taky nic. Znovu skloním hlavu a podívám se na své ruce a na Lucy, která tam klečí na zemi. Snažím se zachovat klidnou hlavu, ale když vás někdo okrade o všechno, co vás dělalo vámi, není to zrovna příjemné a nejlepší. A to už slyším klapot kopyt hned před námi, takže zvednu svůj zrak vzhůru a svýma temnýma očima propichuji pohledem jezdce a gardu. Z jezdce se vyklube jezdkyně s jizvou přes obličej a zdá se, že ty dvě se asi moc dobře znají a z toho rozhovoru se mi nezdá, že by jí chtěli jen tak nechat jít. Jsem beze zbraně, beze svých schopností a bez toho se nemůžu postavit celé gardě. Ne s holýma rukama. Takže se rozhodnu pro to, co mi teď dává největší smysl. Popadnu Lucy pevně za boky a mohutně mávnu křídly. "Drž se," řeknu jen hlubokým hlasem. Normálně bych teď kolem nás rozšířil temný kouř, aby neměli páru, co se stalo, ale to teď prostě neklapne. Zbývá tedy než doufat, že se co nejrychleji dostaneme co nejvýše a mimo dostřel lučišníků. To bude asi jediná naše šance. Pokud se nic neposere, zamířím směrem z města pryč. Ostatní by teď mohli mít šanci, když jsme stráž tak hezky zabavili. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Všechno je to v háji. Neměla jsem tu zůstávat. Měla jsem rovnou zmizet. Čert vem, že je tohle město tak bohaté a plné lidí, že se moje krádeže a vraždy snadno skryly. Dřív než však stihne postava dát povel, ucítím dotek na bocích. Vůbec si neuvědomuju, že mě zvedl nahoru. Instinktivně sebou prudce trhnu ve snaze se osvobodit. Kdybych si to byla schopná rozmyslet a viděla ho, tak bych to nejspíš neudělala. Vzápětí jsem ucítila ostrou bolest v kříži. Vzápětí jsem viděla, jak šíp prošel stehnem mého společníka. Dost vysoko a extrémně blízko tepně. Asi bych se mu pokusila pomoct, ale další šíp mi projel krkem. Bolest mi úplně ochromila pravou ruku. Slyšela jsem, jak kolem nás létají další šípy. V tu chvíli už jsem věděla, proč mě chytnul, chtěl prostě živý štít. A povedlo se mu to. Kdyby tam nebyl můj krk, šíp by mu nejspíš prošel srdcem. V šoku začnu ztrácet vědomí a na rtech se mi objeví krvavá pěna - šíp někde částečně trefil hrtan. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Kurva, zakleji si pro sebe a hluboce zavrčím, když ucítím ránu v noze. Zajel mi tam šíp, jakoby nic a já si mohl jen víc a víc nadávat, že jsem i s ní nezmizel hned. Nepřestávám nabírat výšku a i přes tu hnusnou bolest v noze, kterou jsem se pokusil co nejvíce odhlehčit a až dosednu, zabolí to asi hodně, letím pryč směrem z města. Jenže další z šípů zasáhne Luciin krk, která úplně ochabne a pomalu ztrácí vědomí. Musíme zmizet a já si to zamířím za hradby. Nemůžu ale k zemi moc brzy, to by nás našli asi hned, takže letím prostě dál. Ani mi nevrtá hlavou, co by mohla být vlastně zač a jak zabila toho týpka dole, na to teď prostě nebyl čas. Ještě, než jsme přeletěli město jsem ucítil, jak se mi zase sevření kolem srdce povolilo a ke mě se vrátila moje síla. Musela to být ta jezdkyně, napadne mne, ale to je teď šumák. Pak to prostě položím k zemi a snažím se, nedopadnout moc prudce na prostřelenou nohu a hlavně nešvihnout s tou dívkou. Na rtech se jí začala tvořit krvavá pěna, což nebylo vůbec dobré. Ten šíp jí musel škrábnout hrtan či něco takového a já se ani nedivím. Položím Lucy na zem a momentálně se nezaobírám svojí kamufláží, nemá to teď cenu a musím jí z krku dostat ten šíp. Natáhnu svojí zraněnou nohu tak, aby moc netrpěla a svoje ruce lehce položím na její krk, vedle šípu. Bude to trochu delikátní a musím být přesný, ale zvládnout bych to měl. Šíp najednou obalí temně černý kouř, který ulomí špičku a oba dva díly vytáhne ven. Všechno ovládám svou hlavou, něco jako telekineze. Jenže pořád je tu ten problém s hrtanem, který se sám nevyřeší, ale já ho taky napravit nedokážu. Mohu jen dočasně chvilkově ucpat tu ranku uvnitř, takže to udělám. Ale to je tak všechno, na co se zmůžu a já nevím, co dělat. Napadá mne jen jí zkusit přivést k vědomí, jestli neví o něčem, kde by jí dokázali pomoci. Položím jí ruce na tváře a začnu na ní mluvit. Tentokrát mi dojde, že by ze mne mohla mít šok, protože tam na náměstí mne neviděla, takže se zase zamaskuji jako člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Poslední, o čem jsem věděla, byl křečovitý kašel, jak jsem se pomalu nadechovala hůř. Pak tma. Tak tohle je smrt? To vlastně není až tak špatné. Pak se ale vrátí bolest. Prudce sebou trhnu na bok a začn kašlat krev. Potřebovala bych se nadechnout. Pak si uvědomím několik věcí zaráz. Jednak jsem na zemi, pod rukama cítím trávu, moje moc je zpět, jsem těžce zraněná a někdo je jen kousíček ode mě. Cítím, jak mi ubývá síla. Ještěže tamten hlupák, no to je jedno. podívám se podél svého těla a těsně nad kyčlí si všimnu špičky šípu. Neprošel ani skrz - to nebude příjemné. Pak se s leknutím chytím za krk, ale pod krví už není ani šíp, ani rána, jen to přes šmouhy není vidět. Očima vyhledám svého společníka a pokusím se pousmát nějak normálně. Bohužel jako obvykle se mi po rtech rozlije dokonale svůdný úsměv, kterému ještě neodolal nikdo. Rychle potřepu hlavou. "Dík." Trochu si ještě odkašlu. "Ten šíp, prosím, vytrhnout." Normálně bych to udělala sama, ale špatně na něj vidím a nechci riskovat větší zranění než je nezbytně nutné. Radši se chytnu trávy. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Průvod, který chytil a zase pustil Laifa pokračoval po cestě městem, až se dostal na místo, kde se skupinka začala rozdělovat. Tala chytil dav a zjevně bude mít expresně rychlé doručení na náměstí, podle toho, kam ho zakuklenci vedou. Stalker není nikde vidět. Měla jsi pocit, že Oblivione jsi zahlédla na nějaké střeše poblíž náměstí, ale je moc malá než aby sis mohla bejt jistá. Bella, Rakov a Plag se ocitli v kruhu fanatiků a je z této výšky trochu otázka, jestli budou roztrháni oni nebo dav. Bernardette zmizela kousek od nich z očí. Laifa jsi viděla poskakovat po střechách, ale když ses obrátila, byl prostě pryč - naposledy viděn zhruba tam, co Oblivione. Mathai stále v uličce, o něčem se vybavuje s vaším průvodcem. Áres a Kate se dostali zjevně do největšího průseru. Utvořil se kolem nich podobný hlouček jako kolem jezdců, ale k nim už se dostalo temné jádro ozbrojené stráže. Chvilku ti fanatici zakryli výhled, ale netrvalo dlouho a k obloze zamířilo cosi okřídleného, následováno spoustou šípů, z nichž některé jistě našli svůj cíl. Přesto to cosi nezpomalilo a vyrazilo přímou cestou pryč z města. Těžko se odhaduje co to je, protože takhle ve tmě to vypadá jako napůl ochrnutá chobotnice. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Probudí se, to je dobrá znamení a abych pravdu řekl, byl jsem rád, že žije, takže jsem to zranění na krku nezkoumal. Usměje se na mne a já si oddechnu. Musím přiznat, že takový úsměv jsem už dlouho neviděl a kdyby jí netrčel další šíp nad kyčlí a mě ze stehna tak, no, to je jedno... Poprosí mne, abych vytrhl ven ten šíp nad kyčlí. Moc se mi to nelíbí, protože tady je taky dost orgánů na potrhání. Ven ale musí. Opatrně sevřu šíp v ruce a všimnu si, jak rukama sevřela trsy trávy. Kolem šípu se od mé ruky opět rozline temný kouř, trochu si tím pomůžu dostat do ruky stabilitu a "obalím" špičku, aby nezafungovala jako zpětný hák. Pak zaberu, pomalu, abych pokud možno vůbec necukl a šíp vytáhnu ven. Zahodím ho někam bokem do trávy a pokusím se zacpat ránu. "Ten krk a tohle je ošklivé, já to nezpravím. Víš o někom, kam tě můžu vzít? Do města ne." Shrnu jen a pak se podívám na ten šíp ve stehně a zamračím se. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Jsem ráda, že se nehádá a pevně stisknu rty i oči. Prsty zabořím až do hlíny. Nakonec to ale není tak hrozné, jak jsem čekala. Vydechnu a natáhnu se do trávy. Cítím vytékající krev, ale to už není až takový problém. Skloním pohled, když moje společnost promluví. Teď už mě víc než bolest ubíjí hlad, ale ten zvládnu. Rozhodně alespoň nějakou chvíli. Ačkoli to má pár nepříjemných vedlejších efektů - však jsem svedla i anděla. To byla skutečně pochoutka. Na odpověď zakroutím hlavou. "To neřeš." Pak si znovu všimnu šípu v jeho stehně, ale nevypadá to, že by trefil větší cévu. Zdá se to jako čistý průchod svalem. Rozhodně ne těžké zranění. "Co ale ty?" Mrknutí od mrknutí ti přijdu dokonalejší a vyvinutější. Neodolatelná. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy zakroutí hlavou, jako kdyby nikdy žádnou ránu na krku neměla a pak ještě k tomu poznamená, abych to neřešil? Tím krkem by přeci neměla takhle hýbat, regenerace? Očividně. Nic lepšího mne nenapadá, snad mám pravdu a bude v pořádku. Jenže, i když mám v noze zabodnutý šíp, začíná mi dělat problém, spustit z té dívky oči, což není tak úplně normální. "To... se bude muset zatáhnout," odvětím, popadnu rukou opět šíp, který opět obalí černý koř, opět zlomí špičku a oba dva kousky vytáhnu ven. Šel skrze sval parchant, to bude chvíli bolet. Rukou přejedu po obou stranách stehna a tam, kde byli díry do svalu, je teď vidět černý flek. Jako zátka, aby netekla krev a sval se mohl začít dávat dohromady. Regenerace, u mě nic moc, ale snad stále lepší, než u smrtelníka. Nikdy jsem se nenaučil nic, co by dokázalo ránu zatáhnout rovnou a asi by to nebylo na škodu. Jenže kde se to naučit? Potom zase otočím pohled směrem k ní a zase mne přepadne ten... pocit. Ty její rty a oči... Zatřesu hlavou, protože tohle by se vážně dít nemělo. Mohli jsme tam zhebnout oba a já si jí teď začnu takhle prohlížet? Něco mi na ní nesedělo už od začátku, tak jsem v mysli začal pátrat a hledat stvoření, s podobnou schopností a snad jediné, co my přišlo na mysl, byla sucuba. Jestli mám pravdu, to si nejsem jistý, ale tohle je divné. Možná bych se mohl zkusit zaštítit, což by mělo fungovat, jenže to jsem ještě nikdy nezkoušel. Nic, zatím se zdá, že mne nechce sežrat a snad dokážu i přemýšlet. Až půjde do tuhého, budu muset asi... čarovat s tím, co umím. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Sleduju, jak se zbavuje šípu. "Můžu ti s tím nějak pomoct?" Ideálně bez toho, abych na něj musela šahat. Trochu nervózně se rozhlédnu. "Nevypadá to moc dobře." Poznamenám snad trochu zbytečně. Ladně se protáhnu, abych vyzkoušela, že zranění jsou už definitivně pryč. Teprve pak mi dojde, jak se na mě kouká, a trochu se odtáhnu. Pokusím se víc zachumlat do pláště, ale jak na něm sedím, tak to moc dobře nejde. "Já.... ty....." Polknu a zakroutím hlavou. Už je to pětadvacet let. Od té doby jen obyčejní smrtelníci a žádný z nich nepřežil. Těkám očima kolem a hledám únikovou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "A je to," odvětím jen, když dokončím práci na té své prošpikované noze. "Ono se to časem zatáhne," usměji se na ní a pořád se mne drží ten pocit. Když jí tam tak vidím, jak se protahuje, asi jí dojde, jak na ní koukám, odtáhne se dál a pokusí se zahalit do pláště. Jakmile začne mluvit, moc dobře si všimnu, jak těká očima sem a tam a pravděpodobně se chce ztratit. Zase mi sepne mozek a já zatřepu hlavou a odvrátím zrak na druhou stranu. "Promiň, já... nechtěl jsem..." Znovu zatřesu hlavou a rozhodnu se, zkusit jeden z mých štítů. Umím takové, co dokáží odrazit snad všemožná kouzla i takové, které zase vydrží obrovský fyzický nápor, tak mi neříkej, že na její vliv to fungovat nebude... Ovšem, odzkoušené to nemám. Mávnu pravou rukou přes svůj obličej, na moment se celý zahalím do temně černého kouře, jako předtím ty šípy a pak se ten kouř zase vytratí pryč. Je jen jeden způsob, jak to ověřit... Svůj pohled znovu otočím směrem na ní a snažím se co nejvíce soustředit a zjišťuji, jak to s mými "představami" vypadá teď. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Pokrčím ramenama, je to jeho věc, jestli chce nebo nechce pomoct. Ostatně já stejně moc pomáhat neumím. Přitáhnu si plášť tak těsně, jak to jen jde a zahledím se do trávy. "Promiň, nemůžeš za to." Pípnu tiše a do hlasu se mi začíná přimíchávat lákavý podtón. Tiše vyjeknu. Vzhlédnu a uvidím, že je celý zahalený v jakémsi kouři. Musí to být nějaké štítové kouzlo nebo něco na ten způsob. Každopádně to má hned dvojí, nepříjemný efekt. Jednak si tu najednou přijdu naprosto sama a to je pro tvora na společnosti veskrze životně závislého dosti špatné, a jednak moje tělo spotřebovává mnohem více energie, než by mělo, jen aby ho zlákalo a získalo, co potřebuje. Na chvíli se zdá, že to zabralo, ale poté se pocity dostaví zpět, o něco silnější a moje bolestné zasténání zní jako nejsladší, roztoužený vzdech. "N-nedělej to!" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Nemůžu za to, já vím... Ale pokud mám pravdu, tak ty přeci taky ne... Na chvíli se zdá, že štít zafungoval a odráží i její "osobní kouzlo." Ale to brzy pomine a moje pocity se zase vyřítí do závratných výšek a teď jsou snad ještě silnější, než před tím. A ještě k tomu potom tak sladce a toužebně vzdychne! Znovu zatřepu hlavou. Ne, to- to ne. Potvrdí mi to i její slova, takže rukou zase mávnu přes svůj obličej, zase mne na malou chvíli zahalí temný kouř a můj štít se naprosto vytratí. Ruce zapíchnu do hlíny a stále mám odvrácený zrak. Já... nechci jí ublížit a už vůbec ne se na ní vrhnout. Jenže ta její síla! "To, nejde, to... Já, nemůžu, ne!" Moc přemýšlet nemůžu, když mi v hlavě buší všechny tyhle pocity, ale něco vymyslet musím, protože jinak se po ní asi za chvíli vrhnu, a to nechci. Znovu zatřesu hlavou, vytáhnu ruce z hlíny a začnu trochu ztrácet kontrolu nad svojí kamufláží a možná si může všimnout náznaků mého pravého já, jak začínají problikávat v téhle podobě. Rukama se chytím za hlavu. Sucuby se živí životní energií ne? Jestli mám pravdu, tak čím je nasycenější, tím je její kouzlo slabší ne?! Jo! Musí! "Lucy, ty- ty se živíš životní energií že? Můžeš si něco vzít, aniž by si mne zabila?" |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Uleví se mi, když štít klesne. Na chvíli se schoulím na zemi. Potřebuju se trochu sebrat. Potřebovala bych, aby se tu objevil nějaký člověk. Všimnu si, jak se hroutí. Nejsem si úplně jistá, jak moc intenzivní je moje kouzlo, ale ten hlad je sžíravej. Trochu roztřeseně se zvednu a opatrně dojdu k němu. Při jakémkoli náznaku, že by po mě chtěl šáhnout, jsem připravená rychle ucuknout a ztratit se. Na otázku zakroutím hlavou. "Já netuším. Nevím, co jsi zač. Nevím. Je to moc dlouho." Pokud se mi nezdá, že by to bylo nebezpečné, jemně ho obejmu. "Odejdu, bude ti líp, a vrátím se až.... za chvíli, ano?" Jsem napnutá jako struna. Sice říkám, že odejdu, ale už si tím zdaleka nejsem tak jistá. Přivřu oči a nadechnu se té nadpřirozené síly. Je to hrozně lákavé. Zvláště po takové době obyčejných špinavých lidí. "Jen, jen kousek?" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Není si jistá, není si jistá... Musí, nebo.. ne, ne! Musí... Když tak, se na chvíli zase zaštítím! Stále se držím rukama za hlavu, když se ke mne opatrně přiblíží. Asi je i vidět, že uteče, pokud bych se neudržel a něco měl zkusit. Jenže pak mne obejme a já ztuhnu a zároveň se ale i uvolním. Ruce potom pomalu sundám z hlavy a už jsem začal natahovat levačku, že jí pohladím po tváři. Zastavil jsem se a zase jí stáhl a složil podél těla. Moc dobře jsem věděl, jak je většina těhlech stvoření závislá na společnosti a kdyby měla být delší dobu sama, asi by to nedopadlo dobře ani pro ni, takže jsem jí zase na stranu druhou jít nechtěl nechat. "Ne- nechoď pryč. Já, věřím ti, jen kousek." Tu dívku jsem poznal teprve tenhle večer, takže jí vůbec neznám, ale tam na náměstí mě mohla nechat napospas a místo toho mne chránila. Jiné východisko stejně z téhle situace nebude a pokud by se mělo něco zvrtnout, mám svůj štít. Jenže, abych pravdu řekl, začínám dost pochybovat o tom, že bych ho byl v tu chvíli schopný použít. Každou vteřinu s ní se ty pocity k ní stupňují a jednou to prostě praskne. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Úplně se našponuju, jak si všimnu, že na mě chce šahat, a prohnu se v zádech tak, abych byla alespoň trochu dál. Naštěstí si to rozmyslel a já se zase trochu uvolním. Přitáhnu se ještě o něco blíž a celá se k němu přitisknu. Lehce ho hladím po zádech. Snažím se vymyslet, jak z téhle prekérie, ale nějak se mi to nedaří. Měl pravdu, že zpět do města je to nemyslitelné a neproniknutelná půlnoční tma většinou neláká ani moc sběračů. Lechce se zachvěju, když řekne, že nemám nikam chodit. Musela bych. Sám se nabízí. Co se starám? Neznám ho. Je nebezpečný. Mohl by mi pomoct. Mohl by mě zničit. Sám se nabídnul. Potichu polknu. Rukou přejedu na jeho tvář a pomalu ji pohladím. Oči mi začínají pomalu žhnout. Zkroutí se mi vnitřnosti hladem a pokud on do té doby nic neudělal, tak ho strhnu do trávy. V očích mám téměř nepříčetný výraz, ale pochybuju, že by si toho snad všimnul. Usadím se mu obkročmo na břicho. Vyklouznu z horní části mého oblečení jako had a spolu s pláštěm ho odhodím stranou. Vlasy se mi rozpustí po těle a já ho pohladím po hrudníku. Pak se skloním a přitisknu rty k těm jeho. Prsty se mi prudce sevřou jak ucítím chuť jeho života. Bude mít ošklivé, hluboké škrábance na prsou. Nic lepšího jsi v životě nezažil. Polibek chvíli trvá, když se prudce odtrhnu. Splašeně oddechuju a ve tváři vyděšený výraz. Ať už máš zásoby energie jakkoli velké, tenhle úbytek jsi pocítil. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy jsem se odtrhla, okouzlení zmizelo. Rychle z něj sklouznu na zem a plášť si pevně přitisknu na hrudník. Pomalu se od něj začínám odtahovat. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Přitiskne se ke mne, hladí mne po zádech a mě v hlavě burcují všemožné myšlenky, které se stupňují a stupňují nahoru a ještě víc. Musí se mě bát, musí být zmatená a nemůže si pomoci... Mihne se mi v hlavě, když v tom ucítím ruku na své tváři a já zase otevřu oči a podívám se přímo na ní. Strhne mne na zem do trávy, obkročmo se usadí na mé břicho a svlékne ze sebe vrchní část oblečení. Ona je... Krásná. Je... eh... Nic nedělám, snad jen ruce lehce položím na její stehna a pak už děj se vůle boží. Jak jsem tušil, v tomhle stavu bych asi nebyl schopný se nijak bránit, když je to takoví skvělí pocit! Pohladí mne po hrudníku a momentálně každý její dotek je něco úžasného. No a když mne políbí, tak nechci, aby někdy přestala i když vím, že by mne tak zabila. To, že mi nehty zaryla do hrudníku teď vůbec nevnímám a naopak to podpořilo mé vzrušení a v tu chvíli já přesunu své ruce na její boky. Ale nesvírám, jen jí lehce hladím. I když její polibek nějakou dobu trvá, připadá mi to jen jako mžik a Lucy se potom rychle odtáhne pryč. Zahalí se dp svého pláště a začne couvat. Zůstávám ležet a pohled směřuji nahoru, na hvězdy. Moje mysl zase začala fungovat tak jak má, takže se zdá, že jsem měl pravdu. A co je bonus, stále jsem naživu, i když jsem si moc dobře vědom toho, kolik energie si vzala. Zásobu na několik dní, což znamená, že bych si měl v blízké době něco k snědku obstarat. Hlavu potom natočím směrem k Lucy a podívám se, jestli je v pořádku. Zdá se, že ano a já se na ní usměji. "Říkal jsem ti to," povím jen a párkrát zamrkám. "Jsi v pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Poklidně jsi pobýval v klášteře. V okolí nebylo žádné uplatnění pro tvá kladiva, protože se již mnoho let neválčilo. Prvním vyrušením po dlouhé době byly zprávy o podivných lístečcích, které se některým lidem začaly zjevovat. I tobě se jeden z nich objevil, nic neslibující, jen udávající místo. Nejspíš by ses tam nehnal, ale když jsi o tom mluvil s nadřízeným, dostal jsi za úkol to prozkoumat. Vyrazil jsi bez prodlení. Než ses dostal do hlavního města, nějakou dobu to trvalo, ale přeci jen, po půlnoci jsi uviděl temný obrys hradeb kus před sebou. Také se ti zdálo, že jsi zaslechl nezřetelné hlasy. Pokud se rozhodneš vydat do města, tak tajně, jsi jen kousek od brány. Pokud se rozhodneš pro hlasy, tak mi napiš do pošty a pak taky tajně, až ti odpovim ;) |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Trochu se mi uleví, když se pohne - budu si moct dát znovu. Rychle potřesu hlavou. Ta jeho chuť, hrozně mi to stoup do hlavy. Jako šumivé víno nebo horká medovina. Musím si dávat pozor. Přitáhnu si plášť až k bradě a skloním oči. "P-promiň." Neochotně šeptnu. Pak promluví. Pokrčím rameny, oči nezvedám. Nevím. Jsem na tom jistě líp, než jsem byla, ale zároveň se hlad překoval v chuť, v touhu, v něco, čemu jsem nemusela odolávat čtvrt století. Na lidech jsem si nikdy tolik nepochutnala, ale teď bych chtěla pokračovat. Hodovat na něm a přinést oběma uspokojení a jemu smrt. Kůže mě svědí touhou, ale nehodlám se tomu poddávat. Co jsem? Jsem snad jenom hračka a zvíře bez sebekontroly? Nechci přeci aby to bývalo jako kdysi. Poposunu se ještě kousek dál. "Neměla jsem... mohla jsem tě zabít.... můžu..." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy se odsune ještě kousek dál a pláštěm se zahalila tak, že jí kouká ven jen brada. Začne se omlouvat, ale na to jen pokývu hlavou. Oči klopí do země a já se pořád trochu zpamatovávám z toho, co se teď dělo. Na jednu stranu jsem se cítil tak, jako nikdy předtím a nechtěl jsem, aby někdy přestala. Ale na stranu druhou jsem mohl být pod drnem, a toho si je ona moc dobře vědoma. Vidím jí tam, jak se třese a oči klopí stále k zemi. "To mohla. Ale kdyby si mě chtěla zabít, proč si mne tedy ochránila tam na náměstí?" Zapřu se potom o ruce a posadím se na zadek. Rukou přejedu přes ty šrámy na hrudi a stejně, jako na noze, zakryjí se černým kouřem. Můj způsob, jak ránu vyčistit a ochránit, aby se tam nedostal bordel. "Říkala si, že nevíš, co jsem zač." Máchnu rukou a iluze, která tvořila lidskou podobu zmizí a před jejím zrakem se objeví moje pravé, temné já. "Bývali doby, kdy mne nazývali andělem," sklopím zrak zase do země. "Ale to už je hodně, hodně dlouho..." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Lehce mi blýskne v očích. "Ale já většinou nechci nikoho zabít! Jenže ostatní tvorové jsou tak strašně křehcí.... a příjemní.... a sladcí..." Rychle potřesu hlavou. Úplně jsem zapomněla, jak jsou nadpřirozené bytosti návykové. Ani jsem si nevšimla, že musel zopakovat svoji léčebnou proceduru. Je pravda, že moji milenci většinou umírali s úsměvem, ale občas, když jsem dlouho hladověla, končili na kusy. Krev moc ráda nemám. Krátce vzhlédnu, ale nevyjadřuju se k jeho poznámce. Už moc dobře vím, s kým mám tu čest. Přeci jen každý tvor chutná o něco jinak. A nejspíše právě svému původu také může děkovat, že je naživu. Nesmím zabít dalšího z nich. Rozhodně ne takhle. "Já vím." Nijak nezvedám hlas. Sice to na sobě nedám znát, ale zajímalo by mne, jak vypadá pod maskou. "Stále jsi anděl... i když možná schozený." Povzdechnu si a pod pláštěm se začnu soukat do oblečení. Nechápu jaktože je to vždycky o tolik snazší sundat než zpátky obléknout. "Věř mi, poznám to." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "To víš, ne všichni se dokáží zotavit tak rychle, jako ty. Popravdě, ještě jsem snad nenarazil na nikoho, kdo by se z tak ošklivých ran vyléčil tak rychle," dodám jen s hlubokým hlasem. "Sebekontrola je... složitá a pro někoho je mnohem jednoduší, se jí vzdát a pak to odnášejí ostatní okolo. Ale sebekontrola je taky to, co nás odlišuje od zvířat... Nepoddej se tomu," a pohled zase zvednu směrem k ní. Když pak řekne, že už ví, co jsem zač, zase mávnu rukou a zakamufluji svůj pravý vzhled. Pozoruji ji, jak se znovu obléká, ale v obličeji mám spíše skleslý výraz. "Ten anděl, kterým jsem býval je dávno pryč. Teď tu jsem jen já... To, čím se stal." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "To není... dar... jsou to desítky let tréningu." Hlas mám bezvýrazný, stejně jako obličej, když odpovídám na prohlášení o regeneraci. Ačkoli je to už dávno, moc se mi o tom mluvit nechce. Moje regenerace není něco, s čím bych se jen tak narodila. Ano, můj druh na tom není špatně všeobecně, ale některým přijde zajímavé některé vlastnosti zvýrazňovat. "A sebekontrola existuje jen do určitého bodu. A je cenná.... stejně jako vůle." Stále stejný tón nevyjadřující emoce. Radši se rychle doobléknu a plášť si zase přehodím přes ramena. Kápi přehodím přes vlasy, ale tentokrát ne tak, aby mi nebylo vidět do obličeje, pouze tak, aby zakryl rohy. Když se zase změní zpět, nedá mi to. "Proč vypadáš takhle?" Zarazím se. Tváře mi lehce zrůžoví a já odvrátím oči. "Promiň, jistě, lidé... jsem hloupá." Sucuby také nejsou šlechtěny k moc velké chytrosti. U nich se hlídají jiné rysy a tenhle je spíše na škodu. Celou dobu nám to říkávali. "A proč máš tu masku?" Přeci jen mi to nakonec nedá. Když si povzdechne, že už není ten anděl, kterým býval, pokrčím rameny. "Ne, že bych toho o vás věděla moc, ale vím přesně, že ty jsi anděl. Možná použitý ke špinavé práci, ale stále čistá bytost. Kdybys nebyl anděl, stáli bychom na stejné straně barikády, ale to se nikdy nestane." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Tréning říkáš? V tom případě jsi neskutečně zručná dívka," usměji se na ní. "A já jsem lempl, že jsem se nic takového naučit nedokázal..." Je mi trochu blbé, kecat jí teď v podstatě do jejího života hned po tom, co nás málem oba zabili. Na její odpověď a zmínku o vůli už jen kývnu, nechci tohle téma dál rozpitvávat a ona příjde s něčím jiným. Když se zeptá a pak si odpoví, odpoví si správně. Lidé... "Přesně tak, lidé," trhnu rameny. "A nejsi hloupá, ale zvědavá, což je jedna z dobrých vlastností," usměji se na ní. Potom se ale zeptá na masku a já si jen povzdychnu. "Maska schovává tvář toho anděla a připomíná mi minulost a taky to, čím jsem se stal," odpovím jen stroze a z mého výrazu a mluvy je poznat, že tomuhle tématu bych se radši vyhl. A pak se zmíní o tom, že jsem anděl a vždy budu a to mě donutí se rozesmát. "Čistá bytost?" Zakroutím hlavou. "To už dávno ne. Jen bytost, která se moc ptala, moc používala hlavu a to se jí vymstilo, tak to je." Zvednu se na nohy a pokusím se moc nezatěžovat tu zraněnou. Udělám pár kroků směrem k ní, snad teď už nebude chtít zmizet. "Zabil jsem spousty lidí a i jiných nevinných bytostí. Pro mě žádná barikáda není," usměji se na ní a přiblížím se až skoro k Lucy. Nabídnu jí ruku, abych jí pomohl vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Kdybys měl podobnou pomoc jako já... buďto přežiješ nebo zemřeš, žádná jiná možnost." Tentokrát už to zní trochu pochmurně, ale jsem si až moc dobře vědoma toho, že mě to posílilo. Zakroutím hlavou. "Kdybych byla chytrá, došlo mi to rovnou a nemusela jsem se vůbec ptát." Pokrčím rameny. Pokud k tomu nechce říct nic víc, nutit ho nebudu. "Pomohlo by ti srovnat se sám se sebou." Vím moc dobře, že přijmout se taková, jaká jsem mi umožnilo přežít několik posledních let. Použít všechno, čím jsem byla, co umím, čím jsem se stala a stejně to málem nestačilo. Vyslechnu si, co k tomu chce říct, ale když se přiblíží, zase se trochu odtáhnu. Momentálně si nejsem úplně jistá jestli kvůli tomu, abych se na něj nevrhla a nebo kvůli jeho sklonům na mě pořád šahat. Když domluví, tak se ale rozesměju. "Na lidech nezáleží. A často ani na skutcích. Jen na potenciálu." Zvednu se bez pomoci a stále si udržuju odstup. "Nepokoušej mě..." Couvnu ještě o kousek, abych se cítila trochu pohodlněji. "A věřit mi nemusíš, ale kdysi jsem ochutnala jednu z nejčistších bytostí. A já si pamatuju chutě." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Přežiješ nebo zemřeš? To mi něco připomíná... Když nás nechali bez možného zdroje obživy. Když nás mrzačili a pak zase dávali do kupy. A říkali tomu učení... Jo, moc dobře si pamatuji, ale tenkrát to stálo za to. A já na to býval i hrdý, bleh! Její poznámku o tom, že nepatří mezi nejchytřejší, jen doprovodím úsměvem. Nikdo není dokonalý a každý má své mouchy. "Sám se sebou se snažím srovnat už mnoho let. Proto jsem na ten pergamen taky napsal, co jsem napsal... Klid a pokoj od toho všeho," trhnu rameny ale dál už to taky nijak nekomentuji. Jak asi. Jak se k Lucy začnu přibližovat, zase se oddálí, na mojí poznámku o lidech zareaguje smíchem a vyskočí na nohy bez pomoci. Vtipné, a já vlastně skončil takhle, protože jsem chtěl lidem pomoci. Sklopím ruce podíl těla. "Dobře, slibuji že už se tě ani prstem nedotknu, pokud to nebude absolutně nutné." Potom zůstanu stát na místě. Když se takhle na dálku cítí pohodlněji, rád jí vyhovím. "Dokázala si se dostat přes mojí ochranu za pár vteřin. Věřím ti, jen... To je jedno." Zatřesu hlavou. Jen sis toho prvního maníka musela s někým splést... "Máš nějaký nápad, kam zmizet? Dlouho by jsme tu zůstávat neměli," povím jen a rozhlédnu se po okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Klid a pokoj od toho všeho ti nepomůže. Byl bys pak sotva poloviční." Usměju se, ale rozebírat to dál nebudu. Někomu radit, to není zrovna moje parketa. A navíc moje rady jsou poněkud zkreslené tím, co jsem prožila. "Já..." Zaváhám. Po ničem netoužím víc než po dotecích. Nic nepotřebuju tolik, jen prostě... "Promiň... není to míněno jako urážka... to jen... prostě... potřebuju.... " Zakroutím hlavou. Ani nevím, co potřebuju. Poslední desetiletí jsem se na to snažila přijít, ale od něj jsem... zlomená? Něco je hrozně špatně. "... vlastně ani nevím, kdybych věděla, bylo by to jednoduché." Omluvně se usměju. Pokrčím rameny. "Nechtěla jsem. Bylo to... náročné." Nedopověděná věta mě ale zaujme. "Jen co?" Uvědomím si, že ve tváři mám téměř lačný výraz, ale s hladem to nyní nemá společného vůbec nic. Rychle se odvrátím. "Jen co?" Zopakuju otázku o něco méně naléhavým tónem. Rozhlédnu se kolem. Přeci jen už tu nějakou dobu žiju. "Vim o jednom místě, neni to moc daleko, ale nemusíme spěchat - brány budou až do rána zavřené - ve městě je poplach. Nikdo dovnitř, nikdo ven." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Z ničeho tě neobviňuji. Moc dobře vím, že by si mne mohla zabít v mžiku... Ale, ty šípy si schytala kvůli mne..." Kdybych jí popadl hned a nečekal, co se bude dít, tak jsme byli v suchu oba... "Snad bych se měl spíše omluvit já... Promiň, ale nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo a zůstávat tam... Ehh, to se nezdálo jako dobrý nápad." Tak hezky se směje, je to tak krásné stvoření a přes to, dokáže zabít dřív, než mrkneš okem. A nejhorší na tom je, že ona za to nemůže... Zaujme jí ale moje nedokončená věta a já jí nechci nijak urazit, jen se mi to prostě nezdá možné. "Nevím, jestli mám být polichocen, ale jen se mi nezdá možné, abych stále patřil mezi ty "čisté" bytosti. Promiň, nějak se mi to prostě nezdá." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Bezstarostně mávnu rukou. "Ty šípy nebyly tak strašné. Zažila jsem horší." Znovu se pousměju. "Jsem ráda, žes mě tam nenechal. Obávám se, že tentokrát by si zkontrolovali, že jsem skutečně mrtvá a ne jen téměř." I když je pravda, že na tu smrt jsem se tehdy těšila a chtěla jsem, aby to už skončilo, ale to mu říkat nemusím, nechci aby mě litoval kvůli něčemu, co jsem prožila už tolikrát. Když dokončí svoji předchozí myšlenku, poklesnou mi ramena. "Ne, jsem si stoprocentně jistá. Donutili mě ho zabít. Ještě pořád cítím jeho energii. Nemůžu si to splést." Ten kousíček života hlídám víc než svůj. Netuším, jak se mi daří ho ukrývat a nespotřebovat ani tehdy, když jsem na tom špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Horší?" Zamračím se. "Tohle nevypadalo vůbec příjemně," nasadím starostliví pohled, ale dál do toho rýpat nebudu. "Pomohla si ty mě, pomohl jsem já tobě. Hádám, že kousek mne tady uvnitř by nenechal samotnou dívku na pospas těm maniakům," kývnu hlavou a rukou ukážu na svůj hrudník. Pak naváže na to, co jsem předtím nedokončil a mne popadne zvědavost. "A smím se zeptat, kdo že to měl být?" Tázavě pokrčím hlavu na stranu. Jo, zajímalo by mne to. "A možná by jsme mohli pomalým krokem vyrazit na to místo, o kterém si se zmiňovala předtím." |
| |
 | soukromá zpráva od Hector pro Navzdory faktu, že Železní Templáři nejsou pouze válečníci, ale především ochránci víry, bylo v posledních letech pramálo aktivit našeho řádu. Spravování "našeho" města bylo jedinou aktivitou, jíž se vedení řádu zabývalo. Ostatní cestovali po království a rozšiřovali vliv Templářů. Já poslední rok zůstával v citadele a věnoval se výcviku zasvěcenců. Až do dne, kdy se mi do rukou dostal podivný vzkaz. Velmistr byl tímto vzkazem znepokojen a přál si vědět, co se má stát. Následující den jsem se vydal na cestu. Byla již noc, když jsem dorazil na kopec nad městem. Rozhlédl jsem se po městě a i přes brnění jsem cítil poryv větru, a koutem oka zahlédl jak plášť plápolá ve větru. Zároveň jsem si vzpomněl na slova Velmistra. "Hectore, můj synu, v den, kdy jsi se narodil, jsem věděl, že jednoho dne budeš jedním z významných bratrů našeho Řádu. S hrdostí jsem sledoval, jak rosteš ve zbraň, která nemilosrdně rozdrtí všechny, kdo by se opovážili ohrozit vše, co je nám svaté...", zatímco se mi v hlavě přehrávala vzpomínka na Velmistrův projev jsem zamířil dolů k městu. "...tento tajemný vzkaz nebude nic dobrého, samotný název místa zavání poskvrnou duše. Tato záležitost si žádá naši pozornost a přezkoumání míry ohrožení. Věřím že tvůj úsudek nás nezklame a že správně posoudíš, zda je potřeba, aby Templáři vyrazili vstříc novému nepříteli.", v okamžiku, kdy jsem stanul před městem, slova Velmistra utichla. "Světlo veď mou ruku a rozdrť mé nepřátele!" pomyslím si a okamžik pozoruji městskou bránu. Než jsem stihl "zaklepat" na bránu, zaslechl jsem cosi, jako hlasy. Podíval jsem se směrem odkud vycházeli, na bránu a zpět směrem po zvuku hlasů. "Město zde počká." usoudím a zamířím tedy za hlasy. Minul jsem několik stromů, keřů a vzrostlých travin, než jsem dorazil na mýtinu, kde stáli dvě postavy. Muž a žena, doposud mi unikl jejich rozhovor, ale vycítil jsem, že na nich není něco v pořádku. "Kult nebo milenci?" pomyslím si a přesunu se za dostatečně vzrostlý keř, odkud budu mít výhled na podezřelé hrdličky a zároveň budu skryt před jejich zrakem, s úmyslem vyslechnout jestli neví o něčem užitečném. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Málem se rozesměju. Sice je to trochu cynické, ale smát se sobě, to už jsem dělala i horší věci. Přikývnu. "Mnohem horší. Možná jednou ti to povyprávim, ale není to povídání vhodné pro tuhle chvíli." Trochu se uvolním a přitáhnu si plášť blíž k tělu, kápě zakrývá většinu mé hlavy, takže rohy nejsou vidět. "Vidíš, já to říkala, je to v tobě a je jen na tobě, jestli si to necháš." Přemýšlím, jestli bych ho zvládla obejmout, ale zatím si tím nejsem úplně jistá. Zaváhám. "On byl... anděl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Ani nevím, proč byl tady dole, bohužel ale jeho přítomnost neunikla pozornosti." Pootočím se bokem, aby stín částečně skryl mojí tvář. Nevím, co všechno mu můžu říct. Nevím, jak moc mu můžu věřit a i kdybych mohla je tu pořád obrovské ale. Přikývnu, že bychom mohli pomalu vyrazit a na chvíli se rozhlédnu po obloze, pak se pomalu vydám směrem napravo (pokud jsem správně pochopila, tak mimo místo, kde se nachází Hector). |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Je někdy správná chvíle na povídání o bolesti? Není a tohle téma se může mým uším klidně mihnout. Alespoň prozatím. "Máš pravdu, nechme to na jindy. Stačí mi to stehno." Potom dojde na odpověď na mojí otázku ohledně toho anděla. Pozorně jsem poslouchal, ale odpovědi se nedočkal. Tedy ne takové, kterou bych očekával. V nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Těch bylo víc, než jen jeden. Ale to je jedno... Lucy si přitáhla plášť ještě blíže k tělu a hlavu nechala zahalenou tak, že rohy nejsou vidět. Pootočí se bokem a já poznám, že tohle není téma, o kterém by se chtěla vybavovat. Takže se nebudu dál vyptávat a jen kývnu hlavou na souhlas, ona předtím udělala to samé, když došlo na otázku ohledně mé masky. Na návrh o tom, že stát tu jak pecky nemá význam a že bychom se mohli pomalu rozejít kývne, rozejde se a já se s řádným odstupem vydám vedle ní. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Slyším, jak se vydal za mnou a ani nevím, z čeho jsem najednou tak znervóznila. Vím, že i tady bychom měli být ještě dlouho v bezpečí, ale něco se mi nezdá. Postupně se nechám dojít a udržovanou vzdálenost zkrátím na minimum. Jen tak, abych se ho přímo nedotýkala, ale jen těsně. Pořád se rozhlížím. Nakonec to nevydržím a lehce se dotknu jeho ruky. Přivřu oči a nakloním se k němu, jako bych ho chtěla políbit na tvář. "Něco je špatně." Špitnu jak nejtišeji to jde a zase se narovnám. Uvolněně se na něj usměju, jako bych ho skutečně políbila. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Při 120. kolečku kolem městě se mi už zase začínala motat hlava. Několikrát jsme musela změnit směr, abych udržela to trošku čemu říkám oběd. Díky bohu že mi nevadí dlouhé a nudné lety. Být mlaďoch, těžko bych vydržela tak dlouho ve vzduchu bez toho abych ze sebe vydala většinu sil. Roztroušené skupinky těch co se upsali k bůh ví k čemu všude různě po městě mezi fanatiky mě nudili se usmívat. Profesionálové... Největší pozornost zaujal páreček Áres a Kate. Když mi zmizeli z výhledu začala jsem klesat v menší spirále nad jejích pozicí. Mám tak čas zjistiti podrobnosti, v případě nouze rychle zmizet než tam rovnou po hlavě skočit. A taky se to vyplatilo. To cosi, co vyletělo do vzduchu mi načechralo pírka. Já jsme tu jediný létavec a tak to i zůstane. Využiji stále toho že jsem vysoko a nechám gravitaci aby mi pomohla dohnat tvora. Křídla držím co nejvíc napnuté a tělo v šipku. Jemné uprav směru provádím ocasem. Takhle eliminuji téměř všechen zvuk letu. I když pochybuji že nad tímhle městem by cokoliv slyšelo i kdybych padala střemhlav. Mám v úmyslu mu skočit na záda jak kočka a odrazit se od něj. Celá moje váha a setrvačnost mu rozhodně zpříjemní let. Ne-li přímo vyrazí dech. Nemluvě o drápech. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Držím se Lucy na dohled a i když podle jejích slov bychom měli být až do rána v klidu, nepřestávám si kontrolovat okolí. Jenže jak se zastaví a nechá mne, abych došel až k ní, začne se mne zmocňovat pocit, že tu nejsme sami dva. Však, taky se živím energií lidí, tak bych přítomnost cizince pocítit měl. Samozřejmě, Lucy má na tohle větší talent. Jenže když jí dojdu, sama se ke mne přiblíží, a nakonec se i dotkne mé ruky, nakloní se ke mne a šeptne mi do ucha, že se něco pokazilo. A v tu chvíli dostanu jistotu. Lucy hraje, jakoby mne jen políbila a já bych měl hrát s ní. Trochu nervózně se usměji i já na ní a očima sonduji okolí za jejími zády a počítám, že ona bude dělat to samé na druhé straně. Pak k ní přistoupím více z boku, abych mohl zkontrolovat další stranu. Ale je tma a já nejsem vlkodlak, abych viděl jako ve dne. Ale proč si den neudělat že? Však tam nahoře jsem se učil magii světla a osvětlit okolí v okruhu 15 metrů kolem nás není žádný problém. To důležité z předchozího života jsem si uschoval v paměti. V levé ruce jsem začal formovat malou kuličku světla, ale i přes mé soustředění se ta potvora ne a ne ustálit a zhasínala. Evidentně si toho nepamatuji tolik, co jsem chtěl... Zatnu ruku v pěst a doufám, že jsem nás právě neprozradil. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Naslouchal jsem hovoru dvou hrdliček a za normálních okolností bych se vytratil, kdyby to bylo pouze romantické žvatlání. Ovšem jejich slova měla do cukrování daleko. Minimálně se žena zmínila o někom, kdo byl anděl, v tu chvíli sem ucítil odpor vůči zmíněným bytostem. Jedno ze svých kladiv jsem sevřel tak silně, že jsem ucítil jak mi zapraskaly klouby. "O andělech mluvíš ženo, takže přeci jen se zde něco děje." pomyslím si a pevně sevřu i kladivo druhé. Pohled na jejich polibek mně nechal chladným, občas jsem si říkal, že jsou to malichernosti. Už jsem se chystal vytratit se a dostat se do města a pokračovat v pátrání, ovšem mou pozornost upoutal muž, respektive jeho snaha o cosi. V jeho ruce se objevila jakýsi energetický orb, který rychle zmizel. "Fascinující." pomyslím si cynicky a narovnám se s úmyslem jít si pro odpovědi na otázky. Vyšel jsem ze svého úkrytu a zamířil k hrdličkám. "Okamžik vašeho času." řeknu s klidem a bedlivě pozoruji podezřelou dvojici, kladiva připravená v případě nutnosti použít. Doposud jsem k nepřátelství nedostal důvod. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Jsem ráda, že přistoupil na hru, i když vypadá poněkud nervózně. Chvilku si hraju s myšlenkou, že bych mu odvedla myšlenky trochu jinam, ale to se začne o něco snažit a za mnou se ozvou kroky. Poplašeně sebou trhnu a skočím za svého společníka, v očích strach. Stisknu Áresovi rameno a doufám, že neudělá žádnou hloupost. Kdyby došlo na nejhorší, mohla bych chytit ránu a nebo protivníka rovnou zlikvidovat. Pečlivě si hlídám kápi. "K-kdo jste?!" Vyjeknu o něco vyšším hlasem než bych vyjekla normálně, ale přiměřeným na vylekanou dívku. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Můj pokus nakonec nedopadl, jak jsem doufal, ale v podstatě měl úplně stejný efekt. Ba možná lepší. Jak uslyším kroky, otočím se tím směrem, Lucy sebou trhne a schová se za mne. Tiskne mi rameno a zůstává zahalená pod kápí. Lucy se potom zeptá, co je zač ale ještě předtím, než stihne zareagovat, skočím mu do toho já. "Dobrá otázka, ale mám lepší. Proč nás sledujete?" Zatím se chovám klidně, ale při pohledu na ty kladiva se držím v pozoru. Pravačku připravenou vytvořit svůj meč a levačkou zase trochu "temnoty," aby nás chlapec ztratil z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Těžko říct, jestli se na tvých schopnostech podepsalo dlouhodobé kroužení, věk nebo částečná slepota, ale úplně jsi minula. Jak jsi prolétávala kolem, ze tmy se objevilo, že nestvůrná chobotnice jsou ti dva. Pokud ses je rozhodla sledovat, přistáli na nějaké mýtině hned za hradbami a po chvíli zmizeli pod stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Zastavil jsem se dva metry od párečku a prohlédl si je podrobně. On vypadal jako typický mladík, který je dost odvážný, nebo dost hloupý na to, aby se postavil tváří tvář templáři, zatímco ona doposud jevila rysy typické pro ženy, to ovšem narušovala kápě, ve které se schovávala jako ustrašené kuře. "Pokud to potřebujete vědět, jsem Hector z řádu Železných Templářů." odvětím neutrálním tónem hlasu, ovšem to, že jsem pod palbou otázek já, namísto jich mně irituje. "Těžko bych to nazval sledováním. Zahlédl jsem vás, tak jsem zamířil k vám." řeknu a stále se snažím o to, aby mé otrávení nebylo znát v tónu hlasu. "Navíc, kdybych měl nepřátelské úmysly, asi bych se takto nevystavoval.", teď už se mi otrávení ze všetečných otázek skrýt nepodaří. "Jestli jste skončili, mám na vás pár otázek já..." začnu a zahledím se do míst, kde dívka má obličej, měl jsem nutkání jí požádat, aby kápi sundala, ovšem toto nutkání jsem potlačil. "Mému řádu se doneslo, že se zde děje cosi nekalého...něco co má co dělat s jistou hospodou...U bezhlavého oběšence....U holohlavého zasvěcence...či tak nějak! Nevíte o tom něco?" zeptám se a pohledem těkám mezi dívkou, mužem a jeho rukou na něčem, co vypadá jako jílec meče. "Chci vědět vše, co mi o tomhle místě můžete říct." dodám, zvednu pravou ruku a hlavici kladiva si položím na rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Sleduju, jak neznámý odpovídá na otázky a zachvěju se. Další fanatik. Mám pocit, že s jeho řádem jsem se kdysi potkala. Nelíbilo se mi to. Trochu víc se přikrčím a ještě víc sevřu Áresovo rameno. Nesnáším, když mám pocit, že jsem u výslechu. "Nic o městě nevíme - dnes jsme dorazili." Nemám náladu se s ním vybavovat. Mám chuť se mu pomstít za celej jeho řád, ale ty jeho kladiva možná i umí ovládat. Skoro bych si myslela, že je to velitel té skupiny, co mě tehdy zajala. Ten měl mít také dvě kladiva, ale nikdy jsem jej neviděla. Zmizela jsem dřív než stihnul dorazit. Tedy zmizela. Vyvraždila jsem celou jejich skupinu a tehdy skutečně krvavě - kusy těl byly rozptýlené široko po okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Moc dobře vnímám, jak se Lucy krčí a drží se mne pevně za rameno. Trochu mne to snad i překvapí, ale každopádně je to dobré znamení a i kdyby to měla všechno jen hrát, hraje perfektně. Potom se ale začne vyptávat on a já vlastně nevím, co bych mu měl říct. Zpoza mne se ozve Lucy a v mém případě je to vlastně pravda. Dorazil jsem dnes navečer a vlastně vůbec ani nevím, kam to vlastně jdeme. "Jak říká slečna, dnes jsme dorazili, takže vám moc nepomůžeme." Založím ruce na hruď a nespouštím z něj oči. Ani z těch dvou kladiv. "Takže pokud nepotřebujete ještě něco, budeme si hledět svého." |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Chvíli jsem nic neříkal, pouze je sledoval a zvažoval, jestli mám přitvrdit, nebo z nich ty odpovědi dostat silou, ovšem tvářili se věrohodně, ale ne dost věrohodně, abych jim věřil. Snažil jsem se přijít na to, co mi na nich tak silně vadí, za tento pocit bych nedal ruku do ohně. Snaha vyčíst něco z jejich tváří též přišla vniveč, on se tvářil zarputile a ona se netvářila vůbec, minimálně přes kápi to nešlo vidět. "Budiž." řekl jsem po chvíli a spustil ruku s kladivem z ramene. Nevypadalo to, že bych z nich dokázal něco vymáčknout, stojí si za svým, i když není zde důvod jim nevěřit...ovšem není zde ani důvod jim věřit. "Děkuji vám za váš čas." dodám a mírně pokynu hlavou, dost na to, abych z nich nespustil oči. "Díky za nic!" neubráním se nevyslovené myšlence a čekám, co se bude dít dál. Rozhodně nemám v plánu se k nim otočit zády, nestojím o ránu do zad. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ret mi cukne kousek nahoru a vytvoří jemnou vrásku u nosu. Cítím, jak se ve mě zvedá to staré, to co se tak rádo mstilo. Ten chlap je prostě. Nemůže to být on, je to už moc dlouho, ten už určitě nežije. Vypadalo to ale, že nakonec přeci jen s vyptáváním skončil a uvěřil nám. K odchodu se ale moc nemá, tak ho zkusím popohnat. "Asi by jste měl jít, vaše záležitosti nejspíše nesnesou odkladu. Měl by jste se vrátit ke svým bratrům a nezdržovat se tu, pane." V poslední větě je slyšet podivný podtón - nikdy jsem neměla ráda sektaře a přála bych mu, aby našel svůj klášter vypálený - a slovo pane mi ujelo trochu do mraziva. Ztuhla jsem, když jsem si to uvědomila, ale snad si toho nevšimnul. Snad se takovéhle skazky nezachovávají pro další generace. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Nakonec to vypadá, že z toho všeho bude jen nedorozumění a všichni se vydáme svou cestou. On dokonce stáhne tu palici z ramene, poděkuje, ale k odchodu se zrovna nemá. Co si sakra myslí? Že jsem nějaký srab, který se vrhne tomu druhému do zad? Patrně... Lucy ho potom svými slovy slušně pošle pryč, ať si hledí svého. Jen když to dořekla bylo v jejím hlase vycítit něco temného. Ale upřímně doufám, že to nebude brát nijak špatně. Jen, jakože nás prostě vyrušil a ani pro mne ani pro mou společnici to nebylo příjemné. Pak se otočím k Lucy a jeho zrak cítím na svých zádech. "Měli bychom jít," promluvím k ní tichým hlasem. Nelíbí se mi to, ale on evidentně jako první svá záda neukáže a já bych měl přibližující se kroky toho hromotluka slyšet v dostatečném předstihu, než něco stihne udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Hleděl jsem na ně a čekal, až se dají na odchod, koneckonců, měli se k odchodu, když jsem je zastavil, takže proč jim dál bránit v původním záměru? Stočil jsem pohled od nich a nepřítomně jsem hleděl před sebe, možná jsem trochu připomínal i sochu. Ovšem slova dívky mě donutí se pohnout. Popravdě bylo to pouze slovo "bratři". Můj řád podobná oslovení používá pouze mezi sebou a před cizími používáme vojenské hodnosti. "Kdy jste se setkala s mým řádem, že znáte jeho vnitřní oslovení?" zeptám se a pevně sevřu rukojeti kladiv. "Počet bytostí, jež ho znají bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky." řeknu a můj pohled se zaměří pouze na ní, naprosto vytěsňujíc jejího společníka ze zorného pole. "Jsem zvědav, čím se bude obhajovat." pomyslím si a dýchám tak pomalu, jak je to jen fyzicky možné. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Áres se otočí, že budeme pokračovat, ale já váhám. Nechci se k cizinci stavět zády. Zvlášť když je takhle příjemný. Už se otáčím, když ve mě hrkne. Zarazím se uprostřed pohybu a násilně se nutím ke klidu. "Říkal jste, že jste templář... to jsou služebníci vyšší moci... často si mezi sebou říkají tímto oslovením. Omlouvám se, jestli jsem vás urazila." Omluvu sice trochu drtím mezi zuby, ale hlas mám poměrně milý. Nenápadně si stoupnu tak, aby už mezi námi nestál můj společník. Z této vzdálenosti mi vidí do tváře a v očích mi může bez problémů číst touhu po krvi. Bojím se na něj ale promluvit, abychom rozhodli o postupu - na to cizinec stojí moc blízko a jistě by nás slyšel. Stisk na jeho ruce se změní v křečovitý, možná trochu bolestivý. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Zdá se, že Lucy mne chystá poslechnout, ale pak se ten templář začne vyptávat. Ani to nezní násilně, ale doufal jsem, že teď už se prostě vytratíme. Lucy se potom omluví a já upřímně doufám, že se ten templář chytne a zmizí. Jenže to by nebyl praví templář. To jo. Templáři... Ty jejich křížové výpravy, kdy se lidi masakrovali mezi sebou a ještě to ospravedlňovali jako vůli boha. Pche! Trochu se ve mne nakupila zlost a vzpomínky, ale nedávám to na sobě znát. Jak mi Lucy křečovitě sevře rameno, vytáhne mě to zase z těch myšlenek zpátky do přítomnosti a já si moc dobře všimnu, jak změnila pozici. "V mnoha řádech se lidé oslovují jako bratři. V církvi to tak funguje stále," odpovím jen, ale nespouštím pohled z Lucy. V jejích očích vidím zlost a touhu po krvi. Jasně a čistě, jako jsem před chvílí viděl toho templáře. Položím svojí druhou ruku na tu její, co se dotýká mé a zakroutím hlavou na nesouhlas. Jen prosím, nedělej to! Nemusíš! |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "I když si myslím, že to není celá pravda, nechám to být." řeknu a pohodím si kladivy v ruce. Na její ceděnou omluvu jen kývnu. "Nehledejte v tom žádnou nevraživost, zdvořile se ptám...nezdvořilá stránka by vypadal přeci jen jinak."" dodám a uvnitř se začínám i snad bavit. Když se do hovoru vloží muž, nedá mi to a musím se začít smát. "S tou církví jste mě pobavil...můj řád není součástí žádné církve. Naše víra není to, co by královští biskupové rádi viděli ve svých archívech.", kdyby tak věděli, že jediný důvod, proč nás Královští tolerují je ten, že naše válečné výsledky předčí i jejich špičkové jednotky. "Doufám, že místní mají aspoň špetku vašeho smyslu pro humor." dodám a nakonec se rozhodnu nechat hrdličky vrkat na mýtině samotné a se smíchem odcházím směrem k městským branám. I přes smích jsem stále na pozoru, důvěřuj, ale prověřuj. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ta jeho nadutost mi drnká na napjaté nervy. Sice vidím, že můj společník by byl nerad, aby to skončilo krvavě, ale nadutec tomu zrovna nepomáhá. Když se k nám otočí zády, mám tak nesmírnou chuť na něj skočit. Podaří se mi ale ovládnout. Přesto se mi nepovede odpustit si jízlivou poznámku. "Náš smysl pro humor je v pořádku, ale váš bývá prý trochu na hraně a pro vás nebezpečný." Ano, bavili se, tehdy. Pak jsem se bavila já. Zajímalo by mne, jestli jejich velitel měl tolik smyslu pro humor, aby to také ocenil. Litovala jsem jen jedné věci a to, že mi tehdy unikl ten posel. Měla jsem si na něj počkat, ale to jsou staré chyby. Třeba to byl zrovna otec tohohle otrapy. Třeba bych pak měla o starost míň. Kdybych tehdy více přemýšlela, neodešla bych hned. Posel, co měl doručit zprávu o chyceném démonovi a jeho velitel, který ten lov řídil. Ano, měla jsem si na ně počkat. "Dobře pořiďte a máte pěkné zbraně." Ty jeho kladiva mi pořád nelezou z hlavy, ale kdo ví, kde je sebral. Velmi pomalu a neochotně se k němu otočím zády. Podvědomým pohybem si urovnám kápi a látka jen jemně zadrhne o špičku jednoho z rohů. "Uvidíme se v pekle." Šeptnu na rozloučenou. Takoví jako oni nemívají velkou životnost a já tam mám ještě pár nevyřízených účtů, které budu muset uzavřít. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Zjevně není Templář jako Templář, a nebo si prostě jen namlouvá, že je něco víc. To je fuk. Církev měla být spíše jako příklad, ale to už mě teď netrápí, protože se otočil a odchází se smíchem. Oddechnu si a trochu se mi uleví. I když je fakt, že tohle mohla být dobrá příležitost doplnit ztracenou energii, takhle já to přeci nedělám a už vůbec ne teď, když je Lucy po mém boku. Lucy si potom neodpustí mírnou narážku, ale to by nebyla ženská, když by neměla poslední slovo. Usměji se, ale je to tak a dost často to tak bývá. Když se potom otočí, udělám já to samé a rozejdeme se kupředu, pryč od něj, aniž bych se vyjadřoval. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro K bráně dojít těžké nebylo, dostat se na druhou stranu, to už nejspíše tak snadné nebude. Brána je zavřená a nevypadá to, že by se v brzké době hodlala otevřít. Zeshora na tebe padne světlo z pochodně a roztančí stíny. Svítí ti do očí, takže nevidíš kdo nahoře je, ani kolik jich je. Pak se ozve hlas, ze kterého jasně čiší, že muž už měl mít padla před několika hodinama a teď by si bez zaváhání svoji frustraci na někom vybil. "Co tu chceš?! Zmiz odtud! Nevidíš snad, že je brána zavřená?! Padej!" |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Pečlivě kontroluju, že templář už není nikde na doslech. Jakmile jsem si jistá, zuřivě ze sebe strhnu plášť a zmuchlaný mrštím na zem. Proč jsem ho nezabila?! Nemám přece strach! Ta jeho kladiva byla možná odporná, ale to by musel mít možnost je použít! Měla jsem ho zabít! Měla jsem ho roztrhat na kusy! Pro takové, jako je on je svět příliš dobrým místem! Bezmyšlenkovitě začnu mlátit do nejbližšího stromu. Neuvažuju o tom a hrubá kůra mi sdírá kůži. Měla jsem ho zabít! Ta energie mi bude chybět! A proč jsem ho nezabila?! Zuřivý pohled se obrátí k mému společníkovi. Ruce už mám zase v pořádku - zranění se hojí okamžitě. To kvůli němu! Říkala jsem mu, ať se drží dál! Proč bych na něj měla brát ohledy?! Každej stojíme jinde! Každej děláme něco jiného! Proč se snažíš popřít kdo jsi? Proč se to snažíš změnit? Jsi mocná! Využívej toho! Nemusíš se na nikoho ohlížet! Kdo by tě asi tak mohl soudit? Na tebe žádné nebe ani peklo nečeká. Můžeš jednat bez následků! |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Prošel jsem bez problému za Bien, která najednou začne pofrkávat a pohazovat hlavou. Hodím po ní pohledem a rozhlédnu se. Najednou se kolem nás vytvořil kroužek. Fajn. Nehrnou se přes nás. Fajn. Mají něco, čím nám asi nebudou dělat ozdravovací kúru. Leda tak na věčnost. Více zatnu prsty do kabátu a už vymýšlím jak prorazit tohle. Rakov se zasměje a já po něm hodím nakrknutým pohledem. Ještě se tomu směj ty pako. Nikdy se nezmění pořád stejný pako. Strčí Bell za sebe a stoupne si dopředu. Samozřejmě. Jakmile jde o Bell, nechá se roztrhat na kousíčky. Bez čekoholiv. Pak se musí podpořit ale stejně všechnu smetanu slízne sám. Vždycky. Stejně jako se Bernie jako vždycky vytratila. Fakt super skvadra tohle. "Zábava? Jasně, sedřu se, aby tebe pochvalně poklepali po rameni," zavrčím mu v odpověď. Popojdu blíž k němu - víceméně dojdu až šikmo za něj - a Bien z jedné strany chrání Bell. Ostražitě se rozhlíží jak pes. Pak vytáhne váhy. "Nezapomeň se pořádně vytahovat," odfrknu si a zamumlám potichu do kabátu, který si více vytáhnu. Jemu se to vždycky chodí po světě, když jediná jeho vada oproti smrtelníkům je jeho povaha a vychrtlost. Projedu si rukou vlasy a pak ji otřu do záhybu. Šílenec bude zase za hrdinu. Aby ne, jeho si všichni jsou schopni zapamatovat. Já jen procházím. Když dodá poslední větu, jen zaskřípu zuby. Tohle je poslední kapka. Tak ať si dělá mučedníka, když o to hrdinství tak zatraceně stojí. Projede mi hlavou a jen zvednu ruku. Stačí napnout vůli a za mohutného bzukotu vyletí hejno much. Než se stačí vůbec brácha otočit, tak si ho čapnou a rozletí se s ním, mrsknou ho na hlavy pevné řady davu. Ať si ho užijí, pana dokonalého. Ušklíbnu se a svěsím ruku k boku. Mouchy se pozvolna vracejí ke mne zpátky, potom co se rozletěly do stran, když ho pustily. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Vidíš, co se kolem děje. Ať už cítíš pořád strach a nebo touhu bojovat, rozhodně tě překvapí, co se právě stalo. V životě jsi nezažila, aby jste cíleně útočili jeden proti druhému. Možná chceš zakročit, možná se chceš vrhnout do davu na pomoc bratrovi, ale najednou je to všechno strašně namáhavé. Vůbec se ti to nechce řešit. Nejraději by sis někde lehla a možná to tak jako leda pozorovala, ale pouze pokud by to nebylo moc náročné. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Krčila jsem se u brášky, snad se i trochu třásla, ale na druhou stranu jsem si říkala, že by stačilo jen párkrát máchnout mečem a byl by i klid. Jenže lid se rozestoupil do kruhu, objevily se louče (jak se tam sakra objevily?) a předměty, které se stoprocentně nehodily na pedikůru ani manikůru. Nu, zdá se, že mé roztřesené já na bráchu zapůsobilo jako katalizátor. Jen s tím rozdílem, že nezačal hořet, ale myslet ochranitelsky. A ty keci, co vedl. A to jsem myslela, že od siláckých keců tu jsem já. Když mě pak šoupl za sebe, cosi ve mě cvaklo a já dostala chuť ho kopnout a jít ty smrady posekat do párků. Nebo tlačenky. Jenže v tu chvíli se objevily mouchy a náš hrdinský Rak se vznesl a ladně doplul, v mraku much, mezi dav. Překvapeně jsem zamrkala, podívala jsem se na Plaga, co to sakra dělá, pak jsem si ale jen povzdechla, sundala ze zad meč a... kecla si na prdel. Rubry si lehla vedle mě, já si položila meč přes nohy a lokty se o něj zapřela, zatímco bradu jsem zapřela o dlaně. Vypadala jsem náramně znuděně. Ani nevím, co mě to napadlo, prostě se mi nechtělo nic dělat. Jen tak ležet/sedět a čumět. Nechtěla jsem se namáhat. Proč taky. Vždyť je to tak namáhavé. Už jen to sezení je těžký. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "Slez dolů a řekni mi to do očí!" odpovím dotyčnému prohlížím si bránu. Materiál, pevnost a nakolik bytelná se tváří. "Krčit se na hradbách umí každý zbabělec. Zatím to vypadá, že toto město jich je plné.", kladivem slabě poklepu na bránu a zbabělci na hradbách mi nestojí ani za pohled. "Chci vidět, jak budeš svému nadřízenému vysvětlovat, až z brány nic nezbude." pomyslím si a potěžkám kladiva, poslední o co stojím je ubožák, jemuž žena ani nepodrží. "Čím déle mně necháš čekat, tím horší to bude...zjevně stojíš o to, aby tohle město lehlo popelem. Jsem zvědav, jak budeš svému pánovi vysvětlovat, že je město obléháno a následně zničeno." oznámím s naprostým nezájmem. "Buď otevřeš bránu, nebo budeš mít na svědomí toto město. Vyber si." dodám a vyčkám na reakci zbabělce na hradbách. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Brána je masivní. Ohněm tvrzené dřevo, hustě zpevněné nějakým kovem. Sice se již nějakou dobu neválčí, ale dříve bývalo hlavní město obléháno často. Zeshora se ozve krátký, ostrý smích, který ale hned přestane. "Na to, že stojíš nízko, nějak moc si dovoluješ. Pokud nechceš přijít k nějakému šípu zdarma, tak koukej zavřít klapačku a zmiz, vidláku!" |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "Jak si přeješ." hlesl jsem a zvedl jedno z kladiv na hlavu a když do něj uhodil blesk, krátce jsem se podíval na kreténa, jež právě zpečetil osud svůj i brány. Napřáhl jsem se a vší silou jsem kladivem praštil do brány. Poté znovu a ještě jednou. "Ve dvou se to lépe táhne!" pomyslel jsem si a namířil druhé kladivo na pochodně a bez větší námahy stáhnu jejich jedinou zbraň na svou stranu. Nyní jsem začal střídat rány kladivy a doufal, že ten zbabělec zůstane tam, kde je. Za toho vidláka mu dlužím pár rozdrcených kostí. "Světlo je můj meč, i můj štít. A já jsem vykonavatelem jeho vůle!" stihnu odříkat krátkou litanii a pokračuju ve svém náporu na bránu. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Když do kladiva uhodí blesk z čistého nebe, na chvíli zavládne ticho. To přeruší až dunivý náraz do brány. Zvuk týraného dřeva ale zjevně probere i stráž a podle rachocení kamenů a šípů kolem tebe. Při třetí ráně ucítíš ostrou bolest v koleni. Šíp prošel téměř skrz a zasekl se přímo v kloubu. Noha je nepoužitelná a je jen otázkou času, než tě trefí další. Zeshora se ozve povel a projektily přestanou létat. "Tak už ti to stačilo, vidláku?" Mimochodem máš fakt nechutnou kliku - hodit někdo z nás o dvě procenta jinak, měl jsi v sobě 8 šípů a nikdo by ti je neodpáral :D |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Bolest v koleni sice nebyla příjemná, ovšem klika, kterou ten strážný měl se nebude opakovat, až mu rozdrtím kosti v prach. Jen se mu podařilo mně víc naštvat a to nikdy nikomu nevěstilo nic dobrého. A jeho další urážka mně jen nutila v tom tu bránu rozlámat na třísky. S každou další ranou jsem vzteklejší a podrážděnější. Obvykle nezabíjím ze vzteku, ale tenhle primitiv mně ještě uráží, a to je něco, co mu tolerovat nebudu. "Však tobě sklapne ty synu děvky, jen co se dostanu za tu bránu!" pomyslím si a buším do vrat vší silou a zuřivostí, co v sobě nacházím. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Mezi údery kladiva můžeš zaslechnout rachocení za branou. Není pochyb o tom, že se tam formuje útočný oddíl, ale nejspíše jen pro odvedení pozornosti. Z brány se začínají štípat třísky a ke tvému nosu se dostane zápach smůly. "Máš poslední možnost, zabedněnče! Zmiz a vyvázneš životem. Brány se otevírají ráno, můžeš přijít po rozbřesku aby ses nechal vsadit do žaláře." |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "To říkala tvá matka, když tě porodila?" zeptám se strážného a s vědomím, že ráno se brána otevře přestanu štípat bránu na kusy. "Jak si přeješ, synu děvky, vrátím se tedy ráno, ale jen abych tvoje kosti rozemlel v prach a nasypal jí té děvce na ranní jídlo!" zavrčím a srazím kladiva před branou tak, aby blesk i oheň přeskočili na samotnou bránou. "Budeš litovat, že tě nepotratila, až se mi dostaneš do rukou!" zavrčím a s pohledem na doutnající a jiskřící bránu se stáhnu. "Chci vidět, jak statečný budeš, až tě nebudou bránit hradby!" procedím skrz zuby a vytrhnu šíp z kolene a zapíchnu ho do země. Poté se stáhnu do tmy noci, dost daleko, abych byl mimo dosah hradeb, ale dost na to, abych na ně viděl. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Na tvoje urážky se ozval jakýsi rozlobený výkřik. Když ses otočil a zamířil pryč, počkal si strážný, až na tebe bude mít dobrý výhled a vystřelil. Šíp si našel tvoje záda a zabodnul se hluboko mezi lopatku a páteř. "A vypláchni si hubu, vesničane! Jestli se tu ráno ukážeš, pudeš rovnou do nejhlubší kobky, ty bastarde!" Ve výkřiku je slyšet nepříčetnost, zjevně jsi uhodil na citlivou strunu a nejspíš ani neviděl, jestli tě skutečně trefil. Šíp je zaražený tak hloupě, že pravou ruku nezvedneš, aby sis ho vytrhnul a levou na něj nedosáhneš. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Zaúpěl jsem, když mě trefil šíp a popravdě jsem začal uvažovat o tom, že snaha být slušný v tomhle městě nikdy nebyla na místě. Musel jsem se začít smát nad arogancí toho všivého červa. "Na to nemáš dost přátel, proč se nevrátíš za matkou do postele, bude to jediná žena, co tě bude schopna potěšit naposledy, než tvé město bude městem mrtvých!", bolest sice byla znát v mém smíchu, ovšem sadistická radost, že tohle město bude přeměněno v rozvaliny, byla silnější. "Chci vidět, jak se budeš tvářit, až na tvojí rodině budou hodovat mrchožrouti!", nebylo třeba ani posílat posla, aby Velmistr věděl, že tohle město je plné arogantních pitomců. Myslím, že to touto dobou už dávno ví, mezi jeho vlastnosti patří dar vidění. Tam kde je malá skupina templářů, druhý den je celý regiment. A popravdě se začínám těšit na bombardování města, vždy jsem s radostí sledoval jak se stavby bortí. "A tech posledních pár hodin věnuj tomu, že se naučíš jak vypadá vesničan, zkus se podívat do zrcadla a jednoho uvidíš!", nedalo mi a neustále jsem se musel smát. Jeho ego bylo jeho slabostí a i šípem v zádech bych mu zpřelámal pár kostí. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Na tvoje slova začnou létat další šípy, ale míření už je silně poznamenáno vztekem, takže se poměrně neškodně zabodávají kolem tebe. Nebylo by ale zrovna nejmoudřejší tu zůstávat - náhoda je blbec a i ve vzteku by se střelec mohl trefit. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Se smíchem jsem se stáhl zpět na kopec u města a vyčkával, popravdě jsem litoval, že nedokážu město podpálit takto na dálku, na jednu stranu by to bylo pohodlnější, na druhou stranu, kde je to potěšení v tom sledovat bortící se stavby, když obléhací zbraně drtí stavby v prach. Svist šípů neškodně se narážejících do země mně nikterak nevzrušuje, horší by bylo, kdyby šípy bubnovali do zbroje, ale díky přesnosti vesničanů se není víceméně čeho bát. Sice město může mít jistou rozlohu, ale dokud jsou lidé zabednění a bez vzdělání, jsou to vesničané, nehledě na velikost města. "Jaká škoda, že díky jednomu nabubřenci musí lehhnout popelem celé město." pomyslím si cynicky a z kopce sleduji město. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Dav docela nečekal, že do něj spadneš, takže máš pár vteřin ne reakci. Když se ale podíváš zpět na svoje sourozence, najednou si uvědomíš něco, co jsi nikdy pořádně nebral na vědomí. Oči se ti samovolně stočí na Bellu sedící na zemi, konkrétně na její prsa a začnou tě napadat myšlenky pro sourozence poněkud nevhodné. Je to čím dál intenzivnější. Ve tvých očích se vedle ní objeví i Bernardetta a tobě se fakt těžko myslí na cokoli jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Vidíš co se děje, jak vesničané obklíčili tvoje sourozence a najednou ten nepříjemný pocit s nimi spjatý začne dostávat reálné obrysy, když Plag vrhne Rakova do davu a Bella si sedne na zem a vypadá to, že naprosto ztratila zájem o dění kolem. Vždycky ses považovala za nejrozumnější z nich, ale teď se ti srdce naplnilo vztekem. Vztekem na tvoje sourozence, jak jsou pošetilí, jak nikdy nic nezvládli bez tvé pomoci, jak se o ně musíš neustále starat. Možná jsi ty pocity měla i dříve, ale nyní se slily do ošklivé masy, ze které vznikla skoro nenávist. Zlost ti zatemňuje myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Templář sice zmizel pryč, ale to zjevně Lucy trochu rozzuřilo. A nebo jsem to byl já? Začne vyvádět, shodí ze sebe plášť a zlost vymlátí do nejbližšího stromu. Hlava nehlava mlátí a mlátí a je jí jedno, že si sedře kůži na rukou, však ona se zacelí. No jo, jenže to je další spotřebovaná energie... Já se naučil šetřit už hodně dávno zpět. Asi by se nic nezměnilo, kdyby se po něm prostě vrhla a vycucla z něj život. Je to jeden z bůhví kolika, ale co kdyby to byl někdo důležitý? Co pak? Šli by po ní? Snažím se přemýšlet dopředu, jenže Lucy je evidentně dost ovládána svými pocity a instinkty. "Lucy, počkej, prosím," vymáčknu ze sebe, když svůj rozzuřený pohled obrátí ke mne. Nezabila ho kvůli mne, nebo se jen ozvalo její svědomí? Pravdou je, že takhle sám v lese by byl dobrou náhražkou energie, kterou mi Lucy sebrala, ale jak jsem říkal, neměl jsem páru, co je zač a to poslední co chci, je na sebe natáhnout ještě hněv nějakého bratrstva. Stačí, že už jich po mě jde tolik. Jak uklidnit rozzuřenou sucubu, když momentálně nemáte co jí předhodit a jde si pro vás? Tak to nás vážně neučili... |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Poslouchám to šeptání ve své hlavě. Proč jsem vlastně tehdy poslouchat přestala? Udělám krok k jedinému tvorovi tady. Široko daleko nikdo. Nikdo by se to nedozvěděl. A i pár vlků tu v okolí ještě žije. Našli by ho, to jistě, ale divá zvěř je pro osamělého člověka nebezpečná. Udělám další krok. Skoro vidím tu energii, co mu koluje v žilách, co pohání jeho srdce a celé tělo. Promluví. "Na co?" V očích se mi mísí různé barvy. "Máš strach?" Strach tolik oslazuje tu chuť. Strach ze smrti, který je v každém živém tvoru, i když si to sám nepřipouští. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Vypadá to, že se trochu uklidnila, ale blíží se ke mne. Založím ruce na hruď a nehnu se ani o píď a nespouštím z ní oči, ve kterých je teď vidět možná zmatení. Nevím, co se jí právě honí v hlavě, spíš odhaduji. Vycucnout ze mě život a nechat mě tu, nikdo se to nedozví a ona si smlsne. Ale takovou radost jí neudělám. Promluví a udělá další krok blíže ke mne, ale opět se ani nehnu. "Mám strach... O tebe." Stále z ní nespouštím oči a sleduji, jak se zachová. "Ti fanatici ve městě po tobě jdou. Chceš na sebe přitáhnout další pozornost?" Zeptám se naprosto klidným hlasem. Zatím jsou moje pocity v pořádku, tedy alespoň to tak vypadá. Možná si se mnou jen hraje... |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zářivě se usměju. "O mě se bát nemusíš, už jsem potkala pár horších... a oni jsou za hradbami... v lesích vlci... pár kousků rudé látky, krvavé cáry neidentifikovatelného původu... " Byla bych zase volná. Pro svět opět volná a další města před sebou. Tolik životů, tolik zábavy! A jednou třeba zničím i ten prokletej řád. Už sem sotva dva metry od něj. "Měl by ses bát." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy v tomhle zjevně umí chodit. Někteří ti chytráci by na tohle určitě skočili. Změnit image, nechat za sebou pár stop a voala, je mrtvá. Dobré, ale tvář zůstane. Já si prostě okopíruji a vytvořím nový vzhled kompletně. Tvář, hlas... Ale musím přiznat, že je dobrá. Zase se začne přibližovat a oznámí mi, že bych se vážně měl bát. "Možná jo, možná ne. Měl bych?" To řekni ty mě holka. Měla si už šanci mě poslat pod drn a neudělala jsi to. Možná ani sama neví proč a teď si chce prostě smlsnout... Měl bych se bát? Proč? Plazím se po tomhle světě, přežívám a utíkám před pronásledovateli. Takhle bych zemřel s úsměvem na tváři a byl by klid. Zlatá nicota. Zůstávám tedy nehnutě stát na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Začíná mě rozčilovat ještě víc. Nemáš strach ze smrti? I to se může změnit. "Chci, aby ses mi plazil u nohou!" Teprve chviličku po vyslovení napřu svoji moc. Tak, aby si mohl uvědomit, co jsem říkala, a mohl cítit, jak čím dál tím víc netouží po ničem jiném než splnit moje přání. Nechvám mu ale drobný kousíček čistého vědomí. Takový, který bude pokaždé přehlasován, ale přesto si bude uvědomovat a pomatovat si. Chci aby mi mohl odpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Její další jednání mě... ani ne snad překvapí, jako spíše rozhodí. Plazit se u nohou sucubě. Tak prrr, to zase ne toto. Před xx lety by mne dost možná poslali jí sprovodit ze světa a teď se mám plazit, ne ne ne ne ne... Jenže ta její moc je... urputná a já začínám zápolit sám se sebou. Ale ono se to stupňuje, stejně, jako předtím. Začíná mě drtit ta tíha její moci, chci se bránit, ale nechci jí zabít. A pak si vzpomenu, jak se chovala předtím, když jsem vztyčil svůj štít. Jo, ty pocity přetrvávali a já si chtěl rvát vlasy, ale potom se to ještě zhoršilo a znásobilo. Ona sama říkala, že se přes můj štít prodírat nechtěla, ale její tělo jo. A co když spotřebovala tunu energie a to jí ještě více vyšťavilo a naštvalo? A to byla jen chvíle, co kdyby to trvalo déle? A nebo s ní můžu prostě švihnout přes půl lesa, daleko od všeho živého. Do samoty... I když jí nechci nijak ublížit, mám své meze. Nehodlám se plazit u nohou nikoho, toho už jsem nechal před staletími, když mě svrhli na zem. Trochu se snad rozetřesu a mé myšlenky se mi v hlavě přemýlají přes sebe. Ruce spustím z hrudníku a jednu z nich obalím temně černým kouřem a připravím si jí před obličej. Vztyčit štít a pak s ní švihnout dál od sebe. "Promiň, ale nehodlám se nikomu plazit u nohou. Tam z toho náměstí jsem odnesl dívku, která se schovávala pod kápí... Nenuť mě k tomu..." Hlas už mám trochu roztřesený, jak se ustavičně bráním stále sílícímu vlivu z její strany. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Trochu rychleji se nadechnu. Nečekala jsem, že zvládne vzdorovat tak dlouho. Vlastně se mi to líbí. Ano, začíná to být zábavné, ale když mi začne vyhrožovat, lehce se zamračím. "Ty proti mě ale nechceš nic udělat..." Moje slova jako sladký jed tentokrát otráví celou jeho mysl. Sleduji, kdy ovlivněnější část konečně získá nadvládu. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi tohle chybělo. Se smrtelníky nikdy nebyla taková zábava. Proč jsem se vlastně skrývala mezi nimi? Bylo to otravné, bylo to dlouhé, bylo to hladové a nudné! Zhluboka se nadechnu nočního vzduchu. Povolím jeden uzlík na boku a zakroužím pánví takovým způsobem, že to každému musí vyrazit dech a navíc mě to zbaví přebytečného oblečení. "Proč se bráníš? Prostě si klekni. Podvol se. Bojíš se snad?" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jak tam stojím, v hlavě se mi perou pocity a myšlenky. Ruku stále připravenou k zásahu. Jenže ona ještě přitvrdí a když na mě promluví, moc dobře vím, že už nedokáži dlouho vzdorovat. Vlastně, už teď nedokáži její slova neuposlechnout a tak ruku křečovitě sevřu v pěst a temný kouř prostě pomalu opadne a když se tak stane, ruka mi spadne podél těla. Stojím tam a když rozváže jeden uzlík na boku a ladně zakrouží pánví, čímž se zbaví oblečení, v mysli my snad úplně přepne a dostaví se ty myšlenky, na které jsem myslel před chvílí. Proč se vlastně zkoušet bránit? Proč se na všechno nevykašlat a nenechat se zatáhnout do nicoty? Zemřu s úsměvem na tváři a s dobrým pocitem... I když by ten pocit vypadal možná lépe, kdyby si nechala trochu poradit a nevrhla se prostě na každého, na koho mohla. Znovu na mne promluví a tentokrát už se snad nehodlám ani bránit a kleknu na zem. Košile na mne jen vlaje. "Bojím, že už tě potom možná nikdy neuvidím," vyhrknu ze sebe naprosto klidným hlasem a pohled nespouštím z jejího těla. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Do teď jsem byla rozhodnutá si s ním užít zábavu a nechat ho tady. Dokonce si i kleknul. A pak promluvil. Neměla jsem ho nechat mluvit. Jsem tak blízko, že cítím jeho dech na své odhalené kůži. Na místech, kde je mi to nejpříjemnější. Ale on promluví a já ztuhnu. Chvíli se vůbec nehýbu. "Lháři! Jak můžeš lhát v mé moci?!" Do očí mi stoupnou slzy a rychle se odvrátím. Bezmyšlenkovitě stáhnu všechen svůj vliv. Je mi teď úplně jedno, co udělá. Než se stihne vzpamatovat, rozeběhnu se pryč. Ale daleko stejně doběhnout nezvládnu. Zhroutím se sotva o několik desítek metrů dál a přitisknu se ke stromu. Jak jsem mohla? Málem jsem ho zabila! |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Tak nějak už jsem úplně vypnul mozek a vypustil všechny myšlenky a čekal, co udělá. Bila tak blízko, až jsem skoro cítil teplo sálající z jejího těla. Jenže jak promluvím, ona ztuhne. Úplně a chviličku trvá, než se vzpamatuje. Okřikne mě, do očí jí vběhnou slzy a dříve, než stačím něco udělat, otočí se a mizí pryč. Její vliv je najednou pryč a mě se zase vrátí normální myšlení. Zatřesu hlavou a zapíchnu oči do utíkající Lucy. Okamžitě se zvednu na nohy, popadnu její svrchní oblečení a mířím za ní, protože si moc dobře uvědomuji, že sama dlouho nevydrží a že se evidentně něco pokazilo. V jednu chvíli se na mne chtěla vrhnout a pak... Jakoby jí napovídal vnitřní hlas. Ten temný a bezmyšlenkovitý co jí radil všechno zabít a vycucnout do sucha. Nemusím ani pospíchat, protože než se mi stihne dostat z očí, zhroutí se k zemi a přitiskne se ke stromu. Zastavím se v dostatečné vzdálenosti, aby se nelekala, i když o mě určitě moc dobře ví. "Vím, že už jsem se dnes jednou ptal ale, jsi v pořádku?" Pomalu se začnu přibližovat k ní. "Tumáš, obleč se, ať ti není zima," promluvím a pomalu se přiblížím tak, že si kleknu vedle ní a podám jí oblečení. Tedy, pokud se nepokusí zase utéct či mne nijak jinak nezastaví, čemuž bych se ani moc nedivil. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Před očima se mi odehrává scénka, která proběhla před okamžikem. Jen pár drobností je jinak. Ačkoli se snažím slzy zadržet, jedna za druhou mi stékají po tvářích. Slyším kroky a nechci aby sem kdokoli chodil. Objímám strom a tisknu tvář ke kůře. Chci aby to všechno skončilo. Už vím, proč jsem se ztratila mezi lidmi. Vždycky myslí jen na sebe. Vím, že si kleknul vedle mě, ale tvář odvracím tak, aby na mne neviděl. Ramena se mi lehce chvějou. "Ne, nejsem. Už dlouho nejsem." Skousnu si ret a potlačím další slzy. Hřbety dlaní se snažím si otřít tváře. O oblečení nejevím žádný zájem. "Proč prostě neodejdeš? Už dvakrát jsem tě málem zabila." Opřu si čelo o strom a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy o mě ví, musí, ale ani se nehodlá na mne podívat a tiskne svou tvář dál ke stromu. Proč že já se to vlastně starám? Před pár stoletími bych jí zabil a teď? Zjevně jsem vyměkl... A nebo mám prostě všeho zabíjení dost! Chvěje se tam u toho stromu a to jí tu mám prostě takhle nechat? Eee. Když pak na mne promluví a o oblečení zjevně nejeví zájem, stejně přes ní přehodím alespoň její plášť. "Málem jsi mě dvakrát zabila a podle tvých slov nejsi v pořádku. Možná to je ten důvod?" Pomalu jí položím jednu svou ruku na rameno, snad po mne tentokrát nevyjede. Ještě jednou, proč že jí to vlastně pomáháš a nenecháš jí tu svému osudu? Jak to říkala ona, čisté stvoření? Možná jsem se tak strašně snažil skrýt a teď jedna moje část vylezla na povrch? Zatřesu hlavou a odeženu tyhle myšlenky. Jsem co sem a to se nezmění a je mi to jedno. Ale jí, jí bych mohl změnit. A nebo alespoň jí trochu pomoci, poradit. "Chlap, který nechá dívku v nesnázích a v slzách není chlap... Proč ty jsi mi tam na náměstí chtěla pomoci?" |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Když ucítím dotek na rameni, skoro proti svojí vůli se k němu přitisknu. "Víš jak je těžké nevědět na kterou stranu se přidat? Na jednu se přidat nezvládnout a ne druhou nechtít?" Dýchám rychle a je cítit jak jsem rozrušená. Občas se o něj otře zlehka moje moc, ale ne natolik, aby ho k něčemu zvládla donutit. "Ty to máš jednoduché. Můžeš si říkat co chceš, ale vždycky to budeš mít v sobě, silnější nebo slabší." Prsty mu přejedu po kůži tam, kde jsem zanechala hluboké škrábance a najednou jakobych přemýšlela o něčem úplně jiném. "Slyšela jsem, že kdysi dávno, dlouho před tím, než jsem se narodila, měli některé sucuby moc uzdravovat druhé, nejen sebe." Ruka mi bezmyšlenkovitě sjíždí níž, jak jsem myšlenkami jinde a teprve, když se dostanu až na jeho kalhoty, uvědomím si, že se mě na něco ptal a ruka se váhavě zastaví. "Já... šli po mě... nebyl důvod, aby tebe chytli taky... a mohl jsi říct ostatním co se stalo a byla malá naděje, že mě třeba zachráníte. Že by tě zajmuli taky by nemělo žádný přínos." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jakmile se jí dotknu, Lucy se ke mne více přitiskne a já jí obejmu. Je uplakaná a roztěkaná. Zjevně je dost mimo a potřebuje se trochu uklidnit. No a co je lepší než rámě bývalého anděla. Na její otázku o stranách jen nahodím smutný výraz a zakroutím hlavou na nesouhlas. Já si nikdy volit nemusel, já měl jasno. Jen potom se to prostě pokazilo... U takových, jako Lucy to zjevně funguje jinak než u nás, ale teď se vyptávat nemohu, spíše by jí to ještě rozrušilo. Jak se sem tam projeví její moc pociťuji, ale je to tak slabé a momentálně spíše příjemné, nežli nebezpečné. "Jednoduché? Ne... Stále mě nahánějí lovci. Věř mi nebo ne, ale je to pravda. Stal jsem se pro ně odpadem, který je potřeba zlikvidovat. Jsem takoví... přeživší..." Povzdechnu si, ale asi bych sem teď neměl tahat svoje problémy a ještě více jí zatěžovat. Jejími jemnými prsty mi přejede po kůži tam, kde mi předtím uštědřila těch pár škrábanců. Už se to hojí a není to cítit. Zmíní se taky o tom, že některé sucuby mohli uzdravovat i jiné a ne jen sebe. Ona je v tomhle dost dobrá, třeba by to dokázala taky. Jen by musela mít dobrý důvod pro to, aby to někdy na někom vyzkoušela. "Viděl jsem, jak rychle zvládneš léčit sebe. Třeba to nebyli jen povídačky, někdy by jsi to měla vyzkoušet," mrknu na ní abych trochu uvolnil její napětí a moc dobře cítím její doteky, které se ještě s občasným závanem její moci jeví jako ještě příjemnější, než normálně. Zastaví svojí ručku až u mých kalhot a popravdě, momentálně bych rád, aby to neudělala. Ten polibek předtím, když si brala trochu mé energie byl úžasný a co teprve kdyby... Na co to myslíš ty blbe? Snažíš se jí trochu utišit! "Tak ti děkuji," usměji se na ní, levou rukou jí setřu zbytky slz pod očima a pak sí jí ještě trochu víc přimáčknu k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Smutně se pousměju, když se definuje jako přeživší. "Být naháněn vlastní stranou je nepříjemné, ale stále víš, na které straně chceš stát a je jedno, že nemáš jejich podporu. Mě loví všichni. Ti zeshora, ti zesdola, lidé i ty..." Zarazím se a citelně ztuhnu. Dostal mě. Tohle jsem vůbec... Je to v háji! Dech se mi zadrhne v hrdle. Snažím se tvářit, jakobych nic neřekla a radši se soustředím na další otázky. Prosím, ať si toho nevšimnul. Prosím. Prosím. Jenže koho? "Já... nevím... nevím jak bych měla léčit někoho jiného..." Moje nervozita je přímo hmatatelná a podvědomě si začnu hrát s rozepínáním jeho kalhot. občas přes látku trochu zatlačím. "Není za co děkovat. Možná to vypadalo jako dobrodiní, ale zdaleka to tak nebylo." Šeptnu tiše a víc se přitisknu k němu. Zapínání kalhot podlehlo. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Já si udělal vlastní stranu a když ten rohatý řekl, že odměna může být jakákoli, chtěl jsem svobodu. Šmik, cvak, od obou se odprostit..." Když se zmíním o tom léčení, Lucy úplně ztuhne. Snad i zadrží dech, ale proč? Vždyť na tom by nemuselo být nic špatného. "Tak v léčení já ti radu dát bohužel nemohu," jen lehce trhnu rameny. "Ale věřím, že by jsi to dokázat mohla, kdyby si chtěla," pěkně se na ní usměji a moc dobře cítím, jak ručkou šmátrá po rozepínání kalhot a sem tam i lehce zmáčkne. Jak je to vlastně dlouho, co jsem s někým byl? Ehm...? Ne, tohle by jsi neměl! Nevyužívej situace blbe!... Ale... Ale nehodlám jí nijak zastavovat a když se zmíní, že bych neměl děkovat za to na náměstí, více se přitiskne. Taky zapínání u kalhot povolí a já jí pohladím po tváři a pak, pokud tedy neucukne, pomalu jí políbím na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Extrémně se mi uleví. Nevšiml si a nebo si to nespojil. Úlevou vydechnu a rukou vklouznu do kalhot. Nebrání se. Chce svobodu, ale je úplně jedno, co chci já, protože svoji odměnu nedostanu. Pokrčím rameny. "Jednou jsem chtěla, ale nešlo to. Nemám důvod chtít to znovu." Posmutním, ale prstíky pohybovat nepřestávám. Je to pro mě svým způsobem uklidňující. Takhle. Dokonce se nechám i políbit. Vzrušeně vydechnu. Přetočím se tak, abych si mohla sednout nad něj, čelem k němu. Pomalu si rozepnu i korzet a nechám ho spadnout na zem. Na chvíli odvrátím oči. "Chtěl bys...?" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Slíbili úplně cokoli, třeba to tentokrát půjde," usměji a o to víc, když rukou vklouzne do mých kalhot a začne pohybovat prstíky. Polibku se nebránila a její výdech byl tak sladký. Snad se jí ulevilo, snad už je jí lépe. Přetočí se a sedne si přede mne čelem, takže teď krásně vidím do jejích očí i na zbytek jejího těla. Pomalu rozepne svůj korzet a ten spadne na zem vedle nás a mě se rozbuší srdce. Rychleji a rychleji žene krev do všech částí mého těla. Odvrátí oči a zeptá se. "Jen, pokud chceš i ty," ruku položím pomalu na její tvář a lehce jí otočím zase čelem ke mne. "Proč odvracíš zrak? Nedělej to," řeknu lehce posmutněle. "Máš tak krásné oči... A jestli nechceš, tak... tak se zvedneme a půjdeme dál," mile se na ní usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zakroutím hlavou. "Nepůjde, to bych musela udělat něco, co nikdy neudělám." Zpříma se mu zahledím do tváře. "Všechny bych vás zabila, kdyby bylo potřeba, ale tu odměnu získat nemůžu." Velmi neochotně se podívám zpět na něj. Křivě se pousměju. "To je právě trochu... problém..." Ukáži na svoje tělo. "Já chci pořád... těžko se pak berou ohledy na ostatní..." A těžko se pak vysvětluje, když nenávidím, když se mě někdo dotkne. Trochu se zhoupnu v bocích a otřu se o něj tak, aby mohl cítit tu vlhkost mezi mými stehny. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Vždyť sis tu listinu prohlížej, vzpomeneš si, možná... Ale teď jsem neměl náladu vzpomínat na starou listinu, kterou jsem podepisoval. "To je trochu smutné," sklopím na chvíli zrak. Jenže to už se dostane k odpovědi na mojí otázku. Ano, snad mohu říct, že jí trochu chápu... Lehce se zhoupne v bocích a když ucítím, jak se na mojí kůži přenese vlhko z jejích stehen, už se naprosto uvolním a vzruším. Ještě se zvednu, pohladím jí po bocích a zašeptám jí do ouška. "Na mě teď ohledy brát nemusíš," a zase se položím do trávy. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Spokojeně přivřu oči. Možná bych ocenila, kdyby se mne dotkal ještě trošku míň, ale zase ho nechci tolik omezovat. Když řekne, že na něj brát ohledy nemusím, jen se v duchu ušklíbnu. Nebrat ohledy, tak je s mým vyvrcholením po něm. Takže místo divoké, smrtící jízdy budeme pokračovat o něco pomaleji. Když si lehne, potutelně se usměju a za ruce ho vytáhnu zase zpět. Jak sedíme, přímo před tváří má moje ňadra a já se velmi pomalu spustím níž. Trošku ho navedu rukou a pak už slastně vzdychnu. Všechny problémy se teď zdají mnohem méně závažné. Jeho ruce navedu na své boky a začnu se dlouze pohybovat. Netrvá moc dlouho a při každém pohybu se zachvěji. "Tohle je skvělé..." Brouknu potichu a usměju se o hodně víc. Jediné vyčerpávající je držet většinu mé moci na uzdě. "Nebude..." Trochu se zajíknu. "Nebude to trvat dlouho..." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jak jsem se položil zase na záda, Lucy se jen usmála a znovu mne vytáhla zpět nahoru. Chce, abych byl u ní co nejblíže a mne to taky vyhovuje. Navede si mne rukou a když se spojíme, jak ona tak i já vzdychneme slastí. Už je to dlouho... Užívám si tenhle okamžik, rukama přejíždím po jejím těle. Po stehnech, přes boky a až nahoru k ňadrům, se kterými si taky trochu pohraji. Ještě to všechno vzrušení znásobí a já jí začnu líbat. Na klíční kosti, na prsou a přesunu se až k jejím bradavkám. Chutná tak sladce... Její pohyby jsou pomalé a dlouhé. Dává si záležet a já si mohu jen prostě užívat té chvíle. Netrvá to dlouho a pak se Lucy při každém pohybu začne chvět a špitne, že tohle je opravdu skvělé. "Úžasné," brouknu a zase se začnu věnovat jejímu tělu. Pak špitně, že už to nebude trvat dlouho. "Jen... nepřestávej..." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Když začne laskat moje prsa, ztuhnou a bradavky se rychle postaví. Skoro se mi z toho zamotá hlava. Něco takového jsem nezažila už moc dlouho. Zvrátím hlavu dozadu a moje steny jsou čím dál hlasitější a častější. Podaří se mi protáhnout nohy za něj, takže mám stehna obtočená kolem jeho pasu a víc se zvedám za jeho ramena. Chce abych nepřestávala, ale já si nejsem jistá, jak dlouho tohle vydržím. Podvědomě zrychlím a on může cítit, jak se moje svaly kolem jeho chlouby stahují. Zuby si stisknu rty, protože si nejsem jistá, jak dlouho můžu vydržet držet svoji moc na uzdě a ještě oddalovat vlastní vyvrcholení. Teď už se mi hlava skutečně točí. Nejsem si jistá, kde je nahoře a kde dole a jeho ramen se držím dosti křečovitě. Netrpělivě čekám až ucítím jeho vyvrcholení. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jak laskám její ňadra, její bradavky se postaví a prsy ztuhnou. Její kůže je tak příjemná na dotek a její steny slastné. Srdce mi buší a já taky začnu funět jak lokomotiva, i když se vlastně o všechno stará Lucy. Protáhne své nohy za moje záda a obtočí se kolem mého pasu. Zapírá se moje ramena a začne se zvedat ještě více. Trochu jí dopomáhám pohyby svých rukou, kterýma jí držím za její zadeček. Ještě o něco zrychlí a začne zatahovat své svaly kolem mého přirození. Je to příjemné, divoké a já moc dobře cítím, jak se blížím ke svému vyvrcholení a doufám, že ne předčasně. Nechci Lucy zklamat. Křečovitě mi tiskne ramena, což snad ještě více umocňuje mé vzrušení. Nejradši bych tohle nikdy neskončil, ale ani já, ani Lucy nemůžeme vydržet věčně a pak to na mne přijde. Hlasitě vzdychnu a trochu silněji stisknu její zadeček. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Sevře mi zadek a tentokrát mi to nevadí. Cítím, jak mu v údu pulzuje a vzrušeně vyjeknu. Ještě naposledy sklouznu nahoru a dolů a povolím svému tělu. Jsem si moc dobře vědomá, že tohle je pro něj nejnebezpečnější okamžik. Rty mám rozkousnuté do krve, ale nevnímám to. Prohnu se dozadu a vykřiknu slastí. Přesto se tomu pocitu nemůžu poddat úplně. Svádím právě nelítostnou bitvu sama se sebou, abych ho v návalu vlastní slasti nezabila. Prudce oddechuju a po chvíli se mu zhroutím do náruče. Před očima se mi na chvilku zatmí, jak mě to vyčerpalo, ale vím, že to se brzy spraví. Hladím ho po hrudníku a celá se třesu. V podstatě jsem na sebe velmi hrdá, nebyla jsem si úplně jistá, že to zvládnu. S vlhkým mlasknutím z něho sklouznu a pomalu se skácím na zem. Moje svaly opustila všechna síla a já se zvládnu jen spokojeně usmívat. Kdyby mě teď chtěl někdo zabít, neměl by s tím nejmenší problém. Jemně se ho pokusím stáhnout k sobě, ale jsem ráda, že se mi vůbec podařilo zvednout ruku a ještě abych ho k něčemu nutila. Pokud si lehne, schoulím se k němu a spokojeně oddechuju a co chvilku upadám do kraťoučkého polospánku. Úsměv na rtech se však pomalu vytratí. Po chvíli otevřu oči a zahledím se do trávy. "Víš... tohle... tohle všechno... je to lov... je to lov na mého syna." Srdce mám až v krku, když to říkám, a ani nevím proč. Odvykla jsem, že po sexu můžu s partnerem mluvit. A před tím... tolik mi připomněl jeho. Schoulím se trochu víc a s obavami čekám, co na to řekne. Asi jsem mu to říkat neměla. Možná jsem ho měla zabít a pošeptat to chladnoucímu tělu. Jenže je to tak strašně těžké. Vůbec nevím, co mám dělat. Trochu se zachvěju zimou. Čekám na podle mne téměř jistou smrt a přemýšlím, že tahle nebude tak špatná, i když zbabělá. Opustit ho, ale už jsem to jednou udělala, mohl by mi to snad zazlívat víc? |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Doufám, že si Lucy tenhle okamžik užívá stejně, jako já. Jen mi něco říká, že možná nemůže a tak nějak se pořád musí držet, aby mne nezabila. Je to sucuba a zas takovou znalost ohledně jejího druhu nemám. Naposledy se prohne na mém údu a pak se schoulí do mé náruče, kde jí oběma rukama obejmu a pohladím po zádech. Momentálně nemám slov a tohle snad ani slova nepotřebuje. Lucy stále poměrně rychle dýchá a celá se třese, asi jí to opravdu muselo dost vyčerpat. A vlastně bych měl být rád. Těžko říct, jak bych dopadl kdyby se... nesnažila. Chvíli mě prostě jen hladí po hrudníku a já své čelo opírám o to její. Pak ze mě sklouzne dolů a skácí se do trávy na zem. Rukou mi naznačí, abych se přitulil k ní na zem a já nehodlám vzdorovat. Schoulí se ke mne a já jí nastavím rameno, aby si mohla podepřít hlavu a já jí rukou mohl zase obejmout. Chvíli se jí prostě jen koukám do tváře, usmívám se a když tak spokojeně oddechuje a pak začne i upadat do lehkého spánku, přivřu i já oči. Ale nepřestávám dávat pozor, kdyby se náhodou chtěl někdo z okolí přiblížit. Ležíme tam v lese a spokojeně se choulíme k sobě až do doby, kdy Lucy přijde něco na jazyk. Chvilku trvá, než dořekne to, co začala, protože to pro ní muselo být těžké. Těžké tohle říct někomu živému a navíc, někomu, kterého zná v podstatě jen noc. Jakmile to dořekne, otevřu oči a zadívám se vzhůru. Ona se dívá do trávy, já na hvězdy a přemýšlím. V hlavě se mi teď začala honit spousta myšlenek. Jedny toho typu, že tohle by se stávat opravdu nemělo. Kříženec? Ale ty druhé které říkají, že jsem se právě vyspal se sucubou, která mne při tom nezabila. Nelíbí se mi to. Nevím, co mám dělat a dal jsem si do hromady, proč její odměna nemá být splněna. Zůstávám ležet vedle ní, nehnu se ani o píď a neřeknu ani slovo až do doby, kdy ucítím, jak se začne chvět. Mlčky sáhnu pro její plášť, který leží hned vedle, škubnu rukou, aby se trochu srovnal a přehodím ho přes její tělo. Teď už vím, proč po ní jdou obě strany... Do toho jsem se neměl plést, ale co jsem vlastně čekal? Co jsem si myslel tam v hospodě, když nám řekl, že jdeme po kříženci? Znovu se dívám na hvězdy a opět se ani nehnu. Jednou rukou jí stále objímám a druhou mám složenou podél těla. "Každý si zaslouží dostat šanci, nehledě na to, kdo byli jeho rodiče," zamumlám potichu. Spíše to byla myšlenka, která mi utekla. Dokázal jsem si poradit s nejlepšími lovci jedné strany a nejhoršími démony ze strany druhé. Hádám, že pokud bych se měl od všech těch útěků odprostit, neuměl bych žít a přitom nic nedělat Ne... Otočím svůj pohled potom zase na Lucy a volnou rukou jí pohladím po tváři. Začalo to všechno dávat tak nějak smysl a když jsem jí předtím odnesl z toho náměstí, rozhodl jsem se jí pomoci. Ona se může změnit, pokud bude sama chtít. Nemusí být vrah, který zabíjí na potkání. Nezabila mě a to šanci měla, dvakrát a neudělala to. Asi uvnitř ní je něco, co jí zastavilo a na to by měla pamatovat. Pak zatřesu hlavou a vymaním se z těch svých myšlenek. "Jestli tohle má být lov na tvého syna, pak by jsme ho měli najít dříve, než oni... Ale ty by sis měla nejdříve odpočinout," znovu jí pohladím po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Srdce mi bije jako splašené a mám čím dál větší strach, jak nemluví. když udělá prudký pohyb rukou, bleskově, jako had se odstrčím kus od něj. Přeci jen jsem došla k názoru, že se nesmím nechat zabít. Celé moje tělo se brání jakýmkoli pokusům o pohyb, ale s vypětím sil se zvládnu alespoň posadit. Teprve teď jsem si všimla pláště v jeho ruce. Hlava se mi pořád trochu motá a potřebovala bych se alespoň napít, než ten hrozný pocit šíleného hladu pomine. "Snažila jsem se mu ji dát..." Znovu se zadívám do trávy. Chtěla bych alespoň vědět, jak vypadá. Jestli se mu podobá. A co z něj vyrostlo. Při jeho dalších slovech překvapeně vzhlédnu. "To... to myslíš vážně?" V hlavě se mi okamžitě vynoří dlouhá řada možností, jak by mě mohl zranit, zneužít a podvést. Třeba mě chce jen využít k tomu, abychom se k němu dostali první. Třeba si myslí, že já vím, kde je, ale to by nebylo bezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Musel jsem jí vylekat, když se tak bleskově ode mne odmrštila pryč a posadila se dál. Asi se lekla, že jsem se rozhodl pro tu horší variantu a chtěl jsem se po ní vrhnout. Viditelně je vyčerpaná a potřebovala by trochu energie, aby se zvládla alespoň postavit na nohy. A za tohle jí teď asi něco dlužím. Však to byla ona, kdo se musel krotit, ne já. "Já vím, ale ostatní ne..." Ukáži rukou nahoru směrem na oblohu a pak dolů do země. Potom jí viditelně překvapím. Přestane se dívat do trávy a vzhlédne ke mě. "Myslím," kývnu hlavou, ale zatím se k ní nepřibližuji. Jen natáhnu ruku s pláštěm směrem k ní. Určitě mne teď podezírá z všeho možného. Nedivím se, já bych udělal to samé. Pak se usměji a znovu se jí zadívám do očí. "Jsi vyčerpaná a já ti něco dlužím. A netvrď mi tu opak," zakroutím hlavou. "Vezmi si ještě něco ode mne, já mám ještě něco v zásobě," znovu se mile usměji s pomalu se přisunu blíže. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Sleduju každý jeho pohyb s podezřením. Cítím, jak se mi do těla zase vrací síla, ale moc pomalu. Ještě to pár minut potrvá, než budu fit. Teprve, když ke mě natáhne ruku s pláštěm, znovu si uvědomím, že je tu celkem chladno a že jsem nahá. Opatrně se pro plášť natáhnu a rychle mu ho vyškubnu. Zachumlám se do látky a na okamžik se mi zavřou oči. Teď se tak moct chvilku vyspat, vždyť by mi stačilo pár minut. Když mi klesne hlava na prsa, rychle otevřu oči a vyděšeně vzhlédnu. "Jak ti můžu věřit...? Chceš svůj klid a já to chápu... nezastavila bych se kvůli nějakému cizinci." Když se pokusí přisunout, šoupnu se zase dozadu a zakroutím hlavou. "Nepotřebuju... budu v pořádku.. už jsem." Dobře, teď trochu kecám, ale zase na druhou stranu, už toho ví tolik, že jsem v podstatě mrtvá a i sebemenší trumf by se mi třeba mohl hodit. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy si vezme alespoň plášť a ihned se do něj zahalí. Je unavená, i když tvrdí opak. Potřebovala by se vyspat, je to jasně vidět. Hlava jí padá a pomalu ztrácí pozornost. Jenže ona nevěří ani jednomu slovu, které vylezlo z mých úst. "Já se zastavil kvůli té dívce, která byla v nesnázích," pohodím rameny. "Já ti věřil před tím, zkus teď alespoň na chvíli věřit ty mě, prosím," dodám ještě. Potom se odsune zase dozadu a odmítne mou nabídku na trochu energie. Nesnažím se tedy už přibližovat, když se jí to evidentně nelíbí. "Nejsi v pořádku," zakroutím hlavu. "Nezapomínej, že se taky živím životní energií jiných tvorů, i když trochu jinak, než ty. Poznám to," mile se usměji. "Když nechceš mojí energii, měla by si se alespoň trochu prospat," dodám jen. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Jemu se to řekne, věř mi. Jenomže jemu jde jen o odměnu, já bych ztratila vše. On by na tom nebyl hůř než dřív, já bych byla. Znovu stočím pohled stranou. Tehdy to bylo jednodušší. Neměla jsem o co se bát. Opřu se o strom za sebou. "Nemůžu si dovolit to zkoušet." Mluvím tiše. Hlavou mi běží, že jsem se vypovídala, ulevila si, a teď bych ho měla zabít. Jenomže on mi zatím skutečně nic neudělal. Měla jsem tehdy zemřít já a ne on. Zvládnul by to všechno mnohem líp a nikdy by se nedostal do takovéhleho maléru. "Říkáš, že mi chceš pomoct, ale nic nevíš. Klidně by tě to mohlo stát život. Rukou našich společníků nebo mou." Povzdechnu si. "Nezapomínej, že jsem vrah, a zbyl mi jen jediný poklad na celém světě." "Vezmi si, jestli chceš, mě tím neublížíš." Ok, možná malinko blufuju, ale tím si nebudu jistá dokud to nezkusí. "Jsem v pořádku, nepotřebuju spát." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Moc dobře vidím, že mi nevěří. A proč by taky měla? Nějaký magor, který jí vytáhl z náměstí plné fanatiků, schytala kvůli němu dva šípy a teď si tu vylévá srdéčko a hraje si na hrdinu? A proč to vlastně dělám já? Mohl jsem mít od všeho klid, mohl jsem si běhat po světě a... a co? Jako zbytečný kus masa, který akorát zabíjí ostatní aby se udržel na živu. A pro co? Vysedávat v hospodách a pozorovat lidi? Všechny jejich špatné vlastnosti? Jak dál válčí mezi sebou a všechno ničí do základů? Stále dokola a dokola, jako už mnohokrát předtím? Brrrr. Očima zase sjedu z té země, do které jsem čuměl do teď, na Lucy. Poslouchám co říká a ve tváři mám neutrální výraz. Oči mi pomalu potemňují a hrne se do nich smutek a snad i sebelítost. "Já jsem vrah a nic nemám, to si zase musíš uvědomit ty. Všechno mi sebrali, všichni se ke mne otočili zády a snaží se mne zbavit," povídám klidně a moje oči začnout vlhnout, jak si zase všechno připomenu. "Chápu, že mi nechceš věřit. Chápu, že mi nemůžeš věřit ale..." na chvilku se odmlčím. "Víš, proč jsem se předtím přestal bránit?" Podívám se na svoje ruce a pak zase zpět na ní. "Protože jsem si uvědomil, že já nemám důvod pro svojí existenci. Už hodně dlouho ne, tak proč tu zůstávat? Jsem unavený z toho utíkání a přežívání pro nic." Povzdychnu a podívám se na hvězdy. "Život anděla může trvat navěky. A navěky je hodně dlouho, když si jen kus masa bez účelu," zase odvrátím pohled směrem k ní a úplně zruším své maskovací kouzlo, takže me opět může vidět v pravé podobě a s maskou. Alespoň maska skryje slzy, které začnou stékat po mém obličeji. "Když si se pak zarazila a nechala mě žít, něco se ve mne hnulo a když si se zmínila o svém synovi myslel jsem, že bych možná zase mohl někomu věřit a mít účel, pro své bytí..." Mávnu potom křídly a vyskočím na nohy. Podívám se na Lucy. "Nebudu ti brát další energii když vidím, že jí máš sama málo..." Sklopím pohled. "Nech mě alespoň udělat jednu dobrou věc. Doprovodím tě tam, kam jsme původně mířili a pak..." Znovu zvednu oči a podívám se zase na Lucy. "Pak si můžeš vzít všechno. Moje energie ti dobře poslouží a já budu mít svůj vysněný klid." |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro Na papír se podepíšu velmi elegantním písmem s kudrlinkou na konci. „Mimochodem, pro koho že to vlastně tuhle prácičku děláme?“ zeptám se, když spolu s kozoměničstvím vyrazím z uličky pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Pozoruju ho a vím, že to může snadno hrát. Přesto ale... váhavě a namáhavě se zvednu na nohy. Pečlivě se zahalím do pláště, aby nebylo nic vidět a opatrnými krůčky přejdu k němu. Obejdu ho a nakonec ho zezadu jemně obejmu. "Jsi anděl. V srdci máš tolik dobra, že mě to až děsí." Pomalu prsty zabloudím k masce. Chci vědět, jestli jde sundat. Chtěla bych mu vidět do tváře, když chce, abych mu svěřila víc, než svůj vlastní život. "I kdyby ses nepřestal bránit, nebylo by ti to nic platné. Kdyby ses byl nepřestal bránit, nejspíš bys zemřel." A proč ho nezabít? Stejně po tom touží! No tak, bylo by to vlastně milosrdenství! Víš, co znamená život na útěku! Rozhodně zakroutím hlavou. "Můžeš si najít nový účel. Můžeš konat dobro tam, kde to ti nahoře zapomínají. Můžeš... můžeš likvidovat můj druh a pomoct tím světu... cos udělal, že si myslíš, že nemáš proč žít?" Jsem připravená kdykoli cuknout nebo zaútočit. "Vy andělé jste si tolik podobní..." Zavřu oči a opřu si tvář o jeho rameno. Na chvíli si dovolím se ztratit ve vzpomínkách. Rozechvěle vydechnu, ale pak rozhodně zaženu tyhle myšlenky pryč, teď mi nepomůžou. Když se pokusí vyskočit, nenechám ho. Sice mě to stojí spoustu úsilí, ale udržím ho dole, pokud se nebude moc bránit. "Mám dost energie. Víc než za spoustu let. Po tom léčení jsem si vzala víc než jsem potřebovala, klidně si vem něco zpět. To jen ten příšerný, neutuchající hlad." Přeci jen se trochu odtáhnu. Vím, čím by se ten hlad dal na pár hodin zahnat, ale jeho nechci a v okolí nikdo není. I když možná ten templář. To by byla dobrá oběť. S tim jejich svatym hněvem v žilách. Asi jsem se zamyslela až moc, protože než jsem odpověděla na poslední výzvu, zavládlo na chvíli ticho. "Já... můžeš jít se mnou... jen tě prosím... pokud mě chceš podvést... pokud stále toužíš po jejich odměně, návratu domů, klidu... dej mi pak šanci bojovat. Nemůžu udělat víc. Ostatní ho hledají také a já sama bych ho nenašla dřív než oni... proto jsem se k vám také přidala... ale až na to přijde, nech mě za něj bojovat. Moc toho neumím, ale nechci zemřít, aniž bych se alespoň pokusila." Tentokrát zrak neodvracím. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy dobře poslouchá, jak se tu zpovídám a ani vlastně nevím proč. Obejde mne a zezadu mne obejme. Dýchám hluboce a pravidelně. Nehnu se ani o píď. Jen, když pak prsty zajede k mé masce, pomalu zvednu pravou ruku a položím jí na masku. "Jenže dobro, tak jak jsem si ho představoval já, se vytratilo pryč už před nějakou dobou," sklopím hlavu k zemi. "Co zmůže jeden mezi miliardami?" Položím ruku zase do klína. "Tu masku si mohu sundat jen já a neudělal jsem to od té doby, co jsem jí nasadil." Dál poslouchám její slova a pořád se nehnu. "S tím jsem přestal už dlouho zpátky. Jsem unavený a znechucený z toho, co se děje jak nahoře, tak i dole... Bývali doby, kdy jsem v lidstvu viděl to dobré a chtěl jim pomáhat, ale ti nahoře to viděli jinak než já. Oni na lidstvo nebrali ohled, zaměřovali se jen na válku s démony. Popřeli všechno, co se nás snažili naučit a já ztratil víru v oboje. Oni válčili, lidstvo válčilo, tak proč se snažit něco změnit? Je to pořád to samé dokola." Opře si hlavu o moje rameno a když se potom pokusím vstát, nenechá mě a já zůstanu sedět na zadku. "Ne, nech si to. Ta energie ti poslouží snad lépe, než mě." Lucy se potom odtáhne dál a na chvíli zavládne ticho, než se nakonec vyjádří k mé "nabídce." Poslouchám jí a z pod masky se ozve hluboký a krátký smích. "Domů? Ty si myslíš, že jako odměnu jsem se chtěl vrátit domů?" Zakroutím hlavou a pak už se zase podívám na Lucy. "Nikdy jsem se domů vrátit nechtěl a nikdy chtít nebudu," odpovím stále svým hlubokým hlasem. "Chtěl jsem jen, aby stáhli všechny ty, kteří si pro mne jdou..." "Dávám ti své slovo, že až na to přijde, zůstanu po tvém boku," kývnu hlavou a ruce položím na svojí masku a zaváhám, zda sundat či ne. Nakonec se z pod masky vyvalí další černý kouř a když opadne, Lucy může vidět tvář. odkaz Tvář s jizvou pod levým okem táhnoucím se až k nosu a s matnou a flekatou kůží, což způsobily všechny ty špatné věci a používání své síly, která si vybírá svou daň. Hlavou mi ale vrtalo, jak tohle bude fungovat. Oba dva potřebujeme energii, jenže za námi oběma by zůstalo moc těl a mohlo by to přitáhnout pozornost. Já ovšem dokáži vytáhnout energii z lidí tak, aniž bych je zabil. Možná by nebylo od věci, kdyby si začala brát ode mne... |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Pokrčím rameny. "V tom případě je ale tvůj cíl a účel jednoduchý. Musíš v srdci nosit to, za co by se mělo bojovat, a chránit to do té doby, než to bude moci přežít v tomhle světě. Nemyslíš, že to je důležité poslání?" Trochu si povzdechnu. "Měl bys být rád, že máš něco takového, protože ty se můžeš těšit na den, kdy ten tvůj krásný svět bude fungovat. Některé věci se ale nesplní nikdy." Pohladím ho po zádech a sednu si na zem. Sama nevím, co mi dalo sílu tehdy jít dál. Přišla jsem o něj a přišla jsem i o syna. Jediné, co jsem mohla udělat bylo mást lovce a vláčet je sem a tam. A stejně nakonec přišli na způsob, jak mě obejít. "Nemusíš se snažit něco změnit. Časem jim to třeba dojde samo a... věř mi, že občas stačí lehké pošťouchnutí tady, slovo tam, jeden zachráněnej nebo zmařenej život a věci můžou vypadat hodně rozdílně." "Můžu si sehnat jinou. Hned tak nevyhladovím, když mám společnost. A kouzlit neumím na rozdíl od tebe." Nehledě na to, že mě nemůže další smrt zatížit. Všechno mi říká, že bych mu věřit neměla, že bych si měla poradit bez něho. Vím, že kdokoli z mojí rasy by mi okamžitě bodnul nůž do zad. Ale taky jsem poznala jednoho z nich. Pomalinku přikývnu. Sice vím, že bude ještě trvat, než si budu moct být jistá, a až na to přijde, tak se stejně budu spoléhat jen na sebe, ale pomoc prostě potřebovat budu. "Co budeš chtít na oplátku?" Sleduji, jak si sundavá masku a trochu se zamračím. Prsty mu přejedu po tváři. "Proč se neléčíš? Myslela jsem, že andělé nemívají problém s nemocemi a jizvami?" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Poslouchám její argumenty. O tom, že bych měl vydržet a snažit se něco změnit a že prý to jde, jen to chce čas... Ale mě to všechno přestalo už dávno bavit. "Ty vážně věříš tomu, že tohle všechno svinstvo kolem někdy ustane a všechno začne fungovat tak, jak má?" Povzdychnu si. "Já tu jsem už dlouho. Moji rodiče i prarodiče byli do toho všeho zatáhnutí a konec je v nedohlednu... Nezmění se. Ani ti nahoře, ani ti dole a ani ti uprostřed. Je jen pár výjimek..." Lucy mne pohladí po zádech a sedne si na zem. Její doteky jsou tak příjemné a mě se zdá, že se role obrátili. Teď utišuje ona mne, i když to začalo a mělo to být naopak. "Poslední slovo, tu mojí energii si nech. Věnoval jsem ti ji, když si na tom byla zle." Pořád v zásobě něco mám a jestli do rána zase dorazíme do civilizace, pak bude dost času a příležitostí ji zase doplnit. "Na oplátku nechci nic. Postačí mi dobrý pocit a to, že zase budu jednou užitečný a mít cíl," vyleze ze mě nejdříve, ale pak se zaseknu. "Ale možná jen," trochu se odmlčím. "Tvoje slovo, že mi nezmizíte hned, jakmile dostanete příležitost." Svět je veliký a hledat je by sice asi šlo, ale bylo by to hooodně složité. Když si pak sundám masku, trochu znejistím. To jsem ještě nikdy neudělal a bez ní mám takový špatný pocit. Přejede prsty po mé znetvořené tváři a začne se ptát. Ale na tohle já ji už vlastně odpověděl... "Andělé ne. Říkal jsem ti, nejsem ten anděl, kterým jsem býval... Tohle se stane, když se poddáš temné moci. Vždycky si vybere svou daň." Můj hlas je teď krapet jiný, jak není tlumený maskou, ale stále hluboký. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "I lidé mají různou chuť. A když narazíš na někoho spravedlivého, poznáš to. Ještě jich pár je." Znejistím. Mě na lidech nikdy nezáleželo. Ať to byl kněz, rolník a nebo bohatý obchodník, čistého srdce i do morku kosti zkažení, všichni dopadli stejně, když na mě narazili ve špatnou chvíli. Pokrčím rameny a zazívám. Hlad trochu povolil svoje týrání a mě je o poznání lépe. I když dobře mi nebude, dokuď nepotkám nějakou svačinu. "Jak chceš... pokud budeš potřebovat, budu ti k dispozici." Nic mi přijde nepravděpodobné. Když zaváhá, trochu se mi vrátí pevná půda pod nohama. Pak ale vysloví přání a já se na něj tázavě podívám. "Proč?" Trochu se odtáhnu a pozoruju jeho tvář. "A jde to vyléčit?" Pozoruju ho a přemýšlím, že já jsem pro něj povolená kořist. "Máš pěkný hlas." Usměju se a plášť mi kousek sjede z ramene. Přemýšlím, že pokud by zvládal čerpat energii ode mě, jeho moc by to mohla dokonce vyhodnotit jako dobrý skutek. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Já vím, ale je jich prabídně málo," odpovím jen. Však jsem vždy likvidoval ty hajzly. Ať už zabil, kradl či podváděl a klamal, to mi bylo jedno. Ne nadarmo se tenkrát šířila ta fáma, ale ten zahalený cápek z hospody mě v tomhle možná ještě překonal. Zmíní se o tom, že pokud bych někdy potřeboval, mohl bych si zase já vzít nějakou energii od ní. Na to jí jen kývnu hlavou, ale v hloubi duši doufám, že to nebudu muset udělat. Nechci jí vysilovat či jí nějak poznamenat. Sice si dokáži vzít málo, že ani člověka nazabiju, ale stojím si za svým. Dokud to nebude nezbytně nutné. Na mojí odpověď se nejdříve netváří zrovna tak, že by mi věřila, ale když pak zaváhám a nakonec vyslovím své přání, zeptá se jen proč. "Když už nic jiného, chtěl bych se řádně rozloučit. A navíc, znám na světě spousty míst, kam se dá ukrýt před zraky těch nahoře i těch dole," usměji se a doufám, že to zbaští. Odtáhne se zase trochu dál a pozoruje mojí tvář. Zůstávám sedět na místě a jen křídla si trochu protáhnu. "Nevím," pokrčím rameny. "Nikdy jsem to nezjišťoval... Ale alespoň varovat mne tenkrát mohl." Tu druhou větu už si brouknu spíše pro sebe. "Děkuji," odpovím jako reakci na pěkný hlas a všimnu si, že nechá plášť sjet z jednoho jejího ramene. Díky tomu si vzpomenu, jak se předtím třásla. "Měla by ses obléci, ať ti není zima," usměji se na ní. Ostatně, já bych asi měl udělat to samé. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Možná ještě o pár míň..." Poznamenám trošku tišším hlasem, možná se v něm ozvala i vina. Trochu se ušklíbnu. "Tak takových také pár znám... řekla bych, že na moji hlavu je odměna ještě o malinko větší než na tvoji... přeci jen... však víš... to co jsme udělali..." A oba jsme už zaplatili, jen každý trochu jiným způsobem. Nechám plášť sklouznout tak, aby mi byl pohodlný. Přeci jen to věčné skrývání mi leze na nervy. "Tak to můžeme vyzkoušet..." Zkoumavě se na něj zadívám. "Jak si bereš energii z ostatních?" Na poznámku o zimě jen bezstarostně pokrčím rameny. "Už je to dobré. Démoni moc zimou netrpí." Na důkaz se dotknu jeho tváře a moje dlaň hřeje. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ušklébne se a já se pousměji. Doteď mne ani nenapadlo, kolik jí asi může být let? A jo, pořád by mne zajímalo, který že z andělů to měl být... Tohle se k mým uším nikdy nedoneslo, zjevně to tam nahoře chtěli hodně rychle ututlat. "Bude jich potřeba hodně," dodám skleslým tónem v hlase. Stačí jedna chybička, ukecaní lidé a bum, je to v háji. Pak mne ale překvapí. Chce mne zkusit vyléčit? Nebo... Ne, chce abych si vzal trochu její energie... To teď ale odmítám. Ještě před chvílí byla slabá, že se pomalu neudržela v sedu. Taky mne její teplou rukou přesvědčí, že už jí zima není a když se mne dotkne, zavřu oči a jednu svou ruku položím na tu její. "Mě stačí jen dotek, jakýkoli, " odpovím na její předchozí otázku. "Ale teď si spotřebovala hodně své energie a už jsem ti říkal, že ti nebudu brát další," usměji se na ní. "Navíc si nemyslím, že by to stačilo... Ale říkala jsi, že některé sucuby dokázali i léčit jiné?" Jenže jsme zase u toho, to jí zase vyčerpá... Taky mě napadne ještě jedna věc. "Dokážeš ty někomu část své energie věnovat?" Zhledím se na ní tázavě. Možná že v tom se to skrývá. Soustředit se na hojení, což nevím, jak dělá ona a někomu prostě dát část vlastní energie... Ale nevím, je to jen čistá spekulace. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Znám jich dost, vím kam nikdo nechodí, znám i jedno zakázané území." Pokrčím rameny. Lidé jsou podružní, ti mě nikdy moc netrápili. Trochu netrpělivě mávnu rukou. "Vím, co jsi říkal. A teď to prostě zkus - chci to vidět. Pokud tě budu muset nutit, bude mě to stát víc, dobře to víš. Nemyslím si, že by to šlo všechno hned, ale třeba jen kousíček. Abychom věděli, že to jde." Ruku nechávám tam kde je. Přeci jen je to pro mne mnohem jednodušší, když se někoho dotýkám. Zakroutím hlavou. "Neumím dávat, jen brát. Ani nevím, jak bych to měla udělat. Jsou to jen staré příběhy... od té doby... změnily jsme se... oni nás změnili." Z hlasu je cítit smutek. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ona je prostě paličatá a nedá si říct... V jednom má pravdu, pokud by mne měla nutit, bude jí to stát mnohonásobně více. Neochotně kývnu hlavou a povzdychnu si. "No dobrá tedy, ale jen trochu," podívám se jí do očí. Jak ona drží svou teplou ruku na mé tváři, položím svou volnou ruku zase já na tu její. Zavřu oči a ještě se trochu přemlouvám, abych to udělal. Nakonec si znovu povzdychnu, na malou chvíli se má ruka rozehřeje ještě více, než ta její a tam, kde se dotýkáme začne prosvěcovat jasné světlo. Ucítím silný nával její energie a brzy ucuknu, abych jí nesebral moc. Úplně mě tohle nakoplo, protože od sucuby jsem ještě nikdy nebral. Jen lidi a pak několik dalších démonů, ale od sucuby byla tohle premiéra. Její energie mě nabyla tak, jako bych vzal od pěti lidí a když jsem bral, mohla cítit jen příjemné chvění a možná trochu náklonnost ke mě, ale oproti její moci je tohle jen neznatelné a zanedbatelné. Byl jsem vždy zvyklí, že poznám co za typ člověka onen nešťastník je, ale u ní je to všechno promíchané. Cítil jsem to dobré, i to špatné, což mě zmátlo. Ani jedna strana podle mne nepřevládala, což bylo zvláštní. Vždycky jsem poznal, k čemu se ten člověk či démon přiklání, ale u Lucy je to pochybné. Možná, že jak jsem už tak dlouho vyhlížel a zabíjel ty špatné, zapomněl jsem jak specificky chutnají ti dobří? "To bylo... zvláštní," dodám a svou ruku zase složím podél těla. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Jsem docela ráda, že nakonec svolil dobrovolně. Mám trochu pochybnusti, ale bez hnutí sleduju, jak položil ruku na moji a pak se prudce nadechnu. Zarazím svoji chuť přetáhnout proud energie mým směrem a na kraťoučký okamžik ucítím něco, co jsem si myslela, že je dávno mrtvé. Když skončí, pomalu spustím ruku a sleduju ji. Pak trochu potřepu hlavou. "Vždycky je to takové a nebo odrážíš moc toho, z koho bereš?" Stále si prohlížím svoji ruku a nemůžu dostat z hlavy ten pocit. Je vidět, že jsem trochu myšlenkama jinde. Pak si prohlédnu jeho tvář a přejedu po jednom kousíčku na čelisti. Pousměju se, i když je to úsměv spíše nepřítomný. "Bude to fungovat." Znovu a znovu si obracím v hlavě to, co se právě stalo. Znovu a znovu si připomínám ten pocit. Nakonec to nevydržím a skočím na něj. Je mi jedno, jestli ho porazím na trávu nebo mě udrží v náručí. "Udělej to znovu!" V očích mám lačný pohled. "Udělej to ještě jednou! Dýl! Víc!" Dýchám rychle a že bych měla držet plášť, to už jsem dávno zapomněla. Pokud nezareaguje dost rychle, může cítit, jak se mu do myšlenek připlétá moje moc. Můj hlad, který je teď cítit skoro jako by byl jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy se nejdříve zdá se trochu bojí, co se vlastně stane a když začnu, nadechne se a zdá se, že zadrží dech. Jak skončím, oba dva pomalu stáhneme své ruce dolů a Lucy se vyditelně zamyslí. "Popravdě řečeno s tebou to bylo... zvláštní, neobyčejné. Ale jestli odrážím něco zpět, to nevím. Nikdy nebyl čas na to, to zjišťovat. A nebo už nebylo od koho..." Pak se rukou dotkne mé tváře a konstatuje, že by tohle mohlo fungovat. Nevím jak a moc se mi tomu nechce věřit, nic ale není nemožné. Jenže ona se na mne potom vrhne, na plášť úplně zapomene a skončí mi v náručí nahá. Její oči jsou hladové a prosí mne, abych si od ní vzal znovu. "Ale Lucy..." řeknu jen a ona mě stejně prosí, abych si vzal. Zrychleně dýchá a po chvilce začnu cítit zase její vliv ve své hlavě. Jsem zmatený, proč to dělá? Nemohu říct, že když jsem si vzal energii já od ní, bylo mi to nepříjemné, ale... Vždyť jí vysílíš a ublížíš! Jenže ona se nedá a pokud svou moc bude takhle používat, bude to jen horší. Jak jí tam držím, opět tedy začnu brát já od ní. Tentokrát ale nezačne hřát a zářit jen moje ruka, ale v podstatě celé tělo. Všude tam, kde se dotýkáme. Nemohu ale brát dlouho, nebo jí vycucnu úplně a to opravdu nechci, takže po možná trochu delší době než předtím se zase zastavím, světlo pohasne ale z náruče jí nepouštím. "Už nemohu víc, ublížím ti..." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Podlehl. Spokojeně zavřu oči, když se to vrátí. Zakloním hlavu a opájím se tím pocitem. Už nechci aby to někdy skončilo. Chci aby to trvalo na věky. Je to úžasné. Přesto to ale skončí a já zklamaně zaúpím. "No tak, nepřestávej, ber si!" Cítím lehkou slabost a velký hlad, ale na tyhle pocity jsem si už zvykla. "Nemůžeš mi ublížit, no tak!" Musím sehnat víc energie. Spousty. V očích se mi objeví horečnatý lesk. Možná bych mohla najít toho templáře. A ve městě je spousta lidí. A nebo taky... Oči se mi stočí k jeho tváři. Kousky kůže se mu vrací do normálu, ale to mě momentálně vůbec nezajímá. Hladově ho políbím. Nechám svůj hlad udeřit naplno a neberu ohledy. Ale nesmím uklouznout! Nesmí umřít! Když klesne na kolena, odtrhnu se. Vlasy mi splývají na záda a tentokrát mám skutečně mnohem démoničtější vzhled. Ani tehdy, když jsem ho chtěla zabít po odchodu templáře, to nebylo vidět tolik. Oči mi doslova hoří a ve vlasech se střídá rudá a černou. Můžeš mít pocit, že za zády jsou lehce vidět náznaky křídel a ocasu. Kleknu si nad něj a vezmu jeho tvář do svých rukou. "Víc! Nepřestávej!" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy zaúpí zklamáním jakmile přestanu a dožaduje se toho, abych si bral víc a víc její energie. Jenže jak může ona zabít mě, já můžu zabít ji. "Můžu a toho se bojím. Lucy..." Nedořeknu větu a Lucy se zadívá zase do mé tváře. Políbí mne a zase si začne brát energii zpět k sobě. Dobře, alespoň něco ale co když... Klesnu na zem, na kolena a Lucy se zase oddálí a její vizáž se trochu... změní. Mezi rudými vlasy je vidět černá a přísahal bych, že jsem zahlédl i křídla a ocas, a nebo si se mnou hraje moje mysl či Lucy? Lucy potom zaklekne na mě, vezme můj obličej do svých rukou a chce mne znovu donutit, abych si vzal od ní. Toho jsem se bál, nekonečný koloběh... Ale něco to s ní provádí a já nevím co. Jsem už vysílený, vzala si mnohem více než předtím a nějakou energii bych potřeboval, jenže co to s ní dělá se mi nelíbí. Položím ruce na ty její a podívám se jí do očí, ve kterých je teď vidět oheň. "Lucy!" Lehce zvýším hlas, ale ne moc, jsem hodně vysílený. "Proč to tak moc chceš? Co se děje? Jen mi odpověz, prosím." |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Rogan Poslední dobou ses docela nudil. Vzhledem k tomu, že kolem již dlouho nebyla žádná válka, o mrtvolky byla trochu nouze a nebylo s čím experimentovat. Nakonec ses rozhodl zamířit k hlavnímu městu, které bylo sídlo snad nejkrvelačnějších fanatiků v zemi. Je krátce po půlnoci a před tebou se zdvihají hradby města. Vypadá to, že brána je zavřená a nad branou je vidět nějaký šrumec. Hector Sedíš si mýtince, šíp v zádech a zíráš na město. Z úvah o vypalování a vraždění nevinných tě vytrhnou kroky za tebou. Když se ohlédneš, ještě není vidět, ale není daleko. Podle míry hluku je to jen jedna osoba. Gawdyna Když se otřepeš po neúspěšném útoku, znovu zakroužíš, ale tentokrát ne tak zprudka - zjevně ti to nedělá dobře a na cestě vedoucí do města spatříš zahalenou postavu. |
| |
| Město - jak to končí s neopatrnými Ozve se zarachocení klíčů a dveře na půdu se otevřou. Dovnitř vstoupí člověk v černočerné kápi, tvář není vidět. Beze slova dojde až k mířím a zkoumavě si prohlédne dva vězně. Pak se kolem těla rudého draka obtočí řetězy. "Budeš obětován pro radost naší paní a pro přízeň Boha." Hlas je dutý a rozléhá se místností s několika ozvěnami. Konce řetězů se objeví v ruce v temné rukavici a ve chvíli, kdy s nima postava trhne, mříže cely zmizí a drak proletí kolem postavy k východu. O půl hodiny a hodně ošklivých zážitků později se otevřou dveře jednoho z domů a na ulici vyjdou klasické postavy v bílém a mezi sebou v řetězech vlečou postavu s rudými vlasy. Nevypadá to, že by byl schopen sám stát nebo dokonce jít. Procesí zamíří stejným směrem jako to s prvním zajatcem. Kdokoli se dostane až na náměstí, může uprostřed spatřit pódium. Na něm dvě klády a v nich dva ubožáky. Podle toho jak vypadají jsou již buď mrtví nebo můžou jen doufat, že brzy zemřou. |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Ušklíbnu se a výmluvným gestem ukážu dolů. "A teď plav, nemám celou noc abych se staral jen o tebe..." Ušklíbnu se, vyrazím z uličky a zmizím mu z očí. Bude se muset naučit trochu samostatnosti, chlapec, ale hlídat ho asi budu muset. Postavím se na druhou stranu ulice a vypadám jako jeden z těch šašků v davu. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Nechce se mi přemýšlet. Chce se mi jen si užívat ten pocit, co je pro mne zakázaný. Vím, že mu moc energie nezbylo. Poznám to až moc dobře. Zatlačím ho zády na zem a skloním se nad něj. "Nic ti do toho není, jen ber, když dávám! Nebo bys snad radši zemřel? Chtěl bys to?" Svoje hračky, když jsou tak... tak... příjemné, zabíjím nerada, ale to on přeci nemůže vědět. Cítím energii proudící mi žilami. Je mi báječně. Je mi skvěle. A žádné starosti. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Nelíbí se mi to, něco jsem jí musel udělat, něco se muselo změnit. Zatlačí mne na zem a skloní se ke mne. Znovu zkouší hrozit smrtí a tentokrát mi to příjemné není. Něco jsem v ní viděl, něco, co stojí za to vidět a nechce se mi to teď všechno zahodit. "Je mi do toho moc a nemám rád, když se mnou někdo manipuluje," špitnu jí do ucha. Zjevně se zase trochu pomátla a já jí musím nějak dostat zpět k rozumu. A teď mám výhodu... Nechtěl jsem to udělat, ale nedala mi na výběr. Znovu si od ní začnu brát, ale tentokrát se nezastavím tak brzy a když ucítím, že mám dost energie, popadnu jí za boky, křídly se zapřu o zem a vyhoupnu se tak, že je to teď ona, kdo leží zády na zemi. Nepřestávám si brát dokud neucítím, že to začíná být opravdu nebezpečné a Lucy nezačíná být vysílená. Asi tak, jako když jsme se milovali. Teprve potom utnu a zůstávám skloněný nad ní. "Tak řekneš mi, co se děje?!" V hlase je slyšet zuřivost, ale také zklamání a stud. Nechtěl jsem jí to udělat. Jsem připravený ucuknout a nehodlám jí zpod sebe pustit, aby mohla utéct. Stejně by se nedostala daleko, je vysílená. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Něco žvaní, ale hlavní je, že se ten pocit znovu objeví. Ztrácím se v něm a nevnímám okolí. Nechám sebou manipulovat, jak je mu libo, však k tomu jsem byla předurčena. Jen se držím toho pocitu a nohy mu obtočím kolem pasu. Automaticky tiše vzdychnu. Vůbec nevnímám, jak mi ubývá síla a ani automatická obrana mého těla se nyní nesepne. Trvá to dlouho. Kroutím se spokojeností, oči zavřené, ale opět to nevydrží na věky. Hlava mi padne do trávy, oči neotevírám. "Ještě... ještě chvilku... dělej si se mnou co jen chceš, jen ještě chvilku ber..." Dlouho jsem o nic neprosila, ale teď přímo škemrám. Plazila bych se k němu, udělala cokoli, co by chtěl. Pokusím se pohnout rukama, ale moc mi to nejde. Byla jsem opět skoro celá a k tomu ten pocit. Vydám skoro zoufalý sten. "Udělám cokoli... víš, že jsem démon... můžu... " Myslí se mi proplíží pomalá vzpomínka. Vždyť tohle jsem už zažila. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Dobrý den, bohatá kořist a hospoda, kde se nikdo na nic neptá. To všechno trochu otupilo tvoji opatrnost a ty ses ocitl pod stolem mezi ostatními opilci. Probudil ses právě ve chvíli, aby jsi vyslechl zajímavý rozhovor. Prozíravě ses rozhodl zůstat ležet a vyslechnout vše, co bylo řečeno. A pak už pouze zbývalo sledovat rohatého démona, či spíše podivnou stařenku, ve kterou se proměnil. Chvílemi to dělalo problém dokonce i tobě, ale jeho doprovod byl mnohem nápadnější. Viděl jsi, jak se rozdělili a on pak zapadl do nějaké temné uličky s tím artisticky nadaným elfem. Po chvíli vyšel a zmizel v bílém davu. O chvíli později se někdo z davu opřel o zeď jen kousek od tebe a bez toho, aby na tebe pohlédl, promluví jasným hlasem. "A vy potřebujete co?" |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Nebrání se ani trochu a na její tváři je vidět slastný výraz. Nohy mi obtočí kolem pasu a když potom utnu, její hlava padne do trávy. Musel jsem jí vysílit hodně... Ale, co se to s ní kruci děje? O sucubách jsem vždycky věděl málo a tohle odporovalo všemu, čemu jsem věřil. Sál jsem z ní energii a ona mne prosila, abych nepřestával. Mohl jsem jí zabít, ale bylo jí to jedno. Jak tam ležíme nazí a ona drží nohy kolem mého pasu, jsem vzrušený, to prostě popřít nedokáži. Ale něco je špatně, ona je úplně mimo. Víš, že jsem démon, můžu... co? "Lucy, vzpamatuj se," pohladím jí po tváři a skloním se blíže k ní. "Už nemohu, zabiju tě... Co můžeš?" |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Trochu nakrčím nos. "To je odporné jméno... proč mi tak říkáš?" Pak ale znovu nastoupí touha po tom pocitu a všechno ostatní zasune do pozadí. "Ale klidně mi tak říkej, pokud tě to potěší..." Otevřu oči a obtočím paže kolem jeho krku, nemám ale sílu se přitáhnout blíž. "Můžu všechno... ty můžeš cokoli budeš chtít... vem si mě, lámej mě v kole, muč mě, jestli se ti zlíbí, jen ještě kousíček." Prohnu kousek záda. Pak se zarazím. Chvilku to vypadá, že netuším, co se děje, ale pak mi do očí zpět stoupne ta touha a já netrpělivě zavrním. |
| |
 | soukromá zpráva od Rogan pro Už je to delší doba co jsem se zúčastnil něčeho většího. Kdo ví proč jsem vlastně tady. Vím že sem nepatřím, vím že jsem pro tyhle lidi snad něco víc. V poslední bitvě kam jsem se dostal jako žoldák to bylo skvělé. Konečně využití kusu mého potencionálu. Od posledního člověka se kterým jsem mluvil jsem se dozvěděl že v hlavním městě je živo...tedy spíš občas mrtvo. A proč se neprojít zrovna tam ? Nic mě tady neváže ... nic a nikdo. S kápí do obličeje a s pokřivěným úsměvem na rtech se za pozdního večera dostávám až k hradbám. No dobře, není to večer, spíše možná nad ránem, kdo by řešil čas...Dojdu až k bráně a podívám se nahoru. Nakloním lehce hlavu ke straně, nebylo by těžké se tam dostat ale kdo ví, třeba z toho bude ještě něco zajímavého... |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Jsem zmatený. Možná že mám blbou paměť, ale zas takový idiot nejsem. Lucy, řekla to jasně. "Neměl bych? Jak se jmenuješ?" Zeptám se tázavě a pořád mi to neleze do hlavy. Paže mi obtočí kolem krku, ale nezvládne se přitáhnout blíže, takže se skloním já. Z jejích dalších slov mi naběhl mráz po zádech a já začal váhat, co udělat. Bojím se, že pokud zajdu ještě dál, můžu jí zabít, ale ona po tom touží a netrpělivě se zavrní. Co mám dělat? Co mám teď kurva dělat? Ani ty nahoře mi neporadíš co ty idiote. "Proč bych tě měl mučit," znovu jí pohladím po tváři a tentokrát tam má ruka zůstane. Ale taky se na jednu malou chvíli prohne a vypadá, že neví, co se vlastně děje. Jakoby se ven prodíral někdo jiný. Ona si už ode mne v tomhle stavu nic nevezme a i když je to sakra risk, rozhodnu se jí vyhovět. Své rty položím na ty její a vezmu si jen ještě opravdu malý ždibíček její energie. Nemohlo to trvat déle než vteřinu nebo dvě, protože se o ní začínám bát. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Kate. To je moje jméno, ale říkej mi jak chceš." Pokud se k tobě za poslední čtvrtstoletí dostala jen jediná zpráva, tak určitě obsahovala část o nesmyslně vysoké odměně za její rohatou hlavu. Jedno z které strany to bylo. Nepatrně pokrčím rameny. "Pokud by tě to potěšilo, pane..." Je snad hloupý? Nebo mě chce trápit nějakým novým způsobem? No tak, svoji odměnu jsem si zasloužila a zasloužím! Slastně vydechnu a celé moje tělo se začne chvět. Ještě před tím, než ale přebírání moci ukončí, široce rozevřu oči a je v nich skoro hrůza. Cuknu hlavou stranou a pokusím se schoulit do klubíčka. "Ne!" Cítím jeho vzrušení. Cítím jak je blízko a jak jsem vyčerpaná. Kdybych neměla tak těžké svaly, už by letěl. Konečně probleskla správná vzpomínka. Vždyť tohle už nejsem! Nechci být! Démoničtější vzhled se znovu rozplyne a znovu vypadám o hodný kus křehčí. Tvář se mi stočí do trávy a pevně sevřu rty. Nevím, co se tu právě stalo. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem mu řekla, aby si vzal energii za mě. A pak ten pocit. Ten jediný pocit, který dokázal utišit můj hlad bez zabíjení. Zavřou se mi oči, jsem hrozně unavená, ale hlad se nedostavuje. Chtěla bych se jen chvilku vyspat. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Kate, pane? Ta Kate, na kterou byla vypsaná tak šílená odměna? Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost, bylo mi to jedno. Něco mi nesedí a něco mi nesedí správně. Díkybohu, dokáže se vzpamatovat a zastaví mne ona sama. Když rozevře své oči a cukne stranou, mihne se v nich něco, co připomíná obavy či hrůzu. Chce se schoulit do klubíčka a já jí udělám trochu místa, aby tak mohla učinit a zůstanu vedle ní. Znovu se její vzhled změní a zase vypadá jak ta křehká dívka, kterou jsem odnesl z náměstí. Obličej schová do trávy a zavře oči. Hlídám, jestli stále dýchá a teď to vypadá, že by se potřebovala jen vyspat. Posadím se a natáhnu se pro její plášť, který přes ní přehodím, aby byla alespoň trochu zakrytá. "Spi, budu tady..." Zašeptám a znovu si lehnu vedle ní. Dávám si pozor, abych jí nepřetáhnul křídlem. Pořád mi hlava nebere, co to bylo. A když jsem předtím zahlédl ty křídla a ocas? Tak to už si vůbec nedokáži spojit... A ona byla tak nepříčetná a chtěla, abych si od ní bral... Ale proč Kate? Mohla by to být ona? A vlastně to dává smysl... Lov na jejího syna a tenkrát ta velká odměna za ní... Muselo jí potkat něco šíleného, když se tolik změnila. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Mezi obočím se mi vytvoří mělká vráska, jak se mračím. Plášť si přitáhnu až k bradě, ale jsem tak slabá, že si nejsem jistá, že se probudím, pokud usnu. Zvlášť pokud by odešel. A přesto nesnesu jediný dotek a pokaždé sebou prudce trhnu. "Co se stalo?" Hlas mám úplně tichý. Spát se mi chce neskutečně, dýchám jen mělce a srdce mi utíká jako splašené. Donutím se otevřít oči a pomalu se usměju. Na jeho čelisti je vidět poměrně malé místo čisté kůže, ale je tam. "Tak to přeci jen funguje..." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Plášť si vezme a schová se pod něj tak, že je vidět jen její hlava. Snad jí nebude zima, nic jiného tu totiž opravdu nemám. "Nevím," odpovím na její první otázku. "Něco se... pokazilo a málem si mě donutila tě zabít... říkala jsi podivné věci..." řeknu sklesle. Řekl bych, že je v ní stále ukrytá jedna postava, která bojuje o to, aby byla na svobodě. Nakonec otevře oči, ale já moc dobře vidím, jak je zesláblá. Přehnal jsem to až moc, jenže co jsem měl dělat? Teď už je zdá se zase při smyslech, tak si něco může vzít zpátky. Když se zmíní, že by tohle mohlo fungovat, přejedu rukou po své obličeji a vážně, nahmatal jsem místo, kde je kůže úplně jiná, hladká. "Asi jo, ale opakovat už to nebudeme... Vzal jsem ti až moc, měla by sis vzít alespoň trochu zpět a vyspat se, budu tady," usměji se na ní, abych trochu zmírnil napětí. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Poslouchám ho a tuším, co jsem říkala. "Omlouvám se, měla jsem být... silnější... neměla jsem se tím nechat... pohltit... je to jen už moc dávno." Ta hladká kůže na jeho tváři se mi líbí, připomíná mi moji. Pak ale řekne, že bych si měla vzít něco zpátky. Pomalu zakroutím hlavou. "Nechci. Budu v pořádku... navíc... nevím, jestli bych to zvládla." To, že jsem vyčerpaná skoro k smrti, je jedna věc, ale to, že nemám hlad, je věc jiná. A chci si toho pocitu klidu chvilku užít. |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Dopadnu na vesničany a narazím si asi kostrč, zavrčím vztekle bolestí. Pohled mi spadne na moji sestru, která si sedne a nechce nic dělat. Všimnu si jejího odhaleného výstřihu a musím se potutelně usmát. Uznávám, že tenhle pohled je krásný a užívám si ji, poté mi napadne moje další sestra, ale to se zarazím, zavrtím hlavou a znovu se podívám na mou sestřičku. Musím uznat, že se mi vždycky líbila. Dívám se asi do té chvíli, než mi do krku kousne i můj králík, otočím se na něho. "Hele!" ale to vidím ten dav a uvědomím si, že bych měl rychle zvedat kotvy. Vyskočím na nohy, rozmáchnu se holí okolo sebe. Váhy zacinkají a já si vzpomenu na ten výhled, více se usměji, možná se i začervenám a představuju si, jak si s nima hraju, jak ji přitisknu na zeď a přitisknu si na ní svoje tělo, představuju si i to, jak si s nima hraju i jazýčkem. Ochvěju se vzrušeně a nepřestávám se usmívat. Neustále se oháním a otáčím se a máchám holí tak abych je přinutil ustoupit ode mně. Je to těžké, ale nějak tak to zvládám, jen mým tělem občas projede šimrání v podbříšku a nebo jen tak vzrušení. Začnu se i smát. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Neomlouvej se..." Věřím že zrovna tohle nebyla úplně její vina. Podle mě se jí před spousty let stalo něco, co jí změnilo dost drastickým způsobem a to předtím bylo její minulé já. Kate. A podle toho co říkala, zjevně s ní někdo manipuloval a dost ošklivě trpěla. "Určitě zvládla, ale dobře, nebudu tě nutit," usměji se na ní. "Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí, takže z tebe bude sakra silák. A teď zavři oči a vyspi se alespoň, já budu tady." Pokud dovolí, přisunu se blíže a jednou rukou jí obejmu. Taky hodím pohledem po mé masce, která se válí vedle a v hlavě mi začne hrabat. Teď ať si tam klidně leží, široko daleko není ani noha. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Rakov - Hlad - - 08. září 2014 10:46 soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Oni Stojím a najednou letím, hned jsem tušil důvod a byl to správné tušení, byl to můj milovaný bratr. Dopadnu na vesničany a narazím si asi kostrč, zavrčím vztekle bolestí. Pohled mi spadne na moji sestru, která si sedne a nechce nic dělat. Všimnu si jejího odhaleného výstřihu a musím se potutelně usmát. Uznávám, že tenhle pohled je krásný a užívám si ji, poté mi napadne moje další sestra, ale to se zarazím, zavrtím hlavou a znovu se podívám na mou sestřičku. Musím uznat, že se mi vždycky líbila. Dívám se asi do té chvíli, než mi do krku kousne i můj králík, otočím se na něho. "Hele!" ale to vidím ten dav a uvědomím si, že bych měl rychle zvedat kotvy. Vyskočím na nohy, rozmáchnu se holí okolo sebe. Váhy zacinkají a já si vzpomenu na ten výhled, více se usměji, možná se i začervenám a představuju si, jak si s nima hraju, jak ji přitisknu na zeď a přitisknu si na ní svoje tělo, představuju si i to, jak si s nima hraju i jazýčkem. Ochvěju se vzrušeně a nepřestávám se usmívat. Neustále se oháním a otáčím se a máchám holí tak abych je přinutil ustoupit ode mně. Je to těžké, ale nějak tak to zvládám, jen mým tělem občas projede šimrání v podbříšku a nebo jen tak vzrušení. Začnu se i smát. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Pokrčím rameny. "Nevím... nemám hlad. Sem jenom příšerně unavená." Schoulím se pod plášť ještě trochu víc, ale před dotekem opět ucuknu. Až pozdě si uvědomím, že ho to mohlo urazit. "Já... Promiň... to neni nic osobního..." Sami se mi zavřou oči a napnuté svaly na krku se pomalu uvolní. Dech se zvolní a snad ještě změlčí. Srdce tluče rychle, ale potichu, trochu dokonce zbledne ve tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Na její odpověď jen kývnu, snad ví, co ještě zvládne a co ne. Schoulí se pod plášť, ale před mojí rukou teď zase ucukne, takže jí nechám a zůstávám ležet vedle. "To nevadí, udělej si pohodlí," znovu se na ní pousměji a to už zavře oči. Rozhlédnu se po okolí, ale taky si moc dobře všimnu, jak rychle dýchá. Její dech je ještě mělčí, než předtím a když se zadívám na její tvář, je pobledlá. Nelíbí se mi to, sebral jsem jí moc, ale ona si prostě nenechá říct... Sáhnu po své masce a znovu si jí nasadím a můj obličej se zase zahalí do kouře. Znovu začnu vytvářet svojí iluzi, to kdyby se někdo nečekaně objevil. Jejích rohů si třeba hned nevšimnou, ale těch velkých křídel asi jo. Jistota je jistota. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Tvůj majitel došel k závěru, že v hlavním městě by se mu mohlo vést lépe. Tebe se nikdo na nic neptal, jako ostatně vždycky a vyrazili jste. Cesta ze severu byla dlouhá a únavná a nakonec i velmi zrádná. Když jste se uložili na noc spát, všude byl klid a ticho a hvězdy krásně osvětlovali i paseku trochu skrytou stromy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v nejbližší době mělo stát něco tragického. Podle hvězd bylo chvíli před svítáním, sotva hodinu, když tě probudila nutkavá potřeba. Nešla jsi daleko, kdyby se náhodou vzbudil tvůj pán a chtěl tě přivolat, ale dost daleko na to, aby na tebe z tábořiště nebylo vidět a ani ty jsi tam neviděla. Už ses chtěla vrátit a uložit se k posledním pár minutám odpočinku, nebo začít pánovi chystat snídani, když jsi to teprve zaslechla. Jak jsi byla rozespalá, úplně jsi přehlídla, že se k tábořišti plíží celá skupina dvounohých tvorů. Než jsi stihla udělat dva kroky, tábořiště vybuchlo bolestným sténáním a třeskotem rozbíjených věcí. Nemohla jsi vůbec nic dělat. Naprosto neozbrojená, ne moc oděná, jen ses mohla přikrčit a poslouchat tu zkázu. Ano, možná sis někdy říkala, jaké by to bylo být svobodná, ale nikdy jsi nechtěla, aby k tomu došlo takhle. Teď jsi měla zjistit jaký je to pocit. Vyšlo slunce a k tobě už se nějakou dobu nedonášel žádný zvuk a všechny pachy překryl pach krve a smrti. Dokonce ani nikdo nesténal. Pokud někoho nechali naživu, vzali ho s sebou. Celé tábořiště bylo rozbořené, cokoli, co mohlo mít minimální hodnotu nebo alespoň nějak posloužit, bylo pryč. Věděla jsi, že hlavní město je asi den cesty jižním směrem. Ztratila jsi pána, majetek jsi neměla, ale v hlavním městě by ses jistě mohla uživit. Třeba znovu jako tanečnice... třeba jinak. Vyrazila jsi a cestou si srovnávala v hlavě, co se vlastně stalo, co to pro tebe znamená a jak u bran zdůvodníš, že přicházíš sama, sotva oblečená a bez dalších věcí. Cesta ti trvala o něco déle. O městě jsi již hodnou chvíli věděla, protože i přes pokročilou hodinu tam panoval jakýsi shon a celá zem se otřásala. To poněkud zakrylo tvory, kteří byli mnohem blíž. Muž a dívka, ležící na zemi. Zastavil tě až zvuk jeho hlasu, který dívce říkal, aby si udělala pohodlí. Zvuk se ozval jen kousíček před tebou. (Další příspěvek Áresovi a Kate, pokud se je pokusíš obejít, rovnou si můžeš hodit procentkou ;) - jsi skutečně dost blízko(pod 5% je to prostě epic fail a ani nemusíš čekat na vyhodnocení ;))) |
| |
 | soukromá zpráva od Liu pro Polibek Svobody Můj pán byl celkem bohatý obchodník, se kterým jsem žila už pár let. Kdysi jsem byla tanečnicí v cirkuse. Pak mě však násilím odvedli a nyní jsem byla otrokyní. Byla jsem otrokyní pána, který se mnou nezacházel zrovna dvakrát nejlépe. Přesto si mě hýčkal a cíleně mi neubližoval, aby mé tělo zbytečně neneslo modřiny a rány. Aby mě mohl s větší chutí prznit. Já jsem mu však sloužila oddaně a nedala jsem se jím jen tak zlomit. Nyní jsme však byli na cestě do města. Na cestě za větším štěstím a lepšími obchody. Jak on sám říkal. Byla jsem sice šťastná, ale také velmi vyděšená. Protože nové město pro mě znamenalo cosi nového, velkého, a neznámého. Nikdy jsem ho neměla moc ráda, ač to byl můj vlastník a pán. Vše se ale změnilo, když naše tábořiště znenadání před svítáním přepadli neznámí tvorové. Byli to nejspíše lidé, protože jejich chůzi už dokonale znám. Jenže jich bylo mnoho. Tehdy jsem musela poodejít do lesa, kvůli potřebám svého těla. Když jsem se vracela, tak jsem zaslechla a ucítila onen útok. Mé, bosé nohy cítili na zemi boj a strašlivý chaos. Měla jsem pánovi pomoci, ale v téhle chvíli jsem byla bezmocná. Strach o můj vlastní život mě přikoval na místě, a tak jsem jen bezmocně a tiše vzlykala. Bylo jich příliš mnoho. Když vše ustalo, tak jsem se mohla už jen procházet po troskách tábořiště. Holí jsem odstrkovala z cesty doutnající trosky stanů a vozů. Nezbylo zde opravdu nic. Vzali všechny. A všechno. A jelikož já mám pouze svou hůl a žádný majetek... Uvědomovala jsem si nyní že jsem vlastně... Svobodná. Tak jako kdysi. Byl to tak... Nádherný pocit. Ano, bylo mi sice mého pána líto, ale zase mi na něm nezáleželo tolik, abych se pro něj musela obětovat. Hlavou se mi mihla hromada představ, že bych si možná mohla najít i lepšího. A nebo taky vůbec žádného. Uvědomovala jsem si, že si teď mohu dělat vlastně co chci. A to mě naplňovalo radostí. Nyní jsem byla já svým, vlastním pánem. Byl to opravdu osvobozující pocit. Netrvalo dlouho a byla jsem na cestě k městu sama. Měla jsem hlavu plnou představ, jak se asi do města dostanu. Nebo co tam budu moci dělat pro to, abych se uživila? Měla bych spoustu nápadů. A nejvíce bych si přála být zas... Tanečnicí. To je to, co bylo vždy mým přáním a snem. Jenže čím více jsem se k městu blížila, tím více jsem cítila v zemi vibrace, které od něj přicházeli. Bylo jich neskutečně mnoho a jedna přehlušovala druhou. Proto jsem chvílemi střídavě ryla prsty nohou v zemi a naslouchala jim, jako kdybych dokázala snad slyšet ten shon vozů a dupot těžkých nohou. Nemohu si pomoci, ale měla jsem z toho strach. Proto jsem neměla ráda opravdu velká města. Bohužel... Jak jsem se takto ztratila v sobě samé i v samotné Zemi, tak jsem si až pozdě všimla dvou blízkých bytostí. Protnuli tok mých myšlenek jako dva šípy. Se slyšitelným nadechnutím, jak jsem se lekla, jsem sebou celá škubla a pozvedla svou hůl. Hned na to jsem se skrčila a nabrala polohu velmi podobné této. Přičemž jsem ale držela hůl v polovině v pravé ruce a držela ji vodorovně v úrovni svého pozadí. Pak... Jsem už jen pouze naslouchala a vyčkávala. Cítila jsem každý pohyb těch dvou. Každý krok nepatrně otřásl zemí, a mě tak dal skrze bosé nohy naprosto jasnou představu jak tento krok vypadal, či kam směřoval. Mohou to být ti bandité, kteří přepadli můj tábor. Ale také to mohou být pouze dvě milující se hrdličky. Achich. Postěžuji si v duchu a pomalu si olíznu rty, abych si je navlhčila. Poté se nadechnu. "Halo?" Zvolám a otočím hlavu jejich směrem. Vím kde se nacházejí. A pokud se budou dotýkati země budu mít o jejich pohybu dokonalý přehled. Mírně se narovnám a přesunu levou nohu před pravou, čímž trochu zaryji bosé prsty do chladné, mokré země. "Nechci vám ublížit. Ale pokud jinak nedáte, nic jiného mi nezbude. Nechte mne projít. Slibuji, že nic zlého se nestane. Avšak zkuste tasit zbraně, a poznáte zač je toho matka Země." Pronesu svým, zpěvavým hlasem a pak se celá uvolním. Načež se vydám přímo k nim. Jakmile jsem od nich ale už jen kousek, tak je začnu obcházet v malém oblouku. Dívajíc se přímo na ně, jako kdyby mé oči ani nebyli slepé. Byla jsem zvědavá. Velmi zvědavá. A mé kroky byli sebejisté a nebojácné. Jako kdybych naprosto přesně věděla kam jdu. "Jste banditi? Či jen mladý pár, co hledá útěchu stínů stromů?" Mé rty se zvlní v milé, přátelském úsměvu. "Ale... Odpusťte mi zvědavost mou. Tato země je pro mě jen jednou, velkou neznámou. Hned zas půjdu, a nebudu rušiti vás. Když tomu Osud dá, potkáme se třeba příště zas." Pohodím mírně hlavou a s tichým uchichtnutím, a v naději že toto setkání proběhne bez rozepře, se vydám zas směrem, kterým jsem měla také původně namířeno. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zdá se skoro neuvěřitelné, jak rychle a tvrdě jsem usnula. Ani s příchodem cizinky se nic nezmění, vyjma mého dechu, který se výrazně prohloubí. |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro Místo odpovědi se mi dostane jen poukázání palcem dolů – urážlivé gesto, které jsme používali ještě jako děti. No co, tady Kozoměničství očividně není žádným vzdělancem nad věcí, to už všichni víme. Taky se tomu nemůžu divit, když má zvířecí předky. Počkám až se kříženec o kus posune a poté na jeho záda vypláznu jazyk. Blbečku, pomyslím si, než vyrazím daným směrem. Nějaké zkušenosti v schovávání se v davech před podezíravými rodiči nejen mé poslední známosti přeci jen mám, takže nevěřím, že by se mohlo cokoliv pokazit. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Rozmýšlel jsem o tom, jak rozlámu kosti toho arogantního pitomce, jen co se dostanu dovnitř. Hezky kost za kostí, šlachu za šlachou, a jako poslední bude jeho obličej. Nejdřív mu do oka vrazím šíp, který doposud trčí mezi pláty mé zbroje a potom mu lebku rozdrtím kladivem. Snažil jsem se moc nehýbat, aby se nehýbaly pláty a tím pádem i šíp. Z rozjímání mě vytrhly kroky. Podle všeho jedna osoba. Naslouchal jsem jim a pro jistotu jsem sevřel rukojeti kladiv, čistě pro jistotu, co kdyby to byl ten arogantní pitomec z hradeb? To by možná ušetřilo životy lidí ve městě. "Omrzel tě život?" zeptám se polohlasně a dívám se kolem sebe, jestli neuvidím původce kroků. Zažehnout kladivo jsem nehodlal, prozradil bych tak svojí pozici a ztratil tak okamžik překvapení. Nejlepší možnost, jež se naskytla, byla sledovat původce kroků v dostatečné vzdálenosti. |
| |
| Math - a budeme mít prvního, kdo se dostane přes náměstí? :D Procházel jsi davem a šlo to najednou snadno, v podstatě samo. Před tebou šel někdo dělší, vlastně celá skupinka a krásně ti rozháněl dav na všechny strany, takže ses nemusel špinit s probíjením se měšťany, stačilo držet se za skupinkou. S pozorností k okolí sobě vlastní sis vůbec nevšimnul, že je to ona níže popsaná skupinka. Něco ti začalo být divné až ve chvíli, kdy jsi narazil na schody. Kupodivu jsi NEZAMÍŘIL rovnou nahoru a vzal to kolem. Když si v jednom okamžiku zvednul pohled, aby ses podíval, cožeto nahoře vlastně je, spatřil jsi zbídačenou a zkrvavenou tvář toho bouřliváka z hospody. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro O tom co se stalo už nikdy nebudeme mluvit. Ano ? Jsem ráda že jsem se dohodli a já ti nemusím ukázat tvoje vnitřnosti. Good boy!. Povídám si s imaginárním terapeutem ve své hlavě. Rozhodně mi začíná šplouchat na maják. Tak už abych tohle měla za sebou. Ehrr. Tohle kroužení mě brzo zabije. Musím na chvilku na zem. Udělám poslední kolečko nad městem a pomalu začnu klesat a hledat si vhodné místo kde přistát a přitom stále mít dobrý výhled nad městem. Když tu kde se vzal tu se vzal. Lidský červ před městem. Dokonce dva. Třeba budou k snědku. Namířím tedy k nim. Víšku už nijak nesnižuji, spíš ještě naberu abych byla dobře zahalená v noci. Klesat začnu až přímo nad nimi. Když jsem přímo nad nimi, jednoduše zavřu křídla k sobě a volným pádem padám kus před ně. Na poslední chvíli otevřu křídla a zabrzdím pád. S vlnou prachu okolo sebe se narovnám od ne úplně měkkého přistání. Vše součástí plánu, samozřejmě. S lehce polo-roztaženými křídly a hlavou natočenou na levou stranu abych je měla oba v celém zorném poli. Zkoumavým pohledem přejedu jednoho a pak druhého. Co tu chcete ? |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Čas splynout se stíny Po dokonalém dni, s dokonale ulovenou kořistí, jsem si myslím mohl trošku oddychnout. Ač moje pozornost neopadává téměř nikdy. Ale výjimky se stávají. Bolehlav, se kterým jsem se však probudil, byl krajně nepříjemný. Vzal jsem to ale jako cenu za svou odvázanost. S tichým zaklením jsem si promnul obě oči a zadíval se na stůl pěkně zespoda. Díky tomu, jak jsem byl zticha, jsem proto slyšel každé slovo z oné, podivné debaty. A to vzbudilo můj zájem. Snad ještě více mě ale začal zajímat podivný démon. Potkat jemu podobného je velmi zvláštní. Hlavně v městě jako je tohle. Proto jsem se mu vydal po stopách. Brzy jsem se cítil zas ve svém živlu. Pohlcován stínem. Být stínem. Pokaždé, když jsem opustil chladné objetí stínů, tak se za mýma nohama táhli u země malé obláčky černé, temné mlhy. A jakmile jsem se zastavil, tak s mým tělem zas splynuli. Nemůžu uvěřit, že jsem ho ztratil. Pronesu si nepříliš vesele ve svém duchu a tiše povzdychnu. Z jeho rohů by se dalo vyřezat tolik krásných věcí... A ta jeho kůže... Možná by byla to, co bych potřeboval pro své umění. Možná. O onom Elfovi ani nemluvě. Nesnášel jsem ho, a to mi stačilo jej pouze vidět. Založím ruce na prsou, a už už se chystám zmizet. Když mě najednou osloví ta postava v kápi. Zaregistroval jsem ji už před nějakou chvilkou. Ale nevšímal jsem si jí, stejně jako si ona nevšímala mě. Pravou rukou jsem však pevně třímal rukojeť Asaly. "Hm." Souhlasně zamručím. "Potřebuji se dostat ven z města. To jednak. A jednak... Je to tu občas až podivně... Živé. Nemyslíte?" Řeknu klidně, vyrovnaně a pomalu se po něm ohlédnu. Stačil by jen jeden dobrý sek. V téhle pozici bych mu mohl hbitě vrazit levačku pod žebra, a pravačkou mu vrazit čepel Asaly hluboko do krku. Ale já to neudělám. Prozatím. Možná mi bude užitečný. |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Pod kápí se usměju, ale zůstávám stát stále stejně. Pohledem sleduju toho blázna, co vyvádí a jen malou část pozornosti věnuju stínu, co se na nás přilepil. "Z města říkáš? Nu to by nebylo tak těžké... ale službičky nebývají zadarmo, jak jistě víš... a nebo možná... co umíš?" Pomalu se vmísím do davu a postupuju za zeleňákem. Snad nestropí žádnej rozruch. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Doposud se mi dařilo kroky sledovat celkem přesně, ovšem když se zastavili, tak jsem měl problém s tím určit kde přesně se původce kroků nachází, ovšem to nebylo podstatné, protože se do tmy vloudil další zvědavec, respektive spadl, co já vím snad z hradeb, bylo mi to jedno. Přimhouřil jsem oči co to jen šlo a konečně uviděl člověka, který byl zdrojem kroků, ale i nějakou další bytost, která vypadala jako přerostlá slepice. "Při všem co je svaté, co je k čertu tohle?" pomyslím si a pevně sevřu kladiva, protože je to opravdu přerostlá slepice a ještě ke všemu mluví. "Myslím, že do toho ti nic není." odvětím upřu zrak na opeřence. Co to sakra má být? Nějaký lokální variace na hlídacího psa? Nebo snad někdo proměněný ve slepici za svou neschopnost? Popravdě řečeno jsem opět začal uvažovat, že tohle město by mělo být spálené na prach. |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Kontrakt Takže nakonec to dopadlo tak, jak jsem si myslel. Vypadá to na potenciálního zájemce. Což bylo jen dobře. Pokud mi bude užitečný, a ještě mi dokáže zaplatit, tak se s ním určitě na něčem dohodnu. Opatrně jsem uvolnil sevření prstů kolem Asaly a následoval jsem jej po jeho boku. Nyní už se za mnou chomáčky temné mlhy necourali. "Lidé, a ostatní tvorové, za mnou chodí, pokud si přejí Smrt někoho, či něčeho. Za důkladný poplatek snesu Smrt každému, na koho ukáží. Dokonce jsem tak štědrý, že si mohou vybrat i to, jakým způsobem má daný cíl umřít." Řeknu polohlasně aby to zaslechl jen on. Mezitím kráčím sebejistě vpřed a nějak se neohlížím. Pokud se něco semele tak mohu vždy vkročit za "Závoj". "Ceny nejsou nízké. Ale má práce je rychlá, diskrétní, a stoprocentní." Mírně se pousměji nad vlastní sebejistotou a tiše se uchechtnu. "A co umím? Řeknu ti jen to: umím dost na to, aby mí nepřátelé měli důvod se bát. Já jsem většinou to poslední, co uzří před svou smrtí. Pokud se tedy sám chci nechat vidět." Zastavím se, a na patě se otočím čelem k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Tichá a spící Bylo pro mě překvapením, že jsem hned nedostala po hlavě něčím. Naslouchala jsem a čekala. Brzy jsem se zas otočila a letmo se porozhlédla. Slyšela jsem, jak ta žena spí. A na chviličku mě bodl osten starosti. Dýchala tak hluboce. Možná má horečku? Zvědavost mi nebyla cizí. Brzy jsem si k neznámé klekla a přejela prsty zlehka její čelo. Pak tváře. Byla ale zvláštní. Soudila jsem, že musí být velmi krásná. Mé prsty se lehce dotkly jejích rtů, špičky nosu. Posléze i zlehka vlasů. Až jsem narazila i na ty rohy. Tiše jsem se lekla, a ruku zas opatrně odtáhla. Ona byla skutečně... Zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Průvodce pro Pozorně poslouchám, i když to na sobě nenechávám znát. Pak se přeci jen zastavím a zadívám se na něj. Před tváří si přejedu otevřenou dlaní v podivném gestu. Pak se široce usměju. "Myslím, že se domluvíme. Vrah by se mi mohl časem hodit." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ležím klidně a pravidelně oddechuju, ale když se dostane k mým rtům, překvapivě rychle ji chytím za zápěstí. Momentálně nemám v prstech skoro žádnou sílu, ale alespoň přesunu svoji hlavu tak, abych si ji mohla podložit její rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Leželi jsme tam v trávě a já poslouchal okolí. Díval jsem se na hvězdy, kontroloval Lucy mělký dech a přemýšlel nad vším, co se dnes v noci stalo. Náměstí, les, Lucy, Kate, odměna, její syn... V hlavě jsem měl z části pěkný guláš, ale věděl jsem, co musím teď dělat. Držel jsem si svojí imaginární podobu a nepřestával dávat pozor. Možná jsem zavřel oči, ale mé ostatní smysli by mi řekli, kdyby se měl někdo přiblížit. Nedlouho na to nás někdo vyrušil. Nejdříve jsem vycítil živou energii a rychle otevřel oči. Podíval jsem se tím směrem, kde jsem uslyšel nádech. Hluboký, možná vylekaný nádech. Byl jsem připravený vyskočit ze země a bránit se, kdyby ten někdo měl nekalé úmysly, ale prozatím jsem o tom nedával najevo a nehýbal se.. Jen si ten někdo mohl všimnout mého pohledu jeho směrem. Zjevně i ten někdo zvolil vyčkávací taktiku, ale nevydržel a zpoza tmy se ozval milí, ženský hlásek. Pak se nadzvedne a mne spadne pohled na tu dívku se zavázanýma očima. Slepá? To jsem nikdy neměl rád. Jí tedy vůbec neznám, ale spoustu špatných věcí potkávalo ty dobré. Nejdříve nás svým melodickým hlasem varuje, abychom se o nic nepokoušeli a pak už se ladně vydá naším směrem, což mi trochu nehraje. Za celou dobu jsem já nevydal ani hlásku a její zavázané oči mluví jasně. Tak jak? Zamyslím se. Ještě více mne udiví, když nás začne obcházet obloukem. Celou dobu jsem ani nešpitl, Lucy spí... Musí mít tak dobrý sluch, že slyší náš dech, napadne mne. Když se pak začne ptát s obličejem otočeným naším směrem, už mi to nedá. Ví o nás, to je jasné. „Tišeji prosím,“ povím trochu šeptavým hlasem. „Banditi? Za bůh, to tedy ne,“ usměji se a pozoruji ji. Má milí úsměv a zdá se zvědavá, tak proč se chovat nepřátelsky. Energie mám pořád dostatek. „Neznámou, tak to jsme dva,“ šeptnu jen a nespouštím z ní oči, kdyby přeci jen chtěla něco zkoušet. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro V lese Byla rychlá, že jsem to ani já sama nečekala. Tiše jsem vyjekla a celá jsem sebou škubla. Jak mě znenadání chytila za zápěstí. Už už jsem čekala, že mě čeká nějaký trest. Či snad zadostiučinění. Ale nestalo se tak, ani onak. Jen jsem byla nucena pokleknout na všechny čtyři, abych udržela rovnováhu. To, že z mé ruky byl nyní polštář mi bylo... Nepříliš příjemné. Ale žena očividně spala dál, jako kdyby se nic nestalo. "Dovolíte prosím?" Zašeptám tiše, abych ji zas moc nevzbudila. A posléze se opatrně pokouším vykroutit z jejího sevření. Opravdu bych tu neměla být. Byla ode mne hloupost se vrátit. Nakonec ona byla úplně v pořádku. Nebylo jí vůbec nic. Ale co znamená být v pořádku? V jejím případě... Evidentně to ani nebyl člověk. "Nechci rušiti vás... Ale prosila bych o malou laskavost." Zašveholím a znovu se vzepřu, abych se jí mohla konečně vymanit. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Nespokojeně zamlaskám a zkusím si polštářek přitáhnout blíž. To už ale pomalu začínám vnímat. Hrkne ve mě, když si uvědomím, že je to něčí ruka, ale pak se zase trochu uklidním, když si všimnu, že není studená a tuhá. Trochu neochotně otevřu oči a zmateně se zadívám na tvář nad sebou. V šoku ruku pustím a stáhnu se kousek stranou. Neříkal, že mě bude chránit? "Co... co se děje? Nic jsem ti neudělala!" Plášť si podvědomě přidržím na hrudi. Ženy byly vždycky mým slabým místem. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Mor hodil Hlad mezi lid, snad jako oběť, aby ho nechali být. To je mi Dobyvatel! Ušklíbla jsem se. Co mě ale ještě víc překvapilo, tak nechuť Války se toho boje zúčastnit. Hlad se zvedl a začal před sebou šermovat těmi svými váhami. Jak směšné. Myslí si, že tohle ty fanatiky nějak rozhodí? Asi těžko. No, něco se ve mně pohnulo. Ano, byl to vztek, který obvykle cítí Bella, byl to hlad, s jakým Rakov požíral úrody, byl to boj, který rozpoutával Plag. Protože si zase mysleli, že je zachráním. Ale mě to nebavilo, tak jsem posunkem ruky rozkývala zvony za mnou. A ano, byl to oblíbený umíráček. Můj hlas se začal ozývat dole kolem mých sourozenců . „Nikdo nedokáže zastavit Smrt,“ zašeptala jsem do ucha jednoho z věřících příliš blízko Belly. „Nikdo, ani Váš bůh, ani tví bratři. Tak proč jim nepomůžeš k vykoupení? Proč jim nepomůžeš v tom, aby nehřešili?“ A ne, tentokrát mě neviděl nikdo, protože jsem stále byla na věži. „Stačí vzít ten nůž a dokonat dílo boží. Vždyť každý touží po vykoupení a TY jim ho můžeš dát.“ Šeptala jsem do uší každého třetího fanatika kolem mých sourozenečků, kteří se dole motali, lidově řečeno, jako hovno pod splavem. A jestli ani tohle nepomůže, tak děj se vůle boží. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ta slepá dívka je zvědavá. Snad až moc... Sehne s k Lucy a natáhne směrem k ní ruku. Jenže Lucy ji, možná podvědomě popadne za zápěstí a stáhne k sobě a z její ruky si udělá polštář. Vypadá to komicky, ta dívka musela padnout na všechny čtyři a Lucy zjevně spí bez problémů dál. Však to taky potřebovala, byla úplně vyřízená a já jsem rád, že se nevzbudila, zatím. Zvednu se na zadek a popadnu Luciino svrchní oblečení, co se válelo vedle a jak se ta slepá dívka snaží vymanit z pod její hlavy, místo ruky jí podložím hlavu právě svrškem jejího oblečení. Nic lepšího bohužel nemám. Jenže můj nápad moc nevyjde, protože Lucy se probere. Ani nevím proč jsem jí nechal se až takhle přiblížit. Neměla tu co dělat a já nedodržel slib. Podvědomě zavrčím, tohle se stát nemělo. Konečně usnula a začala odpočívat a teď se tu objeví tahle... „Lucy, klid, to je v pořádku,“ podívám se na ní a pak s naštvaným pohledem na tu dívku. „Ach jo,“ povzdychnu si tak pro sebe. „Co potřebujete slečno?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rogan pro Zkoumavě sledujíc okolní dění najednou zjistím že přiletělo cosi ... lehce přimhouřím oči jako bych si měřil veškeré proporce. Whoa, to by šlo...kolik bych k tomu potřeboval ... ? Projede mi hlavou když mi ruce bloudí v ... hábitu ? Ne, sakra, na tohle potřebuju nové, čerstvé a víc ale půjde to...no nic, jdu tam. S nakloněnou hlavou sleduju detaily, pak se jen vítězoslavně ušklíbnu pod kápí. Jojo, to by šlo... "To je tady nějaký sraz ? Nebudu vás nějak zdržovat, akorát kde se dá dostat dovnitř ?" Pronesu s naprostým klidem, na rtech lehký úšklebek který bohužel vidět není pod stáhlou kápí. Kdo ví jak vidím, ale očividně to problém není. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Tajemná společnost Netrvalo to moc dlouho, a brzy jsem cítila jasně přítomnost i druhého. Ocitl se poblíž, a snad pomohl mi. Konečně mě dívka pustila, ale s úlekem se probrala. Polekaně jsem odstoupila na pár kroků zpět, a s holí pevně v obou rukou jsem se postavila rovně, uvolněně. Cítila jsem se zahanbeně. Styděla jsem se za svou odvážlivost. Teď na mě mají ti dva akorát tak zlost. "Omlouvám se vám oběma. Já nechtěla jsem vám přidělávat starostí. Vězte že mě to mrzí, až do morku kostí." Sklopím hlavu na prsa a tiše si povzdychnu. Poté zas hlavu pozvednu a chviličku se na ty dva dívám. Načež se odvrátím a ulpím pozorností kdesi v lesích. Bosýma nohama zaryji v zemi. Nejprve patami, pak prsty rozhrábnu kousky hlíny. Najednou cítila jsem se zas sebevědomá a klidná. "Byla jsem nedaleko odsud přepadena. Mého pána zabili, možná unesli. Ale důležité je nyní to, že jsem svobodná. Avšak ztracená." Ze země se zvednou tři malé šlahouny stvořené z hlíny a kamínků. Ovinou se kolem kousku mé hole, a drží ji vzpřímenou, a nehybnou. Malý podstavec pro ni. Já sama jsem se mezitím pohladila prsty pravé ruky po levé paži. "Nyní cestuji sama, a věřila jsem si že cestu do města zvládnu. Avšak... Bojím se. Kéž bych mohla poprosit o radu. O trochu bezpečí a klidu." Mé rty se zvlní v přátelském úsměvu. Načež tu dvojku zas pomalu obejdu, a zastavím se otočená zády k nim. Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsem po nich pootočila hlavu. "Nemusíte se bát, že bych na škodu byla. Na chleba si vydělat umím." Otočím se k nim zas čelem a hrdě pozvednu hlavu. "Jsem zdatná, a tvrdou práci svedu. Zvládnu posluhovat, i oheň v noci hlídat. A bude-li to nutné i na vašem bezpečí dbát." Udělám pár krůčků vpřed a zastavím se kousek před Áresem. Dívám se mu ale přímo do prsou. "Tak dejte mi šanci s vámi chvilku zůstat. S příchodem večera se mohu zas sebrat a jít. Nebo uznáte-li mě za zbytečnou, nebudu vás ani chvíli zdržovat." S tím jsem se vrátila ke své holi. Pevně jsem ji vzala do pravé ruky, načež se malý podstavec rozpadl, a já se posadila na zem. Abych se mohla s úsměvem dívat jejich směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Obezřetně jsem sledovala každý její krok. Ne tedy, že bych toho v tomhle stavu moc zvládla. Když začne mluvit v očích se mi zračí nedůvěra. Pak trochu lítosti. Možná jsem nemocná. Podívám se tázavě na svého společníka a pak se opatrně zvednu. Přejdu až k dívce, ale kroky jsou nejisté a malinko vrávorám. Obejdu si ji a pozorně prohlížím. "Takové věci jako ty tu potřebuje skoro každý." Hlas mám příjemný, i když je z něj cítit velká únava a možná ještě něco jiného. Podívám se znovu na Árese a pokrčím rameny. Pak se trochu předkloním a rukou si sevřu břicho jako bych dostala křeč. Jen tiše syknu a rychle se odvrátím pohledem zpět k dívce. Plášť si přitáhnu tak, jak to jen jde. "Proč by ses nemohla chvíli přidat k nám? Klidně můžeš jen... nejsme zrovna nejlepší společnost." Posadím se vedle ní a aniž by mne napadlo, že to může být divné nebo nepříjemné, trochu se přitulím. Může cítit moji horkou kůži. Radši znovu zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "Žádný sraz, jen jsem sledoval kroky, jež očividně patří vám, tahle přerostlá slepice se tu zjevila z čista jasna!" odpovím a popravdě je mi pohled na tu kreaturu asi tak příjemný jako šíp v zádech. "Dovnitř jít nechcete, celé tohle město je nepřátelské, a myslím že neplánují nikoho vpustit dovnitř dřív, než na rozbřesku." dodám a s naprostým odporem se podívám směrem k hradbám. "Zdejší obyvatelé nepobrali moc inteligence a zdvořilé žádosti jim moc neříkají." řeknu a sleduju tu podivnou slepici, krátce se podívám a na osobu v kápi. Popravdě řečeno, daleko větší hrozbu vidím v tom patvorovi, než v osobě v kápi. Ovšem nejsem tak naivní, abych jí považoval za naprosto neškodnou. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ta dívenka se začne omlouvat a pak se na chvíli odvrátí směrem do hlubin lesa. Přepadena? Proto ti banditi? Podívám se směrem k ní a když se zmíní o svém pánovi, docvakne mi, že to musela být nějaká otrokyně a teď je sama na vlastních nohách. Otočím svůj pohled směrem k ní a poslouchám. Taky mne zaujme ta její hůl. Nebo spíš to, jakým způsobem to drží v zemi. Ona není zapíchlá, ona je obmotána šlahouny z hlíny. Obejde nás a svěří se, že nemá páru kudy do města. Ujišťuje nás, že toho dokáže hodně a že určitě nebude na škodu, naopak. Zastaví se na chvíli přede mnou a ještě jednou poprosí, aby mohla jít s námi a pak popadne do ruky svojí hůl, sedne si na zem a usmívá se na nás. Nevím, co si o tom myslet. Trochu jí lituji a osobně bych jí sebou klidně vzal, stejně nevím, kam přesně to míříme. Jenže jsem se bál, co si o tom bude myslet Lucy... Aby to nedopadlo, jako s tím Templářem. Jenže Lucy se teď chová úplně jinak, než bych očekával. Tázavě se zadívá na mne a pak už se zvedne a jde k té dívce. Žádná zlost, nic. Jen si dává pozor, aby jí neupadl její plášť. Pozoruji ji, jak lehce vrávorá a taky se potom popadne za břicho a sykne. Já ti dám, že se potřebuješ jen vyspat... Potřebuje nějakou energii, kecá! Zamračím se, ale ona radši rychle odvrátí pohled k té dívce a nabídne jí, aby se přidala. Vážně to řekla? Nezdá se mi, že by z ní chtěla jen vycucnout energii a zmizet, teď je to jiné... pomyslím si. Sedne si vedle ní a přitulí se, načež znovu zavře oči. Mohlo by to chování mít něco společného s její minulostí? S Kate? Taky mluvila o pánech... Možná jí opravdu lituje a snaží se jí pomoc změnit se, jako to udělala ona... „Tak... dobře,“ vypadne ze mě a plácnu rukama o stehna a zamířím si to k těm dvěma. Položím Lucy ruku na rameno. Moc dobře vím, že zase podřimuje, ale tohle nepočká. Už předtím byla tak bledá a mělce dýchala. „Na moment,“ povím a pokud bude souhlasit, pomohu jí vstát a odejdu s ní pár kroků dál od té dívky. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Před očima se mi míhají střípky snů i reality. Dost na to, abych sebou prudce cukla, když ucítím blížící se dotek. Zlostně po něm šlehnu pohledem a v očích je obrovský hlad. "Nešahej na mě!" Mluvím stále potichu a hodně unaveně, ale přeci jen je to tón, se kterým se nechceš dohadovat. Chci aby zase ustoupil kus dál. Společnost vedle sebe alespoň netoužím zabít. S ním si tak jistá nejsem. Respektive já ano, otázka je, co můj hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Vaše pocity se stupňují. Zlost, lenost, závist i chtíč jsou pořád silnější. Dav kolem Rakova se uhýbá holi, ale pár nešťastníků koupí ránu. Zdá se, že pach krve dav ještě rozvášnil. A nebo to bylo něco jiného? Tiché pošeptání někoho za zády? Ať je to tak nebo tak, mezi záhyby pláště nejblíže Belle se zaleskne ocel. Pozvedne se několik vidlí a kdosi v davu bolestně vykřikne. Začíná se zvedat vlna krveprolití a rychle se blíží k vám. Povalující se a skoro netečné Válce míří na krk nůž, proti holi se zvedají kosy a i jiné nepříjemné předměty se začínají objevovat kolem, občas v tělech padajících bezvládně k zemi. Stále je jich však spousta v rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Zjevně úplně nespala, protože mojí ruku ucítí snad ještě dříve, než jí stihnu na její rameno položit. A co bych nečekal, opět dostanu seřváno. Opět, jako na začátku. Jenže teď je unavená. Je to slyšet v jejím hlase i vidět. Vidím to na dvě možnosti. Buď je moc hrdá a pyšná na to, aby si teď ode mne něco vzala zase zpět, nebo se bojí, že tentokrát by se zastavit nedokázala a já bych skončil pod drnem. Ať tak nebo tak, tentokrát mám výhodu proti ní já. "Fajn," udělám krok vzad a založím ruce na hrudník. "Ale složit se po cestě tě nenechám, takže pokud si nechceš vzít, budu tě muset celou cestu nést," povím s trochu přísným výrazem na tváři, ruce stále založené na hrudi. Tentokrát už mě neovlivní, nemá na to sílu a toho budu muset taky využít. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ráda bych ho sledovala, aby nic nezkoušel, ale zase mi začnou padat oči. Pak řekne, že mě ponese a já se málem rozesměju. "Tak to sotva." Zamumlám z polospánku. Pak si vybavím, co nám říkalo moje tulítko a trošku se uvelebím. "Prej jsou tu v okolí lapkové." Potlačím zívnutí. "Už mě dlouho nikdo nepřepadnul." Nechce se mi otevřeně mluvit o tom, co se jim stane, ale on by to snad pochopit mohl. A navíc lapků mu snad ani nebude líto. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Můj postoj ani výraz na tváři se nezměnil. Snad si nemyslí, že se jí budu ptát? Posledně se bránila a stejně jsem udržel. Jenže, ty šípy... Zamračím se trochu. To nevyšlo, byla to moje chyba, měl jsem jí popadnout, než přišla ta jezdkyně... To by si kluci nevystřelili, páč by neviděli ani na špičku nosu. Pak se zmíní o lapcích a o tom, že už jí dlouho nikdo nepřepadl. Usměji se a zakroutím hlavou. "Asi se tě bojí," pokrčím rameny a znovu se tentokrát spíše ušklébnu. Ale teď by se dva či tři klidně ukázat mohli... |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Takových omezení, takové neprozíravosti, takové zabedněnosti. Štěstí, že nikdy nerozuměli tvému potenciálu. A časem se i do hlídané cely dá pronést dostatek nevinně vypadajících surovin. Kamery osleply přesně 15:03 místního času. Nikdo nevěděl, co se stalo. Nadechl ses vzduchu, který byl příjemně cítit starověkem. Sice to nebylo úplně doma, některé ingredience museli být něčím trochu znečištěny, ale pořád to bylo jinde a jindy. Několik let ses potloukal po kraji a léčil i nepatrné známky zhoubné nemoci. Brzy jsi zjistil, že tady se projevy skrývají mnohdy ještě lépe než kdysi v anglii. Spokojeně by sis pokračoval v léčení, kdyby na tebe jednou nenarazila žena na koni. Bez vší pochyby bez jediné známky nemoci a pokud jsi to mohl alespoň trochu posoudit, tak krásná. Nabídla ti, že můžeš léčit v jejím městě. Jistě s lehkými omezeními, ale na druhou stranu jsi měl zaručeno, že se pacienti nebudou snažit utíkat. Měl jsi široké možnosti ke zkoumání lidské i jiné anatomie a dokonce se ti začali líbit i ostatní úkoly než jen léčení. Skoro to vypadalo, že jsi z toho už vyrostl. Navíc pokaždé, když jsi někoho vyléčil, brzy beze stopy zmizel. V současné době se zabýváš léčením Nemoci už pouze okrajově, ale o to víc ses dal do studia anatomie a pochodů v těle, s důrazem na bolest a ovlivnění vyšších mozkových funkcí pomocí bolesti, méně znalí by řekli výslechů. Občas tě navštíví tvoje dobrodějka a chce po tobě, aby jsi někam šel a získal nějaké informace. A přesně to se stalo dnes večer. Byl jsi nasměrován k jednomu z domů, o nichž jsi věděl, že jejich střecha je past. Bylo ti řečeno, že musíš zjistit informace o počtu tvorů ve skupině, ideálně i druhové složení a jejich úkol. Když jsi otevřel dveře na půdu, uviděl jsi černě oděnou postavu chycenou v kleci. (tak, snad v pořádku, v případě pochybností vznášej dotazy. Příspěvek prosím tajně Stalkerovi ;)) |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Noví společníci Na tváři se mi usadil přívětivý, a velmi vděčný, úsměv. Položila jsem hůl na zem před sebe a pozvedla jsem hlavu směrem k oné dívce, když ke mě přicházela. Cítila jsem její kroky i poté, co mě obcházela jako nějakou, svou kořist. Já jsem ale nervozní nebyla. Ani poté, co se ke mě dívčina tak přitulila. Trošku jsem sebou cukla, ale nijak více se nepohnula. Nebylo mi to nijak nepříjemné. Zněla velmi vyčerpaně a tak jsem ji nechala, ať se o mě opírá jak je jen libo. "Slibuji, že toho nebudete litovat. Umím více věcí, než jak to vypadá. A že jste skupinka různorodá? Tak ať. Přec jsme každý jiný. Každý jinak zvláštní, divoký, či odlišný." Pronesu s neopadající skvělou náladou. Skutečně jsem se jich nebála. Maximálně jsem byla jen trošku nesvá z té dívky. Ale ta mě nyní zahřívala svým tělem, a já tomu neodporovala. Zlehka jsem se nadechla její vůně, a tiše jsem žasla, jak někdo může jen tak nádherně vonět. Skoro jsem se styděla, jak jen já musím po svém cestování smrdět. Pak jsem se na chvíli odmlčela. Slepýma očima jsem se dívala kamsi před sebe. Sedíc v tureckém posedu, nabírajíc do dlaní hromádky hlíny, abych si ji poté mohla sypat na bosé nohy. Příjemně mě chladila, a chvílemi mě i uklidňovala. Mezitím co jsem naslouchala divokému hovoru těch dvou. Až nakonec jsem se do toho s neopatrným zakašláním vložila. "Pane dobrý, velectěný... Nemějte strach. Já vezmu ji klidně sama. Síly mám jak statný valach. Ač na to nevypadám. Ale nejsem vskutku tak slabá, jakou se zdám."Zakroutím mírně hlavou a s tichým smíchem se hlouběji nadechnu. Poté mi tvář ale zvážní. A objeví se v ní starost. "A snažně vás prosím... Nehledejte ty lapky. Možná to ani nebyli lidé. Cítila jsem jen tvory dvounohé. Nic více, neb jich bylo mnoho. Přišli rychle a znenadání. Nechme je na pokoji. A raději mi dovolte udělat vám oběma snídani." Mé rty se zas mile, hřejivě pousmívají. A nyní se letmo poohlédnu i po něm. Teď však pouze po hlase. Ne po vibracích, jež svými pohyby vyvolává v zemi. |
| |
 | soukromá zpráva od #SCP-049 pro Nová cesta Život v cele nebyl nijak příjemný. Malinký prostor, který znemožňuje volnější pohyb, bílé stěny, nekonečný chlad. To bylo na denním pořádku a v kruzích se to opakovalo pořád dokola. Jediná aktivita, při které jsem se dostal ven, byly nejrůznější experimenty, které by jen hlupák označil za příjemné. Ze začátku se každý snaží odporovat, ale nemá to smysl. Oni si vždy najdou způsob jak donutit Ty, kteří mi jsou alespoň trochu podobní, aby se jim podrobili. Navíc mají návštěvy různých místností své nesporné výhody. Jeden by se až divil, co všechno lze nalézt ve svém dosahu, když se lidé nedívají. Samozřejmě, na kamerách je vidět všechno, ale "Pitvejte mě" pro pár baterií. Časem se dá z takto nastřádaných věcí vyrobit nejeden zajímavý předmět. Ovšem otázkou zůstává, Kdy jej efektivně použít? Kamera v mém pokoji natáčela nepřetržitě každý můj zoufalý pohyb z rohu do rohu. Jistě, mohl jsem jí jednoduše ze stěny urvat, ale to by přilákalo pozornost pracovníků, kteří s sebou mají jistý límec, který nikdy nevidím rád. Nevím čím to, ale zrovna dnes jsem měl neuvěřitelné štěstí. Nejspíše se tam venku někomu nevydařil nějaký experiment a jiné SCP vyhodilo proud v celé budově. Výpadek proudu byl snadno rozpoznatelný, protože mě v jednom kuse osvětlovala žárovka na vysokém stropě, když najednou zhasla. Nečekal jsem na nic a rychle vytáhl ze své brašny přístroj, který jsem tajně montoval celé týdny ze součástek, které jsem úspěšně nakradl při výzkumech mé maličkosti. To co následovalo by se dalo přirovnat k lehkému výbuchu, který mně poslal do kouta místnosti s lehce vyraženým dechem. Při celé akci jsem měl zavřené oči. Až když jsem si uvědomil, že se nemůžu nadechnout a jen sýpám, otevřel jsem je a rozhlédl se kolem sebe. Vzduch v mých plicích se po chvíli opět usadil a pracoval tak jak měl. Nemohl jsem skoro věřit svému zraku, když jsem se po tolika letech opět mohl podívat na rozléhající se krajinu přede mnou. Skoro bych zapomněl, jak okouzlující umí volný svět být. Ovšem, a co je horší, v těch kobkách jsem nenašel vhodnou chvíli na vyléčení těch Ubohých stvoření, která přišla do styku s Nákazou. S vražedným pohledem jsem se vydal do míst, kde jsem očekával nějakou civilizaci. Oh, můj, oni jsou ztraceni, ale jsou zde určitě jiní, kteří potřebují mou pomoc. S touto vizí jsem také strávil několik let. Nebylo to ono. Nákaza se dostala do opravdu podivuhodných míst po celém světě, ale tady bylo její léčení ještě obtížnější, než v Anglii. Byl bych se přes to nějak přenesl, kdybych nepotkal jistou ženu, která mi ochotně nabídla práci v jejím městě. Neodmítl jsem. Pro současné město jsem stejně nemohl udělat víc, nakažených je příliš mnoho. V novém městě jsem se celkem rychle zabydlel. Po pár měsících nebylo léčení mou hlavní prioritou a náplní života. S lítostí i uznáním, jsem přihlížel tomu, jak nevzdělaný jsem byl v oblasti lidského těla. Už jen fungování lidské mysli mi předtím bylo zcela neznámé. I různorodou anatomii jsem začal zkoumat blíže. Lidské tělo bylo fascinující, bylo to něco, co jsem já nikdy nemohl pochopit, ale mohl jsem to volně zkoumat. Práh bolesti, faktory ovlivňující chování a mysl jedince, různé reakce na různé podávané látky. Bylo toho tolik, co jsem se naučil, a tolik co se ještě naučit musím. To však nebude dnes v noci. Ne, když jsem byl poslán do starého domu, ve kterém jsem měl splnit jistou, doufajíc, důležitou úlohu. Nerad jsem se někde při něčem zdržoval, když jsem měl "výzkumné" období. S opatrností jsem otevřel dveře na půdu onoho starého domu a vešel dál. Tmavé prostředí mi vyhovovalo, skoro bych v něm nebyl ani vidět... Za sebou jsem potichu zavřel dveře a rozhlédl se. S viděním ve tmě jsem problém neměl. Takže by mě nějaká klícka ani nepřekvapila, kdyby v ní nikdo nebyl. Jenže tahle již byla plná. Pomalu jsem došel před ní a zkontroloval zámek. Neměl jsem v úmyslu dávat se s potencionálně Nakaženým do řeči, a už vůbec ne, mu zámek otevřít. Jen jsem tam tak stál a pozoroval jeho reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ta dívka se mi začíná líbit. Milí hlas a nechodí kolem horké kaše. A navíc, prvně jsem si to neuvědomil, ale zdá se, že další společnost udělá Lucy jen lépe. Už jen podle toho, jak se k ní přitulila. Seděla tam jak přikovaná a pohrávala si s hlínou. Musí v tom nalézat uklidnění a zjevně trochu víc. To, jak předtím usadila svou hůl do těch šlahounů z hlíny bylo zajímavé. Do dnešní doby jsem narazil jen na velmi málo tvorů, kteří dokázali takhle pracovat s půdou a přírodou celkově. Jako reakci na to, jak mě Lucy odbyla se ta dívka pak zmíní, že jí klidně vezme ona. Podívám se na ní a přeměřím jí pohledem. Povytáhnu pravé obočí. Což o to, tak by jí i unesla, ale bude to vypadat sakra blbě, když vedle těch dvou půjde „chlap.“ „To já ti i věřím, že jí uneseš, ale moje pýcha potom utrpí... Nechat dívku dřít se,“ mile se usměji, ale to ona vlastně vidět nemůže. „A lapkové si nás najdou, když budou chtít, tak proč je hledat že,“ okomentuji jen její přání. A přesně bych věděl, proč je najít... Když se pak zmíní o snídani, jen se tak tázavě a s trhnutím ramen podívám na Lucy. Lidské jídlo jsem nikdy neměl a popravdě nevím, co by se stalo, když bych ho snědl. Testovat se mi to ale moc nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro No to zrovna. Jeden mě nýst nebude a že bych se nechala nýst od druhého? No celá žhavá. Je pravda, že bych se možná měla trochu přioblíct, ale na nalákání lapků neznám lepší strategii než neozbrojenou nahotu. Se zavřenýma očima si trochu olíznu rty, ale pak začnou žvanit cosi o tom, že bychom je neměli chodit hledat. Rychle oči otevřu a napřímím se, až mi plášť sklouzne do klína. "Co? Proč? Něco takového by jim nemělo procházet! Měli bychom se zajít podívat na to místo a pak tam odvést stráže." Pochopitelně, že bavit se se strážema mám asi tak stejně v úmyslu jako nechat se od nich vláčet. Bohové já mám ale hlad! Znovu se trochu zkroutím, jak mám pocit, že moje tělo začíná požírat samo sebe. To tedy naštěstí snad nejde, ale stejně to není z nejpříjemnějších pocitů. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Touha lovit nezbedné Následující chvíli jsem byla zas na pár okamžiků tiše. A pak jsem se začala zničehonic smát. Vesele, uličnicky, zvonivě.... Trvalo to delší dobu, než jsem se s hlubokým nadechnutím zas uklidnila. "Drahý pane... Odpusťte mi drzost mou. Byla bych velmi nerada, pokud bych poškodila jakkoli pýchu vaši vznešenou." Opatrně vstanu a důkladně se protáhnu s elegancí kočky. Měla jsem pružné, ohebné tělo. A velmi ráda jsem se protahovala nejrůznějšími, krkolomnými cviky. Za to mohou ale roky strávené kdysi v cirkuse. Bývala jsem akrobatkou. A zdatnou. "Neuvádějme jiné v nebezpečí prosím. Lapkové se nažrali, a nyní dají zas na čas pokoj. Nerada bych zavinila nedopatřením něčí smrt. A nač provokovat hada, když spí neškodně na kameni opodál a tělo své vyhřívá?" Pronesu úpěnlivě a zatvářím se ustaraně a vážně. Načež seberu dívčin plášť a přehodím jí jej zas přes ramena. Byla jsem malinko smutná. Hlavně proto, že jsem se nakonec chystala podlehnout. A také hlavně proto, že se vrátím tam, odkud jsem původně odešla. Vůbec se mi tam nechtělo. "Já... Bych nelezla to místo plné smrti a zmaru. Ukázala bych vám jej. Ale vůbec se mi tam jíti nechce. Však ztratila jsem tam věci cenné. Opravdu nechcete jít raději z lesa pryč? Někam kde bude štěstí a veselí víc?" Zkusím se pousmát a na chvíli si mírně mnu prsty, jak nevím co s rukama. |
| |
| "Oh no you did not" Myslím že neumíš lítat. Ale jestli opravdu chceš, můžeme to vyzkoušet. A rozhodně by to nebylo poprvé, co jsme něco takového zkoušela. Zatím jsem ale vždy měla pravdu. Nespouštím pohled z těch dvou. Špatný pohyb a mohlo by být špatně. Co jsme zatím viděla, je to tu plný podivínů. Ty jeho loupáky na ořechy mě nijak nevzrušují. Pomalí nástroj a nejde se sním efektivně bránit. Na dotaz toho druhého nemám sílu odpovědět, Jestli to byl vtip tak ještě furt nechápu lidský humor. Musel to být vtip. Do toho města nikdo nechce. Ne dobrovolně. Jenže pak řekl to kouzelné slovíčko. Peří na mě se "naježilo" a tlak vyletěl. Tahle přerostlá slepice ti brzo asi ukáže jak vypadáš vevnitř ! Zas tak klidnou hlavu sem si nezachovala jak jsem původně chtěla. Vyrazím několik kroků proti němu. Přitom natáhnu proti němu křídlo, jako bych na něj ním ukazovala. Na přední hraně křídla se zaleskne čepel. S několika škrábanci a hlubšími rýhami, ale už na pohled dost ostrá. Zarazím se dobré dva metry od něj a čepel s křídlem je na dosah ruky od něj. Je lepší si držet bezpečnou zónu na výpadek. Pak mi dojde že jsem přestala pozorovat toho druhého. Sakra občas se mi po oko stýská. Ustoupím tedy několik kroků dál, abych je oba viděla naráz. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Rozesmál si ji, výborně! Tak to už se mi pár století nepovedlo... "Jo, vznešenou," ušklébnu se nad tou představou. Vznešený, já? Eee, to neklapne. Jenže Lucy se pak zmíní o tom, že by nebylo od věci se k tomu místu vydat. Já osobně tedy pochybuji, že tam ještě někdo bude ale... Zase se kroutí hladem. Proč je tak paličatá?! Zastavila se předtím, zastavila by se teď. "Lucy má pravdu, měli by jsme se tam podívat..." Řeknu a popadnu zbytek jejího oblečení, které jí následně podám. Plášť je sice dobrý, ale je chladno a i pro démona. "Měla by si se alespoň obléct," zamumlám. Pak si uvědomím, že se tady celou dobu vybavujeme a já se ani nepředstavil. "Omluvte mne, za celou dobu mne ani nenapadlo se představit." Taky už si to dlouho nedělal... "Já jsem Áres a to je Lucy," kývnu hlavou. "A vaše ctěné jméno?" "A nemusíte s námi jít až tam, stačí, když nás doprovodíte kousek a ukážete směr." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Utahaně kouknu na oblečení, zvážím možnost jeho zničení, zvážím, jestli si ho budu muset znovu sundavat a pak si řeknu, že i kdyby na sobě měla pytel, nějaká banda lapků prostě nemá šanci. Neobratně pozapínám přezky a zavážu sukni. Pak se zvednu na nohy. Pak si uvědomím, že nevím odkud přišla. Pak prostě zamířím náhodným směrem. Jsem tak vyhládl, že to k nám musí brzy někoho přilákat. Nevím, jestli se ti dva pustili za mnou, i když Áres mohl cítit velké nutkání to udělat. "No tak, puťa, puťa..." Mumlám si potichu spíš pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Mého společníka krátce po jeho příchod odvedli s plánem ho obětovat nějakým bohům. "Asi nemůžu přihlížet, že ne?" pomyslel jsem si a mrzelo mě, že mi unikne další hříšná duše. Čekal jsem, jestli budu náhodou taky odveden, což by mi dalo šanci dostat se odsud. Přeprat stráže nebude zas takový problém přeprat, pokud ovšem neskončím obalený řetězy. Když si pro mě nikdo nepřišel, začínal jsem si říkat, že bych se měl pokusit utéct už teď, přeci jen mříž není něco, co by mi mělo bránit v útěku, jenže člověk, jež přišel s magickou pastí na střeše určitě nebude žádný žabař a bude mít pojištěnou i klec. Z přemítání mně vytrhl až příchod maskované osoby. Upřímně řečeno, ta maska vypadala na výsost komicky. Zasmál bych se, kdybych neměl pocit, že si mě to dá k večeři. Pomalu jsem vstal a zahleděl se na osobu stojící proti mně. "Předem říkám, že nejsem k jídlu." pronesl jsem svým typicky šeptavým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro V okamžiku, kdy ten ptačí tvor začal vyhrožovat jsem se zamračil nebýt tak blízko hradeb, určitě bych jí rád ugriloval jednou dobře mířenou ranou hromem nabitým kladivem. "Máš o sobě vysoké mínění opeřenče. Nemluvě o drzosti, kterou prokazuješ, že se sneseš z oblohy a vyštěkneš tu svou otázku a očekáváš, že ti někdo s takovým tónem odpoví? Mám své důvody proč tu být a do těch ti nic není." odseknu té přerostlé slepici a jelikož se přiblížila, tak jsem pravou ruku s kladivem připravil na úder, zatímco levá se připravovala na případný útok. "Proč nám ty sám neřekneš co tu pohledáváš a proč se vyptáváš náhodných lidí, jež spatříš?" zeptám se a zapřu se nohama pevně do země, šíp mezi pláty zbroje na zádech se opět připomněl. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Mluvím jak mi zobák narostl. Krom toho lidi jsme nikdy neměla u srdce, nechutný druh. Provokativní tón v hlase přímo křičí. Když vidím jak se připravuje do bojové polohy, udělám si ještě krok dozadu a lehce roztáhnu křídla. Stačí jen máchnout a jsem ve vzduchu. Nebo na něm. Myslím, že do toho ti nic není. Cituji jeho vlastní slova a aby to bylo ještě víc znát, zkusím se lehce napodobit jeho hlas. S zobákem to není sranda. Ale jde o podstatu, ne povedení že ? Ha. Lidi, hloupí dvounožci co nepoznají jiný druh než sami sebe. Ani základní ošetření si nejsou schopni poskytnout. ... jo a jsem ona. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "A přitom bys správně mluvit neměl, opeřenče. Aby tě tvá slova někomu nepřivedla na stůl." neodpustím si jízlivou odpověď na slova ptáka a v pravdě bych se nebránil tomu naklepat to zvíře na řízky. "Zjevně si moc inteligence nepobral, když nedokážeš přijít s vlastní odpovědí." ušklíbnu se, když mi pták zopakuje má vlastní slova. Myslím že i klasická slepice by byla schopna kultivovanějšího projevu. "V tom případě se odeber domů a dělej to, co samice tvého druhu dělají nejlíp..." odpovím jedovatě nedá mi to, ale musím se pod maskou pousmát. Tenhle tvor vypadá jako že někomu utekl z knihy pohádek. |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro Velmi rychle mi došlo, že stát tam a pozorovat někoho, kdo si myslí, že jej chci pozřít, asi nebude úplně ono. Rozhlédl jsem se po půdě, jestli se zde náhodou nenajde něco užitečného, co by se později mohlo hodit. Ovšem má pozornost byla více zaměřená na osobu v klícce, než okolí. "Oh, dobrý pane, rozhodně nemám v úmyslu vás sníst." Pronesu po chvíli až odporně hrobového ticha. "Spíše by mne zajímalo, jak jste se do této klece dostal?" Bylo mi jasné, že do ní dobrovolně neskočil. Taktéž mi bylo jasné, že se mi nejspíše nedostane takové odpovědi, kterou bych rád slyšel. Soudě podle provizorního vězení, nejspíše nebude ten, koho hledám, ale za pokus stojí v této době všechno. Navíc mám jistotu, že mi nikam neuteče, dokud neodpoví na případné dotazy z mé strany. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Maskovaný s obličejem ptáka se rozhlédl a cosi hledal, nevím co a bylo mi to i jedno. "To jsem rád, protože bych vás asi musel roztrhnout, kdybyste tento úmysl měl." podotknu, jako by nic. A popravdě by mi stačilo mu třeba utrhnout ruku, kterou by strčil do klece. To že jsem za mřížemi neznamená, že se nebudu bránit. "To se zeptejte toho, kdo na střechách nakladl pasti, které náhodné kolemjdoucí přenášejí do téhle pekelné díry." odpovím na otázku maskovaného muže. "Popravdě by mě zajímalo, co sem přivedlo vás...nevypadáte jako strážný, co tu byl před okamžikem." řeknu a pozoruji návštěvníka obezřetně jako vlk sleduje narušitele ve svém teritoriu. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Hon začíná S tichým povzdychnutím jsem se narovnala a poslouchala jsem. Vnímala jsem pohyb těch dvou, ale nic jsem nenamítala, když se chtěli vypravit do lesů. Naopak jsem za to možná byla i ráda, neboť jsem se těšila, až ucítím pod nohama zas jehličí, a ve vzduchu tu nádhernou lesní vůni. Nyní jsem cítila tak akorát Lucyin podmanivý parfém. Přemýšlela jsem, co mi to jen připomíná. Směs řebíčku a nějakých dalších bylinek? Možná. "Budu vás následovat a ráda vám ukáži směr. Snad jsem jej neztratila úplně." Řeknu a na chvíli jsem plna starostí a obav. Mnu si proto nervózně prsty na rukou. Až nakonec zatřepu hlavou. "Nu což... Stromy mi snad poradí kudy." Znovu se optimisticky usměji a natáhnu před sebe pravou ruku. Tou nyní hledám svoji hůl. A že ji najdu. Leží stále na zemi. Proto dupnu do země pravou nohou, a hůl vyletí do vzduchu mým směrem, jako kdyby ji cosi pod zemí vyrazilo. Pak už jsem musela jen řádně naslouchat jejímu zvuku, jak se otáčela. A naštěstí jsem ji s úspěchem, a mrštností mě vlastní, lapila. Zatočila jsem jí nad hlavou, a poté jedním z menší palcátů na jednom jejím konci znovu udeřila do země. Vibrace, které se jí rozšířili mi udali směr. Přesto jsem se chystala, se starostmi jako vždy, vyrazit za Lucy. Zbyla jen ještě jedna malá povinnost. "Chyba je možná více na mé straně. Hned ji s radostí napravím. Velmi mne těší znát tě Áresi, i tvou přítelkyni Lucy. Jméno mé jest však obyčejné. Jest Liu zní. Ale pokud vám na něm opravdu záleží, Kai'Luen smíte mě též oslovovati." Představím se se srdečným úsměvem a spojím obě otevřené dlaně, mezi nimiž nyní držím hůl, před svou tváří, abych se mohla následně i uklonit. Poté se zas narovnám a vydám se sebejistě mezi stromy. Vím přesně kam jdu. Nemám nejmenší strach z toho, že bych mohla o něco zakopnout, nebo do něčeho vrazit. Cítím ty stromy všude kolem mě. Cítím i malé broučky, kteří lezou si zde v trávě. "Nyní pojďme, než slunce zapadne. A než přítelkyně vaše se vám z očí ztratí. Bylo by těžké tady hledati ji. Ač já sama bych ji možná brzy našla. Tady v lese je to snadné. Pomýliti se zde je takřka nemožné." Mírně se po Áresovi s úsměvem poohlédnu a s tichým uchechtnutím se ohlédnu po vzdalující se Lucy. |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro Bez hnutí sleduji klec, ve které se nachází ona osoba. Představa sebe samého roztrhnutého na několik částí, není vůbec pěkná, ovšem se může jednat jen o zastrašování pouličního lapky, který prostě nebyl dostatečně opatrný a skončil tady. "Když myslíte, dobrý pane." Na nějaké hádky s tím, že by se mu to s největší pravděpodobností nepovedl, nemám čas. Já věděl, že jít přes střechu je hloupost... a tady to máte! Vlastně je to od majitelů celkem chytré, takhle se pojistit proti nežádoucím živlům ve svém sídle... Z úvah mě vytrhne hlas osoby, která pokračuje v řeči. "Ano, já jsem zde z docela jiných důvodů, než vy. Já jsem zde na pozvání, oč jde mi v pozvánce sděleno nebylo. Vy jistě zván nejste, nebo se snad mýlím, dobrý pane?" Z poza dlouhého černého kabátu vytáhnu ještě černější hůl, o kterou se opřu. Nemám čas na rozdávání, ale rád si pro tuto chvíli počkám. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy se stále hladem zmítá a neohrabaně se navlékne do oblečení. Alespoň jí nebude zima, i když, předtím byla tak rozpálená. Ale to je fuk... Stačí polibek a je to, takže oblečení ji myslím nijak vadit nebude. Už jsem se chystal zeptat se na cestu, když se Lucy vydá rovnou za nosem. Chybí ji energie, ale pořád má dost na to, aby kolem sebe šířila svou aura a moc dobře jsem si vědom toho nutkání, co mě za ní táhne. A že mi to nevadí, vydám se pár kroků za ní. Ještě předtím ale jsem se zapovídal s tou dívkou. „Liu bude fajn, těší mě,“ a opětuji její úklon. I když vlastně, ona nevidí... Na to si budu muset zvyknout. Trochu mne zarazí slovo přítelkyně, ale teď to tady rozpitvávat nehodlám. Ani vlastně nevím, jak bych jí přesně nazval. Pak navrhne, abychom Lucy následovali, než se nám ztratí a já souhlasím. To její „Na puťa, puťa“ mě rozsekne, ale smích udržím pod kontrolou. Jak prasata na porážku... Doženeme Lucy a zapřemýšlím se, zda by nebylo lepší letět... Jenže už takhle se mi nelíbí, že ze sebe dělá návnadu a ze země budu moci rychleji reagovat, kdyby se mělo něco špatného přihodit. Co mne ale trochu zarazí bylo, jak se ta slepá dívka pohybuje mezi stromy. Předtím jsem si toho asi z toho rozrušení nevšiml, ale ona pobíhá, jako by viděla tak, jako já. A stromy žádný zvuk nevydávají... Bude v tom něco jiného, možná to souvisí se zemí, ale teď dávám pozor na cestu a na Lucy. Na povídání bude ještě času dost. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "To by mě zajímalo, kdo vás sem pozval. Tohle město očividně miluje oběti svým temný bohům. A neštítí se obětovat nikoho." řeknu a začnu podívám se na hůl, kterou ptačí obličej vytáhl z pod kabátu. "A je jedno jestli to byl tvor, který byl krátce v jedné z klecí, nebo jestli to bude jistá dívka, kterou drží pro zábavu jistý zvrácený hospodský. A jestli si nedáte pozor, obětují i vás. Pro potěchu svojí paní a temných bohů, i přítel může být obětí. A popravdě řečeno, nestojím o to skončit na obětím oltáři." dodám a složím ruce na hrudi. "Jedno špatné slovo a budete se dívat na nástroje kněze, který vás s radostí obětuje. Možná, kdyby jste mě pustil z téhle klece ven, mohl bych vás z tohodle města duševně narušených lidí dostat ven." navrhnu, i když neočekávám, že se mi ho podaří přesvědčit hned napoprvé. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Je to frustrující. V celém okolí ani chlup, jen ti dva, co jdou za mnou. Určitě mi je plašej! Začínám být skutečně hodně netrpělivá. Otočím se na svoje společníky. "Zůstaňte tady... potřebuju... potřebuju si něco vyřídit." Znovu se odvrátím a očima propátrávám stíny lesa. No tak, kde jste? Mířím stále dál. Po chvíli mě to přestane bavit a fláknu sebou na zem. Skoro to vypadá, jakobych se rozhodla trucovat, ale pak začnu dost hlasitě naříkat. Chytnu se za kotník a hlasitě si zoufám velmi lákavým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy má recht. Přeci jen, na samotnou dívenku uprostřed lesa si troufne kdejaký mamlas, na chlapa už většinou ne. A nebo po skupinkách. Byla tma a na jednu stranu jsem jí nechtěl nechat prostě zmizet z očí. Ne, když je takhle vyhládlá. Zakopne, složí se na zem a už nevstane... Navíc, pořád se mne drželo to nutkání. „Radši zůstaň tady a schovej se ve tmě. Zvládneš to?“ Odvrátím pohled od Lucy na Liu. „Nechci jí nechávat jít samotnou, snad mne chápeš...“ Usměji se na ní a pak se otočím směrem k Lucy a zvednu pohled vzhůru. Zruším svojí iluzi a rukou opět přejedu po své masce, jestli je na správném místě. Pak mávnu křídly a vznesu se až nad stromy. Nevydávám při letu téměř žádný zvuk, takže si mne v téhle tmě snadno lze snadno splést se sovou. Zůstávám Lucy nad hlavou a i přes stromy se z ní snažím nespouštět pohled. Řekl bych, že ona o mne asi vědět bude, ale tím lépe pro ni. Nebude se cítit sama. Jenže za chviličku sebou praští o zem, chytne se za kotník a začne naříkat. Můj první instinkt byl sletět dolů a popadnout jí do náruče, jenže... asi by mne za to sežrala. Určitě to hraje a kdyby něco, zavolala by. Nebo ne? Každopádně, zůstávám se vznášet nad stromy a sleduji ji i okolí. |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro "Nemusíte si dělat starosti, na podobné věci jsem se dobře připravil, dobrý pane." Chopím se své hole a máchnu s ní ve vzduchu, než jí postavím o kousek dál od klece a opět se ni opřu. "Musím říci, že je to dobrá nabídka... je mi proto opravdu líto, že ji musím odmítnout. Doposud jste mi nesdělil, co tady pohledáváte vy? Jak si mohu být jistý tím, že když vás pustím ven, že se mě nepokusíte zabít, ale dostojíte svého slova? Ne, není nutné se uchylovat k těmto činům, pane." Musí existovat vysvětlení, proč je tenhle zloděj uzavřen v kleci... třeba je nemocný. Tohle by bylo efektivní zamezení jak neroznést případnou chorobu dál... ale to je s největší pravděpodobností hloupost, když ví o střeše. "Pověz mi, kdo jsi, co tady hledáš a co víš o těch dalších tvorech zde... a já tě pustím." Předložím mu svou nabídku a rychlím pohybem ruku ukážu na klícku, ve které je uvězněn. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro V lese, kde nebezpečí číhá Moc se mi nelíbilo, že bych měla zůstat kdesi v pozadí sama. Ale nic jsem proti jejich plánu nenamítala. Jen jsem se starostlivě dívala směrem, odkud vycházelo to svůdné naříkání. Pak už jsem se jen dívala za zvukem křídel. Než jsem osaměla. Celá nervozní a nesvá. Nakreslím do země obrazec trojúhelníku a po chvilce jej s tichým vzdychnutím zas smáznu. "Jen buďte prosím opatrní." Pronesu tiše, již sama pro sebe, a porozhlédnu se kolem. Bylo tu takové ticho. Přerušované jen tím naříkáním. Taková svůdná volavka na lupiče. Ale co s nimi bude... To jsem neměla vůbec žádné tušení. Marně jsem si zkoušela v hlavě vybavit jejich osud. A marně jsem doufala, že by to s nimi mohlo jít i po dobrém. Nějak. Naneštěstí... S mým pánem to také někdy vůbec nešlo po dobrém. Byla jsem nakonec jeho majetek. Ale nyní už nejsem. Vyvolalo mi to na tváři úsměv. Letmo jsem se mezitím volnou rukou dotkla lístků blízkého keře. Osahala jsem si je a utrhla plody z něj, abych přivoněla. Poté jsem se ale vylekala a trhaně se nadechla. Zem se pod mýma, bosýma nohama třásla. Ale to jsem cítila snad jen já. Ty známé vibrace a vlny, které se v ní šířili... A bylo jich spoustu. "Přicházejí! Už přicházejí!" Zvolám nepříliš hlasitě, a divoce se porozhlédnu kolem. Vypadá to... Jako kdyby přicházeli z alespoň dvou směrů. Možná vícero skupinek. Možná několik velkých. Nedokázala jsem to určit. Nebyli nijak daleko, ale nebyli zase ještě úplně blízko. Zhluboka jsem se nadechla, a nyní jsem nevěděla co dělat. Vrátit se k Lucy, zůstat stát na místě, či pelášit pryč? Nakonec to dopadlo tak, že jsem nestihla pořádně ani jedno. Ucítila jsem dva páry nohou nedaleko od sebe. Určitě. Byli pouze dva. Kolik jich mířilo k Lucy, to jsem nemohla poznat. Z blízkosti pár metrů jsem díky větru ucítila i jejich odporné pachy. "Uuh!" Znechuceně se zamračím a zatočím holí nad hlavou, abych se následně přikrčila a přehodila si ji do levé ruky. "Pánové moji milí... Nevšímejte si mě, a raději jděte pryč. Ať vám zbytečně neubližuji. Ublížit vám nechci, ale zadarmo se nedám. Pokud tasíte zbraně, holt vás na hromadu zpráskám." Varuji ty dva a zakroutím nevěřícně hlavou. Vůbec se mi bojovat nechce, ale asi nyní nemám na vybranou. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Moc dobře si uvědomuju ty dva, i to, že ten idiot se vydal hlídat mě, i když měl hlídat ji a při nejhoršim ji dostat do bezpečí. Měla jsem chuť ho roztrhat na kousky. Zvlášť jestli mi je skutečně vyplaší. Netrvalo to ale dlouho a moje naříkání přineslo ovoce. Najednou tu bylo tolik života, že jenom ta přítomnost by mě postavila na nohy. A oni se blížili. Jakmile jsem je mohla slyšet, naoko vylekaně jsem vykřikla, abych jich přilákala co nejvíc k sobě. Chytili se. A naštěstí nestříleli. Nakonec to i byli lidé, i když tak špinavé a podvyživené lapky aby jeden pohledal. A nadržené. Co jsem si tak všimla, moc se nezdržovali hlídáním okolí a hrnuli se ke mě. Rozevřela jsem oči, aby bylo jasné, že z nich mám hrůzu. Pak to šlo rychle. První mě chytil zezadu za vlasy a vyvrátil mi hlavu. Nedalo mi moc práce si ho stáhnout k polibku. A tentokrát jsem skutečně nebyla něžná. Lapka padnul k zemi během dvou nádechů a mě zahořelo v očích. Bez problémů jsem vyskočila na nohy. Využila jsem šoku ostatních a přitáhla si dalšího z nich. Tentokrát byl on ten, kdo byl držen za vlasy. Ne tedy, že by se moc bránil. Začala jsem vnímat ruce ostatních. Několik lapků popadalo bez zjevné příčiny. A pak přiletěl první šíp a trefil mne do ramene. Sykla jsem a bez váhání ho vytrhla. Cítila jsem ty životy, co mi právě kolovali v žilách. Trochu moc opojně. Rozesmála jsem se a sáhla si za záda. Ze vzduchu se vynořily ladné čepele dvou katan. "Už dlouho jsem netančila..." Prohlásím s mrazivým smíchem a pak se ocel rozmazala v pohybu. Každé zranění bylo smrtelné s jistotou někoho, kdo už to dělal skutečně mnohokrát. Trvalo to asi pět minut. Možná míň. V okolí nezbyl jediný živý lapka. Zhluboka jsem se nadechla a ze rtů si slízla krev. Přivřela jsem oči a hledala, koho bych mohla ještě zabít. Cítila jsem se silná a plná života. Možná kdysi cizího, ale teď mého. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Netrvá to ani moc dlouho, když ten les ožije. A možná, až moc. Naženou use sem ze všech stran a mě se to vůbec nelíbí. Jeden tady, dva tady a tenhle tady. Nakonec se vrhnou i dva na Lucy a já zůstávám ze shora přihlížet, jak si je jednoho po druhém podává a padají na zem jak švestky. Ani šíp v jejím rameni jí nedělal problémy, protože ho vytrhla jen tak a jakoby nic. Až, když vzala do ruky katany jsem viděl, že je ve svém živlu a začal masakr... Taky jsem si uvědomil, že ta slepá dívka tam zůstala sama, když začali všichni nabíhat. Odvrátím svůj zrak jejím směrem a přes stromy je vidět blbě, ale nebyla tam sama a Lucy se zdála, že pomoc opravdu nepotřebuje. Je to masakr... Prudce jsem se vrhl na ty dva u Liu a mezi tím, co jsem padal z vrchu se mi v pravé ruce objevila čepel. Zobrazit SPOILER Prodral jsem se větvemi a střemhlav se vrhl dolů, načež jednomu skončil v zádech můj meč, který začal lehce zářit, včetně mé ruky. Druhého jsem popadl levačkou pod krkem a zlomil mu vaz. "V pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Trable nad trable Stála jsem napjatá a připravená. Vyčkávala jsem, až ti dva zaútočí. Protože já opravdu zaútočit nehodlala. Ani jsem neměla v plánu se do něčeho míchat. Ale vrtochy Osudu jsou občas opravdu hrozné. Pak se však všechno tak nějak rychle semele dohromady. Vyděšeně vykřiknu, když se kdesi nade mnou začnou lámat větve. Byl to strašný hluk. Načež se do toho přidal křik obou mužů. V hlavě jsem měla představu, jak se na mě oba vrhají. Nebo se alespoň chystají vrhnout, neb jsem necítila, že by se ke mě hnali. Zato jsem cítila dopad něčeho mnohem většího. V tu chvíli jsem zareagovala zcela instinktivně. Rychlým pohybem jsem natáhla ruku k zemi u svých nohou. Poté sevřela dlaň v pěst. Do vzduchu se vznesla hromada hlíny, která se rychle zformovala do pevné, hladké koule o velikosti nějakého půl metru. Dokonce z ní i jako bodce trčeli kameny. Doufala jsem, že nezabijí ale alespoň nepřátele donutí se rozmyslet. Už už jsem se natahovala pěstí, že kouli vrhnu rovnou proti nepřátelům. Ale pak ke mě naštěstí doputovala ona přátelská slova. Zhluboka jsem se nadychla a na tváři se mi objevil radostný úsměv. Načež se narovnám, uvolním, a nechám svou "zbraň" zas rozpadnout se. "Áresi, příteli drahý..." Pronesu potěšeně a pár krůčky k němu dojdu, abych mohla položit dlan na jeho hruď. Byl to skutečně on. To, jaký způsobem se zjevil mě... Vylekalo. "Akorát včas přicházíš. Ač nebylo to dvakrát nutné. Poradila bych si s nimi, a na útěk zahnala bych je dříve, než by jejich zbraně z pochvy vylétli. Přesto... Děkuji ti. Zavázána jsem ti." Pronesu s úsměvem a poté se od něj na pár kroků pomalu stáhnu. Sklopím poté hlavu k zemi. Jen na chvilku. Pak se zas porozhlédnu. "Co přítelkyně tvá? Jakpak ona se má? Je v pořádku? Není zraněná? Cítím, že všude kolem se to mrtvé zdá. Utekli snad lapkové ničemní? Zachránili svoji kůži před bídnou smrtí?" Optám se zvědavě a prsty bosých nohou zkoumavě zaryji v měkké hlíně. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Cítila jsem 4 životy, ne dva. Rozeběhla jsem se, jen meče jsem nechala zmizet. O jeden méně. Zklamaně jsem zavrčela. Když jsem doběhla na dohled, všimla jsem si, že ani druhému lapkovi nezbývá moc času. Meč v zádech není zrovna příjemná kratochvíle. Taková dosti osudová akupunktura. Trochu jsem je oběhla, abych se dostala k umírajícímu a se širokým úsměvem se k němu sklonila. Ochotně mi dal poslední výdech a ještě se usmíval. No nejsem já nakonec ta dobrá? Trochu kriticky jsem si prohlédla, jak vypadám, a zkusila krev oprášit. Pak jsem si ji začala radši olizovat z prstů. "Všichni v pořádku?" Známky únavy mi z hlasu úplně zmizeli. Vystřídala je představa ohně a rozkoší. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro "Hodně štěstí proti výzbroji stráže, jež z toho vašeho párátka rádi udělají třísky." zasyčím pobaveně a sleduji naivitu bytosti před sebou. Nebojím se říct, že je dětsky naivní. Popravdě řečeno, nebýt zavřený v té kleci, tak ho snad i poplácám po rameni za ten vtip. "V tomhle městě vám přežití negarantuje nic." rozesmál jsem se, můj smích většině normálních lidí nahání husí kůži. Popravdě mám pocit že dosáhl jistého vrcholu naivity. "Věřte nebo ne, ale jim je to jedno. S radostí obětují i královského parchanta, jen aby uspokojili svá božstva.", můj smích ustal ve vteřině, stejně jako začal. Otázka, kdo jsem mě popravdě dráždí obdobně jako hudebního virtuóza štve falešná hra na jeho nástroj. "Moje jméno je nepodstatné, stejně jsem ho zapomněl. Jsem soudce a kat v jedné osobě, můžu číst v bytostech tak, jako vy můžete číst v knize. A sem jsem se dostal čirou náhodou. Stopoval jsem jistou zlou bytost, když v tom se jedna z pastí, o kterých jsem netušil spustila a přenesla mně sem...konec příběhu, můžete poslat děti do postýlek!" řeknu a složím ruce na hrudi a začínám uvažovat, jak ho zabít, jestli nedodrží svou část úmluvy. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ti dva nebyli problém a padli k zemi rychle, jen mě trochu vylekala ta obrovská koule lemovaná ostrými kameny, která mířila na mě. V tu chvíli jsem opravdu nepřemýšlel, kde se tu vzala a proč a instinktivně jsem máchl levou rukou a vytvořil svůj pevný štít, který mě dokáže ochránit proti valné většině fyzických útoků a dokáže vydržet obrovský nápor. Když si pak všimnu Lii v bojové pohotovosti, došlo mi to. Ale ona na mé slova rychle zareagovala a kouli nechala rozpadnout, načež jsem zrušil svůj štít, kolem mne jen projel černý, tmavý koř. Taky jsem rychle znovu vytvořil svou iluzi, nechal křídla a meč zmizet a zase jsem vypadal, jako člověk. Jenže pokud není hloupá, křídla si domyslí. To je momentálně fuk, protože se nebojí, ba naopak. Poděkuje mi za pomoc, i když to opravdu nutné nebylo, jak jsem viděl. Položí ruku na mou hruď, usměje se a pak se zase stáhne. "Lucy je naprosto v pořádku," povím a otočím svůj zrak směrem k ní. Je vidět v dálce jen pěkný nepořádek a spousty krve... Měli bychom zmizet... "A ti lapkové jsou... fuč. Nemusíš se už bát," konstatuji a vlastně ani nelžu. Jen, neříkám celou pravdu. A to už se Lucy přiřítila a sklonila se k tomu, kterému skončil v zádech můj meč. Ten druhý to měl rychlejší. Vzala si od něj ještě ten zbytek života a on zemřel s úsměvem na rtech. Taky bych chtěl takhle zemřít, až na to příjde... Jen ne, jako zloděj... Podíval jsem se na Lucy a trochu si povzdechl. Takový masakr jsem nečekal a ona je celá od krve. Ostatně, já se taky trošce nevyhnul. Moje pravačka taky nevypadala nejlépe, ale oproti Lucy krása. "V pořádku," kývnu na souhlas. "Ty už se zdáš taky plná energie," pousměji se a letmo se rozhlédnu kolem. "Měli bychom jít a někde tě umýt," švihnu očima po Lucy. Do města nemůžeme tak jako tak. Ale Lucy nás předtím někam vedla, tak snad... A nebo k jezeru. Není tu něco poblíž? |
| |
| Udělejte místo Nejvyššímu! Několik osob zjevně pochopilo jaká to důležitá osoba se dostavila na náměstí a rozhodlo se, že veleslavnému Mathai Překrásnému vyčistí cestu. Spokojeně kývnu a poté zvednu náležitě bradu, abych dal okolní špíně najevo, že vznešená krev jako je ta moje se nemusí starat o ty, kdož lehávají se zvířaty a dávají tak vzniknout prapodivným rohatým kozoměničistvím vymáhajícím z ostatních podpisy. Jen do toho, uvolněte cestu a pohleďte na vyšší životní formu! říkám si spokojeně, když si dávám pozor, abych pohledem ani nezavadil o byť jen jediného z těch trhanů... ...ten pocit přišel náhle a nečekaně. Největší bolest, jakou kdy může živoucí bytost poznat. Pod nátlakem nového nesmírně silného vjemu zakňučím a přikrčím se, skřípajíc zuby. Do očí mi vhrknou slzy a prsty na nohou i rukou se mi zkroutí ve zmučené křeči. Na tváři se mi zjeví trpitelská grimasa a břicho se mi sevře. Slyšel jsem ženy tvrdit, že porod je ta největší bolest na světě. Očividně si nikdy neukoply malíček. Nějaký krutý architekt mi nechal do cesty postavit dřevěné schodiště, proti jehož zákeřnému útoku mé měkoučké boty z jelení kůže nemohly obstát. Krutý spodní úder směrovaný tak, abych jej díky zvednuté hlavě ani neměl v zorném poli mne vyvede z míry a způsobí, že odklopýtám kus vedle. „Do skřeta!“ zakleju, když si mnu poraněné místo. Na botách díky všem božstvům naštěstí nezůstal ani škrábanec, což je alespoň jedna dobrá zpráva pro dnešní den. S odevzdaným povzdechem sáhnu dozadu za pas pro čutoru. Člověk světa neznalý by si snad mohl myslet, že tam je voda. Jak hrubý to omyl, splést si tak obyčejné pití hodné pouze lůzy s mocným Mathaiovým dryákem – směsí hned několika alkoholických destilátů přivezených z dalekých jižních aridských krajin okořeněných špetkou skořice a kousky takového toho divného oranžového ovoce, které nám rostlo před palácem. Pár pohárků téhle věci a elf zjistí, že je schopný přesouvat hory, přemýšlet nad těmi nejhlubokomyslnějšími otázkami, jaké kdy mohli největší filozofové položit a fyzikální zákony na něj přestávají působit. Mezi vedlejší účinky patří ranní nevolnost, přesunutý nábytek, zvracení, stěny popsané teoriemi jak dostat Alanu Vuondr do postele, bolesti konečníku, zápach z úst a naraženiny způsobené neúspěšnými pokusy o létání. A jednou se vyskytl i heroický skok z okna vysoké věže bez jakéhokoliv ošacení. Sakra to byla tehdy kosa, proběhne mi hrdě hlavou, když se narovnávám s čutorou přiloženou k ústům. Do pusy mi právě začínají vnikat první doušky lahodného moku, když spatřím toho nevzhledného pobudu z dřívějška. Zmateně se na rudáka kouknu, něco je na něm špatně, ačkoliv v měsíčních světle a jeho vlasy zakrytém obličeji toho jde vidět jen – tak moment, ty vlasy! Dryák z mé pusy vystřelí tempem vyděšeného pádícího strážného přímo obětnímu beránkovi do obličeje, když si konečně uvědomím, co je tak nového na vizáži našeho velkého spáče. Červená barva na obličeji nebyly zplihlé vlasy, nýbrž krev a jeho kadeře jsou na několika místech dokonce vyholené... Nebo spíš vytrhané? „Jejda,“ okomentuji svůj plivačský kousek a pohled mi padne zpátky na čutoru. Tak jo, tady to za střízliva nepůjde. |
| |
| soukromá zpráva od Ez Léčitel pro Nemůžu usnout. Mám nepříjemný pocit, že se brzy něco stane, ale zatím je všude klid a hvězdy svítí jako obvykle. Se zazíváním jsem se zvedl z postele a protáhl si záda. Promnu si oči a rozhodnu se pro procházku. Nedaleko kláštera je horské jezírko, ke kterému zamířím. Jako mnohokrát si sednu na břeh a zahledím se na hladinu, kde se odráží měsíc. Zaberu se do úvah, ze kterých mě vytrhne až rychlý pohyb. Ohlédnu se tím směrem, ale voda se vlní jako vždy. Že by se mi něco zdálo? I to je samozřejmě možné. Stejně mám ale pocit, jakoby mne někdo sledoval. "Haló? Je tu někdo?" Nevolám moc hlasitě. Připadám si trochu divně, když tu mám mluvit do pusté noci. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Ok, tenhle červ opravdu víc jak mi zvednou tlak. A jde mu to opravdu dobře. Co je ale nejhorší, je si toho vědom. Nebo jsme podrážděná z .. toho o čem už nikdy nikdo nebude mluvit. Tak či tak, imaginární píšťala vedle mé hlavy pomalu začínala pískat. Musím zůstat chladná. Nesmím si nechat zamlžit svět vztekem... Ještě chvilku a vyrvu mu ty hlasivky... V duchu zavřu oči, v reálném světě nemůžu protože bych v ten moment byla naprosto bezbranná. Hluboce si povzdechnu a otevřu zas oči ve své hlavě. Dobrá tohle pomohlo. Nutnost otočit ho naruby už se dá snášet. Jsem zvyklá potýkat se s ignoranty, co nemají ponětí že kdysi nějaké království existovalo. O jeho kráse, kultuře, slávě ! Natož jaký byl jeho osud. V tom mě zavalí pocit... blaha. Vzpomínám si na velkolepé hostiny vysoko nad mraky. Moudré astronomy, co věští velkolepou budoucnost království ...dokavaď hvězdy neřekly pravdu a to bylo už pozdě... všechny přátelé. Rodinu. Ale hlavně to. Že existuje způsob jak vše tohle znovu obnovit. Jenže pak se dotkl toho jediného tématu kterého neměl. Píšťala vedle hlavy explodovala a stejně tak i poklop na vrchu mé hlavy, který letěl pozdravit hvězdy. Svět se zalil červenou a jediným cílem. Mrknutím oka roztáhnu křídla do plného rozpětí a máchnu s nimi o něco víc než vůbec dokážu. Pohled samotný by dokázal skolit Goliaše. Zbytek těla armádu. Přední nohy/ruce vyletí v šipku přede mnou s černými drápy nedočkavými seznámit se s jeho vnitřnosti. Nelze opomenout ani čtvrtý "bonusoví" dráp. Mnohem větší, delší a hlavně ostřejší než jakýkoliv normální dráp. Zušlechtěná ocel připevněna na zápěstí a též nedočkavá se seznámit. Celí kolos co si říká Gawd se nyní řítí přímo na Hectora. //rachot kostek ... 100// Míří na krk. Možná to je protože chce aby jsi zmlknul. Možná to je protože griffoni jsou z půlky kočkovité šelmy. Tak či tak. Dlouhé lesklé drápy z oceli si našli svůj cíl na krku a hned za nimi černé drápy. Tím se ale nezastavily. Pokračovali hloubější. A hlouběji. Jen je to šlo a když to nešlo, přidalo se víc síly. Konec konců, tlačilo je kupředu setrvačná síla a hněv. Krev ještě nestihla ani pořádně smočit drápy. Vše se stalo během tak krátké doby. To už ale Hector leží na zádech a Gawd na něm stojí plnou vahou. Praskání žeber je jen škrábnutí o větvičku oproti tomu co se zde děje. Drápy zabořené do krku tak hluboko, že koukají na druhé straně, celé smočené v krvi. Ta je teď všude. Bílá brka na Gawd jsou sní obarvená a stejně tak okolí. Jenže divadlo teprve začíná. Nechutné čvachtání uvnitř krku ohlašuje, že drápy se sevřely v pěst. Zadní nohy Gawd napůl zabořené do pasu Hectora zaberou a s praskání kostí se zaboří ještě hlouběji, jak Gawd vší silou zabere aby vytrhla co nejvíce z jeho krku, nejlépe i celou jeho hlavu. Stříkance krve zdobí snad úplně celou Gawd a okolí. |
| |
 | soukromá zpráva od Aaliyah pro “The sky grew darker, painted blue on blue, one stroke at a time, Nechápala jsem, jak se to stalo, že den přiběhl skoro rychlostí toho nepříjemného světla a s dostatečnou silou, aby mě zahnal do jednoho z horských jezírek. Což o to, já si nestěžovala, to možná jen ten keříkovec nebyl dvakrát nadšený, že se mu vedle jeho skalní špehýrky na dně vyvaluje přerostlý tvor, ne vlastní vinou lákající značnou část podvodního tvorstva k sobě, aby jej svým tlumeným, rybím zpěvem ukolébalo k dennímu spánku. Ale alespoň z toho měl koncert, to je dobré nájemné, no ne? Nepamatovala jsem se tak docela, kdy jsem se naposledy tak dobře prospala, bez obtěžujícího hluku, jen s hlubokým tichem vody okolo, která tak laskavě tlumila otravné paprsky přicházející kdesi odshora, od hladiny. Musela jsem mít už notně posunuté vnímání času, neboť i den mi v rozespalém rozpoložení, prokládaný jen občasným líným pootevřením jednoho očka pro kontrolu okolí, trochu paranoidním návykem od té doby, co jsem v zádech měla celý klan sirén, utekla skoro stejně rychle jako krůpěj rosy na vlnách vysokohorské stružky. Do nočního neklidu jsem ovšem zamžikat neplánovala. Co? Něco se snad děje? Jen neochotně rozlepím víčka nanovo a zamžourám na sem a tam proplouvající ryby, které už ale dávno měly po večerní usínací symfonii zelených řas. Se zamračením se konečně odlepím od jezerního dna. Že si šuškají něco o bytosti tam nahoře? Hloupost, kdo by sem v tuhle hodinu chodil, musel by být blázen... Přesto se rozhodnu přesvědčit se a pár opatrnými, laxními tempy se vynořím za největším z kamenů vyčnívajících nad hladinu. Ještě se ani nestačím podívat a zvolání mě přesvědčí o tom, že ty drbny dole nelhaly. Mhmm... Napůl zvědavě na to, co by mohlo být dnešním úlovkem, se dlouhými prsty zaháknu o samotný kámen a vyhlédnu ze strany, jen tak, abych si mohla... smrtelníka? na břehu trošku prohlédnout. Podle mého názoru nevypadá dvakrát nebezpečně, ale ryby jsou z něj nervózní. To mi alespoň dává skvělou příležitost si pohrát; buďto uteče anebo si dobrou náladu z kvalitního odpočinku posílím i fajnovou svačinkou pro krásné ráno. Tak či tak, výhra by stála na mé straně. A tak jen v tichosti pozdvihnu dlaň a zastříhám prsty, abych přiměla trochu vody z jezera pocákat mu svévolně nohy ledovou sprchou. Pokud se mi to podaří, navzdory původnímu záměru se skrývat se tlumeně, cinkavě zachichotám. Tolik k tomu, jak jsem stará. Některé zvyky zůstávají. A víloidní tvorové často tíhnou k infantilnosti. |
| |
| Čas najít si jinou oběť Potichu jsem za pomoci mávání křídel následovala Laifa podle jeho plánu po střechách. Hezky pomalinku a vzhledem k tomu, že prostor přede mnou byl prázdný a nemusela jsem se dívat, kam jsem šlapala, jen jsem se spokojeně rozhlížela okolo. Chytala lelky, koukala, kde co lítá a prohlížela si lidi v ulicích pod námi. Ale najednou jsem tak nějak ztratila pojem o tom, kde je Laif. Prostě jsem se otočila tím směrem, kde měl být, ale on tam nebyl. Zmateně jsem zamrkala a zastavila se ve vzduchu. Poté jsem vylétla o něco výš a porozhlédla se, jestli ho někde nezahlédnu, ale stála jsem takhle ve vzduchu asi dvě minuty a nikde jsem ho neviděla. Prostě jako kdyby zmizel. "Tsche." ,odsekla jsem krátce a vzdala to neustálé rozhlížení se. Nejsem tu od toho, abych nad střechami panáčkovala a hledala někoho, kdo mi utekl. Vzduchem jsem se vydala k okraji města. Hezky opatrně, pomalinku jsme letěla vzduchem a i když jsem ti předtím tak nějak "vzdala", stále jsem se po Laifovi rozhlížela. Ale až když jsem se dostala za brány města, které jsem prostě přeletěla, vzdala jsem to úplně. Přeměnila jsem se do své normální jakože "lidské" podoby, což vypadalo úplně stejně jako předtím. Složila jsem křídla tak ,aby byly vidět jenom světlounce zelené odlesky, kdyby se na mě někdo podíval zezadu. Srovnala jsem si zelené vlasy i šaty a lehce pohnula králičíma ušima, které zkrátka neschovám. Poslední dobou jsem usoudila, že mi přijde nápadnější nosit plášť s kápí, než odkryté uši. Pořád jsem byla bosá a kráčela jsem po zemi, překračovala kořeny a jediné, co se vlastně změnilo, byla moje výška. Z deseti centimetrů, ne sto čtyřicet šest centimetrů. Celkem pokrok. Pokračovala jsme v cestě odnikud nikam a nevěděla, co dělat, dokud jsem nezahlédla malou skupinku, od které jsem se vynořila pár metrů daleko. Vypadali docela zajímavě. Zaujala mě hlavně slečna, která měla zakrytou polovinu obličeje a měla i docela zajímavý úbor. Jistě, všimla jsme si i těch dalších, ale přišli mi povědomí z toho hostince. Mám pocit, že zrovna ji jsem tam nezahlédla. Rozhodla jsem se po několika vteřinách znovu zmenšit a doletět k nim. Ono v té mini-podobě se dobře uhýbá, i mluví. Zastavila jsem se kousek od nich a se širokým úsměvem jsem na ně houkla. "Ahoj, já jsem Oblivione a hledám kamarády." ,pronesla jsem větu, která se pravděpodobně naprosto nehodí k tomu, jak se oni baví. Ale co já vím, neposlouchala jsem je. "Tak trochu jsem se ztratila od toho, s kým jsem byla do teď.. Vadilo by vám, kdybych se k vám třeba na chvíli přidala?" ,zeptala jsem se a čekala na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro (100x77) Slepičí vztek přerostl přijatelnou mez. Templářova nadutost a sebevědomí zrovna tak, proto se vzápětí začala prolévat krev. Gawd vystartovala dost nečekaně, že ani Hector se svými zkušenostmi nestačil zvednout kladivo. Drápy zaškrábaly o kov a na půl zabušení srdce se zdálo, že Hector vyvázne, přesto ho rychlost a divokost útoku srazí na záda. Nevyváznul. Vlastní drápy sice jen vyryly rýhy do oceli, ale zbraně připevněné k zápěstím projely skrz. Levý dráp projel čistě tepnou, pravý kupodivu netrefil nic životně důležitého, stejně to není ale z nejpříjemnějších. Na druhou stranu tím je ale zabráněno možnosti vyrvat kus krku a Hectorovi to dalo možnost mávnout kladivem (druhé mu náraz vyrazil z ruky). Drtivý úder dopadnul na křídlo. Kosti kupodivu vydržely, ale příjemné to rozhodně nebylo. (důsledky a místa zranění jsem házela, tak se nehádejte - už tu mám očíslované postavičky :D) |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Výpad přerostlé slepice jsem očekával, ovšem ne tak rychle. Dopad na záda, škrábání o ocel a ten nepříjemný pocit zraněného krku. Sice se mi podařilo při pádu máchnout kladivem a cosi trefit, ovšem že by to byl plánovaný útok se říct nedá. Šíp se při dopadu zlomil a část, jež byla v těle se zaryla hlouběji, při první příležitosti jsem se přetočil na záda a snažil se zakrýt se ránu na krku, protože ta mně trápila daleko víc, než cokoliv jiného. "Máš....štěstí....že nezabíjím....zvířata!" zachrčel jsem a vší silou jsem tlačil na ránu. "Příště....tě...rozemelu v prach!", snažil jsem se chráničem ramene přitlačit ruku na tepnu a zároveň se zůstat při vědomí. Štěstí přálo slepici, nic víc v tom nebylo... |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro "Děkuji, dobrý pane, ovšem pevně věřím v to, že by k něčemu podobnému ani nedošlo." Pohlédnu na hůl, která skrývá více tajemství, než se na první pohled zdá. Jistě, nejspíše to není nejefektivnější zbraň, ale úplně k zahození také není. "Jsem si toho dobře vědom." Prohodím do vzduchu a upřeně se zahledím na klícku. Jeden by se skoro zasmál nad otřepanou frází "Jsem soudce a kat v jedné osobě". Kolikrát já jsem tohle už slyšel? "Stopoval jste bytost, ano? O jakou bytost se jedná?..." Nedá mi snad vrozená zvědavost. Přistoupím o malinký krůček blíže, ale stále si udržuji dostatečnou vzdálenost, aby na mě nemohl dosáhnout. Jeden nikdy neví, Nákaza je opravdu ošklivá nemoc a jestli ji tenhle ten má... Rozhodně nemám v úmyslu jej teď pouštět. Ne, když je ještě tolik otázek nezodpovězených a já hledám odpověď na každou z nich. Když řekne, co potřebuji vědět, ať si klidně skáče po střechách dál. |
| |
| soukromá zpráva od Stalker pro Popravdě řečeno, měl jsem chuť se toho podivína zeptat, jestli je skutečně tak naivní, nebo to pouze hraje, popravdě řečeno mi začíná solidně lézt na nervy. A kdybych netrčel v kleci, tak bych se od něj vzdálil hodně daleko, s touhle bytostí nemám v úmyslu mít nic společného až do chvíle, kdy na ní dojde řada, jeho vyhýbavost mi vaří krev. "Víc vám neřeknu, dokud mně nepustíte." řeknu chladně a veškerá má "přátelskost" je pryč, chtěl odpovědi na svou otázku a svou část dohody nedodržel, možná jsem zvrácený vykonavatel Temnoty, ovšem mám svou čest a tenhle tupec právě balancuje na hraně mezi životem a smrtí. "Vy nemáte jistotu, že vás nezabiju, jen co se dostanu vem, stejně tak nemám JÁ jistotu, že mě pustíte. Takže dokud budou dveře klece zavřené, budou i má ústa. Svobodu za informace...a život." navrhnu mu a rozhodně nehodlám ustupovat z této nabídky, hrátky s tímhle ptačím obličejem jsou u konce. |
| |
| soukromá zpráva od Ez Léčitel pro Když se nikdo neozve, jenom si tiše povzdychnu a zavřu oči. O to víc se leknu, když mi na nohou přistane studená sprška. Rychle vyskočím na nohy a ostražitě se rozhlížím kolem. Ne tedy, že bych se bál, pochopitelně, jen jsem se prostě trošku leknul. Když se ozve smích, trochu povytáhnu obočí. Jsem skutečně poměrně vysoký a štíhlý. Na smrtelníka extrémně pěkný a je na mě cosi lákavého. Zároveň si při pohledu na mě nejde představit, že bych mohl někomu ublížit. "Haló? Kdo je tam?" Když jsem se oklepal z leknutí, trochu jsem se pousmál. Tady v okolí přeci není nikdo a nic, co by bylo nebezpečné. "Ukažte se, prosím. A jestli si chcete hrát, pak by mi to na suchu šlo jistě lépe." Ani nevím, proč jsem podvědomě zvedl ruku ke křížku na krku. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Červená mlha co mi zabarvila zrak opadla. Ne vlastně ne, jen to teď není hněv ale krev. Taky do reálného světa mě přivedla velmi rychle tupá bolest na boku. Praskání kostí jsem neslyšela a hlavně necítila. Ale i tak to bolí víc než je zdrávo. Možná kvůli té ráně má ještě furt hlavu na krku. Ale podle množství krve co z něj teče jsem se trefila. Rána kladivem mi rozhodila balanc a abych nepřepadla na bok, musela jsme z něj seskočit. Odskočila jsme tedy kus dál od něj, křídlo bolí jak čert. Myslím že nebudu moc nějakou dobu pořádně lítat.. Ne bez velké agonie. Protáhnu tedy rychle křídlo s velmi bolestivou grimasou a složím ho k tělu. Bolí mě i trochu žebra, ale oproti křídlu to je zanedbatelný. Pohltilo většinu energie kladiva. To už se ale Dr.Thor překulil a snaží se něco vychrchlat. Máš ale smůlu, že lidi zabíjím velmi ráda. A s těmihle slovy se zas vydám k němu. Předním pařátem ho chytnu za ruku kterou si nedrží krk. Bránit se mi není zrovna nejlepší nápad. Přece jen, zvyšuje to krevní tlak a tep. Ani jedno z toho není zrovna dobré. Ruku mu dám od těla a přes páku ho zas překulím na záda. Zahlídla jsem něco jako šíp, ale to je jeho bebí, ne moje. Ruku jsme mu nakonec přišpendlila k zemi svojí vahou. A já nejsme zrovna pírko. Druhou rukou se bránit nebude ... nebo ne dlouho. Druhým pařátem mu chytnu ruku u krku, ale zatím jí jen pevně držím. Myslím že dobře chápe co mám v úmyslu. Ale prozatím to neudělám. Musím se na pár věcí zeptat a hlavně (!) proklít ho na cestu do záhrobí. V giffoní společnosti ti nejlepší bojovníci byli často samičky. A ty máš tu smůlu že jsi na jednu narazil. Než se zeptám na poslední slova.. Co je tohle město zač ? Obličej od krve musí skvěle doplňovat naprosto kamenný obličej nad ním. Hlavu si pro jistotou držím dál, nerada bych dostala hlavičku do zobáku. To samé platí o nohách. Stojím vedle aby mě nekopl do slabin. Tak či tak, v lepším případě má pár minut než ztratí vědomí a pojde. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro "Ve čestném boji bys rozhodně takové štěstí neměla." zasměji se, ale ne na dlouho, protože mě ta přerostlá opeřená věc převalila na záda, což není podstatné, hlavní je nevykrvácet tak rychle. "V tomhle nebyla žádná čest.", pod maskou se zakřením zlomyslně a popravdě je mi jedno, co si pták myslí. Ostatně mi nemá být jedno, co ten pták chce a očividně chce ze mě vytáhnout nějaké informace o městě, popravdě není moc, co bych jí o tomhle městě řekl. "Královské město...nejspíš hlavní město království...což je jedno...brzy z něj nezbude nic...než doutnající trosky." řeknu a snažím se nedělat prudké pohyby. "Víc ti neřeknu opeřenče, protože nic víc nevím!" dodám a podívám se na hradby, myšlenka na to, že jestli můj řád nedostane žádnou zprávu, tak srovná město se zemí mně těší víc, než to, že se mi nepodařilo přerazit opeřenci křídla. "Poslední slova v podobě prosení o milost nečekej opeřenče. Zažil jsem toho dost a mám své místo ve Světle jisté. Ale jedno ti řeknu...podcenil jsem tě...ne co se týče síly...jsou tvorové daleko silnější, než ty, ale v otázce inteligence...očividně nejsi hloupá slepice, jakou se zdáš být.", oči upřu tam, kde má zobák a zhluboka se nadechnu. "Upřímně lituji, že jsem takhle hluboce podcenil garfony...nebo jak to je. Vědět, že stojím proti nečemu, co se zuřivostí vyrovná Templářům...", krátce se musím zasmát, i když mě brzy čeká setkání se smrtí, "...určitě bych si dal pozor jisté hranice.", cítím jak mi mravenčí končetiny a zároveň začínám vidět mlhavě. "Ale jak jsem říkal, garfone, prosby o milost ode mně nečekej.", zhluboka se nadechnu a snažím se udržet při vědomí tak dlouho, jak jen to půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Nocí běží mladík. Mohlo by mu být tak patnáct, možná ani ne. Musí to brát lesem a v duchu se mu honí jen pár myšlenek. Že nemá šanci to stihnout, a že pokud to nestihne, velmistr ho zabije. Na krku se mu houpe malý váček. Hbitě se vyhýbá stromům a přeskakuje kořeny, přeci jen ale občas o nějaký zakopne. Několikrát dokonce spadne, ale kupodivu se mu nic nestane. Když doběhne na plácek, kde postáváte, je schvácený téměř k smrti a ošklivě domlácený a špinavý. "D...!" Vyhekne a dopadne na kolena. Musí se chvíli vydýchat, i kdy v očích je mu vidět hrůza z toho, že by to nemusel stihnout. "Dost!.... Dost prosím!" Jeho pohled je upřený přímo na Gawd. "Mám... mám zprávu... od velmistra... našeho řádu!" Stále funí a tvář má rudou. "A léčivý... lektvar." Vydechne ztěžka a opře se o zem, takže se mu váček na krku volně houpe pod hrudí. Rychle se zase narovnám. "Smím... smím vyléčit... vyléčit pána Hectora?" |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zamyšleně olizuju krev z vlastní ruky, když se ozve s tím, že by mě měli někde umýt. Tázavě povytáhnu obočí a ani jsem si neuvědomila, že jsem se zastavila uprostřed olíznutí, s jazykem stále na ruce. Než ale stihnu odpovědět, vyruší nás jakýsi tvoreček. Když si ho... ji prohlédnu, uvědomím si, že jsem ji viděla v hospodě. "Každý tak nějak hledáme kamaráda... a nebo něco jiného." Ušklíbnu se. Třeba otroky, služebníky a podobnou havěť. Znovu se dám do olizování ruky a vůbec mi nedochází, že jsem od hlavy k patě od krve. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Čestný boj neexistuje. Existují jen hlupáci co nevyužiji slabiny nepřítele. Neříkalo se taky o griffoních hlídkách jen samé špatné věci jen tak. Bojovali nečestně. A taky díky tomu vyhrávaly. Je to jednoduché. Pokud mám možnost někoho zabít. Udělám to. On to neudělá protože jeho morální kodex. Jednoduchá logika. Ale zas vše co se říkalo nebyla pravda. Měli jsme čest. Aspoň někteří z nás... To je dobře. Škoda že to nejsou trpaslíci, ještě bych vám pomohla. Nelze odolat úsměvu. Vypálit lidskou osadu, super. Povraždit trpaslíky ? Nejlepší věc v životě ! Milost ? Ne to ne. Jsme měkota ale milost fakt nedávám. Původně jsme měla v plánu si ho přidržet a vidět jak mu utíká život z očí. Ale asi jsem fakt měkota, nechám ho umřít tou delší cestou. Pustím oboje jeho ruce a odstoupím stranou od něj, kde si sednu a zkontroluji poraněné křídlo. Stále dost bolí a nevypadá to že by se to hned zlepšilo. Nezabiju tě. Ale ani ti nepomůžu. S takovýmhle zraněním máš posledních pár minut života. Užij si je. Když o tom tak přemýšlím. Kdybych ho prostě zabila, prokázala bych mu milost. Měla bych někdy zapřemýšlet nad starými zvyky. Nebo nad sebou, začínám mluvit jak člověk. Bleh.. Sednu si opodál od umírajícího člověka a vytáhnu hadr z pod brnění abych si očistila drápy. Zaschlá krev jde dolů opravdu blbě. Z ocelového pařátu bezproblému, ale ty moje ? Peklo.. Při prasknutí větvičky z lesa mi vystřelí hlava za zdrojem zvuku. Hledám co to bylo. Člověk tu furt leží a nevypadá že by se chtěl zrovna vydat na procházku. Roztáhnu křídla, jen abych je zas rychle složila. Au.. Au.. Místo toho tedy zvednu zadek ze země a čekám co na mě vyskočí z lesa. vypadl klučina. Lidské mládě. A .... cože ? Takto překvapený/zmatený výraz jsme na obličeji hodně dlouho neměla. Ty máš za zadkem chodící lékárničku ?! Nevím jestli být naštvaná nebo spadnout na zem v záchvat smíchu. Spíš to druhé, je to jak vtip tak špatný, že je nehorázně směšný. Jistě jistě posluž si mládě ! pofoukej mu bebí co mu udělal tetka slepice ! Teď už se směju. V tonu hlasu mezi smíchem byl jasný posměch. Prej čest a přitom má za rohem léčiví lektvar pro případ bebíčka. Oh bože tohle je fakt k potrhání ! Co já bych dala za blbí obvaz v určitých situacích ! Natož léčiví lektvar ! |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Chlapec nějak nemůže chytit dech, ale ve chvíli, kdy mu ten divný tvor povolí ošetřit templáře, v očích se mu objeví úleva a skutečně velká vděčnost. "Děkuji." Zašeptá na adresu smějícího se tvora a po kolenou se vydá k padlému. Stále ale očima těká ke Gawd, jakoby se trochu bál, že se ho nakonec pokusí zastavit nebo sežrat. Když už je u těla, rychle zaloví ve váčku a nechá mezi templářovi rty kápnout sotva tři kapky zářivě rudé tekutiny, na první pohled snad krve? Ten může cítit, jak se rány rychle uzavírají, jen tam, kde brání šíp, zůstává. To ale zjevně není všechno, protože v tu chvíli se klučina zatváří vážně a důležitě. "Posílá mě Velmistr, pane." Pomalu se postaví, aby při předávání zprávy stál rovně jako svíčka. "Mám ti vyřídit, že se nemáš nechávat unášet sobeckým hněvem a pocitem vlastní nadřazenosti. Město nesmí být zničeno. Velmistr viděl, že pokud město padne, z popela se pozvedne něco mnohem děsivějšího, než s čím jsme se zatím potkali a dokud o tom nezjistí víc, nesmíme riskovat." Chlapec se tváří hrdě, že úkol nakonec přeci jen zvládnul vykonat. |
| |
| soukromá zpráva od Rogan pro Tiše si povzdechnu, na moji otázku nejspíš nebude brán zřetel, ale tahle situace začíná být zajímavá. Ustoupím o pár kroků, lehce trhnu rukou, v další chvilce v ní držím kostěnou dlouhou hůl. Opřu se a o ni a zadívám se na zbytek skupinky, s lehkým úšklebkem na rtech sleduju ten velmi krátký souboj. Ono je to rychlé...to je zábavné... Nakloním hlavu ke straně. Jakmile je člověk na zemi s krkem ...no ne zrovna ve zdravém stádiu, lehce pohnu rukou. Zastavím ji však v půlce pohybu. Awwwww to není dobrý pláááán, ještě bych nasral oba. Otráveně vydechnu a znovu se opřu. Sleduju další dění, jakmile přiběhne mrňous s lektvarem, podezřívavě začichám a zase se zadívám na ptáka. "Mimochodem s tou otázkou kudy dovnitř to bylo opravdu vážně..." Stále stojím opřený o hůl. |
| |
| soukromá zpráva od Hector pro Slepičí chvástání mě v pravdě nijak nedojme, ani nenahání strach, silácké kecy, nic víc. Je vidět, že garfoni neví o cti nic a to jsem si myslel, že jsou i celkem inteligentní tvorové. Ale bytost beze cti není nic, než plýtvání životem. Ovšem vysvětlovat to pologramotným je ztráta času. Ať už mého, nebo světa. Byl jsem rád, když se opeřenec mi klidil z očí, poslední co bych chtěl vidět by byl ptačí xicht. Už jsem přestával vnímat, když se odkudsi vynořil klučina, s tím že nese zprávy od Velmistra. "Proč mám špatný pocit?" napadne mně při výdechu a naslouchám jeho slovům a nemám sílu, abych ho odehnal pryč. Tekutina, kterou jsem chabě cítil na rtech mi sice zahojil víceméně rány fyzické, ovšem způsobil taky rány, které žádný lektvar nezahojí. Jen co se mi vrátilo dost sil, uchopil jsem kladivo, které leželo kousek ode mně a pomalu vstal. Měl jsem co dělat, abych krotil to nezdravou várku vzteku, jež se vracel se silami. Jen co jsem vstal, chytl jsem mladíka pod krkem a zdvihl ho do vzduchu. A promluvil jsem k mladíkovi pomocí šifrované řeči řádu, aby tomu rozuměl jen on: "Viřiď Velmistrovi, že urážka na cti je daleko horší než smrt! A je jedno, jestli tak spáchal strážný nebo přerostlý opeřenec. I když jeho prozíravost, že tě sem poslal je chválihodná, měl by vědět, že žádný z templářů nebude tolerovat urážku své osoby, nebo urážky cti řádu...A ŽE ZDE DOŠLO K OBOJÍMU!", postavím mladíka na a s bytostnou nenávistí vůči všemu v okolí si zajdu pro druhé kladivo. "Na bránu zapomeň, tu neotevřou dřív než ráno. Můžeš zkusit požádat tady opeřenou, jestli tě nevezme přes hradby, případně si budeš muset najít jinou cestu, jako například odvodní kanál pro řeku, nebo ústí stoky." odpovím na otázku a rozhodně nemám v nejmenším se do tý hromady hnoje v podobě města vydávat, strach velmistra je iracionální, jediné co z popela povstane bude zápach smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Mladík vyjekne, když ho zvedneš a nohama se bezmocně snaží dosáhnout na zem. Rukama se tě drží za předloktí, jak se snaží získat alespoň trochu vzduchu. Když ho pustíš, sesune se k zemi a ztěžka lapá po dechu. Na krku má výrazné podlitiny a vypadá to, že brzy zkolabuje. Všechna hrdost ze správně splněného úkolu je ta tam a on se jen třese na zemi. Když se mu podaří alespoň trochu popadnout dech, zvedne k tobě oči. "Mám ti vyřídit ještě jednu věc, pane." Teď už je mladík viditelně bledý a místo hrdosti má v očích strach. Mluví potichu, jakoby ani nechtěl a rozhodně nestál o to, aby jsi ho slyšel. "Mám... mám ti vyřídit, že jsi tímto vypovězen z řádu. Na dobu neurčitou. Že to velmistra velmi rmoutí, ale že tvoje pýcha ti zastírá úsudek." Radši se přikrčí na zem. "Tvůj úkol bude svěřen skupině starších templářů, kteří jsou již na cestě sem a kteří měli spadnout pod tvoje velení za předpokladu, že by jsi přeci jen dokázal najít správnou cestu a překonat svůj hněv i pýchu, ale teď, pokud tě tu zastihnou, mají tě vzít do zajetí." Chlapec znovu zvedne oči. "Velmistr je velmi zklamán, protože ti chtěl znovu svěřit velení po té nešťastné události, ale teď ti může jen popřát, aby jsi brzy našel mír, který ti schází." Začne se zvedat ze země a podlitiny na jeho krku se začínají vybarvovat. |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro "Věčná škoda..." Pronesu neutrálním tónem hlasu, neb to bylo přesně to, co jsem od nějakého podobného pobudy očekával. I když se ona věc má takto, trochu se mi nelíbí, že zvolil tuto vyjednávací metodu, protože jsem v tuto chvíli měl ze své pozice alespoň trochu navrch. Navíc si u něj nemohu být s ničím jistý. Nevypadá zrovna jako někdo, kdo by rád dostál svého slova. Možná bude lepší, když jej ponechám jeho vlastnímu osudu a nebudu se o něj dále jakýmkoliv způsobem zajímat. Jistě by udělal v nejbližší možné budoucnosti to samé. "Jsem si téměř jist, že se v tomto bodě neshodneme. Každopádně vám děkuji, jsem nyní zase o něco moudřejší, dobrý pane." Řeknu a zamířím k nejbližší cestě, která mě dostane z půdy ven. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Reakce na umytí nebyla zvlášť valná, ona si snad v tuhle chvíli ani neuvědomuje, jak vlastně vypadá. Hold to opojení energií... Trochu nakloním hlavu ke straně, jak tak tak stojí a z prstů olizuje krev, která už pomalounku začíná zasychat. A že to jde pak dolů sakra blbě, napadne mne a podívám se na svou pravačku. Jenže pak se v naší přítomnosti objeví takový mrňous s tím, že hledá kamarády. Pořádně si ji prohlédnu, možná by to mohla být ta, co se objevila v hostinci. Jistý si ale nejsem. Pozorný, to ano, to musím být. Kde bych taky teď asi ležel že? Ale když jsem zhodnotil, že to nebude hrozba, nevěnoval jsem jí tak nějak pozornost, takže tak. Tak kamarády povídáš? Říkám si tak pro sebe, načež se ozve Lucy a ještě se u toho tak ušklébne. No jasně, taky se usměji a trhnu rameny. Vlastně by mi ani nevadila společnost toho mrňouse, jenže to jsou další oči, před kterýma se budu muset hlídat. Liu nic nevidí, ta si může jen domýšlet, ovšem tahle ano. Jenže to jí mám poslat do háje, když tvrdí, že se ztratila? „Ahoj,“ zadívám se tak na ní a trhnu znovu rameny. „Když udržíš tempo, tak snad i na chvíli ano,“ odpovím jen a abych pravdu řekl, vůbec mě netrklo to, že tu kouká na Lucy, která je celá od krve a ještě si olizuje krev z prstů. |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Čekal jsem co Bell na osud svého milého ochranitele, ale ona celkem nic. Jen jsem se ušklíbl. Konečně uznána má pozice? Ale úplná nechuť mě lehce zarazila. Nicméně to jak se začal ohánět bratříček statečně holí mě pobavilo natolik, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si to asi žádalo. Když se začne smát, pobavený výraz mi zamrzne a jen něco nesrozumitelného zavrčím. Odvrátím od té scény úplně pohled. Nestojí mi za to, ani abych ho sledovat. Díky tomu jsem si všiml, že se kolem nás začíná něco dít. Tiše jsem vrčel na účet toho chechtajícího se paka, ale rozhlížel jsem se kolem nás. Tedy mě, Belly a Bien a Rubry. Všimnu si ocele a hned zvednu ruce, abych byl připraven. Křik mi v očích vyvolá záblesk. Můžu se blýsknout, můžu jim dokázat, že jsem lepší. Tělem mi projede zachvění. Nejsem úplně schopen ho identifikovat, ale je mi to fuk. Když na Bell zamíří nůž, rychle zareaguji tím, že zformuji armádu much k naší obraně. Odhazujíc do davu každého, kdo se opováží na někoho z nás zamířit ocelí. Mimo toho chechtajícího se paka, tedy jen v naší malé čtyřčlenné skupince. |
| |
| soukromá zpráva od Gawdyna Grimfeathers pro Tohle začíná být lepší a lepší. Je to jako by se naprosto všichni dohodly a naráz mu udělali úplně všichni naschvál. TOHLE JE LEPŠÍ JAK POŘÁDNÁ ŽRANICE PO TÝDNU HLADOVĚNÍ ! A věřte mi, taková žranic je u mě hodně vysoko. Popošla jsem tedy trochu dál na menší vyvýšení v terénu, kde si lehla, přední pařáty překřížené před sebou a široký úsměv na zobáku. Chvilku jsem myslela že to mládě zabije. Byla by to sranda, ale co vylezlo z toho mrňouse bylo mnohem lepší. MNOHEM lepší. Teˇdmi tu jen chybí něco dobrého k snědku a měla bych se líp jak v kočovném divadle. A dokonce sedím v první řadě ! To se mi ještě nikdy nestalo ! Vždy jsem byla dost daleko od všech, nebo vysoko ve vzduchu, takže to bylo spíš němé divadlo. Zůstává tedy opodál a snažím se nesmát.. moc na hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Aaliyah pro Víceméně pobaveně sleduji jeho úlek a vyskočení na nohy, nicméně během rozhlížení se věnuji i studiu profilu, jak se pokouším už z toho pohledu odhadnout, co je to asi za člověka. Pošetilý smrtelník? Sem už se nedostaly ty dětské povídačky o vodnících, které drží děti v nočních hodinách dál od širých vod? Něco na jeho vzezření mě nutilo pochybovat o tom, že patří mezi další tuctové tváře běžných kolemjdoucích vodních ploch. Chce si hrát? Ta myšlenka odstartovala další vlnu tlumeného, cinkavého chichotání, které ovšem zcela postrádalo lidskou vřelost a dost pravděpodobně zařezávalo své ledové ostří do každého s citlivým sluchem. „V hlubinách či na souši S prvními tóny přirozeně plynoucími ze rtů se téměř nepřirozeně dlouhými, štíhlými prsty zachytím lépe o kamenný výběžek a přitáhnu se blíž, abych se na něm mohla brzy z kleku postavit do plné, nikterak významné, výšky. Dobrých sto padesát centimetrů zahalených v bělostných záhybech mnohavrstevné látky, která i promočená kryla vše, co bylo třeba, i když jí tu a tam vypomáhala záplava volných vln barvy akátového medu spadající až ke kříži. „Chlad noci už tě jistě zebe Hravá, hutná melodie uhasíná na rtech ve ztlumení odrážejícím se i v záblesku nepříliš laskavého úsměvu na rtech, když stojíc pevně na bosých chodidlech bezděčně natáhnu dlaň před sebe do volného prostoru vody oddělující břeh a mé vlastní, miniaturní kamenné království, které jsem si právě přivlastnila. Pokles hlasu je předzvěstí náznaku sarkasmu i necitelnosti, která se blíží ve formě dalších veršů, sotva sloky improvizované písně. „Jen vsaď... sebe, život, nebe |
| |
| soukromá zpráva od Ez Léčitel pro Odpovědí na moje dotazy je smích, ale už mi rozhodně nepřijde tak milý, jako zpočátku. Bezděčně udělám krok zpět. Pak se rozezní verše písně a já se možná lehce nechápavě zaposlouchám. Když se vynořila z vody, pozorně jsem si ji prohlédl, ale nic víc než zvědavost v tom pohledu nebylo. "Ty jsi víla?" Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového by mohlo být skutečné. Lidé jsou skuteční, víra je skutečná, ale víly? Moc se mi nelíbí, jak se usmívá, ale nesmím přeci hned soudit lidi. Počkám si až dozní poslední slova písně a teprve poté znovu promluvím. "Ty mi chceš ublížit? Proč?" V hlase mi nezaznívá strach, spíše to vypadá, jako by se mi nikdy nic takového ještě nestalo. Nejistě přešlápnu těsně nad okrajem vody. Možná jsem sem neměl chodit, ale to bych zase nepotkal tohle zajímavé stvoření a dál bych si myslel, že neexistují. Ale co když je to jen obyčejná dívky, která se snaží být zvláštní? Někdo komu jsem nepomohl? Ale já přeci pomůžu vždycky všem. "Udělal jsem ti něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Směju se, občas ani nevím proč a kvůli čemu, ale směju se. Vidím jak si sestra sedla na zadek a trucuje, Mor zase si myslí, že jsem idiot. Nevadí, to mi všechno nevadí, ani ten pocit mě netrápí, asi jsem ho vynechal z hlavy a místo něho jsem si vzal do palice zmordovat tyhle hlupáky. Uvidím něco lesklého, otočím se a někdo jde na sestřičku, už se chystám si po tom malým parchantovi hodit svoji mísu z vah, ale bratr se obtěžoval to vyřešit za mně. Pobavil mě a tak dál se směju. Nevidím Smrt, ale vím, že tam někde je a je mi to celkem jedno. Pak vidím, jak se vraždí navzájem ty paka, pokrčím rameny a tak jim vypomůžu, začnu je probodávat svoji holí. Můj společník se na to už nemohl koukat, vyskočil na zem a změnil se na černého hřebce. Začal dupat, kopat, kousat a vše kolem něho hnije a já se musím ještě o to více rozesmát. Jsme bok po boku, několikrát se ho snažili zasáhnou zbraní, ale on vždy uhnul a nebo se zbraň prostě ochlupatila plísní, že to byla spíš jako houba. Byla to taková sranda! |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Poprvé za celou mou existenci jsem cítila... ne, nechuť to nebyla, ale něco velmi podobného... k tomu nějak zasáhnout. Nic mne nezajímalo a jak jsem si tak seděla v tureckém sedu, s mečem přes kolena a dívala se na ten dav, uvědomila jsem si, jak moc jsem vlastně unavená. Po celou svou dlouhou existenci jsem dělala jen a jen to jedno. Tu válka, támhle rebelie a tady menší vzpoura. Proč ne, bavilo mě to. Pořád mě to baví, jen... já nevím. Jsem unavená. Nechci nic dělat. Chci se jen natáhnout do trávy a ležet. A jak jsem tak seděla shrbená, nevnímala jsem nic okolo sebe. Nevím, co se kolem mě dělo, nějak mne to nezajímalo. Cítila jsem krev, věděla jsem, že by mě normálně rozproudila k nějaké akci, věděla jsem, že by tenhle dav pro mne nebyl problém, ale mě se prostě nechtělo. Kolem mne zabzučely Plagovo mouchy, kdo ví proč. Natáhla jsem si nohy, meč jsem položila vedle sebe. Nebála jsem se, že by mi ho někdo vzal, nikdo, krom mne ho neuzvedne. A vlastně mi to bylo jedno. Lehla jsem si vedle něj, dala jsem si ruce za hlavu a sledovala jsem zamračené nebe. Kdy naposledy jsem se takhle natáhla a nevnímala? Kdy naposledy jsem jen ležela a odpočívala? Já a má věrná Rubry? Cítila jsem, jak se ke mě tiskne, jak vrčí. Proč vrčí? Položila jsem jí ruku na hlavu, hladila jsem jí, drbala ji mezi ušima. Ať ztichnou, chci klid. Chci si odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Hector vypadá, že bude ničit, chlapec, že se brzy sesype, vy dva se dobře bavíte, ale každá zábava má svůj konec. Tenhle vypadá jako skupina šesti paladinů. Poslíček se překvapeně ohlédne a rozeběhne se k jednomu z nich. Rychle jim něco tiše povídá. Když skončí, templář vzhlédne a jeho zamračený pohled padne přímo na Hectora. Pak teprve obrátí pozornost k vám. "Omlouvám se za vyrušení. Nebudeme vás zdržovat. Ať je vaše cesta světlá." Lehce kývne hlavou a pak se znovu obrátí k Hectorovi. S přísným výrazem mu pokyne a on se kupodivu bez námitek zařadí mezi templáře. Možná se mu jen nechtěl riskovat spor s tak velkou přesilou, možná v něm zvítězil smysl pro povinnost. Každopádně se obrátí a se svými bratry i chlapcem vám brzy zmizí z očí mezi stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Než ses rozhodl jestli zajatce přeci jen pustíš nebo ne, všechny tvoje plány se rozsypaly příchodem vojáka v černé zbroji. Ani ty sis nebyl úplně jistý, zda je živý, ale dýchal a pohyboval se. A nebo že by bylo plánům nakonec pomoženo? Voják totiž úslužně zasalutuje a pak předá vzkaz. "Paní vzkazuje, že zajatec může počkat. Prý máš naléhavé zaležitosti za branami. Rozkazy stejné - zjistit počet, druh a cíle výpravy." Nemusíš se ptát, která paní, protože v tomhle městě to prostě nemůže být nikdo jiný než tvoje zvláštní zaměstnavatelka. Voják počkal až vyjdeš z místnosti a pak pozhasínal pochodně, které doteď osvětlovali prostor. Postava v kleci zmizela v temnotě a mohla jen cítit, jak se kolem ní stahují mříže. Venku se dav v bílém mezitím již skoro zcela přesunul na náměstí, jen na pár místech je ještě znát nějaký povyk. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Bella leží, Mor se ohání tím svým hmyzím svinstvem a Hladu z hladu jeblo v hlavě. Zařídila jsem jim téměř klidný odchod, protože se tam na sebe fanatici vrhají a navzájem se obviňují z kacířství. První dlažební kostka se prohnala vzduchem a chaos od mých sourozenců se začíná šířit dál. A s ním i občasný šepot. „Tvá žena tě podvádí se sousedem. Potrestej je oba.“ „Syn znásilnil svou sestru. Bála se to říct, najdi ho.“ „Sousedovic holka ti ukradla tři zlaté. Necháš to jen tak?“ „Dcera se ti prodává. Tuhle si na ní pochutnal rychtář.“ Nahlížím namátkově do myslí lidí a některým našeptávám, jiným ukazuji jejich největší fobie. Jako třeba záplavu pištících krys, nebo že to mravenčení po celém těle rozhodně není husí kůže, ale několik tuctů černých pavouků. Šílené a bolestivé výkřiky se začínají šířit davem. Naopak situaci u sourozenců budu muset začít mírnit. „Vždyť to je princezna!“ Ozvalo se z davu někde u mých drahých dementních sourozenců. Několik lidí zmateně ustoupilo, kdo ne, padl do davu v mdlobách a nebo ve smrtelné křeči. Seberte se a vypadněte! ozvala jsem se panovačně v myslích těch třech. Několik ležících se začalo zvedat a začali pro ty tři klestit cestu davem, říkajíc „Uhněte, prochází procesí!“ |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro Tohle není dobré. Rychlé otočení mi naznačilo, že lůza není moc potěšena a ta ozbrojená banda taky nevypadá, že by se vyznala v jemnostech šlechtické etikety. Strategicky se proto rozhodnu udělat tu jedinou logickou věc – podpálit plošinu. Popadnu tak jednu z pochodní a prásknu s ní o dřevěnou podlahu, což doprovodím pořádným šplíchnutím Mathaiova dryáku. Pokud tohle nechytne, tak nejsem sexy. Po tomto hrdinném sabotérském výkonu si bleskově přihnu, čutoru zazátkuji a vyrazím dlouhými elfskými skoky kolem pódia tak, abych se dostal na druhou stranu. „PRYČ! MĚSTO JE NAPADENO! PRCHEJTÉÉÉÉÉ!!!!“ ječím z plných plic a řítím se kolem rohu pódia tak, abych se dostal na tu část, ze které mě nejspíše nešlo vidět. Zde, i nadále ječíc, začnu klouzat davem i za cenu ostrých loktů směrem pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Domlátím to tu všechno, směju se a pak se otočím a jdu si sednout k sestře. "Co tu děláš?" řeknu a sleduju svého koně, jak po všem dupe a zakusuje se a hniloba se říší velice, ale velice rychle. Usmívám se. Nepřestávám myslet na svoje choutky, ale i tak, zajímalo by mě co s ní je. Podívám se na její vlčice, jestli neví. "Nuda? Tak půjdeme jinam, už jsem to domlátil." řeknu a pobavím se, všichni se mlátí se vším a já jsem si umlátil svůj kousek a navíc se mi líbí, jak jejich vyteklé mozky zachvátila plíseň. Drcnu do sestry prstem. "Haló" |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro Byl jsem již na odchodu, když v tom se k nám připojila osoba v černé zbroji. Jen jsem se zastavil a upřeně na vojáka koukal. Ten mi předal svou zprávu, která mi proběhla hlavou jako čistý blesk. Kývl jsem hlavou na znamení díku a poté vyšel ven. Onen tajemný muž mi byl poměrně volný, protože mi stejně řekl jen zlomek toho, co jsem opravdu vědět potřeboval. Alespoň, že má zaměstnavatelka má smysl pro načasování. Povzdychl jsem si a vyšel ven z budovy. V tomto zvláštním městě jsem nebyl nováčkem, přesto mne však dokázalo uchvátit skoro vždy, když jsem vyšel do jeho ulic. Mé cíle jsou teď jasné- musím hledat. Netuším co, ale vím, že to poznám hned jak to najdu. |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Mouchy nebyly moc účinné ale koukám, že odstrašující dostatečně. Hodím vražedným pohledem po Rakovy a mám chuť mu ucpat hubu. Když tam začal dělat kraviny i Rent, jen jsem si odfrkl a odvrátil raději pohled. Jsem to já, kdo je tu chrání! Podívám se na Bell, která si prostě lehla uprostřed davu. Tak jo, to už je divný. Natočím hlavu do davu, když se ozve cosi o princezně. "Hu...?" zamrkám ale nepolevuji v ostražitosti. Prudce jsem sebou škubl, když se ozvala sestřička. Nakrčil jsem vzdorovitě čelo. Schovává se kdesi... někde a pak bude ještě panovačná. Nicméně, když se začala tvořit ulička, došel jsem k Bien a pohladil jí po krku, nastavil jí čelem do uličky. Otočím se k Bell abych zjistil, že Rakov už se vrátil a dloube do ní. Beze slova kolem něj projdu a nezapomenu ho "omylem" pořádně nakopnout. Podám jí ruku a pokud i tu ignoruje, prostě jí začnu zvedat, a pak si pomůžu mouchama. Vysadím (popř. přehodím přes) ji na Bien a vydám se s nimi uličkou. Mušky podebrali meč a letí s ním za Bien. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Přemýšlela jsem. Trochu. Hodně. Hodně moc. To je tak, když se Válce stane to, co se jí nikdy nemůže stát. Dostane čas na to se zamyslet. Já ten čas dostala, využila jsem ho. Jediný pohyb, který jsem, od chvíle, kdy tohle začalo, udělala, bylo, že jsem si dala ruce za hlavu. Leželo se mi pohodlně, nic mne nebolelo, netrápilo. Nezajímalo mě, že se ti dva rvou, že ona je někde zalezlá. No a, vždycky byla. Vždycky byla zalezlá, čekala až odvedeme svou práci a teprve pak vyjela, aby posbírala naše plody. To ona vždycky shrábla nejvíce chvály, když jsme se vrátili zpět do pekla. Ale proč to řeším? Nezajímá mě to. Vlastně mě nic nezajímá. Už se nechci hýbat, jen tu chci zůstat a ležet. A odpočívat. Rozjímat. Něco se kolem mě dělo, nezajímalo mě to. Dobře, možná jsem se trochu probrala, když mě někdo vzal do náručí a hodil přes hřbet koně, ale i to mě přestalo velmi rychle zajímat. Viděla jsem jen zbědovanou Rubru, jak chňapla meč do zubů a za pomoci mušek, které neměli absolutní šanci ho unést, běžela i s ním za námi. I o to jsem velmi brzy ztratila zájem. |
| |
| Všichni ve městě Ať už ležíte, pátráte nebo se snažíte jenom přežít, najednou se poměry ve městě velmi rychle změní. Mathai Už dlouho nepršelo a pódium bylo postavené z pěkně vyschlého dřeva, takže po šplíchnutí elfího drijáku vzplálo jako pochodeň. Ti nejblíže tobě pochopitelně viděli, co jsi udělal, ale když si začal ječet, neměli jak tě zadržet. Navíc prudkost s jakou ses rozhodl se dostat pryč je poněkud překvapila. Stejně jako reakce těch, co stáli za nimi. Velká část davu neviděla co se stalo, jen cítila žár a slyšela tvoje výkřiky. Jako poctivý dav dostál svému jménu a do okolí se začala šířit panika. Ti co byli nejblíže plamenům, ti se snažili utéct, ti, co neviděli, se drali dopředu, aby viděli, než si to rozmysleli a v tu chvíli měli dosti blízko k umačkání mezi těmi, co už se snažili zmizet a těmi, co stále chtěli ukojit svoji zvědavost. Navíc velmi brzy začala fungovat i hlasitá pošta. Nebylo těžké, se mezi lidmi ztratit, bylo těžké zůstat na nohou a neumačkán a neušlapán. Všichni Ve chvíli, kdy se davová hysterie, už na město útočila letka ohnivých a ledových draků plivajících kyselinu. Nebo sousední království nechalo na náměstí vypuknout morovou epidemii. Prostě příběhy byly různé, následky stejné. Všichni se chtěli dostat pryč za každou cenu, kromě těch, ke kterým se to ještě nedostalo a ti se buď otočili velmi rychle a nebo byli ušlapáni. Kdokoli se pokusil bojovat proti síle valícího se davu, brzy zjistil, že tady se na životy nehraje a bylo jedno, kolik měšťanů zabil, jen stále narůstalo nebezpečí, že bude umačkán, nebo na něj bude hromada mrtvol shozena a bude přeběhnuto přes něj. Zcela nelogicky se celý dav snažil dostat ven z města. Sice mnohem pravděpodobnější útok by byl zpoza městských zdí, ale vykládejte to takovému splašenému zvířeti. Brány vydrželi první nápor, ale brzy se skrz mezery začala řinout krev a nakonec i pevné brány povolily. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Oblivione, Áres, Kate, Liu Povídali jste si, seznamovali se a mezitím trochu ztratili ostražitost. Na co taky? Banditi byli mrtví, Kate sice od krve, ale zjevně spokojená, všichni v pořádku. Pak se to poněkud pokazilo. Neviděli jste, co se stalo, ale Liu, která stále vedle vás, se najednou bez jediného vzdechu zhroutila k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Oblivione, Kate Všechno bylo v cajku, ta malá potvůrka se i přidala k nám. Vlastně ani nevím, co je zač, ale zdála se milá a bez vedlejších úmyslů. Lapkové nikde, Lucy byla pokrytá krví, ale moc jí to zjevně netrápilo... Umýt bychom jí ale měli, než někam vyrazíme. Jenže pak se ta dívka s šátkem přes oči prostě skácela k zemi. Z ničeho nic, byl slyšet jen pád na zem. Ohlédl jsem se, pozvedl obočí a nejdříve jsem si myslel, že prostě upadla. Ale ona se nezvedala. "Liu?" Sehnu se pak dolů k ní a zakleknu. Zaposlouchám se, jestli uslyším její dech či nikoli. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro 4 chodící mrtvolky Po ohledání bylo zjištěno, že Liu stále dýchá, ale pouze velmi mělce. Srdce jí naopak tluče extrémně rychle. Po dalším ohledání by jste mohli najít drobounkou šipku zabodnutou těsně nad zadkem nad páteří. Otázka je, jak hluboko. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Padlá lovkyně Následující chvíle pro mě byli takové, vzdálené momenty. Lucy se svým přítelem řešila věci, do kterých mi nic není, a tak jsem se dovolila vzdálit se ve svých myšlenkách. Opisovala jsem pomalu prsty pravé nohy do chladné hlíny malé kroužky a... Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad malými mravenci, kteří si cupitali daleko od nás v mechu. Nad malým ptáčkem, který si poskakoval nedaleko od nás a vyzobával zas jiné mravence. Dokud se k nám nepřidal někdo další. Tehdy jsem se probrala a překvapeně se ohlédla. Slyšela jsem hlas. Však nikdo nový kolem. Já byla nyní opravdu slepá. Žádné krůčky, žádný šum... Ta nová je snad stín? Kde se tu vzala tak znenadání? Ptám se sama sebe a překvapeně otáčím hlavu. Slyším hlas, ale mé nohy necítí nic. Ani malé zachvění. Velmi, velmi zvláštní. Skoro, jako kdyby se ta nová slečna ani země nedotýkala. Zajímala mne. Už už jsem otvírala ústa, abych mohla sama cosi říci. Dokud mě však cosi zezadu nečekaně nepíchlo. Jako nepatrné bodnutí. Překvapeně jsem se nadechla, a to bylo snad vše, co jsem stihnouti mohla. Pak jsem náruč Matky Země na svém těle pocítila. Před očima se mi mihl plamen bolesti. Teď už jsem jasněji to zranění cítila. Bohužel... Brzy jsem na hranici vědomí a smrti byla. Nechápavá. Ztracená. Zmatená. Kladoucí si otázku "proč?", ač jsem na ni možná odpověď znát mohla. Možná. Možná. |
| |
| soukromá zpráva od #SCP-049 pro Vyšel jsem ven z budovy a stal jsem se svědkem nepředstavitelného chaosu. Jeden by řekl, že na něco podobného budu již zvyklí, ale něco podobného jsem nikdy předtím neviděl. Co se děje? Kam všichni prchají? Před čím? Ptal jsem se sám sebe, když jsem byl nucen hnát se s davem kamsi pryč z města. Ani pořádně nevím, jak jsem se k prchajícím lidem přidal, prostě se to stalo a já byl nucen ustupovat s nimi. Klást prchajícímu davu odpor se zdálo býti nemožné a po jisté době mě tyto pokusy zcela přešly. Přesto byla má zvědavost silnější, než cokoliv v tu chvíli. Snažil jsem se rozhlížet do všech stran, abych se podíval, jestli náhodou nezahlédnu příčinu tohoto běsnění, ale nic jsem neviděl. Že by nakažený? Nějaká pohroma ve formě smrtící choroby? Čím dál jsem byl hnán, tím tíživější mě napadaly otázky, na které jsem odpověď nedostával. Pomalu jsem začínal věřit iluzi, že se vše dozvím jen co se to všechno uklidní. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Léčení ranky Tak nějak jsem si až teď začínala všímat takových těch detailů, jako že tu například jsou okolo mrtvoly a uvědomovala jsem si, že Kate je celá od krve. Nějak jsem pořádně nevěděla, co říct, krom toho, že jsem přikývla na to, že s nimi nějakou dobu budu moct pobýt. Otázku, co říct, za mě ale nakonec vyřešila Liu, která se bez hlesnutí skácela k zemi. Během vteřiny jsem se zvětšila do své skoro lidské podoby vysoké 148 centimetrů a našpicovala jsem králičí uši. Zamračila jsem se a naznačila Áresovi, ať mi ji pomůže otočit. Ať už to udělal, nebo ne, když ležela Liu na břiše, prohlédla jsem si šipku a našpulila ústa. "To by mohlo jít." , hlesla jsem a přiložila několik centimetrů nad ránu ruce, které jsme spojila takové malé kopule. Přivřela jsem oči a chvilku se nic nedělo, ale po několika vteřinách začala oblast pod mýma rukama zeleně zářit. Postupně a pomalu jsem ruce zdvihala a bylo vidět, jak tělo Liu tu šipku samotnou vypuzuje, dokud nevypadla ven úplně a neskutálela se na zem. Zůstalo na ní několik drobných krvavých skvrnek. Ruce jsem ještě nad ránou podržela a po půl minutce byla zacelená. Zůstalo po ní jen lehce narůžovělé místečko na kůži. "Tak teoreticky by měla být v pořádku. Ale kdo to po ní střelil a kde je teď?" ,zeptala jsem se podezřívavě a zase se zmenšila, abych si tu šipku mohla prohlédnout opravdu zblízka. Krátce jsem se podívala i na své dlaně, na kterých jsem měla několik škrábanců. Naštěstí to nebylo nic moc velkého, jinak bych to cítila víc. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Uznávám, že jsem byla myšlenkama trochu jinde. Stále ještě jsem si zamyšleně olizovala prsty a nijak zvlášť nevnímala, co si ti tři vyprávějí. Proč jsem s tím vlastně skončila? Je to dokonalý pocit. Chvilku mi trvalo i než jsem si všimla, že se cosi změnilo v naší skupince. A jo, ta dívčina ležela a ti dva se u ní skláněli. Ale ještě žila. Možná bych si měla dělat starosti co se jí stalo? Pomalu přejdu až k nim, takovým zvláštně líným krokem a seshora se podívám. Ale ne, nejspíš bude žít. Prostě chrupe. Hmm. Pak jsem koukla, co to drží v ručičce drobná víla a zaujatě jsem povytáhla obočí. "Můžu?" Natáhla jsem se pro šipku a prohlédla jsem si ji trochu blíž, tedy za předpokladu, že mi ji vydala. Šipka má extrémně dlouhý hrot, jeden by řekl, že rozhodně nemohla správně letět a kohokoli trefit. Na krátkém dřívku je podivný symbol. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ke zkoumání Liu, která se prostě složila jen tak na zem, se připojila i naše nejnovější "posila v týmu." Pomohl jsem jí Liu otočit a ona začala něco provádět. Tedy až po tom, co se z malé, okřídlené potvůrky, proměnila v drobnou dívku s opravdu dlouhýma ušima. Začala něco provádět a jak jsem jí pozoroval, došlo mi, co se asi stalo. Ze zad jí vytáhla nějaký předmět a já si domyslel, že to asi mohla být šipka. Nebo to tak vypadalo. Okamžitě jsem vyskočil na nohy, mávl jsem rukou a kolem mne se objevila bariéra z tmavého kouře, která zase hned zmizela. Nebo, ona tam je, jen už není vidět. A teď si zkus střílet ty bastarde... Rozhlédl jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. A to je další věc, co mne znervózňuje. Ani já, ani Lucy nevycítila přítomnost žádné další bytosti. A to je podivné. Jen na chvíli se podívám na tu šipku a na ten zvláštní symbol. Bohužel, nic mi to nepřipomíná. "Necítíš někoho cizého poblíž?" Zeptám se ještě a nepřestávám sledovat okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zhluboka se nadechnu, ale jak jsem čekala, nikde nic. Když se Áres zeptal, jestli kolem někoho necítím, zakroutím hlavou. "Skrývá se. Ale možná netuší, koho vlastně loví." No jinak by si asi nedovolil takhle minout. "Neměli bychom se tu moc zdržovat." A nebo bychom ho mohli roztrhat na kousky. Ale to bychom ho museli najít. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro "Skrýá se možná až moc dobře a my bychom se měli zpakovat pryč. Nikoho v okolí neslyším, přitom nemůže být daleko." ,řekla jsem pochybovačně. "Ji bych mohla teoreticky nést ve vzduchu, abychom se pohybovali rychleji." ,navrhla jsem a vyletla do výšky jejich očí. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Taky tu nikoho necítím..." Podivné. Mě by snad ujít mohl, ale Lucy? Ona je stvoření, které společnost vyžaduje. Ona by o něm přeci věděla... Nebo ne? Může být nějak zamaskovaný? Bariéra, kolem naší malé skupinky mě v celku vyčerpává, nikdy jsem nezkoušel zaštítit nikoho, kromě sebe a je to prostě něco nového. Měl jsem si vzít, od těch dvou, pomyslím si, ale nechávám to teď stranou. Měli bychom zmizet, jak říkají ty dvě. "Jo, vypadneme," potvrdím svým souhlasem urychlený odchod a když se ta maličká zmíní, že by mohla Liu odnést pomocí levitace, jen pokrčím obočím a pak jí kývnu na souhlas. Alespoň jí nebudu muset nosit já, i když to by byla už celkem prkotina a pro mě malá zátěž. |
| |
| Stínochodec Dohoda by byla krásná věc. Upsat se k dobré, zajímavé práci by bylo ještě krásnější. Ale věci se holt nikdy nedaří podle plánů. Když se městem roznesla vlna paniky na nic moc jsem nečekal. Jen jsem se letmo ohlédl po svém, bývalém společníkovi a pokrčil zklamaně rameny. Pak mě zahalily temné úponky stínů a já se přemístil o několik metrů dál. Téměř okamžitě jsem se ale vnořil do stínů znovu, protože mě málem sešlapal divoký dav. Zdejší lidé byli jako šílení. Divoké, neorganizované stádo! Vyloupl jsem se ze stínů za komínem jednoho z větších domů a shlížel jsem odtamtud do ulic. Kroutil jsem nevěřícně hlavou. Tolik ubohých, méněcenných duší a tolik strachu o svůj mrzký život. Tolik strachu všude kolem, že bych se jím mohl uživit na celé týdny. Tiše se v duchu rozesměji a zhodnotím situaci dole. Většina lidí je již mrtvá. Sešlapána svými druhy na cucky. Ale ulice byli stále neprůchodné. V tomhle šílenství opravdu ne. Tohle město si nezasluhuje mou další pozornost. Ačkoliv... Shlédnu znovu do ulic a hluboce zalituji. Tolik vyprchané krve... Tolik vyvržených vnitřností... Tolik zbytečně promrhaných kostí... Ach, kolik využití bych jen dokázal najít pro tyto užitečné věci. Mohl bych z lidských srdcí stvořit ovoce na stromu. Na stromu, jehož kůra by byla stvořena z lidské kůže. Ptáky a drobné hlodavce bych mohl vyřezat z jejich kostí, načež bych je potáhl lidskými vnitřnostmi. Jak jen jsem se nad touto představou zasnil. Nezapomenout! Tohle si musím zapsat! Nádherný nápad! Zatetelím se v duchu a pak začnu obratně po taškách střechy klouzat směrem k ulici. Načež se propadnu do její hlubiny. A dva metry nad lidskými hlavami mě pohltí znovu stíny. Svět kolem mě nabere temných barev a kolo času se o něco málo zpomalí. Nyní jsem stín. Nyní jsem Stínochodec. V nitru i v medových očích se mi rozžehne plamen. A můj svět je nyní místo plné Temnoty. Lidé se pro mne stali zvrácenými přízraky. Já vidím je. Ale oni nespatří mě. Mohu jimi procházet jako svými stíny. Mohu se jim nyní vkrádat do hlubin mysli a zasévat tam semínka strachu a paranoii. Stejný, temný opar však zahaloval i mé tělo. Byl jsem nyní cosi jako astrální bytost. Neschopnost používat zbraně odpadla na úkor psychických útoků a terorů. Nyní jsem se mohl živit strachem, který jsem sám zasazoval do ubohých myslí. Nyní jsem mohl být ještě vražednější. Naneštěstí... I zranitelnější. V tomto stavu jsem byl náchylnější vůči magii, což byl obrovský problém, pokud jsem narazil na mága odpovídajícího stupně. Zkušený mág by mě mohl nejen rychle zabít, ale také i odhalit. Pokud k tomu nemělo dojít... Inu, stačilo být jen nenápadný. Být stejným přízrakem jako bytosti mrtvé či žijící okolo. Na to jsem ale nyní neměl čas. Vyrazil jsem okamžitě k bráně, která čelila útoku. Nevnímajíc okolní hlasy, křiky a řevy, které jakoby ke mě doléhali z velké dálky. Říkal jsem tomu jednoduše... Ozvěny. Ne všechno totiž patřilo... Živým. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Změřím si trochu pochybovačným pohledem drobounkou postavu, když řekne, že by Liu mohla nést. "A co ji tu nechat?" Prohodím trochu nenápadně, ale myslím to docela vážně. Bude nás to akorát zdržovat a pokud je tu někde kolem tvor, o kterém nikdo z nás neví, tak by nás každé zdržení mohlo stát velmi mnoho. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Les Když Áres přikývl na to, že Liu ponesu, automaticky jsem se změnila do větší podoby a povytáhla jsem si náramek nad ruce a opatrně jsem se k Liu shýbla. Chytila jsem ji do obou rukou a s menšími obtížemi jsem se narovnala. Tak jako opatrně, abych ji nepřeklopila. Rozdíl v našich výškách byl velice úsměvný, každopádně to jsem změnit neuměla. Když se Kate zeptala, jestli ji tu nechceme nechat, zamračila jsem se a nechápala, jak to vůbec může říct. To snad přece není úplně v pořádku, ne? Namísto odpovědi jsem se prozatimě vznesla a chvilku se ošívala, než jsem nabrala správnou rovnováhu. "Umím létat poměrně rychle. A pokud bych vám nestačila, tak prostě odběhněte pryč. Příroda mi vás prozradí, tak bych se za vími dostala." sdělila jsem jim a vylétla jsem o několik centimetrů nad zem výš, přesto jsem měla pokrčené nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Liu, Áres, Oblivione, Kate Když se Oblivione vznese, jen to, že se chvilku pohybuje naprosto nepředvídatelně díky nerovnováze, ji zachrání před další šipkou. Ta proletí těsně kolem jejího ucha a zabodne se do kůry nejbližšího stromu stejně snadno jako do kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ta maličká jí popadla, povylétla do vzduchu a já se jen díval, jestli se složí k zemi nebo ne. Taková drobounká potvůrka se táhne tady s Liu. Tím samozřejmě nechci říct, že by Liu byla hromotluk. Ovšem, Lucy pak nadhodí správnou otázku. To je fakt... Beztak jí vůbec neznáme... Ale zase byla milá a chtěla jen pomoc... To není moje věc že... Na jednu stranu jsem jí tu nechat nechtěl, ale vůbec jí neznáme a pokud by jsme měli někam rychle zmizet, bude jen zátěž navíc. A ta bariéra mě už tak dost vyčerpává. Zadívám se na Lucy a pak na tu maličkou a když řekne, ať si klidně zdrhneme, jen pokrčím rameny. To by šlo. Mávnu rukou a ta bariéra kolem nás zase na malou chvíli zviditelní, jako tmavý kouř. Ale jen tak krátce, že bylo vidět, jak spadla. Kolem nikdo není a držet jí stále vztyčenou by mne vysílilo. A ona beztak už byla i mimo. Zatím mám energii na pár dní, ale to se taky může v mžiku změnit. Jenže pak ale vzduch prořízne zvuk další letící šipky. Je malinká, je šero a tak nemám vůbec páru, odkud to šlo. Tak si na tě posvítíme... Jako už předtím, zformuji v ruce malinkatou kuličku světla. Doufám, že tentokrát to už výjde a neskončí to fiaskem. Ale on o nás ví, takže co horšího se může stát. "Sklopte zrak k zemi, teď!" Vyhodím kuličku do vzduchu a ta rozzáří kolem sebe paprsky jasného a oslnivého světla. Mohlo se to povést lépe a toho neřáda úplně ochromit, ale takhle ho třeba alespoň uvidíme. (73) |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Moje oblíbená skupinka Kouzlo osvětlilo část lesa, ale stromy vrhaly o to hlubší stíny. Každopádně Jste nikoho krom sebe opět nespatřili. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Světlo Kate, Liu, Áres Když jsem se snažila nabrat rovnováhu, střihla jsem uchem a tím jsem se vyhla další šipce, která mě donutila okamžitě bleskově popoletět tak o půl metru doprava, dále od Árese a Kate, abych se jim vyhnula. Vyděšeně jsem se dívala na šipku, která byla zabodnutá ve stromě za mnou. Stalo se to hned na to, co padla bariéra vytvořená Áresem. Ten namísto toho stvořil jakýsi útvar a rokázal nám sklopit zrak. Nějak jsem nepochopila proč, ale učinila jsem tak a zavřela očem oči, zatímco jsem sklopila i hlavu. V tu chvíli se okolo nás rozlilo skoro až nepříjemné světlo, na které si mé oči nemohly zvyknout, ale nakonec jsem se pokoušela během toho osvícení okolí najít danou osobu. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro No jasně, tenhle pohled jsem přesně čekala, tak radši zvednu ruce v obranném gestu. "Vtip, jen vtip." Nejsem si úplně jistá, co se se mnou děje, ale je to zvláštní. Ještě nedávno bych na něco takového nejspíš ani nepomyslela, zvlášť když jsem se právě nasytila a nebyl by ani pro mě problém ji nést a při tom nezpomalit. Sleduju, jak stěna kolem nás spadla a jakoby na to přesně někdo čekal, mezi námi prolétne další šipka. Prudce se odvrátím po Áreově varování a dokonce zavřu oči. Ani se nesnažím se moc rozhlížet. "Je mi líto, ale pokud je to ten, který myslím, tak by sis ho nevšimnul v pravé poledne na prázdném náměstí, natož v noci v lese." Zamrkám, abych trochu rozehnala mžitky. "Teď je ovšem otázka, po kom to vlastně jde." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Mezitím, co Lucy a Oblivione sklopily oči na můj povel, já byl připravený a jakmile se koule rozzářila, rychle jsem se rozhlédl všude kolem. Ovšem, bez výsledku. Mohl se schovávat v jednom ze stínů stromů, ale to mi přišlo málo pravděpodobné. Jsem čekal, že ho to alespoň trochu překvapí a bude vidět. A ono hovno... Po nějakých 15-ti sekundách koule zase pohasne a les se opět zahalí do tmy, načež Lucy okomentuje situaci jako v celku vážnou. Že prý toho někoho není vidět ani v poledne, heh. "Všichni ke mě," řeknu jen a pokud poslechnou, opět zdvihnu svou bariéru. Co nejmenší to půjde, tak zůstane nejsilnější a nebude mne stát tolik. "Musíme zmizet, dlouho to takhle kolem nás všech neudržím," řeknu poměrně klidně a v hlavě se mi začínají zmítat možnosti. "Jak rychle umíš létat?" Zeptám se pak naší nejmenší. Když bychom vypadli nahoru, tak bariéru na nějakou chvíli budu moci roztáhnout tak, abych se tam se svými křídly vešel jak já, tak i ta maličká. A pak prostě vezmeme roha. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Nová bariéra Kate zhodnotila situaci a poměrně mě tím vyděsila. Nikdy předtím jsem se nesetkala s něčím takovým, tak jsem se cítila poměrně nejistě. Áres nás opět svolal k sobě a když jsme byly blízko, vtvořil bariéru, jen o něco menší, než předtím. Když ale řekl, že to dlouho neudrží, trochu jsem si povzdechla. Teprve potom jsem se rozhodla mu opořádně odpovědět na otázku, jak rychle umím létat. "V téhle velikosti myslím, že celkem rychle. Zhruba jako když někdo sprintuje z kopce. Možná trochu rychleji. Když se budu snažit, mohla bych vydržet v nejvyšší rychlosti tak dvacet minut." ,řekla jsem a na moment jsem s Liu v rukou přistála a protáhla si křídla. Jestli má tu bariéru udržet dostatečně dlouho dostatečně silnou, asi to budeš muset udělat. I když dvakrát za sebou je to dost vyčerpávající. "Vydrž." ,řekla jsem a chytila jsem ho rukou za paži. Mohl cítit, jak se mu do žil vlévá zvláštní energie která ho nabíjela silou, jako když dává slunce sílu květinám růst. Za to na mě bylo naopak poznat, že jsem možná trochu poklesla. Ruku jsem z něj po nějaké době sundala, abych se nevyčerpala úplně, každopádně jsem se na něj potom usmála. Vlasy mi během těch patnácti vteřin až do poloviny délky zčernaly. "Lepší?" ,zeptala jsem se a zatřásla jsem hlavou, abych ze sebe dostala takový zvláštní pocit. Pocit, jako když se vám sevře žaludek. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Sleduju jejich rozhovor. Nějako se mi to nelíbí. Já přeci létat neumím. Asi jsem neměla vytahovat to, že tu zbytečnou zátěž ponecháme, protože takhle vypadám na zbytečnou zátěž já. Sleduju každý stín kolem nás a moje krev se začíná vařit. "Co ho ulovit?" Dobře, uznávám, je to trochu sobecký návrh, vzhledem k tomu, že já jaksi křídla obvykle dosti postrádám. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "To by jsi se mnou snad stačila udržet krok," povím s klidem a už jsem se natahoval, že popadnu Lucy a prostě zmizíme, když mne ta maličká zastaví a vezme za ruku. Ucítím, jak mi do těla proniká energie. Podobná té, jako když se krmím, ale přesto tak odlišná. Doplnil jsem zásoby a takhle bych mohl fungovat ještě dlouho. Minimálně tu bariéru ještě nějakou tu hodinu udržím. "Díky, teď to bude snažší..." a mihnu pohledem mezi Luci a Oblivione. Ta se zdá teď unavená, vyčerpaná a její vlasy ztmavnou. "Hlavně s námi udrž krok." Znovu, už po druhé za malou chvíli natáhnu ruce k Lucy a naznačím, aby se chytila. Ale ona tentokrát navrhne lov na toho neřáda. "Neříkala jsi, že by nebyl vidět ani v poledním světle?" |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Les Sledovala jsem výraz Lucy, která vypadala, jako by se jí zdálo, že ji tu necháme. Nevím, jak Áres, ale v plánu jsem to neměla. Áres vypadal, že by mohl by tu stěnu mohl o něco déle udržet, tak jsem si trochu pohodila s Liu, abych ji chytila pevněji, protože mi po rukách lehce sklouzávala. Připravila jsem se ke startu. Áres se mezitím natahoval ke Kate, ta ale navrhla možnost, žebychom tu věc, co nás tu ohrožuje, mohli ulovit. Zmateně jsem naklonila hlavu na stanu a střihla jsem králičíma ušima, které jsem při plné pozornosti otočila k ní. "Jak chceš ulovit něco, co nevidíme?" ,zeptala jsem se. Hlavně jsem nevěděla, jak bych já s mými schopnostmimohla pomoci někoho ulovit. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Prohlédnu si oba dva. Naštěstí mi neuniklo, jak se ke mě Áres začal natahovat. A pak jsem si uvědomila, že jsme sem vlastně doletěli. Že by to ale byla zrovna příjemná vzpomínka, to se říct nedá. "Vy... aha... no dobře, tak jindy." Pokrčím rameny. Je pravda, že lovit tohohle chcípáka se dvěma naprosto nezkušenými tvory za zadkem a jednou v bezvědomí, to by nemuselo dopadnout nejlépe. Nemyslím si ale, že by nás nechal zdrhnout jen tak. Znovu si v duchu prohlédnu tu šipku. "Hlavně se moc nezdržujte, nejsem si jistá, jestli ten štít tu šipku skutečně zastaví." Je to tak 50:50, záleží, jak zkušený lovec proti nám stojí. A pokud by se trefil šikovně. Au. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro 63% Protáhnu si krk a v tu chvíli mne zahalí temný kouř, z něhož už výjdu ve své pravé, neskrývané podobě.odkaz Jen sáhnu rukou, abych se ujistil, že je helma na svém místě a pak roztáhnu křídla a podívám se vzhůru. To půjde... Za chvíli jsme nahoře a pak tu bariéru už můžu shodit. Hodím pohledem po Oblivione a pak už udělám pár kroků směrem k Lucy a naznačím jí, aby se pevně držela. Popadnu jí oběma rukama a jen jí ještě zašeptám do ucha tím tlumeným hlasem. "Teď by nás neměl trefit, neboj." Kývnu na znamení pro Oblivione, aby se připravila a zkontroluji a trochu roztáhnu bariéru kolem. Snad by měla vydržet, i když takhle velkou plochu jsem nikdy nehlídal... Vždy jen kolem sebe. Napnu křídla, přitisknu si Lucy k sobě, jak jen to jde a pak se odrazím vzhůru. Zaberu křídly a protáhnu se mezi těmi několika větvemi vzhůru. Doufám, že ta maličká se nás drží v dostatečné vzdálenosti. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Áres, Liu, Lucy 49% (jak by řekl klasik, oh shit.) Jakmile se na mě Áres podívá, dojde mi, že ječas se připravit k letu. Zatímco ode mě poodstoupil jsem se vznesla nad zem, přechytila Liu, aby mi nespadla a abych jí při letu nic neudělala . Hned na to jsem se opatrně prodrala mezi větvemi. Stačí mi jedno natržené křídlo, nepotřebuju další. Jakmile jsem se dostala nad větve stromů, okolo mě o něco výše prosvištěl Áres. Tedy došlo mi, že je to Áres, protože jsem po očku sledovala jeho přeměnu. Ale kdybych nevěděla, že to je on, odletěla bych honem kamsi pryč. Sklopila jsem uši dozadu a přivřela oči, aby mi do nic htolik nefoukal vítr. Během toho jsem se držela zhruba metr pod dosahem Áresových křídel a pevně jsem svírala Liu. Nesmí mi spadnout. Odolávala jsem vzdušným proudům a snažila se letět stabilně, i když jsem byla zvyklá se v této rychlosti poybovat spíš těsně nad zemí, tak jsem sem tam neplánovaně o kousek uhnula. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Tím, jak Oblivione vyrazila dřív, na okamžik se dostala nad dosah štítu. Ten okamžik stačil k tomu, aby ucítila lehké bodnutí v rameni. Velmi rychle začala ztrácet vědomí. Druhá šipka se zabodla do štítu, dlouhý hrot zůstal jen kousek od Áresova krku, ale téměř okamžitě odpadla. Neznámý střelec si vás asi nechce nechat zmizet jen tak. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Moc se mi nelíbí, že mám být jenom zavazadlo. Každopádně se pevně chytím a sleduju, jak víla začala rychle stoupat. Jen na okamžik se mi zdálo, že je nás tu víc, než má být. Velmi nespecifický pocit, ale to už se víla začala dost nebezpečně přibližovat k nám. Nejdřív jsem si myslela, že ji prostě jen doháněla, ale pak jsem si všimla jedné z těch šipek. Rychle jsem se pustila a pokusila se ji zachytit, což se mi ale bohužel nepovedlo (23%). Rychle jsem kopla do Árese a pokusila se mu vykroutit. Nejsme tak vysoko, aby mě pád zabil, ale u těch dvou jsem si nebyla úplně jistá. "Chyť je!" Doufám, že mě poslechne a ty dvě se nerozplácnou na zemi jako mastnej flek. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Probuzená, větrem odnášená Nepatrné vlákno se už už málem přetrhlo. Ale pak, jako by si to rozmyslelo a rozhodlo se nepovolit. Nitka mého života přestala vibrovat a konečně mé tělo prostoupil i jiný pocit, než jen ten bolestný. Bylo to příjemné. Taková úleva a uvolnění... Jak ráda jsem se poté poddala hlubokému snění. Vnímajíc jen nepravidelné útržky. Bloumajíc nad tím, zda-li stále sním či bdím. Cítila jsem, jak je s mým tělem pohybováno. Byla jsem ale velmi dezorientovaná. Možná jsem pak lépe zaregistrovala až onu... Ano. Byla to skutečně náruč. Mhhhm... Někdo se ke mě na zemi tulí? Milé. Mihne se mi zasněnou hlavou, a já pevněji onu neznámou obejmu. Poté pohoupnu lehce oběma nohama... A pak... A pak... Pak si uvědomím, že to co mi cuchá vlasy nejsou drzé větévky keříků. Vítr. Cuchal mě vítr. A pod nohama nic... NIC! Nejprve jsem vyděšeně vykřikla jen krátce. Ale napodruhé už jsem křičela vyděšením pořádně. Stiskla jsem Oblivione v pořádném objetí a přitáhla nohy pevně k tělu. "Co se... Co se děje?! Kde to jsem?!" Vyhrknu zděšeně! Vždyť já byla slepá! Necítila jsem pod nohama svou půdu! Nevnímala jsem nic! Nevěděla jsem ani kde je nahoře a kde je dole! "Nepouštěj mě prosím!" Zakřičím útrpně do jejích vlasů a téměř křečovitě se jí chytím. Ona se mnou letí! A já tak k smrti nerada létám. Měla jsem příšerný strach vlézt na vzdušná plavidla a zvířata. Už jen kvůli tomu, jak se mi z létání strašně zvedal žaludek. I nyní jsem cítila, že se snad pozvracím. Mé místo je na pevné Zemi! |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Takoví to byl dobrý plán, jen kdyby se neposral. Jestli se prostě dostala mimo můj dosah, nebo ta šipka prošla skrz, to fakt nevím. Ale jak začali obě padat dolů, to už byl průser, který jsem nepřehlédl. Lucy se začne kroutit a zařve na mě, ať popadnu ty dvě. Jen rychle kouknu pod sebe, nebyly jsme ještě ani ve výšce korun stromů, takže ještě relativně mírný pád. Pustím jí, rychle a tak, aby se mohla ve vzduchu trochu zorientovat a nezlámala si dole nohy. Nebo se o to alespoň pokusím, každopádně všechno teď probíhá v rychlosti. Zase zvednu pohled nahoru a do uší mne trefí hlas Liu, která se snad nemohla probudit ve vhodnější chvíli. Jak padali rychle dolů směrem ke mě, já se vrhl vzhůru pro ty dvě, načež jsem se i spolu s nimi pevně v náručí otočil hlavou dolů a zamířil k zemi. Musel jsem, jinak bych jim v té rychlosti mohl přelámat páteř. Takhle jsem se i s nimi snesl v klidu na zem a opatrně je položil do trávy. Rychle jsem se rozhlédl, ale stále, nikdo nebyl vidět. Znovu jsem se začal plně soustředit na udržení bariéry a pokynul jsem Lucy, aby šla k nám. Čím menší, tím lepší pro mě. "Jste celé?" Zeptám se svým hlubokým, maskou tlumeným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Zase na zemi Nějakou tuchvíli jsem letěla bez problému, než jsem ucítila píchnutí v rameni. Otočila jsem se k němu a zbledla jsem. Snažila jsem se zamířit dolů, ale nešlo to. Nějak jsem nedokázala pořádně řídit svoje pohyby. Chtěla jsem Liu pustit jednou rukou, abych se pokusila si ránu vyléčit dříve, než upadnu do bezvědomí, ale Liu se vtu chvíli začala cukat a trhat s sebou. Ještě do toho křičet, takže mě akoát bolela hlava a já pevně zavřela oči. Cítila jsem jak padám. Jak je to dlouho, co jsem zažila tenhle pocit? Jo, naposledy, když mě vyhnali z vesnice.. ,pomyslela jsem si možná poněkud posmutněle a přestávala jsem vnímat, jak Liu křičí. Nemohla jsem ji pustit, tudíž se jakkoliv vyléčit, tak.. netušila jsem, jak dlouho budu spát. Jakýkoliv pohyb teď byl nad moje schopnosti, tak jsem jenom zašeptala Liu, která se ke mně pevně tiskla, do ucha. "Promiň, nechtěla jsem spadnout.." ,na to už jsem nebyla schopná ani pořádně mluvit. I u posledního slova jsem si dost šlapala na jazyk. Povolila jsem svaly, které mi držely uši odklopené od Liu, už jsem je nezvládla držet zatnuté. Velice okrajově jsem vnímala, že mne kdosi chytil a pravděpodobně i Liu. Zbytek pádu netrval dlouho a cítila jsem pod sebou měkkou tráv. S hlubokou ozvěnou jsem vnímala hlasy okolo sebe, než jsem je začala ztrácet úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Asi bych se začala smát, kdyby to nebylo tak vážné, ale že se dívčina probere právě teď, to nečekal zjevně nikdo z nás. Áres mě pustil a já ucítila několik ostrých šlehnutí od větviček. Než jsem přistála dole, už jsem v hlavě měla plán. Teď bych ho už jenom potřebovala přetlumočit ostatním a byla bych spokojená. Dole jsem sebou ztěžka plácla do jehličí. Na bok. S jen minimálními známkami života. Budeme doufat, že v té tmě neviděl, koho zasáhnul. A že si nevšimnul, že škrábance od větví na mém obličeji se rychle uzavírají. Sice je to mizivá naděje, ale třeba si mě ti tři nebudou všímat a budou se věnovat zraněné víle. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Víla se propadala do bezvědomí, asi jako tady Liu předtím. Naopak, ta ožila, nebo alespoň doufám. Je jsem chytil a to tak že v celku něžně. Ovšem, Lucy nějak nezareagovala na mojí pobídku a když jsem otočil pohled, viděl jsem jí tam kus od nás ležet, nehýbajíc se. Trhl jsem sebou, otočil se a můj prvotní reflex byl vrhnout se pro ní. Pak jsem se ale zastavil. Cítil jsem jí a už předtím jsem viděl, z čeho se dokázala dostat. Šíp v boku a šíp v krku pro ní nebyl problém, tak zlámané nohy, to by pro ní měla být hračka. Návnada? Už zase? To už je dnes podruhé. Nespouštím z ní jedno oko a začnu se věnovat těm dvěma. "Liu, jsi celá?" Zeptám se tázavě a můj hluboký a tlumený hlas přetrvává. Ta maličká se z toho snad probere. Když se probrala i Liu, tak to bude jen nějaký paralizující přípravek, co já vím. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Pokud se zrovna díváte tím směrem, ale jen koutkem oka, ne přímo, můžete mezi stromy zahlédnout, jak se tam něco pohybuje. Je to opatrné, obrysy byste si netroufli ani hádat a hodně oklikou to míří k ležící postavě. Stejně se to ale moc nepřibližuje. Oblivione je na tom podobně, jako na tom byla původně, před léčením Liu. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Sledovali jste, jak paladinové odvádějí jejich druha a byli jste tak zaujati, že jste si ani nevšimli sílícího hluku za vašimi zády. Netrvalo dlouho a městská brána se vyvalila směrem ven a skrze ni začal proudit naprosto nekontrolovatelný dav, který vás od sebe roztrhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Život v mých žilách Dopadla jsem tvrdě na zem, avšak naštěstí ne tak tvrdě abych si ublížila. Nebýt Área asi bych si i něco zlámala. Takhle jsem cítila akorát pohmožděniny. Ale co bylo hlavní... Jakmile jsem dopadla na zem ucítila jsem v těle nával života. Bylo to, jako kdybych otevřela oči. Zhluboka jsem vyděšeně lapala po dechu, jak jsem byla v šoku. Ale okamžitě jsem se předkem těla natiskla na chladivou hlínu. Zaryla jsem prsty do země a nahrnula si hrst hlíny na tváře. Zas jsem cítila. Zas jsem vnímala. Tu sílu. Ten život. "Ano! Už jsem... Jsem už v pořádku." Pronesu s mírným úsměvem a s hlubokými nádechy a výdechy se zas uklidňuji. Cítila jsem se nyní dobře a bezpečně. Cítila jsem opodál malou vílu. Konečně jsem ji vnímala! Bylo to zajímavé. Když poletovala tak jsem ji nedokázala nikde najít. Jen po hlase a po zvucích jejích křídel. "Dej mi chvilku prosím." Zašeptám naléhavě k Áresovi a sama se začnu... Ano. Začnu se nořit do hlíny. Jako kdybych se potápěla do tekutého písku. Dokud mne chladivá hlína nepohltí úplně. Ve svém objetí mě stáhne do hlubin necelého půl metru, kde kolem sebe vytvořím cosi jako skořápku podobnou vejci. V ní se jen pořádně schoulím a odpočívám. Zbavuji se šoku, který se mě stále drží a zaháním poslední stíny strachu v mé mysli. Ale tohle vše mělo i jiný smysl. Hranice mého vnímání se rozlétli do okolí a v mé hlavě se začal promítat jeden obraz za druhým. Skupina lesních mravenců, kteří bojují se znepřátelenými rudými druhy, necelý metr a půl od Área... Malý ušák, který se krčí vyděšeně v křoví daleko od nás a větří... Stromy, které se jako mohutné pilíře ohýbají pod nápory větru. Brzy jsem měla dokonalý přehled o tom, co se kolem děje. Přesto mi tam někdo chyběl. A já obvzlášť po něm pátrala co nejusilovněji. Stačil by jen jeden chybný krok... Jeden odkopnutý kamínek... Já jsem ale trpělivá. Velmi trpělivá. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Liu se zdála v pořádku, jen mě fascinovalo, jak se začala zahrnovat hlínou. Musí mít k té zemi nějaký citový vztah, nebo co já vím. To, co udělala předtím s tou koulí, to bylo úchvatné. Asi má na to prostě talent nebo nevím, jak lépe to vyjádřit. Pak mě poprosí, abych jí dal chviličku. Kývnu na souhlas, jenže to vlastně ona nevidí. Ty jsi vůl... Zůstávám ve své pravé podobě a když se Liu zahrabe pod zem tak, že není vidět ani hlava, málem mi spadne čelist. To už je na mě moc, ale řešit to nehodlám. Zjevně jí to dělá dobře, tak coby. Začnu se věnovat Oblivione, která chytila tu šipku. Zkontroluji, jestli dýchá a zaposlouchám se, jestli jí pravidelně tluče srdéčko. Vypadá to, že ano. Bude to jen nějaký paralizující sráč. Koutkem oka ale celou dobu sleduji Kate, jak tam leží. Hraje si na návnadu a dneska už podruhé, no to je fajn. Ale co já s tím nadělám že? A beztak, má pravdu. Pokud se odtud chceme dostat v celku a zbavit se toho útočníka, tohle je asi jediná šance, jak se k němu dostat dostatečně blízko. Zahlédl jsem nějaký pohyb mezi stromy, co se opatrně a velkou obklikou blížil. Asi si nás prohlížel, byl opatrný. Ještě chvíli jsem hodlal hrát Luciinu hru. Uvidíme, jestli se chytne nebo ne. Nechci si taky schrupnout... Vlastně bych se nedivil, kdyby šel po mě. Teď jsem měl sice dlouho klid, ale třebas těm ze shora něco přelétlo přes nos a poslali dalšího... |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Poslouchám, jak se ti dva tam rochněj a ráda bych se podívala, co tam vlastně dělaj, protože zvuky jsou to skutečně podivné, ale to bych mohla na svůj plán úplně zapomenout. Jo, uznávám, není to z nejoriginálnějších plánů, co sem kdy vymyslela, ale copak já můžu za to, že nepřítele potřebuju mít co nejblíž? Chvílemi ho cítím. Nezřetelně a nemůžu pořádně určit kde, ale je tu. Proč ale ještě není tady? Buďto jde po mě a sakra dobře ví, co jsem zač. Nebo viděl zasáhnout tu hloupou šipku a ví, že to nejspíš jenom hraju. Ale je tu ještě možnost, že vůbec nejde po mě. Ale po kom tedy? Začnu uvažovat, ale stále si hlídám, že se ke mě nikdo moc nepřiblížil. Že by šel po víle, to pochybuju, na to je trochu moc dobře vycvičený, i když je možné, že by nás mohla překvapit. Každopádně je v bezvědomí a tak by se jí mohl celkem snadno zmocnit. Ale proč to ještě neudělal? Buďto je zvlášť opatrnej, což by ale být nemusel, nebo po ní prostě nejde. Stejně tak Liu byla docela dlouho mimo sebe. To znamená, že jde buď po mě nebo po Áreovi, při čemž sázim na něj, protože tu stále ještě ležím jen tak. V tom případě se plán poněkud změní. Budeme mít novou návnadu. Potichu zasténám a ztěžka se nadzvihnu na rukou. Tvářím se, jakoby to byl bezmála nadlidský výkon. Rozhlédnu se kolem a pohledem se zastavím právě na starostlivém ošetřovateli. Nenamáhám se s tím, abych se zvedala na nohy a po čtyřech se vydám jeho směrem. |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Konečně jsme se tak nějak vydali pryč. Hlídal jsem, aby se sestřička nezřítila z Bien, když si tam tak visí. Jen na začátku jsem se krátce ohlédl, abych zkontroloval, že Rubra jde taky a pomáhá s mečem. Ulička se zase brzy zaplňuje, tak se stáhnu více k boku klisny, který si razí cestu, kopyto nekopyto. Lidičkové okolo začali šílet. Prostě jen tak. Ten divný pocit, našeptávající mi divné věci najednou zmizel, ohlédl jsem se, kde je Rakov, jestli tam nezůstal. Nicméně brzy mám úplně jiné starosti, než koukat, zda si to bratříček hasí za námi či ne. Lidé se tlačili a kolem nás se začínala vytvářet vrstva těl, co zvraceli a pak byli ušlapáni. Mrkl jsem nahoru na Bellu a nakonec jsem se vyhoupl k ní na hřbet, protože mi to vážně není příjemné, jak ten blbej dav šílí. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis. Pobídl jsem klisnu, aby vyrazila dopředu davem, razili jsme si to k bráně, kde jsem jednu ruku svěsil podle boku a vyletěly pořádné veliké masařky, nesoucí plno mé moci. Lidi na jednom boku začali padat a Bien tam vždy skočila dřív než se místo zaplnilo. Masařky mizely v lidech, aby se jim udělalo velmi zle. V tomhle davu stačilo, aby zakolísali. Mým cílem je prodrat se na kraj davu a hned jak budeme za branou, vyrazit bokem pryč od davu, stráží a všeho ohrožujícího. Bien je připravena hned jak bude mít prostor vyrazit pryč tryskem. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Liu byla zahrabaná někde hluboko v zemi a Oblivione ležela paralizovaná na zemi. Pěkně si chrupala. Jen jsem se sehnul dolů k ní, podíval se, kam že to chytila tu šipku a opatrně vytáhl. Nechtěl jsem se říznout, abych tady taky neodpadl do hlubokého spánku. Zahodil jsem jí někam bokem a při tom jsem nepřestával koutkem oka sledovat Lucy. Jenže něco mi tu nehrálo... Ležela tam už dost dlouho a ten zmetek pořád krouží dokola, aniž by si jí moc všímal. Buď se prostě bojí nás a chce uspat jak mě, tak Liu, a nebo jde o něco jiného. Že by zase ze shora poslali někoho dalšího? Neeee, to ne... Jak by o mě věděli? Leda... Hluboce se nadechnu a zavrčím si sám pro sebe. Ono to není tak úplně vrčení, spíš takové... hrubé a nasrané povzdechnutí si sám nad sebou. Ta mrcha na koni? Možná... Bylo jich tam moc. Představa, že se do lovu na mě připletly ještě tyhle tři, mi moc nepomohla. Nikdy jsem se s nikým nestýkal právě, kvůli takovýmto důvodům. Nepřítel byl schopen je využít proti mě. A teď by se mu to mohlo i povést. Ta stvoření tady by neměla kvůli mě zemřít. Každopádně, z toho myšlenkového pochodu mne vytrhne sténání a já odvrátím pohled na Lucy. Nejdříve jsem si myslel, že prostě stále zkouší nalákat toho lovce, ale nějako mi to nesedělo. Ona se zadívala přímo na mě a začala se plazit po čtyřech mým směrem. Něco bylo špatně... Oblivione tam ležela omámený, Liu bůhví kde zahrabaná a Lucy se plazí ke mě. Něco je špatně... Něco se jí stalo. Moje hlava nějak nepobírá, co se asi děje a bezhlavě si to zamířím přímo k ní, načež zakleknu hned vedle ní a opatrně jí položím jednu ruku na rameno. "Počkej, pomůžu ti." Energie by měla mít dost, ale co já vím. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Zamířil ke mě. Dobře. Vypadá trochu zmateně, ale s tím toho moc nenadělám. V očích mi probleskne hlad a chtíč a já se prudce narovnám a strhnu ho na zem pod sebe. Rachle zamrkám a snažím se dostat pod kontrolu, jenže celé tělo mi říká, že jsem v nebezpečí a potřebuju přežít. No snad to vyjde. "Ber si, rychle." Šeptnu mu, když se k němu skloním. Pak ho prudce políbím a jeho energie proudí do mého těla. Aniž bych si to uvědomila, snažím se z něj dostat oděv. "Ber si a předstírej ztrátu energie a pak vědomí." Horečnatě mu šeptám do ucha a doufám, že zvládnu přestat v pravou chvíli. Moje doteky jsou extrémně příjemné a je mi jedno, kdo je a není kolem. "Sakra, tak dlouho." Rukou zabloudím k jeho slabinám. Kousek si přesednu, aby to vypadalo, že si na něm hodlám zajezdit a ze všech sil bojuju, abych to skutečně neudělala. A při tom pracuju na tom, aby to tak vypadalo i po tom, co vstanu. Když si všimnu, že začíná předstírat ztrátu vědomí / že ho ztrácí, protože mě neposlechl, prudce se narovnám a prohnu v zádech. Bez problémů vstanu a narovnám se. Spokojeně se protáhnu, i když mám celé tělo jako v ohni. Jeho oblečení ho moc nezakrývá, spíše naopak. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy se na mne vrhla až moc rychle. Nečekal jsem to a tak skončím na zádech. Ihned zase schovám křídla a na zemi už zase ležím v mé "předstírané" podobě. Skloní se až ke mne a začne šeptat. Abych si vzal něco já od ní. Jak mne políbí, tělem se zase rozlije ten úžasný pocit a její doteky jsou prostě božské. Jako předtím... Začne ze mne strhávat oděv a znovu my pokyne, abych si vzal nějakou energii já od ní. V tu chvíli se tak nějak probudím, i když její doteky vnímám stále moc dobře. Políbím jí a rychle si vezmu asi to, co mi do teď stihla vzít ona. Srdce mi buší a moje tělo jakoby se chtělo přitisknout k ní. Neudělám to a poslechnu. Vzdychnu, když ručkou sjede až k mým slabinám a pomalu začnu předstírat ztrátu vědomí. Postupně a s klidem, prostě moje pohyby pomalu ustávají. Hlava se položí na zem do trávy a ruce sklouznou po jejích bocích. Přitom i zavřu oči a nakonec zůstanu jen nehybně ležet. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Vy čtyři bezvědomci Jakmile se Áres přestane hýbat, les podezřele ztichne, jakoby zadržel dech. Stíny se prodlouží a z jednoho z nich vyjde postava. Nic zvláštního, tuctová tvář, obyčejné oblečení. Nevypadá ale, že by se cítil ohroženě. "Ustup a nechám tě uniknout." Promluví ke Kate a zamíří přímo k ležícímu Áresovi. Na tváři má chtivý výra, zjevně má slíbenou velkou odměnu. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Jsem ráda, že pochopil, že má spolupracovat, i když mi to tím rozhodně neusnadnil. A konečně ten zmetek vystoupí ze stínů. Bez jediného slova o krok ustoupím a počkám si, až dojde k Áresovi. "A co můj podíl?" Snažím se alespoň trochu rozptýlit jeho pozornost, ne že bych čekala odpověď nebo snad skutečně podíl, tak maximálně šipku. Snad ho zvládne vyřídit Áres, skutečně totiž nevím, co bych udělala já. Cítím takovou frustraci, jako už dlouho ne. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Zůstával jsem nehnutě ležet a jen poslouchal okolní zvuky. Snažil jsem si přiřadit, co je co, když jsem uslyšel, tentokrát jasné kroky. A blížili se ke mne. Pak se ten šmejd zarazil s tím, aby Lucy ustoupila a nepletla se mu do cesty. Ustoupila, dobře. Teď už jsem jen čekal na to, až se ten krypl sehne dolů, aby si mne mohl odnést. Měl jsem pro něj malé překvapení... Jen pravačkou švihnout a přetít mu pak čepelí páteř. Pro jistotu to odserou plíce a většinou i srdce. Tutovka. Ale kvůli němu jsem spotřeboval celkem dost energie a on je teď dokonalá zásoba. Ještě chvíli jsem vyčkával, až mu z huby vyleze nějaké slovo a on přešlápne. Bylo by to pro mě znamení, že je zády. Poté už jen otevřu oči, rázem nechám rozplynout svojí iluzi, na obličeji mám svou masku a v pravačce se mi objeví má čepel. Špičku nasměřuji přímo do jednoho z jeho stehen a bodnu. Dostatečně silně na to, aby se sklátil dopředu a padl na hubu. Mělo by mi to dát dost času na to, abych se zvedl, zablokoval mu veškerý pohyb a špičku přiložil ke krku. I když jsem ho takhle zabít nehodlal, jako hrozba to je dostačující... Beztak by tu vykrvácel, třeba z něj něco ještě dostanu. "Kdopak tě poslal?!" Rozezní se zase tím hlubokým, maskou tlumeným a výhružným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Když se ozve dotaz od Kate, muž se skutečně rozesměje. "Svůj podíl sis už vzala, succubo." Pak si ji ale o něco líp prohlédne. Zřejmě se snaží odmyslet si šmouhy od krve. Zamračí se. "Počkat! Ty jsi..." Nestihnul domluvit, protože jak se pohnul dopředu, stehnem mu projela čepel a umlčela ho. Alespoň tedy na chvíli. Skřípe zuby bolestí a těkne pohledem mezi nimi. "Mělo mě to napadnout. Měl jsem se asi líp podívat na tu malou děvku, co?" Zašklebí se, že normálně by to mohl být úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro No, dokonce mě uznal za hodnu odpovědi. Asi jsem na sebe neměla upoutávat tolik pozornosti. Pak sebou cuknu, když se rozejde směrem ke mě. Poznal mě! Ucouvla jsem a pak znovu. Málem jsem se prostě otočila k útěku. Pak jsem ale zaznamenala pohyb přímo za ním. Doufala jsem, že umře. Jen mu probodl stehno. A chtěl ho snad vyslýchat? To ne! Vždyť uteče! Ztuhla jsem na místě. Doufám, že Áresovi dojde, že takhle nevypadá vystrašený tvor, co čeká na smrt. Vždyť mu ani náznakem neodpověděl. Zabij ho! Nemůžu se donutit se pohnout a něco udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ne, ten mluvit nebude... Nechal jsem ho, aby se i otočil a když začne mluvit, popadnu ho levačkou pod krkem a odkloním čepel k jedné z rukou, aby si náhodou z pod opasku nevytáhl nějakou kudličku. Na druhou haksnu mu zakleknu a teď už by se neměl hnout vůbec... Lucy se zdála dost vyděšená. Asi, že jí poznal, Lepší myšlenka mě nenapadá. Směje se mi do ksichtu, a to už udělala spousta magorů. Ale žádný z nich mi potom neutekl, neměli kam, neměli jak. A tenhle beztak do tří minut vykrvácí. Jaké mrhání energií... Jak ho držím pod krkem, moje levačka začne lehce světélkovat v místech, kde se ho dotýkám. Seberu mu všechno, co v něm zbylo v mžiku sekundy. Pak si jen protáhnu krk a zvednu se na nohy. "Ten už nikomu nic neřekne... Dobrý?" Zeptám se ještě a pak už zase založím křídla a nahodím svojí falešnou podobu člověka. |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Na tvář lovce dopadal Áresův stín. Dříve, než ho stihnul dorazit, prostě zmizel. Před tím stihnul ale říct ještě pár slov. "Tak za ni si musim vyjednat dvojnásobek, trojnásobek za páreček." V uších vám maximálně ještě zvoní jejich smích. Les znovu naplnily zvuky. Šumění listů ve větru, možná nějaké zvíře v podrostu a tak dál. Oblivione dokonce začala jevit známky života. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ani se nepohnu, abych něco udělala. Prostě to nejde. Viděla jsem, jak se ho Áres chystal dorazit a jak mu ten parchant uklouznul do stínu. V uších mi zněla ta slova. Omráčeně jsem si sedla na zem. A je to všechno v pytli. Pokud o mě nevěděl, tak si mysleli, že už jsem mrtvá. Teď už si to myslet nebudou. "Jsi v pořádku? A co ty dvě?" Zeptám se, ačkoli to zní dost mimo. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Ten hajzl mi zmizel přímo pod rukou. Nevím jak se mu to povedlo, snad jen... Schovává se ve stínech?! Proto jsme ho nemohli najít ani vycítit! Uraženě a potupně se zvednu, Lucy naopak padne na prdel. "Já jsem," kývnu hlavou na souhlas a snažím se být v klidu. Ale to, že utekl, se mi vůbec nelíbí. "Liu je schovaná a Oblivione bude taky dobrá. Vytáhl jsem tu šipku, tak by se snad měla vzbudit brzy." Pak udělám pár kroků a zastavím se až před Lucy a tak nějak si uvědomím, že tam stojím nahý. Mávnu rukou a na chvíli mne zahalí černý kouř a zase mne zahalí oblečení. Mezitím i to na zemi zmizí. "Díky, dobrý nápad," lehce se usměji a nabídnu jí ruku. "Ale měli by jsme zmizet..." |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro To, že tu přede mnou stojí nahej chlap, je trochu rušivé. Alespoň pro moje tělo. Moje mysl se vrátila o několik roků zpět. Tam, kde jsem úspěšně předstírala vlastní smrt. No, předstírala, to je trochu slabé slovo, ale asi bude stačit. "To je dobře." Přikývnu, že těm dvěma je asi dobře. Když ke mě natáhne ruku, ani se nehnu, na poděkování jenom pokrčím rameny. "Měli." Přikývnu naprosto bez zájmu. Opět nebude nikde bezpečno. Klidně můžu odhodit kápi, protože lidé, co by mě chtěli upálit, budou nejmenší problém. "Běžte." Naznačím hlavou směr k městu. Budu pokračovat sama. Budu muset. Stejně to nejspíš nezvládnu, tak je to jedno. Jsem k ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Stíny a páry jedno jsou Objevila jsem se znenadání asi nějakých deset metrů od malé skupinky. Zvedla jsem se z hromady listí, pod kterým jsem byla pár chvil ukrytá, a rozhlédla se zvědavě kolem. Byla jsem již naprosto v pořádku. Klidná a koncentrovaná. Avšak také řádně rozmrzelá. Pomalu jsem se zvedla a prohrábla si vlasy, abych vyčesala nějaké to listí. Pak jsem zamířila k Lucy a k Áreovi. Proplétala jsem se ladně mezi stromy a tiše jsem si nadávala. "Byl už tak blízko... Skoro jsem jej měla... Ještě vteřinku a pomohla bych jej lapit." Mručím si tiše, nespokojeně. Dokud téměř nevrazím Áreovi do zad. V tu chvíli pozvednu hlavu, a uvědomím si, že bych měla více dávat pozor na cestu před sebou. Občas se zkrátka ztrácím v hlubinách myšlenek až moc. Na tváři se mi objeví mírný úsměv. "Je všechno v pořádku?" Položím Áreovi ruce zlehka na hruď. Pak se však elegantně v otočce mihnu za jeho záda. Míříc rovnou ke spící víle. K ní se posadím a chvíli jen tak sedím. S dlaněmi složenými v klíně. "Kdybych byla rychlejší mohla jsem jej uzemnit. Je už pryč? Chvíli jsem ho cítila a pak najednou... Jako kdyby tu ani nikdy nikdo nebyl." Pronesu zamyšleně, překvapeně. A nyní naopak vezmu já malou Oblivione do náruče. Prsty zlehka pohladím její tvář. A pak jimi zkoumám celý její obličej. Ráda se dozvím jak vůbec vypadá. Můj vlastní obličej se přitom posléze užasle a vtipně xichtí, když třeba narazím na její zaječí ouška. Je opravdu velmi zvláštní. "Příště budu rychlejší. A zdatnější. Skoro se stydím za to, že jsem taková nebyla i nyní. Vždyť to bývala nakonec součást mého života." Zakroutím nevěřícně hlavou a i s Oblivione se pomalu zvednu. Nebyla vůbec těžká. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Liu se nám ukázala a když konečně vylezla na povrch z hromádky listí, začala si sama sobě nadávat, že ho nedokázala chytit. Ale měl bych to být já, kdo se bude obviňovat. Kdybych se já idiot neobtěžoval s výslechem, mohl jsem mu prostě přetít páteř a bylo by... S tím stehnem dlouho nevydrží, pár minut maximálně, ale stejně. Zmizel a to se prostě nemělo stát. Navíc, Lucy to hodně rozhodilo. Liu se zastaví těstě za mnou a když se k ní otočím, její ruce skončí na mém hrudníku. "V pořádku, prozatím..." Jenže nic nebylo v pořádku. Než ten parchant zmizel, pronesl tu jeho provokativní větu. Musel poznat Lucy... A to všechno kvůli mě. Pak se otočila na patě, popadla Oblivione a začala se vyptávat. "Je pryč." Zatím... Lucy nás tři ale pak pošle pryč a hodí hlavou k městu. To myslí vážně? Za jedno jsem jí nehodlal nechat napospas a za druhé, beztak šel po mě a je to moje vina. Teď už vědí i o ní. A jen, kvůli mě... Vystavil jsem je všechny riziku a Lucy to odnesla nejvíce. "Má pravdu. Běžte," hodím pohledem po těch dvou. Liu se snad o ní zvládne postarat a bude to tak asi nejlepší. Moc dobře vím, že posílala pryč i mě. Ale zkusím si hrát nejdříve na blbečka a uvidím. Nenechám jí tu. Spolu máme pořád větší šanci, než sami. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Ani nevím, kdy se slepá dívka probrala. Každopádně se probrala a to je asi dobře. Svoje jsem řekla a tak nějak jsem je přestala vnímat. A v podstatě i celé okolí. Pomalu se schoulím na zem. Hlavou se mi honí moc myšlenek a plánů než abych se chtěla rozptylovat něčím dalším. Žádný z těch plánů není dobrý, žádný z nich nebude fungovat. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Sladké sny.. Bloudila jsem kdesi v černočerné tmě. Pokračovala jsem ve volných krocích dál, když se naproti mně objevilo zrcadlo. Velké zrcadlo, ve kterém jsem se viděla celá. Viděla jsem obyčejnou dívku s havraními vlasy a smaragdově zelenýma očima, oblečenou v bílých šatech. Bosou. Usmívala se na mě a vypadala tak spokojeně, až z toho mrazilo. Natáhla jsem ruku k zrcadlu a jemně jsem se dotkla svou rukou jejího odrazu. Sklo odrážející můj obraz bylo ledově chladné, ale okamžitě po mém dotyku se pod mými prsty objevila prasklina. Další a další, dokud nebyl popraskán obraz celé mé horní poloviny těla. Ustoupila jsem a sledovala, jak mi od kořínků bělají vlasy. Chytila jsem se za černé konce a doufala jsem, že v sevření mých dlaní zůstanou stejné barvy jako byly do teď, ale když jsem je povolila, od konečků se obarvily na zeleno. Zároveň s tím jsem sledovala, jak mi po stranách hlavy rostou jaké si divné výběžky, které se změnily na králičí uši stejné barvy, jako byly do nynějška jen mé oči. Nyní už i vlasy a uši, kterými jsem dokázala hýbat. Ze zad mi z ničeho nic vyrašily dva páry třpytivých a lehce průhledných zelených křídel, která připomínala křídla vážek. Zmateně jsem je prohlížela, když se mě náhle zmocnila úzkost. „Chyťte ji!“ ,ozvaly se náhle se ženské hlasy kdesi za mnou a já se prudce otočila, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem se podívala zpět do odrazu, viděla jsem za mým odrazem oranžovou zář, která stoupala. „Podvodnice!“ , slyšela jsem hlasy mých kamarádů a sousedů. Ale neviděla jsem je. Při pohledu do zrcadla záře stoupala a objevovaly se konce pochodní, vidlí, pohrabáčů i košťat. „Zabte ji!“ ,cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. V odrazu se objevili celé postavy. Některé čistě náhodné, ale přímo v první řadě jsem viděla ty, kteří se o mě celé roky starali. „Někdo takový tu nemá co dělat!“ , podvědomě jsem klopila uši a pevně jsem zavřela oči. ,,Nechte toho!“ ,zakřičela jsem a chytila jsem se za místo, kde jsem do nynějška měla uši lidské. Ale ty tu nyní chyběly. Když jsem otevřela oči, zrcadlo bylo pryč, stejně jako úplná tma. Stála jsem bosýma nohama na písčité zemi. Kamínky mě bodaly do chodidel a nervózně jsem přešlapovala na místě, žmoulajíc si konce nyní zelených vlasů. Okolo mě stáli lidé z mé vesnice. Kam jsem se otočila, tam jsem je viděla. Někteří drželi pohrabáče, jiní hrábě, sem tam i vidle. Ale, co bylo hlavní, drtivá většina z nich měla v ruce hořící louči. ,,Já sama nevím, co se se mnou stalo!" ,dostala jsem ze sebe přidušeně, ale má odpověď byla okamžitě zamítnuta. ,,Jsi lhářka! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem měla někoho takového u sebe doma a živila jsem ho!" ,vyhrkla ze sebe moje opatrovnice. Tedy opatrovnictví byla právě v tuto chvíli zbavena. ,,Měli jsme tě nechat ležet a chcípnout v tom lese!" ,ozvali se všichni najednou a já se skrčila do klubíčka na zem. Oranžovo-červená záře vycházející z nich osvěcovala temnotu okolo nás a já všechna ta nenávistná slova slyšela v hlavě snad ještě tisíckrát za pomoci ozvěny. Děti, se kterými jsem se do teď normálně bavila, držely v ruce kameny, které po mně házeli. Lidé se zbraněmi se přibližovali víc a víc. Rozhlížela jsem se vyplašeně okolo, než jsem se pokusila z jejich sevření uniknout. Zamávala jsem křídly a vylétla do vzduchu. Cítila jsem bolest a trhnutí v pravém dolním křídle a do očí mi vhrkly slzy. Vlétla jsem zpět do temnoty a slyšela za sebou jenom výkřiky. „Už se nevracej!“ „Nikdy tě tu už nechceme vidět!“ Otočila jsem se za velkou skupinou lidí, která stála na osvětleném kruhu asi patnáct metrů ode mě a volala po mně tato slova. Sem tam ke mně letěl i nějaký větší kámen vržený mými známými. "Já.."[ ,zarazila jsem se. Co jsem jim měla říct? Já sama nevěděla, co se se mnou děje, ale bolest v křídle neustávala. Když jsem se na něj podívala, bylo roztržené a odkapávala z něj jakási světlounce zelená tekutina. "Omlouvám se!" ,vyhrkla jsem ze sebe nešťastně a v tu chvíli.. konec. Nic. Tma. „Já..“ ,zamumlala jsem tiše ze spánku a neklidně jsem se zavrtěla. Bylo vidět, že se mi asi nezdá nic příjemného. Několikrát jsem ještě něco zamumlala a v náručí Liu jsem se opatrně choulila do menšího klubíčka. Z očí mi ve spánku tekly slzy, zato ústa jsem nyní držela pevně zavřená. Z ničeho nic jsem sebou trhla. Omlouvám se!“ ,vyhrkla jsem najednou ze spánku a prudce jsem se narovnala, až jsem málem Liu vypadla. Otevřela jsem skelné uslzené oči a zmateně jsem se rozhlížela okolo, až jsem nakonec pohledem sklouzla k Liu která mě držela v náručí. „..Co se stalo? Jsi v pořádku? Já s tebou předtím spadla a já nechtěla, promiň! Co ostatní, kde jsou?“ ,zeptala jsem se a vymanila jsem se z jejího sevření. Krátce jsem stála na zemi, než jsem zamávala křídla a zvedla se o kus nad zem. Viděla jsem Kate s Áresem, kteří byli opodál a vypadali dost.. přešle? Smutně? Slétla jsem zpátky k Liu. „Co se jim stalo?“ ,zeptala sem se tiše. Pořád jsem zněla poněkud.. plačtivě, ale ten tón se vytrácel. |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Sleduji jak odcházejí a já kývnu na souhlas. Vidím, jak jsou na tom dobře. Musím se usmát nad tím, jak si to tam podupávají a masařky lítají a nemoci přinášejí. "Měli bychom se spakovat co?" zeptám se a hledám si koně, který je někde v davu. "Mizíme!" křiknu a poslouchám jak dupe za mnou. Protočím si váhy v prstech a pár těch nebožáků majznu po hlavě a bradě, ale nějak extra mi to nevadí, jen se nad nima ušklíbnu. "Jdeme." řeknu a jdu v ležérním pohybu za bratrem. Kůň vedle mně začnu všechny podupávat, vykopává zadníma a poté i rafá a roznáší tak hnilobu. Směju se, jsem strašně pobaven. Vyndám si kamenné misky z vah a hodím je jako talíř, ty několikrát někoho praští a poté se mi jako bumerang vrátí, znovu si je dodám do drátku tak, aby vyseli. Dojdeme mimo dav, usměju se nad naše dílo. Vyskočím si na koně a začneme cválat za sourozenci. "To byla zábava." zaraduju se. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Nevnímala jsem nic. Nebavilo mě to tu. Chtěla jsem jen ležet a oddávat se... čemu vlastně? Cítila jsem, jak mě bráška přehodil přes hřbet svého koně jako žok slámy a pobídl jej k chůzi. Bylo mi to jedno. Viděla jsem Rubru jak se táhne s mečem, držíc jej v zubech, vrčíc na vše okolo. Jenže pak se něco změnilo. Krátce po tom, co se Plag vyšvihl do sedla. Něco... to něco... ze mě opadlo, já se probrala a rozhlédla se kolem sebe. Svezla jsem se z koně, naštvaná, tvářící se jako sama zkáza, pravá ruka napřažena. Rubra se změnila v koně, vtiskla mi do ruky meč a v očí mi snad zaplápolal samotný oheň. Vyšvihla jsem se do sedla, jakoby to byla má přirozenost, meč jsem zvedla do vzduchu a pobídla Rubru. Ta zafrkala, z nozder jí vyšlehly dva obláčky šedého kouře, stejný kouř se valil i z její mordy. "Kde je ten z**d co si myslí, že může z Války dělat trosku?" zahřměla jsem naštvaně a jen tak do prostoru sekla mečem. Kde kdo by myslel, že pokosí lidi, udělá z nich jen kusy nepotřebného masa, ale meč jen prošel, načež se zasažení začali rvát a dělat mi cestu. "Rvěte se, ovečky, zabíjejte se, koupejte se v krvi, neb já jsem ta, jež jede na druhém koni, ohnivém, a mou mocí je odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili. Já, jež jedu v čele, třímajíc meč zkázy, jehož moci neodolá žádné srdce smrtelníka," řvala jsem do davu, mávala mečem jak zběsilá a tu a tam jsem si neodpustila, aby prošel masem, jak správný meč má. "Já jedu v čele," prodrala jsem se do čela naší rodinné sešlosti, "za mnou mí bratři a sestra, jež dílo zkázy dokonají." |
| |
| soukromá zpráva od Bernardette (Smrt) pro Náměstí pode mnou se hnulo. Lidi začali ječet, panikařit, utíkat. Myslím, že za to mohl ten elf z hospody, když podpálil pranýř. No, to je jedno, každopádně se všichni snaží dostat ven. A tak pod nohami obyvatel hynou často jejich vlastní přátelé, známí, ale taky jejich rodinní příbuzní. Umačkaní a udupaní stovkami nohou. Dláždění klouže krví a jinými tělními tekutinami. Nastal čas sklizně. Troje záda uhánějí pryč, rozsévajíc zkázu a neštěstí. Mor za sebou nechává dusící se chudáky, kteří vykašlávají vlastní plíce, pod úderem Hladu se statní jinoši mění ve vyhublé trosky a jejich řídké kosti se lámou s tlumenými výkřiky pod masou davu. Válka se konečně probrala a před bránou si na vlastní pěst začala klestit cestu. Kráva. Povzdychla jsem si a nechala je jít, i když jsem měla sto chutí se objevit před Belou, zaseknout ji špičku kosy pod hrudní kost a hezky ji zvednout. No, někdy jindy. S jejich znovunalezenou sílou prezence bych je teď byla schopná najít i na dně Tartaru. No, měla jsem ale práci. Poněkud neodkladnou. Kosou jsem udeřila do zvonu ve věži. Žádný zvuk ale nevydal. Alespoň ne pro živé. Unikající duše ale slyší umíráček, hudbu určenou pro ně. Vlastně by to mělo být to poslední, co na tomhle světě uslyší. Zvon bil dál, ale já se vydala věží dolů. Krok za krokem, schod po schodu. Dávala jsem jim čas, aby sem došli. Dole stačilo roztrhnout závoj a počkat, než se začnou hrnout před svůj poslední soud. Následně jsem si oprášila ruce a zavolala si svého koně. „Pojedeme rychleji, než se šíří myšlenky, rychleji než pomluvy,“ pohladila jsem koně po krku a vyšvihla se do sedla. V pravé ruce jsem držela kosu, v levé jsem stiskla opratě. Patami jsem koně pobídla a vydala se za zbytkem rodiny. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Lucy se začala choulit na zemi a zdálo se, že nás teď všechny ignoruje. Všechno se posralo a to kvůli mě. Dal bych si nejradši facku... Kdybych toho vola prostě prošpikoval skrz na skrz hned, tak by neutekl. I když nevím, třeba ten hajzl prostě vykrvácel. Zaslechnu hlásek Oblivione a jen se podívám na malou chvíli na ty dvě. Beze slova a němým výrazem na tváři. Pak se zase podívám na Lucy a já si sednu hned vedle ní. Ne, neobejmu jí, dokud nebude chtít ona sama. Pořád je na doteky háklivá, někdy... Jen se nakloním blíže k ní. "Promiň mi to... Nechtěl jsem tě prozradit..." Povzdechnu si. "Ale měli bychom vypadnou co nejdříve." |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro Na rozcestí Překvapeně jsem sebou škubla, když se malá Oblivione najednou probrala ze svého snění. A jak jsem se lekla, když opravdu málem letěla na zem. Naštěstí se tak nestalo, a já jen spokojeně vnímala jak se zvedá - aspoň jsem myslela - do vzduchu. Pak nastala salva otázek a já netušila na kterou zodpovědět dřív. Byla jsem z nastalé situace značně nesvá. A to nejen proto, že jsme nyní byli na jakémsi takémsi rozcestí. Téměř jsem mohla cítit to nebezpečí, které se vznášelo kolem Lucy a jejího přítele. "Jsem v pořádku maličká. Živá, zdravá a celá. Děkuji ti." Pousmála jsem se ale poté jsem se téměř hned zas zatvářila vážněji. Vážněji a nerozhodněji. "Co se jim stalo? To nemám nejmenší tušení. Ale asi to bude velmi vážné. Nicméně si myslím, že to bude jejich problém. A my na jejich starosti budeme velmi krátcí. Tady asi mé ani tvé síly stačit nebudou." Tiše si povzdychnu a založím ruce na prsou. S pohledem upřeným k zemi pak jen v duchu přemítám nad nejednou věcí. Možná jsem se neměla mít tolik k jejich společnosti. Cítím z obou cosi silného a nebezpečného. Ač jsou oba ale příjemní a milí, je mi jasné že dříve nebo později by se přenesli jejich trable i na mě. Nebo na Oblivione. Dostali jsme se do hry která je větší než jsem čekala. Možná proto jsem ráda, když mám šanci vybrat si. A já si tedy vybrala. Vzala jsem do levé ruky svou, bojovou hůl a pomalu jsem k nim došla. "Velmi mne mrzí, že to končí zrovna takto. Ale bylo mi ctí vás poznat, přátelé. Jsem si jista, že se někdy znovu setkáme. A rozhodně v lepším čase." Povzbudivě jsem se pousmála a vzhlédla na chvilku k jejich tvářím. Poté jsem Lucy jemně objala pravou rukou. "Ať je ti matka Gilganea nakloněna." Pronesu tiše. Načež obejmu i Área. "Ať je ti matka Gilganea nakloněna." Zopakuji i jemu. Poté se na patě otočím a se sebejistými kroky zamířím kamsi mezi stromy. Je mi jedno kam mířím. Cítím pod nohama chladivou půdu a to mi stačí. Však já někam dojdu. Rozhodla jsem se jít zas svou cestou a také to tak udělám. Pokud mne bude Oblivione následovat, nebo pokud zůstane s nimi... To je pouze a pouze na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro Sledovala jsem ji, jak přemýšlí a nic jsem neříkala. Nevěděla jsem, co se stalo. Stejně tak jsem nevěděla, co říct. Bylo to pro mě trochu nepříjemné to ticho, ale po chvilce se Liu dostala k tomu, aby něco udělala. Vzala do ruky hůl a šla k ostatním. Stejně jako já, jen jsem se držela kousek za ní. Liu se s nimi rozloučila a já zmateně zamrkala. Ono, myslela jsem, že jim řekne něco jako "Pojďte, zmizme odtud", nebo tak něco, ale tohle mě zarazilo. Co jsem měla říct, nebo udělat? Vždyť.. Já myslela, že půjdeme i dál ve čtyřech. Lehce zoufale jsem sledovala, jak se Liu s lehkou hlavou odchází a podívala se na ty dva vedle nás. Slétla jsem na zem a pokusila jsem se na ně omluvně usmát. "No.. já.. Asi pro teď půjdu s Liu.." , začala jsem opatrně mluvit. "Tak.. pro teď bych se s vámi rozloučila." , vau. Já tohle vážně umím říct? Docela se divím, že jsem to vůbec udělala. "Bylo by dobré se znovu potkat." ,na to jsem se na ně sladce uculila a rozletěla jsem se směrem k Liu, která už se dostala o kus dál. Když jsem měla poslední možnost ty dva vidět, otočila jsem se a zamávala jim. "Počkej na mě!" , zavolala jsem za Liu a rozletěla se rychleji. Zastavila jsem se až ve vzduchu před ní. "Kam teď jdeš?" , zeptala jsem ses úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Dívám se, jak nám ukazují záda a lehce se mračím. Pak si uvědomím, že Áres se k odchodu nějak nemá. "Neměl bys jít s nima? To jako necháš slepou dívku a skrčka jít samotné?" Já budu mít na práci spoustu jiných věcí. Pak si je možná ještě najdu. A nebo taky ne. Uvidíme kdo bude rychlejší. "Já mezitim stahnu toho lovce z vaší stopy. Neber si to osobně, ale je jenom jediná bytost, která má větší cenu než já... a ty to nejsi." Živá, mrtvá, všem to bude jedno. Ale musíme zůstat u živé, jinak to bylo všechno k ničemu. "Tak běž!" |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Tak nebo tak, se ztrátama i bez nich vás dav vynesl až za brány města. Některé z vás možná trochu skřípl o poničené zbytky brány, ale více či méně se vám nic nestalo. Jako poslední branou v podstatě už klidně prošel Mathai, jakoby se nechumelilo a jakoby to nebyl on, díky kterému vás málem rozcupoval rozvášněný dav. Lidé kolem se začínají pomalu uklidňovat na volném prostranství a začínají se rozhlížet, kdo vlastně tu paniku vyvolal. Vzhledem k tomu, že ulice města jsou nyní místo kameny dlážděny mrtvolami, je načase se pomalu zdekovat. Určitě nebude dobrý nápad se tu jakožto cizinci moc zdržovat, když se bude hledat obětní beránek, což vás nakonec napadlo tak nějak všechny a po skupinkách či jednotlivě ste se začali trousit k hranici lesa. Mezi stromy se vinula sotva viditelná stezka a na jejím začátku se sešli naši čtyři milí sourozenci, Gaw, která měla poněkud pocuchaná pírka, jak se dav nečekaně vyvalil z bran, a Mathai, který vypadal pro tentokrát bez zranění. Kousek od vás postávala podivná postava v morové masce a nejspíše si vás prohlížela. Kdyby jste měli hádat, byla vámi docela zaujatá. Z jejího pohledu mohl přeběhnout mráz po zádech i Belle, takže jezdci ani moc neřešili, že se k nim někdo přidal a radši jste všichni urychleně mizeli mezi stromy. Cesta byla poněkud únavná, vzhledem k tomu, že část skupinky neměla koně, ale nechávat je pozadu, to bylo jako připravit se o slušnou návnadu nebo živý štít. Kdo ví, co budete ještě potřebovat. V hlavách jezdců se pomalu rozléhala vzpomínka na to, jak byli pod vlivem kouzla a žádnou pozitivní emoci to rozhodně nevzbuzovalo. Spíše obavy. Byla to jen náhoda? Kdo to mohl udělat? Dalo by se proti tomu bránit? Když začalo konečně svítat, dorazili jste na jakousi mýtinku, uprostřed které bylo staré ohniště a na okrajích tři hrubé přístavky z větví. Žádný luxus, ale většina z vás už 24 hodin nespala a někteří i déle, takže to začínalo dostávat obrysy paláce a měkkých matrací. SCP Když se dav začal pomalu uklidňovat, všiml sis, že někteří tvorové se tak porůznu vytrácejí. Nikdo z nich nebyl bíle oděný a skoro by to mohlo vypadat, že jsou domluvení. Nemohla by to být ta skupinka, co po nich pátrá tvoje paní? Na druhou stranu je velmi dobře známo, že není rozumné k ní chodit s nepodloenými... nebo dokonce chybnými informacemi, proto by se mohlo zdát bezpečnějším je nějakou chvíli sledovat. Aelon Střechy vypadaly na dobré stanoviště, ale v tom zmatku dole toho nebylo moc vidět. Proto ses pomalu přesouval dál a dál, až ses dostal až ke hradbám. Když se dav rozlil z úzkých ulic na volné prostranství, konečně se dalo i něco sledovat. Než jsi stačil najít rohatce, zaujal tě pohyb u kraje lesa. Zformovala se tam jakási skupinka, atypicky neoblečená v bílém. Nebylo moc času na přemýšlení, protože se ti začali ztrácet z dohledu mezi stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Je fakt, že ty dvě to asi nebudou mít jednoduché. I když jsem viděl, co Liu dokáže, budou muset být na pozoru. Ale když se dostanou do města, tak už to snad zvládnou. "To je ve hvězdách," odpovím jen, když se zmíní o znovusetkání. Teď to bude všechno chaotické, asi jako dřív. Dřív, když ti hajzlové ze shora povolili a já už se nemusel tolik skrývat... Obě dvě se otočí čelem v zad a já si oddechnu. Bude to lepší, po nich nikdo nejde. Jen si musí dát pozor na lapky. Lucy mne pak ale sprdne za to, že bych měl jít s nimi. Ale podle mne to není dobrý nápad. "Nezlobím se... Ale za prvé, ten lovec šel původně po mne a nenechá to jen tak. Za druhé, vědí o tobě kvůli mne a ve dvou máme větší šanci se schovat," prohodím a pak jí nabídnu ruku, jestli příjme. "A za třetí tě tu prostě nemohu nechat samotnou v celičkém lese." Ona sama řekla, že potřebuje společnost a bez toho to nejde. Takže asi tak. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Možná původně šel po tobě, ale to už je tak nějak pasé. Musíme pracovat s tím, co je a já se ho potřebuju nutně zbavit než vyrazim kamkoli dál." A všech ostatních. Bohové. "Sama se schovávat nemusím, takže tahle poznámka je naprosto irelevantní." Ušklíbnu se na něj a poslouchám další argument. "A za třetí, můžeš a necháš mě tu samotnou. Neboj, já to zvládnu, přeci jen nějaký ten rok už po světě chodím a zatím jsem to vždycky zvládla." Pochopitelně mi je jasné, že přijde den, kdy to nezvládnu, ale nemyslím si, že by už měl nastat. "Takže když jsme si krásně vyjasnili, že já, na rozdíl od těch dvou, jsem úplně samostatná, můžeš běžet. A to buď dobrovolně, nebo tě budu muset donutit, nechám to na tobě." |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro "Nemusíš se schovávat? A proto tě tolik rozhodilo, když ten chlap zjistil, že jsi naživu a tady?" Nakloním hlavu ke straně, ruce založím na hrudník a podívám se na ní. Jo, to bylo možná trochu hrubé, ale je to pravda. "A neříkala jsi náhodou sama, že jsi tvor závislí na společnosti?" Další hnusná podpásovka, nu co se dá dělat. Je to buď a nebo. Povzdechnu si a hodím pohledem po těch dvou. Na jednu stranu má pravdu, ona mne klidně donutí odkráčet s těma dvěma a než to pomine, tak už může být pryč. A ještě jí to sežere spousty energie... Ale nehodlám se prostě otočit a zmizet. Alespoň počkám, jak se vyjádří. |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro "Je nemuset se schovávat a nemuset se schovávat. Dokud si všichni mysleli, že jsem mrtvá, tak nemuset se schovávat znamenalo žít si v podstatě bezstarostně. Nemuset se schovávat teď znamená, že nebude nikdo, kdo by mohl nesprávným lidem říct, že mě viděl, ale plížit se kanálama, to nehodlám." Jo, není to to nejpříjemnější a většinou to má docela spotřebu náhodných čumilů, ale co bych pro svůj krk neudělala, že? "Závislý ano, neustále závislý ne. Ti lapkové byli společnost na docela dlouho." Nemusíme počítat regenerace a podobné srandy, že. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Pokud jí budu odporovat, asi spotřebuje spousty energie na to, aby mne ovlivnila. Takže jediná možnost je přesvědčit jí, aby mne doháje neposílala. "Takže radši vsadíš na to, že sama budeš více nenápadnější... Chápu..." Tak tohle nevím, jestli byla asi nejlepší věta, co jsem vypustil z huby. I když to znělo dost zklamaně. Takže už pustila z hlavy i mojí zjizvenou tvář? Ne, že by mi to vadilo, ale zdála se.... To je jedno... Povzdechnu si. "Ve dvou by jsme to ale zvládli lépe... Promysli si to..." Are, Are, ty jsi tedy hlava. Co ti to leze z huby... "Kdybych toho blba prostě zabil hned..." Špitnu spíš tak potichu pro sebe, otočím se a opřu o nejbližší strom. Zády k Lucy |
| |
| soukromá zpráva od Kate (Lucy) pro Přikývnu a pozorně sleduju každý jeho pohyb. "Sama nebo ve dvou. Toho bastarda musim dostat a to rychle a... nechci, aby ses zapletl do něčeho, do čeho by ses zaplést neměl." Moje svědomí a jeho svědomí. Obrovský rozdíl a některé věci vidět nepotřebuje. "Až bude po všem, tak vás zase najdu." Dívám se mu do zad a uvažuju o čem přemýšlí. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Zmíní se pak ještě o svědomí a i když se zmíní o tom, že nechce, abych se do něčeho zapletl, ve větě předtím zmíní slovo ve "dvou." Jak se to říkalo? Když ženská něco řekne, myslí naprostý opak? Ano, tak to bylo... Narovnám se a otočím zpátky na Lucy. "Tyhle ruce už zabili tolik křiváků a vrahů, že to nepočítám. A byla to dobrá věc, protože nikdo jiný to neřešil." Přitom natáhnu ruce trochu dopředu a udělám pár kroků směrem k ní. "Jeden hamoun, co se stal nájemným vrahem navíc nic nezkazí," povím ještě a doufám, že to "ve dvou" myslela vážně. I když třeba jen v duchu pro sebe a modlila se, abych to neslyšel. "Měl jsem ho zabít hned. Kdybych to udělal, nic by se nestalo a o tobě by stále nikdo nevěděl... Je to moje chyba a musím jí napravit," vezmu jí za ruce, pokud se nechá. Pak se rozhlédnu kolem. "Nemůže být moc daleko, je zraněný." |
| |
| soukromá zpráva od Rakov - Hlad - pro Vyšli jsme ven, ale už tam někdo čekal, neměl jsem náladu zjišťovat kdo je kdo a bez nějakého povídání jsem se vydal na hřebci dál po cestě. Seděl jsem na hřbetu klidně a zamyšleně, přemýšlel jsem nad tím co to mělo znamenat tam venku - tam ve městě. Podíval jsem se na své dvojče a zamračil jsem se o to více, bylo mi zle z pomyšlení myšlenek co jsem vůči ní měl. Ano, má nádherné tělo, ale je to mé dvojče, ona je já. Lehl jsem si na záda koně, i když neustále sedím, vzal jsem si svou hůl a položil jsem si ji na břicho a tak, že čouhala z obou stran, takže jsem překážel. Být hubený jako já má výhodu, jsem velice ohebný a skladný. Dívám se nahoru na oblohu, nepovídám, nemluvím a jen se zamyšleně dívám a snažím se přijít na to co to bylo. Že by to mělo co dočinění s Berní? Sotva. Dojedeme na mýtinku, nevedl jsem koně, on prostě šel za svým nosem. Narovnal jsem se a poté seskočil na zem. Usměju se. "Dobré místo, líbí se mi." řeknu a vyjdu hned na planinu a rozhlížím se. Mezitím můj kůň se rozejde za mnou a změní se po chvíli do králíka a začne hopsat kolem mně a vše rozkousávat a ukousávat a kousat. Kolem něho se šíří hniloba a já ho musím zašolichat za oušky. "Hodný chlupáč." řeknu a usměju se. "Odpočineme si." řeknu a ukážu na opozdilce za námi - nebo spíš chodící mrtvoly. Začnu se znovu usmívat jako magor a já osobně v nich vidím krásné štíty a zábavu pro mně a mého chlupáče. |
| |
| soukromá zpráva od Liu pro "Euhm..." Čapnu ji prsty za ručku a podržím si ji před obličejem. Zase jsem ji vůbec... Necítila. Zase. "Půjdu tam... Kam mne nohy ponesou." Pronesu s veselým úsměvem a položím si maličkou kamarádku do obou dlaní, zatímco má hůl kolem mě levituje ve vzduchu. Pak vyrazím pomalu dál. Les se zdál být klidný a tichý. Lucy se svým přítelem se mi pomalu ztráceli z vědomí. A já nyní vnímala drobné tvory a ptactvo zobající broučky kolem nás. "Kam by sis přála jít ty?" Zeptám se zas já jí a pak si jí pomalu položím na hlavu, kde si bude moci lebedit podle své libosti. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro "Proč mě takhle držíš, když mě stejně..", nechtěla jsem to doříct, najednou mě napadlo, že to možná nebylo úplně vhodné. Její odpověď na to, kam jdeme, mi přišla zvláštní, ale nechala jsem to tak. Přeci jen, takovýmto způsobem jsem také dlouho cestovala. Nechala jsem se nést v dlaních a sledovala jsem, jak okolo nás levituje její hůl. Neodolala jsme další otázce. "Jak tohle děláš, že to okolo nás tak.. prostě jen tak poletuje?" ,zeptala jsem se zvědavě a když si mě postavila na hlavu, sedla jsem si tam do tureckého sedu a upravila jsem si zelené šatičky. Její otázka mě donutila se zamyslet. "No.. já popravdě nevím. Většinou se jenom k někomu připojím a jdu tam, kam on.",řekla jsem popravdě a nakonec jsem se v sedě vesele zahoupala. "Tak dejme tomu že tam, kam tě nohy ponesou. Něco zajímavého najdeme." ,zaculila jsem se a složila křídla na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Aelon pro Lovec a kořist Jakmile jsem opustil astrální svět, a zas se plně zhmotnil na rozlehlém prostranství, tak jsem zhluboka vydechl. Bylo mi trošku líto, opouštět to místo plné sladké beznaděje a trýzně. Ale momentálně už jsem tam stejně neměl co dělat. Byl jsem zase volný, pryč od všeho toho městského blázince, a přede mnou se rozkládali lesy. A v oněch lesích se míhali další mrzké duše. Některé z nich jsem možná asi i viděl ve městě. Letmo jsem se ohlédl za sebe, poté jsem se znovu podíval po duších mizejících v lesích... A asi jsem se rozhodl. Alespoň bych mohl najít inspiraci. A lepší suroviny, které od lidských prasat sotva seženu. "Jakou barvu má noc... Bratříčku?" Pronesu tiše, zatímco si omotám kolem úst a krku černý šátek se stříbrným prošíváním. Pak si přes hlavu přetáhnu kápi. Poté se rozběhnu směrem k lesu. Rychle. Rychleji než by mohl kdy běhat nějaký člověk. Mé tělo obklopí temná mlha, a já se tak snadněji ztratím v blízkých stínech. Hodlal jsem si svou kořist nejprve prohlédnout. Srdce a vnitřnosti! Ze střev by byli nádherné liány. A ze srdcí nádherné plody. Můj strom života by byl... Dokonalý! |
| |
| soukromá zpráva od Oni pro Veselé mysli postupujete temným lesem. Povídáte si, aby cesta lépe ubíhala a vyruší vás až nepřirozená absence jakéhokoli zvuku. Ne, že by byl noční les zrovna hlučným místem, ale stále jste podvědomě slyšeli šumění listí, vzdálené houkání sovy, skřípění dřeva, tiché ťukání větví a podobně. Teď se zdálo, jakoby všechno na okamžik zadrželo dech. Šustění, které se ozvalo vzápětí znělo o hodně jinak. Těžko říct, jestli sem patřilo, ale vám by bylo jistě po chuti víc, kdyby se neozvalo. Liu příštím krokem šlápne do něčeho velmi lepkavého, co jí uvězní nohu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella "Válka" pro Prosekala... tedy "prosekala" jsem si cestu z města za hradby, ale ani tam jsem nezpomalila. Prostě jsem jela. Tedy do chvíle, než na mě dolehl ten hnusnej pocit, že mě nějakej zasranej parchant ovlivnil. Nejradši bych ho seznámila tady s Rubrou. Poslední dobou je trochu nervní, jak si nemá s čím hrát. Pohladila jsem svou společnici po šíji a položila se jí na hřbet, takže jsem jí objala kolem krku. Byla jsem... rozmrzelá, naštvaná s obří chutí někoho nakopat do zadku tak moc, že by nešlo poznat, co je ksicht a co prdel. Nakonec jsem to ale nechala bejt, k mé nechuti a nechala se unášet Rubrou dál do lesa. Když pak hubeňour zastavil a seskočil, znuděně jsem se podívala, co našel. Planina, povzdechnu si. "Já chci domu, holka," rozmrzele pohladím svou klisničku po krku a vlepím jí velkou pusu do hřívy. Když se zastavím, ještě chvíli na ní ležím, objímám ji, než se sama svezu z jejího hřbetu a unaveně dopadnu na zem. Ani meč si ze zad nesundavám, prostě se jen rozplácnu na zem, hned vedle své ohnivě rudé klisny, které se změní ve vlčici a přitulí se ke mě. |
| |
soukromá zpráva od D.I. Alec D. McDonald pro Najednou se sestřička vzpamatovala. No hurá. Protočil jsem oči v sloup. Ó ano, zcela zpět. Jen jsem tiše klusal za ní. Někde kolem jel Rakov na tom svém kousacím koni. Jako bych byl najednou neviditelný. Přitáhl jsem si kabát až do půlky obličeje a nechal se vynést za Bellou. Bez nějakého delšího zdržování míříme z dohledu. Mezi stromy jen hodím letmým pohledem po doprovodu, který čítá několik obětních beránků. Pak se zachumlám do pláště a protože většina stejně nemá koně, sklouznu na zem a jdu vedle Bien. Myšlenkami se dostávám k tomu co se stalo v tom městě a jsem silně popuzen. Velmi silně popuzen. Ač se můj výraz ani o chň nezměnil. Došli jsme kamsi, ohniště, nějaké přístavky. Rozhlídnu se. Očividně tu chtějí strávit nějakou tu chvíli. Ohlídnu se na zbytek skupiny, když Rakov upozorní. Nevypadají moc živě to je fakt. Dojdu tedy ke zbytku rodinky, Bien si lehne a já se o ní opřu. Kabát mi tiše bzučí, jak se obyvatelky uvelebují taky. |
| |
| soukromá zpráva od Oblivione pro "To je divné.. Nelíbí se mi tu." ,řekla jsem potichu a nervózně se ošila, jakmile se za mnou ozvalo zašustění. Jo, měla bych být ráda, že se vůbec nějaký zvuk ozval, ale tohle se mi sem tak úplně nehodilo. Poslouchala jsem, jestli ho neuslyším znovu, ale najednou se Liu propadla do něčeho lepkavého noha. Překvapeně jsem zamrkala, okamžitě se zvětšila do větší podoby, chytila ji za ruku a začala tahat nahoru ve snaze jí pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Mathai Ellesmérský pro Můj geniální plán se vydařil. Jak jinak. Spokojeně se zamíchám do davu a vmáčknu do jedné z bočních uliček, zatímco ostatní měšťané se zuřivě rozšlapávají. Chtělo by to kůru z Taely, už jsem si nezapálil ani nepamatuju, pomyslím si s našpulenými rty, když pozoruji, jak fanatici zděšeně prchají. Konečně se hlavní skupina prožene a mezery mezi lidmi se zvětšují. Spokojeně se vmáčknu mezi poslední opozdilce a z brány nakonec vyjdu s lehkým krokem a úsměvem na rtech, skvěle upraven jako obvykle. Mé bystré elfské oči zaznamenají několik těch divných chlápků, které jsem spatřil v hostinci. Hlavně teda tu divnou čtyřnohou slepici. Á to bude zbytek. Jenom by mě zajímalo kde je Kozomuž, jak že se to vlastně jmenoval? No to je jedno. S lehkým zívnutím dorazím a kritickým pohledem zhodnotím jediné dostupné koně. Tyhle odporné bestie si nezaslouží nést mé vznešené pozadí, proto se rozhodnu pro ladnou chůzi poblíž skupinky. Není třeba se nějak oznamovat, stejně nepochybně čekali jen a jen na mě. Tak jo, tohle už začíná být vážné. Dokonce i účinky mého úžasného dryáku se začínaly ztrácet a mi se začaly podlamovat nohy. Přístavky z větví tak přišly právě včas. „No konečně,“ odfrknu si, když si vlezu do prvního z přístřešků a bez jakékoliv obavy, že by tam na mě snad mohlo cosi číhat, si rozložím pokrývky a odeberu se do říše snů. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR