Ozvěny Severní hvězdy v Eriadoru
hrálo se Jindy
od: 25. března 2014 18:47 do: 01. listopadu 2014 19:52
Dobrodružství vedl(a) Tiara
| |
 | Děj příběhu začíná chvíli před nalezením Prstenu moci u Bilba a začátkem událostí v Pánu Prstenů a staví na tom, že vše bylo malinko jinak. Tedy, že Arathorn II. nebyl jedináček a Gilraen nezůstala jediným potomkem svého otce, který přežil. Řízením osudu se tak stalo, že z Isildurových dědiců nezůstal jen jedem. Dědicové nejsou ani dva. Jsou tři. Příbuzní si krví a rodem, ale ne všichni bratři, nýbrž bratranci. A to přímí. Jsou to: Aragorn, syn Arathorna , a Gilraen. Isilthion, syn Isilian, v historii neuvedené sestry Arathorna II. a Orthanora, v historii neuvedeného bratra Gilraen. A Orondir, syn Azaldira, jenž byl synem Brendira, syna Salandirova, který byl synem Amfieny, dcery Alanty ( jež byla dcerou Ar Parazona, posledního krále Númenoru a první, zavražděnou, ženou Elendilovou) a Elendila . Orondirovou matkou pak byla krásná Nelder, dcera nižšího šlechtice, potomka jednoho z důstojníků na Elendilově lodi. I ona, jako její manžel, byla z čisté krve Dúnedain. Z nichž Aragorn je nezpochybnitelně nejstarší, Isilthion prostřední a Orondir nejmladší. Všichni byli zvláštním řízením náhody po jistou dobu, jako malí chlapci a poté ne zcela zletilí mládenci, přítomni v Roklince. Jistý čas tam byli dokonce vychováváni spolu a spřátelili se mezi sebou i s mladičkou Elrondovou dcerou, aniž by navzájem věděli, kdo jsou. Pojí je však neznámé, silné pouto…které je zároveň rozděluje a činí je, coby Isildurovy dědice, rivaly. Ale…..Aragorn je v tu chvíli tam, kde má být, Isilthion taktéž a zároveň jemu Aragornovi nablízku, aniž by to ti dva tušili…jen Orondira před časem při vyjížďce po lesích unesli…nebo spíše chtěli unést skřeti, domnívaje se, že tím oddálí další události a otupí hrot ostří osudu, které se ale tak snadno otupit nedá. Jak se tento příběh vyvine? Změní to osudy nám známých hrdinů? Změní to zemi? Snad, možná...... Nic...žádný čin...žádný příběh...nezůstane bez odezvy. Beze stop. Beze změn. Je jen na vás a na vůli Valar, jak daleko dojdete. A jak hluboké budou stopy, které vaše osudy zanechají. Zatím však se ještě nit osudu odvinula pouze málo. Jen tolik, co by stačilo k dospění a zatím nepříliš narušenému klidu mladého života, tří chlapců. Tří ohebných, čerstvých, mladých výhonků kdysi královského rodu. Kdo z těch tří má jaký osud? To vědí jen Valar. Zatím jejich život plyne tak, jak plynou tisíce jiných v těchto dnech. Zatím je příběh v samém počátku. Ale niť osudu už se zvolna odvíjí…. Zatím je tu jediné místo. Poslední výspou civilizace, před Pustinami, je zváno. Místo klidné i vířící vzrušením. Suché, teplé místo, pro poutníka, zastiženého deštěm. Hostinec. Na staré stezce, zpola zapomenuté. Kudy už málokdy vede cesta kupců s plně naloženými povozy.  Opuštěný hostinec...se to místo nazývá. Stojí zde sám u cesty.....podoben v sedě navždy usnuvšímu poutníku. Přesto není tak opuštěný, jak by jeho jméno mohlo napovídat. Dnes ne. Osud, ať jste dnes mířili kamkoliv, vás zastihl na cestě. Na té, které se říkalo....a stále říká...Stará východní cesta. Nebo k ní máte nejblíže. Smráká se. Mlha zhoustla. Stíny se dlouží a prohlubují. A z černých mraků, visících na nebi nad širokými pláněmi Eriadoru i nad zbytkem Středozemě, se už pár hodin vytrvale spouštějí mokré provazce deště. A tu…..hle…..v dáli zasvitne do zamlženého, mokrého šera poutníku slabý odraz světla. Několik paprsků světelných kuželů, vycházejících z oken starého kamenného stavení u cesty rozmoklé do blátivé břečky do níž se nohy boří místy po kotníky. To zvoucí světlo nabízí odpočinek, sucho a teplo. A snad i něco k snědku pro hladový žaludek, je-li čím zaplatit. A svlažení rtům, jimž, přes promáčení deštěm, je dnešního dne vláhy třeba. Vejděte. Tohoto večera nebudete odmítnuti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvoji rodiče, sestra Aragornova otce a bratr jeho matky, se jmenovali Orthanor a Isilian. Mnoho jsi s nimi nepobyl, neboť jsi byl v 5 letech dán na výchovu do domu mistra Elronda v Roklince. Kde jsi se ještě v den svého příjezdu, seznámil se dvěma dalšími lidskými chlapci. O něco starším Elesarem a o něco mladším Orondirem. A když se k partě přidala ještě Elrondova nejmladší dcerka Arwen, byli jste za chvilku nerozlučná čtyřka. Jako by jste se znali odjakživa. A jako by každému z vás přibyli navíc tři sourozenci. Co hloupostí jste spolu natropili. Co stromů slezli, Kolik kalhot a, v případě Arwen, sukní potrhali, které pak bylo třeba zalátat. Ty dny zkali snad pouze smutek dní, kdy jsi se dozvěděl, že tvoji rodiče byli na jedné ze svých cest na jih, v jednom hostinci, vaši rodiče zavražděni, jedem podaným jim ve víně. Tehdy jsi to ještě nevěděl, ale jejich vrahem byl muž jménem Erdor, pocházející z Haradu, který sám sebe nazýval obchodníkem s proutěným zbožím, ale ve skutečnosti byl jeho obchod pouze zástěrkou pro nekalé obchodní praktiky, a útočištěm vrahů a různých nekalých živlů. Tvoji rodiče byli zavražděni, neboť otec cosi zahlédl a něco zřejmě tušil. Ještě v době svého zrání v Roklince, jsi byl, neboť jsi ztratil oba rodiče v nízkém věku, přijat do rodiny Orondirovy. Tedy své tety Nelder a strýce Azaldira. U nich, v mlhou skrytém, tajném městečku Valar Tirith, jste pak trávily ty nemnohé dny, kdy jste se v Roklince nevěnovali práci, tréningu a studiu. Poznal jsi je a oni tě měli víc za syna, než synovce. Byl si svědkem velké rodinné tragedie, kdy Orondirova sestřička Elaia, stará tehdy tři roky, utekla v zahradě nepozorné mladinké chůvě a potrhána v lese medvědem, zemřela pak doma den na to přes veškerou snahu těch nejlepších možných léčitelů. Přesto, že Orondirova matka už pak další děti nachtěla, seznámil jsi se i s Orondirovou maličkou sestřičkou, která se narodila, vlastně náhodou, když už to nikdo nečekal, když už jste vy dva byli skoro dospělí mládenci. Jmenuje se Neldret a po jejim porodu Nelder, příliš unavená smutkem nad ztrátou své první dcerky, smířeně vzdala svůj boj se slabostí a masivním krvácením a zemřela, během spánku po prvním kojení. Neldret je slabé dítě. Zdědila ale krásu své dávné předkyně, princezny Alanty. A po valarvědí kom z předků věštecké nadání. Toto nadání ji však uvádí do stavu spíše záchvatu, než transu a ubírá jí sílu k životu. Nyní by té křehké bytůstce mohlo být tak něco kolem 30 let, přičemž vypadat bude sotva na 14 - 15, možná 16 let. Ale….už s nimi dlouho nežiješ. Od svého odchodu z roklinky jsi, na rozdíl od Orondira, doma nebyl. Tvůj mladší bratranec, o kterém jsi tuto skutečnost zjistil mnohem dřív, než Aragorn, neboť jsi trávil volný čas s jeho rodinou, zmizel při vyjížďce na lov vpodvečer třetího dne poté, kdy čas vašeho zrání v Roklincxe skončil Aragornovými zásnubami a na nich odhalením, že Elesar, kterého jste měli celou dobu jen za kamaráda, je ve skutečnosti váš bratranec Aragorn....a ten je dědicem Gondorského trůnu. K jeho zmizení došlo v místě, kde široké pláně přecházejí v zalesněnou krajinu. Na okraji rozsáhlého hvozdu. dvě míle od vsi, kde žil ( a dosud žije ) jeho pěstoun.....a tři dny cesty hvozdem od Roklinky. Na místě, kde byla družina přepadena, se našli dva mrtví, jeden zabitý kůň, skřetí, Wrrčí a koňslé stopy.....a potrhaný Orondirův plášť potřísněný krví. Od té doby jsi bratrance neviděl. Nikdo, koho znáš a s kým se stýkáš ho od té doby neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Aragorn, kterého ty si pamatuješ, byl nejdříve malý chlapec, později mladý muž. Ale on je z čisté krve Dúnedain. Ti, ač nejsou nesmrtelní, stárnou mnohem pomaleji, než ostatní lidé. Uběhlo tedy vice než 80 let, a tehdy už tvůj Aragorn stále nevypadal o moc starší, než na 30, možná 35 let. Poznala jsi jej, a s ním i druhé dva lidslé chlapce, když jsi byla ještě holčičkou. Ty chlapce s nimiž ti občas bylo dovoleno si hrát, běhat po lesích, honit se na koních i jen tak pěšky, šermovat, střílet a předhánět se, kdo dál dostřelí, kdo doskočí s koněm výš, či dál přes padlý kmrn stromu, kámen, nebo nízkou zídku a dokonce občas i lézt po stromech a vyvádět různé lumpárny ( jak už to tak děti někdy dělají), o čemž tvůj otec vždycky soudil, že se to pro elfskou šlechtičnu vůbec nehodí, jsi vlastně znala tři. Byli jako stupínky. Aragorn byl nejstarší, vůdce party, většinu zlobivostí vymyslel on. Nebo pak prostřední, Isilthion. Malý Orondir se vždycky držel spíš tvých sukní, než kluků. Alespoň dokud jste byli malí. Když jste pak vyrostli, společně se bavíc, společně trénujíce boj i jízdu na koni a společně studujíce, v pevném přátelství, upevňovaném den ze dne drobnostmi, stal se z Aragorna moudrý samotář, vyhledávající spíše lesní klid, nežli společnost vás ostatních. Často se stranící i tebe, zprvu snad z části i díky lásce, kterou se zpočátku neodvážil vyjevit. A do jeho soumračně modrých očí vstoupila hloubka a dálka. Z Isilthiona rozumný muž, zajímající se hodně o stavitelství a o vedení malé komunity, o lov o práci…a o knihy. A jeho zelené oči hořely dychtivostí. A z Orondira hloubavý, ale vstřícný mladík, nesmělý, mírný, ale ne ustrašený, galantní….a skrývající posmutnělost. S laskavou dobrotou v hlubokých, už tehdy moudrost tajících, soumračně modrých očích. A tehdy, se vaše cesty začaly rozdělovat. Tehdy někdy jsi se také dozvěděla, od otce, kým je Elesar ( v sindarštině také Estel – Naděje, neboť tak jsi jej znala) a kým jsou ti dva chlapci. Jeho bratranci, jejichž podobnosti s ním si nebylo možno nevšimnout. Nadobro se rozdělili den po tvém zasnoubení s Aragornem, kdy všichni tři Roklinku opustili. By to zvláštní den, který jim přinesl pro ně netušená zjištění . Mladý Orondir byl pak, tři dny na to, zřejmě zabit nebo unesen skřety, kteří jeho a jeho družinu přepadli při lovu na okraji hvozdu, pouhé tři dny cesty koňmo od Roklinky. A nikdo z vás už ho pak nespatřil. Něco uvnitř ti však říká, že prastarý strom Isildurova rodu má stále tři výhonky. Žádný z nich nebyl předčasně zlomen. |
| |
 | Nerozhodné toulání Byl to už měsíc od oné události. Jeden z nejhorších měsíců, co jsem zažila. Zprvu jsem hodně strádala – v horách nebylo co jíst a musela jsem se neustále skrývat. Přeci jen jsem se obávala, že se skřeti vrátí. Možná to bylo štěstí, možná osud, nemohla jsem se rozhodnout, ale další útok nepřišel. Zprvu jsem si myslela, že se vydám na západ, že opravdu dorazím do Roklinky, jak bylo v plánu. Strach nebo jiné pohnutky mě k tomu přivedly, že jsem se obrátila na druhou stranu a sledovala stopy své a svého bratra. Vrátila jsem se zpět na Starou východní cestu. Rozumné by snad bylo, kdybych se odtamtud vydala na jih. A kdybych pospíchala. Matka musí být jistě netrpělivá... Myšlenky na Lórien a na matku mě velmi zneklidňovaly. Tušila jsem, že mé rozhodnutí není zcela správné, ale nedovedla jsem z něj slevit. Nepřežila by to, nepřežila... Tak je to lepší... Ale kam až mě vlastní lži mohou dovést? Valar ať mě soudí. V dalších dnech pomalé chůze a místy až bezcílného potloukání jsem se tu a tam odhodlala k lovu a vylepšila svoje jinak nuzné stravování. Pokud jsem se neobávala, dovolila jsem si i na chvíli rozdělat oheň. Ale jen kvůli opečení masa, více jsem pozornost lákat nechtěla. Původně jsem chtěla zkusit chytit i nějakou holubici nebo hrdličku, abych matce poslala vzkaz. Chytit ptáka by nebyl problém, ale když jsem si uvědomila, že vzkaz na útržku papíru psaný uhlem z ohně by nepůsobil příliš klidně, raději jsem od té myšlenky upustila. Snad kdybych natrefila na nějaké stavení a nechali mě napsat dopis... Pocit viny stále nemizel a ani nadcházející večery mi neulevovaly. Těžko jsem si to přiznávala, ale byl to nakonec pobyt v tiché přírodě se zpěvem ptáků, který mě uklidňoval. Ano, už se mi stýskalo po přítomnosti nějakých jiných bytostí, lidí nebo elfů, nebo i dokonce trpaslíků, ale ptáci... Ti se na nic nevyptávali. Můj smutek mi četli z tváře a snad proto mi tak často zpívali. S příchodem tmy však jejich zpěv slábl a já zůstala opět sama jen se svými vzpomínkami. Nerada jsem usínala a spánek přicházel jen v nejvyšší únavě. A za zavřenými víčky mě čekaly nehezké vzpomínky. „Laithore....“ Už přes týden jsem se kolem cesty točila ve vlnkách a nyní jsem se k ní znovu blížila. Přestože tma byla hustší a mlha rozhled jen stěžovala, můj zrak mi dovolil odhadnout linii cesty pode mnou. A zároveň mi poskytl pohled na teplé světlo. Oheň...? Ne, je to... dům. Dnešní odpoledne bylo obzvlášť neutěšené. Zpěv ptáků zmlkl dříve než obvykle kvůli hustému dešti a já pocítila samotu tesknivěji než dříve. Předzvěst možného tepla ve mně vzbudila opravdovou touhu. Snad bych měla být opatrnější a více nedůvěřivá, ale zima, hlad a chuť hledět do očí lidské bytosti mé nohy rozpohybovala směrem k hostinci, který se téměř v potemnělém kraji ztrácel. Bystří jedinci uvnitř domu mohli pozorovat, jak se k záři světla blíží vyšší, štíhlá postava v mužských šatech, jejíž chůze je příliš ladná, než aby to byl člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Se svými dvšma bratranci, Isilthienem a Orondirem, jsi se poznal jako malý kluk v Roklince, kde jste byli všichni vychováváni. Byli mladší než ty ale to vám třem a Arwen vůbec nijak nevadilo při společných toulkách po okolí, při lezení na stromy ( a trhání si oblečení o jejich větve, ani při honšní se na koních, nebo hraní si v zahradách. Co jste se spolu navyváděli vylomenin. A nijak nevadilo, že Arwen je elfka, holčička a princezna a ty jsi budoucí dědic Gondoru. Byli jste nerozluční a mali jste k sobě všichni tři blízko. Až později se cosi začalo měnit. Jednou, když se nejmladší z vás, Orondir, vrátil z krátké návštěvy doma, stranil se vás, mračil se, byl ve tváři bledý a smutný.....A jednou jsi ho dokonce přistihl, jak brečí, když si myslel, že je sám. Změnil se. Už to nebyl ten bezstarostný malý kluk. Snažil se tak nadále působit a ve hrách za vámi nezaostával. Ale ty jsi ty zmšny viděl. Ale když jsi se ho jednou přímo zeptal, jen mávl rukou, sklopil hlavu a řekl, že to nic není. Daleko sdílnšjší Isilthion ti pak jednou večer, když už jste toho oba měli dost, prozradil, že Orondirovi ošklivě zemřela malá sestřička. Čas zahojil rány a vče se nakonec spravilo. Ale už to nebylo úplně totéž. Stárli jste, vyvíjela se vám osobnost, pomalu, ale jistš jste spěli k dospělosti. A vaše rozdílné povahy, které vás jako malé kluky spojovaly, vás začaly rozdělovat. Vyvrcholilo to v den tvých zásnub s Arwen, kdy zvídavý, o vše se zajímající a na vše přijít toužící Isilthion přišel s tou novinou. "Já to věděl, že nemůžeme nebýt příbuzní." spustil ten den ráno, když jste šli osedlat koně, že si vyjedete a nedal pokoj celou dobu, co jste koně čistili a strojili. Byl jak komáři a mouchy kolem. A pořád: "Ty to nechceš vědět, Elesare?" a "Tebe to fakt nezajímá." Myslel jsi tehdy na jiné věci. Na Arwen. A na to, být s ní. Měl jsi ho rád, ale nechtěl jsi poslouchat jeho mletí. Tak jsi ho nějak, už snad ani nevíš jak, odbyl, ať to tedy konečně vyklopí. A on to udělal. Řekl ti, že poslouchal za dveřmi, když se o tobě mistr Elrond s někým bavil a že ví kdo jsi. A náhodou, že jste bratranci, protože jeho rodiče byli sourozenci tvých. A Orondir, že je taky bratranec, protože jeho otec byl syn potomka Elendila a jeho mrtvé první ženy. A po tomhle odhalení jste se měli rozejít. Rozjet se do různych koutů světa. A třeba se už nikdy nesetkat. Isilthiona jsi ale, po letech, jednou potkal tak, jako se míjejí na cestách dva hraničáři. Poznal jsi ho a on jistš poznal tebe. Ale pouze jste se pozdravili a šli dál svou cestou. Mladšího bratránka už jsi, od onoho dne, pdy jste se, po tvém zasnoubení, rozešli, nikdy neviděl. Ano....slyšel jsi zvěsti, že byl unesen.....nrbo dokonce zabit....skřety. Ale...stále je mezi vámi jisté pouto. A....to pouto by zaznamenalo, kdyby jeden nadobro odešel. |
| |
 | Cesta Už dlouho cestuji, projíždím lesy, osamocen, což mi ani trochu nevadilo. Přemýšlel jsem nad minulostí, co všechno se událo a jak doba dětsví byla určitě lepší, než je to teď. Při rozmýšlení pozoruji cestu kolem, klidnou, prašnou cestu, která nemá nikde konec. Počasí se stále mění, jednou je napadnutí, podruhé by se dalo plavat vzduchem, jak příšený liják byl. V dešti se mi moc cestovat nechtělo, tak jsem si našel cestou skryté místo před deštěm, kde jsem onen déšť přečkal, pak jsem opět vyrazil. Opět ponořen do svých myšlenek, sám. Cosi mě nutí si vzpomenout na Arwen, na kterou myslím prakticky po celou tu zpropadenou cestu, na kterou jsem vyrazil dobrovolně a momentálně zjišťuji, že kdybych se usadil někde v lese, udělám lépe. Když opustím les, mířím travnatou stezkou kamsi, bez cíle. Cesta ubíhá pomalu, kůň nespěchá, sám toho má také dost. Už zase se schyluje k noci. Další bezesná noc od začátku cesty. Vyhlédl jsem si plácek na malém ostrůvku na louce, kde je pár stromů, které by mohly posloužit pro tuto noc. Zásoby jídla se tenčí, nezbývá mi, než si něco malého ulovit. Netrvá dlouho a povede se mi chytit zajíc na louce. Koně nechám pást se a odpočívat a sám se dám do příprav na noc. Moc se mi nezamlouvá, že je tu tak velká a místy i nepřehledá plocha, protože horda může být víceméně kdekoliv a je se mi potkat nechce, protože jsem sám a oni po jednom nechodí. Mezitím, co se oheň rozhořívá, připravím zajíce, kterého dám později péct. Okolím se moc nezabývám, jen se rozhlížím natolik, abych případně někudy utekl, když se někdo objeví. Večeře je celkem fajn, nejsem ani nikým rušen a to vlastně po celou noc. Brzy k ránu se spustí hrozný liják. Musel jsem vyrazit, není kde se schovat. Cesta je rychlejší než doteď. Jedu tak celý den. Večer je to už volnější tempo, déšť neustával. V tom jsem zahlédl v dáli světlo. Že by konečně záchrana? To není oheň, je to světlo okna. Blížím se rychle, minu i kohosi, který jde stejnou cestou. Konečně dorazím k domu, odkud vychází světlo. Uvnitř je hluk, zřejmě hostinec, což je i označené. Koně schovám pod střechu, aby nezůstal na dešti. Chvíli na to vkročím do dveří hostince. Je to přítmé, což mi ani trochu nevadí. Objednám si něco k pití a odeberu se k místu, kam nedopadá prakticky žádné světlo. Kápi jsem si nechal na hlavě, kyž už ji mám celou cestu, nebudu to měnit. Usednu na židli a pohodlně se opřu - rád, že jsem někde, kam neprší a že si mě nikdo jinak nevšímá. Hostinský mi přinese korbel piva, ze kterého se napiji, pak se dám do pozorování okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Seděla jsi u jednoho z oken a nemohouce dělat cokoliv jiného, abys neměla za zády toho slizkého hada Grímu, vzala jsi do ruky jedinou věc, která ho nudí. Vyšívání. Nudí to i tebe. Raději bys nějak pomohla strýci. Nebo venku cvičila s mečem. Nebo se šla projet na koni. Jenže....v tu chvíli by se táhl za tebou. A.....on je tu jedinou věcí, která je ti ještě odpornější, než nemoci nic dělat. Snad tě ten den valar vyslyšeli, neboť jsi náhle zaslechla pod okny dusot kopyt. A ržání. Tohle neznělo jako mávrat Jezdců. Byl to jeden kůň a byl vyděšený. Možná zraněný. |
| |
| V hostinci Laineth Stále hustš prší. I přesto, že máš na sobě celkem kvalitní oděv, který dlouiho dokéže chránit tělo před mokrem a chladem, i tento oděv už před půlhodinlou nasákl vodou, že by se dal ždímat. Vlasy se ti dávno slily do mokrých provázků, plášť ztěžkl vodou nejméně o dvě, možná o více kil. Na tvém těle není snad jediného suchého místečka, kam by se déšť ještěš nedostal. Můžeš jen děkovat osudu za pevné, vysoké boty, neboť prašná, štěrkema kamínky sypaná cesta, se proměnila v řečiště kalného, blátivého potoka, kde blátivá břečka sahá místy po kotníky. V nemnohých, zato hlubokých kolejích vyjetých nějakým vozem, dokonce i hodně nad kotníky. Jak se tak vlečeš k hostinci, rychlým tempem tě mynil jiný osamělý poutník, sám stejně promočený, jako ty, jedoucí na promočeném koni. Moc jste si jeden druhého neprohlíželi. Déšť a v šeru houstnoucí mlha snižují viditelnost, přináší chlad a popohání ke zvýšení tempa. Kůň toho poutníka proběhl blátem a přidal na tvůj, už tak dost zablácený, plášť ještě několik blátivých stříkanců, jak se mu bláto s nechutným mlaskáním rozstřikovalo od okovaných, rychle se míhajících kopyt. Chvíli na to v pomalu se krátící dálce před tebou, zavrzaly v pantech otvírané staré dveře a na krátký okamžik jsi zahlédla siluetu mužské postavy v plášti, s kápí na hlavě, která se musela mírně sehnout před vstupem do lokálu. Na tu chvilku jsi z dálky zaslechla také ozvěnu ruchu uvnitř. Byla slyšet i hudba....housle, flétna...snad loutna...bubínek. A pak se s vrznutím a bouchnutím dveře rázně zavřely. To už skoro vcházíš. Než jsi pak vzela za kliku, dvěře opět zavrzaly, otevřely se a tebe málem porazil vysoký, obtloustlý, lehce podnapilý muž...vzhledem venkovan, nejspíš z nějaké nedaleko ležící malé vísky, polosamoty či samoty. Těžce se opřel o veřeje dveří, zamžoural a zasílil na tebe vodnaté šedé oči. "Pardooon....Á mladíček." odtušil a přiopile, dobrácky, se na tebe usmál. "To máme dneska kurva hnusný počasí, co?" a vydal se, ne příliš pevnou chůzí, kamsi podél zdi stavení. Zřejmě odložit venku to, co uvnitř vypil. Dveře nechal za sebou otevřené. A vítr v náhlém poryvu vehnal dovnitř chlad, chumáš stříbrně mléčné mlhy.....a minimálně vědro hustě padající vody. "Zavřete!!" ozvalo se z lokálu. Voní odtamtud pečeně na bylinkách, česnečka, bramborák.....a kachna se zelím. A taky je tam cítit kouř z tabáku, rozlité pivo, kořalka. A mokrá těla. Lidská a nejen lidská. A psí. Proti dveřím, ve velikánském krbu, hoří vysokým světle oranžovým plamenem polena o šířce paže středně velkého skalního obra a na rožni nad nimi se opéká obrovská kýta s níž na rořni pomalu otáči asi dvoumetrový, plešatý pořez v ušmudlané hospodské zástěře, uvázané přes zašedlou plátěnou košili s místy spravovanými rukávy a tmavohnědé kalhoty. Tento pořez, pravděpodobně sám hostinský, je tu evidentně doma, neboť má na nohou jen dřevěné domácí škrpály. Otočí rožněm. A podívá se směrem ke dveřím. Má dobrácky vypadající, kulatý obličej se dvěma bradami a vlídné modré oči. "No nestůjde ve dveřích, mladý pane. Pojďte dál, ať nám sem nepouštíte chlad." řekne a usmívá se na tebe. Aragorn Dveře hostince ošklivě zavrzaly, když jsi je otevřel, ale zevnitř se k tobě vylinulo přívětivé teplo, prosycené směsí libé vůně pokrmů ( maso na bylinkách - odhadl bys to na bazalku, šalvěj a tymián, s trochou česneku a možná polévané pivem, pak česnečka, bramboráky, zelí, pečená kachna, vařené brambory), kvalitního tabáku a nepříliš libých vůní mokrých těl a chlupů, rozlitého piva a kořalky. Vešel jsi a dveře za tím studeným, sychravým večerem, přirazil prudčeji, než jsi možná chtěl. Způsobilo to, že se po tobě ohlédlo několik tváří a v dobrácké tváři obtloustlého, rožněm právě otáčejícího hostinského, se na chvíli objevil nesouhlasný mrak. Ale nikdo ti nevěnoval dlouhou pozornost. Byl jsi pro ně prostě jen další promočený poutník, spěchající se do hostince ohřát a snad něčím občerstvit. Usedl ksi do ztemělého rohu vpravo vedle krbu. kus od jednoho z oken, hledících na rozmoklou cestu venku. Pivo ti přinesla mladá dívka, pravá dcera venkova, zaoblená na některých místech trochu víc, než je obvyklé, ale nijak rušivě. Zamrkala na tebe hlubokýma sytěš zelenýma očima zpod dlouhých řas a krásně se usmála. "Tam je ale nečas, že?" řekla. Měla příjemný hlas, ale celkově nabyla ničím zvláštní. "Budete k tomu pivu něco jíst, pane hraničář?" Počkala si na tvou odpověď a pak odešla. Když se rozhlížíš po lokále, vidíš toto: U velkého stolu pod oběma na cestu hledícími okny, slaví hlučně nějací obchodníci buď něčí narozeniny, nebo dobrý obchod, nebo skutečnost, že bez nehody dospěli až sem. Jsou už řádně opilí a některému z nich se občas povede spadnout ze židle, když se snaží plácnout onu modrookou děvečku po zadku. Hostinský točí nad ohněm rožněm s velkou vepřovou kýtou. U stolu vedle slavících obchodníků tři promočení, mlčenliví elfové, podle vzhledu asi Lórienští, distinguovaně usrkávají ohřáté víno, k čemuž jeden z nich po malých kouskách přijídá bílý chléb a masi z vidličkou a nožem obíraného kuřete, na kterém po obrání zůstává jwště tolik masa, že by se jím dosyta nakrmil nejeden sirotek. Zpod stolu vpravo vedle vstupu do lokálu na chatrně obrané kuře hladově kouká velký, plavý pes s černým čumákem a maskou hlavy, černým pálením na všech čtyřech, černou špičkou ocasu a bílou náprsenkou, opíraje při tom hlavu o zkřížené přední tlapky a bok o nohu kohosi, nejspíš ještě kluka, otočeného k tobě zády, skloněného nad miskou česnečky. Chlapec sedí u stolu pro osm osob sám, pouze z tlustým, vousatým, černovlasým mužem, oblečeným jako bohatý měšťan. Nejspíš se svým otcem. Muž má před sebou na stole položený tmavě zelený klobouk, který obvykle nosívají myslivci, zdobený bažantím a sojčím pérem a stříbrnou sponou ve tvaru hlavy kance, fajfku s malovaným keramickým troubelem s motivem květin.....a zpola dojedenou půlku pečené kachny se zelím a bramborovým knedlíkem. A děvečka, jiná než ta modrooká, kyprá dívka, mu právě přináší korbel s pivem. O kus dál, Na malé, podiu za mohutnými zády s rožněm točícího hostinského, právě pět hudebníků na chvíli odložilo své nástroje, aby si zavdali každy z pinty piva a podělili se spravdelivě o kus bílého chleba a flék masa právě odříznutý z opékané kýty. U malého stolku za podiem.....přímo naproti nálevnímu pultu, takříkajíc přímo u zdroje, sedí čtveřice uplně promočených trpaslíků. Jejich promočení jim nijak nebrání v hojmém pokuřování dýmek.....a hlasité hře pokeru, při které se notně hádají a občas padne i nějaká ta pořádně rázná facka či herda. Pes u mohou chlapce široce zívl, položil si hlavu na zkřížené packy a zavřel oči. zpod stolu se v tu chvíli vyštrachala malá, černá, chlupatá kulička, s plavým pálením na nohách, okrajích uší, na bradě a pod očima apo celé délce spodní strany ocasu a širokým bílým pruhem okolo krku. Štěně....jistě ne starší, než pět měsíců, se rozverně ohnalo po kolem letící velké masařce, ale zadní tlapky ho zradily a ono z výskoku dopadlo na zadek. Přestalo si tedy hrát, přitulilo se k velkému psu, zavořilo tlamičku do dlouhých plavých chlupů na jeho boku....a také spokojeně snulo. Mezitím se dveře opět otevřely a do místnosti vešel ten, koho jsi prve předjel na cestě. Na první pohled je to elfský mladík, s rusými vlasy a nehezkou, jen nedávno zhojenou, jizvou v elfsky pohledné tváři, sahající mu až přes oko. Dobrému pozorovateli, a tím ty jsi, ale nemohou uniknout ladné elfské pohyby o něco ladnější a obliny na postavě v místech, kde chlapec zaoblen nebývá.....a také vyraznější vydutí mladíkona oděvu v místě, kde by chlapec měl plochou hruď. Ano.....ten chlapec je nepochybně dívka. Mladičká, kýmsi ošklivě ve tváři poraněná, elfská dívka. Velmi unavená, promočená a zablácená, elfská dívka. Ta jizva nemůže být o moc starší, než měsíc. A očividně ji nikdo nesešil, neboť po zranění zůstává dosud patrná mělká brázda. |
| |
 | Long way of walker Tolik let už minulo. A tak rychle utekly od té chvíli, kdy jsem začal být sám. Kolik, že už to je? Šestnáct....ano šenáct let, přesně tak dlouho by to mělo už být. Hrozně dlouhá doba, která se člověku nezdá. Ale co chtít čas se docela slévá, když jste stále na cestách, jako já. Panečku a že jsem toho už věru procestoval docela dost. Jooo v trpasličích horách jsem s nimi pil pivo do němoty, v Roklince a jiných elfích sídlech poslouchal krásné melodie a pozoroval přírodu, na hostinách se přežíral s pulčíky a vždy to projel na celé čáře....ano i Bílé město a Rohanské pláně jsem už viděl. Všechny místa jsou víceméně krásná. Tedy za předpokladu, že se po nich neprohánějí skřeti, nebo jiná havěť. "Skřeti....dlouho jsem už žádného nezabil. Nějak se mi poslední dobou vyhýbaj." Zacuká mi koutek úst pod kápí. Někdy začínám uvažovat, že bych si měl pořídit alespoň koně. Šlapat furt někam pěšky začíná být únavné zvláště, když povozů, které by mě svezly alespoň kousek cesty rapidně ubývá. Ale tak nestěžuju si. Avšak na druhou stranu upřímě řečeno už by to chtělo, nějakou vesničku, nebo místo, kde bych složil hlavu. Nevypadá to dnes na moc pěkné počasí a mě se věru nechce být mokrý, jak kostelní myš. Ano sice jsem zahalen do pláště, ale i tak. Cítím, jak se mi na zádech mírně pohupuje meč a zbytek mé malé bagáže. Nohy mě už trochu bolí, ale i tak šlapu tou nejschůdnější cestou, kterou se dá. Ani vlastně nevím, jak dlouho jdu bez odpočinku. Možná půl dne, kdo ví. Původně jsem to plánoval jen, jako menší vycházku v klidném tempu, ale hold příroda si usmyslela, že dnes na procházku počasíčko nebude. "Přece tu musí být alespoň někde pár chalup." Vzdychnu potichu pro sebe a trošku si upravím bagáž na zádech už mě ten meč s lukem a šípy trošku tlačil, když byl pořád ve stejném místě. Na chvilku se zastavím a rozhlédnu. A nakonec v naději, že najdu přístřeší se opět vydám na cestu trošku svižnějším tempem. |
| |
| Hostinec - Varein A tak jsi prošel notný kus Střdozemě a nyní kráčíš po Staré kupecké cestě, směrem k Hůrce. Ale padla mlha....nad Eriadorem teď často leží mlha, a to nejen k večeru.....Smráká se a, už celé tři hodiny padají z černých mraků na obloze praménky vody ( ano, tomu už se nedá ani říct kapky ), vodou přesycená zem už odmítá další přijmout...a do Hůrky je to ještě kus cesty po rozmoklé, pomalu se blátivým potokem stávající, cestě, kde sice není mnoho vyjetých kolejí, ale i ta jedna dvojitá brázda po nedávno projíždějícím povozu ( nožná více, jedoucích těsně za sebou v jedné stopě ), je dost hluboká, aby tu v ní voda sahala vysoko nad kotníky. Tvůj hraničářský plášť, důkladně impregnovaný mnoha lety sezení u ohňů i polykání prachu cest, tě dlouho chránil před mokrem, ale i on nakonec promokl a voda ti pronikla až na kůži. Teď už bys těžko hledal na svém oděvu i těle jediné suché místečko. zvlhla i tětiva luku, šípy v koženém pouzdře....promokla i pochva meče. A přes krytí kápí se ti z vlasů tvoří mokré provázky. Navíc fouká slabý, ale studený vítr. A.....teplem bys nazval něco jiného. Naštěstí.....nebyl jsi tu tak dlouho, že jsi úplně zapoměl, že tu to stavení stojí.....ti promoklým šerem zasvítila vstříc přívětivým, suchým, teplem zářící okna Opuštěného hostince. |
| |
 | Cesta Tenhle den byl čím dál nepříjemnější. Za chmurného těžkého rána, když jsme vyráželi opět na cestu se Roovi začala uvolňovat podkova, takže o nějakém rychlejším tempu se mluvit nedalo, já se zachytila vlasy o větev, která se zalomila a zamotala se ještě víc a nešla vyndat. A do toho začalo ještě pršet. Bohužel nebyl dnes zrovna dvakrát dobrý den. Vysoukala jsem se do sedla, Zachumlala se do pláště a už už jsem chtěla vyrazit, když se mi nad hlavou ozvalo táhlé zapískání. Jistě, ani Nacil nechtěl moknout. A stejně jsme museli jet víc než pomalu, podkova nebyla moc na pevno, ale musel to vydržet ke kováři. Dřív se o to asi nikdo nepostará. A aby mi kulhal to taky nechci. Nacila jsem si posadila před sebe a oba nás trochu zakryla pláštěm. Alespoň něco co ochrání před deštěm no ne? Nezastavila jsem se ani přes poledne. Stejně nebylo kde, když stále pršelo a počasí se zhoršovalo. Vážně to bylo horší a horší. Déšť neustával a já cítila jak můj plášť pomalu ale jistě začal propouštět vodu. Zvlhlá ramena i záda zábla, ale nic jiného než pokračovat mi nezbylo. Teprve až na večír jsem v mlhavé dáli zahlédla světélko. Světélko, které skýtalo jistou možnost se ukrýt. Nebylo ještě sice nijak blízko, ale čím blíže jsem byla, tím lepší náladu jsem měla. „ Možná budeme mít dobrou večeři a chvíli tepla. A ty možná čerstvé seno Roo.“ Promluvím k nim tiše s lehkým úsměvem a přejedu po mokré srsti svého koně. Ani jemu to není příjemné. Komu by tenhle nečas byl, že? Opravdu jsme měli snad víc štěstí než rozumu, když se světýlko přeměnilo v několik okének, které vypadali více než přitažlivě. Budova byla hostincem, který lákal svým teplem a snad i něčím dobrým do žaludku. Roa jsem uvázala pod stříškou, kde na něj nepršelo, v rychlosti jsem z něj vytřela vodu smotkem slámy, aby neprochladl a sebrala jsem své věci. Lehce ho poplácám po krku a vydám se do hostince teď už ve společnosti pouze Nacila, který se mě držel pevně na ruce. Rychle se protáhnu dveřmi, abych dovnitř nepustila toliko chladu a té divné mlhy. Na dnešním dny bylo něco zvláštního. Ne jen,že se mi dneska zrovna ne úplně dobře cestovalo, ale ten déšť. Takový déšť už hodně dlouho nebyl. Stáhla jsem si z hlavy promočenou kápi a trochu zatřásla hlavou. Z vlasů mi tekla voda a nepříjemně stékala pod košilí. Jsem mokrá jak myš. A můj jestřáb také. No čím dál lepší. S chutí jsem se usadila u stolu poblíž nejteplejšího místa v hostinci a objednala jsem si jak večeři, tak i pití a seno pro svého koně. Nacila jsem usadila na opěrce židle za sebou a protáhla jsem se. „ Tohle je lepší co myslíš, než tam venku.“ |
| |
| Hostinec Pití mi donese jakási dívka, ke které na moment od okna vzhlédnu. To ano... Odpovím, pak ale ještě odpovím na otázku. Ne děkuji. Pak už dívka odejde. Rozhlédnu se po hostinci, kde jsou nejpíše jen místní, případně nějaký poutník, kterého zastihl déšť. SLedování ukončí osoba, která vejde do dveří. Na první pohled vypadá jako mladý muž, jen ty pohyby jsou jemnější, takže to asi bude žena. Po tak těžké dedukci se napiji piva a znovu vyhlédnu ven, na cestu. Stále prší, je to strašné. Znovu se ponořím do svých myšlenek. Rozmítám nad budoucí cestou, kam pojedu, kterým směrem. Znovu budu cestovat sám, bude to příjemnější a budu se starat jen o svůj krk a nebudu muset přihlížet i na dalšího - maximálně, že by se o sebe dokázal postarat sám. |
| |
| Hostinec Calime Když jsi vytírala slámou svéjo koně, někdo prošel kolem, vrzly otevírané dveře hostince a prostranatví před nimi na chvíli ozářilo teplé světlo, vonící pečení na bylinkách, česnečkou, bramboráky, zelím a pečenou kachnou, kuřetem a vařenými bramborami......a taky dýmem z tabáku a páchnoucí mokrou látkou, kůží, mokrymi psy, rozlitým pivem a kořalkou v podivuhodné, pro hostinec v dešti charakteristické, směsi. Po chvíli ten kdosi dveře zase zavřel a s ním odešlo to světlo, teplo i ta směsice vůní a pachů. Ale to už jsi i ty stála u dveří a vcházela. Vešla jsi a chvíli zůstala stát. A pak jsi rychle sešla do tepla a sucha a usadila se k jedinému stolu, kde je ještě místo. Sedí tam asi dvanáctiletý, černovlasý chlapec s vysokým, obtloustlým, vousatým mužem. Ti dva jsou tu zjevně spolu. Zřejmě otec a syn. Dále tam sedí mladý muž.....typický hraničář.....to on byl nejspíš pčed chvílí tím, kdo prošel kolem tebe, neboť je nejméně stejnš mokrý, jako ty a tvůj dravec. Pod stolem leží spící velký plavý, dlouhosrstý pes s čerbým pálením a o něj opřené, taky spící, černobílé štěně s plavým pálením a tlamičkou zabořenou do srsti na boku toho velkého psa. Plavý pes začichal, na chvíli zdvihl pravé víčko.....A zase usnul. U stolu z druhé strany u vchodu sedí tři elfové, o stůl dál osm lidí, asi obchodníků, cosi hlučnš slaví....už asi delší dobu, nboť řada z nich je notně opilých. V zastrčeném tmavém rohu u oknavedle obrovského krbu s velikánskýmim, hořícími poleny, z velké části kryt stínem, ale sámmmající dobrý přehled o celém lokále, sedí sám u stolu pro dva, ale s jedinou židlí, nějaký muž v kápi. Je tak dobře skryt, že blíž ho opravdu není možno vidět. Nenápadné postavičky, jíž je možno považovat za ošklivou jizvou znetvořeného, sotva dospělého mladíčka, jenž působí, že také přišel teprve nedávno, neboť nerozhodně postává....promočený...stranou pod schody, jsi si zorvu vlastně skoro nevšimla. Ani htdabníků, na malém podiu, kteří momentálně nehrají, neboť jedí. Aragorn Po chlapecky oděném děvčeti s jizvou po chvíli vstoupil promočený, tobě neznámý mladý hraničář, rozhlédl se po lokále a posadil se na volmé místo k chlapci se psi a k jeho otci. Dívka stojí pod schody a pomalu, zamyšleně, si tě prohlíží. Přímo tebe. Ten pohled je tak intenzivní, že jsi, díky němu, skoro přehlídl dalšího vstupujícího promočeného hoosta, dlouhovlasou dívku....elfku s vlasy barvy letního slunce ( když nejsou promočené), oblečenou téměř po hraničářsku....s promoklým jestřábem na ruce. Než jsi ji zaznamenal, usadila se u stejného stolu, jako mladý hraničář a Jestřába posadila za sebe na opěradlo židle. Určitě k sobě ale ti dva co vešli naposled nepatří, neboť mazi nimi neproběhla žádná, ani němá, komunikace. |
| |
| Hostinec Za chvíli přichází další. Ohlédnu se ke dveřím, abych se mohl podívat, kdo přišel. Čísi pohled mě ale ovlivňuje natolik, že se na onu dívku podívám. Jak ji tak sleduji a ona mě, sotva si všímám dalších příchozích, celkem mě rozhodila - i když by se to nemělo stát. Pohlédnu na další zřejmě hraničáře, kteří se mlčky usadili k jednomu stolu, ale zřejmě nejsou známí sami sobě. Sklouznu pohledem zpět na dívku pod schody. Chvíli přemýšlím a jen letmo pokynu rukou k volné židli naproti mě - možná pozvání, aby si přisedla a nepostávala v povzdálí. Třeba prohodíme i pár slov. |
| |
 | Soudný den, neboli den kdy, už jsem musela odejít Už několik nocí, mám pořád jeden a stejný sen. Probouzím se s hrůzou v očích a tím mě doprovází i zrychlený den. Nevím kde ti kluci jsou, ale věřím, že Orondir je stále někde tam venku. A já to dokážu, několikrát jsem o tom mluvila s ostatníma, že se musí jít hledat, ale nikdo mě neposlouchal, proč taky jsem jen žena a to podle nich mám mlčet a dělat vše co se na váženou elfku sluší. Ano sice jsem zasnoubená, ale kdy jsem ho naposledy viděla. Je to dlouho a nevím zde to má stále nějaký význam. Jemu asi na mě nezáleží, ale já tady sedět nemohu, musím něco udělat. Musím jo najít, proto, že ten sen mi něco ukazuje a to, že ho mám najít. Jen nevím, zda to můj otec pochopí, ale nedá se nic dělat, proto dneska odcházím. A nikdo mě nezastaví, prošla jsem do haly, kde byl určitě můj, otec něco tam řešil, nechtěla jsem ho rušit a tak jsem jen koukala na něj chvíli a pak šla do svého pokoje. Vzala nějaké věci do batohu, spíše mužské než ženské, protože na cestách by se to nehodilo, Vzala jsem si svůj plášť, který mě dokonalé chrání a není v něm taková zima, ale nezapomněla ani na deky na víc, jak pro sebe tak svého přítele. Můj věrný přítel, bílí nádherný kůň, projezdil semnou snad měsíce. V Roklince se začalo něco chystat, všichni kolem byli zaměstnání a já mohla v klidu odejít pryč. Zašla jsem si pro něco k jídlu na cestu, abych vydržela. Zmizla jsem do stájích, kde jsem si osedlala Erendera. Ten stál a pochodoval, jakoby na místě. Snad čekajíc, už na mě, občas jsem si říkala, že mi čte myšlenky. Promluvím na něj a pohladím po hřívě a hlavě. "Nányë alassëa omentielvanen." Vezme své sedlo a vyrazí, zadní cestou z roklinky. Naposledy jsem zastavila, tak abych spatřilo svůj starý život. "Namárië" Odjela jsem tedy pryč. Jela jsem tam, kam mě to táhlo. Nevím kde to je, ale jela jsem tam. Dojela jsem do míst, kde pustina se táhla. Cítila jsem stísněně, a do toho jsem chytla pěkný déšť. Podívala jsem se nahoru a koukala jsem do nebe, moc sem z něj neviděla, jen na tváři cítila studené kapky. Vidím z dálky blikající červené světlo, jela jsem k tomu. Jak jsem si mohla všimnout je to poslední dům, před vlastně ničím. Takové poslední : "dej si pozor, máš ještě poslední možnost se otočit a odjet zpět odkud jsem přitáhla. Jela jsem pomalu k tomu místu, nahodila jsem si kapi zpět na hlavu, aby mi nebylo vidět do tváře, nepotřebuju nějaké čumilové. Došlápla jsem na zem, a vzala i batoh. Koně jsem odvedla, nějak kde bude trochu sušeji. Svou zbraň, jsem si dala pod kabát, tak abych případně mohla ho rychle vytasila. Sáhla jsem za kliku a otevřela dveře. Nebylo mi nijak vidět do tváře. Prošla jsem k jednomu stolu a ani nijak nekoukala, kdo je kolem. Nevím, jak reagují na elfy. Opřu se o židli a čekám, až někdo přijde. Jakmile tam přijde, objednám si pouze vodu a něco k snědku. Hodím batoh vedle na židli. V rukou držím svůj náhrdleník, věčnosti, nějak pochybuji, že je to co chci. "Orondire, najdu tě. To ti slibuji." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to už týde, kdy tvá dcera poprvé vykřikla ze spaní. Týden, kdy podlouhé době prvně, neklidně se převraceje na lůžku jako v horečkách, vyslovila jméno chlapce se soumračně modrýma očima, který by teď už mohl....měl být mladým mužem. V posledbích dnech, když sen neodcházel, vstoupil jsi jemně do spící mysli své dcery a viděl, co v neklidném snu spatřila ona. Kaštanově hnědou klisnu, kterou znáš....vřdyť jsi ji sám daroval odcházejícímu, se smutkem se loučícímu chlapci spolu s mečem z dílny elfských mistrů a elfskou sponou do pláště, zdobenou malým safírem, coby kapkou rosy ( Tři, byli ti chlapci. Tři princové z krve Elendilovy. Tři výhonky kdysi mocného krílovského stromu.....a všichni tehdy dostali dary na rozloučenou. Nejstarší - Estel - budoucí král, v Bílem městě - po právu zdedil úlomky meče Isildurova, k tomu tvá dcera se mu zaslíbila. Prostřední - Isilthion - snad jednou bude pánem obnoveného Anúminasu a země Arnor - získal meč z dílny elfských mistrů, plášť a k němu sponu se smaragdem v místě, kde by na skutečném listu ulpěla rosa. A nejmladší - Orondir - i jemu bylo určeno být králem - to jemu jsi věnoval koně, meč a sponu)...zde ve snu však klisna nestála poklidně ve stáji ani nenesla svého pána, živého a zdravého, vstříc osudu. Ne. Přes rozlehlé pláně Rohanu letěla, zpěněna, vezouce umdlévajícího jezdce, jenž ze tří vážných ran silně krvácel. A kopyty bušila pak do zavřených bran Edorasu. To byl sen, který bzdil za nocí tvou dceru Arwen a nedal jí spát. A tento sen byl i příčinou, že nakonec, neposlušna tvých proseb, přání, ani apelů, odjela....snad hledat jej. Ani se neohlédla. Nerozloučila. V té chvíli tolik podobna dávné Arethel. |
| |
| Opuštěný Hostinec Začínal jsem tu vodu a déšť přímo nesnášet. Můj plášť snese opravdu hodně a měl jsem ho za velice spolehlivý, což stále mám. Ale tomuhle dešti, který bych spíše přirovnal k řece, kterou někdo z nebe neustále lije na nás dolů fakt nakonec neodolal. Vody je všude víc než bych chtěl za svůj život vidět. Oblečení velmi nepříjemně studí, ač si na to tělo časem zvykne, ale na ten chladný vírt rozhodně ne. Ten je opravdu příliš nepříjemný, abych ho přijal. "Do háje, kdyby v tomhle šmatlali trpaslíci asi by museli plavat." Zašklebím se a snažím se vidět přes mokré vlasy dál na cestu. Hůrka je ještě zatraceně daleko a je mi jasné, že v tomhle počasí tam dneska určitě nedojdu. A přitom je to tak hezké a útulné místečko a místní hostinec je tam přímo bezvadný. Vždy se tam člověk dobře nají a odpočine si a případně pozná i zajímavé lidi. Ach jak rád bych se teď hřál v hostinci misto toho, abych tady moknul. Ani nepamatuju, kdy bylo v Eriadoru tak hnusně. To nezvěstuje nic dobré. Ještě chvíli šlapu než mne zahltí úleva. "Jsem to ale vůl! Já zapomněl! Ano!" Buší mi myšlenky v hlavě a já přidám do kroku, když vidím světýlko toho opuštěného hostince, který tu přece stojí už dlouho. Nikdy jsem se v něm moc nezdržoval, takže není divu, že jsem zapomněl, že tu je. Teď je vítaný až příliš. Rychle dojdu až k jeho dveřím a vklouznu dovnitř. Musím vypadat, jako mokrá slepice. "Brej večír." Ozvu se, když se za mnou zaklapnou dveře a přelétnu pohledem osazenstvo. Následně se vydám za hostinským, který bude asi u výčepního pultu. "Máte volný pokoj, něco dobrého k jídlu a pití a pokud možno místo někde u krbu, abych oschnul?" Optám se vlídně a s nadějí. Tohle je to co nejvíce nyní potřebuju a přitomto plánu si ještě budu muset ošetřit zbraně ale to chvilku počká. |
| |
 | Cesta tam a bůhví kam ještě... Vyšel jsem před třemi dny z vesnice, kde jsem dokončil svou práci rolníka. Povzdychnu si a jdu dál. Šel jsem po cestách, po lesních cestičkách a i tam kde nebyly žádné cesty, což je obyčejně všude. |
| |
 | soukromá zpráva od Éowyn pro Stíny Edorasu
Je slunný den a za oknem panuje bezvětří a teplý sílu nabírající den. Na rozdíl od obyvatel hrdého Edorasu. Strach... Ten se vkrádá spolu se stíny do zdí města. Strach, který cítí všichni, ale nahlas o něm málo kdo promluví. Tak jako já. Neutěšené a prázdné zdají se zdi Meduseldu. Můj král jen sedí v přítmí a nechává si nalévat jed místo vína od svého rádce raději, než by naslouchal hřejivým slovům silných válečníků a jezdců. Éomer je se svou družinou a Théodredem kdesi v jízdmarce. A já nemohu změnit vůbec nic... Řasy se mi zachvěly ale jediná slza neukápla z nich. Polknu a na napjaté šíji je znát to slabé pohnutí věčně potlačované bolesti a stesků, jak mi život protéká mezi prsty na dlaních a uniká. Král je stále slabší a nemocnější a ani mi nedopřává sluchu. Bratra trápí zvěsti ze světa. Ani trénovat s mečem a jezdit na koni nemohu, protože všude kam se hnu je ten odporný malý červ! Svěsím hlavu. Valar vědí, jak úmorné je pro mě vyšívání. A přece je snesitelnější než jeho slizký podlézavý hlas. Protáhnu jehlu naditou zlatou nití, udělám už ani nevím kolikátý steh a povzdechnu si. Píchla jsem se do prstu. Z malé ranky na bříšku ukazováčku vytekla kapička krve. Olíznu ji. Nechce se mi pokračovat v marném ztrácení času, který se možná až příliš rychle krátí. Mě, strýci, bratrovi i bratranci, celému Rohanu, celé Středozemi...
Zvenčí k mému sluchu dolehl hluk. Půl úderu srdce jsem nemohla uvěřit. Dusot kopyt, ržání. Snad zmatené, vyděšené, bolestné… Vyšívání mi spadlo z klína, jak prudce jsem se vymrštila na nohy a vyhlédla z okna ven. Tam nádherné ušlechtilé zvíře držel jakýsi měšťan a zmateně se rozhlížel přemýleje co s ním. Viděla jsem jezdce. Nesesedal, ale ani neležel přes sedlo. Jen se pevně držel a nejspíš si i omotal otěže kolem zápěstí, aby nespadl v návalu slabosti, o které věděl, že ho brzy skolí. Nebyl čas meškat. Ten muž potřeboval pomoc! Ani nevím kdy naposledy jsem tak běžela. V šatech se špatně pospíchá a překvapeného Grímy ve stínu sloupů si také nevšímám. Asi za mnou půjde, ale tohle mi nemůže zakázat. Vyběhla jsem ze síně, rozrazila bránu a překvapení strážci se ohlédli mým směrem. Já hrdá a rázná seběhla schody k místu, kde čekala nádherná hnědá klisna se svým jezdcem a mužem, který ji přivedl až sem…
Uklonil se. „Má paní,“ hlesl uctivě, ale já neměla čas se mu příliš věnovat. „Děkuji ti, že jsi ji přivedl. Tomuto hraničáři, jsi dnes zřejmě zachránil život.“ Oplatila jsem mu střídmým úsměvem a jala se kontrolovat mužův stav. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se měšťana, ale ani na něj nepohlédla. Zdálo se, že zraněný dýchá. Hodně mělce, ale ano. Ještě žije… „Dergor, paní.“ Ale než mu stačím něco říct, velitel stráže Haradir s ještě jedním zbrojnošem a s Červivcem v čele, dorazili až k nám.
„Ale, ale, má paní…“ začal. Má tvář se v ten okamžik stala ledovou sochou vytesanou do bílého mramoru. „Nemáš už, čím bys králi víc otrávil rozum?!“ syknu a otočím se na něho. Jeho oči se rozšířily, černé mastné vlasy spadající mu kolem bledé tváře… Jak já ho nenávidím! „Vezměte ho dovnitř, Hardire!“ Nečekám na rádcovo vzpamatování. „Vy Dergore, vezměte klisnu do stájí, ať se o ni postarají.“ Měšťan nemešká a hned jak Hardir s druhým válečníkem, uvolní muže z třmenů a sejmou ho z hřbetu, vezme koně a odvádí ho. „Králi, Théodenovi se to nebude líbit,“ už zase mluví ten had. Ale já ho ignoruji. Teď přeci nezáleží na tom co říká. Nějaký hraničář se zatoulal až do blízkosti Edorasu a byl ošklivě zraněn. Měli bychom mu poskytnout všechnu péči, kterou můžeme. A přesně to hodlám učinit. „Král Théoden neodmítne poskytnout pohostinnost zlatých síní hraničáři v nesnázích.“Ohrazuji se chladně. Nikdo jiný na to nic neříká a já se nemíním zdržovat. Musím jít o pár kroků napřed, abych stačila vydat rozkazy k přípravě pokoje pro zraněného a poslat pro ranhojiče. Služebnictvo hned vyplní co je třeba. Gríma mě neustále sleduje. Cítím na svých zádech jeho odpuzující slizký pohled. Nikdy nepochopím proč ho tu strýác stále trpí, ale teď je třeba udělat jné věci. A jak se ukáže i červ má jinačí věci na práci. Nejspíše zase otravovat mysl mému strýci, ale přes to, jak mne bodne na hrudi, doprovázím nemocného do pokoje a opomohu mužům s jeho uložením na lůžko.
Starám se o strýce. Vím jak dát první pomoc, ale tento muž je ošklivě poraněný. Jak zkoumám jeho zranění je jasné, že ztratil spoustu krve. Na pravé noze ošklivá rána jako od zvířete, na levém boku ošklivé bodnutí, na levé ruce sečné zranění, a na hlavě najké starší zranění…
Ale sotva jsem se stačila na všechno podívat a chystala se omývat jeho rány, dorazil ranhojič a ten se ujal ošetřování sám. Byla jsem mu k ruce. Zdálo se to lepší než vyšívání, nebo naslouchání Červivcůvým slovům. Sledovala jsem práci mistra v ovazování ran, míchání mastí a zašívání. Bylo to ošklivé, ale já neuhnula pohledem ani na chvíli. Hraničář vypadal, jako by spal a nic z toho jakoby se ho netýkalo. Ani hnisající zranění, ani ztráta krve, ani jed v ráně na ruce, který ranhojič zjistil, že tam je. Navenek chladně sleduji jeho počínání. Jak velice opatrně ránu kontroluje… Uvnitř však opět cítím jak se ledová paže bezmoci stahuje kolem mého hrdla.
A pak dovnitř vtrhne Červivec. Chtěl něco říct. Otevřel ústa. Ale jak uviděl tu ránu, pohled mu padl na mě a já mu chladně odolávala. Odešel… Nevím kam. Nechci to vědět. Jen jak práskly dveře jsem se zachvěla po celém těle. Chce se mi plakat v temném koutě svého pokoje, ale je tu ten hraničář a ranhojič, který mne žádá abych mu podala obvaz. Ten namočilv hojiném odvaru z bylin, který má ránu vyčistit, ale na čele má hlubokou vrásku a ta nevěstí nic dobrého. „Přežije?“Zeptala jsem se ho stísněně. A on na mě jen ustaraně pohlédl. „Nevím, má paní. Ztratil hodně krve. Byl zraněn černou čepelí a to jsou ošklivá zranění. Nemám jak mu z rány dostat jed. Tohle mu trochu uleví a pomůže, ale neuzdraví. Pokud se nestane zázrak, nemohu vám slíbit jeho život.“ A to se ještě nezmínil o ošklivém poranění na boku a noze. Ale já mu bez známek pohnutí přikývl na souhlas a polkla svou hořkost. Ranhojič vstal a začal balit své věci. Služebná odnesla vylít vodu od krve a přinesla čistou. „Zůstaňte nablízku, prosím, kdyby se mu přitížilo.“ Řekla jsem ještě tomu felčarovi a on mě ujistil, že zůstane nedaleko, ale, že se musí na něco ohlednětoho jedu podívat. Nechala jsem ho být a zůstala u lůžka. Dohlédla jsem, aby okno bylo otevřené, aby hraničář leželv klidu a odpočíval. Má horečku. Dávám mu obklady a přemýšlím, kde se tu tak náhle vzal, vždyť toho nejsou obyčejná zranění… |
| |
| V hostinci Déšť s přicházejícím večerem nabýval neskutečné hustoty. Zdálo se, že všechna mračna z Mlžných hor, se kterými si hráli skalní obři, byla najednou nahnána na tuto východní planinu, aby tu strhla všechnu svou zátěž. Chvíli jsem se snažila choulit do pláště, ale nakonec jsem měla všechno promočené a chlad se mi vlhkostí oblečení zažíral ostrými zuby pod kůži. Jen vysoké boty mě chránily od toho, aby se nezačala neovladatelně třást. Díky nim jsem i přes vysoké blátivé podloží kráčela trochu sebejistěji. Jezdce, který mě minul, jsem sotva vnímala. S dalšími kroky ke mně doléhal ruch hostince – hudba a hovor. Zdálo se, že bude plný. Snad najdu místo... Příliš mě netěšilo, že se budu tísnit s jinými. Také jsem se obávala, kdo všechno bude přítomný. Ještě jsem netušila, jaká překvapení jsou na mě nachystána. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vzít za kliku, se dveře prudce otevřely a já hbitě uskočila. Muž, jehož vrávoravé kroky a pach, který se kolem něj vznášel, pil spíš více, než bylo zdrávo, se na mě zakaleně podíval. Nepoznal nic, ale jeho úsudek byl pro mě málo utěšující. Jen jsem přikývla na souhlas a nijak jsem se k jeho hodnocení přírodního nečasu nevyjadřovala. Chvíli jsem toho muže pozorovala, jak se potácel po okraji domu, než jsem se otočila za daleko libějšími vůněmi – jídlo, pálící se dřevo, pachy lidského a nejen lidského tepla. Nejspíš jsem stála mezi dveřmi příliš dlouho. I díky křiku, který se kvůli tomu strhl, a také za pomoci poryvu větru jsem vběhla dovnitř. Dveře se prudce zavřely a já se nesměle rozhlédla po osazenstvu. Ne, opravdu jich tu nebylo málo. Skupinka trpaslíků, obchodníků a dokonce elfů. Ty jsem si prohlédla nejpečlivěji, poznala jsem, že jsou z Lórienu. Ovšem jejich tváře jsem neznala, a tak jsem jen mohla doufat, že v té mé nevyčtou rysy mé matky, která z Lórienu pocházela. Ovšem jeden muž mě zaujal více. Jeho tvář jsem velmi dobře poznala a svůj údiv jsem marně skrývala. Aragorn? Tady...? Je to náhoda nebo se něco děje...? Doufala jsem, že on mě nepozná. Byla jsem jen jedna z mnoha obyvatelek Roklinky. Znal by snad jméno mého otce, ale i to nejspíš zapadlo ve vzpomínkách. Já jeho tvář však znala velmi dobře. Rychle jsem sklopila oči. Více pozornosti jsem lákat nechtěla. Až oslovení hostinského mě donutilo k pohybu, ale to už mezitím do hostince přišli další lidé. Nesměle jsem se na muže, kterému tato hospoda očividně patřila, usmála a snažila se vyhledat místo. Mnoho jich volných nebylo. Nechtěla jsem si přisednout k žádné větší skupině, ani k elfům. Tu jsem pohledem zachytila Aragornův pokyn. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem k jeho stolku přišla a pozdravila ho lehkou úklonou hlavy, přičemž pravici jsem si přitiskla na prsa: „Pane...“ Pokud nic nenamítal, posadila jsem se. Až když jsem se usadila, prohlédla jsem si ty, kteří přišli po mně a vzali místo rychleji a bez váhání. Byla mezi nimi dívka, taktéž elfka, která byla doprovázena jestřábem. Poté přišel muž, tichý cestovatel, který žádal jídlo a pití. A nakonec další muž, jehož odění ve mně vzbuzovalo údiv. Zdál se, jakoby přišel z lidského města. Ale příliš zkušeností jsem s lidmi neměla. Vlastně toto je první místo, kde je tolik jiných ras najednou... Vždy jsem žila jen mezi elfy... Ani on nepřišel sám, byl doprovázen orlem. Překvapilo mě, kolik zvířat se zde sešlo. Ptactvo jsem milovala a ono svým způsobem milovalo mou přítomnost, ale nikdy jsem je k sobě trvaleji nepoutala. Zdálo se mi to kruté. Ovšem mezi nimi přišla i jiná žena v cestovním oblečení. Její rysy mi byly velmi povědomé. Chvíli jsem váhala, protože jsem to považovala za nemožné, ale nakonec jsem z ní údivem nemohla spustit oči. Je to pravda... Je to ona, paní... Arwen Undómiel, Večernice svého lidu... Můj pohled poté přelétl k Aragornovi a pak zpět k Arwen. Nesedli si k sobě, snad se k sobě neznali, ale já byla zmatená. Co oni dva tu dělají? Na stejném místě? Nejspíš ani Arwen by nepoznala mou tvář, ale moji matku by zajisté znala. K mým uším dolehly hlasy, jak si ostatní nově příchozí objednávali. Odtušila jsem, že s vlastním množstvím peněz, které mi zůstaly, si budu moci dovolit akorát polévku a snad jeden pohár horkého vína. Ale jistá jsem si nebyla. Vždy vše platil bratr a také měl u sebe všechny mince. Po ohledání jeho těla jsem však zjistila, a bylo to samozřejmé, že i toto mu skřeti vzali. Až tedy ke mně někdo přijde, nejprve těch několik mincí ukážu a zjistím, zda to na polévku a víno stačí. Pokud ne, dám přednost polévce. Nedovedu si představit, že by to nestačilo ani na tu. Na mysl mi zatím přicházelo mnoho otázek. Mám přiznat, že Aragorna poznávám? Že jsem si vědoma toho, že je tu i Arwen? Bála jsem se však o něčem takovém začít. Měla jsem dojem, že bych se do svých řečí ještě více zapletla. Už tak mi stačilo, že jsem se bála, že Aragorn můj převlek odhalí. Záleží na tom, zda jen ve své duši, nebo veřejně... |
| |
| Hostinec Hleděl jsem zase ven z okna, na cestu. Ten déť mi kazí náladu, no ale s tím nic nenadělám. Ohlédnu se za dalším hlukem u dveří. Tentokrát vešla osoba v kabáte chvíli za ní osoba v klobouku. Rychle se to tu plní, jen co je pravda. Ze zahloubání mě vytrhne příchozí v mužském oblečení. Pohlédnu na ni a jen s pokynutím hlavy snad i pozdravím a odsouhlasím nevyslovenou žádost o volnou židli u stolu. Osoba mi připadala známá, ale přemýšleje nad Orondirem to jen přejdu a znovu se vrátím pohledem k přítomným osobám zde. To, že tu všichni kolem dokola mají zbraň mě moc netěší, ale co dnešní době nadělám. Znovu vyhlédnu z okna. Už se těším, až déšť skončí a já vydám znovu na cestu. Nejspíše s novým cílem - pozjistit, jestli ještě Orondir žije a případně mu nějak pomoci. Sám to nejspíš nezvládnu, ale žádat někoho jkože doprovod za prakticky 90% smrtí se mi také nechce a to asi ani nikdo nepůjde. Když mě okno přestane zajímat, ohlédnu se zpět do místnosti. Až teď si všímám, jak je vlastně ponurá, až je to smutné. Okolní nábytek snad ani nekomentuje si začnu prohlížet každého zde, v místnosti, třeba narazím na známého. |
| |
| Hostinec Přichází další a další lidé. Venku lije jak z konve a vážně není překvapující, že se všichni chtějí schovat. Jen mě překvapuje, že zrovna v těchto místech se pohybuje tolik lidí. Přicházející si prohlédnu jenom zběžně. Docela se věnuju Nacilovi a jeho sušení. Ovšem když do dveří vstoupí muž s orlem, Nacil roztáhne výhružně křídla. Chtěl by mě chránit, i kdyby ho to mělo stát život a všechno peří. Chytím ho za šňůrku a zašátrám v brašně, abych vytáhla jeho čepičku. Bude o něm vědět, ale neuvidí ho. Budu ho moct přenést aniž by se snažil něco provést. Pravda normálně by se v přírodě asi koukal někam schovat, ale tady? Vždyť tady ani není kde. A navíc by mě tu nenechal. Potichu si povzdechnu, když Nacil sem tam zapípá a doufám, že ten chlap má rozum a o svého dravce se postará, aby se tady ti dva nepocupovali. Po té opět postavím Nacila na opěrku židle a pohladím ho po bříšku. Je klidnější to je pravda, ale i tak není úplně v pohodě. Přinesou mi jídlo, takže se pustím v tichosti do večeře. |
| |
| Hostinec Varein Sedl jsi si ke stolu, kde je nejvíce volných míst, A vzápětí po tobě vešla a ke stejnému stolu zasedla plavovlasá elfka, oblečená téměř po hraničářsku, s jestřábem, sedícím na její ruce. Posadila ptáka na opěradlo židle a sama pak usedla. Hostinský u nálevního pultu nestojí. Nestojí tam nikdo. Hostinský sedí na stoličce po pravé straně vedle krbu a točí rožněm s masem, opékajícím se nad ohněm. Voní to nádherně, že se z toho sbíhají sliny. Vyslechl (sedí kousek od tebe) tvou objednávku a pro pití ti poslal jedno z obsluhujících děvčeat. Pak si stjnou dívkou nechal přinést talíř, vstal a ukrojil ti z pečené kýty velký plát masa. Zabírá ten talíř skoro celý. Dívka s jestřábem si také objednala a byla jí donesena večeře. Tobě byl k masu přikrojen pořádný kus velkého tmavého chleba a přiložena vidlička a nůž. Než jsi se ale mohl do vábně vonícího pokrmu pustit, Znovu vrzly dveře a vešla žena, podle způsobu chůze elfka, podle vznosnosti chůze a gest urozená. Do tváře jí nevidíš, neboť je selá zahalená ve světlém, dlouhém cestovním plášti a na hlavě, hluboko do očí, má kápí. Přesto, že i ona je promočená až na kůži (jistě musí být), jako y s ní do lokálu vstoupil zvláštní mír a klid....a jakoby třpytivý jas. Proto jsi černě oděného podivína, vpadnuvšího dovnitř vlastně vzápětí, téměř nepostřehl, dokud jestřáb elfské dívky nezareagoval na orla, přicházejícího s ním. Po chvíli ten muž zakotvil na jedné z volných židlí u vašeho stolu a Jeho orel seskočil z jeho ramene na stůl. Převrhl ti korbel s pivem do klína svého pána, vzbudil zamračený, nesouhlasný výraz ve tváři hostinského...a chystal se vrhnout na tvé maso. Arwen Když jsi vešla....i přes kápi, kterou máš na hlavě, upoutal tvůj příchod mnoho pohledů. Vlastně skoro všechny v místnosti. Všimla sis i soumračně modrého pohledu Aragornova. Ale ten, oproti očekávání, svůj pohled opět stočil jinam. Tři Lórienští elfové, sedící u malého stolu po tvé levé straně, ale vstali a pozdravili tě dvornou úklonou. A pak posbírali své věci a s gesty, zvoucími tě a nabízejícími ti jejich místo, s další úklonou, odešli....pravděpodobně do pronajatého pokoje, spát. Ten stůl je vlastně přímo proti přívětivě žhnoucímu krbu v němž se nad ohněm, olizujícím obrovské polena, pomalu na rožni otáčí libě vonící velká vepřová kýta na bylinkách, otáčená pečlivě velkým, mohutným, plešatým mužem se spokojeným, dobráckým výrazem ve tváři....což je nejspíš sám hostinský. Ten se na tebe usmál a zastavil pak v běhu děvečku, která mířila ke kuchyni poté, co sklidila po elfech z nyní už tvého stolu, přitáhl si ji blíž a něco jí krátce pošeptal. Děvče kývlo a odběhlo. A za chvilku se zjevilo zpět, nesouce na malém podnose pohár, s horkým červeným ovocným vínem se skořicí. U dělala před tebou pukrle a postavila ti opatrně nápoj na stůl. "Vzácná paní...Táta říká, že tohle je pozornost podviku, za postu, které se mu dostalo. Aby jste prý u nás neprochladla a neodstonala svou cestu, která vás sem zavedla v takovém nečase a v takové době."nesměle se usměje, nervozně opět udělá pukrle....a celá nesvá, hledí se co nejdříve ztratit. Oči ostatních v lokále se opět obrátily jiným směrel a hosté se vrátili k jejich původní činnosti. Aragorn se ještě jednou rozhlédl. Ano.....jeho oči jsou soumračně modré a ve tvém srdci má místo důležitěšjší, než jiní......Ale ty tu teď hledáš jiný soumračný pohled. A ten zde není. Bornaf Hned ve dveřích jsi, při svém rychlém vstupu, zakopl o práh a málem sletěl z těch tří nízkých schůdků u vstupu. Našel jsi ale rovnováhu, skoro okamžitě. A také jsi hned objevil volnou židli a zakodvil na ní. Tvůj orel ti zaryl, nejspíš schválně, za to nazvání slepicí, drápy do ramene trochu víc, když z něj seskakoval na stůl. Aby tam vzápětí naletěl do něčího korbelu s pivem zvrhl ho a skoro celý ti ho vylil do klina. Vynadal jsi mu, ale on si z toho nic nedělá a než ho stačíš chytit, rozběhne se po stole přímo k večeři některého z hostů. Hostinskému, sedícímu na stoličce vedle krbu a otáčejícímu tam rožněm, se přítonmost dravce na stole ani trochu nezamlouvá. Ale to už u stolu stojí děvečka, připravená vyslechnout, tvou objednávku. A taky ji vyslechne a odejde splnit. Aragorn Pozvaná dívka v chlapeckém oděvu přijala s úctou tebou nabízené místo. A....když jsi se znova rozhlédl, postřehl jsi mezi novými známou tvář. Blízkou tvář, kterou by jsi neměl moci přehlédnout ani v největším, nejrušnějším davu. U stolu, kde prve seděli tři Lórienští elfové, teď sedí rovněž elfka. A pohrává si v prstech se svým náhrdelníkem věčnosti. Je to Arwen. |
| |
| Hostinec....Co se děje kolem vás Opilá společnost začíná pospávat s hlavami na desce stolu. Jeden si dokonce ustlel i na zemi pod stolem, kam spadl. Několik se jich vrávoravě odebralo do patra k pokojům. Zdvihl se i dvanáctiletý chlapec od stolu se psi a dravci, lehkou úklonou se rozloučil s hosty u stolu, objal otce, do náruče vzal štěně a, zívaje, odešel také spát. Spát se vydala i jedna ze tří obsluhujících děveček, nahrazena jinou. Byla to ta, která předtím obsluhovala Arwen. Hostinský se sdvihl ze své stoličky vedle krbu, naposledy polil pečící se kýtu pivem, uždíbl kouesk masa a ochutnal. A zase se posadil a začal točit rožněm. Po chvíli ze opět zdvihl, přirazil stoližku až ke stěně, sundal rožeň s masem a odnasl ho do kuchyně. Po chvíli zase vyšel, otřel si ruce do zástěry a postavil se za nálevní pult, kde se opřel o lokty. Zkuchyně vykokla kulatá tvář postarší hnědovlasé ženy s drdolem utvořeným z copu. Zřejmě hostinského žena, co tu dělá vrchní kuchařku. "Panstvo! Bude ještě někdo jíst?" zeptala se tak, aby to bylo slyšet po celém lokále. "Jestli jo, tak se teď dopeklo maso....A je tam polívka. Kachna a zelí. Králík. Srnčí. Zbytek kančího guláše od včera....Jooo...a bramboráky." zakončila svůj hlasitý proslov. Hostinský natočil pintu piva a podal jí ji. Vzala ji a vypila ji skoro na najednou. Trpaslíci u stolu nejblíže kuchyni si hned nechali přinést rovnou celou kýtu, chleba a, samozřejmě, ještě pivo. A než se stihl někdo ozvat, pustili se do masa i chleba se stejnou vervou, jako předtím do karet a hádek nad nimi. Hostinského žena nad tím jen zakroutila hlavou. "Pečeně tedy už není." nahlésila pro jistotu. kdyby si náhodou trpaslíků někdo nevšiml. A zalezla zpátky do kuchyně. Hudebníci, na podiu u stěny, mezi krbem a cpoucími se trpaslíky, konečně dojedli, dopili a uradili se, co teď budou hrát. Někteří uklidili nástroje a vzali si jiné. [14:06:05] Jackie Decker: |
| |
| Hostinec - Laineth Když hostinská zalezla zpět do kuchyně, zastavila se u tebe jedna z děveček. Prohlédla a přepočítala si mince, vzala si je. A po chvíli ti přinesla polévku, kousek tmavého chleba, lehce namazaný výpekem z masa a pohár s horkým vínem posypaným tochou skořice. |
| |
| Slepice blbá Zakopl jsem a padal jsem, ale ještě, že jsem měl svou hůl, zarazil jsem se o ní a zastavil se a vyrovnal jsem se. Ale to už bylo před několika minutami, teď jsem seděl na židli a objednával si. A přitom jsem uslyšel, jak ten blbec vylil pivo a to na mně! Zandával jsem si v duchu. "Prosím pivo pro toho nešťastníka." vstanu a chytnu ptáka. "Ty jsi debilní pták, slepice." zavrčím a přivážu si ho k ruce a dám mu na hlavičku čepičku. "Když se neumíš chovat, tak smůla." řeknu jenom a povzdychnu si. Je mi jedno, že jsem politý, stejně jsem byl mokrý, ale pak si to musím někde vymáchat. |
| |
 | soukromá zpráva od Fealin pro Dopsala jsem v hostinci dopis, začínal a končil jako každý jiný dopis, ale bolelo mě u srdce, když jsem si uvědomovala, že jdu zase dál od otce, ale svět byl tak veliký a krásný, že jsem nemohla jinak. V dopise stálo: Drahý otče, píši ti z Minas Thirith, z nejkrásnějšího města, které jsem doposud viděla, bílé věže a vysoké skály, na nichž město stojí jsou jako z jiného světa. Nyní půjdu dál do Rohanské říše, kde v Edorasu sídlí rohanský král, chtěla bych zahlédnout zlaté síně a podívat se na město pánů koní, jakmile dorazím do Edorasu, znovu ti napíši, tvá milující dcera Fealin. Přeložím list a napíši na něj. Doručit Galmemu, rybáři od Dol Amrothu. Pak vyjdu z hostince, kde jsem seděla jen proto, abych mohla v klidu napsat dopis. Cestou na tržiště si prohlížím domy a lidi. meč se mi jemně houpá u pasu a luk pevně drží na zádech, i s dvacítkou šípů v toulci. Pod lukem mám plášť, světle zelené barvy a pod ním modré šaty. Rudé vlasy mám rozpuštěné a občas mi je vítr neposedně foukne do tváře. Na levém rameni mám brašnu, na niž je přikrývka a ve které jsou mé osobní věci. Dojdu až na tržiště. Dopis stále držím v ruce a procházím stánkaře, ptajíc se jich na to, odkud jsou, konečně najdu kupce od nás a přemluvím jej aby dopis dovezl otci. Stálo mě to sice jeden stříbrný, ale ten byl více méně za jeho ochotu. Cestou z tržiště se dívám co kde je, ale protože nemám peněz na plýtvání, soustředím se jen na jídlo. Koupím si chleba a schovám jej do brašny. O trochu chudší, ale o hodně veselejší vyrazím na cestu do Rohanu. Z Minas Thrith vyjdu na sever a během dopoledne dojdu až Drúadánskému lesu. Cesta běží kolem něj a pak se stáčí na západ. Jdu svižným tempem. Když je kolem poledního, sednu do stínů prních stromů lesa a najím se chleba co jsem koupila na tržišti. Z potůčku si doplním vodu a znovu vyrazím na cestu. K večeru jdu stále kolem lesa, nyní už míří cesta na západ, ale do Rohanu je cesta dlouhá. Vejdu mezi stromy a podívám se po příhodném místě k odpočinku. Posbírám dřevo a rozdělám ohýnek. chvíli jen tak sedím a přemýšlím, než vstanu a jdu se projít. Přeci jenom kousek masa o žaludku by nebyl od věci. Meč mám stále u sebe, stejně jako tornu. Založím šíp do luku a dívám se kolem sebe, nezahlédnu li něco co by bylo k snědku. Asi po půl hodině cestování uvidím srnky, jak se poklidně pasou, ale je mi líto je zastřelit, protože jsou pro mě moc velké. Vrátím se zpět k dohasínajícímu ohni a přiložím na něj nové dřevo. Lehnu si na deku a přikryji se pláštěm. Kokajíc do plamenů a s rukou na jílci meče usnu pod stromy Drúadánského lesa. |
| |
| Hostinec Dneska mi myšlení trvá trochu déle než obvykle, protože až teď si uvědomím, že jsem si všiml kohosi. Ohlédnu se od okna zpět na hostinec a znovu překontroluji přítomné zde. Arwen nedaleko zahlédnu už ve chvilce. Na moment se podívám ještě přes stůl k dívce, která si sedla. Dopiji zbytek piva z korbele, až pak vstanu ze židle a několika kroky se dopravím ke stolu, u kterého zrovna Arwen sedí. Roklinka je odtud celkem daleko... Prohodím, když dojdu k onomu stolu a zastavím se. Zrovna tady bych tě nečekal. Aragorne nevymlouvej se, prostě jsi slepý, no. Nesedám si, jen z okolí shlédnu na elfku u stolu. |
| |
| V hostinci Jakmile jsem se usadila, cítila jsem, jak mě polil chladivý pot. Váhala jsem, co před Aragornem říkat, co neříkat a zda vůbec něco říkat. Než bych sledovala jeho tvář, začala jsem stejně jako on pozorovat okolí. Nejzajímavější to bylo asi s majiteli obou dravců. Většinou jsem bývala ve styku s pěvci, ale měla jsem i několik ochočených dravců. Ovšem nikdy nebyli ke mně tak pevně připoutáni. Nežádala jsem to. Všimla jsem si, jak elfka zabezpečila svého jestřába. Bylo to moudré, protože v potyčce s orlem by neměl příliš šancí. Především se ale zdálo, že jestřáb svou paní velmi ctil. Za to orel měl svou hlavu. S lehkým údivem jsem pozorovala jeho činění na stole. Téměř se zdálo, že jeho majitel si s ním neví příliš rady. Ale nakonec ho uklidnil. Znovu jsem se ohlédla tam, kam možná putovaly i oči Aragorna. Ano, k Arwen. Její přítomnost prosvětlila celý tento ušmudlaný lidský hostinec v deštivém nečasu. Bylo to zvláštní... Bytost, která někdy zažije krásné večery v Síni ohně a slyší její zpěv, na tyto chvíle a na kouzlo Imladris nemůže zapomenout. Na chvíli se mi zdálo, jako bych zvuk těch písní znovu slyšela. Ale to je pryč... Pryč jsou ty chvíle, kdy jsem po těch místech chodila s bratrem ruku v ruce... Nyní, když jsem nebyla v pustinách sama se svým smutkem, přišel příval slz ještě snadněji. Rychle jsem sklopila oči a snažila se mrkáním slzy zaplašit. Z pohroužení do vlastního zármutku mě vytrhl až hlas ženy. Nebyl to dívčí hlas, proto jsem se překvapeně ohlédla. Šlo o jinou, starší, snad manželku hostinského. Působila jako silná a velmi bodrá osoba. Takové ženy mezi elfy nenajdete... A vlastně mě takové ženy trochu děsily. Znovu jsem se rozhlédla po sále a nic jsem neříkala. Sotva jsem tušila, na co mi můj obnos stačí, a tak jsem se nechtěla hlásit o jídlo veřejně. Doufala jsem, že některá z dívek přijde i k našemu stolu. Zatím jsem postřehla, že sál prořídl a zklidnil se. To však hudebníky neodradilo a začali znovu hrát. Bylo to celkem příjemné. Se zaujetím jsem je pozorovala. Přivedlo mě to na jiné myšlenky a dovedlo mě to uklidnit, přestože to bylo trochu odlišné od hudby, v které jsem vyrůstala. Zatím se u mě stavila i jedna z dívek. Opatrně jsem se usmála a s obavou sledovala, jak počítá mince a odchází. Netrvalo dlouho a vrátila se. To, co nesla, mě opravdu překvapilo. Tolik jídla... Zakručelo mně v břiše a to tak, že i Aragorn to musel slyšet. Dlouho strádající žaludek se hlásil o své. Aragorn zatím vedle mě dopil pivo. Zvedl se a já jeho kroky samozřejmě sledovala. Ano, dalo se to čekat, přišel k Arwen. Vlastně mě to potěšilo. Měla jsem tak dojem, že je něco svým způsobem v pořádku. Nyní jsem se ale na chvíli přestala věnovat ostatním. Potřeby těla musely být také ukojeny. Nasála jsem nejprve vůni vína a trochu jsem usrkla. Poté jsem se pustila do polévky, ke které jsem přikusovala chléb. Snědla jsem ji do poslední kapičky a po chlebu vysbírala i drobečky, které snad nešikovným ukusováním spadly na stůl. Když jsem nádobí lehce odsunula, vzala jsem do obou dlaní pohár, který stále trochu hřál, a zaposlouchala jsem se do hudby. Omamující vůně rudé tekutiny mě nutila snít. Kde je asi Orondir... Netušila jsem nic o nových zprávách. Ano, byl na cestách, ale to bylo vše, co jsem věděla. On by můj smutek chápal... Byl mým přítelem. Snad víc, než si sám uvědomoval. Pomalu jsem upíjela víno a dál vzpomínala a dumala nad tím, co dělat. Nechci se vrátit do Lórienu a uzavřít se s matkou do smutku. Ale jistě se už musela ptát. Je to měsíc, co jsme jí nepodali žádné zprávy. Snad někdo přišel s listem do Roklinky. Ale přepadení se stávají.... Je-li vůbec ještě živá... Čím více jsem nad vším přemýšlela, tím mi přišlo těžší se rozhodnout. Ale byla jsem si jistější, že na místa, která jsem zvala domovem, se vracet nechci. Ne sama. A já jsem sama... Ovšem byly tu ještě horší starosti, tedy spíše nutnější k řešení. Kupříkladu, kde dnes budu spát. Na nocleh jsem už zaručeně dost peněz neměla. Snad by mě nechal hostinský přespat zde v sále? Zatím jsem se ale ptát nechtěla, jen jsem dál upíjela po malých locích víno a utápěla se v myšlenkách. Tu a tam jsem se ohlédla po Arwen, jako po zdroji letmého uklidnění. |
| |
| Moje slepice se zase urazila... Laineth *Laithor* Dojedl jsem polívku a i chleba, pousmál jsem se a pohladil svého orla po zádech. "Ty mi dáváš kamaráde, to je hrůza." povzdychnu si. Orel mezitím se vzbudil a sundal si drápem čepičku, podíval se na mně a začal mi lovit v kapse sušené maso a snědl jeden kus. "Hej!" zavrčím a uklízím zbytek plátků, které mi vytáhl z kapsy. |
| |
| V hostinci – Slepý muž s orlem Snad bych se zvládla ve svých myšlenkách a lehkých doušcích vína utápět, dokud bych neusnula na stole nebo nevypila ten teplý nápoj. Ale nakonec to bylo přerušeno ještě dřív. Na stole mi přistál orel. Nejprve jsem sebou cukla a pak překvapeně zamrkala očima. Ano, prvotní byl úlek, ale nyní jsem se už nebála, když šlo o ptáka. Opatrně jsem k němu natáhla ruku. Nemusel by být nepřátelský – ještě nikdy žádný pták, ani dravec ke mně nebyl nepřátelský. Ale rozhodně je jiný. Dost svéhlavý... Už jsem se chtěla ohlédnout po jeho zvláštním majiteli, když tu jsem uslyšela jeho hlas vedle sebe. Mlčela jsem, s rukou napůl nataženou k dravci. Trochu nedůvěřivě jsem se na něj dívala a má obava vzrostla s jeho slovy. Elfkou! Poznal mě... Jak... Tak snadno? Ale pak jsem se zahleděla pozorněji. Vždyť je slepý! Jak je to možné?! Nerozuměla jsem tomu. Ruku jsem od jeho dravce stáhla a jen jsem přikývla. Ale pak mi došlo, že mě vlastně nevidí. „Ano...,“ hlesla jsem proto. To není možné... Jak by mohl... Musím ho vyzkoušet. Je to snad magie? Bez hnutí jsem zírala na zvláštního muže, ruce nyní složené v klíně. „Pane, zklamu vás, ale jsem muž. Snad příliš mladý a měkkých rysů, ale dejte mi čas a i já dospěju,“ odpověděla jsem mu na jeho slova. Můj hlas naštěstí byl spíš melodicky altový, takže by ho mohl zmást. Snad jen hádal, ale podle čeho...? I když slepí lidé mívají zostřené jiné smysly... Celkově jsem byla z muže celá nesvá. Působil velmi zvláštně a stejně tak podivně se o sobě vyjadřoval. Pak mi ale došlo, že tím myslí svého orla. Snad on je jeho očima. Ale kdo ví... Když mi navíc podal ruku, lehce jsem pozdvihla obočí v údivu. Nebyla jsem na takové jednání zvyklá, ovšem pochopila jsem, co se ode mě čeká. Proto jsem jeho dlaň pevně, ale krátce stihla, a poté jsem svou paži znovu stáhla k tělu. „Mé jméno je Laithor,“ odpověděla jsem mu nakonec a použila při tom bratrovo jméno. Na chvíli mi to opět vehnalo slzy do očí. Instinktivně jsem znovu sklopila oči, přestože Bornaf by ani neměl nic postřehnout. Ale ničím jsem si nebyla jistá. Když jsem se uklidnila, pokusila jsem se znovu navázat kontakt s dravcem. „Váš ... Stopař je velmi svéhlavý,“ tiše jsem prohodila. „A stejně bystrý, opravdu jsem elf.“ Doufala jsem, že oba dva, Bornafa i Stopaře, zmatu, ale spolehnout se na to nedalo. Byli pro mě velkou hádankou. |
| |
| Že by se spletl? Usmívám se, když mi o sobě vypráví, pak se zarazím a poslouchám, že je to muž? Orel mezitím roztáhl křídla a nesouhlasně začal řvát, pak se utichl a uraženě se od ní odvrátil. Po chvíli jsem si jen povzdychl. "Mohl bych si sednout? Jen na chvíli." sednu si na židli a přitom si na ní dám kabát s kloboukem a svůj meč s holí si opřu o stůl vedle sebe. |
| |
| V hostinci – Slepý muž s orlem Znovu jsem sebou cukla. Bornaf má slova o tom, že jsem muž, přijal, ale.. Kupodivu orel s nimi nesouhlasil. Jak je to možné? Tedy Stopař...? Opravdu je jeho zrakem? Však jak jinak by přežil v divočině... I když kdo ví, odkud přichází. Orel se ode mě nakonec odvrátil. Snad bych ráda více jemu, než cizímu člověku, řekla, že má lež je nutná. Kéž by byla raději Laineth mrtvá a Laithor opravdu žil... Bornaf zatím objednal další pití. Můj pohár vína už byl téměř prázdný, takže jeho pobídka nebyla mimo, přestože byl slepý. Přikývla jsem obsluhující dívce na souhlas. Nebylo sice příjemné být dlužníkem cizího muže, ale ještě jeden pohár by byl příjemným zahřátím, když jsem ještě netušila, kde budu spát. Trochu jsem se pousmála nad Bornafovými důvody, proč mě pozval. Ovšem nelíbí se mi, jaký vztah má se svým orlem. Jako kočka s myší... Přijde mi to zvláštní. Na moment se ohlédnu za plavovlasou elfkou a jejím jestřábem, kteří díky odchodu Bornafa získali klid. Tam je vztah jiný... „On to pochopí,“ tiše jsem prohodila a pokusila si pohledem orla usmířit. Snad i jemným pohlazením, pokud dovolí. „Proč spolu cestujete? Je to spíš nutnost?“ zeptala jsem se se zájmem. Určitě by tak mohlo sloužit i jiné, věrnější zvíře. Nebo je to Bornafem a jeho přístupem. Kdo ví... Samozřejmě jsem netušila, že zatím můžeš spatřit můj obraz ve svých myšlenkách. I tak nemusím nutně na první pohled vypadat jako dívka. Můj sotva několik týdnů starý šrám přes polovinu tváře je lehce rozšklebený a ne příliš dobře zhojený. Ale nehnisá. Má tvář je jemná, trošku kulatá, ale tváře jsou propadlé. Zelené oči mají nyní trochu zarudlé bělmo, těžko říci, zda je to kouřem nebo něčím jiným. Rty jsou popraskané, nejspíš jsem cestovala příliš skromně. Rusé vlasy jsou upravené podle mužského vzoru. Ano, velmi dobře bych mohla být mladíčkem, který poprvé zakusil chuť divočiny. Znovu jsem lehce přikývl. Je trochu těžké si uvědomit, že mě ten muž nevidí, přestože vlastní chování slepce nemá. „Přišel jsem z Mlžných hor. Jsem na cestách asi měsíc,“ upravila jsem trochu svou pravdu. Ale jako Laithor nelžu. „A vy, pane? Odkud přicházíte? Vaše... Oblečení je mi neznámé,“ přiznala jsem s opatrným úsměvem. Nechtěla jsem ho urazit, ale opravdu mě to zajímao. Pak už nám přinesli pití. Lehce jsme si přiťukli a podle zvuku mohl Bornaf usoudit, že piju víno. Opatrně jsem se napila. Stále stejně dobré. Horká tekutina prohřála nitro mého těla a já trochu pookřála. |
| |
| V hostinci - Rušná společnost Jak se zdá docela dost to tu žije. Osazenstva je tu rozhodně více, než bych tu za normálních okolností přece jen čekal. Zdá se, že dnes se tu sešli poutníci snad z celého širého okolí. Moc se jim však nedivím zvláště, když lije jako z konve a všichni jsou asi mokří, jak myši. Alespoň hostinský si mě všiml a donesl mi pivo a pečeni s chlebem. "Mmm vypadá to dobře paráda." Usměju se z pod kápě pro sebe a už se chci chopit korbelu, když sleduji sérii příchozí do hostince. Někteří usednou ke stolu, kde sedím já. To by mi nevadilo, ač si tu přitáhli ptáky. Jestřáb zajímavé zvíře a....orel, který....docela tázavě pohlédnu na orla, který se mi protančí po stole a shodí moje pivo na svého pána a dokonce se chce dát do mojí pečeně mírně mu pohrozím vydličkou. "Zkus mi jí sežrat a budeš příští chod." Trošku se zamračím ale vydličku skloním, když se ozve jeho pán. Stočím pohled k němu. "Se zvířaty je to někdy těžký." Kývnu nakonec na souhlas a než mi přinese hostinský nové pivo na účet mého spolusedícího pustím se do pečeně a začnu přikusovat chleba. Je fakt dobrá a i kdyby ne mám hlad takže by se to poddalo. Když příjde pivo zapiju to trochu a otřu si pusu. Je to super se moci najíst a napít. Ještě, abych uschnul. "Mmmm jsou tu dokonce nějací elfové a támhle trpaslíci....zajímavé složení." Pomyslím si pro sebe a po jídle upíjím pivo. Zdá se, že trpaslíci mají docela apetít ale taky to tu pomalu odpadá. Upíjejic pivo sleduji ty, kteří se mnou i okolo. Ten podivín se už vytratil k jinému stolu. Nemám se moc k tomu povídat si s ostatními zde, spíše je jen pozoruju a zkoumám a poslouchám, co by mohli být zač. |
| |
| Rušný to večer Ten orel opravdu vzbuzuje pozornost. Musím se pousmát, když zvíře pozoruji, jak si to štráduje po stole a provádí nejrůznější věci od shazování pohárů s pitím až po pozorování některých z osazenstva, co u stolu našli místo k odpočinku. Pousměju se na hosta, kterýmu orel vylil pivo a lehce zakroutím hlavou. Samozřejmě pobaveně. Znovu pohladím jestřába po bříšku a nechám ho v klidu sedět za sebou na židli. On je docela v klidu, ale já jsem z orla trochu nesvá. Přeci jen z mého přítele by po jeho napadení nemuselo zůstat víc jak krvavá hromádka peří no ne? Zatím se ale k ničem takovému neschyluje, což je velmi dobře. „ Jo jednoduché to se zvířaty není. To je pravda.“ Pousměju se na toho, kterému bylo vylité pivo. Nakonec se orel i se svým pánem přesunou jinam, naštěstí a proto nakonec sundám Jestřábovi čepičku. „ Už je to dobré, Nacile. Šel jinam.“ Povím tiše a čepičku schovám. Vytáhnu však kousek masa a podám mu ho. On ho s chutí slupne a vyškrábe se mi na rameno, kde se pohodlně usadí. A já mám trochu sníženou viditelnost. Přesto si všimnu dalších přesunů. Do hostince vešla Elfka. První si nejsem úplně jistá, kdo to je, ovšem na druhý pohled mi to dojde. Překvapí mne, že se zrovna Arwen objevila zde. V tomhle nečase a úplně sama. Přesto se k ní raději nehlásím, stejně mě nezná. Možná je to tak dobře. Přistoupil k ní muž, který už tu v hospodě byl, ale ono na tom moc nesejde. Raději se začnu opět věnovat svému jídlu než čemukoliv jinému. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Někdo, kdo zanechal malé, snad vlčí, snad psí, stopy a kdo ti rozházel věci z torny, rozlil ti vodu, neboť jsi zapoměla večer nádobu s vodou dostatečně uzavřít, ta se překlopila, jak zvíře hrabalo ve věcech a zjevně hledalo něco k snědku, otevřela se a skoro celá se vylila...a odnesl si tvůj chleba. Spala jsi a neslyšela ho. Chodil tiše. A k ránu v dálce někde v hloubi lesa znělo vlčí volání. Nic ti ale nikdo neudělal ani se ti nic jiného neztratilo. A ráno, když jsi vstala, bylo už zvíře pryč i s tvým hlebem. |
| |
| Odkud jsme? Usměju se a napiju se znovu piva. Pokrčím rameny. "Jsem odevšad a zároveň odnikud. Celý svůj život jenom cestuju." podívám se na orla, který se na mně dívá a s otevřeným zobákem blízko mého oka, já se jen usměju. "Zkus to a sním tě." řeknu jenom a orel se zklidní, ale hned si všimne dalšího opeřence. Usadil se pohodlně a sleduje ho pozorně. Zavrtím nevěřícně hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Mírně zakleju, když si prohlížím spoušť, co zde zvíře v noci udělalo, ale jsem ráda že jsem se s ním nemusela v noci potýkat. Zajdu k potoku, kde si doplním vodu a vyrazím dál lesem, musím něco ulovit, stačí nějaký králík, nebo koroptev, jen abych dostala něco teplého do žaludku. No při první příležitosti, jsem sice vystřelila po jednom ušákovi, ale šíp, který se zapíchl kousek od něj jej jen vyděsil a než jsem stačila vystřelit znovu pelášil už pryč. Pak se mi povedlo ale najít párek tetřevů, dobře jsem se zaměřila na samečka a vpálila šíp, sice jej nezabil, ale zarazl se do něj dost, aby se tetřevovi už nepodařilo uniknout. Vytáhla jsem nůž a podřízla jej. Pak jsem si kousek dál rozdělala ohýnek a půlku tetřeva jsem si na něm opekla. Nejhorší bylo škubání peří, ale po chvíli se to povedlo. Maso bylo dobré, ale s bylinkami a chlebem by bylo lepší. Po jídle se opřu o strom a dívám se kolem sebe, je mi dobře, s plný žaludkem se půjde zase o něco lépe. Znovu vyrazím na cestu, do listí jsem zabalila zbytek tetřeva, alespoň bude co jíst na večeři. Vyjdu z lesa, je již po poledni a po cestě skoro nikdo nejezdí, jen jednou se potkám s jedním mužem, ale jen jej pozdravím a jdu si zase svou cestou, mířím dál k západu, po Velké západní cestě a koukám se po okolí. Přemýšlím že jsem se měla na cesty vydat již dříve, jenže to jsem byla ještě moc mladá, ale nyní jsem dospělá a mohu si dělat co chci. Trochu se mi zasteskne po otci, asi, kdyby žila babička, vrátila bych se už z Minas Thirith domů, ale takhlek jsem rozhodnutá jít až tam, kam mě nohy ponesou. Za cestu do Minas Thirith jsem si již trochu zvykla na dlouhé pochody, nebylo kam spěchat. Lákaly mě věci a místa, o kterých jsem jen slýchala, zlaté síně Edorasu, tajemný les Fangorn, nebo kouzelný Lorien, to všechno byly místa, kam bych chtěla zavítat, ale otci jsem jen řekla že se chci podívat po Gondoru, jenže čím dále jsem byla od domova tím dále mě táhla cesta. Přišla noc, Znovu jsem si rozdělala oheň a dala se do opékání tetřeva. Seděla jsem opřená o strom a dívala se na hvězdy, jejich světlo mě okouzlovalo. Dívala jsem se na ty samé hvězdy daleko od domova a bylo mi krásně. Dojedla jsem tetřeva a Uložila se vedle ohně na deku, věci u sebe, ruku na meči. Z místa kde ležím je dobrý výhled na cestu, která je kousek pode mnou. Přikládám tak dlouho na oheň, než se mi zavřou oči a já usnu. V noci se mi zdá o kouzelných krajích a o cestě na sever. Cítím se naplněna pocitem tajemného objevování nové země. Ráno se probudím ze snění. V noci tady nebylo žádné zvíře, spala jsem moc blízko cestě a mimo stromy. Ohniště je již studené. Zahrabu jej a dám se dál na cestu, bude trvat ještě několik dní, než vstoupím do země rohanských. Doma jsem se naučila jen pozdravení v řeči Rohanu, ale jelikož mluví i obecnou řečí, nebojím se že se s nimi nedorozumím. Den plyne, dokud se v dáli neobjeví skupina jezdců, jedou poměrně rychle, ale kousek předemnou začnou zpomalovat, než úplně zastaví. Gondorští vojáci sedí hrdě v sedlech svých koní a já si připadám maličká před nimi. Jejich velitel si mě krátce prohlíží a pak se mě zeptá na jméno a vyjeví mi své. Odpovím mu kdo jsem, odkud jdu a kam. Chvíli se na mě dívá, než mi popřeje šťastnou cestu a já se zlehka usměji. I tobě Pane. Mineme se a já se usmívám, příjemné to setkání, jako odpověď mi ale bylo kručení v břiše, zkusím hlad přepít vodou, ale zabere to jen na chvíli a tak, znovu se vydám na lov. Najdu jezírko, ze kterého si naberu čistou vodu, podívám se po zemi a vidím nedávné stopy, jemné a směřující do lesa. Jenže po pár metrech, mimo měkkou půdu se stopy ztratí. Zamířím do lesa a snažím se najít něco co bych mohla zastřelit k jídlu. Spatřím na pasece jelena s laní a sleduji chvíli tento majestátný pár, než vyrazím dál na lov. Tentokrát najdu králičí noru, s králíky, jenže je to samice a má mladé, chvíli se dívám do nory na prskající samici, než se vydám dál. Zas takový hlad nemám. Je poledne, kdy se mi podaří najít slepice koroptví, je jich celé hejno a já si vyberu jednu přímo v hejnu. Vypálím šíp a připravím si další. Nebylo jej již třeba, ale jelikož slepice byly pomalé, střelila jsem ještě s krátkým mířením po další. Dobrý den. Podařilo se mi obje zastřelit. Trochu mi zakručí v břiše, když jdu pro zastřelené koroptve. Vytáhnu provázek, svážu jim nohy a přehodím si je přes tornu. Další ptáci k jídlu. Je po poledni, kdy se mi podaří doškubat prvního ptáka a dát si jej na oheň, asi po dvou hodinkách jsem najezená a připravená na další cestu. Tentokrát nepotkám nikoho a tak znovu ulehnu kousek od cesty a pečlivě si hlídám věci, včetně střelené slepice koroptve. Ruku na meči a pod hlavou tornu, Drúadanský les za sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jako by tiše šel někdo za tebou, ale styděl se, nebo bál přiblížit. A každé ráno jsi pak našla na okraji tábořiště malé psí, nebo možná vlčí stopy. Jednou jsi dokonce zjistila, že kdosi světle chlupatý asi chvilku ležel stočený do klubíčka poblíž tvého ohně, ale z druhé strany, z dosahu tvých věcí, tvých rukou a hlavně meče. Nic ti to zvíře neudělalo, jen prostě přišlo, lehlosi tam, stočilo se do klubíčka a na chvilku usnulo v něčí společnosti. Ráno si po něm našla rozhrabané listí, zválený mech a tu trochu trávy, co tam z hrabanky vyrazila.....a chumáček dlouhých, jemných plavých chlupů. Zvíře bylo zase pryč. Až poslední noc se ti nějak nedařilo usnout. Zvedl se trochu vítr a v lese byl najednou hluk, jak stromy skřípaly a nahlas šuměly. Něco malého, chlupatého sedělo za hustým keřem hlohu kousek od tebe. Tichounce to kňučelo. Ale nepřibližovalo se to. |
| |
 | soukromá zpráva od Orondir pro Ale když začaly zabírat hojivé masti a lektvary, pomalu, unaveně jsem se probral, otevřel oči....a zjistil, že místo abych spadl přecejen z koně a ležel, krvácející, ve vysoké trávě někde uprostřed rozlehlých rohanských planin, ležím v čímsi domě, v krásném, ale tmavém pokoji, na lůžku, v měkkých poduškách. A mé rány kdosi ošetřil a ovázal. Otřásá mnou vysoká horečka a je mi velmi zle. Před očima jako by mi neustále kdosi mával černým závojem. Obraz se mi hned rozplývá, hned zasa zaostřuje, aby se vzápětí rozvlnil a opět rozplynul v barevnou, občas přes čený závoj viděnou, skvrnu. V ty nemnohé okamžiky, kdy mne neroztřásá vysoká horečka, a obraz se mi nevlní a nerozplývá před očima, vidím okno naproti lůžku, otevřené dokořán, povlávající závěsy. A u lůžka, v křesle se zdobenými opěrkami.....snad vílu. Nebo krásný přelud z blouznivých, horečnatých snů. Cítím bolest ve svých ranách. A vlastní rozpraskané, vyprahlé rty. Než ale mohu pobrat smysly a pokusit se tu vílu...tu cizí krásnou paní....oslovit, roztřese mne další poryv zimnice vědomí se rozvlní jako hladina, porušená vhozeným kamenem a vědomé věmy nahradí v polovědomí viděné horečnanaté, zlé sny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dlouho spal vselku klidně, jen občas se zmítaje, jak ho trápily zlé sny. Ale začalamu rychle stoupat horečka. Co chvíli ho pak roztřásla vlna zimnice. Jednu chvíli se snad skoro probral, ale jeho soumračně modré oči byly zastřené horečkou a dívaly se spíše mimo svět než do něj. Pak....v polospánku....dostal první horečnatý záchvat. Tělo se mu prudce, nekontrolovatelně zmítalo. A v horečnatém snu blouznil a šeptal utržky spolu nasouvisejících vět, o nichž nejspíšě ani nevěděl, že je říká. Na čele a všude na kůži mu vyrazil studený pot. Žhnul jako rozpálená pec. pleť měl bledou a ty krásmé oči se v rychle po sobě přicházejících horečnatých křečích chvílemi protáčely. Zase blouznil. "Ne..plač Neld...ret!" šeptá něžně a vztahuje v horečce ruku k někomu, koho vidí jen on sám. "Ne!....Je jich...moc....Aldare! Po..jeď..me...pryč." nabádá úpěnlivě kohosi a v prudkém záchvatu se mu třese celé tělo. Na rtech má trochu bílé pěny. Těžce dýchá a obvazem na ruce mu prosakuje krev. Tělo se brání. Tělo bojuje. "Ro..han....mu..sím do Ro..ha..nu." protáčí se mu panenky. Opět ho roztřásá horečnatý záchvat, spojený teď s křečemi. A na rtech se opět zjevuje bílá pěna. Cítíš v zádech slizkou přítomnost toho hada a jeho pohled, fixující lůžko, když se náhle tiše zjevil ve dveřích. "Nepřežije." říká ten červ tiše. "Takový silný, mladý muž. Hezký. byl by z něho dobrý král." pokračuje. zatím co hraničář v dalším prudkém horečnatém záchvatumálem sklouzl z lůžka. "Nikdo, má paní, nemůže přežít zranění černou čepelí.. To není smrt, má paní. Není. To je horší, než zemřít." sám se nad tou představou otřese. A jako by nemocný dával za pravdu jeho slovům, přichází další prudká křeč, kdy se pacient sotva dokáže nadechnout a začínají mu v bledé tváři promodrávat rty a teměn stíny pod protáčejícíma se očima. Opět omdlí. A ten had zmizí stejně tiše, jako přišel, nechávaje tě s ním o samotě. Řekl své. Víc zřejmě nechtěl. A opět se hraničář probral.....A opět v horečce blouzní. Je to ale tentokrát jen řada nesouvislých slov, šeptaných tiše vyčerpaným hlasem. |
| |
| V hostinci – Příběh s hádankami Znovu jsem se opatrně pousmála. Cítila jsem se v přítomnosti toho muže nesvá. Byl cizí a ihned jsem byla jeho dlužníkem. Nic na něm mi nebylo známé, navíc byl slepý, ale jeho orel mu zrak nahrazoval. Příliš zvláštností.. Místy působil vznešeně, ale když mluvil se svým zvířetem, zdál se až trochu obhroublý. A nakonec se dovedl i velmi rozpovídat na rozdíl ode mě. Tu a tam jsem upíjela víno. Přestože mokré oblečení na mě usychalo jen velmi pomalu, už jsem alespoň necítila takovou zimu. Místnost se vyhřála nejen ohněm, ale i přítomností tolika osob, i když naše řady se uskrovnily. Bornafův příběh byl hezký a dojemný. Cítila jsem, jak mi opatrný úsměv nemizel tváře. I přes jejich zvláštní rozmluvy jsou nakonec spjati více, než bych si myslela. Zvláštní, co na první pohled dovede oklamat. Jeho řeč o lese mě donutila vzpomenout si na Fangorn. Má matka o něm hodně vyprávěla. Svou vzpomínku jsem i vyslovila: „Znám pár příběhu o takových lesích. Jeden z nich možná znáte, jmenuje se Fangorn a leží daleko na jih odsud.“ I když mi tu Bornaf vyložil svůj životní příběh, zdá se mi, že jsem se toho moc nedozvěděla. Mluví tak zvláštně... Neurčitě a v hádankách... Ale je to jeho právo. Nic z toho by mi nemusel říkat. Snad dlouho s nikým nemluvil a potřeboval si popovídat. Zaujalo mě ovšem, jak mluvil o tom, že přátele má mezi různými rasami. Hlavu jsem si podepřela jednou rukou a druhou opět přizvedla pohár ke rtům. Jeho život zní takto krásně... Svobodný, cestuje... Ke zmínce o Mlžných horách jsem nic nepřidala. Nechtěla jsem o tom mluvit, na to jsem rozhodně nebyla připravena. Raději jsem se vrátila k jeho cestování: „A tedy... Nemáte žádný cíl? Žádnou touhu? Jen tak... Putujete dál?“ Přišlo mi to zvláštní, protože i když se mi líbil jeho styl života, bezcílně bych po zemi chodit nechtěla. Znovu jsem upila a v kladení otázek jsem pokračovala, když už byl Bornaf tak sdílný: „A kde jste byl naposledy, pokud se smím zeptat?“ Byl docela poutavým vypravěčem a já tak aspoň oddálila touhu po spánku i vyřešení, kde vůbec spát budu. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Dívám se do hlohu a je mi toho stvoření líto. Vypadá jako štěně, které se zatoulalo a hledá něčí společnost. Pomalu se posadím a nožem vyvrhnu koroptev. Vím že jsem za sebou zanechávala kosti, ale z těch se to stvoření příliš nažrat nemohlo, i když jsem je nechávala na povrchu, aby zvířata mohla hodovat na mých zbytcích. Když rozříznu koroptev, vytáhnu vnitřnosti a hodím je tomu nebožátku. Jen se najez příteli. Řeknu směrem k hlohu a jsem ráda že nejsem tak úplně sama na cestě. Znovu rozdělám oheň a dám se do škubání koroptve, za tím co štěně se dalo do požírání vnitřností. Koroptev jsem oškubala celkem rychle a dala se do jejího opékání. Asi po hodince jsem odřízla stehna a hodila je štěněti. Sama jsem se pustila do posledního jídla. Hold dnes jsem si snídani dala dřív. Probudím se a nový návštěvník ještě spí. Zdá se že jsem jej včera přecpala, nebo možná to bylo po dlouhé době jeho první jídlo. Je ode mě dost daleko, ale přesto blízko, abych jej jasně viděla. Vstávej ospalče, jdeme dál. Řeknu štěněti a to se probudí, v první chvíli se zdá že uteče, ale po chvíli zůstává na místě. Nezdá se být psem, ale přesto nevypadá ani jako vlk, spíš nějaký kříženec obou, ale je tak chundelatý s ostře řezanou lebkou, že vypadá spíš jak vlk někde z hor. I když jdu po úbočí Ered Nimrais, třeba sešel z hor, když se něco stalo s jeho rodiči, chudáček sirotek. Srdce mě bolí, když se jej neujmu. Tak se jej ujmu. Další den jdu dál od cesty a lovím. Občas mě zradí vítr, když mé kořist zanese můj pach, ale jinak se mi daří se k ní přiblížit. Při jednom pokusu zastřelit srnku, se ktrou se mi nechtělo moc táhnout, ale maso by vydrželo na dlouho, jsem zlomila šíp. Trefila jsem, ale srnka nezemřela, rána minula životně důležité orgány a zabodla se do jejího hřbetu. Když mizela mezi stromy zlomila šíp, tak že po něm zbylo jen několik palců a peroutky. Smutně jsem to vložila do torny a vydala se pronásledovat srnku, abych ukončila její trápení. Našla jsem ji až po několika mílích u jezírka jak pila. Tentokrát jsem neminula. Bylo pozdní odpoledne, když šíp proletěl krkem. Srna zvedla jen hlavu a skočila dva skoky, než padla, hlavou do vody. Vytáhla jsem ji z jezírka a dala se do jejího vyvrhování. To přilákalo plavého chlupáče, hodila jsem mu srdce a játra a dala se dál do práce. K večeru jsem už měla rozdělaný ohýnek a na něm se pekly přední nohy, jedna pro mě a druhá pro chlupatého společníka, jemuž jsem ještě nevybrala jméno. Tak pojď hladovče, jídlo je hotové. Oslovím najezené štěně. Nezdá se že by jej pečínka moc zajímala, ale přikrást se až ke mě pro chleba uměl. Syčák jedna, místo abych se s ním nějak zaobírala nechám jeho porci vedle sebe a sama se dám do pečínky, po celém dnu první jídlo, ale zítra to už bude veselejší. Jsem asi tři míle od cesty směrem k horám, zde rostou poměrně hojně stromy, ale není to žádný hvozd, spíš takový osamocený lesnatý porost, ne tak temný jako Drúadánský les. Řádě přiložím na oheň a lehnu si, přikryji se jen dekou a plášť nechám nachystaný pro štěně, přeci jenom u ohně je tepleji a myslím že jej moje přítomnost docela těší, zvláště když si může dávat dobré jídlo. Probudím se a štěně je pryč. Chvíli se dívám nezahlédnu li jeho plavu srst, ale nikde nic, můj plášť je zmuchlaný, jak na něm kdosi spal, byl tedy jen několik málo stop ode mě a nebál se usnout. Vyjdu na cestu a postrádám štěně, kolem poledního si všimnu jeho plavé srsti, jde za mnou, to je dobře, už jsem se bála že jsem jej ztratila. Na oběd se přidá, stále jí kousek dál ode mě, ale ta vzdálenost se neustále snižuje. Na večer nechám opět nachystaný plášť a porci masa pro mého malého kamaráda, který mě možná zatím bere jen jako dobrou zásobárnu jídla. Plášť schválně nechám o malý kousíček blíž. Sice neustále spím s rukou na meči, ale kvůli chlupáčovi to není. Dobrou noc příšero. Řeknu, když už se mi klíží oči a chce se mi spát. Jsem pod Min-rimmon a táhnou studené větry z hor. Je mi chladno, ale deka hřeje a oheň vysoce plápolá. |
| |
 | Eriador Je to už druhý měsíc, co jsem vyjel z Bílé věže a namířil si to Anorienem k severu. Pláněmi Rohanských jsem projel rychle a bez obtíží. Místní lid je přátelský a služebníky Minas Thirit vítá s otevřenou náručí. Za Rohanskou bránou je ovšem jiný kraj. Je to pustá země, kde nechodí téměř nikdo, koho by člověk chtěl potkat. Projel jsem po staré hrázi Tharbadu a zamířil k severu. Ani se nechtělo věřit, že ta pustá země byla kdysi součástí mocné říše, naší říše. Cesta dál k severu nebyla nic příjemného. Všude jen nekonečná pustina, zima a déšť. Ne že by mi vadilo takové nepohodlí, ale Irtho nádherný hřebec, který mě nesl by mohl v tom nečase přijít k úhoně. Minul jsem místo, kterému se říká Hůrka a zahnul na východ. Byl to už nevím, který den cesty. Počasí bylo čím dal tím horší a nikde v okolí ani živé duše. Jenom déšť se sune z nebe, vytrvala a nezastavitelně padá dolů. Čert aby to, copak mám já zapotřebí nocovat venku v takovém počasí. Voda mi zatéká za krk a přísahal bych, že nemám na těla ani suchou niť. Budu muset najít nějaký úkryt, kde přečkám až se tohle dopuštění Valar přežene. |
| |
| Ke jsme byl naposled? A proč cestuju? Usmívám se a dál drbu orla, který jen přivře oči, ale jinak neustále pozoruje druhého dravce. "Fangorn? Ano, znám ho - naštěstí jsem byl v čas varován, takže jsme se tam raději nevydaly. Přece jen - měli jsme štěstí v jednom takovém lese - ale znovu v jiném a skoro ve stejném lese? To ne, ani jeden z nás jsme to nechtěli riskovat a tak jsem ho obešli. Ale znám ho, byl jsem na jeho kraji a stačilo mi to." pousměju se a raději se napiju, než abych se uchechtl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to asi osmiměsíční štěně....zcela nepochybně psík....a vypadá zhruba takhle:  Zprvu se trochu bálo a první večer zalezlo na noc ještě zpoloviny pod ochranu keře. Ale pak tě zas následovalo.....A teď už dokonce bez skrývání. Ale když jste posladní noc trávili pod ochranou Drúadánského lesa. Štěně se ztratilo, zatím co jsi spala. Jenže stopy kolem tábora....vlčí stopy...a maso od včerejška, odtažené, ale nechané jak bylom napovídaly, že buď se snažilo komusi dát svou večeří a utéct, nebo neodešlo dobrovolně. Celý den se pak neobjevilo. Až večer, v malém hájku na místě už alespoň míli vzdáleném od Drúadánského lesa, najednou cosi v houstnoucí tmě bolestně zakňučelo. pak to zašelestolo v suchém listí a v maliní za tvými zády. A pak se k ohni vrávoravě přibelhalo to plavé štěně. Zanechalo po sobě pži tom na zemi v místech, kudy šlo, stopy krve. Trochu těžkopádně se pak svalilo na připravený plášť, pollostočilo se, položilo si hlavičku na přední pacičky.....a slabě pokňíkávaje, koukalo na tebe. Všimla jsi si, že je nějaké apatické. |
| |
| Hostinec Aragorn Jakmile jsem došla do hostince, zjevně mě dost lidí a elfů poznalo. Nevím jak je to možné, když jsem byla zahalená, ale můj pohled se zastavil na jedné osobě, ale nějak se ke mě v tu chvíli neměl. Posadil si k sobě nějakou ženu a já i když jsem byla ráda, že jej vidím, po tomhle jsem neměla potřebu se nějak vnucovat. Jen mi přišlo chování ostatních divný, asi mě nikdy nebudou brát jako sobě rovnou, ale jako vždy něco jiného "kouzelného". Hostinský vypadal, jako by měl radost rozdávat a při tom mi poslal jeho mladou dceru, aby mi donesla víno. Nebyla jsem moc na víno, ale ze zdvořilosti, jsem si jej vzala. "Děkuji za pohoštění a tuto pozornost. Jak ti říkají dcero hostinského?" Když mi odpoví, s úsměvem a klidem, odejde zase po své práce. Sedím tam sama u stolu a shodím, ze sebe svou kapy. Stejně mě poznali a nijak mi to nepomůže. Přivoním si k poháru vína a nasaji jeho vůni. Jen se nad tím pousměji a to, už za sebou slyším něčí kroky, nemusela jsem se ani otáčet, abych poznala kdo to byl. "Můj snoubenec" tedy jestli to ještě platí, u něj nikdy nikdo neví. Jeho poznámka mi vyloudí na mé tváři úsměv. " To víš, mám toulavé boty a hlavně tu mám nějakou práci. Ale co ty? dlouho ses vyhýbal Roklince." Koukne na něj a ukáže mu na volnou židli, jen nejprve se podívá na mladou dívku a dodá." Teda pokud neruším od jiné zábavy." Nevím co se v něm změnilo, ale to co bylo, mi přijde, že je to pryč. Na tváři, ale nedám nic znát. Upiju vína, i když moc nesmím, protože moc toho moc namluvím. |
| |
| Hostinec Její odpověď mě nepřekvapila, asi jsem něco takového čekal. Sednu si na volnou židli a ohlédnu se ještě ke stolu, který jsem obýval doteď. Ano, dívání se z okna na cestu je opravdu zábava. Opáčím, otočím se zpět k Arwen a opřu se. Tak trochu jsem doufal, že zjistím cestou, kde Orondir je. Řeknu pro začátek. Tvař s aspoň trochu víc starostlivě, Aragorne. Chvíli mlčím, než ještě cosi dodám. Roklince se nevyhýbám, jen je odtud na jinou stranu než mířím. Rozhlédnu se po ostatních přítomných zde, od místních zlitých osob, které sotva vydrží vzhůru až po ten zbytek, pak se vrátím zpět k Arwen. |
| |
| Hostinec - Arwen Dívka se trochu začervená, malinko sklopí stydlivě a rozpačitě hlavu. "Aliana, má paní.....Ale Ali postačí." a ppak zasenudělá pukrle....a odběhne po své práci. Je to docela hezké děvče....na člověka. Drobnější, štíhlá, tmavovláska a bystrýma, ale laskavýma očima, víc do šeda než do modra. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Dívám se smutně na štěně, Vytáhnu z torny vodu a naliji si ji do dlaně, dám ji štěnět a přemýšlím co dělat. Krev je evidentně jeho. Vezmu nůž a odříznu spodní lem šatů. pečlivě zavážu zraněná místa a pak si vezmu štěně k sobě, položím jej na deku a přikryji nás pláštěm. V houstnoucí tmě přikládám na oheň a štěně držím před sebou. Nějak nemohu usnout, jeho bolest, jako by procházela mnou. Vytáhnu ze zastřelené srny ledviny a dám se je opékat na ohni, jakmile jsou propečené nechám je zchladnout a dám je štěněti. Moc se mu do jídla nechce, ale po chvíli začne ukusovat, jako by ani nechtělo, jen jej něco nutí, možná má vůle. Ráno jsem celkem nevyspalá, vždy když oheň začal zkomírat, přiložila jsem na něj. Vyrazila jsem na cestu, štěně nesoucí v náruči a za sebou táhnoucí na provizorních nosítkách zbytek srnky. Cesta ubíhala pomaleji. Minula jsem Min-rimmon a mířila k Calenhadu. Nyní jsem šla po cestě, musel na mě být zvláštní pohled, dívka táhnoucí nosítka, nesoucí štěně a ozbrojená jak kdyby utíkala z války. Naštěstí podél hlavní cesty narazila jsem na menší vesnic. Když jsem k ní došla, bylo po poledni. Měla jsem už hlad, ale vidina domů mě naplnila nadějí. Gondorští neodmítnou pomoc gondorské dívce v nouzi. Zašla jsem do prvního domu, který jsem potkala a bušila tak dlouho na dveře, než mi otevřel postarší muž. Mé štěně je zraněné Pane, potřebuji jej ošetřit, prosím pomozte mi. Muž se na mě podíval a ustoupil mi z cesty. vešla jsem do jeho domu i se štěnětem a srnku s nosítky nechala před domem. Nad ohněm jsem ohřála vodu a dala se do omývání ran, příliš pozdě, ale přeci, pak jsem pečlivě ovázala rány novým kouskem svých šatů, ze kterých jsem poukrajovala až po kolena. Viď že neumřeš Vardo.Poprvé jsem oslovila psíka jménem, vyvstalo mi v mysli. princ ve starém jazyku elfů a proč ne? Vardo, Vardo, prosím uzdrav se. Položím ruce na jeho tělíčko, dívám se do jeho unavených očí a jsem si jistá že ten kdo to udělal by měl zaplatit za to co se VArdovi stalo. Probdělá noc mě dohnala v kuchyni cizího domu. Na stole ležel Vardo, mé ruce na jeho těle, jemně ležící a hlava padená na pažích. Usnula jsem bezedným spánkem plným obav o nově nalezeného tvorečka, na kterém začalo mi záležet. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Položili jste psíka na stůl, pán ho opatrně prohlédl a zjistil, že je ošklivě podrápaný a pokousaný. Nejspíš nějakou velkou kočkou. Rány mu pečlivě vymyl a od okrajů opatrně nůžkami odstříhal dlouhé, jemné chlupy, slepené krví a lepící se do ran. "Vardo, hmm.....To je hezké jméno." řekl ti, zatím co Vardovi obvazoval rány na levé zadní tlapičce a na pravém boku. Ta na boku vypadala opravdu hrozivě hluboká a byly v ní vidět otisky zubů. " Ta tlapka bude brzy v pořádku. Tam je to jen škrábanec na povrchu, jak se chránil a naběhl si na nějakou větev. Ten bok mi, ale, dělá větší starost. Zlomené tam nic není, naštěstí, ale má tam hluboké rány po drápech i po zubech. Jak k těm ranám přišel, ten tvůj Varda, děvče? Potkali jste snad v lese pumu?" |
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro U lůžka
Měl nádhernou klisnu z ušlechtilého rodu elfských koní… Mahagonová barva její srsti mi nešla z hlavy. A on, jak ležel na jejím hřbetě. Kde se tu vzal? Kde ho zranili, jak klisna věděla kam jet? Klisna znala cestu. Musela už tedy někdy být… Kdo může být tento hraničář? Ztratil se snad? Hrdý, silný, mladý muž… Odhrnu mu mimoděk vlasy promočené potem z čela a v lavoru vypláchnu odklad, abych mu jej pak opět přiložila na čelo.
Jeho zbraně, sedlo a vše co měl u sebe, leží složené v koutě. Zvědavost nabádá, abych se zvedla a šla se podívat. Možná by mi to víc prozradilo, odkud je a jak se ocitl v Rohanu. Ale nepřipadalo mi to správné.
Hraničář upadl do spánku. Byl to hluboký, ale neklidný spánek. Jeho tělem otřásala zimnice a já ho mohla jen držet za ruku a přát mu brzké uzdravení. Leč mi ranhojičova slova stále nedopřávala klidu. Ani nemohla. Tak vážně zranění… A sice jel evidentně pár dní, ale ani tak se to nemohlo stát někde přímo daleko… Jak jsem se pak měla cítit jinak než stísněně?
Nekontrolovaně se zazmítal a já stiskla jeho ruku pevněji a druhou ho přitlačila na rameni hlouběji do postele. On, silný muž a hraničář, tu přede mnou sváděl svůj zápas se smrtí a já mu neměla jak pomoci. Jako strýci, bratrovi, jako sama sobě. Ta bezmoc, vše ubíjející pocit, pod jehož ranami hynou lidská srdce. Na šíji mi zatepala žíla a přesto, že má tvář působí stále stejně chladně a vážně v mých očích je znát strach a bolestné slzy, které v samotě tmavého pokoje touží uniknout z vězení a ztéct po tvářích, vypálit na nich své slané potůčky, ačkoliv nemohou… Muž celý hoří. Studený pot mu vyrazil na čele. Začíná blouznit… A já potlačím vzlyky jen silou vůle. Není čas na pláč, ne teď! Mám problém rozumět nesrozumitelným útržkům jeho vět. Mé oči se setkaly s jeho. Modré studně setmělé oblohy. Jen kdyby se neprotáčely v nepříčetných záchvatech na pokraji žití a plížící se smrti.
Volal nějaká jména. Neznala jsem ani jedno z nich. Zmíní se i o naší zemi. Musím znovu silněji zatlačit, abych ho udržela na posteli. Snad ranhojič brzy zjistí víc… Zadoufám, a přeci se mé řasy zachvějí pod tíhou slz. Bílá pěna mu teče z úst a tak jako mou hruď drtí obruč bezmoci, po zádech mi přejede mráz. Spíš ho ucítím, než uvidím. A slova toho červa se mi zarývají hluboko, přehluboko do mého ztýraného nitra. Musí… Musím přežít…! Ale zachvěji se a můj dech je trhaný. Nepodívám se na Grímu. Nechci ho vidět. Jeho pobledlou úlisnou tvář a neupřímné, zlé, kruté oči. D-dobrý král…? Co? Co tím chce říct? Celá se třesoucí se přinutím na něj pohlédnout v němé otázce. Nedokážu se ho zeptat. Vždyť já s ním přeci vůbec nechci mluvit. Horší… Horší než smrt… Bolestně zavřu oči. Už nemám sílu hraničáře držet na lůžku a on se zazmítal a spadl z něj. Jen tak stojím, snad celou vteřinu přemáhám pohnutí v sobě samé. „Zmiz!“ zasyčím nebezpečně. Nebudu se ho teď ptát. Nemohu se ho ptát. Chci aby odešel… A když oči otevřu, zjistím, že je pryč. Nechal mě tam, opět samotnou a opuštěnou nad tím mužem. Slzy mi nekontrolovaně již smáčí líce. Až nové blouznění raněného mě přiměje je otřít a vyběhnout ze dveří. Zavolám sluhy, aby pomohli hraničáři zpět na lůžku, dám zavolat ranhojiče.
Sluhové hraničáře uloží zpět. Znovu k němu přikročím a silou vůle mu vyměním obklad na čele. Ranhojič přiběhne, ale nemůže dělat víc, než udělal dřív. Jen ztrápený výraz se snaží mírnit v mé přítomnosti. Až nakonec zůstanu opět sama. Držím ho za ruku, hladím chladnou prokřehlou dlaní po tváři. Nemám žádnou moc pomoci mu z blouznění.
Snad ze zoufalství snad z jiného pohnutí smutku a hlubokého osamění a potřebě mu začnu zpívat píseň Ke chvíli plodů... Jako malému dítě, jehož sužuje neklidný spánek... |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Dívám se na muže jak pracuje a snažím se pochytit jeho pohyby i jaké byliny používá, nevím, kdy příště se mi to může hodit. Když se mě zeptá co se Vardovi stalo jen pokrčím rameny. Nevím Pane, on se toulá, je polo divoký. Bude v pořádku? Koukám se možná moc smutně, protože felčar se na mě podívá trochu soucitným pohledem. Víte, přidal se ke mě v Drúadánském lese a od té doby cestuje v mém závěsu, mířím do Edorasu, podívat se na zlaté síně pánů koní a pak chci jít dál na sever, přes Fangorn a Lorien. Nějak si uvědomuji že má cesta, kteroou jsem si vysnila se teď kvůli Vardovi posouvá. Ale klidně počkám dokud se neuzdraví, přeci jenom je mi docela drahý tenhle nalezenec. Rychle doplním, aby to nevypadalo že jsem se rozhodla tady Varda zanechat. Nemáte tady náhodou nějakou práci, abych mohla počkat než se uzdraví, klidně jej ponesu, ale nechci aby trpěl víc než musí. Kdybych já jen dopadla to zvíře co mu to udělalo, udělala bych s ním krátký proces. |
| |
 | Kdesi, kdo ví kde Už je to dlouho, snad pár týdnů, možná už i pár měsíců, co jsem byl naposledy v civilizaci, nebo prostě tam, kde nebyly jen lesy, planiny a zvířata. Toulal jsem se krajem se svým věrným přítelem Gromym, lovil jsem co se mi chtělo a kdy se mi chtělo a vlastně ani neměl nouzi. Nikdy jsem nijak moc nemusel společnost, ale je pravdou, že po pár měsících v přírodě se jakémukoliv samotáři zasteskne po společnosti jiných, mluvících tvorů. Sice u mě to jen prohloubilo důvod proč být v divočině, ale i to se cenilo. Už jsem cestoval dlouho, nohy mne celkem bolely, až jsem se i rozhodl výjimečně se vézt na zádech Gromyho. Proč jsem neputoval pořád na Gromyho zádech? Inu, asi proto, že Gromy není kůň, nebo poník, ale je to statný a urostlý medvěd, větší než já sám. To není s podivem, že je větší než já, když si vezmu, že lid mého lidu se dorůstá maximálně metru a půl. Ano, jsem trpaslík, vadí vám to? Mám jako mazlíčka medvěda, co by si mě v klidu dal k večeři, vadí vám to? Ano? Tak to vysvětlete mé Alce a Elce, nebo rovnou Bětce, co vy na to? Že ne? Si myslím. Tak jako tak, putoval jsem ve společnosti medvěda, co byl obtěžkaný nákladem a ještě nesl mě. Ten den se chýlil už ke konci, padala mlha a po chvilce se strhl pěknej liják. A my dva byli zrovna na cestě. Naštěstí jsem v dáli zahlédl nějaká světla, takže jsem nasměroval méďu k nim. Nebyl rychlý, ale byl silný, vytrvalý a unesl toho mnohem více, než nějaká herka. A navíc, jezdil jsem na něm opravdu zřídka kdy. Ne, že bych se bál jezdit, spíše jsem měl k němu respekt a úctu. Stejný respekt a úctu, kterou cítil on ke mě. No, jak jsem už říkal, nasměroval jsem ho k hostinci. Jasně, než jsme se k němu dostali, byli jsme mokří, ale to mi ani tolik nevadilo. Určitě tam budou mít krb, kde si Gromy usuší kožich a já oblečení. Před vchodem jsem seskočil z jeho hřbetu, poplácal jsem ho na krku a otevřel dveře. První vešel on, já až chvilku za ním. Chtěl jsem si vychutnat tu hrůzu přítomných z toho, že dovnitř vešel medvěd, který je ještě ke všemu ověšený různými vaky. Zavřel jsem za sebou dveře, oklepal jsem ze sebe vodu a rozhlédl se. Nikoho jsem nepozdravil, jen jsem položil medvědovi ruku na hřbet a spolu s ním došel ke krbu. Zvíře si lehlo před něj, já si sedl na židli vedle něj. A teď něco k vzhledu: Nejdříve méďa. V kohoutku má metr a půl (plus nějaké ty drobné), hnědý, mokrý a ověšený různými vaky. Nemá žádné sedlo, žádné uzdění, jen ty vaky, které jsou čímsi naplněné. Také nese pouzdro s lukem a dva toulce šípů. Mimochodem, při pohledu na elfy hrdelně zabručel, znělo to celkem nenávistně. Co se týče mě samotného, mám na sobě sešívaný plášť z několika druhů kůží a látek (viz iko) barvený do tmavě zelena. Oblečení je také sešívané z různých druhů látek a kůží, takže se barva nedá přesně identifikovat. Pod pláštěm mám ještě lehké kožené brnění. Boty mám vysoké (pro trpaslíky) a pevné. Na zádech se mi v závěsu houpe obouruční sekera (obrázek výše - Bětka) a u pasu pak další dvě sekery (Alka a Elka). Na trpaslíka jsem celkem hubený, avšak silný (něco jako Kili v Hobitovi, jen svalnatější). Nemám dlouhý vous, ale jen strniště okolo úst, na bradě a pod nosem. Tedy strniště, jde vidět, že si vousy zkracuji loveckým nožem, co mám připevněný ke stehnu. Vlasy mám dlouhé, stažené do volného uzlu, aktuálně schované pod kápí. A jen tak mimochodem, můj pohled na cvelfíky byl... velmi podobný tomu, jaký měl méďa... tedy bez toho zabručení. |
| |
| V hostinci – Rozhovor a noví hosté Pousmála jsem se, když mi vyprávěl o Fangornu, tedy spíš o tom, že by ho navštívit nechtěl. Je to pochopitelné, po jeho zkušenostech. Ale já bych ho ráda navštívila... Svou touhu jsem ovšem nahlas nesdělila. Nechala jsem si ji pro sebe. Tak jsem ji alespoň mohla hýčkat. Bornaf se rozpovídal dál. Opravdu mě neustále překvapovalo, jak byl sdílný. I jak upřímně promluvil o postavení lidí, kteří jsou postiženi stejně. Neznala jsem takovou situaci. Mezi elfy bývala jen zranění, ale jiné fyzické nemoce ne. Slyšela jsem o tom, že lidé jsou v tomto ohledu slabší a mohou se už narodit nemocní. Fakt, že se k nim ti zdraví chovají o to hůř, mi přišel naprosto otřesný. Stejně tak mě ale překvapilo, že Bornaf o sobě mluvil jako o bojovníkovi. Jak může bojovat? Orel mu nemůže vynahradit oči naplno... Raději jsem se ale neptala, nechtěla jsem ho urazit. Chápavě jsem se usmála. Muselo to být těžké nemít domov. A já tu z něho utíkám. Ale každý má své důvody. „Nebojte se, určitě takové místo najdete,“ tiše jsem jen dodala a upila vína. „Možná některé věci vidíte ještě lépe,“ prohodila jsem ještě nakonec. Byl to on, slepec, kdo správně odhadl, že jsem dívka. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, když mi vyprávěl o vesnici Vartol. Příliš míst jsem ve Středozemi opravdu neznala. Ale jeho cestování mě fascinovalo. „Na usazení přijde čas. Zatím vám spíše závidím, jak volně cestujete,“ přiznala jsem, i když jsem si neuvědomovala, že lidské měřítko života je odlišné od elfského. Pak jsem se ohlédla směrem ke dveřím, které znovu zavrzaly a chlad na chvíli vnikl do místnosti. Na mé tváři se objevil údiv, protože jako první byla vidět hlava... Medvěd?! Teprve poté se objevil člověk. Ani jsem se nehnula, stejně by to ničemu nepomohlo, kdyby chtěl medvěd zaútočit. Takto se ale zdálo, že je jen doprovodem. Jaká zvířata jsou jiní schopni ještě sebou vláčet? Majitelem byl trpaslík. Zvláštní kombinace, když ho jeho zvíře téměř převyšovalo. Očividně byl ale medvěd zvyklý na trpasličí společnost, protože směrem k nám, elfům, nepříjemně zahřímal. Ne, zvířata by se prostě neměla vlastnit... Stále jsem si na tuto záležitost nemohla zvyknout. Více jsem si ale trpaslíka nevšímala. Jen obezřetně jsem sledovala jeho zvíře, kdyby ho snad jeho majitel nezvládl. Zajisté jsem toho muže podceňovala, ale takový už byl předsudek v mém nitru, aniž bych ho měla podložena realitou. Navíc ani sám trpaslík se nedíval na nás zvlášť přátelsky. |
| |
| Další příchozí a randál Pil jsem pivo a poslouchal elfa vedle sebe. Ale najednou do hostince vrazil někdo se zvířetem. Naklonil jsem hlavu k jejich směru a pousmál jsem se. "Trpaslík a medvěd - výborné." orel povyskočil a sedl si na moje rameno a já znovu pocítil jeho tíhu a jeho sílu v drápech, když zarýval do mého masa. Poslouchal jsem hluboké zavrčení medvěda a já se jen pobaveně odfrkl. "Nesnáší elfy." |
| |
 | soukromá zpráva od Isilthion pro Průzkum Vstal jsem ještě před úsvitem. Jak je ostatně již mým zvykem. Dnes jsme měli jít na průzkum, takže jsem nechtěl otálet. Sbalil jsem si věci které si s sebou na cesty beru vždy a šel jsem za ostatními. Sraz jsme měli kousek od Annúminasu. Všichni se zdáli být připraveni a tak jsme ihned vyrazily. Tentokrát jsme mířily na jihovýchod směrem k Rohanské bráně. Erak (můj zástupce) chtěl abych si s sebou vzal více Strážců, jenže já jsem nechtěl budit pozornost a usoudil jsem že šest nás bude bohatě stačit. Někdo totiž musí zůstat v Annúminasu, kde dohlíží na nováčky a někdo také musí dávat pozor na severovýchod. Což dostal na starosti právě Erak. Šli jsme pěšky, takže nám cesta trvala docela dlouho. S koňmi by to bylo rychlejší, ale také nápadnější. Cestou jsme dávali veliký pozor zda nenajdeme žádné stopy po Orondirovi. Již tolikrát jsme po něm pátraly a nic jsme nenašli. Začínal jsem mít malinko pochybnosti zda ještě Orondir žije. Pátrání jsem ale vzdávat nechtěl. Bylo to již několik dní co jsme byli na cestě. Blížily jsme se k jednomu hájku poblíž Rohanské brány. Norsa se najednou rozeběhl dovnitř. Samozřejmě jsme ho následovali. Se zbraněmi v rukách. Po chvilce jsme došli na podivné místo. Vypadá to jako by tu nedávno proběhl boj. Rozhlédněte se kolem. Dávejte ale pozor. Řeknu ostatním a sám se dám do hledání. Všude kolem byli stopy. Podle nich jsem našel krvavé skvrny a tři mrtvé skřety. O kousek dál ležel smrtelně zraněný vrrk. Mečem jsem mu probodl srdce abych ukončil jeho trápení. O kousek dál jsem našel něco co mně dost překvapilo. To je Orondirův meč! Je zlomený... Zdá se že tu bojoval proti těm skřetům. Není tu jeho tělo. Ani tělo jeho koně. Takže může být stále naživu. Jen zjistit kde je... Obě půlky Orondirova meče schovám do svého batohu. Pak se podívám na přibíhajícího Norsu. Zdá se že má něco v puse. Copak to máš? Ukaž kamaráde. Špitnu tiše a pohladím Norsu. Pak si vezmu ten předmět z jeho tlamy. Ihned ho poznám. Zelená spona s modrým safírem který vypadá jako slza. Orondirova spona od pláště. Já sám mám podobnou sponu na svém plášti. Chvilku se na tu která patří Orondirovi dívám a pak ji schovám do svého vaku kde je i Orondirův zlomený meč. S Norsou po boku ještě chvilku prozkoumávám okolí místa boje. Nic ale nenajdeme a tak k sobě svolám ostatní. Vypadá to že zde proběhl boj. Nicméně není tu nikde žádné lidské tělo ani tělo koně. Jen stopy. Takže půjdeme podle nich. Všichni dávejte pozor. Kdyby jste cokoliv našly, tak dejte vědět ostatním. Jdeme. Vytvoříme mírné rozestupy a vyrazíme podle těch koňských stop. (Předpokládám že musí být vidět odkud a kam mířily). Doufám že najdeme nějaká další vodítka nebo stopy po Orondirovi. Sám dávám veliký pozor a jsem připraven kdykoliv vytáhnout a použít svůj luk, bude-li to nutné. |
| |
| Hostinec s Aragornem Když mi slečna odpoví, jak se jmenuje, nevím proč, ale mám z ní rodost jako bych viděla, že ač je ta mladá dívka jen tady, je důležitou součástí jiné společnosti a tady je jako sluníčko, které rozzářuje společnost tak potemnělou. Už tak to tu vypadá, jako by to dlouho nevidělo slunce a teplo, ale za to ono nemůže. Mile se na dívku, vždy podívám a usměji se. Když se Aragorn zmíní o tom co je jeho zábava jen se pousměji, nějak ho asi nenakopla moje poznámka, kam byla mířená. Od našich zásnub uplynulo mnoho dní a on ani jednou neměl čas se tam zastavit? Ale tohle mi přijde spíše jen jak říct, nechtěl jsem. Ale budu se snažit k němu být taková jako on. Nejsem tu kvůli němu, ale kvůli Orondira. Jakmile se zmíní o něm, zbystřím, napiji se znovu vína a dodám. " Tak v tom případě, jsme tu kvůli stejné věci, protože to on mě přivedl až sem. Ne tedy doslova, ale vídám ho, a to dost často. Přijela jsem ho hledat a dovést ho domů." Pořád si myslím, že jejich domov je tam u nás. Dlouho tam semnou žily, že když mě všichni opustili, měla jsem pocit, jako by mě opustila nějaká část ve mě a ne jen kvůli tomu, že Aragorn je muj snoubenec, tedy aspoň prozatím. Vidím jeho pohled jak lítá z jednoho hosta na druhou a také tak kouknu. Zaujme mě velká část spíše cestovatelů, než místních jedinců, co zde obývají. Nevím co mám čekat od Aragorna, ale já pokračuju v cestě. " Takže jak se domnívám, máme společný cíl a také cestu. Pokud by ti nevadilo, bylo by možné cestovat společně? Neboj nebudu na obtíž umím se bránit sama a kontrolovat tě na cestách nehodlám. Stejně to vypadá, jako by se naše cesty, před nějakou dobou rozešli. Teď je nejdůležitější najít Orondira, vše ostatní je teď nepodstatné. Kam miříš přesně? Máš nějaký cíl?" Zeptám se po chvíli a nabídnu mu víno, ze kterého jsem trochu upila, moc dobře ví, že moc víno nesnesu. |
| |
| Hostinec - Myrddin Kdybys do lokálu vstopupil v oblaku dýmkového kouře, nebo třeba po rukou, nemohl bys vzbudut větší pozornost, než když jsi přišel s medvědem. Všichni v lokále se po tobě otočili, včetně čtyř trpaslíků dohadujících se nad pečenou kýtou. A ne všichni mají v pohledu souhlas. Mnozí hledí spíš vyděšeně. Nemálo ze členů opilé společnosti u stolu pod okny právě vystřízlivělo a většina z nich náhle pocítila nutkavou potřebu jít spát. A když se obrovské zvíře rozprostřelo před krbem, coby živá, hlubokým hlasem na každého elfa v okolí vrčící, předložka, všiml jsi si, že na vás dva kouká dost nevraživě i zdejší hostinský. Ten také nakonec jde k tobě a doprovodí svůj nevraživý pohled dost nahlas pronášenými slovy. "To snad nemyslíte vážně, pane, lézt sem s tou obludou? Jooo, psi, ti jsou pochopitelní. Dravci.....budiž, ty toleruju. Ale tohle....no co je moc, je fakt moc." a hodí po medvědovi hluzboce nedouhlasným pohledem a po tobě do kuličky zmuchlanou utšekou, sebranou nejspíš z nálevního pultu, kde byla na utírání nádobí a pultu samotného. "Já se tu na to taky můžu vykašlat......Tohle je zvěřinec a ne hostinec." a sundá si zástěru a taky ji po tobě hodí. "Na tohle už jsem starej." a má se k odchodu ve směru dveří, vedoucích do zadního traktu. (Hostinský je člověk, "starý" je asi 50 let, má kousek přes dva metry na výšku, kousek přes metr na šířku v pase s v ramenou, je plešatý a kdyby právě teď nebyl rozzlobený, byla by jeho tvář dobrosrdečná. Určitě ale není hloupý a určitš nebyl hostinským odjakživa.) |
| |
| Hostinec Pobyt v hospodě mi začíná vadit, možná to bude i tím, že bych byl už rád na cestě. Při Arwenině zmínce, že ho přijela hledat a odvést domů, zřejmě do Roklinky, přikývnu. V klidu jí nechám domluvit, takže se na moment ohlédnu k přítomným, kteří si přivedli různá zvířat s sebou. Když domluvila, znovu se otočím k ní. Na cestě jsem už nějakou chvíli sám, ale budu rád, když tě budu moci doprovodit na cestě, já přesný cíl nemám. Zavrtím hlavou. O tom ani trochu nepochybuji, že se o sebe nepostaráš. Pousměji se a ohlédnu k muži, který přišel dokonce za doprovou medvěda a kde z toho hostinský dělá vědu, ale po chvilce se podívám zpět na Arwen a při nabídce vína jen zavrtím hlavou. |
| |
| Hostinec s Aragornem Odloží pohár někam jinam, aby neurazila hostinského, ale už by neměla pít. Podívám se na něj a nakloním hlavu, nemá cíl? Vždyť jeho příbuzný je v nebezpečí a on nemá cíl? To je snad sranda? Měla bych mu něco říct, už jsem chtěla něco říct, když jsem viděla muže, jak ho to vytočilo. Podívala jsem se na Aragorna a řekla. " Omluvně na chvíli, zatím by si mohl přemýšlet o tom co se to vlastně děje. Co se to vlastně stalo s vámi všema." Zvedne se a jde za tím mužem. Zastavím ho a položím mu ruku na rameno. " Dobrý večer, chtěla bych vám poděkovat za vaši pohostinosti, nesmírně si jej všichni vážíme a to i přes všechno tyto zvířata. Co by si venku v tom dešti počali, i když jsou to jen zvířata pro jiné jsou to nedílnou součástí jejich života. A bez vás to nebude zase hostinec, proto bych byla ráda kdyby jste zůstal." Po to všem sem se vrátila zpět za Aragornem. Nevím zda mu mám povídat o tom snu, protože, přijde mi že je jiný. Přemýšlím, zda vyrazíme dnes nebo ne, podívám se z okna, zda se už počasí změnilo. Abych mohla vyrazit. " Chceš vyrazit dneska, nebo hodláš zde nocovat. nevím totiž zda Orondir je v pořádku. Možná mu jde o život." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podle nich uprchli ti dva skrze hájek kamsi k řece. V trávě u toho skřeta, kterého rozdupal kůň, jsi našel něco, co tě nenechalo moc klidným. V mrtvé ruce toho skřeta totiž vězela, dosud pevně svíraná jeho prsty, dlouhá dýka s tenkou, ostrou čepelí. Potřísněnou po celé délce a šířce rudou krví. Co ale bylo důvodem ke tvému neklidu, byla skutečnost, že to nebyla obyčejná dlouhá dýka. Ta ostrá čepel totiž nezářila kovovým, stříbrným leskem. Ne. Byla sice lesklá. Ale jako by její lesk umocňoval temnotu. Slyšel jsi mnoho o čepelích z takového kovu. O černých mordorských čepelích....z černé oceli, kovaných v temném podzemí Mordoru temnými runovými kováři. A na této zbrani byla Oirondirova krev. Než jsi ale mohl dále rozvynout temnou myšlenku, která se ti, při pohledu na tu dýku, rodila v mysli, začal Norsa skřípavě kňučet a tahat tě za cíp pláště. Chytil stopu a z tobě neznámého důvodu se z ní odmítá hnout. Je to stružkou krve značená stopa velmi zprudka se střídajících kopyt jediného, okovaného, koně. A vede přímo k Rohanské bráně. Asi 500 kroků od brány samotné se ale tvoji muži zastavili. "Můj pane." řekl jeden z nich. "Tam už naše pravomoc nesahá." "Ano." přidal se druhý. Víš, že jsou to stateční a čestní muži. Nikdy se nebáli. Ani teď se nebojí. Nikdy nezradili a ani teď to, zjevně, nemají v úmyslu. "To je už Rohan. Tam...vládnně jiný řád. Vstoupíme-li, mohli bychom být snadno pokládáni za vetřelce." Jejich slova znějí rozumě. Ale....tobě cosí říká, že vás tlačí čas. A Norsa navíc odmítá čekat. Jeho kňučení už obřas přechází v krátké vyštěkávání, když, dle jeho mínění příliš dlouho, stojíte na jednom místě. Tvůj plášť pod jeho zuby už málem povolil. Nakonec to vzdává a rozběhne se sám, dál po stopě kterou vy už v husté, tvrdé, šťavnaté trávě téměř nevidíte, ale on ji cítí. Zřetelně a jasně. |
| |
| Hostinec Stále prší, ale déšť se zmírnil. A venku mzitím už padla noc. Hostinský, vida, že se sama paní Arwen zvířat i jejich majitelů zastala, mávl nad tím rukou, přikývl, sebral se země svou zástěru a vraceje se k nálevnímu pultu, opět si ji nasadil. U pultu si nejdříve natočil pintu, vypil ji na dva loky, udělal: "Aaaaaaaa." a pak natočil korbel a poslal ho po děvečce trpaslíkovi, který přišel s medvědem. "Ale té hoře chlupů musí stačit k pití voda." pronesl už o něco smířlivěji. A dokonce se zkusil i usmát. |
| |
| Hostinec Arwen se omluvila a šla k hostinskému. Tušil jsem, kam má namířeno, to by pak nebyla ona. Po chvíli, kdy odešla, jsem se podíval z okna doufaje, že už neprší. U okna se moc nezdruji, protože z téhle dálky tam k vidění nic není a ohlédnu se hostinskému, který je zřejmě naštvaný a Arwen se to snaží urovnat. Její příchod ke stolu sleduji. Položí mmi otázku, při které vzhlédnu, pak vstanu. Chci vyrazit hned, už jsem se zdržel dost. Původně jsem se zastavoval, abych přečkal to nejhorší. Odpovím jí téměř hned. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Jít či nejít? Chystali jsme se jít dál, jenže jsme našly ještě stopy dvou dalších skřetů. Zdá se že míří kamsi skrze hájek k řece. To se mi nechce líbit. Něco mi říkalo abychom se vrátily na místo boje a tak jsem tak učinil. A zdá se že jsem udělal dobře. Jeden z mrtvých skřetů svíral cosi v ruce. Byla to dýka. Pomalu jsem jí zvedl a začal si jí prohlížet. Je dlouhá s ostrou čepelí. Ten kov. Je temný. Jakoby... To je dýka z Mordoru. Špitnu tiše. Sakra. Pokud jí Orondira zranily tak bude vážně zraněn. Měli bychom vyrazit než bude pozdě. Dýku odhodím stranou a podívám se na Norsu. Zdá se že je dost neklidný. Dokonce mně začal tahat za cíp pláště. Evidentně chce abych ho následoval a mně nezbývá než ho poslechnout. Vydám se tedy za ním po stopách kopyt a krve. Kus od samotné Rohanské brány se muži zastavily. Mají obavy ze vstupu do Rohanu. Pravda. Tam už bychom dost riskovali. Těžko říct zda by nás tam uvítaly. Ale pokud je tam Eomer, tak by možná pomohl. Nezbývá než doufat. Chviličku se dívám na bránu a přemýšlím. Pak mně ale Norsa opět začne tahat za plášť a nakonec se rozeběhne směrem k bráně. Máte pravdu. Je to velký risk jít do Rohanu, ale já tam musím. Možná mně tam neuvítají, ale to je jedno. Ti z vás kteří mají pochybnosti mohou jít zpět do Annúminasu a říct Erakovi co jsme zjistily. Nebudu vám to vyčítat. Řeknu svým mužům takovým neutrálním hlasem a vyrazím za Norsou. Nevím zda za mnou muži půjdou, ale pokud ano, budu jen rád. Upravím si kápi tak aby mi nebylo vidět do obličeje a pokračuji za Norsou. Samozřejmě že jako hraničář se snažím jít těmi nejméně nápadnými cestičkami a dávám si pozor na všechno co se kolem hne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Snad jeko důkaz své zprávy, nepodložené tvou přítomností a tvými slovy, až ji budou vyprávět. Rychle jste proběhli soutěskou mezi skalami, nazvanou Rohanská brána a, běžíce, vedeni černým psam, vstoupili jste na širé pláně Rohanu. Do domoviny Pánů koní. Běželi jste až dlouho do noci, kdy jste, znaveni během, v polosedě usnuli pod travnatou mezí, kryti velkým keřem hlohu. Časně ráno, sotva první paprsky slunce pohladili zemi, už do vás Norsa žďuchal čumákem a poštěkáváním vybízel hned k cestě. a další den v poklusu za černým psem, kdy jste se jen krátce zastavili před polednem, aby jste skromně pojedli ze svých, tenčících se zásob a uhasili žízeň v malém prameni, vyvěrajícím z nízké skalky. A opět neklidná noc, tentokrát ve stínu velkého dolmenu vprostřed rozlehlé šíravy zelených plání. Opět časné buzení. Pár soust k snídani. A opět spěch za černým psem až do poledne. Těžko říci, jask dlouho jste běželi, či zda Norsa opravdu mohl ještě držet stopu, či spíše už jen tušíl, psím instinktem, kam by měl běžet. A těžko říci, jak daleko jste byli již za hranicí Rohanu, v Jízdmarce, jak se zde říkalo. Asi hodinu po poledni téhož dne, už opět na cestě, vyčerpaní spěchem téměř bez oddechu, zaslechli jste náhle blížící se dunění. Jako jeden muž jste zastavili a, kryti velkým kamenem, vyčkávaje, zůstali stát. Zastavil i Norsa, čtyři psí délky před vámi, lehl si do trávy a s vyplazeným jazykem čekal, co se bude dít. Jeden ze tvých mužů se zaposlouchal pozorněji do dunivých zvuků, jež mohli být stejně dobře blížící se bouří, jako dusotem kopyt. "Koně, můj pane." oznámil naslozuchající muž po chvíli, opatrnš vyhlížeje zvrchu zpoza kamene. "Jízda...deset, dvanáct mužů.....a alespoň jeden kůň bez jezdce. Míří dál přes pláně. Nejspíše nás minou, aniž by si nás všimli." A Norsa se nadzdvihl ale zůstal ležet...jen se po tobě ohlédl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čaroděj Mithrandir, též zvaný Gandalf Šedoplášť ale nepřijel tentokrát navštívit Theodena, krále Rohanu a svého přítele. To tíživý smutek krásné rohanské štítonošky, jíž se v tuto dobu dny zdály chmurnějšími a delšími než dříve, zavedl kroky Mithrandirovy do Zlatých síní. Přijat byl vlídně, jak se na milého hosta sluší. Jen Gríma Červivec na něho shlížel úkosem a hleděl se hned od počátku ztratit. Ke králi jej nepustili. Gríma sám se prakticky připoutal k na závoru zavřeným dveřím a hodlal trůnní sál bránit vlastním tělem. A tak dlel velký čaroděj v šeré kráse a majestátu Zlatých síní. nebo chodil po Edorasu a pomáhal, tu radou, tu bylinami. K polednímu se právě navracel z jedné takové vycházky, když spatřil muže, měšťana, an vede k paláci nádhernou elfskou klisnu. Zvíře se mu jevilo neklidné a jeho pozornosti neušel ani jezdec, zhroucený v sedle. Ale paní Éowyn se o oba sama postarala. Vešel tedy do svých komnat, a dopřál si chvílí odpočinku. Asi o tři hodiny později pro něj přiběhl jakýssi sluha, se vzkazem, že jej zdejší felčar žádá o konzultaci nad lůžkem pacienta, se kterým si sám již neví rady. Kráčeje pak za sluhou, vyslechl Mithrandir, již blízek pokoji pacienta, aniž by se o to snažil, co, snad ve své slabé chvíli, říkal Gríma Červivec. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro V Rohanu Odešli jen dva z lovců, což mně celkem potěšilo. S sebou vzaly tu dýku, zřejmě jako důkaz o mých slovech. Na chvilku jsem zalitoval že to nenapadlo mně. Já, Norsa a zbytek strážců jsme tedy vyrazily na cestu. Norsa nás vedl po stopě kterou by většina z nás již nyní hledala velice těžce. Ještě že ho s sebou mám. Po chvíli jsme vyběhli na velké Rohanské pláně. Měl jsem trošičku obavy z toho aby nás zde někdo neviděl když jsme takhle na ráně. Běželi jsme dlouho až do noci. Pak jsme si museli odpočinout. Sedly jsme si pod velký keř hlohu a pomalu jsme usínaly. Napřed jsem samozřejmě rozdělil hlídky, po dvou hodinách. Nechtěl jsem aby nás někdo překvapil. Po své hlídce jsem vzbudil dalšího a aspoň trošku jsem se prospal. Za úsvitu už nás Norsa budil štěkáním a šťoucháním čumákem do našich těl. Nechal jsem mužům chvíli na to aby se probraly a pak jsme vyrazily na cestu. Vedeni Norsou. Chvilku před polednem jsme se zastavily na odpočinek a jídlo. Vodou jsme plýtvat nemuseli, na skalce totiž byl pramínek ze kterého jsme se mohli napít a doplnit naše zásoby vody. Pak jsme opět vyrazily na cestu. Šli jsme dlouho do noci. Trošičku mně překvapilo že nás až dosud nikdo nezastavil a že jsme nikoho nepotkaly. Proto jsem i tentokrát nechal hlídky. Ráno jsme opět časně vstaly. Skromně jsme posnídaly a vyrazily dál na cestu. Až do odpoledne jsme byli vedeni Norsou. Byl jsem udiven že dokáže držet stopu tak dlouho. Někdo by mohl mít pochybnosti, ale já jsem mu věřil. Chvíli po poledni jsme zaslechly jakési dunění. Ihned jsme zastavily a schovali jsme se. Norsa si lehl do trávy a stejně jako my čekal. Přišlo mi že by to mohli být nějací jezdci a jeden z mých mužů mi to vzápětí potvrdil. Kývnu na něj a podívám se na Norsu. Rukou mu dám znamení aby dál ležel na zemi a byl potichu. Počkáme až se kolem jezdci přeženou a budou pryč. Já tedy dávám veliký pozor, ale pokud to bude možné, tak bych rád zjistil kdo ti jezdci budou. Bude-li to třeba Eomer, pak bych se mu asi ukázal. Konec konců je to můj přítel. Bude-li to ale někdo jiný, pak zůstaneme skryti a počkáme až jezdci odjedou. Pak až si budu jist že nás třeba nesledují nebo se nevrací, vyrazíme dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A jejich velitele nešlo s nikým zaměnit. Ano, byl to Eomer. Jezdci dojeli až téměř ke kameni, kde jste se skrývali. Otáčeli se tu.....Na malé vyvýšenině nad krajinou. "Tady nikdo není." prohlásil jeden a jeho kůň stál tak blízko, že by jsi se ho mohl dotknout, kdyby jsi se trochu více naklonil. "Poleďme zpět, kapitáne. Valar vědí, co hlídka včera v nočním šeru zahlédla. Starý Orgon se jistě na noc posilňoval medovinou." ostatní se zasmáli a chěli už obrátit koně, když se vítr v pláních náhle stočil od vís směrem k nim. Eomerův bílý hřebec zavětřil a zastříhal ušima. "Ne! Počkat!" zastavil je kapitán pozdvihnutou dlaní. "Někdo tu je. Můj kůň ho cítí. A vaši také." rozhlédl se kolem. "Víme o tobě, cizinče." zavolal do prostoru. Zjevně neví, kolik osob tu je. "Jsi-li přítel, ukaž se nám." |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro V Rohanu - Eomer Během chvíle se jezdci objevily. Dojeli až ke kameni u kterého jsme se skrývaly. Koutkem oka jsem zahlédl jejich velitele. Skutečně to byl Eomer! Byl jsem velice rád že ho zase vidím. Zatím jsem se ale neukázal. Zdá se že někoho hledají. Podle jejich rozhovoru usuzuji že nás přeci jen někdo včera asi zahlédl. Jeden z jezdců byl blízko mně. Až nebezpečně blízko. Zdálo se že už chtějí odjet, jenže pak jakoby schválně zavál vítr a Eomerův kůň nás zavětřil. Věděl že tu jsme. Eomer nás pak vyzval abychom se ukázaly. Nemá cenu se skrývat. Bylo by to jen horší. Podívám se na své muže a kývnu. Sám jako první vstanu a ukážu se jim. Zdravím tě příteli. Je to již dlouho, co jsme se viděli naposledy. Řeknu přátelsky a pousměji se. Zadívám se na Eomera a sundám si pomalu kápi. Omlouvám se že se tu tak plížíme. Nechtěl jsem přejít přes vaše hranice bez dovolení, ale je to nutné. Můj přítel byl přepaden a podle všeho těžce raněn. Jeho kůň jej vedl do vaší země. Řekni příteli, nedorazil k vám tak před dnem nějaký muž? Musím jej najít. Řeknu zdvořile a čekám co Eomer odpoví. Mezi tím se letmo podívám po jeho mužích a po Norsovi. |
| |
 | soukromá zpráva od Mithrandir pro Edoras Sídlo pánů koní a Zlaté síně Meduseldu, kde na trůně sedávají králové Rohanské Jízdmarky, se tyčily do výše a ze svého sedla jsem si je mohl prohlédnout v celé jejich kráse. Elfové, či Gondorští by řekli, že toto město není ani městem a že jeho strohost připomíná spíše větší vesnici. Já však dokázal ocenit jakékoliv dílo druhorozeného lidu, neboť právě v této odlišnosti kultur a způsobů života byla síla a krása, která přetrvá věky. Možná ne fyzická část těchto výdobytků, ale v příbězích a básních se o nich bude mluvit ještě o mnohé generace později. |
| |
 | Cestou necestou si valím zadek zpátky ,,No fakt výborný, zase prší..." prolítne mi hlavou, když přejedu hranice zpět do Rohanu. Jak se zdá, tak je vše při starém a pokud někdy někdo čekal na to, až se tato země změní, tak...by se asi nedočkal. Byl jsem pryč více než rok a za celou dobu jsem se nezastavil, pořádně neodpočinul a vlastně ani nevyspal. Když trávíte čas v přítomnosti Haradských, kteří se vám hned první den snaží uříznout hlavu, vycpat ji a použít ji jako měch na vodu, tak jednoduše nejde moc dobře spát. Nebo alespoň mně. Několikrát se mi dokonce stalo, že se ti parchanti bavili na můj účet tím, že jakmile jsem na chvilku zabral, tak po mně házeli menší kamínky a mohli se posrat smíchy, když jsem vyletěl s kudlou v ruce a nechápal o co se děje. Svině jedny. Mělo to však i svoje výhody, jakmile jsem je přesvědčil, že sice pocházím z Rohanu, ale nejsem zvěd - věřte mi, nůž v rozkroku by donutil mluvit opravdu každého - tak mě vzali na milost. Nakonec, vždy potřebovali někoho, kdo jim bude kydat hnůj a další tyto věci, které zde raději nechci rozebírat... No, zpět k těm výhodám, po nějakém čase jim došlo, že docela dobře umím jezdit na koni, plus ovládat vybrané zbraně a navíc, že jako národ jsou mi fakt jedno a jsem zde za úplně jiným účelem. Tudíž mi nakonec předvedli svůj styl boje, vlastně to dělat ani nemuseli. Dost z toho jsem odkoukal sám. Ovšem jejich poznatky a rady byly celkem zajímavé. Jak to tak bývá, drby a zvěsti o tomto národu jsou dosti přehnané a v celku nejsou Haradští špatní, ba naopak. V boji se jim vyrovná jen málokdo a co se týče jejich zbroje, je mnohem lépe uzpůsobena pro boj na koni nebo na olifantech - a tomu já říkám pořádný dopravní prostředek! Nikdy nezapomenu na ten den, kdy moje oči uviděly tohle zvíře. Drsné a přeci nádherné. Opravdu platí přísloví: Jiný kraj, jiný mrav... Ovšem jakmile se mi naskytla možnost, tak moje další kroky směřovaly k mému hlavnímu cíli, tedy do Umbaru, kde se prý objevila stopa po jedné osobě, kterou už několik let hledal můj bratr. Bohužel jsem nebyl moc úspěšný, korzáři mají vlastní zákony a tudíž se mnou nikdo nechtěl moc mluvit. Navíc se po pár dnech strávených ve městě nakonec ukázalo, že onen tip byl falešný, což ne zrovna všechny potěší. Jediným světlým bodem bylo, že přes všechny nesnáze se mi přeci jen podařilo vytvořit si nějaké ty kontakty právě v Umbaru, a tak mi po tomto nezbylo nic jiného než napsat dopis bratrovi, že zde je stopa marná jako sex s jeptiškou a vydat se zpět domů. ,,Bože, to je ale země. Když tu neprší, tak sněží, když nesněží tak je mlha..a to je léto...jsem doma Rohane." plácnu si pro sebe a mírně kopnu svého koně do slabin, aby se hnul. Vydám se směr Edoras a uvidíme, co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Isilthion?" vydechl pak a tvář se mu rozjasnila úsměvem. "Netřeba zbraní, Eorlinga. Tohle je opravdu přítel." obrýtil se na své muže a ti, jako jeden, ihned zastrčili povystrčené meče zpět do pochve. "Tebe bych tu vskutku nečekal." dodal pak, obraceje se opět k tobě. "Ale.....Byla nám hlášena minimálně šestičlená skupina. A tys tu sám." v tu chvíli se nedočkavě z trávy zdvihl Norsa. "Ah. Ne sám. Se psem." zahlédl ho jeden z jednotky. "Pojď sem, pejsku. Na....tumáš sušené maso." zavolal na něj nejmladší z mužů. Skoro ještě chlapec. Norsa se podíval na maso, hozrné do trávy kousek od něj a pak tázavě na tebe. "Přítele hledáš? Na koni?" pokračuje Eomer. "A...nebyl, pane, ten kůň tmavý? Hodně tmavý?" zareagoval pohotovým dotazem ten nejmladší. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro V Rohanu - Eomer Eomer vypadal celkem překvapeně když spatřil mou tvář. Řekl svým mužům aby schovali zbraně a pak se podíval opět na mně. Také jsem nezamýšlel jsem jít, ale donutily mně okolnosti. Řeknu trošku posmutněle a dál ho sleduji. Ostatní jsou ještě schováni, ale Norsa se ukázal. A zdá se že jednoho mladíka z Eomerovi skupiny docela zaujal. Dokonce Norsovi hodil maso. Norsa si ale nebyl jistý a podíval se na mně. Nemyslím že by s tím masem bylo něco v nepořádku. Takže Norsovi kývnu na znamení že se do toho masa může pustit. Aspoň někdo se trochu nají. Když se Eomer otáže zda hledám přítele na koni, tak přikývnu a opět se podívám na onoho mladíka který Norsovi hodil maso. Byl. Viděl jsi jej? Zeptám se s nadějí v hlase. Konečně nějaká stopa. Možná že Orondira našly a někam ho odvezly. Vím ale že není dostatek času, takže doufám že je ještě naživu. Ukažte se. Jsou to přátelé. Řeknu směrem ke svým mužům a počkám až se ukážou. Pak se podívám na Eomera. Jsme tu čtyři. Zbylí dva museli něco zařídit. Nemusíš se ale bát, ujišťuji tě že se to netýká Rohanu. Řeknu přátelsky a rozhlédnu se. Omlouvám se, nechci být nezdvořilý, ale vážně musím toho přítele najít. Byl vážně raněn. I kdyby u něj byli vaši ranhojiči, nedokáží ho vyléčit. Prosím, pokud víte kde se nachází vezměte nás k němu. Později ti vše vysvětlím. Přísahám. Slíbím Eomerovi a čekám jak se rozhodne. Doufám že bude souhlasit, protože pokud je Orondir naživu a je raněn, tak má už málo času. A já nechci nic riskovat. |
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro Gandalf…
Mohlo to tak být. Jistě by to tak bylo, kdyby mě tak nechali, kdyby v té vteřince, kdy zašeptám své: „Zmiz!“ Nevrazil do dveří muž v šedém šatu, jehož dlouhý vous vypráví svůj příběh o moudrosti mysli, jež zrcadlí se v jeho očích. Otevřela jsem ty své a pohlédla na něho. Gríma zmizel, mávnutím čarodějovi hole, ale zároveň vlastně sám. Hleděla jsem na čaroděje a ranhojiče vzpřímená a hrdá, navenek chladná jako mramor, ale řasy se mi třásly a v mém postoji bylo napětí. Ustoupila jsem a nechala ho, ať prohlédne raněného. Pokud mu někdo může pomoci, snad to bude on… Ale říká jen další slova. Další bezútěšná slova… „V takovém stavu, nemůže nikam jet,“ vypravím ze sebe přidušeněji, než bych chtěla. Polknu však svou hrdost, bolest i hořkost. „Přežije tu cestu?“ Pro oporu se obrátím ke každému jednomu z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vůbec ho nepřekvapilo, když zpoza kamene vystoupili ještě další tři muži. "Ale tady mladý Hadar je synem našeho bývalého kapitána. Pamatuješ si na Haralda? kývne hlavou směrem k mladíkovi "Nu...on už je na odpočinku. Ale občas ještě drží hlídku." rozhlédne se a zamává pak rukou někam ke skalkám za vašimi zády. Když se otočíš tím směrem, ve stejném rytmu se tam nad okrajem skály pohybuje narudlý světelmý bod, jak tam kdosi, zřejmě Harald, mává pochodní. "Ano....zrovna támhke na té skále. Nu, Hadare, řekni, co ti otec řekl." a chlapec se nenechá dvakrát pobízet. "Vy jste....princ Istlthion?" začne s úctou. A než začne vyprávět, položí si pravou ruku na hruď a ukloní se ti. Ostatní, kromě Eomera, to udělají po něm. "Otec říkal, můj pane, že viděl, za svítání minulého dne, běžet touto cestou koně. Tmavý prý byl, jako vzácný mahagon. A krásný, jako jen elfští koně, chovaní v Imladris dovedou být. Tenhle byl však zpěněn, můj pane. A hnal se plání, div si vaz nesrazil. Jeho kopyta se prý sotva dotýkala země. A vezl jezdce ale nebyl jím veden. Než stačil otec slézt stezkou ze skály, ten kůň mu zmizel, támhle za tou skálou." ukázal rukou směrem, kterým jste měli namířeno. Na nejbližší skálu vlevo od vás. "Jako by, prý, mířil k Edorasu." a opět se tí ukloní. Tentokrát jen on. Tvoji muži už se chystají zamířit ukázaným směrem, ale Eomer je zadrží. "Pokud je tvůj přítel v Edorasu, pěšky bys tam byl tak za dva dny. My se teď vracíme zpět a měli bychom tam být zítra před polednem. Připojíš se?" nabízí ti. "Kapitáne....nestačíme jim. Mají koně a my ne." ozve se jeden ze tvých mužů. "Ale my máme." reaguje na jeho slova Eomer. "Tedy, máme jednoho koně. Patřil starému jednomu starému muži. Také seděl na hlídce. Jeětě včera ráno, když ho tam překvapila paní smrt. Jeho koně jsme před hodinou chytili pobíhajícího kolem skály, na které stařík seděl. Je to hodný kůň a bude rád, když na něm ještě někdo pojede, než mu bude zařízen zasloužený odpočinek. Jmenuje se Altae......Ostatní muži mohou jet na koních spolu s mými muži. Tohle jsou silní hžebci z rohanských stád, unesou dva jezdce." nabídne ti a mávne rovnou na muže, který za uzdu vede antracitově černého hřebce. Kůň má již kolem tlamy stříbřitou srst starých koní, ale v jeho očích i ve svalech pevně stavěného těla stále hoří bujný plamen. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tváří se ale dost nešťastně. A pokrčí rameny.....zároveň však zavrtí lahce hlavou. Pacient se však sám neprobírá. A jeho nehybná, bledá tvář, se téměř ztrácí v poduškách. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Do Edorasu Trošku mně překvapilo že Eomer ani nikdo z jezdců o Orondirovi neví. Jak se to pak dozvěděli? Vzápětí se to ale dozvím. Mladík se jmenuje Harald a je to syn bývalého kapitána. Ten je podle všeho kus za námi na skalách a byl to zřejmě on kdo na nás upozornil. Eomer vyzval Haralda aby nám řekl co mu říkal otec. Ten začal mluvit, ale ještě před tím se zeptal zda jsem princ Isilthion a uklonil se. S ním i ostatní muži. Přikývl jsem a poslouchal co mladík říká. Kůň mahagonové barvy. Jako z Imladris a mířil přes pláň. Do Edorasu. To musela být Gyleth. A Orondir. Snad je v pořádku. Když mladík domluví, tak se opět ukloní. Kývnu hlavou na znamení díku a podívám se na své muže. Ti už se chystali jít směrem který nám byl ukázán, ale Eomer nás zadržel. Jeho nabídka že by nás do Edorasu dovezou mně potěší. Má pravdu. Do Edorasu by to bylo pěšky moc dlouho. A pokud má Orondir málo času, nesmíme se zdržovat. Jezdci zdá se neměli dostatek koní, ale Eomer navrhl že by mé muže mohl někdo svést na svém koni. No, rozhodně je to lepší než kdyby za námi museli hnát pěšky. S díky se Eomerovi ukloním a vezmu od jednoho muže uzdu koně který mi byl nabídnut. Pohladím ho po hřívě a pak se mu vyhoupnu do sedla. Počkám až si nasednou i moji muži a podívám se na Norsu. Zdá se že se budeš muset trošku proběhnout příteli. Zkus se držet u mně. Pousměji se a popojedu kousek dopředu. Pak se podívám na všechny přítomné. Až dojedeme do Edorasu... Neříkejte prosím nikomu že jsem Isilthion. Není to tak že bych vám nevěřil, ale rád bych měl jistotu že se o mně nedozví někdo jehož uši by mohli sloužit i jiným. Pro všechny budu Aldarion. Hraničář ze severu. Děkuji. Přejedu muže pohledem, kouknu na Norsu a dojedu vedle Eomera. Tak můžeme. Řeknu a pokud budou všichni připraveni, vydáme se na cestu do Edorasu. |
| |
| Hostinec s Aragornem a ostatníma Usmála jsem se na toho hostinského. Byla jsem ráda, že se to vše uklidnilo. Koukla jsem po osazenstvu. Poslední co přišel s medvědem byl trpaslík, vím že nás nemají v lásce a zase opačně. I když já nejsem té povahy, že bych někoho soudila, nebo někoho nenáviděla. Na to nejsem stavěná, podívám se zpět na Aragorna, pousměji se a poslouchám ho. Chce vyrazit co nejdřív, to chápu, ale kam má teda namířeno, když jde nemá cíl, ale při tom hledá Orondira. Já jdu tam, kde mě to táhne. Proto mě to snad dovedlo až sem. Koukla jsem sama ven z okna a všimla si, že už tak moc neprší. To budeme snad cestovat ve dvou? No doufám, že se mu jeho nálada aspoň zlepší. Uvidíme. " Hledáme oba Oronrdira, ale snad jsi někam měl namířeno, nebo jsi jen bloumal? Mě sem dovedl můj sen. Nebyl zrovna příjemný, viděla jsem ho tam dost zraněného. Zdál se mi už celý týden, to byl důvod proč jsem odešla." Jemně jsem se ho dotkla ruky. Pousmála jsem se a napila studené vody, kterou mi ta mladá dívka donesla. Tu mám nejraději. Její rty se dotkli pohárku a pila z něj, pak jej odložila. Vzala si z batohu nějaké mince a dala je na stůl. " Chceš vyrazit teda hned?" Je dost pozdě, jestli to tak půjde budeme spát venku v dešti. |
| |
| Hostinec Jeden z posledních příchozích, kterým je nějaký trpaslík s opravdu velkým chlupáčem způsobil docela rozruch. Hlavně v očích hostinského. Možná patří k ostatním trpaslíkům tady. Nicméně pokud mi už dostatečně oschlo ošacení za tu dobu co tu sedím co nejblíže krbu tak dorazím své pivo a pokývnutím hlavou na rozloučení ostatním se vydávám zkusit ještě zastihnout hostinského. "Nějaký noclehl by byl? Zaplatím nemějte obavy." Pousměju se případně na něj a rád bych to zakotvil někde v pokoji a prospal se. Tedy po tom co provedu plán očištění a vysušení svých zbraní a rozvěšení zbytku oblečení a věcí po pokoji, aby doschly. Raději nechci vědět, jak dopadly mé zbytky zásob chleba, nebo něčeho podobného. Blé to už se asi nebude dát jíst. Před případným odchodem na svůj pokoj se ještě projdu pohledem po lokálu, abych si zapamatoval zajímavé tváře i nás současný zvěřinec. Lépe bude možná opravdu zaspat ten rozšiřující se blázinec zde. |
| |
| Hostinec Posedávala jsem na svém místě, zůstávala jsem tiše a raději se věnovala jen tichému rozhlížení. Zjevně tu nebyl nikdo kdo by měl zájem se semnou vybavovat. Zase tak dobře jsem tu nikoho neznala. Vlastně jsem neměla nikoho koho bych znala. Ty, které poznávám z mých návštěv Roklinky, s těmi se bavit nemohu, protože toho nejsem hodna a ostatní? Opravdu není zrovna moc důvodů, proč se s někým vybavovat. Z mého skleslého rozjímání mě probral až další příchozí. Tedy hlavně ten medvěd, který doprovázel trpaslíka. Oba promoklí na kost. A taky vztek onoho hostinského, který tu zrovna ne dvakrát rád viděl zvířata. Pravda, když přišel medvěd, přišlo mi, že prostor kolem se scucnul do pidi místnosti, kde se prostě nedalo projít. Tiše si povzdechnu. Možná bych se měla odklidit pryč, protože chudák hostinský na to vážně nemá nervy. Není dobré, aby byl ten nebohý člověk jen tak rozčiloval. Dobře tohle není jen tak, ale… no to je jedno. Díky bohu za paní Arwen, ta se nás poutníků a našich přátel, kteří nás doprovází. Usmála jsem se, nemusela jsem zatím utíkat opět do deště, do kterého se mi vážně nechtělo. |
| |
| Hostinec Ještě jednou se ohlédnu k oknu. Ten déšť mi začíná opravdu vadit. Podívám se zpět na Arwen a chvíli přemýšlím. Jdu tam, kam mě vede srdce.. Přiznávám, už dlouho tomu je trochu nerozhodné a pokračovalo by v cestě a také se vrátilo do Roklinky.. Odpovím jí na otázku upřímně. Na moment se znovu rozhlédnu, pak se ale napřímím na židli avezmu Arwen jemně za ruku. Myslím, že nejlepší bude dnešní noc přespat zde, vzhledem k tomu, že déšť byl celkem silný a nejspíš by se nám nepodařilo najít suché místo k přenocování. Mírně se pousměji. To spoždění se na koni dožene rychle. |
| |
| Hostinec Pohodlně jsem se rozvalil na židli u krbu, ruku jsem měl položenou na méďovi, byť zbytečně, věděl jsem, že nic nevyvede. Nevšímal jsem si ostatních, jen hostinského reakce mne pobavila. Zvědavě jsem ho sledoval, široce, skoro až drze jsem se usmíval a při tom jsem hladil medvěda na hlavě. Před chvilkou usl a teď si spokojeně bručel. Když pak hostinský vypadl kamsi ven, sledoval jsem ho, pak jsem se ale pohledem vrátil k děvečce. Ne, že by se mi na lidských ženách něco líbilo. Chtěl jsem pivo, co jiného, samozřejmě. Hostinský se pak po zásahu nějaké elfky vrátil, byť to nevypadalo, že má moc radost. Pivko se ke mě dostalo a já děvečce spokojeně hodil pár drobných a vydatně se napil piva. Měli ho dobré, ale mě se zdá dobré každé pivo po měsících v divočině. Tvářil jsem se navýsost spokojeně a nikoho jiného si nevšímal. |
| |
| Hostinec- změna Když Aragorn mluví o tom, kam ho vede jeho srdce, mám trochu obavy. že akorát říká, co bych si já přála a ne to co on cítí, ale nedá se nic dělat.I tak mě to těší, že by se konečně trochu vzpamatoval a uvědomil si, že naproti němu sedí jeho budoucí žena, pokud se něco nezmění. " Upřímně řečeno, tvoje srdce neví kam patří a to já chápu. Taky nemám chvíli klid, když nevím co s vámi třemi bylo. Neukojila jsem touhu po zábavě a tak to takhle nakonec dopadlo. Ale jak tě zná stejně by ses nevrátil." Řeknu tentokrát upřímně já, protože to tak cítím. Jakmile se mi dotkne ruky, mám pocit horka, který ve mě vyvolal. Trochu jsem se zachvěla a nervozně jsem si poposedla na místě. Když řekne, že dnes, už bychom suché místo nenašli, usmála jsem se, ne že by mi vadilo spávat někde na zemi venku, sice je to asi neobvyklé u takové elfky jako jsem já, ale nejsem princezna na hrášku a z cukru také nejsem. " Dobrá, tak to vypadá, že dnes zůstaneme tady." přikývne. |
| |
| Hostinec Zas ji pustím a opt se opřu o opěradlo židle. Vrátil bych se... Až bych si byl jist, že je Orondir v pořádku, i když si nejse jistý, jak moc dlouho by to trvalo. Řeknu trochu zamyšleně, když Arwen domluví. Víš jaký jsem.. Že nevydržím na jednom místě. Ale chci s tebou být natolik, že i to jsem schopný oželet. Povím o něco tišeji dívaje se na ni. Myslím, že nám nic jiného nezbyde, než zůstat tady.. protože široko daleko asi nic není. Pokrčím rameny a pousměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Norsa nevypadá, že by mu představa běhu za koňmi, nebo s nimi, moc vadila. Spíš más dojem, že to uvítá, coby pořádné protáhnutí svalů. Nevíš mnoho o jeho minulosti, než jsi ho našel. Možná, že patřil k někomu, kdo byl zvyklý nechat ho běžet spolu s koněm. A třeba mu to chybí. "Dobrá." usměje se Eomer, jako souhlas se zachováním tvého utajení, i v souhlasu s tvou pobítkou k jízdě. "Vzhůru, Eorlinga, A hezky zostra. Jedame přece domů." Kdosi z mužů pak zdvihl ke rtům roh. A po pláni se, dříve než dusot kopyt, rozlehlo táhlé volání rohu, oznamující na dálku návrat jednotky domů. Jeli jste zprudka, tryskem, skoro celý den. A když se, s večerním šerem, ukázalo v dálce, v táhlém údolí. obzdobeno vrcholky hor a na obzoru se lesknoucí hladinou řeky, město Eregor, zaatavili jste, na pahorku přímo proti jeho bráně. Pžesto ještě dost daleko od ní a utábožili jste se zde na noc. Rána jsi se nemohl téměř dočkat a Norsa také ne. Vstali jste tedy oba ještě okamžik před svítáním. A stojíce oba vedle sebe, zahlédsli jste v dálce na planině šedého jezdce na bílém koni. Barvy koně a jezdce nebyly na tu dálku zřetelně viditelné. A nezahlédl jsi ani otvírající se bránu města....nicméně jezec i kůň v něm zmizeli tvým očím. Ale tohle jistě Orondir nebyl... Přsto může jeho příjezd být předzvěstí něčeho, co s sebou nese změny. |
| |
| V hostinci - Medvěd a stesk I když jsem ze samotných úst Bornafa slyšela, že jeho orel je Stopař, nepřestávalo mě to překvapovat. Jak mohl tak snadno to zvíře poznat? Jak to jen dělá? Vrhla jsem na slepého muže zkoumavý pohled, ale snažila jsem se na něj nezírat, aby to nepůsobilo nezdvořile. „To ne,“ opatrně jsem se pousmála na Bornafovo konstatování. Byla to pravda, medvědovy nelibosti ohledně nás, eflů, jsem si dobře všimla, ale těžko říci, zda k tomu to zvíře přišlo samo, nebo mu to vtiskl ten trpaslík. Zvířata bývají k elfům vstřícná a my je ctíme... Nešlo mi do hlavy, proč by ten medvěd měl cítit nepřátelství. Všichni jsou tak nějak neklidní z přítomnosti velkého zvířete, stejně jako Bornavůf orel. Není divu. Mezi nesouhlasnými a nespokojenými pohledy byl i výraz hostinského. Dalo se to pochopit. Medvěd nebyl nejběžnějším mazlíčkem ani mezi lidmi, toho jsem si všimla brzy a slýchávala o tom. Hostinský samozřejmě nenechal celou věc jen tak a vyjádřil se k tomu. Ovšem trochu mě překvapil ráz jeho reakce. Nečekala jsem, že ho to až tak rozladí. Ale ten muž to opravdu přehnal. Trochu překvapeně jsem sledovala jednání hostinského, když se do toho vložila Arwen. I to mě překvapilo. Ona ale dovede na lidi působit. Instinktivně jsem se pousmála. S pohledem na Večernici se ani jinak nedalo. Neslyšela jsem přesně, co mu říkala, ale očividně to bylo něco vhodného a uklidňujícího. Starší muž to totiž přijal a znovu se ke své práci vrátil. Nezdálo se ovšem, že by vlastní chování a starosti způsobené ostatním trpaslíka nějak rozhodily. Spíš naopak. Jeho drzý výraz jen provokoval. Bornaf se vrátil poté k tomu, o čem jsme mluvili. Trochu smutněji jsem přikývla a na chvíli odvrátila tvář. Nechtěla jsem, aby mi do ní viděl, i když to vlastně nebylo možné, ale u něho jsem si nebyla ničím jistá. Byl slepý, ale... Cesty jsou nevyzpytatelné... Přišla jsem do hor se silným srdcem a odešla zlomená. Měla jsem pocit, že přicházím mezi ostatní lidi smířená, ale nyní jsem velmi dobře cítila, že ta bolest je stále živá. Jako má jizva přes obličej. Mlčela jsem. Pocit pláče mě na chvíli ovládl, a tak jsem jen sledovala tekutinu v poháru a snažila se ho ovládnout. Kéž by tu byl Orondir... Zastesklo se mi znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "V Drúadánském lese, říkáš?....No...Tam nedávno tábořili potulní kejklíři. Sám jsem je viděl, když jsem se vracel předevšírem z hub, zrovna tam něco vařili. Vonělo to na dálku. A hned chtěli, nemám-li mateřídoušku a tymián do omáčky. Měli s sebou takovou menší smečku psů různých ras, velikostí, stáří i barev srsti. Možná se jim tohle štěně zatoulalo a oni ho tam zapoměli. Nemyslím, že jim bude chybět." Štěněti je asi ještě špatně, ale už nevypadá tak strašně, jako předtím. Dokonce olízlo felčarovi trochu ruku. „No hodný pejsek. To víš že jo.“ Usmál se na něj felčar a znovu ho podrbal mezi ušima. „Myslím, že tak za dva, tři dny, bude v pořádku. Do té doby by ale nebylo rozumné s ním putovat, děvče.“ přemýšlivě se drbe ve vlasech. „Hmm.“ uvažuje nahlas.„Ale co po tu dobu s tebou?….Copak práci....té je vždycky dost, pro šikovné mladé děvče, které se nebojí si třeba ušpinit ruce, nebo ohnout záda. Ale tam tě uložíme na noc....nějaké příbuzné nebo rodinné přátele v okolí asi nemáš, že?" podal si židli a sedl si na ni blízko k tobě. „Odkud vlastně jsi, děvenko?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Putujete takhle už chvíli po Středozemi, převážně divočinou, k obydleným místům jdouce pouze v případě nutnosti. Nepotřebujete ostatní. Lidi ani jiné národy. Máte jeden druhého. Nemáte moc peněz. Nepotřebujete je. Téměř vše, co potřebujete k životu jste se naučili nalézt v přírodě. Jako předtím ve smečce, oni učí tebe a ty zas je. Teď jste vy čtyři navzájem svou smečkou. Prošli jste Gondorem a v lese, zahřívající se navzájem, jste chvíli seděli a z dálky s úžasem hleděli na Bílé Město. Toulali jste se širou rozlehlostí Rohanských plání, obdivovali krásu zdejších koní, divokých a bujných, jako krajina sama i houževnatost obyvatel, které hned tak něco nezlomí. Viměnilas tu s jedním mužem kůže nalovených zvířat za vůbec nejspolehlivější luk, jaký jsi kdy držela v ruce. Třikrát klížený ze zvířecích šlach a březového a tisového dřeva. Lehký, pružný a pevný, s tětivou z pevných dlouhých žíní z hřívy či ocasu rohanských koní. Trochu delší, než krátký luk....ale ne tak dlouhý aby byl dlouhým lukem obvyklé velikosti. Není ani jako jezdecké luky rohanských, ani neoplývá krásou elfských luků. A ne vždy zasáhne přesně cíl. Ale, s tětivou o tahu 20 liber, nataženou zkušenou rukou, bez potíží na 150 kroků složí šíp z něj vystřelený srnu dřív, než si zvíře dokáže uvědomit, že bylo střeleno. Nyní se už několik dní touláte po pláních a lesích Eriadoru. Místy, kde mlha padá jen zřídka, i místy, kde dnem i nocí leží prazvláštní stříbřitě šedá mlha. Několikrát jste v té mlze zaslechli z dálky zvuky, jako při stavbě domu. Několika domů. A častokrát jste museli utéct, když jste spatřili blížící se stíny mužů....a světla luceren. Nepronásledovali vás. Ale pokaždé tu byli. Pokaždé jim ta zvláštní mlha zřejmě dala nějak vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Práce se nebojím a když tak můžu něco ulovit. Odpovím docela rychle, když Felčar začne o práci, ale pak se trochu zamyslí nad tím kde mě ubytuje. S ubytováním si nedělejte starosti, klidně se vyspím venku, jsem zvyklá. I když tady od hor docela studeně fouká, když vane jižní vítr. Ale kdybych mohla spát pod střechou, budu radši. Jinak venku je zastřelená srnka, myslím že by to pro zatím jako odměna za léčení psíka mohlo stačit a stravu si ráda odpracuji, nebo seženu v okolí. Když se pak vyptá na moje příbuzné v okolí jen významně zakroutím hlavou, z otcovi strany tady asi nikdo není a z matčiny? Co by dělali v takových končinách urození z Dol Amrothu? Z Dol Amrothu jsem, je tam i má rodina. Vydala jsem se kouknout do světa, ale neplánovala jsem si že se někde budu zdržovat. Podrbu lehce psíka a pohladím jej po srsti. Jestli bude za tři dny v pořádku, nevadí, nějak si nedovedu představit že bych jej teď jen tak odložila. |
| |
| Hostinec Zavrtím hlavou ne nad tím, že by se časem vrátil, ale nad tím, že si nejsem zcela jistá, že on je v pořádku. Nemyslím si že to jsou jen pouze sny, ale bude v tom něco mnohem víc. Podívám se okolo co se děje, ale nikdo se s nikým nebaví, ale něco bylo ve vzduchu. " Obávám se, že to nebude tak jednoduché, protože vím, že Orondirovi není zas tak dobře. Nezdají se mi sny bez důvodně, to víš moc dobře sám. Není to moc dobré a dokonce se i bojím, že nevidím co je podstatné." Opřu se o opěradlo a prsty jezdím po stole. Kouknu na toho s tím ptákem, tu mladou ženu co sedí při něm. Přijde mi nějak povědomá, můj pohled zůstal na ní (Laineth) prstíky klepu dokola a přemýšlím, moje paměť sahá hodně daleko, ale momentálně, nevím kam jí zařadit. Jen vím, že někde do mého dlouhého života. Ruka mi sjede ke krku, kde mám přívěšek. |
| |
| soukromá zpráva od Mithrandir pro Raněný hraničář
|
| |
 | soukromá zpráva od Sidheag pro Moje rodina se skládá z psí smečky, jsem asi divná, protože zrovna nejsem společenský tip. Raději mám zvířata a přírodu. Moji společníci moje jediná rodina, jsou stále spolu, avšak mezi lidi je nerada beru. Většinou, když jdu do města rodinka čeká nedaleko v lese, lovci jsou hnusní, je jim jedno co loví, hlavně kožešinu prodají co nejvíce. Já sice také lovím, ale jen kvůli přežití. A hlavně nikdy bych nelovila vlky a podobné zvířata, sice kožich stojí dost, jen mě je to celkem jedno. Bylo by to, jako bych stáhla z kůže mojí rodinu. Míjela jsme vesnice a domy, potkala jsem cestou dost zajimavé obchodníky. Prodala jsem poslední kožešiny co jsem měla, protože lovení v této oblasti není zrovna nejsnadnější, nějak zvířata i příroda kolem, jako by umírala, nevím možná to vidím takto jenom já, ale i vlci jsou nějak nesví. Výměna kožešin za luk, byla dobrá koupě, protože ten můj, jsem si dělala sama a už něco málo měl před "smrtí". Napnula jsem tětivu bylo to dokonalé. Avšak smutek, který mě stále doprovázel od doby co jsem byla nucena udělat, nějak se pořád nechtěl zacelit. Rozběhla jsem se lesem a ostatní za mnou. Hráli jsem si, jako malé děti, než jsem se dostala do míst, kde jsem to neznala. Mlha kolem zhoustla, šla jsem dál lesem, abych našla nějaké útočiště, zaslechla jsem ramus. První co bylo, že jsem za tím, ale najednou jsem se zastavila. Sourozenci začali být neklidní a snažili se mě dostat pryč. Rozběhla jsem se jiným směrem, daleko od nich. Akorát jsem měla, pořád pocit, že jsou zamnou. Začala jsem opravdu mít strach, nevím pořádně nevím kam. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ani tvůj pes to, samo sebou, neřekl. A půl jodiny nato celá skupina složila tábor a vyrazila svižným tempem k městu v dálce. Odbíjelo poledne, když jste, aniž by jste se příliš zdržovali zastavováním a prokazováním kdo jste, projeli branou Edorasu a zamířili strmou cestou po úbočí vrchu, ke Zlatým síním. Zde zavedli rohanští jezdci své koně do stájí, Sami je odsedlali a vytřeli do sucha, dali jim vodu a nakrmili je. Teprve pak se vrátili k vám, čekajícím pravděpodobně před stájemi. A spolu jste pak vešli do sídla rohanských králů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ty a ti muži, kteří připomínají spíše stíny, neboť skrze mlhu vydíš jen obrysy jejich, rychle a tiše se krajinou pohybujících, těl a žhnoucí lucerny. Jenže....toho dne osud mě, jiný plán. Běžela jsi rychle. A oni tě v rychlém sledu tiše míjeli. Ale, jelikož jsi dívka a nikoliv srna, která vždy doskočí správně, a jelikož tvůj vlčí bratr opravdu má dar občas být neuvěřitelný ňouma, při jednon skoku, přes poloztrouchnivělý kmen, zpola zarostlý v trávě, ti mladý vlk skočil rovnou do cesty. Ve snaze se mu vyhnout, pokusila jsi se zkrátit vprostřed skoku vzdálenost dopadu. Vyšel z toho takový zvláštní poloskok, po kterém jsi ale dopadla pravou nohou přímo na vršek ztrouchnivělého kmene a zabořila se až pod koleno do trouchnivého dřeva. Zřetelně jsi slyšela lupnutí v pravém kotníku a celou nohou, kterou nemůžeš sama z kmene vyprostit, ti projela ostrá, pichlavá bolest. Levou nohou jsi navíc stejně přišlápla vlkovi ocas. Vlk bolestně vyjekl a prudkým trhnutím ocas vyprostil zpod tvé nohy. A v opačném směru vás míjející stíny mužů se najednou zastavily... |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Edoras To že někteří muži nebyli moc nadšení z toho že by měli sedět na koni za někým jiným jsem ignoroval. Jen jsem po nich hodil přísným pohledem a čekal až nasednou. Vím že jim to asi nebude moc příjemné, ale v současné situaci je to jediná rozumná možnost. Pokud by tedy nechtěli běžet pěšky za námi, což by nebylo zrovna ideální. Norsa na tom byl lépe. Nevypadal že by mu běžení za koněm dělalo nějaký problém. Spíše bych řekl že se chce pořádně protáhnout. Až teď mi vlastně dojde že ani nevím komu původně patřil. Možná měl přede mnou nějakého pána a byl zvyklý za ním běhat. No to je teď ale jedno. Jeden z mužů zatroubil na roh a vyrazily jsme. Zvuku Rohanského rohu jsem už před tím párkrát slyšel a vždy se mi líbil. Jely jsme tryskem skoro celý den. Koně museli být unaveni, ale nemohli jsme polevovat. Nemohl jsem riskovat že by se Orondirovi něco stalo. Když se začínalo stmívat, tak jsme dojeli před město Eregor. Kus před ním jsme se utábořily na noc. Moc se mi spát nechtělo. Rád bych pokračoval dál, ale vím že to nejde. Chvíli jsem se tedy procházel po okolí a pak jsem si šel lehnout. Ráno jsem vstal brzo. Ještě před svítáním. Na nohou byl už i Norsa. Vzal jsem si kousek masa (kousek jsem dal i Norsovi) a kousíček chleba. Díval jsem se na obzor, snídal a čekal až vstanou ostatní. V tom jsem v dáli spatřil jezdce na bílém koni. Takhle z dálky jsem nemohl jezdce identifikovat, ale něco mi říkalo že to nebude nikdo obyčejný. Nepovažoval jsem za potřebné o tom jezdci Eomerovi říkat. Pokud jel do Edorasu, zajisté ho tam potkáme. Po půl hodině se vzbudily všichni ostatní a sbalily tábor. Já jsem si sbalil všechny věci a vyrazily jsme k Edorasu. Chvíli po poledni jsme projeli branou města. Eomera tu určitě všichni znaly, takže jsem rád že jsme nemuseli ani zastavovat. Jezdci zamířily s koňmi do stájí. My jsme mezi tím čekaly před stájemi venku. Koutkem oka jsem pozoroval lidi kteří byli v okolí a také jsem koukal ke Zlatým Síním. Když se Eomer s ostatními postaraly o koně, tak jsme zamířily konečně dovnitř. Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V něm právě kolem nějakého muže běhal dokola kůň. Ne, tu klisnu jsi nemohl nepounat. Ji si nelze, ani na dálku, splést s jakýmkoliv jiným koněm. Ta pevná, souměrná stavba, ty ladné, vznešené pohyby a ta barva. Ta barva mahagonového dřeva s jedinou, malou, bílou skvrnkou ve tvaru kapky, přesně uprostřed čela. Byla to zcela nepochybně Gyleth. Klisna běhala kolem dokola podél zábradlí, povzbuzována k běhu polojlasem vyslovovanými pokyny v elfštině. A občas bujně poskočila, vyhodila si zadními, zafrkala si......A ocas držela vysoko nahoru. Vypadala spokojená, že nemusí jen stát ve stáji a může běhat. Ten muž, co ji vodil na dlougé lonži, ale nebyl Orondir. Vypadal o dost starší, jeho postavě chyběla Orondirova štíhlost.....a Orondirova výška. A....v zádech už se začínal lehce hrbit. Zatím, co jsi pozoroval klisnu, Norsa se někam zatoulal. Prostě.....chvíli jsi ho viděl pobíhat kolem zábradlí vně kruhu v opačném směru, než běhala klisna, jíž jeho přítomnost evidentně nepřekážela. A najednou tu nebyl. Ztratit se, nebo utéct ale nemohl. Neopustil by tě. A....proč by se ml ztrácet a kam. Nakonec muži vyšli ze stájí, někteří se opláchli pod vodou ve velkém korytě na mytí u zdi stájí. Pak vás vzali dovnitř. Ke králi, podat obvyklé hlášení, odešel ale jen Eomer a ani on tam nebyl dlouho. Zatím, co ostatní muži, včerně těch tvých, se v jídelně rohirů hojně posilňovali, zdvihl jsi se a vydal se procházet, netnaje směr ani cíl, síněmi paláce, všude, kam ti bylo umožněno vkročit, abys hledal svého bratrance. Viděl jsi jeho klisnu......nemůže tu být, aniž by zde byl on. Potkal jsi cestou mnoho různými směry spěchajících sloužících. A nikdo ti nedovedl poradit. Až jeden mladíček, nesoucí částečně zkrvavené bílé plátno, ti řekl, že místnost, ze které právě vyšel, je komnata, určená hostům. A do ní že prý dnes dopoledne nechala paní Éowyn odnést nějakého vážně zraněného cizince. Zmínil se ještě, že si není jist, že tam můžeš vejít, neboť ten muž na tom není vůbec dobře a je u něj s paní Éowyn a felčarem také čaroděj Gandalf. Prý ho chtějí rychle kamsi převážet. Ale spěchal, potřebovali jej rychle zpět s čistým plátnem, a více ti tedy neřekl. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ale nikdo z vás jim nepopřál více pozornosti, než kolik popřejete běřnému dennímu provozu. Na to, zabývat se zjišťováním, kdo to přijel, není čas. Nicméně chvíli po příjezdu té skupiny se v chodbě před komnatou strhl trochu hluk a povyk. Něco zaškrábalo prudce, skoro až naléhavě, na dveře. Ty povolily a vzniklou škvírou se dovnitř protáhl velký, antracitově černého vlka připomínající pes, proběhl vám pod nohama, lehl si se zadníma nohama podél těla a předníma skříženýma před sebou, vedle lůžka, a se smutným výrazem v očích strčil čumák do mužovy bezvládné, voskově bledé, pravé dlaně. Nevrčí, nekouše, ani se neprojevuje jinak agresivně, když se ho sluhové poloušejí dostat z onoho místa.....jen se vždy posune....a pak se zas vrátí zpět. Nakonec to mladší ze dvou sluhů, kteří tu jou felčarovi k ruce při výměně obvazů pžed možnou, plánovanou cestou, se psem vzdává a raději spěšně jde odevzdat sundané obvazy do prádelny a přinést nové, čisté, připravené k napuštění tišícími bylinami. Hned za zavřenými dveřmi jej ale někdo zastavil a rozmlouvá s ním. Zobrazit SPOILER |
| |
| Ale co tu vlastně dělají? Umlčím se na chvíli a přemýšlím. Trochu se u toho i zamračím a držím korbel a přejíždím prstem po korbelu. Co tu všichni dělají? Několik elfů - tvorové kdy by sem ani nepáchli, co tu dělají? Přemýšlím a uvažuju nad tím. |
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro Felčar nic neřekl. Jen odmítavě zakroutil hlavou. Hraničář se přestal třást a já se k němu instinktivně sklonila. Připomnělo mi to tu chvíli jak ležel přehozený přes svého koně. Čaroděj mluvil, ale jeho slova nedoléhala od uší až do mysli. Vím, že je moudrý. Jeho slova mi vždy přinášela útěchu, když se zastavil v síních Meduseldu. Ale tentokrát to bylo jiné. Mé srdce se hrozilo zastavit, když jsem sáhla na eho paži, která se zdála příliš studená. Zvedla jsem jedno z jeho očních víček, ale bylo tam jen horečnaté bělmo. Ohlédla jsem se po čaroději v němé otázce, zda převoz míní skutečně vážně... Vždyť kam by ho chtěl vést? Ano čas, ten je potřebný. To jistě. Ale jak moc mu ho mohu doopravdy dát? "Je chladný," vypravila jsem ze sebe ztěžka ta slova a mířila je k oběma. Nevěnovala jsem pozornost jezdcům tam venku. To až veliký pes, který se protlačil až k raněnému a lehl si podél jeho těla. Ustoupila jsem aby k hraničáři mohli, já te%d nemohla vůbec nic.... Už zase... Vyšla jsem rázně před dveče a dala přiníést čerstvé čisté plátno a vodu a vše o co si felčar řekl. Ať už ho budou připravovat na cestu nebo ne, je důležité aby žil. Cokoli, jen aby se nevyplnila Grímova slova... |
| |
| V hostinci – Nepříjemné otázky Bornaf, Arwen Bornafova zamlklost mě nejprve trochu polekala. Všiml si snad něčeho? Nebyla bych ráda, kdyby postřehl mou slabost a můj smutek. Kdyby mluvil, alespoň bych si byla jistá, že si ničeho nepovšiml, ale takto? Zdá se ale, že ho zaujalo něco jiného. Alespoň jeho otázka tomu nasvědčovala. Také jsem se ohlédla po okolí a přemýšlela nad tím, proč zrovna já musím na toto odpovídat. Vždyť sama nevím... Snad byla odmlka příliš dlouhá, ale volila jsem slova. Mám mu říci, že utíkám? Ale před čím, nebezpečí už mě dlouhé týdny nepronásleduje. Tak snad jsem jen zmatená z toho, co se stalo? Pak jednám téměř jako blázen. Nebo jsem snad své ztráty zneužila? Pak si nezasloužím život, který mi vůle Valar darovala. „Já... Zatím nevím, kam mé kroky zamíří. Chtěl jsem jít do Roklinky...,“ zaváhala jsem. Co teď ale říci? Litovala jsem, že jsem jméno toho místa vůbec vypustila z úst. Své rozpaky jsem se snažila zakrýt další řečí: „Snad to místo znáte, ale příliš lidí dům pána Elronda nenavštívilo. Pak ale... Jsem změnil názor a cíl své cesty ztratil.“ „Přímo sem mě však zahnal jen déšť,“ pokusila jsem se o úsměv, ale byl naplněn nervozitou. Znovu jsem vzhlédla po svém okolí, měla jsem totiž pocit, že mě někdo sleduje. Neodbytné svědění na zátylku a zvláštní dojem, že se něco musí stát. Můj pohled se střetl s očima Arwen. Trochu jsem se lekla, ale nakonec jsem se usmála a kývla hlavou na pozdrav. Možná jen přemýšlí a vůbec mě nevnímá... Těžko si mě paní Arwen mohla pamatovat, ale kdyby slyšela jméno mé matky, vzpomněla by si. Stejně tak mi bylo jasné, že mé převlečení nejspíš prohlédla. Jejímu zraku jen tak nic neujde. Ani nevím, zda jsem si přála, aby můj převlek odhalila i navenek. Snad ještě kdybych chvíli nemusela být Laineth. Tato touha stále nezmizela. Trochu nesměle jsem sklopila oči a znovu se napila vína. Poslední doušek. Ne, ona mě neprozradí, nemá k tomu důvod. Ovšem v mém nitru zahořel jiný střípek naděje. Ale mohla by vědět, kde je Orondir! Přání být nablízku někomu, kdo by ulehčil mé ztrápené duši, se znovu ozvalo. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem směrem k Bornafovi a vstala jsem. „A... Děkuji za víno. Jsem vaším dlužníkem, pane,“ uklonila jsem se, vzala svých pár věcí a přispěchala ke stolu Arwen. Kousek od toho stolu jsem svou chůzi zpomalila a tiše se přiblížila. Bylo mi jedno, zda nás někdo pozoruje a co si kdo říká. Večernice si úctu zaslouží. Proto jsem bez studu poklekla před ní na jedno koleno. Jakmile jsem se ocitla v její blízkosti, má duše se uklidnila a já věděla, co chci říci: „Má paní... Odpusťte, že vás ruším.“ Hlavu jsem měla sklopenou, ale nakonec jsem ji opatrně zvedla, abych vyhledala její klidné oči. „Už chvíli bloudím zmatený krajinou, ale při pohledu na vás jsem pochopil, po čem mé srdce touží. Měl jsem v Imladris přítele, Orondira, jistě jeho jméno znáte. Nyní bych potřeboval jeho radu a útěchu. Nevíte, kde ho najdu?“ Všechna slova, která jí byla určená, jsem řekla elfsky. Nemluvila jsem ani příliš nahlas, takže jediný, kdo nás mohl slyšet a navíc nám mohl i rozumět, byl Aragorn, alespoň tak jsem usuzovala. Navíc jsem před Arwen dál hrála muže. Možná to nebylo správné, ale jednala jsem podle svého srdce. A pro mé city bylo nyní příliš zraňující být ženou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rychle se dotkl jeho, bílou voskovou svíci připomínající, tváře. "Ano..je chladný.....Příliš chladný." nervozně vzal do ruky pacientovu bezvládnou bílou paži a chvíli kontroloval tep. Chvějí se mu ruce. "Necítím tep." zamumlal si spíše pro sebe a bylo v tom znát únavu i strach. Rychle odhodil deku, kryjící pacienta a položil mu dlaň na hruď. "Nedýchá....rychle. Hrajeme o vteřiny." jeho hlas vyjadřoval čirý úlek. Spěšně se sklonil nad pacientem, třesoucími prsty rychle rzrpjel jeho kočili na hrudi a k první dlani položil i druhou. A několikrát za sebou stlačil. "Ne...teď přece nesmí umřít." a znovu několik stlačení. A ještě. A znovu. A opět. Na felčarově čele vyrazil pot, ale nepřestává. Až po chvíli se pacient zprudka, trhaně....ale i tak slabě.....nadechl. A srdce se mu slabě rozběhlo. Felčar si nechal vysušit pot na čele, naposledy provedl několik posledních - podpůrných stlačení.....a sesunul se vyčerpaně do křesla, opuštěného Éowyn. "Tohle bylo vpravdě za pšt minut dvanáct. Dělejte jak myslíte, Gandalfe. Já ztratil už příliš mnoho mladých pacientů, abych dovolil, aby tenhle zemřel." Těsně před tím, než se felčar vyčerpaně posadí do křesla ( tedy ještě během oživování pacienta ) vchází (nebo asi spíš vběhne ) dovnitř Isilthion, míjející ve dveřích Éowyn aniž by si teď jeden druhého všiml. |
| |
| Hostinec, neznámá přišla Aragorn a Laineth Ta mladá elfka seděla s nějakým mladým mužem, nechtěla jsem nějak poslouchat, ale elf má bohužel dobrý sluch, nemohlo mi uniknout, že mladá dívčina se vydává za muže. Nevím proč, asi se tím chrání. Vím je to asi neslušné na ní zírat, ale po chvíli se jen na ní usměji a opět se obrátím k Aragornovi. Přemýšlím zda tu mají dostatek pokojů, nebo někde mají aspoň stáj, se slámou, že tam bychom přečkali noc. Upiju vody a koukám na zvířaty. Slyším za sebou kroky, pousmála jsem se pro sebe a otočila sem hlavou k ní. Trochu mě zaskočila, přišla to mi nevadilo, spíše to že se začla klanět. Vyskočila jsem na nohy a chytla jí za rameny, jako bych jí vytáhla na nohy. Usmála jsem se na ní a tiše řekla, klidným a milým tónem. " Neklaněj se, není to potřeba. Podle tvého chování, ne třeba se představovat, ale tebe znám. Posaď se tady k nám." Už jsem si vzpomněla kam jí mám zařadit. Ale nebudu její jméno vyslovovat, byla ještě malá, když byli u nás v Roklince. Spíše si ale pamatuji její matku. Nabídnu jí židli u našeho stolu. Když se mě zeptá, celkem podivně se podívám na Aragorna a na ní zpět. Čekala jsem až se posadí. Přijde mi osudné, že 3 "lidi" hledají stejného člověka. Takové slova, které teď řekla mě zahřála na srdci. " Orondir, ani on sám jistě netuší, že tolika lidem chybí a postrádají ho. Bohužel jsme se tu náhodně potkali, že hledáme stejného člověka. I já i Aragorn jsme ho přijeli hledat, jen jsme netušili, že se tu potkáme. Ale od teď jdeme stejnou cestou. Přidej se k nám, větší skupina má větší šanci. Ale obávám se, že není tak v pořádku, jak bych chtěla. Nevím to teda jistě, ale cítím to tak." |
| |
| soukromá zpráva od Sidheag pro Doběhla jsem kousek stranou, schovala jsem se za strom. Viděla jsem, že louče jsou blíž. Když chytí mě, nevadí to, ale oni by dopadli mnohem hůř než já. Po chvíli jsem se rozhodla jít dál, běhali jsme kolem nich, nebo mi to tak vlastně připadalo. Bohužel to tak nejde pořád a tak jak jsem chtěla. Běžela jsem, dál skok sem, skok tam a tak to dopadá. Občas jsem měla co dělat, abych to zvládla. Skákala jsem přes nějaký pařez, akorát Endar se mě snažil předběhnout, já to nečekala a chtěla uskočit s tím, abych mu neublížila, jen se mi to nepovedlo. Šlápla jsem mu na ocas a tím i zavil, jenže to co sem udělala sama. Nohou jsem šlápla do pařezu a to mě bolelo, projela mnou tupá bolest a z toho mě snad polilo horko. Bolesti jsem se sesunula na koleno a snažila se vytáhnout nohu z pařezu, byla však zaseknutá. Bratr a sestry se na mě dívali, bála jsem se podívala sem se na něj a přitáhla ho k sobě, dívala sem se mu do očí a zašeptala. " Endare, jděte, jakmile se odsud dostanu sejdeme se. Prosím běž a neohlížej se." Pošlu ho pryč, aby je nechytli. Jakmile odejdou jak žádám, tak se snažím vytáhnout nohu pryč. Ale nějak se nedaří, jak bych já chtěla. |
| |
| Tak zase stěhování národů... Varein Pokynu hlavou, když můj spolusedící zmizí a já se znovu zvednu. Orel se chtěl rozletět a určitě chtěl letět na medvěda, ale zastavil jsem ho a zabručel. "Ne." vzal jsem si věci a sedl si na své původní místo. Vedle muže kde předtím vylil jeho pivo na mně můj vlastní orel. |
| |
| Hluchý hostinský Bornaf Bohužel hostinský toho má hodně, nebo prostě vnímat nechce, takže jsem se klíče od pokoje vlastně vůbec nedočkal. To trošku zhoršilo mé rozpoložení, ale vykašlal jsem se na to a usedl znovu ke svému stolu s mírným povzdychem. Po chvíli přisedl opět onen muž s orlem, který je opravdu prapodivně oděn. Pohlédnu k němu zpod kápě a trošku se ušklíbnu. "Jak vidíte už tu nic nemám, takže ten pták nic nezpůsobí." Promluvím se gestem rukou a pak pohlédnu směrem k jednomu z oken hostince. "Ano to ano, je to asi předzvěst něčeho hodně zlého." Pokývu hlavou a pod kápí se trošku zamračím. Vůbec se mi tohle vše nelíbí. "Vy budete asi taky cestovatel co." Místně tedy moc nevypadá. |
| |
| Proč musí furt pršet? Varein
|
| |
| Muž s cilindrem Bornaf Poslouchám onoho muže a mírně přikývnu. "Mhm, ano taky se nezdržím nikde dlouho." Potvrdím a opětuji jeho pohled svýma modrozelenýma očima. Po chvíli se musím ušklíbnout. "Z toho, jak vás poslouchám bys skoro usoudil, že jste snad nějaký čaroděj." Přelétne mi po tváři úsměv, přece jen kdyby to byla pravda bylo by to zajímavé. Nestalo se mi mnohokrát, pokud vůbec, že bych potkal čaroděje. "A je to jak říkáte i vy, vlastně taky nepocházím odnikud. Narodil jsem se na cestách, takže pevný domov sem nikdy dá se říci neměl." Pokrčím klidně rameny. |
| |
| Muž na cestách, aneb mi dojdou nadpisy Varein Usměju se a zavrtím hlavou. "Jsem skoro vším, ale čaroděj? Ne - to opravdu ne." zasměju se potichu a pokrčím rameny a zaposlouchám se do davu, ale pak se znovu vrátím zpět k muži. Dopiju pivo a povzdychnu si. "Jdu tam kam mě nohy zanesou, možná někdy dělám práci, kterou jsem předtím nikdy nedělal, ale být po boku čarodějů? Ne - ale kdo ví? Třeba jsme někdy někde oba dva potkali nějakého čaroděje, mluvili s ním a ani jsme si toho nevšimli. Možná jsem s ním i chvíli cestoval, byla by to krásné překvapení. Znovu potkat starého přítele a zjistit, že je čaroděj." usměju se a zasním se a představuju si to. |
| |
| Přeplněná špeluňka Bornaf S úšklebkem mu příkývnu. "Dobře beru na vědomí. A jinak máte pravdu, kdo ví koho jsme kde potkali." Pokývu hlavou a zavzpomínám kolik míst jsem navštívil a kolik bytostí potkal. Když začne můj přísedící výčet při poslední rase se zamračím. "Hmm, skřeti jsou jen hnusná špína. Ani už asi nespočítám, kolik jsem jich poslal do pekel." Zadívám se do plamene svíčky ale pak zamrkám a zaženu neblahé vzpomínky. "Ale ano za trpaslíky a elfy bych se rád zase někdy podíval. Hmmm chtělo by to s trpaslíky zase soutěžit v nějaké pitce, joooo to byl tehdy mazec." Mírně se zasměju při té vzpomínce, kolik jsem toho tehdá vypil než jsem odpadl. |
| |
| Dobře mířená věta špatným směrem Jak tak mlasý hraničář nahlas vypráví o pitce s trpaslíky, utře si jeden z těch tří trpaslíků u posledního stolu, co zbyli z karty hrající čtveřice, mastné rty a vousy od pečené kýty do rukávu, a povídá: "Na to nevypadáš, mladej, že bys chlastal s trpaslíkama." a ostatní dva přizvukují s plnými pusami masa. "Přesně tak. Přesně tak." |
| |
| Trpaslíci, jak mi chybí jejich mok! Varein Zasměju se a přikývnu. "Ano, trpaslíci je výborná rasa, skvělá. Hádám, že soutěž byla taky kdo to dřív vydrží?" podívám se na něho s úsměvem. "Mezi 13 trpaslíky, jsem odpadl s posledníma 5." zavzpomínám si a pak se zasměju, opřu se do židle a neustále mám na tváři ten úsměv. "No jo, tenkrát jsem měl hlavu jako střep a to za mnou přišli a dělali randál. Byla to zajímavé, pak mě vytáhly na každodenní život trpaslíka. Byl jsem tam týden a učili mě jak žijou - práce, dřina a pak pití a raní budíček, opravdu zajímavý a tvrdý." promnu si bradu a usmívám se. Dívám se někam dopředu, ale mé oči se nějak nekmitají. |
| |
| Trpaslíci "Dalgrim." nahne se ten trpaslík, co se předtím ozval, co nejvíc přes chodbu a napřahuje ruku k mladíkovi v klobouku. Jeden z jeho kumpánů, mohutný trpaslík s ohnivě zrzavým vousem i vlasy, mohutně, nahlas říhne. "Ten zrzavej co se neumí chovat, je Borin. A ten svěrlovlasej, co se snaží dělat, že k nám nepatří, to je muj bratránek Altin." on sám má světle hnědé vousi i vlasy a ve vousech tu a tam už šedivý vous. "Tak co? Dáme závod, ať je nějaká sranda?" |
| |
| Další pitka? Poslouchám svého společníka, který začal vyprávět o svých zážitcích. Musím se zasmát má podobné zkušenosti, jako já. "Hehe no nás bylo jen 6. Měli tehdá nějakou oslavu, či co to bylo a nějak jsem se tam přichomýtl. Měli už něco za sebou tak mě přibrali a chlastalo se. Ty poslední dva jsem fakt nedal ale byli nametení taky jak skřeti po otřesu mozku. Já byl totálně mrtvý a spal dalšího půl dne než jsem byl schopnej vyrazit zase na cestu." Opětuju svůj zážitek se smíchem. Při jeho dalším vyprávění přikyvuju. "Jo v Roklince a jinde u elfů jsem taky párkrát byl. Jejich jazyk jsem se jakš takš naučil. Určitě ho umím mnohem líp než ten trpasličí." Pak se ozvou nedůvěřiví trpaslíci. S účklebkem pohlédnu směrem k nim a shodím si kápi na ramena. Odhalím tak své delší světle hnědé vlasy, které jsou ještě trochu mokré a taky jen trochu upravené vousy. Své modrozelené oči upnu na tři trpaslíky. Je vidět, že nejsem zas tak starý mohli by mi typovat něco mezi 25-30 lety vzhledově. Po tváři mi přelétne pobavený úšklebek. "Zdání může klamat mistři trpaslíci. Dobré chlastačce ani zapíchnutí smradlavého skřeta jsem se nikdy nebránil." Odvětím s klidem a pak na chvilku zauvažuju a podívám se na svého společníka. "Hmmm pánové trpaslíci nám nevěří. Co takhle jim ukázat kolik toho vydržíme?" Podívám se na Bornafa a očekávám jeho odpověď. "Samozřejmě ale předpokládáme, že nás případně tedy pánové pozvete, když máme ukazovat své kvality." Pousměju se a jsem zvědavý, jak budou reagovat. |
| |
| Schyluje se k pitce "Heleme se, bratři, jak si mládenec tahá triko." rozesmál se Dalgrim. "Libíš se mi, mladej. Pořádvý vousy nemáš, tvojre jméno sem taky eště nezaslech, ale esli umíš fakt chlastat, jako vo tom mluvit, poznáš, že Dalgrim, syn Darina, nehodlá skrblit žoldem." odpoví mladému hraničáři. "Počkej Dalgrime. Dyť by je to mohlo zabít." ozve se Altin. "Toho posledního jis skoro uchlastal.....znáš se. Měj rozum." ale Dalgrim jen mávne rukou. "Kušuj, ty mý špatný svědomí. Sic tě už nwbudu s sebou nikam brát." oboří se na Altina. "Když nechceš, nechlastej. Nikdo tě nenutí. My se rádi napijem s přáteli. Že jo, Borine?" a Borin přisvědčí "Jo." a doprovodí to dalším, tentokrát o něco decentnějším, říhnutím. "Eh.....pardon." Ale toho už si Dalgrim, v zápalu iniciativy, nevšímá a rovnou mávne na hostinského. "Hej, hostinskej! Kořalku, máš?" hostinský v klidu dotočí korbel piva, který právě začal točit. "Mám Dalgrime. Máš na něj?" "Tsssche!" vyjádří Dalgrim okázale jak moc se ho otázka dotkla. "Prej jesli na to mám. Ty už jsi jak moje stará. Porád, zaplať, zaplať." a vytáhne velký kožený váček, docela slušně plný. Ovšem, ne všechno co v tom váčku je, musejí být peníze. "Vypadá tohle jako, že nemám na útratu? Kořalku sem a nebrblej porád." hostinský si povzdechne, zatváří se stylem "já se na to můžu....", ale soudek s kořalkou vytáhne. "Eště poháry." prohlásí Dalgrim, chňapne po soudku a na nálevní pult vysype část obsahu váčku. Hostinský shrábny mince a jeden tnavě rudý kámen, mince přepočítá.....A vyskládá na stůl pět kovových pohárů. A raději se věnuje točení dalšího piva. Jen přejede mladého hraničáře pohledem tipu "No alespoň vy by jste mohl mít rozum". |
| |
| V hostinci – Rozhovor Arwen, Aragorn Když mě samotná paní Arwen postavila na nohy, trochu jsem se zastyděla. Nechtěla jsem ji uvézt do rozpaků a přišlo mi to tak přirozené před ní pokleknout, jako se ráno vstává a večer chodí spát. Trochu nejistě jsem ovšem přikývla na to, že mě poznává. Ach, jistě poznala i mou tvář, Arwen nezapomíná na ty, se kterými se setkala. Co si asi říká, když se tu vydávám za muže? Má pak taková maškaráda smysl...? Snad bude mít pochopení. Snad... Snad kdyby se raději neptala... Na Arwenino vyzvání jsem se znovu uctivě uklonila a tiše se posadila. Přikývla jsem znovu i Aragornovi na pozdrav, přestože jsme se spolu již zdravili. Chvíli jsem se dokonce slabě usmívala, vliv Arwenina klidu je velmi nakažlivý. Ovšem úsměv mi dlouho nevydržel a ani síla Večernice to nemohla odvrátit, když mi ona sama sdělovala tak nepříznivé zprávy. Údiv v mé tváři rostl s každým jejím slovem a znepokojení se jen zvyšovalo. Lehce jsem zalapala po dechu a neklidně se ošila na svém místě. Za poslední měsíc to byla další těžká rána. Orondir není v Roklince... Ani Arwen neví... A snad mu hrozí nebezpečí. Na chvíli jsem sklopila pohled a zadívala se na desku stolu. Bylo jasné, že ta zpráva mě ochromila více, než bych sama čekala. Nějak jsem si nedovedla představit, že mi Arwen řekne zrovna toto. Ale mohu jít s nimi... Ta spásná myšlenka přišla jako na zavolanou. I když jsem se trochu obávala, zda mě to nepřivede do větších lží, či zda mě nebudou nutit k návratu do Lórienu, rozhodla jsem se pomoci najít Orondira. „Rád bych se přidal,“ tiše jsem odpověděla a pokračovala dál ve své roli. Oči jsem znovu zvedla, slzy v nich nebyly, ale lehce zarudlá bělma napovídala, že jsem k tomu neměla daleko. „Doufám, má paní, že vaše obavy se nenaplní,“ dodala jsem poté ještě. Raději jsem si to nechtěla ani představovat. Ten zvláštní, strašlivý svíravý pocit, které ovládal mé nitro, když jsem pomyslela na to, že Orondir je v nebezpečí, mi až příliš připomínal tu hrůzu, kterou jsem prožila před měsícem. Jen letmo tak vnímám, že trpaslíci reagovali na výzvu k pitce a že v hospodě začínalo být opět rušněji. V mém nitru probíhala jiná bouře a ta pro mě nyní byla důležitější. |
| |
| Pitka! Ať už se můj společník přidá nebo ne já s úšklebkem vyslechnu trpaslíky a zvednu se od svého stolu. "Říkají mi Bílý Vlk pravé jméno ti řeknu za odměnu pokud mě přechlastáš." Ušklíbnu se a chopím se jednoho z pohárků a přisednu mezi trpaslíky. "A z alkoholu strach nemám. Tak co jdeme na to?" Zacuká mi koutek v úsměvu a já přelétnu trpoše pohledem. "Už mají něco upito mohlo by to být trošku lehčí, ač přece jen jsou to ochlastové." Složím ruce na stůl a vyčkávám. |
| |
| Že by bitka? Varvein a trpaslíci Zasměju se a přikývnu. "Já nikdy nic neodmítám." zasměju se a klobouk si dám na stranu a orel se na ně jen radostně zařve a podívá se na mně. "Já vím, že nesouhlasíš, vždyť pít nemusíš!" zasměju se a ukážu na orla. "Naposled, když byl u trpaslíků, tak ho chudáka ožrali, týden skoro nemohl lítat." zasměju se a přikývnu. |
| |
| Hostinec Arwen, Laineth V hostinci je rušněji než před chvílí. Rozhlédnu se po okolí, zhodnotím stav místních a nemístních, u hostinského si objednám vodu k pití a pak se podívám zpět k Arwen. Hostinský je za chvíli tu, tak mu to hned zaplatím. Ke stolu se chvíli doplouží kdosi - osoba, které jsem před tím nabídl místo u stolu, kde si později přisedl někdo jiný místo mě. Rozhovor mě moc nezajímal, než se zmínila o Orondirovi a i tak jsem rozuměl všechno. Arwen dotyčnou osobu vyzvala, ať přisedne. Když sedá, kývnu jí na pozdrav, pak se napiji vody a pohlédnu na obě u stolu. Její hra na muže je dobrá, opravdu se snaží. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Gyleth vypadá že je v dobrých rukou a já se teď nemohu zdržovat. Rozhlédl jsem se a všiml si že Norsa někam zmizel. Nikde jsem ho neviděl, ale nezdálo se mi že by utekl. Jsme spolu dlouho a ony by mně jistě neopustil. Teď jsem ale neměl čas Norsu někde nahánět. Eomer s muži vyšli ze stájí a zamířily do Zlaté Síně. Kývl jsem na své muže a šli jsme tiše za nimi. Eomer odešel podat hlášení. Já jsem mezi tím se svými a Eomerovými muži byl v jídelně. Ostatní jsem nechal aby se najedly. Já sám jsem však na jídlo chuť neměl. A tak jsem vstal a začal se procházet všude kde mi to bylo povoleno. Venku jsem viděl Gyleth, takže tu Orondir musí někde být. Až jeden mladík mi pomohl. Děkuji. Poděkuji za informace které mi byli poskytnuty a uctivě se ukloním. Pak urychleně otevřu dveře té místnosti ze které mladík vešel. Spatřím Orondira, jak leží na zemi a nějaký muž, zřejmě felčar se ho snaží vzkřísit. To se mu na štěstí povede. Oddychnu si a sundám si kápi. Vedle Orondira leží Norsa. A v místnosti je ještě někdo. Muž zahalený v šedém šatu. Vím kdo to je. Osobně jsem se s ním ještě nesetkal, ale mnohokrát jsem po tom toužil. Nyní na to ale není čas. Kývnu čaroději na pozdrav a kleknu si vedle Orondira. Sundám si ze zad vak a začnu se v něm přehrabovat. Vyndám dva menší balíčky ve kterých mám své bylinky. Vím že mé chování není příliš zdvořilé, ale teď na to není čas. Orondir nevypadá že by na tom byl nějak dobře. Rozhlédnu se zda tu neuvidím nějakou vodu a obvazy. Pokud ne, tak o to poprosím toho felčara a začnu si chystat bylinky na masti, obklad a odvar který by měl Orondirovi pomoci. Jako první zkusím rozmačkat Athelas a dám ho Orondirovi na ránu. Pak trošku přidám i do masti a obkladu. Vydrž příteli. Vydrž. Budeš v pořádku.... musíš být. Zašeptám tiše. Veškerou svou pozornost upřu na Orondirovi rány a snažím se využít veškerý svůj lékařský um abych ho zachránil. Nechci si připustit že by zemřel. ** To zelené je elfsky... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemůže ti nijak pomoci, ale jeho pohled přesto říká "To myslíš vážně, že tě tu máme nechat?", když se po chvíli neochotně zdvihne. čumákem postrčí obě sestry.....a nerad, se svěšeným ocasem, se ujme vedení na cestě pryč od domnělého nebezpečí. A stíny mužů se přibližují. Js jich spousta všude kolem. A pak vystoupí z mlhy a ty vidíš, jak se krok od tebe, v kruhu kolem tebe a trouchnivého kmene, zastavilo šest mužů. Zcela hmotných, unavených šest mužů v pevných zelenkavě šedých pláštích s képěmi na hlavách. Tři z nich drží v ruce dřevěné tyče a na nich upevněné malé olejové lampy. Nevypadají jako nškdo, kdo ti přišel ublížit. "Vždyť je to holka. Já myslel, že tu najdeme něco chycené v pasti a bude večeře." říká právě jeden. "No....ona tedy na srnu nevypadá. Hehe." směje se druhý. Vlastně mějí docela milé tváře. "Ani na zajíce......Ale vyplašená je stejně." říká třetí. "Koukejte, jak se třese. Jako by potkala duchy." "Pitomci." prohlásí čtvrtý....asi velitel té malé skupinky. Vesměs jsou to mladí muži. "Nevidíte, že je zraněná. A nejspíš prochladlá. Valar vědí, jak dlouho už tu je takhle zaklíněná." zbylí dva neříkají nic, jen trochu víc posvítili tomu veliteli. Ten k tobě pomalu natáhl ruku. "Neboj se děvče.....Jo, asi chodíme jako duchové. Ale nejsme jimi. Pomůžu ti, ano?" pokud ho necháš, vezme vlastní dýku, zabodne ji do trouchnivého dřeva v okolí tvé zaklíněné nohy a prakticky ji i s částí dřeva z kmene, který jde už krájet jako houba, vykrojí. pokud se stále nebráníš, zbaví vyproštěnou nohu rukou zbytku trouchnivimy. Ale nezaharuje ji. Pečlivě to posbírá a vloží do torny, kterou nese přes rameno. "Můžeš vstát děvče? Pokud ne, ponesu tě." říká a nabízí ti oporu své pravé paže. "Tady zůstat nemůžeš. Kromě nás tu občas chodí i skutečně nebezpeční tvorové. Jak se jmenuješ, děvče?....A odkud jsi?" zkouší tě rozpovídat. "Pojď, vezmeme tě k nám, tu nohu pořádně ošetříme a pak tě odvedeme domů. Jsou tu psí stopy....Ty máš s sebou psa? Neměl by se sám toulat v mlze po Eriadoru." |
| |
| Hostinec Aragorn a Laineth Poslouchám jí a při tom sleduji, co vyvádějí ti dva muži a trpaslíci. Jen zavrtím hlavou, představa kdyby tam měl ještě sedět elf to by byla síla, ale každý ví, že elfy toho moc nevydží. Kouknu zpět na ní a pak na Aragorna, zda nějak zareaguje, ale on ne jen sedí a hledí a nic víc. Jsem ráda, že se k nám chce přidat, protože aspoň nebudeme sami. Nechci aby se mé obavy, sny vyplnili, ale zatím mě nutí si myslet něco jiného, sny se většinou neplní, ale tohle je jiné. " Bude nám oběma potěšením, že nás doprovodíš a budeme společně cestovat. Jen po pravdě nevím kde hledat, asi ani Aragorn, ptala jsem se jej, ale " Pokrčí rameny a napije se vody. Nevím co budeme dneska dělat, ale začínám být unavená, to počasí venku je utahané. " Máš kde dneska spát? jsou tu volné pokoje, nebo jdeme spát do stáje?" Usměje se. |
| |
| Hostinec Musím přiznat, že jsem byla unavená. Seděla jsem nad talířem od své večeře a poklimbávala jsem. Byla jsem unavená. Hodně. Ovšem hluk v hostinci mě udržoval v bdělejším stavu než když bych byla v klidu v lese a nebo v pokoji. Zaslechla jsem cosi o pitce, o vyzívání k pití a chlastu mezi trpaslíky a nějakým člověkem. Ten dotyčný seděl kousek od mne. Nejistě jsem se rozhlédla, když jsem zaslechla trpaslíky a rozespale zamrkala. Už bych potřebovala jít spát. Brzy. Pomalu se zvednu a vyrazím i s Nacilem k hostinskému. „ Byl by ještě volný pokoj? A nebo nějaké místo, kde můžu složit hlavu na noc?“ Zeptám se hostinského poněkud unaveně a rozhlédnu se po lokále. Raději se spakovat dřív než se trpaslíci přepijí. Kdo ví jak to tady bude vypadat potom… |
| |
| Hostinec - Calime "Noo, slečinko...." drbe se hostinský rozpačitě na bradě."Jak to říct. Je tu, jak račte vidět, neobvykle hodně hostů.....Nooo a.....jak to, tento.....no....prostě.....pokoj už mi zbejvá poslední. Pěknej, což o to....jenže....když ho dám vám, budu muset poslat Večernici z Imladris spát na seno do stáje....nebo na společnou noclehárnu." a tváří se fakt dost nešťastně. |
| |
| Hostinský Zadívám se na Hostinského. Vřele se na něj usměju, zakroutím hlavou a položím mu laskavě ruku na rameno. „ Říkám, potřebuju někde složit hlavu, kde mi na ní nebude kapat voda. Nemusím mít pokoj. Samozřejmě ho nechte Paní Arwen. Netvařte se tak nešťastně, já mám pro tohle pochopení. Vždyť hostinec přece není nafukovací.“ Uchechtnu se a Podívám se na Arwen a její společnost. Tiše si povzdechnu a zadívám se na jestřába na ruce. „ Stačí, když mi dáš nějaké suché místo, kde se můžu odklidit a prospat se.“ |
| |
| Hostinec - Calime "No právě." pokývá hlavou hostinský. A pokusí se ti opětovat úsměv. "Tak dobrá, slečno.....Dojděte si támhle těmi dveřmi, za mou manželkou. Dá vám polštář, deku a prostěradlo. A nasměruje výs do noclehárny. Tam.....hmm.....není dneska ještě tak plno. Budete tam mít klid, když si dobře vyberete postel." a ukázal ti na dveře do chodby před kuchyní. "Přeju dobrou noc." popřál ti ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro Čas. Nejdůležitější esence žití, a přesto, jak málo se nám ho dostávalo, připadalo mi, že ztratil svůj řád. Dlouhé minuty připomínaly vteřiny a vteřiny se zase vlekly jako minuty. Tady nepomůže meč, ani zdatnost v sedle. Dokonce, snad ani felčar, jak se zdá, leč se ujal péče jako už jednou. Zdám se asi chladná na pohled, ale uvnitř mně zuří bouře. Nekonečná bouře marných bojů ve snaze vymanit se z klece bnezmoci, která se kolem mne každý den utahuje víc a víc. I teď... Vyběhla jsem na chodbu, svolala a organizovala sluhy, aby byli felčarovi k ruce. Nemohla jsem dělat víc a nalszy nebyl čas. Jen srdce mi tepalo příliš silně, jakoby chtělo bít za nás oba, ačkoliv jsem toho hraničáře nikdy dřív neviděla, Mithrandirovo chování, Grímova slova... To všechno se odělo v šat tajemství. Vodu, plátno, byliny z felčarovy pracovny.... sluhové běhali sem a tam. Jeden člověk navíc se snadno ztratí. Snad prošel kolem, když jsem stála zády k němu. Dala jsem i chystat koně. Toho Gandalfova, hraničářovu klisnu i svého bělouše. Přesto, že jsem s převozem, nesouhlasila, Gandalfovi věřím a udělám cokoliv, abych zabránila naplnění Grímových slov. Vím, že je nebudu moci doprovodit daleko, ale snad alespoň na dohled Edorasu... Být v sedle a nemít v uších jed. Ačkoliv ze srdce úzkost nemizí. Vracím se do pokoje, kde už to není felčar, dko se sklání nad hraničářem. Jiný hraničář? Ze zadu ho nepoznám, ale přesto mé srdce pookřeje. Takže nebyl sám... Tenhle se zdá, že ví co dělá. Možná, že přeci jen existuje naděje. Ohlédnu se po Gandalfovi. "Bude žít?" zeptám se krátce, hlas se mi lehce zatřásl, ale ve tváři není znát, jak moc se bojím. |
| |
| soukromá zpráva od Mithrandir pro Hraničářská sešlost
|
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro Zavřela jsem oči, po Gandalfových tichých slovech. Víčka se mi lehce zachvěla, ale neunikla z pod nich žádná slza. Ne, existuej naděje. Velký čaroděj to říká... "Děkuji, že jste právě zde v tento čas." vydechla jsem pevně a znovu oči otevřela. "Vy všichni, muži na svém místě." Pohled mi padne na hraničáře snažícího se nad tělem taněného. "Již chystají koně, budete moci jet. A povolíte-li mi, vyprovodím vás několik mil po Rohanských pláních." Ano, chci jet s nimi. byť jen kousek. Musím jet. Doufat a věřit v naději, pokud tento hraničář přežije, snadmá i můj strýc a král naději. Je škoda, že čaroděj musí pryč. Ráda bych, aby Rohanu vrátil sílu jejich krále. Pro nás, náš lid, Theodreda... Ale nyní je třeba postarat se o jiný osud. Mnoho otázek mi ulpělo na mysli a rtech, ale není čas je vyslovit. |
| |
| Hostinec Moc jsem se nestaral o dění v hospodě, jen jsem si v tichosti popíjel své pivo, drbal jsem Gromyho mezi ušima a užíval si tepla a schnoucího oblečení. Nějak mne nezajímal, co se kolem mne dělo, ani když se jeden z přítomných ozval, že chlastal s trpaslíky a dle všeho je přechlastal. Podíval jsem se na něj, to ano, ale že bych ho vyzval na souboj, to ne. Vždyť by mě přechlastal i elf. Ano, nejsem zvyklí na pití, ještě aby ano, když se v civilizaci a hospodě objevím jednou za měsíc, nebo dva. Proto taky své pivo pocumlávám. |
| |
| Hostinec - pitka začíná "Vo co se hraje, Vlku?" nadhodil Dalgrim. "Jo....vo co? Bez vodměny to nejni žádná tento.....soutěž." prohlásil Altin. Ale to už se Dalgrim chopil soudku a začal rozlévat kořalku do pohárů. Pěkně až po okraj. "He he.....třeba nebude žádná cena potřeba. Třeba lehnou dřív, než se pořádně začne." špičkuje ještě Borin. A hned se, první, sápe po kořalce. "Kušuj Borine." zpraží ho Dalgrim slovy i pohledem. "Hovno vo tom víš. Radši drž hubu a chlastej tentokrát jako trpaslík, nebo si příště platíš outratu sám." Borin se po tšch slovech zřejmě urazil, neboť opravdu zmlkl a mezi pitím pak vrhal na Dalgrima naštvané pohledy. Ten se ho ale už nevšímal. |
| |
| Ku chlastu S úšklebkem pohlédnu na svého společníka Bornafa a pak zpátky na trpaslíky. "Opravdu podceňujete soupeře pánové." Prokřupnu si krk a pak můj pohled slétne k džbánku s chlastem. "Ale dobrá tedy. Pokud prohraju nejen že vám řeknu své jméno, ale taky strávím zbytek noci v tom lijáku venku. Pokud však prohrajete vy necháte mě a mého společníka přenocovat s vámi ve vašem pokoji, který předpokládám máte již zakoupen." Pousměju se a doufám, že trpaslíci toto lehké ocenění příjmou. Jakmile bude vše připraveno chopím se svého poháru. "Tak začneme pánové což? Snažte se držet s námi krok." Zazubím se a přiložím pohár k ústům a pomalými dlouhými doušky džbánek vyprázdním a pak počkám na ostatní a další kolo. |
| |
| Ach, i zde bude zábava Usmívám se a poslouchám dění, pak pokrčím rameny. "Souhlasím tady s kolegou o výhře, ale když prohraju já - též budu spát na dešti a k tomu klidně odpovím na jakoukoliv otázku, kterou mi položíte." usměju se na ně mile. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Horko je...inu, jak už tak bývá začátkem léta. A kolem to zvučí ptačímy hlasy a bručí od včel a jiného hmyzu. Cesta trochu stoupá ale nijak moc. A nad jejím vrcholem vidíš vrcholky střech nějaké vísky. Ta se před tebou postupně vynočuje v celé své kráse, jak stoupáš do svau a i ty se vynořuješ případným zrakům vesničanů zpoza kopečku. Jak tak jedeš kolem první chalupy, všiml jsi si, že tam u cesty leží provizorní tažná nosítka, špinavá od krve. Nejspíš od té srny, která visí za nohy na třevěné rozporce a kterou tam právě jakýsi postarší muž stahuje velmi zkušeně, z kůže. Než jsi tam dojel, stála vedle muže mladičká dívka. ale ta mezitím odběhla pro něco dovnitř. Muž si tě při práci prohlíží. Nikdo jiný venku není. Snad jsou někde zalezlí v obavě z cizince.....nebo spíš budou někde pracovat. Na zahradě za domem....nebo na polích či lukách okolo vsi. Někde ve nsi se rozštěkal pes. A muž, stahující srnu, ti jednou rukou a krátkou, lehkou úklonou hlavy, pokynul na pozdrav. "Z daleka, mladíku? Z daleka?" ptá se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Starý, velký, bohatý přístav. Jednou nebo dvakrát za život jsem tam taky byl. Na můj vkus moc velké a moc rušné město. Ale krásné, to zas jo. Daleko jsi došla od svého domova. Velmi daleko….mladá poutnice.“ usmál se Felčar. „Myslím, že venku spát nebudeš muset. Jsi-li opravdu šikovná, těch pár dní se mě i mé ženě pomoc hodí a na těch několik nocí se uskromníme a vezmeme tě sem k nám. Umíš to s bylinkami? A….o zahrádku se starat, bys dovedla? Nebo dát zvířatům? Poklidit jim? Zamést ve světnici?“ v místnosti to zavonělo koprem, meduňkou, šalvějí, bazalkou, libečkem a tymiánem, jak dovnitř vešla postarší, drobná žena...zřejmě felčarova manželka…s nízkým košíkem, plným kuchyňských bylinek. „Zastřelená srna, říkáš? To ty?“ povytáhl felčar údivem obočí. „Tak se na ni pojďme rychle podívat. Myslím, že to bude dostatečná cena i za dva, či tři takové psíky, jako je tvůj Varda. Masa…obzvláště zvěřiny…tu poslední dobou mnoho nemíváme. V okolí se teď příliš často potulují skřeti. Nebojí se přicházet až k okraji vsi a krást tu zvířata lidem přímo před nosem. A…to víš, lidé se pak bojí. Na lov tu už nikdo dlouho nevyšel.“ a hrne se z domku ven k provizorním nosítkům, která jsi přivlekla s sebou. Prohlídne si zvíře….nebo spíš to, co z něho ještě zůstalo poté, co jsi uřízla dvě nohy. Zkontroluje ránu po šípu. „Pěkná rána, čistá, přesná.“ mručí si při tom spokojeně. Potěžká pak zvíře v náruči, když ho nese na verandu, zavěsit za zadní nohy na ze stropu tam visící rozporku. „Také jsem lovíval. Ale už jsem na to moc starý, špatně už mířím a mé střely daleko nedoletí. Učil jsem syna. Jenže ten se raději dal v Minas Tirit k armádě, než by doma pomáhal rodičům se živobytím. Lovíš často….tam u vás? A….jak ti vlastně říkají?“ mezitím bravurně, úspornými pohyby, stahuje srnu z kůže a rovnou maso odblaňuje. „Běž prosím dovnitř a řekni mé paní, že budeme potřebovat čistý lavor na naporcované maso. A napínák…..abychom dali kůži vyschnout.“ požádá tě, aniž by se otočil od práce. Mezitím se na cestě ozvaly přibližující se zvuky podkov jednoho jediného koně. Nejede nijak rychle a tak to chvilku trvá, než se objeví jeho hlava a pak celé tělo nad vrcholkem mírného svahu, do něhož cesta k vesnici stoupá. Jezdcem je nějaký mladík. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Jmenuji se Fealin. Odpovím na jednu z mnoha felčarových otázek, pak se mírně zamyslím. Jistě, umím se postarat o zvířata i zahrádku, poklidím dle potřeb,doma jsme zahrádku měli a pár slepic a králíků, ale jinak žádné větší hospodářství, můj otec byl rybář, ale luk jsem zdědila po matce, stejně jako meč. Mírně se podívám na felčara a popřemýšlím. Lovit jsem začala vlastně až na cestě, dělá mi problémy zabíjet větší zvířata, je to nepraktické, ale třeba koroptve, nebo bažanty a králiky, to je jiná. Chvilku přemýšlím. Než odejdu pro lavor, bylinářova žena se zdá být milá, požádám ji o čistý lavor na maso a s ním se vydám zpět za felčarem. Se skřety jsem se ještě nesetkala, ale mám z nich trochu obavy, jenže jsem slyšela, že se bojí elfů z Lorienu, tam taky mířím, chtěla bych spatřit ten kouzelný les a jeho bělostnou paní, snad mi to elfové dovolí, vzdát jí úctu. Mám zvláštní sny, že? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na jednom místě tu stromy skoro obklopily malý travnatý plácek. Vypadal z dálky jako ideální místo pro utáboření se a přečkání toho nečasu. Dokonce se tam, na rozhraní mezi prvními stromy a okrajem travnaté plochy, na jednom místě i vyskytovalo cosi, jako přístřešek. Zřejmě kdysi zbudovaný nějakým hraničářem. Jenže.....jak jsi se přiblížil, ukázalo se místo spíše jako místo nedávného boje, než jako příhodné tábořiště. Ještě teď tu byla tráva udusaná do tvrda, na některých místech až na hlínu. A když se vítr otošil tvým směrem, přinesl ke tvému nosu pronikavý smrad rozkládajících se těl. Z místa, kudy jsi projížděl, jsi ale viděl jen dvě. Tělo velkého wrrka....napůl sežrané červy a shnilé. ležící zhroucené u stromu blízko vězdu na ten ohraničený palouček. A uprostřed palouku ležící, zpola do země zadupané, rozmlácené, polorozložené tělo skřeta. Déšť nemilosrdně zkrápěl tebe i to místo. Ale najednou už to tak lákavé místo k úkrytu před deštěm a k přenocování nebylo. A.....Rohanská brána už odtamtud není tak daleko......Jen dvě, tři míle. Na pláních Rohanu se snad brzy déšť utiší. |
| |
| soukromá zpráva od Orondir pro Padal jsem a nemohl to zastavit. Letěl jsem, jako padající kámen, temnotou a nenalézal očima ani myslí žádné, byť nepatrné světlo. Věděl jsem, co to je. Co se stalo. Ale takhle to nemohlo přece vypadat. Takhle to nemělo vypadat. Kdysi mi kdosi moudrý řekl, že, smrt je dlouhou cestou, dlouhým pádem temnou hlubinou. A pak....prý je tam světlo, loď, průzračná voda, A bílý břeh na kterém se v slunci věčného dne třpytí bílé město. Ale.....tad není žádné světlo. Žádná loď, voda ani bílý břeh. Jen nekonečný pád. A temnota. Takhle to nemělo být. Nechápal jsem, co se děje, padal jsem a měl jsem strach. A pakse něco stalo a já najednou mohl zase dýchat. Těžce, ale mohl. Temnota nezmizla zcela, ale pád se zastavil. Opět jsem pocítil bolest svých ran. Slabost. Opět mnou zatřásla horečka. Ale žil jsem. Nevěděl jsem kde jsem.....kdo jsem. Ale žil jsem a vnímal horečný schon kolem mě. Rad bych jim pomohl. Na místo toho mne op+t roztřásla horečka. Kdosi, koho jsem vnímal jen přes velmi hustý závoj mlhy, se nademnou sklonil. Opatrně prohlížel mé rány a pak do nich vtíral hojivé masti. Do rány na mé paži vetřel ten někdo cosi, co působilo, jako by temnotu, pomalu se zmocňující mé mysli, náhle prozářila prudká záře. Záře vytahující jed temnoty z mého těla. Vracející mi klid. A vědomí. Zavřel jsem oči a pomalu je zase otevřel. Věděl jsem, kde jsem. Kam jsem se dostal. Vím kdo jsem....já jsem....Fion....Jsem...Orondir mi doma říkali....Jel jsem...kam vlastně? Ah...ano, jistě, tohle nemůže být nic jiného než Rohan....Edoras... Zlatá síň....Takže....Gyleth to zvládla. vyvolalo by to skoro ulehčení, nebýt bolesti, slabosti......a nové...teď už o dost slabší...vlny křečí. Pokusil jsem se to překonat. Ještě to nešlo, ale to cosi v ráně na mé paži chladilo a hřálo zároveň a dodávalo mi pomalu ztracenou sílu. Ale....to přece není obyčejná rána. A obyčejný hojivý prostředek. uvědomil jsem si a donutil mlhu před mýma očima trochu ustoupit. Takhle.....působí jen jedna rostlina. Jedna jediná.....To by ale znamenalo... pomalu jsem se rozhlédl. A poznal alespoň dva z těch, kteří se teď nade mnou skláněli. Jednoho z nich, jsem nikdy neviděl, ale nespletl bych si jej s nikým jiným na světě...Toho druhého..."Isil..thione." vyslovil jsem tichounce jeho jméno. "Je to...už...dlou...ho." a pokusil jsem se usmát. Místo toho ale přišel záchvat kašle a další vlna zimnice. |
| |
| Hostinec Arwen, Laineth Den je opravdu dlouhý, začínám být unavený. To možná proto mi není zrovna modo řeči, i když to není zrovna vhodné. Vodu z poháru dopiji a rozhlédnu se po hostinci. Ostatní se zdají nějací veselí, ale za to může nejspíš jen alkohol. Arwen nahodí cosi o pokojích. Pohlédnu zpět na dvojici u stolu. Myslím, že sehnat tu pokoj bude těžké, protože je tu opravdu rušno.. I když.. Odmlčím se na moment a podívám se na Arwen. Kvůli tobě by někoho i vystěhovali z pokoje. Pokrčím rameny a jen mírně se pousměji. Tolik lidí tu nejspíš ještě nezažili. Ohlédnu se na chvíli k hostinskému. Zrovna se bavil s kýmsi, pak se otočím zpět. Půjdu zkontrolovat koně a nejspíš už ve stáji pro dnešek zůstanu. Řeknu oběma a ještě cosi, asi se zdvořilosti, dodám. Přidáte se někdo? Zeptám se jich neočekávaje velký ohlas, protože spaní na slámě zrovna vzhldem k Arwen úroveň zrovna nemá. |
| |
| soukromá zpráva od Thoras Ball pro Zastavil jsem koně a chvíli pozoroval okolí. Mrtvá těla nebyla nic co by uráželo můj jemnocit, ale ten zápach byl opravdu příšerný a zalézal pod kůži. Navíc by mě zajímalo, kdo je zabil. Rohanští tak daleko na sever nejezdí a muži z vrchoviny nejsou ti, které bych rád potkal."Je mi líto Irtho, i já bych někam zalezl před tím proklatým deštěm, ale sám uznej, že s těmihle bychom nevydrželi". Hřebec jenom pohodil hlavou a zaržál. Byl nervózní. Těla mu taky nevadila, ale jejich zápach byl pro něj jak volání do boje. "Pojď, pojedeme. Už tak jsem se tady zdrželi dlouho. A slibuji ti, že až se dostaneme do Helmova žlebu najdu ti tu nejlepší stáj" Pobídl jsem ho do klusu. Sám jsem napnutý jako tětiva luku. Oči a uši jsem napínal všemi silami. Skřeti jsou protivná pakáž, mohou čekat někde poblíž, na oběť která bude stravitelnější než ta předchozí. Zkontroloval jsem meč. Naštěstí šel z pochvy snadno a bez odporu. Popravdě, Valar budiž požehnáni za tohle počasí. Každý protivný tvor si teď hledá úkryt před deštěm, místo toho aby přepadal osamělé pocestné. Až projedu bránou zamířím přímo k brodům přes Želíz a potom do Helmova žlebu. Sám už se těším na střechu nad hlavou, měkkou postel a teplé jídlo |
| |
| Chlastačka Pousměju se, když to do sebe Bornaf kopne taky pěkně celý a sleduju trpaslíky, jak to do sebe nalejou. Pak jeden z nich opět nalívá. "Jo pil jsem i lepší ale na rozehřátí se to dá." Zasměju se a opět beru svůj pohárek a opět jej pomalu celý vyprázdním na jeden zátah a pohledem slétnu k trpaslíkům, když můj pohárek dosedne na stůl. "Tak co pánové ještě držíte tempo?" Uladím si spokojeně vousy a čekám další nalití. "Ten jeden asi odpadne brzo ti dva budou horší oříšek, ale zmáknem je." Ujistím se, protože v téhle chlastačce prohrát nehodlám. |
| |
| Hostinský „ Děkuji vám, dobrou a hlavně klidnou noc.“ Rozloučím se s hostinským a vydám se za jeho ženou. S úsměvem ji pozdravím a slušně požádám o deku a to ostatní, i když to už tolik není potřeba. Nacil se mi usadil na rameni a hlavu už už schovával do peří, jen aby už měl klid. On byl unavený a já popravdě taky. Věci neuschnuli až zase tak dobře, jako jsem potřebovala, ale nedalo se svítit. Doufám ale, že nahoře bude stejně teplo jako tady. Jakmile mě žena pustí do noclehárny, uložím někde na kraji dál od dveří, kdyby se sem nahrnuli trpaslíci a byli opilí, tak aby mi nic neudělali. Mě nebo Nacilovi. Uložila jsem se, pouze v košili a kalhotách a zabalila jsem se do deky. Nacil se usadil v hlavách postele a sám usnul daleko dřív než já... |
| |
| V hostinci – U stolu Arwen, Aragorn, hostinský Aragorn mlčel. Možná mě to trochu překvapovalo a možná to bylo proto, že tušil, že jsem dívka, a tak se mnou nechal mluvit Arwen. Oběma jsem ale byla vděčná za to, že nic nenaznačovali, ani neříkali. Trochu mě ovšem znepokojuje, že ani jeden z nich nemá konkrétnější cíl. Přeci se nemohl Orondir je tak ztratit... Zlá předtucha trochu zúží můj dech, ale snažím si nic z toho nepřipustit blíže k tělu. „Kde se Orondir zdržoval naposledy? A kam měl namířeno?“ zeptala jsem se po chvíli. Jistě uvažovali nad ledasčím, ale ráda bych to věděla i já. Snad mé dotazy nejsou nijak drzé... Otázka spánku je pro mě trochu palčivější. Pokusila jsem se jen neurčitě pokrčit rameny, peněz se mi už příliš nedostávalo. „Snad by mě pán tohoto domu nechal spát ve stáji. Přijmu cokoliv.“ Nechtěla jsem vyvolávat starosti. Navíc hraju muže! A opravdu jsem byla spát kdekoliv, všechno by bylo lepší než se tísnit někde v dešti v malé skulince, která by už také čvachtala vodou. Prostředí hostince se pomalu opět proměňovalo. Hlučněji bylo u stolu s trpaslíky, ke kterému se přidal Bornaf a ještě jiný muž. Soutěž v pití.. To mi neušlo, ale nijak mě to nezajímalo. Všechny tyto věci mi přišly tak hloupé a malicherné při tom, co jsem prožívala. Světlovlasá elfka zatím hovořila s hostinským. Nevím, o čem, nebylo tak dobře slyšet a ani jsem se nesnažila. Nepřipadalo mi to slušné. Ovšem podle gestikulace jsem odhadla, že elfku kamsi posílá. Snad také kvůli noclehu. Co mě trochu překvapilo, že trpaslík, který vlastnil medvěda, se do pitky nezapojil. Ten muž na mě působil celkem namyšleně, se snahou dokázat ostatním, že je něco víc. Ale své pivo upíjel velmi pomalu. Možná přeci jen klamal... Po delší době se ujal slova Aragorn. Takže jsem tušila správně... Šlo o tu elfku. Ovšem sama jsem velmi znervózněla. Jak se nyní zachovat? Jako muž bych měla jít spát s Aragornem. Jako žena... Bych v očích Arwen neměla jít spát vedle někoho, ke komu chová takové city... Cítila jsem se opravdu v úzkých a tušila jsem, že tak jako tak z toho nevyklouznu vhodným způsobem. Snad to byla úzkost, snad snaha vyřešit to co nejrychleji, nakonec jsem vstala spolu s Aragornem. „Zeptám se na nocleh hostinského.“ Ještě jsem se ovšem obrátila k Arwen: „Má paní, ať hvězdy provázejí vaše sny. Za svítání budu připraven,“ uklonila jsem se Večernici a zamířila k výčepu. Jakmile se mi povedlo získat pozornost hostinského, tiše jsem ho požádala: „Pane, přiznávám se, nemám dostatek peněz. Směl bych se vyspat alespoň ve stáji?“ Pokud hostinský dovolí, vydám se také do stáje. |
| |
| Hostinec - Laineth Hostinský si tě přemří od hlavy k patě vážným, zamyšleným pohledem. A pak se podrbe na bradě. "Mám jiný nápad, chlapče." řekne ti. "Běž za mojí ženou, ať ti dá deku, prostěradlo a polštář a jdi se vyspat do kamrlíku vedle stáje, s podkoními a kočím. A.....ráno vstaneš s nimi a pomůžeš jim, místo placení, obstarat všechny koně. Kydat hnůj, přinést a nastlat slámu, vyhřebelcovat koně, napojit, nakrmit....pročesat hřívu, zkontrolovat a vyčistit kopyta....něco z toho, doufám, umíš, ne?" |
| |
| Pití Varein Čekám až nalijou druhou, pokynu jen hlavou a vyklopím to do sebe. Usměju se a přikývnu. Za pár skleniček mi ani nepřijde, že není až tak uleželá. Zaposlouchám se do davu a usmívám se na ně všechny mile. "Zajímalo by mě jak jste našli tuhle zapadlou hospůdku a tak." řeknu do davu kolem mně co je. |
| |
| V hostinci – Možnost přespání dojednána Nitro se mi stále trochu svíralo z toho všeho. Nebyla jsem příliš nadšená ze situace, která se kolem mě semlela. Nechtěla jsem nijak urazit Arwen, ani zavdat příčinu ostatním v hostinci, aby si mě více všímali, než bylo nutné. Na takové věci jsem vůbec nepomyslela. Nakonec mi ale přišla spása vstříc skrze hostinského. „Pane, jsem vaším dlužníkem,“ zdvořile jsem se uklonila hostinskému, který mi nabídl velkoryse možnost si suchý nocleh odpracovat. V to jsem ani nedoufala... „Nebojte se, s koňmi pracovat umím.“ V Lórienu možná koní tolik nebylo, tamní elfové se více pohybovali pěšky, ale v Imladris bylo koní dost. Tam jsem se také jaké dítě naučila jezdit a pečovat o tato zvířata. Vlastně mi jejich společnost byla velmi milá. „Kde vaší paní najdu?“ zeptala jsem se ještě a jakmile mi to hostinský ukázal, popřála jsem mu dobrou noc a vydala se podle jeho pokynů za paní hostinskou. Už jsem se těšila, až ulehnu. Bylo mi jasné, že se příliš nebudu moci svlékat, takže mi věci tolik neuschnou. Nedá se nic dělat... Trochu jsem se obávala ze společnosti cizích mužů, navíc lidí. Nebyla jsem tolik zvyklá na jiné rasy jako jiní elfové. Mohla jsem jen doufat v osud a vůli Valar, že se nic nestane a můj strach ženy je naprosto neopodstatněný. |
| |
| soukromá zpráva od Derak pro Je opravdu fascinující tohle letní počasí. Chvilku prší, potom člověk ujede pár metrů a už zase neprší, co bude příště? Létající medvěd? Či čaroděj Dobroděj? Ani by mě to nepřekvapilo, tohle je...Rohan. Ostatně je obecně známo, že pod horami sídlí Bílý čaroděj jehož vznešené jméno jsem dočista zapomněl a co je horší, vůbec mě to netrápí. Mezitím se z rovné cesty stane mírný kopeček a světe div se, na druhé straně spatřím střechy nějaké vesnice. ,,Svět je plný drobných překvapení a nakonec proč se." rozhodnu a vydám se jejím směrem. Uvítání bylo...krvavé. Práce jako každá jiná, jen nyní to naštěstí nebyla moje krev, krev nepřítele - jednoduše člověka, ale zvířecí. Ale kromě toho staříka a té mladice, co odběhla nikoho nevidím. Že by platilo staré dobré pravidlo o cizincích? Nebo je v tom robota? To se uvidí. Když přijedu blíž, tak na mě muž promluví, pomyslné prolomení ledu máme za sebou, tak teď to snad již půjde. ,,No jak se to vezme, pocházím odtud - z Rohanu." odpovím mu a počkám na jeho reakci, případně pokud bude mlčet se zeptám na další věci. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Podívám se pozorněji na muže, co přijel. Mám docela práci s ulovenou srnkou, ale přesto si jej trochu změřím pohledem. Zdravím tě rohanský, jsem Fealin z Dol Amrothu. Trochu se usměji. Přeci jenom jsem tady cizinka já a ne on. Netušila jsem že jsem došla už do Rohanu. Řeknu felčarovi a vytrhnu zalomený šíp ze srny, dříve než se stařec dostane se stahováním k onomu prvnímu špatnému zásahu, co způsobil jen bolest. Dál se věnuji práci na srnce, ale muže si docela prohlížím. Čekám že by se mohl představit a říci co má na srdci, že tady zastavil. |
| |
| Hostinec Laineth a Aragorn Nedělalo mi dobře, jí tady děsit ohledně Orondira, ale bohužel to tak je. Bojím se sama o něj a nemůžu za to, že mám tyhle pocity. " Já jej neviděla už dlouho, naposledy u nás v Roklince a to je mnoho dní." Jakmile se začínalo mluvit o spaní, myslela jsem že nebude kde složit hlavu, teda mě nevadí, kdybych dnes spala ve stáji na slámě, byla by to příjemná změna že? Aragornova poznámka, že by kvůli mě někoho vystěhovali, mě nijak nepotěšila. " Ale nepovídej, že by kvůli mě někoho vystěhovali. Já bych to ani nedovolila.To si myslíš o mě takové věci? Mě nebude vadit když budu spát na slámě." Zatvářím se trochu smutně, ale ne tak aby si o mě myslel špatné věci. Nelíbí se mi, jak se ke mě všichni staví, čekají že mám být na úrovni, ale to bych nesměla vytáhnout nos z Roklinky. Podívám se na něj a pak na ní. " Vím co si myslíte, takže nemá cenu, abych řekla že bych se přidala že? Jen nevím co čekáte? myslíš že na koni mám někde postel? hmmm?" Sleduju jí jak jde k hostinckému. Měla jít spát mezi muže, to se mi nijak nechtělo dopustit. Šla jsem tedy za něma a mile se na něj usmála. A tiše dodala. " Tenhle mladík bude dnes spát u mne. Potřebují ho při ruce, aby mi pomohl. Moje služebná tu semnou není a já potřebuju někoho k ruce. Doufám že to nebude žádný problém." Asi to bude vypadat divně, že bude u mě spát "muž", ale to je jedno.... |
| |
| Hostinec Arwen, Laineth Na chvíi se ohlédnu za Laineth, která.. Tedy.. Který odešel za hostinským. Otočím se zpět k Arwen, která si mezitím řekla své. Nemyslím si o tobě nic takového. Zavrtím hlavou. Na to jsi až moc spravedlivá. Pousměji se. Když se ozve, že ví, co si myslíme, že nemá ce říkat, že se přidá, jen pokrčím rameny. Myslím si o tobě jen to nejlepší. Začnu tak nějak s menším úsměvem. Postel na koni asi určitě nemáš, ale pro bezesné přemýšlení stačí si lehnout na slámu poblíž koně. Dodám ještě, protože Arwen pak odchází. Ohlédnu se za ní, zjevně míří za hostinským a Laineth. Zajímá mě výraz hostinského a možná i trochu, o co v rozhovoru jde, ale vzhledem k hluku tady kolem není možné něco slyšet, už vůbec vlastní slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Sidheag pro Viděla jsem na něj jak ode mě nechce, ale musí, nedá se nic dělat. Ostatní se na mě taky dívají, ale velký bratr je popohnal, aby šli. Naposledy jej pohladím, všechny a pak jsou pryč. Snažím se nohu vyprostit, ale opravdu to nejde. Snaha se prý cení, ale tady je to zbytečné. Sleduju všechny ty stíny a v hrdle se mi snad usadil velký knedlík. Z hrdla se mi chce vydrat zařvání, ale nechci se nějak prozradit. Ale je to zbytečné, jdou přímo ke mě. Chvěji se strachem, protože nevím co čekat a pak to přišlo, 6 mužů se okolo mě obtočilo. Sice nevypadali, že by mi chtěli ublížit, ale pořád je jich tu dost, aby to bolelo. Jejich poznámka, že jsem holka, mě celkem naštvalo. " Hold si budeš muset najít jinou večeři, protože já nejsem k jídlu.." Odseknu naštvaně, snažící se vyprostit nohu. Nevšímám si jejich jízlivé poznámky, že nejsem ani srna a ani zajíc, ale jakmile se z toho dostanu, uvidí jak ladná a hbitá jsem a to nejsem ani jedno, avšak mrštná jsem pořád. Ale ta noha bolí opravdu nehorázně. Slyším další hlas, podívám se odkud vychází, asi jejich vůdce nebo něco podobného, protože se mě zastal. Jde přímo ke mě a když se ke mě natahuje, dám před sebe ruce, jako bych si chtěla chránit obličej. Jeho ruku jsem pak cítila na své noze, nehýbala jsem se. Ruce jsem zpustila dolů a podívala se na něj. Pokusím se vstát, ale jde to těžko, protože to hodně bolí. Snažím se jít, ale klopýtnu." Dobrý já to zvládnu. Děkuju za pomoct." Udělám další krok a syknu bolestí, a chytnu se za nohu. To bude ještě zajímavá cesta, jasně protože tohle bude dlouhá cesta.Takže Eriador? Psí stopy? doufám, že nepůjdou po nich, to bych nerada. " Nebezpečnější než vaši kamarádi? Jsem Sid a odkud jsem z lesa, sice ne tohohle ale z lesa.Nemám domov." Sleduji ho očima a snažím se jít. Podívám se směrem, kam utíkali moje rodina a jen doufám, že se nerozhodnou se obrátit a zachránit mě. " Psa? kdyby tě slyšeli, nebyli by nadšení, že je přirovnáváš k psovi." Stojí opodál, ale jen na jedné noze. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Nad lůžkem Skláněl jsem se nad Orondirem a ošetřoval jeho rány. Věděl jsem že většina se časem zahojí, ale trošku mně znepokojovala ta rána od Morghulské čepeli. Musel jsem dát veškerý svůj um do toho abych ji vyléčil. A ani pak jsem si nebyl jist zda jsem udělal dobře. Jizva mu zůstane do konce života. Podívám se na Norsu a podrbu ho mezi ušima. Pak se letmo ohlédnu po Mithrandirovi. Jsem rád že dosud mou totožnost neprozradil. Je jasné že to co jsem o něm četl bude pravda. Nebo určitě aspoň většina. Když pak znovu promluví paní Éowyn, tak se otočím a znepokojeně se na ní zadívám. Děkuji paní, ale obávám se že to nebude možné. Myslím že bude v pořádku, ale chce to čas. A klid. Jízda na koni teď nepřipadá v úvahu. Potřebuje hlavně odpočívat. Řeknu zcela klidně. Než jsem přijel, tak chtěli Orondira asi někam převést. Ještě že jsem potkal Eómera. Bez něj bych mohl dorazit pozdě. Chviličku si Éowny prohlížím. Je stále tak krásná. Řekl bych že je i hezčí než když jsem jí viděl naposledy. Pousměji se a kývnu hlavou. Pak dojdu zpět k Orondirovi. Výraz na mé tváři ztuhne. Zrovna jsem viděl jak zavřel a po chvilce znovu otevřel oči. Oddychnu si. Zdá se že mé obklady a masti vážně fungují. Na tváři se mi objeví spokojený výraz. Stáhnu si kápi (pokud jsem tak ještě neučinil) a skloním se kousek nad Orondira. Ano.. to je. Ani nevíš jak jsem rád že jsi zase zpět. Pousměji se a opatrně ho poplácám po rameni. Teď musíš být ale v klidu. Musíš odpočívat, aby jsi znovu nabral síly. Přátelsky se usměji a podívám se na Éowyn a Mithrandira. |
| |
| soukromá zpráva od Orondir pro "Už teď..." usmál jsem se unaveně na svého bratrance. "...se cítím...lépe." přesto jsem ale musel přivřít a opět otevřít oči, když jsem se, neopatrně, pokusil pohnout a hluboká rána v mém boku silně zaprotestovala. "Pověz mi....bratránku....Kdo je..ta....já nevím....asi víla?....Jejíž tvář....byla první...kterou jsem viděl ve snech i v bdění....když....mi v horečkách...měnila obklady....kdo je to, prosím? ještě pořád mluvím nezřetelně a mezi částni vět jsou značné mezery, kdy nabírám sílu....ale léčba zjevně zabírá. "Nemohu....dostat z mysli tu krásnou tvář." zní to skoro zasněně. "Ten smutek.... přenádherných očí....chtěl bych jí....snad....alespoň poděkovat." a mé oči hledají....a prosí. |
| |
| soukromá zpráva od Mithrandir pro U pacienta Orondirovo probuzení vykouzlí lehký úsměv na mé stařecké tváři. Pravda, již dlouho jsem neměl příležitost pocítit takovýto šťastný pocit. Středozem není místem, kde by se štěstím a radostí plýtvalo. Snad s výjimkou Kraje. Ale to jen potvrzuje všeobecné pravidlo. Byl jsem rád za ně za oba. Isilthion by smrt Orondira dozajista nenesl lehce a Aragorn se svou specifickou povahou jistě též ne. Na každý pád považuji tento úspěch za alespoň malou výhru na Nepříteli. A právě z takovýchto malých výher se skládá konečné vítězství. „Nyní, když je smrt, alespoň pro tuto chvíli, zažehnána, souhlasím, že hraničář potřebuje odpočinek a klid na lůžku. A něžná ženská ruka mu bude dozajista příjemnější, než koňský hřbet,“ odvětím směrem k Éowyn a Isilthionovi s dalším ze svých úsměvů, za kterým možná je a možná není skryto i něco víc, „urychlený převoz již nyní vskutku není nutný.“ Pak promluvil Orondir a jeho slova pookřála i mé ne-lidské srdce. Nikdy nedokážu plně pochopit pochody lidské mysli a pravděpodobně nikdy mě nepřestane překvapovat moudrost, kterou musel Eru oplývat, když stvořil něco takto komplikovaného. Poněvadž nic menšího, než komplikovaní, lidé nejsou. A právě v této složitosti je kouzlo a nádhera, která má do sebe více, než dokáže jeden prostý stařec, ať jíž je kýmkoliv, pochopit a obsáhnout. A to je samo o sobě úchvatné. „Předpokládám, že nyní můžu pacienta svěřit do vašich rukou, jež, jak vidno, jsou v tuto chvíli užitečnější, než ty mé,“ dodám nakonec, „ a myslím, že je to vskutku příjemný závěr mé návštěvy Edorassu. Pokud tedy již více nejsem zapotřebí, doufám, že mě omluvíte.“ Pokud již po mě nikdo nic nežádá a nechce, opustím místnost a vydám se do svého pokoje sbalit si své věci. Pokud by se ještě něco naskytlo, samozřejmě zůstanu a pomohu, jak budu moci. |
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro hranicčář se zavrtěl a probudil. Otevřel své nádherné oči a zašeptal pár tichých vlídných slov k muži, který jej přivedl zpět ze stínů... Isilthion... to jméno jistě znám. Jsem si jistá, že jsem ho dřív už slyšela. Je to už několik let... Eomerův přítel. vzpomenu si, když sejme z hlavy kápi a otočí ke mě svou tvář. Jistě, že jsem ho vídala po bratrově boku z temných stínů zlatých síní, které jediné mi bylo dopřáno obývat. Isilthionova slova mi přinášejí úlevu. Ze srdce mi spadl kámen. Bude žít. Musí odpočívat. Existuje naděje. Věnuji mu vlídné pousmání. Jemu, pacientovi i velkému čaroději. Neslyším co přesně říká nemocný svému zachránci. Tlukot vlastního srdce mě ohlušuje. Mám pocit, že i můj život byl dnes ušetřen. Novou sílu mi do žil vlilo toto zvláštní setkání. Kývnu Gandalfovi uctivě hlavou. "Dobrá," úlevně vydechnu. Ačkoliv mi přijde zvláštní, že ještě před okamžikem tolik se spěchalo na jeho převoz a nyní najednou nic? chápu, že už není třebatolik spěchat, ale přes to... Nemohu se zbavit špatného pocitu. Stínu, který jakoby stále visel na raněným hraničáře, byť ho právě neovíjely jeho paže. Vyjdu za čarodějem z místnosti, dveře za mnou zaklapnou. "Řekněte, mistře Gandalfe, opravdu již bude v pořádku?" oslovím ještě moudrého starce. "Rádce mého strýce, říkal divné věci. A černá čepel, přeci není obyčejnou zbraní skřetů...? Nemohl být tak daleko od Edorasu, když byl raněn, jak se dostaly ty stvůry tak blízko Rohanu? A co hned dva hraničáři z Eriadoru pohledávají na Rohanských pláních?" Kladu otázku jednu za druhou, hrdým vyrovnaným hlasem, leč v mých očích se zrcadlí obavy a zvláštní plamen odhodlání, tak dlouho potlačované touhy k činům. "Pokud je místo, kde bude zcela vyléčen, možná by bylo správné, využít čas, který mu přítel mého bratra dal, abyste dojeli včas." Říkám a nedávám znát sebezapření. Já už se nechci marně starat o někoho dalšího, komu nedokážu pomoci... |
| |
| V hostinci – Arwen zasahuje hostinský, Arwen Už jsem se chystala vyhledat ženu hostinského podle pokynů, které jsem dostala. Obava mi lehce svírala nitro, ale zároveň jsem se povzbuzovala. Vybrala jsem si tuto cestu sama. A k tomu patří i takové to okolnosti. Daleko jsem ale nedošla, vlastně sotva jsem se od výčepního pultu odlepila, ucítila jsem přítomnost Večernice. Otočila jsem se a nemýlila jsem se. Opravdu tam stála se svým klidným, milým úsměvem. Mně ovšem na tváři úsměv nepřistál. Cože? Tedy.. Arwen každý vše uvěří, ale nebude to přeci...? „Má paní... Opravdu? To přeci nejde, ale... Je-li to vaše přání...,“ zmateně jsem ze sebe elfsky dostala. Stačilo mi, že hostinský z mého tónu přijde na to, že jsem v rozpacích. Nemusel ještě slovům rozumět. Samozřejmě jsem nevěděla, jak se chovat. Byla jsem Arwen vděčná, ale zároveň jsem netoužila po více pozornosti. A takto ji získám. Je zvláštní, že si urozená elfka sebou bere cizího mladíka. Mohla jsem jen doufat, že v očích ostatních se tak stanu ještě mladším a tedy nezkušenějším jedincem. A to jsem se chtěla vzhledem muže chránit. Bylo mi ovšem jasné, proč to Arwen dělá. I ona sama mě chtěla chránit, a za to jsem jí opravdu byla vděčná. Zároveň jsem se však bála, co nastane, až zůstaneme samotné. Bude se vyptávat? Bude zjišťovat, proč to dělám? Měla bych jí snad něco z toho říci? Tím jsem si opravdu nebyla jistá. Proto pro mě bylo snadnější jít spát někam, kde nikoho zajímat nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Derak pro Stařík se už nadechuje, že odpoví, ale náhle mu vítr z plachet vezme ona holčina, co zmizela uvnitř domu. Docela mě to až překvapilo, a to tak, že jsem div nesáhl po meči, či luku. Hold Harad naučí člověka být opatrný. ,,Hergot, jsem se docela lekl!" vypadne ze mne zprvu. ,,Ale jinak mě těší, já jsem Derak. Tak já alespoň doufám, že jsem v Rohanu, je to totiž už pár let." Nemám důvod proč neříct pravdu, vlastně možná ani lhát už neumím. ,,A vy jste odtud? Třeba byste mi s něčím mohla pomoci, nebo alespoň říct nějaké nejnovější klepy, abych se dostal do obrazu." |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Usměji se. No co jsem zaslechla tady od pána domu, tak skřeti ohrožují zdejší země a já jdu z Dol Amrothu a ani Gondor není v bezpečí. V Mordoru se hýbe zlo, znovu se začínají rojit skřeti. Dívám se Deraka a v mé tváři krom úsměvu je i otázka. A vy přijíždíte odkud? Co vy máte nového? Stojím a dívám se s otázkou na muže. Je příjemné po dlouhé době hovořit, ale mám v sobě i strach, strach o přítele, který teprve před chvílí byl ošetřen a který bude ještě chvíli ležet, než bude moc podniknout další cestu. Musím se tu chvíli zdržet, ale mířím do Medusalu, můžete mi povědět něco o síních pánů koní? Zeptám se trochu s nedočkavostí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Mithrandir pro Rozuzlení
|
| |
| soukromá zpráva od Éowyn pro Laskavý byl pohled čaroděje. Vědoucí a moudrý, jakým starcem i byl. Alespoň ne v důsleku zranění... cítím zvláštní naléhavost těch slov. Jaképak nebezpečí hrozí mu v našich zdech? A pokud nějaké, neměl by opravdu být odvezen? A zlé zprávy z Mordoru, nepřítel, jenž o sobě dává znát. To všechnou do sebe pojednou zapadá. Snad právě to mi bratr tak tajil... Věnovala jsem čaroději vlídné pousmání. Vděčna mu, že i nejisté zprávy mi byl ochoten říct. Dům pána Elronda... Do roklinky by měl jet. Kéž já bych směla být jeho průvodkyní na cestě za elfy, ale... Vím ze všech nejlépe, že teď je mé místo právě zde. Nemohu opustit svého strýce a náš lid v čase, dky se skřeti plíží ve stínech vysokývh trav na našich lukách. "Děkuji vám, příteli," odvětím na jeho slova. Postarám se, aby neztratili ani minutu ze vzácného času, který měří jejich žití." Ukloním se mu hlavou a sleduji jak odchází. Jistě má naspěch. Pokud si není jistý některými věcmi, zajisté se je pokusí objasnit. Pokud nemůže zde, jinde musí hledat odpověď a já... Sklopím tvář k zemi, jen na okamžik, než znovu vezmu za kliku a vstoupím do komnat s nemocným. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zanechávaje za sebou, daleko vzadu, Zlaté síně a poté i celý Edoras a všechny jeho obyvatele. Ty stálé....i ty, kterým se jen na chvíli stal domovem. Nemusel jsi již spěchat. Přesto uběhla tvá cesta přes pláně velmi rychle a třetího dne jsi již, po krátkém zastavení na návrší nad hlubokým údolím Helmova žlebu, projížděl Rohanskou branou směrem do širých plání Eriadoru. Zde jsi vjel po půldni cesty na Starou kupeckou stezku. A na oběd druhého dne jsi krátce zastavil v Hůrce, kde jsi dobře znám v hostinci U skákavého poníka. Zde jsi zanechal svého koně a vyměnil jej za poníka, zapřaženého do malého vozíku. Ostatně, kam teď míříš, to je přece oslava. A.....copak bys mohl být toho srdce a zkazit dětem potěšení z ohňostroje? I tak jsi už byl dávno na cestě, když se náhle prudce zatáhlo a rozpršelo se tak, že jsi byl rád, že vozík kryje plachta, nenaprší do něj a vše nezvlhne. Ty sám, sedící na kozlíku, jsi ale dešti neunikl ani trochu. Naštěstí ti skrze mlhu, šero a provazce deště prívětivě zamrkala zdáli na uvítanou světla Opuštěného hostince. Poslední výspy civilizace, před dlouhou cestou skrze Pustinu. Dnes večer rozhodně opuštěně nevypadal... |
| |
| Chlastačka "No.....vyzrálá eště nejni. Ale hřeje krásně., prohodí Dalgrim jen tak mezi naléváním. Hraničářovu otázku ohledně držení kroku nepovažuje zjevně za hodnou komentáře. Po dalších třech kolech skutečně světlovlasý trpaslík obrátil svůj prázdný pohár dnem vzhůru. prohlásil, že už má dost, ne moc pevně se zdvihl a notně vrávoraje, odešel spát. Dalgrim si nad ním pohrdlivě odfrkl "Slaboch....kdekterá baba vydrží víc." nalil další rundu, až po okraj....A objednal další soudek, neboť první nějak dychle vyschl. "A něco staršího.....kvalitnějšího. Ať to má, kromě výhřevnosti, i nějakou chuť." poroučí si rázně hlasem naprosto beze stop opilosti. Nejeví naprosto žádné známky, že by něco pil. Ani ten druhý.....Jak se to vlastně jmenuje?......To je jedno. Bornafův pták před okamžikem přičichl k obsahu pohárku.....A teď se potácí po stole a koulí očima. I na jeho pánovi je trochu vidět lehká únava. |
| |
| Nekončící pitka Alkoholu ubývalo a na zábavě přibývalo. Ano přesně tak bych to popsal velice zábavné popíjení. Pravda začínal jsem mít mírně obavy, že ti trpaslíci nás překonají, ale konečně po chvíli první odpadl. Musel jsem se pousmát. "Jeden z kola ven a dva zbývají." A zdá se, že ti zbývající dva budou tvrdé oříšky. Přece jen vypadají úplně v pohodě, ale zdání může klamat. Chtějí nás dorazit něčím silnějším. Otřu si vousy. "Tak to bude zajímavé, opravdu asi, jako pitka tehdy u trpaslíků na návštěvě." Zašklebím se pro sebe a poťukám prsty o bok poháru. Koutkem oka slétnu na svého společníka, kterému se v obličeji začíná značit únava. "No tak chlape zaberem sotva jsem začali." Zasměju se a záměrně se snažím znít opileji než jsem. Zatím jsem docela v pohodě, nemůžu říct že by alkohol nepůsobil vůbec, ale naštěstí hospod jsem pár už navštívil a zkušenosti jsou. Umět pít, aby člověk nebyl moc opilý je těžké, ale nějak to zkusit musím no ne? "Tak na zdraví." Zvednu svůj pohárek a dlouhými doušky jej opět vyprázdním tohle bude asi ještě na dlouho, ale vzdát se nehodlám. |
| |
| soukromá zpráva od Derak pro ,,Moment, oni skřeti někdy něco neohrožovali?" řeknu rýpavým tónem a tvářím se u toho docela pobaveně. Ne zase tolik, abych někoho urazil. ,,V Mordoru se furt něco hýbe, od toho je to Mordor a Gondor? Tihle dva sousedé se i dokonce rýmují, takže s nima bude ještě legrace. V dnešní době není nikdo v bezpečí, takže žádná velká změna." Celou dobu se snažím odpovídat tak napůl. Nemám potřebu tu rozebírat politiku a navíc mi to přijde i trochu zbytečné, co má přijít, tak to přijde a my s tím moc neuděláme. Když jsem se jí ptal na nějaké drby, tak mě spíš zajímalo jestli se Éomer třeba neoženil, nebo třeba Éowyn neprovdala. Théodred by vlastně do toho měl taky praštit, protože jako jediný syn...no však víme, jak jsou na tom tyhle dynastie. Ovšem, když se mě Fealin zeptá odkud jsem přijel, trochu se zarazím. ,,Z východu, tedy z daleka, a proto jsem rád, že jsem doma." zase hraní do autu. ,,Do Meduseldu? Tam já mířím také. Mohl bych vám vyprávět o těchto síních, ale tím bych vás také ochudil o ten zážitek, když je uvidíte poprvé osobně. A to rozhodně nechci udělat. Mohu jen říct, že jsou výjimečné." ,,Hmm, když nad tím tak přemýšlím, tak bych mohl tady i přespat. Kdybych tady někomu naštípal dřevo, tak by mi snad i polívku s chlebem dali. Žvanec by bodnul.." rovnám si myšlenky a přemýšlím nad dalšími kroky. |
| |
| Pitka či bitka? Proč si má slepice nedala říct... Piju a nic se mi neděje, alespoň do doby, než k poháru přišel můj orel a čuchl si. Slyším jak se mihotá opilecky po stole a musím si povzdychnout. Poté cítím únavu, ale nejen mou, ale i jeho, povzdychnu si. Zvednu se, trochu zavávorám, ale udržím se na nohou, zamračím se. "Slepice." řeknu jenom a orel se ihned otočil a běžel na mně, ale přepadl přes okraj stolu a málem dopadl na zem, kdybych ho nezachytil. Usměju se a vidím, že je tuhý. Znovu se vrátím, teď jdu rovně, nemotám se a cítím už jen svou slabou únavu. |
| |
| A k chlastu něco na zub "No vidíš.....Tohle už je lepší." Dalgrim do sebe pomalu, dvěma dlouhými loky, vyklopí právě nalitý pohár a labužnicky si mlaskne. Není opilý. Ani trochu. Dokonce ani oči se mu nelesknou, jak by se dalo čekat od zdatného pijáka po soudku silné kořalky. To jeho bratránek už má zarudlý nos a oči lesklé jako skleněné kuličky. Dalgrim se zvedne, zcela jistým krokem dojde k nálevnímu pultu a odsype tam z ještě pořád dost naditého váčku další hrst mincí. "Dáme si k tomu nějakou baštu, nebo tu budem chlastat na lačno?" ptá se vás ostatních tří. A jeho bratranec hned, že ta kýta byla dobrá, ale smrdělo to prý málem. A tak Dalgrim objednal 4 celá pečená kuřata s opékanými bramborami. A přihodil další mince. "Inu....Odkud my jsme.....Tak, narodili jsme se oba v Ereboru. Ale teď jsme....hmm....vlastně odevšad. To víte, když si jednou našinec zvykne na vojenskej život, kopat doma pod horou už se mu, jaksi, tento....nechce." odpověděl s úšklebkem. "Noo. To nee, no." přitakal jeho bratranec a mohutně si říhl. "No....A tak se teď necháváme s partou podobně smýšlejících našinců najímat. Tu na skřety, Tam zas potlačit nějakej ten nepokoj. Nebo někde si poradit s vlčí smečkou, s medvědem nebo nějakou velkou kočkou. A teďkonc, je to asi tak tři dny, sme nedaleko vodtud, zrovna dyž sme šli jako vochranka s nějakejma kupcama, načapli na tři skřeťáky na vrrcích. Tak sme si přilepšili za ně nějakou tou kačkou navíc." vypráví Dalgrim a spokojeně si hladí vous. Přirazili jste jejich stůl k vašemu a soudek, který má tentokrát asi 10 litrů, jste šoupli pod stůl. Mezitím vám donesli na velkám podnose čtyři do zlatova vypečená kuřata a k nim mísu krásně opečených, celých malých bramborů. Dalgrim vlezl pod stůl a naplnil postupně znovu všechny čtyři poháry. "Dost žvatlání.....Poďme jíst, než to vystydne." a hned jde příkladem. "A nezapomeňte taky chlastat." |
| |
| Lets drink Zdá se, že druhý trpaslík brzo odpadne proto musím vydržet. I můj společník se vzpamatoval, takže bychom mohli držet krok. "Tož mohli bychom něco zakousnout." Zasměju se a promnu si vousy. Zdá se, že trpaslíci mají vkus a zdarma se i najím. Kuřátko příjde vhod, alespoň nebudu jen chlastat. "Tak to jsme na tom podobně pánové také pořád putuji a domov prakticky nemám." Přikývnu na trpaslíky a sleduji naše jídlo a pak i další sud, který jeden trpaslík začne odpouštět. S úsměvem příjmu pohár. "Tak dobrou chuť." S pokývnutím hlavy se pustím do jídla s pěknou vervou, docela vyhládlo tak nebude takový problém kuřátko zpráskat na posezení, navíc je docela malé, takže to bude tak akorát. To vše hezky spláchávám průběžně alkoholem a občas přelétnu pohledem své společníky, jak si stojí. |
| |
| (Ne)Opuštěný hostinec Cesta z Edorassu do Hůrky utekla jak voda. Krajina Eriadoru byla v této roční době překrásná a o to lépe mi cesta k sedle koně utekla, neboť mé stařecké srdce vždy pookřeje při pohledu na krásu a uměním, kterou příroda oplývá. V Hůrce jsem se zastavil jen na okamžik, abych přesedlal ze sedla na kozlík svého zde, u Skákavého poníka, uschovaného vozu a konečně se mohl vydat na dlouho očekávaný dýchánek do Kraje, země hobitů. Slavnost, která se zde chystala, sem si nehodlal nechat utéct za žádnou cenu. |
| |
| Jídlo na posilnění Usměju se, když donesou jídlo a přikývnu. "Díky." začnu jíst a přitom pít. Nejde mi to tak rychle, ale když se napiju, většinou to kopnu celý do sebe, takže stále stíhám jejich tempo. Jídlo mě těší a velice chutná, poslouchám ty dva a musím se pousmát, když uslyším, že další trpaslík padl. "Nějak tak. I já potuji a beru práci, která se nabízí, abych si vydělal zase něco na další cestu." pokrčím rameny a za chvíli mám snězené jídlo. Cítím se už o mnohem líp, jako kdybych měl před chvíli jen svoje 2 piva a nic víc. Jídlo mi pomáhá a to velice, takže si trpaslík udělal chybu, ale domnívám se, že tohle samé co platí u mně, platí i u něho. No což o to, bude to převelice zajímavý večer. |
| |
| soukromá zpráva od Fealin pro Trochu se mi nelíbí tón jakým se mnou mluví. Jen se podívám na staršího pána a pomůžu mu do stahovat srnu. Přitom si v hlavě rovnám myšlenky. Jít v Rohanu s rohanským mužem, nebylo by to od věci, ale já nemám koně a můj přítel je raněn a dříve než za tři dny nebudu moci vyrazit, jedině že bych přítele nechala felčarovi. Podívám se na felčara a jen zakroutím hlavou. Než se znovu podívám na Deraka. Zlehčujete to. V mém pohledu i ve slovech je trocha zklíčenosti. Po úsměvu, který jsem před chvílí měla není ani stopa. Skřeti přicházejí se zlem. A zlo se vrátilo do Mordoru. Co dělají skřeti v Rohanu nevím, ani jsem nevěděla že jsem už došla tak daleko. Odkud vlastně přicházejí? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestou tě nikdo nezdržoval ani jsi nepotkal nic a nikoho neobvyklého. Mezitím přestalo pršet a před večerem se ještě na obloze na chvíli ukázalo slunce. Překonal jsi brod. A hlubokým údolím zamířil k pevnost Helmův žleb. V tu chvíli právě vysvitlo slunce a lesk jeho paprsků se odrazil od mokrého kamene skal nad údolím. Když jsi se, chvíli před vstupem do samotné brány pevnosti, ještě otočil v sedle a podíval se vzhůru strmou strání, zahlédl jsi v odlesku slunešních paprsků stát nad srázem šedého jezdce na bílém koni. Ale......možná si to jen zvláštně hrálo světlo s vodou na skalách....a tobě, snícímu po teple a měkké posteli, se jen něco zdálo. Nebo možná ne.....kdo ví |
| |
| soukromá zpráva od Thoras Ball pro "Už budeme pod střechou, příteli". Pobídl jsem koně, když jsem se blížili k bráně pevnosti. Pak jsem se pohlédl nahoru a uviděl toho jezdce. Šedý muž na bílém koni. Zvláštní, v tuhle dobu by snad měli být všichni pod střechou. Probudila se ve mě zvědavost stopaře a taky šestý smyl mi říkal, že tohle bude důležité. "Tak budeš muset ještě počkat. Chci vědět co je ten jezdec zač". Prohodil jsem ke svému čtyřnohému společníkovi a rozhlédl jsem se kudy by se kůň a jezdec mohli bezpečně dostat nahoru na svah. Pokud ovšem cestu nenajdu, budu muset potlačit svou zvědavost a zaklepat na brány pevnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro I při cestě dolů jistě musí být jezdec i kůň dobře sehraní a ostražití, aby se nezřítili a nezlomili si oba nohy....nebo vaz. Jediná cesta tam nahoru tedy vede zpět po cestě kterou jsi přijel. Ale není už důvod se tam vracet. Než jsi došel k závěru, že po svahu to vzhůru nepůjde, jezdec i kůň zmizeli. Možná to byl opravdu jen přelud, tvořený zvláštním způsobem lomu světla. |
| |
| soukromá zpráva od Thoras Ball pro Tak tady to nahoru nepůjde, pomyslel jsem si. Ten jezdec mi stále ale nejde z hlavy. "Tak příteli, jdeme pod střechu. Co ty na to". Otočím se a pořádně si prohlédnu hradby pevnosti, nějak se totiž nemůžu zbavit pocitu, že je tady něco špatně. Pokud nezjistím nic podezřelého, vyjedu až k bráně Hlásky. Tam pak zabuším a počkám co se stane. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nikde nejsou porušené, nikdeto nevypadá na boj. Spíš na normální, trochu ospalý, podvečer těsně po dešti, kdy ta hrstka stráží, co tu na hradbách konají službu denní hlídky, jen neochotně vylézá ze suchých, vyhřátých strážnic na mokrý ochoz, aby se tam, aby se neřeklo, líným krokem prošli, nebo znuděně opřeli o halapartny či píky. Toho jezdce buď nikdo z nich neviděl, nebo mu nevěnují pozornost. Když jsi pak dojel až k hlásce a zabušil tam na bránu, značnou chvíli se vůbec nic nedělo. Jen dva ze strážců na hradbách si začali cosi šeptat a smát se. Nakonec se ozvaly těžké, jakoby vrávoravé, kroky "Kdo to sem v tuhle hodinu leze? Copak hoří?" ozval se rozmrzelý, možná malinko vínem či pivem podroušený hluboký mužský hlas, v bráně se otevřelo malé okénko a jím na tebe kdosi zamžoural modrozeleným okem zpod hustého zrzavého obočí. "Co se děje, chlape, že tu tak bušíš?" ptá se tě příkrým vojáckým, lehce podnapilým hlasem, majitel toho oka, co na tebe zírá. "Honí tě snad někdo? Nebo něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Thoras Ball pro Vrátný byl podle hlasu lehce opilý a velmi protivný. Tak tohle by se v Minas Tirith nestalo, ale tady nejsme v Bílé věži. Jen počkejte vy nemehla, však si to s vámi vyřídím. "Jsem Erchirion z Dol Amroth, poručík Bílé věže. Hledám Erkebrana, pána Západních úvalů. Buď tak laskav a otevři bránu". Tak a teď nezbývá než doufat. Celkem by mě ale překvapilo, kdyby Rohanští odmítli gondořana stojícího před jejich bránou. |
| |
| Hostinec Stále prší, ale už přestává. Ti co pořádají soutěž v pití, už mají značně upito i z druhého, většího soudku s o mnoho kvalitnějším pitím. Jídlo je už snědené a zbytky děvečky odnesly. A na obou trpaslících stále není nic znát. A v tu chvíli, jako by to někdo načasoval, vrznou opět dveře a kdosi tiše vstoupí. Jeho příchod ohlásí jen závan mokrého vzduchu a vrznutí dveří, opět za ním zavíraných. Křepký krok, snad nyní trochu unavený cestou...a několik slabých ťuknutí o dřevěné schůdky a podlahu, od hole, kterou třímá v ruce. S nově příchozím vstoupilo do místnosti zvláštní tajemno. A kde byl prve ruch, tam se rozhostilo důstojné ticho. Jen trpaslící dál nalévají kořalku a pronášejí další přípitek. A ti, kteří sedí, nebo stojí u baru se dál spolu potichu baví. Jen hostinský se jaksi tajemnš usmívá. A dal se do vybírání a leštění nejlepšího zdejšího poháru. |
| |
| Nově příchozí Sedím osamocen, víceméně na suchu. Arwen s Laineth se zdržují u baru a já sleduji dění za oknem. Rozímaje nad minulostí a budoucností sleduji déšť, který, díky bohu, pomalu ustává. Sklouznu pohledem na moment na pijavce, kteří ještě nevypadají, že by měli odpadnout, ale asi jim nebude druhý den moc dobře. Po chvilce se vrátím k oknu. Z přemýšlení mě vytrhne nově příchozí. Neohlížím se úplně, jen trošku natočím hlavu, abych aspoň koutkem oka mohl zaznamenat nového návštěvníka. Když zjistím, o koho jde, jen trochu se pousměji a ohlédnu se k němu úplně, po čemž jen mírně pokynu hlavou na pozdrav. Staroušovi však dlouho pozornost nevěnuji a znovu se otočím na okno. I když se snažím pokračovat v rozímaní, ztratil jsem proud myšlenek, takže pro dnešek mám asi smůlu. Už aby přestalo pršet a byla možnodt vyrazit. Zamumlám si tiše. Zvednu se od stolu a dojdu až k baru, kde se postavím vedle příchozího. Vás bych tu nečekal. Pronesu pro začátek trochu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jo......Zvládáš to fakt báječně." ušklíbne se ten, co je k tobě nejblíž, když tě zachytává, abys znovu nespadla. "Vždyť nemůžeš ani pořádně udělat několik kroků, holka. Natož na vlastní pěst blounat po Eriadoru. ale to už je u tebe ten velitel a podpírá tě z druhé strany. "Na nějakou samostatnou cestu teď zapomeň." míní. "Ten kotník možná nebude jen pohmožděný." převezme tě raději sám. Nevypadá to, že by tvou váhu vůbec pociťoval a o jeho pevná, svalnatá ramena se opravdu dá opřít. "Pojď, ponesu tě. Zdejší kraj je zrádný i pro jedince se zdravýma nohama, když ho nezná. Půjdeš k nám. Dáme tě tam dohromady a pak......pak tě vyvedeme z mlhy, abys mohla domů." a i přes tvé případné protesty tě bere do náruče. Poslouchá, co říkáš o svém domově. "V lese? Ale jako elfka nevypadáš." zní trochu překvapeně. Ale ne moc, asi je zvyklý na ledacos. "Sid....zvláštní jméno. Pro zvláštní dívku.....A...tvoji čtyřnozí přátelé tedy nejsou psi? Kdo jsou? Snad...vlci? Ty žiješ s vlky?" Mezitím kráčí i s tebou v náruči svižbým krokem skrze mlhu. všimla jsi si, že cestou překročil ještě několik podobných kmenů, jako byl ten, který ti pochroumal nohu. Kotník ti mezitím ošklivě natekl. Teď už by jsi se na tu nohu nepostavila, ani kdyby se dalo nějak vyprostit z opatrného, ale pevného sevření jeho silných paží. "Nemusíš se ničeho bát. My chodíme jako stíny.....ale nejsme stíny. Jsme všichni muži z masa a krve. Hraničáři." pokouší se tě cestou uklidnit. A tvoji vlčí sourozenci? Ačkoliv slíbili, že utečou, přecejen v sobě nepotlačili přirozenou zvědavost všech inteligentních tvorů. Tichounce se za vámi plíží kapradím a hustou trávou.....a při skrývání jim pomáhá ta zvláštní, jakoby stříbřitá, mlha. Jdou asi tak 50 kroků za vámi a i ty, která víš co, kde a jak hledat, bys je jen těžko hledala. Přesto cítíš, že tu jsou. Jdete dlouho. Ale ne příliš. A pak, najednou, vysoká tráva přestává být vysokou a kapradí, sem tam strom či keř, ostružiní a rúzné jimé býlí, zvolna ustupuje. Nyní jdete po úzké, ale pečliv udržované cestě. A v mlze před vámi se pomalu zhmotňují nepříliš vysoké a místy buď pobořené, nebo nedostavěné hradby... Víc nevidíš....Některý další z těch mužů ti totiž, chvíli poté, co jste vyšli na cestu, jemně, ale pevně, zavázal přes oči šátek, který vyňal, ještě vonící mýdlem, což značí, že je čistě vypraný, z torny. |
| |
| soukromá zpráva od Isilthion pro Dívám se na Orondira. Na tváři mám spokojený úsměv. Vím že ještě není zcela vyléčen, ale řekl bych že již není v ohrožení života. Orondirova otázka mně trošku překvapí. Zdá se že nejsem jediný komu se Éowyn líbí. Byla to paní Éowyn. Starala se o tebe když jsem tu ještě nebyl. Je zde. Odpovím s úsměvem a rukou ukáži směrem k Éowyn. Zdá se že rozmlouvala s Mithrandirem. Ten se po chvíli rozloučil a řekl že bude muset jet dál. Kývnu hlavou na pozdrav a jako znamení díků. Pak se podívám na Éowyn. Stoupnu si a dojdu k ní. Paní Éowyn, zdá se mi jako by jste nechtěla naši společnost. To je mi velice líto, avšak pokud trváte na tom abychom odjely, budu vaše přání respektovat. Řeknu pokorně a koutkem oka se podívám na Orondira. Budeme li muset odjed, pak budeme na cestu potřebovat nějaké zásoby a pět koní. Moji muži za mnou celou cestu až do Imladris běžet nezvládnou. Chvíli se na Éowyn jen tak dívám. Pak se ukloním a přejdu zpět k Orondirovi. Zkontroluji zda je v pořádku a čekám jak se Éowyn vyjádří. |
| |
| Hostinec Najednou se velký medvěd, rozplácnutý před krbem tak, že se tam nedalo skoro chodit, vyhrabal nejdříve do sedu a pak na všechny čtyři, tiše zamručel a vydal se ke dveřím. Zjevně se mu tu už nelíbilo. A......když šel medvěd, musel i jeho společník. A tak se tedy zdvihl, dopil pivo, na židli, kde předtím seděl, hodil pár mincí, vzal si své věci a neochotně se vydal za medvěděm do mokré, ikdyž teď už téměř deštěm nesmáčené, tmy venku. Za chvíli dvakrát zavrzaly dveře, jak se otvíraly a pak zavírali za vycházející zvláštní dvojicí. A za chvíli kroky medvěda i jeho společníka odezněly na cestě, jak se v hostinci opět rozproudil hovor. |
| |
| Oznámení od PJ: ****** 26. 6. 2014 najíždíme na prázdninový režim. ****** |
| |
| Pitka Piju s přítelem, koukám se na trpaslíky a nevím co víc říct. Prostě piju a nějak se mi to nezdá, začínám podezřívat trpaslíka, že nemá prachy. Moje hlava začíná třeštit, ale nějak zvlášť opilý se necítím, prostě se zatím ještě nemotám, nemotá se mi jazyk, ale už - jak se říkává, jsem společensky unaven. Piju a přemýšlím, proč mě napadaly blbý myšlenky o tom, že prostě nemá ten trpaslík prachy, i ten hospodský se ho ptal a on ho rychle odpálkoval. Mám zatím peníze, ale zrovna bych je nechtěl utratit všechny a tady. Musím mít ještě něco na cestu. |
| |
| Hospoda Mithrandir je zřejmě zabrán do svých myšlenek, tudíž ho opustím. Při obhlédnutí se, zda-li tu ještě jsou Arwen s Laineth vyrazím ke dveřím, ze kterých vyjdu ven. Jelikož už přestalo pršet, zastavím se na cestě a rozhlédnu kolem, do tmy (hádám, že už je tma - pokud ne - jako by tu ta zmínka o tmě nebyla ^^). Už těším, až vyrazím na cestu, ale počkám na Arwen s chlapcem, tedy převlečenou dívkou, protože se mi cestovat samotnému nechce a abych jim utekl, to by byla Arwen velmi naštvaná. Ještě jednou se rozhlédnu, pak se ale zamířím podívat na koně do stáje. Po vchodu dovnitř se podívám kolem, jestli se tu někde někdo nevyskytuje, pak zamířím ke svému koni, kterého prvně zkontroluji, pak mu ale sundám sedlo a položím vedle, aby si odpočinul. Stáj se mi opouštět nechce, co jsem slyšel hostinského, stejně nemá volný pokoj a na probdělou noc mi stáj bohatě postačí. Sednu si pak vedle sedla a jen naň zamyšleně shlédnu. |
| |
| Hostinec - soutěž v pití Po určité době došel alkohol i ve druhém soudku, zcela střízlivý Dalgrim významě zacinkal plným váčkem a objednal další soudek. Větší. Když ho hospodští poskoci přivalili, jeví se opravdu tak dvakrát větší, než ten předchozí. Dalgrima ale ani nenapadne, zjišťovat co je jeho obsahem. Jen prostě sud narazí a přendá do díry po špuntu pípu z předchozího soudku. A už točí do pohárů tekutinu, tentokrát nazlátlé barvy a medově-kořeněné vůně. Přeze všechna předsevzetí se ani jednomu z vás nedaří působit stejně střízlivě, jako Dalgrim. |
| |
| Chlastačka Pití pokračuje, po naražení dalšího soudku, tohle tempo začíná být vražedné. Dalgrim je asi zkušený pijan a navíc trpaslík, což mu dává oproti nám výhodu. Pohlédnu letmo na svého spoelčníka a snažím se vůči trpaslíkovi tvářit střízlivě, no dobře zase tolik to nejde, už poznávám v hlavě, jak mi s ní alkohol míchá a mé pohyby se mi zdají zpomalené. Kdybych se zvednul asi bych nešel zrovna úplně rovně. "Ták....tomu žikám....pořřád-ná chlastač-ka." Vydoluju ze sebe s úsměvem větu, která musela znít opravdu opile, jako jsem já sám. I tak se ale chápu pohárku, abych pil dál. Když pít tak do mrtva. Zatím se mi ještě kalíšek tolik nezdvojuje. "Sakra....to je ale š-mejd..." Snažím se stále soustředit a držet tempo ač to začíná být obtížnější. |
| |
| V hostinci s nečekaným hostem u výčepu Arwen, Aragorn, Mithrandir Hostinský souhlasil s přáním paní Arwen, abych s ní byla v jednom pokoji. Jistě musela její prosba působit velmi zvláštně, ale byla jsem pro toho muže stejné rasy a navíc ho o to žádala osoba, které si vážil, jak z jeho jednání bylo zřejmé. Ani já už jsem neodporovala, i když mi to příjemné nebylo. Netoužila jsem ještě po více pozornosti, i když jsem tušila, že právě očím Arwen a Aragorna vůbec nic neušlo. Dál jsem ale zůstávala ve své roli. |
| |
| Chlastačka Notně už opilý Bornaf se najednou zdvihl, aniž by se jeho, už chvíli s hlavou pod křídlem ve stoje spící orel probudil, a potácivě se vypravil kamsi ven.....zřejmě vykonat potřebu. Od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře hostince už ho ale nikdo víc nespatřil. Zbyl po něm pouze stále ještě spící orel, se kterým, zřejmě, neměl až tak pevný vztah, jak se podle jeho slov mohlo zdát. |
| |
| Orel a dva pijani Můj už docela sklený pohled padne na odcházejícího Bornafa. "No jo chcaní....che taky bych měl....no..." Nakonec se to rozhodnu ještě odložit, protože podlaha se moc houpe. Nicméně až po nějaké době mi dojde, že se Bornaf stále nevrací. Můj nejistý pohled padne na Orla a pak na trpaslíka se, kterým chlastám. "To je v....pzdeli.....ten olas tu nechal toho....ymmmch ptáka." Zabručí a uvažuju co s orlem. "Hej krzykloune pánišek ti odešel.....pojď chlastat s námi ptáčku." Zasměju se a zvednu opět pohár. "Dnešek se zapíše do hzistorie." Má řeč je už jasně otupělá a kopnu do sebe další skleničku, začínám si být jistý, že tohohle pajzla asi neuchlastám, ale vzdát se? To nikdy Bílý Vlk se nevzdává. |
| |
| Hostinec Již jsem se zdržel víc, než obvykle. Nikdy jsem na jednom místě moc dlouho nepobýval, no vzhledem k okolnostem, Arwen s Laineth pokračují v cestě se mnou, takže bych na ně měl počkat, pokud tedy chci držet slovo, že vyrazíme ráno. Opustím pro teď stáje a usadím se před nimi na špalek, který tam čirou náhodou prostě stál. Opřu se o dřevěnou stěnu a zamyšleně se rozhlížím kolem doufaje, že si přespání tady rozmyslí a budeme pokračovat v noci, když už neprší a je poměrně hezky. Přemýšlím nad cestou, kterou mám v plánu ujít a zjistit, jak je na tom Orondir - pokud tedy je ještě na světe. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR