Ostrovní hotelové a Meetingové centrum, Budapešť, Maďarsko.
zhruba 19:00 zimního času.

Snažíš se pochopit co se stalo...

Před třemi hodinami.
Totéž místo.

18:10 Zimního času.

Budapešť – na hlídce

Co bych dal za svařák nebo pořádně teplou koupel. Místo toho stojím před starým barákem, je kosa jak na Sibiři a jediné, co můžu dělat pro zahřátí, je přešlapovat z místa na místo. Jsem tu ještě spolu s Rafkem a Rodem a nevypadají o nic lépe, než já. Aspoň myslím. Dát si jen jednoho panáka na zahřátí. To ještě nikomu mušku nevychýlilo, ne?

Navíc držím zbraň, která by se mi určitě přilepila k jazyku, kdybych se ji pokoušel olíznout. Moje důstojnost však praví, ať to nezkouším.

„Až budeme mít padla, co zajít na něco teplýho do zdejší hospody?“ zeptám se, abych nějak rozhýbal ztuhlou čelist. Sice máme kukly, ale chlad se mi šíří po odhalené kůži dál. „Tuhle zimu nám byl čert dlužen,“ pronesu ironicky. Za svou kariéru jsem toho viděl už celkem dost, abych tušil, že něco typu čert bude existovat.

Jo, jsem nadšený, že mám takový job, můžu pomáhat lidem, popřípadě pracovat na něčem velkém, ale místy to mělo i své stinné stránky. Nesmět nikomu nic říct, nechat se buzerovat od agentů, a mrznout. Jako teď. Vojna mě však naučila si takových detailů nevšímat. Stejně to pak s chlapy zapiju někde v hospodě a nepřímo si postěžuju, než nás přílišné množství alkoholu donutí jít do postele. S nebo bez nějaké kočandy, to záleží na situaci.

Jen zběžně si zkontroluju čas. Uslyším motor. Zvednu hlavu a zadívám se, kdo to přijel. Pro případ nebezpečí pohodlněji uchopím zbraň a změřím si nově příchozí. Zdají se být... normální. Nyní jen definovat onu normálnost. Další prokletí upíři. Nemám je v lásce a nesouhlasím s tímto meetingem. Je mi jedno, že nepijí lidskou krev. Stejně by to udělali v krajní nouzi. Kdybych měl na výběr, všechny je pošlu do pekel. Ale nemám. Nechám je projít kolem nás a opět se začnu nudit.

Dveře za námi zaklaply a něco se vážně moc posralo. „Co to kur...“ nedořekl jsem, protože jsme v tu chvíli měli práci.

*

"Haló? Je tam někdo? Slyší mě někdo?"

Ozval se hlas rušen šumem a praskáním vysílačky. Můj výcvik mi poroučí zachovat klid. Ozývá se to... vlastně nevím odkud. Skoro nic nevidím a nemám z toho dobrý pocit. Automaticky sáhnu po baterce a rozsvítím ji. Kužel světla se mihne ze strany na stranu, než se konečně zaměří na vysílačku ležící na zemi. Dojdu k ní a vezmu ji.

„Tady Jones,“ ohlásím se a pustím čudlík, ať může druhá strana odpovědět.

Než mi odpověděli, tak jsem se zeptal: „Je někdo zraněný?“ přejedu svítilnou po všech. Některé tváře mi jsou povědomé, některé ne a některé bych raději neviděl.

"Oh... Už jsem nedoufal. Mluvím tu už půl hodiny. Kde jste byli? No to nic. Okolí budovy je už půlhodinu zabezpečený. Pořád se ozývá střelba a vstupní tým je připravený, ale nemáme přehled o situaci uvnitř. Nemohl byste mi pomoci?"

Půl hodiny? Mně se to zdálo... kratší.

"Haló? jste tam ještě? Sakra."

„Jsem na příjmu,“ odpovím. Sám jsem trochu zmatený, co se stalo, ale snažím se zaujmout profesionální stanovisko. „Byli jsme napadeni. Upíry myslím. Jsme...“ utiším vysílačku a ohlédnu se po všech. „Kde přesně jsme?“ V obvyklé situaci bych dodal kurva, ale je mi jasné, že před agenty bych měl zachovat jisté dekorum.

Upíří ples

Místnost

"Zkrátka v prdeli, pane Jonesi."

Nedokážu si odpustit krátký úšklebek k agentce, ale jinak mlčím. Vystihla to dokonale. Pak se ozve další z agentek. Ne že bych měl něco proti vyšší šarži, ale člověk by se podle ní měl chovat. Zatnu zuby, abych na naši šéfku neposvítil baterkou.

"Pane Jonesi, sdělte jim, že jdeme ven. Pokud se dostaneme k oknům, dáme signál baterkou. U potenciálního východu se budeme hlásit."

„Provedu,“ přikývnu bez obalu a nahlásím stávající situaci do vysílačky. Snad to zabere, pomyslím si a poslouchám další rozkazy. Jo, zní logicky. Ihned se přemisťuji dopředu, kde si stoupnu vedle O’Kaye. Tak tohle jméno nezapomenu. Zbraň mám odjištěnou a zapínám na ni menší baterku, ať mám pro zacházení s ní volné obě ruce.

„Hey, O’Donnerly!“ zvolám na třetího člena naší mrznoucí hlídky. „Chytej,“ hodím mu vysílačku. „Zůstaň s druhou stranou v kontaktu. Zařaď se před Shermena.“ Vepředu jsem se potřeboval soustředit na to, co nás čeká.

***

Místnost

Oh boy...

Jsem zvyklí na všelicos, ale tohle? Tohle byl, jednoduše řečeno, masakr. Po těle mi přeběhla husina. Pokusil jsem se to zakrýt, ale kužel světla sebou lehce pohodil. Uklidni se, Jonesi. Na tohle jsi přece cvičenej, ne? Vždycky je něco poprvé. Opatrně vykračuji vpřed a rozhlížím se před sebe a na stranu, na které není O’Key. Jistě dělá to samé. Je to profík. Všichni tu jsou profíci.

"Být vámi, tak předním vchodem bych nechodila."

Někde se ozve hlas a v okamžiku hledám jeho zdroj. Je to, pro mé velké zklamání a rozrušení, upírka. Zajímalo by mě, zda jsou všechny upírky pěkné, jako ona. Nejspíš ano. Mají to v sobě a hlavně tímhle vábí své oběti. Sice nevím, jak by vábila chudáka krávu, ale ani za mák se mi nelíbí, že tu je.

Naše, v tuto chvíli, šéfka se s ní začne vybavovat. Necítím v tom zrnko sympatie. Znovu se ostražitě zaměřím na chodbu před námi, aby nám neunikl nějaký pohyb. Ať si to bossové vyřeší.

"Řeknete svému vojákovi, aby vypnul tu baterku? Mohli by nás vidět."

Lehce se zamračím a podívám se na šéfovou. "Nikoliv slečno, vy nám nevěříte a my nemáme nejmenší důvod věřit vám," odpovídá a já skryju úšklebek. Rád bych šel dál, pomyslím si. Nelíbí se mi stát na místě a polemizovat nad tím, kdo komu věří.

"Poslední alternativa - odpovíte na mou otázku ohledně pozice dříve, než napočítám do tří, jinak budete považována za nepřítele."

Beru to jako rozkaz. Skloním p-devadesátku k zemi, aby osvětlovala podlahu před námi a volnou rukou vytáhnu všemi milovaný glock, v němž mám náboje určené speciálně na upíry. Palcem jej odjistím a nabiju. Větší zbraň mám připnout k uniformě, takže můžu na chvíli použít druhou ruku. Namířím přímo na upírku.

"... Pokud ovšem budete souhlasit..."

Nesehnu zbraň. Jen čekám na rozkazy.

Oh, come on!

Střet titánů v reálu, pomyslím si, jak se do toho vloží O’Key. Na druhou stránku veřejně přiznal, že upíry nemusí. Má u mě bod. Sice nevím, co si mám myslet o nepříteli našeho nepříteli, pak je naším nepřítelem, ale jak si říká: Drž si své přátele blízko a nepřátele ještě blíž.

"Majore Jonesi, zhasněte tu baterku, to je rozkaz. Za pár vteřin si naše oči té tmě přivyknou a my dokážeme rozeznat alespoň částečné obrysy. To nám pro cestu ven postačí."

Ne, že bych nikdy nepochyboval o rozkazech, to je například jedna ze vzácných chvil, nicméně zatnu zuby a přikývnu. Nejspíš to znamená, že mám přestat mířit i na upírku. Jako první zajistím glock a zhasnu svítilnu na P-90. A jak to vidím? Vidím velké hovno.

"Alukard je zraněný. Je o patro výše s tím s červenou kravatou. Když mi pomůžete dostat ho do bezpečí, odvedu jejich pozornost a zaručím vám bezpečnou cestu."

„Nahoře budou čekat další,“ nedá mi to a musím se ozvat. Z téhle situace nejsem dvakrát nadšený. „Pochybuju, že by jej nechali jenom tak, abychom si mohli pro něj přijít.“ Nepřu se s rozkazy. Jen říkám svůj názor.

Domluva?

Naštvaná upírka

Máme tu menší párty

Ani nyní jsem nechápal, proč Shermana přiřadili k mému týmu. Mohl bych mu říct svoje, ale bylo mi jasné, že to agenti vyšší šarže než já nenechají jen tak být. Pokusil jsem se najít pohled svého kolegy Roda, ale místo toho jsem viděl prd. Dokázal jsem rozeznat jen drobnou postavu zrzavé agentky. Se zhasnutými svítilnami bylo složité rozeznávat, kdo je kdo a navíc jsme se mohli stát snadnými cíly pro nepřátelské upíry.

"Stejné postavení jako doposud, všichni zhasnout světla a jdeme."

Konečně se vyřešil nezapočatý masakr. Podíval jsem se na O’Keye a jen kývl, že rozumím jeho rozkazu. V duchu jsem se modlil, abych omylem nezakopl o mrtvolu, popř. o její část. Než jsme vyšli, vyměnil jsem si rychle zásobník i P-90, abych měl proti upírům nějakou páku.

Nakračujeme opatrně. Téměř slyším bít své vlastní srdce. Jsem dokonce i trochu nervózní. Kdyby se člověk nebál, byl by blázen. Kontroluju chodbu před námi a obě strany. Při každém průchodu kolem nezamčených dveří místnost rychle překontroluju. Byl bych nerad, aby nám něco vpadlo do zad nebo hůř rovnou do boku. Na tohle jsem cvičený a věřím, že O’Donnerly dělá to samé na své straně.

Vylezeme o patro výš, kde najdeme mrtvolu upíra. Trochu mě zamrazí. Kurva, příště budu prověřovat i zasraného upíra v kožešině. Nekladu si za vinu, že se všechno posralo. Kdo by to čekal, a kdybychom se při prověrce spletli? Díky krvelačným upírům máme my vojáci doslova svázané ruce. Kdyby bylo po mém, nejdřív bych střílel, a pak se ptal.

"Jak mi vysvětlíte, že má vaši techniku?"

Jo, to bych taky rád věděl.

Najednou uslyším až moc dobře známý zvuk. Nikdo mi nemusí říkat kryjte se, protože už hledám nejbližší úkryt, abych mohl ostatním získat čas k jejich ukrytí. Napodobuju upírku a vystřelím několik kulek směrem, kam střílela ona.

„Nerad to říkám,“ řeknu spíše pro sebe, „ale vidím zatracený hovno.“

Palba

Baterka se mi rozsvítila O.o

"Ježiši kriste, Tak si to zatracený světlo rozsviťte, né?!"

Připadal jsem si trochu jako idiot. A proč jsem si doprdele tu svítilnu nerozsvítil? Protože mi to bylo přikázáno a já rozkazy porušovat nebudu. Nakonec jsem však usoudil, že všichni jsou ve velkém průseru a onu zázračnou baterku zapnul. Doufal jsem, že tak osvítím i chodbu kolegyni za sebou. Vidím, že by se dokázala bránit, ale jako muži mi pud rozkazuje, abych ji držel v bezpečí.

Upírka se rozhodne nás nechat napospas. Její odchod skrz ventilaci mě více naštve, než udiví. Nesnáším upíry. Ať mi dá důvod. Jeden jediný.

"Předek - světla. Krátké dávky, držte je pod tlakem."

Konečně k mým uším dospěje rozkaz a řídím se jím. Ale jak to říct, je to zmatek. Další rozkaz přijde od O’Keye a já mám mozek na dvě půlky, protože by rád dělal dvě věci najednou, ale já jsem chlap! Nemůžu!

"Soustředná palba do chodby, snažte se nepřítele oslnit baterkou. Na tři. Raz, dva tři."

Přikyvuju. Na slova nemám čas. Svítím, seč můžu a snažím se do hlavy neschytat ránu. Když zahlédnu upíra, automaticky po něm vystřelím. Neptám se a nečekám. Pokud by se do cesty připletla naše rusovlasá krasotinka, měla by smůlu. Určitě není tak blbá.

„Jak se držíte vzadu?“ houknu na dámu za mými zády. „Až tohle skončí, půjdu na jedno. Zvu vás,“ můj zvyk mluvit během akcí je prostě jen blbý zlozvyk. Drží mě to dál od stresu a zbrklosti. A agent O’Key vážně není okey. „Do prdele práce!“ zahřímám, jak vidím, že se stal terčem. Ještě několikrát vystřelím, než jsem vážně donucen se schovat a počkat, až budou upíři znovu nabíjet. Ale i tak by to ničemu nepomohlo.

Pak nastane ticho. To už? Podivím se a vykouknu zpoza rohu.

"Jestli někdo nemá pušku, tak támhle se jedna válí." Můj glock je pěkně usazen v pouzdru a pušku držím. Pár zásobníku ještě mám, ale na jak dlouho vydrží, nemám tušení. "Měli bychom jít. Za chvíli se tu objeví další."

„Let’s go party, baby,“ vyjdu zpoza rohu. Hodím po upírce jeden ze svých nic neříkajících pohledů a zastavím se tak, abych viděl dál. Světlo pro jistotu trochu ztlumím, abychom tolik nerazili. Čekám pak na ostatní agenty a jejich rozkazy.

Co dál?

Pán s velikým P

Kdyby tu nebyla Naomi, naše dokonalá upírka, určitě bychom zhebli v místnosti, kam jsme se dostali jak po nějakém teleportu. Jak to jenom popsat. Co se to tu kurva děje? Navíc moje rozsvěcející se baterka mi pomalu začíná lézt krkem.

"myslím, že bys to měl rozmlátit - pokud to pořád nerozsvěcuješ ty, tak je možná posedlá - to nechceš."

Podívám se na ni pobaveně a poklepu prstem na svítilnu na své zbrani. „Udělá mi to ještě jednou, a opravdu ji o tu zeď rozmlátím,“ slíbím a úkosem na nevinnou baterku pohlédnu, kdyby náááhodou moje slova neslyšela. Já ji budu rožínat, kdy chci. Ne ONA! A nikdo jiný!

Co mám na to všechno říct. Nic. Jsem voják, většina přítomných je vysoko nade mnou a neustálá chuť setnout upírům hlavy musí být potlačována rozumem rozkazy plnicího muže ve službách tajné organizace s fešnými hračkami.

"Měli jsme trochu zmatky, problémy s důvěrou a... osvětlením."

Slova nakonec ujímá opět naše paní agentka. Musím se její poznámce o osvětlení ušklíbnout. S takovou ji koupím celou basu piv, protože to je ženská podle mého gusta.

"A po cestě došlo na nějakou tu přestřelku, pane."

A na jakou. Já jsem asi nic netrefil a za nás to všechno odedřela tahle upírská ďáblice. Ač bych byl rád a něco řekl, mlčím. Jen si poupravím F-90-ku a čekám, co bude dál. Tahle situace by se mohla ještě víc zkomplikovat a to k tomu nepotřebujeme ani další upíry lačnící po naší krvi.

Brum brum brum

"Budeme potřebovat dostat se odsud. Nějaké nápady?"

Už otevírám ústa, ale místo toho se ozve zase upírka. Začínám si myslet, že má o všem až moc velký přehled. Aby to nebyla nakonec ona, kdo přichystal celou tuhle léčku. Ani se nenadějeme a kvůli ní skončíme rovnou v pasti. Trochu se ztrácím, o čem se tu vlastně bavíme. I tak tu stojíme už moc dlouho.

"Tak můžem?"

No konečně něco, co by se dalo vzít jako návrh, co dál. To před tím mě dokonale minulo a snad to nebylo ani pro moje uši. Nezajímají mě problémy upírů. Ať se tou krví udáví, pokud to nebude moje.

"Výtahy jedou. Jeden je na konci chodby. Do přízemí a pak ven."

A baterky se opět rozsvítí. Kurva, to mě zase poser. To tu fakt straší? Odšroubuji ji a třísknu s ní o zeď. A teď se zkus rozsvítit, mrcho! Pokud se na mě někdo dívá jak na blázna, jen pozvednu obočí a tiše pronesu: „No co? Srala mě.“

"Co tu čekáte. Nastupte."

Podívám se na upírku, jako by jí právě šiblo. Je nás... trochu moc a vážně netuším, jak se do toho výtahu máme všichni jako vecpat, abychom se nestali snadnými terči, až dojedeme na místo. Vůbec mi nevadí, že někomu sahám na zadek. Pro jistotu zkontroluju, jestli to je žena a je to, dámy a pánové, slečna Pixton!

Výtah se otevře. Jsme ve vstupní hale. Nedokážu si vybavit moment, kdy jsem tudy procházel. Postupně vystoupíme a já se na všechny podívám. „Mohl ještě někdo přežít? Nemůžeme je jenom tak nechat krvesajům,“ použiju hanlivější označení pro upíry. „Někteří z nás by se po nich mohli podívat.“ Je to jenom návrh. Pokud si nebudou přát návrat, tak budu držet hubu.

Cesta ven

Moment, takže dva vs. tlupa upíru? To abych vycouval!

"Dobře. Vojáci, zůstaňte. Agenti. Vy nejste pro tyto situace cvičeni. Aspoň o tom nevím. Chci minimálně dva z vás s sebou. Nepotáhnu se s ním sám."

Tak moment! Tohle mi pomalu zavání sebevraždou. Ne, že bych se bál, ale jak jsem už říkal dříve, mám rád svůj zadek a nerad bych jej nastavoval v beznadějné misi. Podíval jsem se na svého kolegu, kterému jsem sice velel, ale pivo se s ním chlastá vskutku úžasně, zda by do toho šel se mnou, ale nezlobil bych se, kdyby s námi šel i agent. S glocky uměli podle všeho zacházet všichni do jednoho.

„Dal bys ten signál, že jdeme ven?“

Jooo, tak to bude problém, protože jsem svou samo rožínající svítilnu roztřískal. „Rode,“ zavolal jsem na jediného, kterému jsem mohl dát příkaz. „Dej signál, ať odsud může většina z nás vypadnout.“ Nebo všichni.

Ona to nakonec může být sebevražedná mise, ale tolik kočand kolem sebe, kdo by do toho nešel

"Jdu s Jonesem."

Víte, jak vypadá malé dítko, které dostalo pod stromeček dárek, které si přálo? Tak podobná radost mi nyní proudí žílami, ale snažím se zachovat klidnou tvář. Okey, neudržím se a koutky rtů se mi lehce pohnou nahoru.

"Bude se vám hodit někdo mršťný. Kdo ví, kudy všude bude třeba prolézt."

Wow, váážně? Jak moc jste mrštná, agentko.

„Určitě bude, madam“ přikývnu. No co, jménem jí říkat nemůžu a před veliteli (což tu jsou skoro všichni) se musím chovat na svou pozici. Pokud během naši mize zvolní, tak utrousím i nějaký vtípek. Zas mít celý den vážnou tvář může způsobit nadměrné tvoření vrásek, a pak ani úsměv nevypadá pěkně. Znal jsem jednoho takového chlapíka a nikdo mu neřekl jinak než Pan mračoun.

Tak nakonec dvě skupiny bez možnosti výběru

O’Key trefil hřebík přímo na tu miniaturní hlavičku a ještě jej zarazil celý do dřeva. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Už vím, proč mi akce vymýšlí někdo jiný a ne já. Rád bych do všeho skákal po hlavě třeba jako teď, ale díky O’Keyovi budu mít ještě šanci si někdy sáhnout agentce Pixtonové na zadek. Samozřejmě, že to bude nehoda tak, jako v tom výtahu.

"... a vzít si více světla."

Moment, proč se dívá na mě, pohlédnu na svou zbraň. Aha. Zlý osud samorozsvěcující se baterky. Mají velmi těžký život.

„Rozumím, pane,“ přikývnu a bojuju s tím, abych se přiblble neušklíbl, protože tahle situace k tomu plně táhne.

"Jestli vám to nebude vadit, rád bych si vzal toho vojáka támhle a ty dva agenty. Pro jistotu."

Nejsem zrovna nadšený ze sestavené skupiny, ale mám tu alespoň holky. Navíc pokud potká první skupinu nějaká nehoda, tak se obávám, že se na velitelství vyřvu, proč mě neposlali s Rodem, který je můj podřízený a já mám za něj zodpovědnost. „Ne, že to venku posereš,“ ušklíbnu se na něj, a pak už jen čekám s ostatními, co bude dál. Zaujmu taky strategickou pozici při ochraně Alukarda. Ne, nelíbí se mi, že je tady, ale co mám dělat. Rozkazy jsou rozkazy.

Druhá skupina

O’Key vede!

Po celou dobu jsem poslouchal a litoval svou rozbitou baterku, která ležela někde ve vyšších patrech. Kdyby se nerozsvěcovala, když chtěla, měla by krásný život plný osvětlování temných rohů a přistihování milostných párů v tom nejlepší. Odpočívej v pokoji, baterko.

"Tady subkomandér O'Key, balíček je na cestě. Opakuji balíček je na cestě."

Podíval jsem se na O’Keye, který se opět chopil velení. Ten člověk na to má. Už podle toho, jak se nebojí vzít věci do rukou a vést celý tým, kde každý je jiného postavení a celkově nevypadáme jako skupinka na přepadávání budov obsazených teroristy. Ale pěkných bab tu je dost.

"Stahlová, Jones půjdou s Rainbow jedna...“

Rainbow jedna? Asi jsem měl poslouchat, když Smith něco říkal. „Provedu!“ zamaskuju svou nevědomost a snažím se vzpomenout, kdo v Rainbow jedna vůbec je. Po urputném přemýšlení si konečně vzpomenu a zazubím se, jako bych získal vítězný pohár.

"A kapitáne, ať dá někdo od Vás majoru Jonesovi novou baterku. Jdeme."

Vidina nové baterky mě naplní jistými obavami, ale není čas na to si stěžovat. Jen přikývnu, a pokud dostanu baterku, tak si ji poslušně vezmu. Podívám se na Stahlovou a pokynu, že jsem připraven.

U supermarketu

U supermarketu

Dobře. Zhluboka se nadechnu. Vstanu z postele, rychle se rozhlížím po místnosti, snažíce se přijít na to, kde do prdele jsem. Nepanikařit! Začnu pravidelně dýchat, abych se uklidnila. Ommm. Kruh je čtverec. Tak nějak to bylo v tom filmu. Občas se přece probudím na místech, o kterých nic nevím. Na tváří se mi objeví lehký úsměv. Žádný ovšem nevypadalo takhle.

Dojdu ke stolku, na němž je oblečení. Rukou pohladím materiál košile. Hmm, kvalitka. Když umřít tak stylově. Z ruky mi vypadne košile. Z toho poznání se mi na chvíli snad zastavilo i srdce. Já už jsem přece umřela. Pamatuju si, jak jsem klečela na betonové zemi na parkovišti. Jak mě tlačili kamínky do kolen. Dokážu si vybavit i ten ruskej přízvuk toho chlápka, tu zbraň namířenou na moji hlavu a v neposlední řadě, výstřel. Ruka mi vystřelí k místu, kde mám mít díru v hlavě. Přistoupím k zrcadlu. Zůstanu nechápavě zírat na svůj odraz. Třeba nějaká forma halucinace. Jasně moc se dívám na sci-fi. Snažím se sama sebe uchlácholit.

Zakroutím hlavou. Sundám pás, který nahrazuje podprsenku. Zvednu košili, kterou si obléknu. Kalhoty nebo sukni? Kdyby mě chtěli zabít, tak mi tady nenechávají takový parádní hadry, ne? Vyzkouším si sukni, sako a boty na podpatku. Pání, to snad šil nějakej krejčí přímo na mě. Vážně mi to padne. A ty boty. Úžasný, jsou pohodlný, jako tenisky. Spletu si vlasy do copu. Čím ten cop svázat. Rozhlédnu se. Radši to tak nechám, určitě by se jim nelíbilo, kdybych ničila vybavení. Zajímalo by mě jak je ta místnost osvětlená. Architekt tady odvedl vážně dobrou práci. Ještě jednou zkontroluju svůj vzhled v zrcadle a vydám se ven dveřmi. Teď se v klidu, podíváme, co tady dělám a pak popřípadě zdrhnu. Docela by mě zajímalo, kde to vlastně sem.

Chodbou se nese zvuk mých podpatků, sotva udělám prvních pár krůčků ze dveří. Páni. Tak odsud se dostat, nebude vůbec jednoduchý. Obzvláště, když nevím, kde jsem. Bylo by k ničemu utíkat. Otočím se na místě, abych si prohlédla celý prostor. Teprve potom spočinu svýma čokoládově hnědýma očima na muži. Hotová? Zvednu tázavě obočí a pravý koutek se mi zvedne v lstivém úsměvu. Naprosto okatě si pomalounku a podrobně prohlédnu muže stojícího přede mnou. Sice mám radši tmavovlasé muže, ale není k zahození. Nevyžívám se moc v líčení. Člověk se pak nemůže dotknout obličeje, aniž by něco rozmazal. Musela bych tahat sebou tahat hromadu odličovadel, abych ráno nevypadala, jak zfetovaná zombii mě taky příliš nebaví. Takhle se aspoň vedle mě nikdo neprobudí zděšenej tím, co jsem udělala s tou kočkou ze včera.

Po slovech agenta se začnu smát a tleskat. Napiš Petrovi, že to je sice vtipný, ale další skrytou kamerou mě nedostane. Od posledně se dost zlepšil. I když musím uznat, že tvůj hereckej výkon. Fakt klasa. Za prvý v žádný organizaci bych být nemohla, jelikož nemám čistej trestní rejstřík a to nemluvím o zdravotním stavu. Na pravé oko mám 3 dioptrie, což bylo důvodem, proč jsem se nedostala do armádní školy. Díky bohu. Tu buzeraci, bych asi nepřežila. Dobře dejme tomu. Musel to plánovat snad týdny. Říkala jsem si, že mě ti Rusáci nemohli najít tak rychle. Za druhý New York, tak to bych chtěla vidět. Přistoupím k muži, chytnu se jeho paže. Teď mě k němu doveď. Studoval si herectví, že? Každopádně si zasloužíš panáka. Jdeme? Mohla bych se podívat na tvůj telefon?

Dám ruce nahoru s výrazem, aby ses nezbláznil. Váš zdravotní stav je perfektní. Zazní mi v uších. Zavřu levé oko. Pořád stejně dobrý. Zavřu pravé oko. Do prdele, co to? Ještě asi dvakrát zopakuju to samé, než mi dojde, že se mi to opravdu nezdá. Věděla jsem, že to nebyl Petr, ale byla to aspoň nějaká útěcha, které jsem se mohla držet. Nesedělo příliš mnoho věcí. To mám jako vážně věřit tomu, že mě co oživili nebo naklonovali nebo co to se mnou sakra provedli. Stálo tam Trenis, hrozba minimální. Mít lepší vybavení určitě by mě nenašli. Co taky chce člověk dělat s 10 let starým noťasem. Zahledím se na displej. Chvilku stojím otřesená, tím co jsem viděla na displeji. Schovám obličej do dlaní, zhluboka se nadechnu.

To jste byly vy. Nabourat je dosti optimistické tvrzení. Spíš jsem otevřela vstupní dveře, který mi někdo před nosem dost razantně zabouchl. Takřka mi shořel počítač. Oznámím zahleděná kamsi před sebe. Sednu si na nejbližší židli. Teprve nyní mi opravdu dochází celá situace. Většina lidí umře jen jednou. Znovu si promnu obličej. Nejseš padavka. Využij toho. Zazní mi v hlavě otcův hlas.

Zvednu se, upravím si oděv a zadívám se agentovi do očí. Když už mě chcete upravovat, příště bych chtěla větší prsa. Snažím se odlehčit atmosféru vtipem. Pokud tomu rozumím dobře, jsem momentálně pro všechny mrtvá, že? Ten záznam s mou…kousnu se do spodního rtu….smrtí mi uložte na nějakej disk, chtěla bych to vidět, ale ne teď. Jsem tady kvůli něčemu, že? Co znamená Victim? Jak jste mě vůbec dokázali oživit? Jsem klon? Mám se na to vůbec ptát Vás pane Ehm….nevím jak se jmenujete. Přesně takhle se nebudu trápit tím, že jsem umřela. Musím začít co nejdřív pracovat a pak to bude všechno v pohodě.

S těma prsama to byl vtip. Mně naprosto vyhovujou a nikdo jinej si nestěžoval. Uchopím svá ňadra do dlaní. Zbožňuju, když můžu uvádět lidi do rozpaků. Jestli pak to zabere i na tohohle. Pokračuju za agentem, prohlížím si všechno co se kolem mě děje a poslouchám jeho výklad. Nebo se Vám snad nezdají, pane Boeringu? Předpokládám, že stejně neodpoví a že ho tím neskutečně vytáčím, což mně neskutečně baví. Přesně skrz tohle jsem nesměla otce navštěvovat v práci. Vždycky jsem tam způsobila rozruch ani nevím jak.

Zajímavé. Zásobník syntetických buněk. Zastavím se u okna. Neskutečný výhled. Doběhnu Boeringa. Vy ste teď něco jako moje chůva? To Vás teda lituju. Zářivě se na agenta usměju. Ukážete mi tu hračičku, co máte v kalhotách? Na chvilku se odmlčím. Zní to docela dvojsmyslně. Všimla jsem si toho úžasnýho rozlišení. To nemluvím o tom, že má neuvěřitelně rychlou odezvu. Video se nemuselo ani chvilku načítat. Máte tady plnej signál, což nebývá v takových budovách obvyklý. Čím větší město, tím víc rušivých signálů a problémy se zastíněním atd.

Kam jdeme? Do nějakýho výcvikovýho centra? Co vlastně chcete, abych dělala? Kdy se dostanu k počítači. Musím těm hajzlům, co mě zabili poslat vzkaz. Předpokládám, že si nevšimli mého spícího souboru, který je umístěn pěkně pod mým jménem. Stačí se připojit. Dostanu se tam rychle. Možná bych mohla vyřadit jejich síť, řekněme na hodinu. Vlastně by mi mohl stačit ten mobil. Půjčíte mi ten mobil. Prosím. Zadívám se na agenta štěněčíma prosebnýma očima.

Nastoupím do výtahu. Jsem Váš první Victim a nemůžete se dočkat, až mě předáte, že? Optám se pobaveně. Jak jste umřel vy? Odmlčím se, nejen proto, abych mu dala prostor pro odpovědi, ale i proto abych si mohla v hlavě poskládat kód, pro vypnutí systému.

Zavřu oči, uvolní se mi svaly v tváři, rty mám lehce pootevřené. Sem tam se mi bezhlesně pohnou. Pod víčky mi komíhají čísla, která už jsem jednou použila při vstupu na odlákání pozornosti. Tady je kód souboru. Usměju se. A co bych mohla použít na vyřazení. Náhle otevřu oči a lusknu prsty. Použiju to samé, co jsem použila na odpojení počítače Davida. Se mnou nikdo beztrestně nevyjebává. Kolik mi tenkrát bylo 16? Mohlo by něco tak jednoduchýho fungovat? Určitě bude, bezpečnostní systému většinou hledají velký hrozby ani si nevšimnou, že jim proklouzlo něco tak triviálního.

Celý týden? Chápu, kdybyste mě předal, vypadalo by to, jako kdybyste nedokázal uhlídat obyčejnou holku. Kolegové by si z Vás utahovali a zklamal byste rodinu. Můžu Vás ubezpečit, že se rozhodně nebudete nudit a nejspíš se moc nevyspíte. Mrknu na Boeringa.

Vzhledem k tomu, že tady vypadá všechno stejně, spočítám, kolikáté jsou to dveře od výtahu, abych je později našla. Nic moc. Můj byt oproti tomu vypadá jako nora. Ušklíbnu se. Pravda moc času jsem v něm netrávila. Sousedi si neustále stěžovali na hluk. Někteří důchodci mají neuvěřitelně dobrý sluch. Vybaví se mi starší paní, která neustále tloukla do stropu, aby mě utišila. Díky ní jsem zaplatila docela ranec na pokutách. Klíče si hodím do náprsní kapsy saka.

Ve skladě podepíšu formulář po jeho zevrubném přečtení. Ihned jak muž posune krabici mým směrem, začnu ji rozbalovat. Vypadám jako malé dítě, které si nedočkavě rozbaluje vánoční dárky. Doslova na staříka vyvalím oči. Vážně se mě ptá, jakou chci zbraň? Podívám se na Boeringa, na staříka. GLOCKa, prosím. V závratné rychlosti složím mobil. Máte tady střelnici? Chtěla bych zkusit, jak střílí. Pak by nebylo od věci trochu se protáhnout. Teda pokud nemáte něco jiného v plánu.

Zapnu mobil a hned se připojím k internetu. Ještě jsem vlastně neslyšela, jaká máte pravidla. Určitě tam bude něco o tom, abych nevypínala síť. Avšak s pravidlama mě ještě nikdo neseznámil. Přihlásím se na asijský server, přes který jsem je napadla minule. Mám tam už vytvořenou síť. Naťukám pár věcí, aby mě nemohli znovu najít stejně. Měla jsem docela dost času na to, abych přišla na to, jak mě vystopovali, takže udělám pár ochranných opatření. Ten telefon naprosto spolupracuje. Dokonce má snad svoje ochranné protokoly. Paráda. Rychle najedu na stránky GRU.

Jedním uchem poslouchám staříka ze soustředění mě vytrhne jeho lusknutí. Stočím na něho pohled, ale opět rychle něco naťukám na mobilu. Zvednu jeden prst. Další ťukání a enter. Na mobilu se rozjede hotová esej. Píše hromadu písmen a číslic, což znamená, že jsem spustila ten správnej soubor a tak za 10 sekund vypadne GRU systém. Za půl hoďky se nahodí automaticky sám, pokud teda dřív nepřijdou na to jak to spravit. Spustím prst a vítězoslavně se usměju.

Položím na pultík comlink, který neustále píše další a další řádky kódů. Prohlédnu si GLOCKa. Naprosto dostačující. Jednadvacítka má větší náboje, tudíž dražší a míň. A dneska pokud něco čmajznu, tak to tady musím umět odpojit, jinak za chvilku klepou na dveře policajti. Dřív stačilo mít rychlí prsty a ještě rychlejší nohy. Není potřeba, už jsem jim systém odpojila.Mám svoje cestičky. Dodám k tomu, že mají databázi, kde všude se hekly. Přátelsky se usměju. A říkejte mi Samantho. Ihned se mi vybaví Samantha ze sexu ve městě. Nejsem žádná paninka. Zkontroluju mobil, už dokončil sekvenci, takže ho vypnu, abych šetřila baterii. Zkontrolovat na jak dlouho měli vyřazenej systém můžu i pak.

Tak pět minut. Jen se osprchnu, hodím na sebe tričko, kalhoty, tenisky a můžeme vyrazit. Klidně můžete počkat v mojí ubikaci.  Bude to chvilička. Taky byste mi mohl tykat, pokud to není proti nějakejm pravidlům.

Odemknu dveře od své ubikace. Položím komínek oblečení na postel. Sundám si sako a během rozepínání košile za sebou zavřu dveře. Špinavé oblečení hodím na hromádku do skříně, když to sjede do prádelny, tak to přece nenechám válet po zemi. Zapnu počítač. Vejdu do koupelny, zapnu sprchu nechám odtéct trochu vody, aby byla pěkně teplá. Stoupnu si pod sprchu a nechám stékat vodu po svém nahém těle. Namydlím se a opláchnu. Otřu si mokré tělo, vlasy zabalím do ručníku a vydám se k šuplíkům se spodním prádlem. Vytáhnu černou podprsenku a černé krajkové kalhotky. Hodím na sebe čistou košili, kalhoty a boty na podpatku. Zkontroluju stránky GRU, jestli už je nahodili. Do jedné ruky vezmu sako. Upevním pouzdro k pasu a vložím do něj zajištěnou zbraň. Na košili nechám rozepnuté knoflíčky nad prsama. Mokrý ručník z vlasů hodím do koupelny a vyjdu ze dveří. Můžeme jít, Nicholasi. Zamknu svůj byt a jdu vedle něj.

Zadívám se mu hluboce do očí. "Zdá se, že mě ještě pořád nemáš plný zuby." Pohladím ho po tváři, nebo se o to aspoň pokusím. "Zatím si o tobě nic nemyslím. Kecám. Mám pár předsudků. Chlapi co vypadají atraktivně, jsou celkem proutníci. Pokud tě nezajímá, jak se zapíšeš u ostatních, tak seš si jistej sám sebou. Což znamená, že seš v něčem dost dobrej. Potom nechápu, proč hlídáš zrovna mě. Já nejsem zrovna výhra v loterii."

 Vejdu do výtahu. Možná. Jak dlouho to vydrželo? Zeptám se zaujatě. "Stihla jsem to během fasování ve skladě." Podívám se na něj spokojeně. "Malá daň za to, že mi prohnali hlavou kulku."

Páni. Několikrát se s úsměvem otočím na místě. Je to tady obrovský. Zastavím se s pohledem upřeným na Nicholase. Chytnu se jeho ramen, aby se mi přestala točit hlava. Pokud neodstraní moji pojistku, tak se jim nahodí systém za chvíli sám a pokud ji odstranili, tak to budou mít dlouhou noc. Postavím se kousek od něj do pozoru. Levou ruku schovám za záda, na ruce překřížím prsty. Na pravé ruce zvednu dva prsty, které políbím a v imitaci přísahy řeknu. Slibuju. Ještě pevněji překřížím prsty levé ruky, nezná mě, takže neví na co si má u mě dávat pozor.

Jdeme na tu střelnici? Změním téma a rychlými kroky zamířím směrem ke střelnici. Kdo jsou ti v těch svetrech? Zeptám se jen tak mimochodem.

Na střelnici zapnu mobil a zkontroluju, jestli se systém zpustil. Položím zbraň na pultík. Na mobilu zmáčknu stopky a zbraň rozeberu. Hned jak skončím, zastavím stopky. Osobní rekord. Co všechno jste se mnou udělali? Opět zmáčknu stopky a složím Glocka, takřka ve stejném čase. Táta by mě nenechal střílet z ničeho, co neumím rozebrat, vyčistit a složit. Tahle zbraň vyčistit nepotřebovala. Byla v naprosto bezvadným stavu. Řeknu uznale.

Tak na kterej terč můžu jít, jsem vážně zvědavá, jak budu střílet, nejspíš to bude stát za prd. Pohodím rameny. Jsem zvyklá na svůj zrak a teď. Uvidíme. Dostanu nějaký náboje?

Lehce přimhouřím očí při Nicholasově odpovědi na mou přísahu. Tak minimálně dneska jim znova systém nevypnu. Uvidíme, jak mi to půjde. Nechci si udělat ostudu. Řeknu upřímně.

Napíšu si poznámku, nikdy nechodit do skladu. Mám takový destruktivní tendence, když vidím něco, co mi nedává smysl. Do skladu v baru mě pustili jen jednou. Přeskládala jsem jim to tak, že týden hledali vodku.  Zazubím se. Mělo to svoje výhody, už nikdy se ze mě nepokusili udělat poslíčka. Nechápu, že se v tom nevyznali.

Na druh munice jen kývnu. Poté co mi zakáže nenosit munici do budovy mám nesmírné nutkání si pár nábojů schovat do saka. Vzdychnu. Přistoupím k němu blíž a zašeptám mu do ucha. Dám ti radu, nic mi nezakazuj. Teď budu mít celou dobu nutkání si aspoň jeden náboj odnést sebou.  Odtáhnu se a nabiju si CLOCKA. Prej nezkoušej to. Zakroutím hlavou. Vezmu GLOCKA do levé ruky a zamířím levým okem, tak jak jsem zvyklá. Vystřelím pár ran a pak zkusím přehodit GLOCKA do pravé ruky. Ta se mi poněkud třepe, jelikož je to snad poprvé co to zkouším. Snažím se ji zpevnit podepřením levou rukou. Asi zůstanu u svého stylu. Namířím pravým okem a zkusím vystřelit.

Na to, že jsem držela v pravý ruce zbraň poprvé to není špatný. Odpovím hned na to jeho ačkoliv. Tss. Když obejme mou ruku a stoupne si za mě, tak nějak instinktivně strnu. Cítím jeho dech na svém krku, což není vůbec nepříjemný ba naopak, snad díky tomu se uvolním a přestane se mi třást ruka. Tentokrát splním jeho instrukce do puntíku, jelikož jsem si vědoma toho, že mi chce pomoct. Radostně se zasměju. Paráda.

Na slovo nedělej, mu vrazím loket levé ruky pod žebra, nepříliš tvrdě, nechci ho přece zmrzačit. Ustřelení prstů? Vždyť má všechny. Ty umělý buňky. Pro dnešek jsem si užila bolesti dost. Vytáhnu z kapsy u saka náboj. Ani nevím, jak se tam ta potvůrka dostala. Řeknu naprosto šokovaně, začnu se smát ještě víc. Náhle můj smích ustane. Vyprázdním zásobník a vytáhnu náboj i z komory, zajištěnou nenabitou zbraň vrátím do pouzdra. Teď se předveď ty. Řeknu vyzývavě. Ustoupím, aby mohl jít blíž a stoupnu si kousek za něho počkám až namíří, ještě než stihne vystřelit lehce ho pohladím po zadku. Byla tam nějaká nitka. Řeknu s vážným pokerovým výrazem. Budu trénovat střelbu pravačkou. Co ještě mi dneska ukážeš? Řeknu záměrně dvousmyslně.

To nevyšlo dle mých plánů. Škoda. Levou. Jen tak něco tě z koncentrace nevyvede, že? Ležérně se opřu o pevnou stěnu a začnu si namotávat pramen na prst. Nespouštějíc z Nicholase oči. Když si uvědomím, že ho v podstatě svlékám očima, odkašlu si a začnu se rozhlížet kolem sebe. Máte tady i bazén? Plavání je jedna z mých oblíbených činností. Ještě bych chtěla vyzkoušet, nějakou obranou techniku. Sem na sebe docela naštvaná. Nechat se tak snadno ……………chytit. Jasně každěj z těch chlápků byl v jiný váhový kategorii, ale mohla jsem jim aspoň zlomit nos, nebo něco takovýho.

Vejtaho. Založím si ruce pod prsy. On na mě používá moji hru. Neuvěřitelné. Začíná se mi líbit. Většina mužů mě pozve alespoň na večeři, dřív než mi začnou šahat na prsa.

Setřu si rovněž neexistující smítko z prsou. Plazmoidní holografické projektory? To jsem viděla myslím v nějakým sci-fi seriálu. Dostanu k tomu všemu i mapu? Mohl bys mi tam zakroužkovat i svou ubikaci, kdybych se náhodou potřebovala na něco zeptat. Řeknu s andělským výrazem.

Je vážně dobrej. Řekněme, že je to momentálně 1:1. Vždycky jsem vybočovala z řady. Jakmile se přiblíží, rozproudí se mi krev v žilách. Vzhledem k tomu, že nemám kudy utéct, přiblížím se ještě blíž. Máš pravdu,  budu si muset najít někoho, kdo mě na ni pozve. Myslím, že se za mnou otáčelo pár těch vojenských kadetů. Zadívám se do jeho modrých očí. Čert to vem. Zajímalo by mě, jak moc se zbystřily moje smysly. Využiju blízkosti a políbím ho na rty. Jen abys věděl, o co si přišel tím, žes mě nepozval. Usměju se. Pokud už je konec exkurze, tak myslím, že se vrátím do své ubikace. Teda pokud tě nenapadá něco zábavnějšího.

Už jdu. Určitě tě čeká další schůzka. Nerada bych abys zklamal nějakou tvou obdivovatelku. Odejdu kočičí chůzi z kóje. Vytáhnu comlinku a začnu se zkoumáním jeho softwaru. Stáhnu si nějaký písničky. Bylo by kruté pozvat tam trochu víc lidí? Udělat takovej menší mejdan? Teď, když mám přístup do sítě, sice omezenej, ale myslím, že bych dokázala rozeslat nějaký pozvánky. Jakej by měl asi výraz. Za pokus by to stálo. Ohlédnu se za sebe, jestli mě Nicholas sleduje.

Dojdu na ubikaci, odemknu dveře, zavřu a zamknu za sebou. V předsíni odložím boty a sako. Padnu zády do postele a chvilku vydýchávám dnešní den. Musím se na to podívat. Sundám sukni, kterou úhledně přehodím přes opěradlo židle. Napojím comlink k televizi. Místnosti se rozezní skladba, ještě to trochu zesílím. Začnu se pohupovat v rytmu muziky a prolízat vybavení bytu. Včetně vybavení lednice.

Na jedné televizi pustím MTV a na druhé televizi otevřu pomocí comlinku složku, kterou má organizace, na počítači spustím stránky organizace a zkombinuju některé protokoly z googlu s jejich stránkami, počítač by měl začít vyhledávat sektor 14A. Chvilku koukám do lednice, neschopna si z tolika jídla vybrat, zavřu ji.

Zamířím do koupelny, kde si udělám dva culíčky, každý na jedné straně hlavy. Vypadám jak z pornofilmu. Otec by se zbláznil. Vzpomínka na něho mě zabolí. Muselo to pro něj být těžký. Aspoň jsem ty Rusáky zavedla na jinou stopu. Myslím, že teď už se o něho zajímat nebudou. Víc pro něho udělat nemůžu. Odolám nutkání jim ještě jednou shodit systém.

Místo toho zajdu do lednice a vytáhnu steak hovězího. Rozbalím balíček, na sporák dám pánev. Rozpálím ji a hodím na ni okořeněný steak. Místnost se rozvoní vůní masa a koření. Doběhnu k comlinku a pustím záznam se svou smrtí. Rychle odběhnu otočit steak. Stopnu video. Chtělo by to hlasový ovládání. Zítra na tom zapracuju. Naložím hotový pokrm na talíř s trochou zeleniny, sednu si na gauč. Vypnu zvuk na televizi, kde běží MTV a pustím záznam ze své popravy. Jak jinak to nazvat. Příliš lehkovážná. Asi bych měla na sobě zapracovat. Projdu ještě záznamy co se dělo po mé smrti. Mám opravdu nutkání zjistit jak je na tom táta, ale nechci ho zbytečně vystavovat riziku. Přesně tak bych si totiž ověřila, jestli osoba, kterou jsem měla zabít, žije.

Nebudu dělat zbytečnej rozruch. Je na mě celkem hodnej, tak proč si to kazit. Musím změnit svůj přístup, aspoň trochu. Takže ode dneška budu méně mrchou, která musí za každou cenu vyhrát. Zamířím k šuplíkům se spodním prádlem a najdu si tam nějaké bikiny. Ty si obleču pod oblek, stáhnu údaje o sektoru do comlinku. Zamknu za sebou dveře a vydám se na místo schůzky. Dorazím přesně v šest. Sednu si na kraj jezírka, namočím si nohy. Během zkoumání comlinku jsem našla aplikaci, díky které si můžu přehrávat hudbu, bez sluchátek, aniž by ji slyšelo moje okolí. Broukám si melodii.

Jo, promiň. Jen mě jeden člověk neuvěřitelně zklamal. Řeknu naštvaně. Někdy jsme otroky svých očekávání. Pohodím rameny. Nebudu řešit něco, co už neovlivním.

Jakmile se dotknou jeho ruce mých boků, všechno jakoby ze mě spadlo, jelikož se mozek zaplní úplně odlišnými myšlenkami. Usměju se při poznámce na závod. Ve stejném okamžiku, kdy kývnu, se odrazím ode dna a vyrazím směrem k mělčině. Tohle přesně potřebuju. Uvolnit se. Užívám si vlažnou vodu kladoucí zbytečný odpor mému tělu. Celkem rychle doplavu k cíli. Ať už jsem vyhrála nebo ne, jsem spokojená se svým výkonem. Je to osvobozující pocit, nesnažit se za každou cenu vyhrát. Proč jsem to nezkusila už dávno. Rozpustím si vlasy, stejně se pár pramenu vysmeklo z gumičky. Ponořím se pod vodu, zakloním hlavu dozadu a vynořím se. Počkám až steče voda z mého obličeje a otevřu oči. Kdo vyhrál?

Jeden? Zazní můj zvonivý smích. A myslíš, že bys mě dokázal zvládnout ty? Pomale přesunu svoje ruce po jeho ramenou až ke krku. Během pohybu mých rukou se přibližuju blíž a blíž až jsem úplně u něho. Obejmu Nicholase a zastavím se svými rty jen kousíček od jeho. Kvůli tobě porušuju spoustu svých pravidel. Rozhodně víc, než bych porušila třeba i se dvěma z těch kadetů. Zadívám se do jeho očí a čekám co udělá.

Když se jeho rty dotknou mého krku, tiše zasténám. „A co dalšího bys neměl dělat se svou chráněnkou?“ Pravou rukou ho začnu hladit na hrudi a sjíždím níž a níž, zastavím se na lemu jeho šortkách, těsně pod pasem. Krev mi doslova vře v žilách, vnímám každý jeho dotek, který ve mně vzbuzuje neuvěřitelnou vlnu vášně. Říkala sis, že se budeš chovat rozumně. Napomene mě hlásek v hlavě.  

Tak to bys měl asi přestat. řeknu s úsměvem. Položím opět obě ruce kolem jeho krku a obejmu ho kolem pasu oběma nohama. Začnu ho vášnivě líbat. Citím, že i jeho naše dostaveníčko nenechává chladným. Pak odtáhnu hlavu, zadívám se mu vyzývavě do očí. Co máš v plánu na dnešní večer? Nerada bych tě zdržovala.

Bože, co tady dělám. „Měla jsem uspořádat radši tu party.“ Zasténám a pomůžu mu sundat vrchní díl plavek. „Záleží, co dávají“ Pro jistotu si držím vrchní díl plavek v ruce. „Věděla jsem, že s tebou nemám zůstávat o samotě.“

„Protože tě chci“ Uslyším se říkat. Vážně jsem to řekla nahlas? „Špatnej vliv můžu mít jedině já na tebe.“ Sakra, moc dobře jsem věděla, proč si beru spodní díl plavek, který drží pohromadě mašličky na bocích. Teď už stejně nedokážu odejít, i kdybych chtěla. Sjedu rukou k jeho šortkám a rychle je posunu o něco níž. Do ničeho ho nenutím, může mě zastavit. I když nemyslím, že by mě nechtěl. A v tuhle chvíli je mi vážně jedno, jestli budu jen další jeho zářez. Musela jsem se trochu odsunout, abych mu mohla posunout šortky, využiju vzdálenosti a povolím šňůrky na bocích svých kalhotek. Nyní před ním stojím úplně nahá, všechno co zbylo z mých plavek, svírám v pravé ruce. Přitisknu se k němu, nohama opět obemknu jeho pas. Políbím ho a dráždivě slabě jej kousnu do ušního lalůčku. Dělám to vždycky, když někoho chci.  

Po prvním spojení našich těl, mnou projede vlna slasti, neubráním se výkřiku. Rytmus jeho pohybů mi nejenže vyhovuje, ale dává znát, že má dostatek zkušeností. Jak je to dlouho, co jsem s někým spala. Myšlenky vytěsní další nával slasti, nejsem schopná dál nad čímkoliv přemýšlet, natož snad mluvit. Nechávám se unášet příjemnými pocity, které ve mně vyvolává, jak samotný sex, tak jeho polibky. Každičký kousek mého těla je najednou tak citlivý. Přijde mi to naprosto neskutečný, jako jeden z mých sexuálních snů. Jediný čím jsem si jistá, že takovejhle sex už jsem velice dlouho nezažila. Možná jsem ho měla upozornit na to, že jsem poněkud hlučná. Pomyslím si během svého sténání. Tělem mi projede mnohem intenzivnější pocit. Orgasmus? Tak ten jsem nezažila, už ani nepamatuju. Nejsem naprosto schopná slov. Trochu mě mrzí, že jsem se při téhle poloze nemohla víc zapojit. Snad si to v nejbližší době zopakujeme.

Páni. Konstatuju a prohrábnu si už napůl suché vlasy. Vážně mi naprosto vyrazil dech. Čekala jsem další nudný, rychlí sex, ale tohle bylo mnohem víc. To bylo neskutečné. Nevím jakým jiným slovem to shrnout. Obléknu si horní díl plavek. Myslela jsem, že se tě dostanu, ale zatím to vypadá přesně obráceně. Poznamenám, překonám vzdálenost mezi námi a pak ho něžně políbím. Je mi zima. Vody jsem si užila víc než dost. Usměju se a odplavu pro svůj spodní díl plavek, který si ve vodě nasadím. Na břehu vezmu svou kupu prádla a dojdu k ručníkům, abych se usušila. Celou dobu sleduju Nicholase. Proč, že jsem nikdy nechtěla spát s žádným modrookým blonďákem?  

"Předpokládám, že v ručníku asi chodit po areálu nemůžu." Zabalím se do ručníku, vysvleču si plavky, nějak nejsem schopná z něho spustit svůj zrak. Chvilku stojím jen v ručníku, nakonec ho pustím a obléknu si svoje oblečení. Hodím mu zpátky ručník, vyždímu plavky. "Myslím, že je unesu. Mě vůbec nevadí chodit bez spodního prádla, jen nechci uvádět některé muže do rozpaků."Usměju se. "Teď lžu, miluju, když uvádím lidi do rozpaků. Můžeme jít. Byl si cvičit?" Zeptám se a podívám se na jeho kimono. "Jak dobrej seš?"

Ušklíbnu se. To já jsem byla v mlácení do pytlů vážně dobrá. Nejspíš díky tomu jsem tak lehce umřela. Víš, jsem docela naštvaná, že jsem se jim nebránila. Všechny ty hodiny v tělocvičně, v lese. Všechna ta dřina a pak mě chytnou na ulici a u nějaký skládky mě prostě jen tak odstřelej. Jasně byla jsem si jistá, že asi jednou někomu polezu tak moc na nervy, že mě zabije. A upřímně dělala jsem všechno proto, aby mě někdo zabil, ale vždycky jsem si říkala, že se bez boje nevzdám, že nebudu tou obyčejnou bezbrannou holkou jako všechny ostatní. Ta co potřebuje někoho na blbý přiťuknutí obrázku na zeď. Vždycky jsem byla samostatná a muže jsem potřebovala jen do. Odmlčím se. Ani nevím, proč ti to říkám. Další pravidlo co porušuju. Nikdy se nikomu nesvěřovat. Postavím se vedle Nicholase a políbím ho. Dobrou noc, doufám, že kvůli mně nebudeš mít zbytečný problémy. Odejdu rychlím krokem do své ubikace.

Váš pokoj byl ve vší diskrétnosti uklizen.

Dloubnu ho do ramene. Tss. To ještě nevíš, jak moc ti dokážu zkomplikovat život. Teda pokud se začnu nudit. Usměju se. Vzbuď mě, nesnáším zvuk budíku, je to otravný a navíc sem snad nikdy v životě nemusela vstávat tak brzo. Výhoda práce v nočním klubu. Usměju se a odejdu.

To je úžasný. Sundám cedulku a hodím ji do jednoho z košů. Odložím sako a boty v předsíni. Vypnu počítač i televizi. Zahřeju se rychlou horkou sprchou a spokojeně usnu v neuvěřitelně pohodlné posteli. To byl den. Zítra zjistím, kde všude mají kamery a popřípadě smažu záznam se mnou a Nicholasem.

Jak? Než stačím dokončit větu, jak ses sem dostal, dojde mi to. Do prdele. Nezamkla jsem, že? A to jsem si včera slíbila, že budu zodpovědnější.“ Zamumlám do polštáře. Nedívej se na mě, musím vypadat hrozně. Jen se trochu upravím, počkej tady. Dáš si kávu? Nějak se mi podaří dostat z postele do koupelny, kde si vyčistím zuby, opláchnu obličej a s kletím rozčešu vlasy. Příště si na spaní udělám cop, kdo to má rozčesávat. Zkontroluju svůj dech a vrátím se k Nicholasovi. „Jsi tady brzo.“ Zkontroluju čas 8.08. To jsem zvládla celkem rychle. Rošťácky se usměju.

Dojdu k Nicholasovi a začnu ho líbat. „Zdálo se mi o tobě.“ Zapnu MTV i se zvukem. Pomalými organizovanými pohyby ho dotlačím až k posteli, po cestě si sundám svoje pyžamo a vysvléknu i jeho. Položím ho na postel a začnu jej líbat na krku, postupně sjíždím níž a níž, záměrně vynechá jeho klín a líbám ho všude okolo, počkám, až bude dostatečně vzrušený a teprve potom začnu líbat i v klíně. Jazykem sjedu od kořene penisu až k brázdičce, tam se na chvíli zastavím a dráždím ho jazykem. Zasunu pomalu penis hluboko do úst a párkrát to zopakuji. Pomocí polibků dostanu zpátky k jeho krku. Nyní jsem nad ním, zadívám se mu do očí a chytnu jeho ruce. Dneska to bude po mém. Kousnu ho do ušního lalůčku a nasednu na jeho penis. Stejně jako předchozí noci slastně zasténám, když do mě vnikne. Udržuji stejné tempo jako on, možná jsem o trochu krutější a udržuju o něco pomalejší tempo, když už to sama nemůžu vydržet, povolím stisk jeho rukou, opřu se o jeho prsa, tím docílím hlubšího průniku začnu se na něm rytmicky vlnit.

Chvilku ležím jen tak, neschopná se jakkoliv pohnout. Vlastně se ani pohnout nechci, kdyby záleželo na mě, zůstala bych v posteli. Tomu říkám budíček. Teď tu kávu. Budu si pamatovat, že upřednostňuješ kávu před kuřbou. Vylezu z postele, vlním boky v rytmu písničky, která právě hraje. Trochu bezradně se snažím najít kávu. Pak mě napadne, že je možná všechno nachystané v kávovaru a světe div se opravdu tomu tak je. Zmáčknu tlačítko a káva se začne vařit. Vytáhnu hrnek.

Dojdu ke komodě a vyhrabu z ní kalhotky. Dám se na neúspěšné hledání gumičky, nakonec to vzdám, zaběhnu do koupelny, znovu rozčešu vlasy a stáhnu do ohonu. Hodím na sebe kimono, zaleju kávu a předám ji Nicholasovi. Měli bysme jít.

,,Radši bych dvě dýky. Člověk někdy nemá všechno, co chce, takže dvě krátké tyče“ Vezmu si je od Ken-Si. ,,Nějaká pravidla?“ Usměji se na Ken-Si a pak na Nicholase. Nyní si změřím Nicholase trochu jiným způsobem. Sakra, to bude určitě bolet. Na svém výrazu nenechám znát své myšlenky.

Kývnu a ukloním se Nicholasovi, aniž bych se na něj přestala soustředit. Jeho gesto mi na tváři vyloudím úsměv. Možná jsem si přece jen měla vzít tu tyč. Pozdě bycha honiti. Z počátku jen opatrně zkoumám dosah jeho zbraně, avšak nikdy se nepřiblížím natolik, aby na mě mohl zaútočit. V podstatě jen hledám slabinu, kterou nemůžu najít. Plánovaně se dívám předem, tam kam půjdu, chci, aby si myslel, že jsem čitelná a že ho nedokážu překvapit. Nevěřím sice, že by mi to vyšlo, nejspíš mě nebude podceňovat. Jeho postoj značí dost zkušeností. Doufala jsem, že tu tyč bude držet v obou rukách, ale takhle budu muset změnit taktiku.

Obě tyče držím jako dýku, spíš za spodní část. Mohla bych po něm oba ty klacky hodit, ale nemyslím, že bych se trefila a zbytečně bych přišla o zbraň. Podívám se mu do očí a jednu tyč po něm hodím, mířím na hlavu, tam se holí vykrývá útok nejhůř, jen doufám, že není, tak rychlej aby to chytil. Tím odvedu pozornost na horní stranu, skluzem se mu dostanu k nohám a pokusím se mu je podkopnout, přitom počítám, že na mě povede útok holí, takže se ho budu snažit odrazit popřípadě odvrátit pomocí druhé tyče, která mi zůstala.

Tělem mi začne proudit adrenalin. Uvědomím si, že mě šetří. Za což jsem v tuhle chvíli ráda, boj by tím skončil dříve, než začal. Bohužel nestihnu využít toho, že leží, příliš rychle se zvedne. Hůl, kterou mám v ruce, dopadne na prázdné místo, kde se ještě před chvílí válel. Je rychlejší než já. Musím se soustředit jen na boj. Rychle se zvednu, uhnu jeho tyči, to už mým směrem letí jeho pravá noha. Nemůžu si dovolit ho pustit od sebe. Je rychlejší a nejspíš i vytrvalejší, musím ho chytnout. To bude bolet. Snad to nebude čekat. Většina rozumných lidí by se té ráně vyhla. Jeho to bude bolet taky. Jednou rukou udělám blok, proti jeho kopu. Sice náraz brutálně bolí, jelikož má i větší sílu. Zatnu zuby. Druhou rukou s klackem zaútočím na koleno, jelikož mu nechci ublížit, je útok dost slabí. Pokusím se, chytnou jeho nohu volnou rukou. Jsem příliš blízko na to, aby mohl použít hůl s dostatečnou razancí. Pokusím se zaútočit na žebra pomocí tyče. V tak blízkém boji je krátká tyč výhodnější.

Z koncentrace mě vyvede odhození jeho zbraně, moji radost nad tím, rychle využije. Udeří mě tak, že mi vyrazí dech. Spíš instinktivně než záměrně stihnu vyskočit a tím mu zabránit v podražení nohou. Zklamaně vzdychnu, když si vezme svou zbraň. Dle jeho postoje usoudím, že se hodlá zaměřit hlavně na obranu. Do prdele, měla jsem ho držet. Takhle nemám šanci. Je rychlejší a silnější. To není fér. Musím mu vzít zbraň. Snažím se dostat k druhé krátké tyči, která leží za ním. Obcházím kolem něj jako šelma, která pozoruje svoji kořist. Snažím se odhadnout, jak moc ho to koleno bolí. Neměla jsem ho šetřit, jako by nestačilo, že je o tolik lepší. DOST! Takhle uvažují, ti co prohrají. Nemůžu boj vést, tak jak chce on. Co mi jde nejlíp? Kopy a boj na zemi. Nebudu se tolik spoléhat na ten blbej klacek. Já ho přece nepotřebuju. Nebude čekat, že zahodím svou zbraň, při nejhorším se dostanu k tomu za ním.

 Lstivě se usměju. Protáhnu si krk, aniž bych z něho spustila oči. Rychle se přiblížím, tak aby mohl hůl použít jen na krátké útoky, vší silou ho majznu přes prsty u levé ruky. Hůl hodím za sebe. Promiň. Promiň. Promiň. Volnou rukou chytnu jeho hůl a odkloním ji, tak abych odkryla levou stranu, kopnu ho buď pod koleno, nebo pod žebra, jak mi to dovolí jeho sevření. Snažím se držet co nejblíž, pokud budu mít příležitost, uhodím ho do některých tlakových bodů v obličeji, případně na krku.

Pokud tu bolest vydrží a nepustí klacek, dubnu mu ještě na nohu a stáhnu se.  V obou případech se pokusím využít jeho zbraň proti němu. Kdybych měla tak velké štěstí, že levou ruku sundá z tyče a podaří se mi ho nakopnout, pokusím se druhým koncem jeho zbraně podrazit mu pravou nohu. Pokud

Veškerá má snaha přišla vniveč a ještě jsem potrestaná za svou troufalost. Syknu bolestí, když mě udeří do prstů. Moje chyba. V druhé ruce držím stále tyč, jelikož jsem neměla ani čas ji upustit. Nechám se shodit, ono taky nic jiného dělat nemůžu, rychle se odkulím stranou a odrazím se opět na nohy. Zatřepu zraněnou rukou, abych z ní vyhnala bolest, protáhnu prsty. Podařilo se mi odkulit k druhé tyči, takže opět mám obě zbraně a velmi silný pocit, že tohle snad ani vyhrát nemůžu. Obzvláště, když se snažím mu neublížit. Zkusíme to jinak. Promiň. Nechám mozek, ať mi připomene moji smrt. Ten vztek a všechny pocity s ní spojené. Místo Nicholase si představím toho muže, co mi prohnal hlavou kulku. Protočím obě tyče v zápěstích a zatnu zuby, zaútočím sekvencí rychlých útoků, využiju každé možnosti na úder a stejně rychle se stáhnu. Útočím na nejcitlivější místa (rozkrok, nos, žebra, klouby), jednou rukou se snažím odlákat pozornost a druhou nemilosrdně sekám. Pokud budu mít příležitost ke kopnutí, budu i kopat.     

Jsem čím dál víc naštvaná, že nejsem schopná toho muže zasáhnout natož si na něm vybít svůj vztek. Na kratičký okamžik ho pustím z dozoru a to tehdy, když mě uhodí do hlavy. Bolest sice cítím, ale díky vzteku a přívalu adrenalinu poněkud zkresleně. Pustím svoje tyče, všechno v mém těle mi říká, abych se pokusila oddělat tyč, ale vím moc dobře, že to se mi nepovede. Znovu už ne. Znovu mě nezabiješ. Všechny zbytky sil dám do protiútoku. Zaráz mu vrazím loket pod žebra, dubnu na nohu a pokusím se ho bouchnout hlavou. Jakmile povolí sevření, rychle se nadechnu, chytnu hůl. Pokud ji stále drží posunu se k němu bokem a přehodím ho s pomocí hole na zem, jakmile dopadne na zem, pořádně do něj kopnu, abych ho zaměstnala. Odkopnu všechny zbraně a vzdálím se. Pokud hůl pustí, prostě ji použiju a pořádně ho přetáhnu. Až teprve po útoku si uvědomím, že to je Nicholas. Upřímně zalituju své agresivity. V pořádku?   

Chvíle než se mi podaří najít správný úder, abych se mohla nadechnout, trvá příliš dlouho. Z posledních sil se mi podaří vymanit. Několikrát se prudce nadechnu, abych dodala plicím tolik potřebný kyslík. Pak přijde rána do temene hlavy Výborně a zase jsem v řiti. A z tohohle už se asi nedostanu. Přivřu oči, nad bolestí v zátylku.

Někde za sebou zaslechnu mistra. Chvilku mi trvá, než mi dojde, kde jsem a co se kolem mě děje.

Děkuji. Otec byl, je voják. Nicholas mi pomůže na nohy, vděčně se o něj opřu, zadívám se do jeho nádherných modrých očí. Něco vydržím. To léčení je bezva. Začnu se smát, když uslyším Ken-Sie. Odsunu se od Nicholase. Jak dlouho sme bojovali? Co teda mám vylepšit?

"Pravda." Konstatuji nad Ken-Siho komentářem. Sednu si na zem, pak se rozhodnu chvilku si lehnout a zavřít oči. "Sexista? To byste si rozuměl s mým otcem. Musela jsem se naučit vařit, než mi dovolil udělat řidičák. Dokonce umím vyšívat, k čemu mi to tak asi bude. Že bych se snažila oslnit útočníka, květinovým vzorem na kabelce. Vyšívat jsem se musela naučit kvůli tomu, abych mohla chodit na střelnici. Plavání, abych mohla chodit na kick-box. Hadr a koště, abych mohla chodit na brigádu. Nemyslím, že mě dokážete oslnit Vaším postojem. Ještě sem zapomněla oblékat se jako jeptiška, abych vůbec mohla odejít z domu." Musím se začít smát, když si vzpomenu na ty roky svého mládí, kdy jsem ještě bydlela u otce. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, obzvláště když má plný kasárna lidí, kteří dostanou po kulích, pokud Vás nechají utéct a jiní opušťák za to, že Vás chytnou. To se pak těžko rebeluje. Asi proto se ze mě stal hacker. Otevřu oči a podívám se po obou mužích, sednu si. "Takže co mám dneska ještě v diáři?" Vyskočím na nohy a protáhnu se.

"Plavání bylo taky jediný, který mě bavilo. Začínám silně uvažovat o tom jestli otec není taky Japonec. Leccos by to vysvětlovalo." Chytnu se za bradu a zamyslím se nad svou tezí.

Když se zhmotní čtyři muži jen si hlasitě vydechnu. Že sem se vůbec ptala. "To jsou ty plasmoidní projektory, že?" Zoufalý nádech. To bude asi bolet o dost víc. "Když já většinou před přesilou jen utíkala. Tatíček pro mě posílal nohsledy, když jsem se nevrátila, tak jak si představoval.Určitě něco takovýho děláte i v Japonsku, že?" Zakroutím hlavou. "Dobře, můžeme. Předpokládám, že si mám stoupnout mezi ně." Odtuším, ale čekám jestli náhodou neřekne Ken-Si něco jiného. Klid. Vždyť to bude jen bolet, nezmrzačí tě trvale. Aspoň doufám. Když dokážou vyléčit prostřelenou hlavu, tak nějaká zlomená ruka je banalita.

Zbraň bez nábojů. Při mým štěstí, ji hned při první ráně zničím. „Kdyby jen pocit.“ usměju se stejně jako on. „To běžně začínáte se čtyřma ozbrojenejma chlapama.“ Něco mi říká, že se té výsady dostalo hlavně mě. Měla jsem si nechat namlátit, pak by tam stál určitě jen jeden. To mám za to, že se snažím být hodná.

Dobře potřebuju jednoho hned zabít a udělat si z něho štít. To nepůjde, nemám tolik síly, abych s ním mohla mávat. Jak rychle někoho zabít. Vezmu zbraň do levé ruky. Ententyky dva špalíky. Tak třeba toho vpravo přede mnou. Rozběhnu se a pokusím se ho srazit, pokud možno kopem, svou levou stranu si kryju zbraní. Pokud to stihnu a přiblížím se dostatečně rychle, zablokuju útočníkovu ruku se zbraní, svou levou rukou. Zapracuju na svém postoji, takže dám levou nohu směrem k útočníkovi a pravou za sebe, zpevním postoj. Otevřenou dlaní pravé ruky vrazím útočníka do nosu, což způsobí jeho záklon. Zkontroluju, kde jsou ostatní, a vrazím muži pořádnou pecku do spánku, což by mělo způsobit bezvědomí, pokud se mi to povede, vezmu mu zbraň, ať už je to meč nebo halapartna. A vrhnu ji po nejbližším útočníkovi. Pokusím se najít náboje, pokud mi to čas dovolí.

Pokud se mi nepovede dostat k němu natolik, abych stihla první útok zablokovat, nechám ho seknout a ráně se pokud možno vyhnu, pak přiskočím využiju jeho odkryté strany kopnu ho pod koleno, pokusím se vytočit loket a když se mi povede dostat za něho zlomím mu vaz.

Člověk si asi příliš rychle na svou neporazitelnost. Jasně nebylo složitý vykopat z baru těch pár opilců, kteří dělali nepořádek a nejspíš i díky tomu jsem zakrněla víc, než jsem si byla ochotna přiznat. Přestala jsem chodit na tréninky, s tím že to přece nepotřebuju a že mi přece nikdo nebude vykládat, co mám dělat, když já to umím dost dobře. Pýcha předchází pád. A ten můj byl dost tvrdej.

Po probodnutí chvilku chodím a nechápavě hledím na svoji hruď bez jediného škrábnutí. Posadám se na kobereček do pozice turka, sledujíc scénu, která se přede mnou právě odehrává. Nejsem si jistá, jestli tohle někdy zvládnu, ale jednou z mých dobrých vlastností je, že se nikdy nevzdávám. „Uvidíme“ Odpovím Ken-Simu upřímně, vezmu pistoli, nadechnu se a snažím se z hlavy vypustit všechny ty poučky, kterýma mě vždycky během boje akorát rozptylují. Jsem žena a budu se tak chovat. Vezmu Comlink a pustím na něm moji oblíbenou taneční melodii.

Už při mém zvednutí a chůzi k protivníkům je patrná změna, nenašlapuji pevně a tvrdě jako muž, spíš se lehce dotýkám země jako bych se snad mohla vznášet. Tanec mi přece vždycky šel, tak si zatančíme. Usměju se, nadhodím pistoli, bezchybně ji chytnu za hlaveň, rozejdu se v rytmu melodie. Pár hodin u mažoretek a co se člověk nenaučí. Opět se kryju proti jeho útoku zbraní, odhodím čepel, rychlá otočka, rána do spánku, další rána do tváře, koleno. To trochu zabolí, jelikož jsem se opět snažila využít hlavně svou sílu. Do rytmu mě opět uvede song. Hod pistolí po muži, který se nejvíc přibližuje, a to už svírám v rukou katanu. Opíšu kruh celým svým tělem. Vyhne se mému podkopnutí nohou, ale to už se blíží katana k jeho šlachám. To už se zvedám, nechávám sjet jeho zbraň po ostří své, mimo můj dosah a vedu úder dál nahoru, kde se ostří setká s jeho krčními tepnami. To už se blíží další bojovník, rychle po mě sekne, já krátkým půlobratem do strany uhnu a úsporným pohybem protínám jeho srdce, rychle vyprostím katanu, otočím se v rychlé piruetě a sekám muže za mnou do tváře, rychle sjedu k zemi, kde se vypořádám rychlým smrtelným sekem s posledním. Dozní poslední tóny songu a já bedlivě kontroluji stav útočníků.

Zaslechnu potlesk, otočím se po zvuku s úsměvem od ucha k uchu, pomalým ladným krokem dojdu k oboum mužům. Svůj úsměv skryju do dlaní, ale i přesto se v mých očích zrcadlí radost.  „Děkuji Ken-Si“ Ukloním se. Nicholas se zastaví pár centimetrů ode mě. „Báječně. Nechápu, že jsem něco takovýho zvládla. Ale kdyby mi neukázal to video, tak bych se neměla čeho držet a skončila probodnutá nejspíš ještě tucetkrát. Musím uznat, že tahle technika mi sedí asi líp. Nejsem tak unavená, spíš se mi zdá, že mi to energii přidalo. Ale to asi velice rychle odezní.“ počkám až Ken-Si vyjde schody a obejmu Nicholase. „Co si mi ještě dneska naplánoval?“ zašeptám mu do ucha.

„V kolik hodin mám tu autoškolu?“ Nejspíš to bude škola smyku, řidičák přece mám. Podívám se na comlink, abych zjistila, kolik máme času na odpočívání. Nerada bych zase někam přišla pozdě. „A v kolik je ten hardwar, na to se vážně těším.“ Naprosto se rozzářím. Upravím si kimono a ladnými kroky odcházím z místnosti. Kam teď? Vyzývavě pozvednu obočí.

„Vy jste můj patron pane, takže byste mě tady měl provést. Nechám výběr místa na Vás.“ Řeknu s výrazem nevinné holčičky, která vůbec netuší, co zamýšlí.

Pouhá jeho dotek ve mě rozproudí krev. Cítím jak ve mě roste touha, touha po něčem víc než jen po polibcích. Ucítím jeho zuby na svém lalůčku. Srdce se mi rozbuší ještě víc. Zase používá moji hru. Při jeho slovech se na něj usměju, zadívám se do jeho očí. Můj pohled je plný vášně a možná i něčeho víc. I když si nepřipouštím, že bych k němu cítila něco jiného než chtíč. Krátce a velice jemně ho políbím, cudně sklopím zrak. "Nevím" Když se na něj znovu podívám, výraz se změní v přesný opak cudnosti. "Možná se půjdu podívat po těch kadetech." Začnu se smát, ještě než stihne zareagovat, rychle dodám. "Nemyslím, že by se ti mohli rovnat i kdyby byli tři." Obejmu ho, políbím ho na tvář a lehce kousnu do lalůčku. Myslím, že není potřeba cokoliv dodávat.

Nedočkavě se zbavím toho hloupého kusu látky. Levou rukou mu přejedu po stehně, zadku, po jeho pevném břichu až pod kalhoty, kde najdu jeho chloubu. I on je připravený. Obejmu rukou jeho penis a začnu s opakujícím pohybem nahoru, dolu, jemně, pomalu, procítěně. Rychlost přizpůsobím, rytmu, kterým dráždí on mě. Nepřestávám ho líbat. Pravou rukou sjedu k jeho zadečku a zatnu do něj lehce své prsty. Cítím žár jeho těla, což ve mně vyvolává ještě větší neklid.

Nechápavě svraštím čelo před jeho omluvným pohledem. Za co se mi omlouvá? Náhle mnou projede směsice pocitů vzteku, šoku, lítosti, překvapení. Všechny jsou v mžiku nahrazeny jiným pocitem mnohem intenzivnějším, pocitem slasti, kterou jsem nikdy neokusila. Tohle je naprosto jiné, nové, neznámé. Vždycky jsem byla hlučnou milenkou. Plně se mu odevzdám, což jsem nikdy předtím neudělala. Můj dech se srovná s tím jeho. Žádné myšlenky, jen on a já. Jedno tělo, jedna duše. Ten kratičký okamžik je naprosto magický.

Otočím se na bok, podepírajíc si dlaní hlavu, hluboký pohled do jeho očí prozrazující, že to bylo naprosto neskutečné. „Hmm. Co říct co si už tisíckrát neslyšel.“ Podívám se do stropu, usilovně přemýšlející nad vhodnými slovy. „Upřímně? Nepopsatelné. Dobře, vzdávám to. Jsi nejlepší milenec, kterého jsem měla.“ Řeknu mu do očí. „Až si připadám jako někdo, kdo ti nemůže stačit.“ Konstatuju holý fakt. Nejsem zrovna svatoušek, ale začínám pochybovat o tom, že bych, kdy mohla být něčím víc než jen zpestřením nudných dnů. A to jsem si myslela, že to bude další muž, kterého si obtočím kolem prstu. Co znamenalo to zaváhání na začátku?“

Jeho první slova mě zahřejí u srdce. Pak přijde trocha nepříjemných obav, snažím se mluvit rozumně.„Kdyby nebylo organizace, právě bych ležela mrtvá na skládce a ty by si mě nikdy nepoznal. To by byla škoda, ne? Navíc většina lidí umře jen jednou.“ Pohladím ho po tváři a přitulím se k němu. Položím si hlavu na jeho prsa, hladím ho po břichu. „Prostě přestaň uvažovat nad tím, co bude pak. Místo toho se soustřeď na to co je teď, to už ti přece nikdo nevezme.“ Políbím ho. „Docela mi lichotí, že máš o mě strach. Netrap se tím. Máš hlad? Něco bych uvařila. Co byste si dal, pane?“ Změním téma na věci s kterýma můžu něco dělat.

Spokojeně ležím přitisknutá k Nicholasovi, vnímám teplo, které vyzařuje, slyším tep jeho srdce, který mě neuvěřitelně uklidňuje. Cítím se v bezpečí, snažím se nepřemýšlet nad jeho obavami, ale pořád se mi hlavou honí ten jeho výraz. Z odpočinku mě vytrhne jeho hlas. Neochotně se od něj vzdaluji. Dlouze se na něj podívám. Asi jsem se zamilovala? Při té myšlence lehce zčervenám v tvářích, otočím se, aby si toho nevšiml. Obléknu si kalhotky a košili. Najdu gumičku a stáhnu si vlasy do drdolu.

Vydám se do kuchyně, kde prohlédnu obsah mé lednice, který vypadá stejně jako včera. Dokonce je v ní i balíček hovězího. Co bych tak mohla uvařit? „Nejsi doufám vegetarián nebo něco takového?“ Zeptám se pro jistotu. Na stůl vytáhnu balíček hovězího a vepřového masa, které okořením. Jelikož mě nic kloudného nenapadá, tak se rozhodnu udělat něco na způsob číny. Vytáhnu hrnec, do kterého dám vařit rýží. Nakrájím papriku, pórek, maso. Dokonce se mi podaří najít burské ořechy. Dám na pánev rozpálit máslo, přisypu maso, nechám ho lehce osmahnout, přidám zeleninu, okořením, nakapu sójovku a nechám dusit. Před koncem svůj výtvor ochutnám. Mmm. Nechutná to vůbec špatně. Ještě přidám různé koření. Počínám si jako nějaký alchymista. Troška toho, troška tamtoho. Tak teď je to výborný. Mezitím se stihla uvařit i rýže. Nandám jídlo na dva talíře, Nicholasovi naberu víc a všechno odnesu k jídelnímu stolu. „Dobrou chuť.“ I kdyby to bylo to nejhorší jídlo, co kdy jedl, tak ho stejně pochválí. Musím se té myšlence zasmát.

Labužnicky vychutnávám pokrm, ale jelikož mám spoustu otázek, nedá mi to a začnu se Nicholase vyptávat. Dám mu prostor, aby mi mohl na každou otázku odpovědět, dřív než se začnu ptát na další.

To budu celý týden cvičit boj, střelbu, řízení a technologie a co potom, sepíšeš nějakou zprávu a oni mě někam zařadí.

A pokud tenhle byt mám jen na týden, kam půjdu pak?

Skládají se nějaké zkoušky nebo něco takového?

Takže tady tahle věc, sáhnu si na váleček vystupující z paže. …mě dokáže oživovat dokola, ale dá se i vypnout na dálku, pokud to chápu správně. Vím, že o tom nechceš mluvit, ale potřebuju pár věcí pochopit. Řeknu omluvně.

Spěšně odejdu z ložnice bez odpovědi na jeho otázku, v žádném případě nehodlám řešit svoje pocity, v podstatě nikdy jsem to neuměla a vždycky jsem se cítila akorát neuvěřitelně trapně.

V kuchyni se mi snaží pomoct, což je od něho hezké, nebýt toho, že se mi líbí jeho letmé pohledy a neplánované doteky, už bych ho asi dávno vyhnala. „Nechutná to špatně.“ Řeknu skromně, i když se musím v duchu pochválit za svůj výkon.

Trpělivě čekám na odpovědi, ujídajíc svou porci. Zní to jako bych byla snad jediná, kdo nebyl v nějaké organizaci. Že bych vážně mrhala svým talentem, jak mi vždycky přátelé připomínali. New York, kdo by to byl řekl, že já obyčejná česká holka se dostanu do Ameriky. Při odpovědi na poslední otázku je Nicholas vedle mě, což mi opět rozproudí krev v žilách. Takže je to v těch mozkových čipech, všechno ostatní je podružné. Geniální. V podstatě to jen umocňuje běžné biologické funkce a zvedá je na vyšší úroveň.

Počkám, až dojí i Nicholas a sklidím ze stolu, nádobí naskládám do myčky. Poklidím kuchyňský kout. Zadívám se na Nicholase s rošťáckým úsměvem. „Teď bych si ráda dala horkou vanu. Přidáš se?“ Opravdu se mi na ty jízdy nechce. Nepatřím zrovna mezi dobré řidiče. Jediný co mi jde, je couvání, ale jízda dopředu katastrofa. Proto většinou všude chodím pěšky nebo jezdím hromadnou dopravou s výmluvou, že já na rozdíl od ostatních myslím na životní prostředí a nechci přispívat ke globálnímu oteplování.

V koupelně naliju do vany nějakou pěnu a pustím vodu. Mezitím než se napustí horká voda, se vrátím do kuchyně a nakrájím nějaké ovoce na talíř, posypu jej skořicí. I s talířem se vrátím do koupelny, kde už je připravená má lázeň.

Kývnu na Nicholase. "Za hodinu." Počkám až odejde, zamknu za ním dveře. Konečně se ponořím do horké vody. Nechávám vodu působit na své tělo. Paráda. Bude se mi těžko opouštět takový pohodlí, v tom apartmánu asi nebude neustále plná lednička jídla nebo robůtci, kteří za mě uklidí. To jsem zvědavá co do té složky po týdnu napíšou. Neuvěřitelné, že jsem se ocitla právě zde. Občas mám prostě kliku. Nechvalme dne před večerem. Nicholas se mi zdál poněkud nespokojen se situací v téhle organizaci. Jak to říkal? Ztemněla. Zvláštní slovíčko. Vždycky je to odrazem toho kdo právě vládne. A s tím se dá něco dělat. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla být poněkud rozumnější. Tak v první řadě na sebe nebudu příliš upozorňovat. Pozdě. Sakra. Asi jsem hned nemusela odstavit tu síť. Budu věřit tomu, že to udělalo pouze dobrý dojem a ten se budu snažit udržet, dřív než přijdu na to jak fungují ty čipy a jak je odblokovat od jejich nadvlády, nelíbí se mi, že má nad mým životem moc i někdo jiný než já. Mě se tak nechce. Ach jo. Donutím se vylézt z vany a zachumlám se do měkoučkého ručníku, který tady před tím určitě nebyl nebo byl.

Obléknu se do obleku, tentokrát si vezmu nízké boty, přece jen mám řídit. Spletu si vlasy do účesu ala Lara Croft. Vložím svou zbraň do náprsní kapsy u saka, Comlink dám do pravé kapsy, vyrazím k výtahu. Udělám krok a uvědomím si, že jsem zase nezamkla. Vrátím se, zamknu a pokračuji k výtahu.

Opětuji mu úsměv. Vypadám poněkud nervózně. Detailně si prohlédnu znak organizace a snažím si vzpomenout jestli jsem ho někde už viděla. Rozhlížím se po okolí fascinovaná výhledem, který se mi naskýtá. Líbí se mi ten rozruch. Když uvidím sráz, polknu, jelikož si můj milý mozek usmyslel, že mi znovu přehraje pád mého těla ze srázu na skládku a ještě dodá scénu jak se řítím v černém autě ze srázu. Klid. Zavřu oči. Nádech, výdech, to je ono. Nádech. Znovu oči otevřu. Naskytne se mi pohled na auto, na který bych si v životě nedokázala vydělat, natož ho někdy řídit. Nadechni se. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsem přestala dýchat. Obejdu auto, nespouštějíc z něj svůj zrak, jemně se dotýkám kapoty. "Promiň, cos říkal. Něco o tom jestli umím řídit." Přejedu si rukou po vlasech. "Jeden můj kamarád mi řekl, že by mi nepůjčil ani tank, jelikož bych ho určitě nedokázala dovést v celku. Takže máte tady něco míň wau, kočkolap a něco víc rachotina? Nerada bych tomuhle krasavci poškrábala lak." Pokud jsem ve výtahu jen vypadala nervózně, tak teď už vážně nervózní sem. "Trvalo dlouho než jsem se naučila vařit a ještě díl než jsem si na řidičák našetřila, takže moje zkušenosti s řízením jsou velmi chabé." Sklopím zrak a podívám se do země. "Většinou jsem řídit nepotřebovala, vždycky se našel někdo, kdo mě hodil kam jsem potřebovala."

Dobře, to s tou barvou se nebudu pokoušet ani pochopit. Jasně, že se musím naučit řídit. Nestačilo by to třeba až po třicítce?  Vzpomenu si na rozhovor, který jsem vedla na toto téma s otcem. Proč neřídíš, když máš řidičák? Protože nemám auto. Kdyby sis našla konečně pořádnou práci, mohla by si mít klidně i dvě.

Nasednu. Ihned jak se moje tělo zaboří do sedačky, si tohohle broučka oblíbím. Volant má na sobě typický znak audi. Položím na něj ruce. Vážně si dali záležet, ale svěřovat tohle auto začátečníkovi. Trochu mě překvapí elektronicky řízená automatická šestistupňová převodovka, která se dokonale hodí ke sportovnímu vozu, a přesně tohle jsem chtěla, aby mělo moje budoucí auto, jenže přesně takovýhle auta byly mimo mou cenovou relaci. Mohla jsem si dovolit, tak ojetou škodu felicii. Sice krásný a praktický auto, ale srdce nad ním nezaplesá. Největší problém u mě byl hlavně to řazení, nějak sem nebyla schopná odhadnout, kdy přesně a navíc každej, kdo se mnou jezdil, na to měl jiný názor. Rozbuší se mi srdce, cítím svůj rychlý tep, začnou se mi potit ruce. Autem se rozezní zvláštní pískání. Vážně jako v tom seriálu. Akorát škoda, že mu nerozumím. Takřka v tu samou chvíli mi Nick, přidělává cosi na ucho. Kidova slova mě pobaví, dokonce mi srdce začne tlouct i trochu pomaleji. "Těší mě Kide a vážně doufám, že se nestanu tvou noční můrou." A že neztrapním příliš samu sebe.

Připoutám se, zkontroluju zrcátka, která jsou nastavená přesně, tak jak potřebuju. Jak to bylo pravá noha plyn, levá spojka a uprostřed brzda. Nadechnu se, otřu si ulepené ruce do sukně. Sešlápnu spojku, položím ruku na řadicí páku, zařadím jedničku, povolím ruční brzdu, pokud je zatahlá, pokusím se dostat spojku do záběru, což se mi i celkem podaří, ale pustím ji příliš rychle, takže auto začne poskakovat. "Я неуклюжий“  řeknu s úžasným ruským přízvukem. Takhle to nepůjde. Vyřadím na neutrál a nechám motor tiše příst. Schovám si obličej do dlaní, hluboký nádech, který alespoň částečně potlačí mou paniku. O nic nejde, nemůžeš ho rozbít nebo zabít. Vlastně nechápu, proč mi dělá takový problém jezdit, když couvat umím excelentně.

Mozek mi napoví, proč mám takový řekněme až takřka panický strach z ježdění. Před očima se mi odehraje scéna, jak moji kamarádku sráží autem mladá řidička. Je zvláštní jak si tak kratičkou scénu dokážu i po těch letech vybavit do všech nejpodrobnějších detailů. Byl podzimní večer, cestou jsme se bavili o tom komu, co koupíme k blížícím se vánočním svátkům, chodili jsme tudy každý den. Jasně všichni tady jezdili rychle, ale nebylo to nic, co by nás znepokojovalo, kdyby tenkrát nade mnou nestál můj anděl strážný v podobě mého strýce, tak bych nejspíš dopadla mnohem hůř než Tereza. Klidným krokem jsme přecházeli vozovku, když jsem uviděla strýce, rozběhla jsem se k němu, sotva se moje noha dotkla chodníku, uslyšela jsem ránu. Otočila jsem se, čas zpomalil, viděla jsem, jak přeletěla celý vůz. Ten idiot co řídil, vůbec nebrzdil. Jakmile dopadlo její tělo na chladnou silnici, čas se opět rozeběhl. Díky své robustní postavě, to odskákala jen zlomenou nohou, ale já bych dopadla mnohem hůř.  Lehce se otřepu, po tváři se mi skutálí slza, to poznání mě zasáhlo zcela nepřipravenou. Rychle ji setřu, předstírajíc, že se nic nestalo.

Křečovitě sevřu volant, a i když bych nejradši utekla někam hodně daleko a lízala si svý bolístky, udělám přesný opak. Vždycky jsem byla bojovnice a nikdy jsem se neuměla vzdávat a rozhodně s tím nezačnu teď. Pomalu až poněkud bázlivě dojedu k okruhu. Neobejde se to bez cukání, prudkého brždění, ale v mým stavu je to vážně excelentní jízda a nic lepšího bych v tuhle chvíli nezvládla. Srdce mi buší jako bych právě odběhla maraton.

10:01
Innovative Integrated Science Center
Cathán Cahir

Sekce 3: EOR

14:08
Okruh Střediska, stát New York
Samantha Wilson

Kidd

Těch posledních pár metrů mi přijde jako neuvěřitelná vzdálenost, zvláště poté co uvidím Nicholasovu starost o mě. To zvládneš, zvládneš to. Už jen kousek. Poté co zastavím a Kidd mi oznámí svou diagnozu, se viditelně roztřesu. Opřu se hlavou o volant a snažím se uklidnit. „Vážně jsem asi neslyšela o blbější fobii. Z řízení aut. Vždycky musím mít něco extra.“ Se zavřenými víčku si opřu zpět do sedadla, odepnu bezpečnostní pás, zatáhnu ruční brzdu a vylezu z vozu. Nejsem já tragéd. Schovám do dlaní obličej, lehce si promnu oči a zahledím se k nebi. Vzdychnu nad svým iracionálním chováním. Hlavně žádný slzy, nechceš být za slabocha. Zhluboka se nadechnu, abych potlačila nutkavou potřebu brečet nad sebou. Začnu pochodovat sem a tam. Vždycky jsem se bála řízení, ale teď je to mnohem horší. Pravděpodobně díky blízkému setkání se smrtí. Začíná toho na mě být vážně dost. Potřebuju přestat přemýšlet, jinak se z těch svých pocitů zblázním. Dobře jsou dvě věci, díky kterým přestávám přemýšlet nad svými problémy, práce nebo sex. V první řadě zvládnu okruh. Do prdele, když jsem zvládla kurz přežití vedený mým otcem, tak dám všechno. Mě přece nerozhází nějaká fobie, Při představě jízdy po New Yorku, kdy mě pronásledují policisté, se mi stáhne žaludek. Později. Hezky popořadě, třeba přijdu na to jak. Třeba bych mohla zkusit použít ten jejich projektor na změnu barvy auta nebo tvaru nebo něčeho takovýho, pak bych nemusela ujíždět.

Nasednu zpátky do auta. Podívám se na Nicholase, chytnu ho za ruku. Ten dotek mě přesně jak jsem předpokládala, uklidní. Daruji mu jeden ze svých zoufalých úsměvů, pohodím rameny. „Stejně mi nezbude nic jinýho než se toho strachu zbavit.“ Nádech, odbrzdím, zařadím zpátečku, najedu na okruh. „Couvat mi vždycky šlo.“ Zastavím. „S jízdou dopředu to bylo vždycky horší. Mám totiž strach, že někomu nechtěně ublížím.“ Ta věta mě stála hrozně moc úsilí, jelikož se většinou nikomu nesvěřuju. „Ale Kidd, mě nenechá, že? Navíc tady na okruhu nikoho srazit nemůžu, ne?“ Počkám na odpověď, mezitím si rozpletu svůj účes, vlasy nechám volně, kolem svého obličeje, nechci, aby mi Nicholas viděl do tváře a takhle se mužu alespoň částečně skrýt. Poté se rozjedu a zkusím, jakou rychlost z něj dokážu vytáhnout. Celou dobu se snažím uklidňovat tím, že je to velice bezpečné auto, které má neuvěřitelně mnoho posilovačů, nejlepší brzdy a dokonce i svůj rozum. Objedu první okruh. Ihned jak zastavím vyskočím z auta a pokusím se nevydávit svůj oběd.

14:15
Okruh střediska, stát New York
Samantha Wilson

Patron

Okruh střediska, stát New York

Na jednu stranu jsem na sebe hrdá. Zvládnout objet alespoň jeden okruh, byl opravdu nadlidský úkol. Na druhou stranu se stydím za to, jak slabý mám žaludek. Alespoň, že jsem nezvracela. Stejné rozporuplné pocity ve mně vyvolává Nicholasovo objetí. Uleví se mi, když mi řekne, že dnes už řídit nemusím. „Dobře.“ Odpovím Nicholasovi a vděčně na něj upřu své čokoládově hnědé oči. Sednu si na místo spolujezdce. Pohladím palubní desku. „Kidde?“ Odmlčím se, podívám se z okýnka. „Chtěla jsem, abys věděl, že za to nemůžeš. Nebojím se tebe. Jen mám strach, že ………………………….Prostě, budu ráda, když se mnou budeš mluvit. Neměla bych ti vykat, kolik ti vlastně je?“ Usměju se. Už jsem to zase já. „A kolik je vlastně tobě Nicholasi, ráda bych věděla, kolik svých pravidel vlastně porušuju.“

U střediska, stát New York

„Teda pánové ani jednomu z Vás bych ten věk nehádala. Myslím to jako lichotku. Kidde, uvědomuješ si, že umíš mluvit, uvažovat. To je fantazie. Myslím, že by to byla pecka, i kdybys měl jen 2 měsíce. A k vám pane, naštěstí jste se jen tak tak vešel do mého věkového rozsahu. Takže oficiálně porušuju 4 z 6 svých pravidel. Další rekord.“ Zasměju se. V tu chvíli už stojíme před střediskem. „Těšilo mě, krasavče.“ Odepnu pás, sundám sluchátko, které vrátím tam, kde jej bral můj patron. „A teď teda za tím Billem?“

14:25
V budově střediska, stát New York
Samantha Wilson

Počítače

V budově střediska, New York

Rozhlédnu se po monitorech zářícíma očima. Páni, s tímhle by se dalo dělat věcí. Můj noťas mi v tuhle chvíli přijde naprosto předpotopní. Stočím pohled na Billa. Jeho slova mě zaskočí. Usměju se. To se povedlo víc, než jsem předpokládala. Ucítím Nicholasův pohled. Moje pleť začne dostávat růžový nádech, sklopím oči a zhoupnu se na špičkách. Odkašlu si. "Já jsem Samantha Wilson. " představím se nesměle. "A tomu souboru říkám klíště. Kdyby do něho nevrtali, tak by jim spustil síť automaticky sám." Dopovím stále zahleděná do země., jelikož stále cítím teplo ve tvářích. "Můžu to opravit, když mě pustíte k nějakému počítači." Samozřejmě bych to zvládla opravit i z Comlinku, ale ráda bych se dozvěděla jaký tady mají vybavení a to zjistím jedině tehdy pokud mě k němu pustí.

14:27
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Bill

Místnost s počítači uvnitř střediska

Billovo chování mě ohromilo. Nakazil mě neutuchajícím nadšením. Agent Intell? V tu chvíli se vloží do rozhovoru i Nick, opětuji mu úsměv. „Projek Star Wars? Minimálně to zní velice zajímavě. Setkala jsem se s Kiddem. Je úžasný. Netušila jsem, že někdo zvládl implementovat technologii umělé osobnosti.“

14:35
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Hvězdné války

Vzhled

14:35

Místnost s počítači uvnitř střediska

„Takže oblast 51 vážně studovala mimozemské civilizace. Snažila jsem se dostat do záznamů z této oblasti, ale nakonec mi spíš přišlo, že je to jen zástěrka pro zvědavé lidi. Nebylo tam vůbec nic zajímavého. Všechno to bylo, takové až příliš vymodelované na to aby to byla pravda, ale pár novinářů tomu celkem uvěřilo.“ Odmlčím se, zpracovávám informace, které mi Bill postkytl.

„Už chápu, proč bylo tak náročný se nabourat do vaší sítě. Upřímně? Stejně bych tomu nevěřila a to jsem fanoušek sci-fi.“ Protáhnu si krční obratle. „Kde můžu začít?“ Rozložím prsty na klávesnici, a aniž bych čekala na Billovu odpověď, začnu rytmickými úhozy něco psát. Na první obrazovce se objeví youtube. „Nerada pracuju potichu.“ Oznámím v tu samou chvíli, kdy začne hrát jeden z nejnovějších songů. „Co vlastně znamená zkratka PDIF? Vygooglovala bych to, ale předpokládám, že by to nic nenašlo.“ Na dalším monitoru se objeví tabulka, ve které je rozepsáno hardwarové vybavení počítače. Uznale hvízdnu. „ Když to vidím, tak si připadám jak neadrtálec, který se snažil rozdělávat oheň pomocí dvou kamenů, zatím co vy už dávno používáte plamenomet. Půlku věcí co tady vidím, ještě nikdo ani nevymyslel, natož aby byla alespoň na černém trhu.“ Stále mi komíhají prsty po klávesnici celkem velkou rychlostí. „Mám státnice ze psaní na stroji, občas se to hodí.“ Oznámím, jelikož vím, že většinu lidí fascinuje, jak rychle dokážu psát. Na dalším monitoru se připojím do sítě organizace, tentokrát bez toho, aby mi někdo zavřel dveře před nosem. Čtvrtý monitor začne vyhledávat satelity X1-22. Na pátem se objeví umístění těchto satelitů. Šestý monitor nechám prozatím volný.  „Má to neuvěřitelně rychlou odezvu.“ Zaculím se. „Kam teď?“

14:40
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Satelit

Pozdě večer
Kdesi na ulicích Budapeště
MUDr. Jelizaveta Zajcevova

Komplikace

Přestáváš je počítat.

14:40
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Satelit

"Dobře, mrknu na to. Zatím jsem neměla příliš času se šťourat v systému organizace." Radši bych si poslechla nějaký výtah než se probírat haldou spisů.

"Klidně můžeme pustit nějakej Rock. Nějaká oblíbená kapela?" zvednu zrak k Billovi. "Já v podstatě poslouchám všechno, teda až na vážnou hudbu a death metal. To první mě uspává a to druhý mi přijde jako poslouchat někoho, kdo zrovna zvrací. Vím o čem mluvím, před zavíračkou jsem takovejch songů slýchávala." Nahrát pár dávících se opilců a dat to na youtube, možná bych měla i přes milion shlédnutí.

"Jak jsem říkala, já se svým dvoujádrovým pc." Odmlčím se. "Teď už chápu, proč mi vlastně takřka shořel. Na druhou stranu, když zvládnu s takovým předpotopním vybavením shodit síť, tak co všechno budu moct s takovou výbavou. " řeknu zasněně.

Pozoruji monitor na kterém je rozmístění satelitů. Takže tady tenhle by mi mohl posloužit k špehování otce. Nejspíš mají nějakej záznam, toho kam se kdo dívá. Stejným satelitem určitě sledovali i mě. Vzpomenu si na záznamy v mé složce. Nejspíš bych si to spojila dřív, nedívat se na svou smrt. Pravděpodobně proto jsem si nevšimla, takového zajímavého detailu na svou mrtvolu. Zašklebím se. Co už, život jde dál. Mrkneme se kam, se zapisuje historie shlédnutí.  Poslední volný monitor zabliká, obrazovka ztmavne, po řádcích začne narůstat bílý text plný různých čísel a písmen. Naťukám příkazový řádek na změnu textu, ten se změní na zelený nápadně podobný filmu matrix. Spokojeně mlasknu. Protáhnu si prsty. "Momentálně už to částečně připomíná můj počítač."

 "Do prdele." trhnu sebou, rychle se otočím k Billovi. "Kam jste dali moje věci? Byli tam dvě flešky. A ta jedna měla velice likvidační tendence. Dívala jsem se na video a ti Rusáci mi je nevzali." Chvilku se mu dívám do očí. "Není to teda dodělaný, ale občas nedotáhly věci fungujou mnohem hůř. " Určitě by s jedním malým virem poradili. Vir, který přetíží procesor a předtím vyhledá všechny spojení přes, které by se rozmnožil do dalších počítačů a pak za sebou smaže stopy tím, že přetíží všechny cesty. Určitě nejsou tak hloupý, aby zkoumali věci o kterých nic neví. Snažím se ukonejšit sama sebe. Kdyby se dostal do sítě, už by jim nejspíš nejelo napojení na satelity. Zkoušela jsem to na starým nenapojeným počítači, takže vlastně nemůžu ani vědět jestli je schopný se množit, tak jak si představuju, aniž by ho musel uživatel aktivovat.

14:45
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Flashdisk

14:45
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

„Jo, to mě mohlo napadnout. Antivir.“ Na moment se odmlčím. „Stejně bych to ráda zkontrolovala. Nebyl dokončenej. Jen pro jistotu a taky jsem zvědavá jak se zachoval v cizí síti. Určitě o tom budete mít záznam, že?“ Zvědavá je slabý slovo, zakomponovala jsem do něj různé věci a pár maličkostí mě napadlo i díky organizaci, třeba to roztavení procesoru. Já vím přesně, co mám hledat. A pokud i tady fungovala pojistka, tak tam někde hezky hajá a čeká na správný okamžik.

„Byla tam stejná pojistka jako u GRU, na tu taky přišli?“ zeptám se zvědavě. Normálně bych to zamlčela a pak bych se někde nad pivem pěkně popadala za břicho, ale na těchhle počítačích mám dělat i já, takže je i v mém nejlepším zájmu, jim nezničit půlku vybavení, což by mi asi zadělalo na pořádnej problém. Kdepak, oni se mi vrtali ve věcech, takže já jsem čistá jak okvětní plátek lilie nebo jak se to říká. Jsou to profíci, určitě je nedoběhne žádná mladá holka. Musím si přiznat, že zas takovej machr nejsem. Co to říkal o těch věcech, že si je budu moct vyzvednout. To mi jako zaplatí letenku, vysadí mě na letišti. Ne, ty věci budou jako důkazní materiál někde v policejním skladě a z toho se to bude dát asi stáhnout. Určitě si nebudu moct vzít všechno, musí se to vrátit rodině, nebo ne? Měla bych si sepsat seznam věcí, který budu chtít. Nejdřív si musím pořídit nějakej blok, než se dostanu k tomu svýmu. Zatím co přemýšlím, najdu písničku a pustím ji na všech dostupných reprácích. Rozezní se první tóny. Sakra, nepustila jsem to náhodou úplně na všech v budově. Pro jistotu mrknu na obrazovku se zelenými písmeny a na příkaz, který jsem zadala. 

Pozdě večer
Kdesi na ulicích Budapeště
MUDr. Jelizaveta Zajcevova

Ticho

14:47
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Flashdisk

14:47
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Flashdisk

„Paráda“ Hltavě začnu pročítat, co zjistil satelit. Nad poznámkou, že prolomili mou pojistku za pět minut, jen mávnu rukou. „Vím, nejsem zas takovej génius.“ Lusknu prstem. „Nedělá tady náhodou ten prevít s přezdívkou Morpheus. To je celkem génuis. Vždycky mě příšerně vypek.“ Počítám s tím, že tady určitě bude, když vzali mě. „Později se Nicholase zeptám.“

„Takže tady můžu zadat filtr. A tady tím si můžu najít místo, na které se chci podívat. Uživatelsky celkem jednoduchý, alespoň co se týče základních funkcí. Dokáže to vyhledat i přímo nějakou osobu? Dokáže to sejmout i otisky? V tom rozlišení by to nemusel být problém, co? Udělala bych fotku tepelný stopy, pak to projela evidencí otisků, pravda nejsou tam všichni lidi na týhle planetě, tvář bych srovnala s údajema z úřadů. Tím, bych dokázala vytvořit docela obsáhlou evidenci. K čemu by to bylo dobrý? Sorry, trochu jsem se zamyslela.“ Nebuď tak horlivá. Zatím si tady jen za ubytování a stravu. „Předpokládám, že data lidí to bere z evidence úřadů, facebooku a tak. Což mě napadá, že v mé zemi je asi problém cokoliv zjistit, mají tam nehoráznej bordel ve složkách. Měla jsem nutkání jim to seřadit a oni mě za to chtěli zavřít, no chápete to?“

Flashdisk

Odpoledne
Místnost s počítači uvnitř střediska
Samantha Wilson

Flashdisk

„Nevadí, teď už si ho dokážu najít sama“ ďábelsky se zasměju. „Zkuste si oběhat nějakou žádost a pochopíte, o čem mluvím. Nebo jsem možná měla štěstí na úředníky.“ Řeknu ironicky. Zrovna když se nadechuju, abych již lehce nervóznímu Billovi, začala pokládat další otázky, objeví se Nick. „Ve středu. Budu se těšit. Možná bych Vám měla donést nějakej prášek na bolení hlavy. Občas tak na lidi působím.“ Zvednu se ze židle a protáhnu se.

Následuji Nicka.„Co mám v plánu nyní? Stihl si zařídit, co jsi potřeboval? Jo, měla bych mít prej nějakou zaheslováno složku ve který jsou nějaký moje poznámky, prej o tom budeš vědět a taky by se mi hodili věci, který jsem měla u sebe. Během rozhovoru s Billem jsem přišla na pár vylepšení, ale potřebuju svůj blok. Já vím zastaralá technika na hackera. Mimochodem jak si se měl?“

Odpoledne
Na chodbách střediska
Samantha Wilson

Potřebuješ to

Odpoledne
Na chodbách střediska
Samantha Wilson

„Vážně, cvokaře?“ Zatvářím se nešťastně. Překonám vzdálenost, která nás dělí a nechám mezi námi jen velice malý prostor. „Věděla bych o něčem jiném, co by mi pomohlo se uvolnit“ Usměju se, upravím Nicholasovi kravatu. Protočím oči a rezignovaně vzdychnu. „Dobře, tak jdeme k tomu terapeutovi, ať to mám za sebou.“

Odpoledne
Na chodbách střediska
Samantha Wilson

Přede dveřmi

Odpoledne
Na chodbách střediska
Samantha Wilson

Psychoterapeut

Kývnu na Nicholase, chvilku počkám, nadechnu se a vejdu dovnitř. Zavřu za sebou dveře, posadím se do volného křesla. „Zdravím. Jsem Samantha. Takže jak bych měla začít. Mám strach z řízení, protože jsem viděla, jak mou kamarádku srazilo auto a tak nějak jsem to měla být já, koho to auto mělo srazit. Ovšem já na rozdíl od ní bych to nepřežila. Předtím než jsem opravdu umřela, jsem řízení celkem zvládala, ale teď se ty dva pocity spojily do jednoho a z mého strachu se stala spíš fobie. Takže co mám dělat, abych to překonala?“ Rychle ze sebe vyhrknu, to co jsem zjistila. Jen doufám, že tohle mu bude stačit a nebude se mě na nic dalšího vyptávat. Vážně se nerada hnípu ve svých pocitech.