Andor.cz - online Dračí doupě

Sedím na lavičce na zádi lodi, dlouhé rudé vlasy stažené v týle. U nohou mi leží zelený, značně vybledlý a opotřebovaný batoh. Nejlepší léta má už dávno za sebou, ale slouží víc než skvěle.
V rukách svírám nenabitou Lysette - henryovku s optikou, moji milovanou. Lysette. V duchu jí tak říkám, ale skutečně jen v duchu. Už v mnoha situacích mi zachránila kůži a já se jí teď musím znovu odvděčit.
Pravou rukou ji sevřu pevněji a druhou si povytáhnu brýle na hlavě výš, aby mi nespadly. Sáhnu do kapsy a vytáhnu kus měkkého hadříku. Opatrně rozeberu mechanismus a začnu ho čistit.

Cítím na sobě pohled ženy. Občas pohlédne mým směrem. Snaží se být nenápadná, ale z mého pohledu se jí to příliš nedaří. Nevšímám si jí stejně, jako nevnímám muže, který se objevil. Dají se do hovoru. Neposlouchám. Lysette je v tento okamžik důležitější.
Mohlo by to trvat jen pár minut, než vyčistím mechanismus, ale záměrně se s puškou mazlím, jako bych opečovával milenku. Na pár okamžiků si uvědomím, jak dlouho jsem žádnou skutečnou ženu neměl. Hořce se ušklíbnu a zaplaším myšlenky. Začnu pomalu dávat zbraň dohromady.

Když skončím, láskyplně zbraň pohladím a vzhlédnu. Objevil se někdo další. Opět žena. Tenhle... úkol bude ještě zajímavý a nejen proto, co je jeho cílem. Je to vůbec ještě úkol? Hranice mezi povinností a dobrovolným zapojením je tenká. Snad až příliš tenká, než aby bylo možné ji rozeznat. Jedna moje část tohle všechno možná vnímá jako povinnost, ale ta druhá...? Dost přemýšlení.
Popadnu batoh a prudce, spíše vztekle vstanu, až mi kovové ozdoby na dredech cinknou o sebe. Myšlenky, vzpomínky na minulost mi víří v hlavě a to není dobré. Stisknu zuby a zaplaším negativní emoce. Nemůžu si to dovolit. Ne tady, ne teď.

Projdu kolem ní v okamžiku, kdy si povzdechne. Na pár okamžiků se zastavím a otočím se na ni. Něco mi říká, že jsem ji už viděl. Prohlédnu si ji od hlavy až k patě. Látka, kterou má na sobě, ve mě podvědomě vzbuzuje pocit snad až přílišného luxusu na to, kam jdeme. Takže vyšší vrstva. A vyšší vrstva znamená, že... že jsem ji už musel vidět.
Podezřívavá část mé osobnosti zavelí k ústupu a držet se od ní dál. Prvním varováním mi mělo být zadání úkolu. Teď ona. Tohle nevěstí nic dobrého. Ale přece by... Ne, tohle je příliš komplikované, než aby to mohla být pravda. Jsem až zbytečně paranoidní.
Zavrtím hlavou a jdu dál, do své kajuty si na chvíli odložit věci. Žaludek se nepříjemně ozve.

Víno je dobré, ale... jaksi nedosahuje mých dávných standardů, takže zůstane jen u jedné skleničky. Ostatně jako vždycky. Dávno jsem si odvykl pít, ale naštěstí jsem zůstal u fáze, kdy mě jedna sklenička nepoloží. Tohle bývalo kdysi, před deseti lety, když jsem začínal pít. Ta nostalgie.
Vstanu a odnesu použité nádobí do jídelny. Dívají se tam na mě všelijak. Blázni. Vrtá mi hlavou ta žena v luxusních šatech a to, co je zač. Už dávno mi došlo, že ji neposlali mě ponížit a připomenout, o co všechno jsem se připravil. Zůstanou radši u tiché ignorace a možná je to tak lepší.
Vrátím se zpátky na palubu a na přídi se opřu o zábradlí.

Najednou si vzpomenu, kde jsem ji viděl. Je to dávno, tak dááávno. Ivy Kyle, dceruška bohatého obchodníka z vyšší vrstvy. Není to přímo šlechtična, ale její rodina si na svém bohatství odjakživa zakládala.
Ušklíbnu se. Když jsme se naposledy setkali, byli jsme mladí a nevybouření. Já sám se za tu dobu změnil až příliš, ona zase tak ne. Měla jen více ženských rysů, žádné piercingy a kratší vlasy. Nedovedu potlačit jisté zklamání.
Pomalým krokem k ní dojdu a nahnu se k ní.

Dostala ses daleko od domova, Ivy Kyle, zašeptám jí do ucha tichým hlasem a zvědavě pozoruji její reakci. Pozná mě? Těžko říct. Hlas mi za ty roky zhrubl. Moje vlasy už dávno nemají svoji původní barvu a tetování mi rovněž dost změnilo tvář. Brzy, až ho rozšířím, nepozná mě ani ten zbytek, u něhož byla jistá naděje, že by mě dokázali zařadit.

Lennard Lowe k vašim službám, mylady, vzdálím se od ní krok a vyseknu jí poklonu hodnou šlechtičny. Jsem si vědom té skryté urážky. Lehce se usmívám a bavím se jejím rozhořčením. Vědomí, že mě nepoznala, nepřišla mě ponížit a připomenout mi, o co všechno jsem se svou životní volbou připravil, mě hřeje u srdce.

Ten je mrtvý, odvětím tiše a vlastně jen znovu zopakuji to, co jsem slyšel jako poslední. Můj syn je mrtvý. Táhni pryč z mého domu, bastarde! Udržím kamennou tvář.
Garrette už mi dávno nikdo neřekl. Naposledy, když mě hnali z mého domova. Jaký poprask z toho musel být, když pak oznámili tu skutečnost v tisku. Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes a ne bezmála šest let. Palcové titulky hlásaly vymyšlenou tragédii a následný pohřeb znetvořeného dědice, aby nemusela být otevřena rakev.

Řekl bych, že to, co vás, mylady. Mohu vás pozvat na skleničku? Mají zde poměrně slušné červené víno, pokud byste ho chtěla ochutnat. Dávné vychování se nezapře ani po letech.
Dívám se na ni, v očích vděk. Cítím, jako bychom se potkali poprvé, ne po letech. Změnili jsme se oba. A o mém dávném chvilkovém poblouznění vůči ní vědět nemusí. Netušila tehdy, nepozná tu skutečnost ani teď.

Běž si pobrat věci. Tohle bude divoký, křiknu. Přestanu si Ivy všímat a rozeběhnu se ke kajutě. Vtrhnu dovnitř a hodím si batoh na záda. Hází to se mnou jako o život a já mám najednou pocit, že opravdu o život jde. Veškeré myšlenky se smrsknou na otázku přežití. Nejsem věřící, nikdy jsem se nemodlil a nezačínám s tím ani teď. Je třeba se spolehnout jen na vlastní schopnosti a dovednosti.

Vyběhnu ven s batohem na zádech a zbraní v ruce. Očima hledám mezi panikařícími pasažéry Ivy. Možná je to iracionální, ale jedna moje část ji nechce spustit z očí. Škubne to se mnou a já narazím do dřevěné zdi. Sevřu zbraň pevněji, abych o ni nepřišel.

Doběhnu až k Ivy a vezmu ji za ruku. Kývnu hlavou směrem k cestě ven. Slova jsou zbytečná. Myslím, že sama pochopila, jak nebezpečné to může uvnitř být. To i venku, pomyslím si, ale tam alespoň minimalizujeme riziko uvíznutí. Tady bychom byli jako sardinky uvnitř plechovky a ta představa se mi ani za mák nelíbí.
Tak rychle, jak jen to kymácení dovolí, zamířím ven. Otevřu dveře a zarazím se pod náporem vody, která se přelila přes palubu.

Musíme se schovat, pokusím se křiknout na ostatní, ale nejsem si jistý, jak moc mě slyší. Vyškrábu se na nohy. Musíme k majáku. Usušit se a promyslet co dál.
Omráčení trochu pomine, motání se zklidní. Takže přechodný stav. Jen ten chladný vítr mi dělá starosti. Rozhlédnu se po ostatních, jaká je jejich reakce na můj... co to vlastně je? Návrh? Rozkaz? Nejsem si jistý.

Máš pravdu, Ivy, ozvu se tiše a promnu si kořen nosu. Cítím se nepoužitelný. Žádná smysluplná myšlenka mě nenapadá, natož to, co bychom měli v dané situaci dělat. Asi by to chtělo chvíli odpočinku. Dočasně se nechám vést zbytkem.

Zastavím se uprostřed kroku. Ten pocit, který mě svírá, není díky otřesu. Tohle znám už z předchozích zkušeností. Někdo se dívá a ani za mák se mi to nelíbí.
Zkoumavě se rozhlédnu po okolních budovách. Snad mám dost dobrý zrak na to, aby se mi povedlo něco spatřit.

Odložím batoh a pušku a nechám si za pasem jen bowie a vrhací nože. Třiceticentimetrová čepel bowie mě tíží u nohy a dodává mi pocit jistoty. Rozhlédnu se a i když nejsem ve formě, opatrně začnu místnost prohledávat, jestli nás tam nečeká překvapení v podobě pastí nebo nějakých jiných podobných veselých dárečků.

Mlčte, blázni, zasyčím mrazivě a zasunu poslední náboj. Připravím spoušť a vyčkávám, jestli nás objeví a vrhne se naším směrem.

Nasměruji na psa zbraň. Mířím mezi žebra do části, kde vidím plápolat oheň a o které soudím, že je jeho nejcitlivější částí. Vystřelím.

Nevím, jak vy, ale poslechnu ho. Zneškodnil ho a tím nám pomohl. Navíc bych nerad potkal jeho mechanické bratříčky.
Ujistím se, že je všechno na správném místě, a zajistím zbraň, aby nevystřelila. Podle instrukcí zamířím za pult k zadnímu východu. Mezi dveřmi se ještě otočím, jestli jdou ostatní se mnou.

Přitisknu si prst na rty na znamení, aby byli potichu. Podle instrukcí se opatrně vydám ven a doprava. Neustále se rozhlížím a naslouchám. Když narazím na uličku, projdu jí až k hlavní silnici. Na pár okamžiků se zastavím a rozhlédnu se. Vypadá to, že je vzduch čistý. Gestem pobídnu zbytek skupiny, aby běželi za mnou. Mířím co nejpřímější cestou k policejní stanici, jejíž vývěsní štít se houpe ve vánku.

Cítím... teplo lidského těla? Srdce se mi rozbuší. Procitnu naplno a otočím hlavu. Ivy se ke mě zády tiskne, křídlo přese mě přehozené a ruku v... Ztuhnu. Ta... potvora. Tělo mě začne zrazovat, když si naplno uvědomí situaci.
Opatrně natáhnu volnou ruku a vezmu Ivy za tu její, tak nevhodně položenou. Jemně se ji pokusím odtáhnout z mých partií, aniž bych ji probudil.

Podívám se po Rose a chvíli přemýšlím.
Jak naznačila Rose, všichni máme důvod, proč tady jsme a při hrozícím nebezpečí bychom byli sami proti sobě, kdybychom vám nepomohli. Ale nemyslete si, že to děláme jen tak, kvůli potřesení ruky za dobře odvedenou práci. Za sebe vás varuji - jestli je to podraz, podříznu vám krk.

Dobře, Corwine. Najdeme a zprovozníme vlak. Není už nic, co bychom měli vědět?

Pozoruji Rose a vidím, jak jí při zmínce o dalších přeživších zasvítí oči.
Pokud máš v plánu zdrhnout, tak se seber a vypadni hned, zasyčím podezřívavě. Nemíním se nechat ohrozit, pokud nás někde necháš uprostřed boje. Takže se rozmysli.