Andor.cz - online Dračí doupě

Začátek cesty

Jdu se svými společníky, a i když je neznám, necítím se nijak ohroženě nebo špatně. Pouze se ohlížím a dívám se, kdo všechno tu je.  Nijak moc nevnímám, o co vlastně jde a jediné co vím je, že jdeme pro nějákou vzácnou věcičku.  Doufám, že se z tohohle dostanu živ a jestli ne… tak doufám, že umřu nějákou úctyhodnou smrtí a né třeba tím, že mě rozžvýká obrovský pavouk nebo medvěď nebo piraňa… ale počkat žádné piraně tu přece nemohou být jsme přeci v lese. Rozhlédnu se kolem. Jsou tu vůbec někde nějáké řeky? Nebo potoky? A jestli jo, jsou v nich vůbec piraně? A jestli jsou tam pyraně jsou vůbec tak velké a nebezpečné? A pokud ano jedí vůbec půlelfy? A pokud ano, tak se má teorie potvrzuje a může mě sežrat i piraňa. Pokračuji ve svém hlubokém zamyšlení.

To víno už mi moc nechutná. Navíc mi trochu stoupá do hlavy, chce se mi z toho spát. Mohla bych si zamluvit pokoj, ale nechce se mi za něj platit. Mohla bych se jít trochu provětrat... Ale nechce se mi zvedat, to je dilema... Varesinu poznámku přecházím bez povšimnutí a už jen čekám, kdy se vytratí ta barbařice. Takže tu zkvasím s špičouchy a panem černokněžníkem. Nádherné, vskutku, ironicky se pousměji vlastní poznámce a dále se rozhlížím po hostinci. Je tu nuda... Chtělo by to nějakou zábavu...

Jen pokrčím rameny a zdržuji se komentáře. Nudím se. A támhle je bard. V duchu se přemlouvám, ať zase neudělám nějakou pitominu. Když ale já se ták nudím. Asi se unudím k smrti, tady s těmi není žádná zábava. Apaticky zírám na barda. Hm... Má pěknou loutnu. Ostatně, ani on není nejhorší...

„Jdu rozproudit zábavu.“ ozvu se a zvednu se od stolu. Naráz dopiju zbytek svého vína a rázuju si to k bardovi.

,,Bardíku, zahraj mi tam nějakou pořádnou veselou písničku," drknu do něj loktem a zazubím se. ,,První rudnu platím já, panstvo," zahlaholím a už se lesknou půllitry, už pivo teče proudem.

Zanedlouho poté se slyším zpívat: ,,Až ráno, až ráno, až bode bílý den, my domů nepůjdem, až bude bílý den," a hned: ,,Glo, glo, glo, glo, glo, glo glória jak se to pívečko pívává." Tváře pěkně rudé a smích se rozléhá celou hospodou. No, zase tolik namol nejsem, jen si užívám atmosféru.

V nejlepším se má přestat, že? Každopádně už se mi začíná dělat trochu nevolno, takže se rozhodnu projít na čerstvý vzduch. Venku už je dávno tma, kam se člověk podívá, to se mi zamlouvá. Popojdu kus od hospody a sednu si pod strom. Zabalím se zase do svého pláště. Na tuhle roční dobu možná trochu nuzný, je jen z jedné lněné vrstvy, ale před větrem aspoň trošku ochrání. Stejně mám pro všechny případy v torně ještě jeden, ale s teplou podšívkou.

Před hospodou

Chvilku takhle sedím a poslouchám zvuky z okolí. Hučení v hlavě pomalu utichá a příjemný noční vítr mě zase probouzí k životu. Noc jasná je noc krásná, když svit kulatého měsíce vkrádá se mi do tváře. Vzpomínám si na svou starou báseň. Jak už je to dávno! S nostalgickým pocitem v duši se rozhlédnu po okolí. ,,Chybí mi tu havrani. Vážně mi tu chybí," postesknu si nahlas. Z torny vylovím koženou knížečku ovázanou barevnými šňůrkami z kůže i látky. Na přední straně je v pravém horním rohu vyraženo IV. Prolistuji se až k místu, kde jsem skončila ve čtení. Prstem přejíždím po řádcích a v hlavě mi zní hlas toho, kdo je psal, jako by mi tato slova předčítal. Ačkoliv to čtu alespoň po desáté, jsem do textu zabraná natolik, že sotva vnímám okolí.

Překvapeně vzhlédnu od knihy a prohlédnu si je oba. Aha, to bude ten... nový společník, že? Uklidím zápisník a pozorně se zahledím na zvíře, které ho doprovází. ,,To je... překrásný panter..." Vzhlédnu k němu. ,,Ah... no, čtu si. To víš, přestalo mne to vevnitř bavit," zazubím se. ,,Říkal jsi že ti nedal pokoj, co, prosím tebe prováděl?" Koneckonců, nevinná konverzace jednou za trilion let nikomu neuškodí, obzvláště ne tobě, Neathir. Zvědavě si ho prohlížím, dělám si vnitřní obrázek soudě podle jeho vzhledu. ,,Antaios? Tak ses představoval, že?" Stoupnu si, abych na něj nemluvila takhle zespod, a smetu ze sebe listí a hlínu.

Usměju se a přikývnu. ,,Jasně, proč ne," posadím se též.,,Jsem Neathir, těší mě. Je dost zvláštní, představovat si takovouhle obrovskou šelmu lítat po pokoji a mňoukat. Proč to vůbec dělal?" rozesměji se. ,,Kdybys měl zájem o jméno, mám s sebou slovník, takže stačí říct." První sympatický člověk, kterého tady vidím. Mám ráda příjemné změny, doufám, že to tak vydrží i zbytek cesty. ,,Mimochodem, co tě zdrželo, že ses k nám přidal až teď?" Doufám, že to není žádný špeh nebo něco.

Přestanu si kreslit po břiše neznámé obrazce, vytáhnu bílou košili, kterou si obléknu, ale nezapnu, je z velice lehkého a prodyšného materiálu. Znovu si obuji mé kožené boty, zapnu pásky a dojdu k oknu. Zahledím se ven a tentokrát se stane něco velice zvláštního a to to, že  nemyslím na žádné blbosti... v podstatě mám v hlavě prázdno. Jak se tak dívám, zachce se mi nadýchat se čerstvého vzduchu pořádně a tak se vydám ven pouze s blokem a úhlem v ruce.

Venku

Rozhlédnu se kolem a uvidím mé dva společníky, jak sedí na zemi, ale přijde mi trochu blbé k nim chodit. Nechci s nikam vtírat, ale tak zatím popojdu o krok dál.

,,To je hezké, je to sympaťák," rozesměji se znovu. Z torny nahmatám jednu z knížek. Mezitím poslouchám jeho příhody. ,,No, zas tak seznamovací večírek to nebyl, spíše suché sezení u stolu s vínem zadarmo,"  pokrčím rameny a zalistuji v knížečce. ,,Měl bys nějaké specifika na význam? Nebo zvukomalebnost? Mám s sebou i kostky, takže jméno můžu i vymyslet," zazubím se a zašátrám v torně, abych vytáhla na světlo svoji truhličku pokladů. Mimoděk se otočím k hospodě, když uvidím vycházet postavu. Chvíli tam mžourám, než poznám jednoho z našich společníků. ,,Pane špičo- ehm, chci říct, pane společníku, nechceš si k nám přisednout?" zamávám na něj, a pak se otočím k Antaiosovi. ,,Pokud ti to samozřejmě nevadí."

Rozložím jeden ze zápisníků a na první stránce je tabulka. Hodím tedy kostkou. ,,Tři a čtyři... První písmeno je P, může být?" Koutkem oka pozoruji špičoucha. Vypadá ještě upovídaněji než já... Ani si nepočkám na odpověď a házím znovu. ,,Druhé písmeno je... šest, dva... E? Takže Pe... čtyři, čtyři... V... Pev. Tři a pět. Pevr? Šest, dva, zase E. Tři... Pevre... dva. Pevren? Nebo radši Pevrenh? Nebo mám zkusit znovu?" zazubím se na společníky.

Pobaveně se usmívám. ,,Ah... No, je to pro mně nesmírně důležitá kniha... Tedy, je jich víc. Ale nechci o tom teď mluvit,“ omluvně sklopím zrak. Posléze se otočím na třetího z nás. ,,Jsi umělec?“ Zvědavě se přišupuji blíže k němu, ale mám dost slušnosti na to, abych se dívala na něj, ne do jeho desek.

Zazubím se na něj a otřu mu hřbetem ruky tvář od uhlu. ,,Promiň, ale byl jsi špinavý. A nemusíš se bát, nebudu se ti tam koukat.“ Ukážu prstem na blok a poposunu se zase o kus dozadu.  Posléze stočím pohled k Antaiosovi. ,,Ok, dyštak se stavím,“ zazubím se. ,,Hm... to mi připomíná, že jsem si ani nezarezervovala pokoj. No, nevadí, přespím venku,“ pronesu spíše k sobě, než k někomu. No, ne, že by tu bylo nějak extra teplo... Ale což, jsem zvyklá. Pokoj se mi teď objednávat už nechce. ,,Co že to kreslíš?“ pozoruji zvědavě Tissiena.

,,Dobrá, budu s tím počítat,“ zavolám ještě na Antaiose, ale nevím, jestli mě slyšel. A kde jako budu spát? Na kocourovi?

,,Oh? Nedaří?“ udiveně pronesu k Tissienovi. ,,Co se ti na tom nezdá?“ ještě zvědavěji se vecpu k bloku. Krajiny a scenérie mi nikdy moc nešly... No, co mi vlastně kdy šlo kreslit? Hm... Postavy, ale ne moc... ,,Umíš kreslit i portréty a postavy?“

V momentě, kdy řekne, že umí, se mi rozzáří očíčka. ,,No... Jestli by ti nevadilo mě nakreslit." Zazubím se. ,,Zajímalo by mne, jak bych vypadala.“ Hyperaktivně si sednu těsně před něj a čekám, co z něj vypadne. Přitom se uculuji a nedočkavostí se pohupuji dopředu a dozadu. ,,Prosím?“ Nevinně a prosebně na něj pomrkávám. ,,Kdybys chtěl, můžu za to i zaplatit, mám ráda obrazy.“ Poklepu prsty po měšci. ,,Hlavně sebe.“ Dodám ještě potichu.

Hm... Docela by mě zajímalo, jestli už všichni spí... A mám jít potom za tím Antaiosem nebo ne...? Hm... Dilema.

,,No, kdybych i s takovými věcmi nepočítala, tak bych se tě radši ani neptala, ne?“ Usměji se.

Zvědavě a nedočkavě pokukuju, ale nehýbu se. Proč mě zrovna teď musí začít všechno svědit. Kupí se ve mně zoufalství. Svědí mě tvář. Nos. Krk. Ruce. Všechno. Hm... Má mou oblíbenou kombinaci – černé vlasy, zelené oči, to se mi líbí... Snažím se soustředit na něco jiného, než to, že mě vše svědí. Eh... Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jež se rovná hmotnosti kapaliny stejného objemu jako je ponořená část... Proč to tak svědí?! ...tělesa. Mám dojem, že už mi brzy rupnou nervy a začnu se škrábat jako zablešený pes. ,,Tak co, kdy už to bude hotové?“ Snažím se nedat svou nervozitu najevo. Tři právní formy obce, monarchie, aristokracie, politeu... Tři pokleslé. Už to nevydržím a mimoděk se začnu škrábat. Tyranie, oligarchie, demokracie...

Zívnu si taky. ,,Co-cože? Jak jako buď pojď ke mně nebo k tomu druhému co mě zval? Takové rozkazy?“ zasměju se. To je dilema, za kým mám jako jít? Špičouch malíř versus chovatel divé zvěře...? Jak se má pak člověk jako rozhodovat? Ale jsem ráda, že mi nabídli nocleh, aspoň nebudu muset platit, kukuku. Ďábelsky se vnitřně zasměji. Nevěř špičouchům, ozvou se v mé mysli slova mého mistra. Jsou to větší úchylové než lidi. I ptáčník Jerich z města je menší úchyl než lecjaký špičouch. ,,Bude ti vadit, když nepůjdu s tebou?“ ozvu se nevinným hláskem. Snad mu to nebude vadit. Vypadá, jako hodný špičouch.

Návštěva

Zeptám se hospodského, kde má můj společník pokoj a posléze se tam vydám. Doufám, že nebudu sloužit jako potrava pro jeho... zvířátko.Do poslední chvíle váhám, zda tam mám vůbec chodit, ale když už tam stojím několik minut přede dveřmi, rozhodnu se zaklepat.

,,Haló? To jsem já Neathir,“ ozvu se nesměle. ,,Platí ještě ten nocleh?“ Eh... možná to nebyl dobrý nápad, prosím, nechci být sežrána. A vůbec, proč mě lidi zvou do svých pokojů? To zavání orgiemi, obětováním na kamenných oltářích, obsidiánovými noži, bohové, co se skrývá za těmito dveřmi? Nějaká mučírna, určitě, nebo kult zapovězených bohů nebo se tam válí kosti a nedojezené svačinky toho kočičáka panteřího. Nebo je to nějaký blázen do zbraní nebo vědátor nebo někdo takový a chce mě použít ve svých pokusech. Mou hlavou létají čím dál více bizardní myšlenky a mám chuť utéct.

,,Ahah, dobře děkuji. No, přeci jenom jsem vetřelec, takže se klidně vyspím i na podlaze,“ nervózně se usměji. Stočím pohled na kočičáka. ,,Vážně můžu? Nikdy jsem takovéhle zvíře nehladila...“ zvědavě popojdu dopředu. Popravdě jsem ho ani naživo neviděla. Jenom ilustraci a ta se velice lišila od toho, jak takový panter skutečně vypadá. ,,Kde si k němu vůbec přišel?“ Ukradl ho chovateli exotických zvířat?

,,Aha...“ zaujatě poslouchám a přitom drbu kočičáka za krkem. ,,Odkud jsi, že tam chováte takováhle zvířata?“ Vyhrknu myšlenku dřív, než bych zvážila, zda je slušné se vůbec ptát. ,,A mimochodem, děkuji za ubytování, i když mám ráda zimu, je pravda, že radši přespím pod střechou nad hlavou,“ zasměji se a otočím se ke koupelně. ,,No, omluv mne tedy na okamžik,“ usměji se a jdu si umýt obličej, začíná se stahovat únavou, a tak to potřebuje.

,,Ah tak...“ Pousměji se a cupkám ke koupelně. V hlavě mám poněkud zmatek. Střídají se myšlenky typu: Mám takový zvláštní pocit, jako kdybych lezla vlku do tlamy... A typu: PanikaPANIKApanikaPANIKApanikahromadanesrozumitelnýchslovavýrazůvrůznýchjazycích. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. S radostí se skloním nad umyvadlo a opláchnu si obličej. No, tak při nejhorším nebudu spát, no...

Spokojeně se otřu do ručníku položeného vedle a rozpustím si vlasy. Tiše si povzdychnu, nesnáším, jak se mi vlní, když je mám dlouho v copu. Zamyslím se a vykouknu na Antaiose. ,,Mám takovou... poněkud trapnou prosbu,“ špitnu s rudým obličejem. ,,Potřebovala bych vzadu povolit korzet, nedosáhnu si tam a znova už v něm spát nechci...“ Doufám, že to nevyznělo moc úchylně, ale jestli přeci jen půjdu spát, tak ať mě nebolí záda. Stačilo mi to včera jednou. Abych potvrdila svá slova, otočím se k němu zády, přehodím si vlasy dopředu přes rameno a palcem ukážu dozadu na šněrování. ,,Když jsme byli ještě v pevnosti, tak mi ho tam nějaká holka uvázala, ale nevím, na kolik uzlů, nedokážu to sama rozvázat,“ povzdychnu si.

,,Děkuju,“ tiše vypípnu. Nevím, co si mám myslet, v hlavě mám guláš. Takže jen trpělivě čekám, dokud korzet nepovolí a v tom momentě spokojeně vydechnu. Sundám si jej, pod ním mám ještě košilku a sukni, shrbím se a promnu si bříško. ,,To je úleva... Na to, že už je nosím jakou dobu, je ten pocit, kdy si ho sundám, neskutečný,“ slastně se usmívám a protáhnu se, až mi křupne v zádech. Posléze se znovu usměji na svého hostitele. ,,Kam si můžu odložit věci?“ mimoděk zamávám rukou, na které mi visí brašna a mám přes ni přehozen korzet a plášť.

,,Dobře..." zamyslím se a odepnu si vrchní sukni i s opaskem, na kterém mám brašničky s věcmi. ,,Děkuji," zrudnu ještě více a sklopím oči. Nejsem nijak zvyklá na komplimenty. Přejdu tedy raději ke skříni a opatrně do ní věci uložím, vzápětí za nimi i rukavice a šálu. Zůstávám tak jen v košili, sukni, kterou mám přes ni do pasu a botách. ,,Nemáš ponětí, kolik je hodin?" zamyšleně pronesu.

Jeho odpověď mě poněkud zaskočí. To jsem tolik rudá? Chvilku se rozmyslím, co řeknu, pak ze mne vypadne: ,,No, popravdě, nijak unavená nejsem. Ten korzet jsem si sundala, protože mě začínala bolet bránice," zazubím se. Mimoděk zachytím jeho pohled a ještě více znejistím. Opět se ve mně začíná ozývat to moje: PanikaPANIKApanikaPANIKA... Přesunu se proto tedy plouživým a nenápadným krokem k posteli a posadím se na ni.

,,C-cože? No dobře...“ Radši už nic neříkám a vnitřně panikařím. Možná bych se měla taky vykoupat, přeci jen, než budu mít další příležitost, tak může uplynout pěkně dlouhá doba. Znovu se posadím. Co mám dělat? Co by si teď počal mistr Finghern? Hm... Kouknout se mu do hlavy? Mohla bych to zkusit. Jakým způsobem? K uším mi doléhá šum padající vody. Jistě, voda, to není špatný nápad... ,,Máš tu něco k pití?“ zvednu se z postele a z torny vylovím jednu z těch knížek.

Hm, ani kouzla nemusím používat.  Trochu mě uklidní. ,,V pořádku, jen mě to poněkud zaskočilo. A tak co si má taková počestná dívka, jako já, myslet, když ji cizinci zvou na pokoj?“ zasměju se a v mém hlase je slyšet, že ze mne nervozita opadá. ,,Voda stačí, mám tu nějaké... býlí, jestli máš zájem.“

,,V pořádku, neber si to zle," zazubím se. ,,A co se bylinek týče, mám jich s sebou celou kopu, horká voda pro ně bude asi nejlepší." Mám teda zkusit to čtení myšlenek nebo ne? Vzhledem k tomu, že mi hromadu věcí vyklopí, aniž bych se ptala, tak mám dojem, že ne. Ale tak napít se můžeme.

Usmívám se, co nejmileji umím. ,,No, spíš jako koníček.“ Nemusí o mně vědět hned všechno. Nasypu do džbánu s horkou vodou bylinky a pořádně je zamíchám, poté nám oběma naliju. Místností se rozlije vůně lesního ovoce a trochu jehličí. Snad mu to moc nepomíchá hlavu. ,,Doufám, že ti to bude chutnat,“ zazubím se a usrknu si. Doufám, že to vypiješ až do dna.

,,Co bych měla mít v úmyslu?" zasměji se a usrkávám. Tak se ukaž. ,,No, hromadu věcí, když se v nich vyznáš a víš, jak je kombinovat nebo čemu se vyvarovat." Hehehe... to bys chtěl vědět, co? Tak hezká slečna? Možná jsem ti to měla dát vypít už dřív. Ohohohoho. Asi začnu studovat čtení mysli do větší hloubky.

,,Tak, hromada jako hromada, že?“ Všechno své umění sázím na tento moment. Kamenná tvář roku. Měli by mi dát ocenění. ,,Zveš často dívky mého věku do svého lóže?“ Ah tak. Do hloubky? No, to by mě zajímalo, na co až myslí, vnitřně se zasměji, ale navenek se jen mile usmívám a dolívám.

,,Ah tak, chápu... A kočičák je moc milý, viď?“ usměji se na Pevrenha a podrbu ho za ušima. Pak pokračuji ve své... práci. Hehehehehe, přijdu si tak zlá, tak zákeřná, ó mistře, jsem učiněným zplozencem zla. Tak přitahuje, tak moc sluší, jo? KORZET ROZEPÍNAT? Nepatrně zrudnu. No, chlapče, kdybys věděl, co vím já, tak by sis možná chtěl hodit mašli. V mém nitru se rozlévá pocit vnitřního uspokojení. ,,O čem to mluvíš?“ zasměji se. ,,Mám dojem, že ti ty bylinky trochu stouply do hlavy.“

,,Tím spíš si toho vážím.“ Vskutku přemýšlíš nad zajímavými věcmi, můj milý cizinče. Můj vnitřní netvor se chichotá, co chichotá, řehtá zadostiučiněním. Někdo by ho měl zkrotit. No? No? Používej ty dedukce pořádně, ať se pobavím. Tajemně se usmívám.

Ty oči, o kterých mluví, se překvapením rozšíří. ,,A co bys chtěl dělat...?" Uculuji se. No, tak povídej, ty jeden úchylný cizinče. Vsadím boty a dva zlatý, že vím, co to je. A tady ten kočičák je jako nová revoluční balící technika? Inu, bude to ještě zajímavá noc. Trochu nervózně si prohrabuji vlasy. Hehehehehe...

,,Spíš přemýšlím, zda tě napadlo totéž, co mě," zazubím se. Hehehehe, mysli si, co chceš. Tedy, pokračuj v myšlení, myslíš si přesně to, co chci, aby sis myslel.Jo, půjdem spát. SPÁT. V jakém slova smyslu "spát"? No? No? Nononononono? Stoupá mi v krvi adrenalin. Doufám, že kvůli tomu nejsem moc červená v obličeji.

Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Oh, mistře Fingherne, bohové, dejte mi přesvědčivou kamennou tvář... Po nějaké té chvilce se naštěstí uklidním. Ano, teď je to dilema. Vstát a odejít nebo zůstat? Jeptiška? JEPTIŠKA? Tohle si zapamatuju. Beru si to osobně. Bylo mi to úplně jasné, proč mě zveš na pokoj! Ještě mi začni vyčítat mou nevinnost! Ta barbarka a sexy špičouch byly, a jsou, nadržené, jak psi! Jsi měl jít za nimi! Ostatně nejsou daleko a nechci vědět, co teď provádějí. Mistře Fingherne, že já jsem zase na vás dala. Ten špičouch byl možná méně neškodný, než tento prasák! Každopádně bránit se umím, proti magii asi nic nemá, tak co. Ať si zkouší, co chce, když se mě něco nebude líbit, prostě mu urvu....

Otevřu ústa, že něco řeknu, ale zase je hned zavřu a mlčím dál.

Usměju se. Nuununu, jsi tak roztomilý. Začervenám se a uložím se. ,,To je pravda... Děkuji za nocleh.“ Na okamžik se odmlčím a přikryju se. ,,Víš co? Snídaně bude na mě. Dobrou noc.“