Master

Sedím na zadním sedadle taxíku, který mne veze z pražského letiště do mého hotelu, a přemýšlím o tom, co všechno se událo od doby, co jsem zde byl naposledy.

Je to již skoro rok, co jsem přiletěl do Prahy, abych zde strávil léto s prarodiči, které jsem vůbec neznal. Naši se vzali a odstěhovali do Londýna ještě předtím, než jsem se narodil, a s mamky rodiči nikdy moc nevycházeli, proto se ani nevídali. Babi mne však loni pozvala, a tak jsem přiletěl - hlavně kvůli památkám.

Krom památek jsem v Praze poznal super lidi - Jareda, který žije nevímkde, ale co jsem slyšel, tak se ze své nemoci uzdravil. Sussan, která utekla s tím divným týpkem a nikdo neví, kam zmizeli. A hlavně Mattyho, do kterého jsem se na první pohled zamiloval a kvůli kterému mne prarodiče odvrhli.

Chvilku jsem bydlel s ním, ale kvůli neustálému psychickému nátlaku od prarodičů a hlavně kvůli začínajícímu semestru jsem se musel vrátit do Londýna. Občas jsme si napsali maila, ale naše komunikace celkem uhasla, takže nevím, na čem jsem.

Místo oslav po promocích však došel dopis od babičky, že děda umřel na infarkt. Byl to sice mrzout a moc se mnou nevycházel, ale i tak jsem se rozhodl přijet mu na pohřeb. Možná, že potkám Mattyho, alespoň ho zahlédnu, bleskne mi vždycky hlavou, když přemýšlím o tom, co se v Praze bude dít.

Každopádně jsem teď tady, mířím do hotelu, protože babička se mnou odmítá komunikovat a Mattymu se vnucovat nechci. Čekal jsem, že mi alespoň napíše, i kdyby poslal blbé zdvořilostní Upřímnou soustrast... Ale nic. Nezájem. Jsem pro něj vzduch.

Možná byla kravina se sem vracet. Na tyhle myšlenky už je ale celkem pozdě, protože taxík zastavuje před hotelem, takže zaplatím, popadnu svůj velký kufr a mířím na recepci.
A co bude dál? To netuším, na památky náladu moc nemám a žádné plány jsem nevymýšlel.
Z recepce zamířím do pokoje, kufr odložím do kouta a padnu na postel. Během chvilky usnu.

Po smrti Bedřiška jsem prakticky přestala vycházet z bytu. Přišlo to tak náhle! Vůbec si to nezasloužil, chudáček můj malý. Utěšuje mne snad jen myšlenka, že už má teď Bedřišek klid, od těch sův tady v domě a všech pomluv, které ho tolik trápily. Od všech zlých sousedů, co nám dělají akorát naschvály.

V noci pořádně nespím, jsem neklidná. Pořád se v hrůze probouzím a pak nemůžu usnout. Dny plynou, ani nevím, kolikátého je.
V den pohřbu se probudím už v pět ráno. Vím, že už určitě neusnu, tak si uvařím čaj a sednu si do Bedřiškova křesla.
Poté se obleču do černých smutečních šatů, vyčešu drdol, pořádně ho nalakuji - nechci přeci, aby na mě měl Bedřišek jako poslední vzpomínku vidinu, jak vypadám neupraveně. Přejdu k malování očí a pudru, když v tom někdo zaklepe.

Kdo to může být? Několikrát se silně nadechnu, abych potlačila slzy, a přejdu ke dveřím. Jako vždy jsou zabezpečené na řetěz, pootevřu je, a vidím tam stát nějakého chlápka. Zaostřím na něj a zjistím, že je to náš soused, Kristián, moc hodný chlapec. Kéž by byl takový i můj vnuk. V očích mám opět slzy.

Vypráví mi, jak je mu líto manželovo smrti, a pak mi předá třetí díl Nezkrotné Gvendolíny.

"Ach Kristiánku! Ty jsi tak zlatý chlapec!" Začnou mi téct slzy. Oddělám řetěz, abych mohla otevřít dveře, a pevně ho obejmu. "Bedřišek nám bude všem moc chybět." zamumlám kamsi do jeho hrudi, jak ho objímám.

"Za Gvendolínu ti moc děkuji, jsem celá netrpělivá, jak to s ní vlastně dopadne. Bude tam i Fernando? V druhém dílu mi moc zaskočilo, když najednou zmizel, a nikdo neví kam."

Vezmu si od něj knížku a položím ji na stolek s telefonem, který je vedle dveří do bytu.
"To bys byl moc hodný, kdybys mne odvezl. Alespoň nebudu muset jezdit drahým taxi. Nevím, jak se ti odvděčím, takové dobroty od tebe!"

Přejdu do ložnice pro kabelku a velký černý klobouk, který si nasadím na hlavu. Ani si nevšimnu, že jsem si namalovala jen jedno oko, které je teď navíc rozpité, jak jsem brečela, takže vypadám jak poloviční Alice Cooper (kdybych ovšem věděla, kdo to je).

Z vázy vezmu velkou kytici temně rudých karafiátů a vyrážím na chodbu, kde na mě čeká ušlechtilý Kristiánek.

Pohřeb pana Levého
Abychom se časově sjednotili

Ráno se probudím v pomačkaném oblečení a celkem rozlámaný a neodpočatý. Vyhrabu se z postele, kouknu do zrcadla a prozkoumám svůj odraz. Lehké strniště, rozcuchané vlasy, kruhy pod očima. Toto je mé současné já. Poslední dobou jsem ze stresu začal hodně jíst, což se projevuje i na mé postavě, do obleku se však ještě vejdu.

Zajdu si do koupelny opláchnout obličej a pak z kufru vyndám černý oblek, antracitovou košili a azurově modrou kravatu. Obleču se, trochu upravím vlasy, nasadím tmavé sluneční brýle a vyrazím na cestu. Počasí není špatné, takže se projdu pěšky, vybral jsem si hotel tak, aby to bylo jen pár bloků od obřadní síně.

Pohřeb má probíhat venku, a jak to tak vypadá, jsem tady první. Nebo jediný? bleskne mi hlavou. Upřímně bych se ani nedivil, dědečka nikdo moc rád neměl, ani já s ním nevycházel. Nebo spíš on se mnou... Poodejdu trošku dál a stoupnu si pod strom, kde jsem částečně skrytý v jeho stínu. Čekám, kdo a zda vůbec dorazí.

Tohle místo se mi líbí, mám tu klid a dobrý přehled o tom, kdo přišel. A nejsem hned všem na očích. Rozhodnu se, že budu celý obřad sledovat odtud.

Pár lidí se tu sešlo, až mě to překvapilo. Po obřadu všichni pomalu odcházejí a já stále stojím pod stromem. Už zde zůstane jen babička, která se se svým chotěm chce řádně rozloučit. Mám jít za ní? Mám? Nemám? ... Nevím. Hlavně nevím, o čem bych s ní mluvil. Stejně by mě asi nechtěla vidět.
Nepatrně zavrtím hlavou, otočím se a pomalu odcházím. Z kapsy vyndám krabičku cigaret - Ano, během toho roku pryč jsem začal kouřit. Vyndám si cigaretu, ale oheň najít nemůžu. Všimnu si ale chlápka, který před hřbitovem kouří - Kristián Šedý.

Dojdu až k němu. "Dobrý den. Omlouvám se, neměl byste oheň?" Vůbec ho neznám, ale to, že přišel, znamená, že dědu znal.

Stojím s Kristiánem Šedým u jeho auta a nechám si připálit cigaretu. "Díky."

Poté mi podá ruku a představí se. "Ehm, těší mě. Já jsem Jake Garson. Vnuk pana Levého." Rozhlédnu se kolem.
"Na pohřbu jsem stál trochu opodál... řekněme, že jsem s prarodiči moc nevycházel."
Nechce se mi to moc probírat, a tak raději změním téma.

"A vy jste dědu znal?"

Rozhlížím se kolem a můj zrak padne na Matyáš Matty Procházka, který se šourá k jednomu ze zaparkovaných aut. Sleduji ho pohledem a přemýšlím, zda za ním jít, nebo ne. Vypadá dost sklesle. Ale že by ho smrt mého dědy tak vzala? To si nemyslím, co vím, tak spolu taky nevycházeli...

Rozhodnu se dokouřit cigaretu, kde jsem. Pokud se Matty podívá mým směrem, tak mu lehce rukou zamávám.

Bavím se s Kristiánem a kouřím svou cigaretu. Matty stojí u svého auta a mávne mi nazpět. Hmmm, co teď? Nevypadá to, že by měl naspěch.

Trošku rychleji dokouřím svou cigaretu, snad pro posílení nervů, a nedopalek hodím do kanálu.
"Už musím běžet, ale rád jsem tě poznal. A díky za oheň. A za to, že dáváte na babičku pozor," rozloučím se ještě s Kristiánem, zabořím ruce do kapes a pomalu jdu směrem k Mattyho autu.

Když už jsem skoro u něj, sundám si tmavé brýle a zastrčím je do kapsy. Mattyho pevně obejmu a držím jej dlouhou dobu.
"Ahoj, moc jsi mi chyběl," zašeptám mu do ucha a položím mu hlavu na rameno. Vzápětí mi začnou stékat slzy po tváři.

Během cesty v Kristiánově autě si se mnou povídá, snad aby mne přivedl na jiné myšlenky.
"Rodina? Ti všichni žijí v Londýně, a jsme jim úplně ukradení! Dcera si vzala francouze a utekla, od té doby jsme ji neviděli. Minulé léto sem poslali vnuka, takový floutek drzý." Do očí se mi zase derou slzy. Čím jsme si tohle zlo zasloužili??

"Kéž bych měla syna nebo vnuka, jako jsi ty, Kristiánku. Takový vzorný milý chlapec, a ještě píše skvělé příběhy!" Usměji se trochu na něj. "Škoda, žes ani ty neměl dobrou rodinu. Ale neboj, kdybys něco potřeboval, budu tu vždy pro tebe."

Krisitánek mne doveze až ke hřbitovu, a doprovodí mne k místu, kde se koná obřad. Alespoň počasí máš hezké, Bedřišku.

Během obřadu se ode mně očekává, že pronesu nějaká slova. Mluvím o tom, jak byl Bedřišek hodný a vzorný manžel, jak nikdo nechápal jeho obrovské srdce a dobrotu. Slova prokládám vzlyky a pláčem.

Pak se zařadím opět po bok Kristiánka, který přinesl nádherné chryzantémy. Tak pozorný chlapec to je! Během obřadu se ještě stihnu rozhlídnout, kdo všechno na obřad přišel. Kritickým pohledem hodnotím všechny zúčastněné.
Kristiánek je moc hodný, že přišel. Ale Procházka, co ten tu chce? Přesvědčit se, že už ho Bedřišek nebude otravovat? Taková drzost! Ještě že ta baba Mráčková nevytáhla paty z domu.

Po obřadu všichni odcházejí, já však zůstanu stát u Bedřiškova hrobu a tiše se s ním loučím.
"Tak to vidíš. Pár přátel jsi měl, kterým na tobě záleželo. Budeš nám tu všem chybět. A Panu Mrzutému nejvíc. Od té doby, cos mi odešel, se pořádně nenajedl a pořád spí v tvém křesle.... Ach Bedřišku.. Jak jsi mi to mohl udělat? Nechat mě tu samotnou, s tou fúrií Mráčkovou...."

Dlouhou dobu s ním promlouvám a loučím se, pak se pomalu otočím a vyrazím před hřbitov, kde na mne čeká Kristián.
"Chlapče milý, moc ti děkuji, žes mi takhle pomohl a počkal na mě, v této těžké době. Kdybys cokoliv potřeboval, tak mi určitě dej vědět, ráda ti tvou štědrost oplatím."

Pevně jej objímám a po chvilce mu začnu rukou hladit vlasy.
"Promiň." Zašeptám mu do ucha.
Ještě chvilku se objímáme, a pak Matty navrhne, jestli nechci někam svézt.

"Promiň, nechci se o tom bavit.... tady," ohlídnu se kolem a spočinu na chvilku pohledem na Kristiánovi.
"Můžem zajet třeba k tobě... teda jestli ti to nebude vadit. Stalo se toho hodně... "

Oba nastoupíme do auta. Když si zapínám bezpečnostní pás, ještě jednou se ohlédnu ke hřbitovu a můj pohled se střetne s pohledem mojí babičky. Great. Just... great.

Po cestě autem nastane trapné ticho. "Hmmm.... tak jak ses měl? Jak dlouho jsi tu zpátky?"

JÍZDA ZPĚT

Small talk během cesty probíhá tak nějak... zvláštně. Ale probíhá.

"Víno bych rád. Už dlouho jsem žádné neměl. A bude to vzpomínka na staré časy." Zamyslím se a lehce pozvednu koutek v náznaku úsměvu.

"Jsem rád, že ses měl dobře. A že se Belgie líbila. Víc mi o tom řekneš u tebe, jo? Zajímá mě, cos ten rok dělal."

Pak se Matty zeptá na babičku. "No, tak nějak... nechtěl jsem, aby mě babi viděla. Asi by jí to jen zhoršilo náladu. Stál jsem kus stranou pod jedním stromem. Ani nevím, proč jsem sem jezdil.. doufal jsem, že tě uvidím."
Proč se všechno muselo tak obrátit? Bylo nám celkem dobře, všem... Kdysi...

Dojedeme až před starou pavlač. "Mno, pořád stejné, jak si to tu pamatuji." A že těch vzpomínek mám spousty. Jak dobrých, tak těch zlých. Z některých jsem míval i noční můry. Zvláštní, co všechno člověk zažije za jedny prázdniny...

Jdu za Mattym až k jeho bytu, načež mě pozve dovnitř. "Díky." Zvláštní, jindy bych ho ze srandy přenesl přes práh nebo plácnul po zadku, ale teď si přijdu nějak... odměřený. Jako by mezi námi byla nějaká bariéra.

Matty nalije víno a opře se o pult. "Jo, to určitě máme. Nevím, kde začít... Ale napřed - všiml jsem si, žes byl na pohřbu dost skleslý. Stalo se něco? Co si pamatuji, tak si s dědou taky zrovna moc nevycházel, ne?"

Přiťuknem si vínem, tak jako za starých časů, a Matty se pustí do vyprávění o Belgii. Potěší mě, když řekne, že na mne často myslel. To já na tebe taky.

Posadím se a poslouchám jeho vyprávění. Najednou se však něco změní. Začne do sebe házet víno sklenku za sklenkou a přejde k vyprávění o svém prvním příteli. Nakonec se schoulí na zemi a brečí.

Rychle vstanu a přejdu k němu. Sednu si vedle něj na zem, jednou rukou ho pevně chytnu kolem ramen a druhou hladím ve vlasech.
"To je mi moc líto.... nevěděl jsem... nikdy jsi mi o tom neřekl." Cítím se bezmocný, nevím, jak mu mám pomoci, jak ho uklidnit. A tak ho jen pevně držím a jsem stále s ním.
"Neboj... to bude dobré.... jsem tu s tebou," šeptám mu potichu do ucha a stále jej držím.

Najednou někdo zabuší na dveře. Nereaguji a stále utišuji Mattyho. Po chvilce se však ozve zabušení hlasitější a do toho začne volat Mráčková, že ví, že je Matyáš doma. Protočím oči v sloup. "Mám se jí zbavit, nebo mám zůstat u tebe?"

Bušení na dveře neustává, a tak mě Matty pošle, abych to vyřídil.
"Dobrá." odpovím mu a začnu se zvedat. Když mi lehce chytne za ruku, tak se sehnu a dám mu pusu na tvář.

Cestou si odložím sako na židli v kuchyni a povolím kravatu. Už sahám na kliku, když Mráčková znovu zabuší. V návalu vzteku mě něco napadne - spiklenecky se ušklíbnu na svůj odraz v zrcadle a rozepnu si košili. Kravatu ještě víc povolím a hodím nakřivo.

Takto "upravený" a rozhalený otevřu dveře.
"Dobrý den, přejete si? Momentálně jdete docela nevhod." Její šokovaný pohled je naprosto k nezaplacení, mám co dělat, abych udržel vážnou tvář.

Jasně, moje tělo není vypracované a po častých záchvatech žravosti spíš dosti oplácané, ale i tak si myslím, že to babu muselo dost šokovat a něco takového nečekala.

Po pohřbu mne Kristiánek vede k autu. Najednou slyším nastartovat auto, ohlédnu se tím směrem, ale Kristiánek mi stojí v cestě. Trochu se nakloním a zahlédnu auto toho Procházkovic kluka, a v něm.... Je to možné? Trochu zalapám po dechu. Vážně se vrátil? Po tom všem, co nám provedl??!

Jsem z toho rozhozená, a tak se nechám Kristiánkem dovést až k autu a usadit. Připoutám se a vyrážíme na cestu.

Svou otázkou o posilovně mne dost vytrhne z úvah. "Posilovna? Ale kdepak, to nevím, bohužel.... Tedy ne že bych tam chtěla, jen jsem ti chtěla pomoci."

Při nabídce čtenářského kroužku mne však velmi potěší. "Ach Kristiánku, to bys pro mě vážně udělal?" Celá se rozzářím. "To bych byla moc ráda, děkuji ti, chlapče zlatý." Čtení Gvendolíny, jen pro mě! U mě v obýváku! Ach Bedřišku, škoda, že u toho nejsi...
"A jak by se ti to hodilo? Já bych si teď potřebovala trochu odpočinout a být chvilku sama, jistě chápeš... Ale mohl bys přijít třeba ve čtyři odpoledne? Udělal bys to pro mě?"

Ten Kristiánek je vážně moc hodný chlapec. Nevím, co bych dělala, kdyby tu teď nebyl. Musím mu něco připravit na zub, nějak se mu odvděčit za jeho ochotu.

Dojedeme až ke vchodu a Kristiánek mi pomůže z auta.
"Moc ti za dnešek děkuji a jsem ti vděčná, žes to pro mne všechno udělal. Pokud budeš moci odpoledne přijít, tak budu moc ráda. Jsi opravdu moc laskavý chlapec." U dveří do mého bytu se s ním rozloučím a vejdu dovnitř. Dveře za sebou opět zajistím řetězem.

Teď, když jsem tak sama, padne na mne zase smutek. Sundám ze sebe smuteční šaty a obleču si domácí modrou zástěru s bílými květy.
Nohy mne bolí od toho dnešního stání, a tak vyženu z křesla pana Mrzutého, sednu si do něj a dám se do pletení svetru pro Bedřiška, který jsem začala, když byl ještě naživu. Nějaký čas takhle hodlám odpočívat, člověk při tom přijde na jiné myšlenky a nemusí nic řešit. Až bude čas, tak začnu chystat nějaké občerstvení pro Kristiánka. Doufám, že přijde.

Mráčková je stejná, jak si jí pamatuji - drzá a ukřičená. Nevím proč, ale přijde mi, že ona prostě musí dělat scény pořád. Baba jedna bláznivá, asi se doma v důchodu moc nudí.

Když se snaží procpat do bytu, tak jí zastoupím cestu. Tss... prý postavu jako ona před porodem... Jako zakrslý tuleň snad ještě nevypadám.
Vtom však začne křičet, že si na ní troumfám či co.

"Paní Mráčková! Uklidněte se! Matyáš zrovna nemá čas ani náladu na návštěvy, takže se oba omlouváme, ale budete muset odejít." Z rukou jí vezmu talířek s bábovkou. "Za bábovku samozřejmě děkujeme, určitě Matyášovi přijde vhod, až mu vyhládne. Pošlu ho za vámi, až mu bude lépe. Nashle."

Otočím se a rychle zavřu dveře, než svými scénami zburcuje celý barák. Vrátím se do kuchyně a talíř s bábovkou položím na stůl.
"Tohle ti posílá ta tvá bláznivá sousedka. Říkala něco o tom, že máš teplé rád..." V tom mi dojde její značná narážka. Baba.

Přisednu si opět k němu na zem a obejmu ho.
"Řekl jsem, že se za ní stavíš, až ti bude líp... A co, je ti aspoň trochu líp?"

Sedím vedle Mattyho na zemi, když v tom něco zamumlá. Vypadá to, že usnul a něco se mu zdá."Cos říkal?" Nahnu se blíž k němu, a akorát slyším, jak říká Všichni se snad zbláznili. Pak mne chytne kolem krku.

"Ale notak, to bude dobré, Mráčkové si nevšímej." Asi to trochu přehnal s tím vínem, pomyslím si.
"Tak pojď, potřebuješ si odpočinout." Přehodím si jeho ruku kolem ramen a zvednu ho ze země. Pomůžu mu dojít až do ložnice, kde jej položím na postel.
"Jen lež, uvařím ti zatím tvůj oblíbený zelený čaj."

Vydám se do kuchyně a postavím vodu. Vyndám velký hrnek a krabici se sypaným čajem, který má Matty tak rád. Zvláštní, rok jsem tu nebyl, a přesto se tu stále bez problémů orientuju.

Najednou se ozve zvonek. Co to zas je?? Dojdu ke dveřím a zjistím, že tam stojí nějaký chlápek. Trošku ve mě zarazí - že by Mattyho přítel? Nápadník? Nebo jen soused? Nikdy jsem ho neviděl... "Dobrý den, přejete si?"

Do nového bytu

***

Obsah pozvánek

V kuchyni vařím čaj pro Mattyho. Trošku zaváhám, jestli si vzpomínám, jak ho připravit, a malinko se mi třese ruka. Ale vzhledem k tomu, že mě nějak neopravuje, tak to bude nejspíš dobře.

"Tak tady, pane," podávám mu šálek s čajem. "Udělal jsem si taky jeden. Koukám, že kávu tu pořád nemáš." Malé slovní pošťouchňutí. Matty nikdy nebyl kafař. A já, ač Angličan, jsem chuti kávy podlehl.

"Ehm, oblečení? Chtěl jsem se rychle zbavit Mráčkový, tak jsem si myslel, že to zabere... Ale spíš jí vyděsily moje špeky a začla šílet." Pomalu si začnu zapínat košili, abych snad Mattyho nepobuřoval.

"Mno a k tomu, kde jsme skončili... Myslím, že jsem teď na řadě já, abych vyprávěl, co se stalo." Přejdu ke stolu a sednu si na židli. Počkám, jestli se Matty usadí taky, zhluboka se nadechnu a spustím.

"Když jsi odjel do Belgie na tu pracovní cestu, tak jsem tu zůstal bydlet, jak jsi mi dovolil... Jenže pak začla prudit babi i děda. Oni se mě prostě snažili změnit a pořád mi dohazovali nějakou vnučku jejich známých... nějakou Markétu. Vrchol byl, když jednou večer někdo zvoní a Markéta stála za dveřma. Ihned jsem se sebral a šel si to s nima vyříkat, ale pořád tvrdili, že je to pro moje dobro, že mi chtějí pomoci. Pak navrhli, že mě objednají k psychiatrovi, že potřebuju odbornou pomoc...."

Napiju se čaje. Hmmm, chutná přesně tak, jak si ho pamatuju.
"Každopádně to pro mě byla poslední kapka. A i když vím, že jsem říkal, že chci dostudovat v Praze, tak jsem se rozhodl vrátit se do Londýna.... Byl jsem tu sám a .. bez tebe jsem ten nátlak prostě nezvládal. Navíc Jared odjel se Sárou zpátky do Španělska a Susan se nikdy nevrátila.. K tomu Mráčková a ty její jedovaté kecy, to se prostě nedalo... "

Na chvilku se odmlčím a ve vzpomínkách se vracím k tomu, jak mi tu bylo. Sám, v tak velkém a luxusním bytě, se sousedy, co mě považují za vyšinutého, bláznivého, nemocného... Bylo správné rozhodnutí odjet.

Takže jsem v pohodě dostudoval, dostat titul, a pak se dozvěděl o dědečkově smrti. Celou dobu jsi mi chyběl, ale říkal jsem si, že se zas třeba uvidíme. I když jsem nevěděl, jak to vezmeš. A nevěděl jsem, jestli mě ještě budeš chtít vidět."
Při těch posledních větách sklopím zrak a pozoruji svoje ruce, které drží hrnek s čajem. Upírám pohled na jeden prst za druhým a je mi trapné se dívat na Mattyho. Pak si ale řeknu Notak, buď statečný, bojuj za něj! a pohlédnu mu do očí.
"Takže asi tak... Mám tě rád, ale ten rok bez tebe bych tu nevydržel." Vší silou se nutím dívat stále na něj, nesklápět hlavu, a čekám, co mi odpoví.

Nuda v domě

***

***

Vnucená návštěva

Sedíme s Mattym u stolu a on mne drží z ruku. Vypadá to, že vše zas bude dobré... Snad. Vtom však někdo zaklepe na dveře. Zas??! Myšlenky mi zaběhnou k Mráčkové. Pořád bude otravovat, baba jedna..

Podle hlasu, co se ozývá ode dveří, je to ale nějaká dvanáctiletá holka. Dafuq?
Slyším, jak Matty zvýšil hlas, a pak už jen klapnutí dveří. Otočím se k němu, ale do kuchyně vejde ona slečna, které je víc jak dvanáct, celá v růžovém, blond vlasy, kabelka, jehly... prostě dámička.

Zmateně se podívám na Mattyho a pak zase na ní. On někoho čekal?
To už mi ale podává ruku a představuje se jako Mercedes. "Ehm... ahoj, Jake."

Z Mattyho tónu poznám, že slečna, která rozhodně není sličná, není ani zvaná.
"Kafe? To tu nemáme, oba pijeme jenom čaj." Ukážu směrem na naše hrnky.
"A oba za deset minut vyrážíme do práce, takže jsme vás rádi poznali a nashledanou." Doprovodím jí ke dveřím od bytu, které otevřu a čekám, až odejde.

Když už je pryč, tak zabouchnu dveře, opřu se o ně zády a vyprsknu v hlasitém smíchu. "Co TOHLE bylo zač?" šklebím se na Mattyho. "Sotva ti zmizím, tak si sem zveš lehčí dámičky, jo?" dobírám si ho.
"Tedy pokud to vůbec dámička byla!" Pořád se musím hlasitě smát, a je to po dlouhé době poprvé, co se takhle od srdce směju.
Možná... možná se vše vrátí do starých kolejí.

Tak se zaberu do pletení svetru, že přestanu vnímat čas. Když se však podívám na hodiny, tak se vyděsím. "Propáníčka, to už je tolik??!"

Rychle vstanu, odložím pletení a trochu se upravím. Pak začnu připravovat pro Kristiánka nějaké občerstvení - chlebíčky, chuťovky. Musím trochu improvizovat, protože tu nemám moc zásoby jídla. O nějakých sladkostech nebo oříšcích si můžu nechat jen zdát, s Bedřiškem jsme nic takového nejedli a nechodily k nám návštěvy, kterým bychom něco takového mohli nabídnout.
Příště musím něco koupit, jeden nikdy neví. Udělám si v hlavě poznámku.

Chlebíčky odnesu na stůl v obýváku a pustím se do jednohubek. Najednou se ozve zaklepání. To už je Kristiánek tady?
Rychlými krůčky cupitám ke dveřím, ale než je stihnu otevřít, zaslechnu hlas fúrie. Jarmilko? Bábovku?! V uších mi to vše zní jako volání sirén. Co ta po mě může chtít?

Mám chuť neotvírat, ale zase nechci, aby třeba řekla Kristiánkovi, že nejsem doma. Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře.
"Dobrý den, přejete si?" odseknu možná trochu prudčeji, než jsem původně zamýšlela. Ale jedná se o Mráčkovou, uklidňuji se, na tu není špatně zamýšlených slov nikdy dost.

K mému úžasu opravdu drží v ruce bábovku, která ihned zavoní ke mě do bytu. Jsem z toho celá zmatená, a tak na ni jen tázavě hledím přes své brýle a čekám, s čím zas přijde.

Nenene, doprovodit se nenechám

Stojím ve dveřích a zírám. Doslova zírám. Mráčková spustila, jak nemám být dnes sama, jak jí je smrti manžela líto, že mi chtěla upéct bábovku atakdále... Je to snad nějaký hloupý vtip?! Chce si ještě víc užívat mého utrpení a ponížit mne, jak jen to jde?

Jsem stále v šoku, když k nám přiklopýtá nějaké zmalované děvče a vrazí nám do rukou zelené letáčky. Prý Mercedes, pche. Při Kamilčině poznámce, že ona je Trabant, se přidušeně zasměji a zamaskuji to zakuckáním.
Najednou mi to dojde. Zbyla jsem sama. Samotná, proti tomu mladému plevelu, co zapouští kořeny v našem domě. Já ztratila Bedřiška, Mráčková ztratila tu její Evženii.... Možná... Možná, že když spojíme své síly, budeme v boji s tím plevelem úspěšnější.

Slyším jí, jak se celá rozohňuje a křičí "Bordel". Ano, to je ten správný přístup, ten správný spojenec.

"Děkuji ti, pojď dál." Trošku odstoupím od dveří, aby mohla projít.
"Jsi hodná. Dala by sis kávu? Nebo čaj?" Provedu jí do obýváku, kde ji usadím, a pak přejdu do kuchyně dát vařit vodu. Rukama se opřu o linku.
Jarmilko, musíš být silná. Toto je zoufalá doba. A zoufalá doba si vyžaduje zoufalé činy.

Když mne záchvat smíchu přejde, vrátím se do kuchyně ke svému čaji. Ten už je ale úplně studený. A jak tak koukám, tak Matty už svůj dopil.
Dopiju tedy i ten svůj a hrnek postavím do dřezu. Pak k němu přejdu a obejmu ho.

"Jsem rád, že jsme se zas potkali, doufal jsem v to... " Opět ho držím a objímám a je to úžasný pocit. Přimáčknu ho víc k sobě. "Chyběl si mi," zašeptám mu do ucha.

Pak se od něj ale odtáhnu a vezmu si sako, které jsem předtím odložil na opěradlo židle.
"Mno nic, nebudu tě déle zdržovat. Díky moc za pozvání, budu rád, když tě zase uvidím. Číslo mám pořád stejné."
V hotelu mám zaplacený pobyt na tři dny a budu rád, až ze sebe sundám ten smuteční šat. Možná se naložím do horké vany, po tom všem, co se tu děje, si trochu relaxu zasloužím.

Opírám se o kuchyňskou linku a čekám, až dovaří voda na čaj. Pak si vzpomenu na chuťovky a pustím se do jejich dokončení. Konvice cvakne, a tak přeliji vodu do konvičky, do které hodím tři pytlíky mého oblíbeného čaje Sága.

Nechám čaj vylouhovat a během toho stačím dodělat chuťovky. Změřím si je kritickým pohledem. Nic moc extra nevypadají, ale snad budou Kristiánkovi stačit.

Najednou se ozve Mráčková z obýváku. Co? Jaká okurka? Co to blábolí? Pak mi to dojde! Ta sůva mi ujídá chlebíčky pro Kristiánka! No to teda ne, to ne ne ne! Jsem celá rozčilená, ale pak mi to dojde: Zapomněla jsem na okurku! Ještě, že to Kristiánek neviděl, co by si pomyslel??

Vrátím se i s čajem do obýváku.
"To jsi hodná, že sis všimla. Nabídni si, jestli chceš, tenhle musím dát pryč. Ještě, že ho neviděl Kristiánek."
Aha, tak na tu okurku si musím dát příště pozor.

"On má za chvilku přijít předčítat mi z jeho nové Gvendolíny. Chceš si ho taky poslechnout?"

Matty se se mnou rozloučí a já se tedy vydám zpět k hotelu. Na chodbě ještě zaslechnu o patro výš nějakou potyčku, ale moc jí ani nevnímám. V tomhle domě nebyl nikdy klid.
Nasadím si své tmavé brýle a vyjdu na ulici. Zašmátrám v kapse a vylovím krabičku cigaret. Pak si ale vzpomenu, že stejně nemám oheň. Zamířím tedy do nejbližší trafiky a koupím si sirky.

Je celkem krásný den, takže si připálím a místo do hotelu zamířím do parku, kam mi Matty prvně vzal, když jsme se poznali. Posadím se na tu samou lavičku, kde jsme seděli, a přemýšlím.

Co bude dál? Měl bych si najít práci... Tady? Nebo v Londýně? Nebo někde úplně jinde? Dokouřím a zalituji, že tu není Starbucks na každém rohu, jako u nás. Pořádný kafe by teď opravdu bodlo.
Ještě chvilku sedím na lavičce a přemítám. Rozhodnu se, že si po zbytek dne dám oraz a zítra se porozhlédnu, jestli by se tu nějaká zajímavá práce našla.

MHDčkem dojedu do hotelu, kde ze sebe shodím oblečení a během toho, co se mi napouští vana, se pořádně najím. Celý den jsem nejedl, tak mám co dohánět.
Vlezu si do vany a snažím se relaxovat. Hlavou mi ale víří spousta myšlenek, a tak zase vylezu, dojdu si do batohu pro knížku, přičemž zanechávám mokré stopy na podlaze, a i s knížkou si vlezu zpátky do vany. Začtu se a přestávám vnímat, jak ubíhá čas.

Mám chuť na pizzu

Abychom si to srovnali:

Je přibližně 18. hodin

Ve vazbě

***

Konečně přijde Kristiánek, a tak prolomí trapné ticho v pokoji, přerušované jen mlaskáním Mráčkové. Odcupitám otevřít dveře.

"Kristiánku, jsem tak ráda, že už jsi tady! Pojď dál, pojď." pobízím ho dovnitř. Když vejde, tak za ním zavřu dveře a vydám se za ním do obýváku.

Jak vidím, tak už se seznamuje s Mráčkovou.
"Mno, jsem ráda, že už jste se seznámili. " Změřím si Mráčkovou pohledem. Důra jedna stará. Než se však naděju, zhltne Kristiánek chlebíček a začne s předčítáním. Sednu si tedy do křesla a zaposlouchám se.

Ach Gvendolína... kdybych tak zas byla mladá a prožívala to, co ona. Být zas krásná a zamilovaná.... Co to plácáš, Jarmilko?! Holka má hlavu pomatenou, neví, kterého si vybrat... Ale i tak je to krásné čtení. Co bude s Gvendolínou dál?

To se nedozvím, protože Kristiánek zakašle a přestane číst. Podívám se na něj a vidím, jak se k němu Mráčková naklání. Baba jedna stará hluchá, ještě že já takové problémy nemám.

"Vidíš to, Kristiánku, úplně mne zaskočilo to tvé krásné čtení, že jsem ti zapomněla nabídnout něco k pití. Moc se omlouvám."
Vstanu a zamířím do kuchyně. "Dáš si s námi čaj, nebo kávu? Nebo tu je v lednici ještě nějaké pivo po Be... nějaké pivo." zajíknu se. "Dal by sis?"

V kuchyni připravím požadovaný nápoj, do druhé ruky vezmu tác s chuťovkami, a vrátím se do obýváku. Hned ve dveřích se však zarazím. Ona s ním snad koketuje??! Co to má být? U mě doma! Kristiánek je jenom můj!

"Tady máš, Kristiánku," podávám mu pití tak, abych ruku nacpala mezi něj a Mráčkovou. Tác s jídlem položím před něj na stůl. "Nabídni si, určitě ti z toho čtení i vyhládlo."

Najednou někdo zazvoní. Sotva jsem dosedla a zas se pracně zvedat... Než se však vyhrabu z křesla, Kristiánek vyběhne ke dveřím. Určitě chce co nejdál od Mráčkový. Škodolibě se uchichtnu.

Ode dveří slyším nějaké hlasy. "Kdo to je, Kristiánku?" Vůbec nikoho dnes nečekám... Že by někdo přišel vyjádřit upřímnou soustrast? Nebo se vrátil ten floutek vnuk? Vtom však do obýváku vtrhnou dvě velmi spoře oděné slečny, jedna dokonce nahoře bez. Po chvilce se však zase obléká.

"A vy tu chcete jako CO?"
Slyším, jak jedna z nich říká Klidně jí vyhoď, nebo s tím můžem jít ven.
"Coo? z mého bytu mě vyhazovat? Co to je za holotu? A VÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉN" zařvu poslední dvě slova z plných plic.
Na dívky to evidentně nezabírá, tak vytáhnu z kumbálu koště a obě je vystrkám až ke dveřím a následně z bytu na chodbu. Hodím na ně ještě jeden nasupený pohled a dveře zabouchnu.
"Táááák! prohlásím a opráším si ruce. A lůza je z bytu venku. To by bylo... Kristiánek je teď jenom náš. Určitě nějaké zvrácené fanynky... Ale jak ho našly?

Vrátím koště do kumbálu. "Kristiánku, ty dívky.. Ony přišly za tebou? Jestli ano, tak bych tě nerada zdržovala. Ale pochop, nic takového u sebe doma nechci."
Jsem celá rozčilená a cítím, jak mi stoupá tlak. Žuchnu sebou do křesla a do pusy si nacpu poslední chlebíček.

Propuštění z vazby

Se starými