Piráti
hrálo se Dvakrát týdně
od: 18. května 2011 13:41 do: 23. února 2013 10:59
Dobrodružství vedl(a) Zbyhněv
| |
 |
|
| |
 | Tortuga Rychle se proplétám tmavými uličkami, které charakterizuje pach alkoholu, moči a zvratků. Miluju tenhle přístav, kde nikdy není ticho. Odevšud se line řev, zpěv, sprosté nadávky, milostné vzdechy a podobně. Tady se nikdy nespí a pokud ano, tak jedině ve dvou. Přístav žije za každé denní doby. Mířím k nejoblíbenějšímu a nejhojněji navštěvovanému lokálu nevalné pověsti. Ovšem nevalné pověsti dle měřítek slušně vychovaných dam. Takže pro mě spíše naopak. Otevřu dveře a předtím tlumený hluk se stane takřka ohlušující. Spokojeně se usměju a rychle zamířímk výčepu, zatímco zběžně prohlížím osazenstvo. Třeba mi někdo padne do oka a zaplatí panáka, případně pozvu já jeho. Přes pult se nakloním k barmanovi, aby mě vůbec mohl slyšet a zařvu mu do ucha: "Panáka rumu, džbánek červeného vína a něco k jídlu, nejlépe něco, v čem nelezou červy ani podobná havěť." Pak ukážu směrem k jednomu z volnějších stolů, aby bylo jasno, kam že se hodlám usadit a kam chci objednávku doručit. Na místo se proderu s menšími problémy a spokojeně se usadím. Ten všudypřítomný cvrkot je nesmírně uklidňující, jako by byl člověk zase doma. Rozhlížím se a čekám, až bude konečně čím spláchnout prach na jazyku. |
| |
| U zelený chobotnice, večer 18. května LP 1681 Byla to jedna z nejvyhlášenějších palíren v Tortuze. Jednonohý Pierre, kterýmu to tady patřilo, zde vybudoval svou živnost... a časem jste tu mohli narazit takřka na cokoliv a kohokoliv z toho co jste hledali. Onoho večera zde bylo poměrně rušno, protože do přístavu dorazilo pár lodí s kořistí, a dost z jejich posádek se rozběhlo po městě, aby prolili svou odměnu hrdlem. Nutno říci, že příchod oné čupr bloncky nezůstal bez odezvy... bylo znát v jejím pohybu a nenucenosti, že jí toto prostředí nedělá nejmenší problém. Jistá koketérie v každém jejím gestu dávala tušit, že tahle ženská umí své tělo náležitě použít, tedy pokud je toho zapotřebí. Objednala si, a určila i stůl kde si hodlala pití i jídlo užít. Sotva si sedla a čekala na kulhajícího Pierra až objednávku donese, když tu si k ní přisedl jakýsi poměrně zhulákaný námořník. Táhlo z něj jak ze skotský palírny, a nečekal na nic... Hej, Pierre! Tohle je na mě! Kráska je mým hostem! Pak se otočil k bondýnce s jakýmsi prstenem v ruce. Zašpásujem si, a je tvůj. Říkaj mi Charlie, a rozhodně nebudeš zklamaná... Ta scéna nebyla v tomto podniku nijak výjimečná, ale přesto si Diana povšimla, že je opodál pozoruje jakýsi tmavovlasý švihák s kordem u pasu... |
| |
| U zelený chobotnice, Tortuga Spokojeně čekám na jídlo a především pití, když si přisedne onen námořník, který je zdá se již značně posilněn. Po jeho nabídce si zamyšleně podložím hlavu a naoko chvíli zvažuji. "Podívej drahouši, tvá nabídka mi opravdu lichotí, na panáka se dám pozvat ráda, ale na špásování nemám momentálně náladu. Mám hlad a žízeň, jinak mi nic nechybí. A navíc..." sjedu námořníka mírně znechuceným pohledem. "V tomhle stavu bys těžko předvedl něco, co by mě mohlo zaujmout. A namáhat se kvůli jedný tretce, to se mi taky nechce. Zřejmě sis mně s někým spletl, lehký děvy jsou nahoře na pokojích, tak si tam skoč." Naši debatu považuji za uzavřenou. Dál si námořníka nevšímam a poohlížím se po nějaké příjemnější společnosti, především společnosti méně podroušené. Na chlapíka s kordem rozpustile mrknu. "Tak kde to vázne, mám žízeň!!!" připomenu se hospodskému. |
| |
| U zelený chobotnice, Tortuga Od toho seňora s výrazným španělským přízvukem je to opravdu milé, že mi takto nabídl záchranu. Koneckonců proč ne. Jakmile si přisedne, neváhám vstát, dojít až k němu a vtisknout mu vášnivý polibek. Po poměrně dlouhé chvíli, co polibek trvá si zase spokojeně sednu zpátky: "Kde jsi byl tak dlouho, už se mi tu začínalo stýskat." a usměju se takovým způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, po čem přesně se mi to vlastně stýskalo. Pak se přes stůl nakloním opět k Jacovi a hbitě mu ze "svého" talíře uzmu kus kuřete. Pak zašeptám tak, aby to slyšel jen on. "Hlavně už mi neříkej Bety, to je jméno jak pro polštářového psa nějaké anglické lady." není to řečeno nijak zle, spíš s úsměvem. "Jmenuji se Diana, což teda není o moc lepší, ale dá se to svádět na antickou bohyni lovu a já lovím ráda." zas ten významný pohled, po kterém si naliji ze džbánu víno a zhluboka se napiju. Pak pokračuji v jídle a konverzaci: "Jinak co se lodi týče, taky by se mi nějaká šikla, nehodlám tu trávit mládí a celkově mi poslední dobou vadí, když se země pod nohama nehoupe." |
| |
 | U Zelený Chobotnice... Plavil jsem se poměrně dlouhou dobu pod kapitánkou Ritou na lodi Halcón... Avšak s tou lodí ta nějak nevyšlo a tak jsem skončil zpátky v Tortuze, jenže ne sám... Semnou se vylodil Jac, kterej hned šel zjišťovat kde by se dala splašit loď. Sám sem taky obešel pár hospod, ale po bezvýsledném ptaní jsem zamířil k Zelený Chobotnice, kde jak doufám najdu Jaca a jak ho znám tak i s nějakou "slečnou"... Vstopil jsem dovnitř a hned mě přivítal typický puch chlastu, tabáku a potu... Hned jsem začal hledat Jaca a našel jsem ho s pusou v kuřeti, s blondýnkou, která s ním oprávě vede nějaký rozhovor... Zamířím knim a už zdálky mávnu na Jaca. Ztěžka dosednu na volnou židly a podrbu se na holé hlavě, opilce motající kolem si zatím vůbec nevšímám... Nazdar! Tak co zjistils něco? Vyvalím na Jaca a můj výraz napovýdá, že já jsem neuspěl. Poté se otočím k blondýnce a představím se: Julio Siqué, ale říkejte mi Tornado! V pozdravu mírně skloním hlavu a mávnu zdviženým prsem na hospodskýho se signálem, že chci pivo... Potom se konečně podívám na opilce, potácejícího kolem, který projevuje nadprůměrný zájem o bloňďatou slečnu a zamračím se Otravuje tady nějak? Jsem vysoký a to tak, že celkem dost - mám něco málo přes 2 metry, ale nepatřím mezi takové ty vyhublé týpky. Už od pohledu je jasné, že jsem rváč - tělo mám pokryté vypracovanýma svalama. Jsem holohlavý a mám krátké tmavé vousy (viz. ikona), mám zelené oči a tvrdý výraz ve tváři. Na sobě mám kožené, černé boty a volné plátěné kalhoty, sepnuté masivním koženým páskem. Přes levé rřameno má kožený řemen, který drží pásek a spevňuje tím držení kalhot. Za pasem mám širokou šavly a obyčejnou piostoly... |
| |
| U zelený chobotnice, Tortuga Když si přisedne ten holohlavý pořízek, se zájmem si ho prohlídnu a musím uznat, že by za hřích stál. "Tolik pěknejch chlapů pohromadě, to se v tomhle pajzlu jentak nevidí." zhodnotím situaci a pak se nově příchozímu představím. Když se opilec odpotácí, cinknu svým pohárem do toho Jacova. "Opravdu moc díky za tak spásný nápad, ušetřil jsi mi spoustu nepříjemností. Nerada bych se dneska porvala." opět použiji jeden ze svých odzbroujících úsměvů. "Takže pánové, evidentně se nikomu z nás nechce zdržovat na pevnině. Navrhuji poptat se v přístavu při nejbližší možné příležitosti." Navrhnu s pozdvihnutým obočím. Když mně pak Jac osloví Di, malinko se ošiju, ale zřejmě z něj žádné lepší oslovení nevykřesám. Diana je dlouhé. Časem se zkusím zmínit o svém přijmení, z něj se zkratky a přezdívky dělají líp. Když zachytím Jacův zamyšlený pohled za moje záda, neváhám se ohlídnout. Se zájmem si tmavovlásku prohlídnu od hlavy k patě a otočím se zpět ke stolu. "Hmm, máš vkus, není špatná." olíznu si podvědomě rty s výrazem mírného zamyšlení. "Jestli ji hodláš zneuctít, tak přidej, ráda bych se odtud dostala co nejdřív. Je zázrak, že se to tu ještě neservalo." Zhodnotím situaci a kopnu do sebe dalšího panáka. |
| |
 | Peníze, se kterými se mi podařilo prchnout, se pomalu rozkutálely. Nějakej ten úplatek, abych vůbec stihl naskočit na palubu, na pevnině jídlo a nocleh. Z lodi mě nekompromisně vykopali tady na tomhle ostrově. Přece jen jsem spíš suchozemská krysa, jak mi neopomínali říkat, a koně prostě na palubě nevedou. Vyzvedli si tu nějaký jiný chlápky, či kdo ví co, a já zůstal v doku. Naštěstí se vším, co jsem si stihl vzít s sebou. Není toho moc. Upravím si opasek s kordem a dýkou, narazím si třírohý klobouk víc do čela. I když plavba byla dlouhá a náročná, pořád mám dojem, že sem moc nezapadám. Je to tím, že se na mě hadry nerozpadaj? No, co bude zítra, to musím vyřešit asi až ráno. Můj režim skončil a svoboda - úplná, bez rozkazů - je nezvyklá. Netušil jsem, že bude smrdět jako latrína. Ale... otroci a jejich prodejci nesmrděli o nic hůř. Všude je boží dopuštění a ve mně se ozývá smysl pro čistotu a pořádek, co mi mlátili do hlavy ve Španělsku. Je to ironie osudu, vlastně celá má existence je, ale ovládnu se a vzpomenu si na doby, co mám hlouběji v paměti. Pořád se mi to nezamlouvá, protože celej ostrov bych dal pověsit a nikdo by se na mě nezlobil, ovšem otupí to vnímání a moc dobře vím, že vykřikující ožralové a kurvy v uličkách jsou ta lepší možnost. Ve dveřích hospody se srazím s někým, kdo měl aspoň tolik slušnosti, aby šel blejt ven. Tak tak uteču, za zády mi zní šakalí vytí. Hospodu si přehlídnu pohledem jako toreador arénu. Dlaň v rukavici mám na jílci, druhou rukou chráním skoro prázdnej mešec a tvářím se, že jestli se mě někdo jen dotkne, bude za zlomenou ruku ještě děkovat. Když na sobě nemám důstojnickou uniformu, nejsem si tak jistej, jak na mě budou reagovat. Poznají to? Byl jsem doma inkognito jenom proto, že nad takovou šíleností nikdo nepřemejšlel? Do baru totiž nevstoupila žena. Ne na první pohled. Spíše mládenec, snad ještě dítě, protože mu nerostou vousy, ale už vysoký a dle pohybů vycvičený, opálený a s tvrdými rysy v tom významu, který nedokáže zjemnit ani to, že nemá držku jako barakuda. Polodlouhý tmavý vlasy pod třírohým kloboukem stažený dozadu, na tváři jizva. Dále kabátec s krátkým rukávem a pod ním volná košile, dalo by se říct, že v kontrastu s jinejma ještě bílá nebo aspoň světlá, tmavý gatě a vysoký boty. Jsem přece chlap. Tak proč na mě támhleti u toho stolu tak civí? Chvíli dělám, že si toho nevšímám, ač mě jejich oči šimraj na zátylku. A pak, když už ztratím jejich zájem, se ohlídnu přes rameno. Tihle vypadají střízlivě, asi mi nezbude nic jinýho, než to zkusit tady. Hlavně pryč odsud, nebo přísahám, že tu hospodu podpálím. Určitě by planula mocným plamenem, zásob kořaly na to mají dost. Takže než si objednám, nenuceně se otočím a zamířím za nima. V celkovým postoji je jistá ostražitost, ale ne bojovnost. Ne, nejdu si s nima nic vyřizovat, od toho jsou tu jiný. Třeba ten, co se mi připletl do cesty s tím, že mě poplácal po tváři a říkal, že mám ksichtík jako dětská prdelka. Taky ho poplácám po tváři, načež ho překročím. Doufám, že je dost mimo na to, aby mi neskočil do zad. Nechci se tu rvát, protože je mi jasný, že takovou přesilu nedám. Čert ví, kolik tu má kamarádíčků. Přizdisráči jich mívaj v temnejch koutech dost. "Vypadáte střízlivě," uvedu se dle mě lichotkou poněkud nakřáplým hlasem. Možná mi teprve zmužní? Anebo taky ne, zblízka vypadám o dost starší. "A na rozdíl od zoufalců okolo i schopně. Jsem Alvado Alvarez a hledám někoho, komu bych nabídl do služeb svůj kord." Nezní to zoufale, je to prostá nabídka, sázka na jednu kartu. Levačku mám pořád na jílci, ale spíš si zbraň přidržuju. Je to zvyk. Zvlášť když čekám, jestli mě ten idiot za mnou nepřetáhne židlí. |
| |
 | Společnost U chobotnice Tak spásný nápady, to je moje... zvlášť když jsou na pomezí šílenství a geniality. Protože tyhle dvě věci se dost těžce rozlišují. Zareagoval jsem na Dianinu poznámku, k níž vzápětí přidala další ohledně té krásky za ní. Kur*a, ta se s tím opravdu nese*e! Takový ženský přímo žeru. Ale jdi ty, klátit ženu přímo tady? Co si to o mne myslíš? Já jsem přeci snílek a poeta, zvláště ohledně dobývání ženských srdcí. A navíc bych řekl, že momentálně se ti nevyrovná. Vzápětí jsem svá slova doplnil lehkou uklonou směrem k tomuhle blonďatému zázraku... ale opravdu jen lehkou, protože mi došlo že tahle děva jde rovnou na věc. Zrovna jsem chtěl navrhnout cestu do přístavu, když k našemu stolu přišel mladík s dívčí tváří... nebo dívka s tváří chlapce... Možná jsem toho vypil příliš, ale nějak jsem se nemohl rozhodnout jak to doopravdy je. A tak jsem použil osvědčený trik... Když nevíš co, tak si zatrumfuj! Koukl jsem na tu osobu vědoucím pohledem, a spustil. No, zrovna valíme do přístavu a rozhodně bychom tě brali, ale myslím že je třeba hrát s čistými kartami... tak jak tomu bývá mezi společníky zvykem. Takže jsi TEN, či TA Alvaréz? Ne, že by na tom sešlo... spíš je důležité nakolik se ti dá věřit. Přitom jsem hodil real Pierrovi... a pohnul se směrem k přístavu... |
| |
| U zelený chobotnice, Tortuga Lichotky mi opravdu dělají dobře, ostatně které ženě ne. "Tak snílky a poety, ty já mám nejradši a gentlemany, ty úplně baštím" konstatuji jako reakci jak na slova, tak na úklonku. Pak vstanu a plácnu Jaca po zádech: "Díky za pozvání, příště platím já. Teď bysme se měli někam pohnout." Když začne zpověď mladíka, zamyšleně dotyčného pozoruji. "Hmm a není to jedno, jestli ona nebo on? Dvě zdravý ruce se hodí vždycky a na lodi zvláště. A když je navíc doprovází takhle rozotmilý balení, nejsem proti" usměji se na poněkud příliš horlivě se tvářícího mladíka, který možná mladíkem není, ale s tím si hlavu vůbec nedělám. "Tak panstvo, jdeme! Venku se nám bude povídat líp, tam se možná i uslyšíme." protáhnu se těsně kolem Jaca, spiklenecky na něj mrknu a zamířím k východu. Čekám, že mě zbytek následuje. |
| |
| Podívám se tomu, kdo mi odpověděl, zpříma do očí. Mám se urazit? Ve Španělsku se o tom nikdo neopovážil pochybovat. A teď mám vykládat, jak se věci mají, cizímu chlápkovi? K dění v hospodě stojím bokem, tak koutkem oka zkontroluju, co se děje a jestli se hlavně neděje něco proti mně, a založím si ruce na prsou. Na prsou... Kdybych ženská byla, asi bych na tom měla být spíš jako ta blondýna. I kabátec by tyhle vnady odhalil. Holka má pravdu, není to jedno? To jim tu mám vysvětlovat, že někdy člověk prostě není to, jak se cejtí? Ale jak to, kurva, poznal... V posraný zaplivaný hospodě, kde není pořádně světla. Nikdy se mě nikdo neptal! V tmavých očích mi kmitne plamen, zamračím se. "Dáma má pravdu. Já můžu přísahat na svou čest a na svůj kord, že pokud mě nepodrazíte vy, nepodrazím já vás. Ale přísahat na něčího ptáka se mi fakt nechce," ušklíbnu se trochu, a když se blondýna zvedá s tím, že je načase vypadnout, oči mi mimoděk sklouznou k výstřihu košile. Ale uhnu jí z cesty, protože mě zajímá, co na to fousáč. |
| |
| Jdeme...? Poslouchám dění u stolu a usmívám se Jo loď splašit potřebujem... Dodám jenom na souhlas a podívám se směrem, kde Jac zřejmě spatřil další oběť. Vykulím oči: Buď se Jac zbláznil nebo má lepší oko než já, protože já tam vidí akorád mladíka s trochu ženskými rysy... Mladík si všiml našich pohledů a jde přímo k nám, ruka na kordu...spozorním a poposednu si na židli. Alvado Alvarez..? Hmmm Potom co se nám mladík představí se Jac zeptá na pohlaví příchozího načeš Diana i Alvado začnou oponovat a přesvědčovat, že pohlaví není důležité... Místo slov se mi z úst začne drát smích...hluboký a hlasitý smích. Ostatní se na mě překvapeně podívali, ale já se dát směju a pak bouchnu rukou o stůl, což konečně přeruší můj smích Přísaha na kord je dobrá. A "ptáky" můžeš nechat v klidu... Stačí už Jac! Znovu se zasměju, ale to už Diana vstala s cílem pokračovat v rozhovoru venku... Pokrčím rameny a vstanu: Tak jo vy dva, pohněte! Zavelím a pochechtávaje odcházím za Dianou... |
| |
| Kurz: přístav Vyhnutí se odpovědi o stavu věci mne utvrdilo v podezření, že ta stará finta zase zabrala. Ale co, každý má svá tajemství. Třeba časem ukáže jak se věci mají. Musel jsem se zasmát, když na mě spustil, či spustila bandurskou. Inu což, tuhle přísahu beru! O tu mi šlo především. A ohledně toho ostatního, doufám že i to vyjde časem na povrch. Tady blonďatá dáma má samozřejmě pravdu, tvůj kord se hodí. Ovšem nesmíš se na mne zlobit, pokud budu mít někdy problém s tvým rodem při oslovení... Alvarez. Takže vzhůru do přístavu! S tímto zvoláním jsme se vyřítili z knajpy... |
| |
| K přístavu Když zaslechnu Tornádovy poznámky, musím se začít smát. "Už radši nechte ptáky ptákama a jdeme, nebo se tam nedostanem ani za týden. Nehledě na to, že na veškeré ptactvo jsem tu odborník já." neodpustím si poznámku na závěr. Počkám, než se doštrachaj ostatní. Pak se zamyšleně prohrábnu blond loknami. "Tak přátelé, měli bychom si ujasnit, co vlastně hledáme. Jestli nějakou rozvrzanou bárku, nebo něco většího a rychlejšího. Já osobně hlasuji pro to druhé, ale partu trhat nebudu, když už jsme se tak složitě dohledali" pokrčím rameny, založím si ruce a čekám až se zbytek vyjádří. |
| |
| Taky se uchechtnu, když holohlavec prohlásí, že ptáky můžu nechat v klidu. Já nemůžu za to, že mi ho příroda jaksi nenadělila, i když by podle všeho měla. Prostě něco nevyšlo, jak mělo. Já totiž vím, že mi do ruky patří zbraň a na ruce zas krev. Ta druhá strana barikády je mi naprosto cizí a nepochopitelná. Už jen představa, že bych si na sebe vzal to, co tady ta holka, je nechutná. Připadal bych si jako buzerant. Moc jsem nepobral, proč by měl mít fousáč problém. "Je to jednoduchý. Nebo snad chceš říct, že vypadám jako baba?" zeptám se poněkud zostra, ale zase to pro mě není taková urážka do krve, že bych musel sahat po zbrani. Spíš tím jasně dávám najevo, že mě to docela namíchlo. I když hledám společnost, zas to nemusí bejt někdo, kdo mě bude ponižovat. Kurva, já snad vím, co jsem, ne?! Donutím se znít trochu mírněji, ale temperament probublává ven, hlas mi tím po pár tónů klesne, ale není to pouze pokus, je to fakt. "Jsem chlap, tak se podel toho zařiď." Je mi jasný, že bez lodi se odsud nedostaneme a že ti, co tu jsou, maj s loděma větší zkušenosti než já. To znamená ví víc než to, že to pluje na vodě, jsou tam plachty a kormidlo a kapitán mívá lodního papouška a... A asi se to budu muset velmi rychle naučit. Proto mlčím a odhaduju, nakolik se jim dá věřit. Okrást mě skoro nemají o co, spíš to vypadá, že my budem krást loď. Pochybná partička je furt lepší než šibenice. |
| |
| Směr: Přístav... Venku jsme se začli dohadovat jaká loď by se hodila a nikdo asi nemyslí na koupi... No pokud jde o mě bral bych nějakou menší a rychlou, vzhledem k tomu, že nikdo namá peníze na koupi budeme si muset k ní dopomoct sami a velká loď s deseti-členou hlídkou už je celkem problém... Zamyslím se a zazubím se na Jaca Hele Jacu... Co takhle najít loď s 3-4 členou hlídkou a zařídit to jako tenkrát s Ritou? Zavzpomínám na krádež lodě, dobrou posádku, Ritu, na Jacovo postřelení a následné vyprazdňování zásob rumu a usměju se... Čekám jak se Jac vyjádří - přece jenom plánování nechávám na ostatní a mezitím si prohlížím Alvada/Alvadu Hmmm něco ženského tam je...to jo, ale jde vidět, že je to dosti potlačený a že se sama/sám povačuje za "Trojnožce"... |
| |
| Cestou, počátek noci Myslím, že to můžem pustit k vodě, Alvarez. Máme teď na práci důležitější věci. Dodal jsem tónem, který označil debatu na toto téma za ukončenou. Ani v nejmenším nepochybuju o tvém umění zacházet s kordem, a o tvé odvaze. Když Tornado zavzpomínal na náš minulý přepad, který jsme mimochodem provedli kousek odtud v Port-de-Paix asi před měsícem, zvažoval jsem možnou úspěšnost opakování té akce znovu. Jakmile jsme dorazili do přístavu, hledal jsem nějakou menší loď s noční hlídkou tak 3-4 chlapy, pro opakování staré finty... při níž dělá Diana opilou lehkou děvu vloudící se na palubu, a Tornado jejího žárlivého přítele. V této fintě my zbylí čekáme na svou chvíli někde za bednami v přístavu. Dále jsem sledoval jestli v přístavu nenabírá lidi nějaká obchodní briga, či ještě lépe brigantina... na tu bychom se normálně nechali najmout, a při plavbě bychom se jí zmocnili na otevřeném moři. Při této variantě bychom samozřejmě museli někoho z posádky přesvědčit aby se dal k nám. V přístavu se tedy rozhlížím a monitoruju terén... |
| |
| Přístav Tortuga Jak se tak Jac i ostatní procházeli po molech přístavu, spatřili mnoho věcí... Mimo jiné to, že spousta lodí zde uvázaných rozhodně nebyla obchodní plavidla, protože nesla až příliš mnoho děl. Avšak nepatřili ani k žádné oficiální vojenské moci. Tyto lodi rozhodně nečekali na pár chytráků, kteří by se jich chtěli zmocnit. Patřili korzárům, pirátům či možná pašerákům. Bylo jich tady tolik z důvodů toho, že Tortuga je svobodným přístavem... kde se nikdo nikoho příliš neptá. Ohledně Jacova plánu zde kotvili tyto lodě... pinasy... hlídka 2 muži španělská La Furia s 6 děly francouzká L' Intrepide s 6 děly šalupy... hlídka 3 muži holandská obchodní Amsterdam se 4 děly anglická obchodní Ranger se 6 děly francouzká obchodní ozbrojená La Rose s 8 děly dále muže nabírající... anglická obchodní briga Interceptor s 8 děly anglická obchodní ozbrojená briga Compass Rose s 10 děly holandská brigantina Uragán s 8 děly ... k tomu pár různých lodí po zuby vyzbrojených a nabírající námořníky... zde je ovšem vyhlídka na zajmutí lodi na moři nulová... |
| |
| Přístav Musím uznat, že s touhle bandou je docela zábava. Každý je úplně jiný a tahle pestrá směs mi naprosto vyhovuje. Pak padne zmínka o jakési Ritě. S hraným vztekem se na Tornáda otočím: "Tím chceš jako naznačit, že bych vám mohla na lodi vařit, poklízet a večer, že byste o mně hráli kostky, kdože si to vrzne tentokrát?" pohoršeně zakroutím hlavou. Dvakrát popotáhnu nosem a zdá se, že přemáhám pláč. "Tak tohle si o mně myslíte." naštvaně od skupiny poodstoupím. Pak už to nevydržím a rozesměju se nahlas. Otočím se zpátky k "posádce". "Dobře no, ta představa mi není až tak proti srsti, když vynecháte to vaření a úklid." Udělám andílkovský obličej, za který by se nemusela stydět řádová sestra. "Ale nesmíte to na mě říct doma." pak se znovu rozesměju a pokračuji podél vody. Když obhlídneme všechny lodě, nespokojeně si založím ruce v bok a zahledím se na obzor. "Tak vám nevím, drahoušci. Půjčíme si nějakou? A chcete vůbec jet jen takhle ve čtyřech, nebo někoho přiberem? Nebo se teda necháme najmout. Hm?" čekám na názor ostatních a těžko říct, co bych volila já. |
| |
| Tak kterou? Tak jsme procházeli přístavem, a podle mého připadali v úvahu dvě lodě. Tak já bych to viděl v případě zabrání na tu francouzkou La Rose, a v případě nalodění na holandskou brigantinu Uragán. Osobně bych z důvodu toho, že bysme si tu nemuseli v Tortuze dělat nepřátele... přeci jen svobodných přístavů moc není, nejraději volil nalodit se na brigantinu. A převzít nad ní kontrolu na moři. I když přepad La Rose taky není úplně špatný nápad. Nadhodil jsem věc ze svého pohledu... |
| |
| No proto. Je mi mnohem milejší, když se tím nehodlá zaobírat, protože čím dřív něco podnikneme, tím dřív odsud vypadneme. A protože nezpochybnil moje schopnosti, i když podle některejch nejsem chlap právě proto, že mi něco schází, jsou mu jeho drzý kecy prominuty. Momentálně si moc vyskakovat nemůžu, takže mu musí být prominuty. Rozhovoru ohledně lodí se neúčastním. Jó, kdyby to bylo o zbraních nebo o koních, o tom, jak z člověka vymlátit i to, co neví, to by byla věc jiná. Mně ty lodě krom velikosti a vlajky připadají stejný a můžu jedině doufat, že se to s náma nepotopí. Oni se na moři podle všeho vyznaj líp, tak ať něco vyberou. Já budu dělat to, pro co jsem se narodil. Vyčistím cestu. Herecký nadšení blondýny nesdílím, dělá zbytečnej rozruch. I když to tu dělaj asi všichni. Na můj vkus je moc rozverná. Jak nějaká poběhlice. A s poběhlicema je lepší se nepaktovat. Moc melou, kradou... Snad to nebude moje zhouba. Podle jmen se dívám na lodě, o kterejch mluví, a sleduju, kolik chlapů a jak moc ve střehu tam je. Poupravím si klobouk a pořád působím spíš jako tichej spolubojovník. |
| |
| Plán v přístavu Tak já měl ohledně lodi jasno, Diana vytrvale pokukovala po francouzký šalupě La Rose, Tornado jak ho znám na plány nikdy nebyl a Alvarez se představil jako tichý bojovník, což mne nadchnulo. Vzal jsem je všechny stranou a šeptem sdělil plán... Na La Rose jsou ve stráži 2 chlapy, dá se předpokládat že většina posádky je ve městě. Takže to uděláme jako kdysi v Port-de-Paix. Mrkl jsem na Tornáda. Diana si vystřihne roli děvky lehce pod parou, která shání rito... vleze na palubu La Rose a naváže kontakt s hlídkou jak to umí jen ona. Po nějakém čase se objeví Tornado, co by její amant. To ještě stále není nic divného. Ve vhodný okamžik oba pošlou hlídku tiše k zemi. V tu chvíli se přesunem já a Alvarez taky na palubu. Diana zajistí podpalubí, Alvarez zajistí kajuty kapitána a důstojníků pod můstkem, Tornado odrazí loď a já skočím ke kormidlu. Ostatní pak vytáhnou plachty a jsme pryč! Jasné! Tak jdem na to! Já, Alvarez a Tornado jsme se skryli za nějaké bedny v blízkosti lávky na La Rose... a sledovali herecký výkon Diany... |
| |
| Přístav Těší mě, že si Jac všiml, která loď by se mi pozdávala nejvíc. Když zmíní plán, ani na chvíli mně nenapadne se urazit. Ostatně, na moři si občas člověk musí přivydělat různě. Jen při výrazu polsat k zemi mi není jasné, jestli má na mysli zabít nebo jen omráčit. Tak se rozhodnu pro omráčení, zabít se dají vždycky. "Dobře, jdu na to." odepnu si od pasu šavli, to by zřejmě u markytánky působilo poněkud...zvláštně. Pak si sundám klobouk a v oředklonu prohrábnu blond hřívu. Šavli i klobouk podám Jacovi. "Hlídej brouku, nerada bych o něco z toho přišla." Dále si rozepnu dva další knoflíčky na haleně, takže mé vnady tísnící se v korzetu nedávají moc prostoru pro představivost. "Tak vzhůru do boje." Mírně škobrtavým krokem zamířím k lodi s roztomilým jménem La Rose. Nevidím nikde přechodový můstek z mola na loď, takže zahalekám. "Hola panstvo! Nemá tu někdo zájem o další růži než jen dřevěnou s plachtami?" při řeči občas malinko zadrhnu nebo zkomolím pár písmenek, ale pořád je mi rozumět. "Pánové, já trny nemám a nekoušu. Tedy pokud si to nebudete přát." s rukama v bok a mírně rozkročenýma nohama dám vyniknout všem obrysům, které vyniknout mají a čekám, kdy mě někdo pozve dál. |
| |
| Akce... V přístavu jsme obhlídli lodě, respektive ostatní obhlíželi lodě... mně je to upřímně jedno. Vybrali jsme si Francouzkou obchodní šalupu jménem La Rose, důležitější, ale je že má trojčlenou hlídku a že Jac souhlasil s opakováním naší akce s Ritou. Vzpomínám si jak Rita odvedla jejich pozornost a já, hrajíce opilost jsem je uspal a jednoho zmrzačil... Skryli jsme se za bedny a pozorovali Dianu... Znova mě napadlo, že by bylo vtipné teď jednoduše odejít a nechat jí tam s těmi námořníky. Diana začala hulákat, protože tam nebyl můstek, ale po chvíly jí ho přistavil a ona začla upoutávat pozornost, což jí šlo opravdu skvěle a tedy jsem nastoupil na scénu Já... Vyvalím se zpoza beden a nasadím motavý krok. Pro efekt dvakrát nebo třikrát klopítnu a namáhavě se opřu o kolena. Dojdu až k můstku a pustím se po něm... Ti co neví, že opilost jen hraju si musí myslet, že jsem můstek přešel jen s vypětím všech sil a s pomocí strážných andělů. Hlídka je shluknutá kolem Diany a tak se postavím zhruba 2 kroky (mé kroky) od nich a zahulákám: Tady ši ty děfko! Hlídka se na mě zmateně otočí a já pokračuju v proslovu Tak já ši tě žaplatím a ti tady kurvíš s těmadle vopičákama? Můj hlas zní šišlavě a snažím se šlapat si na jazyk... Učinek to mělo jako tehdy - hlídka se ke mě rozešla (typicky vedle sebe), zatím beze zbraní, ale ruce na kordech. Počkám až budou jen skok ode mě a potom skočím dopředu, překvapený hlídač na levé straně ani nestačil vykřiknout a už schytel silnou ránu pravačkou na solár - sesul se na zem s vykulenýma očima ve velkých křečích. Ten vepřostřed zareagoval částečně - povytáhl meč, ale když chtěl okončit pohyb a seknout tak jsem ho zpětně nabral loktem. Měl smůlu, že můj loket dopadl přesně na jeho hlavu a přinejmenším mu způsobil otřes mozku... Todle byly lehké údery a já je zvládám téměř poslepu, ale nyní stojím proti poslednímu hlídači, kterej už má meč v pravici a ustoupil si ode mě. Místo vyvolání poplachu provedl rychlý výpad mířený na mou hruď. Musel jsem se vyhnout do strany a bleskurychle po něm skočit. Jen moje váha ho strhla na zem a tam se teď válíme a snažíme se získat výhodu... Místo pokusů umlátit ho zvolím škrcení... Pokusím se chytit jeho krk do svých mohutných rukou. Pokud se mi to povede začnu ho svírat a doslova z něj vymačkávat život... přestanu až tehdy, kdy tělo ochabne. Pokud se mi to nepovede, tak se alspoň pokusím nasadit nějakou páku na ruku a doufám, že nevyvolá poplach... |
| |
| Přístav, La Rose Nečekám dlouho a můstek se vyšoupne. Tři pánové se nejprve tváří nadmíru zodpovědně, ale jeden úsměv a zběžné olíznutí rtů jejich výrazy celkem rychle změní na řekněme přihlouplé. Všichni jsou stejní, do jednoho. Stačí před nima zavrtět nebo zatřást správnými částmi těla a člověk je má v hrsti. Celkem elegantně "přepluji" po můstku, abych na konci hraně zakopla a upadla no náruče prvního z hlídačů. "Díky ti švarný zachránče, nerada bych si odřela kolena dřív, než je třeba." mrknu na něj významně. "Tak jak se dohodneme, kdo první? Nebo snad všichni najednou?" začnu už pomalu i smlouvat o ceně, když se objeví Tornádo. Při hanlivém oslovení nasadím výraz raněné laně a rychle se schovám za námořníka, co mě tak zručně zachytil. Zašeptám mu do ucha: "Pomoc, nepouštějte ho ke mně, nebo mě zase zbije." Pak se s nimi začne Tornádo celkem snadno vypořádávat. Pro jistotu si od pasu omotám úzkou, ale dlouhou hedvábnou šnůrku, která se kolem krčků velmi snadno utahuje. Toho co se svíjí v křečích elegantně lehce nakopnu do spánku, protože mi ty zvuky, co vydává lezou na nervy a druhého omráčeného zkontroluji, jestli je opravdu omráčený. Oba odzbrojím, pro případ, že by se přece jen probrali. "Tak, to bysme myslím měli. Co s nima? Svázat a nechat na břehu? Ale to by nás mohli identifikovat, takže buď hodit do moře nebo vzít sebou, což se mi moc nechce." |
| |
| La Rose, La Rose... Tam. Úkosem se na na tu obrovskou plující bednu podívám. Pokud to vyjde, bude to asi můj domov po následující tejdny. Jediná moje výhoda byla, že jsem na rozdíl od ostatních suchozemců netrpěl mořskou nemocí, jinak bych tam znova nevlez. I tak mi bude chybět sedlo pod zadkem a kontrola nad osvaleným kolosem. Mrtvý prkna ve mně moc citu nevyvolávaj. Na fousáčův plán kývnu a společně s ním se přimotáme k vyskládanýmu nákladu. Ušklíbnu se, že na palubě skočej na takovej lacinej trik. První, co jsem se naučil, bylo, že baby se daj použít na mnohem víc věcí, než si někteří chlapi myslej. Třeba na léčky. A to jednoduše proto, že je podceňujou a nevidí v nich nebezpečí. Já mám na to jinej názor už jen proto, že mi ten jejich zlomyslnej Bůh zavřel duši do babskýho nebo blbě vyvinutýho těla. Jestli někdo tvrdí, že je to slabší pohlaví... Jak v čem. Jejich intriky jsou zabijáčtější než můj kord. Kdo ví, jak to vlastně ve Španělsku doopravdy bylo. Kdo mě naprášil. Vsadím se, že nějaký čubky komorný. Přes hranu v nedostatečný světle pozoruju, co se na lodi děje, ruku už zase na zbrani. Řvou oba teda pěkně, ale přístav jim oplácí stejnou mincí. Jak jsem pochopil, tady to v noci žije snad ještě víc než přes den. Najednou mi ta loď připadá mnohem hezčí. Tázavě se kouknu po fousáčovi, když usoudím, že paluba nějak ztichla, a pokud mi kývne anebo sám vyrazí, jdu samozřejmě taky. Nesmíme na nic čekat, nebo by taky mohl někdo přijít. "Svázat, moře si je později vezme," zareaguju na slova, která se ke mně donesla, když jsem přeskočil z můstku na loď. Bylo to naprosto podvědomý, i když vím, že tady nejsem velitel já. Za celou plavbu ze Španělska až sem naštěstí už vím, kde je můstek, takže ze sebe ani nemusím dělat vola a ptát se. Radši rovnou vytáhnu kord, kdybych náhodou narazil na někoho za lanama, jak si dává dvacet. Pak zmizím v podpalubí, kde se opřu zády vedle dveří a zaklepu. To je dobrej způsob, jak někoho vylákat. No a když nic, tak tam vpadnu a jsem připraven vypořádat se se vším, co by mi kladlo odpor. |
| |
| La Rose, noc Jakmile začala Diana své vystoupení, skoro vzápětí se z lodi ozval jeden nedočkavec, který asi velmi trpěl tím, že na něj vyšla hlídka zrovna v čase, kdy se před ním otevřeli bordely... Jasně kočičko, už ti sunu lávku! A neboj, peníze máme! Pokud jde o následný výstup Tornáda a tudíž zneškodnění a svázání hlídky, tak to proběhlo dá se říci hladce. Tornado jim zacpal ještě huby provizorními roubíky z nějakého kusu hadru, a už mával na Jaca a Alvareze. Stačilo pár okamžiků a i ti byli na palubě. Jac odvázal loď, a skočil hned ke kormidlu. Diana úvazovým kolíkem zajistila dvířka do podpalubí... takže kdykoliv tam byl stal se vězněm. Tornado odrazil loď od mola a vrhl se k plachtám, očekávajíc pomoc Diany. A Alvarez se jal prohledat kajutu kapitána a důstojníků pod můstkem, zde nalezl jen nějakého důstojníka... ještě v noční košili, který se překvapeně hrabal z kavalce a šmátral po kordu... Mezitím La Rose pomalu vyplouvala z přístavu, nic nesvědčilo o tom, že by vzbudila nějaký nežádoucí rozruch... |
| |
| La Rose Všechno šlo opravdu snáz než jsem čekala. Tonrádovi pomůžu se svazováním. "Tak, myslím, že je nevyšší čas vypadnout. Co nejdřív a co nejrychleji pryč a pak teprve prostudujume mapu a kompas a rozmyslíme se, kam že to vlastně razíme." Tornádovi samozřejmě s plachtami pomůžu a doufám, že nám vítr bude přát. "Tak, doufám, že někdo z vás umí kormidlovat, protože já sice základy chápu, ale že by se mi chtělo ceslou cestu točit kormidlem sem a tam, to fakt ne." opravdu doufám, že se kormidla někdo chopí. Pak znovu pohlédnu na svázané nhámořníky. "Mohli bysme je někde vysadit, přecejen nechat je utopit jako krysy je málo důstojné i ny můj vkus a to je co říct." nadhodím návrh, byť příliš nečekám, že by se ujal. Pak vyrazím na můstek pro dalekohled, ráda bych se přesvědčila, že za námi nikdo nevyrazil, ale je mi jasné, že dřív nebo později někomu tahle loď chybět bude. Jen doufám, že tou dobou už budeme hodně daleko. |
| |
| Širé moře, noc Jakmile jsme se dostali na širé moře, začal jsem za kormidlem uvažovat kam teď. Bylo nás zoufale málo, takže v první řadě bude třeba se domluvit s původními námořníky, jestli se někdo nechce k nám přidat... což obnáší zjistit kdo je vlastně v podpalubí. Tornado, až Alvarez vyčistí důstojnické kajuty... tak pak spolu zjistěte kdo je v zavřený v podpalubí. Nejlíp tak, že ho otevřete a počkáte okolo východu až po jednom vylezou, to aby vás dole někdo nebodl do zad. Pak jim, i těm svázaným nabídnete spolupráci, určitě budeme platit víc než nějaký obchodník. Ti co nebudou chtít zůstat, za pár hodin vysadíme člunem v buši na pobřeží, tak aby měli šanci to přežít. Pak jsem dál přemýšlel, kam teď. Do Port-de-Paix jsem nechtěl, protože tam jsme ten únos lodi provedli před měsícem, ale lidi jsme potřebovali už zítra, protože nemůžu stát celý den u kormidla... a tak jsem se rozhodl pro malé rybářské městečko Cap-Haitien, kam by jsme mohli doplout za svítání... tam pár chlapů snad seženeme. Nehodlal jsem to vykřikovat, aby to každý z francouzů věděl, ale něco jsem musel říct ostatním... Ohledně kurzu si nedělejte starosti, zdejší vody znám dost dobře! Rozsvítil jsem poziční lampy. Naštěstí tyhle vody znám i poslepu. |
| |
| Zaklepání pomohlo, podle překvapenýho šramotu a huhlání nadávek jsem poznal, že tam někdo je a že je naprosto mimo jak vyoranej krtek. Radši jsem nezkoušel, jestli nemá zavřenou petlici, donutil jsem ho vylézt až ke dveřím s "pane, je to naléhavé". Ano, měl v ruce zbraň, ale zatím ji popadl jen proto, aby ji vůbec měl u sebe, ne proto, aby svýho podřízenýho propíchl. Znám ten výraz, když někdo otevře a nikoho nevidí, přestože s ním mluvil. Měl jsem mžik oka na reakci, než mu to dojde a kord popadne pořádně. Prudce jsem se rozmáchl a poslal ho k zemi pěstí, pod kloubama mi zapraštěl jeho nos. Při boji neberu zajatce a jsem naučenej, že jim mám naložit tolik, co oni ubližovali druhejm. A není nic lepšího než vidět svou dobře odvedenou práci. Vrzající provazy a hejno vran. Přidupnu mu ruku, kterou docela duchaplně šmátrá po kordu a následně ho odkopnu. Zbraň zařinčí o nohu stolu. Popadnu důstojníka za límec, smýknu jím na nohy a zkroutím mu ruku za zádama, aby si rozmyslel, jestli se bude cukat. Necuká, však mu musí bejt jasný, že jestli jsem se dostal až sem, nikdo mu nahoře nepomůže. "Cekni a tu pazouru ti zlomím." Vyvleču ho nahoru, levačku na jeho rameni, pravačkou ho držím v šachu. A jak tak koukám, vyplouváme. Trochu se rozkročím, aby se mi nevysmekl kvůli tomu, že padnu na hubu. "Co s ním?" Slyšel jsem, jak fousáč nahoře mluví, ale nevím co. |
| |
| Paluba, noc Důstojník se poddal dosti lehce, snad proto že z něj táhlo dost rumu. Až teprve na palubě Alvarez zjistil, že toho možná ochránilo, jelikož důstojník byl pěkně rostlý... a za běžnějších podmínek by rozhodně nebyl lehkým soupeřem. Diana mu svázala ruce a byl přiřazen k ostatním ležícím, totiž k hlídce. Asi by jim notně vynadal, kdyby neobdržel taky roubík. Jac se zde opravdu vyznal, takže La Rose spolehlivě plula rychlostí asi 5 uzlů v kurzu SSE k pobřeží Hispanioly, to ovšem věděl pouze Jac sám. Teď bylo na řadě podpalubí, kde ještě bylo pár volných námořníků... |
| |
| Zajatci Když jsme minuli Želví ostrov, tak před námi byly asi tak 3-4 hodiny plavby bez jakéhokoliv nebezpečí. Jelikož na spodní palubě už byl důstojník stejně zpacifikován jako hlídka, a před námi bylo volné moře... rozhodl jsem se dole vypomoci. Ola, Diano... puso! Mohla by jsi na okamžik? Když přišla ke kormidlu, tak jsem jí udělil šťavnatý polibek z radosti, že to tak dobře vychází... a následně jí svěřil kormidlo. Drž ho rovně, a nic se nemůže stát. Řekl jsem ji do ouška, a při předávání kormidla a určení směru kurzu jsem jí jako by mimoděk ovinul svými pažemi. Pak jsem seběhl dolů, a zopakoval Alvarezovi a Tornadovi svůj plán na vyčištění podpalubí. Obestoupili jsme otvor dolů, já odjistil dvířka a zařval dolů. Jste zajati, La Rose je na volném moři a je pod naší mocí, kdo vyleze a složí zbraně, nic se mu nestane... buď se k nám přidá, nebo bude vysazen na břeh! Kdo nevyleze, nebo něco zkusí... bude zabit! Pokud udělají co chceme, tak je zbavíme zbraní a svážeme. Pak půjdeme dolů s Tornádem, kryjeme si vzájemně záda a jsme hodně opatrní. Pokud tam někdo zůstal, půjde bez milosti do moře. Jakmile je podpalubí čistý, prohlédnu co vše se tam skrývá. Pak sdělíme zajatcům možnosti buď se přidat k nám a mít podíl na kořisti, či být vysazen kdesi v buši... Až se vyjádří... tak se podle toho zařídíme, a já se zas vrátím zpět ke kormidlu. |
| |
| La Rose Jacovo volání mně trošku překvapí, ale nezaskočí. Vydám se za ním. Předpokládám, že mi hodlá sdělit nějaké zásadní informace. Když mě v návalu radosti políbí, vůbec se nebráním, hbitě mu stihnu strčit jazyk do pusy a rukama ho obejmu kolem krku. "Síla zvyku, promiň" omluvím se bez známky skutečné lítosti. Pak mě postaví ke kormidlu. "Držet rovně? Většinou drží rovně sám, ale budiž, budu se snažit" Když se na mě zezadu přitiskne, škádlivě do něj šťouchnu. "Tak mazej" pak mu ještě pošlu vzdušný polibek. Dál se věnuji pouze udržení kormidla, kochám se obzorem a poslouchám zvuky, které by mohly znamenat nějaké problémy. |
| |
| Zajatci, poblíž pobřeží Hispanioly Po té co Jac zavolal do podpalubí se chvíli nic nedělo, pak bylo slyšet nějaké šeptání ze spodu... a po čase vylezli z útrob lodě postupně 4 námořníci, vzdali se a nechali se svázat. Po přednesení návrhu Jacem ohledně setrvání na lodi se 4 z nich rozhodli zůstat, mezi nimi byl i kuchař André. Ostatní 4 volili vysazení do buše. Když se Jac a Tornado vnořili do podpalubí zjistili, že zde již nikdo není. Posádka tato obchodní lodi byla z prostých námořníků, kterým záleží na životě a výplatě... a ne tolik na tom kdo platí. Dole objevili náklad 10 barrelů brambor, 8 pšenice a 2 barrely rumu. Taktéž nějaké zbraně a střelivo do děl včetně řetězových kulí, běžnou výbavu a zásoby jídla a vody... a v jednom skladu našel nějaké barvy a štětce, starší španělskou vlajku a obchodní vlajku vínovou s bílou růží... zřejmě po předešlém majiteli... Po asi dvou hodinách se La Rose přiblížila k pobřeží. Jac se vrátil ke kormidlu a Tornado s Alvarezem odvezli 4 svázané francouze do pusté buše na pobřeží. Tam je vyložili s několika noži a mačetami, s nějakou vodou a jídlem. Pak se na člunu vrátili zpět. La Rose vyplula dál, teď byl čas na změnu jména lodi, a na vytažení jiné, tudíž vínové obchodní vlajky a španělské, to kdyby někdo pátral po vašich stopách ... Asi za dvě hodiny bude svítat... |
| |
2279.jpg) | Kráska v nesnázích La Rose, strážní koš Hop tam, hop sem, hop tam, hop sem... naklání se střídavě loď, když mírně zamžourám do noci. Překvapeně zjistím, že se nacházím ve strážním koši pár hodin před úsvitem. Uh, jak jsem se sem sakra dostal? Dopluli jsme do Tortugy a dali si pár lahvinek rumu s nějakými dámami a pak... nic? Sakra sakra sakra! buším si do hlavy marně, snažíc se vzpomenout. Nic. Naštěstí mne však po chvíli napadne se třeba podívat z koše, což také ihned udělám. Pěkně divný výhled. Od lodi totiž právě vyplouvá člun se členy NAŠÍ posádky! Na lodi mezitím spatřím nějakou dámu, evidentně zdroj zábavy uchvatitelů. Z té určitě vytáhnu nějaké informace. Překvapeně si bohužel uvědomím, že kord u sebe nemám, pravděpodobně zůstal u mé postele. Zákony schválnosti tím pádem částečně zvítězily, nepočítaly však s dýkou ukrytou na mém trupu. Té se nyní zmocním a počkám, až člun odjede dál od břehu. Právě v tuto chvíli se projeví můj dřívější život, jelikož se elegantně došplhám přes všelijaká lanoví a podobné věcičky až nad můj cíl. Vtipné, jak většinu lidí nikdy nenapadne se podívat nahoru... pomyslím si spokojeně, vyndávajíc si zbraň ze zubů. Následuje skok přímo na děvče, ideálně tak, abychom sebou oba šlehli na podlahu. Takovýto kousek mám skvěle nacvičený, no obvykle k němu připojuji probodnutí dýkou. Tentokrát se však čepel zastaví u krčku blondýnky, aby dokázala, že svá slova myslím vážně. Zdravíčko, jmenuji se Jean a mám na tebe pár otázek. První: Co se sakra děje s posádkou? Chci uspokojivou odpověď, nebo se obávám, že tě to bude bolet... Nohami držím krásce ruce u boku, pokud u nich má nějakou zbraň, zmocním se jí druhou rukou. A mimochodem, stačí jen NÁZNAK že chceš řvát na poplach, a budeš mít o díru víc, jasné? zazubím se ďábelsky, což by mělo klasickou ženu docela vyděsit. |
| |
| La Rose Celkem spokojeně kormidluji, pozoruji obzor a přemýšlím nad tím, že tahle plavba nebude až tak špatná, když se na mě snese zhůry nějakej chlap a povalí mě na zem. Rukama hýbat takřka nemůžu a nůž na krku není dvakrát příjemný, ale což, zažila jsem už horší věci. "Zdravím Jeane, rozkošný francouzský přízvuk." zavrkám. "Nechápu, proč se na mě takhle vrháš, mně obvykle stačí slušně požádat a lehla bych si sama." relativně volným zápěstím ho škádlivě plácnu po zadku, kterým mi přisedl nohy. "Nechceš se uklidit někam do kajuty? Já teda nemám nic proti čerstvému vzduchu, ale trochu tady táhne a já bych nerada, aby ti ten tvůj pěknej zadek nastydnul." Rozkošně se usměju. "A co se týče toho řvaní na poplach..." významně se odmlčím a pečlivě si Jeana prohlídnu. "Myslím, že se společně najdeme způsob, jak mně donutit křičet a škrábat a kousat..." Párkrát lehce pohnu pánví. "Když už trváš na tom být nahoře, mohl bys pustit alespoň moje ruce? Bez nich se blbě korzet rozvazuje." Zamrkám andělsky řasami a s úsměvem čekám, jak budeme pokračovat. |
| |
| Ošklivě vypočítaná kráska v nesnázích... La Rose, na Dianě Přiznávám, že ve stavu mírné opilosti pocházející z minulého večera člověk dělá docelá pitomosti, ale na mou obranu, Diana byla vážně přitažlivá. A navíc se sama nabízí! To si nemůžu nechat ujít. A navíc vypadá docela bezelstně... Ještě stále jsi mi neodpověděla na mou otázku, řeknu jen tak mimochodem, když si mírně poposednu tak, abych mohl rukou přejet po výstřihu slibující blondýnky. Normálnímu člověku by nejspíše došlo, že takhle se ženy nechovají, ale člověku s pár promilemi v krvi už je to úplně jedno. Proto jen vstanu, samozřejmě s dýkami na jejím hrdle, a nechám ji se s nimi postavit. Pokud si cokoliv zkusí, bez váhání bodnu. Tak co kdybychom do té kajuty vyrazili rovnou? zeptám se, přičemž se k blondýně zezadu přitisknu, stále držíc čepele jen kousek od ní. Pokud vyrazí, jdu s ní, ani na chvíli však svou a její dýku nepustím... alespoň do doby, než se dostavíme do kajuty. |
| |
| La Rose Po jeho očekávané rakci se musím smát. Všichni jsou opravdu stejní. "To jsi francouzský getleman? Nepomůžeš ani slečně vstát? A ještě se jí snažíš podřezat?" mlasknutím vyjádřím nesouhlas. "Jaká že otázka to byla? Vychrlil jsi jich tak moc, že si nějak neuvědomuju, kterou máš na mysli. Myslím, že momentálně bysme měli řešit jedinou a to tu, kdo bude nahoře a kdo dole. Nevím jak ty, ale já bych se docela ráda projela." Když se ke mně zezadu přitiskne, zavrtím mu v klíně zadečkem. "To mě zezadu tlačí tvůj kord, nebo pistole?" zeptám se cynicky. "Nevím jak chceš tímhle způsobem praktikovat přesun do podpalubí. Na prvním schodu mě s takovou podřízneš, což by byla škoda, protože bych ráda viděla, co předvedeš." v duchu se zaobírám myšlenkami, kde je asi Jac a jak ho upozornit, že o sobě nemá dávat vědět příliš brzo. Nejlépe kdyby ho zezadu něčím bacil po hlavě. Což případně udělám já později, takže je to vlastně jedno. "Tak jak to tedy uděláme?" bezradně rozhodím rukama a pak s nimi přejedu Jeanovi po stehnech, neboť jinam takhle bohužel nedosáhnu. |
| |
| Hluboká noc, kousek od pobřeží Vrátil jsem se z podpalubí ke kormidlu se španělsko a vínovou obchodní vlajkou v rukách. Tornado a Alvarez naložili francouze co v tom nechtěli jet s náma a odváželi je ku pobřeží. Zajistil jsem kormidlo provazem, a vytáhl španělskou a novou obchodní vlajku nahoru. Když jsem se vracel ke kormidlu zpět, měl jsem pocit že nějaký stín padá po lanech dolů na spodní palubu... přišlo mi to tak nesmyslný, že jsem to pokládal za mámení smyslů... Ovšem za chvíli jsem slyšel jak Diana někomu dělá milostné návrhy... tak buď ta ženská blouzní z nedostatku rozkoše, nebo nevím. Ať tak či tak tohle se mi nelíbilo, měl jsem jí už načatou, a nehodlal jsem nic prošvihnout. Nechal jsem kormidlo zajištěný, a opatrně jsem se kradl dolů. V tom okamžiku jsem spatřil záblesk oceli... tak buď je Diana ostřejší než jsem si myslel, nebo se tu děje něco podivného. Pár lehkých kroků mi osvětlili situaci. Tohle nebude žádná divoká praktika! Vzal jsem úvazový kolík, co se válel na palubě... a přetáhl chlapa s noži po zátylku. Svezl se k palubě, přičemž Diana držela jeho ruce s noži co nejdál od svého alabastrového krčku... asi si mě všimla... |
| |
| Před svítáním Když se Tornado a Alvarez vyšplhali zpět na palubu, naskytl se jim zajímavý pohled v počínajícím rozbřesku. Na zemi ležel jakýsi muž, z jehož ruky právě brala Diana nějaké nože, Jac mu prázdné ruce pak svázal provazem, stejně tak i nohy. Pak se urychleně odebral zpět ke kormidlu, neboť hrozilo najetí na skaliska. Na podlaze leželi stále svázání francouzi, kteří se chtěli stát součástí vaší posádky... snad by bylo vhodné je rozvázat, aby pomohli s vytažením člunu zpět na palubu... a následně s obsluhou lodi... |
| |
| Je to pro mě fakt nezvyk. Na svět jsem měl možnost nahlídnout z obou stran barikády, ovšem na pevnině je to prostý - pokud někoho přepadáváš, nechceš, aby zůstal žít. Na pevnině se zprávy totiž šíří jako požár. A i když chceš, aby přežil, tak to pro něj rozhodně nebude vysvobození. Maurští otrokáři s otroky zacházejí pouze tak, aby byli použitelní. A modřiny, vyražené zuby a podobný roztomilý věci, pořád nedělají z člověka mrzáka, co nic neudělá. A naopak španělští lovci hlav se s tím při raziích nemažou. Na jihu Španělska byla situace dokonce tak zoufalá, že za maurskou hlavu byl bonus k žoldu. Proto když za noci plujeme na té mizerné bárce, mi není zrovna nejlíp. Jsem jako na trní a okolní tichej oceán mě taky neuklidňuje. Slyšel jsem skazky o různejch mořskej potvorách, dokonce jsem zahlídl i obrázky a povím vám... nechci to potkat. Kdyby bylo víc světla, můj nesouhlas s tím, že jim necháváme zbraně, by byl zjevnej. Co je mi po nich? Proč jsme je tu museli vysazovat? Akorát jsem unavenej z pádlování. Nikdo by se o nich nedozvěděl. Lidskej život pro mě má od určitý chvíle fakt jen peněžní cenu. Jinak bych se z toho zbláznil. Z těchhle nic nekouká a ještě se tu s nima musíme vocasovat. Nahlas zafuním a pádlujeme zpátky. Na lodi Vytáhnu se po laně nahoru na palubu jako první, načež Tornadovi pomůžu vytáhnout člun. Třebaže má větší sílu, určitě jo, o tom nepochybuju, o moc nezaostávám. Kdybych byl nějaká posraná sušinka, roztrhali by mě už dávno. Takhle je vidět, že šlachovitá postava skrývá víc než otázku, jestli mám ptáka nebo ne. I v matným světle zapálených lamp si všimnu, že něco není v pořádku. Hemží se to okolo místa, kde nejsou zajatci. Copak dneska nebudu mít klid? Docela bych bral spánek a něco do žaludku. Ostatní se v putyce možná stihli najíst, ale já ne a je to slyšet. V břiše mi vyhrávají. Dojdu k Fousáčovi - nazval jsem si ho tak, když mi furt neřekl, jak se jmenuje - a přitom málem zakopnu o čísi tělo. "To není fér, konečně nějaká rvačka a vy jste mě poslali s těma bačkorama na pevninu," zahudrám a zkusmo do chlapa dloubnu botou. "Kde se to tu vzalo?" |
| |
| Za rozbřesku Když dostal agresor za uši, tak jsem ho hned svázal... pro jistotu. Mrkl jsem na Dianu. Pokud jsem ti zkazil zábavu, tak se omlouvám... vím, že bys to zvládla sama... ale když už jsem tu byl... Jo, a puso! Kdyby ti to vyšlo stav se u kormidla! V tý chvíli se vrátili Alvarez a Tornado. No nic co bysme nezvládli Alvarezi, neboj bitek bude ještě dost. Mimochodem jsem Jac, v celým tom fofru jsem se ani nepředstavil. Pak jsem koukl na ně oba, a Možná by bylo fajn rozvázat ty námořníky, tedy mimo tohohle. Pomůžou s lodí, a kuchař by mohl něco uvařit... Já musím znovu ke kormidlu, abychom neskončili dřív, než jsme začali. Běžím nahoru ke kolu a doufám, že se o zbytek a toho omráčenýho postarají... |
| |
| La Rose Když mě konečně Jac zbaví toho francouzskýho násilníka, pomůžu mu ho svázat a neudržím se, abych do něj alespoň jednou nekopla. "Až si příště budeš chtít narazit ženskou, nevyhrožuj jí podřezáním krku, mohla by ti to chtít oplatit." podotknu a významně si pohávám s dýkou v ruce. Pak se otočím k Jacovi. "Vřelý ti dík, asi bych to časem zvládla sama, ale tohle je rychlejší a elegantnější. Opravdu děkuju." Vděčně mu vtisknu polibek tentokrát já. "Taky bysme měli přejmenovat loď. Osobně bych navrhovala Indomable (nezkrotná), ale je to jen návrh. Rozhodně mi nepřijde adekvátní, aby se takováhle sebranka plavila na kytce" usměju se a jdu pomoct s rozvazováním naší nové posádky. "Prosím, že někdo z vás umí vařit?" nasadím zoufale prosebný výraz a přejíždím očima z jednoho námořníka na druhého. Pak prohodím k Tornádovi s Alvarezem: "Postaráte se o ně? Ráda bych si promluvila s Jacem" Vyrazím ke kormidlu a cestou si neodpustím kopnutí do francouze. Dojdu za Jacem a mile se na něj usměju. "Tak kam že to vlastně plujeme? A jaký je plán na to, jak si přivydělat?" přemýšlím, kde se opřít, a tak se prostě opřu bokem o Jaca. |
| |
| André Na toužebný dotaz při rozvazování námořníků jeden výrazně ožil. Oui madam, já být kuchař... André. Ihned něco připravím, pro celou posádku. Co takhle vydatnou snídani, tedy pardon... pozdní noční svačinu spojenou s vydatnou snídaní. A k tomu vynikající víno, samozřejmě lehké. Každý si může přijít za okamžik do kuchyně, a kormidelníkovi jídlo donesu až ke kolu... A velmi křepce odběhl do kuchyně, odkud se za chvíli začala linout příjemná vůně, která mnohým notně podráždila mnohým žaludek. |
| |
| U kormidla, svítání Stál jsem už zas u kormidla, a upravil zpět kurz. Vítr mi čechral vlasy, a na levoboku počalo svítat. Hlavou mi ještě znělo Dianino poděkování... rád jsem jí pomohl, i když jsem si byl jist, že to měla v rukou... tedy spíš v bocích. Pak navrhla jiný, nový název lodi... jo mělo by se to přemalovat a tak za sebou zahladit stopy. Ten finální název by chtělo prodebatovat se všemi, ale na to teď nebyl čas... dost možná za hodinu, či dvě budeme v přístavu. A bylo by fajn tam nevplout jako La Rose. Di za chvíli přišla za mnou, a velmi nenuceně se přitulila, oplatil jsem jí stejně a objal ji volnou levicí. Tak jsme pozorovali východ slunce a já pravicí kormidloval. Plujeme do Cap-Haitien, což je malé rybářské městečko. Tam nás nikdo snad hledat nebude, a nějaký chlapy tam snad seženeme. V tomhle stavu posádky jsme totiž víc kořist než lovec... potřebujeme minimálně 20 mužů na palubě, abychom se dokázali alespoň bránit. Samozřejmě čím nás bude víc, tím líp. Chvíli jsem se odmlčel. Pokud jde o nějaký výdělek, myslím že by jsme ty potraviny co vezeme mohli velmi výhodně v Capu směnit za solené ryby... a ty pak můžem v dalším přístavu slušně prodat, a dovybavit loď děly a střelivem... další chlapy přijdou zdarma, a pak se uvidí. Natočil jsem se k Dianě, a dal jsem jí dlouhého francouzáka... Nerad tě obtěžuju puso, ale myslím že tu není moc jiných možností... co kdybys vzala v podpalubí barvu, štětec a přemalovala jméno lodi na nějaký jiný, třeba na to své... nebo něco krátkého. Blíží se totiž přístav. Jestli to jméno zůstane, či ne na to bude ještě dost času potom. To vše jsem jí řekl jako prosbu, neboť je to zapotřebí a jí můžu věřit, že to zvládne výborně. Právě v tu chvíli přišel André s nějakou baštou... jaká slast... snídat při východu slunce s úžasnou ženou po boku... |
| |
| La Rose (zatím) Se zájmem poslouchám, co Jac říká a souhlasně přikyvuji. Zřejmě se opravdu vyzná a ví co dělá, takové chlapy mám nejradši. "Trošku mi dělá starost počet původní posádky, doufám, že se nevzbouří, ale nemají důvod. Myslím, že se po naším, tvojím, no to je jedno, prostě že se nebudou mít vůbec špatně." usměju se a doufám, že Jac lichotku pochopil. Protože takhle upřímnými většinou nehýřím. Když mě Jac políbí, nebráním se ani v nejmenším, naopak mu polibek vásnivě oplácím. "Doufám, že tu umí kormidlovat ještě někdo další krom nás dvou, aby bylo někdy možné potkat se dole v kajutách." povzdychnu si. Pak je vznesena prosba na nový název lodi. "Dobře, zatím to přemaluju na Nezkrotnou, přepsat se to dá vždycky. Jen se musím s někým domluvit, aby mě spustil k boku lodi. Sama to nezvládnu." Před odchodem ještě Jaca rychle políbím. Dojdu k Tornádovi s Alvarezem. "Toho frantíka budem muset uklidit s paluby, svázanej chlap na palubě by v přístavu asi působil poněkud nepatřičně. Jo a budu potřebovat pomoc s přepsáním nápisu lodi. Bez asistence se k boku nespustím. Můžete mi někdo být k ruce? Nějak se dohodněte, já jdu zatím najít barvu a štětec." Vzápětí zmizím v podpalubí. |
| |
| La Rose... Když jsem byl s Alvadem na člunu tak jsem se konečně rozhodl: Budu o něm mluvit v mužském rodě. Tedy alspoň do té doby než začne nosit sukeň! Vysazení zajatců proběhlo v pořádku a tak jsme se vrátily na loď... Překvapily mě 2 věci: Za 1. Aladova síla - I když je to žena má sílu jako muž. V tom okamžiku jsem si představil šlachovité paže a usmál se: To je fajn... Jedna ženská na palubě stačí. A 2. věc byl omráčený chlap, kterému zrovna brali nože Ale ne! Dojdu k omráčenému a prohlídnu si ho Kde byl schovanej...? Zeptám se spíš sám sebe a zvednu ho: Jo neboj svážu ho a zbytek naženu něco dělat... Slíbím a najdu si nějakej pěknej kus privazu a hadru, jakožto provizorního roubíku. Když byl vetřelec svázanej uklidil jsem ho do podpalubí: Potom si tě vyzvednu... Slíbím mu ještě a jdu na palubu. Diana chce kvůli přístavu přemalovat loď... Kývnu jí jako nabítka k pomoci a sleduju jak mizí pro štětěc a barvu, mezitím najdu provaz na spuštění a začichám Voní to užasně, hlavně jestli toho bude dost! |
| |
| Jó, jó, bitek bude dost, ale já se cejtím jako pátý kolo u vozu. Nejsem na to zvyklej, když jsem byl v terénu, většinou všechno šlo dle mojí vůle. Až a komplikace, to je jasný. Ale nadřízení do pole nechodí, takže jejich nějaký blbý kecy mě dohnaly až ve městě. Protočím oči k nebi, když vidím a hlavně slyším, jak se Jac s Dianou furt cicmaj. To je teda materiál. Jestli jsou nadržení jako stepní kozy, ať si zalezou do podpalubí. Ačkoli nejsem žádnej puritán, docela mi to začíná lézt krkem. A jediný, co mi teď má lézt krkem (rovnou do žaludku) je jídlo. Při slově "kuchař" viditelně ožiju a je osvobozenej jako první. Všichni jsou do všeho hrr, tak než stihnu udělat něco z toho, co po nás chce Diana, zbude na mě nejlepší práce - najíst se. Jen se musím furt uklidňovat, že tihle chlapi jsou jen obyčejní vesničani, nebo co, že to není jak při mý minulý práci. Že oni si budou dělat svoje, aby si zachránili krk a možná něco získali, že já jsem jim ukradenej. Pořád však působím ostražitě, kdykoli se kolem mě pohne někdo z těch novejch, co je Tornado nahnal do práce (taky bych je hnal, kdybych kurva věděl, jak se to tu obsluhuje), šlehnu po něm pohledem. Spíš to ale vypadá, že přísně dohlížím, jestli se nehodlaj vytratit někam do podpalubí, když je tu trochu zmatek. Nakonec se do podpalubí vytratím já. Kuchyni najdu, někam si sednu a první ve frontě čekám na jídlo. Snědl bych teď klidně i pečenou krysu. Ač to není profesionální, možná dokonce na chvíli usnu, než se jídlo dodělá. Opřenej o stěnu vypadám, jako bych jen na chvíli chtěl ulevit očím. |
| |
| Svítání Jak tak Tornado se rozhlížel po palubě, hledajíc provaz na spuštění, rozpomněl se jak toto přemalování viděl na jiných lodích... sešel do podpalubí vzal festovní prkno a provazy a učinil z tohoto docela komfortní provazovou lávku, kterou spustil přes bok lodi na požadované místo. Teď Dianě půjde práce jedna dvě. Mezitím André dovařil, a kdo chtěl-což byli nejspíš všichni, dostal najíst ve velké kajutě-jídelně mužstva. Námořníci se průběžně představili... a tak tu byl kuchař André... dále Luis, Pierre a Luc. |
| |
| La Rose (ještě stále) Po chvílí hledání a dvou otázek na původní majitele lodi, se mi podaří najít vhodnou barvu i štětec. Stihnu se ještě stavit v kuchyni a uždibnout novému kuchyři pár dobrot pod rukama. "Vy jste hotový anděl!" stihnu mu zalichotit a vydám se zpět na palubu. Když vidím, co Tornádo vyrobi, nadšeně mu lípnu pusu na tvář. "Paráda! Bála jsem se, že tu budu muset viset na laně jako opička." A tak společnými silami prozatímně nazveme naši loď Nezkrotná. |
| |
| Cap Haitien, ráno Stál jsem stále u kormidla, a pomalu křižoval se šalupou proti větru... mezitím přemalovala Diana s Tornadovou pomocí jméno lodi. Světla bylo čím dál tím víc, a mi jsme byli lehká kořist... Ola, Lucu... vezmi si dalekohled a vylez na sedák! Jakoukoliv loď mi hned hlas, abych se jí mohl vyhnout! Oslovený námořník byl v cuku letu na pozici, a já byl hned o něco klidnější. Z toho co jsem o Capu věděl, je to malé rybářské městečko, tudíž by tam neměla mít problémy obchodní loď plující pod jakoukoliv vlajkou, a tak jsem ponechal vytaženou obchodní a španělskou na zádi. Tím se lehce zvýšilo krytí, protože jsme odcizili šalupu francouzkou. Pierre, Luisi i ostatní, vytáhnete všechny plachty mimo brámové! Když se tak stalo, loď mírně zvýšila rychlost, tak na 7 uzlů, což je standard při tomto větru. V Capu jsem nečekal nějaký možnosti obchodu, spíš by mohla být možná výměna brambor a pšenice za solený ryby, jejich cena jistě v rybářském městečku nebude velká. Luc nahlásil jen jednu francouzkou pinasu, ale ta si plula naštěstí po svém. Asi po hodině jsme vpluli coby španělská obchodní šalupa Indomable do menšího přístavu. Pokud vše proběhlo v klidu, to jest náš příjezd nevyvolal nějaký divný rozruch, tak jsem řekl Tornadovi... Tornado, pokusím se dohodnout v přístavu výměnu našeho zboží za jiné lukrativnější, a taky rozhlásím že nabíráme lidi. Ať se nikdo moc nevzdaluje z lodi, nevíme jestli nás někdo nehledá, takže bych rád okolo oběda znovu vyplul. Samozřejmě hlídejte loď. Věděl jsem, že na Tornáda je spoleh... takže jsem klidný vyrazil do přístavu. Obešel jsem tak 3-4 obchodníky se svou nabídkou, a na tu nejvýhodnější jsem si plácl. Pak jsem obešel pár knajp a rozhlásil že bereme lidi skoro všech lodních profesí, protože nám přes půl posádky vzala bouře... podotkl jsem, že okolo poledne vyplouváme. Následně jsem se vrátil na loď a dohlédl spolu s ostatními na překládání nákladu. Už se mi chtělo dost spát, ale věděl jsem, že teď prostě ještě na to není chvíle... snad až se přihlásí nějací kormidelníci... |
| |
| Cap Haitien, ráno a dopoledne Když André nasytil posádku včetně Jaca u kormidla, začal si trochu dělat obavy o Jeana, který skončil svázán a s roubíkem v podpalubí... André věděl že i on potřebuje jíst a pít, a taky věděl, že se Jean zrovna dobře neuvedl... a tak v celku skončil jak skončil. Jak tak André uvažoval, spatřil že mladík jemuž ostatní říkají Alvarez usnul kousek u stolu na podlaze. Normálně by jej vzbudil a nabídl mu hamak či síť, ale jelikož mladík působil dosti přísným dojmem, tak to neučinil. Přesto vzal deku a velmi velmi opatrně jej přikryl. Cap skutečně bylo malé rybářské městečko, jehož zásobování poslední dobou nějak vázlo. Přístav menších rozměrů hlídaly pouze 4 osmiliberky na útesech... taky kdo by přepadával rybáře. Jakmile šalupa přirazila k molu, Alvarez se nárazem vzbudil lehce spánkem občerstven. André si toho všiml. Přistáli jsme pane, dáte si polévku? Možná by si jí dal i Jean, to je ten svázáný... Zatímco probíhal tento rozhovor již Jac obcházel obchodníky. Nejlepší nabídku nabídl Lucas Poatié, který za brambory a pšenici nabídl rovných 23 sudů solených ryb. Jac si s ním plácl, a odběhl nabídnout práci na lodi po hospodách... |
| |
| Loď Nepamatuju si, že bych usnul. Proto je probuzení trochu šok, než si uvědomím, co všechno se za jednu noc stihlo udát. Na chvíli jsem si myslel, že jsem ještě na té předchozí lodi, co mě vezla na Tortugu, nebo jak se ta prdel světa jmenuje. Když ale uslyším podivnou španělštinu a zjistím, že jsem se pěkně válel na podlaze, rázně vstanu. Nejsem žádnej pobuda, abych tu vytíral prkna. Deku položím někam na stůl nebo zaháknu. Ostražitost mi vlastní poněkud povolí, protože z kuchaře cejtím, že je to dobrák. Už jen to, že jsem v jeho přítomnosti usnul jako dřevo, nevšiml si, že jsem se sesunul na zem a probralo mě až drcnutí lodi, o něčem vypovídá. Kdyby to byla svině, instinkt by mě varoval a můj spánek by byl napůl bdělej. "Jo, rád," zachraptím a odkašláním si pročistím hlasivky. Spaní na chvíli zahnalo hlad, dokud jsem neuctíil jídlo. Moje "gracias" zaniklo ve lžíci a v mnohých dalších, jak jsem se hladově ládoval. I kdyby si v tom vyvařil vlastní onuce, sežral bych to a klidně si přidal. No dobrá, nepřidal jsem si. Můj staženej žaludek by asi pukl a já bych tu sténal s nožkama nahoře jak kohout v pohádce. Svázaný... Jó, ten, co ho neprobudilo ani moje polechtání žeber? Musel dostat pěknou do tlamy. "Nejsem žádná markytánka, ale půjdu se na něj podívat." Uvidíme, jestli tu polívku nakonec sním já, nebo si ji zaslouží on. Prohrábnu si uhlové vlasy a znovu je stáhnu do ohonu, zase si nasadím klobouk a protáhnu se. André mi mezitím naleje na moji misku polívku pro Jeana, ale jak mi voní pod nos, asi vyhraje první varianta. Jean Dveře do podsvětí trochu vrznou. Protože stojíme, nebojím se odložit misku někam na bednu. "Levantarse!" štěknu a docela důrazně ho probudím. Je asi nějakej důvod, proč ho ostatní svázali a hodili sem. A já podobný důvody moc dobře znám. Opřu se zadkem o hranu jedné bedny, ne té s polívkou, a založím si ruce na prsou. Nevšiml jsem si, že by měl povolený uzly, tudíž mám pořád navrch a můžu si dovolit uvolněnej postoj. "Tak, Šípková Růženko. Jestli si nechceš prospat dalších sto let na dně moře, vybal, cos tu zkoušel na moji posádku. A bez hrdinskejch keců, protože užvaněný hrdiny nemám rád a nezaslouží si jídlo," ukážu očima na kouřící misku. |
| |
| Cap Haitien, příjezd... Čím víc jsme se blížili k tomu rybářskému městečku, tím byl Jac nervóznější... Ikdyž po příjezdu se uklidnil a hned šel kšeftovat a hlásit nábor. Potom co mi řekl jsem pouze kývnul hlavou na znamení, že rozumím a svolal jsem si posádku. Takže teď se tady na chvilku zastavíme a doufejme, že i najmeme pár chlapů! Ostatní nervózně přešlapávají a já pokračuju Vyjede kolem oběda, takže nikdo se nebude vzdalovat od lodi! Usměju se a dodám: Luisi! Vem si 2 chlapy a zůstantě tady na hlídce...potom vás vystřídá Luc, Pierre a ještě někdo! Podívám se na zmíněného Luca a Pierra aby bylo jasné, že nemají nechat celou hlídku na Luisovi a obrátím se směrem ke kuchini... Cap Haitien, čekání... V kuchyni si vemu další porci polívky a jím... Mezi jídlem jsem si všiml Alvada, spícího, na zemi. Dlouho však netrvalo a vzbudil se... André mu pohotově vnutil polívku a potom ještě jednu, kterou má spolu s vodou odnést tomu svázanámu chlapovi, který se prý jmenuje Jean. Sice bych se rád podíval na Jeana papajícího polívku pod ostřížím zrakem Alvada, ale přece jenom mám tady vlastní polívku a navíc pak se chci na chvíly natáhnout... |
| |
| Papu! Bývalá La Rose, provazy Levantarse! vytrhne mě výkřik doprovázený fackou z příjemných úvah mého podvědomí, co to tu tak příjemně voní. Mérde... zakleji Francouzsky, když se mírně zavrtím. Původně jsem měl v úmyslu toho bastarda Josého, který mi tohle vždycky dělá popadnout za ruku a pěkně mu dát za vyučenou, ale z nějakého důvodu jsem svázaný! Mé oči se bleskově otevřou a začnou usilovně mžourat po místnosti, načež spatřím mladíka který mě pravděpodobně tak pěkně probudil. Podvědomě přejdu do Španělštiny. Sí sí seňor, me levanto, prohlásím dávajíc na odiv svůj přízvuk. Španělsko a Francie jsou spřátelené země, takže by bylo skvělé, kdyby na to mladík bral ohled a dal mi trochu té skvěle vonící polévky. Voní skoro stejně jako ta od Andrého, pomyslím si mírně zasněně, než mě z nějakého důvodu rozbolí žebra. Au, povzdychnu si mírně, načež se i přes bolesti pokusím natočit tak, abych na svého nového kamaráda lépe viděl. Ruce přitom nechávám za zády a střídavě na nich stahuji i povoluji svaly, aby se mi řádně prokrvily. S dolními končetinami to prozatím neprovádím, Španěl by si toho mohl všimnout. Eh... odkašlu si, marně se snažíc si vzpomenout, co se to sakra děje, avšak poslední co si pamatuji, je sen na ďábelsky svůdnou blondýnu bijící mě po hlavě dřevěnými dýkami, ...kdo je vaše posádka seňore? A smím se Vás zeptat, kde to sakra jsem? zakončím svůj krátký proslov, načež mírně zaúpím s důsledku dalšího návalu bolesti hlavy. |
| |
| Jean v podpalubí Ten se probírá, jak kdyby po něm přeběhlo stádo andaluských koní a ještě ho bejci prohnali uličkama města. Sleduju to s trochu sadisticky pobaveným výrazem. Je fajn, když jste na tý druhý straně barikády, v té pozici síly a ne v okovech. Dobře, provazech. Jeho skuhrání mě nechává chladným. I kdyby na tom byl zpoloviny líp, dělal by, jaký má bebí. Snaží se vzbudit soucit, když už nic jinýho. Problém je v tom, že já ho pozbyl. Otec to ze mě vymlátil tak dokonale, že ještě teď cejtím jezdeckej bič na zádech. Mlčky čekám, až jeho etuda skončí. "Otázky tu kladu já, Frantíku. A kdybys nebyl idiot, nemusels bejt svázanej v mý společnosti. Převzali jsme nad lodí kontrolu a všichni krom tebe měli víc rozumu a vzdali se bez boje. Jenže tobě nevěřím, prej jsi je napadl. Takže budu chtít pádnej důvod, proč bych tě tu neměl nechat vyhladovět nebo proč bych tě dokonce měl pustit. Protože odsud vedou jen dvě cesty - buď nohama napřed, anebo jako novej člen posádky." |
| |
| Cap Haitien, 19.května LP 1681 dopoledne Asi po dvou hodinách se vrátil Jac ze své náborové akce po Capských putykách, kupodivu nekráčel sám. Podařilo se mu totiž přímo v hospodách najmout 6 chlapů, zřejmě za to mohli jeho vyjednávací schopnosti, či možná jen objevil pár starých známých. Navíc bylo dost dobře možné, že ještě nějaké posily do poledne dorazí. Když dorazili na palubu, spatřili Luca a dva další na hlídce. Námořníci se s novými představili, a pak ty nové Jac dovedl do kuchyně pro menáž. Zde narazili na Tornáda. Jac novým představil bocmana... Bocman... řečený Tornado! Následně se představili ti noví... lapiduch Gabriel, zkušený námořník Miguel, pomocní kormidelníci Xavier a Lorenzo, námořníci José a Chico... Po té se Jac odebral na palubu dohlížet na překlad nákladu. André mu ještě strčil do ruky hrnek horkýho kafe, když viděl ty pytle pod jeho očima... |
| |
| Nepapu? Stále provazy, bývalá La Rose Uh, převzali nad lodí kontrolu... Vím že to znamená něco hrozně důležitého, ale nějak si nemůžu vzpomenout, dumám v duchu, toužebně se dívajíc na tu lahodně se tvářící porci polévky. V tu chvíli mi to bleskne hlavou. To jsou PIRÁTI! Byl jsem unesen piráty! začnu řvát v duchu, snažíc se ve tváři skrýt výraz panické hrůzy, nejspíše špatně pokládán za strach z hrozby toho maníka. Ta mi starosti nedělá, pokud se mě zbaví poblíž pevniny, jsem si jist, že bych se těch provazů zbavil a doplaval tam. Mé úsilí na provazech se nyní ještě zdvojnásobí a tentokrát se snažím provazy uvolňovat tím, že se části svých rukou od lokte dolů snažím co nejčastěji oddalovat, samozřejmě tak, aby si toho Španěl nevšiml. Střídavě též napínám i svaly na zbytku těla, aby se mi prokrvily všechny. Možná je budu brzy potřebovat. Zkus se na chvíli vžít do mé situace kamaráde... probudíš se na lávce a zjistíš, že na lodi je úplně jiná posádka, než má být. Co uděláš? Přepadneš nejslabší článek a začneš z něj tahat informace. Tedy alespoň do doby, než se z nějakého důvodu vzbudíš s ne zrovna příjemným Španělem mučícím tě porcí polévky ani ne metr a půl od tebe, odpovím, přičemž k poslední větě doplním i vyčítavý pohled. |
| |
| Jean v podpalubí Jó, každej se před smrtí začne cukat a jen největší frajeři si zachovají chladnou tvář. Tenhle, vzhledem k tomu, že se tu teď hemží v poutech, zas takovej frajer není. Abych ho donutil vyměknout a přestat ukazovat beraní rohy, natáhnu se pro polívku a pár lžic ujím. "Tuhle polívku myslíš? Jo, ta je dobrá." Dám si ještě jednu. Na jeho pokus o ospravedlnění neodpovím. Kdyby byl aspoň trochu chytrej, tak si určitě všimne, že nejslabší článek má vedle sebe někoho, kdo mu nabije držku. Pokývnu hlavou nad nějakou nevyslovenou myšlenkou a odlepím se od bedny. Do druhé ruky vezmu džbán s vodou a otočím se k odchodu. "Přijdu, až si to rozmyslíš. A až přestaneš bejt drzej, možná ti dám i napít a nechám tě vychcat přes palubu." |
| |
| Cap Haitien, dopoledne Gracía, André! Poděkoval jsem za kafe, vskutku bodlo. Ten André se mě líbí čím dál tím víc. Když jsem obcházel hospody, čirou náhodou jsem narazil i na pár známých tváří... přeci jen už nějaký čas se v těchle koutech plavím. Šel jsem nahoru okolo kajuty kde byl umístěn náš agresor... Alvarez ho zrovna vyslýchal. Prošel jsem okolo a vylezl na hlavní palubu s hrnkem vařícího kafe v ruce. Zalezl jsem ke kormidlu, opřel se o zábradlí a vyhlížel kupce Lucase se kterým jsem si plácl ohledně výměny našeho nákladu. Byl jsem za tu výměnu rád, jelikož ty ryby jinde určitě výhodně prodáme. V naší situaci, kdy jsme rádi že plujeme, nám to výrazně oživí finance. Po chvíli Lucas dorazil i se svými lidmi, a dřevěný jeřáb začal překládat. Pil jsem kafe, a dohlížel na práce. Pokud dorazil ještě někdo schopný, tak jsem jej přijal do posádky... |
| |
| Jean a pak i ostatní Dal jsem mu přesně dva údery srdce, aby si to rozmyslel, aby mě zastavil a začal sekat latinu. Ty dva údery klidného srdce mi trvalo, než jsem překonal krátkou vzdálenost ke dveřím. Jakmile jsem je za sebou zavřel, měl prostě smůlu, i kdyby volal. Zajistil jsem je a se džábem vody a s napůl snězenou polívkou jsem vyšel do rána, který mi málem vypálilo oči svým jasem. Na palubě je mezitím spousta novejch lidí. Vyjdu za Jacem na můstek a gestem mu nabídnu chladnoucí jídlo, protože nevím, jestli po našem nájezdu na kuchyni ještě něco zbylo a hladem švidrající kormidelník není nic, po čem bych toužil. Napiju se ze džbánu. V břiše mi bude pěkně šplouchat. "Nekrmte ho ani za ním vůbec nechoďte. Je drzej, potřebuje podusit ve vlastní šťávě. S jeho přístupem bych ho na volno na palubu nepouštěl. Stačí, co zkusil na Dianu. A evidentně to není žádnej z těch, co chtěj jen nechat žít..." |
| |
| U kola.... kormidelního Popíjel jsem svý kafe, když přišel Alvarez, a nabídl mi polívku. Svým způsobem jsem si toho cenil. Ale já už jedl... Gracía, ale já už jedl... a teplou, teda díky Andrému... ten chlap je prostě skvělej... Klidně to vylej, nebo dej chudým. Ale i tak si cením, žes na mne myslel. Jo, to vždy člověka potěší, když na něj někdo myslí... zvlášť někdo kdo se vůči ostatním netváří zrovna přívětivě. Fakt jsem si toho cenil. Já za ním rozhodně nepůjdu. Mám svých starostí dost. Mimochodem, jsem rád že sis na mě vzpomněl... tedy myslím ohledně toho hladu. To člověka vždycky potěší. Sledoval jsem překládání, pil kafe a čekal co on na to... protože někdy moc slov škodí... |
| |
| Jac Pokrčím rameny, sednu si a dojím, byť studenou, polívku. Jen jsem ho neviděl v kuchyni. No co, aspoň zbylo víc na mě. Měl jsem tam možná zůstat a sníst to před Frantíkem, možná by vyměk dřív. Jeho přehnaný projevy díků mě trochu vyvedou z míry. Je to jen polívka! A taky jsem se k nim přidal, abysme byli jedna jednotka. Teda, tady teď posádka. Slíbil jsem jim do služby svůj kord a svým způsobem jsem jim vděčnej, že mě vzali z toho hroznýho místa s sebou. Pokud to nebude moje porce, klidně jim nechám polívky, kolik chtěj. Jen to nesmím říkat nahlas, aby nezpychli a nezačali toho využívat. Mám svou důstojnost. Přikývnu, když zmíní, že za ním nepůjde. "Kdybych to nestih říct ostatním, tak jim to tlumoč. Zvlášť kdyby Diana dostala chuť na svázanýho chlapa," ušklíbnu se. Ženský to většinou nevydržej, pokud se nejedná o nasraný mlčení. Odložím misku a opřu se o něco zády, klobouk si stáhnu trochu do čela a dlouhý nohy natáhnu před sebe. Začnu si ohrnovat rukávy košile nad lokty, protože se slunkem přichází i vedro. A já si zrovna nemůžu dovolit rozhalenou košili, protože i když mi toho na hrudníku nevyrostlo moc, pořád je to znak těla, do kterýho nepatřím. Je to na hovno. "Co teď budeme dělat? Tím myslím... kam poplujeme a co pak? Ve Španělsku jsem měl práci jasně danou. Tady nevím, co od toho čekat. Jsme piráti?" ztiším hlas, abych nevyplašil ostatní. Zamžourám skrz krempu klobouku na Jaca. Ne, fakt nejsem tak mladej, jak jsem vypadal v šeru krčmy. |
| |
| Posuly dorazily, dopoledne... Asi jsem usnul... Potřepu zmateně hlavou a vstanu ze židle: To se mi nastává... Už chci vyjít na palubu, když vtom se do kuchyně navalí Jac s navýma chlapama Konečně... Jac mě hned přdstavil a nba to se představily ti noví: Hmm ten Miguel vypadá, že se vyzná... Přemýšlím, ale to už představování skončilo. Dobrá! V tu chvíly si vzpomenu na stávající hlídku a na unavenost zdejší zkromné posádky... Migueli! Vem Josého, Chica a pokud uvidíš někoho čilého, tak i jeho... A jděte vystřídat chlapce na hlídkách. Ať si taky odpočinou! Vyjdu na palubu a všimnu si Jaca, který u kormidla vede rozhovor s Alvadem... Dva pomocní kormidelníci... To Jacovi pomůže. Snad se konečně vyspí, má hrozný pytle pod očima... Přemýšlím, ale do rozhovoru k nim se nepřidám... Koukám jestli všechno překládání nákladu probíhá v klidu a taky jestli se někdo z těch, koho jsem určil na hlídku nefláká... |
| |
| Na můstku, Alvarez Klidně to vyřídím. Kafe už jsem dopil, ale neměl jsem tak úplně pocit, že by zabralo... spát se mi chtělo pořád stejně. Pak mi došlo, že bych si mohl na chvíli lehnout, tak na hodinku či dvě. Víš co, Alvarezi. Pohlídej tu překládku... za naše brambory a pšenici máme dostat 23 barrelů solených ryb. Já si půjdu tak na hodinu či dvě lehnout... to by mi mělo stačit. Pak už jsem se chystal odejít do svý kajuty, ale ještě před tím jsem nastínil Alvarezovi výhled do budoucna, protože měl nárok na to udělat si v tom jasno. Jo, teď jsme něco jako piráti, ale já bych rád abychom si pořídili španělský korzárský glejt, s ním bychom měli otevřené dveře do všech španělských přístavů, výměnou za to že budeme přepadávat lodě zemí se kterými zrovna španělská koruna valčí. Ono totiž čistokrevný pirátství není žádnej med. Honí tě všichni, a schovat se není moc kde... to korzáři jsou na tom o dost líp, jak už jsem říkal, i když de facto dělají to samé. A pokud jde o nějaký bližší plán... teď obeplujeme pár přístavů jako "obchodní" loď a nabereme pár chlapů a možná trochu vylepšíme loď... pak pořídit ten glejt... a pak už můžeme plout kam nám libo. Bylo to možná až příliš informací najednou, ale chtěl jsem mu dodat na moři trochu jistoty, protože jsem cítil, že zatím je na moři tak říkajíc nesvůj. Snad ti to takhle stačí. A teď jdu spát, kdyby něco tak jsem u sebe. Kdyby přišli nějací noví chlapy, tak ať počkají... pak je zkouknu. Přeci jen na námořníka jsou jiný nároky než na vojáka. Potom jsem sešel do svý kajuty a padl na kavalec... v několika okamžicích jsem spal... |
| |
| U kormidla Podívám se směrem, kde se hemží lidi a naše zboží. Odsud mám docela dobrej výhled, i když sedím. Zase jen kývnu, že to beru na vědomí. To mě taky napadlo. Já teda loď nepoužíval jako prostředek pro boj, ale pro přesun, ale i tak jsme v přístavech někdy kontrolovali, jestli ti, co se tváří jako Španělé, ale vypadají jako sebranka hrdlořezů, mají povolení a nejsou to zakuklení otrokáři. Svým způsobem to byli chlapi s podobnou náturou a prací jako já na souši, ačkoli teda mě záhy převeleli na jih, abych Maurům nakopal jejich černý prdele. Nevesele se ušklíbnu. "To znám až moc dobře." Honili mě všichni a ve Španělsku se nebylo kde dlouhodobě schovat. Kdo by byl řekl, že kvůli takové kravině na mě poštvou moje vlastní lidi jako loveckou smečku. Gomez musel bejt pěkně nasranej. Chvíli jsem litoval, že ho z toho netrefil šlak, když se to dozvěděl. Holt vrchnost blbě nese, když někdo šahá na věci, který maj patřit jenom jim. A ještě pod jejich nosem... Na tváři mám něco mezi šklebem a úsměvem, ale to už Jac odchází. Jakkoli je moje nynější situace na hovno, vzpomínka na to, jak ho popadl amok, mi bude projasňovat nejbližší dny. Ještě chvíli sedím, pak se zvednu a jdu pracanty podrobit ostřížímu dohledu. A jak koukám, Tornado dělá to samý. "Jac si šel lehnout. Jestlis ještě nespal, jdi taky." Založím si ruce na prsou, což asi bude jedno z mých typických gest. |
| |
| Indomable Loď je konečně přejmenovaná, tak se můžu vklidu vrátit do kuchyně. Nejdříve nabídnu Andrému svou pomoc, kdyby kdykoliv potřeboval při vaření pomocnou ruku. Přehnaně zdatná kuchařka nejsem, ale brambory škrábat umím a jiné základní dovednosti taky zvládám. Pak s nepočtem díků na rtech nafasuji misku fantastické polévky, kterou s potěšením sním. "André, mohla bych se zeptat? Byl by velký problém ohřár lavor vody na umytí?" zaškemrám psíma očima a za chvíli už si to i s lavorem a kouskem mýdla sypu do mně přidělené kajuty. Umyju se jak jen to omezené možnosti dovolují a jen ve volné spodní košili, která se nosí pod korzetem, usnu na jedné z postelí jako špalek. |
| |
| Před polednem, přístav Cap Haitien Překládání nákladu bylo ukončeno asi hodinu před polednem. Slunce už žhnulo, byl krásný den a ve velkém skladu v podpalubí byly uloženy sudy s nasolenými rybami v počtu 23. Přihlásili se k najmutí další 4 chlapy... Pedro, Juan, dělostřelec Mateo a Pablo. Všechno to byli solidní námořníci, takže nic nebrání tomu aby je Jac přijal... zvlášť Mateo působí schopným dojmem, takže by si mohl všechnu dělostřeleckou sílu šalupy vzít na starost. Pokud je Jac přijme, rozroste se posádka na únosných 19 mužů... |
| |
| Rozhovor, dopoledne... Stále pozoruju přepravu nákladu... Nehlídám jenom aby se něco nerozbilo, ale taky aby se "náhodou" něco nestratilo. Všimnu si Alvada, dělajícího stejnou činnost jako já, právě ve chvíly, kdy si on všimne mě. To je dobře, že si Jac šel lehnout, měl toho dost... Zasměju se a odpovím: Neboj, trochu sem spal a zatím nějakou únavu necítím... Jsem sice trochu unavenej, ale nepotřebuju spát... To mě spíše uspává plný žaludek. Ty ses asi dobře vyspal co? Vzpomenu si jak jsem ho viděl spát v kuchyni a usměju se.. A mimochodem co ten svázanej... ten Jean? Nedělá problémy? Prokřupnu si prsty na ruce a popřemýšlím: Mám celkem chuť dát někomu po hubě... A jedl vůbec? Mezitím se zboží doložilo a já poočku sleduju hlídku, která svědomitě hlídá určená místa Tak to má být... |
| |
| Takřka poledne, Cap Haitien Nakonec se ten hodinkový spánek trochu protáhl... asi na tři hodiny. Nikdo mne nebudil, a tak jsem si celkem odpočinul. Vyšel jsem na palubu, když překládání zrovna končilo, koukl jsem na Alvareze a kývl na něj... podle všeho vše proběhlo hladce. Přihlásili se další 4 chlapi, byli dobří a tak jsem je vzal. Tím jsme se dostali na skoro poloviční stav posádky. Zvlášť mne zaujal jeden z nich, nějaký Mateo... vypadal, že o dělech toho ví opravdu dost. Budeš dělmistr... což značí dvojitý podíl. Oznámil jsem mu suše. Ty i vy ostatní si uložte svý věci v kajutě mužstva, a pak hned vedle je kuchyň, takže se najezte. Někteří vypadali, že už pár dní pořádně nejedli. Jo, a já jsem Jac, kormidelník. V posádce je i žena, a to krásná žena... tak ruce od ní pryč! Comprende! Za chvíli vyplouváme. Pak jsem se rozloučil s kupcem Lucasem, a zeptal jsem se ho kdo má v současné době lepší vztahy s Holandskem... jestli Španělsko či Francie. Pak jsem si skočil na oběd, a po něm jsem se opět postavil ke kormidlu... Lucu, Luisi, José... odvázat loď, odrazit... a plachty nahoru! Vyplouváme! Po vyplutí z přístavu jsem nabral kurz ENE na Isabellu. Chico na sedák, a vše hlásit... plujeme obezřetně! |
| |
| Indomable Úspěšně se mi podaří zaspat kompletně celou návštgěvu přístavu. Nejspíš to bude tím, že jsem v posteli nespala už opravdu hodně dlouho. Když se probudím, spokojeně se protáhnu a s úsměvem vstanu. Jsem na vodě, v milé společnosti, mám vlastní postel, co jíst. To se nestává často. Vlasy si zapletu do copu, obleču se a vyrazím jako první do kuchyně, kde se něčím menším posilním a prohodím pár slov s kuchařem, který je mi opravdu neuvěřitelně sympatický. Pak se vydám na palubu. Trošku mě překvapí, že je dle slunce čas někdy kolem oběda. Zhluboka se nadechnu vzduchu vonícího solí a volností. Připadám si, jako bych byla opravdu konečně doma. Všimnu si několika nových mužů posádky, které s úsměvem pozdravím a představím se jim jako Diana. Pak zamířím ke kormidlu, kde najdu podle očekávání Jaca. "Dobré...ehm ráno." pronesu s rozkošným ruměncem na tvářích. "Už dlouho jsem neměla možnost se tak úžasně vyspat a je mi jasné, že jsem zmeškala spoustu věcí a hluboce se za to omlouvám a jsem ochotna přijmout veškeré tresty. "Co jsem propásla, kam plujeme a hlavně, co mám dělat?" stojím před Jacem s výrazem neposlušné školačky. |
| |
| 19.V. LP 1681, poledne Kupec Lucas sdělil Jacovi, že v současné době je Holandsko ve válce s Španělskem, naproti tomu s Francií platí příměří. Jakmile Indomable vyplula na oceán, a nabrala kurz ENE. Jelikož vála čerstvá bríza ve směru západním... musí šalupa křižovat proti větru. Její rychlost je zhruba 7 uzlů, takže v ideálním případě přístane v Isabelle asi v šest hodin večer. Počasí je slunečné a teplé... |
| |
| Kurz Isabella, odpoledne Když za mnou přišla Diana na můstek, byla tak přitažlivá že jsem ji nenechal skoro ani domluvit a zaslepil jsem její rozkošná ústa polibkem. Po něm jsem jí odpověděl... Dobré poledne, ty spáči! Na trestu zapracuju. Dodám se smíchem. Plujeme do holandské Isabelly pro další chlapy, a pokud bude cena příznivá, prodáme ryby. Chceš práci? Tak vytáhni francouzkou vlajku místo španělské, holanďani jsou s frantíkama větší kámoši. Pak jsem se nahnul nad hlavní palubu. Lorenzo, pojď to vzít za mě! Když si Lorenzo převzal kormidlo, oznámil jsem mu kurz a cíl cesty, a hlavně to že plujeme obezřetně, takže jdeme všem lodím z cesty. Pak jsem vzal Dianu okolo pasu a šli jsme na hlavní palubu. Ola Tornado, svolej volný chlapy na palubu, proberem definitivní jméno lodi a něco popijem. André, přines nějakej rum! |
| |
 | Nová loď, poledne... Přišel jsem na loď jménem Indomable, ještě tady byla... Přesně jak říkal ten chlápek v hospodě. Vstoupil jsem spolu s dalšíma 3 chlapama na palubu a hned nás přivítal týpek z hospody, který se představil jako Jac... Na oznámení, že budu dělmistr nadšeně zvolám: Sí seňor, Gracía! Tak se hned půjdu kouknout na děla... a nebo ne nejdřív se najím. Jdu si s ostatníma "vybalit" a cestou potkáme onu zmiňovanou krásku, od které máme dát ruce pryč: Inu proč ne? Ruce nebudu potřebovat... Když nás s úsměvem pozdravý a představí se jako Diana, tak se usměju a chlívácky hvízdu Také vás zdravím Seňora! Sice bych si rád pokecal, ale věci a hlad mají přenost... Odložil jsem si a hned jsem se navalil do kuchně Haló! Zvolám načeš se přiřítí kuchař Zdravím jsem Mateo! Pozdravím vesele, protože tady se budu nacházet velmi často... Právě jsem se přidal k posátce... neměl byste tady něco k jídlu? Zeptám se a zároveň přidám vysvětlení, proč mě vidí poprvé... Dostal jsem polívku - dobrou polívku a vzhledem ktomu, že ještě nemám očíhnuté děla, tak jsem si ani nepřidal... Když jsem našel děla hned jsem prohlídl jejich stav: Osm šestilibrovek? Todle asi byla obchodní loď...Řetězové střely! Stěma je prdel..! Když skontroluju stav děl a ujistím se, že tady někde nemají schované další, jako překvapení tak znovu vyjdu na palubu a zamžourám do slunce... Sakra ani jsem si neuvědomil, že jsme už vypluli... No tak než někde zakotvíme, budu muset děla pořádně vyčistit... S těmito myšlenkami se rozejdu pro kus hadru a nějaký olej: To uvidíte... budete se lesknout jak hlava toho hromotluka, co jsem tady zahlídl, na slunci! Nejsem moc vysoký... mám 170cm. Moje postava je spíše hubená, ale na pažích jdou vydět naběhlé šlachy, které svědčí otom, že nejsem žádná "slečínka". Mám dlouhé černé vlasy a podle jejich příkladu i černej, dlouhej vous. Na hlavě nosím černej klobouk... Mám hnědé oči, mezi vousama jde občas zahlédnout spálená kůže. Na sobě mám černé kožené boty, bytelné kalhoty neurčité barvy, tmavě hnědou koženou vestu... Za pasem mám pár pistolí a u pasu se mi houpe šavle... V kajutě mám ještě mušketu. |
| |
| Indomable Jacova přívětivá reakce mě opravdu potěší. Pak se začne mluvit o obchodu. "Docela mě překvapuje, že obchodujeme, většinou jsem byla zvyklá na lodě, které se živily tím, že si prostě braly věci od jiných lodí. Ten náš způsob je mi bez debat sympatičtější, alespoň prozatím" znovu se na Jaca usměju a samotnou mě překvapí, jak je mi s tímhle člověkem fajn. "Ještě jsem ti chtěla říct, že...doufám, že se nikdy nepřiblížíme k břehům Anglie, tam jaksi nesmím." pohled zavrtám do podlahy. Evidentně mi něco dělá trochu starosti. "V Anglii mi hrozí šibenice." přiznám po chvíli váhání a zkoumavě se zahledím na Jace, jak na to bude reagovat. Když zmíní práci, ochotně souhlasím, protože výměna vlajky je to nejmenší. Když mě Jac odvede na hlavní palubu, obratně se mu vysmeknu a jdu splnit alespoň ten jeden úkol, ale povede se mi zasolechnout, že bude oslava. Ten nápad mě nadchne. Rychle vyzistím, kam se ta druhá vlajka poděla a celkem obratně ji vyměním. Pak se opět vrátím, abych se zúčastnila debaty o novém jméně lodi. |
| |
| Paluba, odpoledne Tak zatím je nás málo a naše loď je slabě vyzbrojená na otevřený boj. A chtělo by to španělský korzárský glejt, aby jsme se rychle nestali z lovce kořistí. Ale neboj, taky boj přijde. Odtušil jsem a sedl jsem si na lafetu jednoho z děl. Do přístavů patřící anglické koruně se nejspíš dostaneme, ale bude to tady, v téhle části světa... rozhodně však přímo do Anglie nepoplujeme. Pokud jde o tvou bezpečnost, tak být tebou v anglických přístavech zůstanu na lodi. Její oznámení ohledně šibenice mne nechá chladným, vždyť každý si sebou nese své tajemství. Jen doufám, že nezapíchla nějakého svého milence... Jak jsem tak uvažoval, právě přicházel André s několika flaškami rumu. Když se k nám začali shlukovat námořníci... Hej Juane, Pedro, Pablo, Luisi ... jen pár hltů! Za pár hodin jsme v Isabelle, a je zapotřebí v přístavu mít střízlivou hlídku! Houkl jsem na pár z nich... Hombréros, neumí někdo z vás na něco hrát? Juan na chvíli odběhl, a vrátil se s kytarou, a spustil jednu ohnivou... Nechceš trochu zatancovat, puso? Zakřenil jsem se na Dianu... |
| |
| Indomable, paluba, odpoledne Při zmínce o boji jen věcně přikývnu. Ženské zbraně nejsou koneckonců to jediné, co ovládám. "Jo, v anglických přístavech se ven nepohrnu, to mi věř. Fotr si to sice zasloužil, ale těžko si to rozohněný dav nebo soudce nechá vysvětlit." podám zběžnou informaci, protože mám dojem, že by to Jac měl opravdu vědět. Pak se začne rozdávat rum a já si taky s radostí panáka dám. "Neměli bysme pustit proběhnout našeho násilníka?" navrhnu ještě, protože přecejen ležet tak dlouho svázaný může být dost nepohodlné. Jenže pak přijde Juan s kytarou a španělské rytmy se mi vlijí do žil jako oheň. Výzva k tanci mě potěší a neváhám ji přijmout. Tancem se nechám unést natolik, že si při Flamencu připadám opravdu jako toreádorova muleta a k Jacovi se vinu více než přívětivě. V jistých chvílích by se ani Carmen nemusela stydět. |
| |
| Tanec, kytara, rum Spokojím se plně s onou zběžnou poznámkou. Při narážce na chlapíka, který stále dole leží v poutech, a asi toho moc nejedl ani nepil mi napadne, že tady přeci nemá kam utéct, a navíc při obsluze lodi by se další pár rukou určitě hodil. Myslím Alvarezi, že by bylo lepší ho začlenit do posádky než ho nechat se dole užírat, to v něm jen posílí chuť po pomstě. Dobrá udělal botu, ale kdo ji neudělal? Na palubě by se hodili další dvě ruce, konec konců tady nikam neuteče, a na pobyt v přístavu může zas dostat pouta. Pak rozezní Juan svou kytaru, a Diana začne tančit. Její plná prsa se začnou dmout, a boky se rozvlnily, ohnivě si podupává do rytmu. Její tělo takřka dokonalých kytarových tvarů má rozhodně co nabídnout. Melodie počala gradovat, rytmus počínal nabírat na rychlosti a naléhavosti... Už jsem to nevydržel, vyskočil jsem natočil se bokem k tanečnici, mé boty počali vytepávat rytmus do prken paluby, a pokrčené ruce je tleskotem před mým obličejem podporovali... Rychlost už byla skoro neúnosná, i Juan se chytil do osidel své vlastní hudby... ... celý svět zmizel... Když tu hudba i tanec zkončili jako když utne. Zůstal jen energií prosycený vzduch, ještě vibrující prkna a Diana stojící v poslední taneční póze zářící silou kterou z tance přijala... |
| |
| I Tornada jsem seznámil se svým pohledem na věc, že dokud nebude pokorně spolupracovat, je škoda plýtvat jídlem. Potom jsme konečně vypluli a já se vytratil někam do stínu, sundal si vysoký boty, a pokud po mně nikdo nic nechtěl, dělal jsem mrtvýho brouka. Poledne, to je nejvyšší čas na siestu. Přetáhl jsem si klobouk přes obličej, ale pokud jsem dřímal, usnul jsem s dlaní na kordu. Anebo jsem nespal? Odpoledne, až největší žár slunce opadne, začíná být nějak živo. To už se netvářím, že jsem někde pošel ve stínu, ale sleduju, co se děje. Ať už co dělají obyčejní námořníci - i když to asi jen tak nepochopím - nebo prostě zbytek posádky. Diana je zase u Jaca. Doufám, že jí dá aspoň roubík, nebo že to přes ty palce dřeva neuslyším. Navíc, já radši Španělky. S povzdechem vstanu a opřu se lokty o zábradlí. Nesmím na to myslet. Není to tak hrozný, to ovšem neznamená, že to neryje hluboko pod žebrama. Anebo je to pocit prohry? Asi všechno dohromady. Margot nikdy nebyla jeho a mě žere, že jsem ji nemohl vzít s sebou. S ní bych zakalil hned po pár dnech. Byla příjemná a milá, ale na cestování a utíkání neměla povahu. Ze zamyšlení mě vytrhne až moje jméno. Ohlédnu se po Jacovi a málem nad tím otevřeně zakroutím hlavou. Nejsem na takový měkkosrdcatý lidi zvyklej. Můj život se vždycky topil v krvi, a jak si mě vychovali, takovýho mě mají. V armádě není kompromis, v boji jsou jen vítězové. Kdo uteče, je posera a dezertér. Ti na druhý straně jsou nepřátelé, a pokud velitel neřekne jinak, máme mu, obrazně, donést jejich hlavy. Dobře, někdy ne tak obrazně. "Kdyby mě všichni měli rádi, asi bych to neunesl," prohodím a je na tom něco pravdy. Já musím mít konflikt a soupeře, abych se cejtil opravdu naživu. Ale musí to být soupeři, co si sám vyberu a má to pro mě nějakej význam. Jean Zmizím v podpalubí, když se nahoře rozezní hudba. Tentokrát nic nenesu, odjistím dveře a s rukou na zbrani vstoupím. Je tu dusno. Když jsem říkal, že ho nechám povařit ve vlastní šťávě, nebyl jsem daleko od pravdy. "Už sis rozmyslel moji nabídku? Když budeš sekat latinu, dostaneš nahoře i kus žvance." Neříkám to tónem, že bych vyloženě stál o to, aby se k nám přidal, prostě tlumočím a nedělalo by mi problém vyplnit jeho sebevražedné přání poplavat si v moři svázanej. |
| |
| Odpoledne... Přibilo pár nových chapů, kteří vypadali nato, že se vyznaj... hlavně jeden z nic - Mateo, který byl hned dosazen na post dělmistra. Jac na mě zavola ať svolám chlapy, že prej proberem jméno a "něco" popijem... Moc toho tu zatím není, ale co? Svolal jsem chlapy... Jac něco probíral s Dianou, ale to už Juan přinesl kytaru a André rum. Ihned jsem si něco ukořistuil pro sebe a zhluboka se napil: Dobrej jako vždycky... Pomyslím si ale to už Juan začal hrát a Diana tančit... Nevím jestli jsem se zaposlouchal do hudby nebo jsem byl zahleděn do Dianinýho tance, ke kterému se po chvíly přidal i Jac, ale že Alvado odešel jsem si uvědomil až po chvíly Možná jde za naším svázancem... Pak si vzpomenu co mi Alvado říkal a zasměju se: V jeho zájmu bych už pokorně spolupracoval, Al není zrovna přátelský... Zamyslím se, jestli bych opravdu spolupracoval, nebo jestli bych se jako obvykle snažil někomu nakopat prdel... V tu ránu, ale hudba skončila a všichni oslnivě vstřebávali atmosféru na lodi... Ticho promila až další hudba, tentokrát už pomalejší, ale pořád stejně hezká... |
| |
| Hudba, odpoledne... Když jsem čistil děla povídal jsem si přitom s Pierrem - fakn chlap... Řekl mi kdo všechno na týdle lodi je a taky mi všechny alspoň trochu přiblížil. Jaca a Dianu jsem znal... Pak je tu ještě ten hromotluk - Tornado, který je Bocmanem. Dále je tu Alvado - to je ten mladík s tvrdým výrazem a pak, kromě felčra, kuchaře atd... je tu i jeden vězeň - nějaký Jean. Moc jsem si s tím hlavu nelámal... Dokončil jsem čištění vnitřku děl a chtěl se pustit do leštění, když vtom se ozval hluboký Bocmanův hlas, který nás svolával. Nechal jsem práci a šel se podívat co se děje... Myslel jsem, že bude nějaká přednáška, nebo oznámení kam plujem, ale místo toho Jac přikázal přiníst rum! Johó to si dám líbit! Zařvu když André přinese rum a vyloudím u něj něco malýho na zub... Vzal jsem si trochu rumu protože... Zaprvé: Jac sice moje jméno neřekl ale s opicí se špatně míří a za druhý: Tornado se už k rumu přihrnul a na chvíly plně obsadil prostor kolem Andrého... Hudba byla nádherná... Jac s Dianou tancovali, spousta ostatních se je snažila napodobit. Já sem jsem pohazoval hlavou až mi vousy lítali všede kolem... Pak vše utichlo a místo další rychlé písničky se rozezněla pomalejší ke které se tu a tam přidalo i pár hlasů... Bylo by hezké zakončit to pořádnou ránou z děla... Pomyslím si, ale pak se zamyslím: Buď dostanu sprda jak prase a nebo si mě podá támhle Tornado a Alvarez... Kouknu tím směrem, ale najdu jenom Tornada... Asi si šel pro jídlo... Pomyslím si, sám se zvednu a rozejdu se - směr Kuchyně. |
| |
| Indomable, paluba, hudba Hudba mě opravdu pohltí a za chvíli vnímám jen ji a Jaca. Příliš mě nepřekvapí, že je dobrý tanečník, u španěla se to dá očekávat. Když hudba zmlkne, zastavím sev póze uprostřed pohybu a zhluboka dýchám. Nějak jsem se nechala unést. Udělám pukrle na znamení díku za tanec a jdu se postavit stranou, abych chytila dech. Začne hrát pomalejší hudba a já si obstarám dalšího panáka rumu a poslouchám hudbu zatímco pohupuji boky do rytmu. Když nějakou skladbu poznám, bez ostychu se přidám ke zpěvu. Musím uznat, že mám opravdu skvělou náladu, jen mě trochu děsí to, že bych měla pokaždé spát v té velké kajutě úplně sama. Pak ale začne další chytlavá melodie a já odložím kalíšek s pitím a dojdu k Tornádovi: "Smím prosit?" když má být oslava, musíme si jí užít, tak proč bych trochu zdější posádce neprovětrala faldy. Jen doufám, že to Jacovi nebude vadit. |
| |
| Volba kapitána V rámci posezení při hudbě, tanci a rumu přišla i jedna zásadní otázka života na moři, totiž volba kapitána. Jelikož na pirátských lodích vždy platilo jeden člen posádky jeden hlas začalo se volit... Nakonec byl zvolen kapitánem Jac s 9 hlasy, za ním byla možno najmout kapitána v přístavu s 6 hlasy a nakonec svalovec Tornado se 3 hlasy. KAPITÁNEM ŠALUPY SE STAL JAC! Viva el capitáno Jac!!! Viva! Znělo lodí... a André přinesl další rum, bylo proč slavit... |
| |
| Hudba a "tanec"...? Oslava se vyvíjí dobře... Diana a Jac chytají dech, Alvado si šel zřejmě pro vězně, chlapy zpívají, Mateo už zase žere... Sakra to je nenažranec... Uvědomím si najednou Já sice jím taky hodně, ale já musím! Kam to ten chlap dává?! Poznal jsem další píseň a tak se ke skupině hlasů přidal i svůj... Začínal jsem se uvolňovat... Zrovna jsem si sedl s dalším panákem rumu, když v tom přišla Diana s pozváním k tanci Co to kurva?! Já a tančit..? Chtěl jsem odmítnout, ale pak jsem viděl její nadšený výraz a kývnul jsem hlavou. Zvedl jsem se a ještě rychle do sebe šoupnul panáka... Došel jsem s Dianou mezi ostatní "tanečníky", kteří nás k mému údivu zaregistrovali a s úsměvem se mezi tancem koukají...No jo to je ohromná prdel...! Zaujmu klasický taneční postoj a v hlavě si přehrávám všechno co jsem o tanci viděl, slyšel popřípadě sám praktikoval: Není to moc, ale viděl jsem tanečníky, něco jsem i skoušel a nakonec... Snad mi pomůže moje Španělská krev! Začali jsme tancovat a Dianě to šlo mnohem lépe... Zezačátku jsem musel vypadat strašně...: Kostrbaté pohyby, šlápnutí na nohu, dokonce jsem povalil jiného tanečníka, ale po chvíly jsem se do toho dostal a začal jsem se bavit... Skusil jsem vnímat hudbu a chvilkama jsem byl přesvědčen, že mi to jde. Když píseň skončila rychle jsem se vzdálil... Aby náhodou Dianu nenapadlo dát si "repete" a taky proto, že právě začínalo hlasování o postu kapitána... Vyhrál Jac... což jsem rád, protože on je dobrej chlap a vyzná se... Viva...! Zařvu spolu s ostatními a pak ještě jednou, když André přinese další rum. |
| |
| Paluba, oslava Tornádo se zdá být opravdu překvapen a chvíli mám pocit, že snad s řevem uteče, ale nakonec sebere odvahu a na "parket" se mnou vyrazí. Ze začátku je to opravdu poněkud náročné, jednou to málem moje noha odnese a já mám pocit, že odsud odskáču po jedné, ale všechno se poddá a Tornádo se nakonec chytí a dokonce mu to docela jde. Když však hudba zmlkne, z parketu doslova odběhne, abych si náhodou nemohla říct o přídavek. Upřímně mě to pobaví. Vrátím se zpátky na své místo a ke svému poháru, když vyvstane debata a hlasování o postu kapitána. Ani chvíli nezaváhám a zvednu ruku pro Jaca. Když je následně opravdu zvolen nadšeně tleskám a provolávám slávu spolu s ostatními. Myslím, že se na tenhle post opravdu hodí, protože zatím se opravdu vyznal. Pozvednu pohár s rumem: "Na nového kapitána!!!" |
| |
| Volba, odpoledne Jakmile Diana vyzvala k tanci Tornáda, na což jsem reagoval úsměvem. Když jsem byl zvolen kapitánem, přijal jsem to hlavně jako závazek za vše živé na lodi i za loď samotnou. Zvedl jsem na chvíli ruku na znamení, aby Juan přestal hrát. Stoupl jsem si mezi svý chlapy a ženu... Bueno! Budu chránit vaše krky, a starat se aby jste měli co do nich! Zatím obeplujeme pár přístavů a nabereme další lidi a možná zlepšíme loď, pak získám španělský korzárský glejt, který nám v naší živnosti bude chránit záda. A pak se vydáme na lov! Mezi tím pár chlapů v čele s Tornádem zařvalo Viva! Koukl jsem na Tornáda... bylo mi jasný, že v něm mám oporu. Už jsme spolu něco zažili. Taky by jsme si měli ujasnit, jak se bude naše loď jmenovat... Indomable je pěkné jméno, otočil jsem se s úsměvem na Dianu, ale já bych dal do placu ještě jednu kratší a říznější možnost... "El Tajo" (Ostří). A třebas i někdo z vás má nějaký tip ohledně jména lodi, tak sem s ním! Našel jsem pohledem Andrého... André, ještě rum a něco pod zub, když máme kapitána. A na sebe taky nezapomeň! Tak Juane, je čas hrát... ... a v mé hlavě se počali rojit plány do budoucna... |
| |
| Plavba, odpoledne Jak se tak na palubě hlasovalo, hrálo, tančilo a pilo... ozval se znenadání Chico zezhora... Ola Lorenzo, francouzká briga na levoboku... na desíti hodinách! Pluje v kurzu NW! Lorenzo ihned změnil kurz více na pravobok, blíže k pobřeží. Po nějakém čase opět Chico hlásil... Kurz nezměnila, a za chvíli mi zmizí za obzorem! Lorenzo ještě chvíli vyčkal, a pak vrátil šalupu, o jejímž názvu se právě diskutovalo, do původního kurzu. Asi okolo čtvrté odpoledne hlásil na levoboku španělskou pinasu... na osmi hodinách. Manévr následoval přibližně stejný, a i pinasa zmizela pokojně z dohledu... |
| |
| Jak se bude jmenovat? Jac přijal svěřenou funkci zodpovědně. Přislíbí nám svou ochranu a já mu to kupodivu věřím. Vypadá, že by za svou loď a posádku i dýchal. Když pak vylíčí svůj plán naší budoucnosti, zdá se mi celkem rozumný a nevidím důvod, proč nesouhlasit. Vlastně se opravdu těším, až budeme korzáry oficiálně. Při zmínce o přejmenování lodi se neubráním cynickému úsměvu a zavrtění hlavy. Tušila jsem, že můj návrh neprojde na dlouho. Žádný chlap by nemohl být na lodi s tak poetickým názvem jako Nezkrotná. Při novém návrhnu jen pozvednu obočí a založím si ruce. Nehodlám se k tomu vyjadřovat. Koneckonců on je tady teď kapitán. |
| |
| Plavba, nová kajuta Juan hrál, a posádka se bavila dobře... po mém návrhu jiné možnosti jména lodi zaujala Di (budu jí tak říkat, ona to časem zkousne... a je to v mých očích o dost šmrncovnější než její plné jméno) lehký odstup, což jsem očekával. Nechal jsem posádku se bavit, a možná i uvažovat o jméně... a vydal jsem se do kajuty, abych si přenesl těch pár věcí do kajuty kapitána. Nová kajuta byla prostornější, asi tak dvakrát větší než ta stará. Sedl jsem si do křesla a nasál vůni map, dřeva... a tabáku! Rozhlédl jsem se a spatřil krabici s doutníky z Havany. Oči se mi rozsvítili. V okamžiku jsem měl jeden v ruce, a za chvíli jsem už spokojeně vychutnával ten poklad, který vzniká na stehnech mulatek... Pak jsem zaslechl Chica jak hlásí loď, vyšel jsem okamžitě s doutníkem z kajuty... Šalupa však pod mýma nohama poslušně uhla, a když briga zmizela za obzorem, taktéž poslušně se vrátila zpět. Vrátil jsem se dovnitř, vzal z krabice doutník, a po té co jsem opět stanul venku, jsem jej beze slova podal Lorenzovi u kormidla. Mám rád když lidi udělají bez řečí a hned co mají... Pak jsem se s doutníkem v puse vrátil do chumlu okolo Juana. Vyfoukl jsem obláček dýmu, a prohodil směrem k Di... Tak co, puso? Bavíš se? A dáš si...? Zcela jednoznačným gestem jsem jí nabídl k potáhnutí... |
| |
| Prostě loď Když oslava pokročila, vyrazila jsem do kuchyně, abych si zajistila něco k jídlu, protože mi rum začal nebezpečně stoupat do hlavy. Ustojím hodně, ale tenhle byl poměrně kvalitní a hlavně v nemalé míře. Kuchař mi naštěstí vyjde rád vstříc a já s ním prodebatuji pěkně dlouhou chvíli. Je to opravdu sympaťák a rád se nechá poučit o způsobu přípravy jídla v Anglii. Nad některými věcmi nestíhá kroutit hlavou. Pak se s vřelými díky přesunu na palubu, abych se zvláštním chvěním okolo žaludku sledovala první blízko projíždějící loď. Změní směr, nezmění? hvíli přemýšlím, co by se dělo, kdyby ano, ale naštěstí žádné akce není třeba, plavba, zdá se, probíhá bez potíží. Nechce se mi vracet mezi bavící se dav, ale jsem dostatečně blízko, abych slyšela hudbu i případný zpěv. Pak se u mě zastaví Jac. "Bavím se, děkuju za optání." usměju se a z nabízeného doutníku si rozkošnicky a hlavně zkušeně potáhnu. Chvíli převaluji ten lahodný kouř v ústech a pak ho labužnicky vyfouknu. "Tak takhle dobrej doutník jsem neměla ani nepamatuju. Kapitán si koukám nežije špatně." rýpnu si s úsměvem a otočím se směrem k moři a opřu se o zábradlí. Šplouchání vln kolem boků lodi je nesmírně uklidňující. |
| |
| Ošklivý pan Alvarez Provazy, bývalá La Rose Nevím o co tomu Španělovi jde. On se mě na něco zeptá, já mu odpovím a on se sebere a odejde. Tupec to je! Ale však já mu ukážu, ty provazy brzy padnou a já si pak dovolím nenápadnou prohlídku jeho vnitřností s pomocí mé dýky... kde vlastně je moje dýka? zhruba takovéto myšlenky se mi honí hlavou, když hladovím v zatuchlé místnosti za přítomnosti těch hňupů slavících na palubě. Ty dveře zavrzaly přesně ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už jsem si v těch provazech udělal pohodlí. A to se podívejme kdo jde! Samotný pan... jak že se to vlastně jmenuje? No to je jedno, faktem totiž i nadále je, že ta svině je na nohou a já ne. I přesto ji však obdařím arogantně "Blůmovským" úsměvem doprovázeným slovy: Nevím o tom, že bys mi dělal nějakou nabídku. Pokud vím, tak ses jednoduše urazil a vypadl z místnosti jako malá holka. Nevěděl jsem že piráti jsou tak zženštilí. Nebo jseš zženštilej jenom ty? Provokace je to naprosto záměrná, jelikož právě teď nadchází chvíle mé odplaty. Celé tělo je připraveno, má krev Francouze již přesáhla bod varu. Liberté, to jediné slovo klokotá mým tělem, dožadující se již zmíněné svobody. Mírně se převážím na stranu tak, abych poskytl té napodobenině válečníka co největší úderovou plochu. Nastal čas na odplatu. Jen do mě, praví mé oči, když se nenápadně na konečky prstů. Jsem ochoten se nechat zkopat do kuličky, pokud se tím Alvarez vyčerpá, jen dobře. Nastal čas na představení mého střízlivého já... A to se tou blondýnkou oklamat nenechá. |
| |
| Jean Cejtím, jak se mi zvedl tlak a zrychlil tep. Jako těsně před bojem. V uších mi šumí krev a tělo je napjatý jako struna. Jeho ksicht ale napovídá, že přesně tohle chtěl. Ten škleb bych mu nejraději rozmázl podrážkou, ale to bych hrál podle něj. Ani náhodou. "V tom případě máš nasráno v uších. Já se ptal, jestli se k nám přidáš a nebudeš dělat problémy, nebo si chceš zaplavat." Naprosto ignoruju jeho pokus mě nasrat. V první chvíli se mu to povedlo, ale copak já můžu za ten ksicht co mám? Nejde o to, že svázaný nemlátím. Mlátím, když si o to koledujou. Ale on je buď hodně blbej, nebo má něco za lubem. Ať si říká, co chce, tohle musí rozhodnout kapitán, když už ho konečně máme. Bejt po mým, nesral bych se s ním a nenechával si ho v zádech. Vlastně bych ho už v přístavu hodil do moře, ale oni prostě pořád chtějí někoho brát... No, aspoň vím, že já jsem na jeho seznamu první, kdyby něco. "Jacu! Touží po tobě ta sušinka, cos ji zkásl. Ty můžeš bejt ten hodnej, já jsem jako vždycky zlej," ušklíbnu se. "Ale jeho bych si v zádech nenechával." |
| |
| Vězeň Zrovna jsem se chystal přistoupit k Dianě na těsno zezadu, když tu slyším jak si Alvarez vyžaduje moji přítomnost... kur*a, ten si umí vybrat chvíli! Dal jsem Dianě zbytek doutníku, a se slovy... Ne vždy si kapitán žije... jsem kývl na Tornáda a spolu s ním vyrazil do podpalubí. Cestou mi běželo pár úvah co s tím Jeanem, po*ral si úvod... obtěžoval Dianu... a dostal za to spravedlivou odměnu. Taky umím občas zazlobit. S tím jsem došel až k nim oběma. Jediný pohled mi naznačil jak moc se mají rádi. Chlapy říkaj, že jsi Jean... já jsem Jac, kapitán téhle lodi. Ta ženská na kterou si vztáhl ruce patří ke mě! Tos v tý době nevěděl, a teď už to víš. Mám dneska docela fajn den, takže... Teď ti rozvážu pouta, a dám ti volný pohyb, protože další chlap do posádky se mi hodí. V přístavu zas pouta dostaneš, tak moc ti ještě nevěřím. Pokud se budeš chovat jako ostatní, to je loajálně k mý osobě, a jako druh k ostatním ve zbrani či při práci na lodi... čeká tě podíl, a kdoví možná jednou i nějaký post, například pořád nemám 1.důstojníka. Pokud se tak chovat nebudeš, tak tě čeká smrt. Bezprodlení. Koukl jsem se na Alvareze, a pak zpět na Jeana. To ovšem neznamená, že musíš mít každého na palubě rád. Pokud si budeš chtít vyřídit s někým účty, řekni a uspořádám na palubě pro vás arénu, alespoň se posádka pobaví. Ale jestli se někdo druhej den neprobudí, tak jsi mrtvej muž! Koukl jsem na Tornáda... A to i kdybych ten nebožák byl já. Comprende! Pokud souhlasil, osobně jsem mu přeřízl pouta... pokud nesouhlasil, či měl nějaký poznámky, tak zůstala pouta na svých místech. Tím jsem měl celou věc za vyřešenou, jasně a stručně. Otočil jsem se a vrátil zpět na palubu, kde jsem svůj verdikt oznámil všem ostatním. Obavy jsem neměl, za prvé se o sebe dokážu postarat... a za druhé vím, že teď každý jeho krok bude hlídat celá posádka. Svázaný chlap mi k ničemu není, a druhou šanci dávám jen jednou... |
| |
| Jean... Oslava po zvolení kapitána postoupila na vyšší stupeň... Já ale přestávám pít - někdo střízlivej tady musí být. Jak tak koukám někdo to za chvíly přežene a někdo už to přehnal. Vedle jsem celkem zábavný rozhovor s Mateem, při němž jsme se představily... Je to celkem fajn chlapík, ale občas plácá hrozný sračky... Možná kvůli rumu. Zrovna když jsem měl vyslechnout další historku, kde "náhodou" vyhodil loď do vzduchu, spatřil jsem Jaca, který na mě kývnul a rozešel se směrem do podpalubí... Pochopil jsem okamžitě a tak jsem prostě odešel za Jacem Sledovat jak do sebe hází další jídlo, asi mi hrábne... Přemýšlím a přehrávám si v hlavě postavu Matea a kupu jídla co snědl... Došli jsme k vězni - Jeanovi... Jac se jakožto kapitán ujmul řeči a dal Jeanovi celkem pěknou nabítku... Na jeho místě bych bral... Omezená svoboda, s možností získání si důvěry?! To je fajn a když má ještě možnost vyřídit si s někým spory, je to tuplem fajn! Tuším, že asi brzo se s Alvadem servou a mohla by to být celkem podívaná... Proti Alvadovi nemá šanci... Usměju se a pak si poslechnu konec řeči v které Jac jasně řekl, že ho kdykoliv odděláme... Pokývu hlavou a podívám se na Jeana Budu tě sledovat... Zlomyslně se usměju a pokračuju Pokud uděláš nějakou levárnu nebo někoho sejmeš tak osobně dohlídnu na tvoji smrt... A věř mi, že člověk vydrží umírat dlouho... Postrašil jsem ještě Jeana a pak jsem čekal jestli ho Jac rozváže nebo jestli náš "host" nebude souhlasit - v tom případě jsem více než ochoten mu rozkopat ksicht... Pokud bude souhlasit, budu na něj muset opravdu dohlídnout... Hlavně když bude pobliž Alvada. Alvado mi sice přijde jako zkušenej maník, ale nůž v zádech je opravdu nepříjemný... Přemýšlím a čekám. |
| |
| Svoboda? Nakonec se k mému mírnému překvapení dostaví Alvado s posilami v podobě vyholence a vousáče, který se představí jako kapitán lodi Jac. Přiznávám že jeho nabídka není špatná, ale nechci být pirátem pro nic za nic. Přesto se na něj s mírným úsměvem podívám. Nemá smysl mě zastrašovat, tady váš španělský kamarád už to zkoušel, prohlásím, narážejíc na Alvadovy předchozí návštěvy. Přesto ale na nabídku mírně kývnu a nechám si rozříznout pouta. Narozdíl od kapitána se však od davu nenápadně vzdálím a několika působivými akrobatickými kousky se dostanu až k lávce, na kterou se usadím. Naivní hlupáci, pomyslím si s arogantním úsměvem, sledujíc dění dole. Pohledem přitom hledám Andrého. |
| |
| Pár mil od Isabelly, pozdní odpoledne Nakonec se debata ohledně názvu lodi zastavila na El Tajo (Ostří). Takže Jac určil Josého, aby název přemaloval. José použil stejnou lávku jako předtím Diana, a Luc s Pierrem ho jistili... Dobrák André donesl až na palubu Jeanovi nějaký jídlo a vodu ošetřenou trochou rumu. Čas pokročil, a El Tajo, coby obchodní loď se nezadržitelně blížila pod francouzkou vlajkou k holandskému městu Isabella. Zbývalo pár mil, a asi hodina plavby... Těsně před přístavem Tornado již najezeného Jeana opět svázal a uložil v podpalubí... |
| |
| El Tajo Zrovna se chystám navrhnout Jacovi menší procházku po lodi, když je odvolán do podpalubí, aby pomohl s tím francouzským výtržníkem. V duchu zakleju tak, že by se za to nemusel stydět ani otrlý námořník. Pak mi Jac vrazí do ruky doutník a já to považuji alespoň za malou satisfakci. Jeho poznámka o nevýhodách kapitánství mě pobaví a neubráním se úsměvu. Pak zmizí dole a já si dál labužnicky vychutnávám kvalitní doutník. Po chvíli se všichni objeví i se zmiňovaným francouzem, který už nemá pouta. Nasadím nepřístupný výraz, pořád ještě máme nevyřízené účty. Když vtom začne předvádět jakousi akrobacii a zmizí v lanoví. Uděám pár kroků vpřed, abych se příbližila skupině. "Co to jako předvádí? Kam si myslí, že uteče? Navrhuju zakotvit a počkat, až ho dolů vyžene hlad a žízeň nebo mám ještě jeden nápad. Doneste pistole a zahrajeme si bezva hru s názvem Sejmi Frantíka" přemýšlím nahlas s pohledem upřeným do lanoví. |
| |
| Blbá blondýnka, aneb v opilosti člověk dělá různé věci El Tajo V poklidu si hovím v lanoví, když se ta blbá blondýnka ozve. Sejmi Frantíka? Tak takhle? No jak myslíš, pomyslím si zlomyslně, když té hňupce ukazuji vztyčený prostředníček. Sám se mezitím mírně převalím a posměšným hlasem prohlásím: Mám lepší nápad. Co kdybys šla nějakému opilci dělat děvku? Evidentně v tom už máš dokonalou praxi, prohlásím posměšným hlasem, načež se znuděně otočím zpět a dokonale ji ignoruji. Když mi André přinese jídlo, zlehka seskáču a poděkuji, načež se odeberu do kuchyně sníst si to někde v klidu. Když se Alvarez dostaví, jen se na něj lehce provokativně ušklíbnu a sám dorazím do místnosti, kde se nechám spoutat. Popravdě řečeno, doufám že ti někdo ustřelí kebuli, i když takové štěstí asi mí nebudu, co? zeptám se na řečnickou otázku, načež se co nejpohodlněji uvelebím. |
| |
| El Tajo Gesto, které na mě udělá zplůsobí pouze můj výbuch smíchu a kroucení hlavou. "Jako malej kluk." Když pronese svůj rádoby urážlivý proslov, smích mě nepřejde. "Pes co štěká nekouše. A jestli myslíš, že mě tohle urazí, tak jsi ještě naivnější než jsem si myslela. Ale jestli tě tak strašně moc mrzí, že ses nechal oblbnout, omlouvám se. Být po ruce něco, čím tě můžu praštit po hlavě poté, co ses na mě vrhnul, nemusela bych tě tahat dolů a tvá francouzská počestnost by zůstala zachována. I když počestnost, zřejmě se v děvkách vyznáš..." znovu se usměju a potáhnu z doutníku. Pak milostivě sleze. "My jako děti chodili trucovat do kouta, nemusel ses namáhat tak daleko" vyprovodím ho škodolibě vzdušným polibkem. |
| |
| Kdo chce kam, pomozme mu tam! Byl jsem právě na můstku, a v lehkém odloučení od posádky jsem přemýšlel, co vše musím v přístavu udělat. Asi tak za hodinu tam budeme... V té chvíli začal Jean nadávat z lanoví Dianě, koukl jsem na něj... choval se jak bez rozumu, to co jsem mu řekl buď nepochopil, nebo nechtěl chápat. Nu což. Zrovna slezl aby jedl naše jídlo. Alvarez byl poblíž... Alvarezi! Evidentně nechce být v naší milé společnosti. Pouta nedávej. A vyhoď ho z lodi! Tornado, když tak mu pomoz! Já totiž druhou šanci dávám jen jednou... Asi za hodinu jsme zakotvili v Isabelle... |
| |
| Tentokrát už se založenýma rukama jsem poslouchal, co kapitán nabízí. Zajímavý, že když jsem mu to nabídl já, ohrnoval nos a byl drzej. A když je drzej i na novýho kapitána, tak se mi potvrdí, že je to pěknej hňup. Proto se tvářím nesouhlasně, jakmile mu někdo přeřízne pouta, a u poznámky o aréně bych Jaca nejraději kopl. Nemám zapotřebí si udělat nějaký šrámy v boji s opicí, co se houpe nahoře v lanoví. Protože vím, že i když jsem dobrej, on vypadá mrštně a blbcům štěstí přeje. Odfrknu si a něco zahudrám. Během plavby ho pořád koutkem oka pozoruju. Škoda, že nemám pistoli. A Diana jako by mi četla myšlenky - i ona by tu přerostlou opici nejraději sestřelila. Uchechtnu se. "I když by dáma měla mít přednost, bral bych první ránu." Doufám, že bych se trefil do kolene a ne někam, kde by ho to zabilo hned. Pobavenej úšklebek zmizí, když začne nadávat. Sice mám o Dianě svoje mínění, dle jejího chování, ale aspoň držím hubu. Dokud neotravuje mě nebo neohrožuje celou posádku, ať si třeba v podpalubí otevře bordel. "Mluvíš mi z duše, el capitano! Tornado!" Kývnu na hromotluka, kdyby nám chtěl chlapec utéct. Rovnou tasím kord, nebudu se tu s ním prát jako opilec. Bude moct bejt rád, když ho probodnu rovnou a nenechám ho se utopit. Zastoupím mu cestu. Nepochybuju, že nám bude asistovat celá posádka, kdyby něco. Když je to vůle novýho kapitána... |
| |
| |El Tajo Po Alvarezově poznámce o přednosti a první ráně mám sto chutí opravdu pro ty bouchačky dojít, ale ovládnu se. Když pak Jac nařídí hodit francouze do moře a ostatní evidentně nejsou proti, trochu mě to zarazí. "Já...opravdu to chcete udělat? Já svým způsobem proti násilí nic nemám, ale kvůli pár nadávkám a chování uraženého haranta?" bezradně těkám pohledem z jednoho na druhého. "Dobře, ohrožoval mě nožem, ale měl přitom dost nakoupeno a takovejch už bylo, co se v alkoholovém opojení chtěli prát. Ale jinak v podstatě nic neprovedl. Prostě je mu proti srsti se tak snadno vzdát původního cíle, zřejmě. Třeba měl namířeno za nějakou půvabnou seňoritou a my ho odvezli jinam, to naštve každýho." Pokusím se převrátit to v lehčí situaci. "On už bude hodnej a pokusí se přizpůsobit, že?" Snažím se mu dát poslední šanci, jak si zachránit krk a doufám, že té šance využije. Nejsem si jistá nakolik jsou zdejší teplé vody plné žraloků, ale dobrovolně bych si zaplavat nešla. |
| |
 | Přístav, možná i nová posádka Už je to půl roku co stojím na zemi která se nehoupe. Leze mi to na mozek a nemůžu pořádně spát když je podlaha pořád na stejném místě. Musím vypadnout, musím najít nějakou loď . Jako každé ráno znovu a znovu vyrazím do přístavu abych zjistil jestli nenajdu nějakou loď na kterou by mě vzali. Ještě něž vyrazím tak si pro jistotu přihnu z láhve rumu a za ucho si dám cigaretu, jednu si pro jistotu rovnou zapálím. Když se tak procházím po přístavu tak uvidím novou loď kterou jsem tady ještě neviděl. Vidím jak se nakládají nové zásoby, munice a vůbec všechno. Něco mi říká že tohle je pravá loď na kterou jsem tak dlouho čekal. Po chvíli pozorování dokážu odhadnout kdo je kapitán na té lodi a tak k němu rovnou zamířím. Kapitáne, Victor de Cervantes y Saavedra k Vaším službám Řeknu a vyseknu mu poklonu.Sháním místo na lodi, nehodila by se vám na palubě ruka navíc? |
| |
| Jean, město Isabella, večer Dianino pokusy zanikli v ruchu rvačky, kdy Alvarez držel nepoučitelného v šachu kordem, a Tornado ho svýma tlapama chytil jako hádě. Jean se cukal, ale Tornado nepovolil. Pak jedním mohutným saltem hodil nespokojence do vln až voda vystříkla. Opodál stál ještě André s porcí jídla, ten jak mu jeho dobré srdce velelo shodil do vln za ním prázdný sud. Nedaleko od toho místa byl ostrov... teď jen Bůh rozhodne jaký bude Jeanův osud... ... jedno bylo však jisté... SLOVO KAPITÁNA PLATÍ. Po hodině byla El Tajo uvázána u mola v holandském městě Isabella. Jako obchodní loď plující pod francouzkou vlajkou nevzbudila takřka žádný rozruch. Město je velmi silně opevněno, a má velmi silnou vojenskou posádku. Jen co spustila lávku na molo, a Tornado určil střízlivé muže na hlídku, objevil se u lávky velmi slušně oděný muž... Cena barrelu ryb v tomto městě je 12 realu. |
| |
| Isabella, večer Náš malý trik s vlajkami zdá se vyšel, neboť se při přistání nedělo nic podivného. Takřka ihned co jsme uvázali loď, přišel na palubu muž podle všeho vybraného vychování... s vystupováním španělského granda, představil se... a světe div se požádal o místo na mé lodi. Chvíli jsem jen na něj koukal, a domníval se že jde o nějakou lest... ale po pečlivější prohlídce toho muže, a to hlavně jeho očí jsem poznal, že je to spíš člověk, který zdánlivou vznešenost používá jako zbraň. Ten by se nám mohl dost hodit! Sí, seňor! Já jsem kapitán této lodi, a říkají mi Jac. Líbíte se mi, a tak jste přijat. Vaše dovednosti nám jistě mohou být užitečné. Tady bocman Tornado vám ukáže cestu do kuchyně, a vůbec celou loď. Tím bylo přijetí skončeno, a mne čekala práce, vzal jsem sebou Miguela a Lorenza. U kupců jsem domluvil prodej 11 barrelů našich ryb, a vyinkasoval za to 132 realu. Jak už jsem s kupci jednal, poptal jsem se na ceny různých produktů, zvláště na zboží které má výhodnou nákupní cenu. Pak jsem koupil vlajku Holandska, a pokud by byla tak i Anglie. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v loděnici, a zjistil jsem jaké vylepšení lodí zde nabízí a za kolik, a také kolik stojí děla, atd. |
| |
| Isabella, obchod, večer Jac prodal 11 barrelu ryb za 132 realu, tyto ryby si kupec Henrick van Dayk začal ihned z lodi vykládat. U kupců Jac zjistil, že je ve městě velmi plantáží kakaa, které je zde tudíž velmi levné jen 15 realu za sud. Vlajku Holandska i Anglie se mu podařilo koupit dohromady za 8 realu. V loděnici zjistil, že 6ti liberní obyčejné dělo stojí 32 realu, a také že tato loděnice nabízí řetězové střely. |
| |
| Isabella I přes mé prostesty skončí Jean v moři. "Vaya con dios" Prohodím směrem za mízící postavou a doufám, že se zachrání. Pak dorazíme do přístavu. Nejdřív mám chuť vyrazit s Jacem na pevninu, ale pak si to rozmyslím a raději zůstanu na lodi. Přecejen nemám chuť poslouchat dokola nejapné poznámky a nabídky od námořníků, kterých bych jistě zůstala na pevnině neušetřena. Poté na loď přijde ten neznámý španěl a nabídne Jacovi své služby. Zdá se, že se jedná o slušně vychovaného muže a zvědavě čekám, co mu kapitán odpoví. Téměř okamžitě je přijat. Usměji se a dál pozoruji slunce pomalu se sklánící k západu. Po nějaké době mě napadne jít vypomoci do kuchyně a neprodleně tam zamířím. "Hola! Nepotřebuješ pomoci dobrý člověče, který plníš naše žaludky tou dobrou krmí?" zvolám vesele a doufám, že se pro mě opravdu nějaká práce najde. |
| |
| Isabella, večer Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl podpořit naší vizáž obchodní lodě... a tak jsem k lodním penězům přidal real, a nakoupil 9 barrelů kakaa. Nechal jsem to ihned naložit do lodi a zaplatil jsem cash. Návštěva loděnice mne moc nepotěšila, řetězové střely už máme, děla zatím nepotřebujeme... protože nemáme dost lidí ani na obsluhu těch našich. Á propos, lidi. Když jsem dojednal obchody, tak jsem dohlížel s Josém na vykládání a nakládání, přitom jsem se samozřejmě vydatně najedl a pak se sklenicí vína v ruce a v křesle jsem v klidu sledoval práce. Pokud přišel někdo se hlásit do posádky, tak pokud byl schopný... tak byl přijat. Alvarezi, vezmi si ještě jednoho chlapa... a obejděte místní hospody s nabídkou místa na naší lodi. Jo, a ráno vyplouváme! To, že zítra ráno vyplouváme jsem oznámil i celé posádce, to kdyby šel někdo na břeh... |
| |
| Isabella André naštěstí mou pomoc přijme a tak společně vaříme, povídáme a zpíváme. Je nepřekonatelný nejen kuchař, ale opravdu i hudebník a jeho společnost je velmi milá. Právě když je vařeno, vrátí se Jac a staví se v kuchyni na jídlo. Rychle mu naservíruji to, co se nám s Andrém podařilo společnými silami ukuchtit a pak pomáhám s nádobím. Kapitán se mezitím odebere s vínem na výhodný post, odkud vidí na práce probíhající na lodi. Když je nádobí čisté a kuchyň poklizená, začne se na večeři trousit zbytek námořníků. André mi s mrknutím vrazí lahev vína do ruky a s mrknutím mi naznačí, abych šla "šéfovi" dolít. Kdybych to nebyla já, možná bych se začervenala nad tím, že uhádl mé záměry. Takhle u jenom lípnu pusu na tvář a důstojným krokem zamířím za Jacem. "Vaše víno, pane." udělám pukrle a doleju mu do sklenice. "Jak to šlo v přístavu?" |
| |
| Isabella, poslední chvíle Kapitán si mě chvíli podezřívavě prohlíží. Dá se to pochopit už jsem se tak vžil do svojí role že jsem tak přišel požádat i o místo na lodi. Takže po pravdě se vůbec nedivím že kapitán čuchal nějakou zradu. Ale po chvíli si ve mě dokázal přečíst že moje vystupování je jenom hra a pochopil že se toho často dá i využít. „Díky kapitáne, uvidíte že se na lodi ještě budu hodit“ řeknu. „Ale teď si ještě musím něco zařídit ve městě a zkusím zjistit nějaké informace které by se nám mohli hodit.“ Podám mu ruku na rozloučenou a vyrazím zpět do města. Tak konečně se odtud dostanu, už bylo na čase vážně jsem začínal mít toho tady plný zuby. Říkám si když kráčím zpět ke svému pokoji abych si sbalil pár svých věcí. Když to mám všechno naházené v pytli tak vyrazím zpět do přístavu kde přehodím svůj pytel na palubu. Uklidím si ho později. Když jsem na lodi tak si všimnu krásné blondýnky opodál, z dálky jí vyseknu hlubokou úklonu a mrknu na ní. Pak už si jenom narazím víc do čela svůj třírohý klobouk a vyrazím do města. Hodnou chvíli prolézám malé tmavé uličky kde hledám svoje staré kontakty. Přece jen, nějakou tu dobu jsem tady žil a musel jsem něčím vydělávat. A tohle je jedno z toho co umím nejlépe. Snažím se totiž zjistit informace o případných menších obchodních lodích které budou vyplouvat z Isabelly. Nejlépe holandské, do 15 mužů na palubě. Když přepadneme loď plavící se pod vlajkou Holandska tak by jsme toho mohli využít kdyby jsme chtěli získat korzárský glejt od Španělska. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Vzhledem k tvým kontaktům za dobu kdy jsi zde pobýval se ani nedá říci, že bys šel něco hledat... šel jsi spíš na jisto. Moc dobře jsi věděl, že písař Arrjen Nimjeheer pracující v přístavu rozhodně neřekne ne nikomu kdo sebou přinese 2 flašky kvalitního rumu, takže jsi je zakoupil a šel ho navštívit. Zrovna seděl v knajpě vedle přístavní správy a cpal se hovězím, které vydatně zaléval pivem. Postavils před něj flašky a přednesl otázku tak, že už se odtud chceš prostě dostat a dát se najmout k nějakému obchodníkovi. Polkl sousto, krknul si a s pohledem na prvotřídní rum spustil... Zítra odpoledne vyplouvá briga "Krone" do Turk Island s nákladem kakaa a masa, pozítří ráno pak flauta "Schildpad" do St. Thomas s kakaem a nářadím, pozítří v poledne pak šalupa "Vincent" do St. Eusebius s kakaem, a pozítří taky v poledne pinasa "Ajax" plující do Curasao s kakaem a tabákem. A pak s gustem pokračoval v jídle, když si flašky rumu přesunul na svou polovinu stolu... |
| |
| Na palubě, večer 19.V. LP 1681 Seděl jsem na křesle na můstku a popíjel francouzké červené víno... už jsem pomalu začínal vidět dno, když se objevila Di a nesla celou flašku. Nalila mi plný pohár, a ptala se jak to šlo v přístavu... Teda mám-li mluvit na rovinu, tak z poloviny dobrý a z poloviny moc ne, puso. Loděnice nenabízí nic, co bychom momentálně potřebovali, ale na druhou stranu u kupců jsem snad docela pochodil... to ale poznáme až zítra v dalším přístavu, jakmile budeme znát cenu kakaa tam... doufám, že bude slušná. Ukázal jsem na bednu stojící kousek ode mne. Co si takhle dát to víno se mnou? A v sedě pozorovat nakládku a za chvíli i západ slunce? Sedělo se mi tady vážně dobře, celou loď jsem měl jako na dlani, větřík si mi hrál s vlasy a nade mnou lítali racci. A ještě jsem sehnal nějaký vlajky, to kvůli lepšímu krytí, když toho bude potřeba. Usmál jsem se na ní, a levičkou ji objal v pase, aniž bych se zvedl z křesla... |
| |
| Isabella ,informace=zlato Zjistit informace byl ten nejmenší problém, už jsem tu vážně dlouho takže jsem jasně věděl kam a za kým jít. Pak už jenom stačilo vzít sebou dostatečnou páku a informace byli hned. Až bude čas tak se je všechny dozví kapitán. Cestou zpět na loď mi došlo že jsem sice kupoval rum pro svého informátora ale že jsem zapomněl koupit si taky něco pro sebe když vyrážím na moře. Takže jsem se ještě stavil pro jednu láhev kterou jsem si vzal sebou. Když jsem dorazil na loď tak si novou láhev hodím do svého pytle a vytáhnu z něj tu starou kterou mám načatou už delší dobu. Když se po lodi rozhlédnu tak si všimnu té blondýnky co jsem viděl hned ze začátku. Bohužel už jsem se na loď přidal moc pozdě a ona už obletuje kapitána. Takže ani za ním teď asi nepůjdu protože bych řekl že zrovna teď bude mít lepší zábavu než poslouchat mě. Takže pytel nechám ležet tam kde je a začnu lézt nahoru do lanoví abych se tam mohl uvelebit. Když si najdu svoje místečko kde se můžu natáhnout tak vyndám rum. Napiju se a zapálím si svůj vlastnoručně ubalený tabák a jenom tak ležím, popíjím a pokuřuji si. Ležím dokud se nezačne dít něco, co by upoutalo mojí pozornost. |
| |
| Paluba Zamyšleně poslouchám, když Jac vypráví, jak pochodil. "Možná by nebylo od věci zjistit si a poznamenat u jednotlivých přístavů co kde mají a hlěävně poptávku, tedy co by se tam prodalo nejvýhodněji. Dřív nebo později bysme mohli ztratit přehled a to by bylo možná škoda." v podstatě přemýšlím nahlas. Když mě Jac vybídne, abych si sedla, mám chvíli chuť sedhnout is mu na klín, který by byl určitě pohodlnější než bedna, ale nerada bych působila jakékoliv rozepře. Vezmu tedy bednou za vděk. Pak do sklenice doliju víno, napiju se a sklenici podám Jacovi. "Není špatné, jen mám za dnešek všeho francouzského poněkud dost." Pak mě napadne, že všeho úplně ne a neubráním se úsměvu, který, jak doufám, neprozradí mé hříšné myšlenky. Při zmínce o vlajkách zaúpím. "Takže budu neustále měnit vlajky jako fretka, je mi to jasný. Tímto získávám funkci vrchního vlajkoměniče." pronesu s úsměvem a nevypadá to, že by mi to nějak vadilo. Pak mě Jac obejme a já mám pocit, že mi ke štěstí nic nechybí, tedy skoro nic. Znovu se neubráním hříšným myšlenkám. |
| |
| Můstek, pozdě večer Na návrhy Diany ohledně jakéhosi přehledu o zboží v přístavech jen odvětím... Tak jelikož v Puerto Plata hodlám vše prodat, pořídit glejt, dozbrojit loď a začít lovit, namísto nějakýho převážení sudů... tak si myslím, že to nemá valného významu. Dole přišel Victor a počal cosi kouřit. Zvedl jsem se z křesla. Ola, Victore! A vy všichni ostatní! Na lodi se bude kouřit jen na palubě, a žhavý se bude sypat přes okraj do moře. Kdo bude kouřit jinak, tak si zaplave! Opět jsem si sedl, a jedním pohybem jsem si přehodil Dianu z bedny na volné koleno... a následně jí francouzákem políbil. Nevím jestli vlajkoměnič je to pravý slovo, co raději vlajkonoš. Zasmál jsem se na ní, a v očích mi jiskřilo. A vlajkonoš... to je tuze významný post... dost možná, že po kapitánovi ten nejdůležitější! Objímal jsem jí pravicí, a levou rukou jsem zvedl pohár z paluby a pak už karmínová červeň vína zmizela v mém nitru. Nakládání už skončilo, slunce rudě zapadalo za kopci na pobřeží... Jsem utahanej jako pes. Ty dnešní tři hodiny spánku už asi moc nehrají v můj prospěch... puso... |
| |
| Můstek Jac začne mluvit o našich budoucích plánech obživy. "Chápu, že korzárství je nezměrně výhodnější, ale pro obchod máš talent. Myslím, že až tě jednou drancování přestane bavit, mohl by ses obchodováním bez problémů živit." konstatuji s úsměvem. Pak se Jac prudce zvedne a začne křičet na posádku dole. Jsem ráda, že tabák nekouřím a i ten doutník je pro mě spíše příjemným zpestřením než zvykem. Ovšem pak Jac zvolí poněkud nešťastnou formulaci zákazu jiného kouření a já musím pracně přemáhat smích. Nerada bych se smála nahlas, abych náhodou nepodrývala kapitánovu autoritu. Vzápětí jsem obratně přesunuta na mnohem pohodlnější místo a polibek je už jen jakousi třešničkou. Po chvíli vášnivého oplácení se nakloním těsně k Jacovu uchu. "Tos myslel vážně, že kdo bude kouřit jinak, tenb si zaplave? Není to trochu škoda..." zavrním a jemně zoubky stisknu jeho ušní lalůček. "Ovšem pokud se to vztahuje pouze na místo a ne na druh, pak je vše v pořádku." pokračuji. Když je mi přidělen post vlajkonoše, ironicky pozvědnu obočí. "Nejsem si jistá, ale nespočívala funkce vlajkonoše v něčem maličko odlišném? A navíc velmi pochybuju, že právě nošení vlajek by bylo po kapitánských povinostech to nejhdůležitější." Cynicky se usměju. Poté co Jac taktně naznačí, že je unavený a že jde pravděpodobně spát, ztěží skrývám zklamání, ale vezmu od něj prázdný pohár, abych ho odnesla do kuchyně a postavím se. "Pokud bys toužil po pohádce na dobrou noc, pár jich znám a ráda ti je převyprávím, ovšem jinak ti přeji krásnou dobrou noc a přesladké sny." Chvíli přemýšlím o polibku na dobrou noc, ale pak se s jistým pocitem zadostiučinění prostě otočím a vyrazím do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Když mi zašeptala Diana do ucha lehký dvojsmysl, nijak jsem to nekomentoval. Když mne lehce stiskla lalůček, projela mi tělem brnivá vlna a někde dole to lehce ťuklo. Každý vojevůdce ví jak důležitý vlajkonoš je, ale i tuto poznámku jsem přešel. I z dalších slov bylo jasné, že tahle holka to chce. A ani já nebyl proti, ale všechno má svůj čas, zvlášť když je kolem tolik nadržených chlapů. A tak jsem jí nechal beze slova odejít... Bylo jasné, že každé její gesto mělo svůj účel. Tyhle ženský hry mne vždy bavilo sledovat. Zapadl jsem do svý kajuty... a netrvalo dlouho, a celá loď ztichla. Pár chlapů bylo na pevnině. Na palubě zůstala jen hlídka, a tma obklopila loď. Vyšel jsem jen v kalhotách a haleně na palubu, všude byl klid. V příďové kajutě Diana ještě svítila. Spustil jsem na straně k moři lano do vody. Žádná ploutev v dohledu. Svlékl jsem oblečení a nahý se ponořil do vln. Voda byla lehce chladná. Za okamžik jsem byl zpět na palubě. Lehce jsem se nechal větrem osušit, ale ne úplně do sucha. Stál jsem tam nahý, a plný síly... něco původního bylo v tom postoji... Diana již nesvítila, ale nejspíš ještě nespala. Vzal jsem šaty do rukou, a nahý beze všeho vstoupil do ženské kajuty... ženská vůně, tak jiná od mužského pachu... sladká od slunce... zaplňovala celý prostor... Zavřel jsem tiše dveře a položil šaty na podlahu. Jelikož jsem s ženou nějaký čas nebyl, tak to byla otázka okamžiku... a cítil jsem tvrdost mezi stehny. Nikam jsem nespěchal, mé oči si pomalu zvykali na tmu. Věděl jsem za chvíli už rozliším kde co je, a hlavně kde je ona... Pak přijde čas na to, co jsme oba chtěli... |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Rychle odbydu v kuchyni co je třeba, opět si vyžádám horkou vodu na umytí a zamířím do své kajuty. Svléknu se a umyju mýdlem s vůní levandule. Stále ještě jsem poněkud naštvaná, že dnes v noci budu muset být sama, ale chápu, že tři hodiny spánku nejsou moc. Jednu noc to přece vydržím! Vztekám se sama na sebe, že se chovám jako malá. S tichými nadávkami na rtech zalezu do postele a zhasnu petrolejku. Spánek nepřichází, ani jindy tak uspávající šplouchání vln nepřináší úlevu. Převracím se a bojuji s touhou vyrazit do jeho kajuty. Pak se mi zdálo, že vrzly dveře, zdálo se mi to? Prudce se posadím a vodopád vlasů se mi rozvíří kolem hlavy. Na noc je vždycky rozplétám. Zdá se mi, že vidím siluetu, ale jistá si nejsem. Co když je to někdo z podnapilé posádky. Hlavou mi víří spousta věcí a otázek. Přitáhnu si přikrývku blíž k tělu a váhavě zašeptám do tmy. "Je tu někdo?" marně hledím do tmy jako slepé kotě. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Prudký pohyb a hlas pomohly mým očím. Zeptala se kdo to je... Nechtělo se mi mluvit, ale konat... ale, když se zeptala. Já, Jac... přišel jsem se osušit. Oči už si zvykly, a tak jsem šel rovnou k ní, chytil jsem jí hlavu do dlaní a dlouze jsem jí políbil... naše jazyky se potkaly a počaly si hrát jako delfíni před příďí... Ze zkušenosti jsem nikam nespěchal, protože ženská vášeň jde do varu pomaleji než má... ale přesto chuť na ní mi válcovala tělo a všechny smysly. Klekl jsem si k ní na kolena, a nepřestával s hrou delfínů... přitom se má chlouba dostala skoro jakoby nechtěně k její svatyni. Špička žaludu svlékla již kůži, a zastávala v její lastuře práci rukou, které teď začaly hladit a laskat mocná prsa a boky... Když její klín zvlhl, že to bylo slyšet, pomalu jsem zajel dovnitř... a pomalu ven, a tak několikrát až mne takřka celého objal ten vlhký a mazlivý vjem... Mé ruce se přesunuly na její boky... a tvrdě přirazily... a znovu... a znovu... Jako bych chtěl ji přibít k pryčně... |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Už se chystám sáhnout po dýce, když Jac promluví. Slyšitelně si oddechnu. "Osušit? Myslela jsem, že jsi příliš unavený na noční návštěvy, nebo sis přišel poslechnout tu pohádku?" Moje napětí zmizí a já se do tmy usměju. Veškerá další slova jsou přerušena polibky. Vycházím mu jazykem vstříc a prsty se mi zamotají do jeho vlasů, snažím se přitáhnout si ho co nejblíž, vpít se do něj. Pak se Jac přesune a já ucítím v podbřišku ten známý tlak. Moje ruce nezahálí za těmi jeho a špičky prstů zkoumají povrch jeho pokožky. Vymaním se z polibku a téměř hladově se pžisaji k jeho krku, kde jazykem kmitám na pulzující krční tepně, pak jazyk nahradí jemný stisk zubů. "Chci tě..." zašeptám a pohybem boků vyjdu stále narůstajícímu tlaku vstříc. Prudce zakloním hlavu a z hrdla se mi vydere tichý sten, který se snažím potlačit. Nohy obtočím kolem jeho zad a vzpínám se proti jeho přírazům. Rukama přejedu z krku na jeho záda, do kterých v rytmu naší vášně zatím bezbolestně zatínám nehty. Moje vzdechy nabírají na intenzitě a tak moje ústa opět vyhledají ty Jacovy. Je to poměrně dlouho, co jsem byla v něčí náruči a tak to netrvá dlouho a projede mnou vlna extáze. Tehdy poprvé zaryju nehty vší silou a moje steny splynou v jeden. Moje tělo se celé chvěje v křečích. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Celý svět se mi zúžil do věcného teď. Naše těla tepala v rytmu šíleného běžce. Blížil se čas exploze... Její nehty občas se zarývající do mých zad jsem ani moc necítil, jediné co má mysl zpracovávala byl rytmus přírazů. Její vzdechy jako by mi popoháněly ještě k většímu důrazu. Počala se chvět jako létavka za prudké bouře... mé tělo hrozilo explodovat. To byla ta chvíle, můj kanón vypálil salvu... a její prsty se zaryly do mých zad... vykřikla... Mé tělo zalilo blaho, a vnitřní tlak náhle zmizel. Objal jsem jí, a znovu políbil, tentokrát spíše mazlivě. Pak jsem si lehl na záda a vychutnával ten pocit... pravou rukou jsem jí objal ležíce již vedle ní... Po čase jsme takto usnuli... Před rozbřeskem jsem se probudil, oblékl se a vrátil se dospat do své kajuty... na takové věci je třeba zvykat posádku postupně... |
| |
| Ráno, 20.V. LP 1681, Isabella Ráno jsem se probudil naplno fit a dobře odpočatý. Omyl jsem se, najedl, a spustil... Ola chlapi, připravit loď k vyplutí! Tornado, postarej se o to! Tornado učinil potřebné kroky. Já přijal nový chlapi, kteří čekali na molu... Johana, Davida a Julia. Vyplouváme! Stál jsem na můstku a sledoval ruch kolem odplutí, u kormidla byl tentokrát připraven Xavier... sledoval jsem jak mu to jde. Nebyl si úplně jistý, tak jsem El Tajo vyvedl z přístavu sám, a pak jsem ho ke kormidlu zas pustil. Obezřetná plavba, Xavi... všem lodím z cesty, vše podezřelé hlásit... kurz WNW, do Puerto Plata! Lucu, na sedák! Když nám zmizel přístav s jeho děly za zádí, vytáhl jsem opět ŠPANĚLSKOU VLAJKU. Uklidil jsem si křeslo do kajuty, a při poháru vína jsem zkoumal mapy, jaká že je to cesta před námi. |
| |
| Ráno Poté, co jsem včera odcházela spát v celkem nabroušené náladě, spánek mi zřejmě udělal dobře. Oproti předchozímu dni vstanu opravdu časně. Tentokrát si jen rychle vlasy stáhnu do ohonu a obleču se. Pak už s zíváním vkročím na palubu, kde mě přivítá křik racků. Neubráním se úsměvu, který ovšem za chvíli vystřídá zívnutí. Způsobně si dám ruku před pusu a rozhlédnu se, kdo už je vzhůru. Nzedálo se, že by tu bylo nějak živo, tak zamířím do kuchyně, kde už je André v pilné práci. Rychle se zapojím, abych mo pomohla s přípravou snídaně. Po chvílí se na jídlo zastaví Jac a já mu bleskově naservíruji hrnek vřelé kávy. "Dobré ráno kapitáne" usměji se a dál připravuji snídani pro ostatní. Pak loď vypluje. Konečně. Všude dobře, na vodě nejlíp. |
| |
| Raní ptáče, dál doskáče Po tom co jsem včera večer dokouřil tak ještě chvíli sedím nahoře na palubě a jenom tak koukám do nikam, mám rád tenhle klid a samotu. Moře je v noci tak uklidňující. Ráno vstanu jako jeden z prvních, na spaní mě nikdy neužilo. Chodím spát mezi posledními a stávám mezi prvními. Vylezu ze svojí hamaky, hodím na sebe kalhoty ,košili a vyhrabu se na palubu. Pak se znovu otočím, vrátím se a vezmu si radši svoje dýky k sobě. A znovu vyrazím na palubu a tentokrát už tam bez problému dojdu. Přejdu na záď abych se mohl vymočit přes okraj do moře. Pak tam chvíli zůstanu jenom tak s větrem ve tváři stát. Když vykonám svojí potřebu a jsem dostatečně spokojen s kocháním se mořem tak se vydám zpět ale bohužel zjistím že než jsem se rozhoupal tak kapitán už obsadil sedák. Takže to neřeším a počkám si dvě hodiny než se vystřídám s námořníkem kterého tam poslal kapitán a jakž takž se tam uvelebím a pohledem projíždím obzor. Asi po hodině co jenom v klidu sleduji cvrkot na palubě a naší krásnou blondýnku pěkně z ptačí perspektivy tak uvidím na obzoru loď. „ Kapitáne!“ Začnu hulákat na můstek. „Holandská flauta na levoboku! Na 11 hodinách, kurz ESE, máme západní vítr. Nikde žádá jiná loď není, moře je tu jenom pro nás!“ |
| |
| To dáme... , dopoledne Začínalo být docela horko, ještě že vál vydatný vítr na západ... Victor volal zhora že na jedenácti hodinách je holandská flauta, a kolem prázdno... flauta ta pomalá bachratá neohrabaná loď... Chvíli jsem uvažoval, mají asi víc lidí, ale my jsme rychlý a obratní... a máme řetězové střely, i vítr nám hraje do karet. Victore, slez dolů... ty a tvůj kord budete platnější dole... Chico tě vystřídá. Chico hlídej hlavně okolí. Mateo! Nabít do všech děl řetězový kule! A čekat na povel! Xavi, kormidlo si beru já! Všichni chlapy do zbraně! Udělal jsem ostrý obrat na levobok. Vratiráhno mi prosvištělo nad hlavou. Flauta měla vítr v zádech, ale El Tajo udělá svých 8 uzlů i s polovičním větrem! Všechny plachty nahoru!!! Musel jsem se dostat před příď flauty... vypadalo to že TAJO to nestihne včas, mírně jsem ještě víc zatočil nalevo. TAJO zrychlila tak na 9 uzlů... o tom si flauta může tak akorát nechat zdát... Ještě že Victor viděl holanďana tak brzo, a byla v tak výhodné pozici. V boji muž proti muži bychom asi pohořeli, ale já měl jiný plán... chtěl jsem je donutit se vzdát. Protože loď která nemá plachty, nemůže manévrovat, a tudíž nemůže nic... než se vzdát. Di, puso! Stáhni tu obchodní vlajku, budem plout jen pod španělskou! Jakmile se dostanu před jejich příď... Mateo! Plná pravá boční salva! PAL!!! Jak se otřásla loď salvou, dělám ostrý obrat nalevo takřka do protisměru... se zadním větrem jsem dvakrát obratnější a pohyblivější než flauta... jsem před ní a vítr pracuje pro mne víc než pro ně. Jak se dostanou před naše levá děla... Plná levá salva! PAL! Mateo dobíjejte, dokud vám neřeknu. A tak zas doprava... PAL! a doleva... PAL! Každý náš zásah je ještě zpomalí... Brámovou a královskou plachtu zkasat! Střílím tak dlouho dokud ještě mají nějakou rychlost, nebo dokud se nevzdají... Pak se zahákujeme, a jdeme na jejich palubu... tak 4 muži včetně Lorenza zůstanou na TAJO, a jistí naší krásku. Při naloďování křiknu na chlapy... Buďte opatrní i když se vzdali, a odzbrojte je! Alvarezi, až bude flauta pod kontrolou, zavři její posádku v přední kajutě. Tornado, zajistí přeložení jejich nákladu, střeliva, zbraní, cenností na naší loď. |
| |
| A jde se na věc! Když uvidím loď tak to okamžitě nahlásím kapitánovi a hned začnu lézt dolů abych se mohl připravit na boj. Rychle doběhnu ke svému fleku, hodím na sebe kabát a rychle si poberu všechny svoje zbraně abych mohl vyrazit do boje. Když se snažím vyrazit z kajuty tak kapitán strhne kormidlo a já sebou praštím o zeď. Sakra! o tam blbne? Když dorazím na palubu tak už mám všechny věci na svém místě a jsem připravený na steč. Kapitán se pěkně předvádí a značným způsobem zdecimuje jejich stavy ale ještě jich pořád zbývá dost pro mě a pro posádku. Kormidlování jsem nikdy nerozuměl takže moc nechápu jak kapitán dělá to co dělá a dokáže tak výborně manévrovat ale teď nastává čas abych předvedl to co umím já. Vylezu si do lanoví a ve chvíli kdy se dostatečně přiblížíme k holandské lodi tak se odrazím. Ve vzduchu udělám salto a na palubu dopadnu v kotoulu a zakončím to klekem. Do každé ruky si vezmu dýku a postavím se. Než udělám první krok tak už na se naloďuje i zbytek našich chlapů takže už tam nejsem sám. Pomalu ale systematicky se začnu probíjet k můstku abych mohl dostat kapitána. Říkám si že když porazím kapitána tak máme šanci že všichni ostatní složí zbraně a vše proběhne rychleji. Cestou k můstku se mi postaví jenom pár chlapů které celkem rychle zpacifikuji a už přede mnou stojí jenom kapitán. „Zatančíme si señore?“ řeknu a postavím se do bojového postoje. On asi nemá moc náladu na fórky takže po mě rovnou skočí s šavlí v ruce. Jenom udělám úkrok stranou a nechám kapitána aby jen promáchl vzduchem. „Skoro kapitáne.“ řeknu abych ho víc vyprovokoval. Soupeř který se neovládá je soupeř který už prohrál. Chvíli si s ním takhle hraji a jsem zaujatý na duel s ním že si nevšimnu že další námořník vpadl na můstek. Než na to stihnu adekvátně zareagovat tak na mě zaútočí, naštěstí se na poslední chvíli stihnu vytočit a tak mi konec jeho čepele přejede po hrudi. „Ty čubčí synu! Zničil jsi mi kabát!“ Udělám otočku a proseknu mu hrdlo. Teď kapitán. „Tak a dost, to by stačilo!“ Udělám tři piruety abych se dostal za něj, prolomím mu zezadu koleno a dám nůž pod krk, pak ho donutím zahodit zbraň a dokopu ho na palubu před ostatní tak aby mě všichni viděli. Pokud muži zahodí zbraně tak kapitána srazím na zem a začnu pomáhat posádce se sbíráním zbraní. Když ne tak ho podříznu a zapojím se znovu do boje s posádkou. |
| |
| No pasaran! Ozve se křik, že je nablízku loď. Se zájmem vyběhnu ven a vezmu to přes svou kajutu, abych si k pasu připnula šavli. Dýku u sebe nosím neustále. Nejdřív si myslím, že ji necháme opět proplout kolem, ale když si všimnu Jacova zamyšleného výrazu, dojde mi, že tentokrát ne! Neubráním se poněkud krvelačnému úsměvu. No konečně! Pak dostanu příkaz stáhnout obchodní vlajku, což neprodleně učiním. Pak nezbývá než jen čekat, jak šikovně se kapitán u kormidla předvede. Musím uznat, že si nevede špatně. Když prvně vypálíme z děla, ta ohlušujícíc rána mi v žilách rozproudí krev, konečně jsem ve svém živlu. Obchodování mi leze krkem, ale musím přece dělar slušnou holčičku, tedy až doteď. Pak je konečně zahákujeme. Adrenalin v krvi mě vyburcuje takřka k nepříčetnosti. Jdu na loď spolu s ostatními a začnu řádit jako valkýra. Ostří mojí šavle nezahálí. Kdokoliv se vzdá dobrovolně, odzbrojím ho a většinou ještě "uspím" ranou do spánku. Lačním však po krvi. Doufám, že se někdo bude chtít prát, třeba mě někdo podcení a řekne si, že ženskou zvládne. |
| |
| Boj, holandská flauta Zwijde, dopoledne 20.V. LP 1681 Jacův nájezd byl precizní ukázkou, kterak vytěžit z minima maximum... pomohlo mu samozřejmě i počáteční poloha lodí a směr větru, ale i tak. V počátku útoku bylo na flautě Zwijde asi 25 mužů, byla vybavena 6x 6ti liberkami a 4x 4 liberkami. Tedy byla silnější lehce než TAJO. Ovšem Jac využil klady šalupy, a nevýhod flauty. Každý na palubě Tajo mohl na vlastní oči vidět, proč je šalupa tak oblíbená mezi piráty a korzáry. Tajo se dostala před příď, a tak se stala flauta takřka bezbrannou. Mateo se činil, a řetězové kule ničili plachty, ale zasáhli i pár mužů. Konec tohoto martyria učinil zásah, který zlomil první ze dvou stěžňů flauty. Zwijde stáhla vlajky, na znamení porážky... Když jste se nalodili, pokusili se holanďané o poslední pokus o odpor. Stálo jich tam asi 16 nezraněných proti vám. Victor jimi prošel jako nůž máslem, a utkal se s kapitánem. Diana jich pár dostala i uspala košem své šavle, až se dostala k obrovskému černochu jehož vypracované pletence svalů se leskly ve slunci, byl oděn pouze do jakési sukénky z trávy, a vyvinutý byl jistě stejně i pod onou sukní... Ten hravě odrazil Dianin hlavní sek a opětoval jej svým sekem, který Diana kryla... ale síla toho úderu jí hodila vzad... |
| |
| Řekla jsem, že No pasaran! Boj si opravdu užívám a je to na mě vidět. Mezi jednotlivými seky doslova tančím a nějaká ta kapka krve mi taky nijak nevadí. Pak se ovšem dostanu k té hromadě svalů. Zaváhám sotva vteřinu a seknu po něm, ovšem on můj sek vykryje. Mnohem větší silou než jsem čekala. Síla mě odhodí vzad a já se pokusím sbalit do jakéhosi kotoulu. Zůstanu v přikrčení a pokusím se mu podrazit nohy, dokončím otočku a zvednu se společně se sekem vedeným odspoda pod sukénku. Pokud i tohle vykryje, sáhnu k pasu pro dýku. "Tak ty si chceš hrát?" zavrčím vztekle a udělám půlobrat při kterém naznačím seknutí, ale zároveň bodnu dýkou opět směr sukénka. Něco mi říká, že jiný způsob, jak ho zranit prostě není. |
| |
| Boj pokračuje Diana se pokusila o podkopnutí černocha ze strany... jediné co se jí povedlo bylo, že si skoro zlomila holeň, avšak černý svalovec stál jako skála. Následný sek ze švihu tudíž nenásledoval. Tornado se již k bojující dvojici blížil... Černoch chtěl boj dokončit do vítězného konce, když se ozval kapitán s nožem pod krkem křičel holandsky... Konec boje, vzdáváme se ušetřete alespoň naše životy! Holanďané i černoch pustili zbraně, a nechali se zavřít Alvarezem v kajutě na přídi flauty. Začalo rabování, a na palubu TAJO se přesunulo střelivo (i kartáčové střely) a střelný prach, 6 děl, všechny ruční zbraně... holandské mapy, obchodní vlajka bílá s hnědým dravým ptákem v poli... zásoby jídla, pití i rumu, nějaké lepší oblečení... ... 11 barrelů soleného hovězího masa a 9 barrelů obilí a 220 realu v penězích... Chico ze sedáku žádnou loď v blízkosti nehlásil, takže asi po 2 hodinách překládání se oddělila TAJO od flauty a pokračovala do Puerto Plata, holanďané zůstali pod zámkem... nejspíš do večera se nějak dostanou ven. U kormidla stál opět Xavier... |
| |
| Jáááu Postavu a váhu černocha trochu podcením, byť mu sahám sotva po ramena. Při pokusu od podkopnutí si příšerně narazím nohu. "Do psí kundy a lastuří prdele!" zavyju a pokusím se odvalit stranou. Zrovna uvažuju o tom, že mu alespoň ze země zkusím přeseknout achilovu šlachu, když se na palubu dostane Victor s kapitánem. Ten něco zamele holandsky a všichni pustí zbraně. K mé velké úlevě i černoch. S menšími problémy se seberu z prken a postavím se na naraženou nohu. "To mám z toho, že chci bojovat relativně čestně, příště jim budu podřezávat krky, i když k tomuhle bych potřebovala stoličku." vrčím polohlasem. Naštěstí posádku Alvarez zavře do kajuty a já odolám pokušení alespoň černochovi dupnout na prsty u nohy. Rabování se neúčastním, odbelhám se zpátky na naši loď, kde si sednu na palubu a zády se opřu o bok lodi. Mám takhle docela dobrý výhled na to, co za zboží se nosí, ale nijak zvlášť mě to nezajímá. |
| |
| 20.V. LP 1681, po útoku To že útok vyšel jak jsem chtěl mne hodně potešilo, ve všem tom rabování jsem na chlapy dost spěchal... naštěstí jsme to zvládli rychle a svižně. Gabriel na palubě ošetřoval naše raněné, nebylo to nic velkého, běžná zranění z boje. Z holandské posádky se k nám přidal kupodivu španělský námořník Filio a i holanďan Ernest si řekl, že zkusí něco jiného. Pak jsem zahlédl Dianu, byla potřísněna kapkami krve... a prsa se jí ještě dmula následkem boje... ale měla něco s nohou. Nech si to ošetřit, puso. Gabrieli! Za chvíli už jsme opět pluli směr Puerto Plata. Někdy po poledni Luis hlásil španělskou galeonu na levoboku, a tak jí šel již opět Lorenzo z cesty. Byl jsem spokojen loď byla plně vyzbrojena, získali jsme i kartáčové střely. A ani ostatní kořist nebude marná, až to v Puerto Plata prodáme, bude dost peněz na nějaké vylepšení lodi, glejt i na podíly pro posádku... Okolo šesté večer jsme zakotvili pokojně pod přístavními děly města Puerto Plata jako španělská ozbrojená obchodní loď. Tornado postavil hlídky. Migueli, zajisti prodej našeho nákladu. André, tady máš 20 realu na nákup čerstvých potravin, citrónů, doplnění vody a rumu. Xavi, obejdi krčmy a rozhlaš že nabíráme lidi. Mateo, ty zjisti jaké vylepšení poskytuje místní loděnice, a pokud je to něco co potřebujeme... tak to rovnou objednej, peníze budou. Pak jsem se podíval na Victora... A my dva půjdem si koupit nějaké slušné oblečení, zítra nás ráno čeká návštěva guvernéra. Jako příspěvek jsem sobě i Victorovi každému napočítal 20 realu. Luc půjde s námi. Ještě než jsem odešel... Až se vrátím puso, mohli bychom si někam vyjít... A pak jsme s Victorem vyrazili do ruchu tržišť a krámů, koupil jsem si ještě jednou to co jsem měl na sobě, ale čisté a nové. Pak jsem si zašel dát lázeň, převlékl se do čistého... a staré oblečení jsem dal Lucovi. Nech to vyprat, a pak mi to odnes na loď, Lucu! A tady máš real za práci navíc. |
| |
| Puerto Plata, 20.V. LP 1681, večer Gabriel nabídl Dianě ošetření nohy, a pokud svolila... tak to i ošetřil, stejně jako i rány ostatních námořníků. Plavba do Puerto Plata probíhala v klidu a pohodě... Lorenzo si počínal jako vždy zkušeně, a přesně dbal Jacových rozkazů. TAJO plula pomaleji, jelikož byla skoro plně naložená ukořitěným lupem... Bylo asi okolo šesté hodiny když spočinula co by ŠPANĚLSKÁ obchodní loď v náručí přístavu v Puerto Plata, kteréžto městečko mělo ve svém kopcovitém okolí množství pastvin s ovcemi a plantáží s konopím. Hlavním vývozním artiklem tohoto města byly lana, pytle, látky a oblečení. Po přistání a rozdělení hlídek rozdal Jac pár rozkazů, a všichni oslovení se vydali ten svůj splnit. Miguel obešel několik obchodníků, a zjistil, že ceny potravin jsou tu velmi příznivé, nakonec přijal nejvýhodnější nabídky, a pak dohlížel na vykládání. Celkem za vše obdržel 464 realu, to jest 14 doubllonů a 2 piastry. Tyto peníze Miguel uložil do lodní pokladnice v kapitánově kajutě a sám ji pak ozbrojen hlídal. Mateo zjistil, že v místní loděnici mají vylepšení trojitá lůžka, za 2 db... i s doplněním řetězových kulí by to celkem vyšlo na 3 db. To vše objednal, a vrátil se na loď pro peníze. Ty mu Miguel vydal, neboť to bylo v souladu s kapitánovým rozkazem. Protože námořníci začali reptat, že chtějí alespoň zálohu na podíl, dal Miguel stranou 128 realu... a všem námořníkům vyplatil jejich podíly, jeden podíl dělal 8 realu. Po té reptání ustalo, a někteří námořníci co neměli hlídku vyrazili do města... |
| |
| Hadry dělaj člověka Po boji a dotažení kapitána před jeho posádku se naštěstí všichni vzdají. Nerad bych ho popravil, nejsem vrah teda... když mi za to nikdo nezaplatí. Tak ho jenom hodím ke zbytku jeho posádky aby ho naší chlapy mohly spoutat. „Díky kapitáne, dneska jste ušetřil několik litrů krve.“ Když chlapům pomůžu přetahat veškerý lup který se nám vyplatí odvézt do přístavu k prodeji tak se vrátím ke svému fleku v kajutách. Chci si ošetřit svoje zranění ale nechce se mi s tím otravovat felčara který má teď chlapy s vážnějšími ranami. Takže shodím svůj kabát a bílou košili která už je na prsou stejně nasáklá krví. Ale dojde mi že stejně nemám čím si to zavázat tak se vydám do felčarovi kajuty a zatáhnu tam obvaz který si obmotám kolem hrudníku a hodím na sebe zpět ten rozseknutý kabát. Poté se odložím do svojí hamaky a usnu. Když se probudím a vylezu ven na palubu tak mě odchytí kapitán zatím co kolem sebe rozdává rozkazy. Chce abych s ním vyrazil za guvernérem pro glejt. Při jeho poznámce že si půjdeme koupit pořádné oblečení se podívám na svůj potrhaný a rozseknutý kabát a nezbývá mi než souhlasit že je to nezbytně nutné. Kapitán nám na náš nákup přidá ještě nějaké mince takže nemusíme utrácet jenom svoje vydělané peníze. Když po chvíli procházení tržiště dojdeme tam kam směřovali naše kroky tak kapitán nic moc neřeší a koupí si vlastně identické oblečení co měl jenom je nové a čisté. Zato já mám v plánu se trošku víc rozšoupnout. Takže si vyberu bílou hedvábnou košili a k tomu kabátec. (ikona) K tomu dokoupím v příslušné barvě a kvalitě kalhoty a boty. Klobouk si znovu koupím třírohý ale přece jenom trochu kvalitnější a okázalejší než klasický který se běžně nosí na lodi a na vrch ještě černý plášť se složitým emblémem vyšitým zlatou nití ve stejně jako ozdoby na kabátci. Když už mám v plánu že zaplatím tak si ještě všimnu rukavic, dokonalých černo černých kožených rukavic. Mmmm dokonalé kdybych se znovu potřeboval někam plížit, v takových rukavicích mi rozhodně dýka klouzat nebude a ve tmě jsou prakticky neviditelné. A navíc se hodí k mojí večerní róbě. Vyzkouším si je a zjistím že to je vážně jako kdybych měl na rukou druhou kůži, padnou dokonale. Přihodím je k hromádce oblečení a jdu platit. |
| |
| Po boji Sedím celkem spokojeně a noha přestává tolik bolet. Když je mi nabídnuto ošetření, jen s úsměvem zavrtím hlavou. "Není to nic hrozného, díky. Za blbost se platí." s menšími problémy se zvednu a jdu se umýt a hlavně se pokusím smít z oblečení krev. Naštěstí není na červeném oblečení až tak nápadná, ale až doplujeme do přístavu, budu si muset koupit nějaké oblečení do rezervy. Pak se rozhodnu jít si chvíliu odpočinout, a tak spokojeně zalehnu. Plavba probíhá spokojeně. Probudí mě ruch na palubě, a tak se jdu podívat, co se děje. Blížíme se k přístavu. Jac kolem sebe sype rozkazy a dokonce mi nabídne po vyřešení záležitostí společnou vycházku. "Ráda, zatím si v přístavu taky něco obstarám." A tak vyrazím do "města" spolu s ostatními a zapadnu do prvního obchodu s oblečením, kde si pořídím dvě dlouhé sukně, jednu černou, druhou červenou, oboje z pevného materiálu, který něco vydrží. Pak ještě černou a bílou halenu. S tím jsem prozatím spokojená. Ještě se někde pokusím sehnat mýdlo s levandulovou vůní, protože moje už mi dochází. Pak se vrátím na loď, abych pomohla kuchaři s ukládáním zásob a čekám, až se vrátí Jac. |
| |
| Lázeň, přístav, město, večer Ležel jsem v lázni, kouřil doutník, a vůbec nic mi nechybělo... tedy nic. Vlahost ženského klína tu nebyla, i když mohla by být... zrovna přišla dobře rostlá a vnadná lazebnice havraních vlasů a oblých boků, a dolila mi horkou vodu do kádě... má krev se počala lehce vařit... Když jsem dorazil do přístavu, zjistil jsem že všichni dělají co mají. Miguel mi oznámil vše co se na lodi dělo, i to jak naložil s penězi. Bueno, Migueli! Bueno! Udělal to opravdu skvěle, a tak jsem se mohl věnovat důležitějším věcem. Vzal jsem si svůj podíl z kořisti, a část jej nechal v pokladnici a část jsem si vzal sebou. V nových šatech, čistý a voňavý... jsem pohlédl na Di, která si koupila novou krásnou dlouhou sukni a stála s ní na palubě... Tak půjdeme? Našel jsem ve městě příjemný podnik, s hudbou... a tak. Pokud souhlasila, tak jsme ihned vyrazili... protože jsem už měl strašný hlad. Ještě jsem se otočil na palubu... Migueli, Tornado...postarejte se tady o to! Přijdeme asi dost pozdě. Zavedl jsem Di do lepší krčmy "La Siréna". Strčil jsem krčmáři 2 realy s tím, že by jsme ocenili nějaké opravdu klidné místo na večeři... Nevybral jsem tu krčmu náhodou, a tak nás zavedl do skrytého salónku, kam chodila jen švarná šenkýřka, a který byl oddělen od hlavního sálu závěsem z korálků... takže až jsem doléhala pěkná hudba z hlavního sálu. Byl to opravdu pohodlný salónek, dokonce i s táhlem k zvonku na obsluhu... Jsi plně mým hostem, Diano. A nemusíš se omezovat. Objednal jsem si kuře obalované v těstíčku, kvalitní červené španělské víno... a po té co jídlo šenkýřka přinesla jsem se hladově pustil do jídla... |
| |
| Večer Převlékla jsem se do nového oblečení a sotva jsem se vrátila na palubu, byl Jac zpátky. Vyrazili jsme. Cestou jsem už kulhala sotva znatelně Podnik, který Jac vybral byl pěkný, ale na mně možná trochu moc nóbl. Přece jen jsem byla jako doma v Tortuze. "Já jsem tvým hostem? A nemělo to být opačně? Ty jsi platil posledně, když jsi mě zachránil." usmívám se a objednám si zvěřinu, protože ryba a kuře je na mém jídelníčku příliš často. K pití si dám svařené víno, protože příjemně hřeje a rozproudí krev. Postřehla jsem Jacovy pohledy, kterými sledoval šenkýřku. "Říkala jsem to už v Tortuze, jestli chceš, klidně se tu sama zabavím." moje slova zní naprosto upřímně. Evidentně mi je něco, jako žárlivost, naprosto cizí. "A nebo si můžeme zatančit, posledně ti to docela šlo." zalichotím a zhluboka se napiji vína vonícího skořicí a hřebíčkem. |
| |
| La Siréna, večer Tak, řekl bych že teď po rozdělení kořisti mám více možností tě pozvat... ... a tobě alespoň zbyde více peněz na nějaké doplňky... třeba ta nová sukně ti opravdu sluší. Odpověděl jsem na otázku týkající se toho kdo koho by měl pozvat. Že je šenkýřka švarná je zřejmé, ale já pozval tebe a ne ji. Řekl jsem mezi sousty. Když jsme se najedli, naznačila Di možnost tance... To bychom určitě mohli! A ihned jsem se zvedl, a kupodivu jí nabídl i rámě... prošli jsme korálky, a ponořili jsme se do rytmu hudby. V dlouhé sukni vynikly Dianiny půvaby ještě více. Mé ruce podporovaly staccatem rytmus kapely... a podpatky mých bot nezůstávaly pozadu, když tomu hudba chtěla, protočil jsem Dianu a pak jsem zas okolo ní kroužil jako při boji... ona byla ten, kdo měl vyniknout. Někdy jsem s ní tančil i hodně natěsno v pulsujícím tempu... je příjemné zapomenout na vše na světě, a věnovat celou svou pozornost jen hudbě. Nevím jak dlouho jsme si tam užívali společné chvíle, ale přišel čas, kdy jsem již platil... v té chvíli mi krčmář nabídl volný pokoj nahoře... Otočil jsem se na Dianu, s otázkou v očích... pokud byla pro, zapadli za námi dveře pokoje, pokud byla proti... vyšli jsme nocí k přístavu... |
| |
| La Siréna, večer Jacův argument ohledně placení se mi líbí. "Dobře, ale zůstávám tvým dlužníkem a je jen na tobě, jak a kdy si to vybereš." poznamenám poněkud mnohoznačně. "A jsem opravdu ráda, že se ti sukně líbí, je poněkud...praktičtější než ta kratičká, méně pod ní fouká." rozesměju se a znovu si přihnu z poháru vína. Pak se jde tančit. Víno mi rozproudilo krev a setřelo zábrany, tedy ne, že bych předtím nějaké extra měla. Tančím divoce a velmni často se mé taneční prvky sestávají z vinutí se po Jacovi. Vlním boky a pohazuji vlasy, které jsem si na tanec rozpustila. Chvílemi se zdá, že naprosto nevnímám okolní svět. Po úžasném tanci přijde čas jít. Představa cesty na loď se mi moc nelíbí a tak mi nabídka pokoje přijde vhod. Nahnu se k Jacovi a zašeptám mu do ucha: "Musím ti přece nějak dokázat, že jsi neudělal špatně, když jsi pozval mě a ne šenkýřku." Rychle se zeptám na číslo pokoje a za ruku Jaca s úsměvem táhnu nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Nepřestávám v líbání, do kterého zapojím jazyk. Párkrát mu jemně stisknu zuby spodní ret. Takto ho pomalu manévruji k posteli. Když se lýtky zasekne o její okraj, rázně do něj strčím, aby na ní přepadl. Neváhám a vylezu si na něj. Rukama chytím ty jeho a dám mu je za hlavu. Čímž se dostanu těsně nad něj. Moje ňadra se otírají o jeho hrudník a moje rty se přesunou na jeho krk. "Jsi zcela v mé moci, korzáre..." zašeptám a pustím mu ruce, abych si mohla sednout a rozhrnout mu košili. Přes prsa a hrudník nejdříve přejedu nehty a potom i rty, při čemž se posunu níž, takže teď klečím mezi jeho nohama. Jazykem si razím cestičku k pupíku, zatímco moje ruce zápasí s opaskem. Kalhoty stáhnu o něco níž, úplně stačí, když se dostanu k jeho chloubě. Moje rty putují stále níž a bez jediného zaváhání jimi obemknu špičku jeho údu. Jazykem zakmitám na špičce a ochutnám celou jeho délku. Prsty obemknu kořen a sotva znatelně pohybuji zápěstím nahoru a dolů, zatímco jazykem jezdím po celé jeho délce, přičemž několikrát dráždivě přejedu špičkou přes uzdičku. Takhle chvíli pokračuji. Pak přestanu jako když utne. Zvednu se zpět do kleku a přetáhnu si halenu přes hlavu. Sukni si pouze vykasám a posunu se na Jaca tak, abych si mohla sednout na jeho připravenou "zbraň". Špičku jentak opřu o můj čekající klín a s ironickým úsměvem se zeptám. "Nejsi příliš unavený? Klidně můžeme jít spát..." Při posledním slově plynule dosednu. |
| |
 | Večer - Puerto Plata "Hopla..." zvlní se mi rty čímsi mezi úsměvem a úšklebkem, kdy je složité přemýšlet nad tím, jak se právě cítím. Jak si to tak razím kolem stánků s všemožným jídlem, moje ruce mě ani teď nenechají na pokoji. Aniž bych se na to soustředila, už v ruce držím jablko, uzmuté z jednoho ze stánků. Holt když celý život kradete, nemůžete to najednou jenom tak popřít. Sama o sobě asi dost přitahuju pozornost. Na holku jsem oblečená dost svérázně, koneckonců to ani moc není ženský styl. Vysoké boty, tmavé kalhoty, korzet, původně bílá košile a rudá vesta. Dlouhé kaštanové vlasy, bledá kůže, a nevinná naivní tvářička, na hlavě ledabyle posazen klobouk. A i přesto ukradení jablka v tom shonu všech lidí nikdo nezpozoroval. Stejně tak si nikdo teď neuvědomí, že všechno na mě je původně kradené. Již ošoupané boty, ne právě čisté oblečení... to všechno jsem nakradla, ani jediná věc na mě není poctivě koupená. A co teprve zbraně, které mám s sebou, kord, dýka hovící si pohodlně uschovaná v mojí botě, a pistole schovaná za pasem, vše kradené. To je moje výhoda. Nemusíte být zámožní, abyste si mohli všechno dovolit. Stačí vědět jak na to. Už odjakživa všechno kradu. Jsem téměř dítě ulice, pokud nepočítáme těch prvních "šťastnějších" deset let. A přesto jsem zvládla pochytit schopnosti, které se nevidí ani u některých vzdělanějších lidí. Krom zlodějiny jsem automaticky pochytila zacházení s tím párátkem, co jsem si sehnala. Mám to zřejmě v krvi, šlo mi to snadno. Píšu sice škrabopisem, a rychlost je to teda skutečně ohromná, ale využila jsem občasně své tváře a nechala si vysvětlit abecedu... Krom toho všeho mě to vždy táhlo k moři. Se zlodějským nadáním mi to šlo snadno, ani jsem neměla výčitky svědomí, když jsem se holt párkrát svezla na větší lodi, abych se podívala, jak se kormidluje, jednou jsem i přepadla kormidelníka, a pak se za něj vydávala, abych si to vyzkoušela osobně. K tomu se dá říct snad jen to, že ještě štěstí, že loď byla menší a lehká, jinak bych jim při kotvení to molo snad rozmlátila. Ale trošku se v tom vyznám. Spoléhám se povětšinou jen sama na sebe, a nerada pracuji, když si věci můžu prostě vzít, na druhou stranu, pokud chci na moře, musím na loď. A protože loď se jenom tak ukrást nedá, zvláště když bych si ji z větší části neuměla ani kormidlovat, a kapitánem se člověk nestane jenom tak, to by na pořízení vlastní lodi musel mít dost peněz... no, z tohohle hlediska si budu muset přičichnout k pořádné práci, jinak to nevyřeším. A to je přesně to, o co tu jde. Slyšela jsem, že tu kotví loď, El Tajo, a hledají posádku. To je moje chvíle! Co je jednoduššího než se stavit na určeném místě a zkuset se ucházet o nějaké slušnější místo, abych nemusela drhnout podlahu? Ale asi by to nějak jít mělo, schopnosti dobrého šermíře se hodí vždy, při obraně, nebo co za loď to vůbec je a co hledají... Z jablka již zbyl jen ohryzek, a aniž bych měla péči o to, že takhle se akorát na ulicích hromadí bordel, ji obloučkem hodím kamsi do davu. Vždyť je to fuk, někdo to sebere, nebo se to tam rozloží, jablka přírodě nevadí, pokud vím. Už jsem na místě. Vykročím tam, kde by mě tedy mohl někdo přijmout, s plánem prozatím nic neříkat a prvotní kontakt nechat na nich, v duši sebevědomí, ale tvář naprosto neutrální, což je ekvivalent k naprosté dívčí nevinnosti, protože vypadám stále jako děcko. Na druhou stranu, ty zbraně, a oděv, jako bych o sebe moc nepečovala, nebo měla nějaký svérázný styl... Seznamte se, Penelopé. |
| |
| Nová krev a nové informace Nové oblečení které jsem vybral mě stojí přesně 20 reálů což mě velice příjemně potěší protože díky tomu si nemusím za oblečení doplácet nic ze svého a zaplatím pouze z kapitánova příspěvku. Po nákupu si ještě dojdu koupit tabák a příslušenství abych si mohl dále balit svůj tabák. Potom se mi ještě nechce vracet tak ještě naprosto bezcílně bloumám uličkou za uličkou a koukám jestli třeba neuvidím něco co by mě zaujalo. Když konečně vyrazím směr přístav tak si všimnu krámku s vínem. Ještě si cestou jednu láhev koupím kdyby se třeba naskytla příležitost ke které by se hodilo spíš víno nežli rum a pak už ničím nerušen dorazím do přístavu kde kotví naše El Tajo. Když dorazím k lodi tak se okolo ní ochomýtá dívka která jednoznačně vypadá že o ní má zájem ale nechce se ozvat. Vzhledem k tomu že kapitán znovu nechal vyhlásit že shání posádku tak mě nenapadne nic jiného než že má zájem se mezi nás přidat. Dojdu k ní, ukloním se jí a políbím jí na hřbet ruky. „Victor de Cervantes y Saavedra, k Vaším službám má paní, zaujala Vás naše loď? Pak neváhejte a pojďte na palubu!“ Ve chvíli kdy zvednu oči abych se jí podíval do obličeje tak mi hlavou projede myšlenka že je to teprve dítě ale když se jí podívám do očí, uvidím že už dlouho ne. Je to jenom maska, stejná jako moje, jenomže já používám vznešenost a ona naivitu. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Di to rozbalila hned jak jsme vpadli do pokoje. Jakmile si příjemně pohrála s mou chloubou, která v té péči získala tvrdost ocele. Tuhle péči mám opravdu v oblibě, takže jsem si jí náležitě užíval... místy se mi přitom v nohách chtělo, jako když člověk šlápne na mořského ježka... Pak mne hodila na lůžko a vyvalila na mne své vnady... to byl pohled! Přitom na mne vyskočila stále oděna v té krásné sukni... byla na ostro... Jakmile se před mýma očima objevily její obrovské přednosti, uchopil jsem je do rukou... začal jsem je mírně masírovat, a na střídačku jsem je líbal a sál... pak jsem skrz svý nádobíčko ucítil její vlhkost. Sotva jsem si to uvědomil, naznačila něco o únavě... Ne, já jsem plně fit... hehhh... Dosedla! A objala mé mužství svou měkkou... náručí. Vyrazil jsem jí krátkým a tvrdým výpadem vpřed, ale jinak jsem jí ponechával volnost v její jízdě na hřebci... Ve vhodný okamžik jsem vždy vyrazil vpřed do dalšího tvrdého výpadu naproti ní... Přitom jsem samozřejmě prsa nezanedbával, místy mé ruce přejeli po jejích zádech, až na zadek... ten její pevný zadek... |
| |
| Pozvánka na palubu Nakonec skončím tím, že se chvíli procházím kolem lodi, zkoumajíc, kdo z nich asi může být kapitán, a koho bych měla oslovit; případně kohokoliv mimo kapitána, kdo má tohle na starost, akorát jen abych neoslovila plavčíka, nebo někoho podobně "povolaného", to by k ničemu moc nebylo, a akorát bych ztrácela čas. Po chvíli se s pokrčením ramen odhodlám na palubu prostě vstoupit a zeptat se kohokoliv; nejsem stydlivá, jenom jsem si chtěla ušetřit trochu vyptávání. A přesně v tu chvíli mě z jakéhokoliv odhodlání vytrhne čísi hlas. Otočím se ve směru zvuku, a už sleduji muže, který se mi uklání, neváhám, a podám mu ruku, když mě chce políbit na její hřbet. Patří do lodní posádky? Mile se pousměju, na obličejíku vypadajícímu velmi dětsky to vypadá dosti rozmile. "Penelopé Chevalier," považuji za zdvořilost se též představit. Mluvím španělsky, ale jméno - příjmení na to moc neodpovídá, a možná by se našel lehký přízvuk. "Jistě, ráda se přidám - hledám práci, a slyšela jsem o tom, že nabíráte posádku..." Podle toho, co říká, se přijetí na loď zdá být až podezřele jednoduché. Ale tak co, tím lépe pro mě, ještě bych nemusela vlastnit potřebné kvality... Nemám tušení, s kým přesně mluvím (dle hodnosti), ale z nějakého důvodu tuším, že o kapitána nepůjde - možná proto, že tací se tím vždycky nafučeně chlubí, a do jakéhokoliv představení se své jméno neuvěřitelně cpou, ne, že bych se hlásila na loď už postý, ale pokud bydlíte v přístavu, pociťujete to tak jako tak. Takže jen nějaký člen posádky. Ale možná má přibírání členů na starosti... no, ostatně je to jedno, pokud jde o mě, vždycky můžu tvrdit, že to on může za to, že najednou budu stát na jejich palubě. Ale ovšem nevím, jak přesně se to má, a tak se na palubu nehrnu, abych neurazila či co já vím co. Naopak, hledím Victorovi do tváře, periferním viděním mapujíc, jestli s sebou má něco, co by stálo za ukradení. Jo, došlo mi to, nejspíš to bude jeden z mých "kolegů", tak bych si ho neměla znepřátelit, a na lodi se asi moje kradení trpět nebude... na druhou stranu... zatím ještě nestojím na lodi, že? A svým hbitým prstům docela věřím... Bohužel, u mužů to není tak snadné jako u žen, nenosí drahé náušnice a šperky, povětšinou, a on nejspíš nebude výjimkou. Vidím u něj nějaký ten vak, ve kterém asi bude mít věci, možná byl nakoupit, ale to nedokážu nepozorovaně uzmout... Takže nic vhodného, co by se mohlo stát předmětem mého zájmu? Zdá se, že skutečně ne, a tak krádež budu muset nechat být. No, aspoň si to u něj nepose*u. "Ale to, co jste pravil, neznamená, že již mi je plně důvěřováno, a mohu vstoupit na palubu, že?" nakloním hlavu na stranu a rty mi znovu zvlní lehce naivní úsměv. "Co je nutno splnit, abych se stala členem posádky a dostala přidělenu nějakou funkci?" Zeptám se, i když ho za kapitána nepovažuji. Stejně to třeba bude vědět, kdo ví. Svrbí mě prsty... Ale uvědomuju si, že jeho bych měla nechat na pokoji, pokud nechci, aby mě zjistil. Náušnice či prsten se při přímé komunikaci sebrat ještě dá, ale náušnice snad nemá a prsten... nevšimla jsem si ho, pokud jsem ho nepřehlédla, což je možné. A tak mé ruce nenápadně zabloudí kamsi za má záda, kde zrovna tuším procházet nějakého člověka. Pak už se mé ruce mihnou jen jako blesk. Do jeho kapsy... a její obsah putuje zase do mé kapsy. Vše nepozorovaně a jemně, dotyčný by si vůbec neměl všimnout. Victor to všechno musel jasně vidět. Ale vzhledem k tomu, že jsem neokradla jeho, doufám, že s tím nebude mít takový problém. A pokud ano... dobré to vědět, že na téhle lodi se takové věci netrpí ani mimo palubu, i když nevím, jak bych to bez téhle činnosti vydržela, už začínám být jak kleptoman, protože poslední dobou peněz zas až tolik nepotřebuju, žije se mi celkem slušně, ačkoliv pár reálů navíc se může hodit vždy. |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Líbí se mi, že mi do toho Jac příliš "nekecá" a nechává rytmus na mně. V jednu chvíli se na kolenou vzepřu tak, že mám uvnitř sotva špičku a pak se mučivě pomalu kousíček po kousku posouvám dolů. Tohle několikrát opakuji. Pak se naopak prohnu v zádech a zakloním dozadu tak, že Jaca na kolenou pohladí moje vlasy. Rytmus boků udržuji pravidelný. Zatím jen potichu vzdychám. Po chvíli se nakloním nad Jaca, abych ho mohla políbit. Záplava vlasů nás zahalí jako opona. S pohyby přitom nepřestávám. Rty se pak přesunu na krční tepnu, kterou jemně saju v rytmu přírazů. Moje steny nabírají na intenzitě stejně jako rychlost mých pohybů. Netrvá dlouho a v tlumeném výkřiku se prohnu jako luk. Znovu se opřu dopředu a mezi jednotlivými nádechy se s obtížemi zeptám: "Nechceš jít zase chvíli nahoru ty?" aniž bych čekala na odpověď, chytím se Jaca za ramena a převalím ho nad sebe, aniž bych přerušila naše spojení. |
| |
| Paluba Slečna se mi pochlubí svým jménem a roztomile se usměje. „Rád Vás poznávám.“ odpovím jí potom co se představí. „Tak to jste slyšela správně, právě nám trochu chybí lidi takže se bere prakticky kdokoliv kdo prokáže že alespoň něco užitečného umí.“ Všimnu si že se nijak nehrne na palubu z čehož soudím že až tak zvyklá na plavení se na lodích není i když se mohu plést. Čím si jsem ale naprosto jistý je to že i když mi hledí do tváře tak pořád kouká co by se dalo ukrást. Mezi zloději, vrahy a vůbec různou špínou jsem žil a živil se stejně poměrně dlouhou dobu takže poznám ty pohyby, ty pohledy a vůbec. Během celého našeho rozhovoru vlastně ani na chvíli nepřestala přemýšlet jak mě o něco okrást. Po chvíli asi usoudila že buď není co ukrást, pochopila že by u mě jen tak nepochodila a nebo v ní prostě zvítězila soudnost a došlo jí že okrádat člena její budoucí posádky a proto mi raději položila trochu naivní otázku. „ To co jsem řekl znamená, že můžete vstoupit na palubu bez obav že se Vám něco stane.“ Pokud si o to nebude moc koledovat. „Ovšem o přijetí může rozhodnout jenom kapitán ale jak říkám moc lidí nemáme takže si myslím že to je ten nejmenší problém. A důvěra? Důvěru si člověk musí zasloužit.“Konec konců, mě zatím taky nijak zvlášť důvěřováno není, až na to že já jsem alespoň už prokázal že mohu být pro posádku užitečný. „Řekl bych že funkci dostanete přidělenou až prokážete na co se hodíte nejvíc. To se ještě uvidí.“ Pořád si všímám toho jak je nesvá. Když v tu chvíli se nachomýtne náhodný kolemjdoucí který chudák absolutně nemá šanci postřehnout že právě přichází i o těch pár drobných které u sebe má. Mě ovšem její pohyb neunikne, i když rozhodně musím přiznat že má neskutečně rychlé ruce. Budu si muset dávat pozor abych se k ní neotočil zády, když stojím čelem tak si jí dokážu pohlídat ale když bych chvíli nedával pozor...Leda že by jsme si to vyjasnili hned. Nakloním se těsně k ní a můj hlas se najednou úplně změní z poměrně uhlazeného a šlechetného v nepříjemný ledoví sykot. „ Nemysli si že jsem si nevšiml co jsi zač! Nejsi jediná kdo se živil ne zrovna čestně ale nech si to na přístavy. Jestli se jenom jednou něco na lodi ztratí a já to najdu u tebe tak to příjemné nebude!“ Znovu se vzdálím a promluvím už normálně. „ Chystal jsem se na menší výpravu a někdo tvých kvalit by se mi mohl hodit. Zítra mě a kapitána čeká guvernér tak jsem si o něm chtěl zjistit něco, co by se dalo použít pro zjednodušení našeho vyjednávání. Co říkáš, nemáš chuť na trošku akce?“ Pokud souhlasí tak jí odvedu do kajuty pro posádku kam se jdu převléknout a připravit a jí nechám na oko nehlídanou. V její blízkosti nechám i svůj pytel s nákupem. Takový menší test. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Jakmile jsme se přetočili, ocitla se Di pode mnou, párkrát jsem protáhl brázdu od přidě až po záď... pak jsem se lehce do ní několikrát ponořil, a až když můj kolík si v ní hověl jako v hedvábí... až pak jsem začal přirážet. Vzepřen na svých pažích, na nichž se občas zatnuly pletence mých svalů, jsem rytmicky a s plnou silou začal pronikat kam až to šlo... tedy, pokud jsem nezpůsoboval bolest... celý ten pohyb pohánělo celé mé tělo, s intenzitou lodi co proráží svou přídí mohutné moře pod plnými plachtami... Rozjezd byl vždy zvolný, a dopad drtivý... jako když kovář používá své kladivo... Plně jsem se na tento pohyb soustředil, zvláště na ten dopad. Diana se pode mnou počala kroutit jako mořský úhoř, ale já nepřestával... její vzdechy nabíraly na intenzitě, zatímco já spíše jen skoro neslyšně oddechoval... začala křičet blahem, a její tělo se zachtělo... to byla ta chvíle... ... a můj kanón vystřelil! Tlaková vlna projela námi oběma... ... její klín tepal, stejně jako mé dělo... jehož poslední zbytky "střeliva" mizely v jejich útrobách... |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Stále ve mně doznívají vlny vzrušení a uspokojení. Na čele i horním rtu se mi perlí kapičky potu a já hlasité lapám po dechu. Zahalená jen do vlasů si připadám jako divoženka nebo nymfa. Rychle Jacovi vtisknu polibek dosud rozžhavenými rty. "Muy buena el capitán, gracias." vysíleně se usměju a přitisknu se k jeho boku. S postupem času mi začne být zima a zavírají se mi oči. V polospánku se zavrtím a nesouhlasně nad chladem zaprotestuji povzdechem. Začnu se třást a poslepu sahat po přikrývce. O to víc se nsažím přitisknout k Jacově tělu jako topící se ke kusu dřeva. Jeho tělo tak příjemně hřeje, ale na příliš malém povrchu. Snažím se to napravit tak, že se k němu otočím zády a jeho ruku si přehodím přes bok, čímž ho donutím přitisknout se k mým zádům. Takhle se mi leží velmi pohodlně a je mi mnohem tepleji. Spokojeně usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Bernardo O`Railley pro Ležíme vedle sebe zbroceni potem, Di vyjádří svou spokojenost... Heh... Bueno! Nač taky slova, po něčem co se dotýká samé podstaty. Otočí se, a i já usnu za pár chvil hřející jí záda. Probudil jsem se ve stejné pozici těsně nad ránem... můj nabíječ opět ztvrdnul tím jak se třel ve spánku zezadu o její klín. V téhle pozici a v této tvrdosti se uvelebil přímo před branou do jejího nitra... byť spala, její tělo pocítilo jeho přítomnost, zavrtěla zadečkem, a lehce uchopila špičku mé chlouby... začala se až tanečně vrtit, až bylo kolem něj pěkně vlhko. Stále byla ještě v jakémsi polospánku. Mírně jsem se odklonil a počal laskat její záda i prsy, až má levice dospěla k ramenu... pevně jsem jej uchopil, a z plné síly zezadu dorazil... vydala hluboký vzdech. Pokračoval jsem v nekompromisním přirážení... pak jsem z čísta jasná vyklouzl ven, zvedl se a vzal celou Dianu z postele... přenesl jsem jí ke stolu, a mlčky jí položil-přehodil na stůl tak, že se přede mnou rozprostřel její pevný zadek, klenoucí se nad její svatyní... přesně v té správné výšce, přehodil jsem jí sukni přes záda... aby nepřekážela. Vnikl jsem dovnitř! Tempo mých přírazů nabíralo na rychlosti... a má dravost se blížila stále více zvířecké. Naštěstí stál stůl opřený o zeď, takže držel na svém místě i pod těmito nápory dvou těl. Její reakce byla snad pod dojmy z včerejší noci o dost rychlejší a intenzívnější, pod vlnou rozkoše scházela vše co na stole bylo, a počala jej škrábat nehty... já však neustával... Její nitro a stehna se počalo nekontrolovatelně chvět, počala křičet... ... a v té chvíli můj kanón vystřelil znovu! S ohromující silou! Áááááhh! Vykřikl jsem i já divokým hlasem. Stál jsem tam, stále ještě do ní pohroužen, opřen o stůl... a z přístavu vanul příjemný chladný vánek. Uchopil jsem zcela nahý Dianu a odnesl ji zpět do postele, přikryl jí a políbil. Půjdu na loď, puso... ty v klidu dospi. |
| |
| soukromá zpráva od Diana Starshine pro Probudí mě Jacovo dorážení, ale rozhodně ne úplně. Připadám si příjemně malátná. Takové probuzení bych si nechala líbit každý den. Snad spíše podvědomím vycházím všem požadavkům vstříc a netrvá dlouho a opět ho cítím uvnitř. Hlazení a laskání je tak příjemné, že se s jakýmsi zapředením protáhnu jako kočka. Tenhle úhel vnikání vyvolává taky velmi zajímavé pocity. Přírazy se stanou naléhavější a já nevydržím být potichu, byť se snažím sténat do polštáře. Pak mě Jac znenadání opustí. Překvapeně otevřu a oči a hodlám protestovat, když jsem nekompromisně přemístěna na stůl. Jeho hrana mě tlačí do stehen, ale nijak nepříjemně. Tentokrát je intenzita vášně nesrovnatelně vyšší a přírazy silnější a divočejší. V celém tomhle aktu je cosi živočišného. Nehty se snažím udržet na stole v jedné poloze a v jeho desce zůstávají nesčetné hluboké vrypy. Tady už nemám výkřiky čím tlumit a jsem přesvědčena, že mě musí slyšet až na lodi, ale je mi to jedno. Nečekala jsem, že může být intenzita ještě větší, ale stane se. S hlasitým výkřikem se mi na chvíli zatmí před očima a mám pocit, že jsem snad na chvíli omdlela. Pulsování cítím snad i v konečcích vlasů. Pak jsem opět vmanévrována do postele. Začínám si na tuhle manipulaci zvykat. Čekám, že si Jac přilehne, ale hodlá jít zpátky na loď. Nesouhlasně zaprotestuji něčím mezi zakňučením a povzdechem. S obtížemi se zvednu do sedu. "Jo, já tu dospím a vy mezitím ujedete. Jdu s tebou." vstanu a ihned zase spadnu zpět na postel, protože mě nohy nenesou. Jsou příliš slabé a vratké. Polohlasně zakleju a alespoň se podívám po své tunice. Obléknu se a pokusím se znovu vstát, tentokrát se to podaří. Byť stojím poněkud vratce. "Jdeme..." zamrkám a chvíli přesvědčuji sama sebe, že neupadnu zpátky. |
| |
| Časné ráno, 21.V. LP 1681 Když jsem viděl Dianiny potíže s chůzí, rozhodl jsem se v krčmě ještě chvíli zůstat... lehce jsem se opláchl nad džberem s vodou, oblékl se a počkal až si Diana odpočine dost na to abychom vyrazili. Pak jsem zaplatil útratu, a vyšli jsme směrem do přístavu... nabídl jsem jí rámě, aby měla oporu. Město se teprve probouzelo, když jsme dorazili na loď. Miguel měl právě hlídku... Jaký je stav, Migueli? Vše prý je v pořádku, prý se tu postávali nějací námořníci po práci, z toho jedna žena. Sí, Migueli... pohlédnu si je najednou okolo poledne, teď mě čeká guvernér. Sežeň mi Victora, že za chvíli vyrazíme, nebo ať se o to postará Tornado. Odvedl jsem Dianu do její kajuty, a sám jsem se ještě patřičně přistrojil... a zhruba okolo osmé jsem už seděl po snídani ve svém křesle na můstku s váčkem realů, a čekal až bude i Victor připraven vyrazit ke guvernérovi... |
| |
| Časné ráno S mírnými obtížemi se vydáme na zpáteční cestu na loď. Jacovo rámě přijmu s povděkem. Na lodi zatím panuje klid. Za dobu než Jac rozdá rozkazy, stavím se v kuchyni, abych Andrého upozornila, že dnes mu se s snídaní nepomůžu, neb jdu spát. Ale na oběd ať se mnou určitě počítá. Vrátím se na palubu, odkud mě galantně Jac odvede do kajuty. Kde se přiliš nerozhlížím, padnu na postel a usnu, jako když mě do vody hodí. Probudím se až tak kolem desáté, kdy se umyju a vyrazím zpátky do kuchyně, abych dodržela slib. Práce nám jde ve dvou dobře od ruky. |
| |
| Paluba Jasně že. Ale už to je dobrý začátek, moct vstoupit na palubu, ačkoliv na kapitána si budu muset ještě chvíli počkat. Na co se hodím nejvíc? Tak to teda nevím. Základy kormidlování je určitě dobrá věc, ale na devadesát devět celých devět procent tu už dávno mají zdatnějšího kormidelníka. A dál? Dál už pravda neumím nic tak úžasného... až na mé rychlé ruce, ale ty jsou z hlediska funkce asi k ničemu, a také až na šerm. Na druhou stranu, ženské se na roli nějakých ochránců lodi či tak něčeho moc nehodí, mám ten dojem. Tomu kolemjdoucímu penízde ukradnu napůl proto, že se mi prostě chce, ale napůl schválně. Jsem si vědoma toho, že to Victor viděl, a o to právě jde. Musím se jež před samotným přijetím dozvědět, jak na tohle nahlížejí. Odpovědi se vzápětí dostane skoro i tím horším způsobem. Ani sebou nehnu, když se ke mně přiblíží, a očima mu přejíždím po obličeji, nezdá se, že by mě to vystrašilo - ne, to už dávno ne, vyhrožování není nic strašného, to jen pro outlocitné blby. Takže - taktika "stále naivní hlupáček" nebo "když chceš, tak ti ukážu svou tvář bez masky"? První taktika je výhodnější v tom, že pak se ode mě nebude očekávat žádná velká vzpurnost a nebude si mě předem hlídat, nebo kdokoliv jiný, kdyby se o tom zmínil... na druhou stranu, pokud tam mám pracovat, nemůžu neustále potírat svoje pocity... Pohled a rysy náhle ztvrdnou, až celá tvář vyjádří právě všechny mé zkušenosti a věk, které obvykle tím naivním vzhledem skrývá. "Nejsem hloupá, vím, že se to netoleruje, svoje ruce si dokážu ohlídat," pronesu tak tiše, až téměř šeptám, ale pečlivě odměřuji každou slabiku a dávám na ni důraz, aby mě bral vážně. A cítím se po tom hned mnohem líp, než kdybych se donutila se stále tvářit jako naivní děťátko. To mě baví jen do jisté míry. Respektive, tvářím se tak ráda, ale v zásadních věcech cítím, že je třeba dát najevo svůj pravý postoj, aby nedošlo k nějaké mýlce. Hned na to se ale stejně jako on vrátím k předchozímu klidnému a mile naivnímu výrazu, ztvrdlé rysy se vyhladí. "Výpravu? To zní zajímavě, ráda se přidám." Vejdu s ním na palubu a vyčkávám, než bude hotov. Až po chvilce si povšimnu, že mi tu nechal svůj nákup. Pen, nebuď hloupá, tohle se ti prostě nevyplatí, pokud budeš mít chuť něco někomu sebrat, stačí s tím počkat až vyjdete ven a okradeš někoho, kdo ti na to nepřijde, a pokoud přijde, nezmaluje ti zadek nebo ti naprosto nezkazí reputaci... Klidným nádechem a výdechem se uvolním, ale přesto mi to nedá, abych se nad nákup aspoň nenahla a neprohlédla jeho obsah. Pak se alevrátím zpět do původní pozice a bez jakéhokoliv dalšího pokusu směrem k nákupu čekám, až se Victor vrátí. Akce... |
| |
| Paluba Jsem rád že je všechno vyjasněné a můžeme se soustředit na sběr informací. Ale předtím se ještě v kajutě převléknu do trochu méně nápadného oblečení než to co mám na sobě. Poté se vrátím za Pen a ke svým věcem. Z pytle s nákupem vytáhnu nové rukavice a tím i rovnou zkontroluji že nic nechybí. Přijdu s úsměvem za Pen a podám jí ruku. „Jsem rád že si rozumíme a teď mi řekni, neznáš tady někoho kdo by nám mohl být užitečný?“ Jestli někoho poradí tak jdeme přímo a jestli ne tak prostě procházím ulice a krčmy. Sice tu nikoho neznám ale živil jsem se tím tak dlouho že většinou lidi které potřebuji poznám na první pohled. Když zjistíme informace pro které jsem šel a Pen ukojí svoje choutky tak se zase vrátíme na loď. Přenechám Pen svojí hamaku a jen se opřu do rohu a pozoruji ji. Ráno když se probudím tak si opláchnu obličej a trochu se umyji. Potom se obléknu do svého nového oblečení a vyrazím za kapitánem. "Jsem připravený kapitáne, můžeme vyrazit za guvernérem? Jo a taky tady máte nějakou čerstvou krev která by se chtěla přidat mezi nás. |
| |
 | "Kytaru ne!" To mě namíchlo. Ve vzteku popadl kytaru a chtěl mě s ní přetáhnout. Což by rozhodně kurevsky bolelo. Takhle se asi cejtí matka, když hrdlořez drží jejímu dítěti na krku nůž. Nemůže ho dost dobře sejmout, aniž by se fakanovi něco stalo. Blesklo mu v očích a svěsil ruce. Vůbec se mi to nelíbilo. Horká hlava mu zchladla natolik, aby si mohl dovolit bejt vypočítavej. Kdybych měla po ruce bič, nemusela bych řešit, jak z toho ven. A jeho návrh se mi líbil asi tolik jako taneček ve sračkách. Proč já musela narazit zrovna na hostinskýho, co se mnou za jednu blbou noc vymete podlahu jako s hadrem? Jak vidno, ti, co se včera dušovali, že za mě budou platit, to moc nedodrželi. Hajzlové. Nešetrně odložil kytaru, až dřevo a struny žalostně vykřikly. Donutila jsem se stát naprosto klidně a netvářit se, že ho zabiju - což mi jde dobře, dokud nebyl u mě. Kdyby to byla nějaká hospoda na mýtince, tak bych mu tu ruku, co mi dal na bok, na místě uřízla. Spokojila jsem se s dobře načasovaným kopancem do rozkroku ve chvíli, kdy na mě dejchnul cibuli. Ale jsem tak hladová, že bych si dala i tu. Jeho nadávky do čubek a kurev jsem slyšela ještě za rohem, kde jsem se vmísila do davu. Kdybych utíkala, každýmu by bylo jasný, že jsem něco provedla. Doufám, že mu bolavý koule znemožní běhat na tak dlouho, než se odsud dostanu. Nějak. Jakkoli. Problém je v tom, že krást v takovým městě koně není žádná prdel. To si můžu dovolit na osamocených pastvinách a i tak se ho musím před každým městem zbavit, protože má cejch. A jelikož jsme na ostrově, jediná možnost je loď. Včera se v hospodě něco říkalo, že někoho berou. Sice ještě nevím, proč by měli chtít zrovna mě, ale určitě mě chtít budou. Eh, to zní pěkně blbě vzhledem k tomu, že jsem právě utekla jisté potupě. Zamžourám zpod klobouku se širokou krempou na palubu. Ze suchozemské krysy námořníkem. No, to bude legrace jako běh ulicema před býkama. Na druhou stranu... na moři mě jen tak nechytí. To by mohlo jít. Pokud nechci rodit děcka, moc šancí na usazení na jednom místě nemám. A po tom, co jsem okusila svobodu, se stát děvečkou? Otrokem práce a matrací pro pány? Ani hovno! To mi dodá odhodlání. Ne že by mi jindy chybělo... "Hombres! Pořád se na vaši loď bere?" houknu nahoru na posádku jasným altem. Na sobě mám zmíněný tmavý klobouk, pod ním zřejmě ještě červený šátek místo čelenky, volnou košili sešněrovanou živůtkem a s vyhrnutými rukávy, tmavé gatě a vysoké, zaprášené boty. Přes rameno kytaru, u pasu šavli a tesák. A bič. Taky na mě cinká pár ozdob, ať už náramků, nebo naušnice či náhrdelníky. Nic cenného, cetky pro radost od těch, co jinak nemůžou ocenit moji hudbu. Vítr mi cuchá dlouhý černý lokny, který jsem si dokonce mohla před pár dny umýt, když bylo líp. Jinak jsem docela vysoká a pružná, trochu šlachovitá. |
| |
| Ráno, nová žena Po čase se Victor dostavil, a vypadal opravdu reprezentativně... a navíc se v těch nóbl šatech uměl pohybovat. Když přišel, tak sebou přivedl nějakou ženskou, tedy spíš děvče... že prý by se ráda přidala na naší loď. Její oči byly stále v pohybu, šlo zřejmě o někoho s podobnými vlohy jako má Victor sám. Jsem Jac, kapitán. Pokud tě přivádí Victor, tak nemám problém s tím tě vzít... Co neumíš ohledně práce na lodi, to se naučíš cestou. Možná už tě Victor informoval, ale pokud někdo v posádce dělá problémy... například krade na lodi, nectí rozkaz kapitána, a tak podobně... tak ho čeká chůze po prkně. Pokud to bereš. Tak jsi přijata. A tvé jméno je? Počkal jsem až se představí... ruce měla obratné, mohla by občas být užitečná. Že něco vezme na lodi, či okrade posádku jsem se nebál. Celá má posádka ví, že co řeknu, to platí. Pak jsme s Victorem vyrazili směr guvernérův palác, kam jsme dorazili záhy. Chvíli jsme čekali než nás přijme. Victore, možná že bys měl jednat s guvernérem hlavně ty... přeci jen v jednání jsi asi tak obratný, jako já za kormidlem. Požádej ho pro nás o korzárský zajímací glejt pro španělskou korunu... s tím že vypomůžeme španělské Armadě svou malou lodí v boji proti nepřátelům Španělska. Výlohy zaplatím. Za chvíli jsme již byli vyzváni... a vstoupili do přijímacího sálu guvernéra... |
| |
| Paluba, ženská s kytarou... Nevím proč, ale byl jsem celkem unaven... To se mi často nestává, ale co? Šel jsem si na chvíly lehnout. Když jsem se probudil stále jsme stáli a Jac s Victorem někde trajdali - zřejmě pro ten glejt. Zjistil jse, že je ráno... Prospal jsem dost...! Uvědomím si a za chvíly se ozve i žaludek To se dalo čekat... Cestou do kuchyně jsem potkal nějakou ženu, která se mi po chvíly představila jako Pen... Vítám vás na palubě. Já jsem Tornado... Bocman. Dodám mírnou poklonu - přece jenom, když jsem prospal takovou dobu, tak ať se alspoň pořádně představím... Poté už konečně vejdu do kuchyně. V kuchyni je samozřejmě André a taky SAMOZŘEJMĚ Mateo, který do svého vyhublého břicha cpe velkou porci jídla... Po malé svačině - jen tak na zahnání hladu, vyjdu na palubu a spolu s několika dalšíma chlapama vystřídáme hlídkující... Po chvilce jsem zhlídl postavu kráčející k lodi... Co to? Že by se vracel nějakej chlap...? Ne je to nějaká ženská... Prohlížím si ženu, která houkla zespoda... Je celkem pěkná..ale vyzná se na lodi? Přemýšlím a pak si všimnu kytary a biče: Tak to je jiná... Hudebník se hodí a hudebník s bičem dvojnásob...! Uchechtnu se a houknu na ženu: Jo bere! Poté ženě pomůžu na palubu a tam se jí představím Julio Siqué...Ale říkejte mi Tornado! Takže vy byste chtěla na naši loď? Potom co přitakala se zamyslím a po malé pauze dodám Místo máme, takže nevidím důvod proč bych vás neměl vzít... Pokud se na moři nevyznáte, tak nevadí... Naučite se to. Abych předešel doměnce, že jsem kapitán tak řeknu: Jsem Bocnam této lodi... Ukážu vám kajutu, kuchyň a tak podobně. Doufám, že umíte na tu kytaru hrát dobře... Kapitán má hudbu velmi rád! Poté provedu nově nabranou po lodi a alspoň trochu jí upřesním kdo je kdo... |
| |
| Na lodi Váu, tak to je fofr. Čekala jsem nějaký vocmrndávačky, jako že né, že baby neberou a proč že jsme vyzbrojená, jak kdybych vykradla zbrojní sklad a... A vůbec. Oni si to někteří totiž neodpustěj. Tady je to jiná, což se mi líbí. S takovou se hned stanu námořníkem, třebaže kůň je prostě kůň, toho mi nic nenahradí. Zvlášť pořádnej andalusák s hřívou až po kolena, co ho děcka na slavnosti zdobí pentlema a jezdec ho nutí jít výstavním krokem jako tanečnici. Oproti tomu pro mě každá loď vypadá jako vrzající kus dřeva. Nemá duši. Ale pokud je na ní svoboda a lidi, co maj rádi hudbu, sper to ďas! Zazubím se a dokonce mám i ty zuby, zatím, všechny. Na lodi jsem byla vlastně jen tehdy, když jsem jela ze Španělska a pak sem na ostrov, takže to bude legrace. Tady se to ještě tak nehoupe, ale teprve na palubě jsem pochopila, proč námořníci chodí, jako by je býk nabral do prdele. Raději místo slov přikývnu, protože jsem v pokušení říct, že se naučím třeba i chodit po rukou, jen když odsud vypadnu a nebude na mě šahat další otravnej chlap. Vzhledem k Tornadovým řečem, který jsou jasný a nejsou to kecy, to tu snad hrozit nebude. Doufám. "Anjelica Fuego," představím se taky a zacinkám cingrlátky na zápěstí, jak mu podávám ruku. "Jestli umím hrát? No jistě!" vzkřiknu poněkud hlasitě a maličko dotčeně. "Po prohlídce klidně zahraju, pokud hned teda není nějaká práce." Ne že by se mi do ní chtělo, ale každej se na první dojem snaží blejsknout. To, že jsem tak trochu kůže líná oni zatím vědět nemusí. |
| |
| Ráno, na palubě Večerní výpravu jsme nakonec podnikali křížem krážem, protože lidi tu neznám, nějak nebyl čas se seznámit, vždycky jenom prolétnu kolem, a co nejrychleji zase mažu pryč, aby si můj obličej příliš nezapamtovali; i když oblečení a rysy těla jsou, pravda, nezapomenutelné. Ve vyzvídání tolik asi pomoct nemohu, akorát občas pomůžu vytipovat nějakého toho člověka, a určitě nepřekážím, v tom jsem celkem dobrá. Samozřejmě, jak jinak, neopomenu vybrat pár kapes. Ale kleptomanka zatím ještě nejsem, a tak beru jenom to, co je užitečné. Peníze, ty se hodí vždycky, případně šperky, a pak už jenom kus chleba a masa k jídlu, na zapití bleskovým pohybem ruky uzmu láhev obyčejné vody, netřeba píti alkohol, nemuselo by se to vyplatit. Sama si občas říkám, že je až neuvěřitelné, kolik toho za jeden večer dokážu sebrat, a přesto mi věci nějak zvládají nepřebývat. Nakonec se vrátíme na loď, a s jakousi samozřejmostí je mi nabídnuto přespání tam, na což se pousměji. Ale neodmítám, je to příjemné, nespat na nějakém improvizovaném místě. Uložím se ke spánku na zapůjčenou hamaku, a i když se nemohu rovnou donutit ke spánku, sice bych tu měla být v bezpečí, to já jsem ta "zlá", většina noci se sestává jen z klidného ležení, kdy si tělo zregeneruje, ale v pravém smyslu spím jen tak z jedné třetiny. Zvyk. Ráno si lehce opláchnu obličej vodou, abych se vzpamatovala, uvažujíc, jestli tu dostanu nějakou snídani, ačkoliv ještě nejsem právoplatný člen posádky, a nebo bude třeba se poohlédnout v přístavu po něčem vhodném. Není ale nějak čas nad tím přemýšlet, protože o chvíli později stojím před kapitánem. Pokud jde o mě, považuju tu tvář za sympatickou. Ale já za sympatické považuju takové kvantum mužů... Krade? Vždycky jsem měla za to, že nejsem tak snadno prohlédnutelná, a to jsem ani nic neukázala! Nemůžu si pomoct, ale automaticky to chápu jako narážku na vlastní osobu a ne jako všeobecné upozornění. "Samozřejmě, beru na vědomí. Mé jméno je Penelopé," nevinně se usměji. Nebylo to nijak těžké, stát se členem posádky. Výborně. Akorát nemám tušení, co takový člen posádky dělá, pokud zrovna loď není na moři a nemá podobně důležité úkoly jako takový Victor, který se jde s kapitánem podívat na zoubek guvernérovi. Nechají mě být, a protože mi kručí v žaludku, a stále netuším, jak to je s tou snídaní, natož kde je kuchyně, s pokrčením ramen sejdu z lodi dolů a projdu se po trhu, mezi tím, co se kvalitně nasnídám, po tom, co zpeněžím včera uzmuté šperky si tu snídani dokonce nakoupím i poctivě, jen pro dobrý pocit. Není kam spěchat, návštěva u guvernéra asi chvilku potrvá, a tak si dávám na čas a řádně si naplním žaludek. Nakonec, aniž bych tušila, zda - li se mám chopit nějaké práce a pokud ano, jaké, se vrátím na palubu, najdu si pohodlné místečko, a počnu se vyhřívat na sluníčku. Nebudu se zdráhat, pokud mi někdo zřejmě povolaný přidělí práci, na druhou stranu, že bych se snažila natolik, abych si ji tu sháněla sama? Nenechte se vysmát. |
| |
| Na lodi Od samého rána je na lodi neuvěřitelně živo. V kuchyni je pořád co dělat a trousí se sem každý jak se mu zlíbí. začínám uvažovat o tom, že zavedeme nějaký pořádek. Když je všechno jídlo na plotně a je třeba jen míchat, vytratím se na palubu, abych nachytala trochu bronzu. Tonrádo se tam zrovna baví s nějakou novou, velmi pohlednou slečnou s kytarou na rameni. Hned je mi krajně sympatická, protože hudba je skoro tak dobrá jako rum a na lodi zvláště. Zamířím k té nesourodé dvojici. "Zdravím, jsem Diana. Předpokládám, že ses rozhodla rozšířit naše řady." s úsměvem jí potřesu rukou. "Jsem ráda, že konečně trochu posuneme misku vah v prospěch žen. Pokud Tornádo dovolí, ukážu ti, kde je kajuta pro ženy a můžeš se ubytovat." nabídnu pomoc a zdá se, že je mé nadšení opravdu upřímné. "Jestli na to umíš opravdu hrát," ukážu na kytaru "pak tu budeš opravdu ceněným členem posádky. Tanec a hudba jsou tu pospolu vždy vítání." |
| |
| U guvernéra, 21.V. dopoledne Jakmile jsme s Victorem vstoupili do audienční místnosti v guvernérském paláci, dříve než mohl Victor přednést naší žádost, oslovil nás kupodivu první sám guvernér... Jsem guvernér Pedro Juan Rodriguez, jaké je vaše přání ke španělské koruně... kterou mám tu čest zde zastupovat? Tato řeč mne trochu vyvedla z konceptu, a tak jsem spustil sám... Jsem Jacobo Gorrión, kapitán šalupy "el Tajo" a toto je můj důstojník Victor de Cervantes y Saavedra, Vaše excelence... a rád bych nabídl svou loď ku pomoci slavné Armadě v boji proti nepřátelům Španělska. Žádám vás tedy o vyhotovení španělského korzárského glejtu, který by mne a mé muže uschopnil k útoku na lodě a statky zemí s nimiž Španělská koruna právě válčí. Případné výlohy ohledně tohoto dokumentu samozřejmě uhradím v plné výši. Řekl jsem a složil guvernérovi odpovídající poklonu... |
| |
| Guvernér Jeho Nejkatoličtější Veličenstvo, král Carlos tuto nabídku vítá... a já taktéž. Ernesto, vyhotov ten dokument! Zadal don Pedro příkaz písaři. Tato listina Vás opravňuje bojovat vlastními silami proti nepřátelům Španělska, seňore Gorrióne... a vaším žoldem budiž to co ukořistíte. Taktéž máte možnost plnit úkoly španělských guvernérů, a dostat za splnění mzdu... stejně tak je i možné že vaší loď požádá o spolupráci nějaká španělská válečná loď. Jakmile guvernér domluvil, tak Ernesto přinesl již napsaný glejt k podpisu. Guvernér listinu podepsal ozdobným písmem, a opatřil ji svou i královskou pečeťí... Ernesto od vás vybere 20 realu za vyhotovení listiny. Pokud je vám libo, můžete si u mého krejčího zakoupit i vlajku nesoucí insignie španělské koruny... a samozřejmě i vaše znaky. Nyní mne již omluvte, mám jiné jednání... Guvernér vám předal glejt, Ernesto si vzal 20 realů... a vyprovodil vás na chodbu, samozřejmě po té co jste se rozloučili s guvernérem poklonou... |
| |
| Guvernérův krejčí, vlajka Když jsme se ocitli zas na chodbě, ovšem teď již jako plnoprávní španělští korzáři, uvědomil jsem si že nějakou vlajku by to asi chtělo. Tak jsem nabral krok do přízemí, kde sídlil guvernérův krejčí. Šli jsme s Victorem mlčky, a já přemýšlel co si vlastně dát do znaku. Když jsme stanuli před krejčím, a já přednesl co bych rád zakoupil... tu začal krejčí nosit různé látky všech možných barev. Taková vlajka by měla být na dlouho, a tak jsem vybíral podle srdce... do oka mi padla jedna tmavě hnědá. Jelikož šlo o guvernérova krejčího, mohl na ní přišít i insignie španělské koruny, což běžnému nebylo dovoleno. Když mi navrhl pár možností, tak jsem si vybral na horní i dolní okraj vlajky španělskou žluto-červeno-žlutou trikolóru, která se na tmavě hnědém podkladu pěkně vyjímala. A do středu jsem zvolil zkřížené zlaté šavle, nad nimiž letí vrabčák vyvedený v téže barvě... Vypadalo přesně podle mých představ... prostě skvěle! Objednal jsem si tu vlajku rovnou dvakrát, a zaplatil je... s tím, že mi je hotové přinesou na loď. Pak jsem vyrazil na loď, pokud měl Victor ve městě nějakou práci, tak jsem šel i sám... |
| |
| Loď "Hola! Anjelica." Teda, nečekala jsem, že tu bude tolik bab. Koutkem oka jsem zahlídla i nějakou, co má sice ještě chlapštější hadry než já, ale určitě je to taky holka. Možná proto jim nepřijde divný, že se k nim chci přidat. Že by většina ženskejch, co nechce bejt puťka, utíkala na moře? Heh, no jasně, líbilo by se mi, kdybych tu na posádce byla třebas jako vrchní bavič, ale nemusela nic moc dělat. Jen to, co mi opravdu jde. Ale takovýho postu asi jen tak nedosáhnu, tohel není urozenej dvůr, kde může bejt plno klíšťat, ta loď musí s omezeným počtem lidí nějak fungovat. Na dvoře se všechno ztratí, a když se něco posere, není to tak fatální. Je totiž kam utýct. Následuju Dianu do ženskejch kajut. Ty jo, ženský kajuty... To museli počítat, že tu baby budou. Anebo jim je vyhradili dodatečně? Je mi jedno, kde budu spát, akorát houpací sítě se fakt bojím. Nějak jsem nepřemýšlela nad tím, co tu na lodi je a není, důležitý je vypadnout. A vypadá to, že se pár dní nevyspím, než si na to zvyknu. Položím malý vak s pár věcmi, kde je třeba náhradní košile, pestrej šátek s třásněma nebo váček s mýma věštícíma kartama. Kytary se vzdát nehodlám, naučila jsem se ji mít vždycky u sebe nebo aspoň na očích. Odepnu si ještě tesák, ale šavli a bič si nechám. Hlavně ten bič. Kytara a on, to jsou dvě věci, bez kterejch se pomalu nejdu ani vychcat. "Mno á... co tu budu dělat? Doufám, že né vařit!" zhrozím se nad tou myšlenkou. Od pohledu vypadám spíš jako někdo, kdo je schopen podpálit barák a nemusí to být zrovna tím, že mu to s plotnou nejde. Pořád se nějak, aspoň trochu, hýbu. Ať už je to pootáčení hlavy při prohlížení, nebo pohyb ramene s kytarou či hraní si s náhrdelníkem nebo náramky. Ale nejsem nervózní, na to jsem moc voprsklá. |
| |
| Na lodi Nad upřímně zděšenou reakcí sympatické ženy ohledně vaření se musím rozesmát. "Ne, vaření obstarává kuchař André a já mu případně pomáhám. Co se týče práce a jejího přidělování, obrátila bych se spíše na kapitána. Rozhodně ho poznáš, je to největší fešák na palubě. Můžeš to brát zároveň jako první test." znovu se usměji a nechám Anjelicu samotnou pro případ, že by se chtěla třeba převléknout. Vyrazím na palubu, abych se podívala, jestli něco není třeba udělat. Pár lidí je stále v přístavu, zbytek se různě poflakuje. Přemístím se na horní palubu, abych měla rozhled na dění na lodi, opřu se o bok a přemýšlím, jak se všechno rychle seběhlo. ještě před pár dny člověk netušil, kam ho vítr zavane a najednou je na lodi, má kde spát, co jíst a ještě to vypadá na slibnou budoucnost pod korzárskou vlajkou. Trošku mě zamrzí, že jsem si v přístavu nekoupila nějakou knihu, abych si měla jak krátit dlouhé chvíle, ale třeba se tu nějaká najde. I když o tom předem dosti pochybuji. No, za zkoušku nic nedám. Jako první se vydám do kuchyně, André by mohl vědět. |
| |
| Paluba, kuchyň, dopoledne Na palubu dorazil pomocný bocman Miguel, a ihned počal rozdělovat úkoly... Pierre, Luisi, José... a vy dvě nové... Pen a Anjel! Vezměte rejžáky a džbery... a ta paluba ať se blejská, je dost možný že až se vrátí kapitán tak budeme vyplouvat! Tak sebou hoďte, ať si jídlo zasloužíte! *** Jakmile Diana dorazila do kuchyně, André jí ihned zapojil do práce... jelikož loď kotví v přístavu, tak André vaří zásadně z čerstvých surovin. Když přišla řeč na knihy, André při krájení masa odpověděl... Tak já na čtení rozhodně čas nemám... i když číst umím. A navíc jsou knížky dost drahé, ale ve městě se jistě někde dají koupit... Zaslechl jsem cosi o knize od Tirsa de Moliny, který nějaký čas pobýval v klášteře v Santo Domingo... ten prý napsal kontroverzní knihu Sevillský svůdce a kamenný host v níž vystupuje jakýsi Don Juan... Tu v městě určitě seženeš... a nebo taky Bible je dobrá a plná příběhů... Jakmile mluvil o knize od de Moliny, jakoby mimoděk přejel očima Dianiny velmi zajímavé křivky, ale pak zas dál pokračoval v práci. |
| |
| Paluba Trochu se zpožděním vyrazím za Dianou na palubu. Vzhled kapitána jsem nekomentovala, to je snad na mě, abych rozhodla, jak se mi líbí. A podle mě na nějaký líbění není čas a po tom, co mě potkalo ráno, ani chuť. Teď budu ráda, když mi chlapi dají pokoj. Bohužel, můj zamyšlenej pohled přivolal pozornost chlapa, co tu asi rozděluje práci. Asi jsem vypadala jako moc velkej flákač, protože mě potkalo to, čeho jsem se bála možná stejně jako vaření. Ono i to vaření by třebas nebylo tak děsný, akorát by se to asi nedalo žrát. Zaúpím a zašklebím se. Sebeovládání nikdy nebyla moje silná stránka a jsem upřímná, až to bolí. Temperamentní jiskra pohasne, a kdybych jako zvíře měla uši a ocas, určitě bych to všechno sklopila. Na nich záleží, jestli se odsud dostanu. Kdybysme už byli na moři, zkusím se z toho vykroutit. Opatrně odložím kytaru, abych ji měla na očích, pověsím na krk klobouk a vedle ní ještě dám šavli. K týhle potupný hokně to fakt nepotřebuju. Šátkem si upevním vlasy vzadu a jedném z mnoha cingrlátek si je sepnu do copu. Fakt nechci, aby se mi vymáchaly v té hnusné vodě. Tsssch, drhnout palubu... to určitě bude nějaká zkouška! Vždyť není tak hrozná, nevím, k čemu je to dobrý. Jen na buzeraci. |
| |
| Kuchyň Pomáhám, seč mi moje síly a znalosti stačí. Začínám si zvykat na zaběhnuté tempo a ani si vzájemně s kuchařem příliš nepřekážíme. Když zhora uslyším rozkazy ohledně drhnutí paluby, neubráním se škodolibému uchechtnutí: "Jsem ráda, že je na nás krmit hladové krky a těm novým křehulkám práce neuškodí. Nepošleš mě tam, že ne?" Udělám na Andrého psí oči a dál se věnuji vaření. Pak zmíní knihu. Jeho pohled mi neujde a velmi mi polichotí. Dokonce se mi povede, díky mnohaletému tréninku, vykouzlit na tváři ruměnec. "Když nemáš čas číst, mohla bych ti číst já, nebo orvnou celé posádce, večery jsou dlouhé...Koupím tu knihu a budeme pořádat literární večery." rozesměju se. "Vydržíš to tu chvíli sám? Zkusila bych sehnat tu knihu ještě než vyplujeme." zaškemrám. Naštěstí jsem propuštěna a tak neváhám vyrazit směr přístav a nenápadně se poptat, kde by se literatura dala sehnat. Je mi jasné, že to bude stát dost času a úsilí. Nakonec dorazím do krámku na náměstí. O bibli opravdu zájem nemám, naopak se docela zřetelně otřesu, jakmile ji spatřím. Koupím tedy doporučenou "kontroverzní" knihu. Už cestou zpátky na loď v ní zalistuju a nestačím se divit. Tohle budou nesmírně zajímavé literární večery. Na lodi knihu uložím do kajuty a vrátím se do kuchyně. "André, jestli tohle mám předčítat veřejně, tak budeme muset podávat jako pitivo čaj s bromem." konstatuji zcela vážně. |
| |
| Paluba Samozřejmě, že mi to poflakování se jenom tak neprošlo. Ani jsem se pořádně nenechala rozehřát sluníčkem, a už mám práci, přesněji řečeno rejžák, špinavou palubu a jakousi pochybnou vodu s trochou mydlinek. Tsss... Netěší mě to, ale odporovat se neodvážím, jenom doufám, že budu mít možnost prokázat vyšší kvality a tak se téhle práci do budoucna vyhnout. Uklízení je možná práce pro ženský, ale nepočítala bych do toho uklízení na něčem tak velkém, jako je loď, a ze dřeva se to ještě celkem blbě drhne. Tady je to skoro spíš práce pro chlapy... úmorný je to na to dost. Ale nedá se nic dělat. Nemá cenu jít pracovat oblečená tak, jak jsem, akorát bych se zamatlala tou "čistou" vodou a bůh ví čím, a tak si vyberu místečko, jehož polohu bych do budoucna nemusela zapomenout, a zanechám tu klobouk, vestu, kord, pistoli, a po chvilce zvažování i boty, je teplo, a ony jsou poměrně nepraktické když se stejně většinu času budu plazit po palubě s rejžákem, takže nakonec stojím jenom v košili a volných plátěných kalhotech, hnědé vlasy rozhozené po zádech. Takto vysvlečená se vydám, abych naplnila svůj přidělený úděl, tedy zajdu k určené osobě pro rejžák, a pak se v duchu s řádně znuděným odfrknutím dám do drhnutí, které ale neodbývám, jenom mě to strašlivě nebaví. Navenek se ale tvářím jakž takž klidně, ačkoliv naprosto nejradši bych ten rejžák věnovala zpátky a kašlala na to. Nějakou práci klidně, ale tohle ne. Jenomže jsem tu teprve chvilku, a když se neosvědčím jako že umím aspoň poslouchat, vyhodí mě, a to bych nerada... a tak "vesele" drhnu dál, ačkoliv se snažím tvářit víceméně "šťastně". |
| |
| Do přístavu, paluba Čekal jsem, že se Victor ještě vydá do města... ale k ničemu se neměl, a tak jste vyrazili oba směr přístav. Dorazili jsme tam asi za půl hodiny, a hned jak jsem vstoupil na palubu, všiml jsem si dvou věcí... za prvé hloučku asi 4 chlapů co postávali u lávky na loď, a pak uklízecí čety s rejžáky v rukou, v níž jsem viděl i novou ženskou tvář a s ní ještě jednu. O té mě informoval Tornado, že jí přijal v mé nepřítomnosti, což jsem vzhledem k důvěře jakou u mne Tornado má přijal jako potěšující zprávu. Čí je práce, ten úklid? Miguel kývl. Dobrá práce, Migueli! Odnesl jsem glejt do svý kajuty, a šel se podívat na ten hlouček adeptů... byli dobří, a tak jsem je přijal všechny. Pořád to ale nenaplnilo loď do plného stavu. Migueli, zkus ještě jednou obejít pár knajp, a zkus ještě někoho sehnat... do večera tu ještě budem. Sedl jsem si na svý křeslo na můstku, a sledoval provoz na lodi... po asi hodině mi přinesli mou vlajku od krejčího. Jedno provedení jsem uschoval, a to druhý... ... jsem si osobně vyvěsil... Vlála si majestátně nad el Tajo... ta hnědo-zlatá obrovská nádhera... |
| |
| Přístav, odpoledne, 21.V. LP 1681 Museli jsme nabrat ještě pár chlapů, abychom mohli začít opravdu lovit. A pak jsem měl v plánu ještě něco... vylepšit naše možnosti ohledně stíhání, či našeho útěku... kdyby toho bylo zapotřebí. Tornado, Mateo... vezměte pár chlapů, a umístěte ty 4 liberky po jedné na příď a po jedné na záď, a to tak aby byla loď dobře vyvážená, takže na levou příď... a na pravou záď. Tak budeme při plavbě moci střílet jak dopředu, tak dozadu. Hned jsme se do toho s oběma důstojníky a dalšími muži pustili. To naší šalupu plně uzpůsobí k účelu, na níž jí hodláme používat. Pak jsem nabral další 4 muže, které přivedl Miguel. A následně zbyla i chvíle na vydechnutí v mém křesle na velitelské palubě, k níž jsem si vzal z kuchyně od Andrého láhev červeného vína. Dáš si se mnou, puso? Zeptal jsem se Diany přitom jak jsem šel ke svému křeslu. Pokud souhlasila, vzal jsem jí sebou... Cestou jsem potkal Victora. Za chvíli vyplujeme, Victore. Nemáš nějaké informace ohledně možné kořisti v okolí? |
| |
| Odpoledne V kuchyni je rušno. Nabrali jsme dalších pár chlapů, což pro mě neznamená jen více sil při útoku i obraně, ale především víc hladových krků. André to naštěstí bere s humorem, a tak i já jsem klidnější. Zřejmě je zvyklý vařit pro takové množství lidí. Pak se v kuchyni zastaví Jac pro svou oblíbenou láhev vína. Pozvání mě potěší a slíbím, že za ním příjdu hned, jak v kuchyni poklidím. Za Jacem si nevezmu víno, ale šťávu vymačkanou z ovoce, co se v přístavu dalo sehnat. Především přidám šťávu z citrónů, a se sklenicí vyrazím na můstek. Sotva přijdu, ťuknu svým pohárem o ten Jacův. "Na dobrý vítr!" pak se napiju. "Nechceš taky? Jsou v tom citróny. Nevím jak ty, ale já kurdějím podlehnout nehodlám." sednu si na svou obligátní bednu. "Dnes jsem ve městě na doporučení Andrého sehnala velmi zajímavou knihu, i já se u ní červenám a to je co říct. Můžeme si z ní povečerech předčítat." mrknu a znovu se napiju. |
| |
| A další informace Naše malá výprava s kapitánem dopadne na výbornou, byť já jsem jenom jako ozdoba. Naštěstí kapitán to vyřídí a glejt máme hned napsaný a podepsaný v ruce. Pak si Jac ještě nechá udělat skvělou vlajku pod kterou se budeme moct plavit, když se to zrovna bude hodit. Potom se i s kapitánem vrátíme na loď kde koukám jak jsem nováčci hned zapracováni do procesu. Drhnou palubu. Snad nejhorší práce co se na lodi dá dělat, ale někdo někdo to dělat musí. Na chvíli se jenom opřu o zábradlí abych nepodpálil loď a zapálím si svůj tabák. Chvíli si pokuřuji a k tomu popíjím svůj rum. Pak mi dojde že bych vlastně mohl vykonat ještě jednu pochůzku. Ještě bych mohl zjistit co se tady hemží okolo a co můžeme přepadnout. Tak tedy vyrazím ještě jednou na lov informací. Když odcházím z paluby tak jdu okolo Pen, zamyslím se a pak ji oslovím. „ Zdravím, nechtěla by jsi zase na chvíli vypadnout? Jdu sehnat informace co se tady v okolí bude pohybovat za lodě a minule nám náš sběr informací tak pěkně šel.“ Počkám si na odpověď a ať už jde nebo ne tak vyrazím. Jde to celkem od ruky protože při svém prvním výletu jsem si trochu zmapoval od koho by se dalo co dozvědět takže jdu z části na jisto ale najdu si i pár novějších kontaktů. Když už si myslím že mám informací dostatek tak se vrátím na loď kde hned potkám kapitána a než stihnu něco říct tak už se mě ptá na informace. „Právě se vracím z lovu, vím že nes vyplují holandské lodi Schildpad, Vincent a Ajax z přístavu Isabella. Mohli by být naším prvním zářezem coby korzáři, co myslíte kapitáne? “ |
| |
| Úleva "Spokojeně" si tak drhnu palubu, lidi kolem sebe vnímajíc jen poskrovnu, protože pokud to má mít celé nějaký smysl, musím tím rejžákem pořádně máknout, dřevo je na tohle mytí špatný materiál, špína se z něj dostává dost blbě, tím spíš za pomocí kartáče a trochy mýdlových bublinek ve vodě. Když v tom najednou jsem vyrušena. Hm? Zvednu hlavu od práce, když postřehnu Victorův hlas. Možnost se dostat pryč z tohohle otrockého drhnutí? A ještě ke všemu ne tak, že bych se samovolně ulejvala a šla se jenom tak projít místo práce, ale prostě proto, že mi to někdo nabídl? Oh la la, perfektní nabídka! "Ráda," možná až moc rychle vyhrknu, přikývnu hlavou, rejžák odložím kamsi ke kýblu a zvedá mse z podlahy. Toť se ví, že ráda zdrhnu, i když to drhnutí neprobíhalo zas až tak úmorně dlouhou dobu. Kdybych to byla do budoucna vyfásla jako práci, ještě bych se v tom pěkně pocvičila a tohle by bylo oproti tomu nic. "Mileráda," usměju se, když se zvednu a stojím mu jakž takž tváři v tvář. Než bych se zase oblékala... to by trvalo. Proto jenom popadnu boty, ať po přístavu nechodím bosá, a zbytek nechám ležet tam, kde jsem ho předtím položila, však on by mi ho nikdo vzít neměl, když krást se na palubě nemá, no ne? A to já jsem ta proradná zlodějka! Při získávání informací pomáhám tak nějak rozumně, prostě tak, abych se do toho Victorovi moc nepletla, ale zase se pokusila být platná aspoň něco, vytipuju pár nových kontaktů, případně načnu rozhovor s těmi staršími a zbytek nechám na něm, protože netuším, na co se ptát, nevím, co je přesně cílem této informační výpravy. Nakonec se vrátíme na palubu. Victor už sděluje výsledky naší práce kapitánovi, kdežto já se rozhlédnu po palubě. Musím se vrátit k rejžování podlahy? V duchu si znuděně povzdechnu, ale pro jistotu se nikam nehrnu a tvářím se, že se kochám pohledem na moře, když se mlčky opřu o zábradlí. |
| |
| Vyplouváme, odpoledne Když Diana zmínila kurděje, jen jsem se usmál... Tak o tuhle hrozbu se bát nemusíme, André má nákazáno přidávat citrónovou šťávu do grogu, takže přísun důležitých látek je zajištěn. Pak jsem pozvedl číši... Na šťastnou plavbu! A následně jsem ji políbil. Když se vrátil Victor s Pen z výzvěd, a oznámil nějaká jména lodí plujících prý dnes z Isabelly... tak mi tam ještě pár informací chybělo... Bueno, Victore... ale já bych ještě potřeboval vědět, kdy která loď z Isabelly vypluje, a hlavně kam má namířeno... a též je pro mne důležité o jaký typ lodi se jedná...? Pak jsem houkl na Tornáda a Miguela... Vyplouváme! Zatím směr sever! U kormidla stál opět Xavi, a už mu vyplouvací manévry šly o dost líp... |
| |
| Vyplouváme, odpoledne... Miguel, pomocný bocman nařídil Anjel, Pen a pár chlapům vydrhnout palubu.... Jo na Miguela je spoleh! Jac řekl ať spolu s Mateem a s pár dalšíma rozmístíme děla na záď i příď, ale aby byla loď vyvýžená... Ani to nedořekl a Mateo, který doposud jen tak stál a kochal se mořem, vyskočil a ihned se řítil směrem k dělům. Alvado, Juane...! Poďte nám s tím pomoc! Spolu s oběma zmíněnýma zajdu za Mateem, který už se dal do práce... Práce to celkem byla... Nezdá se to, ale tydle děla jsou celkem váha. Já jsem pomohl Juanovi s dělem na přídi, zatímco Alvado a Mateo se postarali o to na zádi. Celkem mě překvapilo, že se druhá dvojice s tím dělem vypořádala jenom chvilku po nás... Pak jsem si ale vzpoměl na Alvadovu sílu a Mateův stisk a pořádně jsem si zapsal do paměti, že postava někdy klame... Když jsme skončily tak se Victor a Pen zrovna doněkaď vraceli... Victor mluví s Jacem, zatímco Pen stojí opodál a kouká na moře. Pen... Dojdu až k Pen a pořádně si jí prohlédnu... Běž jim pomoct s rejžováním... Vidětelně jsem ji moc nepotěšil... Vůbec jsem jí nepotěšil, ale co? Šlo jí to báječně a navíc se na ni pěkně kouká! Podlaha už byla skoro hotová a po chvíly zahoukal Jac, že vyplouváme... Slyšeli jste Kapitána?! Vyplouváme...! Zahulákám a popoženu ostatní, kteří s téměř okamžitě nahrnuli k plachtám |
| |
| Práce u děl, odpoledne Stojím jen tak na palubě... Žvýkám kousek masa, který jsem vyžebral u Andrého a pozoruju dění na lodi. Ty 2 nové ženy - Anjelica a Pen spolu s pár chlapama drhnou zem a tak jsem se mohl alspoň na něco pěkného dívat... Nic nepotěší tak jako cizí práce s výhledem na ženské, drhnoucí palubu... Už jsem chtěl změnit pozici a dál se flákat, když v tom jsem zaslehl Kapitánovi rozkazy... 4 liberky? Na příď a na záď? To budeme muset dát křižmo, aby se nám nenahejbala loď...! Ještě než Kapitán domluví, už běžím k dělům... Přiběhnul jsem k jedný 4 liberce a skusil, jak mi s ní půjde pohnout - moc to nešlo. Nepočítám se sice mezi slabé muže, ale přece jenom... Je to těžký jak prase, špatně se to drží a já už dlouho nejed! Zastěžuju si a dál se snžím Možná Tornado by to odtlačil... A kde je?! Měl jít semnou...! Otočím se a spatřím Tornada, pomocného bocmana Alvada a Juana... Tornado si vzal Jeana a dopravil dělo na příď - na levobok, zatímco já jsem s Alvadem dostal dělo na pravou záď... Byl jsem celkem nejistej, pač Alvarez nevypadá na statného chlapa, ale nakonec se ukázalo, že je zřejmě podobné stavby těla jako já a že síly mu opravdu nechybí... No ještě že to byly 4 liberky... Pomyslím si a uchechtnu se. Ještě jsem se ujistil, že děla manipulací neutrpěla žádné škody a vrátil jsem se na palubu pozorovat drhnutí... Tornado zrovna Pen posílal dodělat práci, které už moc nebylo. Chvíly nato jsme vypluli... Vím, že když máme korzářský glejt dlouho nepotrvá a s někým se chytnem... Jen doufám, že to bude brzi! |
| |
| Odpoledne Na lodi jsou práce v plném proudu, tak se i já rozhodnu k té své vrátit. Jacovi poděkuji za milou společnost. Zaujmou mě přesuny děl, ostatně kdy se člověk dostane k takové příoležitosti vidět tolik napnutých svalů pohromadě. Kochám se ale jen chvilku, s teď už prázdným pohárem v ruce se vrátím do kuchyně. "André, vycházíš otud občas? Když mi řekneš, co mám dělat, můžeš se jít nahoru provětrat." nabídnu kuchaři, protože si neumím představit, že bych tu trávila veškerý čas. "A jestli se ti nahoru nechce, můžeme si alespoň něco zazpívat, ať nám to jde líp od ruky." s úsměvem se chopím nože, abych Andrému byla ku pomoci. "Čekám, že ten hladovec, Mateo, se tu zjeví každou chvíli. Toho člověka je lepší šatit než živit." |
| |
| Otevřené moře, 21.V. LP 1681 Jakmile Xavi vyvedl el TAJO na otevřené moře, děla už byla uložena na příď i záď... přístav Puerto Plata zmizel z dohledu. Loď ještě chvíli vyprovázeli racci, ale po čase se i oni vrátili k pobřeží. Vanul poměrně silný vítr ve směru na SW... ... a tak Xavi plul bez královské a brámové plachty, na sedáku měl tedy Luc výborný výhled do všech stran. Zatím nebyla v dohledu žádná loď... Když přišla Diana do kuchyně s návrhem dopřát Andrému trochu oddechu, André reagoval velmi potěšeně... Ó, grácía Diana! Zde pokračuj v krajení brambor, a pečení masa... pak je třeba osmahnout cibulku, a zahustit omáčku... a taky je třeba jí řádně dochutit... Výčet prací byl takřka nekonečný, nikdy by Dianu nenapadlo kolik práce se skrývá za tak prostým úkolem... jako je nasycení posádky. Pak si André nalil pohár červeného vína... vzal si k tomu kus sýra, a spokojeně odkráčel na palubu si odpočinout... Na palubě již končily práce úklidové... a tak Miguel nařídil novou práci... Rejžáky uklidit, a všichni k plachtam... noví se budou učit od ostřílených mořských vlků! Šalupa poslušně přídí řezala mořskou hladinu... po jejím boku si hráli dva delfíni, což bylo vždy pokládáno za dobré znamení... Ve vydatném větru vlála nad touto drobnou, i když po zuby vyzbrojenou lodí... velká Jacova zástava v barvě hnědo-zlaté... Juan vzal mimoděk kytaru, a spustil starou námořnickou píseň, jejíž břitkou melodii si počali broukat námořníci na palubě... kdyby měl někdo el TAJO teď možnost pozorovat... Řekl by nejspíš, že ta loď je plná síly... |
| |
| Kurz Isabella, pozdní odpoledne Victor nijak své informace nedoplnil, což byla škoda... ale věděl jsem alespoň odkud ty holandské lodi vyplouvají. Tak jsem se rozhodl nabrat jediný možný směr plavby, totiž plout jim naproti. Xavi, kurz na Isabellu... ESE! Tornado, plné plachty! Mateo, nabít děla řetězovými kulemi! Lucu! Měj oči na šťopkách... někde před námi by se mohla objevit nějaká obchodní holandská loď, či lodě. Okamžitě vše hlas! Rozdělil jsem pár rozkazů... Mateo, nabíjte řetězovými kulemi i přední stíhací dělo! Nevím kolik budeme mít času, ani jak rychlá proti nám bude stát loď... každopádně je skoro jisté, že právě ono přední dělo bude střílet první. Potřebuji co nejpřesnější střelbu, takže ho budeš obsluhovat při té první ráně ty sám! Xavi změnil kurz, chlapy a ženy u plachet pod Tornadovým velením napnuly všechny naše plachty, a el TAJO za chvíli již plula pod plnými plachtami... úctyhodnou rychlostí 11 uzlů. Lucu, plujeme jim naproti, takže tvé oči nám můžou dát obrovskou výhodu. Tak se snaž! Sleduj hlavně moře před námi! Na palubě počalo být dosti rušno, hlavně v okolí děl a plachet. Takřka jsme letěli po hladině, doufám že alespoň jednu z těch lodí o nichž mluvil Victor máme před sebou. Stál jsem na můstku, a propátrával jsem dalekohledem prostor před naší příďí... Moc by se nám hodili ostřelovací kanónky sviwel... budu je muset někde sehnat... Napětí na lodi bylo takřka hmatatelné... |
| |
| Večer, sedm hodin Za dvě hodiny po změně kurzu začal volat Luc ze sedáku... Ola! Palubo! Vidím holandskou loď... totiž loď, lodě! Na jedné hodině je flauta! Na jedenácté hodině pinasa! A na dvanácté hodině trochu za nimi... nejspíš šalupa! Všechny plují naším směrem! Vzdálenost prvních dvou lodí od naší je asi 5 mil... Vítr vál se stejnou intenzitou, a ve stejném směru. el Tajo plula plnou rychlostí, to jest 11 uzly... V dohledu žádná jiná loď... |
| |
| Útok! Večer Když Luc nahlásil holandské lodě před námi, a já si to ověřil dalekohledem... tak mi trochu spadla čelist, a hlavou mi začli výřit myšlenky jako tornádo... Tři holandské lodě! Victor mluvil též o třech lodích... obchodních, snad to jsou oni. Koneckonců z Isabelly mohli plout třemi směry, ale spíše šlo jen o dva směry na východ a na západ... tak proč by nemohli plout všichni na východ? Pokud by ta šalupa vzadu byla korzárská, či nedejbože válečná, měli bychom opravdu velký problém. Flautu jsem jako prvotní cíl vyřadil, tu dohoním i proti větru, a ani v našich zádech není tak nebezpečná. Rychlé pinasy používají ti kdo na lepší loď nemají, či kdo preferují rychlost... v zádech by mohla být nebezpečná... takže pinasa bude nejspíš cíl číslo jedna s útokem na její maximální zpomalení. Ale co ta šalupa vzadu? Ta by byla v našich zádech smrtící... takže i na ní musím vést útok, a také jí zpomalit... Navíc jsem nevěděl jak se zachovají kapitáni holandských lodí, mohli se spojit proti mě... a pak byl jediné řešení útěk... Převzal jsem kormidlo, a upravil kurz tak aby jsme mířili na levou záď pinasy, tímto manévrem jsem jí tlačil k pobřeží a snížil její možnosti manévrování... ona byla prvotním cílem, pak se vrhnu pod plnými plachtami na šalupu vzadu... Pravé zadní dělo přebít na normální kule! Mateo! Příprav se u předního stíhacího děla! Budeš mít první ránu na pinasu, zkus trefit stěžeň! Levoboční děla pokuste se pak o její maximální zpomalení! Tedy až dostanete povel! Pravoboční děla, vás čeká totéž, ale až pak na šalupu vzadu! Pravé zadní dělo vystřelí na flautu výstražný výstřel... aby se drželi dál... Všichni počkejte na povel. Dávám samozřejmě pozor na nepřátelská děla, a jelikož máme plnou rychlost... naše případné úhybné manévry budou velmi rychlé... Když jsme se dostali na dostřel... Mateo! Pal! Jakmile jsme míjeli pinasu... Levý bok, Pal! Pravé zadní dělo, pal! Proletěli jsme okolo za rachotu děl... a po čase šalupa se objevila napravo. Pravý bok. Pal!!! Přitom samozřejmě uhýbám s lodí a cestou okem sleduji výzbroj protivníků. Jakmile minu šalupu otočím se a sleduji výsledek naší palby, podle toho se rozhodnu co dál... |
| |
| Že mi radši huba neupadla. Pomyslím si, když mi André rád přenechá kuchyni na povel. No co, zvládla jsem už i horší věci. I když ten výčet je snad nekonečný. Poctivě si snažím všechno zapamatovat. Tam, kde si nejsem jistá, se přihlásí o slovo improvizace. Stejně mě vždycky učili, že hladovej chlap sežere všechno. Mořím se tedy s jídlem a kupodivu se mi i docela daří. Za život jsem prostě zvládla pochytit ledasco a některé dovednosti se opravdu hodí. Pak se začnou trousit strávníci. "Scházíte se tady jak šváby na pivo..." podotknu polohlasně a pečlivě rozděluji porce. Nezapomenu si dát jednu stranou, stejně tak i Andrému. Když je sytý i poslední žaludek, najím se a hned se pustím do nádobí. Musí tu být pořádek. Práci už mám hotovou a hodlám se zašít do kajuty a chvíli si číst, když se nahoře začne něco dít. Ze vzrušení v hlasech poznám, že nás zřejmě čeká další útok. Takže si obligátně zaběhnu pro šavli k pasu, dýku neodkládám a vyrazím na palubu, kde vyhodnotím situaci. Jakmile mi dojde, co má Jac v plánu, nevěřícně se po něm otočím. "To nemyslíš vážně, že ne? Tři najednou?" zoufale upírám oči na vodu před námi a pak zpátky na Jaca. "Držte si klobouky, tohle bude nářez..." podotknu a zkontroluji, zda mám zbraně správně při ruce. Pak začnou manévry a palba. Chvílemi mám pocit, že už v životě neuslyším. Prozatím se Jacova taktika zdá účinná. Jen aby nám to vydrželo... |
| |
| Večerní útok... Stojím na palubě a přežvykuju kousek jídla, který jsem našel mezi vousy: Je to už dost tuhý a pěkně slaný... Snažím se zjistit co to tak mohlo předtím být, když v tom Luc zahlásí tři lodě. Tři? Nějaká kravina, ne?! Chvíly čekám, ale potom co si to Kapitán ověřil a začal řvát rozkazy jsem ihned vyplivnul kus jídla a vrhnul se k přednímu dělu Tak to bude něco...! Zvolám a sleduju jak se námořníci řadí u děl. Potěší mě když vidím, že ti nezkušení spíše pustily ty, kdo už se střelbou nějaké zkušenosti mají... Kapitán, který se nyní ujal kormidla pozměnil kurz a pak už jsme jenom čekali... Vteřiny ubýhali jako hodiny, nikdo ani nedutal. Jen občas se ozval výkřik s rozkazem nebo smích Nevím co je na tom k smíchu, ale nevadí... Jac mi zavelel, ale já nevypálím hned. Chvíly čekám, protože vím jak rychle řetězová střela letí a jak rychle pluje loď před námi. Natrhni jim prdel, krásko! Zařvu, vypálím a sleduju dráhu střely... Trefa! Přesná, čistá krásná. Stěžen s pinasy chvilku stál, ale pak se s racotem a za zvuku praskání zřítil... Neměl jsem čas oslavit pěkný zásah, protože jsme již míjeli pinasu a děla na levém boku se přihlásila o slovo. Krátce na to i zadní zaburácelo a my jsme v rachotu střel projeli... Chvála Jacovi. Vyhýbá se opravdu skvěle... Jakmile odpálí i děla na pravoboku, už chápu proč se někdo směje, protože já sám jsem se teď rozřechtal, při pohledu na to jak Jac zručně vyvedl loď z "dělového pole" Čekám na další povel Je možné, že brzo dojde na kontaktní boj... Stále jsem však připraven nabýt a znovu vypálit. |
| |
| Střelba, večer Mateo se trefil skvěle, lépe to už ani nešlo, hlavní stěžeň se skácel na palubu pinasy Ajax... i levá děla se činila, a nadělala z plachet cáry... na palubě Ajaxu zavládla panika, neboť bleskový útok a hlavně jeho úžasná přesnost holanďany více než poděsila... Výstražná střela na flautu Schildpad splnila účel, kapitán flauty nechtěl riskovat svěřený náklad na své pomalé lodi, a otočil flautu po větru, a jal se prchat... doufaje, že tma padne co nevidět. Bylo jasno, že v přístavu a ještě dlouho potom bude s děsem v očích vyprávět o šalupě plující pod hnědo-zlatou vlajkou... a hlavně o jejím kapitánovi a ostrostřelcích z její posádky... Šalupa Vincent měla o trochu víc času na přípravu, ale i její posádku zděsil smrtící útok Jacův... něco takového jen tak nezapomenou. Když se el TAJO prohnala okolo nich, tak pár jejich děl sice vystřelilo, ale bylo to chvatně a nepřesně. Jac se kulím více méně vyhnul, pouze Luis byl zasažen... Pravá děla el TAJO zasáhla šalupu, ale ne tak jako před tím levá děla pinasu... Když se po útoku Jac ohlédl spatřil flautu, jak utíká... pinasu jak je skoro bez plachet... a šalupu Vincent jak se otáčí nalevo, u jejích levých děl byla vidět horečná činnost. Počas útoku Jac zjistil, že flauta má 8 děl, pinasa 6 děl a šalupa Vincent vlastní 8 děl... el Tajo pádilo v plné síle s plnými plachtami se svými 12 děly. Po chvíli bylo jasné, že i Vincent využije toho, že má ještě plachty, a nebude měřit síly s lehce silnější lodí... i Vincent se obrátil na útěk... Když to uviděl kapitán pinasy, a zjistil že jeho loď je v podstatě neschopná manévrovat a plout... vyvěsil bílou vlajku... VZDAL SE! Luc v okolí nevidí jinou loď... |
| |
| Utíkají! Když jsem viděl tu střelu v provedení Matea, tak mi padla sanice. Teda, Mateo! Jsi El Canon! Kurňa, to byla rána! Ale pak už jsem se věnoval kormidlu. Ani náš druhý útok na Vincenta nebyl špatný. Stále jsem se držel po větru. Když jsem se ohlédl, tak bylo jasno, že flauta i šalupa prchají... a Ajax vytáhl bílou vlajku. Spokojeně jsem se usmál. Lucu dávej pozor na okolí, hlavně na ty dva uprchlíky! Gabrieli, Luis je raněn! Otočil jsem loď a opatrně se přibližoval k pinase Ajax, ale bylo jasné že nejsou schopni ani se otočit. Tak jsem přirazil k jejich boku. Tornado, Mateo posádku zavřete do přední kajuty. Seberte náklad, zbraně, mapy, vlajky, střelivo, zkrátka vše co se hodí! Alvarezi, Pen, Victore... kdyby někdo zlobil, tak ho srovnejte. Když byl Ajax zajištěn, převzal jsem od kapitána de Brocka jeho kord, a pak jen sledoval překládání nákladu. Jakmile bylo naloženo, odrazili jsme a vypluli směr ESE... |
| |
| Další zářez na pažbě Dvě lodě berou roha a třetí zbaběle vyvěsí bílou vlajku. Otočím se na Jaca, ocením ho úsměvem a okázale mu zatleskám. "To byla mistrovská jízda." prohodím poněkud mnohoznačně. "A velké uznání patří i mistru střelci, tak přesný zásah jsem snad ještě neviděla." uznale kývnu. Jsem maličko zklamaná, těšila jsem se, že bude třeba překonat nějaký odpor, abych měla možnost napravit si reputaci s černochem, ovšem tady to na problémy nevypadá. Na palubu zajaté lodi se vypravím, ale jen za účelem, abych se podívala, jestli nevezou nějaké knihy. Pak samozřejmě pomůžu s případným přesunem zboží z jedné lodi na druhou. |
| |
| Střelba, večer... Den byl celkem rutyna, ale všechno se změnilo potom co Luc nahlásil 3 holandské lodě... Jac začal chrlit rozkazy a já jsem nezůstal moc pozadu. Slyšeli jste bando líná?! Zaburácím K dělům! Ti co nemají se střelbou zkušenosti, radši pustí ty zkušený... Na Mateovi zřejmě bude první rána a bylo by dobré, kdyby se trefil... Taky je jasné, že pokud ostatatní děla předvedou hovno, bude tady dost horko Pokud někoho uvídím flákat se nebo se schovávat, tak mu zlámu ruce a hodím ho do vody...! Ještě že nejsi proti nám... Řeknu směrem k Mateovi po jeho výborné střele... Ostatní se také činily. Jac se obratně vyhnul nepřátelské salvě a během chvíle dvě z lodí prchly a třetí vyvěsila bílou vlajku... Škoda... Mohla být sranda! Vítězství Přirazily jsme k boku lodě Ajax, která podle stavu nebyla schopna vůbec ničeho... Vytáhnu šavly a houknu na Matea:Slyšels? Dem je zavřít...! Migueli! Vem Anjel, Pepého apár dalších a začněte nakládat... Rozejdu se směrem k vzdávájícím, kteří nevrhají zrovna nejpřátelštější pohledy Jo a Alvado... Kdyžtak se s nima vůbec nepárejte! Vím, že Alvadovi bych to nemusel říkat, ale ať ostatní ví, že budou pěkně v hnoji, pokud něco skusí... Po zavření posádky jsem šel pomot s překládáním nákladu... |
| |
| Večerní úspěšný útok Samozřejmě, že mi to ulejvání, o které jsem se snažila, nevyšlo, a o chvilku později mě kdosi pošle znovu drhnout podlahu. "No jo, už jdu..." zahuhlám s otráveným podtónem, ale ve skutečnosti z toho zas až tolik zpruzená nejsem, ačkoliv taková práce... není to, o čem jsem úplně snila. Na druhou stranu, s mým nepoctivým stylem obživy, zvlášť když jsem se tak vypilovala že i vzrůšo vymizelo, jsem se snadno začínala nudit prostě proto, že nebylo co dělat, a když už nic jiného, tohle je aspoň nějaká ta prácička. Po chvíli to aspoň dostane obměnu, a pro mě už i mnohem zajímavější, když jde o učení se s plachtami. Sem tam jsem na nějaké té lodi i jela, i když víc se snažila kormidlovat než s plachtami, ale nějaký ten přehled mám, ovšem jestli jsem měla nějaké pochyby, za dobu té práce je naprosto ztratím, na to se člověk stačil zacvičit naprosto dostatečně. Sice pořád byly pokyny, abych se v tom neztratila, ale když už nějaký ten pokyn byl, po určité době jsem neměla žádný problém ohledně toho, jak ho správně vykonat. Nu, aspoň že to, že. Znenadání se ozve zvolání. Bude bitva? Protože zatím nemám žádný stálý úkol, nejradši bych se prostě rozeběhla na bok lodě a jenom sledovala tu vřavu, jak malá, v první chvíli si neuvědomujíc, že by mě taky něco mohlo zasáhnout, pokdu tam tak hloupě budu stát. Nejspíš ale stále bude nějaká ta práce u plachet, takže tam raději zůstanu a poslouchám rokazů. Nemůžu být za neužitečného ulejváka, to se v životě na vyšší příčku neposunu. Ale i tak se snažím vnímat taktiku. Zdá se, že se nám daří. Páni... kdybych někdy chtěla takhle taktizovat... no, to se mám ještě hodně co učit. Přirazíme k boku pinasy, a v rozkazech zaslechnu i svoje jméno. S lehkým úsměvem přikývnu a z místa, kam jsem jej uložila, vezmu kord následujíc Alvada a Victora, protože si nejsem úplně jistá, jak celá tahle akce má probíhat... a i když je jasný úkol dohlédnout na to, aby nikdo "nezlobil", stejně nemám tak úplně představu, kam jít, holt poprvé je někdy poprvé. Samozřejmě se ale snažím tomu úkolu dostát jak nejlíp umím. |
| |
| 21.V. LP 1681, počínající noc Jak jsme překládali náklad a vše užitečné z pinasy Ajax, tak pomalu padla tma. Odrazili jsme od jejich boku, a vypluli zpět proti větru v kurzu ESE. Úlovek jsme měli kapitální, ale nákladový prostor byl plný jen z polovice... a tak nebylo nutné spěchat do přístavu. Seděl jsem v křesle na můstku, zapálil si doutník, a nalil si červené víno... Ola, Juane, Anjel... co takhle trochu hudby, na veselou plavbu... Nechal jsem si pak zavolat Matea, podal mu vítězný doutník, poplácal jej po zádech, a složil mu slovní poklonu. Jsi opravdu excelentní střelec Mateo, a naše loď je ti vděčná za tučnou kořist... a nestálo nás to ani škrábanec. Přitom jsem ukázal na bednu vedle, aby si přisedl... i jemu jsem nalil víno, a pokud se připojila i Diana k našemu posezení, tak jsem samozřejmě nalil i jí. Jsem přesvědčen žes správný muž, na správném místě. A protože ta rána byla taková, že mám dost možná zbuduje slibné renomé... ... řekl jsem si, že by tvůj výkon v tomto boji měl být oceněn víc, než jen pouhým podílem. Pozvedl jsem pohár k přípitku, napil se a pokračoval... Zkrátka Mateo, řekni si co bys rád, a já tě to z kořisti pořídím, jako jakousi speciální odměnu. S úsměvem jsem na něj hleděl, a čekal jaké přání vysloví... |
| |
| Pozvání.. Po naložení veškerého užitečného vybavení jsme odrazily od boku pinasy Ajax a znovu se vydali na plavbu. Vzhledem k tomu, že úlovek byl dobrý, tak Juan a Anjel začaly hrát a celkově panovala toková ta uvolněná atmosféra, kdy jsou všichni rádi, že jsou... Já jsem též trochu oslavoval... Seděl jsem v kuchyni a obíral maso z kosti, když vtom si mě nechal Kapitán zavolat. Co to...? Snad jsem něco nevyved. Pokud vím tak sem ani neodbouchnul loď ani jsem jen tak nevystřelil, tak o co jde? Seberu se a s zbytkem jídlo v ruce si to láduju za Kapitánem. Gracias, seňor! Přijal jsem nabýzený doutník, víno i místo a kost se zbytkem masa jsem si položil někam k ruce, kdybych náhodou dostal hlad... Nepřehánějte... Nebýt vašeho umu, nevyvázli byjsme tak lehko. Složím kapitánovi poklonu a popotáhnu z doutníku... Chvíly kouř žmoulám v puse a potom vypustím kouř nahoru nad sebe. Proboha...! To je výborný doutník! Jacova slova o speciální odměně mě poněkud překvapí, ale co? Speciální odměnu, jo? No... Kouknu se směrem kde vidím hrát Anjelu a podrbu se ve vousech Co si mám přát? Kytaru - ne, klobouk - už mám! Sakra nevím... Ženskou...? Větší příděl jídla? Já fakt nevím, i když počkat... Po chvilce přemýšlení se podívám na kapitána a s úsměvem řeknu Takže pokud smím prosit... Chtěl bych jeden tendleten doutník do zásoby... Kapitána todle přání zřejmě překvapilo a tak se zatvářil dosti podivně Já nic víc nepotřebuju... Mám jídlo, postel, jsem u děl, zkrátka mám všechno. Napiju se vína a vychutnávám doutník, zatímco čekám na odpověď... |
| |
| 21. V. noc, Mateo Když náš ostrostřelec vyjevil své přání, tak jsem se rozesmál, až jsem se za břicho popadal. Čekal jsem opravdu něco finančně náročnějšího než je doutník. Poplácal jsem ho po rameni, dal mu požadovaný další doutník, a mrkl jsem na jeho odložené žebírko... Teda, nejen že střílíš jako Vilém Tell... ale navíc jsi ještě tak skromný. Hej, André... na zítra příprav speciálně pro Matea hostinu, ale to ti říkám... na ničem nešetři, a všechno dej dvakrát. Ať si Mateo užije všeho do sytosti! Křikl jsem smějící se na kuchaře, který si užíval odpočinek po práci na palubě... a André s podobným úsměvem uznale pokýval a dodal... Viděl bych to na Hughies... kapitáne! Skopový nacpaný do hovězího zadního, s cibulí, česnekem a chilli...a to celý pečený nad ohněm... to dodá chlapovi sílu! Myslím, že i Mateo bude mít co dělat, aby to spořádal. Na jeho slova se posádka rozchechtala... Byla noc, a mi křižovali proti větru, Juan a Anjel vytáhli kytary, a za chvíli už se nesl lodí spokojený chlapský námořnický chorál... |
| |
| Noc, Kapitán, hostina... Pozoruju smějícího kapitána a začínám upadat do rozpaků No co?! Nic jiného mě nenapadlo... Teda kromě jídla, ale to by mohl dostat pocit, že máme malé příděly a urazit se...! Dostal jsem další doutník, který jsem s díky, schoval o vesty Gracias, seňor! Už, už se chci pustit do žebírka, když vtom Kapitán křikl na Andrého ať mi připraví hostinu Žebírko mi překvapením vypadne z ruky a André, který mezitím řekl co připraví a hlavně v jakém množství, se začal i s posádkou smát... Poděkuju a to tak že hodně... To je poprvý co dostávám nějakou odměnu a ne trest... No co? Ještě je šance vyhodit to tu do povětří... Když se po chvíly spustila hudba, omluvím se kapitánovi a spolu s ostatníma námořníkama začnu notovat, s vidinou nádherného zítřka.... |
| |
| Večer, noc Po dalším úspěšném útoku se s Jacem a Mateem sejdeme na můstku u láhve vína. "No pánové, musím uznat, že jste si vedli skvěle, smekla bych před vámi klobouk, ale bohužel žádný nemám." usměji se a nabídnu pohár k přiťuknutí. Pobaveně sleduji Mateovo rozhodování o přání. "Nedivím se ti, ty doutníky jsou vážně skvělé." zcelka spontálně si přesednu na Jacův klín a jeho doutník mu vezmu, abych si z něj labužnicky potáhla. V zápětí padla věta o hostině a mně se orosilo čelo, naštěstí to prý André zvládne sám, takže jsem si mohla zhluboka oddechnout. Ovšem pak začala hrát hudba a mně se vlila nová krev do žil. "Pánové, doufám, že se mezi vámi najde alespoň jeden gentleman, který mě vezme do kola" s úsměvem přejíždím pohledem z jednoho na druhého a čekám, který z nich se obětuje. |
| |
| Noc, hudba hraje Když nás Diana oba pochválila, jemně jsem se usmál... když se ovšem začala vlnit v rytmu tónů, úsměv mi z tváře zmizel. Abych řekl pravdu nějak jsem na tanec neměl náladu, těšilo mne sedět v křesle... vychutnávat si doutník, a jen si užívat ten pocit vítězství... když se k tomu pak přidal chorál mužů v plachtách i na palubě... tak už mi nic ke štěstí nechybělo. Teď ne, puso! Teď se budu jen kochat vítězstvím a tvým pohybem. Vyjádřil jsem svůj postoj, a nechal Matea... či někoho z chlapů, aby se Di ujal. Víc mne bavilo se na ní koukat, jak se poddává hudbě... Lorenzo, udržuj kurz, poplujeme pěkně na východ okolo pobřeží Hispanioly... a kdo ví co nám přijde do cesty. Řekl jsem kormidelníkovi, který právě vystřídal Xaviho. Myslím, že naše vlajka dnes získala své renomé, a možná ho zítra ještě navýší... Všiml jsem si Pen, stojící na palubě, a zeptal jsem se jí... Tak co, Pen... jak se ti líbí na mé lodi? |
| |
| Při drhnutí paluby pořád cejtím šmejdivý oči v zádech. A nejen tam. Otočím se rovnou tím směrem, kde stojí ten, co se mi snaží vypálit díru do těla, zpříma se fousáči podívám do očí a narovnám se, i když v kleče, jako kobra, co se chystá plivnout. Sevřu rejžák v pěsti, až to vypadá, že ho po něm hodím. Hele, dělám, co mám, to ale neznamená, že mě tu budou očumovat jak chovnou kobylu, do psí prdele! V tmavých očích se ženou bouřkový mračna. Švihnu pohledem ještě po druhým drzounovi, že tohle by zchladilo i španělskou krev. Neochotně se vrátím k rejžování, ale odteď už furt kontroluju, jestli někdo blbě nečučí. To ať si zajdou někam do knajpy koukat, jak se babám něco natřásá! K plachtám - a on si hraje! Závistivě se podívám na toho chlapa, co si tu může brnkat. Proč né taky já? Mechanicky dělám, co mi nařídí, vůbec tomu nerozumím, a tak mě dokonce někdo okřikne, že to radši udělá sám. Donutí mě ale se na to dívat. Nevnímám, pro mě je to někonečný množství vzdouvající se látky, lana a dřevo. Jak se to všechno vlní, nemám šajnu, kde jsou jednotlivý plachty, co se mi snaží vysvělit. Zpozorním, až když nám ohlásí, že jsou kolem nás tři lodě. A zjevně se na ně chystáme zaútočit. Rychle si připevním k pasu zbraně a chytím se nějakýho provazu, když se mi při jednom manévru zhoupne palubama pod nohama. Spíš se přikrčím, abych to neschytala, jestli budou ze zoufalství pálit aspoň z pušek po posádce. A při výstřelu děla sebou cuknu. Na tohle teda zvyklá nejsem. Boj skončil dřív, než mi došlo, o co tu šlo. Nejsem žádnej generál a už vůbec nerozumím námořním bitvám. To až dojde na opravdovou bitku tělo na tělo, ne tohle oťukávání, to teprve vím, co s tím. S nadějí v očích doufám, že konečně budu moct dělat něco, co mi je vlastní a je to aspoň pořádná práce, ne to ponižující poskakování, ale ani teď se mi nepoštěstí. Asi si myslí, že ty zbraně mám jen na okrasu. Odfrknu si, stisknu zuby. Nahlas zafuním, načež se neochotně vydám dělat soumara a překládat náklad, místo abych si udělala reputaci tím, že budu na posádku dělat bububu. Takhle jsem si život piráta, nebo co to kurva jsme, nepředstavovala. Po celým dni jsem utahaná jako štěně. A oni ještě chtějí, abych v takovým stavu hrála! Když to kapitán řekne, povytáhnu obočí, vypadám strhaně. Podívám se na svoje prsty, ztuhlý prací, na kterou nejsou zrovna zvyklý. Opět to dělám bezmyšlenkovitě, nutím tělo, aby poslouchalo rozkazy, protože zaplavat si se žralokama nechci. Jakkoli jsou všichni rozjaření, já moc ne. Jednak kvůli únavě, jednak kvůli tomu, že mě asi čeká život podržtašky a poskoka, protože mě k ničemu kloudnýmu nepustí a hrát mi dovolí až tehdy, kdy jsem ráda, že jsem ráda. Nechci se ztrapnit. Nafukovala jsem se, jak umím hrát, ale ruce se mi tak třesou, že kdybych měla hrábnout do strun, bude to znít, jako bych vraždila kočku. Jsem si vědoma, že někteří zas čučí, ale tentokrát v očekávání. I když už mám kytaru na klíně, nakonec ji s povzdechem odložím. Radši nezvednu hlavu, cejtím se blbě. Ale život na lodi je něco naprosto jinýho, najednou mi někdo poroučí a já musím dělat, co po mně chtěj. Musím fakt makat a nejen si někde hrát a zpívat a rvát se a vykládat karty. O tom, že jsem unavená, ale ani neceknu. Ještě by se mi vysmáli. Sedím na bednách jako zařezaná a děkuju všemu na nebesích, že Juan odvedl pozornost svou hudbou a lidi začali zpívat. |
| |
| Noc, tanec... Juan rozezněl kytaru a celá loď se zaplnila tancujícími a zpívajícími piráty... Diana, která zřejmě tančí ráda, chtěla vyzvat Jaca, ten však strategicky odmítl a vypařil se. Neumím tančit... Podívám se na Dianu a usměju se Ale tak co? Když už prdel tak pořádná! A pokud se mi někdo bude smát, já se mu vysměju zítra u Hostiny...! Začali se mi zbýhat sliny a tak jsem rychle dojel doutní a zvedl se Tak jo kotě! Aby se neřeklo... S těmito slovy vezmu Dianinu ruku, pomůžu jí vstát a už si to ládujem do prostoru... Juan začal hrát nějakou dost rychlou píseň a Diana zcela splynula s hudbou. Začal jsem též tančit - takové ti předepsané a naučené kroky ale po chvilce, když jsem se zaposlouchal, jsem přestal hlídat kroky a nohy a začal jsem divoce pohazovat hlovou do rytmu... Mého počínání následoval nejeden pirát a tak jsme se pochvilce všichni kroutily do rytmu a mocně jsem pohazovali hlavama i rukama... Nevím, jak to vidí ostatní, ale olem mě lítají vlasy a vousy a tak jediné co vnímám je hudba, s kterou dokonce i držím rytmus... Škoda, že písnička skončila,zrovna jsem se do toho dostával... Ale co? Pomyslím si a namáhavě se posadím a chvíly oddychuju. Takhle jsem se ještě nezapotil... Měl bych jít na svačinu... Zvednu se a dám se svým oblíbeným směrem - kuchyně! |
| |
| Noc, hudba... Po přepravě zboží a humbuku kolem si Jac pozval Matea... Vyznamenal se slušně chlapec... To bylo snad poprvé, kdy jsem viděl aby Dělmistr jednou střelou odsoudil celou loď... V hlavě si přehrávám ten okamžik...: Rána, kouř... hvizd vzduchu a pak strašná rána. Chvilka klidu a pak skřípot mučeného dřeva, následovaný dutou ránou a zvukem zavalených námořníků...Jo, dobrá rána! Mateo už asi dostal slíbenou odměnu a nyní začal Juan hrát... Rychle jsem si sednul a snažil se nepřečnívat Co kdyby se Dianě zase chtělo jít semnou dokola...? Pomyslím si zděšeně, ale v okamžiku, kdy vidím jak Mateo sám obětoval své tělo, usměju se... Podupávám si do rytmu, když v tom písnička skončí a Juan tam hodí něco pomalejšího... Jo, na kytaru válí... Ale počkat! Neměla i Anjel kytaru...?! Pohledem hledám její drobnou postavu, až jí konečně spatřím - sedící na bedně a hledíce na sruny? Ne možná ruce... Pomalým krokem se k ní rozejdu a sleduju celé její počínaní... Rozbila se jí kytara, nebo je zraněná...? Pak ale přejdu blíž a poznám ten bledý obličej, třesoucí se ruce a prázdný výraz - Únava... Kolikrát jsem já takhle vypadal...? Po boji a tak? Zapřemýšlím, ale to už jsem u Anjel a sednu si vedle ní... Neboj zvykneš si...! Řeknu se smíchem a kouknu na ní No jo asi nebyla zvyklá na těkou práci, nebo na moře... A asi jsme toho na ní zezačátku naložily moc... Drhnutí, výuka s plachtama, překládání. No, zítra asi budeš vyřízená... Škádlivě na ní mrknu a když už, už vidím jak se nadechuje k odpovědi, rychle dodám ...Takže se zítra vyhneš fyzicky náročným pracím! Anjel na mě zmateně pohlédla a já s úsměvem na rtech pokračuju To víš musím dbát na stav posádky a ty bys sebou zítra akorád někde sekla... Zvednu se a moje milá tvář zmizí za obvyklou tvrdou maskou... Ale to je jenom vyjímečně. Nemysli si, že se tady budeš flákat...! S těmito slovy nechám překvapenou Abjelu na bedně a sám se přidám ke zpívajícím námořníkům. |
| |
| Hudba, tanec, zpěv Chlapci se k tanci moc nemají, Jacovo odmítnutí mi z tváře úsměv nesmaže a mile mě překvapí Mateo, který se víceméně ochotně zvedne. Jsem opravdu zvědavá, co tenhle třeskutý fešák předvede. Mileráda přijmu nabízenou ruku a odpluji na improvizovaný parket. Hudba se mi vlije do žil a já začnu tančit a přemáhat smích, když vidím Mateovu snahu. Chvílemi čekám, že se mu ze soustředění na kroky začne kouřit z uší. Nakonec se rytmu poddá a začne křepčit. Ostatní se přidají a za chvíli divoce trsá skoro celá posádka. Já se výborně bavím. Pak hudba dohraje a já se udýchaně svezu na první volnou bednu. "Vřelý ti dík, Mateo, byl to skutečně neopakovatelný zážitek." usměju se a začnu schánět něco k pití. Překvapí mě, že naše nová členka posádky, která kytaru neodkládá snad ani na spaní, sedí a nehraje. Škoda, něco mi říká, že její temperamentm, přenesený na to sladké dřevo, by nemusel znít špatně. |
| |
| Noc Nakonec všechno, celé překládání zboží, proběhlo hladce. Až se musím malinkato pousmát, když si uvědomím, jaké to štěstí, že můžu jenom hlídat a nemusím pomáhat přímo s překládáním, úplně mi stačilo ničit si hřbet u rejžáku, ještě takhle něco tahat... jestli chlapi tvrděj, že na uklízení a podobné věci se hoděj líp ženský, tak je to jenom proto, že jsou to kůže líný. Ale tak respektuju to, ten rejžák, koneckonců, jsem tu nová, a taky hned nemůžu dostat tu nejlepší práci. Najdu si nějaké dobré místo k stání a s úsměvem poslouchám hudbu, zpěv, a pak i sleduju tanec. Možná bych si i zatančila, tančit umím, ale nejsem si úplně jistá, jestli bych ráda tancovala úplně s kýmkoliv... a tak to radši nechám být spokojeně se pohupujíc do rytmu, rytmům hudby zase jako rozumím, to ne že ne, a mám ji celkem ráda, dokonce ačkoliv neznám slova, chvílemi se přidám do zpěvu písně. Pak si všimnu, že mě oslovil kapitán. No, co na to říct? Snad jen, že práce s rejžákem není nic ideálního, ale flákat se taky nesmím, a vůbec, odpověď by se hodila bezstarostnější... mám na to příjemnou náladu, koneckonců, naštěstí jsem taky nemusela na lodi dřít celý den, když mě zachránil aspoň na chvíli Victor, a i když jsem se neulejvala, kůži jsem z těla taky nesedřela, takže unavená jsem jen v tom příjemném měřítku... takže nemusí moje odpověď být hned ohledně nechuti k takovéhle namáhavé práci. "No... co na to říct?" pousměju se. "Loď se mi líbí, práce a slaný vzduch pěkně pročistí hlavu..." s lehkým úšklebkem se zmíním o mém celodenním rejžákovém utrpení. "Co víc si přát?" v očích mi lehce zajiskří, jak si dělám legraci a jsem samá ironie, v téhle věci. Pak se ale zatvářím bez ní, stále s úsměvem. "Ale ne, jen nemám ráda takovou dřinu, tak nejsem moc nadšená, na druhou stranu chápu, že je to třeba, někdo to holt udělat musí, a zatím jsem se neosvědčila jinak, abych se přes den mohla flákat... ale aspoň budu mít pořádný svaly, hotová kulturistka. Počítám, že pak už to tak pěkný na pohled nebude... To všechny odnaučí od koukání na pěkné holky při práci. Holt co si kdo vypěstuje, to má." Pokrčím rameny, zřejmě je nutné brát má slova trošku nadneseně, z větší části si jenom utahuju. Nejsem si jistá, jestli bude rozhovor pokračovat, ale protože z nějakého důvodu mi ta otázka přišla spíš jako "jednosměrná", stočím pohled z něj zase na hrajícího Juana a zaposlouchá mse do rytmů hudby. |
| |
 | Ráno – překvapení ve vlnách Noc se pomalu chýlila ke svému konci. Blíží se krásné, svěží ráno. Vycházející slunce začalo ozařovat hladinu moře, od které se odrážely jeho zlatavé paprsky. Byl to krásný pohled, všechno se třpytí, fouká ideální vítr a loď se pěkně žene kupředu. Po bujaré noci nastalo klidné ráno a vy plujete směrem na východ na východ. Žádná loď v dohledu, vypadá to na klidný, ale i poměrně nudný den. Tedy až do té doby, než se ozve křik někoho z posádky. „Támhle! Něco tam je, ve vodě!“ A skutečně, mezi třpytícími se vlnami se lesklo ještě cosi jiného. Ale zpočátku není poznat, co to je, avšak když se přiblížíte blíž, rozeznáte tvar flašky od rumu. To si piráti prostě splést nemůžou. Flaška pluje na hladině moře, opuštěná a ztracená. Vypadá prázdná… Ale pokud ji vytáhnete z vody, zjistíte, že je uvnitř jakýsi papírek, ale bohužel i trocha vody, takže, když se vám papírek podaří vytáhnout a rozvinout, text je téměř nečitelný. P moc, jsem t uvě n n … Poklad … prokletí… zr dci… To jediné je možné ze vzkazu přečíst, ale pod ním se nachází ještě jakási mapka, která je jakoby zázrakem nepoškozená. Zjevně ji kdosi načmáral narychlo, roztřesenou rukou, přesto po nějaké chvilce rozeznáte, že je to mapka Karibských ostrovů a jeden z nich, nějaký menší je zakroužkován… |
| |
| Noc, a ráno 22.V., překvapení Postupně hudba a křepčení ustalo, a já se přesunul do své kajuty... po nějaké době jsem zalehl. Brzo ráno mne nějaký ruch na palubě přinutil se jít na to podívat. Pierre v rámci ranní hlídky vytáhl z vln flašku se vzkazem. Vzkaz něco málo naznačoval, ale mapa u něj byla naštěstí čitelná. Koukl jsem do map, a bylo to jasné... náš neznámý pisatel se nacházel zřejmě na ostrově Culebra, kousek od Puerto Rica. A dost možná byl ve hře nějaký poklad. A poklad, to znamená možná snadná kořist. Měli bychom to alespoň prozkoumat. Migueli, kurz na San Juan, obezřetná plavba! V San Juanu prodáme kořist, nabereme ještě nějaký chlapy, a pak už hurá za naším neznámým... a kdoví, možná i za pokladem! |
| |
 | Noc Po vítězné bitvě samozřejmě následovala i vítězná oslava. A že byla řádná. A Mateo byl jejím čestným hostem. Právem si to zasloužil. Musela jsem uznat, že ani já bych to nejspíš takhle nezvládla. Byla to zatraceně dobrá rána. Až jsem záviděla. Až do nedávna jsem žila v přesvědčení, že pokud jde o střelbu... není nikdo lepší. A teď jsem schytala jednu tvrdou do žaludku. A taky mě to trochu štvalo. Nakonec... v moc věcech dobrá nejsem. Šerm mi příliš nešel, v hazardních hrách mi to taky celkem šlo, ale už jsem potkala i lepší hráče. Hudba? Ne. Tanec? Tuplem ne. Zpěv? Hahaha... Nebo navigace? To bych dělala těžko, když neumím psát a jen trochu počítat. Na kompasu poznám kde je jaká strana, nebo na plakátě „Hledá se“ vím, že se tam tohle píše... kdysi mi to někdo řekl a já si to zapamatovala, jak to slovo vypadá. Ale to bylo asi všechno. Nene.. jediný můj talent bylo střílení. Zaplašila jsem tyhle myšlenky. Nakonec teď byl čas se bavit! Připojila jsem se k chlapům, k jejich popíjení a pak jsem se šibalským mrkáním odněkud vyčarovala kostky s nabídkou přátelské hry. Nakonec jsem vytáhla i karty, které jsem půjčila jiné skupině, ale s tím, že jestli mi je zničí nebo ztratí jedinou kartu, tak jim vlastnoručně odseknu nohy v koleni. Bavila jsem se solidně a několik mužů poměrně obrala, ale samozřejmě jsem jim všechno zase poctivě vrátila. Nebylo by dobré obírat lidi s kterými budu trávit tolik času. To by nedělalo dobrotu. Přesto jsem si neodpustila jim to říct až na konci hry. Jen maličko je potrápit. Na konci jsem měla už docela hlavu v pejru a tak jsem šla zalehnout. Ráno Ráno jsem vstala poměrně čile. Jedna výhoda... ještě se mi nestalo, že bych měla po pití bolehlav. No... jednou jsem kdysi zvracela přes zábradlí, ale to jenom proto, když jsem zjistila, že jsem pila z flašky kde byl utopenej šváb. I když se pak ukázalo, že to byl jen vtip... vtipálek dostal pěstí. Hned jsem se pustila do práce, chtěla jsem aby vylo vše co nejdřív hotovo, abych si mohla promluvit s Mateem. Chtěla jsem vědět v jakém úhlu včera střílel. Ale pak jsem na to prozatím kvůli jisté události zapomněla. Něco se objevilo v moři. Zvědavost mě nenechala a pospíchala jsem se podívat co našli. A poměrně mě to zklamalo, jen láhev, čekala jsem něco jiného... nevím... třeba trosečníka? Akorát se ukázalo, že přece jen je láhev něčím zajímavá. Přimotala jsem se blíž a poslouchala. Byl v tom nějaký kus papíru. Ani jsem se nesnažila se dívat. Stejnak bych to nepřečetla. Kapitán nakonec vydá rozkaz. Při slově „Poklad“ vzrušeně nadskočím. Poklad! Hledání pokladu! To je má první výprava za pokladem! Něco o mě Zatím jak jste mě měli možnost poznat. Věděla jsem jak se na lodi pohybovat a co je potřeba dělat. Takže je jasné, že jsem se neplavila poprvé. Při oslavě ve mě někteří mohli poznat takového menšího vtipálka, který rád škádlí ostatní, když k tomu dostane příležitost. Někdo by mohl postřehnout, že má nejspíš zálibu v hazardních hrách, protože u sebe nosí jak kostky tak karty. |
| |
| 22.V. LP 1681, severně od Hispanioly Plavba na San Juan probíhala v pohodovém rytmu, Pierre sice Miguelovi u kormidla hlásil pár španělských a francouzkých obchodních lodích, ale Miguel pamětliv rozkazů kapitána se vždy jen vyhnul. Vanul celou dobu mírně silný vítr směřující na západ, a el TAJO pravidelně křižovala proti větru v rychlosti tak 7-8 uzlů. Kurz šalupy byl E. Tak to bylo až do poledne, pak byly hlídky vystřídany... na sedák usedl Victor, a ke kormidlu přišel Lorenzo. Přibližně okolo třetí odpolední hodiny se Victor ze zhora rozkřičel... Palubo! Přímo proti nám pluje anglická fregata!!! Pod plným větrem, a zdá se po zuby ozbrojená!!! Madonna mia! Vypadá to na VÁLEČNOU LOĎ!!! Celá loď zkoprněla... i Ester zvedla svou krásnou hlavu od partičky karet... |
| |
| Loď na obzoru Když uslyším, jak Victor křičí varování vzhlédnu. Válečná loď? Podívám se na chlapy, které jsem zlákala k přátelské hře s kartami. „Dohrajem to jindy, hombres.“ Mrknu na ně a pár pohyby posbírám karty a vyskočím na nohy. Karty... někam zmizí. Přeběhnu k boku lodi, chytím se jednoho z lan a vykloním se, abych viděla na tu loď, která Victora tolik znepokojila. Nakláněla jsem se tolik, že kdybych se pustila lana přepadla bych a žuchla do vody. Zacloním si rukou oči. „To vypadá na pěknou melu.“ Zamumlám si a zase se narovnám. Začnu vytahovat své pistole a kontrolovat je. Všechny byli nabité, ne že bych je dneska už nekontrolovala, ale bylo to uklidňující. Znovu pistole schovám a rozhlédnu se. Všechny to poněkud znervóznělo. Nebylo ani divu. Tohle byla totiž trochu jiná úroveň. Co asi udělá kapitán? Útěk? Útok? Nebo dělat mrtvou Vačici? Zamžourám směrem k Mateovi a zamyšleně našpulím rty. Nakonec k němu přiběhnu a plácnu ho po rameni. „Není to pro tebe vzrušující mistře Mateo? Možná budeš moci změřit síly s Anglickou válečnou lodí.“ Pronesu s nadhledem. „Mohla bych ti být při ruce? Střílení je moje nejlepší vlastnost.“ Pokřižuji se v místech srdce. „Na mou čest, mistře Mateo.“ Přísahám. |
| |
| Anglická fregata, odpoledne Když Victor nahlásil anglickou válečnou loď přímo před námi, a s plným větrem v zádech... tak jsem věděl že je zle a co hlavně, že musím jednat velmi rychle. Člověk se může hodně snažit, ale někdy... někdy přijde takováhle chvíle, kdy se zdá že je všechno proti nám. Ano, mohli jsme se pokusit uprchnout, ale oni měli rychlejší loď a vítr na své straně... nebo jsme mohli prchat ostře proti větru, což by většinou pomohlo, ale teď bychom jim akorát pluli vstříc... a pak poslední naprosto šílená věc, přímý útok. Našich 14 malých děl proti 32 12ti liberkám... našich statečné tři desítky mužů proti možná dvoum stům vojáků... Ne, dnes rozhodne pouze Všemohoucí! Julio, vyvěste rychle a nenápadně na záď anglickou vlajku! Budeme se tvářit jako anglická obchodní ozbrojená loď. Všichni na palubě! Smějte se na mě a mávejte! Ale zase né příliš! Snad to sežerou! Kurz neměnit! |
| |
 | Puerto Plata... šance začít znovu Již třetí den sedím uvnitř zatuchlé krčmy a prolívám si hrdlo rumem a vínem. Již třetí den bezúčelného pití a jídla. Třetí den se pokouším najít smysl na dně sklenky. Merde! Copak se tu nenajde žádná zábava! Už mám pokrk ženských a pití! Chci opět nějaké vzrušení! A to říkali že to tady má být nebezpečné! Pche! Napiji se trochu vína a zamračím se když zjistím že ve sklenici již zbývá po dně. Safr lotr. Víno dochází... ale mě dochází už peníze. Mám tak ještě na den dva pití a potom mě vyhodí na škarpu. Měl bych si najít práci. Ale copak to jde? Pracovat? A já? V životě sem nepracoval. Jsem válečník! Cedím krev a pot na bojištích a nasazuji svůj život za Korunu! A teď bych měl dělat nějakého dělníka! To není život pro Michaela de Verte! Ani pro můj tesák žíznící po krvi. Náhle do krčmy vejde několik nových lidí. Jsou opálení a vypadají nevraživě. Jeden z nich si říká Xavier. Muž rozhlašoval po krčmě že pirátská loď nabírá nové lidi. Podrbal sem se na bradě. Žít jako pirát? No moc toho o lodích nevím. A na moři sem příliš času nestrávil. Avšak prolévat krev dokáži stejně dobře na souši i na vodě. A jsem si jist že banda korzárů jistě užije můj meč. Mávl sem na toho muže. "Pojď blíže dobrý muži a povyprávěj mi o svém kapitánu. Mám zájem dáti svůj tesák do jeho služeb. Pověz mi tedy něco blíže. " Muž se posadil a řekl mi jméno lodi a začal mluvit o kapitánovi. Náhle do mě ale někdo narazí a já málem rozliji svůj zbytek pití. "Prosím omluvte mě na chvíli." Zvednu se ze židle a podívám se kdo do mě strčil. Všimnu si že je to nějaký značně opilí muž s pleší který už stěží stojí a z úst mu táhne rum. "Požaduji vaší omluvu pane! Strčil jste do mě a málem ste mi rozlil pití!" Muž se jenom zasměje, něco zablekotá a poté se proti mě rozmáchne pěstí. Naštěstí pro mě mine. Já přenesu váhu na zadní nohu a prudce jí kopnu v před přímo do rozkroku dělníka. Ten padne na kolena. Já si stoupnu levou nohou dopředu s vahou na přední noze a poté udeřím pěstí ze strany na jeho spánek. Muž spadne jako podťatý. Několik dělníků se zvedne nejspíše aby pomstili svého kapitána. Já jenom položím ruku na meč a mírně ho vytáhnu z pochvy. Muži se na sebe podívají a poté si opět sednou k alkoholu. Já se sehnu k omráčenému dělníkovi a seberu mu váček s penězi. "Malá kompenzace za urážku. " Poté si opět sednu ke Xavierovi. Xavier mi sdělí kde se nachází jejich loď a že ráno mám přijít na palubu. Potřesu mu rukou a objednám si další pití. Těžká rána opilcova Pomalu otevírám oči a vidím modrou oblohu, slunce se již vyhouplo na obzor a já předpokládám že je skoro poledne. Vydám ze sebe bolestivé zakňourání když se opatrně posadím. "Kde to sem..." Chytnu si bolavou hlavu a rozhlédnu se po okolí. Hm... sem někde na ulici. Poblíž přístavu... Co sem to sakra včera vyváděl že sem skončil tady. Zvednu se a náhle se ohnu v pase. Opřu se o zeď nějakého baráku a začnu dlouze zvracet. Když skončím se zvracením tak si odplivnu a otřu si ústa. "Bože mě je špatně... Potřeboval bych se napít něčeho abych spravil hladinu. " Protáhnu si záda a poté ramena. Fajn co si mohl dělat takle pozdě v noci že si šel do přístavu ve stavu kdy si stěží chodil? Mysli... Mysli ... Počkat už to mám! Ta loď! Jasně ten pirát včera... Mluvil o nějaké práci už si vzpomínám. Takže bych šel tam? No možné to je... No tak to se dáme zase do chůze. Rozhlédnu se po okolí a poté uvidím můj klobouk jak se válí v prachu kousek dál než sem se původně válel já. Seberu ho, opráším a nasadím na hlavu. Poté si začnu pískat a vyrážím směrem k dokům. Velice rychle sem našel loď o které vím že nabírá námořníky a nahlásil sem se na ní. Paluba. Vyplutí a boj. Chvíli poté co jsem přišel na palubu se objevil kapitán a dal rozkaz k odplutí. Držel sem se tak abych nepřekážel zkušeným námořníkům a když to šlo tak se snažím přiložit ruku k dílu. Támhle zatáhnou za lana tady něco podržet támhle přinést. Vždy když mám chvíli čas tak vytáhnu některou ze svých zbraní a opatrně jí čistím a leštím. Náhle vypukne rej. Na obzoru se objevily tři nepřátelské lodě. Výborně! Je čas zasloužit si své místo na palubě. K dělům se neženu neměl bych tam co dělat. Vytáhnu pistoli do levé ruky a v pravé se mi objeví námořnická šavle. Poté se připravím na to až bude nepřátelská loď blíže. Děla se rozezní svou temnou dunivou písní a nepřátelé po chvíli vytahují bílou vlajku. Zklamán že nemám možnost bojovat s povzdechnutím schovám zbraně tam kam patří. Poté si všimnu že několik námořníků se přesouvá na druhou loď aby vzalo náklad. Rozhodl jsem se že půjdu s nimi. Během chvíle sme odnosily většinu věcí na naší loď. Bylo toho poměrně dost, takže ačkoliv sem nebojoval tučná kořist mi mírně zvedla náladu. Noc Posádka má stejně dobrou náladu jako já. Začne tanec, zpěv a i já se přidávám k zpívání námořnických odrhovaček. Raději ale sedím stranou. Sedím na schodech a pomalu napěchovávám svojí dýmku zbytky svého starého tabáku. Když je napěchovaná tak začnu potichu kouřit a usmívám se. Myslím že by se mi tady mohlo líbit. Lidi jsou to divoký a drsný. Tak jak to mám rád. Noc se táhne ve veselém duchu ale již brzy mě přemůže únava a tak se rozhodnu že je čas odebrat se na lůžku a trochu se prospat. Druhý den. Nepřátelé v dohledu Ráno se táhlo unaveným tónem jelikož se toho nedělo "příliš". To vše se ale změnilo když bylo slunce vysoko nad námi. Hlídka oznámí loď a já se podívám o kom to mluví. Brzy již ale vidíme že tohle nebude veselé. "Merde! Angličani! Nesnáším Angličany!" Řeknu si spíše pro sebe. Hnusný slizcí bastardi! Čubčí synové! To kvůli Angličanovy sem nemohl zůstat ve své milované Francii! Anglický provokatáři! Jak se měl vědět že ten bastard co si otevíral hubu na dámu a poté měl v břiše mojí šavli byl syn nějakého menšího šlechtice! Merde musel sem kvůli nim prchnout... Ale tady sme daleko od Anglie i Francie. Jsem si jistý že tak daleko se zatykače z pevniny nedostanou. Pro jistotu si ale sklopím klobouk hluboko do čela. Ruku mám neustále na jílci meče přestože kapitán vyhlásil že se máme chovat přátelsky. Já z toho nemám vůbec dobrý pocit. |
| |
| Další loď... Victor něco volá, co to je..? Anglická válečná loď?! Tak to mi vohol prdel a říkej mi Ježíši...! Přichvátám k zábradlí a podívám se dopředu na hlášenou loď... A doprdele... Ulevím si nahlas a zapřemýšlím Mojí pořádný kanóny - určitě 12librovky a k tomu jich budou mít jak nasráno! No mohli bysme je oklamat a pak se na ně vyřítit na blízko - blbost bude jich 3krát tolik...! Tak todle bude... Prdel! Zařvu si pro sebe a zkontroluju stav pistolí a muškety... Čekajíce kapitánových rozkazů, přejdu zamyšleně k dělu a pohladím ho Dneska to možná bude ještě vostrý zlato. Najednou mě někdo plácne přes záda a já se jenom rychle otočím a pohlédnu do tváře Ester... Vzurušující?! To si teda piš kotě...! Zasměju se a otočím se k ní naplno Nejlepší vlastnost...? No zatím vím jenom, že je to pěknej kus ženský, má ráda hazardní hry a občas ráda zavtípkuje, ale proč ne? Další člověk ke střelbě by se hodil... S novou dávkou nadšení se zaměju a zakroutím hlavou Tak teda jo, zlato... Ale ještě jednou mi řekneš "mistře" a domluvím ti speciální cvičení s Tornadem...! Potom co vyslechnu kapitánovi rozkazi se trochu zklamaně otočím a uravnám si klobouk Aj, to je škoda...! No nic. Ester, drž se u pravýho zadního děla... Pokud umíš střílet, tak ho budeš mít na starost, já si zase vemu levý přední...! S tímto "rozkazem" jsem se přesunul, abych byl poblíž předního děla a stejně jako ostatní jsem se začal přihlouple usmívat a mávat... Kapitáne... Stačí slovo a spustím..! Ukážu směrem ke kanónu, aby pochopil a dál mávám... |
| |
| Loď – přetvářka Našpulím trochu vzdorovitě rty, což mohlo působit trochu dětinsky. „Ale pro mě jste mistr Mateo. Ještě do nedávna jsem věřila, že neexistuje nikdo kdo by uměl střílet lépe než já. A vy jste mi ukázal, že jsem se pořádně mýlila. Proto jste mistr. A proto... vás jednou překonám.“ Zasměji se a mrknu na něj. Pak mě ale trochu zklame rozkaz kapitána. Zatvářila jsem se asi stejně nadšeně jako Mateo. „To jo...“ souhlasím, že je to škoda a pak kývnu, že rozumím jeho rozkazu. Srazím paty, otočím se na patě a upaluji k zadnímu dělu. Spokojeně pokývnu hlavou. Jsem ráda zase u děl i když z něj nebudu střílet. „Přátelský ksicht...“ Poručím si, ale než ho nasadím počkám až se loď dostatečně přiblíží a pak začnu i mávat. Nakonec nač to přehánět když to ještě nemůžou vidět. „Loď Ahoj!“ zavolám přátelsky. |
| |
| Fregata HMS Indifatigable, odpoledne Jac zvolil opravdu trochu riskantní taktiku, ale pravdu díc nic jiného ani dělat v té ošemetné situaci nemohl. Jeho úvahy byly přesné, včetně odhadů jak by ta která možnost dopadla. A tak se rozhodl tvářit jako obyčejná anglická obchodní šalupa. Ještě štěstí, že jeho a Mateův majstrštik s útokem na holandský Ajax jistě nebyl angličanům v této chvíli znám, to by Jacovu vlajku ihned poznali. Část posádky mávala, a Jac lehce zvedl dva prsty pravice ke krempě svého klobouku když už byla fregata na dohled. Byla to úžasná loď, krásného tvaru. Jejich 32 děl se ježilo kol její paluby ve dvou řadách. Každý zkušenější námořník ihned poznal, že její posádka i kapitán tuto krásku dokonale ovládá. A vše ukazovalo, že i její dělostřelci budou stejně kvalitní. Její trup byl černý, a podél vedl široký žlutý pruh, vše se jen lesklo... Na palubách i v koších stály v rudých uniformách příslušníci královské námořní pěchoty s dlouhými puškami v rukou... Ta síla a elegance byly omračující. Jacova posádka mávala... a to možná zapůsobilo na kapitána Pellowa. Zavelel nějaký povel... a Jac v té chvíli tušil nejhorší. A pak... takřka v jednom okamžiku... Kapitán Pellow zasalutoval, a s ním i námořníci, dělostřelci i červenokabátníci... celá anglická fregata salutovala maličké šalupě el Tajo a celé její užaslé posádce, jak jí vznešeně míjela... |
| |
| Pocta před nastoupenou jednotkou, odpoledne 22.V. Když po zuby ozbrojená anglická fregata míjela mou šalupu, tak ve mne byla malá dušička. Stačil jeden povel a naše jediné všechno by šlo ke dnu, byli jsme plně v dosahu jejich mocné boční palby. Udělal jsem dobře? Ale jistěže, nic jiného se přeci dělat nedalo. A ten povel vskutku přišel! A celá ta vyleštěná chlouba anglického námořnictva... mě a mé malé lodi vzdávala poctu! Chvíli trvalo než jsem se z toho šoku probral, mezi tím nás ladně minula po našem levoboku, a pokračovala dál. Ten okamžik jsem si zapsal do mysli, to se mi jistě jen tak nepoštěstí... a také mám teď skvělou historku k lepšímu v hospodách. Ještě asi hodinu sem zůstal na můstku a kochal se volností. Minuli jsme velkou anglickou loď, a pak asi v pět hodin odpoledne hlásil Chico francouzký coastal na dvouch hodinách, takže před naší pravou přidí... pluli skoro stejným směrem jako my tj. kurz E. Ola, Michaeli, Tornado, Anjel a ostatní... pokusíme se je dostihnout a dostat? Migueli! Dvě čárky napravo! Děl moc nemají, takže rovnou k zahákování! Jestli to tedy stihneme. |
| |
| Coastal Maison, 35mil na NW od Portorica, večer Jakmile francouzký coastal Maison spatřil útočící šalupu, jal se prchat. Ovšem jejich kormidelník nebyl z nejlepších, a tak po pár manévrech a změnách kurzu přirazil Miguel s el TAJO k jejich boku. Háky vyletěli. Posádka coastalu činila odhadem jen 16 mužů, a tak je možné že Jac nechá vést útok Alvareze a Michaela... |
| |
| Na lodi Když nás válečná loď míjela byla jsem dost nervózní. Vidět je takhle zblízka dělalo celkem dojem. A je mi teď jasné, že kdybychom se pustili s nimi do boje... byli bychom v háji. Ale jak nám zasalutovali ohromilo mě to stejně jako ostatní. Překvapením mi padla brada dolů a najednou jsem nevěděla co udělat. Rozpačitě a nemotorně jsem taky zasalutovala, protože jsem měla pocit, že bych měla. A pak loď klidně odplouvala a mě spadl kámen ze srdce. „Dios mio!“ ulevím si. „Ohromením mi málem spadli gatě!“ potřesu hlavou. Zajímalo by mě proč to kapitán udělal... proč nám nechal salutovat? Vážně jen ze slušnosti nebo něčeho takového? Oklepu se abych ze sebe ten divný pocit setřásla a raději jdu něco dělat. Večer Osud tomu nejspíš chtěl, že jsme k večeru narazili na další loď. Které jsme už mohli konkurovat. Kapitán francouzské lodi se snažil uniknout, ale měl to marný. No možná kdyby měli lepšího kormidelníka, tak by to zvládli. Ale neměli. Tentokrát žádná děla, rovnou jsme na ně dorazili a zahákovali. Vlasy jsem měla už dávno schované pod šátkem a v ruce jsem držela jednu ze svých pistolí. Prohlédla jsem si posádku a napočítala nějakých patnáct... přibližně. Zajímalo by mě jestli budou bojovat nebo se vzdají. Spíš bych vsázela na to, že se vzdají. Vyčkávala jsem na kapitánův rozkaz. |
| |
| Angličané Angličané kolem nás projíždějí a náhle se ozve rozkaz. Srdce se mi na chvíli zastavilo když sem předpokládal že vydali rozkaz k palbě. Jenže když nám začnou Angličani salutovat tak se začnu usmívat. Když loď projede kolem nás a začne se vzdalovat tak se hlasitě začnu smát na celou loď. "Stupidní Angličani. Oni na to fakt skočily. A ještě nám salutujou. Já myslel že nás rozstřílejí na kusy. HAHAHAHA." Otřu si slzu z pravého oka a začnu se smát už jenom pro sebe. Večer Když uvidíme Francouzkou loď mé srdce poskočí radostí. Kapitán mě osloví což na mé tváři vyloudí výraz překvapení. On si pamatuje mé jméno? Zajímavé... nečekal bych že si mě zapamatuje. "Jistě kapitáne. Má čepel žízní touhou ukázat vám že jste si na palubu nevzal darmožrouta. Pokud tu loď dostihneme tak jí dobudu. Na čest rodu de Verte. " Pak nastoupí čekání. Šavli mám vytaženou z pochvy a v druhé ruce třímám pistoli. Obojí kontroluji zda je to v pořádku a připravené do bitvy. Lodě se přibližují a ve mě vře krev. Cítím opět tu touhu a nadšení z bitev které sem cítil při duelech za úsvitu. Cítím jak opět ožívá mé dobrodružné já které kvůli nudné práci stráže spalo. Poté vyletí háky. "Zaberte! Přitáhněte jí! Vytvořte si místo na nalodění! Musíme udělat klín a dostat se k nim na palubu. " Zařvu na lidi vedle sebe. Vidím lidi naproti mě. Řvou, hulákají, nadávají, klejí a já jim odpovídám stejnou mincí. Vzdálenost mezi loďmi se zmenšuje a náhle už sme jenom krok od sebe. Zvednu šavli nad hlavu a zavelím. "Zamiřte si! Připravte si půdu pro nalodění! " Lodě se dotknou a já zařvu. "PAL!" Několik našich střelců vystřelí a zvedne se oblak bílého prachu. Kulka rozrazí zábradlí kousek odemně a já se raději dám ruku před obličej abych se chránil před letícími třískami. Muži na nepřátelské palubě se chytají za ruce nebo padají na zem. Nemám čas sledovat kdo z našich to dostal jelikož musím vést útok. "Do útoku! " Vystřelím z pistole před sebe, pistol pustím a sáhnu po dýce a poté skočím. Dopadnu na nepřátelskou palubu na úzký plac vytvořený mrtvým. Dopadl sem ve stoje, šavli držím u pravého boku mírně posunutou přede mě, čepel míří šikmo k zemi. Muži jdou za mě a tak jejich zeď 16 mužů čelí zdi našich mužů. Vidím přibíhat první nepřátele kteří mě chtějí dostat. Stojím tak že mám levou nohu nataženou dozadu pod 45°úhlem se zemí. Pravá noha je pokrčená v koleni. Jsem rovný v zádech a čepel pořád míří k zemi. Když se přibližují tak váhu co mám na přední noze přenesu na zadní a udělám úkrok dozadu. Nyní díky tomu stojí pravou nohou o něco za levou. Když jsou nohy u sebe patama tak čepel mého meče vyletí vlevo nahoru do úrovni mých prsou. Když dokončuji úkrok tak čepel udělá horizontální sek ve výšce očí. Jeden nepřítel se chytl za hrdlo jak se snažil zastavit krvácení. Druhý měl dostatek rozumu a vykryl mojí čepel vlastní. Jenže já se nezastavuji a nečekám- Místo toho má čepel nyní nad pravým ramenem. Loket je ohnutý a ostří je směrem k nebi. Opět změním střehy a udělám dlouhý krok dopředu. Hodně se prohnu v pravém koleni které se dostalo dopředu abych měl nízký bod těžiště a tělo natáhnu směrem dopředu. Šavlí provedu bod. Ruka vystřelí když se natahuje a díky tomu že mé tělo je nahlé dopředu mám bod s velkým dosahem. Mířím mému nepříteli na hrudník. Meč pronikne dovnitř těla. Já jenom vytrhnu zbraň z jeho hrudi a levou nohou ho kopnu do hrudníku. Díky tomu spadne na zem a nepřátelé mají horší půdu na které musejí stát. Vedle mě stojí muž kterému se myslím říká Alvarez. Svým kordem mi kryje praví bok a já obdivuji rychlost kterou dokáže útočit. Dva nepřátelé na něj zaútočili najednou. Jeden útočí ze sekem zeshora a druhý ho chce bodnout do boku. Alvarez neztrácí čas. Zaútočí protiútokem proti muži jenž útočí sekem. Prostě jenom bodne dopředu do krku. Poté posune pravou nohu za levou a provede půl otočku aby stál čelem proti tomu jenž ho chtěl bodnout do krku. Jeho čepel z bodu zamířila sekem směrem k zemi a zasáhla tak nepřítelovu čepel ze strany. Díky tomu bod který měl končit v Alvarezovo boku skončil zabodnutý v okraji paluby. Alvarez chce svého nepřítele dokončit ale v tu chvíli se na palubu dostávají další naši. Viktor totiž skočil na palubu a dopadl přímo na překvapeného vojáka. Dostal se s ním na zem a zatímco se prali tak mu vrazil dýku pod žebra. Zatímco leželi chtěl ho probodnout další nepřítel ale Alvarez se postaral o to aby rána nikdy nedopadla. Na mé levé straně stál Rodrigo. Hora svalů jenž v boji zachovával chladnou hlavu. Viděl sem jak s vojenskou přesností kryje nepřátelské údery. Jenom proto aby rozhozené nepřátele sekl mečem takovou silou že zanechával otevřenou ránu od pravého ramene k levému boku. Naši vojáci se dostávali na palubu a tlačili tak nepřátele spíše do potyček jeden na jednoho než organizovaný boj skupin. To jenom já a Alvarez sme se neustále drželi bok po boku. Nevěděl sme proč tomu tak jest ale prostě sme věděli že když se budeme navzájem krýt máme větší šanci vyváznout živí. Další nepřítel který padl mým mečem byl starší člověk. Měl úzký kord a útočil Alvarezovi na bok. Jeho ránu sem vykryl zubačkou. Čepel kordu se zachytila v zubech mé dýky. Já sem toho využil a překroutil levou ruku směrem od sebe. Tím sem donutil mého nepřítele aby se odkryl. Když už neměl krytý hrudník neměla moje šavle žádný problém proniknout skrze jeho břicho do měkkých orgánů. Muž padl na zem a všude se rozléval zápach výkalů, krve a střelného prachu. |
| |
| Útok Vyčkávala jsem na povel. Sledovala jsem muže na druhé lodi a celá jsem se vnitřně třásla. Ne strachem, ale vzrušením a adrenalinem. Milovala jsem tenhle pocit. Připomnělo mi to časy, které jsem strávila u staré posádky. Dost mi chyběli. Ale parta na téhle lodi se mi taky poměrně líbila. Myslím, že když se nic nepodělá, tak si to tady fakt zamiluju. Zazněl povel ke střelbě. Nezaváhala jsem ani sekundu a střelila. Od pistole se zvedl obláček kouře a věděla jsem, že kulka zasáhla. Nikdy jsem neminula. Hned jsem použila i druhou zbraň. Když už jsem nemohla střílet a na nabíjení prostě nebyl čas. Položila jsem zbraně na zem, aby mi nepřekáželi. Tasím šavli. Podívám se na toho svého odvěkého nepřítele. Tedy tu šavli.... „K ďáblu s tebou...“ Vynadala jsem ji a pak se vrhla s ostatními do boje tělo na tělo. Musela jsem doufat, že štěstí bude stát při mě a budou mé schopnosti šermu stačit na tyhle chlápky. Zatím co ve střelbě jsem vynikala, tak v šermu jsem poněkud zaostávala. Se šavlí mi to šlo lépe než s rapírem. U rapíru mi vždycky špička šla někam jinam než jsem chtěla a tak jsem s ním vždy vypadala jako pitomec co absolutně neví jak se s tím zachází. |
| |
| Boj s "Maison", soumrak Jakmile o sebe obě lodě s vrzáním narazili při zahákování... tak se španělé vedení Michaelem a Alvarezem vrhli jako psi na palubu francouzkého coastalu. Francouzi byli obyčejní námořníci, kteří v šermu nijak zvlášť nevynikali, snad s výjimkou jejich kapitána Deschampa. Jelikož španělský útok byl skutečně masivní, tak už francouzi postupně počali vzdávat. V té chvíli se před Michaelem otevřela ulička na můstek, odkud právě francouzký kapitán svým krytem šavle bravurně srazil Luise do moře, a chystal se podpořit svou posádku na hlavní palubě, a svou přítomností jim opět dodat odvahu a sílu k boji... Kapitán Deschampe byl opravdu velmi slušný šermíř se šavlí, svého času byl i on sám francouzkým korzárem. Je pružný, obratný, chytrý asi přes 6 stop vysoký s velmi dobrou koordinací pohybu, kterou využívá bohatě v boji, je šlachovitý a zkušený... ba co víc je trpělivý v boji... |
| |
| Boj s kapitánem Náš útok se daří vcelku dobře. Nepřátelé nemají příliš šancí a naše malá jednotka je divočejší než hladový vlci. Náhle si všimnu jedné postavy uprostřed chaosu. Tou postavou je kapitán který bez jakýhkoliv potíží zlikvidoval jednoho z našich. Zařvu touhou po dobrém boji a rozběhnu se skrze chaos na palubě. Naštěstí pro nepřátelé mají příliš práce než aby se vrhali na probíhající postavu. Doběhl sem ke kapitánovi a udeřil se shora. Kapitán s lehkostí zvedl šavli nad svojí hlavu tak že byla čepel vodorovně se zemí a vykryl tak můj útok. Má zbraň sjela po jeho a zastavila se až u příčky. Máchl sem levou rukou ve snaze otevřít mu břicho ale můj nepřítel uskočil dozadu. Přikrčil sem se a přešel na italský postoj. Přední noha ohnutá v koleni a mírně vychýlená směrem ven. Zadní noha blízko přední a taktéž pokrčená. "Jsem Michael De Verte kapitáne. Těší mě že se spolu můžeme utkat. Již dlouho sem nenarazil na krajana který by takto ovládal zbraň. " Zvednu zbraň k pozdravu a poté opět zaútočím. Vedu sek zeshora na rameno. Protivník držíc zbraň v pravé ruce přesune pravé zápěstí do úrovně obličeje nad levé rameno a čepel směřuje doprava. Můj meč tak sjede po jeho meči a dostane se mimo jeho tělo. Kapitán ale chce povol dokončit. Udělá úkrok směrem za mě a meč opíše oblouk okolo pravého ramene a zaútočí mi zeshora na krk. Já ale povol očekávám. Proto meč který předtím sjel po nepřátelské čepeli sem v zápěstí nasměroval k zemi a vložil meč na svá záda. Díky tomu rána která mě měla stát hlavu sjela po čepeli nízko k zemi. Já jelikož sem k nepříteli bokem provedu čvrtotočku a opět promáchnu ze strany dýkou. Tentokrát dýka zasáhne. Rozetne kazajku kapitána na hrudníku a zanechá za sebou mělký krvavý šrám. Kapitán se podívá na krev na svém hrudníku a začne kolem mě kroužit. I já kroužím a měřím si pohledem svého protivníka. Deschamp má zvednutou pravou ruku nad hlavu a vystrčenou před tělo a míří na mě špičkou meče. Já mám meč u levého boku a má čepel směřuje za mé tělo. S každých pár krokůto ale měním za pozici kdy meč držím uprostřed těla, někde v prostoru varlat a čepel míří šikmo směrem na nepřátelské hrdlo. První zaútočím já. Útočím bodem z druhé pozice směrem na jeho krk. On opíše mečem půlkruh a srazí čepel stranou. Poté pokračuje z půlkruhu do dalšího kruhu s tím že chce setnout mojí hlavu. Já bodnu svojí čepelí proti jeho úderu. Meč se zastaví o záštitu a já pootočím zápěstím abych zasekl jeho meč v mé záštitě. Druhou rukou chci udeřit do vlastního meče abych mu zlomil ostří. On ale máchne rukou a udeřím mě košem svého meče do obličeje. Udělám pár kroků zpátky a všimnu si že kapitán už útočí. Útočí sekem se shora. Já udělám úkrok do strany a vyhnu se tak ráně. Zaútočím z boku ale nemám v ráně sílu jelikož sem nestihl přenést váhu těla po úkroku. Protivník srazí čepel dlaní volné ruky a zaútočí z boku sekem. Sehnu se téměř až k zemi a rána mi srazí klobouk z hlavy. Já vystartuji dopředu a naberu nepřítele svojí hlavou do břicha. Poté rukama zajedu na zadní stranu jeho kolenou a prudce trhnu směrem k sobě. Můj nepřítel tak skončí na zemi a pustím mě. Já udělám pár kroků dozadu a namířím meč jeho směrem. "Vstávejte! Nehodlám zabít ležícího protivníka!" Protivník si otře ústa a zvedne se. Opět se chopí pevně své zbraně a postaví se do postoje. Oba máme Německé postoje. Zadní noha natažená, váha na přední, přední v 90° ku zemi, těžiště nízko. On drží meč nad hlavou namíření směrem na mě a já ho držím vedle pravé nohy namířený nahoru na něj. První zaútočí on. Vede sek ze shora přímo na mojí hlavu. Já zvednu svojí čepel výš a mám jí vodorovně se zemí. Pod špičku mého meče vložím levé zápěstí. Pravou ruku zvedám o něco výše. Čepel je nyní na šikmo a na plocho položená na mé levačce. Úder dopadl a začal sjíždět po čepeli. Já přesouvám levačku od špičky výše směrem k záštitě. V půlce meče vystřelí ruka z pod meče a chytne nepřátelskou čepel. Zachytí jí tak že čepel je naplocho zaháknutá. Zaháknutá je tak že se naplocho dotýká bicepsu ze spodní strany a zápěstí se shora. Ruka je pokrčená. Díky tomu že je nepřátelský meč zafixován tak s ním nemůže hýbat. Já zároveň s tím co levá ruka chytá meč. Tak pravá sjíždí dolů a poté bodá. Úder se dotkne žeber ale já ho zastavuji. Kapitán se podívá na meč který je u jeho břicha. "Je konec." Kapitán pustí svojí zbraň a já udělám krok dozadu. Zasunu dýku do pochvy a vezmu do levé ruky nepřátelův kord. "Rozkažte svým mužům ať se vzdají a budete ušetřeni. Není zde již důvod prolévat krev dobrých Francouzů. " Poté čekám co se bude dít. Jakmile je po bitvě seberu si svůj klobouk |
| |
| Kořist "Maison", večer Chvíli po tom co byl francouzký kapitán poražen, a vyzván ke složení zbraní... tak vykřikl. Posádko Maison, složte zbraně! A pak unaven klesl na palubu. Loď byla vy rabována. V nákladovém prostoru šalupy přibyly barrely s rumem v počtu 16, a 11 sudů s cibulí. A k tomu navíc nějaké zbraně, střelný prach. Také nějaké víno z kapitánových zásob. Pak mapy a obchodní vlajka okrová s hnědou rukou. Nákladový prostor šalupy byl plný, dokonce sudy s cibulí museli být uvázany na hlavní palubě, ponor lodi se zvýšil, a šalupa plula o něco pomaleji. Ještě, že padla za chvíli již tma... jinak by mohl se stát lovec lehce kořistí. Asi po hodině, el TAJO odrazila, a pokračovala směr San Juan... |
| |
| Vítězné rabování Jakmile je naše vítězství tak křiknu na muže. "Postarejte se o raněné! A někdo pomozte Luisovi! Byl sražen přes palubu! Vezměte lana a vytáhněte ho! Nenecháme ho tam jen tak chcípnout! Do práce ještě sme tu neskončily!" Někteří muži se pustily do splnění mých rozkazů ostatní muži rabují a přenášejí sudy. Tentokrát se k nim nepřidávám. Zabavil sem mapy a vlajku nepřátelské lodi. Poté dojdu k našemu kapitánovi a podám mu Kord Francouzkého kapitána, vlajku dobité lodi a mapy. "Kapitáne... Vítězství a náklad je náš. Toto je majetek Francouzkého kapitána. Jeho kord, vlajka a mapy. Vše nyní patří vám. " |
| |
| Kořist – večer – směr San Juan Přidala jsem se k všeobecnému veselí naší posádky, když byl konec a mi jsme vyhráli. Převážně se mi tedy ulevilo a byla jsem ráda, že je konec. Přejedu si po paži, kde jsem schytala pěkně dlouhý šrám. Naštěstí nebyl nijak hluboký, ale vyteklo mi dost krve. Takže jsem se při prvním pohledu lekla, při druhém jsem se uklidnila. Krev už téct přestala a podle všeho tekla jen chvíli. Sundala jsem si šátek z hlavy a uvázala si ho pevně kolem rány a v tu chvíli jsem na ní zapomněla. Začala jsem pomáhat s rabováním. Což byla druhá má nejoblíbenější část. Když jsme odpluli umyla jsem si ruku a pak si zašla za Gabrielem, aby se mi na to podíval. Dal mi do toho dva stehy a polil dezinfekcí, tedy alkoholem až mi z toho vyhrkli slzy do očí. Štípalo to! A tak jsem si u toho pěkně zanadávala, že by se za to nemusel stydět ani roky otřelý pirát. Pak jsem šla ošetřit své zbraně a znovu je nabít. Kdybych je neměla nabité... připadala bych si jako nahá. Začala jsem se culit, když mě jen tak mimoděk napadlo, že bych si s chlapy mohla zahrát karty o fanty. |
| |
| Coastal Maison, večer, odplouváme Když jsme odrazili od francouzké lodi, přišel Michael oznámil vítězství a přinášel mapy, vlajku a kord. Nebylo náhodou, že jsem mu svěřil vedení útoku na coastal. Chtěl jsem vědět co v něm dřímá, a on mne nezklamal. Michaeli, jste muž značných kvalit. Což jsem měl možnost právě vidět. Já si daleko víc rozumím s lodí jako zbraní, vždyť původně jsem kormidelník. Byl bych potěšen aby jste vedl útok na kordy častěji, jste v tom velmi dobrý. Ovšem má pověst by mohla utrpět, kdyby mne zastupoval pouhý námořník, proto a pro vaše schopnosti vám nabízím post 1.důstojníka. Vzal jsem od něj vlajku, mapy a kord. Cvičně jsem s ním párkrát švihnul, byla to skvělá zbraň. A jako můj zástupce potřebujete dobrou a reprezentativní zbraň. Vrátil jsem mu jej zpět. Je váš, vydobil jste si jej vlastním uměním. Počkal jsem na jeho reakci. A nyní Lorenzo, kurz San Juan! A my Michaeli si dáme trochu toho dobrého francouzkého vína u mne v kajutě. Mimochodem ta kajuta naproti mé patří 1.důstojníkovi, tedy vám. |
| |
| Coastal Maison, večer, povýšení Když kapitán řekne že mi nabízí post 1. důstojníka tak jenom překvapeně zamrkám. Chvíli nejsem schopen slova pak se ale proberu. Skloním hlavu a přiložím si pravici na hruď. "Je to pro mě veliká čest kapitáne. Nejsem si jist zdali dokážu dostát důvěry jenž ve mě vkládáte. Ale přísahám na jméno De Verte že udělám vše co je v mých silách a nebo zemřu při pokusu o to dostát povinnostem prvního důstojník. " Poté přijmu kord, zatím ho pouze zasunu za pásek jelikož nemám pochvu. Hm budu si muset skočit do skladu pro nějaký závěs. "Tento kord jistě vydobude mnoho slávy. A ta bude patřit stejnou mírou mě jakožto každému členovu vaší posádky." Když se kapitán zmíní o víně přestanu mít na obličeji výraz vojáka a nasadím uvolněný výraz a mé vychování je rázem Ta tam. "Dobrým pitím a kuřivem nikdy neodmítnu. Brzy se přesvědčíte že je levnější kupovat dělové koule než alkohol pro mé vyschlé hrdlo. Ach Francouzká vína. Toužím po nich od doby co jsem opustil mou rodnou zem. Není lepších vín než z vinic Francie kapitáne. Doufám však že vína jest dost neboť jakmile začnu pít tak máloco mě dokáže od vína odtrhnout. " |
| |
| Večer – směr San Juan Zeširoka zívnu a složím si ruce za hlavu. Hrozně jsem se nudila. Byl večer, směr byl určený a nebylo zrovna co na práci. Chvílí jsem hleděla na nebe, pohupovala nohou a zkoušela jsem počítat hvězdy... aspoň až tam kam jsem to uměla. Další chvíli jsem se bavila vydávání zvuků jazykem a začínala jsem mít pocit, že se asi zblázním. Vyskočím na nohy rozhodnutá, že si prostě musím najít nějakou práci. Klidně budu i drhnout palubu, když nic jiného nebude. Ale pak postřehnu Juana, sedícího na sudu a zdálo se, že taky nemá do čeho píchnout. Na chvíli jsem zauvažovala a pokývla hlavou. Tohle bude lepší než pracovat. Přicupitám k němu a přimáčknu se na něj. „Juano, amigo! Co kdyby jsi nám něco zahrál? Ať se trochu rozproudí krev? Panuje tu pěkná nuda. Pomalu všichni usínají ve stoje!“ Zaprosím a šibalsky na něj mrknu. |
| |
| 21.-22.V. LP 1681, noc až ráno Sí, seňorita! A jeho ruce objaly kytaru, a španělský horkokrevný rytmus zazněl lodí. Pablo se obřadně uklonil a vyzval Ester k tanci. Za chvíli na palubě počalo podupávat pár bosých nohou. Chlapy si Ester přehazovali jako by byla pírko. Dost možná, že hudba byla slyšet i v kapitánově kajutě... a také je možné, že Anjel nevydržela a přidala se k Juanovi. Plavba byla klidná, a časně ráno zakotvila šalupa el Tajo v přístavu San Juan, jako španělská korzárská loď, plující pod hnědo-zlatou vlajkou kapitána Jaca... Xavier a Alejandro byli ihned posláni, získat ve městě pár rekrutů... |
| |
| Večer – směr San Juan Nudný večer se změnil v opravdu zábavný. Juan začal hrát a během chvíle jsem si už podupávala. odkaz Pablo mě vyzval k tanci a já bez zaváhání přijala. Co na tom, že tanec byla další věc ve které jsem byla naprosto průměrná. Nakonec neumím spoustu věcí a neznamená to, že to nemůžu dělat. Prostě jsem se nechala hudbou prostoupit a vlnila se do jejího rytmu. Měla jsem pocit, že jsem snad tančila s každým z posádky, ale rozhodně mi to nevadilo. Naopak. Smála jsem se na celé kolo i s vědomím, že mě nejspíš zítra bude bolet celé tělo. A i když bych to nejraději dělala celou noc, tak takovou výdrž jsem neměla. Ani hoši. Nakonec jsem se rozloučila a šla unavená, ale spokojená spát. A ráno... přesně jak jsem si myslela, mě bolel každý sval vtěle. Hned po tom co jsem vstala jsem si musela zacvičit, abych se té ztuhlosti zbavila a mohla se věnovat svým povinnostem. Během chvíle zaznělo však oznámení, že se blížíme k San Juan a tak začal shon při přípravě na zakotvení. Přidala jsem se ke shonu. San Juan Dívala jsem se jak Xavier a Alejandro odcházejí do města najít někoho dalšího do posádky. Byla jsem na nováčky zvědavá. Zadívám se na město. „Hm... hm...“ zamručím si otočím se na patě a rozhlédnu. Dojdu k Pablovi do kterého lehce šťouchnu. „Nevíš kdy zase odplouváme? Chtěla bych si vyjít do města, ale zase nechci aby jste mi odpluli.“ Zeptám se. No a když nebude vědět hold zkusím někoho jiného. |
| |
| Večer až ráno, San Juan Přijal jsem Michaelovi poklony a přísliby do budoucna s lehkým spokojeným úsměvem. Vešli jsme do kajuty, a André přinesl pár lahví francouzkého vína z kořisti. Když Michael naznačil svou větší spotřebu, odtušil jsem. André, přines ještě pár lahví a zbytek si necháme na jindy. A tady seňoru Michaelovi ulož tucet lahví do jeho kajuty. Ať má památku na dnešní boj. Pak jsem na okamžik vyšel na můstek, a oznámil posádce. Mistr Michael byl jmenován 1.důstojníkem... tak očekávám úctu k jeho postu. Pak jsem se vrátil zpět a věnovali jsme se vínu, a hovoru o něm. Na hlavní palubě začal Juan hrát, a posádka se bavila. Po bujarém večeru jsem se rozloučil s Michaelem jsem ulehl a takřka okamžitě usnul. Ráno mne vzbudil Miguel, že jsme v San Juanu... vyšel jsem na palubu. Xavi a Alejandro půjdou do přístavu a rozhlásí, že nabíráme schopné lidi. Migueli, ty zajisti prodej všeho nákladu co vezeme. Až vše prodáš, tak 2/3 rozděl coby podíly, a 1/3 uložím já do lodní pokladnice. Mateo vezmi si Luca a Pedra... zajdi do místní loděnice a zjisti jaké vylepšení lodi či děl zde nabízejí. Pokud to bude něco vhodného, tak to můžeš hned i objednat, zaplatím to pak přímo na lodi. Tornado, zajisti hlídky! Anjel, projdi město a pokud zaslechneš něco zajímavého, tak to řekni pak mě. Všichni, kdo budou mít volno, tak dříve než ve čtyři odpoledne určitě nevyplujeme, spíše déle. Začal jsem rozdělovat příkazy... André, doplň zásoby čerstvými potravinami a čerstvou vodou. A nakup pytel černého a pytel zeleného čaje, a taky krabici doutníků pro mne a tři bedny extra kvalitního rumu také pro mou osobní potřebu. A Michael, se přidá tam kde uzná za vhodné. Chico, přines mi snídani na můstek, budu jíst tam. |
| |
| San Juan Objevil se kapitán, který začal rozdávat rozkazy. Ani jeden se netýkal mě, ale odpověděl mi na moji otázku. Tak máme hafo času na to užít si trochu pevniny. „Tak už nic, Pablo. Už mám odpověď.“ Usměji se na něj a znovu na něj mrknu. Pak spěšně doběhnu Anjel. „Nebude ti vadit, když půjdu s tebou? Stejně jsem chtěla si jít trochu prohlédnout město. Nebudu tu přece trčet a nic nedělat.“ Řeknu ji. „Tak můžeme jít?“ pobídnu ji celá nedočkavá. Ani jsem neuvažovala o tom, že by mou společnost mohla odmítnout. |
| |
 | Zůstat dva, tři týdny, pak se nalodit a zas plout někam dál, kam člověka vlny moře a nevyzpytatelnost počasí donese. Nepochybně to má svoje kouzlo a snad i jistou dávku romantiky, příslib dobrodružství, poznávání nových míst a lidí, co tam žijí. Jak dlouho už takhle žiju? No, pár dobrých let to bude. Pět? Šest? Nevím, sám jsem to už přestal počítat. Snad podle jednoho z mála dopisů, co mě zastihly ještě před odjezdem od rodiny můžu hádat, kdy jsem je asi tak viděl naposledy. Z Juanity už je vdaná žena, Nena nosí pod srdcem další život, podle báby dokonce snad dvojčata. Otci a jeho řeznictví se stále daří, matce také a těší se na vnoučata. Nestýská se, protože vím, že jsou stále se mnou, stejně jako já s nimi. San Juan Už jsou to skoro tři týdny, co jsem tady. Lidé jsou jako všude jinde - najdeš mezi nimi dobráky i pokřivence, nenápadné, co bys přehlédl a naopak takové, kteří nemusí ani otevřít pusu, aby na sebe upozornili. Přesto jsou něčím zas odlišní od těch dalších, stejně jako zdejší kraj, moře, domy... Dojedl jsem polévku a zvedl se. "Gracias, seňora." pousměji se na korpulentnější ženu, jak se na správnou hostinskou patří. O dřevěnou desku stolu cinklo pár mincí. "Neodmítejte je, prosím. Přeci jsem u vás nenocoval za dobré slovo." pokývnu jí a přistrčím k ní peníze blíž. Ještě pár okamžiků váhala, ale nakonec si je vzala, i když neochotně. K čemu by mi byly? Práci si najdu vždycky, jako každý, kdo o ní stojí a moc si nevybírá. Jistě je zužitkují lépe. Ještě jsem se rozloučil s hostinským a vydal se do uliček, mezi lidi. Většinu jsem poznával a oni mě, vzájemné pozdravy jako by nebraly konce, až jsem se dostal do přístavu. Nejlepší bude zeptat se přímo tady, než obcházet různé putyky a spoléhat se na nějakou hru náhody. Oči přejížděly po trupech a ráhnoví, občas po nějakém tom kapitánovi. Cítil jsem, jak ten neklid, nebo spíš touha uvnitř sílí snad každou vteřinou - donutila mě přešlápnout na místě a téměř vzápětí vyrazit k jedné lodi. "Buenos dias.... Dobrý den přeji. Nevíte o někom, kdo shání někoho k posádce? Jedno na co, klidně na drhnutí paluby nebo natírání. Moc si nevybírám." Když se muž otočí, plesknu se do čela. Nepoznal jsem ho, ne když ke mě stál způle zády, ale teď se mince obrátila. Mario byl jeden z těch, se kterými jsem strávil na palubě asi nejvíc času a dost zvláštní souhrou okolností se naše cesty vždy dříve nebo později propletly. "Popravdě o ničem konkrétním nevím, příteli. Ale zkus se zeptat, sám víš, jak to chodí. To by v tom byl ďas, kdyby nikdo někoho nehledal a holka pro všechno se hodí vždycky, tím nepohrdne nikdo, kdo má něco v hlavě." zářivě se usmál. Na jeho pošťuchování jsem byl už zvyklý, nemyslel to nijak zle a navíc to byla pravda. "Ale tamhle... ti přirazili teprve před nějakou chvílí. Tak můžeš zkusit štěstí tam. No a kdyby se nezadařilo, můžeš s námi, ale vyplouváme nejdřív pozítří, musíme naložit ještě dost zboží." Otočím se ke korzárské šalupě s hnědo-zlatou vlajkou, pár chvil si ji prohlížím. "Gracias, Mario. I za tvou nabídku, ale..." "Nemluv, máš prostě horkou zem pod nohama." kývl hlavou. Krátký stisk ramen, pak potřesení paží. Vydal jsem se vstříc možná novému osudu. //Vzhled: Dá se vceku těžko přehlédnout. Pro výraznost nahrává jak jeho výška(1.87 m), tak i délka vlasů(pod lopatky/do půli zad) a především jejich zářivě rudo-ohnivá barva. Obličeji dominují zelené oči a trochu plnější rty. Postavy je urostlejší, i když stále trochu na pomezí muže a chlapce. Rozhodně ale nevypadá, že by bral před jakoukoli prací nohy na ramena, což se promítá do hladce vyrýsovaných svalů pod až překvapivě světlou kůží - minimálně ve zdejších končinách. Síly má dost, ale postoj vyjadřuje spíš pružnost, mrštnost, ohebnost a snad i jistou elegantní lehkost pohybů, které jsou občas až překvapivě rychlé. Nedá moc na nějak velkou parádu, obvykle vezme za vděk jednoduchou, volnou halenou a jednoduchými kalhoty, stejně tak není náročný ani na obutí. Co ostatně čekat od někoho, kdo žije na vlastní pěst a že je ta skrovnost leda ku prospěchu. Neznamená to ale rozhodně, že by o sebe nedbal. Alespoň zatím nejsou vidět žádné rašící vousy, ani ochlupení na hrudi. |
| |
| Noc, ráno a San Juan Noc je divoká a nese se víru vína a divoké kytary. Rozmlouvám s kapitánem, hýřím smíchem a neustále dolévám víno. Však nic nemůže trvat věčně. Dokonce už i tanec nahoře pomalu utichá a já vidím na kapitánovi i sám na sobě že již vína bylo víc než dost. Proto se s Kapitánem rozloučím a poté se vypotácím z jeho kajuty. Do mé kajuty se dostávám horkotěžko. Největším protívníkem jsou zavřené dveře. Odolávají velice dlouho ale nakonec jsou poraženi a nastupuje můj druhý velký nepřítel. Futra... neboť trefit se mezi dvě tyče které se neustále pohybují je velice těžké když se vám paluba hýbe pod nohama. Nakonec mě můj protivník srazí na podlahu a vyrazí mi na chvíli dech. Avšak díky tomu že jsem na zemi se futra tolik nehýbají a tak se mi podaří prolézt jimi do mé nové kajuty. Tam se zvednu a poté už jenom spadnu do mé postele. Rána mě probudí obrovské a silné rány všude kolem, které způsobuje posádka chodící po palubě. Když otevřu oči jsem oslepen nepřirozeným světlem vyvolávaným sluncem. Opatrně se posadím a chvíli vše rozdýchávám a poté se konečně zvednu. Moje první cesta směřuje do skladu zbraní kde si najdu šikovný závěs na mou novou zbraň a poté výjdu na palubu. Blížíme s k přístavu a kapitán již začíná chrlit rozkazy. Když kapitán řekne že mám šanci vybrat si kam půjdu tak jenom pokrčím rameny. "Vezmu to do krčem kapitáne. Zkusím stejně jako Xavi a Alejandro najít nějaké slušné lidi. Podívám se po hospodách. Stejně si potřebuju koupit nějaký ten tabák do dýmky. Ten poslední už mi došel. Navíc jako první důstojník si rád proťuknu koho berem na palubu. " S těmito slovy kývnu hlavou a vyrazím z lodi. Cestou minu Ester a Anjelu. Když procházím kolem nich tak vystřihnu hlubokou poklonu s kloboukem v ruce. "Dámy... " Poté se narovnám nasadím klobouk a pevným krokem vyrazím do několika krčem. V té první si zkusím koupit nějaký menší balíček tabáku. Pokud neuspěji tak se pokusím koupit tabák v té další. V každé krčmě do které vejdu si koupím menší pohárek hořkého vína. Vyskočím na židli, schody, stůl cokoliv vyvýšeného a zavolám. "Zdá se že tu je celkem pořádná sebranka správných chlapů a dam! Proto mě slyšte! Kapitán Jack Gorrión ve službách španělské koruny hledá nové členy posádky! Přátelé toto je jedinečná šance! Můžete si vydobít slávu a bohatství! Můžete poznat kus světa! Nebo můžete začít váš život od začátku! Stejně jak já. Přidal sem se když mi bylo nejhůře a nyní sem první důstojník! Tak co? Najde se mezi váma někdo kdo je ochoten bojovat za čest a slávu našeho kapitána? Je zde někdo kdo se nebojí přiložit ruku k dílu a má chuť shrábnout svůj podíl z kořisti! Pokud ano tak již neváhejte a přistupte ať si vás prohlédnu a hned zjistíme zdali si zasloužíte být členy té brzy nejlepší korzárské bandy ve zdejších mořích! " |
| |
| San Juan, ráno 22.V. Všichni se v přístavu rozběhli za svými povinnostmi... Miguel obešel trhy a zjistil ceny zboží, dojednal prodej kořisti, která byla bohatá. Nakonec obdržel 1.130 realů, což dělá 35 doublonů a 10 realů! Obrovská kořist! Vrátil se na loď, a Jacovi do lodní pokladnice předal 370 realů, mezi muži rozdělil zbytek, což dělalo 19 realu na podíl! Chlapi byli v tu ránu boháči! Xavi a Alejandro obešli pár hospod, a našli pár chlapů... ale když narazili v jedné hospodě na Michaela, a viděli jeho nadání na verbování, tak všeho nechali a přidali se k němu. Michael dokázal oslovit 31 námořníků, ale po pečlivém výběru najal jen 24 opravdu dobrých. Ještě, že el TAJO má na palubě trojitá lůžka, protože jinak by se tam tolik mužů ani nevešlo. V čele těchto nových chlapů, dokráčel Michael nazpět k lodi, a zde potkal nějakého mladíka rusých vlasů, jak okouní okolo šalupy el TAJO... |
| |
| San Juan, ráno Nabírání posádky šlo mnohem lépe než sem čekal. Muži se jenom hrnuly aby mohly bojovat pod naší vlajkou. Jenom pár sem jich odmítl ale většině sem dovolil přidat se k naší posádce. Poté sem se rozhodl dovést muži na palubu a předvést je kapitánovi. Prošel sem do přístavu a muži šly za mnou. Nakonec dojdu před naší loď a čumilů okolo si nevšímám. "Pánové! Tak tohle je naše kráska! Všichni z vás kteří přišly se mnou mají poslední šanci si rozmyslet zdali se chtějí k nám připojit. Pokud si nejste jistí máte čas do třetí hodiny. Pokud jste si ale jistí nebojte se a vejděte. Na palubě vám bude přidělena nějaká postel a práce. Buďte slušní a neflákejte se! Když vám někdo ze starších důstojníků zadá práci koukejte jí splnit. Kdokoliv kdo se bude flákat nebo bude dělat problémy toho osobně hodím přes palubu. Pokud si vás bude chtít prohlédnout kapitán tak se zdržte komentářů. Ke kapitánovi budete prokazovat nejvyšší možný respekt. Neboť on je to co vás dělí mezi tím že chcípnete hlady a tučnou kořistí. Život piráta je tvrdý ale nabízí mnohé výhody. Tudíž kdo chce vejděte a řekněte že máte mé požehnání. " S tím se otočím že opět vyrazím do města a užiji si podíl který mi nyní byl vyplacen. Zatímco si vážím měšec tak ke mě vyrazí nějaká rusovlasá dívka. Když ale přijde blíž všimnu si že je to mladý chlapec. První co udělám je že pevněji sevřu měšec a poté odpovím na pozdrav. "I ty buď zdráv. Copak potřebuješ mladíku? " Mladík se zeptá zdali nenabíráme nové muže a já se zatvářím velice zamyšleně. Nejprve se podrbu vzadu na hlavě a poté na bradě. "No jdeš trošku s křížem po funusu. Zrovna sem nabral dobré lidi na palubu. Hm... ale bylo by nespravedlivé ubrat ti šanci jenom protože si ještě příliš mladý než aby si pil v krčmách. Tak mi pověz mladíku. Proč někdo tak mladý jako ty chce zemřít na moři v boji s nepřítelem? Odkud si? Umíš něco? Třeba střílet, plachtit, plavat, šermovat víš jak to myslím. Potřebuji vědět kam bych tě mohl šoupnout. A proč bych ti měl dát přednost když sem poslala domů už zkušené námořníky? Co tě od nich odlišuje? " |
| |
| San Juan - u el TAJO Čekání se podle všeho vyplatilo, ale načasování mohlo být patrně lepší, což jsem se snadno domyslel podle prvních slov toho muže. Současně s tím je tohle ale příliš málo na to, abych věšel hlavu nebo se vzdal. Naděje přeci umírá předposlední - po jejím pohřbu pak zůstává ještě trocha zdravé drzosti. To, že pití není otázka věku si spíš nechám pro sebe. Není žádnou výjimkou, zvlášť napoprvé, že mě zrovna nehádají na někoho, kdo by měl zkušenosti. Rozhodně ne s plavbou na moři. Nebylo se zas tak čemu divit - podívejte se na ty, co tráví na palubách dny a týdny. Já vyhlížel spíš jak mlynářův učedník než námořník. Hladká tvář moc na dojmu zkušeností nepřidávala - a podle čeho jiného může asi ten naproti mě soudit? Mírně se pousměji. "Jistě, chápu. Přesto se pokusím a buď vás přesvědčím, nebo ne." krátce se odmlčím, ale ne váháním, tvář zlehka zvážní. "Nebudu vám tvrdit že jsem lepší než někdo další, ani jak moc se liším od těch, co jste nepřijal - to posoudíte jistě sám. Zemřít na moři není mým cílem, rád bych žil a to ještě tak dlouho, jak jenom mi to dovolí zdraví a vrtkavost osudu." otázku odkud jsem nepřejdu zcela, ale nechám ji až na konec. "Od svých čtrnácti se živím úplně sám, myslím, že si svedete představit, co všechno to asi obnáší. Můžu toho nabídnout dost, od každého trochu, ale v ničem zvlášť nevynikám. Díky otci mi není neznámo písmo a ani matematika. Dokonce jsem se naučil i něco z šití a vaření. Otec byl řezník, takže mě naučil i tomu řemeslu. Plavání mi taky není cizí, stejně jako šplh a pohyb v lanoví. Šest let trávím vpodstatě stále tím samým způsobem, a sice že necelý měsíc trávím na pevnině a pak zase dál, po moři k dalšímu přístavu. Práce se nebojím, takže mi nebude vadit ani drhnutí paluby. Šermovat ani střílet mě nikdo neučil, i přesto jsem schopný se ubránit, i když konflikty nevyhledávám, stejně jako alkohol a hazard, pane. Pokud ale není zbytí, nedávám svůj život nijak lacino. Pokud bude třeba, jsem ochotný se naučit něco nového. Můžete mě vzít na zkoušku. Když nesplním vaše očekávání, tak v nejbližším přístavu vaši loď opustím a budete moci přijmout někoho dalšího. Nechápejte to tak, že o tu práci nestojím. Stojím a dost. Ale spíš tak, že respektuji něčí rozhodnutí. Vy a váš kapitán sami nejlépe víte, co chcete a koho potřebujete." pokývnu hlavou. "A pocházím odsud ze Španěl, ač na to nevypadám. Rojo Alumbrado, kdybyste chtěl znát jméno." Jistě, je to přezdívka. Ale znají mne pod ní opravdu všude možně, na různých palubách různých lodí, ve městech a přístavech. Své pravé jméno jsem už téměř zapomněl - a možná je to tak lepší. Je to totiž věc, která se dá až příliš snadno zneužít někým dalším. A mě už život naučil dost. |
| |
| San Juano - U el Tajo, rozmluva s Rojem Zatímco Rojo mluví tak si vytáhnu dýmku, nacpu do ní tabák a zapálím jí. Když domluví tak jenom natáhnu a vypustím kouř než začnu mluvit. "Na můj vkus mluvíš moc moudře na to že vypadáš na to že ti ještě mlíko teče po bradě. Ale to je možná jenom dobře. Tahle loď potřebuje lidi se zkušenostma. A jestli umíš to co říkáš tak by tě byla škoda nechávat v přístavu. Sbal si co potřebuješ mladej a naskoč si. Loď odplouvá kolem čtvrtý takže pokud máš něco co chceš dodělat tady ve městě tak to dokonči do tří. Pak se hlas na palubě. " Poté ukážu dýmkou na člověka na palubě. "Támhle to je Miguel. Je to náš druhý důstojník. Kdybys cokoliv potřeboval než přijdu řekni jemu. Vyřiď mu že chci abys dostal nějakou pořádnou práci abych si vyzkoušel zač stojíš. Jestli se osvědčíš budeš více než vítán. A pokud ne... nemám potřebu tě vysazovat v dalším přístavu. Moře si samo i bez mého přičinění dokáže s flákači poradit. Ale musím říct mladej že už teď se mi líbí tvůj přístup. Máš v sobě něco divokýho. Sem si jistej že ty se neztratíš. " S úsměvem si zabafám z dýmky. "No nic... co potřebuješ to víš. Moje svolení se nalodit máš a zbytek už je na tobě mladíku. Nechám tě tu tvému. Prozatím Adieux pane Rojo. " Otočím se a udělám pár kroků. Poté se ještě na chvíli otočím. "A vítejte u posádky El Tajo." Poté už skutečně odcházím. Vydám se směrem do lepších čtvrtí a hledám místo kde mi krásná dívka či dvě mohly dělat chvíli "společnost", místo kde mi mohou vyprat a vyspravit mé šaty a místo kde si mohu dát pořádnou koupel. Taktéž hledám obchodníky se zbraněmi, jenom abych si prohlédl jejich zbraně. Pokusím se najít obchodníka s kvalitním tabákem a dokoupit si balíček do zásoby. Poté vyrazím jen tak na průzkum měst a poslouchám obchodníky zdali nemají nějaké nové historky a legendy o pokladech či informace o lodích které mohou vést pořádný náklad. Kdyby sem zaslechl něco zajímavého tak vložím do hry trochu peněz abych si zjistil informací víc. Když odezní třetí hodina tak ať sem sehnal co sem sehnal prostě se seberu a vyrazím na loď abych tam byl před odplutím. |
| |
| Michael de Verte - San Juan – odpoledne, zajímavé informace Procházíš městem a pozorně nasloucháš, zda nezaslechneš nějaké zajímavé historky, ale zatím to tak nevypadá. Obchodníci nabízejí své zboží, lidé v ulicích si hledí svého. Už to vypadá, že nic zvláštního neobjevíš, až po nějaké chvíli zaslechneš jakýsi výraznější hlas. Pátráš, komu by mohl patřit a pak tvůj pohled padne na nevelkou skupinu lidí, kteří se shlukli okolo nějakého muže, muže, který jim cosi hlasitě líčil. Pokud ti zvědavost nedá a přiblížíš se ke skupině, můžeš zaslechnout zajímavý rozhovor. „Říkám vám, je prokletý! Celý ten ostrov je zatraceně prokletý. Říká se, že tam v jeskyni žije jakási mořská příšera či co, která hlídá ten zatracenej poklad. A ztratilo se tam už tolik lodí! Je to pravda!“ Vykřikuje onen muž. „Jo, jasně. Kolik si nám toho už nakecal a co z toho byla pravda? Lidi, neposlouchejte ho! Culebra je normální ostrov, jako všecky jiné. Žádné obludy tam nežijí a prokletý taky není…“ Namítl jeden z posluchačů a s úšklebkem na tváři se otočil a zamířil pryč. „Tak si tomu třebas nevěřte! Ale říkám vám, můj bratr tam plul a nevrátil se! Ani ta loď, na které plul, se nevrátila. Říkám vám, že celou loď spolkla ta obluda!“ Naříkal muž. |
| |
| San Juan, 22.V. LP 1681, město San Juan bylo velké a prosperující město, město v němž lze sehnat skoro cokoliv pokud máte dost peněz. A to naši korzáři měli. Ester si nakoupila pár kusů oblečení, mýdlo, dopřála si voňavou koupel. Prošla město, a došla i ke krámku zbrojíře a puškaře seňora Diega Santissima. Krámek byl bohatě zásoben všemi možnými nádhernými zbraněmi, mezi nimiž nechyběly ani pistole, muškety... některé to byli umělecké kousky. Žel nevzala si sebou dost peněz, ale času bylo dost a tak se sem možná ještě podívá. K témuž krámku dorazil i Michael, poté co i on se zkulturnil, nakoupil prvotřídní tabák a možná i novou fajfku... a také si užil společnost dvou sličných brunetek, které byly sice drahé, ale zas ho neokradly... I on se možná k tomuto krámku ještě vrátí, ale zajímat ho budou asi spíše kordy a rapíry... |
| |
| San Juan Když kolem nás projde Michael a pozdravil nás usmála jsem se na něj. „Pane.“ Kývnu mu na pozdrav a dívám se jak odchází. Drknu do Anjel. „To je, ale kavalír co?“ mrknu na ní. Nevím jak ona, ale mě osobně se líbil. Pohledný, zkušený a šarmantní. Zaháknu si palce za pásek. „No nic. Tak pojďme.“ Pobídnu ji a vyrazím spolu s ní do města. Nakonec jsem s Anjel nezůstala celou dobu, oddělila jsem se od ní, když jsem zaslechla něco o Kohoutích zápasech a tak jsem se utíkala podívat. Nesnášel jsem slepice, ne k jídlu, ale jako zvířata se mi vůbec nelíbili. Došla jsem si koupit nějaké oblečení a dokonce si koupila i voňavé mýdlo, trochu luxusu si dovolit můžu. Pak jsem si v jednom hostinci objednala pokoj a koupel, kde jsem hned mýdlo využila. A pak čistá, voňavá a spokojená jsem se vydala zpět na loď. Nebo jsem to plánovala dokud jsem nenarazila na obchod se zbraněmi. „Wow!“ hned přiběhnu k výloze a začnu si prohlížet zbraně. „Jůůů!“ vyjádřila jsem své nadšení, jako nějaké malé dítě. Taky jsem si tak připadala. Ale ty ceny! To bych běžela pro všechno co mám.... a nejspíš to i udělám. Různě jsem se nakrucovala, abych si mohla bedlivě prohlédnout každý kousek. Při tom jsem si okusovala spodní ret jak jsem se nemohla rozhodnout co bych si mohla koupit. Další pistoli? Nebo by byla lepší mušketa? Těžká volba! Všechny byli úžasné! |
| |
| San Juan Pomalu kráčím ulicí a na tváři mám výraz absolutní blaženosti když se své staré dýmky ochutnávám výtečný tabák. Ach ty slečny se skutečně vyznali. Skutečně stály za každý reál. Hm... Je to nádherný pocit být opět po takovém čase, čistý, navoněný, vykoupaný a mít smysl života. Vyfouknu kolečko dýmu a šlapu po ulici když v tom zaslechnu divoký rozhovor. Příjdu blíže a se zájmem poslouchám. Tak mořská obluda a prokletý ostrov? Hm... zajímavé. Sice na takové věci jako mořské obludy nevěřím ale třeba za potopenými loděmi stojí něco jiného. Nejspíše bych to měl říct kapitánovi. Několikrát krátce zabafám a poté se otočím pryč od posluchačů a vyprávěče. Vskutku... co by mohlo potápět lodě? Nejsnažší odpovědí by byla nějaká válečná loď. Ale proč se skrývat za nějakou povídačkou? Nebo je možné že na těch povídačkách je něco pravdy? Hm... nikdy jsem žádnou takovou potvoru neviděl ani o ničem podobným neslyšel. Ale jsem Francouz... Moře je nám trošku vzdálenější... Jak tak kouřím a přemýšlím tak si nevšimnu ani kam pořádně jdu. Když se proberu z přemýšlení tak sem na chvíli ztracen a tak se rozhlížím kudy jít. Jelikož ale nemám ani potuchy kde jsem rozhodnu se jít z kopce. Cesta z kopce vždy vede k moři. Vesele kráčím a náhle si všimnu vystrčeného zadečku v šatech nějaké slečny která s neskrytou touhou sleduje zboží nějakého krámku. Chvíli se zájmem pozoruji nadšení oné slečny a až po chvíli si všimnu že onu slečnu znám. S úsměvem přistoupím vedle ní a s úsměvem se na ní podívám "Vidím že nejsem jediný kdo vyrazil do města s úmyslem se trošku zkulturnit. Avšak musím říct že k takové kráse by mě nepomohlo ani všechno mýdlo Karibiku. Velice vám to sluší. Avšak zdá se že vidíte něco co vám líbí. Smím vědět co tak upoutalo vaší pozornost? " Poté sám prohlédnu výlohu krámku. Dlouze potáhnu z dýmky a při výdechu pronesu. "Hm..." Velice pěkné zbraně. To jest velká pravda. Avšak můj kord jenž sem dostal od kapitána je stejně dobrý jako tyto. Byl by nesmysl koupit si další kord když již mám jeden velice dobré kvality. "Přemýšlím nad nějakou pistolí avšak jsem v tomto oboru značný začátečník. Nemohla by mi naše slečna Ester poradit? Která se vám líbí nejvíc a připadá vám nejlepší? " |
| |
| San Juan – Michael Něčí hlas mě vytrhne z blaženého opojení, překvapeně se narovnám a podívám se na onoho člověka. „Ale!“ zvolám a usměji se. „Seňor de Verde.“ Vzpomenu si na jeho příjmení. Polichoceně se usměji a udělám před ním piruetu, abych se mu předvedla. „Děkuji. Už bylo načase dát se zase trochu do pořádku.“ Znovu se přitočím ke krámků, když si začne prohlížet zbraně. Zvědavě na něj pohlédnu, čekaje jak se vyjádří. Jeho otázka mě však překvapila. Rád by si vyslechl mé doporučení? Nakrčím čelo a znovu pohlédnu na zbraně. „To jen tak od pohledu nemohu říci. To, že vypadají hezky nestačí. Musíte si ji podržet v ruce, jestli vám sedne v dlani. Musíte se s ní cítit přirozeně. Také záleží na váze, musí se zkontrolovat přesnost.“ Odmlčím se. „Ale co! Tak je prostě půjdeme vyzkoušet.“ Řeknu nadšeně a chytnu ho za paži. Než by mohl stačit protestovat vtáhnu ho dovnitř. „Buenas tardes!“ pozdravím a hned se přitočím ke stojanu se zbraněmi. „Chtěl by jste raději delší nebo kratší?“ zeptala jsem se. „Kratší mívají tak něco přes dvacet centimetrů. Dvacet dva. Ale k vám by se mi spíš hodilo třicet devět centimetrů.“ Mrknu na něj. |
| |
| San Juan Když mi Ester začne vysvětlovat věci o pistolích tak se podrbu vzadu na hlavě a tvářím se velice bezradně. Náhle jsem vtažen dovnitř krámku než stačím mrknout. Jediné na co se zmůžu je držet si klobouk aby mi nespadl. Ester začne opět mluvit o zbraních a já se podrbu na bradě. Poté se zasměji. "Dobrá, dobrá. Jsi na mě příliš ační. Přiznám barvu, ta pistole není pro mě. Je to dárek pro jednu dámu. Není to pro mě. Přeci jenom já dávám přednost meči před pistolí. Pistol je příliš neosobní. Raději se dívám nepříteli zblízka do tváře. " Založím si ruce na hrudi. "Vyber si pistoli Ester. " Stále mám na tváři úsměv a potáhnu dýmku. |
| |
| San Juan - Město S úsměvem přikývnu. "Sbaleno už mám. Obvykle cestuju dost nalehko." přitáhnu si na rameni spíš poloprázdný kožený vak. "Flákači, pane? Takže přinejhorším opravdu ten přístav." Nicnedělání mě užírá asi tak jako červotoč dříví. "Díky a šťastné pořízení!" zvolám ještě za vzdalujícím se mužem, ale dál neotálím. Váhal jsem i když neúmyslně už dost a nejde tady jenom o jídlo. Svižným krokem vyběhnu na palubu, kde po pozdravu obeznámím Miguela s tím, jak by o mě mělo být "postaráno". Dočkal jsem se ale jen toho, že mi prozatím ukázal jen místo, kde budu skládat hlavu. Na zkoumání zdejší paluby zblízka a další věci prý bude času dost - asi tolik, že důkladně poznám každou zdejší třísku. Nevadilo mi to, spíš naopak. Snad pár okamžiků tak trochu nevěda, co si počít jsem se nakonec rozešel za Mariem, abych nějak využil zbývající čas. Máme si toho zcela jistě dost co říct... Když se přehoupla třetí hodina, už jsem se zvedal k odchodu, když kroky něco zastavilo. Prvé pročísnutí strun zkušenými prsty staršího hudebníka bylo pouhým začátkem. A jestli jsem měl pro něco skutečnou vášeň, byl to tanec a hudba. Tonoucí se stébla chytá - a já se chytal příležitosti, možná na dlouho poslední, užít si tanec s pevnou půdou pod nohama a rozohněnou, cikánskou dívkou po svém boku. Energie, snad až přísná, přesto divoká vášeň - co je lepšího pro horkokrevného jižana? Rozloučil jsem se s Mariem, vzájemně jsme si popřáli šťastnou cestu a řekli si "Nashledanou" - nevěděli jsme, kdy a jestli se ještě setkáme... ale věřili jsme tomu. Vydal jsem se zpět k lodi, i když zbývalo ještě dost času. Nevadilo mi to a možná trochu udivený výraz Miguela jsem přešel s pousmátím. Raději být někde dřív, než pak chytat kotevní lano. San Juan - na palubě El Tajo... Konečně jsme také byli oficiálně představeni - a kde lépe začít se vzájemným poznáváním, než hezky "od podlahy"? I když tady by se hodilo spíš označení paluba. "Chovej se k ní jako k dámě... a ona tě vždy bezpečně dopraví tam, kam potřebuješ." muž, který tohle řekl již nežije, nebyl to žádný poctivec a dobrák, ale... v lodích se vyznal a minimálně v tomhle měl pravdu. Snad proto jsem zaklekal ne se zatrpklostí, ale dokonce radostí - co na tom, že si při tom pohledu mohli někteří klepat na čelo. Já se ostatně nikdy nebral nijak moc vážně... |
| |
| San Juan, 22/V, dopoledne Když jsem rozdělil úkoly posádce, tak jsem se na svém oblíbeném místě, totiž na můstku vedle kormidelního kola, nasnídal. Byl příjemný den, od moře vanul osvěžující vánek. Po asi hodině se vrátil Miguel, a hlásil... že kořist byla opravdu bohatá. Rozdal podíly chlapům, stejně jako i díl do společné pokladnice. Všechno běželo hladce, a tak jsem se rozhodnul jít s Mateem do loděnice. Mateo, půjdu s tebou... a pokud to bude něco zajímavého, tak úpravu lodi ihned objednám. V loděnici nabízeli kvalitní takeláž, takže jsem neváhal ani chvíli. Seňore loďmistře, pusťte se do toho, zde je cena... 4 doublony. Jak jsme se vraceli k lodi, již s námi šli i dělníci z doků, a na káře si vezli nějaká lana. Díky za spolupráci, Mateo... teď již máš volno. Propustil jsem dělmistra, a usadil se opět do křesla na můstku. Přístavní dělníci právě vykládali loď pod dohledem Tornáda, Miguela a teď i mým. André mi přinesl oběd, a pak celou konvici zeleného čaje z Orientu, jeho vůně mně dodala klid, stejně jako racci kroužící nade mnou, nebo jako přístavní děla umístněná na skalnatých ochozech... Byl jsem spokojen, neboť Michael získal ve městě 25 dobrých námořníků, včetně jednoho plavčíka... naše krásná loď teď byla více než plně vyzbrojená... |
| |
| San Juan – Michael První mi nedojde, že onu slečnu myslí mě. Proto jsem první hned začala uvažovat o zbrani hodící se pro dámu. To bude nejspíš nejlepší nějaká... no ta nejmenší. Po jeho slovech, že střelba je neosobní se mírně zavrtím. Možná má pravdu... ale prostě ten kdo neumí šermovat používá střelné zbraně. Ale nic jsem neřekla, nebo spíš jsem to nestihla. Protože řekl ať si vyberu zbraň. Já?! Vykulím ohromením oči a na okamžik nejsem schopna slova a tak jen naprázdno otevírám ústa. Nejspíš vypadám jak ryba na suchu. Opravdu mě to překvapilo, protože.... kromě pití mi nikdo nikdy nic nekoupil. Upadnu do rozpaků a začnu se červenat, což se mi moc často nestává. „Teda...“ Najdu konečně zase hlas. Najednou se celá rozzářím. „Děkuji, Michaeli. Na takový dar neřeknu ne.“ Řeknu celá šťastná. Musela jsem však přemýšlet jak se mu za tohle odvděčím. Podívám se na něj koutkem oka. Jestli na mě chtěl zapůsobit, tak to se mu poměrně dost podařilo. Začnu si prohlížet zbraně, brala jsem je do ruky, přeměřovala, zkoušela přesnost a pak jsem je zase vracela. Měla jsem už dvě krátké, takže jsem se zaměřila na delší. Až jsem si nakonec jednu vybrala. Z pěkného, leštěného, světlého dřeva. „Tahle se mi líbí.“ Řeknu konečně a ukáži mu ji a pak zjistím kolik stojí. odkaz „26 realů?!“ zopakuji a zamračím se na ní. To bylo zatraceně drahé, ale taková zbraň. Mohla jsem to tušit, že to nebude levná záležitost. Otočím se znovu na Michaela. „Nechci tě zase vyždímat a využívat tvé štědrosti.“ Řeknu. „Ale tuhle zbraň bych moc chtěla. A abych tě příliš neobrala o peníze... většinu peněz mám na lodi. Mám dost na to abych si to koupila sama, ale vzhledem k tomu, že to má být od tebe dárek. Až se vrátíme na loď tak ti půlku peněz vrátím, aby se ti to tolik neprodražilo. Co říkáš?“ zeptám se s nadějí. |
| |
| San Juan, odpoledne Čaj byl skvělý, vykládání nákladu už se chýlilo je konci, a výměna lanoví byla v plném proudu. Ten ruch mi docela vadil. Migueli, Tornado... dohledněte na tu výměnu, a aby se nám tu nic neztratilo. Já půjdu se podívat po městě. San Juan se mi jako místo, a možná i jako základna líbil, bylo to dost velké město s masivní obranou. Procházel jsem tržišti, a sledoval ruch, když tu mne do uší zasáhla velmi příjemná, až mystická melodie. Následoval jsem jí, a přivedla mne k malému stánku, u něhož starý indián prodával domorodé flétny a bubny... zrovna hrál na zdobenou figurkou letícího orla, ta vydávala ten zvuk uvádějící mne skoro do transu... a dost možná, že nejen mne. Ola, amigo... tu flétnu bych si vzal, a připlatím když mne na ní naučíš hrát srdcem jako to umíš ty. Oslovil jsem starce. Cena nebyla vůbec velká, a přidal mě k ní i domorodý zdobený obal. Pak jsem u něj strávil skoro dvě hodiny, a stařec mne učil. Za dalších pár realů mi na kus papíru zaznamenal jednoduchými kresbami medicinmanské písně jeho lidu, a také nějaké taneční, léčivé, baladické i milostné. Takto obohacen jsem se vrátil zpět na loď nesouce si svou novou indiánskou flétnu... Loď již byla připravena vyplout. |
| |
| San Juan- Nákupy. Ester vypadá poněkud rozhozená když jí řeknu tom že puška je pro ní a jenom s úsměvem jí rukou naznačím ať si jde vybrat. S úsměvem sleduji jak s neskrývanou radostí a nadšením si vybírá zbraň. Ach ty Španělky. To sou skutečné dračice. Takle nadšenou Francouzku by člověk nepotkal. Oni jsou jako kdyby měli v krvi oheň a pod zadkem hřebíky. Pořád sebou hejbají a pořád si užívají. Jak úžasný národ. Přesný opak Anglánů. Když poté Ester vyberu jednu zbraň tak se na mě otočí. Chvíli na mě mluví a potom nasadím velice odmítavý pohled. Zavřu oči a zavrtím hlavou a své odmítnutí podpořím gesty rukou. "Ne, absolutně ne. Tak tahle dohoda rozhodně nepřipadá v úvahu. Na to můžeš zlatíčko rovnou zapomenout. Nic takového. " Vstanu a dojdu k obchodníkovi. Vytáhnu mešec a hodím na stůl 3 piastry a 2 reály. "To by mělo stačit dobrý muži." Poté se s úsměvem na tváři otočím na Ester. "Přeci sis nemyslela že nechám dívku aby si platila vlastní dárek. " Na tváři se mi usadí pobavený úsměv. |
| |
| San Juan – Michael Michael můj návrh odmítl a trval na tom, že mi tu krásku koupí. Lehce jsem se usmála, ale pak se můj úsměv ještě víc rozšířil. „Tak dobře...“ Sledovala jsem Michaela, jak jde zaplatit. Podívám se na mou novou mušketu, přejedu prsty po pažbě a pak ji obejmu. Než se Michael otočí zpět, radostně si poskočím. Když se ke mě otočí pokrčím rameny. „Taky, že ne. Jen část.“ Bráním se. Podívám se na prodavače. „Gracias, pane.“ Poděkuji a pak kývnu na Michaela. „Pojďme ven.“ Pobídnu ho a vyjdu z obchodu. Prohlédnu si zbraň pod slunečními paprsky, dřevo se krásně lesklo. „Je tak úžasná!“ řeknu spokojeně s radostí v hlase. „Ty vážně víš, jak udělat ženě radost.“ Otočím se zase na něj. No... moc žen by asi z muškety radost nemělo. Natáhnu ruku, chytnu ho za oblečení na hrudi a stáhnu si ho dolů. Chvíli to vypadalo, že ho políbím, ale pak jsem laškovně jeho rty minula a políbila jsem ho na tvář. Pak se odtáhnu. „Jen menší výraz díků.“ Usměji se. |
| |
 | Rozloučení ,,Tengo un habre que me muero!" - ,,Prepáreme la cuenta, por favor!" - ,,¿Hay alguna habitación individual doble libre?" - ,,¡Camarero, la cuenta!" Tmavohnědé, skoro až černé oči pozorovaly dívenku tenčí jak párátko, co pobíhala zmateně od jednoho stolu k druhému, nevěda, kam skočit dřív. Jeden z chlapů si jí nakonec stáhl na klín. ,,Podrž to, Bonito." dala jsem pánev do rukou zdejší nejstarší ženské a vyrazila mezi tu nezřízenou bandu, co hulákala na celičký San Juan. Stačila chvíle a srovnali se do latě jak holubi na bidle. Nepotřebuju, aby tu malou vyděsili víc, než je nutný. ,,Jsem ráda, že to tu zas trochu vypadá jak v hospodě a ne chlívku. Migueli, pusť jí, vždyť tomu kuřátku sotva vyrašilo první peří." jedno kývnutí bradou, sice neochotně, ale pustil. Ne, nejsem žádná ranařka, jenom jsem vychovala svých pět bratrů a tak vím. Sem tam se to sice neobešlo bez pohlavku, ale to k výchově už tak nějak patří. Cukr a bič je vcelku spolehlivá metoda, poptejte se zdejších vaqueros, jak se jim osvědčila u dobytka. ,,A jelikož jsem tu dnes naposled.... Tak jde jedna runda na mě a všem! Ať si to taky pořádně užijem!" natáhnu se k jednomu stolu pro dřevěný pohárek. Věděli o tom, všichni a už dlouho, ale stejně pořád nesouhlasně mručeli a protahovali obličeje. Nepopírám a nijak se netajím s tím, že mi taky budou chybět. Snadno přiroste k srdci, banda nezřízená. ,,A la salud!" zvednu pohárek, vzápětí jeho obsah obrátím do sebe. Příjemně to zahřeje, o tom žádná. Chlapi se taky napili, do jednoho. Hned na to se jeden z nich, vousáč co připomínal medvěda a za svůj břich se nemusel vůbec stydět, zvedl. ,,Když už to teda musí bejt... ale tak snadno se nás nezbavíš." pobaveně se ušklíbl. Jak jinak se to setkalo s halasným souhlasem, já se začala usmívat. ,,Tak, ať to už máme za sebou!" vybídnu ho s dostatečnou výzvou, z hlavy stáhnu šátek a tak osvobodím ne zrovna krotký vlny v barvě toho nejlepšího červenýho vína. Jedno dupnutí nohou a podpatkem stačí, aby se rozezněla energicky svižná melodie. Kytaristu vzápětí málem přehlušilo hvízdání a tleskání. ,,No tak, Verónico! Ukaž se nám!" Nenechám se dlouho prosit, však si zaslouží na to si pořádně užít, aby měli na starý kolena na co vzpomínat. A co je na podobné vzpomínání lepší jak flamenco? Umaštěná zástěra letí do kouta. Veselí, co ostře kontrastuje s nehybnou mimikou tváře, přes temperament pohybu vyjadřující žal. Zdánlivý protiklad dvojího výrazu tvoří neobyčejně působivý obraz. Je to zosobnění života. Na tenhle večer budu dlouho vzpomínat i já. A nejspíš nezapomenu nikdy. SAN JUAN, 22.V. Město ,,¡Buen viaje!" Otočím se, ještě se chvíli dívám za postavami, co stojí ve vchodu do hostince a mávají. Budou mi chybět, to bezpochyby. Ale už mě tady nepotřebují, však si svedou poradit. Holka se tady aspoň kapku spraví, že nebude vypadat jak kdyby měsíce nejedla a brzy se tu bude ohánět líp jak já. Chlapi při pohledu na ní snadno zapomenou a budou si dál užívat, jako by se nic nestalo. A to je život. Stejně jako flamenco. V dlaních jsem stiskla šátek s pár drobnými amulety, co budou připomínat každý den tady prožitý. A rozhodně ne zbytečně - naplno, jak se má. Nikdy totiž nevíš, který bude ten poslední a pak je pozdě na lítost. Tak to aspoň říkával můj manžel - než utekl s jinou. No, oba jsme byli mladí a hloupí s horkou hlavou a oba jsme jenom lidi. Zbývá jen doufat, že se s tou druhou nespletl podobně. Sklouznu z vozu jen kus nad přístavem, chci si vychutnat ještě výhled na moře a i město. ,,Gracias. ¡Hasta la vista!" zvolám ještě za vozkou a chytím pevněji svázaný pruh látky, v kterým sice nebyly zlatý a stříbrný poklady - přesto věci dražší než cokoli - aspoň pro mě. Ve vaku pak něco málo oblečení i včetně kalhot - občas jsou ty mnohem praktičtější jak sukně. Chlapi vědí, proč nosí je a ne to, co my. Přitáhnu si šátek na hlavě, aby tolik nesklouzával z čela a dál se už nezdržuju výhledem, i když má svoje kouzlo. Podobně jako celé město. Po cestě dolů do přístavu dojde k nevyhnutelnému střetu s několika dalšími přáteli - práce v hostinci má svoje a hlavně to, že vás pak znají všichni obyvatelé, nebo aspoň většina. Přístav O něco málo věcí těžší se nakonec dostanu do přístavu. Je tu jako vždy rušno a živo. ,,Buenas tardes, Verónica! Tak co dnes, jakou rybu bys ráda? Mám tu schované čerstvé, specielně pro tebe." otočím se na postaršího námořníka a pousměji. ,,Díky, Sergio, jsi hodný a jako vždy máš ryby jistě výborné. Ale já dnes odplouvám." Zaskočený výraz se dal víc jak čekat. Zprávy ve městě sice plynou rychle jako voda, ale neznamená to, že se dostanou ke všem uším ještě zavčasu. ,,Mrzí mě, že ti to někdo neřekl dřív." omluvně stisknu rty. Lítost není nijak hraná. Vždycky jsem upřímná, i když to občas vede do maléru. ,,Ale... kam? Kam popluješ?" stále se na mě díval, snad jako by nevěřil, že se mu to nezdá. Natáhl mírně se chvějící paži a zlehka se mě dotkl. Stiskla jsem mu rameno, pak zalovila v uzlu. ,,Přeci víš, že se o sebe umím postarat. Ještě nevím, kam. A to má právě to svoje kouzlo. Vem si je." vtisknu mu něco drobnějšího do dlaně, kterou zas zavřu, pak se natáhnu a krátce starého muže políbím na čelo. ,,Přinesou ti štěstí." pousměji se, pak otočím a vydám podél lodí. Tak nějak z podvědomého zvyku sleduji, jak jsou asi stavěné. Nedá mi si nevzpomenout na otce, který se zabýval konstrukcí právě všemožných plavidel, ale i dalších věcí ze dřeva. Spíš víceméně náhodou než úmyslně se zastavím u korzárské šalupy. Vypadala víc jak v dobrém stavu - alespoň pro moje oči ale myslím, že ani otec by na ní nenašel kazy. Sotva se natáhnu, abych se dotkla dřeva, dojde mi přítomnost někoho dalšího. Že si ho prohéídnu je samozřejmostí podobně jako to, že on udělá to samé. Koneckonců nemám se za co stydět - prsa, boky, útlejší pas a zadek nepostrádám, všude je toho tak akorát, aby bylo "za co chytit", ale zas nic moc nepřebejvalo. Už od prvního pohledu tipuju, že dotyčný bude našinec, co sejde na bronzu kůže nebo tmavých očích a vlasech - to mají i jiní, ale španělé se prostě už rodí s jiskrou v těle. Ta je pak ve všem, co z téhle země pochází. Víno, koně, zbraně... ,,Buenas tardes, seňor. Opravdu krásná loď. Nevíte, jestli kapitán, kterému patří neshání někoho na palubu a není ten, co razí heslo, že ženská na ní nosí smůlu?" Nemám ráda zbytečné průtahy a zdržování. S tím bych ostatně v hostinci dlouho nevydržela, i když ostychu jsem se odnaučila už mnohem dřív. |
| |
| San Juan Výjdu ven za Ester a s úsměvem sleduji jak si prohlíží dárek. "Ach tohle říkalo již mnoho dam. " Když mě poté políbí na tvář tak se nenechám vyvést z míry. "Díků netřeba. Jsem si jistý že až mi s ní párkrát zachráníš život budeme si víc než vyrovnaní. " Zjistím že za dobu co sme byli v krámu sem dokouřil dýmku a tak vysypu spálený tabák na zem. Dýmku poté schovám na její obvyklé místo. "Inu a co teď? Byla by škoda neprojít ještě toto nádherné město? Není-liž pravda? Mám sice už jenom 8 reálů. Avšak na lodi mi budu k ničemu. Proto vás zvu na dobré jídlo a pití. Sice na lodi vaří dobře... ale pořád je to strava pro námořníky. Já bych rád nějaké pořádné maso z ohniště. A něco nemravně sladkého jako zákusek. Doprovodíte mě tedy? Vždyť času je ještě dost. " |
| |
| San Juan – Michael Pustím ho a přehodím si mušketu přes rameno, ještě, že měla bandalíru, takže jsem ji nemusela pořád držet v ruce. Nabídne mi krátkou procházku po městě a pak si zajít na něco k jídlu a sladkou tečku v podobě zákusku. Ráda jsem se nechala zlákat, jen z té představy mi zakručelo v žaludku. Navíc... Michaelova přítomnost mi byla příjemná. „To zní vážně dobře.“ Řeknu a postavím se mu k boku. Provléknu paži pod jeho a zaháknu se mu do rámě. „A zapomeň na to vykání. Nakonec jsi mi už v jednu chvíli tykal tak u toho zůstaneme.“ Dovolím mu k osobnějšímu oslovování. „No... ty platíš. Tak si vyber místo.“ Pobídnu ho. Na chvíli se odmlčím ohlédnu se na mušketu. S touhle zbraní... bych se mohla stát nepostradatelnou součástí posádky. Moc jsem si přála být všem užitečná. „Musím obdivovat tvé dovednosti s mečem.“ Řeknu. „Předtím jsi říkal, že střelné zbraně jsou neosobní. To máš nejspíš pravdu. Ale ne všichni dokáží zacházet s mečem. Jako třeba já. Sice meč používám, ale jen když není vyhnutí. Moc to s ním neumím. Snažili se mě to naučit roky, ale stejně jsem skončila na horším průměru. Zatímco ve střílení jsem vynikala od samého začátku. Každý má talent na něco jiného a na něco zase nemá.“ Prozradím mu svůj problém s meči. „Hlavně rapír! Vždy když jsem ho vzala do ruky jako kdyby si žil vlastním životem.“ Potřesu hlavou. |
| |
| San Juan- oběd Ester se mi zahákne za rámě a já neprotestuji. "No doporučji najít to co je nejblíže. " Rozhlédnu se a vyrazím směrem kde to vypadá nadějně že by se mohla nacházet dobré místo na oběd. Kdybych dlouho nic neviděl zeptám se na cestu. Po cestě poslouchám si vyslechnu Ester jak povídá o svém vztahu ke zbraním. " Inu stejně jako ty obdivuješ můj meč. Tak já obdivuji tvoje dovednosti s puškou. Já když střílím tak mi kule letí všude možně. Mám pocit že bych se netrefil do cíle i kdybych mu tu pistoli narval do zad a vystřelil. Určitě bych minul." Hlasitě se zasměji " a nemysli si že to bylo u mě jinačí. Dobře si pamatuji mého mistra na šerm. Starý vrásčitý a děsivě protivný dědek. Jak sme se nesnášeli. Každé ráno mě ten dědek tloukl tyčí jakmile se mu nelíbilo cokoliv na mém postoji. Deset let sem u něj studoval a nedělal sem žádné pokroky. Jednou se na mě dědek tak naštval že začal rudnout a řval na mě. Náhle se skácel mrtvej k zemi. Potom sem dostal nového učitele. Příjemného čtyřicátníka. Během dvou let sem se naučil víc než bych mohl s tím dědkem za celý život. " Usměji se při vzpomínce na své mládí. "To on mě naučil o cti a dobrém boji. Naučil mě že když se někdo učí podle příručky nikdy nemůže být dobrý. Meč totiž není jenom zbraň. Je to prodloužená paže. A jako taková kopíruje mysl svého majitele. Proto se na světě nikdy nenajdou dva špičkový šermíři kteří by bojovali stejným stylem. Ach ty nádherné doby mládí. Jak mi chybí ty bezstarostná léta v rodné Francii. " Na tváři mám zasněný výraz. "Pověz mi Ester proč ty jsi opustila život někde tam u tebe doma a vydala jsi se na kariéru piráta? Bylo v tom nějaký hlubší smysl? Nebo máš jenom tak horkou krev která touží po dobrodružství? " |
| |
| San Juan – Oběd Hrdě vypnu hruď, když řekne, že stejně jaké já jeho obdivuje mou dovednost. Což mě nemálo potěšilo. Jeho vtipkování jsem se upřímně zasmála. „To snad ne. To snad ani nejde.“ Lehce jsem mu oponovala. Tak jistě... vrazit někomu pistoli do zad a netrefit, to by bylo teprve umění! Poslouchala jsem jeho vyprávění o tom jak se učil šermovat. Čekala jsem co se z toho dědka vyloupne, kdy nastal onen zlom, kdy se to naučil. No zrovna to, že při řvaní na něj ho trefilo mě nenapadlo a tak jsem vydala ze sebe udivené „Ó“. „Takže tím mi chceš říct, že každý se určitou dovednost dokáže naučit jen musí k tomu najít toho pravého učitele?“ zeptám se a úsměvem. „V tom případě mám stále ještě nějakou naději a ty také.“ Pokývám hlavou. Znovu se na něj zadívám. Stýskalo se mu asi hodně po Francii. Zajímalo by mě proč ji opustil. Byl donucen? Nebo sám chtěl? Nebo prostě musel prchnout? Tak nějak jsem neměla odvahu se na to zeptat. Vidno svou vlast miloval a tak důvod proč ji opustil musel být vážný a tedy i asi choulostiví. Najednou se začal ptát proč jsem se pustila do takového životního stylu. Pokrčím rameny. „Nic zvláštního. Jsem z snad nejmenšího ostrova v celém Karibském moři. Z vesnice rybářů. Tu a tam k nám připlouvali piráti, protože tam měli své skrýše. Bylo tam hodně jeskyní a tedy dobrá místa na úkryt. A po tom co mi rodiče prozradili, že mě chtějí provdat za syna souseda, který je na místní poměry za vodou něco se ve mě zlomilo a prostě jsem chtěla pryč. Začala jsem snít o dobrodružství s piráty. Představa, že se provdám za idiota co jí vlastní šušně mi byla odporná. A i když to byl ještě hoch, tak přece jen už chování v dětství něco říká o tom jaký bude v dospělosti. A já byla příliš hrdá a měla se příliš ráda na to, abych sama sobě dovolila abych takhle dopadla. No a když jsem už začínala dospívat, a hrozila svatba, utekla jsem. Počkala jsem v jedné ze skrýší na piráty a přemluvila je aby mě vzali na loď. A to je celý příběh.“ Řeknu mu v kostce jak jsem se k pirátství dostala. „A ještě se nestalo, abych svého rozhodnutí litovala. Miluji tenhle život. Nová místa, stále noví lidé, bitvy, vzrušení, zábava... prostě život.“ Usměji se na něj a dlouze, spokojeně si vydechnu. |
| |
| San Juan – Oběd Pokrčím rameny. "Nejde jenom o to najít správného učitele. Člověk musí také sám chtít, dřít dlouhé roky a mít i nějaký talent. Mistr vždycky říkal že za tím být dobrý se skrývá asi tohle. Pět procent talentu, dvacet procent touhy, pět procent štěstí, dvacet procent koncentrace a padesát procent bolestivého a dlouhého tréninku. " Opět pokrčím rameny. "Člověk musí chtít, nezvdávat se a ono to pude. Jednou nebo druhou stranou ale pude to. " Konečně najdeme nějakou krčmu a já pokynu abychom vešly dovnitř. Když sme vevnitř tak objednám víno a sobě pečené maso. Poté vyzvu Ester aby si taktéž něco vybrala. "A příliš se ti nedivím. Viděl sem desítky dívek jako ty. Donucené vdát se kvůli svým rodičům za lidi které neznali, nechtěli, nenáviděli. Na světě už to tak prostě chodí. Jsi odvážná že jsi se vydala na cestu s piráty které si neznala. Přeci jenom osamocená dívka vydaná na pospas bandě pirátů. To nezní jako dobrá cesta. " Poté ale mávnu rukou. "Ale to není vlastně ani důležité. Nyní jsme tady. Cestujeme na palubě Taja. Máme všechno co můžeme chtít a naši přátelé nám kryjí záda. Konečně se zdá že sme našly místo kam skutečně patříme. Nezdá se ti? " Zvednu pohár vína který nám přinesly k přípitku. "Na náš osud." Hluboce si přihnu z poháru a poté ho odložím zpátky na stůl. "Jistě ani jako kapitánovi hradní stráže se mi nežilo špatně. Ale tenhle život se mi zdá že je pro mě lepší. Je to... osvobozující a zábavné. " Poté nám přinesou jídlo a já si promnu ruce a olíznu rty při pohledu na tu dobrotu. "A jak jsi říkala že možná ještě máme naději se něco naučit. Pokud budeš chtít můžu ti dát pár základních rad a říct ti pár triků. " Poté se pustíme do jídla. Jakmile dojíme tak se opřu o židli a hluboce vydechnu. Uf to jsem se najedl. Počkám až dojí i Ester a poté vezmu pohár vína. "Docela jsem se nacpal nevím jak ty. Co takle objednat si ještě jeden pohár vína než půjdeme na desert? A já ti povím svůj příběh. Jelikož ty jsi mi řekla svůj ale nezeptala si se na můj. A příjde mi nefér že já tvůj příběh znám a ty můj nikoliv. Chceš si ho poslechnout?" Pokud řekne ano objednám další pohár vína a začnu vyprávět. "Jak sme říkal. Nemohl sem si příliš stěžovat na svůj předchozí život. Bohatí milující rodiče, několik přátel. Dalo by se tomu říkat šťastné dětství. Sice sem si neužil moc dětských her ale měl sem jiné zábavy. Rodiče mi zaplatily to nejlepší vzdělání které si dokázali dovolit. Umím číst, psát, mluvit několika jazyky a umím šermovat. Rodiče mě díky svému vlivu dostali do hradní stráže v Paříži. Časem sem se vypracoval až na velitele stráží. Obrovská moc, velké bohatství a respekt všech v okolí. Nebyl sem respektován jenom kvůli své pozice. Byl sem velice oblíbený společník. Zvláště u dam. " Trochu se začervenám ale skryji to pitím vína. "Dost často sem chodil do města a když někdo dělal bordel nebo porušoval zákon tak jsem ho čapnul a dostal na krchov nebo za mříže. Lidé mě milovali. Jednou se mi ale moje touha po spravedlnosti vymstila. Šel jsem z hospůdky silně posilněn tamnějším vínem." Na chvíli se přeruším a nasadím zamračený obličej. "Mimochodem to víno co se podává tady se nevyrovná ani těm nejlevnějším patokům z našich vín. Skutečně urážka. Ale zpátky k příběhu." Opět nasadím mírně zasněný výraz s mírným úsměvem. "Jak sem říkal. Šel sem připitý zpátky na hrad. V tom sem zaslechl nářky a volání o pomoc. Neváhal sem a rozběhl se tam. Šlo to trošku hůř páč sem měl na sobě přední hrudní plát a kroužkovku ale to je detail. Přiběhl sem do jedné ze zapadlých uliček Paříže. Byla tam mladičká dívka. Ani ne čtrnáct let a nad ní se sklánělo šest výrostkům kterým teprve začali růst vousy. Nebyl problém vyprášit jim kožich. Stačila mi na ně pěst a občas nějaký ten zásah na plocho od tesáku. Nakonec utekly. Sklonil sme s k dívce a náhle dívka vykřikla. Otočil sem se a všiml sem si že jeden z těch mladíků se vrátil. Bastard mě chtěl bodnout do zad dýkou. Místo toho si naběhl na můj tesák. Padl k zemi a umíral. Já si jenom odplivl a odnesl dívku domů. Měla velice pěknou starší sestru. " Projedu si bradku prsty. Ano... jak že se jmenovala? Už ani nevím... ale byla mi moc vděčná... celou noc, ráno a část dopoledne. Oklepu se když si uvědomím že se ztrácím ve vzpomínkách. Vyndám si ruku z vousů a otočím se opět očima k Ester. "Když sem se odpoledne vracel na hrad zastavili mě dva z mých podřízených. Ukázali mi papír na kterém byl můj portrét a obrovská odměna. Nemohl sem uvěřit svým očím. Martinez mi vysvětlil že ten kluk kterého sem v noci zabil byl syn Anglického šlechtice. Ten šlechtic přijel do Francie předat poslání od Anglické královny našemu Krály. Bylo mi jasně že je zle. Ani sem se nevracel domů a okamžitě vzal kramle. Lidé si mě pamatovali a pomohly mi dostat se z města. Potom se prodal svojí zbroj. Chytnul několik karavan na pobřeží a vyrazil. Jednou sem potkal i Anglickou patrolu. Poznali mě a všech pět zemřelo. Myslím si že tím sem si určitě taky nepomohl. No nakonec sem chytnul nejbližší loď a zmizel do Španělska s úmyslem uklidit se někam do krčem a potom sem se dostal po nějaké době, která se mi rozplynula v alkoholickém oparu, dostal na Tajo a začal tak znovu žít." Dopiji víno. "Je na čase vyrazit do přístavu. Najdeme nějaké stánkaře se sladkostmi a něco si koupíme za to co mi zbylo. " Pokud nechtěla slyšet můj příběh vyrazily sme rovnou do přístavu. V přístavu hledám potulné stánkaře kteří by nabízeli cukroví a sladkosti abych koupil to co vypadá nejméně zdravě a nejvíce sladce. |
| |
| San Juan – Oběd Nevzdávat se... Opravdu jsem se nad tím zamyslela. Možná bych to ještě ještě zkusit. „Je v tom... hodně procent.“ Zamumlám. O procentech jsem slyšela, ale... jinak nic víc. Vím, že to má co dělat s matikou a že sto procent znamená velký úspěch. Myslím. Narazili jsme na krčmu do které jsme vešli a hned se usadili. Stejně jako Michael jsem si objednala pečené maso. Štíhlou linii jsem si nehlídala, nikdy jsem nemusela. „Měla jsem štěstí.“ Řeknu mu s úsměvem. „Na to, aby na mě něco zkoušeli jsem byla ještě příliš mladá. A když jsem dospívala, už jsem byla součástí posádky, tak si na mě nic nedovolili. Byla to dobrá parta...“ Odmlčela jsem se. „Ale díky.“ Pokývnu hlavou. „Přesně tak!“ souhlasím nadšeně a chopím se vína. „Nic nám nechybí. Máme se dobře. Na náš osud.“ Souhlasím a přiťuknu si s ním, stejně jako on se napiji. Málem jsem se zakuckala, když řekl, že byl kapitán hradní stráže. On dělával takovou práci? Teď mě ještě víc zajímalo jak se dostal k pirátům. Ale přinesli nám jídlo, vonělo to tak dobře, že jsem na to na chvíli zapomněla. Michael mi navrhl, že by mě mohl pokud jde o šerm trochu přiučit. „To bych ráda. A já bych tě na oplátku mohla zase přiučit ohledně střílení.“ Nabídnu mu na oplátku. Pak se musíme do jídla. Maso bylo opravdu skvělé. Šťavnaté a snadno se krájelo, navíc bylo prosyceno chudí. Jídlo jsem si vážně užívala. Michael dojedl jako první, když jsem dojedla já měla jsem chuť povolit si pásek a spokojeně hladit po plném břiše. „Já taky. Sice jsem už nemohla, ale bylo to tak dobré, že by mi bylo líto nechat něco na talíři.“ Olíznu si rty a pak, vytáhnu šátek a otřu si ústa. Málem jsem si utřela ústa do čistého oblečení. „Souhlasím.“ Pokývnu hlavou. Tohle rozmazlování se mi líbilo. Tohle bych si nechala líbit. „Jistě. Ráda si poslechnu tvůj příběh. Jen jsem se nechtěla vyptávat.“ Pohodlně jsem se usadila a pak jsem poslouchala. Moc dlouho jsem klidně neseděla. Jeho vyprávění mě tak zaujalo, prostě uměl dobře vyprávět. Že jsem se k němu za chvíli zaujatě nakláněla přes stůl. „Zmetek...“ Pokývala jsem souhlasně hlavou, když se dostal do části, kdy se ho mladík snažil bodnout do zad. Svůj osud si plně zasloužil. Akorát to bylo to co ho vytrhlo z jeho života. „Taká smůla...“ zamumlám, když prozradí kdo ten mladej zmetek byl. Nakonec svůj příběh dovyprávěl, povzdychla jsem se a soucitně jsem ho pohladila po ruce. „Muselo to být pro tebe těžké.“ Pak jsem se, ale usmála. „Ale jsem moc ráda, že jsi teď se svým životem spokojený.“ Také dopiji víno. Přikývnu a zvedneme se. Vydali jsme se na lov nějakých sladkostí. Já si spokojeně broukala a krok jsem měla lehký. Vždy kdy jsem se na Michaela podívala jsem se musela usmát. Cítila jsem se s Michaelem dobře... no jaká žena by se tak necítila s mužem, který byl tak pozorný a šarmantní. Nakonec jsme stánek nemuseli nijak složitě hledat, jeden stánek jsme našli o pár ulic dál, když jsme směřovali zpět do přístavu. Jak jsem se rozhodovala co si dát, znovu jsem si začínala okusovat spodní ret. Nerozhodnost je hrozná věc. Nakonec jsem se rozhodla pro mandlové válečky svatého Expedita, ale hned jsem je nejedla počkala jsem až si něco vybere i Michael. Když jsme se vydali dál do přístavu za chvíli jsem měla už půlku válečku v sobě. Po sladkém jsem se jako každý mohla utlouct. Ale dovolit si to často není možné. „Říkal jsi, že jsi vzdělaný. Umíš číst, psát a počítat.“ Řekla jsem najednou a začala si olizovat prsty. „Jak dlouho trvá naučit se číst?“ zeptám se. Mohla bych Michaela ještě o něco požádat? Nebo by to bylo moc? Ale naučit se číst by se hodilo... ale zase bych neměla ho tolik otravovat. Jistě má jiné věci na práci... no ale zeptat se můžu. |
| |
| Přístav, odpoledne Když jsem se vracel s flétnou v ruce k lodi, bylo horko a já měl skvělou náladu. Starý indián byl moudrý a zkušený muž, a trochu jeho životního pokoje jakoby na mne počas učení přeskočilo. Byl jsem už pár kroků od el Tajo, když... když jsem spatřil ženu pozorující mou loď. Tedy ženu, spíš by se slušelo říci bohyni. Měl jsem dojem, že sám Bůh vyslyšel mé nejtajnější touhy ohledně stavby ženského těla, když ji stvořil. A co víc, její tvář odrážela vyrovnanou osobnost, plnou dobroty a ohně. Tahle žena věděla co chce, a dokázala by být jistě i oporou tomu, kdo by to potřeboval. Znovu mne její dokonalé tělo udeřilo svou krásou. Přemýšlel jsem jak ji oslovit, neboť jsem se do ní na první pohled zamiloval, a Diana se počala vytrácet z mé duše. Takto přemýšlejíc jsem k ní dorazil, a světe div se oslovila ona mne... Buenos tardes. Máte pravdu, je to krásná loď... jmenuje se "el TAJO" - Ostří. Jakmile přednesla svou prosbu o setkání s kapitánem, a práci na lodi... mé nitro počalo sálat jako žhavé uhlí. Ó, Dios mio! Musel jsem někomu prokázat milosrdenství, žes mne tak přál! Říkáte, že hledáte kapitána? Tak to myslím, že je čas se vám představit. Jsem Jacobo Gorrión, kapitán této lodi. Složil jsem jí poklonu a smekl klobouk. Někteří mi říkají Jac, a ženy na palubě mi vůbec nevadí, zvláště tak okouzlující, krásné a duchaplné jako jste vy. Počkal jsem na její reakci... |
| |
| San Juan- Ester Na Esteřinu připomínku že to muselo být těžké jenom mávnu rukou. "Celý lidský život je těžký. A nějak mě to příliš nepřitížilo. Spíše bych řekl že si žiju ještě o něco lépe. " Poté se již vydáme do víru města. Máme očividně dobrou náladu. Inu kdo by jí neměl poté co si užil velice nádherné ráno. Naštěstí pro mě stánek se sladkostmi nebyl daleko a tak sme si mohly rychle začít vybírat. Kritickým okem sem si prohlížel názvy jídel. Žloutkové cukroví svatého Leandra, svaté Terezy, svaté Uršuly, krém svatého Josefa, piškot svatého Blase, mandlové válečky svatého Expedita, nebo přímo nebeské žloutkové řezy a andělské nudle. Panebože.. je snad nějakej svatej kterého do toho nenamlely? Safra lotr, lidi vzpamatujte se! Svatí patří do nebe a ne namlít do cukroví! Ester si vybrala sladkost a já se ještě chvíli rozmyslel. "Hm... co bych si dal. Hm... Víte co. Dejte mi tady ten povidlovej koláč z medového těsta. " Zaplatím a s úsměvem se rozloučím. "Díky a na viděnou. " Pustím se do koláče a pomalu ho uždibuji. Když se Ester opět na něco zeptá tak odpovím. Něco nesrozumitelného. Poté se donutím polknout koláč. "No s tím počítáním je to horší. Umím si spočítat všechno co se týče peněz. Ale na nějaké vyšší počty mě moc neužije. Jestli narážíš na pořekadlo mého mistra. Tak s procenty počítat neumím. Mistr to také papouškoval od někoho jiného. Ale vysvětloval mi že procento je vlastně jako... Hm jako část koláče. 50% je vlastně polovina mého koláče. Ale to je tak všechno co vím. " Opět ukousnu kus koláče a polknu. "S tím čtením je to složitější. Je to od člověka k člověku. Někdo se to naučí v mládí během roku a někdo se to na starý kolena učí ještě dlouhé roky. Na to abych tě ale učil čtení bychom museli mít pár věcí. Nejlépe několik brků, inkoust a papír. Nebo nějaký uhel a dřevěnou desku. Nebo prostě něco na co bych mohl psát. Spoustu věcí by jsi se musela učit sama. Protože nevím jak budeme na palubě vytížení. Navíc by se hodila nějaká knížka. Já ale žádnou ve vlastnictví nemám. Ale pokud chceš sem si jistý že na palubě uhel seženeme a nějakou desku dřeva kterou potom opláchneme tak tu taky. Ale nemůžu ti slíbit že tě to naučím. Je to poměrně složité umění tohle čtení. Ale pokud budeš mít čas a náladu můžeš se za mnou stavit a když budeme mít nějaké věci můžu tě zkusit naučit základy. Jakmile už budeš umět základy stačí číst co nejvíce a nejčastěji a za chvíli budeš umět číst jako učenec. " Zvednu zrak k obloze. " Připozdívá se... zvláštní jak čas letí když se člověk baví. Není-liž pravda? Raději bychom se ale měli nalodit. Bylo by vážně více než trapné kdyby nám El Tajo odjelo. " Řeknu s úsměvem zatímco pokračuji směrem k lodi, abych se nalodil. |
| |
| San Juan – Michael Michael se mi pokusí trochu osvětlit procenta. Zvědavě se podívám na jeho koláč. Myslím, že jsem to pochopila. Takže sto procent bude celý koláč! Chápavě pokývám hlavou. „Aha...“ pronesu chytře. No co? Můžu být ráda za to že umím aspoň počítat... trochu. Povzdychnu si... to „trochu“ mi tam vždycky tak nějak proklouzne. Asi pro jistotu, aby po mě nikdo nikdy nechtěl nějaké velké počty a já bych se jenom ztrapnila. Pak mi vysvětli jak je to se čtením. Okusuji válečky, ústa mám plné chuti a ruce a rty celé ulepené. K tomu bohužel pojídání sladkostí nenávratně patří. Než domluví dojedla jsem a snažila se šátkem trochu otřít, ale nebylo to moc k čemu. Budu potřebovat vodu. „Počítat umím... trochu.“ Zase! „Ale zbytek neumím ani trochu. Přečtu třeba „Hledá se“ ale to jenom proto, že mi to kdysi někdo přečetl a já si zapamatovala jak to vypadá.“ Řeknu mu. Nestydím se... proč bych měla? Negramotnost byla zcela obvyklá věc. „Když to půjde, ráda bych se přiučila. Čtení se v dnešní době hodí víc než kdysi. A myslím, že jsem ještě docela mladá na to, abych se to zvládla naučit.“ Usměji se a po několikáté si olíznu rty. Nemám ráda ulepenost i když váleček byl opravdu moc dobrý. Michael pohlédl na nebe. Napodobila jsem ho a prohlédla si oblohu. „To tedy ano. Dnešek byl opravdu skvělý! A to jen díky tobě, že jsem ho netrávila sama.“ Podívám se na něj koutkem oka. Pak se pousměji. „No ano. Myslím, že kdyby Tajo odjela bez nás... asi bych smutně seděla na skále. Vila na měsíc a doufala, že se brzy vrátí.“ Promnu si zátylek. Syknu protože jsem si ho tím taky ulepila. Nadhodím si mušketu na rameni, ale nedotýkám se ji. To by tak scházelo si ji hned zasvinit! „Ale přinejmenším bychom tu skončili spolu a snad by až tak smutno nebylo.“ Usměji se a mrknu na něj. |
| |
| San Juan - Přístav ,,Hledala jsem.... a jak vidno taky našla." pousměji se, ještě jednou po něm sklouznu očima. Lichotky od mužských? Pro někoho lacinost, pro druhého až moc podezřelý přepych, než aby ho považoval za pravdu - já o tomhle nepřemýšlela - a místo toho si to užívala, ostatně jako všechno příjemné. ,,Dobré jméno. A není si těžké představit, proč dostala zrovna tohle." pokývnu hlavou. Pohled na tuhle krásku, jak přídí ne rozráží, ale doslova rozkrajuje vlny a moře... Vidět to otec, tak by nevěřil, že nesní. ,,Krásné, duchaplné, okouzlující? My se už někdy setkali?" Povytáhnu obočí vzhůru, oči zajiskří zřetelným pobavením, na rtech se usadí jemný úsměv, snad s lehčím přídechem polichocení a jemnějším nesouhlasem s vlastní narážkou na mou maličkost. Nikdy jsem se nepovažovala za nic víc, než za to, co jsem - za čistokrevnou jižanku. ,,Přemýšlím, zda je vstup na vaši palubu příliš laciný nebo naopak... seňore Jacobo. Ale vzhledem k tomu, že to, co jste vyjmenoval jsou vlastnosti snad každé ženy, usuzovala bych na to prvé. I když je vám jistě vlastní určitý vkus. Jinak by se vám paluba sukněmi jen hemžila." zadívám se nahoru k přídi, pak zas zpátky na kapitána. ,,Takže... Půjdu s celou kůží na trh. Jsem odsud, vychovala pět svých bratrů, kteří už jsou dost dospělí na to, aby se obešli bez sukně, za kterou je třeba se schovat. Spíš nějaké prohání. Donedávna jsem pracovala v jedné místní hospodě a občas vypomáhala na jednom z rančů. Takže si troufám říct, že koně a další dobytek zvládám skoro stejně dobře, jako mužskou náturu." nakloním hlavu na stranu, úsměv se rozšíří, vnese se do něj ještě víc odlehčení a pobavení, stejně jako do očí vloudí krom jisker i plameny ohně. ,,Ne že bych měla pochyby o tom, zda svedete udržet morálku u vlastních lidí... ale občas se pomocná ruka hodí všude." snad lehčí mrknutí. ,,Dál..." sehnu se, chytím lem sukně a bez nějakýho červenání ho vykasám se spodnicí skoro až nad koleno, kde je šikovně schovaný pásek a u něj v pouzdře upevněná krátká a spíš kapesní pistole. Sice malá, ale co se týče palných zbraní, tak narozdíl od jiných odvětví, kde "na velikosti záleží", to tady tak docela neplatí. Pořád je to hlaveň co míří mezi oči a nebo i o dost níž. ,,Tak trochu s tím umím zacházet." téměř nevinný, bezelstný úsměv, látka současně se slovy opět skryje to, co jsem sama odhalila. ,,I když popravdě mám raděj improvizaci v kuchyni... nejen co se vaření týká. Zvlášť pak tu poněkud ostřejší." Já jsem vychovala pět bratrů. A dva z nich mě za to "vychovali" ne v základech stolování, ale zacházení se součástí každého - s noži. ,,To je zatím vše, co vám můžu nabídnout. Otázkou je, jestli vám to stačí." krátce se odmlčím. "Mimochodem... Verónica Luisa Carena. To pro případ, abyste věděl koho proklínat v případě, že se vám po nějaké té specialitě neudělá zrovna nejlíp." opět podobný úsměv jako při slovech o zacházení se zbraní. Nejhorší je, že by mu člověk snadno uvěřil - a ještě možná rád. Ale mohlo by být ještě hůř - jenže já nejsem ta, která by podobného využívala ve svůj prospěch. Jak jsem už říkala - upřímnost i za cenu, že spíš skončíte někde v díře a čelem k výsměchu, že s poctivostí nejdál dojdeš. Jenže v životě nejde o to, jak daleko, ale jakým způsobem a jakou cestu si vybereš. Já si vybrala tu po moři a jsem ochotná riskovat hodně - i krátkodobější udržení jídla v žaludku. Člověk se má pořád co "učit". |
| |
 | Přístav Procházím přístavem a hledám loď. Mám poměrně jasnou představu co bych chtěl, ideální by byla plně vyzbrojená fregata s dobrým kapitánem a odvážnou posádkou, která by pustošila pobřeží i lodě a pravidelně odvážela do své skrýše hory zlata, rumu a krásných ženských. Ze snění se vytrhnu, když procházím okolo jedné z těch krásných honosných lodí. Je to karavela, patřící bohatému obchodníkovi. Já osobně bych trochu zeštíhlil trup kvůli rychlosti a přidal bych pár děl. A taky bych vyměnil to dřevěné zábradlí na můstku, to co tam je teď vypadá příšerně.... Ale co se dá dělat, karavela je obchodní a já ji nevlastním. Protože peníze mi ubývají, snažím se najít práci. Doufám, že bych se mohl někde upíchnout, alespoň jako tesař na nějaké lodi. Stáhnu si vlasy do pevnějšího culíku, aby mi nepadaly do tváře a ometu smetí ze kabátu. Vím co udělá první dojem a je potřeba, aby byl co nejlepší. Pomalu začínám přemýšlet nad tím, že bych osudu malinko pomohl, stačilo by si vybrat nějakou pěknou loď, zjistit, kdo je lodní tesař, pozvat ho na skleničku, povídat bysme si měli o čem, a pak by nás mohl někdo přepadnout, jeho by zabili a já bych se vrátil na loď s dotazem, jestli by pro mě neměli práci... Jistě, chtělo by to trochu plánování a taky někoho, kdo by mi pomohl, ale to by nebyl takový problém. Za pár stříbrňáků mi posádku obhlídne kdejaký povaleč z přístavu a koneckonců, zabít bych ho mohl sám. Jde jen o to, najít tu správnou loď. Jak se tak potloukám přístavem, všimnu si šalupy, na níž se vyměňuje takeláž. Čistě ze zvědavosti zajdu blíž. Ostří... Hm, pěkný název pro válečnou loď. Napadne mě. Šalupu si prohlížím a snažím se poznat, jestli je jen obchodní a nebo jestli nese nějakou výzbroj. Jak si tak prohlížím loď, upoutají moji pozornost zdánlivě drobné detaily. Na zádi je naprasklé zábradlí, soška na přídi vypadá, že dostala pár zásahů. Zpozorním skoro jako pes. Chvilku se motám okolo lodi. Není těžké najít toho, kdo na palubě zrovna velí. Myslím, že to není kapitán, ale to nevadí. Počkám si, až dojde k zábradlí, abych na něj mohl zavolat, ne moc nahlas. Zdravím vás, dobrý muži. Ztratil byste se mnou pár slov? Jakmile vidím, že jsem upoutal jeho pozornost, lehce se mu ukloním a lehce vyjdu po můstku až na palubu. Dobrý den, dovolte mi, abych se představil, Jmenuji se Felipe, Felipe Stileo. Jsem lodní tesař, i když na mé poslední lodi jsem sloužil na postu prvního důstojníka, zastával jsem obě tyto funkce. Žel bohu, naše loď byla přepadena piráty a... Ehm, víte, hledám práci. Smutně rozhodím rukama a dám se rychle do vyprávění. Naše obchodní loď, Cuervo, neměla proti nim valné zbraně. –Vezli jsme zrovna zásobu ovčí vlny do Santa Dominga – No, každopádně došlo k boji a naše loď byla obsazena. Přirozeně jsme bojovali do posledního dechu, ale přesila byla příliš veliká. Až když jsem viděl, že boj je marný, skočil jsem přes palubu, abych si zachránil holý život. Měl jsem štěstí, asi o dvanáct hodin později mě našla a vytáhla loď plující ze Santa Dominga do San Juan. ... Dám se do vyprávění s vědomím, že velká spousta nepodstatných detailů, jako je jméno lodi a náklad zahltí informcemi muže, se kterým mluvím, a ten se mě pak už nebude dál vyptávat. To víte, snažil jsem se najít práci v docích, samozřejmě, je tam možnost výdělku při nakládání a vykládání obchodních lodí, ale já hledám něco stálejšího a stabilnějšího, abych tak řekl. Zamrkám na muže přede mnou. Dovolte mi krátkou vsuvku. Totiž, když jsem šel okolo vaší nádherné lodi, všiml jsem si, že támhle je naprasklé zábradlí a ta soška na přídi je také poněkud ošuntělá, jestli si můžu dovolit to říct. Z těchto drobností jsem vyvodil, že asi na palubě nemáte příliš schopného tesaře, nemám pravdu? Dovolte, abych vám nabídl své služby, udržoval bych vaši loď v naprosté dokonalosti. Také se vyznám v cenách v přístavu -to víte, byl jsem na obchodní lodi- a mohl bych vám doporučit obchodníky, kteří dávají nejlepší ceny. Nabídnu mu své služby a jen se modlím, aby lodní tesař (je-li tu vůbec nějaký) nebyl jeho kamarád. Celou dobu se tvářím velmi profesionálně, ostatně vím, o čem mluvím. Čekám na reakci muže před sebou. Doufám, že moje slova zabrala. Při troše štěstí by mohl být tak zahlcený novými informacemi, že by mi mohl kývnout. Snad se teď nestane nějaká katastrofa. Když se tak dívám na námořníka před sebou, napadne mě, jestli tohle není lodní tesař. Rychle tu myšlenku zaženu. Nesmím myslet na nejhorší, dokud nemám odpověď Na palubě stojí muž, něco málo pod 40 let. Slámově žluté vlasy jsou staženy do pevného culíku. Oblečen je ve světlých kalhotách, na sobě má košili, vestu a přes ramena má tmavě modrý kabát. Oholený, vypadá čistě. U pasu šavle, připevněná k opasku tak, aby se moc nehoupala. Kožené boty dokreslují solidní vzhled. Postava je spíše menší, podsaditější. |
| |
| Přístav, odpoledne Půvabná seňorita se po mém představení rozhovořila na několik témat. Pochválila mou loď, a to je vždy dobrý začátek... pak zpochybnila můj úsudek ohledně její osoby. Tak, že buď si myslí, že nemám odhad na lidi... anebo si prostě jen málo cení toho co z jejího nitra vyzařuje. Těžko bych byl seňorito kapitánem, kdybych nedokázal odhadnout člověka na první pohled. Co jsem řekl, bylo určeno výhradně vám, ne každé druhé. Pak popsala své dovednosti, a nakonec se i představila. Ohledně výchovy mužstva tu mám bocmana, a věřte že ten si umí zjednat respekt. Pokud jde o vaší minulost v šenku, ta by se mi velmi hodila. Často totiž jím, či piji ve své kajutě a nebo na velitelské palubě, a chudák kuchař André má i tak práce dost. Bylo by skvělé, pokud by jste donášku jídla, vína a čaje obstarala vy, s tím že by jste případně Andrému vypomohla i s přípravou jídla. Mírně jsem se usmál. A někdy mi i můžete dělat společnost, jistě si budeme mít o čem povídat, či o čem mlčet. V boji nechám na vás Verónico, kam se zařadíte... navrhoval bych pomáhat Gabrielovi na naší palubě se zraněnými, ale jak už jsem řekl nechám to na vás. Pokud přijímáte mou nabídku, následujte mne na palubu. Přešel jsem na palubu, a Verónica snad se mnou. Na palubě právě mluvil výřečně s Miguelem jakýsi světlovlasý námořník. Chvíli jsem jen poslouchal... důstojník, znalec cen, tesař, podle všeho schopný kreativní muž... Jsem seňore Felipe kapitán této lodi Jac Gorrión, a vy jste přijat na post 2.důstojníka. Migueli, ukaž Felipemu kajutu důstojníků, a také kuchyň a sklady, aby se seznámil se zásobami a najedl se. Udělal jsem pár dalších kroků, a otočil se na seňoru Verónicu. Tam na přídi je ženská kajuta, vaše útočiště. A až se ubytujete, můžete se chopit svých povinností, a přinést mi na můstek konvici černého čaje, a při něm pak můžeme probrat cokoliv dalšího. A nyní mne omluvte, mám práci. Vypadala samostatně, a tak jsem nechal na ní jak se na lodi zabydlí. Odešel jsem do své kajuty, uložil svou novou flétnu... a pak jsem si sedl do křesla na můstku zapálil si doutník a sledoval ruch na lodi a v přístavu... |
| |
| Přístav - El Tajo Vida, nejsem očividně sama, kdo se něčeho upřímnějšího nebojí. Ale jak daleko to až svede zajít...? Každý máme hranice - i když se občas zdá, že dál už to nejde. Pousměju se současně s ním při zjištění, že krom toho, že se mi podlaha pod nohama bude trochu nezvykle houpat, budu dělat vlastně to samý, co doteď. Vím, že dělat práci, co vás nejenom živí, ale i naplňuje a baví není něco, co se dá koupit za jeden real a ještě se to nabízí na každým rohu. O tom, že si někdo, kdo má posádku na starost po výchovný stránce svede sjednat respekt a jak asi dotyčný bude vypadat nemám pochyby. Jenže sem tam spíš zafunguje křídlo kvočny než výhružky kohouta. Ale co, jestli to zvládali doteď, tak snad budou i dál - jistejch "mateřskejch" instinktů se ale zbavíte těžko. ,,Můžete se spolehnout." zlehka kývnu, i co se ošetřování týká. Koneckonců - radši nože používám pořád na vaření a porcování toho, co se dá jíst. Nerada dělám cokoliv zbytečně, nebo napůl. Bez dalších poznámek se rozejdu za kapitánem na palubu. Není tu zrovna prázdno a snad to i vypadá, že se bude vyplouvat. ,,Buenas tardes!" Pozdrav nepatří nikomu určitýmu a vlastně všem dohromady. Krátce si prohlédnu muže, který hned dostal titul druhého důstojníka na lodi. Naštěstí k němu nepřišel jako slepec k houslím, podle toho, co říkal. A tesař? Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, spokojeně se usměju. Jo, tady by se tátovi vážně líbilo a možná by taky konečně našel to svoje osmý nebe. Sice se snad všude mluví o sedmi, ale on vždycky říkal, proč se omezovat a nenechat se unést ještě víc. Tuhle životní filosofii jsem určitě podědila po něm - nebo mi to pak často připomínali doma. "Nebudete muset čekat dlouho, kapitáne." upřímný a vřelý úsměv stejně jako chuť k práci jsem nikdy nemusela předstírat. V půli kroku se ještě zarazím. "A díky." dodám ještě, krátce sklouznu očima přes posádku, ale v příštím okamžiku se vydám svižnějším krokem tam, kde složím všechny věci. Na přehnaný přepych si nepotrpím, stačí mi toho málo - něco k jídlu, pití a místo, kde se můžu vyspat. Když se k tomu přičte něco, co mi zaměstná ruce mám dojem, že jsem ve svým vlastním osmým nebi. Převázala jsem si šátek, aby vlasy úplně schoval a ty se nikde nepletly, pak z vaku vytáhla kus bývalýho ubrusu, co sloužil jako zástěra přes sukni. Příprava čaje sice není vysloveně špinavá práce, ale kuchyně podobným hrozí na každým kroku - minimálně tím vším, co v ní je. Od koření přes potraviny. Možná chvilku trvá, než si najdu cestu, ale pak mi nedělá absolutně žádnou potíž se tu chovat jako doma. Už od prvního pohledu je jasno, že s Andrém nebudem mít rozhodně problém a sehranost taky chybět nebude. Tak trochu jsem využila volnější chvíle, co měl, abych se přecejenom lepší orientovala a pak to šlo jak po másle - za pár okamžiků byl připravený kouřící čaj i s konvicí a hrnky včetně tácu. S tím vším - a že jsem toho už nesla mnohonásobně víc - se vydám přes palubu k můstku. Žádné zaváhání, škobrtnutí - sotva je slyšet jemnější zacinkání nádobí a to se vám to spíš zdá. Jako by byl tác na ruce přilepený - ale ta letitá praxe by měla být vidět. Jenom to málokdo docení, ale to trvá jenom do doby, než mu ten tác dáte na ruku. Hodně rychle si pak vydobudete respekt - a s daleko menší námahou než ti, co obléhali pevnosti. |
| |
| Přístav - El Tajo Společně s Ester dojdeme až na palubu a tam jí chytnu za ruku a skloním se k polibku na její ruku. Polibek však jenom naznačím, přesně tak jak říká etiketa. "Snad si někdy náš výlet ještě zopakujeme Ester. Nyní mě prosím omluv. Rád bych si užíval tvé společnosti o chvíli déle ale povinnost volá. " Ještě na ní jednou mrknu a poté se vydám za kapitánem. Když k němu přijdu tak pozdravím pohybem hlavy. "Kapitáne. Doufám že jste zatím spokojen s muži které sem přivedl. Zdálo se mi že mají na to sloužit pod vaším vedením." Poté prohlédnu pohledem palubu. Všimnu si že tu přibyli i lidé které sem nenajímal já. " Zdá se že se nám paluba poměrně přeplnila. Možná by jste mohl uvažovat o koupi větší lodi. A nebo to nemusíme řešit. Jsem si jistý že až příjde první bitva, tak několik mužů jistě ztratíme. Pár jich možná zmizí v příštím přístavu. Ale to uvidí čas. " Poté na chvíli mlčím a na tváři se mi usadí stín starostí. "Kapitáne... Nevím kde začít. Ale potřebuji vám něco říct. " Další pauza kdy si rozmýšlím jak vlastně začít. "Nechci aby jste si o mě myslel že sem příliš starostlivý, nebo že věřím na babské povídačky. Ale víte... Říkal sem si že když sme našly tu mapu s pokladem co má být na tom ostrově. No toulal sem se po městě a zaslechl sem něco málo informací. Ve městě byl jeden člověk který mluvil o ostrově Culebra. No mluvil o tom že jeho bratr se plavil na palubě lodi a že pluli kolem toho ostrova. Nebo možná na něj to mi uniklo. Důležité je ale že loď se nikdy nevrátila a po všech členech posádky se slehla zem. Podle jeho vyprávění je na ostrově velký poklad. Avšak něco ho prý hlídá. Nějaká obluda která ničí lodě a pojídá námořníky. Nejsem si jistý jestli je pravda něco z toho o pokladu nebo o obludě. Ale jestli v té oblasti mizí lodě, tak mám dojem že bychom měli být setsakramenstky vopatrní jestli poplujeme kolem. Pochybuji že tam je nějaká obluda. Spíše si myslím že se tam pohybuje nějaká válečná loď, stíháč korzárů nebo nějaký jiní piráti. Jestli tudy poplujeme může se nám stát že taky padneme za oběť té "obludě." Měli bychom připravit muže a připravit se na boj pokud tudy poplujeme. No a pokud máte zájem možná by stálo za to trošku ten ostrov prozkoumat kvůli tomu pokladu. Je to sice nejspíše jenom fáma. Ale nikdy nevíte z čeho můžou koukat peníze." Poté se opět odmlčím a dodám. "Kapitán jste ale vy. Rozhodnutí je na vás. Stejně jako to jak s touto informací naložíte. Mojí prací je připravit muže splnit váš rozkaz." |
| |
| Přístav, paluba, 22/V, odpoledne Veronica po chvíli přinesla v konvici černý Assámský čaj, a spolu s ním i pár kalíšků... jak prozíravé. Napadlo mne, že nést tác zde v přístavu vyžaduje určitě obratnost, ale na této malé lodi to bude na moři ještě náročnější. Výměna takeláže byla v plném proudu. Ukázal jsem na bednu vedle křesla, kterou jsem zde používal jako stolek, a v níž byly uschovány krycí vlajky. Dáte si také, Verónico? Pokud souhlasila, nechal jsem přinést židli. Pokud mluvila, poslouchal jsem... pokud mlčela, mlčel jsem. Působila jako rovný a upřímný člověk, a s takovým není problém i mlčet. Za okamžik přišel Michael, a přednesl znepokojující legendu o ostrově Culebra. Ať už byla pravdivá v jakékoliv podobě, kterou Michael naznačil, nebylo by dobré přistát u toho podivného ostrova v noci. Příšera, válečná loď či piráti... no ani jedno neznělo nijak příjemně. O pokladu i těch podivnostech něco tuším, Michaeli. Ale jestli je to tak, vyplujeme až v deset hodin večer, těsně předtím než bude uzavřen přístav. Tak dorazíme k ostrovu zítra při rozednění. Oznamte to mužům, Michaeli. Nalil jsem si další kalíšek, a uvažoval co nás asi u toho ostrova čeká, a jestli ten kdo poslal láhev s mapou po moři opravdu tuší něco o nějakém pokladu, či jestli ta mapa nebyla jen výplodem jeho chorého mozku... A co vy si o tom myslíte, Verónico? |
| |
| Přístav – El Tajo Cítím se trochu rozpačitě, když mě vezme za ruku, protože jsem ji stále měla ještě ulepenou od sladkého. Přesto se na něj usměji. „Já v to doufám. Bylo to bueno.“ Dívala jsem se jak odchází, pak jsem se šla konečně zbavit té ulepenosti na rukou, ústech a taky zátylku. „Hej chlapy! Podívejte co mám!“ pospíchala jsem se ostatním pochlubit s mou novou zbraní. Takže samozřejmě ti co se ve zbraních trochu vyznali byli unesení, ale já se chovala majetnicky a nikomu jsem ji nepůjčila. Ještě by mi ji ohmataly! „Nenene! Dokud z ní aspoň jednou nevystřelím nikdo na ní nemůže sáhnout.“ Pokývnu hlavou. „Zatím zákaz na ní sahat. Možná pak, když hezky poprosíte tak vám ji půjčím.“ Zamrkám na ně a až teprve teď si uvědomím, že je na lodí nějak moc lidí. Nebo spíš cizích. Není to tak, že bych dobře znala všechny, ale přinejmenším jsem je znala od pohledu. „Tyjo... kde všichni budou spát?“ zeptám se zamyšleně. Padlo několik poznámek, uculila jsem se. „Na to zapomeňte! Já se s nikým o své místo dělit nebudu!“ hned je připravím o iluze a prohlížím si nové tváře. |
| |
| Přístav - El tajo Souhlasně kývnu. Poté kývnu ještě k oběma na znamení že odcházím. "Kapitáne, Slečno. " Poté se otočím a dojdu na schody lodi a potom zařvu. Snažím se do svého hlasu dát velitelský výcvik se kterým sem řval na moje jednotky když sem byl ještě velitelem hradní stráže. " HEJ! Tak poslouchejte bando! Z rozkazu kapitána se odjezd odkládá ze čtvrté odpolední na večer! Vyplouváme v deset! Těsně předtím než zavřou přístav! Budete mít aspoň pořádnej zážitek nováčci! Radím vám všem aby jste se pořádně připravily a odpočinuly si! Moře za tmy může bejt zrádný a několik z vás bude muset zůstat vzhůru aby pomohlo s chodem lodi. A jestli příjde bouře neodpočinete si vůbec! Takže vám dobře radím ještě teď před odjezdem si dojít pořádně užít a odpočinout si! Jakmile vyplujeme nebude na odpočinek čas! Rána se dostaneme do nebezpečných vod. Takže při svítání chci aby jste byli jako rybičky! Pošlete tu zprávu dál do podpalubí ať to všichni vědí! A jestli tu někdo večer nebude tak jedeme bez něj! A teď zpátky do práce bando! " Jakmile sem předal informaci dál tak jsem zamířil do mé kajuty. A začnu prozkoumávat jak to tam vlastně vypadá, jelikož z noci mám jenom útržky a ráno sem odešel příliš na rychlo. Hledám kam mi schovali víno, které si pamatuji že kapitán přikázal přinést do mé kajuty. Uklidím si svůj tabák na nejsušší místo které sem našel. Poté si ale vzpomenu na Ester a pokusím se najít něco čím by se dalo psát a něco na co by se dalo psát. Pokud nic nenajdu tak jenom pokrčím rameny, lehnu si a zkusím si dát krátkého šlofíka. Pokud bych ale něco našel pustím se do psaní základní abecedy. Píšu velká písmena aby byla dobře vidět a byla dobře čitelná. Poté k nim připíšu číslice. Svůj výtvor poté schovám také na nějaké přístupné písmo kdyby někdy přišla Ester nebo až bude čas abych jí to ukázal. |
| |
| Přístav – El Tajo Zpozorněla jsem, když slyším jak začal Michael rozkřikovat rozkazy. Hned jsem ho uviděla a stejně jako ostatní jsme poslouchali co říká. Takže až večer? Spousta času. Asi si vezmu jeho slova k srdci a půjdu si dát dvacet, abych byla odpočinutá a připravená na všechno. Ale první.... Pohladila jsem svou novou přítelkyni. První ji musím nabít. Nakonec ji nemám jen na okrasu. Jak strašně ráda bych ji vyzkoušela, ale... nemohla jsem. Střelba by jenom vyvolala zmatek a nebo by přitáhla nevítanou pozornost. Odešla jsem ji tedy nabít, pořádně jsem ji zkontrolovala, prošťouchla všechny otvory a až pak jsem ji nabila. „Připravená k akci.“ Řeknu si spokojeně. Pak jsem se ještě rozhodla jít na palubu abych s něčím pomohla, ale v pravdě toho moc nebylo. Odešla jsem ke svému lůžku, tam jsem opřela mušketu... ráda bych si ji vzala sebou do postele, ale i když jsem z ní nadšená nejsem blázen. Ještě bych sebe nebo někoho jiného mohla ve spánku zastřelit. Vyhrabala jsem se do takeláže a trochu se rozhoupala, ale spánek nějak nechtěl přijít. Přemýšlela jsem o dnešním dni a jak se mi vážně líbili chvíle ztrávené s Michaelem. Jeho pozornost mi byla příjemná a jeho šarmantnost mi lichotila. Zajímalo by mě co si o mě myslí. Líbím se mu? Nejspíš ano... jistě by mi nekupoval tak drahou věc... zajímalo by mě... jestli tohle někam povede. Pokrčím sama pro sebe rameny a znovu se pokusím usnout, ale jen se převaluji. „Do pekel...“ zamumlám si a tak seskočím na zem. Prostě bylo příliš brzy a já byla zvyklá chodit spát později. Teď prostě neusnu. Znovu jsem vzala mušketu a ne, že bych se bála, že by mi ji někdo ukradl. Prostě jsem jen chtěla. Vyšla jsem znovu na palubu a sedla si na sud a jen z nudy si začala kontrolovat zbraně. Chvíli jsem i zamyšleně sledovala svůj meč. |
| |
| Přístav - El Tajo Zatím mi bylo řečeno, co mě čeká, ale nic dalšího se nekonalo. Nedá mi to a musím se pousmát, když k sobě můj pohled přivábí slova černovlasé dívky určená převažujícímu mužskému zastoupení na lodi. Snad jen když se konečně objevil ten muž, co mě přijmul jsem zvedl hlavu a upřeně ho sledoval. Takže odrazíme až... o šest hodin později, než bylo v plánu? Znamenalo to hlavně jediné a rozhodně to nebylo příliš pozitivní. Všiml jsem si dalších několika lidí, co přibyli na palubu. Po chvíli sledování se dalo odtušit, kdo je kapitánem, ale to nijak neřešilo nastalou situaci. Odpočinek? Nebo dokonce spánek? Zrovna dnes jsem se naspal víc jak dost a unavený není být z čeho. Neudržel jsem se a tiše zaklel spolu se zadoufáním, že dál už se mi přestane lepit smůla na paty. Dědeček by možná řekl, že je tahle loď prokletá. Byl pověrčivý až běda a k podobným úvahám mu stačilo málo. Já to zatím považoval jen za náhodu a špatnou souhru okolností. S tichým povzdychnutím sjem se posadil někam, kde by o mě každý druhý nezakopl, přehodil si vak ze zad do klína a chvíli v něm pátral, když rzce konečně nalezly, co hledaly - knížku, nebo by se dalo říct zápisník - s čistými listy. Následovaly psací potřeby včetně uhlu a kusu odtrženého chleba, ze kterého jsem vzal jen tolik, kolik bylo potřeba - kresba s ním šla smazat téměř jako kouzlem. Pohodlněji jsem se opřel, chvíli se díval do ráhnoví a na lana, stažené plachty, koš, kde strávím taky určitě nemálo času... Jsou jen dvě věci, kterých jsem se opravdu bál. Výšky a voda. No vidíte - plavat umím taky. Nakonec jsem brk odložil a vzal do ruky uhel, očima putoval po palubě, hledaje nějakou inspiraci. Nebo snad... Pohled padne na tu černovlásku. Očividně nemá co na práci a vypadalo to, že se snad i nudí. Nevím, jestli jí poskytnu zrovna kýžené rozptýlení, ale... Ruka sama začne klouzat po papíře, uhel občas trochu zadře. Pustím se do skicování, oči střídavě sledují dívku, co sedí na sudu nedaleko ode mě a pak se opět sklápí k sešitu. Ten nakonec přivřu a zvednu se, dojdu až k ní. "Buenas tardes, seňora. Rojo Alumbrado. Pouhý plavčík, ale... myslíte, že bych si vás mohl vymalovat? Jestli vás ovšem od něčeho nezdržuji, to se pak omlouvám." pousměji se, v náznaku úklony skloním krátce hlavu a opět se na ni zadívám. |
| |
| Přístav – El Tajo Vzhlédnu, když se přede mnou někdo zastaví a udiveně se zahledím na muže s dlouhými, rudými vlasy. U muže jsem tedy takové vlasy ještě neviděla. Narovnám se a nechám zbraně zbraněmi. „Buenas tardes, seňor.“ Oplatím mu pozdrav. Je tu nový, to vím jistě. Někoho jako on bych si hned všimla. Zvědavě si ho prohlížím a nějak mi nedochází o co mě žádá. Jak vymalovat? „Joooo...“ Protáhnu, když pochopím. „Ty myslíš, jako mě namalovat?“ zeptám se a hned nato pokývnu hlavou. „Ale klidně... když chceš.“ Souhlasím. Nakonec proč by mi to vadilo? Já nic dělat nemusím. „Já jsem Ester Nena Torres. Říkej mi Ester jako všichni. Ostrostřelec.“ Řeknu hrdě a pohladím svou mušketu. Znovu se zaměřím na Roja. „A cože mě chceš malovat? Bych řekla, že tu jsou zajímavější věci.“ Řeknu. Umět já malovat, tak bych se spíš snažila zachytit každodenní život na lodi. „No nic... ale pak to chci vidět, jo?“ usměji se na něj. |
| |
| Přístav – El Tajo Pokývnu uznale hlavou. "Tak to všechna čest, máš být jistě na co hrdá. Popravdě se plavím už od čtrnácti, ale ženu co by stála na byť jenom podobném postu jsem ještě nepotkal. Jistě, i tak jich není moc, ale i z toho "mála"." Po její další otázce se pousměji. "Vybírám si to, co mě nějakým způsobem v danou chvíli a náladu zaujme. A když je čas, proč bych toho nevyužil. A jistěže ti to ukážu, jen.... nejsem učenec. jen je to záliba a dobrá věc na ukrácení dlouhé chvíle." pokrčím zlehka rameny. "Klidně dál dělej co chceš, nemusíš jenom tak strnule sedět. Spíš naopak a bude to i lepší." kývnu jí, pak se otočím a dojdu zpátky na místo, kde jsem nechal věci a zas se posadím. Párkrát se zadívám na ni, pak na zápisník v ruce - to zopakuji ještě párkrát. Uhel nad papírem ještě okamžik zaváhá, ale vzápětí se po něm zas rozběhne... Nevím, jak dlouho to trvalo, ale neskončil jsem, dokud jsem nebyl alespoň trochu spokojený. Sfouknu zbytky černého prášku, pro větší kontrast jsem použil na světla bílou křídu. Vzhlédnu. "Ester...? Myslím, že jsem hotový." pomalu se postavím, když přijde, natáhnu k ní paži se zápisníkem, prstem založeným na stránce s jejím portrétem.
|
| |
 | Seděl jsem v krčmě ve městě, jako každý den. Jenže tenhle den byl jiný. Tentokrát vedle mě seděl první důstojník pirátské lodi. Po několika pivech jsme se domluvili, že mě vezme na palubu jejich lodi, a poté jsem s nim vyrazil k přístavu. Loď vypadala na první pohled naprosto ideálně. Potkal jsem několik námořníků (a námořnic), kteří se domlouvali o odjezdu. Nedával jsem se s nimi do řeči, zaslechl jsem akorát, že vyrážíme až večer. Tak to mám ještě dost času prohlédnout si loď., řekl jsem si. Schoval jsem si do podpalubí batoh s věcmi a poohlédl jsem se tam. Loď je dobře vybavená. Po asi dvaceti minutách jsem si vytáhl svačinu a uchýlil se do kouta. Jací asi můžou být ti ostatní, a jaký je vlastně cíl naší plavby? V tu chvíli jsem zjistil, že kvůli svému nadšení jsem zapomněl na tolik okolností, až to vyvolalo nepokoje. Byl to však takový pocit, být na takové lodi, že nebylo nad čím váhat. Sbalil jsem si opět batoh a vyšel jsem ven. Vzhledem k času, který ještě mám, jsem vyrazil zpět do města, abych si možná naposledy prohlédl a rozloučil se s tím, co jsem měl. V tuhle chvíli začíná můj nový život., řeknu si a svižnějším krokem odcházím z přístavu. |
| |
| Přístav – El Tajo Usměji se. „Taky jsem. Ale bez svých zbraní bych nebyla nic.“ Znovu pohladím mušketu. „Na téhle lodi je fajn... že když něco umíš, nezáleží na pohlaví.“ Pokývám hlavou. A to, že moc takových kapitánů není co by uznávali zásluhy i ženám. „Tak fajn. Jen do toho Rojo.“ Pobídnu ho a znovu se pustím do čištění zbraní. A ne, že by to potřebovali. Už byli tak čisté, že to snad víc ni nejde. Tu a tam pohlédnu na Roja jak kreslí. Když jsem konečně čistění vzdala jen jsem tam seděla a rozpačitě houpala nohama ve vzduchu. Připadala jsem si trochu divně, ale zůstala jsem sedět a čekala jsem až skončí. Když zavolá, že je to hotové, hned jsem na nohou a jdu se podívat co nakreslil. Vzala jsem si od něj papír a zadívala se na kresbu. Chvíli jsem nevěřícně zírala. „Páni! Ty máš talent Rojo! Vypadá to fakt pěkně!“ musela jsem obdivovat jeho práci. „Je mi to víc než jen podobný. Je to opravdu bueno!“ znovu a znovu jsem si obrázek prohlížela. Dokonce jsem měla pocit, že mi ten obrázek lichotí. Že vypadám na něm lépe než ve skutečnosti. „Jsi úplnej umělec.“ Usměji se a vrátím mu zápisník. „Opravdu se mi to líbí.“ Ujistím ho, aby si nemyslel, že to říkám jen ze slušnosti. |
| |
| El Tajo, velitelská paluba, pozdní odpoledne Popíjel jsem čaj, a sledoval dělníky z doků jak umně vylepšují mou loď. Přemýšlel jsem. Co nás zítra u ostrova Culebra vlastně čeká. Když tu jsem spatřil našeho plavčíka, jak cosi domlouvá s Ester, která si hýčkala svou novou dlouhou Kentucky pušku. S čímsi souhlasila, a on začal cosi čmárat do notesu. Když byl hotov, pochlubil se se svým dílem. Z její reakce bylo vidět, že se dílo podařilo... že by ten kluk uměl kreslit? Nahnul jsem se přes zábradlí a zavolal na něj... Rojo, pojď sem! Jakmile dorazil ke mě na můstek, šel jsem rovnou k věci. Ukaž mi své dílo. |
| |
| Na palubě Jak tak chrlím vodopády slov na muže, ani si nevšimnu, že na palubu přišel ještě někdo, kdo mě pozoruje a poslouchá. A pak najednou to bylo. Je ze mě 2. důstojník. Jsem z toho tak mimo, že na chvíli dokonce ztratím řeč, a to je co říct. 2. důstojník? Myslíte mě, Felipeho Stillea? Vynasnažím se plně dostát svému novému postu. Hluboce se ukloním kapitánovi a pro jistotu rychle odkvačím do kabiny, kam mě vede Miguel. Co kdyby si to kapitán ještě rozmyslel? Po zevrubné prohlídce lodi si lépe prohlédnu svou novou kajutu. Prý ji sdílím s 1. důstojníkem, toho jsem však zatím neměl tu čest potkat. Protože nemám žádné zavazadlo (ona ta historka, co jsem vykládal na palubě byla z velké část pravda, opravdu jsem musel skočit přes palubu), vyjdu zpátky na palubu, kde najdu kapitána, jak si užívá siestu. Omlouvám se, že ruším, kapitáne, ale jaké jsou rozkazy? Je potřeba něco zajistit? Zásoby, zbraně? Pokud ne, mohl bych se podívat na to zábradlí támhle, dřív než při nějaké bouři praskne úplně a někoho to smete do vody. Bohužel nemám vlastní vybavení, ale určitě bych si poradil s tím, co je na lodi... Nějaké dřevo určitě bude v podpalubí, že? Počkám, co mi kapitán řekne. Chci, aby si nemyslel, že jsem nějaký flákač, a také si chci udržet čerstvě nabytou pozici. Ono to rozhodně není úplně samozřejmé, abych dostal po pěti minutách hovoru post důstojníka. |
| |
| Velitelská paluba, odpoledne Ještě než stihl přijít Rojo, a pochlubit se se svým výtvorem... tak přede mnou stanul nový 2.důstojník Felipe. Pokud vím Felipe, tak střelivo a prach jsme získali z francouzké lodi, a ohledně čerstvých zásob jídla, to už vybavil André. Zde máš 3 piastry, a pořiď si za to kompletní tesařské vybavení a jakékoliv dřevo co potřebuješ, to pak ulož do podpalubí do příslušného skladu. Do oprav se samozřejmě pusť, a najmi si i z města profesionálního pomocníka, aby to bylo do večera hotové. A když už budeš ve městě, kup mi ještě 2 pytle černého sypaného čaje... z oblasti Darjeerling a z ostrova Srí Lanka. Ty peníze by měli bohatě stačit na všechno. Můžeš jít. Nalil jsem si další šálek čaje, labužnicky se napil... koukl se po Verónice, a čekal na Rojův výtvor... |
| |
| El Tajo - paluba - Ester/kapitán, Verónica Reakce Ester na tu vcelku prostou zprávu vyvolala na mé tváři pousmátí, stejně jako v hlavě směsici tak trochu obav. Bylo to tak vždycky, když jsem někoho nebo něco kreslil a druzí to chtěli vidět. Neměl jsem vzdělání a pohled na díla těch, co ho měli mi vždycky vzal alespoň dech. Nikdy však neměl takový dopad, abych se vzdal věci, v níž jsem si našel zalíbení a která mě svým způsobem naplňovala. Tak to bylo ostatně nejen u malby. Krom tance jsem výrazně neexceloval v ničem - obvyklá daň za to, že ovládáte dost věcí najednou, ale žádnou excelentně. Na jednu stranu možná škoda, zvlášť pro ty, které jejich vnitřní já hnalo stále výš a výš až k tomu být lepší než ostatní. Na druhou jsem tuhle daň platil vcelku ochotně a rád. Moci pomoct vpodstatě při čemkoli alespoň trochu se mi zdála stále svým způsobem lepší pro můj osobní pocit, než v něčem excelovat, ale pak dost často nemoct udělat prakticky nic. Její nadšení po tom, co rozevřela sešit bylo nepříliš vzdálené od radosti malého dítěte - besprostřední a uvolněné, skutečně upřímné a nepředstírané ze zdvořilosti nebo slušnosti. Dodatek o ujištění nebyl potřeba. Opět se pousměji, vezmu si zápisník zpět. "Díky. Samozřejmě hlavně tobě za trpělivost." pokývnu mírně hlavou. "Ale jestli chceš, tak si tu podobenku můžeš nechat. Ale pod podmínkou, že neudeš chtít, abych se ti tam ještě podepsal." pousmátí na tváři se mírně rozšíří. Nakonec souhlasila, nemusel jsem ji ani nijak dlouho přemlouvat. Chystal jsem se lis opatrně vytrhnout, ale nakonec jsem se sklonil zpátky k vaku, vyndal něco málo oblečení, pak dvě knihy, obálky s dopisy a odstrčil stranou psací potřeby. Nůž byl jako vždy a s pravidelnou spolehlivostí zapadlý až na dně. Vzápětí jsem ale uslyšel zvolání, vzhlédl po jeho směru. Žádá si mě kapitán? Obrátím se zpátky k Ester, do ruky jí vtisknu díky troše roztržitosti a spěchu jen nůž. "Omluv mě." kývnu, vzápětí se otočím a vydám ke kapitánovi, který, jak jsem o pár vteřin později zjistil, nebyl sám. Vedle něj seděla žena neméně okouzlující a krásná než Ester s vlasy barvy nejlepšího červeného vína a naopak skoro černýma očima. Byla mi odněkud povědomá, ale zatím jsem si nevzpomněl, odkud. jen mi snad hlavou problesklo, že kapitán si posádku umí skutečně vybírat - alespoň tu ženskou část. Minul jsem se ještě s nějakým mužem, který od nich právě odcházel. Teprve když jsem se zastavil jsem si uvědomil, že v ruce stále držím zápisník. No co už, předámpak podobenku Ester později. "Ano, kapitáne...? Mimochodem.. Buenas tardes." zlehka pokývnu hlavou. Kapitán se nijak nezdržuje a hned se vysloví s důvodem, proč tady stojím. Chvíli zaváhám, ale ničemu to neprospěje. Sám sebe se můžu tisíckrát ptát, proč nebo spíš co z nastalé situace vyplyne, ale bude lepší, když si na odpověď počkám. Natáhnu paži i se zápisníkem k němu, před portrétem Ester je tam ještě pár hrubých skic její maličkosti když seděla na sudu a ještě několik uliček, pohledů do přístavu. Většina kreseb uhlem a bílou křídou, jen jedna jakéhosi zákoutí ze San Juan perem a inkoustem. |
| |
| San Juan, přístav, odpoledne Když Rojo mi dal do rukou svůj notes, začal jsem jím zběžně listovat, tu a tam jsem se u nějaké kresby zastavil. Při tom jsem lehce zahučel odpověď na jeho pozdrav. Bueno... bueno. Dost možná to nebyla jen odpověď na pozdravení, ale i vyjádření mého názoru nad jeho kresbami. Ten kluk opravdu kreslit uměl. Ovšem kvalita umění nebylo zrovna to, by by mne teď zajímalo. Mě spíš lákala možnost praktického využití této schopnosti jednoho z mých lidí. A mapu překreslit a zvětšit bys dokázal? Rozkreslit malý ostrov a velký kus papíru, a přitom zachovat všechny poměry a detaily? Učinit to tak, aby nové podrobnosti které možná budou objeveny, bylo kam zakreslit? Pokud souhlasil, šel jsem s ním okamžitě do své kajuty, a dal starší mapu okolí Portorica s ostrovem Culebra, a ukázal na něj. O tenhle ostrov mi jde. Zvětši jeho mapu, aby bylo možné jí časem zpřesnit. Pokud si na to netroufl, tak jsem pochválil jeho kresby a propustil jej se slovy. Zítra ve čtyři hodiny ráno tě čeká tvá první hlídka v brámovém sedáku... s dalekohledem, který ti dá ten kdo bude momentálně u kormidla. Pak jsem se vrátil v klidu s Veronicou dopít svůj čaj... Čas uplynul jako pověstná voda, a nadešel večer. Všichni se vrátili z města, a tak lehce před desátou hodinou večerní jsem zavelel. Michaeli, vyplouváme! Lorenzo ke kormidlu, Pierre na hlídku! Kurz E, směr ostrov Culebra. Migueli, odnes mi křeslo do kajuty. Zaujal jsem místo vedle Lorenza, koukal na vzdalující se pobřežní děla a sledoval pozorným okem manévry při vyplutí... |
| |
| San Juna, přístav večer Odpočat vyjdu z kabiny a rozhlédnu se po palubě. Je zde čilí ruch jak se zde začíná scházet veškerá naše posádka. Dojdu poblíž místa kde stojí kapitán a vytáhnu si kord. Opatrně ho leštím svojí košilí a vždy čas od času ho natáhnu proti slunci abych viděl kde je jaká skvrna a pokračuji v leštění. Nakonec si zapálím další dýmku a sleduji moře. Chvíli poté co sem dokouřil a schoval dýmky na mě zavolá kapitán. Kývnu směrem k němu na souhlas a poté zařvu. "Odplouváme chátro! Všichni na palubu! Vytáhněte kotvu! Odvažte kotvící lana! Vytáhněte plachty dokud máme příznivý vítr! Luisi! Máš první hlídku v koši! Koukej ať už tam seš! " Poté ukážu prstem na námořníky kteří vytahují plachty. "Opřete se do toho! Pořádně! Zavažte ty lana! Jestli se to povolí tak můžem o ty plachty přijít! " Poté ukážu na několik námořníků kteří sou poblíž mě. "Vás pět si vezme na starosti palubu! Ukliďte jí! Nemusíte jí čistit příliš ale ať na ní není nic co by překáželo a nebo na čem by se dalo uklouznout! " Poté ukážu na dalších pár námořníků. "Hej vy tři! Padejte do kuchyně! Hlaste se u Andrého určitě bude potřebovat pomoc s večeří! " Začnu se procházet mezi námořníky. "Opřete se do toho! Ať se to hejbe! Musíme zvednout kotvy a vyplout! Tady už nejste u maminčiných sukní tady musíte makat! Tak jedeme! " Sám jdu příkladem a snažím se pomoc s lany. |
| |
| Noc z 22. na 23.V., poblíž Portorica, časné ráno Loď vyplula na otevřené moře, vál vlahý vítr ve směru na WNW... takže šalupa musela křižovat více méně proti větru. Juan hrál na kytaru cosi melancholického, a loď pomalu uléhala k spánku... kromě těch co obsluhovali plachty. Když už nebylo skoro nic vidět, slezl Luis ze sedáku a hlídku držel z velitelské paluby. Záď a příď lodi osvětlovaly tři lampy, aby nehrozila srážka s jinou lodí. Noc probíhala v klidu, i když jisté napětí bylo znát. Cíl měl totiž dosti roztodivnou pověst, což někteří námořníci věděli. Za noci se vystřídali kormidelníci i hlídka. V noci se nic zvláštního nestalo, pak se počalo pomalu rozednívat... Miguel mající službu u kormidla čtyřmi údery o lodní zvon oznámil čas. Bouchlo pár dvířek... a na palubu vylezl mladý plavčík Rojo a hlásil se ke své první hlídce na sedáku el Tajo. Miguel jej vybavil dalekohledem a ukázal očima nahoru. Kupodivu opět bylo slyšet vrznutí dveří, a na můstek vyšel i kapitán, což bylo notně podivné... Po chvíli se okolo páté objevil před přídí ostrov Culebra, z něhož pocházel tajemný vzkaz v lahvi nalezené uprostřed oceánu... |
| |
| San Juan, noc až ráno 23/V Sotva jsme vypluli ze San Juanu zavolal jsem na Ester. Koukám, že máš novou Kentucky pušku... ta by měla tvou střelbu učinit ještě smrtonosnější. Nevím co nás čeká u Culebry, proto bych rád abys byla zítra časně ráno již na palubě i se svou puškou. A ty Chrisi a Franku, to samý. Následně jsem řekl to samé Michaelovi a Alvarezovi. I vy oba buďte ráno připraveni. Pak jsem už šel do své kajuty. Vzal jsem si svou novou indiánskou flétnu, a zkoušel prstoklad... a hlavně nějaké ty domorodé písně, které mi sepsal starý indián. Překvapilo mne, že jsem tam našel i píseň na zahnání zlých duchů a upokojení divé zvěře. No, kdyby to byl opravdu nějaký netvor, tak tohle by se mohlo docela hodit. Pomyslel jsem si, a věnoval těm dvoum skladbám odpovídající čas, tak abych je opravdu ovládal kdyby to bylo zapotřebí. Okolo půlnoci jsem šel spát. Časně ráno jsem již byl na nohou, po návštěvě kuchyně ukojil hlad a žízeň, a pak jen pečlivě prozkoumával okolí i ostrov. Rojo, sleduj vše! Moře, ostrov i cokoliv neobvyklého... a nemusí jít jen o lodě a lidi! Křikl jsem nahoru. Nebylo vidět nic podezřelého, tak jsme zakotvili v blízkosti nějaké laguny... bylo něco před šestou hodinou ranní, ovšem tak abychom ihned a kdykoliv mohli vyplout na širé moře. Nechal jsem spustit člun. Michael, Alvarez, Ester, Chris, Frank, Santiago, Luc, Pierre, Pedro, Pablo a Estéban do člunu. Michaeli prozkoumejte část ostrova a pak se vraťte! Střelci ať vás stále kryjí. Tři výstřely za sebou znamená, že potřebujete pomoc. Výstřel z našeho děla, znamená okamžitě se vraťte na loď. Pedro a Pablo zůstanou u člunu. Mnoho zdaru! Sledoval jsem jak odplouvají, a sledoval ostřížím zrakem okolí i blízký ostrov... |
| |
| San Juan – noc – ráno – poblíž Portorica Když mi Rojo dal mou podobiznu usmála jsem se na něj, ale jak ho zavolal kapitán, vzhlédnu a pak ho přátelsky plácnu do zad, jak odcházel. Chvíli jsem si obrázek prohlížela, pak jsem ho opatrně složila a dala si ho do kapsy. Pak jsem se při odplutí činila jako ostatní z posádky. To, že si mě kapitán zavolal mě znepokojila, měla jsem obavu jestli jsem náhodou něco neprovedla. Ukázalo se, že ne. Začal mluvit o mé nové zbrani. Usmála jsem se a nadhodila si Kentucky na rameni a přikývla. „Rozkaz, kapitáne! Můžete se na mě spolehnout!“ řekla jsem se zapálením. Když nás propustil, znovu jsem se pustila do kontroly svých zbraní, ale pak jsem si šla lehnout, abych zítra ráno byla čilá. Ráno jsem vstala časně, už jsem si zvykla mít prostě svých šest hodin a pak jsem se probudila. Opláchla jsem si obličej a oblékla si upnuté kalhoty, které se hodili na tyhle akce víc. Neměla jsem na sobě nic volného, vlasy jsem stáhla pod šátek. Vyzbrojila jsem se a pak si skočila pro něco k jídlu než jsem vyběhla na palubu, dle kapitánova rozkazu. Kentucky jsem měla přes rameno, dvě pušky za pasem a u boku meč. A samozřejmě jsem u sebe měla i střelný prach a kulky. Pohled na ostrov mě znepokojoval, slyšela jsem zvěsti o něm. Přesto i když jsem se trochu bála, nehodlala jsem to dát na sobě znát a přijala rozkaz kapitána klidně. Takže jdu na ostrov. Pomohla jsem s přípravou člunu a za chvíli se s ostatními nalodila. Jak jsme se začali plavit k pevnině, začala jsem si okusovat spodní ret. Nakonec jsem se musela i pomodlit k Panence Marii. |
| |
| San Juan - noc- ráno- tajemný ostrov Vypluly jsme a El Tajo vyrazilo na volné moře. Když mi kapitán řekl abych byl ráno připravený tak sem přikývl. "Samozřejmě kapitáne. Ráno budu připraven jako vždy. Pokud mě tedy omluvíte půjdu dnes ulehnout o něco dříve abych byl ráno připraven. " Když procházím kolem Ester tak se jenom usměji. "Ester, jak jsi říkala že by jsi se ráda naučila číst. Připravil jsem nějaké základní pomůcky. Až bude někdy čas stav můžeš říct a můžeme začít s výukou. " Na chvíli se ještě zaposlouchám do zvuků kytary a se zavřenýma očima poslouchám kytaru a zvuk větru a moře. Melodie mě nutí užívat si těchto věcí. Raději si užívat každého dne. Nikdy nevíš kdy zemřeš a s tím kam míříme to může být velice brzo. Poté zalezu do kajuty. Než ulehnu naleji si pohár vína který pomalu popíjím zatímco si vychutnávám dlouhé potahy z dýmky. Nakonec usnu ačkoliv sebou celou noc mírně vrtím a čas od času se budím. Přišlo ráno a já jsem vylezl na palubu. Muži už pobíhají a zdá se že kapitán je už taktéž vzhůru. Moje první cesta směřuje ke kuchaři abych ho poprosil o trochu jídla a vody. Poté dojdu ke kapitánovi a vyslechnu si jeho rozkazy. "Dle rozkazu kapitáne. Prozkoumáme kus ostrova a hned se vrátíme. Snad to bude klidná prohlídka. " Mírně se ukloním a už si to razím ke člunu. Pomohu ho spustit na vodu a poté do něj vlezu. Chopím se vesla a čekám až ostatní udělají totéž. Když poté vyplujeme směrem k ostrovu neubráním se tomu abych se několikrát neotočil a nepodíval se na něj. Ačkoliv nevěřím ve věci jako jsou mořské příšery tak pověst kterou má tento ostrov mě vyvádí z rovnováhy. I kdyby ty věci neexistovali člověk by to neměl pokoušet. Hm... Nesmím na sobě nechat znát strach. Jsem 1. důstojní, jsem velitel sakra! Musím jít příkladem! Nesmím ukázat strach abych nedemoralizoval tenhle člun. Na tváři mám lehký úsměv a tvářím se odhodlaně. "Pěkné ráno na vyjížďku není-liž pravda přátelé? " Bože... vím že mě tak často neslyšíš. Ale neměl jsem nikdy důvod tě o něco prosit. Žil jsem dobrý život jenž si mi dal a snažil sem se ho žít tak jak jsem uměl. Nevím zdali to bylo dobře nebo špatně. Porušil sem několik tvých přikázání to je pravda. Ale nemyslím si že by spaní se ženou byl hřích. A věřím že jsi spravedlivý a soudíš mě podle toho jaký jsem člověk a ne kvůli pár mým zlozvykům. Ale teď k tobě mám velkou prosbu. Ochraň naší posádku a muže a ženy pod mým vedením. Nenech nás upadnout v zapomnění na tomto ostrově. A pokud je tvá vůle aby zde někdo zemřel dovol abych to byl já a ostatní ušetři. Nabízím svojí duši za život posádky EL Tajo stejně jako ty jsi nechal zemřít svého syna aby vykoupil hříchy celého světa. Vím že El Tajo není loď kněží ale jsou to dobří lidé a zaslouží si žít své životy o něco déle. Doufám že mě slyšíš a zvážíš mojí prosbu. A pokud neposloucháš... No to je jedno... Já zajistím přežití mé posádky. Vším svým umem a svým životem. Podívám se na lidi na člunu. "Opřete se do vesel. Chci se chvíli slunit tam na té pláži. Navíc už cítím tučný poklad v mých rukách. " |
| |
| Culebra island, 23/V, časně ráno Šalupa zakotvila v blízkosti laguny na CULEBRA island. Člun se pomalu přibližoval k pobřeží... |
| |
| Ostrov Culebra Na první pohled vypadá ostrov klidně a mírumilovně, kdyby jen posádka věděla, že nedaleko od nich se u břehu nachází mnoho vraků lodí. Ale to oni zatím nevědí… Na břeh jste byli vysláni jako průzkumníci a tak se pustíte do práce. Pomalu a obezřetně se dáte do prozkoumávání ostrova. Zprvu neshledáváte nic podezřelého, prostě úplně obyčejný ostrov. Ale ty řeči, co jste slyšeli ve městě, o podivné příšeře a ztroskotaných lodích vás přece jen nutí postupovat opatrně. Prodíráte se mezi stromy, podrost je docela hustý, takže si místy musíte i prosekávat cestu. Ani po nějaké době stále nic neslyšíte ani nevidíte a už máte sto chutí vrátit se zpátky na loď, když tu náhle se stromy trochu rozestoupí a vy spatříte jakýsi dřevěný dvoupatrový domek, postavený mezi silnými kmeny, obklopen podrostem a ukrytý. Zajímavé, co dělá takový domek, uprostřed tak husté džungle… Pokud se rozhodnete ho podrobněji prozkoumat, shledáte, že je pravděpodobně prázdný, ale asi ne tak úplně opuštěný, jak tomu nasvědčují věci, roztahané po stole, talíř s ovocem a rozházené postele v přízemí. Prohlížíte domek, když najednou zaslechnete jakési zašramocení, které vychází z jiné místnosti v přízemí. Pokud se vydáte za zvukem, naleznete v prázdné místnosti muže, spoutaného v koutě. Muž, neupravený, s dlouhými, slepenými vlasy se na vás prosebně podívá. „Kdo jste? Pomozte mi… Jsou blízko…“ Promluví k vám skřehotavým hlasem. |
| |
| Ostrov Culebra O chvíli jsme na ostrově. Vyskakuji z lodě jako první a rozhlédnu se kolem a řeknu. "Vytáhneme loď. Nechci aby nám jí vzala voda. " Společnými silami tedy vytáhneme loď na břeh. Poté vyrazíme na průzkum ostrova. Začneme se prodírat hustým lesem. Já mám vytažený kord i pistoli. "Držte se u sebe. Nikdo se nevzdálí od ostatních! Mějte připravené zbraně! Miřte do kruhu aby nás nikdo nemohl překvapit. " Prohledáváme a čas plyne. Po tváři mi stéká několik pramínků potu. Nervózně se rozhlížím do stran a snažím se zahlédnout nějaký pohyb. Když se před námi objeví jakási budova tak zvednu pravou ruku s kordem. Poté řeknu polohlasem. "Stůjte, připravte se. Před námi může být nepřítel. Alverez jdeš se mnou. Zbytek počká dokud nedáme znamení. " Poté mávnu na Alvareze a rychlým krokem se vydám směrem k chatě. Stoupnu si z jedné strany dveří a Alvarez si stoupne z druhé. Já poté pomalu otevřu dveře. Nechám je aby se otevřeli dokořán a poté vejdu dovnitř a mířím pistolí před sebe. Alvarez jde hned za mnou a oba dva s meči připravenými očekáváme snad i samotné hordy pekelné. K našemu překvapení však nikoho nevidíme. "Alvarez! Dávej pozor zavolám ostatní." Vyjdu zpátky před dveře a mávnu rukou na znamení že mohou jít také. Poté vejdu dovnitř a začneme prohledávat místnost. Všichni jsme už vevnitř když se ozve podivný zvuk. Okamžitě skoro všichni míří tím směrem. Dokonce i já starý veterán namířím na zvuk pistoli a pistol se mi mírně klepe. Hned se ale vzchopím a otevřu dveře do vedlejší místnosti. Všimnu si spoutaného muže který na nás prosebně kouká. Příliš toho neřekl ale slovům že je něco blízko velice dobře rozumím. "Všichni okamžitě k oknům! Připravte si střelecké pozice! Alverez ke dveřím! Možná je poblíž nepřítel! Připravte se pálit po všem co se hýbe!" Já se skloním ke spoutanému člověku a pistoli namířím na jeho hruď. "Nemám s úmyslu ti ublížit. Připluli jsme před chvíli na lodi. Řekni mi kdo je tam venku? Kdo přichází? Kdo jsi ty a proč bych tě měl pustit?" |
| |
| San Juan Kapitánovy rozkazy jsou jasné. Rozkaz, kapitáne. Postarám se o to, aby to zábradlí bylo do večera jako nový. Vezmu peníze a začnu přemýšlet. Ve skladu už jsem sice byl, ale nekontroloval jsem nijak pečlivě, co všechno chybí. Proto nejdřív zajdu do skladu, abych zjistil, co mám shánět. Podívám se, jaké je dřevo, jestli není staré. Pak vyrazím na nákupy. Jako první začnu shánět nějaké tesařské náčiní. Na lodi sice nějaké je, ale kapitánův rozkaz je rozkaz. Vím, kam mám zhruba zajít a tak netrvá dlouho a odnáším si kvalitní náčiní za velmi slušnou cenu. Všechny nástroje jsou navíc uloženy v koženém vaku s poutky, takže balík je velmi kompaktní a nerachotí. Vezmu si ho pod paží a jdu hledat nějaké vhodné dřevo. Samozřejmě, v loděnici by se nějaké našlo, ale moje kroky nevedou tam. Tedy alespoň ne přímo. Jako bývalý pašerák mám přátele prakticky ve všech městech od Nassau až po Guadeloupe. Zkusím obejít pár místních. Je to vcelku hračka, když víte kam zajít a jak se ptát. Zkusím sehnat chybějící dřevo a nějaký ten čaj, pro který mě poslal kapitán. Poptám se, popovídám si, a když zjistím, jak se věci mají, možná uzavřu obchod. Pokud v podsvětí neuspěju, zajdu na místní pilu pro dřevo a na trhu se podívám po nějakém čaji. Na pile beru dřevo proto, že je levnější než z loděnice, které se prodává s přirážkou. Přestože se snažím nakupovat levně, dávám si pozor i na to, zda je dřevo dostatečně kvalitní a proschlé. Jakmile uzavřu obchod, vrátím se na loď a poprosím kapitána o přidělení několika mužů. Spolu s nimi pak naložíme loď čajem i dřevem. (PJ určí, kolik jsem toho nakoupil a kolik to stálo) Vzhledem k tomu, že zábradlí je naprasklé jen na jedné části, jsem si jistý, že opravu zvládnu sám. Ze skladu vyberu vhodnou laťku, kterou opracuji tak, aby se hodila do zábradlí, tu starou opatrně vyjmu. Podívám se, jak jsou dělané spoje a pak seříznu novou část zábradlí tak, aby zapadala. Když jsem sprací hotov, vyzkouším pevnost nové části zábradlí a pak zajdu za kapitánem, informovat ho o tom, že jsem splnil rozkaz. Uvažuju nad tím, že bych si případné ušetřené peníze ulil, ale nakonec myšlenku zavrhnu s tím, že jsem tu teprve první den a mám velmi slušný post. Byla by hloupost, nechat se vyhodit. Ráno Vzdbudím se a než si zajdu na snídani, projdu se po palubě, abych zjistil, jestli je všechno v pořádku. Plachty se zdály být skasané dobře, kotevní lano drželo. Nenašel jsem žádnou závadu, a tak jsem si skočil do kuchyně. Bylo fajn, že jsme byli teprve první den na moři, spíž byla plná potravin, a tak snídaně nesestávala jen z klasických lodních sucharů a vody. S dobrou náladou jsem vyšel na palubu a hvízdal si mezi zuby nějakou melodii. Kapitán dal rozkaz ke spuštění člunů. Dohlížím na to, zatímco Michael se připravuje. Napadne mě, že musím prvního důstojníka lépe poznat, když už s ním sdílím kajutu. Večer jsme totiž prohodili jen pár slov, víceméně jen o tom, jak se kdo jmenuje. Věděli jsme totiž, že ráno musíme být odpočatí, a tak sme raději oba dva rychle zalehli. Sleduju vzdalující se člun a moc nelituju, že na něm nejsem. Mám z celého místa špatný pocit. Zdá se ale, že kapitán si je plně vědom toho, že se nám může něco stát, přesto je ale rozhodnutý prozkoumat ostrov. Napadne mě, že naposledy, když mi šlo o krk jsem z toho vyvázl se zdravou kůží a trochu mi to zlepší náladu. Pak už jen čekám, opřený o zábradlí, pohledem projíždím pláž, kde je vidět člun. Všimnu si, že nad lesem krouží ptáci. Podle toho, jak se jejich poloha posouvá, uvědomím si, že tím vlastně sleduji naši skupinu, jak se prodírá džunglí a plaší při tom ptáky, kteří žijí na stromech. Upozorním na to kapitána a pak se zase vrátím zpátky k zábradlí. |
| |
| Culebra Podívám se na Michaela, který se nás tak nějak snažil povzbudit, protože věděl, že jsme kvůli té legendě o příšeře celí napnutí. Zahledím se znovu na ostrov, kdyby nevěděla co se na něm ukrývá řekla bych, že by to bylo pěkné místo na odpočinek. Když na tu hrozbu zapomenu... bylo tu vážně krásně. „Jo... pěkně celkem je.“ Řeknu nakonec. Když slyším, jak se dno člunu začne dřít o písek, vyskočím ven, to, že jsem se nemočila mi nevadí. Hned vytáhnu pistole a dávám pozor na ostatní zatím co vytahují člun na břeh. S tím jsem jim nepomohla, já zase nebyla tak silná a víc jim budu užitečná, když jim budu krýt záda. Pak jsme vyrazili na průzkum ostrova, držela jsem se u ostatních, jak rozkázal Michael a moje srdce mi bušilo v prsou jako splašené. „Dios mio, už aby to bylo za námi.“ Zamumlám si. Najednou jsme narazili na nějaké stavení, všechny to překvapilo. Dostali jsme rozkaz zůstat na místě, zatím co Michael a Alverez to tam šli prozkoumat. Když zmizeli uvnitř znervóznila jsem ještě víc, chtěla jsem ať se objeví co nejdřív. Skoro to vypadalo, jako kdyby je dům spolkl. Pak nás konečně zavolal, spěchali jsme dovnitř. Vypadalo to tady prázdně tedy až do chvíle než jsme něco zaslechli. Lekla jsem se a pokřižovala se, přesto jsem se šla podívat s ostatními. Když jsem uviděla svázaného muže, hned mě napadlo, že tu musí být někdo kdo mu to udělal. Ještě předtím než Michael vydal rozkaz už jsem směřovala k oknu. Sundala jsem si z ramene Kentucky. Pažbou jsem rozbila okno, klekla jsem si na koleno, strčila hlaveň do díry v okně a začala přes hledáček hledat možný cíl. Trochu jsem se uklidnila, protože... příšera by toho muže nesvázala. To jiný člověk. |
| |
| V chatrči – spoutaný muž vypráví Muž trochu potřásl hlavou a zakašlal. A pak se rozpovídal. „Jsem pirát, tedy, přesněji řečeno, hledač pokladů. Byl jsem členem posádky, která se doslechla o tajemném pokladu, na tomto ostrově, jistě stejně, jako vy. Tak jsme se tady vydali k těmto břehům, v naději, že konečně něco pořádného objevíme…“ Následovalo další zakašlání. „Ale všechno to jsou jen báchorky…pohádky… výmysly a nesmysly…. Žádný poklad tady není, abyste věděli, ani žádná příšera… ani nadpřirozené síly, jak se povídá… jen smrt.“ Opět se hlasitě rozkašlal, až příliš hlasitě. Jeho záchvat chvíli trval, ale když pominul, pokračoval tiše a přiškrceným hlasem dál. „Na ostrově žije banda lupičů. Šíří ty nesmysly o tajemném pokladě a nadpřirozených mocnostech, aby přilákali lidi, jako jsem já a zbytek posádky. Už mnoho lodí zde našlo zkázu… u břehů, tam u břehů plave mnoho mrtvol a vraků… A oni jsou blízko a i vy jim padnete do spárů. Nevím kolik jich je, snad 30, snad 50, kdo ví? Loupí, kradou, zabíjejí, nic jim není svaté. A lidé jsou hloupí a stále připlouvají – dobrodruzi a hledači pokladů, aby pak zemřeli.“ Nervózně se rozhlédl kolem, nejspíše mu to tady už taky tak trochu lezlo na mozek. „Není čas, musíte utéct… ano, ano, utéct pryč… jejich velitel, ten bez nohy je děsivý… možná, že nakonec i vládne nějakou tajemnou mocí… je jako sám vyslanec pekel. Zachraňte mě a odvděčím se vám, jsem hledač pokladů, znám mnoho míst, kde se ukrývají truhlice plné zlata, mám mapy a znám lidi… proto mě taky nejspíš zajali, ale já nemluvil, nikdy bych nemluvil…“ Jeho proslov přehlušily znenadání drsné hlasy, doléhající okny a šramot, jako když se někdo prodírá džunglí… |
| |
| V chatrči Poslouchám muže a v duchu si nadávám. Toho sem se bál! Sice sem čekal nějakou loď ale tohle jsem taky měl čekat! Sakra navedl sem svoje lidi přímo do pasti. No není třeba teďka plakat nad rozlitým mlékem. Když se venku začnou ozývat zvuky tak mi po páteři projede mrazení. K ďasu! Poté začnu mluvit šeptem. "Zůstaň v klidu. Dostanu tě odsud ale jestli budeš teďka řvát tak ti useknu hlavu. " Poté se otočím na ostatní. "Ester! Zmiz od toho okna! Postavte se po stranách! Ať nikoho nevidí! Začněte střílet teprve až je uvidíte! Nesmíme plýtvat kulky na stromy! Střílejte ale dle libosti. Alverezi! Jakmile vystřelí vezmi tenhle stůl a zapři jím dveře! Musíme se tu udržet než příjde kapitán. Modleme se jenom aby slyšel výstřely. Stůjte v krytu vedle oken. Jeden se vykloní a vystřelí druhej nabíjí! Kdo nemá pistoli pomáhat nabíjet zbraně! " Poté opět chytnu toho člověka na zemi. "Za chvíli tě rozvážu. Teď mi ale řekni. Dá se do týhle chajdy vlízt jinudy než těma předníma dveřma? " |
| |
| V chatrči Muž vyděšeně třeští oči. Jeho pohled vám nejspíše na odvaze příliš nepřidá. „Myslím, myslím, že je tady ještě vchod… Pod náma… je tam ještě nějaký sklep či skladiště potravin. Viděl jsem, myslím, že jednou, jak tam lezou… nějakými padacími dvířky v zemi, asi. Jsou myslím na pravé straně domu, kousíček od něj. Jsou zasypány hlínou, tedy, myslím, jak říkám, viděl jsem je jen jednou, jak tam lezou a zase vylézají.“ To muž vykoktal, ale příliš přesvědčivě nezněl… Ale pokud opatrně nahlédnete z okna na pravé straně, může spatřit, že z té strany je dům hustě obklopen stromy a podrostem, tak hustě, že kdyby se tou stranou někdo kradl k domu, ti zepředu či zezadu by ho neměli šanci spatřit, kdyby se plížil opatrně… A ano, těšně u domu je jedno holé místo, zasypané hlínou, která působí poměrně čerstvě, tam by se mohly nacházet ty padací dvířka. Ten muž zřejmě mluví pravdu… V tu chvíli už můžete spatřit tu skupinu, co se k vám hrne ze zadní strany domu, směrem s vnitrozemí ostrova. Vynoří se mezi stromy, na odhad jich může být tak deset, možná o něco více, ale v jejich čele nestojí žádný muž s jednou nohou, jak ho popisoval zajatec, ale jakýsi docela mladě vypadající muž s vousem. Vypadá však divoce. Hned na první pohled můžete vidět, že jsou po zuby ozbrojení, každý z nich má u pasu kord, šavli, či jinou podobnou zbraň a taky po dvou pistolích… Výhodou je, že vy jste uvnitř, ale těžko říct, jak dlouho se vám podaří se bránit, možná jsou v okolí další a přispěchají na pomoc svým druhům A taky vám trochu vrtá hlavou ten jednonohý… |
| |
| V chatrči Poslouchala jsem muže, aniž bych přestala kontrolovat okolí domku. Banda lupičů.... výborný. S tím se dokáži vypořádat. Horší by to bylo kdyby šlo opravdu o příšeru. Myslím, že nebudu sama komu se uleví. Ale stejně... tak početná banda... Oklepu se. Kdyby na to přišlo, raději bych umřela v boji než abych se jim dostala do zajetí. Nemusím ani dlouho přemýšlet abych věděla jak bych dopadla. Úplně mě z toho polila husí kůže. Když mě Michael okřikne, trhnu sebou a stáhnu se vedle okna jak chtěl. Stisknu rty a opatrně vykukuji ven. Ještě jeden vchod? Jo fajn... ale kam vede? Jestli je to jen nějaké skladiště, tak by nám to příliš nepomohlo. Byli bychom jen zajíci co je liška zahnala do nory. Ztuhnu když se muži objeví na dohled. Měli bychom vůbec ještě čas schovat se dole? Bylo to pěkně komplikované. Možná ti muži šli pro tohohle muže. Ale taky klidně mohli jít do toho svého skladu. Nemáme ani u jednoho jistotu. Ale řekla bych, že tady je to lepší. Tady je stále možnost utéct, víc místa k boji. Dole... pokud je to dole jen skladiště... tak situace by pro nás byla mnohem horší. Čekala jsem na Michaelovi rozkazy. Byla jsem ráda, že to nejsem já kdo tu rozhoduje. |
| |
| Chatrč- pevnost nebo past? Muž nám neposkytl mnoho informací které by mě potěšily. Sakra! Sakra! Co teď? Klid... uklidni se. Nepřátelé venku se blíží. Co když to nejsou nepřátelé ale jenom náhodní lidé? Nebo co když tenhle červ lhal? Ne... ten strach byl opravdový. A byla by to moc velká náhoda kdyby se tu potulovala třetí banda pirátů. Takže co teď? Měli bychom utéct. Jenže nemáme zatím kudy. Takže nezbývá než se opevnit a chvíli se udržet. Rozhlédnu se rychle po místnosti. Opevnit se tady nebo tam? Musíme se opevnit tam kde je vchod do podzemí! Musíme utéct nemůžeme bojovat sami proti všem! Bůh ví kolik jich tam ještě může bejt. Rozhlédnu se kolem sebe a pro sebe si zakleji. Vytáhnu dýku a rozvážu pouta svázanému muži. "Pokud chceš přežít tak rychle najdi ten poklop do sklepení. Jinak se odsud nedostaneme. Santiago pomoz mu hledat! Nejprve prohledejte tady tu místnost! Pochybuji že by měli tunel vedle postelí ale kdo ví. " Poté se zvednu. " Všichni si najděte cíl a začněte pálit! Nesmíme je nechat dostat se k hlavním dveřím! Ani k poklopu! Musíme je udržet co možná nejvíc vlevo ( při pohledu ven z oken). Dva střelci do vedlejší místnosti! Musíte nás krýt než zabarikádujeme okna. Alvarezy vezmeme ty postele a překryjeme jima okna směrem k nim! Potom zabarikádujeme dveře! Pamatujte si že tady máme výhodu. Pokud budete opatrní můžeme se tady udržet a vyhrát ať jich je kolik chce! " Matko boží dej mi sílu dostat odsud své přátele živé a já přísahám že aspoň dva dny se nedotknu žádného alkoholu. Nečekám na nic a rozbíhám se vedle do noclehárny. Pustím kord na zem a začnu zvedat postel nejblíže k oknu s úmyslem převrátit jí na okno. Doufajíc že s Alvarezem se nám rychle podaří zabarikádovat ony dvě okna. Potom se pokusím zabarikádovat i dveře. Tady postel ale nepřevracím jenom se jí snažím přirazit ke dveřím a na postel naházím truhly. Poté opět zvednu kord a podívám se po Santiagovi jestli už konečně našly únikovou cestu. Plán ve zkratce ( pro lepší pochopení). 1) okamžitě začít palbu na překvapené nepřátele 2) dva lidé hledají poklop ( zajatec + santiago) 3) Dva muži se přesunou do noclehárny 4) zabarikádovat okna 5) Muži z noclehárny zpátky do druhé místnosti a pálit co to dá. 6) Zabarikádovat dveře 7) Doufat v zázrak a nalezení poklopu do podzemí. |
| |
| Culebra, 23/V., dopoledne Když mne Felipe upozornil na plašící se ptáky v buši, které poměrně jasně ukazovaly polohu naší pátrací skupiny. Odvětil jsem. Skvělý postřeh, Felipe! Je vidět, že to jméno nosíš více než právem. Sledoval jsem ptáky, a tím i skupinu. Když urazili něco přes míli, ptáci se upokojili ... skupina se zřejmě z nějakého důvodu zastavila. Místo nebylo daleko od pobřeží, tak odhadem necelou míli. Mohli bychom připlout blíž. Pískl jsem a zamával na Pedra a Pabla, aby se s člunem vrátili. Což také učinili. Když byli opět na palubě, zvedli jsme kotvu, a vypluli se člunem uvázaným za lodí směrem k jejich poslední poloze. Náhle byla slyšet střelba. Mateo, nabít levá děla! Lorenzo, naveď loď k tamté zátoce. Rojo, oči na stopkách! Všechno hlásit! Jakmile jsme dorazili do blízkosti střelby... Mateo, jednu ránu dělem! Pal. Snad podle výstřelu pochopí, že jsme jim blíž. Natočil jsem loď a levá děla k ostrovu. Pedro a Pablo do člunu, ale zůstaňte jen v blízkosti ostrova, aby jste je mohli vyzvednout, a přitom byli krytí proti nepřátelům. Manueli, jdi s nima a vem si mušketu. Mateo, zamířit děla na pláž. A čekat. |
| |
| Chatrč, boj, dopoledne Okna i dveře se vám podařilo zdárně zabarikádovat a teď už stačilo jen střílet po té bandě… Nenadálá střelba zpoza barikády bandity evidentně překvapila. Čtyři jejich muži to schytali, ale ostatní se skryli za stromy a palbu opětují. Vypadá to, že jich bylo okolo 15. Chris a Ester tu a tam někoho, kdo povyleze, ztrestají svými skvělými puškami… další 4 jsou mimo hru, i Frank jednoho dostal… Ale ostatní si už dávají pozor, a střílejí jen z úkrytu… možná čekají na posily… Zaslechli jste výstřel z děla, asi míli od vás... Mezitím se však vězni a Santiagovi zjevně podařilo najít tajné padací dveře dolů. „Našli jsme je! Našli!“ Zakřičel vězeň, když se mu se Santiagovou pomocí podařilo odtáhnout hromadu pravděpodobně prázdných beden, které stály v levém rohu. Pod nimi se však ještě nacházel koberec, ale když ho odhrnuli, nejdříve neviděli nic, než holou podlahu. Ale vězni se nakonec podařilo najít i otvor pro prsty, a tak padací dvířka nadzvedl, abyste spatřili černou temnotu tam dole. Konečně máte tedy únikovou cestu, ale taky by to klidně mohla být jen past a dole by na vás mohla třeba čekat další část bandy… záleží, zda zoufalému muži uvěříte či ne… |
| |
| Chatrč, boj, dopoledne Zatím si vedeme dobře. Několik nepřátel padlo a my zatím žijeme. To je víc než sem čekal. "Nepřestávejte střílet! Udržte je v nejistotě za těmi stromy! Musíte nám získat čas." Chvíli na to se ten vězeň ozve že to našly. Okamžitě k němu zamířím a přitom se držím nízko aby mě netrefila zbloudilá kulka. Podívám se jak se otevírají dveře a nečekám ani na vteřinu. "Alvarezy! Jdeš první! Santiago jde hned za tebou! Zjistěte co je dole a projděte až k východu. Pokuste se ho mírně otevřít. Pokud to půjde nevylejzat! Santiago se vrátí a dá nám zprávu. Pak přejdeme k další části plánu." Ukážu na muže co byl předtím svázaný. "Ty tady zatím počkáš! Nehodlám tě spustit z očí dokud nebudeme na lodi!" Poté se otočím směrem ke střelcům. "Ještě chvíli vydržte! Jakmile se vrátí Santiago chci aby jste si všichni nabili a nestříleli dokud neřeknu!" |
| |
| Chatrč – úniková cesta, dopoledne Dva chlapi se okamžitě jali splnit rozkaz, co dostali a po poněkud vratkém žebříku se vydali dolů, do tmy… Uvnitř tunelu byla skutečně tma, ale když si jejich oči trochu přivykly, viděli alespoň kousek před sebe. Chodba byla plná jakýchsi beden a bedniček, jejich obrysy se temně rýsovaly před nimi a oni měli co dělat, aby nezakopli. Už si mysleli, že budou klopýtat ve tmě, když tu náhle objevili na zdi louč, která by se dala zapálit, kdyby bylo čím… Neměli však u sebe nic, čím by ji zapálili, museli tedy pokračovat ve tmě, až konečně došli na konec a objevili zase žebřík nahoru. Tak se tedy Alvarez vydal vzhůru, aby lehce nadzvedl poklop. Jenomže… on nadzvednout našel! Byl na něm totiž zámek, zřejmě proto, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř… Alvarez to oznámil Santiagovi, který se okamžitě vydal zpátky, aby předal zprávu. „Je tam chodba, ne příliš dlouhá, ale tmavá, i když jsme objevili na stěně jednu louč, která by se dala zapálit. Pravděpodobně to lupičům slouží jako skladiště potravin, zbraní a dalších důležitých věcí. V chodbě je spousta beden, ale v té tmě jsme si netroufli prozkoumávat jejich obsah. Doošli jsme až na konec, kde se nachází východ ven, jenomže je nejspíše zamčený, ale možná by šel vypáčit zámek… i když to by možná udělalo hluk…“ Oznámil vše, co považoval za důležité. |
| |
| Chatrč - úniková cesta Santiago se vrátí a já se zamračím. Vyndám křesadlo které používám když potřebuji něčím zapálit oheň pro svojí dýmku a hodím ho Santiagovi. "Zapalte louč. Alvarez ať vypáčí ten zámek! Při týhle šílený střelbě by snad neměli nic slyšet. Když to nepůjde tak ten zámek prostě ustřelte! Budeme se modlit k bohu aby si nás nevšimly. Zatímco bude Alvarez páčit zámek otevři pár truhel! Pokud tam nebudou šperky tak nic neber! Chci jenom vědět co tam skladujou. Netrap se ale s páčením! Pokud něco bude zamčený tak to neotvírej. Nemáme čas. Až bude Alvarez připravený k vypáčení zámku tak řekni. Já dám povel k palbě a střelba snad skryje zvuk! A teď do práce makejte! " |
| |
| Chatrč – úniková cesta Santiago přikývl a okamžitě zase zmizel dole. Rozběhl se chodbou a zapálil louč na stěně. Teplé světlo se rozlilo chodbou a konečně odhalilo, jak ve skutečnosti vypadá. Byla skutečně plná beden a bedniček, truhel a truhliček… Santiago se ale ze všeho nejdříve rozběhl k Alvarezovi a předal mu rozkazy. Ten se rozhlídl kolem, ale v blízkosti naneštěstí neviděl nic vhodného k vypáčení zámku. A šlo o čas, nemohl se zdržovat nějakým hledáním. Vytáhl tedy svou zbraň, aby zámek ustřelil a kývl na Santiaga. Ten se okamžitě vydal zpátky a přitom ještě v rychlosti prohledával všechny bedny, které se daly otevřít. Vesměs v nich byly potraviny, ale i nějaké oblečení, látky – některé působily i docela draze – a zbraně, přesně, jak očekával. Narazil však během hledání na nevelkou, zato velmi krásně zdobenou truhličku, kterou dokázal vzít pod paží. Popadl ji, protože slibovala drahocenný obsah, i když byla prozatím zamčená a vyrazil zpět k místnosti, kde byli ostatní. „Alvarez je připraven! Hodlá zámek ustřelit.“ Ještě chtěl ukázat, co ukořistil, ale pak si uvědomil, že na to teď není čas… Venku bandité stále útočili zpoza stromů… |
| |
| Chatrč – úniková cesta Santiago se vrátí a já přikývnu. "Dva lidé nabíjet! Pokud máte nabito tak k oknu! Zamířit a střelit chvíli potom co zazní rozkaz. " Podívám se na Santiaga. "Připrav se na něj zařvat aby vypálil hned jak dám znamení! Potom ať nadzvedne dveře a podívá se malou škvírou jak daleko je to ke stromům!" Otočím se k mé skupině která snad má mezitím připravené zbraně. "Zamířit! Připravit! Palte!" Poté netrpělivě čekám na další hlášení od Santiaga. Po již tak zpocené tváři cítím jak mi pomalu teče kapka a tak si jí otřu. Přesto se nezbavím dvou pocitů které mě ovládají. Pocit zoufalství z toho že moje rozhodnutí možná budou stát životy. A pocit naplnění a spokojenosti z toho že opět sem ve svém živlu. Narodil sem se pro bitvu a když jsem opět v ohrožení vlastního života tak mým tělem opět prochází částečná euforie. |
| |
| Chatrč Dál jsem střílela, nabíjela a střílela. Problém byl v tom, že mi docházeli náboje a střelný prach. Nespouštěla jsem oči z mužů, tedy pokud jsem zrovna nenabíjela, ale stačila jsem poslouchat co se děje za mnou. Už abychom byli pryč. To, že protivníky nevidím, tedy ne úplně mě znepokojovalo. Co když někteří z chlapů to obejde aby se k nám dostal druhou stranou? A je docela pravděpodobné, že někdo běžel pro posilu. Když přišel rozkaz o nabití, poslechla jsem ho a čekala na rozkaz a jen jsem vykukovala ven abych viděla co ti venku dělají. Jak jsem tak slyšela zápasili se zámkem. Snad tam dole není střelný prach... ale jistě ne. Na tak vlhkém místě by ho určitě nenechali. Michael znovu rozkáže střílet, zamířila jsem a střílela. |
| |
| Chatrč, přituhuje, dopoledne Cesta ven skrze sklepení a malá dvířka byla volná. Ovšem střelba přivolala další lupiče. Jak tak Ester a Chris ostřelovali lupiče kryjící se za stromy, tak si oba všimli, že střelba zhoustla... dokonce viděli další lupiče jak přibíhají z hloubi ostrova. Santiago se vrátil a oznámil, že cesta je volná, a v ruce držel 2 granátové bomby, které našel v podzemí. Chris aniž se otočil, zasykl... Přibíhají další a další... buďto vememe roha teď, nebo už nikdy! |
| |
| Chatrč Cesta ze sklepení se zdála volná. Hluboce sem se nadechl a znova vydechl. Všeotče. Neopusť své věrné v čase nejtěžším. Nyní se láme osud mých lidí. Povedu je do záhuby nebo za spasením? Bože dej ať rozhodnu správně. "Přesuňte se do podzemí! Chci aby jste vystřelily a ztratily se dole! Jakmile tam budete všichni začněte utíkat! " Poté ukážu na jednoho střelce. "Podej mi pušku! Nestřílej! Ať už jsi v podzemí! Ester! Jdeš jako další! Pak zbytek! Musíte se přesunout co nejrychleji! Pohyb! Pokud dole uvidíte nějakou malou truhlu nebo něco co vás nebude zdržovat v běhu klidně to vezměte! Cokoliv co by vás zdrhovalo nebrat! " Poté vezmu Santiagovi bomby a odvalím je do jednoho rohu. "Kdo pude poslední tak mi podejte louč! Odpálíme tuhle budovu! Aspoň jim naděláme nějakou škodu! " Počkám jak se lidé střídají a odbíhají do podzemí. Já si zatím otevřu dokořán okno na severní straně. Podívám se jestli tam není žádný nepřítel ale zdá se že tam nikdo není. Náhle jsou dole všichni. "Ať Alvarez okamžitě vyběhne! Jděte přímo na loď! Nezastavovat ani se nezdržovat! Jdu hned za váma! " Vezmu si louč a zapálím bomby. Chviličku na to stojím vedle okna a držím zbraň tak aby vykukovala a mířila tak nějak tím směrem ale já jsem schovaný za stěnou. Vystřelím a podívám se na bombu kde se krátí zápalnice. Proto se rozběhnu a proskočím oknem na severní straně pušku držíc v rukou. Jakmile jsem venku z baráku začnu utíkat směrem ke stromům ( směrem kterým utíkala i posádka tudíž na tu stranu kde je východ z podzemí) jak nejrychleji mě síly stačí abych se kryl za stromy před výbuchem. Poté v lese zkusím tiše najít posádku a postupuji rychle směrem kterým tuším že museli jít k lodi. Pušku mám na rameni a v rukou držím pistoli a kord. Pořád se otáčím kolem dokola jestli nezahlédnu někoho za našich nebo jejich. |
| |
| Útěk k lodi, výbuch Jak Michael nařídil, tak se i stalo. Všichni opustili přes sklepení onu chatrč... a spolu s vámi i zajatec, teď již bez pout. Jakmile i Michael proskočil oknem, a jal se utíkat k pobřeží za vámi. Po chvíli bylo slyšet, jak lupiči vzali chatrč útokem. Už jich bylo okolo třiceti. Z oken chatrče třeskly tři výstřely, zasáhli Michaela a Ernesta, který se bůhví proč opozdil. Obě rány byly jen škrábance. Ester se zdálo, že zahlédla v buši krásnou ženu v modro-bílém oděvu... na chvíli zpomalila a ohlédla se tím směrem... když tu třetí kulka, se zaryla do kůry stromu kousek od hlavy Ester, asi v těch místech kde by byla, kdyby se za tajemnou ženou neohlédla. Když se podívala opět tím směrem, žena zmizela... a Ester náhle pocítila vůni růží. Když ty tři výstřely dozněly... následovala obrovská detonace, chatrč explodovala. Objevilo se pobřeží, Pedro a Pablo zareagovali okamžitě, a přirazili se člunem ke břehu. Jediné co jste si ze sklepení vzali byli dvě malé truhličky, ale na jejich průzkum bude čas až na lodi. Z níž teď ční nabitá děla směřující za vás. Když byl člun tak asi v polovině cesty, objevili se na pobřeží lupiči, v té chvíli zahřměla děla el TAJO... |
| |
| Výbuch, útěk k lodi Běžím pryč od lodi když v tom se opět zazní zvuk střelby. Ucítím bolest v boku a málem neudržím rovnováhu a spadnu. Sakra! Koukej běžet! Udržím se v běhu a cítím jak mi po boku stéká něco teplého. Náhle se ozve obří výbuch a já skočím šipku dopředu a kryji si hlavu před explozí. Když přestanou padat kusy dřeva tak se zvednu a opět vyběhnu do lesa. Schovám se za první strom a nadzvednu si košili. Podívám se na levý bok a přiložím si na ránu pravou ruku. Jenom škrábnutí. Dobře... bál sem se že to bude horší. Skoro to nekrvácí a není to hluboký. Jenom malí škrábnutí Poté zařvu. "Nezastavujte se! Běžte! " Chvíli běžíme seč nám síly stačí a poté konečně jsme na pobřeží. Pablo a Pedro už reagují a přirážejí loďku ke břehu. "Všichni do lodi! Spěchejte! Rychle rychle! " Všimnu si že Ernesto taky krvácí ale drží se statečně takže předpokládám že to není nic vážného. Když jsou všichni v lodi tak se odrazíme od břehu. "Chopte se vesel! Ještě z toho nejsme venku! Zaberte! Pořádně! " Sám se chopím jednoho vesla a začnu veslovat. Při každém záběru zatnu zuby jelikož cítím jak se rána hýbe. V půlce cesty se ozvou děla a začnou zasypávat nepřátele kteří se objevily na pobřeží. "Svatá matko boží. Nikdy jsem neslyšel tak krásný andělský chorál jako jsou děla El Tajo. " Řeknu si tiše pro sebe a donutím se k úsměvu. Doveslujeme k El Tajo a chvíli na to jsme konečně na palubě. Padnu koleny na palubu ale kdyby mi někdo chtěl pomoc tak jí odmítnu a zvednu se sám. "Jsem v pohodě. Jenom sem unavenej. " Oklepu se a otočím se na všechny členy výsadku. "Všichni zranění za Gabrielem okamžitě! Poté si dojděte vzít jídlo a dejte si pořádný odpočinek! Všichni si ho zasloužíte plnou měrou. " Poté ukážu rukou na toho koho sme vysvobodily. "Ty jdeš se mnou za kapitánem. Okamžitě. Alvarezy pojď taky. Chci abychom zhodnotily situaci. " Poté si všimnu dvou truhliček které sem nám podařilo ukořistit. "Ty truhly odneseme rovnou kapitánovi." Buďto si je vezmu s Alvarezem nebo pokud by je oni chtěli donést kapitánovi nebráním jim. Poté najdeme kapitána. Pozdravím ho kývnutím. "Kapitáne. Přišel sem vás seznámit se situací na ostrově. " Nadechnu se hluboce a poté začnu. "Celej ten zasranej ostrov je zasraná past! Ty zprávy o pokladu šíří nějaká banda hrdlořezů. Ale po pořádku. Podle vašich rozkazů jsme se rozhodly prohledat ostrov. Nalezly sme jakousi chatu a já rozkázal její průzkum. Uvnitř sme nalezly noclehárnu a v dalším pokoji svázaného tohoto muže. Trdí o sobě že je hledač pokladů. On a jeho posádka prý šly na tento ostrov hledat poklad a padly do pasti. Prý u břehu ostrova jsou desítky vraků a stovky mrtvol na mořském dně. Rozhodl sem se ho osvobodit. V tu chvíli sme narazily na první dávku nepřátel. Nepřátelé nás napadly z jihu a proto sem rozhodl zabarikádovat několik oken a zahájit palbu na nepřítele. S pomocí tady hledače jsme našly vchod do podzemního skladu. Rozhodl sem se pro útěk. Rozkázal sem otevřít chodbu a poté aby všichni utekly. Santiago mi podal dvě granátové bomby které našel v podzemí. Když všichni byli v podzemí rozkázal sem jim utéct. Sám sem ještě chvíli zůstal uvnitř chatrče abych zapálil bomby a odlákal pozornost nepřátele na sebe pomocí střelby. Jakmile granátové bomby byli kousek před výbuchem rozhodl sem se utéct. Na útěku jsem já a Ernesto dostali zásah kulkou. Naštěstí sem si nevšiml že by to bylo něco vážného. Jsou to pouze škrábance. Poté sme utekly k lodi. Vaše děla nás opravdu zachránila kapitáne. Více o nepříteli nemohu říct. Tam u chaty jich bylo možná třicet čtyřicet. Nemohu ale hádat kolik jich zahynulo ve výbuchu. Ale mám dojem že minimálně deset patnáct lidí jsme mohly zabít. Několik jich zahynulo střelbou a jsem si jistý že pár nepřátel bylo uvnitř chaty odkud nás zasáhly. Podařilo se nám bohužel ukořistit pouze tyto dvě malé truhličky. " Ukážu rukou na kořist. "Pod chatou byl poměrně velký sklad naplněný zjevně ukořistěnou kořistí z nepřátelských lodí. Bohužel sem nedokázal zajistit větší kořist. Za to žádám o odpuštění. Avšak pod palbou mi připadala moje řešení nejlepší. Osobně bych nedoporučoval vydávat se zpátky na ostrov pro kořist těch banditů. Ne dokud nebudeme mít aspoň dvě stovky mužů kapitáne. Nemůžeme odhadnout kolik jich tam je. Proto doporučuji neriskovat. Snad nám více o nepřátelích může říct tady zachráněný. Navíc říkal že zná pozice několika pokladů. " Opět hluboký nádech a výdech. "To je snad vše kapitáne. Členy výsadku jsem poslal na ošetření, jídlo a spánek. Myslím že si to všichni zaslouží. Skutečně si tam zažily svoje malé peklo. Nyní bychom se měli podívat na obsah truhliček a vyslechnout si co všechno nám může říct tady hledač pokladů o těch kteří tam byli. Nebyl příliš čas si ho tam v chatě vyslechnout pořádně. " |
| |
| Culebra, krycí střelba, dopoledne 23/V Nakonec se po obrovském výbuchu přeci jen objevili, člun je naložil... avšak ještě než byli v bezpečí, objevili se nějací chlapy... Mateo, plnou boční salvu, PAL! A znovu nabít. Konečně byli na palubě, bylo vidět že toho mají dost. Felipe, postarej se o ty muže! Člun byl vytažen, a nepřátelé držení v dostatečné vzdálenosti našimi děly, ale co když mají loď... a čertví jakou... Lorenzo, zvednout kotvu a kurz jih! Plné plachty! Rojo, oči na stopkách! Mateo, pošli jim ještě jednu salvu! Gabrieli, ošetři raněné! Michael s Alvarezem oba napůl mrtví přitáhli jakéhosi zajatce. Michael poskytl raport. Tak hledač pokladů? Zajímavé. Jméno? Pokud nám poskytneš solidní stopy vedoucí k pokladu, tak nepůjdeš přes palubu, ale naopak získáš svůj díl pokladu. Jinak... tady hned vystoupíš! Pokud máš informace, či nějakou mapu... tak teď je na ní čas. Nekompromisně jsem se otočil na hledače. Po jeho rozhodnutí bylo ihned vykonáno... buď se stane členem posádky, či bude hozen do vln. Skvělá práce Michaeli i vy ostatní. Extra dávku rumu, jídlo, ošetření a odpočiňte si! Felipe a Alejandro otevřete ty truhličky! Sám jsem si lokl rumu z flašky. Necháme ostrov ostrovem, a vezmeme to na jih, všichni dávejte pozor. Možná mají lupiči i nějakou loď, tak ať nás nepřekvapí... |
| |
| Útěk a zpět na lodi Když přišel rozkaz k útěku, vyskočím na nohy a trochu se zapotácím, protože jak jsem dlouho klečela ztuhla mi kolena. Ale hned jsem stála rovně na nohou a dala se spolu s ostatními na útěk. Hodila jsem mušketu na záda a pelášila pryč co mi nohy stačili. A to, že kolem svištěli kulky mělo s tím hodně společného. Zahlédla jsem něco koutkem oka, otočím tím směrem hlavu a mám dojem, že jsem zahlédla nějakou ženu. Trochu zpomalím a překvapeně ji pronásleduji pohledem než zmizí. Ucítím... růže? Růže? V buši? Kdybych si ji nevšimla, bylo by nejspíš po mě. Byl to snad osud? Leknu se a zase přidám, protože ostatní měli už poměrný náskok. Ohlédnu se. Co to bylo za ženu? Naskákali jsme do člunu a vyrazili zpět na loď. Já, ale pořád hleděla na ostrov, chlapů co nás pronásledovali až na pláž si nevšímám. Pořád jsem musela myslet na to co se stalo. Ta žena mě zachránila. Byla to, ale náhoda? Měla jsem z toho zvláštní pocit, který jsem nedokázala pojmenovat. Na lodi jsem si konečně mohla oddychnout a moje nervy přestali být tak napjaté. Neměla bych se o té ženě zmínit kapitánovi? Oklepu si ruce z kterých se sype prach, který mi na nich při střelbě ulpěl. Pak si promnu obličej, který byl stejně umazaný. Musela jsem asi vypadat jako kdybych si vymáchala obličej v popelu. Otočím se a vydám se za kapitánem. Raději to řeknu hned než se půjdu najíst a pak odpadnu. Protože i když jsem spala celou noc, teď jsem byla dost unavená. „Kapitáne? Máte chvilku?“ oslovím ho. |
| |
| Před kapitánem – vysvětlování Zachráněný zajatec se tvářil poněkud vyděšeně, zvlášť, když se kapitán zmínil o vystupování do moře… Ale přesto se přiškrceným hlasem rozhovořil. „Mý jméno je Bill. Jak už tu bylo řečeno, jsem hledač pokladů a spolu s mojí posádkou jsme se už dlouho plavili a pátrali po tajemných pokladech, prozkoumávali jsme opuštěné ostrovy a tahali informace o pokladech z různých lidí… až tenhle ostrov se nám stal osudným. Vlastně o těch na ostrově nic moc nevim, jen to, že jsou to lupiči a je jich tam hodně, dost na to, aby vás všecky pozabíjeli, takže rozhodně není dobrý nápad se tam vracet. Vždycky všecky zabili, já jediný z posádky přežil, protože ze mě tahali informace, ale já jim nic neřek… Na jejich kořist je vykašlete, já vim o pár místech, kde by mohly být poklady, znám lidi, kteří ví víc…“ V tu chvíli se poprvé podíval na truhličky, které se vám podařilo ukořistit. „Z celý kořisti se vám povede ukrást zrovna tohle! Tohle má větší cenu než cokoli v tý jejich skrýši!“ Zvolal nadšeně. „Ale radil bych tuhle neotevírat,“ ukázal na jednu z truhliček, „vlastně ji ani nemůžete otevřít, je totiž zapečetěná, prý nějakou magií. Tahle truhlička byla naše poslední kořist, kterou jsme měli doručit jistýmu muži, který nám nabíd tučnou odměnu. Prý jen ten muž ji dokáže otevřít… Pokud se o to pokusí kdokoli jiný, zemře v bolestech. Tak nám to aspoň bylo řečeno a říkám vám, já na magii po těch všech letech začal věřit a vám bych to taky doporučoval… Tu druhou klidně otevřete, taky jedna z kořistí…“ Pokud ho poslechnete a druhou truhličku otevřete, naleznete v ní nádherný a velký diamant ve tvaru slzy, rudý jako krev. Jistě má obrovskou cenu… A ta druhá? Co se s ní rozhodnete udělat? |
| |
| TAJO, velitelská paluba, před polednem 23/V Když hledač pokladů spustil, byl jsem spokojen. Onu magickou truhlu jsem uzavřenou uschoval, a druhou truhlu otevřel Felipe sekyrou... odhalila rubínovou Slzu, vzal jsem jí do ruky... prohlížel její krásu, pak i tu vzal do opatrování. Bueno, Bille. Tak se mi to líbí. Takže mi tedy řekni komu a kam je třeba tu kouzelnou truhlu doručit? A nevíš náhodou co se skrývá vevnitř? Taky od tebe očekávám, že nám oznámíš výsledky tvého hledání, a tudíž předložíš nějaké indicie k pokladu. Nyní ses stal členem naší posádky... Bille, ale věz že budeš pod dohledem. Počkal jsem až odpoví, a udal pak Lorenzovi odpovídající kurz obezřetné plavby tím směrem. Následně s kouzelnou truhličkou v podpaždí a se Slzou v ruce jsem se vydal do kajuty. Cestou mne oslovila Ester... Sí, poslouchám. |
| |
| TAJO, velitelská paluba Prohlédnu si obsah bedny a hlasitě písknu. "To je ale pořádnej šutříček. Zdá se že ten výlet nakonec nebyl tak marný. Pokud mě nyní ale omluvíte. Dojdu si za Gabrielem aby mě zašil. Poté si půjdu dát sklenici do kajuty. Kdyby se cokoliv dělo stačí zavolat. Kapitáne." Srazím po vojensku paty k sobě a mírně se ukloním a poté vyrazím za Gabrielem aby mi zašil ránu od pušky co mám na boku. Jakmile mě trošku zpraví dojdu si vzít něco k jídlu a poté si jak jsem řekl dojdu dát skleničku vína. |
| |
| Tajo – Kapitán Přešlápnu. „No... Kapitáne. Možná to nic není, ale řekla jsem si, že bych se o tom měla zmínit. No...“ Řeknu trochu na rozpacích, což nebylo u mě úplně obvyklé. „Když jsme utíkali před těmi zloději něco jsem viděla. Nebo spíš někoho.“ Schovám ruce za záda. „Viděla jsem nějakou ženu. Moc krásnou a nevypadala na to, že by k nim patřila.“ Pronesu. „Když jsem ji uviděla, tak jsem trochu zpomalila a to mi zachránilo život, protože kdybych to neudělala tak by mě provrtala kulka. Proletěla místem, kde bych totiž zrovna byla. No a pak jsem ucítila vůni růží a ta žena zmizela.“ Vysvětlím mu. „Bylo to... zvláštní. Měla jsem pak takový divný pocit, který nevím jak bych popsala.“ Znovu přešlápnu. „No já vím, že to není nic důležitého, ale měla jsem pocit, že bych se o tom měla zmínit.“ Znovu zopakuji. |
| |
| Na lodi Pomůžu mužům do lodi a pak vydám rozkazy. Vyzvednout člun, zvedáme kotvy, slyšeli jste kapitánův rozkaz, odplouváme! Pak se rozhlédnu po těch, co se vrátili z ostrova. Tak jo, kdo z vás je zraněnej? Ti zdraví ať pomůžou těm, co nemůžou... Jak bdete ošetření, tak v kuchyni máte extra porci grogu. A pak se trochu vzpamatujte, dejte si šlofíka a tak... Všichni, kdo mají večerní hlídku, tak na ni nastoupí, výjimku má jen Ernest, a to podle toho, co řekne Gabriel. Kupodivu, zranění jsou jen dva a to ještě lehce. Zkouším pomoct Michaelovi, ale ten spěchá za kapitánem. Pokrčím rameny a vezmu tam alespoň dvě truhličky, které s sebou naši výsadkáři přinesli. Kapitánův rozkaz je jasný a proto skočím do podpalubí, kde si vezmu sekyrku. Vrátím se na palubu, šlápnu na první truhlu a rozmáchnu se sekyrou. V tu chvíli uslyším slova muže, kterého přivedli na palubu. Mluví o truhlách. Když zeslechnu, že bych měl zemřít v bolestech, se zdviženým obočím se podívám na kapitána. Počkám na jeho reakci a pak pokrčím rameny, přitáhnu si druhou truhlu a mezi víko a tělo truhly vrazím sůj tesák. Pak ji převrátím a dobře mířenou ránou sekery přeseknu zámek. Vevnitř je nějaký drahý kámen, už od pohledu má určitě ohromnou cenu. Podám ho kapitánovi. Pokud už mě není potřebana můstku, odejdu řídit chod lodi. Protože první důstojní je zraněný a kapitán má věci, která si usí promyslet a vyřešit, je třeba, aby se toho někdo ujmul. Slyšeli jste, co říkal kapitán. Lorenzo, drž směr a pod plnými plachtami vpřed! |
| |
| Směr plavby Bill pokrčil rameny. „Co je uvnitř, to nevim… ale hádám, že to bude docela cenné. Máme to doručit nějakému chlapíkovi… jak to jen bylo… to vite, ta paměť… Jóó, myslím, že Caracas! Jo, tak to určitě bylo, Caracas, to je místo, kam tu truhlu máme doručit. Ale kapitáne, dávejte pozor, aby tu truhlu nikdo neotvíral! NIKDO… Je to asi důležité, nás na to taky upozorňovali a nerad bych něco zanedbal.“ Odmlčel se a trochu protáhl obličej při zmínce o dohledu. Zřejmě se mu to příliš nezamlouvalo. „A co se pokladů týče, myslím, že to počká. Až předáme truhlu a shrábnem tučnou odměnu, řeknu vám o pár místech, kde jsme tušili poklady.“ Řekl, ale pozornější posluchač si mohl povšimnout neochotného tónu v jeho hlase… |
| |
| Kurz jih, poledne Když se Bill vyjádřil, kam má být ona tajemná truhlička dopravena, kapitán udal kormidelníkovi kurz na jih. El TAJO okamžitě zamířila požadovaným směrem. Už, už se Jac chystal do své kajuty, když mu vyprávěla Ester o tajemné ženě z ostrova. Kolem právě procházel Pedro, a když viděl jak nad tím Jac přemýšlí, vložil svou trošku do mlýna... Tenhle příběh mi připomněl nějakou Juanitu ze Santo Domingo. Ta mi jednou vyprávěla něco podobného, uviděla při chůzi po městě také nějakou krásnou paní v modrobílých šatech jak na ní mává. Inu tak se zastavila, a v tu chvíli těsně před ní padl obrovský květináč. No, nezastavit se, tak bylo po ní. Když se tam podívala znova, žádná žena tam již nebyla. No, a ta Juanita v té paní viděla samu Pannu Marii... třeba to byl i tenhle případ... i ty růže, k tomu sedí. Jó, jsou holt věci mezi nebem a zemí. Odtušil, a pokračoval ve své práci... |
| |
| Kurz jih – poledne Podívám se na Pedra a jak mluvil stále víc jsem kulila oči. „Taky měla modrobílé šaty!“ vydechnu ohromeně. „Panenka Marie!“ vykulím oči ještě víc. „To je zázrak! Ah... musím ji poděkovat.“ Usměji se a podívám se na kapitána. „Omlouvám se, že jsem vás s tím zdržovala.“ Omluvím se a spěchám se najíst. Pak se přesunu ke své takeláži, tam pokleknu a začnu se modlit a děkovat k Panence Marii za její ochranu. Pak jsem si, ale šla lehnout. Zavřela jsem oči a znovu si vybavila tu krásnou ženu. Její zjevení se zdálo skoro neuvěřitelné, ale bylo příjemné zjistit, že nade mnou drží ochrannou ruku. Jen co dorazíme do nějakého města navštívím její svatostánek a přinesu ji nějaký dar. Aby věděla, jak si toho cením. Nakonec jsem usnula. |
| |
| Poblíž Culebra isla, 23.V. odpoledne Jakmile jsem se od tajemného Billa dozvěděl kam je třeba ještě tajemnější truhličku dopravit, zavelel jsem na Miguela... Kurz SSW, směr Caracas... obezřetná plavba! Rojo, ty už slez... Luc tě vystřídá. Pokud se vyskytne nějaká opravdu lákavá kořist v dobré pozici, tak mne okamžitě zavolejte! Pak jsem se otočil na Billa... Teď jsi součástí posádky, v boji očekávám, že vypomůžeš Gabrielovi s raněnými. Truhlu nikdo otvírat nebude. Zašel jsem do své kajuty, vložil Slzu do pokladnice, a tajemnou truhličku na bezpečné místo. Přemýšlel jsem o tom zjevení co se přihodilo Ester... inu, takové věci se stávají. Přitom jsem ještě jednou vzal do ruky rubínovou Slzu... Slýchával jsem o vzácných sochách Panny Marie, které ronily krvavé slzy... kdo ví jestli tento kámen s tím nějak nesouvisí... Mumlal jsem si pod vousy. Budu muset pořádně uvážit, co s touto Slzou podniknu... ale prodávat jí asi nebudu. Napadlo mne i Slzu věnovat nějakému poutnímu místu, ale bylo mi jasné že skutečná pomoc zhůry se nedá koupit. Uvidím, třeba se to časem nějak osvětlí. Najednou jsem si uvědomil, že v průběhu událostí jsem nějak nepostřehl kam zmizela Verónica. Vrátil jsem Slzu do pokladnice, vzal láhev prvotřídního rumu... a vyšel na můstek, kde jsem usedl na bednu a sledoval ruch lodi... |
| |
| Širé moře, SE od Portorica, pozdní odpoledne 23.V. Loď poslušně vyrazila na jih, kupodivu v blízkosti nebyla žádná obchodní loď, ač tudy probíhala obchodní cesta. Vál příjemný silný vítr směrem na WNW. Asi v osm hodin večer byla spatřena francouzká 4stěžňová karaka "Le Bleue Rose", podle všeho korzár. Objevil se za pravou zádí šalupy, a jelikož neměla právě příznivou polohu na rychlý útok, tak měla jen možnost zdlouhavého pronásledování s nejistým úspěchem... takže nechala vaší malou loď být. Širé moře, 130-190 mil jižně od Portorica, 24.V. ráno až poledne Na širém moři se již objevila nějaká loď jen velmi zřídka. Vítr stálý ve směru W. Spatřena jen francouzká karavela a španělská obchodní galeona, oběma se Lorenzo podle rozkazu vyhnul... |
| |
| Širé moře – někde u Portorica – dopoledne Michael Vyhnuli jsme se pár lodím, ale jinak panoval klid. Se zívnutím jsem se zavrtěla na zavřeném sudě s vodou a rozhlédla se. Odpočívalo se a lenošilo, klidné moře... tak akorát na to, aby se spalo. Akorát, že já spát nechtěla. Spala jsem víc než dost a já raději využívala volný čas konstruktivněji nebo aspoň zábavněji. Chvíli jsem zvažovala, že nějaké chlapy zlákám na partičku karet nebo kostek, ale pak jsem si vzpomněla na nabídku Michaela, že mě bude trochu vzdělávat. Zamyšleně si zamnu bradu. Byl klid, teď by k tomu mohla být dobrá chvíle. Vydám se tedy za ním, zeptat se jestli by teď neměl na mě čas. No tedy... určitě měl, záleželo spíš na tom jestli se mu bude chtít. |
| |
| Širé moře – někde u Portorica – dopoledne Ester Sedím u poháru vína, obyčejného ne toho Francouzkého od kapitána, a pokuřuji svojí dýmku. Nemám na sobě košili jelikož mi dráždí čerstvě sešitou ránu na boku. Když přijde do mé kajuty Ester tak se zvednu a usměji se na ní. "ÁÁÁ Ester vítej, vítej. Jsem tak rád že jsi v pořádku. Tam dole to bylo chvílemi dost ostré že? No ale jak koukám tak jsi nezraněná to je dobře moc dobře. Hm povídej copak pro tebe mohu udělat. " Vyslechnu si její přání a přikývnu. "No máme nějaký čas než se dostaneme do dalšího přístavu takže předpokládám že není důvod proč nezačít s tvojí výukou. " Jakmile to dořeknu tak se otočím a promnu si bradku. "Hm kam sem to jen já hlava stará děravá zase strčil. " Chvíli prohledávám kajutu kam sem schoval tabulku na které sem měl napsanou abecedu a když jí najdu tak zvolám. "Heuréka tady to je. " Poté se otočím k Ester. "Posadíme se tady nebo si chceš jít sednout někam na palubu? " |
| |
| Širé moře – někde u Portorica – dopoledne Michael Usměji se na Michaela a pak sjedu očima po nahém trupu, až k ráně, která byla pěkně zašitá, ale musela bolet. „To teda jo. Kdo by tušil, že se tam bude schovávat taková tlupa.“ Řeknu a váhavě vstoupím do jeho kajuty. Páni, vlastní postel. To se tak někdo má. Michael byl ochota sama, mě učit. To jsem byla ráda, nerada bych ho nějak otravovala. „Zůstala bych tady. Přece jen si léčíš svoje zranění a bude to tady pro tebe lepší.“ Odpovím a počkám až mi ukáže kam si můžu sednout. „Bolí tě to hodně?“ ukážu na jeho bok zatím co si dělám pohodlí. |
| |
| Širé moře, dopoledne dalšího dne 25.V., 80 mil NNE od Caracasu Plavba probíhala v klidném tempu, Tajo potkala pár francouzkých a španělských obchodních lodí, a všem se vyhnula... žádná vhodná kořist mezi nimi nebyla. A tak proběhl den plavby, kteří mnozí trávili rozličnými způsoby. Jac našel čas na čaj, i hru na flétnu, Veronica s ním jistě strávila nějaký čas v rozhovoru, Rojo si maloval, Ester vyučoval Michael, Felipe se pocvičil v řízení lodi, Tornado protáhl posádku při cvičení s plachtami, Mateo trénoval nabíjení děl, André uvařil něco dobrého, Bill se seznámil s posádkou, a tak dále. Druhého dne již byla šalupa podle Jacova měření 82 mil NNE od Caracasu (ten leží 25 mil východně od Puerto Cabello). Pokud Tajo popluje 8mi uzlovou rychlostí jako do teď, tak bude v cíli asi okolo deváté hodiny večerní. Někdy dnes odpoledne vpluje šalupa opět do míst obchodních stezek... |
| |
| Širé moře ,,Dios mio! Tady je ale...." natáhnu ruku, chvíli jí naslepo šátram ne moc daleko provizorní plotny, až nakonec nahmátnu hadr. Na zběžnější pohled to tu možná bylo poskládáno, jenže některý nádobí už tak dlouho, že to za ním začlo nepěkně zahnívat, nemluvě o tý krásný vůni, po které jsme pátrali s Andrém už nějakou tu chvíli hlavně se zděšením, že se kazí jídlo. No, vpodstatě jsme ani jeden nebyli moc daleko od pravdy, jídlo to vážně bylo - i když spíš něco, co jím bylo někdy v době minulé. Nehodlala jsem to zas tak moc zkoumat - hlavně aby to všecko bylo brzo pryč. Po nevím jak dlouhý době se zvednu z kleku na všech čtyřech, povytáhnu šátek a otřu zpocený čelo. Zapřu se dlaněma o kolena, nakonec zvednu. Chuť jít ven a na dveře vyvěsit ceduli, že kuchyň neoperuje kvůli karanténě mě už přešla - aspoň způlky. André zatím začal něco kuchtit, včetně porcování masa a dalšího. Ono než se to na ohni uvaří a upeče, tak to nějakou tu hodinu potrvá - i když mě tak nějak nenápadně prozpěvoval žaludek už teď. Byla sem vděčná, že z hladu a ne mořský nemoci. Ruce otřu do zástěry, která začala vypadat jaksepatří ušmudlaně. To máte asi tak, jako když k vám přijdou dva chlapi - jeden má čistý, pěstěný ručičky, hezký, čistý nehty... a druhej za nima černo a špínu, že by se za to nemuselo stydět ani čertisko v pekle. Oba vám tvrdí, že umí zabrat za práci. No, komu asi tak budete věřit... ,,Tak už se ti tu nebudu motat, aspoň na chvíli. Jdu se ven trochu protáhnout, však ty moje kosti to potřebujou." usměju se, plácnu kuchaře přes záda a vyjdu ven, na palubu. Počasí jak malovaný - nebe azuro, skoro žádný mrak - jednoduše nebylo si na co stěžovat a jenom tohle mi vlilo do žil zas těch pár kapek ohně, co v nich chybělo. Slastně se protáhnu co nejvíc to jde - až v některých kloubech jemně zapraská - když důkladně, tak důkladně. Jakživa sem nic neodflákla a nehodlám v tom začínat. Stejně jako v chytání lelků. Andrého jsem už "zdrchala" dost, zbytek byl tak nějak zaměstnaný vším možným - a to mi na klidu moc nepřidávalo, přišla jsem si tu jak kůl v plotě. Ale to by nebyla ženská z hospody, aby si neporadila - a komu by se nehodilo něco aspoň k pití? Obejdu pár lidí z posádky, nakonec když už budu něco dělat, ať to není jen malý cmrndnutí - a nakonec zamířím i ke kapitánovi, když si všimnu, že na palubě nejspíš vychutnává vcelku klidnou plavbu. Až na to předchozí dění, ke kterýmu se moc nechci vracet - hlavní je, že z toho všichni vyvázli nakonec živí. Pro Jaca je to ta samá otázka jako pro zbytek - když se s ní vysloví, jenom se otočím a seběhnu zas dolů. ,,Vůbec jsi mě neviděl!" houknu na Andrého, který jen kývne hlavou, že rozumí a bleskově se otočí zpátky ke svýmu. Někdo chtěl čaj, další zas něco ostřejšího. Roznášela jsem po palubě a vážně si přišla, jako bych z hospody vlastně nikdy neodešla. Koneckonců - byl tu i kytarista... S posledním jsem zamířila zas zpátky ke kapitánovi. |
| |
| Širé moře, dopoledne dalšího dne, 70 mil od Caracasu Užíval jsem si klidné plavby, protože jsem věděl, že se to v okamžiku může změnit. Vítr byl příhodný, a okolí klidné. Jen jedinou zajímavou loď mi hlásil Luis ze sedáku, holandskou obchodní třídy Eastman... ale byla dobře vyzbrojena, a tak má slova k Xavimu u kormidla byla lakonická. Jdi jí z cesty, Xavi. Uviděl jsem Roja, jak si něco o svém volnu maluje. Řekni Veronice, ať mi sem vezme konvici zeleného čaje! Když po chvíli dorazila i s konvicí, vybídl jsem jí... ... posaď se a dej si se mnou, vidím že ses už dnes činila. A navíc za chvíli vplujeme opět do rušných vod, a pak budeme mít možná jiný starosti než pití čaje. Dodal jsem s úsměvem. Ani nevím proč, ale bylo mi v její přítomnosti dobře. Pak jsem si všiml tu a tam stop úklidu na jejím oděvu. Koukám, že kuchyň potřebovala očistu, no jo André je sice dobrák od kosti a skvělý kuchař, ale jako každý francouz je to umělec a trochu bohém... tudíž úklid jeho tvůrčímu duchu příliš neříká. Zrovna v té chvíli se mi dostala k nosu příjemná vůně z kuchyně... ... ale vařit to teda umí. |
| |
| Širé moře, dopoledne dalšího dne, 70 mil od Caracasu, Ukážu na postel a nebo na židle. "Posaď se a nestyď se." Když se zeptá na moje zranění tak se podívám na svůj bok a poté se zasměji. "Tohle a bolet? Než sem došel na loď tak sem si na to ani nevzpomněl. Není to ani pořádný škrábanec. Mám po těle horší jizvy a to sem ani nebojoval. Dalo by se spíše říct že sem miloval. Inu některé dívky v sobě mají nezkrotný oheň. " Poté zavrtím hlavou abych zahnal vzpomínky. "Avšak ty tu nejsi aby jsi zjišťovala věci o mém soukromém životě. Jsi tady aby jsi se učila. Tak se na to hned vrhneme." Vezmu tabulku s písmeny. "Tohle má drahá jsou písmena abecedy. Aby jsi se naučila číst potřebuješ se naučit všechny tyhle klikyháky rozeznat a přečíst. Například tady ty hrábě to je E. Tady to pokroucené to je S. Tady to co vypadá jako meč bez jílce je T. Dáš k tomu opět hrábě. a poté tady tu divnou věc která je R. A máš z toho E. S. T. E. R. Ester. Tak teď si spolu budeme postupně číst všechny písmenka a budeš se je snažit zapamatovat. A klidně si vezmi tady tu křídu a opisuj si ty písmenka. Hodně ti to pomůže na zapamatování. " Celou dobu ukazuji na písmenka o kterých mluvím. Poté se posadím za Ester a začnu pomalu číst abecedu a vždy čekám až po mě písmeno zopakuje. |
| |
| Širé moře – odpoledne Michael Posadím se. „Já a stydět se?“ zeptám se pobaveně. Když mi prozradí, že jeho zranění ho nijak netrápí a že víc zraněný se cítil od žen, pozvedla jsem jen tázavě obočí. Když vyhrabal tabulku bedlivě jsem ho poslouchala a dívala se na co ukazoval. Jeho popisování písmen mi přišlo úsměvné. Ale nakonec mi z písmen ukázal moje jméno. Vzala jsem si od něj křídu, posadí se za mě a opakuje mi písmena. „A. B. C. D....“ Opakovala jsem po něm a pak křídou se snažila písmena napsat. Což se celkem dařilo, jen kdyby nebyli ty moje písmena takové roztřesené. Při psaní jsem vystrkovala mezi rty špičku jazyka, jak jsem vynaložila velké úsilí při psaní. „Je to teda pěkná dřina!“ postěžuji si. „To už učení střílení mi šlo snadněji než tohle.“ Hřbetem ruky setřu ty moje roztřesence a zkusím je napsat znovu. Na to, jak jsem měla normálně klidnou ruku, tady se mi prostě písmena vždycky hrozně třásla. „Proč je nemám tak rovný a úhledný jako ty?“ zeptám se zklamaně. |
| |
| Na palubě, odpoledne Jsem na palubě už od rána, kdy jsme opustili ostrov, a protože kapitán je na můstku, řeknu si, že menší pauza nemůže vadit. Je akorát čas oběda a tak seběhnu do kuchyně, kde už to voní. Dneska jsi se opravdu vyznamenal, André! Znal jsem jednoho komodora, který si nikdy nemohl pochutnat na něčem tak dobré, jako je tohle. Já ostatně vždycky zastával názor že nejlepší kuchaři se plaví na lodích, jako je tahle. Ono se řekne – královi muži, ale tihleti královi muži dostávají pravidelně plat a na jídle se u nich šetří. To my dostaneme plat jen když se daří a tak jídlo je perfektní pořád! Spustím ódy na kuchařovo umění. Je důležité umět se vlichotit lidem na důležitých místech a kuchař na lodi má místo vskutku jedinečné. A navíc, to jídlo je opravdu dobré. Hodím ještě řeč s kuchařem na téma „rozdíl mezi kuchyní na královských lodích a na naší lodi“ a pak se s plným břichem vykutálím zpátky na palubu. Protože moře je klidné a kapitán na palubě, nevypadá to, že by mě momentálně někdo potřeboval a tak se rozhodnu, že se na pět minut natáhnu ve své kajutě, kterou sdílím s prvním důstojníkem. Dojdu tedy do podpalubí otevře dveře a už se těším, jak se natáhnu, když si všimnu, že máme návštěvu. Jediným pohledem zhodnotím situaci a odhadnu, že momentálně by sice moje přítomnost neměla vadit, ale není jisté, jestli se učení malinko nevyvine... To už bych byl za křena. Eh, omlouvám se, že vás ruším. Klidně pokračujte, mě si vůbec nevšímejte, jen jsem si přišel...pro... tady... Začnu se narychlo přehrabovat ve svých věcech (moc jich není), až vytáhnu sadu nářadí, kterou jsem dostal, protože když jsem přišel, neměl jsem zhola nic. Jo, to je ono, já si chtěl vzít tady nářadí. A zase zmizím na palubu, je teplo a mám tam ještě nedodělanej jeden sloupek na zábradlí a pak taky chci zkusit něco udělat s tou sochou na přídi... Couvu ze dveří, nepřestávaje mluvit o tom, že na palubě budu dlouho a že tedy mají naprosté soukromí. Nakonec zavřu dveře, povzdechnu si a vydám se zpátky na palubu. Samozřejmě že zábradlí je opravené a tak si z nedostatku jiné činnosti vyberu pěkný špalík dřeva, který mi zbyl po opravách a začnu si vyřezávat, pohodlně rozložený na lanech stočených na přídi. Pod rukama se mi rodí malá soška mořské panny, kterou si ve výsledku představuju jako krásnou ženu s pěkným poprsím, která bude držet dvě šavle, jednu v každé ruce. |
| |
 | Smrt a širé moře... Tiše sem se vynořil nad hladinu těsně u člunu, do kterého jsem přihodil ještě nějáké použitelné jidlo a další láhev rumu, bylo to těžké ty věci hledat, byla noc, a vše bylo tak živé, cítil jsem krev a oheň z lodí které se záhy rozlétly na všechny strany, proto jsem se vrátil, posbírat co se dá.... Vyhoupl jsem se opatrně do člunu a sledoval spící únavou a šokem zmoženou šlechtičnu, jsem rád že jsem ji dostal do člunu včas, a ještě raději že se mi podařilo zachránit její kord, který leží nyní trochu skryt ve člunu, vydechnu a zadívám se na věci kterými jsem ji přikryl, většina je mých, tedy až na košili, tu jsem pro jistotu skryl neboť jsem měl lehké zranění na zádech od třísky z lodi, když jsem ještě opětoval palbu z děla než sem se odebral do člunu za doňou.. Pobřeží je asi 60 mil, nějáké jídlo tu je, pití pomálu, když budu pít jen minimálně a vše nechám jí, snad to přežijeme oba dva.... projede mi hlavou a lehce syknu bolestí, opatrně si vytrhnu ze zad třísku a zavřu oči, pak zreviduji své zbraně a jsem rád za ty patrony prachu ve vosku, smutně se ještě otočím za troskami které hoří již v dálce na hladině a smeknu klobou.... What shal we do whit a drunken sailor.... hlavou mi zazní jedna z pirátských odrhovaček, smutně si nasadím klobouk zpět na hlavu, napiji se trochu rumu a pak když jsem již suchý přesednu k jediné osobě ve člunu a opatrně si na chvíli přilehnu k ní abych ji zahřál, při tom ji hladím ve vlasech.... Spěte má paní, já vás dostanu do bezpečí, přísahám.... ještě se otočím k troskám a pokynu hlavou.... Sbohem dobří muži, skvělí kapitáni ať vaše duše dojdou pokoje.... |
| |
 | Zlatý vrabčák Na černé hladině se odráželo jemné světlo. Měsíc matně svítil. Tak, jak jsem slíbila, zamířila jsem na záď lodi. Vyrýsovanou siluetu mladého muže nebylo těžké najít. Ještě, než jsem stačila promluvit, poklekl přede mnou. Živ i umíraje, v nemoci i ve zdraví, na moři i na souši Vám zavazuji svůj život i své služby ... Jste španělská šlechtična a já jsem víc Španěl než Brit, proto vám musím pomoci, jste dáma v nesnázích a já muž, jež Vás v tom nemůže nechat..... Lhala bych sama sobě, kdybych odmítla přiznat, že mne jeho slova nepotěšila. Po dlouhé době jsem potkala člověka, na kterého jsem se nebála spolehnout. Nebála? Nebála. Nadechla jsem se, chtěla jsem mu poděkovat, hledala jsem ta pravá slova, zatímco on přede mnou klečel. V tom se však staly dvě věci najednou. Dřív, něž jsem stačila promluvit, vrhl se první důstojník nocí, jako stín šelmy a srazil mne k zemi, v tu samou chvíli jsem zaslechla svist střely. Kanonáda, napadli loď, do boje! Zatímco mi Steeve pomáhal na nohy, tasila jsem svůj stilet. V té chvíli jsem měla pro strach uděláno, neuvědomovala jsem si, jaké by to bylo šílenství vrhnout se do té vřavy na palubě. Vykročila jsem vpřed, ale důstojníkovo objetí mne znovu stáhlo dolů. Tam teď nemůžeme, loď je už ztracená. I když jsem si to odmítala připustit, během těch několika okamžiků se šalupa Vuelo Busardo měnila k nepoznání. Hrůznou scénu osvětlovala děla obou lodí a pochodně v rukou některých námořníků, nedokázala jsem rozeznat, jestli nepřátel, nebo ne. Byla jich přesila, nechápala jsem, jak se mohli dostat k lodi, tak nepozorovaně. Zprudka jsem dýchala. Na takové úvahy teď nebyl čas, byli tu a to bylo podstatné. Další ohlušující rána. Dělová koule roztříštila dřevěné zábradlí za Steevovými zády. Tady zůstat nemůžeme, už ani vteřinu a on to věděl také. Pohled mi padl na záchranné čluny. Ano, to byla cesta ven. Když jsem se opět podívala na Steeva, bylo mi jasné, že myslí na to samé. Jen co se mé nohy odlepily od země, aby se daly do běhu, několik kovových háků už bylo zaseknutých do naší šalupy. Teď teprve začal boj o život. Paluba se začala hemžit nepřáteli. Řev, výbuchy, sténání, břinkot kordů a šavlí, snažila jsem se neotáčet, ale zakopla jsem o něčí mrtvé tělo. S hrůzou v očích, ústa plná krve, viděla jsem ji jen krátce, ale jméno té zrzavé dívky jsem si pamatovala, Lila. Není čas, není čas! Znovu jsem musela zatnout zuby a dát se na útěk, ale právě v tu chvíli mi zastoupil cestu muž jako hora. Tak, jako se objevil, stejně rychle se i ztratil ve změti mrtvých těl. Dýku jsem si přehodila do levé ruky a pravou tasila kord, který tak hladce a jemně probodl srdce toho… počkat, že by to byl …? To snad… Ne, nyní šlo jen o to, udělat si místo a dostat se ke člunům. Steeve jediným máchnutím kordu uvolnil kladky, a ostré plesknutí člunu do vln ani nebylo slyšet. Po několika okamžicích ve člunu, ohlušující výbuch ozářil oblohu a nepřátelská loď se roztříštila na kusy, do vody kolem člunu, i když už dost vzdáleného, dopadlo několik trosek. Na chvíli jsem zapomněla dýchat … všichni ti lidé, kapitán…. * * * Nechtěla jsem otevírat oči. Bála jsem se, co uvidím. Moře už bylo klidné, zvláštní, žádný vítr v plachtoví nebylo slyšet. Že bych si na něj za takovou chvilku zvykla? Ucítila jsem něčí ruku ve vlasech, konečně jsem se přinutila zvednout víčka. Steeve ležel vedle mě, oči přivřené. Já se jen více zachumlala do jeho kabátu, a otočila se na bok, blíže k němu. I přes to všechno, jakoby mne obklopovala jen prázdnota. Včerejší noc byla strašná, stále se mi zjevovaly ty tváře, mezi nimi i tvář kapitána, nikdy nezapomenu na ty jiskrné oči a s jakou ochotou mě přijal na svou loď. Mohla jsem jen doufat, že někdo, jako on neskončil svůj život tak brzy. Po chvíli úvah jsem se posadila. Steeve, jsi v pořádku? Potom, co jsme spolu prožili minulou noc, nemělo smysl zabírat se nějakou etiketou a vykáním. Čekala jsem na odpověď a oči upřela na obzor. Musela jsem být stále hodně unavená, protože se mi zdálo, že vidím trup a plachty. Nad nimi si vítr hrál s vlajkou, zlaté šavle a vrabčák v hnědém poli. Až po chvilce jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že je to skutečné. |
| |
| Moře a naděje... Probudila se, dřív než jsem si toho mohl všimnout mne oslovila, zprudka jsem otevřel oči a lehce pobledlý jsem se pousmál.... Až na to že jsem zklamal jako první důstjník a viděl umírat a potápět se další loď na které sloužím ano paní, možná jen ty záda budou lehký problém.... pousměji se a vytáhnu kus zkrvavené plachty zpod svých zad.... Nemůžu si to vypálit, nevydím si tam, ani si tam sám nenasypu prach... posadím se a lehce si odsednu.... Doufám že Vás má blízkost neobtěžuje, jen jsem chtěl aby jste byla v teple paní... otočím hlavu na širé moře a spatřím plachty a vlajku..... Bohové jsou na vaší straně, asi máte žit aby jste dokončila svůj úkol, nebo spíš svou pomstu ale já tomu říkám Cesta za spravedlností..... nadechnu se a rychle se chopím vesel, podívám se na doňu a usměji se nesměle......... Snad budeme mít štěstí a příjmou alespoň Vás na palubu, přeci jen, jste šlechtična, a já jen vyhnanec na moři.... |
| |
| V člunu Neměl by jste na sebe být tak přísný. Já si nemyslím, že jste zklamal. Lehce sklopím oči. Jakmile uvidím jeho krev, ztuhnu. Okamžitě mi hlavou proběhlo, jak moc je to zranění vážné? Samozřejmě, kývnu. I přes to, že na obzoru byla vidět loď, nemohli jsme spoléhat na to, že bude přátelská. A očekávání, že na palubě bude schopný felčar a bude ochotný pomoci nějakým ztroskotancům, by nás mohlo stát draho. Vyhrnula jsem mu na zádech košili. Rána byla vcelku hluboká. Zažila jsem toho už poměrně dost na to, aby mne pohled na takové zranění nijak nepřekvapil. Opatrně jsem mu do rány nasypala trochu střelného prachu. Na ten krátký okamžik jsem musela přivřít oči, mírně jsem otočila hlavu a ránu vypálila. Steeve sebou lehce cukl, ale z jeho úst jsem nezaslechla nic. Poté jsem rychle utrhla kus krajky, ze spodní sukně, požádala o rum a okolí rány mu opatrně vyčistila. Druhý pruh látky poté posloužil, jako lehký obvaz. Na Steevovu poznámku se jen s mírnou ironií usměji a zamyšleně svůj pohled upřu do vody. Za daných okolností jsem na tom hůře než vy, navíc, můj šlechtický původ mi mohou uvěřit, ale také nemusí. A pochybuji, že pokud se nesetkáme s někým, kdo bude alespoň z poloviny tak vstřícný, jako byl don Busardo, neupřednostní raději silný pár pracovitých rukou, než jeden hladový krk navíc. Zadívám se mu do očí. Buďme k sobě upřímní, taková je pravda. Navíc je tu ještě jedna možnost. V případě, že bychom narazili na mé nepřátele, nechci ani domýšlet, co by se s vámi stalo. Svůj osud v tomto případě znám. Hleděla jsem vstříc těm bílým plachtám, zatímco Steeve vesloval. V duši malý plamínek naděje. |
| |
| Člun Děkuji Vám, ale neměla jste si ničit šaty, je tu dost plachet na to aby se dali natrhat na obvazy..... řeknu tiše po té co se mi dostane ošetření... Váš původ je víc než jasný podle tohoto... vezmu její nádherný kord do rukou a lehce jej povytáhnu... Ani pirát si nemůže dovolit damascénskou ocel a tak zdobenou zbraň, navíc stačí vás poslouchat, jak mluvíte a je to jasné, nebojte se, mám dvě pistole, takže kdyby bylo nejhůř, půjdou po mě, vy by jste byla cennější..... pousměji se a pak jen dodám.... Kdyby to dopadlo špatně, zažádejte o Palay, nic by vám neměli udělat.... vydechnu a tiše si začnu pohvizdovat..... Byl sem na lodi plné hrdlořezů, vím jak se chovají, ale kapitáni i důstojníci musí dodržovat zákony moře, nemějte obavy...Dum spiro spero...a dokud budu schopen držet zbraň a stát na nohou budu vaše stráž a ochrana. Na chvíli přestanu veslovat, urvu dva kusy plachty a začnu dávat vlajkové signály k blížící se lodi.... |
| |
| Odpoledne, 25.V. 1681, severně od Cumana Užíval jsem si siestu po skvělém Andrého obědě. Seděl jsem na svém oblíbeném místě u kormidla, a trávil zřejmě poslední klidné okamžiky, když tu... El capitáno! Člun na levoboku, na jedenácti hodinách! Muž a žena! Muž dává signál, zřejmě trosečníci! Křičel Luis ze sedáku. Postavil jsem se, odložil pohár vína a prohlédl člun dalekohledem... a nejen člun, i okolí... mohla to být past. Ale nezdálo se. Jen nějací šťastlivci, a pro mne jen posila do posádky. Lorenzo, přiraž k nim! Tornado, Michaeli... až budou na palubě, tak odzbrojit. Zbraně ke mě, a oni dva také! Vydal jsem příkazy, a opět se posadil k vínu. Po chvíli stáli přede mnou, muž byl zraněn a primitivně ošetřen. Gabrieli! Máš tu práci! A vy dva, kdo jste a jak jste se ocitli ve člunu? Zeptal jsem se sedíc na křesle a popíjejíc španělské víno... |
| |
| Loď Nechal jsem se odzbrojit, a předvést před kapitána, bez problémů, jen jsem si dával pozor jak se chovají k mé společnici..... Mé jméno je Steven Juan Carlos De La Aliaga Mc Donell, bývalý první důstojník korzárské šalupy Vuelo Busardo, včera v noci jsme byli přepadeni kerekem Vlaštovka plným zavšivených žebožroutů, šli po něčem na lodi, asi dopis, kdo ví, většina z posádky padla, než se někomu z naší lodi podařilo dostat na Vlaštovku a vyhodit jim sklad z prachem, čímž smetli obě lodi z hladiny, já a tady doňa Anna Inéz de la Castellón jsme prchly, neboť jsem se zavázal její ochranou, proto bych prosil o poskytnutí pomoci trosečníkům v nouzi, uvažte kapitáne, mohl bych se vám na lodi na chvíli hodit, a navíc, pomoci španělské šlechtičně by byl pro muže jako by jistě výhodný skutek,zvláště v této době, každá ruka na moři se hodí, a já se plavím po moři již devátý rok po palubách pirátských a korzárských palub.... vydechnu a podívám se okolo sebe na námořníky..... V případě vašeho nezájmu nám pomoci mám jedinou věc na srdci....Parlay! podivám se kapitánovi do očí a lehce se zamyslím, přijde mi povědomý... |
| |
| Širé moře – odpoledne S úsměve sleduji jak Ester přepisuje písmenka a čte je. Když se zeptá proč nemá písmo jako já tak se velice usměji. "Neboj se. Kdyby si viděla mé začátky. Píšu úhledně jelikož píšu již několik let. Mám na to přeci jenom drahé školy. Cvik dělá mistra Ester. Z pušky také na první ráno nezačneš střílet cíle na dlouhou vzdálenost. Můžeš být ráda když střílíš určitým směrem." Náhle se na palubě začne něco dít a muži volají něco o člunu. Okamžitě se chopím kordu a začnu si ho přivazovat za běhu. "Ester dokončíme to jindy. " Na palubu doběhnu stále oblečen pouze do kalhot a nyní s kordem připásaným u boku. Když přirazíme a vyzvedneme je na palubě tak se mírně ukloním hlavou ale pravou ruku mám stále kordu. "Mohu vás prosím požádat o vaše zbraně? Nejlépe všechny. Jistě chápete. " Když mi předají zbraně tak je běžně zkontroluji. Při pohledu na kord který mi předá dáma ho prohlédnu proti slunci. Poté uznale přikývnu. "Prosím následujte mě. Dovedu vás nyní za kapitánem. " Když dojdu ke kapitánovi tak mu předám zbraně našich hostů. Postavím se vedle kapitána a poslouchám. Když řekne žabožrout tak nadzvednu obočí a zatvářím se mírně rozčarován. Poté pronesu Francouzky. "Není slušné urážet něčí rodnou zemi v jeho přítomnosti. Lidé platily životy za menší urážky. Zvláště mě... " |
| |
| Paluba Stojím před kapitánem a očividně prvním důstojníkem, jak vidno francouzem kterého má narážka na to že nás přepadli Francouzi dost pohněvala.... La pardon mesie, ale když vidíte jak loď kterou bez varování někdo začne napadat řetězovými a katračovými střelami, očividně za účelem nebrat zajatce, a stojí proti vám vojáci v uniformách dané země, nemáte je moc v oblibě, stejně tak bych se vyjadřoval opovržlivě o britech, holanďanech nebo jiných zemích, neberte si to vůbec osobně, tímto se omlouvám pokud jsem se vás dotkl, ale uznejte, vidět jak se loď kde sloužíte stane obětí masakru je jistě důvod k tomu být na útočníky naštván, osobně proti Francii nic nemám... lehce pokynu hlavou a nabídnu mu svou rukou na znamení smíru..... Navíc, není to pro jednoho pěkné přijít o loď a své postavení, zvláště za předpokaldu nočního napadení bez varování, když už souboj, tak čestně, řezničit umí všichni, ale bojovat jen málokdo, s tím snad souhlasí všichni mořští vlci... |
| |
| Širé moře – odpoledne – návštěva Vysvětlí mi, proč má písmenka vypadají jako kdyby dostali třesavku. „Myslela jsem, že psát je snadnější.“ Zabrblám si a vzhlédnu, když něco uslyšíme. Na jeho slova přikývnu, ale mrzelo mě to. To učení bylo fajn a ne moc lidí by se s tímhle zdržovalo. I když Michael se netajil s tím, že má rád ženy tak možná to nedělá jen z dobroty svého srdce. No... ne že by to vadilo. Michael je dobrej chlap a noci na moři bývají chladné a osamělé. Vstanu a vydám se nahoru za Michaelem. Měli jsme návštěvu. Ale jak jsem se rozhlížela jak chtěla, nikde jsem neviděla loď. Nakonec jsem se musela ohnout přes zábradlí, abych viděla loďku ve které připluli, jen abych se ujistila, že to nejsou nějací čarodějové co připluli na křídlech větru. Muž a žena, oba jsem si je prohlížela. Aha... takže šlechtična a její ochránce. Skoro jak z nějakého romantického příběhu. No to jsem na tu šlechtičnu zvědavá. Jestli ji tady kapitán přivítá... kam ji dají? Nejspíš se ji uvolní kajuta, což by přišel o své pohodlí nejspíš Michael. Jeje... to bude sranda! Jestli pak šlechtična hraje karty? Vesele jsem se na mladou dámu usmála, předtím než odešli za kapitánem. Když byla pryč strčila jsem loktem do někoho vedle sebe. „Tohle vypadá na pěknou srandu.“ Ale jak znám kapitána, tak ty dva přes palubu nehodí. |
| |
| Na lodi Děkuji Vám, oči se mi rozzáří radostí. Rvalo by mi srdce, kdyby to ostří skončilo na dně oceánu. Dnes v noci jste, jak vidím, zachránil více než jen můj život. Jsem Vám zavázána… Vzala jsem do rukou svůj kord a pak jen mlčky hleděla na loď, která se čím dál více přibližovala. Dum spiro spero. Ta slova …, jakoby mi je přečetl z duše. Jakmile se ocitneme na palubě, jsme požádáni o odevzdání zbraní. S těžkým srdcem dávám z rukou svoji jedinou památku na otce. Muž, který ho převezme, zdá se ví, co má v dlaních a tak se mi trochu uleví. Bylo to jen pár dní a situace se znovu opakovala, opět jsem stála před kapitánem cizí lodi, i když nyní jsem nebyla sama. Zatímco si nás oba kapitán prohlížel a upíjel ze sklenice červeného vína, Steeve se chopil slova a představil nás. Na svoje jméno jsem zareagovala poklonou a opětovala kapitánovi jeho pohled. Steeve domluvil, k naší situaci již nebylo nic co dodat. Jeho poslední poznámka se ale očividně dotkla muže po kapitánově pravici. Po jejich kratší výměně názorů jsem promluvila i já. Samozřejmě, byla bych Vám vděčná, podívám se na kapitána hlubokýma očima, kdybyste nás přijal na svou loď. Alespoň dokud nedoplujete, do nejbližšího přístavu. Jelikož v tom člunu by nás dříve nebo později čekala smrt. Moře je nemilosrdné, to ano... ale rozhodně ne více, než lidé. Zamyslela jsem se nad údálostmi v mém životě a mlčky vyčkávala, jak kapitán zareaguje. |
| |
| Velitelská paluba el TAJO, odpoledne Když přede mnou stanuli, chopil se slova muž, představil sebe i ženu. Podle všeho byl na lodích podobné mé jako doma, a měl hlavu na pravém místě, takže jsem na něj neplýtval slovy... Jsem Jacobo Gorrión, kapitán této lodi... šalupy el TAJO. Vlastním španělský korzárský glejt. Potřebuji dělmistra, takže pokud to bereš jsi přijat, a bude ti patřit dvojitý podíl z kořisti. A v tom případě ti budou vráceny tvé zbraně. Minulost tvá mne nezajímá, požaduju jen loajalitu k sobě, mé posádce a lodi... nic víc. Pokud souhlasil, byly mu vráceny zbraně. Pak jsem se otočil k ženě. Dlouze jsem si ji prohlížel... a pak i její krásnou, zřejmě rodovou zbraň. Přemýšlel jsem. Vidím že jste dáma, to tady ovšem příliš neznamená. Na druhou stranu, kdo je loajální, je zde v bezpečí před kýmkoliv. Koukl jsem na ošetřené zranění Steeva. To je vaše práce? Odvětila, že ano. V tom případě se pokládejte za pomocníka našeho felčara. Gabrieli, slyšel jsi? Felčar přikývl, a ošetřoval Steeva pořádně. Pokud si budete plnit své, patří vám podíl z kořisti, můžete být členkou posádky, a tahle zbraň... tahle zbraň, je samozřejmě vaše. Načež jsem jí podal kord. Otočil jsem se na Veronicu. Veronica vás uvede do jedné z našich víceúčelových kajut v podpalubí, ta bude teď vaše. Taky vám ukáže loď, a vše potřebné. Už jsem se chtěl opět věnovat lahvi, když mne ještě něco napadlo... Při vašem vzdělání a jistě vytříbených mravech by jste pro nás mohla pracovat i jako takový vznešenější špeh... v tom případě by jste dostávala dvojitý podíl, a při tom by jste si případně mohla zjistit i jiné věci... třeba ohledně rodiny... Ta žena se nám mohla někdy odměnit za záchranu, ale i kdyby ne... mohla by být velmi platným členem posádky, protože se mohla skvěle dostat díky svému původu skoro kamkoliv... Otočil jsem se na posádku. Na této lodi jste zcela bezpečna. Jinak by měl dotyčný co dělat se mnou. Já si Anno vzdělání vážím, a dokáži je ocenit. Ovšem titulovat tě nebudu, neboť já jsem svým pánem. Přešel jsem do tykání a běžného tónu. Pokud se osvědčíš, získáš něco daleko cennějšího než prázdné poklonkování - můj respekt a ochranu, a bude-li to zapotřebí i sílu mých zbraní... Dáš si víno? Nabídl jsem jí pohár. Pokud nic neměla, ujala se jí Veronica... a já pokračoval v siestě... |
| |
| Na lodi Nasadím úsměv a mávnu ledabyle rukou. Opět začnu mluvit plynule Španělsky. "Není potřeba se omlouvat. Nejsem někdo kdo by se příliš zlobil či zuřil nad něčím takto malicherným. Chápu že jste nyní ve špatné náladě. " Poté pokrčím rameny. "Nyní jsem korzár. Přepadáváme lodě a tam není místo jak vy říkáte pro čestný souboj. Každý boj je řezničina. Nezáleží na tom kdo s kým bojuje, bitva je vždy řezničina." Poté poslouchám kapitána jak nabízí místa na naší lodi a vrací zbraně. "Kapitáne zdá se že tu již nejsem potřeba. Půjdu prohlédnout posádku. Felipe mluvil o opravách na lodi rád bych to zkontroloval. " Mírně sehnu hlavu v úklonu a poté udělám několik kroků dopředu před dvojici. Nejprve se podívám na dámu. Ukloním se dle všech dvorních pravidel královského dvoru a představím se. "Jsem Michael tesák de Verte. Nyní první důstojník el Tajo, pokud budete mít jakékoliv otázky, požadavky či přání neostýchejte se mě vyhledat. Budu vám k službám ve dne v noci. " Počkám zdali mi nabídne například ruku nebo jinak pokyne a poté se zvednu opět na rovno. "Máte velice nádherný kord. Skutečně výborná zbraň. Takovou sem neviděl již několik let. Máte skutečně štěstí že takový kord vlastníte. A jak tuším z vašeho vystupování dozajista se vám dostalo mnohého vzdělání. Pokud budete mít chuť klidně zajděte. Můžeme prodiskutovat témata historie a nynějších panovníků či stavů v koloniích v některém cizím jazyku či latině. " Poté se otočím Steeva. "A vám se ještě jednou omlouvám pokud jsem vypadal že jsem se rozčílil. Každý máme nějaké věci v minulosti které nemáme rádi když jsou nám připomínány. Ale když jste mluvil o čestném boji. Pokud si budete chtít někdy zacvičit šerm, budu vám taktéž k dispozici. Rád si užiji čestný souboj a trochu potrénuji." Pokynu mu hlavou a vzdálím se směrem za Felipem jak mu jde práce od ruky. Cestou ještě mávnu na Ester. "Až budeš chtít zase zajít tak se stav a budeme pokračovat v učení. " |
| |
| Loď Přeberu si své zbraně a lehce se ukloním..... Děla jsou něco co mám víc než rád, tudíž tuto pozici na tvé lodi příjmám pane, doufám že budeš spokojen, jen musím nalít ze začátku čistého vína, v okamžiku kdy to půjde a doňa bude moci pokračovat ve své cestě, budu jí doprovázet, ale do té doby se budu snažit někoho z posádky o dělech naučit vše co vím..... podívám se na doňu a lehce se pousměji a ukloním.... Děkuji za přijetí, možná by nebylo od věci vrátit se na místo kde šly ke dnu lodě, bude tam jistě něco co by se dalo zpeněžit, pokud to mohu navrhnout, ale pokud někam již míříte zapomeňte na to pane.... založím své pistole za opasek, menší pistoly do boty, dýku, kord připnu tam kde mají být a ze člunu vyzvednu mušketu kterou sem ještě ukořistil jednomu ze zabitých francouzů.... Je rozdíl napadat lodě přes den, a přes noc, já tedy i když jsem korzár snažím se abych nebyl jen vrah..... utáhnu si opasek a začnu se dívat po dělech... Není se proč omlouvat pane, a vaši nabídku na šerm rád příjmám, vždy je dobré se něco přiučit, já vás mohu třeba na oplátku začít učit o dělech.... promluvím plyně francozky a pak se vydám k jednomu z děl, abych si prohlédl úvazy a stav výzbroje lodi.... Má paní.... otočím se ještě pak na Annu a dojdu k ní.... Očekávám že náš souboj není ještě odepsán, proto až budete chtít, stačí si mě najít, jsem tady pro vás, ale to víte.... naznačím ji políbení ruky a pak se vydám z Michaelem abych se ho ptal na to kolik máme prachu, kulí, jakou minici a vše co bych jako dělmistr měl vědět.... |
| |
| Hlavní paluba, Steeve, holandská loď Michael zmizel za svými věcmi, a novému dělmistru se postavil do cesty starší prošedivělý muž s přirozeným respektem. Pozdravil Steeva tak že se dotkl dvěma prsty svého čela. Jsem Manuel Iaquinta, seňore Carlosi... pomocný dělmistr, a tohle je Alejandro. A ukázal na hromotluka za sebou. Ten pozdravil stejným způsobem, ale mlčky. Ukážu ti loď pane, děla i zásoby střeliva... následuj mne. Následně provedl dělmistra celou lodí, ukázal kuchyň i hlavní kajutu mužstva, kde bude Carlos přebývat spolu s ostatními muži. Neopomněl i ukázat kajutu doňi Anny. Zde bude doňa. Ještě máš nějaký rozkaz pane, sem s ním? Postarám se aby byl vyplněn. Jen upozorňuji, že cvičnou střelbu přikazuje kapitán. Kule a prach jsou drahé. Po té se Manuel vzdálil. Z hlídkového sedáku hlásil Rojo... Holandská fregata na pravoboku, na čtyřech hodinách! Je plně vyzbrojená, kurz na nás! Vzdálenost asi 14 mil! A blíží se! Vane příjemně silný vítr ve směru na WSW... |
| |
| Holanďani Celou dobu si všímám všeho co mi pomocný dělmistr ukazuje a pozorně si vše prohlížím.... Pochopitelně, to je asi všude stejné.... řeknu mu na jeho poznámku o cvičných střelbách a pak se vydám na palubu.... Zdvojte úvázy děl, a až bude čas ošetřit střílny olejem, sůl jim dává dost zabrat, proto je třeba to někdy dělat častěji, to je asi tak vše co bych prozatím udělal... Otočím se ještě po palubě zda někde nezahlédnu doňu ale v tom uslyším volání z hlídkového koše.... Nabíjte děla, připravte je k palbě, poplááách! začnu hulákat po palubě a jdu k jednomu z děl, prvnímu které bude moct pálit.... Řetězkovky do prvních děl, sestřelíme jim stěžně, pak kartáče, ale i normální munici, kdo ví s čím na nás příjdou, vyzbrojte muže! na chvíli se zarazím, asi stále ještě ve mě první důstojník, proto se raději stáhnu k dělu a jen dodám.... Zavolejte kapitána! |
| |
| 25.V. odpoledne, konec siesty Jak jsem se i domníval má siesta skončila, a to velmi rázem. Plavčík zhora křičel poznatky o holandské korzárské, či možná dokonce válečné fregatě. Ihned jsem vyskočil, a zhlédl situaci dalekohledem. Carramba! Dovol Xavi! Okamžitě jsem se chopil kormidla, a prudce jej roztočil směrem doleva. Chlapy k plachtám! Tornado, Rodrigo, Michaeli! Plachty nahoru! Carlosi nabít zadní dělo řetězy, jakmile se přiblíží na dostřel okamžitě pálit! Vratiplachta prosvištěla nad mou hlavou, a loď prudce změnila směr nalevo. Vedl jsem jí ostře proti větru, jediný to způsob jak utéci této rychlé fregatě... proti větru jsme rychlejší my. Michaeli ať se posádka ozbrojí! Rojo sleduj pohyby holanďanů, jakoukoliv změnu ihned hlásit! Chris, Frank a Ester na záď, jakmile se přiblíží na dostřel, palte puškami po obsluze jejich plachet! Gabriel a Anna na hlavní palubu, ošetřovat případně zraněné! V lodi to zapraskalo jak se úporně probíjela proti větru i vlnám, ale naše oplachtění umožňovalo plout proti větru daleko rychleji než ráhnové plachty fregatě... ovšem po větru bychom neměli naději. Tak pro tohle já žiju!... pomyslel jsem si stojíce s vlajícími vlasy rozkročen u kormidelního kola. Veronico, přines mi z kuchyně horký grog, kdoví jak dlouho ten útěk z jejich osidel bude trvat! Hlídka byla bdělá, to nám dalo dost času abychom jim nedali šanci... Alespoň vidíte, jak důležité jsou bdělé oči hlídek! Zakřičel jsem do hukotu vln... |
| |
| Odpoledne na lodi Kapitán se představil a poté, co nabídl Steevovi místo dělmistra, otočil se mým směrem. Děkuji, za Vaši velkorysost, v mysli se mi objevila jeho slova. Stále mne utvrzoval v tom, že jsem zde v bezpečí …. a pak ta zmínka o rodině. Kapitáne Jacobo, nedá mi to, se Vás nezeptat, proč se domníváte, že bych si měla něco zjistit o své rodině? Byla jsem si jista, že zde zatím nepadla žádná zmínka o mé dosavadní situaci. Zadívala jsem se kapitánovi zpříma do očí a počkala na odpověď. Ale o Vaší nabídce samozřejmě popřemýšlím a děkuji, ale víno musím odmítnout. Dalšímu muži, který se mi představí, se lehce pokloním, Děkuji za nabídku, seňore. První důstojník šalupy el Tajo vypadal, jako zajímavý muž. A myšlenka pohovořit si s Francouzem o mezinárodním dění mne vcelku lákala. Nabídnu mu svou ruku a Michael mi následně předá mou zbraň, kterou pevně sevřu v dlaních. Představování je u konce. Ještě než se Steeve vydá na prohlídku děl, připomene mi náš cvičný souboj. Nezapomněla jsem, přesto však bych raději počkala, až budete plně zdráv. Poodejdu stranou a postavím se na chvíli k zábradlí lodi, jemně pohladím kord po záštitě, tak umně tepané. Zavřu oči. Vítr ve vlasech. Ještě si dokážu vzpomenout na vůni lesa po dešti. Už se to zdá tak dávno, kdy jsem seděla v sedle a bezstarostně nechala čas plynout. Kopyta se rytmicky zarývala do měkké půdy. „K starému dubu? “ „Chceš nechat vyhrát? Aby ti to nebylo líto, jako minule ….“ Pronesu se zvonivým smíchem a pobídnu grošáka do slabin. Setřesu tu vzpomínku a znovu otevřu oči. Holandská fregata na pravoboku, na čtyřech hodinách! Je plně vyzbrojená, kurz na nás! Vzdálenost asi 14 mil! A blíží se! Připnula jsem si kord, aby mi nepřekážel v rukou a vydala se na hlavní palubu. Anna Inéz de la Castellón – lodní felčarka, zvláštní, jak si s námi osud hraje. Gabrieli jsem se ještě jednou představila. Budu se snažit, být Vám co nejvíce nápomocna. |
| |
| Děla hřmějí... Rozumím pane, sestřelit stěžeň, znehybnit... zavolám a přesunu se rychle k zadním dělům..... Doufám že zotavím rychle, protože vaše společnost je pro mne velmi příjemná... prohodím cestou k doňě která se ozbrojená objevila na palubě a já přišel k dělu na zádi, podíval sem se na loď jež nás chtěla stíhat a začal rychle počítat, vítr, rychlost nás, jejich, dostřel děla, pořádně sem si to dělal ohmatal a pak se podíval na pomocníka.... Podej sem ještě ten prach..... vytáhl jsem z děla řetězovou střelu a s povzdechem si sundal svou šerpu z hedvábí okolo pasu.... Koupím si novou, ale tohle by mělo pomoct.... rychle jsem dospal víc prachu a jako ucpávku použil ještě kus hedvábné šerpy, pak teprve sem dal řetězovou střelu na své místo a začal mířit.... Doufám že to výjde.... zašeptám pro sebe a podívám se na pomocníka.... Ustup.... řeknu rázně a vezmu si doutnák na tyči, ještě skontroluji zaměření a pak přiložím doutnák, s tím že si zakryju oči, vyšlehne opravdu zpětný plamen, ale střela je nyní rychlejší a dalekonosnější, ale z přesnosti neztratí nic, teď už jen zda se trefím či ne, mířil sem na jejich stěžeň.... |
| |
| Holandská fregata Když na mě Michael houkl, že budeme s mou výukou pokračovat později, s úsměvem jsem mu ukázala zvednutý palec. Pak jsem zvědavě čekala na tu paničku. Není to tak, že by mě nějak zvlášť šlechta zajímala. Ti zatracení snobové mi byli u zadnice, ale prostě jsem si s ní chtěla promluvit a zjistit, jak se ocitli uprostřed moře na loďce. Určitě to bude velice zajímavý příběh. Ale nedočkala jsem se. Blížili se Holanďané. Zanadávám. A běžím si pro svou novou pušku. Konečně ji budu moci pořádně vyzkoušet na dálku. Námořníci budou z lanoví padat jako střelení ptáci. Vrátila jsem se na palubu zrovna ve chvíli, kdy zazněl rozkaz i pro mě. Doběhla jsem na záď, kde jsem si zkontrolovala zbraň a pak se připravila na střelbu. „Jen pojďte. Hezky si spolu užijeme.“ Zabroukala jsem si spokojeně. To, že jsem se těšila až někoho zastřelím mi starosti nedělalo. Takovej je hold život a lidi co se plaví na moři musí počítat s tím, že můžou kdykoliv umřít. |
| |
| Holandská Fregata Zrovna jsem kousek od Felipa když se ozve hlášení o lodi směřující k nám. Okamžitě se vyplašeně otočím směrem kterým říkají a podívám se tím směrem napínajíc zrak. Náhle uslyším kapitánovi rozkazy a tak se rozběhnu k plachtám a cestou poplácám několik lidí po rameni aby mi šly pomoc a na zbytek řvu rozkazy. "Dělejte! Slyšeli jste kapitána! Plachty nahoru! " Pereme se s plachty když kapitán zařve ať připravím posádku na střet. "Jdu na to!" Zařvu nahlas směrem ke kormidlu. Poté začnu řvát rozkazy na lodi. "Všichni do zbraně! Přineste si sekery a šavle! Připravte se na pořádnou bitvu! Sekery a šavle si stoupnou k zábradlí! Pokud nás některý z těch Holandských prasat bude chtít zahákovat musíte přesekat lana! Nedejte jim příliš šanci aby se jich dostalo na palubu příliš. Když už budou příliš blízko uvolněte místo lidem jako jsem já. Chci vepředu lidi kteří se nebojí bojovat a umějí se rvát o svůj život." Při výkladu mířím směrem k místům kudy musím sejít do své kajuty. Mezitím pokračuji v rozdávání rozkazů. "Střelci dle rozkazu kapitána střílejte obsluhu plachet. Pokud jim utečeme tak jim utečeme. Jakmile ale uvidíte že nás jasně dohání tak se vyserte na nějaké kretény s plachtama. Střílete do těch kteří chtějí bojovat. Ester! A vlastně kdokoliv kdo má dobrou mušku! Chci aby jste dávali pozor na kapitána a důstojníky! Když někoho z těch hajzlů uvidíte tak chci vidět jeho mozek na palubě jejich Fregaty! Nic nezničí morálku jako smrt všech velitelů! Takže jakmile uvidíte někoho kdo je líp oblečený nebo řve rozkazy tak musí zemřít! Rozumíte! Na té lodi jich je příliš mnoho abych se probojoval ke kapitánovi! Takže sázím na vás střelci. Vyneste zbraně! Bedny přichystejte jako úkryty pro naše střelce! Pokud jsou na palubě nějaké velké špičaté kusy železa, hřebíky nebo něco! Klidně je rozházejte poblíž zábradlí nebo je zabodejte do zábradlí! Jakmile někdo přeskočí na naší loď chci aby když mu neprojde tělem můj kord tak aby mu nohou prošel velký hřebík! Rozumíte! Pokud nic takového nemáte tak se soustřeďte na zbraně! " Poté s během zmizím do své kajuty. Začnu se tam oblékat a připravovat. Vezmu si na sebe svoje oblečení, klobouk, plášť, za opasek vložím na jednu stranu pistoli, na druhou stranu zubačku. Na leví bok si připnu závěs s tesákem a svůj kord vezmu do pravé ruky. Poté opět vyběhnu na palubu a sleduji dění. Vlezu si mezi mé spolubojovníky a snažím se tvářit nebezpečně a krvelačně. "Jsem zvědavý jestli nás dostihnou. " Hladově si olíznu rty. "Na pevnině sem neměl čas zabít dost nepřátel. Takže jestli sem ty Holanďani příjdou tak si můžou být jistý že zažijí pravá jatka. " Poté se otočím k mužům s úsměvem na rtech. "Tak co? Taky se tak těšíte jako já? Kdo zabije jako první dvacet nepřátel má u mě lahev výborného vína! Ale pamatujte si! První chodící prase které vstoupí na tuhle loď je moje! Toužím po krvi již velice dlouho." Snažím se vypadat nebezpečně a krvelačně. Přesně tak jak jsem se tvářil když sem potřeboval někoho vystrašit kvůli informacím při výslechu a nebo když sem nechtěl bojovat. Chci aby muži věřili že mají na své straně skutečně někoho kdo dokáže kosit nepřátele po desítkách. |
| |
| 25.V. odpoledne Po dokončení obratu lodi, a vytažení plachet to chvíli vypadalo že se holandská fregata nakonec dostane na dostřel šalupě. Za záď malé lodi dopadli dokonce dvě kule z holandských stíhacích děl, v té chvíli spustilo i zadní dělo el TAJA... Nutno říci, že Carlosovo hedvábí splnilo svůj účel... řetězové kule dolétli až na fregatu a potrhaly přední plachty, to ovšem holanďany zas tolik nezpomalilo. Spolu s výstřelem zadního děla spustily i pušky. Chris i Ester potvrdili svou extra třídu, a oba zaznamenali zásah, což na tu vzdálenost bylo obdivuhodné... Ester dokonce vyřadila zřejmě dělmistra stojícího u předních stíhacích děl fregaty. Jak el TAJO ostře přilehla proti větru bylo znát, že v tomto směru má nad holandskou lodí dost navrch... a tak se pomalu začala agresorovi vzdalovat. Veronica přinesla kapitánovi požadovaný grog. Ten mohl být spokojen, jeho kormidelnické umění opět uchránilo el TAJO od pohromy, vždyť na palubě holandské lodi mohlo být až 200 mužů! Michael byl možná trochu zklamán, ale pokud by došlo k bitvě tváří v tvář, bylo zřejmé že ani jeho umění by nejspíš nestačilo. O rozházené hřebíky se kvůli lehčímu zmatku poranilo pár námořníků, ale lehce. Takže i Gabriel a Anna měli co dělat. Nakonec el TAJO upláchla! Zbytek plavby už byl klidný, a úderem deváté hodiny večerní zakotvila šalupa ve španělském městě Caracas... |
| |
| 25.V., Caracas, večer Tak jsme těm holanďanům nakonec pláchli! Ke kormidlu se zas vrátil Xavi, a loď se vrátila do klidu. Minuli jsme pár španělských lodí, než nás svou pestrou a bohatou náručí přivítal přístav Caracas. Všude bylo plno barev a ruchu, a to i přestože už bylo devět hodin večer... Zavolal jsem si důstojníky. Michaeli, ty vezmeš Ester, Victora a ještě pár chlapů... přiberete Billa a tu podivnou truhlu, a půjdete jí vrátit jejímu majiteli. Ale buďte opatrní! A sebou vezmi všechny dobré šermíře, kdoví co vás čeká. Hlavně si nenechte Billa upláchnout, slíbil nás dovést k pokladům! Victor navíc může pro nás i pro Billa zjistit nějaké zajímavé informace, a i s kordem si dost rozumí. Felipe a Carlos zajistí zásobení lodi, Felipe hlavně čerstvé potraviny, vodu a rum. Carlos doplní prach a kule, také zjistí jaké vylepšení nabízí místní loděnice, pokud to bude něco zajímavého, hned to vylepšení lodě i objedná... peněz je k dispozici dost. Chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval. Gabriel si doplní léčiva a obvazy. Rodrigo obstará hlídky lodi, abychom o ní nepřišli... stačí tak po 4 mužích, a celou noc. A já? Já si dám pohár vína s doňou Annou... abych zjistil co má v plánu teď když jsme na pevnině. Poslal jsem Chica pro láhev Commandarie, a pro doňu... že jí čekám ve své kajutě... |
| |
 | Caracas, večer Došli mi všechny peníze, a tak jsem se táhla do přístavu. Caracas bylo rušný město, plný obchodu. Tak se dalo čekat, že nějaká loď nabírající posádku v přístavu bude. Ovšem ne každej je celej říčnej, aby vzal ženskou. Do přístavu jsem dorazila, okolo šestý. Ale nikdo o dceru rybáře nestál. Tak jsem si sedla a sledovala západ slunce, v břiše mi kručelo. Pak připlula celkem pěkná šalupa, podle výzbroje to asi nebudou obchodníci. Rozhodla jsem se chytit příležitost tak říkajíc za pačesy. Stoupla jsem si k lávce na ní vedoucí, a oslovila prvního z mužů co mi padl do oka, a co vypadal že je trochu víš než jen běžný námořník. Hola, seňore! Nebylo by na týhle krásný lodi místo pro jednu krásnou ženskou, co se nebojí práce, kormidla ani šavle? Jsem Rosa James Aranjuéz, dcera rybáře. Umím se postarat o sebe, i řídit loď. Jsem dobře rostlá, ale štíhlejší, havraních vlasů, oblečená do červené halenky, jakési postarší vestičky a syté tmavomodré dlouhé sukně. U pasu tesák, na zádech obyčejný pytel s pár věcmi. |
| |
| Přístav Pousmál jsem se, netrefil jsem sice stěžně a nepolámal je, ale díry v plachtoví také potěší, a jistě i zpomalí.... Chce to víc prachu, pravda. A snad i nějáké děla navíc, postarám se o to pane..... zahlásím a vydám se trochu unaveně z lodi kde chci počkat na druhého důstojníka, když mě osloví nějáká žena....(Ester) Dobrý večer krasotinko, místo hledáš, na lodí mezi mořskými vlky? pousměji se a sejdu blíže k ní, prohlédnu si ji a pozvednu obočí......... Jeli místo o tom já jako dělmistr nemůžu rozhodnout, ale mohu tě odvést ke kapitánovým kajutám..... řeknu klidně a pokynu ji aby mne následovala, až po té se vydám do města, abych nakoupil prach, kule a tři nové miláčky i s municí, a také najmout dalšího střelce....na loď se ovšem vrátím s ještě jednou věcí, jejichž předchozí majitel neměl moc štěstí v kartách, rychle si vylezu do lanoví, posadím na jedno z ráhen a začnu ladit své nové housle. |
| |
| Na palubě, večer Tak nakonec jsem měla pravdu, ale jen napůl. Nebyl to obyčejný námořník, ale někdo s pravomocí nabírat lidi taky ne. Šla jsem za ním, a byla tak přivedena před kapitána, což byl opálený celkem pěkný chlap. Představila jsem se i jemu, a přednesla svou prosbu. Vypadal, že čeká nějakou návštěvu, alespoň tak mi to připadalo. Tak jsem od něj očekávala jen nějaké strozší konstatování, jestli mne bere, či ne. |
| |
| Caracas, večer Přirazily jsme do přístavu a já se zatvářil mírně zklamaně. Když sem ale šel směrem ke kapitánovi tak jsem si vydechl. Přeci jenom umírat se mi ještě nechtělo. Vyslechnu si kapitánovi rozkazy a přikývnu. "Dobrá, dobrá... Hned tam vyrazíme. " Poté se postavím k zábradlí a zařvu na lidi pode mnou. "Tornado, Alvarezi, Viktore, Bille, Pablo, Chriss, Ester, Lucu, Pierre! Vezměte si zbraně a sejdeme se před lodí. Tornado vezmi Billovo truhličku. Ester ty dávej pozor na Billa. Bille ty nás povedeš. " Cestou z lodi ještě praštím do ramene tak pět až deset statných chlapů pokud na nich uvidím že mají s bojem nějaké zkušenosti a řeknu jim ať jdou s námi. Jakmile sme všichni dole před lodí tak si stoupnu před svojí skupinku. Chvíli se na ní jenom dívám. Poté si vytáhnu dýmku, nasypu do ní trochu tabáku a zapálím si jí. "Takže poslouchejte. Chci aby tohle šlo velice rychle a hladce. Nic se nestane. Bill nás zavede k zákazníkovi. Vyměníme zboží za odměnu. Vyrazíme do přístavu. Rozdělíme peníze. Jasné? Nechci žádné hrdiny, žádné šílence a nic co by zbytečně udělalo bordel. Nikdo nic nezačne dokud nás nenapadnou nebo dokud JÁ! neřeknu. Jasné? Pokud vše pude hladce máme rychle vyděláno a na noc se můžete vypařit do nějakého toho bordelu nebo putiky na skvělou noc. Bille tebe bych klidně taky pustil ale ty pokud budeš chtít večer jít někam na akci musíš se domluvit s kapitánem. Já ti věřím že slib dodržíš. Ale já tu nevelím. A teď nás veď. Chci to mít brzo za sebou. Ester jde hned za tebou. Tornado s krabicí uprostřed ostatní kolem něho formaci. A pánové vyražme. " Naznačím Billovi že může jít a stoupnu si vedle něj a jdu v čele naší formace. Tvářím se vesele a uvolněně když kouřím dýmku. Ale jedním okem ostražitě sleduji okolí kvůli lapkům a nebo šmejdům co by nás chtěli přepadnout. I když pochybuji že někdo napadne takové procesí jako sme mi. Ale kdo ví... |
| |
| Před mou kajutou, večer Objevil se Carlos a vedl nějakou fešnou ženskou. Představila se a popsala své schopnosti. Carlos si šel po svém, totiž do loděnice. Tak Rosa říkáš? Já jsem kapitán Jac Gorrión. Nejsem pověrčivej, takže u mne rozhodují schopnosti. A ty zřejmě jako dcera rybáře máš, takže vítej na mé lodi. A s kormidlem, že si rozumíš? Tak to budeš prozatím pomocný kormidelník, a pak se uvidí. Kajuta žen je na přídi, tak doufám že se tam nějak s Ester a Veronicou srovnáte. Kuchyň je v podpalubí, řekni Andrému ať ti něco dá, protože to brumendo co ti hraje žaludek je až příliš slyšet. Dodal jsem s úsměvem. Jo, a teď už mám na práci něco jinýho... takže ubytovat a najíst! Obrátil jsem se, a zašel do své kajuty kam měla za chvíli dorazit Anna... |
| |
| Konečně práce, na palubě, pozdní večer Kapitán se ukázal. Bylo to rychlé, úderné a dokonce okořeněné kapkou vtipu. Zcela si mne získal. Srazila jsem paty, a vyrazila směr příďová kajuta. Cestou jsem se skoro srazila s tmavovlasou dívkou, nesoucí přes rameno dlouhou pušku. Mávla jsem rukou na pozdrav. Ahoy! Jsem tu nová, nějaká Rósa! Prý pomocný kormidelník. Pokud mi odpověděla stejně byla jsem padá ale nezdržovala jsem jí, neboť před lodí se utvořila poměrně slušná ozbrojená tlupa... a ona nejspíš mířila tam. Tlupu vedl šarmantní muž ostrých rysů, zrovna si zapaloval fajfku, když se na něm zastavil můj pohled. Asi nějaký náš důstojník, a navíc kus chlapa. Cestou jsem se seznámila s ostatními členy posádky, podobně jako s onou tmavovlasou dívkou. Nikdy mi seznamování nečinilo potíže. Příďová kajuta byla komfortně velká, uvnitř zrovna pobývala další žena, teď kaštanových vlasů (Verónica). I té jsem se představila. Pak jsem hodila svůj pytel na volné lůžko, a pokud se se mnou nechtělo někomu hovořit, tak jsem vyrazila směr podpalubí. O hlad bych se totiž mohla opřít. V kuchyni byl kuchař André velmi vstřícný, ač bylo už dávno po čase večeře. A tak jsem usedla k hovězímu s brambory a nějakou omáčkou. Navrch jsem obdržela pohár grogu. Jsi naprosté zlato, André... jo, a já jsem Rósa. Oslovila jsem jej už s plnou pusou. |
| |
| Paluba – večer – město Holanďany jsme pořádně vypekli a s mou novou zbraní to šlo jedna báseň. Nakonec jsme pluli dál, ale skoro po celou dobu jsem neměla šanci si z paničkou promluvit. Škoda... snad později. Později jsem však dostala úkol a to donést spolu s dalšími krabičku majiteli. Rozhodně jsem nehodlala nic zanedbat a vzala jsem si všechny tři zbraně. Meč, pistoli i pušku. Jen co jsme se sešli začal rozkazovat Michael. „Rozkaz!“ řeknu, když mě pověří hlídáním Billa. Jen jsem přemýšlela jakým způsobem ho mám hlídat. Prostě ho jen nespouštět z očí? Nebo výhružněji s rukou na zbrani? Asi druhá možnost. Píchat ho pistolí do zad by bylo až moc. Ukotvila jsem svůj pohled na Billovi a postavila se do formace. Ale přemýšlela jsem jak strávím pak večer. Asi se půjdu vykoupat a pak se přidám k ostatním do hospody. Třeba si přivydělám až někoho obehraji a třeba poznám i nějakého sympaťáka co by mi dělal společnost v noci. No jistě, pořád tu byl Michael, ale to byl taky můj nadřízený a hodně času jsme trávili na jednom místě. Začínat si s ním něco by asi nebyl dobrý nápad. Nechtělo se mi riskovat, že bych k němu začala cítit něco víc než jen přátelství. Zvlášť když je to takový sukničkář. „Tak honem, honem! Chci si užít co nejvíc volna.“ Pobídnu ostatní vesele. |
| |
| Pozdní večer, Caracas Škrábnutí jsem lehce vyčistila a přiložila obvaz, i když bylo vcelku hluboké, zdálo se, že se brzy zacelí. Usmála jsem se na námořníka a udělala poslední uzel. Stejně tak rychle, jak Michael dokázal vyburcovat celou posádku, boj i skončil. Gabriel na mne kývl a potřásl mi rukou, a i když jsem se cítila nezvykle, byla jsem ráda, že jsem mohla pomoci. Po dlouhé době jsem si připadala, že opět někam patřím. Kord jsem již nechala splývat u boku, kapitán vydal rozkazy a čás posádky se vydala do města za svými zájmy. I já jsem se vydala na krátkou chvíli na pevninu. Skrz přístaviště jsem prošla hlouběji do města, kde jsem si za poslední zbytek peněz koupila kvalitní psací potřeby a dopisní sadu s pečetidlem. V plánu jsem měla ještě jednu zastávku. Do menšího obchůdku provoněného vzácnými vůněmi, se zlatě vyvedeným nápisem nade dveřmi jsem vstoupila s melodickým zacinkáním malého zvonku. Muž za pultem se na mě podíval skrz kulaté brýle, jedno z obočí lehce nakrčené. Popravdě, do takových obchodů jsem vždy chodila upravená, hodna svého postavení. Moje nynější toaleta již měla hodně za sebou. S těžkým srdcem jsem z vlasů vytáhla stříbrnou sponu. Z obchodu jsem si odnesla dvoje krásné šaty. Ty honosnější - nejlepší, co v obchodě byly, měly rafinovaný střih a zdobení tak okázalé, že bych se s nimi, bez starostí mohla ukázat na královském dvoře. Sněhově bílá krajka se vyjímala na bledě modrém hedvábí a stékala od šíje až po výstřih, kde se spojila s pruhem z druhé strany a od pasu až po sukni tvořila překrásný vzor vyšívaný azurovými kameny. Ty druhé byly více strohé s vysokým živůtkem, ale přesto z pevné a kvalitní látky, barvy písku s úzkou sukní. Jakmile jsem se vrátila na palubu, dozvěděla jsem se, že mne kapitán pozval do svojí kajuty, kdyby to neudělal on, vydala bych se za ním sama, bylo nutné si jisté věci vyjasnit. Převlékla jsem se do nových okrových šatů, upravila se a zamířila ke kapitánovi. Cestou jsem zaslechla známý zvuk. Otočila jsem se, ale houslistu jsem nespatřila, s úsměvem na rtech jsem zaklepala na dveře kapitánovi kajuty. |
| |
| Má kajuta, 25.V. pozdě večer Tak jsem přijal poměrně stroze Rósu. Nutno podotknout, že stála za pohled. Ale teď jsem myslel na úplně jinou ženu, která měla co chvíli dorazit... Annu. Přišel Chico s lahví, a vzkazem... Šlechtična za chvíli dorazí, el capitáno. Připravil jsem na stole dva poháry, a svůj jsem si hned nalil sytým španělským vínem. Netušil jsem s čím doňa přijde, pokud jde o mne a mou loď... tak přepadávat lodě nepřátelů španělské koruny lze po celém světě, v tom ohledu mne nic neomezovalo. A tento pocit jsem si jaksepatří vychutnával, právě tak jako Commandarii. Z myšlenek mne vytrhlo lehké zaklepání. Sí! Vyjádřil jsem prostě souhlas se vstupem. Byla to Anna. Přijmi místo, Anno... víno? Otázka byla spíš jen položená, neboť neočekávaje jinou odpověď než ano, jsem takřka ihned nalil. Na svobodu a vítr ve vlasech! Pronesl jsem přípitek. Napil se, posadil a začal... ... Anno, měli bychom probrat co bude dál ohledně tvé osoby. Jak jsem řekl post pomocného felčara, či lepšího zvěda je pro tebe na této lodi k mání. Pokud bys chtěla být někam v Západní Indii dopravena... třeba ke své rodině, neměl by to být velký problém... neboť my jsme čeleď toulavá. A zajímat lodě můžem cestou. Zhluboka jsem si napil, dolil si pohár... a čekal co mi na to Anna řekne... |
| |
| Obsah tajemné truhličky odhalen… Procházeli jste uličkami Caracasu. Někteří lidé na vás civěli, přece jenom, takové zajímavé procesí přitáhne pozornost. Ale nikdo si netroufl vás jakkoli obtěžovat a tak jste v klidu postupovali, zatímco vás Bill vedl. Nějakou chvíli jste šli, než se Bill konečně zastavil před jakýmsi na pohled podivným domem. Možná jste očekávali nějaké honosné sídlo, když za doručení této truhly měl Bill slíbenou tučnou odměnu, ale to, co stálo před vámi, se za honosné sídlo nedalo pokládat, ani náhodou. Byl to starý, nevelký dům se špinavými okny, pokrytý pavučinami. Byla to prostě chatrč… Bill se na vás nechápavě podíval. „Má to být tady, tak nám to bylo řečeno.“ Pozvedl ruce v obraném gestu. Nezbývalo vám, než prostě zabušit na prohnilé dveře a čekat. Za okamžik vám otevřel starý muž, s šedivými chuchvalci vlasů na hlavě. Zlostným pohledem si vaši skupinku měřil, ale pak zahlédl truhlu a oči se mu rozzářily. „Áaaa, tak přece jen. No, pojďte dál, pojďte.“ Pokynul rukou a zmizel v temnotě domu, v očekávání, že jej budete následovat. Uvnitř to nepříjemně páchlo a vše kolem pokrývaly vrstvy prachu. Jistě vás začalo sžírat podezření, protože tento stařec rozhodně nevypadal jako bohatý kupec… Zavedl vás do něčeho, co vzdáleně mohlo připomínat kuchyň, díky špinavým hrncům a stolu uprostřed místnosti. „Položte ji tady, na stůl,“ vyzval vás. „Myslel jsem, že už nedorazíte, máte vcelku zpoždění. Ale to nevadí, hlavně, že jste tady…“ Zlehka se dotkl víka truhličky, pak ji rychle popadl a otočil se k vám zády, tak, abyste neviděli, jak ji otevírá. Nebyl to příjemný pocit. Chvíli se nic nedělo, stařec k vám stál zády, když se konečně otočil, držel truhličku otevřenou. „Konečně, konečně jsem se dočkal!“ Hmátl dovnitř a vytáhl… … jakýsi cár papíru a zamilovaně na něj pohlédl. „To je nádhera!“ Natáhl k vám ruku, abyste se také mohli na tu „nádheru“ podívat. Na papíře byl vyobrazen obličej dívky. Ano, byla celkem pěkná, ale… „To má být jako všechno? Celé to bohatství je jen jakýsi portrét?“ Rozkřikl se rozčileně Bill, který byl v obličeji naráz chvíli bílý jako stěna a pak zase nečekaně rudý. „Obyčejný portrét?! Ne, nikdy! Je t dívka, kterou jsem kdysi miloval! Ale bohužel, zemřela. ten obrázek je vše, co mi po ní zbylo a je pro mě cenný! Ale když se ptáte, není to všechno, ne tak docela.“ Opět hrábl do truhličky a opět vytáhl cár papíru. „Víte, když jsem byl mladý, byl jsem velmi odvážný. Byl jsem mladý, horlivý pirát a toužil jsem po zlatě. A tuto mapu,“ a vskutku, když papír rozložil, mohli jste spatřit, že to skutečně je mapa, „jsem nalezl při jedné ze svých cest. Ona zobrazuje polohu jistého pokladu. Avšak, žel Bohu jsem nikdy neměl čas jej najít, protože jsem se zamiloval, jak jsem už říkal. Truhlu jsem zakopal a užíval si života se svou milou. Po její smrti jsem byl zničený a odešel jsem sem. Až teď, na stará kolena jste vzpomněl na staré časy a na truhličku, kam jsem ukryl jedinou památku na Liz. A tak jsem oslovil jednu posádku, samozřejmě jsem ji pěkně nachytal, to víte, pěkný kabátek a botičky udělají své, aby truhlu vykopali a přivezli mi ji. A jsem pirát, slíbil jsem odměnu, kterou jaksi bohužel nemám…“ Stařec se zašklebil. „No, ale už jsem starý a tuhle mapu nevyužiju. Ať je vám tedy odměnou.“ Podal vám starou, zažloutlou mapu. Byla už tak opotřebovaná, že nápisy na ní nešly přečíst, jediné, co zůstalo naprosto zřetelné, byl velký, červený kříž, který označoval cosi na jednom z ostrovů. Název ostrova však byl nečitelný. „Ale jestli ten poklad najdete, chci, abyste se sem vrátili a o kořist se rozdělíme... A teď běžte! Ať už vás tady ani nevidím.“ Zahalekal stařík a pohodil hlavou ke dveřím. Přitom pevně svíral podobiznu své dávné lásky a cosi k ní špital. Zjevně byl tak trochu blázen, starý a opuštěný blázen. Přesto se mu podařilo nachytat Billa a jeho posádku… Odměna se nekonala a vám zůstala jen jakási pochybná mapa. |
| |
 | Caracas, noc, ve starém domě Nevěděl jsem jestli se mám smát, či brečet. Čekal jsem všelicos ohledně té truhly, ale tohle tedy ne. Mapu si vzal do úschovy kdo jiný než 1.důstojník Michael, ale mne daleko více zaujal stařík. Vždy jsem měl slabost pro milostné příběhy, ať už byly plné vášně, či bolesti z odloučení. Chudák starý, nevím kde bral tu jistotu, že se s ním rozdělíme. Asi to už neměl v hlavě tak úplně v pořádku, když se domníval že se sem vrátíme jen proto abychom mu něco přivezli. Ale jak říkám, příběhy o velké lásce mi nikdy nebyly lhostejné... a tak jsem při odchodu položil na jeho stůl svůj měšec s pár realy. Záloha. Dodal jsem ke starci na vysvětlenou, a následně s ostatními opustil ten starý plesnivý dům... |
| |
 | Paluba - večer Vzrušení s Holanďany bylo pomalu za námi a před námi už snad jenom klid a pohoda přístavu Caracas. Stál jsem opřený o zábradlí a sledoval kapitána jak předává kormidlo zpět Xavovi a užíval jsem si cestu, protože jsem neměl nic jiného lepšího na práci. Ještě před vjezdem do přístavu jsme minuli pár lodí naštěstí Španělských. Bylo příjemné vědět, že z těch lodí s velkou pravděpodobností nevyletí kulka nebo dělová koule s cílem mě zabít. Přístav samotný zářil světly a bylo v něm poměrně rušno, ovšem mě se nějak na pevninu ani nechtělo a rozkazy kapitána mi k tomu mému dopomohli. Podíval jsem se na kapitána abych mohl potvrdit jeho rozkaz. Rozkaz kapitáne! Odpověděl jsme rázně po vojensku. Již jsem sice v armádě nebyl, ale tyhle zvyky prostě nešli se odnaučit jen tak zničeho nic. Počkal jsem koho si vybere Michael a sledoval odchod jeho i jiných skupin. Když se připravoval i zbytek posádky na opuštění lodi a vrhnutí se do ruchu přístavu tak jsem je zastavil. Jak víte, je třeba postavit hlídky. Jelikož se jistě nikdo dobrovolně nepřihlásí tak je vyberu já. Hlídky budou po čtyřech mužích a budou se střídat po čtyřech hodinách. První hlídka jsem já, Manuel, Juan a Santiago. Další dvě hlídky budou pod velením Miguela a Luc. Vy si do svých hlídek vyberte chlapy dle uvážení. Díky za pozornost. Sdělím to co jsem měl na srdci a jdu se poradit se ,,svojí" hlídkou kdo kde bude. |
| |
| V kajutě Vešla jsem do kajuty a s přáním hezkého večera jsem se posadila. Kapitán mi podal do dlaní pohár a já si s ním připila. Vyslechla jsem si jeho slova a dala si s odpovědí trošku na čas. Musela jsem už začít realizovat své plány. Loď mi prozatím poskytovala útočiště a toho bych měla využít. Nikdo, doufejme v to, neví, kde teď jsem. Kapitáne Jacobo, nejprve Vám chci poděkovat za vše, co pro mne děláte. A teď k Vaší nabídce, nejsem si jistá zda budu moci plnit úkoly jakožto špion. Má tvář je známá a věřte, pokud by zjistili, že se skrývám na Vaší lodi, stáli by proti Vám nepřátelé, které nezastaví nic. Napolovic jsem ponořila své rty do sklenice s vínem a jemně ho vychutnávala. Potřebuji se setkat s jedním mužem. Je to finančí poradce španělského krále. V jádru je to velmi dobrý muž, jen se mu musí otevřít oči. Ač sama velmi nerada, musím Vás požádat o pomoc, kterou Vám samozřejmě oplatím ve zlatě. Bude to možná cesta na dlouhou trať, avšak Vaše odměna bude vysoká. Na okamžik se mi uprostřed čela vyrýsovala jemná, znepokojivá linka. Upřela jsem oči do kapitánových. Tohle bych nikdy neudělala, nebýt v situaci tak bezvýchodné, že jiná možnost ani šance se mi již nemusí naskytnout. Pochopitelně, pokud bude zapotřebí mých služeb v oblasti zjišťování informací, na místě, kde to bude možné bez toho, aniž by mne kdokoliv poznal, ráda Vám vyhovím... Nic více jsem prozatím neříkala. Čekala jsem, až se kapitán vyjádří k mému návrhu a mezitím jsem jen lehce upila ze sklenice. |
| |
| Rozhovor s Annou, noc Anna vyložila svou situaci, načež jsem reagoval... ... ta nabídka ohledně postu zvěda byla jen nabídkou. Netušil jsem, že máš nepřátele před nimiž by tě tento post mohl odhalit. A také nehodlám riskovat víc než je nutné. Takže bych tuhle otázku měl za uzavřenou. Victor je dobrý zvěd, a ty ses zatím jako pomocník našeho lapiducha také osvědčila... tak nač to měnit. Přešel jsem do lehčího tónu. A pokud mě a mé lodi pomoc tobě něco vynese, tak proč bychom ti nepomohli. Zvlášť když lodě můžeme zabírat kdekoliv. A kde že ten finanční poradce krále přebývá, doufám že ne ve Španělsku... to by byla trochu velká zajížďka pro mou malou loď. Jen jsem název toho úřadu vyslovil, a až mne přeběhl mráz po zádech... to mi doběhlo do mysli poznání, jak až vysoko sahají známosti této drobné ženy. Ovšem ihned mi došlo, že i slibovaná odměna bude zřejmě obrovská, nehledě na to, že odměnou nemusí být zdaleka jen peníze. Bylo mi jasné, že tuto příležitost bych neměl promarnit... konec konců vždy se mi líbily fregaty královského námořnictva. To mne přiklonilo ještě více k tomu, abych Anně pomohl. A nejen já, ale i všichni moji muži... a to už je nějaká síla. Takže kde je možné dostihnout onoho muže? Nalil jsem další poháry, mne i Anně... a čekal na její odpověď. |
| |
| Kapitán Jacobo To bude trochu ... komplikovanější, jak jste již zřejmě pochopil se dvorem už jistý čas neudržuji styky, ale to, že je tento muž, tedy don Adolfo Salas Duque de Suárez momentálně ve Španělsku je více než pravděpodobné. Na druhou stranu odstup, který jsem si získala, ať už vzdáleností či, jak jsem již zmínila absencí u dvora, mohu využít ve svůj prospěch, ovšem bude nutné nyní postupovat opatrně a chytře. Narada bych Vás nyní zatěžovala detaily ohledně mé situace, abych byla upřímná, zatím Vám zcela nedůvěřuji, musíte mě pochopit, kapitáne, v životě jsem již zažila mnoho zklamání a doufám, že mi tento můj postoj k Vaší osobě prominete. Nerada bych, abyste si o mne myslel, že jsem s Vámi nejednala na rovinu. Držela jsem pohár vína a zpříma promlouvala k muži naproti mně. V tomto ohledu bych Vás poprosila o trochu trpělivosti, důvěra se totiž nedá získat, jen pár slovy o loajalitě a bezpečí. Větu jsem dokončila s tónem, který jasně vyjadřoval, že toto téma je pro mne uzavřeno. V posledních dnech se kolem mne stala spousta věcí. Možná i tyto události vedly k mé upřímnosti k muži, který mi tu právě nabízel svou pomocnou ruku. Kapitáne, ptal jste se, jak se k onomu muži dostat. Jediná věc, ve které mám v tuto chvíli jasno je, že to nepůjde bez vhodného prostředníka. Mé kontakty jsou různorodé, to ano, ale pouze ve Španělsku, naštěstí můj otec byl pravý opak, a doufám, že muž, kterého mám na mysli, zůstal jeho přítelem i po všech těch obviněních. Jmenuje se Andres Segovia Conde de Rosselló, je to první poradce generálního kapitána Guatemaly, Místokrálovství Nového Španělska. Pokud vím, sídlí hrabě na ostrově Trinidad, v hlavním městě Port-au-Spain. Vím, že Vás tu žádám o hodně, … byla jsem až zvláštně klidná, konečně se mi naskytla alespoň nějaká naděje, … pokud bude kapitán souhlasit, … ale pokud bych mohla s tímto mužem promluvit, věřím, že by mi pomohl. Sama jsem si svými slovy nebyla jistá. Je to tak dávno, byla jsem ještě malé dítě, držela se chůvy za ruku a stála v patřičné vzdálenosti od dvojice mužů, kteří spolu rozmlouvali. Můj otec a Andres Segovia, dva staří přátelé. |
| |
| Rozhovor v kajutě, noc, Anna Mluvila dobře. To, že byla opatrná, pro mne coby korzárského kapitána, nebylo nijak divné... spíše naopak. Nevěřil bych nikomu, kdo by mi vše vysypal hned na poprvé. A navíc, pokud její nepřátelé byli z těch nejvyšších kruhů, tak jsem se dozvěděl tak akorát dost. Znal jsem první cíl... Trinidad. To je fakt, Anno. Důvěra se obtížné získává, a lehce ztrácí. Koneckonců, proč si nezajet na Trinidad! Ty si tam zařídíš své, a my možná cestou zajmeme nějakou anglickou loď, v tamních vodách je jich dost. Rozlil jsem poslední víno z láhve mezi naše poháry. A s otázkou v očích jsem pohlédl na Annu. Mám nechat donést ještě láhev, či už jsi se se mnou podělila o vše co jsi měla na srdci? Pokud šlo o mne, tak já se dozvědl tak akorát co jsem potřeboval vědět, ale zajímal mne její pohled na hovor při víně... |
| |
| El Tajo, pozdní večer Když jsem se zabydlela v přední kajutě, a pak i najedla v kuchyni, cítila jsem se plná sil. Prolezla jsem si loď, abych věděla co kde je. Šalupa byla dobře stavěná, a vše napovídalo, že bude i dost obratná a rychlá na moři. Byla pořádně vyzbrojena, a navíc ještě právě dělníci z doků přidávali jakási malá děla. S nimiž na žebřiňácích přivezli i dělové koule do nich. Jejich ukládání, stejně jako i uložení beden s čerstvými potravinami organizoval světlovlasý dobře rostlý důstojník (Felipe). Počkala jsem si na chvíli, kdy jen dohlížel, a přitočila se k němu. Jsem Rósa James Aranjuéz, nový pomocný kormidelník. A tvé jméno je...? Představila jsem se, a opřena o zábradlí sledovala nakládání beden, sudů a nové munice. Byla to zřejmě již poslední dodávka, tedy pro dnešek. Bylo už skoro tma, a mne napadlo, že bych možná mohla navštívit nějakou krčmu. Jisto ale bylo, že samotné se mi nechtělo. |
| |
| Stařík a truhlička. S klidem si vyslechnu staříka o tom co mele a jak tohle a támhle to a v klidu potahuji ze své dýmky. Když skončí tak vysypu žhavé listí tabáku na zem. Schovám dýmku do kapsy. Prohlédnu si mapu z delší vzdálenosti a poté si povzdechnu. "Myslím že si to nepochopil starče. Jsou tu dvě věci co máš opravdu hodně špatně zařazené v tom tý tvý vymletý hlavě. Za prvé s piráty se nežertuje a podvést je sebou nese jistá rizika. Ale co máš hůř domyšlený je to že já nejsem někdo kdo snese zradu. Zradil si dohodu což se trestá smrtí. " Zpoza opasku vytáhnu pistoli a namířím jí staříkovi do obličeje. "MYSLÍŠ SI ŽE TĚ NECHÁM ABY SIS Z NÁS DĚLAL LEGRACI! " Zařvu na něj. "Ta mapa je úplně k ničemu! Vždyť na ní není ani název ostrova! Lokace nic! Ta mapa je nám platná jako hladovýmu diamanty! Když sme vzali tuhle truhlu tak moje rodina byla v ohrožení života. Moje rodina, moji přátelé kvůli tomu málem chcíply a ty se nám tady budeš vysmívat! To nedovolím... " Chytnu ho volnou rukou za košili a odhodím ho směrem ke stěně. "Buďto mi dáš něco použitelného nebo..." Rozhlédnu se kolem sebe a nahodím ošklivý úsměv. "Nebo bych ti mohl spálit ten tvůj drahocený obrázek. Přeci jenom dokud nedostanu platbu je podle všech zákonů můj. Takže co ty na to?" |
| |
| Stařík Stařík se usmál, když mu jeden z posádky hodil na stůl měšec. Okamžitě ho popadl a potěžkal. Cosi si zamručel pod vousy a otočil se k posádce zády. Nejspíše čekal, že odejdou, když je o to požádal, ale zarazil se, když za sebou uslyšel hlas jednoho z mužů. Pomalu se otočil. "Pardon? Já si myslím, že jsem všechno pochopil naprosto správně, pane. Ale obávám se, že vy jste to tak úplně nepochopil. Ve skutečnosti jsem vás nezradil, ve skutečnosti jsem totiž VÁM nic neslíbil, ale měl jsem tak dobré srdce, že jsem vám dal tuhle mapu. A legraci si z vás vážně nedělám. Mluvil naprosto klidně, jako by ho to, že na něj nekdo křičí s pistolí v ruce vůbec nevyvedlo z míry. Dokonce ani to, že přistál obličejem na zdi ho nijak nerozrušilo. Klidně se zase napřímil a pokračoval. "A neřekl bych, že ta mapa je k ničemu. Pokud skutečně jste ten pirát, jak mi tady tvrdíte, dokázal by ste polohu a název ostrova určit podle tvaru a rozmístění okolních ostrůvků, neměl by to být zase takový problém, pro zkušeného piráta... Pokrčil starý rameny. "To, že málem umřeli tví kamarádíčkové je mi opravdu líto, ale není to můj problém. Když se ale zmínil o podpálení obrázku, jeho hlas se změnil. To bych vám nedoporučoval! Jeho hlas byl najednou hrubší a dával tušit, že tenhle stařík je ještě schopný nějakého odporu. "Pokud ale máte ohledně mapy nějaké pochybnosti, stavte se do místní krčmy. Někoho tam najdete, myslím, že se vám to bude hodit..." Dokončil už zase klidným hlasem. "A teď bych ocenil, kdyby ste laskavě opustili MŮJ dům. Všichni." |
| |
| U staříka Nakonec mi nezbývá než pokrčit rameny a schovat pistoli. "Zjevně asi nemá smysl abych se hádal s někým kdo už dávno netuší ani kde pořádně je a která bije. Jdeme posádko. Je zbytečné tady stát. " Vyrazím ven jako první. Venku si promnu dvěma prsty kořen nosu. "Nesnáším když ze mě někdo dělá blbce Bille. Vážně to nesnáším. " Poté si hlasitě povzdychnu. "Jediné tvoje štěstí je to že za to vlastně nemůžeš. Tak fajn. Posádko jdeme zpátky do přístavu. Chci všechno nejprve ohlásit kapitánovi. Poté budete mít rozchod podle toho co řekne kapitán. A ty Bille se drž blízko mě. Kapitán ještě musí rozhodnout co s tebou. Ale neboj se. Kapitán je mnohem milejší než já. " S těmito slovy vyrazím rázným krokem zpátky k lodi. Jakmile tam dojdeme tak okamžitě se ptám kde je kapitán a snažím se ho sehnat. Pokud bude stále v kajutě tak na ní hlasitě zabuším. "Kapitáne... Jste tam? Potřebuji s vámi mluvit." Počkám až co řekne a poté to řeším buďto na chodbě, na palubě nebo v kajutě. Dávám pozor aby Bill stál vedle mě. První co tak podám kapitánovi mapu. "Byla to celé ztráta času a pěkná kravina kapitáne. Tady Billa a jeho posádku doběhl naprosto šílený a senilní stařec. V té bedně byl jenom obyčejný portrét jeho staré milenky. Ten chlap vypadal že nemá ani pořádně na chleba. A mluvil samé nesmysli. Jediné co sem z něho dostal bylo to že býval pirát. Podle všeho je na téhle mapě zakreslen ostrov na kterém je nějaký poklad. Bohužel nevím víc. V mapách se nevyznám. Dědek říkal že zkušený námořník pozná ostrov podle obrysů. Já ale nemám ponětí kde to je. Snad to řekne někomu jinému něco víc. Ale tohle byl hrozný propadák kapitáne. Naše posádka riskovala tam na tom ostrově život a nemáme z toho nic. Bojím se že někteří z těch novějších mužů možná ráno už nepřijdou. Přeci jenom čekali žold a nedostali nic. Ale neočekávám přílišné dezerce. Možná pět až deset lidí. Nic podstatného při nynějším naložení. " Poté se podívám na Billa. "Pane nechám rozhodnutí co podniknout s naším pasažérem na vás. Pokud ale mohu mít svůj názor bylo by dobré kdyby nás zavedl aspoň k jednomu nějakému zisku. Přeci jenom mě a mému výsadku dluží život. Avšak nedoporučoval bych ho tu držet přílišným násilím. Nejlepší muži jsou ty kteří slouží veliteli z vlastní vůle. Takže nedoporučuji s ním jednat jako s vězněm ale spíše jako s členem posádky. Ale otázku vycházek z lodi musíte také zvážit vy. " Na chvíli se odmlčím a poté se mírně ukloním. "Pokud mě nyní omluvíte. Mám ještě pět Reálů a jsem nyní tak silně rozhořčen že potřebuji najít dobré pití a náruč nějaké příjemné slečny. Jinak se obávám o svojí příčetnost. " S těmito slovy vylezu zpátky na palubu. Rozhlédnu se a hledám pohledem někoho s kým bych mohl vyrazit do krčmy. Pokud najdu tak oslovím Ester: "ÁÁÁ Moje oblíbené střelkyně. Nechceš si vyrazit někam na trochu pití? A pokud budeš mít náladu tak později až se vrátíme i něco lepšího? " Felipa: "Hej důstojníčku. Pojď do krčmy. Musíme přepít smůlu co se na nás přilepila na tom prokletým ostrově. " Steeva "Hej ty novej. Co ty? Jdeš taky pít? Není lepšího způsobu jak se omluvit za případné neshody nežli koupit druhému jednu rundu pití. " Tím sem skončil osobní pozvání a poté jenom zakřičím na palubu. "Hej chásko! Kdo nemá co dělat tak si běžte do města užít. Ty Angličani byli příliš blízko. Tak chci aby jste si to opět užily jako kdyby další den neměl být! Ale ať jste ráno na lodi bando! Jde se pít! Na slávu našeho kapitána!" Poté vyrazím s těmi kdo chtějí jít se mnou směrem do nějaké blízké krčmy. Hledám tu krčmu na kterou mám nyní přesně náladu. Hlučná, divoká, neustále zvýšený hlas, rvačky, zpěv. Prostě opilecká hospoda jak má být kde je velká šance že si vybiji i vztek. |
| |
| V kajutě, pozdní večer, Anna a Michael Anna zřejmě již vyčerpala vše co chtěla říct, takže jsme dopili zbytek vína. Přitom se ozvalo bouchání na dveře... přišel Michael. Ještě než podal hlášení, tak jsem se otočil na doňu. Myslím, že to podstatné jsme vyřešili Anno! Teď mám další práci, takže mne omluv. Anna odešla. Pak jsem se obrátil na Michaela a vyslechl jeho report. Přitom mi podal mapu, kterou jsem zběžně prohlédl. Neviděl bych to tak černě, Michaeli. Ta mapa vypadá, že svou cenu má. Porovnám jí se svými, a uvidíme kam nás zavede. Pokud jde o Billa, tak zůstane s námi... není ale třeba jej již hlídat. Jen mu řekni, že ta mapa vypadá dost slibně, toho u nás udrží. Dodal jsem s úsměvem. Pak jsem si všiml, že Michael je z návštěvy starce dost rozladěn. Michaeli, ty i posádka, tedy mimo těch co mají mít hlídku, máte do zítra do rána volno. Zítra odplouváme! Na jeho slova o možných dezercích jsem sáhl za sebe, a podal mu váček s 28 realy. Tohle je na útratu pro všechny muže, bavte se! Bylo mi jasné, že dezerce nebudou. Chico, dones mi další láhev Commandarie! Pak jsem u láhve vína usedl nad tajemnou mapou jen ve společnosti fajfky a lampy. Porovnával jsem jí se svými mapami dlouho do noci. Nakonec jsem našel podobnost... tajemná mapa zobrazovala ústí řeky Orinoco s několika malými ostrůvky. Ale poklad, poklad měl být ukryt kousek po řece směrem do vnitrozemí... K tomu jsem došel, než jsem nad mapami usnul. Lampu sem ale ještě stihl zhasnout... |
| |
| Paluba, noc Druhý důstojník se k ničemu neměl, a já se chtěla bavit. Když se vyřítil jeho nadřízený s naditým měšcem od kapitána. Zavýskla jsem radostí. Tak to se mnou počítej, už se nemůžu dočkat, a jsem Rósa, nový pomocný kormidelník. S těmi slovy jsem se mu vášnivě zavěsila do jeho rámě... a přitiskla se k němu plná žádosti. |
| |
| Loď Z lanoví sleduji tiše západ slunce, a při tom ladím a vymazluji svůj nástroj, slyším pod sebou ryk lodi a chvíli ještě vnímám hluk přístavu, ale po pár hodinách se to opět vytratí a já začnu odpočívat, uvelebím se ve strážním koší, tam chvíli hraji a prozpěvuji si, ale spíše jen pro sebe, pak se zvednu a pomaličku se spustím po lanech dolů, na palubě vidím část posádky chytající se jít do města..... Napíjte se tam i za mě... řeknu několika námořníkům kteří se očividně chtěli víc seznámit a začali mě přemlouvat k tomu abych šel do města také.... Zapadl jsem na záď když loď pohltila tma, sedíc pod lucernou s malým hřebíčkem v ruce jsem si něco vyrýval až do rána do houslí, nevím co, jen vím že už jako dítě jsem měl k tomu nadání, a tak jsem se nedivil když jsem uhlem přejel po rozryté struktuře dřeva a začala na mne vystupovat dívčí tvář, usměv mi zamrzl až ve chvíli kdy jsem v ní bezpečně poznal Ann, vstal jsem a trochu se napil rumu..... Sakra Carlosi, neblbni zase pro ženský,věnuj se svý práci... proletí mi hlavou a rychle si opět sednu na záď, kde hraju tiše spíš jen pro uspání lodi a také doufám že to uspí i mě... |
| |
| U staříka To, že stařík chtěl převážně obrázek své první lásky mě překvapilo. A přišlo mi to milé. Takové romantické. I když já na slaďárny zrovna nebyla, tohle se mi prostě líbilo. Jen tedy Michael poměrně vybouchl. No nebylo divu, přesto chudák stařík. Já vždycky měla ke starším tak nějak respekt. Když jsme odcházeli, já se trochu zdržela a poplácala jsem dědu po rameni. „Mě to přijde hezké, že stále vzpomínáte na první lásku.“ Řeknu mu tiše a pak spěchám za ostatními. Na lodi jsme se znovu rozdělili a vzhledem k tomu, že jsem zase neměla co na práci. Sedla jsem si na sud a na klíně chovala svou pušku. Čekala jsem jestli třeba nedostaneme nějaké další rozkazy. Nečekala jsem dlouho a objevil se Michael s tím, že bychom se mohli jít pobavit do hospody. A později možná něco víc. Což bylo pro mě dilema, protože jsme pořád váhala nad tím jestli bych si se svým nadřízeným měla něco začít nebo neměla. Jemu by to očividně nevadilo „Nejsem tu náhodou jediná střelkyně?“ zeptám se a postavím se. „Něco lepšího?“ zopakuji. „To bude záležet na náladě a mém rozpoložení.“ řeknu pobaveně. Možná to prostě nechám na osudu. „Jasně. Půjdu.“ Souhlasím a jdu si schovat pušku, ale pistole si nechám. Následovala jsem Michaela. |
| |
| Noc v Caracasu Michael vzal Ester, a další z posádky do šumu za kapitánovi, či spíše lodní peníze. Jac do noci zkoumal své mapy, až nakonec objevil pravděpodobný místo ukrytého pokladu, kdesi v ústí řeky Orinoco, tam kde se to hemží divokými indiány, o kterých se vypráví hrůzostrašné historky. Nakonec kapitán nad mapami unaven usnul. Mezitím již Michaelova grupa hýřila v přístavních putykách. Na el TAJO zůstaly bdělé jen hlídky... |
| |
| Sen Byla jsem ráda, že to kapitán vzal zrovna takto. Konečně se začne něco dít. Něco, co doufám, dotáhnu do zdárného konce. Odešla jsem z jeho kajuty povzbuzená a s nadějí v žilách. Z plachtoví se sem tam ozvala tichá struna. V tu noc, kdy mi zachránil život a mohli jsme být oba mrtvi, v tu noc jsem si uvědomila, že Steeve možná až moc dobře ví, jak riskuje, když se mi zavazuje svou pomocí. A při cestě do kajuty jsem se vlnou klidu, kterou ve mě vyvolalo toto pomyšlení, nechala unést. Neskončí jako Angelo, nezaprodá mě kvůli rodině, ne je volný stejně jako vítr. Tu noc se mi zdál sen. Zvláštní, tak jak sny bývají, zachovají v nás pocity, které neumíme vysvětlit a přesto jim rozumíme. Tentokrát se mi nezdálo o výhře nad nepřáteli, nebo naopak o jejich vítězství. Ne, zdálo se mi o prostém říčním přístavu, plného veselých dětí a malých lodí. Vítr mi prozpěvoval ve vlasech melodii povědomou a chvilkami se zdálo, že se jeho hvizdavý hlas podobá houslím. Já stála na molu ještě v dětských šatech, mohlo mi být tak deset let a pozorovala ten klid. Najednou se v davu objevila známá tvář, moje tvář. A moje vlastní ruce, ruce ženy, mě vzaly do náruče a odnášely domů... Ráno jsem se cítila odpočatá, tak jako už dlouho ne a hned, co jsem se přistrojila, vyšla jsem na palubu. Teprve začínalo svítat a já v sobě ještě pořád chovala ten krásný pocit, který nelze zachytit. |
| |
| Další den Šumění vody, to bylo to co mne probralo, s pocitem uvolnění jsem se posadil na zádi a zadíval se do chladné vody, cítil jsem jak se mi do zad začínají opírat první paprsky slunce a najednou jsem si vzpomněl na svou matku, vzal jsem housle a zavřel na chvíli oči, a začal zpívat, docela nahlas, bylo mi jedno zda mne někdo uslyší nebo ne, co mi je do těch s kocovinou jistě trpících námořníků..... Šel pocestný kol hospodských zdí, přisedl k nám a lokálem zní pozdrav jak svaté přikázání: omnia vincit amor. Hej, šenkýři, dej plný džbán, ať chasa ví, kdo k stolu je zván, se mnou ať zpívá, kdo za své vzal omnia vincit amor. Zlaťák pálí, nesleví nic, štěstí v lásce znamená víc, všechny pány ať vezme ďas! Omnia vincit amor. Já viděl zemi válkou se chvět, musel se bít a nenávidět v plamenech pálit prosby a pláč, omnia vincit amor. Zlý trubky troubí, vítězí zášť, nad lidskou láskou roztáhli plášť, vtom kdosi krví napsal ten vzkaz: omnia vincit amor. Zlaťák pálí, nesleví nic, štěstí v lásce znamená víc, všechny pány ať vezme ďas! Omnia vincit amor. Já prošel každou z nejdelších cest, všude se ptal, co značí ta zvěst, až řekl moudrý: Pochopíš sám všechno přemáhá láska. Zlaťák pálí, nesleví nic, štěstí v lásce znamená víc, všechny pány ať vezme ďas! Omnia vincit amor. Teď s novou vírou obcházím svět, má hlava zšedla pod tíhou let, každého zdravím větou všech vět: omnia vincit amor, omnia vincit amor ... bylo mi jedno vše co se dělo, prostě jsem hrál a zpíval, se vzpomínkou na domov a obrázkem ženy jež mi uvízl v hlavě na houslích, když jsem dozpíval zabalil jsem housle do kusu látky a zvedl se abych si zkontroloval ta nová děla.....pomalu jsem se otočil a ten pohled mi málem vyrazil dech, stála tam, vypadala jako anděl, jak paprsky zrovna vycházejícího slunce ozařovali celou její postavu a já na chvíli ztratil dech, narovnal jsem se konečně abych ji mohl jít pozdravit, a to jsem také udělal, tiše jsem přistoupil k ní, lehce se poklonil a naznačil polibek ruky, lehce jsem při tom sykl bolestí, ale záda asi ještě chvíli cítit budu..... Krásné ráno doňo, je mi potěšením začít den a vidět něco tak krásného jako jste vy ozářenou východem slunce na obzoru moře řeknu ji tiše a zadívám se obzor.... Doufám že jste se dobře vyspala, chtěl bych vás poprosit jestli by jste mi pak mohla převázat tu ránu, lehce to mokvá, přeci jen prach splnil své.... poprosím ji a krátce na ni pohlédnu, je opravdu nádherná, až se tají dech.... Nikdy vám už nikdo neublíží, to přísahám.... |
| |
| Vyplouváme, ráno Ani nevím jak, ale nějak jsem se v noci dostal dostal na kavalec. Jen díky tomu jsem se alespoň trochu vyspal. Ráno mi Veronica přinesla snídani i horký černý čaj do mé kajuty, přinesla a beze slova si šla po své další práci. Nasnídal jsem se a s čajem v ruce vyšel na můstek. Tornado, připravit loď k vyplutí! Luis do sedáku, Lorenzo ke kormidlu! Lodní směna na svá místa. Upil jsem čaje, a pokračoval. Carlosi... zkontrolovat děla, i ta ostřelovací malá! Felipe, vyveď loď z přístavu. Lorenzo, kurz na východ, směr Trinidad... přístav Port-au-Spain. Obezřetná plavba, pokud by byla vhodná kořist, tak napřed hlásit mě. Dolil jsem si čaj, pokračoval v pití a sledoval jak loď rázem ožila. V rukou zdatných námořníků šlo vše jako po másle, a nad mou hlavou si majestátně vlála moje hnědo-zlatá vlajka. Skvělý pocit! Čaj zmizel v mých útrobách. Ola, Chico... odnes tu konvici a šálek do kuchyně, další ať mi André připraví na odpoledne. Vytáhl jsem fajfku, zapálil tabák s rumovým ovoněním, a spokojeně sledoval jak TAJO elegantně opouští přístav... |
| |
| Svítání Stála jsem na palubě a nechala vlasy spadat v hustých pramenech přes ramena, až do půli zad. Nadýchat se ranního vzduchu a na chvíli si dovolit zapomenout na vše podstatné, než vyjde na palubu ta Anna, která neustále, soustředěna na cíl své pomsty, hledí jen dopředu, nezastavujíc se v současnosti... Stála jsem tam a poslouchala, jak se moře budí. Nečekala jsem to a při tom se zdálo tak přirozené, když se vítr v plachtoví prolnul s prvními strunami houslí. Stála jsem tam a ani nedutala, měla jsem pocit, že když se pohnu, tak se probudím. Slunce se mi opíralo do tváří a možná proto tak hořely. Když dozněly poslední tóny toho příběhu, ještě chvíli jsem zůstala, jako omámená. Steeve ke mně přistoupil a uklonil se, oplatila jsem mu poklonu. V jeden moment se mi zdálo, že se ozvalo jeho zranění zad, kousla jsem se do rtu, nebyla jsem žádný felčar a měla jsem strach, zda jsem něco nepokazila. Pokusila jsem se skrýt své obavy za úsměv. Posledních několik dní se sama divím, jak klidně spím, vrací se mi vzpomínky, o kterých jsem nevěděla, že je ještě mám. Vaše záda, ráda je převážu, ale slibte mi, že zajdete za Gabrielem, aby je prohlédl. Odhrnula jsme pramen z tváře. Pomalu jsme opouštěli přístav a kapitán právě uděloval rozkazy. Nerada bych vás zdržovala od povinností. Mírně jsem sklopila oči a pak se znovu zadívala do těch jeho. Ale až si splníte své, ráda bych s Vámi strávila chvilku času a přitom vyměnila obvaz. Počkala jsem na jeho slova a pak jsem se mírným krokem odebrala ke kajutám, abych zase spoutala tu neposlušnou hřívu, do skvěle upraveného drdolu. |
| |
| Svítání Je dobře že spíte líp, potřebujete to, byla jste tak bledá ještě předevčírem, ale nyní se vám vrací oheň do těla... usměji se a lehce pohnu bokem dozadu.... Za dva dny tam bude již jen jizva, ale dobrá zajdu k němu, i když felčary nemám v oblibě, buď si zranění ošetřím sám, nebo musím být v bezvědomí aby mě odnesli k doktorovi a já o tom nevěděl, to víte, důvěra je něco co nedám jen tak někomu.... mávnu rukou a podívám se na řadu děl, pak opětuji její pohled..... Mé povinnosti nikam neutečou, již včera sem jim dal své úvazy a promazal je, dneska je mou službou čekat jestli bude třeba použít je... dívám se ji do očí, ale při vysvětlování co mě dnes čeká položím nohu na dělo a lehce hladím naleštěnou slitinu....... Budu se na vaši přítomnost těšit, víte kde mne najít, prostě tu někde budu, dávejte na sebe pozor Anno, a kdyby se něco dělo, pamatujte si že není dobré se schovávat ke stěžňům, ty jsou nejčastější cíle kanonády aby zamezili lodi v dalším pohybu.... když odchází opět se ji ukloním a vydechnu, lehce sebou trhnu když zmizí a pak jen zatřepu hlavou....Melu blbosti, a ztrácím před ni svou jistotu, nevím proč tak na mne působí, ale je to zvláštní, já který sem s ženami neměl nikdy problém. Pomalu jsem se vydal ke střílnám kde jsem si postupně začal kontrolovat stav doutnáků a uložení kulí s prachem. |
| |
| Papír a inkoust Po dlouhé hodině strávené v kajutě jsem již byla skoro hotová, znovu jsem četla ty řádky, inkoust byl již suchý. Netrvalo mi dlouho ten dopis napsat, ne v kaligrafii jsem byla zdatná, spíš formulace slov mi dělala starosti. Mohla jsem se na hraběte Segoviu obrátit, jako na rodinného přítele? Doufala jsem, že ano. Ještě jednou jsem očima prohlédla ty řádky a nakonec list několikrát přeložila. Na čelní stranu jsem úhlednou linkou vytáhla jméno hraběte a nakonec vše ze zadní strany doplnila pečetí. Ještě předtím jsem inkoust posypala trochou pudru a urychlila tím zasychání poté jsem se vydala za kapitánem. Kapitáne, následovala mírná úklona, mám v rukou velmi citlivou záležitost. Potřebuji, aby byl tento dopis, co nejdříve doručen panu hraběti Segoviovi. Je nutné, aby byl doručen spolehlivou osobou, které důvěřujete a jste ochoten vložit jí do rukou osud nás všech. Ten dopis by mi měl zajistit, tedy doufám v to, schůzku s oním mužem. Zadívala jsem se na kapitána a vyčkala odpovědi. |
| |
| Trinidad, Port-de-Spain, dalšího dne odpoledne Plavba na Trinidad byla až podivuhodně klidná, jistě potkali jsme pár lodí... ale nic zajímavého jako kořist, a díky Bohu ani nic co by nám hrozilo. A tak jsem plavbu trávil hrou na svou indiánskou flétnu, popíjením skvělého rumu z Portorika a kouřením doutníků, či fajfky. Než jsme vpluli do přístavu chráněného skalisky a mohutnými děly objevila se přede mnou Anna s dopisem, jež měl být doručen opravdu spolehlivě. Tady na té lodi není spolehlivějšího člověka, než je Miguel... takže ten to doručí. Ovšem možná by bylo vhodné mu ještě zajistit takovou vzdálenější ochranu, kdyby byli nějaké potíže. A to by chtělo šermíře a někoho kdo se vyzná v tlačenici. Miguel, Michael a Victor... do mé kajuty! Když se dostavili, vysvětlil jsem jim úkol, Miguel jen mlčky kývl... on dopis doručí. A Michael či Victor, a nebo oba spolu půjdou městem nenápadně za ním, a budou mu krýt záda svými kordy... kdyby toho bylo zapotřebí. Právě Tornado se svými chlapy uvazoval loď k molu v přístavu Port-de-Spain na Trinidadu, když jsem se ohlédl s lehkým úsměvem na Annu stále stojící vedle mne... Spokojena? |
| |
| Caracas- večer Večer utíkal pryč jako divoká voda. Peníze které nám kapitán dal na propití sem rozhodně chtěl využít do poslední mince. Hospodou se ozýval divoký zpěv, místní dívky byli vytaženy na stůl a přemluveny k tanci. Víno, rum, pivo vše teklo proudem. Několik místních lidí z přístavu se na mě k večeru podívalo opravdu špatně a tak sem jim dal za vyučenou. Posilněn alkoholovou zuřivostí a léty zkušeností sem boj vyřešil opravdu rychle. Pokud měli nějaké drobné u sebe tak sem je o ně obral a poté se vrátil opět k nezřízenému pití. Ráno- El Tajo Hromada hadrů hozená v podpalubí naší lodě se pomalu pohne a zasténá bolestí. “EEE moje hlava! Kde to jsem?“ Opatrně otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. “Sakra práce. Jak sme se sem u Odinových vousů dostal? Proč nejsem ve své kajutě.“ Opatrně se pokusím zvednout a postavit se. Několikrát sice málem spadnu dolů ale nakonec se mi podaří se postavit. Musím se ale chytit za hlavu která mě nepřestává třeštit. Když vyjdu na palubu tak si všimnu že jsme ještě v přístavu a stále kotvíme. Proto se doplazím do své kajuty kde se svalím na postel. Teď bych potřeboval aby mě někdo přišel dorazit a nebo mě nechal vyspat. Bože… ale nemůžu ani jedno! Jak sem učil nováčky u nás ve stráži. Pokud chceš chlastat před šichtou tak můžeš. Ale ráno budeš stát na stráži a budeš funkční nebo osobně dohlédnu na trest. Opatrně vstanu a rozhlédnu se po pokoji. Nakonec si ale povzdychnu a vyrazím do kuchyně vyžebrat něco k snědku a poté se snažím splašit trochu rumu abych se dostal do použitelného stavu. Jakmile sme vypluli tak sem doslova trpěl. Ale nasadil sem kamennou tvář a nedal na sobě nic znát. Snažil sem se čas od času projít mezi posádkou ale dost času sem stejně trávil ve své kajutě. Když přijíždíme k dalšímu městu už mi je poměrně dobře. Nějakou tu hodinku již chodím po palubě bez toho abych měl nutkání se ohnout přes zábradlí a zvracet. Když si mě kapitán zavolá tak jenom nadzvednu obočí a vyrazím do kapitánovi kajuty. Když vejdu dovnitř tak naznačím hlavou úklonu. "Volal jste kapitáne? " Když mi kapitán vysvětlí situaci tak přikývnu. "Dobrá. To by neměl být problém. Budeme mu krýt záda. " Znovu kývnu na rozloučení a poté sundám klobouk a vyseknu poklonu Anně. "Madam." Opět se vzpřímím nasadím si klobouk a vyrazíme z lodi za naším úkolem. |
| |
| Trinidad, Port-de-Spain, odpoledne Miguel s dopisem vyrazil a Michael s Victorem šli nenápadně za ním, kdyby se něco dělo... nestalo se však nic podivného, Miguel zde byl naprosto neznámý muž a navíc se snažil chovat co možná nejvíce nenápadně. Asi po hodině dorazil k rezidenci adresáta, nechal se uvést... předal šlechtici dopis coby obyčejný poslíček, který jen dostal zaplaceno za donášku. Pokud mu dotyčný dá odpověď, přijme jí a donese... pokud obdrží vzkaz, i ten vyřídí. Mezitím na něj počkají Michael a Victor před branou. Pak se všichni vrátí v pořádku na loď. Victor předtím navrhne projít tržišti, aby setřásli kohokoliv kdo by je případně sledoval... |
| |
| Trinidad,Port-deSpain, k večeru Den jako každý jiný, někdo se poflakoval na lodi, někdo byl ve městě, jiný měl své povinnosti, pár chlapů dostalo nějáký úkol a loď pomalu dostávala nový nátěr tuku jako impregnaci, kapitán šáhl do kasy a rozhodl se že půjde nakupovat osobně, chvíli stál na palubě, pak si zavolal několik mužů, felčara, dělmistra a kuchaře, a vydali se do města...... Začalo se stmívat, když se k lodi rychlím krokem přiblížili jen falčar s kuchařem a za nimi v doprovodu vojáků španělského království kráčel zamyšlený dělmistr..... Zastavil se ještě před lodí a něco projednával s vojáky, v rukou svíral pergamen s pečetí a v očích měl zvláštní lesk, na palubu byla dopravena další děla a kule, zásoby jídla, dvě nové plachty a pak zvláštní truhlice, také zapečetěna, když bylo vše naloženo, vyšel dělmistr na palubu a zadíval se na posádku........... Až tady budou všichni, zvednout plachty, vyplouváme.....a pošlete ke mě prvního důstojníka! |
| |
 | Nečekaná událost Podepsal jsem poslední list, z té velké hromady, která byla připravena na dnešní den, byl jsem unavený. Vstal jsem od zlatem zdobeného stolu a uklidil stříbrné pero. Když člověk vyrůstá v přepychu, snadno si na něj zvykne. Ozvalo se tiché zaklepání. Pane hrabě, před chvílí přinesl nějaký muž tento dopis, nepředstavil se, pouze tvrdil, řekl bych dokonce že naléhal, že se tento list musí dostat do vašich rukou okamžitě po doručení. Můj majordomus byl chytrý a dobrý sluha. Sloužil u mne již mnoho let a to ještě, když jsem pobýval ve Španělsku. Děkuji Flipote, ale myslím, že pro dnešek jsem již skončil. Udělalal jsem krok ke dveřím z pracovny. Jistě, pane hrabě, pokud je to vaše přání, ovšem ten muž, ... byl velmi přesvědčivý. Mírně jsem nadzvihl obočí a natáhl dlaň, tak dobře, podíváme se o co jde. Na obálce bylo velmi vybraným rukopisem vyvedeno moje jméno i s titulem. Rozlomil jsem pečeť a rozbalil přeložený list. Flipot mohl sledovat, jak se moje tvář z počátečního překvapení a nevěřícnosti postupně mění v ustaranou grimasu. Ta dívka, žena, která mne žádala o pomoc mi nebyla neznámá, pamatoval jsem si na ni dobře. Porcelánový obličej a bystré, hluboké oči. Byla to dcera mého přítele, který přišel o život, tehdy, když se, mně dosud nepochopeným omylem, zapletl do spiknutí proti samotné koruně státu. Ano musel to být omyl, protože tak věrného podaného a spravedlivého muže by král těžko hledal znovu, ostatně dlouhý rodokmen jmen, jež jedno bylo významější či respektovanější, než ta další, to dokazoval. Flipote, omluv mne prosím u dam, má manželka a její přítelkyně byly již jistě nachystány k odchodu do opery, tutu věc musím vyřídit ihned. Znovu jsem usedl za stůl a napsal rychlou odpověď. Flipot, který nikdy nebyl daleko, můj dopis odnesl. Postará se, aby byl doručen do těch správných rukou. Drahá Anno, pamatuji si na Vás, i na Vaši rodinu. Byl jsem překvapen vaším dopisem, stejně jako tím, že se nacházíte zde, tak daleko od Španělska. Rovněž mne znepokojila zpráva o tom, že máte potíže. Rád bych s Vámi mluvil, tento list berte prosím, jako pozvání do mého domu. Stačí se prokázat pečetí a moji lidé Vás okamžitě přijmou. Věřím, že Vaše příkoří brzy skončí. Andres Segovia Conde de Roselló |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Sedíš stále v tom křesle a kolem tebe stále stojí ti vojáci, úředník před tebou už opravdu nevypadá na to že by žertoval, jen vydechne a pak pomalu spustí.... Takže ještě jednou seňore Gorrión, neberte si to osobně, ale jste jediná loď v přístavu, která tento úkol může splnit, a to že jste tady je opravdu jen pojistka, věřím že nakonec to nebude špatný obchod ani pro jednu stranu, a že mé tvrdší praktiky pochopíte...... úředníček znovu ukáže na mapu před sebou..... Vaše loď dopraví truhlici na tyto souřadnice, a když uspěje, odměna ve výši 20 dublonů je vaše, plus dublon na hlavu posádky, děla jež byla zařazena na výstroj vaší lodi i plachty, to vše vám zůstane také, a to že vaše posádka to musí zvládnout bez vás je již druhá věc.. opře se do křesla a tiše se pousměje... Pánové, doneste seňoru Gorriónovi láhev vína, jistě má další otázky o jeho jak říká únosu a únosu lodi..... Otázek máš možná spousty, nakupuješ na trhu, a najednou tebe i dělmistra několik vojáků odvede do domu, kde se dozvíš že tvá loď byla vybrána španělskou korunou k doručení přísně tajných dokumentů na válečnou loď několik dní cesty odtud k místu určení, a že jako pojistku že loď neodpluje jen tak, budeš ty mezi tím na "návštěvě" u tohto mladého a odhodlaného úředníka koruny. |
| |
| K večeru Zatímco na lodi se nic zvláštního zatím nedělo, dorazil na loď posel se zprávou, když neviděl nikde kapitána, přišel rychle na důstojnickou palubu kde stál dělmistr nad mapami s kompasem a něco očividně hledal, po chvíli předal vzkaz a ptal se po kapitánovi..... |
| |
| Paluba Děkuji, vzkaz osobně předám, vrátil se již první důstojník? zeptal jsem se na první věc která mi vzešla na jazyk když se vrátil Miguel...... Zavolejte doňu má zde odpověď na její psaní, a ty vojáky ubytujte dole s mužstvem, a ať se nikdo neochomejtá kolem kolem skladu s municí, bude tam uložen vzácný náklad..... Zadívám se před sebe a v ruce stále svírám ten pergamen...... Do zítřka odpoledne vyhlašuji volno, kapitán tu není, první důstojník také ne, a stejně máme málo zásob na cestu, takže chlapy, zbytek potravin složte do skladů, doplňte co je třeba a já s pár chlapy usadíme ty čtyři na bocích, a jedno na přídi a druhé na zádi, nechci slyšet remcání, kapitán se pár dní neobjeví, velení bude mít první důstojník, potažmo já, když to nebude možné.... vydechnu ale pak se na chvíli zamyslím, v rukou držím ještě psaní pro doňu a lehce se pousměji, proč bych jí měl volat..... Doňu nevolejte, doručím ji vzkaz osobně.... řeknu tiše a výjdu pomalu k její ubikaci, kde tiše zaklepu na dveře.... |
| |
| V kajutě ... Právě jsem zvedla složené obvazy a malý kalíšek s mastí, kterou mi dal Gabriel. Když jsem se otočila a vydala se směrem ke dveřím ven z kajuty, překvapil mne pohled na malý stůl uprostřed místnosti. Otcův kord, můj kord. Leskl se, jakoby ho právě donesli od mistra mečíře. Tichá ledová ocel, nehybná. Zpomalila jsem a nechala své myšlenky na zlomek vteřiny plout na malých vlnkách do neznáma. Dnes bylo moře klidné, stejně tak, jako já. Tolik jsem si na něj zvykla. Ze zamyšlení mne vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Otevřela jsem, a na tváři se mi objevil úsměv. Právě jsem měla namířeno za Vámi, prosím, pojďte dál. Mírně jsem ustoupila stranou a obvazy jsem zpět položila na malý stůl. Gestem dlaně jsem Steeva vybídla, aby se posadil. Já se neposadila. Tak mi ukažte tu ránu. |
| |
| Kajuta Dveře se pomalu otevřeli a přivítal mne úsměv ženy jež jsem se zaslíbil pomoci, ten úsměv mě zahřál a všechny události jako by ze mě opadly, naznačil jsem polibek její ruky a úsměv opětoval Sluší vám to Anno, velmi, nevím proč ale vaše krása mi vždy zvedne náladu pronesu tiše a na chvíli se jí zadívám do očí........ Posadit se? Cože? Ach tak ta rána..... málem bych zapoměl že se mi kdy něco stalo, uposlechnu ji a sundám si vestu i novou černou košili, posadím se na židli a vydechnu...... Už to ani necítím, mě se rány hojí rychle.... řeknu jí a zadívám se před sebe, odhrnu si havraní dlouhé vlasy bokem a odhalím tak své tetování na krku, ozdobným písmem je tam vepsáno Omnia vincit amor a pod tím erb rodu mé matky..... Nesu vám psaní, snad vás obsah potěší, a také mám pár novinek, kapitán se bude nyní nacházet na pevnině, dostali jsme úkol, převést do pěti dnů tajné plány s novými konstrukcemi bitevních lodí pro naši vlajkovou loď, najal nebo spíš zrekvíroval nás jeden královský úředník, kapitána si vzal ovšem do "zajetí" a celou akci svěřil na má bedra.... Vydechnu a zase se zadívám do prázdna..... Už jsem určil vzdálenost, cesta tam potrvá dva dny, zítra k večeru vyrazíme, nejpozději pozítří za úsvitu...... otočím se na ni a uchopím ji za ruku.... Bude to nebezpečné, slibte mi že se vám nic nestane, prosím, slibte mi že když dojde k boji, myslím tím kanonádu, zůstanete v podpalubí...... můj hlas zní naléhavě a můj pohled opět směřuje do jejich očí..... |
| |
| Přístav Od té doby co jsme doručili krabici s obrázkem dívky, kterou kdysi starý muž miloval se nic zajímavého nedělo. Po pravdě jsem od té doby trpěla nudou. Tedy až na tu chvíli, kdy jsme se vydali s chlapy do hospody. Jasně, že jsem pila, ale nepřeháněla jsem to. Já nemám ráda, když si nepamatuji co jsem dělala. A ještě ještě víc nesnáším, když se probudím vedle chlapa, kterého jsem neznala a navíc to nebyl ani můj typ. Seděla jsem na barelu, nějak se to stalo moje oblíbené místo a jako vždy jsem zvažovala co budu dělat. Byli jsme v přístavu. Tak proč trčím na lodi? Ah ano... chtěla jsem pokračovat s Michaelem v učení, ale on měl práci... a mě už čekání nebavilo. Stoupnu si a zkontroluji své věci. Krátký meč, dvě pistole, váček s penězi, kde jsem měla ještě kostky a karty. Možná by nebylo od věci kouknout se po nějakém hráčském doupěti a zkusit pár chlapů obrat. Obírat přátele z posádky nebyla žádná sranda. Ale fakt... netěšilo mě to. „Jdu do města.“ Oznámím, spíš tak všeobecně. Někdo to určitě uslyší a kdyby mě někdo sháněl ten někdo mu řekne kde jsem. I když to bude informace k ničemu. Pušku jsem nechala na lodi a vyrazila najít hráčské doupě. |
| |
| V kajutě... Dvě červená světýlka se mi usadí ve tvářích při jeho prvních slovech. A při pohledu těch jeho bezedných očí, sklopím ty své. Možná by v nich mohl vidět něco, co jsem ani já nemohla popsat, pocit, který v mém srdci nebyl po tak dlouhou dobu, že už jsem ani nevěděla, jak ho pojmenovat. Jakmile se Steeve posadil, vzala jsem do rukou obvazy a lehkým krokem k němu přistoupila. Kéž by to tak bylo... Slova mi utekla z úst tiše, jako dech. Ta tři slova. Znovu a znovu, tak jako příboj naráží o skály i já nacházela u muže, sedícího přede mnou to, co já už dávno ztratila. Víru v naději. Jakoby jí byl protkán a pokaždé, když se na mě ty jeho oči zadívaly, vléval mi ji do žil. Byl to opojný pocit. Jemně jsem z rány sňala starý obvaz a vyčistila jizvu, která se už opravdu dobře hojila, poté jsem přiložila obvaz nový. Po druhé vrstvě látky jsem Steeva obešla a obvaz mu zepředu zavázala tak, aby látka dobře držela. Když se zmínil o psaní, jen oči a zachvění rtů mohlo prozradit nedočkavost. Svraštělé čelo zase obavy. Avšak po dalších slovech se napětí v mém obličeji neuvolnilo. Kapitán... rukojmí. Ta dvě slova jsem si nikdy nespojovala. Ten ambiciózní muž s drzým, ale přesto otevřeným chováním... I v jeho hlase byl slyšet stín obav. Ale postavil se k tomu jako pravý muž, a to čelem. Na okamžik čekám a přemýšlím. Zahleděná opět dopředu. Tentokrát mě ale Steevova dlaň vtáhne z mých vizí a představ zase zpátky do kajuty. A jen překvapivý tlukot srdce, může prozradit, jak moc najednou vnímám přítomnost. To teď a tady. Ne zítra, ne za pár let... Vzhlédnu k němu. Slova unášená naléhavostí hlasu mě na okamžik zamrazí. Bude to nebezpečné, slibte mi že se vám nic nestane, prosím, slibte mi že když dojde k boji, myslím tím kanonádu, zůstanete v podpalubí...... Dořekl. Ale to bylo to jediné, co se v tu chvíli změnilo. Já stále hleděla do jeho očí a kajutu opět naplňovalo to nepopsatelné očekávání okamžiku. Neodpověděla jsem hned, ani zdaleka ne. Měla jsem na jazyku spoustu otázek a později jsem litovala, že mu zůstaly skryty. Nakonec však zdravý rozum převážil a já po posouzení svých schopností, co se boje na palubě týká nakonec slíbila. Slibuji... Ale Vy mi slibte něco na oplátku, že toho svého slibu nebudu litovat. Pohled mi sklouznul na hromádku starých obvazů. Prosím Vás o to. Vyčkala jsem bez hnutí na odpověď a pak vzala do rukou zapečetěný dopis. Slyšela jsem to známé lupnutí, jak se pečeť přelomila na dvě poloviny a rychle začala číst. S přibývajícími řádky se mi ve tváři usadil úsměv. Souhlasí. Vydechla jsem. A obrátila se ke Steevovi. Hrabě de Roselló mne zve do svého domu. Zadívala jsem se na okamžik do dopisu. Steeve, s hrabětem si musím promluvit ještě dříve než vyplujeme. Nejlépe, kdybych se tam objevila až po setmění... Vyslovila jsem myšlenku nahlas a vzpomněla si na svou hodinu etikety. Žádná dobře vychovaná dáma nikdy nikoho nenavštěvuje ve večerních hodinách. To se prostě nesluší. Ahh... Povzdechla jsem si. Jenže já už dávno nemohu brát ohledy na to, co se sluší a co ne. Delší dobu bylo ticho. Mohu Vás požádat ještě o něco? Přemýšlela jsem, dlaně jsem složila do sebe, byla jsem nervózní? Navštívil byste hraběte se mnou? Nevím proč jsem o to požádala. Už tolikrát jsem si musela poradit sama a v daleko obtížnějších a nebezpečnějších situacích. Možná... to prostě bylo jen tím pocitem, že když mi byl na blízku... |
| |
| Kajuta Zadívám se na ni a tiše vydechnu, slib za slib, to je to oč tu běží, ale značí to jediné, i ona má obavy, má o mě obavy aby se mi nic nestalo..... Slibuji, i když ještě nedávno bych to žádné ženě neslíbil, jsem zvyklí stát na palubě kde dopadají střeli a nevšímat si ran, musím, jsem ten co musí tu druhou loď poslat ke dnu nebo smést kartáčovou střelou posádku, ale nyní vám to slibuji, nebudete toho litovat... Lehce se pousměji a její dotyky ještě cítím na svém těle, ani nevím proč ale přál bych si aby své ruce nikdy již nesundala, chvíli mám zavřené oči a vychutnávám si ten doznívající pocit na kůži..... Samotnou bych vás ani nepustil, pokud chcete můžeme jít klidně dnes, čím dřív tím líp... zadívám se na ni a pak začnu přemýšlet, vidím její kord a sám sem rád že ho stále má, pak se pousměji a lehce se protáhnu, začnu se oblékat a při tom přemýšlím..... Víte Anno, rád bych Vám byl na blízku pořád, a je to pro mne něco nového, mám pocit že budu muset dostát ještě jedné přísaze, té kterou jsem dal své matce než zemřela, a to že se příhlásím o svůj titul, protože pak bych možná mohl s vámi mluvit a necítit se tak daleko, dal jsem vám slib, ale jen proto že jste tak dobrá zlodějka..... rychle se vydám ke dveřím a než opustím kajutu dodám abych ji neurazil..... Ukradla jste mé srdce, a já s tím nechci nic udělat, je vaše...... pokynu ji a pak rychle zmizím.... |
| |
| Ester Na tvé oznámení že jdeš do města pokynulo pár chlapů z posádky a taky se začali dohadovat co se bude dít, hlavně po té co se z nákupů nevrátil kapitán a na loď donesli královští vojáci nějakou truhlici a děla s municí, a kapitán nikde, ale co už, jistě se vše dozvíš, vydáš se přístavem hloub do města, ale hned na rohu si všimneš podniku se značkou kterou poznají jen piráti, korzáři nebo jiná mořská stvoření, zapadneš tam, a vidíš putiku, a u stolů mnoho mužů, jedni hrají kostky, další karty, vrhcáby, skořápky......Prostě doupě pro námořníky jako dělané, když vstoupíš několik očí se zvedne a začne bloudit po tvé postavě, ale je jasné kam většina z těch námořníků směřuje svůj pohled...... |
| |
| Doupě Když si všimnu značky, usmála jsem se a spokojeně si zamnula ruce. Navíc to ani není daleko od naší lodě. Mám to, ale štěstí! Vejdu a rozhlédnu se, neviděla jsem nic neobvyklého. Prostě místo, kde se dá pít a prohrát i spodky. Všimnu si, že si mě někteří muži prohlíží. Ignorovala jsem to. Vím jak vypadám a na to, abych schovávala co mi bůh nadělil jsem měla příliš velké sebevědomí. Přejdu k pultu, kde si objednám režné. Chtěla jsem něco slabšího k pití, k hraní potřebuji čistou hlavu stejně jako ke střílení. Znovu jsem se rozhlédla, ale tentokrát jsem se dívala po hrách. Skořápky jsem nehrála. Věděla jsem moc dobře, že tohle je pořádnej švindl. Třikrát tě nechají vyhrát a pak tě v dalších kolech oberou. To určitě. Vrhcáby... přiznám se, že jsem ji nikdy zcela nepochopila. Jistě... dostat kameny přes desku do své přihrádky... to chápu. Ale ten zbytek... no nic. Takže kostky a karty, napiji se svého pití a pak odkráčím ke stolu, kde zrovna končili hru s kartami. „Máte místo v další hře ještě pro jednoho hráče?“ zeptám se a přitáhnu si židli. |
| |
| Doupě Tady to je krasotinko, příjemné posezení u Pavouka přeji bělovlasý hostinský odhalí při úsměvu značně prořídlí chrup a nalije ti tvé pití, pak se podívá po lokále na chlapy a zařve.... Dejte si bacha na ruce a kecy, nechci tady zase vojáky že se tu znásilňuje, a navíc, tahle vypadá že by vám stejně ty ruce polámala.... několik chlapů se jen zasměje a zase se zaobírá hrou, když se dostaneš ke stolu kde končí hru, tak se na tebe jeden z nich podívá a jen poví..... Máš peníze, hraješ.... s tím se rozdají karty a všichni u stolu se do nich začnou dívat, hra začíná.... (hoď si %) |
| |
| U Pavouka „Dík.“ Mrknu na hostinského a musím se jeho slovům usmát. „To jsi trefil.“ Zasměji se a mávnu na něj než se odlepím od baru. To, že se přidám do hry nikomu nevadilo. Sedla jsem si a přihodila peníze do banku. „Jinak já jsem Ester.“ Představím se, abych tak zamezila tomu, aby mi říkali ženská. Nemám to ráda. Ne, že by to nebyla pravda. Ale chlapy to říkají někdy takovým způsobem, že je to urážející. Seberu svoje karty, prohlédla jsem si je. Nebyli zrovna výborné, ale dalo se s nimi hrát a možná i vyhrát. Pokud šlo o podvádění... to si nechám na dobu, kdyby to šlo se mnou z kopce. Pak si prohlédnu tváře mužů, abych zjistila, jak se na své karty tváří oni. V kartách často jde o jistou strategii a hlavně blufování. 57% |
| |
| Vyznání Stála jsem tam, uprostřed kajuty – sama. Tohle jsem neměla …, věděla jsem to, a přesto jsem se nechala unášet tím pocitem. Steeve mi nebyl cizí, ale bojovala jsem sama se sebou. Snažila jsem se poskládat ty střípky vzpomínek, které se před chvílí rozsypaly a znovu je uzamknout a schovat někde v zadním koutu mysli. Těsně před tím, než zmizel ve dveřích, mi vyznal lásku. Bál se snad, co bych mu odpověděla? Já sama jsem se to ho bála. Věděla jsem to – lidem, které jsem milovala – ach, jakoby mi spadl kámen ze srdce, když jsem si konečně přiznala, co ke Steevovi cítím, přesto starý kámen nahradil nový. Nosila jsem smůlu. I když se mi poslední týdny zdálo, že mi štěstí po tak dlouhé době konečně přestalo uhýbat. Ale mohla jsem se na to spolehnout? Věděla jsem, že to už nemůže trvat dlouho, navíc vždy, když jsem začala doufat, osud mě přesvědčil o opaku. Osud? Ne, to on tu vždy byl, aby mi osvěžil paměť. Muž v černém. Servantez Moncado. Bylo tomu již pár měsíců, co jsem mu unikla naposledy. Ztracená v širém moři, jako jehla v kupce sena. To se nyní mělo změnit. Již dnes v noci. Dnes večer, vyslovila jsem nahlas, abych sama sebe přesvědčila, že je to skutečné. Pevně jsem zatnula zuby. Hrabě mi nabízí shledání. Mohu mu věřit? Věděla jsem, že Moncado má své špehy všude. Samotnou bych vás ani nepustil…. Udělala jsem krok směrem ke dveřím. Co jsem mu chtěla říct? Že s ním zůstanu, že zapomenu na mou pomstu, že zapomenu na mou rodinu… Ne. Nemohla jsem. Ta rána byla moc hluboká a stále krvácela. Docela jasně jsem si vybavovala všechny tváře – nebledly, čas jim neubíral na skutečnosti. Můj bratr, matka, otec – chodila jsem v kajutě v malém kruhu a drtila v dlaních bílý kapesník – ne, jejich smrt nemůže zůstat nepotrestána. To mi pomáhalo, přesvědčovat sama sebe. Bude to tak nejlepší, pro nás pro oba. Byla jsem si jistá, že kdybych ho požádala, o cokoli, dal by mi to – i svůj život. Přeběhl mi mráz po zádech – to jsem nemohla chtít, víc, nemohla jsem mu ani dovolit, aby mi něco takového nabídl, tak moc mi byl drahý. Zhluboka jsem se nadechla, potřebovala jsem se uklidnit a připravit se na večer. Hrabě byl čestný muž, věřila jsem, že mi vyhoví. Navíc bych kapitánovi mohla konečně splatit dluh. Teď, když se ocitl v „zajetí“ jakéhosi královského úředníka, moje setkání s hrabětem by mu mohlo snadno pomoci. Navíc jsem věděla, že má Steeve jakési poslání, přípravy na lodi probíhaly celý den. El Tajo se chystalo vyplout. Nakonec jsem to dokázala, přesvědčila jsem sama sebe. Moje city, byly již pevně zamknuté, přesto se někde hluboko uvnitř mne ozval slabý hlásek. Na jak dlouho Anno? Zatřásla jsem hlavou, jako malé trucovité dítě. Dost už. Rozpustila jsem si vlasy a začala je upravovat do složitého účesu. |
| |
| Chystání na večer Nechal jsem jí tam, věděl jsem že to co sem řekl není správné, ona je šlechtična, a já jen korzár, který by možná jednou mohl žádat titul, ale o to nejde, jde o to že se nenosí u dvora to aby se šlechtična zapletla s někým níže postaveným, vím dobře jak dopadla má matka, a to byla vychována u dvora, ani dopis krále neoblomil přísné pravidla které můj despotický děd drží..... Nemůžu ji ohrozit, nesmím, musím splnit svůj slib a pak asi zmizet, až bude v bezpečí, a její rodina pomstěna..... snažil jsem se přesvědčit sám sebe že je to jen mladická nerozvážnost, ale nešlo to tak snadno, něco mě k ní táhlo, od toho oběda mě to k ní táhlo až moc, a mám pocit že nám to i zachránilo životy, tenkrát na Busardu, nebýt oba na zádi...... Sakra sklidni se! zatřepu hlavou a dojdu do velké kajuty ke své truhle, naštěstí jsem zachránil, opatrně jsem seskládal oblečení které již uschlo a chtěl jej vrátit do truhly, bohužel pár knih to odneslo, takže v ní přibilo místa, i když nebyla tak velká, ohlédl jsem se a zadíval na její dno, nikde nikdo, sundal jsem náušnici z uchy a nožem zajel do rohu, když jsem zapáčil, vosk který zamaskoval spáry a fungoval jako ochrana před vodou rozpraskal a já se zadíval zakrátko na malou tubu a balík v hnědé kuži, který byl také dost impregnován, chvíli jsem tam jen tak klečel a díval se na ty dvě věci, které pro mne byli vším, tedy do nedávna vším, a ač jsem je nepoužíval, jednu z praktických důvodů, a druhou z důvodů svých, nyní jsem začal přemýšlet..... Matka měla pravdu, jednou bude čas si zvolit, nečekal jsem že až tak brzy...... vytáhl jsem balíček a truhlu opět zavřel, večer se začalo stmívat a v mé hlavě hučelo tisíc hlasů, tisíc hlasů a tisíce otázek, nakonec jsem chvíli hrál na housle, abych mohl přemýšlet čistěji, i když s vyrytou podobiznou Anny to šlo asi ještě složitěji,ale věděl sem že to muselo přijít...... Dal jsem ti slib, matko, splním jej..... projelo mi hlavou když se přístav již nořil do tmy a já dobrousil svůj kord, nabil pistole, učesal se, a pak začal rozvazovat ten balíček, dala mi jej matka, obě ty skryté věci jsem dostal od matky, a ta je získala u dvora, než odjela s otcem do Anglie...... Když jsem se oblékl do kabátu který jsem na sobě ještě neměl, divil jsem se jak je pohodlný, prostrčil jsem pochvu kordu kapsou, a nasadil si klobouk, cestou jsem nechal vzkázat po plavčíkovi, že Annu očekávám před lodí, protože jsem nechtěl aby si myslela že ji budu nyní pronásledovat.... Hlídky jako obvykle, čekat na prvního důstojníka, já a Anna jdeme do města.... řekl jsem druhému důstojníkovi a nemohl si nevšimnout pohledů posádky, asi opravdu šaty dělají člověka, a mít na sobě brokát ještě vyšivaný stříbrem asi působí na korzára trochu netradičně, ale je to rodinné dědictví..... odkaz jak jsem nechal vzkázat, vystoupím na molo, kde čekám na doňu a při tom si zapálím dýmku |
| |
| U pavouka Zasedla si za stůl, u něhož sedí asi osm mužů, od mladíčků po jednoho stříbrovlasého kmeta, všichni jsou očividně námořníci, a všichni se snaží aby zvýšili své obnosy, ze tváří tří skoro ještě chlapců se dá vyčíst nervozita, ti starší mají kamené tváře a čekají na to jak dopadne hra, v první hře o svůj vklad příjdeš, ale rozdává se hned dál....zatím vyhrává ten stařík, a jak vidno tak čestně...... |
| |
| U Pavouka První hru jsem prohrála a zjistila jsem, že pár mužů u stolu už mají s hraním zkušenosti. Ti mladší se poměrně potili. Ale zjistila jsem, že hra je poctivá, takže ji ještě nebudu narušovat. Zatím jsem nakonec prohrála jen jednu hru. Až jich bude víc pak nejspíš. Hodila jsem peníze do banku a čekala až rozdají další karty, snad mi teď už padnou lepší než ty minulé. Ale neměla jsem štěstí, ty karty byli ještě horší než předtím. Pochybovala jsem, že bych s něčím takovým mohla vyhrát. Jak ty karty sakra míchají? To je děsný. 15% |
| |
| Podvečer V očekávání, jaké reakce se mi od hraběte dostane, jsem se snažila co nejrychleji převléct. Ale jelikož jsem si, přes svůj neklid, chtěla dát záležet, nezbylo mi nic jiného, než opatrně zašněrovat šaty rafinovaného střihu a okázalého zdobení. Jejich Sněhově bílá krajka se vyjímala na bledě modrém hedvábí a stékala od šíje až po výstřih, kde se spojila s pruhem z druhé strany a od pasu až po sukni tvořila překrásný vzor vyšívaný azurovými kameny. Když jsem byla téměř hotova, zaklepal na kajutu plavčík. Oznámil, že dělmistr čeká u mola. Labutěnku i s pudřenkou jsem položila na toaletní stolek a s pláštěm a kapucí vyšla na loď. Na zlomek okamžiku mi trvalo všimnout si, že Steeve, je ten muž v kabátu, který bych očekávala spíše u královského dvora. Něco takového se nesežene na poslední chvíli. Sešla jsem můstek z lodi až na molo. Musel slyšet mé kroky, protože se otočil. Můžeme? |
| |
| Cesta Pousmál jsem se a nabídl jí své rámě..... Jistě má paní, můžeme jít.... pousměji se a tiše vydechnu, pak se však ještě zarazím a rychle šáhnu pod kabát pro dvouhlavňovku..... Je nabitá, doufám že jí nebudete potřebovat.... řeknu tiše a pistoli ji podám, sám se ještě ujistím o tom že mé dva pistole jsou na místě a třetí také, promnu si obličej a upravím oblečení, klobouk stáhnu do čela a znovu ji nabídnu své rámě...... Odpusťte mi Anno, neměl jsem nic říkat, měl jsem držet jazyk za zuby, ale byl jsem vedle vás tak nejsitý když jste nic nevěděla...... začnu tiše mluvit cestou a při tom se dívám raději před sebe, nevím proč ale její oči by mě asi vyváděli z rovnováhy víc než je zdrávo..... Nechte mne prosím mluvit, já, nejsem v tomto moc zběhlý, jste první žena které jsem vyznal svou lásku, neboť jsem dosud žádnou nemiloval, ale chci aby jste věděla že mé city neovlivní mou přísahu, pomohu Vám dojít spravedlnosti, děj se co děj, dal sem své slovo, a i když to bylo slovo Steevna Mc Donella, kterého jsem se zřekl, dávám Vám jej nyní znovu, za své pravé jméno, Juan Carlos De La Aliaga Castilský ve vyhnanství, asi jsem to přehnal, a uvedl vás do rozpaků, ale vězte že až tohle skončí, a budete li si to přát, zmizím z vašeho života tak jako sem se v něm objevil, nic mi nedlužíte, a ani nebudete dlužna, bylo to mou povinností a hlavně mým přáním Vám být ku pomoci..... tiše se zadívám na okamžik do její tváře a pak opět sklopím oči.... Můj život je také velmi "podivný" a nikdo o něm nic neví, tedy, doposud nikdo nevěděl že jsem skutečným dědicem Kastýlie, i když mým dědem neprávem vyděděný, to musím zařídit v následujících měsících, dal jsem slib své matce, než zemřela, protože musím její ostatky pohřbít vedle její matky...... Vydechnu a na chvíli sevřu oči....... Tajemství, tak by se dalo nazvat to co jsem já, ano jsem korzár, dodnes jsem byl jen korzár s Anglickým jménem, ale kdo ví co se stane za pár měsíců, tedy až po té co Vám pomohu, jak jsem dal své slovo, nezlobte se na mne, pokud jsem Vás uvedl do rozpaků, a věřte mi, já Vás nezradím.... |
| |
| Cesta Zlehka se zavěsím do nabízené paže a oplatím Steevovi úsměv. Ještě než stačím něco říct, zarazí mne, když zaloví ve svém kabátu a ve vteřině se mu v dlani leskne zbraň. Nadechnu se k námitkám a mírně zakroutím hlavou, ale když mu chci odpovědět, zastaví mne jeho oči. Sevřu v soustředění rty a kývnu na souhlas. Dnes musím být rozumná. Opouštěli jsme ztemnělý přístav a Steeve tiše promluvil. Vzhlédla jsem k němu. Steeve, já …. Přerušil mne, a pokračoval v tichém monologu. Bylo na něm znát, jak se soustředí, aby svá slova pronesl správně, záleželo mu na tom, abych správně pochopila … Když se mi představí pod pravým jménem, začnu být trochu zmatená. Věděla jsem, že je to šlechtic, že se mu něco přihodilo a stal se korzárem. Byla jsem slepá, když jsem si nespojila to tetování s jeho životem. Ten erb jsem dobře znala, patřilo to k mému vzdělání, a v kruzích v jakých jsem se pohybovala, to byla nutnost. Neuvědomila jsem si, … to tetování na Vašich zádech, odpovím jemně, jako člověk, který si až příliš pozdě uvědomí, koho má před sebou. Nepřipadal mi, jako někdo jiný, spíš jsem se v něm nyní vyznala o trochu lépe a to mě těšilo. Nemusíte mi svůj slib skládat znovu, sklopím oči, Juane, jste první člověk po velmi dlouhé době, kterému bezmezně věřím. Odmlčím se. Ten tajemný muž mi vypráví o svém životě a já si ani neuvědomuji, že máme notný kus cesty za sebou. Uličky předměstí jsou užší a tmavší, než ty kam se chystáme. Tajemství, tak by se dalo nazvat to, co jsem já, ano jsem korzár, dodnes jsem byl jen korzár s Anglickým jménem, ale kdo ví, co se stane za pár měsíců, tedy až po té co Vám pomohu, jak jsem dal své slovo, nezlobte se na mne, pokud jsem Vás uvedl do rozpaků, a věřte mi, já Vás nezradím.... Při jeho poslední se větě zastavím a donutím ho tak udělat to samé, zlehka mu položím prst na rty, abych zarazila ten příliv slov. Poté dlaň opatrně stáhnu, trochu nejistá. Juane, já Vám věřím, zopakuji mu svá poslední slova. A to se do konce mého života nezmění. Nebylo to vyznání mých citů, ale bylo to to jediné, co jsem mu v tuto chvíli mohla dát. Teď už jsem pohled do jeho očí nevydržela. Stočila jsem hlavu stranou a spatřila to, na co jsme oba čekali. Tmavý kočár se dvěma koňmi a vozkou. Hrabě ho ve svém dopise slíbil poslat. Kočár byl bez erbu, bez rodových znaků, diskrétní. |
| |
| Město Naše mise byla splněná a mi mířili k EL Tajo. Ale mě se zatím nechtělo zpátky. Když sme byli poblíž přístavu zahlédl sem známou postavu jak míří do jedné zdejší krčmy. Mírně sem nadzvedl obočí a začal zvažovat možnosti. Nakonec sem se ale rozhodl že není důvod spěchat. Nu což. Kapitán stejnak neříkal nic o blízkém vyplutí. A o jiné povinnosti na lodi nemám zdání. A navíc jsou tam bocmani. Ty to kdyžtak s kapitánem zvládnou. Hm... ale měl bych si s kapitánem promluvit o obraně El Tajo. ÁÁÁle to počká. Mávnu rukou a vyrazím do krčmy. Dorazím chvíli později než Ester a moje první kroky míří k baru a objednám si nějaké levnější pití. Poté sleduji Esteřinu hru. Nakonec vyrazím blíže ke stolu když skončí hra. "Najde se místo ještě pro jednoho amatéra s nešťastnou rukou ale naditým měšcem? " |
| |
| U Pavouka Zvednu oči, když uslyším známý hlas. Usměji se na Michaela. „To je náhoda.“ Řeknu. No těžko, jestli i Michael se rád oddává hrám, tak je logické, že je tady. Je to herna, která je kousek od přístavu. Majitel si vybral dobré místo pro hernu. Kouknu na hráče. „No mě bylo řečeno při příchodu, že pokud mám peníze místo je. Pro tebe to bude platit nejspíš stejně.“ Odpovím mu a odsunu se, aby si mohl Michael přisednout. „Přišel jsi jen kvůli zábavě nebo chceš rozmnožit penízky?“ zeptám se přátelsky. „Další hra.“ Pobídnu toho co míchá a dám sázku do banku. Mrknu na Michaela. „A nemysli si, že tě budu šetřit. Když se mi bude dařit klidně tě oberu i o košili.“ Varuji ho. Problém... teď, když tu hraje Michael tak rozhodně nemůžu zkoušet si trochu pomoci. Kdyby zjistil, že podvádím... ne to by se mi nelíbilo. |
| |
| U pavouka Přisednu si ke stolu a položím před sebe pití. Kývnu na pozdrav všem spoluhráčům. "Drahá Ester přišel sem čistě pro zábavu. Jelikož se mi málokdy daří vyhrávat. Znáte to. Neštěstí ve hře." Nakloním se blíže k Ester. "Ale štěstí v lásce." Poté se hlasitě zasměji a napiji se pití. "A neboj se. Mě nebude nikterak vadit když mě oškubeš. Přeci jenom... " S úsměvem se podívám na míchající se karty. "Kdyby mi tolik záleželo na penězích nekupoval bych ti tvojí novou hračku ne? " Poté vezmu do ruky karty a přerovnám je. " JE na čase kouknout se jak moc sem dneska nešťastný." Zasměji se a hraji. (88%) |
| |
| U Pavuka Uculím se, když se ke mě nakloní. „No jistě. To se říká.“ Souhlasím a je pravda, že co jsem s ním mluvila, tak se tu a tam zmínil o hojnosti zkušeností pokud šlo o něžnější pohlaví. Vezmu si karty. „To je pravda. A že se mi ji podařilo už pořádně využít.“ Vzpomenu si na to, jak jsem svou Kentucky hravě sestřelila protivníka z pěkné dálky. „Jen se neboj. Když budeš nešťastný, já tě potom rozveselím.“ Slíbím mu a mrknu na něj. Karty nebyli zlé, vůbec ne... řekla bych, že mám poměrně dobrou šanci shrábnout bank. 45% |
| |
| Kočár ve tmě halený Jsem rád že ve mne máte důvěru Anno, a prosím, nemusíte mne mít v úctě, já jako šlechtic vychováván nebyl, aby nás nedostihla zloba mého dědečka, museli jsme do Anglie, a z tama se po letech uchýlit všude možně, nakonec matka s otcem našli díky mému kmotrovi útočiště v rodném španělsku, ale já od mala byl vychovávám na lodích...... stále jsme šli a i když jsem mluvil, díval se do každé uličky a každého zákoutí, i přesto jsem mluvil, tedy dokud mne nezastavila a její prst nezastavil má ústa, srdce se mi rozeběhlo jako šílené a lehce sem na chvíli ztratil dech, její pohled, její slova, to jak se podívala staranou... Děkuji... zašeptám a políbím ji do rukou..... Kočár čeká..... pronesu tiše a stále lehce roztřeseně, nejraději bych jí políbil, ale ta úcta co k ní chovám mě drží ještě v mezích rozumu... |
| |
| U pavouka Další hráč, další peníze, herna je uplně plná a hostinský se má co otáčet, sem tam se někdo někde rozkričí o podvodnících, ale zatím se netasí ani nože, ani pistole, u vašeho stolu má štěstí opět Ester, sice o fous ale přeci jen shrábne výhru, a chlapy u stolu se trochu začnou potit, přeci jen obýrá je ženská, dědek zamíchá karty a rozdá, pousměje se a začne další hru.... |
| |
| U Pavouka „Juchů! Štěstíčko drž se mě.“ Řekla jsem nadšeně a shrábla penízky k sobě. Zazubím se na muže u stolu, viděla jsem na nich, že se začínají potit a mladíci i nervózně ošívali. Jo, jo... chlap nerad prohrává. Zvlášť se ženskou. Ale když někdo umí tak umí. Už jsem byla v plusu, krása... a jestli se mě štěstí bude držet dál tak budu brzy vymýšlet co koupím. No napadlo mě, že bych mohla něco pořídit Michaelovi za jeho štědrost. Něco vymyslím... třeba mu zaplatím koupel s nějakou pěknou obsluhou. To by se mu mohlo líbit. Protáhnu se, prokřupnu si prsty a chopím se karet. Ale moje radost trochu polevila. Karty tedy nic moc. 65% |
| |
| U Pavouka Další hra sknčila až moc brzy, jeden z mladíků najednou vynesl trumfy a bylo po všem, to se ovšem nelíbilo jednomu z hráčů a bez mrknutí oka mu vrhl dýku do krku, házel po čertech přesně, zasáhl krkavici a proud krve zasáhl Ester přesně na tvář, vrhač na nic nečekal a vrhl se k tělu, vytáhl pár skrytých karet a chtěl něco říct, ale kumpán toho již dochroptívajícího podvodníka mu vrazí dýku přímo mezi žebra, pak se ozve rána a Michaela zasáhnou kusy lebky a mozku nešťastníka jež ani nepustil svou dýku, bělovlasý muž schoval s klidem svou pistoly za pas, ale to se to začalo mlátit vše, celá hospoda se začala řezat, a šlo o kejhák....... |
| |
| Večer Celý den, už od doručení toho listu, jsem byl jako na trní. Obvykle mě takové události nechávaly chladným, přeci jen spory mezi šlechtici, nebyli nic neobvyklého, ty jejich osudy, a všichni si mysleli, že snad já jsem řešení, když mám tak blízko králi, .... bolela mě z toho hlava. Jako by ten zbytek dne trval dvakrát tolik déle. Ostře jsem otočil hlavou, když Flipot zaklepal a vešel. Právě přijel kočár, pane. Ten černý. Ujistil mne, kdybych snad ještě pochyboval. Vstal jsem a instinktivně si uhladil šat. Uveď je do malého salónku, Flipote, diskrétně. Vím, že bude chvilku trvat, než je Flipot provede zadními chodbami, ale Anně jsem slíbil diskrétnost a především jsem ji nechtěl nějak ohrozit, zatím jsem nevěděl, před čím, nebo kým se skrývá. Ještě několikrát jsem přešel k oknu a zpět, byla jasná noc, měsíc byl pár dní před úplňkem. Po chvíli se znovu ozvalo zaťukání, vše bylo připraveno a i já vešel podobně stavěnou chodbou té, kterou Flipotu jistě uvedl Annu, do malého salonu. Anna seděla na malém polstrovaném křesle, které mohlo stejně dobře složit jako lenoška. Zdobeno bylo stejně, jako ostatní nábytek v pokoji do béžova laděným polstrováním a polštáři. Na nich byly výšivkou vyvedeny malé girlandy květů. Za ní stál muž, její doprovod. Jakmile mne Anna spatřila, povstala, elegantně se uklonila a při tom sklopila tvář. Muž se též uklonil, gestem sobě vlastním, i když neméně elegantním. Vykročil jsem ji vstříc. Doňo Anno, oslovil jsem ji a vyvedl ji z poklony, tím že jsem ji chytil za dlaně, prosím, posaďte se, jsem rád, že Vás vidím, zanechme zbytečných zdvořilostí. Usmála se na mě a bokem se mírně natočila k tomu muži. Drahý hrabě, dovolte mi, abych vám představila muže, který mi velmi pomohl a zachránil život. Teď jsem si ho lépe prohlédl než prve. Juan Carlos de la Aliaga. Rád Vás poznávám pane, o to víc, že jste zachránil této milé dámě život, jak říká. Naznačím mu dlaní, aby také usedla a z jedné z malých skříněk vyndám tři broušené sklenice a do všech naliji svůj oblíbený koňak. Povídejte milá Anno, jak jste se dostala do té nemilé situace, o které jste mi dala zprávu, přiznám se, že mne velmi udivila, stejně, jako to, že se nacházíte zde. Nemusel jsem doňu moc pobízet, přeci proto byla zde, čekal jsem na její odpověď a při tom přemýšlel, zda ji budu schopen nějak pomoci. * * * Anna Seděla jsem uvnitř kočáru, do kterého mi Juan pomohl a přemýšlela, cesta ubíhala rychle a nic zvláštního se nestalo, ten kočár přinesl jakési rozřešení předešlé situace, jenž byla tak zvláštně svazující, tichá, kouzelná a pro mě natolik vzácná. Proč všechny ty nádherné okamžiky mého života přichází v tak nevhodnou dobu? Neznatelně jsem si povzdechla. Přijeli jsem na zadní dvůr, bylo to zvláštní, znovu jsem si uvědomila, že ta stará Anna, která byla se svou rodinnou přijímána na sídlech, jako bylo toto, je pryč. Čekal na nás pouze jeden muž se světlem. Lehce jsem si přidržela plášť i šaty, aby mi nevadily při výstupu a v doprovodu Juana jsem toho muže, který se jen uklonil, ale nemluvil, následovala. Vedl nás po schodech a chodbami, které nebyly určené hostům, ale to mi vyhovovalo. |
| |
| Tajná návštěva Ticho a očekávání, tak jsme strávili cestu do sídla, a pak jsme se dostali do pokoje kde nás přijal majitel sídla a snad i naděje pro Annu a možná že ne jen pro ni..... Byl jsem jen ve správnou dobu na správném místě, přeci bych nenechal dívku čelit vyhlazovacímu útoku na loď pane.... pousměji se tiše se posadím do křesla, když je nalit koňak s pousmáním jej uchopím a začnu zahřívat ve dlani abych cítil jeho aroma..... Jste králův muž, jak jsem dobře pochopil, možná že bych po vás něco také potřeboval, jak již bylo řečeno, jsem De La Aliga, syn Isabely, dědic Kastýlie, bohužel ve vyhnanství, má matka zemřela před dvěma léty, a můj děd ji i přes králův odpor vyhnal a zřekl se jí, jenže ona žila u dvora, jak možná víte, byla králi jako dcera, a její poslední přání bylo abych se přihlásil o svůj titul a uložil její ostatky v rodné zemi. Na chvíli se odmlčím, pak vytáhnu pouzdro z pod kabátu a podám mu jej.... Král ji pro mne věnoval dvě věci, ale smím je použít až budu o svůj titul žádat, tento kabát, a tento korzárský glejt sepsán samotným králem, na mé jméno i s titulem, proto bych byl rád kdyby jste mému kmotru napsal, že jsem se již přihlásil o svůj titul, pokud mohu skrze vaši osobu.... přestanu mluvit a podám mu glejt, který je stále ještě zapečetěn..... Ale nejdříve prosím vyřiďme záležitost zde pro naši doňu, ta věc je důležitější...a já jsem ji dal své slovo že jí budu chránit i svým životem dokud se ta věc nevyřeší.... |
| |
| Chaos U pavouka Sedím a smutně koukám na své karty, které právě byly naprosto převálcovány klučinovými trumfy. Dneska má klučina velké štěstí. Zdá se, že si tady někdo užije divokou noc. Dobře pro něj… Někdo musí mít štěstí. Jenže jeden z dalších hráčů si to nemyslí. Když vidím jak po něm vrhne dýku, zatímco druhý tasí pistoli a rozstřelí útočníkovi hlavu. Do mého obličeje vletí kousky kostí, mozku a bůhví čeho ještě. Okamžitě se zvedám na nohy, díky tomu prudkému pohybu převrhnu židli na zem za sebe. Rozhlédnu se po okolí a zhodnocuji situaci. Mohou nastat dvě situace. Pokud se lidé v baru mlátí pomocí mečů a pistolí tak tasím svůj kord a snažím se probojovat směrem k východu, ať už dveřím nebo oknu. Podívám se na Ester. „Dělej holka! Musíme Pryč! Tohle teď už není místo kde bychom chtěli být. Za mnou!“ Druhá možnost je že se osadníci krčmy mlátí pěstmi, židlemi a vznikla tu klasická hospodská rvačka, kde občas se sice tasí kordy, ale není to precedens. V tu chvíli vezmu převrženou židli a praštím jím nejbližšího účastníka po hlavě. Poté se držím na okraji bojiště a likviduji protivníky s úsměvem na tváři a bojovým pokřikem. „ Vive la guerre! Pour l'honneur et la gloire! “ Snažím se vyřídit dostatek protivníků aby se rvačka uklidnila a já si vybil přebytečnou energii. A po skončení bitvy mohl obrat padlé nepřátele o nějaký ten groš. Snažím se držet zády ke stěně aby mi tam nepřátelé příliš nemohly a likviduji je přesnýmy údery na bradu buďto pěstmi nebo židlemi, džbány atd. |
| |
| Rvačka U Pavouka Další hru vyhrál mladík, ale zdá se, že to se nezdálo dalšímu a hned ho zabil. Cuknu sebou, když na mě skončí sprška krve. Chudák... no, ale když je tak špatnej podvodník, že mu na to přijdou, neměl by to zkoušet. Horší bylo, že tohle vyburcovalo i další hosty a pustila ve velká rvačka ve které šlo o krk. Toho jsem neměla chuť se účasnit. Jo poprat se to bych klidně, ale na zabíjení to zase ne. Rychle shrábnu peníze, něco málo jsem vyhrála, tak to aspoň nebylo úplně zbytečné. Michael mě nemusel pobízet k tomu vypadnout. Co nejrychleji jsem se propletla směrem ven z podniku. I kdyby Michael zůstal a rval se, já se rozhodla raději jít ven. „Tomu teda říkám den.“ Zabručím si, vytáhnu kapesník a otřu si z tváře krev. |
| |
| U pavouka Bitka to byla pořádná, po chvíli se sice přestalo zabíjet, ale změnilo se to vše v řádnou hospodskou melu, láhve a poháry létaly vzduchem, stejně jako židle a sem tam nějákej nešťastník, pár chlapů kvapem opustilo hospodu a hostinský vylétl z pod svého baru s dlouhou bambusovou tyčí a přesnými ranami posílal k zemi všechny co se mu pletly pod nohy, při tom řval jako tur a běsnil, jeho hospoda se pomalu měnila v kůlničku na dříví, navíc tu má mrtvé, jeho pomocník šel rychle ven, asi pro pomoc, nebo stráže, kdo ví, jisté je že Ester stáhla ze stolu zbytek peněz, a že se jí v pravdě hodili, Michael se dostal až ven, ale tam už jen zahlédl Ester jak si utířá krev z tváře a trochu se vydýchává, po chvíli se z vedlejší uličky ozývalo dusání několika párů bot, je jasné že se blíží strážní nebo vojáci z města.... |
| |
| Před hernou „Fuj... a to jsem byla čerstvě umytá.“ Postěžuji si a zkouším se zbavit kapky krve na košili. Když uslyším dusání nohou zpozorním, podívám se na Michaela. „Radši zmizme než to hodí všechno na nás.“ Řeknu a spěšně se vydám opačným směrem než odkud přicházela hlídka. Naštěstí stačilo zmizet za ohybem ulice, ujít pár kroků a už jste byl jen obyčejný kolemjdoucí. Asi by bylo nejlepší vrátit se na loď i když jsem si tedy příliš města neužila. |
| |
| Přístav Pláchli jste, co taky jiného, čekat až se objeví stráže by znamenalo jen problém, a tak jste na nic nečekali a vydali se temnými uličkami vstříc tomu slanému zápachu a utichající křik racků, již byla tma, ulice poloprázdné, lampy na stěnách stromů osvětlovali sem tam hlavní ulici vedoucí k přístavu, po které jste zahlédli pochodovat několik dalších vojáků, zastavili jste se na okraji přístavu a vyděli jste že s vojáky je jakýsi úředníček a Jac Gorrión, který je nyní oblečen v lepší šat a má paruku, nešlo přehlédnout jeho tvář když vás těsně míjeli, a vojáci co pochodovali s nimi se s klidem nalodí na loď, vidíte tam oba že je tam víc vojáků a že usazují nová děla, Jac něco pronese a pohladí bok lodi, pak se otočí a pomalu kráčí pryč, jen ten úředníček tam postává a dožaduje se mluvit buď s důstojníkem, a nebo se seňorem Aliagem... |
| |
| Přístav Dostat se pryč nebyl problém a i když jsme potkali hlídky, nepůsobili jsme nijak podezřele. „Snad příště budeme mít větší štěstí a hned se nebudou zabíjet. To byla trochu přehnaná reakce na podvádění. Hned mu prostřelit hlavu... fuj.“ Postěžuji si Michaelovi. Setmělo se, docela pořádně. Sice byla noc ještě mladá, ale bude lepší když se vrátíme na loď. Už jsme byli v přístavu, když jsme uviděli něco... co mě znepokojilo. Zatáhla jsem Michaela do stínu a pozorovali to procesí. Tedy hlavně mě překvapilo, že vidím kapitána spolu s vojáky. A ten úředníček chtěl mluvit s Michaelem nebo dělmistrem? Co má tohle znamenat? Kam to kapitán jde? Měla jsem neblahé tušení, že kapitán má velké potíže. Skoro to vypadalo jako kdyby se s lodí loučil. „Co si o tom myslíš?“ zeptám se Michaela. |
| |
| Ztracený dědic Vzpomínka zasunutá hluboko v mé hlavě najednou vystřelila na povrch. Samořejmě, že si na Vaši matku pamatuji. Oči se mi rozšíří uvědoměním. Ano. Jak jen jsem tu podobu mohl nevidět. Moc dobře jsem si vzpomínal, jaký jeho matka s králem měli vztah. V některých státnických otázkách rád vyslechl i její radu. Byla to velmi chytrá a krásná žena. Myšlenky mi najednou odpluly do několik roků vzdálené minulosti a já ji uviděl tak živě, jako jsem teď mohl prohlížet jejího syna a doňu Annu. Upravené vlasy a dolíčky ve tvářích pokaždé, když se usmála. A usmívala se často a upřímně. Hřálo u srdce být v její přítomnosti. Převzal jsem zapečetěný dokument. Buďte si jistý, že tuto záležitost osobně přednesu jejímu veličenstvu. Podíval jsem se na mladého šlechtice pohledem, který říkal, že velmi pochybuji o jakékoli negativní reakci našeho krále. Jakmile však pronese slova týkající se doňi Anny, zvážním a se zkoumavým výrazem se zadívám na tu mladou okouzlující dámu. Vyprávějte, prosím. |
| |
| Přístav Když si mi Ester postěžuje tak si odstraním kousek mozku a lebky z oblečení. "No neřekl bych že přehnaná. Spíše adekvátní tomu s kým hrál. Inu kdo si hraje s ohněm tak se spálí. Ale raději už pojďme." Jakmile mě kousek od lodi Ester stáhne do stínu tak mě na chvíli polije horko. Teď tady? Nemohla počkat až na loď? Až po chvilce si všimnu že mě nezatáhla do stínu kvůli hrátkám ale bychom se schovali. Sleduji kapitána a mračím se. Hledají důstojníka a nebo našeho nového. Kapitána odvedly? To není dobré. Otočím se na Ester. "Počkej tady Ester. Jestli se něco stane tak uteč a nebo se schovej. Hlavně se o nic nepokoušej. Ne teď. " Vylezu ze stínu, upravím si oblečení, nasadím přísný nadřazený výraz, který sme se naučil od snobů jenž sem musel hlídat a vyrazím naproti úředníčkovi. Dojdu před úředníčka a podívám se na něj jako na nějaký opad. Poté začnu mluvit mojí mateřštinou. "Mohu se dotázat co pohledáváte u naší lodi? Co chcete? " |
| |
| Přístav Úředníček se na tebe otočí, přejede tě pohledem a vydechne..... Dobrý večer pane de Verte, tady jsou dokumenty, které sepsal náš místodržící, máte důležitý úkol, a navíc jak jste viděl, váš bývalý kapitán přijal novou funkci a s lodí se byl již rozloučit, snad vám to nebude dělat problém, podrobnosti byli dohodnuty již k ránu, s panem De Aliagou, který převzal jako oprávněná osoba velení lodi.... předá ti dokumenty a zadívá se na loď..... Bylo vám přiděleno 25 vojáků, a darováno 8 děl, nové plachty a to vše si můžete po té ponechat, tady je dopis pana Aliaga, přeji příjemné vyplutí, a doufám i za vás že se dostanete k cíli bez úhony! předá ti několik lejster s pečetí a elegantně se ukloní..... Nějáké otázky mesie? |
| |
| Přístav Zadívám se na Michaela, který po mě chtěl ať zůstanu v bezpečí. Uposlechla jsem, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu utéci, pokud by se něco semlelo. Měla jsem své pistole. Sledovala jsem jak jde k tomu ouřadovi a natahovala sluch, abych slyšela o čem mluví. Vykulím oči, když slyším, že kapitán... přijal nějakou funkci? Co? Kde? Jak mohl? Proč nám aspoň něco neřekl a namísto toho to vyřídil takhle oficiálně! Docela mě to naštvalo. Ale když jsem viděla, že se nic špatného neděje, vyšla jsem z úkrytu a šla k nim. Prošla kolem, vyšla na loď po lávce a pak jsem se vyklonila přes zábradlí lodě, abych viděla co se bude dít dál. |
| |
| Odhalení Nevěděla jsem, z jakého konce bych měla začít, bylo toho tolik... Chvíli jsem se zadívala očima někam mimo čas, ale pak jsem našla nit. Při vědomí, že tohle je právě jedna z hrstky šancí, které se mi naskytnou... Hrabě, můj otec nebyl zabit právem. A už vůbec ne kvůli zradě, kterou měl podniknout na Španělském králi. Jeho smrt i smrt mé rodiny byla vražda. Nastalo ticho. Hrabě ze mne nespouštěl oči s udiveným výrazem. Polkla jsem, bylo to pro mě těžké, znovu na ně myslet. Vstala jsem a přistoupila k hraběti. Hlas se mi ztišil. Můj otec odhalil spiknutí proti králi. Co víc, znal jména. El Cobernot z Thalsé, jakmile jsem to slovo vyslovila, jeho tvář nabrala studených odstínů, a s ním další, mají v plánu zabít krále Španělska. A mé obavy jsou více, než velké.. Pokud jim v tom nikdo nezabrání, může být naše země ve velmi brzské době bez spravedlivého panovníka. Hrabě Segovio, moc dobře vím, že Vám nemusím zdůrazňovat, jaké by to mělo následky. Naneštěstí, po mém rtu přeběhl bolestný úsměv, nechtějí ponechat nic náhodě. A tak, aby si byli jisti, že nikdo neodhalí a neuvede na pravou míru věci minulé, vynakládají všechny své síly, na dopadení a navždy umlčení jediného člověka, jež zná celou pravdu. Upřu své oči na hraběte. Na mě. Hrabě, opravdu mi záleží na tom, aby byli všichni ti, kdo spiknutí plánují, postaveni před řádný soud. A to dříve, než se jim povede jejich špinavé plány uskutečnit. A... zhluboka jsem se nadechla. Chtěla bych také očistit jméno mého otce a celé mojí rodiny. Má slova na hraběte působila jako bič. Nejprve si mě měřil očima. Možná se bál, jestli vůbec mluvím pravdu. Přemýšlel... Proč bych mu ale měla lhát? Až když na něho dolehla tíha mých slov, promluvil. Doňo Anno, jste si jistá ohledně dona Cobernota z Thalsé? Vždycky se choval loajálně a.. Ikdyž to nebylo zdvořilé, skočila jsem mu do řeči. Jsem si naprosto jistá, hrabě. V tom případě, musím nejvyššího Ministra uvědomit dopisem ... Bude nejlepší si nejdříve Vaše tvrzení prověřit, nenápadně, ale začít pátrat. To, co mi tu říkáte, je velmi vážné, doňo. Velmi vážné ... Vydal se směrem k psacímu stolu. Bylo vidět, jaké má dilema mi věřit, přesto se nakonec rozhodl v můj prospěch. Chápejte, hrabě Segovio, pokud by se takový dopis dostal do nepravých rukou a oni by zjistili, že víte o spiknutí. Výraz mého obličeje byl více než výmluvný. Pokud Vás o to mohu poprosit, nikomu nepište. Musíte varovat samotného krále. Okamžik mne pozoroval.. Máte pravdu, doňo Anno, pak se mu oči zvláštně zaleskly. Pak to tedy budeme muset sdělit králi osobně, vy a já. Přesto doufám, že jsou vaše nařčení pravdivá. Je mi jasné, jak by bylo lehkomyslné je ignorovat, zvlášť, když by to mohla být pravda. Přeci jen věřím, už kvůli památce Vašeho otce, že víte, co mluvíte. Víte, máte neobyčejné štěstí, pokud budete ochotná počkat s odhalením vašeho tajemství několik týdnů, budete se moci setkat s králem osobně, myslím že budu schopný zařídit to setkání, začal přemýšlet sám pro sebe a něco si nesrozumitelně šeptat, přecházel po místnosti, ale když jsem ho znovu oslovila, zastavil se. Hrabě, myslím, že není vhodné, abych teď cestovala do Španělska ... Ale to nebude nutné má drahá, usmál se na mne za tři týdny, by měl a myslím, že je to již víc než jisté dorazit král i s celým dvorem právě sem. Nevěřícně jsem zalapala po dechu a ohlédla se na Juana. Ano, je to zpráva, kterou zatím disponují jen ti nejbližší dvoru, král si osobně přeje poznat Nové Španělsko a jeho kolonie. Samozřejmě jsem schopný zajistit Vám do té doby bezpečí, bude to mít jistá omezení, to jistě chápete, nebudete moci vycházet ven, stýkat se jen s důvěryhodnými osobami, a tak dále, ale s tím se, věřím, dokážete vyrovnat. Zvedla jsem oči. Hrabě, velmi si cením toho, co pro mě děláte, to co jste mi právě sdělil mi dává víc než naději, přesto musím vaší nabídku odmítnout, sklopila jsem oči a spojila dlaně, nemohla bych tu zůstat zavřená, a čekat... Hrabě chtěl něco namítnout, ale pokračovala jsem, navíc člověka, kterému bezmezně věřím, budu mít stále nablízku. Nevyslovila jsem jeho jméno, ani jsem se neohlédla, ale oba muži věděli o kom mluvím. Pokud je to tak Anno, hrabě se otočil čelem k Juanovi. Dovolte mi prosím, abych vás na dobu do příjezdu krále, zásobil vším potřebným. Seznam svěříte mému komorníkovi, který vás doprovodí v kočáře zpět na vaši loď, můžete mu věřit, je to čestný muž a v mých službách je už mnoho let. Hrabě mne znovu chytil za dlaň a naznačil políbení, Anno, rád jsem se s Vámi znovu shledal. Done de la Aliago, zadíval se na mého ochránce. Poté nám oběma pokynul ke dveřím, v kterých se, jako na zavolanou objevil jeho komorník. |
| |
| Sezení Tiše poslouchám rozhovor a některé věci mě víc než zenepokojí, když domluví i don de Rossello, zadívám se na něj a pak tiše vydechnu..... Král se blíží na vlajkové lodi předpokládám, a za pár dní má doplout do této oblasti, zajímavé, najal si nás nějáký nižší slechtic aby jsme na vlajkovou loď doručili zásilku, bednu, s plány na nové konstrukce válečných lodí, bylo mi to hned divné, proč by to svěřoval korzárům, ale teď mě tak napadá, jestli nechtějí napadnou vlajkovou loď a svést útok na nás, nebo ta bedna vůbec nenese plány ale něco jiného...... Na chvíli se zamyslím jako pirát a pak se začnu usmívat....... Chtějí li napadnout vlajkovou loď, musí nás sledovat, a musí mít víc lodí, protože bude jistě po zuby ozborjená a její palebná síla by jednu či dvě lodě bez problémů smetla, pokud vše chápu dobře, chtějí se našeho krále někteří rychle zbavit a převzít vládu, ale to bude v případě naší šlechty znamenat občanskou válku..... přejedu si prsty po kloubech zaťaté pěsti a pak se zadívám z okna do nočního šera..... Kdo si hraje s ohněm, hraje si se smrtí, a já jim tu hru osladím..... po chvíli se však vrátím z chladného a krutého uvažování zpět do místnosti a zadívám se na Annu, její slova mě víc než potěšila, navím proč, prostě vezmu její ruku a políbím ji na hřbet.... Vždy vám budu na blízku, dokud budu dýchat...... Asi bych se zbláznil, kdybych nevěděl co s vámi je má drahá...... projede mi hlavou a dopiji své pití..... Na oslovení done si asi nikdy nezvyknu, říkejte mi jen Juane pane, bude to tak lepší..... |
| |
| Hrabě Segovia Opět, velmi znepokojivé. To, co mě ale zaráží nejvíce je, že někdo ze šlechty, jak říkáte, šíří informace o vlajkové lodi. Chápejte, je to velmi důvěrné a ještě by o tom neměl nikdo vědět, obzvláště nižší šlechtici. Navíc to, že si vybrali právě korzáry, hrabě se zarazil, jako by řekl něco neslušného, ale pak to přešel s tím, že věci jsou, takové jaké jsou, jako prostředníky ... Napadnout loď Jeho veličenstva ... hmm, na druhou stranu - tady, daleko od Španěl, se stopy zametou rozhodně snadněji. Dobře, že jste mi o tom řekl Juane, to nám trochu mění situaci. Hrabě k Juanovi přistoupil a znovu si ho změřil pohledem, uvažoval. Zdá se mi, že jste čestný muž, navíc brzy znovu šlechtic. Rodina de la Aliaga byla vždy velmi loajální, jsem si jist, že vám mohu věřit. Juane, myslím, že bude nezbytně nutné, aby jste zjistil, co je v oné truhle. Je mi jasné, že nemusí obsahovat vůbec nic a je to jen záminka, jak se dostat na loď krále, každopádně o důvod víc ji otevřít a podat mi o tom všem zprávu, jméno onoho šlechtice, by nám v této chvíli také velice pomohlo. Znovu zvedl sklenku s koňakem a upil. Kromě proviantu a dalších věcí, vám mohu poskytnout i několik mužů, pokud to uznáte za vhodné. Hrabě se na chvíli odmlčel a počkal až mu Juan odpoví. Komorník, který před okamžikem vešel, počkal až jeho pán domluví, poté k němu přistoupil a něco mu tiše sdělil. Jistě, jistě, Flipote. Až později. Pak svou pozornost znovu obrátil na nás dva. Doufám, že se zdržíte na pozdní večeři. Na jeho tváři se objevil úsměv. I když mě jeho poslední slova nepřekvapila, váhala jsem s odpovědí. Nečekala jsem nebezpečí, ale prostě jsem se tu necítila dobře. Možná to bylo závažností celé situace, nevím raději bych se vrátila na loď, ale nechtěla jsem kazit Juanovi příležitost obnovit společenské styky, pohlédla jsem na něj s otázkou v očích ... |
| |
| U Hraběte Pohlédnu na hraběte a jen pokrčím rameny...... Truhla obsah má, to vím, zkoumal sem jí zavřenou, ale může být plná prachu, nebo v ní může být sabotér, je dost velká a má větrání, což mi k dokumentům nesedí, navíc, najal si nás pobočník zde zmiňovaného dona El Cabernota, takže počítám s nějákou levárnou, ale že na lodi bude i král s tím jsem nepočítal, proto asi budu muset taktizovat, viděl sem už dost způsobů jak zničit loď, stačí ten sabotér, vyleze v noci, odpálí sklad s prachem a všichni na lodi jdou ke dnu..... A s mou ctí? Byl sem vychován piráty, nejsem bez poskvrny, což mě teď mrzí, protože jsem poznal ženu pro kterou bych jel do horoucích pekel, ale s mou minulostí o mě stejně žádná slušná žena bohužel neprojeví zájem..... na chvíli sklopím oči a kousnu se do rtu..... Ještě v noci se do truhly podívám a k ránu někoho z posádky pošlu s depší, ale nezdržíme se, musím na loď a vyplout, čím dřív tím lépe, třeba budu moci bojovat proti lodím co se budou snažit potopit naši vlajkovou loď, a věřte že budu bojovat s chutí.... podívám se na Annu a najednou mi dojde že pokud bych byl v takové bitvě, nechci jí ohrozit, obočí se mi nadzvedne a pevně sevřu rty..... Má paní, já vím že to bude znít hloupě, ale za nynějších podmínek a hrozících nebezpečenství, dávám vám na vybranou, buď půjdete se mnou zpět na loď, ale budete přesně dodržovat mé pokyny kdyby došlo k boji, nebo zůstanete zde a já se pro vás vrátím budu li ještě na živu...... Neříká se mi to snadno, protože jen myšlenka na to že bych ji neviděl víc jak pár hodin mě skličuje...... Je to na Vás má paní, jak řeknete tak se stane, tak či tak já musím s poděkováním pozvání na večeři odmítnout..... zadívám se jí do očí, a trochu ji pohledem prosím aby zůstala zde, srdce mi však při tom pomyšlení skoro vyskočí z hrudi..... |
| |
| Konec schůzky Jak oba muži diskutují různé plány, možnosti spiknutí a další teorie, napjatě poslouchám. Čím víc se toho dovídám, tím víc si začínám myslet, že toto shledání přišlo za pět minut dvanáct. Je jen dobře, že právě muž, jako je hrabě, ví o celé situaci. Při Juanových slovech zpozorním. Nelíbila se mi představa, že je na el Taju truhla, která může ještě pořádně zamíchat osudy nás všech, a už vůbec to, že má být doručena přímo na vlajkovou loď našeho krále... Je mi líto hrabě, ale stejně i já musím vaše pozvání odmítnout. Juane, vrátím se s vámi. Vpila jsem se hluboko do jeho očí. Jak jsem již řekla, nevydržela bych čekat, mezi čtyřmi stěnami, teď když se věci dávají do pohybu. Pak jsem se otočila na hraběte. Drahý hrabě, děkuji vám za váš čas. Opravdu velmi ráda jsem se s vámi znovu setkala a jsem ráda o to víc, že mi v této věci důvěřujete. Hrabě se usmál. Jistě Anno, to je samozřejmé. Tak tedy, jak jsme se dohodli, budu čekat na zprávu týkající se oné truhly. Kočár vás zaveze zpět, i když bych vás tu rád zdržel, nemohu vám bránit. Flipot vás doprovodí a počká na seznam věcí, které by se vám mohly hodit, samozřejmě nehleďte na finance, pozornost hraběte teď patřila spíše Juanovi, je to to nejmenší. Ráno bude vše připravené a moji lidé vám náklad nalodí. Tak tedy nashledanou, Anno, Juane. Hrabě se nám naposledy uklonil a stejně tak i já. Jeho sluha nám otevřel dveře a vedl nás stejnými chodbami zpět ke kočáru, Juan mi pomohl nastoupit. Ještě jsem slyšela, jak Flipot vyskočil ke kočímu na kozlík a pak se kočár rozjel. Nevydržela jsem to a promluvila jsem, jen co se vůz rozjel. Již nějakou dobu, mě trápily jisté věci, které jsem nechtěla přejít mlčením. To co Juan říkal u hraběte, .... Juane, řekla jsem měkkce, nelíbí se mi, na okamžik jsem zaváhala, nelíbí se mi, jak o sobě smýšlíte. |
| |
| Cesta k přístavu Sevřel sem její ruku když stoupala zpět do kočáru, a v hlavě měl spousty věcí.... Proč chtějí odstranit krále, co za tím je? Proč se vše děje tady a teď? Snad tě nesklamu má matko.... když dosednu na své místo naproti Anně, tiše se pousměji, ,tak něják nevím co dřív, nejsem moc nadšen že Anna bude na lodi, ale nikdy bych jí to nezakázal, ani to neumím, ať každý jedná dle sebe, to je oč mi běží, svoboda rozhodnutí..... Víte Anno.... řeknu když promluví a prolomí klapání kopyt po dlažbě v tiché noci..... Já opravdu nejsem spokojený s tím jak jsem žil, utíkal jsem, utíkal před tím kým jsem, a na své cestě udělal víc špatností než bych si přál, ale na druhou stranu, asi bych nebyl teď tím kým jsem, kdybych svých činů nelitoval, kdybych žil bez svědomí.... Přejedu rukou po tom kabátě a zamyslím se...... Narozdíl ode mne jste čistou ženou, bez poskvrny, ženou jež je zkoušena osudem, ale neublížila jste nikdy nikomu, na mých rukou je krev, krev námořníků, krev vojáků, krev lidí jež se mi dostali do cesty když jsem ještě nechtěl znát své jméno a svůj původ, ale vy jste mi otevřela oči, byl jsem špatný člověk, a nejsem muž který by se mohl těšit z toho co bude, můj život bude stále poznamenán cejchem pirátství, nenajdu si ženu jako jste vy, žádná soudná a ctnostná žena by přeci nechtěla za muže vraha a zloděje...... zadívám se na ni a pak pohledem uhnu z okénka, pak opět ale můj pohled spočine na její tváří.... Děkují Vám, za to že jste se připletla do mé cesty, díky Vám jsem přijal své jméno a díky Vám se budu snažit být lepším mužem, mužem jež na smrtelné posteli bude moci říct že svůj dluh splatil..... |
| |
| Přístav Cesta zpátky netrvala dlouho, vlastně jsem ji ani nevnímala, moje pozornost patřila Juanovi. Byla jsem za jeho slova vděčná. Poznala jsem, že ho některé věci trápí, jak o sobě smýšlí... Já ho tak neviděla, ne, pro mě to byl čestný muž. Muž, který když se na mě podíval, měla jsem pocit, že ve mě může číst, jako v otevřené knize. Muž, jehož i letmý dotek způsobil, že mě příjemně mrazilo po těle. Dnes večer nebyla pravá chvíle na to, abych mu jeho slova vymlouvala, snažila se přesvědčit ho o tom, že mnohem víc tím mužem, kterého jsem poznala a byl mi blízký, než tím o kterém mluvil on. Měla jsem pocit, že se musí najít sám, sám si uvědomit, kým je. Tak jako jsem to kdysi udělala já. Věděla jsem, a moc dobře jsem to zažila - společnost, dokázala odsoudit rychle. Ale to na čem skutečně záleželo bylo to, co si o sobě člověk myslel sám a jeho nejbližší. Při jeho poslední větě, poděkování, ho uchopím za dlaň. Snad aby věděl, že ho chápu, ale i jak jsem mu vděčná. To krátké gesto důvěry přeruší zastavující se kočár, jsme zpátky, pryč od hedvábných masek a předstírání. Kočí otevře dvířka vozu a já vystoupím. Otočím se na Juana. Děkuji vám za doprovod, dnes večer se toho hodně událo a já jsem unavená. Půjdu do své kajuty. Dobrou noc, Juane. Uklonila jsem se a věnovala Juanovi vřelý úsměv. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k němu nenápadně přidal Flipot, sluha hraběte. Věděla jsem kam mám jít a nechtěla jsem Juana zdržovat od povinností, které měl ještě vykonat. Cestou do kajuty, na mě úplně dolehla všechna ta únava, klížila se mi víčka a já se jen těšila na to, až si rozpustím vlasy, lehnu si a půjdu spát. |
| |
| Loď Děkuji ... její gesto s uchopením mé ruky oplatím lehkým sevřením a chvíli nechci její drobné ruce vůbec pouštět, zadívám se na ně, pak na na její tvář, nikdy bych nevěřil kolik síly a rozumu může muži dát žena která mu za to stojí...... Sladké sny má paní, kdyby jste něco potřebovala, budu tu pro vás.... když se vydá ke kajutě kde je ubytována, chytím ji ještě za ruku a odvedu ke kapitánské, do ruky ji dám klíč a pousměji se..... Vedu sice loď, ale budu využívat jen pracovnu Anno, udělejte si pohodlí.... když ji pak s poklonou a pousmáním opustím, dojdu před loď kde vidím úředníka a Michaela, jak se lehce opírá o nějáký sud a je velmi bledý..... Odveďte ho na ošetřovnu, ten muž dostal malárii, doktor se o něj již postará.... rozkážu pevně a všechny obeznámým s tím že jsem nyní kapitánem lodi, a že sloužíme jeho veličenstvu Karlu II Španělskému, ať to každý vezme na vědomí, také je seznámím s tím že vezeme cenný náklad, a že po dobu nemoci prvního důstojníka jmenuji do této funkce Ester, s tím se vydám do padpalubí, abych se ujistil o tom že je bedna uložena na svém místě, a také o její střežeností, naštěstí pro mne jsou stráže jen před dveřmi skladu, tudíž se tam dá dostat s trochou umu i přes větrací šachtici, vydám se na můstek kde se zadívám na posádku a zhřímám..... Vemte si hlídky a mažte do postelí chátro jedna mořská, ráno vyrážíme na moře, už se mi z té souše zvedá žaludek, ono se to tam vůbec nehoupe! s tím se otočím na sluhu od hraběte a domluvím se aby nakoupil věci pro doňu, jistě ví dobře co potřebuje slečna k toaletě a jiným potřebám, sám nechci nic, vše co potřebuji nosím sebou, a nebo ve svém srdci, posadím se na zádi, nevědomky že sem přímo nad kajutou kapitána, a nebo možná schválně, kdo ví, začnu tiše a kolébavě hrát na housle..... |
| |
| Loď Chudák Michael dostal malárii, to má z toho, že se nestaral o svoje zranění. Snad se brzy uzdraví. Malárie není sranda a to, že by umřel se mi nelíbilo. Kapitán byl pryč, ani se nerozloučil. Všivák jeden. Mrzelo mě to. Nakonec jsme se spolu plavili dlouho. Měla jsem vždycky pocit, že jsme tak trochu jako rodina. Pro něho asi ne. Teď byl kapitánem Juan, dělmistr. Ohromilo mě, že do funkce prvního důstojníka Juan postavil mě. Nebyla jsem z toho nadšená i když v tom byl i ždibek hrdosti. Ale já byla spíš jedna z davu a ne vůdce. Navíc nevím jak chlapy budou snášet, že jim rozkazuji. Jasně... byla jsem jedna z nich. Dobrá střelkyně, ale dávat jim příkazy? Myslím, že za tohle kapitánovi fakt nepoděkuji. Ale nejhorší bylo... sloužíme veličenstvu Karlu II Španělskému? Začínala jsem být docela znechucena. Začínali jsme jako piráti, dělali jsme si co chceme, byli jsme svými páni a jediného koho jsme poslouchali byl kapitán. Pak jsme byli Korzáři, fajn to je pořád v podstatě pirát. Ale teď? Sloužíme nějakému podělanému králi? A vezeme podělaný náklad kdo ví kam? Copak jsme nákladní loď? Tohle se mi vůbec nelíbilo. Což bylo docela poznat, protože od té doby co nám to kapitán řekl jsem se tvářila značně otráveně. Vykonala jsem však rozkazy. Vybrala jsem hlídky a řekla, kdy se mají vystřídat a ostatní poslala spát. Já sama spát, ale nešla. Posadila jsem se na zem a hrála si s kartami. Najednou jsem byla vším co se stalo znechucená. A housle, které jsem uslyšela mou depresi jen prohloubilo. |
| |
| Noční paluba Dohrál sem a poslední pohled věnoval temnému obzoru, tiše jsem sešel z můstku k Ester, která očividně nebyla ničím nadšená.... Myslím že Michael bude rád když sem tam navštívíš, prozatím jej ale necháme chvíli spát a uvidíme co bude dál.... stoupl jsem si kousek od ní k zábradlí a připálil si dýmku..... Měj se prosím na pozoru, to co se událo za poslední den možná není jen souhra náhod,zítra ti řeknu více, dnes už to nemá smysl, měla by jsi jít spát, až zítra naložíme zásoby vyplujeme, a možná nám bude víc než horko..... Vyfouknu zamyšleně dým a dodám..... Zítra zkontroluj sklady, ať víme co je třeba dokoupit v dalším přístavu, jinak každá anglická, francouzská a jiná loď co by mohla být kořistí bude ihned napadena, vidím že chlapy potřebují akci, a zatím jsme byli až moc v klidu.... Podívám se na ni.... Máš nějáké otázky první důstojnice? |
| |
| Loď Juan Slyšela jsem, že housle dohrály a najednou se objevil Kapitán. Sesbírala jsem karty a postavila se, protože hrát si před kapitánem dál s kartami by asi nebylo moc vhodný. „Když budu moci, tak Michaela navštívím.“ Řeknu, jak ho znám tak i když mu bude zle nebude mít stání. Chudák. Zadívám se na kapitána, který mě nabádá ať jsem opatrná. „Myslíte, že po nás půjdou kvůli tomu nákladu hned jak vyplujeme z přístavu?“ zeptám se. Nakonec říkal, že vezeme vzácný náklad. Takové věci se roznesou během chvíle. Jo jo... nejspíš budeme muset pěkně rychle upalovat pryč. Dostala jsem rozkaz ať zítra zkontroluji zásoby. Hodilo by se umět psát, abych si napsala seznam. Ale některý z chlapů jistě umí psát. Pomůže mi. „Ano Kapináne.“ Řeknu, že jsem rozuměla. Ale jeho slova o napadení jiných lodí mě trochu zmátla. Myslela jsem, že teď už tohle dělat nebudeme, když z nás udělal nákladní loď. Nebo jsme nebyli? Já už ničemu nerozumím! Měla jsem chuť se chytnout v bezradném gestu za hlavu. Zajímal se jestli se nechci na něco zeptat. Váhala jsem, ale čím déle jsem se na kapitána dívala tím více jsem se mračila a z krku se mi drali stížnosti na to co z nás udělal. Ale křičet na kapitána by nebyl dobrý nápad. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. „Já tomu nerozumím.“ Pronesu. „Nejsme teď nákladní loď? Proč teda napadat jiné lodě? Navíc když ještě ten náklad je prej tak vzácnej.“ Začala jsem mluvit naštvaně. „A mimochodem z toho teda moc odvázaná nejsem. Vždycky jsme byli piráti! A teď je z nás podělaná nákladní loď a sloužíme podělanému, napudrovanému králi. Vůbec se mi to nelíbí.“ Musela jsem si dát bod k dobru za to, že jsem se to ze sebe neplivala jako jed. |
| |
| Paluba Ester Pousměji se a jen zakroutím hlavou.... pokud se nepletu, nepůjdou po nás.... Odvětím suše a znovu potáhnu z dýmky.... Nákladní loď? Ne drahá Ester, to tedy nejsme a nebudeme, jsme Korzáři, já vlastním glejt na mé jméno, od Karla II, to znamená že odvádím podíl kořisti Španělsku a je li to třeba a chci li, splním pro něj nějaký úkol,ale jinak stále jsme piráti, jen nebudeme tolik zabíjet, ve španělském přístuvu se nemusíme ani kamuflovat, jinak budeme postrachem pro ostatní lodě, kapišto holka? pousměji se a vezmu z pod kabátu balíček se svou vlajkou - stříbrná okřídlená smrtka..... |
| |
| Paluba Juan Zarazím se a trochu zmateně se na Kapitána zadívám. „Ahááá...“ Pronesu ne moc inteligentně. Není to tak, že bych byla hloupá, ale těmhle čachrům jsem nerozuměla. Ulevilo se mi. „Chápu. Teď už jo. To se mi teda ulevilo. Už jsem se bála, že z nás teď budou poctiváci dodržující zákony.“ Usměji se na Kapitána. „Teď můžu klidně spát.“ Zasalutuji mu. Na chvíli jsem se zarazila a zvažovala, že bych se mohla zeptat na starého kapitána, proč se aspoň nerozloučil. Ale nakonec jsem to nechala být. „Jestli je to teda všechno odporoučím se, Kapitáne.“ Řeknu nakonec a jestli ještě něco neřekne odeberu se do podpalubí, kde se vyhoupnu do sítě a za chvíli se moje chrupkání přidalo k ostatním. |
| |
| Další den Ticho a šumění vody, lehké klapání a pak zase ticho, jen na chvíli, kapitán celou noc nespal, nemohl, a také se ještě dlouho do noci seznamoval více s lodí a posádkou, alespoň s těmi na hlídce, když začal nový den, když slunce začalo vstávat, loď již byla naložena, spíže plné, ošetřovna doplněná o léky, prostě vše jak má být, na můstku stál nový kapitán, na sobě kožený černý korzárský plášť, jeho lepší kabát je opět asi uschován, jediné co se mění je že má nyní v očích jiný pohled, sám vytáhne obchodní vlajku na stěžeň a přiváže pár lan, pak si stoupne na můstek a jeho hlas vydá jediný rozkaz.... Vyplouváme, severo, severo východ, vemte tu bárku na širé moře, a hned! |
| |
| Další den – Loď Další den jsem se probudila čilá a vyspaná. Hned jsem se pustila do práce. Být první důstojník pro mě byla novinka a nechtěla jsem nic zkazit. Teď jsem reprezentovala všechny ženský piráty a námořníky vůbec. Kapitán chtěl, abych zkontrolovala zásoby. Ale podle toho co jsem viděla, tak jsme byli dobře zásobeni. O to se postaral náš bývalí kapitán předtím než odešel. Takže zásoby znovu zkontroluji předtím než doplujeme do dalšího přístavu. Vrátila jsem se na palubu, kde už byl kapitán. Pořádně se na svůj první den vyšňořil. Musela jsem se uculovat. Vydal rozkaz k odplutí. Tak fajn... teď bych asi měla začít dělat i já. Hmm... Nadechnu se. „Slyšeli jste kapitána! Vytáhněte kotvu! Spusťte plachty! Kurz severo, severo východ!“ a sama jsem se vydala do lanoví, abych pomohla s plachtami |
| |
| Malé přání Spalo se mi dobře, tak dobře, že jsem vstávala později, než bylo obvyklé. Tiché kolébání lodi mi dávalo tušit, že jsme již vypluli, předpokládala jsem, že se Juan postaral o všechno potřebné. Rychle jsem se umyla, ustrojila a sčesala vlasy do drdolu. Nevím proč, ale být znovu na lodi mi zvedlo náladu, samotnou mne překvapovalo, jak dobře se tu cítím, přestože jsem nikdy tak dlouho na moři nebyla. Vyšla jsem ven a přimhouřila oči, posádka měla plné ruce práce, jak se zdálo. Spatřila jsem kapitána, mimoděk se mi na tváři objevil úsměv, vydala jsem se za ním, na můstek. Bylo krásné ráno, včerejší noc mi nyní připadala tak nereálná, jako sen, který se ztrácí, čím víc na něj člověk myslí. Kapitáne, … vyslovila jsem lehce a spolu s veselým úsměvem, vytáhla jedno obočí. Bylo už pozdní dopoledne, ale doufala jsem, že po obědě by si Juan mohl najít trochu času. Doufám, že jste nezapomněl na náš cvičný souboj? Nechala jsem otázku viset ve vzduchu a s jiskřičkami v očích se na něj dívala. Byla jsem jako malé dítě. Musela jsem se po té otázce pousmát sama sobě. Pravda však byla, že jsem se na onen souboj těšila už dlouho. Navíc jsem potřebovala nevyjít ze cviku, a Juan mi tenkrát svou nabídkou skvěle vypomohl. O to víc jsem se těšila, že znovu strávím chvíli s ním. |
| |
| Loď Když jsme se dostali z dohledu přístavu, stále sem na přídi lodi a sledoval jak rozráží vlny a nabírá na rychlosti, s kompasem v ruce jsem si ještě pohlídal směr, a pak se pomalu vracel na můstek..... Hlídka nezapomene hlásit každou obchodní loď, a každou loď co by nás případně sledovala, nabíjte muškety a pistole, a schovejte je do beden u děl a na palubě, možná nás brzy čeká boj, šavle taky do pohotovosti, napněte ráhnová lana, chci klouzat po hladině, ne se tady jen tak valit.... nekříčím, jen vydávám pevně rozkazy...... Skontrolovat stav děl, rychle ošetřit olejem a doplnit na palubu prach a kule, všechny druhy..... dojdu na můstek a znovu se zadívám na kompas, tiše se pousměji a cítím se dost dobře..... Držte kurz! za mnou se ozve hlas, oslovení na které jsem si ještě nezvykl patří mě, a hlas který jej pronesl mi okamžitě zvedne náladu...... Má paní? Jak jste se vyspala smím li se ptát? řeknu Anně když pomalu kráčím k ní a naznačím ji políbení ruky..... Vypadáte opět nádherně jen co je pravda neubráním se tomu abych ji hřbetem ruky nepohladil po tváři, a neusmál se..... Souboj má paní, na ten bych nikdy nezapomněl, už ho odkládáme dost dlouho.... poklepu si na svůj kord a usměji se...... Je jen na vás kdy bude, třeba hned, třeba po obědě.....Kde si přejete obědvat, v kajutě, nebo zase na palubě? |
| |
| Loď Kapitán rozdal další rozkazy a já to následně zorganizovala. Vytvořila jsem skupiny, která každá se bude starat o něco jiného. Jedni co čistí a nabíjejí muškety a pistole, další kontrolovali a ošetřovali děla, další tři lidi jsem poslala do kuchyně, kde vypomůžou kuchaři. Jen co byli všichni zaměstnáni oddychnu si. Tohle by šlo. Kapitán dá rozkazy a já je jen takhle upřesním. To by mohlo fungovat. Ale stejně bych byla raději, aby se Michael co nejdříve uzdravil. Tohle nebylo pro mě. Co když bude nutné něco složitějšího? No snad k tomu nedojde. Pokud šlo o mě, já jsem chodila kolem a kontrolovala práci posádky. Pokud bylo potřeba přiložila jsem ruku k dílu. |
| |
| Na lodi Takže máme nového kapitána. To jsou novinky... Vyplouváme a kapitán se zdá nesvůj. Musíme být připravení na boj. Kdykoliv, kdekoliv. Ester se stará o vyplnění kapitánových rozkazů a já se jí snažím pomoct. Beru si na starosti skupinu, která se stará o muškety, pistole a šavle, Ester nechám na starosti děla. Dbám na to, aby byly zbraně rozprostřeny pokud možno podle potřeby mužstva. A nezapomeňte ty muškety zabalit do voskovýho plátna! Ať nezvlhne prach! Když všechno zkontroluju, sednu si na palubu k zábradlí a koukám se do vln. Z vesty vytánu kus špalíku, který už nějakou dobu přetvářím do malé sošky řádně vyvinuté mořské panny. Původně to bylo myšleno jako návrh na příď lodi, ale mám dojem, že asi budu muset udělat návrh jiný. Nějak mi prostě na špici nesedí. Nevím proč se mi nelíbí. Pak mě něco napadne. Možná bych mohl na příď udělat něco úplně nového... Mořskou panu tam má kdekdo. Buď nějakou variaci na zkřížené meče - jsme přeci El Tajo a nebo smrt s křídly, kapitánovu vlajku. S novým optimismem zajdu za Ester, protože kapitán vypadá zaneprázdněn rozhovorem s Annou. Tak jsem si říkal, že bych mohl něco vyřezat na příď... CO myslíš, byla by lepší okřídlená smrtka a nebo nějaká variace na zkřížené meče? Započnu rozhovor. Už dlouho jsem s nikým nemluvil, což je při mé povaze docela nezvyk. |
| |
| Na lodi Vzhlédnu, když mě mě přijdu druhý důstojník a zajímal se co by se mi líbilo víc na příď. Zamyslím se. „Okřídlená smrtka by byla fajn, ale asi by to hodně ukazovalo, že jsme piráti a kdybychom měli vyvěšenou španělskou vlajku mohli by si myslet, že jsme piráti co ukradli tu vlajku...“ Nedořeknu a pokrčím rameny. „Takže bych byla pro zkřížené meče.“ Odpovím mu. „Ale neměl by jsi se spíš ptát kapitána? Nakonec co se dá na příď musí první schválit on.“ Znovu pokrčím rameny. |
| |
| Na lodi Dobře, děkuji. Odpovím a vychutnávám si letmý dotek jeho dlaně. Trochu se začervenám a promluvím, ve snaze schovat ruměnec za rychlá slova. Ráda bych poobědvala v kajutě, ... a kordy můžeme zkřížit hned poté. Usměji se, nedočkavá a přitom spojím dlaně. Je tu tak krásně, už se nedivím, že někdo dokáže na moři strávit celý svůj život. Rozhlédnu se po lodi - do plachet se opírá vítr, a nad hlavami ve vzduchu plachtí několik racků, známka toho, že jsme na moři krátce. Mé oči se naokamžik vpíjí do té blankytně modré oblohy... Přesně v takových chvílích, ať už je to kdokoli, dokáže, tak jako já, zapomenout a doufat. Svět najednou vypadá růžově a já se mu ani nesnažím vyčítat ty černé skvrny na mém srdci, které mi způsobil. Nikdo nikdy nemůže vědět, co se mu v životě přihodí... Možná proto je tak krásný. Alespoň teď. Jako stužka se na nebi skvěla bílá šmouha mraků. Před očima se mi v ten okamžik objevila tvář. Patřila mému bratru... Jestlipak se mu podařilo utéct stejně tak, jako mně. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se proustoupit vlnou jakéhosi uvědomění. Byla jsem ráda za to, že mě vítr zavál až jsem. Netvrdím, že jsem za ta léta útěků a za ty vteřiny, kdy jsem strachem ani nedýchala, netvrdím, že jsem nepomyslela na smrt. Byla by snadná.. právě, snadná až příliš. A v tuhle chvíli jsem přesně věděla, pro co žiji. Pro ně, ale musela jsem si přiznat, že ne jen pro ně a pro svou pomstu. Teď už ne. Žiji pro někoho, kdo mezi živé patří na rozdíl od mojí rodiny také. Pro něho. Odtrhla jsem skelně lesklé oči od oblohy a před jeho pátravým pohledem sklopila víčka. |
| |
| Loď Vydechnu a dojdu tiše k zádi, kde se opřu o zábradlí a zadivám na moře... Ano, je to nádhera, ten klid, ta svoboda, ta nespoutanost.....plout si sem a tam, nic neřešit, na nic nehřešit, držet kormidlo lodi a vědět, že každé mé rozhodnutí závisí čistě na mě... otočím se na Annu a usměji se.... [b>Moc se těším, jak na jídlo tak na souboj, obojí bude s vaší účastí....[/b] zadívám se přes její rameno, a s omluvným výrazem jdu kousek před ní.... Napněte ráhnová lana pořádně, a hlídka by mohla zaujmout své místo v pátracím koší... když se zase začnu věnovat Anně, vidím její zamyšlení, skoro jako by na chvíli byla pryč.... Všechno dobře dopadne má paní, neobávejte se, nejste a nebudete sama.... Vědom si toho jak uhýbá pohledem ji jen letmo pohladím na ramenou jako bych ji zahříval... Zvítězíte! |
| |
| Skryté tajemství Na jeho slova útěchy odpovím úsměvem a neznatelným kývnutím hlavy. Proč mám pocit, že vše, co mi řekneš, se jednou splní, nehledě na to, jak zoufalé se to nyní zdá. Vítr se mi opře do tváří, jako by chtěl potvrdit pravdivost Juanových slov. Když se mě znovu, jakoby mimochodem dotkne, mám silné nutkání, vzít jeho ruku do své a nikdy ji už nepustit. Zhluboka se nadechnu a nechám ten pocit odplout na vlnách, do vzdáleného koutu mysli. Sevřu rty do úzké linky a přemýšlím, je několik věcí, na které jsem se ho včera nestihla zeptat, a ráda bych na ně znala odpověď. Juane, musím se vás zeptat, … opravdu si myslíte, že má ta truhla něco společného se spiknutím proti králi, nebo jde jen o náhodu. Vzpomínka na včerejší večer mě trochu zneklidní. Včera jste se zmínil, … zarazila jsem se a mírně nakrčila obočí, slíbil jste hraběti, že ji prohledáte. Víte, co je uvnitř? Znovu jsem udělala krok k němu, mírně rozrušená, hlas se mi zadrhl na posledních slovech. Vpíjela jsem se mu do očí, a čekala na odpověď. Samotnou mě včera zmínka o truhle velmi překvapila, nehledě na okolnosti, které se nás bezprostředě dotýkaly. Doufala jsem, že mi celou situaci Juan více objasní, ujistí mě, že jde pravděpodobně jen o zvláštní shodu náhod. |
| |
| Paluba Sleduji každý její pohyb, každé zachvění, každé sevření těch jasných očí a letmé pohyby, chtěl bych znát co si myslí, ale tohle snad nedokáže nikdo.... Teď není vhodná doba o tom mluvit Anno, nebojte se, vše se dozvíte včas, a jako první... položil jsem ji prsty na rty abych ji umlčel a povzbudivě jsem se usmál, mé prsty sklouzly z jejich rtů a já jí pokynutím ruky ukázal aby šla na záď kde jsem se chvíli rozhlížel kolem sebe... Jsou tady vojáci kteří tu truhlu mají hlídat, a je jich až moc na takovou věc,nemůžeme jen tak o tom mluvit... zadívám se na loď kde se vojáci jen tak procházejí nebo postávají a pak se pohledem vrátím k Anně.... Nesmíme vzbudit podezření... řeknu tiše a vezmu její ruce do svých a přitisknu ji k sobě jak bych ji držel jako milenec, je to však v rámci hry na schovávanou.... Truhlici prohledám dneska večer, a pak se o obsahu dozvíte, a hrabě, ač na mou zprávu čeká, nedočká se, uvědomil jsem si totiž že když bych ho kontaktoval, mohli by si toho všimnout a byl by pak v ohrožení, proto musím jednat del svého uvážení, a dle svých úsudků, pokud jde o spiknutí, poteče tady dost krve,neboť každý z těch vojáků, bude proti králi, a určitě budou mít za úkol při předání truhly chvíli po vyplutí rychle zrekvírovat loď a začít střílet na naši vlajkouvou.... celou dobu jí šeptám do ucha, tak aby vše co řeknu slyšela jen ona, držím ji u sebe ale snažím se jí moc neobtěžovat přílišnou blízkostí, ovšem pohledy vojáků jsou pátravé, když domluvím, zavřu oči.... Dívají se, nezlobte se... zlehka ji políbím na krk a poodstoupím, chovajíc se jako někdo kdo vyznal své city ženě kterou považuje za tu pravou.... Klidně mi teď jednu vražte.... zašeptám ještě a zadívám se na ni, snad pochopí proč vše dělám po svém.... |
| |
| Tichý rozhovor Nejdříve jsem ho nepochopila, to jak mne přerušil, ... lehce zmatená jsem Juana následovala na záď lodi, kde bylo o něco větší soukromí. Pak, společně s jeho další větou, mi to došlo. Trochu nervózně jsem se ohlédla po vojácích. Nevím, proč jsem si jich před tím nevšímala. Když na ně Juan upozornil, atmosféra na lodi mi přišla o něco napjatější, než před chvílí. Bylo vidět, že se posádka a vojáci vzájemně respektují, ne, chvilka pozorování mi dala tušit, že se spíše trpí navzájem. Ani mě nebyla jejich přítomnost vůbec příjemná. Jistě, neměla jsem se o tom zmiňovat vůbec. Musím být opatrnější, i tady. Kývnu na znamení souhlasu a sklopím oči, lehce zahanbená svojí neopatrností. Překvapeně zadržím dech, když si mně přivine k sobě. Skloní svou tvář a jeho rty se téměř dotknou té mé. Poslouchám tiše jeho slova a bojím se pohnout. Srdce mi bije, jako splašené, strach, že by ho mohl slyšet, mi vlije ruměnec do tváří. Takže je to tedy na nás, nelíbilo se mi, že od nás hrabě nedostane žádnou zprávu, alespoň prozatím, ale asi to opravdu nebylo možné. Juan měl pravdu. Nyní jsme byli o krok napřed, tedy alespoň jsme tušili, co nás čeká a to byla naše výhoda. Podezření, nebo ztráta důvěry v kapitánovu osobu by vše jenom zhoršily. Čím dál více mi připadalo, že to, o čem Juan zatím jen spekuloval, byla a je pravda. To jak si dokázal jednotlivé věci spojit, aniž bych mu o nich řekla... Myšlenky se mi rozutekly. Ucítila jsem na kůži jeho dech. Juan mne políbil na krk. Něžně. Lehce. Já, … podívala jsem se na něj, když o krok ustoupil. Snad poprvé v životě se mi nedostávalo slov. Ne, … to je v pořádku. Decentně jsem si odkašlala a otočila se po skupince vojáků, ani jeden nyní nehleděl naším směrem. Prošla jsem kolem něj až k zábradlí, ruce položila na dřevěný rám a oči topila ve vlnách pod námi. Juane, za jak dlouho se máme setkat s lodí krále? Mluvila jsem tiše. Vědoma si toho, že se ona chvíle nezadržitelně blíží, vlastně část mne ji chtěla ještě o něco oddálit. Proto jsem se ptala, chtěla jsem vědět, kolik času zbývá.... |
| |
| Paluba Zítra k večeru, pokud se mé výpočty nemílí, se setkáme s lodí která od nás převezme vzácný náklad má paní.... povím již nahlas a pak dojdu vedle ní.... Oběd se bude podávat tedy v kajutě, tedy za hodinu... máte nějáké specielní přání nebo to mám nechat na tom co namane? zadívám se na ni a lehce pousmějí..... A chvíli po obědě, zde na můstku, jen vy a já a naše zbraně....již teď se nemohu dočkat... Lehce se otočím a zadívám na posádku...... Když mne omluvíte má paní.... Dojdu na můstek, opřu se o zábradlí a shlížím na palubu lodi, vidím jak se druhý důstojník ujal uskaldnění zbraní a pak se baví s Eseter, jsem rád že loď přijala to že jsem nyní kapitánem, přeci jen, nikdo z nim mne ani nezná..... Večer zdvojené hlídky, mám zprávy o Francouzech a Angličanech v okolí, každá loď bude hlášena, i kdyby to byla jen rybářská bárka.... vydechnu a pak zavolám plavčíka.... Prostřete v mé kajutě stůl pro dva, a vyřiď kuchaři aby večer rozdal po hrnku rumu... vezmu si po té do ruky kompas a zkontroluji kurz, opatrně se podívám na střelku a pak lehce otočím s kormidlem, usmívajíc se při tom na kormidelníka..... |
| |
| Oběd Dobře, řeknu jen na poznámku o setkání a dál se dívám do vln. Pak se na Juana otočím a usměji se. Nemám žádné zvláštní přání... Stejně se na jídlo budu stěží soustředit. Jistě náš souboj.... Ano, taky se nemohu dočkat. Juan je jistě skvělý šermíř. Ukloním se, a lehce sklopím hlavu, Juan se vzdálí a kapitán se začne věnovat posádce. Ještě okamžik ho sleduji a pak se znovu otočím k moři. Zvláštní, jak loď křižuje bílé vlny a po chvíli se bílá pěšinka ztrácí v modré vodě. Nezanechává stopy, prostě je a pak není. Byly časy, kdy jsem si něco podobného přála, zapomenout, nevědět, co bylo dřív. Proplouvat životem a nemít na srdci jeho stopy. Tenkrát na lodi Vuello Busardo, když jsem ho poprvé spatřila, tehdy jsem si uvědomila, že život není jenom černý. A že se i v temnotě dá najít světlo. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou. Změnila jsem se, mohla jsem to cítit. Ani jsem si neuvědomila, jak čas plyne, ale když jsem vešla do kajuty bylo již prostřeno. Kapitán tu však zatím nebyl. Zamířila jsem k malému stolku u jedné ze stěn, na kterém byl položený můj kord. Vzala jsem ho do ruky a prohlížela zlatě zdobenou záštitu i její oblouk. Rukojeť padla přesně do mé drobné dlaně a já v ostří uviděla odraz mých očí. |
| |
| Kajuta Je to vskutku nádherná zbraň v rukou nádherné ženy... pousmál jsem se tiše a nohou zavřel dvaře, koš s jídlem jsem postavil na další ze stolků a vyndal jsem malý měděný hrnec s polévkou.... Jsem moc rád že jsem ho tenkrát stihl najít než loď padla a zachránit v ten den dva skvosty.... začnu nalévat polévku a po té pokynu Anně ke stolu a přidržím její židly..... Máme štěstí, kuchař sehnal čerstvé hovězí, takže si dnes dopřejeme lepší jídlo.... počkám až se posadí a jdu do košíku, z něj vytáhnu ovoce a poháry, a láhev vína..... Přeji vám dobrou chuť paní...... usměji se když naliji víno a usednu naproti ní.... Děkuji, za vaši společnost..... |
| |
| Plavba Moře bylo klidné, a kurz který určil kapitán vedl přímo jako by věděl že na jejím konci musí něco zasáhnout, bylo klidné a líné brzké odpoledne, slunce se odráželo od mořské hladiny, pár španělských vojáků ovšem trpělo mořskou nemocí a vyseli přes zábradlí lodi s chutí prohnat si kuli hlavou, než dále ze sebe vyvrhávat i to co nesnědli..... Loď na severozápadě, holandská vlajka, obchodníci, signalizují poškození, žádají o pomoc, jde vidět několik zásahů od děl..... ozve se hlídka s dalekohledem hladíc na objekt asi tři míle od vás, plavčík zaběhne dolů ke kapitánově kajutě a překotně mu hlásí co se děje, ten se jen podívá na plavčíka, usměje se a odkáže jej na prvního a druhého důstojníka...... |
| |
| Oběd Položila jsem kord zpět na své místo a otočila jsem se na Juana, úsměv ve tváři. Sukně při mém pohybu trochu zvířila vzduch a já spojila své dlaně. Děkuji, a věřte mi, není jenom na ozdobu. Několika kroky přistoupím k židli a usadím se. Přivřu oči a vychutnám si jemný buket hovězího, ovoce a právě rozlévaného vína. Jídlo nejenže voní, ale i vypadá skvěle. Pozdvihnu pohár s vínem v decentním přípitku. Slušelo by se teď připít na krále, ale ... na okamžik se odmlčím. Na nás, a na tuhle loď, ať při nás zítra stojí štěstí. Nespouštím z Juanan oči a pak neznatelně upiji ze sklenice. Tak tedy, bon appetit. Juanovu poklonu oplatím vřelým úsměvem, do úzkých prstů uchopím lžíci a pustím se do polévky, která vypadá báječně. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Krása jde ruku v ruce s nebezpečím, jsem si vědom toho že není na ozdobu, že je to jen mistrně zhotovená smrtící věc, ale tak to již bývá, co je krásné, je nebezpečné, do Vás by Anno nikdo neřekl že se vydáte na tak nebezpečnou cestu pomsty, a přesto jste mezi korzáry a piráty také jste krásná a nebezpečná, a brzy zjistím jak moc, věřím že s tím kordem umíte zacházet velmi obstojně.... pomalu si s ní připiju a ještě tiše dodám..... V těchto věcech, na štěstí raděj nespoléhám, ale ano, na naši cestu, ať se vaše pouť naplní vítězstvím, a dojdete spravedlnosti.... po těch slovech se zase rychle napiji, protože se mi udělali vrásky..... Až se tak stane,uvidím tě ještě někdy?Nebo zmizíš tak jako jsi přišla,vystoupíš s lodi,podíváš se na mě a odkráčíš někam ke dvoru, a jediné co mi zůstane bude vzpomínka a podobizna na houslích? položím pohár a tiše pokynu, mezitím se objeví plavčík a já jej odkážu na důstojníky.... Vám také Anno, Vám také.... když dojí polévku ujmu se servírování druhého chodu, maso se zeleninou a chléb, rozdělím jídlo na talíře a znovu usednu.... Už jste přemýšlela co bude po setkání s Karlem? zeptám se tiše a lehce se pousměji, v hlouby duše se ale trochu obávám.... Je to král a dobrý muž,co když si Vás vezme pod svá ochraná křídla a má přítomnost už bude jen na obtíž? |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Nabírám si na vidličku kousek hovězího, a přemýšlím nad tím, co se mému společníkovi honí hlavou. Za několik okamžiků dostanu odpověď, i když nepřímou v podobě otázky. Polknu a zadívám se na něj. Co bude potom? Nechtěla jsem přemýšlet nad budoucností, vlastně jsem se tomu poslední dny bránila. Jakási úzkost mi sevřela žaludek a já na chvíli odložila příbor a místo toho uchopila pohár s vínem. Musím se postarat o to, aby bylo jméno mého otce a mé rodiny očištěno. Bojím se toho setkání, nemám moc důkazů, jediné čím mohu králi posloužit jsou jména pravých spiklenců a mé čestné slovo o událostech, které se staly. Ukazováčkem obkroužím lehce hrdlo mé číše a pak ji znovu vezmu do dlaně. Zadívám se při tom Juanovi do očí. Bude mi král věřit? Bude vůbec ochoten se mnou promluvit... to jsem si neodvažovala hádat. Bude to znamenat konec našeho setkání? Pokloníš se mi a s ohledem na mé vlastní bezpečí mne necháš odplout s králem? A dostaneme se vůbec tak daleko? Nepříjemné myšlenky mi zaplavily mysl. Jakoby sem snad dolehlo mašírování vojáků po palubě. Decentním odkašláním jsem si pročistila hrdlo, abych ty nechtěné myšlenky zahnala. Nechtěla jsem vynášet soudy o tom, co bude dál. Věděla jsem, že v poslední vteřině o tom stejně rozhodne osud. Nevím, vše záleží na úspěšnosti toho setkání ... až se nebudu muset skrývat, .... vrátím se do Španělska. Odpovím mu, ale můj hlas opanuje smutek. Zůstala bych, kdyby jsi mě o to požádal? Šel bys se mnou? I teď cítím to lehké napětí mezi našimi těly. To, že máme v tomto okamžiku jeden druhého jen pro sebe. Je to ta pravá chvíle říct mu, že mi není lhostejný? Nadechnu se a zadívám se mu do očí. Pak zapomenu, co jsem chtěla, na to jsem moc velký zbabělec. Znovu naberu sousto na vidličku a vložím ho do úst. A vy? Okamžitě, jak ty dvě slůvka vypustím z úst, zalituji toho. Nechci na ně znát odpověď, bojím se bolesti, která s jeho odpovědí přijde, ... Svoje pocity rozrušení se pokusím skrýt za mírný úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Jedna má část křičí po tom abych zůstal na moři,abych napadal lodě a žil volněji než ptáci na obloze.... řeknu pomalu a vstanu, dojdu za její záda k okénku a zadívám se pěnivou brázdu za lodí.... Na moři jsem od svých dvanácti let.....už deset let jsem sám sobě pánem... opřu dlaň o tabulku skla a zadívám se do dálky..... Ta druhá.... otočím se a dojdu k ni, jemně ji uchopím za ruku a kleknu si, do její dlaně položím svou tvář a nasávám vůni její kůže.... Ta silnější,mé srdce... odmlčím se a podívám se jí do očí... Ta se vzpouzí neboť by to znamenalo ztratit Vás,nechci a nemohu už žít bez toho abych Vás viděl Anno,chci se nořit ve vašem pohledu, chci cítit vaši vůni, těšit se z vaší přítomnosti,vědět že jste v bezpečí,slyšet Váš smích, hlas, hladit vaše vlasy, chci být s Vámi do konce mých dnů, i kdyby to znamenalo vzdát se lodi a žít ve vnitrozemí, vím jedno, litoval bych každého dne, každé hodiny kdy bych se zde probudil sám, chci se nadosmrti probouzet a první co chci spatřit je vaše tvář....Má láska k Vám je silnější den ode dne... Vydechnu a zavřu oči,pevně, pak jí políbím do dlaně a opět se jí zadívám do očí..... Miluji Vás, víc než si chci uvědomit, víc než moře a volnost,pro Vás bych šel i do horoucích pekel kdyby to znamenalo že budu s Vámi |
| |
| Plavba Brzy se objevila holandská loď, která signalizovala problémy. Čekala jsem co rozkáže kapitán, ale ten to nechal... na nás. Co udělat? Zvažovala jsem to. Mohli bychom je přepadnout, byla by snadná kořist. Jsme přece piráti ne? Ale žádají o pomoc. Ale taky by to mohla být past. Hrát si na poškozenou loď a když se další loď rozhodně pomoci... tak jen co se přiblíží, tak je rozstřílí. Skousnu si ret. Za dobrotu na žebrotu. Ale prostě žádají o pomoc. A jsme piráti, ale přece ne zase až tak křiví. A i piráti jsou lidi. „Tak fajn! Lidi! Plujeme k nim a zkusíme pomoci! Ale dávejte si pozor. Mohla by to být past. Proto si vemte zbraně a několik chlapů ať se připraví pro jistotu u děl!“ rozkážu. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Donutila jsem ho tím slůvkem přemýšlet o jeho osudu? Ano, stejně tak, jako před chvíli on mne. Postavil se a přešel k oknu. Byla jsem ráda, že mi nevidí do tváře, všechno tak bylo jednodušší. Moře, kapku po kapce se skládalo v nekončící dokonalost. Věděla jsem, kolika mužům už ukradlo srdce... Nic jsem mu nevyčítala… Překvapeně jsem vzhlédla, když se ke mně vrátil a vzal mou dlaň do své. Nespouštěla jsem z něj oči, ani když si klekl a já ucítila na své kůži jeho dech. Moje oči kopírovaly křivky jeho obličeje, vysoké čelo, hustou linku obočí, která rámovala hluboké oči, ostře řezanou čelist a pohybující se rty. Matně jsem se snažila vzpomenout, čím jsem si zasloužila tuhle chvíli štěstí … Vzdal by ses moře, … kvůli mně? Zamrkám, když mi oči zvlhnou dojetím a zvláštním pocitem, který nedokážu popsat. Vezmu ho za ruce a postavím se, nyní musím mírně zvednout bradu, byl vyšší. Pousmála jsem se, ale hrdlo najednou zatarasil strach? Nevím, jak to nazvat. Možná proto, že jsem to ještě nikdy nikomu neřekla. Juane, všechna nejistota se najednou utopila v jeho očích, já Vás také, ztišila jsem hlas, miluji. Jakmile jsem ta slova přiznala nahlas, už jsem se nečervenala, ani nebála, ani nechvěla nic. Jen ten krásný pocit, který mi dodal odvahy přiblížit se k němu rty v tiché prosbě o polibek |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Já Vás také, já Vás také... ta slova se mi v hlavě rozezní jako zvony katedrál,nečekal jsem to, přesto se kousnu do rtu a zavřu oči....jen na chvíli, pak jí pevně objemu a přitisknu k sobě, jako bych jí chtěl ochránit před světem a nikdy už nepouštět, je to však to nejjemnější objetí co jsem kdy dal.... Jste mi tím nejvzácnějším pokladem co jsem na moři našel.... zašeptám ještě tiše a pak se mé rty dotknou jejich aby se spojili v něžném a dlouhém polibku,při kterém cítím slabost v břiše a nohách, ale který je v mém životě jedinečný..... po delší chvíli kdy si uvědomim že bych měl přestat a nerad se odloučím od jejich rtů ji pohladím po tváři a zadívám se ji na očích..... Jste první ženou které ta slova náležela, a nikdy bych je nevzal zpět.... opět zavřu oči a kousnu se do rtu.... Anno Inéz de la Castellón, až tohle vše skončí a mi zase staneme ve Španělsku.... řeknu tiše a při tom si opět kleknu, z kapsy vytáhnu řetízek z nějž něco sejmu a opatrně ji to vložím do dlaně.... Stanete se mou ženou...? je to prsten, bílé zlato a v něm maličký diamant...... |
| |
| Holanďané Ester dala svůj povel a loď se začala otáčet ze svého kurzu, z dálky vidíte že loď vypadá dost zle, potrhané plachty, přelomené ráhna, pár děr v boku a na palubě několik námořníků jež mávají lodi jako své největší spáse..... Paní, na palubě je devět mužů, pořád signalizují nouzy, ale ty střely po dělech v jejich boku, vypadají jako by šli zevnitř, ne do lodi..... zahlásí hlídka s dalekohledem a dál sleduje loď před vámi |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Zatočila se mi hlava, ten pocit bezpečí, který jsem měla, když mě držel ve své náruči, a nejen to … zapomínala jsem dýchat. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na tep srdce a vůni jeho kůže. Čas se zastavil, a já se začala bát, že je to všechno sen, že se mi to jenom zdá … Jeho měkké a horké rty se dotkly těch mých a má ústa mu s jemností oplácela jeho doteky. Zachvěla jsem se, ale cítila jsem oporu v Juanových pažích, dlaněmi jsem se opřela o jeho hruď a připadala si, jako v nebi. Když se jeho rty oddálily, nechala jsem oči zavřené a otevřela je až s dotykem jeho dlaně. Na tváři se mi znovu objevil blažený úsměv a já se konečky prstů zlehka dotkla jeho tváře. Po tváři se mi rozlije blažený úsměv. Juane, zašeptám tiše, hlas protknutý něhou a oddaností. Po chvíli mi něco malého a kulatého vklouzne do dlaně. Zadívám se na ten drobný skvost a podržím ho mezi prsty. Pak znovu pohlédnu Juanovi do očí. Sevřela jsem prsten v dlani a musela jsem několikrát zamrkat, abych rozehnala závoj slz. V tuhle chvíli nebylo, co rozmýšlet, jen jsem si musela uspořádat myšlenky, protože se vznášely v prázdnu, jako když foukne do peří. Pak mé rty opustilo neslyšné Ano. Zavřela jsem oči a pak je znovu otevřela. Ano. Řekla jsem už silnějším hlasem. Dlaně se svezly na jeho ramena, počkala jsem až vstane... |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Vstanu rychle, a s usměvem, a při vstávání ji zvednu do své náruče a zatočím se s ní dokola. Stejně se se mnou svět točí od chvíle co vím že naše city jsou vzájemné..... Nebudete toho nikdy litovat.... opatrně ji položím na nohy ale nepouštím, opět ji políbím a užívám se její dotyky i blízkost... Asi bychom měli dojíst to jídlo má drahá, nebo nám vystydne a nebude tak dobré.... opět ji podržím židly aby se mohla posadit, ale když se posadí políbím ji zazdu na krku a do vlasů... Udělala jste ze mě toho nejšťastnějšího může pod sluncem, a já jsem rád že jsem vás potkal,změnila jste mé odmítání zodpovědnosti a ukázala mi co je to milovat....Děkuji Anno |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Znovu se posadím a slastně přivřu víčka, když mě políbí na krk. Juane, já, … tenkrát po tom, co se stalo na Vuelu Busardu, když jsme ztroskotali, … chtěla jsem to všechno vzdát, … podívám se mu pevně do očí, ale vy jste mi vždy dokázal dodat sil, povzbudit mě, nevím, zda bych došla tak daleko, kdybyste mi nestál po boku. Uvědomuji si, jak hluboká je to pravda, a hledím na něj s vděčností a něhou. Na oběd jsem dočista zapomněla, a po pravdě, už jsem byla sytá. Sáhla jsem do mísy uprostřed stolu pro kuličku hroznu, a dopila svoje víno ve sklenici. Bylo ho přesně akorát, abych měla stále čistou hlavu a pevnou ruku. Bylo to znamenité, usměju se zvesela na mého společníka a bílý ubrousek nejprve putuje ke koutkům mých úst a následně složený na hranu stolu. Necítila jsem se těžce, i když jsem se najedla víc, než dobře. Tak tedy, zkřížíme zbraně, kapitáne? Zeptám se ho s dětskou nedočkavostí a světýlky v očích, překvapená sama sebou. Kdy naposledy jsem se cítila takhle? Neděla si starosti a nechala se strhnout kouzlem okamžiku. Po dlouhé době jsem nebyla ta ustaraná a vážná Anna Inéz de la Castellón, ale prostě jen Anna. Veselá, a šťastná, tak, jako dřív. |
| |
| Souboj Usměji se, není důvod dále mluvit, myslím že chápe až moc dobře že sílu jít dál mi také dávala její přítomnost a má přísaha.... Jak si přejete má paní.... řeknu tiše a shodím ze sebe kožený kabát, dokonce i vestu a košili, nechám si jen boty, šerpu, pistole a opasek, a klobouk, k opasku připnu svůj kord a ladným pohybem otevřu dveře, světlo z paluby je oslnivé, a vzduch prosáklí solí lehce zaštípe.... Doufám že mě ale nyní nebudete šetřit.... nabídnu ji rámě a pomalu vycházíme na palubu, kde si všimnu hemžení.... Moment má drahá.... řeknu s pousmáním a rychle se začnu dívat skrz dalekohled na loď před námi..... Ráhno jo vypáčené, plachty spíše prosekané, a ty díry v boku....Kruci.... nenechám na sobě nic znát, jen tiše přejdu k můstku a dívám se na palubu, kde se naši muži připravují, ale mým hlavním zájmem jsou vojáci kteří se nalodili, sleduji jejich chování, jde vidět že v nich roste napětí.... Pomalu přejdu k Anně a gestem zavolám Ester a Felipeho,polohlasem se začnu bavit jako by o tom jak lodi pomůžeme, pak však tiše pronesu.... Je to Trojská loď, stará skoro nepoužívaná finta, jakmile se přiblížíme spustí kartáčovou salvu, a ti muži tady, ti vojáci zaútočí na přežiivvší, podívejte jakse stahují na druhý bok lodi a hledají něco za se skryjí, musíme být rychlí, dost rychlí....zabijeme je a pak tu loď pošleme k čertu, Felipe, naládujte dvě granátové střely, Ester ať se muži připraví jako by na zahákování, ale na můj povel až se bijí v vojáky....Anno, chtěl sem aby jste šla do mé kajuty, ale jak vás znám, neposlechnete, proto se držte u mne ano... Je to všem jasné? Tak do práce... |
| |
| Paluba Kord pevně v ruce, druhou přijmu Juanovo rámě a vyjdu s ním ven z kajuty. Rozhlédnu se po lodi a poté stočím svoji pozornost zpět na Juana. Dalekohled v jeho ruce mne překvapí a já, nervózní, spatřím loď. Mimoděk udělám dva kroky vpřed, a pak se trochu uklidním, protože je ihned jasné, že není královská. Přesto, ta loď vypadá dost zle. Zničené plachty a několik volajících o pomoc... Muselo se jim stát něco zlého. Čekám, co k tomu řekne Juan, jako kapitán, stejně tak jako oba důstojníci, kteří se k nám připojili. Trojská loď, takže oni nejsou... Znovu se podívám k lodi, a napodruhé mi už loď nepřipadne tak bezbranná a zubožená, ale opravdu jako dokonalá past. Na čele se mi objeví několik vrásek, ale nic neříkám a nechám Juana domluvit. Už se chci nadechnout, a vysvětlit Juanovi, že do kajuty rozhodně nepůjdu, ale zná mě líp, než bych čekala. Polknu na prázdno, kývnu a zůstanu u jeho boku. Znovu pevně sevřu kord, plná odhodlání. Piráti? Pronesu vyrovnaným a tichým tónem. Nespouštím pohled z oné lodi, ale neunikne mi jak se naše posádka i vojáci začínají připravovat na nevyhnutelné. Zatím jsem žádný opravdový boj nezažila, ale byla jsem připravená se bránit... |
| |
| Holanďané Když přišlo varování, vzala jsem dalekohled a podívala se na loď. Díry co přišli zevnitř. Tušila jsem to, že to může být lest. Ale je to škoda, takhle poškodit vlastní loď. Ozve se kapitán, zdá se, že i on se začal o situaci zajímat. Přiběhnu k němu a vyslechnu si rozkazy. Jsem ráda, že se tohohle chopil on. Nevěděla jsem totiž, jak to udělat tak abychom se zvládli přiblížit natolik, abychom mohli zaútočit a při tom je nevarovat, že jsme je prokoukli. Je fakt, že tuhle fintu znám, ale ještě jsem se s ní nesetkala. Přikývnu. „Dobře.“ Řeknu a jdu zpět za muži, které začnu informovat jak to dál bude probíhat. Tohle bude tedy hodně o fous. Jestli jim to dojde. Rozkazy jsem nevyřvávala, ale prostě jsem mluvila normálně a obcházela je. Měla jsem obavy, aby to na druhé lodi nezaslechli i když byli ještě docela daleko. |
| |
| Loď.... Sám se ujmu toho abych nabil dělo, protože střílet se rozhodnu taky sám, přeci jen nechci nic nechat náhodě.... Pomalu se zpráva o tom co bude roznese po lodi, vojáci na palubě se chovají všelijak, jedni se přesunuli na levobok, snažíc se držet za vším možným krytím, zatímco pár z nich se drží normálně na lodi hledíc na loď před námi.... Jestli se Vám něco stane, tak si to neodpustím.... zašeptám do ucha Anně když ji zazadu obejmu a jemně políbím do vlasů..... Snad se to vyřeší rychle....A pak si můžeme dát ten náš souboj který už tak dlouho odkládáme..... Ester, k večeru až budeme kotvit, vyvalte sud piva a každému dejte po hrnku rumu, ať má posádka pozná mou radost, rozhodl sem se totiž doňu Annu požádat o ruku a souhlasila.... po oznámení této zprávy se podívám znovu do dalekohledu...... Tak jo to už by stačilo..... Ester, a další....sem... zavolám Ester a několik námořníků a spiklenecky se na ně podívám.....pak zašeptám.... Osum vojáků se schovalo na levoboku tak aby se jim nic nestalo v případě střelby, dám rozkaz uvolnit lana na levoboku, ale až ho dám, zabte ty vojáky, lana nechat být.... Pak se zadívám na Felipeho..... Otočka na kotvě...a pak ihned pálit.... vše probíhá tiše, jako bych měl obavy o to aby se nic nepokazilo..... Vytáhnout mou vlajku, otočení na kotvě, spusťte kotvu na levoboku, uvolnit lana na levoboku, do práce cházko do práce, ať to lítá..... rozkříčím se po lodi z čista jasna, pak se pomalu držím na pravoboku, jednou rukou se přidržuji za zábradlí, druhou k sobě přivinu Annu, protože otočka na kotvě s lodí dost dobře pohne a nakloní ji, je to však to nejrychlší řešení...... Až budeme v úhlu, palte na tu loď vším co je nabité jasné? Miluji tě..... zašeptám pak tiše do vlasů své vyvolené a pomalu se přesunu k dělu..... |
| |
| Dvě lodě Nedokázala jsem být tak klidná, jako on. Neustále jsem hleděla na loď před námi. Ta se teď blížila daleko rychleji, když ta naše změnila směr. Přesto jsem se pokusila o úsměv, jakmile mne políbil do vlasů. Ano, doufám …, nic jsem si teď nepřála víc, než aby měl pravdu a vše se vyřešilo rychle a bezpečně. Z celé té události jsem neměla dobrý pocit. Bála jsem se,... bála jsem se o něj. Zatnula jsem zuby a zadívala se na muže po mém boku. V očích se mi zračila starost a napětí. Zhluboka jsem se nadechla a kord v mé dlani ztěžknul. Byla jsem dost blízko na to, abych slyšela další Juanovi rozkazy, nyní znovu pronášené šeptem. Zamrazilo mne, jakmile jsem uslyšela, jaký osud čeká vojáky na levoboku lodi. Je to nutné? Zašeptám. Možná že, … Snažím se najít nějaký argument, přesvědčit sama sebe, ale nedořeknu. Tuším, co mi odpoví, přesto mi není příjemné posílat ty muže na smrt. Černo-stříbrná vlajka se zatřepotá ve větru a já se nechám sevřít v Juanově bezpečném objetí. Chytnu se ho rukou kolem pasu, když se loď nakloní a vyrovná tak děla do chtěného úhlu. Zhoupne se mi žaludek a na chvíli zavřu oči, poté narovnám schoulená ramena. Ještě než se ode mě vzdálí, zastavím ho dlaní v pohybu a otočím jeho tvář zpátky k té své. Je mi jedno, kolik lidí je teď kolem nás, z jakési naléhavé prosby, mu věnuji polibek. Buď opatrný. Vydechnu a počkám na jeho souhlas. Poté se znovu zahledím na cizí loď. Přitom zůstávám Juanovi na blízku a čekám na to, co přijde. |
| |
| Holaňdané Rozkazy zazněli, a pirátská vlajka vyletěla na stožár, ve stejné chvíli začala loď prudce otáčet na kotvě, a to co následovalo, bylo že část vojáků na levoboku, po rozkazu pálit tasila zbraně, ale než se dva z osmi vzpamatovali, již byli mrtví, další se pustili do boje, zbytek nechápal a díval se na své druhy..... Za Republiku! ozve se jeden z bojujících vojáků a dívá se při tom do hlavní pistolí a pušek, pochopili že nemají šanci a tři z šesti odhodili zbraně, zbytek byl v náhlém sledu zabit, ale než umřeli zemřel jeden muž z posádky a druhý byl raňěn, druhá loď zatím když spatřila vlajku a to že se loď otáčí, vystřelila z děl, které byli schovány a lehce zasáhla plachtoví Taja, a razila část zábradlí na přídi, teď se však ozvala salva z Taja, a jak to tak bývá, první střeli ještě vedeny ze zhoupnutí prosviští nad lodí, druhá taktéž, ta zase skončí před lodí, třetí dělo pálí do boku ale je to obyčená střela, poslední dělo, s granátovou kulí vystřelí přesně na rozkaz kapitána a střela vletí do zádi lodi....z té už ale vyskakuje do vody ne 6 ale najednou 30 mužů, než se ozve výbuch a celá loď se rozletí popraská a příď klesá ke dnu, několik mužů na hladině ještě žije a sténá, zatímco na moři se objeví hořící trosky, těla a krev..... |
| |
| Holanďané Kapitánův manévr perfektně vyšel. Tohle by mě fakt nenapadlo. Zapojila jsem se do boje... tedy boje. Prostě jsem střílela, ale když loď najednou vybouchla, tak jsem se přikrčila. Docela jsem se lekla. Zdálo se, že jsme zasáhli prostor se střelným prachem. Vyhráli jsme... poměrně rychle. Až mě to udivovalo. Přešla jsem k zábradlí a dívala se dolů do vody na kusy lodě, mrtvé i živé. Chvíli jsem to pozorovala a pak jsem šla za kapitánem. „Neměli bychom vylovit ty co přežili?“ zeptám se. Naše škody byli malé, skoro žádné ztráty a Tajo je jen trochu poškrábaná. Ale budeme muset po tom manévru zkontrolovat kotvu jestli se neuvolnila. Taková námaha na ní mohlo být příliš. |
| |
| Rudé moře Vydechnu, jen tak tak sem na poslední výstřel napálil loď a jen tak tak to vyšlo, zavřu oči když spatřím ty těla na hladině a úlevně si vydechnu.... Připrav věznici, a pořádně je hlídejte, je li vše jak předpokládám, nespokojí se s tím že jsme je prokoukli, pohřeb lodivoda bude večer, mrtvé nechtě ve vodě, živé spoutat já je pak vyslechnu, zkontroluj loď a nech ošetřit zraněné, všechny bez vyjimek.... usměji se na Ester a posadím se unaveně na dělo, i když to bylo rychlé, nebylo to zrovna příjemné, loď se rozkývala až moc a děla pálila buď před nebo přes.....nechci ani domyslet co by se stalo kdyby granátem měli naládováno oni.... Dobrá práce, posádko, a teď rychle vytáhnout raněné.... Otočím se na Annu a s pousmáním ji vezmu za ruku, políbím ji na čelo a obejmu, pak ovšem rychle odskočím a zakroutím hlavu.... [bŠpanělskou vlajku, signalizujte spojenectví, hned, hned![/b] na obzoru vidím velkou bitevní loď, děla se začinají vysunovat a loď se chystá po nás pálit, naštěstí ještě není ve střeleckém úhlu.... |
| |
| Krvavé moře Výbuch byl silný a měl svůj účinek, vše se zdálo tak lehké, opak však byl pravdou, kdo ví co by se dělo dál kdyby loď nešla ke dnu.... Z mlhy na obzoru ovšem vyplula Španělská vlajková loď, po zuby ozbrojená, zpevněné paluby, nejnovější děla, snad 30 na každé straně, vlajky byli jasné, španělská, španělské námořnictvo a královská korouhev, ano, loď na kterou jste čekali se objevila, ovšem viděla jen skázu po bitvě a pirátskou vlajku....a vlajky cizích zemí... Kapitán vydal rozkazy a pak vytrhl rychle prapory jednomu z plavčíku co spěchal na palubu, sám vyskočil na zábradlí a začal signalizovat, spojenectví, korzár, španělsko, stále dokola a dokola, v rychlém sledu.... Chvílí napětí rostla, jedno z děl lodi vypálilo a všichni očekávali že se spustí smrtonostná salva i z ostatních, náhle však z druhé lodi mohla Ester spatřit signáli mladého španělského důstojníka..... "spusťte plachty, zasuňte děla"..... |
| |
| Král? Jakmile se ozval výbuch, instinktivně jsem si hřbetem ruky zakryla tvář. Prach, kusy dřeva i kovu, rozvířené vlny ... chytila jsem se zábradlí a snažila se udržet, loď najednou ožila, bylo to výstřely z děl, jak té naší, tak jejich. Po chvíli bylo jasné, že Juanův plán vyjde. Vojáci byli mrtví a z oněch pirátů se na Tajo, bez pomoci posádky nikdo dostat nemohl. Trosky lodi, která byla ještě před několika okamžiky nečekanou hrozbou, klesaly ke dnu. Těla mrtvých, zranění, kteří se snažili udržet na posledních zbytcích plovouho dřeva. Odvrátila jsem pohled. Juan se posadil a já několika kroky nechala zmizet vzdálenost mezi námi. Položila jsem mu dlaň na rameno a když si stoupl, také jsem ho sevřela v objetí. Pirátská loď však dnes nebyla jediné setkání, které si pro nás osud přichystal. Nevnímala jsem, jak mi Juan zmizel z náručí, nevnímala jsem ani napětí posádky na palubě, které se po nebývale rychlém vítězství a radování, vrátilo jako bumerang. Stála jsem na místě, spoutaná pohledem na vlajku, která jasně značila přítomnost krále. Ta loď se blížila. Srdce se mi znovu rozběhlo a já přeběhla na druhý bok lodi, odkud byl lepší výhled a kde se také pomalu začala hromadit posádka. Zahlédla jsem postavu s prapory a zaujatě sledovala pohyby paží. Kousek ode mne stála Ester. Co signalizují ?! Vydechla jsem rozrušeně a střelila k Ester tázavým pohledem. Poté jsem se znovu zadívala na loď a rukou tiskla dřevěné zábradlí. |
| |
| Bitevní loď S úlevou shodím vlajky pod sebe a seskočím na palubu, neříkám nic, jen se podívám po posádce, a ukážu na děla a pohyb ruky aby je zasunuly do paluby, pak ukážu na plachty a opět pohybem ruky naznačím že mají být srolovány.... Dva muži vylovte ty co přežili na palubu, ihned svázat a nebo ošetřit, ostatní, ukotvěte loď a připravte se na návštěvu z té lodi.... pohlédnu na bitevní kolos který se mezitím začne přibližovat, ale zakotví kus od nás a pak se na člunech vydají k nám vojáci, v čele se starším mužem v generálské uniformě.... Anno, omluv mě.... usměji se a zmizím v podpalubí, abych se po chvíli objevil v brokátovém kabátě, s glejtem v rukou a tiše si stoupnu k žebříku, po kterém již leze generál, loď je ve chvíli plná vojáků, jež míří na posádku a vyslanec se otočí na mě.... Jsem korzár Španělské koruny pane, je nám ctí..... pronesu tiše a stoupnu si vedle Anny, chytím ji za ruku a čekám na to až si přečte glejt... |
| |
| Nečekaná setkání Generál pečlivě sledoval moře před sebou, i když měl velice bystrý zrak, dalekohled byl nezbytný. Před malou chvílí mu důstojník oznámil dvě lodě na 120° a vyrušil ho tím od oběda. Dvě lodě, pane. Zřejmě došlo ke zteči, pirátská vlajka, pane. O té druhé lodi nic nevíme, ale zdá se, že to nebyla loď obchodní. Možná si piráti vyřizují účty... Jistě pane Suárezi, to vše vidím. Odpověděl klidně generál, ovšem hlasem, který jasně říkal, kdo je tu nadřízený. Pane. Mladý důstojník srazil paty. Připravte děla, uvědomte posádku, až bude loď v úhlu a budeme je mít na dostřel, nařiďte palbu ... Rozkaz, pane. Důstojník se vzdálil, generál však zůstal na místě a jako dravec vyčkával na kořist. Kráska, se kterou se plavil, měla dostatečnou palebnou sílu na to, aby si s loďkou před sebou pohrála, jako kočka s myší. Nová děla přímo lákala k tomu, aby se z nich už konečně vystřelilo a vyzkoušely se tak nově upravené hlavně, ty pro krále vyrobil sám maestro Morella. Po chvíli se k Marquésovi de Vallado znovu připojil první důstojník, druhý pečlivě rozděloval rozkazy, dole pod můstkem. Co je to ?...Tiché vyčkávání na střet narušila generálova otázka, důstojník ihned zapátral dalekohledem na stěžni oné lodi. Španělská vlajka, signalizují spojenectví. Mladý muž se pátravě zahleděl na svého nadřízeného. Ten jen pokýval hlavou. Může to být lest, ... zatím nestřílet, pouze jeden varovný. Ať zasunou děla a spustí plachty. Poté spustit kotvu a připravit čluny. Důstojník se znovu odporoučel a osobně začal vydávat rozkazy na vše potřebné. Trvalo to jen chvíli, a paluba malé lodi byla plná lidí. Vojáci plně obsadí loď a část z nich se vydá na prohlídku lodi, přesně podle předchozích rozkazů. Ostatní drží posádku v šachu, a při jejich počtu o tom rozhodně nikdo nemůže pochybovat. Generál následovaný několika podřízenými přelétne posádku svým ostřížím znakem a poté spočine na dvojici, která upoutá jeho pozornost, zřejmě kapitán lodi, na obyčejného piráta, jeho oblečení rozhodně nevypadalo, ... a žena, dle šatů zřejmě také šlechtična, zvláštní. Jakmile kapitán promluví a v natáhnuté dlani, nabídne nově příchozím pečetní listinu, důstojník po generálově pravici onen list Marquésovi de Vallado předá. Chvíle ticha, jak generálovy oči kloužou po slonovinovém papíru. Ano, tento list opravdu zavazuje svého držitele, ke spojenectví se španělskou korunou. Muž vzhlédne od papíru a zadívá se na muže před sebou. Mohl byste se nám přestavit, pane a zde tuto dámu. Dále vás pak žádám, abyste objasnil aktivity vaší lodi, podívá se po několika trosečnících, které před chvílí vytáhli na palubu, jak se zdá, ta loď, která padla vaší zásluhou, nebyla obchodní. |
| |
| Paluba Sleduji s klidem v očích důstojníka na své palubě, pak se otočím na důstojíka, a zpříma mu hledím do očí..... Ten glejt mé jméno říká, nebo snad ne? Jsem Juan Carlos de la Aliaga, Castislký dědic ve vyhnanství, má matka byla u dvora jejího veličenstva, mého kmotra Karla a tento glejt dostala když jsem se narodil, neboť můj otec byl také korzár, nebo spíše pirát.... mluvím s klidem a podívám se na vojáky na své lodi.... Myslím pánové že můžete sklopit zbraně, od mé posádky vám nic nehrozí, jsem vaši spojenci.... pak se opět podívám na generála a obejmu kolem pasu Annu..... A tato dáma je Anna Inéz de la Castellón, má snoubenka a žena jež potřebuje mluvit s jejím veličenstvem, snad to budete moci našemu králi vyřídit.... políbím Annu do vlasů a tiše se zadívám na krvavou hladinu... Zrádci, abych prevdu řekl, nevím to jistě, ale mám podezření, že mělo jít o atentátníky na hlavu našeho krále, ale více se dozvím až po výslechu přeživvších a otevření truhlice kterou jsem měl doručit touto lodí na vaši palubu. zadívám se na něj a pak ještě pevněji stisknu svou nastávající.... Má snoubenka má informace které budou krále jistě velmi zajímat. |
| |
| Na palubě Oči lehce přivřené do škvírek, kolem kterých už čas vyhloubil několik vrásek. Generál stál klidně a naslouchal slovům kapitána. Lehce přešel, společenské fo paux, kdy se měl kapitán představit a to bez vyzvání, pravděpodobnost, že by se jednalo o někoho vyšší hodnosti a postavení, než byl generál, byla mizivá. Zbraně královských vojáků se po Juanově větě ani nehnuly a zůstaly namířené a pěkně v pohotovosti. Jakmile kapitán představí Annu, celá generálova pozornost se soustředí na ni. V očích se mu zračí jakési zvláštní uvědomění. Mírně se ukloní, gestem, které přísluší jeho po postavení. Luis Salvador Marqués de Vallado. Představí se oběma, pohled upřený na Annu. Poté se znovu zadívá na kapitána. Jméno vaší rodiny je mi známé, ovšem nikdy jsem neměl tu čest. Vidím, že jste spíš po otci, mladý muži. V očích se mu zvláštně blýskne. Snoubenka? Generál evidentně nadzvedne obočí. V tu chvíli se vrátí jeden z vojáků a něco poví důstojníkovi, který generála doprovází, ten okamžitě předá tichou poštou zprávu svému nadřízenému. Generál lehce zakroutí hlavou. Výslech přeživších přenecháte na nás, kapitáne. Neuhýbá pohledem a glejt podá zpět jednomu ze svých mužů, v další chvíli ho už Juan drží pevně v ruce. Zajímavé, že právě v přítomnosti této dámy, mluvíte o atentátnících. Jistá ironie osudu, řekl bych. Generálův hlas, jakoby o tón zhrubl a zledovatěl. Zvláštní, že se setkáváme zde, doňo de la Castellón, tak daleko, od vašeho rodného sídla ve Španělsku. U dvora proti vám byla vznesena velmi vážná obvinění. Budu vás muset požádat, abyste nás doprovodila zpět na vlajkovou loď. Vy kapitáne, buďte tak laskav a doprovoďte důstojníka k oné truhle. Pokyne důstojníkovi, který několika kroky předstoupí, toho ještě následují dva ozbrojení muži. Další dva muži se na pokyn, jako čestné stráže postaví po levé i pravé ruce doni Anny. |
| |
| Paluba Nadechnu se a zadívám generálovi přímo do očí.... Nevím pane co víte o námořním právu, ale na této lodi nejste oprávněn vydávat rozkazy neboť jsem svobodným korzárem, kterému může nařídit cokoliv jen jeho veličenstvo, to zaprvé, za druhé, jak jsem řekl, výslech povedu já, o přítomnosti vaších důstojniků na palubě nic při výslechu nenamítám, a konečně za třetí, nikdo neodveze tuto ženu, pokud nepojedu s ní, to je poslední věc kterou pronáším, jakýkoliv akt násilí vůči její osobě budu považovat za akt násíli vůči sobě, tudíž své muže odvolejte, a já jí na loď doprovodím! je mi jedno že je to královský generál, na to co dělá nemá na palubě žádné právo, proto si stoupnu před Annu a pohlédnu na vojáky.... Takže tedy, necháte tady své důstojníky, jež se zůčastní výslechu, oni si také mohou s mou první důstojnicí prohlédnout obsah truhly, a já společně s Vámi a doňou Annou pojedeme na loď kde přednesete moji a její žádost o audienci, buďte si jist že má věrnost patří dvoru, proto bych rád aby jste se přimluvil... Podívám se na svou posádku a zvolám.... Velení lodi přebírá první důstojník, postarejte se o chod lodi.... otočím se na Annu a políbím ji něžně a bez rozpaků, pohladím ji po tváři a usměji se.... Když už nic jiného, teď tě chrání mé jméno... |
| |
| Paluba Napětí na palubě lehce zhoustlo, generál však stále zachovával klid. Asi si neuvědomujete, s kým mluvíte, a také to, že nejste v pozici, ve které byste si mohl klást podmínky. Nebudu to opakovat podruhé, pokud si přejete doňu doprovodit, nic proti tomu nemám, nemusím snad zdůrazňovat, že půjdete neozbrojen. Předpokládám však, že s tím doňa Anna, nemá takový problém, jako vy. Zadíval se na Annu. Důstojník a další dva vojáci zamířili k ženě, která stála poblíž kapitána, a na kterou před chvílí on sám upozornil pohledem. Důstojník v úkloně kývnul hlavou a čekal, až je zavede do podpalubí. Kapitánovu poznámku, že by se snad měl přimluvit u krále, nechal generál nepovšimnutou. Až král zjistí, s kým přijeli, pravděpodobně si s nimi bude chtít promluvit i bez nějakého přimlouvání. Suarézi, vy se postarejte o ty přeživší. Až se vrátíte, podáte mi hlášení. Naši muži tu samozřejmě zůstanou, aby snad někoho z vaší posádky nenapadla nějaká hloupost. Pokynul kapitánovi a Anně rukou směrem k žebříku a otočil se k odchodu. Byl na lodi korzárů, to si uvědomoval a nechtěl nic ponechat náhodě, nepozornost tu nebyla na místě a mohla se zle vymstít. Navíc fakt, že král nebyl daleko, k tomu přímo vybízel. Několik námořníků už čekalo u vesel jednoho z člunů a královská loď se majestátně vznášela na modrých vlnách oceánu. |
| |
| Tajo Když se objeví druhá loď dost mě to znepokojí, byli jsme docela v nevýhodě. Ale naštěstí... nakonec to bylo v pořádku. Nezaútočili na nás, kapitán nakonec začal mávat vlajkou aby ukázal, že nejsme nepřátelé. Pomohlo to. Oddychnu si a několika chlapům rozkážu spustit loďku na vodu a ať jdou vytáhnout ty co přežili. Zraněné ať se ošetří a pak se spoutají. Jen jsem, ale opakovala co rozkázal kapitán. Takže nám sem přijdou další mořeplavci. Sledovala jsem jak se nalodili a jak jsou za kapitánem a jeho snoubenkou. Když začali mluvit šla jsem blíž, abych slyšela o čem mluví. Ale rozhovor mířil směrem, který se mi ani trochu nelíbil. Sevřela jsem svoji pušku a pevně stiskla rty. Vůbec se mi nelíbilo, jak si ten zmetek dovoluje na našeho kapitána a že otravuje jeho ženušku. Kapitán rozhlásil, že to tu máme na starost než se vrátí a navíc tu ještě zůstanou nějací chlápky od toho nafoukaného chlápka, kterého bych raději nakopala do zadku. „Kapitáne!“ oslovím kapitána a tvářím se znepokojeně. „Budete s paničkou v pořádku?“ chci se ujistit, jestli je všechno v pořádku a nečeká nějaké problémy. |
| |
| Markýz a královští vojáci Ruku v ruce čekáme s Juanem na posádky několika člunů, které se k Taju blíží přes moře, sem tam ještě pokryté troskami. Kord svého otce jsem ještě stihla podat jednomu plavčíkovi, aby ho zanesl zpět do kapitánovy kajuty. Muže, jehož vojáci obsadí naši palubu, nepoznávám. Uniformy královských vojáků jsou však více než výmluvné. S napjetím sleduji generála, který pročítá Juanův glejt a poté se zahledí na naši dvojici. Jakmile mne Juan představí jménem, naznačím muži před sebou úklonu, ale zatím mlčím. Jedna z věcí, které se žena u dvora musí naučit, je najít pravou chvíli, kdy promluvit a naopak. Teď mezi sebou mluvili muži a já bych svými slovy jen narušila křehkou rovnováhu oné situace. Luis Salvador Marqués de Vallado. Už jsem to jméno slyšela. Nečekala jsem, že se dnes setkám s jedním z nejbližších rádců krále. Přesto tu jeden nyní stál přímo přede mnou. Markýz byl odborníkem v otázkách strategie a taktiky, samozřejmě skvělý námořník. Vzpomněla jsem si na to, co jsem o něm zaslechla, v jednom z otcových vyprávění. Zdvořilý úsměv mi zamrzne na rtech, jakmile se generál opře o poznámku o atentátnících. Ironie osudu? Možná to tak generálovi mohlo připadat. Jistě, mí nepřátele nezaháleli, kdo ví, kolika lžím budu muset čelit, kolik nařčení vyvracet … Budu toho vůbec schopná? Srdce mi sevřela studená ruka strachu a já se mimoděk zadívala do Juanova obličeje, hledala jsem oporu v jeho očích, vyrušil mne však generál, který mne poprvé za celou dobu oslovil. Mírně nervózní jsem se otočila po jeho hlase. Ano generále, tak daleko od domova a komu za to vděčím? Lidé, kterým se mimořádně hodila vražda mých nejbližších, se teď prochází na královském dvoře, jako pávi. I já mám mnoho na srdci, slova, která jsou určena jen a jen králi. Slova, která v nejbližších okamžicích pravděpodobně rozhodnou můj osud… To vše jsem chtěla generálovi říct, ale stále jsem mlčela. Nepomohla bych tím sobě a ani nikomu z posádky Taja. S napjetím jsem sledovala, jak se vedle mě a Juana postaví dva vojáci. Rty sevřu do pevné linky. Ano, půjdu s nimi na loď. Co jiného mi zbývá? Další Juanova slova jsou velmi troufalá, ale dodávají mi sil. Ovšem v jedné věci se Juan mílí, generál je tu nyní nejvyšší autorita a přímo zastupuje krále. Pohled mi zabloudí, ke královské korouhvi, která se třepotá ve větru na jednom ze stožárů protější lodi. Nařizovat generálovi, aby přednesl králi žádost o audienci také není obvyklý postup, muž před námi to však přejde s klidnou tváří. Trochu se zachvěji, když mě Juan políbí. Půjde se mnou, nebudu tam sama. Zadívám se mu do očí a pokusím se o úsměv. Měl bys se mnou vůbec chodit? Bodne mě u srdce trpká myšlenka, že na královské lodi budeme sami dva, šlechtična, která utekla ze Španěl a kastilský dědic ve vyhnanství. Půjdu s vámi, markýzi. Jak již bylo řečeno, mám důležité informace, které musím sdělit králi. Zhluboka se nadechnu. Jsem připravená čelit svému osudu, s Juanem po boku. |
| |
| Osud Otočím se na Ester a jen se usměji.... Myslím že ano, a když ne budeš mít svou loď holka.... s klidem se zadívám zase na generála a pokynu hlavou.... Váš dvůr je plný červů kteří se snaží o to sesadit krále, jeden z vojáků jež nás doprovázel, když viděl tu druhou loď vykřikl před smrtí ať žije republika, myslím že zrada na dvoře je větší než tušíte, a jsem připraven se za krále bít, má matka ho milovala jako otce který jí zavrhl, a kterého brzy navštívím, abych ..... nadechnu se a polknu, nemusí vědět jakou zášť ke svému dědu chovám, proč taky, je to jen má věc.... Můj pane, možná nejsem v pozici kdy bych mohl poroučet, ale na své lodi sem vás jen žádal, možná tónem který mi nepřísluší, ale úcta k někomu kdo míří na mou posádku, mě i mou snoubenku je něco co hledám těžce.... když mi nazančí že pudu na loď neozbrojen, jen se usměji a pokynu hlavou.... Čeho se bojíte, že bych ublížil muži jež se ujal mé matky, muži jež je mým kmotrem? s rychlostí odepnu kord od pásku, obě pistole, dýku, malou pistoli z boty, a malou dýku z boty, vše podávám jednomu z námořníků za mnou a vydechnu.... Poslouchejte ty muže dokud se s Annou nevrátím na palubu, a neřeknu jinak, tady už nejde o moře, ale o prohnilou politiku, dbejte na to aby u výslechu byl i náš člověk, přeci jen jsou to naši zajatci.... otočím se na generála,lehce se ukloním a pak vezmu Annu za ruku abych ji pomohl do loďky pod naší lodí..... Miluji tě a budu ti stále stát po boku, ať se děje cokoliv, já neustoupím... stisknu její ruku a po chvíli se posadím vedle ní |
| |
| Dvě lodě, dva osudy? Nepočetná posádka malé loďky se pomalu vzdalovala a obě strany, jak vojáci, tak i posádka Taja, čekaly, jak celá věc dopadne. Královští se ze svých pozic nehnuli ani o píď, jen důstojník vyzval Ester, aby ho zavedla k truhle, které byla prozatím pro všechny velkou neznámou. Slečno. Důstojník se na Ester vyzývavě zahleděl. Tu pušku, … a nařiďte i vašim lidem ať odloží zbraně, pak to nebude nikoho zbytečně svádět a my tu chvíli čekání přežijeme všichni v poklidu. Poté zavelel vojákům sklopit i své zbraně, ale aby zůstali i nadále připraveni. Tak tedy, buďte tak laskavá a zaveďte nás k oné truhle. - - - - - - - - - Generál vystoupil na palubu jako první, po něm i Anna a Juan a nakonec zbylí námořníci. Ke generálovi se ihned připojil druhý důstojník, který zůstal na královské. Generál s ním stranou a v tichosti promluvil a za krátkou chvíli se vrátil k mladé dvojici. Vážená Anno, chtěla jste mluvit s králem … Generál nabídl mladé ženě dlaň a zadíval se jí do očí. Kapitáne, jistě chápete, že vás před jeho veličenstvo předvést nemohu. Pan Cabrera vám bude dělat společnost. Kývne k druhému důstojníkovi a zmizí s Annou v útrobách lodi. Druhý důstojník počká, až generál odvede Annu pryč a pak, přesně dle pokynů, mávne na dva vojáky stojící opodál. Dvojice mužů dojde k důstojníkovi a poté zasalutuje. Zajměte toho muže. Vojáci ihned tasili zbraně, ostří se zaleskla, jak se do nich opřely sluneční paprsky. Nepřidělávejte si potíže, kapitáne a podrobte se, je to nezbytné opatření. Pronesl důstojník úřednickým tónem, jakoby mimochodem. V té samé chvíli jeden z vojáků předstoupil před Juana, a zatím z bezpečné vzdálenosti ho pobídl, aby předpažil. V dlaních mu zazvonila kovová pouta. |
| |
| Vlajková loď Cesta na člunu probíhala sice poklidně, ale s každým ponořením pádla do vody, a záběrem kdy jsme se blížili víc a víc k tomu plavidlu, jsem byl přesvědčen o tom že teprve teď nastanou problémi, a také že ano, jen co jsem Anně pomohl na palubu, byl generál v řeči se svým druhým důstojníkem, rychle sem vycítil že jsme oba tak trochu v pasti..... Pravda zvítězí lásko.... zašeptám Anně do ucha a letmo jí políbím do vlasů než následuje generála a sám musím chvíli vydýchavat to jak se mnou jednají.... Jednáte se mnou jako se zločincem ze zjevných důvodů, nebo jen nemáte rád ty jež svobodně křižují moře a bojují o zisk hmm? procedím skrz zuby a zadívám se do očí druhému důstojníkovi, pak také vojákovy s okovy a s výdechem dám ruce před sebe.... Pohostiností na této lodi k lidem s modrou krví naší vlasti zřejmě neoplýváte, ale co, já si z toho nic dělat nebudu, každá pouta se dají odemknout, ať již slovy nebo umem... počkám až chladný kov obepne mé zápěstí a pak mimovolně přejdu do středu lodi, a přohlížím si její výzbroj a techniku.... Pravda musí zvítězit.... |
| |
| Kapitán Zatím proti vaší osobě nic nemám, jen plním rozkazy. Důstojník přejde blíž k zábradlí lodi a zahledí se na stažené plachty Taja před sebou. Ruce založí za zády a neznatelně se zhoupne na patách. Ti dva vojáci, sledují kapitánovu osobu, jako dva stíny. Chvilka, kdy byla Anna pryč se pomalu přehoupla ve chvíli a čekání na ni i generála začalo být dlouhé. Jistě, dalo se čekat, že to nějaký čas potrvá, ale čekání na výsledek, bylo více než skličující. Důstojník si všímal svého, neměl jediný důvod, proč se s kapitánem dávat do řeči a od toho opatření s pouty se to zdálo být vzájemné. Vítr tiše šuměl v plachtoví. Zkušené oko kapitána muselo uznat, že je to nádherná loď, vskutku hodna toho, aby na své palubě hostila nejvyššího z nejvyšších. Ale bylo tomu tak? Když už kapitán pomalu přestával doufat, objevil se na palubě generál, ovšem bez Anny. Zamířil si to k důstojníkovi a přitom několikrát zavadil o Juana svým ostřížím pohledem. Pár slov a důstojník začal ihned jednat. Vydal rozkazy a oba vojáci ve vteřině stáli Juanovi po boku, každý ho chytil za jednu paži a beze slova ho vedli dovnitř do lodi, ale na druhou stranu, než byly luxusně zdobené kajuty. Ne, tímhle směrem, byl lodní žalář. Ani generál, ani důstojník neřekli ani slovo na vysvětlenou. Generál spokojený s tím, co vidí, se znovu pustil do rozmluvy se svým podřízeným. Juan se ocitl v temném podpalubí. Mříž cely se za ním zavřela s kovovým cvaknutím. Netrvalo to dlouho, a z druhé strany mříže se na Juana díval generálův obličej. Téměř provokativně přejel dlaní po kovové mříži. Okamžik vyčkával, než svými slovy narušil tiché mlčení. Ještě, než vyplujeme, přišel jsem vám osobně poděkovat, kapitáne. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Čas, jak nekonečný se zdá když člověk očekává něco co má změnit běh dosavadních události.... Vítr mi ovíval tváře stejně jako studený pot a pocit nenávisti, nenávidím ty škorbené důstojníčky protože mi připomínají dědečka, nanávidím když nevím na čem jsem, a teď to nevím, Annu odvedli do lodi a mě spoutaly jako bych byl zvíře, nebo snad mohl někoho ohrozit beze zbraně... Pak se ovšem někdo ukázal, a já lehce zatajil dech, než jsem se však nadechl abych promluvil, poznal sem z pohledu generála která bije.... Hlupáku, a teď si to vše zničil sám, dovedl jsi jim Annu do náruče.....a kdo ví zda jí ještě spatříš.... zhluboka se nadechnu když kráčím chodbou do podpalubí, a pomalu se chystám na to jak se odsud dostanu....sleduji každou chodbu, každý možný ukryt, zbraň, a pomalu také začínám kloubit svou levou ruku, nejsem v okovech poprvé, a asi ani naposledy, no kdo ví..... Poděkovat za co Luisi, za věrnost koruně? Velmi zvláštní způsob vděku..... sednu si dozadu do stínu aby mě neviděl a tiše se snažím dostat zápěstí do polohy kdy jej budu moci provléct skrz pouto.... |
| |
| V podpalubí Ano, za věrnost koruně, dokonale jste to vystihl. Opravdu, dnes nám přálo štěstí, kdo by čekal, že se z rutinní prohlídky pirátské lodi, dá získat tolik. Generál teď mluvil spíš pro sebe, pak se zarazil a zadíval se do tmy cely, snažíce se najít pohledem Juanovu tvář. Nebýt vás samozřejmě. Kapitáne, představit sebe budiž, ale i doňu de la Castellón pod pravým jménem? Generál se tiše zasmál. Chvíli jsem si myslel, že jste náš spojenec, copak nevíte, že je vaše snoubenka jednou z nejhledanějších osob království – v jistých kruzích, samozřejmě – ach, jste opravdu ještě mladý. Generál si ještě chvíli vychutnával ten opojný pocit osobního vítězství. Sám nemohl uvěřit tomu, jak je k němu osud štědrý. Další šlechtice, kteří spolu s ním přísahali svou věrnost Republice a smrt králi, vývin událostí jistě potěší. Sám moc dobře věděl, jak dlouho se Anně dařilo unikat, a kdo ví – komu řekla o svém malém tajemství. Generál jen mimoděk pokrčil rameny, teď už nebude složité to vše zjistit. Znovu zapátral ve tmě před sebou a jen litoval toho, že nemůže vidět, jak se kapitán tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Nevím kdo je spojenec a kdo ne v této době a v době kdy se má v novém světě objevit král, není radno si hrát na hrdiny.... řeknu a snažím se nedat najevo emoce, i když v podstatě se teď cítím jako bych umřel.... Jestli se ti Anno něco stane, jestli ti byď jen skřivý vlásek na hlavě, nikdy si to neodpustím, do konce života, budu už jen ten co tě vydal do spárů tvých nepřátel, a ty ani nevíš jeslti mi můžeš stále věřit.... po tváři se mi skutálí slza kterou však rychle setřu a vydechnu..... Víte o tom kde ji předat a v jakém stavu ne? Tedy pokud se to nemění, nevím kdo všechno po ní jde, my, vy oni...už se mi to plete, ale to je jedno....dělejte jak myslíte.... přemáhám se abych se nepokusil ho zabít, ale nemám jak, ruka zatím nechce vyváznout z pout,a svět kolem mě je tmavý jako ještě nikdy, kousnu se do rtu a jsem rád za tmu která mě obklopuje, moc rád..... Raději zamřu v boji za tvou svobodu, než se dívat jak se tu ti pokrytci opíjejí moci.....Anno...odpusť mi.... kousnu se do rtu tak že mi začne krvácet a pěsti jsou zatlé tak křečovitě že prsty bělají a klepou se vztekem..... Co jen teď budu dělat....co dělat.....u všem moří světa, proč zrovna já musím přinášet vždy jen smůlu těm které mám rád, i matka zemřela kvůly zranění které mělo patřit mě, otec nemá ruku kvůly mě a Anna je teď v přímém ohrožení, proč, pro mou naivitu, pro moje idealistické shlížení na svět, pro můj pitomej mozek bez úsudku...jak se jí pak můžu vůbec podívat do očí...... |
| |
| Tajo Kapitán řekl, že je asi všechno v pořádku a pak... prej, že budu mít svou loď. Pěkný. Jenže já nechtěla být kapitánem. Ani nápad! Už tak mi je místo prvního důstojníka protivná. Nemám ráda rozkazování, radši se rozkazy řídím. „Dobře...“ Zahučím a sleduji jak je odvádějí, mračila jsem se za nimi a propalovala ty lidi pohledem. Jeden z těch jejich chlapů mě oslovil. Slečno? Eh... tak mi nikdo dlouho neřekl. Naskočila mi z toho husina. Střelím po něm pohledem. „Fajn. Chlapy! Hoďte se do klidu! Buďte k naší... návštěvě uctiví.“ vyštěknu na posádku a hodím si pušku na záda. Pokud oni úplně neodloží zbraně, já taky ne. „Jo, jo... jen klid chlapáku. Všechno bude.“ Řeknu a mávnu na něj, aby šel za mnou. Zavedla jsem ho k truhle o které mluvil. „Tady to máš.“ Ustoupím stranou. |
| |
| Tajo Nikomu z posádky nebyla cizí návštěva po chuti. Několik námořníků nesouhlasně mručelo, další vrhali po vojácích nevraživé pohledy, stejně jako první důstojnice. Všichni však zůstali v klidu, několik si jich posedalo po palubě, ti, kterým se díky přítomnosti vojáků pomalu začínala vařit krev, zůstávali stát. Zdálo se, že se první důstojník spokojil s tím, že Ester svou pušku sice neodložila úplně, ale alespoň dala stranou. Nic proti tomu už nenamítal a za chvilku, stejně jako záda mladé ženy, zmizel někde uvnitř lodi. Přeci jen chvilku trvalo, než si několik párů očí zvyklo na temné šero podpalubí. Většinou se tu rozléhalo tlumené dunění vln, ale dnes bylo moře tiché a klidné. Mlčelo. Důstojník pomalu obešel onu truhlu a pátravě si ji prohlédl. Nakonec ustoupil o krok zpět. Modrý pohled se opřel Ester do tváře. Předpokládám správně, že klíč od toho zámku nemáte ... Pronese větu čistě oznamovacím tónem a poté pokyne jednomu, ze dvou vojáků, aby truhlu otevřel. Ten nejdříve založí bodák do miniaturní škvírky mezi víkem a tělem truhly, po chvíli marného snažení se několikrát rozmáchne a pažbou zbraně zápatku se zámkem urazí. První důstojník pln očekávání nakonec přistoupí k truhle a víko otevře. Výraz jeho tváře se změní, už nevypadá tak přívětivě, jako před chvílí. Zmateně vydechne, a jeho pohyby jsou v přítomnosti oné truhly najednou opatrnější, než před několika okamžiky. No tohle … Jak mi to vysvětlíte, slečno? Zeptá se důstojník Ester, nevěřícně při pohledu na arzenál, který by lehce zlikvidoval nejednu loď. Střelný prach a granátové střely, které rozhodně nešly sehnat snadno a pokud už člověk dostal nabídku na takové zboží, musel mít pěkně plnou kapsu, vlastně obě i na pár takových kousků, kterých byla truhla téměř po okraj plná. |
| |
| Tajo Zeptá se na klíč, zadívám se na něj. „Předpokládáš správně.“ Potvrdím mu a sleduji, jak se do bedny dostávají násilím. To jak se změnil jeho výraz mě donutilo podívat se blíž. Překvapeně pozvednu obočí a tiše hvízdnu. To byl teda arzenál! Otázka, kterou na mě pak voják směroval byla směšná, tak, že jsem se uchechtla. „Vážně? To se ptáš mě?“ řeknu pobaveně. „Nevěděla jsem co v tý bedně je. A ani mě to nezajímalo a i kdyby zajímalo stejnak jsem neměla klíč.“ Odpovím mu. „O tomhle nic nevím chlape.“ Pokrčím rameny. |
| |
| Tajo Důstojník jen nespokojeně nakrčí obočí a opatrně zavře víko. S ironickým tónem zareaguje na slova Ester. Snad nečekáte, že budu té vaší pohádce věřit, první důstojník a nevěděl by, co se mu nakládá na loď? Pokud je to ovšem pravda, a vy se opravdu nezajímáte, kdo vám co uloží do lodního skladu, nechápu, co v téhle funkci ještě děláte ?! Řekne důstojník pohrdavě a jen tak pro sebe si prohodí. Jistě, ... ženy ... Najednou do skladu vběhne mladý voják, zasalutuje a když mu důstojník, který se přestane věnovat oné truhle, dovolí promluvit, spustí. Pane, zprávy z vlajkové lodi. Na palubě čeká posel. Důstojník se vydá na palubu a za ním i oba vojáci, kteří Ester dělají osobní stráž. Ihned pohledem vyhledá posla a dá se s ním do hovoru. Oba vojáci chvíli vzrušeně diskutují a důstojník nakonec pokývá hlavou. Nakonec opět přistoupí k Ester, jako k nejvýše postavené z posádky Taja, ovšem je vidět, že počáteční respekt k jeí osobě je ten tam. Důstojník promluví nahlas a to ke všem z posádky Taja. Kapitán a jeho snoubenka, byli obviněni ze závažných zločinů proti koruně, a to z velezrady a osnování spiknutí proti samotnému králi, jeho veličenstvu Filipovi II. Na palubě vaší lodi byly nalezeny nedovolené střelné zbraně, které měly být dle mého soudu s největší pravděpodobností použity k atentátu a útoku na vlajkovou loď. Proto vás vyzývám, vzdejte se dobrovolně a bude vám zaručen řádný soud. Královští vojáci během slov důstojníka opět pozvedli zbraně a mířili hlavněmi svých pušek na posádku lodi. Pouštět se do otevřeného boje by bylo více než riskantní. Hrubá síla by tu nemusela nic zmoct, nyní posádce Taja chyběl i ten nepatrný okamžik překvapení. |
| |
| Tajo Vylezu na palubu abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Navíc lidé venku se připravují na boj a moje hrdost nedovolila mému tělu jenom tak ležet. Na lodi se toho děje opravdu hodně. Jenom málokdo si všimne bledého člověka sedícího u zábradlí se šavlí a pistolí u pasu. Poslouchám a sleduji jak odvádějí kapitána, jak Ester odvádí aby se podívali na náklad a dokonce vidím i to když nás jejich důstojník pobízí k tomu abychom se vzdali. Jaké štěstí že stojí zády přímo ke mě. Inu kdo by si mě všímal. V tuto chvíli zjevně nikdo. Vstal sem a vyrazil důstojníkovi rovnou do zad. Vytáhl sem pistoli a přitiskl sem mu pistoli přímo do ledvin. "Být vámi tak si rozmyslím co za rozkazy vydáváte na mojí lodi důstojníku. A rozhodně si rozmyslete ukazovat zbraní na moje přátele. Jestli nechcete další díru. " Usměji se a chytnu ho za rameno aby se nemohl jen tak otočit. "Prosím odhoďte zbraň a řekněte svým mužům ať udělají to samé. A já vám zaručuji že s vámi bude zacházeno tak jak ste navrhovali vy. A jestli zbraně neodhodíte tak zemřete." |
| |
| Tajo Pousměji se. „Jsem první důstojník spíš z nouze. Jsem jen náhrada. První důstojník leží s malárií a tak to hodili na mě. A netajím se s tím, že z toho nejsme zrovna nadšená.“ Vysvětlím mu a pokrčím rameny. „Ale dělám co umím.“ Jeho poznámku zaslechnu. „Dávej si bacha, chlapáku. By ses divil, jak ti i žena dokáže nakopat zadek.“ Odfrknu si. Když přišel další voják, vydala jsem se s nimi na palubu, kde mě čekalo docela nemilé překvapení. Překvapeně vykulím oči, když mi oznámí, že Kapitán i panička jsou obvinění ze zločinů proti koruně a že mi jsme zajati, budeme mít soud, nebraňte se a bla bla bla.... „Cože? To je nějaká blbost!“ protestuji a jsem fakt rozčílená. Podívám se na tasené zbraně a mám chuť bojovat, nevzdat se jim, jenže měli výhodu a já nechtěla chlapům rozkázat útok. Během chvíle by byla půlka mrtvá. Jenže... ani jsem si ho nevšimla, odnikud se objevil Michael. Oddychla jsem si. „Michaele... ještě že seš tady. Všechno tu jde nějak do háje.“ Řeknu a sundám si ze zad pušku a zamířím na jednoho z naších „hostů“. |
| |
| Tajo Důstojník mírně cukne, když v zádech ucítí nepříjemné dloubnutí. Vážený pane, je vám snad jasné, že takovým činem byste podepsal rozsudek smrti nejen sobě a posádce lodi, ale také vašemu kapitánovi a to ihned, bez odkladů, bez soudu ... Vojáci zakazuji vám se jakkoli stáhnout, tady už nejde o mě, ale o ochranu jeho veličenstva. Pronese důstojník. Vojáci, zdá se, jsou trochu nervózní z ohrožení svého velitele, ale kamenné a odhodlané výrazy jejich tváří mluví za vše. Tak tedy znovu a naposledy, odložte zbraně a podrobte se. Důstojníkův hlas je stále pevný a jasný, přestože mu tak blízká přítomnost Michaela není zrovna dvakrát příjemná. Navíc je mu jasné, že pokud se něco zvrtne, on se nevrátí na vlajkovou loď, pokud dojde ke vzpouře proti koruně a ti z Taja provedou nějakou hloupost, vojáci na královské alespoň dostanou příležitost vyzkoušet mušku nových děl. Podle jeho posledních informací se tahle loď plavila pod vedením spiklence a zrádce a s těmi, ani s jejich stoupenci se v rukavičkách rozhodně jednat nebude. |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Generál poněkud znejistěl. Kde ji předat? V jakém stavu? Kdo o tom ví? Nehrajte si se mnou, kapitáne. Vyhrkne generál, ale pak se, překvapen sám sebou, okamžitě uklidní. Na tváři se mu znovu usadí ten sebejistý výraz, i když nyní nevypadá stejně přesvědčivě, jako před chvílí. Myslíte si snad, že vám, teď skočím na nějakou povídačku o třetí straně. Ne, vyjádřil jste se o doňe, jako o své snoubence, … Přesto… bude lepší, když mi pěkně popořádku povíte, celý příběh. Generál založí ruce za zády stále hledí do tmy cely. Tma podpalubí však halila Juana dokonale, jako těžký plášť z černého sametu. Nebylo to poprvé, co byly jeho ruce v poutech, a po chvilce snažení se začalo zdát, že zápěstí konečně proklouzne ven. A snažte se, abych tomu příběhu napodruhé uvěřil. V generálových očích se zlověstně blýsklo. Kdo ví, čeho všeho je ten muž schopen. Ticho, které teď ve vezení vládlo, čekalo jen a jen na Juanova slova. Jeho levá ruka byla volná. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Uklidním své emoce a začnu chladně přemýšlet.... Jak jsem již řekl, jmenuji se Juan Carlos de la Aliaga, jistě jste slyšel o mé matce, byla královou dvorní dámou a on jí měl rád jako svou dceru, tudíž bych měl být asi spojencem krále, ale je to prosté, já mu nemohu odpustit jednu věc, má matka se zamiloval do muže jež se mému dědu nelíbil, a proto jí vyhnal, z Castílie, a zřekl se jí, stejně jako mě, tudíž mé nároky na mé dědictví jsou ty tam, navíc, kdyby to byl silný král, dovede mého děda k rozumu, ale neudělal to a má matka je kvůly tomu mrtvá, před dvěma masíci jsem v jednom přístavu narazil na stoupence republiky, z nichž jeden mě znal, ano znal i ten příběh, a řekl že hledá jístou šlechtičnu jež by mohla ohrozit celou strukturu našich lidí u dvora, také mí řekl že mu naposled pláchla na nějákou loď, ale její kapitán že je pověrčivý až hrůza a je jen otázkou čásu kdy ji vysadí na moře, což by sice vyřešilo problém, ale on má za úkol ji dovést živou a zdravou víte komu... odmlčím se a skoro se až divím jak bestiálně umím jednat..... Řekl mi přibližnou polohu, a já se nechal najmout na loď, protože sem věděl že všichni kapitáni plují stejnýma vodama, a zkusil své štěstí, měl sem jí přesvědčít že jí pomohu, zblbnout jí hlavu, je to přeci jen ženská ne? A to se mi povedlo, jen sem nevěděl kolik lidí ještě po ní pátrá, proto jsem se chtěl dostat na loď s králem, jak mi bylo avizováno jíž v průběhu mé hry, protože byl li na ni vydán zatykač, uplatnil bych právo jí odvézt ke dvoru sám, ale nedojela by tam jak jistě chápete, tudíž to že sem narazil na vás a nevěděl jsem že jste na straně republiky, mi zničilo všechny plány, a pokud nevíte nic o tom že má být živá a zdravá, tak asi ani nevíte další věci tudíž já budu mlčet, nemám v plánu tady prozradit něco co by se zase nemohlo líbit jiným, ale depeše o tom že Annu dopravím do Španělska během měsíce již byla poslána, ještě z přístavu, ale vy jste mi ty plány shatil drahý Luisi, velmi...protože v tom je i má osobní msta králi.... dojdu k mřížím a zadívám se na něj nenávistným pohledem aby mi uvěřil, že krále nenávidím, on netuší že ten pohled je určen jemu.... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Zajímavé, ... Generál pevně snášel Juanův nenávistný pohled. Ať je to, jak chce, ... každopádně, tady vaše plány končí. Generál začal vážně uvažovat, koho má vlastně před sebou, spojence, zrádce, nebo někoho, kdo se točí tím směrem, odkud právě fouká vítr. Byl to chytrý muž, dost chytrý na to, aby ihned neuvěřil prvním slovům, která mu pronese člověk za mřížemi, navíc bez jakéhokoli nátlaku. Pravda však byla, že Anna unikala až příliš dlouho, neměl by se někomu, kdo mu ji předal téměř na stříbrném podnose odvděčit? Ne, generál zatřásl hlavou, čím méně lidí o té věci ví, tím bezpečnější to vše bude. V čem vás však mohu ujistit, je to, že se Anna s králem nesetká. Řešení celého problému by se tím jen oddálilo. Bohužel, každá mince má dvě strany, tím, že jste ji představil jste celou věc trochu zkomplikoval, ... Generál teď mluvil tiše, jakoby si potřeboval urovnat myšlenky. Udělal několik kroků stranou a prsty otřel oranžovou stopu rzi, které díky vlhkému prostředí, začínala na železe mříž pomalu kvést. Nakonec ji snad opravdu budeme muset postavit před soud.... o celé věci informovat krále, s jistým spožděním samozřejmě... Poté chvíli mlčení znovu zvedl pohled a s ledabylým výrazem pronesl. Moře je nevypočitatelný živel, že kapitáne? Kdo jiný by to měl vědět lépe než vy, kolik statečných námořníků tu lehce přijde o život, a co teprv taková slabá žena, jako je doňa. Čelo se mu rozjasnilo, tou náhlou myšlenkou a zdálo se, že se generál chystá k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Sevřu s klidem v očích mříže a pak se začnu smát.... Upřímě? Mě je to jedno, dělejte si co chcete, jediné co se může stát že se na vás bude někdo zlobit, a možná to nebude jen takové to, proč jsi to udělal takto, ale požene to k souboji, jde tady o víc než si myslíte, de la Castellónovi si udělali mocného nepřítele, a ne jen ve Španělsku, takže to může být teď na ostří nože, jinak bych se o tu věc nezajímal, jen mě štve že příjdu o svou odměnu.... vydechnu tiše a pak sevřu oči.... Snad bych Vám doporučil, aby se jí opravdu nic nestalo, vůbec nic, proč myslíte že jí chráním jako oko v hlavě, ten co jí chce, jí chce celou, bez modřinky....chystá pro ní něco speciálního.... Pomalu se otočím, a jdu zpět do stínů.... A ještě něco, heslo našeho spolku, i když pochybuji že do něj patříte pane... otočím se skoro již ve stínech a zašeptám dvě slova.... Mors auctoritates |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Generál byl už opravdu na odchodu, kapitánova slova doporučení ho však zastavilu uprostřed chůze. Zaraženě se otočil a vrátil se k Juanově cele. Snad byste mi mohl prozradit, o kom tu mluvíte. Kdo je ten váš pan neznámý, ten který chce doňu bez jediné modřiny? Neříkal jste snad před chvílí, že ji máte dostat na královu loď, nebo jste ji snad měl dovézt do Španěl? Generál teď syčel otázky a čekal na odpovědi, tahle hra ho už přestávala bavit. Je vám doufám jasné, že jen na vás teď záleží, zda se dostanete z pout a tohoto vězení, pokud mluvíte pravdu, vaše pomsta králi, by se nemusela jevit, jako úplně ztracená. Dost-však-o-tom-pochybuji. V poslední větě zdůraznil generál, každé její slovíčko. Všimnul si i onoho hesla, které Juan v poslední chvíli pronesl, ale zatím na něj nereagoval, jako kdyby ho neslyšel. |
| |
| Tajo Podívám se na Michaela a pak na důstojníka. „A to si jako myslíte, že se necháme soudit a zavřít za něco co jsme neudělali? Pffff...“ Odfrknu si. „Nám je králík ukradený. Hledíme si svého a pak přijdou takoví tupci, jako vy, kteří si chtějí šplhnout tak moc, že začnou otravovat úplně nevinné lidi. Vymyslí si kravinu, jako spiknutí proti králi...“ Znechuceně si odplivnu. „Michaeli co uděláme? Myslíš, že by ten jejich napudrovaný kapitán vyměnil svoje lidi za Juana s paničkou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Ale no ták, není to zžejmé, pod svícnem je největší tma, proto sem jí do Španěl chtěl dopravit na vlajkové lodi, ach pane, neříkejte že by Vás to také nenapadlo...No každopádně, neřeknu Vám jméno ani nic víc, neboť nemohu ohrozit ty jimž sloužím... Anně ty tupče, a heslu mého rodu Omnia vincit amor! projdu se po cele a tiše zase usednu na svou pryčnu.... JInak vím že je to na mě, ale pomsta králi bude jen na mě, sám si ji provedu, protože je to má osobní věc, nechci ho zabít, chci aby trpěl, než ho zabijí jiní..... Ale muka které chystám tobě budou horší..... Raději jděte, neznáte odpověď na mé heslo, nemám se tedy proč s vámi dále vybavovat, protože vím jedno, naštvat vás, čeká mě provaz, naštvat ty pro které pracuju, čeká mě něco mnohem horšího.... Protáhnu si tě pod kýlem, pokud bude ta možnost, a pak tě donutím se před králem přiznat, ještě poznáš zač je toho korzár Stříbené smrtky ty starý hade..... |
| |
| Tajo Nikterak mě nevzruší to co poví nepřátelský důstojník. Na Ester nemám čas odpovídat jenom jí kývnutím dám znamení že souhlasím. Poté nasadím svůj hlas kapitána stráže který sem používal k vymáhání své autority ještě ve Francii a doufal sem že tyhle lidi alespoň trochu přemluvím. "Španělští vojáci. Rozumím vašemu odhodlání a ctím ho. Jakožto kapitán vojáků z dob kdy jsem ještě sloužil mi věřte že rozumím. Chcete bránit svého krále, svojí vlast a svého velícího. Nedivím se vám od svých podřízených bych nečekal nic menšího. Avšak zde není nic takového jako ochrana krále. Zde pokud se pustíme do boje všichni zemřete. Nejspíše zemřeme i mi ale stále to bude zbytečná smrt. Neumíráte za vlast, neumíráte za krále, dokonce zde nebojujete ani za vlastní přežití či cokoliv za co stojí umřít. NE! Pokud zde budete bojovat zemřete kvůli zrádcům ve vysokých postech Španělského královského loďstva. Jsme obviněni ze zrady. Avšak žádné sme se nedopustili. Dostali sme od Španělského vyslance rozkaz dopravit bednu a neotvírat jí. Jelikož sloužíme Španělské koruně coby korzáři ve jménu jeho milosti nenapadlo nás ani pochybovat o našem úkolu. Zde na tomto místě se ale dozvídám že moje posádka byla zrazena. Zrazena těmi kterým sloužili. Skutečně chcete kvůli tomu umřít? Umřít kvůli tomu že stejně jako vy chceme bránit svojí čest a spravedlnost? Odložte teď hned všichni zbraně a nikomu se nic nestane. Chceme jenom naše bratry ve zbrani a rychle odplout. Nic víc. Takže odložte ty zbraně. Nezahazujte zbytečně životy" |
| |
| Tajo Vojáci pozorně naslouchali Michaelovým slovům, někteří si je brali k srdci o něco více, ale stejně nakonec převážila věrnost a poslušnost svému veliteli. Zůstali stát na svých místech, ale bylo na nich znát, že se jim do žádného boje nechce. Ani důstojníkovi to neuniklo. Jen klid, nikdo tu přeci nechce vyprovokovat zbytečný boj, který by zhasl mnoho životů a to na obou stranách. Důstojník mluvil rozhodně, ale už zvažoval svá slova více, než před okamžikem. Věřím, že se vše vyřeší a pokud nemáte co skrývat a mluvíte pravdu, na konci odejdete, jako svobodní muži. Trošku si odkašlal při pohledu na Ester. Vše, o co vás žádám je, neklaďte zbytečný odpor a moji muži se také stáhnou. Jistě chápete, že po takovém obvinění vašeho kapitána a navíc hledaná osoba na palubě... Tímhle svému kapitánovi nepomůžete, i kdyby byla pravda, co mi tu říkáte. Bez řádného soudu se to prostě neobejde. Na to jsou zákony. Pokud ovšem nechcete naši loď následovat až do přístavu, a hodláte opustit kapitána i doňu, můžeme se dohodnout. Nebylo by to poprvé, co by korzáři vyměnili svého člověka za svobodnou cestu, někam do neznáma. Pokud ale nemůžete jinak, bude to cesta s NAŠIMI lidmi na VAŠÍ palubě a pod NAŠÍM dohledem. Je to nezbytné opatření, kvůli bezpečnosti celé věci. Důstojník domluvil a čekal na to co Michael, nebo Ester, ti dva tu teď měli hlavní slovo a jen na nich závisel budoucí osud Taja. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Ocitla jsem se v bohatě zařízené kajutě a generál mne vybídl, abych se posadila. Cítila jsem se nesvá. Očima jsem prozkoumala vnitřek kajuty a poté spočinula pohledem na generálovi. Drahá doňo, bohužel s králem se nesetkáte ihned ... Trochu překvapeně jsem nakrčila obočí. Vyskytly se tu jisté komplikace, které tomu brání. Generálův pichlavý pohled se mi přestával líbit. Jaké komplikace, generále? Tohle je přeci královská loď a před chvíli jste řekl, že mi umožníte setkat se s ním... Mám opravdu dů... Důležitou informaci, jistě, skočil mi do řeči a pak se na chvíli odmlčel, překvapená jsem čekala na jeho další slova. Je tu jakýsi seznam jmen, který by se neměl dostat do nepravých rukou. Šokovaná jsem se postavila, na chvíli neschopná slova. Tak vy o tom víte? Dostal jste dopis od ... málem jsem prozradila jméno hraběte Segovii, ... zarazila jsem se včas. Přestaňme si hrát na schovávanou, byl bych rád, kdyby jste mi teď a tady řekla, kdo o něm ještě ví. Generál přistoupil až ke mně, ale já uhnula pohledem. Napjatou situaci přerušilo zaklepání na dveře kajuty. Promiňte pane, zajali jsme toho muže, jak jste nařídil. Generál vrhl po mladíkovi nevraživý pohled, ale nakonec se za ním vydal na palubu. Byla jsem za to ráda, i když mi bylo jasné, že to není konec. Jakmile se dveře zavřely, chvíli jsem jen tiše a šokovaná naslouchala. Několik rychlých kroků a já zkusila vzít za kliku, nepřekvapilo mne, že byly zamčené. Zatnula jsem drobné dlaně v pěst a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem v pasti. Rozčileně jsem několikrát přešla po kajutě, při jakémkoli zvuku z venčí jsem přestávala dýchat. Co udělali s Juanem? Ten mladík říkal, že ho zajali, je tedy naživu. Trochu se mi ulevilo, než mě u srdce bodlo ovědomění - na jak dlouho? Neměl se mnou chodit, teď se mi moje předchozí tušení, zdálo jako evidentní varování, které jsem jen nebyla schopná rozluštit. Silně rozrušená jsem se snažila zachovat si chlasnou hlavu. Můžu zkusit vyjednávat. Budu lhát. Cokoli, jen ... Co jsem vlastně chtěla udělat, čeho dosáhnout. Bolestně jsem si uvědomovala, že má teď generál navrch. |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Generál si jen posměšně odfrkl a bez jediného dalšího pohledu do cely se vzdálil. Čas jakoby se zastavil, jen tiché bubnování kapek o podlahu, dávalo znát, že plyne. Bylo však tak monotónní a pravidelné, že ho člověk po chvilce musel přestat vnímat. Kapitán, bez posádky a posádka bez kapitána. Težká situaci, každý věděl, že nejlepší způsob, jak vydírat člověka, je přes druhou osobu, nebo stranu, na které mu záleží. Jistě především to byla Anna, kvůli které měl Juan myšlenky, jako roj divokých včel. Mohl se aspoň utěšovat tím, že je s ní na stejné palubě, byl to však tak chabý argument, že mohl mladého muže snad jen ještě více rozzlobit. Možná to už byla hodina, dvě, co generál odešel a nechal tak Juana jeho myšlenkám. Loď však stále kotvila, nehýbala se. Kdo ví, na jak dlouho ještě... Kapky bubnující o podlahu se najednou odchýlily v nepravidelném rytmu a zdálo se, že přidávají na razanci... na hlasitosti. Za několik vteřin bylo jasné, že to nejsou kapky vody, ale něčí kroky. Jejich majitel, jakoby na chvíli zaváhal, ale po krátké pauze se ozvaly znovu a mnohem rychleji. Do celních prostor vešel mladý voják. Juan v něm ihned poznal druhého důstojníka, který nahoře na palubě nařídil jeho zatčení. Rozhodně předstoupil před mříže cely a čekal, zdálo se, že váhá zda má promluvit, či ne. Vy to víte, zadíval se do tmy v místě, kde tušil postavu vězně. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Generál odešel, nastalo tíživé ticho, a má mysl se opět upínala jen k jedinému cíli, dostat se za ní, dostat jí do bezpečí, teď už vím že zrádcové koruny jsou všude, proč tedy nehrát na to že pracuji pro někoho kdo stojí v pozadí toho všeho, a vnutit jim že se ho mají bát.... Kruci, ach jo.... projede mi hlavou když se mi podaří vykloubit si palec při sundání pout a následně jej zase nahodit jednám v krytu toho stínu, protože čekám kdy se zase někdo objeví, ať již nahlodaný generál, nebo někdo s jídlem..... Slyším kroky a pak vidím i mladého druhého důstojníka, promluví a ve mě to trhne.... Myslel sem že generál nezkusí tak hloupý pokus, a pokud ano,tak je hlupák on, a nebo má za hlupáka mě, vím mnoho věcí, které by rád věděl on, ale nevím taky nic, protože věřit v této době někomu na lodi krále, je také nevýnosný obchod, buď mluv jasnějí, ať se k něčemu dobereme, nebo jdi, měl bys přeci informovat svého pána o tom že jsem ho právě urazil.... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Generál to neví. Vyštěkl přidušeně důstojník, který se až příliš nechal strhnout svými pocity. Odtrhnul ruce, které ještě před chvílí křečovitě sevřely mříž a znovu se začal ovládat. Poslední dobou se tu dějí divné věci, chci vědět na čem sem. Udělat si vlastní názor. Namáhavě polkl. Poslouchejte, není v zájmu ani jednoho z nás, aby se generál dozvěděl, že jsem tu byl... Na chvíli se odmlčel a hledal vhodná slova. Podívejte, slyšel jsem různé zvěsti, o spiknutí, o spiknutí proti spiknutí ... To je jedno. Důstojník se rychle podíval přes rameno, jakoby ho snad měl někdo sledovat. Nikdo tam nebyl. Je toho víc a není čas. S generálem mám jisté osobní ... problémy, řekněme, že ne všechna jeho nařízení jsou populární, navíc jak se jednou dostanete mezi intrikány, už těžko víte, komu a čemu vůbec věřit. Důstojník si odkašlal a znovu se zahleděl do tmy. Řekněme, že mám jisté pochybnosti ... o generálově loajalitě, chtěl doříct důstojník, ale zarazil se. Už tak si uvědomoval, že se rozhovořil až příliš. Nevěděl přesně s kým má tu čest. Ale tohle pro něj byla příležitost. I když si to nepřiznával, někde v koutku mysli mu hlodal červík. Takové odhalení a pokud by se provedlo správně - povýšení a z toho plynoucí prémie, by ho jistě neminuly. Ale to byly příliš velké fantazie a on si uvědomoval na jak tenkém ledě se pohybuje, pokud ten před ním, není nic jiného, než jen prachsprostý pirát, který se pokloní tomu, kdo dá víc. Tohle byla jedna z těch šancí, které se nečekaně objeví, ale mohou stejně tak nečekaně zmizet. Bylo jen na Juanovi, jak se jí chopí. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Vystoupím ze stínu, pouta hodim před sebe a promnu si zápěstí, dívajíc se tomu muži do očí.... Tak tedy jinak, pochybujete o svém nadřízeném, o tom zda jedná v zájmu koruny nebo zájmu svém, či zájmu jisté skupiny osob, která by mohla jednat o jistou věc jež by hodně věci změnal není to tak? stále se mu dívám do očí a pak se pousměji, snažím se vypadat že jsem dost nad věci..... Víte vůbec kdo jsem? Jsem don De la Aliaga, dědic Kastýlie, v exilu, král je mým kmotrem, a nyní jsem ve vězení na lodi kde má být jeho veličenstvo, a má snoubenka je v moci muže o němž vy pochybujete, vlastně tady skrytě mluvít o vzpouře proti generálovi, čistě technicky vzato, chcete abych vám v té věci pomohl? Ale v jaké věci, a jak já mohu věřit vám pane? V sázce je tu příliš mnoho, ať jste na té či oné straně, já svou stranu znám, a znáte ji i vy? opět se mu pevně dívám do očí..... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Důstojník se docela překvapeně zadívá na kus kovu, který Juan pustí k zemi. Ano mám jisté pochyby, to už jsem říkal. V jakém zájmu? Asi jste se dlouho nepohyboval v politických kruzích. Strany se tu obvykle mění dost rychle. Tak vy jste opravdu, ... Muž pochyboval zda ti má věřit, na Taju při představování nebyl, a první důstojník se ještě nevrátil. Každopádně se rozhodl později se na to zeptat. Můžete věřit jen mému slovu, stejně tak, jako já vašemu, to je myslím fér, pokud máte, co nabídnout. Pevně ti oplácel přímý pohled. Jistě, že znám svou stranu, kapitáne. Věrnost jeho veličenstvu a Španělskému království. Ta vaše? |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Král je můj kmotr, má matka vyrostla u dovra a král ji miloval jako dceru, má snoubenka je ve smrtelném nebezpečí kvůly stoupencům republiky, co myslíte že je má strana, pusťte mne ven, a já ho vyzvu na souboj, a před králem si vše zodpovím, to je má strana, spravedlnost a koruna, a heslo našeho rodu...Omnia vincit amor, pokud jste věrný králi, braňte mou snoubenku před tím aby ji někdo skřivil vlas na hlavě než se odsud dostanu, a vězte že se dostanu i z vězení, když už nemám pouta, a pak vám ukážu jak bojují královští korzáři vůči těm jež se staví proti jejich králi.... je to risk, ale v tuto chvíli nemám nic jiného v ruce, a on vypadá na čestného muže, snad bude... Jsem pokřtěn králem, mám tedy vůči němu své závazky... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Dejme tomu, že tomu tak opravdu je. Věřím vám. Zareagoval důstojník na Juanův rodokmen a zdálo se, že se poprvé od příchodu do vězení trochu uvolnil. Nemohu vás pustit, alespoň ne ihned. Uvědomte si, většina mužů stojí za generálem, je tu jen pár věrných, kterým mohu věřit. To, že by jste ho vyzval na souboj a nedej bože zabil. Vím vím, ... pokud je to opravdu zrádce, promnul si důstojník spánek a pokračoval. Přesto, jak by to vypadalo, vůbec ničemu byste nepomohl. Vaše loď by šla ke dnu hned po vás a to i s celou posádkou. Byl vydán rozkaz, zajmout je také. Udělal krok stranou a po chvíli se vrátil. Doňa je, pokud vím v pořádku. Antonio Cabrera Duque de la Alba. Podal svoji ruku skrz mříže. Je mi jasné, že na něj máte vztek, ale tady pomůže jen chladný rozum a rozvaha. Podívejte, já ani přesně nevím, proti komu tu ještě stojíme. Trochu se zarazil na tím "my", ale pak to přešel. Jistě, budeme muset něco vymyslet, ale to abych vám dovolil přímo napadnout generála, to po mě nechtějte. Jak jste řekl, v sázce je tu příliš mnoho. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Juan Carlos de la Aliaga, dřív znán jako Steeve Mc Donnel, dědic Kastýlie, králův korzár a v neposlední řadě, muž který bude bránit svou vyvolenou i kdyby měl padnout... zašeptám a stisknu mu ruku, pak se podívám ke dveřím a vydechnu.... Antonio, musíte mi slíbit že se postaráte o to aby se jí nic nestalo, prosím Vás o tom, také mi zařiďte aby se tu náhodou stavil král, je to důležité, ano v sázce je mnoho, má žena a její rodina byli objetí intrik zrádců dvora a stoupenců republiky, jež nyní jsou u dvora a chystají se upevnit svou moc, ona zná jména zrádců, proto je v nebezpečí, nikomu na lodi nevěřte, pokud ho neznáte osobně od mala, a nepochybujete o něm, je na čase zasadit jim úder, těžký úder a de Valado bude první výstraha, nejlepší by bylo kdyby se měl opět podívat na mou loď, k té truhle, a nešťastně tam spadl z příkrých schodů, věřte mi tohle se stává, a loďě jsou nebezpečné, pak by jste přeci velel vy, a se mnou a mou posádkou dokážeme zrádce zničit.... vydechnu a pak si jdu sednout zpět do stínu... Ještě jedna věc..řekněte doně, vyřiďte ji že ať jí řeknou o mě cokoliv, ať si je jistá tím co mám vytetované na krku, jen tohle a ať to generál neví...snažím se jej přesvědčit že jsem vlastně na jeho straně...běžte...rychle.... ještě vstanu a pouta která leží na zemi si nasadím tak že nemají závlačky, pak se udeřím čelem o mříž až mi z čela teče krev.... Vyslíchal jste mne, ale marně, kdyby se někdo ptal... |
| |
| Mrtvý bod Na palubě Taja atmosféra houstla, Michael se snaží o to aby se loď vrátila do područí posádky, zatímco maldý důstojník neví co dělat, zdá se jako by hodně přemýšlel o všem co se děje, proč se vůbec nevrací kapitán a ta dáma, stejně jako proč tady proběhla bítva a mluvilo se o zrádcích koruny, navíc vojáci míří na posádku, zatímco on sám je v patové situaci, když tu najednou se ozve ze strážního koše hlas hlídky... Dvě britské frigaty, severo, severo západ, plně vyzbrojené, míří přímo k vlajkové lodi! ano, skutečně to tak bylo na obzoru se objevili dvě brtiské lodě, a pohled skrze dalekohledy všechny ujistil že nejsou na mírové cestě... Důstojník s hrůzou počítá děla a rychlost.... Ve jménu krále, braňte vlajkovou loď! Prosím.... podívá se na Ester a svým vojákům naznačí aby přestali držet pohotovost.... |
| |
| Náhlá změna Stále přemýšlím co odpovědět. Španělský důstojník mi dává lepší možnost než kterou sme měli předtím ale mnohem horší než sem doufal. Nemohu opustit kapitána. Ne druhého vřadě. To by bylo jako urážka mojí rodinné cti. Na druhou stranu už sem jí urazil tím že sem musel emigrovat ze země svých předků. Kousám se do rtu a přemýšlím když v tom se náhle ozve hlídka ve strážním koši. Důstojník se zdá být vystrašený a já se mu ani nedivím. Dvě válečné fregaty? Sakra jak proč? Nejprve past, pak zrada a teď ještě Britové. Do psí mateře. Někdo tuhle misi pořádně podělal! Tohle nemůže být náhoda. Někde je zrádce a jestli ho někdy dostanu tak si bude přát aby si ho satan odnesl dopekla předemnou. Pořád nevím co mám dělat. Moje osobní nenávist mě radí vybít Brity do posledního. Rozum radí utéct a zachránit tak co nejvíce životů. Povinnost říká zachránit kapitána. Když důstojník řekne prosím a naznačuje svým mužům klid zbraní sundám zbraň z jeho zad. Vystoupím vedle něj a začnu řvát svým velitelským hlasem. "Všichni muži na bojová stanoviště! Připravit zbraně! Veškeré pušky okamžitě na palubu! Vy začněte tahat zbraně chci aby každý měl alespoň pistoli a šavli! Sakra dělejte tohle není posraný cvičení! Do práce cházko liná! Jestli uvidím někoho se flákat prostřelím mu hlavu jako zrádci! Jdeme zachránit těm královskejm jejich zadky! A jestli nám potom nevrátí kapitána tak bůh je mi svědkem že to tak nenechám. " Potom ukážu na Ester. "Ester! Vytáhni si ten dárek odemně! Jakmile se dostaneme na střeleckou vzdálenost sundej co nejvíce velitelskejch hlav co stihneš! Musíme dezorientovat posádku teďka nebudeme hrát čistě! Všichni musejí zemřít! " Poté prstem šťouchnu do důstojníka Španělů. "Ty! Okamžitě si srovnej svoje muže! Klasická dvouřadá formace! Chci aby všichni tvoji muži byli připraveni ke střelbě a útoku! Jestli mám zachránit tvoje přátele tak budete plnit moje rozkazy! Dávám ti dvě možnosti na výběr. Pomoz mi v boji a nezkoušej žádnou levotu nebo rovnou skoč přes palubu do moře páč tu nepotřebuji nikoho kdo by překážel. Takže teď si zavolej svoje muže chci aby byli nastoupení na můstku aby mohly střílet z vyšší polohy! Moji muži budou dole u zábradlí připravení na zahákování! Jakmile dojde na meče chci aby se všichni tvoji muži připojili! " Poté vyrazím směrem ke kormidlu. Cestou si chytnu jednoho z pobíhajících námořníků za rameno a zařvu mu zblízka do obličeje. "Ty! Okamžitě do mého pokoje a přines mi veškerou mojí výzbroj! Zbraně! Šaty! Opasek! Pistole! Všechno! A koukej mi přitáhnout flašku vína co mám v bedně pod postelí a makej! HNED!" Při cestě řvu na všechny okolo aby dělali práci pořádně a snažím se udržet vojenský pořádek. Nechám si taky zavolat Matea. Jakmile dojdu na můstek podívám se kdo je u kormidla kývnu na něj a v tu chvíli přiběhne pirát s mými věcmi a já se začnu oblékat do postroje. Přitom říkám Mateovi a kormidelníkovi. Jakmile sem ale oblečený tak hovor přerušuji tím jak do sebe klopím víno abych si vlil do žil trochu ohně po té co sme tak dlouho ležel. "Mateo! Chci aby všechna děla na pravé straně byla nabita a připravena ke střelbě. Ty budeš u Swivelů. Ty dvě lodě zaútočí nejspíše ze dvou stran zároveň aby dostali vlajkovou loď do kleští. Takže jedna loď musí logicky připlout blíže k nám. Na tu se zaměříme první. Pokud nám trochu bude přát štěstí tak nabili jenom jednu stranu děl a na druhé to budou dělat za běhu jak nás zmerčí. Pokus se jí zatopit co nejvíce Swivelama než se dostaneme na dostřel. Miř dolů na sklad prachu. Pokud nabíjejí děla mají tam všude zapálené pochodně na odpal děl a nosí sudy s prachem. Stačí jedna dobrá rána a můžeme se zbavit většiny nepřátel hned. Jestli to nevyjde nabereme rychlost a když je budeme míjet chci abychom je zasypali salvou ze všeho co máme každé dělo každá puška všechno! Chci tu loď zničit v první vlně nebo alespoň poškodit takovým způsobem že než pochopí jak moc dostali nakopáno už dávno budou stát všichni u svatého Petra. Rozumíte? Jakmile bude vystřeleno hodíme háky a přitáhneme si je. Zbavíme tak královské lodě alespoň útoku ze dvou stran. Doufejme že jednu loď zvládnou protože obě zničit asi nedokážu. Sakra nejsem taktik na boj lodí na tohle bych potřeboval Juana. " Podívám se jestli jsou kolem bocman, což doufám že jsou už jenom aby si vyslechly co mají dělat. "Má někdo nějaký lepší plán? " Jestli nikdo nemá tak si jdu stoupnout do první řady našich mužů. V pravačce kord, v levačce dýku a na tváři nenávistný úsměv. Sleduji blížící se Britskou loď a moje nenávist ve mě jenom vře. Když už se skoro blížíme na dostřel prvních děl začnu mluvit abych navodil mužstvo a dodal tak morálku. "Tak muži! Doufám že se všichni těšíte! Dnes si opět zasloužíte svůj žold! Dnes si ulovíme dvě velké britské lodě a všechnu jejich kořist! Navíc zachráníme prdel královské lodě a vysloužíme si tak obrovskou odměnu! Myslete na to zlato pánové! Budeme bohatší než se nám kdy zdálo! A pamatujte si že Britové sou špína! Myslí si že jsou tak moc Nóbl! Že jsou to princové světa! Omyl! Kdo objevil Ameriku! Kdo žije bukanýrstvím jako nikdo jiný na všech mořích světa! To Španělé vládnou moři! Tak si to pamatujte muži a nakopejte ty ztuhlé Britské zadnice tak moc až dojdou prosit tu svojí královnu o to aby jim dala pusu na bebíčko! Za KAPITÁNA! ZA VLAST! ZA ŠPANĚLSKO! ZA PENÍZE A ZA NAŠE ŽIVOTY! NA NĚĚĚĚĚĚ!" |
| |
| Tajo.... Po té co Michale rozdá rozkazy, se královští začnou řadit tak jak chtěl a jejich důstojník je předá pod velení prvího důstojníka krozárské lodi, rychle však příjde k Michealovi a Ester..... Děkuji pane, nyní vidím že nejste zrádci, jste prostě jen korzáři, korzáři jež za naši zem bojují i s přesilou.... odpoví rychle a sám při tom nabíjí pušky pro posádku..... Mel by jste však zvážit takovýto útok, vemte si že jedna ta fregata má na svém boku 20 děl, a dvakrát víc posádky než mi, tady nemůže být řeč o hákování, udolali by nás, musíme je potopit, a tahle loď na to má plnou truhlici prachu a granátových střel....musíme je potopit rychle, moment překvapení hraje pro nás.... Do toho příjde Mateo a zazubí se, je to pirát co má už své za sebou.... Má pravdu pane, nemůže se jim rovnat v počtu děl a mužů, ale můžeme je skusit vyřídit granátovými střelami, Juan, tedy kapitán mi připoměl jednu věc,je to sakra drsnej střelmistr, máme prachu dost i těch střel,teď ještě vezmem hedvábí na ucpávky z kořisti a můžeme střílet dřív než by Britové čekali, a z větší dálky....takže jak, po vašem, nebo po mém? mlluví rychle a ví proč, je lepší se zbavit lodi rychle, když by jediná její salva mohla poslat Tajo ke dnu, na lodi se ovšem vše přpravuje neuvěřitelně rychle..... |
| |
| Tajo Poslechnu si připomínky a přikývnu. "Po vašem. Říkal sem že na tyhle bitvy lodí moc nejsem. Jestli je můžeš umlátit z větší vzdálenosti tak do toho. Všechno připrav k tomu aby jsi mohl začít. " |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Britské fregaty neunikly ani bystrým zrakům hlídek na vlajkové lodi. Vojáci na královské nepůsobili chaoticky, jejich úkoly byly jasně dané a zbytek se zařizoval za pochodu, muškety i pistole se jen leskly, připravit děla sice chvíli trvalo, ale zkušenost posádky byla víc, než znát. Generál zmizel kdesi v kajutách, možná za králem... Na palubě se zatím neobjevoval. Na vězně dole v podpalubí, jakoby se zapomnělo, ale nebylo tomu tak. Po malých schůdcích seběhl mladý voják. Juan ho neznal. Doběhl k mříži a zadíval se do tmy. Posílá mě don Cabrera, útočí na nás dvě anglické lodě, za chvíli tu bude zmatek. Zachrastil klíčem zámku a otevřel, na podlahu dopadl Juanův kord a zbylé zbraně. Vzkazuje, že to, co teď uděláte, je čistě jen na vás, pokud se to zvrtne, budete v tom sám. Počkejte až začne boj. Voják se ještě při posledních slovech dotkl krempy klobouku a pak zmizel. Zdálo se, že si don Cabrera zbytečně nechce špinit ruce. Pokud by bylo Juanovo obvinění chybné nemohl si dovolit, být s ním jakkoli spojován. Juanova cela teď už nebyla vězením, ale bylo jasné, že musí počkat až věci dostanou spád, snad se pak na palubě snadno ztratí, vojáci budou mít jistě plné ruce práce. Šance to byla, to nepochybně, sice ošemetná, ale byla. Teď jen počkat na ten pravý okamžik, zdálo se to těžší, než před několika okamžiky. |
| |
| Tajo... Loď jako by měla všechna plus na své straně, Britové jí vůbec nevěnují pozornost, vypadá to že se ženou ke královské lodi aby ji zahákovali, protože místo střeleckého postavení nabírají směr na její boky, pěkně do kleští.... Mateo spolu s dalšími roztrhají hedvábí na ucpávky a po chvíli mají nabito, ještě se rozhlížejí a zaměřují, postavení lodí je také dobré pro útok na jednu z lodí.... Připravte se k palbě, první salva musí být úspěšná, protože pokud po nás vypálí, nemáme moc šancí....mají lepší děla, a jistě také granáty..... zavolá Mateo na dělostřelce a čeká na povel Michaela.... (máš osum střel, hoď si 8 krát % kostkou) |
| |
| Peklo na hladině... Byla to otázka chvíle, francouzská bojová fregata prostě nečekala že šalupa dokáže na tuhle vzdálenost pálit, ani s tím že by měla střeli které by loď přes její zpevnění dokázali poškodit.... Mateo se postavil k jednomu z děl, stejně jako španělský důstojník, skoro nakonci se na sebe podívali.... Proč hedvábí? zeptal se španěl podiveně když viděl z čeho jsou ucpávky... To náš kapitán,dřív tady byl střelmistr.... pokrčil rameny a pak se jíž ozval povel, a děla se rozezněla... První rána, kule letěla rychle ale proletěla těsně nad palubou a dopadla mezi obě fregaty, kde vybouchla, což upoutalo jejich pozornost, rychle se začali připravovat k odpovědi, ale tajo zahřímala ještě sedumkrát,než mohli vůbec začít pálit oni... Druhá střela ovšem skončila uplně mimo bojiště, Michael sledující s Ester dalekohledem cíl mohl spozorovat usměv kapitána přídi ale ten hned zmizel když třetí střela zalétla do plachotoví a při kolizi s ráhnem vybouchla, zlámala zadní stěžeň a zapálila plachty, odbdobně na tom byla i čtvrtá střela,,,, Pátá již udeřela do boku lodí, citelně ji poškodila, celý kus zádi bohužel ten nad hladinou se rozlétl do širokého okolí, a vzduchem se nesl i nářek raněných, mateova střela ta šestá šla již do míst že do lodí udělala díru kterou do ní nemylosrdně začala proudit voda, a když střelil důstojníček, asi do míst kde Mateo, musel se trefit do již poškozeného skladu s prachem, explozena lodi byla znatelnější než před tím, být to šalupa byla by na kusy, ale fregata se zakymácí, stěžně popadají jako sirky a vi vidíte jak se zbývající posádka rychle vrhá do záchraných člunu, nechápete jak to že loď nešla ihhned ke dnu, a poslední střela se jen mihne do vody, každopádně loď se pomalu začne naklánět a na hladině již dlouho nevydrží, a většina posádky šla ke dnu nebo za smrtí díky výbuchům, ale část na člunech míří od lodi, směr vaše vlajková loď stejně jako druhá.... K vlajkové lodi pánové, bude tam třeba každé schopné ruky... zaprosí s úsměvem důstojník a nevěřícně kouká na to jak děla z Taja i když jsou o dost horší díky hedvábí dokázala pálit dál a s větší silou..... Vlajková loď... Na otáčení není čas, je vám jasné že se boji nevyhnete, muži se postaví k příďovým dělům a snaží se pálit, ale vyberou si tu loď do které se snese z korzárské lodi osum střel, nikdo z vás nechápe jak, ta vzdálenost, ta děla...zprvu tomu nevěnujete pozornost a kapitán si říká že je milé že se snaží ta šalupa upoutat pozornost, v okamžiku kdy ale šalupa dostane v rychlém sledu 6 zásahů, a v podstatě jde ke dnu, i když ne hned, zmrzne všem v první chvíli pomyslný úsměv na rtech,dokonce i král výjde na můstek a dívá se na to jak šalupa vyřídila fregatu.... Kdo je kapitánem té korzárské bárky generále? zeptá se s povytažženým obočím, ale Cabrera jej rychle vezme do lodi a mluví o jeho bezpečnosti, druhá fregata se blíží a na blízko, nemá cenu střílet z děl, leda kartáče, muži zatím na levobok nosí pytle s pískem a sudyy s pískem jako barykádu proti jejich karáčům, vlajkové signáli z anglické fregaty jen ujistí to co příjde...Souboj na meče....a vzdejte se.... |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Nechávám se kolébat dokud nezaslechnu co se děje, ihned vstanu ale nehnu se z místa.... Britové, to je beztak ktaké práce těch zrádců.... projede mi hlavou a pak se někdo objeví dole a odemkne mi celu a hodí mé zbraně.... Copak to nechápeš, de Valdo je s nimi....tohle byla jistě pojistka...chtějí zabít krále...nebo zajmout, loď nesmí padnout.... křiknu k němu když odbíhá a rychle se ustojím, vím že teď to co udělám může znamenat konec všeho,tedy pro mne.... Tajo...sakra to střílí Tajo... projede mi na tváři úsměv když uslyším naše děla a následné výbuchy...nadechnu se do rukávu kabátu si dám tu maličkou pistoli, do stejné ruky i svůj kord a obě pistole, stále nabité zastrčím za pas, nůž na vrhání nechám v botě a rychle se vydám do zbrojnice, naštěstí je loď v takovém poplachu že si mě vojáci jen stěží všimnou, schoval sem se v každém koutě který sem si cestou do cely prohlédl, a ve zbrojnici sundám svůj kabát a natáhnu si španělskou uniformu, velmi rychle, kabátc, kalhoty, krempa, puška a samozřejmě klobouk hluboko do čela, vyběhnu rychle na palubu kde vidím jak se blíží jedna z fregat a další jde ke dnu... Tady seš... všimnu si generála jak stojí na můstku a vůbec se nesnaží zajistit obranu lodi, nenápadně se dostanu pod můstek, a hledám i ostatní důstojníky, je tam ovšem jen můj spojenec, jež odvádí krále, ano krále odvádí ho do bezpečí..... Carbbero, Omnia Vincit Amor.. zašeptám když prochází s králem proti mne... Stůjte při mne pane, a přežijeme to všichni, až na toho nahoře... pohlédne na mě překvapeně stejně jako král s kterým spíš než to že je oslovil prostý voják trhlo heslo našeho rodu.... Dotknu se krempy kobouku a pomalu stoupám na důstojníckou palubu, kde stojí de Valado a dva další důstojníci jež se tváří spíš že se rychle schovají...ještě zaslechnu něco o tom že by bylo dobré pojistit si aby vězni v případě porážky nepromluvili..... Luisy Salvadore Margésy de Valdo, chceš vědět co uslyšíš jako poslední před svou smrtí....OMNIA VINCIT AMOR! VIVAT REX! zavolám znenadání jako blesk z čistého nebe, první důstojník po jeho boku padne s dýkou v krku, další schytá střelu z malé pistolky přímo do čela, de Valado sebou překavpením trhne, loď britů je již na sto sáhů a rychle se blíží, naštěstí střelba z příďových děl zahluší můj výstřel a na důstojnickou palubu teď stejně nikdo nevidí.... Rychlý výpad, který ten staří vysekne do boku... Jak....? zeptá se ohorměně když si uvědomí kdo proti němu stojí... Král má víc spojenců než si myslíte drahý pane... Další výpad vede on, ale tomu se lehce vyhnu, chvíli se bijeme ale jen chvíli, je přeci jen starší, a mě navíc vede vztek a spravedlnost.... Viva la repub..republi---ca... pronese skrz krev jež se mu vyřine z úst a padne bez ducha na palubu, vyškubnu meč z jeho břicha a rychle se otočím, rychle se zadívám na blížící se Fregatu.... Tady jste, to je dobře, veďte obranu... don Carba se dívá na mrtvé důstojníky a trochu nechápe... Nabíjte první a druhou řadu kartáči, kruci chlape je to feragata, 300 bojeschoných mužů, tohle bude bolet...dvojřady za barykády a pytle s pískem šavle a krode, na druhý bok lodi muškety, formace, obraťte palubní děla na levobok, nabíjte taky kartáče, dřív než se dostanou na loď musí jich kulky a kartáče zabít co nejvíc, máte velení....kde je má žena? dívá se vcelku vykuleně a nic neříká.... Vzpamatujte se velíte vlajkové lodi pane, tak braňte život krále a jeho rodiny! |
| |
| První dole Stojím na můstku a zařvu na Matea u děl. "Palte!" Vezmu do ruky dalekohled a dívám se na nepřátelskou loď. První střela byla moc vysoko. "Mateo to bylo příliš vysoko! Sniž to! " Další střela byla úplně mimo a já si skousnu ret. Vidím jak se nepřátelský kapitán usmívá. "Mateo opři se do toho! Věříme ti! " Další dvě střely páchají náramný masakr na horní palubě. Stěžně se lámou, plachty hoří, lidé panikaří... nádherný pohled. Další střely dělají díry do boku lodi a loď se pomalu začne potápět. Na tváři mám široký úsměv. "Výborně Mateo! Nádherná střelba! " Dalekohledem se podívám na čluny které míří k naší lodi. "Ty krysy na člunech ignorujte. Nemá smysl je teď vytahovat. Pokud někdo z nich zkusí střelit po naší lodi nebo jí zahákovat rozstřílejte posádku člunu na kousky. Nechci nic nechat náhodě. Pokud zachráníme královskou loď můžeme je vytáhnout potom. " Poté se podívám na palubu. "Mateo ke mě! Bocmani taktéž!" Máme jenom pár vteřin a tak se zamyslím rychle nad žádostí španělského důstojníka a řeknu co si myslím a očekávám návrhy. "Podle mě je hloupost zamířit k vlajkové lodi. Pletly bychom se spolubojovníkům do cesty. Podle mě bude lepší když Tajo využije svojí rychlost a obepluje vlajkovou loď. Nemělo by nám to zabrat příliš času. Nepřátelská loď musí mít zasunutá dělat. Nemůže přeci střílet když hákuje ne? Pokud je tomu tak můžeme připlout a vystřelit z našich bočních děl a potom je zahákovat. Díky tomu je sevřeme do kleští my. Vojáci vlajkové lodi z jedné strany a naše malá armáda z druhé. Jakmile je rozptýlíme do dvou front máme nejlepší šanci vyhrát. Pokud budeme bojovat na jedné frontě je šance že nás dostanou pomocí kartáčových střel. Co si o tom myslíte?" |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Na palubě byl ruch a shon, generál se chystal na střet s Brity a hodnotil celou situaci se svými důstojníky, zatímco druhý důstojník odváděl krále do bezpečí. Nebylo to pro něj překvapení, ale přesto nezvládl zachovat vážnou tvář, když si uvědomil, že voják který na něj promluvil a míjel ho směrem na můstek je znovu volný kapitán Taja. Jediné co ještě stihne Juan postřehnout je překvapený výraz samotného krále a jeho nadechnutí k chystáné otázce, či spíše výtce, nebo poznámce, ale má teď jiný cíl, před kterým ho nedokáže zastavit ani samotný král. Další okamžiky na důstojnické palubě se odehrají rychleji než by kdo čekal. Na konci celého střetnutí má Královská loď o jednoho generála a dva nižší důstojníky méně. Když se Juan znovu zorientuje v nastalé situaci, zhodnotí stav a počet posádky na Královské, bystrým okem zkontroluje britské fregaty, z nichž jedna se poroučí ke dnu, po boku se mu objeví mladý důstojník. Ještě plně mu nedošlo, co všechnu se to stalo a jaké to bude mít následky, to už na něj ale Juan chrlí poznámky a připomínky k nadcházejícímu boji. Muž jen zvedne pohled a začne přemýšlet nad poslední otázkou, kterou mu Juan položil. Doňa Anna? Generálova kajuta, ... otočí se myšleným směrem a kývne hlavou. Poté se znovu zadívá na ležící mrtvá těla a nechápavě znovu sklouzne pohledem na Juana. Ano velí teď lodi, musí se vzchopit. Pevněji sevře kord a v druhé ruce pistoli a rychlým krokem se mihne kolem Juana k zábradlí můstku. Dvojřady za barykády a pytle s pískem, šavle a kory, na druhý bok lodi muškety ... Začne křičet a Juana si už dál nevšímá. Teď přišel jeho čas, musí dokázat sobě i králi, že je hoden velit této lodi, i když se do této funkce dostal naprosto nečekaně.... |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Je mi jedno co bude teď rychle běžím do zbrojnice pro svůj kabát který přehodím přes uniformu i svůj trojcípý klobouk, rychle se dostanu zase do hořejších pater lodi a zastavím jednoho mladého vojáka.... Důstojnické kajuty vojáku? zmateně se zadívá, vůbec nemá tušení kdo jsem ale brokátový kabát jej ujistí v tom že nemluví s nikým nižšího stavu a rychle ukáže ne chodbu a řekne... Kapitánova je ta napravo, první důstojníc nalevo, další důstojníci jsou blíže k nám, ty uprostřed jsou kajuty krále.... lehce se pokloním a na nic nečekám, rychle se dostanu ke dveřím které hledám a neobtěžuji se s klepáním, prostě je otevřu i na sílu a mé oči hledají tu jedinou osobu která je mi drahší než můj život.... |
| |
| Tajo... Mladý Španěl se na tebe podívá a trochu se posuměje.... Pane, ta fregata je o pět sáhů nižší než vlajková loď, navíc vlajková loď má přirozeně zpěvněné zábradlí, bez mezer, takže kartáčové střely nehrozí, lede nám potrhají plachty a lanoví, nevíc objíždět je je ztráta času,brtitové zaútočí dřív než se dostaneme k lodi, a věřte že kartáče našich děl by pro nás byli větší nebezpečí, musíme rozstřílet ty těch člunech, a pak se dostat na palubu, tak jako tak, objíždět by bylo zbytečné... zadivá se ti do očí, zatímco dva lodě se blíží, brzy dojde ke střetu... |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Nejdříve jsem jen chodila rozčíleně po pokoji, byla jsem roztržitá a nesoustředěná. Hlavou se mi honilo na tisíc myšlenek, co se jen děje venku, za dveřmi téhle kajuty. Ta nevědomost byla strašná, tam na Taju se to zdálo tak nadějné, generál se zdál … Zatnula jsem ruce v pěst a zastavila se v půlce pokoje. Povzdechla jsem si, přítomnost královské lodi a krále vůbec, nás zbavila veškeré opatrnosti. Znovu ten bodavý pocit u srdce při vzpomínce na Juana. Osud si s námi zle pohrál, při představě, že král je možná jen pár kajut od té mé, že jsme na stejné palubě, se mi nahrnuly slzy do očí. Byly to slzy bezmoci a zoufalství, nemohla jsem s tím nic dělat, jen čekat. Čekat … Čas plynul a nezdálo se, že by se mělo něco změnit. Už před notnou chvílí jsem přestala napjatě poslouchat každému zašramocení z druhé strany. Občas kolem někdo prošel, nebo sem dolehly zvuky zvenčí, ovšem nic, co by nasvědčovalo tomu, že se brzy dozvím, co se mnou bude dál…. Co bude s ním… S těžkou hlavou jsem se posadila do jednoho z křesel, dveře byly po mé levé ruce, a viděla bych na ně, kdybych mírně otočila hlavou, teď jsem však jen zavřela oči a promnula si spánky. Bolela mě hlava. V rukou jsem sevřela okraj malého krajkového kapesníku. Nevím, jestli to bylo za pár minut, nebo hodin, čas jsem přestala vnímat, ale z mé netečnosti mě probraly zvuky děl. Trhla jsem sebou a čelo mi popsaly zmatené vrásky. Další rány, mě utvrdily v tom, že se mi to nezdálo, opravdu se střílelo. Prudce jsem se postavila, až se mi zatočila hlava, chytla jsem se opěrky křesla. Znovu jsem několikrát přešla po pokoji, nervózní, co se to děje. Střílela snad posádka Taja na královskou loď? Vzbouřili se, když se kapitán dlouho nevracel? Ale proč nepálila taky královská, necítila jsem žádné otřesy lodi a neslyšela rány opětované palby. Byl v tom snad někdo třetí? Prudce jsem při další ráně sevřela kapesník, až jsem roztrhla jemné hedvábí. Položila jsem ho stranou, na malý stolek. To už bylo znát, že nejen Tajo, ale i vojáci na královské se připravují na nějaké střetnutí, boj. Povyk z paluby a rozkazy křičené vojáky doléhaly tlumeně až sem. Netušila jsem, zda je to dobře, či špatně. Situace se může zvrtnout, to jsem už na moři zažila několikrát, ale co jsem mohla dělat? Sama jsem věděla, že nic. Znovu jsem se posadila do křesla a opřela si hlavu. Srdce mi poplašeně tlouklo a já potřebovala zklidnit svůj dech. Začít přemýšlet racionálně. Nebyla jsem zase až tak bezmocná, skrytý stilet zůstal na svém místě. Generála naštěstí nenapadlo prohledat dámu. Vytáhla jsem dýku zpod šatů a sevřela ji v dlani. Přešla jsem ke dveřím a stoupla si do hluchého místa, ve kterém mě příchozí nemohl spatřit. S největší pravděpodobností to nemohlo vyjít, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Kdyby se mi podařilo vzít rukojmí, mohla bych si vynutit setkání s králem. Alespoň to musím zkusit…. Nemusela jsem čekat dlouho, někdo vzal za kliku, zřejmě generál pomyslela jsem si. Trochu zmatená jsem přistoupila zezadu k muži, který očividně nebyl generál, ale v té rychlosti jsem to nestihla řešit. Ostří se blýsklo vzduchem a hrot se opřel o brokátový kabát. Brokátový …? Ani jsem nestihla nic říct, odzbrojující věta, kterou jsem si chystala několik desítek minut, byla ta tam. Udělala jsem nevěřícně krok zpět a stilet mi vypadl z ruky. Bylo tohle možné …? Stál tu přede mnou, živý a zdravý. Nevěřícně jsem přivřela víčka, do kterých se mi znovu nahrnuly slzy. Nemohla jsem se pohnout, ale když se na mě podíval, ta hloubka těch očí … Juane? To jméno mi neslyšně sklouzlo ze rtů. Vrhla jsem se mu kolem krku a sevřela ho co nejpevněji. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Pohled do místnosti mi skoro sevřel žaludek, nikde nikdo, málem se mi podlomily kolena při myšlence že by se jí něco mohlo stát, ale na těle jsem ucítil studené ostří, ano poznám když mi někdo opře ostří do čela,pustil jsem krvavý kord na zem a měl v plánu uštědřít někomu ránu loktem do obličeje, všechny mé naděje se zase vzdalovali rychlostí vypálené dělové koule, dokud jsem se neotočil a nespatřil její očí...... Anno...moje milovaná Anno... zašeptám tiše a mé objetí je snad ještě pevnější než před tím, nevím jak dlouho jsme byli od sebe, snad pár hodin, ale nyní mi to přišlo jako věčnost, tak moc jsem byl rád že ji nic není, a doufal že se jí nikdo neodvážil nikterak ublížit, vím jediné, polibky de jejich vlasů, a následně vroucí a dlouhý polibek na její rty byl pro mne jako bych se odcitl v ráji, v ráji z kterého mne probudila realita zvuků z paluby.... Řekl jsem že tě neopustím ne? Musíme zmizet, nebo se schovat,nemůžeme se nyní sektakt s králem, ne teď když jsem zabil vrchní velení této lodi...generál už nám neublíží....ale blížíá se britská fregata, vypukne boj....krutý boj....musíme na člun.... otevřu okénko lodi a podívám se na které jsme straně, naštěstí na té druhé, a na zádi...nad mou hlavou se houpe záchraný člun, vlastně jsou tu tři, menší,jen pro šest osob, ale zase s krytou části...... Anno, musíme odsud, ale nepojedeme samy....musíme odvést krále...je hned vedle nás.... znovu k ní příjdu a chytím ji za ruku, může si všimnout krvavých šrámů jak jsem se zbavil pout ale i toho že v její přítomnosti jsem víc vzrušený než z bitvy na lodi, což na Busardu ještě neplatilo..... Miluji tě....měl jsem strach že tě již neuvidím.... políbím ji do rukou a zadívám se ke dveřím.... Tohle patří tobě[/b] otočím se na ní s jejím kordem který jsem vzal po boji od jednoho z těch důstojníků a promnu si tvář.... Musíme rychle jednat, musíme pro krále! |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Nechtěla jsem ho pustit, ta chvilka v jeho náručí byla uboze krátká. Pocit štěstí, který se mi rozlil po těle když jsem ho spatřila, nemohl být větší. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a prsty jemně kopírovala její linky, jako bych je snad neměla na věky vryté do paměti. Potom se naše rty setkaly a já přestala vnímat svět kolem. Zapomněla jsem na generála, zapomněla jsem na krále. Byla jsem tu jen já a on. Miluji tě, tohle už mi nikdy nedělej… Zašeptala jsem se rty kousek od jeho ucha, když jsem ho ještě jednou objala. Pevně jsem stiskla víčka, zpod kterých se skutálely dvě velké slzy, slzy štěstí, že jsem ho měla znovu u sebe. Odtáhla jsem se a otevřela oči, až když promluvil. Poprvé, co jsem byla v téhle kajutě, jsem se usmála, vzápětí na to, jsem se však zarazila. Co to říkáš? Zmateně jsem vydechla. Generál je mrtev? Juanova slova o boji, který se nevyhnutelně blížil, jen podpořily další rány děl. Dobře, kývla jsem, když se mi vysmýkl a vyhlédl ven z okénka. Snažila jsem se uspořádat si v té chvilce myšlenky. Britové útočí na královskou loď, generál je mrtvý a král … Jakmile se ke mně vrátil, souhlasně jsem na jeho slova kývla. Sevřela jsem jeho dlaň a pohled mi padl na krvavá zranění kolem zápěstí, sevřel se mi žaludek. Bolestně jsem k němu vzhlédla, a se strachem si ho znovu prohlédla. Před chvílí mě to ani nenapadlo, ale mohl být zraněný. Juane, jsi v pořádku? Odpověď na tu otázku teď pro mě byla důležitější, než cokoli jiného a já s napětím čekala na odpověď. Když mne políbil do dlaní, proběhlo mi kolem páteře zachvění a já si ten pocit vychutnala s přivřenými víčky. Byl tu se mnou. Už jsem se necítila ztracená. Následně jsem s díky přijala svůj kord a pevně se mu zahleděla do očí. Je mi to jasné, nesmíme ztrácet drahocenný čas. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Neboj se má milá, nic mi není až na pár oděrek a to že jsem za posledních pár hodin umíral hrůzou jestli ti tady nikdo neubližuje.... odpovím tiše a musím se usmívat, přeci jen vidět tu starost o mou osobu je důkazem lásky který mě těší ze všeho nejvíce, neubráním se tomu ji zase obejmout a znovu a znovu nechat naše rty aby se k sobě přimkli v tom nejkrásnějším okamžiku, ale opět jen na tak malou chvíli, rozhodně menší než bych si přál...... Musíme jednat, potřebujeme vodu, jídlo, muškety a domluvit králi a jeho ženě..... promnu si hlavu a dívám se po pokoji, voda tu je, a dokonce dost, stačí si ji jen nabrat, stejně tak jako ovoce.... Naber vodu, a to ovoce, a rychle za mnou.... Přehodím přes Annu svůj kabát a znovu se na moment zastavím když se naše oči setkají..... Miluji tě můj nejcenější poklade... pohladím ji ve tváři a sevřu oči, také se mi lehce vkrádají slzy do tváři, proto rychle polibky vysuším ty její a vydechnu.... Krále budou jistě hlídat dva gardisté, budeme ho muset přesvědčit o tom že musí loď opustit...stůj při mne...ať mu řeknu cokoliv.... přes rameno přehodím vak s jídlem a několik lahví vody a vína z generálovi kajuty, vskutku dobře vybavená, ještě přebiju své dvě pistole a další 4 poberu po místnosti, ať ze stěn, tak ze skříňky jeho osobních věci..... Skontroluji zda jsou pistole nabité, mám teď 4 kolem pasu a jednu v rukou, poslední dám Anně spolu s dlouhým polibkem a ze své torny ji podám patronu prachu zalitou voskem... Nedechnu se když otevřu dveře a držíc Annu za ruku se zadívám do chodby, jejíž dveře se zadělali, a to na mříž, a před ní stojí několik vojáků stejně tak ozbrojených jako všichni v boji, mušketa, bodák, šavle, dvě pistole a další mušketa u nohou, navíc se dostaneme do střetu s mladším plavčíkem jež zrovna s náručí plnou mušket nohou buší do královy kajuty, když nás spatří lehce sebou trhne ale beze slova protože jsem v uniformě mi předá muškety a upaluje do jedné z kajut nabíjet další...bojový shon na lodi jde prostě do obrátek.... Pak se najednou otevřou dveře a dva gardisté si rychle vemou pušky, jde vidět chodba, než je vstup do kajuty a v ní převrácené dva stoly a u nich již několik opřených mušket, a také postava muže v pokoji za dalším byť honosně zdobeným převrhnutým stolkem.... Běž bojovat, a kdo je ta dáma hmm, posílá ji snad někdo z důstojníků aby se skryla s králem? zeptá se jeden z gardistů,ale dřív než se nadechnu ozvou se rychlé kroky a přede mnou a oba vojáky stojí král s puškou v ruce, dívajíc se na mou tvář, na kabát a zamyšleně se tváříc... Jsem Juan Carlos de la Aliga, můj pane,a toto je má snoubenka, pokud jste věřil mé matce, vyzívám vás aby jste s námi rychle opustil loď než bitva skončí, nemůžu si dovolit nechat Vás zde, byť je loď dobře chráněna a jsme ve výhodách, je totiž riziko zrady....asi vám to příjde divné, ale věřil li jste mé matce, věřte i mě, svému kmotřenci.... lehce pokleknu a zadívám se do jeho tváře....stále ale držím Aninu ruku a během svých slov ji pevně sevřu.... |
| |
| Tajo Všechno probíhalo dobře, kupodivu. Obě lodě nás podcenili a nevšímali si nás... jaká drzost! A taky na to doplatili... hehe. Jedna loď šla pomalu ke dnu, ale přeživší se chovali poměrně divně. Dřepěli v člunech a stejně se chystali k útoku? Jsou blázni? Kdyby zůstali v klidu, tak bychom je nechali být, ale takhle? Zamračím se na čluny a pak na loď. Sakra. „Navrhovala bych, aby se většina přesunula na druhou stranu k dělům a tak dva nechala ať rozstřílejí čluny.“ Ozvu se. „Ale první je zkusím zastrašit. Pár jich zastřelím a třeba těch hloupostí nechají.“ Vytáhnu svou Kentucky a zamířím. Hledala jsem velitele těch várek, když odstřelím velitele ostatní třeba zpanikaří... nebo se začnou hádat, kdo bude velet dál... a nebo se rozhodnou, že jim za to nestojíme. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Citelně se mi uleví, jakmile slyším, že je v pořádku. Přesto, jeho sedřená zápěstí se mi vůbec nelíbí. Znovu zavřu oči při krátkém polibku, který je snad ještě sladší, než ten předešlý. Jen nerada je znovu otevřu a vrátím se z toho krásného snění. Voda, jídlo, muškety a poté za králem... Odhodlaně kývnu a vykročím ke stolu, abych Juanovi podala lahve vody a mísu s ovocem. V pohybu mne však na okamžik zastaví Juanův kabát, který mi jemně přikryje ramena. Podívám se na něj s úsměvem, blažená, neschopná slov. Slyšet ta slůvka vyznání z jeho rtů ... To je pro mě, jako ta nejkrásnější báseň. Zaposlouchám se do hlubokého sametového hlasu a svůj pohled schovám za hustými vějíři řas. Vždy budu stát při tobě, opět k němu vzhlédnu, ať se stane cokoli. Jakmile jsou lahve vody i ovoce ve vaku, přijde na řadu kontrola zbraní. Přijmu podávanou pistoli - sice odhodlaně, ale přeci jen trochu bezradně ji sevřu. S kordem zacházet umím, ovšem pistole... S dlouhým polibkem moje pochyby téměř zmizí... S Juanem po boku jsem se přestávala obávat toho, co bude. Sevřela jsem jeho dlaň v té své a těsně za ním nahlédla do úzké chodby. Jeho dlaň jsem pustila až v okamžiku, kdy mu jakýsi mladík předal náruč plnou nabitých mušket a zmizel v jedné z kajut na začátku chodby. Srdce se mi znovu rozběhlo, jako o závod, bylo znát, že se každou chvíli začne bojovat. Otočila jsem se po zvuku otázky jednoho z přítomných mužů královské stráže. Tu větu jsem vnímala jen jako z velké dálky, protože mou pozornost upoutalo zcela něco jiného. Muž ve zdobených šatech, muž, kterému můj otec zachránil život, aniž by o tom on – král – věděl. Několika rychlými kroky stanul před námi. Sklopila jsem oči a důstojně se uklonila. Poté jsem znovu stiskla Juanovu dlaň, poslouchala jeho slova a napjatě čekala na královu odpověď. |
| |
| Tajo Souhlasně přikývnu Španělovi. "Dobrá tedy uděláme to podle vás. " Poté začnu řvát rozkazy. "Vzhůru k vlajkové lodi! Připravit háky a zbraně! Připojíme se k obraně Španělského krále! Střelci! Palte na čluny které se dostanou příliš blízko! Pokud uvidíte nějakého oficíra pokuste se ho ušetřit! Chci aby byl někdo naživu kvůli výslechu! Děla palte na vzdálenější čluny! Chci potopit co nejvíce těch zrádců než doplujeme k vlajkové lodi! " Poté se otočím opět na Španěla. "Doporučuji vám aby jste se připojil ke svým mužům. Vaše rady zde již nebudou potřeba. Chopte se velení nad vašimi jednotkami a až se nalodíme pokuste se zajistit to aby s námi vaši kolegové spolupracovali. Nepotřebuji to abychom se nalodili a vaši muži po nás začali střílet. Vysvětlete jim že sme spojenci jakmile vejdete na palubu." Kývnutím se s ním rozloučím a vyrazím dolů mezi mojí posádku. Chopím se sám jednoho háku a připravím se na přesun na druhou loď. Zbraně připravené k tasení. |
| |
| Bitva Tajo se rychle vydala vstříc novému boji, jisté je jedno, než se dostanou k vlajkové lodi,bude již na palubě zuřit boj.... Mezitím se na vlajkové lodi začali dít skutečně věci, generál a jeho pobočníci padli, a jediný kdo to zatím pořádně věděl byl mladý důstojník jež se chopil velení obrany lodě, sice byl lehce popostrčen, ale vojáci začali rychle poslouchat, neboť věděli že boj bude krutý, v okamžiku kdy fregata dostáhla lodi a zastavila, byla již obrana připravená, britové nejdříve poslali první menší vlnu mužů na lanech, ale ty zabili ještě ve vzduchu muškety, střelba britů neměla vůbec úspěch, loď je menší pevností, a i když fregata také, je přeci jen vyšší a vrchní děla a palubní děla mají volné pole působnosti, ozve se polnice a britové začnou s bojovým pokříkem všemožně se dostávat na loď, prkna, háky, lana....Jejich pokřik a snažení přehluší výstřeli děl a následný dým, stejně jako nářek raněných,ale jisté je jedno, část britů již bojuje nebo se spíše snaží bojovat s posádkou lodi, kartáče citelně ztenčí řady útočníků, ale britové se nevzdávají a postupně i přes ztráty posílají na palubu vše co mají.... Muškety se rozštěkají a šavle začnou řinčet a palubu pokryje dým a masy bojujících vojáků...teď jde jen o to přestát nápor.....a doufat že brzy poleví..... |
| |
| čluny britů.... na hladině se k lodím které přirazili k sobě houpe asi sedum dlouhých člunů, snad stovka mužů,ne li více, a z královské lodi si jich zatím nikdo nevšiml, zatím si pluli rychle k cíli, než důstojník jež byl na prvním člunu a pořád burcoval všechny aby pořádně veslovali, najednou padl do vody, ano Ester a její puška udělali své, to ale čluny neodradilo, začali veslovat rychlejí, ale to je z již blížícího se taja lehce zdecimovali vojáci, jež systématicky vypálili z mušket a dva z člunů kompletně vyčistili, další dva padli za obět příďovým dělům, a o osud dalších dvou rozhodla posádka vlajkové lodě, jen jednomu člunu se podařilo přirazit a pár mužů začalo šplahat na palubu, ale už to nebyla taková hrozba, jen přes dým na palubě nebylo vidět jak to vypadá na palubě lodi....jen ryk boje začal doléhat k uším posádky korzárů... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Situace byla vážná. Nejen posádka, ale i král se připravoval na boj. Jeho osobní zbraně byly lesklejší a mnohem dražší, než zbraně ostatních. Přesto však tváří v tvář smrti si byli všichni rovni. Chudák i král... A král si toho byl víc než vědom. Navíc - nebyl jen člověkem, mužem - zodpovědnost, která mu ležela na bedrech se rovnala váze celého Španělska. Bojácný? Ne, to král nebyl, ani nemohl být. Byl zosobněním, zástupcem, vůdcem a dalo by se říci, že i otcem jednoho z největších království starého světa a to si žádalo notnou dávku odvahy a nejen jí. Zavděčit se jednotlivci nelze. Rozhodovat ve prospěch většiny je už o něco jednodušší, ovšem strana nespokojených tu bude vždy. V každé době i čase. Nyní se k této straně počítaly i dvě útočící anglické fregaty, z nichž jedna, díky včasnému zásahu Taja mířila ke dnu. Nejprostornější a nejvíce luxusní z kajut se během několika posledních minut proměnila ve sklad plný nabitých zbraní, střelného prachu a zátaras v podobě převrácených stolů a ostatního nábytku. Vojáci před vchodem do kajut, nyní zataraseného mříží, dále pak gardisté uvnitř, ti všichni měli jeden jediný cíl. Chránit krále a královnu. Výlet do kolonií - do Nového Španělska - se nyní ukazoval být mnohem nebezpečnější, než se zdálo. Ale zkuste zamilované ženě rozmluvit doprovod svého muže, zvlášť když vás onen výlet může vytrhnout ze sešněrované atmosféry celého dvora a španělských tradic vůbec. Královna teď ovšem díky tomu byla ve stejném nebezpečí, jako král, pro něhož byla cesta, nezbytnou povinností. Další a další diskuze mezi kontrolou zbraní a odhady, jak se bude celá věc nadále vyvíjet. Podezřelá nepřítomnost generála a několika dalších důstojníku se pomalu začala ztrácet v hektické atmosféře, která tu panovala. Dvojice mladého vojáka a cizí dámy po jeho boku byla překvapením nejen pro gardisty, kteří je spatřili nejdříve, ale i pro krále samotného. S puškou, kterou svíral pevně v ruce a kordem u boku, nechal několika rychlými kroky zmizet vzdálenost, která je dělila. Pohled krále padnul nejdříve na vojáka, který se svými prvními slovy poklekl. Poté zornicemii jemně zavadil o ženu po jeho boku, tu zřejmě také neviděl poprvé, ale nakonec opět spočinul pohledem na mladém muži před sebou. Ano, poznávál v něm člověka, který se kolem něj mihl tam na schodech na důstojnickou palubu. Omnia vincit amor ... heslo rodu De la Aliaga. Král si okamžitě vybavil přívětivou a milou tvář dávné přítelkyně - Juanovy matky. Opravdu některé rysy jeho tváře mu ji připomněly. Tyto dvě věci, podoba a heslo rodu, byť se zdály malicherné a zbytečné, stačily k tomu, aby král k muži před sebou pocítil důvěru. Povstaňte, v téhle situaci jsme si rovni. Král mu pokynul rukou s ladností sobě vlastní a pak pokračoval. Dovoluji vám odložit ony zdvořilosti, které by nám teď, když potřebujeme rychle jednat, byly jen na obtíž. Králi na tváři zahraje lehký úsměv, který následně vystřídá zadumaný a uvědomnělý pohled. Ale jak jste řekl mladý muži, loď je dobře chráněná a my jsme ve výhodě. Stejné informace, které mi před chvíli sdělil pan Cabrera, je vidět, že se vyznáte. Oceňuji, s jakým nasazením hodláte bránit svého krále, ale jelikož je přítomna i královna, je jakákoli nebezpečná akce, předem vyloučená. Po těch slovech se v průchodu do druhé části kajuty zjeví dáma - krásná, ovšem se hrůzou v očích, která se jen těžko skryje za krajkovým vějířem. Král k ní ihned dojde a nabídne ji rámě. Uklidněte se drahá, vše bude v pořádku. Zašeptá ji něžně a znovu se vrátí, nyní společně s královnou, k Juanovi a Anně. Ano věřil jsem vaší matce a věřím i vám, že máte čisté úmysly. Vaše snoubenka, podíval se na Annu, kterou stále nedovedl zařadit ... byl to člověk zvídavý, což jeho úřadu jen svědčilo, ale tady a teď nebyl čas na probírání rodokmenů ... může dělat společnost královně v téhle těžké chvíli. Král krátce pohlédl na královnu, která zdálo se byla ráda, že tu teď není jediná žena, ... Důstojně a vděčně se na Annu usmála. Další obratné ruce se budou hodit. Řekl král odhodlaně. I jemu blížící se vřava rozproudila krev v žilách. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Zadívám se na královnu které lehce pokynu hlavou a pak opět na krále, chvíli váhám s dalšími slovy, ale pak ulsyším děla a ryk britů.... Ano, brání tuto loď nebo generál ji bránit nehodlal, ale ten již nic nezmůže, navíc brání ji tak jak jsem mu řekl, protože ho náhlé povýšení na kapitána zaskočilo, to zaprvé můj pane, a za druhé, musíte i se svou ženou do člunu, tady na lodi pro vás nebude bezpečno, nezáleží na tom jak skončí boj, nepřátele vaší výsosti nosí i španělské uniformy, někteří dokonce i ty generálské, myslíte si že tohle vše se děje náhodou, ne to ne drahý pane, jsem na lodi dost dlouho abych věděl že dvě lodě které připluli jeli na jistotu souřadnic které jim někdo poskytl, stejně jako si moji loď najali asi jako první úder...De Valado byl republíkán jež osnoval vaše odsttranění, ale již se jej nemusíte obávat, za to že mě uvěznil, a uvěznil i mou ženu, neboť je pro mnoho lidí u dvora, které považujete za přátele dosti nebezpečná, loď je plná republíkánů jež touží po vaší smrti, skončil chvíli po té co jsem vás minul pod důstojnickou palubou mým kordem, buď poslechnete někoho kdo se plaví již devět let na moři, nebo můžete čekat že se strhne bratrovražedný boj, snad má posádka dorází včas na to aby si to rozmysleli, již teď je pozdě na vysvětlování, jisté je jedno, před dvaceti jedna lety jste mne pokřtil, a nyní jsem tady se svou snoubenkou abych Vám zachránil život, tohle je vámi hledaná doňa Anna Inéz de la Castellón, a než začnete rozhodovat dál, věřte že zrádců kolem sebe máte víc než přátel... otočím se do chodby abych za sebou zavřel dveře, právě v čas na to abych viděl jednoho nižšího důstojníka jak zvedá mušketu a snaží se mě umlčet.... K zemi...Anno odveď královnu dozadu... srazím rychle krále do buku a ozve se výstřel, a ještě jeden, gardista stojící vedle mne padne k zemi a já levou rukou vypálím z pistole, pak spadne voják v chodbě, a vystřelím ještě jednou, souběžně s dalším....rychle zavřu dveře a zavřu oči...pravá ruka začne trnout, a když se zadívám na rameno, spatřím čístý přustřel, rychle přehodím kožený řemen uniformy tak abych ránu zakryl a nadechnu se.... Ten stůl sem....a ten sudn,a skříňku, rychle barýkádu do dveří.... druhý gardista s hrůzou hledící na mrtvého druha rychle přikývne a začne zadělávat dveře dle pokynů... Musíme jít, a rychle, opravdu tady bude bezpečno jen když se dostaneme od lodi, jsou tady čluny se stříškou, a na palubě je peklo, musíme to zkusit, než tady čekat na to jak se boj vyvine... rychle zvednu krále na nohy a malým řemínkem stáhnu ruku pod ramenem, už jsem si za ta léta zvykl na rány, ale nyní, když je Anna na blízku, nechci aby měla starosti.... Běžte za svou ženou a mou snoubenkou ihned můj pane, tady jsme si sice rovni, ale na moři jsem pánem já.... rázně jej pošlu dopředu a snažím se rychle vsypat do rány rozlomenou papírovou patronu prachu, což se mi ihned povede, pak zavřu oči a zakousnu se do rukojeti dýky, přiložím doutnák k ráně a lehce sebou škubnu když prach blafne a zahoří, zaškubu rukou a odplivnu si, krvácení sice zastaveno, ale ruka je nyní dost oslabena.... |
| |
| soukromá zpráva od PPJ - Král Španělska pro Král překvapen Juanovými slovy mlčel. Dával si věci do souvislostí, přemýšlel. Zdálo se mu to až jako příliš ďábelský plán, … ale bylo to možné? S nehranou nevěřícností se otočil na Annu, teď už si ji dokázal zařadit… Znovu překvapený pohled na Jauna a zpět na obě ženy. Nadechl se, aby promluvil. Chtěl toho mladého muže před sebou pokárat, možná ztrestat, za takové soudy. Přeci jen byl to král a znal dobře své lidi, byli to ti nejvěrnější … opravdu byli? Někteří ano, ale ne všichni. Kolik se toho dokáže stát v jedné vteřině anebo v několika. Juan srazil krále k zemi. Několik záblesků z pistolí, oblaka kouře. Dveře, které se nakonec podařilo zavřít, ale bylo jasné, že tudy cesta do bezpečí rozhodně nepovede. V té samé chvíli, co kapitán Taja poprvé vystřelil, strhla Anna královnu stranou do druhé části kajuty. Snažila se dodat jí odvahy a uklidnit ji. Tohle už přestávala být hra na vojáčky, na ty dobré a zlé, tady šlo o život. Král se zvedl z podlahy, zatímco Juan a zbylý gardista stavěli barikádu před zavřenými dveřmi. Nerozumím tomu, ale zdá se, že je pravda vše, co říkáte. Dobrá, tak tedy k člunům. Král přešel do zadní části kajuty a za opasek si zastrčil dvě nabité pistole, do ruky popadl mušketu, v druhé sevřel kord a pak se rozhodně podíval na mladého muže před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Pohlédnu na krále kterak se zbrojí a lehce unaveně neboť sem lehce zeláblí díky ráně pod klíční kostí jen přikývnu.... Já bych Vám pane nelhal, Vám ne, jste král a to je pro mne svaté, navíc moje matka vás milovala jako nikoho, tedy chápete jak to myslím, díky vám se z ni nestala žebračka, když je můj děd vykázal.... Utáhnu znovu řemínek pod ramenem a dojdu doprostřed kajuty, nevím proč ale když kolem mne k oknu proběhne gardista s dvěma mušketami a začne spouštět člun na vodu lehce si oddechnu, protože bych kladku s tou rukou asi velmi protrpěl..... Královna s Annou a Vaší výstosti se uchylí do kryté části člunu, a nechci nic slyšet pane, musíme plout co nejdál od lodí, a spoléhat že si nás nikdo nevšimne a nabude chtít střílet z děla... otočím se na královnu a znovu se lehce ukloním.... Až tohle všechno skončí, a budeme doufám v bezpečí, chci po vás jediné můj pane, oddejte mne a mou vyvolenou prosím.... řeknu mimoděk králi a přistoupím k Anně..... Tak a teď zase do člunu, nepřípomíná ti to něco drahá? usměji se a políbím ji, pak jí pomohu slézt po žebříku dolů, ale sám pak do člunu spíš doskočím protože jednou rukou se opravdu drží hodně zle.... Veslujte co nejrychleji pane, až ta bitva skončí, musíme si být jistí že je bezečné se vrátit.... řeknu gardistovi a sám si vezmu jednu z mušket, a hlídám aby se nestalo něco nemilého, ale asi nás provázelo štěstí, nebo to bylo tím že na moře padala již tma, a tím že na palubě byl tuhý boj, náš člun odplul do bezpečné vzdálenosti, kde jej ještě skryl mlžný opar.... |
| |
| Vlajková loď Plujeme a blížíme s k vlajkové lodi. Moře se plní krví Britské špíny a moje srdce se raduje. Moje nenávist k Britům a jejich utrpení mě posiluje a plní nevýslovnou radostí. Když vidím jak se Britové snaží vyšplhat na Vlajkovou loď tak jenom zařvu. "Dělejte! Střílejte puškama! Nenechte je vylézt na palubu! A hejbejte sebou s těma hákama! A prkna sem! Tasit zbraně! Připravit na nalodění! " Když budeme na dosah házím hák a začnu přitahovat společně s ostatními a připravuji se na nalodění. "Pamatujte si muži! Dnes je ten den kdy ochráníte Španělskou korunu! Nikdo vám již ten den nevezme a doma budete hrdinové! Hrdinové budete i v očích boha! Takže kupředu mí bratři! A pamatujte si! Zabíjte každého kdo má na sobě uniformu těch špinavých Britů! Nikoho nešetřete! Neb dnes je den pouze naší slávy! Tornado! Vem si pár mužů a postarejte se u tuhle stranu lodi! Zabezpečte jí! Alvarezi! Migueli! Viktore! Vy jdete se mnou! Budete moje garda! " Jakmile to bude možné nalodím se na "spřátelenou loď". Tasím zbraně a zvednu kord nad hlavu. "Vpřed! Za našeho kapitána! Za El Tajo! Za krále! " S tímto bojovým pokřikem se vrhnu vpřed hledajíc největší bitevní vřavu dle zvuku boje. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Těch několik okamžiků, kdy jsem nevěděla, co se děje, bylo tisíckrát horších, než čekání v generálově kajutě. Padlo několik výstřelů, při každém z nich se mi téměř zastavilo srdce. Měla jsem o Juana nepopsatelný strach, bála jsem se, stejně tak, jako se Její výsost vedle mne bála o krále. Na jejím strachu ovšem nebylo nic královského, byl to čistý cit lásky a oddanosti, k člověku, kterého milujete. Několikrát jsme se střetly pohledem a slova nebyla potřeba, obě jsme věděly, co cítí ta druhá. Jakmile palba utichla - najednou, jako bych se nemohla pohnout z místa, chtěla jsem se rozběhnout do první části kajuty, ale strach z toho, co uvidím a také strach o královnu mne na chvíli ochromil. Oddychla jsem si, když jsem uslyšela Juanův hlas a moje tělo mne znovu začalo poslouchat. Vešla jsem zpět do první části kajuty a stejně tak i královna. Juan s králem si právě vyměňovali několik slov, když jsem rychlým krokem došla až k němu. Juan si právě utahoval řemínek pod ramenem. Je zraněný ... Sevřelo mě u srdce. Juane. Vydechla jsem bolestně a ihned mu začala pomáhat upevnit ruku tak, aby ho to bolelo co nejméně, ale zároveň aby byla paže co nejvíce znehybněná a v klidu. Sáhla jsem mu hřbetem dlaně na čelo. Bylo pobledlý, slabý. To bude v pořádku. Bude to v pořádku. Řekla jsem tiše, a snažila se těmi slovy uklidnit nejen jeho, ale i sebe, ale můj výraz jistě nebyl tak klidný a vyrovnaný, jak bych si přála. Kousla jsem se do rtu a zadívala se na krále, abych na chvíli rozehnala ty chmurné myšlenky. Jistěže to bude v pořádku. Ujistila jsem v duchu sama sebe. Zatímco gardista spouštěl člun na vodu, Juan vyslovil prosbu mířenou Jeho veličenstvu králi. Sevřela jsem jeho dlaň v té své a oddaně se mu zadívala do očí. Poté jsem se otočila na krále, který právě vedl královnu k oknu, aby jí pomohl do člunu. To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat done Aliago. Odvětil a lehce se pousmál. Neztrácejme však čas. Znovu se zahledím Juanovy do jeho hlubokých očí, … Z toho pohledu se mi pokaždé roztočí hlava. Něžně mu oplatím polibek a pohladím ho dlaní po tváři. Musím se pousmát, … znovu záchranný člun a Jaun po mém boku … Dnes je však situace rozdílná, konečně cítím, věřím, že jsem blízko u svého cíle. Král je, zdá se, na naší straně a za nedlouho budeme doufám v bezpečí. Tenkrát, když jsem utíkala ze svého domu, … když jsem si přísahala pomstít svoji rodinu, … tenkrát jsem byla přesvědčená, že pokud se mi to podaří – že se ten pocit štěstí a zadostiučinění nevyrovná ničemu na světě. A teď jsem tu stála v náručí muže, kvůli kterému bych byla schopná tohle všechno zahodit. Juane, … zvedla jsem řasy a pohlédla na něj. To, že jsem tě potkala, to pro mě znamená mnohem víc, než tohle všechno. Miluji tě … za to jaký jsi, za to že stojíš při mně … Ještě jsem mu věnovala krátký polibek a poté už pospíchala slézt do člunu, abychom byli co nejdříve pryč. |
| |
| Bitva Loď která byla o dost vyšší než taje zastínila skoro celou korzárskou loď, ale ne rozhodně její posádku, která se ihned jak to bylo možné dostala na palubu z které pomalu začalo do moře stékat pár krvavých potůčků, v okamžiku kdy první korzáři vstoupili na loď společně s vojáky a důstojníkem, spatříli na zemi několik španělských vojáků a hodně těl britů, jejichž počet se začal žalostně snižovat, když se do boje vložili i korzáři, a britové místo posil ze člunů spatřili jen podporu, posledních 40 z nich zahodilo své zbraně, a začali zvedat ruce, důsotjník jež velel lodi jejich gesto přijal, a tak se po chvíli radostného volání vojáků ozvalo ještě z podpalubí několik výstřelů, velitel lodi sebou trhl, stejně jako někteří vojáci, a s hrůzou se dívali na dveře do důstojnicé paluby, ano, stříli se na chodbách s ubikacemi důstojníků a krále.... Mrazivé ticho přerušilo několik výřkříků, a pár španělů shodilo své klobouky a začali se být se svými druhy, ten zmatek co nastal mohl být snad ještě větší, kdyby se ovšem neshlukly a nedali tak svou zradu najevo, během chvíle pochopili že jsou ztraceni, britové již klečeli na zemi a nechápavě hleděli co se děje, velící důstojník který se s několika muži vydal do vnitra lodi, vyšel ven a vydal další rozkazy, zrádci, a britové byli odzborjeni, a začali být poutání, posádka Taja byla přivítána s vřelostí, ale oslavy byli ještě v nedohlednu, velící důstojník královské lodi dojde k důstojníkovi jež byl na Taju a lehce pobledle mu zasalutoval.... Král a jeho žena je pryč, stejně tak jeden z jeho stráží, a ta dáma s kapitánem té lodi jsou také pryč....Co budeme dělat? všichni si mohou všimnout houstnoucího napětí.... Královská loď je bez krále, posádka značně ztenčena a ve vzduchu vysí mnoho otázek... |
| |
| Bitva Když to vypuklo, střílela jsem dokud to šlo, ale nakonec jsem se musela chopit meče s kterým jsem to už tak dobře neuměla. Ale přežila jsem i když jsem nevyvázla bez zranění. Schytala jsem několik mělkých ran, většina už nekrvácela. Nejhorší ránu jsem měla na stehně, táhla se mi až na vnitřní stranu a docela to bolelo. Hned jak bylo po všem, tak jsem si ji zavázala, ale bude to potřebovat ošetřit. Posadila jsem se a čekala co se bude dít dál. Když uslyším, že kapitán a jeho ženuška jsou pryč zvednu hlavu. Král mě ani tak nezajímal, ale náš kapitán ano. Zvednu se a dokulhám k nim. „Jak to, že jsou pryč? Jak asi? Všude okolo je moře a na člunu se nemohli dostat daleko.“ Vydám se hned k zábradlí a začnu si prohlížet moře jestli někde neuvidím člun. Bitva netrvala zase tak dlouho. I kdyby utekli hned jak začala, tak by měli být ještě v dohledu. Nemohli zmizet jako kouzlem. |
| |
| Bitva a dál Bitva byla krátká a na mé poměry poměrně neuspokojivá z důvodu že několik Britů ještě žije. Ale nebyla to moje loď takže sem příliš neprotestoval. Jakmile se ale dozvím že kapitán a jeho paní zmizela tak vyrazím směrem k nim a hlasitě zařvu. "Jak to myslíte zmizeli! Okamžitě je najděte!" Je mi jedno že nejsem velící důstojník Španělů ale doufám že moje přirozená autorita a situace jim nedá příliš šance na protest. Otočím se na svoje muže. "Miqueli! Muže po okrajích lodě! Luise a další do lanový a vyhlížet! Zformujte pátrací skupinu a prohledejte loď!!" Poté se pevným a rázným krokem rozejdu k nepřátelské fregatě která je spojená s královskou lodí. "Alvarezi! Vezmi pět mužů a semnou! Prohledáme nepřátelskou loď! A bůh chraň jestli najdu někoho o ublížil mému kapitánovi." První důstojníky Španělů ignoruji. |
| |
| Po bitvě... Britové si pomalu stahují své raněné za ostřížích pohledu několika vojáků koruny, loď je cítit potem a krví, stejně jako těžkou kovovou vůní střelného prachu, když se ovšem posádka dozví že je bez krále a korzáři bez kapitána, nastane další problém, důstojník královské lodi, aniž by chtěl je nyní kapitánem, a rychle se zamyslí..... Těla mrtvých připravit k pohřbu, zbytek britů do vězení, dejte jim jídlo a vodu, doktoři ihned sem, dvacet mužů bude pomáhat snášet raněné na ošetřovnu, dalších dvacet připraví naše mrtvé na poslední cestu, první důstojníku Carbaroso, sepište seznam padlých a připravte pak ho do mé kajuty, 40 mužů zajistí britskou fregatu, její ukotvení, přenesení zásob, zrádce zajmout....zbytek na místa, pánové k dalekohledům, obsadit strážní koš, překontrolovat záchrané čluny v důstojnicích ubikacích, jen blázen by se pokusil vyjet v pěti lidech na širé moře... řvaní Micheala tak něják přejde, ale spraží ho autoritativním pohledem... Drahý pane, cením si Vás i vašich lidí a pomoci jež byla nesmírná, a musím uznat že velmi vítaná, jak jste si všiml, je tady jiná věc k řešení než jen bitva, ano zrádci, najití krále a vašeho kapitána, a jejich dam.... zadívá se mu do očí ještě ostřeji.... Tak mi tady přestaňte řvát, tím se vyřeší leda neukázněné děti ne cvičení vojáci... rychle pak pošle své muže společně s Michaelem a korzáry, otočí se na Ester jež se v šeru dívá na hladinu moře, ano stmívá se a padla lehká mlha, proto ji podá malý dalekohled... Madam?! pronese tiše a sám jde na důstojnickou palubu odkud se také začne dívat, na lodi vše začne funngovat, snad je to disciplínou, snad tím že se všichni těší na odpočinek...tak jako tak, hledání trvá skoro hodinu, během níž se paluba vyklidí od těl, mladší plavčíci ji ihned začnou drhnout od krve, ranění zmizí v útrobách lodi a britové se zrádci v podpalubí v pevných okovech a velkých klecích.... Michael a jeho muži společně s vojáky prohledají fregatu od paluby do podpalubí, ale krom pár sloužících a zbytku posádky nenaleznou žádnou stopu,když se vrátí na palubu El Falca, královské lodi, začnou být ještě nejvórznější než před tím.... Je noc a všichni pomalu ztrácejí naději....tedy do chvíle kdy se neozve výstřel odněkud z moře a lucerny neosvítí menší člun s krytou zádí, jež míří k lodi, zatím jde vidět jen silueta muže ve španělské uniformě držící mušketu z které padl výstřel..... |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Setmělo se a jediný zdroj tepla jež byl k dispozici na člunu krom několik pokrývek byla malá lucerna s okýnky, gardista když odvesloval do vzdálenosti kde byl zastaven mým povelem zakotvil člun a s omluvným gestem ulehl v přední části lodi, nebylo se čemu divit, byl unavený a asi toho na něj bylo moc, sám král jej zakryl dekou z ovčí vlny a zadíval se na Juana a Annu, oba seděli na jedné straně v krytu naproti královně.... Co teď done de la Aliago? zeptal se mě král když usedal vedle své ženy aby ji mohl obejmout a zabalit se s ní do deky... Není moc co dělat, jen čekat, až padne tma, pak se snad rozhodnu vrátit, bude li nás hledat má posádka i vaše, bude to znamenat bezpečí... řeknu s lehkou únavou a podám králi a královně něco jídla a vína co jsme ukořistili na lodi v kapitánově kajutě.....jejich pokynutí hlavou bylo dostačující na to abych se otočil k Anně a víc ji k sobě natiskl, v rámci možností..... TOhle všechno by bylo marné kdybych tě neznal,největší z pokladů co mi moře dalo jsi ty, a věř že to už nic nezmění.... zašeptám ji do ucha spolu s něžným polibkem a propletu prsty našich rukou, v následujících hodinách do sebe i do Anny dostanu něco jídla a trochu brandy, a po dalším čase kdy se probudí a nají i gardista ho nechám sledovat dalekohledem loď,v momentě kdy už vím že je to bezpečné, nechám jej aby zamířil zpět k lodím, a na volání odpovím výstřelem do vzduchu, pak stojíc na přídi čekám na reakce.... |
| |
| Po bitvě Španělský důstojník na mě mluví a snaží se mě zaskočit pohledem. Jenže se setká s pohledem někoho kdo tohle dělá mnohem déle než on. "Pomoc mě a mojich lidí byla nezbytná. A já jsem rád že oceňujete naší pomoc bez které by jste nejspíše všichni zahynuli. " Hluboce se nadechnu a podívám se mu do očí kamenným pohledem plný chladné nenávisti. "Zrádci na této lodi mě však nyní nezajímají. Byli sme zrazeni stejně jako vy ale moje první povinnost je najít mého kapitána teprve potom až vykonávat spravedlnost. " Poté na něj namířím prstem a z dost malé vzdálenosti mu řeknu. "Ale moji muži nejsou cvičená armáda. Sme korzáři a jestli máte nějaký problém s tím jak vedu svoje lidi taste kord a vyřešme to dle zákonů moře v duelu. Ale do té doby než mě budete chtít vyzvat se mi nepleťte do toho jak řvu na mojí posádku. A já se nebudu starat o to jak velíte té svojí. " Odstoupím a poté jdu společně s mojí posádkou prohledávat Britskou loď. Jediné čeho ale docílím je to že jsem ještě víc nabručený takže těch několik Britských lidí které najdu na palubě doslova a do písmene Dokopu na El Falcu a nešetřím Francouzkými nadávkami. Jenže nikde ani stopa po našem kapitánovi či králi. Proto dojdu zpátky na Tajo, vezmu si svojí rozpitou lahev kterou sem musel odložit při útocích. S lahví se vrátím na El Falca jelikož tam mám větší šanci zjistit nové informace. Když se ozve výstřel rozběhnu se směrem odkud ho slyším a po cestě zavolám na Ester. "Ester rychle připrav pušku!" Doběhnu ke kraji lodě a sleduji moře doufajíc že něco zahlédnu. Když uvidím osvícený člun a Španělskou uniformu tak zavolám. "Hej vy tam dole! Chci znát vaše jméno a hodnost! A na co tam střílíte! " |
| |
| El Falco.... Uslyším pro men známí hlas a pousměju se, sám pro sebe samozřejmě.... Juan Carlos de la Aliaga, kapitán korzárské lodi el Tajo, korzár španělské koruny a don z Kastýlie,a střílím tady protože houknout na pátrající loď z blízka je větší sebevražda než na sebe nejdřív upozornit, připravte žebřík a vítejte opět mezi námi první důstojníku, připravte loď na nalodění krále a jeho ženy, a dalších třech lidí včetně mé osoby.... Člun se přiblížil už blízko lodi a já se místo na žebřik odporoučím pomoct své vyvolené a králi,vlastně zůstanu na člunu jako poslední, už nemám sílu na to vyšplhat nahoru..... |
| |
| Shledání Když uslyším kdo to volá tak je na mě vidět jak se mi viditelně uleví. Nejraději bych radostí zavýskl ale raději udržuji společenský bonton. "Dle rozkazu kapitáne. " Otočím se na okolní posádku ať už mojí či Španělskou a s ledovým klidem prohlásím. "Shodit lana na přitáhnutí lodě. Připravit žebřík. Přiveďte doktora ať zkontroluje krále a ostatní. Muži El Taja nástup a do pozoru. Přichází váš Král bando tak ať nějak vypadáte!" Poté čekám nastoupený ve vojenském pozoru a když se nalodí král tak se ukloním. |
| |
| Návrat kapitána Ohlédnu se na důstojníka, který mi podal dalekohled. Usmála jsem se na něj a laškovně mrkla. „Díky.“ Vzala jsem si ho a začala prohledávat moře i když to moc nešlo. Noc a mlha to poměrně ztěžovalo. Ale nevzdávala jsem se. Co bychom si bez kapitána počali? Jako kdyby nestačilo, že jsme o kapitána přišli nedávno... přijít o dalšího? To bych si už začínala pomalu myslet, že u nás je post Kapitána prokletý. Po čase na mě padala únava. Adrenalin už odezněl a ztráta krve mi taky nepomohla. Naštěstí i ta rána na noze přestala krvácet, ale pořád to bolelo. Trhla jsem sebou, když se ozval výstřel. Hned jsem zpozorněla a sáhla jsem po pušce. Michael mě nemusel ani pobízet. Ale pak... uslyšela jsem hlas našeho kapitána. Ulevilo se mi. Odbelhala jsem se k žebříku, abych kapitána přivítala. První nahoru vylezl král a dámičky. Ale kapitán nějak zaostával. Nakonec jsem se přehnula přes zábradlí. „Kapitáne? Jste v pohodě?“ zavolám dolů. |
| |
| Z člunu zpět na loď Napjaté chvíle v kajutě vystřídaly klidné okamžiky ve člunu. Král i královna byli v bezpečí, to pro mne ale neznamenalo tolik, jako to, že je v bezpečí i Juan. Seděl vedle mě a já mu hlavu opřela o rameno. S úctou jsem sledovala pár před sebou. Nikdy jsem si ani nepředstavovala, že bych mohla být králi a jeho ženě tak blízko, a to především v takové neformální situaci, jako nyní. Zvláštní, vidět hlavu státu, korunovaného panovníka, beze vší té nádhery a ozdob dvora… Voják přestal na Juanův pokyn veslovat a bylo znát, že si potřebuje odpočinout, stejně tak jako všichni ostatní ve člunu. Co teď ... ? Zeptal se král. Čekat, nic jiného, to bylo zřejmé. Jen jsem doufala, že náš člun nebude schován v mlze a tmě příliš dlouho. Před chvílí, když si ke mně Juan přisedl, jsem opatrně zkontrolovala jeho zranění. I když jsem nebyla lékař a přes drobné Juanovi protesty, jsem si neodpustila, prohlédnout si zraněné rameno. Po chvíli jsem znovu jsem upravila, už tak chatrný obvaz, a vzhlédla k Juanovi. Díval se na mne tím svým pohledem, jakoby se snad v té chvíli o mne bál víc, než já o něho. Lehce jsem zakroutila hlavou a líbla ho na tvář. Něco málo jsme pojedli, a dál tiše čekali na světla Taja, nebo El Falca. Minuty, hodiny plynuly a tichý rozhovor ve člunu ustal. I moře, jakoby se utišilo a o dřevěný bok se teď tříštily jen drobné vlnky. Zavřela jsem oči a z polospánku se probrala až tehdy, když Juan začal mluvit s oním gardistou a zmizel z mé blízkosti. Pustila jsem jeho dlaň a sledovala Juanovu siluetu na přídi loďky, kterou tlumenou září osvětlovala malá lucerna. Signální výstřel napověděl, že se blížíme k lodím. Z horní paluby se ozval Michael, a jakmile mu Juan odpověděl, už k našemu člunu padalo lano. To zachytil španělský voják, a také pomohl člun přitáhnout. Král a královna a po nich i já jsme stanuli na palubě lodi. Ihned jsem pohledem vyhledala Michaela. Michaeli, kapitán je zraněný, nechte prosím ihned zavolat lékaře a dva muže, kteří mu pomohou na palubu, je slabý a potřebuje si odpočinout. Pronesu opět znepokojená a vrátím se k zábradlí, abych u okraje lodi počkala na svého milého. |
| |
| El Falco... Seděl sem ve člunu a sledoval jak jej višchni opouštějí, pomalu jsem si vydechl a lehce se dotkl ramene které mě připravilo o zbytky mých sil, el Falco byla moc vysoká loď na to abych zvládl vyšplhat jen s jednou rukou,a já to dobře věděl..... Chytili jsem jednu kuli do ramene, sice prošla skrz, ale moc příjemné to není Ester... zvednu hlavu a lehce se pousměji, vezmu láhev koňaku, pozornost z De Valadovi kajuty a pomalu nechám zmizet vrchní část svého odění, zůstanu bez košile a lehce ohmatám opálené okraje rány, bolí jako čert ale nemyslím na to, a ač bych zbytek toho pití raději nalil do chřtánu, proliji jej ranou ve svém těle, pálení je nepopsatelné,a já na chvíli začnu vidět mžitky před očima, lehce se v sedu zapotácím a zakloním hlavu, kde spatřím Ester a Annu, pohled do její tváře mi zase vrátí trochu sil a já se postavím a uvážu člun k lodi, pak příjmu spustěnou lávku, vypadá to jako houpačka, ale je to lepší než lano.... Nestane li se nic zvláštního, má celá posádka do zítřka volno, vydejte jim každému pořádnou večeři a láhev rumu Michaeli.... rozkážu ihned po té co vstanu na palubě a zadívám se na posádku.... Mohli jste se sebrat a odplout ale vrátili jste se a já nezapomínám na věrnost... pronesu krátce a sednu si na schody jež vedou na důstojnickou palubu.... Naši první společnou noc jsem si představoval trochu jinak než že budu rád když vůbec usnu má drahá... chytím Annu za ruce a políbím je do nich, pak si ji přitáhnu blíže a unaveně složím svou hlavu do jejího klína, asi jsem už moc unavený, nebo je to její blízkostí, ihned mě začne přemáhat spánek.... Nedovol mi usnout než příjde doktor.... |
| |
| El Falco Usměji se. „Když na to neumřete Kapitáne tak jste v cajku...“ Zavtipkuji. Šla bych mu pomoci nahoru, ale sama nevím jak bych takové šplhání zvládla a tak jsem to nechala na jiných. Dostal se nahoru a jako správný kapitán vydal rozkazy a pochválil posádku za věrnost. „Vždyť bychom nevěděli co bychom bez vás dělali...“ Odfrknu si a konečně si můžu oddychnout. Odkulhala jsem do podpalubí, abych si vzala od doktora něco na ošetření. Na palubě jsem si pak začala ošetřovat rány. „Au... au... au...“ hudrovala jsem, jak to štípalo. Tři rány potřebovali zavázat, ale nic strašného. Já vážně nejsem pro boj na blízko uzpůsobena. Měla jsem štěstí, že mě nezapíchly. Pak jsem si sedla a čekala co bude dál. Nechtěla jsem se na Tajo vracet sama. Počkám na ostatní. Pak jsem si vzpomněla, že mám pořád ten dalekohled. Vydala jsem se za důstojníkem. Když jsem ho našla poklepala jsem mu na rameno. „Díky za půjčení.“ Vrazím mu ho. |
| |
| El Falco … Král znovu stanul na palubě své lodi, celá posádka i vojáci klesli na jedno koleno, každý muž, který měl doposud na hlavě klobouk, smeknul a sklopil zrak. Španělské vojáky následovala i posádka Taja. Král se rozhlédl po lodi a pokynul všem přítomným gestem, které říkalo, že mohou povstat. Děkuji vám. Bojovali jste statečně a bránili svého krále a královnu. Král udělal několik kroků k Michaelovi. Vděčím vám a vašemu kapitánovi za život, zasloužíte si náležitou odměnu. Poté pohledem vyhledal, donedávna ještě druhého důstojníka – dona Cabreru. Ten ihned přistoupil až ke králi. Můj pane. Done Cabrero, i vy jste prokázal svou věrnost španělskému království. Děkuji vám. Jako nový kapitán el Falca mi podáte hlášení, o všem, co se tu stalo, vyslechnete přeživší britské vojáky, postaráte se o … Král si vzal Cabreru stranou a notnou chvíli si tam povídali něco mezi sebou. Poté se král zarazil. Ale jedno podruhém, … Král došel až k dvojici sedící na schůdcích. * * * Jakmile pomohou Juanovi na palubu, pokusím se ho alespoň trochu podepřít, a když domluví k posádce, posadím se spolu s ním na dřevěné schody. Nervózně jsem se podívala po mužích okolo, jestli nepřichází doktor a pak pohled plný starosti upřela opět na Juana. Pohladila jsem ho ve vlasech. Ššš, nemluv hlouposti, potřebuješ si odpočinout. Řekla jsem tiše jen pro Juanovy uši. Ale ještě chvílí, … chvíli vydrž, doktor tu bude každým okamžikem. Znovu jsem zvedla oči. Král, kterému před malou chvílí všichni na palubě projevili úctu a věrnost, došel až k nám. Juan se pokusil zvednout na loktech, ale zabránila jsem mu v tom. Zamrazilo mne při zjištění, jak to šlo snadno, opravdu ho opouštěly síly, rychleji, než jsem si chtěla připouštět. Nevstávejte, promluvil král. Příteli, král položil dlaň zlehka Juanovi na rameno, dnes jste mi zachránil život. Jak se vám mohu odvděčit? Promyslete si to. Jeho veličenstvo pokynulo a u jeho boku ihned stanul don Cabrera. Pomožte tomu muži ihned do kajuty a zaveďte k němu královského lékaře. Dále vydatnou večeři, čisté oblečení, … Cabrera kývl a dva vojáci vzápětí vzali Juana pod rameny a zesláblého ho odváděli stranou. Já jsem od něj nehnula na krok, dokud mne nezastavil král. Doňo de la Castelón. Uklonila jsem se. Odpočiňte si, ráno vás budu čekat ve své kajutě, myslím, že mi máte co říct. Král se lehce usmál a já mu jeho pozornost oplatila. Poté jsem se ihned vydala za Juanem a vojáky, kteří mu pomáhali. Opatrně ho uložili na lůžko, v té chvíli jsem si ani neuvědomovala, že jsme znovu v té druhé nejluxusnější kajutě na lodi. V kajutě bývalého generála de Valada. V tomhle stavu bylo nemyslitelné, abychom se s Juanem vrátili na Tajo. Sundala jsem mu kabát, který měl do této chvíle přehozený přes holá ramena, a podložila mu hlavu polštářem. Ani jsem nestačila nalít čisté vody ze džbánu, když na dveře kajuty zaklepal králův lékař. Odmítla jsem opustit kajutu a zůstala jsem Juanovi na blízku, starší muž mu ránu prohlédl, vyčistil a čistě převázal. Nakonec nechal Juanovi zapít nějaké kapky proti horečce. Další voják, který zaklepal na dveře kajuty s podnosem plným jídla a vína k tomu, mi sdělil, že je připravena i jedna kajuta jen pro mne a to hned vedle té Juanovy. Nehodlala jsem se od něj vzdálit na dlouho, alespoň ne, dokud byl vzhůru. Vzala jsem jeho dlaň do své a přisedla si k němu na lůžko. Odpočiň si… Odhrnula jsem mu pramen vlasů z tváře. Teď už nám nic nehrozí… Zašeptala jsem a něžně ho políbila na rty. Počkala jsem, až usne a poté se na chvíli vytratila, do vedlejší místnosti, kde mi jedna z komorných královny pomohla s koupelí a oblékáním do čistých, světle modrých šatů. Tak krásnou toaletu jsem na sobě ještě neměla, bylo mi jasné, že je to dar přímo od královny. Vrátila jsem se k Juanovi a posadila se do křesla a ještě několikrát ten večer zkontrolovala, jestli mu nestoupá horečka. Doktor ho přišel ještě jednou prohlédnout a ujistil mne, že bude v pořádku. O dost klidnější jsem, v pohodlném křesle, zavřela oči a usnula. Juan ještě spal, když jsem se ráno, v doprovodu dona Cabrery, vydala do královské kajuty, přesně jak po mně chtěl král. Ano, tohle byla ta chvíle, na kterou jsem čekala nekonečně dlouho. Seňor Cabrera mi otevřel dveře a uvedl mne dovnitř. Král za zdobeným vyřezávaným stolem povstal, nyní by již nikdo nepoznal, jaký boj se včera v této místnosti odehrál. Uklonila jsem se. Vaše výsosti … |
| |
| El falco, ráno... Poslední co si pamatuji je že mě někdo uložil do postele a pak Annu která seděla u mě a starala se o mě, po té přišel doktor ale moc jsem již nevnímal,jistě je že ráno když jsem se probudil byl jsem v kajutě sám, lehce jsem sebou trhl a vyskočil na nohy, překvapivě mě jen bolelo rameno, což mi ale nezabránilo v tom se opláchnout a učesat a ustrojit.... Kapitáne, kde je má žena? zeptám se když výjdu na chodbu, ustrojen ve svých věcech, kožené kalhoty, vyšší pevné boty, rudá košile,černá vesta, šerpa u pasu, opasek, dvě pistole, trojcípák na hlavě a na ramenou rozeplý brokátový kabát, zrovna si utahuju opasek s kordem přes šerpu když narazím na dona Carrboru mířícího z královi kajuty.... Jeho pokynutí hlavou mu oplatím a odpověď že je u krále mne potěší..... Chvíli váhám, ale pak se vydám ke dveřím a zaklepu a na ně, ani nečekám na vyzvání a jdu dál, vím jediné, musím ji být na blízku.... Vaše veličenstvo... smeknu klobouk a lehce se ukloním, pak se otočím na Annu kterou zdobí nádherné šaty a očividně i nervozita..... Má paní... usměji se a políbím ji na přívítanou.... Přišel jsem abych dodal odvahy své vyvolené, navíc dřív než jsem odhalil svou totožnost, slíbil jsem jí ještě jako prostý pirát na korzárské lodi že ji budu ochraňovat a pomohu ji pane, proto jsem nyní tady, navíc jste se ptal co bych chtěl a měl jsem si to rozmyslet....a chci jen tři věci, očistit jméno mé snoubenky, spravedlnost vůči mému postavení, děd je dost starý a navíc nekompetentní k správě Kastýlie, a ta třetí je ta fregata britů pro mé další cesty v zájmu španělské koruny, vlastně jsem chtěl ještě aby jste nás dva oddal, ale to jste mi již přislíbil, takže jsem své požadavky vznesl, ale jsou to spíše jen přání, za to že jsem vám zachránil život nemohu jako šlechtic nic žádat,je povinností nás všech bránit svého krále.... pohlédnu králi do očí a pak vezmu Annu za ruku.... |
| |
| V královské kajutě Uklonila jsem se králi a čekala, až promluví. Muž přede mnou, jakoby snad nabral ještě více na noblese a vznešenosti. Včerejší vzpomínka na krále a královnu, kteří seděli naproti mně v malém člunu, zabalení do ovčí deky, ještě více vybledla. Král obešel stůl a poklonu mi decentně oplatil. Doňo de la Castellón. Usmál se a pokynul mi gestem k jedné ze dvou židlí, které stály před oním velkým stolem. Jistě bych se na tu židli posadila a začala s Jeho veličenstvem hovořit, kdyby se neozvalo zaklepání na dveře. Juana jsem opravdu nečekala, o to byla moje radost větší, když jsem ho spatřila stát ve dveřích. Bylo na něm znát, že je mu mnohem lépe. Králův lékař má opravdu zlaté ruce, pomyslela jsem si. Usmála jsem se na pozdrav. Done de la Aliago, kývnul král směrem k Juanovi a zaposlouchal se do jeho slov. Fregata je vaše, samozřejmě ohledně záležitosti Kastýlie to nebude tak rychlé, ale rád vám vyhovím, kdo jiný by měl pečovat a stát se zodpovědným správcem jmění vašeho rodu, než vy? A konečně jméno vaší snoubenky … Král se na mne zadíval a pokračoval. Kvůli tomu jsme přeci zde. Prosím, posaďte se. Usmál se a sám se posadil na zdobné křeslo, které se zdálo být tím nejcennějším kusem nábytku, hned vedle vyřezávaného stolu z černého dřeva. Král mi předal slovo a já se rozhovořila. Z počátku byly rozpaky na mém hlase znát, ovšem čím déle jsem mluvila, tím jsem si byla jistější. Byl to dlouhý monolog a já se snažila nic nevynechat, od smrti mého otce už uběhl nějaký čas, přesto mě ta rána stále bolela. Ten večer, kdy jsem musela utéct z našeho domu, … S pronášenými jmény se začaly objevovat tváře, král nad některými zakroutil hlavou, jiné ho upřímně šokovaly. Celá stuha nedávné historie se začala rozplétat v jednotlivé barevné nitě. Král občas něco podotknul, ale z větší části mlčel, zadumaný, ale bystrý ke všem mým slovům. Postupně se k mému vyprávění přidal i Juan,… To, jak jsme spolu navštívili hraběte Segoviu, informace o oné truhle a vládním úředníkovi, který si Juana, jako kapitána el Taja najal, a nakonec i o markýzovi de Vallado, generálovi a bývalém kapitánovi El Falca, který měl s největší pravděpodobností na svědomí ony dvě britské fregaty. Kdo ví, kdo řídí naše kroky… Osud? Štěstí? Nebo my sami? Čím déle rozhovor probíhal, tím neuvěřitelnější se mi zdál. To, že král plul do Nového Španělska ..., nebýt hraběte Segovii, nikdy bychom to nezjistili včas. Další člověk, bez kterého by se celá věc nikdy nepodařila, byl nyní již kapitán – don Cabrera. Slyšela jsem to teď poprvé, stejně jako král, když Juan převyprávěl, jak mu don Cabrera pomohl. Mohli jsme být v králově kajutě něco přes dvě hodiny a naše vyprávění bylo jen jednou přerušeno vojákem, který přinesl láhev archivního vína a každému, dbaje vší etikety, nalil. Víno bylo lahodné a já nyní svírala v dlani téměř prázdnou sklenici. Podívala jsem se na Juana, který právě domluvil a poté znovu na krále. Ten ještě několik okamžiků setrval v mlčení a poté se ujal slova. Drahá doňo, kapitáne Aliago, nemohu slovy vyjádřit, jak jsem vám za to vše vděčný. Neskrývám, že jsem celou touto záležitostí velmi překvapen a pobouřen, ale zároveň vědomí, že se stále najdou věrní, jako vy, mne naplňuje nadějí. Král se usmál. Vaše přání jsou předem splněna, done Aliago, to jsem již řekl. Ovšem posádka vaší lodi by si také zasloužila odměnit, a kdo zná svoji posádku lépe, než kapitán? Nechte si to projít hlavou a poté se obraťte na dona Cabreru, vše s Vámi vyřídí. A pak jste tu ještě vy, drahá Anno, jedna z nejstatečnějších žen, které znám. I vaše přání jsou předem splněna. Král se na mne vyzývavě zadíval. Ovšem pro mě to nebylo těžké rozhodování. Přeji si jen očistit jméno svého otce a své rodiny. Usmála jsem se. To je to nejcennější, co mi může Vaše veličenstvo dát, nic jiného nežádám, tedy kromě Vašeho požehnání nad naším sňatkem. Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří a zadívala jsem se láskyplně Juanovi do očí. Ano, ta svatba, usmál se lehce potěšeně král a postavil se. Stejně tak i já s Juanem, protože se neslušelo v přítomnosti jeho Veličenstva sedět, jestliže on sám stál. Zítra v poledne bychom měli doplout do Caracasu, uvítal bych váš doprovod při uvítacím ceremoniálu a prohlídce nového paláce a jeho zahrad ve městě. Svatba by mohla být pozítří, nechám zařídit vše potřebné. Překvapením jsem nebyla schopná se pohnout. Zmohla jsem se jen na několik slov a poté Juanovi sevřela dlaň. Děkuji Vám, Vaše veličenstvo, jste k nám víc, než laskav. Uklonila jsem se a počkala na to, co řekne Juan. Poté jsme se oba ještě jednou uklonili a vzdálili se z královy kajuty. Vše důležité bylo řečeno a nás teď čekal den plavby do Caracasu, přístavu a hlavního města Nového Španělska. Z toho všeho se mi točila hlava a byla jsem jen ráda, že mám Juana vedle sebe. Když se za námi zavřely dveře, zastavila jsem. Nemůžu tomu všemu uvěřit. Je možné, že je to za námi? Nevěřícně a s obavami, překvapená jako malé dítě, jsem se vzhlédla k Juanovi. |
| |
| Opět celá posádka Když kapitán nejde na palubu je mi to podivné ale nedokáži prolomit výuku správné etikety a jít se podívat. Jsem o to vděčnější když Ester neznalá jakéhokoliv protokolu houká dolů na loďku. Navíc ke mě mluví ta ženská co sme měli na palubě. Jejím statusem v posádce si nejsem tolik jistý. Přeci jenom to že se změnil kapitán sem sice pochopil ale byl sem napůl ve smrtelných horečkách a to co ona na palubě představuje sem neměl ani ponětí. Ale dámám se nemá nikdy odporovat. "Lékaře sem dal zavolat už předtím a našeho kapitána hned vytáhneme nahoru žádný strach. " Nakonec našeho kapitána dostaneme nahoru a já mu na uvítanou jenom odměřeně kývnu na pozdrav. "Kapitáne vítejte zpátky." Když kapitán vydá rozkazy tak jenom přikývnu. "Postarám se o to pane. " Poté se otočím na naší posádku a rázně jí odmašíruji sviňským krokem z královské lodi zpátky na naší domovskou loď. Odcházím jak je mým zvykem jako úplně poslední z našich mužů ale ještě než odejdu dojdu k důstojníkům Španělské lodi a smeknu před nimi klobouk. "Pánové bylo mi potěšením. A omlouvám se pokud sem předtím byl poněkud hrubí. Byl jsem mírně řečeno ve stresu. Avšak doufám že je to všechno za námi. Gratuluji novému kapitánovi. Pokud se někdo z vašich mužů bude chtít na EL Taju připojit k oslavování bude vítán. Samozřejmě přivítáme také jakýkoliv chlast který můžete postrádat. To víte moji chlapcí jsou vždy žízniví. " Poslední věty dodávám s žertovným úsměvem. Nakonec si nasadím klobouk a pronesu poslední. "Au revoir pánové a přízniví vítr. " S těmito slovy sbohem se přemístím na naší loď kde první co udělám je že vyskočím na nejbližší bednu či sud abych byl výš než ostatní a zařvu na posádku. "Hej bando! Dneska se bude slavit rozumíte! Pár mužů má hlídku ale zbytek bude oslavovat úspěch kterého se nám dnes dostálo jasné! Koho uvidím k ránu střízlivého ten odemně dostane lahví rumu do žaludku! Héééééj! " Seskočím z vyvýšené místa a začnu se smát. "Tak bando noste lahve rumu a jídlo! A muziko ty hraj! Všichni do víru alkoholu tance a slávy EL TAJA! " Začnu vyvolávat oslavu a upřímně mi to nedá ani příliš práce. První půl hodinku funguji jako katalizátor a rozjedu oslavu v plných oprátkách. Jakmile jsem si ale jistý že jsou všichni ponoření do víru noci odplížím se nenápadně do své kajuty. Lehnu si na postel a konečně na mě padne únava, nemoc, stres, vysílení hezky všechno najednou. Tudíž pokud mě nikdo nevyruší tak sedím ve své kajutě se sklenkou vína a vypadám opravdu zbědovaně zatímco ležím na posteli. |
| |
| El Tajo Michael začne svolávat naši posádku, podívám se na důstojníka. „Musím jít. Třeba se ještě setkáme krasavče.“ Mrknu na něj, plácnu ho po zadku a vydám se s ostatními na naši loď. Doma bylo doma. Sice mě všechno bolelo, ale byla jsem ráda, že je po všem. Michael vyburcoval posádku k oslavám. Mě se spíš chtělo spát, ale nemohla jsem ostatní zklamat i když rozhodně žádný tanec se konat nebude. Popíjela jsem s ostatními a během chvíle už jsem měla lehčí hlavu, ztráta krve asi k opilosti pomáhá rychleji. Zvolnila jsem a pak jsem si všimla, že Michael se někam vytratil. Chvílí jsem ho hledala, ale na palubě nebyl. Takže zbývalo jen jedno místo, kde by mohl být. Vezmu láhev s rumem, na kořalku jsem neměla žaludek a vydala se za ním. Už to bylo dlouho co jsem s ním naposledy mluvila a chtěla jsem zjistit jak mu je. Už se z té nemoci dostal? Zaklepala jsem na dveře, ale na vybídnutí jsem nečekala a vešla. „Aaah... tady tě mám. Co, že jsi zašitej tady?“ zeptám se a jdu k němu. „Jak ti je?“ zeptám se a drze se k němu začnu cpát. Zadkem ho donutím, aby se posunul a uvelebila jsem se vedle něj. „Všechno mě bolí. A chlapy by chtěli skotačit. Na to dneska nemám.“ |
| |
| El Tajo Ležím na posteli ale když uslyším jak někdo klepe pokusím se posadit. Když vejde Ester nasadím nejlepší úsměv jaký dokáži. "Ach Ester vítej. Omluv ten nepořádek nečekal sem dneska společnost. " Proti tomu aby se Ester posadila vedle mě nic nenamítám. "Chlapům po boji musíš vždy povolit uzdu jinak se začnou bouřit. Je lepší aby si to všechno vybrali v alkoholu než potom ve vzpouře. Navíc kdo by se jim divil že chtějí tancovat s tak krásnou dívkou. " Pokusím se přívětivě zasmát ale poté opět nasadím trošku ztrápený výraz a natáhnu se po sklenici vína a dlouze se napiji. "Mám se poměrně dobře. Když se vezme co všechno sem prožil. Nemoc pomalu ustupuje ale pořád si nepřipadám tak rychlí jako dřív. Po dnešku sem opravdu unavený. A nejenom tělesně jako spíše na duši. " Povzdychnu si. "Tolik se toho událo. Ztratil sem kapitána kterému sem věřil a nahradil ho někdo koho skoro neznám. To fiasko s tím ostrovem pokladů, moje nemoc, zrada ze španělských řad, obsazení naší lodi, bitva ztráta nového kapitána. Potřeboval bych se uvolnil ale bohužel zpropadená nemoc mi vzala všechnu chuť vína. " Opět si povzdychnu ale poté si uvědomím že musím znít jako nějaký ubožák tak nasadím opět úsměv a podívám se přímo na Ester. "Asi ti připadám poněkud patetický. Ale neboj se. Jakmile dorazíme do přístavu a dám si nějakou tu koupel tak se mi určitě uleví. Zítra už budu určitě čilí, nesmím přeci nechat posádku myslet si že jsem slabí ne Ester? " |
| |
| El Tajo Michael „Simtě... spím v jedné místnosti s hromadou chlapů... oproti bordelu tam je tady to prdlajs...“ Zasměji se. Zavrtím hlavou a usrknu si rumu. „Tady a vzpoura? To dřív se naučí prasata lítat než aby k něčemu takovému došlo. Chlapy jsou spokojení. Kapitán i ty víte co potřebují a kdy to potřebují.“ Odmávnu to rukou. Když mluví poslouchám ho a ucucávám z láhve. Opřu se, když začne mluvit o tom, že je patetický. „Jo... všechny nás sebralo, že nás Kapitán opustil. Ale Carlos není špatnej... docela se mu daří.“ Pokrčím rameny. „A podle mě vůbec nejsi slabej... ještě nejsi úplně zdravej. Stejně jsi se sebral a šel jsi velet, když to bylo potřeba. Já bych to nezvládla... nejsem vůdčí... tím, že jsi přišel jsi nás zachránil. A to slabé není.“ Povzbuzuji ho. Pak ztiším hlas do spikleneckého šepotu. „Ti povím jednu věc...“ Zabodnu mu prst do prsou. „Já tě obdivuji. Jsi pořádnej chlap.“ Mrknu na něj. „Nesmíš si myslet, že jsi slabej... když si to o sobě začneš myslet tak se jim i staneš a ty slabej nejsi, chlape.“ Šťouchnu ho znovu do prsou a pak ho stejným prstem cvrnknu do nosu a znovu se zasměji. |
| |
| El tajo Ester Když do mě Ester začne strkat tak se začnu smát když mě ale cvrkne do nosu tak se za něj chytnu a podívám se na ní nebezpečně. "Tak tohle znamená válku." Rychle pohnu pravou rukou a naznačím to že cvrknu Ester do čela ale místo toho hnu levačkou a začnu jí lehtat na boku |
| |
| El Tajo Michael Překvapeně zamrkám, když mi vyhlásí válku. „Jej!“ vypísknu, protože jsem takovou zradu nečekala. „Néééé! Já jsem hrozně lechtivá!“ Začnu se chechtat a tu a tam jsem vypískla, nakonec jsem začala uhýbat až to nakonec dopadlo tak, že jsem žuchla na zem, nohy jsem měla požád na posteli, ale zbytek byl na zemi. Postavila jsem na zem láhev s rumem, protože jsem při pádu trochu vylila, vydechnu. „A kdo je tu prej unavenej jak tělesně tak na duchu.“ Postěžuji si a promnu si žebra, která mě bolela od smíchu a lechtání. „Jsi pro mírové jednání?“ zeptám se a začnu se zvedat z podlahy. |
| |
| El Tajo Ester Když Ester spadne na zem tak se začnu smát až mi začnou slzet oči. "Inu únava je jedna věc a hraní si v posteli s dámou zase jiná. Na to druhé mám nějakou tu sílu schovanou vždy. " Když se začne zvedat z podlahy nabídnu jí svojí ruku abych jí pomohl vstát. "Inu pokud ona mírová jednání budou pokračovat v duchu dobré nálady a pití nemám jediné námitky. " |
| |
| El Tajo Michael Nechám si pomoci nahoru a znovu si k němu přisednu. Usměji se na něj, po tomhle jsem trochu vystřízlivěla. „Ale simtě Michaeli... oba víme, že nejsem žádná dáma.“ Seberu zase láhev a podívám se na mokrou skvrnu na zemi, pokrčím nad tím rameny. „Dámy chodí oblíkané do hromady látek, zatím co já jsem schopná odložit všechno... když mám teda připito... dámy se neopíjejí, já jo... příležitostně... dámy nemluví sprostě... a zase já jo.“ Pokrčím rameny. Zašklebím se. „Dámy si schovávají panenství do manželství.... u mě to nehrozí.“ Zasměji se. „Jsem úplný opak dámy.“ Napiji se. „Jasně... pít a mluvit to bude fajn.“ Znovu se vedle něj uvelebím. „Ale to už děláme ne?“ mrknu na něj. |
| |
| El Venganza Děkuji pane, bylo mi potěšením Vás potkat a jsem rád že se vše podařilo vyřešit bez větších ztrát na životech,své posádce vaši výzvu přednesu, obovám se však že v tuto chvíli již bude většina z nich na El Taju a notně pod parou a ve víru zábavy, tudíš je lepší počkat na ráno, navíc s kocovinou si nebudou tak moc vymýšlet... pokynu králi a sundám si klobouk, pak se společně s Annou dostaneme na palubu, kde se na mě obrátí se svou otázkou....¨ Víš stejně dobře jako já, že vše to skončí až ve chvíli kdy budou všichni zrádci popravení, že ještě není jasné co je s tvým bratrem,a že většina našich nepřátel je na svobodě, a pár jich bude unikat, není v moci krále, v tak rozsáhlém seznamu pochytat všechny najednou, ještě budeme muset stát před dvorem a vypovídat, a dívat se těm ničemům vítězně do očí, pak bude konec má lásko...konec jedné kapitoly, ale nás jich čeká více, jak řekl král, moje zaléžitosti správy země nebudou mít tak rychlé řešení... usměji se a pohladím ji po tváři, pak se s ní radostně zatočím ve vzduchu a pomalu se s ní vydám k Taju kde jde slyšet hluk a hudba, jak posádka a pár španělů slaví.... Hrom do stěžně, a rez do kotvy jestli ty sudy v podpalubí budou ráno ještě plný tak si mě vy chásko nepřejte! zahulákám na již tak dost prejásanou posádkou a to vyvolá jen další vlnu euforie.... Oni totiž netuší, že ho dopijou všechen a pak budou do Carracasu sušit papule... pošeptám s pousmáním Anně do ucha a lehce jí políbím.... Služba, přineste pak vlečná lana za skladu, a nažeňte si další část hlídky do pelechu, posádka bude o deset mužů ochuzena, ti budou muset zůstat zde na taju a řídit jej než se dostaneme do přístavu.... víc neříkám, korzár rychle letí pro lana a pak shánět další část hlídky....ještě chvíli strávím s Annou na palubě Taja a nostalgicky se s ním loučím, pak si nechám přenést své osobní věci, mapy, kompasy, a jiné věci z kapitánské kajuty na fregatu jež se zatím jmenuje Highlander... Hej vy dva, do rána chcí aby místo Hilendra byla loď přejmenována na El Venganza....rozumíte... s tím vstoupím na fregatu i s Annou a začnu se dívat, škody které vidím ve tmě jsou jen povrchové, nic co by ohrozilo choď lodi...přeci jen pár urvaných lan a doslova zhoblovaná paluba od kartáčových střel.... Půjdeme se podívat do naší nové kajuty má paní? vezmu Annu za ruce usměji se na ni.... Fregata je prázdná, tedy od lidí....jen já a Anna nyní stojíme na její palubě, a dva naši a dva z královských přepisují jméno lodi.... Vezmu svou vlaku a vytáhnu ji na stožár, pak vedle ní vytáhnu i španělskou.... |
| |
| El Tajo Ester Když mi Ester popisuje jak vypadá dáma tak se rozesměji opravdu hlasitě. Uklidním se až po minutě a když utírám slzy z očí tak se na ní podívám stylem jestli to myslela vážně. "Takle si myslíš že vypadají dámy! Prosím tě kde tyhle nápady bereš. " Nadechnu se abych uklidnil smích. "Dělal sem královskou stráž takže vím o dámičkách o něco víc než ty. A můžu tě ujistit o tom že málokterá z dam ačkoliv má vychování se podle toho řídí. Francouzké dvorní dámy byli také samá etikata, slušné vychování a podobné serepetičky ale jakmile zakoply a natloukly si zadek tak klely jako každá hospodská děvečka co znám. A nemysli si že to končí jenom u mluvy. Tyhle mladý slečny jsou ještě možná víc nadržený než leckterá divoká holka z vesnice. Víš když je celej život držíš pěkně na uzdě a nedovolíš jim ani na chlapa se podívat tak jakmile mají šanci začnou dovádět že to není možný. Naše hradní sklepy byli v jednom kuse pod neustálím nátlakem od dam a jejich přátel kteří se dožadovali dalších a dalších lahví a když na to přišlo žádná z nich nebyla tak nedobitná jak by člověk čekal. To víš moje stráže měli oči a uši všude. Když musíš hlídat dveře do pokoje nějaké dámy z jiných krajů která tu je na náštěvě tak si mohl strážný dost přivydělat jenom tím že nehlásil kterej chlap to vešel do jejího pokoje a nehlásil co slyšel. Ester vážně si myslíš že vládnoucí třída je jiná než tahle sebranka tady na Taju? Není neměj strach. Všichni sme jenom lidi. Jediný rozdíl mezi naší bandou ožralejch bastardů a královskou rodinou je ten že tady se lidi tolik neštvou s tím aby skryli to jaký skutečně jsou a dávají to jasně najevo. " Poté se opět rozesměji při vzpomínce na rodnou Francii a zasněně se podívám na strop. Poté se natáhnu k Ester pro lahev rumu a hodím do sebe pořádnou dávku. Na tváři se mi objevují už známky toho že začínám mít v sobě určitou míru. "No a jestli ti nestačí jenom povídání a pití tak můžeme dělat i jiné věci. Když říkáš že se ráda odstrojíš když máš připito tak ti mohu předvést svoje skutečné nadání. Víš na šerm jsou hbité prsty velice důležité. " |
| |
| El Tajo Michael Pokrčím rameny. „Si myslím...“ Odpovím a šťouchnu ho, když se mi směje. Začne mi vysvětlovat, že u šlechty je to stejný jako všude jen s tím dělají prostě víc tajností. Ofrknu si. „Ti sou divní. Takové normální věci a schovávat se. Pořád to říkám... šlechta je divná. Madona mia... nikdy bych nechtěla žít mezi nimi. Ale mít tolik prachů bych brala to jo.“ Pokývám si hlavou. Zamyslím se a pak vyprsknu smíchy. „Je to legrační představa... hlídat dveře když jdou na to. To se jako bojí, že bude někdo tisknout ucho ke dveřím a šmírovat přes klíčovou dirku?“ napiju se předtím než mi láhev sebere a taky se napije. „Takže to znamená, že jsem taky dáma jen nenosím tolik oblečení a nic neskrývám.“ Pokývám si nad tím hlavou. Michael začne se mnou laškovat. Na oko ho zhodnotím pohledem a zamnu si zamyšleně bradu. „No já ti nevím... máš vůbec dost síly? Povídal si, že si unavanej... ještě bys usnul.“ Popichuji ho. |
| |
| El Tajo Ester Usměji se na Ester. "Jistě že jsi dáma. " Když mě začne popichovat tak se nakloním blíže a jemně jí pohladím prsty po tváři. "Den kdy nebudu mít dost síly na to abych uspokojil tu nejnádhernější dívku z celého Španělska, tak se sám nabodnu na svůj meč a odejdu na odpočinek. " Laškovně se usměji a podívám se jí hluboce do očí. "O mě se nemusíš bát, stačí když budeš chtít a můžeme si užít noc na kterou dlouho nezapomeneme." |
| |
| El Tajo Michael Nakloním se k němu a pohled do očí mu oplácím. „Nejnádhernější dívku z celého Španělska?“ zopakuji. Přejedu mu prstem po bradce. „Kolika ženám jsi už řekl to samé?“ pozvednu obočí s úsměvem. „Jsi zatracený lichotník, Michaeli.“ Přitáhnu si ho blíž a zlehka se rty dotknu jeho, ale pak ho pustím a odtáhnu se. „Je to lákavá nabídka, ale budu muset odmítnout...“ Znovu se na něj zadívám. „Pro tentokrát.“ Mrknu. „Zkus to znovu až budeš zase fit.“ |
| |
| La Venganza Vím, … Je toho ještě hodně před námi, některé věci budou možná složitější, než se zdají. Ale to, že jsme se dostali až sem… Trochu zakroutím hlavou, na okamžik se odmlčím a poté znovu vzhlédnu k Juanovi. To, že nás král vyslechl a uvěřil mi... Juane, můžu si jen domýšlet, jak takoví lidé, jako byl Vallado, překroutili vše proti mé rodině. Neznatelně si povzdechnu. Měla jsem o tebe takový strach. Položím dlaň zlehka na jeho rameno, na místo, kde se pod látkou skrývá obvaz. Tolik štěstí musí něco stát, … Jakmile mne však zvedne do výšky, rozežene mé chmurné myšlenky a já se tiše zasměji. Na Taju je víc než rušno, celá posádka se raduje z vítězství a dokonce i několik španělských vojáků se přidalo. Juanovi po boku zahlédnu pár známých tváří. Při jeho poznámce o zásobách rumu, které zdá se mizí závratnou rychlostí, se musím pousmát. Něžně mu pak políbení oplatím a vydám se s ním na tichou procházku na záď a zpátky, jež je jako mlčenlivé sbohem téhle lodi, na kterou nikdy nezapomenu. Britská fregata ještě nese známky střelby z děl, zvuky oslav sem doléhají o něco tlumeněji a několik vojáků drží stráž. Udělám pár kroků vpřed, zatímco Juan dává několika mužům pokyny, jak přejmenovat loď. Na okamžik zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Po chvíli se otočím po hlase, sevřu jeho dlaně ve svých a kývnu na jeho otázku. Když se na stěžni v lehkém vánku rozvine nejdřív Juanova a poté i Španělská vlajka, uvědomím si, jak dlouho cestu už máme za sebou, co všechno jsme prožili. Při vzpomínce na mou rodinu, na to, že se konečně dočkám spravedlnosti, se mi lehce zamží oči. Rychle zamrkám, a když se ke mně Juan vrátí, nejsou ty drobné slzy znát. Zítra tedy doplujeme do Carracasu, … myslím, že nejen hrabě Segovia bude překvapený, až se tam objevíme králi po boku. Řeknu tiše s úsměvem na rtech, šťastná. |
| |
| La Venganza Já o tebe také,zmíral sem tím strachem když jsem se odcitl v pasti,a zmíral bych pořád... usměji se a pohladím ji ve tváři..... Ale moje mysl se upnula jen k tomu že buď se dostanu k tobě, nebo jsem ztratil vše.... když mi položí ruku na rameno jen přivřu lehce oči ale nedám moc najevo bolest,proč také... Ty víš Anno že kdyby to bylo třeba tak se postavím mezi tebe a kulku...není to první střela kterou jsem schytal, a rozhodně je to jedna z nejmírnějších....třeba loni jsem dostal jednu do břicha, to už taková procházka nebyla... usměji se na ni a lehce ji cvrnknu do nosu..... Myslím že don Segovia bude hodně překvapen více věcmi...třeba pozváním na obřad... řeknu klidně a vazmu ji za ruku, pomalu se vydám i s ní do kajuty, britská okázalost není tak hrozná jako ta španělská, vlastně jde spíše o strohost, ale kajuta kapitána byla vcelku vkusně zařízená...Velký stůl u oken byl prostorný, police na stěnách plné ruzných map a lejster, námořní mapa nového světa i indických a evropských vod, vytáhnu si svou mapu z truhlý a rozložím ji na stůl, zapálím svíce na malém lustru a zadívám se i na vcelku prostornou postel v rohu, jen tu britskou vlajku jdu sundat, ale snažím se ji i přes bolest úhledně uskládat a uložit do jedné z polic.... Můžeš mi pomoci? otočím se na Annu a z truhly vytáhnu černý balíček, který je jí dobře znám, mé housle, také smyčec který položím na jednu poličku a malou lahvičku oleje který docela voní.... Potřebuji je naleštit aby nevysychali.... podám ji je ještě zabalené, a ani si neuvědomím že na nich spatří svou podobiznu kterou vlastně ještě neviděla.... A pak bych byl rád kdyby jsi dnes pokud ti to nevadí spala tady vedle mne,nechci ztrávit další noc bez tebe a probudit se a nevidět tě...já ta slova před třemi dny myslel opravdu vážně... řeknu jí tiše když stojím za jejímy zády a lehce ji obejmu v pase a políbím na šíji.... |
| |
| La Venganza - kajuta Kajutu propletou tlumené paprsky světla a já se rozhlédnu kolem sebe. Několika kroky dojdu k jedné polici plné různých písemností a namátkou se jimi proberu. Pár svazků lodních deníků, úřední listiny, většina s anglickou pečetí. Položím jeden z úzkých sešitů zpátky na místo, nechám konce prstů sklouznout po kožených vazbách knih, které se vyjímají na levé straně police, a otočím se na Juana. S otázkou v očích se na něj zahledím, ale když mi podá malý černý balíček, poznám ihned, co mám v dlaních. Dlouho jsem tě neslyšela hrát… A bylo mi jasné, že ještě nějaký čas ten stříbrný hlas houslí neuslyším. Dokud se Juanovi rameno nezhojí. Začnu rozvazovat uzel látky, která voní stejně, jako olej v malé lahvičce. Vezmu housle opatrně za krk a odhrnu šátek, který zakrývá jejich tělo, zůstanu překvapeně stát, protože hledím do tváře sama sobě. Nízké čelo, rovný nos, o něco větší spodní ret. Poznávala jsem se v těch linkách dřevem. I když čím déle jsem na ten obraz hleděla, přišlo mi, že byl ke mně autor až příliš shovívavý. Jemné linky dřevem, jakoby to snad byl jen otisk vzpomínky a né tenké vrypy nástrojem, který vedle jistá ruka až s neuvěřitelnou přesností. Já, … netušila jsem, že tohle umíš, to je nádhera. Zjihnu, když mne obejme kolem pasu a a políbí. Nechám ruce, ve kterých stále držím housle klesnout k bokům. Zůstanu tady. Vyslovím tiše s úsměvem na rtech a pak se k němu otočím čelem. Ty obvazy, budou potřeba vyměnit a taky na tebe dohlédnu, aby ses pořádně najedl a odpočinul si. Promluvím, ještě s obavami v hlase, protože mi je jasné, že rána Juana stále dosti bolí. Mírně nakloním hlavu na stranu, hluboce se nadechnu, zavřu oči a čelem se opřu o jeho zdravé rameno. |
| |
| Kajuta Zadívám se na její podobiznu vrytou do těla houslí a lehce se pousměji.... Kratochvíle z dětství jež mě již nepustila,chtěl jsem tě mít co nejvíce u sebe ještě v době kdy jsem se ti neodvážil říci co k tobě cítím... zašeptám jí do ucha a nasaji její vůni, když se opře o mé rameno.... A slibuji že ti zahraji ihned až mi to zase rameno dovolí,ale to bude ještě tak dva týdny trvat... otřu se tváří o její vlasy do kterých vtisknu polibek a obejmu ji tak pevně jak jen dovedu v rámci bolesti.... Pomoc s převazem se bude hodit, ale proč myslíš že na mě budeš muset dohlížet, příjdu ti jako někdo kdo by se na díru v rameni vykašlal? Neboj se, už si nedovolím riskovat, mám tady tebe, a vím dobře že nesmím a ani nechci riskovat a přivádět ti tak starosti... pomalu přejdu k posteli na kterou se posadím a zadívám se do jejich očí, pak natáhnu zdravou ruku,stáhnu ji na sebe a začnu dlouze a něžně líbat... |
| |
| El Tajo Ester Nad otázkou kolika ženám sem onu lichotku pravdivě odpovím. "Jenom jedné... tobě." Když mě políbí tak se na ní podívám. "Vím že jsem lichotník. Mi Francouzi to máme v krvi stejně jako Španělé oheň." Když odmítne tak si uchovávám svůj stály úsměv. "Chápu. Inu nemohu ti to dávat za zlé. Inu v tom případě zbývá jediné." Pozvednu víno. "Vzhůru do milosrdné opilosti drahá Ester. Přeci nenecháme posádku aby si ranní opici užívala jenom ona. " Hlasitě se zasměji a dopiji korbel a naleji si dalšího vína. "A nyní když už sem opět na nohách můžeš opět kdykoliv zajít Ester abychom pokračovali ve výuce psaní a čtení pokud máš stále zájem. Pochybuji že by mi někdo vyhodil mojí vyučovací tabulku. " |
| |
| Kajuta Oplatím Juanovi objetí, poté se od něj trochu odtáhnu, abych mu viděla do očí a tiše promluvím. Vzpomínám si, když jsem tě slyšela hrát poprvé, … tenkrát u oběda, na palubě Vuela Busarda … Lehce se usměji, sklopím oči a sevřu mezi prsty jeden ze zdobených knoflíků límce kabátu. Stejně dobře jsem si pamatovala i ten zvláštní pocit, který jsem cítila, když se naše pohledy střetly. Tam jsi mi také slíbil pomoc … nebýt toho útoku na loď, odmítla bych. Vzhlédla jsem a chvíli jen tiše hleděla do jeho tváře. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Ty bláhový, usměji se, zvednu dlaň a položím zlehka konce prstů Juanovi na ústa, abych tak zastavila ten příval slov a ubezpečení o jeho zodpovědnosti, vím, že by ses o sebe dokázal postarat sám, jen nechci nic zanedbat, nebo zlehčovat, to zaprvé… a za druhé, já to udělám ráda a budu klidnější, když budu vědět, že jsi v pořádku, a že ti nic nechybí. Doktor mne ujistil, že se jedná o čistý průstřel, který se ošetřil včas a i to, že Juana nezmáhala horečka, bylo dobré znamení. Přesto jsem se strachovala, ale to bylo samozřejmé, měla jsem ho ráda. Látka zašustila, když jsem se mu posadila na klín a začala jemně oplácet polibky. Znala jsem jeho tvář nazpaměť, zavřela jsem oči a nechala všechno kolem nás zmizet. Moje rty k těm jeho dokonale patřily a já věděla, že se jeho přítomnosti nemůžu nikdy nabažit. Prsty jsem mu lehce zapletla do vlasů, jako bych se snad bála, že mi zmizí, když ho pustím. Voníš mořem … Zašeptala jsem se rty těsně u jeho tváře, ještě chvíli vdechovala tu opojnou vůni a potom se mu s jiskřičkami v očích zahleděla do těch jeho. Pamatuješ co ještě jsi mi tenkrát na Busardu slíbil? Odmlčím se a s úsměvem na rtech čekám na odpověď. |
| |
| Paluba Uvelebím se na posteli a tiše poslouchám každé její slovo, moc dobře mě zná jak vidno, až se dívím tomu že ke mě tato žena jako by patřila odjakživa.... I kdyby jsi odmítla, stejně bych ti zůstal na blízku, nemohl jsem se jen dívat na to jak bojuješ svůj boj a nikdo ti pořádně nepomáhá, navíc, znamenalo to být ti nablízku... usměji se a opřu si ji o hruď zády, a lehce ji hladím ve vlasech.... Je to nezvyk že je tu někdo kdo se stará o to jak mi je po zranění a né proto že chce vědět kdy zase budu schopen bojovat.... Posadila se na mě a naše rty se opět semkly v jeden celek, ruce pomalu hladili její tělo a dech se mi skracoval, ano vše kolem jako by nebylo, jen ona a já a naše blízkost.... Vždyť ty také voníš mořem...[/b> usměji se a uživám si její dotyky ve vlasech stejně jako pohled těch hlubokých a opojných očí... [b]V nemoci i ve zdraví, živ i umíraje.... zašeptám jí v odpověď a pak jí opět políbím, dlouze a něžně.... Myslíš že bych mohl zapomenout? vezmu pomaličku housle, a začnu vybrnkávat melodii písně kterou jsem tenkrát u oběda hrál... |
| |
| El Tajo... Na dveře Michaelovi kajuty kdosi zaklepe a po chvíli i bez pozvání vejde jeden z námořníků jež má službu, omluvně kývne hlavou a zadívá se na Michaela a Ester.... Jste zde oba dva to je dobře, rád bych Vám předal vzkaz od kapitána, máte nachystat loď, a nezapomenout na to že ráno má být posádka připravena na nástupu na královské lodi, kvůly tomu co si budete přát, král chce prý každého odměnit, jinak, tažná lana připraveny a část mužů zahnáno do postele, dle rozkazů kapitána... s lehkou úklonou čeká na to co se bude dít, na lodi již doznívá hudba i veselí, po noci a dnu a další noci bujarého veselí na všech palubách se ale není čemu divit...... |
| |
| Kajuta I když smyčec neklouzal po přesně napnutých strunách, tiché tóny známé melodie zaplavily místnost. Posadila jsem se vedle Juana na kraj lůžka a přitom si z tváře odhrnula pramen vlasů, který se uvolnil z účesu. Se zaujetím jsem pozorovala, jak jeho prsty sledují neviditelnou cestičku napříč strunami a stále ve mně dozníval ten omamující pocit, kdy jsem cítila tlak jeho rtů na těch svých. Jakmile přestal hrát, vzhlédla jsem k němu a úsměv na tváři byl o dost patrnější. Vstala jsem a natáhla jsem se pro lahvičku s olejem a z černého šátku vzala drobný hadřík, kterým se olej na dřevo nanášel. Mohu? Vzala jsem od Juana housle a znovu se posadila na kraj postele. Zatímco se olej pomocí hadříku vpíjel do neviditelných pórů dřeva, přemýšlela jsem. Vzpomínala. Jak je to dlouho, co jsem ho neviděla? Nejednou mi ta otázka přišla na mysl, poslední dobou daleko častěji a mnohem intenzivněji, než dřív. Znovu jsem vzhlédla a úsměv teď vystřídala soustředěná tvář. Od té doby, co jsem utekla, jsem o tom mluvila jen s Angelem… Juane, tu noc, co se zavraždili mou rodinu, … Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak pokračovat dál … Juan netušil podrobnosti toho, co se tenkrát stalo, ale já potřebovala, aby je věděl. Dnes jsi mi to připomněl a měla bych ti to říct… Na chvíli jsem přestala pečovat o housle. Tenkrát se konala podzimní večerní slavnost. Takových jsem zažila desítky, ale na tuto nikdy nezapomenu. Nebylo to nic přespříliš velkolepého, otec pozval jen okruh svých přátel a jejich rodiny. Chtěla jsem ho tenkrát překvapit a nechala pro něj složit menuet. Zasněně jsem se usmála, ale úsměv z tváře rychle zmizel, jak mou mysl zaplavila trpká vzpomínka. Mluvila jsem dál, tiše a bez jakéhokoli zabarvení hlasu emocemi. Tehdy však na slavnost přišlo ještě pár hostů navíc. Znala jsem každičkou tvář, cítila jsem k nim úctu a obdiv, přeci jen většina byli velmi oblíbení přátelé Jeho veličenstva… Otcův výraz byl však jiný, než ten můj, dodnes ho mám před očima. Byl plný odhodlání, hrdosti, a ještě něčeho. Poznala jsem, že se bojí, až když nás vybídl k útěku. Mě a mé bratry, … Nebál se o sebe, ale o nás. Matka se mi tenkrát ztratila v davu. Vše se stalo příliš rychle. Nikolas, můj starší bratr, neuposlechl otcovi výzvy a ještě jsem ho viděla tasit, než mne Carlos strhl stranou. Padlo i několik výstřelů, … slyšela jsem Nikolase vykřiknout bolestí … Hlas se mi zlomil. Odložila jsem housle stranou a promnula si spánek. Carlos mi pomohl k útěku a pak se vrátil zpět do sálu za těmi vrahy. Ten pocit, když jsem mluvila s králem, když jsem mu řekla všechna ta jména … Ulevilo se mi, včera jsem splnila polovinu toho, co jsem si slíbila a to hlavně díky tobě. Usmála jsem se a pomalu pokračovala dál. Já nevím, … netuším, jestli měl takové štěstí, jako já. Popravdě, bojím se, jestli ho vůbec ještě mám šanci najít. Podívala jsem se Juanovi do očí a v těch mých se zračila věta, kterou jsem se bála vyslovit, ale která mě pronásledovala stejně tak, jako jsem se zoufale snažila přesvědčit sama sebe, že není pravdivá. Carlos přeci nemohl být mrtev. Slíbil, že na sebe dá pozor… Nepřestanu ho hledat, dokud nebudu mít důkaz, že už to nemá smysl. Zašeptala jsem a stočila jsem pohled stranou, do hnědých odstínů houslí. Zakázala jsem si takhle přemýšlet, ale byla tu i ta možnost, že se s ním už nikdy neshledám. Teď to bude o dost jednodušší, už se nebudu muset skrývat, král mi věří. Jen jsem chtěla, abys věděl, co přesně se tenkrát stalo a že celá moje rodina, možná i Carlos… Nedořekla jsem, ale věděla, že mi rozumí. Podívala jsem se na něj lesknoucíma se očima. |
| |
| Kajuta Klidně ji poslouchám, protože její slova měla být vyřčena již dříve,a já věděl že k tomu dojde, celou dobu co mluví se snažím poslouchat co nejpečlivěji a tiše se dívám před sebe na jednu z polic a na svou trhulici.... Tiše lásko... přiložím ji prst na rty a obejmu ji, něžně a zároveň co nejpevněji,při tom ji znovu políbím a pohladím ve vlasech, propletu své prsty s jejími a i když rameno pekelně zabolí druhá ruka se prste vplete do jejich vlasů.... Nevím zda je to tím že tě tak miluji, nebo tím že chci abys byla šťastná,ale o bratrovi jsi se již zmínala dříve,a já ještě v přístavu se rozhodl jednat, i když jsi o tom nevěděla, využil jsem svých známostí a začal pátrat, ve většině přístavů někoho znám, a námořníci toho mnohdy ví dost, obvazláště piráti,korzáři a bukanýři, musíme být špioni... usměji se a tiše ji pohladím ve tváři... začal jsem Carlose hledat, a snad se v Caracasu již něco dozvím....ale neboj,řekl bych ti o tom co nejdříve, to víš,chci si tě vzít,ale pokud tvůj bratr žije, potřebuji ještě jeho svolení, aby bylo vše tak jak má být..... |
| |
| Kajuta Po tváři se skutálí ta drobná kapka citu, na chvíli se schovám do Juanova objetí a zhluboka vydechnu. Mít komu věřit, o koho se opřít, na koho se spolehnout, ... to je nad všechny poklady moří a Juan tu byl pro mě, stejně tak, jako já pro něho. Nechala jsem myšlenky volně plynout. Jak dlouho jen může trvat, než něco o bratru zjistím... Zavřela jsem oči a znovu si vybavila jeho tvář, hnědé vlasy, které se vlnily stejně jako mé, černé oči a vždy přátelský a milý úsměv v koutcích úst. Z mých myšlenek mne vytrhl až Juanův hlas. Poslouchala jsem ta tichá slova a byla překvapená čím dál víc. Využil jsem svých známostí a začal pátrat, ... Udiveně jsem se mu zadívala do očí. Co to říkáš? Tak tys tušil, ... Začal jsi ho hledat? Usmíval se na mne, ale já momentálně nebyla schopná slova. Pokud je naživu, měl přátele, za kterými mohl jít, mohl se ale skrývat v přestrojení, nebo utíkat z místa na místo, jako já ... Nemohlo to pro něj být nebezpečné? Pátratr po něm... V té době proti nám byl i samotný král. Ne, Juan věděl, co si v takové situaci počít, jak na sebe zbytečně neupozornit, kde se ptát ... Zamrkala jsem a usmála se, oči se mi znovu leskly, ale již nadějí. V Caracasu ? Zopakovala jsem slabě. Už zítra? Myslíš, že o něm budou nějaké zprávy? Mohlo by se někomu z tvých známých podařit, něco o něm zjistit? Rozrušená jsem začala rychle klást otázky, přestože mi bylo jasné, že na ně Juan nyní nezná odpověď. Proč jsi mi to neřekl dřív? Zeptala jsem se dojatě a vrhla se mu kolem krku, abych ho objala. |
| |
| Kajuta Ano tušil, vím jaké to je když ti na světě zbyde jen jediný příbuzný a ty ani nevíš zda ještě žije, ta naděje je něco co tě žene dál, naděje zjistit zda jej spatříš a obejmeš, nebo postojíš někde nad jeho hrobem.... vezmu jí za ruce a stále se jí divím do očí, vím jak musí být zmatená,a udivená.... Jestli šel po tvé stopě, dostal se na moře, dostal li se na moře, jistě někdo bude vědět že se dostal na moře šlechtic jež někoho hledá, i kdyby byl v přestrojení a pod cizí identitou, vždy se najdou oči někoho kdo prohlédne dál než si dotyčný přeje, a nezáleží na tom co se děje, spíš na tom kolik by mu tohle mohlo hodit.... Pohladím ji ve vlasech a tiše se pousměji, pak ji políbím do vlasů.... Proto že dokud jsem nevěděl zda něco vůbec zjistím, chtěl sem abys neměla falešné naděje,nejsem všemocný, to přeci víš, a třeba nás tvůj bratr najde, šel li po tvých stopách, jistě mluvil se Segoviou, a já nechal vzkaz v jedné putice....Ten co hledá svoji krev, ať sleduje dráhů Ostří...je to spíš hádanka ale ten co hledá se jistě dovtípí.... Nechám se obejmout a tiše ji zazpívám do ucha... Omnia vincit amor... |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Skoro rok už se plavíš s tatíčkem po moři, skoro rok, a vše se začalo ubírat lepším směrem, tatík tě přijal, stejně jako posádka pochopila že kapitánova dcera není k mání, čímž ti skončilo občasné hraní si s pár mladšími ale pěknějšími piráty, tak to halt bývá, navíc kapitánův bič dosáhl daleko, takže ti zbyla už jen mladší kuchařka, která byla druhou ženou na lodi, pod ochranou svého otce, lodního kuchaře, jež všechny její nápadníky rychle odradil svým nožem nebo pěstí, tolik jí chtěl uchránit počestnost že ho nenapadlo že nebezpeční nejsou jen muži...navíc spali jste spolu v kajutě dost dlouho, a ona už počestná být nechtělo, navíc lesbická láska se ji dost zamlouvala...ale vše jednou končí..... Jednoho rána jste skrz mlhu, míříc hloub do nekonečných prostor oceánu zahlédli několik světel, nejdříve se loď připravila k boji, ale vlastně k žádnému nedošlo, neboť z mlhy proti vám vyjeli dvě válečné fregaty, a vaše šalupa věděla že boj nemá cenu, následoval úprk, ale byli vám dlouho v patách, nebo vás spíše vedli dál od staré dobré Evropy, kdo ví, jisté je že jste nakonec museli stáhnout vlajku a vzdát se Britům.... Ihned po té, co jste se vzdali, naložili tebe i Benedictu, kuchařovu dceru na jednu fregatu, a rozhodli se že vás v Americe prodají, neboť obchody s ženami stále kvetli i v té době, a tak jste další týdny čekali v malé místnosti, zamčené, za pevnými dveřmi a ještě pevnější mříží, na kapitánův příkaz neobťěžované mužstvem, přesto v kleci.... Až do jednoho večera, když se něco stalo, skrz malé okéno si věděla jen jak se lodi zase oddaluji aby sevřeli protivníka do kleští, ale místo toho dostala druhá fregata několik zasáhů granátovými střelami a šla ke dnu, tenkrát jsi byla ráda že víš že otec byl odvezen do Evropy, ale nechápala jsi nic, jak to že malá šalupa, menší než měl tvůj otec dokázala střílet tak daleko, a tak dobře, aby potopila válečnou loď, ani to co se stalo po té, víš jen že si viděla kování další obrovské lodi, a pak ryk bitvy, nářek raněných a vše kolem bylo cítit prachem a krví, víc si nepamatuješ, krčili jste se s Benediktou v jednom rohu už druhý den, a bylo vám jasné že Britové se již nevrátí, a že loďe jež měli být cílem se stali z kořisti lovcem, jídlo vám ještě nějáké zbývalo, ale do nejspodnjší části lodi se ještě nikdo nevydal, aby prohledal i poslední žaláře na lodi.... |
| |
 | soukromá zpráva od María pro Jako nějaký otrok Všechno bylo perfektní, dokud se neobjevili ti proklatí Britové. Byli jsme zajati. Mě i Benedictu uvěznili na jedné ze svých lodí. Nenávidím mříže, nenávidím tu bezmoc. První dny, co jsme takhle byly zamčené, jsem dostávala záchvaty a vzteky kopala do dveří od kajuty i do stěn okolo. Nechtěla jsem si to připouštět, ale nemělo to žádnou cenu, akorát děsím chudáka Benedictu. Po večerech jsem brávala její obličej do dlaní a slibovala jí: „Všechno bude dobré. Já nás z toho nějak dostanu.“ Možná jsem si to jen nalhávala, ale chtěla jsem dopřát Benedictě více klidu na duši. Poté jsme usínaly ve společném obětí a alespoň během spánku zapomněly na vše okolo. Jeden z těch mnoha večerů jsme si čekání zpestřily krásnými chvilkami. Byly plné tichých vzdechů, horkých obětí a smyslných doteků. Poté Benedicta pravděpodobně usnula znavením. Já jsem usnout ještě nemohla. Oblékla jsem si alespoň kalhoty a pak se ještě chvíli dívala skrze malé okénko ven. Chci svobodu, chci zase cítit čerstvý vítr ve svých vlasech a na své tváři slanou vodu. Co to tam k čertu je? Co je to za lodě? Náhle se ozvalo pár výstřelů, řev, nářky a pak už nevím. Když jsem se probrala, stále jsem nechápala, co se vlastně doopravdy stalo. Jen mě trochu bolela hlava. Měla jsem jen takové tušení, že loď, která nás vězní, změnila své vedení i s posádkou. „Benedicto, jsi v pořádku?“ Zaklepu s ní. „Mám pocit, že lodi už nevelí Britové.“ Šeptám s obavami. Přemýšlím. Budeme čekat – možná i několik dalších dní, až nás objeví, nebo se mám vrátit ke svým kopacím záchvatům vzteku a dát jim tak najevo, že v podpalubí je kořist, o které ještě nevědí? K čertu to je dilema! Pak ale strach z cizinců předčí moje mnohonásobně větší fobie z věznění. Strach z toho co mě čeká, až mě najdou je opravdu nepatrné zrnko písku v moři, oproti představě že tady budu zavřená až do konce. Začnu zběsile kopat do stěn, bušit na dveře. „Haló!“ |
| |
| Kajuta Kéž by se mu nic nestalo, … zašeptla jsem. Moc bych si to přála. Byla to moje rodina, poslední kdo mi zbyl. Nepřipouštěla jsem si, že bych ho už neměla spatřit. Navíc jeho svědectví by bylo v celé věci kolem spiknutí proti králi víc než cenné. Už by mě to nemělo překvapovat, ale stejně jsem se divila, jak mě Juan dobře zná. Ta slova, která řekl před chvílí... Přesně tak jsem se cítila a vědomí, že bych svého bratra mohla znovu spatřit, mi vlévalo naději do žil. Postavila jsem se a vzala do rukou housle, které jsem zase skryla před světem do černého šátku a uložila je na své místo. Co teď bude s Tajem? Zeptala jsem se, vrátila se k Juanovi a vzala ho za ruku. Vesele jsem se mu zadívala do očí. Nenecháme si přinést večeři? Docela mi vytrávilo a neměli bychom podceňovat to rameno. Zamyšleně jsem se rozhlédla po kajutě. Čisté obvazy by tu snad měly být. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Pomalu dopíjíš své víno, putyka ve které jsi se vyptával sice nevypadala jako jedna z lepších, ale zato se hemžila samými mořskými vlky.... Hledaj svojí sestru panáčku, mladičká říkáte, a rusovlasá....nejčko něco bych věděl, byl tady jeden z korzárů, a řekl že když bude mladý španěl lepší krve hledat sestru, prej má sledovat dráhu Ostří....dal mi nejčko i nějákej ten dublon, abych na to nezapoměl... zazubí se starší muž, již bez několika zubů, a těch málo co mu v hubě zbylo, stejně brzy padne za oběť kazům..... Svitne v tobě naděje, tak přeci jen je možná ještě na živu a na svobodě, z hostinského nedostaneš nic než že ten mladík byl korzár černých vlasů, dobře stavěný a s lehce uhračivýma očima, a že se tu pak ještě sešel s lakajem dona Segovii, kterého si docela dobře pamatuješ, také znal tvého otce a byl jeho přítel, dokud neodplul jako místodržící do nového světa, po někonečných měsících konečně začínáš cítít že by jsi ještě svou malou sestřičku mohl spatřit, ono malou, v tvých očích bude vždy malá, i když už je to mladá dáma, ale na tu noc kdy vtrhli do vašeho sídla a začali vraždit tvou rodinu si pamatuješ dobře, jak jsi ji vrazil do ruky otcův kord a řekl jí ať utíká, sám ses chtěl vrátít a bít se, ale starý kuchař tě zatáhl do kuchyně, a hodil do sklepa, víš jen že ti asi zachránil život, a že také tě tam dokázal skrývat dost dlouho, na to abys pak mohl vyrazit ve stopách své sestry....dobře víš jaká jsou na vašem jméně obvinění, a dobře víš že jsou falešná, ale nemáš jediný důkaz, ten měla u sebe jen tvá sestra Anna, kterou již 8 měsící stopuješ, od doby co jsi zjistil že odplula z přístavu a že mířila právě do nového světa, snad aby se skryla pronásledovatlům kdo ví, i ty se skrýváš, jako pirát sice na lodi jen vystupuješ, tvé zlato kapitána přesvědčili aby s tebou tvou hru hrál, a aby ti pomohl, přeci jen, slíbil jsi mu daleko víc když sestru najdete.... Tak co panáčku, něco nového? podíváš se nad sebe a spatříš tu zjizvenou tvář kapitána jež ti pomáhá, za zlato ovšem.... Řekneš mu co jsi se dozvěděl a on se zamyšleně začne škrábat ve vousech..... Sledovat dráhu Ostří....to by moho znamenat že tvá sestra je na palubě lodi jež se nazývá Ostří, a jediné ostří co tu kdy kotvilo byla korzárzský španělská šalupa, a tu si prej někdo najal před týdnem na nějákou výpravu..... docela žasneš nad tím jak rychle se mezi piráty dokáží předat informace, byli jste tu dvacet minut, a po osmi měsících tápání najednou stopa...a něděje.... A na toho lokajíčka bych si také počkal... dodá kapitán a postaví před tebe láhev bílého rumu.... |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Zmocnil se tě zase děs, děs z toho podivného vězení, nevíš co se stalo, víš jen že už chceš ven, ať na lodi teď velí kdokoliv, pro tebe je vězení tak hrozné že raději riskuješ smrt,o jiných nástrahách ani nepřemýšlíš, ale jisté je to že Benedikta se na tebe jen vystrašeně dívá a začne natahovat.... A co když to jsou nějácí piráti co nás nejdřív zneužijí a pak buď prodají nebo zabijí? ani ji nestihneš odpovědět a uslyšíš šramocení klíčů v zámku, vrznutí mříží a pak klíč zachrastil i v zámku vašich dveří.... Pozor Martinesi, pozor, kdo ví koho tam ti napařenci mají.... uslyšíš ihned svou rodnou řeč a v zápětí se otevřou dveře, místo toho abys ale s úlevou vypadla ven z celi, hledíš do hlavně muškety a do dalších dvou hlavní muže za prvním, jež svírá dvě pistole, třetí muž, spíše plavčík jen svírá kord a dívá se na vás obě....jaksi hladově... Co - co takhle si s nima zašpásovat a pak je odpravit a říct že byli mrtvé? vyhrkne sotva šestnáctiletý mladík s kordem a starší dva námořníci jen vydechnou.... Kapitán není blbec jako ty, ten by hned věděl která bije, raději běž pro něj, a nezdržuj se, a makej Migeli, nebo uvidíš, kdo ví jak dlouho je tam drží, a za co, co bude dál rozhodne kapitán.... jeden z mužů sklopí mušketu a hodí vám láhev s vínem.... Je mi to líto seniority, ale ještě chvíli raději zůstaňte kde jste, já vás nemůžu jen tak pustit, tahle bárka mi neříká pane.... |
| |
| Kajuta Se zaujetím sleduji každý její pohyb kdy balí housle zpět do látky napuštěné sádlem, to proto aby je nezničil mořský vzduch, když zmizí na své místo, pousměji se a v hlavě se mi honí tisíce myšlenek.... Než jsem tě potkal myslel jsem že jsem prokletý, ztratil jsem matku, otec přišel o ruku a já o loď na které jsem byl první důstojník, chtěl sem jen zmizet na moři, a dostal sena Bussardo, kde jsem narazil na tebe, a od té doby, z obyčejného piráta jsem převzal odpovědnost za své léno, zavázal se ti pomoci v tvém životním údělu, a nechtíc ti propadl citem jež jsem myslel že ho ani nejsem schopný...Děkuji ti Anno. Děkuji ti, za to že jsi má lásko.... pronesu tiše a vstanu, obejmu ji pevně a něžně jí políbím, abych vzápětí si to namířil ke své truhle.... Naděje umírá poslední, a já doufám že se s bratrem potkáš... když mě pak vezme za ruku a zeptá se mě na Tajo na chvíli se utopím v jejím pohledu... V Caracasu jistě bude dost zájemců o koupy vyzbrojené šalupy....takže jej prodám, najmu větší posádku a ještě zkusím něco najít, pokud budeš souhlasit, ale myslím že mužům to dlužím, neznají mě a přesto mě nusledují... Vydechnu a pohladím ji po tváři.... Také mám hlad má drahá, pošlu pak plavčíka pro jídlo, a pokud jde o obvazy... otevřu truhlu a vytáhnu z ní pár věcí, pak se objeví menší uzlík, ze kterého vytáhnu láhev čistého alkoholu a pár fáčů.... Postačí ti toto? řeknu s pousmáním a začnu rozepínat košili.... V tu samou chvíli se ale dveře kajuty rozrazí a tam stojí zadýchaný mladík.... Pane, kapitáne, madam.... začne se zadrhávat a vypadá jako by nesl životně důležitou zprávu... V podpalubí, ve vězení, dvě ženy....máte jít dolů pane... Vydechnu a zadívám se jí do očí, zase si šněrování košile zatáhnu a vezmu si kabát... Doprovodíš mne drahá? zeptám se s pousmáním a pak se otočím na plavčíka... Dojdi se podívat po něčem k večeři a dones nám to tady, a příště, klepej prosím... |
| |
| soukromá zpráva od María pro První otevřel pusu takovej mladej floutek, nejraději bych mu přes ni natáhla. Zamračím se na něj. Ty zbylí dva se jevili o něco sympatičtěji, dokonce i svým zbraním dali pohov. Když si prohlížím jejich kordy, zajímalo by mě, kde je teď asi ten můj milovaný s lebkou na rukojeti. Mezitím co mlaďas utíkal na palubu, jeden z mužů nám hodil víno. Ne, děkuji. Kdo ví, jestli nám nalili čistého vína. Opatrně si je prohlížím. A vyčkávám příchodu jejich kapitána. „Ale to je škoda. Jistě byste byl skvělým kapitánem.“ Pokusím se navodit přátelštější atmosféru. |
| |
| Kajuta Něco najít? Zůstanu mlčky stát a s otázkou v očích hledám v jeho pohledu odpověď. Je to skvělá posádka, nemuseli zůstávat a přesto neodpluli... Nediv se jim, muž jako ty si umí snadno získat respekt a úctu, to každý nedokáže. Lehce jsem se usmála a dlaně opřela o jeho hruď. Ve vyšších kruzích se tomu říká charisma, ale podle mě nemohou lidé pojmenovat něco neuchopitelného, tak věcně a kostrbatě. Kouzlo osobnosti myslím sedí daleko lépe... Sklopím oči a když k němu znovu vzhlédnu, zašeptám... Vždyť i já jsem se v těch tvých očích ztratila ... Spokojeně kývnu, když mi podá fáče, dojdu k malému stolku, odložím je na něj a odsunu židli, abych mohla Juanovi vyměnit obvaz. Překvapeně vzhlédnu, když do kajuty vrazí mladý námořník. Těch několik slov, co přišel sdělit svému kapitánovi, z něj doslova vypadne. Odložím na stolek i tu gázu, co mám v dlaních, zahledím se na Juana a mezi obočím se mi vyrýsuje drobná vráska. Jistěže doprovodím. Odpovím a oplatím Juanovi úsměv, převapená, že se na ně nepřišlo dřív. Kdoví jak dlouho nic nejedly. Snad nejsou zraněné... |
| |
| Loď V našem rozhovoru budeme pokračovat záhy, až zjistíme koho nám to ti Britové dole schovávali ano? pousměji se a hodím si přes ramena svůj brokátový kabát, ladně si levou rukou nasadím trojcípák a připnu již z obtížemi i opasek s pistolemi a kordem.... Můžeme? nabídnu ji rámě a cestou do podpalubí ji pomáhám zdolávat poslední již dost příkré schody, dole v nejspodnější palubě již spatříme dva muže jež stojí a tiše zírají do jedné z cel, a náš příchod rychle vzbudí jejich pozornost, mušketa se zase zvedne na dveře, do kterých se jdu beze strachu podívat... Dobrý večer dámy, mé jméno Juan Carlos de la Aliaga, a jsem kapitánem této lodi, chci znát vaše jména a důvod vašeho věznění.... odpovím mile když spatřím ty dvě dívky, pak se zadívám na oba své muže.... Dobře Fernando, můžete je pustit, a dovést nahoru, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, je to tady cítit po síře.... |
| |
| Loď Než ten muž stačil cokoli říci, zavrzaly lodní schůdky a dolů po nich scházel chlapík v brokátovém kabátku se zavěšenou seňoritou v nóbl šatech. A jé, tak toto bude asi trochu jiná společnost, než na kterou jsme s Benedictou zvyklé. Ušklíbnu se. Nu, ale zdá se být milý. Po jeho otázce chvilku otálím se semknutými rty. Otočím se na Benedictu a pak pravím: „Tohle je Benedicta a já jsem María. Hm… Důvod našeho věznění.“ Dotknu se své bolavé hlavy. „Plavily jsme se na lodi mého otce. Loď byla pravděpodobně přepadena Brity a nás dvě zavřely sem... Nekoukejte na mě tak divně, já v podstatě nevím, co se stalo, protože jsem se praštila do hlavy a moc si toho nepamatuju.“ Tatíkovu identitu raději zatím ponechám mimo hru. Pustit? Oni nás pustí? Jsem tak šťastná, že bych tomu kapitánoj nejraději zulíbala obě ruce, načeš si všimnu jeho úrazu. A jej, tak radši ne. Ale stejně jsem mu tak vděčná. „Díky pane kapitáne, díky, díky díky.“ Popadnu tu malou fňuklnu z rohu naší cely a táhnu ji ven na vzduch. Když vylezu na palubu, jsem tak šťastná, že se zmůžu jen na hlasitý hrdelní smích. |
| |
| Loď Na otcově lodi, tudíž byl kapitán, chápu to dobře, ano tohle byla donedávna Britská válečná loď, nyní korzárská loď, dejte si pozor na motání hlavy, venku to docela zavání, moře kolem je pokryto krví a těli.... řeknu jí ještě než zmizí nahoru obě dvě a jen zakroutím hlavou.... Spočítat sklady, vyčíslit koříst, zrevidovat stav výzbroje a připravit plachty, ty poškozené odnést na ošetřovnu a dva muži ať z nich nastříhají fáče a nechají je vyvařit, zkontrolovat kormidlo a připravit loď k vyplutí, ráno se vyplouvá chásko, a v přístavu budete mít volno tak se snažte je na vás kdy zapadnete do krčmy nebo do bordelu, vyřídt ostatním jasné? bleskově se otočím ke své dámě a lehce se jí ukloním.... Mám pocit že nás čeká večere má drahá, a pak snad už klid. Ráno ještě dořešit věci ohledně odměny pro posádku s králem a zakurtovat Tajo za naši loď a můžeme vyplout... chvíli čekám až se muži ztratí a pak Annu k sobě přitáhnu a dlouze políbím.... |
| |
| Podpalubí Svoji zvědavost skryji za neznatelné kývnutí a vydám se spolu s Juanem do nejspodnější části lodi. Sestupuji opatrně do tmavé úzké chodby a těžký, vydýchaný vzduch, mi naplní plíce. Zůstanu Juanovi po boku, a zatímco mluví k oběma dívkám, sleduji je zkoumavým pohledem. Zdá se, že ani jedna z nich není vážně zraněná, mírně se usměji. Po kratičkém rozhovoru, a jakmile se dozví, že jsou volné, se těm dvěma rozzáří tváře. Vyběhnou z cely ven a s díky zmizí v chodbě. Juan uděloval poslední rozkazy a já udělala dva kroky směrem do cely. Stále se mi hlavou honily myšlenky na bratra, na zítřek, na Caracas … Ze zamyšlení jsem se probrala, až když v cele zapanovalo ticho. Otočila jsem se, Juan tam stál sám, námořníci patrně odešli předat kapitánovy pokyny. Hm, večeře, usmála jsem se, to zní dobře. Vrátila jsem se zpátky k němu, zadívala se mu do očí a pak sklouzla pohledem k lince jeho rtů. Ještě jsem si nezvykla na ten pocit, chvění kolem páteře, tlukot srdce,… když mne políbil. A vlastně jsem si ani nemyslela, že mi někdy zevšední. Zavřela jsem oči a nechala se znovu unést do jiného světa. Do světa, který se mi ještě před několika měsíci zdál tak vzdálený. Zkrátil se mi dech a zatočila hlava, ještě okamžik jsem zůstala stát se zavřenými víčky, zatímco jeho rty zmizely, otevřela jsem oči, a i když ve mně cosi volalo a znovu toužilo po těch horkých polibcích, usmála jsem se a položila mu otázku. Ty dvě dívky, ztratily svou posádku, přišly o loď, na které se plavily a pravděpodobně i o své blízké. Tahle fregata dřív téměř patřila jedné z nich, říkala přece, že je kapitánova dcera? Možná by jim král mohl přiznat nějaké odškodné, nevím, je mi jich líto. Myslíš si, že v Caracasu půjdou vstříc svému osudu, nebo zůstanou na Venganze? Zajímalo mne, co si Juan myslí o osudu těch dvou a tak jsem čekala, co odpoví. Pak už nic nebránilo tomu, jít se navečeřet. |
| |
| Loď Víc než dobře, budu li jíst ve tvé společnosti drahá... lehce ji cvrnknu do nosu a usměji se, stále se někdy zarážím nad tím že dívka do které jsem se zamiloval a o které jsem snil opětovala mé city, i když to zpočátku vypadalo jinak.... Večeře, pak procházka po palubě,a nechám připravit lázeň pokud budeš míti zájem můj poklade... hladím ji ve tváři a tiše vydechnu.... Miluji tě... pomalinku se vydám zase spletí schůdků na palubu lodi, a cestou se zamyslím nad Aniným dotazem... Kdo ví co budou chtít dělat, byli zajaty, takže tahle loď není ta na které se plavila, dost často se dívky z Evropy odvážejí do nového světa, aby pracovali ve veřejných domech, myslím že je měl stihnout stejný osud.... Když vycházíme nahoru po příkrých schůdcích Anna sklouzne ale dopadne jen do mé připravené náruče, sice mě rameno zabolí jako nikdy ale i tak ji nepouštím a vynesu ji až na palubu lodi kde se zadívám ke hvězdám.... Je krásná noc, ale hvězdy by mohly závidět, protože tu největší krásu nyní nesu na svých pažích já.... Pak se můj pohled stočí na ty dvě dívky.... Hlaste se na lodi El Tajo, prvnímu důstojníkovi, že vás posílám aby vás uložil a splnil co budete chtít, ráno si promluvíme o tom jestli chcete pokračovat s námi nebo na lodi jeho veličenstva krále Španělského...Tajo je ta malá šalupa na druhém konce tohoto trojlodí.... |
| |
| Loď a loď Když se trochu oklepu z toho obrovského návalu radosti, uzřím, že moře kolem lodi je rudé, přesně jak varoval kapitán. Přistoupím blíže ke kraji lodi, opřu si lokty o zábradlí a jen sleduji ty chlapíky plovoucí obličejem ke dnu. No a co, byli to Britové, zrovna ti, co mi vzali mou svobodu a kdo ví, co s námi měli v plánu. Kapitán i se svou dámou vystoupali na palubu. Otočím se k němu, když na mě promluví. Kývnu na souhlas jeho rozkazům. Nač se zdržovat že? Přejdeme s Benedicktou po můstcích až na tu nejzadnější a nejmenší loď. Cestou přemýšlím o slovech kapitána Juana Aligátora, jak mu potají v myšlenkách říkám. Plavit se na královské lodi? To teda ani náhodou. Brr… Oklepu se. Myslím, že já mám jasno už teď. Když vstoupím svou ladnou nožkou na šalupu jménem Tajo, vyhledám kapitánem určenou osobu. „Vy jste první důstojník?“ Zeptám se. „Váš kapitán nás posílá sem na Tajo, zda-li byste nás na noc někam neuložil.“ Usměji se. |
| |
| Loď Ráda. Souhlasím s nabídnutou koupelí. Ještě jsem se pořádně nezamyslela nad událostmi zítřka, na to co přinese, a i když měsíc stále držel stráž, bylo mi jasné, že ho první paprsky slunce vystřídají rychleji, než stihneme postřehnout. Už jen to, že budeme dělat společnost králi, staneme mu s Juanem po boku před všemi, kteří v Caracasu něco znamenají… A takové zprávy se nesou rychle, možná daleko rychleji, než by bylo zdrávo. Možnost, že ve městě budou další republikáni, kteří by ještě mohli způsobit problémy, byla víc než jistá. Přesto jsem věřila, že nejhorší máme za sebou. A já tebe … Věnuji Juanovi hřející úsměv a poslouchám úvahy o osudu dvou dívek, které jsou nyní svobodné. Měly obě velké štěstí, … Je hrozné, když o své svobodě nemůže člověk rozhodovat sám … Na schůdky padalo stříbrné světlo měsíce, a já začala stoupat vzhůru na čerstvý vzduch. Nevím, co se stalo, špatně jsem došlápla a střevíc mi sklouznul po dřevěném schodu. Ztratila jsem rovnováhu a žaludek se mi zhoupl, když mi zmizela pevná půda pod nohama. Ani jsem nestačila vykřiknout, jen jsem zalapala po dechu, když jsem si uvědomila, že už nepadám. Díky, vydechla jsem a chtěla se znovu postavit, ale nedovolil mi to. Mezi obočím se mi objevila nespokojená vráska. Juane, to rameno … Chtěla jsem pronést výčitku, ale přišlo mi, že by v tuhle chvíli nebyla nic platná. Při slovech o hvězdách se lehce začervenám a sklopím oči. Už bys mne mohl pustit, řeknu tiše, nepřidělávej mi starosti. Zadívám se na dívky, ... vypadají spokojeně. Ještě chvíli je sleduji, jak opouští fregatu a užívám si chladivý vítr ve tvářích, než svoji pozornost opět stočím k tomu, kdo je mi nejdražší. |
| |
| El Tajo Když k nám vtrhne jeden z našich námořníků tak se na něj podívám. Když řekne co chce tak jenom přikývnu. "Děkuji za informace můžete jít. " Mávnutím ruky ho poté propustím a považuji celou věc za uzavřenou. Poté se podívám na Ester. "No zdá se že se brzy dostaneme na pevninu. Inu bylo už na čase. No ale myslím si že je pomalu čas se taky uložit. " S těmito slovy se zvednu z postele a nasadím si svůj klobouk. "Ale ještě předtím co takle se projít po palubě, zařvat si na pár opilých námořníků a podívat se na hvězdy?" Nabídnu jí ruku a poté vyrazím na palubu El Taja. Na palubě pomalu doznívá veselí a já těch několik posledních opilců upozorňuji že kdo zítra nebude v pořádku a připraven tak toho pověsím za koule na nejvyšší stožár. Nakonec se zastavím u zábradlí na pravoboku, napěchuji dýmku a tiše začnu bafat. V tom ale se objeví přímo přede mnou dvě nové dívky. Moje znalecké oko ihned sjede obě od hlavy až k patě zůstavajíc však notnou dobu v oblasti boků a hrudníku. Když vydechnu opět velkou dávku kouře tak se jim teprve podívám do obličeje. "Pravdu díte slečno. Jsem první důstojník na El Taju. Moje jméno zní Michal De Verte přezdívaný též tesák. Je mi potěšením." S těmito slovy sundám klobouk z hlavy a provedu krátkou úklonu. "Říkáte uložit? Hm inu to by neměl být zase takový problém pokud vám nevadí sdílet cimru se zbytkem posádky. Na přídi by mělo být dámské křídlo pokud se nepletu." Podrbu se na spáncích a otočím se hlavou k Ester. " Ester tam někde chodíš spát i ty ne? Tak pokud by ti to nevadilo mohla by si až skončíme rozhovor je tam odvést? " Poté se opět podívám na děvčata. "Inu tak to by bylo vyřešené místo na spaní. Není to sice příliš ale na noc vám to jistě bude stačit. " |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Nevnímám její prostesty, proč také když ji držím v náručí, nechám ji ještě chvíli aby se podívala na noční moře ale nepustím ji, donesu ji až do kajuty, a cestou potkám dva z naších lidí jak přinášejí koše s jídlem.... Vedle mé kajuty je místnost s vanou a kotel s horkou vodou, ohřejte ji ještě trochu a připravte prosím lázeň děkuji... řeknu klidným tónem a na jejich pohledy a pošklebky raději nereáguji, otevřu nohou dveře do kajuty a svou snoubenku položím až do postele.... Ty jsi se starala o mne, já se nyní postarám o tebe....Nevstávej prosím... otočím se ke košům s jídlem a pochopím že muži byli ve zdejší kuchyni, možná že v té pro důstojníky, hrozno, maso, zelenina, a pečivo, to vše nyní nacházím v koších, proto vezmu dva talíře, a na jeden naskládám několik druhů masa, které ještě nařežu na plátky a na druhý naskládám pečivo a zeleninu, a nějáké to hrozno dám na menší talířek.... Dnes jsem tvým ošetřovatelem já... pomaličku si vlezu za ní do postele a lehounce ji políbím na rty, ještě než se ty mé oddálí vsunu ji mezi rty kuličku hrozna... Jen do lázně tě asi nebudu moci doprovodit má drahá řeknu a začnu si brát vidličku na kterou nabírám menší sousta kterými ji začnu krmit.... |
| |
| El Tajo Když do kajuty vpadl námořník, ani jsem se nelekla. Neměla jsem se za co stydět, jo kdybych svolila k nějakému tomu muchlování to bych se možná i trochu zastyděla. Trošičku. „To nás kapitán hezky zaměstnává.“ Řeknu po jeho odchodu. Michael navrhl procházku než to taky zabalíme. „Tak fajn. Stejnak ještě chvíli a opila bych se příliš.“ Souhlasím a vezmu ho za nabízenou ruku. Vyrazíme na palubu. Moc dlouho jsme se na hvězdy nedívali, když k nám přišli nějaké dvě ženský. Prohlédnu si je, stejně jako Michael i když s menším zaujetím pro jejich vnady. Michael mě požádal jestli bych je nevzala do části, které není tak přístupná chlapům. „Tak to se pěkně mejlíš. Já spím v síti spolu v místnosti s ostatními chlapy. Pokud ženská si nedokáže udržet chlapy od těla pokud o to nestojí nemají co na lodi dělat.“ Řeknu a znovu si ženský změřím. „Ale vezmu je tam jestli chcou.“ Pokrčím rameny. |
| |
| El Tajo „Jsem María a tohle je Benedicta, je to skvělá kuchařka.“ Představím nás taktéž důstojníkovi. Pak rozmýšlí o noclehu, načež zapřede do rozhovoru ještě jednu holku jménem Ester. Není to žádná dámička a její pusa je pěkně prořízlá. Líbí se mi. Mohly bychom si rozumět Zazubím se na ni a přijmu její doprovod. „Rády přespíme s všema ostatníma, nemusíme mít speciálně dámskou místnost.“ Pravím k dívce přátelsky. Ještě než se vydáme do podpalubí, otočím se na Tesáka. „Jen jsem se chtěla zeptat... ehm, jestli by se nenašlo něco malého k snědku. Prosím.“ Vzpomenu si na jídlo z „cely“ olezlé brouky a plné jejich čiperných larviček. Kdyby tu měli nějaké méně pohyblivé jídlo, byla bych dnes nejšťastnější člověk na celém moři. |
| |
| El Tajo Ester řekne že spí s posádkou a já se hlasitě zasměji a jemně jí poplácám po rameni. "Sakra tak to abych řekl druhýmu důstojníkovi aby tu špehírku navrtal na jiný části lodi. Sakra práce, moje umění vycítit pohyb každý nádherný dívky na dvě moře daleko musel na Taju nějak otupět když ani nedokážu říct v který části lodi spí ta nejkrásnější dívka Španělska. " Další hlasitý smích a poté se podívám na dívky. "Jídlo povídáte. No... kdyby ste chtěli chlast toho se tu válí spousta všude po okolí. No ale s jídlem." Zamyslím se tak hluboce až si musím potáhnout další dávku z fajfky. "No buďto můžete ulovit jídlo co se válí různě po palubě. Přeci jenom někteří námořníci odložily talíře když se chopili lahví rumu. Nebo můžete zkusit párkrát něčím ostrým, špičatým a dlouhým šťouchat do naše kuchaře než se vzbudí a dojde vám pro nějaký jídlo. Nebo vás můžeme rovnou odvést do kuchyně aby ste si čaply nějaké to jídlo. Bohužel nemám ale vůbec ponětí co nám zbylo. Oslavy se trošku rozjeli a já neměl šanci posledních pár týdnů kontrolovat zásoby. Ale určitě se tam najdou nějaký ty jablka a podobný věci. Nic přepychového ale jestli máte hlad tak ho zaženete. No a pořádné jídlo dostanete až se vzbudí kuchař. " |
| |
 | soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro ŠPĚCHEJMEŽ! Carlos si podpíral hlavu dlaní: Jestli je pravda co říkáš kapitáne je zapotřebí, aby jsi co nejrychleji navázal spojení se svými styky a zjistil jakým směrem ona korzárská loď vyrazila. V přístavu nesmíme ztratit ani minutu nazmar. Doplňte nutné zásoby na další cestu a nejpozději zítra musíme vyrazit. Ovšem, pokud tě zde nezdržují jiné záležitosti. Přeci jen jsi kapitán této lodi a nepředpokládám, že jediná věc, kterou by jsi měl na starosti je záchrana mé sestry. Avšak než se jakkoli rozhodneš vzpomeň, že jsi za svou pomoc dostal dostatečně zaplaceno a jistá neopomenutelná finanční částka ti ještě byla přislíbena. ..Přesto však jsem ti už v této chvíli za vyvinuté úsilí zavázán. Bůh je svědkem toho, že jsi mne již mnohokrát mohl podvést a neučinil jsi tak, byť jsi pirátem. Naopak. Tví muži mě naučili tomu jak se brání a bojuje pravý muž a že boj nemusí být vždy čestný. Žijeme v nelehkých dobách kapitáne a jen málo lidem se dá věřit. Proto jsem si tvé cti vždy cenil. Cesty boží jsou nevyzpytatelné a tak bylo možno nalézt pomoc tam, kde by ji jeden nejméně čekal - u mužů pochybné pověsti. Dříve bych si nikdy nepomyslel, že budu kdy trávit čas na pirátské lodi jinak než jako zajatec. Když kapitán odejde: ..... jeden z korzárů, a řekl že když bude mladý španěl lepší krve hledat sestru, prej má sledovat dráhu Ostří.... Carlos pocítil jak mu žluč stoupá krkem vzhůru. Anna je na korzárské lodi? Jeho Anna, krásnější než slunce zrána. Obklopena posádkou drsných námořníků? Bože, dej mi sílu, zašeptal skrze popraskané rty a políbil růženec namotaný mezi prsty v dlani. Jaký krutý osud ji mohl přivést na takové místo? Byla jim snad prodána pro potěšení? Byla snad nucena se z nouze snížit k tomu, aby se sama začala prodávat? Znám přeci Annu. Znám ji a přesto jsem se i já změnil. Nemohu tvrdit, že jsem stejným mužem jakým jsem býval. A co když také Anna již není? Možná dávno zemřela a jiná žena zneužívá jejího jména pro své obohacení. A nebo je to vše jen léčka. Nastražená tak dokonale, že se zdráhám pomyslet kam až sahá moc našich nepřátel. Ti jistě tuší, že hledám svou sestru a snaží se mě nalákat na falešnou stopu. Ovšem jestli Annu nenajdu nemá už nic smysl. Dej ať žije. Mě zatrať, ji zachraň. Čest její zachovej. Její duši neodvrhni. Carlos hořce polkl a spojil obě dlaně k modlitbě. Svíčka osvětlující kajutu plápolala skomírajícím plaménkem. Stejně nejasným jako budoucnost, která před nimi ležela. |
| |
| El Tajo „Ester.“ María řekne, že radši přespí s ostatními, fajn aspoň to nebudou žádné máničky. Usměji se. „Bueno!“ pronesu spokojeně a pak kouknu na Michaela, který nevěděl kde spím. Znovu se zazubím a zatím co on mě jen poplácal po rameni, já ho plácla laškovně po zadku. „Dávej si pozor. Mám lehký spaní a tvrdou pěst.“ Zavtipkuji. Ale já vím, že jeho styl není přikládání se k ženám a dělat s nimi ve spaní nestoudnosti. To nemá zapotřebí, svádění mu jde moc dobře. Nakonec jsem mu málem podlehla. „Nedělej si starosti. Já se o ně postarám. Něco jim najdu. Si běž klidně jdi lehnout mi querida.“ Otočím se na ženy. „Tak pojďte chicas.“ Pobídnu je a pak ještě mrknu na Michaela než je vezmu do podpalubí, podívat se po něčem k jídlu. „Kde ste se tu vůbec vzali? Na té druhé lodi sem si vás nevšimla.“ Řeknu a vejdu do kuchyně. „Ha...“ Pronesu triumfálně, když najdu kus uzené šunky, jen trochu okousanou. Tu okousanou část jsem odsekla a podala ji Maríe, byl tu i kus chleba z rána, okoralý, ale dal se jíst. Jablek jsme měli dost a tak jim dám hned čtyři, proč sakra máme tolik jablek? Co kdyby z nich třeba někdo udělal štrůdl než se zkazí? Ten bych si dala. Mňam. |
| |
| El Tajo Když Ester zmíní že má lehké spaní tak nasadím lišácký úsměv. "To zní skoro jako výzva. " Mrknu na ní a poté se opět rozesměji. Když mi řekne abych šel spát že se o zbytek postará tak se dámám ukloním. "Tedy přeji příjemnou noc dámy. A kdyby se na vás sápal někdo z mých můžu tak ho klidně bodněte, střelte nebo jenom kopněte do klenotů. A poté jim všem vysvětlete že první důstojník má vždycky přednostní právo na jakoukoliv kořist hned po kapitánovi." Zasměji se hlasitě a dám ruce před sebe aby bylo vidět že žertuji. Po mrknu na Ester ,otočím se směrem ke své kajutě a vyrazím tam. "No jo spát. Ale kdo má spát když je hlavní stožár na plnou plachtu a Ester tam poslala silný vítr. Ďas aby to spral. Takle se nevyspím. Inu musíme to vyřešit jinak." Rozhlédnu se po palubě a všimnu si několika lahví rumu ve kterých ještě trocha zbývá. Jeden zbytek do sebe hodím na pár loků a chopím se druhé lahve. "Jo to mě udrží do rána ve posteli. " Dojdu ke své posteli, hodím do sebe ještě část lahve a poté spím dokud nepříjde ráno. |
| |
| El Tajo Kývnu na Ester, když se představila. Vyslechnu Michaelův proslov a jen si u toho pro sebe myslím; Já budu vděčná i za jedno jediný okousaný jablko bez červů. Nechám si popřát dobrého spaní a vyslechnu velice cenné informace o mužích z posádky. Propíchnout, hm… zajímalo by mě, kde je ten můj milovaný kord. Co s ním ti napudrovaní Britové provedli. „O tohle nemějte starosti. Dobrou i vám.“ Pravím směrem k Tesákovi. Načeš se nechám zavést ženštinou do podpalubí. A jéje, španělská krev, to mě těší, že tu jsou krajané. „Ani sis nás ani všimnout nemohla, byly jsme zavřený dole v lodi.“ Odpovím. „Byly jsme britská kořist.“ Když mi podá šunku, chleba a jablka, zírám na ty dary jak na svatý obrázek. „Taková hostina jak pro krále.“ Usměji se vděčně na Ester. „Muchas gracias” Rozdělím se s Benedictou. Cítím se unaveně, ale opravdu šťastně. |
| |
| El Tajo Znovu se zazubím na Michaela. „Možná že je.“ Vrátím mu to a nad jeho vtípkem o přednostním právem protočím oči. Mávnu na něj a už jdeme. Podívám se na obě, když mi Maria řekne, že byli britská kořist. Zamračím se. „Maldita británicos.“ zavrčím. „Santa María při vás musela stát, že jste se z toho dostali.“ Pousměji se nad tím jménem, nakonec tuhle ženu po ní pojmenovali. „De nada.“ Přikývnu. „Není to tak dávno co jsme nabírali zásoby, takže máme zatím víc než jen kaši a brambory.“ Řeknu jim a pak jim znovu pokynu. Vezmu je do místnosti, kde jsme spali. Jen třetina sítí byla obsazená, většina chlapů se válí porůznu na palubě. Odvedu je ke své řadě. „Tady spím já.“ Ukážu jim. „Vy si klidně vemte sítě tady hned vedle. Chlapům to vadit nebude.“ Řeknu a vyhodím staré přikrývky a dám jim nové, čisté. Já pak chlapy někam přesunu. „Tak se v klidu najezte, nikoho rušit nebudete, všichni su na cucky.“ Zívnu a sama se vyhoupnu do sítě. |
| |
| El Tajo Zalehnu na nabízenou síť vedle Ester. „Jé, tos nemusela dávat čistý. Nejsem žádná fajnovka. Ale děkuju Ti za péči.“ Je to hodná holka. Jídlo už sem pojedla jak buran po cestě. No co, měla jsem hlad. Zbylo mi jablko. Síť semnou houpe ve slabém rytmu vln, hledím do stropu a ukusuju toho sladkého jabloňového plodu. „Sueños agradables.“ Popřeju pak seňoritám a usínám s úsměvem na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Kapitán připřev jedno oko a lehce se zamračil když jsi domluvil.... Sdílím tvou horlivost ale nemůžeme zase hned vyrazit,posádka si musí užit, jinak by měli keci a myšlenky na vzpouru, každej není jako kněz...většina z těch chlapů už neviděla měsíc ženskou neříkej že tobě se do nějáké sličné sieňority nechce parde, to bys snad ani nebyl chlap, navíc bylo to před týdnem, takže stejně mohli plout do nejbližšího přístavu většího,a ten by měl být Caracas, takže tam se dozvíme kde jsou a snad je doženeme.... položí pohár na stůl a zakousne se do pečeného kuřete, při tom si mlsně olízne prsty... Navíc já sám už se chystám za jednou květinkou a posádka je po městě, dřív než ráno je nenajdem....tak si sedni, buď rád že něco víš, a běž si taky užít, ne jen odříkat si pořád.... |
| |
| El Tajo Přetočím se na bok. „Přece nebudete spát v od chlapů propocených dekách. Propoťte si radši svoje vlastní.“ Odpovím ji na to. „Jo.Jo.“ Odpovím ji pak už jen mumlavě a usnu jako špalek. Dneska to byl perný den. Boje, stres, pitka... vlastně to docela ušlo. Další den Probudila jsem se čilá a bez bolesti hlavy. Což mi řeklo, že jsem nepřekročila své meze i když v puse jsem měla pachuť, jako kdyby mi tam něco chcíplo. Šla jsem se napít vody, prstem si umyla zuby a pak jsem si vzala na žvýkání už trochu seschlou mátu. Pak jsem se jala k buzení posádky. „Vstávat sebranko! Máme spoustu práce! Mazejte se vychcat a nažrat a hned do práce! Bolí vás hlava? Váš problém!“ až později si uvědomím, že vlastně už nejsem první důstojník. No snad si to neuvědomí ostatní a nedají mi to sežrat. No, ale tak či onak měla jsem pravdu. Měli jsme práci. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Odevzdaně si povzdechnu, nemá to smysl se s ním hádat, ale to neznamená, že se snad zbavím pocitu, že ho rameno bolí o dost víc, než by mohlo a to kvůli mně…. V kajutě se opřu bokem o vysoký polštář a Juan se vydá ke košům s jídlem, udělala bych to sama, ale dvěma slůvky mě zastaví. Ale, já nejsem ta, která tu potřebuje odpočinek a klid na lůžku. Řeknu tiše. Měla bych ti převázat to rameno… Pronesu starostlivě, když se vrací s několika talířky v ruce. Večeře je to pro dnešek opravdu bohatá, ale spíš než jídlo, sleduji pozorně Juana, jestli chápe, že myslím své obavy vážně. Jen nesouhlasně zakroutím hlavou a chystám se nad jeho další větou protestovat, ale umlčí mně polibkem, který nakonec osladí hroznovým vínem. Začervenám se při zmínce o koupeli a na chvíli sklopím zrak. Poté se na něj s úsměvem zahledím a nechám si do úst donést další sousto. Z talířku, který leží kousek ode mne, naberu na druhou vidličku malé sousto pečeně a jeho péči mu začnu oplácet. Po chvíli se zvednu z lůžka, zdá se, že jsme už oba sytí a večer značně pokročil. Za chvíli se vrátím. Políbím ho zlehka na čelo a odejdu do vedlejší kajuty, kde ze sebe smyji starosti dnešního dne. Koupel mi trvá možná trochu déle, protože voda je nadmíru příjemná. Rozpustím si vlasy a spokojeně se opřu o okraj vany. Nakonec zahalím své tělo, do čisté osušky a dovolím posledním kapkám vody vsáknout se do bílé látky. Kajuta určená pro koupel byla opravdu luxusně zařízena a musela jsem se usmát, když jsem zjistila, že zde nebylo nic ponecháno náhodě. Z velké truhly jsem vyndám spací košily, což byly vlastně šaty, ale jen z jedné vrstvy látky, bez zbytečných výstuží a korzetu, ale krásně šité, se spoustou krajky a volánů. Dámský župan byl daleko prostší, ale neméně půvabný. Šaty jsem popadla do náruče a rychle přešla chudbu k druhým dveřím. Vešla jsem a odložila hromádku šatů do nízkého křesla. Z malého stolku jsem vzala několik obvazů, které jsem tam před odchodem do podpalubí k celám nechala a otočila se na Juana. To rameno ... Usmála jsem se a přišla k němu blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Nechce nebo snad nemůže poslechnout to že se o ní chci dnes starat, ale dobře chápu že její obavy z mého zranění jsou až příliš silné,spokojeně spořádám sousta která mi na oplátku o mou péči zase vrací ona a pak jí jen s přivřenými oči sleduji jak mizí do lázně, na čele ještě cítím její polibek.... U všech moří světa nejraději bych se vkradl ze tebou lásko.... probleskne mi hlavou hříšná myšlenka ale zaplaším ji rychle tím že naše chvíle nastane, a čím víc se oddaluje, tím víc se na první noc strávenou s ní v hlubším souznění těším, musím se sám sobě pousmát, neboť jsem dřív nevydržel bez ženy ani měsíc, v každém přístavu jsem měl milenku, ale nyní, je to už druhý měsíc a mé srdce drží mé tělo v napětí, protože tato žena mi za to čekání více než stojí... Když se vrátí přestrojena do nočního úboru jsem již dávno opláchlý a mám na sobě čísté kalhoty ve kterých spím, s pousmáním natáhnu ruku a nechám si ránu převázat, když dotáhne poslední uzlík, zadívám se jí hluboce do očí a políbím její ruku, a mé polibky se posunují víš a víš skze látku, až k jejímu rameni, pomaličku ji stáhnu za sebou apokračuji v polibcích na krku, lehounce jako bych urovnával nejdrahší hedvábí z číny hladím její tělo a mé polibky jako by nechtěly nabrat konce, vím že víc si dovolit zatím nesmím a aní nechci, tohle je pro mne prostě něco nového,krásného a vůbec nechápu jak jsem mohl vůbec jít se ženou bez citů, když noc pokročí mé polibky stále neutíchají, čekám až ji nebo mne pohltí spánek a přitvítá nás až ráno..... |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Převázala jsem rameno a spokojeně se usmála, rána už vypadala dobře a rychle se hojila. Pohladila jsem ho po tváři a s tichým smíchem se nechala stáhnout za ním, do měkkých přikrývek. Červenala jsem se, daleko víc, něž když mi na palubě šeptal vyznání. Tohle pro mě bylo nové, být s mužem sama, navíc takhle, bez starší dámy, která by mi dělala garde a navíc jen v noční košili... Ale s ním to bylo tak přirozené, už jsem si nedovedla představit, že bychom se snad odloučili. Myšlenka, že by nás něco, nebo někdo měl rozdělit mi působila fyzickou bolest. Teď, když jsem mu oplácela jeho polibky a choulila se do jeho náruče, ... byla jsem šťastnější, než jsem si kdy představovala, že bych mohla být. Přesto mi vychování nedovolovalo strávit s ním noc tak, jak by chtěl, ... jak bych chtěla já... Věděla jsem, že nebude naléhat a svým způsobem mu za to byla vděčná. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala své dlaně a rty, aby viděly za mne. Linka obočí, nepatrný stín pod víčkem, prozrazující cesty, které psal osud černou tuší. Oblouk lícní kosti, hrana čelisti, moje rty značily svými doteky cestičku, která končila u těch jeho. Podruhé, potřetí, znovu a znovu jsem se vracela k těm branám dechu, prsty ho jemně vískala ve vlasech a když jsem se bála, že mi zmizí, přitáhla jsem ho blíž k sobě. Tam, kde se dotkl mé pokožky, zůstávala jako ozvěna husí kůže, která ale hřála, jako drobné plamínky. Nebylo třeba nic říkat, byla jsem v jeho náručí a on v mém, nevnímala jsem čas, nakonec jsem se blažená schovala v jeho náručí a usnula. Ještě, než jsem ráno otevřela oči, koutky úst mi ozdobil úsměv. Juan byl moje štěstí. Přitulila jsem se k němu a hlavu mu položila na hrudník. Oči jsem nechala zavřené a jen vnímala pravidelný dech muže, kterého jsem milovala a který mi přinášel tolik klidu. Chtěla jsem, aby tahle chvíle nikdy neskončila, ale nebylo to možné. Dnes nás oba čekal velký den, stanout králi po boku, navíc po útoku, který ho měl před dvěma dny připravit o život. Nebála jsem se toho, naopak. Byla jsem hrdá a vítala možnost ukázat všem, že rodina de la Castellón není rodina zrádců. Očekávání té události však přebyla jiná skutečnost. To, že se už možná dnes dozvím, zda můj bratr žije, či nikoli. |
| |
| Ráno Spaní které všechny po oslavách zmohlo bylo přerušeno občasnými rozkazy, a šramocením vykonávacích rozkazů, to co ovšem všechny kdo ještě spali byl hlas lodního rohu na palubě královské lodi, který svolával posádku, následoval hřmot pochodujích vojáků a další rozkazy... Na palubě Taja se také začalo pracovat jako o život, a i když většina námořníků i vojáků pila až moc, jen málo z nich by si stěžovalo na kocovinu.... Vzduch byl čerství, a pach krve a střelného prachu byl ten tam, neboť všechny paluby byli již čisté a mrtvoly odplavali někam po proudu.... Další co rušilo poklidné ráno byla práce řezbářů jež opravovali poškození paluby fregaty jež přirazila k palubě královské lodi...všechno je jak má být, moře je klidné, a obzor bez mlhy... |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Po nádherném usnínání přišlo ještě krásnější probuzení, když jsem otevřel oči bylo již šero ale ona spala jako víla, vlasy jí halili lehce odhalená ramena, a deka na ní lehce kopírovala každý nádech a výdech, sledoval jsem s úsměvem její tvář a a byl snad poprvé v životě šťastný...a mé oči se poprvé zase zavřeli, druhé probuzení již bylo o něco jinačí, její hlava byla na mé hrudi, ruce obepínali mé rameno a pas a tělo se snad zahřívalo o to mé, již byla vzbuzená, ale asi mne nechtěla vzbudit.... Krásné ráno lásko má... zašeptal jsem po té co jsem ji lehounce pohladil po tváři a rameni, lehce si ji přitáhnu k sobě a věnuji ji polibek.... Doufám že jsi se vyspala tak dobře jako já... usměji se a lehce ji obejmu, přivoníc si k jejím vlasům.... Tohle jsem si představoval od toho obědu na Busardu, a nyní je to pravda, a je ještě krásnější než ty představy... S povzdechnutím jsem postřehl zvuk rohu a pousmál se... Měli by jsme si pospíšit, královští už valí nástup, musím sehnat posádku a připravit lodě k vleku Taja, tudíž nerad ale i tak musím vstanout...a ustrojit se. Věnuji ji další polibek a po chvíli přemlouvání se zvednu a zajdu se opláchnout a učesat, také oholit... |
| |
| Ráno... Vystoupím ze dveří na palubu své nové lodi, opravy pokročili a vše co včera vypadalo škaredě již se rýsuje... Přejdu na důstojnický můstek a opřu se o zábradlí, tak velké lodi jsem ještě nevelel, ale vůbec mi to nevadí, na palubě je asi dvacet mužů z Taja.... Přerušit práce, opláchnout se a za půl hodiny nástup na palubě královské lodi holomci, král vám každému splní jedno přání.... zvolám rázně a zadívám se na obzor, nebe je bez mráčků a vzduch již se dá dýchat bez motání hlavy z kovového zápachu krve...Uvědomím si že bych se měl vrátit a přestrojit se do normálního oblečení, vylézt na palubu jen v kalhotech asi není moc vhodné... Zmizím v útobách lodi a když se objevím na můstku po chvíli podruhé, mám na sobě vysoké kožené boty, v černých kalhotech z kůže, košili a vestu též černé barvy, rudou šerpu kolem pasu na kterém je opasek s dvěma pistolemi, z nichž jedna je dvojraná, kord, dýka, přes to vše ten drahý brokátový kabát, a má tvář je čestvě oholena, vlasy sčesány a trojcípak také asi potkal hadřík s olejíčkem, ještě čekám na svůj doprovod, než se vydám na palubu, a jen doufám že Michael zbytek Taja dovede včas.... |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro HÝŘENÍ A RADOVÁNKY Pevně stisknul rty k sobě. Potlačil v sobě instinktivní vztek, který jej nutil k neuváženým činům. Nejraději by se přece rozhel hledat Annu okamžitě. Ale moc dobře ví, že je vázán na cizí pomoc a není v postavení, kdy by mohl o podobných věcech rozhodovat. Budiž. Myslel jsem, že to tak bude. Když začne kapitán mluvit o tělesných potěšeních Carlosova tvář se zbarví do ruda, ale neuhne pohledem: Znáš už mne přeci můj dobrý kapitáne a víš, že v porobných zhýralostech nenacházím....potěšení. Setrvám raději zde na lodi s těmi málo muži co zde zůstali a pohlídám loď. Jedinou milenkou zůstane mi měsíc. V příjemné společnosti bible budu sbírat síly na další cestu, hořce polknul. Bylo dost neuvěřitelné, že by dospělý a tak pohledný muž mohl být ještě ženou nedotčený. Přesto jeho chování této pravděpodobnosti nasvědčovalo. Běž tedy kapitáne za onou ženou a užívej si svých radostí. Sám nejsem bez viny, tedy nemohu tě za tvůj hřích soudit. V přístavu jsem viděl, že jsou zde ženy skutečně krásné. Carlos odvrátil tvář, nejspíš rozpaky. Anno, vydrž. Jdu pro tebe. Už brzy budeme zase spolu. Ochráním tě před vším zlem. Vždyť, panebože mohla bys být teď klidně i ty jednou z těch povětrných kurev s kterými se tito drsní muži baví. Bože dej ať najdu sestru stejnou jak si pamatuji. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Jeho slova mně proberou ze sladkého polospánku a já otočím svou tvář, k té jeho. Teď už budou všechna krásná ... Usměji se a lehký polibek mu oplatím. Potom ho znovu obejmu, ještě těsněji, protože teď už se nemusím bát, že ho probudím. Vyspala jsem se skvěle, ale ještě sladší než spánek bylo vzbudit se vedle tebe, lásko ... Zašeptám a znovu položím tvář na jeho tělo. Busardo mi musela do cesty přivést hodná sudička, jinak si to neumím vysvětlit. Usmála jsem se sama pro sebe a vychutnávala si tuhle příjemnou chvilku. Stejně jako Juan, i já jsem za chvíli uslyšela lodní roh. Mírně jsem nakrčila obočí, ale měl pravdu musíme být na palubě včas, povoleno je jen čekat na krále, nikdy ne naopak. Další polibek je o něco naléhavější, než ten předchozí. Nechtělo se mi vracet se z toho snu, ale nic jiného nezbývalo. |
| |
| Ráno Oblékla jsem se do světle modrých šatů - daru do královny, učesala se a svým vlasům věnovala daleko víc pozornosti než obvykle. Složitý drdol jsem decentně ozdobila malou sponou, dědictvím naší rodiny. Nakonec jsem vklouzla drobnými chodidly do střevíčků a vydala se hledat svého milovaného. Překvapilo mě to krásné ráno. Slunce vítalo nový den a jakoby se chtělo svými paprsky všeho dotkout. Opřelo se mi do tváří a já lehce přivřela víčka, oči si na tu zlatou zář pomalu zvykaly... Na palubě už bylo živo a panoval tu čilý ruch, možná tím spíš, že Juan vydal rozkazy pro bývalou posádku Taja. Došla jsem několika kroky až k němu a věnovala mu úsměv, kterému mohl rozumět jen on. Poté jsem stočila svůj pohled na loď, kterou jsem si konečně mohla prohlédnout v celé své kráse. La Venganza byla krásná. Plachty s tichou a nehybnou trpělivostí čekaly, až lidská síla dovolí, aby se do nich opřel vítr. Sem tam byly ještě patrné známky střetnutí, ale nic, co by šikovné a zkušené ruce námořníků nezvládly napravit. Zhluboka jsem se nadechla. Byl čas vydat se znovu za králem... |
| |
| Ráno Ráno mě z postele vytáhne neodbytná potřeba jít vykonat potřebu. Proto se vzbudím a spíše než jdu se po čtyřech vypotácím z kajuty. Dostanu se až na palubu a rozhlédnu se kolem. Musím vypadat skutečně zajímavě stále polospící kapitán pouze v bruchách který se tváří že nemá ponětí kde je. Bordel, chaos zvratky a humus nu což viděl sem už horší místa. Opatrně se postavím na nohy a chytnu se za hlavu jak se mi mírně zamotá. Klid... klid tak srovnej obzor... ták hned je lepší. Konečně se mi trošku usadí myšlenky a žaludek a tak se chytnu levačkou za lanový a vyskočím na zábradlí lodi. V této pozici se mírně nakloním dopředu a začnu vykonávat potřebu která mě vytáhla z postele. Když jsem hotov tak slezu ze zábradlí a jenom se o něj opřu. Dívám se na čerství východ slunce a usmívám se. Mám ještě tak tři hodinky možná čtyři než připraví krále a vytáhnou ho z postele. Jo královská krev nikdy nevstává za úsvitu za to mi vojáci museli. Jo docela mi i chybí starej život... ale už mám nový a nesmím se otáčet zpátky. Náhle se mi zvedne žaludek a část včerejší večeře putuje jako obětina rybám přes zábradlí. Sakra práce...Blbej nápad dávat si rum k večeři... ale já to Ester ještě spočítám. Odplivnu si do vln a vydám se hledat trochu vody a chleba. Dostanu se na palubu a občas zařvu nebo kopnu do někoho kdo má pracovat a místo toho pospává někde opřený. Vodu kterou sem si donesl použiji na vykloktání a poté na opláchnutí vlasů a obličeje. Chleba začnu žvýkat a polykat abych dostal pachuť z úst. Když sem skončil s poopičním stavem zamířím zpátky do kajuty. Najdu si starý hřeben a začnu rozčesávat svojí hřívu a vousy. Jakmile sem spokojen pustím se do připravování oblečení. Natáhnout, vyhladit, vyčistit skvrny jen ať se všechno blyští. Z kajuty se dostávám asi hodinu po svítání. Tedy v čase kdy stává většina vojáků. Tedy měla by vstávat, avšak tady to příliš nevypadá. Vidím jenom pár námořníků a dva bocmany. Inu není to nejlepší ale někde se začít musí. Postavil sem se k lodnímu zvonu a musel sem pro sebe podotknout že opět vypadám k světu. Vyžehlen, vyčištěn, vyprán stejně jako moje oblečení vše sedělo, zbraně byli připraveny a jenom se leskly a vlasy mi rozfoukával mořský vítr. Já vám dám spát lemry líný. V klidu začnu nabíjet pistoli prachem a ucpávkami a když je nabitá tak chytnu lano od zvonu. Nadechnu se a připravím na bolest hlavy a poté začnu zvonit. Rázně rychle a efektivně se ozývá lodní zvon a sekundu na to se ozve můj hlas jako hlas rozčíleného boha. "Vstávat vy bando línejch rumožroutů! Všichni nástup na palubu a to ihned! " Když se začne objevovat posádka přidám do toho starý osvědčený výstřel. Málo co má takový efekt na rychlé vstávání jako šok z výstřelu. "Hybaj do práce bando! Vyzvednout trochu pitiva a pak makat! Na žrádlo budete mít čas až k obědu! Poslední dva dny ste žraly až až! Tak makejte! Čapněte ty hadry a koukejte začít drbat podlahu! Do hodiny to tady bude čistý nebo někoho! A TO PŘÍSAHÁM PŘI BOHU! Pověsím na nejvyšší stožár! Dělejte! Kýbly, hadry a jedu! Za hodinku to příjdu zkontrolovat! Pak všichni povinně opláchnout huby a vytáhnout bílí košile! Jdeme na náštěvu na královskou loď a ne k nějaké děvce z přístavu takže ať sakra vypadáte chlapy! A honem do práce! " Lidé se pustí do práce a nikdo nemá právo na výmluvy. Všichni byli poslední dvě noci varováni před opicema, teď musí makat. Vytáhnu dýmku, naláduji jí a vyrazím ke kormidlu. Ne že bych musel ale je to prostě velitelskej post a teď tu velím já. Dohlížím na to aby vše šlo podle plánu a přesně jako hodinky. Jakmile je čas jít na královskou palubu všichni muži a ženy pod mojím velením jsou připravení. Vyrazíme spořádaně a v klidu, převážně díky tomu že mám v ruce pistoli a koukám po lidech který nespolupracují abych je umravnil. Nevystřelil bych to vědí všichni ale pořádná bouchačka dodá slovům správný zvuk. Nechám povolané muže nastoupit na palubě, seřadím je a poté zasalutuji svému kapitánovi vyčkávajíc dalších rozkazů. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Ani nevíš jak ale najednou si stratil pojem o čase, nevíš kolik si vypil vína, ani zda byl den či noc, najednou tě za rameno vzal kapitán který narozdíl od tebe vypadal čile.... Loď je připravená, chlapy čekají, tak už pojď a nepíj pořád, před chvíli se vrátila nějáká loď, prej viděli Tajo na moři jak se řítí do bitvy dvou fregat a těžkého bitevního křížníku samotného Španělského krále, myslím že tohle nemohla šalupa ustát, musíme jet co nejdřív...tak sakra pojď.... po těch slovech ti zamrzne krev v žilách, ale jdeš s ním ve spěchu na loď a on tvému klidu nepřidá.... Fregata proti šalupě...hmm šalupa, maximálně 30 děl na palubě, takže patnáct na jednom boku, fregata má až 80 děl, takže kanonáda by byla sebevražda, zahákování také, fregat pojme 250 mužů z posádky, šalupa ani polovinu z toho, leda že by ten kapitán byl všemi mastmi mazaný korzár a věděl kdy zaútočit....a musel by mít granátové střely...jinak by nezmohl nic....a královský křižník, to je věru pevnost na moři, děl že by srovnali ze zemí každé pobřežní město nebo rozstříleli pevnost během pár minut...posádky že by mohli začít invazi.... mluví a stále mluví, nedělá to naschvál, ale jde vidět že ho představa takové bitvy velmi zajímá.... Když vyplujete máte štěstí, fouká vám do plachet silný vítr a vše jako by v tu chvíli hraje po vás, den míjí den, už 4 dny míříte mořem směrem ke Caracasu, když se ozve hlas jednoho z námořníků.... U všech moří a svatého Jonáše, pane bože...spaste duší, tady plujeme snad krví.... všichni se začali sbíhat k zábradlí a dívat se hladinu, kde se líně pohupovaly stovky těl a voda kolem nich byla rudá.....Britské a španělské uniformy a sem tam jeden či dva muží v typickém pirátském odění,a trosky nějáké lodi.... |
| |
| Královská loď... Se svou drahou v podpaží se vydáme na královskou loď, s hlavou vztyčenou a zdravou rukou na hlavici kordu přejdu na palubu, brokátový kabát lehce vlaje ve větru, než dojdeme na místo kde se tvoří nástupy ještě stisknu ruku své vyvolené a zašeptám ji.... Sluší Vám to doňo de la Castellón, opravdu moc... Když dojdu na nástup, posádka Taja zrovna nastupuju pod velením Micheale který mi zasalutuje, gesto ihned oplatím a zadívám se na posádku.... Posádko pozor, trojřad nasoupit, a tvařte se aspoň trochu střízlivě, a přejte si normální věci, to že vás chce král odměnit neznamená že vám dá panství....jinak po nástupu přestup na naší novou loď, ta fregata je teď mou lodí, Tajo bude zapřaženo za ní, a na ní zůstane deset mužů pro obsluhu, zbytek na Veneganzu! Tajo bude v Caracasu prodána, a zistk bude použit z jedné třetiny na opravu a výbavu nové lodi, jednu třetinu si rozdělíme rovným dílem, a poslední třetinu rozdělíme s Michaelem vám, a také pozůstalým po našich padlých,takže pozor a nastoupit! Sám se pak zařadím do předních řad dva kroky před posádku se svou ženou a důstojníky po boku.... Ester, ty pojď vedle prvního důstojníka, sice si myslíš že tvé povinosti skončili,ale vzhledem k tomu že Filipe padl, zastaneš funkci druhého důstojníka,co se týká vás dvou dámy, stůjte také s námi, nepatříte zatím k posádce a o vašem dalším osudu si rozhodnete samy... s tím se postavím do pozoru a čekám, hledíc na dveře ze kteých se objeví král...když se začnou otevírat, nadechnu se a naposledy zavelím silným hlasem.... Korzáři pozor, k poctě zbraň! |
| |
| Ráno Sedím na pláži, chodidla se mi zabořují do průzračného písku a slaná voda je omývá svými vlnkami. Slunce mi ohřívá tvář a je krásný den. Vítr mi čechrá mé ohnivé vlasy. Nebe je čisté a azurové. Přichází ke mně urostlý chlapík, pramínky tmavých vlasů mu padají do obličeje. Sedne si vedle mě a začně mě hladit ve vlasech, načeš ucítím jeho dlaň i na své šíji. Všechno ve mně začne vřít a nechci nic jiného, než se mu odevzdat. Nakloním se pro polibek, když se z čista jasna ozve ohlušující rána. Vyděsím se tak, až slítnu z houpací sítě. „K čertu!“ Zvedám se z té tvrdé, dřevěné, lodní podlahy a lituju toho proklatého budíčku, co mě to nedopřál dosnít. Na palubě se to rozbouřilo a celá loď je teď jako jedno velké mraveniště. Opláchnu si rychle obličej a dám se do kupy, co nejvíc v týhle situaci jde. O něco později jsme seřazeni na té velké, (bývalé Britské) lodi. Zařadila jsem se dozadu na kraj k posádce Taja, cítím se tu bezpečněji. Kapitán měl proslov o dalších záměrech a plánech. Když domluvil, byla jsem i s Benedictou pobídnuta změnit svou pozici nástupu do přednější řady k němu a důstojníkům. Nakrčím vztekle pusu a setnu ruku v pěst, když to vyslovil. Dokráčím nuceně k nim, postavím se rovně a snažím se nežmoulat si rukáv. Vůbec se tu necítím dobře. Nechci tu být. Nechci vidět krále, ano nikoho ze smetánky. S těmahle lidma nechci mít nic společného. K čertu, k čertu. Vždyť mě můžou pověsit!!! Trochu skloním hlavu tak, aby můj velký klobouk s brky skryl alespoň můj nejistý výraz ve tváři. |
| |
| Král Na palubě se objevil muž, na kterého všichni čekali. Noblesa a jakási aura osobního kouzla obklopovala jeho, na španělské poměry, vysokou postavu. Zdobené roucho lákalo pohledy přítomných, drahá látka barvy slunce, byla protkaná zlatem a stříbrem, stejně tak, jako šat královny, která svého muže tiše následovala. Král se zastavil a také dva důstojníci, kteří šli za ním. Boty vyleštěné, jen se leskly, uniformy snad ještě nebyly nošené, takový budily dojem, jak byly vypulírované. Srazili paty a hrdě, nehybně stáli, za svým panovníkem. Král se zadíval na vyrovnané řady námořníků před sebou. Ty oči viděly hluboko a podívaly se do každé z vašich tváří. Patří vám mé díky, Vám všem a nejen to... Jak jen může člověk děkovat jiným za záchranu života? O to více musí děkovat král. A nejen za záchranu života, každý a o to více král, je potěšen, když ví, že přes všechny úskoky nepřátel, kteří se hřáli v jeho blízkosti, se najdou lidé, kteří jsou za něj ochotni položit život. Král se naokamžik odmlčel a setkal pohledem s odvážným kapitánem, po jehož boku stála mladá a neméně bojácná šlechtična, i té věnoval téměř neznatelný úsměv. Kývl, na znamení úcty a poté pokračoval. I když malé, bylo to gesto velkého uznání od krále, a to pro oba. Poté se nadechl a pokračoval zvučným hlasem, který vléval do žil přítomných, jakousi náboženskou úctu k tomuto člověku. Protože ani nejlepší přítel příteli by nemohl dát víc… Nikdo nesmí říci, že král Španělska nezná vděčnost, neboť i král je pod nebesy a pod rukou Boha pln pokory. Nuže, teď je chvíle, kdy smíte vyslovit každý své jediné přání. Král pokynul a dva muži přinesli dvě zdobné židle z jeho kajuty. Byly krásně vyřezávané, s širokými opěrkami a vysokými zády. Královna usedla jako první, po ní i král. Zdálo se, jakoby snad král shlížel z trůnu na své poddané, takový by z toho mohl mít dojem, nezúčastněný pozorovatel ... Tohle gesto bylo však mnohem komornější, zbavené veškeré liché krásy dvora. Král pokynul rukou a ještě než nechal promluvit prvního muže, přivolal k sobě Juana s Annou. Done de la Aliago, doňo de la Castellón, usmál se na ně král, budu velice potešen, když mne a pár přátel, dnes večer, po uvítací ceremonii v Caracasu, poctíte svou přítomností u večeře. Počkal, na slova souhlasu a poté již pokynul prvnímu muži a vybídl ho, aby přednesl své přání. Byla to velká čest, že se král rozhodl vyslechnout slova obyčejných korzárů osobně. Za ním stál písař s vysokým stolkem, který měl každé přání pečlivě zapsat. Král se chytrým pohledem zadíval do očí Michaelovi, který stál nyní před ním. Znovu lehce kývl dlaní, na znamení, že může hovořit. Po něm byla na řadě Ester a další členové posádky. |
| |
| Tajo Jak jsem chlapy varovala, Michael se přiřítil jako velká voda a všechny zprdl. To už se začali hýbat rychleji, zazubila jsem se a šla taky pracovat. Po nějaké době se objevil kapitán a upozornil nás a návštěvu krále a ať se na to připravíme. Já se trochu upravila, protože moje druhá košile byla od skvrn, tohle co jsem měla na sobě jsem měla nejvíc čisté. Vlasy jsem si upravila pod šátek a vypadala jsem upraveněji. Kapitán po mě chtěl ať jdu vedle Michaela a udělal ze mě druhého důstojníka. Zamrkám překvapením. „Dobře.“ Řeknu a udělám jak řekl. Nakonec se král ukázal v celé své majestátnosti, zářiví jak drahokam. Fakt udělal dojem. No pokud šlo, ale o jeho řeči.... po pravdě, pokud šlo o mě, mě nešlo vůbec o něj. Chtěla jsem zachránit kapitána a jeho paní. To, že král byl taky jeden ze zachráněných byl jen plus. Ale na svou odměnu jsme se těšila. Přemýšlela jsem. Co si tak přát? Zásobu mýdla? Nebo možná maso z nějaké pořádné krávy do naší kuchyně. Možná pejska! Nějaké pěkné šťeňátko, který by se stal naším lodním maskotem. Ale ne... to bych první musela probrat s kapitánem. Co si tak přát? Když na mě přišla řada s přáním postoupila jsem vpřed. Ukloním se, ale byla to mužská úklona, ani mě nenapadlo dělat pukrle. „Zdravím veličenstvo. Jsem Ester Nena Torres.“ Kouknu na písaře. „Hmm.... já bych si přála.... Pěkný obleček z tvrzené, hnědé kůže. Takový ten zbojnický. Je pevný, ale ohebný. A pěkně komplet. Kalhoty, vesta, boty, pásek. A ať to má takové to šněrování vepředu.“ Ukazuji na sobě v kterých místech a spokojená se svým výběrem se zazubím. „Děkuji.“ S tím se zase vrátím do řady. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Opustit pohodlí panství byť nechtěně nebylo zase takové dobrodružství jak jsi si představoval, ne jen že dívka která ti uvízla v srdci se ztratila ta tam, ale i ty jsi se najednou dostal do situací kde bys raději nebyl, měl si sice trénink, ale to co příšlo byla krutá realita světa, v jednom z přístavů si tě začali dobírat nějácí piráti, a ty jsi samozřejmě šáhl po zbrani...poslední co si pamatuješ z bitky je že jsi sice dva vyřadil z boje, ale ten třetí který vyčkával ti dal lekci že můžeš mít škol šermu kolik chceš, ale co je to proto praxi...snad ho od tebe dělilo pět let, kdo ví, nešlo poznat jak je starý, ale nebyl starší než ty, jen očividně bojoval na život a na smrt v mnoha bitkách, a tak tvé výpady a finty odrážel a odrážel, až ti nakonec uštědřil ráno hlavicí do obličeje, po které jsi upustil svou zbraň, někdo tě chytil, dal ti pěstí do žaludku a nakonec jsi skončil mezi prasaty, přímo v jejich hnoji, dobity, okradený o peníze, zmlácený a beze svých zbraní, naštěstí jsi narazil na kapitána který tě vzal na svou loď, i když jeho první podmínka byla že se vykoupeš, dostal si pak na palubu lodi, očividně korzáři, ale něco hledající, jeli po stopě, s nějákým mladým šlechticem v čele, toho jsi si všiml, chodil často po palubě, svíral křížek a díval se na obzor, často něco šeptal... Ten den byl jako každý jiný, pluli jste už druhý den po nějáké stopě, když tě z podpalubí, kde jsi pracně vymazával děla zburcuje hlas vojící všechny svaté a spásu duší, když jsi se dostal na palubu, do nosu tě praštil kovový zápach krve, udělalo se ti dost špatně, tak moc jsi smrt nikdy necitil...ano mrtvolný zápach a krev...a moře bylo rudé, a na jeho hladině stovky těl a trosky lodě nebo lodí, to si nemohl určit, jen víš že se ti hodně zhoupl žaludek a k zábradlí to bylo ještě dost daleko... |
| |
 | soukromá zpráva od Don Wolfic von Lichtenstein pro Další přístav. Opustil jsem loď abych se nalodil na další a pokračoval ve svém pátrání. Bylo to první opuštění lodi a teprve druhé dobrovolné nalodění. Strašně jsem se těšil, doufal jsem v úspěch. Nejdříve jsem hledal vhodnou loď, ale něco přišlo dřív. Jakýsi nechutný pirát mi už z dálky začal nadávat. Nejdříve jsem mu oplatil hrubou nadávkou, jejíž význam jsem neznal, na dálku. To se k němu připojili další, to co na mě křičeli se mi vůbec nelíbilo. Vyzval jsem je ať mi to řeknou znovu do očí a sáhl jsem po zbrani. Pustili se do mě dva najednou, dokázal jsem si jednoho nasměrovávat tak že na mě druhý nemohl a snadno jsem je vyřídil. Když jsem se otočil k třetímu a švihl vyhnul se. Chvíli si se mnou doslova pohrával a já začal tušit že tohle asi nebyl dobrej nápad. Ve chvíli kdy jsem dostal tupou ránu do obličeje, uvědomil jsem si to úplně, ale to už jsem ležel ve hnoji spolu s prasaty. Když se mi povedlo vstát znechuceně jsem se na sebe podíval a měl jsem sto chutí ze sebe sundat i vlastní kůži jak se mi to hnusilo. Jenom vědomí toho že vím co pokrývá moje tělo mě nutilo ke zvracení. Dřív než jsem stihl donutit svůj žaludek vyvrhnout obsah, oslovil mě kapitán jedné z lodí. Mluvil něco o tom že jsem hlupák, ale odvážný hlupák. Vzal mě na loď, ale chtěl abych se nejdříve vykoupal- jako bych to sám neměl v plánu... Byl jsem rád že se znovu plavím po moři, moře se mi začalo víc než líbit. Ale hlavně to byla šance jak najít Aliu. Ovšem na lodi to byla dřina- ale mě to docela i bavilo, lepší než se celí den válet a znuděně listovat knihami. Jednoho takového pracovního dne jsem z paluby zaslechl něco divného. Rychle jsem vyběhl z podpalubí, a taky jsem toho litoval. Pohled který se mi naskytl byl děsný. Do očí se mi vehnali slzy jak jsem se snažil zadržet vlnu zhnusení. Ale čím víc jsem se rozhlížel tím těžší to bylo, rozeběhl jsem se k zábradlí a po cestě se několikrát vyzvracel. Styděl jsem se za to. --- Když už jsem neměl co bych vyzvracel začal jsem si zděšeně prohlížet moře. |
| |
| Královská loď Nechal sem svou posádku nastoupit a čekal na muže pro kterého jsem krvácel, a kterého mi má matka od mládí vštěpovala jako jednoho z nejlepších mužů co poznala, nervózně jsem stiskl Anninu ruku když se král oběvil a pak pokorně sklopil hlavu když začal mluvit.... Postavit se bezpráví a zradě to by přeci měl uděla každý kdo miluje svou zem a svého krále, pro nás jste udělal také mnoho, to že jste vyslechl mou budoucí ženu a vložil v její slova svou důvěru je ta největší odměna které jsem mohl dosáhnout, dříve to pro mne byla šlechtična a já byl jen pirát, ale probudila ve mne zodpovědnost, a také city kterých jsem do té doby neznal ....Budu poctěn když se stanete kmotrem nejen mým ale i našich dětí můj pane.... pronesu tiše a pak se jen dívám na to jak se posádka chopila možnosti splnit si jedno přání, tiše jsem objal při tom Annu v pasu a nechal své myšlenky plout....po chvíli jsem ji do ucha jen pro ni začal zpívat píseň kterou již slyšela, ale prostě jsem se nemohl ubránit.... odkaz Když dospívám přitulím si ji víc k sobě a tiše vydechnu.... Děkuji osudu že jsem tě mohl potkat má paní... po těch slovech ji něžně políbím na krk a odeberu se na chvíli na bok lodi, zadívám se na hladinu moře a na obzor a pak spozorním..... |
| |
| Královská loď a jedno přání Stojím v pozoru a vyčkávám. Nesluší se ode mě abych mluvil. Ne dokud nejsem vyzván. Zde nejsem u svého krále který trpěl moje občasné rady. Tady sem na cizí půdě a je tedy lepší držet se naučených způsobů. Když jsem vyzván abych předstoupil tak tak učiním. Předstoupím před krále, sundám si klobouk a předvedu ukázkovou úklonu. "Je mi ctí stát nyní před vámi. Karle II králi koruny Španělské a všech jeho kolonií. " Zvednu se z poklony. "Bylo mi ctí podílet se na záchraně vašeho života. Avšak bohužel nemohu vás potěšit svým přáním. Neb mám vše po čem jenom mé srdce může toužit. Mám dobrou posádku která stojí při mě v bojích nejhorších, mám kapitána jehož umění s dělem jsou proslulé, mám druhou důstojnici jejíž krása mě učaruje vždy když příjde na palubu, mám svůj meč a zdravé tělo. Nemám tedy čehož si více přát neboť bůh mě obdařil již spousty dary. " Na chvíli se odmlčím a poté pokračuji. "Jediné co bych si mohl přát je snad trocha peněz. Jsem voják mocný Králi a proto oceňuji žold. Avšak nechci ho ani tak pro sebe. Jakožto pro posádku jenž bude brázdit moře pod mým dohledem. Rád bych nějaké peníze za které bych mohl nakoupit pavézy na ochranu lodě a na výcvik mužů. Neboť ať jsou silní a dychtiví sebevíc nejsou to armáda mocný Králi avšak jsem si jistý že pod mým velením a správným vybavením se mohou stát postrachem celého Oceánu ve jménu Španělské koruny. " Postavím se hrdě a vypnu hruď. "Mé přání tedy jest: Trocha peněz na vylepšení lodě a posádky aby mohla lépe sloužit Španělské koruně pod vením Juana Carlose de la Aliaga a jeho paní." Opět se ukloním, zasalutuji, srazím podpatky a vojenským pochodem se zařadím zpátky do řady. |
| |
| Královská loď... Skoro celá posádka už rychle vyslovila své přání, některá skromná, jiná odvážnější, ale ani jedno nebylo zamítnuto, král cítil že tohle gesto je to nejsprávnější co mohl pro posádku lodi jež mu přispěchala na pomoc udělat, písař začal skládat lejstra po té co poslední muž z Taja vyslovil své přání, ale král se zadíval ještě na ty dvě dívky jež stály v přední řadě.... Zajatci na fregatě pane, včera jsme je objevili v nejspodnějších celách... osmělí se jeden z objevitelů oslovit krále a pak se pokloní, král se na něj podívá a pak se lehce pousměje.... A vaše přání dcery Španělska? zeptá se klidně a písař lehce s nelibostí neboť ho již bolí ruka opět vytáhne list papíru a namočí brk do inkoustu.... Obě ženy sebou lehce thrnou, a chvíle napětí přeruší vzlyky mladé španělky Benedikty... Chtěla bych se vrátit domů a najít otce můj králi.... řekne skormě a s pokorou a padne mu k nohám..... Zařaďte ji tedy do naší posádky první důstojníku... otočí se král na svého důstojníka a pak se zadívá do očí Marii s otazníkem v očích...... |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro " Můj Bože," zašeptal, tolik mrtvých! Ale když kolem jeho zorného pole začaly proplouvat části těl prudce trhl s hlavou a odvrátil pohled. Tvář měl bledou a rty se mu lehce třásly. Prohrábl si vlasy a přejel si rozechvělou dlaní po tváři, jak se to jen mohlo stát. Když se zdál dostatečně uklidněn zajel dlaní do náprsní kapsy a vytáhl z ní starý ošoupaný růženec, který zvedl ke rtům a dramaticky políbil. Po tváři mu sjela slza. Pak další, ochraňuj mou malou sestřičku Hospodine, do tvých náručí se poroučím. Veď mé kroky ke tvé spáse nedej mě zakusit příkoří a krutosti ďáblovy, nedej mě podlehnou.... Carlos se zarazil uprostřed modlitby, když uslyšel dávivé zvuky. Vzhlédl a spatřil muže vyklánějícího se přes palubu lodi.. nenech mě podlehnouti.... Zamračil se. Vytržení urpsotřed modlitby jej rozrušilo. Přikročil blíž, pane? Jste v pořádku? podlehnouti svodům ďáblovým. Zadržel v ústech překvapivý vzdech, když se k němu muž obrátil. Bil bledý a ještě před vteřinou zvracel, ale jeho tvář byla jedna z nejsličnějších, kterou kdy spatřil. Mohu Vám nějak pomoci? Carlos se dotkl mužova ramene v uklidňujícím gestu, mohu tak učinit i jinak než modlitbou. Nekoukejte se na ty nebohá těla, jenž plují po hladině. Pojďte, odvedu Vás do vaší kajuty. Dle vašeho oděvu osudím, že jste nejspíše na naši loď nastoupil v nedalekém přístavu. Trýzní Vás mořská nemoc? Carlos byl oblečený jako jeden z lepších pirátů. To znamená, že jeho oděv byl i přesto dostatečně potrhaný a dostatečně špinavý. Ovšem klamal svým vystupováním a krásou, jenž neskryly ani nánosy špíny nebo otrhané oblečení. Prosím pojďte tudy, opatrně neznámého muže přidržoval, kapitán této lodi mě kdysi řekl, že na mořskou nemoc je nejlepší se pořádně opít. Zkusil jsem to a skutečně to pomohlo. V jisté fázi už prostě nepoznáte jestli je vám ještě stále špatně z toho jak se houpe loď nebo z toho kolik alkoholu už máte v žaludku. Tuto veselou historku doprovodil konejšivým úsměvem. |
| |
| Královská loď Stojím v té přední řadě, přímo před králem španělských zemí a cítím se jako pouliční podvraťák. Z toho co jsem vyrozuměla, se tato posádka zasloužila o záchranu králova života a on jim za to nabízí odměnu dle jejich vlastního přání. Já jsem nikoho nezachraňovala, nic z toho jsem nedokázala. Tudíž nemám nejmenší právo ani otevřít pusu. Chvíli jen stojím v pozoru a sleduji dění na palubě. Pak nastalo ticho a já si všimla, že král na mě tázavě hledí. Vyděsilo mě to, srdce mi bušilo o hrudní stěny tak silně, že jsem myslela, že tam snad prorazí díru. Sklopila jsem zrak, když nás jeden z místních představoval. A pak král promluvil. Naše přání?!? „Ne…“ načnu slovo, když mě hlas zradí a z hrdla se ozve jen přidušený chrapot. Odkašlu si. „Nenesu žádnou zásluhu na Vaší záchraně, pane.“ Pravím popravdě a trochu zahanbeně. „Snad možná, zda-li bych se směla přidat k posádce vedené kapitánem Juanem Carlosem de la Aligou.“ Pokud o to budou stát i oni. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro Carlos byl naklonění z boku lodi a vjeho jasně modrých očích se zračilo hluboké pohnutí. " Můj Bože," zašeptal, tolik mrtvých! Ale když kolem jeho zorného pole začaly proplouvat části těl prudce trhl s hlavou a odvrátil pohled. Tvář měl bledou a rty se mu lehce třásly. Prohrábl si vlasy a přejel si rozechvělou dlaní po tváři, jak se to jen mohlo stát. Když se zdál dostatečně uklidněn zajel dlaní do náprsní kapsy a vytáhl z ní starý ošoupaný růženec, který zvedl ke rtům a dramaticky políbil. Po tváři mu sjela slza. Pak další, ochraňuj mou malou sestřičku Hospodine, do tvých náručí se poroučím. Veď mé kroky ke tvé spáse nedej mě zakusit příkoří a krutosti ďáblovy, nedej mě podlehnou.... Carlos se zarazil uprostřed modlitby, když uslyšel dávivé zvuky. Vzhlédl a spatřil muže vyklánějícího se přes palubu lodi.. nenech mě podlehnouti.... Zamračil se. Vytržení uprostřed modlitby jej rozrušilo. Přikročil blíž, pane? Jste v pořádku? podlehnouti svodům ďáblovým. Zadržel v ústech překvapivý vzdech, když se k němu muž obrátil. Muž byl bledý a ještě před vteřinou zvracel, ale jeho tvář byla jedna z nejsličnějších, kterou kdy spatřil. Mohu Vám nějak pomoci? Carlos se dotkl mužova ramene v uklidňujícím gestu, mohu tak učinit i jinak než modlitbou. Nekoukejte se na ty nebohá těla, jenž plují po hladině. Pojďte, odvedu Vás do vaší kajuty. Dle vašeho oděvu osudím, že jste nejspíše na naši loď nastoupil v nedalekém přístavu. Trýzní Vás mořská nemoc? Carlos byl oblečený jako jeden z lepších pirátů. To znamená, že jeho oděv byl i přesto dostatečně potrhaný a dostatečně špinavý. Ovšem klamal svým vystupováním a krásou, jenž neskryly ani nánosy špíny nebo otrhané oblečení. Prosím pojďte tudy, opatrně neznámého muže přidržoval, kapitán této lodi mě kdysi řekl, že na mořskou nemoc je nejlepší se pořádně opít. Zkusil jsem to a skutečně to pomohlo. V jisté fázi už prostě nepoznáte jestli je vám ještě stále špatně z toho jak se houpe loď nebo z toho kolik alkoholu už máte v žaludku. Tuto veselou historku doprovodil konejšivým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Don Wolfic von Lichtenstein pro Ve chvíli kdy jsem se začal rozhlížet po zohyzděných tělech, krví zbarveném moři a po mořských mrchožroutech nelítostně stahujíc lidská těla pod hladinu, se vedle mě odkud si zjevil muž. Oslovil mě pane (což už jsem dlouho neslyšel) a já se k němu otočil. Zahanbeně jsem si utřel ústa do rukávu a zhnuseně se ušklíbl nad pachutí v ústech. A- ano... chci odpovědět na nabídnutou pomoc. Muž Který mě nyní odvádí pryč, v tuto chvíli mluví příliš rychle. Ne.. Ne, není to mořská nemoc... tu jsem již překonal... to ta těla. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je to... Mluvím velmi pomalu, nedokážu najít správná slova, která by dokázala popsat co přesně to je. Ne nyní a ne já. Prohlédl si muže vedoucího mě do kajuty. Možná kdyby dostal lepší oblečení, které si musím také pořídit nové, vypadal by jako šlechtic. Možná si budeme rozumět. Ach... myslím že bych potřeboval něco na zapití. Obávám se však že v pouhém víně svou nechuť neutopím. Při uvědomění že jsem nikdy nic jiného než víno nepil, se ve mě zvedne nová vlna zvědavosti, možná chtíč v odkrytí dalšího kousku života na moři. I přes to že mě vychování radí se odtáhnou přidržuji se muže, protože si nejsem jist jestli bych bez podpory dokázal udělat příští krok. Ach bože, kdo tohle mohl učinit? Spíš než jako otázka to zní jako zoufalé vydechnutí suché věty. Pomalu se ploužíme po palubě. Omluvte mou neslušnost. Jsem Don Wolfic Lupius von Lichtenstein, můžete mi říkat Wolficku. A děkuji, sám bych se od toho zábradlí asi nehnul... Snažím se chovat zdvořile, ale asi se mi nevede vzhledem k tomu že jsem ještě před minutou zvracel. |
| |
| Královská loď Stála jsem na palubě, společně s Juanem a jeho posádkou. Cítila jsem, že se mi svět dvora za ty dlouhé měsíce vzdálil. Poznala jsem za tu dobu totiž docela jiný svět. Lehce jsem pootočila hlavu a zadívala se na Juanovu tvář. Jakmile se na palubě objevil král a s ním i královna, usmála jsem se a úsměv mi už na rtech zůstal. Nejdříve promluvil král, poté řekl i Juan několik slov. Bylo zbytečné, abych něco říkala i já. Postupně král vyzval ostatní, aby promluvili, a my s Juanem jsme ustoupili trochu stranou. Nechala jsem se vtáhnout do jeho objetí a zaposlouchala se do známé melodie. Něžný polibek na krk mne probere ze snění, jeho ruce přestanou svírat ty mé a já se na okamžik zmateně otočím směrem, který mi zmizel. Drobnými kroky, stejně tichými, jako byly ty Juanovy, jsem došla až k zábradlí lodi, kousek od něj. Bílé vlnky narážely do lodi s neuvěřitelnou pravidelností a čisté nebe zatím slibovalo klidný den. Přistoupila jsem k němu s němou opatrnost, snad jsem se bála, že ho vyruším, z nějakých důležitých myšlenek, ale nekonec jsem ho jemně pohladila, po hřbetu dlaně, kterou se opíral o zábradlí. Chvíli jsem sledovala vodu pod námi, poté jsem se k němu otočila čelem a počkala, až se mi zahledí do očí. To já děkuji osudu, že mi tě přivedl do cesty. Usmála jsem se. Dřív jsem si myslela, že mi nosíš štěstí, až na Taju jsem pochopila, že moje štěstí jsi ty sám. Pronesla jsem tiše a sevřela jeho dlaně ve svých. Když jsem k Juanovi znovu vzhlédla, mezi obočím se mi objevila zamyšlená vráska. Zdálo se, že si Juan něčeho všiml, zapátrala jsem na obzoru, v místech, kam upíral svůj zrak. |
| |
| Paluba Z mého ostřížího pohledu mne vytrhne až dotyk na mé ruce, rychle se otočím na svou snoubenku a lehce se pousměji..... Vždy budu tvrdit to že ty jsi mé štěstí, protože to tak je, není nic co by donutilo abych se tě vzdal, vzdal bych se všeho, titulů, statků, moře i své země jen abych mohl být po tvém boku... políbím ji do dlaně kterou sevře tu mnou a lehce se usměji, když se zadívá na obzor jen ji obejmu kolem ramen a dám ji do ruky malý dalekohled vysouvací.... Jen sem sledoval jak proud nese těla a krev daleko, jeto jako stopa...a to se mi prostě nelíbí...naštěstí za chvíli odpolouváme.... Uslyším ještě krále jak mluví k těm dvěma zachráněným a pak i přání jedné z nich.... Pak se tedy hlaste u mého prvního důstojníka Mario, na naší lodi budete vítaná.... řeknu tiše a pokynu krály který se již chystá k odchodu, dojdu ještě ke kapitánovi lodi a podám mu ruku.... Díky že jste mě pustil, kdo ví jak by to vše dopadlo.... král zmizí i s písařem v útrobách lodi a já se podívám na posádku.... Návrat na Venganzu, deset mužů na Tajo, odrazit od královské lodi a počkat na ukotvení lodi, a rychle vy chásko, do večera chci být v přístavu, tak se nezkoušejte flákat, a fofrem vy krysy, návštěva lepší společnosti už skončila je čas zase makat a nezapomínat proč jsme tady, a my jsme korzáři... Vydám rychle rozkazy a pak se otočím na Annu, které nastavím ruku a po té co mi ji podá se s ní vydám na naši loď.... Tato loď, je stejně tak má, jako tvá... pomalu se dostaneme na loď spolu s většinou z posádky, a čekám až se královská loď pohne, obě naše lodi se odrazí.... |
| |
| Den pokračuje... Chvíle obdarování skončila, král zmizel v lodi a kapitánův hlas vyhnal korzáry na paluby lodí.... Bylo to snad během chvíle kdy se lodi odrazili a královská vyrazila jako šíp díky větru kupředu, korzáři na palubách kmitali jak to jen šlo, ale chvíli se jim nedařilo zakotvit Tajo za Venganzu, proto se jim Králvoská vzdálila na větší vzdálenost, ale v okamžiku kdy se začala zmenšovat, se i obě lodi dali do pohybu, vítr byl příznivý, ale i tak, královská se stále víc vzdaloval, neboť dvě lodě nemohli dosáhnout její rychlosti.... Náhle však hlídka v koši Venganzi začala volat dolů.... Šalupa na jiho jiho západě, černá vlajka, je daleko, hodně daleko, ale i tak, máme asi společníky! |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Tiše jste se jali uklidit do podapalubí,když jste obhlédli to co dost námořníků vyděsilo,tolik mrtvých duší na hladině jsteoba ještě nezažili, a další jistě byli ještě dál od lodi, pomalu jste kráčeli do podpalubí když vás dostihl kapitán a rychle dýchal.... Carlosi, Carlosi, na obzoru je Fregata, a k ní je přikurtována šalupa, a viděl li sem dobře dalekohldem, je to El Tajo, Ostří.... začne zase dýchat a pak se zadívá na oba muže.... Musíme se ztratit, ta fregata by nás roznesla na kusy a zůstali by jsme na hladině stejně jako ti nebožáci...tohle musela být drsná bitva když se krev nerozplynula na hladině...máme tady problém...a tvůj problém musí jít chvíli stranou, chceme li si zachovat kůži, můžeme sledovat lodě, to je tak vše.... |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro VŠECHNO NENÍ TAKOVÉ JAK TO VYPADÁ.... Carlos byl tak trochu chlapec a tak trochu muž. Ovšem najít přesný poměr mezi těmito oběma stavy bylo nemožné. Ostrost tváře dodávala jeho výrazu hloubky a jakési skryté autority bohem předurčeného vládce. Aristokratický zjev zdědil skrze staletí předávaný genetický kód předků. Byl výsledkem pečlivě promýšleného křížení nejryzejších rodů nobility politickými sňatky. Tento fakt, zakořeněný hluboko pod povrchem vědomí, nedokázal skrýt ani zdánlivě zanedbaný zevnějšek. Zkušené oko to poznalo stejně jako by poznalo čistokrevného koně. Podvědomá nadřazenost byla obsažena v jeho gestech, mimice a veškerém chování. Byl prototypem milovaného a spravedlivého šlechtice předurčeného vládnout. I nyní v otrhaných a špinavých hadrech vzbuzoval nanejvýš zájem. Jeho styl chůze se podobal pečlivě drylované chůzi šermíře a dvorského kavalíra. Pod touto slupkou se skrývalo laskavé srdce obtěžkané dědičným hříchem člověka - touhou. Jeho oči byly očima snílka, v nichž probleskovalo občasné světlo zájmu nebo náhlé pokory, svědčící o hluboké zbožnosti. Ostrost tváře kontrastovala s jemností vykrojených úst. Tedy Wolficek si až do této doby myslel že má oči. Člověk tak nějak podvědomě předpokládá, že lidé s kterými se baví budou mít dvě nohy, dvě ruce, jednu hlavu. Vše ostatní se zdá být..nepoměrné, ale tehdy když k donu Wilficovi poprvé vzhlédl a prudký vítr sčesal prameny vlasů barvy ohně z jeho tváře, Wolfic uzřel, že je v této tváři navždy vepsáno nesmazatelné zohyzdění. Černá klapka, typická pirátská značka v tváři mladého muže vytvářela na jeho obličeji divný nepoměr umístěný vedle jediného jasně pomněnkového oka. Omlouvám se, zašeptal Carlos a odvrátil tvář, měl jsem vás před svou ošklivostí varovat, než jste se otočil a... jeho hlas byl zvláštně pohnutý a když promluvil, dotkl se černé pásky v místě dřívějšího oka. Ruka se mu při tom viditelně chvěla, ale neučinil jsem tak. Občas zapomínám, že tento vzhled v druhých může vzbuzovat hrůzu. Ne...ne vždy jsem býval takový. Ospravedlňoval se dál. Společným úsilím se jim nakonec podařilo dostat do podpalubí. Carlos si všiml donova nejistého kroku a přidržoval jej. Když byly oba dostatečně vysíleni touto nepohodlnou chůzí tak Carlos zastavil, aby před další chůzí na chvíli vydechl. Stalo se tak nešťastně - uprostřed úzké, ztemnělé uličky v podpalubí vedoucí do jednotlivých kajut. Ještě jsem se ani nepředstavil. Mé jméno je....Carlos. jen Carlos... Opřel Wolficka o zeď. Sám jej přidržoval kolenem, aby se nesvezl k zemi a ze stejného důvodu se k němu opatrně přitiskl. Wolfic slyšel jeho hluboké oddechování. I přes potrhaný vzhled z jeho těla nevycházel nepříjemný odér typický pro tento druh lidí - tedy pirátů. Carlos naklonil hlavu na stranu a rusé prameny, které se mu svezly na tvář i protentokrát zakryly černou pásku na jeho pravém oku. Jeho pohled neprozrazoval žádné vedlejší úmysly a byl prost vší zkaženosti, která by se v této situaci dala očekávat. Ovšem jeho slova byla zarážející až pobuřující: Ptal jste se, zda existuje něco silnějšího co by vám dalo zapomenout právě prodělaný šok. Nuže, tedy vím o takové věci. Muž, který se nad Wolfickem skláněl si náhle rozhrnul klopu potrhaného kabátu a jednou rukou lehce povolil knoflíčky bílé košile u krku, tady, done Wolficku, jsem poctěn, že to mohu ukázat právě vám, zašeptal, tady to je....Kdybych věděl, že s námi cestuje, někdo jako jste vy, udělal bych to už dávno mumlal zatímco se dotýkal vlastního těla. Jeho ruka náhle vystřelila a k překvapení nejspíše šokovaného Wolficka se v ní objevila drobná kožená čutora, kterou aktér odšpuntoval zuby. Jen se neptejte, z čeho to je pálené. Až doteď na palubě chyběl pravý gantleman s kterým bych mohl pít! Soustředěný Carlosův výraz opět vystřídal úsměv odhalující nemístně bílé zuby. V této, nanejvýš kompromitující situaci, kdy byly na sebe oba dva muži natlačeni jak sardinky v plechovce a Carlosův kabát byl rozhalen, takže odkrýval povolenou košili se do podpalubí vřítil kapitán. Muž stál nejdřív zkoprněle a hleděl z jednoho na druhého. Z výrazu jeho tváře Carlos pochopil co si myslí, vytřeštil oči a odskočil od Wolficka. Není to tak jak to vypadá! Chtěl kapitánovi situaci vysvětlit, ale ke slovu se už nedostal... Ostří, vydechl.....pohlédl na lahev, kterou stále třímal ve své dlani a zhluboka se napil, až zrudl pod náporem hořkosti pálenky. To nesmíte kapitáne, vybavila se mi ta mrtvá těla tam venku. Takový osud by mohl potkat i nás, ale někde tam je má Anna...Anička! Ona je tam a vy to víte. Slíbil jste mi, že ji najdeme a nyní, když je na dosah... Carlos naštvaně sevřel pěsti. ..Vyvěste bílou vlajku. Jestliže je ten muž....velitel lodi korzár jistě bude mít svou čest a nezačne útočit. A modlete se. |
| |
| Den pokračuje Královská návštěva je pryč a bylo načase se pustit zase do práce. Bude divný být na nové lodi. Tajo je dobrá loď a už to byl takový plovoucí domov. Ale tak na novou si jistě zvyknu. Chvíli po tom co jsme vypluli, tak se ozvalo hlášení, že se na dohled objevila šalupa s černou vlajkou. Rozhodím rukama. „Skvělé. To nemůže být ani chvíle klidu.“ Breptám si. Černá vlajka... připomnělo mi to dobu co jsme si tak říkali i mi. Teď jsme byli Korzáři. Napůl jsme měli vlastně to okrádání povoleno. Je, ale fakt, že už dlouho jsme neudělali žádný nájezd. „Fajn! Tak chlapy začněte připravovat děla a nabijte všechny zbraně! Musíme se připravit!“ rozkážu. |
| |
| soukromá zpráva od Don Wolfic von Lichtenstein pro Wolfic začal pociťovat že tento styl chůze mu moc nevyhovuje a proto byl přespříliš rád když se mohl opřít. Ach příteli, není za co se omlouvat. Viděl jsem opravdové zrůdy mezi muži a za takovíto hendikep není proč se stydět. Pásce věnuji jen málo pozornosti, ne že by mě nezajímalo jak o oko přišel, ale slušnost je slušnost. Začal jsem si uvědomovat nepříjemnost situace, proto jsem se snažil se již postavit na vlastní. Opřený o zeď jsem hluboce vydechoval a snažil se vymazat vzpomínku na mrtvoly a pachuť v ústech. Těší mě... Už se mi nechce mluvit, s každým slovem se pachuť obnoví. Wolfick pohlédl na Carlose nejdříve jen tak mimochodem. Pokud existovalo něco čím by se mohl opít několika loky, bral by to všemi deseti s tisícerem dík. Pohlédl muži do tváře a přikývl na znamení souhlasu. Ovšem když se začal rozepínat, hlasitě polkl a zorničky se mu lehce rozšířili. Carlos dál mluví s rukou pod košilí. Wolfickovi dochází že by měl přestat myslet, od chvíle co strávil svou první noc v její kajutě smýšlí trochu jinak než kdy dřív. Omlouvám, to já jsem poctěn! Se zájmem si prohlédne čutorku, donese se k němu lehký závan pálenky. Když si všimne jeho úsměvu, obnoví svůj úsměv. V tu samou chvíli kdy se usmál, přilítl kapitán a Wolfickovi úsměv znovu zvadl. Pro... Nestihne vůbec nic a kapitán ze sebe vyklopí nepříliš pěknou zprávu. Hned jak domluví se pustí do jakéhosi protestu Carlos. Co.. Co se to děje? Pohlédnu upřeně na kapitána. Odstrčím se od zdi a vzpřímeně se postavím doprostřed uličky. Pokud se nemýlím "oni" asi nebudou ti kteří by nás nechali. Vzhledem k tomu co plave na moři... si nejsem jistý správnosti rozhodnutí s bílou vlajkou. Hlas má tendenci se mu lámat, ale naučená přetvářka mu pomůže mluvit pomalu a klidně. Zdá se jakoby by byl jediný kdo si buď neuvědomuje závažnost situace, nebo nemá ze situace strach. Ať tak či onak není na něm, krom nevolnosti, nic znát. |
| |
| Loď na obzoru Stále jsem na můstku, tiše a bez pohnutí sledoval jak se vzdaluje královská loď a ty naše se pomalu dávají do pohybu, lehce se musím pousmát když si uvědomím že už pomalu velim flotile, ano mám nyní dvě lodi..... Slyšeli jste druhou důstojnici, tak do práce, nabíjet chásko, ale zatím nestřílet, který blázen by chtěl napadnout dvě lodě, vždyť by jsme je mohli smést jednou salvou když bude přesná, a to se k nám ani nepřiblíží na dostřel.... zapřu se o zábradlí můstku a dívám se dolů na palubu.... Mário, chop se vlajek, a zeptej se co chtějí, bude lepší zkusit nějdřív zjistit co jsou zač než poslat další loď ke dnu, přeci jen mrtvol už bylo dost ne poslední dobou? pomalu pak sejdu na palubu a vezmu si dalekohled, rozhlídnu se po palubě a čekám kdy se nová členka posádky předvede v tom jak umí vlajkovou abecedu.... |
| |
| La Venganza Královská se začala vzdalovat a Venganza s Tajem osiřely. Bílé plachty lodi, na které nyní přebýval král, začaly připomínat oblaka a ještě chvíli stála u zábradlí a dívala se do té nesmírné dáli, která se před námi otevírala. Někde tam ... v dáli na obzoru jsme měli ještě dnes spatřit Caracas. Rozhodla jsem se na chvíli vzdálit, slunce se začínalo opírat do dřeva Venganzy až s nebývalou silou a Juan měl spoustu povinností. Byl to hlas hlídky, který mne přiměl zůstat. Došla jsem zpět a zadívala se stejným směrem, kterým mával dlaní onen mladík v koši. Opravdu, v dálce byla vidět loď. Znervózněla jsem, tato setkkání na moři, přinášela jen zřídkakdy něco dobrého. Poté jsem vyhledala pohledem Juana a došla až k němu. Jsou to piráti ? Zeptala jsem se s nepatrným chvěním v hlase. Nechtěla jsem se opět strachovat o to, co se může stát. Je tu ještě šance se jim vyhnout? Podívala jsem se na něj s výrazem plaché laně. Bála jsem se, že by se opět mohlo přihodit něco nepatřičného. Zhluboka jsem se nadechla a znovu se zadívala na moře... |
| |
| Paluba Díval sem se na loď na obzoru a přemítal co se může stát, nechtěl sem začít střílet, proto se snažím navázat komunikaci, než dřív začít pálit a zase jen rozsévat smrt..... Z myšlenek mě vytrhne až Anna která se dostaví vedle mne, sundám dalekohled a tiše se pousměji.... Ano jsou to piráti, ale nemyslím že by chtěli bojovat, přeci jen každý kapitán si spočítá že Fregata by je smetla dříve než se dostanou k nám aby mohli střílet, taky mi máme dvě lodě.... půjčím ji svůj dalekohled a nasměruji ji k nepřátelské lodi.... Navíc, mrtvoly unáší proude jejich směrem, myslím že si to rozmyslí i tak, když jim kolem lodi pluje stovky těl a trosky lodi, nevyhneme se jim, ale můžeme zjistit co chtějí, vypadá to jako by touhle trasou jeli naschvál, třeba něco potřebují...nebo něco hledají...kdo ví, každopádně střelba bude poslední řešení, nejdříve se pokusíme zjistit co chtějí či nechtějí... pohladím ji po rameni a poodstoupím aby se mohla řádně podívat.... Zastavte loďě a čekejte na to jestli odpoví na vlajky, když ne a budou se blížit, palte jakmile budou na dostřel.... zavelím a vydám se na důstojnícký můstek, kde se usadím do pevného křesla a promnu si rameno, další den na moři, tak jako tak, tohle bude ještě zajímavé.... |
| |
| První úkol Chtěla jsem se jít hlásit k prvnímu důstojníku, jak mi bylo poručeno kapitánem Aligaou, když slyším Ester, jak rozkazuje nabíjet děla. Otočím se a rozhlédnu se po moři. A hle pirátská loďka. Mou pozornost zase zaměstná hlas kapitána, který nyní žádá, abych se chopila vlajek a zeptala se připlouvající lodi, na jejich úmysly. „Jistě jistě.“ Brblu si pro sebe a kráčím ke kraji paluby La Venganzy. Pralo se to ve mně, jak když nacpete do sudu dva nadržený kocoury. Co teď? Vždyť neumím číst ani psát. Ale na druhou stranu, nezvládnout hned první úkol, to by bylo špatné, pro mé začlenění se do kolektivu. Chvíli hledám ty praporky, s kterýma se loďstvo dorozumívá. Přehrabuju se v těch plátýnkách a sem - tam zoufale pokukuju po chlapících z posádky, jestli mi třeba neporadí. Není zbytí, zůstala jsem v tom sama. Nakonec nějaký vytáhnu a modlím se, ať jsou to ty, co potřebuju. Postavím se k zábradlí lodi a začnu s těma praporkama všelijak neuspořádaně mávat. Máchám kolem sebe nalevo – napravo, pak dokola a nahoru a dolů. Asi to činí podívanou, jako by mě napadl roj divokých včel, který se snažím odehnat. Necítím se zrovna sebejistě, a jak se mi potí ruce, jedna vlaječka mi vyklouzla a ladným obloukem si to namířila dolů do slaných vln. "K čertu!" Skrčím hlavu mezi ramena jako pes co, čeká výprask, a pomalu se otáčí směrem ke kapitánovi. Mám takový zvláštní pocit, že poletím za ní. |
| |
| Loď Sedíc v křesle sleduji jak se Maria chopí vlaječek, donutilo mě pousmát se že si bere dělostřelcké praporky ale už sem jen chtěl vidět co bude následovat, začalo mi být jasné že tohle byl úkol nad její síly, rychle jsem vstanul abych se díval dál, její snaha byla ovšem roztomilá.... Aha, takže tohle asi nebyl nejšťastnější nápad.... když jedna z vlajek skončí v moři, začnu se už opravdu smát..... Dobře, tak tohle tě musím doučit, stejně jako čtení a psaní asi.... sestoupím dolů na palubu a vezmu dvě vlajky, rozdělén jedna vodorovně a druhé napříč, a i když mám rameno v háji, začnu vysílat jednoduchý vzkaz.... Kdo jste, vaše úmysly, stáhněte plachte, agrese zbytečná.... i přes ostrou bolest vyšlu signál třikrát za sebou, doufaje že ho druhá loď zaznamená, pokud se tam všichni neuchechtali tomu co před chvíli předváděla Maria.... Vyčkat na reakci, případně pálit jen na můj rozkaz.... |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Kapitán stojí v podpalubí a mluví o všem možném, jde vidět že chce vzít do zaječích když se dole objeví udýchaný důstojník a postaví se ke kapitánovi.... Pane, mají černou vlajku, okřídlená smrtka, myslím že jsou to korzáři..... vysouká ze sebe a snaží se opět popadnout dech, mezitím se na palubě ozve hromový smích, a po něm všichni vylezte na palubu, kapitán vezme dalekohled a začne se dívat na loďe kterým se stále přibližujete.... Tak to jste měl vidět, jedna kočička se snažila o vlajkovou abecedu, ale asi jí vůbec neumí a její snažení bylo více než zajímavé.... zahlásí jeden z námořníků s dalekohledem v rukou a ještě se směje, stejně jako ostatní, neboť na palubě má dalekohled skoro každý z pirátů, asi si je nakradli..... Zato tamten ji umí bravurně, sice se mu trhá ruka ale chce vědě kdo jsme a co chceme, taky aby jsme stáhly plachty... chvíli přemýšli a pak se zadívá na svou posádku.... Odpovězte rychle že jen projíždíme a nechceme problémy, protože oni už nás na dostřel mají.... ihned po to se však stane něco co se asi stát nemělo, jeden z mladých pirátů otřesený z toho co vidí na palubě začne nepochopitelně šílet a z příďového děla vypálí střelu, ta sice dopadne daleko před obě lodi, ale všichni začnou panikařit a k hysterii začne přidávat i to že kapitán po výstřelu omdlí když si představí co se bude dít, naštěstí se někdo rychle chápe vlajek a začne vysílat, tak jako tak, po chvíli se začnou stahovat plachty a loď spomalí, stále však setrvačnost a dobrý vítr se zbytkem plachet žene loď stále blíže k oněm dvoum lodím.... |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro ČELIT SVÉMU OSUDU Poté co vyběhli na palubu a Carlos obhlédl situaci obrátil se na patě a zmizel kdesi zpět v podpalubí. Nebyl však pryč příliš dlouho. Zhruba ve chvíli, kdy se ozvala ona nešťastná rána z děla vyřítil se zpět na palubu. Kdo? Carlos? Byl to skutečně on? Ten pohledný muž v ošoupaných pirátských hadrech? Zobrazit SPOILER  * (bez pistole a odznaku) Byl oděn do rodových barev: černé, bílé a rudé. Byl to slavnostní a cremoniální oděv, který měl na sobě onu osudnou noc, kdy naposledy vyděl všechny své blízké pohromadě. Byly to poslední a jediné slušné šaty, které měl. Mnohokrát si představoval, že je bude mít na sobě, až ji znovu spatří. V opačném případě doufal, že s nimi bude pochován. Nyní chtěl svému osudu čelit jako člen rodiny de la Castellon a vyjít z pohodlí anonymity, kterou mu zajišťoval převlek. Jakmile bylo jednou vypáleno, byť koule cíl minula, bylo o osudu lodi rozhodnuto. Muž si však prozatím zachoval klidný výraz. Jakoby mu nový oděv dodal taktéž odvahu. Stejný oděv přeci nosil jeho otec a před ním jeho děd. Carlos vyhledal očima Wolficka a když zjistil, že je v pořádku přitiskl okulár ke svému jedinému oku. Chvíli jen strnule stál a nedýchal, aby viděl obraz co nejostřeji. V hledáčku spatřil... Spatřil ženu, která až do této chvíle vedla jeho kroky, určovala směr všech jeho cest a naplňovala srdce nadějí. Krásnou, krásnější než si pamatoval. Anno! Anno...., zašeptal. Poznal ji. Nezáleželo jak moc daleko od něj stojí. Posledních několik měsíců nemyslel na nic jiného než na tuto chvíli. Nemohl vědět, jak krutý žert si pro něj osud přichystá. Ruka držící dalekohled se zachvěla, odhodlaný výraz zmrzl na rtech a vystřídal ho šok. Ať už Carlos v hledáčku spatřil cokoli, dalekohled mu padá z rukou přistává na zemi a on sám padá na kolena se srdcervoucím výkřikem. Držte mě, Wolficku proboha Vás prosím, příteli, DRŽTE MĚ! jeho obličej byl brunátný a nepříčetný, mé nejhorší obavy byly naplněny. Zuby mu o sebe cvakaly potlačovanou zlostí, nervovým rozechvěním, držte mě nebo přísahám - vrhnu se do těch rozburácených vln a skoncuju to teď a tady, muž se Wolfickovi náhle vytrhl a přikročil k samotnému okraji paluby. Má sestra je děvkou toho korzára jehož rukou teď všichni zemřeme. Pojdu jí přímo před očima a ona se to nikdy nedozví. Bůh ji zatrať. Všechny nás zatrať. Avšak při pohledu do Wolfickových očí, jako by se v něm něco zlomilo. Odvrátil se od šalupy. Prudký vítr bičoval jeho oděvem a vlasy, kradl mu slova od úst:
přál bych si, abychom měli více času poznat se, ale boží záměr byl takový. Měl jsem na vás narazit až teď, na konci cesty. Odpusťte mi, že s vámi takto mluvím, byť se skoro neznáme. Někdy jinde a jindy by jsme možná byli přáteli. Místo toho dnes společně budeme kráčet vstříc smrti. Poté upřel pohled na zpěněnou, zlověstně se dmoucí hladinu: Voda je ledová a hlubina moře nedozírná. I kdybychom přežili palbu děl, brzy z nás nezbude víc než ohlodané schránky těl. Modleme se mi compañero, modleme se, aby naše smrt byla rychlá. Čas konce se blíží. Carlos naklonil hlavu na stranu a jemně se usmál. Rusé prameny polodlouhých vlasů mu přepadly do čela a skryly smutný záblesk v jeho oku. Prudce se nadechl, jako by jeho hruď svírala jakási úzkost: jsem šťastný, že nemusím své smrti čelit sám. Vyhledal jeho ruce a stisk jej ve svých dlaních uvězněných do kožených rukavic. |
| |
| Krev je hustší, než voda ... Vzala jsem si dalekohled a usmála se na Juana. Přistoupila jsem k zábradlí a zadívala se skrz čočku na protější loď. Čekala jsem spoustu cizích tváří, ošlehaných léty a mořem, možná nějakou starou uniformu, černá vlajka mluvila za vše. Já v té lodi viděla jen další nepříjemnost, která stála mezi mnou a Caracasem, místem, kde jsem se měla dozvědět něco víc ... o Něm .... Chvíli jsem jen sledovala dění na lodi, bylo tam živo, stejně tak, jako na té naší. Otočila jsem se po zvuku smějících se mužů u nás na palubě a zadívala se krátce na tu novou dívku, zdálo se, že něco upustila do vody. Mezi obočím se mi objevila zamyšlená vráska a chtěla jsem znovu přiložit dalekohled ke své tváři, ale v té chvíli se mi téměř zastavilo srdce. Ta druhá loď vystřelila! Upustila jsem dalekohled a zděšeně jsem se podívala na Juana. Rychle jsem se sehnula a několik okamžiků hledala, kam se jen mohl dalekohled zakutálet. Tohle pro tu lod nebylo dobré znamení... V další vteřině se čas zastavil. NE! Nemohu utéct a nechat Vás bojovat. Stanu otci po boku, stejně jako Vy! Slzy si po mých tvářích razily mokré cestičky. Neopustím svou rodinu, takhle ne. Šeptla jsem a zadívala se mu do očí. Carlosi, ... Znovu se shledáme, najdeme se, slibte mi to! Nebojovala jsem s ním, tedy už jsem přestala, zmizela jsem ve staré chodbě pod bočním schodištěm a dala se do běhu. V ruce jsem svírala otcův meč, který mi on sám před chvílí vtiskl do dlaní. Moji bratři, mladší Carlos a starší Angelo ... polykala jsem hořké slzy a dusila v sobě vzlyky, ... , toho jsem viděla padnout, a teď jsem opustila i Carlose, ne takhle to němělo být. Nebyla jsem schopná pohybu, muž, kterého jsem spatřila, přes čirá skla se mi snad jen zdál. Je to on! Nemohu si ho s nikým splést, jeho ne. Znovu jsem se zhluboka nadechla a prudce se otočila na Juana, šílenství v zornicích, možná radostí, nebo strachem. Do očí se mi nahrnuly slzy. Neobratně jsem mu podávala dalekohled, jak se mi rozrušením třásly ruce. Juane, je to on! JE TAM! Snažila jsem se srovnat si myšlenky a srozumitelně mu vysvětlit, co se děje. Můj bratr,... Carlos, ... nikdo jiný ! Mluvila jsem přerývaně a držela se zábradlí, teď už ale proto, aby se mi nepodlomila kolena. Začínal se se mnou točit svět. Panebože, ať nestřílí, ať nestřílí! Nesmí se mu nic stát... Snažila jsem se zabránit neštěstí, s kterým bych se už nedokázala vyrovnat. Najednou se mi zdálo, že vše slyším, jako z velké dálky, motala se mi hlava, ale dál jsem se křečovitě držela dřeva. V těch několika málo okamžicích, jsem poznala, koho mi moře přineslo zpátky, můj bratříček se mi vrátil... |
| |
| Loď Můj pohled sklouzl do moře, musel jsem si chytit rameno které začalo zase silně krváct neboť při vysílání signálu se spálená rána otevřela, lehce jsem musel zatřepat hlavou aby se mi zase zaostřilo vidění, které se bolestí rozostřilo, v jednu chvíli mi však stuhla krev v žilách, v době kdy jsem slyšel hřmot výstřelu, prudce jsem zvedl hlavu a sledoval gejzír vody po dopadu střeli daleko od lodi, ale nečekal jsem vůbec že by je napadlo střílet..... Zaměřte se na trup lodi, a pošlete je k čertu když to nejde po dobrém... vyštěkl jsem na své muže a zvedl zdravou ruku, pak jsem ještě zachytil Annin pohled a to jak hledá dalekohled, přesunul jsem se blíže k ní a stále čekal na to až se střelci srovnají a ti se také srovnali..... Nedívej se na to prosím, není to pěkný pohled.... stihl jsem ještě říct když jsem se chystal vydat povel mávnutím ruky ale pak jsem si všiml jak se roztřásla, zarazilo mne to přesně na tu chvíli kdy ke mě začala mluvit a já sebou trhnul snad ještě víc, rychle jsem ji chytil a zvolal k posádce.... Nestřílet! podepřel jsem Annu a ještě si to slovo zopakoval potichu.... nestřílet proboha.... vzal jsem Annu pod paží a přitiskl jí k sobě, ale zároveň jsem si sundal svůj kabát a přehodil jej přes jeden ze sudů na palubě, dosedl jsem na něj a Annu stáhl do svého klínu.... Vyzvěte je k jednání, ihned, chci aby se dostali na tuto palubu, ale jen ve člunu, Michaeli, Mario, a pět mužů, do člunu a předat vzkaz.... |
| |
| Na lodi Dohlížel sem na provoz lodi. Naštěstí pro mě sem se nemusel příliš snažit. Mužům šla práce celkem od ruky a navíc se můj nový druhý důstojník snažil dokázat co umí a tak dělala spoustu práce za mě. Jelikož nemám tolik co děla načnu si jednu svou lahvinku, naplním si dýmku a buďto sedím či procházím po palubách. Když nám oznámí černou vlajku v pozadí tak si vezmu dalekohled a zkontroluji to co viděl skaut v koši. Když se přesvědčím tak zakleji a pustím se do komandování posádky. Připravuji děla, rozdávají se zbraně, muži se řadí do bojových pozic. Kapitán dá rozkaz zastavit loď a tak vydám patřičné rozkazy a do své kajuty si odnesu lahev, dýmku si nechám. Dohlížím na palubě na to aby kapitánovi rozkazy byli do posledního splněny s vojenskou pečlivostí. Zbraně připevněny na svých místech a dýmka v ústech vydává jemný kouř. Kapitán se připravuje k rozkazu ke střelbě a já také zvednu ruku. "Zamířit trup a připravit k palbě! " Čekám až řekne pal a jsem připravený potopit nepřátelskou loď. Náhle ale kapitán řekne nestřílet a tak zařvu. "Nestřílet! Louče odtáhnout! Nestřílet! " Muži mě poslechnou, přeci jenom už se plavíme nějaký čas a zvykli si mě poslouchat na slovo. Když kapitán řekne svůj plán vyslat mě na nepřátelskou loď tak vytřeštím oči a dojdu k němu. Na obličeji mám uvolněný výraz ale natahuji tabák možná trochu rychleji než obvykle. "Nechci zpochybňovat vaše rozkazy kapitáne. Ale ty piráti po nás právě vystřelily. Nejspíše šlo o varovný výstřel. Neodpovídají na vlajkové zprávy. Mají vytaženou vlajku bez znaku a vy chcete abych tam poslal jenom pět mužů na vyjednávání? Co když na nás zaútočí? Zdá se že nemají příliš přátelské úmysly, alespoň jejich činy to jasně ukazují" |
| |
| soukromá zpráva od Don Wolfic von Lichtenstein pro Proč vždycky já? Protože to tak chceš! Na lodi začala panika, začala ve chvíli kdy ten malí tupec vystřelil. A ve stejnou chvíli se objevil Carlos z podpalubí. 3el jsem muži po boku a cestou jsem vytrhl jednomu zmatkujícímu plavčíkovi(či co to bylo za chlapce) dalekohled z ruky. K předmětu jsem přiložil jedno oko skoro současně s Carlosem, avšak odložil jsem jej dřív. Jen jsem si prohlédl trup lodí, vlajky a pobíhající posádku. Carlos ještě něco hledal na palubě korzárů a já měl pár vteřin na obdiv. Byl úchvatný, přesně takto jsem si ho představoval jako šlechtice. Ve vteřině se změnil, zatřásla se mu ruka a změnila se jeho tvář. BUM. Když spadl dalekohled na dřevěnou palubu, bylo to jako by vše ostatní ztichlo a já slyšel jen jeho. Chvíli jsem tam stál jako tupec a nechápal co se děje. Nepotřeboval jsem cokoli chápat. Ale ta vteřina stačila aby Carlos tvrdě dopadl na kolena. Zasunu svou paži pod jeho, zapomenout na cokoli. Prostě jsem vymazal vše co se dělo, veškerou nevolnost- vše bylo prostě pryč v jediném okamžiku rozhodnutí. Vší silou jsem zvedl Carlose na nohy až to s ním lehce zakymácelo. Carlosi!! Zařvu na muže, hlubokým hlasem který požaduje uposlechnutí. Okamžitě se vzchopte! Pohlédnu mu přímo do očí jen abych vyslechl řeč jeho nádherným hlasem. Nikdy bych vás nenechal zemřít neuctivě a samotného! To si zapamatujte, ale dnes... Tasím jeho šavli. Dnes mi umírat nebudem! Wolfic švihne šavlí a zastaví jednoho člena posádky. DOST!! Zařve znovu tím hlubokým hlasem, kterému se těžko vzdoruje. Okamžitě stáhněte tu černou vlajku! Proberte kapitána! A přestaňte panikařit! Ukáže šavlí k blížící se loďce. Zavede Carlose k zábradlí a vrátí mu šavli. Doufám že nebudou tak tupí a nebudou útočit na pětici v loďce. Bude se vyjednávat a zřejmě jsem tu jediný rozhovoru schopný diplomat. Žebřík! Rozkážu a uvědomím si že jsem tu nevědomky převzal vedení. Doufám že mě to nebude stát hlavu. Carlosi... Pří.. Příteli, pojedeme jen mi dva... Snad probudí kapitána až budeme na loďce. Položím mladému muži ruku na rameno a pohlédnu na blížící se člun. Teprve teď na mě začne doléhat skutečný strach z toho co se děje. Ať se bude dít cokoli budu při Vás! Rozumíte? V duchu si začnu opakovat vše co jsem se kdy naučil o chování se lidí a o jejich osobnostech. |
| |
| Loď... Pirátská loď je se pomalu ale jistě blížila k Veneganze začala spomalovat, mohli jste si všimnout že vysílají signál s omluvou a že plachty začnou mizet ze stožárů, po chvíli se zastaví uplně, už by mohla pálit ale neděje se tak, černý prapor vystřídá bílá vlajka a loď zůstane v klidu stát, kapitán asi vydal poslední rozkazy a další aktivita je jen otázkou toho co se domluví.... |
| |
| Paluba... Dívám se unaveně na loď jež zastavila a stáhla plachty,na svou vyvolenou a pak na posádku na své lodi, vím že je nyní vše zmatené a i příchod Michaela a jeho poznámky mě donutí k přehodnocení plánů.... Na palubě té lodí je bratr mé budoucí ženy, k boji dojít nesmí...takže...na taju je dest mužů, nás je tady už jen 43 počítám li dobře, bylo nás 66, třináct mrtvých, deset na Taju, ano...to by mělo stačit...Ester, dostaň se na Tajo, budete muset plout samy, následujte nás do přístavu... zavolám na Ester a pak se rozkašlu, sevřu oči a opět se podívám na Michaela... Odseknout kotvící lana, provést levotočívý obrat, a zahákovat tu loď...muži ať se vyzbrojí, muškety a pistole, děla ve spodních palubách nabít.. ani nevím je li to už sehranost, ale během chvíle se začnou rozkazy plnit, lana padnou do vody po té co se na Tajo dostane Ester, a fregata provede ostré otečení na levobok, nabere kurz a míří k lodi která stojí nyní bez pohnutí na místě.... Nikdo nebude střílet rozumíte, nikdo....na palubě lodi se nachází někdo komu nesmí být skřivet vlas na hlavě, jinak se bude osobně zodpovídat mě! a věřte že protáhnutí pod kýlem by bylo příjemnější než to co bych za neuposlechnutí viníku přichystal... promnu si rameno a rychle si jej obvážu nanovo, a pevněji, už nesmí rána povolit, jinak se zanítí....vydechnu když to udělám a chytím Annu za ruku.... Nic se mu nestane, slibuji... |
| |
| soukromá zpráva od Carlos de la Castellón pro MÁM ZBRAŇ A NEBOJÍM SE JI POUŽÍT! Aneb Carlosovo sebevražedné gesto a jadrný slovník Ocel narazila na ocel. Mladý muž vzhlédl, aby se střetl s pohledem nenávistných očí nepřítele. Po pravé ruce třímající šavli mu na bílou manžetu stékal potůček krve. Dlaň se mu zachvěla zachvácena v křeči. Poté o krok ustoupil. Zbraně do sebe byly stále zaklíněny, ale protivník ho pomalu sunul před sebou. Ne! Nemohl mu to dovolit. Chodba byla poslední ústupovou cestou z domu a on musel dát Anně a ostatním čas na útěk. Nikdy předtím se nezúčastnil skutečného boje. Jedinou zkušeností mu byly hodiny strávené s učitelem šermu, starým Giacomem, kterého zaměstnával otec. Boj na život a na smrt se ukázal být jiným, než tím, který nacvičoval. Neplatily v něm žádná pravidla a nebylo v něm odpočinku. Vítěz mohl být jen jeden.... Carlos divoce vykřikl a odrazil zákeřníkův výpad. Chladná čepel po sobě sjela, div nezajiskřila. Mladý muž zatínal zuby bolestí a v ústech cítil pachuť krve. Teď. Teď a nebo nikdy, pomyslel si Carlos, když v dokonalé obraně rozeznal stopy únavy. Vytrhl hořící svícen ze zdi a mrštil jím po něm. Než se zmatený nepřítel zmohl k odporu zabořil se do něj až téměř po jílec. Zprvu jen nechápavě civěl, jak z mužova těla pod jeho rukama vyprchává život. Nemohl být o mnoho starší, než on sám. Pak zavřel oči a pokusil se nemyslet na čvachtavý zvuk, jenž se ozval, když šavli vytrhl z jeho těla. Za ním stála. Anno! Carlos prudce oddechoval, poslal jsem Vás pryč, co tu ještě děláte? Rád by ji uchopil do své náruče, ale potom by poznala, že se chvěje. On je přeci muž. Nemůže projevovat slabost před ženou, byť je to jeho sestra. V chodbě za nimi byly slyšet výkřiky a zvuky boje. Sám nevěřil dalším slovům, která řekl: Slibuji Vám to, slibuji, že vás najdu ať se stane cokoli, Anno. Běžte. Zachraňte se proboha! Musím..Musím se tam vrátit. Najít otce a Angela. Nebojte se o mě. Nic se mi nestane. Byl si jistý, že ji vidí naposled. Srdce mu splašeně bilo na poplach. Hrdlo se mu sevřelo dojetím, když ji na kratičkou sekundu uvěznil ve svém sevření. Pak se otočil a bez zaváhání se vrhl chodbou vpřed. Zpátky do domu. V uších mu stále zněl Annin pláč jako ozvěna, jenž ho hnala dál. Carlos zaostřil. Nesnesitelný hukot v hlavě utichl. Do neklidného vědomí se pomalu prodral důvěrně známý tón, lahodný hlas zdrsnělý příkazem a neústupností. Wolficku, zachraptěl omámeně a pevně sevřel víčka k sobě. Probodl ho osten studu, takže svému příteli nebyl schopen pohlédnout ani do tváře. Stydím se, přiznal, že jsem před vámi, kterého si tolik vážím, musel projevit svou slabost. Semkl rty do úzké linky, už se to nestane. To vám slibuji. Tvář, kterou ještě před chvílí zdobila zdrženlivá zardělost se ve vteřině proměnila. Uděláme všechno proto, abychom přežili! Řekl jsem dost! Carlos sáhl pod rozevřenou klopu uniformy a vytasil bambitku. Poslouchejte, dobytci zatímco mluvil v půlkruhu zamířil postupně zbraní na nějbližší muže v jeho blízkosti, mluvím i na tebe, přestaň si škrábat koule a hni sebou! Jeho hlas nestrpěl odporu, mé jméno je Carlos de la Castellon a jsem pověřen náhradním velením na této lodi! Kapitán je bohužel momentálně indisponován. Všichni se okamžitě ujměte svých povinností, nebo budu nucen přistoupit k radikálním opatřením. Ty, hlaveň zbraně se pohnula, aby zamířila doprostřed čela jednomu z mladších pirátů, Johne, se postarej o výměnu vlajky za bílou, nebo ti tenhle kvér narvu vlastnoručně do prdele! Carlosovi se na čele perlil pot. Samozřejmě, že to co předtím řekl si vycucal z prstu. Neměl jedinou záruku toho, že si bude skutečně schopen sjednat pořádek. V nastalém zmatku se spoléhal pouze na improvizaci a notnou dávku štěstí. Pošlete vzkaz o tom, že předešlý výstřel byl omyl. Nečum na mě jak nadrženej čurák na kundu a hni tou svojí zasranou prdelí. Hned! Tvá naprcaná máma skákala rychleji, když jí tvůj fotr šoustal. Hybaj! Jeho tvář byla opět brunátná a když vykřikl ze rtů mu vystříklo několik slin, jestli okamžitě neuposlechnete mých rozkazů rozstřílí nás na cucky jako prašivý psy a loď půjde ke dnu. Zařveme tu všichni do jednoho! Carlos se modlil, aby se skutečný Kapitán brzy probral. Pomalu udělal pár kroků dozadu až téměř narazil do Wolficka, jenž ho právě informoval o změně, která na moři nastala. Jak se zdá, skutečně vysílají loď... Co si myslíte, že to znamená? Carlos na Wolficka jen úkosem pohlédl jeho zrak stále bedlivě spočíval na posádce a snažil se registrovat jakýkoli znak odporu. Občas něco vykřikl. Vesměs některou z jadrných nadávek, jež se naučil v předešlých měsících strávených po boku těchto drsných mužů. Z počátku byl šokován a později si některé z nich zapamatoval. Nyní již alespoň nejméně z poloviny věděl co znamenají a u těch ostatních se domýšlel. Doufal, že budou míst stejný efekt v jeho ústech jako v ústech kapitánových. Jednou jedinou věcí si byl jistý: Totiž, že o řízení lodí neví vůbec nic. Ucítil v ústech hořkou slinu, chutnala krvavě od nervozitou prokousnutého rtu. Polkl a doufal, že to nebylo příliš nahlas. Mimoděk si vzpomněl na písničku, kterou si námořníci rádi zpívají a jenž začíná slovy: Jsem ten mrtvý, mrtvý muž, co na palubě kocábky stál.... |
| |
| soukromá zpráva od Don Wolfic von Lichtenstein pro "Doufám že nebudou tak tupí a nebudou se pokoušet útočit." "Položím mladému muži ruku na rameno a pohlédnu na blížící se loď.") Díky bohu se vedení ujal Carlos. Pohlédnu na Carlose a znovu se usměji, jako by úsměv mohl zahnat veškerou hrozbu. Jsem rád že se vzpamatoval a nehodlá umřít. I když by se dalo spekulovat o tom jestli vůbec se někdo pokusí o zabití kohokoli z nás. Kdyby to chtěli udělat, už by to určitě udělali. Už dávno by to udělali. Nevím co to do mě vjelo, ale doufám že jste zpět ve formě. Ne toto nepotřebuji ani odpověď. Když poprvé promluví k posádce je mi naprosto jasné že jsem tu jediný kdo sprostě mluvit neumí. Carlos se činí velmi zdatně ve velení, rozhodně zdatněji než já se svým pokusem o autoritu. Každý děláme co umíme. Wolfick se rozhlédne po palubě a zahlédne mladíka s šavlí v docela dobrém stavu. Rychle k němu dojde a tasí jeho zbraň. Vypůjčím si to. Vy to potřebovat nebudete, máte práce dost. Znovu se postaví po boku Carlose, posádce zády hledíc na velkou loď která tu bude každou vteřinou. Zasune šavli za opasek a rozepne si límec svého kabátu. Jediná věc kterou se mu podařilo přede všemi skrýt. Náhrdelník s rodovým znakem. Řetěz přetáhne přes límec a znovu jej zapne. Sakra co to dělám? Hlavně proč? Teď bych měl stát někde opodál a prosit boha v dobrý konec. Nevím přesně jak to chodí na moři, ale myslím že se bude více mluvit než bojovat. Byl bych rád kdyby jsme se toho drželi všichni. Pohlédnu muži přímo do očí a na kratičký okamžik jej pohledem připoutám k sobě. Prosím. Poté se ohlédnu po lodi doufajíc že tu nebudou tak rychle. Tomu ale já nezabráním. Nezapomeň na postoj! Tělo řekne víc než jazyk. Poté pohlédni do očí a odhadni co se v nich skrývá. Ne vždy to ale půjde. A teprve potom začni mluvit! Mluv s každým slušně. Přesvědč ho o tom že Ty máš pravdu a že ty jsi ten kdo určuje osu rozhovoru... Půjde to tak i tady? Na setkání s námořníky z dvou lodí se vůbec netěším. |
| |
| Paluba a hákování Střelci za zábradlí, dělostřelci se připraví a v případě boje pošlou do té kocábky plnou dávku levoboku, jasné... když se loď začne přibližovat k té šalupě, posadím Annu na důstojnické palubě do křesla a vydechnu.... Připravte lana s háky, loď přitáhněte ale na palubu bez mého svolení nikoho nepouštět! loď se nebezpečně blíží, už můžeme slyšel hlasy na jejich palubě, a jelikož je fregata vyšší, nebude hákování žádný problém.... Háky! zavelím když se dostaneme do správné vzdálenosti... Spustit kotvy, skasat hlavní plachtu, a nespouštět z nikoho oči.... opět si na sebe vezmu svůj šarlatový kabátodkaz a do levé ruky uchopím šavly.... Jmenuji se Juan Carlos de la Aliaga, jsem královský korzár, nikdo z vás se ani nehne, co měla ta střelba znamenat? zahřímám z důstojnické paluby dolů na palubu lodi kde hledám pohledem někoho kdo k pirátům nepatří, ale spatřím hned dva, jenže poznám dobře barvy Castellónů.... Carlosi de la Castellón, bude mi ctí vás uvítat na palubě mé lodi, neboť můj vzkaz vás jistě dovedl až sem aby jste našel svou sestru, jež se plaví pod mou ochranou.... zvolám k muži jež vypadá velmi, ale velmi nervózně a lehce se ukloním... Vy ostatní bratři na moři, můžete nás následovat do přístavu, ale varuji vás, bude tam královská loď i s jeho výsostí, takže pokud se bojíte o své krky z důvodu okrádání španlských lodí a přístavů, raději plujte po svých... zvolám na ostatní námořníky a pak se podívám na své muže....¨ Spusťte schůdky a dovolte muži v červeno černo bílé uniformě aby vstoupil na palubu,i se svým doprovodem má li nějáký...a rychle mořeské krysy, za chvíli musíme vyplout, král nebude čekat! odeberu se zpět za Annou které nabídnu své rámě a postavím se s ní na vrchol schodů vedoucích ze spodní paluby na tu důstojnickou... |
| |
| A je to tady! Větší loď narazí do té naší a její posádka se zahákuje. Náraz s Wolfickem zakymácel. Carlosi, postavte se rovně a ať se stane cokoli chovejte se jako by se vás nic netýkalo. Uvedete je v omyl a minimálně nebudou vědět co si o vás myslet. Já... Dovolím si mluvit. Poplácá jej po zádech a zhluboka se nadechne, připraven čelit čemukoli. Pohlédnu vzhůru na korzára který zřejmě velí lodi. Těší mne Korzáre Juane Carlosi de la Aliaga! Jmenuji se Don Wolfic Lupius Von Lichtenstein. Dovolte abych se omluvil za hloupost jedince, který se dopustil oné chyby. Je to mladý pirát, který jednal ze strachu a neuvědomoval si možné následky. Nasadí přívětiví úsměv doufajíc že korzár je rozumný člověk. Nenápadně šťouchne Carlose do žeber, aby mu naznačil že má být v klidu. Zahledí se mu do tváře čekajíc jeho slova. Důkladně poslouchá, při případném vyjednávání a kladení výmluv bude potřebovat i ty nejtitěrnější zbytečnosti. - Po Carlosově boku vystoupá po můstku vzhůru na korzárovu loď. Přemýšlím o korzárových slovech. Pokud tam bude král, mohl by poznat mou podobu otci a to by znamenalo konec mořských výletů a hledání Alii. Carlosi, slibte mi že pokud se v přístavu něco stane, dostanete mě znovu na moře. Prosím. Povím tiše dřív než vstoupíme na palubu. Lesknoucíma se očima pohlédnu do těch jeho. Až budeme mít trochu soukromí, tak mu to musím říct. |
| |
| Vymodlené setkání Jako omámená tím nenadálým zjištěním, jsem na chvíli nebyla schopná promluvit. Opřela jsem se o Juana, a když se posadil na jeden ze sudů a zlehka mne vtáhl do své náruče, sklopila jsem oči. Zpod hustých vějířů řas, tiše skanuly, dvě kapky citu. Ještě okamžik jsem seděla beze slova, jen rty se mi chvěly. Carlos mě našel, … Můj bratříček se mi vrátil. V tu chvíli se jedna rána na mém srdci zacelila. Přestala krvácet, přestala bolet, zmizela … Když jsem vzhlédla, mé oči byly plné znovu nalezených vzpomínek. Začala jsem znovu plně vnímat dění kolem sebe. Nemohla jsem se dočkat, až svého bratra pevně sevřu v náručí. Vstala jsem a rozpletla naše spojené dlaně. Znovu jsem přistoupila k zábradlí a plná čisté a nezkažené radosti jsem se dívala k druhé lodi. Můj milý právě hovořil s Michaelem, a zatímco jsem jako kamenná socha stála u dřevěného zábradlí, on ještě promluvil k Ester. Otočila jsem se po jeho hlase a po páteři mi přejel studený prst strachu. Brzké setkání s bratrem mě připravilo o zrak, až teď jsem si všimla, jak se mu přitížilo. Ve vteřině jsem byla u něho. Nelíbil se mi ten skelný pohled, ani jeho ztížený dech. To, jak si odlehčoval zraněnou paži … tu se teď snažil narychlo znovu převázat. Moje ruce začaly jemně stahovat fáč, kterým znovu prosakovala krev. Ten obvaz musí pryč a Juan si musí odpočinout. Podívala jsem se na něj zmučeně, a stáhla rty do úzké linky. Naučenými pohyby a nebývale zručně jsem udělala poslední uzlík, sevřela jsem pevně Juanovu dlaň a sledovala, jak několik mužů z Venganzy sestupuje po žebříku do malého člunu. Ovšem, že se mu nic nestane. Pronesla jsem tiše a jen Juanovým uším, nyní jsem o tom již byla skálopevně přesvědčená. Pohladila jsem ho po hřbetu dlaně a krajkovým kapesníčkem otřela jeho orosené čelo. Na jeho snahu posadit mne do křesla jen odmítavě zakroutím hlavou. Zůstanu u tebe. Stoupnu si mu po boku a už jen počítám vteřiny do onoho shledání. Venganza se přiblíží k cizí šalupě. S očekáváním sleduji, jak muži plní Juanovy rozkazy a přitom hledám pohledem jediného člověka, který mě z druhé posádky zajímá. Zadržela jsem dech, … stál tam. Přesně takový, jak jsem si ho zapamatovala. Stejné zvláštně hnědé vlasy s příslibem ohně, tak jako každý Castellón, stejně vznešené držení těla, stejná tvář … zmateně jsem vydechla… ta černá páska přes oko … ne, to teď nebylo důležité, stál tu přede mnou, živý … Kdybych promluvila, mohl by mě slyšet, ale sevřelo se mi hrdlo. Stála jsem mlčky vedle svého milého a bratru jen hleděla do tváře. Nebylo to němé mlčení, v mých očích mohl číst, jako v otevřené knize… A to on vždycky uměl. Vpila se mi do nich všechna starost za ty poslední měsíce, strach z nevědomosti, nervozita z očekávání, zda ho ještě někdy uvidím, obejmu, … a nyní všechna moje radost, že se s ním konečně shledávám. Všechna moje sesterská láska. Poté mi zmizel z očí a my se s Juanem přesunuli na důstojnickou palubu. Znovu jsem mu sevřela dlaň, věděla jsem, že ví, jak se teď cítím, na to nebyla potřeba slova… Usmála jsem se na něj a otočila se po zvucích přicházejících mužů. Ten v barvách našeho rodu … Pustila jsem Juanovu dlaň a vydala se mu několika nesmělými kroky naproti. Cítí to stejně? Jak moc se změnil... Zbytečné pochyby, byl to můj bratr, můj milovaný bratr a to se nikdy nezmění. Rozběhla jsem se a padla mu kolem krku, nehledě na ostatní přítomné. Carlosi, zašeptala jsem skrz slzy, Vy jste se mi vrátil … |
| |
| Lodě Když jsem svůj úkol „dokončila“, kapitán se k mému velkému překvapení ani moc nezlobil. Když povídal, že mě to doučí, došlo mi, že se mi šťastná náhoda vyhnula a já asi použila špatné vlajky. Mnou pověřený úkol provedl místo mě a já jen zahanbeně stála u zábradlí a koukala do dřevěné podlahy paluby. Když jsem pak uviděla, že mu poslání vzkazu druhé lodi způsobilo otevření rány na rameni, cítila jsem se ještě hloupěji. Do toho se ozvala rána z děla a já jsem se reflexně přikrčila k zemi. Tak skvělé, rozpoutala jsem bitvu. Nejradši bych se neviděla. Mé bloumání krajinou myšlenek provinilých budižkničemů prolomil až kapitánův rozkaz o vyplutí vyjednávacího člunu. Michael ke kapitánu přistoupí a cosi mu povídá. Takže nakonec asi nikam neplujem. Ta pirátská loď vysílá nějakou zprávu, ale copak já vím, co to znamená? Až když černou vlajku vystřídá bílá, si říkám, že to možná nebude tak horké, jak to zprvu vypadalo. Připluli až k La Venganze a s kapitánem začali vyjednávat, dva z té lodi přešli k nám. Pozorně si je prohlížím, ale nakonec dojdu k závěru, že tito páni jsou zřejmě z vyšších vrstev, zvláště když se k nim hrne kapitánova seňorita v těch fajnových modrých šatech. Využiju toho, že jsou všichni zaměstnaní nově příchozími a ztratím se kdesi v podpalubí. Nejprve jsem měla v plánu trucovat nad svými dnešními výkony, avšak poté mi přišlo na mysl něco užitečnějšího. Třeba je tu někde moje zahnutá přítelkyně s lebkou na rukojeti. Musí tu někde být. Měla jsem ji, když nás zajali. Začnu pomalu procházet příď lodi. Jsou tu nějaké místnosti. Když to vezmu logicky, mohla by být ve skladu zbraní a střeliva. Zkusím se tam mrknout, i když mám pocit, že takovéhle sklady se zamykají. I poté budu svou šavli hledat dál. |
| |
| Čeho se bojíte, příteli? Ještě před chvílí nám hrozilo roztrhání na cucky. Oproti tomu je přivítání na korzárské lodi doslova božím zázrakem. Nebojte se. Ať už je cíl vaší cesty jakýkoli, nikomu nedovolím, aby Vám jej překazil. Stojím po Vašem boku. To co jsem řekl tam na palubě jsem myslel vážně. Nebyla to jen melodramatická gesta a otřepané fráze. Vyhoupl jsem se na palubu lodi. Můj věrný Wolfic za mnou. Slunce se nám už hodnou chvíli opíralo do zad a vanul mírný vítr od severu. Na čele se mi perlil pot. Cítil jsem, že mi stéká po krku i za límec uniformy. Když jsem vzhlédl cosi mě přinutilo přivřít oči a sevřít rty do úzké linky…. SHLEDÁNÍ Stála tam... krásná žena Ta krásná žena byla ... moje sestra Nemohl jsem popadnout dech a zapomněl jsem zavřít ústa. Carlos? Ten Carlos? Neduživý chlapec chatrného zdraví, který bezmála půl dětství proležel v posteli, kde mu byl jediným přítelem otcův slepý chrt. Byl to skutečně její bratr? Mrtvolnou bledost tváře nahradila do bronzova opálená pokožka. Propadlé lícní kosti byly vyplněny, tvář nabrala ostře řezaných, mužských rysů. Vyzařovalo z něj jinošství a vitalita. Když se s ním naposledy viděla rodinná uniforma na něm plandala a nesedla mu. Teď v ní byl těsně napasován a pod látkou se rýsovaly skutečné svaly. Tento muž z něhož sálal respekt a maskulinita byl skutečně dlouho oplakávaný Carlos de la Castellon. Dnes se podobal otci jako nikdy předtím.
Je z tebe žena, Anno.... vydechl jsem do jejich vlasů a i přes předchozí vnitřní sebe odpírání jsem ji k sobě přitiskl. Skryla se do mé náruče stejně jako tehdy, když jsem si myslel, že ji objímám naposled. Místo toho nám osud připravil toto...podivné shledání. Bože. Děkuji ti, že jsi ji ke mě přivedl zpět. Teď už se nemusíš ničeho bát sestro. Nedovolím, aby ti nikdo ublížil. Stejně tak nedovolím další pošpinění rodové cti. Neodolal jsem. Stáhnul jsem si rukavici přes zuby a zabořil prsty do jejich hustých vlasů, které jsem tak rád česal, když jsem byl ještě kluk. Anničko, vzal jsem její hlavu do svých dlaní a uvěznil ji svým pohledem. Pro samé slzy neviděla. Jak to, že jsem si nikdy předtím nevšiml, že jsi tak drobná? Sjel jsem dlaněmi na její ramena a ruce, které jsem uchopil a stiskl: Jak pevně doufám, nyní, když jsem konečně nalezl Annu, podaří se nám společně očistit špínu, která ulpěna na cti naší rodiny. Pomalu jsem ji pustil, odstoupil od ní a upřeným pohledem hodnotil muže, který stál po jejím boku: Zobrazit SPOILER Pan de la Alliga, zatínám čelist při zvuku jeho jména, které se nese z mých rtů. V mém nitru bouří vztek. Cítím se rozpolcený mezi pocitem vděčnosti a znechucením. Mám chuť popadnout sestru a drsně s ní zacloumat. Rád bych z ní dostal celou pravdu o tom... Co má s tím mužem! Leč neučiním tak. Už odmalička do mne vtloukali, že se rodinné záležitosti řeší v soukromí. Můj otec matku na veřejnosti nikdy nezplísnil ani neuhodil. Byl jsem tak vychován. Jsem muž a jsem šlechtic, nemohu nechat volný průchod vzteku ani žádným dalším emocím. Ztratil bych svou tvář před těmito neznámými lidmi a přišel o důstojenství. Těší mě, jak už jste naznačil, mé jméno je skutečně Carlos de la Castellon a za svou přítomnost zde vděčím vzkazu, který jste v přístavu zanechal. Bez něj bych se s Annou nebyl znovu shledal, uklonil jsem se. Nikoli dvorně ani poníženě. I během úklony jsem tohoto exotického krasavce nespouštěl z očí. Na korzára byl až příliš mladý. Znal jsem podobné typy. Pro muže takového vzhledu není těžké svést mladou nevinnou dívku. Obalamutit ji žvásty a sliby. Nastala trapná chvíle ticha během které by se dusno mezi mnou a Juanem dalo krájet. Nakonec jsem to byl já, kdo přesekl mlčení. Odkašlal jsem si: Dovolte, abych Vás představil, toto je Don Wolfic Lupius Von Liechtenstein. Neohrožený a čestný muž se srdcem na pravém místě. Jeho laskavost pozvedla skleslost duše ze stínů ve chvíli, když jsem si myslel, že jsme navždy ztraceni. Postavil se mi po bok, byť jsme oba čelili jasné přesile a hrozilo vypuknutí vzpoury na lodi. Plně mu důvěřuji a nasadil bych pro něj život. Ano, Wolfic už se korzárovy sice představoval, ale považoval jsem za společensky nutné představit ho nyní zvlášť i před Annou a ostatními přihlížejícími. Done Wolficku je mi potěšením vám představit svou sestru Annu Inéz de la Castellón, skutečný poklad naší rodiny. Zobrazit SPOILER Když se situace poněkud uvolnila, posádka lodi se rozprchla a Juan dohlížel na vykonávání udělených rozkazů, probodl jsem vyčítavým pohledem Annu. Popadl jsem ji za paži a s silně stiskl, abych tak před ní dal najevo svou rozhodnou neústupnost v dané věci: Musím si s Vámi promluvit v soukromí, Anno. Až bude čas. Z očí mi sršely blesky. Snad jsem ji k sobě příliš prudce smýkl či snad byl můj tón nepříjemně drsný. Tak či onak, když na mě pohlédla svýma poměnkovýma očima, tolik podobných těm mým, zkrotl jsem jak beránek a povolil sevření, je to důležité. Vykoktal jsem ze sebe omluvu a pustil ji. S Annou si musím promluvit první. Ryze z taktických důvodů. Jsme nyní hosty toho muže, královského korzára a tak trošku i jeho zajatci. Musím vědět co je zač a jaký vztah k němu má Anna. Poté, samozřejmě, musím vyslechnout i jeho názor. Nyní, když stáli oba sourozenci v této těsné blízkosti vypadali téměř jako dvojčata. Stejné pohyby, charakteristické držení těla, mimika, nakrčení nosu,tvrdohlavá jiskra v oku, divoké vlasy poletující ve větru. |
| |
| Paluba Zadíval jsem se do tváře může který o chvíli později sevřel v nárči svou sestru.... Tak přeci jen se malá šifra setkala s tím správným lušitelem... Don de la Aliaga, jsem také šlechticem, připadá mi dle práva Kastýlie.... jeho pohled byl až příliš zvláštní, nevěděl jsem zda mne nechce probodnout, nebo něco horšího, ale cítíl jsem že mi asi není tak vděčný, ale kdo ví, pomalu jsem sestoupil dolů ze schodů a vydechl.... O očištění cti vaší rodiny již bylo postaráno, naštěstí, zúčastnili jsme se bitvy o králův život, měl být odstraněn, ale nakonec byli odstranění republíkáni, a vaše sestra si mohla promluvit s mým kmotrem, Karlem II který pochopil i díky zradě kteroužto si sám zažil že u dvora by neměl věřit již ničemu... pod schody se zastavím vedle Anny a políbím její ruku.... Určtě chceš být s bratrem chvíli o samotě, tady je klíč od naší kajuty, nechám vám tam poslat jídlo a víno.... usměji se na ni a i na jejího bratra... Ale já nejsem vypravěč, ať vám sestra sama řekne co zažila bude to jistě z jejích úst pro vás lepší než od neznámého muže... Odkdy Němci dostávají španělské tituly? lehce se pousměji ale pak se pozvednu klobouk před cizincem na své lodi.... Doufám že se spokojíte s obyčejným pokojem pane, jelikož důstojnické jsou obaszeny, ale je tady několik kajut pro návštěvy, britové myslí na vše dopředu.... pousměji se na Lichtensteina a pak se otočím na posádku.... Vyplouváme do Caracasu, hned, odhákovat a odrážet, do večera musíme být v přístavu, přeci jen zítra máme povinnosti... lehce se mi točí hlava a začínám být malátný, ale stále se snažím pevně stát na nohou... Což mi připomíná, Carlosi, bude mi ctí když příjmete mé pozvání na královskou večeři, pokud si pamatuji, každý šlechtic může přivést sebou jednoho hosta je li pozván... oči se mi na chvíli potemní a já se z hluboka nadechnu.... Michaeli, přeberte velení .... zvolám ještě rychle a pak se svezu na kolena.... Portské, dejte mi Portské... promluvím spíše už do prázdna, protože mě ztráta krve a vysílení uvedou do mdlob, naposledy zvednu již zakalený zrak a zadívám se na Annu, ten pohled mne uklidní, usměji se a pak ztratím vědomí úplně.... |
| |
| DALŠÍ ČLOVĚK, KTERÝ V MÉ PŘÍTOMNOSTI OMDLÉVÁ? Aneb mít mě jako člena posádky je životu nebezpečné Stál jsem ještě stále na palubě. Ruce složené za zády a prohlížel si konstrukci lodi. V lodích jsem se příliš nevyznal, přesto jsem se za těch několik měsíců strávených na moři mnohému přiučil. Děkuji Vám, bude mi ctí doprovázet Vás. Ještě dnes ráno bych si nepomyslel, že večer budu sedět u jedné tabule s králem. Kdyby mi to byl někdo řekl, jistě bych se mu vysmál. Cítím velkou úlevu, když slyším, že nevýslovné příkoří, které bylo na naší rodině spácháno bylo vykoupeno krví našich zrádců a vrahů. Zároveň však cítím hořkou lítost nad vlastní neschopností angažovat se v této věci. Celé je to jistě dlouhý a komplikovaný příběh jehož vyslechnutí mě čeká v nejbližších chvílích... ... Svět je zvláštním místem. Člověk nikdy neví, kde může narazit na přátele, mluvil jsme sice na Juana, ale pohlédl jsem na Wolficka, uděláte mi tu čest a budete mě dnes doprovázet při večeři? Když mi pan de la Aliaga oznámil, že vlastní Kastilii a jeho kmotrem je Karel II. zprvu jsme na něj jen nechápavě civěl. Člověk tak nějak čeká, že korzár bude spíše bývalým pirátem. Nebo alespoň mužem z neurozené rodiny, který získal titul pro svou hlavu díky své jedinečné odvaze, znalostem, oddanosti a schopnostem. Hlavou se mi honilo, že budu muset přehodnotit předsudky, které jsem k tomuto muži měl. Ovšem ať už byl kýmkoli, nic to neměnilo na faktu, že jsem předtím spatřil svou sestru v jeho obětí. Tato situace se musela řešit, i kdyby byl samotným králem. Kdyby žil otec byla by tato záležitost cti padla na jeho hlavu, ale nyní jsem já jediným přeživším mužským potomkem rodu de la Castellón. Tomuto statu ve společnosti musím plně přizpůsobit svůj život na úkor soukromí svého i soukromí Anny. Přijmout zodpovědnost. Právě tíha zodpovědnosti z nás činí elitu a odlišuje nás od prostého lidu, jenž je svobodný ve svých rozhodnutích. Na chvíli jsem se zamyslel. Mé jediné oko bloudilo po okolí. Ulpělo na Anně i Wolfickovi. Mí nejbližší. Byl jsem tak šťastný, jako už dlouho ne. Na vteřinu jsem se opět cítil jako chlapec, zproštěn povinností a nutnosti čelit jim. Příteli, bude nyní nejlepší, když Vás nechám chvíli o samotě. Unáhlenost s jakou se odehrály činy dnešního dne, náhlá setkání a nečekaná odhalení. To vše si jistě potřebujete nechat projít hlavou. Uklonil jsem se mu a obrátil se k Anně, Anno? Půjdeme? Nabídl jsem jí své rámě. Bůh byl nejspíše prozíravý, neboť jsem si v této chvíli ještě stále neuvědomoval co Juan myslel frází...NAŠE KAJUTA. Tato nevědomost byla jediným důvodem, který mě přinutil ve chvíli, kdy jsem za sebou uslyšel žuchnutí těžkého těla o zem, okamžitě přiskočit a ujmout se kříšení, místo toho abych toho zmetka, jenž se mi vysmíval přímo do očí, popadl a mrštil s ním přes palubu přímo do vln. Teprve, když jsem se nad ním sklonil uvědomil jsem si, že nevypadá zdravě. Nahmatal jsem jeho pulz. Byl slabý stejně jako dech. Co je mu Anno? Anno! Už se mu to stalo někdy před.... odkryl jsem látku kabátu, kterým se před námi snažil ukrýt své zranění. Bylo mi jasné, že omdlel kvůli staršímu zranění na paži, které se mu otevřelo a začalo znovu krvácet. Ihned jsem k němu pocítil sympatie - proti své vůli. Tento muž, chtěl přede mnou, bratrem Anny, vypadat co nejlépe, proto skryl svá zranění a navíc, ani v těžkých bolestech, na sobě nedal nic znát. Nejen , že se nechtěl ukázat ve špatném světle před nově příchozími, ale nechtěl ani vystrašit vlastní posádku, což by se nejspíš stalo, kdyby dal najevo svou slabost. Potřebuje lékaře! Vykřikl jsem, máte na lodi nějakého felčara? Opatrně jsem si ho přehodil přes rameno a zvedl ho. Byl to pořádný chlap, Wolficku, pomůžete mi prosím?Anno, pojď s námi, odnesu jej do jeho kajuty. Ty nám ukážeš cestu.... Položil jsem Juana na postel a otřel si hřbetem rukávu pot z čela. Chlape! Tohle není jak nosit slečinky. Pokusil jsem se drobným žertem rozjitřit napjatou atmosféru. Stál jsem v zešeřelé kajutě a myslel jsem, že v další chvíli vyzvracím plíce. Rychle jsem ze sebe shodil vrchní kabátec uniformy a vykasal si rukávy bílé košile, kterou jsem měl navlečenou pod ní. I mé předloktí a hrudník, který se v rozhalence ukázal byly opálené. Důkaz toho, že jsem byl nejspíše zvyklý chodit mezi muži po palubě bez košile. Přešlápl jsme z nohy na nohu Můžu být nějak užitečný? Tohle je druhý kapitán lodi v jednom dni, kterého vidím omdlít. Být kapitánem musí být náročné. Jsem rád, že se mi tento osud vyhnul. |
| |
| Nebylo by od věci se uklidnit.... Ve chvíli kdy položím nohu na palubu lodi cítím se jako bych šlápl no hadíhohnízda. Vůbec jsem netušil co se bude dít a děsně jsem se bál zmíněného setkání s králem. Vše jako by mělo trny napuštěné jedem. Ničeho se nedotýkat!! I přes pocity si zachovávám stále stejný úsměv, jen z očí mi zmizela ta přívětivost. Bok po boku Carlosovi pomalu udělám pár kroku vpřed. Pohled na jeho tvář je uklidňující. Ovšem když se mladá žena rozeběhne k mému nově nalezenému příteli, mé vnitřní pocity a představy se zhorší. Mé neviditelné já tu běhá po palubě naráží do předmětů a křičí divná sousloví, avšak plně ho chápu. Co se to děje, proč se to děje, k čemu jsem tu já, kde jsem se tu vzal, jak jsem se tu vzal, proč jsem to chtěl??? V duchu jsem si vrazil facku a začal si nepřítomně prohlížet muže civící na nás, palubu a vybavení. Stálebylo nutné si zachovávat stejnou tvář... Co to je za ticho? Pohlédnu ke Carlosovi a jako bych mu dal znamení, představí mě. Omlouvám se za své místo narození. Značnou ironii jsem bravurdně skryl. Ještě jediný španěl se mě zeptá na tuto otázku a přísahám při bohu že mu na místě podříznu hrdlo. Vrhnu na Carlose významný pohled a vystřihnu poklonu tak výstřední až je skoro urážející. Prudce se narovnám a pohlédnu na své oblečení, ano je sice tady natrhlé, ale udržuji jej v čistotě a kvalita oděvu se nedá zapřít... Ano, jistě. Spokojím se s obyčejným jednolůžkovým pokojem s vytřenou podlahou a čistou matrací. Dofám že tu nemají ty pitomé závěsné sítě. Jistě Carlosi... potřebuji si urovnat myšlenky. Mam příšerný dojem, že mi tu nedochází spousta věcí. Nejen na této lodi. Pohlédnu na Korzára a se značným zhnusením v očích se zeptám. Co měla znamenat ta těla? Počkat, počka... Asi mu není nejlépe. Pozoruji jak se lehce zakymácí. Co to? Proč předává velení? Rozšíří se mi zorničky, když zahlédnu muže padajícího k zemi. Udělám sotva krok a Carlos u korzára již klečí a křičí. A zase křičí, tahle vlastnost je tak zvláštní... tak jedinečná. Ještě jsem nepoznal člověka který by se tak snadno a rychle rozvášnil... Pomohu Carlosovi s mužem do postele, poté vedle něj pokleknu. Já, nevím jestli to zvládnu, ale vím několik jistých věcí. Potřebuji jehlu a niť, nějaký destilát a studenou lodu s kouskem čistého hadru. Poprvé od chvíle co jsem dnes ráno opustil kajutu si sundám přiléhaví tmavě šedý kabátek a natrženým rukávem, abych odhalil tenkou vestičku stejné barvy. Kůže na napínajících se svalech je bledší než jeho tvář. Nervozitou se mu rozklepou prsty. Sundá z muže jeho mohutný kabát a roztrhne mu košili aby se dostal k ráně. Ve chvíli kdy dostane do ruky láhev divně vypadající lihoviny dvakrát si lokne a trochou si umyje ruce a jehlu. Následně nalije trochu do rány a poloprázdnou láhev vrazí Carlosovi do ruky. Skloním se nad ránou tak blízko že přeze mě skoro nemůže být vidět. Rána lehce hnisá. Ha.. hadr.. namčte jej do studené vody... Natáhne ruku pro hadřík, děsně se mu klepou prsty. Doufám že to nebude bolet.. Vím že mě neslyší. Hadrem omotanám kolem prstu stáhnu všechen hnis a odložím hadr za sebe. Z hlubako se nadechnu a vydechnu, podívám se na jehlu s navlíklou nití a přemýšlím jestli tohle dokážu? Zabodnu jehlu poprvé do kůže. Není to tak těžké. Zasměji se. Sedmi jemnými stehy ránu utáhnu a uzavřu. Mam dojem že tohle by mělo vydržet víc než obvaz. Hned jak se dostaneme do přístavu bude potřebovat opravdového odborníka... I přes kliný hlas mi zbledne tvář a co čert nechtěl znovu se mi zvedne želudek. Potřebuji se umít a lehnout. Musím vypadat příšerně. |
| |
| Veneganze Sledovala jsem nalodění mužů z té pirátské lodi. A po pravdě, ti dva co přišli nevypadali ani trochu jako piráti. Přišla jsem blíž, abych slyšela o co kráčí a jaké je překvapení, že jeden z nich je bratr naší paní Anny. Skvět je fakt malej. Jak často se stává, že na jedné z těch stovek lodí co křižují moře bude její bratr a na tu náhodou narazíme? A zdálo se mi to, nebo je to mezi nimi nějaký napjatý? Skoro, jako kdyby mezi sebou měli nějakou při. Akorát, že to v sobě dusí. Tohle bude brzy problém. Když uvidím, jak se náš kapitán klátí k zemi, hned jsem vystřelila k němu. „Co je kapitánovi?“ dělám si starosti a znepokojeně sleduji jak jeden z těch cizinců se snaží kapitánovi pomoct. Věděla jsem, že kapitán byl zraněn, ale myslela jsem, že je to v pohodě. Nedal na sobě nic znát. Ti zatracení chlapy. Kdyby přiznal, že má problémy nemuselo by se mu takhle přitížit. |
| |
| Juan a Carlos Ach Carlosi, vydechla jsem a nepřestávala plakat. Dospěl jste. Zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Jak dlouho jsem si tohle přála? Kolik nocí probděla, s tichou modlitbou na rtech, abych Vás znovu našla, abyste se mi vrátil… Stále jsem se ho nemohla vynadívat, krajkovým kapesníčkem jsem si utřela slzy a stejně jako Carlos, podívala jsem se na Juana, když na něj bratr promluvil. Čelo na okamžik popíšou zmatené vrásky, ... proč je Carlos vůči muži, kterému tolik vděčím a kterého miluji, tak strohý? Podívala jsem se znovu na Juana a pak na mého bratra. Byl teď o dost vyšší než já. Hrdě tam stál a mlčky sledoval Juana svým tvrdým pohledem. Můj milý mu ve stručnosti vysvětlit, co vše se v posledních týdnech událo. Carlos musel být překvapen, co všechno jsme dokázali. Usmála jsem se na Juana a vzala si od něj ten drobný kousek železa, který odmykal vcelku velký pokoj. Ten, ve kterém jsem se dnes ráno probudila s dokonalým pocitem štěstí. Až nyní jsem plně věnovala svou pozornost muži, který mého bratra doprovázel. Byl to také šlechtic, a pokud mu Carlos věřil, musel to být jistě i dobrý člověk. Je mi ctí poznat muže, pro kterého by můj bratr obětoval život. Usměji se na dotyčného a věnuji mu zdvořilou poklonu. Překvapeně se otočím na svého bratra, a stejně nevěřícně se zahledím na jeho ruku, kterou mi tiskne paži, akorát tak na hranici přípustnosti. Jistě Carlosi, musíme si promluvit, máme si toho spoustu co říct. Ale to mi snad nemusíte dávat najevo takovýmto způsobem. Usměji se a pohladila ho po hřbetu dlaně, kterou Carlos po mém dotyku spustil. Jen kývnu na jeho omluvu a chlácholivě se k němu nahnu. To je v pořádku Carlosi, vím, že je to složité… Ano, tohle shedání je plné emocí, a měla jsem tušení, že to je jen začátek. Pozvání na večeři s Jeho Veličenstvem, na to jsem dočista zapomněla, ale Juan opravdu myslel na vše. Všechno Vám povím, otočím se zamyšleně na bratra a pak se usměji, Jeho Veličenstvo Karel II. k nám byl opravdu velice laskav. Přijala jsem nabízené rámě a kývla. V další chvíli čas zmedovatěl, přestal plynout obvyklou rychlostí, rychle jsem se otočila a vytrhla se Carlosovi. Prudce jsem vydechla a ve vteřině klečela nad Juanem. Carlos mě následoval, vyděšená a plná obav jsem si položila Juanovu hlavu do klína. Panebože Carlosi, podívala jsem se na bratra v očích úzkost a strach, Juan, on … vrhl se proti kulce, která měla patřit králi… ach, proč jsi na sebe nebyl opatrnější, zašeptala jsem Juanovi, i když mne nemohl slyšet. Když signalizoval na vaši loď, ta rána mu znovu začala krvácet, … znovu jsem ji stáhla, ale … hlas se mi zlomil. Ještě do včerejška se o něj staral sám lékař krále, ten je teď bohužel na královské lodi … Řekla jsem tiše. Don Wolfick, zdálo se chtěl pomoci, ale svým zásahem, by celé zranění jen zhoršil. Zastavila jsem ho lehce, ale důrazně v jeho pohybu a zadívala se mu do očí. Tu ránu nemůžete šít, je vypálená, nepovedlo by se Vám to. Přesto děkuji, že chcete pomoci. Věnovala jsem mu rychlý, ale smutný úsměv a pak se znovu soustředila na Juana a na to, jak mu pomoci. Když ho můj bratr a jeho německý přítel odnášeli do kajuty, vedla jsem je a rychle odemkla dveře, ke kterým mi dal Juan před chvílí klíč. Stáhla jsem z postele přehoz a podložila mu pod hlavu polštář. Poté jsem se skoro rozeběhla k truhle, ve které byly čisté obvazy. Byla jsem rozrušená a nervózní, bílé gázy mi několikrát vypadly z rukou. Carlosi, já nejsem žádný lékař. Vydechla jsem roztřeseným hlasem. Něco jsem se přiučila, ale tohle nevypadá dobře, … proč mě neposlechl a neodpočíval … Zatnula jsem pevně čelist a snažila se udusit tu bolest, která se mi rozlévala po těle. Proč jsem mu jen dovolila, aby mne vzal včerejší večer do náruče … Chvěly se mi dlaně, když jsem se Juanovi snažila sundat košili, která byla nyní nasáklá čerstvou krví. Pomozte mi s tím oblečením, odpověděla jsem naléhavě na Carlosovu otázku, ta rána se musí vyčistit a znovu pevně zavázat, čistým a suchým obvazem, … Snažila jsem se pracovat co nejpečlivěji. Juane, tohle mi nedělej, prosím. Bude ti lépe, ta rána se zhojí, už ti nedovolím vstát z toho lůžka, dokud nebudeš úplně zdráv… Pokračovala jsem v tiché modlitbě a poté jsem se zarazila a podívala na svého bratra. Bude v pořádku, .... že ano? Zeptala jsem se bázlivě a s výrazem vyplašené srny čekala na jeho odpověď. Teď jsem potřebovala někoho, kdo by mi dodal sil. Někoho o koho bych se mohla opřít a uklidnit svou ztrápenou mysl. Po tváři mi znovu skanula slza. |
| |
| Nepřátelé na palubě Naštěstí pro mě mě kapitán alespoň trošku poslouchal a místo toho abychom pluly na malém člunu pluje celá loď. Plním kapitánovi rozkazy a okamžitě se vydám zajistit vojenskou připravenost mužů a zahákování neznámé lodě. Nad jeho poznámkou že se nesmí střílet a nějakému člověku se nesmí zkřivit vlas tak nad tím se jenom pousměji. Vskutku si myslí že v případě nutnosti nás něco takového bude zajímat? Pokud vyvolají spor tak je postřílíme všechny... následky nenásledky. Navíc kdybych se rozhodl vzít na sebe vinu co mi může udělat? Většina lidí na palubě ho uznává jako kapitána jenom z toho důvodu že to řekl starý kapitán. Ale jejich věrnost nemá. Většina mužů by šla za mnou kdybych řekl. Přeci jenom já je bráním v bitvě, já rozdávám rozkazy když na to příjde a já jsem tyhle muže přivedl sem na palubu. Šly za mnou a za starým kapitánem. Myslím si tedy že vyhrožovat jim takovýmahle trestama je hloupost. Na druhou stranu má právo to říkat... pokud si dokáže pozici udržet. Když konečně zahákujeme loď začnou se bavit náš kapitán s nějakým červenokabátníkem který vypadá jako kdyby trávil příliš času s děvkama v přístavu a půjčil si jejich šminky. Inu jeho doprovod na tom ale nebyl o moc lépe. Ale což pokud si to spolu rádi rozdávají já jim do toho kecat nebudu. Přeci jenom mezi spoustou pirátů a vojáků jsou takovýhle lidi které zmůže dlouhá absence ženy. Poslouchám jak se spolu dohadují a opírám se na důstojnické palubě o zábradlí. Tiše přitom pokuřuji dýmku držíc v levé ruce a pravou spočívám na hrušce meče. Když mi kapitán předá velení a pak se zhroutí tak jenom přikývnu. A poté se začnou dít věci. Ty dva kteří po nás ještě před chvílí stříleli se rozhodly odnést kapitána do pokoje. Na tento počin sem se zvedl a rázně prohlásil. "Vy dva nemáte právo nosit někam našeho kapitána. Mám přílišnou starost o jeho bezpečí než abych vám to dovolil. Tudíž buďto tak laskavy, nedotýkejte se ho a nenuťte mě to opakovat. Odnesou ho moji muži. " Písknu a zakřičím. "Tornado! Migueli! Odneste kapitána do jeho kajuty a zavolejte Gabriela." Poté se ještě otočím na Ester. "Ester neboj se bude v pořádku. Jenom se příliš snažil udělat dojem. Vezmi si na starost vyplutí lodě. Okamžitě odrážíme směr přístav. Zajisti ať sou muži na svých místech a zůstanou ozbrojeni dokud nedojedeme na dohled královské lodi. " Poté se k ní nakloním a zašeptám. "Raději buďme hrubí než aby nás jejich loď naprala salvou z děl když budeme nepřipravení. " Poté ukážu na jednoho z námořníků který zrovna kouká co se stalo a nepracuje. "Ty! Zaběhni do mé kajuty a sáhni do bedny co je pod postelí! Chci jednu lahev a běda ti jestli jich zmizí víc!" Poté odneseme kapitána do jeho kajuty. Když je uložen na posteli začne Anna šílet a dělat něco s obvazy a říkat že nemá zkušenosti s léčením. Povzdychnu si hlasitě a řeknu. "Slečno Anno, pokud si nejste jistá svojí prací doporučuji s tím přestat a nechat to na Gabrielovi. Nerad bych se vás dotknul ale přeci jenom je v tomhle směru značně zkušenější než vy." V tu chvíli dovnitř vejde Gabriel. Společně s námořníkem nesoucím víno. "My o vlku. " Poté nechám Gabriela starat se o kapitánovi rány. Hlavou kývnu na Bocmani. "Můžete jít... pomozte ostatním s odhákáváním a pošlete dva muže za dveře kdybychom cokoliv potřebovali." Lahev vína podám Anně. "Dejte kapitánovi pít tohle víno. Udělá mu dobře... rozhodně lépe než ty vodou ředěné věci které se dají koupit ve zdejších vodách." Otočím na tamty dva naše nové hosty. " Prosím užívejte si naší pohostinnosti a přátelství. Avšak varuji vás že ačkoliv jste možná bratr zde naší druhé kapitánky, avšak nebudu tolerovat žádné akt nepřátelství. Nemusíte se však bát o své zdraví. Moji muži mají rozkaz vám neublížit dokud se nerozhodnete porušit příměří první. Zatím se s vámi loučím pánové..." Poté se podívám na kapitána. "Kapitáne kdyby jste něco potřeboval stačí říct. Mezitím budu na palubě řídit chod lodi. Pokud mě tedy omluvíte." otočím se na Annu a kývnu jí na rozloučení. "Paní... Kdyby se vyskytl jakýkoliv problém s kapitánovým stavem mohl bych vás požádat aby jste mi dala vědět? Děkuji. A buďte opatrná. " S těmito slovy odejdu z kapitánovi kajuty směrem na důstojnickou palubu a začnu se starat o chod lodi abychom byli co nejrychleji v přístavu. Kapitán si potřebuje lehnout na pevnině a chvíli odpočívat. Na to by bylo nejlepší to pozvání od krále. Čím dříve se dostaneme ke břehům tím lépe. Nerad bych přišel o druhého kapitána |
| |
| Veneganze Podívám se na Michaela, který mě ujistí, že bude kapitán v pořádku. Přikývnu. „Dobře. Spoléhám na tebe, že na něj dohlédneš.“ Řeknu. Znovu přikývnu, když pak šeptá. „Dobře.“ Dívám se, jak kapitána stěhují do podpalubí. Pak se otočím na posádku. „Rozkazy jsou stejné, panstvo! Míříme do přístavu. Víte co máte dělat. Ale pár mužů ať zůstane u děl a mějte pořád tu pirátskou loď pod dohledem. Nebudeme riskovat.“ Rozhlédnu se. „Do práce!“ ohlédnu se ke dveřím do podpalubí a pak sejdu dolů z můstku. Přehodila jsem si přes rameno mou milovanou Kentucky a taky jsem se pustila do práce. |
| |
| Maria a její hledání... Chvíli jsi jen bloumala po palbuě a pak sis vzpoměla na svou zbraň, dobře si věděla že je čas se po ní podívat, a tak jsi se dostala až ke skladišti zbraní, zkusila jsi dveře ale samozřejmě byli zamčené.... Ale copak maličká, chceš se dostat ke zbraním, bez důstojníka nebo kapitána co maj klíče to asi nepude.... řekne ti jeden starší námořník a začne se posmávat... Copak si myslíš že by na nějáké lodi vůbec měli skladiště zbraní otevřené? Skoč si za Ester, ta klíče má, a pokud ty máš důvod dobrý proto aby tě tam pustili, tak tě tam pustí... pak se zvedne a podívá se nahoru jako na palubu.... Nahoře je zase jednou blázinec... dodá tiše a zapadne do skladu s dalšími námořníky počítat zboží a zásoby... Plavba... Tajo stále sledovalo Venganzu a posádka se rychle zařídila v rychlosti i tempu, kapitán pirátské lodi se probere a když zjistí co vše se děje, pousměje se a vydá povel k tomu aby vypluly na širé moře, neboť netouží asi po tom setkat se s královskými jednotkami, kdo ví co toho muže tížilo, každopádně pirátská loď se pustila na šíré moře a lodě začali pomalu vydávat kupředu do přístavu... |
| |
| Dodatek Pomohu Carlosovi s mužem do postele, poté vedle něj pokleknu. Já, nevím jestli to zvládnu, ale vím několik jistých věcí. Potřebuji jehlu a niť, nějaký destilát a studenou lodu s kouskem čistého hadru. Následuji muže nesoucí kapitána do kajuty. Prohlédnu si ránu. Máte pravdu, ale to vypálené by se mělo... To už si vedle mě stoupne jakýsi smradlaví chlápek a pustí se do ošetřování kapitána. * * * Je mi ctí poznat tak krásnou dámu a navíc sestru mého nejlepšího přítele. Naznačím polibek na hřbet ruky a uctivě se ukloním. Michael, že? Pohlédnu na zastupujícího kapitána. Nebylo by od věci nechat se o kapitána starat alespoň někoho kdo je čistý. Dál nehodlám s mužem mluvit, je mi k ničemu a ani se nechová slušně. Obléknu si, tak horlivě sundaný kabátek a zapnu jej až po krk. Carlosi, příteli, potřebuji na vzduch a myslím že Vy si máte o čem povídat. Pohlédnu na mladého muže a upřímně se usměji na jeho sestru. Kdyby jste mne hledal nebudu jinde než na palubě. S posledním ohlédnutím opustím místnost a vystoupám po schodech na palubu. Na vrcholu schodů stihnu zahlédnout Michaela. Rozhlédnu se po lodí a zamířím k zábradlí. Jak se tak při procházce rozhlížím zahlédnu pohlednou slečnu jak vykonává práce spíše pro muže. Pozastavím se a chvíli na ni jen tak civím. Hmm slečno, byla by jste hodna sedět na trůnu velikého sídla To již postávám poblíž, proč se tu takto dřete mezi tolika špinavými muži? Zářivě se usměji a vše co se doposavad stalo zahodím přes palubu. |
| |
| Veneganze Překvapeně se narovnám a otočím se na muže, který na mě promluvil. Byl to jeden z těch co přišli z pirátské lodi. Ten... ten... hm... nemůžu si vzpomenout na jméno. „To máte tak... kdybych vysedávala ve velkém sídle, tak bych brzy nakynula jak těsto.“ Odpovím pobaveně, uvážu lanu a otřu si pot z čela. „Kynutí si hodlám dovolit nejdřív v sedmdesáti, pokud se toho tedy dožiju.“ Rozhlédnu se po posádce, špinaví muži. Jistě. Ale už jsem tak zvyklá, že si toho nevšímám, nemluvě o tom, že po delší době na moři jsem na tom stejně. „Jsem druhý důstojník... takže pracuji?“ navrhnu odpověď. „Jmenuji se Ester, amigo.“ Představím se. Pak zvážním. „Jak je na tom kapitán?“ zajímám se. |
| |
| Veneganze Usměji se její poznámce a zřejmě i názoru na šlechtičny. Ano to je pravda, to už by jste neoplývala takovou krásou, není liž pravda? Důkladně si ji prohlédnu. Věřím že ano, dožijete. Ústa se mi rozevřou v širokém úsměvu a oči zajiskří upřímným pobavením. Práce šlechtí. Zasloužíte odpočinek. Pokyne rukou kamsi do prázdna. Projdeme se? Překvapeně zamrkám nad svou nezdvořilostí. Ach omluvte mě, nepředstavil jsem se. Don Wolfic. Upře na ni hnědé oči a urovná si neposedné vlasy, plně tak odkryje dříve velmi bledou tvář. Nevím, rána vypadá dosti ošklivě, ale dle mého názoru to je důsledek zákroku který učinil. A ten váš "felčar" se mi také moc nezamlouvá. Lehounce přikrčím nos a přivřu pravé oko. Vyhrabe se z toho, jen si potřebuje někde lehnout. Podivím se nad malicherností s jakou poslední dobou začínám mluvit. |
| |
| Veneganze „To jistě. Pokud by tedy nešlo o muže co mají rádi oplácané. Pro ty bych byla nejspíš neodolatelná.“ Uchechtnu se a pokývnu hlavou. Muž mi doporučil odpočinek a procházku po palubě. „Tak jo.“ Souhlasím. „Aspoň při tom zkontroluji chlapy jestli dělají svou práci.“ Vykročím. „Gabriel není špatnej felčar. Ale nedávno jsme slavili, tak se z toho asi ještě dostává. Chlapy nedostali moc času se z toho vyspat.“ Možná si pak ještě přihnul během dne což by ho dodělalo. Představí se mi. „No... ráda vás poznávám Done Wolfici?“ zaváhám u jeho jména. „To je dobře. Kdyby jsme přišli o dalšího kapitána v tak krátké době už bych si začínala myslet, že jsme prokletí. Nemluvě o tom, že máme našeho kapitána rádi.“ Pokývnu hlavou. „A co vy? Totiž... nevypadáte jako pirát. Na to vypadáte příliš....“ Prohlédnu si ho. „Urozeně a upraveně.“ |
| |
| Veneganze Máte pravdu záleží jen na tom co umí.. nechám slova doznít do prázdna a kráčím Ester po boku. Poznámky o baculatých dámách mě přivedou na vzpomínku mojí matky, jak se skutečně v průběhu let měnila. Více do stran než jak jinak. Když jsem naposledy vyjel s otcem na schůzi a zahlédl ji naposledy, připomínala rosol soudkovitých tvarů. Wolfic, hmm s "ká" na konci... A Vy můžete jen Wolficku. Moje matka byla poblázněná germány a jejich kulturou, to že otec na německé traně hlídal jedno sídlo pro Španělsko na to asi má dopad, často nebyl doma a tak mne matka pojmenovala sama... Odmlčím se s pobaveným úsměvem na tváři, jak mohou být rodinné problémy zapeklité. Já? Já jsem pirát, asi tak jako Vy jste oplácaná zámecká paní. Jemně se zasměji. Souhra hloupích náhod mě dostala na moře, které nyní miluji. Jak jste to myslela "dalšího kapitána"? Vy, jakožto loď, jste o nějakého již přišli? Prostě mě přepadla zvědavost. Takto netaktně jsem se dlouho nechoval. |
| |
| La Venganza Dole pod palubou mě z mého zadumání vyruší hlas starého námořníka. „Nedělám tu nic nekalého.“ Vyhrknu na něho skoro až ublíženě. Vyslechnu jeho rady a pak poznámku k tomu co se děje nahoře. Blázinec? To jistě myslí tu návštěvu dvou pánů. Ale že by to samo o sobě vyvolalo takový rozruch? „Děkuju.“ Zavolám na něj po chvilce, když už se vrátil ke své práci. Taky se budu muset zeptat někoho z velení po nějakém zaměstnání mojí osoby, nebo tady zakrním. Po dnešku rozhodně vím, co do mého popisu práce patřit nebude. Když si na to vzpomenu, mám zase chuť schovat se někam do kouta. Cítím se jako největší budižkničemu. Pomalu vystoupám po schůdcích na palubu se záměrem vyhledat Ester. Zahlédnu ji u lanoví s jedním mužem z té pirátské lodi, co po nás střílela. Tak teď asi není vhodná chvíle, ji obtěžovat s mým přáním. Zalezu zase dolů do podpalubí. Najdu celu, kde jsme byly s Benedictou vězněny. Nikde nikdo. Zalezu dovnitř, přivřu dvířka a sednu si do kouta. Přitáhnu si nohy k tělu a položím si na ně hlavu. "Moje malá Benedicto. Jak mi tvoje fňukání lezlo neskonale na nervy, tak mi teď chybíš. Kdybys tu byla, nepřipadala bych si tak sama." Dotýkám se míst, kde ještě včera ležela ta moje protivná holka z kuchyně. Když se dostatečně vytrucuju, rozhodnu se, že by bylo dobré vrátit se na palubu mezi ostatní. |
| |
| Veneganze „Wolfic... Wolfic...“ Opakuji si, aby se mi to dostalo na jazyk. „Tak fajn. To by šlo.“ Přikývnu. Vysvětlí mi své jméno. „Mě na něm nepřijde nic špatného. Sice mi zní zvláštně, ale je hezké.“ Zamyslím se. Jeho vtípku se usměji. „Tomu rozumím. Moře, koráb, vítr, vůně i chuť mořského vzduchu... snadno si to člověka získá. Sueño flotante.“ Usměji se. Zajímá se o našeho prvního kapitána. „No... moment.“ Otočím se. „Ernesto! Pohni prdelí a přesťat se flákat! Nechtěj abych si to šla zkontrolovat!“ sjedu Ernesta, kterého jsem nachytala při lelkování. Pak se znovu otočím na Wolficka, jako kdyby se nic nestalo. „Nebylo to nic vzrušujícího. Žádná hrdinská smrt nebo tak. Por desgracia.“ Zavrtím hlavou. „Náš první kapitán se rozhodl jít za lepším. Opustil nás aniž by se rozloučil.“ Zamračím se a stisknu rty. „Po tom všem co jsme spolu zažili neměl ani odvahu nám to říct do očí. Viděli jsme jen jeho záda jak jde pryč.“ Vzpomínka na to mě naštvala, pořád mě to mrzelo. „Ale byl to dobrý kapitán.“ |
| |
| La Venganza Když už se cítím lépe, vystoupám pomalu jeden schůdek za druhým až na palubu. Esterce dělá stále společnost ten nový mladík. Jen se tomu zazubím a vykročím na palubu. Chvíli váhám, koušu se do rtu a přešlapuju na místě. Pak se všimnu pana Michaela stojícího na důstojnické palubě a rozhodnu se vykročit nesmělými kroky k němu. „Ehm, pane? Smím Vás chvíli obtěžovat?“ Vyruším ho. „Jak víte, jsem od rána členem posádky, ale dnešní události se seběhly jaksi neuspořádaně…“ Marío, ty to zase zbytečně okecáváš. Oddechnu si. „Jsem ráda, že jste mě přijali k sobě, ale chtěla bych se nějak začlenit, být užitečná. Přišla jsem se zeptat, jestli byste mne mohl nějak zaměstnat. Zdali je na lodi nějaká volná pozice, u které není potřeba čtení a psaní.“ Koukám po něm zkoumavě. „Nebojím se těžké práce.“ Podotknu. „Pak mám ještě jednu věc na srdci.“ Přistoupím trochu blíže. „Když jsme byly zajaty Brity, měla jsem u sebe svou šavli. Byla delší, s užší čepelí a černou koženou rukojetí. Vím, že se ten popis hodí asi na všechny tady na lodi, ale já bych tu svou poznala na první pohled.“ Ujišťuji ho. „Jenže po přepadení jsem se probrala dole v cele a moc si z toho, co se dělo předtím nepamatuji. Mohla by být někde tady na lodi a já bych si ji moc přála najít.“ Prosebně koukám. „Je to můj jediný majetek.“ Prosím Tě řekni, že je v tom skladu a pojď mi ho odemčít. |
| |
| La Venganza Nevím co se se mnou dělo, nevím toho víc, vím jen že když jsem zase otevřel oči docelma mne bolela hlava i rameno.... Jistě že se z toho dostanu má drahá.... zašeptal jsem s pousmáním v bledé tváři a zvedl k ní svou zdravou ruku abych uchopil tu její.... Jsem jen zesláblí a unavený díky tomu zranění, měl bych se víc hlídat, ale jak mohu, leží na mne tíha velení... všimnu si její slzy a opatrně ji stáhnu k sobě, abych tu slzu polibkem odstranil z její tváře... Slyšel jsem hlasy, snad tady byl Michael a i Gabriel není liž tak? poposadím se v posteli a zadívám na rameno které je opět obvázáno a přivřu oči.... Dám si ruku do závěsu, tak to bude možná lepší, a můžu se věnovat svým povinostem... všimnu si i jejího bratra.... Takhle dopadají ti jež myslí víc na povinnosti a své blízké, než na vlastní rány... pousměji se a kývnu ke klíčům u mého stolu na stěně.... Ten druhý je od kajuty kde pobýval král s královnou,můžete mluvit tam,jistě je toho hodně co si potřebujete říct, a já vám nechci překážet, nebojte se o mne, chvíli si poležím a večer už zase budu na nohou v plné síle, není to moje první zranění, už jsem schytal kulí víc, a ne tak lehce... pohladím Annu po tváři a zadívám se ji co nejpevněji do očí.... Budu v pořádku, jdi a dělej bratrovi společnost, já se odsud ani nehnu slibuji... |
| |
| Veneganze Pohlédnu jí přímo do očí, jako do knihy ve které by se mohlo číst, jen znát ten správný jazyk. Hmm zažil jsem spoustu názorů na mé jméno v těchto vodách i španělských zemích. Ale ještě snad nikdo mi neřekl že mé jméno je hezké. Nepatrný úsměv, který má stále na tváři se rozšíří. Moře... Moře je jako nekonečno začínající v našich srdcích a končící v srdcích druhých. Je jen otázkou času, kdy se nalodíme na správnou loď abychom přešli to nekonečno k pravému majiteli našeho srdce. Moje tvář se uvolní a zjemní, jiskra v oku pohasne v mlze zasnění, hledíc na širé moře. Z toho zasnění mě vyruší nečekané vyštěknutí. Polije mne horko z toho jak tahle žena dokáže jednat s muži. Něco takového jsem snad ještě neviděl, je to úžasné. Nemohu Vám říci že vaší ztráty je mi líto, nevím jaký ten kapitán byl a co si zaslouží. Znovu na ni pohlédnu. Již jste nalezla toho jediného co čeká na vaše srdce? O co se to pokoušíš ty šílenče?!? Nervózně se pousměji a raději odvrátím pohled. Já.. já vím... je to příliš... příliš osobní... Zakoktám se a snažím se zakrýt svou nervozitu která mě náhle přepadla. Já.. Já se o.. omlouvám.. Už buď zticha, je to zhoršíš! Zadívám se do podlahy, náhle usoudím že není tak zajímavá a pohlédnu Ester do obličeje. Jenže to asi nebude dobrý nápad, tak se zahledím dlouze na zábradlí. |
| |
| Zobrazit SPOILER ANNA A KRÁL JÁ Vzpomínky na Afriku dětství
Bude v pořádku Anno, vydechl jsem do jejich vlasů a sevřel ji jako tu drobnou dívenku jíž bývala. Vrhla se ke mně tak úpěnlivě, že mi téměř vyrazila dech. Neměl jsem nejmenší ponětí co bude s de la Aliagou v další vteřině. Opět jsem jí lhal. Stejně jako tenkrát. Bez zaváhání a beze studu. Carlosi, kdy se konečně odnaučíš tak bezostyšně lhát? Její vlasy byly hebké jako samet a já doufal, že ji můj dotek na nich alespoň na vteřinu uklidní. Pak ke mně vzhlédla a dovolila mi utopit se v pohledu pomněnkových očí, kterými mi připomínala matku i mě samého: Miluje ho, uvědomil jsem si a to zjištění na mě dolehlo jako těžká rána kladivem. Neměl jsem příliš zkušeností s léčením. Většinu života jsem to byl já kdo byl léčen a drsní muži vedle jejichž boku jsem strávil posledních pár měsíců na všechny nemoci předepisovali pouze jeden zaručený lék. Rum. Manipulovat se zraněným mi bylo proti srsti, ale i přesto, že se mi třásly ruce jsem Anně pomohl. Měl jsem strach, že Juanovi přitíží, proto jsem raději naivně navrhl: „…..Nemohl by mu pomoci rum?“ Nervózně jsem přešlápl. Rád bych jakkoli pomohl, ale nevěděl jsem jak. Stál jsem tam a bezmocně přihlížel. Pouze jako ve snách jsem registroval odchod dona von Lichtensteina, přítomnost Michaela. Bezmoc… Ponižující bezmoc… Bolestivý tlak na hrudníku. Tepání ve spáncích. Kajuta se mnou točí a přísný hlas pana de Verte ke mně z dály doléhá. Význam slov mi uniká. Jsem jako hluboko pod hladinou. Pohyby ovládám tak těžce jako by mi měly ochrnout údy. Svírá mě úzkost. Pocit, jako bych se nemohl nadechnout. Otupělost. Tento náhlý strach, který mě zachvátil však nebyl způsoben obavami o život de la Aliagy. Vždyť jsem toho muže, na němž mé sestře tolik záleželo, téměř neznal. Šlo o stav, který jsem zažil už několikrát a na něž nepomáhal ani rum. Zakázal jsem této slabosti, aby ztrpčovala můj život, ale i nadále se ke mně vracela v těch nejnevhodnějších situacích. Nemohl jsem připustit, aby si mého stavu všimla Anna nebo Wolfic. Bylo by pro mě tím největším ponížením, kdyby některý z těchto posledních dvou lidí na kterých mi na světě nejvíce záleželo pojal podezření. Kdyby začal pochybovat o mém duševním stavu a příčetnosti. Kdyby na mě pohlížel jak na blázna. Za všech okolností jsem musel zůstat v jejich očích nezměněn. Silným a houževnatým Carlosem, takovým, který je schopen dělat čest rodu de la Castellon. Jeho hlavou a rozmnožitelem. Z toho důvodu jsem se odvrátil a předstíral, že se pomalu soukám zpět do uniformy. Naštěstí tentokrát zabralo jen chvíli, než se mnou svět přestal houpat a stal se opět tím důvěrně známým místem. Když se tak stalo úlevně jsem vydechl a obrátil se čelem k posteli…. Letmý úsměv v tu ránu na mých rtech zbledl v hořkosladké příchuti zrady a ponížení… Pohlížel jsem na bledou tvář muže ke kterému se má sestra skláněla a dotýkala se ho s nejněžnější oddaností. Žilka na čele mi zapulzovala. Vykročil jsem směrem k nim, ale vnitřní téměř neslyšný hlas mi našeptával, že by bylo lepší nechat tyto dva o samotě. Mé pocity k Juanovi samotnému byly stejně rozporuplné. Svým vlastním tělem chránil život krále. Tento čin napovídal o hloubce jeho oddanosti koruně a ryzí cti pravého muže. Nicméně ani podobná skutečnost nemohla v mých očích smést ten očividný fakt, že tentýž muž zároveň svedl moji nevinnou sestru. Avšak nemohl jsem si zároveň nevšimnout jak hluboké city k sobě oba dva mladí lidé chovají. To co uvnitř mé hrudi tlouklo a zbylo z kdysi čistého a nezkaženého srdce mě při tomto zjištění naplnilo zvláštním, až nepochopitelným klidem. Jen a pouze z toho důvodu jsem se přinutil nevnímat zrychlený dech ani krev, jenž se mi nahrnula do žil. Stáhl jsem ruku z jílce aniž by si kdokoli všiml toho, že jsem ji tam předtím položil. „ Juane de la Aliago,“ zahřměl jsem, „ stále jsem ještě v kajutě. Myslím si, že by bylo vhodné, aby jste si podobné výstupy nechal pro lehkomyslné nezadané ženy nebo vdané paničky, jež cítí touhu si povyrazit. Má sestra nepatří ani k jedné z uvedených skupin a proto se podobných důvěrností příště vyvarujte. Nezáleží mi na tom jakými sliby jste této nevinné dívce popletl hlavu. Možná se vystavuji nebezpečí, když s vámi mluvím na rovinu, ale nyní když tu jsem – vězte, že nestrpím, aby se jakýkoli muž na vaší palubě, včetně vás, choval k mé sestře lehkovážným způsobem. Máte mě jistě za hlupáka, neboť, jak mi pan de la Verte taktně naznačil, nejsem právě v postavení, které by mi dovolilo cokoli diktovat. Anny se už nikdo ani nedotkne. Dovolím tak jedině přes mou mrtvolu. Ne dokud nebudete schopen vysvětlit své důvěrné chování k ní, převzít zodpovědnost z toho plynoucí. Nyní se pane de la Aliago račte vyzdravit, neboť do té doby se s vámi v této věci odmítán dále bavit. Váš dnešní výstup, při kterém jste ohrozil vlastní zdraví byl neuvážený. Vyvolal jste zmatek na palubě, zbytečné strachování ze strany posádky a v neposlední řadě vrásky na čele, ženy jejíž oddanou péči si snad ani nezasloužíte. Během svého monologu jsem ani jedenkrát nezvýšil hlas a dokonale jsem ovládl jakékoli projevy vzteku, jež se draly na povrch. Přesto však má slova vyzněla dostatečně ostře a pevně. Poté jsme se na znamení odchodu lehce uklonil a naznačením dlaně vyzval ke společnému odchodu i Annu. Šlechtic je muž, který vždy říká něco jiného než si myslí… Musíme si promluvit, jak jste mi slíbila. Potřebuji vysvětlit důvody vašeho veřejného neuváženého chování. Pro ženu ve vašem postavení je pobuřující a hraničí s promiskuitou. Náš rozhovor je dále neodkladný, můj tón hlasu nedovoloval odporu. Veďte mě prosím do kajuty, která nám byla propůjčena. KRÁLOVSKÁ KAJUTA: Po cestě sem nepromluvil a výraz na mé tváři byl naprosto nečitelný. Na Annu jsem nepohlédl. Bál jsem se, že kdybych tak učinil, má chatrná obrana se zhroutí jako domeček z karet. Po příchodu do kajuty jsem vyhledal křeslo a posadil se do něj. Dlouhou dobu jsem mlčel s hlavou složenou v dlaních. Teprve pak jsem pohlédl na Annu: Zobrazit SPOILER Ok ? xD
Pamatujete Anno, jak jsme si četli cestopisy vždy, když venku pršelo a vychovatelka nás nechtěla pustit na zahradu? Pamatujete si ještě na náš tajný úkryt ve vykotlaném dubu či na nepovedený přístavek, jenž jsme postavili a který odnesla voda? Toho dne jsem prochladl. Byl z toho zápal plic. Matka Vás odmítala pustit do mého pokoje, protože doktoři tvrdili, že se možná nedožiji rána, ale Vy jste statečně proklouzla oknem ze zahrady jen proto, aby jste mě mohla vidět. V uších mi ještě dnes zní ozvěna dětských písní a říkanek. Pamatuji si Vaše první přijímání, ty bílé šaty ve kterých jste vypadala jako nevěsta a vzpomínám si i na naše drobné nedělní revolty proti nudným návštěvám kostela. Na otce, který je vždy důstojný a spravedlivý. Štiplavý pach kouře v jeho pracovně. V mých vzpomínkách jsou uchovány všechny tyto hřejivé výjevy. Uloženy hluboko v schránce paměti. Přesto už nezbylo mnoho z toho chlapce, který býval Vašim bratrem. Neboť jsem viděl... Angela umírajícího v kaluži vlastní krve. Otce, který už pro četná zranění nemohl stát na nohou a proto bojoval v kleče. Bezmoc… " Madre!" " No mires, Carlos. Nedívej se!" " Maminko!" Ponižující bezmoc… Co se stane s devatenáctiletým chlapcem, kterého se donutí koukat na to jak vypadají jeho rodiče zevnitř? Zavřel jsem oko a odvrátil od ní obličej ve snaze skrýt bolest vepsanou do tváře. Tváře muže, který toho viděl až příliš mnoho na to, aby mohl zůstat chlapcem. až příliš mnoho věcí, Věcí, které před tebou musí zůstat skryty. Věcí, které se neměly nikdy stát Toužil jsem tam zemřít s nimi. Vracím se tam ve snech těsně před probuzením a cítím na sobě jejich vyčítavé pohledy. Jediné co po sobě zanechali je břímě... Zodpovědnost, vydechl jsem náhle, Anno. Jak jste mohla? Na co jste myslela. Co všechno jste tomu muži dovolila, aby…. Prudce jsem vstal a několika dlouhými kroky jsem byl u ní: Dotýkal se Vás ještě někdo další z jeho mužů? Co si k vám dovolili? Nutili Vás? Přísahám, že je zabiji. Stačí Vaše jediné slovo a jsou mrtví. Anno, proboha mluvte. Doháníte mě k šílenství a nepříčetnosti. Náhle jsem s ní prudce zatřásl, nikdy jsem ženu neuhodil. Nikdy, ale teď… Má dlaň se zvedla, zachvěla se…aby se opět snesla dolů. Je možné, aby jste s ním čekala dítě?! Jak velká je tíže hanby do niž jste uvrhla naši rodinu?! Tyčil jsem se nad ní. Proti mému tělu náhle vypadala maličká a bezbranná. Zrudl jsem studem nad svou hrubostí. |
| |
| el Venganza Stojím na palubě a rozdávám rozkazy. Co je ale divné tak nekřičím. Všichni muži i ženy na Taju co mě znají dlouho věděli že když řvu je vše v pořádku. Křičením sem je pouze popoháněl a výhrůžky se staly známým vtipem. Jenže teď místo abych křičel sem prostě jenom vždy chladně na někoho podíval a poslal ho udělat to co sem si zrovna myslel že muselo být uděláno. Nebyl sem v dobré náladě... Přeci jenom máme na palubě typ hlupáků které přesně nesnáším. Nafoukané šlechtice bez špetky zdravého rozumu kteří si myslí že jsou lepší než kdokoliv ostatní jenom kvůli tomu jak se narodili. Jak tohle chování nesnáším... Nesnášel sem ho u své matky, u svého otce, u krále po jehož pravici sem směl v dřívějším životě stát a nesnáším ho stále. Když ke mě příjde Mariá a požádá mě o pomoc tak nasadím mírný avšak zcela od pohledu falešný úsměv. Zasraný šlechtičtí ubožáci. Nemít kapitánovo rozkaz tak je popravím hned jak vlezly na palubu. Avšak... ten rozkaz se týkal jenom bratra naší kapitánky. Hm což znamená že támhleten parchant může dostat lekci. "Jistě slečno... Slečna María bylo správně? Doufám že mi prominete, avšak jména si pamatuji špatně. Krásné obličeje nikdy nezapomenu, avšak jména." Bezradně pokrčím rameny. "Říkáte zbraň? Hm je dobré vědět že i krásné ženy dokáží ocenit dobrou čepel. Jestli někdy budete chtít procvičit umění šermu stačí říct a budu vám k dispozici. No a teď ten sklad. Nejsme si sice jistý zdali tam vaše zbraň bude ale můžeme to zkusit. Je dobrým zvykem do skladu zavírat každou zbraň která je na palubě odcizena. No a jelikož vám byla zabavena zde na Venganze měla by být ve skladu." Hluboce potáhnu kouře a podrbu se na bradě. " Měl bych sice zůstat na palubě, avšak to nebude problém. Pověřím tím úkolem Ester. Pojď se mnou." S těmito slovy vyrazím dolů po schodech a mířím směrem k Ester. "Ester... Mohl bych tě prosím požádat o laskavost? " Moje slova která jsou k ní většinou hřejivá a plná smíchu jsou nyní chladná, stejně jako můj pohledem směrem k našemu hostu. "Mohla by jsi prosím doprovodit Maríu do skladu zbraní? Zdá se že jí její předchozí věznitelé zabavili její zbraň a byl bych rád aby se s ní opět shledala. " |
| |
| Veneganze Wolfic – Michael – María „Neměl by jste tak dávat na názor ostatních. Pokud jste se svým jménem spokojený tak to je důležité. Pokud ne... tak si začněte říkat jinak a je to.“ Pokrčím rameny. „Každé jméno má něco do sebe. Ať už je divné, sprosté, má divný zvuk... každé je osobité. Ať si říká kdo chce co chce. Znala jsem jednoho chlápka co se jmenoval Pinďa. Legrační jméno já vím, ale jemu se líbilo, prej, že se mu líbilo, že se každý komu se představil začal uculovat. Moudrej chlap.“ Pokývnu hlavou. Wolfic začal básnit o moři, nebyla jsem si jistá jestli tomu zcela rozumím. Poezie mě nikdy moc nechytla. Je, ale fakt, že jedinou poezii co jsem kdy slyšela se spíš týkalo ódy na klenuté boky a dmoucí se poprsí. Jako kdyby si chlapy mysleli, že pár sladkých slov jim otevře dveře. „Oh.... no gracias amigo.“ Pronesu. „Ale bývalí kapitán si samozřejmě zaslouží to nejlepší. Přeji mu ať je šťastný. Jen to jeho rozloučení... nebo nerozloučení mě štve.“ Objasním mu, že to není nenávist. Wolfic se mě pak zeptá jestli mám chlapa. Tedy samozřejmě, že to řekl jinak, ale význam byl stejný. Zmateně se na něj zadívám, když se najednou zakoktá, omlouvá se a dívá se do země. Nebyla jsem zrovna na takové jednání u muže zvyklá, muži většinou dali jasně najevo co chtějí. Wolfic mi připadal nesmělý jak panic. Usměji se... chudák, byl celý nesvůj. Dám mu přátelskou herdu do zad. „To je v pohodě. Nemusíš být tak upejpavej, amigo.“ Uklidním ho. „Chlapa nemám. Něco se rýsuje, ale zatím ne.“ Odpovím mu. Což byla pravda. S Michaelem jsme kolem sebe už kroužili, jo měla jsem ho ráda, ale nevím jestli to bude i něco víc. Ale rozhodně nás to k sobě táhlo tělesně, což docela stačilo i povrchnímu vztahu. „Tady se klidně můžete ptát na rovinu. A jestli by se někomu nelíbilo na co se ptáte, tak dostanete do držky. Nic hrozného.“ Zasměji se. Přišel k nám Michael, zadívám se na něj a překvapí mě to, jak se tváří. Ale ne na mě, ale na Wolfica. Tohle nevypadalo dobře. „Jasně. To není problém.“ Přikývnu. Pak se nakloním k Wolficovi a zašeptám. „Bacha, je nasranej.“ Varuji ho a pak obejmu Maríu kolem ramen. „Tak pojď. Najdeme ti tvou zbraň.“ Řeknu v přátelském duchu. „A když ne, tak si tam klidně budeš moci něco vybrat co by se ti líbilo. Co za zbraň hledáš?“ |
| |
| LaVenganza Na Michlovo váhavé vzpomínání na moje jméno jen přikývnu na souhlas. Když se rozpovídá o ženách a zbraních, jenom založím ruku v bok a usměji se. „Přijímám vaši nabídku.“ Odpovím uznaně. „Alespoň nevýjdu ze cviku.“ A pak už mě tlačil k Ester. Moje prvopočáteční ohleduplnost byla naprosto zbytečná. Michaela zřejmě něco hodně trápilo, jelikož asi nepostřehl, že jsem prosila i o nějakou tu pracovní pozici. Ale nevadí. Připomenu se později. Když mě Ester čapne kolem ramen a vede ke skladu, potěší mě to. „Omlouvám se, že kvůli mému rozmaru byl přerušen váš rozhovor s mladíkem“ Špitnu, aby to slyšela jen ona. „Nu, hledám svou šavli. Je delší, s užší čepelí a černou koženou rukojetí.“ Ukazuju při tom rukama. Když se dostaneme do podpalubí ke skladu, nedá mi zvědavost a zeptám se. „Ester? Jak si se dostala k posádce téhle lodi?“ |
| |
| Veneganze „V klidu. Kecat s ním můžu i jindy. Je docela milej. A myslím, že je to asi básník.“ Poukážu na to, jak vznešeně dokázal hovořit. María mi řekla, jakou zbraň hledá. Šavli. Víc jsem se vyznala v pistolích, ale snad ji budu k něčemu s hledáním. „Myslím, že ta půjde najít snadno. Černou rukojeť nemá zas moc šavlí.“ Pustím ji a začnu si sundavat z opasku kruh s klíči. Odemknu a vejdu dovnitř, když se mě zeptala, jak jsem se sem dostala. „To je delší vyprávění.“ Řeknu a poslepu najdu lampu, kterou zapálím, abychom viděli. Pak bylo už snadné zapálit ostatní. „Tak v první řadě. Kdysi jsme bývali piráti.“ Začnu vyprávět a při tom začnu prohlížet meče nastrkané v sudu. Bylo jich tam víc, tak hledání asi chvíli potrvá. „Narodila jsem se na prťavém ostrově v Karibiku jménem Navassa Island. Ale nebyla tam nuda. Měli jsme kotviště a tím jak jsme byli zastrčení a v podstatě neviditelní, tak si rádi piráti u nás schovávali věci. Myslím, že jsme tam měli hned tři pirátská doupata. No a prostě se mi piráti líbili. Svoboda, nespoutanost, moci si dělat co chceš... a co mě čekalo doma?“ ušklíbnu se. „Musela bych se vdát a mít spratky... ne díky. Rozhodně jsem netoužila ve čtrnácti mít dítě. Tak jsem se prostě sbalila a schovala se v jednom z těch doupat a čekala na piráty. Nezabili mě. Vzali mě na loď. Dva roky jsem byla holka pro všechno. Uklízení hnusu, vaření a tak. Pak jsem se začala vypracovávat nahoru. V sedmnácti jsem z té lodi odešla, chvíli jsem běhala od lodi k lodi, dokud jsem nenašla tu správnou posádku. A udělala jsem si tu své místo. Konec.“ Ohlédnu se na ní a usměji se. „Tak takhle to bylo, mi amigo.“ Dokončím svůj příběh. |
| |
| Ve skladu zbraní a střeliva Když Ester odemkne sklad a zažehne světélko v lampě, zvědavě nakouknu dovnitř a prohlížím si veškeré uskladněné zbraně. Při hledání pozorně naslouchám vyprávění Ester. Ve chvíli, kdy vyřkne ta slova; Svoboda, nespoutanost a moci si dělat co chceš, ustanu na chvíli od hledání a podívám se na ní. Na tváři se mi objeví, díky pocitu sounáležitosti, drobný úsměv. „Tvůj osud zní jak nějaký dobrodružný příběh.“ Pronesu nakonec. „Mohl by se stát legendou pro podobně smýšlející ženské, kterým by dával naději, že si svůj osud mohou samy vybrat a že i ony mají šanci se vypracovat na tak vysokou úroveň, kterou zastávají jen muži.“ Trochu se ušklíbnu. „Ovšem pro společenské konvence by se muselo ve vyprávění upravit to pirátské zaměření a zaměnit ho za něco méně dráždivého pro mravouky.“ Pronesu teatrálně s ironickým tónem ve slově mravouk. Pak se otočím zpátky k sudu a najednou ji spatřím. „Tady je!“ Vykřiknu radostně. Zobrazit SPOILER Uchopím svou šavli za rukojeť a opatrně ji vytáhnu. „Dokonce zůstala i v původní pochvě. Ani nevíš Ester, jak jsem ráda, že jsme ji našly.“ Samou radostí bych snad nejraději vyskakovala do stropu. |
| |
| Ve skladu Zasměji se, když řekne, že můj příběh je dobrodružný a že by mohl inspirovat další ženy. „Díky, ale to trochu přeháníš. Nejsem první žena co se rozhodla vzít život do vlastních rukou a ani ne poslední.“ Zavrtím hlavou. „Takových příběhů jako je můj je spousta.“ Ujistím ji, že to není nic neobvyklého. Znovu se zasměji. „Na šlechtu se vykašli. Stejně je takové věci nezajímají.“ María vykřikla, když svůj meč našla. Přišla jsem k ní a zadívala se na ten poklad. „Je pěkný.“ Řeknu a zadívám se na ní. „Ale tuším. Sice meče nejsou moc pro mě, ale kdybych měla přijít o své pistole, byla bych na tom stejně.“ Ujistím ji. „Hmm... ale koukám, že ostří by potřebovalo ošetřit.“ Pokud tedy kov neměl být tak matný. „Něco ti na to dám.“ Začnu zhasínat zase lampy a vyvedu ji ze skladu. Pak ji vezmu k mé síti, kde z brašny vytáhnu čistící prostředek na zbraně. Nevím jak se to jmenuje. Já tomu prostě říkám mast. „A co tvůj příběh?“ |
| |
|
Stejně, jako když se malé dítě schová do náručí matky před nespravedlností světa, schovala jsem svou tvář do Carlosova objetí. S jeho ujištěním se mi přestala třást ramena, a když mne pohladil ve vlasech, úlevně jsem vydechla. Vzhlédla jsem k němu a věnovala mu děkovný úsměv. Gabriel neměl mnoho práce, jen zkontroloval převaz a odešel chvíli poté, co kajutu opustil don Wolfic. Víc dělat nemohl, bylo nutné, aby si Juan pořádně odpočinul. Rum? Odpověděla jsem trochu zmateně, na Carlosovu poznámku. Jak by mu ten, teď mohl pomoci? Na chvíli jsem se zadívala na bratra a přemýšlela, jaké hlouposti se ještě v tom velkém a cizím světě naučil, pak jsem vzala špinavou košili a dala ji ke Gabrielovým věcem. Až bude odcházet, tak ji odnese. Nakonec jsem přešla k Michaelovi a vyslechla ho. Samozřejmě, že Vám dám vědět Michaeli. Kdyby se kapitánovi přitížilo, budete první, kdo se o tom z posádky dozví. Kývla jsem lehce hlavou, když odcházel a odložila láhev vína na drobný stolek vedle postele. Sklonila jsem se na Juanem a pohladilo ho zlehka na čele. Byl unavený a vysílený, mezi obočím se mi vyrýsovala ztrápená vráska. Možná to bylo tím hlukem, nebo mým dotykem, nevím, ale Juan se probudil z předchozí slabosti. Ani jsem si neuvědomila, že znovu tiše pláču, to až když mi jeho rty usušily tu kapku z moře lidského trápení. Odnesli tě sem z paluby…, promluvila jsem tiše, mají o tebe starost. Poté nesouhlasně zakroutím hlavou. Povinnosti jdou nyní stranou, musíš se uzdravit, a to jen tak nějaký šátek kolem ruky nespraví. Tu večeři u krále můžeme odmítnout, jistě to pochopí. Pokusila jsem se o úsměv a pak se zadívala na svazek klíčů, ke kterým Juan ukázal. Dobře, stiskla jsem lehce jeho dlaň, vrátím se hned, jak si s bratrem promluvím. Vstala jsem z lůžka a podívala se na Carlose, který si nevybral vhodnou chvíli pro svůj monolog. Rozhodla jsem se situaci dále nezhoršovat možnou výměnou názorů, u které by byl Juan přítomen. Nechtěla jsem, aby se mu přitížilo. Jen jsem mu věnovala láskyplný pohled a ještě dřív než Carlos stihl pokynout, vydala jsem se ke dveřím z kajuty. Prázdnost jeho gesta, byla prvním políčkem, který bych mu jindy nechtěla uštědřit, ale který si nyní bezpochyby zasloužil. Samozřejmě, musíme si promluvit, to už mi dnes říkáte podruhé, otočila jsem se u dveří na Carlose, tak co kdybychom o tom přestali mluvit a konečně si promluvili? Pronesla jsem na svou osobu až neobvykle odměřeným tónem, pobouřena poznámkou o promiskuitě. KRÁLOVSKÁ KAJUTA: Carlos mlčel a ani já nechtěla promluvit první. Po tom proslovu, po tom slovním ataku, dotčeně jsem přešlápla, … přesto všechno jsem si uvědomovala, že se chová přesně tak, jak by se od staršího bratra čekalo. Mlčel dlouho, hlavu v dlaních. Já stála naproti křeslu, ve kterém seděl, i když přesně na druhé straně místnosti. Kajuta nebyla malá, ani velká, ale ta vzdálenost mezi námi dávala jasně najevo mou nespokojenost s jeho chováním. A kdyby o mém rozpoložení přeci jen pochyboval, utvrdil ho v něm můj rozhněvaný výraz. Když promluvil a místností zazněl jeho příjemný hlas, začala se moje umíněnost bortit, jako domeček z karet. Dokonce se na tváři objevil drobný úsměv, jak znovu skládal ty střípky vzpomínek do barevné mozaiky minulosti. Pomalu jsem se k němu otočila čelem. Jistě, že pamatuji … na to jak jsme v noci tiše chodili do pokoje Angela, který uměl vyprávět ty nejstrašidelnější příběhy, které si naše dětská fantazie barvitě dokreslovala. Pamatuji si, jak jsme k onomu dubu vždy závodili, … kolikrát jste prohrál? Přestože jste měl stejně dobrého koně, jako já. Sám otec nám je vybral. Nezapomněla jsem, ani na to, jak statečně jste vzal vinu na sebe, když jsme se vrátili z jedné naší dobrodružné výpravy, špinaví a pomlácení jako zbojníci, od hlavy až k patě od bláta. Otec Vám tenkrát zabavil váš první meč a Vy jste mu ho beze slova vložil do dlaní, hlavu hrdě vztyčenou. Tenkrát jsme byli bezstarostné děti, pro které bylo těch pár kopců, luk, pastvin, zahrad a nespočet zdobných pokojů celým světem. Vydechla jsem, v tuhle chvíli jsem v tom muži před sebou viděla svého Carlose daleko jasněji. Byl jím více, než předtím, tam na palubě, nebo před několika okamžiky u Juana v kajutě. Můj milovaný bratr tu seděl přede mnou a já nebyla schopna, zlobit se na něj dlouho. Udělala jsem nesměle krok vpřed, ale nedovolila jsem si přijít blíž. Carlos stále vyprávěl a já vzpomínala s ním. A Vy můj drahý, pamatujete si? Na den, kdy jste se rozhodl, že vstoupíte do armády. Chtěl jste tam doprovázet našeho prvorozeného bratra. Nikdy vám neodmítl lekci v šermu, a ani mně ne … Matka tenkrát o Vašem trucovitém mladickém rozhodnutí nechtěla slyšet jediné slovo. Ležela s migrénami ve svém pokoji a já ji přišla utěšit. Jak moc se o Vás bála... Tenkrát jste byl jiný než Angelo, drobnější, slabší, bledší … Ach, jak moc se mu nyní podobáte. … Jak moc mi chybí… „Viděl jsem až příliš mnoho věcí, … věcí které se neměly nikdy stát …“ Kolik jste toho musel snést a vytrpět, viděl jste je, naposledy, to já nemohla… A chtěla bych to vůbec? Pamatovat si je jinak, než s růží ve tvářích a jiskrou v oku?…. Musel jste jistě snášet mnohé útrapy, … ta černá páska ve Vaší tváři…. Měla jsem neodbytné nutkání ho v tom okamžiku pevně obejmout, pohladit po vlasech, dýchnout mu do dlaní, jako tenkrát, když ležel nemocný ve svém pokoji a já mu šeptala, že vše bude zase v pořádku. Ale zastavil mne v tom pohybu sám svými slovy. Prudkými a ostrými. Mluvil rychle a rozrušeně, jeho silné dlaně sevřely pevně moje paže, až jsem bolestivě přivřela oči. Ne bojácně, ale nevěřícně, jsem se zadívala na jeho dlaň, která mu opět klesla k pasu.
Po úsměvu už nebylo v mé tváři ani památky. Strohým tónem jsem pronesla ta dvě slova a zadívala se mu přitom pevně do tváře. Svoje drobné dlaně jsem při tom opřela o jeho hruď a udělala krok zpět, abych se tak vymanila z jeho sevření. Měřila jsem si ho pohledem, který nevyčítal ani nesoudil. Chápu, že o mne máte starost, chovám k Vám úctu a mám Vás ráda, jak jen sestra může mít ráda svého bratra, proto Vám taky odpovím. Jen si, prosím, zapamatujte, že to je naposledy, kdy jste si odpovědi vynutil, ano vynutil, tímto tónem a chováním. Jste můj starší bratr, ale já už nejsem malé dítě, Carlosi, copak to nevidíte? Musela jsem se v posledních měsících naučit, postarat se sama o sebe a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost. Copak nevěříte v to, jak nás naši rodiče vychovali? Jaké nám vštěpovaly zásady? Vysvětlete mi, proč o mně tak pochybujete? Mluvila jsem lehce rozčarovaná, ale přesto klidně, s důrazem na těch spravých místech. Podívejte se na mě, roztáhla jsem mírně ruce a pak je opět nechala klesnout k bokům. Stojím tu před Vámi živá a zdravá, mám důvěru a lásku muže, který je kapitánem této lodi, jeho posádka mne respektuje a chová ke mně náležitou úctu, i když jsem jim přinesla jen samé problémy. Juan je, jak jste již zjistil, španělským šlechticem, dědicem Kastýlie a kmotřencem samotného krále, u kterého mi pomohl očistit jméno naší rodiny. Nejen, že ho miluji, ale stál při mně a nezištně mi pomáhal ještě před tím, než jsem si uvědomila své city. Stále to pro Vás nejsou dostatečné důvody, odpovědět si na tyto otázky sám? Zklamal jste mně, pokud si snad myslíte, že bych uvrhla na naši rodinu stín hanby. Jediné nebezpečí, které mi za ty dlouhé měsíce hrozilo, přicházelo ze strany republikánů, nepřátel krále, ke kterým, jak se nakonec ukázalo, patřil i Luis Salvador Marqués de Vallado, nejvyšší generál a pobočník krále. A ještě jednu věc jsem se naučila, od té doby, co jsme se viděli naposled. A to, že erb a tituly nejsou všechno. Na chvíli jsem se odmlčela. Doufala jsem, že Carlosovi horká krev po předcích přestane ovládat mysl a měnit úhel pohledu na celou situaci. Nakonec jsem promluvila klidným, ale pevným hlasem. Ach Carlosi, můžu Vás ujistit, že don de la Aliaga má vychování šlechtice a o mou čest se tak nemusíte bát. To je má odpověď na Vaši otázku a víc se už o tom nehodlám bavit. Ukončila jsem toto téma a zadívala se s nadějí do jeho jemně řezané tváře, jenž rámovaly vlasy s jisrkou plamene. Čekala jsem, zda nechá plavat, všechny výčitky, mrzutosti a smutky a bude to znovu můj Carlos... |
| |
| V podpalubí Ester oponovala, že takových příběhů jako je ten její, je hodně. „Ano, věřím, že spousta žen se postaraly o svůj osud. Ale neznám žádnou, která by se sama vypracovala v podstatě z ničeho - bez titulů, peněz a tak - až na tak vysokou velící pozici.“ Upřesním jí, jak jsem to myslela. Když pochválí moji šavli, poděkuji. Důkladně si svou zbraň prohlédnu. „No ona byla vždycky taková matnější, ale trocha péče jí určitě neuškodí.“ Usoudím, když vyjdeme ze skladu směrem k místnosti, kde spíme. Nabízený přípravek přijmu s úsměvem. „Děkuju.“ Z kapsy kalhot vytáhnu malé plátýnko a lehce s ním poťupkám v té mastičce. Do druhé ruky vezmu šavli a sednu si na truhlici u houpací sítě. Esterčin přípravek nanesu hadříkem rovnoměrně na ostří čepele a pomalu jej roztírám. „Můj příběh je trošku jiný než Tvůj, ale ne ve všem, v něčem je podobný.“ Kouknu po ní a pak zase krouživými pohyby leštím čepel. „Já se narodila v jednom španělském přístavním městě. Vyrůstala jsem v sirotčinci, protože jsem spratek.“ Zamračím se a semknu rty. „Ta ženská co mě porodila, se prodávala v místním nevěstinci a otec byl jeden z jejích kunčaftů. Když jsem vyrostla, pustili mě ze sirotčince velkému světu napospas. Byl to zvláštní pocit, byla jsem najednou volná, ale byla jsem sama, všechno bylo takové cizí.“ Přitlačím na hadřík. „Nelíbilo se mi jméno, jaké mi vybrali v tom ústavu a tak jsem si sama začala říkat María. To byl takový první krok k tomu, abych začala nový život. Dále jsem byla zvědavá, kdo je můj otec, protože v sirotčinci se šeptalo, že je to nějaký pirát. Začala jsem po něm pátrat, všude jsem se vyptávala, pravda, občas jsem musela i lecos obětovat.“ Ušklíbnu se. „Ale chlapi dokážou prozradit i ta největší tajemství při troše umění ženskosti, víme?“ Mrknu na ni. „No a tak jsem ho našla. Nejen že byl skutečně pirátem. On byl jejich kapitánem.“ Zvednu hlavu a honosně pronesu; „Obávaný pirát, kapitán Miguel.“ Zasměju se. „Jé, jak ten mě zezačátku nesnášel, když jsem se lstí dostala na jeho loď. Ale asi to byla jen povrchní tvrdá skořápka, jelikož mi neublížil, ani nevyhodil na nejbližším břehu, dokonce mě přijal do posádky. Tam jsem se naučila zacházet s touhle holkou.“ Nadzdvihnu šavli, co stále drhnu hadříkem. „A účastnila se i pár přepadení.“ Oddychnu si a naťupkám ještě trochu té Esterčiny kouzelné mastičky na hadřík. „Po nějaké době jsem si otce přeci jen dokázala získat. Konečně se z nás stávali přátelé, poprvé jsem měla někoho, s kým mě pojilo nějaké silnější pouto. Ale netrvalo to déle jak rok, když nás přepadli ti Briti, po kterých zůstala tahle loď. Mě s Benedictou, jakožto jediné ženy na lodi zajali a vůbec nevím, co se pak stalo s otcovou lodí, jeho posádkou ani s ním samotným.“ Řeknu trochu přidušeným hlasem. „Tak, a dál už to znáš.“ Zvednu hlavu a usměju se. „No, nevypadá už o něco lépe?“ Švihnu se šavlí po svém pravém bohu a vykreslím tak do vzduchu pomyslný kruh. |
| |
| Šlechtic a nenávist Když Ester odchází tak na ní jenom kývnu a poté se dívám na Wolficka. "Přišel sem abych si rovnou vyjasnil několik věcí a předešel tak později zbytečnému rozruchu v posádce." V levačce mám stále svojí dýmku a pravou ruku mám položenou na jílci zbraně. "Za prvé nejsem pro vás Michael. Neznám vás tak dlouho aby jste mohl vynechávat moje rodové jméno. Odpustím vám tituly jelikož ty už dávno nepoužívám, avšak skutečně nejsem žádný Michael pro vás. Jsem Michal De Verte..." Mluvíš nesmysli Michaeli. Na jméně ti nejde. Nejde ti ani o tohohle člověka. Nemá s tím nic společného. Jsi jenom nasranej na to co je... ne kdo je. Ty víš koho ti připomíná? Přesně ty šlechtice které si povraždil za jejich chování a musel si proto utéct od královy pravice. Proto se ti nelíbí. Potáhnu z dýmky abych se uklidnil a pokračuji. "Jako další věc bych vám nedoporučoval opírat se do čistoty našeho kuchaře či výše postavených členů posádky. Zvláště když je Gabriel čistější než vy a méně zapáchá. Náš lékař je profesionál a jakékoliv narážky na to že nedodržuje základní principe své práce si nejspíše někdo může vzít osobně a probodnout vás. " Podívám se na něj a sevřu ruku kolem jílce. "A poslední ale nejdůležitější věc pane. Jestli ublížíte mé Ester tak se nedožijete rána. Nemám nic proti tomu pokud jí učiníte šťastnou v tom případě vám to budu přát. Avšak... jste přesně ten typ lidí které nesnáším. Samolibí navoněný frajírek který si myslí že mu narození do titulů dává právo na jakoukoliv dívku kterou spatří. Upozorňuji vás že spousta šlechticů v mém okolí udělala tuto chybu. A nikdo z nich už nežije. Jsem známí tím že v duelech zabíjím ostatní šlechtice. Proto vás varuji aby jste mi nedával záminku. Neboť duel se mnou nepřežijete. " Chvíli se na něj dívám upřeným pohledem. "Pokud máte nějaké otázky vy rád si je vyslechnu a odpovím vám pokud budu znát odpověď. " |
| |
| Blázen. Do Ester nebo duševně? Trochu to s ním zakymásí, když jej Ester praští do zad. Omlouvám se, výchova je jako jed proudící v krvy. Nechci být takový, ale jiný být neumím... zatím. Přemýšlím jestli jsem se vůbec ptal na tohle, ale asi jo. Ani vlastně nevím proč jsem se zrovna na tohle zeptal. Ano Ester je krásná a dost se jí podobá. Potřebuji snad náhražku, nebo utěšení? Nejdříve Carlos, poté jeho sestra a nakonec Ester. Buď to se můj život ubírá serpentýnami zmatku, nebo je něco v nepořádku se mnou. Připadám si jako bych padal z vysokých schodů, ale nebolí to- zatím. Na rovinu? Nevím jestli to dokážu. Ech... do čeho? Chvíli mi to trvá než to pochopím.Jó jasně... Nemyslím si že to není nic hrozného. Zasměji se a pozoruji přicházejícího Michaela. Vypadá na to. Šeptnu k Ester než odejde a poté se plně věnuji proslovu přichozího muže. Když se rozmluví gestem jej vyzvu ke kroku. Při chůzi se mluví lépe a při dobrém pocitu při mluvení se dobře vyjasňuje. Pokud se rozjede kráčím vedle něj v uctivém odstupu, pokud zůstane stát hledím mu do očí a poslouchám. Promluvím až když mě vyzve k otázkám. Hmm musím uznat že víte co chcete říct. Ano nudím se a tak hledám rozptýlení. Já jsem don Wolfic... můžete mi říkat jak se vám zlíbí a stejně tak Vy nezměníte to jak budu oslovovat já vás. Je zajímavé že úctu chtějí vždy ti kteří jí neprojevují nebo jí projevují jen málo. A měl jsem dojem že své jméno řekl až příliš často v tak málo větách. Ten muž smrdí jako opilec a prosím člověku který se den co den koupe není vhodné říkat že smrdí, dotklo se mě to. A prosím nevyhrožujte mi, to mě také uráží. V očích je stále ta upřímná jiskra věcného pobavení, ale úsměv nikde. Spletl jste se v odhadu, ale umíte se perfektně chlubit. Tentokrát se usměji. Přiznávám, záleží mi na vzhledu i na jméně, ale to není moje chyba, to je chyba mé výchovy. Nejsem typ člověka co je schopen postavit se a hledět nikam. S Ester jsme si jen povídali, nemám zájem na žádné dívce krom jedné jediné. A ta mi někde pluje s piráty a nejspíše na mě již zapoměla. Zamyslím se nad tónem a stylem jeho řeči a něco mi dojde. Vy, jste byl taky takoví, že? Proto je nesnášíte, byl jste stejně samolibí šlechtic. Obdivuji Vás, dokázal jste se změnit, nevím jestli k lepšímu nebo horšímu, ale změnil jste se. Jsem si skoro jist že jsem jej odhadl. Jaký byl Váš minulí kapitán? vím že je to otázka na kterou jsem se již ptal, ale každá osobnost má jiný názor. Možná je to nudou, možná zvědavostí. Prohlédnu si muže od hlavy, až k patě. S Carlosem se člověk tolik nenudí. |
| |
| El Venganza Vyslechni si Wolfica a potahuji tiše s dýmky. Nyní se již tvářím dosti klidně. Oproti předchozímu hněvu jsem nyní ledově klidný. "Pane Wolficu... Plete se ve spoustě věcí. Za prvé to že nezměním to jak mě budete oslovovat. Dokáži to změnit velice snadno. Za další se pletete v tom že bych se chlubil. Nechlubím se. Nemám to zapotřebí. A za další se velice pletete a urážíte mě zmínkou že jsem jako vy. Já se narozdíl od vás do bohatého šlechtického stavu nenarodil. Vydobil sem si vlastní pílí, trpělivostí a hromadami mrtvol. Moje umění mi zajistilo výsadní právo stát po pravici krále. " Dlouze potáhnu a dobrou minutu mlčím jakobych převaloval nějaké zajímavé sousto v ústech a vytvářel si názor jestli ho vyplivnout znechucením nebo slastí polknout. "A pokud je to co říkáte o své milované pravda, tak vás to ctí. A vězte že pokud budete chtít. " Nádech kouře. "Poku budete chtít můžeme jakmile budete mít informace o jejím pobytě upravit kurz abychom vám pomohly dostat se k ní blíže. Či vám můžeme poradit loď se kterou se dostanete blíže svému kurzu. Naše loď je plná lidí se ztracenými láskami kvůli kterým riskujeme život. " Poté se zamyslím nad otázkou ohledně kapitána... Zastavím se, opřu se o zábradlí a chvíli jenom tak tahám a drbu se ve vousech. "Hm kapitán Gorrion byl zajímavý člověk. Nezajímalo ho odkud jste, kdo jste, či jak jste žili. Pro něj existovala pouze přítomnost. Dokázal zahlédnout co je uvnitř tebe a pomoci to rozvinout. Spoustě lidí na Taju zachránil život, nebo jim zařídil život nový. Byl dobrý stratég a užíval si žen vína a zpěvu co se do něj vešlo. Nebyl sice příliš dobrým šermířem... ale když se postavil za kormidlo nic se naší malé lodi nedokázalo rovnat. S jeho uměním sme poráželi i třikrát čtyřikrát větší lodě. Naše loď přetékala drahým nákladem... Ale hlavně to byl skvělý člověk. Byl to muž kterého člověk mohl následovat do pekla a pokud by se ztratil kapitán by se pro něj vrátil a donesl by ho zpátky. " Skloním hlavu a povzdechnu si. "Neznal sem ho dlouho ale ten muž měl můj respekt. A to má pouze pár mužů v Evropě, Indii a koloniích. Zarmoutilo mě velice když sem viděl jak ho španělští ozbrojenci odvádějí pryč od naší lodi. Bohužel mě tehdy zlikvidovala těžká nemoc a nebyl sem schopen mu pomoci. Ni se ho zeptat na to proč ho odvádějí. " Další povzdechnutí... načež vysypu dohořelí tabák z dýmky a napěchuji nový. Dýmku zapálím a podívám se na Wolficka. "A pročpak se ptáte Done Wolficku?" |
| |
| V podpalubí Sedla jsem si a pozorovala jak ošetřuje ostří, kmitala jsem nohama ve vzduchu a poslouchala její vyprávění. „A to prej můj příběh je zajímavej. Ten tvůj je taky dost dobrej, mi amigo.“ Zhoupnu se a dopadnu na nohy. „Docela ti závidím. Že jsi tátu našla a on tě měl rád. A třeba se ještě setkáte. Zdá se totiž, že ať už je moře jakkoliv velké, tak se vždycky setkáme s někým koho známe. Vem si naší paní. Teď se setkala s bratrem. Jaká je možnost, že ze stovek lodí narazíme zrovna na tu, kde je její bratr?“ pokusím se počítat na prstech. „No hodně malá možnost...“ Řeknu nakonec. Prohlédnu si její meč a souhlasně přikývnu. „Určitě.“ Pronesu. „Se máš... mě nikdy šermování nešlo. Jsem děsné jelito. Já jsem na střílení. Což je problém, když se přesune boj tělo na tělo. Vždycky vyváznu pak jen tak tak. Možná to není vidět, ale jsem samá jizva. A zrovna se mi hojí další a děsně to svědí.“ Poškrábu se na noze. „A fakt... jsem v tom hrozná. Roky jsem se to zkoušela naučit. K ničemu.“ Pak kývnu hlavou. „Pojďme zas na palubu.“ |
| |
| V podpalubí Jen se ušklíbnu, když Ester shledá můj příběh zajímavým. „Díky.“ Pak když vypráví o šťastných shledáních na moři, překvapeně na ni pohlédnu. „Jeden z těch dvou šlechticů je paní bratr? Pánečku, to jsem netušila.“ Chvilku mi to v hlavě šrotuje. Tak proč po nás k čertu stříleli? „Nic si z toho nedělej.“ Uklidním ji. „Já zase neovládám střelbu. Když mám v ruce pistoli tak jsem vskutku velice nebezpečná. Dokonce i sama sobě.“ Zazubím se. „Sí, por supuesto.“ Zareaguji hbitě a vydávám se nahoru na palubu, šavli zasunutou v pouzdře a pouzdro připevněné k opasku. |
| |
| ANNA Zarazil jsem se a pohlédl na své ruce, jež se chvěly. Těmito dlaněmi. Těmi prsty. Skutečně by jimi bylo lehké ublížit. Možná i zabít. Děsím se síly, která se ve mě probudila. Síly, která mi byla dovolena pocítit. Dospěl jsem a mé tělo se tolik změnilo. Dát volný průchod agresy značí slabost ducha. Vztáhnout ruku na ženu, dokonce na vlastní sestru je podřadné a nízké. Co jsem si myslel? Síla je nástroj moci a moc je dvousečná zbraň. Hospodine, nedovol, abych učinil něco čeho bych mohl později litovat. Probuď ve mě znovu toho chlapce, jehož má sestra tolik miluje a obdivuje. Chtěl bych se jím pro ni znovu stát. Nedovol, aby mě ovládl vztek silnějšího. Nedovol, aby se mě zmocnila pýcha ani nadřazenost. Přesto. Ze sestry je žena. Žena před jejíž slabomyslností bible varuje. Ženy jsou křehká stvoření bohem předurčená k tomu, aby byly chráněny, čistily rány, byly naplněny mužovým semenem a rodily děti. Rozmnožitelky rodu. Důkazem sestřina přerodu budiž fakt, že mluví z cesty. Nerozumí a nechápe závažnost situace. V cestě jakékoli logice stojí rozmar lásky. Chová se přesně tak, jak by muž od ženy očekával: naivně, hloupě a lehkomyslně. Nazvat ji hlupačkou šel bych sám proti tomuto prototypu ženství. Musím si však zachovat rozvahu. Ona mi neporozumí, stejně tak jako já nejsem schopen porozumět jí neboť babské myšlení je mi až příliš vzdálené a stěží jej kdy kdo uchopí. Přestanu ji trápit, protože tato záležitost nepůjde vyřešit jinak než mezi muži. Kdysi jsem slyšel, že ženy jsou jako děti. Křesílko zavrzalo. Opět jsem se postavil a vzpřímil se nad ní. Poslouchejte Anno, kdy se stala tak drobnou?Byl jsem to přece vždy já, který prohrál v přetahování. Teď mám pocit, že kdybych chtěl, zlomím jí vaz jedním pohybem dlan Usoudil jsem, že tato nepříjemná věc nepůjde vyřešit jinak než mezi mnou a panem de Aliagou. S tím však odmítám cokoli řešit, dokud se jeho zdravotní stav nezlepší. Do té doby vás, jako váš bratr a nejvěrnější přítel naposledy žádám, aby jste se zdržela okatých důvěrností, kterými ho na věřejnosti častujete. To jakým způsobem se vás dotýká před posádkou svých hrdlořezů vás snižuje, nepochybuji, aniž by jste si to sama uvědomovala. Ptáte se-li jak o tomto jeho chování vím. Viděl jsem to v dalekohledu. Tehdy, když jsem vás po tak dlouhé době znovu spatřil, tisknul vás k sobě jako tu nejspodnější z děvek. Připomnělo mi to podobné výjevy jaké jsem viděl v přístavech na pobřeží Andalusie. Na vteřinu jsem se obával, že by vás těžká životní situace mohla dohnat k prostituci a toužil jsem hanbou zemřít. Bál jsem se, že jste byla nucena se stát milenkou toho muže pod chabým příslibem ochrany. Nyní Vás musím požádat o odpuštění. Mé obavy nebyly naplněny. Jste v šoku Anno a ptáte se, jak jsem o vás vůbec mohl pochybovat. Nyní se budu opakovat, ale nezbývá mi než říci, že jsem toho viděl až příliš mnoho. Svět není tím bezpečným místem pro život z dětských snů, jak jste již bezpochyby sama poznala. Tento zlý svět vás spolkne, sežvýká a když vás znovu zvrátí, už nejste stejným člověkem. Obával jsem se, že by vás mohla nějaká zkušenost příliš změnit. Ale nyní, když vám stojím tváří v tvář nezbývá mi než usoudit, že se s vámi nestalo nic horšího ani lepšího než to, že jste dospěla v krásnou a houževnatou ženu. Po svém boku uděláte šťastného jakéhokoli muže, ale vaše láska je až příliš cenná, než aby jste jí plýtvala na někoho, kdo si ji nezaslouží. Proto pevně věřím, že pan de la Aliaga je přesně tím čestným mužem, kterého mi zde popisujete, a že tudíž nezneužije důvěry ani citu, který v něj vkládáte. Během hovoru jsem krůčkoval po místnosti s dlaněmi sepnutými za zády. Tyto kroky připomínaly parodii na vojenský pochod, nicméně chození sem a tam mě vždy dokázalo uklidnit a vehnat ta správná slova do úst. Teprve, když jsem domluvil, odvážil jsem se na ni pohlédnout a usmát se. Úsměv podivně prozářil doposud zachmuřenou tvář a dodal jí zjev již ztracené rošťácké chlapeckosti. Věřte, že vím, jak dokážou být city mužů kruté Jsem koneckonců jeden z nich Je pro mě těžké smířit se s tím, že má malá sestřička bude mít svatbu dřív než já. Dost bylo už řečí, dovol mi, abych si tě ještě jednou mohl prohlédnout. Je mi líto, že dnešní audience u krále bude muset být zrušena. Pochlubit se s tvojí krásou po vlastním boku by pro mě byla ta největší čest. Rád bych ti také dokázal, že už nejsem tím špatným tanečníkem. Ničitelem dámských střevíčků. Ach, Aničko. Jsi jako anděl. Zářivý poklad naší rodiny. Ostatní ženy při pohledu na tebe musí zuřit vzteky. Uvědomil jsem si, že na ni hledím až příliš z blízka. Můj obličej se jí musel jevit cizí a možná i ohavný. Někdy, ve chvílích jako je tato, jsem nemyslel na pásku přes oko, která mi způsobila tolik obtíží a trápení. Důležitost a drahocennost zraku jsem si uvědomil až poté co jsem o oko přišel. Mladý člověk o těchto věcech vždy přemýšlí až když o ně přijde. Často jsem si díky svému zohavení připadal nejen odporný, ale také nešikovný a nepoužitelný. Ještě stále jsem vrážel do věcí, nedokázal odhadnout vzdálenost objektů. Proto jsem se k ní obrátil bokem a poprosil ji, aby mi ukázala cestu do kajuty dona Wolficka a zároveň i mé. Potřebuji si odpočinout, zdůraznil jsem, a přemýšlet o mnoha věcech. |
| |
| El Venganza „Jo, jo. Ten rudovlasej krasavec. To je ten bratr. Pěkná prdelka. Stál by za hřích.“ Mrknu na ni vesele a vyjdeme zase na čerstvý vzduch. Rozhlédnu se a vidím, že ti dva spolu pořád mluví. Dobře. Nezabili se navzájem a že to v první chvíli vypadalo, že ho Michael zakousne. „Brzy budeme v přístavu, zůstaneš teda s náma? Nebo půjdeš štěstí hledat jinam?“ zajímám se a zkoumavým pohledem přejedu palubu, abych se ujistila, že všichni dělají co mají. |
| |
| La Venganza „Tak rudovlasej krasavec? Hm.“ Ušklíbnu se na Ester. „Myslím, že by se Tě měl začít bát.“ Směju se. Když vystoupáme po dřevěných schůdcích na palubu, slunce mě řeže do očí svou září, které mé oči dole v tom přítmí odvykly. Mnu si oči. „Ráda zůstanu s váma.“ Odpovím. „Nemám momentálně žádné závazky. No, co si budem nalhávat – nikdy jsem žádné neměla.“ Po těchto slovech si vzpomenu na otce a trochu se zardím. Kdo ví kde je mu konec a zdali ho už nesežrali žraloci. A jestli je v naší nitce osudu vpředeno společné setkání, tak jedině na moři. „Ester, koukám, že ty máš taky přehled o práci tady na palubě.“ Začnu dnes už po druhé. „Nenašla by se nějaká stálejší pozice i pro mě?“ Podívám se ji do očí. „Obstarám i tvrdou práci.“ |
| |
| BRATR Vstal z křesla a upřel na mne svůj pohled. „ … nepříjemná věc nepůjde vyřešit jinak, …., okatých důvěrností, …, viděl jsem to v dalekohledu, to jak se vás dotýká před posádkou …., jako tu nejspodnější z děvek, …, prostituci, … toužil jsem hanbou zemřít.“ Kdo to přede mnou stál? Měl tvář Carlose, měl jeho hlas, ale nebyl to on. On by mi nikdy takhle neubližovat. Teď jsem naopak já musela krotit svou španělskou krev. Co jste viděl Carlosi? O jakých důvěrnostech to mluvíte? Mohl jste zahlédnout tak nanejvýš to, jak se snažím Juanovi obvázat rameno. Jak vůbec můžete vyřknout tak hanlivá slova v mé přítomnosti?! Nevím, čím jste si prošel, ale pobřeží Andalusie ve vás asi zanechalo hluboký dojem. Cedila jsem slova a nevěřícně si ho měřila od hlavy k patě. Tu poslední větu jsem vyslovila s notnou dávkou ironie a opovržení. Můj bratr však mluvil dál, a teď se snažil svůj předchozí přednes zmírnit pohádkami o dětských snech a bezpečných místech… Semkla jsem rty do úzké linky, sepnula jsem ruce a nespouštěla jsem zrak z jeho tváře, hlavu plnou myšlenek. Nakonec jsem vydechla a začala hovořit již znatelně klidnějším tónem, ale slyšitelně odměřeným tónem. Máte právo pochybovat… Jistě… Jen jsem myslela … Nechala jsem svou větu nedokončenou a trucovitě pohodila hlavou. Nejlepší bude, když Juana poznáte osobně, Carlosi. Ostatně, vzhlédla jsem k němu, sám pak uznáte, že Juan je mužem, o kterém tu mluvím. Řekla jsem ještě poslední slova, a až teď když jsem téměř mohla cítit tlukot jeho srdce, jak mi byl blízko, až teď jsem si mohla jeho obličej zkoumavě prohlédnout. Už nepřecházel po místnosti a zůstal stát klidně, tvář proti tváři, i když jsem musela vzhlédnout, byl vyšší. Vztáhla jsem dlaň a pohladila ho po tváři. Rozčarování a rozmrzelost, z předchozího rozhovoru se utopily v tom doteku. Nebudeme se přeci hádat Carlosi, vím, že teď potřebujete nějaký čas, popřemýšlet o tom, co se událo … Ale mně jste vždy mohl věřit, a to se nikdy nezmění, rozumíte? Nikdy. Byla jsem moc ráda, že se mi vrátil. Nakonec jsem Carlose zavedla do volné kajuty, tak jak si přál a vrátila se k Juanovi. Chtěla jsem se ujistit, že je na tom lépe… Můj bratr věděl, kde mne najít, nemuselo se mu líbit, že jsem šla právě k Juanovi, ale jakoby mi v tom mohl zabránit … |
| |
| Veganza Znovu se usměji. Nejsem neomylný. A jsme lidé, ti se ve svém úsudku na lidi občas mýlí, někteří častěji než si myslíte. Zakroutí rukou jako by to chtěl zamést pod koberec. Ovšem to že se vychloubáte... hmmm v tom se nemýlím. Sebejistě se zašklebí a pak usměje. I přesto že to ke mě nesedí, nebudu se vám omlouvat za to že jsem vás urazil. Povím při jeho dlouhé odmlce. Úsměv mi lehce poklesne, příjemné překvapení- teď aby to byla pravda. Opravdu? To by jste udělali pro mladého šlechtice co si hraje na piráta? Nadzvednu jedno obočí a usadím na tváři znovu úsměv. Zajímavé, zajímavé... Myslím že na "nového" kapitána udělám úsudek sám. Asi se ještě někoho zeptám na kapitána Gorriona. Pohlédnu na něj, jednu ruku si obtočím kolem pasu a druhou si o ní podepřu a ukazovákem si poklepu na bradu. Když je mezi skupinou lidí nějaké významná osobnost, každý si na ni udělá jistý pohled. Pokud si prohlédnete několik obrázků osobnosti zjistíte jaká byla a jaká ne. Takové verze na povahu osobnosti poukazuje též na povahu pozorovatele. V tomto případě jste to Vy. Ukážu na něj ukazovákem. Je dobré, alespoň něco málo vědět o lidech se kterými se plavíte. Představte si na dvoře se objeví normálně vypadající muž, několik měsíců s vámi tráví čas a postupně se začnete přátelit. Po těch několika měsících vás stráž jen tak tak zachrání od toho muže, který se vás pokusil zabít. To si potom vyčítáte že jste udělal chybu v úsudku. Proto mě zajímají věci zdánlivě nesouvisející se samotnou osobou, takové věci o osobě vypovídají nejvíce. Usměji se a chytnu se za ruce za zády. Nevykládejte si to špatně, ale takový obrázek si dělám téměř o každém... hlavně o lidech kteří jsou na první pohled nebezpeční. Rozhlédnu se po palubě. Mohu vás poprosit o něco k jídlu, vyprázdnil jsem si žaludek při pohledu na moře... Ukáže někam za sebe kde předtím byli mrtvoly. |
| |
| Vegenza Vyslechnu si vše co mluví ten člověk a poté si povzdychnu. Podrbu se ve vousech a pokrčím rameny. "Vůbec nemám ponětí o čem to mluvíte. Rozuměl sem možná polovině toho co kecáte a druhou polovinu raději ignoruji nebo bych vám jí musel natáhnout. " Přiložím si k ústům dýmku. "Chlape vy by ste mohl nudit za vlast. " Poté se podívám na moře s mrtvolami ke kterému ukazoval, pak se podívám zpátky na něj a odplivnu si před něj. "Jo to byla dobrá bitva. El Tajo proti velké lodi... aspoň šestrkrát míň můžu i děl a přesto sme je dali aniž by nás jednou trefili. Měl sem zrovna vedení nad lodí ale bez bocmanů bychom to nepřežili. No a jestli chcete něco k jídlu tak si něco sežeňte. Nejsem ničí chůva. Kuchyně je támhle." Ukážu směr kuchyně. "Něco si tam ukradněte a pokud se to někomu nebude líbit tak ho nějak přesvědčte. Pokud mě nyní opět omluvíte mám na práci důležitější věci. " S těmito slovy mírně pokynu hlavou, otočím se na podpatku a rychlým krokem zamířím ke kormidlu za kormidelníkem abych zkontroloval zdali jedeme správně a začnu se starat opět o chod lodě. Přeci jenom bych se už rád dostal na břeh a čím dřív tím lépe. |
| |
| Plavba Plavba zase nabrala rychlost, hemžení na palubě nové lodi nabralo na obrátkách, ať už to byli námořníci starající se o chod lodi nebo jen bavící se osoby, vše začalo připomínat mraveniště a loď začala rychle klouzat určeným směrem po vlnách, začínalo se již stmívat, když se ze strážního koše ozval hlas.... Carracas, před námi je Carracas.... plavčík volal jako o život, protože na pevninu se těšil snad každý na lodi, navíc bylo třeba toho hodně zařídit, doplnit zásoby, dořešit další věci, Tajo plula Veneganze v závěsu a celá posádka se natěšeně začala shromažďovat na palubě, ne jen pro to že se zase podívají do města, ale také proto že po té bitvě chce každý zapomenout na padlé kamarády, utržené rány a nebo jen zapomenout na všechnu tu krev.... |
| |
| Kajuta Po té co se Anna odebrala jsem usnul, nevím jak dlouho jsem spal, ale vím jedno, probudil jsem se a něják se mi nechtělo jen tak zbůhdarma ležet, a i když mne bolelo rameno a ještě jsem byl dost zesláblí, vstal jsem na chvíli a vzal si mapy, mapu nového světa a také jednu svou, z truhli, a ještě jeden pergamen, začalo se stmívat a tak jsem si zapálil lucernu abych do map dobře viděl, v rukou jsem třímal svůj zápisník a něco do něj začal vypisovat, při tom jsem se díval na mapy a do toho pergamenu, na tváři jsem měl zamyšlený výraz a snažil se něco rozluštit, ale nešlo mi to, na to jsem byl až moc sláb.... Po dlouhé chvíli jsem to začal vzdávat, svěsil jsem unaveně hlavu a vydechl, v mysli mi stále běželo jak asi Anna musí teď před bratrem vše složitě vysvětlovat, vím dobře že se mu asi nelíbí že jeho sestra již není jako dřív, a že mu ani nevoní že si našla někoho jako já, s pochybnou minulostí, byť s titulem a majetky....být v jeho kůži asi by bylo na lodi v tuto chvíli již mrtvé tělo... Z mého přemýšlení mě vytrhl až zvuk zaklepání na dveře, a hlas tak líbezný že mi skoro poskočilo srdce, a ne jen pro to že patří dívce kterou si hodlám vzít, ale i pro to že místo odpočinku jak jsem slíbil se zase věnuji práci, rychle začnu skládat všechno na jednu hromadu a zakryji to dekou, až pak si zase ze sedu zaujmu ležící polohu a vydechnu tiše.... Dále má drahá... |
| |
| Kajuta Vešla jsem a s lehkým cvaknutíma za sebou zavřel dveře. Podívala jsem se na zapálenou lucernu a na Juana. Ležel, tak jak slíbil, byla bych raději, kdyby spal, ale aspoň si s ním budu moci promluvit. Usmála jsem se na něj a zamířila nejdříve k malému stolku s lahví silného vína, kterou tu pro kapitána nechal Michael. Nalila jsem do poháru a podala mu jej. Už je to lepší? Zeptala jsem se se starostí v hlase a posadila se na kraj postele. V tom však deka zvláštně zašustila, zarazila jsem se a rychle kmitla pohledem k Juanovi. Bez čekání jsem popadla cíp deky a odhrnula ho stranou. Překvapeně jsem se zadívala na spoustu map, pergamenů a otevřený deník. Když jsem se znovu stočila pohled na Juana, tvářil se jako malé dítě, které nachytáte při něčem, co jste mu předem výslovně zakázali. Zakroutila jsem hlavou a začala rovnat všechna ta lejstra do úhledného štosu. Nevím, jestli ti mám vynadat hned, nebo počkat, až se opravdu uzdravíš... Podívala jsem se na něj s otázkou v očích a pak položila všechny ty papíry na jednu z polic, co nejdál od postele. Neslíbil jsi mi snad něco? Znovu jsem se posadila na kraj postele a zadívala se na něj vyčítavým pohledem. |
| |
| Kajuta Vydechnu provinile když mne tak odhalí a jen pokynu hlavou a zadívá se na ni.... Klidně mi vynadej teď ale nejdřív mě polib.... zašeptám tiše a usměju se, očima se zaklesnu do její tváře a příjmu od ní pohár vína, který kupodivu rychle do sebe vyprázdním..... Pohladím ji po ruce a s usměvem na rtech se jí zadívám do očí.... To jsem tak průhledný jo? Sakra to si asi ani milenku nebudu moct pořídit, ihned bys to poznala.... pronesu naooko vážně a zadívám se k poličce kde vše skončilo..... Prostě jsem si přišel že jsem moc nevyužitý, tak sem si vzal něco u čeho se dá ležet takže sem vlastně odpočíval ne? pokrčím ramenem a posadím se abych se jí mohl dívat zpříma do očí.... Co Carlos, nedostal mořskou nemoc, promiň že to říkám, ale nemít to zranění, tak ho srovnám ručně, to chování k tobě se mi vůbec nelíbilo, ale vůbec ne, ani to jak se chová na palubě cizí lodě, nebýt kapitán tak ho Michael i s tím jeho doprovodem asi nechá hodit do vln... |
| |
| Kajuta Zakroutím poraženě hlavou a nakloním se nad něj. Jako, kdybych se na tebe dokázala zlobit, ... dotknu se konečky prstů jeho tváře a přiblížím k němu tu svou , ... i když by sis to někdy zasloužil...Šeptnu tiše a políbím ho nejdřív na tvář a vzápětí i na rty. Ještě chvíli si vychutnávám jemnost toho doteku a nakonec polibek ukončím krátkým líbnutím do koutku úst. Do místa, jenž dokáže vykouzlit úsměv, po kterém se mi vždy rozbuší srdce. Hm, milenku? To Vás ovšem varuji, Juane Carlosi de la Aliago, umím se kordem ohánět stejně dobře, jako můj bratr. Sleduji Juanův pohled k polici s lejstry. Možná jsem to měla nechat odnést, aspoň by bylo po pokušení. Usměju se. Odpočíváš teprve chvíli a hned si přijdeš nevyužitý? Pusť teď všechny starosti z hlavy. Zadívala jsem se mu do očí. I to s mým bratrem... Sklopila jsem oči a urovnala přikrývku. On má jen horkou hlavu, a dnes toho bylo hodně na nás všechny, jen potřebuje čas ... Zvedla jsem oči a vzala od Juana prázdný pohár. Vstala jsem a ještě jednou ho dolila vínem. Já, ... byla bych ráda, kdyby jste si rozumněli, ... Až s ním budeš mluvit, nepřipomínej mu dnešek, věřím, že i on vše začne vidět v docela jiném světle. Podala jsem Juanovi znovu pohár a zamyšleně jsem se posadila na stejné místo, jako před chvíli. Jen potřebuje čas. |
| |
| Kajuta Spokojeně vydechnu když se nade mnou skloní a při polibku ji pohladím ve tváři.... Nezasloužil... řeknu trošku jako malé dítě a usměji se na ni... Možná maličko, ale opravdu jen malinko... pohledem se zadívám do jejich očí a zavřu ty své.... Jak bych mohl zradit něco tak krásného a mému srdci drahého jako jsi ty Anno... chytím ji za ruku a políbím ji do dlaně.... Sám bych si to nemohl odpustit, kdybych nad tím vůbec přemýšlel.... Sjedu pohledem k mapám a pak zase k ní.... No, pokud chceš mít skutečnou jistotu že se to nestane velkým lákadlem, tak tu se mnou budeš muset zůstat víš...jinak by mě to mohlo lákat... zabodnu prst do postele a lehce kroutím rukou jako že já nic.... Zatím sem ho vůbec nepobral, ale neboj se, chápu že toho je moc, asi na nás všechny za poslední dva dny... vydechnu tiše a stáhnu si ji k sobě a nadzvednu deku.... Pojď ke mě prosím, chybí mi cítit tě u sebe a cítit vůni tvých vlasů... zašeptám tiše a pak spozorním, zadívám se jako by nad sebe na palubu.... Carracas je v dohledu, brzy budeme ve městě...toho by se mělo využít...lázně, trhy...tedy až po povinnostech a pak zítra večer ta večeře s králem, a tam se domluví i den našeho sňatku, a pak už budeš jen má....jsi připravená že budeš doňa de la Aliaga? usměji se mile a čekám zda vklouzne za mnou... |
| |
| Kajuta Možná trochu víc, začnu se tiše smát. Už ti někdy někdo řekl, že si strašně umíněný? I malé dítě pochopí, že víc odpočinku znamená víc sil. Nikdo po tobě přeci nechce, abys v tohle stavu pracoval. Při jeho dalších slovech ho znovu krátce políbím a mlčky se mu zahledím do očí. Mohlo lákat? A bude tě lákat i zamknutá truhla, od které nebudeš mít klíč? Zapřemýšlím vážně, při pohledu na kovanou truhlu v koutu kajuty. Potom se otočím zpátky k Juanovi. Jeho spiklenecký úsměv, schovaný za nevinné gesto, mne donutí pokývat nad ním hlavou a usmát se. Někdy jsi průhledný víc, než si myslíš, tenhle problém, by zamknutá truhla a schovaný klíč, řešily docela dobře... Nechtělo se mi odcházet, jak ho to vůbec mohlo napadnout? Látka zašustí, nechám se přikrýt dekou a opřu si hlavu o jeho hruď. Spokojeně zavřu oči a přitulím se. Přitom dávám dobrý pozor na jeho rameno. Carlos je hodný chlapec, ... muž, opravila jsem sama sebe v myšlenkách. Za těch pár měsíců dospěl. Vzpomněla jsem si na okamžik, když jsme se viděli na posled. Ten bledý Carlos ze Španěl, měl do snědě opáleného, vysokého muže, s kterým jsem se znovu shledala, tady u břehů nového světa, daleko. ...., vždycky byl. Můj starší bratr, ... Také jsem zaslechla hlas lodní hlídky a přitulila jsem se k Juanovi ještě o něco těsněji. Pokud budeš ještě slabý, nevím zda-li bychom tam měli jít. Promluvila jsem tiše. Král by to určitě pochopil ... Mírně jsem zaklonila hlavu a usmála se na něj. Potom jsem se vytáhla na loktech a zadívala se mu tiše do očí. Anna Inéz de la Aliaga. Zamyslela jsem se na oko vážně. Nezní to zase tak špatně, co myslíš? Možná nejlíp, ze všech těch jmen, co mi u dvora nenápadně nabízeli. Začnu vypočítávat na prstech ruky šlechtická jména a tituly, všech otcových přátel, kteří měli mladé, nezadané syny, a z kterých by mi byl pravděpodobně někdo vybrán, jako budoucí manžel. Kdyby to ovšem osud nezařídil jinak. Lépe. Pomyslela jsem si hřejivě. Pak jsem zastavila výčet jiných možných příjmení v půlce věty a s hravými plamínky v očích, jsem se zadívala na svého drahého... |
| |
| Kajuta Nejsem, možná trochu pro tebe pro nikoho jiného..... zasměje se a když se k němu přitulí tak začne spokojeně zavrtí a pořádně ji obejme Ty jsi tady se mnou a tak mě nemůže lákat nic jiného než ty má drahá.... zadívá se ji do očí a začne hladit ve vlasech..... Miluji tě lásko má a nikdy nebudu chtít tě zradit protože bych zradil své srdce.... vydechne a políbí jí do vlasů když si k němu lehne, pevně ji k sobě přivine a vydechne... Carlos dospěl dříve než měl a je zmatený z toho co se děje..... pomalu si oddychne a lehce se zadívá z okna kajuty.... Anno, já prostě nemůžu ani slovy říct jak moc tě mám rád, a ty mě s tím každou větou tak moc ujišťuješ.... Zadívá se jí do očí a lehce se usměje, jeho rty se spojí s jejímy a dlouze ji začne líbat.... Jsi pro mne více než si myslíš... |
| |
| Kajuta Užívám si tu chvilku, kterou máme jen pro sebe a poslouchám Juanův melodický hlas. Jednou rukou ho obejmu a na chvíli zavřu oči. Možná, ... má o mne strach ... Tiše se usměji a zahledím se mu do očí, v mých se teď odráží nejistota, možná pochybnost. Já v něm vidím pořád toho drobného chlapce, jen ... stočím pohled na okamžik do přítmí kajuty a pak se vrátím k Juanovi, zakroutím hlavou a nechám svoji myšlenku nedokončenou, ... možná v tom zbytečně hledám něco, co tam není. Nechme to už. Pohled mi zajiskří a já se natáhnou pro další krátký polibek. Usměji se, protože mne to vyznání zahřeje u srdce, pokaždé, toho se nikdy nenabažím... Nakloním se k němu a nadechnu se k tichým slovům, jen kousek od jeho tváře. Čím jsem si tě zasloužila? Zašeptám. Pátrám několik tichých sekund v jeho tváři a přitom mu bříškem palce přejedu po spodním rtu. Mezi obočím se mi objeví drobná vráska, svědčící o tom, že se na tu záhadu snažím přijít. Semknu ústa do drobné linky a mírně vytočím bradu. Nakonec to vzdám a poraženě vydechnu. Nevím ... Šeptnu ještě, než se naše rty znovu spojí v políbení, delším a procítěnějším, než byla ta předchozí. Pak se pobaveně usměji, sama pro sebe. Tak ty, že nejsi umíněný? Podvodníku. Nepotkala jsem snad umíněnějšího člověka. Lehce do něj šťouchnu prstem. Ale to je dobře, že jsi takový. Dřív mi to dávalo sílu jít dál, nepolevit. A teď? Neříkal jsi před chvílí, že to řeší moje přítomnost? Myslím, že je po problému. Znovu se tiše zasměji a položím hlavu na jeho hrudník. Přitom mu rukou začnu kreslit na paži obrazce, které nelze vidět, jen cítit. Juane? Znejistím na okamžik, zůstanu ležet, vyhýbaje se jeho pohledu. Já vím, jak moc máš moře rád, strávil jsi na něm tolik let svého života, potkal přátele, ... opravdu se ho chceš pro mě vzdát? Přestanu kreslit neviditelné ornamenty a s napětím čekám na odpověď. Nikdy bych ho k tomu nenutila, ale tohle nebyl život pro mne. Vítala jsem tu příležitost, navštívit a prohlédnout si město, jako je Caracas. Město Nového Španělska, které se prý v mnohém podobalo bohatým sídelním městům, tam u nás, ve Španělsku. Projít se po pevné zemi, v zahradách se skrýt ve stínech stromů, slyšet zpěv ptactva a dýchat všechny ty vůně. Těšila jsem se. |
| |
| V KAJUTĚ V malé kajutě udělal sotva tři kroky a ocitl se na jejím konci. Místnůstka byla vybavena stolem v rohu místnosti a postelí, nic víc by se dovnitř nevešlo. Spát a žít na podobném místě pro něj představovalo standart z uplynulých měsíců. Když vstoupil povolil si bílou pečlivě staženou vázanku a posadil se na postel. Anna byla pryč. Znovu jsem osaměl. Tušil jsem Však kam šla a s kým teď je a toto vědomí mě zneklidňovalo a naplňovalo pocitem bezmoci. Už to nejsem já, ani Angel, ale cizí muž za kterým chodí, když potřebuje uklidnit. Nemohl jsem přestat myslet na to, že jsou nyní spolu a jen z části mě uklidňovalo vědomí, že by si de la Aliaga ve svém chatrném zdravotním stavu k mé sestře nebyl schopen dovolit nic většího než letmý polibek. I to však drásalo mé nervy na maďeru. Anna byla jako porcelánová panenka. Krásná a křehká. Představuji si, že tento bílý květ bude brzy rozšlapán až spojí svůj osud navždy s jedním z hrdlořezů, jímž Aliaga bezesporu je. Viděl jsem přeci ty mrtvé, jenž pluly břichy vzhůru. podobné leklým rybám, na hladině moře a části jejich těl. Přál bych si Annu zachránit před tímto drsným mužem, vysvětlit ji, že to co k němu cítí není nic víc než prchavá fascinace dána její panenskou nezkušeností. Pokud s ním spojí svůj život bude vše co na ní zůstalo ženské, nerafinované a nevinné navždy zničeno. Budu muset odejít zpátky do Španělska a převzít zodpovědnost za rodové državy. Znovu nastolit řád do anarchie, jenž na statcích bezesporu vládne. A Anna? Zůstane tu s těmi nevycválanými muži jako zákonem schválená milenka jednoho z nich. Toto vědomí, mě naplňuje zoufalstvím a tuším, že už nikdy nebudu v klidu spát. Odejdi se mnou zpátky domů a já se postarám o to, aby jsi už nikdy nestrádala ani jinak byla ohrožena. Jedinými tvými starostmi se stane výběr šatů na plesovou sezónu a výchova tlupy malých dětí. Nejmenší přitom svěříš kojné a vychovatelce. Budeš spokojená a prožiješ život v pohodlí. Jistě. Provdáš se za jednoho z mých drahých přátel. Ušlechtilých a jemných mužů, kavalírských způsobů a nejohleduplnějšího zacházení. Spokojeně zestárneš po boku manžela, který bude mít příliš práce se svými zálibami jako ornitologie, sbírka motýlů, spiritualismus nebo členství v egyptologickém kroužku. Dá ti děti, které zabaví a naplní tvou obětavou potřebu mateřství a už tě více nebude obtěžovat manželskými povinnostmi. Nebude jako de la Aliaga, divoký španělský hřebec, kterému budeš muset být po vůli vždy a všude. Kdepak, tito muži ví, že přílišné množství porodů ženu vyčerpává a ona pak ztrácí na kráse. Nikdy se nebudeš muset cítit zahanbena z ponižujícího a odporného aktu ke kterému od přírody dochází mezi mužem a ženou... Vzhlédl a strnul. Z chlapcova staženého hrdla se vydralo bolestné zachraptění: Madre... Svůj vlastní hlas nepoznával. Jeho paže bezvládně visely podél těla. Nedívej se, Carlosi! Na schodech do otcovi pracovny ležela matka. Nikdy předtím neviděl v jejím klidném a rezervovaném obličeji takový výraz. Z bohatě nabíraných sukní, kterých se rád přidržoval jako dítě zbyly cáry hadru. Střídali se na ní jeden po druhém. Všechna barva chlapci z tváře vymizela: Maminko! Jeho paže byly uvězněny v pevném, ocelovém stisku. Zraněná paže už dále nedokázala svírat zbraň, která se s třeskutým cinkotem svezla k zemi. Ale, ale...hřebeček se vzpírá! Plivnul. Do prázdna však, bez zasažení cíle. Jeden z mužů přidržoval u jeho obličeje dlouhou dýku přezdívanou jehla. Když se pokusil zavřít oči a odvrátit tvář bylo jím prudce smýknuto za vlasy, nech oči otevřené,dívej se! přikázali, aby však zdůraznili svá slova byl v příští vteřině hrot zbraně namířen nebezpečně blízko oka. Tato cházka se podobnými hrami bavila, jako když kočka uloví myš a baví se jejím pomalým okousáváním. V Carlosově zorném úhlu se tak opět ocitla matka ve chvíli, kdy byl sražen na kolena. Tentokrát na ní však bylo cosi zvláštního. Obličej pokrytý modřinami přestal jevit známky vzdoru. Až později si uvědomil, že nepřestali ani potom co toto tělo začalo chladnout. Zdálo se, že je ještě stále dostatečně teplé, aby mohlo hyeny uspokojit. Když si muž nad ním začal povolovat opasek vzepjal se, naposled předtím, než ucítil pronikavou bolest v oku a obraz světa nabyl krvavě rudého odstínu, aby poté pohasl navždy. Prudce se posadil. Musel zamhouřit oči jen na několik minut a monotónní vrzavý zvuk lanoví a dusot těžkých kroků kdesi v pozadí jej ukolébal. Nesundal si ani boty. Na čele cítil pomalu schnoucí kapky potu. Pootevřel ústa, aby promluvil na kohosi neznámého, když se však rozhlédl, uvědomil si, že osoba na kterou myslel těsně po probuzení s ním není. Wolfic... Ve spánku musel prožít další z panických záchvatů úzkosti, neboť teprve, když se zprudka nadechl, ucítil jak se divoký běh jeho srdce začal uklidňovat. |
| |
| Tam kde je Carracas.... Nepátrej po tom co není tak důležité, důležité je jen to co je, a teď jsme spolu ne? Naučil jsem se na některé věci neptat a příjmout je, přeci jen, je to tak lepší, na něco odpovědi nehledej, jen příjmej co máme, a máme jeden druhého a taky k tomu tvého lehce poblázněného bratra který se doufám co nejdříve dá dohromady... tiše vydechnu a políbím ji něžně na rty, než si uvědomím že není čas ležet...teď musím vstát, a vím to dobře..... Anno, musím vstát, a jít na palubu,přeci jen, musím ukázat že nejsem z cukru, na moři nemůžeš ukázat žádnou slabost, ne jako kapitán či důstojník, protože ti pak hrozí že tě posádka přestane respektovat.... vysvětlím ji jak se věci mají, vezmu ji za ruku a pak vstanu, i když mě rameno bolí a jsem pobledlý, ale několik hltů z vína které mi Michael poslal a já začnu dostávat barvu, i přes její protesty vstanu a opásám se svým kordem a pistolemi, vzemu si svůj klobouk, i kabát a jdu ke dveřím.... Odpočiň jsi, pokud chceš, budu rád když se vyspíš, protože jsi už dlouho nespala... *pohladím ji po tváři a pohladím ve vlasech,nečekám na její prostesty, lehce ji strčím do postele a usměji se... A ber to jako rozkaz kapitána! ruzně se otočím a vydám na palubu.... Paluba Pomalu výjdu na palubu a sleduji to hemžení, je nás málo na tuhle bárku i když se vrátí ti z Taja, ale i tak jsem rád že tahle loď je má, přeci jen až se prodá pár děl, a najde se víc mužů.. Tak chlapy, za chvíli sme na pevný zemi, tři dny nechci vidět nikoho z vás po tom co zařídíme loď a vše okolo, takže od pozítří tří dny máte volno, koho najdu na lodi a střízlivého, má problém, užíj te si protože je třeba zapomenout... přejdu na důstojnickou palubu a vydechnu...zadívám se na blížící se přístav a vydechnu.... Řekni Michaelovi a Ester že s nimi chci mluvit v důstojnické jídelně, ještě než dorazíme do přístavu a poklusem...pak tak vyři´d kuchaři ať nachystá něco menšího k jídlu, pro tři... propustím plavčíka a dojdu ke kormidlu, kormidelníkk se s úsměvem posune stranou a já pohladím kormidlo a lehce jej uchopím.... Nasměrujte ráhna, napněte plachty, vlajky vzhůru mořští vlci, ať se nás bojí celý přístav až tam majestátně vpluejeme.. zapadnu do křesla které na vyvýšené palubě je mi příjde vhod, sednu si do něj a čkám na to zda se Michael či Ester neomluví, a také si užívám to že za chvíli zase budu na pevné zemi... |
| |
| Znovu na pevnou zem Přemlouvat, nebo se mračit, věděla jsem, že teď by mi nepomohlo ani jedno. Neviděla jsem ten zarputilý výraz ve tváři poprvé a tak jsem jen pokrčila odevzdaně rameny a poraženě vzdychla. Tak dobře. Myslím, že to potřebuji, i když né víc, než ty. Můj pohled sklouzl k zavázanému rameni, ale zůstala jsem ležet v posteli, nyní svíravě prázdné. Když odešel zavřela jsem oči a nechala se ukolébat, pravidelným rytmem vln a šumění moře. Přemýšlela jsem a představovala si město, ke kterému nás teď nesl vítr a ve kterém na nás čekal král. Vzpomněla jsem si, když jsme, ještě jako malé děti, Carlos, Angelo i já vyjížděli v kočáře na výlety do města. Carlos a Angelo s úzkými rapíry za pasem, kráčeli vždy vpředu. Hrdě s výrazem královských gardistů a já tenkrát nepochybovala, že nás ochrání. Jak moc se mohl Carracas lišit od ostatních měst ve Španělsku? Jiní lidé, jiné domy, ale stejné příběhy. Moje vzpomínky a představy začaly opouštět pevné obrysy. Netrvalo to dlouho a opravdu jsem usnulu. |
| |
| Pevnina na obzoru Sedím na přídi, tiše pokuřuji a když je nutné tak řvu na líné námořníky aby se dali do pohybu. Snažím se nevypadat unaveně ale přeci jenom je na mě znát z občasného zívnutí že jsem na palubě celou noc. Hold někdo se musí starat aby loď šlapala jak má když je kapitán marod. Navíc se mi nechtělo příliš jít spát. Byl jsem příliš rozhořčen z našich hostů. Věděl sem že bych neměl být, měl bych jim dát šanci, poznat je. Jenže když se někdo chová povýšeně na lodi plné vrahů, násilníků a hrdlořezů tak to něco ukazuje o jeho respektu k vlastnímu životu. A já nesnáším blázny, opravdu je nemám rád. Když v tom mě přeruší jeden z námořníků jehož jméno mi zatím nezůstalo v paměti. Hm kapitán mě chce vidět? Inu je dobré vědět že už je z postele. Kdyby tam zůstal celou dobu než přirazíme ublížilo by to morálce. Kapitán má stát na palubě před každým přístavem. Jinak je to v králičí noře. Pomalu vstanu a dlouze se protáhnu v zádech, abych zahnal ztuhlost a mráz ze svalů. Poté vyrazím do jídelny, nespěchám. Jenom hezky v klidu přeci se nic neděje. Vidím sice že kapitán ještě sedí v křesle ale což, já mířím směr jídelna. Jakmile dojdu do jídelny čapnu si jednu židli a hodím si jí naproti dveřím. Když někdo příjde tak ho pozdravím kývnutím hlavy. Čekám až příjde kapitán abych mohl říct co mám na srdci. Jakmile vejde také na něj kývnu a počkám až za sebou zavře a poté prohlásím. "Jsem rád že se již cítíte o něco lépe, ačkoliv nejspíše to ještě asi není úplně dobré což? Inu o to hůř se mi říká tohle. " Vstanu ze židle a pevně se podívám na kapitána. Mluvím jasně, klidně a upřímně. Přesně tak jako když voják hlásí nadřízenému hlášení z pole. "Chci aby bylo oficiálně zaznamenáno že jakožto první důstojník nejsem spokojen s chování našich hostů na palubě. Jejich chování je neuvážené až urážlivé. Jsou zde jenom hosti avšak naparují se jako pávy, nemají žádnou úctu k subordinaci. Nejsou schopni ani pochopit to že když budou urážet moje muže brzo někomu dojde trpělivost. Chlapy sou napružení, jasně upustili sme jim páru tím jak sme vychlastali většinu alkoholu na lodi. Jenže přesto ztratili spoustu kámošů. Navíc tohle je už druhá výprava kde sme nezískali příliš zlata. Jasně můžeme prodat Tajo a zbraně a tak různě ale chlapy potřebují pořádnej žold a většina prachů z nynější výpravy musí padnout na opravu a vylepšení lodě. Ale naši hosté chodí po lodi a urážejí naše lidi. Navíc sem slyšel od spousty námořníků že slyšeli zvýšené hlasy z královské kajuty dost silné hlasy. Nikdo se nepříblížil natolik aby špicloval ale řev není nikde dobré znamení. Měl by jste s nimi promluvit nebo za naše muže neručím... Jakožto kapitán máte sice výhradní práva rozhodnout tak jak si přejete. A muži svému velení zatím důvěřují, ale nic není jisté... v naší práci už určitě ne. Stačil by jeden či dva námořníci kteří si více otevřou hubu, naši hosté jim odpoví po jejich a za chvíli tady máme vzpouru kterou jen tak neuhasíme. Musíte být opatrný kapitáne. Jinak to může skončit spoustou krve . " |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Chvíli sedím v křesle ale pak se zase zvednu a přejdu k zábradlí, sleduji své muže a v dálce světla přístavu a města.... Konečně přístav... zašeptám si sám pro sebe a pak se vydám do jídelny kde je již Michael.... Necítím se lépe ale kdo chce vlky vést nesmí projevit své slabosti, pane de Verte... řeknu po jeho proslovu který mne vůbec nerozezlil ani nepřekvapil, vím až moc dobře co se stalo za poslední dny i to co se děje na palubě, i v mrákotách sem poznal jak se naši hosté neumí chovat na lodi, zvláště pak korzárské.... Nemyslete si pane že to nevím...to je také důvod proč chci s Vámi dvěma mluvit... řeknu tiše a zadívám se mu pevně do očí.... Jsem na moři od 12 ti let, víc jak 9 let tedy již, a za tu dobu sem se toho dost naučil, to že budu velet své lodi v tomhle věku by mne nenapadlo, snad ani to že v 18 ti budu prvním důstojníkem, ale to je jedno, vím dobře jak jsou chlapy napruzení, a jak lehce by se mohlo stát že vypukne vzpoura, proto si dobře poslechněte co mám na srdci.... lehce ztiším hlas a počkám až plavčíci donesou jídlo a pití, naliji si pohár vína a vydechnu.... Tajo je dobře vyzbrojená šalupa, docela vylepšená, předpokládám že jí dokážeme prodat za dost peněz Michaeli, ale také zrevidujeme zbrojnice, je tu víc pušek než kdy budeme mít posádky, víc šavlí a také nějáké věci které by se dali prodat....to jsou další peníze... zadívám se na oba a vytáhnu na stůl pergamen a zeptám se Michaela..... Kolik dostaneme za Tajo hmm? Jak odhadujete pane že dokážete vyhádat cenu, v tomhle vám věřím....odhadem, stačí, za zboží víc jak 10 galeonů nebude,počítám s obou lodí... vydechnu a začnu rychle psát.... Dále, jsem korzáři né vojenská loď, máme zbytečně moc děl, 20 dlouhých prodáme, ne li více, potřebujeme být hlavně rychlí že ano...to bude docela slušná suma nemyslíte? lehce se pousměji a vezmu lodní deník.... Takže s tím co utržíme, vyplatíme chlapům dvojtý žold, já zažádám krále ze svého titulu o peníze které mi náleží a skusím také pár tisíc dostat z královských fondů, přeci jen, stále jsme pod jeho korunou, a musím doplnit stavy posádky...to si vezme na starosti pak Ester a ta nová, a nebereme každého pobudu....chci mít posádku co za něco stojí, ne bandu flakačů pro naši další výpravu.... řeknu a dopíšu Michaelovu stížnost na chování hostů.... Co se těch dvou týče, bratr mé snoubenky je poněkud zvláštní, ale sklidním ho, doufám, a jeho společník, upřímě když mu někdo, rozbije hubu, dostane ode mne pár peněz k dobru, je mladý, a myslí si jak není dobrý se svým titulem, ale tituly jsou na lodi nic...to víme všichni ne? Ano, když je to návštěva krále, budiž, já sem také šlechtic, ale jak řekl Michael, musím být především kapitán, a tím také budu ještě chvíli.... znovu vydechnu a na stůl hodím malou mapku, a k ni list s podivným textem..... Sloužil sem s otcem první rok na moři na palubě Anariche, pirátská loď ale kapitán byl starý vlk a dobře věděl co a jak, přepadli jsem francouzskou kolonii v době kdy tam byl zrovna výběrčí daní aby z nového svéta do staré vlasti odvezli poklady tamních pánů na zbrojení, známe že...prostě dost truhel zlata v malém nenápadném přistavu, maskovaní obchodní a rybařské lodi bylo také dobré, ale kapitán věděl co se děje, měl své kontakty...jisté je jen to, že cestou k starému kontinentu leží souostroví a v něm je zátoka, a v té zátoce zakopáno 8 truhel zlata, asi se ptáte jak to vím že to zlato tam ještě je.... vstanu a dojdu k oknu.... Z Anarchie již nikdo nežije, tedy dva lidé, můj otec a já...před necelým rokem nás potopila právě takováhle Britská loď, a já měl tu smůlu že sem vyvázl....nebo štěstí, otec žije proto že přišel o nohu a kapitán mu tak věřil že ho nechal ve Španělsku, ale také mu řekl jedno..jestli to zlato zmizí, tvůj kluk to nerozchodí...ale naposledy jsem tam ukládali trhlu před rokem a půl, tu osmou, Rarabos měl ve zvyku všechnu kořist proměnit za zlato a to pak schovávat, po částech, měl více ostrovů kde schovával svou kořist, ale já znám jen ten jeden...takže, náš další cíl bude snad už úspěšnější než si můžeme přát, vykopeme zlato a pak se v něm bude posádka koupat, a je to pak na každém z vás co udělá, já pak pojedu do Španěl, převzít svou zemi, tuhle bárku bych si rád ponechal jako obranou loď svého pobřeží, ale se zlatem které bude k dispozici vám nechám postavit loď jakou si jen budete přát, a moje pouť po moři skončí...oba víte proč... usměji se lehce a vložím si do úst trochu masa a zapiji to vínem... Chci teď jen aby jsme mi tři drželi při sobě, já vím že je těžké následovat někoho kdo se dostal na velení za tak divných okolností, ale já věřím Vám, a vy věřte mě, vše bude jak být má, je vám to jasné? zahledím se na oba dva.... Jinak, ta mapka je jen náčrt, a pergamen je dopis od otce, zátoku najdu ale další indicie nejsou, i když je možné že v jedné z těch truhel co najdeme bude mapak k předešlému ostrovu kde ukládal své zlato, ale to bude již vaše věc.... |
| |
| La Venganza Usměji se. „Dokud si na chlapy nezačnu brát bičík, tak se nemají čeho bát. Já nekoušu... ne moc často.“ Vtipkovala jsem. Zajímala se o nějakou práci, zamyslela jsem se. „Tady je pořád co dělat. Tady má samozřejmě každý jedno hlavní místo, ale to jen v případě boje. Jinak každý dělá co se dá. Výpomoc v kuchyni, uklízení, starání se o zbraně a děla a tak dále.“ Vysvětlím ji. Ohlédnu se, když uslyším že mě chce vidět kapitán. „Musím jít. Zatím si promysli co by jsi chtěla dělat nebo aspoň co by jsi určitě dělat nechtěla. Pak to ještě probereme.“ Slíbím ji a vydám se za kapitánem. |
| |
| soukromá zpráva od Ester Nena Torres (ostrostřelec) pro Michael byl u kapitána dřív a tak jsem slyšela jen půlku z toho co kapitánovi říkal. Ti dva šlechtici mu vadili. Nevím jak rudovlasej, ale Wolfic mi přišel v pohodě. Trochu zakřiknutej, ale docela milej. Jasně neví jak se chovat k naší posádce, ale hold když řekne něco špatně dostane do huby. To jsem mu sama říkala. Neviděla jsem to tak horké, jako Michael. Poslouchala jsem kapitána a když mě pověřil verbováním posádky, přikývnu, že rozumím. To nebude problém. Bude stačit, když nechám zprávu o tom roznést po městě a pak jen čekat až se objeví zájemci, které si budu moci prověřit. Kapitán nám řekl něco víc o sobě a překvapilo mě že ví o takovém pokladu. Tyjo... tolik peněz! Ale chápu proč si to nechával všechno pro sebe a neřekl o tom dřív. Kdyby to řekl našemu předchozímu kapitánovi.... no...nedostal by toho tolik, kolik by zasloužil. I když bývalí kapitán byl fajn, tak by větší podíl připadl jemu. Ztuhnu, když nám prozradí i to co plánuje do budoucnosti. Tedy vrátit se na pevninu a usadit se se svou ženou. Přála jsem mu štěstí, ale také mě to mrzelo. Posádka se tím rozpadne, každý si půjde svou cestou. Někteří se také usadí a možná zůstanou pracovat pod velením kapitána. Bolelo mě to. Byla jsem s touhle posádkou už dlouho, měla jsem je ráda a ono to má skončit. Zachmuřila jsem se, nechtělo se mi hledat novou loď, novou posádku a kapitána. Takovouhle partu znovu už jen tak nenajdu. Nedokázala jsem si představit, že bych se usadila. Moře by mi scházelo. Možná bych mohla zůstat taky pod velením kapitána.... ale bylo by to asi jiné. Byli bychom spíš vojáci. Spousta pravidel. Nechá nám postavit loď. Ale co kapitán? Povzdychnu si. Vůbec nevím co budu dělat. Vzhlédnu ke kapitánovi. „Jasné.“ Narovnám se. „Můžete se spolehnout kapitáne.“ Ujistím ho. „Je to všechno kapitáne? Mohu jít?“ zeptám se, protože jsem k tomu neměla co říci. Rozkazy jsme dostali a já neměla v úmyslu se mu svěřovat se svými pocity. |
| |
| Přístav Loď tiše protínala vlny a následována menší šalupou dospěla do pásma kde se vracli do přístavu i menší rybařské lodě, jejich osádky na fregatu která měla vyditelné známky boje hleděli s úžasem, nestává se asi často aby do přístavu v jeden den připlulo tolik velkých lodí, navíc ta poslední vezla samotného krále..... Setmělo se a světla přístavu vás bezpečně vedla až do kotviště, dál jste nemuseli, kotvy začaly padat do vln a po dlouhém molu přispěchal samotný guvernér, jež se klaněl i obyčejným námořníkům na palubě..... Vítám vás v Carracasu, jste předem ohlášení a máme se o vás co nejlépe postarat, poplatek za kotvení byl již uhrazen, bylo mi řečeno že je zde spousty mužů jež budou chtít navšívit město, proto tady nechala jeho milost několik pomocníků jež zastanou jejich práci aby mohli klidně odejít do města, zde máte volná pohyb, a také je zde několik podniků kde nebudete muset platit svou útratu.... začne ihned mluvit k námořníkům jež se na sebe začnou dívat s překvapením, ale i s plamínky v očích, jejich očekávání ale čeká na poslední destinaci, rozkazy jež udělí kapitán, který je ale nyní na poradě s důstojnickým sborem.... |
| |
| Stále ještě na lodní palubě Zasměji se společně s Ester, načeš vyslechnu popis toho, jak to tu chodí. Takže hlavní pozice každého z posádky je ta bojová. Fajn, myslím, že to bude jednoduché rozhodování, vzhledem k mému omezenému bojovému umění odkázaného jen a jen na moji právě navrácenou šavli. Stisknu její jílec a dále naslouchám výčtu prací, které Ester přibližuje. Ano, ano, tohle je na všech lodích stejné. Spíš by mě zajímalo, jestli jim třeba zrovna někdo na nějaké pozici nechybí. Než ale stihnu tuto myšlenku přeměnit ve vyřčenou větu, má společnice je svolána na kapitánův příkaz do jeho kajuty. „Dobrá.“ Zavolám ještě za ní, než se zcela vzdálí a pak rozvážnými kroky přestoupím ke kraji lodi. Pohlížím na pevninu s městem Carracas, k němuž máme namířeno. Pomalu se již smrákalo, když jsme do přístavu dorazili, ovšem to neubralo nic na kouzlu tohoto místa, možná právě naopak. Záře přístavních světel se odrážela o mořskou hladinu a všude byla cítit vůně čerstvě nalovených ryb. Když jsme spustili kotvy, přišel k naší lodi nějaký chlapík. Vypadal dobře situovaný, zřejmě někdo z místních vyšších kruhů. Jeho přivítací řeč, zněla velice … neuvěřitelně. Donutilo mě to zapřemýšlet, na jakou loď jsem se to vlastně dostala. Co jsou zač, že si jich pan král a panstvo tolik považují? |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Vydechnu a tiše se zahldím do mapy a poznámek, pak se podívám na oba dva důstojníky... Ne Ester, vyjádři se, od toho jsme tady sami, a máte se taky najíst, a říct mi co si o všem myslíte, prostě já chci převzít své povinnosti ve Španělsku, a i když vás ani posádku skoro neznám, vrhli jste se do bitvy tří bitevních lodí, to je něco co dokáži ocenit, myslím že zde pan de Varte bude dobrý kapitán, a pokud bude chtít může se plavit v mých službách, což by znamenalo jen to že by mi dával zprávy o vašich cestách, navíc teď bude hodně věcí jinak, v Carracasu si Annu vezmu, a chci Vás pozvat na obřad, tedy, Vás Michaeli chci za svědka, pokud budete souhlasit.... vstanu a s pohárem vína přejdu k malému okénku a zadívám se z něj na moře.... Skoro půl života jsem na moři jako vrah, zloděj a nebo korzár, důstojník, mořský vlk, ale pak se objeví žena která vezme z mé duše divokost, a donutí mne nést následky mého pravého jména, a vy jež jste mohli s klidem odplout, jste se pro nás, dva skoro neznámé vrátili....tady jde o to že já na čest nezapomínám... otočím se na ně a čekám zda mi ještě něco řeknou.... Pospěšte, musím tu zvěř nahoře vypustit do města než nás příjdou vytáhnout za vlasy na palubu.... |
| |
| Samota, nejlepší lék na osamělost Už nemluvím, zřejmě to nemá cennu a tohle není jen hlupák, nebo lehko obalamutitelný muž. Ať si myslí co chce moje zvědavost se zase stáhla do ústraní. Děkuji vám, Michaeli. Nechám jej odejít a pak se pomalím krokem vydám ke kuchyni. Nezmiňoval se náhodou o tom že ten smradlavej cosi je kuchař? K vragu z njimi! ulevím si a pokračuji do kuchyně. Rozhlédnu se a ať je tam kdokoli nebo ne, naberu si porci čehokoli. Kvapně vyjdu z "kuchyně" a odeberu se n příď. Wolfic se v klidu usadí tak aby viděl na moře a stejně klidně se nají. Nevšímajíc si přístavu, ani řvoucích hlasů se s lehkým úsměvem na tváři dívá na slunce ukončující dnešní pouť a vzpomíná. To je čudovit večer in sem začel pisati, njeno lepoto. Kot nimf v gozdu s fanti želi boriti. Divja kot morja, ki jo ljubi. Neoviran kot veter v laseh, ki ga ljubim. Z mečem, kot boginje vojne. Z njo te pesmi pišem. Všeč mi je oči ... Tichounce si brouká tu písničku co jí zpíval již třetí noc. Smála se mu, protože mu nerozuměla ani slovo. Smál se s ní, smál se jako s nikým jiným. A nyní na přídi uplně sám se smál znovu. Jednou dozadu jednou doředu... Bum. Probudil se do naprosté tmy a nevěděl kde je. když se po chvíli probral z rány kterou si uštědřil o prkenou palubu, vstal a velmi pomalu a rozvážně se vydal hledat přidělenou kajutu. Nevím kam jsem přesně dorazil ale našel jsem si malou útulnou kajutku, kde jsem přečkal až do rána. Usl jsem jako nemluvně v bezesném spánku. Když je člověk přetáhnutý a zažije na svůj vkus aš příliš mrtvol v jediném dni tak to na něj dost dolehne. Ať si ty smradlaví piráti myslí co chtějí, ale mě to prostě unavilo. Po krátkém raním zamyšlení se jsem si obléhl svůj kabát, obul vysoké boty a kapesníkem je lehce přeleštil. Podíval jsem se na jeden utržený, stříbrný knoflík a zapřemýšlel se jestli v nejbližší době seženu dobrého krejčího. Až teď ráno jsem si uvědomil že jsme vlastně už v přístavu. Uvědomění si že jsme tam byli již včera večer mě postaví na nohy tak prudce že se divím sám sobě. Vyběhnu z kajuty a horečně začnu hledat jediného přítele na lodi. Carlosi, kde jste? Tiše si zaběduji a pustím se do hledání. |
| |
| Carracas ... Vzbudila jsem se, osamělá v prázdné kajutě. Chvíli mi trvalo uvědomit si, že uplynulo zřejmě půl dne a Venganza se za tu dobu přiblížila k přístavním světlům Carracasu. Následovalo rychlé omytí obličeje v porcelánovém umyvadle, které bylo zasazené do malého nočního stolku. Upravila jsem svůj účes, přeci jen, moje vlasy měly tu výhodu, že nebylo potřeba horkých želízek, aby na nich zůstaly vlnité kadeře. Převlékat se do nových šatů, na to nebylo času, jen jsem se chvíli snažila urovnat pomačkanou látku sukně, načež jsem to vzdala. Snad se ten drobný nedostatek schová ve večerních stínech a ornamentech, jež byly na šatech vyšité. Vyšla jsem ze dveří kajuty a vydala se hledat buď Juana, nebo mého drahého bratra. Juan jistě zařizuje nějaké věci na palubě, pomyslela jsem si. A Carlos? Ten už musí být tako na nohou… Vykročila jsem do matného světla loučí na palubě a září přístavu, které na ni dopadaly. Neviděla jsem zatím ani jednoho z mých drahých a to mě trochu zamrzelo. Ještě jsem zaslechla, jak u kraje lodění a mola, hovoří nějaký muž k naší posádce. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se na pevninu – po takové době… |
| |
| Carracas V době mého krátkého spánku zapadlo slunce a jasný jazyk světla se vyšoural kradmým couváním za práh kajuty až zmizel úplně. Vše pohltila tma, dosedající na únavou ztěžklá víčka a obalující mé, do spánku pohroužené tělo, do jemného sametové černého roucha. Sladké vězení spánku mi nedovolilo poprvé spatřil Carracas. Místo tak krásné jako i nebezpečné. Pohnul jsem se. Tupá bolest hlavy pomalu odcházela. Byl to jen sen, Carlosi. Jen sen. Vzdálený, neuchopitelný obraz mysli. Vzpomínka, příliš živá, ale přeci dávná. Doba, která dávno minula, ale stále mi stále tlačí na mozek a nedá mi pokoje. Tyto sny ke mě přichází v době těsně před probuzením. Probouzím se unavený, neodpočatý. Jak moc bych si přál prožít bezesnou noc. Stav, který by se spíše podobal smrti, než životu. Spal jsem tak naposledy ještě jako dítě. Tuším však, že spánek nevinných je mi navždy zapovězen. Vstal jsem a po tmě přešel kajutou. Podlaha zavrzala stejně jako postel prolezlá červotoči. Stále však větší luxus než závěsná síť. Orientoval jsem se pouze po paměti. Cítil jsem se provinile. Původně jsem přeci nechtěl usnout. Mám jistý druh povinnosti za dona Wolfika, kterého jsem naposledy viděl někde na palubě. Co si o mě tento muž ryzí cti pomyslí? Nechat ho na pospas těm mořským vlkům a už se o něj nezajímat. Je tak čistý a nezkažený. V prostředí jako je toto se musí cítit dezorientovaný a ztracený jako zatoulaná rybka unášená divokým proudem. Odpusťte mi. Vím to, sám jsem býval takový. Prošel jsem si na pirátské lodi peklem, než jsem byl schopen byť jen z části prohlédnout mentalitu těchto lidí. Trvalo to celé dlouhé měsíce a má pozice byla navíc usnadněna převlekem. Do doby než jsem vstoupil na palubu byl mým největším dosavadním morálním šokem výjev, který jsem kdysi spatřil v domku na nářadí za zahradou našeho domu. Naše anglická služka Mary se tam šmajchlovala se zahradníkem. Výjev se mi zaryl pod kůži tak hluboko, že jej ještě dnes vidím jako živý. Chlapec se zarazil a zůstal civět ve směru pootevřených vrátek. Patřil hlas, který zaslechl zpoza pootevřených dveří zahradního domku skutečně Mary? Přikradl se blíž a zadržel dech. Mary zasténala. Znovu. Zahradník přirazil boky a zachraptěl. Musí zasáhnout! Ten muž jí jednoznačně ubližoval. Proč nevolala o pomoc? Je snad její bolest natolik velká, že toho není schopna. Malý Carlos naklonil hlavu na stranu. A co když... Musel se popadnout za ústa, aby nevykřikl. Předtím to viděl dělat kočky, psy a jednu dokonce slepice. Tohle však bylo něco dočista jiného. Podivnost tu nabrala nádech odpornosti. Zvedl se mu žaludek a uvnitř něj se něco pohnulo. Jakési poznání, které zatím spíše jen tušil než věděl nebo chápal. On bude jiný, až vyroste a bude velký, tak jak jeho bratr Angelo nebo tatínek, nikdy žádné ženě podobným způsobem ubližovat nebude. To poznání jej zvláštně uklidnilo. Odešel stejně tiše se předtím přikradl. Slastné sténání do soulože zabraného páru nechal za sebou. Dětská nevinnost. Jaký jsem byl hlupák, když jsem si myslel, že se mě podobná povinnost může vyhnout. Ve chvíli, kdy skončí mé pirátské dobrodružství, musím se vrátit ke svému životu ve Španělsku. Očekává se ode mě, že si vezmu dívku z přinejmenším, stejně starého rodu jako je de la Castellon. Ostatní ode mě nebudou očekávat nic víc ani nic míň než to, že Bože dej mi sílu, bude matkou mých dětí. Chovná klisna. Ostatně ani já nejsem nic víc než vyšlechtěný plnokrevník. Přemýšlel jsem až to bolelo. A jak se občas stává lidem, kteří moc myslí a nedávají pozor na cestu v temných uličkách, do něčeho narazí. Má situace byla jiná v tom, že jsem se nenalézal v temné uličce, nýbrž v temné podpalubní chodbě a nenarazil jsem do něčeho, ale do někoho. Ve svém vnitřním rozezlení jsem si však hned neuvědomil, že ona osoba je člověk, kterého hledám. O-omlouvám se. Skutečně voněl nebo mě jen šálí smysly? Jsem tu nový. Mám potíže s orientací, ve tmě mi při tom dvojsmyslu zacukal koutek úst, hledám svého přítele. Dona Wolfika, nevíte prosím, kde se právě zdržuje? Naposledy jsem ho viděl na palubě. Muž stál a nepohnul se. I když se tma pomalu měnila v šero bylo těžké uhodnout byť jen tvar postavy nebo výšku. Přesto, jako by mi srdce náhle poskočilo a stahující se mračna v hlavě přetěžké starostmi kamsi odplula. Wolficku? Zašeptal jsem nejistě. |
| |
| soukromá zpráva od Ester Nena Torres (ostrostřelec) pro Poškrábu se na zátylku. „To ne kapitáne. Vy si svůj klidný život zasloužíte. To co cítím není důležité a nic to nezmění. Jediné co by to způsobilo bylo, že by jste se mohl cítit špatně. A to nechci.“ Pokrčím rameny. Pak se usměji. „Co bychom to byli za posádku, kdybychom našeho kapitána nechali v průšvihu?“ zavrtím hlavou. „Nene... já vím to přeji, kapitáne. Aby jste byl šťastný.“ Řeknu nakonec. Přikývnu. „Dobře kapitáne.“ „Nabírat posádku začnu hned zítra.“ Slíbím s tím se vydám na palubu |
| |
| soukromá zpráva od Michael de Verte (Mistr šermu) pro Přikývnu na Kapitánovo zhodnocení našich hostů a to že se mnou souhlasí mě potěšilo. Když promluví o prodání Taja tak se zatvářím opravdu překvapeně ale rychle se srovnám do vojenského klidu a pokrčím rameny. "Bohužel v tom za kolik by se dalo prodat Tajo nemám vůbec přehled. Nejsem prodejce lodí a nikdy sem se příliš o cenách nehádal. Jsem velitel lidí ne lodí. Když jde o lidi ty dokážu odhadnout ale lodě. Loď je sice vylepšená ale je to korzárská loď s pověstí. To jí na ceně ubere. Přeci jenom málokdo se chce plavit na lodi která má nepřítele." Další pokrčení rameny. "Ale jestli chcete prodat loď tak vezmu sebou Felipa a možná Miquela ty dva společně určitě vyhandlují tu nejlepší cenu která je možná. V tomhle bych jim věřil. Horší to možná bude s bocmany a starou gardou. Přeci jenom sloužili na Taju tak dlouho že pro ně bude těžké se s ním rozloučit. Kor pro kapitána který s nimi není ještě tak dlouho. No ale jsem si jistý že když jim to vysvětlím já že to pochopí. " Poslední část říkám spíše pro sebe a drbu se a bradě. Když se zmíní o prodání dvaceti děl tak se zatvářím ustaraně. "No teoreticky by to šlo. A chápu že chcete být rychlý, ale u Fregaty téhle velikosti není pár děl příliš rozdíl. Spíše se bojím aby nám později nechyběli když se dostaneme do střetu s nějakou větší Britskou lodí. Ale jestli se rozhodnete prodat děla jsem si jistý že ty dokážu prodat za dobrou cenu. Jakožto bývalí voják jsem si jistý že je dokážu ocenit tak aby to obchodníci přijali." Pak se zmíní o dvojitém žoldu a já se opět zamračím. "No peníze z královské pokladny jsou fajn. A přeci jenom já mám slíbenou dobrou sumu peněz od krále. Když to bylo moje přání pro zvelebení lodi. Takže prachů bude více než dost. Ale napadá mě lepší užití než dvojitý žold. Dvojítý žold je sice dobrá věc kapitáne. Ale myslím si že bychom to neměli dělat. Ne teď. Když dáte příliš peněz našim mužům nemusejí se vrátit protože budou mít dost. Jestli dovolíte poradil bych vám v této situaci klasický vojenský trik. " Seberu si ze stolu víno, to chytnu do pravé ruky. Do levé ruky poté vložím dýmku. "Vyplaťte dvojitý žold bocmanům, důstojníkům a těm lidem u kterých sme si jistí že chtějí zůstat. Ostatním vyplatíme klasický žold. Ale abychom je nalákaly zpátky tak jim slíbíme že pokud se vrátí a odplují s námi dostanou hned na palubě jak vyplujeme druhý žold. Ten žold si budou později moct užít v dalším přístavu i kdyby sme nenakradly téměř nic. Budou tedy mít jistotu že se jim vyplatí s námi jet na další loupežnou výpravu. " Z úst mi výjde dokonalé kolečko kouře. "Má to i tu výhodu že pokud ty lidi umřou při další výpravě nějaké peníze se nám vrátí. V armádě je to běžná praxe a co sem slyšel tak i u námořníků. Jsem si jistí že piráti to taky ocení. " Na chvíli se odmlčím abych si pořádně zakouřil a poté dodám. "Zbraně na blízko a nějaké muškety bych klidně prodal. Ale spíše ty chladné zbraně. Je lepší mít pro každého střelce pušky dvě nebo tři aby se snáze nabíjelo a mohlo střílet. Což mi připomíná kapitáne že bych rád dostal šanci všechny muže kteří se vrátí pořádně vycvičit. Víte mám pár nápadů jak zlepšit bojeschopnost našich mužů v krátké době. Řekněme dvou týdnů. Rád bych koupil nějaké pavézy. Pak bych si vzal muže stranou a udělal několik speciálních jednotek kteří už budou v boji vědět co a jak. Střelci u kterých budou i nabíječi. Poté muži s pavézami, ty můžou krýt střelce před první vlnou střel z mušket a kartáčovými střeli. Nevykryje to sice všechno ale takovou polovinu střel by to chytit mohlo. A pak samozřejmě ostří muži s meči, šavlemi, dýkami, pistolemi které bych mohl vést do přímého boje. Když budeme mít trošku výcvik a dáme k tomu korzárskou zuřivost a nulový smysl pro fér play tak se staneme postrachem moří. " Pak řekne že by si ten Pes zasloužil pár přes hubu a já se usměji. "Raději bych je uklidnil oba nebo žádného pane. Hrozilo by totiž že pokud vrazím pár facek tomu mladému že se bratr vaší snoubenky pokusí ho pomstít a já bych mu pak musel ublížit také. A já přeci jenom ubližovat takto mladým lidem nechci. Nesnáším nerovné souboje. A já jsem tesák de Verte. Muž který byl cvičen u všech 17 žijících mistrů šermu v Evropě. Osobní stráž krále Francie a velitel jeho armád. Nerad bych si vzal na svědomí další mladou krev. " Pak se začne kapitán zmiňovat o pokladu a já pečlivě naslouchám a se zájmem sleduji. Ester k tomu nemá příliš co říct a poté opět mluví kapitán. Hm bude škoda přijít o dalšího kapitána. Lidé začnou mít řeči o prokletí. Hm ale tomu že se chce usadit rozumím. Přeci jenom i já bych rád získal jednu ženu která stojí kousek vedle mě. Hm nová loď, noví kapitán... inu mohlo být hůř. Ano on by byl dobrý kapitán... počkat COŽE! Úvaha o tom že bych byl kapitán je na mě moc a tak se mi kouř sekne v plicích a já začnu kašlat. Abych zahnal záchvat kašle zkusím se napít vína. Jenže pak řekne že mě chce za svědka a já vyprsknu i to víno. Zakuckám se jakmile popadnu dech tak se nevěřícně dívám na kapitána. "Já... Já... nevím co říct. Co se týče kapitána tak možná. Nebylo by špatné nechat postavit loď vzít celou posádku Taja a vyrazit zase na moře. S lidmi kteří sou tady na palubě bych to jistě zvládl. Ale kapitáne..." Zvednu se, udusím oheň z dýmky a podívám se kapitánovi do tváře. "S tím svědkem rozmyslete si to. Ne že by to nebyla ohromná čest. A velice rád vám půjdu za svědka... Ale kapitáne uvědomujete si že jsem hledaný zločinec? Pokud bych vystoupil na vaší svatbě může to zdiskreditovat vaše jméno a postavení. Pokud se chcete usadit musíte začít dbát o své jméno. Nezapomeňte že budete zase šlechtic a politik. A politici nesmějí nechat své city rozhodovat o tom co je lepší. " |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Vím že prodat Tajo nebude pro některé jednoduché, ale máme Venganzu,je lepší, silnější,rychlá, a může nám zajistit více vítězství... vydechnu a jen pokynu hlavou.... Vidíte, s tím žoldem je to pravda, to mne nenapadlo, asi už jetoho na mě také moc,těším se na břeh...což se často nestává... podívám se z okna na přístav a zavřu oči.... Zabil jste britského floutka, já sem španěl, s británii nemáme dobré vztahy, na své svatbě vás tedy chci, a s těmi komu se to nebude líbit, si to vyřídím pak osobně, jak sem řekl, nejsem ten co zapomíná, dobře vím jak mladí šlechtici smýšlí o jejich nedotknutelnosti... mávnu rukou a pokynu Ester.... Vyplatit jeden žold, důstojníci, bocmani, doktor, kuchař dostanou dva, kormidelník také, zařídit vše jak jsem řekl, končím toto setkání, snad se za pět dní sejdeme ve větším počtu, Co se týče vašeho návrhu na pavézy a větší počet pušek, také sem o tom uvažoval,je to dobrá taktika, a vyplácí se mít palebnou převahu....Takže máte mou plnou podporu, chce to samozřejmě i zlepšit dělostřelce, to si vezmu na starosti já, střelbu z pušek Ester, šerm vy, a uděláme posádku která se stane postrachem všech nepřátelských lodí, osad a přístavů.... zvednu se a nasadím si klobouk, upravím si kabát i zbraň a oběma pokynu.... Čas na vyplácení.... řeknu a hodím na stůl dva měšce s penězi.... A na vypuštění divé zvěře.... otočím se a vezmu za kliku.... A někteří z nás jdou hledat doktora.... |
| |
| Carracas Ztráta orientace v čase je zvláštní pocit Plahočím se po palubě a hledám kohokoli kdo by mi mohl pomoci najít mi jediného přítele. Jak se šourám a prkna pod nohama vrže uvědomuji si že vůbec není noc, ale ráno. Zavítal jsem do podpalubí kde bylo dosti temno, ale na cestu jsem viděl. Vydal jsem se stísněnými prostory hledat Carlose. Potkával jsem páchnoucí muže a cítil jsem se dosti nepříjemně. Věděl jsem že si budu muset sehnat nové oblečení. Začal jsem si představovat co bych si mohl nechat ušít. Ruku jsem zastrčil do vnitřní kapsy úzkého kabátu a vytáhl jsem hrstku mincí, vlastně jsem neměl skoro nic. Ale na nové oblečení by to mohlo stačit. Když jsem mince uklízel zpět do své kapsy měl jsem skloněnou hlavu a nechtěně jsem vrazil do nějakého člena posádky. Nebo to jsem si alespoň dlouhou dobu myslel. Zvláštně se omlouval a tak jsem vyčkal, jeho hlas mi byl velmi povědomí. Až jsem jeho hlas poznal. Na tváři se mi rozlil úsměv, nejen z poznámky o orientaci, ale i z nalezení toho koho jsem hledal. Když mě i on poznal usmál jsem se ještě více. Carlosi! Vyslovil jsem o něco víc nahlas než on. Vás jsem zrovna hledal. Ani zdaleka nemam tušení proč, ale hledal jsem vás. Nejistě jsem se otočil za sebe a pak jsem pohlédl za něj. Já se omlouvám, nevíte jaká je denní doba? Já jsem usnul a vůbec nevím jestli je brzo ráno nebo noc. S nervózním úsměvem jsem na Carlose zbožně pohlédl. |
| |
| VĚC KRÁSNÁ A VELIKÁ Přátelství je věc krásná a veliká. Především pak přátelství mezi dvěma muži. Neb cit muže je stálejší a jasnější než přelétavá touha ženy. Láska mužská sehrává klíčovou roli v přežití společnosti na prahu vzniku lidstva. Spojením nejsilnějších vzniká pokrevní bratrství podstatou mocnější než kmenová příslušnost. Tento svazek je oslavou života. Demonstrací síly. Pomáhá k osvojování a určování sociálních rolí Láska. Vítězství života nad smrtí. Láska. Proklamace síly. Houževnatost ducha. Důvěra a ryzost citu. Láska. Přátelství mezi dvěma muži nemůže být zrazeno žárlivostí, výlevem emocí nebo chtíčem. Všechny odborné statě by musely být smazány z učebnic, kdyby jejich autoři spatřili výraz blaženosti na Carlosově tváři ve chvíli, když poznal, že před ním stojí jeho přítel. Při jeho slovech, pocítil navíc jak se sám začíná pyšně dmout přívalem radostné něžnosti. „ Příteli,“ zašeptal. Pak se začal smát. Byl to však čistý a zlovůlí nezastřený smích, jenž vyjadřoval spíše nežli posměch, radost ze shledání: „ Cítím se zcela vinen. Bezesporu jsem to já, který může za vaši momentální dezorientaci. Události dnešního dne vás musely vyčerpat. Přijměte prosím pozvání do mé kajuty. Jsem si jistý, že tam pro vás najdu také nějaké vhodné oblečení ve kterém se můžete účastnit dnešní večeře u krále." Navíc! V podpalubí bylo příliš málo světla na to, aby kdokoli mohl postřehnout jak se úsměv mění ve výraz vážnosti: musíme si promluvit…
…až se mu nakonec přeci jen podařilo vykřesat jiskru, kterou mohl zapálit jednu ze svící vyhrabanou ze svého vaku. Odrazy malátného plamínku začaly vykreslovat obrazce na stěnách a vrhaly stíny postav. Kajuta byla… Prázdná. Nebylo v ní víc, než v rohu opřená mandolína. "Odpusťte, nemám však ve svých věcech víc než tyto dva neúhledné plechové kalíšky." Jeden z nich položil před něj a rozlil silnou kořalku, známou svou mocí rozvazovat jazyk. Wolfic v ní poznal onu čutoru, kterou chtěl Carlos předtím už jednou léčit jeho nevolnost. To však bylo v době, kdy byl ještě pohledným pirátem. Zdálo se, jako by od dnešního rána uplynula celá věčnost. Znovu dolil. Přátelství, příteli, je věc krásná a veliká. Možná jsem příliš velkým romantikem, ale věřím, že opravdu dobří přátelé si mohou být bližší než milenci. Ba dokonce, než manželé…. Ticho! Samozřejmě, že použitím tohoto přirovnání byla míněna pouze duševní rovina...vztahu, vykoktal náhle. Kdyby nevěděl, že už dávno přestal mutovat, přísahal by že hlas mu přeskočil. Možná se však jednalo pouze o potlačení škytnutí. Tak na přátelství, Wolfiku! Znervózněl. To bylo více než znatelné. Prozrazovala tak chvějící se dlaň i orosené čelo. V mžiku do sebe vpravil zbytek sklenice. Příliš zbrklé, Carlosi. Pil však dál. A mluvil. Mluvil až moc. Jak tam tak stál. S jednou nohou lehce pokrčenou a číší v ruce, vypadal jako svědek, jenž se na svatební hostině právě rozhodl pronést svoji řeč: Měli jsme tak málo času poznat se. Nebuďme bláhoví, můj příteli, a přiznejme si, že o sobě nevíme téměř nic, přesto však, je mezi námi, musím říci, téměř cosi osudového. Snad je mé okouzlení vaší osobou dáno pouze touto aurou tajemství, jenž vás obklopuje. Jak jinak mi pak vysvětlíte, že to první na co jsem myslel bezprostředně po probuzení jste byl vy. Je zle... Jistě, váže mě k vám povinnost slibu ochrany. Jím byli naše osudy nenávratně spojeny. Navíc vědomí, že na lodi plné cizinců jste jedinou spřízněnou duší… A dost! Budeš-li ještě chvíli pokračovat tímhle tempem, zvedne se a uteče. Možná …možná při tom bude i volat o pomoc. Poslední co uvidíš bude jeho zadek mizející ve dveřích. …ale, když už mluvíme o Wolfikových hýždích… Bože! „ Vypil jsem příliš mnoho.“ Carlos, jenž předtím utnul monolog uprostřed věty se náhle odvrátil. Myšlenky přestávaly mít jasný tvar a stávaly se neuchopitelnými. A všechna tabu, jenž udržovala jeho mysl klidnou za třísliva, se nyní rozběhla vlastními vodami fantasie, na nichž se dalo jen velmi těžko kormidlovat. Raději se začal prohrabovat ve svých věcech a postupně z nich vytahovat kousky oděvu: bílá košile s fiží, vesta ze světle modrého brokátu, černá sametová stuha na svázání vlasů, sytě zelený, půlkruhový, jednoramenní plášť. Nepraktická frajeřinka. Každý kousek oděvu úhledně rozložil na postel. "Věřím, že dnes budeme mít čas na to, abych vás konečně uvedl do ožehavé problematiky naší rodiny."Narovnal se. "Rád bych vás blíže seznámil se svou sestrou, Annou. Je to úchvatná žena, Wolfiku, úchvatná," pronesl chraptivě a při slově ÚCHVATNÁ, které zopakoval dvakrát, nedokázal odvrátit pohled od jeho úst, jako by snad byly s tímto slovem nenávratně spojeny. Vydal ze sebe co mohl, přátelé. Byl na konci svých sil: důvodem proč tohle všechno říkám je, že jsem opravdu celý ŽHAVÝ… Po tomhle šokujícím odhalení se svezl na židli naproti dona Wolfika, téměř jako by mu nějaká neviditelná síla, kterou už dál nedokázal ovládat podrazila nohy a vyrazila dech. Na krátkou chvíli to dokonce vypadalo, že před svým přítelem poklekne. …netrpělivý a dychtivý dozvědět se o vás všechno, co se mi rozhodnete svěřit. Rád bych, aby jste mi vykládal svůj příběh. Povězte mi co muž, jako jste vy dělá na tomto místě a já vám na oplátku nemohu slíbit nic jiného, než, že se pokusím o totéž. |
| |
| Přístav... Kapitán vylezl na palubu a něco řekl bocmanům, ti ihned začali svolávat posádku s tím že jim bude vyplacen žold ať se dostaví do důstojnické jídelny,kde bude vyplácet Ester každému jeho peníze,pak že je pět dní volna,načerpání sil a podobné žvásty na sebe nenechají dlouho čekat,stejně jako posádka která se jako supy vydají k nebohé Ester a dív ji neuthnou ruce, všichni se již vidí někde v putice,s pěknou společností na klíně.... |
| |
| Přístav Vyšel jsem na palubu lodi a dal příkazy bocmanům co se týše vyplácení žoldu, opřel sem se o zábradlí a zhaleděl na chvíli na světla města,velkého města.... Caracas... zašeptal jsem si sám pro sebe a vydechl, pak jsem se otočil a spatřil opodál stát Annu která se také dívala na přístav a město, pomalu jsem se vydal za ni,tiše,abych ji objal v pase a políbil na šíji.... Tak a jsem konečně zde drahá, copak bys chtěla dělat, je sice večer ale myslím že procházka po městě neuškodí co říkáš? zeptám se tiše a zadívám se přes ní do ulic jež vedou z přístavu, stále je na nich živo a ruch,vůni rybiny naruší vůně pečeného masa,jablek a kaštanů,stejně jako zpět několika umělců jež před nějákým z honosnějších přístavních hostinců lákají hosty dovnitř.... Nebo se nejdříve ubytujeme a procházku necháme na zítřejší ráno? Vím jedno,mám zase hlad a těším se na dobré hovězí které se zde dělá, nejsem zda poprvé,je to krásné město,trochu divoké a neskrotné jako Španělsko samo, i když nyní když je zde král,tady jistě bude hodně pouličních oslav a veselí...takže to bude o poznání divočejší.... |
| |
| Pod noční oblohou Hleděla jsem na mihotavá světla před sebou. Odrážela se a tančila na vodní hladině, jako bludičky. Hleděla jsem na město, do kterého bych se před pár měsíci bála vstoupit, nebýt Juana. Hleděla jsem vstříc budoucnosti - nebyla nejistá a už vůbec ne tak temná, jako samet večera, který nás oblékal do stínů. Usmála jsem se. Tolik věcí mne teď hřálo u srdce. Tohle město dnes jistě nepůjde spát. Zatím jsem si mohla jen představovat, jaké uvítání zde guvernér přichystal pro sám vládnoucí královský pár. Ulice budou jistě plné květin, květinářky oblečené v nejlepších šatech, stejně jako lokajové ve slavnostních zlato-rudých livrejích, barvách Španělska. Na každém rohu bude moci člověk spatřit vojáka s pečlivě vyleštěnými černými holýnkami. Samozřejmě, že se celé město bude bavit - zvučné melodie potěší ucho a voňavé pokrmy zase apetit bohatých měšťanů. Nároží osvětlí dlouhé závěsy barevných lampiónků. Herci a pierotové v maskách. Komedianti ze širokého okolí. Ohňostroje. Z balkónů bohatých sídel se stanou lóže pro dámy a pány, aby mohli občas opustit od karet, spinetu, tlachů, dvoření a shlédnout na tu slavnost života pod sebou. Z ulic se na pár příštích dní stanou foyer toho velkého divadla. Divadla, ve kterém bude hrát hlavní roli sám král. Dokázala jsem si tu krásu živě představit. Na chvíli jsem zavřela oči. Pak jsem ucítila kolem pasu jemné sevření paží. Vlhký dotek rtů na šíji. Kolem páteře se mi rozlilo příjemné teplo. "Procházka po městě zní, jako skvělý nápad. Stejně se nějak musíme dostat do královského paláce, kde nám Jeho veličenstvo, poskytlo ubytování." Bylo jasné, že si ke středu města vezmeme kočár. Ale zavírat se před tou nádherou celou cestu až k paláci by byl hřích. Král se rozhodl zahrnout nás přepychem a vším možným, pro náš největší komfort. Přeci jen, nestávalo se v historii často - né-li vůbec, že korzár a šlechtična zachránili život samotnému králi. V samotném paláci pro nás bylo vyhrazené celé jedno křídlo a nespočet komnat, ale to jsme v téhle chvíli ještě nemohli tušit. Odpověděla jsem tiše a poté se mu otočila v náručí, tváří v tvář. Krátce jsem se zahleděla na Juanovo rameno, ale pohled ihned sklouzl do těch neuvěřitelné hlubokých očí. Zářili v nich dva malé plamínky. Linka rtů, už tak se usmívajících, se ještě více prohla. Dotkla jsem se konečky prstů jeho tváře a nakonec jsem nechala obě dlaně opřené o Juanovu hruď. Souhlasím i s tou ranní procházkou i když ta se bude pravděpodobně týkat palácových prostor. Co třeba vyjížďka na koni? Ovšem ... zítřek je ještě daleko, a já bych ráda poznala tohle město z blízka a ne jen z paluby lodě. Znovu jsem se usmála a vytáhla se k Juanovi, abych ho mohla líbnout na rty. Měl to být jen krátký polibek, ale naše ústa zůstala spojená o mnoho déle. Měkký tlak jeho rtů na těch mých a Juanův horký dech mi vždy způsobily závrať. Schovaná v mužném náručí jsem se oddálila od jeho tváře a zadívala se na něj. Půjdeme? Otázala jsem se měkce a usmála se. |
| |
| Carracas- přístav Podpalubí - Kajuta Wolficův věčný úsměv se rozšíří a odhalí bělostné zuby. Nervozita z posádky, kterou nezná, byla ta tam v přítomnosti Carlose. Mlčí a jen se usmívá, dokud se Carlos nezmíní o návštěvě krále. Wolficův úsměv na okamžik zmizí. Když mluvíme o večeři u krále. Na chvíli se odmlčí a nechá se vést svým přítelem do kajuty. Můj otec je vlivný šlechtic a já jsem na moři bez jeho svolení. Společně vstoupili do malé místnůstky kde vládla tma. Několikrát se zajiskřilo a pak zažehl malí plamínek svíčky jež osvítil malou místnost ve které jsme se společně octnuli. Se zájmem si prohlížel strohost vybavení, ale považoval to za více než uspokojivé- na lodi. S tichým dík přijal kalíšek s kořalkou a přičichl jako k vínu. Cukl mu koutek a poté napodobil staré námořníky kteří podobné nápoje pili jako vodu. Okamžitě se rozkašlal a v očích se mu objevili slzy. Musel však uznat že tento nápoj mu přinášel nečekané uspokojení. Chtěl jsem zaprotestovat proti druhé várce alkoholu, už bylo pozdě. Carlos navíc pronášel, cosi co by mohlo být přípitek. Na jeho výrok odpověděl jen nervózním "Eh", poté co Carlos vysvětlil svůj výrok se již jal přiťuknutí. Ano na přátelství... Chtěl... To už Carlos začal znovu mluvit a tak jsem jej nechal domluvit. Ovšem když se přerušil skoro jsem zapomněl co jsem chtěl. Asi spíš z jakési touhy ukázat že není slaboch do sebe znovu vpravil obsah kalíšku stejným způsobem jako předtím. Už se nerozkašlal ale slzy v očích se mu objevili znovu. Musím se přiznat, neměl jsem tušení že pití je... tak snadné. Pohlédl nervózně na Carlose a zjistil že se houpe. Nebyl si jistý jestli on nebo jeho přítel, každopádně se se cítil zvláštně. Jeho přítel vytahoval oblečení, bylo to v lepším stavu než to jeho, i když to nebyl jeho vkus byl za to vděčný. Oblečení mu připomnělo návštěvu u krále a to zas Carlosovu zmínku o minulosti. Ještě chvíli mlčel. když domluvil díval se na něj jak sedí na židli a chvíli přemýšlel. Carlosi, příteli. Vy určitě víte co je to povinnost k rodu. Já jsem prvorozený a jediný syn svého otce. Jsem povinen vzít si šlechtičnu a pokračovat v... rodu. Proti tomu to bych nic neměl, věřil jsem že postupem času se mé obzory budou moci rozšířit dál než na otcovo panství. Byl jsem ochoten plnit svou povinnost, ale... Jednoho dne jsem byl... téměř dobrovolně unesen. Začervená se a sklopí zrak. Unesen dívkou. Vzala mě na loď jejího kapitána kde se mě zmocnila jakási touha po rebelství. Po čase jsem zjistil že tu dívku miluji a tím nemohu plnit svou povinnost. Toulám se po přístavech a snažím se zapadnout mezi piráty jen abych tu dívku znovu našel. Pohlédl na kousky oblečení a na tváři se mu objevil znovu úsměv. Ten úsměv co ukazuje na své tváři každý den. Mezi dva prsty vzal rukáv košile. Obávám se že by mě mohl kdokoliv z královské společnosti poznat, to by pravděpodobně znamenalo můj okamžitý odjezd "domů" Zahleděl se do jeho očí a rukou jež mnul rukáv košile si sáhl do zátylku a rozvázal šedou stuhu jež mu stahovala ne příliš dlouhé vlasy. |
| |
| Caracas- přístav Vycházím pomalu z místnosti kde se konalo setkání s kapitánem. Na palubě se už vyplácí žold a já se usmívám. Jako psi co už dlouho nejedly. Cestou kolem mě prochází již několik mužů kteří si drží své drobné obnosy a míří směrem do města. Na tváři se mi usadí úsměv a vyrazím do své kajuty. Nemá smysl spěchat. Moje peníze tam zůstanou abych si je vyzvedl. Nebyla to špatná cesta. Nejenom že dostanu svůj důstojnícký žold který je dost velký i tak. Ještě dostanu dvojitý žold. A od krále spoustu zlata. Inu skutečně to nebyl špatný výjezd. Vezmu do ruky načatou lahev vína kterou sem si tam schovával už bůhví odkdy. Hm nejspíše od předevčíra. Napěchuji dýmku jejíž předchozí obsah sem ztratil při povídání s kapitánem. Společně s lahví a vínem vyrážím na záď. Levým loktem se opřu o zábradlí. Vytrhnu zuby zátku z lahve a lehce se napiji. Poté co polknu dobré víno se podívám na láhev. Na tváři se mi objeví smutný pohled. Povzdechnu si a otočím lahev hrdlem dolů a vzácné Francouzké víno začne vytékat do moře. Jakmile je prázdné tak hodím dolů i lahev. Postavím se do pozoru, sundám klobouk a zasalutuji ze zádi směrem k moři. Muži i ženy, bratři, sestry, matky, otcové, vojáci, piráti, opilci, vrazi, ztracené existence. Měli jste mnoho jmen. Nyní jste však mrtvý. Vzdávám vám všem hold. Nevím kdo jste byli předtím ale pod mým vedením jste se vrhly na nepřítele. Neváhali jste, nehádali jste se. Prostě ste mě poslechly a šly na smrt. Děkuji vám všem. Díky vaší oběti jsme vyhráli. Nechť bůh soudí vaše duše mírně. Na tváři se mi objeví ještě smutnější pohled než předtím. V bitvě mi smrt nevadila, zabíjet nepřítele, posílat přátele na smrt. S tím sem se dokázal srovnat. Problém vždy přišel až po bitvě. Teprve tady když jsem jako velitel děkoval padlým, teprve tehdy mě přepadl smutek. Vždy to tak bylo a dokud budu velet tak vždy budu litovat každého života jenž vyprchal kvůli mému rozkazu. "Nejsem sice žádný kněz. Ale budiž vám odpuštěny vaše hříchy a nechť vaše duše najdou pokoje. Děkuji vám... nechť se opět sejdeme u rumu tam nahoře až budou soudit i mojí duši. " Nasadím si klobouk na hlavu a vyrazím opět mezi posádku. Nasadím profesionální úsměv a zářím na všechny strany. Pohledem najdu Miquela a odchytnu si ho. "Hej Miqueli, než se rozutečeš se zbytkem do města tak najdi Felipa. Potřebuji aby jste zašly společně do přístavu a získali co nejlepší cenu za Tajo. A nehádej se. Tajo se prostě prodává. Dohodněte co nejlepší cenu, dohodněte se a jakmile bude cena jasná dojdete za kapitánem. Řeknete mu kde a za kolik se dá Tajo prodat a on už vám pak předá další informace. Když ho nebude moct najít informujete mě. Nebo prostě necháte zprávu na lodi. Jasný? Fajn... Hodně štěstí a užij si pak pevninu. " S úsměvem ho praštím do zad a vyrazím na poslední zacházku než si dojdu pro penízky. A to jest za Španělem jenž nám řekl že se budou starat o naší bárku. "Doufám že naše loď bude v dobrých rukách. Avšak věřím že není důvod k obavám. Nyní bych se však rád zeptal na několik věcí. Pokud vám to nebude vadit. Zmiňoval jste podniky kde nebudeme muset platit. Rád bych slyšel jaké jsou to podniky a kde je naleznu. Předpokládám že jde o podniky s ženami a vínem. Taková místa jistě moji muži navštíví a já je musím občas dojít zkontrolovat. Avšak sám se zajímám o jisté podniky kde si rád i připlatím ale trvám na nejlepší kvalitě. Potřebuji najít dobrého mečíře a zbrojíře. Dále jelikož jsem zván na svatbu mého kapitána musím vás požádat zdali mi můžete doporučit nějakého krejčího. Jak si jistě můžete všimnout můj oblek již není co býval. Potřebuji někoho kdo zvládne zázraky a zvládne je rychle. Chci vypadat na svatbě co nejlépe. Což mi připomíná že musím navštívit zdejší lázně či místa kde se člověk může pořádně vykoupat, vyspat, a relaxovat. Dále potřebuji najít vojenského tesaře či člověka jenž obchoduje se zbraněmi nákup i prodej. Potřebuji se zbavit dobrých mečů a nakoupit pavézy. Avšak s tím by mi možná mohl pomoci velitel zdejší armády nemyslíte? " Jakmile se informuji na všechny věci které potřebuji a je mi odpovězeno tak mu poděkuji a otočím se na patě. Takže prvně dojít za krejčím, jestli už má zavřeno tak do krčmy. Jakmile budu mít šaty tak se oddám opíjení a ženám. Pokud nebude chtít někam vyrazit Ester. V tom případě ženy škrtám. Proč bych se měl zahazovat s místními děvkami když bych měl po svém boku tu nejkrásnější dívku zdejších moří? Pak si musím zajít do lázní, třeba ze mě sleze i zbytek nemoci. Pak dojít kouknout na meče a zbroje. Pokud nic nenajdu nic pěkného tak aspoň naostřit meč. No a pak nás za chvíli čeká svatba. SKutečně doufám že tam nikoho nepotkám. Alespoň nikoho známýho. Poté vyrazím konečně za Ester pro svůj žold. Usmívám se na lidi po okolí kteří opouštějí loď a kýváním hlavou se s nimi léčím. Pak dojdu až k Ester a široce se usměji. "Jaká nádherná kombinace. Nejkrásnější dívka všech moří mi vyplácí penízky. Můžu si představit jenom jednu krásnější věc. A to kdyby jste přijala mojí nabídku abychom společně vyrazili po zdejším městě na nákupy, hazard a nezřízené pití. Co vy na to moje drahá? Vy už sice svojí nádhernou pušku máte ale já potřebuji najít ještě nějakou krásnou hračku pro sebe. A alespoň bychom na chvíli zapomenuli na veškeré starosti a utopili je v pití. Jestli budete chtít počkám na palubě dokud nerozdáte zbytek peněz. Já ještě musím zařídit jednu nepříjemnou záležitost. " Počkám zdali má nějaké otázky či připomínky, pokynu jí kloboukem a vyrazím opět pryč. Na palubě se ptám lidí a nakonec už vím kde jsou ty dva kteří trápí mojí mysl. Než ale vyrazím do podpalubí tak kontroluji výbavu. Dvě pistole na provázku, dýka, kord, plášť, další dýka vše je tam kde má být. Poté vykročím směrem do podpalubí. Když dorazím ke kajutě do které podle všeho ty dva zapadli tak zaklepu a poté vejdu dovnitř nečekajíc na nic. Prohlédnu si ty dva a nasadím úsměv. "Pánové... divil jsem se kam jste tak náhle zmizeli. Omlouvám se že vás vyrušuji. Avšak mám jsou povinnosti které samozřejmě nemohu zanedbávat. " Postavím se do pozoru a nadechnu se. "Rád bych upozornil naše ctěné hosty že jsme právě oficiálně zakotveni v Caracasu. Jakožto naši hosté máte možnost odejít kdykoliv kamkoliv si budete přát. Vaše kajuty vám zde budou k dispozici po celou dobu kotvení Pomsty v zdejším přístavu či dokud kapitán nezruší váš status hostů." Poté si hlasitě vydechnu když konečně domluvím. "Fajn to bychom měli oficiální věci za námi. " Můj široký úsměv mi trochu pocuká jizvu ale to ignoruji. "A teď k neoficiálním záležitostem. Done Wolficu Lupius Von Lichtenstein když jste vešel na tuto palubu omlouval jste se za chybu mladého piráta jenž si neuvědomoval následky. I já se chci omluvit. Možná jsem na vás byl včera příliš ostrý. Za to se chci omluvit. Přeci jenom nepotřebuji aby mezi námi byla viditelná nevraživost. " Ano viditelná nesmí být. Jestli se piráti chytnou toho že se nelíbí ani mě popraví je ještě dnes v noci až se trochu nachlastají. Inu možná si dělám zbytečné starosti. Ale kapitán chce toho druhého naživu. A když zabijeme jednoho musíme zabít oba dva. A to by bylo příliš problémů. Stále se usmívám. "Doufám že mi odpustíte. " Po očku sjedu na čutoru z níž cítím nezaměnitelný zápach. "V alkoholu mnohdy řekneme více než bychom rádi. Nebo věci již později litujeme. Vina byla na mé straně a já uznávám svojí chybu. " Poté se otočím na rusovlasého mladíka. "A věřím že mi jsme nebyli ještě oficiálně představeni. " Natáhnu k němu ruku s mírným přátelským úsměvem. Tesáku... křičel na ní. Slyšeli sme to po celý palubě. Řval, nadával a dělal hroznou scénu. CHlapy se báli že jí pár vrazí a budou tam muset vletět. Co máme dělat kdyby se něco semlelo? Hm když se něco stane okamžitě za mnou. Hlídat kapitána. Jestli se něco stane nesmí vyjít z kajuty. Jasný Tornado? Budete hlídat kapitána já naše hosty odvedu na palubu. Buďto se umoudří a omluví se Anně. Jestli ale budou dělat problémy. Hold nebudeme mít na výběr. Nikdo se nedozví co se stalo. Všichni budou mlčet. Na moři se nehody stávají. Nikdo si ale nesmí dovolit ublížit paní Anně. Na naší čest. "Mám tušení že vaše jméno bylo Carlos? Carlos Castellón? Není-liž pravda. Inu dovolte mi abych se představil i já. Jmenuji se Michael De Verte. Známí v Evropě jako Tesák de Verte. Těší mě že vás poznávám. " |
| |
| Rozdávání peněz – přístav Vydala jsem se do jídelny, kde si na stole otevřu truhličku s penězi, které budu posádce rozdávat. Měla jsem jen málo času, protože za chvíli už se hrnuli dovnitř chlapy dychtící po výplatě. „Do řady a klid chlapy! Na všechny se dostane! Nechtějte abych vás musela srovnávat do latě!“ vyštěknu na ně, když jsou až moc dotěrní. Nakonec jsem i dva nakopala do zadku a konečně se seřadili do řady i když se na sebe dost mačkali, jak se snažili dostat co nejblíže ke svému zlatu. Pak už to postupovalo rychle. Objeví se Michael, šarmantní jako vždycky. Usměji se na něj a jeho lichocení se zasměji. „To zní dobře.“ Souhlasím. „Fajn. Až tu skončím sejdeme se na palubě.“ Dám mu jeho peníze a když odejde zase se věnuji práci. Fronta byla čím dál tím menší a já se těšila až to budu mít za sebou. Odškrtávala jsem jména posádky kdo si už peníze vzal, abych v tom neměla bordel. Chlapy jsou fajn, ale neměli by problém si přijít ještě jednou a zkusit štěstí jestli nedostanou výplatu dvakrát. Ale tentokrát to nikdo nezkoušel. Těšili se na pevninu. A stejně by jim to nevyšlo. Já si je pamatuju. Konečně odejde poslední. „Fajn.“ Vydechnu a vezmu si svoje peníze. Krabičku zavřu a odnesu ji zase na místo. Hezky pod zámkem. Opláchla jsem si obličej, zátylek a ruce. Zkontrolovala pistole, bez nich bych nikam nešla a pak jsem šla na palubu počkat na Michaela. |
| |
| Paluba Poslouchám slova své budoucí ženy s úsměvem na rtech,když vidím město, a zem,přestvám se cítit slabší a padá ze mě to šílené napětí,mezitím se to na lodi začne hemžit jako na úle.... Ještě moment... usměje se a otočím,zvednu ke rtům malý roh kterým třikrát zatroubím,bocmani jež to pochopí seženou posádku do nástupu a já se na všechny zadívám..... Služby jsou určeny,hlídky na tři dny můžeme vypustit,loď bude hlídána vojáky koruny,jak sem řekl, pět dní je rozchod,vraťte se všichni, a moc tady neukazujte prachy, v žádné putice,jinak skončime s nožem v krku,znám to tady až moc dobře... když mluvím spíš se směju.... Kořakla je silná, děvky přitulné ale mají lepivé prsty, takže bacha i na to,samozřejmě že pokud by se něco stalo, a vás zatkli,stačí poslat pro mne,nebo vzkázat důstojníkům, a ti najdou mne, dobře vědí kde se budu zdržovat,jinak holoto, já vím že se hovno známe,já vím že pro vás sem teď ten nóbl zmetek co má titul a loď, holobrádek, ale uvědomte si jednu věc,9 let už brázdím moře,podřezávám krky,střílím do nepřátel z děla nebo pušky, jako vy, tak si to v té palici nětkeří srovnejte a za tři dny, kdo z vás bude chtít, a zajde si do lázní které jsou tady levnější než cokoliv, rád uvidím svou posádku až si budu brát svou vyvolenou! Pane de Verte, vlajky stáhnout.... podívám se na svou korzárskou vlajku a španělskou státní... Loď je zakotvena,plachty skasány, mrtví budou pohřbení do země, ranění se uchylí do lezaretu za městem, úkoly rozdány, takže velte rozchod páni bocmani, a kdo bude ještě za hodinu střízlivý, není li jinak zaměstnaná, bude drhnout palubu další měsíc...! s tím se otočím na Annu a vydechnu.... Můžeme má lásko.... |
| |
| Město Na lodi se to začalo hemžit více než obvykle. Rozdávali se peníze. Já se zdržovala u kraje lodě. Nemám právo na jejich žold. Ještě si ho nezasloužím. Sednu si na zábradlí a křením se, baví mě totiž sledovat chlapy, jakou radost mají z výplatního dne. Když začnou ostatní vyrážet do města, nezahálím a i já se vytratím z lodi. Kráčím si to energickým a veselým krokem po městských ulicích, skoro až poskakuju. Je to skvělý a zároveň zvláštní pocit, cítit pod sebou pevnou zemi. S šibalským úsměvem na rtech si to nakráčím k jednomu z místních kupců. Se zájmem si prohlížím jeho nabízené zboží, až mou pozornost zaujme cosi, co se blýskne zamotané v různých látkách. „Přála bych si to malé zrcátko.“ Vypravím ze sebe, a jelikož je mi kupec sympatický, zaplatím mu požadovanou cenu, vejde-li se do množství financí, kterými disponuji. Hned za nejbližším rohem se v něm začnu prohlížet a upravovat si vlasy, aby mi to slušelo. Poté si zrcátko vložím do kapsy hned vedle pouzdra na šavli. Páni, můj majetek se rozšířil o jedno zrcátko. Tak to už mám, co do počtu, třetí věc. Klobouk, šavli a zrcátko. Zasměji se svému lehkomyslnému životu. No nic, je čas vyrazit na ty místní oslavy. Najdu náměstí, kde bude pravděpodobně nejvíce lidí. Prohlížím si místní chlapíky. Kdo ví, na koho dnes narazím. Vytipuji si zvláště takové, kterým u pasu cinkají nějaké dublony. Nemůžu si holt pomoci. K jednomu takovému přistoupím. „Krásný večer, jen co je pravda, že?“ Pravím, předstírajíc své uchvácení oslavami. I když popravdě, zase tolik to předstírat nemusím. „Jak se vám oslavy líbí?“ Pravím k němu se snahou co nejlépe zapůsobit. |
| |
| TEMPERAMENTAL y IMPULSIVO Pohled vždy laskavý byl nyní čímsi zakalen. Zatemněn neznámou silou, která také zostřila rysy tváře a dodala výrazu na přísnosti. Mírná povaha zmizela jako lusknutím prstu a vystřídal ji divoký a živelný plamen, který zaplál v jeho oku jako právě rozžehnutá svíce. Pootevřel rty: Qué dices? Vy jste… Mám chuť Na útěku? Ho popadnout a zatřást s ním Po těchto slovech odvrátil pohled, kterým až doteď Wolfika na místě propaloval. Lekl se snad své vlastní prudkosti a tak začal raději opět přecházet kajutou, doufaje, že si tak projasní hlavu. Na jeho neobvyklou živelnost a pověstný španělský temperament bylo však místo příliš malé. Inu, zkuste zavřít vlka do klece nebo divokého koně do stáje. El quiza no ser verdad. Mierda. Dios mio! En cullo de perros. Pelotudo eres y forro, zavrtěl hlavou, pinche….a do třetice všeho dobrého i zlého, ať už to znamenalo cokoli: pinche! Jeho do ruda se vztekem barvící tvář naznačovala, že zřejmě nešlo o vyznání lásky, ale spíše další z vulgarit, která pochytil na své dobrodružné cestě s piráty. Částečně za tento výlev moha jistě i smyslová otupělost způsobená alkoholem. Jako obvykle se po třech krocích přesunul na konec kajuty a jako obvykle by tedy Wolfic čekal, že se na patě otočí přejde zpět ke stolu a pak celý proces zopakuje. Carlos však tentokrát strnul div si nenarazil hlavu o prkenné fošny oddělující jednotlivé kajuty v podpalubí od sebe. Záda nakrčená jako nasupený kohout. Ostras! Vyhrkl a jeho zaťatá pěst se zaryla do dřeva div nevylétly třísky. Bojoval snad s nějakým imaginárním nepřítelem? Jedno je jisté: střet jeho ruky s tvrdou fošnou nebyl právě příjemný, neboť v zápětí tlumeně zaklel. Opět španělsky. Opět sprostě. A aby toho nebylo málo kopnul do nožky od stolu. Vypadalo to, že ho chytnul pravý a nefalšovaný běs. Nebýt opilý, vypadal by až hrozivě. Hrozivě tím způsobem, že by jste nechtěli být v kůži člověka, který se mu dostane pod ruce. Yo totalamente no comprendo, rozmáchl a se a paží ve vzduchu opsal půloblouk: no comprendo. De puta, de ramera. Tengo curiosidad por saber cómo acabará. Qué Estás loco? Chraptivě zabručení: imbécil eres. Estúpid eres. Alespoň posledním dvěma slovům by rozuměl snad každý. Zůstal stát uprostřed místnosti a prudce oddechoval. Na krku mu zběsile pulzovala naběhlá žíla. Rozlícenost pomalu vyhasínala. Přesto se ještě neodvážil vyhledat Wolfikův obličej svýma očima. Věděl, že ve chvíli, kdy tak učiní bude nadobro ztracen. Nemohl. Teď se prostě nemohl nechat odzbrojit jeho nevinnou obětavostí a pochopením. Byl až příliš zdrcen a rozezlen. Pes, který štěká, ale nekouše. Ne Wolfika. Nikdy ne jeho. Toto není žádná dětská hra. Je to svět. Drsný a bezpečný nic pro jemné a ušlechtilé květiny, jenž by měli být opečovávány tou nejjemnější péčí. Ach, Carlosi, hlupáku. Záleží ti na něm až příliš. Vztekáš se, jak se ve tvém postavení nepřísluší a proč? Strachuješ se o něj a svou neopatrností tě dohání k šílenství. Tento drahocenný život klidně pokládá v plén osudu. Je jako anděl z nebe spadlý, během letu si podřel svá křídla a teď krvácí. Ubohý Wolfic, ale kdo je víc ztracen? On nebo já? Bože stůj při nás. „ Opustil jste vlastní rodinu. Krev své krve. Ale já nejsem tím, který vás bude soudit. Vidím Vám na očích…říkáte si: Blázen! Já být na vašem místě také si to myslím. Ale nevíte, nemáte nejmenší tušení jak chladnokrevná je lež kterou jste sám sobě nalhal. Nic není víc než rodina. Nic. Ani bláhové poblouznění. Nevíte to, protože jste neviděl to co já a nezažil hrůzy, které mě ještě dnes budí ze spánku uprostřed noci zbroceného potem a s výkřikem v hrdle…. Jste šťastný člověk, Wolfiku, ale neuvědomujete si své štěstí. Vaše rodina žije. Ovšem té mé neprokázali ani úctu, jenž chová řezník k podsvinčatům. Neboť jejich smrt nebyla milosrdná ani rychlá. A též proto, že je nechali vyhřezlé ležet, nevykopaly jim hroby jak přísluší stvořením boha, ale nechali jejich těla ojídat krysami a potkany. Ptáte se jak to vím? Byl jsem tam a viděl jsem všechny tyto věci, jenž byly spáchány na těch, které jsem miloval a další o kterých nemohu mluvit, neboť se bojím, že kdybych tak učinil vrátili by se zpět v mých vzpomínkách a ty mne připravily o rozum.“ Wolfi si nemohl nevšimnout nezastavitelného třesu, jenž zachvátil přítelovo tělo. Jeho ruce, jemné, avšak mozolnaté v místech, kde byly jindy zvyklé držet zbraň se nyní třásly jako ruce žebráka nebo starce. Carlos, který si tohoto také všiml se pokusil skrýt náhlou indispozici za klopy kabátku. Strčil obě ruce pod něj a semkl pod svými pažemi, jako když je mu zima. Jeho rty se však stále třásly. Teď ne. Prosím teď ne. Ne před Wolfikem… Za žádnou cenu před ním nemohl projevit svou slabost. Nesmí dozvědět o těchto jeho stavech. Musí zatnout zuby a pokusit se záchvat oddálit jak nejdéle to bude možné. „ Nyní tedy víte co se stalo mé rodině a že má sestra Anna a já jsme poslední jenž přežili.“ Občas s ním o tom, že jsem tam zemřel s nimi. „ Byl jsem nejmladším synem svého otce a od malička jsem trpěl nemocemi. Lékaři nepředpokládali, že se nedožiji dospělosti, natožpak, že se jednou stanu hlavou rodiny, ale nyní tu před vámi stojím. Živý, zdravý jako nikdy předtím, zatímco Angelo, nejlepší z bratrů, jakého by si člověk mohl přát…Angelo spolu s ostatními hnije v hlíně. Takto si s námi osud krutě pohrává.“ „Jste v mých očích člověk, který se dobrovolně vzdal něčeho o co jsem přišel a už mi nikdy nebude navráceno. Stále si myslíte, že jsem blázen, ale já prostě nemohu. Nemohu dopustit, aby další z mých blízkých zemřel.“ Zašeptal, hlas se mu chvěl gejzírem emocí. „Proto udělám vše proto, abych Vám zabránil dále pokračovat v tomto šíleném podniku“ , prudce se nadechl: „ Nebojte se však,“ Nebudu informovat vaše blízké o tom, kde se nacházíte, pokud jste se tak nerozhodl učinit sám. V této situaci mi nezbývá jiná možnost, než se pokusit udělat vše co bude v mých silách, abych vám pomohl co nejdříve vyhledat vaši milenku. Vy mi však na oplátku slíbíte, že neučiníte nic nerozvážného a život ohrožujícího. Věřím, že jakmile se de Aliaga uzdraví, bude schopen nám v tomto problému být taktéž nápomocen. Vypadá jako muž znalý těchto vod a též těch, kteří po nich křižují. Moje sestra je navíc do tohoto muže beznadějně zamilována a já věřím, že v tuto chvíli je rozhodnut udělat mnohé proto, aby si zajistil mou přízeň a souhlas ve chvíli až za mnou přijde se žádostí o její ruku. Vystavíš svůj vlastní krk jen kvůli tomuhle děcku, které ještě očividně zažilo málo na to, aby si vážilo věcí a mělo je v úctě. Vystavíš svůj vlastní krk kvůli ženě, která ho unesla, možná chtěla i zabít a jenž na něm očividně ukájela své zvrhlé a nestydaté chutě. Uděláš to Carlosi? Jsi blázen. Jak však můžeš kritizovat něco co jsi ještě sám nezažil? Mluví z tebe snad závist? Žárlivos? Nebo znechucení? Kým? Wolfickem, ženami nebo sebou samým? Převlékněte se příteli. I přesto, že se nezúčastníme večeře můžeme vyrazit do města. Už delší čas toužím cítit pod nohama opět pevninu. A budete lhát, když řeknete, že na tom nejste stejně. Carlos už se tolik netřásl, ale ve světle svíčky vypadal jeho obličej nezvykle bledý. Bledý jako obličej upíra. Někdo zaťukal na dveře… „ Dále,“ procedil skrze zuby. Rozhořčen z toho, že v takové chvíli si je někdo dovoluje rušit. MICHAEL Když Michael otevřel dveře, vypadalo to tak trošku jako by přišel doprostřed milenecké hádky, která byla právě v počáteční fázi usmiřování. Tento muž měl ostrou výměnu názorů s Wolfikem a já o tom nevím? Urážel jej snad? Jakým způsobem si jej dobíral? Vyhrožoval mu? Nedovolím aby… Tesák? Tesák!? Vy se mi snad jen zdáte! Carlosova pobledlá tvář se náhle rozzáří: Tesák. Jste-li to skutečně vy! Legendární šermíř z příběhů mého učitele, byl mým chlapeckým vzorem. Vzhlížel jsem k jeho vlastnostem jako k téměř rytířským ideálům cti , spravedlnosti a sebeobětování. Modlil se, doufal, že jednou se stanu stejně zručným ve zbrani jako muž, jehož techniky nebyly doposud překonány ani popsány. ….Muž který měl na starost osobní ochranu Francouzského krále, velitel hradní stráže. Jednoho dne však udělal velkou chybu, jenž ho stála vše. Carlos se zarazil a zmlk. Možná mluvil až příliš. V dobré věci zabil váženého muže, Rozhodl se nepošpinit jméno svého krále a své rodiny. Vzal veškerou vinnu na sebe, nechal ze sebe udělat hledaného zločince na nějž je vypsaná odměna a prchl ze země. Vše proto aby nikdo nemohl obvinit Francouzský trůn z vraždy.. Můj učitel dokonce tvrdil, že Tesáka osobně znal. Starý Baptiste byl, ale občas trošku pomatený a někteří ho pokládali za blázna. Byl to však ten nejlepší učitel šermu jakého mi otec mohl dopřát. Jste-li skutečně tímto mužem, dovolte mi vyjevit skutečnost, že úcta jenž k vám chovám mi nedovoluje ani na chvíli pochybovat o spravedlivosti činů vámi spáchaných. Vždy jsem byl hluboce přesvědčen o vaší nevinně a nic mne nedonutí tento názor změnit, Carlos se hluboce klaní. Na vysoce postaveného aristokrata až příliš hluboce. |
| |
| Noční Caracas Samozřejmě. Odpověděla jsem a vydali jsme se z přístavu. Připravený kočár nás čekal, stejně tak jako vozka na kozlíku, v královské livreji. Nechala jsem si pomoci do kočáru a prozatím jen z okénka sledovala město kolem nás. Nebyla jsem unavená, čekala jsem, jaké krásy tohle město skrývá a které bude ochotno nám odhalit. Je to tu jiné než ve Španělsku, ... řekla jsem Juanovi, ale stále nahlížela z okénka, domy jsou podobné, ale duch je tu svobodnější... S posledními slovy jsem se už otočila k němu. Odpusť, tohle všechno jde stranou, nejdřív musíme navštívit doktora. Nechtěla jsem znovu podceňovat jeho zranění, a už vůbec ne dát na Juanovo ujišťování, že bude vše v pořádku. O tom se se mnou nehádej lásko. Zatvářila jsem se odhodlaně. Každou chvíli budeme zastavovat, pomyslela jsem si. Byli jsme už určitě blízko středu města. Oslavy se mi tu zdály přímo ohlušující. Čekala jsem, že se kočár v následující vteřině zastaví. Najít vzdělaného doktora jistě nebude problém. Kočí by nám mohl poradit. Zadívala jsem se na Juana a usmála se, když sebou kočár v zastavení trochu cukl. Byli jsme tu. |
| |
| Maria Shon a veselí, a zmatek,tak by se dalo popsat co panuje v ulicích, po nákupech si se vydala na svůj lov,muž jež si ho oslovila se na tebe podíval a ihned si uhladil svůj knír,značně proštědivělý,usmál se a jen zamrkal.... Každý důvod k pití je víc než dobrý,takže se mi moc líbí krasotinko, a co tobě, jsi ve městěnová, mám pocit že jsem tě tady ještě nezahlédl, a to bych si tě jistě všiml na pěkné tvářičky já mám pamět... z jeho dechu jde cítit rum a víno, obojího se dá sehnat více než dost, a dle mužových šatů jde poznat že netrpí žádnou bídou, i to že je upravený..... Jsem mistr Miguel Charvesa, truhlář... řekne a neohrabaně se ukloní, jde na něm vídět že tvé tělo sjíždí chlípným pohledem.... A jak říkají tobě, a co vůbec dělá dívka sama v ulicích bez doprovodu? Oliver Dopadl si na kolena a náraz do obličeje si tak tak ubrzdil rukama, krčmář jež tě ze své přístavní putiky vyhodil prostě v tom musel mít letitou praxi..... Ať už tě tu nevidím spratku,peníze nemáš,ještě by jsi mi okrádal hosty.... zahuláká za tebou a hodí po tobě omšelý a také ukradený klobouk, když se zvedáš, vidíš jak do přístavu vplouvají dvě lodi, na jedné z nich je vlajka se smrtkou s křídly, od přístavu se vracejí dva místodržící a ty zaslechneš něco o tom že je to ten korzár co bojoval proti angličanům když se snažili potopit krále, a že ve městě zase ubyde chlapů,protože bude doplňovat posádku na ukořistěnou loď... Víš že tady moc štěstí mít nebudeš, tedy při oslavách ano, ale co pak...Myšlenka na práci na lodi a to že bys cestoval po moři ti najednou příjde jako velké lákadlo.... |
| |
| „Truhlář?“ Udivím se obdivně. „Zřejmě musíte být velice šikovný truhlář…“ Když si můžeš dovolit působit jako někdo od dvora. Usměji se. Bohužel, řemeslníků já si velice cením. A o to víc, když se dokážou vypracovat takto vysoko. Hanba by mě fackovala, kdybych zrovna jemu provedla to, co jsem zamýšlela. „Promiňte, musím už za otcem, bude se po mě shánět. Užijte si oslavy.“ Vydám ze sebe nevinnou lež a rychle zmizím v davu. Takhle ne. Začnu znova a teď se dívám pořádněji po vhodnější „oběti.“ |
| |
| Město Všichni kdo zmizeli v ruchu města se svým žoldem a zapadl tam kam potřeboval, většinou do náruče lehčích dívek, někdo k láhvi rumu, jiný do lázní....možností bylo mnoho, někteří se prostě bavili na ulici kde bylo veselí opravdu v plném proudu,pouliční umělci proměnili město v jeden velký koncert, kejklíři plivali oheň na každém rohu,šašci a akrobati se předháněli v tom kdo zaujme více očí, všude teklo víno,pivo a medovina, vonělo maso a kukuřeičné placky, a všede bylo doslova hlava na hlavě, mezi tím vším zmatkem sem tam prošla hlídka vojáků a ale bylo vidno že nemohou uhlídat vše,na to prostě jich bylo v ulicích po čertech málo..... Mária Muž se na tebe jen smutně zadíval jak mizíš v davu a zase se ztratil i on tobě z dohledu, bloudila si jen chvíli, ale i tak ti někdo do rukou vtiskl pohár vína,do druhé maso na špejli,kolem krku ti pověsili pestré květy jako by tě znali odjakživa a přesto všichni byli neznámí, sem tam si zahlédla někoho z posádky jak se věnuje nějáké dívce nebo nasává co může ale pak jsi narazila na tlupu námořníků u jednoho venkovního stolu co hráli v kostky,na stolech korbeli a džbány s pivem a docela slušná kupa peněz, jeden z nich tě chytil kolem pasu a přitáhl k sobě..... Foukej holubičko,foukaj mi štěstí do dlaní, až hodím a vyhraju koupím ti novou šněrovačku když bude štěstí dost.... |
| |
 | Caracas ,,Á tady je nějaká samotná panenka na hraní.“ Přejel si jazykem po rtech, pomalu rozmočených od piva, motající se chlap ve smradlavých špinavých šatech a už sahal po vlasech ženy, která mu naneštěstí seděla v cestě mezi jeho stolem a místem, kde by se mohl jít vymočit a při nejlepším někoho potom rovnou ojet. Žena se znechuceně odvrátila ke svému rozpitému korbelu a jen mávla rukou na znamení, ať směle pokračuje dál. Nepatřila mezi takové ženy, které by byly nanejvýš pohoršené jeho chováním, ba naopak na něho byla naprosto zvyklá. Bylo jen pár chlapů, které za život potkala a jejich způsob „namlouvání“, pokud by se tomu dalo tak říkat, byl poněkud mírnějšího a určitě příjemnějšího charakteru. Jeden z nich je ale bohužel mrtvý. A Claara v tom nejela až tak úplně nevinně. Ožrala měl ještě pár připomínek, ale nakonec se rozhodl, že pro něj bude jednodušší dopotácet se k dalšímu stolu a tam rovnou spadnout do nadýchaných polštářů postarší hospodské a notnou chvíli tam vydržet, než jej ženská neodvalí na zem, aby mohl hospodský ještě s dalším pacholkem muže chytnou pod ramena a hodit do kupky hnoje za hostincem. Tam už ostatně pár zoufalců leželo. Dokonce i spalo. ,,Prej připlula loď s černou vlajkou a hnátama, mnozí říkaj, že je to el Venganza.“ ozvalo se tlumeným hlasem někde za Claařinými zády. To už byla jiná pohádka, možná se šťastnějším koncem. Dívka nastražila uši, odhrnula si vlasy a podívala se do strany, aby rozhovor lépe slyšela. ,,…povídám ti, že jo. Určitě někoho chtěj.“ šedivý vrásčitý muž si přihnul z korbele a třískl s ním zpět na stůl. Poté si hlasitě říhl. Nevypadal až tak staře jako by mu člověk hádal z obličeje. Ve skutečnosti byl v docela dobré kondici, i když se to nedalo říct právě v tomto okamžiku. Muž sedící naproti něj byl zadumaný a s rukama zkříženýma přes prsa sledoval okolí. El Venganza bylo celkem známé jméno mezi obyčejnými lidmi, i takovými, jako byla Claara a dva staří piráti sedící o podál. A také to byla výborná příležitost dostat se zase na moře, jak se tak zdálo. Takže zatímco staří piráti do sebe začali klopit další korbele piva, Claara neváhala a se vzrušujícím pocitem, že opět bude „doma“, se vydala směrem k přístavu. Byl to krásný pocit. Ani ji nevadilo, že by byla pod záštitou království. Už jednou se na podobné lodi plavila a uniknout z ní v případě potřeby se osvědčilo. |
| |
| Carracas Cesta kočárem probíhala pomalu,žadný dív když ulice jsou plné lidu jež slaví příjezd kralovského páru,ale vůbec mi to nevadilo,poslouchal jsem svou drahou a jen pokynul hlavou.... Hádat se nehodlám,stejně by to nemělo žádnou cenu protože ty si ze svých požadavků neustoupíš a já dobře vím že k doktorovi muusím abych byl zítra fit,měl bych se podívat krátce na loď a pak to bude samý protokol a audience.... lehce se ušklíbnu a pak se usměji..... Jsme na místě.... vydechnu tiše a pomohu své drahé z kočáru,rychle se zadívám kolem sebe na hlavní sídlo místodržícího a jen vydechnu..... Ani nevím kdy naposledy jsem byl v tak honostném sídle,naposledy když jsme jedno anglické plenili.... přiznám popravdě a podívám se na komořího jež dojde a ptá se na naše přání,posilá sluhy k naší ruce a stará se o naše pohodlí..... Potřebuji aby se doktor podíval na mé zranění pane, a pak už jen postel a jídlo.... pokynu hlavou a vezmu Annu za ruku.... Spokojená? |
| |
| Než nšěkdo pod ráhnem sevře v pěsti dýku... Wolfic se zadíval na Michaela a jen přikývl,nebyl zvyklí na takové jednání a jeho chování za poslední dobu přestalo být ostražité,kráčel pak za Michaelem a Carlosem na palubu,kde jej bedlivě sledovali oči posádky,mnozí ještě měli na paměti to jak se choval když kapitán ztratil vědomí,a někteří byli řádně naštváni,hlavně doktor který se na něj podíval a vydechl.... Dlužíte mi omluvu mladíku.... řekl tiše tak že ani první důstojník ani Carlos nic nemohli zaslechnout, snad jen zvuk odplivnutí, které Wlofic pohdravě seslal k jeho nohám, a pak to šlo ráz na ráz, jeden ze starách mořských vlků se ušklíbl, vytáhl z boty dýku a bělostný krk mladíka rozšklebila táhlá rána,jeho tělo ihned podepřeli ruce námořníků a hodili k zábradlí, aby krev nepotřísnila palubu,nikdo se ani nevzrušil, moře má své zákony a ty jsou tvrdé,arogance nebyla na místě a život vyhasl rychleji než by si kdo všiml.... Pane! řekl jeden muž k Michaelovi.... Kapitán odjel a z přístavu sem k lodi již míří zájemci o práci,stali jsme se legendou za tu krátkou chvíli, a schopných rukou je třeba... byl to jeden z nadějných adeptů na povýšení, která ukázal na hlouček mužů a mezi nimi i jedna žena a dívali se na velkou loď a očima těkali po někom koho by mohli oslovit... |
| |
| U královského paláce Víc než to, teď jsem vážně šťastná, odpověděla jsem Juanovi a stiskla mu dlaň. Stavba před námi byla vážně nádherná, na návštěvníky dělala dojem už při průjezdu kovanou branou, na vysokých pilířích seděli lvi, kolem se třepotaly prapory a lokajové v livrejích stáli vyřádkovaní, vyhlížeje příchozí hosty. Sluha, který se nám před chvílí hluboce poklonil nyní kráčel vpřed a my za ním. Stoupali jsme po mramorových schodech a ze všech detailů zdobení, kazetového stropu, bohatých tapiserií i uměleckých děl, které lemovaly chodby mi oči přecházely. Bylo opravdu znát, že tohle sídlo bylo děláno za jediným účelem a to pro veškeré pohodlí a potěchu královské rodiny. Sluha nás dovedl do předpokoje našich komnat a vydal se vzkázat pro doktora. Přelétla jsem očima po tom malém salonku a vydala se k polstrovanému křeslu, sedla si promnula si spánky. Pak jsem pohledem našla Juana a prohla koutky v úsměvu. |
| |
| Námořníci Oslavy naplňovali město atmosférou radosti a veselí. Chvíli tím vším procházím, když mi do ruky kdosi vrazí pohár s vínem. Jako by mě tímto gestem vtáhl do onoho veselí, najednou jsem se doopravdy cítila součástí oslav. Kolem krku se mi rázem houpaly květy a v ruce vonělo pečené maso. Nádhera. Usměji se děkovně na ty dobrodince a skloním jim poklonu. Hemží se to tu hlavně námořníky a některé tváře mi nejsou neznámé. Zakousnu se do masa na špejli a vychutnávám si jeho chuť. Najednou už sedím na klíně neznámému námořníku. Hraje se tu v kostky. Podívám se mu do očí, a nespouštějíc z něj pohled, napiji se z darovaného poháru. Poté se usměji, dotknu se jeho nabízených dlaní a fouknu do nich pro štěstí. Rozhodla jsem se, dnes se budu bavit a opravdu si užívat. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro No vídíš kočičko,jak to umíš...tak pánové a hra je moje.... začne se smát námořník a shrábne mince na stole,usměje se na Marii a nakloní hlavu ke straně.... Voníš mořem kočko,že ty se taky plavíš na nějáké bárce jako já? zeptá se pobaveně a začne se sázkou,ostatní se jen smějí a své žoldy bez ostychu hází na stůl a utrácejí za pití,jako všichni námořníci v každé době.... Jmenuju se Pablíto,a jak říkaji tobě kočko hmm? vysoký černovlasý španěl se jen směje s Marii na klíně a čeká na první hody,při tom položí svou ruku na její bok.... Doufám že ti to nevadí holubičko, to víš 4 měsíce na moři a teď mi sedí pěkná ženská na klíně, kdo by si nešáh že? |
| |
| Loď – Do města Čekala jsem... a čekala a čekala a začínala jsem ztrácet trpělivost. A taky jsem začínala být podrážděná. Michael se první tak snaží a pak se na mě vykašle? Co to má znamenat? Všimnu si, že se tu začínají nějak shromažďovat lidi. Koukám na ně, zdají se nejistí. To jsou nějací čumilové? To ještě neviděli loď nebo co? Uslyším hlasy, otočím se a vidím Michaela, jdu blíž a slyším co muž říká. Zájemci? To to nemohli vydržet do zítřka? Pak můj pohled upoutá něco jiného. Ztuhnu, když uvidím Wlofica, který... byl mrtvý? Někdo ho podřízl a.... odvrátila jsem se. Tvrdila jsem mu, že mu tak dá někdo do držky ne že ho zabijí! Tahle věc se už dlouho nestala. Naposledy takhle zatočili s jedním mužem co ostatní z posádky okrádal, ale to bylo už dávno. Nelíbilo se mi to, tohle se mi nelíbilo, ale ani jsem s tím nehodlala nic dělat. Jen bych se dostala do problémů. Stejně... by mu to už nepomohlo. Je to škoda... byl milej, hezkej, trochu nafrněnej, ale to by se poddalo. Škoda. Znovu se otočím a vydám se k mužům a Michaelovi. „Ukliďte ho někam než se začneme zabývat těmi zájemci. Nemůžeme je vzít na palubu, když se tu povaluje mrtvola.“ Syknu na ně tiše a i mě to znělo naštvaně. |
| |
| Vzhůru do víru města Wolf vypadá zamyšleně, ani mu to nezazlívám. Má čas a nejspíše musí rozmyslet. Tyhle novodobý šlechtici jsou všichni takový. Spousta myšlenek, spousta slov a pak stačí ukázat jim část jejich vnitřností a hned neví co říct. Přesto sem zde abych se omluvil a ne soudil. Pak ale promluví bratr naší paní. Chvíli se na něj dívám značně podezřívavě. Pak si jenom povzdychnu a vypadám o poznání smutnější než kdykoliv na této palubě. "To je již dávno. Býval sem tím mužem. Muž jenž studoval u všech mistrů v celé Evropě. Ten jehož meče se báli všichni muži v celém království. Ale to je již dávno. Když člověk příjde o všechno a všechny co měl tak ho to změní. " Zvednu se a otočím se. "Omluvte mne. Mám další záležitosti, které nesnesou odkladu. Pokud budete potřebovat mých služeb vyhledejte mne později či mne můžete doprovodit kus na pobřeží. " Poté vyrazím rychlejším krokem směrem na palubu. Celou dobu co jdu tak mě svírají myšlenky na minulost. Uklidni se... nadechni vydechni. Je to dávno. Máš nový život. Nepřipomínej si starý. Tam nahoře na tebe čeká krásná dívka. Nemá smysl aby jsi se trápil s tím co si ztratil. Spoustu si zase získal. Tak se uklidni. Podívám se na ruce a vidím že se třesou. Jak se šermíři začnou třást ruce může meč rovnou zahodit. Něco takového si můžou dovolit jenom německé školy. Tady nikoliv. Vynoří se mi před očima slova mého Italského mistra a usměji se. Silou vůle potlačím třas, nasadím svůj obvyklí úsměv. Úsměv je sice trošku nucený ale to nevadí. Posádka to nepozná a ostatní mě vidět smát nepotřebují. Vyjdeme na palubu a pak se stane několik věcí v rychlém sledu. Nejdůležitější z nich je ale asi smrt jednoho z našich hostů. Na obličeji se mi objeví výraz stylu " Vy hlupáci!" a pohledem sjedu na Carlose. Udělám rychlý úkrok dozadu a pravačkou sjedu na meč, pro případ že by mne chtěl napadnout. "Jenom žádné hlouposti pane Carlosi. Váš přítel byl hloupý a zaplatil za to. S tím už nic neuděláme vy ani já. Nedělejte prosím hlouposti a neprolévejte další krev. Ty muži nejsou šlechtici a nikdy proti vám nebudou bojovat čestně ni fér. Nezahazujte svůj život. Starý Baptis vždy říkal že čest, odvaha, spravedlnost jsou nic v porovnáním se zachováním vlastního života. " Pak ke mne přijde jeden člen posádky a něco mi povídá. Pohled kterým sem ho zpražil by slabší povahy určitě srazil na místě. Bylo v něm tolik hněvu a krvežíznivosti kterou odemne mohl čekat jenom někdo kdo mne znal dost dlouho. K sakru! Podívám se na kluka, hlouček, Carlose, naše vrahy a opět na kluka. Povzdechnu si a otočím se na podpadku. "Dělejte co považujete za správné. Všichni na této lodi to tak dělají a budou. " Podívám se na hlouček lidí a povzdechnu si znovu. "Fajn chlapče, tak se podíváme na ty rekruty. Chci aby každý kdo bude chtít pracovat na této pozici šel skrze mě nebo Ester. Postupně mi je posílej a s každým si promluvíme a posoudíme ho. Lidi co budou tvrdit že umějí střílet pošly k Ester. Lidi co budou umět něco z námořnictví taky k ní. Ke mě posílej všechny ženský a každýho hromotluka či chlapa kterej vypadá na problémy. Nebo každýho kdo bude tvrdit že umí bojovat. " S tím kluka propustím a podívám se na Ester. Nasadím mírný úsměv a dojdu k ní. "Zdá se má drahá že dnešek není nakloněn. Události se kupý jedna za druhou. " Nasadím sebevědomější úsměv. "Ale snad až probereme tuhle sebranku na ty kteří se hodí do naší posádky a ty kteří ne tak se nám konečně zadaří si vyrazit do města. CO by jste řekla na trochu vína a jídla v nějaké hospůdce? Můžete tam i obrat pár nešťastníků v kartách. No a ráno bychom mohly navštívit lázně pokud tu něco takového bude? " Jakmile mi odpoví tak přikývnu a podívám se na přicházející lidi . "Doufám že tam budou nějaký ucházející. Dal sem rozkaz posílat k vám lidi kteří chtějí střílet nebo to budou alespoň tvrdit. Zkuste poznat jestli někdo z nich vůbec někdy viděl mušketu. No a vybírejte dobře a pečlivě. Přeci jenom pak z nich máte trénovat vlastní jednotku střelců." Mrknu na ní a poté vyrazím dolů kde si sednu na nějakou bednu či sud a čekám na lidi kteří ke mě budou chodit. Každého soudím tvrdě a beru si jenom ty kteří vypadají že mají šanci přežít, zabít nepřátele nebo nějak posloužit posádce. A hlavně se dívám na to jestli jsou schopní poslouchat rozkazy. Přeci jenom chci z nich udělat menší armádu divochů a ne jenom čisté divochy. |
| |
| Loď Podívám se na Michaela, tvářím se zachmuřeně. Přikývnu. „Jasně. To zní dobře. Potřebuji povzbudit jako nikdy.“ Souhlasím. Zapomenu aspoň na tuhle nepříjemnost. Což potřebuji, škoda jen, že nemůžeme jít hned. Trochu se pousměji. „Jo... střelci. To by bylo fajn. Jen jestli budou co k čemu.“ S tím jsme se rozešli. Já šla o kus dál než on, abychom si lidi nepletli. To jsem teda zvědavá jestli něco budou umět. Ohlédla jsem se, abych zkontrolovala jestli mrtvolu už odstranili. To by nedělalo totiž moc dobrý dojem. Jo dojem to udělá na členy posádky, vidíte co se stane, když začnete ostatní štvát? Ale zájemce by to dokonale odradilo. |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Zachytím Annin pohled a lehce se usměji,pomalu vstanu abych přešel k ní a poklekl,vezmu její dlaně do svých a políbím ji do nich.... Pokud jsi unavená,nečekej,dodjdu hned jak mi to doktor převáže do pokoje,pak by jsme se mohli najíst,a doufám že i vyrazit do ulic... nakloním se pro to abych ji ukradl polibek a pohladím ji po sametově bílé tváři,která již ale vlivem mořského slunce začíná chytat tmavší odstín.... Už jsem zde dona,byl sem o všem informován,pojďte za mnou..... starší bělovlasý muž s koženým kufříkem se vlídně usmál a zavedl mě do nemocničního pokoje.... Když jsem si sundal šaty pozvedl obočí když viděl ty staré jizvy po kulkách nebo mečích a jen vydechl.... Ach vy dobrodruzi,to co by někoho od dvora zabilo,je pro vás malou rankou v moři ran, ale tohle,tohle je Carlosi velká rána... otočím hlavou protože je mi divné že mi říká druhým jménem.... Přivedl sem tě tenkrát na tenhle svět mladý muži,tvoji matku sem dobře znal,byla by na tebe hrdá za nevěstu kterou jsi si přivezl, i že si se vzdal pirátského života a jsi ve službách krále.... otevře kufřík a začne si připravovat lhavičky a masti, obvazy a sklapely.... Vás Anno také znám od kolébky, ale vy mne ne, protože než jste to mohli začít vnímat byli jste jeden pryč od dvora a druhá měla rodinného lékaře.... dá Juanovi do úst dřevěnou tyčku a usměje se... Bude to bolet.... rychle ji zkousnu a zavřu oči,vím co bude.... Po chvíli je po všem, utře si orosené čelo a dívá se na opálené maso které z rány prostě vyřezal, znovu ji vyčistil a vyplnil zvláštní mastí,houbovitou která se v ráně roztáhla.... Za dva dny už to nebud tak hrozné,ale nyní ruku nenamáhej v souboji....uvidíme se na svatbě,přeci jen doufám že vám tam moje přítomnost vadit nebude, ale král už rozhodl... mrkne než dováže obvazy a zmizí s pokynutím za dveřmi.... |
| |
| soukromá zpráva od María pro „Možná že ano.“ Odpovím neurčitě a mrknu na něho. „Pablíto.“ Zopakuji jeho jméno, abych si ho lépe zapamatovala. „Mě říkají María.“ Hledím mu stále do očí a urovnám mu pramínek vlasů z obličeje. Na konstatování jeho počínání se jen pousměji. „Čtyři měsíce jsou setsakra dlouhá doba.“ Nějakou chvíli pozoruji hru i tajemného španělského námořníka. Je opravdu hezký. Když se začne stmívat, nakloním se k jeho tváři a zašeptám. „Nešel by ses semnou projít k moři?“ |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Námořník ještě chvíli hrál a užíval si výhry, než usoudil že by bylo dobré toho nechat,otočil se na tebe a jen pokrčí rameny..... To je holka,to máš pravdu, ale co můžeme dělat, staroušek je pověrčivý a nechce ženské na palubě... podá ti pohár a usměje se.... Na zdraví Mario, a na moře....ať je milostivé pro nás mořské vlky.... ještě chvíli sleduje hru jen tak a popíjí, takže když mu zašeptáš do ucha jestli se neche projít,zadívá se ti do očí a mile se usměje.... Dobře.... zašeptá tiše a vezme tě za ruku, pomalu se vydáte k moři, zavede tě na klidnější místa než je přecpaný přístav,pár bočních přístavů a loděnice jsou zastrčené a nyní liduprázdné,když se procházíte vypráví o moři a službě,za vámi svítí světla města a doléhá zvuk oslav,náhle tě chytí v pase a políbí na krku,jeho ruka sklouzne po tvém boku až na zadeček a on zašeptá... Tady nás nikdo neuvidí..... |
| |
| Nábor Cesta do přístavu netrvala dlouho, neboť právě kolem něj jsem se vyskytovala nejčastěji. Nic víc mě totiž neuklidňovalo více, než šum moře a jakýsi pocit bezpečí, které mi poskytovalo, a sice, že nejsem uprostřed sáhodlouhé pláně, kde byť malé jezero leží v nedohlednu. Tato představa byla pro mne nejen noční můrou a naháněla mi husí kůži. Loď nebylo těžké najít, vytvořil se před ní nemalý hlouček zájemců, který ji celkem zviditelňoval. Zamířila jsem tedy přímo k němu a došla právě včas, protože před davem mladý kluk vysvětloval pokyny. Jeden po druhém se tedy začali rozdělovat a chodit buď k mladé ženě a nebo k muži, sedícímu opodál. K němu chodily především ženy, takže ve chvíli, kdy jsem se dostala na řadu, jsem zamířila rovnou jeho směrem. Před mužem se postavila žena malého vzrůstu. Její jemný obličej lemovaly hnědé rovné vlasy, které měla rozpuštěné, takže bystřejší oči by postřehly pár zapletených pramínků svázaných bílými nitkami. Pleť měla snědou, díky čemuž vynikly i její světle hnědé oči, jeden by řekl, že měla místo nich jantary. To vše umocňovaly dlouhé černé řasy a slabě namalované linky. Byla zvyklá se malovat, stejně jako všechny ženy i muži, kteří se plavili na Ztýrané Duši, její mateřské lodi. Oděna byla do hnědé haleny bez rukávů, zavázanou ji měla pouze kolem krku a pak na bocích utaženou, aby seděla na její postavu. Kalhoty měla černé, přes ně obuty vysoké tmavě hnědé boty. Paže ji zdobilo pár náramníků, ozdobené měla i uši velkými kruhovými naušnicemi. Jedno zápěstí měla převázané koženým návlekem, neboť u pasu se ji houpala krátká šavle, a to vypovídalo o její zručnosti s touto zbraní, i když ne zrovna na špičkové úrovni. Ale co by to bylo za ženskou na palubě, která by s žádnou zbraní neuměla zacházet? ,,Jsem Claara ze Ztýrané Duše.“ představila jsem se, můj hlas byl mírně hlubší a velice klidný, s mírně zamyšleným pohledem jsem pak čekala na spoustu dotazů a možná i malé lekce. |
| |
| soukromá zpráva od María pro Vzdalujíce se od města a hlavního přístavu slábne veškerý ruch a veselí. Kráčíme dál, chci vidět pláže. Je vcelku tichá noc, do které zní přílivové vlny a v dálce je stále ještě slyšet městských oslav. Pablíto vypráví o lodi na, které slouží, o moři, které nás spojuje. Pak jako blesk z čistého nebe utne své vyprávění a chytne mě do náruče. Jeho rty na mém krku způsobí rozpálení mého klínu. Ztěžka vydechnu a pohlédnu do jeho tmavých očí. Chytnu ho kolem ramen a svalím ho do písku. „Ukaž mi, jak vypadá 4 měsíce nastřádaná touha.“ Ušklíbnu se a začnu se mu dobývat do kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Zůstanu tu s tebou, šeptu a ještě stihnu Juanovi vrátit hebký dotek rtů, než naše soukromí naruší doktor svým příchodem. Pokynu mu na pozdrav a přejdu společně se svým milým k jedné z židlí, na kterou se posadí. Pohladím ho po zdravém rameni a snažím se stále se usmívat, i když přede mnou odhalí tu šerednou ránu a spoustu dalších - vzpomínek na minulost. Doktor se pustí do práce a zároveň se rozpovídá, směr jeho hovoru mne však mile překvapí, nečekala jsem, že tu narazím na někoho z mé minulosti. Tím spíše, že spojoval minulost mou i Juanovu - osud chodí po klikatých cestičkách. Těší mne, poznat někoho, kdo znal mé rodiče. Jste velmi moudrý a učený muž, který dělá svému řemeslu čest. Věnuji mu ještě vděčný pohled, jakmile je Juanovo rameno ošetřeno. Sama pak Juanovi otřu pot z tváře a přidám se k doktorovým radám. Přesně tak můj milý, to zranění budeš muset šetřit. Už sis s ním vytrpěl dost. Nevím jestli je moudré vůbec se tu večerní procházku vydávat. Teď, když už k nám nedoléhají bouřlivé ozvěny oslav, místnost osvětluje měkké světlo svící a v Juanově tváři můžu číst jeho únavu, nemám nejmenší chuť se někam vydávat, tím spíš, že nás zítra čeká náročný den. Na slavnosti budete vítaným hostem. Vyprovodím lékařského mistra ke dveřím a poté se vrátím k Juanovi. Posadím se vedle něj a mé dlaně vklouznou lehce, do těch jeho. Asi by jsi měl dnes už jen odpočívat. Usměji se. Můžeme si nechat přinést večeři a v klidu počkat na zítřek. Moje rty se lehce dotknou jeho lící, na znamení, že to myslím vážně a radovánkám ve středu města dám klidně sbohem. |
| |
| soukromá zpráva od La Venganza pro Tvé svalení mělo účinek jako píchnutí do vosího hnízda,bylo to vše pak tak rychlé, a při tom neskutečně dlouhé, šaty z vás obou zmizeli dřív než by sis to uvědomila a pak už se nocí nesly jen tvé milostné steny,byl maldý, silný,a nadržený...hodně....nikdy si nezažila to aby muž do svítání dokázal opakovat milostné akty a nyní se to stalo, ani nevíš kolikrát to bylo, jisté je jedno, když skončil,celé tělo tě příjmě bolelo a hlava třeštila z přemíry slastí, svítalo a ty jsi ležela na jeho hrudi,rozechvělá a unavená jako ještě nikdy.... |
| |
| BEZMOC Ještě před chvílí byl po mém boku a já citil teplo, které z něj sálalo skrze kůži. Ještě před chvílí jsem jej slyšel se nahlas smát. A tento smích probouzel moji rozespalou duši a rozněcoval žár uvnitř těla. Je mrtev....to nemohu přijmou a nemohu se s tím smířit... Je mrtev. A jako by tu snad nikdy nebyl. Bylo nám dáno pouhých pár hodin během kterých se měly čas naše duše o sebe otřít. Bůh mi dal skutečně tak málo času poznat jej. A přesto jsem cítil, že je vyvolený, že žádný takový další už nepřijde. Byl jsem zamilován a měl jsem o svou lásku v zápětí přijít. Čí jiná vůle než krutá vůle Boha, jenž se mi mstí za mou odpornou perverzi toto mohla způsobit? Jsem zkažený a špatný a navždy takovým zůstanu a Bůh, který je mocný a však krutý mi ukazuje, že pro takové jako jsme my není na tomto světě místo. Vzal mi mou lásku a odvrhl ji jako prašivého psa. Byl zabit přímo před mýma očima a já věřím, že skonal ještě dříve než si stačil uvědomit, že umírá. V mysli mi uvízl obraz jeho nechápavého výrazu. Byl mladý a plný síly a nezasloužil si umřít. Byl mladý a nevinný a Bůh jej přesto obětoval, aby mi dokázal moc, kterou nad námi má. Nemohu se nikam skrýt před jeho hněvem. Nikdy nemůžu být šťastný. Byl jsem proklet. Proklet. Pouhých pár hodin v jeho přítomnosti mi bylo dáno. To nemůže vyhovět mému hladu. Přál jsem si být s ním až do konce a nikdo z nás netušil, že tento konec se skrýval za nejbližším rohem. On...byl pouhým nočním snem, který se vám k ránu vykouří z mysli. Slabím letním vánkem, jenž vám rozčísne vlas. Letmým, panickým polibkem. On je...je mrtev. Nemohu to přijmout! V hrozivém vytržení smyslů se vrhu k místu odkud bylo svrženo tělo ze kterého vyprchával život. Jsem připraven následovat jej přímo do vln. Ze rtů mi unikne nelidský řev, jenž trhá i mé vlastní uši. Do očí mi vstupují slzy a ústa se plní slinami, jenž zapomínám polykat. Hluboký žal a hrůza mě obklopí jako stisk hada škrtiče. Nyní už vím, že tuto prázdnotu nic neutiší. Že potřebuji cítit chladný kov zařezávající se do břišní dutiny a rozrážející cestu vnitřnostmi. Toužím po ledovém objetí nočního moře. Nalokat se slané vody a klesnout ke dnu. Už na nic nemyslet. Už nic nevidět. Nežít. Ve chvíli však, když sáhnu po své zbrani, abych naplnil toto hrůzné předsevzetí, ztratím vědomí. Bože jsi tak krutý, že mě nedovolíš si vzít život ve chvíli, kdy jsem se tak pevně k tomuto odhodlal? |
| |
| soukromá zpráva od Juan Carlos de la Aliaga - Kapitán pro Když doktor odejde jen zůstanu chvíli hledět před sebe,nečekal jsem že potkám někoho z mé minulosti ale bylo to příjemné překvapení, když slyším svou drahou mluvit o odpočinku, jen se usměji a vydechnu.... Anno,myslím že vím co si mohu a nemohu dovolit, a mám prostě chuť na to vzít tě mezi sprostou lůzu,sedět u starého stolu,pít dobré víno a poslouchat housle a flétny,kytary... dojdu k ní a obejmu ji jednou rukou,při tom jí políbím na čelo..... Budoucí don který bude chodit do hostince za svými poddanými bude jistě více vítanější než abych si hrál na snoba kterým opravdu nikdy nebudu.... zadívám se ji do očí a políbím ji do dlaně.... Ale konečné rozhodnutí nechám na tobě,přeci jen teď už jsme na vše dva,takže volba je dnes tvá.... |
| |
| soukromá zpráva od María pro Přitisknu se k mému společníku, naposledy nasaji jeho horkost. Počkám, až ho únava přemůže, mé rty se ještě naposledy dotknou těch jeho a potichu vstanu. Tak jak jsem, se vydám do mořských vln a celá se v nich smočím. Udělám pár temp a vylezu, seberu svou košili, kalhoty, kord a klobouk. Navleču se do nich, načeš se naposledy ohlédnu za námořníkem. Ale tu slibovanou šněrovačku bych si ráda nechala koupit. Povzdychnu si tak trochu hraně, vyždímu mokré vlasy a vytratím se k La Venganze. |
| |
| Nábor Sedím na sudu a přebírám lidi. Je na mě vidět že nejsem zrovna v dobré náladě. Dokonce sem odbil už většinu dívek jenž za mnou přišli což je u někoho mé pověsti téměř nemyslitelné. Pak přijde další. Prohlédnu si jí od hlavy k patě. Ona promluví a já zatím mlčím. Zvednu se a jednou jí obejdu kolem dokola, načež si sednu do bývalé pozice. Natáhnu z dýmky a vyfouknu oblak kouře. "Fajn... nebudu chodit kolem horké kaše a nebudu ti tu cpát žádný bláboly. Dám šanci každýmu kdo může přispět. Nejsem nefér ačkoliv bych velice rád byl. Mám blbou náladu a nemám náladu na žádný žerty. " Další odmlka na pokouření. "Co nabízíme asi víš. Máme dobrou morálku, sme v úctě u krále, máme výborného kapitáne. Máme novou loď a posádka je jedna z těch nejlepších budižkničemů co se dají koupit. Každej člen posádky dostává svůj díl kterej se počítá z naloupenýho zboží. Když naloupíme tak maximálně nasolený párky tak se nic dělit nebude a odejdete s prázdnou. Když někdo chcípne jeho věci patří posádce. Všichni poslouchají rozkazy. Když se řekne podřežte jim krky tak se neptám proč a nebo se nedivím že to sou malí děti, prostě to udělám. " Dýmku chytnu do ruky a vyklepu z ní spálené koření. Kouřím nějak moc. Začnu si pěchovat další. "Nejsme ale násilníci. Zabíjení jenom z rozkazu a ten jen tak příjde. Jenom při dobývání. Nezabíjíme zajatce, nezabíjíme bezbranné. Kapitán zatím ale nezakázal znásilňovačky takže jestli se nemůžeš na to koukat rovnou se otoč. Pokud tě někdo obtáhne na lodi je to tvoje vina. Pokud se nechceš nechat podřež prostě tomu kdo to bude zkoušet hrdlo a nikoho to trápit nebude. " Zvednu dýmku k ústům a zapálím si. "Tak a teď k tobě křepeličko. Proč bych tě vůbec měl brát do posádky? Co umíš? CO nabízíš? Jasný ženská se vždycky může hodit aby podržela důstojníkům. Nemám proti tomu nic. Jenže to si taky můžu zajít do bordelu a budu to mít bezstarostí. " Potáhnu kouř a vypustím ho. "Vidím že máš meč... hej pěkný ale mečů tam mám celej sklad. Navíc vsadím se že tu ve městě najdu tak stovku chlapů který mi v bitvě budou užitečnější s mečem než ty? Dokážeš lézt po laně? Plavat? Číst a psát? Spravit plachty? Léčit rány? Počítat zboží? Co vlastně umíš? Proč tě mám vzít? Co nabídneš kromě svého života? " |
| |
| Nábor Leknutím sebou trhnu, když uslyším výkřik, který vyšel od Carlose. Zdá se, že smrt jeho kumpána bere docela špatně. Povzdychnu si a znovu se otočím ke kandidátům, kteří se chtěli přidat k posádce. Položila jsem jim pár otázek a vyzkoušela je ze střelby. Ty co to uměli s mečem jsem poslala k Michaelovi, protože já bych šermířské umění neuměla tak dobře ohodnotit jako on. Pokud vyhovovali, tak jsem je nechala aby se podepsali nebo udělali značku a tím se upsali. Ty kteří se mi nelíbili jsem poslala pryč. Neměla jsem problém někoho odmítnout. Zájemců celkem rychle ubývalo. |
| |
| Nábor Během náboru to bylo jako vždy, přišlo jich mnoho ale prošel stěží každý třetí,snad během tří hodin bylo po všem,přidalo se asi 60 mužů z nichž dvacet bylo gardistů ježž prostě zatoužili po tom sloužit pod korzárskou vlajkou,dále už nebylo třeba zařídit nic, jen čekat, a bavit se... _ _ _ Noc a den uběhly dřív než si to kdo uvědomil, další večer a všichni jsou zase dokonale odpočatí, zrelaxování a mnozí členové posádky i bez peněz, jediné co víte je že zítřejšího rána je svatba kapitána, město je už namol a ten komu nedošli peníze naráží na nedostatek vína,piva a jiných alkoholických tekutin které jsou ale na cestě...Jako všechny oslavy, i tyto doprovází bitky,pitky,vraždy a okrádání.... (Je jen na vás co napíšete,a jak, vím že někdo čeká na toho, jiný na toho,prostě rozhýbem to ne?) |
| |
| soukromá zpráva od Anna Inéz de la Castellón pro Já vím, usměji se na Juana, vím, že by jsi mi nic neodepřel, jen jsem chtěla aby sis odpočinul. Přejdu k jedné ze skříní, otevřu křídlové dveře a usměji se, protože najdu to, co jsem chtěla. Vytáhnu sametový plášť se širokou kapucí a přeložím ho přes předloktí. Budu ráda, večerní procházka městem bude po tvém boku něco skvělého. Trochu nakrčím obočí, dojdu k Juanovi a okamžik zkoumám, jestli je to opravdu dobrý nápad. Jiskření v jeho očích mě ale přesvědčí. Líbnu ho zlehka na tvář a čekám až půjdeme. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR