ZRCADLO - 13. května 2009 17:44

Hunter Quarrin Bylo vskutku krásné, slunečné odpoledne. Paprsky slunce příjemně hřály, lehký, ještě trochu chladný větřík se opíral do větví stromů a listoví pod jeho doteky tiše šeptalo. Esmeralda seděla v předzahrádce v jednodušších, přesto pěkných a honosných šatech, jak se na ženu v jejím postavení sluší a patří. Kdybys měl v potaz brát jen její vzhled, reprezentovala by dokonale a neměla by chybu. Jenže jen o ten, nebo zcela o něj neběží nikdy a ty ostatní věci zdaleka tak dokonalé nebyly. Mírně se zavrtěla v zahradním křesílku a popotáhla za nit, která jí uvízla mezi látkou a jehlou. Slunce způsobovalo, že její nazlátlé vlasy ještě víc svým jiskřením ten drahý kov připomínaly. Když byla doma, v soukromí, nosila vlasy často rozpuštěné a neskrývala je pod kloboukem. Dovyšila další kousek poměrně náročného a bohatého vzoru, pak si povzdychla a odložila plátno stranou. Chvíli se jen tak mimoděk rozhlížela, i když tobě bylo zcela jasné, s čím zas začne. ,,Co myslíte, drahý Vicomte.... Jaký vzor na svatební šat by byl asi nejvhodnější? Nebo... by byly lepší jen čistě, bělostně zářivé? Ale ty mají spíše vesničanky, nebo ne?" A nemýlil ses, bohužel. Otočila se směrem k tobě a upřela na tebe svoje zelinkavé oči. ,,A vůbec, na kdy tedy oznámíme konečné datum?" přišlo ti, jako by tě pohledem napůl provrtávala, nejspíš by ses nejraději zvedl a odešel, jenže když tě měla ve svém zorném poli, tak to prostě.. nešlo.

ZRCADLO - 13. května 2009 19:13

Marcus Haarman Byl už to nějaký čas, kdy tobě a tvým mužům skončila služba u jednoho ze šlechticů a měšce začínaly zas nebezpečně zet prázdnotou, i když se po desce tvého stolu válelo víc pergamenů než na stole královského notáře, žádná z těch nabídek nebyla... dost.. dobrá? Zajímavá? No, těžko najít správná slova.... A ty, vzhledem k tomu, kolik lidí tě žádá a jakého jsou postavení, si přeci můžeš dovolit si vybírat.. Nebo ne? Z přemýšlení a úvah tě vytrhlo zaklepání. Dveře se otevřely, vešel postarší muž a v ruce měl listinu. Další žádost? Při tom, kolik se jich hromadilo to byl podobný impulz, jako by ti posté donesli to samé jídlo... Sluha se jen mírně uklonil, položil ti listinu na desku stolu a zas se tiše vzdálil. Viml sis, že to nebyl je smotek pergamenu, ale obálka a decentně zdobená. Kdyžs ji otevřel, uvnitř byla tvrdší kartička... Hrabě Gideon si vás dovoluje dnes večer v pět hodin pozvat na menší slavnost na jeho sídle a pozemcích. Stálo tam trochu rozmáchlejším, ale přecijen zvláštním způsobem úhledným písmem, nechyběl ani podpis a pečeť. Jméno ti rozhodně nebylo neznámé, i když osobně ses s oním mužem ještě nesetkal. Ale mluvilo o něm dost lidí a ne nijak špatně, zvlášť ne o jeho večírcích, které byly vyhlášené.

ZRCADLO - 13. května 2009 20:27

Lady Anelisse de Amour Venku bylo sice krásné počasí, ale ty jsi stála ve větším sále, před sebou stojánek a noty, v rukou housle a po svém boku vcelku mladého učitele hudby, který přecházel sem tam, občas vyhlédl z balkonu, ale jinak taktovkou, co držel v ruce udával přesný rytmus, asi jako dirigent orchestru. ,,Ne, slečno... tady má být molová stupnice, ne Dur..." sehnul se nad notami, ukázal ti onen part a noty jednoduše zazpíval, přičemž zdůraznil tu, kdes udělala chybu. ,,Takže znovu, prosím.." zaťukal ukazovátkem na stojánek, pak si zkřížil ruce za zády, jedu chytil okolo zápěstí a došel za neustálého poklepávání ukazovátkem opět na balkon, kde se zastavil a rozhlédl. Mohlas mu hádat maximálně devatenáct, dvacet let, byl vyšší, štíhlé, ještě zčásti chlapecké postavy s trochu útlejšími rameny, dlouhé, kaštanově hnědé vlasy slunce barvilo nádechem do měděné, splývaly mu svázané v culíku pod ramena. Rozhodně se nedalo říct, že by byl ošklivý. Sice ne vyloženě krásný, ale rozhodně zajímavý. Zvlášť jeho téměř černé, hluboké oči dominovaly celému obličeji.

Lady Anelisse de Amour - 13. května 2009 21:12

V honosném sále Teď mám hodinu hudby, jako každý den. Ale přece je tu něco jinak – dnes není mým učitelem ten starý skladatel, ale docela pohledný mladík. Alespoň se to dá říct o jeho hlubokých očích – jako dvě studny... Na chvilku jsem se zamyslela nad chlapcem – hádala jsem mu tak devatenáct, dvacet více ne. Stál přímo vedle mně, skoro jsem až cítila teplo, které z něj vycházelo. Zamyslela jsem se nad jeho očima a líbezný zvuk houslí na které jsem hrála ze proměnil v příšerný skřípot. Než mi to došlo a já stihla vyhrknout ,,Promiňte.“ Tak mě učitel pokáral slovy:,,Ne, slečno... tady má být molová stupnice, ne Dur...". Tentokrát se mi sehnul přes rameno nad noty, tentokrát jsem ho cítila, cítila jsem tu jemnou vůni, která vycházela z jeho kůže...,,Růže...“Zašeptala jsem. Můj učitel se na mně nechápavě zadíval, pak ovšem zavrtěl hlavou a řekla něco ve smyslu ať se soustředím, že teď je hudba, ne poznávání rostlin. A pak zabroukal ty noty, hlavně tu jednu která mi „ujela“. ,,Takže znovu, prosím.." Zaťukal ukazovátkem – s jakousi elegancí pohybu – a pak došel na balkónek. Jak na něj svítilo dopolední slunce, dlouhé vlasy hnědé barvy mu barvilo na nádhernou bronzovou barvu, vlasy mu trošinku povlávaly ve svěžím vánku. Jeho útlá silueta ve slunci téměř zářila a on...Nebyl škredý, ale ani nádherný, ale cosi, to cosi v jeho očích! Zase jsem pokazila melodii. Otočil se na mě a já mu hluboce pohlédla do jeho velice tmavých očí a zamihotala svými dlouhými řasami. V téhle chvíli mi bylo úplně jedno, jestli jsem pokazila melodii, bylo mi jedno jestli řekne mé drahé tetince že jsem zase nedávala pozor, tohle všechno mi bylo jedno – normálně bych už klopila hlavu a omlouvala se ale tohle bylo něco jiného. Chtěla jsem si ten moment užít. Se vším dokola, se sluncem, jeho vlasy, s jeho siluetou, očima, melodickým hlasem, specifickou vůní...

Morová Královna Esme - 13. května 2009 21:15

Předzahrádka Užíval jsem si klidu a hezkého počasí. Opravdu jsem měl rád tyto vzácné chvilky, které jsem trávil se svou nastávající, ale bylo... ticho. Nejspíš to ale mělo vypadat jinak, nejspíš bych měl obdivovat její krásnu, zvuk jejího hlasu... jaká ironie, její krásné vlasy, hebkou pleť... jednoduše ji zahrnovat lichotkami. Ale to by znamenalo poslouchat zase ten její nepříjemný chichot. Otevřu oči a pohlédnu na ní, byla krásná, opravdu krásná, ale jen když mlčela. A když mluvila o něčem jiném než o oblečení a kdo kde co udělal a co o někom slyšela. V takových chvílích jsem měl pocit že ji mám i rád. A pak promluví, musím na okamžik stisknout bolestně oči. Zase šaty, odolám tomu vzdychnout a usměji se na Esmeraldu. "Máte pravdu. Bílou nosí převážně vesničanky. Ale je to škoda, myslím si že bílé šaty by ještě více podtrhovali vaši andělskou krásu."rozhodl jsem se přece jen ji trochu potěšit lichotkou a tak trochu zamluvit ten vzor na šaty. Jak jsem to měl vědět? A pak o svatbě. Ještě toho trochu, natáhnu se a zlehka vezmu její ruku do své. "Má drahá. Byli jsme přece zasnoubeni teprve nedávno. Není kam spěchat a mezitím budeme pomalu zařizovat naší svatbu. Chci aby byla dokonalá. Je ještě spousta věcí co je nutné zařídit, šaty nemáte hotové, notář a také mám problém s tím najít svědka. Můj přátel je momentálně v zahraničí a stále mi od nij nepřišla odpověď jestli by mi šel za svědka."vymlouvám se. Hlavně jsem ještě ani žádost neposlal, snažil jsem se to odkládat jak jen to šlo. Zvednu její ručku a políbím ji způsobně na ní.

ZRCADLO - 13. května 2009 21:31

Elicia de Talos Cesta vzhledem k tvé oblibě lodních palub a moře, nebyla zrovna dvakrát příjemná, takže se ti dost ulevilo, když ses konečně nohama dotkla země, která a že se to zdálo nezvyklé, klidně stála a nehoupala se ze strany na stranu. Společně s tebou šla ještě tvá guvernantka, silnější dáma kypřejších tvarů, navenek vcelku přísná, ale uvnitř dokázala být dobrota sama a měla zlaté srdce. Alespoň pro tebe. Sešly jste z vratkého můstku lodi a Margita se rozhlédla. Teprve po chvíli jste si povšimly mladíka s delšími, slámově žlutými vlasy, trojrohým kloboukem¨a tmavomodrým kabátcem se zlatým obšíváním. Vypadal jako lokaj. ,,Dobré poledne, dámy. Posílá mne hrabě Gideon, váš bratránek, abych vás bezpečně dopravil až k jeho sídlu. Pojedeme?" kývl vám hlavou a rozešel se z přístavu, kde čekal kočár. Otevřel vám galantně dveře, počkal, až si nastoupíte, převzal otěže od chlapce, který koně hlídal, usedl na kozlík a švihl opratěmi, koně se bez zaváhání a jen s lehkým trhnutím kočárem rozešli. Kolem vás ubíhala pěkná, prosluněná krajina, i když paprsky zde neměly skoro ani způle takovou sílu, jako doma, ve Španělsku, což bylo ale zcela samozřejmé. Po asi skoro hodině jízdy kočár konečně zastavil a jemně se zhoupl, koně si odfrkli. Před vámi se objevil vstup do sídla, jakožto i stavba samotná, byla vskutku impozantní, kolem se rozprostíraly jistě velké zahrady se vzrostlými stromy, dýchalo to zde přírodou a svěžestí. Lokaj vám opět otevřel dveře a podal ti ruku, abys mohla vystoupit, stejně jako posléze tvé gardedámě, na to pobral vaše zavazadla. To už přispěchal jiný mladík, hbitě naskočil na kozlík, cukl opratěmi a rozjel se s kočárem pryč.

Elicia de Talos - 13. května 2009 22:33

Sladká Anglie Spočinu podrážkami bot na pevné zemi. Přepadají mě podivné pocity, snad jakoby tu něco nebylo v pořádku. Ještě chvilku postojím na místě, dokud si nezvyknu na spásnou pevnost půdy pode mnou. Zhluboka se nadechuji vzduchu se slanou příchutí. Osvěžující. Očima pátrám po nějakém muži, který by nás tu měl vyzvednout. V bystrosti mě předběhne má guvernantka. Zvídavě si prohlédnu mladíka v tmavomodrém kabátci. Na okamžik mi poskočí srdce vědomím, že by to mohl můj bratránek. Onen lokaj mě vzápětí vyvede z omylu. Nebuďte naivní, Elicio! pokárám se v duchu a vykročím pryč z přístavu k přistavenému kočáru po boku kypré Margity. V kočáře se pohodlně uvelebím naproti mé společnici. Vesele se na ni zakřením ještě před tím, než mé oči naprosto upoutá okolní krajina. Jsem přesvědčená, že se mi tu zalíbí. Žhavé paprsky mé domoviny mi tu sice budou scházet, stejně tak, jako čerstvě utržené, šťavnaté ovoce. Chladnější klima mi možná bude zpočátku dělat potíže. Kdo ví. Třeba vůbec ne. Ani ne v půli cesty na mě dolehne únava. Ve snaze udržet se v bdělém stavu otevírám oči dokořán. Není to nic platné. Nyní rozmazané zelenohnědé šmouhy mě čím dál víc uspávají. Svaly ochabnou, hlava klesne k rameni, oči zavřené a mělké pravidelné oddechování. Ještě než jsme dorazili k ohromujícímu sídlu, mě Margita vlídným poplácáním po tváři probudila. Rozespale jsem na ni zamžourala a ona spustila rychlou španělštinou, že se již blížíme k sídlu hraběte Gideona. V tu ránu se hbitě narovnám. Poposednu si, jelikož jsem celá ztuhlá a nerada bych, aby mě při vystupování zradila některá část těla. Po krátkém protažení si pročísnu vlasy. Požádám svou guvernantku o kritiku a případnou úpravu zevnějšku. Co když mám vzadu rozcuchané lokny, či zmačkaný šat? Při jízdě na pozemky sídla, se mi rozbuší srdce. Spalující nervozita mi svírá hrdlo. V ústech mi vyschlo, jako mávnutím kouzelného proutku. Nedokáži se soustředit na jedinou myšlenku. Má gardedáma to musela vycítit, neboť mi chlácholivě stiskla horkou dlaň. Rozpačitě jsem se na ni usmála. Kočár zastavil a já začala sbírat ze země svého podvědomí střípky sebevědomí. Zatajím dech kvůli nádheře rozprostírající se kolem. Působivé sídlo a kolem…kolem jsou obrovské zahrady! Přesně dle mého gusta. Na lepší místo mě papá nemohl poslat. Rudl by vztekem, kdyby cítil štěstí, které mnou otřásá. Přes rty mi přelétne náznak triumfu. Navenek vyrovnaně pohlédnu před sebe. Ke vstupu do sídla. Zdali nás už bratránek čeká? Nesnesitelná zvědavost mě popostrkuje blíž. Tak strašně moc jej toužím spatřit po dlouhé době na vlastní oči. Zároveň mám strach. Bojím se případného zklamání v jeho pohledu. Chladného úsměvu a strohého přivítání. Zatnu zuby a zaženu ty hloupé představy. S úsměvem plným chvějícího se očekávání vyčkávám.

ZRCADLO - 13. května 2009 22:42

Hunter Quarrin Zadívala se na tebe, po tvé připomínce co se týkalo vašeho teprve nedávného zasnoubení jí zčervenaly tváře studem, sklopila oči, chvíli se dívala na záhyby široké sukně, pak však sklouzla pohledem zpět na tebe. ,,Vím, omlouvám se... Jsem z toho jen... tak trochu nervózní. Je pravda, že je času dost a nemělo by se to uspěchat." omluvně se pousmála. Vypadala, jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec opět semkla rty a natáhla se zpět pro vyšívání. Po chvíli na tebe zas pohlédla usmála se, ale neříkala nic. Zlatavé vlasy jí splývaly přes ramena jako nádherný vodopád, paprsky slunce jim propůjčovaly svatozář. Vypadala vskutku jako světice. Zapošila steh, odstřihla nit, uhladila trochu nakrčenou látku a opět se zadívala na tebe. ,,Jestli nechcete, nemusíte tu sedět, když je tak krásně. Já se zabavím, ale vyšívání by zrovna pro vás asi nebylo to nejlepší. Nechcete se třeba projet na koni, projít se? Mě to vadit nebude, já jsem spokojena." V zelených očích jí jemně zajiskřilo, opět se usmála. Jak předtím, tak i co řekla teď tě dost překvapila. Dělo se snad něco? V tenhle okamžik ti přišlo, jako by tvou nastávající někdo vyměnil, ale jak by to mohl udělat, když ji máš stále na očích? Tohle se jí rozhodně moc nepodobalo a o to víc to vyznělo v kontrastu jejího typického započetí hovoru...

ZRCADLO - 13. května 2009 22:53

Lady Anelisse de Amour Jak jsi opět pokazila tón, mohla jsi postřehnout, jak sebou mladík jemně škubnul ještě před tím, než se na tebe otočil. Ale tvůj pohled dost pravděpodobně nečekal, bylo vidět, žes ho uvedla tak trochu do rozpaků. Chvíli totiž nejistě stál na místě, trochu nervózně přešlápl, zas se zadíval ven, zakmital zlehka delšími, štíhlými prsty, ale nakonec se k tobě po chvíli zaváhání opět rozešel. Znovu se naklonil nad stojánkem s notami, prstem přejel přes onen problematický part. ,,Tady..." dodal, krátce se na tebe zadíval, pak ale pohledem uhnul a zlehka si odkašlal. Došel ke klaviatuře, otevřel pouzdro co na ní leželo a vytáhl druhé housle. ,,Kdybyste dovolila..." krátce, nejistě se pousmál, počkal, až ustoupíš kousek stranou, zaujal tvé místo, mírně se rozkročil a začal hrát. U toho partu se ale zastavil. ,,Tady moll...." upozornil a současně s tím sklouzl smyčcem přes struny. Měl skutečně talent a i na svůj mladý věk právo učit hru na tenhle nádherný, avšak stejně tak obtížný nástroj. Dohrál asi o tři takty dál, pak nechal ruku s houslemi i smyčcem klesnout podél těla, odebral se opět ke klavíru, kde nástroj odložil zpět na jeho místo. ,,Tak... Prosím.. hrajte..." zlehka ti pokývl a paží ukázal na noty, do rukou vzal opět ukazovátko, protáhl se kolem tebe a klavírua stoupl si k balkonovým dveřím, trochu víc je pootevřel. Chvíli sis nebyla jistá, jestli poslouchá tebe nebo spíš cvrlikání ptactva venku. Vypadalo to na to druhé. Avšak kdybys udělala byť sebemenší chybičku, zjistila bys, že tě zdání vskutku klame...

Morová Královna Esme - 13. května 2009 23:49

Předzahrádka Okamžik jsem na ní překvapeně hleděl, co to s ní dnes bylo? Chovala se... skoro normálně, byl jsem z toho mírně nesvůj. Takovou jsem ji neznal a rozhodně jsem musel říci že taková Esmeralda se mi víc zamlouvala. "Oh... prosím ne. To já bych se měl omluvit, má drahá. Nechtěl jsem vás uvést do rozpaků. Jednoduše se na svatbu těšíte a to je zcela přirozené."snažím se trochu ospravedlnit. Připadal jsem si teď trochu jako bídák. Jak zmlkla, také jsem umlkl a pozoroval ji. Že by v soukromí byla jiná než ve společnosti? Občas se to stává co jsem slyšel, kolikrát se inteligentní ženy tvářili jako že inteligentní nejsou. Hodně mužů v dnešní době moc nestojí o chytré ženy, hlavně aby byli hezké. Div si při tom znechuceně neodfrknu, naštěstí jsem to zadržel. Znovu na Esmeraldu překvapeně pohlédnu, když mi dovolí, abych bez vlastní omluvy odešel. Okamžik, dva jsem na ní zíral a pak se usmál "Děkuji, má drahá."znovu ji vezmu za ruku, vstanu a políbím ji na ručku "Omlouvám se, že dnes nejsem nejlepší společník. Až se vrátím snad to bude lepší. A prosím... chovejte se tu jako doma."usměji se na ní a pak se narovnám "Uvidíme se později, lady."ještě se mírně ukloním než vyrazím pryč. Rozhodně myšlenka na projížďku se mi hodně líbila. Trochu si pročistit hlavu, pak bych měl jet stejně domů a vyřídit korespondenci. Ale dokud je tak krásně rozhodl jsem se, že toho využiji. Přemýšlel jsem i o tom, že příště jestli bude se také takto chovat. Tak normálně mohl bych ji pozvat na společnou vyjížďku. Vejdu do domu a požádám sluhu o to, aby mi připravil koně a já se šel převléknout do jezdeckého obleku. Když jsem hotov odejdu do stájí kde mám už připraveného Holštýnského teplokrevníka hnědé barvy. Lehce na něj nasednu, pohladím koně po krku a pak se rozjedu projet po okolních pozemcích.

ZRCADLO - 14. května 2009 11:58

Elicia de Talos Světlovlasý mladík se na tebe, ovšem ve zdvořilostních mezích, pousmál, pak kývl hlavou i tvé gardedámě, naznačil rukou směr. ,,Račte mne následovat, dámy..." Hlas měl trochu hlubší, k jeho tak trochu chlapecké tváři nezvyklý, ale příjemný. Na to se celkem s lehkostí a elegancí otočil a rozešel se po můstku, vedoucím k bráně. Tam odložil jedno zavazadlo a zabouchal na ni. Otevřely se menší, postranní dvířka a ven vyhlédl další mladík s černými vlasy a světlýma očima. ,,Běž oznámit hraběti, že slečna Elicia i s doprovodem dorazila. Já je zatím uvedu do jejich pokojů." znělo to skoro jako nepřímý rozkaz, ale černovlasý beze slova kývl a vcelku rychle se rozběhl přes menší nádvoří k dalším dveřím, za nimiž v příštím okamžiku zmizel. Lokaj se na vás otočil. ,,Omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Thomas a u hraběte sloužím již přes dva roky. Kdybyste potřebovaly vyzvednout či poslat nějaký dopis nebo si chtěly kočárem vyjet do města,jsem vám k službám." mírně se uklonil, pak vás vedl dál, přes nádvoří, chodbami až k vašim pokojům. Každá jste měla svůj, byly naproti sobě přes chodbu. Vybaveny byly honosně, avšak současně ne nijak přehnaně, s jakousi okázalou elegancí. Oba měly víc jak velké a prostorné balkony s výhledem do zahrad, které se táhly až k obzoru a stejně to vypadalo, že nemají konce. Ozvalo se lehounké zaťukání na dveře, po chvíli vešla drobnější dívka, služebná. ,,Dobré poledne, madam. Nepřála byste si koupel po dlouhé cestě a zatím něco menšího k zakousnutí?" otázala se a mírně se v úkloně pokrčila v kolenou. Mohlo jí být tak patnáct, víc zcela jistě ne.

Lady Anelisse de Amour - 14. května 2009 16:58

Stále ještě v té honosné hale – už to začíná nudit Po mém pohledu začal být mladík ostýchavý a nejistý, jakmile jsem pokazila tón lehce sebou škubl. Ale možná se mi to jen zdálo. Jeho silueta byla proti slunci úchvatná...No vraťme se k okamžiku kdy jsem pokazila tón, škubl sebou a pak se zase otočil směrem ven. Trochu jsem naklonila hlavu, abych si ho prohlédla z jiného úhlu, když vtom se otočil a zase přišel ke mně a udělal tu věc. Opět se mi nahnul přes rameno, zase mě nechal ochutnat jeho vůni. Přejel prstem přes ten part co jsem za posledních deset minut dvakrát pokazila. ,,Tady...“ tiše pronesl a zadíval se na mne. Pohlédla jsem mu do očí a on ihned uhnul stranou, lehce si odkašlal, jako kdyby to bylo něco mimo téma – mimochodem, věděla jsem že má docela pravdu – a šel si pro druhé housle. Když přišel došlo mi, že by mi tuto část rád zahrál sám, ať vím, kde je která nota. Rychle jsem ustoupila od not a jakmile zabral své místo před nimi, postavila jsem se těsně vedle něj. ,,Kdybyste dovolila...“ Nejistě se na mně usmál, jeho plachý úsměv jsem mu opětovala. Tentokrát jsem věděla, že budu muset zpomalit, jít na něj pomalinku – ten můj pohled ho asi vystrašil. Výhodou a nevýhodou mé výuky bylo, že se mnou učitelé trávili tolik času, kolik uznají za vhodné, ovšem to mě dovedlo k těžkému dilematu – neboť bych s ním mohla být dlouho, kdybych tuto skladbu hrála schválně špatně, ale na druhou stranu by to vypadalo, že na to nejsem dobrá, a já na housle hrát umím... Z mého přemýšlení mě vytrhnul líbezný zvuk jeho hry na housle. Nasadila jsem vážný výraz ve kterém se ještě zrcadlilo zalíbení. V jedné části se pozastavil a upozornil, že v této části je moll. Usoudila jsem, že má opravdu talent...Mnohem větší než já. Ne že by mi hra na housle nešla, ale zase tak moc mě to nebavilo... Můj učitel hrál stále dál, asi čtyři, nedokázala jsem to uhádnout tak přesně, jen podle poslechu; ale uměla jsem to vyčíst. Pak schoval druhé housle a pokynul mi abych hrála. Do ruky si dal ukazovátko, těsně se kolem mně protáhl – zas ta vůně! – a více otevřel dveře na balkónek, neboť v hale začínalo být nepříjemné horko. Nebyla jsem si jistá jestli více poslouchá mou hru či snad zpěv ptáků v tetinčiných rozlehlých zahradách, ale nějaký můj vnitřní pocit – snad intuice? – mi říkaly, že kdybych udělala chybu, on si toho všimne. Tuto skladbu jsem dohrála bez chyby. Ale neodpustila jsem si tři dotazy a to : ,,Promiňte, ale smím se otázat, jaké je Vaše jméno? Budete mně učit i nadále, nebo jste tu jen pro dnešek? A proč se učíme hudbu, když má rodina má dostatek peněz na to, aby si hudebníky najala? Pročpak se raději neprocházíme v zahradách? Můžeme si přeci povídat zrovna o hudbě...“pronesla jsem s nadějí v hlase a čekala na jeho odpovědi. Na jednu stranu jsem se bála, že jen stroze odpoví a řekne něco v tom smyslu, že teta mu platí za to abych uměla hrát na housle a že je tu jen pro dnešek, na druhou stranu jsem byla ve velkém očekávání jestli budou jeho odpovědi milé a přesně takové jaké by se mi líbily....

Elicia de Talos - 14. května 2009 17:30

Sídlo Lehce mě zaskočí hlubší barva hlasu světlovlasého mladíka. Překvapuje mě, jak lahodí mým uším. Příjemně kontrastuje s jeho mladým zevnějškem. Spíše než k okolí, upírám svůj zrak k jeho vlasům vykukujících zpod trojhranného klobouku. V naší zemi se příliš blonďatých lidí nevyskytuje. Však spíše než opravdový zájem o lokaje, pociťuji rozrušení. On je jen bod skrz, který se snažím uklidnit. V momentě, kdy se k nám otočí čelem, nasadím milý úsměv. Chápavě přikývnu, jakmile se dozvím, že je nám v podstatě k službám. Jistě jich někdy využiji. Jakmile ve svém novém pokoji osiřím, začnu se tu detailněji porozhlížet. Bříšky prstů přejíždím po nábytku, nahlížím do skříní, objevuji roztomilé drobnosti. Dokonce i vyzkouším měkkost matrace. Ten, kdo to tu zařizoval, musel mít vkus. Člověk se tu necítí, jako ve vyumělkované klícce, což oceňuji. Nejvíce mě nadchne balkon. Mohl by to být další pokoj! Tolik prostoru! Nadšeně udělám pár tanečních otoček a zastavím se u zábradlí. Zapřu se dlaněmi o chladný kámen a vytáhnu se na špičky. To je nádhera…ach! dolehne na mě určitá forma dojetí. Jakoby to vše tady bylo vytvořeno pouze pro mou maličkost. Komu mám poděkovat za ty krásné věci, jež tu nacházím? Pánu Bohu? Pobaveně se zasměji do ticha, které mě vystraší. Doteď jsem si neuvědomovala, jak je tu poklidná atmosféra. Kromě hlasu Thomase a spěšných kroků… Ozve se tlumené zaklepání. Otočím se ke dveřím, nevědomky mezi prsty uchopím přívěšek. Se zvědavými jiskřičkami v očích propaluji budoucího příchozího. Okamžik, kdy se dveře otevírají, mi připadá nekonečný. Že by to už byl on…? Zvláštní s jakou rychlostí výraz mé tváře pohasne. Vyslechnu si drobnou dívku a přikývnu. Jistě, koupel by byla báječná a kdyby se dala spojit s tím ‚něco drobnějšího k zakousnutí‘ ...bylo by to dokonalé! Dala bych si něco lehkého, ovoce například. jakoby soucitně se na ni usměji. Děkuji, můžeš jít. pokynu jí vlídně. Horká koupel opravdu přijde vhod. Potřebuji si ještě odpočinout po té příšerné cestě lodí. A drobet k zakousnutí také neodmítnu, a jelikož mám žaludek ještě ‚rozkymácený‘ čerstvé ovoce by nemuselo vadit. Mezitím než se připraví lázeň, si vybalím čisté šaty. V těchto propocených, rybinou načichlých šatech nemohu předstoupit před bratránka. Nejsem žádná šmudla. Naložena v horké vodě se slastně přimhouřenýma očima. Vlasy mám sepnuté v drdolu, tak aby se nenamočily. Tělo se uvolňuje s každým nádechem víc a víc. Stoupající pára navozuje iluzi mlhy. Dokázala bych tu ležet do nekonečna. Jenže já se nemohu dočkat věcí budoucích, ležet tu dlouhé hodiny nepřipadá v úvahu. Gestem ruky zabráním služebné v přilití další vody. Byly byste tak hodné a pomohly mi při sušení a oblékání? doma takové věci pokládám za samozřejmost. Tady alespoň ze začátku hraji menší zdvořilostní divadlo. Nechci navodit ihned špatný dojem, ale hádám, že s postupem času je budu stále více přehlížet.

hrabě Gideon - 15. května 2009 09:45

Čekání Vrátil jsem se z časné ranní projížďky, čerstvý a odpočatý, i když dost věcí na mém zevnějšku jako větrem rozevláté, pochuchané vlasy, mírně zpocené čelo a tak trochu unavený pohled ukazovalo spíš na pravý opak. Přenechal jsem koně v péči štolby a šel do sídla, čekala mne ještě záležitost k vyřízení, a sice rozeslat pozvánky na dnešní.... dejme tomu ples. Koupel už byla připravena, horká lázeň uvolnila i ten poslední napjatý sval. Oblékl jsem se do vcelku jednoduché bílé košile s širokými, hodně volnými rukávy a přiléhavých kalhot, vlasy jsem si stáhl do culíku, zasedl za stůl a dal se do psaní všech asi třiceti pozvánek. Konečně byly všechny kartičky v obálkách, poslal jsem pro Thomase, aby je rozeslal a současně zajel kočárem pro sestřenku, která se měla dnes dostavit. Volný čas jsem využil k převléknutí se přecijen do něčeho více formálnějšího, prostou košili vystřídala ta s krajkovým fiží, na ni hedvábná vesta vínové barvy s bohatou výšivkou, kalhoty pak okrové barvy. Menší úpravu podstoupily i vlasy. Vcelku spokojeně jsem si prohlédl odraz v zrcadle. Bylo to tak akorát, neměl jsem zrovna v lásce tu nafintěnou honosnost, která panovala u dvora skutečně železnou rukou. Odebral jsem se pak s jedním vcelku zajímavým titulem do přijímacího salonku, kde jsem se pohodlně uvelebil na prostorné pohovce a vyčkával při čtení Anakreóna. Jeho milostné verše byly zároveň úsměvné a současně tak krutě, sarkasticky pravdivé... Zrovna jsem se dostal k pasáži, kde byla zmínka o Dionýsovi, když do salónku přispěchal Quentyn. Byl lehce zadýchaný, teprve kousek před pohovkou se zastavil. Ach, to prudké mládí, co tak nevinně svádí. Svádí naivností svou, krutostí života nepoznamenanou... S úsměvem si povzdychnu, složím ruku s knihou do klína. ,,Pane, vaše sestřenka... tedy... slečna Elicia se svým doprovodem..." zajíkal se vlastním dechem, který se nedal uklidnit tak snadno, jako nohy. ,,Již dorazila? Dobře, díky. Můžeš jít." propustím ho a opět k očím zvednu knihu, abych pokračoval tam, kde jsem přestal...

ZRCADLO - 15. května 2009 10:14

Hunter Quarrin Esmeralda se na tebe zlehka pousmála, pak už opět svou pozornost věnovala vyšívání. Byla u tebe na návštěvě už druhým dnem a zítra se musela vrátit zpět domů.... Což bylo asi dvanáct kilometrů odtud. Sluha ti koně připravil vskutku pečlivě, vůbec by se dalo říct, že se stájníci starali o zvířata s téměř stejnou péčí, jakou jsi měl i ty. Hnědá srst se pod sluncem leskla jako tekutá čokoláda a kůň byl ve víc jak skvělé kondici, stačilo ho jen trošku zahřát a mohl sis užívat jízdu plynulým, houpavým cvalem bez jakýchkoli nepříjemných otřesů. Krajina kolem ubíhala, až se měnila v rozmazané barevné šmouhy koloritu přírody. Ptáci cvrlikali, vzduch byl příjemně vlahý, vskutku byl nádherný den a to již od časného rána. Zbývalo jen doufat, že počasí vydrží. Cestou zpět jsi potkal dvě služebné, nesly v koších čerstvě natrhanou zeleninu a o něčem si povídaly, jakmile tě spatřily, usmály se a popřály ti doprého poledne a hezké projížďky. Služebnictvo vůbec tě mělo vcelku v oblibě, zatím jsi jim ostatně nezavdal důvod k opaku. Když jsi dorazil, pohotový stájník chytil tvého koně za otěže, počkal až sesedneš a odvedl ho do stájí. Vzápětí k tobě přiběhl sluha, mírně se uklonil. ,,Dovolil jsem si vyzvednout poštu, pane, onen.... kurýr bohužel neměl času nazbyt..." částečně se omluvil a podal ti jednoduchou, jen decentně zdobenou obálku. Když jsi ji rozbalil, vytáhl jsi tvrdou kartičku, na níž bylo pozvání od hraběte Gideona na večer. S dodatkem, že se má dostavit i tvá snoubenka, pokud nebude svázána jinými povinnostmi.

ZRCADLO - 15. května 2009 13:33

Lady Anelisse de Amour Ještě chvíli po tom, co sálem dozněly poslední tóny melodie, stál mladík u balkonových dveří a díval se ven, ruce opět za zády, prsty si pohrával s ukazovátkem. Pak ale přestal, otočil se, chvíli sklonil hlavu k podlaze, učinil pár kroků a zastavil se sotva půl metru od tebe. Mezitím jsi ho zahltila dotazy, na něž odpovídal mlčením, alespoň pro tuhle chvíli. Povzdychl si a opět se zadíval ven. ,,Máte talent, slečno Anelisse. Až na občasnou tvrdost ve vaší hře byla tahle skladba téměř dokonalá. A měla byste na víc, jen...." stiskl rty a čelo se mu mírně podmračilo. patrně přemýšlel, jak to říct, aby tě snad... neurazil? Pak by totiž patrně následoval vyhazov. ,,Jen kdybyste.... se do té hry a vůbec hudby jako takové vcítila.... Zkuste ji brát tak trochu jako... ne povinnost, nemyslete na to, proč se ji učíte, když si vaše teta může najmout hudebníky. Je to pocit a jeho vyjádření, plynulé uvolnění skrz nástroje, ať to jsou housle, harfa, klavír. Na tom nesejde. Hudba je... Hudba je jako láska. Když ji necítíte, nemá smysl cokoli předstírat. Ten nástroj to pozná a pak zní, jako by byl bez duše." vyjádřil se nakonec, tiše si povzdychl a trochu s obavami se na tebe zadíval, jaká bude tvá reakce na tyhle trochu, i když jen náznakově, troufalá slova. ,,A jestli máte raději zahradu než sál, není problémem, pokud bude přát počasí, příští hodinu přesunout ven. A omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Duncan Lear." mírně sklonil hlavu v drobnější úkloně. ,,A co se týče hodin... To závisí na vaší tetě ne na mě, kdo vás bude dále vyučovat." dodal ještě spíš polohlasem, na chvíli sklopil oči k podlaze, ale v příštím okamžiku se na tebe zas zadíval. ,,Chcete si ještě něco procvičit?" pohlédl na hodiny. ,,Ještě zbývá asi deset minut do konce."

Morová Královna Esme - 15. května 2009 14:04

Sídlo Při projížďce jsem se výborně uvolnil, nejraději bych zase vyrazil na pár dní pryč, ale to jsem nemohl. Budu vůbec moci jezdit pryč když budu ženatý? Ale určitě budu moci! Esmeralda by mi to jistě nezakázala a i kdyby to zkusila tak by mi v tom tedy nezabránila. Když jsem potkal služebné, usmál jsem se na ně a zamával jim. Nakonec jsem se vrátil domů, musel jsem, ještě jsem měl nějaké povinnosti. Sesednu z koně, kterého pochvalně pohladím po nozdrách než ho nechám odvést aby se o něj postaral stájník. Hned se objevil sluha "To je v pořádku, Danny. Děkuji."ujistím ho že mi to nevadí a vezmu si od něj dopis. Četl jsem si pozvání zatím co jsem mířil do svého pokoje, abych se znovu převlékl. Pozvání mě potěšilo, vlastně to bylo mé první oficiální pozvání. Předtím ty plesy to byla spíš povinnost tam být. Tohle bylo něco jiného. Znovu se převléknu do obleku a zase vyrazím na svou nastávající. Ta stále byla v předzahrádce "Jsem zpět."oznámím ji poměrně vesele. "Přišlo mi právě pozvání na dnešní večer od hraběte Gideona."posadím se vedle Esmeraldy a vezmu ji zlehka za ruku "A samozřejmě jste také pozvána, má drahá."nabídnu ji pozvánku aby si ji sama mohla přečíst. "Doufám že na večer nemáte již jiné plány?"usměji se na ní.

ZRCADLO - 15. května 2009 14:34

Elicia de Talos Služebná tvoje požadavky vyplnila do nejmenších detailů, ovoce bylo šťavnaté, příjemně sladké, ale zase ne moc. Jistě si ho nechají dovážet, chutnalo skoro stejně lahodně, jako to španělské a něco takového by zde vyrostlo jen s pochybami. Po tvém dotazu ohledně oblékání a sušení přikývla, druhá dívka, co zatím naklepala peřiny a nechala je provětrat venku, se odebrala k tobě, aby té druhé pomohla. Když jsi byla usušená a vybrala sis šaty, samozřejmě ti pomohly s oblékáním, zvlášť korzetu, to bys sama opravdu nezvládla. Na to, jak byly obě služky mladičké, zvládaly svou povinnost na výbornou a takřka bravurně. Když jsi byla nastrojená, ozvalo se opět zaklepání, po tvém vyzvání se objevil onen černovlasý, modrooký mladík, co bylpředtím u brány. Mírně, spěšně se uklonil, byl zadýchaný, patrně měl povinností víc jak dost, ale zas ho všechen ten pohyb udržoval v kondici a odrazilo se to na jeho postavě-ta byla štíhlá a pružná jak proutek. ,,Madam, hrabě Gideon vás i vaši gardedámu očekává v salonku, počkám, jestli nejste ještě připravena, jinak můžeme vyrazit, doprovodím vás..." jeho hlas byl typicky chlapecký a ne tak jistý a pevný, jako lokajův. Tenhle mladík byl patrně tak šestnáctiletý a v pohledu měl stále ještě tak trochu nejistotu a lehčí vyplašenost, patrně tu nebyl dlouho. Když jsi vyšla ven, Margita už čekala na chodbě, takže jste se mohli všichni vydat za hrabětem. Cestou jsi mohla sledovat stylovou výzdobu, převládaly dekorativní motivy, působivé a elegantní postoje soch a z portrétů na stěnách sálala jistá intimita. Obrazy byly vyvedeny technikou pastelu s jemnými a bledými tóny, nechybělo ani oblíbené téma zahradních scén. Bylo zde i pár porcelánových plastik, nábytek výlučně ze světlého dřeva, několik okouzlujících, rozkošných miniatur a umělecky kované svícny. ,,Prosím..." vybídl vás mladík a otevřel vám dveře, nechal vás projít. Salónek byl pěkný, stejně vkusně vybavený jako vůbec všechno kolem a to jak zevnitř, tak z vnějšku. Na velké, pohodlné pohovce seděl muž, do tváře mu vidět nebylo, alespoň prozatím, jelikož byl začtený do nějaké knihy. Po chvíli ta však klesla pod jeho oči, mírně pozvedl obočí a zadíval se na vás...

Elicia de Talos - 16. května 2009 22:25

Sídlo - Salónek Bokem natočena k černovlasému mladíkovi lehce nakloním hlavu k rameni. Vybavím si, že jsem ho dnes už zahlédla a počkám, co z něj vyleze. Vypadá tak legračně, jak je chudáček zadýchaný a vyplašený zároveň. Jeho modré oči hází odlesky nejistoty. Dobře. Ještě moment. mírně se na něj pousměji a počkám, až se za ním zavřou dveře. Neumím si pomoci, ale ještě se posadím k toaletce a zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Prsty obemknu oblíbený kartáč a zbytečně rozčešu, již několikrát učesaný, pramen hnědých vlasů. V líčení si moc nelibuji. Podmínky mé domoviny tomu příliš nepřejí. Stroužky potu razící si cestu silnou vrstvou pudru? Nic pěkného. Cestou, na jejímž konci by měl čekat hrabě, pološeptem obdivuji zdejší výzdobu. Je to dobré téma ke krátkému rozhovoru. Ráda si s Margitou povídám a věřím, že i ona nerada mlčí příliš dlouho. Velmi mě okouzlily působivé sochy spolu s miniaturami. Fascinuje mě lidská šikovnost. Kdyby jim tak umělci dokázali vdechnout život. V budoucnu to možná nebude problém. Vstoupím otevřenými dveřmi salonku. Ruce spojené před sebou. Za sebou slyším kroky své společnice. Proč je její šat tak hlasitý? Očima mimovolně přelétnu vybavení místnosti. Snad vyhýbavě, nemám zdání. Obrazy, jež pojala má mysl, bezvládně upustím. Nejsem schopna uvědomit si, co jsem si právě prohlédla. Nakonec přeci jen má pozornost padne na muže, který pohodlně sedí na prostorné pohovce a obličej mu tajnůstkářky zakrývá kniha. Rty se samovolně vytvarují do pobaveného úsměvu. Ale? Přišla jsem nevhod? Pár rozpačitých úderů srdce. Kniha se znenadání, imitujíce divadelní oponu, propadne níž. Šedomodré panenky uhodí ty mé. V nenuceném střetnutí pohledů…kdo je vítězem? A co znamená pozvednuté obočí? Údiv, překvapení, zklamání…? Dozvím se? Ne? Nic se neděje. Drahý bratránku. pozdravím jej současně poklonou. Dopřeji tím svým očím krátký, titěrný únik. Jsem ráda, že vám smím za pozvání poděkovat upřímný úsměv odkryje stopy dolíčků …osobně. Stojím před ním, vydána na pospas tiché kritice. Decentní, slušivé šaty pískové barvy nenásilně ladící s opálenou pokožkou. V dnešní módě oblíbený, vyzývavý dekolt, kolem krku jednoduchý, černý náhrdelník. Snad už kniha odhalila celý jeho obličej a má zvědavost se pokochá detaily bratránkovy tváře.

ZRCADLO - 18. května 2009 11:45

Hunter Quarrin Dívka seděla stále v pohodlném křesílku, výšivku měla již téměř hotovou, vypadala opravdu skvostně, přitom byla krásně jemná a jako by křehká, ale stehy byly pevné a pružné. Vzhlédla k tobě a pousmála se, kdyžs přišel blíže a oznámil jí novinku o pozvání, shlédla na kartičku, cos jí podával a vzala jí do pěstěných ruček. Oči jí putovaly po jednotlivých řádcích. Po chvíli ti ji podala zpět a zapošila. Na tvůj dotaz ohledně toho, zda má na večer nějaké plány, poněkud rychleji zvedla oči, nedávala pozor, kam míří jehla, vzápětí sebou jemně škubla a na prstíku se objevila slzička krve, která postupně narůstala, až se jasně červená cestička vydala po ukazováčku dolů. ,,Promiňte...." hlesla a natáhla se pro kapesníček, který na ranku přiložila, ale brzy i přes látku prosáklo to vzácné, červené barvivo. ,,Na večer samozřejmě nic nemám. Tedy nic, co by se nedalo zrušit. Myslím, že se tento večer bez knihy obejdu...." trochu rozpačitě se pousmála, pak si kapesníček trochu více přitiskla na stále krvácející ranku.

hrabě Gideon - 18. května 2009 12:07

Salónek - návštěva Slyšel jsem kroky v chodbě ještě delší chvíli předtím, než se s lehkým vrznutím otevřely dveře. Přes to všechno jsem očima přejížděl poslední verše jedné z básní. Rád bych dočetl až do konce, ale zas jsem nechtěl působit přehnaně nezdvořile. Neodolal jsem však a sklouzl očima ještě přes začátek další sloky, ale pak jsem knihu stáhl a zadíval se na dívku před sebou, krátký pohled věnoval i její gardedámě. Ale šedomodré oči se nakonec opět ustálily na té dívce... Elicia. Má drahá sestřenka sem připlula lodí až ze Španělska, společně se svou gardedámou, i když mi bylo známo, že palubu nesnáší. Rozhodl jsem se jí to však vynahradit příjemným překvapením, nebo jsem v to alespoň doufal.... Musel jsem uznat, že jí to sluší, jak se šaty, tak jsem si ji dokázal představit i bez nich. O nápadníky jistě neměla nouzi, jenže to by tohle poupátko muselo o něco podobného stát. Vyrůstala z ní divoká růže a buď byli ti okolo tak slepí, že to neviděli, nebo ano, ale tak slabí, že ji nedokázali zastřihnout ještě v době, kdy bylo tohle klíčení v rozpuku. Teď už bylo pozdě a trny všude kolem... Společně s hebkou, zlatavě hřejivou jemností její kůže, vlasů, očí a vůbec celé její bytosti jako takové tvořily až nebezpečně lákavou lahůdku. Odložil jsem knihu na stolek, vstal, zlehka pokývl hlavou, vzal jemně její ručku do svých, sklonil se a políbil jen zlehounka hřbet její ruky, i když rty tam setrvaly o setinku vteřiny déle, než by bylo vhodné. Krátce jsem se na ni zadíval, pousmál se, pak se opět napřímil. Došel jsem i k její gardedámě a také jí, spíš pouze náznakem, políbil hřbet ruky, pak jsem se kousek vzdálil. ,,Dobré poledne, dámy, vítám vás na svém sídle a doufám, že zde budete plně spokojeny. Kdyby se vám cokoli znelíbilo či nastaly jakékoli komplikace, chci být o tom informován, abych mohl zjednat okamžitou nápravu. A omlouvám se za poněkud nepříliš zdvořilé přivítání, nemohl jsem se odtrhnout od veršů." Paží jsem ukázal k pohovce. ,,Prosím, posaďte se a udělejte si pohodlí. Na dnešní večer jsem sezval dost známých, takže se budete s většinou zdejších šlechticů a podobných moci blíže seznámit." dodal jsem, pak jsem pohled stočil k Elicii. ,,A pro vás, má drahá sestřenko, mám malé překvapení. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit, ale to až po obědě." trochu tajnůstkářsky jsem se pousmál, na to jsem se opřel pohodlněji do křesla. ,,Doufám, že jste měly klidnou plavbu bez nějakých potíží."

Morová Královna Esme - 18. května 2009 15:00

Předzahrádka Usměji se "V pořádku. Není proč se omlouvat, drahá."řeknu a vezmu ji za ruku s ovázaným prstem. Sundám ji kapesníček a pak ji ho kolem prstíku pečlivěji uváži a utáhnu, aby krvácení rychleji přestalo. "Jsem rád že se mnou půjdete."zadívám se ji do přitažlivé tváře. Kdyby se takto chovala pořád tak bych si ji i rád vzal za ženu. "Nechcete si na večer zakoupit třeba nové šaty? Nebo šperky? Mohli bychom jít zakoupit vše co potřebujete."navrhnu ji, což byla ode mne celkem velká oběť, že jsem byl ochoten ji doprovodit na nákupech. "Už jsem vám řekl, jak jste dnes krásná?"zeptám se. Díky soukromí předzahrádky jsem si dovolil, svou nastávající obejmout kolem štíhlého pasu a přitisknout ji těsně k sobě. Zahleděl jsem se ji do očí, usmál se a pak položil ruku na tvář, proč ji také nepolíbit? Jsme v soukromí a jsme snoubenci, tak bych mohl. Políbili jsme se vůbec už někdy? Ani si nepamatuji. Nakloním se k Esmeraldě a políbím ji na rty.

Elicia de Talos - 18. května 2009 18:57

Salónek Překvapí mě bratránkova výška. Když pohodlně seděl na veliké pohovce, nepřipadal mi tak dlouhý. Ne, že by se jednalo o vadu na kráse, ba naopak. Dodává to jeho postavě jakousi majestátnost. Mužná, široká ramena vyvažují jemnost vykreslení jeho tváře, jejíž dominantou jsou bezpochyby šedomodré oči. Drobná ručka spočine v jeho. Hebký téměř neznatelný dotyk Gideonových rtů. Přesto jej cítím s obrovskou intenzitou. Jakoby vysával teplo mé pokožky. Hřbet mé ruky chladne, zatímco lehké políbení pálí. Pozoruhodné, co vše si dokáži uvědomit za ta krátkou chvilku. Jak moc může být pouhá formálnost vzrušujícím prožitkem. Kde všude cítím chvění… Setkáme se pohledy, oplatím nenucený úsměv. Úvodní slovo přijmu lehkým přikývnutím. Raději než smyslu slov, soustřeďuji pozornost barvě hlasu. Líbí se mi. Vrývám si jej do paměti a jsem zvědavá, jak jinak ještě může znít. Zda se v rozličných situacích mění k nepoznání. Po vyzvání se já se svou gardedámou posadíme na pohovku. V očích neskrývané potěšení. Dorazila jsem vskutku v pravý čas. Společenská akce za dozoru Margity, která by se mohla brzy unavit a například… Zbystřím. Ve tváři se mi odráží zvědavost. Pátravě sleduji hraběte, zda neprozradí více o přichystaném překvapení. Zároveň mí z očí čiší nadšení. Pokud na mě takto pěkně bratránek myslel, bude se mi tu žít příjemněji. Vy mě krutě napínáte, drahý bratránku. Ale to už je s překvapeními pevně spjato. usměji se. Při zmínce o plavbě cosi v mé tváři na okamžik pohasne. Ošklivý stín vzpomínky na mořskou nemoc. Žádná příšera z mořských hlubin loď nenapadla, dokonce ani krvežízniví piráti. Vskutku klidná plavba bez velkých potíží. Vzrušující dobrodružství se nekonalo. s lehce nadzvednutým obočím se pousměji. V hlase mi hraje trocha ironie. To snad pro připomenutí, jak moc plavby nesnáším. Ach ano. Rodiče vás nechávají pozdravovat. Kdybych zapomněla, neodpustily by mi to. zamrkám. Je tak obtížné volit slova před někým u koho jsem na návštěvě a netuším, co vše si budu moci dovolit. Obzvlášť v přítomnosti Margity si musím dávat pozor. Mám mu vychválit služebnictvo? Složit poklonu vybavení domu? Chtít, aby mi povídal o rozlehlých zahradách? … Řeči o ničem. Já bych ráda mluvila o něm. A tak tu sedím na veliké pohovce. Nijak okatě sleduji bratránka. Stále napjatá, zvědavá, nadšená a zároveň umírněná. V očích přirozená divokost.

Lady Anelisse de Amour - 20. května 2009 18:20

V sále Když jsem ho zahltila otázkami, snad jako malé dítě, dalo by se říct, povzdychl si a zahleděl se ven do zahrad, které se táhnou ještě pěkně daleko. Mám je moc ráda... ,,Máte talent, slečno Anelisse. Až na občasnou tvrdost ve vaší hře byla tahle skladba téměř dokonalá. A měla byste na víc, jen...." Sledovala jsem jeho pohyby, i jeho tvář. Zase si povzdychl a jeho čelo se mírně zkrabatilo. Uvažovala jsem, nad čím asi přemýšlí. Pak promluvil do ticha. Já jsem totiž byla úplně tiše, hltala jsem každý jeho pohyb, každou část jeho osoby. Mluvil o mé hře a o hudbě velice procítěně. Vypadalo to jakoby tu hudbu miloval. On ji miluje. Trochu mně však urazila jeho slova o tom že necítím lásku. Jak může být tak troufalý... Ovšem souhlasil s mým návrhem, že příště budeme hrát venku – to se mi moc líbilo, neboť v zahradách je krásný altánek, který mu chci ukázat. Pak se představil. Duncan Lear . Přenádherné jméno na to, že je jen učitel... Na jeho otázku, zda-li si chci něco procvičit jsem mně napadlo co by se „dalo“ procvičit a procvičili bychom se oba, pak jsem ale tuto myšlenku rychle zahnala a vzala si to rukou housle. ,,Chci se pokusit zahrát tu skladbu jak jste popisoval. Jako kdybych to milovala. Jako kdybych milovala ten zvuk, milovala všechny okolnosti, které mně k hudbě přivedly. Chci ji cítit...“ Zakončím svá slova touto větou. Ale nechci cítit jen tu hudbu... chtěla bych cítit jeho vůni, zase. Tentokrát jsem dala do té skladby všechno. Představovala jsem si jeho tvář. Jeho úžasnou vůni růží. Jeho siluet, když stál proti slunci a to kolem něj tvořilo zlatavou auru. Když jsem dohrála, byla jsem zvědavá na jeho reakci. Až skončí tahle hodina, čeká mě oběd s tetinkou. Musím jí vynachválit mého nového učitele – Duncana Leara. Nesmím na to zapomenout! Umínila jsem si když jsem Pozorovala, co Duncan poví.

ZRCADLO - 20. května 2009 19:59

Hunter Quarrin Jak jsi kapesníček utáhl, tváří jí prokmitla menší bolest, ale vzápětí se zas zlehka pousmála. Na tvůj dotaz ohledně šatů překvapením strnula, podívala se na tebe, několikrát zamrkala, rty jako plátky okvětí růže mírně pootevřené. ,,Já..... vážím si vaší nabídky, ale..... Myslíte, že je to třeba? Navíc bych vás nerada zdržovala..." odvětila ke konci s jakýmsi uvědoměním tvého vztahu k podobným věcem a konečně - i jí samotné. Asi byla vnímavější, než se zdálo. Po tvém dalším dotazu na okamžik sklopila oči a uhnula ti pohledem, líčka jí mírně zrůžověla, vypadala teď ještě krásnější. Za to kdyžs ji objal okolo útlého pasu opět zvedla trochu překvapený pohled k tobě, chvíli očima pátrala ve tvé tváři, jako by se snad snažila nalézt něco, co by nějak napovědělo důvodu tvého... náhle dost příchylného chování k její maličkosti. Jenže nic takového nenacházela a v jejích očích jsi mohl postřehnout jakési zoufalé přání, aby tomu tak nebylo... Ale možná se ti tohle jen zdálo. Kdyžs ji políbil, nestihla dalším a asi největším překvapenímskoro nijak zareagovat, jen sis mohl všimnout, jak se oblinky ňader v korzetu vzedmuly v prudším nádechu a ještě pár vteřin po tvém polibku tak zůstaly, než rozechvěle klesly dolů. Rty měla vskutku hedvábně jemné, stejně jako kůži na celém těle. Ještě chvíli se dívala před sebe, pak se trochu trhavě a rozpačitě pootočila ke stolečku, kam odložila vyšívání, složila ruce do klína a pomalu, už trochu klidněji se nadechla a zas vydechla, pohled upírala někam do zahrad, ale nakonec se otočila zpět na tebe a trošku nejistě a plaše se pousmála. Patrně se chtěla na něco zeptat, ale nakonec si to rozmyslela.

hrabě Gideon - 20. května 2009 20:40

Salónek Při jejích slovech o průběhu plavby mi koutky úst jemně zacukají pobavením, za jinačích okoloností bych se možná rozesmál. ,,Tak to jsem rád... I když osobně spíš vzrušení vítám, než naopak, ale... v tomto případě se raději nechat sžírat nudou, než si připustit, že by se vám něco mohlo stát. Dost bych si to pak vyčítal:" odvětím vcelku vážnějším tónem, hned na to se ale pousměji. ,,A za vyřízení pozdravů děkuji. Společně s pár listinami je pak, až přijde čas, pošlu s vámi zpět přes moře do vaší domoviny." zlehka kývnu hlavou. ,,Hádám, že do pokojů vás již uvedli, doufám, že jste spokojené. Jinak, než přijde služebná s oznámením k jídlu, jsem pro vás připravil menší ochutnávku. Pokud budete mít samozřejmě zájem, nechal jsem si to víno dovézt až z Francie, prý je vskutku znamenité." usmál jsem se, natáhl se pro zvonek na stole a jemným, skoro neznatelným pohybem zápětí zazvonil. Salónkem se rozlehlo jemnější, ale přeci dost pronikavé zacinkání. Netrvalo to dlouho a přišel Patrick, vytáhlejší mladík s dlouhými, kaštanovými vlasy, v jedné ruce lahev vína, na podnosu sklenice. Mírně se ukloní, pak začne opatrně nalévat, samozřejmě jen těm, kdo mají zájem. Minimálně ona gardedáma zcela jistě. ,,Vpořádku, zatím můžeš jít. Kdyby bylo cokoli třeba, zavolám tě." kývnu sluhovi hlavou, ten se opět mírně ukloní a vzdálí se. Víno v číších jiskří jak rubíny, má i takovou barvu. Uchopím stopku a pozvednu tak sklenici. ,,Takže..... na dnešní večer, ať jsou všechny minimálně takové a v neposlední řadě i na vás, dámy....." kývnu hlavou, ozve se cinknutí skla o sklo, napiji se. Víno je vskutku báječné...

ZRCADLO - 22. května 2009 12:00

Lady Anelisse de Amour Mladík trochu překvapeně kývl na tvá slova, nebo spíš na to, jak jsi je podala. V tom kývnutí bylo i jisté, lehké zaváhání. Ještě ti mírně rozpačitě pokynul rukou, v níž držel ukazovátko, opět poodešel k balkonu, ruce typicky zkřížené za zády, ale tentokrát tam stál bez jediného pohybu. A to i v době, kdy poslední tón skladby dozněl tichonkou ozvěnou a vpil se do stěn sálu. Nakonec se přecijen otočil, zlehka si odkašlal a podíval se na tebe, pak se pousmál. V očích měl teď něco, co tam předtím nebylo, jakousi něžnou, mlhavou a takřka dětskou zasněnost, která sice pomalu mizela, ale i tak byla skoro do poslední chvíle snadno postřehnutelná. ,,Musím uznat, že teď jste mne velmi překvapila. Hrajte takto častěji..." vyslovil to jako přání, ne prosbu či snad dokonce příkaz. Na to se protáhl mezi tebou a klaviaturou, do rukou vzal pouzdro s jeho houslemi a podíval se na hodiny. Kývl hlavou. ,,Myslím, že vaše lekce je již u konce." Sotva to dořekl a nadechoval se k dalšímu, otevřely se dveře do sálu, objevila se služebná a pak tvá teta. Ta si trochu přísně změřila mladíka, ale nakonec se její pohled ustálil zas na tobě. ,,Drahoušku, běž se převléci do něčeho vhodnějšího, prosím. K obědu má přijet jeden důležitý muž. Dozvěděla jsem se to před chvílí. Je na cestě už dlouho a je zástupcem jistého hraběte Gideona." Pousmála se, ale jak pohlédla na Duncana, bylo to zas nepříjemně pichlavé. Ten ale nedal na sobě nic znát, jen se hlouběji uklonil. ,,Madam...." dodal po té, obešel klaviaturu, aby se tak vyhnul případnému blízkému kontaktu s tebou a zastavil se kousek před tvou tetou. ,,Vaše neteř hrála velice dobře, zvláště při poslední hře mne velmi mile překvapila. Jistě má talent, i když stále je co se učit, aby to bylo ještě lepší. Pokud bych směl...." Tetička ho utnula mávnutím ruky, prohlédla si ho již o trochu méně kriticky. ,,Slyšela jsem, že jste hudebník velkých kvalit, pane Duncane, stejně jako býval váš otec. Tak tedy dobrá, ale dávejte si pozor na to, co děláte a říkáte...." pevně stiskla rty a krátce pohlédla na tebe, však tě taky dobře znala, že neodoláš pokušení sama motat mladíkům okolo sebe hlavu. A Duncan byl mladý a navíc tak trochu nesmělý, ideální "oběť". ,,Děkuji vám a můžete jít, mladý muži. Můj sluha vás doprovodí." dodala ještě, mladík se krátce zadíval na tebe, pak se ale uklonil vám oběma, otočil se a se sluhou se vydal k východu ze sídla. Tetička si tě ještě jednou prohlédla, pak se ale otočila na služebnou. ,,Greto, běž tady se slečnou Ann a pomoz jí s oblékáním, ano?" dívka se mírně pokrčila v kolenou, sklonila hlavu. ,,Ano, madam, jak si přejete." odvětila tišším, poslušným hlasem. ,,Ať jsi u stolu včas, má drahá. Není nic horšího než zkazit hned první dojem....." pronesla ještě teta, než zmizela za ohybem chodby. Ty ses zatím za doprovodu Grety rozešla ke svému pokoji.

Morová Královna Esme - 22. května 2009 13:37

Předzahrádka Rty měla opravdu krásně jemné, Emeralda je opravdu velice krásná mladá žena. Mnoho mužů by jistě byli šťastní mít možnost si ji vzít za ženu, jenže jsem si ji měl vzít já. Ženitba mi nevadila a kupodivu ani mi v tuhle chvíli nevadila Esmeralda. Spíš jsem v tuto chvíli pocítil jakýsi pocit přízně. Jak dlouho to však vydrží? Než se zase promění v chichotající se husu. Ale mohl jsem doufat, že se bude chovat takto dospěle už napořád. Odtáhl jsem se a díval se na ní, nejspíš jsem ji polibkem překvapil. No spíš určitě, podle toho jak se tvářila. Stále jsem ji jednou rukou objímal kolem pasu a když se na mě podívala a pousmála se, také jsem se usmál. Chvíli jsem čekal jestli nakonec něco neřekne, ale když si to rozmyslela nechal jsme to být. "Vaše rty jsou neuvěřitelně hebké má drahá."zalichotím ji a sleduji její tvář, zvědavý jak se bude tvářit. "No a zpět k mé nabídce. Abych řekl pravdu tak to třeba není. Jen jsem vám chtěl udělat radost a vynahradit vám to, že jsem vás tu nechal osamotě."řeknu po pravdě. "Nebo bychom si spolu mohli projít, co říkáte?"navrhnu.

Elicia de Talos - 22. května 2009 21:05

Salónek Na zmínku o spokojenosti zlehka kývnu a dále poslouchám. Ochutnávka? nepatrně pozvednu obočí. Tu zajisté neodmítnu. Bylo by to jednak hloupé a za druhé…je to muž v roli hostitele a ti se rádi chlubí. Mezitím nijak okatě sleduji jeho pohyby. Sedím tu pár chvil a hledám chyby, byť sebemenší. Snad ten drobný šrám pod pravým okem. Ale i ten mu dodává cosi, pro co nemám výrazu. Dokonalost drahého Gideona mě děsí. Bylo by tak snadné podlehnout, kdyby… Zarazím tok myšlenek a v obličeji se mihne přistižení. Více se pousměji, jako bych si vybavila starý vtip, zrovna když do salónku vejde mladík s kaštanovými vlasy. Nechám si nalít sklenici vína. Hádám, že Margita u jedné nezůstane. I když možná se bude mírnit. Ona je vášnivou milovnicí vín. Usměji se s díky na bratránka, že i nás vzpomenul v přípitku. Krátce po přiťuknutí přiložím skleničku ke rtům. Už jen ta vůně je lahodná. S jistým půvabem zcela zavřu oči, když ochutnávám tekutý rubín. Výtečná, lechtivá chuť poblouzní chuťové pohárky. S pocity velmi podobnými překvapení se zadívám na rozbouřenou hladinu obehnanou sklem. Úžasné… vydechnu. Zamrkám, čím se zbavím nutkání hledět do skleničky. Až mě mrzí, že nenacházím vhodných slov k popsání vskutku vynikající chutí… pousměji se a kapku omluvně stočím pohled na Gideona. Z Francie říkáte? Otec si také odtamtud nechává dovážet některá vína. A kdo také ne, že. Však na takový skvost ještě nenarazil…nebo si ho nechává pro sebe. Jízlivou poznámku, kterou bych mohla dodat, si nechám prozatím pro sebe. Pouze se usmívám věci ostatním skryté. A to tu, drahý bratránku, žijete sám? zvědavě se zájmem zamrkám. Obrovské sídlo a ty rozlehlé zahrady. Nebývá vám tu smutno? Poslední otázka není míněna příliš vážně. V očích mi zajiskří hravost. Upiji doušek vína. Hlavně mluvte, hrabě. Váš hlas je tuze příjemný.

ZRCADLO - 22. května 2009 21:53

Hunter Quarrin Po tvé lichotce trochu plaše sklopila oči, ale po chvíli je opět váhavě pozvedla k tobě, líčka jí zrůžověla ještě o trochu víc, zároveň jsi v jejím pohledu mohl postřehnout krom potěšení i daleko zřetelnější otazník. Byla očividně zmatená z tvého chování a co víc.... Možná dokonce i trochu vystrašená. Ještě chvíli se na tebe pátravě dívala, ale nakonec se váhavě pousmála. ,,Děkuji...." šeptla sotva slyšitelně. ,,A o samotě? To jistě ne. Vždyť k domu je to kousek a stále tudy někdo prochází.... Kdepak, osamocená se vážně necítím, zvlášť, když je tak krásně jako dnes. Takže si to nemusíte nijak vyčítat, koneckonců... V jistém slova smyslu jsem vás "odehnala" já sama." dodala už jasným hlasem a zřetelně, mírně pobaveně. Po tvé nabídce ohledně procházky se zahleděla směrem do zahrad. ,,A procházka není špatný nápad, už tu sedím dost dlouho u vyšívání, tak proč si trochu neprotáhnout tělo." odvětila nakonec a usmála se, počkala, až ji pustíš a vstala, ještě urovnala vyšívání a opět se narovnala, byla asi o půl hlavy nižší než ty, ale díky své štíhlounké postavě bez srovnání a na malbách vyhlížela na ženu poměrně vytáhle. Zlaté vlasy se jí třpytivě zamihotaly pod doteky slunečních paprsků, počkala, až jí nabídneš rámě, zavěsila se do tebe a společně jste se rozešli do zahrad. Bylo to zas něco jiného než na koňském hřbetě, tobě nyní dělala společnost jedna z asi nejhezčích žen Anglie a celé to bylo tak nějak... klidné. Ptáci v korunách stromů, jako by se snad rozhodli vám tenhle zážitek ještě více zpříjemnit, se rozezpívali o to víc, uším to nádherně lahodilo. Tvář ovíval jemný, příjemně chladivý větřík, zatímco sluneční paprsky se jemným pohlazením opíraly do vašich zad. Procházeli jste zrovna okolo nižšího keře, když zachřestily větvičky, zaševelilo listí a vylétl z něj pták, ne však nijak vysoko a vzápětí skončil na zemi, v příští vteřině se objevil dravec-kočka. Esmeralda se ti napůl vytrhla, nedbala na šaty, na nic okolo sebe a ptáčka zakryla dlaněmi. Kočka se toho prudkého pohybu patrně lekla a v příští chvíli zmizela. Dívka opatrně vzala ptáčka do dlaní, ten měl natažené křídlo, možná bylo zlomené, těžko říci takhle na první pohled. ,,Myslíte, že... by se mohl uzdravit, kdybych se o něj postarala?" prosebně na tebe upřela své jasně zelené oči, z nichž zvláště teď čišela dětinskost, která náležela jejímu věku. Jen těžko se dalo vyslovit "Ne". Nikoli po tom, co ses zadíval na Esmeraldu s ptáčetem v dlani. Byl by to i krásný motiv na obraz...

hrabě Gideon - 22. května 2009 22:15

Salónek Spokojeně a mírně pobaveně se pousměji, když prostorem zazní fascinovaná a unešená slova mé drahé sestřenky. Skoro jako u dítěte, které prvně v životě vidělo něco, co dospělí považují za naprostou samozřejmost... A pak mají nutkání se tomu děcku smát a říkat, jak je to roztomilé.... A ono z toho časem vyroste... Škoda, že léta nejdou zastavit.... ,,Každý si chrání své cenné poklady, které jsou pro něj vším. A které by neprodal ani za zlato celého světa, ani za drahé kamení.... A nemusí to být poklady pouze hmotné. Každopádně jsem rád, že vašemu jazýčku lahodí...." pousmátí na mé tváři se o něco víc rozšíří, mírně pohoršený výraz gardedámy zdánlivě přehlédnu, přesto mi obličejem prokmitne zlehka omluvný výraz, který má zanásledek vcelku spokojený úsměv Margity v odpověď. Otočím se opět na Elicii, nedá mi to a musím se krátce, upřímně zasmát. ,,Ale kdepak, má drahá. Sám? Na tak velkém sídle? Nikoli. To byste mne považovala za podivína nejen vy, ale i ostatní lidé a myslím, že tak se mi nepřezdívá ani za noci v rozích putyk." zlehka na ni mrknu, ale vypadá to spíš tak, jako by mi něco spadlo do oka. Nemám zájem na tom, aby její gardedáma nabyla přílišné ostražitosti hned na počátku. ,,Jsem obklopen poměrně početným služebnictvem a když mám chuť, sezvu všechny z blízkého i vzdálenějšího okolí, takže smutno mi bývá vskutku jen málokdy. A sice, když to sám vyhledám. Možná to zní zvláštně, ale je to tak." zlehka pokývnu hlavou, opět upiji vína a na chvíli jej v číši vystaví světlu, které jej nádherně projasní a dodá mu jiskru téměř oslnivou. Nechám paži klesnout, znovu se napiji a stočím zrak k sestřence, koutkem oka postřehnu ještě její doprovod, kterému víno očividně velmi chutná. Sám jsem se tedy ochotně nabídl a dolil jí číši, teprve pak se zas plně soustředil na půvabnou dívku před sebou. ,,Jak dlouho zde vlastně hodláte zůstat? Nechápejte to vůbec tak, že bych vás vyháněl, právě naopak... Spíš se ptám, jak dlouho si budu moci užívat vaší příjemné a osvěžující společnosti." otáži se s lehkým pousmátím, číši s vínem prozatím s lehounkým cinknutím postavím na stolek. ,,Také bych si rád vyslechl co možná nejvíce o Španělsku... Svého času jsem tam sice pobýval, ale je to už dávno a jsem toho názoru, že vy mi tu neuvěřitelně rozpálenou zemi plnou horkokrevných lidí i koní dokážete popsat tak, jako bych se tam znovu ocitl..." Po krátké odmlce dodám: ,,Ale to až budete chtít, nechci vás do ničeho nutit a navíc zanedlouho bude čas k jídlu a takové vyprávění volá po klidném místě i situaci."

ZRCADLO - 22. května 2009 22:40

Isabella de Mila Těžko říci, kdo první přišel s nápadem, že by nebylo špatné se podívat někam trochu severněji si zchladit hlavu a myšlenky. Každopádně se tahle myšlenka vcelku uchytila, stačilo zařídit pár důležitých věcí, jako bylo kupříkladu ubytování. Nyní jste se strýčkem v Anglii pobývali již druhým týdnem, mezitím jste se stačili zběžně poznat s několika zdejšími šlechtici. Lidé zde byli tak nějak uzavřenější a chladnější, ostatně jako zdejší počasí, ale aspoň tvůj strýc to oceňoval. Chtěl nějakou změnu stereotypu života a ta se mu nyní dostávala plnými doušky. I když pár věcí zůstalo "při starém"... Krom tebe a strýčka a jedné služebné, která tě zčásti vychovávala, kdyžs byla menší, stála ve stáji i tvá oblíbená klisna, černější jak noc. Bez ní by jsi Španělsko patrně neopustila a strýc to dobře věděl, přecijen tě znal již dlouho a měli jste spolu velmi vřelý, otevřený a uvolněný vztah, i když tě před ostatní šlechtou v případě, žes porušila etiketu, na oko pokáral, aby tak neztratil na autoritě, ale neměnila bys. Pronajali jste si spíš menší sídlo, ale bohatě dostačovalo, spolu s vámi ho obýval ještě zahradník v odlehlejším domku a pravidelně se tam pohybovali dva lokajové a jeden podkoní, který měl na starosti tvojí klisnu a i strýčkova koně. Pozemky okolo byly vcelku rozlehlé, převážnou část plochy tvořila zahrada se vzrostlými, mohutnými a jistě letitými stromy. Nechyběly ani altánky, kouzelně pohádkové, romantické aleje, kde mezi kmeny a větvemi prosvítaly sluneční paprsky... Bylo něco málo po poledni, oběd byl vskutku vynikající, jako ostatně od vaší služebné vždycky. Přemýšlelas, jak strávit zbytek dne a patrně i večera, když se ozvalo lehčí zaklepání na dveře tvého pokoje. Na to chvíli ticho, teprve po tvém vyzvání se ozvalo cvaknutí kliky a dovnitř vešel jeden z lokajů a v ruce držel menší, decentně zdobenou obálku. Mírně se uklonil. Na sobě měl tmavě rudý kabátec se stříbrným vyšíváním, na hlavě třírohý klobouk, který zakrýval mírně kučeravé, po rameny dlouhé, plavé vlasy a lehce zastiňoval čokoládově hnědé oči, které se tak zdály téměř černé a podivně hluboké, kontrastovaly se světlejší pletí. ,,Dobré odpoledne, slečno. Bohužel jsem vašeho strýce nikde nezastihl, patrně se ještě zdržel ve městě, předám tedy proto tento dopis vám, jeho důležitost mi není známa." opět se zlehka uklonil, natáhl k tobě ruku s obálkou. Přes tenčí papír prosvítalo mírně čitelné písmo, dokázalas rozluštit, že je tam titul, a sice hrabě. Od koho ta pošta asi mohla být? ,,Pokud nic nepotřebujete, slečno, tak se vzdálím..." dodal lokaj, patrně měl ještě nějakou práci.

Isabella de Mila - 22. května 2009 23:15

V pronajatém sídle, Inglaterra Když zhruba před měsícem, přišel strýček s nápadem, že si vyjedeme na výlet do Anglie, mé srdce dobrodruha skákalo radostí. Plavba lodí, delší pobyt v sedle, nové prostředí a příroda, co více si někdo jako já mohl přát. Poté, co jsem strýčkovi naslibovala vzorné chování, chladnou hlavu a snahu o dodržování etikety na dvorech, pak již nebránilo nic tomu, abychom se vydali na cestu. Chvíli mě i mé klisně Albě trvalo, než jsme přivykly zdejšímu chladnějšímu prostředí, ale jinak jsme si zdejší krajinu zamilovaly. I sídlo, jenž strýček vybral je útulné a naprosto vyhovující našim poměrům. Až na pár, pro mě vcelku nezáživných návštěv u dvora, jsem tady byla ve svém živlu. Samota, pro mne znamenající možnost nespoutanosti a uvolněnosti od všudypřítomných pravidel chování, mi do žil vlila novou krev, novou touhu po poznání. Po výtečném obědě, sedě ve svém pokoji, se mi do rukou dostala kniha zdejšího autora, popisující anglickou faunu a floru. Zaujata četbou zprvu neslyším lehké klepání na dveře. Až po chvíli tedy vyzvu neznámého, aby vstoupil. Lokaj. „Děkuji, to bude vše.“ řeknu stručně výbornou angličtinou. Můj přízvuk je stále patrný, ale snažím se s tím něco udělat. Psaní převezmu a počkám až posel odejde. Položím lehkou obálku na stolek a chvíli na něj zvědavě hledím, jako bych snad mohla proniknout k jeho obsahu. Stýček mě moc dobře zná a nikdy se nevydrží hněvat dlouho. Navíc, co když je to důležité, že? Lehce se pousměju a bezostyšně obálku otevřu...

ZRCADLO - 22. května 2009 23:31

Balduin von Schwannwede Putoval jsi krajem již delší dobu, nakonec tě cesta zavedla přes moře do Anglie. Bylo zde chladno, nepříliš vlídné počasí, stejně takoví lidé, ale tobě to nevadilo. Nikdo se neptal, nevyzvídal, nekladl všetečné otázky. Sice trvalo déle, než sis jako cizinec vysloužil důvěru zdejších obyvatel, ale když už se tak stalo a tys potřeboval, dostalo se ti pomoci. Uplynul už asi měsíc od doby, kdy ses nohou poprvé dotkl zdejší půdy, ale připadalo ti to vcelku nedávno. Díky svému majetku sis přišel i bez předchozího řízení na vcelku pěkné, pomenší sídlo, které potřebovalo jen lehce vyspravit, uklidit a zamést od pavučin, nastěhovat pár kusů nového nábytku a hned zde bylo alespoň trochu útulněji, i když dům zůstával stále jaksi podivně potemnělý. Ve velké, podlouhlé místnosti v patře byl i velký, zděný krb, už jak jsi sem vkročil, stálo před ním větší, pohodlné křeslo a působilo to, jako by se odsud někdo vpodstatě před okamžikem zvedl a odešel, v krbu byl popel, poházených pár knih a pod menší vrstvičkou prachu skryté otisky bot v té silné, co byla okolo. Koneckonců sis sídlo zařídil podle svého a byls tu vcelku spokojený. Díky tvé nekonfliktní povaze sis brzy získal několik známých, i kidyž přímo přáteli jsi je nazývat nemohl. Brzy po té, co ses nastěhoval jsi musel uznat, že sám to tady neobstaráš, rozhodně ne tak, aby to tu vypadalo udržovaně ve všech pokojích. I když sídlo bylo pomenší, stále bylo třeba služebnictva. Proto se u tebe první objevil lokaj, pak postarší komorník a jedna služebná, asi dvacetiletá dívka, neměla nikoho a tak moc tě prosila a nabízela se, že uklidí, uvaří, vypere a všechno možné, až jsi ji nakonec na přímluvu komorného přijal. Sice se nejdřív musela řádně vydrhnout od špíny ulice a trochu najíst, aby se zbavila docela nepěkné vychrtlosti, ale čím víc čas běžel, tím víc rostla do krásy. Ohnivě rudé vlasy jí sahaly skoro do pasu, často je nosila spletené v široký cop, ve tvářích a na nose roztomilé pihy, upřímné, velké a doširoka otevřené, sametově modré oči. O zájem mladíků rozhodně neměla nouzi, ale nijak na něj neodpovídala. K tobě neměla z důvodu, žes jí možná zachránil život, tak striktně ustrnulý vztah, jaký bývá mezi služebnou a jejím pánem. Vždy ti v gestech dávala najevo svou vděčnost a jakousi měkkou příchylnost, ovšem ne nijak přehnaně. Zrovna si dojedl, když se Juliett přitočila ke stolu s lehkým, svěžím úsměvem, ostatně jako skoro vždy. ,,Chutnalo vám, pane?" otázala se, pak opatrně posbírala nádobí. aby jej odnesla na umytí do kuchyně. Modré oči jí zářily jako dvě studánky, její bezprostřednost a zvídavost společně s vřelostí se hodily ještě k dítěti, ale právě tím dokázala snad každému projasnit celý den. Netrvalo dlouho a z chodby se ozvaly kroky. Byl to komorník, kousek od stolu se zastavil a mírně uklonil. ,,Přinesl jsem vám poštu, pane. Nechám vám ji zde. Kdybyste cokoli potřeboval, nebudu daleko." zlehka kývl hlavou, položil ti menší obálku na okraj stolu, krátce pohlédl na Juliett a zas se tiše, elegantně vzdálil. Mohl jsi postřehnout, jak dívce zaplanuly v očích jiskřičky zvědavosti, dokonce mírně vytáhla štíhlý krk, ale zeptat se neodvažovala, přecijen dodržovala některé meze.

ZRCADLO - 23. května 2009 00:14

Marian Tonchesen Pobídls koně k rychlejšímu tempu, ten okamžitě ochotně uposlechl a plynule přešel do pravidelného cvalu, bez jakýchkoli nepříjemných otřesů. Byl nejen z velmi dobré chovné linie a pyšnil se nejen krásou, ale i výtečnými chody. Měl asi všechny kvality, o kterých každý jezdec sní a spousta z nich může pouze to. Počasí již od rána vybízelo k projížďce, tady sice bylo poněkud zrádnější a během toho, jak den pokročil, se vcelku snadno mohla obloha zatáhnout a spustit se déšť, ale to bylo snad o důvod navíc, proč si tuhle příležitost nenechat ujít. Navíc.. voda snad ještě nikoho nezabila... Krajina kolem ubíhala, změnila se v rozmazané šmouhy a vítr ti příjemně čechral vlasy, zvíře mělo z pohybu pod širým nebem očividně stejnou radost, jako ty, snad z ní a čilé rozpustilosti mírně poskočilo, když jste sjížděli menší kopec při návratu domů.... Nebo domů... Pronajal sis jedno ze sídel, kde majitelé odjeli na své vzdálenější, více na jihu. K tomu patřil i štolba se stájníkem, dva zahradníci, tři služebné a jeden lokaj. Všichni vykonávali to, cos jim uložil vcelku svědomitě, byli slušní, čistotní a vychovaní, alespoň doteď jsi o všech měl takové mínění... Když jsi přijel, okamžitě ti byl k dispozici štolba, krátce tě s úctou pozdravil a jal se postarat o tvého koně. Cestou ke vchodu do sídla jsi potkal jednoho ze zahradníků, spíš postaršího muže, pomáhal mu zde druhý, asi tak osmnáctiletý mladík kučeravých, tmavohnědých vlasů a zelených očí. Ten ovšem momentálně nebyl přítomen. Vpodstatě u sídla jsi se střetl s jednou ze služebných, vcelku obyčejnou dívkou, nebyla ošklivá, ani kdovíjak pěkná, obyčejných, hnědých vlasů a šedých očí. Zlehka, uctivě ti pokývla na pozdrav a trochu pevněji sevřela proutěný košík, pokračovala dál. Vůbec ze všech sloužících byl vůči tobě cítit respekt, úcta a s tím spojená jakási bázeň. Uvnitř domu bylo příjemně chladno, nejvíce v menší hale, ale i na chodbách, v pokojích s většími okny a balkonem, kam pronikalo světlo, už o něco méně. Jak jsi procházel dál, zaslechls zpočátku stěží identifikovatelný zvuk. Jestli to byl nějaký hluk nebo něco jiného, težko říci, dalo se to zjistit leda, kdybys přišel blíž. Stačilo pár kroků navíc a byl sis jistý, že slyšíš ženský, nebo spíš ještě dívčí hlas. Jak ses blížil dál, rozpoznal jsi občas smích, zvuk tě zavedl ke dveřím.... tvé pracovny... Ty byly zlehka pootevřené, opět se ozval jasný, čistý a zvonivý smích, přerušený vyjeknutím, které se vzápětí opět zlomilo v už tišší zachichotání. To se protlo s tichým zašeptáním, v němž se nezapřel mužský hlas, přesněji mladický. Nebylo moc těžké si domyslet, co se za pootevřenými dveřmi patrně děje a že to samotné by možná příliš nevadilo, jako spíš to, že to bylo ve tvé pracovně a to zcela překračovalo veškeré meze....

Rhys Abney - 23. května 2009 08:50

Na chvilku zakotvím – a třeba někoho vyruším na půjčeném panství Můj příjezd byl očekávaný, přijel jsem po dlouhé kamenité cestě až před sídlo a letmým pohledem zjistil, jak je rozsáhlé. Sesedl jsem z koně a když jsem zahlédl štolbu nemusel jsem ani nijak reagovat a už přišel až ke mně. Pohladil jsem svého hnědáka po hlavě a pevněji ho chytil. Kůň byl skutečně jedinečný a také dostával jedinečnou péči, dříve, než jsem jakkoliv zasedl k jídlu nebo se věnoval jiným záležitostem, musel jsem mít jistotu, že je o něj postaráno, nebyla to láska, ani oddanost, jen jsem věděl, kolik práce kůň zastane a i přesto, že je to jeho poslání, musí vědět, že ten co mu sedí na hřbetu se o něj postará. Je to stejné, jako se vším ostatním, s ženami, zemí, služebnictvem. Ne nadarmo se říká jaký pán takový kmán. Štolba si prohlédl koně a snad s trochou nadšení z tohohle zvířete natáhne ruku pro udidlo. Podám mu ji. “Pane postarám se o vašeho koně jak nejlépe budu moci.“ nic jiného ani neočekávám. Kývnu hlavou spokojen s jeho slovy, otočím pohled ke vstupním dveřím a nadále koně ani štolbu nevnímám. Téměř až u dveří jsem zahlédl postaršího zahradníka, nesl nůžky na stříhání keřů. Můj pohled ho jen tak minul. Další z obyvatel sídla byla dívka, služebná. Věnoval jsem jí stejný pohled jako ostatním, její jemná úklona mě nepřekvapila ani nepotěšila, jen každodenní rutina. Vešel jsem do sídla a pohlédl kol sebe. Na sobě jsem měl bílou košili, těsné černé kalhoty, vysoké, jezdecké, kožené boty. Černý tříčtvrteční kabát s vysokými klopami a klobouk. Černé vlasy stažené do culíku dosahovali téměř půli zad. U pasu zvláštně zahnutá šavle s ornamenty. Naznačovala, že můj původ není zdejší. Široký lem klobouku mi halil tvář do stínu. Dlouhé prsty byly skryty do černých pevných rukavic. Pohledem lehce při zemi jsem procházel chodbou, zaslechl jsem zvuk, který se mi popravdě nelíbil. Ženské švitoření, smích a hihňání, nic horšího snad ani není. Napnu uši a procházím až k cílové místnosti odkud se to ozývalo. Mé kroky nebyli téměř slyšitelné šel jsem tak, abych překvapil nikoli přistihl ty, kteří si to užívají v místnosti, která je zasvěcena pro důležitější akty, než-li sex. U dveří jsem se zastavil a bříšky prstů se dotkl dřevěného křídla dveří a pomalu jej otevřel. Udělal jsem krok do místnosti a hleděl směrem k zemi, však obezřetně. Lehce jsem odkašlal a hleděl na podlahu nechtěl jsem dívku, která vydávala ten příšerný zvuk uvést ještě v stud. Jednu dlaň jsem měl zapřenou o šavli v případě jakéhokoli útoku jsem byl připraven.

Balduin von Schwannwede - 23. května 2009 10:32

Jídelna S pohledem bloudícím po koutech místnosti přemítám nad jídlem o tom minulém měsíci tady. Sídlo se stává útulnější den za dnem, je fakt, že příliš přepychu nepotřebuji, ale člověka potěší, když se má na co dívat s hrdostí a maličkou špetkou pýchy. S přibyvším služebnictvem už to také není takový ponurý a strašidelný hrad, i když nemůžu říct, že by mi to nějak extra vadilo, nicméně stále ještě to není to, co bych si od svého sídla představoval a některé místnosti bude třeba ještě uklidit a upravit. Když odložím příbor, zrovna počítám v duchu, co bude třeba ještě udělat a dokoupit k dokončení úprav, které se zdárně blíží ke konci. Ano, bylo to výborné. odvětím Juliett, když mne vyruší z úvah, ale jejíž úsměv je stejně nakažlivý, jako vždycky. Pokaždé, když se na ni podívám, těší mne, že jsem ji přijal do služeb, ač jsem se tomu zpočátku zdráhal - z ošklivého káčátka se po těch několika málo týdnech začíná stávat překrásná labuť a je radost tuto proměnu sledovat. Děkuji vám, Aldene. pokývnu komorníkovi, když zanechá obálku na stole. Je znát, že s angličtinou poněkud zápasím, stále ještě se mi nepodařilo ovládnou měkká "t" a "r" a Aldenovo jméno je pro mě více než jazykolam, takže vyznívá spíše jako Ealdin, s mojí z němčiny převzatou přehláskou "e" v "i"... Prosím, sežeňte Morrise, chtěl bych se s vámi domluvit na posledních úpravách sídla. požádám komorníka, ještě než se stihne ztratit - a že to Alden umí... Juliettina zvědavost mi neušla, a i když navenek zachovávám tvář stejnou, v duchu jsem se musel znovu pousmát. I já jsem zvědavý, protože za tu dobu, co tu jsem, nepřišlo jediné psaní a tohle vypadá velice noblesně. Jen na okamžik mnou prolétne záblesk nejistoty a obav, ale hned je zaplaším. Není třeba se obávat. A obálka může chvíli počkat. Když Alden dorazí s Morrisem, zvednu se od stolu a prostě jim přednesu své plány, které jsem promýšlel přes jídlo. Morris u mne slouží jako zahradník, podkoní a sluha v jednom - zahrada není velká, koní vlastním jen pár a o povinnosti posluhy se dělí s Juliett a Aldenem, takže není "zapřažen" do prací o nic více, než zbytek mého skrovného služebnictva. Rád bych, abychom v příštích několika dnech upravili poslední pokoje do obývatelného stavu. podívám se přitom na Julliet a Aldena, protože to bude hlavně jejich úkol. Vy Morrisi, prosím upravte poslední části zahrady, tak jako jste to dělal doteď. A pak sežeňte nějakého zedníka, na západní zdi opadává omítka a bude třeba to vyspravit. přemýšlivě se zahledím z okna - tohle jsou jen nejdůležitější práce; vím, že příjezdová cesta je plná zmol a děr, ale kočáry mi sem stejně nejezdí a bryčka, co ji máme na dopravu zásob, je hladce zvládne, a tak to musí počkat. Jsou nějaké věci, které potřebujete ? vznesu dotaz, jako už tolikrát předtím, a pokud nic důležitého na srdci nemají, propustím je se zadanými úkoly. Poté přejdu k obálce a otevřu ji, po očku přitom sledujíce Juliett, jestli povolí uzdu své zvědavosti a najde si něco dalšího kolem stolu, aby tu mohla zůstat déle...

Morová Královna Esme - 23. května 2009 12:56

Zahrada Když pronesla že mě vlastně odehnala, tak jsem se musel začít smát, rozhodně mě tím pobavila. Ona a odhánět mě? Přišlo mi to absurdní. Nabídl jsem ji rámě a vydali jsme se na procházku. Šli jsme mlčky, tu a tam jsem na Esmeraldu. Mlčela, co se stalo? Stále jsem nemohl pochopit co se stalo, že se najednou tak změnila. Na chvíli jsem měl chuť něco říci, ale nakonec jsem to zamítl a raději dál mlčel. Esmeralda je opravdu krásná, zajímalo by mě co to vůbec rodiče napadlo zasnoubit mě zrovna s ní. Jak přesvědčili její rodiče? A vůbec jak dlouho to plánovali? Nejspíš dlouho, jak jsem byl ještě ve škole pro mladé rytíře. Pitomá škola, mít víc času jistě bych si ženu našel sám. Znovu pohlédnu na Esmeraldu, nejspíš ji vybral otec. Ten měl vždy slabost pro takovéto křehké krásky. Zvláštní že předtím jsem ji nemohl skoro vystát, jak stačí málo k tomu aby mi byla sympatičtější. Můj tok myšlenek utne když se mi Esmeralda vytrhla a utíkala zachránit ptáčka. Schovala ho v dlaních a podívala se na mě. Bylo to tak dětinsky milé, usmál jsem se a pohlédl na ptáčka. "Jsem si jistý že ano."odpovím ji "Ale bude to hodně zodpovědnosti lady a péče o něj zabere mnoho času."řeknu a otočím se směrem zpět k sídlu. "Vrátíme se. Myslím že někde mám starou ptačí klec kde ho budeme moci uložit. První co ale musíme udělat je mu dát napít a najíst a dát do tepla."položím Esmeraldě zlehka dlaň na kříž a vedu ji zpět. "A pokud by jste raději zůstala v sídle a starala se o něj... tak nebude problém vás u hraběte Gideona dnes večer omluvit, Esmeradlo."odlovím ji asi poprvé jménem. "Nebo bych mohl někoho ze služebnictva požádat aby se o něj postaral zatím co bychom byli u hraběte."navrhnu "Ale rozhodnutí je na vás."pousměji se. Vejdeme do sídla a já se hned začnu shánět po majordomovi "Sidney?"zavolám a počkám až se objeví "Sidney. Prosím zajdi do sklepa a zkus tam najít starou ptačí klec. Je pozlacená a tvarem se trochu podobá lucerně. Díky."hned se otočím na Esmeraldu "Teď pojďme do kuchyně, kde mu zkusíme dát napít a nakrmit. Souhlasíte?"

Elicia de Talos - 23. května 2009 13:28

Salónek Neujde mi šikovně zamaskované mrknutí. Sklopím pohled a pobaveně cuknu koutky. Snad bych se i krátce zasmála. Ale to by bylo zbytečné poutání pozornosti mé gardedámy. Ostatně, některé věci by mohla přecházet taktním mlčením podobně, jako u jazýčku. Zkoumavě zvednu pohled k bratránkovi, který se postavil. V první chvilce nemám ponětí, co zamýšlí. Samozřejmě, když bere do rukou lahev vína, je mi vše jasné. Mile se usměji na Margitu. Zachutnalo jí. Jen pijte, drahá. Tak to jste mě uklidnil, že nemám podivínského bratránka. bezmyšlenkovitě uhladím záhyb na sukni. Být svým vlastním pánem…v tom musí být minimálně jedna obrovská výhoda. do tváře se mi vloudí zasněnost. Do ničeho se nenutit. Svobodně se rozhodovat…mmm. usměji se zpola tápajíc v představách, zatímco náš hostitel dolívá víno mé společnici. Jemně pohlédnu na bratránka. Rtíky na okamžik lehce pootevřu v zaskočení otázkou, jež se dala očekávat. Já jsem se s ní doposud, ale nezabývala. Slabý ruměnec pokryje tváře. Kdo ví, zda je důvodem lichotka, či nevědomost? Odhadem několik týdnu. Velmi ráda bych poznala zdejší zemi. Vězte, že je to pro mne lákavé sousto. krátká pauza k nádechu. Zajímá mě, jak to tu chodí mezi lidmi nejen ve městech. Příroda mi také stačila učarovat, byť s výhledem z jedoucího kočáru. Nedokážu tedy přesně říct, jak dlouho zde pobudu ve vaší vskutku milé a přívětí společnosti. Na druhou stranu bych vás nerada obtěžovala, drahý Gideone. temná modř očí se omluvně zaleskne. Ponechme to tedy, jako malé překvapení…až nadejde vhodná chvíle k odjezdu, zajisté to poznáme. pousměji se. Upřímně mi pomyšlení na návrat do Španěl nedělá dobře. Sotva jsem přežila otřesnou plavbu, už mám plánovat odjezd? Ne, ne, ne. Kdepak, nehodlám si tím kazit náladu. Dnešní den by měl být nádherný a ona takový jisto jistě bude. Čeká mě přeci překvapení a v neposlední řadě ta večerní společenská akce. Jak já se těším! Drahý bratránku. vydechnu s něžností typickou pro mladé dívky. Vy mě do ničeho nenutíte. Naopak, bude zábavné pozorovat vaši tvář, zatímco vám budu líčit krásy horkého Španělska. Při první vhodné příležitosti vám o své zemi povyprávím. Berte to jako příslib. lehce kývnu. Jak jinak bych se vám měla odvděčit za pozvání? To je to nejmenší. Odložím nedopitou sklenku na stolek. Pohybuji se už naučenými pohyby tak, aby byla patrná každá z mých předností. Zároveň působím přirozeným, nenuceným dojmem. Vy mi v podstatě na oplátku můžete říci něco o Anglii. Co vás na této zemi upoutalo, proč jste nezůstal ve Španělsku, když jste tam nějaký čas pobýval. Ale jestli jsem moc zvědavá, stačí říct. usměji se.

Lady Anelisse de Amour - 23. května 2009 19:37

Stále ještě v tom dusném sále A opravdu, reakce jsem se dočkala. Odlesk v jeho očích zračil až dětskou zasněnost, která se mi také nevyhýbá. ,,Musím uznat, že teď jste mne velmi překvapila. Hrajte takto častěji..." Téměř to zaprosil, přestože to prosba nebyla. Bylo to přání. Pak řekl, že má „lekce“ je u konce. Nevím proč, ale dosud bych tvrdila, že někdo jako on, řekne hodina… Ovšem než dokončil všechno, co chtěl říct, do dveří vkročila služebná a hned za ní má teta. Kdyby tu nebyla teta, určitě bych služebné vyčetla, že nezaklepala. Ale což, detail. Teta si Duncana změřila přísným pohledem, koneckonců, byl tu dnes prvně. Pak její pohled spočinul na mně v jednoduchých šatech s růžovým nádechem a krajkou kolem rukávů a výstřihu. ,,Drahoušku, běž se převléci do něčeho vhodnějšího, prosím. K obědu má přijet jeden důležitý muž. Dozvěděla jsem se to před chvílí. Je na cestě už dlouho a je zástupcem jistého hraběte Gideona." Pousmála se na mně, což dělá skoro pořád. Ale pak zase přísně a možná i trošinku pohrdavě pohlédla na Duncana. Vypadalo to jakoby chtěla poukázat na to, že budeme obědvat s někým důležitým, ale nejspíš se mi to jen zdálo. Duncan ale skvěle zvládl situaci a hlouběji se uklonil – perfektní! ,,Madam.... pronesl, přišel ke mně a k tetičce, ,,Vaše neteř hrála velice dobře, zvláště při poslední hře mne velmi mile překvapila. Jistě má talent, i když stále je co se učit, aby to bylo ještě lepší. Pokud bych směl...." Teta ho utnula svým známým gestem – mávla ručkou. ,,Slyšela jsem, že jste hudebník velkých kvalit, pane Duncane, stejně jako býval váš otec. Tak tedy dobrá, ale dávejte si pozor na to, co děláte a říkáte...." pevně stiskla své rty a na krátkou chvilku jsem cítila její pohled na sobě. Asi jí proběhlo hlavou, že mám v oblibě motat hlavu chlapcům. Poděkovala Duncanovi a řekla služebné, Gretě, aby mě doprovodila a pomohla mi oblékáním. ,,Teto?“ rychle jsem ještě zadrmolila než odejde. ,, Že mně Duncan bude smět vyučovat? Prosííííím…“ Dodala jsem. Teta naklonila hlavu a pohlédla na mně, jakoby říkala ,Já věděla, že se Ti bude líbit‘, ale nakonec nic neřekla a odešla. Za doprovodu Grety jsem šla ke svému pokoji, který sousedil s obrovskou místností, kde byly uložené všechny mé šaty, střevíce, vějíře, paruky a tak dále. Vedle pak byla koupelna. V prostředku pokoje stála obrovská měkká postel se saténovými peřinami. Na léto. V zimě jsem měla tlusté kožešinové, ale takové měkké. Bylo to skoro jako ten letní satén… S Gretou jsem se vydala do „šatny“. Greta mi pomohla svléknout růžové šaty, které byly jen volně přepásané pod prsy. Zula jsem si jemné růžové střevíčky. Na výuku jsem nenosila paruku a vějíř jsem zase nenosila na výuku hudby, neboť jsem ho stejně příliš do rukou nevzala – stále jsem držela nějaký hudební nástroj. Na oběd jsem si zase nebrala paruku, ale vybrala jsem si světle žluté střevíce a šaty ve stejné barvě se zlatými krajkami. Vějíř jsem si umanula bílý se zlatým ornamentem růží a do vlasů ozdobnou čelenku z pravého zlata. Greta mi utáhla šaty, nazula mi střevíce – ostatně, proč bych se shýbala, když to může udělat ona?, podala vějíř a nabídla mi na výběr z několika parfémů.Okamžitě jsem sáhla pro ten z růží – kvůli Duncana. Na oběd jsem se těšila, hrabě Gideon je znám svými večírky a samotou. Je to trochu podivín…, pomyslím si, Na druhou stranu ale dělá skvělé večírky! Jestli je to pozvánka na ples, budu štěstím bez sebe! Stanula jsem před dveřmi. Byly velké, modré a se stříbrným zdobením. Třikrát jsem ručkou zaklepala o dveře a vstoupila…

ZRCADLO - 23. května 2009 19:46

Isabella de Mila Mladík se ti ještě mírně, zlehka uklonil, vycouval ze dveří a opět je tiše zavřel. Sáhla jsi po obálce a nakonec ji otevřela, skrývala se v ní kartička z tvrdšího papíru, na ní bylo vcelku rozmáchlým, ale stále jaksi zvláštně úhledným písmem napsáno: Hrabě Gideon si Vás a Vaši neteř dovoluje dnes večer v pět hodin pozvat na menší slavnost na jeho sídle a pozemcích. Nechyběl ani podpis a pečeť. Ty osobně ses s hrabětem nesetkala, ovšem tvůj strýc, který se nemohl nabažit zdejší atmosféry a byl většinu času mimo sídlo, se o něm už párkrát zmínil a vždy jen pochvalně. Zvlášť si liboval v tom, jak je hrabě údajně bezprostřední, což při jeho postavení nebývá běžným zvykem, stejně jako nedržení se striktních konvencí. Takže dle toho by se koneckonců nemuselo jednat o nudně upjatý večírek, jak jsi doposud poznala a co jsi měla i za tu poměrně krátkou dobu zde zažité pomalu jako zvyk. Z úvah tě vytrhnul zvuk kol kočáru a kopyt koní na kamínky vysypané cestě, což neklamně značilo, že se strýček vrátil. Vzápětí všechno zas ztichlo, jen koně odfrkli a poslušně stáli na místě. Zaslechlas tlumené hlasy, na to hvízdnutí a vzdalující se zvuk odjíždějícího kočáru. Stačily uplynout asi dvě minuty, než se ozvalo opětovné zaklepání. Tentokráte to byl strýček, což se dalo čekat. Tvář měl zlehka rozzářenou, ovšem nejvíc doslova svítily jeho oči. Nebylo těžké uhádnout, proč. Na rukou držel opravdu krásné, ne-li nádherné šaty zářivě červené barvy z lesklého hedvabí, na nichž byl po bližším pohledu rozpoznatelný ornamentální vzor. ,,Dobré odpoledne, má milá. Něco jsem ti z města přivezl a není to zdaleka vše..." pousmál se, natáhl k tobě ruce. ,,Řekni, nejsou nádherné? Měly by ti přesně sedět..." vypadal víc jak spokojeně, i když ty šaty musely stát dost velkou sumu. ,,Pak si je budeš muset vyzkoušet, myslím, že v nich budeš neodolatelná..." dodal ještě, počkal, až se dost vynadíváš a opatrně je položil na pohovku, pak vytáhl ještě menší krabičku, podal ti ji do rukou. ,,Otevři ji...." vybídl tě tak trochu nedočkavě. Kdyžs to udělala, málem jsi nad tou nádherou oslepla, byla tam vyvedená, zdobná sada náhrdelníku a náušnic ze zlata se smaragdově zelenými kameny, opravdu jemná a vynikající práce. Když ses zamyslela, nemohla ses ubránit myšlence, že snad strýček o tom pozvání od hraběte musí vědět, když přinesl tohle všechno. Nebo to byla jen náhoda? ,,Jinak... dělo se tu něco, zatímco jsem byl pryč? Mohli bychom se zas objevit někde ve společnosti, co říkáš?" otázal se s lehčím pousmátím.

ZRCADLO - 23. května 2009 19:48

Marian Tonchesen Jakmile jsi vešel, rozhostilo se asi vteřinu po tom naprosté ticho, že tlukot vlastního srdce ti připadal jako údery zvonu. Postřehl jsi i tišší, prudký nádech. Opět ticho, ti dva zmrzli vprostřed pohybu tak, že se téměř ničím nelišili od sousoší. Jak jsi upíral pohled na zem, postřehl jsi nohy mladíka, u nich ležela sukně děvčete, které stálo před ním. Podle snědé kůže nebylo těžké si domyslet, o jakou služebnou se jedná. Taková tu byla jen jedna, krom tmavší pleti jí zdobily jako noc černé, husté dlouhé vlasy a tělo si na své velmi ženské, ale přitom pevné křivky skutečně stěžovat nemohlo, stejně jako s tím související zástupy mladíků. Nedalo se tedy mít až tak za zlé, že mladý zahradníkův pomocník téhle dívce vcelku snadno podlehl. S muži uměla podle všeho skvěle manipulovat, i když za cenu toho, že vpodstatě nikdy patrně nebyla sama sebou. Těžko říct, co se opravdu skrývalo za hustými, dlouhými řasami a tmavýma, uhrančivýma očima. Po chvíli, která se zdála nekonečná, se mladík váhavě sehnul a podal služebné sukni, ta si ji oblékla, i když bez jakýchkoli známek rozechvění či něčeho podobného. Bůhví kolikrát se za její službu v tomto sídle už něco podobného stalo. Navíc jsi je patrně přistihl teprve při hravém škádlení, protože jiné svršky na zemi nebyly a mladík byl zcela oblečený. Ten ovšem rozpačitý byl a to víc jak dost, patrně s něčím podobným ještě moc zkušeností neměl a vůbec netušil, jak by se měl v dané chvíli zachovat. Zda mlčet, či něco říci, omluvit se, nebo rovnou odejít? Podobné myšlenky se mu asi honily hlavou, pohled měl zabodnutý do podlahy a nervózně si kousal spodní ret. Působil jako chlapec, který provedl něco skutečně špatného a postavili ho do kouta a on čeká, zda bude výprask nebo jen kázání. Dívka si ještě trochu urovnala sukni a blůzku, stála vzpřímeně, nijak nechýlila ramena, působila jako pravý opak zahradníkova pomocníka, skoro až mírně přidrzle. Oba vyčkávali na to, co řekneš nebo uděláš.

ZRCADLO - 23. května 2009 19:51

Balduin von Schwannwede Komorník se na svém odchodu ještě zastavil a kývl, aby tě ujistil, že vzal tvá slova na vědomí, zatímco Juliett kvapně odběhla do kuchyně s nádobím. Její spěch se dal vysvětlit prostě, a sice, že byla přirozeně žensky zvědavá, co se v obálce skrývá a to, jaks ji odložil jako by bylo znamením, že ještě nějký čas potrvá, než ji otevřeš. Alden se s Morrisem objevil vcelku brzy, patrně nebyl sluha zas tak vzdálený jídelně. Juliett se akorát sama stačila vrátit. Všichni si vyslechli, cos měl na srdci. Když ses pak odmlčel, ještě se po sobě tak trochu tázavě podívali v očekávání, co dalšího jim uložíš, ale místo toho ses zeptal, zda něco nepotřebují. ,,Vpodstatě ne, pane. Možná jen bryčku na dovezení potřebných věcí a dál pak snad nějaké peníze na jejich pořízení, stejně pak jako zaplacení řemeslníků." odvětil Morrison, mírně se uklonil, ještě počkal, co odpovíš a pak se společně s Aldenem vzdálili. Juliett chvíli postávala na místě, mírně se zhoupla na patách, očima pak zatěkala po stole. Bylo tu ještě pár mís a příborů, ale do jejich sbírání se pustila až po té, cos sáhl po obálce, takže tvé očekávání ohledně služebné se splnilo. Dvakrát se na tebe zadívala a podruhé to vypadalo, že se už už nadechuje, aby se na něco zeptala, mírně pootevřela ústa, ale nakonec se jen trochu rozpačitě pousmála, jako by se styděla a zároveň omlouvala za svou zvědavost. V příhodném okamžiku, kdy jsi vytáhl kartičku s pozváním, se k tobě jako by náhodou přitočila, v rukou zbylé nádobí. ,,Budete si ještě něco přát, pane?" otázala se, snažila se dívat na tebe, ale oči jí neposlušně sklouzávaly směrem k pozvánce od jistého hraběte Gideona. Na té stálo, že jsi případně i s doprovodem zván na jeho panství, kde se od pěti hodin večer bude pořádat večírek. Jméno ti nebylo nepovědomé, vcelku častěji jsi ho slýchával od svých známých, ale občas i mezi cizími lidmi a nikdo se o něm nevyjadřoval nijak pohoršeně, byl znám spíš jako štědrý hostitel s patřičným vychováním a nebylo tajemstvím, že už několikrát pomohl potřebným, ať se jednalo o cokoli. Možná si tak vynahrazoval to, že ač mu bylo téměř stejně jako tobě, neměl ženu ani žádné děti, obklopovalo ho jen početnější služebnictvo a pak hosté z večírků, co pořádal.

ZRCADLO - 23. května 2009 20:44

Hunter Quarrin Po tvých slovech krátce stiskla rty, s lítostí se podívala na ptáčka, který se vyděšený choulil do jejích dlaní, jako by se tam snažil najít bezpečí. Jak jsi řekl, že se vrátíte, však dívka opět pozvedla hlavu a zlehka přikývla, vydala se společně s tebou zpět. ,,Já si tu zodpovědnost uvědomuji, vím, co to znamená. Starám se sama o svou kobylku, vím, že tohle je něco jiného, ale.... vím, co to obnáší..." Na Esmeraldinu kobylku jsi měl jen jednu vzpomínku a nijak milá nebyla. Těžko říct, jestli to byla nešťastná náhoda, ale svého času se po tobě na vyjížďce nepěkně ohnala. Možná to bylo spíše po tvém koni, ale ať tak či tak... Její zuby si našly cíl v tobě a dlouho jsi měl nad ramenem nepěknou modřinu. Kobylka to byla velmi pěkná, kříženec arabského plnokrevníka, bílá jako padlý sníh, ale dost svéhlavá a vypadalo to, že nikoho krom své paní okolo sebe nesnese a když, tak jen s krajní nelibostí, kterou dokázala dávat dost nepříjemně najevo. ,,A s tou klecí by to bylo skvělé, i když si nemyslím, že by vtomhle stavu mohl nějak daleko..." dodala a vytrhla tě tak ze vzpomínek, zachytil jsi akorát jak se něžně usmála, sehnula se k ptáčeti trošku blíž a něco mu pošptala, její dech mírně počechral heboučké peří. Ohledně tvého vyjádření se o večeru a omluvě trochu poplašeně zvedla hlavu a zadívala se na tebe. Očividně byla více jak na rozpacích. ,,Já... na to jsem úplně zapomněla..." hlesla, těkla pohledem z tebe na ptáčka a zase zpět, znovu stiskla rty. Zbytek cesty šla mlčky, patrně přemýšlela, jak se rozhodnout a vůbec o možnostech, které se naskýtaly. Majordomus přispěchal téměř ihned, jakým kouzlem to dělal, jsi netušil, ale bylo tomu tak vždy a nikdy přitom nebyl zadýchaný. Pozdravil tě lehčí úklonou, vyslechl tvé přání a opět se s elegancí sobě vlastní vytratil do sklepení. Tvá snoubenka přikývla a odebrala se s tebou do kuchyně. Jenže... jak malému ptáčku vysvětlit, aby se napil? Navíc z misky? Esmeralda chvíli přemýšlela, až se jí ve tváři objevil dost zarputilý výraz, majordom mezitím přinesl klec, dokonce ji stihl i vyčistit, takže se leskla skoro jak nová. Posečkal, jestli ještě nebudeš něco potřebovat, pokud nikoli, opět zlehka úklonou kývl a odebral se za dalšími povinnostmi. ,,Už vím...." šeptla dívka, rozvázala uzel na kapesníčku, ranka už jí nekrvácela, otočila ho čistým konecm, který mírně utáhla a ten namočila do vody. Počkala, až se látka tekutinou nasákne, pak ji zkusila dát ptáčkovi, který však uhýbal a snažil se dostat pryč, ale s ochabnutým křídlem to šlo jen s těží, byl to vcelku žalostný pohled. Esmeralda na tebe upřela oči. ,,Mohla bych vás poprosit... Podržel byste ho? Ale.. opatrně.." počkala, až to uděláš, pak se o to pokusila znovu, ale ptáče se částečně rozpištělo a snažilo se ti vyklouznout, měls strach, že kdybys ho stiskl víc, mohl bys mu ublížit. Nakonec, když už to vypadalo beznadějně, se Esmeraldě podařilo dostat mu do hrdélka několik kapek vody, zvedla hlavu, jak jste byli blízko u sebe a rozzářeně se usmála. Pak doběhla pro měkký, sametový hadřík a vystlala ptáčku menší hnízdečko v dnu menší dřevěné skříňky, které se vešlo vcelku pohodlně do klícky. Tam jste ptáčka opatrně uložili. Vzápětí se objevil opět Sidney a něco nesl v ruce. ,,Myslel jsem, že by se vám mohlo hodit toto." se svým typickým, trochu uhlazeným výrazem natáhl paži, v menší krabičce tam ležely mrtvé mouchy, nějací broučci a další hmyz. na to druhou rukou sáhl do kapsičky u vesty a vytáhl pinzetu. ,,Prosím... Až budou služebné uklízet, upozorním je, aby ten mrtvý hmyz nevyhazovaly." oboje položil na stolek a s lehkým kývnutím se znovu vzdálil. Krmení už šlo o něco snáz, i když to také nebyla procházka růžovým sadem, ale nakonec se zadařilo a ptáč po chvíli usnulo, zavrtané do teplého peří. Esmeralda se na něj rozněžněle dívala, tváře měla opět rozkošně zrůžovělé. Náhle ten úsměv zmizel, podívala se na tebe. ,,Já... omlouvám se, ale.. nějak se stále nemohu rozhodnout ohledně večera... Myslíte, že kdybych... Kdybych požádala některou ze služebných, že.... Že by se o něj postarala?" mírně, starostlivě nakrčila obočí.

Rhys Abney - 23. května 2009 20:59

Nic více než pohrdání půjčené sídlo - Pracovna Stojím jako socha klidně a bez hnutí, ale vidím, že si mě všimli a nejen to, dokonce i ten odporný chichot utichl a je klid, je šustění látky a snad i pár přešlápnutí. Prsty v kožené rukavici sjedou po dřevěném křídle a položím si ruku na hruď. Když konečně zaslechnu zavazování sukně a začnu pomalu zvedat hlavu prolétnu mládence pohledem. Není mladší než-li já, a přesto jeho touhy zaslepili jeho čest, jeho zdravý rozum. Jinak by nebyl zde a nebyl by tu s ní. Když ho soudím svým pohledem, očima modrýma a temnýma má tvář má stejný výraz, stejně ledový, má pleť ač snědá chvílemi připomíná mramor sochy spatřitelné v Řecku. Ustoupím jedním krokem ode dveří a mladíkovi kývnu hlavou ke dveřím, pak se podívám na dívku a v mé tváři je jasné opovržení, jasný nesouhlas. Tyhle dívky mě vždy odpuzovali, jejich rozkošné dovádění s kdekým a kdekoli je ohavné, je odporné soudit takové tělo bez jediné myšlenky, ale je to stále jen žena, můj učitel by řekl ďáblův posel. S tím jsem nikdy nesouhlasil, viděl jsem i dívky krásné křehké jako okvětní listy, čisté jako písmo boží a moudré jako sama učená kniha, viděl jsem i takové, které prolamovali mužská srdce jediným pohledem, jejich těla byla jako plamen svíčky, jejich slova rovna ostří mé šavle a přesto byli čisté jako oheň. Čisté a nezkrotné, všem bych dal přednost před touhle, cítím z ní špínu, cítím pot mužů jenž se jí dotýkali. A její mlčení? Jen důkaz prostého ducha, její drzost v tváři je jen nedostatek morálky. Ač nerad spočinu na ní pohledem více než bych sám chtěl. Odvrátím od ní pohled plný znechucení a když kol mne projde mladík jen se na něj otočím a promluvím svým čistým hlasem. Můj hlas byl vždy mou mocnou zbraní, každý vždy poslouchal, měl moc, že mne nikdy nikdo nepřerušil, byl čistý a podmanivý, jeho tón byl melodický skoro zpěvavý, ale udržoval si jednoduchou tóninu. “Byl bych rád, kdyby dokonce tohoto měsíce byla svatba…“ Sáhnu prsty do váčku s penězi a vyndám dva zlaté, hodím je po mladíkovi a vyprovodím ho pohledem. Malými kroky se vydám ke stolu a prsty přejedu po jeho desce, nechci již mluvit ani s ním a ani s ní. Jen doufám, že oba pochopili co po nich chci a pokud to nesplní jistě ví co je čeká. Jeho nic moc, ale ona půjde s hanbou pryč a s pověstí jenž by ji slušela jen v nevěstinci o to bych se postaral.

Balduin von Schwannwede - 23. května 2009 21:48

Jídelna Dobrá, máte je mít. přikývnu na Morrisonova slova, ještě než sáhnu po obálce, obsahující pozvání hraběte Gideona. S potutelným úsměvem pečlivě skrytým za vážné rysy tváře nejprve počkám, až odejdou oba sluhově, a mezitím nepřímo sleduji dívčin zápas s vlastní přirozeností. Pak, když vytahuji kartičku, se pootočím k oknu, jako bych potřeboval více světla. Navíc kartičku v rukách natočím tak, že ji sice mohu přečíst, ale Juliett, pokud bude chtít nahlédnout na pozvánku, se musí přitočit opravdu blízko. Chm, pozvánka na večírek. přelétnu řádky a s pobavením si poklepu hranou kartičky na bradu, sice tak nabízejíce Juliett pohled na pozvánku, nicméně pohyby ji činí téměř nečitelnou. Na to si ji pročtu znovu - píše se v ní s doprovodem, ale žádný nemám - rozhodně ne takový, který bych mohl uvést na hraběcí večírek. Takže pojedu sám - nebylo by dobré odmítnout takové pozvání, ale kdesi uvnitř se nemůžu zbavit pocitu, že tam vlastně ani jít nechci. Ne, to bude vše, děkuji Juliett. s úsměvem se znovu vrátím ke stolu, na nějž pozvánku položím zpět, náhodou zrovna z větší části zakrytou obálkou, ve které byla doručena. Jen dnes nebudu večer doma. Správu převezme jako obvykle Alden. poklepu na zdobený papír prsty, skoro jako bych se znovu k něčemu rozhodoval - a nakonec zamířím ke své pracovně. Je mi jasné, že jen co zmizím za dveřmi, dívka si pozvánku přečte také, ale nemám proč jí to tajit. Na Gideonovo sídlo je to několik mil cesty - odhadem tak hodina jízdy na koni, možná o něco méně, ale zase bych tam neměl dorazit příliš uhnaný. Tudíž mám tak do půl páté dost času. rozhlédnu se po své pracovně, a hned vím, čím se do odpoledne budu zabývat - součástí sídla bylo i několik starých a zaprášených obrazů, a tak se pokouším jim vrátit zpět jejich krásu - na ty olejové stačí navlhčený hadřík, ale několik je jich akvarelových a ty vyžadují pečlivou práci. Kdo ví, kdo na nich je, možná až se mi povede rozluštit jméno malíře, budu vědět, kdo je vyobrazen ne jeho díle - zatím však moje práce tak daleko nepokročila. Roztáhnu těžké závěsy před okny a vpustím dovnitř čerstvý vzduch, doprovázený sluncem a štěbetáním ptáků v zahradě. Svléknutý kabát přehodím přes lenoch křesla, stojícího v příhodném místě před rozsáhlou knihovnou a přitáhnu stojan s plátnem k oknu tak, abych dobře viděl na to, co dělám. Nakonec z jedné z přihrádek ve stole vylovím štůček jemného plátna, s jehož pomocí a trochou vody z konvičky začnu obrazu na stojanu vracet alespoň část jeho původního jasu...

hrabě Gideon - 23. května 2009 22:17

Salónek Trochu shovívavě se pousměji, podobně, jako rodič nad neznalým děckem. ,,Sice to tak může vypadat, ale je to i dost velká zodpovědnost. Spíš je mnohem víc práce, než volnosti." odvětím na její okouzlená slova o životě o samotě, o svobodě, která vlastně jako taková v tomto slova smyslu není. Jen zdánlivá. Vzápětí si uvědomím, že tím jsem možná vyřkl něco, co tuhle nádhernou labuť poslalo strmějším pádem k zemi jak po ráně šípem. Sám jsem si vzpomněl, jak jsem se musel připravit násilně jěště v dětství o všechny ty barevné, pohádkově neskutečné iluze... A jak jsem kvůli tomu sám sebe nenáviděl. ta doba už je sice dávno pryč, ale přeci... I nyní se mi zasteskne po té bezelstné naivitě... Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě.... pomyslím si v duchu a zlehka si musím pokývnout. Svá slova však nijak nehodlám omlouvat, vrátit zpět se již nedají. ,,A co se těch pár týdnů týká.... Já zde žiji již téměř deset let a ani tahle doba mi ještě nestačila k poznání všeho, co tahle země a její lid ukrývá. Pár týdnů je oproti tomu vskutku žalostně krátká doba, jako pouhé mrknutí okem. Ale na druhou stranu zas alespoň zůstanete ušetřena objevení těch nepříliš kladných věcí, co zde jsou...." opět se pousměji. ,,A vaši nabídku přijímám, včetně té protislužby z mé strany... I když.. popravdě nejsem na květnaté, bohaté vyprávění a romantické líčení. Předem vás upozorňuji, abyste nebyla třeba zklamána, že jste si našla nepříliš vhodného vypravěče. Nemám rád příliš příkras, zvlášť, když je téma krásné samo o sobě, i když často s jakousi nedokonalou syrovostí. A zvědavá jste asi jako já sám..." Jen co domluvím, ozve se vrznutí dveří a objeví se mezi nimi Patrick, dá lehké znamení, odpovím mu kývnutím hlavy a pomalu se zvednu. ,,Nuže, dámy, je čas k obědu. Doufám, že vám alespoň trochu vyhládlo a nemáte žaludek již přespříliš citlivý z rozhoupané lodní paluby, byla by o škoda...." pousměji se, nabídnu sestřence ruku a pomůžu jí vstát, stejně jako o chvíli později její gardedámě. ,,Běžte napřed, já se dostavím o chvilku později, Patrick vás doprovodí do jídelny." ještě zlehka uchopím Eliciinu ruku a políbím její hřbet, ukloním se argitě a tiše, svižným krokem se vzdálím, nechám na Patrickovi, aby obě odvedl k delšímu, dřevěnému stolu, kde už byly rozdány talíře a služebná se chystala nalét do nich polévku, která krásně, lákavě voněla...

Morová Královna Esme - 23. května 2009 22:39

Sídlo Vzpomenu si na tu její zlou kobylu co mě pořádně hryzla. Kobyla nejspíš Esmeraldu zbožňovala ale ostatní... no... rozhodně ji nenaučila jak snášet ostatní lidi. "Já vím, že by moc daleko nedoletěl. Ale to neznamená že nemůže někam doskákat. A bude to tak lepší i pro něj. Aspoň se ještě víc nezraní."pousměji se na ní. Když pronesla že zapomněla na večer jen se usměji. Sidney odešel pro klec a já s Esmeraldou jsme se vydali do kuchyně, kde jsme se snažili dát ptáčkovi napít. Ale byla to práce až jsem měl skoro chuť začít klít. Nakonec Esmeradla na nějaký způsob přišla a musím říci že mě by tohle nenapadlo. "Nebojte se... nebylo by to poprvé co držím ptáčka v ruce."ujistím ji "Když jsem byl malí tak než mě rodiče poslali do školy pro mladé rytíře tak jsem našemu zahradníkovi tu a tam vypomohl s ptáčky co našel v zahradě. On měl však takové malinké... nějako jako kapátko čím jim dával napít. Škoda že tu nic takového nemáme... ale... možná by se to dalo sehnat."opatrně jsem držel ptáčka co se snažil uniknout. To tak špatně působím na zvířata? U ní se zdál být mnohem klidnější. Poděkuji Majordomovi za klec a nechám ho jít. Ptáček je konečně napitý a Esmeralda ho položí do pelíšku co mu připravila. Objevil se zase Sidney a nesl krabičku plnou mrtvého hmyzu, usměji se "Děkuji Sidney. Dobrý nápad. To se opravdu bude hodit."poděkuji mu. Zajímalo by mě kde je vůbec vzal, to tu někdo skladoval mrtvý hmyz? Ne že by to vadilo ale bylo to poněkud divné. Poklepu ho po rameni "To je pravda. Díky. To by mě nenapadlo."řeknu mu a zase se otočím k Esmeraldě a pomáhal jsem ji nakrmit ptáčka. Tohle šlo naštěstí už lépe a pak se zdálo že opeřenec je spokojený. Zadívám se na Esmeraldu, musím se znovu usmát. Taková se mi opravdu líbila "Jsem si jistý že ano. To nebude problém. Jen ji řeknete co a jak a jistě se o něj postará stejně dobře jako by jste to udělala vy má drahá."řeknu a nejspíš té služebné budu muset dát nějaký příplatek, ale to byla maličkost. "Mám jednoho známého. Je to Zoolog. Možná bych mu mohl napsat a požádat ho o radu, jak se o něj nejlépe postarat."navrhnu a zaváhám.

ZRCADLO - 23. května 2009 23:02

Lady Anelisse de Amour Když jsi vešla, ovanul tě trochu chladnější, ale za to svěží vzduch, prosycený vůní jídla. Okna zde byla otevřená, stejně jako balkonové dveře, vítr si pohrával s dlouhými závěsy, vypadalo to až pohádkově krásně. Tvá teta vzhlédla, ozvalo se vrznutí židle, které protnulo trochu nepříjemně nastalé ticho. Když ses ohlédla tím směrem, spatřilas vysokého mladíka s delšími, slámově žlutými vlasy, modrýma očima a tmavomodrým kabátcem se zlatým obšíváním. Omluvně se pousmál, mírně se uklonil. ,,Dobré poledne, slečno." pozdravil tě,hlas měl trochu hlubší, k jeho tak trochu chlapecké tváři nezvyklý, ale příjemný. Vzápětí se do toho vložila tvá teta. ,,To je sir Thomas, drahá, posílá ho hrabě Gideon v jisté, pro nás jistě zpestřující a uvítáníhodné záležitosti. O tom si ale promluvíme pak, teď je čas se najíst, tak se prosím posaď." kývla ti a krátkým gestem paží naznačila k židli. Mladík se zlehka polichoceně pousmál. ,,Nevlastním žádný šlechtický titul, jsem pouhý posel, ale děkuji, madam." odvětil, pak krátce pohledem sklouzl z tvé tety na tebe, počkal, až se usadíš a sám se posadil, služebná dolila ještě tobě polévku. ,,Takže... Dobrou chuť..." pronesla teta a hezky způsobně, jak se na dámu sluší a patří, s narovnanými zády, lokty mimo stůl u těla, se chopila lžíce, opatrně na ni nabrala polévku a s graciézní, léty pilovanou elegancí si donesla sousto až do úst. Bylo vcelku nepříjemné ticho, občas se ozvalo v důsledku toho vcelku rušivé cinknutí nádobí, či vrznutí podlahy. Zvenčí jen jaksi vzdáleně cvrlikali ptáci a vítr, co čechral závěsy pomalu ustal. Jako druhý chod byla zvěřina, s pěkně křehounkou kůrčičkou, maso bylo dobře uvařené, nebylo vyschlé a byla v něm spousta lahodné šťávy. Když jste dojedli, pohotoví sluhové začali všechno pečlivě skládat, váš host se pousmál na dívku, co mu vzala talíř a způsobně si ubrouskem otřel ústa. Když většina služebnictva odešla a stůl byl vcelku čistý, vyzvala tvá teta mladíka, aby se vyslovil s tím, proč přijel. Ona to už věděla, takže spíše... Aby to zopakoval tobě. Opatrně tedy vstal, tentokrát nezapomněl židli nadzdvihnout, takže to nevydalo žádný odporně skřípavý zvuk. ,,Předem chci poděkovat za opravdu vynikající oběd a vaši milou pohostinnost." mírně se uklonil tvé tetě, pak se pootočil na tebe. ,,Dostalo se mi té cti a potěšení vás, slečno a stejně tak vaši tetu pozvat jménem svého pána, hraběte Gideona dnes večer v pět hodin na jeho panství, kde se bude konat večírek." zalovil v kapse kabátce a vytáhl obálku. ,,Zde je to psáno, pečlivě pozvánku uschovejte, budete se jí prokazovat u vstupní brány." kývl zlehka hlavou, pak se otočil zpět na tetu. ,,Ještě jednou vám děkuji, ale měl bych se chystat zas na cestu. Ještě mi zbývá poslední sídlo a rád bych byl zpět ještě před začátkem večírku." Opět se mírně uklonil. ,,Škoda, myslela jsem, že by vám Anelisse mohla něco zahrát, je to vynikající houslistka, říkal to i její učitel. Ale nebudeme vás zdržovat od nutných povinností. Mathias vás doprovodí. A my děkujeme vám, vzkažte naše díky i hraběti, jeho pozvání si velmi vážíme." odvětila, pokynula rukou a sluha se několika kroky octl po mladíkově boku. Ten se opět uklonil, ještě došel ke tvé tetě, políbil jí hřbet ruky, u tebe učinil to samé. ,,Tedy večer nashledanou." dodal ještě, znovu se uklonil, akorát hlouběji a za doprovodu sluhy odešel. Tvá teta se za ním ještě nějakou chvíli dívala. ,,Slušně vychovaný mladý muž. Sebejistý, umí se vyjadřovat.. Má před sebou jistě velkou budoucnost.... A navíc je i pohledný... Co říkáš?" mírně pozvedla obočí, zadívala se na tebe a až příliš sladce a medově se usmála. Tenhle úsměv jsi znala a přinášel s sebou jednu jistotu, a sice, že tvé tetě onen posel zcela jistě padl do oka a to bylo nebezpečné... Koukaly z toho totiž závaznější věci.... Samozřejmě pro tebe...

Elicia de Talos - 24. května 2009 13:04

Čas oběda Semknu rty. Abych já nezklamala vás, hrabě. Také nejsem dobrý řečník, což by nemuselo vadit, když nemáte rád zbytečné příkrasy. Co to? Začínám litovat svého nevinného příslibu? kapku zmatena sama sebou přijmu nabízenou ruku a postavím se. Koutkem oka sleduji zvedající se Margitu. Kývnu na bratránkova slova. Prchavé políbení na hřbetu mé ruky a on se rozplyne, jako křehká iluze. Společně se svou gardedámou následujeme sluhu do jídelny. Usadíme se u delšího stolu. I tu je výzdoba nenásilně vkusná. Vůbec mě to nepřekvapuje. Cítím se tu pohodlně nejen kvůli lahodné vůni polévky. Nepočkáme na bratránka? otáži se své společnice. Přišlo by mi neslušné popřát si dobrou chuť bez něj. Přeci jen je to náš hostitel. Na druhou stranu on se zdá být takový jiný…volnější. Zdánlivě bez důvodu se usměji. S každým výdechem však můj úsměv pohasíná. Proti své vůli se v duchu vracím prohlášení o tom, že k svobodě patří zodpovědnost a spousta zařizování. Také možná důvod, proč se Gideon někde zdržel. Provrtávám pohledem talíř. Uvnitř sebe odehrávám jakýsi boj. Nechci si připustit, že až dospěji, mohl by se můj život změnit takovým způsobem, kdy se z radovánek stávají vzácnosti. Snad by mě uklidnil fakt, že ty nepříjemné věci převezme na bedra můj budoucí choť. To bych si ovšem musela připustit sňatek. Manželství je pro mě na míle vzdálený pojem, jehož definici úmyslně zapomínám a zavrhuji. Idylické představy doživotní bezstarostné volnosti jsou ohroženy. A přece nepanikařím. Zatím. Zamrkám a sykavě se nadechnu. Rozhlédnu se kolem a ve tváři se mi opět usadí jemný úsměv. Nenechám se dobrovolně nahlodávat nehezkými myšlenkami. Mám svou hrdost.

ZRCADLO - 24. května 2009 19:38

Marian Tonchesen Jak kolem tebe mladík prošel a tys promluvil, zadrhl se a po chvíli zdráhání se na tebe otočil. Akorát včas, aby stihl zachytit dvě zlatky, cos mu hodil. Všiml sis, jak rozpačitě rozevřel dlaň, podíval se ti do tváře-ta jeho byla zsinalá, pomalu to svádělo k myšlence, že každou chvíli se mladík složí na zem, i když tohle příslušelo spíš dívkám. Ztěžka polkl, pak sevřel mince v dlani a ještě o kousek poodstoupil ode dveří. Dívka ti tvůj pohled opětovala s nijak menší intenzitou, přes rty jí přejel jízlivý, nepěkný úsměv a v očích se stejně tak zalesklo. Posměšně si odfrkla, pohodila vzdorně hlavou a vyšla na chodbu. Chvíli se zadívala na očividně víc jak nešťastného mladíka, který se nadechl a patrně jí chtěl něco říct, ale ona mu jen přiložila ukazováček na rty, koutky úst jí zacukaly pobavením. Patrně nad neštěstím mladého zahradníka, možná zčásti i nad tebou samotným. Ještě se otočila ke dveřím, přehnaně uctivě se uklonila. ,,Sbohem…” sykla tiše, v očích se jí opět výmluvně blýsklo, usmála se a lehounkým krokem se vydala k východu ze sídla, jako by byla svou vlastní paní. A vlastně… to tak svým způsobem bylo, neuposlechla tvé nařízení, tudíž bys ji stejně propustil a ona měla dost drzosti na to, aby to udělala za tebe. Svým způsobem patrně v tomhle pomyslném boji opět zvítězila. Mladík stál na chodbě, ústa pootevřená, ramena schýlená…. Působil, jako by mu někdo uštědřil minimálně jednu pořádnou facku, a že něco podobného patrně dívka udělala, co na tom, že ne fyzicky. Nakonec se ale trochu vzchopil a zlehka si odkašlal. ,,Pane…? Tohle… vám vrátím zpět…” rozevřel dlaň a natáhl ji k tobě, mince v ní se zaleskly. Oči však zahradník upíral stále k chodbě a ženské siluetě, která se pomalu, s lehkostí vzdalovala. Nakonec se přinutil stočit pohled zpět k tobě. ,,Já… Jestli chcete a… chápal bych to…. Mám…. Taky odejít?” zadrhával se a v očích měl víc jak obavy. Bůhví, kde by ho potom přijali, kdyby se dozvěděli….

ZRCADLO - 24. května 2009 19:40

Balduin von Schwannwede Uplynula asi necelá půlhodina, když se ozvalo lehčí zaklepání na dveře. Už podle toho jsi poznal, o koho se jedná. Dívka počkala, až ji vyzveš, aby vstoupila, opatrně otevřela dveře. ,,Pane…” mírně se pokrčila v kolenou, ,,Napadlo mě, jestli byste…” vzápětí se zadrhla při pohledu na to, co děláš, oči se jí rozšířili a vcelku rychle a hbitě se octla u tebe. ,,Počkejte, tohle…. Takhle nesmíte…” zarazila se, tváře jí zrůžověly studem. Nechala ruku, co jí vystřelila pohotově k té tvé, napůli cesty strnout okamžik ve vzduchu, pak ji spustila zpět k tělu. ,,Omlouvám se… ale…. Neměl byste používat vodu… Ten obraz… To poškodí….” hlesla a sklonila mírně hlavu, oči upírala na špičky svých bot, v rukou trochu nervózně žmoulala sukni. ,,Jestli… chcete, aby ty obrazy byly zas tak krásně zářivé, jako dřív…. Mohla bych vám poradit… Na olejomalbu byste měl používat velmi čistou prachovku, jemný kartáček nebo štětec. Silné nečistoty pak můžete odstranit rozkrojenou cibuli, která navíc rozjasní barvy. Akvarely a kresby by se měly čistit co nejjemnější látkou, nebo se dá použít i kulička těsta… Z chleba se užmoulá kulička nebo váleček a krouživým pohybem pak jemně čistí zašlá místa. Na obraze ale mohou zůstat zbytky těsta s nabalenými nečistotami a je třeba je sejmout čistícím štětečkem.” na chvíli se odmlčela, pozvedla hlavu a přestala mezi prsty mnout sukni, rozhlédla se po místnosti a obrazech. ,,A co se týče ještě rámů… Zlacené se potírají vlažným odvarem z cibule a poté vytírají dosucha. Ty dřevěné stačí otírat hadříkem, namočeným do vody s mýdlem.” zadívala se na tebe. ,,Jestli budete chtít, tak bych někdy mohla, třeba dnes večer to udělat. Ale…. Chtěla jsem se zeptat, jestli chcete na dnešní večer připravit nějaké šaty…. Když jdete… na tu slavnost…” na okamžik se trošku zajíkla, ale když už se podřekla a navíc jí bylo jasné, žes tam tu pozvánku nechal úmyslně... Pohled se jí náhle projasnil a celá tvář rozzářila. ,,Budete pak vyprávět, jaké to bylo? Prosím?” upřela na tebe modré oči. Vlastně od doby, cos ji najal, si nevzpomínáš, že by kdy byla mimo sídlo. Bydlela tam, neměla kam jinam se uchýlit a ani příliš důvodů chodit někam ven. Nebylo proto divu, že ti současně se svými slovy zlehka stiskla paži, i když okamžik po té ji zas pustila a o krok poodstoupila.

ZRCADLO - 24. května 2009 19:41

Hunter Quarrin Esmeralda se na tebe pousmála a přikývla, i když na ní stále byla znát jakási nejistota, zda služebná na ptáčka třeba neúmyslně, ale přes povinnosti nezapomene. Ale nic k tomu neřekla. ,,Zoologa? Pokud je znalý, tak to bude asi lepší, pravda. Abychom tomu malému spíš ještě víc neuškodili, než pomohli. Ale…. Zítra musím odjet, myslíte, že byste ho mohl poslat k našemu sídlu? Byla bych vám velmi vděčná.” pousmála se a pokývla zlehka hlavou, pak pohled upřela na spící ptáče. ,,Vypadá tak bezbranně a opuštěně… Snad bude brzy zdravý a bude moct zas volně létat. Doufám, že za těmi mřížemi nebude muset být moc dlouho. Občas jsem slyšela, že se zvíře už nemohlo nebo nedokázalo vrátit zpět do přírody a muselo zůstat uvězněno napořád….” do očí se jí vkradla lítost se špetkou zoufalství, ale i strachu, jako by se ona sama bála podobného. Vzápětí to ale zas zmizelo. ,,Pokud dovolíte, půjdu se umýt a připravit si nějaké šaty navečer.” narovnala se a štíhlými prstíky uhladila sukni. ,,Nerada bych vám dělala ostudu….” dodala s lehounkým pousmátím, na to v mírnější úkloně kývla hlavou.

hrabě Gideon - 24. května 2009 19:42

Jídelna Nechtěl jsem je takhle opustit, ale bylo to vcelku důležité, takže jsem byl bohužel nucen. Naštěstí se zařizování nijak moc neprotáhlo, takže jsem dorazil s asi desetiminutovým zpožděním. Gardedáma vypadala lehce netrpělivě, ale patrně to překousla a dokonce se pousmála. Oplatil jsem jí stejně. ,,Ještě jednou se omlouvám, neodkladné záležitosti ohledně dnešního večera, menší změna v programu, ale jedině vítaná. Nemusely jste na mě čekat, ale děkuji.” zlehka pokývnu hlavou, posadím se a služebná začne rozlévat polévku do talířů. ,,Tak tedy… Dobrou chuť… A mimochodem, dámy, kdybyste chtěly ještě pohár toho skvělého francouzského vína, stačí jen říct….” pousměji se a pokynu paží, po mé pravici vystoupí z pozadí Patrick, v rukou lahev onoho vskutku výtečného rubínového moku. Je mi vcelku jasné, že gardedáma neodolá, u sestřenky si nejsem jist, ale to je koneckonců moje volba. Na to se pustím do jídla. Způsobně, ale ne zas až tak moc strojeně a přísně, jak bývá zvykem. Druhý chod stejně jako první byl také báječný, celkem zdlouhavý výběr pokrmů a kuchaře se vyplácel, co jsem mohl soudit. Otřel jsem si ústa a počkal, až hosté dojedí, pak jsem se napřímil trochu více a mírně odsunul od stolu. ,,Až vám trochu slehne, ukáži vám to překvapení, o němž jsem mluvil v salónku. Ale…. Budete muset opravdu velmi, velmi jemně a zvolna… A ještě něco…” vytáhnu z kapsy bílý šátek. ,,Prokážete mi takovou důvěru a necháte si zavázat oči?” pousměji se na sestřenku a jemně promnu kousek hedvábné látky mezi prsty. ,,Vy můžete jít samozřejmě také, i pro vás to jistě bude zážitek…” otočím se krátce na Margitu, pak si nechám dolít trochu vína, ale sotva do půlky číše, pak Patricka zarazím gestem rukou. Vezmu stopku sklenky mezi prsty, lehce ji mezi nimi protočím, ještě nejdřív pokochám zrak, než ulevím od soužení i chuti. Příště si tohoto ročníku nechám dovézt víc…

Isabella de Mila - 24. května 2009 21:36

V pronajatém sídle, Inglaterra Zprvu nad dopisem nedůvěřivě pozdvihnu obočí. Ovšem, jakmile můj zrak spočine na podpisu toho, kdo nás pozval, přece jen mi bleskne hlavou, že trocha společnosti mi neuškodí. „Tak hrabě Gideon,… hmm“ vzpomenu si, že mi o něm strýček nadšeně vypravoval. Snad nebude takový studený psí čumák, jako hostitel na předešlé návštěvě. Než si stačím rozmyslet, jestli mě pozvání těší nebo ne, zaslechnu kočár. Strýček! vyskočím z křesílka jako malá holka rozeběhnu se k oknu. Nevím, jak je možné, že jsem z jeho návratu pokaždé tak nadšena. Je to skvělý muž. Když vejde do útrob budovy, rádoby ležérně se jednou rukou opřu o opěradlo křesílka a vyčkávám jeho příchodu. Směju se na něj upřímným úsměvem, jakmile jej vyzvu, aby vstoupil do pokoje. „Buenas tardes, strýčku.“ plynule navážu angličtinou. Jednou z podmínek tohoto pobytu bylo i to, že se budu snažit mluvit jazykem této země. „Ale to sis nemusel dělat škodu!“ pronesu nadšeně, když přebírám nádherné šaty z velmi příjemného a zajité drahého materiálu. „Určitě budou sedět, ještě ani jednou ses nezmýlil!“ strýček ví, že si na parádění moc nepotrpím, ovšem, kdykoli mi můj opatrovatel dodá něco na sebe, vždycky jsem z jeho daru upřímně nadšená. Nenechá mne ani vydechnout a už mi do rukou klade malou krabičku s tajemným obsahem. „Propána!“ vydechnu nevěřícně nad tou skvostnou věcičkou. Chvíli těkám očima ze šperku na strýčka a ze strýčka na šperk. Lehce mi vyrazil dech. „Je nádherný!“ dodám podlomeným hlasem a, navzdory etiketě, vnuknu strýčkovi polibek na tvář. Zhluboka vydechnu a postavím se s krabičkou k zrcadlu na stolku. Zkouším, jak mi půjdou k pleti a očím. Je to vážně dokonalost sama. „Hmm, nic moc zajímavého…“ pronesu zaujata tou blýskavou věcí, kterou držím v ruce. „Ach vlastně ano…“ vzpomenu si. „… tady, pozvání od Tebou opěvovaného hraběte Gideona na dnešní večer.“ pronesu klidným hlasem, to, že jsem drze otevřela strýčkovu obálku nechávám bez povšimnutí. „Vůbec by mě nepřekvapovalo, kdybys v tom měl prsty, drahý strýčku!“ řeknu s šibalským úsměvem.

ZRCADLO - 24. května 2009 22:29

Isabella de Mila Strýček se musel zasmát, kam tě až tvoje nadšení dovedlo, a sice, žes mu dala pusu na tvář. Ale nijak se za to na tebe nemračil ani nezlobil, na tváři mu stále zářil úsměv. ,,Rád vidím, když máš radost..." dodal, pak mu oči zabloudily k rozlepené obálce, ale nic neříkal. ,,Ach tak..." přitakal na tvá slova o pozvání a kývl hlavou, několikrát přešel ode dveří k tobě a zase zpět. Ale jaks ho "obvinila" z tajnůstkářství, obočí mu překvapením poskočilo nahoru, pak na tebe pokýval zlehka prstem. ,,Já? Jak bych mohl!" ale prozradilo ho zaplátí malých jiskřiček v očích. ,,Mimoto... hrabě tě nechává srdečně pozdravovat a velmi se těší... Na nás oba... Potkal jsem ho dnes na tržišti, sháněl tam nějaké vějíře a podobné. K čemu, to mi neřekl, ale já se ani nechtěl vyptávat. Možná se už našla konečně nějaká, co mu padla do oka." šibalsky se pousmál. ,,No a možná taky ne." pokrčil rádoby nevinně rameny a zadíval se na tebe, pak šperky, na šaty a zpět na tvou maličkost. ,,Zkus si je, pak se mi v nich přijď ukázat... A i s těmi šperky, samozřejmě. Já půjdu zatím oprášit nějaký svůj oblek, i když vedle tebe, princezno, budu vypadat stejně jak starý hastroš..." srdečně se zasmál, zlehka pokývl hlavou a zavřel dveře, abys měla soukromí.

Isabella de Mila - 24. května 2009 22:55

V pronajatém sídle, Inglaterra Nevěřícně kroutím hlavou, na víc se opravdu nezmohu. Je horší než naše ctihodná sousedka v mé rodné zemi. Může se zpřetrhat, aby mě namočila do nějakého „výhodného“ sňatku. Jenže strýček se nad tím vším jen pobaveně usmívá. Kdybych ho neznala, řekla bych, že ji v tom snad i pomáhá. Šibal jeden. Na slova se sice nezmůžu, ale bojovně vystrčím bradičku a dám si ruce v bok. Angličana bych si stejně nevzala, drahý strýčku, a navíc já mám ještě čas! myslím si svoje a ironicky se usmívám. „Obleču si je a přijdu.“ řeknu milým hlasem a vyprovodím strýčka úsměvem. „Icreíble, es icreíble!!!“ neodpustím si poznámku, jakmile osamím. Vztáhnu ruce po malé zvonečku a zatřesu s ním tak, aby vydal požadovaný zvuk. Pokaždé, když to udělám uvažuji, jak je možné, že služebná do pár minut přiběhne. Je to takový malý zázrak. Kochám se nádherou šatů, rudou barvu prostě miluji tahle je obzvláště vyvedená. Karmínově červená v kombinaci s černým do detailu vyvedeným vyšíváním. No prostě mistrovská práce. To se musí nechat, v módě jsou o něco dál. Jelikož je rudá má oblíbená, nebude problém doladit k těmto šatům pompadurku a vějíř. Sáhnu, jak jinak, po mém oblíbeném černém s krajkami. Za okamžik se ozve lehké zaklepání. Služebná je tady. Usměju se na ni. „Budu potřebovat pomoci s oblékáním.“ Máme spolu vřelý vztah, řekla bych až rodinný. Poté, co mě potkalo, je logické, že se na ni fixuji. „ Jsou dokonalé, že? Strýček se asi zbláznil… beztak chce ať se do mě zakouká nějaký anglický studený psí čumák!“ pronesu rádoby pohoršeně a začnu se smát. Moc dobře mě zná. Proto vím, že mou narážku pochopí. Trvá to drahnou chvíli, než docílíme toho, aby na mě šaty vypadaly tak, jak mají vypadat. Roza sice lehce bojuje se zdejším způsobem šněrování, ale má zlaté ruce a nakonec vše vyřeší po svém. Nakonec ještě šperky a doplňky. Upravit účes a navonět se kvalitní francouzskou vůní a je ze mě jiný člověk. Chvíli stojím před zrcadlem a vážně se na sebe nemůžu vynadívat. „Já vím, já vím, zpychnu!“ pronesu, když si povšimnu káravého pohledu mé služebné. „Tak a jde se za strýčkem!“ ladným houpavým, lehce koketním krokem vpluji do salónku. Dramaticky zívnu a párkrát se oviju vějířem, „Tak co? Myslíš, že v tomto, zapůsobím na zdejší vysokou společnost?“

Balduin von Schwannwede - 24. května 2009 23:35

Pracovna Ano ? úklonem hlavy odpovím Juliett a odvrátím se od obrazu, jen proto abych se potom podivil jejímu vyplašenému výrazu. Je pravda, že i když uplynula půlhodina, jde to hůře než jsem předpokládal a podařilo se mi "vyčistit" jen malý kousek v horním rohu obrazu, který znázorňuje část závěsu nebo drapérie... Když se najednou objeví vedle mne, s rukou napůl vztaženou k té mé a studem, že se odvažuje něco namítat proti mému činění, projde mnou zášleh strachu, ale nezbyde mi, než se znovu usmát při jejím výrazu. Děkuji za upozornění, doufám, že jsem tomu obrazu příliš neublížil... rychle stáhnu ruku zpět a těch několik zbývající vlhkých šmouh setřu suchým haříkem, opatrně, tak, abych už víc nepoškodil ani kresbu, ani plátno, na němž je nanešena. Když potom vidím její rozpaky, s kterými mi přednáší o čištění obrazů, opravdu se nemůžu ubránit pobavení a možná i jakémusi vnitřnímu okouzlení. V tom případě, pokud vám někdy vybyde chvilka, budu rád, když tyto obrazy budou znovu moci obsadit svá původní místa. odvětím na její nabídku. Co se pozvánky na večírek týče, nelze se na ni zlobit pro její zvědavost, každý by si prohlédl to, co jsem tak okatě nechal ležet na stole v jídelně. Á, vlastně máte pravdu, Juliett. přitakám na její zmínku o šatech na slavnost, přecházejíce její přestupek, jako bych si ho ani nebyl vědom. Ty temně zelené, se zlatými prýmky ? nadhodím přemýšlivě, ještě než mne poněkud vyvede z míry její dotek na mé paži. Poněkud hodně - v tu chvíli mě zaplaví panika a já trhnu rukou o kousek zpět, ne proto, že bych se jí štítil, ale očividně se chtěl vyhnout doteku, jako bych jí tím mohl ublížit, nakazit ji nějakou chorobou, která by její právě se probouzející krásu mohla navždy nechat zvadnout, tak jako růže uvadá po dlouhé době ve váze. Pokusím se znovu se usmát, ale je to spíš smutná omluva, když poněkud neohrabaně odložím kousky pláténka na okraj stojanu s obrazem. JIstě, jestli o to budete stát, výměnou za to, že mi povyprávíte, jak to, že víte tolik o obnově obrazů. snažím se působit navenek klidně, jako by se nic nestalo, ale srdce mi bije na poplach a zmatek smíšený se studem a smutkem mi čiší z očí... Nakonec pohled do těch upřímných modrých očí prostě nevydržím... Prosím, nechte mne teď chvíli o samotě. trochu se odvrátím, a sluneční světlo na mé tváři vykreslí vrásky hlubší, než ve skutečnosti jsou, a ukáže tvář prastarou, zbrázděnou jizvami, které kreslí čas - čas a utrpení.

Rhys Abney - 25. května 2009 09:15

Opětovné dosažení svého a poučení Půjčené sídlo – pracovna S prsty na desce stolu upírám pohled do prázdných papírů a brka vedle kalamáře. Slovo Sbohem z úst té ženštiny, mě přimělo se podívat k jejímu odchodu. Očima jsem projel po její postavě. možná, že trocha té krásy jenž ulpěla na její osobě zastiňuje zcela tu ohavnou duši, kterou by ti muži, co se do ní zamilovali nebyli schopni vidět. Pojalo mě úchvatné ticho, už jsem nepřemýšlel nad ní ani nad tím co jsem viděl a proto mne možná překvapila dlaň mladíka natažená ke mně s dvěma zlatými. Pozvedl jsem jedno obočí a pohlédl do jeho tváře, která se stále dívala za odcházející ženštinou. Zavrtěl jsem hlavou, nechápal jsem to, nechápal jsem co ho nutí dívat se za ní, sledovat jak odchází a tvářit se nešťastně. Být na jeho místě skákal bych metr vysoko, ale on ne. Když se mě zeptá jestli má odejít také, lehký úšklebek naznačí smích, který propukl uvnitř mě. Zavřel jsem mladíkovi dlaň se zlatkami a odložil jsem si klobouk na stůl. Dlouhé černé vlasy mi spadli na záda, lesklé a uhlazené. Byl jsem rád, že nemusím nosit tu odpornou bílou paruku, jenž ke šlechtě, dvoru nebo taláru náležela. Narovnal jsem se a prsty začali pevněji usazovat kožené rukavice na mých rukách. “Nejsem tu pánem, a ty jdi za svou prací a šetři svého přítele zahradníka, je to starý muž. Ty jsi mlád zastaň tolik práce, aby on mohl říci žil jsem pro práci a nikoli kvůli ní. Teď odejdi!“ Řeknu melodicky a bez jediného náznaku znepokojení nebo čehokoli jiného. Oči mi blýsknou a já usednu do křesla za vyřezávaným stolkem. Vezmu do ruky poštu a začnu se jí probírat zda není něco pro mne, ale kdo by mi sem psal, když ti co by chtěli neví, kde jsem a ti co by měli se bojí. Pošty se tu nahromadilo mnoho, budu muset ji nechat zaslat majitelům panství. Zazvoním zvonkem na stole a s pohledem stále upřeným na poštu čekám kdož přijde, abych ho zúkoloval odesláním, či dokonce odvezením pošty.

Elicia de Talos - 25. května 2009 13:51

Jídelna Usměji se způsobem, že trocha čekání pro mě nebyla veliký problém. Kdyby tak má drahá Margita udělala totéž a netvářila se tak netrpělivě. Vzhledem k její robustnější postavě může být druhým jasné, co ještě patří k jejím pověstným vášním. Hotová gurmánka. Jistě se těší, až podrobí zdejší kuchyni své kritice. Dobrou chuť. pobaveným pohledem loupnu ke své společnici. Určitě neodmítne pohár lahodného vína, které jí tolik zachutnalo v salónku. Ostatně, doposud jsem nebyla svědkem odmítnutí z její strany. Ale to je v pořádku, dopřávat si příjemné věci. Já osobně si nechám dolít jen půlku sklenice. Ne, že by mi nechutnalo, zkrátka mi je nyní milejší voda. Postřehnu bratránkovo volnější způsob. Pochopím, že se tady upjatost příliš nenosí, což jedině uvítám. Nejím moc velké porce především kvůli korzetu. Přejídání tudíž není mým zvykem. Překvapí mě tedy, jak moc je zde těžké se kontrolovat. Na mou duši, jídlo je výtečné. Nebýt menších obav z přecitlivělého žaludku, možná bych se nacpala. Po jídle si ubrouskem jemně otřu rty. Ukolébána sytým pocitem se trochu pohodlněji opřu o opěradlo židle. Hrabě si získá okamžitě mou pozornost, v okamžiku, kdy nakousne ono slibované překvapení. Těžko zvladatelná zvědavost mi projede tělem. Celá tvář se rozjasní. Nedokáži a ani nechci zabránit veselému úsměvu, jenž potlačí napjatou nedočkavost. Velmi jemně a…zvolna? Co by to mohlo být? Očima protnu bílý šátek. Jemně se kousnu do načervenalého rtu. Podepřu si hlavu rukou, jako bych se rozmýšlela a hravým pohledem spočinu na hostiteli. Pokud mi svědomitě nahradíte zrak a v bezpečí mě dovedete k onomu překvapení…ladně rozvinu dlaň pak nemám důvod nezavdat vám svou důvěru. roztomile mrknu na bratránka, doufajíc, že to Margita přehlédla. Ona je schopna vyložit si nevinná gesta svým vlastním, okořeněným způsobem. Po chvíli, kdy už nevydržím jen tak nečinně sedět, přelétnu pohledem gardedámu a zadívám se na Gideona. Já jsem připravena. prohlásím měkce. Lehký ruměnec mi zbarví tváře. Panečku, jsem to ale nervózní!

Morová Královna Esme - 25. května 2009 14:15

Sídlo Zlehka jsem položil dlaň na její kříž, snad jsem se ji snažil trochu utěšit "Jsem si jistý, že pod vaší péčí se brzy uzdraví. A dřív než se nadějete tak vyletí z okna a bude zase spokojeně poskakovat po stromech."usměji se. Znělo to hloupě, ale její úzkost co jsem viděl v její tváři se mi nelíbila. Zadívám se na ptáčka "Bude v pořádku. Nebojte se."ujistím ji. Narovnám se a otočím se k ní čelem "Samozřejmě. To nebude problém. Hned zítra do vašeho sídla pošlu posla i s tím drobečkem."usměji se. "A ještě dnes napíšu tomu příteli a jak přijde odpověď dám vám hned vědět."vezmu ji za ruku. "Vy a dělat mi ostudu? Nesmysl. Už teď vidím jak mě kruh vašich obdivovatelů vytlačí pryč."usmál jsem se znovu a políbil ji ruku. "Jen běžte. Já zatím požádám některou ze služebných jestli by ptáčka večer nepohlídali."pustím její ruku. Počkám až odejde a pak se vydám najít Annie, jednu ze služebných, milá holka, mladá snad ve věku Esmeraldy. Pracovitá ale občas trochu nemotorná, věci ji sice padají ale pokud věděl nic zatím nerozbila. Ale i přesto věřil že by byla schopná se o ptáka postarat. "Annie?"zkusím nakouknout do kuchyně.

Lady Anelisse de Amour - 26. května 2009 18:54

Jídelna Vešla jsem a ovanul mně čerstvý vzduch prosycený vůní něčeho dobrého. Jak příjemný rozdíl od té haly! Když jsem vstoupila, tetička vzhlédla a místností se ozvalo nepříjemné vrznutí. Instinktivně jsem se otočila směrem, odkud vyšel ten zvuk a uviděla mladíka s delšími zlatými vlasy. Po svém vrznutí se na mně alespoň omluvně pousmál,uklonil se a pozdravil. To už se do toho vložila teta, představila mi ho a pokynula mi, abych s nimi poobědvala a sedla si. Thomas? Typicky venkovské jméno! Pfff.... „Thomas“ se polichoceně usmál. Zpražila jsem ho ledovým pohledem a hrdě nakráčela ke stolu, kde jsem se usadila bez sebemenšího zvuku. On se ještě ozval že je pouhý posel, když ho teta nazvala sirem. Ehm...Ach jak zarážející, pročpak jsem to neočekávala? Jasně, možná vypadá trochu k světu, ale je to jen vizitkou že pracuje pro hraběte Gideona. Služebná mi ještě dolila polévku a začali jsme jíst. Držela jsem u toho tělo vzpřímeně, jako svíčku, lokty mimo stůl, ale přesto jsem se nevyrovnala tetě, která to dělala s takovou elegancí, že by kdokoli mohl závidět. Druhé jídlo byla zvěřina, dobře uvařená. Ale kdybych to měla soudit, jistě najdu něco, co se mi nebude líbit. Když jsme dojedli, služebnictvo rychle odneslo talíře a „odklidilo“ se. Teta vyzvala mladíka, vlastně Thomase, aby mi řekl proč přišel, neboť mi bylo jasné, že ona už to ví. ,,Dostalo se mi té cti a potěšení vás, slečno a stejně tak vaši tetu pozvat jménem svého pána, hraběte Gideona dnes večer v pět hodin na jeho panství, kde se bude konat večírek." S těmito slovy vytáhl pozvánku a mně i tetince ji dal. Prý ať ji uschováme, budeme se s ní prokazovat u vstupu. Nádhera, večírek! Konečně někdo prolomil tu nudu tady! Když Thomas, ano přesto mně cosi nutí nazývat ho jménem, oznámí, že by už měl jít, nenápadně zajásám. Nevím proč, ale i přesto, že je pěkný vidím ty tetiny pohledy. Snažím se rozluštit co tím myslí – snad si nemyslí že mám o něj zájem? Vždyť je to jen posel... Ale to už tetinka zase promlouvá:,,Škoda, myslela jsem, že by vám Anelisse mohla něco zahrát, je to vynikající houslistka, říkal to i její učitel. Ale nebudeme vás zdržovat od nutných povinností. Mathias vás doprovodí. A my děkujeme vám, vzkažte naše díky i hraběti, jeho pozvání si velmi vážíme." ,,Ne, nezlob se teto, já nemohu zahrát...“,řeknu co nejmedovějším a nejmilejším hlasem. ,,Za dnešek jsem již velice unavena... Tu skladbu jsem dnes velice dlooouho pilovala a už tak je mé tělo unavené z té hry...“ Vypadalo to, že teta to nehodlá jen tak přejít a na mě se usmála s hrozbou v očích. Mladík však políbil jí a mně ruku se slovy ,,Tedy večer nashledanou.", což ji obměkčilo, takže nakonec to nekomentovala.Když odešel, ještě chvíli se dívala ke dveřím. ,,Slušně vychovaný mladý muž. Sebejistý, umí se vyjadřovat.. Má před sebou jistě velkou budoucnost.... A navíc je i pohledný... Co říkáš?" Když jsem viděla její výraz došlo mi co tím celou dobu myslela. To nemyslí vážně! Koukal z toho závazek. A velký. Rychle jsem nasadila na tvář co nejupřímnější úsměv a nasadila bezstarostný tón: ,, Ale tetičko, to je úžasný vtip! Je to vážně legrační!“ Snažím se chichotat, i když to vůbec nejde. No tak, zkuste se smát když vám není do smíchu, ale spíše něco mezi pláčem a vztekem... Když vidím že se teta tváří velice vážně tak toho falešného smíchu nechám a tentokrát zase velice nafoukaně a naoko dotčeně dodám: ,,Ach,tetičko... Vždyť je to jen posel...Jak mne můžeš takto zraňovat? A navíc jde vidět, že je dobře ošacen jen díky hraběti Gideonovi...“ Doufám, že tohle zabere..a kdyby ne, pořád mi ještě zbývá jedna možnost – vymluvit se na studium. Každá mladá dáma by měla mít jistý rozhled a já se mezi ně řadím. Stále se tvářím trochu dotčeně, trochu uraženě a v očích mám pobavený výraz, který mně může prozradit. ,,Kdyby Ti to nevadilo, ráda bych ještě šla do svých komnat,potřebuji napsat pár dopisů...“ Oznámím jí a čekám co řekne. Věřím,že mně nechá jít – mé kamarádky to potřebují vědět!

ZRCADLO - 26. května 2009 19:05

Isabella de Mila Když jsi vešla, stál strýček před zrcadlem, upravoval si ještě trochu kabát, oprášil ramena, natočil se trochu bokem, kontroloval, jak šaty sedí. Nevšiml si tě, dokud jsi na něj nepromluvila – tak byl zabrán do sledování i nejmenších detailů…. Vzhlédl, zlehka přimhouřil oči a pomalu, pečlivě si tě prohlížel, trvalo to asi deset vteřin, které jako by se zdály nekonečně dlouhé. Nakonec se mu ale na tváři začal roztahovat mírný úsměv. Ještě jednou se však podíval na svůj odraz v zrcadle. Tmavší modř kabátu mu slušela, společně se zlatým zdobením tvořila elegantní celek. ,,No, myslím, že se těmi zástupy, co se kolem tebe shromáždí, princezno, pomalu ani neproderu…” zlehka na tebe mrknul. ,,Velmi ti to sluší.. Vypadáš jako opravdová dáma.” dodal ještě, trochu si přitáhl krajkové fiží, otočil se na tebe a mírně rozpažil. ,,Co říkáš? Nebudu ti dělat ostudu?” otázal se s mírným pousmátím, pomalu se otočil dokola, aby sis h mohla prohlédnout. ,,A co ty, Rozo? Čím víc ženských názorů, tím lépe.” pokývl hlavou, služebné zacukaly koutky. ,,Myslím, že je to vkusné a velmi elegantní, pane. Na zdejší módu zcela jistě, určitě zapadnete, opaku bych se nebála.” odvětila už s úsměvem, pak se obrátila na tebe. ,,Budete ještě něco potřebovat, slečno?”

ZRCADLO - 26. května 2009 19:05

Balduin von Schwannwede Po tvém gestu překvapeně zamrkala, ustoupila ještě o jeden malý krůček vzad. Zpočátku vypadala trošku vylekaně, na to se tenhle výraz změnil v údiv, pak možná v jakési, snad zklamané pochopení? Sklonila hlavu, na tvá slova o výměně jen mlčky přikývla, aniž by se na tebe podívala. Pohled jejích očí teď náležel pouze podlaze. Po prosbě, cos vyřkl zavládlo ještě pár okamžiků tíživé ticho, které zlehounka, sotva postřehnutelně, pročísl její hlas. ,,Jak si přejete, …. Pane…” šeptla, mírně se uklonila a pomalu, téměř neslyšně se vydala ke dveřím. Ozvalo se oproti tichu dost hlučné a ostré cvaknutí kliky, dovnitř místnosti vniklo víc světla z chodby. Dívka se zastavila, chvíli jako by váhala, jestli to má udělat, či ne, ale nakonec se otočila. ,,Myslím, že ty zelené budou nejlepší. Připravím vám je…” řekla vcelku bezbarvě, krátce zvedla oči a vteřinu se na tebe zadívala, ale pak opět sklopila víčka, okamžik ještě setrvala mezi dveřmi, ale nakonec se ozvalo tiché cvaknutí, jak se zavřely a jako nůžky tak přestřihly stužku světla, která pronikala dovnitř. Vypadalo to, že jí to, cos udělal, zasáhlo. Jak moc, těžko říct, to záleželo na tom, jak si tvé gesto vyložila. Ale to vcelku snadno hádat u člověka, který patrně přišel o vše, co kdy měl… Ten si většinou vezme z toho “špatného” zas jen to nejhorší… A dává to samozřejmě za vinu sobě, jak napovídal její sice krátký, ale i tak jaksi zlomený pohled, než odešla.

ZRCADLO - 26. května 2009 19:06

Marian Tonchesen Stačils ještě zachytit jeho udivený pohled, nakonec trochu váhavě ruku stáhl a mince o sebe lehounce cinkly, jak je pustil z dlaně do kapsy. Na tvá slova ještě trochu zaraženě kývl, snad jako by tomu stále nevěřil. ,,Děkuji, pane..” hlesl a teprve když se otočil, úlevně si oddychl a vydal se zpátky za svou prací. Pošty zde bylo skutečně dost a jak jsi i čekal, byla pro majitele sídla. Chvíli po tvém zazvonění se dostavil mladý lokaj, krátce, energicky se ti uklonil. ,,Přál jste si, pane?” otázal se, krátce na tebe pohlédl a narovnal se. Téměř v tu samou chvíli sis v hromadě dopisů všiml neoznačené obálky, lehce zdobené, avšak na rozdíl od těch zbylých na ní nebylo vskutku nic, žádné jméno pána či paní domu, pouze na druhé straně označení sídla a mírně čitelný text, co se skrýval na tvrdší kartičce uvnitř. Že by tedy nakonec přecijen něco pro tebe? Lokaj trpělivě vyčkával, než mu sdělíš, co a jak, papír tě v prstech zlehka pálil.

hrabě Gideon - 26. května 2009 19:07

Překvapení Pousměji se. ,,Nebojte se, vskutku nemám zájem na tom, aby se vám něco stalo. Povedu vás opatrně a co nejschůdnější cestou to bude možné. Ale musíte mi spolu s tím vážně tahle slova věřit a mít pevnější a jistý krok. Půda je tam trochu měkčí a podvrknout si nohu není zrovna příhodné a co hůř.. Ani příjemné…” Pomalu se zvednu ze židle, přikročím zezadu k sestřence, nakloním se mírně přes ni, jemně jí šátek přiložím na oči, pak ho utáhnu, ale ne moc, snažím se, abych do uzlu nezamotal ani jeden její vlásek. Postavím se jí po bok, pak ji opatrně uchopím za ruku. ,,Vážně se nemusíte ničeho bát…” napůl jí šeptnu do ucha, na to se s ní pomalu otočím a rozejdu se k balkonu, z něj pak po schodech dolů. Může slyšet cvrlikající ptactvo, chřestění kamínků na cestičce, cítit vlahý vánek ve tváři…. A může to díky tomu, že nevidí, vnímat mnohem ostřeji a intenzivněji. V příštím okamžiku však vrzání kamínků ustane, když se naše nohy dotknou hebké, měkké trávy jako tvaroh. Gardedáma nás následuje s mírnějším odstupem. ,,Na chviličku zastavte. A nebojte se, hned se pro vás vrátím…..” hlesnu směrem k Elicii, pomalu ji pustím, předtím ji krátce políbím na ručku a vzdálím se. Může slyšet tišší písknutí, jako by něco vrzlo, vzápětí cítit opět svou ruku v té mojí. ,,A teď… opravdu pomalu, jemně a zvolna….” je v tom slyšet pousmátí, možná proto, že ona tu nádheru před sebou ještě nemůže spatřit a nejprve se jí dotkne, než šátek rozváži. ,,Připravena?” otáži se a zahledím se před sebe, s potěšením sleduji gardedámu, jak stojí s pootevřenými ústy a dívá se tím samým směrem, co já. Počkám, až Elicia kývne. ,,Stůjte a nebojte se… Povedu vám ruku…” sjedu k jejímu zápěstí, nežně ji za něj uchopím a natáhnu tak její paži. Ucítí něco sametově hebkého a hladkého, možná náhly, horký závan vzduchu, ale.. okud by se ten vzal? Vedu její ruku po krásně hladkých, dokonalých liniích, zatímco vztáhnu druhou paži a tou pomalu uvolním šátek, co jí sklouzne z očí. Její pohled se v tom okamžiku setká s hlubokým, měkkým a přesto s jiskrou nezkrotné energie za dlouhými řasami. Hřebec k ní natáhne hlavu, jemně jí zafuní do tváře. Poodejdu stranou. ,,Mé překvapení a zároveň dar pro vás, drahá sestřenko. Aby vám zde alespoň něco připomínalo domov, odteď a kdykoliv sem pak zavítáte, bude zde k dispozici vždy a pouze pro vás….” odkaz - jednodušší než popisovat ;oj

Isabella de Mila - 26. května 2009 20:05

Sídlo, Inglaterra Celých deset vteřin, kdy mě strýček pozoruje tázavě nakláním hlavu na stranu s výrazem typu: tak co si o tom myslíš? První věta, o zástupech, mne potěší a pobaví zároveň, dramaticky provedu úklonu hlavy, jako poděkování za kompliment. Ovšem jeho druhá poznámka o dámě, už tak úžasná není. Zvednu oči v sloup. Dáma! Nejsem dáma! nakonec se ale usměju a více věnuji pozornost vystrojenému strýčkovi. Přistoupím k němu s hodnotícím pohledem. Lehce přejedu prsty po jeho fidži a rádoby se jej snažím upravit. Vypadá dokonale. Trochu poodstoupím a opět si strýčka prohlédnu. „Přesně si to vystihla Rozi, vypadáš úžasně. Ta modrá Ti moc sluší strýčku, měl by si ji volit častěji!“ zářivě se na něj usměju. „Abych ty zástupy princezen nemusela odhánět já!“ laškovně na něj mrknu. Je to velmi pohledný muž, a vlastně jím vždy byl. On opravdu nestárne, ale zraje. Tak strašně bych mu přála, aby zapomněl a byl schopen opět s někým sdílet život. Před několika lety mi Roza po drahném přemlouvání vypravovala o milostném trojúhelníku. Povzdechnu si při vzpomínce na doby minulé. Opět se usměju, aby strýček nepostřehl lehkou změnu mé nálady. Otočím se na Rozu: „To bude vše Rozi, děkuji. Budu tě potřebovat až se vrátíme.“ mile se na ni usměju. Pak se má pozornost opět upne k vystrojenému strýčkovi. „Strýčku?...“ pronesu lehce podlízavě, přistoupím k němu a upřu na něj psí oči. „…Slib mi, že mě nebudeš nechávat příliš dlouho o samotě, jako minule… myslela jsem, že se toho nafrněného panáka nezbavím!“ hlas mi vyjede do mírně vytočeného tónu.

ZRCADLO - 26. května 2009 20:28

Hunter Quarrin V kuchyni bylo prázdno, ještě pár kusů nádobí tam čekalo na umytí, ale vypadalo to, že nikde není ani noha. Když ses však otáčel k odchodu, málem jsi vrazil do Susan, která s ošatkou od zeleniny mířila k zadní místnosti za kuchyní. Trochu se lekla, pochopitelně, jak by ne, ale včas zbrzdila celkem chvatnější krok. ,,Dobré poledne, pane. Já, omlouvám se, že jsem vás takhle přepadla….” lehce rozpačitě se pousmála a strčila si pramen čokoládově hnědých vlasů za ucho. Podívala se na tebe pozorněji, jak si uvědomila, co vlastně děláš v kuchyni…. ,,Hledáte někoho, pane? Případně jsem vám k dispozici, stejně nemám momentálně moc co na práci, jen odnesu tu ošatku…” zlehka kývla hlavou, proklouzla kolem tebe a uklidila proutěnku na své místo, otřela si ruce do zástěry a vrátila se k tobě čekajíc, co bys rád. Susan byla vcelku prosté, ale dost bystré děvče, byla pohotová, pečlivá , ale zas se neloudala. Když bylo potřeba, uměla zabrat za práci a takovou služebnou by na sídle uvítal asi každý pán.

ZRCADLO - 26. května 2009 21:47

Lady Anelisse de Amour Tvá teta se na tebe po tvých slovech, že je mladík takto ošacen jen díky hraběti, dost přísně podívala, pak se ale náhle usmála. ,,Jistě, má drahá, stejně, jako ty jsi takto krásně oděná a voňavá díky své rodině, momentálně díky mě. Jenže na rozdíl od tebe, drahoušku…. Ten mladík pro někoho pracuje a tudíž má ošacení, jaké náleží jeho práci a postavení, které si získal. On nedostane nic zadarmo, na rozdíl od tebe.” pokývala hlavou, zasunula židli. Nijak nezvýšila hlas, bylo to pouhé, úsměvné konstatování. A o to to bylo horší… ,,Ty se raději modli, děvenko, abys nemusela na pořádnou práci ani sáhnout a našla sis podobně svědomitého muže. Koneckonců máš na to už věk. Mohla by ses podle toho začít chovat. A jestli jsi tak unavená, běž si lehnout, večer tě u hraběte omluvím.” poodešla od stolu a zadívala se na tebe. ,,A žádné ale…. Buď se naučíš chovat a vážit si toho, čeho dosáhli ostatní, nebo to jinak nepůjde, děvenko. Možná se ohledně toho večera ještě rozmyslím. Tak jdi už…” dodala a máchla rukou, jako by tě skutečně vyháněla. V tuhle chvíli nebylo radno jí odporovat nebo se s ní dokonce hádat. Koneckonců, měla pravdu a o to trpčeji se to připouštělo. Kdysi si zažila těžké časy a když byla malá, neměla to jednoduché, žili jeden čas ve velké bídě a dokonce po ulicích jako děvče drhla pánům a dámám boty. Co je tvrdá práce tedy moc dobře věděla...

Balduin von Schwannwede - 27. května 2009 00:06

Pracovna Smutně se dívám za odcházející služebnou. Moc dobře vím, co si vzala z mého gesta, bolest prozrazovaly její oči i slova. Když za sebou zavře dveře, je mi, jako by zapadly mříže vězení. A vězni teď byli na obou stranách... Nejradši bych nebyl, ale nedá se nic dělat, vzít zpět posledních několik minut by stejně ničemu nepomohlo - jen by se to odehrálo znovu. Opřu se dlaněmi o parapet okna a zahledím se na krásnou zahradu venku, ale sluneční světlo, tak jak mi před malou chvílí pomáhalo zjistit správné barvy obrazu, mě teď nějak oslepuje a ukazuje vše v šedých odstínech. Možná... ohlédnu se do pracovny, kde vše najednou vypadá temné a tajuplné, a jen s krátkým zaváháním zasednu za stůl. Z jedné zásuvky vytáhnu papír, odšroubuju zátku kalamáře a vyrovnaným úhledným rukopisem začnu psát. Téměř se nezastavuji, abych popřemýšlel nad obsahem, brk jemně skřípe a zanechává za sebou černou stopu, až nakonec udělám poslední tečku a posypu papír trochou mleté křídy, aby inkoust zaschl rychleji. Netrvalo to dliouho, snad jen pár minut. Nakonec stránku složím a s ní v ruce přistoupím znovu k obrazu, jenž se stal nedobrovolným svědkem nahořklého nedorozumění. Lehce po něm přejedu špičkami prstů, a teprve teď, kdy slunce pokročilo ještě o kousek dál po své cestě blankytem dne, jeho paprsky dokázaly proniknout i nánosem prachu a sazí a odhalit mlhavou a téměř neznatelnou ženskou, nebo snad dívčí postavu v honosných šatech, jež nadzvedává půvabnou ručkou drapérii, jako by za ní hledala zhmotnění svých snů. Těch snů, které malířova dovedná ruka svedla zachytit v jejím pohledu, výrazu i držení těla... Povzdechnu si, připomenouce si v duchu latinský citát o marnostech, a zamířím ke svým komnatám, kde by Juliett měla v této chvíli chystat mé šaty na večírek u hraběte Gideona. Juliett ? vejdu dovnitř se složeným dopisem v ruce. Předem bych se vám rád omluvil, bylo to ode mne neomalené a velice mne to mrzí. ukloním se na důkaz svých slov. Odpusťte mi to, pokud budete moci. dodám se zřetelnou nadějí v hlase, a na chvíli se odmlčím, jak mne přepadne poslední zachvěv nerozhodnosti. Nakonec však dívce podám složený list papíru. Co se týče obrazů, sepsal jsem vám několik málo věcí, co by se vám ještě mohly hodit. Doufám, že vám pomohou. počkám, až (a jestli vůbec) si dívka lístek převezme.

Balduin von Schwannwede - 27. května 2009 00:11

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro List papíru obsahuje toto: Obraz, jenž zde vidíte, je nakreslený v zářivých barvách, vložený do zdobného rámu a vystavený všem na odiv. Jeho vzezření však není to, co by mělo být – tak jako u mnoha jiných obrazů se pod první vrstou skrývá další plátno, děsivé a temné, hrůznější než koboldi mistra Bosche. Zářivý přehoz, jenž na sebe navléklo, je činí snesitelným pro okolí na pohled, na dotyk však může být jedovaté jako had ukrytý v trávě. Mistr, který se rozhodne takový obraz odhalit, si musí být vědom toho, že může odhalit kresbu, na kterou se nikdo, včetně něj samého, nikdy více nepodívá kvůli její ošklivosti - stejně jako si musí uvědomit, že někdy ani sebeopatrnější postup odkrývání nezabrání zničení obrazu, či případnému ohrožení jeho vlastního zdraví. Prosím, buďte opatrná na svá přání, nemusí být příliš těžké jich dosáhnout, mohou však sebou nést věci, jež nejsou na první pohled patrné.

Lady Anelisse de Amour - 27. května 2009 13:48

Jídelna Jídelna, kde foukal čerstvý vzduch z venku se najednou stala nedýchatelnou. A myslím že to není změnou vzduchu, spíše tím napětím... Když teta přinutila, sklopila jsem oči k zemi. Jak těžko se mi připouštělo co říká. A obzvlášť když má pravdu... Ale nijak moc si z toho nedělám. Obvykle mně nechá být.Ale zase je pravda, že se může domluvit s mou rodinou, hlavně tedy s mým otcem a poslat mě domů, nebo a to je horší – sjednat mi sňatek! Při obou možnostech bych už se moc nebavila a musela bych začít žít trochu více jako dospělá žena, ne jako rozmarné děvče. Možná jsem neměla říkat, že jsem unavená, neboť nyní mě teta nechce pustit na tu večerní sešlost u hraběte Gideona. A také bych si měla začít dávat pozor, co říkat. Měla jsem mlčet o jeho oblečení a postavení, a raději mluvit o tom studiu, neboť to alespoň ,,zní“ rozumně. NA to co mi řekla už už jsem chtěla něco vyhrknout, když mě zarazila slovy ,,žádné ale“. Vypadá to, že už to nenechá jen tak, že chce můj život pěvně přiskřípnout. Něco jako zavřít ptáčka do klece. Pak už svůj výstup zakončila prudkým máchnutím ruky – nechala mně jít. Alespoň něco. Měla jsem vztek, že mě chce provdat. Chci se vdávat minimálně ve 26 letech. Ne v 17! Na oko zkroušeně jsem tedy odešla z jídelny a cestou do svého pokoje jsem se rozplakala. Jednak mi bylo sama sebe velice líto a navíc jsem byla tak vzteklá, že jsem se rozkřičela na služebné co se na mně tak zkoumavě dívali. ,,Co koukáte?! Běžte zpátky do práce!“ Když jsem byla ve svém pokoji, hlasitě jsem práskla krásnými zdobenými dveřmi a svezla se po nich k zemi. Byla jsem zoufalá. Asi za půl hodiny jsem se trochu vzpamatovala a napsala dopis: Drahá Ingrid, momentálně jsem ve svízelné situaci. Potřebuji se s vámi a ostatními přítelkyněmi co NEJDŘÍVE sejít. Tetička mně chce provdat za posla, který pracuje pro hraběte Gideona! Nutně, prosím vás, abyste mi napsala co si o tom myslíte! Jsem absolutně zoufalá! Je to...proti mně! Kdybych se za něj provdala, můj společenský život skončí! Už se nebudu moct bavit. A možná mě teta pošle zpátky domů! To by můj život asi také skočil. Víte, že mí rodiče jsou velice přísní!Opravdu se s vámi potřebuji sejít! Zdrcená Lady Anelisse d’Amour Toto jsem ještě několikrát opsala a poslala to všem mým přítelkyním: Stacie, Isabelle, Rosalii A Anabelle. Pak jsem si nechala zavolat služebnou a chtěla po ní, aby se tyto dopisy dostaly tomu komu mají. Ještě jsem jí řekla, že chci horkou koupel s růžemi. V koupeli jsem se příjemně vyhřála a trochu i zklidnila. Potom jsem šla do tetiných komnat. Především omluvit se a poprosit, abych mohla na ten večer. Třikrát zaklepu na dveře a vstoupím. Tetičko, chtěla bych se vám omluvit za ten výstup. Je mi líto co jsem řekla, neboť mne zaskočila vaše zpráva. Chtěla jsem říct, že bych ráda ještě studovala. Alespoň rok. Necítím se příliš vyzrálá na sňatek. Ale máte pravdu, že sir Thomas,záměrně jsem použila slovíčko sir, je opravdu úžasný muž. Prosím, mohu s vámi jít na ten večírek? Jistě se tam potkáme i s Thomasem a já bych jej ráda více poznala.“ Musím uznat že je docela pohledný a mohl by být i milý. Mohl. Každopádně tam bude více mužů a já bych je ráda všechny poznala. Možná se tetě některý z nich zalíbí a začne mně otravovat s někým jiným. A kdyby se mi Thomas nelíbil, mohu říct že je to hrozný hrubián a vůbec se neumí chovat. Tak se mi to líbí. Zatím se zase dostávám do svého dřívějšího postavení, pokud teta nic neřekne. Ale já se vsadím, že kázání ještě bude... No nedá se nic dělat, prostě to budu muset vydržet.

Elicia de Talos - 27. května 2009 14:18

Překvapení Bílá, jemná látka překryje mé zavřené oči. Šátek, jenž mě uvrhl do černoty, se zdá být kluzký, až se divím, že mi nesjede po tváři dolů. Nyní jsem plně odkázána na milého Gideona, který tohle vymyslel. Stisknu velkou dlaň pevněji pro případ klopýtnutí. Dlaň volné ruky si přiložím na oblast břicha. Neklidné prsty prozrazují vnitřní nervozitu. Já se nebojím. zašeptám s rozhodným úsměvem. Jsem přeci statečná. Spíše se mě zmocňuje podivné mravenčení, které přechází v podivnou vlnu tepla stoupající ke krku. Už po pár krocích ztratím orientaci, což je naprosto přirozené vzhledem ke své úplně první návštěvě tohoto sídla. I kdybych viděla, neměla bych tušení, kam mě to vede. Zostřenými smysly vnímám nápovědy v podobě chřestajících kamínků, zpívajících ptáků, svěžího vánku. Ani jedna z nich mi nedokáže vnuknout správnou představu onoho překvapení. Jsou tak smutně nepodstatné! Na upozornění se zastavím. V krátký okamžik, kdy jsem osamocena, se zhluboka nadechnu. V hlavě se mi tluče spousta myšlenek dohromady a já jsem z toho nesoustředěná. Kéž bych tak uměla zachovat si chladnou hlavu. Nestihnu ani postřehnout slabé písknutí a následné vrznutí. Jen se kapku leknu, když ucítím stisk bratránkovy ruky. Na jeho rady postupuji, jak řekl, velmi jemně a zvolna. Napětí stoupá, dech se zrychluje. Mmhm. přikývnu neschopna kloudnějšího slova. Naivně čekám na rozvázání šátku. Místo toho mi chce vést ruku. Já už to nevydržím! Co to jen může být? Rozechvěle vydechnu při dotyku čehosi hebkého, sametového. Je to velmi příjemné. Vůbec mě nenapadá, co by to mohlo být. Přísahala bych, že mě ovanulo něco horkého. Že bych dostala horečku? Tak už mě netrapte, hrabě! Prosííím… Má prosba je vyslyšena. Šátek mi sklouzne z očí a já zamžourám na zvíře před sebou. Z mlhy vystoupí dvě veliké černé oči. Zpoza dlouhých řas, se znatelnou jiskrou, mě pozoruje hlubokým pohledem kůň. Gideonova slova ke mně doléhají, jakoby z dálky. Něžně svůj dárek pohladím a druhou ruku si přiložím k ústům. Přimhouřím oči ve snaze potlačit příval slz. Dojatý úsměv snad prozrazuje sílu ohromení, jejž mě zaplavilo. Zalapu po dechu a divoce zamrkám. Podařilo se mi neuronit ani jednu slzičku, avšak bělmo je zarudlé se skelným leskem. Opatrně se otočím čelem k bratránkovi, tak, abych hřebce nevyplašila. Vedena impulsem a bez rozmyslu si lehce nadzvednu sukni kvůli lepší chůzi po měkké trávě a dojdu před hraběte. Skloňte se. povím tlumeně. Mluvím tiše, jelikož si nejsem jistá sama sebou. Nechci, aby se mi hlas třásl. Doufajíc, že mi hrabě mému požadavku vyhověl, ho chytím jemně za ruce a zlehka děkovně políbím na tvář. Pouhými slovy nedokáži vyjádřit své díky! Vy jste vskutku ten nejlepší bratránek na celém, širém světě. hlas už je energičtější, nabitý nadšením. I tmavě modré duhovky jsou projasněné upřímnou radostí. Vesele se na bratránka zazubím, uvolním stisk a kvapně se otočím na místě. Ani nepočkám na případnou odpověď a vrátím se k nádhernému koni. Předtím ještě vrhnu na Margitu jeden radostný pohled. Ty jsi krasavec. S detailnějším pozorováním mi slova o ‚domově‘ dávají smysl. Jak bych jen nepoznala vyhledávané španělské plemeno, které má údajně původ v jižní části mé domoviny. Typicky široké čelo, roztomile malé uši, tmavá hříva i impozantní ohon v kontrastu se špinavě bílou kůží. Elegantní, klenutý, svalnatý krk. Jistě silné a pevné nohy zbarvené až do černa nesoucí kratší hřbet. Už se nemůžu dočkat, až si ho osedlám. Nemám ponětí o době, kterou jsem věnovala fascinovanému prohlížení, obcházení, hlazení, poplácávání koně. Cítím, že již nyní mi zvíře přirůstá k srdci. Horko těžko se mi bude chtít domů. Chlácholivě hřebce pohladím mezi očima a mazlivě se dotknu rty místa mezi nozdrami. Mohla bych ti říkat třebas…Gris, co říkáš? Není to sice, kdo ví jak nápadité, ale vystihuje tě to…nebo snad raději počkáme na první jízdu? jednám s ním, jako s lidskou bytostí. A proč ne, že. Tohle plemeno se vyznačuje i svou chytrostí. Projedeme se zítra. Hned po snídani. Slibuji. mám další důvod, nač se těšit. Je dobré mě zaměstnávat a neponechat v nudě. Bohužel, dnes už mám na programu něco jiného… usměji se. Z náhlého popudu se otočím na své společníky. S přistiženým, částečně omluvným pohledem těknu z jednoho na druhého. Jak dlouho už tu kvůli mně musí stát? Promiňte, nechala jsem se strhnout podmanivou krásou… pousměji se.

Rhys Abney - 27. května 2009 15:48

neznámé psaní – hurá na ní, tedy na něj… Půjčené panství, pracovna Pobírajíc se psaníčky vzhlédnu když přijde lokaj a po stole k němu přesunu hromádku pošty, jenž patří majiteli sídla. Na vrcholek hromádky položím jeden zlaťák. Posadím se pohodlněji do křesla a natáhnu nohy pod stole v ruce držím psaní bez Adresáta pouze adresa. Opět se podívám na lokaje a očima mu naznačím co po něm chci. Pohlédnu k obálkám tedy dopisům. “Zavezte je vašemu pánovi.“ Řeknu svým klidným hlasem a nechám ho doznít v dlouhé chodbě za lokajem. Poté vstanu a přejdu pomalu k oknu stále s dopisem v rukách. Nemůže být od mého otce a ani od Gaen, nevěděla by kde mě hledat, ani já sám nevím co zde vlastně pohledávám, měl bych být jinde, měl bych být s otcem, měl bych se starat o jiné důležité věci náležící mé osobě. Zamyslím se nad dopisem, který jsem ještě ani neotevřel. Chytím špičky u prstů, moje kožené rukavice a stáhnu je. Pohlédnu zpět na psaní a otočím se pro nožík na dopisy, který jsem na stole zahlédl. Jedním tahem jsem přeťal jednu stranu psaní a rozevřel ho. List, který v něm byl jsem vytáhl a začal číst.

Morová Královna Esme - 27. května 2009 18:34

Sídlo Otočil jsem se a skoro jsem se srazil se Susan, ne jen ona se lekla. Mé srdce také pěkně polekaně poskočilo až jsem se za něj chytil a vydechl. "Ne to je v pořádku, Susan."ujistím ji že se nic nestalo, být mi však padesát nejspíš by mě to zabilo. Když proklouzla kolem mě rukou jsem ji přidržel dveře "Hledám Annie."odpovím, ale pak zaváhám a zadívám se na Susan. "Nebo... možná by jste mi mohla pomoci vy, Susan."řeknu a pousměji se na ní. "No potřebuji vaší pomoc, Susan. Lady Esmeralda našla zraněného ptáčka o kterého se chce postarat."začnu. "Jenže dnes večer jsme pozváni k Hraběti Gideonovi. Ale ten ptáček by neměl zůstat moc dloubo bez dozoru, tak bych vás chtěl požádat Susan jestli by jste se o něj po dobu co budeme pryč nepostarala. Samozřejmě bych vám za to připlatil, nakonec je to práce navíc."řeknu "A je to jen pro tentokrát. Zítra ten pták poputuje do domova lady Esmeraldy." Spojím ruce za zády "Tak co říkáte, Susan? Zhostila by jste se toho úkolu?"zajímám se. Je pravda, že jsem ji to klidně mohl nařídit, ale to nebyl zrovna můj styl. Tento způsob mi byl příjemnější. Ale nejsem tak příliš měkký?

ZRCADLO - 27. května 2009 22:10

Isabella de Mila Strýček se zasmál, pak se na sebe podíval trochu skepticky do zrcadla. ,,Princezny? Myslíš? Hmmmm.. Tak to si svou paruku raději brát nebudu, abych je nevyděsil, už tak šedivím, ještě abych to zdůrazňoval….” zlehka na tebe mrknul. Byla pravda, že jeho jinak černé vlasy jako uhel již prokvétaly stříbrem, ale to ho kupodivu činilo ještě hezčím. Roza ti úsměv oplatila, kývla hlavou i tvému strýci a odešla, patrně uklidit nádobí do kuchyně. Strýček se na tebe po tvém oslovení podíval, mírně pozdvihl obočí, upřel na tebe pohled a čekal, s čím se vyjádříš. Hned jaks to dořekla, se ale začal smát. ,,Princezno moje…. Neboj se, samotnou bych tě nenechal nikdy, ale myslel bych si, že vymanit se ze společnosti, co ti není po chuti ti nečiní problémy, ale tedy dobrá, zavazuji se být pro dnešní večer tvůj zachránce…” vysekl ti menší úklonu, pak se opět narovnal a zlehka tě pohladil po vlasech. ,,Ale myslím, že o takové panáky, jak jsi říkala, u hraběte moc nezakopneme, podle toho, co jsem slyšel… Jsou tam celkem uvolněné mravy a volnomyšlenkářství tam není nijak postihováno či trestáno, ba dokonce… Je vítané s otevřenou náručí. Jistě tam bude zábavy, že se nám nebude chtít odejít….” usmál se, pak tě vzal za obě ruce a kousek poodstoupil. ,,Jsi vážně kouzelná… Asi tě skutečně budu muset hlídat, i kdybych nechtěl… Ech… a ze svodů svobodných dam zase nic nebude, ale.. pro tebe bych obětoval cokoli….” prohodil v žertu a mrknul na tebe. Pak si povzdychl. ,,Tak, ještě zajdu zkontrolovat, jestli je všechno, jak má. Až bude čas, přijdu pro tebe a vyrazíme….” kývl ti hlavou, ještě jednou se usmál a vydal se do útrob sídla… Zbytek dne, ať už jsi jej trávila jakkoli, utekl kupodivu hodně rychle. Přišlo ti, jako by uplynula sotva hodina, když se ozvalo zaklepání na dveře. ,,Tak.. připravena?” otázal se strýček, s galantním úsměvem ti nabídl rámě a odvedl tě ke kočáru, nasedli jste a vyrazili na cestu k sídlu. Ta trvala necelou hodinu, když se povoz z jemným zhoupnutím zastavil. Strýček ti jako pravý gentelman pomohl vystoupit, na to se ozvalo mlasknutí a kočár se ztratil v houstoucím šeru večera. Nebyl sám, když ses rozhlédla, spatřilas tři další, až k cestě bylo pak ze zahrady vidět světlo, které tě lákalo jak nočního motýla. Když jste došli ke vchodu, stál u něj vyšší mladík se slámově žlutými vlasy a modrýma očima v tmavě rudém kabátci se stříbrným obšíváním, krajkovým fiží a vestičkou, vypadal vskutku elegantně, ale zároveň ne upjatě. ,,Dobrý večer, vaši pozvánku, prosím.” natáhl dlaň, strýček chvilku šátral v kapse, ale nakonec kartičku vytáhl. Mladík se pousmál a pokynul vám rukou. ,,Prosím, račte vstoupit. Ostatní již čekají v salonku.” mírně se uklonil, to samé probíhalo u dalších lidí za vašimi zády. Když jste se ocitli v salonku, bylo zde již asi na dvacet lidí, vesměs věku od dvaceti let do dvaceti osmi, ale i pár starších. Mezi stěnami se rozléhal a odrážel tichý šum. Někteří si spolu vcelku nenuceně povídali, jiní v tichosti obdivovali zdejší výzdobu, další nedočkavě vytahovali krky ke dveřím na balkon, odkud se dalo sestoupit do zahrad. Jiní zas upírali pohled k vyšším schodišti, odkud měl patrně přijít hostitel…. A ten se vskutku za dalších několik minut objevil, všechno zmlklo a všichni obrátili svou pozornost jen jedním, jediným směrem. Některým se zračil ve tváři údiv s překvapením, hrabě totiž nekráčel sám, ale po boku si vedl velmi půvabnou brunetku s modrýma očima, byli si svým způsobem v rysech tváře i podobní… Že by si hrabě vskutku již našel tu pravou?

ZRCADLO - 27. května 2009 22:31

Balduin von Schwannwede Dívka sebou jemně trhla, když jsi vešel, patrně tě předtím nevnímala. Ještě v rychlosti zběžně uhladila rukáv, pak se narovnala. Chtěla asi něco říct, ale tvá další slova ji zarazila, zůstala na tebe hledět s mírně pootevřenými ústy. Teprve po chvíli jako by si uvědomila, že to asi není zrovna vhodné, párkrát rychleji zamrkala a trochu trhaně sklonila hlavu na stranu. Několik dalších okamžiků mlčela, nakonec ale polkla a nadechla se. ,,Vy se nemáte za co omlouvat. To já bych si spíš konečně měla začít uvědomovat, jak se chovat a nejednat s takovou náhlou zbrklostí.” nejistě se pousmála a krátce pozvedla víčka, ale v příští vteřině je opět sklopila a stejně tak i její úsměv zmizel. Znovu se natáhla ke kabátci a srovnala lem. ,,Není co odpouštět…” napůl šeptla, pak zvedla hlavu a konečně se na tebe podívala. Mírně, krátce stiskla rty, oči jí sklouzly na tvou ruku, v níž byl dopis. Těkla pohledem zpět na tebe, patrně nevěděla, co si má myslet a vůbec byla dost zmatená. Na tvé vysvětlení váhavě kývla, po chvíli se pomalu, opatrně natáhla a obálku si od tebe vzala, ještě ji přeložila a skryla do záňadří, opět sklonila hlavu. ,,Děkuji. Každá nová rada navíc…. se hodí….” opět vzhlédla. Měla podobný výraz jako tenkrát, kdyžs ji přistihl v knihovně, jak listuje jedním z titulů… A kdyby jen listovala… Na dívku z ulice uměla číst velmi obstojně, dokonce i trošku ovládala latinský jazyk… Teď ty obrazy…. Bůhví, co za překvapení tahle rudovláska ještě skrývá. Zatím ale ani jedno z nich nebylo nijak nepříjemné a u toho snad i zůstane. O své minulosti mnoho nemluvila, na dětství si podle jejích slov vůbec nepamatovala. Těžko říct, co se jí tedy stalo a co ji přivedlo na ulici. ,,Vaše šaty jsou již připravené. Přál byste si koupel? Připravím vám ji….” pousmála se, tváře jí mírně zrůžověly, ale až na ten lehčí stud to bylo vysloveno s jakousi těžko skrývanou horlivostí, možná tak chtěla napravit to, co se událo v pracovně. Rozhodnutí, zda přijmeš či ne, bylo na tobě. Čas ještě byl.

ZRCADLO - 27. května 2009 23:41

Lady Anelisse de Amour Teta ještě chvíli seděla za stolkem, urovnala na něm pá věcí, pak si povzdychla, podívala se na tebe a pozvedla obočí. ,,Prvně, mladá dámo, bys měla počkat, až tě vyzvu, abys vstoupila. Ale nebudu ti tu opakovat základní pravidla etikety, jistě je znáš….” sjela tě trochu pichlavým pohledem. ,,Co se týče tvého studia, sňatek ti v něm nebrání. Nebudu tě hnát do manželství s nějakým zapšklým morousem, co uznává pravidlo, že žena je dobrá akorát na to, aby rodila děti a starala se o něj, to si zas nemysli. I když tobě by to možná na nějakou chvíli prospělo… Ale o staré panny nikdo zájem nemá. Je ti už sedmnáct, sama dobře víš, že tím jsi překročila hranici a jsi dospělá, což znamená, že bys na sebe měla pomalu začít přejímat zodpovědnost s tím spojenou. A po dobrém a jemně to s tebou bohužel nelze, takže mi nezbývá trochu přitlačit, má milá. Jen jsem tě upozornila na jisté skutečnosti, stejně, jako to dělám teď. Tím, že je budeš odmítat a zavírat před nimi oči, nic nespravíš. Nezmizí, budou tam stále a pak udeří ještě silněji a nepříjemněji a já nechci, abys byla nešťastná, i když se ti to možná právě teď nezdá… Taky jsem v tvém věku měla svou hlavu a bála jsem se. A hodně. Jenže to, že jsem to vzala tak nějak za svoje, mi pak život ulehčilo nejen v tomhle ohledu, ale i ve spoustě dalších. Neříkám zlomit, ale přijmout….” Pomalu vstala a došla k tobě. ,,A teď… Popravdě… To se slovy o tom mladíkovi jsi myslela upřímně, nebos to řekla jen proto, že mermomocí chceš na ten večírek a tedy jsi vlastně lhala?” zvedla ti bradu a zadívala se ti pevně do očí. ,,A žádné vytáčky. Víš moc dobře, že to poznám…. Tak… jak tedy?” pustila tě, otočila se, došla k oknu, roztáhla závěsy a otevřela ho.

Balduin von Schwannwede - 28. května 2009 00:27

Můj pokoj Tváří v tvář Juliettinu pousmání prostě člověk nemůže zůstat bez stejné odpovědi, a tak i na mé tváři se usídlil úsměv, téměř bez mého vlastního vědomí. Děkuji Juliett. Koupel jistě uvítám. přijmu poté její návrh, přičemž mi oči sklouznou za dívku, k šatům visícím na figuríně, připraveným a pečlivě okartáčovaným a upraveným. Dokonce mi připravila i ozdobné peří na klobouk, ve stejných barvách jako můj oblek. Možná se mi to jen zdá, ale začínám mít pocit, že moje služebná za svým půvabným ruměncem skrývá mnohá tajemství. Zajdu mezitím za Morrisonem, aby mi osedlal Marlene. vzdálím se několika kroky, téměř jako bych ji v další její činnosti nechtěl vyrušovat, a tiše za sebou zavřu dveře. Myslel jsem, že sluhu najdu v zahradě, ale když tam nebyl, a ve stájích chyběl kůň, došlo mi, že pravděpodobně vyrazil do města s úkoly, kterými jsem své služebnictvo pověřil. Tak holt dneska sám. s úsměvem se pustím do sedlání své mohutné vojenské hnědky. Dneska se pořádně projedem holka. pohladím ji po nose, když mě přijde přivítat, a jako obvykle, když nesu sedlo, do mě šťouchá, že už chce ven. Zapjal jsem jí pod břichem řemeny na sedle, ale ohlávku zatím nechal viset na trámu - přece jen, ještě mě čeká koupel. Jestlipak Juliett věděla, že je Morisson ve městě a já si budu muset sedlat koně sám ? napadlo mě, když jsem vycházel ze stání a tlačil neposednou kobylu zpátky, protože se už už hrnula za mnou - a vůbec se jí ten odklad nelíbí. Ještě budeš muset vydržet, až za chvíli. A neškleb se. pohrozím jí žertem a zavřu spodní půlku dveří. Opláchnu si ruce ve džberu s vodou, co stál u dveří, a zamířím zpátky ke koupelně, kde už by měla být připravena pořádnější očista. Po cestě si vzpomenu ještě na jednu věc. Aldene ? křiknu prostě do domu, protože zvonit na svého komorníka mi přijde až příliš uhlazené, navíc sebou zvonek za všech okolností nenosím a vím, že Alden se stejně objeví vzápětí, i když nemám nejmenší tušení jak to dělá. Už jsem si dokonce zvykl ani nekřičet příliš hlasitě, protože to nikdy nebylo nutné. Prosím, připravte mi ty polovysoké boty s nezdobenou přezkou, za několik chvil vyrazím na projížďku, která bude zahrnovat návštěvu jednoho z našich sousedů. Po dobu mé nepřítomnosti jako obvykle budete mít dům na starosti. požádám ho zdvořile, načež za mnou zapadnou dveře koupelny.

hrabě Gideon - 28. května 2009 09:48

Překvapení, příprava slavnosti, uvítání hostů Pozoruji sestřenku a i když je ke mně vlastně téměř zády, dokáži i tak vcelku přesně odhadnout její pocity, což vyvolá na mé tváři lehčí pousmátí. Když se pak otočí a stoupně si přede mě, na její požádání se mírně sehnu. Teplý dotyk jejích dlaní, následovaný stejně takovým, hebkým od jejích rtů. Pousmátí na mé tváři se o něco rozšíří, po jejím nadšeném zvolání se krátce zasměji a nesouhlasně pokývám hlavou. Pootočím se na Margitu, ta mi pohled opětuje, pousměje se a pokývne, pak sklouzne pohledem zpět na Elicii a hřebce. Ti dva se k sobě nějakým, dost zvláštním způsobem hodí, a není to zdaleka způsobeno pouze tím, že oba mají společnou domovinu, kde vyrůstali. Hřebec se na ni po dotazu o jméně zadíval, jako by nad tím zauvažoval a pak zlehka zatřepal hlavou a prudčeji odfrkl, chvíli se zahleděl stranou a nastražil uši i tím směrem, pak ale hlavu natáhl zpět k Elicii. Bylo zvláštně kouzelné pozorovat sestřenčiny reakce, její pohyby i nepříliš patrné signály, které její tělo vysílalo. ,,Však se nic neděje, dá se to pochopit a je to zcela omluvitelné….” odvětím s úsměvem na její slova o tom, že nás nechává jen tak stát. ,,Je mladý, pětiletý a bude potřebovat zkušenou a pevnější ruku, alespoň pro začátek a taky dost trpělivosti. Energie má vcelku na rozdávání, takže si během vyjížďky občas rád poskočí, ale je to z čisté radosti. Jestli budete chtít, můžete si ho zítra vyzkoušet, budu vá dělat doprovod. Pro začátek raději tady v ohradě, i když i ta je dost rozlehlá, ale přecijen zde bude to zvíře jistější a vy díky plotu koneckonců také, neodnese vás nikam daleko.” trochu shovívavě se pousměji. ,,Jestli chcete, můžete zde zůstat, alespoň si na sebe začnete zvykat. Já musím jít zařizovat ještě nějaké věci ohledně večera, takže vás opět budu nucen opustit…” zlehka jí pokývnu, napůl se otočím, ale ještě se zastavím. ,,Mimochodem, doprovodíte mne dnes večer na uvítání hostů? Nesmírně by mě to potěšilo, ne vždy se mi poštěstí mít po svém boku tak půvabné stvoření, jako jste vy…” mírně se ukloním, ještě počkám na její odpověď, na to se se sestřenkou i její gardedámou rozloučím a vyrazím ke stájím, kde si sám osedlám a nauzdím koně a vyrazím ještě za jedním přítelem… Vrátil jsem se tak akorát včas, na zpáteční cestě se střetl s Thomasem, který rozvezl pozvánky, takže bylo o pár rukou na výpomocvíce, což bylo jedině dobře. Přípravy započaly…. Po nich jsem si dopřál koupel a převlékl se do krémově nazlátlého kabátce, jehož barva se pod světlem měnila na zlatě zelinkavou, k tomu pískovou vestu a bílé fiží, kalhoty naopak tmavší, vínové barvy. Paruka pro mne byla pasé, nosil jsem ji již jen z jakési povinnosti na dvorská setkání, která jsem zrovna nemiloval, ale byla nutná a potřebná, nebylo na škodu mít rozhled, spíš bych utrpěl v jistém slova smyslu opakem. Ještě jsem dodatečně zaúkoloval služebnictvo, vše bylo připraveno, věci na svém místě a pátá hodina se chýlila. Vydal jsem se proto za sestřenkou, k jejímu pokoji. Zlehka jsem zakleal na dveře a vstoupil až po jejím vyzvání. Nečekal jsem ani nic jiného, než že bude vskutku okouzlující, jistě bude minimálně jedna, ne-li jediná, perla dnešního večera. Při té myšlence se pousměji, natáhnu k ní paži. ,,Připravena?” zlehka jí kývnu, počkám, až se do mě zavěsí a vedu ji delší chodbou až ke schodišti, pod nímž je salónek. Tichý šum, přicházející z toho směru mírně zesílil, jak jsme se blížili. Hostů zde již bylo víc jak dost. Před schodištěm jsem se na sestřenku krátce zadíval, usmál se a jemně stiskl její ruku, pak se s ní vydal dolů. Pohledy, co se k nám upřely byly cítit, ale ne nijak nepříjemně. Rozpoznával jsem jak známé tváře, tak si vtiskával do paměti ty cizí… ,,Vítám vás na svém sídle, všechny a bez rozdílu. Některé z vás již mám tu čest znát, jiné nikoli, ale právě proto jsem vás pozval, abyste se mohli setkat a seznámit i s ostatními. Ale než vás propustím do zahrad, rád bych vám představil někoho, kdo je zde mým oficiálním hostem, a to na delší čas.” otočím se na sestřenku a usměji se na ni. ,,Elicia de Talos, má vzdálená sestřenka, jak již jméno napovídá, až ze Španělska.” na to trochu tišeji dodám, patří to spíš víc jí, než hostům… ,,A já jsem velmi rád, že ji zde mohu přivítat…” A nejen to…. pomyslím si v duchu, když se jí krátce zadívám do modrých očí. Otočím se zpět k hostům. ,,Nuže, můžete vejít do zahrad, je tam připraven snad bohatý stůl, o hudbu vás též neochudím, bavit se můžete po své libosti a chuti, samozřejmě volnější program zde bude také, předem budete upozorněni. Tak.. prosím…” upažím směrem k balkonovým dveřím, dva sluhové jejich křídla rozevřoua otevře se tak pohled do zahrad osvětlených lampami…

ZRCADLO - 28. května 2009 10:41

Marian Tonchesen Lokaj kývl na tvá slova hlavou, obratně shrábl z desky stolu listiny a odešel splnit to, oč jsi ho požádal. V obálce byla tvrdší kartička, na ní rozmáchlým, ale současně úhledným písmem psané pozvání na večírek u hraběte Gideona. To jméno ti nebylo neznámé, ostatně se dalo pochybovat, že zde bude někdo, kdo by o něm alespoň jednou neslyšel, nejčastěji právě ve spojitosti s večírky. Na pozvánce bylo uvedeno i tvé jméno, takže se vskutku nejednalo o nevědomost hraběte projevenou tím, že by pozvání adresoval majitelům sídla, když jsou pryč. Podle odhadu ti cesta mohla trvat tak maximálně hodinu, pokud bys cestoval kočárem, na hřbetě koně v kombinaci s ostřejší jízdou polovinu toho času. Když ses podíval na hodiny, mohls zjistit, že je něco ke čtvrté, akorát tedy čas se připravit a vyrazit… Tedy… V tom případě, žes o tu nabídku stál…. Jistě tam bude hodně lidí a současně s tím víc jak dost příležitostí k seznámení a navázání nových vztahů, nikdy nevíš, kdy se jaká známost může hodit. Sice trochu vypočítavé, ale... pravdivé.

ZRCADLO - 28. května 2009 11:53

Balduin von Schwannwede Juliett na tvá slova kývla a konečně se jí rozzářily i oči, byly teď daleko jasnější a až neskutečně modré. Na nic dlouho nečekala a jala se připravit ti co nejlepší koupel. Komorník se dostavil přesně, jak ji očekával, opět v rychlosti až neskutečné spolu s jistou dávkou elegance. Vyslechl tě a přikývl, ujistil tě, že se ihned pustí do práce. V koupelně bylo již vše připraveno, jak má být, nalezls zde skutečně to, co bys potřeboval, nebo potřebovat mohl. Dokonce zde bylo i pár flakónků s rozličnými vůněmi, do koupele, ale krom té růžové žádná květinová. Vpravdě vůně rozkvetlé letní louky by se ke tvé maličkosti asi zrovna dvakrát nehodila… Voda byla teplá tak akorát, aby uvolnila svaly a vůbec celé tělo, vůně příjemná a nevtíravá, vybízela mysl k příjemné relaxaci. Sotva ses ponořil do lázně, ozvalo se ještě zaklepání. Po tvém vyzvání se dveře jen mírně pootevřely, Juliett ani nenahlédla dovnitř, stála k nim bokem. ,,Omlouvám se, že vás ještě ruším, kdyby se náhodou stalo, že by vám stydla voda, tak dejte vědět, stejně jako kdybyste cokoli jiného potřeboval, snažila jsem se, abyste měl k dispozici a na dosah cokoli, co by mohlo být k užitku…. Případně, že se neuvidíme, než vyrazíte, …. Jeďte opatrně, šťastnou cestu a hlavně se dobře bavte….” dodala, počkala, jestli něco neodpovíš, pak opět dveře zavřela. Po koupeli a dalších potřebných věcech, kdy ses oblékl a Alden ti donesl vyleštěné, dokonale čisté boty, jsi mohl vyrazit na cestu, Marlene už netrpělivě vyhlížela ze svého stání, kopytem dokonce několikrát uhodila o spodní dvířka, ty se lehce zatřásly. Bylo akorát na čase vyrazit a vskutku, přijel jsi něco málo před pátou hodinou, nebyl jsi sám. Když ses rozhlédl., spatřils další, až k cestě bylo pak ze zahrady vidět světlo, které lákalo jak nočního motýla. Když jsi došel ke vchodu, stál u něj vyšší mladík se slámově žlutými vlasy a modrýma očima v tmavě rudém kabátci se stříbrným obšíváním, krajkovým fiží a vestičkou, vypadal vskutku elegantně, ale zároveň ne upjatě. ,,Dobrý večer, vaši pozvánku, prosím.” natáhl dlaň, trpělivě vyčkal,, než jsi kartičku vytáhl. Podíval se na ni, pak se pousmál a pokynul ti rukou. ,,Prosím, račte vstoupit. Ostatní již čekají v salonku.” mírně se uklonil, to samé probíhalo u dalších lidí za tvými zády. Když jsi se ocitl v salonku, bylo zde již asi na dvacet lidí, vesměs věku od dvaceti let do dvaceti osmi, ale i pár starších. Mezi stěnami se rozléhal a odrážel tichý šum. Někteří si spolu vcelku nenuceně povídali, jiní v tichosti obdivovali zdejší výzdobu, další nedočkavě vytahovali krky ke dveřím na balkon, odkud se dalo sestoupit do zahrad. Jiní zas upírali pohled k vyšším schodišti, odkud měl patrně přijít hostitel…. A ten se vskutku objevil, všechno zmlklo a všichni obrátili svou pozornost jen jedním, jediným směrem. Některým se zračil ve tváři údiv s překvapením, hrabě totiž nekráčel sám, ale po boku si vedl velmi půvabnou brunetku s modrýma očima, byli si svým způsobem v rysech tváře i podobní… Že by si hrabě vskutku již našel tu pravou? Následovalo přivítání, představení onoho ženského doprovodu a vyzvání k dobré zábavě, spolu s tím se otevřely dvoukřídlé dveře na balkon, z něhož se po schodišti dalo sejít na zahradu.

Balduin von Schwannwede - 28. května 2009 17:12

Koupelna / Cesta / Salónek hraběte Gideona Teda. vůbec bych nevěřil, že mě něco takového může tak dokonale osvěžit a uvolnit. S hlavou zakloněnou přes okraj lázně nemusím myslet na nic, a vnější svět prostě nechám za zavřenýma očima. Když se ozve zaklepání, ani neotočím hlavu. Jistě Juliett, děkuji mnohokrát. odevzdám svá slova koupelně, aby je s mírným echem přenesla za otevřené dveře. Sice si nemyslím, že bychom se neviděli, než odjedu, přece jen musím projít téměř celým sídlem, nejdřív se převléct do šatů na večírek a pak znovu celou cestu do stájí, ale je pravda, že dívka může být za svými povinnostmi kdekoliv. Po chvíli se přistihnu, že se snažím rozlišit, co všechno za vůně je do lázně přidáno - nejsilnější je asi kardamon, pak maličko hřebíčku a trocha máty... A stopa po růžích... ale ještě něco, na co prostě nemůžu přijít, ač se snažím sebevíc. Zvědavě se rozhlédnu po lahvičkách vyrovnaných na nedalekém stolku, jestli by neposkytly nápovědu, ale z možností, které mi nabídly, jsem stejně moudrý nebyl... Šalvěj, tymián, citrónovník, mandloň... přelétám očima po esencích, ale žádná není to pravé. Dokonce k několika z nich zkusím přivonět, ale poměrně rychle toho nechám - jen mi to na několik chvil překrylo tu neznámou vůni, která mi tak vrtá hlavou. Nakonec se zase pohodlně opřu zpět - nechce se mi teď nad tím bádat - tento okamžik je prostě jeden z nejšťastnějších v mém životě a kouzlo, které sebou nese, mi utkví v paměti na hodně dlouho. Nakonec, když už voda začne přecházet z příjemného tepla do vlažného příslibu chladu, se přinutím vytrhnout se z rozjímání a zase se vrátit do světa. Ve svých komnatách se převléknu do elegantního obleku, barvená pštrosí pera zastrčím za klopu vykartáčovaného klobouku a sejdu do stájí, kde už netrpělivě čeká Marlene. Aby ty ses ven netěšila. vrtím hlavou, když jí přes uši natahuju ohlávku, načež ji vyvedu ven a vyhoupnu se do sedla. Ač jsem chtěl jet celkem klidným klusem, Marlene prostě odmítala o něčem takovém vůbec jen přemýšlet, a tak jsem vzdálenost k sídlu hraběte Gideona urazil za tři čtvrtě hodiny a byl tak jedním z prvních, kdo se na večírek dostavili. Předal jsem Marlene jednomu z podomků, s přáním, aby ji vytřeli a dali vodu, a nakonec zamířil k lokajovi, stojícímu pod schody. Dobrý večer. odpovím, z kabátce vylovím pozvánku na večírek, po jeho propuštění se dotknu rukou hrotu klobouku na pozdrav a zamířím do salónku. S průchodem dveřmi klobouk smeknu a založím si ho pod paži, přičemž se rozhlédnu po nové, a nezvykle působivé prostoře. Téměř samovolně se zastavím uprostřed místnosti, cestou zdravíce lehkou úklonou ty, jenž pozdravili mne. Do příchodu hraběte se rozhodně nenudím - prohlížím si výzdobu místnosti, a teprve utichlý šepot kolem mne mě upozornil na přítomnost hraběte Gideona. Teprve teď mám možnost si hraběte prohlédnout a tak po jeho výzvě spíše ustoupím o několik kroků stranou, abych ostatní nechal jít do zahrad, zatímco sám zůstávám v salónku, vyčkávajíce, až se do zahrad vydá se svým půvabným doprovodem také.

ZRCADLO - 28. května 2009 19:54

Hunter Quarrin Služebná tě pozorně vyslechla, na tváři se jí usadil lehčí úsměv, oči jí zazářily. ,,Jistě, to nebude problém. Jen si hezky užijte večer, my tu alespoň budeme mít nějaké neobvyklé zpestření….. A připlácet nemusíte, to je maličkost.” kývla ti zlehka hlavou. ,,A kde ho máte? A skutečně se nemusíte bát, ujistěte i svou paní, že o něj bude postaráno vskutku.. královsky.” počkala, až ji zavedeš ke kleci, chvíli ptáče pozorovala, pak klec opatrně nadzdvihla, dno podložila druhou dlaní a pomalu se vydala chodbou ke své komůrce. Bylo by patrně na čase, aby ses i ty začal připravovat na večer, popřípadě zaúkoloval zbytek služebnictva, či jim dal volno. Po cestě jsi potkal Annie, ta se ti vcelku ochotně nabídla, že ti připraví šaty přesně dle tvého výběru a pokud si budeš přát i koupel. Když jsi byl připravený, nastal akorát čas vyrazit, cesta byla poměrně dlouhá, téměř dvě hodiny jízdy kočárem, spíš i víc… Sotva jsi se chystal vyjít z pokoje, ozvalose zaklepání a téměř v tu samou chvilku vzal někdo z druhé strany za kliku společně s tebou. Dveře se tak otevřely s trochu větší prudkostí. ,,Ah… drahý, omlouvám se…” vypravila ze sebe Esmeralda, která vyhlížela také trochu polekaně, dlaň si přiložila na hruď, která se prudce zvedla a zas klesla, jak se jí zklidňoval dech. ,,Jen jsem vám chtěla oznámit, že jsem již připravena…” dodala a pousmála se. Vskutku jí to víc jak slušelo. Nepotřebovala se nijak přehnaně líčit či zdobit, i v prostých šatech byla oslnivě, avšak stále přirozeně krásná, nic vyumělkovaného, co by působilo nepřirozeně či tvrdě. Na sobě měla fialkové šaty v pastelových tónech, které dokreslovaly její něžnou a snad až křehkou krásu a nazlátlou auru kolem její bytosti. Vlasy měla svázány do jednoduššího uzlu, pak byly volně spuštěné v široký pramen, jako zlatý vodopád, sahaly teď díky zkrácení do půli zad, ale i tak vypadala skoro jako anděl. Mohl jsi postřehnout i jemnou vůni hřebíčku a vanilky. Prohlédla si tě a úsměv na tváři se jí mírně rozšířil. ,,Vidím, že vy také…. Půjdeme? Abychom přijeli včas… A děkuji za to, že jste obstaral tomu chudinkovi péči, i když se přiznávám, že se mi stále příliš nechce nechávat ho tu samotného…” poslední slova napůl šeptla, ale pak se pootočila na znamení, že je připravená vyrazit. Bylo akorát na čase….

Elicia de Talos - 28. května 2009 20:41

Před a začátek slavnosti O zítřejší, zkušební jízdě není pochyb. Pro začátek v ohradě, což je moudré. Španělská krev, ať už koluje v žilách člověka či zvířete, se velmi ráda bouří. Divokost se dá očekávat. Něco tedy jistě budeme mít společného. Uvidíme, zda to bude k užitku. Chápavě přikývnu na bratránkovo sdělení o jeho odchodu. Když se zastaví, lehce přimhouřím oči. Opět mi zalichotí a já se potěšeně usměji. Samozřejmě. Velmi ráda. odpovím s lehkým ruměncem ve tváři, přičemž se ukloním. Po rozloučení spojeném s odchodem hraběte ještě nějakou dobu zůstanu u svého koně. Vyzvu také Margitu, aby se nebála a přišla si hřebce pohladit. Musím někomu sdělit všechny své dojmy a ona je ten pravý člověk. Při rozmluvě s ní snadno sklouznu k naší mateřštině, i když bych si měla procvičovat angličtinu. Pohodlnost vítězí. Zpět do sídla plně spoléhám na orientační smysl gardedámy. Já měla oči zavázané a nejsem si úplně jistá, kde se zrovna nacházíme. Je to tak trochu komické, protože to obrovské sídlo se nedá minout, ba ani přehlédnout. Dorazíme chodbami ke svým pokojům. Pozvu svou společnici ke mně, aby mi pomohla vybrat šaty na slavnost. Ona má dobrý vkus, vždy mi dokázala vybrat vhodný kousek. Ale byla tu jedna podmínka. Nikdy jsme je nevybíraly společně, jelikož jsem se do toho pořád pletla a upadaly jsme do zdlouhavých diskuzí o tom, které jsou ty nejlepší. Nyní na dohady není moc času. Požádám tedy služebnou o přípravu koupele, a když je připravena, ponechám Margitu o samotě. Dnes si užívám již svou druhou horkou lázeň. Nemohu se zbavit dojmu, že čím více věcí jsem prožila, tím více se dnešní den prodlužuje. A to ještě není konec. Do vody přidané vůně člověka nutí k odreagování se. Ke všemu po nich pokožka krásně voní. V okamžiku, kdy se vrátím zpět, stojí má gardedáma před postelí a svým robustnějším tělem zakrývá vybrané šaty. Rozhodnuta napínat mě se na mě potutelně usmívá. Oplatím jí stejný úsměv a vrhnu k ní. Margita patří k těm, které zasvětily svůj život péči o cizí potomky. Vlastní rodinu nemá a možná proto ke mně svým způsobem přilnula, i přes četné horké chvilky, jež jsem jí způsobila. Vím, že se na ni smím s čímkoli obrátit a to samé platí i pro ni. Zahájení večírku se blíží. Zastavím se před zrcadlem a mlčky pohlédnu na svůj odraz. Šaty, jež mi pomohla obléknout gardedáma, jsou tmavě rudé, místy prošívané nití shodné barvy, takže jsou jemné vzory patrné jen v určitých lomech světla. Odvážný dekolt z části odhaluje oblá ramena, živůtek zdobí zlaté vyšívání. Rozstřižená horní sukně dává vyniknout té spodní zlaté barvy. Účes nemám složitý. Margita mi stáhla dozadu a sepnula ozdobnou sponou vlasy z oblasti spánků. Zvlněné prameny mi tedy přirozeně spadají na záda a přes ramena, jako by byly rozpuštěné. Kolem krku jsem si uvázala hedvábnou stužku a na zápěstí navlékla složený vějíř. Navoněla jsem se parfémem s tak trochu exotickou vůní, mám ji ráda. Ozve se tlumené zaklepání. Stojíc bokem ke dveřím vyzvu bratránka, aby vstoupil. Měkce se pousměji a přijmu rámě. Opravdu mu to sluší. Kráčet po jeho boku musí být pro mnohé ženy pocta. Kdejaká o tom zajisté sní. Cestou ke schodišti se snažím vypadat vyrovnaně, což není zrovna jednoduché. Vzrušení ruku v ruce s trémou ne a ne polevit. Můj společník, jakoby můj neklid vycítil, mi stiskne ruku a usměje se. Já mu to oplatím o něco rozpačitěji. Zlehka, maličko nadzvednu okraj sukně a s tichým nádechem učiním také první krok. Při sestupování veškerá nervozita pomine. Výrazně tomu napomohou pohledy, jež se na nás nyní upírají. Laskají mi sebevědomí. Pocit, který mě zaplavil je pro mě naprosto nový, úžasný. Takhle se nějak musí cítit královské dvojice, když předstupují před poddané. S přátelským úsměvem si prohlížím neznámé tváře. V některých se zračí úžas a překvapení. Pobaví mě to. Copak se jim asi honí hlavou? Že by si starý mládenec konečně našel snoubenku? Já a bratránek? Koutky mi nenápadně zacukají. Když mě bratránek představí společnosti, všem se ladně ukloním. Po jeho slovech se krátce střetnu s jeho šedomodrým pohledem. Pousměji se. Snad jsem v jeho očích zahlédla cosi skrytého. Po dokončení proslovu lehce nakloním hlavu k bratránkovi. Viděl jste ty překvapené tváře, než jste mne představil? optám se úsměvně. Jak se některým ulevilo, že jste stále ten starý, dobrý hrabě Gideon… loupnu po něm hravýma očima. Potom se zadívám před sebe, odhadujíc s kým se seznámím nejdříve. Možností je tu vskutku mnoho.

Isabella de Mila - 29. května 2009 20:00

U hraběte Gideona Ihned když vstoupíme do lehce přeplněné místnosti, zaujme mě nápaditě vybavený interiér. Svědčí o tom, že zdejší majitel, má rád umění a věci z dovozu. Obrazy s přírodními výjevy střídají i moderní témata, která v dnešní době ještě příliš oblíbena nejsou, právě pro svou novotu. Z malebného prostředí sjedu pohledem na hostitele s pohlednou dívkou po boku. Zpoza svého vějíře šeptnu strýčkovi svůj názor na velmi vytříbený vkus majitele a to nejen, co se umění týče. Usměji se na strýčka a dále pokračuji v lehkém ovívání se. Po chvíli mám možnost zhodnotit i příjemný hlas a výstup hostitele. Och tak sestřenka? ano po bližším zkoumání je opravdu patrno několik podobných rysů na jejich tváři. „Krajanka? Říká Ti něco to jméno, strýčku?“ šeptnu opět skryta za intimní bariérou mého krajkového vějíře k strýčkovi, jakmile hrabě domluví. Záměrně se nikam do zahrad nehrnu a čekám, až davy odplují. Nesnáším hromadné přesuny. S radostí mohu konstatovat, že jsem zatím nezahlédla žádnou známou tvář, což znamená, že všichni studení psí čumáci, se kterými jsem měla tu čest, dnes snad zůstali v teple svých sídel. Strýček zkušeně vyčkává po mém boku. Moc dobře mě zná a ví, že mi hromadné akce nedělají dobře. Alespoň budu mít čas pokochat se v klidu touto místností. Poupravím temný šátek, který mám přehozen přes ramena. Přeci jen venku bude později chladno.

Rhys Abney - 30. května 2009 13:21

Dopis – cesta – mecheche všude a nikde – nakonec večírek u Gideona Dopis jenž jsem tak úzkostlivě držel mezi prsty jsem konečně přečetl. Úleva ze mne opadla, když jsem pochopil, že dopis není od otce. Pozvání na jakýsi večírek mne popravdě překvapí, nečekal bych něco takového, ostatně nečekal bych ani nic jiného. Jakýsi Gideon, z panství jenž je nedaleko. List položím na kraj stolu a chvíli se jen procházím po pracovně. Dlouho jsem nebyl mezi lidmi jistě bych měl zajít někam, kde bych se dozvěděl něco o politice, a především novinky na poli ekonomiky a vše co vyhledávám vždy. Ostatně pozvánka byla psaná ručně a dle stylu písma to nebyl žádný písař, pak tedy mnoho hostí na večírku nebude. Netrvá to dlouho a jsem rozhodnut jít. Dojdu ladným, ale svižnějším krokem do komnat, jenž byli připraveny pro mne, v šatníku naleznu přesně co hledám, náhradní oblečení. U umyvadla se opláchnu a pak se i obléknu, černé kalhoty vysoké jezdecké boty jak se na člena armády hodí a poté i černou košili a zlatou vestičku. Fiží pro vojáka bylo nepřípustné, a za to jsem byl rád. U dveří jsem si připnul pásek s šavlí a uhladil si rukávy, navlékl se do svého tříčtvrtečního kabátce s vysokými klopami a odešel směrem ven. Věděl jsem, že kůň je již vyhřebelcován a ustájen, nechtěl jsem ho znovu zatěžovat, ale když jsem přišel do stájí, viděl jsem jeho pohled, byl natěšen na další cestu. Nemohl jsem odolat. Přišel jsem až k němu a pohladil ho po dlouhém krku. S obdivem k jeho kráse jsem ho začal sedlat. Po nějaké době jsem s koněm osedlaným a připraveným přišel před dům. Tam jsem zahlédl lokaje, který se vrátil z cesty odevzdání dopisů. “Vrátím se pozdě, řekněte služebné, aby mi připravila pokoj ke spánku a ráno aby mne vzbudila kolem sedmé.“ Řeknu jasně a bez dlouhých připomínek, vyskočím do sedla svého koně a přitakání lokaje jsem už ani neslyšel. Cesta netrvala dlouho, kůň jel jako blesk aniž bych ho více či méně pobízel. Před sídle hraběte Gideona předám koně štolbům, dle jejich chování ke koni soudím, že jejich práce bude v pořádku. Vstoupím do haly a promluvím ke sluhovi jenž natahoval ruku pro pozvánku. “Bohužel jsem ji nechal doma jsem baron Marian Tonchesen…“ Promluvím svým klidným a líbezným hlasem. Ten jen kývne a uvede mne do salónku. Přijdu v moment kdy se začnou všichni odebírat do zahrad, mm dojem, že představování jsem zmeškal. Rozhlédnu se po přítomných a vidím zřejmě hraběte, je to mladý muž, starší než-li já, ale jeho charisma celkem sálá z jeho osoby. Dívku jenž má po boku, mám dojem, že znám, ale nevím kam toto děvče zařadit. Rozhlédnu se dále, ale ti co tu jsou mi více neříkají. Držím se u dveří a dále od ostatních. Dlouhé vlasy hladce sčesané do úhledného culíky dosahují půli zad. Tvář pokud možno skrývám ve stínu, není to proto, že bych skrýval něco nehezkého je to jen hloupý obezřetný zvyk.

Morová Královna Esme - 30. května 2009 20:35

Sídlo - cesta - Sídlo hraběte Gideona Jsem rád že Susan se ujala pro dnešní noc ptáčka "Děkuji, Susan. Velice si toho cením."usměji se na ní a odvedu ji k ptačí kleci kterou si odnesla. Já se vydal do svého pokoje, kde jsem se začal připravovat. Oblékl jsem si bílou košili, hnědou vestu a hnědý kabátec, hnědé kalhoty, ale o něco tmavší než kabátec. Pak jsem si začal vázat fiži, chvíli to trvalo protože mi to odjakživa zrovna moc nešlo. Už jsem byl připravený když se ozvalo zaklepání, šel jsem otevřít a málem jsem se s Esmeraldou srazil. "V pořádku, drahá."usmál se a prohlédl si ji "Jste nádherná drahá. Překrásná."vzal ji za ruku a políbil ji na ručku. "Jistě. Můžeme jít."nabídl ji rámě a vydali jsme se k východu. "Jen se neobávejte. Susan je moc svědomitá a o ptáčka se jistě výtečně postará. Sama uvidíte."ujistím ji. Venku na nás už čekala objednaná drožka, pomohl jsem ji nastoupil a pak jsme se rozjeli do sídla sira Gideona. Cestou jsem si s Esmeraldou povídal a hlavně jsem ji ujišťoval že Sarah je spolehlivá a aby neměla obavy a hlavně se na večírku dobře bavila. Dorazili jsme právě včas, ani jsme se v sídle hraběte Gideona nestačili rozhlédnout když sestoupil ze schodů v nějakou ženou, kterou představil jako svou sestřenici. Tvořili opravdu pěkný pár. Zadíval jsem se na hraběte, jeho jsem si prohlížel o něco déle než lady Elicii. Už jsem o hraběti slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. A jeho pověsti se ani trochu nedivil. Hrabě domluvil a vybídl nás abychom šli do zahrad. Usměji se na Esmeraldu a znovu ji nabídnu rámě "Tak pojďme. Jsem celkem zvědavý co si hrabě pro své hosty připravil."vydám se s ostatními hosty do zahrady. Ale stejně jsem si ještě neodpustil rychlí pohled na hraběte.

Lady Anelisse de Amour - 31. května 2009 09:45

Pracovna Hned co jsem skončila s „výlevem“ mě teta pokárala, že jsem nevyčkala až mi dovolí vstoupit. Koho to zajímá? Vím jak se mám chovat a nehodlám to dodržovat...Vždyť je to jen teta! „Omlouvám se tetičko, budu se snažit nezapomínat“ A pak kázání. Proč jsem to nečekala? Jediné co se mi na tom jejím proslovu líbilo, že měn nechce hnát do manželství s nějakým mužem, co má ženu jen na děti a vaření. Ale jak bych mohla být „stará panna“? Jsem mladá, krásná a dokonce i chytrá.Dokonce i hraběti Gideonovi je 28 let a nikdo nic neříká. I když – muž nemusí mít manželku. Ach, jak je to nefér! No, shrnuto, z kázání mi v hlavě utkvěl jen závěr. Něco od toho, že nad tím nemám přivírat oči a ehm...něco o tom že se teta taky bála. Pff... Je to velice podivné, vždy mě nechávala dělat si co chci, pořádala jsem čajové dýchánky pro mé kamarádky, úžasné večírky se spoustou jídla, pití a muzikanty...Plesy... Oslavy.. ,,A teď… Popravdě… To se slovy o tom mladíkovi jsi myslela upřímně, nebos to řekla jen proto, že mermomocí chceš na ten večírek a tedy jsi vlastně lhala?” zvedla mi bradu a pohlédla mi do očí. Ten pohled mě úplně „přibil“ k zemi takže ani k když mě pustila se slovy : ,,A žádné vytáčky. Víš moc dobře, že to poznám…. Tak… jak tedy?” jsem se ani nepohnula. Šla k oknu, otevřela ho a pohlédla na mně. I když se mi to těžce připouštělo, říkala jsem pravdu. Teď už nemělo smysl lhát. Víte, říkala jsem pravdu, neboť jsem uznala, že už nemá smysl lhát. Pronesla jsem, a to dosti zdrceně. Něco mi říkalo,že by tento rozhovor mohl být docela dlouhý, takže jsem se neodvažovala ptát, zda-li již mohu jít a zároveň se chystat na ten večírek. Ale vlastně ani nevím, jestli na něj mohu.

hrabě Gideon - 02. června 2009 17:27

Večírek Musel jsem se pobaveně usmát tomu, co řekla Elicia. ,,Ulevilo? No, nevím, spíše se vrátili ke starým spekulacím, proč jsem doteď sám, bez manželky..." šeptnul jsem v odpověď, pak jsem se napřímil. ,,Tak se nemusíte ostýchat.... Na mne čekat nemusíte..." opět ukáži rukou rozmáchlejším gestem k otevřeným dveřím, ale nakonec se k nim přecijen i s Elicií vydám. ,,Představím vás s několika svými známými, abyste se tu necítila zcela cize. A neušlo mi, že jsou zde minimálně dva vaši krajané." dodal jsem k ní, vykročil na balkon a vydal se po schodech dolů, ostatní nás následovali, vápětí se rozptýlili trochu více po zahradě, ale prozatím se přespříliš nevzdalovali. ,,Ještě jednou vám přeji dobrou zábavu a neostýchejte se, když budete s čímkoli nespokojeni...." pokývl jsem, na to vybídl Elicii. ,,Pojďte, drahá...." dodám a vedu ji k mladému manželskému páru Hawksworthů. Mladík byl urostlé, vyšší a štíhlé postavy, dlouhých, zlatavých vlasů a příjemných, modrých očí. Jeho rozkošná žena byla menší, trošku baculatější postavy, dlouhé, havranní vlasy se táhly až k pasu, pohled hlubokých, hnědých očí byl měkký a hřejivý. ,,Dobrý večer..." kývnu oběma hlavou, pak se obrátím na sestřenku. ,,Lady Elicie, dovolte, abych vám představil manžele Hawksworthovy, není to tak dávno, co se zde rozezvučely jejich svatební zvony. Mia a Edward." představím je s lehkým úsměvem, prohodím jen pár slov a představím sestřence ještě již postarší manžele a jejich osmnáctiletého syna Caleba. Byl to vcelku pěkný mladík, mohutnější v ramenou s ryšavými vlasy a zelenýma očima, pleť měl sice bledší, ale rozhodně nevypadal slabě. nakonec jsem ji dovedl ještě ke dvěma mladým mužům, kteří zrovna živě diskutovali o politice a podobných věcech. Jeden měl nazrzle kaštanové vlasy a modré oči, druhý čokoládově hnědé vlasy a stejně takovou barvu očí. Byli to bratři a podoba se nezapřela, měli trochu ostřeji řezané tváře. Mladší, modrooký byl Adam, druhý se jmenoval Henry. V přítomnosti Elicie však umlkli a projevili se jako gentelmani, a sice že dámě každý políbil ruku. ,,Půjdu se přivítat ještě s ostatními hosty. Můžete jít buď se mnou, nebo se bavit již dle svého. To nechám zcela na vašem uvážení." pousměji se na ni a kývnu hlavou.

ZRCADLO - 02. června 2009 17:44

Balduin von Schwannwede Netrvalo dlouho a všichni hosté se rozešli do zahrad, jak je opětovně vyzval hrabě. Ty byly vskutku velice rozlehlé, ostatně jak se na postavení takového muže patří. Společnost zatím postávala spíše ve větším hloučku na úměrně velké ploše, ale i tak se zde začínaly tvořit skupinky, jakési konverzační kroužky těch, co se již znali a padli si do oka z dřívějších setkání. Občas jsi mezi nimi zahlédl se proplétat i hostitele, který se s příchozími vítal. Většina hostů tu byla v páru, či jako rodina se svými ratolestmi, které však také rostly do krásy. Netrvalo to přespříliš dlouho a prostorem se rozezvučela nevtíravá, příjemná hudba, která jako by dávala podmalbu krajině a večerní atmosféře. Po tvé levici stáli dva mladí muži, vypadali jako bratři a o něčem vcelku živě diskutovali, po chvíli se k nim přidružil jeden již postarší a do onoho rozhovoru se zapojil. Po pravici byla naopak menší skupinka tří dívek, dohled jim patrně činily dvě ženy, které se pohodlně usadily do proutěných křesílek a také o něčem mluvily. Vůbec, kam ses podíval, bylo vcelku dost lidí. Pár jich zůstalo i v sále a prohlíželo si malby a ostatní věci, které vkusně lahodily oku. Ven ze dveří pak vyšla dívka ve vcelku jednoduchých, měsíčkově žlutých šatech, které kontrastovaly s hnědými vlay poněkud tmavší barvy. Rozhlédla se, pak ještě jednou, patrně někoho hledala. Vypadala trošku zoufale, pak její oči sklouzly na tebe. Nadzdvihla si mírně sukni, aby mohla popoběhnout. ,,Dobrý večer, prosímvás, pane... Neviděl jste tady Mínu? Je opravdu krásná a mám strach, že se mi ztratila, před chvílí byla ještě se mnou v salonku, ale zmizela...." Když jsi dívku viděl blíž, dle zakulacenějších tváří jsi mohl seznat, že je mladší, než jak vypadala na první pohled. Mohlo jí být tak třináct, čtrnáct let, i když byla na svůj věk poměrně vytáhlá. Upřela na tebe prosebný pohled plný naděje, jako bys ty mohl být jediný, kdo jí pomůže najít Mínu.... Ale... Kdo to vlastně je?

ZRCADLO - 02. června 2009 18:47

Isabella de Mila Na tvá slova uznání, náležící hraběti strýček pokývl souhlasně hlavou, pak se trošku víc napřímil, když hrabě uvítal všechny přítomné. Prohlédl si dívku po jeho boku ještě jednou, když ses zeptala, promnul si zamyšleně bradu. ,,Hmmmm... Není mi nepovědomé, ale ta paměť...." krátce stiskl rty a trochu rozpačitě pokrčil rameny. ,,Ale tak snad si během večera vzpomenu. A i kdyby ne... Jistě bude spousta dalších příležitostí nejen na osvěžení mysli, ale i na případnou konverzaci a podobné." pousmál se nakonec, pak očima opět ulpěl na hostiteli a jeho doprovodu, kteří se po opětovné výzvě spolu s ostatními odebírali pomalu, nerušeně do zahrad. Strkat se by nemělo smysl a nepůsobilo by to zrovna slušně... Byli jste mezi posledními, takže se vám sice nenaskytl tak volně působící pohled na zahradu, ale i tak byl vzhledem k rozloze pozemků impozantní. Jen co jsi sešla se strýčkem po schodech dolů, rozezněla se okolím příjemná, atmosféru měkce dotvářející hudba. Na stolech bylo nějaké jídlo a pití, stejne tak i stranou uvnitř sálu. Pohyb zde byl vpodstatě volný, kdo chtěl, mohl se porozhlédnout i po sídle. Všude byla spousta cizích tváří, alespoň prozatím cizích. Byli zde manželé, pak již starší páry s potomstvem, ale i pár očividně osamocených postav, za oči tě mohla zatahat jasná, měsíčková žluť dívčích šatů, naproti holčičce stál nějaký muž, o něčem spolu patrně hovořili. Že by to byla jeho dcerka? Kde má pak ženu? Zbývalo doufat, že ji nepostihlo nějaké neštěstí. Dál nešlo přehlédnout vskutku krásnou, zlatavou záplavu mírně zvlněných vlasů mladé dívky, která jistě nebyla starší než ty. Nebyla oděná do příliš drahých látek s bohatým vyšíváním, ani neměla přespříliš výrazné šperky - přesto působila jako královna. Byla zlehka zavěšena do vysokého, černovlasého mladíka. Když ses zamyslela, mohlo tě napadnout, že to bude asi mladý vikomt se snoubenkou. Byla zde ještě spousta a spousta dalších, vesměs mladých lidí, někteří z nich si nenechali ujít příležitost a ztratili se rodičům z dohledu. Pár mladíků, vesměs světlých až hnědých vlasů postávalo v hloučku stranou a nejspíš se něčím velmi dobře a nenuceně bavili, jejich gesta byla energická a plná emocí, ne upjatosti a strojené elegance jako na běžných večírcích. Jeden z nich, druhý nejvyšší v temně rudém kabátci s plavými vlasy a modrýma očima se na tebe krátce zadíval, pak se letmo pousmál a zdvořile ti pokývl hlavou. Na to se otočil zpět ke svým přátelům a opět se zapojil do debaty. Dál potávalo i pár děvčat, nedaleko nich však seděl v křesílkách patrně jejich doprovod-a sice dvě dospělé ženy, které o něčem vcelku zaujatě diskutovaly. ,,Tak co, princezno? Padl ti tu už nějaký mládenec do oka?" vyrušil tě z pozorování strýček a pousmál se.

ZRCADLO - 02. června 2009 19:50

Hunter Quarrin Tvá snoubenka byla veškerou tou okázalou nádherou unešená, upozorňovala hned na to a hned na ono, patrně nevěděla, kam dřív s očima. Díky množství věcí z dovozu, co se zde nevídají běžně, ne-li vůbec, jsi měl i ty co dělat, aby sis stihl prohlédnout vše, co tě zajímalo. Nejen kvůli tomu, jak to vypadalo, ale i z důvodu, že to mohlo napovědět mnohé o hraběti. Stejně jako ty i Esmeralda si prohlédla hostitele, při pohledu na jeho půvabný doprovod sklonila na chvilku hlavu, jako by se snad cítila nějak méněcenně, i když jsi tohle její mínění o vlastní osobě příliš nechápal. Nebyl k němu důvod, spíš naopak. Úsměv ti opětovala, na tvá slova kývla. Obdivně vydechla, když jste vstoupili na zahradu, kterou osvětlovaly lampy, stejně jako opravdu vkusně a pečlivě prostřené stoly s jídlem a pitím. Hrabě se jako správný hostitel jal přivítat příchozí a prohodit s nimi pár zdvořilých slov. Esmeralda se rozhlížela kolem sebe, náhle se zdálo, že její pohled něco upoutalo. Jemně ti stiskla paži, oči jí sklouzly na tebe a pousmála se. ,,Nebude vám vadit, když se na pár okamžiků vzdálím, drahý? Zahlédla jsem jednu svou přítelkyni ještě z raného dětství, ráda bych s ní prohodila pár slov... Ale za pár chvil se vrátím, nemějte starost..." pousmála se na tebe. Kdo by mohl odmítnout? Kdyžs kývl, stoupla si na špičky a vtiskla ti skoro dětský polibek, oči jí zazářily a vydala se kousek zpět ke vchodu, kdes zahlédl menší, drobnou brunetku, s níž se Esmeralda vzápětí krátce objala a obě se společně pomalu rozešly, zatímco hovořily. Měl jsi tedy nyní zcela volné pole působnosti a bylo na tobě, jak toho využiješ, příležitostí byla spousta. ,,Víno, pane?" přitočil se k tobě vyšší sluha s kaštanovými vlasy, mírně se ti uklonil a na stříbrném podnose měl několik číší s rubínovým mokem.

ZRCADLO - 03. června 2009 10:21

Lady Anelisse de Amour Teta se opřela o parapet, zadívala se na tebe, nakonec kývla. Tak trochu přísný výraz však její tvář neopouštěl. Neřekla ani dalšího slova, jen se natáhla pro zvoneček a elegantním, sotva postřehnutelným pohybem zápěstí zacinkala. Dveře se otevřely a vešla služebná. Mírně se uklonila, pak došla až ke tvé tetě. ,,Můžeme jít, madam." vyzvala ji ještě. Hraběnka se rozešla, ale když procházela okolo tebe, zastavila se a pozvedla obočí. ,,Jestli tu budeš takhle stát, tak přijedeme ještě déle, než jaké je naše momentální zpoždění...." prohlásila, ale když ses na ni zadívala nyní, usmívala se. Nevydržela se na tebe zlobit moc dlouho, což byla celkem velká výhoda. Poslala s tebou do tvého pokoje ještě služebnou, aby ti pomohla s výběrem šatů a šperků, stejně tak s oblékáním. S tím především. Pak se sama s dívkou odebrala do svých komnat. Když sis vybrala šaty a Greta tě oblékla a upravila, setkala ses pak se svou tetou v salónku, před domem již čekal kočár. Nasedly jste a vyrazily směrem k sídlu. Když to se před vámi vynořilo, bylo již dle zběžnějšího pohledu znát, že většina hostů již dorazila, i když zábava ještě nebyla zcela jistě v plném proudu, ale byla teprve sova hodina po zahájení, času zbývalo dost... Vystoupily jste a vydaly se ke vchodu, kde stál černovlasý mladík štíhlý jako proutek, vcelku pěkně oblečený. Když vás viděl, uklonil se. ,,Přeji vám dobrý večer, dámy. Vaši pozvánku, prosím...." teta mu ji podala, podle zvuku jeho hlasu se dalo odhadnout, že mladík je ještě mladší, než ty, což mu patrně nebránilo vykonávat i vcelku zodpovědnou práci. ,,Děkuji, jste již očekávány. Dovedu vás na zahradu..." opět se mírně uklonil, ale sotva se otočil, zarazil ho někdo jiný. ,,To je vpořádku, Quentyne. Máš očekávat hosty, takže zůstaň na svém místě. Já tam dámy odvedu." Ten hlas sis nemohla splést, samozřejmě to byl Thomas. Uklonil se vám oběma, stejně tak se jeho rty zlehka, spíš v náznaku, dotkly hřbetů vašich rukou. Tvá teta se poněkud významěji pousmála. ,,Děkujeme vám, mladý muži." odvětila a vybídla tě, že půjdete. Prošly jste hlavním vchodem, přes nádvoří a chodbu do salónku, kde byl prostřený stůl a postávalo pár hostů, kteří obdivovali krásu a půvab zdejší výzdoby. Mladík se opět uklonil. Omlouvám se, bohužel vás budu muset opustit, alespoň prozatím. Tamtěmi dveřmi projdete na zahradu. Zatím nashledanou." kývl hlavou, políbil znovu jak tvé tetě tak i tobě hřbet ruky, narovnal se do plné výšky a vydal se po schodišti nahoru, tvá teta ho sledovala pohledem. ,,Vychování vskutku má. Dokonce to vypadá, že je zde nadřízený ostatním.... No, vcelkuškoda, že je to "jen" posel, že, děvenko?" s posledními slovy se otočila na tebe. Těžko říct, zda tě popichovala nyní, nebo spíš předtím, když byl Thomas u vás. Z jejího výrazu se to vyčíst nedalo.

ZRCADLO - 03. června 2009 11:28

Marian Tonchesen Díky svému většímu odstupu jsi mohl pozorovat, jak se sál pomalu, ale jistě vyprazdňuje - jako vodní nádrž. Ovšem hosté se nijak nemačkali a nestrkali, i když v nich jistě bublala zvědavost a nedočkavost. Nakonec se většina odebrala na zahradu, i když byli i tací, kteří prozatím zůstávali uvnitř a prohlíželi si sídlo. Ze dveří vyhlédla nějaká dívenka v měsíčkově žlutých šatech, vypadalo to, jako by někoho hledala. Ještě jednou se rozhlédla, ale pak se vydala ven. Pár okamžiků po té dovnitř vešly dvě dívky. Menší, drobná a vcelku obyčejná brunetka v dlouhých, tmavomodrých šatech s výrazným ornamentálním vzorem vyvedeným zlatou nití a vedle ní... Někteří by to patrně nazvali zjevením, či ztělesněním anděla na zemi. Dívka nebyla nijak vysoká, ale díky štíhlé, drobnější postavě tak mohla, nebýt srovnání, působit. Na sobě měla fialkové šaty v pastelových tónech, které dokreslovaly její něžnou a snad až křehkou krásu a nazlátlou auru kolem její bytosti. Zlaté vlasy měla svázány do jednoduššího uzlu, pak byly volně spuštěné v široký pramen jako vodopád. Sahaly do půli zad, ale kdyby byly rozpuštěné, jistě by byly daleko delší. Nebyla nijak přehnaně nalíčená či nazdobená, i přes to byla krásná. Neměla na sobě nic vyumělkovaného, co by působilo nepřirozeně či tvrdě. Obě dívky o něčem hovořily, ale když procházely kolem tebe, jako by něco stáhlo pohled zelených očí té zlatovlasé k tobě. Mohl jsi postřehnout i jemnou vůni hřebíčku a vanilky. I když se na tebe zadívala pouze krátce, cítil jsi to ještě dlouho, stejně jako viděl něžný, lehounký úsměv, co zdobil její rty. Obě se zastavily u jakési staré fresky, nedaleko od tebe a tiše o něčem rozprávěly. Neznámá se v jeden okamžik jen zlehka, pokud možno nepříliš znatelně, pootočila přes rameno. Nakonec však, okamžik před tím, než se její pohled dostal k tvým očím, se otočila zpět ke své společnici, protože ta se jí zrovna na něco ptala. ,,Esmeraldo... Posloucháš mě vůbec?" v hlase byla troška netrpělivosti. ,,Omlouvám se, jen jsem.... se trochu zamyslela..." odvětila zlatovláska, pak zvedla hlavu, aby očima přelétla celou fresku. ,,Je minimálně působivá... I když chladná..." natočila hlavu mírně na stranu, pramínky vlasů se jí svezly k ramenu. ,,Ale těžko zachytit tu skutečnou energii a nádheru... To asi nesvede žádný umělec." zašeptala spíš pro sebe a zadívala se na vozatajské spřežení. Brunetka se zadívala na ni a na fresku, pak opět na druhou dívku. ,,Jak dlouho že jsi tady? Pár dní? Koně zde snad mají, tak ti nic nebrání si vyjet. Mohly bychom někdy spolu, jestli chceš, i když já zrovna ježdění moc neholduji. Ale hlavně, když mě budeš vnímat...." zlehka zažertovala aniž by tušila, že dívčinu rozptýlenost ani zdaleka nezpůsobila myšlenka na vyjížďku...

Rhys Abney - 03. června 2009 12:26

upoutání pozornosti Salónek v domě hraběte Gideona Stojím v pozadí skryt nejlepším přítelem stínem a hledím do houfu lidí, zaslechnu několik rozhovorů a několik posměšných historek. Začínám mít dojem, že tenhle večírek nebyl nejlepším nápadem. Ale bylo by vrcholně nevhodné odejít tedy přivolám si zvednutím ruky pikolíka a předám mu svůj plášť a klobouk, z pod kterého vypadne můj culík, hustých černých vlasů. Ten odnese mé věci pryč a já se opět rozhlédnu, když kolem projde číšník se sklenkami s vínem vezmu si z podnosu jednu sklenku. Nepiji alkohol, tohle je jen dekorace, abych působil jako host, nikoli někdo kdo zde někoho hledá. Omezuje to možnost nechtěných rozhovorů z takzvané slušnosti, aby mne kdosi nějak zabavil. Když se místnost vylidní zahlédnu už jen některé takzvané hledače, co čekají na společnost, nebo prohlížeče, kteří nedokáží odpoutat zrak od těch to děl, jenž jsou všude kolem sebe. Pak ovšem vidím dívku, její věk není vysoký, ale dítětem se již také nezdá, má žluté šaty a působí jako štěně co ztratilo svého pána. Nevěnuji ji nikterak pozornost, otočím se ke dveřím, že odejdu, ale co se stalo mi nohy proměnili v betonové kůly. Otočen částečně ke dveřím a částečně ke zdi s obrazem, pohledm ulpím na dívce, která vešla. Fialové šaty, drobná postava, zlaté vlasy zelená očka. Prohlížím si jí a uvědomuji si, že zřejmě i poměrně dosti okatě. Stále ve stínu se za ní pomalu otáčím, když vidím její pohled věnovaný mým očím. Dalo by se téměř číst v téhle čisté duši, je jako pírko v kovové místnosti, nepřehlédnutelná, lehká čistá, kouzelná. Nepopírám podlehl jsem její kráse. Když se zrakem odchýlila a přešla s oběma dívkami k jakési fresce, sklopil jsem oči k zemi a na chvíli je zavřel. Rychle jsem se otočil ke stěně s obrazem. a podíval se na něj. Ani nevím, co vlastně na něj bylo, věřím, že kdyby někdo viděl můj pohled měl by dojem, že čumím jako debil. Krása neznamená vše, je to jen další bezmozkové stvoření, jen dobře oblečená služebná či chudá příbuzná bohaté tetičky, ale přesto, nehleď na ní, nesmíš, pokušení je příliš veliké, než abys byl schopný odolat, Geana tě varovala, nenech své oči klamat když srdce ti drásá duši ti drásá hloupost. Myslím na svou přítelkyni, která mi byla výborným učitelem. Nečekaně zvednu sklenku k rtům a upiji vína, jistě jsem se zašklebil, opravdu nepiji, ale nemohl jsem si pomoci, potřeboval jsem facku od některého jiného ze svých smyslů, aby se zrak probudil. Zaslechl jsem dívky jak si povídají a zaslechl jsem jméno, v tu chvíli jsem se otočil a její oči, opět spočívali v mých. Esmeralda, Esmeralda, její jméno je jako květina, jako překrásná látka, je jako spona do vlasů krásné ženy je jako tah štětcem učeného malíře, je jako závan větříku od polích s révou. Je tak ,krásná, křehká a podmanivá.“ Opět mne okouzlil, ale byl jsem rozhodnut nedat se, konečně jsem se pohl otočil jsem se zády ke stěně a couvl do stínu. Hleděl jsem na ni a konečně zaslechl její myšlenky jenž vyřkla. Chladná, bez energie, lépe bych to neřekl ani já sám.Měla pravdu ta dívčí, měla pravdu, překvapen nad jejími slovy jsem se zhluboka nadechl a klidným krokem přešel blíže k nim. “Je spousta věcí jenž se nedají spodobnit, je jen málo toho co umělec může, i přesto, že mnohdy máme pocit, že sochy mají duši a obrazy oči, co vlastně vypovídají? Jsou to jen tváře jen pózy, to opravdový člověk obohatí náš život, umění je jen zálepka na duši.“ Promluvím klidně a hladce projdu jí za zady a pohlížím do tváře dívek jenž tam s ní stojí. Pak dojdu ke straně na které nikdo nestojí, ale zároveň jsem si vytvořil pozici, jenž mi dovoluje vidět všechny dívky. “Omlouvám se, že jsem nezdvořile vstoupil do vašeho hovoru, ale byl jsem příliš zaujat slovy, která tu zde zazněla. Dovolte abych se představil jsem baron Marian Tonchesen.“ Pronesu a zadívám se jen na ni, ač jsem před tím těkal očima od jedné dívky k druhé, vždy jsem o něco déle sledoval jen ji. Esmeraldu. Nechápu kde se ve mně vzala ta statečnost, přijít až k nim a mluvit, kde se vzala ta touha mluvit s ní a slyšet její hlas mluvit. Přál jsem si aby byla tak krásná uvnitř jako byla zvenčí. Přál jsem si aby promluvila a ne aby odešla, i když bych si to za svou opovážlivost zasloužil. Připadal jsem si jako mlsný lišák jenž obchází Králička krčícího se v koutě.

Morová Královna Esme - 03. června 2009 14:58

Sídlo hraběte Gideona Její nadšení ze zahrady bylo opravdu úsměvné, usmíval jsem se, prohlíželi jsme si co se dalo a já lehce překrýval rukou její, kterou měla zavěšenou do mé paže. Když mě Esmeralda oslovila, zastavil jsem se a otočil se k ní. Přikývnu "Samozřejmě drahá. Jen běžte. Budu na blízku a nemusíte spěchat. Jen se se svou přítelkyní pobavte."políbím ji na ručku a nechám ji jít. Díval jsem se za ní až dokud jsem nezjistil, která je ta její přítelkyně a pak jsem se odvrátil. Složil jsem si ruce za záda a prohlížel si tváře dalších hostů, některé jsem znal, jiné jen od pohledu a většinu vůbec. Objevil se sluha co mi nabídl víno "Rád si vezmu. Děkuji."přijmu víno. Vezmu do ruky číši s vínem a trochu se napiji. Chutnalo jak jinak než výtečně. "Moc dobré. Děkuji."znovu se napiji a vydám se trochu hlouběji do zahrady. Jen se krátce projít, porozhlédnout než se znovu vrátím na dohled Esmeraldě. Nebyl jsem sám co se vydal hlouběji do zahrad. Všiml jsem si Edgara. Poznal jsem ho na svém prvním bálu. Je mladý, ale trochu stydliví a raději se držel stranou. Tak jsem ho vlastně poznal. To jsem ještě nevěděl že budu zasnoubený, stáli jsme vedle sebe. Koukali na páry jak tančí a mluvili jsme už ani nevím o čem. "Zdravím tě příteli."řeknu a dojdu k němu "Jsem překvapen že vás tu vidím Edgare. Když jsme spolu naposledy mluvili říkal jste něco o tom, že se z vás stane asi samotář."usměji se a nabídnu mu ruku k pozdravu.

Elicia de Talos - 03. června 2009 16:06

Zahrady Musím přiznat, že jsem ohromena zdejší uvolněnou atmosféru. Večírek je sice v počátcích, ale stačí se rozhlédnou kolem. Jejich gesta, tváře. Ve všem se odráží jistý druh svobody. Jako první jsem představena mladým manželům. Oba vypadají velmi sympaticky a šťastně. Čas zbude jen na pár vesměs zdvořilostních vět. Neumím odhadnout, zda bych si s nimi rozuměla. Pokud mají hlavu stále plnou vzpomínek ne svatbu, no nevím… Následně poznám již postarší manžele a jejich syna Caleba, jenž upoutá mnou pozornost více než jeho ctihodní rodiče, což je přirozené. Nedovolím si ovšem nic víc než nevinný úsměv. Pak vyrušíme z živé konverzace dva bratry, Adama a Henryho. Musím se pobaveně pousmát, jakou rychlostí mladí muži zkrotli a projevili své dobré vychování. Po otázce vzhlédnu k bratránkovi. Lehce přimhouřím očka. To se ví, že bych v jeho milé společnosti strávila i celý večer. Ovšem na druhou stranu…nechat se celou dobu vodit za ručičku a viset na něm jako závaží? Nerada bych mu překážela. Ráda bych vám dělala společnost, drahý bratránku. pousměji se. Ale myslím, že je správný čas, abych se tu trochu otrkala sama. zlehka si přiložím konec vějíře na rty, načež jej oddálím a rychlým pohybem zápěstí ho rozevřu. Zatím se dobře bavte. vesele se usměji, otočím se na místě a vykročím náhodným směrem. V prvním okamžiku zvažuji myšlenku na návrat ke dvěma bratrům. Vzpomenu si, bohužel, jejich řeči o politice a podobných věcech. Tam bych nebyla moc platná. Proto to prozatím zavrhnu. Zvídavým a zároveň přívětivým pohledem si prohlížím okolní společnost. Mé tmavě modré oči hledají pro ně cosi výjimečného. Zdaleka nemusí jít o něco výrazného. Stačí jen, aby to upoutalo. Možná jsem se na pozorování soustředila až příliš, jelikož jsem neohleduplně vrazila do černovlasého muže. Kdybych jen tušila, o koho se jedná. Je jím vikomt Hunter Quarrin. Tato skutečnost mi je ovšem zatím neznámá. Ach, promiňte! pohlédnu na neznámého muže. Stud vdechne mým tvářím načervenalou barvu. To je opravdu trapné, já jsem se nějak zamyslela… stisknu rty v rozpačitém úsměvu a ovinu se vějířem. Pěkně se to prezentuji!

Balduin von Schwannwede - 03. června 2009 23:17

Zahrady Když vidím, že hostitel je teď zaneprázdněn vítáním se se svými ostatními hosty, i já projdu dveřmi ven do padajícího večera – zastavím se ale nad schody a ležérně se opřu o balustrádu, na jejíž horní hranu si položím klobouk. S trochou pobavenosti sleduji tvořící a zase se rozpadající skupinky, nebo ty, které jen procházejí kolem, očividně spřízněny či svázány rodinnými stavy, a užívám si večera, poklepávajíce si do taktu prsty na sluncem vyhřátý kámen pod mými lokty. Téměř se snažím si vtisknout do paměti zvláštnosti některých lidí – starý pán v šedivém obleku se trochu zadrhává v řeči, slečna v růžových šatech s nabíranými volány měla na rukou krajkové rukavičky a pod okem pihu... Sem tam se zaposlouchám do rozhovorů kolem sebe – jen útržkovitě, co ke mně vlahý večerní vzduch donese. Zrovna když mě moje „hra“ přestala bavit, a já se zahleděl na průčelí domu, kontrastující s teď již temnou noční oblohou, na níž probleskují hvězdy, přitáhla můj pohled dívenka, která, ať už z jakéhokoliv popudu, se rozhodla požádat o pomoc právě mne. Nezbyde mi než se usmát, když spatřím výraz jejích očí. Krásných dam je tu dnes v zahradách nemálo. odpovím dívčině otázce s úklonou, nicméně v kontrastu s mými slovy se nezdá, že bych si některé všímal více, než té, která mě právě oslovila. Obávám se, že podle této definice byste mohla hledat stejně dobře jedno stéblo trávy mezi jinými. Zkuste si nejdřív na chvilku vydechnout a v klidu si vzpomenout, jaký účes a barvu šatů Mína měla. Rozkvetlé květy se poznávají snáze. sice nemám nejmenší tušení, kdo dívka přede mnou je, nicméně jméno v tuto chvíli není příliš důležité. A odehnat někoho, kdo mě s takovou nadějí v očích poprosil o pomoc by bylo kruté, vzhledem k dívčiným zřejmým obavám.

ZRCADLO - 04. června 2009 16:47

Marian Tonchesen ,,Ty bys vážně jela? Tak to by od tebe byla hodně velká oběť..." zlatovláska se krátce zasmála, pak se ještě jednou zadívala na fresku. Když jsi promluvil, brunetka sebou mírně trhla, patrně byla vcelku ponořena do zkoumání díla, pootočila se na tebe a mírně zamračila, koneckonců jsi byl tak trochu nevítaný host. Za to Esmeralda se na tebe chvíli mlčky dívala, ústa jen lehoulince pootevřená. Jen krátce sklopila oči a sice když ses proti nim postavil vlastně přímo, ale když víčka opět pozvedla, zeleň v nich zlehounka zajiskřila a na rtech se objevilo mírné pousmátí. Brunetka se na tvou omluvu nadechla, aby něco řekla, ale Esmeralda ji předešla, učinila drobný krok vpřed. Úsměv na její tváři se o něco málo rozšířil, jako by říkal, že se nic špatného nestalo. Mírně se pokrčila v kolenou a v drobné úkloně sklonila hlavu. ,,To je vpořádku. Nejedná se o nic soukromého, spíš naopak. A navíc..." krátce se zahleděla na fresku, pak se alo hned otočila zpět k tobě. ,,Myslím, že lepší slova se zvolit nedala. Těší mne, že vás poznávám. Jsem Esmeralda Roseová." Představila se ti celým jménem a natáhla k tobě ruku, abys ji na ni mohl políbit. Na tváři stále měla to lehké, něžné pousmátí, které podbarvovalo její jasný, čistý hlas přívětivou měkkostí. ,,Pokud se mohu zeptat, co vás sem přivádí.... Snad rozprávky o umění? Soudě dle vašeho šatu se přiznám, že bych něco podobného nečekala. Samozřejmě to míním pouze v dobrém." dodala a společně s jejími rty se usmály i její oči. Její společnice si tě trochu podezřívavě měřila, patrně se jí moc nezamlouvalo, že byla "okradena" o slova plavovlásky, která, jak se zdálo, měla momentálně uši a oči jen pro tebe.

ZRCADLO - 04. června 2009 16:57

Hunter Quarrin Mladík se při zvuku tvého hlasu otočil tím směrem, asi dvě vteřiny se díval, kdo se k němu blíží. Když tě poznal, kývl hlavou a pousmál se. ,,Také vás zdravím, Huntere." odvětil a přijal tvou ruku, lehce ji stiskl, pak opět pustil. ,,No, zatím to tak stále vypadá, ale kdybych měl nakonec dopadnout tak samotářsky, jako náš milý hrabě, tak bych si asi pískal." krátce se zasmál, pak se rozhlédl po zahradách, ruce sepjal za zády. ,,No a co vy? Jaké máte plány do budoucna, jestli to není tajemstvím?" opět se na tebe zadíval, ale pak se nadechl a chtěl ještě něco dodat, když do tebe někdo vrazil. Stačilo pár okamžiků a došlo ti, že je to sestřenka vašeho hostitele. Spolu s tím i to, že tě chtěl Edgar patrně varovat, bohužel to nestihl.

Morová Královna Esme - 04. června 2009 17:27

Gideonovi zahrady - lady Elicia Také jsem se zasmál "Myslím že to nejste jediný komu by to vyhovovalo."řeknu s úsměvem. Upiji z vína a když se mě zeptá na budoucnost pokrčím rameny "Jistě že to není tajem...uh!"nedořeknu, protože do mě někdo narazí a já zavrávorám. Naštěstí znovu najdu rovnováhu i když se mi trochu vína vylilo, naštěstí jen na zem. Otočím se abych zjistil, kdo je tak nepozorný ale jak spatřím lady Elicii na okamžik ztuhnu. Ale hned se vzpamatuji "Vůbec nic se nestalo, lady Elicie."řeknu rychle až se mi málem zaplete jazyk. "Ale rozhodně je to zajímavý způsob seznámení."položím si ruku na břicho a ukloním se "Velice mě těší, že vás poznávám, lady Elicie. Jsem Vikomt Hunter Quarrin."představím se a líbnu ji na hřbet ruky, krátce na ní pohlédnu zatím co mi oči zakrývá ofina. Když se narovnám pootočím se směrem k Edgarovi "Dovolte abych vám představil svého přítele, sira Edgara Swensna."neopomenu že tu nejsem sám. Usměji se na lady Elicii, teď když byla tak blízko jsem si ji mohl lépe prohlédnout. A musel jsem uznat, že je velice krásná, ano i Esmeralda byla nádherná, ale na této ženě bylo vidět že ví co chce a působí více dospěleji. Ale Esmeraldina nevinnost mělo také své kouzlo. "Mohu - li se zeptat? Jste ze Španělska že? Liší se vaše rodná země hodně od té naší?" zajímám se upřímně. Já vlastně nikdy svou zemi neopustil.

ZRCADLO - 04. června 2009 17:42

Balduin von Schwannwede Chvíli se na tebe dívala, pak ale pokývla hlavou, trošku neochotně, patrně měla skutečně obavy. V povzdychu pozvedla drobná ramínka. ,,No.... Má zelené oči, je hodně štíhlá, krásná a celá bílá..." opět k tobě vzhlédla, stiskla krátce rty a po zaváhání tě zlehounka zatahala za cíp kabátce. ,,Prosííím, pomůžete mi? Nevím, co bych dělala, kdyby se mi ztratila...."do očí jí vystoupaly slzičky. Chvíli na to se však ozvaly kroky, směřující vaším směrem. ,,Petronelo.... Co tady děláš, víš, jak dlouho tě hledám?" ozval se ti za zády trochu rozhořčený ženský hlas. Když ses otočil, mohls ji spatřit, byla vysoké, štíhlé postavy, držení těla nepostrádalo jakousi přísnou eleganci. Výraz ve tváři nebyl jiný, ale mohls v ní postřehnout také lehčí vrásky starostí a únavy. Dívenka poodstoupila a očima loupla po ženě. Ta se na tebe omluvně pousmála a otřela si čelo, černé vlasy měla trochu rozvrkočené, asi jak se honila za dívenkou. ,,Omlouvám se... Tohle mi dělá pořád. Neobtěžovala vás moc?" otázala se, obratně chytila Petromilu za ruku a stáhla ji k sobě, pak ji ještě tiše napomenula. Dívenka popotáhla, trošku vzdorně našpulila rtíky. ,,Když... Mína se ztratila..." vypravila ze sebe nakonec, žena si povzdychla. ,,To už je poněkolikáté. Kolikrát ti mám říkat, aby sis ji hlídala. Nejdřív chceš mermomocí koťátko a pak ho ani nesvedeš uhlídat. Říkala jsem ti, že je to velká zodpovědnost." pokývla hlavou, pak se podívala na tebe. ,,Omlouvám se. Jsem Leona de Griss a tohle je moje dcerka. Vážně doufám, že vás nějak neobtěžovala. Je občas horší jak pytel blech...." pousmála se. Mohlo jí být tak osmadvacet let.

Rhys Abney - 04. června 2009 18:46

krásná růže Esmeralda salónek domu hraběte Gideona Nemůžu od ní odtrhnou pohled cítím pohledy i jejích přítelkyň, ale její lehké vykročení k mému pozdravu bylo jasným náznakem, že nejsem nevítaný host. Pochopil jsem tedy její pohled správně. Zachytím její ručku a stisknu jí velice zlehka, lépe řečeno jí jen opřu konečky prstů o svou a rty s jen přiblíží, nikoli dotknou, tak jako to dělají šlechtici, jednu ruku držím stále za zády na kříži. Očima udržuji kontakt s jejími zelenkavými duhovkami. Panenky v nich tančí jako plamének svíčky. Je opravdu vskutku krásná. Však v tu chvíli se probudí, můj vnitřní boj, nechutný boj duše a srdce. Srdce, které odmítlo pojmout jakýkoli cit se teď zmítalo v podivné agonii. Nebyl jsem si jist jak to identifikovat, ale rozum mi pomohl.Hlavu vzhůru čapni sklenku a odejdi z tohoto večírku kde tě nic dobrého nečeká, s dívkou tak krásnou jako ona přijde ještě větší spousta starostí a komplikací. “Rád jsem vás poznal dámy.“ Pronesu zdvořile a zrakem uhnu jak to jen jde, tedy k fresce, opět si ji prohlédnu. “Vždy jsem si myslel, že když člověk řekne, že by chtěl zachytit určitý okamžik, říká to pro to, že byl v okruhu lidí, které má rád, nebo v pozici kdy mu bylo dobře, že viděl smějící se děti nebo pot divokých koní, ale to vše malíři a sochaři dokáží a přesto těm dílům něco chybí.“ Porozhlédnu se kolem zda mě někdo poslouchá a pak opět k dívkám, uvědomím si, že opět sleduji Esmeraldu a její oči. “Chybí v nich ten pocit, který člověk cítí, chybí v tom ta duše pozorovatele, ať už je to láska, nenávist nebo třeba i uchvácení, já přeci kdybych chtěl něco namalovat tak ne proto, že si mi líbí co vidím.“ významně s určitým druhem úsměvu, který jsem nedokázal identifikovat si ji prohlížím. “Ale to co cítím v ten okamžik, uchvácení, snad i okouzlení či zaujetí, ale jak tohle nakreslit?“ Zvědavě se na ní podívám a sklouznu pohledem k ostatním dvěma. “Omlouvám se, mluvím o hloupostech a vy jistě máte spousty rozhovorů, jichž nemusím být přítomen a přesto jsou pro vás znatelně zajímavější a možná i důležité tak omluvte mou troufalost a krásný večer, klaním se dámy.“ Udělal jsem úklonu a pomalými kroky se vydal do zahrady, musel jsem odejít věděl jsem to, jsem jen muž, jen muž, který nedokáže dlouho odolávat svodům tak žádoucím jako jsou ty její.

Elicia de Talos - 04. června 2009 20:26

Zahrady – vikomt Bystrým zrakem zkontroluji, zda jsem nezpůsobila i jiné škody. Černovlasý muž drží pohár s vínem, co kdyby si kvůli mně zničil šat? Nepěkný dojem bych tu zanechala. Vypadá to však, že při mně tentokrát stála štěstěna. Neujde mi mírný prvotní šok, do kterého jsem jej uvedla. Měla bych se stydět, místo toho mi v očích zajiskří pobavení. Po překotně rychlém přijetí mé omluvy se již cítím zcela uvolněně, jako by se nic trapného nepřihodilo. Cuknu koutky. Zajímavý jistě, však vězte, že jej nepraktikuji příliš často. Tak tedy vikomt? Hunter Quarrin… Zachytím krátký pohled zpoza černé opony. Dodává to vikomtovi špetku tajemnosti. A co může být pro zvídavé děvče lákavější? I já vás ráda poznávám, vikomte. ladně se ukloním, potěšený úsměv odhalí náznaky ďolíčků. Po upozornění sjedu pohledem na druhého muže. Vůbec jsem jeho přítomnost nepostřehla. Či jsem jí nevěnovala pozornost? Nyní podrobím i představeného sira Edgara Swensna krátkému zhodnocení. Ovšem nijak okatému. Těší mě, sire Swensne. zlehka se ukloním. Jeho jméno mi dělá menší potíže. Nejraději bych všechny přítomné pouze titulovala. Do paměti si vtisknu další dvě příjemné tváře. Zamrkám zvědavě na vikomta, načež se pousměji. Ano, jsem ze Španělska. jemně přikývnu. Kdyby jste mi tuto otázku položil třeba až za pár týdnů, mohla bych vám lépe popsat rozdíly mezi mou a bratránkovou domovinou. krátce se odmlčím a párkrát ovinu vějířem. Na anglické půdě stojím teprve od dnešního dopoledne a moc jsem si vaši zemi nestihla prohlédnout. kapku výmluvně a téměř nepostřehnutelně nakrčím ramena. Ovšem jsou tu rozdíly, jež jsem postřehla. Na příklad podnebí. Oproti rozpálenému, sluncem skrz na skrz prosvícenému Španělsku, je tu poměrně chladno, což je i dá se říci…vítaná změna. Na mysli mám jiné změny, které s počasím nemají vůbec nic společného. O tom oba gentlemani přirozeně nemají ponětí. Možná zvláštní lesk očí může cosi napovědět. Flora se tu určitě také odlišuje. V našich zahradách stromy plodí šťavnaté, osvěžující plody. Krajiny jsou tam velmi rozmanité. Od vyprahlých míst, přes hory, úrodná údolí až po místa bujně prorostlá. Každý by si přišel na své, o tom nepochybuji. snad v pravý čas se zarazím, abych nabrala dech. Povídala bych dále, ale chci slyšet i jejich hlasy, ten svůj znám. Mrzí mě, že vám nemohu sdělit další rozdíly, ctihodný vikomte. Sama na ně musím přijít. do úsměvu se vloudí omluva. Nejzajímavější bude jistě pozorovat odlišnosti v chování. dodám ještě.

Isabella de Mila - 05. června 2009 16:13

V Gideonových zahradách Vskutku kouzelné místečko a ač to nerada přiznávám, zatím i vcelku příjemná atmosféra. Vlastně se na chvíli přistihnu, že jsem strašně ráda, že měl strýček další z jeho úžasných nápadů a vzal mě večer do společnosti. Jak pravil starý filosof Arsitotelés, člověk je tvor společenský a vskutku na tom něco pravdy bude. Ač si stokrát mohu říkat, že si vystačím s pár blízkými lidmi a zvířenou, která mě obklopuje, přece jen občas upadnu do stavu, kdy bych dala nevím co, za kousek cizí společnosti. Možná to souvisí s mou dobrodružnou a zvídavou povahou, kdo ví? Vzhlédnu na strýčka ze svého zamyšlení. „Asi to není důležité, třeba s onou půvabnou dámou budeme mít tu čest.“ uzavřu debatu o krásné neznámé krajance a nenuceně se rozhlížím po přítomných hostech. Jako první mne vcelku zaujme muž s roztomilou dcerkou bez ženy. Chvíli na dvojici upínám pozornost, ovšem ne déle než by mé civění mohlo být považováno za nezdvořilé. Bleskne mi hlavou myšlenka na jeho ženu, možná si jen někam odběhla. Snad. Myšlenky opět zabloudí do minulosti, jako bych se tady viděla já a strýček. Také se mě pokoušel rozveselovat společností, než pochopil, že se raději uzavřu do sebe. Lehce se pousměju nad hloupými úvahami. Dnes se máš bavit Isí! připomenu si a rovnou pokynu mladíkovi s modrýma očima. Kráčím pomalu se strýčkem po boku a uchopím jednu ze sklenic červeného vína, která je zde nabízena pro občerstvení. „Prosím pane…“ podám sklenku strýčkovi a vzápětí sáhnu pro druhou pro sebe. Všimnu si, že se ztracená žena navrátila. NA mé tváři to vykouzlí srdečný úsměv. S rozmařilou náladou daruji strýčkovi odpověď: „Jistěže padl, leč bohužel zdá se, že je šťastně ženat.“ dramaticky pozvednu ramena a nahodím zkroušený výraz. Pak se opět začnu smát. „Jsem vskutku ráda, že jsme dnes tady strýčku, a to nejen proto, že se mohu všem pochlubit tou okázalou nádherou, kterou jsi mě dnes obdaroval!“ laškovně na něj mrknu. Mám vskutku dobrou náladu, snad mi pro dnešní večer vydrží.

Balduin von Schwannwede - 08. června 2009 23:36

Balustráda Gideonových zahrad Po dívčině popisu zvednu pohled a rozhlédnu se kolem, po okolních krásných dámách, která z nich by odpovídala i takto kusému a neúplnému popisu. Jistě se zase najde, nebojte se. usměju se na dívku vlídně, nicméně při krocích doprovázených výtkou se ohlédnu k majitelce onoho hlasu. Ale vůbec ne. odpovím s úsměvem a představím se se strohou vojenskou úklonou v podobě v pase ohnutého pravítka a rukama podél těla. Balduin von Schwannwede. zase se vrátím do uvolněnějšího držení a přidřepnu si, abych se nemusel na dívenku dívat svrchu. Snaž si vzpomenout, kde jsi Mínu našla naposledy, nebo co má ráda - tedy na věci, které ji mohou od tebe odlákat. v duchu se usmívám, protože z dívčiných zmatených slov prve vůbec nebylo patrné, že hledá svého mazlíčka. Je ovšem pravda, že tady, uprostřed rumraje a ruchu večírku pomalu se dostávajícího do plných obrátek, se jedno zaběhlé kotě bude hledat nadmíru obtížně, pokud nebude mít nějaký charakteristický zlozvyk už teď. Navíc se mohlo vydat na průzkum sídla hraběte Gideona, což znamená, že může být i tam, kam se jako hosté nebudeme moci dostat - nicméně, i v tomto se dá pomoci. Omluvte mne prosím na moment. ukloním se dámám a odchytím nejbližšího lokaje. Prosím vás, vyřiďte zbývajícímu služebnictvu, že se hledá štíhlé bílé kotě, které se zaběhlo tady před několika okamžiky. Může být téměř kdekoliv, včetně interiérů sídla, kam vejít by bohužel překračovalo pohostinnost hraběte Gideona. Pokud je někdo najde, prosím přineste je ke mě. Děkuji vám. požádám uctivě sloužícího, načež ho propustím zpět k jeho povinnostem a vrátím se k oběma dámám. Služebnictvo se po něm podívá, my se můžeme mezitím projít salónkem a okolními zahradami, možná je někde tam. konejšivě ujistím dívku, že ztráta není zase tak hrozná, protože kotě musí být někde velice blízko a snad nebude tak těžké ho vrátit jeho majitelce.

Lady Anelisse de Amour - 09. června 2009 20:24

Mé komnaty Ještě přemýšlím nad tím, co se odehrálo v tetiččině pracovně. Dovolila mi jít na ples. Jako vždy to vyšlo... Měla bych se ale vrátit do reality, neboť vedle mně nyní stojí jedna ze služebných, myslím že se jmenuje...ehmm...Alžběta? Myslím, že Greta. Ovšem to hnedka zkusíme - „Greto? Co myslíš, které šaty si mám vybrat?“ Ačkoli si nepamatuji, jak se tahle služebná jmenuje, mám ji celkem ráda. Vždycky ví, přestože je služebná, co se nosí a když neví co se nosí, tak mi alespoň poví, jestli mi to sluší. Ukážu na patery šaty – jedny jsou růžové se spousty mašlí, druhé krvavě rudé s tmavými stuhami a krajkami. Třetí jsou žluté jako sluníčko a čtvrté jsou tmavě zelené. Páté. Ty jsou tmavě modré, se zlatými krajkami, stuhami a vyšíváním. Je na nich spousta perel. Greta pověsí šaty na část zdi, která je určená na věšení šatů – teta ví, že si rády několik vyberu a pak vyřazuji. Rozhodne se odpovědět. „Ty růžové jsou na vás příliš sladké... Ty si neberte, slečno.“ „Máš pravdu, jsou moc růžové. Až moc.“ Má služebná přesně ví co má dělat – odnese šaty zpátky do skříně. A tak to pokračuje u dalších šatů – tyhle mají moc mašlí, těmhle chybí vyšívání, k těmhle nemám vějíř. Společně se pozastavujeme u těch posledních. „Jsou nádherné slečno. Máte k nim i zlaté střevíčky i krajkový vějíř. Dokonce i rukavičky, slečno. Možná bych mohla pohledat i nějaký plášť, který by se k tomu hodil...“ „Ne, nemohla. Musíš.“ Podívám se na ni pohledem tobě to vážně nedošlo?! „Ale první mi pomoz se obléknout...!“ Když jsem oblečená dolaďuji i s Gretou poslední detaily – střevíčky, doplňky, šperky. Do složitě spletených vlasů perlovou čelenku. Služebná mi dokonce našla ten plášť – je úchvatný. Zavazuje se zlatou mašlí a na okrajích má zlaté krajky – plášť je stejně tmavomodrý jako šaty. Opatrně jsem sešla do salónku. Z okna jsem viděla kočár, který nás odveze. Teta si zvolila také modré šaty – ovšem, mohla si je dovolit byla útlé a vysoké postavy. Ale ne tmavě modré, nýbrž světlé. Jako nebe přes den. Byly jednoduché a mněly spoustu bílých krajek. Teta si vzala i rukavičky a vějíř. Půvabné. Pomalu už jsme byly u hradu. Byly jsme s tetou neodolatelné. Myslím si to. Věřím tomu. U vchodu stál černovlasý, takový obyčejný mladík. Žádný krasavec – narozdíl od Thomase. Ale rozhodně s ním NECHCI žít. Jen co si to pomyslím uvidíme Thomase. Políbí nám ručky a vede nás do zahrad. Vypadá to že jsme přijely trošku později – večírek již začal. „Omlouvám se, bohužel vás budu muset opustit, alespoň prozatím. Tamtěmi dveřmi projdete na zahradu. Zatím nashledanou." pronesl Thomas a zase se vzdálil. ,,Vychování vskutku má. Dokonce to vypadá, že je zde nadřízený ostatním.... No, vcelku škoda, že je to "jen" posel, že, děvenko?" řekla teta. Už,už jsem chtěla něco vztekle odseknout, ale teta by byla schopná mě z toho večírku odvézt. Takže jsem se na ní jen zkoumavě podívala a nepatrně jsem zavrtěla hlavou. Poznamenala jsem: „Bude tu spousta mužů. Je tu spousta mužů. Alespoň, pokud tolik trváte na sňatku, teto, mohu si vybrat?“ Má taktika zní – když už máš dělat něco, co zásadně nechceš, začni dělat, že tě to absolutně baví a úplně tě to pohltilo. Ve výuce – například při malovaní se pokoušet nakreslit jeho vzhled. Nebo žlutě počmárat papír a prohlašovat, že jsou to Thomasovy vlasy. Při hudbě vymýšlet šílené a složité skladby a nazývat je ,Pro Thomase‘. Teta si o mně začne myslet, že to není normální a začne mně utěšovat. Přestane mně cpát do sňatku. Alespoň to tak vždy fungovalo. Uvidíme, jako moc to bude fungovat teď. Teta mne však již táhla davem. Zřejmě mě chce seznámit s hostitelem. Koneckonců, měl by vědět, že jsme dorazily.

ZRCADLO - 10. června 2009 12:09

Hunter Quarrin, Elicia de Talos Edgar se trochu shovívavě pousmál a mírně pobaveně mu zajiskřilo v očích. Ruku dal za záda, uklonil se, pak vzal do dlaně tu Eliciinu, narozdíl od Huntera se jejího hřbetu mladíkovy rty sotva dotkly. Jako něžný závan větru. I podle jeho dalších gest, která byla vláčnější, jaksi klidná se dalo usuzovat, že sir Edgar bude spíš jemnější, ne však zženštilé povahy. O budoucí manželku se jistě výtečně postará a bude ji pomalu nosit na rukou. ,,Rád vás poznávám, slečno Elicie." dodal ještě a zlehka se pousmál. Světle hnědé vlasy a kůže s nezvyklým nádechem do bronzova, měkce hnědé oči... Vskutku působil dojmem ideálního rodinného typu, což byl paradoxně možná jeden z důvodů, proč byl dosud sám. Přecejen mladá děvčata spíš přitahovala tajemnost či jistá drzost, které tento mladý muž postrádal. Byl spíše "ideálem" pro vyzrálé a takové, které vědí co chtějí. Postavil se kousek stranou, decentně, tiše naslouchal tvému vyprávění o Španělsku, když se k vám donesly další hlasy, jenž se blížily. Byl to nějaký mladík v doprovodu asi tří, již postarších dam. Ty byly jeho společností očividně více jak okouzleny, ono nebylo divu. Měl pěknou, mužnější postavu, přitom stále elegantní, dlouhé, černé vlasy a oči stejné barvy. Hlas měl příjemný, hlubší, jako by podbarvený sametem. ,,Dobrý večer..." pozdravil vás a mírně se uklonil, rozesmáté dámy se mírně pokrčily v kolenou. Mladík se rozhlédl kolem. ,,Dnes večer sám, drahý vikomte? Tu zlatovlasou pannu jste protenokrát zanechal doma? Škoda, jsem si jist, že by se zde vyjímala." usmál se a prošel se svým doprovodem kolem. Edgar se na Huntera trošku překvapeně zadíval, ale pak se s jakýmsi pochopením pousmál. ,,Omluvte mě, asi se vzdálím..... slečno...." mírně se uklonil vám oběma a jak řekl, tak udělal.

ZRCADLO - 10. června 2009 13:16

Marian Tonchesen Dívka tě pozorně poslouchala, rty opět lehoulince pootevřené, jako by vyjadřovaly lehké zasnění a snad i obdiv nad tím, jak přesně a jistě dokážeš volit slova. ,,Zachytit to je velmi nesnadné, ne-li nemožné. Ale již jsem viděla několik obrazů, nebylo jich mnoho, asi jako vody na poušti. Ale nebyla to díla známých, slavných mistrů, jak by si někdo možná pomyslel. Ne.... Byly to vcelku prosté portréty a každodenní výjevy z ulic od malířů, kteří v nich žili. Oni jim dokázali dát to kouzlo, to neuchopitelné, snad dokonce mohu říct, že ty obrazy měly duši.... Prostě všechno to, o co se snaží snad každý umělec a co by se dalo nazvat snad samotným životem." Pokusila se vyjádřit své pocity a myšlenky. Když ses podíval vedle, střetl se tvůj pohled s pohledem brunetky. V její tváři se zračila jistá nelibost, snad jako by ti viděla do hlavy. Jistěžě se jednalo pouze o tvůj, dle dívky nepatřičný zájem o Esmeraldu. Jak ses omluvil a rozloučil, mohls v jejích očích postřehnout jakési zadostiučinění, jako by se snad ona zasloužila o to, že odcházíš. Za to Esmeralda nakrčila nechápavě obočí, oči se jí rozšířily údivem,. Oblinky ňader se jí zdvihly v nádechu, pootevřela ústa, ale než z nich vyšel nějaký zvuk, tak ses ty již otočil. ,,Ale...." ozvalo se tiše za tvými zády, snad v tom dokonce zazněla jakási lítost. ,,Drahoušku....." vzápětí se prostorem rozezněl hlas druhé dívky. ,,Esmeraldo..... No tak... Pojď, podíváme se dál, jistě je tu spousta dalších děl, co budou stát za shlédnutí a nejen jich.... Podívej na tu roztomilou miniaturu támhle!" zvolala rádoby nadšeně. Pár kroků, na to jsi cítil pohled ve svých zádech. Byly to sice sotva dvě vteřiny, ale zdálo se, že to trvá věčnost. Kdyby ses ale nakonec otočil, spatřil bys již pouze dívčina záda a vodopád zlatých kadeří, jak se dívky vydaly trochu dál do salónku. Z balkonu se k tobě mezitím donesla debata dvou mužů, zaslechls cosi o koloniích a politice.

ZRCADLO - 10. června 2009 23:21

Isabella de Mila Strýček se po tvém oslovení, co mu náleželo, usmál a kdyby mu to nepřišlo úplně nevhodné, nejspíš by se začal nahlas smát. Takhle mu jen trochu divočeji zacukaly koutky úst, vzal si od tebe číši způsobně za stopku mezi prsty. Hlavou pak mírně pokynul tobě i hnědovlasému číšníkovi. Po tvých dramaticky nadnesených slovech se trochu zmateně zadíval na tebe, pak směrem, kterým se ještě před chvílí upíraly tvé oči. Decentně se k tobě naklonil. ,,Netušil jsem, že máš.... hmmmm... v oblibě poněkud starší muže, princezno....." pronesl to skoro tónem, jako by to mělo být nějaké tajemství, které sice považuje za zvláštní, ale v každém případě, pokud se zamiluješ, tak ti nebude bránit. Samozřejmě to myslel napůl v žertu, poznalas to podle jiskřiček v jeho očích a mírných vějířcích vrásek kolem nich. ,,Ale myslím si, že když tu budeš celý večer trajdat se mnou, tak se těžko někdo přiblíží. To by ten mladík musel být hodně smělý....." opět se narovnal, mimoděk se rozhlédl kolem a upil decentně vína, spíš v něm pouze smočil rty. ,,Nemusíš mít špatné svědomí, klidně mne tu nech, až se vrátíš, jisto jistě budu na tom samém místě..." shlédl zpět na tebe a zlehka mrknul. Náhle však vaše uši upoutal jakýsi zvuk. Byl to zcela jistě povoz, ale.... tenhle směřoval přímo do zahrad! Rozhodně to nebyl kočár, plachta svítila vcelku do dáli, zapřaženi byli dva nezvykle pestrobrevní koně, černobílí strakáči s hustou hřívou a dlouhými chlupy na nohách. Do toho se přidal rozjařený hlas a pobavený smích společně s cinkáním jako by zvonečků. Všichni se za asistence služebnictva a i samotného hraběte sunuli stranou, vůz zastavil vedle aleje pod stromy, ven vyskákalo několik mladíků s černými, lesklými vesměs kudrnatými vlasy snědé pleti, začali koně vypřahat a vyndavat nějaké věci z vozu. Mihla se tam i jedna starší žena, plachta na voze se jemně zavlnila, když ven krátce vyhlédla další, ale vzápětí zas zmizela. ,,Hmmmm... tak cikáni... To jsem zvědav, Gideon má vždy v rukávu něco nevšdního a tohle se mu tedy povedlo..." pousmál se strýc spokojeně.

ZRCADLO - 13. června 2009 14:25

Balduin von Schwannwede Sluha kývl, že tvým slovům rozumí, spolu s tím ještě dodal, že dá vědět i ostatním. Na dívenku se povzbudivě pousmál a pak zamířil k dalšímu ze služebnictva, bylo vidět, jak se zpráva šíří dál a dál. Petronela se na tebe zadívala, oči se jí mírně rozzářily. Vytáhla se na špičky, pak se ještě rozhlédla kolem, trochu nedočkavě a netrpělivě se ohlédla na svou matku. Ta se zatvářila lehce vyčítavě a decentně k tobě kývla bradou. ,,Děkuju." ozval se vzápětí dětský hlásek, spolu s tím se dívenka pokrčila mírně v kolenou a vysekla ti lehčí úklonku. Žena ji zlehka chytila za ramínka, pousmála se. ,,Jsme vám skutečně zavázány. Je to od vás milé, že jste ochoten pomoct s hledáním zaběhlého mazlíčka." vyslovila upřímně, sama se rozhlédla po okolí, když tu její oči něco upoutalo. A nebyla jediná. Když se objevil vůz, většina lidí se otočila tím směrem, vzápětí se patrně trochu ulekli, když ten zamířil přímo do zahrad, ale hrabě sám společně se služebnictvem pomohli udělat povozu místo. Již podle jeho vzhledu a i vzezření koní v něm zapřažených bylo jasné, o koho se jedná. Cikáni hbitě vyskákali z vozu a jali se odpřahat zvířata, stejně jako si připravovat nástroje a podobné věci. Hrabě sám se k nim vzápětí rozešel a dal se do řeči s jedním z mladíků s kučeravými vlasy. Což značilo, že zde jistě nejsou náhodou. Dívenka zvědavě vytahovala krk. ,,Ti jsou zvláštně špinaví! A jaké mají chlupy na nohách!" zvolala nadšeně a kdyby ji matka nezadržela, jistě by se tam bez váhání rozběhla. ,,Půjdeme se tam na ně podívat? Prosíííím!" upřela pohled na matku, pak sklouzla očima i na tebe. ,,A co Mína? Na tu jsi už zapoměla?" připoměla jí Leona, holčička si povzdychla a sklonila hlavu. ,,Tak pojď. Půjdeme se po ní se sirem Balduinem podívat a cestou se třeba na chviličku zastavíme u toho povozu...." vybídla ji, Petronela zvedla okamžitě hlavu a horlivě přikývla, její matka se pousmála, tentokrát jí však z tváře zmizela veškerá únava a starosti, co tam byly vepsány předtím a rázem jako by omládla o několik let. Ještě se zadívala na tebe. ,,Vážně doufám, že vám to přespříliš nevadí. Přecijen je tu tolik jiných a lákavých věcí.... Ještě jednou vám děkujeme." kývla ti hlavou, pak se pomalu vydala s dcerkou po schodech dolů do zahrad.

Morová Královna Esme - 13. června 2009 15:35

Sídlo hraběte Gideona - Lady Elicia Poslouchal jsem její vyprávěním s opravdovým zaujetím. Nakonec nepotkávám šlechtice z jiných zemí zrovna často. Zajímalo by mě jaké tam mají zvyky, jestli se oblékají stejně. A musím říci že se mi líbila představa mladých dam s opálenou pokožkou. U nás se ženy snaží být co nejbledší to jde. Je to móda která se nejspíš ještě dlouho bude nosit dokud se to mužům bude líbit. Ano mnoha ženám to sluší, ale některé jsou až nezdravě bledé. Už jsem chtěl promluvit když se objevil "ten muž" momentálně jsem si jeho jméno nemohl vybavit, ale jeho tvář jsem znal. A nebyl mi sympatický ani od pohledu. Mírně se ukloním "Sire. Dámy."narovnal jsem se a chtěl jsem odpovědět, ale on si šel prostě dál aniž by vyčkal co mu odpovím. Dívám se za ním, zamračím se "Nezdvořák..."zamumlám trochu nasupeně. Pak se omluvil Edgar, kývnu mu na pozdrav a znovu se otočím na lady Elicii. "Omlouvám se, netušil jsem že jste zde tak krátce. Ale jsem potěšen že se vám naše země zamlouvá. A o našem podnebí máte pravdu. Přesto i zde umí slunce pěkně hřát, ale to jistě zjistíte na vlastní kůži."na okamžik se odmlčím. "Je to příjemné setkat se s někým z tak exotické země. Můžete mi o Španělsku říci něco více?"požádám ji s upřímným zájmem. "Dáte si něco k pití?"nabídnu se ještě jestli nechce přinést něco na osvěžení, nakonec pokud svolí s vyprávěním jistě se to bude hodit.

Balduin von Schwannwede - 13. června 2009 16:39

Balustráda Bylo mi ctí. ukloním se v odpověď na dívenčino pukrle a Leonina slova díků. Stejně jako ona stočím svůj pohled k přijíždějícím cikánům. No hrabě, klobouk dolů. získat jako povyražení na slavnost kočovnou společnost, to chce buď důkladný zdroj informací nebo hodně velikou náhodu. Na okamžik se zahledím na vyskakující muže, starající se o tažné koně, strakaté a zvláštní, oproti koním obvyklým v těchto končinách. Přemýšlím, jak dlouho asi putují po ostrovech - jestli přijeli jen kvůli hraběti, musí jejich odměna být vskutku královská, aby vyvážila přepravu přes kanál a povolení k vystupování. Při Petronelině zvolání se mi znovu na rtech mihne úsměv - živost toho dítěte je téměř nakažlivá, už dlouho jsem neviděl nikoho radujícího se z každé maličkosti podobně jako ona. I Leona to očividně vnímá, její proměněná tvář je toho důkazem. Vůbec ne. zavrtím hlavou, když zachytím její pohled, kývnutí, a na okamžik i tu chvíli, kdy se její starosti rozplynuly v nadšení v dívenčiných radostí zářících očích. Nemáte zač děkovat. vydám se jen několik kroků za nimi, cestou očima pátrajíce v okolí po záblesku bílé srsti. Nějak mi uniká, co za zajímavé věci Leona myslela - mlsky na stolech sice vypadají lákavě, ale hlad mne netrápí, sklenici s pitím už přenáším v ruce a hudbu mohu poslouchat i z povzdálí, stejně jako sledovat představení, které se pravděpodobně chystá dole v zahradách, ale které mne osobně příliš mnoho neláká. Ztracené kotě tak představuje vítané zpestření večírku, nepřipravené, ale o to zábavnější, protože má jistý cíl, a řekněme si to na rovinu, i svou krásnou odměnu v podobě radostí jiskřících očí, jejichž majitelka překypuje energií, drženou na uzdě pouze nutnou přísností její matky.

hrabě Gideon - 15. června 2009 16:41

Cikáni, společnost Byl jsem asi v půli své "uvítací obchůzky", snažil se nikoho nevynechat, ať se jednalo o trošku delší zastavení, či prostý pozdrav a pokývnutí hlavou. Zaslechl jsem klapot kopyt na štěrkové cestě, otočil jsem se tedy stejně, jako většina hostů. Stačila chvíle, kdy jsem zaostřil pohled. Bílá plachta dávala velmi snadno znát, KDO přijíždí. Společně se služebnictvem jsem vyzval všechny přítomné v bezprostřední blízkosti, aby ustoupili do dostatečné vzdálenosti, sám jsem se pak vydal za cikány domluvit patřičné náležitosti. Jen co jsem tak učinil a chystal se odejít, upoutaly mne dvě ženské siluety, mířící ke mě. Chvíli jsem přemýšlel, kdo to je, ale paměť nezklamala. Vyjdu oběma dámám vstříc, kousek před nimi se zastavím a trohu hlouběji se ukloním. ,,Přeji vám dobrý večer dámy a vítám vás na svém sídle. Doufám, že jste měly poklidnou cestu, těší mne, že jste se rozhodly přijet a objevily se zde." pousměji se, v očích se zlehka zamihotá menší plamínek, který však ihned zas zmizí. Italsko-španělská krev, co mi koluje v žilách se přecijen i přes chladné podnebí a podobné návyky, co zde panují, projeví. ,,Jste zde akorát včas. Právě přijela tak trochu odlišná zábava. Nic pro konzervativce. Měly jste dobrou cestu?" ještě se krátce zadívám k cikánům, ale pak již plnou pozornost věnuji oběma ženám. Hraběnka vypadá stále svěže a mladě, její věk by jí člověk jen s těží hádal. A lady Anelisse? Vypadala jako její mladší sestra, což způsobovalo ne nepodobné držení těla a vůbec celkové působení. Z obou vyzařovala chladná, ale okouzlující elegance. I když u hraběnčiny neteře byl pod tímhle skrytý menší plamínek. Co by ho asi tak dokázalo rozdmýchat? Zlehounka pobaveně se téhle myšlence pousměji.

Elicia de Talos - 16. června 2009 19:06

Zahrady – vikomt Hunter Quarrin Protnu zkoumavým pohledem onoho muže tajemnějšího vzezření, jež je obletován třemi postaršími dámami. Naznačím úklonu jakožto tichý pozdrav. I když v naší blízkosti setrval pouhý okamžik, neušel mi obrovský kontrast mezi ním a sirem Edgarem. Působivá čerň dlouhých vlasů, oči v barvě noci, sametem podbarvený a pro mě jisto jistě podmanivý hlas. Čišela z něj osobitá elegance okořeněná špetkou drzosti. Cosi v něm mi imponovalo. Kdežto drahý Edgar vyzařoval úplně něco jiného. Z jeho jemných gest a klidné tváře se dalo leccos vyčíst. Žádné zábavné hádanky. Pro dívku v mém věku, která se nehrne do sňatku, nebyl příliš zajímavý. Oč tu vlastně běží? Jakápak zlatovláska? stočím pohled na vikomta, jenž se netváří zrovna nadšeně. Zřejmě toho člověka, co právě odešel, nemá v lásce. I to se stává. Raději nebudu vyzvídat jméno, možná ho zjistím později. Nač nyní přikládat dřevo do ohně a zbytečně kazit příjemnou atmosféru. Ach…doufám, že neodcházíte kvůli mně, sire. Pozdě si uvědomuji, jak jsem vám narušila konverzaci. omluvně se na Edgara při jeho odchodu pousměji. Svou pozornost opět věnuji vikomtovi a jeho slovům. Potěšeně se usmívám a v očích se mi objevují hravé jiskřičky. Je příjemné cítit, že se někdo upřímně zajímá o to, co říkáte. Samozřejmě. Velmi ráda vám povyprávím více o své domovině. odpovím konejšivě, jako když matka svolí s vyprávěním další pohádky dítěti, které už mělo dávno spát. Na nabídku s pitím zlehka přikývnu. Byl byste laskav. Víno, prosím. Sdělím mu své přání a nacvičeným pohybem složím vějíř. V krátké chvilce osamění, kdy má společnost odkráčela pro osvěžení, pohlédnu stejným směrem jako ostatní hosté. Trochu zaskočeně sleduji přijíždějící vůz. Na bratránkovy netradiční večírky nejsem věru zvyklá a tak okamžik rozpačitě hádám, zda se jedná o součást programu. Ovšem když se povoz přiblíží, nelze nepoznat, o koho se jedná. Cikáni! Napětí povolí a já se sama pro sebe zasměji. Tohle by si můj drahý papá nedovolil. Nikdy. Úžasné. Dělá tohle hrabě Gideon často? optám se rozveseleně vikomta a přijmu od něj pohár s vínem. Cikáni. Propána. U nás se chlubí pověstí vynikajících hudebníků a tanečníků. Prý se účastní různých fiestas, kdy lidé vyrážejí do ulic a tancem a zpěvem oslavují patrony, významné historické události či příchod jara….záminek existuje spousta. na okamžik se odmlčím a smočím rty ve víně. Čerpám z poznatků, které mi kdysi vypověděl Juan, podkoní. On sám se jich pravidelně účastnil a jeho vzrušující popisy mi vždycky dokázaly zamotat hlavu. Někdy těm obyčejným lidem závidím. Toliko volnosti. Povězte, bylo by něco podobného možné v našich kruzích? nepatrně nakloním hlavu k pravému rameni. Netuším, zda sama chci znát odpověď na mnou položenou otázku. Na druhou stranu názor Angličana by mi neuškodil. Přesto ještě než stačí odpovědět, promluvím. Mimochodem, jak je to ve vaší zemi? Také se tu konají bujaré oslavy? Prsty si prohrábnu konečky zvlněných vlasů. Pokud ano, mohla bych využít situace a na nějakou se vloudit, pomyslím si naivně.

Isabella de Mila - 17. června 2009 22:07

U Hraběte Spokojeně se usměju na strýčka. Vlastně se směju jeho reakci na to, že se mi líbí starší muži. Nemám v plánu hovořit zde o svém vkusu, tak raději lehce usrknu lahodného vína. Musím uznat, že je vskutku vytříbené chuti. „Ehm, to víš strýčku, já stojím jen o smělé muže, proto bude nejvhodnější, budeš-li mi ,trajdat´ po boku.“ pokračuji v laškovném tónu hovoru. Chci ještě dodat, že mé svědomí zůstane tak jako tak neposkvrněno, když se strhne rozruch. Zvědavě napnu šíji a vyhlížím směrem odkud hluk přichází. Podle zvuku rolniček a posléze postav, které vyskakují z vozu ihned rozeznám, kdo že to navštívil Gideonovu slavnost. „Gitanería!“ zvolám poněkud užasle a nevěřícně se zadívám na strýčka. Pomalým, ale jistým krokem se přibližuji k novým hostům, jako bych byla přitahována neznámou silou. Vždycky jsem tyhle potulné kejklíře, věštkyně a nezkrotné povahy obdivovala. Kdybych nechtěla být mužem, chtěla bych dozajista býti cikánem. Ta nespoutanost, volnost a vášeň. Vždy se mi vybaví obraz nádherné mladé tmavovlasé cikánky, která na náměstí tančila flamenco. Nemohla jsem s ní spustit oči. Byla nádherná, svobodná a volná a ten tanec, jakoby vypovídal veškeré její pocity až z hloubi její černé duše. „Měl jsi pravdu strýčku, dnešní večer bude plný nevšedních zážitků.“ pronesu nadšeně na strýčka, který se poněkud opozdil. Nedbám toho a dále pokračuji ke svému cíli, nedbaje okolí. Jsem jako kočka, která spatřila myš. V tuhle chvíli může jen pramálo odpoutat mou pozornost.

Lady Anelisse de Amour - 27. června 2009 10:50

S hostitelem, cikáni Na chvilku jsem se zahleděla na přijíždějící vůz s bílou plachtou. Cikáni... Pomyslím si. Na jednu stranu pohrdavě, na druhou stranu mě vždy udivovali. Ta volnost...Nemusí si dávat pozor na nějaká pitomá pravidla... Avšak to už k nám kráčel hrabě Gideon – potom co si něco domluvil s cikány. Vysoká, štíhlá, ale přesto mužná postava. Když k nám přišel, pronesl pár slov na uvítanou a že nás tady rád vidí. Z blízka jsem si všimla jeho dlouhých hnědých vlasů a stříbřitých modrých očí. Zdálo se mi, že přes ně proběhl takový stín. Ale nejspíš se mi to jen zdálo... ,,Jste zde akorát včas. Právě přijela tak trochu odlišná zábava. Nic pro konzervativce. Měly jste dobrou cestu?" Uvažuji, zda-li mám odpovědět. Možná, že je to další pravidlo. Možná mám mlčet a vše má říct teta. Kdo ví, já se o pravidla nikdy moc nezajímala. Bohužel pro mně, teta ano. Ale také se říká, že hrabě si moc na pravidlech nepotrpí, takže se odhodlám zariskovat. ,,Ano, cestu jsme měly celkem dobrou. Sice mně trochu děsily okolní lesy, ale jsem ráda, že jsme tady. Těšila jsem se...“ Teta zřejmě bude chtít něco dodat a pak se budu moci vydat mezi lidi. Třeba potkám jednu ze svých kamarádek...?

ZRCADLO - 30. června 2009 18:55

Balduin von Schwannwede Vydali jste se společně do zahrad, hledat zaběhlého mazlíčka. Dívenčinu pozornost ovšem očividně rozptylovali cikáni, k nimž se vydala nějaká další žena, či spíše mladá dívka, za ní pak kráčel o něco pomaleji patrně její mužský doprovod. O kousek dál stál hrabě, dělal momentálně společnost dvěma dámám v modrých šatech. Dál byly po zahradách roztroušeny větší či menší hloučky lidí, jejich rozhovory se mísily mezi sebou jako jiskřivý koktejl, občas bylo možno zaslechnout něco o koloniích, jinde zas o politice jako takové, dál různé pletichaření, pomluvy a drby. Vše mohlo být svým způsobem užitečné a stejně tak marnivé a zbytečné. Leona se ohlédla občas přes rameno, zda jste se sami sobě v tom množství hostů neztratili. Když tak učinila podruhé, pousmála se na tebe a tak tomu bylo již při každém dalším pohledu k tobě. Náhle však zastavila, všiml sis, jak ji dcerka zatahala jemně za rukáv. Žena se k ní sehnula, maličká se přitočila blíže a něco jí pošeptala, pak ukázala směrem napravo od cikánů, k hustším keřům. Leoně zacukaly zlehounka koutky úst, pak kývla, slyšel jsi, jak polohlasem odpovídá: ,,Dobře..." napřímila se a otočila na tebe, přišla blíž. ,,Myslíme si, že by to kotě mohlo být zaběhlé u těch keřů támhle..." ukázala krátce tím samým směrem, jako předtím Petronela. ,,Ale... jelikož nemáme moc zkušeností s chytáním dravé zvěře.... Petronela říkala, že vy si prý zcela jistě budete vědět rady, že byste určitě mohl lovit i tygry." opět se usmála, i když bylo znát, že by, kdyby to nepovažovala za neslušný výsměch, se začala smát nahlas. ,,A ono co si pamatuji, tak zvláště zpočátku bylo to kotě vcelku divoké." dodala a rozhlédla se, když se však otočila, aby opět chytila dcerku za ruku, ta byla už v půli cesty, i když na jejích krůčcích bylo znát, že se váhavě stáčejí k cikánskému povozu. Leona si povzdychla. ,,Je jak z divokých vajec.... Člověk se na chvilinku otočí a aby ji hledal. Po kom to má, to by mne zajímalo. Po mě zcela jistě ne. Možná po otci, ten byl podobné nátury...." nesouhlasně pokývala hlavou, pak se trochu omluvně pousmála, mírně nadzdvihla lem sukně a napůl se za dívenkou rozběhla.

ZRCADLO - 30. června 2009 19:51

Isabella de Mila Strýček se po tvém zvolání vcelku široce usmál. Bylo v tom pobavení, ale i jistá, chápavá shovívavost. Pomalu, beze spěchu a s rozvahou se vydal za tebou. Široký úsměv sice zmizel, ale nahradil ho jemnější se stejnými rysy. Na tvá další slova pokývl hlavou, pro své zaujetí sis nevšimla, že se nakonec zastavil a zčásti skrytý pod stínem jednoho ze stromů tě pozoroval. Nedaleko od tebe sis mohla povšimnout onoho muže a ženy s malou dívenkou, která se vcelku rozhodně vydala k nějakým keřům, i když jsi mohla postřehnout, že nožky se jí neposlušně stáčejí směrem, kterým ses vydala i ty sama. Mohutní, strakatí koně se popásali stranou, seděl u nich mladší cikán s po ramena dlouhými, kudrnatými vlasy, snědou pletí a ohnivýma očima. Kus dál, u ohně, byl naopak jeden starší, co ladil struny kytary. Vlasy měl již vypadané, takže do půlkruhu obemykaly jeho hlavu, nahoře se skvěla pouze snědá, holá kůže. Ale i tak jako by z něj sálal ten známý, nezkrotný oheň. Kolem nohou mu pobíhal malý klučina, asi tak osmiletý, kterého však muž o chvíli později okřikl, takže si utekl hrát jinam. Zpoza vozu byly slyšet hlasy, ven následně povyšla mladá cikánka, věk se jídal s těží hádat. Husté, dlouhé rozpuštěné vlasy barvy havranního peří, snědá pleť bez nejmenšího kazu a krásné odění v barvách modré, fialové a růžové. Velké kruhové naušnice, ozdoby ve vlasech... A ty jiskrnné oči. Vzápětí jsi však pocítila, že se na tebe upírají jiné. Když ses otočila, zjistilas, že tvůj pohled nyní patří mladíkovi, který předtím seděl, nyní však stál u koní a opíral se jednomu z nich o hřbet. Obočí měl mírně podmračené, zpod něj si tě prohlížel bez jakéhokoli ostychu či zdrženlivosti. Tak, jak byl zvyklý i u cikánek, nedělal žádné rozdíly. A proč by vlastně měl? Těžko říct, zda byl ten výraz lehce pohrdavý, rozhodně však propaloval, byl plný neskrývané divokosti, vášně a svobody. A také jaksi.. drzý.

Balduin von Schwannwede - 01. července 2009 00:51

Zahrady - hledání kotěte Procházím mezi konverzujícími hloučky a i když to občas není příliš snadné, daří se mi držet se poblíž Leony. S dívenkou se o to ani nepokouším, je příliš rychlá a je stále ještě ve věku, kdy jí společenské konvence nic moc neříkají, stejně jako pojem osobního prostoru. A tak kde ona se jen hbitě prosmýkne mezerou mezi lidmi, my musíme vyčkat malou chviličku, což zapřičiňuje neustále rostoucí vzdálenost mezi námi. Okolní rozhovory mne příliš nepřekvapují - nezaslechl jsem nic příliš odlišného od obvyklých témat probíraných na večírku, kde se setkávají lidé, jejichž zájmy jsou široké a mnhdy se částečně překrývají. Zatím mne tu nikdo nezná, takže díky bohu, že se těch nudných omílání všeho možného i nemožného zúčastnit nemusím. Je ovšem jen otázkou času, kdy to přijde. Leoniným pohledům odpovídám úsměvem. Když se konečně dostaneme o kousek dále do zahrad, a ona se zmíní o pravděpodobném úkrytu kotěte spolu s Petroneliným názorem na mne, nemůžu se ubránit smíchu. Dobře, podívám se tam, pak se sejdeme buďto u těch keřů, nebo u povozu, ke kterému právě Petronela míří. s potutelným smíchem jsem si všiml, jak dívenka nejdřív zamířila ke křovinám a pak ji začal přitahovat cikánský povoz, jako by měla ve střevíčkách železo a oni pod plachtou magnet. Sám vyseknu na Leonina poslední slova mírnou poklonu a zamířím k houštinám - kdo ví, třeba budu mít štěstí a kotě se opravdu ukrývá tam. S lucernou z nedalekého stojanu zdviženou za pravým ramenem, tak aby mne neoslňovala, přidřepnu ke kraji houští a zkoumám tmu, jestli někde neuvidím onen charakteristický zelenavý záblesk kočičích očí. Levou rukou jemně zašustím uschlými větvičkami a trávou dole pod keři, poměrně jist, že obvyklé "čičí" tady zůstane bez efektu. Ale šustící věci by mohly fungovat, zvláště pak jestli si kotě zachovalo část své divokosti, o které mluvila Leona. Tak co ? Jsi tu, a zvědavé, nebo jsi se zatoulalo ještě dál ? zkoumám temný prostor pod keři, žíhaný světlem plamene uvnitř lucerny, zatímco volnou rukou stále ještě šustím na zemi.

Isabella de Mila - 01. července 2009 22:13

zahrady Cestou si povšimnu idylické rodinky a mile se na malou holčičku, která je novými hosty zřejmě zaujata stejně jako já, usměju. Nevím, zda pro ztrácející se světlo můj úsměv zachytila, ale to mi nevadí. Znovu se soustředím na ty svobodné a tajemné bytosti přede mnou. Fascinuje mě, jak si během té malilinké chviličky, kterou tady jsou, dokázali kolem sebe vytvořit nenapodobitelnou atmosféru. Jakoby tady bydleli už léta. Jak je vidět opravdu jsou všude doma. Nádherná snědá dívka, která se právě zjevila, jakoby z oka vypadla oné tanečnici ohnivého flamenga, jejíž obraz mám neustále před očima. Trochu zpomalím, přece jen ještě vlastně nevím, co udělám, jakmile dojdu ke svému přibližujícímu se cíli. Navíc, cítím, jakoby mě někdo upřeně pozoroval. Nemýlím se. Mladík ležérně se opírající o statného koně se na mě bezostyšně dívá. Mírně se mi zrychlí tep. Zdá se, že jeho mé rozpaky, kterých si zajisté všiml, absolutně nezajímají. Automaticky se začnu ovívat temným krajkovým vějířem. Nevím, kdo tento zvyk, který má krýt rozpaky vymyslel, ovšem vštěpovali jej snad všem dámám, co znám. Ale no tak Is… přesně o tohle mu jde! okřiknu se vduchu. Energicky zaklapnu vějíř, hrdě zvednu bradu, upřu na něj své temné oči a přidrzle se usměju. Jsi si jista, že tento boj můžeš vyhrát Is? hlodá ve mně brouček pochybností… ale mé gesto už se nedá vzít zpět.

hrabě Gideon - 01. července 2009 22:44

V dámské společnosti Vnímal jsem to kratší zaváhání, nejistotu v rozhodnutí okamžiku, ale nakonec se dívka přecijen odhodlala. ,,Jsem rád, že proběhla vpořádku a kočí vás dovezl bez potíží. Doufám, že nezklamu vaše očekávání...." zlehka se pousměji, pak se otočím na hraběnku. ,,A ani vaše, madam. Thomas se mi svěřil o vašem, vskutku štědrém a překvapivém pohostinství. Takže vám děkuji ještě jednou za něj." mírně se ukloním, pak se rozhlédnu po zahradách, pohledem krátce zabloudím ještě k cikánům, i když vím, že obavy jsou plané. Hraběnka se zdvořile usmála a prohlásila, že to je přeci samozřejmé. Odvětil jsem nesouhlasným pokýváním hlavou. ,,Ale kdepak, jen se tak nepodceňujte. Bývaly doby a ono se najdou tací i dnes, kdy před poslem nejen zabouchli dveře, ale poštvali na něj i psy." Můj zrak opět upoutá někdo v davu. ,,Nyní mne omluvte, prosím. Musím ještě za jedním z hostů. Dobře se bavte." oběma dámám se ukloním, omluvně se pousměji, pak vyrazím dost svižným, dlouhým krokem za svým cílem, jímž je pro lidi, co jej neznají, nepříliš výrazný mladík vyšší, štíhlé, ještě zčásti chlapecké postavy s trochu útlejšími rameny. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy zář lampionů barvila nádechem do měděné, splývaly mu svázané v culíku pod ramena. Delší, štíhlé prsty patřily rozhodně umělci. Co na něm bylo vskutku výrazné a činilo ho zajímavým, byly jeho téměř černé, hluboké oči, jež dominovaly celému obličeji. Duncan Lear byl sice mladý, ale stejně tak talentovaný. Pozval jsem ho jak jako hosta, tak i kvůli menší zakázce.

Morová Královna Esme - 02. července 2009 12:31

Zahrady - Lady Elicia Mírně se ukloním "Za chvíli jsem zpět."řeknu a odejdu lady Elicii pro víno. Během chvíle se vrátím a předám ji skleničku s červeným vínem. Doufal jsem že jsem vybral dobře a nemá raději bílé víno. Když se zeptá na hraběte Gideona a na jeho večírky ohlédnu se na cikány, kteří i mne překvapili. Po pravdě jsem se s cikány ještě nesetkal, ale jen slyšel. Znovu se zadívám na lady Elicii "Bohužel to nevím. Já jsem již od svých dětských let přebýval mimo domov a teprve nedávno jsem se vrátil do společnosti. Bohužel jsem zatím moc večírků a oslav nezúčastnil. Po pravdě toto je můj třetí a s hrabětem Gideonem jsem se nikdy předtím neviděl. I když jsem slyšel že je to velice dobrý hostitel co pořádá mezi smetánkou velice oblíbené a vyhledávané večírky. Doufám že budu mít možnost se s ním i osobně setkat dřív než skončí večírek."řeknu. Znovu se ohlédnu na cikány "A s cikány se také setkávám poprvé."omluvně se na lady usměji "Je mi líto že vám nemohu říci nic z vlastních zkušeností ale jen to co jsem slyšel."napiji se svého vína, kterého po střetnutí s lady Eliciou značně ubylo "Ano. I u nás se konají oslavy. Zvlášť na dny Rovnodennosti, Slunovrat a pak jsou tu i zimní a letní sezóny kdy se každý den konají večírky, plesy a podobné."zvedl jsem ruku a lehce se poškrábal na nose. "Pokud jde o volnost obyčejných lidí... máte pravdu. Život by byl o tolik jednodušší ale i těžší. Nesvazují je šlechtické konvence. Ale zase je postihuje chudoba. Vše má své pro a proti."znovu upiji.

Rhys Abney - 02. července 2009 13:29

Tísnivý pocit jediné po čem toužím je rozptýlení v zahradě hraběte Gideona Odcházím od té jenž mi naprosto učarovala jsem jako omámený, mám dojem, že se mi nedostává vzduchu. Nadechnu se, ale hrudník jako by se nechtěl zvedat pod náporem tísnivého pocitu. Neohlížím se, nemohu se ohlédnout, vím, že bych již neodešel. Vím, že bych nedokázal více zapomenout, tedy ne že teď by to bylo jednoduché nebo by tomu bylo jinak, ale je tu stále malá šance, že ten dokonalý obraz její tváře a neutěšující ozvěna jeho líbezného hlasu zmizí stejně rychle, jako se vryl do mé paměti. Zavřu oči a doufám, že získám jednu, jednu jedinou jinou myšlenku, která ji, která Esmeraldu zastíní. Zaslechl jsem podivný zvuk, který mou koncentraci naprosto vyrušil a ohlédl jsem se k cestě kam přijel vůz s bílou plachtou. Z vozu vystoupili snědí lidé a já si uvědomil, že jsou to cikáni. Se znechucením tak velkým jaký jsem vůbec byl schopný vyvinout. Tohle není možné, tohle není možné, mám obývat jeden dům, jednu slavnost s nimi? Jsem šlechtic sakra, jsem přeci šlechtic, tihle lidé nesmí být v jednom a tom samém okruhu lidí, natož v jedné místnosti! Opravdu mne tohle rozzuřilo natolik, že na ni, jsem již ani nepomyslel. Opět jsem se podíval na cikány a naprosto udiven kamarádstvím jich a hraběte jsem se otočil, nehodlám tomu to přihlížet. Hlasy shora mě donutí se podívat ku balkónu, kde stáli dva mladí muži, něco z jejich rozhovoru mne oslovilo, jejich hovor směřoval k politice a to je právě nyní to, co musím a potřebuji slyšet. Projdu do domu a projdu zase kolem té co mi učarovala, tentokráte cítím i její vůni, pohled klopím stále k zemi. Nesmím se na ni podívat, nesmím! Poručím si a rychleji se vydám ke schodům po kterých vyběhnu tedy téměř vyběhnu. Ale neposlechl jsem se nemohl jsem odolat pohledu k dívce, kterou jsem ještě zahlédl ve společnosti těch dvou slečen. Kdyby tak byla sama, jistě bych měl více odvahy být s ní. Jistě bych chtěl být co nejblíže, je tak krásná. Pomyslím si a téměř dojatě se na ni dívám. Ty její kadeře, oči jako nebe a dlouhé řasy, růžové rty. Zavrtím hlavou, chci setřást ty hloupé myšlenky, nemohu si dovolit takto ztratit hlavu. Vyjdu zbytek schodů do patra, zahlédnu dva muže na balkónku. V tu chvíli cítím jak se mi srdce zastaví, ovšem smutkem, že mi sešla z očí. Snažím se roztlouci své srdce, snažím se mu dát jasný příkaz kdo je tady pánem, a že ono bude poslouchat mě. Malými kroky, decentními a ladnými hodné šlechtice dojdu až k oněm dvěma mužům a lehce si odkašlu. Dobrý večer omluvte mne, ale zaslechl jsem nechtěně část vašeho zajímavého rozhovoru z smím se přidat k hovoru? Zeptám se a ruce sepnu za zády v klidném gestu. Pohlédnu na oba muže a čekám zda budou v hovoru pokračovat a já se dozvím nějaké novinky, nebo přispěji tou trochou co vím do tohohle mlýna. Díval jsem se z balkónku dolu a pevně jsem doufal, že ji uvidím, že půjde ven a stejně jako mě uchvátí jednoho z těchhle mužů a řeknou mi o ní více. Doufal jsem, že ji znají a budou mi moci říci kdo je a kým je.

ZRCADLO - 02. července 2009 22:01

Lord Christian Holtz I tebe, jakožto nově přicestujícího, neminula obálka s tvrdší kartičkou a pozváním na večírek hraběte Giedona. Bylo na tobě, zda se tam vypravíš, či nikoli, ale i přesto, že jsi zde krátce, jsi již jméno hraběte párkrát slyšel. V pozitivním slova smyslu, včetně jeho vkusu co se žen týče. Jistě tam bude plno zajímavých hostů a i příležitostí seznámit se, popovídat si... Mladičká služebná ti šla připravit nějaké šaty, lokaj se ujal přípravy koní. Seděl jsi v pohodlném křesle na zahrádce, pomalu se začalo smrákat. V tom tvé uši postřehly jemné vrzání kamínků na štěrkové cestě, která se vinula kolem sídla, cos pronajal. Stačilo chvíli vyčkat a trpělivé upírání očí tím směrem přineslo své ovoce. Již zdálky sis byl jistý, že je to dívka. Takhle ženská silueta se nedala zaměnit. Jak se blížila, mohl jsi pozorovat bujnější, trochu hrotité mladé poprsí, pod nímž se napínala halenka, široká sukně s vyšším pasem dávala vyniknout štíhlosti jejího a širokým bokům. Kůži měla snědou a hladkou, vlasy husté, černé, s namodralým leskem. Odění měla prosté, jako vesničanka či služebná, což bylo vlastně skoro to samé. Při pohledu do její tváře jsi mohl postřehnout, že je čímsi patrně rozhořčená, ostatně jako podle prudší a ráznější chůze. ,,Vdávat se? Svatba? K smíchu...." syčela pro sebe tiše, ale i tak jsi to zaslechl, protože to bylo zrovna ve chvíli, kdy byla hodně blízko. Náhle se zastavila a otočila za sebe. ,,Já si místo můžu najít i jinde.... A vůbec.... proč bych to dělala? Vystačím si i sama, bez nějakejch nadutejch panáků, co šlechtici přesně jsou! Prý že mi zkazíš pověst..." napůl vykřikla, pak si odplivla a uchechtla se. Lépe svou horkokrevnost už najevo dát nemohla, poddajně rozhodně nepůsobila. Tahle věděla, k čemu používat zuby a delší, kupodivu vcelku pěstěné nehty...

Váli *Valerius Liarson* - 03. července 2009 22:16

U mého sídla s jakousi rozčarovanou dívkou   Už jsem nachystán na večírek hraběte Giedona ale napadlo mě se ještě pozastavit v zahradě svého sídla. Vyjdu tedy ven a vdechnu do sebe anglický vzduch.Dokonale mi to připomělo jeden z několika krásný dnů ve Francii.Mé milované Francii. Byl to tehdy takový klidný den a dalo by se říci že i hojný když jsem za den skolil pětici mladých koloušků.Nad tím přirovnáním se zakřením a než ve vzpomínce stihnu pokračovat vduchu prohlásím Ať žijí dvojsmysly Krásný den se mi tehdy proměnil v něco neuvěřitelného.Ani na tu nepříjemnost nechci myslet.Nepříjemnost kvůli které jsem narychlo opustil svou milovanou Francii a přestěhoval se sem. Anglicky jsem sice nemluvil nejhůř ale naštěstí se tu našlo služebnictvo rozumící francouštinu a dokonce se na francouzký přízvuk občas chytla i nějaká ta rybka. Nad tím se musím opětně pousmát. můj slovník je nezkutečný Zakroutím hlavou a raději odložím vzpomínání.Teď je přítomnost a mě čeká skvělá lovecká příležitost. Zrovna jsem se chystal že vyrazím na onen večírek hraběte Giedona když v tom jsem narazil na pěkný kousek a to jsem se ani tolik nevzdálil od sídla. Atraktivní dívka sice v nižžším postavení ale přesto přitažlivá.A momentálně ještě něčím rozzuřená tak že ani nevnímá okolí. Pro sebe se usměji a pak nasadím hereckou ustaranou masku a udělám naoko váhavý krok k ní. Mademoiselle jste v pořádku? Zeptám se jí Kdo vás takto rozzuřil? Ptám se dál s dokonale hraným ustaraným tónem.

ZRCADLO - 04. července 2009 10:13

Balduin von Schwannwede Zatímco Leona se vydala chytit svou energickou dcerku, ty ses vydal na "lov tygra". První jsi z křoví vyplašil párek ptáků, kteří se tam patrně skryli, či našli něco, co je tam přivábilo. Občas kolem tebe někdo prošel, někteří si tě nijak zvlášť nevšímali, další si sem tam vyměnili udivený pohled, ale nijak to nekomentovali a šli zas dál. Když už se zdálo, že veškeré snažení je marné a vedle tebe se objevila Leona s Petronelou, zaslechl jsi opravdu tichounké zaševelení odněkud zezadu. Za keři vedla užší pěsinka, na druhé straně byl mírný svah a na něm opět rostly křoviny. ,,Myslíte, že ho najdete?" zašeptala dívenka a podvědomě chytila svou matku za ruku, chvíli k ní vzhlédla tak trochu s obavami. Leona se na ni povzbudivě usmála a kývla hlavou, pohladila ji po tvářičce. Petronela sklouzla očima zpět na tebe a trochu zvědavě vytáhla krk. Vzápětí tě seshora do hřbetu ruky něco udeřilo, bylo to pouze lehké, ale přesto výraznější ťuknutí. Takové měkké, jako z plyše. Když ses tam podíval, tak jsi ovšem nic neviděl, ale nebylo divu - ať kočky nebo koťata, tyhle šelmičky jsou rychlé jako blesk. V příštím okamžiku ses o tom ty sám přesvědčil znova a opět na vlastní kůži. Stačilo jen mírněji pohnout rukou a cítil jsi, jak se do kůže na ní zatly drápky, pak vteřinu nic a kotě zaútočilo znova, tentokrát i zuby. Naskytla se tímpádem vcelku dobrá příležitost ho chytit, což se ti podařilo, i když to ruka trochu odnesla, ranky sice trochu, ale vcelku vytrvale krvácely. Dívenka se zadívala rozzářeně na svou matku, na tváři jí hrál úsměv a v očích malý ohňostroj. Kotě mělo delší, kupodivu přes své výlety po zdejším okolí stále bílou srst, patrně bylo spřízněno s perskými kočkami, ale narozdíl od nich nemělo ten ošklivý, spláclý čumák. Oči mu ještě trochu divoce hořely ze zápasu s tvou rukou. Leona se na tebe vděčně usmála, sklonila se ke své dceři a objala ji pažemi okolo ramínek, vtiskla jí polibek do vlasů. ,,Doufám, že odteď si a ni budeš dávat lepší pozor...." pronesla, pak vzhlédla zpět k tobě. ,,Moc vám děkujeme. Opravdu." usmála se, pak si povšimla v odrazu světla lampy stále krvácejících ranek. Ty pomalu začínaly docela nepříjemně pálit. ,,Ale vy jste...." napůl vyhrkla, pak odněkud vytáhla bílý kapesníček, na okrajích lemovaný jednoduchou krajkou. ,,Počkejte chvíli..." dodala, otočila se a svižnějším krokem se vydala pryč, ztratila se v hloučku lidí, ale netrvalo to dlouho a vrátila se zas zpět. ,,Ukažte...." vybídla tě, ale pak sama vzala do dlaní tvou ruku, látka kapesníčku pvcelku příjemně zastudila. Pečlivě jím ránu převázala. ,,Tak... snad to brzy přestane." pousmála se, pak poodstoupila a vzala Petronelu, které jsi mezitím dal kotě zpět do náruče, za ruku. Holčička ho nadšeně hladila a to jako by se v jejím náručí jak kouzlem proměnilo z dravé šelmy na přítulné, neškodné zvířátko. Dokonce začlo spokojeně vrnět a uvelebilo se na Petronelině ruce, netrvalo to dlouho, mhouřilo očkama a nakonec usnulo. Průzkum ho patrně vcelku vyčerpal.

ZRCADLO - 04. července 2009 10:44

Isabella de Mila Jak ses začla ovívat, mladík se trošku jízlivě ušklíbl a to tím způsobem, jako by přesně tohle čekal. Chystal se od tebe odvrátit, ale v tu chvíli jsi sklapla vějíř, za což sis vysloužila lehce tázavé pozvednutí obočí. To bylo zároveň i jaksi vyzývavé, společně s tím tě znovu sjel hodnotícím pohledem. To už neušlo staršímu cikánovi, ale zatím se na mladíka jen trochu přísněji podíval, ale neříkal nic. Vzápětí se vzdálil za vůz, odkud se ozval zvuk houslí. Trošku rozvrzaný, jak to už u cikánů bývá, ale právě tím jaksi... okouzlující. Tóny byly hlubší, hutné, syté, jako med. Zcela se tak lišily od těch, které se linuly ze zahrad a byly vyšší, jasnější a v porovnání s těmito už náhle uším tolik nelahodily. ,,Nechceš se projet, krásko?" ten hlas tě z jakéhokoli opojení či zasnění dost rychle probral. Nemusela ses ani dívat, abys věděla, kdo to je. Mladík si přehodil stéblo trávy z jednoho koutku úst do druhého, ve tváři měl vepsanou tutéž výzvu, jako v předchozím gestu a nyní zároveň s tím i jakýsi tichý výsměch. Jako by byl přesvědčený, že si netroufneš. On sice tuhle hru začal, ale ty jsi tu pomyslnou hozenou rukavici přijala po chvíli s dost sebejistým a provokativním gestem. To se, jak sis uvědomila vzápětí, zpět vrátit nedalo. A tak se ti dostalo téhle "odovědi". ,,Ramóne! Ramóne, lo llevas muy atrasado!" ozvalo se zpoza vozu ženské zvolání. Mladík se ušklíbl. ,,Allá voy!" křikl v odpověď, narovnal se, upravil si trochu košili a rozešel se tím směrem. Samozřejmě se ale nezapomněl zastavit kousek od tebe. ,,Zatím si to můžeš rozmyslet." pronesl trochu jízlivě, uchechtl se a vzápětí zmizel za vozem. Zpoza něj opět vyšla ona dívka, kterou jsi spatřila i prve. Přihodila nějaké dříví na oheň, jak se prudce sehla, černé vlasy se jí rozevlály jak závoj. Zachytila tvůj pohled a mile se usmála. ,,Z Ramóna si nic nedělej, není tak hrozný, jak to vypadá." shovívavě se pousmála, pak se k tobě přitočila blíž a mezi prsty opatrně vzala látku tvých šatů, oči jí zářily jako hvězdy na obloze. ,,Gala... Nádhera..." vydechla zasněně. Pak se na tebe ale trochu váhavě zadívala. ,,Omlouvám se, jen.. podobné šaty jsem vždy chtěla. Moc ti sluší." dodala a opět se narovnala. ,,Nechceš se posadit?" otázala se pak a pokynula paží k ohni. ,,Hispánka, že? Přinesu ti nějakou židličku, aby sis ty šaty nezašpinila." kývla hlavou a jak řekla, tak udělala, nakonec donesla sice nízkou, jednoduchou, ale vcelku dostačující stoličku.

ZRCADLO - 04. července 2009 11:42

Marian Tonchesen Oba muži zpozorněli a ustali v konverzaci, krátce si tě prohlédli, na tváři jednoho z nich se objevil lehký náznak zdvořilého úsměvu, druhý ti kývl hlavou. ,,Ale jistěže, každý názor na věc dobrý." vyzval tě a natáhl k tobě paži, kterou pokynul, abys přišel blíž. Ten měl nazrzle kaštanové vlasy a modré oči, druhý čokoládově hnědé vlasy a stejně takovou barvu očí. Byli to bratři a podoba se nezapřela, měli trochu ostřeji řezané tváře. Mladší, modrooký byl Adam, druhý se jmenoval Henry, jak ses dozvěděl o chvíli později, kdy se ti oba představili. Věkem byli asi stejně staří, jako ty sám. ,,Takže, příteli... Vy tu zde patrně nebudete moc dlouho, že? Není to žádný problém, jen abychom věděli, na jaký okruh se máme zaměřit.... Co takhle... situace v koloniích, je vám známa? Či jestli jste slyšel něco o Robertu Walpole? Zrovna se tu dohadujeme, či spíš polemizujeme, kde by byla naše země bez něj." otočil se na tebe Henry, zatímco jeho bratr se zadíval stejným směrem, jako předtím i ty. Možná se jen snažil najít předmět tvého zájmu, ale ten vidět nemohl, tak se opět otočil zpět k vám. ,,Mimoto... jaký názor máte na Francouze?" zeptal se tě i on, aby nezůstával mimo dění. Jen co jsi odpověděl, se k vám zezdola donesly hlasy. ,,Tak dobře. Zítra si tedy vyjedeme." ten hlas jsi okamžitě a bezpečně poznal. ,,Jistě, ale ne že si to na poslední chvíli rozmyslíš, drahoušku! Hezký zbytek večera." odvětila druhá z dívek, viděl jsi, jak vyšla zpod stínu balkonu a brzy se smísila s ostatními v davu. ,,Asi se také rozloučím. Nechcete s něčím pomoci, Esmeraldo?" ,,Ne, děkuji, jste milá. Užijte si zbytek večera." zlatovláska tedy, jak to vypadalo, zůstala zcela sama, avšak zpod balkonu stále nevycházela. Oba bratři se na sebe krátce zadívali, Henry se pousmál. Ale ani jeden z nich neřekl slovo, spíš čekali, kam se spíš nahne tvá pozornost, aby případně mohli pokračovat v načatém hovoru. Bylo slyšet tišší kroky, vzápětí se dívka konečně objevila dole, rozhlédla se po zahradách. ,,Lady Esmeralda.... Skutečně to jméno jí po pravdě náleží.... Připomíná smaragdy, které se jí usadily i v očích..." pronesl Adam takřka poeticky. ,,Bratříčku, tys měl být vskutku básníkem..." pousmál se Henry shovívavě, ale také si neodpustil krátký pohled na onu zlatovlasou dívku. ,,Ale, však víš, co říkala matka. Skončím otrhán na ulici, sám a sám, až po smrti snad někým opěvován." zasmál se ten mladší.

ZRCADLO - 04. července 2009 17:53

Lord Christian Holtz Škubla sebou a zprudka se k tobě otočila, až se jí dlouhé vlasy rozlétly. Překvapením pootevřela ústa, ale hned na to se zamračila. ,,Nic..." sjela tě pohledem, odfrkla si. ,,A vám to sotva budu vykládat. Jste stejnej, jako všichni ostatní." opovržlivě zavrčela, když jí podle tvého odění došlo, co jsi zač. ,,Tak se nemusíte tvářit tak ztrápeně, beztak je to jenom přetvářka. Chcete něco? Jestli ne, ráda bych šla." pohodila hlavou a v očích se jí blýsklo. Byla vskutku rozohněná víc jak dost a jen tak něco ji patrně neuklidní. Rozhodně asi ne nic podobného tomu, o co ses pokusil. Tohle bude trochu tvrdší oříšek, ale možná to právě kvůli tomu bude stát za to. Jistou šanci ti ke konci nakonec dala, jde teď jen o to, zda tuhle menší přístupnost nějak využiješ, či nikoli.

Rhys Abney - 04. července 2009 18:27

Politika a opět ty emoce Na balkónku v domě hraběte Gideona Stojíc na balkónku na naznačení rukou přijdu o něco blíž k oběma mladým mužům a vyslechnu jejich představení. “Jsem baron Marian Tonchesen, opravdu zde nejsem zdejší, jen cestuji, jsem členem běloruské královské gardy.“ Poznamenám svůj titul, jméno a pak i kdo vlastně ten Marian je. Oběma pánům věnuji jeden z letmých úsměvů snad jako poděkování, že se mohu zúčastnit tohoto malého shromáždění na balkonku, kde jsem byl dostatečně daleko od té co se dotkla mojí duše, ale zároveň blízko natolik, abych se mohl dozvědět více. Pohlédl jsem na prvního muže, který začal hovořit o koloniích, byl to Henry. Pokýval jsem hlavou, že chápu, nač se ptá avšak pohled Adama, který se ubíral stejným směrem jako můj, až nyní jsem si uvědomil, jak jsem byl příliš nápadný a to si nemohu ve svém postavení dovolit, ani jako šlechtic a již vůbec jako host. “Jistě, jistě sire Henry, Robert Wapole, má jistě mnoho zásluh na dnešní situaci této země, avšak se domnívám, že jeho opatření a to co udělal je pouze chvilková záležitost, domnívám, se, že Francie spěje k revoluci a tou dobou budete potřebovat prosadit své zájmy a sebe samé, aby se vidělo kdo je velmocí. Podobně jako Ruské císařství, její podivná rozpínavost myšleno samozřejmě rozdělení Polska se stala i Bělorus součástí velmoci, která ještě řekne své.“ Řeknu upoután hovorem, kterým je politika, což je mé pole působnosti, kterému rozumím a cítím se v kramflících.Opět se přistihnu, že hledím z balkónu na zahradu, očima těkajíc po lidech, kteří přichází a odchází do mého zorného pole. Sotva zaslechnu Adamova slova pohlédnu na něj a s mírně povytaženým obočím se jen ušklíbnu. “Abych pravdu řekl, marnotratní monarchové a benevolentní vláda, jsou možná kolébkou našich šatníků, ale nikoli neudávají směr jak vládnout, jak jsem již jednou řekl, revoluce je nezvratná a divil bych se kdyby nepromluvil i ten Napoleon Bonaparte. Domnívám se, že peníze jenž se sypou do jejich pokladnic by byli více prospěšné v provinciích, které si Francie vydobyla v Japonsku a japonských ostrovech. Jsem přesvědčen, že tam čeká poklad, nikoli v garderobě.“ Odpověděl jsem nezaujatě, avšak jistý druh planoucího hlasu byl zřejmý, obvykle tichý a ladný zdál se být nyní pln houževnatosti, mladistvého elánu. Však v tu chvíli mě čekala rána. Sotva jsem dohovořil, nastalo chvilkové ticho, které prolomil až hlas dívky, hlas anděla, nezaměnitelný s žádným jiným. Ujistila svou přítelkyni a zítřejším plánu s projížďkou a po krátkém dialogu, kdy jsem nebyl schopen pochopit jak tahle krásná dívka, může být byť jen vteřinu samotná. Usoudil jsem tak ze stínu, který jsem zahlédl jen jediný stín jediné osoby, snad i ten stín byl krásnější než-li jiné, snad i ten stín zářil jako souhvězdí na nebi. Lehce odkašlu, do ticha, které nastalo a náhle se oba rozpovídají. Tedy oni ji znají, nebo alespoň Adam, mluví o ní stejně jako já ve své hlavě, je snad dalším obdivovatelem téhle slečny? Snoubenec ani manžel to jistě není, pochlubil by se, že tenhle krásný květ patří právě jemu. Přemýšlím jak moc blízká jeho slova jsou a tak mi oči jen zajiskří, když ji konečně uvidím, vystoupila ze stínu a porozhlédla se po zahradě. Je sama, ona je tam sama, nemůžu ji nechat samotnou nemohu, je jako ledová socha a všechny ty pohledy jako paprsky slunce, nemohu ji nechat roztát. Musím jít za ní. Povím a nakrčím nohu, že udělám krok vzad, ale konečně zaslechnu další slovo mé nynější společnosti. Prapodivná slova o smrti a básníkovi. Snad proto, aby se domnívali, že jsem je vnímal plně se zasměji dle příkladu Adama a opět mi sklouzne pohled k té co učarovala nejen mě jak jsem si již všiml. Mariane, chce odejít, ona chce odejít, nemůžeš ji dovolit odejít, odejde i kus tebe, víš to, sakra, víš to, že ona je… “Esmeralda?“ Vyklouzne ze mě, poměrně hlasitěji, v tu chvíli jsem vůbec netušil zda to bylo záměrné, aby si mne dívka všimla, nebo jen proto, že ve mne cosi křičelo její jméno a nyní aniž bych chtěl jsem to řekl hlasitěji. Trochu jsem vytřeštil oči nad sebou samým a několikrát rychleji zamrkal. “Nezvyklé jméno, tedy zde, pro Španělsko či jinou zemi by to k podivu nebylo.“ Rychle dodám, ale bylo to hozené toliko z patra jakož jsem z něj nikdy nemluvil. Podíval jsem se na Adama s mírným úsměvem. “Již jsem měl čest pohovořit pár slov s touto slečnou, opravdu impozantní pozorovatelka, s vytříbeným názorem na umění jen co je pravda.“ Zkonstatuji klidněji, a tep srdce se již také uklidňuje. Jsem tomu neskonale rád. Avšak to neskonalé dilema, zda zůstat nebo odejít zůstává, ale pak si uvědomím, že dívčino rozhlížení, může být jen vyhlížení společnosti, se kterou tu jisto jistě je. Zítra pojede na projížďku, mohl bych se jim připlést do cesty, náhodou bych je mohl potkat, čistě náhodou bych mohl projet kolem nich. Přemýšlím o zítřku a pohlédnu na bratry. Třeba po mých zmatených slovech o té dívce vypustí pár dalších informací o ní bez toho abych se dotěrně vyptával. Již zcela uklidněn jen koutkem oka sleduji dívku. Jestli se podívá jestli mne vyhledá pohledem, jestli se na mě podívá, je to znamení, znamení, že ji musím vyhledat, že jí musím znovu najít. Pomyslím si, ale čekám na další slova bratrů.

Elicia de Talos - 05. července 2009 22:08

Zahrady – Vikomt Odtrhnu s jistým úsilím pohled od kočovných cikánů. Nebylo by slušné vůči mému společníkovi, abych na ně dál fascinovaně pohlížela během rozhovoru. Navíc mě zaujala i jeho slova. Netušila jsem, že v kolotoči večírků a podobných radovánek je téměř nováčkem. Ostatně já se na podobných akcích také nepohybuji příliš dlouhou dobu. Nepočítaje soukromé oslavy přátel, přirozeně. S neskrývaným pobavením se na vikomta pousměji, když nahlas vysloví svou obavu. Přijde mi to kapku bláhové. Sám přeci řekl, jak je hrabě skvělým hostitelem. Jen tak mimochodem, z náhlého popudu, začnu očima prohledávat dav. Přelétávám pohledem z jednoho člověka na druhého, dokud nezahlédnu aspoň kousek mého drahého bratránka. Trvá to však jen pár rozpačitých okamžiků. Vikomtovi se může zdát, že přemýšlím nad odpovědí. Náhle energicky trhnu hlavou a na tváři se mi objeví další z mých veselých úsměvů. Nestrachovala bych se toho, že by na vás hrabě Gideon zapomněl. Bratránek je jistě zodpovědný a svědomitý člověk. A i kdyby vás přehlédl, o čemž upřímně pochybuji, převezmeme iniciativu do vlastních rukou. spiklenecky na něj mrknu. S jistou shovívavostí i špetkou zklamání, přimhouřím oči a zlehka kývnu bradou. Nemusíte se omlouvat, vikomte. Vy za to přeci nemůžete. Po jeho vzoru i já upiji ze svého poháru. Málem jsem zapomněla na skutečnost, že v ruce držím číši rudého vína. Ne, že by mi nechutnalo, ale… nevyhledávám jej příliš. Zbystřím, jakmile vikomt znovu promluví. Konečně několik málo informací, které bych mohla později zužitkovat nebo ne? Zaznamenám Hunterovo poškrábání se na nose, což shledám jako komické gesto. Ne zcela potlačím nával smíchu a ústa si zakryji dlaní. V tmavě modrých očích mi jiskří pobavení. Promiňte, ale vypadal jste vskutku komicky a roztomile zároveň. zamrkám. Postupně uklidním dech. Korzet má v tomto směru značné nevýhody, však za ty roky jsem se s ním naučila žít. Vnitřně se otřesu při slově chudoba. Dobrovolně se nikdy nevypravím do představ o tom, co by bylo kdyby… brr! Už jen pouhé pomyšlení mě děsí a lepkavý mráz mi přejíždí po zádech. Pro a proti, jistěže. Ale představte si…kdyby nás šlechtické konvence nesvazovaly! Pročpak to nelze? Copak nám v tom brání? Život by byl o tolik veselejší. se stopami dětské naivnosti čekám, co mi mladý vikomt odpoví. Opravdu mě zajímá, jaké důvody dokáže najít. Baví mě poslouchat názory druhých lidí.

Balduin von Schwannwede - 05. července 2009 23:11

Zahrady, poblíž křovin Tak kdepak jsi ? nevšímám si pohledů, ať už pobavených či posměšných, vždyť Don Quijote neměl důležitějšího úkolu než já a zhostil se ho s ještě větší bravurou. V duchu se musím smát nad svým "hrdinstvím"... Lov tygra, vskutku... Jen tomu bych nenabízel vlastní ruku. usmívám se, dobře si vědom toho, že lampa mi do obličeje nesvítí a tudíž není vidět můj výraz. Už už jsem se chtěl zvednout a zkusit jít o něco hlouběji mezi porost, když jsem za sebou zaslechl kročeje Leony a malé majitelky lovené šelmy, a o chvilku později "návnada" splnila svůj účel a milé kotě se zvědavostí sobě vlastní zaútočilo na šelestící místo - a moji ruku. A mám tě. odložím za sebou lucernu a s úsměvem je chytím za kožich za krkem, právě když uhnu jeho poslednímu útoku. Nejdřív ho otočím k sobě, zda je to to pravé, a pak je předám jeho majitelce. Prosím, tygr je uloven. usměju se, když dívka šelmičku sevře v náručí a ta téměř okažitě zkrotne. Se škrábanci jsem počítal, ale s Leoninou reakcí nikoliv - netušil jsem, že si i v tak chabém světle všimne těch několika málo ranek, které ani nestojí za řeč. Další dění mě stálo hodně sil a nezbylo mi než děkovat prozřetelnosti, že lampa teď stojí na zemi a ne na původním místě, které by odhalovalo příliš mnoho dění v mé tváři. Váhavě jsem nechal Leonu zvednout svou ruku, jen proto, abych získal pocit, že za tu chviličku ošetřování stačila nabrat váhu několika centů. S největším úsilím se mi povedlo se nezachvět a nechat dlaň jejím prstům, uvazujícím přes nehluboké šrámy chladivý dotek hedvábného kapesníčku. Než mou ruku pustila, připadalo mi to jako věčnost - zvednu prsty k očím, jako bych je viděl poprvé a pak se zkusím pousmát. Díky. znovu vyseknu onu upjatou poklonu, a nevědouce, co dál, očima zabloudím k teď už spícímu kotěti v Petronelině náručí. Zkus Míně pořídit nějaký hezký obojek s rolničkou nebo zvonečkem. Pak bude snadnější ji najít. poradím dívence už jistěji. Sehnu se pro lucernu a počkám, až se obě dámy vydají zpět na slavnost - tady už náš úkol skončil a není proto třeba se tu zdržovat déle, když tu není ani společnost, ani zábava.

ZRCADLO - 23. července 2009 19:48

Marian Tochensen ,,Takže voják..." přikývl vcelku uznale Henry, jeho bratr se pousmál. ,,Napoleon je vskutku zajímavý člověk, alespoň co se mi doneslo. Jistě má v sobě dobré velitelské a vojenské schopnosti. Nu, možná to bude i tím, že to vlastně není Francouz...." dodal a jeho pousmátí se o něco víc rozšířilo. Na to krátce pohlédl na Henryho, pak směrem ke zlatovlásce, která stále ještě stála pod balkonem, zlehka se opřela o zábradlí a pozorovala okolí, hlavu nakonec natočila mírně na stranu a co se dalo hádat, pohled se upíral do míst, kde byl cikánský vůz. Ostatně zde byl patrně málokdo, koho by tito snědí návštěvníci s horkou krví neupoutali. Při tvém, trochu neuváženém zvolání sebou mírně trhla, ale otočila se kamsi za sebe, pak zas zpět. Patrně nabyla domění, že se jí to jen zdálo. Ono v ruchu bavících se lidí, kroků, cinkání sklenic a podobných nebylo divu. ,,Jak vás tak poslouchám, patrně nebudu jediný, kdo by této dívce skládal verše. Obrazně řečeno." ozval se Adam, zatímco jeho starší bratr si zlehka, zdvořile odkašlal. ,,Půjdu se dolů porozhlédnout po nějakém tom jídle či dobrém víně. Omluvte mne na okamžik. Jistě si budete mít o čem povídat. Barone..." kývl ti hlavou, na to se otočil a odebral se dolů, kde se již předtím stoly prohýbaly pod tíhou jídla, které bylo jistě výtečné. Adam se pouze krátce otočil, ale pak pokrčil rameny. ,,Omlouvám se za bratra. Naše rodina a rod Greenů mají ještě hodně staré nevyřízené spory, na něž by se již mohlo zapomenout, ale.. některým to stále jaksi nedá.... Naší generace by se to již týkat nemělo, jenže nemůžete jen tak někoho donutit nemyslet na to, co má vryté vskutku hodně hluboko." kývl ti a omluvně se pousmál. ,,A však ona možná revoluce prospěje, alespoň v nějakých ohledech. Ale jak se říká: Nechvalme dne před večerem. To by bylo poněkud předčasné. Ale s vaším názorem souhlasím. Jak říkal jeden starý rodinný přítel... Francouzi, ti neumějí válčit. Leda pít a prohánět sukně." ušklíbl se. On tomuto národu očividně vskutku neholdoval. ,,Ale víno špatné nemají. Možná také ta jedna jediná věc, co vskutku umějí." přiznal jim nakonec jako by dodatečně jakési zásluhy. Co se týkalo vojenství, byla pravda, že Francie na tom nikdy nijak dobře nebyla. To i Italové si vedli líp. Adam se opřel trochu ležérněji o zábradlí, nadechl se vlahého nočního vzduchu a zahleděl do zahrad. ,,Hm. Cikáni. Minule nějaký Ind a teď... U Gideona se vskutku člověk nenudí." prohlásil to neutrálním tónem, čímž nedal nijak najevo, zda tu zábavu myslel pozitivně, či naopak. K dívce pod balkonem přišel jeden z lokajů. ,,Budete chtít víno, lady, či něco menšího k zakousnutí?" otázal se a mírně se uklonil. Esmeralda se na něj pootočila a pousmála se, pak nesouhlasně pokývala hlavou. ,,Ne, děkuji..." dodala ještě, na to se znovu rozhlédla po zahradách. ,,Jen... nevíte, zda tu má hrabě někde v blízkosti stáje? Jestli bych mohla... Je to asi poněkud neobvyklé přání, ale ráda bych se tam podívala. Doslechlo se mi, že si nechal přivézt pár plemenných koní až ze Španěl. Jestli bych tedy mohla požádat." Sluha se pousmál, bylo to slyšet v tónu jeho hlasu. ,,Poněkud neobvyklé možná, ale jistě vám vyhovím. Posečkejte chvíli, zajistím vám doprovod." s těmi slovy se opět mírně uklonil, elegantně se otočil i s tácem na ruce, vypadalo to, že se hladina vína ve sklenicích snad ani nehnula. Na to zmizel pod balkonem někde v útrobách sídla.

ZRCADLO - 23. července 2009 20:29

Balduin von Schwannwede Leona se na tebe opět mile usmála. ,,Nemáte zač. My ještě jednou děkujeme vám. Kdybyste kdykoli cokoli potřeboval... Nestyďte se a obraťte se na nás. Dlužíme vám to." shlédla ke své dcerce, vyměnily si pohledy. Ten malé holčičky pak klesnul zpět ke spokojeně oddechujícímu kotěti, po tvých slovech však víčka opět pozvedla k tobě. ,,Určitě, děkuju. Asi by se hodila růžová? Nebo... žlutá?" oči se jí opět mírně rozzářily, tázavě hleděla na tebe, pak na svou matku. Ta se začala smát. ,,Ale no tak. Takovéhle otázky... To snad ne." patrně ji chtěla trošku pokárat, ale společně s jejím smíchem to tak vůbec nevyznělo. Spíš v tom byla slyšet jakási dobrosrdečnost. Tohle jakési štěstí však utnul náhlý příchod jednoho ze sluhů. Leoniny rysy trošku zvážněly. ,,Ale myslím, že na vás někdo čeká...." upozornila tě, jelikož jsi k mladíkovi stál zády. Ten se děkovně pousmál, pak ti pokynul, mluvit začal teprve, až jsi k němu přišel. ,,Omlouvám se, pane, že vás vyrušuji, ale... Je zde nějaký muž, prý vás nutně potřebuje, ale dovnitř jsme ho z jistě pochopitelných důvodů pustit nemohli. Čeká před bránou, přijel na koni. Pojďte prosím se mnou." vybídl tě a rukou naznačil směr, ještě počkal, než ses rozloučil s Leonou a její dcerkou a vedl tě ven, před sídlo. Tam, vedle černého, mohutnějšího koně stál Morris. Tvář měl strhanou, zpocenou, vlasy rozcuchané a vypadalo to, že se asi stalo něco vskutku vážného. ,,Kdybyste cokoli potřeboval, nebudu se příliš vzdalovat." upozornil tě ještě sluha, uklonil se a poodešel do patřičné vzdálenosti. Morrisovi chvíli ještě trvalo, než chytil dech, zalykal se a polykal, do toho se snažil mluvit. ,,Pane... Pane barone." prudký výdech střídal delší nádech. ,,Stalo se... Nevíme co je s... Juliett zmizela." vypravil ze sebe, polknul a s obavou a starostí v očích se na tebe zadíval. Důvody k tomu byly víc jak oprávněné. Vždyť ta dívka se od doby, cos ji přijal, nevzdálila od sídla, dokonce nechodila ani daleko do zahrad a teď... Je najednou pryč? ,,Moc... Moc se omlouvám, pane. Vezměte si koně, já už se nějak dostanu. V jednom tam budete rychleji." nabídl ti. Jistě, mohl by sis vzít svého, ale.... než by ho nasedlali a nauzdili, či jsi ještě šel do stájí... Zabralo by to patrně dost času, který mohl být podstatný. Přecijen byla všude tma. ,,Už nevím, na koho se obrátit." vyhrkl ještě napůl zoufale. Těžko říct, z čeho usuzoval, že bys mohl byť jen tušit, kde se dívka nachází, nebo proč opustila sídlo. Možná, že si všiml, stejně jako ostatní služebnictvo, Juliettina bližšího vztahu k tvé osobě.

Balduin von Schwannwede - 28. července 2009 21:29

Zahrady / Brána / Cesta / Domov S radostí sleduji rozhovor matky s dcerou, vedený napůl žertem, napůl vážně. Uvědomím si, že celá scéna před mýma očima by vydala na překrásný obraz - dívenka se spícím kotětem v náručí, doprovázená matkou, v měkkém světle lampy a s tmavými křovinami a ztemnělým trávníkem v pozadí... Jen ji umět zachytit - vzpomenu si na obraz dívky s drapérií v mé pracovně a srovnání mi vyloudí z očí náznak zasnění... Z něj mě ale vyrušil příchod sluhy, na kterého mne upozornila Leona. Vyslechnu ho pozorně, ale čím déle mluví, tím vážnější je moje tvář - jestliže mne Alden nebo Morris hledají tady, muselo se stát něco vážného. Promiňte mi, dámy. Bylo mi ctí. Až zase budete chtít chytat tygra, rád vám pomůžu. mrzí mne, že musím odejít už teď, ale obavy ze zpráv, které přinesl jeden z mých sloužících, překryjí mou mrzutost. Rozloučím se s Leonou, Petronelou i jejím kotětem svou strohou poklonou a rychle zamířím za sluhou. Klid Morrisi, popadněte dech. snažím se uklidnit svého podkoního před branou, než mi trhaně vypoví o Juliettině zmizení. Otočím se k opodál postávajícímu sloužícímu a předám mu šátek, jímž jsem měl ovázanou ruku. Předejte jej prosím paní Leoně de Griss s mou tisícerou omluvou za tak překotné přerušení krásného večera. Hraběti Gideonovi pak vyřiďte, že si vážím jeho pozvání a velice mne mrzí, že jsme neměli tu možnost setkat se osobně. Omlouvám se, ale naléhavé záležitosti mne volají zpět na mé panství. Tomuto muži poté svěřte koně, na němž jsem dnes přijel. Teď nás nechte na okamžik o samotě. ukážu při řeči na Morrise a pak sloužícího hraběte Gideona posunkem propustím. Jen co lokaj odejde vyřídit mé vzkazy, nebo se vzdálí, přikývnu Morrisově nabídce o převzetí koně, ale než se vyhoupnu do sedla, ještě jej zasypu několika otázkami. Kdy jste ji viděl vy, nebo Alden naposled ? Prohlédli jste celý dům ? Sbalila si své věci ? schválně položím důraz na slovo "celý", zatímco otáčím koně k odjezdu a již v sedle strhnu z hlavy klobouk a hodím ho sloužícímu do náruče - není to poprvé, co používám toto gesto, a Morris ví, že klobouk by mi jen překážel. Pojedu příliš rychle na to, aby se mi udržel na hlavě. Zmizel ze stáje ještě další kůň krom mého a vašeho ? upravím si délku otěží mezi prsty, zatímco Morris odpovídá a pak se tryskem rozjedu zpět ke svému domu, trochu sužován přemítáním, zda-li Juliettino zmizení nemá na svědomí moje chování dnešního odpoledne, a tiše doufám, že se mé služebné nic zlého nestalo a jen se vydala na večerní procházku. Nezdržuju se zákruty cest, kde to jde, prostě si cestu zkrátím přes pole či lesem, pokud je to možné.

Morová Královna Esme - 01. srpna 2009 13:15

Zahrady – Lady Elicia Usměji se “Ach… já se nestrachuji. Nakonec… jistě bych se s ním setkal i při jiné příležitosti.“řeknu a znovu se usměji když na mě mrkne. Překvapeně zamrkám, když se najednou začne smát a zatvářím se zmateně, netušil jsem co ji tak pobavilo. Pronese že jsem vypadal komicky a roztomile, rozpačitě si odkašlu a pousměji se. “Děkuji.“rozhodnu se to brát jako lichotku. “Doufám že vás v budoucnosti dokáži znovu neúmyslně rozesmát.“řeknu a znovu se napiji. “Máte hezký smích.“zalichotím ji. Pokrčím rameny “Nejspíš je to kvůli těm…“zaváhám “Život by byl jednoduší. O hodně. A veselejší jistě také. Bohužel kdybychom se nechovali podle pravidel, kdybychom svým chováním zostudili jen sebe…. To by bylo ještě v pořádku. Ale potupa padne i na naše rody. Což je už o hodně horší. Rodina by nás pak mohla zavrhnout a nikdo nechce přijít o rodinu.“řeknu ji svůj názor. “Navíc… jsou na to zvyklí naši rodiče, ti to zase naučili nás. Předává se to z rodičů na děti podobně jako rodinné cennosti. Akorát že mravy nemůžeme prodat stejně snadno jak třeba šperky.“znovu se napiji. Těšilo mě že mě poslouchá, už se mi stalo že někdo poslouchá jen na oko. To není příjemné, ale tohle byla dobrá změna. Ani s Esmeraldou jsme se spolu zatím takto nebavili. Možná bychom měli. Myšlenka na Esmeraldu mě přinutí si uvědomit, že jsem ji už delší dobu nechal samotnou. Možná bych se k ní měl vrátit. Znovu se zadívám na lady Eliciu a rozhodnu se že ještě chvíli zůstanu, navíc by bylo neslušné kdybych teď lady opustil.

Elicia de Talos - 08. srpna 2009 12:41

Zahrady – Vikomt Jemně se pousměji, když mi vikomt sdělí svůj názor. Jistě v něčem máte pravdu, drahý vikomte. zlehka kývnu bradou. Rodina je pro člověka velmi důležitá, to se nedá popřít. Připoutáni k ní býváme vskutku silně. A v tom já vidím určitý druh sobeckosti…dodržovat stále ty samé konvence jako naši předci. Někteří lidé jsou tím tolik posedlí, že stačí nepatrná chybička a už si vás neváží. upiji doušek vína a na okamžik se odmlčím. Za nemravné chování jednotlivce zodpovídá celý rod a leckdy to potupí celé budoucí generace…vždyť je to hloupé. Každý by měl hřešit sám na sebe, když už se tak rozhodne. Vím, je to hodně idylická představa. usměji se s náznakem omluvnosti. Zjistím, že pohár s vínem je již prázdný a tak jej odložím na tác kolem procházejícímu sluhovi. Nový si neberu. Porozhlédnu se kolem. Nakonec znovu spočinu pohledem na vikomtovi. Už vás tu zdržuji dlouho, měla bych jít. podotknu, když si všimnu zamyšlení v jeho očích. Nehledě na to, je tu určitě spousta lidí, kteří by si s vámi rádi popovídali, hm? dám mu s úsměvem najevo, že se mnou vůbec nemusí ztrácet čas. Však já se nějak zabavím. Hostů je tu spousta.

ZRCADLO - 28. srpna 2009 10:48

Lady Anelisse de Amour Hrabě se od vás vzdálil, teta mu ještě pokynula hlavou, pak se rozhlédla kolem sebe, ani při své výšce nemusela příliš vytahovat krk. ,,Ah.... Támhle je hraběnka Camelie." pronesla snad až příliš sladce, vědělas, proč. Ty dvě byly sokyněmi snad ještě než se narodily a snad ve všem. Jejich "souboje" však byly vždy vedeny ve znamení elegance a výmluvných slov, za nimiž se skrývaly narážky jak na chování, tak vystupování a garderóbu, prostě všechno možné. Tetin pohled, kterým onu šlechtičnu sjela od hlavy až k patě a zas zpět, mnohé napovídal. Přecijen se jí ale nechtělo nechávat tě zde samotnou, i když hovor s hraběnkou byl velkým lákadlem. Jak říkala - procvičí si tak intelekt, postřeh a umění konverzace. ,,Anelisse?" ozvalo se za tvými zády trochu nejistě. Když ses otočila, zjistilas, že je to Stacie, jedna z tvých kamarádek. Byla to menší dívka, s po ramena dlouhými, zvlněnými hnědými vlasy, kulatějším obličejem s mírně baculatějšími tvářičkami posetými pihami a zelenkavých očí. Na sobě měla smaragdově zelené šaty, které se však pod odlesky světel měnily až do zelenomodré. Skvěle tak doplňovaly její oči. Tvá teta se otočila k příchozí až po chvíli, patrně byla ponořena do přípravy k dalšímu slovnímu souboji. Sjela ji pohledem, Stacie se mírně zarazila, pak se pokrčila v kolenou. Ale věděla, jak na tvou tetu. ,,Dobrý večer, madam. Omlouvám se za své nevychování, že jsem vás nepozdravila jako první, ale měla jsem za to, že je zde Anelisse s další přítelkyní." decentně se pousmála. Ta slova způsobila, že přísnější výraz tvé tety roztál jako led pod slunečními paprsky. ,,Dobrý večer, slečno Stacie. To je vpořádku, i když příště si dávejte raději větší pozor." pokývla jí, pak se podívala na tebe. ,,Chovej se slušně." poznamenala jen, ještě se pousmála na Stacie a s mírně přizvednutým lemem sukně proplula elegantněmezi hosty až k hraběnce Camelii. Tvá kamarádka ji chvíli sledovala, pak zlehka vyprskla smíchy. ,,Už jsem se bála, že tvoje tetička zas spustí bandurskou." usmála se a chytila tě za ruku. ,,Pojď, jsou tu i ostatní." vybídla tě a vzápětí protáhla lidmi až k hloučku dívek, co postával jako nějaký spiklenecký spolek nedaleko stolů, kde bylo několik druhů punče. Bezpečně jsi rozpoznala všechny, snad žádná z nich se nedala přehlédnout. Ingrid díky své vytáhlejší postavě se světlounce kaštanovými vlasy, protáhlejším obličejem a velkýma, výraznýma modrýma očima. Měla na sobě zářivě žluté šaty s mašličkami, doplněné bílou krajkou, které její výšku ještě zdůrazňovaly, stejně jako opravdu téměř hubenější postavu. Isabelle - Zlatovlasá blondýnka s lokýnkami v délce po uši, srdcovitým obličejem, lehce přimhouřených hnědých očí a trošku přísnějších, tenčích rtů. Oděna byla do zrzavě hnědých šatů s načervenalými odlesky, opravdu zvláštní kombinace, co se jen tak nevidí, ale tím byla Issy pověstná. A díky své postavě a vzhledu si mohla dovolit vše, snad krom černé, v níž vypadala ještě přísněji a chladněji, než normálně. Na dost lidí díky svému výrazu působila jako intrikánka a byla pravda, že měla dost ostré lokty a jejím nepřítelem se chtěl stát málokdo. Po její pravici stojící Rosalie - Malá, trošku silnější postavy s dlouhými černými vlasy až skoro do pasu, které, narozdíl od její zvyklosti, měla protentokrát rozpuštěné, modrých, veselých očí a plných, červených rtů. Oblečená byla bohužel opět dle naprostého nevkusu své matky - do fialkových šatů s narůžovělými kraječkami a velkou mašlí v pase se širokou sukní. Všechno to zdůrazňovalo, bohužel v záporném slova smyslu, její kypřejší postavu a vypadala jako veliký bonbón, který se co nevidět vznese. Chudinka, nebylo divu, že se jí mladíci spíš posmívali a nikdo ji nechtěl. ,,Hm, kam se poděla Anabell?" zeptala se sama sebe Stacie a trochu vytáhla krk. Vzápětí však dívku spatřila, jak očividně koketuje s jedním ze služebnictva. To bylo pro tuhle vyšší brunetku ženské postavy, která vypadala rozhodně starší než na sedmnáct let, díky čemuž se o ni zajímali muži dříve než ostatní dívky, typické. Uměla toho zájmu využít a vyznala se mezi nimi víc jak dobře, stejně jako v tom, jak si kterého omotat kolem prstu. ,,No, nevadí, jdi k ostatním, já ji přivedu. Po tom tvém zoufalém dopisu jsme se rozhodly ti pomoct, jak to jen půjde." zlehka na tebe mrkla a povzbudivě se usmála, pak vyrazila k dívce v šarlatových šatech. Ty jsi zatím došla až k dívkám, ty si tě všimly a téměř jednohlasně se s tebou přivítaly a hned se rozštěbetaly jako ptáci, když začne jaro. ,,Tak už dost." zakročila Isabell a rázným gestem je všechny umlčela. ,,Není tu rozumět pomalu vlastního slova, takže.. popořadě, ano?" změřila si pohledem čokoládových očí všechny přítomné. Po dramatické pauze se otočila k tobě a mile se usmála. ,,Takže.. drahoušku. Všechny víme o tvém problému a v zájmu přátelství jsme se tu sešly a rozhodly se ti pomoci. Jak ten tvůj Thomas vlastně vypadá?" otázala se a spíš symbolicky se rozhlédla.

Morová Královna Esme - 28. srpna 2009 13:54

Zahrada - Elicia de Talos Souhlasně přikývnu "Ano to máte pravdu. Je to velice omezující. Neustále si musíte dávat pozor co uděláte, co řeknete a někdy i na to jak se zatváříte."jsem rád že jsem potkal někoho komu také vadí ty konvence které naše životy svazují. "Ale doba se mění. Jednou se třeba stane že budeme i mi svobodnější. Jsem si jistý že za dob našich babiček to bylo ještě horší."pousměji se. "Vůbec mě neobtěžujete lady Elicio. Naopak. Rozhovor s vámi je velice příjemný a jsem velice rád že jsem měl možnost vás poznat."mírně se ji ukloním "Ale je pravda že mám ještě jiné povinnosti, které si vyžadují mou pozornost a čas. Ale doufám že budu mít brzy možnost s vámi znovu hovořit."vezmu její ruku kterou letmo políbím. "Bylo mi potěšení, lady." rozloučím se pak se otočím a vydám se najít Esmeraldu. Byla pravda že jsem ji nechal o samotě už docela dlouho.

ZRCADLO - 29. srpna 2009 20:23

Balduin von Schwannwede Lokaj tě vyslechl, pak přikývl. ,,Můžete se spolehnout, že všechny vaše vzkazy vyřídím, pane." mírně se uklonil, převzal od tebe šátek a vzdálil se, aby splnil to, cos mu uložil. Morrisovi se za tu chvilku alespoň podařilo trochu zklidnit dech a poplašeně bušící srdce, zachytil tvůj klobouk a trochu křečovitě si ho dlouhými prsty přitiskl k hrudi. ,,Viděl jsem ji.... ještě asi tak dvě hodiny po tom, co jste... Co jste odjel, pane." odvětil a přecijen se trochu ještě zajíkal. ,,Alden ji viděl ještě o něco dříve... Naposledy šla do toho pokoje, kde byly obrazy..." polkl, musel zas nabrat dech. ,,Do jejího pokoje jsem se díval, ale nezdálo se, že by cokoli chybělo, pane. A věřte mi, když vám říkám, že nikde není. Prohledali jsme vskutku celý dúm od půdy až po sklepení, ale po Juliett není nikde ani stopa." opřel se o zídku, co lemovala hlavní přístupovou cestu k bráně do sídla hraběte. ,,A co se týče koní.... bohužel, nepamatuji se, pane. Do stájí jsme se sice dívali, ale opravdu v tom zmatku... odpusťte, nevšiml jsem si, zda nějaký z koní chybí..." omluvně a s lítostí se na tebe podíval, rty se mu semkly do úzké čárky. Měl o to děvče opravdu starost a s Juliettinou povahou a jakýmsi vnitřním kouzlem si člověk těžko mohl představit, že by někdo neměl. ,,Šťastnou cestu, pane! Dorazím, jak nejdříve to bude možné!" zvolal za tebou ještě Morris, než ses ztratil i s koněm v temnotě noci. Hnal jsi zvíře opravdu krkolomějšími cestami, ale situace si to žádala a jako by to kůň vycítil, ještě přidal na tempu a letěl jako šíp. V sídle se svítilo, před branou tě čekal Alden, mírně se uklonil. I on, který neměl ve tváři nikdy příliš emocí, byl pobledlejší a v očích měl úzkost a obavu. Přesto si zachovával stále jakousi graciézní eleganci, i když nakonec i její poslední zbytky odhodil. ,,Dobrý večer, pane. Pokud chcete, pojedu s vámi." nabídl ti stručně a jasně. ,,Přesto.. ještě bych vám rád něco ukázal, pokud dovolíte. Možná by to mohlo být důležité." vyzval tě poněkud kvapněji a stejně tak vyrazil dlouhými kroky k místnosti, kam za tebou Juliett přišla a radila ti, jak vyčistit který obraz. Dveře se s tišším cvaknutím otevřely, komoří tě nechal projít. Téměř ihned tě upoutalo asi šest vyčištěných obrazů včetně rámů. jejich barvy opět nádherně zářily, jako by opět ožily. A nejen ty, ale i vypodobněné krajiny a dívky na nich. Na stojanu však stál nějaký, zčásti zakrytý plátnem. ,,Pokud dovolíte, pane..." nabídl se Alden a jedním pohybem látku sňal. Na obraze byla vypodobněná zahrada s krásným, ale neobvyklým altánem, vedle lavička a na ní nějaká žena. Malba však byla již okoralá a v pravém horním rohu jako by od kouře snad čadícího plamene kahanu? Který barbar by tohle dopustil? Obraz byl podle všeho nedočištěný, jako by snad Juliett něco vyrušilo, alespoň se to dalo tak domýšlet. Komorník stál po tvém boku, decentněji a trochu stranou nahlížel na obraz, pak se zadíval na tebe. ,,Co si o tom myslíte, pane?" otázal se. ,,Ještě jsem vše znovu prohledal a zjistil jsem, že ve stájích chybí Sněhurka." dodal. Byla to navzdory svému jménu černá kobylka s hvězdičkou na čele a bílými skvrnkami na zádi, menšího vzrůstu těžko rozlišitelného plemene. Bylo-li to vůbec nějaké. Koupils ji jen pár dní před tím, než jsi potkal Juliett, shodou okolností z jakéhosi stejného pohnutí, jakos pak přijal služebnou.

Balduin von Schwannwede - 30. srpna 2009 00:49

Domov / Kdo-ví-kde Je to zvláštní... při spatření Aldena, stojícího v bráně s lucernou, připraveného mne přivítat a oznámit mi zbytek informací, které Morris nevěděl, si uvědomím, že vlastně oba své sloužící považuji spíše za přátele, než někoho, kdo je tu pouze k mé potřebě a rozmaru. Když pak Alden zhroucením své obvyklé grácie a ladné strohosti prozradí stejnou starost o Juliett jako Moriss, jenom přikývnu na souhlas jeho nabídce. Nechám udýchaného a blátem ocákaného koně navolno uvázaného k bráně a bez ohledu na etiketu se prostě hned za dveřmi sídla zuju ze zablácených bot a punčoch. Když mě pak Alden zavede do pracovny, nezbyde mi než vzdát hold Juliettině šikovnosti a znalostem. Při vstupu do pracovny se cítím, jako Alenka, když vstupovala do barevné říše divů - obrazy prohlédly a budou tedy moci být umístěny zpět na svá místa a zhostit se tak svého původního úkolu, jímž bylo prozářit pokoje svými scenériemi a vdechnout jim část atmosféry jiných míst. Skoro s úsměvem přejedu prsty po rámu toho s dívkou, zasněně stojící před drapérií - toho, který jsem dnes odpoledne svou neopatrností málem zničil. Když pak Alden strhne plátno z obrazu na stojanu, okamžitě prozkoumám celý obraz - hlavně to, proč zůstal nedokončen. Juliett něco vyrušilo - očouzený roh přitáhne můj pohled téměř okažitě, ale pak jej zase opustím. Spálenina je očividně příliš stará na to, aby ji mohla udělat má služebná, navíc ještě zběhlá v něčem tak pečlivost vyžadujícím, jako je restaurace obrazů. Přelétnu očima detaily obrazu - pečlivě si prohlédnu jak motiv samotný, tak místa, kde Juliett skončila s oživováním jeho barev. A přemítám, proč zrovna skončila tam, kde skončila. Co ji mohlo vyrušit ? Pohlédnu na autorovo jméno v jednom z dolních rohů - A. Watteau. Něco mi říká, ale nic, co by pomohlo v pátrání po zmizelé Juliett. Pak znovu zalétnu k motivu zvláštního altánu... Chybí Sněhurka - to řekl Alden. Leda snad... Ji nic nevyrušilo... Někde jsem ho už... stáhnu obočí a zamračím se. Ale kde ? přemítám, zatímco pokynu Aldenovi, aby obraz znovu zakryl. Přejdu k oknu a s pohledem upřeným do tmy se s rukama zasmušile založenýma na prsou několik chvil dívám na svůj odraz v tmavém skle. Tak týden dva zpátky - odpolední vyjížďka... Severozápad, nebo sever ? Něco mezi tím... skoro nevnímám Aldena, který pořád stojí za mnou a vyčkává. Musel jsem lesem, do údolíčka a přes vodu - řeka, nedala se objet. Most vzala voda a brod byl vcelku hluboký... A pak cesta, která se téměř ztrácela v houští. A altán byl na kdysi snad udržované mýtince... Jen jestli to teď v noci najdu. Možná vím, kde Juliett hledat - doufám, že bude v pořádku, ale přece jen prosím připravte dostatek dřeva na zatopení a něco k jídlu. Morris se také vrátí co nevidět. A svařené víno ? nadhodím po chvilce rozvažování. Jestli je Juliett tam, kde si myslím, možná se oba budeme vracet promrzlí. konečně Aldenovi sdělím svá přání a odešlu ho za jeho úkoly, zatímco mířím ke svým komnatám. Vřes. Nahoře nad řekou a kolem altánu byly celé lány vřesu, lehce ševelícího v odpoledním větru, fialovějící a začínající vonět. Skoro jako v horečce se převléknu do prostého oblečení - hrubých plátěných kalhot, košile a černého dlouhého kabátu bez ozdob, s vysokým límcem a spodním lemem až u kotníků, protože hledat v houštinách zapomenutý altán ve vyšívaných šatech by znamenalo odsoudit je k absolutní zkáze. Celek doplním nezbytným třírohým kloboukem a v duchu poděkuji Bohu za to, že lidem prokázal tu dobrotu a naučil ševce dělat vysoké jezdecké boty, které mne uchrání před většinou bolestivých škrábanců, až se dnes v noci někde ztratím a budu se prodírat cestou necestou. Po chvilce zvažování vezmu sebou ještě těžký cestovní plášť s kapucí a přes rameno přehodím bandalír se širokým skotským mečem - zbraní, kterou jsem si oblíbil na hodinách šermu. Kdo ví, co mě cestou potká a lepší být připraven než pak zplakat nad kdyby. Vybaven na cestu, skoro se zase musím usmát - místo tygra se teď vydávám lovit něco úplně jiného... Zatímco scházím dolů ze schodů, zastavím se u Aldena, který se hned ujal těch několika málo úkolů. Až se vrátí Morris, ať prosím ošetří koně. Pokud se mýlím a Juliett nenajdu, očekávejte mne nejpozději zítra k poledni. Jestli se do té doby nevrátím, zkuste se vydat na sever, možná mě najdete v některé z roklí. usměju se na něj, protože svá slova moc vážně nemyslím, zase tak krkolomné cesty tam nejsou. Než stačím ve stájích aspoň odsedlat koně, který byl hnán tam a zpět ke Gideonovu sídlu, a osedlat si dalšího, objeví se Morris na Marlene. Děkuji vám, Morrisi. převezmu svou klisnu a vyhoupnu se do sedla k ní, protože ani po cestě na večírek a zpátky nevypadá příliš unaveně a rozpustile hledí, kudy by se ještě teď v noci mohla dostat někam ven. Prosím, postarejte se o koně, veškeré další instrukce má Alden. pozdravím ho zvednutou rukou a pak mě spolkne tma. Podle svých poněkud nepřesných vzpomínek se snažím držet cestou na sever a doufám, že dřív nebo později narazím na některý z orientačních bodů, které mne snad dovedou k onomu altánu na obraze...

Isabella de Mila - 01. září 2009 18:39

Zahrady s milou společností Chvíli si užívám pomyslné vítězství nad mladíkem, kterého jsem mírně vyvedla z míry. Ovšem má výhra trvá vskutku jen okamžik. Když mne vyzve k projížďce, opět znejistím. Ale nedám na sobě nic zdát. No táák Is, je stejný jako spousta u nás doma… Neunikne mi, že je pohledný, jeho delší temné vlnité vlasy krásně rámují obličej s drsnějšími rysy. Zachrání mne zvolání, že by si měl pospíšit. Nezapomenu se ovšem rozloučit milým úsměvem. „Pues, hasta la vista chico.“ pronesu a doufám, že rychle odejde, než mne má odvaha opustí. Opět záchrana v podobě nádherné mladé dívky. Již z dálky ji vítám přívětivým pohledem. „Snad mluvíš pravdu…“ podotknu směrem k Ramózovi a už teď hledám nějakou smysluplnou výmluvu, proč s ním nemůžu na projížďku. „… gracías, dnes jsem je dostala darem, taky jsem z nich nadšená a myslím, že tyhle by slušely úplně každé.“ pousměju se a následuji ji k ohni, kde usednu na židličku. Plameny už začínají utvářet kouzelnou atmosféru. „Ano Hispánka, koukám, že jsme zřejmě krajané. Nevím, ale mám pocit, že jsem Tě už někde viděla. Netancuješ náhodou a nezpíváš? Jednou jsem viděla vystoupení tak poutavé, že ho dodnes nemůžu dostat z hlavy a tajně se snažím napodobit tanec krásné neznámé.“ teď se nahlas rozesměju, vybaví se mi představa, jak jsem se už nespočetkrát snažila kroutit o samotě v pokoji v rytmu flamenca. Je mi s ní strašně příjemně. Jsem ráda, že se strýček strategicky, jak je v jeho stylem, někam vytratil. Teď můžu být uvolněná a svá. I když ani v jeho přítomnosti mi uvolněnost nedělá problém, ovšem samota je samota.

ZRCADLO - 02. září 2009 20:00

Elicia de Talos Rozloučili jste se s vikomtem a každý se tak nějak vydali jiným směrem. U cikánů sis mohla povšimnout dívky, jejíž vzezření napovídalo, že je jednak hostem Gideona a jednak i vyhlížela jako někdo z tvé domoviny. U ní stála krásná cikánečka a o něčem rozprávěly. Když ses rozhlédla dále, mohla sis povšimnout onoho manželského páru, co ti byl představen zpočátku. Mladík svou ženu držel v pevném, ale přeci něžném obětí a s jemným úsměvem jí něco šeptal. Vypadalo to mile a vcelku hezky. Dál jsi po chvíli zahlédla i Caleba, jeho ryšavé vlasy ho stavěly stranou ostatních mladíků, stejně jako mohutnější postava. Nebylo těžké si ho představit ve vojenské uniformě a na koni. Kdyby tvoje oči pak pátraly dál, narazily by zákonitě na tvého bratránka a zároveň hostitele, jak rozmlouvá s nepříliš výrazným mladíkem vyšší, štíhlé, ještě zčásti chlapecké postavy s trochu útlejšími rameny. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy zář lampionů barvila nádechem do měděné, splývaly mu svázané v culíku pod ramena. Delší, štíhlé prsty patřily rozhodně umělci. Co na něm bylo vskutku výrazné a činilo ho zajímavým, byly jeho téměř černé, hluboké oči, jež dominovaly celému obličeji. Ten nakonec však kývl hraběti hlavou, na to se uklonil a Gideon ho posunkem ruky propustil. Měla jsi tedy hned několik možností, ke komu se připojit a zavést nějaký hovor, jestlis měla chuť. Samozřejmě tu byly také stoly s jídlem, vínem a různými punči, dorty.... obloženými mísami. rostě na co všechno si člověk jen mohl spolehnout. Možná bys někoho nového mohla potkat i tam, kdo ví?

Lady Anelisse de Amour - 08. září 2009 16:44

Večírek Když jsme domluvily s hrabětem, chvíli jsem ještě sledovala jeho kroky. Málem jsem omdlela, když jsem spatřila kam směřují. Můj učitel hudby. A jéje. To nedopadne dobře. Jednou je to ten Thomas, pak zase Duncan. Všechno je špatně!!! Z ponurých myšlenek mně vytrhne teta. „Ah....Tamhle je hraběnka Camelie.“ U tety jsem bydlela už dost dlouho, na to abych věděla, co znamená pojem „hraběnka Camelie“. Nevím co bylo příčinou jejich soupeření, ale obě dvě byly rovnocennými sokyněmi. Teta se pomalu připravovala na pečlivý rozhovor – slova obou dvou byla vždy pečlivě vybraná, plná všemožných kliček a podivných slovních obratů. Ovšem pro nezasvěceného to byla úplně normální konverzace, trošku na úrovni, pravda. „Anelisse?!“ Prudce jsem se otočila, a spatřila toho nejméně očekávaného člověka. Mou kamarádku Stacie. Škoda že tu nejsou i ostatní holky! Ale to už se přidala i teta, sjela Stac nepříjemným pohledem. Ale všechny mé kamarádky věděly jak na mou tetu. Stačilo malé pukrlátko, pár slovíček semhle, prá slovíček támhle a z ledové tety bylo sluníčko. Teta nás nechala samotné – samozřejmě s varováním pro mě „Chovej se slušně“. Jako by to pomohlo. Když byla teta pryč, Stacie vyprskla smíchy. Musela sjem se přidat. Konečně z dosahu! „Staciiiiiie!!!! Moje drahá! Jsem šťastná i za tebe!“ Jenom jsem nadskakovala ještě více, když mi řekla, že jsou tu i ostatní. Byly u stolu s punči. Všechny. Jako vždy. Nedosažitelnou Ingrid. Odměřená a lehce arogantní Isabelle Rosalie je chudák jako vždy oděná dle rozmaru své matky. A Anabell – jako vždy, v mužské společnosti. Když jsem přišla mezi holky, všechny začaly jedna přes druhou povídat. Až Isabelle je uťala rázným gestem. „ Holky...Co tu děláte?“ Isabelle na mně spiklenecky mrkla a spustila: ,,Takže.. drahoušku. Všechny víme o tvém problému a v zájmu přátelství jsme se tu sešly a rozhodly se ti pomoci. Jak ten tvůj Thomas vlastně vypadá?" Začala jsem se tak smát! Konečně světlo do mého komplikovaného života! „Holky vypadá to bledě. Je tu ještě jeden. Ehm...muž. Duncan Lear. Je to můj nový učitel hudby. A je právě tamhle.“ Nenápadně kývnu směrem k hraběti a k Duncanovi. Rosie vyhrkla: „Ale to je přece hrabě, nebuď bláhová Lis.“ A podívala se na mě s výrazem „nevypila-jsi-moc-punče?“ V tom se však ozvala Stacie. „Ach jo. TY nebuď bláhová Rose, Lis myslí toho krásného chlapíka s kterým si hrabě povídá.“ Tentokrát to byla naše Rosie kdo byl pod pohledem „oh-můj-bože“. „Holky,holky... Thomas má slámově žluté vlasy a modré oči. A je hrozně vysoký! .Co mám dělat? Oba jsou moc pěkní. Ale já se nechci vdávat ani s jedním z nich. Máte nějaké plány?“

Elicia de Talos - 11. září 2009 21:02

Zahrady Zahledím se zpět k místům, kde se utábořila cikánská společnost. Zlehka pootevřu rty a srdce se mi rozbuší silněji. Dívka, zřejmě má krajanka, v přenádherných šatech rozmlouvá s krásnou cikánkou. Závidím jim. Vím, že bych se mohla k nim připojit, však dokázala bych zaujmout? Jejich společný půvab by mě zadusil. Ještě na to nejsem zcela připravena. Nejdřív musím dostatečně přivyknout místní atmosféře a dostat z hlavy rodičovská kázání. Nějaký vliv na mě jejich výchova přirozeně měla. Avšak španělská krev na sebe nenechá dlouho čekat a poupátko rozkvete…brzy. S úsměvem přelétnu pohledem mladý, manželský pár. Jejich vztah působí idylicky, sladce. Potřebovala bych si spravit chuť něčím jiným. O něco déle setrvám pohledem u Caleba. Někdo by mohl soudit, že si ho prohlížím s drzostí, ale hravou. Pomalu se rozejdu ke stolům, sezobnout něco malého. Při tom zavadím očima o bratránka, koutky se mi sami protáhnou do úsměvu. Stačí jediný pohled. Na mladíkovi, se kterým rozmlouvá, neshledám nic zajímavého do doby, než si povšimnu jeho zvláštních, černých očí. S nikým, kdo by se přesně takovými mohl chlubit, jsem se doposud nesetkala. U stolu s občerstvením ochutnám pár jednohubek. Na sladké nemám zrovna pomyšlení, i když dorty vypadají velmi chutně. Místo toho uzobnu pár kuliček hroznového vína. Vezmu si pár kousků nakrájeného ovoce a utiším tím malý hlad. Pokud si mě někdo neodchytne z vlastní vůle, vrátím se do míst, kde jsem rozmlouvala s vikomtem. Zamířím jistým krokem ke Calebovi. Rozvinu vějíř a zastavím se pár kroků od něj. Cože tak sám, mladý pane? usměju se s jiskřičkami v očích. Jsem zvědavá, jestli i jeho povaha bude připomínat vojáka podobně jako jeho postava. Možná je to odtažitý morous, co já vím, když tu stojí tak stranou.

ZRCADLO - 22. září 2009 10:15

Hunter Quarrin Rozloučil ses s Elicií a vydal se hledat Esmeraldu. Dav lidí trochu zhoustl, patrně se dostavili ještě další, trochu pozdnější hosté. Vypadalo to, že takovéhle dýchánky u hraběte jsou opravdu velmi oblíbené. Sotva ses propletl kolem jedné skupinky, do cesty se ti jako by úmyslně připletla další. Jako by ti něco bránilo dostat se ke tvé snoubence. Ale možná to byl jen tvůj pocit. ,,Huntere...!" ozvalo se lehčí zvolání, trošku zadýchané. Vzápětí se po tvé boku opět objevil Edgar. Chvíli trvalo, než zklidnil dech, pak se usmál. ,,Zvědavost mi nedá, předem se omlouvám." mírně se uklonil, pak se ti znovu zadíval do tváře. ,,Ale dlužíte mi ještě odpověď. Kdo je ta zlatovláska, o níž mluvil Leonard?" v očích mu zvědavost přímo jiskřila. Navíc ti tak připomněl jméno toho nezdvořáka, co prošel kolem s doprovodem těch postarších dam. Pro tebe těžko říct, co na něm vlastně viděly. A co on viděl na nich? Do takových detailů se ti zabíhat nechtělo, protože se z toho mírně obracel žaludek. ,,Pokud to vskutku není nějaké tajemství." dodal trochu překotně, aby snad nevypadal tak neslušně. Nedaleko vás jsi zaslechl další povědomý hlas, i když slovům přímo jsi nerozuměl. Jakmile ses podíval tím směrem, mohly tvé oči spočinout na hostiteli, od něhož zrovna odcházel nějaký jiný mladík. Hrabě se pootočil tvým směrem a vaše pohledy se setkaly. Na jeho rtech se objevil úsměv, pokývl ti hlavou, pak ale, když viděl, že máš společnost, se vzdálil k jednomu z dalších hostů a zavedl s ním rozhovor. Teprve po chvíli sis uvědomil, že někdo vcelku netrpělivě vyčkává na tvou odpověď. Nejprve lady Elicia, teď Gideon... Už to skoro vypadalo, že se chudák Edgar nedočká.

ZRCADLO - 22. září 2009 11:17

Balduin von Schwannwede Alden na tvé instrukce přikývl, v očích se mu po slovech, že možná víš, kde Juliett hledat, objevilo světlo naděje. Vydal se se stále elegantní rychlostí plnit to, cos mu uložil. Těžko říct, jak to ten muž dokázal. Když ses opět objevil, u krbu už bylo naskládáno úhledně dříví a komorník se jal rozdělávání ohně. ,,Hodně štěstí, pane." popřál ti a znovu se pustil do svých povinností. Chudák Morris byl opět zadýchaný, patrně si příliš neodpočinul a jak to bylo možné, vydal se ze sídla zpět. Sotva ti byl schopný kývnout, že rozumí. Pak jsi zmizel ve tmě. Marlene uháněla po cestě, uši napřímené kupředu, v tmavých očích matnější světla. Bylo znát na každém jejím pohybu, že běhá víc jak ráda. Nebyla sice zas tak moc rychlá, ale dokázala spojit stálé tempo a vytrvalost, což z ní činilo neocenitelného cestovního koně na delší trasy. Navíc díky její mohutnosti jí těžší terén nečinil takové problémy, jako by mohl třeba plnokrevníkům s lehčími kostmi. Ti si už nejedenkrát takhle zlámali nohy. Ne však Marlene. Projeli jste lesem, pak do údolí, kterým protékala řeka. Zatím to vypadalo, že tě tvá paměť neklame. Voda byla skoro ledová a dosahovala koni jen asi pět čísel pod břicho, což v případě, že y tudy jela Sněhurka, znamenalo, že jí by byla voda až nad slabiny. Marlene hbitě vyskočila na trochu vyvýšený protější břeh a vydala se dál. Nebo že by si tu cestu pamatovala spíš ona sama? Zvířata mívají až obdivuhodný orientační smysl. Jen na tu cestu, cos pamatoval, jste stále nenaráželi, což tě popravdě začínalo čím dál víc znepokojovat. Vůbec od chvíle, co jste překročili řeku, jako byste současně s tím přešli přes bludný kořen. Tvá nervozita se částečně přenesla i na Marlene. Těžko říct, jak dlouho jste bloudili, než se před vámi na místě, kolem kterého jste už museli projet stokrát, zničehonic mezi křovinami objevil náznak cesty, nebo spíš pěšiny. Větvičky koně trošku na pár místech poškrábaly, ale jinak jste vyvázli vcelku bez úhony. Otevřel se vám pohled na zarůstající mýtinu, kde stál i onen altán z obrazu. Dokonce ti chladnější noční vítr přinesl k nosu vůni vřesu, který byl kolem altánu. Na obloze zářil měsíc a od řeky se sem pomalu plížila mlha, která dosahovala klisně skoro ke kolenům. Po Juliett však nebyla ani stopa. Směrem od altánu nahoru se louka táhla do kopce, na jeho hraně bylo pár stromů a dolů se patrně zas trochu prudčeji svažoval. Když jste se dostali na vrchol kopce, zjistils, že pod ním se rozprostírá nějaký dům. Když ses dostal až k příjezdové cestě, kdysi vysypané bílými kamínky, nyní mezi nimi rašila tráva a plevel, mohl sis povšimnout, že dům je již velmi starý... A hlavně - že vyhořel. Po té se do něj původní majitelé patrně nevrátili. Marlene napřímila uši a zahleděla se jasným směrem. Když jsi přimhouřil oči a zadíval se tam, spatřils oproti zčernalým zdem siluetu. Ozvalo se tiché zaržání - byla to Sněhurka. Postávala hned vedle vchodu do sídla, k němuž vedlo vysoké schodiště. Otázkou bylo, kde zůstala Juliett. Sídlo bylo poměrně rozlehlé a čím déle jsi strávil čas pátráním, tím bylo pravděpodobnější, že dívka nehezky promrzne. Takhle venku rozhodně nebylo teplo, navíc, jestli se při přechodu brodu namočila, nepřidalo jí to. Ještě aby tak dostala zápal plic nebo něco podobného. Po chvíli pátrání jsi narazil na pootevřené dveře, které jako snad zázrakem požár nespolkl. Za nimi se skrývala větší, podlouhlá místnost. Naproti tobě na jejím vzdáleném konci byl krb, kolem něj nějaký nepořádek a nad ním býval obraz, ale plameny ho očoudily tak, že se jen s těží dalo rozpoznat, co na něm vlastně bylo. Nalevo od krbu byly další dveře. Když jsi se k nim vydal, na něco jsi šlápl, pod botou se ozvalo skřípnutí. Byl to nějaký medailon, jak jsi zjistil po bližším pohledu. Zpočátku nešel otevřít, patrně díky tvé váze, kterous na něm spočinul, ale nakonec se ti to podařilo. Portrétoval nějakou ženu a patrně... její dceru. To, dle čeho jsi usuzoval, že jsou spřízněné, bylo tobě samému tak trochu nepříjemně povědomé... Malby už byly vybledlé, trochu popraskané, ale i přes to se dalo usuzovat, že obě byly rusovlasé.

ZRCADLO - 22. září 2009 20:38

Isabella de Mila Cikánečka se na tebe vědoucně usmála, v očích jí pobaveně blýsklo. Ještě se krátce otočila směrem, kudy se mladík vzdálil, pak upřela pozornost zpět na tebe. ,,Věř mi. Znám ho víc, jak kdokoli jiný. Je to můj bratr." usmála se na tebe, až jí zazářily bílé zuby. ,,Občas se sice nepohodneme, hlavně mi vadí, že se snaží vybírat mi nápadníky, ale už si do toho nenechám jen tak mluvit. Zvlášť alergický je na šlechtice, nemá o nich nijak dobré mínění. Říká, že nás mají buď za špínu, nebo za hračky. Že si pohrají a odhodí." pokrčila rameny a omluvně se pousmála. ,,Občas je moc přísný, ale byl by za mě schopný dát ruku do ohně. A nejen jednu, rovnou obě dvě." opět se rozzářeně usmála, elegantně přitočila k ohni a vhodila do něj nějaké suché chroští, aby se ještě víc a rychleji rozhořel. Opět si tě pečlivě prohlédla. ,,Kdepak, myslím, že sluší právě tobě. A navíc... já bych takové šaty ani mít nemohla. Nemohla bych v nich tančit ani se prohánět na koních, běhat po louce... Na to je to moc cenná nádhera." dodala pak, stále s lehčím pousmátím. ,,I když to nic nemění na tom, že... alespoň jednou je mít na sobě a být za dámu... Lidi by se klaněli, líbali ručku..." zasněně se zahleděla někam do dálky, pak se rozpustile zasmála. ,,No, raději z těch oblak přistanu na zem." pokývla hlavou a přidřepla si k tobě na zem. ,,Jinak.. tančím a zpívám ráda, ale ač bych ráda byla tou kráskou, o níž mluvíš, je to nemožné... Je mi teprve šestnáct." odvětila ti. Když sis ji prohlédla, rozhodně vypadala starší - alespoň dle jejích vnadů a krásně ženské postavy, i když její pružnost a hebkost pokožky stejně jako výraz tváře překypovaly mládím a svěžestí. ,,A ty... netančíš? Co vůbec děláš tak daleko od své rodné země? Předpokládám, že tu nejsi sama, nebo snad ano?" otázala se a mírně vytáhla krk, jako by se snad snažila spatřit někoho, kdo by vypadal, že k tobě patří. Jenže její zrak nikoho takového nenacházel.

ZRCADLO - 23. září 2009 10:36

Lady Anelisse de Amour Než stačila některá z tvých kamarádek odpovědět, objevila se za tebou jako nějaké zjevení Anabell. ,,Dobrý večer, dámy." pozdravila s úsměvem, prosmekla se mezi tebou a Ingrid a zadívala se na tebe. ,,Slyšela jsem správně, že ne jen jeden.... ale dva?" pozvedla obočí, ostatní jen kývly. Anabelliny oči sklouzly zpátky k tvé maličkosti. ,,Aneliss, to se pak těžko něco plánuje, když polovinu zatajíš a zmíníš se jen o jednom." nadhodila lehce vyčítavě, ale pak se zadívala směrem k hraběti, kterého akorát mladík opouštěl. ,,Hmmmm...." protáhla z prvu zamyšleně, poklepala si ukazováčkem na rty, na nichž se vzápětí roztáhl sladký úsměv. ,,Myslím, že bych ti mohla pomoci s oběma. Zamotám jim hlavy tak, že si na tebe už ani nevzpomenou a nepodívají." oči se jí rozzářily. Byl fakt, že toho byla schopná. Nejen se pokusit, ale skutečně to i udělat. ,,Jen budu zezačátku potřebovat vaši pomoc. Chce to, aby mě ten první neviděl se druhým, než se mi povede je trošku nalákat na svou maličkost." rozhlédla se po děvčatech. Ingrid vypadala jaksi zamyšleně, Rosalie trochu rozpačitě a váhavě přikývla, za to Isabelle se zamračila a málem Anabelle probodla pohledem. ,,Jo, abys ty slízla veškerou smetanu. Ani náhodou. Nejdřív ještě najdeme toho Thomase. Pak se uvidí, co a jak dál." prohlásila tónem, který nesnesl námitek. Stacie se na tebe usmála. ,,Neboj se, nám můžeš věřit. Dopadne to, jak má..." stiskla ti povzbudivě rameno. ,,Nedáš si se mnou trochu punče, zatímco děvčata se tu budou prát, která se ujme toho veledůležitého úkolu tvé záchrany?" zasmála se a zlehka na tebe mrkla, za což si vysloužila nepříliš přívětivý pohled těch dvou, kterých se zmínka týkala. Ty se ale nakonec podívaly jedna na druhou a začaly se smát. Vzápětí se však ve dveřích, které vedly na zahradu, objevil Thomas. Rozhlédl se, pak se jeho pohled zaostřil jedním jasným směrem. Ale k vám to nebylo. Kdyžs zjistila původce jeho zpozornění, neudělalo se ti patrně příliš dobře po těle. Tvá teta mu kynula rukou, na své postavení možná až příliš horlivě. Mladík vyhlížel, že je z toho gesta tak trochu zmatený a na rozpacích, ale nakonec se tam rozešel. Isabelle to všechno sledovala přimhouřenýma čokoládovýma očima, pak se obrátila na tebe. ,,Hm, stál by za hřích, ale... Přijde mi, jako by se o něj snad snažila tvá teta." mírně pobaveně se ušklíbla, když sledovala lokaje, kterak elegantně a téměř bez potíží proplouvá mezi hosty. I když to bylo v popisu jeho práce, přes to to bylo až udivující. Nakonec se dostal až ke tvé tetě, která mu zlehka dlaní přejela po zádech a začala mu něco vykládat. ,,No... tohle vypadá... vcelku vážně." zhodnotila situaci Stacie, pak ti podala punč. ,,Radši se napij, dokud ještě můžeš. Pak to s tebou alespoň nesekne o zem." dodala a opět se zadívala směrem, kde stála tvá teta. Ta se v té chvíli otočila k vám a kývla bradou tím směrem. Thomas se obrátil také, pak však zpět k ní, ještě si vyměnily pár slov, lokaj kývl, uklonil se, otočil a.... rozešel přímo k vám! Dívky oproti tomu, co tvrdily, se rozestoupily, jako by mu tak otevíraly cestu tobě samotné. ,,Dobrý večer, slečny." rozezněl se prostorem opět ten jeho nezaměnitelný hlas, pak se vám všem uklonil. Nakonec se jeho modré oči ustálily na tobě. ,,Mohu?" otázal se a nabídl ti rámě. Děvčata se na sebe podívala. ,,Nemusíte mít obavy, bude to jen na pár chvil." zdvořile se pousmál, když tvé kamarádky přejel očima a patrně vycítil jejich obavy. Pak se ale opět zadíval na tebe.

Balduin von Schwannwede - 23. září 2009 19:14

Cesta / spáleniště Ač mě sžírala starost o služebnou, nadšení Marlene se zčásti přeneslo i na mě - a když se hrnula přes překážky jako velká voda, dokonce jsem si jízdu užíval. Napětí uvnitř mne se zčásti uvolnilo, když jsem našel řeku. Vida, první část jsem si pamatoval. Uvidíme, zda i ty další... pobídl jsem svou klisnu do chladného proudu. Brodění moc příjemné nebylo, raději jsem si ani nepředstavoval, jak asi dopadla Juliett bez jezdeckých bot, které jsem si já naštěstí vzal. Myslíš, že to trefíš ? zamumlal jsem na Marlene, když se vyhoupla na břeh a nabrala směr, aniž bych ji k tomu musel pobízet. Nechal jsem ji ale jít - i když, s přibývajícím časem, co jsme se stále nedostávali na tu cestu, začínaly mi obavy poněkud přerůstat meze klidu. U zubatý sekery, vždyť to tady někde musí být ? rozhlížím se snad po sté kolem sebe, už asi podesáté obracejíce Marlene zpět směrem, kterým jsme sem přijeli, když se mi mezi keři otevře cesta. Heuréka. pobídnu klisnu po pěšině a když ucítím vůni vřesu, je mi jasné, že jsem našel to, co jsem hledal. Výhled na altán, uprostřed rozkvetlého vřesoviště poházeného cáry mlhy plížící se stíny, domalovaný stříbřitými barvami měsíce, mne prostě uchvátil. Přitáhl jsem koni uzdu a jako zakletý hleděl na tu hru barev, tak jak to svede namalovat jenom sama příroda... Až Marlenino přešlápnutí a odfrknutí mne vrátilo do reality. Objel jsem altán a vyrazil nahoru na kopec, který jako by sliboval odhalit více tajemství, skrývajících se v okolních lesích. Mlčky hledím na smutnou a ponurou siluetu vyhořelého domu, která se pode mnou otevřela. Avšak i přes zarostlé zdi a zahrady, vytlučená okna a chybějící střechu je znát, že to sídlo bylo honosné a vzletné. Kámen, co se mi usadil v žaludku, když jsem slyšel o Juliettině zmizení, se vypařil, když jsem před zdmi sídla spatřil uvázanou Sněhurku. Tak aspoň to... sesednu před sídlem, Marlene uvážu vedle Sněhurky a vydám se prohlédnout si tohle lidmi zapomenuté místo. Každým dalším krokem se mi potvrzuje to, co jsem viděl už z kopce - sídlo očividně patřilo bohatému rodu, protože je vskutku obrovské. To je mi teď však spíše na obtíž, protože najít v něm jednu útlou dívku je zdlouhavé, a každá další minuta může znamenat krůček blíže k dívčinu těžkému prochladnutí. Až konečně jsem našel dveře, staré a zašlé, ale stále ještě funkční. Opatrně projdu dovnitř, děkujíce měsíci, pronikajícímu sem bezpočetnými dírami, protože bez něj by tu byla tma jako v ranci. S nádechem smutku se rozhlížím po té zkáze kolem, a skoro si připadám, jako bych rušil posvátnost tohoto místa svých příchodem, já, stín o tolik temnější než celé tohle místo. Všude roste břečťan, splétající po ožehlých zdech s popraskanou omítkou a hromadách rumu své sítě, a ševelící v nočním větru tiché příběhy tohoto místa, do nichž já nepatřím a ve kterých jsem vetřelcem... Skřípnutí pode mnou pak zní jako tichý sten zmučené bytosti a mě přeběhne mráz po zádech. Opatrně prozkoumám medailon, jejž má váha sice uzavřela pevně, ale nezničila - jen nevím, jestli by nebylo lepší, kdyby jej zničila. S obtížemi si prohlédnu obě podobizny v nejbližším paprsku měsíčního světla, a téměř se mi zastaví dech. No potěš... spěšně klenot zaklapnu a uschovám v kapse. Nevím, co si teď myslet, ale vím, že Juliett tu někde je a že bych ji měl co nejdříve najít. Tiše překonám vzdálenost k druhým a jediným zbylým dveřím v místnosti a pomalu a opatrně za ně nahlédnu.

ZRCADLO - 23. září 2009 22:38

Elicia de Talos Nikdo tě při tvé cestě za něčím k jídlu neodchytil, bratránek měl na starosti hostů víc jak dost, opodál jsi mohla zahlédnout i Huntera - opět s tím jeho přítelem. Patrně začali rozhovor tam, kdes je nechtěně přerušila. Také sis mohla o kus dál a v opačném směru povšimnout toho mladého muže, co kolem vás prošel v doprovodu tří postarších dam - které jej stále obklopovaly. Černé vlasy se mu leskly, stejně jako oči totožné barvy, patrně vyprávěl oněm dámám nějakou velice poutavou a zábavnou historku. Jeho gesta sršela imponující energií a sklízel při svém výkladu značný úsměchv podobě nejen smýchu těch, jejichž uším byla slova určena. Trvalo vteřinu, než tě Caleb zaregistroval. Shlédl k tobě ze své úctyhodné výšky a vysekl ti poklonu téměř vojenskou a též úctyhodnou. ,,Dobrý večer, madam. Omlouvám se, nevšiml jsem si. Trochu jsem se zamyslel. Na to mám rád klid a v těch chvílích se společnosti spíše straním." přiznal se přímo a bez okolků. Prohlédl si tě pozorněji. ,,Vy jste... Sestřenka hraběte Gideona, jestli se nepletu.. Že?" otázal se trošku nejistě, pak se ale usmál. ,,Určitě jste, zcela jistě. Jedna z ozdob dnešního večera, jedna z mála." mírně ti pokývl. ,,Omlouvám se, nejsem patrně příliš zábavný ani výřečný společník, školy dvoření nemám... Jen něco málo rad od matky, otec je vojákem a i já jsem strávil u jednotek dost času. A půjdu tam patrně zas." chvíli se odmlčel, krátce stiskl rty. ,,Asi se vás na to ptá každý, ale... co že to, že jste přijela do studené a nevlídné Anglie z tak krásného, teplého a slunného jihu?" otázal se, nejistota podobné konverzace u něj byla znát, ale snaha zapříst rozhovor se mu nedala upřít. Bylo to svým způsobem milé.

ZRCADLO - 23. září 2009 23:10

Balduin von Schwannwede Opatrně jsi vešel. Po tvé pravé straně byl další, tentokráte menší krb, u něj židle a na ní... V polosedě spala Juliett. Hlavu měla skloněnou na stranu a pod paprsky měsíce se její pokožka zdála až nepřirozeně bledá, rtům pak propůjčovala lehce modrofialovou barvu. Na podlaze bylo poházené suché listí, které sem otevřeným oknem nafoukal patrně vítr. Kdysi to zde bylo jistě vskutku okouzlující. Nad krbem bylo zrcadlo, které odráželo obraz na protější stěně. Byl to portrét, oheň se ho snad jako zázrakem téměř nedotkl. A byla na něm ta žena jako na medailonu. Její pohled byl na první pohled zdánlivě přísný, jenže po bližším pozorování se v něm začal pozvolna zračit jakýsi hluboký smutek a kupodivu stín minulosti, který jí byl vepsán i do tváře. Prostorem se rozlehlo zaševelení, pak poplašené plácání křídel. Byl to jen pták, co se usadil v houští břečťanu, který se popínavě táhl podél otevřeného okna. Když ses sklonil k dívce, tvé obavy se bohužel potvrdily. Ruku, která jí napůl bezvládně v zápěstí jako by zlomená visela přes opěrku, měla nepříjemně studenou. Spala dost hluboce, ale dech byl znatelný jen málo a musel ses dívat déle a pozorně, aby sis všiml, že se jí hrudník skutečně v pravidelných, i když delších intervalech zvedá a klesá. Nohy měla bosé a chladná podlaha a předtím voda jim také nepřidaly. Když ses sehnul, abys ji vzal do náruče, dost nepříjemně tě zastudil lem šatů. Skoro se ani nepohnula, kdyžs ji vynesl ven. Jen jednou něco zašeptala, ale bylo to jen s těží srozumitelné. Bylo třeba ji co nejrychleji dostat zpět do tepla... Kdyžs dorazil zpět do sídla a opustil to teskně působící místo, v němž se jistě skrývalo mnohé, nyní již zapomenuté, ve stájích čekal pohotově Morris. Zbledl, když spatřil, v jakém stavu dívka je, ale zároveň se mu i trochu ulevilo, žes ji našel. ,,O koně se postarám, pane. Raději rychle běžte dovnitř. Našel jste ji asi v nejvyšší čas. Možná.. bych zkusil dojet pro doktora... Kdyby náhodou." trošku nejistě se na tebe podíval, čekal, co odpovíš a podle toho se zařídil. V půli cesty jsi potkal Aldena, ten pozvedl obočí, kývl ti a okamžitě spěchal s lucernou před vámi. Dívka se opět pohnula, mírně zamračila, zas něco zašeptala, ale dál nic. Na komořího ses mohl spolehnout, připravil vše potřebné, i voda byla již ohřatá, stejně jako něco teplého k pití a vůbec na zahřátí. Dokonce udělal ze sofa provizorní lůžko, k němuž byla přistavená židle. ,,Pokud dovolíte, pane, postarám se o ni. Jste jistě unavený, měl byste odpočívat." zadíval se na tebe s vážnou tváří, pohled mu ale přecijen sklouzl na dívku. Ta vyhlížela jako křehká porcelánová panenka. ,,Pokud si však přejete... postarat se o ni sám, nebráním vám. Každopádně, jsem stále nablízku, kdyby bylo cokoli třeba."

Morová Královna Esme - 23. září 2009 23:59

Zahrady Zarazím se když zaslechnu své jméno, rozhlédnu se a pak se otočím, ale v tu chvíli se vedle mě objeví Edgar až jsem se lekl. Než stačím něco odpovědět na jeho otázky, zaslechnu jiný hlas, který mi je povědomí. Podívám se tím směrem a můj pohled se střetne s pohledem sira Gideona. Kývl mi na pozdrav a já mu kývnutí oplatil, trochu jsem se zastyděl, mohl jsem také udělat něco víc. Pak si uvědomím že Edgar stále čeká na mou odpověď "Odpusť příteli. Už mám mou plnou pozornost." otočím se k němu čelem. "Sir Leonard mluvil o Esmeraldě. To je má snoubenka." odpovím mu "Je velice krásná, ale po pravdě se moc ženit nechci. Ten sňatek domluvil můj otec. Ale poslední dobou se začala chovat jinak, tak si myslím že nakonec by to manželství nemuselo být špatné... když už se tomu nedá vyhnout." pokrčím rameny "Ono to není zrovna tak jednoduché. Jen co jsem se vrátil ze školy pro mladé rytíře, tak se hned musím ženit. A já se těšil že si užiji trochu té svobody a nic z toho." rozhlédnu se. "Esmeralda by tu někde být měla. Zrovna ji hledám. Jestli chceš můžeš jít se mnou a seznámím vás." nabídnu mu. "Ale to že se mi do ženění nechce před ní nezmiňuj. Nechci ji ranit, poslední dobou je taková... milá, díky tomu ji mám raději, bude se ti líbit." usměji se "Spíš si myslím, že by se hodila k tobě než ke mě." přátelsky ho poplácám po zádech. "Tak pojď. Představím vás." pobídnu ho a pak ještě jednou pohlédnu směrem k siru Gideonovi.

Elicia de Talos - 25. září 2009 19:41

Zahrady Pobaveně zacukám koutky. V marné snaze zakrýt, pro někoho neslušné, pobavení se dotknu koncem složeného vějíře rtů. Však tím na to tím spíš upozorním. Záměrně? Přirozeně. Vzhlédnu ke Calebovi a přívětivě se usměji. Neomlouvejte se, není to třeba. Já si zkrátka umím vybrat vhodnou chvíli k zapředení rozhovoru. lehce nakrčím z části odhalené rameno. Jeho přímá odpověď bez otřepaných výmluv potěší. Přimhouřím oči, když můj společník hádá, kdo jsem. Do tváře se mi vloudí kapička napětí, kterou posléze smete vlna uvolnění. Uhodl jste. vesele se usměji. Děkuji. na okamžik, snad cudně, sklopím pohled k zemi. Stále ty samé, avšak milé lichotky. Žena jako ozdoba, kterou si přivlastňují muži, aby se jimi mohli chlubit ve společnosti. Cožpak to tak bude trvat věčně? Nikdo po vás přeci nechce, abyste se ihned ženě tvořil. Tedy alespoň já to nevyžaduji, takže zachovejte klid. snažím se docílit toho, aby nepřipadal hloupě či…nezkušeně? Však jsem ráda, že jsem se trefila do své představy. Opravdu je vojákem. Říkala jsem si, že vám to na koni s šavlí u pasu musí slušet. řeknu bez rozmyslu. Studené a nevlídné Anglie? zvědavě vzhlédnu ke Calebovi, je opravdu vysoký. Nenechte se mýlit, ani v mé domovině to nemusí být vždy pohádka. svěřím mu s hravým úsměvem. Ale zpět k otázce. ze zvyku rozevřu vějíř. Samozřejmě jsme přijela navštívit bratránka. Naposledy jsem ho viděla jako malé děvčátko. Tudíž jsem jeho pozvání nemohla odmítnout. pousměji se. A přirozeně mě lákala cizí země, ještě k tomu ostrovní. párkrát se oviji. Omlouvám se, nic vzrušujícího a dobrodružného za tím není. mrknu. Caleb je opravdu jiný ve srovnání s tím černovlasým, energickým mladíkem, který oslňuje svou přítomností ony tři postarší dámy. Což je poněkud podivné. Ale tak proti gustu… Povězte mi něco o sobě. Přidal jste se k vojsku dle vzoru svého otce, či z vlastního přesvědčení? zkoumavě se mu zahledím do tváře.

Balduin von Schwannwede - 26. září 2009 17:00

Spáleniště / Cesta domů / Mé sídlo Jen chvilku se rozhlížím po místnosti. Obraz je umístěn na skvělém místě, ale rychleji můj pohled přitáhla Juliett spící v židli před krbem. Ale sakra... při prvním kroku k ní mě vyruší pták v břečťanu a donutí mne přikrčit se v obranném postoji - než stačí odlétnout, už jsem napůl tasil meč. Fuj... troubo... snažím se potlačit zbystřené smysly a tlukoucí srdce, zase čepel schovám a přikročím k dívce. Hodně se mi uleví, když zjistím, že ještě žije, ale její stav se mi vůbec nelíbí. Čekal jsem, že dívka bude podchlazená, ale ne tolik. No, jestli tohle neodstůněš, budu se hodně divit. Ještě že neprší. zabalím ji do pláště, který jsem sebou naštěstí vzal, předtím, než ji zvednu do náruče. Šššt, už to bude dobré... odpovím jí na její šepot. Ven ji vynesu úplně pohlcen vymýšlením, jak ji asi dostanu do sedla tak, abych ji mohl odvézt. Sakra. v měsíčním světle je jasně vidět, že koně jsou uvázaní (Kdo asi mohl být takový pitomec a uvázat si koně, když tušil, že ven půjde s bezvládnou dívkou v náručí...), takže mi nezbyde než svůj křehký náklad složit na okamžik na zem, abych mohl obě klisny odvázat. Sněhurku přivážu k řemenům na brašny na Marlenině sedle, které jsou teď volné - nebudu mít volné ruce, abych mohl vést druhého koně - a pak oba koně přivedu k zbytku sloupu, který značil konec schodiště. Stůj tady. A jestli uděláš jen jeden krok jinam, dostaneš přes čumák. přikážu Marlene vážně. Nemám náladu na žerty a nějak potřebuju dostat do sedla jak Juliett, tak sebe, a jestli mi dívka přepadne ve stavu v jakém je na druhou stranu klisny, ošklivě si natluče. Naštěstí Marlene měla dost rozumu a já dost štěstí, takže jsem dívku napůl vysadil do sedla, a stále ji ze své strany podpírajíce byl schopen nasednout ze zbytků balustrády taktéž. To bychom měli. oddechnu si, když Juliett obejmu kolem pasu levou rukou a pravou otočím Marlene k domovu. Není to zrovna pohodlné, každých pár minut posouvat bezvládné dívčí tělo zpátky na koňský hřbet, protože sklouzává stranou, ale holt to musím přežít. Je to nejrychlejší způsob, jak ji dostat zpátky - když nepočítám ten druhý, tedy přehodit ji přes koňský hřbet jako pytel a doufat, že její žebra tu cestu vydrží. Černý bez kvete, to je dobře... jitrocel... Lékořice, ale pro tu budu muset poslat Morrise. Lípa už má plody, do háje... Ale v zahradě je spousta přesliček, ještě že je Morris ještě všechny nestačil vytrhat... A šalvěj, ale tu bude asi taky muset sehnat někde jinde. probírám se svými bylinářskými znalostmi, zatímco musím Marlene krotit aby nepřešla do příliš rychlého klusu, ve kterém bych už nemohl Juliett udržet před sebou. Konečně se dostaneme k řece - nakloním se ze sedla a zvednu dívku úplně do rukou, aby si nenamočila šaty a bosá chodidla znovu, a málem se tím shodím do vody. Jen Marlenin včasný úkrok stranou mě zachránil od pádu do ledového proudu. Díky. zbaručím vděčně, a když zase dívku posadím zpět do její původní pozice, neobratně klisnu popleskám po krku těsně za hranou sedla - dál nedosáhnu kvůli bezvládnému tělu přede mnou. Do stájí jsme dorazili právě včas - ještě několik minut a křeče ozývající se v mé levé ruce, téměř neustále zaťaté posledních několik desítek minut, by si vyžádaly to, co jsem jí tak dlouho odpíral. Nechám Morrise, aby mi pomohl Juliett sundat ze sedla a pak se sesunu z Marlenina hřbetu také. Přikývnu jeho slovům, ale jeho návrh poupravím. Až budete hotov, osedlejte koně a jeďte do městečka. Ne doktora, chraň pán Bůh. Začněte od prvních chalup, těch nejnuznějších - je mi jedno, koho všechno budete muset vzbudit, ale najděte kořenářku. I když se budou vykrucovat, že žádnou neznají, nevěřte jim a řekněte, že na tom závisí život. Jestli nebude moct babka přijet hned, řekněte jí, že máme ošklivě podchlazenou dívku a že pro ni přijedete ráno, vyžádejte si lékořici a šalvěj, a pak dorazte co nejrychleji zpátky. za poněkud uspěchané a udýchané řeči protřepávám a prokrvuju levou ruku, pak zahodím bandalír s mečem a klobouk do kouta stáje, znovu se chopím Juliett a zamířím k domu. Vítr ve vlasech příjemně chladí, ale vědomí, že stejně tak ještě více ochlazuje dívku v mém náručí, mě pohání ke spěchu. Když na půli cesty potkám Aldena, už pro něj mám taky úkoly. Na to teď není čas, Aldene. zamítnu komorníkovy návrhy energicky, protože Juliett se zase pohnula a něco zašeptala. Není to rozhodně první a pravděpodobně ani poslední noc mého života, kterou trávím vzhůru a fyzickou námahou. Sice si to možná vyžádá svou daň, ale rozhodně to nebude tak zlé, jako je to teď s Juliett. Ale stejně tak si uvědomím maličký záchvěv ješitnosti, protože jestli tohle přejde bez následků na mém zdraví, aspoň si Morris s Aldenem budou moct říkat, že mají pána z oceli. Únavu rozhodně cítím, ale není to zase tak zlé - už jsem byl v životě mnohem unavenější... Připravte do koupelny několik prostěradel a horkou koupel, vezměte odtamtud lahvičku s nápisem "máta" a v místnosti se sofa rozdělejte oheň, pokud už nehoří. několikrát se nadechnu. Koho by napadlo, že ze stájí do domu to může být takhle daleko ? Dívka v náručí začíná nepříjemně těžknout... Do konvice nalejte vřelou vodu, přidejte do ní tu incensi a postavte ji za krbovou mřížku tak, abyste mohl čas od času tu vodu doplnit. Pak... znovu se mi nedostává dechu. Zakoulím nevěřícně očima a po dalším nádechu pokračuju. Pak mi udržujte kotlík horké vody, stačí několik velkých hrnků. pošlu komorníka napřed a začnu za ním pomaleji stoupat se svým břemenem po schodech balustrády. Cestou přemítám o tom, že bych si měl znovu pořídit nějakého šermířského partnera, protože s mojí kondicí je to dost na štíru. Dechu se mi nedostává a i svaly si začínají stěžovat na přílišnou námahu... I když je možné, že kondice je v pořádku, jen dnešní den už byl příliš dlouhý... vždyť jsem ujel nejméně čtyřicet mil na koni a z toho dobrých pětadvacet bylo s bezvládnou dívkou před sebou... Tlukot kopyt za sebou, jak Morris tryskem vyrazil do městečka, jsem zaslechl zrovna když jsem procházel dveřmi. Konečně jsem se dostal do koupelny - Alden je prostě komorník k nezaplacení, vše už je připraveno, koupel, prostěradla a lahvička mátové esence zmizela z vyrovnaných řad ostatních. Zavřu za sebou dveře kopnutím a přenesu dívku těch posledních pár kroků. V tu chvíli ale, podobna zákeřnému pardálu, zaútočila z temnot mé duše moje minulost... Kolikrát tohle už bylo ? Kolikrát jsem takhle nesl dívčí tělo a pak je vysvlékal z šatů ? Násilím se přinutím vrátit se zpět do skutečnosti teď a tady. Vstrčím ruku do vody ve vaně - je horká, ale ne tak, abych v ní prsty neudržel. Dostatečná na prohřátí, což je přesně to, co teď potřebuju. Postavím Juliett napůl na zem, vybalím ji z pláště a malinkou chvilku se vydýchávám, potlačujíce návaly vzpomínek. Pak seberu ze stolku s věcmi na holení svou břitvu. Ne. zasmuším se v tichém soustředění, protože nechci prohrát souboj s temnotou svých vzpomínek. Teď nemůžu vzpomínat, jak už jsem říkal Aldenovi, není na to čas a jde o dívčin život. Stačí jeden pohled na napůl vyvrácené tělo spočívající v mém náručí, abych se rozhodl. Jedním rychlým řezem zničím šněrování na dívčiných šatech, odložím nástroj zkázy a několika dalšími pohyby Juliett obratně vyvléknu ze všech šatů, pečlivě držíce svou minulost na uzdě neustálými obavami o její zdraví. S tváří kamennou vnitřním zápasem, netečný k dívčině nahotě a faktu, že si zamokřím rukávy kabátce, ji zvednu do náruče a opatrně položím do horké koupele. Vím, že se pravděpodobně probudí, ale přesto jí opatrně zachytím zakloněnou hlavu do ohbí své paže, aby se náhodou v šoku neutopila.

Rhys Abney - 28. září 2009 13:39

Vrchol nevhodnosti Na balkónku, na terase – naprosto zmaten a rozpolcen A je to tu, další spekulace a další dlouhodobé debaty o Napoleonovi, díky bohu jsem tak zaujat tou mladou dámou tam dole že naprosto nevnímám slova pana Henryho, který se viditelně chtěl bavit o tom, čemu sice rozumím ale o čem se velmi nerad bavím s těmi kteří tomu ani trochu nerozumí. Kývnu k němu když se rozhodne odejít. Vlastně téměř z hloupého zvyku mu dám svolení. Adam řekne svou myšlenku o skládání veršů dívce která stála pod balkónem a já jsem raději odtáhl zrak od ní a přesměroval se na něj, je velmi netaktní ukazovat i minimální zalíbení v dívce, kterou téměř neznám tím více, zná-li ji on. Hledím na ni a vidím jak se tváří, vypadá zmateně a přesto ji to velmi sluší, je opravdu úžasná, její vlasy dokonale padnoucí barva šatů, i ta hloupá spona co drží její prameny v zajetí, tak rád bych je osvobodil, tak rád bych byl pohlazen jejími dlouhými řasami, tak moc rád bych slyšel její hlas ten hlas který mluví s emocí mě již dávno neznámou. Vášeň, tahle hloupá vlastnost se probudila zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, v okamžik kdy měla zůstat na pořád uvězněna nyní, a na tomto místě, ale není tomu tak, hledím na ni a vím, že je to vášeň která ohlušuje mé uši ke slovům Adama a upoutává moje oči k ní. Hledím na ni a vím že je to ta prokletá vášeň která mě nutí jít dolu za ní a nabídnout ji svou náruč jako útočiště nabídnout ji že to budu já kdo ji bude doživotně bránit, že to budu já kdo ji ukáže objetí lásky, že to budu já kdo ji již nikdy nenechá byť jen vteřinu samotnou. Nikdy bych ji nenechal plakat, nikdy bych nedopustil aby strádala. Mohu ji nabídnout vše as jediné co bych za celý svět u jejích nožek chtěl by byla jen láska. Uvědomuji si že již vidím malá dítko, krásné po ní a moudrá po mě, ne ona je úžasná, svět by byl mnohem krásnější a ušlechtilejší, kdyby tu bylo více žen jako je ona, je vůbec žena? Je to dívka, dítě, madam, dáma, je vším a nikým, proč o ní vím tak zatraceně málo. Otočím se zpět na Adama protože slyším jméno, Gideon. Snažím se v hlavě poskládat větu kterou řekl a chvíli na něj jen prázdně hledím. “Není to vhodné, věřím že je hrabě nekonvenční člověk, avšak dnešní sestavení hostí, nevyžaduje více inovací, tím méně, je-li zde toliko cizinců. Myslím tím samozřejmě sebe. Řekněme, že u dvora kde je osazenstvo plesů a bálu vždy přibližně stejné, neboť dvořené zůstávají stejné se hodí nějaké obohacení třeba i takovéto. Považuji i za nevychovanost a velmi netaktní, že se hrabě nepředstavil osobně všem.“ Uvědomuji si že jsem trochu podrážděný, to že tam stojí tak sama mě velmi znervózňuje, konečně si ji však někdo všiml a ona začala mluvit. Jakmile jsem zaslechl její hlas vrátil sem se k ní očním kontaktem a sledoval ji. Chce doprovod do stájí. Já! Já vím kde jsou, vím to! A ona se tam chce podívat. Pohlédnu na Adama a zhluboka se nadechnu. “Omluvte mne sire, uvědomil jsem si, že jsem opomněl…. Něco“ Asi bych mu dlužil omluvu za svá slova, která nebyla myšlena zle, ale samota té která mi učarovala mě rozrušila stejně jako by to rozrušilo každého gentlemana. Pohlédnu na něj, a jsem si jist, že mu je jasný můj náhlý odchod, přeci jen okatě jsem na ni koukal, ještě jednou se na něj dlouze zadívám a snad i trochu omluvně, pohledem opět sklouznu k ní ověřuji si že tam stále stojí. Jestli dosud nevěděl proč odcházím nyní to jistě ví. Kývnu a lehce se ukloním, hloupé gesto, uvědomuji si že vším co dělám ztrácím drahocenný čas. Otočím se a přejdu po patře ke schodům a po nich velmi rychlím krokem dolů, přes plnou místnost lidí, které vidím jen jako čmouhy. Konečně jsem od ní několik kroků. Zastavím se a rozhlédnu se jestli neuvidím pikolíka, který ji hledá doprovod, konečně ho zahlédnu, stále někde bloudí, hledajíc vhodnou společnost. Přistoupím k ní a odkašlu, stojím za ní, ale cítím její pohled, cítím, že až se na mě podívá zasáhne mě to. Přemýšlím jestli nemám utéct. “Omlouvám se za vyrušení slečno, ale slyšel jsem kam by jste se ráda podívala, mohl bych vám nabídnout svou společnost? Mohl bych vám být doprovodem do stájí?“ Vrcholně nevhodné, nevhodné abych s ní šel sám, nevhodné!!! Sakra, nemohu s ní jít byli by jsme o samotě, jen mi dva a nikdo více. Ale, ona je, překrásná a já jsem gentleman. Nevhodné, nemohu odejít nemohu s ní jít, ona je dáma a , ne! Chtěla tam jít a já případně mohu použít výmluvy, že odjíždím tak jsem jen vyhověl přání slečny. Hledím na ni a jsem v nedočkavosti kdy se otočí.

Isabella de Mila - 11. října 2009 14:24

S cikánkou Usmívám se na milou společnost a cítím se s ním velice dobře. „Víš, bohužel bych řekla, že to s těmi šlechtici je vcelku pravda, taky se ve vybrané společnosti plné úskoků a přetvářky příliš necítím.“ pronesu své vyznání a smutně se pousměju. „Musí to být úžasné mít takového sourozence.“ řeknu jí upřímně. Oheň, který se vlivem dřívka rozhořel, příjemně zavanul teplým vzduchem. Vůně páleného dřeva omamně naplňuje tento okamžik. Na její poznámku o mých šatech reaguji smíchem. „Ano, to máš pravdu, tento oděv se vskutku hodí jen pro předvádění. Nedokážu si představit, že v nich svobodně ujíždím na koni.“ znovu se té představě usměju. Jejím snovým představám se už nesměju. Nebudu jí tady vyprávět, že já bych si raději kolikrát vyměnila svůj snový život za ten její prostý a obyčejný. Nechci ji urazit, tak jen posmutněle vydechnu. „Šestnáct?“ řeknu překvapeně. Vskutku vypadá mladě, ale je tak krásná a temperamentní, že bych ji tipla i více. I když zřejmě mám špatný odhad na věk. „Ach ano tanec zbožňuju, i když tancuju více méně jen pro sebe.“ pokývám hlavou ze strany na stranu. „A máš pravdu nejsem tady sama,…“ také napnu šíji a pohledem vyhledávám strýčka, na kterého jsem neslušně po celý tento rozhovor nepomyslela. „…přicestovala jsem do této deštivé země spolu se svým strýčkem, abych se naučila jiným mravům a jinému jazyku. Máme pronajmutí panství kousek odtud. Pokud byste chtěli rádi vás u nás uvítáme.“ řeknu nadšena svým vlastním impulzivním nápadem. Dále vyhlížím svého opatrovníka, ale je těžké jej spatřit v příkrovu tmy. „Někam se mi asi schoval.“ řeknu a směju se. „Ale jsem si jista, že by vás u nás rád uvítal!“ o tom opravdu nepochybuji.

ZRCADLO - 26. října 2009 20:54

Balduin von Schwannwede Morris na tvá slova kvapně přikývl, otázkami se nezdržoval. Stačil jediný pohled na tělo služebné. Pomalu jako by mu bylo zas dvacet, se rozběhl obdivuhodně rychle zpět do stájí. Alden se též ujal pokynů a úkolů, kterés mu zadal a jako vždy, i přes jeho patrnou starost a vnitřní rozrušení, je vyplnil s tichou a rychlou precizností. Jak to dovedl snad jen on. nebo takoví byli i všichni ostatní komoří? Možná pár, ale dozajista by se našly i vyjímky. Vysvlékl jsi trochu násilně Juliett ze šatů a opatrně ji položil do horké lázně. I kdyžs její nahotu nevnímal, podvědomě sis povšiml, že její tělo se již daleko více a spíš podobá ženskému. Skutečně rostla do krásy a to víc jak rychle. Tvoje očekávání se po pár chvílích naplnilo. Dívka nejdříc škubla rukou, pak pootočila hlavu na stranu, zlehka se zamračila, ale pak se jí čelo opět vyhladilo. Vypadala takhle jako křehká porcelánová panenka. S těmi bledými tvářemi a rty, do kterých se zdravá, červená barva vracela jen velmi pomalu a neochotně. Opět sebou škubla, tentokrát silněji, náhle se trhnutím probrala. Díky tomu, žes jí díky své předvídavosti podepřel hlavu, byla ušetřena dalšího šoku v podobě jistě nepříjemného nalokání se vody. Přesto její tělo chvíli zazmatkovalo, když se snažilo získat zpět ztracenou rovnováhu. Na to ale bylo dost ztuhlé a zesláblé. Nakonec se uklidnila, krátce očima putovala po poličkách v koupelně, pak ale vzhlédla k tobě. Obočí se jí nakrčilo a stáhlo, v pohledu se objevilo překvapení, ale pak i cosi jako dojetí, vděčnost a něha. Nadechla se, aby patrně něco řekla, ale to se podívala na šaty. Několikrát zamrkala, přecijen se teprve před chvílí probrala a ani tělo ještě nereagovalo tak rychle, jak by správně mělo. Natož pak mysl. Sklopila oči a tváře jí zčervenaly znatelně o něco víc. Chvíli tak nehnutě zůstala, ale pak se na tebe znovu zadívala, pokusila se pousmát. I když to bylo dost rozpačité. ,,Děkuji..." řekla tiše, sotva slyšitelně. Byla v tom cítit provinilost, možná trošku strach, zda ji za to nějak nepotrestáš. Když se jí pohled konečně zcela zaostřil, tak div hned nevstala z vany, aby ti vyčistil šaty a vůbec všechno. Patrně jí v tom krom slabých nohou zabránil i stud a nahota. ,,Asi... dlužím vám i tak hodně. Podruhé jste mi zachránil život. Já... omlouvám se za všechny ty potíže. Nevím, jak bych vám víc poděkovala nebo to nějak splatila. Řekněte si o cokoli a já se pokusím vám vyhovět..." upřela na tebe doufající pohled s jakousi nadějí. ,,Cokoli..." vypadala skoro zoufale, zároveň se cítila velmi provinile za to, co se kvli ní dělo a jistě tušila, že to ještě nekončí. Stejně, jako jsi to věděl ty. Když ses na ní tak díval, všiml sis, že rty už nemá namodralé, ale lehce narůžovělé. To bylo dobré, ale v žádném případě to nevylučovalo možnost kupříkladu zápalu plic, který dívce stále hrozil s dost velkou úporností. Proč tam vlastně jela? nebo... proč o tom nikomu neřekla? Co tam chtěla dělat? V kapse, kam jsi vpodstatě podvědomě sáhl, tě studivě zapálil dotek kovu. Byl to onen medailon, cos našel v sídle na zemi...

ZRCADLO - 26. října 2009 21:12

Elicia de Talos Po tvém ujištění, že nevyžaduješ aby se ti každý muž hned dvořil, bylo trochu znát, jak jeho přecijen lehce napjaté držení těla povolilo. Usmál se. Na tvá slova o koni a šavli se ten úsměv změnil na lehce rozpačitý. ,,Tak to nedovedu posoudit, lady, jelikož jsem se zatím neviděl a možná díky bohu za to. Už tak stačil dost tvrdý trénink na jízdárně a stejně mám občas pocit, že na tom koni sedím hůř jak pytel brambor." zlehka pokrčil mohutnými rameny, ale opět se usmál. ,,Tak to je vskutku velmi dlouhá doba. A že za tím není nic dobrodružného? Pokud jste u hraběte, tak i když se jedná o pouhou návštěvu, je to vždy dobrodružství a někdo to neunese a je mu to víc, než by bylo jinak milé." krátce, vcelku srdečně se zasmál. ,,Co se vaší otázky týká.. Tak od každého trochu, těžko říct, která část převládá, ale otec je snad pro každého syna vzorem, zvlášť, když ten v něčem vyniká. A který mladý hoch si nehraje rád na generála, na vojáka, velká vítěztví? Vím, jsou i tací, ale jen málo taková dobrodružství skutečně odmítá. I když realita je přirozeně dost jiná." pokývl a jeho výraz zvážněl. ,,Ale o tomto tématu nevím, jestli je vhodné hovořit, navíc za tak pěkného večera." zadíval se na tebe, v očích se mu zračila jiskra, jakou mají jen vojáci, stejně jako pevnost pohledu a držení těla. Skoro by se dalo říct, že tenhle mladík se pro armádu narodil a nezbývalo než doufat, že pro ni také brzo nezemře. Vzduch krom již monotónního cinkání skleniček a šumu bavících se hostů protknulo ještě něco jiného. Když ses rozhlédla, mohlas vidět, že v místech, kde byli cikáni, se patrně začíná něco dít, i když ještě nebylo přesně znát, co. Ale jistě to nepotrvá dlouho a brzy se to dozvíte. Pár lidí už postávalo poměrně blízko, další k tomu místu vrhali tak trochu nedočkavé pohledy prodchnuté očekáváním. Zahlédlas bratránka, jak se propletl vpřed, kráte promluvil s nejstarším z cikánů, poklepal ho po rameni a zas odešel mezi ostatní. ,,Chcete se tam jít podívat? Pokud chceme vidět, měli bychom se pomalu přemístit už teď. Tedy.. je to především ve vašem zájmu." ozval se opět Caleb. Byl fakt, že s jeho výškou.. se skutečně nikam dopředu stavět nepotřeboval. Spíše naopak. Pousmál se na tebe a nabídl ti rámě. Opět to byl pohyb spíše pevný, rychlý a úsečný, ale... co čekat od vojáka? Alespoň nějaká změna od toho, na co jsi byla zvyklá.

Balduin von Schwannwede - 26. října 2009 23:29

Koupelna / Salón Vida, ještě chvíli a kdekterá kněžna ti bude moci závidět. opatrně vyčkávám, až se Juliett probere, uklidní a začne aspoň trochu vnímat okolí. Začíná být velice krásná a odeznívající podchlazení dodalo její pleti odstín, který žádné bělidlo vytvořit nesvede. Nebýt svíravého strachu v mém nitru, asi bych svedl ocenit tento okamžik, ale teď mě pouze jímá starost o dívčino zdraví. S pohledem upřeným na Juliettinu tvář pečlivě sleduji reakce jejího těla na vracející se obvyklou teplotu lidského těla. Záškuby jsou dobrým znamením, znamená to, že tělo si stále ještě uvědomuje končetiny a jen kontroluje, zda vše odpovídá tak, jak má. Když ale sebou začne házet v náběhu na šok a ve snaze dostat se do rovnováhy, zpevním svůj loket podpírající dívčino temeno a pro jistotu si sevřu volnou rukou zápěstí, abych byl schopen kdyžtak napolo vytáhnout dívku z koupele a předejít tak možnému nebezpečí utopení při úplném šoku. K tomu naštěstí nedošlo - jen otevřela oči a zmateně se začala rozhlížet. Oddechl jsem si, povolil sevření prstů na zápěstí, stáhl ruku zpět a opřel se dlaní seshora o vanu - teď už snad je nebezpečí zažehnáno. Ulehčeně se pokusím Juliett dodat odvahy mírným úsměvem, když ke mě vzhlédne, zprvu se směsicí úžasu, pomalu přecházející celou škálou jiných pocitů. Tak zřetelně se odrážejí v její stále krásnější tváři rámované ohnivými vlasy, že i když pak oči sklopí, nedokážu od ní odtrhnout pohled. Čekám, kdy znovu vzhlédne, a když se tak posléze skutečně stane, ponořím své oči do těch jejích a ten rozpačitý úsměv mihnuvší se kolem jejích rtů mne bodne až někam do ledví. Už takhle bylo neskutečně těžké udržet myšlenky pohromadě, ale když dívka promluvila, prostě už to nešlo vůbec. Zvedl jsem dlaň z okraje vany a lehce Juliett položil prsty na ústa, na znamení mlčení. Ten dotek byl elektrizující, ani horký, ani chladivý, a přesto mám dojem, že jsem si Juliettiny rty vypálil do kůže jako cejch. Ač mám ruce po ramena zmáčené v horké vodě, přeběhl mi po zádech mráz a svedl to, co já sám ne - dostal mne zpátky do sedla mého jednání. Tiše, potřebujete zase zesílit a hlavně zahřát. Je mi líto, že jsem nucen překročit hranice slušnosti až takhle daleko, ale kdybych znal jiný možný způsob, jak vás zachránit, udělal bych to. promluvím tiše a konejšivě, a zase prsty stáhnu, i když mne to stojí dost přesvědčování sebe sama. Nicméně, pravděpodobně před koncem dnešní noci budu muset provést ještě několik dívce dost možná nepříjemných úkonů, a tak asi bude lepší ji na to připravit. Ještě několik minut si pobudete tady v lázni, pak vám pomohu ven a osušit se, zabalím vás do prostěradel, která připravil Alden a odnesu vás na sofa do salónu, který byl pro několik dalších dní změněn ve váš pokoj. Prosím, snažte se usnout co nejdříve a příliš s únavou nebojujte, i kdybyste měla usnout teď a tady. Budete možná potřebovat každou špetku energie, kterou budete mít. ač už asi nebude potřeba držet Juliett hlavu nad hladinou vody, nedokážu vyprostit paži zpoza jejího týla. Skoro si přeju, aby znovu zkusila něco říci, abych mohl s dalším zavrtěním hlavy a něhy plným úsměvem položit prsty na její opět se probarvující rty. Na hřbetě ruky cítím lehké doteky jejích vlasů a uvědomím si, že nechci, aby usnula teď a tady. Nechci přijít o těch několik okamžiků s jejíma poměnkovýma očima, s ruměncem, který chlad noci venku zatím nepustil na její líce a s její oslnivou přítomností... A pak to přijde - jako rána do žaludku, omračující úder železnou tyčí do týla nebo černý závoj, který mi kdosi přehodil přes oči až na bradu a začal mne jím dusit... Závoj černých vlasů, rozprostřených po hladině obrovského sudu, vlasy, vířící převalující se vodou v zoufalém zápase vymknout se mohutné ruce, která tlačí hlavu, ze které vyrůstají, pod hladinu... Ruce spoutané za zády, tělo pokryté špínou příliš dlouhé doby v kobce... Ta dívka neměla modré oči, byly černé, plné strachu a díků zároveň, protože se mohla znovu nadechnout, i když jen na okamžik, než ji neúprosná síla zatlačila zpět do zápasu o životodárný nádech... Právě ta směsice naděje, strachu, utrpení, vděčnosti, to je to, co mě pronásleduje... Vidím ty oči před sebou, uvědomím si, že jsem opřel hlavu čelem o vanu, v níž spočívá v mé paži tělo tolik podobné tomu druhému, a přesto úplně jiné... A vize se rozplynula téměř stejně rychle, jako se objevila... Ze všech sil se snažím ovládnout třas, prsty pravé ruky zaťaté do hrany lázně. Zmiz. Už je to pryč. opatrně pozvednu hlavu, ale nikoliv oči a uvolním postupně zatnuté prsty a svaly. Neodvažuji se pohlédnout na Juliett. Nejdřív potřebuju uklidnit sám sebe, abych jí mohl pomoci překonat podchlazení a hrozící nemoc...

ZRCADLO - 27. října 2009 17:16

Marian Tonchesen Adam se na tvá slova o hraběti nadechl, aby něco řekl, ale nakonec jen pokrčil zlehka rameny a v náznaku zdvořilého pousmátí pokrčil rameny. Patrně nebyl příliš konfliktním typem, alespoň co se konverzace s cizími lidmi týkalo. Nakonec ale přecijen něco řekl. ,,Zas hraběti tolik nekřivděte. Stále je tu víc domácích, než cizinců, o mnoho. A hrabě se představil na začátku celého večírku, pokud jste zde v tu dobu nebyl a něco vás zdrželo, tak chápu. Navíc celý večer zde obchází a s hosty se baví osobně, ale... rozhlédněte se, je jich tu doslova moře. Na to jeden člověk jen tak nestačí. Králové kolikrát přijdou, pokynou, chvíli setrvají a zas odejdou. Nevím, co z toho je... větší.. "nevychovanost"." dokončil už vcelku sebejistě, zpočátku mluvil docela tiše. ,,A Gideon už zde mnoha lidem pomohl, takže se špatnými slovy v souvislosti s ním si raději dávejte pozor. Jen přátelské varování, abyste si pak proti sobě nepoštval půl zdejších obyvatel." mírně se pousmál. Na tvé vysvětlení rádoby důležitě kývl. ,,Jistě, chápu." krátce pohlédl dolů, aby tě ujistil v tvých myšlenkách, že skutečně zná ten pravý důvod tvého odchodu. Pak se otočil směrem do zahrad, do ruky vzal sklenku s vínem a začal upíjet. Vydal jsi se za dívkou, která tě okouzlila už snad v prvním okamžiku, cos ji uviděl. Když jsi přišel, stála k tobě otočená zpola zády, pozorujíc potemnělé koruny stromů v zahradách, pak zvedla hlavu a zahleděla se na hvězdy, jimiž byla obloha doslova posetá. Když sis odkašlal, vteřinu ztuhla, pak se trošku zmateně a váhavě otočila, až nakonec spatřila tebe. Vzhledem k tomu, jaks rychle ji předtím opustil nabyl její výraz překvapení, ale v jejích očích jsi mohl zahlédnout i jakousi skrytou jiskru potěšení a radosti. Mírně povytáhla obočí, pak se rozhlédla po lokajovi. ,,Vy..." opět sklouzla pohledem na tebe, na tváři se objevil lehoulinký úsměv. Patrně se dost rychle domyslela, ale dál na nic nenarážela, pouze po chvíli, co tě pozorovala, kývla zlehka hlavou. ,,Jelikož to vypadá, že lokaj nemůže nikoho nalézt a vy sám jste nabídl svou pomoc... asi bych byla hloupá, kdybych odmítla. Taková příležitost se nenaskýtá každý den." myslela tím prohlídku stájí, nebo něco jiného? Těžko říci, z její tváře šla vyčíst pouze jakási čistota a upřímnost, žádné vedlejší úmysly nebo plamínky v očích. Nic podobného jsi nenalézal, ať by jsi hledal sebevíc. Počkala, zda jí nabídneš rámě, jak se sluší a patří, pak se do tebe zlehounka, jako pírko zavěsila a nechala se tebou vést směrem ke stájím. I když jste opustili osvětlený balkon, pod jehož září se její vlasy podobaly skutečně slunečním paprskům... ani zde, v zahradě, jíž pomalu pohlcovala tma, čím víc jste se vzdalovali od většiny společnosti, se nezdálo, že by ten přísvit pohasnul. Jako by v těch bohatých vlnách blikotaly malé jiskřičky. Cestu vysypanou bílými kamínky, které vám občas zavrzaly pod podrážkou bot, osvětlovaly též lampiony, pro případ, že by si někdo z hostí chtěl dopřát procházku i v pozdnějších hodinách. Šli jste mlčky, když se na tebe dívka zadívala, na rtech jako plátcích růže opět něžný úsměv. ,,O co všechno se vlastně zajímáte? Vím, že o umění... o zvířata také?" otázala se, přičemž za tebou trošku zaostala a když se snažila srovnat krok, zlehka klopýtla a pevněji stiskla tvou paži ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu. To se jí naštěstí podařilo. Okamžik se na tebe zpříma dívala a i když se mohl zdát dlouhý, bylo to sotva pár vteřin. ,,Promiňte, měla bych dávat víc pozor na cestu a nekoukat pánubohu do oken. Alespoň tak to říkávala matka." zlehka pokývla hlavou. Mohl sis všimnout, že se jí ze sepnutých vlasů pár pramenů uvolnilo a trošku rozvrkočeně lemovaly její tvář, což jí však dodávalo ještě víc toho zvláštního půvabu a krásy. Jako jedna z mála, byla by tahle dívka patrně stejně a možná i víc okouzlující v prostých šatech, jak v bohatě zdobených. Ostatně se říká, že přirozenost je nejkrásnější. A Esmeralda vzdor svému postavení i společnosti, co se tu sešla, taková byla.

ZRCADLO - 28. října 2009 19:08

Isabella de Mila Cikánečka se na tebe opět zářivě usmála. ,,Jsi laskavá. A milá a vůbec se mi s tebou hezky povídá. Ale co se tvé nabídky týká, tak bohužel nemůžu rozhodnout. Ale zkusím se zeptat otce." pokývla hlavou. ,,A tančíš pouze pro sebe? To je škoda... měla bys to horké dědictví španělské krve dát na odiv. Jen ať se všichni podívají, co v tobě je!" rázně se postavila, dupla nohou, tu pak pokrčila v koleni a škubla hlavou hrdě vzhůru, až jí černé vlasy zavlály. Podívala se na tebe s pozvednutým obočím, pak se zasmála a opět přidřepla k ohništi. ,,Ne... skutečně, myslím to vážně. Snaž se být sama sebou, i když je to občas jistě těžké. Ale.. možná si pak všimnou i ostatní, že je to možné a začnou se chovat také trochu jinak. A myslím, že večírek zde je vhodný začátek." rozhlédla se po lidech. ,,I když je tu šlechta, zdá se mi.. odlišná od té, co jsem povětšinou poznala. Snad nikdo se zde nanás nedívá tak moc skrze prsty, jako jinde." očima se vrátila zpět na tebe. ,,A mimochodem, abych ti zas nedělala tak veliké iluze o svém bratru... Občas dokáže i krásně brnkat na nervy a svede mě rozčílit jako nikdo jiný. Ale... to k tomu patří." usmála se, v očích se jí odrážely plameny ohně. ,,Anita!" dívka sebou škubla a otočila se, pak se omluvně pousmála. ,,Už budu muset jít, promiň. Ale jestli tu budeš i potom, můžeme si zas popovídat. Ale i tak nechoď daleko, za chvíli začne zábava..." kývla ti, zvedla se, otřepala si sukni od listí a větévek, co se přichytily na její lem a několika ladnými skoky se octla za vozem. Opravdu to vypadalo, že začínají něco chystat, i ostatní hosté to tak nějak vycítili a jejich pohledy se čím dál častěji obracely právě k povozu. Když ses tak rozhlížela, náhle jsi uviděla strýčka. na to místo ses dívala asi dvakrát už předtím. Jak to, že sis ho nevšimla? Byl snad nějaký kouzelník? Na tváři to ale vyvolalo spíš pousmátí. Možná proto, že i on se na tebe pousmál.

ZRCADLO - 28. října 2009 23:15

Hunter Quarrin Edgar se tvým posledním slovům zasmál, pak přikývl. Pohledem jsi zabloudil zpět k hraběti, ten se zrovna bavil s nějakým mladým párem, z něhož vyzařovala něha a štěstí, stejně jako láska. Nakonec, když už jsi pomalu oči stáčel pryč, se na tebe hrabě přes rameno zadíval. Chvíli tě sledoval, ale pak se otočil zpět ke své společnosti. Edgar ti mezitím o hodný kus utekl. ,,Kde jsi se zdržel? Padla ti do oka nějaká jiná půvabná květina, než ta tvá?" usmál se. ,,Ne, odpusť, přestanu s nemístnými žerty. A mimochodem... jestli se skutečně nechceš ženit, tak... to to nejde odložit? Prozatím?" promnul si bradu. ,,Ale to je zas těžké, když nechceš, aby se dozvěděla, že bys to chtěl hlavně ty sám..." dodal po chvíli trochu zastřeným hlasem, jak patrně přemýšlel. ,,I když... možná by tu řešení bylo. Hrabě se dost vyzná v podobných a vůbec spoustě záležitostí a pomohl už hodně lidem tady. Já také patřím mezi jeho dlužníky a musím říct, že je na něj spolehnutí a cena... není zas tak moc vysoká. Rozhodně ne pro nás, šlechtice. Občas ti stačí i dobré jméno rodu." zadíval se na tebe. ,,Ale... to spíš až se rozhodneš. Skutečně rozhodneš. Protože se to pak nedá vzít zpět. Gideon je zvyklý to, co začne, také dokončit. A "ne" vprostřed toho, co dělá odmítá. A pak jsou z toho akorát problémy. Samozřejmě ne pro hraběte, ale pro toho, co nezvážil pečlivě své rozhodnutí. Ale jak říkám, je na něj skutečně spolehnutí. A potvrdí ti to i více zdejších." dokončil, pak vydechl a rozhlédl se. ,,No... asi se půjdeme porozhlédnout po tvé snoubence. Možná... bude lepší, když se rozdělíme, najdeme ji tak spíš. Hmmmm... řekněme tak za dvacet minut tamhle na odpočívadle? Kdybychom ji nenašli, tak se opět rozejdeme a zkusíme štěstí znovu." navrhnul ti Edgar a čekal, jak se vyjádříš. Tos opravdu působil z toho sňatku tak nešťastně a zoufale, že ti řekl o Gideonovi?

ZRCADLO - 29. října 2009 05:07

Balduin von Schwannwede Kdyžs jí přiložil prst na ústa, zrovna se nadechovala, aby něco řekla, ale pak zmlkla a její poměnkové oči párkrát v mrknutích překryl závoj dlouhých řas. Jak jsi začal mluvit, zadívala se na tebe pozorněji. Hned po tom, co jsi prsty odtáhl chvíli sklopila víčka, ale vzápětí je zas pozvedla, přikývla. V jejím pohledu jako by byla ukrytá tichá slova, ale až příliš vzadu, než abys jim dokázal porozumět. Alespoň zatím... A ona samotná se je patrně neodvažovala vyslovit nahlas. Pak přišlo jako blesk z čistého nebe to, co tě neustále pronásledovalo. Ten dusivý pocit, temnota beze světla a zdánlivě nekonečné ticho přes naplněné křikem. Minulost, ta neúprosná žena tě opět lapila do objetí svých dlouhých pařátů a i když tě v něm nesvírala přespříliš dlouho, i tak se to mohlo zdát jako nekonečná chvíle... ,,... jste v pořádku? Pane..." zaslechl jsi jako by zdáli povědomý dívčí hlas. Teprve, když se dotkla v jemném, ale dost starostlivém gestu tvojí paže a dlouhé, elegantní prsty se kolem ní ovinuly v něžném sevření, uvědomil sis, žes ten hlas slyšel podvědomě i před tím. A možná to byl jeho zvuk, který tu vzpomínku zaplašil. O dva údery srdce později sis uvědomil jeho rozechvělost a naléhavost, s jakou se tě dívka snažila přivést zpět, do sídla, k sobě. Náhle se zas rozhostilo ticho, které tě po chvíli donutilo zvednout pohled k dívce. Rudé vlasy, jejichž mokré, zvlněné konečky přilnuly k dívčiným ramenům, štíhlá, delší šíje, mírně pootevřená ústa a konečně... poměnková modř očí, v jejichž hloubce by se mohl nejeden neopatrný člověk utopit. Byly rozšířené ještě počátečním leknutím, ale nyní se v nich mísily ustupující obavy se silnější nejistotou. V jejich pozadí se mlhavě vlnila snad úleva. Chvíli jste se na sebe mlčky dívali. Byla blízko... Po té jí pohled sklouznul na její vlastní prsty, které předtím obemkly s něžnou naléhavostí tvou paži. Patrně si při tom vzpomněla, co se stalo ještě dnešní den, když za tebou přišla a čistils obrazy. Několik okamžiků se ještě dívala stranou, pak k tobě rychle těkla pohledem, jako by se bála a snad i čekala tu samou reakci, jako prve. Současně s tím se však v očích objevila jakási přívětivá a měkká rozhodnost neustoupit, dokud ty sám neuděláš něco, co by k tomu pak vedlo. V ten samý okamžik jsi mohl vnímat, jak tvou paži stiskla. Byl to sice opravdu jemný záchvěv a impulz jejího těla, ale tys ho vnímal zcela jasně a zřetelně. ,,Jste... vpořádku?" ozval se opět nejprve odkudsi zdálky její hlas. Uvědomil sis, žes jí ještě neodpověděl ani nijak nenaznačil a tak byla tahle vyřčená otázka stále patrná i v jejích očích a pohledu.

Morová Královna Esme - 29. října 2009 21:55

Zahrady Sir Gideon se na mě znovu podíval, z nějakého důvodu mi koutky zacukají v úsměvu a i já se odvrátím. Najednou jsem cítil rozpaky, bylo pravda že Gideon byl od pohledu sympatický. Připomene se mi Edgar. "Promiň. Nene jen jsem se zamyslel. Omlouvám se." Vydám se za ním. "Odložit? To nejspíš ne. Uvědom si že to všechno organizují naši rodiče. Svým způsobem ani já a ani Esmeralda do toho nemáme co mluvit. Jen si před knězem a bohem máme říct ano a to je to jediné co po nás chtějí. A ano... ještě vnoučata. Tyhle dvě věci se po nás vyžadují." Povzdychnu si. Když pronese že by znal možná jedno řešení hned zpozorním. To že zrovna hrabě Gideon je nejspíš řešení mého trápení mě opravdu potěší. Přesto mi Edgar doporučí abych si to pořádně promyslel. Ale to jsem nemusel, protože já věděl zcela jistě že se nechci ženit. Sice se Esmeralda změnila, je příjemnější a nejspíš bych ji jako manželku už snesl, ale přesto. Jestli je tu šance se ženitbě vyhnout hodlám po tom skočit. Edgar zase upoutá mou pozornost s návrhem jak najít Esmeraldu, pousměji se. "A ty víš jak Esmeralda vypadá?" zeptám se pobaveně. "Dobrá... já s tímto plánem souhlasím. A jak Esmeraldu poznáš... hledej tu nejlíbeznější a nejjemnější dívku ze všech. A také má na sobě šaty fialové pastelové barvy a vlasy má blonďaté až skoro zlaté. Nemůžeš ji přehlédnout." Popíšu mu Esmeraldu. "Takže se pak za dvacet minut sejdeme." Přikývnu a pak se rozejdeme. Počkám dokud mi Edgar nezmizí z dohledu a pak namísto hledání Esmeraldy zamířím rovnou k hraběti Gideonovy. Bavil se stále s nějakými hosty, já se jim do rozhovoru nijak nevměšuji a čekám na správnou chvíli než se na delší chvíli odmlčí. Když ta chvíle přijde, odkašlu si. "Promiňte hrabě Gideone? Mohl bych vás chvíli zdržet?"

Balduin von Schwannwede - 29. října 2009 23:08

Koupelna Probouzím se z noční můr a je mi jasné, že nejsem schopen je nikdy zahnat úplně. Nikdy nezmizí... Jen tentokrát odešly podstatně dříve. Únava je vždy prohloubila, ale teď jsou pryč až příliš rychle - nevěřím jim, proto nechávám pohled skloněný a jako protřelý válečník, který už prošel mnohými bitvami, jsem připraven jim čelit, ať už se vyhrnou odkudkoliv. Jenže nepřicházejí... Uvědomuji si snad každou z bezesných nocí, kdy jsem nemohl spát a místo toho hleděl do tmy za okny, nevidíce stíny zahrady, ale spoustu "kdyby", spoustu odrazů, jež v historii a v mé paměti zanechávají bezejmenní, odcházející navždy... Noci strávené nad knihami, udržováním zahrady za svitu pochodně, fyzickou námahou až do úmoru, kdy jsem téměř nemohl stát na nohou... Vše marno... Nezbylo, než se s tím smířit, bolest přešla v odhodlanou zasmušilost a otrlost. A teď nepřicházejí zpět... Ostražitě napínám všechny mentální i fyzické smysly, překvapen nezvyklou situací snažím se objevit každičký záchvěv, který by předznamenával další zákeřný útok... Uvědomil jsem si ticho, rušené jen vlnkami, pobíhajícími lázní v odpovědi na dívčin dech. Dřevo lázně pod mýma prstama, šimrání Juliettiných vlasů na mém předloktí a o kousek vedle dotek její kůže, pálící a přesto chladivý. Sevření jejích prstů na mé paži... Téměř podvědomně se mi zatajil dech, když jsem si uvědomil, že je daleko blíž, než byla předtím... Váhavě zvedám pohled k jejím očím, jako bych se bál, že tam uvidím uvědomění, odpor, následný impuls, který ji odmrští pryč a schová za neprůchodnou stěnu zášti. Musel jsem se jí podívat do očí, pokud jsem nechtěl vypadat neurvale nebo chladně. Nutkání se vytrhnout jako dnes... vlastně včera v pracovně, o sobě vůbec nedalo ani vědět, a jen vzpomínka na něj se mihla za mým čelem, když jsem si uvědomil znepokojení a nejistotu v Juliettině tváři i v hlase. Vzápětí jsem doslova utopil všechny své myšlenky v modři Juliettina zraku. Nedokázal jsem myslet na nic, všechno ztratilo smysl a bylo mi jako bych právě usnul bezesným, posilujícím spánkem. Všiml jsem si jejích obav, když přelétla mezi mým výrazem a svou rukou svírající mou paži, ale nesvedl jsem jim přiřadit dostatečnou naléhavost, protože její instinktivní stisk, ač tak krátký a něžný, mi prohnal tělem vlnu malátnosti, kterou jsem překonával několik dalších vteřin, zmaten a neschopen čehokoliv dalšího. Pak se optala stejnou otázku podruhé. Vyrušilo mne to a vrátilo zpět do strohé reality. Tiše jsem přikývl. Pravděpodobně první známky únavy. Byl to dlouhý den. dodám s konejšivým úsměvem a pohledem bloudícím po Juliettině obličeji, znovu a znovu se vracejícím k těm hlubokým modrým očím, které mne přitahují svou výmluvností... I tak jsem stále ostražitý - předchozí vidění mě nabudilo a ukázalo mi, že pořád ještě nejsou úkoly dnešního dne u konce a ještě to nějakou chvíli bude trvat. Ještě je nutné vyčkat pár minut, aby dívčino tělo z koupele sebralo co možná nejvíce tepla, aby mělo snazší práci s prohřátím končetin a kůže, k čemuž později pomůže i lůžko, rozehřátý krb, čaj a ráno posléze i silný vývar, který dostane Alden za úkol uvařit. Ale budu ho muset poslat spát, protože zítra už beze spánku nevydržím, a někdo bude muset zůstat u Juliett... Snad přiveze Morris tu bábu, bude vědět, co dělat... pošlu ke svému podkonímu tichou modlitbu, protože by to vyřešilo spoustu starostí...

Rhys Abney - 30. října 2009 09:51

cesta do stájí Takže bych se měl držet zpět pokud jde o hraběte Gideona? Varování z řad poddaných, jak milé, co si o tomhle myslet? Je několik možností, proč by mu byli všichni zavázáni, a dbali dobrých slov k němu samému. Ale na rovinu ani o jednom se mi nechce déle přemýšlet, ne nyní, jediné co je jasné, že si budu muset dát pozor a zřejmě se s tímto mužem setkat. I když kdo ví jak zde dlouho zůstanu. Řeknu si při odchodu z balkónku a věnuji se už jediné myšlence a to na tu krásnou bílou lilii, která jako antická socha se všemi detaily vyzařuje svou krásu do temné noci. Okouzlen její krásou, která ulpěla v mých očích takovou měrou, že jen velmi těžko si dokáži představit, že bych ji ztratil z dohledu. Žaludek se mi sevře, a plíce nenachází dostatek místa k nádechu. Jakmile se otočí vidím ty krásné oči, oči plné mládí a nevinnosti. Přesně to co všechny ženy postrádají v touze být dračicemi, být těmi sexuálními symboly pro muže. Proč muži touží po divokých nespoutaných dívkách. Taková přeci může být každá když se to vezme, ale nevinná, hodná a křehká umí být málo která takové se nestávají takové se rodí. Hledím na ní v němém úžasu a když promluví jsem ochromen, ale pouze vnitřně, jsem kdo jsem a tak zachovávám klidnou tvář, ale jsem si jist, že oči hodně prozrazují. Taková příležitost se nenaskýtá každý den? Sakra, co tím myslela? Snad nenaráží na… na mě. Nikdo přeci neví, nebo ano? Trochu překvapeně si ji prohlédnu, ale ty její oči mi zaženou veškeré otázky a vlastně i myšlenky. Takže souhlasí půjde se mnou, tedy já s ní. Nabídnu ji lehce rámě do kterého se ta její křehounká paže zahákne, jsem v sedmém nebi, tahle dívka je jako snová královna, ta o které jsem vždy snil ta pro kterou bych život položil. Nikdo z dvora ani jiné šlechty kdož přemýšlí o výhodném vdavku nebo snad o titulu či postavení. Je jiná je nedotknuta vším tím hnusem, kterým je vyšší sorta zaplavena. Hledím na její ruku ve svém rámě a jen sleduji tu křivku kůže, když její hlas opět promluví vzhlédnu a letmo se usměji při mapování její tváře. “Mé zájmy jsou široké, musí být. Asi jako každý muž mne zajímá politika a dále umění a to ve všech svých podobách.“ Opravdu jsem řekl něco se skrytým podtextem? Ano řekl, řekl jsem že je krásná, ale vlastně jsem tomu rozuměl jen já, tedy doufám. Nechápu jak mohla tohle ve mne probudit. “Pokud jde o zvířata, tak ano mám rád zvířata ale raději zábavu s nimi, jako hony, dostihy jak psů tak i koní. Sám velmi rád jezdím na koni, ale upřednostňuji raději příjemnou společnost v podobě člověka než-li zvířete, pokud je ovšem společnost nutná, jsem raději sám.“ Co jsi to řekl, řekl jsi, že jsi raději sám z toho by mohla vyčíst, že nechceš být s ní. Už přemýšlím nad tím jak tohle rychle vysvětlit, ale vlastně mě zachrání její klopýtnutí. Pevněji ji chytím a její ručku v mém rámě ji chytím. Držím její dlaň a hledím do jejích krásných očí. “Ne ne, byla to má chyba, šel jsem příliš rychle omlouvám se, to ten nezvyk vůči společnosti, většinou se mnou drží krok jen mé myšlenky nikoli někdo jiný.“ Usměji se na ni a omluvně se trochu ukloním, přičemž mé oči si ji prohlédnou. A to jsem dělat neměl, mé uchvácení její osobou ještě více stouplo. Držím její ruku a jsem natočen k ní čelem, uvědomuji si že je to velmi nevhodné, ale copak mám na výběr. Jsem jako můra kol plamenu svíčky mohla by mne spálit na uhel ale pokud tomu tak bude zemřu nevýslovně šťasten.

Elicia de Talos - 31. října 2009 11:41

Zahrady Spokojeně se pousměji, když se můj společník více uvolní. Ve výsledku bych nejspíš byla nešťastná z jeho krkolomných lichotek a on by tonul v nepříjemných rozpacích. Nač nutit vojáka k chování, které mu na bitevním poli nijak nepomůže? Caleb je předurčený pro život v armádě, ať už na koni sedí jako pytel brambor či ne. Při té představě mu oplatím úsměv. Zmíní se o dobrodružství v souvislosti s mým drahým bratránkem Gideonem. S neskrývanou dychtivostí v tmavě modrých očích se zadívám do Calebovi tváře pozorněji. Div se nevytáhnu na špičky. Jeho úctyhodná výška mě k tomu potajmu vybízí a mně to nepřijde ani trošku podivné. Vždy se snažím na lidi dívat zpříma. Hra pohledů dovede mít mnohdy neskutečně zábavná. Bohužel, nyní jsem ve značné nevýhodě. Již se nemohu dočkat nadcházejících dní! Pokud je pobyt u hraběte skutečně tolik dobrodružný, jak sám říkáte… ponesu to statečně. spiklenecky na svého společníka mrknu. Dobrodružství…jedna z mála věcí, která mladé slečně schází. Zamyšleně se zaposlouchám do jeho slov. Pak pouze souhlasně přikývnu a měkce se pousměji. Máte pravdu, nebudeme si tím kazit dnešní večer. Možná se ještě setkáme při jiné příležitosti, ke které se budou hodit podobná témata. I když o tom pochybuji. Přesto by mě to setkání potěšilo. Ustoupím o krok stranou. Přelétnu zdejší společnost pátravým pohledem, který zakotví u cikánů. Že by se konečně chystali předvést své umění? Polije mě horkost. Všimnu si i bratránka a rty se v úsměvu protáhnou o kousek víc. Trhnu rameny a poplašeně vzhlédnu ke Calebovi, jako by mě načapal při něčem, co se nesmí. Skloním hlavu a naberu vzduch do plic. Pousměji se jeho energickému gestu. Velmi ráda. snažím se, aby to neznělo příliš uspěchaně. Pomalým, trpělivým pohybem přijmu nabízené rámě. Na okamžik se bokem paže přitisknu k jeho tělu, než by bylo třeba. To jen, abych ucítila pevnost jeho těla, která mi připadá zajímavá. S vojáky jsem se prakticky příliš nestýkala. Možná proto mi přijde jiný. Tak pojďme, pojďme. nevydržím to a popoženu nás, když si všimnu, jak se i ostatní pomalu přemisťují k cikánům. Mohu vám říkat jménem, pane? usměji se na něj. Omluvám se za svou troufalost, ale…oba jsme mladí a přijde mi to příjemnější. zkoumavě se na Caleba zadívám, jak můj návrh přijme.

ZRCADLO - 09. listopadu 2009 22:04

Hunter Quarrin Edgar se pousmál, pak přikývl. ,,Podle toho co říkáš, bych se bál, aby nebyla ve společnosti nějakého muže nebo dokonce mužů. Ale já ji vyrvu z jejich náruče a vrátím ti ji." pronesl v žertu a teatrálně, kdysi jednu dobu hrál divadlo. Na jednu stranu ses už přestal divit, proč ho nakonec ze souboru vyloučili. Ten dokázal uděla a i úmyslně dělal komedii snad ze všeho. Na nic jiného se patrně nehodil. Ještě na tebe mávnul, pak se otočil a sledoval jsi jeho záda, jak mizí, stále víc pohlcovaná tmou. Nakonec se ti ztratil z dohledu úplně. Těžko říct, jak by se tvářil na tvé následující počínání... Rozešel ses zpět k hraběti, který o něčem stále hovořil s hosty. ,,Houpající se paluba, má drahá? To není to nejhorší, co se vám může na lodi stát, věřte mi." zaslechls jeho hlas, který bys poznal patrně kdykoli. Pak dodal ještě něco, čemus nerozumněl, ale přítomní se začali smát. Ještě než jsi k nim došel zcela, si tě všiml. Krátce na tobě ulpěl pohledem, pak jej opět stočil k hostům. ,,Každopádně vítejte zpět doma. A kdybyste měli jakékoli potíže, víte, kam se obrátit. Alespoň něčím se mi obohatí můj nudný, staromládenecký život." dodal pobaveně, mladíkovi stiskl rameno, pak jim kývl. V tu chvíli jsi využil situace. Hrabě na tebe opět pohlédl, pak se pousmál na hosty. ,,Užijte si večer, možná se ještě setkáme, i když... to je skoro ve hvězdách." rozloučil se, ještě se krátce rozhlédl, pak přešel k tobě.

hrabě Gideon - 09. listopadu 2009 22:14

Večerní zábava aneb od jednoho hosta k druhému Hovořil jsem zrovna s novomanžely, kteří se nedávno jak vrátili zpět na rodnou půdu, tak se i vzali. Neunikl mi mladý muž, co se k nám blížil a když byl asi na deset kroků, nebylo pochyb, že skutečně míří k nám. Věnoval jsem ještě pár chvil mladému páru, pak se s nimi rozloučil a poskytl tak prostor mladíkovi, co přišel. Stačil zběžný pohled, následovalo přimhouření očí jako by v přemýšlení. ,,Hunter Quarrin, že? Dobrý večer." na tváři se objeví vstřícný úsměv poznání a zdvořilosti. Mírně kývnu hlavou. ,,Velmi rád se s vámi setkávám osobně. Stejně tak jsem rád, že jste se dostavil." rozhlédnu se krátce kolem. ,,Vaší... snoubence nebylo dobře? Pokud ano, doufám, že se brzy uzdraví. Snažím se poznat co nejvíce zdejších lidí. Přátel a blízkých není nikdy dost." přistoupím k němu blíž. ,,Ale vy jste asi nepřišel z důvodu zdvořilotní konverzace, jak usuzuji z vašich prvních slov." možná otázka se změnila v prosté konstatování. Ohlédl jsem se za sebe k cikánům, kteří se chystali předvést, co se v jejich horké krvi skrývá. Vzápětí jsem však opět věnoval pozornost mladému vikomtovi. ,,Pojďme kousek stranou. Bude tam větší klid." pokynu rukou, zlehka se dotknu jeho ramene a vybídnu ho tak k chůzi. Nejdeme nikam moc daleko, jen tak, aby nás nerušil hluk slavnosti nebo případní hosté. Zastavím se kus před altánem z bíle natřeného dřeva, který se matně rýsoval mezi ztmavlými keři. Zadívám se na vikomta a čekám, s mírným, vstřícným úsměvem na rtech.

Morová Královna Esme - 09. listopadu 2009 22:36

Hrabě Gideon Polichoceně se usměji, když mě oslovil jménem, aniž bychom byli předem představeni. Snad mě někdy viděl? Nebo se po mě vyptával? "Dobrý večer. Ano nemýlíte se. Těší mě." Řeknu. "Nápodobně. Slyšel jsem o vás jen samé dobré věci." Mírně se mu ukloním. Zajímá se o mou snoubenku. "Och to ne. Je ji dobře. Vlastně tu někde je, chtěla si popovídat se svou přítelkyní tak jsme se na nějakou dobu rozdělili. Někde tu bude." Objasním mu situaci. Když řekne že jsem si nepřišel jen tak popovídat, rozpačitě si odkašlu. "Ano. Máte pravdu." Řeknu s pousmátím. Spojím ruce za zády a vydám se za ním, odejdeme stranou, takže trochu tím získáme soukromí. Tam se na mě otočí a čeká co řeknu. Nadechnu se. "Jistě víte o zasnoubení mém a Esmeraldou. Tuhle svatbu domluvili mí rodiče skoro hned co jsem se vrátil domů a ani po zasnoubení jsem Esmeraldu neznal a nikdy neviděl. A slyšel jsem, že vy... dokážete nějak taktně zařídit aby se takové nechtěné svatby neuskutečnili. Esmeralda je sice krásná a v poslední době milá, ale ještě se nechci ženit. A rozhodně ne s ženou kterou si sám nevyberu. Proto jsem vás přišel požádat... o pomoc." Vydechnu a zadívám se na něj. Jistě chápe mou situaci, nakonec by nebyla první kterou by řešil, aspoň co jsem vyrozuměl.

ZRCADLO - 09. listopadu 2009 22:39

Balduin von Schwannwede Dívka se na tebe zadívala, pak v lehčím náznaku pousmátí stiskla nyní již zdravěji načervenalé rty. Působilo to stále tek trochu provinile, snad možná proto zas sklopila oči, což tomu jen dodalo důraz. Současně s tím pomalu pustila tvou paži a ruka jí sklouzla zpět do lázně. ,,Slibuji, že už... nikdy..." zmlkla, chvíli se dívala na jemně se čeřící hladinu vody, pak k tobě opět trochu náhle vzhlédla. ,,Vám nebudu působit žádné starosti. Ani nevím..." opět sklonila hlavu, ,,Co mě to vlastně napadlo. Chudák Aledn má akorát práci navíc, stejně jako Morris. A jistě také měli starost a... Je mi to líto. Opravdu..." hovořila lehce zastřeným hlasem. Povzdychla si. Vzápětí se její pohled opět setkal s tím tvým. ,,Stalo se vám někdy.... že... jste náhle z... nějaké myšlenky nebo... nutkání, aniž byste znal důvod těchto pocitů, se tím přívalem nechal odnést?" otázala se poněkud váhavě, patrně hledala slova, která by nejlépe vyjádřila její myšlenky a pocity. Mírně nakrčila obočí. ,,A jestli ano... Litoval jste, nebo..." zmlkla a zas sklonila hlavu. ,,Ne. Já... omlouvám se. Do těchto věcí... nepřísluší mi je znát." dodala nakonec polohlasně. Zvenku se k vašim uším donesl zvuk klapotu kopyt. Z menšího okénka jsi mohl vidět, jak se pod ním mihnul stín jezdce na koni a zmizel. Morris se vrátil vcelku časně. Buď měl tedy štěstí a dobře pořídil, nebo ho měl méně. Odpověď jsi měl dostat za několik chvil, ale nyní ještě ne. Voda začala pomalu chladnout. Dívčina pleť už nabyla zas zdravější barvy, i když stále působila tak zvláštně křehce. Načervenalé rty a podobně zabarvené tváře tento kontrast jen ještě zdůrazňovaly, společně s kaskádou ohnivých vlasů. Krátce se rozhlédla po místnosti, pak se rukama chytila okrajů vany a trochu pevněji je stiskla. Stejně tak na okamžik semkla rty. Oči upírala k jedné z polic, jako by se jimi nechtěla vracet zpět k tobě. Přecijen stud byl dost velký a nic nezáleželo na tom, žes ji už jednou viděl a nebyly za tím žádné jiné úmysly. Nakonec přecijen současně s tichým povzdechem spočinuly poměnkové oči opět na tvé tváři, i když je na okamžik zaclonily husté řasy. Hruď se jí zvedla v delším nádechu, ruce stiskly ještě o něco pevně okraje vany, až klouby zbělely. Opět oči sklopila a mlčky kývla, krátce stiskla rty ve znamení, že ji můžeš zvednout.

ZRCADLO - 09. listopadu 2009 23:10

Marian Tonchesen Na její tváři se po tvých slovech opět objevil něžný náznak pousmátí, současně promíjívý, zároveň však s jemným nesouhlasem. Krátce a trochu rozpačitě si vetknula jeden z pramenů za ucho, napřímila se. ,,Jste milý, ale... přeci nebudu své chyby skrývat za slova a jednání někoho jiného." odvětila a jemně pokývla hlavou, na to se opět rozešla. ,,Takže samotářský obdivovatel krásných výtvorů světa?" pronesla v otázce, pak uznale pokývla hlavou. ,,Co se týče honů a hlavně závodů, to byste si mohl povídat hodiny s mým otcem. Má pro tyto dvě kratochvíle vášeň přímo neskonalou, až to mou matku skoro odradilo." na tváři se jí objevilo opět pousmátí, které dávalo na vědomí, že más vou rodinu vskutku ráda a její blízkosti se ani ve svém věku nestraní, narozdíl od jiných dívek, které se snažily odmítáním rodičů a jejich rad předstírat jakousi nezávislost a vyspělost. Ta ale nakonec vyplynula jako hloupost a nadutost. Nejedna si také pak ošklivě natloukla při strmém pádu ze snových výšin. ,,Já vpravdě dávám přednost spíše prostým vyjížďkám, i když... čas od času se nějaké rychlejší jízdě také neubráním. Přecijen je to... velmi vzrušující." když takto vyprávěla, oči se jí rozhořely světlem, stejně jako tváře lehčí červení. Mohls soudit, že pokud si tahle dívka něco zamilovala, patrně tomu propadla celá a nic nenechávala nazbyt. Což se jí mohlo také vymstít, ale patrně byla pro takovou vášeň schopná podstoupit i tohle riziko. Ušli jste ještě pár kroků, když sis náhle uvědomil, že je kolem až neskutečně dokonalé ticho. Cesta z bílých kamínků se před vámi vinula stále dál jako paprsek stříbřitého světla měsíce a nořila se pomalu do tmy, matně pableskujícmezi keři a trávou. V jeden okamžik, kdy se ozvalo vcelku hlasité zaševelení, jsi mohl pocítit, jak dívka opět tvou paži stiskla trochu silněji, ale současně s tím vytáhla krk a oči upírala směrem, odkud se ten zvuk ozval. Vzápětí se ukázalo, že to byl jen pták. Zvláštní, jak takhle drobné zvíře dovede nadělat hluku, jako by se tam skrýval člověk, nebo snad něco ještě horšího. Dívčino sevření opět povolilo, i když ses stále nemohl zbavit dojmu, že tě drží přecijen o něco pevněji, než na počátku. Jako by se snad zbavila jakéhosi ostychu. Ale možná to byl pouze tvůj pocit. ,,Dnes odpoledne... jsem našla jednoho zraněného ptáčka na zahradě. Asi měl zlomené křídlo, nejsem si jistá. Doufám, že se o něj služebné dobře postarají. Bývala bych to udělala sama, ale... bylo by nezdvořilé odmítnout pozvání. Současně s tím i trochu hloupé nepoznat zdejší lidi a obyvatele, když mezi nimi má člověk žít." pronesla po chvíli ticha, krátce se na tebe zadívala, pak vzhlédla k hvězdnaté obloze a zastavila se. ,,Dnes je vážně krásně. Dlouho nepamatuji v Anglii noc, kdy nebyl na nebi ani jeden mrak... a hvězdy zářily tak moc jasně. Až z toho oči přechází a dokonce i trochu bolí." pousmála se, pak její pohled sklouznul zpět na tebe, chvíli se pozdržel ve tvých očích. Ty její pak skryly řasy a víčka. ,,Snad už to není daleko." napůl hlesla, bradu skloněnou na prsa. Teprve po pár okamžicích vzhlédla a otočila se směrem, kudy se dál klikatila cesta. Vskutku to netrvalo dlouho a hned za dalším ohbím zatáčky se prostor náhle rozsvítil a vy jste stanuli před vcelku velkou, majestátní stodolou a stájemi. Nad velkými vraty zářila obří lucerna, která osvětlovala i většinu prostoru.

ZRCADLO - 09. listopadu 2009 23:34

Elicia de Talos Tvoje popohnání málem způsobilo, žes mladíkovi nestačila. Přecijen když on natáhl své dlouhé nohy, pomalu ti to připomnělo pohádku o sedmimílových botách. Pár krůčky jsi ho docupitala, naštěstí jste nemuseli jít tak daleko. Zadýchat se v korzetu by patrně nebylo moc příjemné. Stačily ti zmínky o škytavce, ale to musí být ještě horší. Caleb k tobě shlédl ze své úctyhodné výšky, pohled trochu zastřený patrně nějakými vlastními myšlenkami. ,,Ah... jistě..." na tváři se mu roztáhl vřelý, vskutku upřímný úsměv. ,,Budu jedině rád, Elicie" dodal, mírně se uklonil. Teď to bylo jaksi uvolněnější a elegantnější, blíže šlechticům, i když stále dost daleko na to, aby v tom byla znát vojenská průprava. Ještě se na tebe lehce pousmál, pak upřel pohled před vás, nakonec tě protáhl tak, abys stála úplně vepředu a vidělas skutečně na vše.

ZRCADLO - 09. listopadu 2009 23:45

Elicia de Talos, Isabella de Mila, Lady Anelisse de Amour, Hunter Quarrin Vskutku to netrvalo již nijak dlouho, cikáni vyšli zpoza vozu, jeden v rukou housle, další bubínek, jedna cikánečka tamburínu, další mladík kytaru... Rozestoupili se, krátce přelétli pohledem lesknoucích se černých očí všechny, co byli napjati očekáváním a... začali hrát. odkaz Melodie se snadno donesla i k uším Anelisse a jejích přítelkyň a Thomase. O něco vzdáleněji pak dolehla i k hraběti a vikomtovi. Z hry cikánů, stejně jako z očí, výrazů tváře a pohybů sršela vášeň a spalující touha prodchnutá volností. Když dohráli, nijak se nerozpakovali navázat další písní, tentokrát se však zpoza vozu objevila i mladá cikánečka, s níž před několika málo okamžiky rozprávěla Isabella. Kolem hlavy zdobný šál, bolerko prod prsa, odhalené břicho a širokou sukni, co jí seděla na bocích, na nich pak pás s cinkrlátky. Netrvalo to dlouho a roztočila se dokola. odkaz Krom penízků na bocích začala cinkat i činelky, co měla na prstech. Sukně se při pohybech nádherně vlnila, stejně jako její mladé tělo. Jistě mnoho mužů na ní nejen spočinulo pohledem, ale i zatoužilo, aby byla jejich.

hrabě Gideon - 10. listopadu 2009 00:18

U altánu Poslouchám slova mladého vikomta, jednou, dvakrát kývnu, ruce sepnu za zády. Když domluví, je nějakou chvíli ticho. Pohledem kloužu po stromech a trávě, po siluetách, jež vytváří noční krajina. ,,Taková věc..." začnu, anž bych se na něj podíval, ,,Je dosti složitá, závažná a k řešení velmi nesnadná. Ptám se, proč jste přišel s takovouto věcí zrovna za mnou. A sám si i odpovím." teprve teď se na něj zadívám. ,,Jste mladý muž, pane Quarrine. A spousta mladých lidí má především jednu touhu, jakou je svoboda. Jde o to, zda-li ji získáte tím, že se takto vyhnete sňatku. Některé rodiny, včetně i té vlastní, toto nesou... dejme tomu po svém." vzhlédnu krátce k nebi, přimhouřím pohled v zaostření na Polárku. ,,Jejich zájmy jsou vašimi. Na radu starších a zkušenějších by se mělo dbát. Živili vás, šatili a poskytl vám možnost vzdělání. Dlužíte jim toho hodně. Vlastně celý svůj dosavadní život." trochu úkosem se na vikomta zadívám, sledujíc to, jak se tváří. ,,Znovu se tedy ptám, zda je dobré toto udělat. Splatit dluhy. Nebo se nevděčně otočit zády a jít si za svým? Co myslíte... vy?" pozvednu tázavě obočí, zdánlivě mu dám možnost k odpovědi, ale sotva se nadechne, opět pokračuji. ,,Jestli se cítíte vázán touto povinností, milý vikomte... Musíte ji splnit." pohled se do něj nepříjemně zabodne. Chvíli ho vcelku přísně sleduji, ale koutek úst mi náhle cukne vzhůru. ,,Tak tohle, můj milý vikomte... máte v hlavě. Prvním krokem je to z ní dostat, což se může ale také nemusí podařit. Nejhorší na podobných podnicích je ten proklatý pocit provinění, který se dříve nebo později zákonitě dostaví. Pak nejenže budete vypadat s odpuštěním jako idiot, ale zároveň si podepíšete jistý lístek a to pak Bůh s vámi." kývnu spíš pro sebe hlavou, učiním tři kroky vpřed, pak zas tři zpět k němu. ,,Jednoduše si musíte být skutečně jistý tím, co chcete. Vím, že si patrně myslíte, že to víte, ale..." nesouhlasně pokývu hlavou, stejně jako zdviženým prstem. ,,Nevíte nic." k uším se mi vzápětí donesla temperamentní hudba. Tohle rozhodně nebude ten "náš" orchestr. Pousměji se té myšlence. ,,Chápete to, co jsem vám řekl? A neodpovídejte hned. Nechte si to pořádně projít hlavou. Zatím..." pousměji se, zlehka ho vezmu kolem ramen a nakloním se blíž. ,,Se půjdeme trochu pobavit. Od toho tady přeci dnes jsme." pousměji se, oči se mírně přimhouří. Opět se narovnám, po chvíli nechám pomalu sklouznout dlaň z vikomtova ramene. Opět se blížíme zpět k hostům a hudba v uších sílí. Dostat se vpřed, nebo na místo, odkud je dobře vidět, mi nečiní potíže a díky tomu si získá četsné místo i Quarrin. První melodie záhy skončí a hned začne druhá, tentokrát se na scéně objeví i mladá, vskutku rozkošně půvabná tanečnice. ,,Zdá se, že jsme přišli právě včas." prohlásím nejen k Hunterovi, ale i známým, co stojí okolo. Dva šlechtici se otočili a souhlasně zabručeli, ale vzápětí se jejich oči upřely zpět na onu tanečnici. Při pohledu na ni se dalo vcelku snadno pochopit proč. A mě se na rtech roztáhl poněkud zvláštní, lehce pobavený úsměv.

Morová Královna Esme - 10. listopadu 2009 18:26

Večírek - S Hrabětem Hrabě začal mluvit a vlastně po celou dobu mi nedal šanci jakkoliv odpovědět. To co říkal mělo svou hlavu i patu a všemu jsem dokonale rozuměl. Chtěl jsem mu odpovědět že rozhodně k rodičům necítím nic takového jako že bych se jim za jejich starost měl nějak odvděčit. Vždyť mě svým způsobem odložili do té zatracené školy a doma jsem nestrávil nikdy víc jak čtvrt roku. Za to jim mám být vděčný? Ano mám rodiče rád, ale nechci po zbytek života dělat jen to co oni chtějí. Byl jsem rozhodnutý se neoženit dokud sám nebudu chtít. To bych mu asi řekl, kdyby mi dal šanci. Ano provinění budu cítit, ale snad jen vůči Esmeraldě. Ale myslím že ta nebude mít problém najít zájemce o její ruku, na to byla příliš krásná. Když se mě zeptá jestli jsem pochopil tak k němu zvednu oči a mlčky přikývnu že ano. Znovu jsem chtěl něco říci, ale to se mě mě naklonil blíže a mě polilo horko. Pak se, ale narovná a vyzve mě abychom se vrátili k zábavě. Jen slabě přikývnu a následuji ho. Zastavíme se tak abychom viděli na představení cikánů. Spojím si ruce za zády a chvíli tančící dívku pozoruji. Musím uznat že umí tančit opravdu hezky. "Ano. Zdá se." Řeknu v odpověď a dál dívku sleduji, než mě to přestane bavit a zamyslím se nad svou situací. Hravě myslím chce abych měl úplnou jistotu toho co chci. A to jsem mě. Ale budu muset se prostě smířit s následky. Jen doufám že mi rodiče hned nezačnou hledat další nevěstu a já bych pak nemusel jít znovu žádat o pomoc hraběte. Povzdychnu si a promnu si oči, musím jen doufat že mi opravdu pomůže.

Balduin von Schwannwede - 11. listopadu 2009 23:40

Koupelna Když Juliett pustí mé rámě, uvědomím si, že do té chvíle jsem téměř nedýchal. Její provinilost za sklopenými víčky je dílem přitažlivá a dílem působí velice dětsky - a já podvědomně cítím, že tahle kombinace je velice nebezpečná. Musím se usmát jejímu slibu. Myslím, že to všichni tři sneseme. A snad se i vám nemoc vyhne. odvětím do jejího povzdechu. Její náhlou otázku, spolčenou zrádně s dalším zvednutím očí té dech beroucí barvy, jsem nečekal a chvíli mi trvalo, než jsem našel slova. I tak je jich ale méně, než bych rád, a nesvedu to vyjádřit lépe. Počkám, až zdráhavě dopoví, co má na srdci, ale nechám bez povšimnutí její snahu omluvit se za svou domnělou drzost. Ano. Ale nikdy jsem nelitoval. zavrtím mírně hlavou. To, jak se rozhodujeme teď, tvoří to, jací budeme dále. A bez těch rozhodnutí bych nebyl teď a tady. ještě několik okamžiků protáhnu pohled do Juliettiných očí, ale pak zaslechnu klapot kopyt a otočím hlavu k okénku. Morris se vrací, takže asi bába nemůže dorazit. Anebo dojede o něco později. vrátím svůj pohled k dívce, která začíná pookřívat, což je dobře. Chápu, s čím bojuje teď a dodává jí to zvláštní nádech nedotknutelnosti a auru hrdosti. S úžasem jsem si uvědomil, co se antičtí poétové, sochaři i malíři snažili tak neuměle vystihnout... Proti tomuto okamžiku jsou však všechna jejich díla jen nepodařené napodobeniny; a přesto si připadám, jako bych bořil nejhonosnější z chrámů, či pálil nejkrásnější obraz, když vsunu ruce znovu pod ono porcelán připomínající dívčí tělo do již vychládající lázně. Zvednu dívku do náručí a otočím se s ní k místu, kde leží Aldenem připravená prostěradla - v tu chvíli si uvědomím slabiny svých plánů. Z rukávů mi odkapává voda jako vodníkovi a i přes kabátec a košili cítím na prsou vlahou vlhkost dívčiny kůže, která během několika okamžiků přejde jistojistě do chladu. Do háje. zaskřípu lehce zuby a co nejšetrněji položím dívku na truhlu hned vedle prostěradel. Rozhodím jedno z nich a pokud dívka aspoň trochu vypadá, že se bude moci osušit sama, podám jí ho - nechci zajít až tak daleko, zvlášť když mi nezbývá, než ji seznámit s další dosti nepříjemnou situací. Omlouvám se, ale na cestu do salónu si budu muset svléknout košili. zvednu omluvně a s provinilým výrazem ruce v promáčených rukávech vzhůru v gestu typickém pro frázi "ono samo !" a pak se odvrátím, abych dívce zanechal alespoň trochu soukromí. Dávám si se svým svlékáním na čas, dokonce oba kusy oblečení, ze kterých jsem se právě dostal, složím, i když vím, že je bude potřeba zase rozložit. Až poté se otočím zpět k dívce a pokud už tak neučinila sama, zabalím ji do zbývajících suchých látek. Nakonec ji znovu, a snad dnes už naposledy, podobnou částečně ofačované mumii, v náručí přenesu do salónu, kde je už vše připraveno k jejímu co nejrychlejšímu zotavení. Uložím ji na sofa a až po bradu zakryju teplou přikrývkou, čímž doufám její útrapná cesta ponížení skončila. Několik okamžiků se ještě dívám do její tváře, lemované rusými vlasy, a ze všech sil potlačuji nutkání ji pohladit po skráni. Nakonec se jen omluvně usměju, otočím se k Aldenovi a odvedu ho za dveře salonu, kde mu polohasem vysvětlím další postup. Potřebuje klid a teplo. Dojdu pro několik bylin a co nejrychleji udělám čaj. Do rána u ní zůstanu já, pak budete mít službu vy. Pokud usne, než se vrátím, nechte ji spát, čaj zítra nechávejte pouze vlažný, kdyby se vzbudila žízní, musí dostat okamžitě pít. Ráno uvařte horký silný vývar a pokud to bude muset být, vnuťte do ní alespoň půl hrnku. V případě, že se jí během zítřka přitíží, pokud začne dýchat nepravidelně a krátce, okamžitě mě vzbuďte.

Elicia de Talos - 12. listopadu 2009 18:00

Zahrady Vesele se na svého vysokého společníka usměji. Přijal mou nabídku na tykání. Hned vše bude uvolněnější. Nemám ráda, když je konverzace přísně stažená předepsanými frázemi, gesty a tak dále. Už tak mi stačí, že musím vytrpět nošení korzetu, jehož nevýhoda se mi připomněla pře krátkým okamžikem. Já také, drahý Calebe. zlehka pokývnu hlavou v kombinaci s mírnou úklonou, jako kdybychom se viděli poprvé. Zaklapnu vějíř a ruce spojím před sebou. Plna vzrušujícího očekávání čekám na začátek představení. Za místo v první řadě vděčím Calebovi, jenž mě sem tak šikovně dostal. Konečně se dočkám a zpoza vozu vyjdou cikánští hudebníci. Pozorně si je prohlížím. Snědí, kudrnatí a černoocí. Součást mé prosluněné domoviny. Jak komické, že jejich umění mohu poprvé spatřit právě ve studené Anglii. Cikáni začnou hrát. Můj úsměv se rozšíří. Spokojeně, ba až hrdě si je prohlížím. Vůbec mě nezklamali. Klidně bych mohla zavřít oči a nechat se unášet proudy nespoutané vášně a volnosti. Je obtížné zůstat stát poklidně na místě. Alespoň srdce mi bije naléhavěji a krev se hrne do tváří. Najednou se objeví i krásná cikánečka. Tělo má pružné a mladé. Jistě dokázala vzbudit touhu u mnoha přítomných mužů, ale na to já nyní nemyslím. Pohltila mě svým tancem plným smyslné svobody. Všechny její pohyby jsou úžasné. Neskutečně jí závidím svobodu, které může užívat. Už jen odhalené břicho a záda mě dráždí. V takovém momentě mě vlastní korzet až bolestivě dusí. Kéž bych mohla být jako ona. Na malou chvíli.

ZRCADLO - 20. listopadu 2009 01:15

Balduin von Schwannwede Když jsi vsunul ruce pod hladinu a pod její tělo, mohls cítit, jak se napnula. Stejně tak mírně škubla hlavou a odvrátila se od tebe. Chvíli to vypadalo, že sevření jejích prstů na okraji vany nepovolí, ale bylo to jen chvilkové zdání a pocit, který vzápětí vyprchal. S tváří, stále obrácenou od tebe, aby se tak vyhnula jakémukoli očnímu kontaktu, se nechala dívka odnést na truhlu a položit. Zcela přirozeně se snažila neustále nějak zakrýt, ale pokud si měla vzít prostěradlo, cos jí podal, musela natáhnout alespoň jednu ruku. Ta chvíle váhání se zdála nekonečná. Reakce měla ještě trochu pomalejší, ale nakonec prostěradlo trochu neohrabaně vzala do rukou a snažila se alespoň trochu osušit tělo od kapek vody, co po něm sklouzávaly. I přes tu snahu se jí to dařilo jen velmi pomalu, navíc jí brzy začala být bez všeobjímajícího tepla vody zima. Ty sis zatím svlékl kabátec a košili, vzduch byl podivně zhoustlý a ztěžklý váhavostí, opatrností, studem a jakýmsi strachem. To všechno bylo, i když bez vůně, cítit více, jak silný parfém. Pomohls Juliett zabalit se do pár zbylých prostěradel, opět jsi ji zdvihl do náruče. Tentokrát se tě trochu rozpačitě chytila rukou kolem krku, aby tak lépe udržela rovnováhu. Na kratičký mžik se na tebe dokonce podívala, ale byla to sotva vteřina, pak oči zas sklopila a měla je skoro zavřené do doby, než jsi ji uložil na sofa a pečlivě přikryl. Skoro to vypadalo, jako by už spala, ale cítils, věděl jsi, že to tak není. Možná podle trochu neklidně se zachvívajících víček, která se jednou trochu víc a váhavě pozvedla. Ne však natolik, abys mohl spatřit pomněnkovou modř očí, jenž za nimi byla skryta. I přesto ti připadalo, jako by ti tvé omluvné pousmátí oplatila, i když jemné pozdvihnutí koutků jejích úst bylo sotva znatelné. Ale tys ho cítil především uvnitř. Vzal sis Aldena stranou a nechal tak dívku o samotě, snad aby si trochu odpočinula od toho všeho, co se za večer událo. Komoří tě vyslechl a s vážnou tváří přikývl. „Můžete se spolehnout, pane. Uděláme to nejlepší, co budeme moci, abychom předešli tomu nejhoršímu.“ zadíval se krátce ke dveřím, kde mezerou pod nimi mihotavě blikalo světlo ohně z krbu. „Snad na vaše poslední slova nedojde. Ale vám bych rozhodně ten čaj doporučil také. Stejně tak nějaké teplejší oblečení. Neměli bychom riskovat. A dva nemocní...“ nesouhlasně pokýval hlavou, krátce stiskl rty, pak se mírně uklonil a opatrně, tiše vešel do sálu. Stejně tak za sebou i zavřel. Po cestě jsi potkal Morrise. Byl sám, ale v ruce měl několik sáčků, nebylo těžké se domyslet, co je obsahem. Mírně ti pokývl, pak natáhl paži s bylinami. „Bába byla u jednoho dost těžkého porodu, nemohla přijet, ale... její dcera mi dala potřebné byliny a pak jí předá vzkaz. Snad zítra...“ vydechl a otřel si čelo, únava a starosti byly na něm znát asi nejvíc. „Omlouvám se, pane. Víc se skutečně dělat nedalo.“ tvářil se zklamaně a nejinak vypovídal i tón jeho hlasu. „Pokud prominete... podíval bych se za Juliett. Pak, kdybyste cokoli potřeboval, budu u sebe v pokoji, skoro jako vždy.“ počkal ještě, co odpovíš, pak se vydal ke dveřím do místnosti, kde byla dívka a komoří. Příprava bylinného čaje trvala vcelku dlouho, nebo ti to tak mohlo připadat, i když ve skutečnosti to byl stejný čas, jako vždy. Přesně namíchaná směs bylin by snad měla zažehnat nějaké rozšíření nemoci, pokud již není pozdě, což sis ale nesměl připouštět. Kam by to pak všechno vedlo? Když ses vrátil zpět, Morris už v salónu nebyl, Alden seděl na židli u dívčiny postele a něco polohlasně šeptal. Prozradilo tě cvaknutí kliky dveří. Komoří se napřímil, decentně ti kývl, ještě se zadíval k dívce, pousmál se na ni, prosmekl se kolem tebe a vydal se ještě na běžnou obchůzku. Zkontrolovat, zda jsou všude zavřená okna, dveře a vše je zabezpečeno, jak má. Byla to jeho obvyklá rutina a nenechal nikoho, aby mu ji narušil. Teprve pak se odebral na lůžko. Juliett ještě několik okamžiků upírala zrak ke dveřím, když komoří odešel. Prostorem se rozlehl její tichý povzdech, sklopila oči a upřela je na lem peřiny, co jí sahala skoro k bradě. Těžko říct, co se jí momentálně odehrávalo v hlavě a nad čím vším asi mohla přemýšlet. Výraz její tváře mnohé nenapovídal, i když něco možná přecijen. Nejvíce by však napověděl pohled jejích očí. Jako by to však věděla, měla je stále upřené k lemu deky a nevypadalo to, že by chtěla víčka pozvednout, pokud to nebude nutné. Z horkého čaje se kouřilo, byla v něm cítit silnější, bylinná vůně. Vychlazení trochu pomohlo, ale přesto ještě potrvá, než budeš moci dát dívce napít. Panovalo ticho, přerušené jen praskáním ohně v krbu. Porušit ho, nebo raději nikoli? Sotva sis stihl tuhle otázku zodpovědět, někdo tě předběhl. „Vzpomněla jsem si...“ rozezněl se prostorem nejdřív velmi tiše její hlas. Těkla po tobě očima, ale pak je opět zabořila, stejně jako prsty, do měkké pokrývky. Stiskla rty a zas mlčela. Opět to ticho. A opět jeho stejně náhlý konec, předznamenaný trochu ostřejším nádechem. „Ten altán na tom obraze. Nevím, něco mi připomněl. Vlastně.. netuším, co, jen... mi byl moc povědomý a...“ povzdychla si. Vzhlédla, tentokráte se na tebe zadívala přímo. „Vlastně ani nevím, co se snažím říct. Je to patrně hloupost.“ ještě několik úderů srdce na tobě ulpívala pohledem, pak se povytáhla na pohovce výše, takže se napůl posadila. Rozhlédla se po místnosti, obloukem přelétla její stěny, pozastavila se očima u krbu, nakonec zas na tobě. Opět ten pocit tiché, skryté a nevyřčené otázky. Ale opět ji ty červené dívčí rty nevysloví. Přitom je to tak prosté...

Isabella de Mila - 26. listopadu 2009 18:26

Zábava Jakmile mne cikánečka Anita opustí, překvapeně rychle najdu toho, kterého jsem se ani nestačila vyjít hledat. Usměju se na něj a omluvně zvednu ramena. Zase jsem mu utekla. Vydám se k němu. „?Seňor honorable, puedo pedir Usted para acompaňa me? Ach promiň strýčku. Mohla bych Vás požádat o doprovod ctihodný pane?“ opravím se. Asi se mi nějak zastesklo, po horoucím a temperamentním domově. Nebo je to možná rozmluvou s kouzelnou a nespoutanou Anitou, sama nevím. Znovu jej obdaruji úsměvem. A zavěšena v jeho rámě se vydáváme k většině zdejších hostů, kteří již zaujímají nejlepší místa pro shlédnutí vystoupení. Již podruhé za tento večer jsem mile překvapena, že zdejší společnost těmito lidmi neopovrhuje, někteří se spíše mohou umačkat, aby měli lepší výhled. Vcelku mě chování jednoho z tlačících se hostů rozesměje. Opět se své pobavení snažím zakrýt za krajkový vějíř. „Anitě se líbili mé šaty strýčku, vybral jsi vskutku mistrovsky!“ zašeptám k strýčkovi, abych mu udělala radost. Nakonec přece jen najdeme vhodné místo, které nám poskytuje dobrý výhled. Anita vypadá kouzelně. Tak nespoutaně a štastně. Je dokonalá. A hudba sama jako by se vpíjela mými póry do útrob mého těla. Svižné podupávání nohy je toho jasným důkazem. Je to vskutku nádherný večer.

Balduin von Schwannwede - 29. listopadu 2009 21:45

Salon Rozhodně se míním radami svého komorníka řídit - než vyrazím na sběr bylin, vyrazím ke svým komnatám, abych se převlékl do suché košile a jelenicového loveckého kabátce. Když po cestě potkách Morrise, převezmu od něj váčky s bylinami a pokývnu mu. Napůl jsem čekal, že bába nebude moct dorazit, ale je vynikající, že podkoní obstaral alespoň byliny. Děkuji vám, Morrisi. K Juliett se podívat můžete, ale prosím, běžte brzy spát - je možné, že bude třeba vás vyslat na cestu znovu. Zamířím do zahrad pro chybějící byliny a se spěchem se vracím zpět. Ač mi míchání a louhování připadá nekonečné, nesmím to uspěchat, mohlo by to nadělat více škody než užitku. Než se byliny vylouhují, zamířím do koupelny pro vědro studené vody a prostěradla, kterými se Juliett utírala, a také do knihovny pro jednu knihu - několik chvil přelétám po hřbetech svazků a snažím se zjistit, jestli se mezi nimi nenachází kronika zdejších míst nebo rodokmeny šlechtických rodů. Ať už něco z toho najdu nebo ne, vyberu si ještě jednu z dalších knih a zamířím zpět ke svým přípravám. Vědro s vodou a prostěradlem nechám na chodbě přede dveřmi salónu, je možné, že dnes ještě bude potřeba. Pak s konvicí kouřícího lektvaru, obyčejným hrnkem a knihou pod paží vejdu do salónu a pokývnu odcházejícímu Aldenovi. Dobrou noc, Aldene. zaklapnu za sebou dveře nohou a postavím opatrně konvici s hrnkem na stůl vedle knihy, protože ještě chvíli bude trvat, než budu moct dívce podat léčivý nápoj. Zatím se pečlivě vyhýbám pohledu na ni, místo toho si vedle jejího lůžka přitáhnu jedno z křesel a postavím ho tak, aby stačilo jen stočit pohled stranou a vidět na Juliett a zároveň byl v mém dosahu stůl s konvicí bylinného čaje a knihami, položenými tak, aby dívka nemohla vidět jejich tituly. Usadím se a zahledím do krbu, ve kterém praská jedno z velkých polen - vedle je složeno několik dalších, která přijdou na řadu později a budou zahřívat svým teplem pokoj až do rána. Konvice s mátovou esencí vypouští lehkou páru do salónu a vůně se vznáší lehce kolem. Snažil jsem se nevnímat ticho, které tížilo čím dál více - až bylo přerušeno Juliettinými slovy. Stočil jsem oči k ní a nechal ji povídat. Když domluvila, ještě okamžik jsem nechal pohled spočívat na ní, a pak jsem vstal a podal jí polovinu hrnku extraktu z bylin, v chladném porcelánu zchládlého dostatečně k pití. Klidně ležte a snažte se odpočívat. Přemýšlení nechte na zítřek. Bude na něj více času i sil. Zkuste usnout. vstal jsem a lehce ji donutil si znovu lehnout, přičemž jsem jí upravil pokrývku znovu pod bradou. Ač se zdá, že jsem dívčina slova vůbec neslyšel, poslouchám je velice pečlivě. Lehce jsem jí přiložil hřbet prstů na čelo - očekávám, že horečka by měla přijít každým okamžikem. Snad nebude příliš prudká... zase ruku stáhnu, znovu se dívce věnuji poněkud prchavý úsměv a usadím se zpět do křesla. Několik chvil si dívku prohlížím, pečlivě zvažujíce její stav a možné průběhy její nemoci a nakonec zavrtím téměř neznatelně hlavou.

Rhys Abney - 30. listopadu 2009 12:09

Ve stájích Pocítil jsem touhu, touhu po poznání, v hlavě se rojilo tisíce otázek. Jak na ni samotnou tak na její rodinu. Chtěl jsem vědět vše o její minulosti přes rodinu a vztahy, konče u rodové linie. Vždy jsem si sliboval, že takový nebudu, ale snad touha ujistit se, že právě tahle dívka by byla vhodnou k ženitbě jsem se chtěl ujisti, že předstoupením před dvůr a požádání o její ruku, nebudu vyděděn, já více jak kdokoli jiný potřebuji souhlas krále. Bez jeho požehnání nemohu nic.Kdyby nesvolil utekli by jsme žili by jsme někde bokem od lidí, jen my dva a nikdo jiný, dal bych ti vše, ale… Začne hovořit o ptáčátku a já pohlédnu do těch nevinných očí, nejednou dnes večer mě uchvátili a jistě né naposledy. ale… vzal bych vám příliš, vzal bych vám svobodu, rodinu, a zřejmě i možnost nebeskou, být s vyhnancem královým je horší než-li být prokletý. Můj pohled vůči ní neochladl, ale stal se jako by hlídaný za branou. Mé sevření ruky, kterým jsem ji držel povolilo, a já si uvědomil, že jsem příliš sobecký, sobecký k andělovi, jsem příliš ukvapený ke stvoření které mne uchvátilo. Uvědomuji si její slova.Mezi kterými má žít? “Tedy pokud jsem to správně pochopil, pak jste sem přicestovala s rodinou a zde hodláte pobývat, rozumím je to krásný kraj, jen co je pravda.“ Sám však doufám, že má myšlenky byla správná, že to není jinak. Doufám v úsměv, který naznačí souhlas, doufám v cokoli, především pak ne v nesouhlas, kterým by mé srdce odsoudila k věčnému utrpení. Prosím neříkejte, že jste již vdána, že jste tu se svým mužem, neříkejte, že již patříte jinému. Aniž bych chtěl si uvědomuji, že stojím právě proti ní, hledím ji do očí a s prosebným výrazem zmoklého psa, prosím o trochu lásky a tepla. Mé chování je nehodné šlechtice, nehodné následovníka … Její slova o hvězdách spustila lavinu. “Krása hvězd, ač jich může být tolik, kolik mají dívky perel na náhrdelníku se nikdy nemohou rovnat dvěma očím jenž skrýváte za temnými řasami.“ Ovšem hned jak jsem to dořekl, uvědomil si, že to se nesluší, nemám ani právo a především postavení. Pohled trpitele se změnil v obdivovatele a nyní? Hledím jako bulík, na dívku, kvůli které bych zemřel, pro niž bych obětoval, vše co znamenám, jen abych ji mohl mít na blízku. Rychle si odkašlu a vydám se opět ku cestě do stájí, které za okamžik skutečně uvidím, chvíli jsem se obával, že tahle cesta do stájí nevede a mě nařknou z toho že bezbranné dívky tahám někam do tmy. “Zdá se, že jsme již našli, to co jsme hledali. Já tedy určitě.“ Poslední větu téměř zašeptám. Tedy ne téměř ale snažím se aby mne ona překrásná Esmeralda ani neslyšela. Přejdu k vratům stodoly a vstoupím dovnitř, Povolím rámě abych ji dovolil se vymanit, ze sevření a volně si mohla prohlédnou zdejší koně.

ZRCADLO - 30. listopadu 2009 20:39

Elicia de Talos, Isabella de Mila, Lady Anelisse de Amour, Hunter Quarrin Ještě několik chvil jste měli možnost s větším či menším zaujetím sledovat tanec a pohyby oné mladé dívky, která se zcela poddala hudbě, k čemuž nemělo daleko ani dost přítomných. Jako by jednotlivé tóny rozvazovaly ony neviditelné stuhy konvencí a přinášely tak dlouho kýženou volnost dýchání a svobodu. Dozněly poslední tóny, pár okamžiků nastalo ticho, přerušované jen nočními ptáky a tichým cvrkotem. Teprve za chvíli se ozval trochu rozpačitý potlesk jakéhosi jednotlivce v davu, pak se ale začli přidávat i další, jak se postupně probírali z okouzlení a podobných pocitů. Muži se na sebe trochu významněji ohlíželi, sem tam prohodili pár slov, jimž nebylo přes šum potlesku rozumět. A možná dobře. Anita se usmála, ještě jednou se zatočila, až jí široká sukně vylétla k pasu a pár ladnými skoky se opět vzdálila za vůz. Cikáni se polichoceně uklonili a po chvíli spustili další melodie, které se linuly zahradami přes koruny stromů až ke hvězdám.

hrabě Gideon - 30. listopadu 2009 22:11

Představení/Mladý vikomt Pousměji se, když vidím spokojenost hostů. Ta byla cílem večera, i když ten ještě není u konce, není radno usínat na vavřínech. Sám trochu do šíře roztáhnu ruce a též se pustím do potlesku. Při tom, jak se cikáni rozehráli, bude patrně pro dvorní hudbu již definitivní konec a její návrat by mohl znamenat pasé. Zatím tyto úvahy odsunu stranou. „Omluvte mě.“ řeknu nejen Hunterovi, ale i ostatním, kteří pochopí a ustoupí. Vydám se k maringotce, následně za ní. Netrvá to však dlouho a opět se vrátím, najít mladého vikomta i v tom shluku lidí mi kupodivu nečiní žádné potíže. Cestou se pousměji na pár dam a kývnu elegantně oděným mužům, než se zastavím nedaleko mladého šlechtice. „Mimochodem... Kde vlastně tu vaší Esmeraldu máte? Rád bych se s ní dříve nebo později také rád setkal, pomůže to řešení vaší situace. Dost mladých dívek je na tom obdobně jako mnoho mladých mužů. A sice nechtějí přijít o svou svobodu. Avšak ony se ne tak často opravdu dokáží vzepřít rodině. Nemluvili jste o tom někdy takto nebo nenaznačila vám nějakým způsobem, zda do tohoto svazku chce vstoupit či nikoli? Ptám se teď spíše na její gesta a pocity, než slova, která jsou velmi často zavádějící.“ zpříma se na Huntera zadívám, nakonec přelétnu pohledem ostatní a pokynu mu rukou. „No... pojďme dovnitř. V mém soukromém salonku nás nikdo rušit nebude. Je tam víc klid.“ vybídnu jej, otočím se a rozejdu ke schodišti, vedoucím do sídla. Pokračuji dál delší chodbou, pak po schodišti nahoru a několik metrů doprava. Tam jsou vcelku nenápadné dveře, jenž ústí do užší chodby a ta do již zmiňovaného salonku, jehož okna jsou otočeny přesně opačným směrem, než vchod do zahrad. „Prosím, posaďte se.“ vybídnu jej, jen co vstoupíme a zavřu dveře, pak vykročím k nižší komodě, na níž je karafa s vínem a sklenice. „Jestli vám mohu nabídnout víno. Je skutečně kvalitní a myslím, že něco na svlažení hrdla přijde vhod.“ otočím se na něj krátce, pak začnu nalévat tu rubínově červenou, jiskřící tekutinu do skla. Uchopím obě sklenky za stopky, položím je na stolek a pohodlně se usadím do křesla. „Tak, prosím... začněte. A nemusíte spěchat, snažte si vzpomenout byť na jediný detail...“ Sotva to dořeknu, otevřou se dveře a dovnitř vejde jeden ze sluhů. „To je vpořádku, klidně mluvte.“ vybídnu Huntera, zatímco se ke mě lokaj skloní. Přikývnu a odešlu jej opět pryč, znovu se opřu do křesla a sleduji mladého muže zvědavý, co ze sebe vypraví.

ZRCADLO - 30. listopadu 2009 22:38

Elicia de Talos Sledovalas dívku, jak tančí, volnost, přirozenost a svobodu ladných kroků a pohybů, vlnění sukně, blýsknutí tu a tam odraženého světla od chřestících penízků... Připomínala ptáka, volně letícího krajinou. Kdo by jí takovou volnost nezáviděl, alespoň na okamžik? Možná ten, kdo je jí přesycen. Ale... že by někdo takový existoval sis nedovedla téměř představit. Uši ti vzápětí zaplnil víc jak pochvalný a vřelý potlesk ostatních. Caleb nezaostával, i když v jeho pohybech byla jistá rozvážnost a umírněnost, i když z očí mu šlo vyčíst nadšení a na tváři se usadil jaksi mírně váhavý úsměv. Všimla sis i bratránka, který se propletl mezi davem a zmizel za maringotkou, patrně poděkovat. Vzápětí se opět vynořil a hned zmizel kdesi vzadu. „Opravdu... velmi zajímavé. Básník by možná řekl něco v tom smyslu, že vedle té dívky i oheň bledne závistí.“ ozval se za tebou Calebův hlas a přitáhl tak tvou pozornost. „I když není to lehký život, nemít vlastně nikde domov. Sotva se s někým sblížíš, už musíš zase dál. Vojáci jsou vlastně také takoví... kočovníci. A občas to loučení vskutku zabolí.“ pohled chvíli upřel kamsi do dálky, pak shlédnul k tobě a nabídl ti rámě. „Takže.... máš nějaké.. přání, jak bys chtěla strávit zbytek večera, nebo se ti moje společnost už omrzela a mám tě doprovodit k nějaké... zábavnější, veselejší?“ otázal se a opět se pousmál, patrně se mu podobné stávalo často, ale nijak to oněm dívkám nezazlíval. Navíc vzhledem k tomu že byl voják... těžko by si mohl a chtěl dovolit něco víc s jakoukoli dívkou. „A nemusíš se bát. Jsem zvyklý na ledacos.“ dodal po chvíli, co si tě prohlížel a opět se usmál.

ZRCADLO - 30. listopadu 2009 23:32

Isabella de Mila Strýček se na tvá slova o šatech pousmál, polichoceně, ale decentně a kývl hlavou. Pak stejně jako ty upřel svou pozornost k dívce, ale občas jeho oči sklouzávaly k tobě, sledovaly výraz v tvých očích a tváři, stejně jako to, jak na tebe hudba působí. Úsměv na tváři se mu rozšířil, s takměř něžným pochopením. Představení skončilo, náhle se zdálo, jako by bylo dlouhé sotva pár vteřin. Prostorem zahrad se rozlehl hromadný potlesk, ale byly to především strýčkovy dlaně, které tě přivedly zpět za zasnění a unesení hudbou na pevnou zem. Anita zmizela za vozem, zatímco se cikáni pustili do další melodie. Nemohla sis nevšimnout, že onen mladík, co tě oslovil a jenž hrál na bubínky, se občas tak trochu pátravě rozhlédl. Kdybys ale náhodou netušila, že něco nebo spíše někoho hledá, nepřikládala bys tomu žádný význam. Nedělal to nijak okatě. „Krásná hudba, až mi málem do očí vhrkly slzy.“ pousmál se strýc, vztáhl ruku, objal tě kolem ramen a jedno krátce, jemně stiskl. „Skoro jsem měl pocit, jako bych se obrazu domova, co mi vyplynul před očima, mohl dotknout.“ pronesl se zasněným pohledem, pak sklopil oči zpět k tobě. „Asi už stárnu, moc se poddávám nostalgii, princezno.“ krátce se zasmál. Hlouček lidí kolem vás se začal trochu rozpadat, i když většina lidí zůstávala v blízkosti cikánů a jejich hudby, která se nesla zahradami. „Tak... už sis tu někoho vyhlédla?“ zeptal se, úmyslně tě tak trochu škádlil. „Nebo... si někdo možná vyhlédl tebe, ani bych se nedivil. Kdybych byl mladší, patrně bych na tobě mohl oči nechat.“ usmál se, vzal tě za ruce a poodstoupil. „Skutečně.“ pokýval hlavou. Na to se znovu usmál, ale už tak trochu jinak, než předtím a tys věděla, co řekne. „Máš úsměv po matce. Byla by na tebe určitě pyšná a jistě by tě chránila, aby tě jen tak někdo neuchvátil.“ vzpomínky jsou zvláštně sladkobolné.

ZRCADLO - 03. prosince 2009 20:14

Balduin von Schwannwede Napila se čaje, cos jí podal, i když opatrně a ne moc. Nechala se od tebe uložit, jak ses nad ní sehnul, sklopila oči. Čelo měla už poněkud teplejší, i když na horečku to zatím přímo nevypadalo. To však neznamenalo, že nepřijde, bohužel. Dívka už dál nemluvila, jen se na tebe ještě krátce zadívala, pak na knihy, co byly na stole. Nakonec pootočila hlavu směrem k opěradlu křesla a za několik chvil usnula. Počkals ještě chvíli, aby ses přesvědčil, že skutečně spí a nevzbudíš ji. Poštěstilo se ti najít jakousi knihu o rodech zdejšího kraje, i když byla v dost špatném stavu, jako byla ostatně většina vybavení domu, když ses nastěhoval. Opravdu dlouho chátral a nikdo se o něj nestaral. Opatrně jsi otřel desky a oprášil hřbet, pozlacení bylo již dávno to tam. Pomalu aby ses bál knihu otevřít, navozovala pocit nejen nepříjemného tajemství, co v ní mohlo být skryto, ale také ten, že když to učiníš, místo stránek se na zem vysype jakási hrstka potrhaných papírků a víc nic. Nakonec jsi se přecijen odhodlal. Když budeš s knihou zacházet opatrně, tak to půjde. Jen některé stránky chyběly, některé zčásti, jiné zcela, jinde byla nečitelná slova a i celé věty. Papír byl zažloutlý, napůl zpráchnivělý a skutečně křehký. Zub času hlodal na podobných věcech víc jak rychle. Započals se čtením, oči přelétávaly jednotlivá slova a zmínky, hledaly nejprve dle umístění sídel. Tvé pátrání se vcelku rychle zúžilo na pouhé čtyři rody, kterým patřil onen zámek, cos viděl a kdes našel mladou služebnou. Jenže bůhví, zda majitelů nebylo více, přecijen dost stran scházelo. Možná ještě zajít za někým, kdo by se v tomto mohl vyznat nebo oplývá materiály příhodnými ke studiu podobných věcí. Dalším faktorem byla datace, díky níž jsi jeden a později i druhý rod mohl vyloučit. Zbývaly tedy dva. Jeden patřil k těm spíše méně významným, takměř skoro k vesnické šlechtě, druhý naopak nabyl titulu od samotného nejvyššího vladaře. A ne zrovna nízkého. Jakýsi vévoda William Scott. Jak ses dopátral, mezi jeho předky a ne tak vzdálené, patřil patrně James Scott, vévoda z Monmouthu. Tento muž po něm dle všeho podědil pěkný vzhled, jistou dávku šarmu a lásku k zábavě, stejně jako nechuť ke vzdělávání. I jeho manželství s jistou E. Mosesovou bylo dosti obdobné, jako to Jamesovo. Nepříliš šťastné, onen muž měl spoustu milenek a vedl divoký a nevázaný život. Rodina patrně zůstávala spíše v ústraní. Ostatně, mnoho zmínek o někom jiném než o Williamu Scottovi v článku nebylo. Otočil jsi na další list a zjistils, že.... stránka chybí. Na další byl akorát chabý, hubený odstavec o odjezdu tohoto muže z Anglie přibližně před patnácti lety. Druhý, vesnický rod však dle všeho sídlil asi dvacet mil odtud, jistí Hawkovi. Doteď tichou místností, prosycenou vůní máty a klidem přerušeným pouze občasným zapraskáním dřeva v ohni, se rozlehlo napůl zdušené, tak trochu nevýrazné zakašlání. Dívka se otočila zpět na záda, ale sotva se probudila. Po chvíli odkašlala znovu, tentokrát trochu hlasitěji, ale přecijen stále přidušeně. Když ses nad ní sklonil, mohl sis všimnout, že začíná mít jemně orosené čelo. To se jí krátce podmračilo, ale zatím se nevzbudila. Opět jí otřáslo zakašlání, to bylo suché. Netrvalo to příliš dlouho a dívka se začala potit o poznání víc, tváře i čelo měla rozpálené vcelku hodně. Začalo se dít patrně to, čeho ses dost obával, i když nikdo na tvém místě by nechtěl ještě předbíhat a tyto obavy si přiznávat. Jenže na druhou stranu bylo vždy lepší být o krok napřed. A k tomu patřilo i plné uvědomění si situace.

ZRCADLO - 04. prosince 2009 23:34

Marian Tonchesen Pousmála se na tebe, pak trošku váhavě, nepříliš znatelně kývla. „Vlastně je to tak, jak říkáte, ale nejsem v této zemi cizinkou. Má rodina zde žije již od nepaměti, pouze... na téměř opačné straně Anglie. Ale matka začala být trochu náchylnější a doktor nám doporučil spíše klidnější prostředí, kde je hodně panenské přírody, někde u vsi. A je pravda, že se mamince vrátila růž do tváří a červeň do rtů.“ odvětila, pousmátí na tváři se jí rozšířilo, žes tak mohl spatřit jemnější dolíčky, co jí zdobily a dávaly patrně na srozuměnou, že se tahle dívka jen velmi nerada mračí a trápí. Avšak to, cos řekl dále, změnilo úsměv na úžas smísený s překvapením, to se proměnilo v rozpaky a stud, pod jejichž doteky jí líčka ještě trochu více zrůžověla. Váhavě, jako by plaše a krátce po tobě těkla pohledem, ale neřekla nic. Teprve před stájemi, když se před vámi otevřel tak trochu jiný svět nejen osvětleným dvorem v téměř naprosté temnotě, nějaké rozpaky zmizely. Cítil jsi jemný tah, jak přidala do kroku ve snaze co nejdříve sáhnout po petlici a otevřít dveře. Na tvá slova se pootočila a s rozzářenýma očima se usmála. „Vypadá to tak.“ odvětila, poslední větu patrně pro své nadšení a pro tvou vlastní opatrnost vskutku přeslechla. Byl jsi to ty, kdo první sáhl po dveřích, ty se se sotva postřehnutelným vrznutím otevřely. Do nosu vnikla vůně slámy prosycená pachem koňské srsti. Vzduch zde byl příjemně teplý, skoro jako by vybízel usadit se na balíky sena, či se na ně položit a v několika okamžicích usnout. Esmeralda si první pro své nadšení nepovšimla, žes ji pustil a otočila se za tebou s trochu tázavým výrazem v očích, ale když viděla, že jsi blízko, usmála se a vydala se první chodbičkou podél stání. Některá byla prázdná, z dalších čouhal koňský zadek, nebo hlava. I dle zběžného pohledu zde byli koně velmi ušlechtilí, jistě stáli nemálo peněz, nepočítaje za kvalitní výcvik a krmivo, co jim bylo poskytováno. Ale jelikož hrabě neměl rodinu a tímpádem jeho investice takto netrpěly, mohl si to dovolit. Stání byla velmi prostorná, bytelná, kování dokonce tak trochu zdobné, dřevo pečlivě ošetřované. Dívka se zastavila u jednoho z koní, který jí patrně zaujal. Již od prvního pohledu to byl hřebec, mohutný, masitý krk s tukovým hřebenem, hustá, jak noc černá hříva a krémová barva srsti. Žíně se mu pod matným světlem namodrale leskly. Podle menších uší a tvaru hlavy se dalo usuzovat na španělské plemeno, patrně Andaluského koně. Jenže sotva se ho stačila dotknout, tak patrně zahlédla něco, co ji upoutalo více. Napůl se rozběhla, na sukni nedbaje, stejně jako nějakou etiketu. Zastavila se před dalším stáním, které bylo u protilehlé chodby. Pohled ti mohl tentokráte padnout na štíhlejšího, pružněji vypadajícího koně barvy čerstvě padlého sněhu. Ten pootočil hlavou směrem k dívce, prohnutý profil, velké nozdry a výrazné oči hovořily jasně. Arabský plnokrevník. Esmeralda se usmála a pohladila koně po čele, pak vzhlédla k tobě. „Skoro jako by z oka vypadl Arabesce.“ okamžik se odmlčela, pak teprve po chvíli dodala, když se domyslela, že asi nevíš, o kom mluví. „Moje kobylka. Je sice křížená, ale vypadá i tak úplně stejně. Už dlouho jsem se nebyla projet...“ poslední slova dodala trochu zasněně a stejně tak opět pohladila koně po čele. Po chvíli se zadívala zpátky na tebe, současně tak upoutala na tvou osobu i pozornost toho zvířete. Jedna ušlechtilá krása vedle druhé a její kombinaci, která se snoubila snad až v dokonalosti, se odolávalo jen velmi, velmi těžko. Navíc lucerna, zářící za jejich hlavami je věnčila zlatavou září, jako by kůň i dívka vystupovali ze snového světa do toho skutečného. Mohl jsi postřehnout i jemnou vůni hřebíčku a vanilky, jako by se snad Esmeralda skláněla přímo nad tebou.

Balduin von Schwannwede - 11. prosince 2009 01:17

Salón Oddechnu si, když dívka usne, a opatrně otevřu prastarou knihu, pomalu se rozpadající ve své vazbě. Čtení je to velice zajímavé, jen chybějící a nečitelné pasáže je ztěžují více, než by mi bylo milé... Snad bude mít někdo ze sousedů úplnější svazek. s pečlivostí se probírám někdy kusými informacemi a snažím se dát dohromady střípky roztříštěné historie zdejších rodů. Jsem rád, že se mi podařilo sestavit alespoň hrubý nárys, ale jsem trochu zklamaný, že detaily budou muset počkat do doby, než se budu moct vzdálit ze svého sídla, což dle událostí posledního dne nebude nijak brzy. Zavřu knihu a položím ji nazpět na stůl. Chvilku přemítám, zda-li otevřít tu druhou, obsahující básně, nebo jen tak chvíli sedět, a nakonec sfouknu svícen a zůstanu sedět v přítmí rušeném mihotavými jazyky plamenů nenasytně stravujících poleno v krbu. Všechno vypadá v pořádku, Juliett klidně spí a teplo příjemně prohřívá. Protáhnu se na svém křesle a s tichým zívnutím se ohlédnu k oknu - tak za hodinu se nad východním obzorem objeví první náznak svítání... Z úvah mne vyruší dívčino kašlání, suché a skoro nesmělé. Rázem jsem znovu vzhůru a opatrně nakloněn nad dívkou znovu lehce položím prsty na její čelo - potí se, to je dobré znamení. Tiše se modlím, aby horečka nepřišla bez pocení, protože to by bylo více než zlé znamení. Suchý kašel holt bude muset přestát, ale alespoň ji donutí napít se pořádně výluhu z bylin, a ty jí snad pomohou více. Opatrně trochu upravím pokrývku, tak, aby zakryla i Juliettino hrdlo a udržela tak v teple co největší část jejího zesláblého těla. Říkala, že si vzpomněla na altán na obraze - jak jinak by ho mohla jinak najít, než kdyby někdy nebyla tam nahoře na vřesovištích ? vrtím hlavou nad dívčiným ukvapeným výletem, který ji teď může stát i život, když si znovu sedám do křesla. Trpělivě vyčkávám - nemoc teď může mít spoustu průchodů, některé z nich můžou být k dobrému, jiné budou vyžadovat jistá opatření... Povzdechnu si. Na amulet v kapse jsem nezapomněl, ale nemá cenu se jím zabývat teď. Nemám na to ani čas, ani chuť...

Morová Královna Esme - 16. prosince 2009 22:51

Salon – Hrabě Gideon Když se ozval potlesk zjistím, že dívka už dotančila a tak se rychle připojím k potlesku a zamumlám pochvalná slova. Pak pohlédnu na Hraběte, který se omluví a tak stejně jako ostatní co mu stáli v cestě uhnu, aby mohl projít. Sleduji ho kam jde a čekám na místě, na chvíli pomyslím na svého přítele Edgara, který nejspíš stále hledá, pak se mu musím omluvit a nějak mu to vykompenzovat. Za chvíli se hrabě vrátí a zeptá se na Esmeraldu, pak mi pokyne rukou abych ho následoval, já se za ním vydám až do salonku, kde se usadím po jeho vybídnutí a přikývnu na jeho nabídku vína. „Ano. Rád si dám, děkuji.“ Pousměji se a přijmu od něj skleničku vína, pohlédnu na tu zajímavou barvu a trochu se napiji. „Skvělé.“ Pochválím a pohodlněji se usadím. Už se chci rozpovídat, když vejde sluha, ale hrabě mě ujistí, že mohu mluvit, přikývnu. „Tak... Esmeralda tu někde je. Rozdělili jsme se, když si chtěla popovídat se svou přítelkyní, předpokládám, že se snad někde procházejí.“ Vysvětlím mu a přemýšlím. „No... když o tom tak mluvíte, tak možná že něco naznačila i kdy jsem tomu věru nepřikládal velkou váhu.“ Začnu vínem ve sklenici mírně pohupovat. „Ptala se mě kdy oznámíme datum svatby a pak také pronesla, že není nutné spěchat.“ Znovu se odmlčím. „Víte... abych řekl pravdu, tak mi byla první velice... protivná. Protože se chovala jako... jako ještě dítě. Samé chichotání, mluvení jen o módě a podobné věci, které muže vůbec nezajímají. Ale pak se najednou změnila. Najednou je klidná, už žádné chichotání, dá se s ní mluvit a jakoby dospěla. Je mi po pravdě o mnohem víc sympatičtější a věřím, že kdyby jsme se vzali tak... bychom se snášeli.“ Zamračím se. „Ale to by to pak bylo za život? Být manželé, ale být spíš jako přátelé než pár? Nakonec bychom byli oba nešťastní, ona určitě. Je mladá, krásná a takové ženy touží po romantické lásce.“ Povzdychnu si a zavrtím hlavou. „Nevím jak je to s ní. Možná, že se chce vdát, ale bojí se, nakonec jsem k ní nikdy předtím nebyl nijak vřelí a možná, že se ani vdát nechce. To nevím.“ Napiji se. Na chvíli zamyšleně mlčím a snažím si vzpomenout na nějaké další náznaky které by mohla Esmeralda říct nebo naznačit. „Když jsem ji poprvé políbil... zdálo se sice potěšená, ale i zmatená a vystrašená. Někdy nevím, jak se k ní zachovat.“ Znovu se napiji. „Ale nic dalšího si nepomohu vybavit.“ Podepřu si rukou hlavu a zadívám se na něj. Nechápal jsem, že na mě hrabě působil tak důvěryhodně, měl jsem pocit, že bych mu snad mohl říci vše a ty jeho očí, nemohl se mi dívat jimi do duše? Doufal jsem, že ne, nechci aby kdokoliv věděl o mích vnitřních démonech. Přesto z jeho pohledu mi projíždělo chvění páteří. „Co si o tom myslíte, hrabě?“

Elicia de Talos - 18. prosince 2009 20:35

Zahrady Přidám se k pochvalnému potlesku. Především muži jsou nadšení. Není divu. Mimochodem zahlédnu i bratránka, který se mi mihne před očima. Jsem zvědavá, jestli ho tak často budu vídat i v následujících dnech. Otočím se na Caleba. Dovolím si poznamenat, že nejen oheň. pobaveně se uculím při představě přítomných dam, které na jazyku ucítili hořkost, jakmile zjistily, kolik mužů by si ta krásná cikánka dokázala omotat okolo prstu, kdyby chtěla. Nelze popřít, že i já žárlím. Dokonalé křivky těla, vybroušené pohyby, divoká vášeň a nespoutaná volnost. Když tančí, jako by mi vyprávěla o věcech námi nepoznaných. Z části bych ráda byla jako ona. Okusila alespoň drobet svobody. Kdo ví, nyní jsem daleko od domova, rodičů a spousty ostražitých očí, které mě bedlivě sledovaly. Třeba se mi naskytne příležitost. Caleb mi připomene jednu nevýhodu kočovného života. Se zkoumavým výrazem ve tváři k němu vzhlédnu. Já především myslím jen na ty hezké věci, což je značně nepraktické. Stopy dětské naivity se snaží odvádět mou pozornost od stinných stránek života. O to nepříjemnější je jejich uvědomění. S lehkým úsměvem přijmu rámě. Potlačím zvědavost a neptám se, s kým se musel loučit on. Prozatím. Krátce pozvednu obočí a malinko našpulím rty. Chmm, sotva jsme si potykali, už se mě chceš zbavovat, drahý Calebe? naoko káravě mu zahrozím ukazováčkem. Vmžiku se tvářím opět normálně. Na takové zacházení jsi zvyklý také? optám se. V rámci možností se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu. Ale pokud tě omrzela má společnost, také se neboj ozvat. Dnes nejsem příliš aktivní a zábavná, pravda. Mohu ti poskytnout i pár důvěryhodných výmluv. kývnu hrdě bradou. Na příklad otřesná plavba, mořská nemoc, vyčerpání, změna klimatu, cizí prostředí… dovykládám postupně. Klasika. poklepu si zamyšleně koncem vějíře na rty. Co kdybychom se šli projít dále po zahradách? Trochu uklidnit rozbouřenou krev po vskutku vášnivém vystoupení cikánů. pohlédnu na svého společníka, zda souhlasí. Ovšem ráda se přizpůsobím. Navrhuješ jinou možnost? příjemně se usměji. Možná jde v hlase poznat špetka provokativnosti.

ZRCADLO - 27. prosince 2009 19:34

Balduin von Schwannwede Seděl jsi v křesle, patrně sis i chvilku zdřímnul, těžko říct, ale při tvé únavě nebylo divu. Každopádně ti víčka těžkla, ač ses je snažil udržet, stejně jako stále víc klesající hlavu. Až když brada narazila na hrudník, probral ses úplně. Opět se ozvalo zakašlání, tentokrát hlasitější, i když stále suché. Stačil jeden pohled k sofa. Ten tě zároveň ujistil, že sis na nějakou tu chvíli zdřímnout musel. Peřina, cos dívce vytáhl prve až k bradě, byla napůl sesutá k podlaze. K ní směřovala i jedna dívčí paže, jako by vyvrácená z ramene. Dech se jí mírně zadrhával a čelo i tváře, stejně jako skoro celé tělo, kdyby bylo vidět, se jí lesklo potem. Vlasy ve slepených pramíncích přilnuly ke kůži. Když jsi přišel blíž, mohl sis všimnout, že prostěradla, do nichž byla Juliett zabalená, začínají lehce prosakovat, potila se skutečně hodně. Jen s velkou námahou po chvíli pozvedla víčka a zamženým zrakem se na tebe napůl prosebně zadívala. Její oči teď zcela pozbývaly okouzlující pomněnkově modrou. Spíš se podobaly barvě moře a mraků, co se kupily co chvíli nad Anglií a jejím pobřežím. Jiskra v nich teď zmatněla, skoro jako by pohasla. Při dalším nádechu a zakašlání opět pevně stiskla víčka a tváří jí prokmitla bolest. Konečně se jí podařilo vydechnout a na pár okamžiků se zas uvolnila. „Já... Mám žízeň...“ zašeptala sotva srozumitelně a mírně pohla paží směrem ke stolku, kde byl čaj. Pomalu, opatrně se nadechla, ale stejně se jí tvář opět stáhla mírnější bolestí, čelo se jí podmračilo. „Jako... bych měla v prsou nůž. Bolí to...“ tiše zasténala. Prostěradla zlehka povolila, takže si přitáhla kolena k bradě a objala si je rukama, jako by to snad to, co cítila, mohlo nějak utlumit. Místnost se zatím neznatelně prosvětlovala, stejně jako pruh modré, lemující obzor. Co nevidět vyjde slunce a zalije krajinu svou zlatavou září a nastane nový den. Ten si ale protentokrát patrně nevychutnáš, jako ostatně nikdo z tohoto domu. A díky čemu? Díky jednomu jedinému obrazu. Až překvapivé, co dokáží zdánlivě nepříliš podstatné věci způsobit a jak snadno strhnou lavinu.

hrabě Gideon - 27. prosince 2009 20:28

Salónek Několik chvil upírám pohled zpříma na Vikomta, nejen na výraz tváře, ale i gesta a řeč celého těla. Nakonec jím sklouznu na sklenku s vínem, jehož hladina se mírně vlnila pod pohupováním paže, co ji držela. „Často věci, jimž přikládáme velmi malý až nepatrný důraz hrají klíčovou roli v problémech.“ Oči neodtrhávám od sklenky, ale nakonec, současně s hlasitějším, spokojeným povzdechem se posadím do křesla pohodlněji a sám se napiji vína. Může to vypadat, že se na vikomtova další slova již téměř nesoustředím, nebo spíše napůl. A možná tomu tak vskutku je. Při jeho slovech o romantické lásce se snad chápavě, zlehka pousměji, ale to je asi jediný viditelný projev a důkaz toho, že přecijen toto vyprávění nejde skrz mou osobu jako voda přes síto. Zachytí se jen to důležité a podstatné, další odplyne pryč. Nakonec jen pokývnu hlavou, prsty krátce složím do menší stříšky a pozoruji vyřezávání na dřevěné obrubě a nohách stolku. Nakonec se zas opřu do křesla, i když sedím vzpřímeněji. „Ta změna chování značí dvě zcela odlišné věci. Mají však něco společné...“ vzhlédnu a pohled očí se tak trochu nepříjemně zabodne do mladíka. „Vás.“ pokývnu mírně hlavou, pak putuji zrakem po sále. „Dále pak povinnost dostát svým závazkům a tomu, k čemu byla vpodstatě předurčena. Otázkou zůstává, zda je to vše zapříčiněno tím, že si vás nějak zamilovala, nebo naopak jakýmsi strachem. Ze sňatku, z vás, z odmítnutí. A vězte, že pokud je to to druhé, rozhodně to neznamená snazší cestu. Bude to bolet zcela stejně, možná i více.“ přiložím sklenku ke rtům, ale nenapiji se. Místo toho se pootočím za sebe. Hned na to vejde opět ten samý lokaj, co zde již byl. Stříbrný podnos, na něm kartička. Otočím ji vzhůru a přečtu si těch pár slov, načež se pousměji, ale dál nic neříkám, odložím cedulku zpět a krátkým pokynutím rukou pošlu lokaje opět pryč. „Dále... vaše představa co se sňatků týče je ryze pohádková. Většina takovýchto manželství má veliké štěstí, narazí-li na správnou shodu a porozumění. Láska je téměř vyloučena. Asi jako to, že naleznete diamant větší jak mužská pěst na prašné cestě, po níž denně jezdí povozy a poslové. Přátelství je pro sňatek požehnáním, láska je snem naivních básníků. Neuchopitelným snem. A pád ze strmých výšek bývá velmi bolestivý. Později zamilovanost tak či tak vyprchá a to, co drží ty dva pohromadě je právě to, co se nazývá přátelstvím a tou blízkostí. Sneste se na zem, vikomte. A vaše snoubenka by měla učinit taktéž, jestli se jí nemá srdce rozbít na tisíc střepů.“ opět přiložím sklenku ke rtům, nyní se z ní však napiji. „Manželství není určeno k bezbřehému potěšení. Na to si hledejte prostitutku, a i tak to bude mělké a prchavé. Sňatek je vázání povinností, alespoň tou, jakou je pokračování rodu. Je nesmysl žít v bludu, že vám přinese i lásku.“ pokývnu hlavou, znovu spíš už jen lehce smočím rty. „Pokud byste měl zájem, mohu vám vzít několik lahví. Darem, jako příteli. A podobné věci se neodmítají, to vás jistě museli v rytířské škole naučit.“ oči se pod pousmátím mírně přimhouří. Odložím sklenku na stolek. „Zítra či pozítří by měl dorazit obchodník. Takže řekněme.... když se dostavíte během poledne...“ nechám větu úmyslně otevřenou, s pohledem upřeným na Huntera.

Balduin von Schwannwede - 27. prosince 2009 21:18

Salon Přemítám v duchu nad podobností dívky ležící na lůžku vedle mne a podobiznou skrytou v amuletu v mé kapse. Ani nevím, jak dlouho – až teprve když mi namáhaný krk oznámil, že brada na prsou sice může spočívat, ale bez bolesti je to možné jen několik minut, mi došlo, že moje přemítání se přeneslo v nehluboký spánek, spíše hraničící s mrákotami. S trhnutím jsem se probral z dřímoty a chvíli mi trvalo, než jsem si plně uvědomil, co se dělo, kde jsem a co se děje právě teď. Trochu malátně jsem se zvedl z křesla, tělo mě nechtělo poslouchat tak rychle, jak bych si přál, a téměř se mi zatočila hlava, když jsem poněkud poupravil Juliettinu nepohodlnou polohu a sehnul se pro přikrývku, abych ji znovu skryl před chladem salónu. Polena v krbu téměř dohořela a už tu nebylo stejně teplo jako před několika chvílemi. Vydrž holka… pohladil jsem dívku po zpocené tváři a zamířil ke krbu, přidat pohasínajícím plamenům další potravu, která jim snad bude stačit až do úplného rozbřesku, kdy by měl pohotovost u dívčina lůžka převzít Alden. Zastavil jsem se za dveřmi a do vědra s vodou namočil svůj kapesník. Povšiml jsem si Juliettina pohledu, kterým mne následovala po místnosti, když jsem se odvrátil od krbu a vracel se ode dveří, a zamrazilo mne při zaslechnutí jejího kašle. Slýchal jsem ho mnohokrát, ale chladná, temná a zatuchlá místa, kudy se rozléhal se zlověstnou ozvěnou, jsou teď daleko pryč. Hned. přistoupím ke stolku, na nějž odložím navlhčený kapesník, a s plným hrnkem čaje si přisednu na okraj pohovky. Nevím, nakolik je Juliett zesláblá, ale pro jistotu ji v polosedu podepřu hlavu a záda jednou rukou a druhou jí přiložím hrnek k vyprahlým rtům. Tohle pomůže, na obojí. opatrně nechám dívku vypít hrnek až do dna, opatrně a s potřebnými přestávkami způsobenými jejím kašlem. Ještě ? nadhodím starostlivě a pokývnu prázdným hrnkem ke konvici na stole. Až si Juliett zase lehne, poupravím jí znovu přikrývky a vlhký, chladivý kapesník jí přiložím na čelo. Bude svítat, ale snažte se ještě usnout. zalétnu očima k jasnící se obloze za oknem. Za pár chvil pravděpodobně Alden vstane a začne připravovat polévku, tak jak to dostal za úkol včerejší večer. A bude zapotřebí dalších suchých prostěradel. A možná i koupele. zase se vrátím očima k dívce a zadívám se na ni, s potlačeným povzdechem a zavrtěním hlavy nad tím, co včera tak neuváženě provedla. Pořád se mi to vrací, jako neodbytné nutkání kontrolovat bolestivou ránu nebo šťouchat jazykem do bolavého zubu. Jenže na to, abych s tím cokoliv dělal, je teď špatná doba – jsem unavený, Juliett nemocná, a kdo ví, jaká situace bude dnes večer…

ZRCADLO - 28. prosince 2009 12:37

Elicia de Talos Zpočátku se tvých slov patrně trochu lekl, než vzápětí pochopil, že pouze žertuješ a viditelně se mu ulevilo. Na důkaz tohoto rozpoložení si krátce přiložil dlaň na prsa a vydechl. „Už jsem si myslel, že to, cos řekla, míníš vážně.“ mírně se pousmál a nesouhlasně pokýval hlavou. „Vpravdě nejsem, ne u žen. Ačkoli mám dojem, že můj výraz o tomhle hovořil víc než jasně. Tvá společnost mě nijak neomrzela, spíš já tak nějak nevím, jak konverzovat nějak déle s ženou. Natož nějak zábavně nebo poutavě. To vážně moc neumím a nějaké historky z dětství a klukovin na venkově urozené dámy příliš nezajímají. Což jim nezazlívám, my se taky moc nezajímáme,které šaty jsou zrovna v módě a co která šlechtična měla kvůli tomu za faux-pas.“ pousmátí na jeho tváři se trošku rozšířilo, pak se rozhlédl po zahradách, kam se opět začala po skupinkách trousit společnost. Nakonec sklouzl pohledem zpátky na tebe. „No, proč ne. Koneckonců jsem si říkal, jak jsou asi zdejší pozemky rozlehlé. Třeba se nám to podaří zjistit, začínal jsem jako průzkumník a posel, takže se vcelku vyznám. Ovšem nezaručuji, že ani já nemůžu překročit onen pověstný bludný kořen. Jednou jsem o podobný zakopl ve Francii.“ dodal, pak ti opět nabídl rámě, počkal, až se do něj zavěsíš a s ohledem na korzet a dlouhou sukni se pomalu rozešel.

ZRCADLO - 28. prosince 2009 16:22

Balduin von Schwannwede Prve se chtěla posadit sama, ale ruce se jí roztřásly, sotva se o ně více opřela. Lehla si tedy zpět a nechala si od tebe pomoci, i když bylo stále jaksi cítit, že se jí to příčí. Přecijen tys byl pán a ona služebná, mělo by to být přesně naopak. Pomalu, opatrně pila, v jedné chvíli vztáhla paži ve snaze hrnek zachytit a odtáhnout od úst, přičemž zavadila ne letmým dotykem o tvou ruku. Kašel a nádechy jí způsobovaly bolest, o níž mluvila předtím a která byla skutečně znát už jen z toho, jak se jí tělo napnulo a pak jako by stáhlo do sebe. Konečně byl hrnek prázdný a dívka si mohla zas lehnout. Polkla, zavřela oči a pomalu vydechla. Po chvíli však víčka opět pozvedla, i když jen mírně. Pokusila se pousmát, pak na tvůj dotaz mírně nesouhlasně pokývala hlavou a opět oči zavřela. Ještě sebou zlehka škubla, kdyžs jí přiložil studený kapesník na čelo. To se mírně podmračilo, ale vzápětí zas vyhladilo. To, že by se měla snažit ještě usnout už možná nevnímala, nebo nebyla sto odpovědět. Místnost se krom občasného zapraskání dřeva v ohni stále víc plnila tichem a světlem. Netrvalo to dlouho a bylo slyšet, jak se venku zatím váhavě rozštěbetalo pár ptáků, ale přesto to všechno působilo tak nějak ponuře. Prosluněné, avšak skryté pod těžkým, mlžným závojem, který všemu propůjčoval odstín olověné šedi. Ozvalo se lehčí zaklepání, pak cvaknutí kliky, jak se dveře do sálu otevřely. Nebyl to nikdo jiný než Alden, přišel dokonce ještě o celou čtvrthodinu dříve a na podnose přinášel kouřící polévku. Pod slunečními paprsky, jejichž stužky se rozvinuly až k pohovce, byla Juliettina kůže opět bílá a průhledná jako papír. Pocení se znatelně zmírnilo, ale teplota o tolik ne. „Dobré ráno, pane.“ komorník se mírně uklonil, pak postavil podnos na stůl a vyskládal na něj talíř a vše potřebné. Pozvedl oči a zahleděl se k dívce, pak na tebe. „Běžte si lehnout, potřebujete jistě odpočívat. Postarám se o ni, kdyby se cokoli dělo, vím, co podniknout. Nemusíte mít starost. Jen běžte.“ hlas měl hladký a působil nyní tak trochu jako otec nebo děd, či přítel, co dává dobrou radu. Sám jsi věděl, že na tebe únava doléhá čím dál úporněji a vzhledem k tomu, jak ses promáčel předchozí večer, by nevyspalost nemoci spíš ještě otevřela brány. Alden se zatím jal svých povinností, sám zkontroloval povlečení a prostěradla, jako na zavolanou přišel i Morris aby pomohl a vskutku se to hodilo, nebylo by asi nejlepší nechávat dívku bez dozoru. Komorník dohlédl, abys došel k sobě do pokoje a uložil se k spánku, jako by tušil, co všechno ti vrtá hlavou a k čemu by to mohlo vést. Vzápětí se s tebou rozloučil a šel se postarat o čisté povlečení a další potřebné věci. Uběhla asi hodina, když se ozvalo zaklepání na dveře. Po vyzvání vešel opět komorník a v podpaží něco svíral. „Povšiml jsem si, že jste se chopil studia o zdejších rodech a sídlech. Dovolil jsem si vám přinést poněkud podstatněji zachovalejší svazek, než je ten, co jste nalezl v knihovně. Nechám vám ho tady na nočním stolku.“ oznámil ti, položil knihu tam, jak říkal a opět se vzdálil. Oči tě už trochu pálily, takže na čtení nebyl nejvhodnější čas a tělo si vskutku zoufale žádalo spánek. Tedy spíše večer. Přecijen ti kniha neuteče...

Elicia de Talos - 28. prosince 2009 19:20

Zahrady Pobaví mě Calebova reakce na mé plané výhružky, pokárání, či jak jinak to mohl pochopit. Jeden by hádal, že vojáka jen tak něco z míry nevyvede. A hle! Stačí k tomu žena a žert. Zaskočen, v celém svém úctyhodném vzezření, vypadal vskutku roztomile. To jsem se rozhodla zamlčet, abych jej nepřivedla do větších rozpaků. Místo toho se na něj shovívavě usměji. Poslouchám svého společníka a slabě přikyvuji jeho slovům. Když skončí, vzhlédnu. Máš pravdu. Zdánlivě je většina témat rozdělena do škatulek „dámské tlachy“ a „mužské řeči“, což samo o sobě naznačuje, že jsou neslučitelná. Jak jsi řekl, muž hovořící se ženou o módě, či žena s mužem o zbraních…zdá se to nepřirozené. Ale myslím si, že by to mohlo být záležitostí více individuální. Takové rozdělení by znamenalo umrtvení kontaktu mezi pohlavími, což je hloupost ještě větší. zkoumavě se na Caleba zadívám. Vždy si budeme mít o čem povídat. Jen se do toho nesmíš nutit a příliš přemýšlet nad tím, zda je dané téma vhodné, či ne. Sám z toho budeš zbytečně zmatený. přátelsky ho poplácám po paži. A všechny urozené dámy nejsou stejné. Já si třeba ráda budu povídat o historkách z dětství. povytáhnu rozverně obočí. Zavěsím se do Caleba a společně se vydáme na večerní procházku bratránkovými zahradami. Bohužel, rychlejší tempo nepřipadá v úvahu. Mít tak na sobě šaty té krásné cikánky. To by byla jiná. Snad se neztratíme. Slyšela jsem, že jsou opravdu rozlehlé. pousměji se. Průzkumník? To zní zajímavě. Povyprávěj mi o nějaké výpravě. Klidně začni u Francie a bludného kořene. pobídnu ho s úsměvem. Jako malá jsem se neměla moc, kde ztratit. Ale pokud se mi naskytla byť jen malinkatá příležitost, využila jsem ji. zavzpomínám na časy, kdy jsem svým chůvám dělala ze života menší peklo. Bavilo mě tropit rošťárny. omluvně nakrčím ramena. Byla jsem svým způsobem také průzkumník asi jako každé malé dítě. Nejlépe poznáš svůj domov, když si v něm hledáš úkryty. A vcelku se mi to v budoucnu i vyplatilo. zlehka cuknu koutky a prohlížím si nejbližší osvícené stromy, jejichž stíny tvoří nevšední obrazce. Nevím proč, ale láká mě představa, že se Calebovi vytrhnu a zmizím kdesi v zahradách. Našel by mě? Zatím si s tou myšlenkou pouze pohrávám.

Balduin von Schwannwede - 30. prosince 2009 20:44

Salon Je skoro bolestivé pozorovat muka, která zmítají Juliettiným zesláblým tělem. Mírně jí pomáhám při všech pohybech, aby náhodou její slabost nezapříčinila ještě nějaké zranění. Upravím jí pokrývku a jemně ji zasunu na okrajích pod ni samotnou, téměř z ní takhle utvoříce další zábal. Pokoj se prosvětluje stále víc, a stejně tak narůstá moje únava, jako by tělo už vědělo, že ráno je blízko a že se blíží chvíle, kdy budu moct usnout a odpočívat. Tiše sleduju šedivé ráno rozlévající se za oknem jako mlhavá duchna, do které slunce marně střílí paprsky a snaží se ji nějak rozehnat. Pokud něco sní, a vydrží do večera, snad to půjde... s přepadlýma očima znovu zkontroluju dívčin stav. Potit se přestává, teplota je stále přibližně stejná, ale aspoň už víc neroste. Když vejde Alden, usměju se mu vstříc. I vám, Aldene. s povděkem kvituju kouřící polévku na podnose, kterou odložil spolu s nádobím na stůl. Jistě. Zkuste do ní dostat alespoň půl talíře, po poledni pak totéž ještě jednou. A pokud bude mít žízeň, čaje je stále ještě dost. poukážu ke konvici na okraji krbu, zvednu se z křesla a protáhnu se, přičemž mi za krkem několikrát loupne, jak jsem protáhl šlachy spojující obratle. Seberu ze stolu své dvě knihy, pokývnu objevivšímu se Morrisovi a trochu nejistým krokem dlouho nevyspalého člověka zamířím ke svým komnatám. Zrovna jsem se chystal do postele, když Alden přinesl ještě jednu knihu o místní šlechtě. Děkuji Aldene. pokývnu komorníkovi vděčně a pak vklouznu pod peřiny. Na čtení teď vůbec nemám ani pomyšlení, moje hlava prostě vypnula... Orfeus mě zajal do svých kobek snad ještě dřív, než jsem si dotáhl peřinu až ke krku...

Rhys Abney - 05. ledna 2010 14:49

Ve stájích – ztracen – zamilován – lepší odejít Nemohu od ní odtrhnout oči, přál bych si, přál bych si vidět ji jinýma očima. Očima mladíka, který rád krotí živly, vyžívá se v lovech a jeho srdce patří oceánu. Ne nejsem takový, lámu srdce z nevědomosti, slzy pro mě skanuly daleko od cíle a kapesníčky co je utíraly dávno spálila minulost. Mohu se snad bát, nebo pouze strachovat, že tahle, právě tahle křehká krásna s myšlenky čistými a duší neposkvrněnou mne poznamená? Zavrtím hlavou když vidím jak se Esmeralda kochá pohledem na koně. Ne, ona neumí lhát, je věrná a její láska bude jednou ledy bortit a slunce bude svítit stále. Je tím andělem co bůh seslal na zem aby dokázala jeho přítomnost. I kdyby nevypadá jako portrét anděla sám, miloval bych ji, proto co v ní vidím, i kdyby ji žádný kůň pro její váhu neunesl, měla deset dětí a v botách slámu, miloval bych jí. Uvědomím si, že jsem ztracen, cítím její vůni a přestal jsem vnímat sám sebe. Ano, ano dvůr ji přijme a můj otec také, je šlechtična, je to…Blbost! Otočím se na okamžik k Esmeraldě zády a skousnu si bolestně ret abych se probral. Pitomče!!! Pitomče jeden pitomá, copak ona by mohla být… královna? Ne!!! To ne, nesmím být sobec jako otec, jako celá má rodina, ona si zaslouží klidný život zde na venkově se všemi těmi zvířátky, přítelkyněmi a plesy s cigány. Otočím se zpět odhodlán ji doprovodit zpět do domu a pak následovně nezdvořile hned odjet a nejlépe i z města. Vykročím směrem k ní spojím ruce za zády a pomalým šouráním očí po koních ušlechtilých, dopadne můj pohled opět na ni. Ten pohled omamný pohled co nachystala ta hloupá atmosféra, příjemně prostorné stáje a především kouzelně osvětlené. Ona je Můza, je Osudová, je…. Zavrtím hlavou a zavřu oči které promnu prsty. Nedostupná!!! Usměji se a ruce opět založím za zády. “Měli bychom možná už jít, byl bych nerad, kdybych vaší společnosti připravil trápení z vaší nepřítomnosti. Sobecky jsem vás odvedl sem a jistě nikdo nemá ani ponětí, kde se nacházíte.“ Řeknu klidně svým hladkým vyrovnaným hlasem a snažím se hledět stranou. Kleknu si před ní k jejím špičkám bot a chytím její dlaně. Budu škemrat o lásku budu škemrat o jediný pohled, slíbím ji vše a dám ji sebe… Přehrávám si v hlavě spousty variant vyjádření a odplavení svých citů, ale nic z toho neuskutečním a tak jen stojím s rukama za zády a hledím na dívku, která by se jako jediná mohla stát paní mého srdce. Ona jediná, a já? Jsem odsouzen navěky milovat a odejít.

Morová Královna Esme - 19. ledna 2010 00:32

Salónek Přikývnu a sklopím oči ke sklence z které se napiji než na něj znovu pohlédnu. Když řekne, že to co jsem mu prozradil mu jasně říká, že souvislost mezi tím jsem já, lehce sebou trhnu a zmateně se na něj zadívám. Jeho další slova mě tak vykolejí, že jsem musel sklenku odložit a sevřít si ruce. Jeho slova byla tak bolestně pravdivá až se mi z toho udělalo nevolno. Po chvíli vzdychnu a podepřu si rukou hlavu. „Já nemám žádnou naivní představu o lásce.“ Řeknu a vzhlédnu, stisknu rty a zamračím se. „Ona je taková ta... princezna, křehká, krásná, něžná květinka kterou by měl muž chránit. Já jen... co když ona chce lásku? Tu ji já dát nemohu, snad jedině bratrskou lásku a to ji stačit nebude a pak jednou bude chtít děti a to nevím jestli zvládnu.“ Stisknu rty. „Tak co mám dělat?“ Zeptám se. „Podle vašich slov mi to připadá, že bych se podle vás měl... s ní prostě oženit? To je vaše rada?“ zadívám se na něj. Ano znělo to tak a možná že měl pravdu. Možná bych si měl s Esmeraldou promluvit, možná se s ní domluvit se s ní... a já... nevím. Nemám pocit, že bych ji dokázal udělat šťastnou a to mě asi trápilo nejvíce. Najednou změnil téma a já jen překvapeně zamrkal. „Ah...“ vydechnu. „Samozřejmě. To je od vás velice pozorné, rád vaši nabídku přijímám.“ Pousměji se a snažím se aby to bylo upřímné, ale přišlo mi to spíš ustarané. „Jistě... rád přijdu a... říkal jste zítra nebo pozítří? Takže mám přijít zítra a když nedorazí obchodník tak ještě pozítří?“ ujistím se jestli jsem to pochopil správně.

ZRCADLO - 21. ledna 2010 20:34

Elicia de Talos Zadíval se na tebe, ale ten výraz se dal těžko popsat. „Víš... že jsi skutečně velmi inteligentní? Tím myslím na ženu. Ne že byste byly snad hloupé, ale... Snad chápeš, KAM tím mířím.“ trochu omluvně se pousmál. „Jsem rád, že tady na mě narazil někdo takový. I když popravdě bych byl radši, kdybych tenhle poklad objevil sám. Mužská ješitnost. A vojáci jí nikterak nepostrádají, to mi věř.“ kývl a dál tě vedl zahradami. Zdál se a skutečně byl náhle zcela uvolněný a přirozenější, než předtím. „Hlavně je dobře, že je to tady osvětlené. Nejen kvůli nedobrovolné hře na schovávanou, ale i úrazu. Takové kořeny a větve stromů jsou občas zákeřnější, než se tváří. Ah, jistě. Dětství. My se s bratrancem honili věčně věků po zahradě, snad pravidelně přitom převrhli stůl a zničili čajový servis. Tedy ne celý, ale matka byla tak pečlivá, že musela mít vše perfektní, takže když se rozbil byť jediný hrníček, musel se kupovat nový. Nemusím zdůrazňovat, že skoro všechny jsme měli na svědomí mi dva. Vždycky kvůli tomu chudák hořekovala, ale na druhou stranu se pak dmula pýchou, když jí její přítelkyně chválily nové čajové servisy.“ pobaveně mu cukly koutky úst. „A jinak ano. Průzkumník. Ale to už je trochu vzdálenější doba. To jsem byl ještě zelenáč. No a taky jsem hned schytal to nejhorší. Měli jsme propátrat nějaký úsek lesů, prý nic složitého ani nebezpečného. Takže jediný zkušenější tam byl jistý poddůstojník. No.. pod jeho vedením jsme se ztratili, ale dokonale. Háček byl v tom, že jsme stále nemohli přijít na to, JAK se to mohlo stát. Měli jsme mapu s jasně vytyčenými body. Už jsem si myslel, že jsme zakopli o ten bludný kořen. Víš, co z toho nakonec vzešlo? To tě pobaví... Poddůstojník, údajně ten nejlepší a nejchytřejší, jak o sobě rád říkával, držel onu mapku celou dobu vzhůru nohama.“ s úsměvem nesouhlasně pokýval hlavou. „Opravdu... Teď se tomu směju, ale předtím mi moc do smíchu nebylo. Chybělo málo a zadrželi by nás asi pro vlastizradu.“ pousmátí na jeho tváři se mírně rozšířilo. Náhle se zastavil a zaposlouchal. Byli jste asi na půli cesty mezi pásem stromů a ohništěm, kde se usadili cikáni. Hosté se pomalu začínali odebírat zpět do svých sídel, přecijen už bylo poměrně pozdě, postávalo jich tam jen pár. Siluety ztrácející se v šeru noci. jenže proto se Caleb nezastavoval. Když ses zaposlouchala, uslyšelas to také. Hudbu. Ale jinačí, než hráli předtím a sešlost u ohně se rozrostla, teď tam byli všichni... Brzy se přidal zpěv a nejen to... některé z dívek začaly i tančit flamenco. odkaz „Tak co... nechceš se tam vrátit a ukázat jim, co v tobě je? Myslím, že by ses mezi nimi rozhodně nemusela stydět, stejně tak ani před ostatními.“ lehce vyzývavě se usmál. „Ale rychle... nebudou hrát věčně.“ skoro lišácky na tebe mrknul.

Elicia de Talos - 21. ledna 2010 22:03

S Calebem V očích se mi mihne pobavení, když se mi pokouší vysvětlit, jak to myslel s tou inteligencí. Zalichotí mi to. Potěšeně se usměji a přikývnu na znamení, že rozumím. To mi ještě nikdy nikdo neřekl, drahý Calebe. Děkuji. do úsměvu se mi vkrade vděčnost. Nyní bych se klidně dětinsky vyhoupla na špičky a vtiskla mu polibek na tvář. Ale nerada bych, aby si to špatně vyložil. I když popravdě se tím snažím zamluvit fakt, že pouhé vyhoupnutí na špičky by mi nestačilo. Potřebovala bych stoličku, aby se mi to povedlo. Kdyby mě bratránek nepředstavil první, možná bys našel. mrknu. Může se s tou myšlenkou maličko uchlácholit. Jeho vzpomínky mi úsměv s tváře nesmažou, naopak. V té první s neustále rozbitým čajovým servisem se tak trochu vidím. Byla jsem podobné třeštidlo. Bohužel jsem si neměla moc s kým hrát a o to divočejší jsem byla. Zvuk tříštícího se porcelánu snad nikdy nezapomenu. Upocené tváře a prosebná slovíčka, abych slezla z toho stromu dolů a přestala tahat kočku za ocas. Historka z dob, kdy byl zelenáčem, mě pobaví. Celou dobu jsem čekala na rozuzlení a ono toto! Zasměji se. Tomu nevěřím. Je takových neschopných hlupáků v armádě víc? zavrtím hlavou. Takové věci by se neměly stávat…ale o to víc je to směšnější. vydechnu spokojeně. Nakonec štěstí stálo při vás. oplatím mu pousmátí. Potom se zastavíme. Tázavě k němu vzhlédnu. Vmžiku to slyším také. Vábivé tóny linoucí se od místa, kde táboří cikáni. Zamžourám tím směrem. Rozeznám jen siluety. Zpěv. Opravdu zpívají? A tančí! Hrkne ve mně vzrušením. Už jen to pomyšlení mnou cloumá. Jakoby přistiženě se podívám na Caleba. Lehce pootevřu rty, zatímco mluví a dodává mi kuráž. V očích se mi rozhoří drobné plamínky. Ta jeho zdrženlivost opadá. Působí tak roztomile. Přece ho nezklamu. Dělám to i hlavně sama pro sebe. Zazubím se a stisknu jeho veliké dlaně. Pojďme, tedy! zvolám nadšeně. Vykasám si sukni, aby se mi nepletla pod nohy, a přidám do kroku. Jedinou překážkou je korzet. Nedovolí mi vše. Nepříjemně omezuje. Ach, kéž bych měla volnější šaty… postěžuji si svému společníkovi. Ty, co mám na sobě, jsou nádherné, bohužel se v nich nikdy nebudu cítit absolutně volná. Dostaneme se ke skupince zbývajících návštěvníků, kteří se sešli u ohně. Vděčně se na Caleba zadívám a potom se vydám k jedné cikánečce. Dostala jsem nápad. Vyhlédla jsem si tu, která je přibližně v mém věku. Mohla by mi pomoci. Oh, ahoj. mile se na ni usměji. Mohla bych tě poprosit o laskavost? zkoumavě zamrkám. Nemůžu uvěřit, že jsem se dala do řeči s tak úžasnou tanečnicí. Nepůjčila bys mi nějaké tvé šaty, prosím? Strašně ráda bych si s vámi zatančila. kousnu se do rtu. Můj korzet je příliš těsný, snadno se v něm zadýchám… omluvně cuknu koutky. Copak mi asi odpoví? Tak i tak, ten tanec si ujít nenechám.

ZRCADLO - 04. února 2010 18:48

Balduin von Schwannwede Když jsi pomalu otevřel oči, z místnosti akorát unikaly poslední paprsky odpoledního slunce a venku se mírně, skoro neznatelně sešeřilo. Jen matně sis vzpomínal na sen, co se ti zdál a něco ti říkalo, že je to spíš dobře. Možná to bylo pověstným prvotním pohledem do okna po té, co ses probudil. Možná spíš únavou, co na tebe dolehla. Krom podivné otupělosti v hlavě a mírnému tlaku ses necítil špatně, jen trochu malátně, což ovšem za pár chvil přešlo. Na stolku jako by stále čekala kniha, kterou tam Alden položil, než jsi usnul. Ta chvíle se zdála tak blízká a zároveň vzdálená. Jako bys prospal několik měsíců a současně usnul před pár minutami. Čekalo tě i na malé čtyřnožce vyskládané čisté, pohodlné, spíše domácí oblečení, na stolku pak přikrytý stříbrný tác. Když jsi sejmul poklop, do nosu se vloudila vůně ještě teplé, kouřící polévky. Ta byla hustá, možná až s nadbytkem zeleniny, ale to ti mohlo jedině prospět. Po několika soustech trochu polevila i otupělost v hlavě a tlak na spáncích, i když ještě ne zcela. Podle toho, že tě nikdo nevzbudil snad tedy bylo vše vpořádku, alespoň co se týkalo Juliettiného stavu. I když na tvou mysl stále dotírala myšlenka, že při tom, v jakém tě viděl včera jak komoří tak i Morris stavu, bytě raději nechali pořádně vyspat, i kdyby vám hořela střecha nad hlavou.

ZRCADLO - 04. února 2010 19:11

Marian Tonchesen Úsměv na její tváři jako by se po tvých slovech stáhl, nebo se z něj spíš vytratila velká část té vřelé hřejivosti. Všimla si snad něčeho? Nebo to nějak vycítila? To,co se v tobě odehrávalo, té rozhodnutí... ale jak? Zadívala se na hřebcovu hlavu, opět ho pohladila, pak se dlaní pozdržela na jeho chřípí, jako by se snad snažila oddálit to, co patrně oddálit nelze. Tiše si povzdychla. I když jsi to nemohl slyšet, poznal jsi to. Vzhlédla zpět k tobě, trochu váhavě se pousmála. „Dobře. I když si myslím, že společnost, o které hovoříte již odjela do svého sídla a koneckonců se uvidíme zítra na vyjížďce.“ pokývla hlavou a úsměv na její tváři se opět rozšířil. Jeho příjemná, hřejivá měkkost jako by tiše šeptala odpuštění za to, že bys ji opustil. Odpuštění bez výčitek a zloby, možná pouze s hluboko ukrytým smutkem a zklamáním. Ruka jí sklouzla z koňského čenichu, ještě se krátce rozhlédla po stájích a vykročila zpět k tobě s prostou elegantní lehkostí, jejíž přirozenost by jí kdekterá šlechtična mohla závidět. Stanula po tvém boku a zvedla k tobě pohled. Zračila se v nich i přes to všechno tichá, šeptavá a doufající otázka... Uvidím vás ještě někdy? Nebyla v tom žádná donucující naléhavost. Pouze světélko naděje, že náhoda snad zahraje do karet a vy se opět shledáte. A té se patrně tak snadno její oči nehodlaly vzdát. Ozvalo se tiché zafrkání, vzduch opět protnula vůně sena a slámy, ale tus nevnímal. Daleko silnější pro tebe byla teď ta, co provázela Esmeraldu a byla od ní stejně neodlučitelná jako smaragdová zeleň jejích očí, co připomínala mladou jarní trávu, jako vodopád zlatých vlasů, jež utkalo snad samo slunce ze svých paprsků... Jako křehká krása a upřímná, věrná, něžně milující duše, připomínající holubici. Stejně bělostná a čistá.

hrabě Gideon - 04. února 2010 20:02

Salónek Naslouchal jsem bez jakéhokoli pohnutí jeho dalším slovům, občas očima přejel po zdobení stěn či křesel, nakonec se zadíval ven a povzdychl si. Na rtech se objevil úsměv, následovalo lehce nesouhlasné pokývání hlavou. „Zopakuji vám to znovu... Hlavně pár slov. Sňatek je vázání povinností, alespoň tou, jakou je pokračování rodu. Je nesmysl žít v bludu, že vám přinese i lásku. Ale vy můžete přinést lásku do něj. Přátelství je pro sňatek požehnáním, ale pokud nestačí a vám v tom smyslu, že byste jí tím ublížil také ne, pak to opravdu není vhodná varianta ani pro jednoho z vás. Trápili byste se tak a nedali si nic. Jen soužení a utrpení, nakonec byste padli vyčerpáni jeden druhým a sami sebou podlehli.“ Napřímím se v křesle, opřu lokty o stůl a prsty složím v stříšku, skrz ní se upře pohled světlých očí na Huntera. „Ne. Sňatek ne. Budeme to muset provést jinak.“ pokývu spíš pro sebe hlavou, pak se zas pohodlněji usadím a na tváři se opět objeví úsměv. „A možná bych věděl, jak. Jen... mi budete muset trochu pomoci. A nechat mi v jistých záležitostech volnou ruku.“ zadívám se na něj náhle vážně a pevně, může to být dost nepříjemné. „Pokud souhlasíte, nabídnu vám první kroky vedoucí k započetí rozmotávání uzlu, co je mezi vámi a vaší snoubenkou. Ale jakmile něco uděláte špatně... Jakmile mne neposlechnete nebo mi budete bránit... Naše spolupráce končí a to dílo dokončím já sám, dle svého uvážení a čistě svými prostředky. Pokud nyní kývnete, Huntere... Slůvko NE již nebude cestou zpět.“ Odmlčím se, ale teprve po chvíli se od něj odvrátím, natáhnu se pro sklenku s vínem a již zcela ji vyprázdním. „Takže?“ pozvednu mírně obočí, koutek úst se současně s tím mírně pozvedne. „Pro to víno si tedy přijedete?“ krátká pomlka. Příliš krátká pro odpověď. „Dobře. Do té doby se zatím můžete rozmyslet ohledně toho, jak se rozhodnete v té hlavní věci, kvůli níž jste přišel.“ pokývnu hlavou, na tváři se rozhostil poměrně spokojený úsměv, prsty se sepjaly na hrudi, zatímco oči tentokrát klouzaly ne po tapiserii či nábytku, ale po vikomtovi.

ZRCADLO - 04. února 2010 21:18

Elicia de Talos Těžko říct, zda si vašeho příchodu cikáni všimli, či ne. A pokud ano, nebylo to žádné nepříjemné civění. Vaši společnost vzali na vědomí zcela přirozeně, jako by se jednalo o někoho z nich. Z jejich tváří čišela radost a horkokrevnost, v očích se odrážely plameny ohně a dávaly jim tak ještě větší, doslova plamennou jiskru. Zpívali opravdu pěkně, živě, ne nijak vyumělkovaně a rádoby dokonale, stejně tak i hráli. A snad právě proto bylo to všechno o tolik víc strhující jak klasická opera či jiná dvorní představení. Vyhlédla sis jednu z cikáneček, ta při pohledu na tebe jen lehoulince pozvedla obočí. Ne proto, že by se snad divila, co tu dělá dáma jako ty. Bylo to tichou otázkou, nebo spíš vybídnutím, abys jí sdělila, co bys ráda. Na tváři se jí vzápětí objevil úsměv. Kývla, vzala tě bez nějakého ostýchání za ruku a zatáhla tě k maringotce, následně do ní. Někdo by to, cos viděla uvnitř, možná nazval nepořádkem a nevkusem, ale na tebe to spíš působilo, jako by se tu rozprskla duha. Různá cinkrlátka, přívěsky, masivní kovové šperky, chřestivé penízky, cinkavé rolničky, spousta různobarevných závojů se zdobením kovem, malováním batikou nebo bez, ne jen jednobarevné sukně a šály, některé se vskutku podobaly duze, jiné zas hvězdné noci. Korálkový závěs na předělu zachrastil, když jste prošly. Trochu místa a pak něco jako postel. „Myslím, že by ti slušely tyhle.“ Na ta slova ustoupila stranou a před tebou ležely šaty se širokou, cípatou sukní z volné, lehoulinké látky. Vršek byl jednoduchý, ale snad proto působily tak pěkně. odkaz odkaz To ale nebylo všechno. Dívka se ještě natáhla a v rukou vzápětí držela ručně malovaný šál, přecijen venku bylo trochu chladněji a jistě ti přijde vhod, zvlášť po tanci, abys nenastydla. Dal se však i nápaditě využít při něm. odkaz Cikánečka se pousmála. „V klidu se obleč, pak přijď za námi.“ st tím se vytratila, ozvalo se jen klapnutí, jak se za ní dveře zavřely a k tvým uším stále doléhala hudba zvenčí...

Balduin von Schwannwede - 07. února 2010 09:10

Ložnice Moje probuzení lze jen těžko popsat. Cítím se, jako bych se probouzel z mdlob, očima chvíli bloudím po stropě, jako bych si potřeboval vzpomenout, kde to jsem, zatímco moje hlava otupěle provádí inventarizaci těla - žádná bolest nikde, jen ztuhlé svaly ze včerejší námahy, které se stačily rozležet. Trochu mi to připomíná probuzení po propité noci, ale naštěstí se můj žaludek nehoupe a v ústech nemám pachuť alkoholu. Měl bych vstávat opatrně. zívnu, div si nevyvrátím čelist z pantu, a poškrábu se v rozcuchaných vlasech. Ještě několik okamžiků pozoruju odlesky rudnoucích slunečních paprsků na zdech a nechám hlavu, aby se dostala na provozní podmínky obyčejného dne. Až teprve poté se zvednu a začnu alespoň z hrubší části upravovat svůj zevnějšek. Převléknu se do oblečení, které pro mne nachystal Alden, a z kalhot svého včerejšího večera vylovím medilonek, který jsem našel v ohněm zničeném sídle nahoře na vřesovištích. Přistoupím k oknu, a znovu ho otevřu - teď, při dostatečném světle by měl portrét uvnitř být zřetelně viditelný. Chvilku nad ním stojím, myšlenkami pobíhajíce od jedné včerejší události k druhé, a pomalu si znovu přehrávám celý ten večer - můj hon zpět, obrazy, výprava na vřesoviště, temné a strach nahánějící sídlo i studenou řeku. Pak medailon znovu nechám zmizet ve svých kapsách, aspoň zběžně upravím svůj účes á la vrabčí hnízdo a vrátím se ke stolu, kde na mě čeká polévka. Přesně to jsem potřeboval, trochu jídla. Skoro bych mohl přísahat, že se mi energie začíná rozbíhat tělem a i myšlenky začínají nabývat na přesnějších konturách. Při spatření knihy trochu váhám. Měl bych se jít podívat k Juliett, ale Alden s Morrisem dostali příkaz mne vzbudit, pokud to bude zlé. A vzhledem k tomu, že tak doteď neučinili... Rozhodl jsem se, že svým sloužícím budu věřit, usadil se pohodlně do křesla a otevřel knihu. Nepočítám, že to bude dlouhé hledání, začátek kapitoly, která mne zajímala, jsem objevil v již poničeném svazku, ale teď si chci dočíst zbytek a zaplnit tu díru, která zůstala při včerejším hledání. Pustím se do četby, ale očima spíš jen létám po stránkách. Nepotřebuji vědět všechno, stačí jen heslovité útržky z nichž si sestavím zbytek. Ale nepospíchám, nechci, abych něco pochopil špatně, a pokud mi něco není jasné, přečtu si část textu podrobně.

Elicia de Talos - 07. února 2010 14:33

S cikány S překvapeným smíchem se nechám zatáhnout do maringotky. Její rychlá ochota mě příjemně překvapila. Berou nás jako sobě rovné. Žádné přiškrcené formality. Jeden se tu cítí ihned jako doma. Oči se mi rozzáří, jakmile spatřím vnitřek. Něco takové jsem v životě ještě neviděla. A pochybuji, že by se mi vůbec pod přísným dozorem ve Španělsku naskytla možnost. Působí to směšně: poznávat svou domovinu v cizí zemi. S neskrývaným nadšením si prohlížím všechny ty barevné šátky, sukně, korálky, šperky. Jde mi z toho hlava kolem. Pro někoho by to mohlo působit stísněně a nepřehledně. Ale já v tom vidím moře veselých barev. Líbí se mi to tu. Ať je tu nepořádek sebevětší. Zvědavě natáhnu krk, abych mohla spatřit šaty, které mi ta nádherná cikánečka vybrala. Ihned jsem tušila, že se v nich budu cítit velmi dobře. „Děkuji ti.“ usměji se na ni, když si od ní beru ještě ručně malovaný šál. Jejím slovům slabě kývnu a pak tam zůstanu osamoceně stát. Zhluboka (v rámci možností) se nadechnu a zklidním rozdivočelé srdce. Odložím vějíř a začnu se svlékat. Sundat si šaty není takový problém, horší je to pro mě s korzetem. Ale já si nějak poradím. Jen mi chvilku trvá, než nahmatám šněrování. Nakonec se mi podaří zápas vyhrát. Nyní se mi dýchá opravdu volně. S úlevou vezmu do rukou vršek červených šatů a tváří se o něj otřu. Krásně jemná. Pak si obleču i širokou sukni a prsty přejedu po holém bříšku. Náhlým vzrušením se kousnu do rtu. Ve tvářích mi hoří krev. Najdu zrcadlo a prohlédnu se v něm. Elicio! Ááách, co by na to řekli rodiče? zvonivě se zasměju. Natáhnu se pro šál a zabalím se do něj. Zálibně ještě pár okamžiků hledím na svůj zrcadlový odraz. Černou stužku na krku jsem si ponechala a udělala jsem správně. Ještě si upravím vlasy a projdu korálkovým závěsem. Ovšem ještě než opustím maringotku, neubráním se zvědavosti a zblízka si prohlédnu některé šperky a různá cinkrlátka. Leckterá šlechtična by nad nimi možná ohrnula nos, ale cikánky v nich vypadají úžasně. Nic nepodtrhne jejich divokou krásu lépe. Dosyta jsem se vynadívala a rychle si pospíšila k ohni. Nechci přijít pozdě. Hudba je stále silnější. Cítím ji uvnitř. Dostává se mi do žil. Pomyslné okovy zdrženlivosti pukají. S úsměvem se postavím vedle té cikánečky, která mi šaty půjčila. „Jsou opravdu krásné.“ povím upřímně. V ničem jsem se doposud necítila volnější. Dokonce ani v noční košili ne. Pohledem vyhledám Caleba a usměji se na něj. To on mi dodal zbývající špetku odvahy. Musím mu pak poděkovat. Mmm. Poděkuji mu tancem. První by měl patřit jedině jemu. Ukáži mu radost, štěstí, volnost, divokost. Tu druhou Elicii, jejíž krev předků se nedá zapřít. Nechám šál sklouznout lehce z ramen. Hodlám jej při tanci využít. Teď se soustředím jen na hudbu, zpěv a své tělo.

Morová Královna Esme - 21. února 2010 14:12

Salónek Poslouchám ho, rozuměl jsem tomu co říká a k jeho posledním slovům jsem přikyvoval, že přesně tak jsem to myslel. Esmeralda byla hodná dívka, jemná a vysněná představa dokonalé ženy každého muže. A i když jsem ji začínal mít rád, byl to spíš cit bratrský. Ona je dívka co sní o lásce, ne o domluveném sňatku. Možná bychom žili spokojeně v manželství, ale věděl jsem příliš dobře že bych ji jako muž nemohl dát to co by chtěla. A už vůbec jsem si neuměl představit, že bych s ní musel spát a zplodit děti. Gideon nakonec souhlasí, že sňatek by byla chyba. Uleví se mi a pousměji se. A jak pronese, že ví možná i jak napřímím se a zvědavě se nakloním dopředu. Nad jeho požadavky se však zarazím a zaváhám, znělo to trochu znepokojivě. Ale pak si řeknu, že jistě by to nebylo nic doopravdy špatného. Mávnu rukou. „Nemusím si nic rozmýšlet. Chci za každou cenu zůstat ještě pár let svobodný a když se oženit tak se ženou, kterou si sám vyberu. Dobrá... souhlasím s vašimi požadavky. Říkal jste, že už víte jak na to. Co jste vymyslel?“ zajímám se. Zeptal se na to víno, trochu roztržitě přikývnu. „Jistě. Přijedu si pro něj. Stavím se... zítra po poledni. Jestli vám to tak vyhovuje?“ zeptám se. Trochu se zavrtím, když vidím jak si mě prohlíží, byl jsem z toho na rozpacích.

ZRCADLO - 21. února 2010 15:25

Balduin von Schwannwede Portréty v medailonku na denním světle byly vybledlé, táhly se přes ně drobnější, nebo větší praskliny. I tak dávaly ale tušit předchozí bohatost barev a nenechávaly na pochybách o tom, že obě ženy na nich vyobrazené měly vlasy barvy ohně. Jak matka, tak i její dcera, které se narozdíl od ní na tváři v koutku úst usadil lehounký, milý úsměv. Ženin výraz byl jaksi přísný, jako by rty tiskla pevně k sobě, ale hluboké oči byly svým způsobem podivně smutné. Polévka byla stejně vydatná a chutná, jako i vyhlížela a spolehlivě tě zasytila a trochu víc zas projasnila myšlenky a vůbec smysly. Už jak jsi vzal knihu do ruky, bylo doslova cítit, že je v daleko lepším stavu, než ta předchozí. Nějakou dobu jsi listoval, konečně bez pocitu, že se ti stránky i pod sebeopatrnějším dotykem prstů rozsypou pod rukama. Nakonec jsi narazil na to, cos hledal. A v předchozí knize chybějící stránka zde byla. Mohl sis tak ucelit obrázek o Williamu Scottovi a jeho rodině. Také ses dočetl, že sídlo vyhořelo, byly zde nějaké majetkové spory ještě předtím a vyvstaly pochyby, zda požár nebyl založen úmyslně. Po ženě a nějakých potomcích, pokud byli, jako by se slehla zem. Pak následoval onen Scottův odjezd z této země. Vzpomněl sis i na obraz ženy, co se odrážel i v zrcadle místnosti. Viděls sice jen část tváře a to ses na ni ještě nesoustředil, ale ty oči byly dost výrazné a to, aby se nedaly tak snadno zaměnit s jinými. Byla to ta žena z medailonu a nebyl důvod pochybovat, že ta usměvavá dívenka byla její dcera. Jenže náležely obě k jistému W. Scottovi, nebo k rodině Hawků? To bude možná to první, co ti dá vodítko k tomu, jak dál. Uběhla asi tak další čtvrthodinka, když se ozvalo zaklepání na dveře. Dotyčný počkal na tvou výzvu, pak cvakla klika a dovnitř nahlédl Alden. „Dobrý podvečer, pane.“ mírně ti kývnul hlavou. „Mohu dál? Odnesu ten tác a další věci. Jak se cítíte?“ otázal se a prohlédl si tě. Až na předchozí a stále ještě slabě přetrvávající pocit otupělosti v hlavě ti nic nebylo. Alespoň zatím ne. Komoří vzal do rukou tác a měl se k odchodu, mezi dveřmi se však ještě zastavil. „Poslal jsem Morrise pro lékaře, pane. Snad se vám to příliš nepříčí. Teď sice spí, ale museli jsme několikrát měnit prostěradla a povlečení, stále kašle a párkrát si stěžovala, že se jí špatně dýchá. Navíc je docela dost bledá. Teplotu má sice ne moc vysokou, spíš nižší, ale myslím, že by nebylo dobré to pokoušet. Pokud to bude zbytečné, tak se omlouvám a lékaře pak splatím ze svých úspor, pane.“ opět se uklonil. „Jestli dovolíte, tak půjdu. Mám ještě nějaké povinnosti, jako obvykle. Morris by se měl co nevidět vrátit i s doktorem a o Juliett se postarají.“ I když se snažil nedat to moc najevo, měl starost. Nemuselo to zaznít v jeho hlase, stačilo se na něj pozorněji zadívat.

ZRCADLO - 21. února 2010 17:48

Elicia de Talos Když jsi přišla, tak jsi první Caleba nezahlédla. Snad zmizel? Nebo dokonce.. odešel? Ale ne. Po pár chvílích se vynořil z pod stínu mohutného dubu. Ruce měl sepjaté za zády a usmíval se. Hudba se ti vlila nejen do uší, ale i celého těla. Do každé žilky, svalu, póru na kůži. Nasákla se do tebe jako voda do houby a když dosáhla pomyslné hladiny, začala jsi tančit. Všechno ostatní zmizelo. Byl tam jen veselý smích, zvuk houslí, zpěvu a kytar, praskání ohně. Obraz se proměnil do divoce se vlnících, duhových šmouh a plápolající plameny spolu s tím vším zažehly jiskru i v tobě. Netrvalo dlouho a hořelas jedním plamenem, co jasně plápolal a téměř předčil všechny ostatní tanečnice. Poslední tóny dozněly a rozhostilo se ticho. Cikánka, co ti půjčila šaty se ještě jednou zatočila, pak se podívala k tobě a usmála se. „Za to, jaks tančila, si je můžeš nechat. I ten šátek.“ v očích se jí odrážel hvězdný třpyt a nestačilas jí to ani vymluvit, protože se kolem tebe prosmekla a zmizela v maringotce. Společnost se vůbec začala zvedat a patrně se chystali k spaní, jen jeden mladík zůstal sedět a hlídal oheň a koně. To už k tobě přistoupil Caleb. Na tváři měl stále ten jemný úsměv, jako když vyšel zpoza košatého stromu. „Bylo to...“ pousmátí na jeho tváři se rozšířilo, pak nesouhlasně pokýval hlavou. „Ne. To se slovy říct nedá.“ v očích mu mírně, ale ne nijak divoce, spíš skoro něžně zajiskřilo. Okamžik se na tebe takhle díval, než vzal tvou ruku do své dlaně, zvedl ji k sobě a současně se trochu sklonil a políbil zlehounka její hřbet. Pomalu tě opět pustil. „Jsem rád, že jsem tě tady dnes potkal. Dobrou noc a zatím nashledanou.“ mírně ti pokývnul hlavou, pak se vydal k rodičům, kteří na něj již čekali, na matce bylo vidět, jak je už trochu netrpělivá. Ještě se za tebou otočil, opět se pousmál a vzápětí se i s otcem a matkou ztratil ve stále houstnoucí tmě. Nestálas tam však sama dlouho, trochu zbrkle k tobě doběhl černovlasý mladík. Jen tak tak, že se ti stihl uklonit. „Prosím za prominutí, madam. Hrabě vyřizuje ještě nějaké záležitosti a požádal mne, abych vás odvedl do komnat a zařídil vše, co si budete přát.“ oznámil ti, sotva se mu podařilo trošku chytit dech.

hrabě Gideon - 21. února 2010 18:25

Salónek Po Hunterově rychlé odpovědi pozvednu trochu pochybovačně obočí. „Vážně?“ otážu se trochu zvýšeným hlasem a ještě chvíli si ho prohlížím. Pak se víc zabořím do křesla, přehodím nohu přes druhou. „Dobrá tedy. Vidím, že na to nejspíš vskutku spěcháte.“ položím obě ruce na opěrky a trochu se sesunu níž, takže se na vikomta dívám zpod obočí. „Přijeďte kdy vy sám uznáte za vhodné. Zítra se odsud nijak nevzdálím. Stačí zaklepat na bránu a lokaj už zbytek obstará.“ složím ruce na hrudníku do stříšky a jemně pohybuji prsty, krátce se rozhlédnu po salónku. „Vzpomínáte si, jak mi lokaj přinesl ten lísteček? Šlo o to, že nějaký mladík hledal jistou slečnu. Lokaj se po zmínce jména dovtípil a pomáhal mu s pátráním po oné dámě. Vaši snoubenku našel a dozvěděl se, že jste se mnou, proto poslal onen vzkaz. Nemusíte se bát, nic se jí nestalo a ve společnosti, jakou má by snad ani nemohlo. Nevím, jestli toho muže znáte. Možná ano, možná ne. Ale řekl bych, že v ní patrně nalezl jisté zalíbení. A podle sluhy to vypadalo, že i ona si s ním rozumí. I když si jen povídali, nic nepřístojného se nedělo a mám i z vašich slov ten dojem, že ta křehká zlatovláska není typ ženy, co by ihned využívala každé příležitosti v podobě mužské náklonnosti ke svému potěšení. A už vůbec ne, když je zasnoubená. Mohl bych se pokusit zajistit, aby se ještě několikrát nezištně setkali. Budete získávat informace o tom, jak se celá věc vyvíjí a pokusím se vyzjistit co nejvíc i o tom muži, abychom měli jistotu, že vkládáme Esmeraldu do těch správných rukou. Dál se uvidí, zatím nechci předbíhat, i když samozřejmě případná řešení připravená mám.“ odmlčím se a trochu narovnám. „Tak... souhlasíte? Pokud ano, myslím, že naše jednání již bude u konce. Lokaj vás doprovodí do zimní zahrady, kde můžete počkat na svou snoubenku.“ pomalu jsem vstal a trochu si upravil kabátec. Vývoj těchto událostí bude patrně zajímavější, než jsem očekával. Tímto zjištěním se otevíralo mnoho dalších možností. A jedna byla skvostnější než druhá.

Rhys Abney - 25. února 2010 17:02

Trocha pravdy? - zamilovaný blázen promluvil Nabídl jsem jí rámě, čekal až svou ruku zavěsí do mé, abychom mohli vykročit. Poupravil jsme své černé vlasy stažené dozadu a druhou rukou si uhladil vestičku na bělostné košili pod kabátcem. Jezdecké boty ještě před okamžikem perfektně vyleštěné nesly známky nečistoty do které jsem několikráte šlápl, při špatném pozorování míst na která našlapuji. Filipe, probuď se, no tak chlapče, je to jen dívka, jen . . . Pohlédnu na ni a opět mám chuť křičet a řvát. Mám chuť ji popadnout a unést ji hodně daleko, daleko odtud, daleko od všech. Hledím na jíjí líčka na bělost její pokožky, hledím na všechny ty detaily té bezvadné tváře, hledím na ni a doufám, přeji si. “Esmeraldo, já miluji vás. Již když jsem vás viděl prvně u obrazu v hale chtěl jsem být tím plátnem rámu, kterému věnujete pozornost. Nezlobte se za mou opovážlivost, ale nemohl jsem vám to neříct, mé srdce křičí a já se jej snažím utěšit od chvíle kdy jsem si připustil jeho city k vám. Proto jsem tak rychle odešel, proto jsem se snažil být jinde než-li jste byla vy, ale když jsem vás viděl stát pod balkónem samotnou, já . . .“ v krku mi zaskočí, obrovský knedlík se posouvá mým hrdlem a já žízním, ale ještě více prahnu po ní. “Miluji vás Esmeraldo, já jmenuji se Filip Falcký tedy španělský.“ Musel jsem říci pravdu musel, zamiloval jsem se a pokud mé přiznání bude znamenat, že se budu muset vrátit do Španělska vrátím se, ale se svědomím tak čistým jako je sama Esmeralda. Klečím před ní, ani nevím kdy se tak stalo, ale pravdou je, že někdy mezi slovy obraz a hala jsem se k ní stočil a poklekl, držel jsem její ručku ve své a hleděl do jejích nádherných očí. Nemohu jinak, klečím tu jako hlupák co něco provedl. Zamiloval se bet požehnání a nemyslí na následky. Opravdu jsem nemyslel na to co se stane, ani jedna možnost mi nepřišla na mysl. S prázdnou hlavou jsem klečel u té největší krásky, kterou jsem kdy potkal a čekal, Nač? Na cokoli, třeba i kulku do srdce, vše by bylo pro mě vysvobozením než-li ta pravda skrytá. Vyznal jsem se, prvně v životě a vím, že té jediné, kterou kdy budu milovat. Byla to láska na první pohled. Chtěl bych jí recitovat z knih, předčítat a hovořit s ní o všem. Chtěl bych ji potkávat při snídani a navěky držet její hebkou ručku.

Elicia de Talos - 26. února 2010 21:13

Zahrady – Komnaty Natáhnu paži za mizící cikánečkou. Nestačila jsem jí ani poděkovat. Naprázdno otevřu ústa jako ryba na suchu. Potom si poraženecky povzdychnu. Na oplátku jí přenechám své šaty, jež stále leží na posteli v maringotce. A běda, zda se mi je pokusí vrátit! Na tváři se mi rozlije spokojený úsměv. Vzhlédnu ke Calebovi a čekám, jak se vyjádří. Pak nastane neobvyklá chvilka. Slova vskutku nejsou potřeba. V jeho očích se dá vyčíst mnohé. Něžnost, s níž na mne hledí, mi rozechvívá srdce. Kdybych chtěla, dokázala bych se i zamilovat. Je to dobrý člověk. Můj úsměv se rozšíří, jakmile zvedne mou ruku, aby ji mohl políbit. Lehký, avšak znatelný dotyk rtů. „Já také. Dobrou noc, Calebe.“ pousměji se. Zabalím se do černého šátku a nehybně sleduji, jak se vzdaluje. Všimnu si i jeho rodičů. Obzvláště jeho matka musí mít ze zdržení radost. Ostatně, už musí být pozdě. Věnuji Calebovi poslední úsměv a také se otočím k odchodu. Zbystřím blížícího se mladíka a spěšně ustoupím stranou. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli by zvládl včas zastavit. Zlehka pozvednu obočí a mírně se nakloním dopředu. Vyslechnu si vzkaz a přikývnu. Teprve nyní mě zamrzí, že jsem s bratránkem nestrávila více času. S Calebem mi celý večer uběhl kvapem. Ale což, přeci neodjíždím ihned zítra. „Dobrá, tak pojďme.“ vybídnu uspěchaného sluhu. Založím si ruce na prsou a schovám tak ledové prsty. Ochladilo se. Při tanci jsem to příliš nevnímala. V hale se zastavím u prvního schodu. S hravými jiskřičkami v očích se otočím na chlapce. „Jakpak se jmenuješ?“ zvídavě přimhouřím oči. Počkám si na odpověď. „Tak Quentyne. Ty určitě rád běháš, viď?“ odkryji bělostné zoubky v úsměvu. Vykasám si mírně červenou sukni a vyzuji si střevíčky. „Dáme si závod. Tři…dva…jedna…teď!“ osobně vyrazím na konci jedné. Nechám ho za sebou nejspíš zmateného. Nemám ponětí, co mě to popadlo. Každopádně nemám chuť se chovat způsobně jako dobře vychovaná mladá dáma. Vyběhnu schody. Kapku zadýchaně stočím směr ke svému pokoji. Chodbou se rozléhá můj zvonivý smích. Malovaný šál sklouzne z ramen. V poslední chvilce jej zachytím a nechám vlát za sebou. Zády se opřu o dveře a srovnávám dech. Zakřením se na mladíka. „Přines mi šťavnaté ovoce. Koupel nechť mi připraví až zítra.“ dám mu pokyny. „A ohlídej, prosím, aby mi cikáni nevraceli ty rudozlaté šaty, které jsme měla dnes na sobě. To se s dárky přeci nedělá.“ zatřepu odmítavě hlavou. „To bude vše. Děkuji ti.“ s úsměvem vklouznu do svého pokoje. Tanečním krokem se přesunu ke křesílku. Natočím si tak, abych měla výhled skrze prosklené dveře na terasu. Pohodlně se v něm uvelebím. Chci si ještě chvilku posedět a uzobávat hroznové víno, než se uložím ke spánku. Vůně ohně, noční vzduch prosycený cikánskými melodiemi. Oheň a žár spalující tanečnice. Duhové barvy a cinkrlátka. V myšlenkách se vracím k tomu, co již skončilo.

Balduin von Schwannwede - 03. března 2010 22:10

Ložnice Opatrně jsem odklidil prázdný talíř stranou, než jsem se pustil do čtení knihy. Chm chm... tak nějak se ve mě začíná rodit plán, že by možná nebylo od věci vypravit se na místo své včerejší výpravy znovu, a vybrat ze zhořelého domu alespoň některé obrazy, které by snad ještě šlo zachránit i po těch letech. Jak se zdá, nikdo o to stejně nestojí, a je škoda je tam nechat jen tak shnít. I když příliš mnoho naděje jim nedávám ani tak. Takže Scottové, nebo Hawkové ? zamyšleně hledím z okna na pomalu tmavnoucí oblohu venku. Pak mě vyruší Aldenovo zaklepání. I vám, Aldene. odpovím mu na pozdrav, trochu nepřítomně, protože jsem stále zabrán do svých myšlenek, ale ty se pomalu ale jistě ztrácí s přítomností mého komorníka. Není to se mnou zase tak špatné. usměju se na jeho dotaz o mých pocitech. Pak si vyslechnu jeho popis Juliettina stavu a jen si pro sebe v duchu odškrtávám další "diagnózu". Nakonec zavrtím hlavou. Jistě nebude nutné platit doktora z vašich úspor, i když těm studovaným pánům příliš mnoho nevěřím. úsměv kolem mých úst je poněkud potměšilý, ale zvednu se z křesla a zamířil jsem za Aldenem ze dveří. Místo abych jej však následoval po domě, zamířil jsem do salónu k Juliett, abych si udělal obrázek o jejím stavu pokud možno ještě před příjezdem doktora. Cestou mě napadlo, jestli Alden o Juliett ví - přece jen, hlavně na jeho přímluvu jsem dívku přijal do svých služeb a jeho starostlivost je znát. Budu se ho muset zeptat, až se zase někde objeví. Teď má ale pravděpodobně jiné věci, které si vyžadují jeho pozornosti. Stejně tak mi přišlo na mysl, že bych potřeboval nějak rozptýlit, protože je večer, a já jsem prospal celý den. Takže budu muset strávit vzhůru ještě jednu noc, abych se dostal zpátky do obvyklého rytmu spánku v noci a činnosti přes den. Dovnitř k Juliett vcházím s opatrným zaklepáním, přece jen je salón přeměnen v dívčin dočasný pokoj a ruším tím její soukromí.

ZRCADLO - 07. března 2010 13:48

Marian Tonchesen Vykročila pomalu s tebou, po tvém boku. Žádné srovnávání kroků nebylo třeba, jako byste se ihned dokázali přizpůsobit jeden druhému. Možná i tohle uvědomění ti dodalo odvahy, aby ses vyslovil s tím, co tě trápilo sice jen chvíli, ale zdálo se ti to jako věčnost. Když ses zastavil a poklekl před ní, trochu poplašeně se na tebe zadívala a pozvedla tázavě obočí. Patrně neměla tušení, co se děje nebo stalo a sotva mohla předvídat, jaká slova splynou vzápětí ze tvých rtů. A po nich nastalo ticho. I ptáci v křoví, vítr... vše, jako by zmlklo, aby snad ještě prohloubilo ono napětí, co tě tak mučilo. A ona stále neodpovídala. Ve chvíli, kdy jsi začal mluvit se jí oči doširoka rozšířily a hruď uvázla v nádechu, strnula a téměř se nepohnula celý ten čas, kdy prostorem zněl tiše tvůj hlas. Po té, cos prozradil své skutečné jméno a původ sklopila víčka a pohled zabodla do země. Neucukla však rukou, nesnažila se vymanit z tvého sevření, ani náznakem. Naopak se ti chvíli snad zazdálo, jako by tvou ruku stiskla silněji, snad ve strachu, že ztratí půdu pod nohama a propadne se do nekonečné tmy. Přesto jsi ji před tímto pádem nebyl schopen uchránit. To nebyl nikdo... Stále to ticho. Zažíralo se do uší, mysli a zastavovalo tlukot srdce. Nekonečné vteřiny, jedna za druhou plynuly jako když pomalu skapává med. Konečně. Konečně, pomalu pozvedla víčka a zadívala se na tebe. Oči se jí leskly, po chvíli jsi poznal, že jsou v nich slzy. A byla tam i bolest. Ne však trpká, ale ta sladkobolná, co zasáhne snad daleko hlouběji. Něco tě donutilo sklouznout pohledem k jejím rtům. Ty se jako na prosbu tvé mysli pootevřely, jako jemné okvětní plátky růží, ale... vyšel z nich jen tichý, rozechvělý povzdech. Bylo to vše? Byl tohle ten konec, kterého ses bál, nebo něco ještě daleko horšího? Možná by bylo lepší, kdyby řekla, že je vdaná. Možná by bylo lepší, kdyby řekla, že ses zbláznil. Možná... Náhle, nečekaně tě obklopila vůně hřebíčku a vanilky, náhle intenzivní a sytá a stejně blízká, jako byla nyní i ona dívka, které jsi daroval své srdce. Uvědomil sis, že klečí přímo před tebou, zlatavé vlasy rozprostřené po zádech a ramenou. Výraz v její tváři připomínal výraz dítěte, bezelstný, upřímný, bez přetvářky. Bylo v něm překvapení, stud, strach a jakási bázlivá touha. Neřekla nic. Jen na tebe ještě dva údery srdce hleděla, než se k tobě přitiskla s něžnou, ne nijak vulgární žádostí a ty ses utopil v záplavě slunečních paprsků a sladké vůně.

ZRCADLO - 22. března 2010 15:03
	Takže opět se hlásím do funkce, i když značně omezeně, díky práci. CO to bude znamenat? .:: AKTIVITA z mé strany POUZE večer a to cca: od 18:30 do nějakých 23:00. Výjimečně déle. + víkendy, tam to bude relativní :) POZNÁMKA: DO ODVOLÁNÍ PLATÍ VÝŠE UVEDENÉ ČASOVÉ OMEZENÍ POUZE PRO DNY !!! OD PONDĚLKA DO STŘEDY !!!

ZRCADLO - 27. března 2010 16:56

Elicia de Talos Mladík tě doprovodil do haly. Když ses ho otázala, jak se jmenuje, přiložil dlaň na ještě chlapeckou hruď a hlouběji se uklonil. „Quentyn, madam.“ odvětil a vzhlédl k tobě, pak se narovnal. Po tvém konstatování, nebo napůl otázce pozvedl obočí v menším nepochopení, co tím myslíš a z tvého úsměvu byl již zcela zmatený. Shlédl k sukni, kterou sis vykasala, ale pak uhnul pohledem stranou, tváře se mu mírně zarděly. Nebylo divu, vzhledem k jeho postavení a patrně byl i mladší, jak ty. Nadechl se, aby snad něco namítl, ale to už jsi vyběhla do schodů a nechala ho daleko za sebou. Chvilku po tom, cos srovnala dech a uklidnila se, k tobě doklusal i mladík, kus před tebou se zastavil. Na tvé přání kývnul, srovnal si bílou košili a vyrazil dlouhými kroky směrem ke kuchyni. Vešlas do pokoje, bylo tu vcelku příjemně a útulno, mohla sis všimnout, že zde přibyla váza s kyticí exotických květin. Nebo tu byla už předtím? Těžko říct. Myšlenky se ti stále točily kolem dnešního večera, hlavně pak okolo jeho konce. Netrvalo dlouho a ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Ty se po tvé výzvě otevřely a dovnitř někdo vstoupil, nevěnovalas mu moc pozornosti, před sebou měl mísu s ovocem čerstvě zkrápěným kapičkami vody. A to tak, žes mu neviděla do tváře. Když však jeho ruka klesla, aby odložil mísu na stolek, odkryla ji a odhalila tak, možná k tvému překvapení, bratránka. „Zrovna jsem se vracel ze salónku, když jsem potkal Quentyna. Byl vcelku zadýchaný, tak jsem si řekl, že mu třeba ulehčím a zeptám se, jestli přecijen má krásná, milá sestřenka něco nepotřebuje, i kdyby si chtěla jen popovídat.“ Usmíval se. Ozvalo se tiché klepnutí, jak odložil mísu s ovocem na stolek. „Nebo bys raději klid a spánek? Tvé přání je mi téměř rozkazem, Elicio.“ do hlasu se vloudil sladce medový, hlubší podtón, který jako by hladil. Spolu s tím jsi skutečně pocítila dotek konečků prstů na hřbetu ruky.

Elicia de Talos - 28. března 2010 13:03

Překvapení Po vyzvání vstoupí sluha s mísou plnou šťavnatého ovoce. Miluji sladké. Avšak místo dortíku dám přednost velikému pomeranči. Cukráři se mohou snažit sebevíc, ale nezaměnitelnou chuť přírody nedokáží nikdy nenahradit. Matně jsem odhadla dle kroku, jenž nebyl nijak spěšný, že to onen mladý hoch nebude. Slyšela bych přeci jeho zrychlený dech. Jednou se užene. Nijak dál jsme se nad tím nepozastavovala až do chvilky, kdy vysoký muž promluvil. Ihned jsem rozpoznala bratránkův hlas a okamžik na to jsem mu překvapeně hleděla do tváře. Uvnitř se tetelím radostí. Potěší mě jeho starost. Ženy ho musejí mít rády i proti své vůli. Maličko zbystřím, jakmile se tón jeho hlasu medově přibarví. Příjemné jako pohlazení po vlasech. Téměř? nepatrně cuknu koutky. Hebkými prsty šikovně chytím jeho dlaň. „Kdepak. Posaď se ke mně.“ vyzvu ho a udělám mu místo. Ani mě nezarazí, že se chovám neformálně. Připadá mi přirozené vnímat bratránka jako důvěrného přítele, před kterým se nemusím chovat škrobeně. Ostatně sama tu sedím s nohama složenýma pod sebou a v červených šatech dosti „nepatřičných“ pro mladou dámu. „Jsem plná dojmů z dnešního večera a rozčílením bych stejně nemohla zamhouřit oka.“ usměji se na Gideona a vyklouznu svou ručkou z jeho dlaně, abych se mohla natáhnout k míse s ovocem a uloupit bobuli hroznového vína. „Tudíž budu jedině ráda, když si se mnou popovídáš.“ slupnu kousek ovoce. „Stále se mi nedaří zcela uklidnit srdce splašené ohnivým tancem.“ tváří se opřu o paže složené na opěradle. „Kdo by to byl řekl, že pravé kouzlo své domoviny poznám v cizí zemi?“ lehce pozvednu obočí. Pak spokojeně vydechnu. „Bylo to úžasné. Škoda, že jsi mě neviděl tančit. I když…možná dobře, že ne. Nemusel jsi sledovat netrpělivý výraz Calebovy matky.“ krátce se zasměju. Ve výrazu obličeje, v gestech, tam všude je stále přítomno ono nadšení a zbytky energie. Vezmu si kousek broskve a zadívám se na bratránka. „Nemáš také chuť?“ optám se. „Mně neubude.“ pousměji se.

Morová Královna Esme - 28. března 2010 13:10

Salónek Řekne mi, že mohu zítra kdykoliv přijít, přikývnu, že rozumím a čekám co mi řekne že mám udělat. Zeptá se mě jestli si vzpomínám na lístek, který přinesl lokaj, znovu přikývnu, že ano. Prozradí mi, že se Esmeralda nachází v nějaké mužské společnosti, který v ní našel zalíbení a nejspíš i ona v něm. Ujistil mě, že se ale nestalo nepřístojného. To mě uklidní, ne že bych žárlil, ale spíš jsem měl obavy o její bezpečí. Navrhne, že by mohl zinscenovat nějaká další jejich setkání, aby se jejich vztah nějak víc rozvinul. To byl dobrý plán, ale jak říkal, první zjistit jestli by to byl pro ní dobrý muž. A také budu pak dostávat nějaké informace o tom jak to všechno jde. Doufal jsem, že opravdu v sobě našli zalíbení. Znovu přikývnu na souhlas, byl to dobrý plán a také vstanu. „Ano. Souhlasím. Myslím, že je to perfektní plán.“ Pousměji se. „Děkuji vám Hrabě. Jsem si jistý, že pod vaším vedením vše dopadne tak jak má.“ Rozloučím se s ním. „Tedy zítra.“ řeknu ještě předtím než odejdu za lokajem, který mě nasměruje do zimní zahrady. Byl jsem spokojený, vše se ubíralo tím správným směrem. Dřív než se naději budu svobodný a Esmeralda šťastná v náručí jiného.

ZRCADLO - 28. března 2010 13:40

Balduin von Schwannwede Došel jsi ke dveřím sálu. Pod nimi prosvítaly paprsky patrně od ohně z krbu, který byl nedaleko. Všude bylo ticho, ozvěny tvých kroků již dávno dozněly. A bylo to ticho tak nějak tíživé, vlévalo do žil úzkost a tou stahovalo i hrdlo. Zaklepals na dveře v rámci slušnosti, i když podle toho, co říkal Alden, stejně odpověď nepřijde. A také že nepřišla. Klika při stisknutí náhle snad až příliš hlasitě cvakla a dveře s počátečním skřípnutím ustoupily pod tvým tlakem, než se otevřely už tiše zcela. V místnosti se nic nezměnilo, snad až na obvazy a bylinný odvar, co ležely na stolku vedle sofa, co sloužilo jako provizorní lůžko. Dívka tam ležela a spala. Vypadala vcelku klidně a uvolněně. Alespoň prozatím. Když jsi přišel dostatečně blízko, mohl sis i přes nazlátlou záři ohně všimnout její bledosti. Dotykem na čele ses přesvědčil, že má lehce zvýšenou teplotu. Přesně tak, jak ti komoří oznámil před pár minutami. Dech se jí navíc občas zadrhával, ale všiml sis, že je převážně zrychlený, stejně jako i tep. Až na občasné zapraskání ohně bylo ticho. Stejné, jako když jsi stál přede dveřmi na chodbě, ale přecijen ho něco změkčovalo. Snad... naděje? Jemný dotek a stisknutí tvé ruky s dívčí něžností dovedlo tvé oči nejprve na to místo, teprve pak zpět k Juliettině tváři. Dívala se na tebe, v očích se matně odrážely zbytky světla ohně z krbu. Víčka mírně pokleslá, jak nesvedla zápasit s patrně dost velkou únavou. Neříkala nic. Jen se na tebe dívala, pak se na jejích rtech objevil slabý náznak úsměvu. Toho, který na nich mívala snad vždy, ať venku svítilo slunce či pršelo, ať se vám dařilo, nebo naopak méně. Očividně ani její vlastní bolest a nemoc jí nedokázaly tohle hřejivé teplo z tváře vzít zcela. Po chvíli opět zavřela oči, až se ti zdálo, že snad znovu usnula. Možná by bylo lepší ji nechat v klidu, mimoto čaje už zbývalo sotva po dně konvice, i když ten možná již připravuje Alden. „Jedno zářivé roucho... pod ním skryto další. Ale přesto ne to pravé a poslední. To, co je vespodu, je možná ještě víc zářné, než to, které je odhaleno většině.“ Hlas měla slabý, ale přesto v něm bylo ukryté něco, co ho činilo nepřeslechnutelným. Když ses na Juliett zadíval, opět měla, teď už zcela otevřené oči. „Nevěřím, že nejste dobrý člověk.“ Jedna jediná, zdánlivě prostá věta. Nic více, nic méně. Snad by tolik nezasáhla, kdyby v dívčiných očích nebyla tak silná důvěra v právě vyřčená slova. Připomněl se ti tak dopis, cos sám psal právě pro ni. Znovu ti jemně stiskla ruku, než ji po chvíli zas pomalu pustila... a usmála se. Tak, jako by se vlastně nic nestalo, tak, že bys byl schopný věřit, i kdyby jen na ten krátký okamžik, že vše bude vpořádku. Jak daleko asi tak vedla tahle zdánlivě neotřesitelná víra dívky v její vlastní slova, co vyřkla? Mohlo by ti snad to konečně pomoci zbavit se černým suknem potažených snů, co tě tížily na hrudi a srdci? Nebo je to příliš vzácné na to, abys riskoval, že se tohle přesvědčení nakonec rozpadne jako křehký porcelán? Jenže na tyhle úvahy ti nebylo dopřáno příliš času ani klidu. Ozvalo se lehčí zaklepání. „Dále...“ vyzvala příchozí samotná dívka, i když vzápětí se patrně díky tomu rozkašlala. Naštěstí se jí podařilo brzy chytit druhý dech, opatrně se vytáhla na loktech do polosedě. Dovnitř vešel Morris, pak poodstoupil a nechal vejít doktora. Tím byl vcelku mladý, asi pětadvacetiletý muž, ale bůhvíproč i přes to působil tak nějak důvěryhodně. Možná díky tomu, jak byl klidný, možná díky padnoucímu, elegantnímu, ale přeci prostému odění. „Dobrý podvečer, pane barone.“ pozdravil tě a kývl hlavou. „Pokud budete cokoli potřebovat, jsem vám k dispozici. Zatím ale... počkám venku.“ omluvil se Morris, též ti pokývl a zmizel za dveřmi, které zavřel. Mladý muž si zatím přisunul nižší židličku, co sloužila pro pohodlí a natažení nohou. Na tu si položil brašnu, z níž začal vyndavat různé nástroje, i když jich nebylo na druhou stranu nijak moc. „Váš sluha mne již obeznámil s veškerými příznaky i dosavadním průběhem léčby. Jen příště s tou vodou raději opatrně. Nebojte se, nemyslím si, narozdíl od většiny mých kolegů a vůbec spousty lidí, že voda bere tělu životní sílu a způsobuje ochabování organismu. Ale pro tělo to pak může být velký šok, pokud není již předem dostatečně zahřáté a může to jen přispět k dalším zdravotním komplikacím.“ mírně pozvedl obočí a kývl hlavou, pak se otočil k Juliett. „Tak.... rád bych slyšel ještě od vás, jaké máte potíže. Co vás bolí, kde, a pokud možno i jak.“ Služebná přikývla a řekla mu vlastně to samé, jako tobě. Lékař přikývl, ještě ji vyšetřil a poslechl si ji, pak zaklapl brašnu s věcmi, co do ní sklidil zpět a zadíval se na tebe. „Mohl byste na okamžik?“ otočil se ještě na dívku, pousmál se. „A vy v klidu ležte. Hlavně v teple, klidně se přikryjte až po bradu.... a spěte. Načerpáte tak víc síly.“ kývl jí hlavou, Juliett se pousmála a znovu si normálně lehla. Mladý muž vstal, vzal si brašnu s nástroji a vykročil ke dveřím. Za nimi na tebe čekal na chodbě a tvářil se vcelku vážně. Počkal, až zavřeš a ujistil se, že jste sami. „Upřímně... asi pro vás nemám dobré zprávy. než však nařídím léčbu a cokoli... ještě bych rád, abyste mi o své služebné něco řekl. Pokud víte něco o jejím životě předtím, v jakém prostředí, za jakých podmínek... Cokoli se může hodit a přispět k léčbě a já bych to nerad zanedbal. Ta kolísající teplota, dušnost, pocení, suchý kašel... odhadoval bych, že se jedná o nějakou těžší formu onemocnění plic. Myslím, že asi víte, nebo alespoň tušíte, co to může znamenat a že léčba nebude patrně snadná. O její úspěšnosti nemluvě, ale budu se snažit udělat všechno proto, abych jí pomohl. Vy ovšem budete muset spolupracovat.“

Balduin von Schwannwede - 08. dubna 2010 08:33

Salón Vstoupil jsem do salónu, trochu váhavě, a zamířil tiše k lůžku se spící dívkou. Rozhodně mě její stav tíží víc, než bych si dokázal představit. Horečka polevila, což je dobře, ale i tak Juliett vypadá stále slabá a já najednou mám dojem, že netrpí jen následky podchlazení. Ticho kolem je zvláštní - na jednu stranu odkrývá přerývaný dech nemocné dívky, a na druhou se zdá utišovat nitro možností jejího úplného uzdravení. Poupravil jsem dívce přikrývku, a už už jsem se chystal usednout do křesla, když mne zachytila za ruku. Překvapilo mne to, myslel jsem si, že spí. Opětuju její pohled, mlčky, a lehce jí ruku stisknu, jako bych jí mohl dodat sílu překonat nemoc v sobě jen tím, že se na ni budu dívat a držet ji - a tu sílu bych jí dal celou, kdybych to šlo. Je zvláštní vidět ji prozářenou zevnitř, téměř jako dřív, i v jejím nynějším stavu. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale Juliett vypadala uklidněná a zdálo se, že znovu usne, když znovu promluvila. Trochu smutný, a zároveň trochu rozpačitý stín mi překryl tvář, když jsem poslouchal dívčina slova. Ač jsem to na sobě nedal znát, tahle jednoduchá a nevinná věta ve mě rozvířila tolik myšlenek a vzpomínek, že jsem musel odvrátit pohled, aby snad Juliettiny pátravé oči nebyly schopné některou z nich zachytit, protože jsem si jistý, že by ji to příliš rozrušilo. Z úvah mě vyrušil příchod doktora, a trochu jsem se zasmušil, když jsem viděl jak to jedno slovo mé nemocné služebné přitížilo. Proto na příchozí zprvu nijak vlídně nehledím, ale přesto na pozdrav odpovím. I vám, pane. poodstoupím od lůžka a s notnou dávkou nedůvěry sleduju doktorovo počínání. Ale i přes to, že začal přednáškou o způsobech léčby, určenou mě, místo aby svou pozornost věnoval přímo nemocné, nepřerušuju ho v jeho diagnóze. Přikývnu na jeho dotaz, a zamířím ke dveřím, které mu podržím otevřené. Pečlivě je zavřu, marně odolávajíce prodlužovanému pohledu na Juliett na lůžku v salónu. Ano, už jsem se s mnoha lidmi trpícími podobnými příznaky setkal, i když to bylo za poněkud jiných okolností. přikývnu na doktorova slova a srdce mi poněkud pokleslo. Vím kam míří svojí diagnózou. Teď, když vyjmenoval příznaky za sebou, je to jako by složil celou mozaiku choroby a ukázal mi ji v její plné hrůznosti. Přijal jsem ji do svých služeb jen málo dní po přijetí svého komorníka Aldena, částečně na jeho doporučení, před několika týdny. Očividně to neměla v životě lehké, byla podvyživená a špinavá. Ale zdá se, že se jí dostalo lepší výchovy, protože nepoužívá slovník dětí ulice, a občas mne udivuje rozsahem svých znalostí a elegancí svých pohybů. po očku se zadívám ke dveřím salónu, jako by právě on mohl prozradit, koho jsem vlastně přijal do svých služeb. Jinak o ní nevím mnoho. pokrčím rameny a zároveň si uvědomím, že i to je jednou z věcí, kterými mne Juliett přitahuje. Zdá se, že skrývá určitá tajemství, stejně jako já. Možná Alden by vám mohl říci více. vrátím se pohledem k doktorovi, a pokud přitaká, že by se rád dozvěděl ještě něco více, zavolám svého komorníka, který se, jak je ostatně jeho zvykem, pravděpodobně objeví vzápětí.

Rhys Abney - 01. května 2010 14:03

Nesvůj – ve stájích Oba na kolenou oba pohlceni touhou po srdci toho druhého, jako bych viděl jak naše srdce vystupují z našich těl a její vůně vanilky je nese k nebesům, aby je navždy spojila. Cítím to, cítím její ručku ve své a cítím to, že ona… “Esmeraldo, znamená to, že smím doufat?“ Zeptám se tiše a naléhavě sleduji její líbeznou tvář. Uvědomuji si, že jsem se vyslovil. Že jsem jí řekl co k ní cítím a ona poklekla a její oči, ty dětské oči řekli totéž. Slyším to neustálé ticho a také si uvědomím, že stále v pokleku jsme před sebou a já cítím vřelost jejího těla. Zavrtím hlavou a chytím jí druhou ruku za loket a pomáhám ji vstát. “Prosím, neklečte. Je to nedůstojné pro Vás.“ Pomohu jí vstát a sám se postavím, sice cítím, že se mi kolena klepou a nohy selhávají ale snažím se věřit, že to zvládnu, nejsem přec slaboch abych před ní opět zaklekl z důvodu třesoucích se noh. Hledím jí dlouze do očí, když tu mne vyruší zvuk, za mými zády, rychle se otočím a prohlédnu si nejbližší okolí. Čeho se bojíš? Tohle není ostuda, ale mohl by jsi přivést Esmeraldu do řečí. Pousměji se a otočím se zpět k ní. Je tu stále nezdá se mi to, ona tu stále, je. Pohlédnu na ni a v očích mi plane vášeň, touha, láska, a vše co zamilovaný muž v očích má. Stáhnu naše ruce níž a o malinko ustoupím do strany, abych je skryl případné zvědavé oči. “Esmeraldo, já …!“ Řeknu jen tiše, jako bych snad chtěl ještě něco dodat, ale pravdou je že vůbec nevím jak tu větu dokončit. Potřebuji ji slyšet, potřebuji, aby řekla, alespoň něco, cokoli. Hledím do jejích krásných očí a poslouchám její dech.

hrabě Gideon - 09. května 2010 22:28

S Elicií v jejím pokoji Jejímu bezprostřednímu chování se musím pousmát. Je v tom trocha pobavení, ale především uvolnění a jakási radost. Už toto jednání znamená důvěru a tohle poznání, pro některé s podivem, zahřálo dokonce i mě. Posadil jsem se vedle ní, i když bych jí raději lépe viděl do tváře, ale i tak jsem zůstal po jejím boku. Pousmátí na tváři se mírně rozšířilo, hedvábná kůže na hřbetu její ruky vyklouzla zpod mojí dlaně a zamířila k míse s ovocem. Nemohl jsem odolat, abych si ji neprohlédl. Oči putovaly od konečků prstů, které uchopily kuličku vína přes útlé zápěstí, štíhlou paži k rameni, elegantní šíji a zvlněným, hustým vlasům. Dále pak k roztomilým pihám, modrým, výrazným očím přes plnější rty a bradu k hrudníku, bříšku a nohám. Pohled se, alespoň zdánlivě, nikde víc nezdržel, ale i přesto byl možná víc jak příjemně hřejivý. S úsměvem jsem se mírně odvrátil, natáhl k míse a do ruky vzal jablko, pak se pohodlně opřel. „Tak přecijen jsi tančila.“ Zprvu v lehčím otazníku pozvednu obočí, pak uznale kývnu hlavou a zakousnu se do ovoce. Je krásně křupavé, šťavnaté a příjemně nasládlé. Ještě pár okamžiků a bylo by přezrálé, ale ten, co je vybíral, se ve svém řemeslu vyznal víc jak obstojně. Polknu sousto a opět se pousměji, v očích hoří menší jiskřičky. „Občas to, co nečekáme, přijde. Jako blesk z čistého nebe. A může to být cokoli. Od maličkosti až po věci osudové.“ Jejím dalším slovům se musím zasmát. „Netrpělivý výraz? Ten již velice dobře znám. Párkrát jsem Caleba pozval na čistě pánské dýchánky v salónku. Když byl ještě mladší, trvala jeho matka z jakýchsi nepochopitelných důvodů na tom, že pojede s ním a pak na něj počká i přes to, že jsme jí toho nemohli příliš nabídnout. Jak sis možná všimla, má drahá, není zde příliš služebných. Ženy totiž velice rády klevetí a práce pak stojí.“ Koutky úst jemně cuknou v jakémsi škádlivém pobavení, než se opět zakousnu do dužiny. „Jinak doufám, že tě ještě někdy uvidím, alespoň jednou, až se naskytne další příležitost. Žádat něco takového pouze pro sebe mi přijde přecijen dost troufalé.“ krátce k ní zvednu oči, jablko šikovně skryje potutelný úsměv, než ho ruka odtáhne. „Myslím, že by skutečnost by předčila i ty nejdivočejší fantazie. A že já mám představivost velikou dost. Alespoň lidé to říkají.“ kývnu hlavou, ukazovák krátce zabloudí a usadí se v koutku úst. Opět si ji prohlédnu, tentokrát jaksi důkladněji. Nakonec se očima vrátím zpět k její půvabné tvářičce. „Jsem moc rád, že se ti tady tak moc líbí. A aby tomu tak bylo nadále... máš nějaká přání, jak by měl vypadat zítřejší den?“ Nakloním se blíž, jako bych skutečně vyčkával na první slovo a i ta další, co řekne.

ZRCADLO - 12. května 2010 01:11

Hunter Quarrin Hrabě se s tebou rozloučil jemným kývnutím hlavy a pousmátím, pak se tě už ujal lokaj, co prve přinesl onen osudný lísteček a vedl tě do zimní zahrady. Ta byla opravdu pěkná, překvapivě prostorná, i když tak trochu připomínala skleník. Za jednou ze vzrostlejších květin jistě z exotických krajin a zemí se vynořilo posezení z kvalitních, proutěných křesílek se stolkem. Pro pohodlí hostů byly ještě přidány bohatě vycpávané, měkké polštářky jak na opěradle, tak sedadle. „Prosím, posaďte se. Pokud chcete, mohu vám donést něco k jídlu či pití, v případě, že byste měl nouzi o zábavu, můžete se jít projít, ale prosím, nevzdalujte se přespříliš, lady Esmeraldu sem brzy přivedu.“ mírně se ti uklonil, vyčkal, zda nebudeš mít ještě nějaké dotazy či přání a pak odešel buď je vyplnit, nebo po jiné práci, které měl jistě dost a dost. Lehká ozvěna jeho kroků dozněla pod klenbou stropu a tys osaměl. V tom tichu jsi stačil postřehnout, že je zde parně i fontánka nebo kašna, odkud bys jinak mohl slyšet přitékat a bublat vodu. A proč se nepodívat a nezjistit to? Vydal ses po kratším či delším rozmýšlení po zvuku. Mírná ozvěna ti trochu znesnadňovala zdroj najít, ale nakonec se ti to podařilo. Kol dokola stály květiny, mezi nimi pak ze všech čtyř světových stran vedly úzké cestičky. jednou z nich jsi přišel i ty. Vskutku tam byla kašna, i když malá, vytesaná z kamene a zdobená dole na podlaze mozaikou a na dně také, dál pak několika ornamenty přímo v hornině. Její výroba jistě byla nemálo pracná. Teprve zvláštní pocit ti dal na srozuměnou, že zde nejsi sám. Hned na to byl podpořen ne nijak decentně tichým odkašláním, jako by tě snad dotyčný sám chtěl upozornit, žes narušil jeho soukromí. A kdo že vlastně? Když ses otočil, pohled ti sklouznul po zádech muže v černém kabátci z těžší látky, zdobeném vyšíváním lesklou nití uhlové barvy. Rukávy a manžety měly zlaté lemování, přes větší límec se spouštěly medově hnědé vlasy, svázané do kratšího culíku černou stuhou. Dotyčný měřil odhadem asi tolik, co ty sám, možná o pár centimetrů více, možná méně. Avšak teprve po několika chvílích se na tebe otočil. Teď jsi věděl jistě, že na hostině jsi ho neviděl. Nebo jsi ho možná přehlédl, i když to vcelku odporovalo skutečnosti, jak na sebe onen neznámý poutal prapodivným způsobem pozornost. I když na druhou stranu... lidí zde bylo tento večer opravdu hodně. „Také na někoho čekáte?“ Otázal se nepokrytě, i když s ne nijak zvlášť velkým zájmem. Jeho angličtina byla skvělá, ale přestos v ní postřehl jakýsi cizí podtón, přízvuk. Pleť měl onen, patrně šlechtic snědou, oči tmavohnědé, skoro až černé. Užší, mírně vykrojené rty, na tváři dokonce menší strniště, což nebylo často k vidění a pronikavý pohled. Na chvíli se pootočil a vystavil tak na odiv svůj dokonalý profil. Medově zbarvené kadeře mátly, kdyby byly černé, tak by nebylo pochyb, že se jedná o někoho ze Španěl. Horkokrevná země, zvířata, i lidé. Však jsi jednu ženu, shodou okolností sestřenku hraběte, odtamtud poznal. I když zběžně, ale na potvrzení tohoto hesla to stačilo. „Mimochodem, jsem Markýz Rogelio Maricela. I když upřímně pochybuji, že si to zapamatujete déle jak na pár vteřin.“ pokrčil zlehka rameny, ruce sepjal za zády a učinil dva kroky podél kruhu z rostlin, blíže k tobě. Takže opravdu byl ze Španělska. Kdyby titul nesouvisel s původem, což se klidně mohlo stát, jméno tohoto muže spolehlivě usvědčilo. „A jak se vám líbila slavnost?“ mírně povytáhl pěstěné, i když hustší obočí. Nohy měl dlouhé, boky úzké a záda širší v ramenou, přesto působil elegantně, ne však křehce. Asi tak, jako oheň. A že ten mu zaručeně v žilách koloval. A jestli ne v nich, odrážel se v očích. V těch očích, kterými si tě teď už několikrát bez ostychu či zdrženlivosti prohlížel.

ZRCADLO - 12. května 2010 09:46

Balduin von Schwannwede Doktor ti pozorně naslouchal a mračil se čím dál více, což se k jeho mladé tváři příliš nehodilo a činilo ho to jaksi podivně starším. Stiskl krátce rty, něco si polohlasem řekl pro sebe, pokýval hlavou. "Dobře. Myslím, že to zatím bude stačit..." zamnul si bradu, krátce k tobě kmitl očima, pak jimi sklouzl zpět k podlaze. "A co se týká vašeho komorníka... To později. Myslím, že podstatné indicie jste mi dal momentálně vy sám. Každopádně ji držte v teple, všiml jsem si i nějakých bylin a čaje a soudě dle vašich slov se patrně vyznáte. Zatím to takto udržujte, kdyby se její stav zhoršil, dejte mi vědět. Já zatím pošlu rychlého posla k jednomu kolegovi, který má přecijen delší praxi a tmpádem jeho posudek bude přesnější. On sám bohužel nemůže přijet. Jakmile odpoví, ihned vás informuji osobně." zkonstatoval nakonec. V tónu jeho hlasu byla možná zaslechnout jakási naděje, že se přecijen nebude jednat o nemoc, která se pod těmi všemi příznaky a poznatky vyrýsovala už zase o něco zřetelněji. Snad nechtěl vyřknout ten ortel sám, a proto také ta zmínka o druhém, patrně zkušenějším lékaři. Na jednu stranu jsi to mladému muži nemohl mít za zlé. Možná to byla jistá zbabělost, ale měla alespoň zčásti oprávnění. "Takže zatím nashledanou." Nabídl ti ruku. Zbývalo jen dodat, že by bylo lepší se poznat za lepších okolností, než je tato. A tahle nevyřčená věta dost ironicky s jakýmsi cynickým výsměchem visela ve vzduchu. "A jak jsem řekl, kdykoli pro mne pošlete, kdyby se něco změnilo. Pokusím se tu být co nejdříve to půjde." kývnul ti ještě, jeho pohled sklouzl krátce ke dveřím od salónu, než se otočil a odcházel. Vpodstatě odnikud se vynořil Alden. "Doprovodím vás, pane. Račte prosím za mnou." rozlehl se prostorem jeho klidný, hlubší hlas. Krátce se na tebe pootočil, pokývl a pak vedl maldého doktora ven. Tys na chodbě opět osaměl.

Morová Královna Esme - 12. května 2010 10:27

Zimní zahrada Lokaj mě odvedl do zimní zahrady, měl jsem taková místa rád, byla to oáza klidu, tedy pokud tu nebylo moc lidí nebo si tu dámy nepořádali čajový dýchanek. Což naštěstí v tomto případě nebylo ani jedno a zdálo se, jako kdybych tu byl jen já sám. „Děkuji.“ Řeknu a posadím se, nabídne mi něco k jídlu nebo k pití, zavrtím hlavou. „Ne. Nic nechci. Děkuji.“ Odpovím a s tím odejde. Chvíli se rozhlížím a přemýšlím nad Esmeraldou. Také nad tím jejím ctitelem, zajímalo mě jestli mi o něm Esmeralda řekne nebo jestli bude provinile klopit oči. Poklepu si prsty na noze a znovu se rozhlédnu, slyším někde kašnu nebo fontánu. Zaváhám, ale pak nad tím mávnu rukou a vstanu. Vydám se na takový menší průzkum. Chvíli mě ozvěna mate, takže mi hledání trvá trochu déle, ale nakonec jsem našel kašnu, bylo to opravdu umělecké dílo. Přistoupím k ní a začnu si ji detailněji prohlížet, když ucítím že nejsem sám. Otočím se a uvidím ke mě stát nějakého muže zády, chvíli si ho prohlížím, už jsem se chtěl odvrátit když se sám otočil. Dál jsem se na něj zvědavě díval, měl jsem pocit, že jsem ho na hostině neviděl, měl jsem takový dojem že někoho takového bych si pamatoval. Ale pak si musím uznat, že jsem si ostatní hosty nijak zvlášť neprohlížel. Promluví na mě, slyším jeho přízvuk i když anglicky mluvil perfektně, zalíbili se mi jeho oči které byli temné, takové tajemné. Překvapilo mě jeho strniště, dnešní muži preferovali spíš hladké tváře, aspoň ti mladší. O chvíli později si uvědomím, že je to Španěl. „Ano.“ Odpovím mu. „Ale mě to nevadí. Jsem rád, že si chvíli mohu odpočinout od toho davu.“ Pousměji se. Představí se mi, můj úsměv se mírně rozšíří. „Nepodceňujete mou paměť, sire Rogelio Mariceli. Jen kdybych to vyslovoval špatně, mě na to, prosím, upozorněte.“ Požádám ho. „Mé jméno je vikomt Hunter Quarrin. Rád vás poznávám pane.“ Také se představím. Jeho jméno mi jasně prozradilo, že jsem si myslel správně, že je ze Španělska. Znovu se na něj zadívám, když se začne zajímat jak se mi líbila slavnost. Trochu mě zarazí to jak si mě prohlížel, začínal jsme se z toho cítit nesvůj, srdce se mi rychleji rozbušilo a po zádech se začalo plazit horko. Mírně jsem se pod jeho pohledem zachvěl a tak jsem raději se otočil ke kašně dřív než horko dorazí až k obličeji. Nechtěl jsem, aby to viděl, skloním se, ponořím prsty do vody a začnu rozpačitě čeřit vodu. „Byla zajímavá. Jak jinak. Hrabě je svými slavnostmi proslulí. Musím říci, že to bylo příjemné rozptýlení v těchto poměrně nudných dnech. To překvapení s cikánskou tanečnicí bylo příjemné. Opravdu příjemné.“ Odpovím mu. Horko začalo ustupovat a já se mohl volněji nadechnout, znovu si dovolím na něj pohlédnout. „A jak se líbila vám, sire Mariceli?“ oplatím mu otázku.

Elicia de Talos - 12. května 2010 12:17

S bratránkem Cítila jsem klouzavý dotyk Giedeonova pohledu. Příjemně hladil, rozehříval nitro. Krev se mi hrnula do tváří chtíc prozradit mé rozpaky. Přesto jsem je umně skryla a záměrně předstírala, že mi jeho pozornost unikla. Snažila jsem se působit klidně, v rámci svých možností. Temperament se přeci nedá potlačit zcela. Hravé jiskřičky a náznaky šibalského úsměvu doplňují mou povahu. Ostatně také příčiny dráždící mé milované rodiče. V okamžiku, kdy se se on natáhl pro jablko, jsem příležitosti využila pro změnu já. Na rozdíl od něj, jsem se zaměřila na jeho ušlechtilý profil. Pozornost přitahující šedomodré oči, snad plné tajemství. Dokázal by někdo odhadnout, nač hrabě myslí? Postřehla jsem také drobnou jizvičku. Však stěží mohu hádat, zda to není jen škrábanec od větve, jež se mu přípletla do cesty při vyjížďce. Nejdéle, byť jen okamžik, setrvám pohledem na vábivých rtech, které zdobí povětšinou mírné pousmátí. Jak zahřeje u srdce, když se usměje více. Při představě úsměvu záhadného se špetkou smyslnosti se mi srdce rozbuší rychleji, než je záhodno. Jsem ráda, že sedím a nemusím se potýkat s problémy ohledně těsného korzetu. Na pár chvil hlasy utichnou. Polknu šťavnatý kousek ovoce. Stočím pohled zpět na bratránka. „Občas to, co nečekáme, přijde. Jako blesk z čistého nebe. A může to být cokoli. Od maličkosti až po věci osudové.“ zazní mi v hlavě jeho slova. Jemně se pousměji. Nutí to k zamyšlení. „Nemůžeme očekávat vše. Člověk nikdy nezvládne být připravený na všechny rozličné situace, jež by ho mohly potkat. A proto je život tolik krásný a dobrodružný. Nikdy netušíme, která z oněch maličkostí přeroste ve věc osudovou.“ na prst si namotám zvlněný pramen vlasů a hlavu s mírně zasněným pohledem pootočím směrem k balkonu. Když mi poví o přehnaném dozoru Calebovi matky, zatvářím se, jako kdybych jej litovala. „Takže i chlapci jsou tolik hlídaní?“ zatřepu hlavou. „Chudák Caleb, pravděpodobně z něj jeho matka chtěla mít výborného vojáka již od dětství.“ nepatrně našpulím rty. „Možná se bála, že bys jejího syna mohl zkazit, drahý bratránku.“ naoko káravě vztyčím ukazováček, však pobavený úsměv stírá vážnost těchto slov. Poznámku o ženských klevetách přejdu pouhým přimhouřením očí. Kdyby Gideon byl můj sourozenec, troufla bych na dětské hašteření, které mě občas popadá i v mém věku. Ale nechci si přeci dělat ostudu. Přivlastním si kostičku ananasu. Rty se opět roztáhnou do příjemného úsměvu. „Pokud se naskytne příležitost, ráda zatančím.“ nakrčím zlehka pravé rameno. Bezstarostné gesto. „Ano, žádost by to bylo troufalá a nejen to.“ těknu modrýma očima k bratránkovi. „Bez hudby, jež dotváří vskutku výjimečnou atmosféru… byla by to příšerná podívaná. Jen si to představ.“ protočím tatrálně oči vsloup, načež se krátce zasměji. Musela jsem to nějak zlehčit. I když možná neohrabaně. Děsí mě vědomí, že bych dokázala překonat stud a zatančila bych jen pro Gideona. Bez hudby, bez ohně, běz cikánského zpěvu. Třeba teď hned a tady. Láká mě představa, jak by můj výkon zhodnotil. Líbilo by se mu to? Mate mě jeho uvolněný projev. Volnomyšlenkářství. Žádná upjatost. Pravý opak, než doma ve Španělsku. Není divu, že jsem tolik nadšená z pobytu zde. Ale musím se mírnit. Nesmím hltat nabízenou svobodu. Měla bych zvolnit. Malými doušky si uživat a nevyčerpat všechny možnosti najednou. Při zmínce o veliké fantazii změním pohled na pátravý, lehce překvapivý. „Vážně?“ pousměji se. „Možná ti to také v budoucnu potvrdím.“ cuknu koutky. Pak se ale napnu. Opět ten pohled. Vzápětí napětí povolí, jelikož to není nepříjemné. I když by mělo být. Ale kdo nad tím má v noci uvažovat? Nechám to být. Nechci se vzdávat věcí, jež se mi líbí. „Přání?“ zpozorním a natočím se k bratránkovi čelem. Věnuji mu veselý úsměv. „Nechtěla bych tě otravovat celý den, jistě máš plno povinnosti“. pronesu chápavě. „Však, kdybys mi dělal dopoledne společnost při vyjížďce na nádherném koni, kterého jsi mi daroval…byla bych velice potěšena.“ zadívám se na Gideona. Když se naklonil i on, nakloním se i já o kousíšek blíže, aniž bych si to uvědomila. Vyčkávám odpověď.

ZRCADLO - 17. května 2010 12:54

Hunter Quarrin Ještě několik chvil tě trochu upřeněji sledoval, pak se pousmál tvým slovům a pohodlněji se opřel o jeden betonový sloupek laděný do antického stylu. Kupodivu sem prapodivně zapadal. Když ses s rozpaky odvrátil, úsměv na jeho tváři se rozšířil a získal tak zvláštní jiskru. Tos ale neviděl. "Ano, skutečně. Byla půvabná, skoro až rozkošná. Vsadil bych se, že nemálo zdejších by si ji přálo. I když spousta z nich tak na jednu noc." krátce se zasmál, pak ale umlkl a s rukama spojenýma za zády učinil pár kroků podél obvodu zahrady. Po tvé otázce se zastavil, krátce na tebe pohlédl, opět se pousmál. "Vpravdě tu kvůli ní nejsem, zaobíral jsem se jinačími záležitostmi, i když díky pár očím a uším jsem vlastně tam venku byl." koutky úst jemně cukly vzhůru, opět se pomalu rozešel a zastavil u jedné z květin, jejíž list vzal do rukou, přejel po něm bříšky prstů a stiskl. "Hrabě je jistě velmi zámožný, štědrý a tímpádem i vlivný muž. A kupodivu... nemá snad žádné nepřátele. To je opravdu štěstí." poznamenal jako by nic a aby to snad podtrhnul, pokrčil rameny. Podezříval snad Gideona z něčeho? A když tu nebyl kvůli slavnosti, proč tedy? Kvůli něčemu s hrabětem? Očividně ví o všem, co se stalo na slavnosti, nebo alespoň o tom hlavním. Musí zde tedy mít své lidi... KDO je Markýz Rogelio Mariceli? Otázka, na kterou ti odpověď mohl dát jen on sám a jeho úsměv i pohled jako by k tomu vybízely.

hrabě Gideon - 17. května 2010 13:32

S Elicií Pousměji se, když se nakloní blíž. Po té, co si vyslechnu její přání, se opět, po jakémsi zaváhání, stáhnu zpět a opřu do křesla. "Milá dámská společnost, ještě v podobě rozkošné sestřenky mě nikdy obtěžovat nebude. Zas tak často ji nemívám, navzdory všemožným klepům." odvětím, odpoutám pohled od ní a chvíli pozoruji vlastní propletené prsty rukou. Nakloním se trochu víc dopředu, lokty opřu o kolena. Opět se musím pousmát. "Matka ne..." dodám po chvíli, hledíc před sebe, teprve pak se otočím zpět k Elicii. "Ta ho spíše hnala do náruče jisté ženy, jejíž jméno zde nebudeme zmiňovat. Chlapec hledal řešení... a nalezl ho. Z, v mnohých očích zbabělého útěku se nakonec vyklubal úctyhodný, záslužný čin. Takže se jeho matka obávala správně. A jak jsi sama řekla... vskutku jsem na Caleba asi neměl dobrý vliv." koutky úst pobaveně cuknou vzhůru, na to si však odkašlu, snad v pozdní slušnosti. Samozřejmě, že jsem tomu chlapci pomohl. Vím, jak se cítil a opravdu působil, že si je vědom, co znamená slovo voják a armáda. I když jistě nejednou litoval, nikdy to nezmínil. "Ten chlapec je velmi svědomitý a odvážný. A to byl již ve věku, kdy jiní nebývají. Pokud někdy opustí své povolání, najde si čas a zamiluje se, tak ta dívka nebude zklamaná." pokývnu hlavou, míním svá slova skutečně vážně. "Jinak si myslím...." ozvu se opět po chvíli ticha, avšak větu nedokončím a místo toho si snad až příliš zaujatě prohlížím jablko, co mám v ruce. Nakonec se přecijen zadívám na sestřenku, na tváři úsměv přesvědčený a skoro podmanivý. "Že by to zcela jistě příšerná podívaná nebyla. Právě proto, že si to svedu představit i do toho nejjemnějšího detailu." v očích se při posledních slovech mírně zaleskne, vzápětí však stočím pohled stranou a zakousnu se opět do dužiny ovoce. Pomalu dojím, protáhnu tělo a promnu zamyšleně bradu. "Tak tedy vyjížďka? Dobrá.... Hmmm..." Nyní už je zamyšlení předstírané a kdo ví, možná bylo od počátku. Prozradím sám sebe pobaveným pousmátím, krátce po Elicii těknu pohledem. "I v dešti? Tady v Anglii se počasí mění skorem během půl hodiny. Stačí, když trochu lehčeji zafouká a slunečný den se promění v bouři a liják. Tak jen, abys na to byla připravená, sestřenko." koutek úst opět neposlušně zacuká, provokace je tudíž jasná, i když v jemném náznaku dráždí možná víc, než by bylo záhodno. Alespoň pro některé.

Morová Královna Esme - 17. května 2010 15:12

Zimní zahrada Pokývám hlavou, že má pokud jde o cikánku tak by s ní mnoho mužů si s ní rádo užilo. „Ano. To je pravděpodobné. Byla opravdu hezká.“ Souhlasím, raději se budu držet většiny. Jistě byla pěkná, ale příliš jsem se o ní nezajímal. Když mě rozpaky opustí otočím se a sleduji Markýze Rogelia, jak si prohlížel zahradu a studoval květiny. Pozvednu překvapeně obočí, když se zmíní o tom, že i když nebyl přímo na oslavě, tak věděl co se tam dělo. „Zvláštní. Ještě slavnost ani neskončila a už se o ní mluví.“ Poznamenám mírně pobaveně, sleduji jak se dotýká květiny. Po jeho posledních slovech se zarazím a podezíravě přimhouřím oči. Znělo to poněkud zvláštně. „Ano. Existuje jen velice málo lidí, kteří si dokáží každého získat.“ Pronesu pomalu, tentokrát před jeho pohledem neuhýbám. Narovnám se, otřu mokré prsty do kalhot a pak strčím ruce do kapes, zhoupnu se na patách. „Víte... to co jste před chvílí řekl skoro zní, a doufám že se neurazíte... ale zní to skoro jako kdyby jste tu slídil.“ Pronesu pomalu s rozvahou. „Kvůli čemu tu jste Markýzi Mariceli? Má snad hrabě nějaké potíže?“ natočím tázavě hlavu na stranu.

Elicia de Talos - 20. května 2010 17:13

S bratránkem Pohodlněji se opřu. Sklopím zrak a polichoceně se usměji. Tuze ráda poslouchám, jak jsem rozkošná a podobné vžité fráze, jež mohou tvořit pouze prázdná slova. Však nyní mi to připadalo upřímné. Alespoň malinko. Zprvu kradmo pohlédnu na Gideona s jasnou otázkou vrytou ve tváři, kterou postupně ututlám. Zajímalo by mě, proč pořád působí tolik zamyšleně. Možná si to ani sám neuvědomuje. Či se neustále zabývá záležitostmi jiných, což se mi o chvilku později potvrdí. Povytáhnu koutky úst vzhůru. On tedy Calebovi pomohl útéct od plánovaného sňatku. Navíc způsobem, jenž nesl svá rizika. Ale jak je vidno, všichni by mohli být nyní spokojeni. Navenek. Usměji se o něco více a mám chuť bratránka pohladit po tváři. Zdá se, že má dobré srdce. Nabízí lidem jisté „ulehčení“. Když mluví o jeho svědomitosti a odvážnosti, věřím mu. Měla jsme možnost mladíka dnes trochu poznat a to stačilo, abych si dovedla představit, že jednou svou vyvolenou udělá šťastnou. Zvědavě lehce nadzvednu obočí a zadívám se na bratránka, který upjatě sleduje nedojezené jablko. Jako kdyby zapomněl, co chtěl říci. Pak se naše pohledy setkají, kdybych jedla, zcela jistě by mi zaskočilo. Tentokrát mi tváře pokryl ruměnec a já tomu nedokázala zabránit. Na takové úsměvy přeci jen nejsem zvyklá. Rozpaky jsou o to zjevnější, když prohlásí, že by si to dokázal představit i v nejjemnějších detailech. Polknu. Zaměřím se na cíp šátku, který mnu prsty. Přimhouřím podezřivavě oči. Na rtech mi pohrává pobavený úsměv. „Tss!“ vzpurně vystrčím bradu. „Tak ty si myslíš, že jsem z cukru?“ zazubím se. „Bojíš se snad, že bych se v dešti mohla rozpustit?“ můj projev je energický, v očích hoří plamínky. Pokud mě chtěl vyprovokovat, povedlo se mu to. Nohy spustím na zem a jednu přehodím přes druhou. Ruce založím v bok a mírně našpulím rty, které zčervenaly. „I Španělsko má svou druhou tvář. Strmé skály, divoké letní bouře. Nenech se mýlit. My nejsme národ zhýčkaný sluncem a šťavnatými plody.“ pyšně vystavím na obdiv svůj profil. Působím naoko uraženě. Pak si přiložím ukazováček na rty. „Nebo se snad obáváš, že bys mi nestačil?“ v očích se zaleskne jasná výzva. „Ono, když se spolčí dva temperamentní jedinci…“ cuknu koutky a upřeně se na bratránka zadívám.

ZRCADLO - 23. května 2010 13:09

Marian Tonchesen Po tvé otázce krátce sklopila oči i bradu k zemi, snad na ten okamžik ani nedýchala a zdálo se to jako věčnost. Když k tobě opět vzhlédla, oči se jí o něco víc leskly, jako by se v nich usadily ne slzy, ale kapky rosy, co každé ráno skrápí stébla trav. Než stačila cokoliv říct, už jsi jí pomáhal na nohy a vlastně jsi tím uchránil jak ji, tak sebe od slov, která měla roztrhat vše na kousky. Alespoň prozatím. Narůžovělé rty se jemně zvlnily v náznaku něžného pousmátí. Zpozorněla ve stejnou chvíli, jako ty, ovšem své oči stočila opačným směrem. V okamžiku, kdy jsi opět promluvil, se však obrátila zpět k tobě. Hruď se zvedla v prudším nádechu, stejně tak obočí pozvedlo v jakémsi bezradném gestu. V téže chvíli jsi zaslechl, jak se k vám přibližují kroky. Dívka se prudce ohlédla za sebe směrem, odkud přicházely, vzápětí se zas její pohled vpil do tvého. Teď měla v očích zoufalství, jako by bojovala sama se sebou, s něčím, co bylo skryto uvnitř ní. Snažila se něco vyslovit. Cokoli. Ale nešlo to. Kroky se blížily, nakonec se za zatáčkou vynořila silueta lokaje. Esmeralda se na něj krátce zadívala, pak zpět na tebe. Hrdlo měla stažené, nedovolovalo propustit byť jen jediný zvuk. V bezmocném gestu ti jen pevněji a roztřeseně stiskla ruce. Pak sevření povolilo, sama se jemně, žes to skoro necítil, vymanila z toho tvého. Okamžik na to k vám došel sluha, zastavil se ve zdvořilém odstupu a mírně se uklonil. „Barone...“ Pohled mu sklouzl na dívku. „Lady, očekávají vás v zimní zahradě.“ oznámil a opět se kousek vzdálil, pomaličku se rozešel zpět, jako by vám dával ještě chvilku soukromí. To patrně dívce vlilo do žil odhodlání a rozvázalo jazyk. „Zítra dopoledne se pár přítelkyň a já chystáme na vyjížďku. Pokud přes noc nebude pršet a nezvedne se voda, pojedeme zcela jistě přes brod místní řeky, na sever od starého mostu.“ Při těch slovech jsi opět pocítil jemný dotyk její ruky na té své. Skoro šeptala, tváře měla zrůžovělé a oči jí zářily jakýmsi zvláštním světlem. Byla tam i naděje a doufání. „Budu už muset jít. Nechci, aby měli starosti.“ dodala polohlasně. Připadlo ti ale, že by spíš raději zůstala s tebou. Jenže nemohla a věděla to. Podobné věci slušně a dobře vychovaná dívka nedělá. Nepatří se to. Navíc pokud má rodinu, které na ní očividně záleží... Nešlo jen o Esmeraldu, ale právě i o její rodiče. Pošpinit jméno je něco, co se neodpouští. „Zatím nashledanou a děkuji za... dnešní večer.“ poodstoupila, mírně se pokrčila v kolenou a hlavou naznačila úklonu. Nebylo to chladné a odměřené, spíš naopak nejistě rozechvělé. Vzápětí se otočila a připojila se k lokajovi, který čekal opodál a vzápětí ti oba zmizeli ve tmě za zákrutem pěšiny.

ZRCADLO - 23. května 2010 16:24

Hunter Quarrin Markýz se na tebe vcelku a kupodivu lhostejně zadíval, mírně pokrčil rameny a pustil list květiny. Krátce se rozhlédl kolem sebe, pak jako by náhodou prošel těsně kolem tebe, přičemž se o tebe sice lehce, ale vcelku znatelně otřel. Vypadalo to, že snad odejde, avšak vzápětí se zarazil. Zvedl ruku do výše, k tobě stále zády a vztyčil ukazovák. „Moment...“ Obrátil se nejprve přes rameno, pak zcela. Tentokráte mu na tváři pohrával jemný úsměv snad s jiskrou pobavení v očích. „Vy jste mne sice nazval slídilem, ale... jak jste se teď zachoval vy sám? Zvídavost je pekelná lidská vlastnost. Nemyslíte?“ Teď se jiskra v očích změnila na snad lehce posměšnou. Svým způsobem měl pravdu a snažil se tě tak zviklat. Snad aby odvedl pozornost od tématu? „Nemusíte se obávat, mladíku. Nejsem žádný tajný posel nebo vyzvědač. Jen mám rád okolo sebe ve věcech jasno. Stejně tak v lidech. Zlozvyk ode dvora. Zvlášť ten královský je velmi... velmi nepřátelský. Tam jak nemáte přehled, jste předem mrtvý muž a... nedlouho poté i doslova.“ dodal nakonec po chvíli ticha na vysvětlenou. „I proto mne překvapuje, jak je to zde. Byl jsem toho mínění, že šlechta je stále šlechtou, ať je vesnická, nebo královská. Ale asi spíše stále platí pravidlo, že čím vyšší stupeň, tím spíše je faleš, zrada a smrt nablízku. Jiný kraj, jiný mrav. Jednou mě ta moje otevřenost tak typická pro náš národ, přivede do pěkného maléru.“ nesouhlasně sám nad sebou pokýval hlavou a povzdychl si. „Občas přemýšlím dost nahlas. Takže se omlouvám, jestli jsem vás nějak vyvedl z míry.“ Znělo to víc jak upřímně. Rozhlédl se kolem, chvíli mlčel. Pak se zas zadíval na tebe. „Jestli se smím zeptat... Na koho...“ Nedořekl. Vzápětí se objevil lokaj a za ním se, jako zjevení ze zelené džungle, vynořila Esmeralda. Krátce se na tebe zadívala, ale pak uhnula pohledem. Mezi prsty snad až příliš silně tiskla a mnula kapesníček. Něco se stalo, to bylo víc jak dobře znát. A tys díky Gideonově předvídavosti již věděl, o co kráčí. „Markýzi... Vikomte.“ oslovil vás stroze lokaj, uklonil se a poodstoupil stranou, aby dívka mohla přijít blíž. Způsobně se uklonila tvému společníku ze Španěl, i když na to málem zapomněla. To se jí nestávalo. Vůbec působila, že je dost zmatená a mimo samu sebe. Muž si ji krátce prohlédl, pak jemně pokývl hlavou a pousmál se. „Přeji vám oběma dobrou noc. Patrně se ještě uvidíme, vesnice není přespříliš rozlehlá.“ rozloučil se s vámi a zamířil tam, odkud jsi ty přišel – a sice k menšímu posezení, co se v zahradě skrývalo. „Doprovodím vás, račte mne následovat.“ vybídl vás lokaj, provedl mezi květinami a zahradou. Netrvalo dlouho a procházeli jste hlavní branou, kde už čekal připravený kočár. „Šťastnou cestu a nashledanou.“ rozloučil se s vámi. Pak už jen zaklaply dvířka a kočí pobídl koně k pohybu. Esmeralda mlčela. Jen jednou, dvakrát k tobě během cesty zvedla oči a zas je sklopila. Nemluvila a když už, odpověď byla vždy krátká a neurčitá. Konečně se kočár zhoupl a vy jste vyhlédli okénkem k sídlu. V pár oknech se svítilo, což značilo, že služebnictvo čeká a je přichystané na váš příjezd. Netrvalo to vskutku dlouho a objevila se jedna ze služebných, která se ujala tvé snoubenky, odvedla ji na pokoj a další začaly připravovat lázeň. Možná bys mohl po koupeli za dívkou zajít. Možná bys dokonce měl. Vypadalo to totiž, že ji to, co se stalo, zatímcos byl s hrabětem, velmi trápí.

Morová Královna Esme - 23. května 2010 17:25

Zimní zahrada – doma Překvapeně pozvednu obočí, a promnu si váhavě paži o kterou se otřel, otočím se na něj a chci něco říci, když se najednou zarazil se zvednutým prstem a vypadal skoro jako nějaký přednášející profesor. Řekne, že jsem v podstatě to samé čím jsem ho nazval, usměji se a upřímně se zasměji. „To je pravda. Nejsem o nic lepší.“ Souhlasím pobaveně. Ale přesto mi odpoví, chápavě pokývám hlavou, u dvora jsem sice byl jen jednou, ale slyšel jsem dost věcí na to abych věděl, že můžu být rád, když se poblíž dvora nezdržuji. Ale také jsem pochopil z jeho slov, že on je u dvora poměrně často. „Takže jednoduše obhlížíte nové pískoviště.“ Pronesu s úsměvem. „Myslím, že na otevřenosti není nic špatného. Jen vědět kde si to můžete dovolit a kde ne.“ Pronesu chápavě. „Ale myslím, že u vesnické šlechty si můžete tu otevřenost spíš dovolit než kdekoliv jinde.“ Chtěl se mě zeptat na koho čekám, ale ani to nestačil doříci a objevil se sluha s Esmeraldou. Trochu zklamaně vydechnu, zrovna když jsem se začínal poměrně bavit se musí objevit. Hned si všimnu jejího napětí a nejistoty. Chápal jsem její chování, měla výčitky. Bylo mi ji líto. „Dobrou noc, Markýzi. Děkuji za zajímavý rozhovor.“ Mírně se mu pokloním na rozloučenou a otočím se znovu k Esmeraldě. Když k ní dojdu nabídnu ji rámě a necháme se vyprovodit. Když sedíme v kočáře na rozloučenou sluhovy jen v odpověď kývnu hlavou a znovu se zahledím na Esmeraldu. Zeptám se ji jestli se bavila a na pár dalších věcí, ale její odpovědi byli strohé a vyhýbavé, v duchu jsem se musel pousmát. Ať už byl ten muž kdokoliv zdá se, že ji pěkně pomotal hlavu. Nakonec jsem se rozhodl mlčet a v domě jsme se rozdělili, protáhl jsem se a vydal se do svého pokoje kde mi připravovali lázeň. Když jsem se umýval řekl jsem si, že bych si měl s Esmeraldou promluvit. Nechtěl jsem aby se trápila. Jen co se obleču a upravím vydám se za Esmeraldou, zaklepu na dveře jejího pokoje chvíli počkám na vyzvání, ale i kdyby se neozvala vejdu. Zadívám se na Esmeraldu, která seděla před zrcadlem u toalety v ruce pozlacený hřeben, oblečená už do noční košile s nabíranými rukávy a místo toho aby se česala jen tak seděla a dveře na balkon byli otevřené dokořán. Zaváhám a pak se váhavě jdu posadit na lenošku. „Esmeraldo? Jsi v pořádku?“ zeptám se pomalu a pozorně ji sleduji. „Co se stalo na té slavnosti? Když jsme se rozdělili nechovala jsi se takto... no... takto.“ Zavrtím hlavou. Byl jsem zvědavý jestli se mi s něčím svěří nebo se bude vyhýbat. Měl bych ji nějak uklidnit, aby necítila tolik vinny.

hrabě Gideon - 23. května 2010 21:13

S Elicií Jejímu rozhořčení se musím zasmát. "Ne. Opravdu si nemyslím, že bys byla z cukru. To bys už sama sebe dávno rozpustila, nebo spíše tvá horká krev." lehce nesouhlasně pokývu hlavou, pak se zahledím okamžik kamsi skrz tento svět. Úsměv z tváře pomalu zmizí. "Jen.. Bohužel, před prostydnutím a vážnou nemocí tě neochrání ani kdybys měla místo krve žhavou lávu." zadívám se zpátky na ni. Jisté vzpomínky se vrátily, ale podaří se je včas zahnat do ústraní. Natáhnu se k Elicii a stisknu jí zápěstí ve svých dlaních. "jen nechci, aby se ti cokoli stalo. Prostydnout ve zdejší chladné zemi není nijak těžké a následky bývají často nedozírné. Na tu nemoc není lék. Ne žádný spolehlivý, navíc s většinou dnešních pověrčivých lékařů. Cestoval jsem. Celé mládí jsem strávil na cestách po všemožných zemích, takže o tom něco vím." Pomalu ji opět pustím a odtáhnu se. Chvíli mlčky sedím, s prsty přiloženými přese rty, jako bych přemýšlel. "Měla bys jít spát. Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Řeknu služebné, aby tě vzbudila." zvednu se z pohovky. Tón hlasu je náhle jaksi zvláštně podbarvený, jako by zastřený a nepřítomný, podobně jako pohled. Alespoň ten se však po chvíli projasní. "Omlouvám se, ale zapomněl jsem, že mám ještě práci. Tedy přeji dobrou noc. Kdybys cokoli potřebovala, nemusíš se ostýchat a klidně přijď. Kdykoli. I vprostřed noci." pousměji se, nakonec k ní ale ještě přijdu a vtisknu jí lehčí polibek na čelo, rukou pohladím po vlasech, pak tváři. Opět se usměji, dojdu až ke dveřím, pootevřu je, avšak mezi nimi se ještě zastavím. "A pamatuj, že co se zdá první noc pod novou střechou, se vyplní." šeptnu polohlasem, prosmeknu se a tiše za sebou zavřu.

ZRCADLO - 23. května 2010 21:43

Hunter Quarrin Když jsi vešel, mírně sebou cukla. Jindy by sis toho možná ani nevšiml, teď však z nějakého záhadného důvodu ano. Váhavě jsi došel až k lenošce, kde ses posadil, ale dívka se ani nepohnula. Nakonec, teprve po několika dlouhých chvílích, se k tobě pootočila, ale vlasy jí z velké části skrývaly tvář. Chtěla něco říct, ale nešlo to. Místo toho se zas odvrátila. Rozechvělý nádech skryl pod svým zašeptáním vítr, přesto jsi to věděl. V dlouhé, bílé noční košili, s rozpuštěným vodopádem zlatých vlasů a světlounkou pletí jak z porcelánu vypadala náhle až děsivě křehce. Hruď se jí zdvihla v nádechu, chvíli tak zůstala, pak se opět spustila dolů. Nemohla mluvit. Nemohla ti to říct, i když by si tím možná na prchavou chvilku ulevila, než by ji zaplavila další bolest z plného uvědomění si svého počínání. Zvedla hlavu a skrz mírně rozvrkočené prameny vlasů probleskla zeleň jejích očí. Krátce, trochu silněji semkla rty, zatímco delší, štíhlé prsty si pohrávaly s krajkou košile, která se táhla pod ňadry. Shlédla k podlaze, vzápětí zpět na tebe. „Já... Zůstaň... prosím.“ Spolu s těmi slovy jsi pocítil, jak jemně sevřela tvá zápěstí. V příští chvíli je však opět pustila a stáhla se, sklonila hlavu. „Ale... nechci tě nutit.“ dodala tiše a trochu prudčeji se nadechla, krátce zaklonila hlavu a několikrát zamrkala, jak se snažila zahnat slzy, co jí stoupaly do očí patrně už delší dobu. A podle toho, jak vypadala plakala nejspíš už i předtím. Otřela si mírně zvlhlé tváře a zadívala se na tebe. Její dětské oči byly plné prosby, viny, smutku a úzkosti.

Morová Královna Esme - 23. května 2010 22:12

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Doma – s Esmeraldou Zarazím se a srdce se mi zastaví v hrudi leknutím, čekal bych cokoliv jen ne tohle, aby mi nabídla svou nevinnost. Zadívám se na ní a nevím co říci, tohle jsem rozhodně udělat nemohl. Vím že se s ní neožením a tak kdybych této chvíle využil bylo by to asi to nejhorší co bych v životě udělal. Nejen že bych tak pošpinil svou čest, ale ještě bych ji tak zneuctil. V tuto chvíli jsem byl neskonale vděčný za to, že mě pomyšlení na milování se ženou nijak zvlášť nevzrušuje. Povzdychnu si a zavrtím hlavou. „Esmeraldo.“ Oslovím ji, natáhnu se a sevřu její ruce ve svých. „Tohle nedělej. Vidím na tobě že jsi smutná, nemysli si že jsem slepí. Vidím tvé uplakané oči. Pojď ke mě.“ Zlehka ji zatáhnu za ruce a přitáhnu si ji do náruče, chlácholivě ji obejmu, Nelíbilo se mi, že plakala. Vypadala tak křehce a zranitelně a já měl výčitky svědomí. „Pověz mi co tě trápí. A nesnaž se mi tvrdit, že nic. Jednou jsme se políbili, Esmeraldo. Jednou a teď najednou... tohle. Neboj se mi svěřit.“ Chlácholivě ji hladím po zádech. „Co se stalo na té oslavě, že jsi z toho tak smutná?“ jemně to z ní vábím. Někdy také lituji, že nejsem víc chladnokrevný, jinak bych se s jejím smutkem lépe srovnal, ale ona je taková jemná, že se bojím, aby si ze smutku něco neudělala. Už jsem slyšel, že si dívky někdy vezmou raději život než žít s někým koho nemilují. A Esmeralda je zrovna takový druh ženy o které bych si myslel, že je toho schopná.

ZRCADLO - 23. května 2010 22:33

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Esmeraldou Nechala se přitáhnout, i když zpočátku to vypadalo, že se bude bránit. To trvalo ale sotva vteřinu. O něco déle se však vzpouzela tomu, co se snažilo vyplynout na povrch už nějaký ten čas, od chvíle, kdy přišla do zimní zahrady a podívala se na tebe. Nakonec se však uvolnila. V ruce pevně sevřela tvou košili na hrudi, stejně tak pevně stiskla víčka a čelisti, až jí lícní kosti ostře vystoupily. Pomalu, rozechvěle vydechla. „Já ne...“ vzlykla a opět stiskla rty, jak se snažila dalšímu zabránit. Přesto jí slzy vyklouzly zpod víček a stékaly po tvářích. „Nemůžu... Nemůžu, nejde to...“ teď se už rozplakala, celé tělo se jí chvělo, vzpomněl sis na raněné ptáče, co dnes odpoledne našla v zahradách. Také bylo vyděšené a třáslo se, alespoň zpočátku. Teplá lidská ruka a něžné pohlazení způsobily, že strach postupně odezněl. A tak tomu bylo i u tvé snoubenky, i když to trvalo podstatně déle. Po chvíli se trochu víc narovnala a zvedla k tobě tvář. Pramínky vlasů se na ni lepily jako tenká, zlatá pavučinka. zachytávaly se na dlouhých, hustých řasách a v koutcích úst. Několik okamžiků se na tebe dívala, pak ale odpoutala pohled od tvých očí. Ty její sklouzly o něco níž, vzápětí se k tobě natáhla v tiché žádosti.

Morová Královna Esme - 23. května 2010 22:46

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Doma – s Esmeraldou Povzdychnu si, ale jak se rozpláče obejmu ji a přitisknu k sobě, hladím ji chlácholivě po zádech a vlasech. V tu chvíli jsem věděl, že si s ní budu muset vážně promluvit, nechtěl jsem ji takto vidět a ani jsem ji nechtěl nechat se trápit. Uleví se mi, když se uklidní a odtáhne se, sleduji její tvář když tu najednou se ke mě naklonila v němé žádosti o polibek a asi i něco víc co ve skutečnosti nechtěla. Nakloním se k ní, ale místo na rty ji cudně políbím na tvář a pak ji po tváři pohladím. „Esmeraldo. Já vím, že tohle nechceš. Nesmíš se do toho nutit.“ Řeknu ji jemně. „Samozřejmě, že mi můžeš říci co tě trápí. Nejsem žádný necitliví suchar, který se rozčílí kvůli každé menší hlouposti proti etiketě. To přece víš.“ Pohladil jsem ji znovu po vlasech. „Já to nikomu neřeknu. Chci ti pomoci. Bolí mě z toho u srdce když vidím tvůj smutek.“ Odmlčím se. „Mám tě rád. Jsi jako má mladší sestra, nechci aby jsi se trápila.“ Odmlčím se. „Když se mi svěříš. Také se ti s něčím svěřím.“ Nabídnu ji takový menší obchod.

ZRCADLO - 23. května 2010 23:03

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Esmeraldou Vyšla ti vstříc, ale pak jen překvapeně ztuhla, když pocítila dotek tvých rtů na tváři. Zmateně a nechápavě se na tebe zadívala, ovšem tvá další slova tenhle výraz pozměnila. Nadechla se, snad aby něco řekla, ale tos mluvil dál a pohladil ji po tváři. Vypadalo to, že se trochu uklidnila. Sklonila hlavu jako dítě, co provedlo něco špatného. Na rtech se jí nakonec objevil náznak pousmátí, sice trochu proti její vůli, ale nakonec se tomu pocitu podvolila. To další jsi ale patrně říkat neměl. Nabídka výměnného obchodu tak vyzněla do prázdna a dívka se k ní stala zcela hluchou. „Mladší sestra...“ zopakovala tiše, sotva slyšitelně, s bradou skloněnou na prsa. Náhle hlavu prudčeji zvedla. „Ale já nejsem tvoje mladší sestra! A nejsem žádné malé dítě, tak se mnou přestaň tak jednat!“ hlas se jí třásl, při posledních slovech lehce přeskakoval rozčilením, které bylo ale spíš zoufalé. Společně s tím se i zvedla a odstoupila od tebe, oči se opět plnily slzami, brada se chvěla. „Nikdy nebudu! Říkáš, že mi chceš pomoci, ale přitom děláš přesný opak! Proč si mě pořád držíš tak od těla? Proč mě nepustíš aspoň kousek blíž? Čím jsem se ti zprotivila? Tak čím!“ bezradně rozhodila rukama. „To jsem tak ošklivá, nebo tím, jak se chovám, tím, co dělám, co mám ráda...? Tak čím, proboha?“ Slzy jí teď už v proudech stékaly po tvářích, nakonec se sesunula podél toaletního stolku na zem. Kolena přitáhla k bradě a objala je pevně pažemi. „A já si myslela... že mě snad už konečně....“ poslední slova zdusila látka noční košile a to, že skryla tvář, co přitiskla ke kolenům.

Elicia de Talos - 23. května 2010 23:11

Pokoj Zvonivě se zasměji představě, jak se rozpouštím, až nakonec po mě zbude pouze sladká louže. Pak zaváhám. Vnitřně se zachvěji. Snad…neřekla jsem něco špatně? Mírně nakrčím obočí ve snaze přijít na důvod, proč se bratránkovi ztratil úsměv z tváře. Nechtěla jsem přivolávat starosti. I když je třeba mi připomenout vážnost situace. Lehkomyslnost a jistá naivita mi nejsou cizí. Ne v mém věku. Kajícně sklopím pohled na Giedeonovy teplé dlaně objímající moou hubenou ručku. Opatrně se kousnu zevnitř do tváře a krátce pohlednu bratránkovi do očí. Téměř neznatelně kývnu. Je mi naprosto jasné, co se mi snažil sdělit. Vezmu si to k srdci. Slibuji. Avšak nejsem schopna to zopakovat i nahlas. Bojím se, že by se mi třásl hlas. Neprotestuji, když se rozhodne odejít. Spánek mi prospěje. Nejlepší možnost, jak uniknout podivné náladě, do které Gideon upadnul. Nerozumím. Doufám, že chyba není ve mně. Ráda bych ho rozveselila. Bohužel to není v mých silých. Rozhodně ne teď. Neznám ho natolik dobře, abych vytušila, co jej trápí. Také se postavím. Vděčně se usměji. „Děkuji ti.“ Jeho starost je milá. Snad váží svá slova. Já jsem schopná přijít za ním v noci i kvůli zlým snům. V momentě motýlího polibku na čele na okamžik zavřu oči. Poté k němu zvednu pohled. Pohlazení uchlácholí. „Dobrou noc.“ brouknu ještě dřív, než otevře dveře. Potom s úsmvěm zavrtím hlavou a osiřím docela. „Tak to aby se mi zdálo něco pěkného.“ zašeptám si a přehodím malovaný šátek přes opěradlo křesílka. Unaveně vydechnu a chvilku nato si zívnu. Přejdu k oknu a zatáhnu závěsy. Svléknu se do naha. Ohromí mě ta jednoduchost. Žádné pracné rozšněrovávání korzetu. A překvapivě také žádný pocit úlevy. Mohla jsem volně dýchat po celou dobu. V lehounké, poloprůhledné košili vlezu do postele a zachumlám se do peřin. Předtím zfouknu plamínek svíčky na nočním stolku. Mihotající se stíny pohltí tma. Ticho a pach čoudícího knotu. Převalím se na bok a obejmu polštář. Dělám to tak pokaždé i doma. Necítím se tolik sama a snáze se mi usíná. Hlava plná rozličných dojmů, zážitků, vůní a melodií. Představy a myšlenky týkající se zítřka. Jaké to bude? Vyvede se počasí? A spousta dalších otázek prolínajících se s událostmi dnešního dne. Nakonec usnu vyčerpáním a propadnu se do říše snů.

Morová Královna Esme - 23. května 2010 23:31

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Doma – s Esmeraldou Nezvolil jsem správná slova, rozčílila se a tak jsem jen mlčel a čekal až ji to přejde a nesnažím se ji ani nijak zadržet. Zavřu oči, vyložila si to všechno špatně, ale nedalo se ani nic jiného čekat, nezvolil jsem správnou chvíli a ani slova. „Ne. Vím, že nejsi moje sestra.“ Pronesu a vstanu, přistoupím k ní a sednu si vedle ní, ale tentokrát se ji nijak nedotýkám. Nejspíš jsem tak nějak tušil, že by ucukla. „Vůbec nejsi ošklivá. Jsi nádherná. Nejkrásnější žena kterou jsem kdy potkal a stejně tak krásná jak z venku tak uvnitř.“ Začnu pomalu a nejsem si jistý jestli bych bych měl pokračovat, ale musel jsem ji uchlácholit. „Mám tě rád, ale jak jsi říkala... nechci si tě pustit blíž, protože nechci aby ti to ublížilo. Ničím jsi se mi nezprotivila. Jsi skvělá, mladá žena, jen já nejsem pro tebe ten správný. A opravdu mě mrzí, že si myslíš, že by jsi mi mohla být něčím protivná.“ Položím ji konečně ruku na rameno. „Celý problém je ve mě. Ne v tobě.“ Začínal jsem uvažovat o tom jestli ji nemám říci o mém největším problémů. Ale jak by na to zareagovala? Musel bych ji pak i říci, že se snažím najít způsob jak se dostat z našeho zasnoubení nějakou cestou kdy nebudou naše jména pošpiněna i když mě šlo převážně o její čest.

ZRCADLO - 23. května 2010 23:45

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Esmeraldou Ani jsi nevěděl, zda tě skutečně poslouchá, vypadalo to, že je momentálně myšlenkami jinde a snaží se tak utéct od toho, co se začalo dít. Možná to vypadalo jako snadné, když ti to Gideon vylíčil, ale rozhodně to tak nebylo. Člověk není stroj, aby se dalo přesně předvídat, jak zareaguje. I když byla pravda, že tě hrabě upozorňoval na to, že to nebude procházka růžovým sadem a že jsou i dost velká rizika. A upozorňoval ne jen jednou... Teď jako by se ti tahle jeho slova vracela jako bumerang, co tě nepříjemně šlehl do tváře. Domluvil jsi, neměl jsi vpodstatě už co říct. A pokojem se rozhostilo ticho. Vteřinu. Dvě. Tři.... deset. bylo to k zešílení, ale nakonec přecijen zvedla hlavu. Nedívala se však na tebe, ale před sebe. Bradu si opřela o kolena. Vynikl tak její skutečně dokonalý a jemný profil. Mírně prohnutý, delší, elegantní nos, plné, hezky vykrojené rty, dlouhá, štíhlá šíje. Povzdychla si, nakonec se narovnala, otřela si oči a zadívala se na tebe. Bělmo bylo zarudlé. „A nenapadlo tě, že mi právě víc ubližuješ tímhle vším? Jak sis vystavěl nějakou svojí zeď, za kterou mě odmítáš pustit? Jak jsi řekl... jednou jsme se políbili. jednou za celý ten už vcelku dlouhý čas, co jsme spolu zasnoubeni. Vím, co se dle etiket v tomto stavu smí a co není povoleno. A pokud... to nevede k... tomu, co se má stát až první svatební noc, tak je to vpořádku...“ opět si povzdychla, pak ale naklonila hlavu mírně na stranu. „Ale... měla bych se také omluvit. Svým způsobem... je vlastně hezké, že... mi nechceš ublížit. Ale... Teď víš, že se to nestane...“ Naivní, sladká, doufající, vždy vidící naději a světlo i té nejhlubší tmě. Opravdu si teď můžeš dovolit zatáhnout za další propadlo, aby zas ztratila půdu pod nohama? Odpověď byla při pohledu na její uslzené oči a nejen to víc jak jasná...

Morová Královna Esme - 24. května 2010 00:16

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Doma – s Esmeraldou Zadívám se na ní, prohlédnu si ji a v duchu si zase ztěžka povzdychnu. Bylo to mnohem těžší než jsem si myslel. Navíc teď jsem ji toho říci víc nemohl, bylo by toho na ní příliš moc najednou. Už tak je dost plakala. Stisknu rty, natáhnu se a znovu ji pohladím po tváři. „Prozraď mi, Esmeraldo. Ty se za mě chceš vdát? A nemysli teď na povinnosti, ani na rodiče, ale jen na to co chceš ty. Dokážeš si nás představit jako manžele? Že... spolu spíme, máme děti? Dokážeš si to představit? A když ano... cítíš při tom něco?“ zase ruku stáhnu. „Věc se má tak, Esmeraldo. Že se nechci ženit. Ne teď. Tak mladý. Celý život jsem strávil ve škole, kde byli jen samí muži. A hned co jsem odešel, mě s tebou zasnoubili. Jsi skvělá, mladá žena. Úžasná, žena. Ale trápí mě to, že jsem si nemohl vybrat sám, dvořit se, navázat vztah, který by se pak vyvíjel až bych ji sám požádal o ruku. Byl jsem doma jen chvíli, když mi najednou oznámili, že jsme zasnoubení a to jsem tě v životě ani neviděl. Už od dětství mám pocit, že můj život vede někdo jiný. Že mě celou dobu jen vždy postaví před hotovou věc a já nemám na vybranou. Schází mi svobodná vůle, samostatné rozhodování.“ Odmlčím se. „Chápeš jak to myslím?“ zeptám se váhavě. „Je pravda, že bych si nemohl vybrat lepší snoubenku než jsi ty. Ale jsem plný pochybností, mám pocit že jsem v životě nic neprožil.“ Potřesu hlavou. Měl bych ji to říci, protože takhle by mohla stále cítit a asi už cítí naději, ale já ji nebudu moci v manželství dát to co by chtěla. Mohu ji mít rád, mohu ji ctít, dát děti, naše manželství by mohlo být příjemné. Ale kde by byla vášeň? Opravdová láska? S mým problémem ji ani jedno nebudu moci dát.

ZRCADLO - 24. května 2010 00:35

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Esmeraldou Když ses jí začal ptát, nadechla se k okamžité odpovědi, ale náhle... se zarazila, stáhla zpět. Těžko však říct, zda díky tomu, žes pokračoval, nebo v tom bylo něco jiného. O srozumitelnost a přímost téhle volby ses bohužel připravil. Mohla by v mnohém ulehčit. Takhle to bylo zas dosti nejisté. „Chápu...“ vypravila ze sebe nakonec, párkrát zamrkala a zadívala se na tebe. „Ale i tak... co... jak... Když jsme si nemohli vybrat, tak.. máme jít dál s tím, že se proti tomu budeme neustále stavět? To přeci... bude jen a jen horší. Když s tím nelze nic dělat, aniž by se pošpinilo jméno rodiny, tak by měl člověk alespoň zkusit... snažit se a ne to stále odmítat. Zvlášť, pokud to ani nezkusil. Když to ani po nějakém úsilí nejde, tak se to dá pochopit, ale... Přijde mi, že ty se jen bráníš.“ Spolu s poslední větou se jí oči mírně rozšířily a i do hlasu se promítlo jakési poznání, či něco podobného. Sklopila oči k podlaze a dál mlčela, jako by náhle nevěděla, co dál říct. „Já na tom nebyla o nic lépe, byla jsem sice v dívčí škole přechodně, většinu času jsem strávila doma, ale i tak... Měla jsem příšerný strach, kdo se skrývá za jménem mého snoubence, kterého mi rodiče vybrali. I když vím, že por mě chtěli vždy to nejlepší, prostě jsem jim... nevěřila. Chtěla jsem utéct. Tak moc jsem chtěla zastavit kočár, když jsme jeli sem k sídlu, poprvé. Zastavit ho a utéct někam hodně daleko, kde by mě nikdo už nenašel. A... celou první noc, co jsem tady byla... netoužila jsem po ničem jiném, než abych nebyla. Vůbec jsem nespala a nějaký čas i nejedla. Vedlo to k něčemu? Kdybych v tom pokračovala tak ano, vedlo... jen k trápení. Nejen mě, ale lidí okolo mě. Lidí, na kterých mi záleží, které miluji, a kterým záleží a kteří milují mě. Nemůžu být přeci tak sobecká, abych myslela jen na sebe...“ Potlačila tiché vzlyknutí a chvíli opět mírně zaklonila hlavu a dívala se na strop. „Rozhodla jsem se zkusit to jinak. Nevnímat to všechno jen jako trest a přítěž. Jistě, o něco jsem svým způsobem přišla, ale... s trochou snahy jde přeci zapomenout a zkusit to tak, jak bychom sami chtěli, aby to bylo. Nebo ne?“ Sklouzla očima k tobě, pak pevněji stiskla rty. „Pokus se o to.. prosím... Alespoň jednou. Já... nechci mít pocit, že jsem selhala, že jsem zklamala rodinu a přátele. A to i tvou rodinu a tvé blízké.“ brada se jí mírně rozechvěla. Pomalu si klekla, pak se opřela o ruce a natáhla k tobě. „Prosím...“ zašeptala, pramen vlasů se jí svezl ze zad přes rameno.

Morová Královna Esme - 24. května 2010 00:59

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Esmeraldou Zadívám se na ní a poslouchám pochopím, že máme nějaké věci společné, hlavně oba jsme nechtěli domluvený sňatek. Ale ona se dostala dál než já, podcenil jsem ji. Je dospělejší víc než jsem si myslel. „Jsi silná. Silnější než já, když dokážeš zapřít sama sebe pro dobro ostatních.“ Zadívám se na ní. Smutně se na ní zahledím. „Ty jsi neselhala, Esmeraldo. To spíš já. Kéž by to bylo tak snadné. Já se o to pokusil, Esmeraldo. Ale čím víc jsem tě poznával, tím víc jsem chápal, že jsi žena která potřebuje lásku. Neumím si tě představit, že by jsi se vdala jinak než z lásky. Ale to já ti dát nemohu.“ Natáhnu se a položím ji ruce na ramena, která jemně stisknu. „Já tohle nevnímám jako trest. Vím, že by jsi byla skvělá manželka, vím, že bychom byli... dobrý pár, ale myslím si, že by jsi časem začala být nešťastná, protože by nám něco chybělo.“ „Já nejsem normální, Esmeraldo. Narodil jsem se... s vadou, snad je to vrozená nemoc. Nevím.“ Zavrtím hlavou a zase se odtáhnu. Vstanu a začnu přecházet sem a tam. „Nesmíš to nikomu říci, Esmeraldo. I tak je to těžké říci nahlas. Přiznat to.“ Zadívám se na ní, složím ruce za záda a začnu zase přecházet sem a tam. „Mě... ženy nepřitahují.“ Řeknu to ztěžka a otřesu se, protože je to asi poprvé co jsem to řekl nahlas. „Zkoušel jsem to. Není mi nepříjemné být... se ženou. Ale prostě... není to takové jaké by to mělo být. Pohled na krásnou, přitažlivou nebo dokonce nahou ženu se mnou nic nedělá. Je ve mě něco špatně, pomotané.“ Poklesnou mi ramena. „Mám to právě naopak. To co by se mnou měli dělat ženy, se mnou dělají... muži.“ Stisknu pevně rty. „Proto se tolik bráním našemu manželství a tomu aby jsi se do mě zamilovala. Nikdy by to totiž nebylo takové, jak by to mělo být. Jenom by ti to ubližovalo.“ Zachvěji se a odvrátím se od ní. „Jsem ti teď odporný?“ zeptám se váhavě.

Rhys Abney - 24. května 2010 09:22

Ve stájích a dále v hale domu hraběte Gideona Její ručka vyjede z mé aniž bych to cítil. Ovšem přítomnost dalšího člověka zde mě lehce zarazí, ač jsem vždy připraven a ve střehu, mě tohle zaskočilo. Pohlédnu na lokaje a jen si ho změřím pohledem. Esmeralda je nyní tak nesvá, nevím co si myslet a už vůbec netuším co si myslí ona. Jsem ztracen v myšlenkových pochodech svých, ale i jejích. Než odejde pozve mě na nějaký výlet tedy lépe řečeno vyjížďku. Velmi rád bych ji opět viděl, kdyby mne nepozvala sám bych ji našel, abych zjistil, zda city které jsem k ní vyslovil i ona cítí. “Tedy přeji Vám, aby počasí bylo dle Vašeho přání. Přeji Vám zbytek večera vydařený.“ Pokloním se jí a dále už jen sleduji její záda, jak odchází. Rve mi to srdce, doslova a do písmene bych raději padnul v boji, méně to bolí, než vidět odcházet tu, která mi ukradla srdce. Ne není to zlodějka, jen víla, která vstoupila do mého srdce a navždy v něm setrvá. Jakmile zmizí úplně, ještě chvíli tam stojím jako ledová socha, neschopen se byť jen nadechnout. Po nějaké době sepnu ruce za zády a vydám se směrem zpět k domu. Hosté značně ubili. Tedy ty které jsem viděl než jsme s Esmeraldou odešli tu již nebyli. Je na čase odejít. Po celý večer jsem měl oči jen pro Esmeraldu, po celý večer byla ona tou, která odjímala mojí pozornost pro samu sebe. Neměl jsem tedy čas poděkovat hraběti za pozvání. Ještě se rozhlédnu a vejdu do haly domu, abych našel lokaje, který by přivedl mého koně. Stojím v hale a uvědomuji si, že se cítím jako strom uprostřed pole, mé kořeny se zapustily hluboko do země a já i kdybych chtěl nemohu odejít. Pohlédnu na sochu, u které jsem prvně viděl Esmeraldu a nejsem si jist, zda se mám zhroutit k zemi a chtít abych zemřel, nebo jet za ní a unést ji daleko, daleko od všech pravidel a regulí. Konečně si mě všiml lokaj, přišel ke mně a zeptal se mě zda mám nějaké přání. “Ano myslím, že je čas odjet, mohl by jste zajistit, aby mi přistavili před dveře koně? A také vyřídil pánovi domu mé poděkování za pozvání na tuto slavnost, bohužel jsem neměl tu čest se s ním setkat, děkuji to bude vše.“ Řeknu tiše a stroze. Během těch slov jsem se stačil uklidnit a chovat se tak jak mi náleží.

ZRCADLO - 24. května 2010 10:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Esmeraldou "Ale... já sebe nezapírám. Jen...." snažila se bránit a lehce nesouhlasně pokývala hlavou, vzápětí však opět zmlkla a nechala tě mluvit. Po tom dalším, cos řekl a stiskl jí ramena, sklonila hlavu. Na tvá slova o tom, že nejsi normální, ji však překvapeně zvedla a s otazníkem v očích se na tebe dívala. Vypadala zmateně a zranitelně, teď už vůbec netušila, co se vlastně děje. "Nemoc? Jaká... nemoc?" vypravila ze sebe trhavě a polohlasem, hrdlo se jí stáhlo. Vzhlédla k tobě, když jsi vstal a pak tě sledovala, jak přecházíš sem a tam po pokoji ve snaze jí říct, co je špatně. A pravdu. "Přiznat.. co?"hlesla, přiškrcený krk jí nedovoloval příliš mluvit, do očí se opět nahrnula bolest. Pak zazněla ta osudná věta. Na jednu stranu bylo znát, že se jí tak trochu ulevilo. Do chvíle, než si uvědomila, cos jí to vlastně řekl. Když ses nakonec zeptal, jestli jsi jí nějak odporný, sklonila hlavu a zčásti se odvrátila, rty tiskla pevně k sobě. Náhle se na tebe ale zas zadívala. Oči měla opět lesklé, ale žádné slzy se po tvářích nespouštěly. "Ne..." jemně nesouhlasně pokývala hlavou, i když bylo znát, že si to stále ještě srovnává v hlavě. "Nejsi." dodala už o něco víc jistě. "Ale... mí rodiče mají kontakt na známého a hodně úspěšného lékaře, možná by..." Stejně jasně, jako zněl její hlas na začátku té věty, byl na konci opačný. Opět semkla rty a neříkala nic. Snažila se. Stále. Ale zároveň se začala utápět v beznaději, snad proto, že si uvědomila, že tvá odpověď na jakoukoli její snahu byla vždy NE. Došla k tobě, zaváhala, ale nakonec si stoupla na špičky a vtiskla ti letmý, skoro dětský polibek do koutku úst. "Běž.... běž už spát. Určitě jsi unavený a já taky." stiskla ti jemně rameno, pak po něm sjela dolů na paži a krátce ti uhladila látku na prsou. Nejistě se pousmála. "Ráno... to bude lepší. Určitě." Tak snadno to nepůjde. Mluvila o tom jako o nějaké vyléčitelné nemoci. Sice to, cos jí řekl vnímala a její mysl to zčásti přijala, ale ne jako definitivní věc. To se jí ale nedalo vyčítat. Bránila se tak před odhalením celé pravdy, která by zbortila všechno a nenechala by ani základy. A to by dívka její povahy a morálních zásad nemohla nikdy unést.

Morová Královna Esme - 24. května 2010 11:06

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Esmeraldou Sklonila hlavu a odvrátila se, zachvěl jsem se. Mohl jsem to vědět, že to tak dopadne, stisknu si prsty kořen nosu, který si bolestně promnu. Když řekne, že ne napětí ze mě trochu spadne a otočím se k ní. Navrhne mi návštěvu lékaře, leknu se. „Esmeraldo. To nejde. Nikdo se to nesmí dozvědět, nesmíš to nikomu říci. Kdyby se to do zvěděla společnost, nejen že mě to zničí, ale pošpiní to i můj rod. Tobě... tobě věřím, ale nějaký cizí doktor? Někde se prořekne, bude mít záznamy a to všechno, nevím jestli to mohu riskovat.“ Řeknu rychle. Přistoupí ke mě a lehce políbí a pohladí, přikývnu. Měla pravdu bylo by nejlepší jít spát, hlavně aby si to všechno promyslela. Objemu ji a jemně k sobě přitisknu. „To je pravda. A navíc toho jistě máš hodně co k přemýšlení. Je mi líto, že nejsem takový jaký by jsi si přála, ale musel jsem ti to říci. Aby jsi se dál netrápila.“ Políbím ji na spánek a pak odstoupím. „Dobrou noc, Esmeraldo. Promluvíme si zítra.“ Stisknu ji naposledy ruku. „A neplakej už prosím.“ Pousměji se. Pak se otočím a vyjdu z její ložnice, zavřu tiše za sebou dveře a zhluboka vydechnu. Tohle bychom měli. Při příštím rozhovoru s ní budu ji muset říci, že hledám způsob jak bychom se dostali oba ze zasnoubení aniž by naše jména byla vláčena špínou. Zavrtím hlavou a odejdu do svého pokoje, vysvléknu se a lehnu si. Ale ještě dlouho mi trvalo, že jsem usnul.

ZRCADLO - 24. května 2010 19:55

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Sen.... a skutečnost Zdálo se ti to jako chvilka, jako zlomek vteřiny, okamžik nádechu, kdy jsi usnula a zas procitla. Do uší ti vnikal cvrkot a zpěv ptáků. Otevřela jsi oči a cítila se... báječně, přitom tak nějak podivně lehce. Protáhla jsi tělo a rozhlédla se po pokoji, co byl zalitý slunečním světlem a tím podivně zářil. Jako bys v sídle byla, ale současně ne. Pomalu jsi vstala a přivoněla k váze s květinami. Ani vlastně nevíš, co to bylo za vůni. Do uší místo zpěvu ptáků vnikla tichá melodie společně se zpěvem. odkaz Už jsi věděla, že tohle je sen. Ale byl tak skutečný... Pocity, teplo a chlad, jemný vánek po ránu... To všechno bylo tak reálné. Snad až příliš. Náhle jsi zaslechla smích. Prošlas otevřenými dveřmi na balkon a náhle se octla dole, na spodní terase. Teď sis uvědomila tu změnu. Dole byly stojany a na nich květináče s popínavými rostlinami. Stromy nebyly tak moc vzrostlé a keře husté. Jako by ses vrátila v čase. Kolem tebe náhle proběhl malý chlapec. Mohlo mu být tak sedm let, víc ne. Smál se, krátce se ohlédl a utíkal dál, na to se skryl za květináč. Ty šedomodré oči si nešlo splést, ale i přesto jsi jej poznala až ve chvíli, kdy jsi zaslechla ženský hlas, volající jeho jméno. "Gideone! Tak kde se zase schováváš?" Vzápětí se objevila žena, mohlo jí být maximálně dvacet pět let, postavu měla vyšší a štíhlou, medové vlasy a hnědé oči. Mírně snědá kůže a hezký profil napovídaly exotický původ a spolu s barvou vlasů dávaly tušit slunnou Itálii. Prošla kolem tebe, vůbec tě neviděla. Chlapec mezitím odběhl zas někam dál. Náhle se zatáhla mračna a všechno kolem zčernalo, jako by snad nastala noc. A událo se to až příliš rychle. Zahřmělo a zablesklo se, vzápětí spustil déšť. Tebe se kapky nedotýkaly. Mezi jejich provazy se však začal objevovat obraz. Zprvu nejasný, ale nabíral na tvarech a zřetelnosti. Pokoj... lůžko... Na něm žena s medovými vlasy, nyní nepřirozeně bledá. Čelo měla orosené krúpějemi potu, velice ztěžka dýchala. U jejího lůžka stál nějaký muž, patrně sluha a tiskl v dlaních ramena malého chlapce. Teď už to byl on. Poznávala jsi ten zvláštní závoj ve výrazu očí, který tam předtím nebyl. Doktor zaklapl brašnu a zvedl se. "Je mi líto. Víc bohužel nemůžu udělat." stiskl rty. Sluha jen jemně kývl a počechral chlapci dlouhé vlasy. "Tak pojď. Matka si musí odpočinout, alespoň chvíli...." Ozvalo se klepání na dveře. Ohlédli se, stejně jako ty. To už se ale obraz rozvlnil a rozplynul. Klepání se však ozvalo znova. Sen se ponořil do černé temnoty. K uším ti pronikaly zvuky probouzejícího se dne. Opět zaklepání. Pomalu jsi otevřela oči a rozhlédla se. Venku bylo nádherně...

Balduin von Schwannwede - 24. května 2010 20:36

Chodba Čím víc se doktorova tvář měnila, tím víc se prohluboval klid kdesi uvnitř mne. Zdálo se, že Juliettina nemoc tím, že dostala plnou pozornost, přestala mne trápit budoucností. Prostě jsem ji přijal jako fakt, jako už jsem byl nucen přijmout v životě spoustu věcí, které prostě změnit nemůžu, i když jsem se snažil - a snažím - sebevíce. Nezbývá, než se držet doktorových rad a zároveň doufat, že to nebude tak horké, jak to vypadá. Jenže život mě prostě naučil neočekávat od jeho pohostinnosti příliš. Děkuji vám, doktore. rozloučím se s ním tiše a zamyšleně sleduju svého komorníka, kterak mladého muže vyprovází zpět k bryčce. Až teprve za nimi zapadly dveře, opřel jsem se o zeď před salónkem a povzdechl si. A pak, stejně jako už tolikrát předtím, jsem to prostě zasunul do nejvzdálenějšího kouta své mysli. Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil zpět do salónu. Usmál jsem se na Juliett, a přešel pootevřít trochu okno, vedouce v patrnosti doktorova nařízení, ale zároveň s úmyslem aspoň trochu vyvětrat vzduch v místnosti. Opřel jsem se oběma rukama o parapet, na tváři se pokusil vykouzlit spokojený úsměv a vyhlédl ven do zahrad, zalitých slunečním světlem. Přehlédl jsem celý ten kus práce, který Morris dokázal upravit od té doby, co jsem se sem nastěhoval, a poměřil ho s tím, který ještě čekal na úpravu. Nemohl jsem si přát lepší služebníky, než jsem měl, ale došlo mi, že budu muset Aldena zaúkolovat sehnáním další služebné, a možná i komorné, jestliže má Juliett zůstat v klidu a teple. Uvidíme. otočil jsem se zpět k ležící dívce a mlčky si ji prohlížel, stále znovu a znovu přitahován jejíma modrýma očima, a zase mne přepadl onen zvláštní pocit deja-vu. Viděl jsem někde podobný obraz ? Zažil jsem už něco podobného ? s pocitem provinění, že zneužívám dívčiny situace, jsem pohled sklopil k prknům podlahy, a zabořil oči do perského koberce, jehož lem mi končil několik palců před špičkami bot. A došlo mi, odkud tuhle situaci znám... Pár let zpět na podobném loži ležela moje matka, a vzpomínky mi smazaly masku spokojenosti jako mávnutí vílího proutku odstraňuje veškerá kouzla...

ZRCADLO - 24. května 2010 21:02

Marian Tonchesen Mladík se slámově žlutými vlasy na tvá slova kývl. "Můžete se spolehnout, pane. Váš kůň bude za chvíli přichystán a hraběti pozdravy vyřídím. Osobně." Hlas měl na své mladické vzezření překvapivě sytý a hluboký. Krátce se uklonil, otočil na patě a odešel, kroky po chvíli dozněly halou a ty ses opět octl sám se svými myšlenkami a pocity. Freska, co vás svedla dohromady. Vůbec celá tahle slavnost. Děkovat za to všechno, nebo proklínat? Možná obojí, alespoň prozatím. Později se ukáže... Byl jsi bez té éterické bytosti jen pár chvil a už se ti to zdálo jako věčnost. Naštěstí to vskutku netrvalo dlouho a zvíře bylo nachystáno, mohl jsi vyrazit na cestu. Ale i tak ses špatně soustředil. Dopadla na tebe zvláštní melancholie, k ní se přidala únava. Místo cesty ti před očima vyvstávaly zlatavé kadeře a křišťálově průzračné oči. Rty jako okvětní plátky růží a sladký hlas s nezapomenutelnou vůní. Kůň nespokojeně zaržál a pohodil hlavou, čímž tě probral. Stočils jej správným směrem a pobídl opět ke cvalu. Zvíře bylo z nějakého důvodu nervózní, jindy by sis toho snad všímal víc... Za dalším zákrutem cesty se náhle vynořila ženská silueta. Dlouhé, zvlněné vlasy, ladná postava... Jako by v tu chvíli na tom místě vysvitlo slunko a odhalilo tak Esmeraldu v celé křehké, zářivé nevinnosti a čistotě. Skoro jsi nevnímal, když kůň zakopl a bolestně zaržál, ani to, žes mu přelétl přes hlavu. Teprve tvrdý dopad na zem, co ti sedřel o kamení cesty dlaně, tě probral, spolu s pálením rozedřené kůže. Kolem byla tma, musel jsi několikrát zamrkat, abys alespoň trochu přivykl. Vzhlédl jsi. Skutečně nad tebou stála nějaká dívka či žena, ale... Esmeralda to nebyla. "Zúčtujeme." sykl nějaký, tobě naprosto cizí mužský hlas. Následoval úder do hlavy a tobě se zatmělo před očima... Když ses probral, hlava tě bolela a v uších hučelo. Venku bylo světlo, ale těžko říct, zda jsi byl mimo sebe jeden den, nebo víc. Jazykem sis přejel přes rozbolavělý, rozražený ret. Rozhlédl ses po místnosti, zrak nebyl ještě zcela ostrý, ale rozeznával jsi tvary a barvy. Ale i bez toho bys patrně poznal, že nejsi tam, kde bys měl být. Jenže... kde to vlastně bylo? Mrtvý na cestě? nebo jen polomrtvý? Či doma, ve svém sídle? Zaslechls hlasy. Přicházely zpoza pootevřených dveří. Většině jsi nerozuměl, teprve až když se dveře otevřely více. "Ano. Neměj obavy, Roberte. To přeci zvládnu." "Vím, ale zatím by měl být spíš v klidu, Eriko." Ženský hlas byl zvláštně hladký, klidný a milý. Mužský zněl jako by patřil někomu mladšímu, trochu energičtějšímu, ale uvážlivému. Vzápětí ona neznámá vešla. Byla již trochu starší, ale tos poznal jen podle jemných vějířků vrásek kolem očí a úst, když se sklonila kousek nad tebou k nočnímu stolku, na nějž položila misku kouřící polévky. Oči měla trochu unavené, tmavohnědé barvy. Naopak vlasy barvy lnu jí spadaly svázané do silnějšího copu přes rameno a hruď až k pasu. Usmála se na tebe. "Měl byste něco sníst. I když nemáte hlad. Něco teplého dostat do žaludku. Udělá vám to alespoň trochu lépe." vybídla tě, povytáhla desku stolu, aby ses mohl pohodlněji a bez problému najíst, kolem krku ti zastrkala kus čistého hadru, aby ses náhodou nepobryndal. Pokusil ses zvednout, ale ruce jsi měl jak z tvarohu. "Pomůžu vám." nabídla se ti a chápavě se pousmála. Pak se nahnula a pomohla ti dostat se do polosedě, musel jsi se chvíli držet sám, aby ti mohla dát pod záda víc polštářů, co ti vytvořily podporu. Vzala talíř s polévkou, když se otevřely dveře. V nich se objevil opravdu maldší muž s polodlouhými, černými vlasy, s upravenou, i když prostou vázankou a vestou. Mohlo mu být tak pětadvacet, ale bůhvíproč i přes to působil tak nějak důvěryhodně. Možná díky tomu, jak byl klidný, možná díky padnoucímu, elegantnímu, ale přeci prostému odění. "Eriko, dojedu ještě do města. Měl bych se tam sejít s dalšími lékaři, mimoto potřebuji doplnit nějakou tu dezinfekci." Krátce se na tebe zadíval, přes paži si přehodil delší kabátec. Takže tedy doktor. Lepší péče se ti asi dostat nemohlo. Pokývl ti hlavou, pousmál se na svou ženu, ta mu to oplatila a opět se věnovala tobě. I když to bylo možná trochu ponižující, pomohla ti vpravit do sebe alespoň půlku vývaru. Otřela ti cípem ubrusu ústa, pak ho vytáhla zpod pyžama, cos měl na sobě. "Kdybyste cokoli potřeboval, stačí zavolat. Budu vedle v kuchyni." pousmála se opět, pak vstala, polévku ti přiklopila, aby nevychladla. "Měl byste ale odpočívat, dokud to půjde. Byl jste i trochu podchlazený, Robert vás našel, když se vracel od jednoho z pacientů. Vypadalo to ošklivě, zvlášť ta rána na hlavě. Ale jste v dobrých rukách." Otočila se k odchodu.

Elicia de Talos - 24. května 2010 21:26

Probuzení do nového dne Tiše lapnu po vzduchu. Párkrát zamrkám, než zareaguji na klepání. Dotknu se lící. Bříškem prstu setřu vlhkost. Plakala jsem? Vědomí vysvobozené ze snových tenat. V hrudi se mi rozpíná podivný, studený pocit. Nenadálá těžkost přebije radost z prosluněného rána. Vzepřu se na loktech a zmateně se porozhlédnu po místnosti. Utkvím zrakem na váze s květinami. Všimla jsem si jí teprve včera po příchodu ze slavnosti. Jemně trhnu rameny. Další zaklepání. Hlasitě vydechnu. „Dále.“ vyzvu služebnou, jež dostala za úkol mě vzbudit. Slezu z postele a přejdu ke stolku s květinami. Skloním se a přivoním k nim, stejně jako ve snu. Náznakem přimhouřím oči. Nestalo se nic zvláštního. Co jsem očekávala? Ozve se klapnutí. Otočím se a pohlédnu na porcelánovou mísu s teplou vodou na omytí. „Za chvíli přijdu ke snídani, pomoc s oblékáním dnes nepotřebuji.“ tvář konečně ozdobí úsměv. „A pověz prosím mé gardedámě, že jsme s hrabětem na vyjížďce. To je vše, můžeš jít.“ propustím ji. Margita jistě ještě vyspává. Hádám, že včera vypila vína až až. Vím, jak se jí na něj sbíhaly sliny. Krátce se zasměji do ticha pokoje. Přesto to není smích čistě radostný. Myšlenky se neustále vrací ke snu, jenž by se mohl dotýkat skutečnosti a zároveň nemusel. Snadno si mé podvědomí vytvořilo příběh. Květiny, varování ohledně nevyzpytatelného počasí, bratránkův zastřený pohled. Avšak…tento sen se nemůže vyplnit. Odehrála se tedy ta scéna v minulosti? Pochybnosti. Jeho matku jsem nikdy neviděla. Nebyla jsem na světě, když… „Dost, Elicio.“ napomenu sama sebe. Řeším tu hloupostí. Možná. Rozhodnu se více nezahálet. Přejdu k míse s vodou a začnu se omývat. Koupel přijde vhod, až se vrátíme. Teď bych zbytečně zdržovala. Skončím a z kufrů vyndám bílé kalhoty, šité na míru. Otec nebyl rád, když jsem odmítla jezdit v šatech a korzetu po ženském způsobu. Já okázale jeho nelibost přehlížela do té doby, než si zvyknul. Poté najdu i košili z jemné látky a modrý kabátek dámského střihu, prošívaný zlatou nití. Obléknu se a kolem krku si místo šátku připnu drobnější fiží ozdobené sponou s hladce opracovaným kamenem v barvě svých očí. Na nohy si natáhnu vysoké jezdecké boty. Tlesknu a prohlédnu se v zrcadle. Uhladím přiléhavý kabátek na bocích. Žádný vyzývavý výstřih, žádné boty na podpatku. Snažila jsem se obléknout svědomitě, abych ihned nenastydla. Před odchodem si ještě kartáčem pročísnu vlasy, i když ony zvláštní úpravu nepotřebují. Bujné kadeře stále drží tvar. Kolem zápěstí si uvážu barevnou stužku, kdyby překážely a já je chtěla svázat. Cestu do jídelny jsem si zapamatovala. Štěstí mi přálo a já nebloudila. Pochmurná nálada se postupně vytrácela, čím více jsem se těšila na dopoledne strávené s bratránkem. Potřebovala jsem vidět jeho úsměv. „Dobré ráno, přeji.“ prohlásím, jakmile projdu dveřmi nehledě na to, zda je už Gideon přítomen. Se mnou se objeví i jemná vůně růže a jasmínu.

Rhys Abney - 24. května 2010 21:35

U lékaře doma Jsem rád, že mohu z tohoto místa již odjet, trochu ve mně nahánělo pocit, že já nejsem já, ale nějaký blázen. Nasednu na koně a pobídnu ho k cvalu, kůň bez sebemenšího problému poslechne, vjedeme do lesa a mé myšlenky se začnou ztrácet, myslím jen na ní na to jak se jí vlasy kroutili přes rameno na hruď jak její lokny svázané odrážely světlo a její šaty jak obepínali to krásné tělo. Její hlas, který jako bych slyšel mi něžně zpívat ukolébavku do ucha mě i nyní tak okouzlil, že jsem téměř usnul. Esmeraldo!!! Vidím ji, ona je zde v lese, čeká na mě. Let mi nic moc neřekne ale dopad promluví jasně, otevřu doširoka oči a snažím se rozkoukat a najít Esmeraldu, ovšem není tu, je tu jiná žena. Zamžourám očima, ale dříve, než ji stačím poznat dostanu ránu přímo do hlavy. Probuzení není milé, otevírám oči a cítím bolest hlavy, spaluje a téměř omračuje, oči opět zavřu a snažím se nejdříve probrat svou mysl. Nedaří se, stále jsem jak připitoměli, až zaslechnu hlasy. Hlas muže a ženy. Rozražený ret je nateklý, ale nebolí. To jediné mě asi nebolí. Otevřu oči a hledám majitele hlasu, snažím se nadzvednout, ale nejde to moje tělo je jako z olova. Přijde žena, vybídne mě k jídlu a donese mi polévku. K čertu kde to jsem a co tu sakra pohledávám? Poslední co si vybavuji je Esmeralda, tedy ne ona ale ta žena v lese a … Sáhnu si na temeno hlavy, boule jako trám a asi i sešívání. Safra, to nebyl sen. Snažím se sebe prohlédnout a zjistit zda nejsem nějak připoután a oni teď nebudou chtít výkupné, nebo něco podobného. Žena mi pomůže se posadit a bez okolků do mě začne ládovat polévku. Neodmítám, i když… Pak vejde muž, dle všeho lékař, jsem zmaten čím dál více. Přimhouřím oči a než se stačím muži představit tak žena spustí. Hledím na ní a přemýšlím o tom zda fakt, že mě její manžel našel náhodou není jen lež. Sakra, kdo mě to tak praštil? Možností je tu hned několik. I přes ránu do hlavy nejsem pitomec a je mi jasné kdo má v tom prsty. Ta ženská z rána ta co si to rozdávala na pracovním stole v domě kde bydlím. Kývnu hlavou na její nabídku, že pokud budu cokoli potřebovat mám dát vědět. “Moment prosím, já …“ Přes ten nateklý ret mluvím trochu podivně ale to se dopiluje tréninkem. “Baron Marian Tonchensen, madam, děkuji za pomoc. Ovšem, nerad bych obtěžoval, a bohužel nemohu se zdržet.“ Sice neuvážené, ale snažím se nohy přesunout ke kraji postele abych je spustil dolů a zjistil, zda jsem schopen chůze. “Samozřejmě Vám veškerou péči o moji osobu náležitě zaplatím, aby jste nezůstali nikterak škodní.“ Pohlédnu na ni a dál přesouvám nohy po posteli ke kraji.

ZRCADLO - 24. května 2010 21:57

Hunter Quarrin Probudil ses do teplého, příjemně prosluněného dne. Všechno vypadalo ideálně, krásně, prozářené paprsky slunce. Jako by to, co se stalo včera, bylo pouhým snovým přeludem. Vzápětí se ti ale připomněla bolestivá skutečnost, která měla mít ještě pokračování. Toaletu jsi měl připravenou, stejně tak čisté oblečení. Sotva ses nasoukal do kalhot, ozvalo se zaklepání na dveře. Po tvém vyzvání se ty otevřely. Dovnitř vešla po lehčím zaváhání tvá snoubenka. Na sobě měla sukni, co byla vpředu dlouhá jen nad kolena, pod ní přiléhavé legíny bílé barvy a nad kolena vysoké kožené jezdecké boty. Navrch pak, vzhledem k počasí, lehčí kabátek levandulové barvy a nabírané krajkové fiží. Vlasy měla svázané a stažené dozadu, aby nepřekážely. Skutečně jí to slušelo, snad až příliš. Nejistě, rozpačitě se pousmála, ale když jsi přistoupil k ní, mírně se stáhla zpět. Párkrát zamrkala, zadívala se stranou, nakonec však upřela pohled očí zpět na tebe. "Omlouvám se, že tě ruším. Jen... nechtěla jsem, aby sis dělal starost, jedu se s pár přítelkyněmi ze včerejšího večera projet, když je tak hezky..." stiskla rty a přešlápla, okamžik hleděla na podlahu. "Jestli chceš jet s námi..." zvedla k tobě pohled a pousmála se. Teď to už nebylo tak rozpačité. "Budu ráda. Ale... nemusíš." byla v tom prosba, abys jel, ale zároveň doufání, že s díky odmítneš. Dalo se tušit, k čemu se patrně schyluje, nebo kam ta vyjížďka povede. Stála tam jako dokonalé, ovšem živé a dýchající dílo umělce a čekala na tvou odpověď.

Morová Královna Esme - 24. května 2010 22:35

Doma Chvíli jsem jen tak ležel a se zachmuřeným výrazem sledoval nebe z okna a vzpomínal na včerejší noc, která... ani nevím jak vlastně dopadla. Dobře nebo špatně? Nakonec jsem se odhodlal a vstal, opláchl se a začal se oblékat, dál jsem hleděl z okna a navlékl si košili, když se ozvalo zaklepání. „Vstupte.“ Zavolal jsem, otočil se ke dveřím a začal si zapínat, bílou, hedvábnou ošili, která mě příjemně chladila. Překvapeně se zarazím, když zjistím že to je Esmeralda, ale pak pokračuji v zapínání. „Dobré ráno. V pořádku. Nerušíš.“ Řeknu ji. A na chvíli se zatvářím zkroušeně, když se ode mě odtáhla, ale hned svůj výraz zase ovládnu a tvářím se jednoduše přívětivě. Začnu si zapínat knoflíky na rukávech, aniž bych z ní spustil oči. „Projížďka je dobrý nápad. Ale nechtěl bych narušit váš program. Tak bych se s vámi rád chvíli projížděl.“ Usměji se. Začnu si cípy košile zastrkovat za kalhoty a pak si vezmu vestu. „Moc ti to sluší, Esmeraldo.“ zalichotím ji. Obléknu si kabát a uhladím si vlasy, byl jsem v podstatě hotový, jen si vzít jezdecké boty a rukavice. Během minuty jsem byl připravený. „Tak... můžeme jít.“ Usměji se. „Už jsi snídala?“ ujistím se. Je pravda, že já ještě nejedl, ale nechtěl jsem zdržovat a navíc do odpoledne to vydržím.

ZRCADLO - 25. května 2010 11:45

Balduin von Schwannwede Dívka ležela stále na lůžku, jen krátce a zčásti umdleně se na tebe zadívala v pokusu pootočit hlavou k oknu, ale nakonec si jen tiše povzdychla a zavřela oči. Čerstvý vzduch vnikl do místnosti, díky teplému počasí byl taktéž takový, ale osvěžující. Lehký vánek příjemně hladil, ale vzápětí to všechno zmizelo nejen se vzpomínkou na matku, ale i s tím, jak se dívka náhle rozkašlala. Zprvopočátku to vypadalo, jako by jí jen zaskočilo, ale... ten zvuk, co se linul prostorem neustával, byl naopak jen horší. Pokusila se posadit, v leže se jí dýchalo špatně a teď to bylo jen horší. Stejně jako záchvat kašle. Dívka se snažila zoufale nadechnout, oči se jí zalily slzami nedostatkem vzduchu, byl v nich strach a bezmoc. Nakonec to všechno zas začalo odeznívat, ale doslova v poslední chvíli. Sípavě se nadechla, do tváří se začala po několika dalších chvílích vracet alespoň trochu zdravější barva. Nakonec se uklidnila docela, i když normálně si lehnout vcelku odmítala, pokud se to tak dalo říct. Stačilo se však podívat, jak křečovitě prsty svírá okraj sofa, aby se udržela alespoň v polosedě. Unaveně se na tebe zadívala, na ten okamžik z očí a tváře vyprchal veškerý výraz, oboje bylo až děsivě prázdné. Vzápětí se ještě jednou rozkašlala, ale to vpodstatě hned opět přešlo. Stiskla víčka a natáhla k tobě ruku, našla tvou dlaň a jemně ji stiskla. Dýchala už o něco vyrovnaněji, i když stále krátce a zrychleně. Netrvalo to dlouho a vyčerpáním usnula. Poznals to podle toho, že její sevření postupně ochablo. Půl dne se v jakési napjaté nečinnosti táhlo, když se otevřely dveře a objevil se Morris. Opatrně, tiše nahlédl dovnitř, Juliett stále spala. "Mohu vás vyrušit, pane?" otázal se postarší muž, pak ti naznačil, abys šel za ním. Když se dveře opět zavřely, začal mluvit, ale ty ses přistihl, že napůl se tvé smysly soustředí na to, zda zas nepostřehnou byť i jedno zakašlání, které mohlo být předzvěstí dalšího záchvatu. "Byl jsem ve městě pro jisté náležitosti kvůli opravám domu a zahrady. Ale to je vedlejší... Jak se vlastně daří Juliett?" ve tváři měl starost, byla strhaná a vyhlížel daleko unaveněji, než jindy. Nebyl jsi jistě jediný, kdo probděl celou noc. "Popravdě nepřijel jsem sám, pane. Někoho jsem přivedl, napadlo mě, když je Juliett nemocná, aby si i ona sama nezatěžovala hlavu starostmi, že by se mohla hodit prozatimní náhrada... Pokud se vám tedy ta dívka bude zamlouvat. Čeká venku, v zahradě." Na své podřízené sis vskutku stěžovat nemohl, i když občas jsi měl podezření, že ti snad čtou myšlenky. Na druhou stranu při tom, jak byli svědomití se dalo očekávat, že je podobné řešení napadne i bez toho, aniž by ovládali nějaká tajná umění. Moriss tě zavedl za onou dívkou. Opravdu, čekala v zahradě a na první pohled nevypadala vůbec zle, narozdíl od Juliett, kdyžs ji přijímal. Tahle patrně netrpěla žádným nedostatkem. Krom tmavší pleti jí zdobily jako noc černé, husté dlouhé vlasy a tělo si na své velmi ženské, ale přitom pevné křivky skutečně stěžovat nemohlo. Oči s hustými, dlouhými řasami byly tmavé, skoro až uhrančivé. Zářila v nich jiskra života. Způsobně se ti uklonila. "Dobré poledne, pane. Od vašeho zahradníka se mi doneslo, že jelikož vám onemocněla služebná, potřebovali byste za ni náhradu. Pokud chcete, můžete si mě vyzkoušet. Se službou v sídlech mám zkušenosti a budu se snažit vyhovět vám v čemkoli." hlas byl pevnější, hlubší a svým způsobem podmanivě sebejistý. Zadívala se ti okamžik do očí, ty svoje ale po chvíli opět decentně sklopila stranou. Morris mlčky stál opodál, rozhodnutí nechával čistě na tobě.

ZRCADLO - 25. května 2010 14:03

Adriana de Alexan Pobídlas koně k rychlejšímu tempu. Před tebou se mezi kmeny stromů, cos se svištěním v uších míjela, zablýskl bílý chvost zaječího ocásku. Po tvé pravici se náhle vynořil další jezdec, mladík na něm ti věnoval úsměv a povzdbudivé, trochu provokativní mrknutí, pak se i se svým pádícím zvířetem odklonil víc vpravo, aby kořisti nadběhl. Stejně tak i druhý mladík na statnějším, popelavě černém koni. Srdce ti prudce bušilo radostí a vzrušením, zas jsi po tak dlouhé době byla na lovu. A nebyl obyčejný, i když kdekomu se mohl zdát jako každý jiný. Znovu tu byl totiž tvůj bratránek, jako za starých časů. Ten pocit zevnitř hřál a současně podivně rozechvíval jakýmsi nedočkáním. "Pozor!" zvolal někdo za tebou, krátce ses ohlédla na Arnalda, vzápětí zpět - cestu ti zkřížila větev a sehnout ses nestačila... Bolest nepřicházela, otevřelas oči. Byla jsi ve svém pokoji a venku prozpěvovali ptáci, jako by chtěli do celého světa vykřičet tu novinu, že opět nastal nový den. Sen. Nic víc, nic míň. Stesk převážil velmi snadno nad úlevou z toho, že se ti nic nestalo. Myšlenky zalétly zpět, do časů, kdy jste byli jen ty, bratránek a jeho rodiče. Kam ty doby zmizely? A proč... Vrátit tak čas. Ale ta moc ti nebyla dána. Nezbývalo než vstát, opláchnout se vodou v připravené toaletě a zavolat si služebnou, aby ti pomohla s oblékáním bohatých, honosných šatů. Upamatovala ses totiž, že tvá macecha se zas uvolila někoho pozvat. I když to bylo navlečené do rádoby nevinného roucha, vědělas, že to bude jen další starý šlechtic, patřičně movitý, aby tě mohl "zajistit". To už byla lákavější i představa toho, že by tě půl dvora vidělo nahou vprostřed náměstí, než nějaký stárnoucí cizák s podbradkem, pleškou a kulatícím se břichem. Dívka tě nastrojila vskutku jak se patří, pomohla ti vybrat i vhodné šperky. Měla skutečně vkus, což jsi v podobných chvílích spíš proklínala, než naopak. Jemně se na tebe pousmála, uklonila se a vzdálila s tím, že se máš co nejdříve dostavit dolů na snídani. Podívala ses na sebe do zrcadla. V lehounkých šatech zdobených neméně křehce vypadající krajkou, látka se vzorem drobných květů, jejichž lístky byly stylizované do jemných spirál. Podkladová barva byla krémově zlatavá. K tomu slonovinové vyřezávané náušnice a náhrdelník. Působilas tak trochu jako porcelánová panenka. Ovšem jen navenek. Uvnitř jsi rozhodně nijak křehká nebyla. Dost však prohlížení a malicherností. Čekala tě snídaně a pak opětovné "vyprovození" případného ženicha. Tentokrát se to bude ovšem muset obejít bez pomoci tvého otce, který byl macechou vypraven do města a zcela jistě to tak měla naplánováno. Sešlas dolů, do prostorné, prosvětlené jídelny, pozdravila nevlastní sestry i matku a způsobně ses usadila na své místo. Vzájemně jste si popřály dobrou chuť a všechny pustily do jídla. Během něj se nic nedělo. Žádné švitoření, žádné podbízivé řeči o jakési skvělé návštěvě. To by možná nebylo tak divné, ale... nedělo se to ani po skončení snídaně. Tvé sestry se pak zvedly a odešly, ještě jsi zachytila pohled té starší, ale těžko vědět, jak si ho vyložit. Matka si uhladila sukni a vstala, usmála se. "Tak.... řekni, má milá, sladká. Jak jsi se na dnešní den vyspala? Jsi svěží, odpočatá?" ta jemnost a hebkost jejího hlasu byla nepřirozená. Možná proto, že jsi nebyla zvyklá. Na tebe nikdy takhle nemluvila, ani v přítomnosti otce. "Nuže.... jistě ti nebude vadit, že ti Jasmin sbalila pár věcí a na nějaký čas odjedeš... Že? Dokud jsi mladá, měla bys poznat svět a co nejvíce lidí okolo sebe. Až budeš svázána slibem manželským, tak se ti té příležitosti nemusí dostat." Snažila se tě zbavit, ale nenutila ti ženicha. Ale opustit otce, bez rozloučení, bez dopisu? A na jak dlouho a kam vlastně pojedeš? Nebála ses, že by macecha otci něco udělala. Pokud byla alespoň v něčem upřímná, tak to bylo ve vztahu k tvému otci a jejich dcerám.

ZRCADLO - 25. května 2010 14:43

Isabella de Mila Ani nevíš, kdy přesně ses se strýčkem vrátila ze slavnosti. Téměř hned, skoro sis ani nesundala šaty, jsi padla do měkkých poddušek a oddala se hlubokému, klidnému, bezesnému spánku. Ráno ses probudila svěží, odpočatá, plná energie a optimismu do nového dne. To vše bylo podpořeno ještě švitořivým zpěvem ptactva a teplými paprsky slunce. Skoro bys po vyhlédnutí z oken sídel čekala typicky španělskou krajinu. Počasí posledních pár dní se vydařilo počasí, jako dlouho ne. Na Naglii bylo podobné vskutku nezvyklé. Jedna z prvních věcí, která ti vyvstala před očima, když jsi vstala a zahleděla na svůj odraz v zrcadle, byly černé oči toho temperamentního, přidrzle sebevědomého cikánského mladíka z večírku hraběte. Kdepak je mu asi konec a kam vlastně večer zmizel? Možná malicherné myšlenky, ale byl po dlouhé době první, co se k tobě nechoval s jakousi bázní a nebál se otevřeně říct, co si myslel. A cikánů zde nebylo zrovna tak moc, aby sis něco podobného mohla vychutnat znovu. Ale možná vyjížďka, nenápadně mířená kolem sídla... mohli byste je potkat. Koneckonců tě právě ke svezení na koni onen mladík vybízel. Převlékla ses do prostších šatů, co spíše připomínaly noční košili a rozešla se dolů, na snídani. Ve strýčkově domě nebyla škrobenost nutností, tady vládla přirozenost a pohodlí. I když i to mělo své hranice. "Dobré ráno." uvítal tě důvěrně známý, milý hlas. Dvoukřídlé prosklené dveře byly doširoka otevřené, takže jídelnou proudil čerstvý, osvěžující vzduch zvenčí. Strýček seděl v čele, ale vstal, aby ti galantně odsunul židli. Na sobě měl kabátec zcela prostý výšivek, jen s obyčejnými prýmky. Stejně tak jednoduchou vázanku a volnější, bílou košili. Na stole byla mísa s čerstvě omytým ovocem, k pití voda či víno. Vedle na talířku čerstvý bílý chléb, co nasládle, příjemně voněl. "Tak na zdraví, má drahá." pozvedl strýc sklenku s vínem a zlehka smočil rty, než mírně upil a odložil ji zpět. "Jak se ti spalo a co vlastně včerejší slavnost? Zapůsobila na tebe?" zvídavě, s lehkou jiskřičkou pobavení v očích k tobě vzhlédl od talíře, než do úst vložil první sousto, spokojeně se pousmál. "A co bys chtěla dnešní den dělat? Odpoledne musím bohužel za notářem v jisté záležitosti majetku, ale do té doby se ti můžu věnovat. Pokud bys o to stála." dodal mile a nenuceně, pak se opět napil vína.

ZRCADLO - 25. května 2010 15:18

Elicia de Talos Sešlas dolů, vešla do jídelny, ale Gideon tam nebyl, což trošku stáhlo úsměv na tvé tváři, ale patrně se jen někde chvilku pozdržel. Za to tam byl jeden z lokajů ze včerejšího dne, konkrétně ten, co se vám staral o zavazadla, když jste s tvou gardedámou přijely. Postřehl tě a mírně se uklonil, odsunul ti židli. "Dobré ráno, lady." zas ten nezvykle hluboký hlas, který se k jeho mladickému zevnějšku zprvu nehodil, ale současně po chvíli zamyšlení jaksi podivně ano. "Hrabě se omlouvá, zastihly jej ještě důležité a nečekané povinnosti, zatím si máte se svým doprovodem udělat pohodlí. Bude se snažit uvolnit co nejdříve bude moci. Na daný slib a vyjížďku pamatuje. Byla by škoda toho nevyužít, zvlášť, když je tak krásné počasí." kývl ti, v ruce podržel karafu s vínem a čekal, zda nebudeš chtít nalít. Přes to, že nepůsobil nijak hrubě či podobné, bylo cítit, že k tobě nikdy nijak vřelý nebude a vždy zůstane jen poměrně chladný vztah služebného a tebe jako hosta. Držel si snad až příliš zřetelný odstup v tomhle slova smyslu. Nalil ti, cos chtěla, ať už víno, ovocnou šťávu či jen vodu. Sotva zahlédl za zrcadly korpulentnější postavu tvé gardedámy, uklonil se. "Pokud mne můžete omluvit, mám ještě další povinnosti. Přeji vám dobrou chuť a krásný den. Zatím nashledanou." rozloučil se a elegantně otočil na patě, vzápětí zmizel venku. Akorát ve chvíli, kdy vešla Margita. Trochu strhaně vydechla a otřela si čelo. V tomhle teple a v šatech, co si vzala nebylo divu, že byla zadýchaná. Sedla si, divoce se ovívala vějířem a snažila se popadnout dech. Polkla a pousmála se, pak ze sebe s námahou vypravila pozdrav. Barva jejích tváří se z ohnivě rudé červeně postupně změnila na narůžovělou, spolu s tím se přestala ovívat. Nakonec složila vějíř do klína, zaklapla ho a zavěsila za poutko u pasu. "Jak jste se vyspala, slečno? A co slavnost, jak se vám líbila? Krásnější jsem vskutku nezažila. A jéje, jak se mi pak spalo! Jako nemluvněti!" prohlásila nadšeně, vyvolalo to v tobě silné nutkání k tomu se rozesmát. Když sis představila, jak asi strávila večer ona, s vínkem... tak nebylo divu, že se jí dobře spalo. Vždycky pak chrápala a nevzbudila by ji ani střelba z děl u hlavy.

Elicia de Talos - 25. května 2010 18:41

Jídelna Samozřejmě jsem pocítila drobné zklamání. Nemá smysl to popírat. Doposud jsem se nenaučila mírnit své nadšení. Snad příliš předbíhám? Přesto se na mladíka se slámově žlutými vlasy pousměji. Nač by měl odnášet každou změnu mé nálady? I když nevypadá, že by mu na tom sešlo. Zachovává si stejně chladný odstup jako většina služebnictva. Nikdy přede mnou nedá najevo své mínění. Neměl by. Tak to má být, ale i tak mi to v sídle mého bratránka připadá nepřirozené. Následky ze včerejšího večera, pravděpodobně. Posadím se ke stolu a chápavě přikývnu. Hádám, že Gideon bude takto zaměstnán neustále. O to víc, bych si měla cenit společných chvil. Ale věřím, že slib dodrží a já se nepřevlékala zbytečně. Zavrtím hlavou na znamení, že víno po ránu nebudu. „Dám si ovocnou šťávu, děkuji.“ nechám si od lokaje nalít do sklenice. „Jistě. Nashledanou.“ usměji se a nechám jej jít. Vyprovodím ho lehce zamyšleným pohledem. Ovšem ještě než si stačím namazat pečivo máslem a lákavou marmeládou, vejde do místnosti udýchaná Margita. Pohodlně se opřu, rukou si částečně zakryji ústa. Připomíná mi kolos. Jak je legrační! Vím, je to neslušné smát se cizím, ale…Margitka není tak úplně cizí. Nijak na ni nepospíchám a nechám ji, ať popadne dech. To by bylo, aby na ni padly mdloby! Jeden muž by ji sám nezvedl. Zato ona by zcela jistě s některým zatočila. Ne nadarmo je mou gardedámou. „Dobré ráno, Margito.“ uculím se vesele. „Neměla by ses tolik nabalovat. V Anglii je podnebí sice chladnější, ale to neznamená, že bys tu měla zmrznout!“ krátce se zasměji. Zakousnu se do lahodného koláčku a potlačím smích. Živě si umím představit, jak se neustále motala kolem číšníků s táci plnými pohárů vína. Chudáci, museli před ní nenápadně prchat. Jenomže Margitě a její vášnivé posedlosti sladkým vínem se nedá uniknout. Och, musela mít tváře rudé stejně jako dnes, když se zadýchala cestou do jídelny! Teprve teď si uvědomím, že jsem sama musela spát tvrdým spánkem, když jsem přes chodbu neslyšela její hlasité chrápání. Nakonec to nevydržím a zakuckám se smíchy. Rychle se napiji a popadnu dech. „V pořádku, v pořádku…nic mi není.“ odkašlu si. Setřu drobné slzičky z koutku očí. „Jsem ráda, že se ti slavnost líbila. Já si ji také náramně užila.“ mám pocit, že i Margita je šťastná, že se jí dostalo krapet volnosti. Nahlas mi to nepřizná. Neslušelo by se to. „Poznala jsem několik opravdu milých lidí.“ usměji se. Na chvilku se odmlčím, spolknu další sousto. „Nejvíc mě okouzlili cikáni. Jejich hudba, zpěv, tanec… zasněně si povzdechnu. Zvažuji, zda jí povědět vrchol slavnosti, pro mě samozřejmě. Nakonec neodolám a pochlubím se. „A víš co, Margito? Také jsem tančila! Dokonce jsem dostala i šaty.“ zazubím se a významně zamrkám. „Ale otci s matkou ani muk.“ spiklenecky cuknu koutky. Tajná dohoda. Zůstane to mezi námi. Ona nevyzradí má tajemství a já se zapomenu zmínit o víně. „Mmm, vyzkoušej ty koláčky, chutnají výtečně.“ doporučím ji. Naliji si další sklenici pomerančové šťávy a zahledím se ven z okna. Vskutku, nádherný den.

ZRCADLO - 25. května 2010 19:03

Marian Tonchesen Žena se na tebe pootočila. "Erika Standhamová. A to byl můj manžel, Robert. Jak jste si již všiml, je lékař. Ale..." překvapivě rychle se octla u tebe a zabránila ti tak v dalším pohybu. "Musíte být v klidu. Ta rána do hlavy byla pořádná, nevíme, jestli to není vážnější, ale minimálně by vám bylo za chvilku hodně zle." stiskla ti na ženu pevně, ale nebolestivě ramena. "V tomhle stavu nemůžete nikam jet, to je šílené. Nemůžu vás pustit." zadívala se ti zpříma do očí a nesouhlasně pokývala hlavou. "I když mne to mrzí. Počkejte alespoň, než se Robert vrátí." stiskla rty. Opravdu jí bylo líto, že ti nemůže nijak pomoci, ba ti ještě brání, ale nehodlala tě jen tak propustit. Přitom by asi stačilo málo - použít trochu víc síly a mohl bys odejít, jenže tys tu trochu vynaložil už jen k tomu, aby ses přizvedl a posunul na posteli. Hlava se ti začínala motat a žaludek se zhoupnul. A bude to horší, pokud si opět nelehneš. Žena to věděla a pohledem tě prosila, abys to udělal. V tom případě... promeškáš setkání s Esmeraldou. To ti připomnělo, že vlastně ani nevíš, jak dlouho tu jsi. "Lehněte si zpět, prosím. Já se za chvilku vrátím." kývla ti, pak obešla postel zpět, vzala tác s polévkou a zmizela za dveřmi. Mohl by ses pokusit odsud dostat, riskovat, že někde cestou patrně omdlíš... nebo také ne. Pokud ses měl ale rozhodnout, musel jsi rychle. Příliš času nezbývalo.

ZRCADLO - 25. května 2010 20:07

Hunter Quarrin Po tom, cos souhlasil, se jí rozzářily oči a usmála se. Jako by se jí ulevilo a možná to tak skutečně bylo. Na tvou otázku, zda už snídala, přikývla, pak tě náhle chytla za ruku a hodně rychle protáhla přes schody a chodbu. Začala se při tom dokonce zlehka, zvonivě smát, ohlédla se na tebe, vlasy jí vlály kolem tváře i za ní, jejich konečky tě zlehka polechtaly na té tvojí. Zastavili jste se až ve stájích. Esmeralda se opřela o zeď a zprudka dýchala, zaklonila hlavu a zavřela oči. Tváře měla zrůžovělé a vlasy rozcuchané. Prozářené světlem, co sem vnikalo vraty, vypadaly jako svatozář z toho nejryzejšího zlata. Náhle sis uvědomil, že má své ruce kolem tvého krku a ty své okolo jejího pasu. Ani jsi nepostřehl, kdy se to stalo. Stejně jako chvíli, kdy jsi pocítil teplý a příjemně vonící dech, následně hebký dotek a sladkou chuť rtů. Políbils ty ji, nebo první ona tebe? Na tom už nesešlo, protože teď to bylo vzájemné. Pocítils krátké mravenčení v zátylku, které se vytratilo jen pár chvil po tom, co se odtáhla. V očích jsi viděl nejen svůj odraz, ale i její překvapení, zároveň jakousi roztouženou něhu, ale i opatrnost. Dalších pár, zdánlivě nekonečných vteřin jste tam stáli a skoro nedýchali. Možná byste tam tak zůstali do večera, kdyby nepřišel hoch, co měl na starosti krmení koní. Prozradilo ho to, že zakopl o kýbl se šrotem pro zvířata, což vydalo dost charakteristický a především hlasitý zvuk. Chlapec si odkašlal a až příliš prudce smekl čepici, když ses na něj ohlédl. "P-p... pardon, pane. Omlouvám se.... Eh... připravím vám koně, vám také, lady." Esmeralda se ti zatím jemně, nenásilně vysmekla a její tvář zdobil lehký, shovívavý úsměv. Zářila teď nejen navenek, ale i uvnitř. Tak jsi ji zatím neviděl. Pootočila se na tebe krátce přes rameno, teď bylo pousmátí lehce rozpačité, sklopila oči jako stydlivé dítě a pak se rozešla ke stání své kobylky. Tobě chlapec začal připravovat elegantního ryzáka s dlouhým, štíhlým krkem. Byl to rychlý, vytrvalý, prvotřídní lovecký kůň. Netrvalo to dlouho a mohli jste vyrazit, Esmeralda způsobně v dámském sedle. Nedokázal sis představit, že se takhle dá vůbec sedět, natož se udržet anebo dokonce skákat, což Esmeralda ovládala víc jak bravurně v kontrastu k tomu, jak křehce působila. Otočila se na tebe. "Máme se sejít na velké louce za bývalým panstvím Woodstocků. Ale ještě je čas, nemusíme tam moc spěchat. Róza se beztak zcela jistě opozdí." jemně se pousmála, pak opět věnovala pozornost cestě před vámi. Měl jsi jen pocit, nebo se opravdu něco změnilo? Dívka ti náhle připadala tak nějak... jiná. Tak kdo koho políbil? KDO? Na to se odpověď asi nedozvíš...

Morová Královna Esme - 25. května 2010 20:34

S Esmeraldou – vyjížďka Překvapeně zamrkám, když mě najednou popadne a vede mě ven, byla tak rozjařená, veselá, že jsem se musel také začít usmívat a připadal jsem si jako dítě, které utíká se svým komplicem ven hrát nějakou veselou hru které jsme se nemohli dočkat. Občas jsem musel zavrtět nosem, jak mě lechtali její vlasy na obličeji, odvedla mě až do stájí, kde se zadýchaně opřela a zavřela oči. Byla opravdu krásná, bylo příjemné se na ní dívat, zvlášť, když byla tak veselá. Ani nevím jak, ale najednou ji držím v náručí a ona mě objímala kolem krku, bylo to tak rychlé že jsem zase jen překvapeně zamrkal, když se najednou políbíme. Ani nevím jestli ona mě nebo já ji, bylo to jako líbat květinu. Když jsme se odtáhli hleděl jsem ji do očí, byl jsem stejně překvapen jako ona a něha v jejích očích mě donutila se zachvět. Zvedl jsem ruku a chtěl ji pohladit po tváři, když se za námi ozval hluk, zase ruku stáhnu a ohlédnu se na hocha. Nechal jsem Esmeraldu se vysmeknout z mé náruče a otočím se k chlapci. „V pořádku. Nic se nestalo.“ Ujistím ho a zahledím se na Esmeraldu, která se na mě ohlédla, pousmání ji oplatím. Netrvalo to dlouho a už jsme seděli na svých koních a rozjeli se. „V pořádku. Já nikam nespěchám. Jen odpoledne vás budu muset opustit. Včera jsem slíbil hraběti Gideonovi, že se zastavím kvůli vínu co mi nabídl.“ Vysvětlím a usměji se na ní. Chvíli ji pozoruji, než pohlédnu před sebe a pak na nebe. „Dnes je opravdu krásně. Nejraději bych celý den trávil venku. Kdybych věděl, že bude tak příjemně, všechno bych na dnešek zrušil a vytáhl bych tě na celodenní výlet s piknikem.“ Měl jsem pocit, že se něco změnilo. Ale co? Snad to, že jsem se ji svěřil ji pomohlo? Určitě nás to sblížilo, navíc byla jediná osoba která věděla o mém problému, společné tajemství spojuje. Zase na ní pohlédnu. „Líbí se mi, jak jsi dnes tak... rozjařená.“ Začnu váhavě. „Jsem tomu rád. Měl jsem obavy... kvůli včerejšku.“ Raději se odvrátím a zahledím se zase před sebe.

Adriana de Alexan - 29. května 2010 14:56

Rodné sídlo Patou jsem lehce dloubla zpěněného bělouše do slabin, abych jej přinutila k ještě rychlejšímu tempu, a aby si uvědomil, že svou pobídku myslím skutečně vážně, zlehka jsem jej klepla bičíkem i na pravém boku. Kůň ochotně nastražil uši dopředu a s rytmickým frkáním ještě zvýšil svou rychlost. Já na zvíře jen povzbudivě mlaskla, když jsem v dáli před námi viděla mizící bílý chvostík naší oběti. Z pravé strany jsem náhle uslyšela další zvuky zadýchaného koně a přes rameno se krátce ohlédla. Spatřila jsem svůj doprovod, jež se na mě usmál zpod zpocené kštice vlasů a provokativně mrknul v domnění, že jeho lysinatý hnědák by mohl být rychlejší než můj statný šiml. A v zápětí, stejně tak jako můj druhý společník, odklonil své věrné zvíře stranou. Jen já směla jet rovně, přímo za kořistí a určovat jí tak rychlost úprku. Vlastně jsem toto postavení měla ze všeho nejradši. Být uprostřed dění, vše vidět, a přesto být jakoby chráněna. Srdce mi zprudka bušilo, mnohem rychleji než cvalové skoky mého valacha a cítila jsem on dobře známý pocit vzrušení, který se rozlíval celým mým tělem a jen umocňoval zážitek z honu. Avšak můj pocit štěstí narostl taky díky přítomnosti jeho. Jak to bylo dlouho, co jsme si s Arnaldem vyjeli jako za starých časů, kdy nás nic netížilo? Už si snad ani nevzpomenu, kdy naposled, ale to není důležité, neboť nyní zde je a já mu ukážu, že jsem stále nejlepší jezdec tohoto panství a opět nad ním vyhraji. Z mého rozjímání mne vytrhlo jedno jediné slovo, které se zatoulalo až k mým uším. Krátce jsem se ohlédla a spatřila jsem, že slova vyšla z úst majestátně vyhlížejícího jezdce na hřebci, kdy vyššího jsem snad v životě neviděla. Krátce jsem se zamračila, neboť mi něco napovídalo, že jeho varování nepřišlo zbytečně, avšak když jsem se otočila zpět, do tváře mne uhodila tlustá větev letitého jasanu a vyhodila ze sedla. Cítila jsem pád a každou chvílí jsem očekávala bolest, která měla následovat. Avšak ta nepřišla… Zprudka jsem otevřela oči a ihned mne do nich bodlo ostré sluneční světlo. Párkrát jsem zmateně zamrkala, zatímco jsem hleděla do vysokého stropu mého pokoje a pomalu jsem si uvědomovala, že všechny mé vzpomínky vůbec vzpomínkami nebyly, jen pouhým snem a mou noční touhou. Nechtěla jsem tomuto krásnému dni křivdit, ale jen toto smutné zjištění mi zkazilo celý jeho začátek. Krátce jsem si povzdychla. Samozřejmě, že to byl pouze sen. Vše je nenávratně pryč, neboť ta jeho striga Arnalda již nikam nepustí, láteřím si v duchu. Ve skutečnosti Marina nebyla špatnou ženou, to vůbec ne, avšak její žárlivost na mé mládí a krásu byla více nežli chorobná. Spustila jsem tedy nohy z postele a s neutrálním výrazem jsem vstala přivítat onen nový den, ten, který ptáci tam venku za okny tak vesele vítali. Nadechla jsem se teplého vzduchu a krátkými krůčky přešla k toaletě, opláchnout se příjemně studenou vodou, abych vzápětí zavolala na mladou služebnou, která ochotně přišla po prvním zavolání svého jména. Myšlenkami jsem stále brouzdala mezi přítomností a minulostí, zatímco zručné prsty dívčiny mi pomohly jak z noční košile, tak do všech vrstev mých šatů, které dokonce sama vybrala. Celým mým úkolem bylo pouze spolupracovat a pevně se držet skříně, zatímco mi ona utahovala korzet. Na mé tváři i nadále sídlil výraz „ničeho“. Nejenže mě onen sen nadobro otrávil díky tomu, že jsem si plně uvědomovala, že tento pocit již nikdy nezažiji, ke všemu má milá macecha pozvala dalšího staříka, jež se hodil do jejích představ o dokonalém manželovi pro mě. Jedinou mojí záchranou byl otec. Když jsem řekla ne, poslal vydařeného ženicha zpátky odkud přišel. Naštěstí o mých nápadech, ve kterých po cudnosti zbylo pramálo, nevěděl. Ale já přísahám, že bych je raději uskutečnila všechny než nechat na sebe sáhnout byť jen jediného z těch, které má náhradní matka sehnala kdo ví z jaké zapovězené části světa. Dívka mi vybrala i doplňky a neméně se věnovala i mým vlasům. Po krátké úkloně s níž jsem jí s díky za její odvedenou práci propustila, jsem na sebe pohlédla do zrcadla. Honosné šaty s jemným romantickým vzorem vypadaly, jakoby přesně kopírovaly každou linii mého těla. Decentní šperky jen zvýraznily nejpřednější linie elegance ženy a jemně se vlnící plavé vlasy vyčesané do složitého účesu jen budily dojem křehkosti. Již jen stačí našpulit pusu a zamrkat, zhodnotím bezchybné snažení služebné, které ovšem v tomto případě mne pouze více rozlítí. Neboť každý muž si rád hraje s panenkami, pokud jsou stejně tiché, avšak veskrze živé. Následoval další povzdech, zatímco jsem na sebe naposledy pohlédla do zrcadla a spatřila v něm smutné oči. Již dlouho jim chybělo něco, co by do nich vrátilo onen jas. Otočila jsem se tedy k odchodu a odhodlaně sešla na rodinnou snídani, bohužel bez mého otce, který by mi jistě dal zapravdu, že klepající se stařík není ta správná partie. Tiše jsem tedy pozdravila svou rodinu a sedla si na své typické místo. V naší rodině dokonce i stolování mělo hierarchii. Nemohla jsem si však na své místo stěžovat. Po otcově levici jsem se vždy cítila velice bezpečně, s pocitem, že sedím na straně jdoucí od srdce. Dnes však jeho místo bylo prázdné. Přišlo mi zvláštní, že dnes snídáme v největší tichosti. Sestry obvykle velice rády diskutovaly o mém nastávajícím s notnou dávkou ironie, neboť znaly macešin výběr. Dnes však byly tiché a jakoby snad, uražené? A když bez řečí po snídani odcházely, zachytila jsem i významný pohled starší z mých sester. Avšak viděla jsem v něm tak mnoho pocitů, že jsem nevěděla, zdali se mám přiklonit na stranu “Já ti vlastně závidím“ anebo “Škoda, že neuvidím tvůj výraz, až se to dozvíš“. Avšak na rozjímání jsem neměla moc času. Sotva se zavřely dveře, slova se ujala macecha s tak sladkým výrazem ve tváři, že jsem notně uvažovala nad stavem jejího duševního zdraví. “Spalo se mi dobře, děkuji za optání. Pročpak se ptáte?“ zaujmu postoj neutrálního respektu, neboť na toto její chování nejsem připravená. Nikdy se mnou takto nemluvila. Nikdy. Po vyslechnutí jejích dalších slov jsem se krátce zamračila Co to… zatraceně s jejími výmysly. Začíná být velice kreativní v pokusech se mě zbavit. Kdyby mě rovnou nechala zavraždit, usnadnila by tam práci nám oběma. Avšak musela jsem připustit, že představa změny měla své kouzlo a svým způsobem byla lákavá. Na rodném panství jsem byla bez nálady, smutná a podrážděná. Ale kdybych ochotně přistoupila na tajemný nápad macechy, musela bych být čirý blázen. Už jen to, že mám dopředu sbaleno je velice nepříjemný fakt. Pokud budu provdána za někoho z těch, které jste mi vybrala. Jistě již cestovat nebudu, neboť jakákoliv cesta by je zabila. “Víte, že nemám ráda překvapení. Pročpak mi neprozradíte něco více o místě a důvodu mého poznávacího pobytu?“ optám se sladce se stopami skutečného zájmu. “A otec o tom ví? Myslím si, že by nebylo vhodné, abych někam odjela bez jeho svolení a požehnání,“ pokračuji otázkou o mé jediné opoře v tomto světě.

Rhys Abney - 05. června 2010 09:35

S lékařovou ženou Její sevření mého ramene není bolestivé, ale tím mě donutí si opět lehnout. Jen lehce zaskučím ta hlava bolí jako čert. Zaznamenám její jméno i to, že manžel je lékař. Když odchází, rozhlédnu se a jak zmizí za dveřmi, pokusím se jí ještě zastavit. “Prosím, prosím paní Standhamová. Měl jsem někde být je to opravdu důležité.“ Mluvím naléhavě a doufám, že se vrátí, tedy vrátí dříve, než odnese to nádobí. “Jedna slečna na mě čeká, tedy nečeká, ale byla by neúcta nepřijít bez jediné omluvy, já…“Nedechnu se, že bych řekl její jméno, ale neznám ho. Esmeralda, ale jak dál? Jaký titul má její rodina a je vůbec dostatečně známá zde? Říkala, že zde nejsou příliš dlouho. Může jí žena lékaře znát? “Včera jsem byl na večírku Hraběte Gideona, přislíbil jsem účast na jedné vyjížďce, a byl by skutečně vrchol nevychovanosti nechat onu dámu čekat na mou přítomnost.“ Mluvím dál a ani nevím jestli mě žena slyší. “Pokud opravdu nejsem schopen odjet, mohl bych…“ Alespoň napsat vzkaz, ale komu vlastně? Zavrtím hlavou a ta se opět rozezní jako zvon, bolí to! Opřu hlavu do polštáře a zavřu na chvíli oči. Vidím ji před sebou, je nádherná. Esmeralda, ta nejkrásnější dívka, kterou jsem vůbec kdy viděl, její hlas, chování, je to víla, víla mých snů. Zhluboka vydechnu a pohlédnu opět na dveře. “Jmenuje se Esmeralda, je velmi pohledná, bohužel nevím více. Její rodina zde není příliš dlouho, ale řekl bych, že patří mezi šlechtu. Můžete mi pomoci paní Standhamová?“ Prosebně hledím na dveře. “Měli jsme se setkat u brodu u zdejší řeky, možná cestou na sever od starého mostu.“ Vydechnu a bolestně se snaží posunout na posteli, abych lépe seděl.

Isabella de Mila - 09. června 2010 19:12

Máme tu další krásný den, slunce nám svítí do oken… Jakmile procházím dveřmi do jídelny a omamná vůně snídaně mě praští do nosu, uvědomím si, že mám vlastně hlad. Usměju se na strýčka a ještě předtím než usednu, mu vtisknu lehký polibek na líčko. „Krásné ráno, strýčku!“ pronesu anglicky, tak jak je po mě vyžadováno. A ráno je vskutku vyvedené, lehký vánek prosycen vlhkostí ranní rosy proniká skrze dveře vedoucí na zahradu. A sluneční paprsky, které na podlaze vrhají roztodivné stíny, slibují, že dnešní den bude jako stvořený pro to, abych jej trávila někde venku. „Na zdraví.“ pronesu a také usrknu zředěného vína. Poté, ale sáhnu po sklenici s čerstvým mlékem a ulomím si kus křupavého pečiva. Dožvýkam lahodný kousek… „Spalo se mi výborně, usla jsem hned, jak se mé tělo dotklo postele.“ zasměju se. „ A musím tedy přiznat, že slavnost byla lepší něž jsem předpokládala. Žádné přehnané tlachání o ničem, žádné hrátky etikety. A ti Cikáni…“ pronesu nadšeně a záměrně nechám větu nedokončenu. Opět obdaruji strýčka úsměvem. „A pokud se mi můžeš dopoledne věnovat, ráda bych si vyjela někam na výlet. Tedy v kočáře. Na vyjížďku koňmo si vyjedu odpoledne.“ oznámím, jako hotovou věc. „Dnešní počasí je k tomu jako stvořené. Jak víme, tady v Anglii je takovýchto dnů pomálu. Nevím, kam bychom mohli vyrazit, příliš se ve zdejší krajině nevyznám, ale ráda se nechám překvapit.“ šibalsky na strýčka mrknu a natáhnu se pro džbánek s mlékem a doliju si.

Balduin von Schwannwede - 19. června 2010 09:45

Odvrátil jsem se od okna a prosvětlené zahrady za ním. Jen těžko se dokážu smiřovat s tím že Juliett, která včera ještě vypadala svěží a plná života, teď tiše leží na posteli a je ráda, že jí nemoc dovolí na okamžik zavřít oči. Děsivý kašel, který se ozval vzápětí, mnou z hloubi duše otřásl - zní jako to, co jsem slýchával ve svých hrůzných představách, a ty teď jako na výsměch vystrčily své špinavé pařáty a kývají na mě, že se spolu zase brzy setkáme. Přiskočil jsem k lůžku a nadzvedl dívku v peřinách, v marné snaze jí alespoň částečně ulevit od záduchy a křečovitého dýchání. Ač mi nemoc nedovolí z tváře stáhnout zasmušenou masku, hluboko uvnitř cítím soucit s Juliett. Její nemoc se může táhnout i několik měsíců, než jí, úplně zesláblé nedostatkem vzduchu, zadusí. S její rukou ve své dlani pozoruji, jak pomalu usíná a nemám nejmenší ponětí, jak bych jí mohl pomoci - výživné jídlo, to především. Byliny, jak doporučil i doktor, a držet v teple. Jenže sám dobře vím, že tohle není léčení. Musíme všichni doufat, že dívčino tělo bude dostatečně silné, aby se vypořádalo se zhoubou rozpínající se uvnitř ní samo. Když Juliett usnula, vrátil jsem se k oknu. Vyhlížím ven, a řadím si myšlenky, stejně jako úkoly, které bude potřeba udělat. Dnes bych měl znovu vyrazit do města, za svou obvyklou návštěvou u šermířského mistra, stejně jako několika jinými nákupy. A také bych měl zase nasbírat byliny pro Juliett, nepočítal jsem s tak vážnou nemocí a zásoba vystačí jen na dnešek. Pak do místnosti vstrčí hlavu Morris. Přikývnu na jeho dotaz a zamířím za ním, beze slova, spíše napínajíce sluch, abych postřehl jakýkoliv náznak dalšího záchvatu. Není na tom dobře, Morrisi. nebudu svému služebníku lhát. K ničemu by to nevedlo. A znovu mi připadne, jako by oba s Aldenem snad byli telepaticky spojeni se mnou. Výborně, děkuji vám. přikývnu v souhlasu nad objevem nové služebné a nechám se vést. Zastavím se opodál, spíše ve snaze zhodnotit dívku jako celek zapadající do zahrady, než se zabývat detaily. Až teprve po její úkloně přistoupím blíž, prohlížejíce si její oči. Balduin von Schwannwede. ukloním se dívce v odpověď na její pozdrav, a zatímco pečlivě vážím její slova, předtím, než přijmu rozhodnutí, nezbyde mi, než ji upozornit na několik důležitých detailů. Máte zkušenosti s opatrováním nemocných ? Pokud vstoupíte do mých služeb, nebudete to mít jednoduché. Mezi vaše povinnosti bude patřit mimo jiné i částečná péče o nemocnou služebnou. Hlavně tedy úkony, které by z morálních důvodů neměl vykonávat nikdo z mužů. snažím se proniknout do nitra nové služebné, odhadnout, jestli se nebojí práce a zda spíš Juliett nebude škodit, místo aby jí sloužila. Nedá se tvrdit, že by nebyla přitažlivá, a kdo ví, kam až může dojít ženská žárlivost. Snad mě k podobným úvahám vedlo dívčino vzezření - očividně se neměla v životě špatně a pravděpodobně nemá nouzi o místo - anebo snad její sebejistota, stejně jako nenucené chování. Jediný, u koho jsem pozoroval podobné vystupování při vstupu do svých služeb, byl Alden, ale u něj působilo v jeho prospěch. Dívce trochu schází ona pokora, se kterou se chová Alden.

ZRCADLO - 02. července 2010 17:31

Elicia de Talos Tvá garde se na tebe trochu podezřívavě zadívala, jako by snad tušila, že se jí vysmíváš, i když ne ve zlém, ale nakonec nesouhlasně pokývala hlavou a pousmála se, vydechla. Tentorkát už úlevně. Všimla sis, jak jí oči sklouzly ke stolu, kde bylo jídlo a to značilo, že už je zas zcela vpořádku. Natáhla ruku směrem ke konvici s vínem, ale to její prsty jemně stiskla jiná. Těžko říct, co se stalo, že se ti podařilo bratránka přehlédnout. Přišel tak tiše a nenápadně... Nebo možná, když ses zasnila při pohledu do oken. Bylo by to možné. Margita sebou jemně trhla, pak vzhlédla k hraběti. Ten se velmi mile, nenuceně usmál. "Smím?" pousmál se, pozvedl konvici, z pod jejíhož držátky vyklouzly špalíčkovité prsty s neskrývanou rozpačitostí. Gideonovy oči se však pozvedly k tobě, koutky úst spolu s tím jemně, avšak znatelně pozvedly. Pak se víc napřímil a nalil tvé gardedámě víno. Pěkně doplna, ještě trochu a pohár by mohl přetéct. Margita se sice tvářila tak trochu odmítavě, ale podle rozradostněných jiskřiček v očích jsi poznala, že je touto pozorností více jak potěšena. Chvíli bys mohla bratránka podezřívat, že se ji snad snaží udržet v sídle, dokonce, s jistou troufalostí snad i přiopít, což by zapříčinilo onen opojný, ne nijak tichý, avšak spokojený spánek. Gideon se zatím postavil zčásti za tebe a naklonil se tak, že se mu dlouhé prameny vlasů svezly přes rameno a málem tě zalochtaly na tváři. "Mají mé dámy vše, co si přejí?" zahlédla jsi na jeho rtech opět jemné pousmátí, pokývl hlavou, v dlaních svíraje opěrku židle. Znovu se napřímil, pomalu došel do čela stolu, aby tak viděl na vás obě, posadil se a sám si nalil. "Ještě jednou se omlouvám za zpoždění. Byl zde dodavatel s vínem, je to můj dobrý známý a vždy mi doporučí nový vinařský výkvět. Na ochutnávky naštěstí nedošlo, to bychom se vrátili oba leda do svých ložnic." Koutky úst při těch slovech jemně, pobaveně cukly, bratránek k tobě krátce vzhlédl, v šedomodrých očích zajiskřilo. Nebylo těžké uhodnout, jakou reakci a z čí strany si tahle zpráva vyslouží. Margita mírně poposedla, zlehka si odkašlala a usmála se, natáhla se po koláčku a jeden si decentně vzala. Nestihla ani dokousat a už se zvedla, možná trochu prudčeji, než zamýšlela. Tváře jí mírně zčervenaly, sklopila pohled okamžik k zemi, ale pak se její mohutná hruď zvedla v rozhodném, pevném nádechu. "Vzpomněla jsem si ještě na jednu maličkost ve vaší kouzelné zahradě. Pokud mne omluvíte..." Gideon téměř blahosklonně pokývl a rukou jemným, elegantním pohybem naznačil směr. "Ale jistě, zde se můžete pohybovat zcela svobodně, drahá Margito." pousmál se, gardedáma ještě sklouzla pohledem na tebe, ale pak se už bez váhání, náhle tak plná energie a rozjařenosti, vydala ven. Až by to do ní člověk neřekl. Inu, co dokáže láska... ať je to k člověku, zvířeti.... či vínu. Gideon se za ní okamžik díval, široce se usmál, mírně nesouhlasně pokýval hlavou a pak si spokojeně povzdychl. Vzal si něco málo hroznového vína, pak skrojek chleba a zapil, občas se na tebe zas zadíval a i když spíš krátce, bylo to pokaždé tak podivně intenzivní. Ne však nepříjemné. Nemluvil, pak již pouze čekal, až dojíš, bradu elegantně, zlehounka podepřenou hřbetem ruky. "Nesluší ti to o nic méně, jak včera, sestřenko." pronesl nakonec, upřeně se na tebe zadíval. V jeho pohledu a očích byla teď zvláštní hloubka, co rozechvěla tvé nitro, jako když hudebník uhodí na strunu svého nástroje. S prudkostí překvapení, bouřlivostí vášně, avšak jemností doteku květů. "Takže připravena? Zatím jsem nedával stájníkům pokyn k sedlání a dalšímu, myslel jsem, že bys dala možná přednost tomu se lépe poznat s tím, kdo na tebe čeká." pokývl hlavou, pak se zvedl. Prostorem se rozlehlo vrznutí židle. Došel k tobě, pomohl ti vstát, elegantně si opřel tvou dlaň o hřbet své ruky a vedl tě ven. Slunce zčásti oslepilo ostrými paprsky, ale stačilo na okamžik zaclonit tvář či sklopit oči a brzo jsi přivykla. Vrzání jemných kamínků pod nohama bylo již známé a vědělas, že míříte k výběhu, kde už čekalo majestátní zvíře, cos dostala darem předešlý den. A které bylo snad ještě krásnější, než když jsi jej viděla prvně.

Elicia de Talos - 03. července 2010 19:20

S Gideonem Mírně pootevřu rty překvapením. Vklouzl do místnosti téměř jako duch. Nepostřehla jsem ani mihnutí. Pravděpodobně jsem se toulala myšlenkami příliš daleko a na okamžik jsem zapomněla na pevnou zem pod nohama. Zvídavě pozoruji jeho jednání s mou gardedámou. Jeho uhlazené, elegantní způsoby na ni vskutku zabírají. I když troufám si říci, že víno je mnohem mocnějším lákadlem a důvodem k jejím rozpakům. Oplatím mu úsměv, ve kterém se schovává troška pobavení. Tuším jeho záměry připoutat Margitu k její vášni. Vše se mi potvrdí vskutku plnou sklenicí. Nemám mu to za zlé. Ani v nejmenším. Zatajím dech, jakmile ucítím nepatrný vánek způsobený prameny bratránkových vlasů. Gideonova blízkost mě těší, zvláštním způsobem. „ Vše, děkujeme.“ usměji se, zvednu ruku a nenápadně lehce zavadím prsty o pramínky vlasů ještě opředtím než se narovná. Vyslechnu si důvod jeho zpoždění. Střetnu se s pohledem jeho šedomodrých očí a decentně si rukou zacloním ústa. Už nedokážu potlačovat úsměv. Sklouznu očima k Margitě. Typické. Ani jednoho nás svou reakci jistě nezklamala. Mile ji pokývnu a držím jazyk za zuby, abych si odpustila neslušnou narážku. V okamžiku, kdy dozní její nedočkavé mohutné nádechy a výdechy, se krátce zasměji a zavrtím hlavou. „To bylo tak podlé.“ přimhouřím hravě oči. „Využívat slabosti a vášně mé gardedámy, že se nestydíš.“ usměju se pobaveně. Navenek jde poznat, že mě to velice těší. Hádám, že se setkáme až u večeře. Moc dobře si uvědomuji, že on to se ženami umí. Však lze proti tomu bránit? V poklidu dojídám posledních pár kousků. Gideonovy pohledy vnímám o dost více než předchozí den. Čím to jen může být? Možná jsem byla včera unavená z cesty a tolik si toho nevšímala? Či tomu všemu přikládám příliš velkou váhu. To však nemění nic na tom, že se mi to líbí. Nezvyklé brnění kolem žaludku. Občasné mrazení v zátylku. Neviditelné a letmé doteky pavích per po celém těle. V jeden okamžik jsem přesvědčená, že na něj nesnesu hledět, aniž by na mě nebylo cokoliv poznat. Zajímalo by mě, zda ví, jak na ostatní působí. Například už jen pouhým držením těla. Nakonec zvednu hlavu s polichoceným úsměvem. V onen moment se nechám strhnout z šedavého hrázu a propadnu se do modravých hlubin. Intenzita, prudkost, vášeň, hebkost. Tolikero emocí. Tlumeně vydechnu a podívám se stranou. „Ach, jistě.“ přikývnu a počkám, až ke mně dojde. „To jsi myslel správně. Ostatně, to bude nejlepší…pro nás oba. Včera to bylo tuze krátké. “ nedočkavě pohlédnu k zahradám. Přijmu rámě. Mysl se zaměstnává cestou, jež dnes vidím v podstatě poprvé. Docela mě zajím, kudy jsem včera poslepu kráčela. Síla slunečních paprsků patří mezi další překvapení. Opravdu nádherný den. Snad se nepokazí. „Je nádherný. Jako kdyby přes noc zkrásněl o něco více. Možná to bude tím jasným sluncem, jež se mu odráží v očích a rozverně tančí po sametové srsti?“ můj hlas zní okouzleně a právem. Chytím bratránkovu paži oběma rukama, vytáhnu se na špičky a spontánně jej měkce políbím na tvář. Podobně jako včera. Opravdu krátce se mu zahledím do očí a na tváři se mi mihne radostný úsměv. V tom jej pustím a rozeběhnu k ohradě. Samozřejmě neriskuji a nikam se sama nehrnu. Zůstanu hezky za dřevenou překážkou. Ovšem nikdo mi nezabrání vylézt na nejnižší prkno, abych se udělala o kousek vyšší a mohla tak lépe dosáhnout na dechberoucího hřebce. Začnu na něj mluvit ve své mateřštině. Přeci oba pocházíme ze stejné domoviny. Tolik jsem zvědavá na jeho povahu.

ZRCADLO - 12. července 2010 21:53

Hunter Quarrin Na slova o pikniku se na tebe opět krátce zadívala, na tváři se mihlo jemné pousmátí a v očích pobavené, či snad potěšené jiskřičky. Jako by v nich bylo ukryté samotné slunce a to na obloze bylo jen pouhou vybledlou iluzí. Jak jsi promluvil znovu, navíc se zaváháním, přitáhla jemně otěže a zaklonila se, aby tak dala zvířeti pokyn k zastavení. "Včerejšek, drahý?" mírně povytáhla obočí, jas v jejích očích na chvilku zastřel stín. Polkla, pak mírně rozechvěle vydechla a usmála se. Slunce se jí do očí opět vrátilo. "Jaký včerejšek?" úsměv na její tváři se ještě o něco víc rozšířil, teď už s jistotou. Náhle pobídla koně trochu prudčeji. "Pojeď!" zavolala se smíchem, když se na tebe otočila přes rameno a vzápětí byla zas o pár metrů dál. Věděls moc dobře, že její klisna má dlouhé nohy a k tomu vytrvalost. To však tvůj kůň také. Mladík věděl, proč ti vybral právě jeho, i když záměrně to asi nebylo. Valach byl sice pomalejší, ale i tak drobnější klisničku bílou jako sníh dotahoval. Esmeralda se opět krátce ohlédla, blížili jste se k hranici lesa. Ten zbývalo projet a octli jste se na panství Woodstocků. Pozemky to byly opravdu majestátní, jen kdyby jim nějaká ruka svedla vrátit lesk bývalé honosné slávy. Louky byly neudržované, časté výmoly na nich a podobné jen znesnadňovaly chůzi, co teprve pak jízdu. Tvá snoubenka se zasmála, jako by nic, ladně přiměla koně, aby se otočil okolo užšího kmínku mladého stromu. Nakonec přizastavila a lehkým poklusem dojela až k tobě. Vlasy měla rozcuchané, tváře jí hořely. Nyní rty v barvě zralých malin lehce pootevřené, jak se snažila popadnout dech. Klisnička ještě párkrát přešlápla, zakulatila krk a odfrkla. Měla podle všeho stejně rozvernou náladu, jako její majitelka. "Tak... někdy si spolu můžeme vyjet na hon, co říkáš? Určitě bych ti neudělala ostudu, slibuji." zaprosila skoro jako malé dítě, jemně při tom našpulila rty, jako by tak nevědomky vybízela k polibku. Tobě opět před očima vyvstal něžný výraz její tváře tam ve stájích, hned po tom, co ses... Zamrazilo tě - opět tak, jako předtím. "Tak pojeď!" zavolala na tebe a mávla rukou, pak sjela mírný kopeček, překonala stružku a vyjela zas nahoru, do lesa. Pod kopyty koní šustilo spadané listí, které dostalo nazlátlou barvu, zatímco v korunách stromů ševelilo to svěže zelené. Esmeralda se rozhlížela kolem sebe jako nějaký všetečný ptáček, občas nastavila dlaň padajícímu listu, co se točil ve větru, nebo na něm naopak elegantně plachtil. Všechno to, ještě prozářené sluncem, jako by si říkalo o obraz, ale někde v hloubi sama sebe jsi věděl, že ani ten sebelepší umělec by to nedokázal zachytit. Vnější krásu možná... ale tu vnitřní? Nikoli... Konečně jste opustili pás lesa a před vámi se rozprostřely jako žlutozelený koberec pozemky Woodstocků. Tady bylo již opravdu třeba dávat pozor na cestu.

ZRCADLO - 12. července 2010 22:41

Adriana de Alexan Úsměv na tváři ženy naproti tobě se roztáhl až do nebezpečné šíře. Skoro by ses v té sladkosti tónu hlasu mohla utopit, lepila se a táhla jako med. "Otec souhlasil, mluvila jsem s ním, ale opravdu musel neodkladně odjet. Já ho respektuji a nikdy bych neudělala nic za jeho zády nebo něco, s čím by nesouhlasil." nesouhlasně pokývala hlavou. Při slovech o tom, že tvého otce respektuje se vloudil do hlasu podtón jakéhosi upozornění, že to ty neděláš. Zlehka si odkašlala, elegantně hřbetem ruky překryla krátce ústa. "Měla by ses na tu delší cestu připravit, má drahá." vyslovila opět tak sladce, přičemž k tobě došla a skoro konejšivě a s účastí ti stiskla rameno, sklonila se k tobě. "Nechceme přece, aby na tebe čekali." napůl zašeptala, jak k malému děcku, avšak ten podtón skrýval tichou výhrůžku. Když jsi k ní zvedla oči, pozvedla obočí a opět se tak soucitně zatvářila. "Ale neboj se. Budeš mít spolehlivý doprovod." těžko skrývané pobavení v úsměvu. Narovnala se, poodešla ke dveřím a párkrát rychle tleskla. Po několika chvílích se ve dveřích objevila tvá kojná. "Theresa tě obeznámí se vším potřebným." dodala macecha zcela prosta výrazu, jen trhla hlavou a odešla. Ani se nerozloučila. Tvá kojná tam chvíli rozpačitě stála. Patrně i ona byla nějakým nátlakem donucena k tomuhle všemu. Poznalas to na ní. "Půjdeme, slečno...?" A ta ženština také moc dobře věděla, jaký vztah k Therese máš a že bys za žádnou cenu nedovolila, aby se jí stalo něco zlého - i na úkor sama sebe. Teprve, když jste se octly ve tvém pokoji, se kojná odvážila promluvit. "Jedeme daleko, slečno. Až do studené Anglie. Říká vám něco jméno hrabě Gideon?" Zkusilas zapátrat v paměti, ale... nic. Absolutně nic. Ten tázavý pohled odpověděl ženě, co s tebou měla tohle všechno sdílet, víc jak slova. Povzdychla si. "Nu... byla jste ještě malá, mohlo vám být tak šest let, osm nanejvýš. Na tržišti jste se střetli s nějakým mladíkem. Nedivím se, že se to nepamatujete." mírně shovívavě se usmála a v tobě zahlodaly pochybnosti. Tohle jí také nakázala macecha říci, aby ti snad ten muž, ten hrabě, přišel bližší, či jsi snad k němu získala nějaké sympatie? "Popravdě mne překvapuje, že.... taková žena, jako je... vaše nevlastní matka vás posílá zrovna k takovému člověku, jako je Gideon." přemýšlivě, nesouhlasně pokývala hlavou. "Slyšela jsem, že neuznává pravidla, nedrží se etikety, pořádá nevázané večírky a bůhvíco za zvěrstva se na nich děje." A bůhvíco si lidé nepřimyslí ve své fantazii a znuděnosti vlastním životem. Pokud tohle byla alespoň z části pravda, nemuselo by být až tak zle. Měla bys volnost, sice ne úplnou, ale rozhodně větší, jak tady doma. "Prý je to skvělý jezdec, šermíř a střelec. A má velmi rád ženskou společnost. Na to, že je mu osmadvacet let... Jiní muži v jeho věku, ti spořádaní, jsou již dávno usazení s manželkou po boku. Ten Gideon se mi zdá jako podivín. I když se dělá velkorysým, pomáhá lidem v nouzi a mezi zemanem a vévodou prý nedělá rozdílu. Proč by se takto spokojený, prostý člověk vystavoval na odiv s takovými činy?" nesouhlasně pokývala hlavou. Nemohlas jí tohle vše mít za zlé. Theresa byla přecijen ještě ze staré školy. Zadívala se na tebe, opět si povzdychla. "Dokáže se prý dvořit, být gentelman a velice pozorný. Je prý také dost pohledný. Nu, když si to lidé myslí..." pokrčila rameny. Theresina představa muže byla jasná: pořádně široká ramena, pěkně výrazný knír, vysoký co umí vzít za pěkně těžkou práci. Což drtivá většina hrabat a podobných nesplňovala byť jen z části.

ZRCADLO - 13. července 2010 00:23

Marian Tonchesen Naléhavost v tvém hlase nešla přeslechnout. To by musel býtčlověk hluchý. Ale ne na uši... na srdce. Žena se zastavila mezi dveřmi, nakonec i otočila pomalu k tobě. Naslouchala, učinila pár pomalých kroků zpět k lůžku. Váhavých, nebo spíš jaksi... nepřítomně zasněných. Obočí měla mírně nakrčené, rty stažené do.... soucitného a chápavého úsměvu. Došla až k tobě, nádobí odložila na stůl a posadila se na okraj pelesti. V jejích očích jsi teď mohl spatřit jakousi obměkčenou starost. Vztáhla ruku a svou dlaní zčásti překryla hřbet té tvojí. "Já... vám rozumím, ale..." povzdychla si, sklonila hlavu, pak se zamyšleně zadívala z okna. Čelo se jí v mírném cuknutí krátce podmračilo. "Hmm... Esmeralda?" přimhouřila oči, jako by ostřila pohled někam za tenhle svět a místnost. Nakonec však opět s povzdychem sklonila hlavu a nesouhlasně jí pokývala. "Bohužel.... možná jsem to jméno zaslechla, ale... opravdu nevím o koho se jedná." bylo nejen vidět, ale i slyšet, že ji to mrzí a kdyby mohla, tak... "Jak bych vám mohla pomoci?" otázala se po té, co ti pomohla do polosedu. "Co bych pro vás mohla udělat?" stiskla trochu pevněji tvou ruku. "Kdyby to bylo možné... snad... bych vás tam i odvezla, ale... bohužel, sama vás neunesu a manžel přijede až později, jako ostatně většinou. Obchody se často protáhnou." tvá slova ženu patrně obměkčila a nejen ta. K pochopení by stačilo nastavit ti zrcadlo...

ZRCADLO - 13. července 2010 18:46

Balduin von Schwannwede Morris na tvou odpoveď ohledně Juliett stiskl pevněji rty a na čele se objevily vrásky starosti. Tiše si povzdychl, ale dál nic neříkal. Dívka si vyslechla tvou řeč a požadavky, u ničeho se nijak neošila nebo nezadrhla, naopak kývla s lehčím pousmátím hlavou - v uších se jí zakývalo cosi třpytivého. Velké kruhové náušnice, co díky hustotě vlasů odhalily svůj blyštivý lesk až nyní. Těžko říct, zda byly z pravého zlata, nebo kočičího. Možná i dárek od některého z pánů, kterému předtím sloužila... A vůbec, proč po tom pátrat. Alespoň teď nebyl důvod, i když rozhodně nebude od věci na dívku v prvních týdnech služby trochu dohlédnout. "Jistě. Nemusíte se bát, dřív než jsem začala sloužit u různých pánů jsem se starala o několik sourozenců a ti byli nemocní dost často. Tak bych si měla poradit." zadívala se na tebe, pak mírně sklonila hlavu, ale i přesto jsi stihl postřehnout opětovný, tentokrát silnější záblesk v tmavých očích. Morris postoupil o krok dopředu, ruce sepjaté za zády, decentně si odkašlal. Dívka naopak o krok ucouvla, aby vám dopřála alespoň náznakem soukromí. "Pane... pokud je to vše, měl byste pomalu vyrazit do města. Čas se nachýlil." zdvořile, avšak důrazně ti připomenul, že je čas navštívit mistra šermíře. A ten měl rád dochvilnost. Neměl bys ho nechat čekat, ale stejně tak nedělat unáhená rozhodnutí ohledně nové služebné. Snad jí dát týden jako zkušební dobu? Možná by to bylo nejlepší řešení. "O Juliett se postaráme, nemějte starost. Co nejlépe to půjde." pokývl Morris hlavou, pak natáhl ruku a krátce ti stiskl rameno. I tak to bylo dost důvěrné gesto, na nějž dívka pozvedla mírně překvapeně obočí, ale pak se usmála - a zas pohled sklopila. Ten tvůj spíš podvědomě a krátce zabloudil k oknům do salonu, kde ležela Juliett. Jak dlouho to potrvá? A jak moc... bude trpět? Možná by bylo opravdu nejlepší vyrazit. Šerm a soustředění na něj tě snad podobných myšlenek zbaví a pročistí hlavu. I když to bude jen krátký únik od kruté skutečnosti.

hrabě Gideon - 15. července 2010 10:56

S Elicií Na sestřenčinu výtku jen zlehka cuknou koutky úst a ramena se pozvednou. Pousmátí na tváři se jemně rozvine, když sleduji její dychtivost, ni nepodobnou dítěti, či hladovému poutníku, který nedočkavě vytahuje krk, aby se přesvědčil, zda již dostane svou krmi. Přejel jsem její postavu a v duchu sám nad svými úvahami nesouhlasně pokýval hlavou. Kdeže hladovec, kdeže poutník... Zastavíme se nedaleko ohrady, kde se popásal onen španělský skvost, čirý drahokam, v němž koluje žhavá rtuť. Pohled sklouzl z hřebce zpět na dívku. Stisk paže, dotek měkkých rtů na tváři. Úsměv. Rozzářený, jaksi nedočkavý úsměv. Je vážně kouzelná... Zůstanu stát opodál, sleduji Elicii na jedné straně ohrady a hřebce na druhé. Jemné zakmitání jeho uší a stejně tak zachvění chřípí prozrazovalo, že vzal naši přítomnost na vědomí, ale hlavu zatím neodtrhával od šťavnaté trávy a dál se nerušeně pásl. Počkat, nebo...? Nakonec jsem situaci trochu pomohl. Později se to Elicia jistě naučí sama. S pousmátím jsem sledoval, jak zvíře zvedlo hlavu a došlo těch pár kroků až k ní, uši nastražené vpřed, hustou, dlouhou čupřinu rozcuchanou. I tak vypadal elegantně. "Jaké sedlo bys ráda?" zeptám se po chvíli a přeruším tak zdánlivé ticho. Počkám, co odpoví, pak s pousmátím odejdu směrem k sedlovně a stájím, kde začnu připravovat vše potřebné. Koně kolem zvědavě vytahovali hlavy. Míjel jsem je, občas nějakému přejel přes sametovou srst, nebo naopak prohrábl o něco hrubší hřívu. Mé kroky ovšem směřovaly do zadní části, kde byla dvě stání otevřená do menších výběhů... Čištění a sedlání mi zabralo jen pár okamžiků. Stačilo pak z bílé košile s širokými rukávy setřepat prach, stejně tak z béžových kalhot. Vyhoupl jsem se na hřbet plavého lusitánského hřebce(odkaz), pobral sedlo a uzdečku a s tím se přes pastviny vydal zpátky k sestřence. Musel jsem se při tom pohledu usmát. Druhý kůň o nás věděl samozřejmě daleko dříve, ale výraz v dívčiné tváři hovořil o opaku v jejím případě. Sesedl jsem, otěže připevnil k hrušce sedla aby si do nich zvíře nešláplo. Pak stáhl sedlo a uzdečku, pověsil je na kůl plotu a otevřel branku. "Tak prosím..." vybídnu sestřenku, z tváře stáhnu pár pramenů vlasů, co se za jízdy uvolnily zpod stuhy. Poodstoupím stranou, zčásti proto, aby měla Elicia prostor, zčásti lkvůli něčemu jinému. Kus dál byla totiž měnší dřevěná stříška s ohrádkou - skrývaly se tam kartáče a hřebla na čištění. Nepředpokládám, že by potřebovala s čímkoli nutně pomoci, přesto se na ni letmo, tázavě zadívám. Mohu se přecijen mýlit, je to lidské. A já jsem obyčejný člověk, navzdory tomu, co se říká...

ZRCADLO - 22. července 2010 11:08

Joyous de Faisenz "Madam..." služebná se uklonila a pokrčila v kolenou, na pokrčených pažích měla rozprostřeny krásné, zlatou nitkou vyšívané šaty. Ty byly lemovány ještě krajkou, nechyběla široká sukně a ani pevný korzet zdůrazňující ženskost. Kolikáté už sis ale takhle prohlížela? Mladá dívka se už na tebe skoro ani nepodívala, jako by se bála, že dostane políček. Nechávat služebnictvo vybírat šaty podle jeho uvážené a spíše nevkusu, než vkusu byla občas zábava. Ale po delší chvíli to začalo nudit. Proč vlastně tolik povyku a podobného? Snad kvůli listu papíru, co přivezl jakýsi mladý kurýr se slámově žlutými vlasy? "Joyous...?" I za dveře to zvolání bylo slyšet, okamžitě jsi poznala hlas svého bratra, jehož kroky neomylně směřovaly k tvému pokoji. Služebná, která byla jako na jehlách sebou trhla a cípem sukně tak ze stolku smetla menší vázičku. Ta se s třeskotem rozlétla na tisíce malých střípků. Sice to nebyl tvůj oblíbený kus nábytku, spíše naopak, ale.... co může služebná vědět? Ozvalo se zaklepání. Bratr počkal, až jej vyzveš, pak se širokým úsměvem vstoupil dovnitř. "Le roi est mort. Vive le roi!" zasmál se, vysekl ukázkovou úklonu a zase se narovnal. Očividně byl ve víc jak dobré náladě. Pak se ale krátce zarazil a rozhlédl po místnosti, pohledem sklouzl po služebné, která s hlavou skloněnou a vtaženou mezi rameny stála opodál. "Puis-je vous aider?" pozvedl obočí a zadíval se zas na tebe, pak opět na mladičkou dívku. "Můžeš jít. Uklidíš to pak." řekl už anglicky, bradou naznačil ke dveřím. "Merci beaucoup." zašeptala a uklonila se. "De rien." odvětil vcelku stroze a ještě chvilku služebnou vyprovázel pohledem. I on měl v hlase typický přízvuk, i když o mnoho méně, než ty. "Otec už dal zapřahat. Jsi připravená? Cesta to bude delší, ale to pozvání není marné. Mohli bychom z toho dost vytěžit v prospěch rodiny a známosti se vždy hodí." Kalkulovat tvůj bratr uměl. Ty sice také, ale on si při tom dokázal zachovat více matematického chladného myšlení a odpustit si vypočítavost. Trochu pátravě se rozhlédl po pokoji, pak se ale zas usmál. "Mimochodem krásné dobré ráno." Pravda, na Anglii bylo počasí až pohádkově neskutečné, venku svítilo slunce a štěbetali ptáci. I když byl fakt, že tenhle sen se mohl až příliš snadno změnit v noční můru. Stačil k tomu okamžik mrknutí oka. I když jste v této zemi nebyli dlouho, sotva tři zimy, na tuhle zákonitou zvláštnost jste byli nuceni uvyknout více jak rychle. Otec jednou počasí podcenil a nepěkně se nachladil, naštěstí doktor zasáhl včas. Dodnes mu byla vaše rodina zavázána, nebyla to první a patrně ani poslední pomoc, kterou vám poskytl. A nejen on. I jeho žena, Erika, měla na tomto velký podíl. Chtě nechtě sis už musela vybrat nějaké šaty. Podle slov Théa pojedete v kočáře. Koneckonců jste byli tři, tak se to vyplatilo spíš, navíc ještě zavazadla. Když jsi měla všechno nachystané a dva lokajové ti odnesli kufry dolů, bratr tě jako pravý gentelman doprovodil, pomohl ti nastoupit. Otec už seděl uvnitř, usmál se na tebe a prohlédl si tě. Tolik spěchu, tolik stresu a všeho. Události se seběhly snad až moc rychle. "Sluší ti to. Jistě budeš jedna z nejnádhernějších dívek." Naklonil se a v náznaku tě políbil na líčko. "Bohužel ti ale musím oznámit, že se u hraběte nezdržím s vámi dlouho...." Naklonil se blíž k tobě. "Mes amis veulent passer quelques jours à la campagne...." zašeptal, pak výmluvně pokrčil rameny. Nebylo těžké uhodnout, co se pod těmihle sedánky skrývá, ale nemělas to otci za zlé. Občas je třeba se uvolnit a... bavit se. Ty máš tanec a on hry. Dokud to není závislost, při které hýří peníze vzduchem, že nezbude ani na pecen chleba, není potřeba se zas tak moc znepokojovat. Otec se opět odtáhl, opět se totiž otevřela dvířka a nastoupil Théo. Ten patrně s otcem nepojede. Dával raději přednost lovům, šermu a střelbě než podobným. Na plesy chodil akorát obhlédnout dívky, i když byl skvělý tanečník, nijak tomuto druhu zábavy neholdoval. Za to ty ano, takže... Kočár se mírně zhoupnul, ozvalo se klapnutí, jak se dvířka zavřela. Váš otec uhodil holí několikrát do střechy, načež kočí pobídl koně a ti se dali do pohybu. O Gideonovi jsi slyšela mnohé, jistě nebyla vše pravda, jen byla otázka, co by bylo zajímavější zjistit. Zda to, co je lež, nebo naopak. Na podobné úvahy jsi měla času dost...

Morová Královna Esme - 22. července 2010 15:54

Projížďka Esmeralda dělala jako kdyby se včera nic nestalo, mohl jsem to čekat. Nechce si to připustit a tak dělá, že se nic neděje a že náš vztah má opravdu budoucnost. Jistě... ano. Mohlo by být naše manželství uspokojivé, měl jsem ji rád, zplodit děti by mi asi také nedělalo problémy. Mohlo by to být dobré manželství, jenže by v tom nebyl žádná cit. A mám obavy, že časem by mi to mohla začít vyčítat a nakonec bychom se nesnášeli a vždy kdybychom se potkali by to skončilo hádkou. Nakonec by výčitky přišli. Neodpověděl jsem ji a jen se za ní díval, s povzdychnutím popoženu koně a vyrazím za ní. Když se na mě ohlédla přes rameno rychle jsem ji úsměv oplatil, aby si nemyslela že mě tahle vyjížďka snad otravuje. Tak to rozhodně nebylo. Vyjížďka je to příjemná a rád vidím, jak se Esmeralda usmívá. Je jako sluníčko. Její upřímný úsměv umí zahřát. Ale pro mě to bylo jako kdybych byl na vyjížďce se sestrou a hrdě sledoval krásnou Esmeraldu, jak si to užívá. I když... co ten polibek předtím? Byla to nakonec ona nebo já? Že by zareagovala ta moje malá část opravdového muže? Plácnu se přes tvář, abych takové myšlenky zahnal a pokusím se Esmeraldu dohnat. Když se ke mě vrátí znovu se usměji. „Věřím, že neuděláš. Tak dobře. Jestli opravdu chceš můžeš někdy jet se mnou.“ Přikývnu. Znovu se rozjedeme. Už jsme jeli klidně a já sledoval stále Esmeraldu. Potřesu hlavou. Proč mi jen museli vybrat rodiče takovou křehkou květinu? Snadno ji může někdo ublížit. Vyjeli jsme z lesa na pozemky Woodstocků. „Tady buď opatrnější, Esmeraldo. Tady musíš na cestu dávat pozor.“ Upozorním ji starostlivě.

Joyous de Faisenz - 22. července 2010 18:27

Sur les routes... Pomalu mě to začínalo unavovat, copak žádná s těch služek nemá vkusu, ani co by se za nehet vešlo?! ,,C'est répugnant à regarder!" Zavrčím na ni ledově, ani nezvedne pohled. Strach... kdo nemá rád pocit moci? Ve tváři se mi objeví výsměvná samolibost. Kdyby jen chudinka věděla, že šaty mám vybrané už od včera. Z úvah mě vyrušil hlas mého milovaného bratra. Na něj se nikdy nesvedu zlobit... Ale na tebe ano! Otočím se rozčileně na služebnou, co právě rozbila tu nejošklivější vázu od tetičky... byla tu v podstatě jen ze slušnosti. „Nemehlo!!" Zakřičím, přesto, že jí tak trochu dlužím díky. „Tu oie, f!" V anglických nadávkách ještě tolik praxe nemám... To se jistě brzy zlepší, nebo alespoň bude muset s těmi nešikami, co tu zhraňujeme. Proč vlastně? No jistě můj bratr... Bleskne mi hlavou. „Entrez..." Pronesu tentokrát jemně. Jakmile vstoupí, rozšíří kolem sebe tu milou nakažlivou náladu, usměji se na něj dívčím úsměvem a přidám se zvonivým smíchem, když pronese poznámku. Služebné už bych si nevšímala, ale on ano, je milovník té... ehm, lůzy . Jen pozdvihnu obočí, na znamení ať si sní dělá, co se mu zlíbí. Nepřekvapilo by mě, kdyby znal její jméno... „frère, m." Vážně jej nadevše miluji. „To nevadí." Spustím, když jsme samy. „moment, m." Omluvím se a za pár minut před ním stojím v celé kráse, vlasy vyčesané do elegantního drdolu, na sobě lehké karmínové šaty prošívané stříbrnou nití s hlubokým výstřihem. Ano, nádherné... snad se nezkazí. Zamyšleně hledím z okna a nechtěně vzpomenu na otcovu nemoc. Bůh buď k doktoru milostivý! Rodina je vždy na prvním místě. Všechno se nějak moc rychle seběhlo, než jsem se naděla, seděla jsem v kočáře s vděčným "merci" na rtech, to kvůli bratrovi, je tak milí, vlastně i kvůli otci, díky jeho lichotkám. Věděla jsem, že se mi tím z části omlouvá a opravdu, po chvíli ke mně začal výmluvně švitořit Francouzky. „En bon ordre." Uklidním jej jemným dotykem ruky. Jak já ho znám. Jen ať si jede za svými zájmy, já pojedu za těmi mými. Jsem spokojená, ale tvář je kamenná, tak to má být. Copak mě asi čeká u Gildeona? Hm? Slyšela jsem toho spousty, jenže co všechno je pravda? Krajina za okny rychle ubíhala, koňský dusot se ozýval v pravidelných intervalech a já se pustila s přítomnými do lehké konverzace ve své mateřštině. Angličtiny si tam užiju až až...

Elicia de Talos - 24. července 2010 11:32

S Gideonem Šťastně se zahledím na přibližujícího se hřebce. Ladným pohybem, v němž se ukrývá špetka dětské nedočkavosti, se konečky prstů dotknu a okamžik nato celou dlaní něžně pohladím koně po hlavě. Láskyplně prohrábnu tmavou hřívu mezi ušima. „Buenos días.“ zašvitořím, načež se musím sama sobě usmát. Po otázce se šikovně natočím tváří na bratránka. „Pánské, prosím.“ požádám jej. Charakteristické pousmání může značit mnoho. Pobavení, souhlas? Dal mi přeci na výběr. To by nikdo jiný, koho znám, neudělal. Na našem panství se nesměli ptát. Po čase museli začít. Dokázala jsem si toho vydupat spousty, dokud nepřišlo ono neomalené uklouznutí a spadla klec. Ovšem ne na dlouho. Odtrhnu pohled od míst, kde zmizel Gideon a znovu se věnuji nádhernému hřebci. „Vidíš? Plním svůj slib.“ mluvím k němu jako k člověku, přičemž ho neustále hladím. „Společně si vyjedeme a teprve poté tě pojmenuji. Myslím, že to vyplyne samo, andaluský poklade.“ usměji se a jemně jej poplácám po šíji. Sotva postřehnu, že se k nám blíží bratránek. Jejich přítomnost vezmu na vědomí, až když jsou téměř u nás. Zvednu oči a prohlédnu si jeho koně. Dechberoucí. Obzvláště, když na hřbětě veze takového jezdce jako je Gideon. Seskočím z ohrady a přitočím se k brance. „Děkuji.“ Bez rozmyslu zvednu ruku, abych mu za ucho zastrčila ony uvolněné prameny vlasů, však bratránek byl rychlejší. Usměji se, mísrně nakrčím ramena, načež ho pohledem uklidním, že vše zvládnu sama. Než dojdu ke stříšce s potřebným náčiním, hbitě si spletu vlasy do volnějšího copu, aby nepřekážely při sedlání a samozřejmě i při jízdě. S sebou si zpět přinesu kartáč a hřbílko a pustím se do práce, i když to nepovažuji za ten správný výraz. Netrvá to přehnaně dlouho, přestože mi pečlivost není cizí. Láska ke koním se u mě těžko zapře. Dokonce si při tom pobrukuji a místy i tlumeně zpívám. Hlas mám údajně hezký, ale věřte podbízivé šlechtě. Gideonova přítomnost mě neruší, naopak. Jakmile jsem hotová, opráším se a vrátím věci na původní místo. Sedlání mi také nečiní problémy. Vše sedí tak jak má a já si spokojeně založím ruce v bok. „Můžeme vyrazit.“ pohlédnu na bratránka, pohladím hřebce po šíji a nasednu. Uchopím uzdu. Zvědavost, nadšení, špetka opatrnosti. Jaké následky může mít střetnutí dvou podobně temperamentních bytostí? Dám pokyn k jízdě. Rozechvěle se nadechnu.

ZRCADLO - 24. července 2010 19:09

Dearbhail Nicolette O´Donegal Zatímco stájníci připravovali koně a služky plnily kufry, stálas na zápraží, jemný, chladnější vánek ti čechral vlasy a sváděl k tomu zavřít oči, vydechnout a snít. Místo toho se ti jako ozvěnou nesla znovu a znovu slova, která řekl Beathan. „Něco málo jsem o tom hraběti slyšel. Vlastně.. jen samé dobré či přímo skvělé věci. Až by se jeden bál uvěřit, že je to pravda. Ale patrně bude. Lidé v Anglii ho mají opravdu rádi, často k němu jezdí pro radu či pomoc. Je to prý džentlmen, má rád lov, šerm a střelbu, ale stejně tak je vynikající společník pro dámy. Slyšel jsem, že je také vášnivým chovatelem koní, především pak plnokrevných a zvláště ze Španěl. Možná všichni angličani nejsou tak špatní, jako ta jejich vláda.“ Následoval jeho smích, který se rozplynul v ruchu věcí v tomhle momentě. Mladík zastavil zvíře kousek od tebe, bylo nasedlané a nauzděné. Sotva ses vyhoupla na hřbet, přiklusal na svém koni tvůj bratr. Obě zvířata měla vaky s oblečením proti nepřízni počasí a zásobami jídla, krom jiných potřebných věcí. Tys dostala od Jeanette na ochranu ještě škapulíř, který sis přecejen vzala, i kdyžs na víru nijak moc nedala. Už teď jsi cítila, jak ti chybí. Nejen ona, ale i tvůj učitel, stejně jako otec. Ale pohled na záda tvého bratra přecijen na tváři vyvolal úsměv. jako by to Beathan ucítil, otočil se na tebe přes rameno, vítr mu nafoukal delší vlasy do tváře. Cesta ubíhala v poklidu, den se vystřídal s nocí, aby ho nahradil nový, ve vzduchu byla cítit vůně moře. „Tak... jak brzy chceš být u hraběte?“ koutky úst mu cukly, trochu víc se předklonil a stiskl boky koně. „Heáááá!“ zvolání ti naplnilo uši a rozbouřilo krev. Nemeškala jsi a pobídla zvíře také. Svého hřebečka jsi musela zanechat doma, byl na takovou cestu přecejen ještě mladý. Tahle klisna náležela otci, který na ní však příliš nejezdil. Krok měla jistý, nohy pevné i v dost náročném terénu, kde se mezi keříky vřesu skrývaly prohlubně, či ze země vyčnívaly kusy skal a kamení. Hnali jste se s bratrem krajinou, nebe bylo téměř jako vždy šedivé, potažené tmavším suknem mračen. I kdyby za chvíli začalo pršet, tak vám dvěma by to zcela jistě nevadilo, spíš naopak. Beathan zastavil na jednom z kopců, otočil koně tvým směrem a počkal, až s klisnou vyšplháte vzhůru. Naskytl se tak opravdu nádherný výhled, mlhy se na ten okamžik jako by zázrakem roztrhaly. Řeky, hory, menší údolí, stavení jen velmi poskrovnu, většinou krčící se jako malé děcko ve stínu pohoří, které je stejně chránilo jako bylo hrozbou. Pod vámi pak, více vpravo lesknoucí se vodní hladina, zdánlivě nekonečná plocha. Poslední rozloučení s Irskem. Na jak dlouho? To se teprve ukáže... Několik okamžiků jste tam s bratrem stáli, když se opět otočili k cestě, vítr vám začal do vlasů vnášet drobné kapky. Mladík vzhlédl k obloze a pobídl koně k rychlejšímu poklusu. „Ne, že by nám to vadilo, ale myslím, že bude lepší té bouřce alespoň trochu ujet. Nemusíme tam přijet promočení až do morku kostí.“ Mrknul na tebe. Samozřejmě to zas tak horké nebude, ale přecijen vyhnout se tomu nejhoršímu by bylo v jistém slova smyslu moudřejší. O blescích sice kolovaly všemožné přehnané fámy, ale zasažení člověka zas tak výjimečné nebylo, takže k němu mohlo skutečně dojít. Do přístaviště jste se dostali vpořádku, avšak během cesty vás nakonec silný vichr a dost nepříjemný déšť s těžkými, hustými kapkami dohnal. Koně trochu nespokojeně frkali a třepali hlavami, hříva se jim lepila na zmáčenou srst, stejně jako vám vlasy na obličej. Stejné počasí vládlo i na přímořském břehu Anglie. Nakonec jste se uchýlili do lesa, kde bratr přehodil přes zvířata pláštěnky, uvázal je volněji ke stromům a vy dva se skryli pod vývrat. Hřmělo a občas se ozvalo křísnutí blesku, vzduch byl cítit napětím. Koně byli zvyklí, tiskli se jeden k druhému a stavěli zády proti větru, aby se tak lépe kryli před nepřízní počasí. Konečně vše ztichlo, i když pomalu, postupně, jak se bouře vzdalovala. Obloha se vyčistila, měla nyní šedavě modrou barvu, alespoň cos prohlédla skrz listoví stromů, na němž se třpytily kapky rosy. Vzduch se nádherně pročistil, byl teď tak lehoulince svěží, nutil ke zpěvu a tanci. Na to však nebyl čas, pokud jste chtěli dorazit před setměním, což by bylo asi nejvhodnější. Beathan zkontroloval zvířata a věci, pak jste nasedli. Čím víc jste se blížili k sídlu hraběte Gideona, tím více slunko zářilo na obloze. Když zbývala asi míle cesty, bylo svrchní oblečení již téměř suché. Bratr se na tebe usmál. Tmavohnědé vlasy se mu nyní vlnily v bohatých kudrnách kolem tváře. Těžko říct, jak mu to slušelo více. Teplé paprsky prohřívaly kůži a okolní půdu a to téměř tak, že sotva stihla nasát všechnu vláhu, kterou jí nebesa darovala. „Máme ještě čas. Chceš jet rovnou, nebo se po cestě ještě zastavíme a podíváme třeba na trh?“ otázal se Beathan a přitáhl koni otěže, aby srovnal krok s tvým.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 24. července 2010 20:36

Rodinná tvrz, hrabství O´oneghal, Irsko "To zatracené pozvání přináší víc zmatků, než užitku," pomyslím si s úšklebkem. Stojím na zápraží a ne zrovna nadvzruch všude kolem - balení šatů, chystání zavazadel, jak přivádějí koně... Nejen, že vlastně poprvé v životě mě čeká odloučení od Argela, mého milovaného hřebečka - navíc jsem se včera večer, pouhou noc před odjezdem, dost ošklivě pohádala s tatínkem ohledně sedla; trval totiž na dámkém. Ne, že bych na něm neuměla jezdit, ale pánské je přece o tolik pohodlnější...! Krom toho, nejraději stejně jezdím bez sedla. Naonec jsme se dnes ráno s tatínkem usmířili, když Beathan vymyslel kompromis, na který jsme byli oba ochotni přistoupit - můžu si vzít pánské sedlo, ale jakmile se ocitneme na dohled civilisaci, budu jezdit bokem jako dáma. Do tváře mi zafouká vítr, zaplete se mi mezi vlasy a voní po moři. "Bez Argela, bez vřesovejch plání, břečťanu a kopců... Co tam budu dělat, sacrebleau?!" pomylím si, napůl vztekle, napůl zoufale, už asi po tisící. Abych se trochu uklidnila, snažím se si pořád dokola v hlavě přehrát co mi o našem hostiteli říkal Beathan: Že je oblíbený, opravdový gentleman a vynikající chovatel koní... "No jo, ale Angličan," zatnu zuby; příslušnost k národu, který už tak dlouho usurpuje mou nádhernou rodnou zemi je pro mne, navzdory všem možným kvalitám, neodstranitelnou skvrnou na jeho pověsti. Nakonec nad tím jen mávnu rukou; koneckonců, tenhle most překčím, až k němu dojdu; proč se do té doby nějak vzrušovat. Ostatně, stejně na tenhle pitomý výlet jedu jen a jen kvůli bráškovi; navzdory tomu, co si myslím o podobných společenských akcích já, pro něj je to nevídaná příležitost navázat společenské a obchodní styky - otevřené dveře k jeho vysněnému místu u nějakéhošlechtice, dokonce snad u dvora. Protože koně už jsou nachystaní, doběhnu se ještě rozloučit s Pierrem, naším rodinným učitelem, a naposledy obejmu tatínka. Nakonec vyskočím na otcovu kobylku, na které pojedu místo Argela, a od Jeanette strpím ž mi udělá křížek na čelo a do ruky mi vloží malý škapulíř. Odpustím si své obvyklé drzé poznámky, přestožesi o křesťanské víře myslím své, a rozloučím se s ní něžným pohlazením po její vrásčité tváři. "Už teď m chybí, nom de Dieu - a to jsem ještě ani neodjela..." pomyslím si a trochu se mi stáhne hrdlo; je to poprvé, co doopravdy opustím Irsko. Bratříček ale ví, jak mě z téhle pochmurné nálady dostat: mrkne na mne a pobídne koně, takže za chvíli mi radost z rychlé jízdy vyžene starosti z hlavy. Nepočítám dny ani noci; ty se pro mne vrátí do svého obvyklého koloběhu teprve na lodi, která mne každým závanem větru, opírajícím se do bílých plachet, nese blíž a blíž nenáviděné Anglii. Naštěstí po vylodění nás čeká ještě pořádný kus cesty, a já se znovu nechám ukolébat do klidu pravidelným duněním kopyt. Přesto ale nezapomínám, že jsem na půdě země, kterou jsem tisíckát proklela a kam jsem přísahala nikdy v životě nevstoupit - ostatně, nic kromě mé lásky k bratrovi by mě k porušení té přísahy ani nepřimělo. I počasí je úpně jiné než u nás doma - obloha zatažená, šedá, chladno, a drobný déšť bodá, místo aby hladil jako u nás v Irsku; teprve poslední den se vyjasní; dokonce bych řekla, že je hezky... nebýt to v Anglii. Čím víc se blížíme k sídlu hraběte Gideona, tím je, ačkoli se snažím nedat to na sobě příliš znát, má nálada horší a horší - a Beathan mě zná příliš dobře, než aby to nepostřehl. „Máme ještě čas. Chceš jet rovnou, nebo se po cestě ještě zastavíme a podíváme třeba na trh?“ dojede mne a srovná krok svého koně s mou kobylkou. Rychle zamaskuji chmury ve tváři; když se na něj otočím, usmívám se, jako bych se doopravdy těšila - ostatně, jak bych se na něj mohla neusmívat? Jak mu to sluší, s jasným čelem a kudrnami čokoládových vlasů kroutícími se volně kolem tváře? Večer... večer už bude mít vlasy rozčesané dohladka, svázané sametkou do copu, jak se sluší a patří, ale... ale večer je ještě daleko; nechci myslet na večer. Překonám odpor a podotknu: "Na trh bych se podívala opravdu ráda, ale to stihneme třeba zítra. Koukni se, jak vypadáme: Neučesaní, unavení, a my i koně jsme úplně zablácení... Raději se zastavíme v nějakém hostinci; dáme se trochu do pořádku, koně si odpočinou... a Ty večer zazáříš a na všechny uděláš skvělý dojem," nakloním se k němu a políbím ho na čelo. Je vidět, že má radost, zřejmě uvažoval podobně, jen se snažil mě návrhem rozveselit. Jako na zavolanou se chvíli po mých slovech objeví za zákrutem cesty vesnička, v níž objevíme poměrně velký zájezdní hostinec. Najmeme si pokoj, postaráme se o koně (nehledě na bonton, prostě nevěřím nikomu, že by se o koně postaral tak dobře, jako když to udělám sama) a po dlouhé uvolňující lázni se začneme připravovat na večer. Asi hodinu se vztekám nad vodopádem svých kudrnatých rudých vlasů; nejsem prostě schopna z nich vytvořit jakýkoli vzhodný účes; nakonec to tedy s povzdechem vzdám a vlasy svážu do pevného drdolu na temeni, zajištěného několika želvovinovými hřebínky - ovšem ať se snažím, jak se snažím, několik lokýnek mi stejně vždycky vyklouzne z prstů a v mírném větříku, který sem proudí otevřeným oknem, vlají kolem obličeje; nakonec to tedy s povzdechem nechám být a začnu se oblékat: první spodnička, druhá, třetí, spodní sukně, svrchní sukně... "Aprés le râble...!" vztekám se zrovna, když do pokoje vejde bráška, a se zoufalým výrazem se na něj otočím: "Pomoz mi prosím zapnout tu příšernost," otočím se k němu zády. S chápavým úsměvem se dá do šněrování mého korsetu a já pokaždé, když dotáhne šňůrku jen zhluboka vydechnu. I Beathan má ale své starosti: "Colette, zlatíčko, nejradši bych, abys to nedělala vůbec - ale narozdíl od domova, tady lidé francouzštině rozumí, takže... pokud už to vážně nebudeš moct vydržet a budeš chtít nadávat, tak po našem, ano? Tak, hotovo... Co myslíš: S parukou, nebo bez?" ukáže mi bílou pudrovanou pokrývku hlavy. Jen se zamračím: "Jestli hodláš mít tu ohavnost na hlavě, tak s Tebou nikam nepůj-- Shiatnágh! Nemůžu dejchat...! Nejde ten krám povolit?" Beathan raději vyklidí pole. Nakonec se v celku přijatelném čase zvládnu doobléknout do zbytku šatů, podaří se mi nepřizabít se na střevíčcích s podpatky a dokonce se trochu i nalíčím. Bráška zaplatí za pokoj, pomůže mi do sedla, kde se usadím už způsobně bokem, sám se vyšvihne na svého koně a lehkým klusem se pustíme směrem k sídlu hraběte Gideona, oba radostný výraz ve tváři, ačkoli ten můj je pouze hraný... Nehodlám mu ale zkazit jeho velký den. Tolik mu to ve všem tom batistu a sametu sluší - a tolik, tolik se těšil...!

ZRCADLO - 24. července 2010 22:52

Hunter Quarrin Po tvém souhlasu se její tvář stala odrazem překvapení a zároveň ještě větší záře štěstí. Na upozornění jen pokývla hlavou a usmála se. "Nemusíš mít strach... vím." Přes toještě stiskla boky koně, že ten vyrazil vpřed lehkým poklusem, ale hlavu měl hrdě zdviženou, uši nastražené dopředu, ohon jako vlajku, nohy zvedal vysoko a pěkně našlapoval pod sebe, přesto měkce, houpavě a bez otřesů. Jako by se klisna i její majitelka bavila kličkováním mezi výmoly a snad se i s lehkostí noh sobě vlastní vysmívala nějakým těžkostem v terénu. Jen jednou se ohlédla. Byl to sotva mžik, který jsi zachytil koutkem oka a už jen zlaté vlasy zavlály vzduchem a zmizely za svahem. Prostorem ještě doznívala ozvěna poděšeného zaržání, prosycená překvapeným dívčím výkřikem. Ticho. Stále jsi tomu nemohl uvěřit, strnule, bez hnutí seděl v sedle a hleděl k místu, kde tvá snoubenka zmizela. Snad v doufání, že se opět objeví, žes opravdu na chvíli usnul a tohle všechno byla jenom noční můra. Naděje však mizela stejně rychle, jako ti bránici stahovala úzkost. Ten neviditelný had, co se obtáčel stále těsněji kolem, jako provaz. Dusil a škrtil, zabraňoval volnému dýchání. Kousek dne jako by zmizel. Vzpamatoval ses až ve chvíli, kdys klečel u dívčina těla. Klisnička ležela opodál a sténala, měla zlomenou nohu a to znamenalo vpodstatě jediné... Pohled jsi však upíral především na dívčinu tvář. Po chvíli sis uvědomil, že stále hlasitěji šeptáš její jméno a po tvářích ti stékají slzy. Šok, bezmoc, strach... Moci tak vrátit ten osudný okamžik. Ale nešlo to... "Huntere..." sotva srozumitelné zašeptání. Čelo se jí podmračilo, na tváři měla pár škrábanců, jak se kůže sedřela o hlínu a kamínky. Stiskla pevněji víčka, nakonec je však pozvedla a zadívala se zastřeným pohledem vzhůru k obloze, teprve po chvíli jím zaostřila na tebe. Pokusila se zvednout jednu ruku, ale to se jí nedařilo. Podle toho, jak nepřirozeně ji držela jsi odhadoval, že ji má patrně vykloubenou v rameni. Nic vysloveně až tak vážného, co by ji ohrožovalo na životě. Nebo sis to alespoň myslel. Jenže co teď? Co s klisničkou? "Co se... co se stalo..." z myšlenek tě opět vyrušil Esmeraldin hlas, který donutil pohled stočit ke zraněnému koni, který měl jistě bolesti, ale trpěl tiše. Asi by možná nebylo nejlepší dívce říkat, jak na tom její nejoblíbenější klisnička je. Rozhodně ne teď. Jen jí něco říct... namluvit. Pravdu jí můžeš říct pak, až budete doma. Pomohls jí na nohy, pak opatrně zvednul do náruče. Chtěla se otočit, ale v tom jsi jí jemně zabránil. Možná.... možná by bylo nejlepší říct, že se kobylka splašila a utekla.

ZRCADLO - 24. července 2010 23:57

Joyous de Faisenz Cesta ubíhala překvapivě rychle, i když jak se blížil její konec, cítilas to již na jisté části těla a bylas jen ráda, že můžeš vylézt ven z kočáru a postavit se na nohy. První tě však předběhl bratr, který ti jako správný gentelman podal ruku a pomohl ti vystoupit. Za tebou pak ještě následoval otec. Sídlo bylo opravdu pěkné, i když poněkud hutnější konstituce, působilo podivně odlehčeným dojmem. Zeď zčásti obrůstal břečťan. Cesta sem vedla stromovou alejí a byla širší než ta předešlá, vysypaná bílým kamením. Po levici se pak svažovala směrem dolů, kde se po třech metrech vyrovnala a ústila do neohraničených zahrad, možná tak po stranách občasnými pásy ozdobných keřů. Jinak zde byly vzrostlé, jistě starší stromy. Zastavili jste přímo před přístupem k velké, hlavní bráně. Ta byla však zavřená. "Chvilku strpení. Dojdu oznámit, že jsme tady." navrhl Théo a zcela ignoroval snahu kočího, který byl akorát napůl cesty z kozlíku. Přístup ke vchodu tvořil mírně klenutý mostek s nízkou zídkou po obou stranách. Bratr se zastavil před branou, uchopil klepadlo a párkrát zabušil. Chvíli to trvalo, ale nakonec se menší, postranní dveře otevřely. Krátce se v nich mihnul vysoký mladík se slámově žlutými vlasy - patrně ten samý, co doručil onu listinu s pozváním. Opět však zmizel, zavřel za sebou. Avšak za pár okamžiků se začala otevírat celá vrata, aby se dovnitř dostal i vozka s kočárem a zavazadly. Théo na vás s otcem mávl, abyste si pospíšili. Když jste tak učinili, otevřel se před vámi pohled na prostorné, kruhové nádvoří. Krátké klapání podkov na dlažbě, brána se opět začala uzavírat. Mohla sis všimnout, že tu obsluhuje nějaký další sluha, ovšem tohle byl ještě skoro chlapec, nebo tak rozhodně vyhlížel. Měl jako uhel černé, delší vlasy a modré oči. Jeho gesta byla plná spěchu s trochou nejistoty a snad i strachu, aby něco nepokazil. Nebo to byla pouhá zbrklost, která zmizí spolu s mládím. Než ses stihla vzpamatovat, přispěchal další muž. Ano, na něj se již toto označení i hodilo. Hlouběji se uklonil, na sobě měl slušnější kabátec, narozdíl od černovlasého hocha, co nosil pouze volnou bílou halenu a posla, který spíše jezdecký než společenský oblek. Tohle byl vskutku typický "domácí" sluha. Měřil skoro dva metry a dlouhé, kaštanové vlasy se táhly až pod lopatky, svázané krémovou sametovou stuhou. "Vévodo, lady, sire..." opět pokývl a naznačil paží ke dveřím. "Račte mne prosím následovat a vítejte zde. Doufám, že vaše cesta proběhla bez obtíží a příjemně." Mezitím přispěchal onen černovlasý mladík a jal se zavazadel, zatímco ten se slámově žlutými vlasy pomáhal kočímu vypřahat koně. Měli své úkony rozdělené a očividně to fungovalo vcelku dobře. Zatím jsi však viděla jen samé muže. Nezbývalo než doufat, že je to dáno okolnostmi a budeš mít služebnou, což by vzhledem k úkonům, co je třeba provádět, bylo více než adekvátní. Následovali jste onoho sluhu dál chodbami, ty byly většinou krásně prosvětlené díky velkým oknům. Nebyla zde nouze o rostilny, obrazy ani vzorované tapety. Avšak všeho tak akorát, dohromady tvořilo harmonický a přirozený, nikoli vyumělkovaný celek. A to byla ta pravá dokonalost. "Lady, váš pokoj se nachází zde. Pokoj vašeho otce pak naprot vašemu." otočil se k Théovi. "Vy mne račte ještě následovat, mladý pane. Váš pokoj je až v druhé části sídla. Nemusíte mít strach, není to daleko." pousmál se. "Kdybyste cokoli potřebovala, hlavně vy, lady... V pokoji je zvonek a již vám byla poslána služebná. Pokud si přejete, nechám vám připravit koupel." Počkal ještě, co odpovíš, pak i s tvým bratrem zmizel za rohem chodby. Otec jen mírně pokrčil rameny, pak se ale otočil a otevřel dveře, zvědavě nahlédl do pokoje. Tys učinila to samé. Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšla jsi tam, abys prozkoumala jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Na okraji stála kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie, dál už byla jen divoká příroda. Zelený koberec se táhl až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Vrátila ses zpět, akorát včas, abys mohla výzvou odpovědět na zaklepání. Dveře se otevřely a objevila se tak čtrnáctiletá dívka v prostých šatech, dlouhé vlasy do pasu svázané v útlý culík. Uklonila se. "Dobrý den lady a krásný den. Přála byste si?"

ZRCADLO - 25. července 2010 00:21

Dearbhail Nicolette O´Donegal Vydali jste se směrem k sídlu, oba s nadšením ve tváři, připomínali jste skoro pár spíš jak sourozence. Nebo ti alespoň přišlo, že se na vás tak kolemjdoucí dívají, nejinak i hostinský. Sem tam jste zaváhali, museli přizastavit a poptat se na cestu, ale díky tomu, jak byl Gideon známý a oblíbený vás všichni naváděli přesně tím správným směrem. Beathan už místy trochu nedočkavě vytahoval krk, jako by za každým ohbím náhle se rozšiřující cesty čekal sídlo hraběte. Nejenže se cesta rozšířila, ale nakonec zcela zbělela, jako by na ni padl čerstvý sníh. Byly to však pouze oblázky křemenů, jimiž byla vysypána a které chřestily pod kopyty koní. Všimli jste si i kolejí vyjetých patrně nějakým kočárem, ty vedly neomylně za stejným cílem, jako vy. Konečně se před vámi vynořil cíl celého toho dlouhého putování. Bratr se neubránil nadšenému úsměvu, z očí čišela i jiskra zvědavosti. Sídlo bylo opravdu pěkné, i když poněkud hutnější konstituce, působilo podivně odlehčeným dojmem. Zeď zčásti obrůstal břečťan. Cesta sem vedla stromovou alejí a byla širší než ta předešlá, vysypaná bílým kamením. Po levici se pak svažovala směrem dolů, kde se po třech metrech vyrovnala a ústila do neohraničených zahrad, možná tak po stranách občasnými pásy ozdobných keřů. Jinak zde byly vzrostlé, jistě starší stromy. Zastavili jste přímo před přístupem k velké, hlavní bráně. Ta byla však zavřená. Pobídli jste tedy koně a dojeli až přímo před ni. Bratr sesedl, vzal do ruky klepadlo a zabušil. Chvíli to trvalo, ale nakonec se menší, postranní dveře otevřely. Objevil se v nich mladík se slámově žlutými vlasy, mírně pozvedl obočí. "Dobrý den, přejete si?" otázal se. Hlas měl až překvapivě a k maldému vzezření nepřirozeně hluboký, podbarvený sametem. Beathan ukázal pozvánku. Mladík kývl, řekl vám, ať okamžik posečkáte a zas zavřel. Avšak za pár okamžiků se začala otevírat pravá polovina vrat, abyste se dovnitř dostali i s koňmi. Otevřel se před vámi pohled na prostorné, kruhové nádvoří. Krátké klapání podkov na dlažbě, brána se opět začala uzavírat. Mohla sis všimnout, že tu obsluhuje nějaký další sluha, ovšem tohle byl ještě skoro chlapec, nebo tak rozhodně vyhlížel. Měl jako uhel černé, delší vlasy a modré oči. Jeho gesta byla plná spěchu s trochou nejistoty a snad i strachu, aby něco nepokazil. Nebo to byla pouhá zbrklost, která zmizí spolu s mládím. Než ses stihla vzpamatovat, přispěchal další muž. Ano, na něj se již toto označení i hodilo. Hlouběji se uklonil, na sobě měl slušnější kabátec, narozdíl od černovlasého hocha, co nosil pouze volnou bílou halenu a posla, který spíše jezdecký než společenský oblek. Tohle byl vskutku typický "domácí" sluha. Měřil skoro dva metry a dlouhé, kaštanové vlasy se táhly až pod lopatky, svázané krémovou sametovou stuhou. "Lady, sire..." opět pokývl a naznačil paží ke dveřím. "Račte mne prosím následovat a vítejte zde. Doufám, že vaše cesta proběhla bez obtíží a příjemně." Mezitím přispěchal onen černovlasý mladík a jal se zavazadel, zatímco ten se slámově žlutými vlasy se ujal péče o koně. Měli své úkony rozdělené a očividně to fungovalo vcelku dobře. Zatím jsi však viděla jen samé muže. Nezbývalo než doufat, že je to dáno okolnostmi a budeš mít služebnou, což by vzhledem k úkonům, co je třeba provádět, bylo více než adekvátní. Následovali jste onoho sluhu dál chodbami, ty byly většinou krásně prosvětlené díky velkým oknům. Nebyla zde nouze o rostilny, obrazy ani vzorované tapety. Avšak všeho tak akorát, dohromady tvořilo harmonický a přirozený, nikoli vyumělkovaný celek. A to byla ta pravá dokonalost. "Lady, váš pokoj se nachází zde. Pokoj vašeho bratra pak naproti vašemu. Kdybyste cokoli potřebovali, hlavně vy, lady... V pokoji je zvonek a již vám byla poslána služebná. Pokud si přejete, nechám vám připravit koupel." Počkal ještě, co odpovíš, pak zmizel za rohem chodby. Beathan se za ním chvíli díval, ještě se krátce rozhlédl, ale pak jen mírně pokrčil rameny, otočil se a otevřel dveře, zvědavě nahlédl do pokoje. Tys učinila to samé. Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšla jsi tam, abys prozkoumala jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Na okraji stála kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie, dál už byla jen divoká příroda. Zelený koberec se táhl až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Vrátila ses zpět, akorát včas, abys mohla výzvou odpovědět na zaklepání. Dveře se otevřely a objevila se tak šestnáctileté dívka v prostých šatech, dlouhé vlasy pod lopatky svázané v tlustý cop. Uklonila se. "Dobrý den, lady. Přála byste si?"

Morová Královna Esme - 25. července 2010 00:51

Projížďka a nehoda Povzdychnu si a pousměji se, když stejně po mém varování vyrazí vpřed a tak nějak jako kdyby se obě předváděli. Musel jsem pobaveně vrtět hlavou. Ale pak se stalo to čeho jsem se bál, předčím jsem ji varoval. Zmrzl mi úsměv na rtech a vnitřnosti se stáhli, žaludek mi sevřela ledová ruka a stejně tak i srdce. Zíral jsem na místo, kde jsem ještě před chvílí viděl Esmeraldu a nebyl schopný se hnout. Jen se mi před očima míhali různé tragické představy a já se bál jít se podívat. Ale nakonec jsem se vzpamatoval, seskočil jsem z koně a během chvíle byl u Esmeraldy. Byla v bezvědomí a až když ukápla slza na její tvář jsem si uvědomil, že samým strachem o ní se mi spustili slzy. Vzhlédnu ke klisně. Stisknu rty, měla zlomenou nohu. Nedalo se nic dělat, chudinka musela být uspána. Esmeralda z toho bude nešťastná, to je jisté. Znovu pohlédnu na Esmeraldu a opatrně ji zkontroluji nohy a ruce, tedy jen jednu, ta druhá byla viditelně zraněná. Ale kromě vykloubeného ramene a pár škrábanců vypadala v pořádku. A asi bude mít bouli, nejspíš se uhodila do hlavy pokud tedy neomdlela leknutím nebo bolestí když se ji vykloubilo rameno. Vzhlédnu když mě osloví, vezmu ji za zdravou ruku, kterou sevřu ve své. Nejraději bych ji vyhuboval za to, že mě neposlouchala, ale to nešlo. Byla zraněná a navíc přijde o svého milého koně. A spíš jsem ji chtěl jen vyhubovat kvůli tomu, jak se mi ulevilo, že se nezranila nijak vážněji. „V pořádku. Jsem tady.“ Ujistím ji a rychle si otřu oči, nemusí mě vidět plakat. Jenže co s klisnou? Budu ji muset tady nechat a pak někoho poslat aby se o ní postaral. „Pšštt... raději nemluv. Vezmu tě domů.“ Vstanu a pomohu ji na nohy, pak ji vezmu opatrně do náruče a vrátím se s ní ke svému koni. Vysadím ji do sedla a pak nasednu za ní a přitisknu ji k sobě, aby mi nespadla. Pomalým krokem jsme se vydali zpět, museli jsme pomalu kvůli jejímu rameni, stačí jen sebemenší otřes a mohlo by ji to silně bolet. „Klisna se ti splašila a utekla.“ Prozradil jsem ji konečně. „Nemůžeme ji teď honit. Jsi zraněná. Až se vrátíme domů pošlu někoho aby ji našel.“ Řeknu zcela vážně. Cesta to byla dlouhá, nejraději bych jel tryskem ať je rychle v péči doktora, ale to jsem si nemohl dovolit. Skoro jsem se třásl, když jsem už viděl své sídlo, zastavil jsem před domem, hned přiběhl pacholek který se postaral o mého koně. Samozřejmě koukal co se děje a ještě než dojdu do haly to bude vědět celá stáj. Znovu jsem vzal Eseraldu do náruče a nohou rozkopl dveře, vylekal jsem služebnou který zrovna leštila dřevěné zábradlí schodiště. „Madlen.“ Oslovil jsem ji hned. „Najdi Solomona a řekni mu ať někoho vyšle pro doktora. Lady Esmeraldě se splašil kůň, spadla a zranila se. A až to vyřídí ať za mnou přijde do pokoje lady Esmeraldy. Pak přines do jejího pokoje vodu na pití a teplou vodu s houbou.“ Rozkáži a vystoupám schodiště. Hned ji odnesu do jejího pokoje, kde ji opatrně uložím do postele. Pak se narovnám a bezradně si projedu rukou vlasy. „K čertu...“ tiše zanadávám.

ZRCADLO - 25. července 2010 12:01

Hunter Quarrin Dívka se rychle narovnala, stejně tak přikývla a vyrazila jako střela ven. Tys zatím vynesl Esmeraldu nahoru a uložil ji do postele. Tiše sykla a zamračila se. Bylo by možná s obdivem, jak tiše snášela vcelku dost velkou bolest, při které měl co dělat i nejeden muž, aby nevykřikl. Šok je svým způsobem milosrdný a teprve teď tělo začalo přicházet k sobě. Po chvíli tvá snoubenka pozvedla víčka a zadívala se na tebe. "Omlouvám se..." zašeptala a mírně nakrčila obočí, pak oči opět pevně zavřela a hlavu natočila na stranu. Kdybys tak věděl, že ve skutečnosti se omlouvala hlavně za něco jiného než za to, co se stalo... Ještě pár chvil a ozvalo se zaklepání na dveře. Ty se po tvé výzvě otevřely a mezi nimi se objevil Solomon. Jako vždy rychlý a jistě spolehlivě vše zařídil. "Poslal jsem pro doktora, pane. Anna vše zařídí, jela beztak do města na trh pro nějaké věci a Standham tam touto dobou bývá." rychle, mírně se uklonil a vešel dovnitř, nijak víc se však nevzdaloval ode dveří. "Budete si přát ještě něco?" otázal se a pohled mu přecijen na pár okamžiků zabloudil k lůžku. Když jsi přistoupil skoro až k němu, stiskl rty. "A lady... je to vážné?" v hlase byla nepopiratelná starost smísená s nejistotou. Po té, cos mu odpověděl a dal mu jeden jistý úkol se mu koutky úst stáhly dolů, ale jen mlčky přikývl, pak se tiše vzdálil. Zůstal jsi tak v pokoji s Esmeraldou sám. Odpoledne ještě nebylo, takže do schůzky s Gideonem bylo času dost. Ale... bylo vůbec vhodné někam takto chodit, když se stalo, co se stalo? Měl jsi dost dlouho na přemýšlení, než se ozvalo zaklepání. Mezi dveřmi se objevila Anna, v područí ošatku plnou čerstvých, pestrobarevných bylin, které z ní napůl přetékaly jako nějaký vodopád. Vedle ní pak stál i doktor, jeden z asi nejlepších, co zdejší lidé znali. Služebná nechala ošatku v Esmeraldině pokoji, jen vybrala nějaké koření co potřebovala k přípravám jídla, uklonila se a zas vzdálila. "Dobrý den, pane Quarrine." kývl ti Robert hlavou, pak očima sklouzl k pelesti postele, jako by se tak ptal, zda může jít blíž. Měl u sebe brašnu, patrně vždy připravený na situaci, kdy jej bude třeba. Došel k dívce, která za tu dobu značně pobledla a jako by jí zprůhledněla kůže. Sklonil se nad ní a něco zašeptal. Otevřela oči a pootočila se na něj, po další chvíli jen přikývla. Jemně jí stáhnul část šatů, aby se tak podíval na rameno, nakonec je ale musel rozstřihnout, pokud nechtěl dívce působit zbytečnou bolest tím, že by se paži z rukávu snažil vytáhnout. I za tu poměrně krátkou dobu se na místě vykliubení utvořila nehezky vypadající podlitina, temný flek rozpínající se pod kůží. Mladý lékař se zamračil, ještě chvíli zkoumal dívčinu citlivost, ale pak se zvedl a otočil na tebe. "Kloubní pouzdro nevypadá poškozené, takže by rameno mělo jít zpět. Pak bude nutná fixace. Ovšem co se mi nelíbí především je to krvácení. Na jednu stranu to není zas tak neobvyklé, avšak na tu druhou.... Nezdá se mi to. Každopádně teď byste měl jít k ní a snažit se, aby se co nejvíce soustředila na vaši přítomnost. Se zbytkem si už poradím, i když nepopírám, že to bude velmi bolestivé." zadíval se ti pevně do očí, počkal, až budeš souhlasit a vytáhl si rukávy košile k loktům. Tvoje snoubenka se na tebe zadívala, v očích měla zadržované slzy, jak rána přicházela víc a víc k sobě. Rozevřela dlaň druhé ruky, počkala, až ji chytíš a stiskla tu tvou. Jeden okamžik. Krátký, ale přesto se zdál nekonečný. Až nelidsky silný stisk, cos pocítil tě málem donutil vykřiknout, stejně jako jiná, mnohem horší bolest dívku, co ležela na lůžku. Pak už jen zrychlený dech. Lékař se nad dívkou sklonil a jemně otřel orosené čelo, pak jí paži opatrně zafixoval. "Přinesl jsem rovnou nějaké byliny, co tlumí bolest. Čaj kupříkladu květ z černého bezu, lípový květ, březový list a kopřivový list. Všeho stejné množství. Jednu čajovou lžičku směsi pak zalijete šálkem vařící vody, necháte osm minut odstát a po scezení dávejte dvakrát až třikrát denně jeden šálek čaje. Dál pak doporučuji proti zánětu jalovcový olej. jako provizorní zatím obklad z meduňky nebo máty. U meduňky nať, u máty mohou být i listy. Ty se zalijí asi třemi šálky vařící vody. Pak necháte dvacet minut minut odstát a teplý obklad přiložíte na bolestivá místa. Jen ho nezapomeňte vždy překrýt suchým obkladem. Zítra či pozítří mám sluvenou schůzku s jedním kolegou. Ten se vyzná v medicíně z cizokrajných kultur, kde se prokázaly blahodárné a vskutku zázračné léčivé účinky jílu. Ten regeneruje vazy,chrupavky,kloubní spojení. Což je přesně to, co bude třeba." zadíval se na dívku, ležící na posteli, promnul si krátce bradu, ale pak zas sklouzl očima na tebe. "Kdyby se cokoliv změnilo, tak neváhejte mne zavolat. Přijedu kdykolito bude možné." pokývl hlavou, pak k tobě natáhl paži. "Doufám ale, že se co nejdříve uzdraví." pousmál se nakonec.

hrabě Gideon - 25. července 2010 12:22

S Elicií - vyjížďka Sledoval jsem, jak koně čistí, jak přejíždí po jeho hedvábné srsti, jak na hřbet pokládá sedlo a mezi sametové pysky koně vkládá udidlo. Na tváři vyvstal jemný úsměv, jako bych se přesvědčil o něčem, co jsem si myslel. Krátké přikývnutí, vyhoupnutí do sedla s lehkostí někoho, kdo tenhle pohyb opakuje už po stotisíckráté, stisknutí koňských boků. Napnutí svalů, které zahrají jak nejjemnější strunky vteřinu předtím, než se dá zvíře do pohybu. A je to pohyb příjemně houpavý, měkký a bez otřesů, skoro jako by člověk seděl v křesle. Sestřenčin kůň zlehka poskočil, kousek poklusl, než se konečně zklidnil, sbalil ukázkově hlavu a začal pěkně našlapovat pod sebe. Jemně jsem přitáhl otěže tomu svému a počkal, až se víc přiblíží. "Myslím, že vy dva se k sobě vskutku skvěle hodíte. Jako byste byli jeden." pousměji se, pak stočím hřebce po svahu dolů, podél kvetoucích keřů, odkud bylo možno zaslechnout první bzučící včely. Všechno lákalo se zhluboka nadechnout, zavřít oči a nechat se unášet sněním. Stačilo však trochu silnější zavátí větru a už by člověk nejraději pobídl koně a řítil se s ním v divém cvalu dolů. Jestli to stejně cítí i ona? Pootočím se na sestřenku, sklouznu po ní očima, rty opět zvlní úsměv. Stejně tak se i krátce zadívám na hřebce a přemýšlím, zda by bylo takhle brzy vhodné nabídnout poněkud rychlejší tempo. Přecijen jak andalusan tak sestřenka byli dost temperamentní a mohlo by to skončit nepěkným karambolem což bylo něco, co jsem nemohl a ani nechtěl dopustit. Proto jsem nakonec mlčel a užíval si okolí a vyhlídky, když jsme vyjeli na protější svah. Zdánlivě nekonečná luka, lány lesů, občas třpytící se hladina řeky či vodní nádrže. Anglie byla možná drsná země, alespoň ve své nevypočitatelnosti co se počasí týkalo narozdíl od Itálie a Španěl, ale rozhodně nepostrádala jisté osobité kouzlo... Vítr sílil a stával se chladnějším, nebe zešedlo. byli jsme však příliš daleko na to, abychom se stihli vrátit včas a po letech života zde jsem dokázal odhadnout, že tahle bouře bude horší a jen tak se nepřežene. "Musíme si trochu pospíšit. Kousek odsud by měla být jedna neobydlená chata." vybídnu Elicii a současně s tím stisknu boky hřebce, který se dá do mírnějšího, ale rychlého poklusu. Ten pod sestřenkou měl chvíli tendence ke cvalu, ale svedla si ho zkrotit vcelku snadno. I když tohle spíš než rozpustilost byla už i nervozita. Stačilo se podívat. Malé uši mladého koně hrály na všechny strany, občas je sklopilo dozadu ke krku. Raději jsem si nepředstavoval, jak by zvíře reagovalo, kdyby nás zastihla nepřízeň počasí v otevřeném prostoru, nebo nedejbůh v lese. Vítr začal do vlasů vnášet první dešťové kapky ve chvíli, kdy se před námi otevřel pohled na dlouhou pláň. V místech, kde se zvedala zas v kamenitý pahorek se krčil malý, tmavý bod... Poprvé zahřmělo, když jsem sesedal před nízkou, spíš menší chatkou a stahoval z hřbetu koně sedlo. "Běž se dovnitř podívat, jestli je tam dřevo a případně připrav oheň." otočím se na sestřenku a gestem ruky jí dám dostatečně najevo, aby opravdu všeho nechala a šla dovnitř. Bude třeba alespoň trochu usušit mokré oblečení, než se po bouři vydáme na zpáteční cestu. Doufal jsem, že to nebude trvat přespříliš dlouho. Pamatoval jsem na návštěvu mladého vikomta a i na to, že by měli dorazit první stálejší hosté mého sídla.

Morová Královna Esme - 25. července 2010 13:05

Sídlo Zadívám se na Esmeraldu, zavrtím hlavou. „Neomlouvej se. To se mohlo stát každému.“ Pohladím ji po tváři, ale pak ji nechám odpočívat a jen nervozně přecházím od okna ke dveřím a zase zpět. Nakonec přišel Solomon, dojdu až k němu a přikývnu. „Dobrá práce.“ Pochválím ho a ohlédnu se k posteli. „Bude v pořádku. Pár škrábanců a asi vykloubené rameno. Neumře na to... jen... musí to dost bolet.“ Povzdychnu si a znovu se na něj zadívám. Nakonec ho vezmu za paži a vyjdu s ním na chodbu. „Esmeralda spadla z koně když s ním sklouzla po srázů. Její klisna si zlomila nohu. Neměl jsem u sebe zbraň a... chci aby jsi tam někoho poslal ať se o toho nebohého koně postaral:“ Zaváhám. „A tady chci aby jsi poslal posla k hraběti Gideonovi se vzkazem co se stalo a že nemůžu přijít. Musím zůstat s Esmeraldou dokud se ji trochu neuleví. Možná se budu moci dostavit večer, ale spíš ať počítá se zítřkem. A ať posel počká na odpověď.“ Dám mu ještě instrukce a pak poplácám Solomona po rameni než se vrátím do pokoje. Pak už jen čekám na doktora, uleví se mi když po nějaké době objevil i s Annou. Ta odevzdala bylinky co přinesla.„ Děkuji Anno.“ Kývnu ji a nechám ji odejít. „Dobrý den, doktore.“Opětuji jeho pozdrav a pokynu mu rukou aby vešel. Nechal jsem ho pracovat a díval se mu přes rameno tak abych nepřekážel. Podlitina vypadala ošklivě, promnu si při tom pohledu zátylek. Robert mě informoval o jejím zranění a pak mě požádal abych zabavil mysl Esmeraldy zatím co bude nasazovat rameno zpět. Obejdu postel, když se na mě podívala usměji se na ní a vezmu její ruku do svých. „Jen klid, Esmeraldo. Všechno bude v pořádku. Až ti bude lépe zajedeme spolu k jezeru a vyjedeme si na pramici. Teď tam jsou labutě, vezmeme nějaké pečivo a můžeš je krmit. A slyšel jsem, že brzy tam budou kvést lekníny.“ Mluvil jsem na ní a v tu chvíli bych ji klidně nasliboval hory doly jen aby se cítila lépe. Uleví se mi když má Esmeralda to nejhorší za sebou. Usměji se na ní a znovu ji pohladím po ruce. Zadívám se na doktora, který mě začne informovat co máme dělat proto, aby se cítila lépe a uzdravila se. Pokyvuji hlavou a narovnám se. „Odpočívej, Esmeraldo. Za chvíli se vrátím.“ Ujistím ji a dojdu k doktorovi, kterému stisknu ruku. „Děkuji, doktore. Nevím co bychom bez vás dělali.“ Řeknu. „Také doufám.“ položím mu ruku na rameno a vyvedu ho ven na chodbu. „Mohl by jste ty instrukce ještě říct personálu? A asi si to budeme muset napsat. Je toho hodně.“ Požádám ho a vedu ho dolů do kuchyně. „A mohu vám něco nabídnout? Třeba kapku Brendy?“ nabídnu mu abych se mu trochu odvděčil.

Elicia de Talos - 25. července 2010 13:58

Nevyzpytatelná Anglie Krátce se zasměji spíše sama pro sebe nad hřebcovou skotačivostí. Mám pro ni dostatek pochopení. Však poslušnostu mu také nesmí být cizí. A vida. Stačí pevná ruka a zvíře pokorně kloní hlavu. Koutkem oka mrknu na Gideona. „Za to vděčím tobě. Tys nás svedl dohromady.“ pousměji se. Je až s podivem, jak dokázal vybrat povahově vhodného koně. Že by některé rysy vyčetl z formálních dopisů, či prostě a jednoduše vsadil na stejný původ? Zavrtím hlavou. Zabývat se tím by bylo naprosto bez předmětné. Místo zbytečných úvah se nechám dobrovolně pohltit okolní přírodou. Bzukot včel nepatrně lechtá na zátylku. Něžná a podmanivá vůně květů střídavě rozechvívá, načež jako balzám uklidňuje hravé vzrušení. Jemný vánek šetrně laská tvář, čistý vzduch osvěžuje. Nevídané paprsky slunce vše projasňují. Svět se zdá hezčí. Vnímám pohyby koně podemnou, buduji tenké lanko souznění. Jedna duše, jedno tělo. Jak fantaskně to zní. Avšak, je to vskutku nemožné? Nepatrné, leč znatelné pnutí svalů. Svých, či hřebce? Nenápadné vybízení k zběsilému běhu. Závodu světrem. K cíli, kdy si svištění a rozmazané šmouhy podrobí cokoli. K okamžikům, v nichž existuje ryzí nespoutaná touha po svobodě a zapomnění, že jsem tím, kým jsem. Zachytím bratránkův pohled, oplatím mu úsměv. Úsměv plný napětí a přemáhání. Vroucí krev z představ o splynutí jezdce s koněm v neskutečné rychlosti, zbarvuje rty do ruda. Stačí přítomnost druhé osoby a sebeovládání jde ihned snadněji. Ano, musím být rozumná, musím. Nejsme na sebe zcela zvyklí. Bohužel, nedokáži odhadnout reakce svého koně v rozličných situacích. Byla by chyba riskovat. Prozatím. S tichým příslibem pohladím hřebce po šíji a užívám si vyhlídku. Vnitřní pnutí, všudypřítomnou energii, budu muset vybít později. Rty zdobí příjemný úsměv. Mlčky se tmavě modrýma očima vpíjím do okolí. Kouzelná země. Vskutku nádherná. A také nevypočitatelná, což se ukázalo záhy. Náhlá změna počasí, jimiž je Gideonova domovina pověstná. Sevřené srdce. Nemilá vzpomínka na sen. Přikývnu bratránkovi, nemusí mě pobízet dlouho. Ani svého koně bych nepřinutila k pomalému vykračování. Neklid a nervozita. Sucho v hrdle. Dešťové kapky. A mé první setkání s drsnou stránkou sladké Anglie. Naštěstí ke stavení dojedeme právě včas. Sesednu a nestačím ani odsedlat koně. „Dobře.“ kývnu a bez odmlouvání otevřu dveře a projdu jimi dovnitř. Otřu si spocené ruce do kalhot a pohledem přejedu vybavení chatky. Pravděpodobně slouží jako dopočívadlo, či jen na přenocování. Na delší pobyt by to asi nebylo tolik pohodlné. Vedle krbu je naskládáno několik polen a klacků. Oddechnu si, přikleknu a naskládám dřevo do ohniště. Po krátkém hledání najdu dokonce i křesadlo. Chvilku trvá, než jiskra zažehne plamínek, jež pak opatrně rozfoukávám, aby se oheň lépe rozhořel. Postavím se a neklidně pohlédnu směrem k oknům. Slabým táhnutím rozváži stužku na konci copu a vlasy rozpustím. Proschnou tak rychleji. Rozepnu si kabátek a svleču si ho. Setrvávat v promočeném oblečení by bylo o nemoc. A já pamatuji na Gideonovo varování. Obejmu se a dlaněmi si třu paže, abych se lépe zahřála. Cítím chvění. „Jak dlouho přibližně trvá taková bouře?“ optám se tlumeně bratránka.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 25. července 2010 17:41

Nenáviděná Anglie Několikrát se sice musíme zeptat na cestu, ovšem ochota s níž nám ji dotázaní ukazují svědčí o tom, jak je hrabě v místě známý nebo oblíbený... anebo obojí. Musím se msát, když vidím, jak je Beathan netrpělivý; neustále pobízí koně do klusu. Rychlost mi sice nedělá problém ani v dámském sedle - ale je to tak strašlivě nepohodlné! Přestože mám chuť ulevit si nějakou peprnou poznámkou, zjišťuji, tak jako už mnohokrát, že mu prostě nedokážu zkazit tu skoro dětskou radost, která očividně stoupá úměrně tomu, jak se blížíme ke Gideonovu zámku. Cesta se stále rozšiřuje, je přehlednější a úpravnější - až, konečně, před sebou spatříme plot a přes cestu velkou železnou bránu. Beathan seskočí a zdvihne a spustí těžké klepadlo. Ještě než zvuk dozní ozvěnou v aleji, vyběhne z malých dvířek po straně poměrně mladý blonďatý sluha, kterému Beathan předá naši pozvánku. Přelétne ji očima, požádá nás o strpení a za chvíli už se otevírá široká brána, kterou projedeme dál. Kopyta zakřešou o dláždění, to už ale přijíždíme před samotné sídlo, kde nás uvítá vysoký černovlasý olivrejovaný sluha. Zatímco jakýsi černovlasý mladík - spíš ještě hoch než mladý muž - odepíná ze sedel zavazadla, Beathan seskočí z koně, dojde až k mé kobylce, chytí mne v pase a snese ze sedla. Odměním jeho pozornost vřelým úsměvem, vzápětí se ale zamračím, když vidím, jak onen blonďáček, který nám otevřel bránu, odvádí naše koně. "Doufám, že je odsedlají ještě předtím, než je zavedou do stání a že je vytřou do sucha... a že jim po tak dlouhé cestě nedají oves! A co když..." Nestihnu domyslet, protože vysoký sluha nás uctivě vyzve abychom jej následovali; zavěsím se tedy do Beathana a následuji černovlasého dlouhána do útrob zámku; přesto ve mně ale hlodá nespokojenost; jsem zvyklá se o své koně starat sama a ostatním prostě... nedůvěřuji. Vnitřek sídla mne, navzdory mému skepticismu, okouzlí: tam, kde jsem očekávala požitkářský nevkus a vystavování bohatství na odiv mne čeká tvarová i barevná střídmost, vkus a decentně podatá nápaditost. Vnitřní uspořádání sídla ocením pozdviženým obočím. "tohle místo zařizoval někdo se silnou vůlí, sebekázní, se sklony k tradicionalismu," ohodnotím interier vduchu "...a s vkusem - anebo s velmi dobrým návrhářem," ušklíbnu se nakonec neznatelně; to už jsme ale na konci naší cesty. Vysoký sluha nám ukáže pokoje (dostanu svůj hned naproti bráškovi) a zeptá se, zdali budeme něco potřebovat. "Koupel? Ale jistě; teď si chci ovšem odpočinout, Ať ji nachystají za hodinu," odvětím reservovaně; sluha se lehce ukloní a tiše odejde. Beathan se za ním podívá, pak pokrčí rameny, mrkne na mne a zmizí za dveřmi svého pokoje. I já se vydám prozkoumat své ubytování - a musím se přiznat, i když značně neochotně, že jsem přímo nadšena: Obývací část i ložnice jsou tak... tak... Na mém prostém životě na tvrzi v Doneghal mi sice nic nevadí, když ale přejedu dlaní přes damaškové povlečení na posteli, musím připustit, že luxus a bohatství mají jisté... výhody. Otevřu francouzské dveře vedoucí z ložnice na balkon, vyhoupnu se na široké kamenné zábradlí a pohodlně usazena se rozhlížím po okolí. K sídlu bezesporu patří i vzdálený les, který je vidět za perfektně udržovanou zahradou; to mi jen potvrdí, co už vím - že hrabě je opravdu, opravdu bohatý; pokud je mi známo, tady v Británii vlastné soukromé lesy jen nejvyšší šlechta. Prohlédnu si důkladně celé okolí (a balkonek v mém pokoji skýtá opravdu příjemný výhled), načež se rozhodnu vrátit se do pokoje - právě včas, neboť do něj trovna vchází služka. "Dobrý den, lady, přála byste si?" Jen protočím panenky. Doběhnu ke dveřím, zavřu je, děvče popadnu za ruku a zavedu dál do místnosti, než se na ni zblízka zadívám: Tak mlaďounká! Zhluboka si povzdechnu a skočím na postel, kde se položím na břicho, ruce složím pod bradu a chvíli ji jen mlčky pozoruji, než začnu: "No, pro začátek bys mohla přestat s tou ´lady´, alespoň dokud budem samy, co Ty na to? Velká Brigito... kolik Ti je, hmm? Patnáct, šestnát? Pochybuju, že ´sem o víc jak dva roky starší než Ty, a to vykání mě dovopravdy bolí v mejch malejch něžnejch irskejch uších," pousměju se a z lehu se zase neposedně zvednu a usadím se na kraji postele; zdá se, že nevydržím chvilku jen tak v klidu. "Další věc, kterou bych ocenila - kdybys mi ukázala cestu do stájí, chci se podívat, jestli je dobře postaráno o koně, ale to teď počká: nejdůležitější na konec - no tak, nestůj tam jak solnej sloup, posaď se sem ke mně... A pověz mi něco o našem hostiteli. A... bylo by fajn, kdybys mi řekla, jak se jmenuješ. Když už jsme u toho, já jsem Nicol," mrknu na ni. Je mi úplně jasné, že kamarádíčkovat se se služebnou rozhodně není podle pravidel společenského chování - ale zaprvé, nikdo nás nevidí, za druhé jsem na to prostě zvyklá z domova.

Balduin von Schwannwede - 25. července 2010 20:50

Sídlo / šermírna Morrisovo gesto nechám bez povšimnutí – stejně by nová služebná dříve nebo později přišla na to, že mezi mnou a mým služebnictvem není zase tolik strojený a strohý vztah, jako v jiných šlechtických domech. Chvíli ještě rozvažuju, jestli dívku přijmout, ale nakonec souhlasím. Dobrá, přijímám vás do svých služeb, na zkušební dobu dvou týdnů, a pak uvidíme, jestli vám i mě bude služba vyhovovat. Morris vám ukáže, co budou vaše denní povinnosti. po lehké úkloně na pozdrav se otočím se na patě a zamířím zpět do domu, převléknout se na cestu do města. O několik chvil později už ženu Marlene po cestě za svým obvyklým tréninkem. U mistra ji předám podomkovi a vejdu do šermírny, s obvyklým pozdravem hezkého dne, a zamířím do převlékárny, připravit se na dnešní hodinu. Už převlečen do padnoucího prošívaného kabátce se co nejtišeji postavím ke zdi a trpělivě vyčkávám, než mistr skončí předchozí výuku…

Adriana de Alexan - 26. července 2010 14:08

Proč zrovna do Anglie? Podle úsměvu, který se rozlil na tváři mé macechy jsem nemohla očekávat nic dobrého. Mnoho neznalých jej považovalo za vstřícný úsměv pohledné ženy, z něhož čišela dobrota, ale já v něm viděla tu strojenost a přetvářku. Snad za to mohl i onen fakt, že s tímto nebezpečným nástrojem na mne promlouvala téměř dennodenně, vždy když dostala nový plán jak se mne elegantně zbavit. Mírně jsem se při jejích slovech zamračila. Věděla jsem, že mluvila pravdu. Nemusela otci lhát, aby dosáhla svého. Dokonale jej dokázala přesvědčit do takové míry, že on sám si nakonec myslel, že to byl jeho nápad. Tuto vlastnost jí nemohl nikdo upřít. Byla v ní mistr. Stejně tak jako v používání slov ve větné skladbě tak, aby její obsah pochopily jen ženy. Muži na to byli totiž příliš málo vnímaví. Vypadá to, že nyní jsi o krok přede mnou. Ale já ti to jen tak nedaruji, nesouhlasně jsem si povzdychla. Byla jsem už unavená z té nekonečně tiché války mezi ní a mnou. A momentálně jsem stejně nemohla vyhrát. Má jediná opora v tomto domě byla takticky vyslána na míle daleko. A mračila jsem se i dál, zatímco její starost a ochota by mnohé dostávali do kolen, jak moc se milující žena dokáže postarat o cizí dítě se stejnou láskou jako o svá vlastní. Snažila jsem se sebe samotnou opět dostat pod kontrolu a s neutrálním výrazem ve tváři, avšak ohněm v očích jsem na ni pohlédla. Její plán se mi ani v nejmenším nelíbil. Ta dokonalost ji musela stát mnoho času plánování a střádání detailu do skvělého celku, který mi nyní předvedla lépe ne kterýkoliv herec. Viděla jsem na ní, jak si užívá svého triumfu z mojí bezbrannosti. Cítila jsem její štěstí z této chvíle mé bezmoci. Následovala další chvíle překvapení, kdy jsem jen ohromeně zvedla obočí. Jistě, že mne nepošle na cesty samotnou. Co kdybych se chtěla náhodou vrátit, pomyslím si a sleduji, kdo ze služebnictva se ve dveřích objeví. Kdo jiný než má kojná Theresa. Vztekle jsem pohlédla na svou macechu a rty se stáhly do úzké štěrbiny. Macecha mohla děkovat své arogantní povaze, protože stát tam jen o chvíli déle, jistě bych již nevydržela chovat se jako mladá dáma. “Jistě Thereso, půjdeme,“ přitakám na slova své kojné. Můj pohled k ní je však jemný a něžný. Pokud mi někdy někdo mohl nahradit matku, byla by to jistě ona. A já moc dobře věděla, že Theresa s celým tímto nápadem bytostně nesouhlasí a kdyby mohla něco učinit, cokoliv, řekla by mi o něm dříve. V tichosti jsme společně došly do mého pokoje a jen co jsem zavřela dveře, kojná na mne smutně pohlédla. Cítila jsem jakoby si tohle všechno dávala za vinu. Pojedeme do Anglie? Otec svolil, abych odjela tak daleko? napadlo mne ohromeně. O Anglii jsem slyšela mnohé povídání a krom vzdálenosti jsem proti ní měla ještě mnoho dalších důvodů, proč nikdy nepatřila k místům, které bych toužila navštívit. Poslouchala jsem však Theresu dál. Hrabě Gideon? Ne, to jméno mi nic neříká. Mělo by? snažím se ve své paměti najít jakoukoliv zmínku o tom muži, ale nic v ní není. Ani památky po byť jen podobném jménu. Můj pohled však Therese stačil více než mnoho slov. Slyšela jsem její hlasitý povzdech než začala vyprávět. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Takže jsem se s ním setkala. Ale proč mi to tedy říká? Myslí si snad, že se budu cítit více v bezpečí nebo klidněji, když jsem toho muže již viděla. Je to již mnoho let, ale zase jsem nebyla tak malá. Proč si tedy na něj nepamatuji. To, že tok času odvál jeho tvář z mé paměti je pochopitelné, ale proč v ní nezůstalo aspoň jeho jméno. A jak dobře se s ním macecha vychází, že domluvila bez problémů můj pobyt na jeho sídle. Anebo spíše, co mu slíbila výměnou? Opět jsem se zamračila. Bylo zde moc otázek a tak málo odpovědí. “Pročpak Thereso. Copak je hrabě Gideon zač?“ zajímám se, když spatřím nesouhlas v její tváři. Slova, která mi nyní říká myslí z vlastní vůle ne proto, že by jí někdo poručil, aby mi je řekla. V očekávání jsem tedy naslouchala dál. Má nespoutaná část povahy po jejích slovech vůbec nebědovala. Má macecha o mne také velice ráda rozhlašovala, že jsem neznalá dvorní etikety a můj temperament se jen stěží drží na uzdě. Vlastně bych tam neskonale dobře zapadla. A popravdě, vše znělo jako větší zábava než čajové dýchánky s upocenými starci, jež se toužili státi mým manželem. Hrabě Gideon se mi vlastně začínal líbit víc a víc. Rozhodně si dám pozor na jeho pověst milovníka, ale jinak nevidím jediný důvod, proč bych se jej měla obávat. Aspoň podle slov Theresy, chápavě jsem se na svou kojnou usmála. Ona již měla jiné hodnoty. Přeci jen patřila o generaci zpátky a volnomyšlenkářství u ní bylo neodmyslitelným přečinem. “Myslím, že v nejbližší době se o skutečném ´já´ hraběte Gideona přesvědčíme samy. Budeme rády, když nám má macecha dovolí odjet až zítra ráno. Ačkoliv s tím ani v nejmenším nepočítám,“ pronesu zlehka a smířlivě. Jako bych se se svým osudem již smířila a snad se na něj i začínala těšit. To ale neznamenalo, že bych si přestala dávat pozor. Plán mé nevlastní matky rozhodně nekončil mým přesunem do jiné země. Bylo v něm mnohem více a já vůbec neušila, kterým směrem by se má pozornost měla ubírat.

Joyous de Faisenz - 27. července 2010 19:41

Ach, Anglie „Merci bien" Pokynu bratrovi a přijmu jeho ruku. Pohodlně došlápnu na kamenitou, elegantně ztvárněnou cestičku. Moc hezké... Znovu narovnám záda, která mě už po dlouhé jízdě velmi bolela. Páni, je to tu jako stvořené pro plesy i bály. Radostnýma očima sleduji břečťan i aleje stromů. Nakonec můj pohled zalétne k zahradám, teď už se musím usmát, aristokratka, nearistokratka. „ Splendeur, f“ Rozplývám se tu chvíli, než se otevře hlavní brána. Plavovlasý posel nejspíš zastává i jiné práce. Nechám to plavat, proč by mě měli zajímat sluhové? Bratr s ním ovšem prohodí pár slov. Když se ke mně opět připojí, jemně mu to vytknu, ale spíš jen hravě, ne že bych se opravdu zlobila. Kruhové nádvoří bylo opravdu pěkné a já byla znovu nucena utrousit pár obdivných poznámek. Jakýsi chlapec tam plný nejistoty zbrkle pobíhal, podle mého spíš překážel. Mladíci bývají nespolehlivý, znám dokonce některé slečny, co si je najímaly jen pro hezký pohled… jenže tady jde spíš o účel. Už jsem se začínala děsit, že nás tu bude vodit takové páže, když tu se nás ujal „opravdový“ sluha, takovému bych svěřila poslání. Spokojeně pokývám hlavou, ač ji musím dost zaklonit, abych mu viděla do tváře. Samý muži? Hm, sice to hezky funguje… ale chtělo by to nějakou služebnou… Poušklíbnu se, spíš sama pro sebe, než aby to bylo na mé tváři zjevné. Nechám úvahy být a okouzleně se rozhlížím, po rostlinách, kobercích i umělecky ztvárněných tapisériích. Sem, tam mi ze rtů vyklouzne pochvala ve Francouzštině, koutky zdvižené v mírném úsměvu. „Bien“ Odpovím pevným hlasem, prsty zamávám bratrovy a trošičku nedůstojně nakouknu dovnitř. Ach, tak tedy služebná, dobře, snad bude o něco schopnější, než ta moje nádhera… Zadoufám, ale to už studuji svůj nádherný pokoj. Ten styl, ten balkon… Líbil se mi, až podivně moc, nedokázala jsem najít chybu – prostorný, jednoduchý, krásný. Chytla jsem si sukni šatů a trochu se protočila. Ať se již tančí! S rozverným úsměvem se usadím na posteli, zrovna ve chvíli, kdy vejde služebná, ještě jsem očarovaná výhledem. Rysy mi ztvrdnou, přejedu ji zkoumavým pohledem. „Oui…“ Začnu, když tu si s povzdechem uvědomím, že mluvit bych měla Anglicky. „ Ano, prosím, připravte mi koupel!“ Odpovím se svým typickým přízvukem.

ZRCADLO - 29. srpna 2010 20:57

Hunter Quarrin Doktor se na tebe zadíval. "Jistě. Napíši vám recept." chápavě přikývl a stejně tak se pousmál, ale tvou nabídku s už jinačím úsměvem a nesouhlasným pokýváním hlavou odmítl. "Ne, děkuji. Dejte si za mě, jestli to bude třeba. Ale já ve službě nepiji a ani doma tomu moc nedám, Erika to nevidí příliš ráda a ostatně... já osobně dávám přednost osvěžující sklence vody nebo teplému čaji." Na ta slova vytáhl papír a pero, pak začal úhledným písmem psát recepty, které ti nakonec předal. "Tak.. prosím. Pokud mne omluvíte, už pojedu zpátky, doma mám jednoho pacienta. V noci ho patrně zle někdo ztloukl, těžko říct, kdo a proč. Má žena se o něj stará, tak snad už trochu víc pookřál. Hezký den, pane Quarrine." rozloučil se s tebou a nechal tě v kuchyni samotného s recepty. To s brandy nebyl možná špatný nápad a byl fakt, že toho na tebe v rychlém sledu bylo trochu moc, snad až příliš... Po druhé, třetí... nebo snad čtvrté sklence se objevil Solomon s tím, že všechno, cos uložil, je hotovo. Otočil se pak opět k odchodu, když se zarazil. "Škoda té kobylky. Byla moc pěkná a paní ji měla opravdu ráda. Nebojte se, nic jí neprozradím, nechci jí ještě více přitížit." učinil opět dva korky, ale otočil se na tebe přes rameno. "A na to pití pozor, pane. Tahle brandy je poctivá, abyste se dostal do pokoje a věřte mi, že ty schody jsou občas pekelně dlouhé." možná se chabě pousmál, ale vrásky byly v jeho tváři spíše prohloubené starostí. "Hezký den, pane." rozloučil se ještě a odešel. Co teď? Možná se pustit do přípravy léku pro Esmeraldu, aby se jí alespoň trochu ulevilo. A být s ní. Možná jí číst, nějak ji bavit a odvést myšlenky od bolesti a kobylky. Snad to i tobě pomůže zapomenout, alespoň na chvíli...

hrabě Gideon - 10. září 2010 10:35

Se sestřenkou - zuřící bouře I za těch pár chvil, než jsem s léty naučeným cvikem odstrojil koně a ukryl je do bezpečí nízkého přístěnku, mi déšť promáčel nejen šaty, ale i kůži snad až na kost. Předtím, než jsem vklouzl dovnitř jsem si sundal kabátec a košili přetáhl přes hlavu, oboje pořádně vyždímal, stejně jako svoje vlasy, zaklepal a pak teprve vešel. Není zbytí, jen doufám, že to Elicii nijak nepohorší. "Jsi opravdu zručná a šikovná... na šlechtičnu ze španěl." pochvala může možná vyznít jak k malému dítěti, ale je míněná upřímně, zcela prosta nějakého výsměchu. Dvěma kroky dojdu k menší skříni, otevřu ji a po chvíli přehrabování odtud vytáhnu dva vlněné plédy. Sice kousaly a štípaly, nebyly z nejlepšího materiálu, ale pořád lepší to, než promrznout a nastydnout. Na sestřenku se příliš nedívám, abych ji tím snad neuváděl do rozpaků, jen na lavici u stolu položím jeden z plédů. "To se předem nedá nikdy odhadnout. Občas odejde stejně rychle, jako přišla, někdy se táhne na dlouhé hodiny, třeba i přes celou noc." čelo se mírně zachmuří při pohledu z okénka ven, kde se převalují stále černější mračna. "Což je něco, co bych si rozhodně nepřál. Jenže na to rozmary přírody nedbají. Ale vítr by mohl bouři stáhnout více k pobřeží. Pak bychom mohli vyrazit." odtáhnu se od okna, nahá kůže horní poloviny těla je studená. Nepotrvá to dlouho a brzy chlad pronikne i do svalů. "Vysvleč se, co nejvíce to půjde, abys byla co nejméně mokrá. Pak se zabal do plédu, dlouhý a velký je na to dost. Zahřej se. U krbu je pak zastrčená šňůra vedle dřeva, jsou tam i háky, ke kterým se dá uvázat a pak na ni pověsit mokré svršky." sotva se otočím zlehka přes rameno a to jen proto, aby mi bylo lépe rozumět. Sám se sehnu a začnu sundavat boty, kalhoty... Venku zatím bouře jenom výhružně, burácivě vrčela, blesků moc nebylo, ale za to proud deště pořádný. Cesta zpět bude spíše než louky připomínat bahnité močály. Ale hlavně, aby se Elicia nenachladila. Při té myšlence mi přes záda přeběhne mráz. A stejně tak přes srdce.

ZRCADLO - 10. září 2010 11:20

Dearbhail Nicolette O´Donegal Jaks k ní vyběhla, patrně to dívku tak trochu polekalo, ale než stačila ucuknout, popadlas ji, jen párkrát překvapeně zamrkala. "Jak si přejete, la... ehm." zmlkla, sklonila hlavu a ruce sepnula v klíně, stála tam jak hromádka neštěstí. Po tvém dotazu, kolik jí je let, se na tebe zas zadívala. "Před měsícem mi bylo šestnáct." odvětila, stále ještě poněkud zdráhavě. Na cestu do stájí přikývla mlčky, ovšem na tvou výzvu, aby ses k ní posadila zprvu poplašeně, nesouhlasně pokývala hlavou. "Ne, madam. Promiňte, ale... to se nesluší." Nakonec jí tvůj pohled donutil přijít a posadit se vedle tebe. "Iris." vyřkla své jméno polohlasně a znovu k tobě zvedla oči, které se skvěly pomněnkovou modří. "Já... nejsem tu dlouho. Společně s bratrem jsme sem přišli před třemi měsíci, přibližně. Nebo.. on přišel a pak sem dovedl i mě. Stále si tady na to nemůžu zvyknout, je to tady tolik... uvolněné a... hrabě je opravdu milý a štědrý muž. Bere lidi takové, jací jsou a chápe, že když... někdo něco nechce, když to nespadá pod jeho postavení, tak to dělat nebude." polkla, pootočila se stranou a párkrát zamrkala, snad aby skryla slzy, co jí vystoupaly do očí. Těžko říci, co se s ní dělo patrně v předchozím sídle, ale nic pěkného to asi nebylo. Koneckonců i u vás jsi slyšela o tom, že jsou tací, co se služebnictvem zacházejí hůř jak se zvířaty či nábytkem. Když ses na ni tak podívala, na kontrast modrých očí a černohnědých vlasů, navíc teď se její jakousi.. váhavou roztěkaností, napadlo tě vcelku hned, kdo je její sourozenec - ten mladík ve volné plátěné košili, co vám odnášel zavazadla. I když on byl jaksi zbrklý a nejistý patrně přirozeně, kdežto jeho sestra měla jinačích důvodů. Každopádně ti o Gideonovi neřekla nic špatného, spíše naopak. Pomohl minimálně jí, však který z pánů by jen tak přijal někoho na doporučení od sluhy, co zde byl v té době sotva pár dní a navíc je jasné, že když je to sestra, tak by ji nabídl, i kdyby měla obě ruce levé? Moc jich rozhodně nebylo a dali by se spočítat snad na prstech jedné ruky.

ZRCADLO - 10. září 2010 15:09

Adriana de Alexan Theresa si nad tvou odpovědí jen povzdychla. "Bohužel, mám ten samý pocit." těžko říct, zda to myslela jen ohledně zamítnutí odložení cesty, nebo i co se poznání hraběte týkalo. Dál se již ovšem nezdržovala mluvením a začala za tvé pomoci dávat dohromady ještě nějaké věci, které by se mohly hodit. Když jste byly téměř hotové, otevřely se dveře, dovnitř vzápětí zpola vešla tvá macecha a rádoby udiveně zamrkala. "Oh... omlouvám se, nechtěla jsem. Měla jsem dojem, že už je vše připraveno. Škoda, že se nezdržíte do oběda, ale... chápu - není dobré nechat vozku čekat. Chudák, už tak je přistydlý a musí živit rodinu a děti, přeci mu zdržením neuzmete další peníze a zákazníky." sladce se usmála. Teď už se nesnažila nijak moc předstírat - proč taky. Takže to všechno vyznělo falešně. Bylo to poznat snáze, než kočičí zlato od toho pravého. Tím byl i bez ptaní nepřímo zamítnutý tvůj nevyřčený návrh o odložení cesty. Vskutku to vypadalo, že budete nuceny jet ještě dnes. Macecha se na vás obě podívala, rysy tváře jí mírně ztvrdly přísností. "Tak si pospěšte." sykla, šlehla ne zrovna pěkným pohledem po tvé kojné, trhla hlavou a odešla, ani se neobtěžovala zavřít dveře. Theresa si sedla na pelest postele, sklonila hlavu a povzdychla si. "Vašeho otce, markýze Rafaela..... dala bych za něj ruku do ohně. Ale do své smrti a ani po ní nepochopím, co ho přimělo vzít si tuhle ženštinu." ztrápeně se na tebe zadívala. Ztrápeně? Ano - tahle žena se nedokázala nikdy a na nikoho doopravdy zlobit. Tím spíš pak, někomu jako ty, bylo líto, kdyžs jako malá vyvedla něco, cos neměla a přidělala jí tak starosti a i problémy. Nekřičela, nic nevyčítala. Jen mlčela a občas na tebe sklouzla oním známým, mlčenlivým pohledem, kterým jako by viděla do člověka na jeho nitro. Nakonec se zvedla. "Měly bychom jít, slečno. Proč by na rozmary vaší nevlastní matky měl trpět ještě další člověk, který za to nemůže." narážela samozřejmě na onoho kočího, který na vás již čekal, alespoň dle jejích slov. A že ta cesta bude dlouhá, nejen po zemi, kočárem. Nezbývalo než doufat, že bude alespoň příznivé počasí. I když v tom Anglie pravidelně a až tragicky selhávala.

Morová Královna Esme - 10. září 2010 16:57

V sídle Doktor mou nabídku slušně odmítne. „Dobře. Pro příště nechám připravit čaj.“ Slíbím mu s mírným úsměvem a vezmu si od něj recept. Doprovodím ho ke dveřím. „Přeji hezký den, a děkuji doktore.“ Rozloučím se s ním a stisknu mu ruku. Když za ním zavřu dveře povzdychnu si a rozhodnu se, že já se trochu napiji, dneska toho na mě bylo nějak moc. Jdu se posadit do své pracovny, kde si naliji a posadím se před krb a začnu bezmyšlenkovitě popíjet. Ani nevím jak a už mám v sobě třetí sklenici. Přemýšlel jsem o Esmeraldě a taky jak ji řeknu to o jejím koni, nějak se to všechno komplikuje. Vzdychnu a znovu se napiji, když vejde Solomon, zadívám se na něj. „To ano... Esmeralda bude zdrcená.“ Povzdychnu si. Solomon mě upozorní, abych si dával pozor na pití, podívám se na skleničku a je mi jasné, že ještě trochu a bude zle. Odložím sklenici na stolek a vstanu. „Počkej Solomone.“ Řeknu a trochu se zakymácím a potřesu hlavou, trochu se mi zamotala hlava. Přejdu k Solomonovi a podám mu recept. „Tady... dej to některé se služebných. Nějakou vyber, která bude mít přípravu léků pro Esmeraldu na starost.“ Požádám ho. „Dík Solomone, nevím co bych bez tebe dělal.“ Poklepu ho po rameni. Když odejde zadívám se znovu na skleničku, ale pak zavrtím hlavou, to by tak scházelo aby se ze mě stal alkoholik. Vyjdu z pracovny a pak přejdu k pokoji Esmeraldy, lehce zaklepu a pak nahlédnu do místnosti. Měl bych se Esmeraldě věnovat, aby si nepřipadala sama. Vejdu a přistoupím k posteli.

Rhys Abney - 11. září 2010 21:20

Trocha mdlob a především samé vidiny   Snad jsem i na chvíli ztratil vědomí, ta neskonalá bolest v mé hlavě se rozjela na plné obrátky a tlukot mého srdce jež včerejším večerem se odporoučelo do rukou té jenž nyní jezdí s přítelkyněmi na koni a snad mne i vyhlíží, rozproudilo krev a ta se hrnula do hlavy. Slova, slova ženy která vyslovila to nejkrásnější jméno na světě mne donutili otevřít oči, které se užili bolestí. Ovšem nikoli bolestí tělesnou ale duševní nebo lépe řečeno srdeční. “Bohužel se obávám, že je nyní již pozdě, obávám se že …“ Nemohl jsem dokončit myšlenku mé oči se opět zavřeli.   Plavé vlasy se protáčeli ve větru a vlnili se jako moře ve Španělsku při odlivu. Ty oči květiny v louce plné plevele. Žluté šaty obepínali dívčino tělo a ze sna vystoupila její rudá ústa jenž šeptali. Ovšem tak tiše a tráva při jejím běhu směrem ke mně nepříjemně šustila. Neslyšel jsem jí, byla to ona Esmeralda. Běžela v lučinách ke mně, ale měl jsem pocit, že se stále nepřibližuje až nakonec se zastavila a slzy jenž jí kanula po tváři proměnila trávu v moře a ona s rozepjatýma rukama, hleděla k nebi a poddala se vodě, která ji obklopila a jako spirála kolem ní ji obdivovala. A já? Začal jsem se topit, ovšem neschopen plavat neschopen ničeho. Hleděl jsem na ni na tu dokonalou krásu, dokud mi nezmizela z pohledu. Tedy do té doby dokud jsem já nezmizel pod hladinou.   Rychle jsem otevřel oči a dlaněmi se zapřel do postele a vymrštil se do sedu, zhluboka se nadechl jako by to bylo prvně v životě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a byl jsem … “Raději bych aby sen byl to, že jsem raněn, než-li že jsem se utopil.“ Povzdechnu si a opět se zapřu zády do postele, ovšem tak abych byl více v sedě než-li v leže. Rozhlédl jsem se znovu, bylo zřejmé, že jsem byl mimo sebe několik málo hodin možná jednu či dvě. Tělo si samo řeklo, že odpočinek je nejlepším lékem. Pravdou byl i fakt, že hlava bolela jen při pohybu, ne jako předtím téměř bez přestání. Na snad jen malý okamžik jsem pomyslel na to zda se o tomto incidentu nedozví otec, již jednou při něčem podobném téměř neodbytně trval na mém návratu domů. Nedivil bych se, kdyby mne právě nyní chtěl exportovat se sráží zpět. Zavrtěl jsem hlavou. Poslední špice jsem za sebou nechal před hranicemi. Nemyslím, že ví kde jsem a kdyby byli při tom nočním incidentu neležím zde. Tím veškeré úvahy padli. Pohlédl jsem ke dveřím a čekal zda nezaslechnu hlas či pohyb, ale nic. Otočil jsem hlavou k oknu a chvíli jen tupě zíral skrze okenní tabulku a v duze jenž tvořilo na skle slunce jsem viděl ji. Tančila a byla mou vílou.

ZRCADLO - 13. září 2010 11:05

Joyous de Faisenz Změnu tvého výrazu přešla dívka mlčením, pak se pokrčila v kolenou, pokývla hlavou. "Jak si přejete, madam." dokonce se zlehounka, zdvořile pousmála. Bylo to zdravé děvče, krev a mléko, ale byl na ní vidět pravidelný pohyb patrně nejen po paláci. Vzpřímené, přitom pružné držení těla prozrazovalo dobré zdraví, výraz ve tváři pak kuráž a energii. Na jednu stranu by snad člověk řekl, že je to trochu... drzé, ale na tu druhou tím spíš zesílil dojem, že tahle dívka si svede poradit se vším a rozhodně to nebude žádné nemehlo. Protáhla krok, zlatavé vlasy za ní zavlály a zmizela v koupelně. Ještě párkrát se mihla venku a během několika překvapivých chvil bylo vše hotovo. V koupelně se vznášela pára, zkusilas vodu a byla tak akorát pro příjemnou, uvolňující lázeň. Byly zde poličky s velkým množstvím flakónků s různými vůněmi a barvami. Nechybělo ani mýdlo a ručníky, vše bylo šikovně po ruce a vana byla velká tak akorát. Ozvalo se lehčí zaklepání, opět to byla ta služebná. "Je libo vůni do koupele, madam? Spíše květinovou, či ovocnou, nebo snad vanilku, med, či exotické koření?" otázala se, zatímco ti začala pomáhat vysvléct se ze šatů. Prstíky měla hbité a obratné, korzet povolil skoro hned. Netrvalo dlouho a mohla ses těšit koupele hodné i samotné královny. Mladá dívka snad jako by měla nějaký zvláštní smysl a vždy byla přesně včas a na tom místě s tím, cos potřebovala. Trochu z toho jímala úzkost, neměla sis na co stěžovat a popravdě to byl vcelku nezvyk. Když tě už nenapadalo, co by sis přála, služebná se opět s pousmátím pokrčila v kolenou. "Kdybyste cokoli potřebovala, kdykoli neváhejte zazvonit." ještě ti kývla, pak se elegantní otočkou prosmekla mezi dveřmi a tiše za sebou zavřela. Zůstalas v pokoji sama, alespoň prozatím. Co teď? Do večeře přecejen nějaká ta chvíle zbývala. Možná se jít podívat za otcem, bratrem...? Nebo se jít projít do zahrad či po sídle... třeba tu objevíš něco, co bude stát za to.

Elicia de Talos - 14. září 2010 14:30

Bouře Ohlédnu se přes rameno na Gideona, hrdlo se stáhne studem, úsměv strne v přistižení a oči se rozšíří překvapením. Siluetu bratránkova polonahého těla osvětluje plápolavé světlo vycházející z krbu. Stékající kapičky deště se místy třpytí jako drahé kameny. Zatnu nehty do boku, skrze tenkou látku znatelné znamení. Mrknu. Odvrátím tvář od podivně lákavé stínohry křivek a lesku. „Děkuji. Také mě to stálo pořádnou dávku tvrdohlavosti…ale nakonec se našel někdo, kdo mě to naučil.“ hlas pookřeje radostí nad sama sebou a hezkou vzpomínkou na Carlita. Kdepak je mu asi konec? Zadívám se do neposedných plamenů a přistihnu se, že mě to vlastně vůbec nezajímá. Zvláštní. Nevypočitatelnost počasí je všude stejná. Nemá pána. Dokonce ani nemá smysl doufat a plánovat si brzký odjezd. Všeobecně známé fakty. „Celou noc? To by se nám ta projížďka hezky protáhla.“ podotknu tiše zahřívajíc se u ohně. Maličko to ve mně hrkne, když jsem vyzvána, abych svlékla mokré svršky. Poprvé jsem v takové situaci. Naštěstí je bratránek slušný muž. Nemusela bych tolik váhat. Přesto je stud silnější. Zhluboka se nadechnu, vsaji spodní ret a lehce do něj kousnu. Pohnu se směrem k místu, kde by měl být provázek. Jako menší rozptýlení jej uvážu na háky jako prádelní šňůru. Hbitě vyskočím na nohy a cudně sklápím pohled k zemi. Nepodívám se na Gideona i přese všechno nutkání krátce sklouznout pohledem stranou, kde stojí. Jako první si vyzuji jezdecké boty. Štíhlé prsty se třesou. Zimou či rozpaky? Knoflíčky na košili se jeví dosti nepřátelsky. Po otravných útrapách rozepínání zdolám a vysvléknu se. U přiléhavých kalhot znejistím o něco více. Pro zbytečnou jistotu si přes nahá ramena přehodím starý pléd a sundám si je pod ním. Jde to těžko. Voda přiléhavému střihu rozhodně nesvědčí. Roztřeseně vydechnu. Zima se do mě pustila dřív, než bych čekala. Ledové jehličky přejíždí odshora dolů a po páteři a naopak. Svaly se třesou. Zamotám se do kousavé látky, přidřepnu si u krbu a rozvěsím na ní mokré oblečení. Teplo svádí boj s chladem. Horká španělská krev se nevzdává. Přesto mám nohy ledové, jako kdybych si je máčela v míse s ledem. Poslouchám praskot dřeva, pléd si přitáhnu až k bradě. „A co ty, Gideone? Nedáš si sušit věci a neohřeješ se?“ optám se po chvilce. Nemám ráda dlouhé mlčení za burácivého doprovodu bouře. Nakloním hlavu k rameni. „Přede mnou se stydět nemusíš. Nahou mužskou hruď jsem už viděla. Nevyděsím se.“ tlumeně se zasměju. Klasicky jsem své obavy přenesla na druhé, což mi uvolnilo jazyk. „Moc hezky se staráš o druhé. Ale kdo se stará o tebe?“ vydechnu a před oči se vloudí výjev ze sna. Kradmo pohlédnu na bratránka a posmutněle se pousměju

ZRCADLO - 15. září 2010 11:04

Isabella de Mila Strýc se při tvých slovech s mírně skloněnou hlavou zlehka pobaveně, zčásti potutelně usmíval. Očividně měl radost, že jsi šťastná a tvé nadšení se nedalo přehlédnout. Ještě se napil vína, chvíli si jeho jiskření prohlížel v záři slunce, pak se zadíval na tebe. "Dobrá, dobrá. Jen, má drahá princezno, nezapomínej na to, jak je počasí v Anglii pověstné svou nevypočitatelnou povahou." usmál se, dojedl pár posledních soust, posečkal na tebe, až také dosnídáš a s tichým vrznutím židle se zvedl, došel k tvému místu a nabídl ti rámě. Učinil krok vpřed, ale ještě se zarazil. Shlédl to, cos měla na sobě a škádlivě se pousmál. "Nebudeš se doufám chtít jít ještě převléci. Na... neformální vyjížďku." zlehka mrknul, pak se zadíval ven. "I když by možná bylo vhodné... vzít si nějaký lehčí plášť.. kdyby přecijen. A v kočáře kamna nejsou. To už by byl vcelku vrchol pohodlnosti." zasmál se, pak trochu skepticky nakrčil obočí, když vyhlížel ven, na slunnou oblohu. Copak nemohl věřit, že je tak krásně, nebo spíš, že tohle počasí vydrží? Vyrazili jste, koně byli zapřáhlí víc jak rychle, na služebnictvo se stěžovat příliš nedalo. Krajina kolem vás ubíhala, jemně se vlnila, pak se na obzoru objevily i větší kopce. Do kočáru vnikal lehčí, svěží vánek a bylo víc jak příjemně. Strýček seděl naproti tobě, vázanku povolenou, kabátec rozhalený, v ruce tisknul hlavici vycházkové hole. Delší, jemně prošedivělé vlasy se třepotaly pod proudícím vzduchem. Vyjít takhle někam ve vyšších kruzích, nebo tam, kde vládnou přísná pravidla etikety, nedívali by se na něj lépe než jak na... raděj ani nepřemýšlet, co. Náhle zvedl ruku a zabouchal holí na střechu, vůz se se zhoupnutím zastavil. Kdyžs vyhlédla ven, jaké bylo tvoje překvapení, že stojíte před Gideonovým sídlem. Ve dne to tady vypadalo jinak, než v noci, a to zcela. Ovšem opět zde nechybělo jisté kouzlo a osobitý půvab, tentokrát s přikrášlením paprsků slunce. "Počkej tady, princezno. Hned se vrátím, jen na skok." usmál se strýček a vystoupil, ale nezavřel za sebou - dovnitř tak proudilo ještě víc vzduchu a světla. Ovšem za pár okamžiků se opět vracel, trochu zklamaný. "Hrabě zde není, je na vyjížďce s lady Elicií. Nu, nevadí, pro to výborné víno se zastavíme třeba na zpáteční cestě." usmál se, nasedl, pak dal opět ten samý pokyn jako k zastavení a kočí opět zvířata pobídl. Nejeli jste dlouho, kdyžs za zákrutem cesty, jako zpohádky, zahlédla vynořující se tábor. Ti strakatí koně... ta maringotka, ta dívka, co seděla venku u ohně a vařila na něm patrně nějakou polévku... A nakonec onen mladík, co vyšel ven, protáhl se a došel ke zvířatům je nakrmit. Vše v tobě křičelo, že to jsou cikáni ze včerejšího večera. Jenže náhle... Divoký svistot, poděšené zaržání koní a tvůj pád z jedné strany vozu na druhou, tvrdší náraz o stěnu kočáru. Co se to děje? Jen co ses vzpamatovala vidělas, jak kolem proběhl jak blesk onen cikán, co se ti věnoval večer u Gideona. Široké, bílé rukávy košile za ním zavlály. Drnčení kol kočáru na cestě, pak náhlé zaržání, zaskřípání kamínků a hlíny a ticho... "Co se to.... u všech všudy...." Jen co se tvůj strýček vzpamatoval, tak vylezl ven, aby se podíval, co se to vlastně stalo. Že vás málem srazil druhý kočár už bylo jasné a mohli jste jen děkovat rychlosti vašeho vozky, který včas koně strhnul na stranu, i když příjemné to nebylo. Podobné nehody končívaly povětšinou velmi špatně, takže nepohodlí a náraz byly jen velmi nízkou daní, co jste museli zaplatit. Proč se ale dotyčný takhle nezodpovědně řítil po cestě? Přeskočilo mu snad, že nedbal na bezpečnost svojí, ani těch okolo? Nebo to byl nějaký bezohledný prevít? "Pane, jste vpořádku?" rozpoznalas strýčkův hlas, i tobě se konečně podařilo dostat ven. Cikánský mladík stál u koní a hladil je, vypadali, že už se zklidnili. Kozlík byl prázdný a kočí nikde. Že by se tedy zvířata splašila? Pravděpodobně ano. Tvůj strýc zatím pomáhal z kočáru nějakému muži. Vysoký byl kolem 190 cm, tělnatý, nemalé bříško se pod bílou vestou vtěsnalo jen tak tak. Bledý, taktéž tučnější obličej měl dost šokovaný výraz, oči upřené strnule před sebe. Na hlavě pudrovanou paruku, která ale nyní sklouzávala z čela a dávala na odiv nakrátko střižené hnědé vlasy. Oděn byl v tmavě zeleném kabátci. Vypadal tak na nějakých pětadvacet let. Mladý cikán oba muže pozoroval, tvůj strýček se cizinci pomohl posadit na kámen u cesty a snažil se zjistit, co přesně se mu tedy stalo. Otázka, jak snědý mladík zastavil koně... raději se možná ani neptat. Zvířata by nikdy vědomně neublížila, ale co kdyby nestihla zastavit včas... Kuráž mu rozhodně nechyběla, ale že by měl i takovou odvahu... nebo spíš byl takový blázen?

ZRCADLO - 15. září 2010 12:26

Vladimir Beznosov Seděls vcelku pohodlně v kočáře, i když to pohodlí bylo dosti relativní. To všechno drncání, houpání, kodrcání se, než jste se konečně dostali na pořádnou udržovanou cestu... Možná by nebylo od věci změnit bydlení, i když podnájem byl levný, lokalita klidná k psaní a soustředění myšlenek a děvčata zde taky nebyla k zahození, zvlášť co se služebných z vedlejšího statku týkalo. Ale vše má to "něco", co brání dokonalosti, aby vykvetla. A možná dobře, že to tak je. Svět by pak zahalila ta fádní všednost už úplně. Podivná až odpudivá představa. Na sedačce vedle sebe jsi měl položenou obálku. Pečeť už byla zlomená, ale rozhodnutí ještě nepadlo. Pozvání k nějakému hraběti... Doneslo se ti cosi o velkorysosti, volných mravech, penězích, zábavě - v neposlední řadě dobrém jídle a skvělém vínu. Ponořen do vlastních myšlenek, zrovna sledujíc krajinu, se ozvala rána. Možná výstřel, těžko říct od koho a ještě těžší proč. Krajina, co doposud vcelku poklidně ubíhala se změnila v rozmazané šmouhy těsně po tom, co se ozvalo koňské zaržání. Že se zvířata splašila o tom nebylo pochyb, ale co ten kočí sakra vyvádí, že je nemůže zastavit? Kdybys viděl ven, zjistil bys, že na kozlíku nikdo nesedí. Mladík, co byl objednán měl jednu ze svých prvních jízd a jednoduše řečeno - měl prostě smůlu. Když to s vozem tak nenadále a zprudka škublo, tak prostě spadl a patrně se odkutálel někam do křovisek. Kočár se zatím nekontrolovaně řítil po cestě, občas nebezpečně nadskočil, jednou dokonce tak, že ses hlavou udeřil o střechu. Zadunělo to a zabolelo. Konečně se ti povedlo vyhlédnout ven - těsně tě minul kmen stromu, což na sebejistotě moc nepřidávalo. V příštím okamžiku se za zatáčkou objevil jiný kočár, jedoucí v protisměru. Tohle nemůže dobře skončit... nemůže. Kočí strhává svůj vůz stranou, ten tvůj jej těsně míjí. Někdo se tam bleskurychle minul - nějaký sebevrah nebo blázen ti skočil pod kočár? Možná blázen, ale sebevrah nikoli. Koně s divokým a poplašeným zaržáním zprudka zabrzdili, vzepnuli se na zadní. To už je ale mladý cikánský mladík držel za opratě a začal je uklidňovat. Tak prudké zbrždění po nejinaké jízdě tě katapultovalo na protější stěnu. Náraz také dvakrát měkký nebyl, zčásti omráčil a pořádně se ti motala hlava. Patrně se bělost tvé tváře víc jak směle vyrovnala zářné bělosti paruky, cos měl na hlavě a která tam sotva držela. Srdce divoce bušilo, stejně tak trochu bolestivě tepala krev ve spáncích. Chvíli trvalo, než tě napadlo pokusit se dostat ven. To se ale objevil nějaký muž, patrně z druhého kočáru, jehož cestující zůstali bez vážné úhony jen díky bleskové reakci jejich vozky. "Pane, jste vpořádku?" otázal se, pomohl ti ven a i se posadit na plochý balvan u cesty. Z kočáru také vystoupila vcelku pohledná dívka, středně velké postavy, oděna do barev typických pro hispánské země, tedy všemožné odstíny rudé a černé - samozřejmě zdobené krajkami. Měla poněkud snědší pleť, což příliš nelichotilo momentálnímu módnímu trendu, nevypadalo to však, že by si s tím dělala hlavu. Pohledný obličej s výraznými rudými rty lemovaly lehce zvlněné temné kadeře, krásně ladící k očím v barvě noci. Mladík, co zastavil koně vás mlčky pozoroval, ještě zvířata hladil, dokud se ta neuklidnila docela. Dokonalá ukázka štěstí v neštěstí...

Vladimir Beznosov - 15. září 2010 14:23

Smrt v kočáře aneb ti Rusové řídí jako blázni! Tak a je to. Umřu v Anglii. V Kočáře. A dokonce v cizím kočáře. Můj sen. Zatím co přemýšlím, zda se v posledních vteřinách svého života nedám přeci jen na cestu zbožnosti, mám tuze nepříjemný pocit, že zemřu pošpiněn výtvorem anglické kuchyně. Jediné štěstí, že i silný stupeň natrávení jí na vzhledové formě může jen přidat. A tak, když snědý mladík nakonec zachrání můj skvělý a nedocenitelný život a já si urovnám jak teologické názory, tak obsah žaludku tam kam patří, mohu s díkem přijmout pomoc neznámého domorodce. „Spasibo… prosto sesť i… spasibo…“ Pomalu se posadím na kámen a třesoucí se rukou se snažím nijak úspěšně urovnat paruku na hlavě. Trvá několik okamžiků, než si uvědomím, že ruská slova asi nejsou to, co by mé drahé zachránce příliš informovalo. Bohužel stres mou angličtinu, jinak obstojnou, odvlál kamsi do neznáma. „Oui, je vais… bien. Merci mo…monsieur. Je viens de respirer…“ Když vidím, že přichází i dáma, pokusím se zvednout, mé vratké nohy však stále protestují. Nakonec tedy zariskuji jen krátkou úklonu hlavou. „Madame…“ snažím se otřít z tváře pot krajkovým kapesníkem dosud ukrytým v rukávu. Pak, když se konečně trochu uklidním, věnuji pozornost cikánskému muži u koní. Mávnu na něj kapesníčkem. „Garçon, merci. Merci beaucoup! Děkují! Nezapomeň, že ti dlužím za život… mí příbuzní by sice řekli, že velkou cenu nemá, ale myslím, že něco z toho vytřískáš…“ To již stojím na nohou a tisknu ruku muži, který mi pomohl z kočáru. „A vám také děkuji monsieur, paní… omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Vladimir jméno mé. Vladimir Beznosov… trávím vacanses v této bohy opuštěné zemi…“ ač má slova stále míří k podivnému páru, můj pohled již zkoumá krajinu a přemýšlí, v které části toho prokletého ostrova jsem a kam mě osud, ta zrádná osoba, na kterou Angličané stále nadávají, zase zanesl… a ano, nenalhávám nikomu, že možná ta část krajiny, která se rýsuje za boky mladé dámy, mě zaujme o pár vteřin déle než ta ostatní.

Joyous de Faisenz - 17. září 2010 22:41

Koupel - aneb Anglie uvnitř... Jsem maličko vyvedená z míry a popravdě i dost naštvaná, že té služce nemůžu nic vyčítat. „Skořici!" Neptám se, ale poroučím, čekám na okamžik zaváhání, avšak nenalézám ho. Oproti domovu je to rozdíl, tak jsem alespoň nepříjemná, aby si to slečinka řádně užila. Položím své mladé, zdravé tělo do příjemně teplé vody. Takový přepych... to je přesně moje gusto! Pára vznášející se po celé místnosti mi zkroutila ještě suché, dlouhé, bílé vlasy. Celé je ponořím do vody, i když vím, že jejich schnutí bude trvat celou věčnost... neodolám. Jakmile děvče zmizí rozlije se mi po tváři spokojený, roztomilý úsměv s ďolíčky. Vůbec to tu není špatné, služebné nechybí zkušenosti, pokoj je vyloženě krásný, jistě to tu musím prozkoumat, do večera daleko... Pousměji se, načež vezmu do dlaně trochu pěny a s dětskou radostí ji sfouknu. Ležím v příjemné vodě, dokud mi nezměkne kůže, poté zazvoním... vše je znovu provedeno precizně, tak jak má být, vyberu si jedny z mých oblíbených šatů odkaz (V trochu méně moderní podobě :D). Kombinace lehoučce modré, až bílé s temnou modrou... malinko provokativní díky odhaleným ramenům, ale přece značící nevinnost, trpělivost. Jsem sama se sebou spokojena, jen si ještě za pomoci služebné stáhnu vlasy do elegantního, avšak nijak zdobného drdolu na šíji a na každé straně nechám viset pramínek dlouhý zhruba po pas, aby lemoval obličej. Protáhnu se mezi dveřmi, s rovnými zády a hrdým, kamenným výrazem procházím chodbou až kamsi na pozemky... Jak jsou velké, snad se neztratím...

Adriana de Alexan - 19. září 2010 12:03

Tak opouštím svůj dům Slyšela jsem hlasitý povzdech mojí kojné a smutně se na ni usmála. Byla snad poslední na tomto sídle, která se mnou sdílela mé názory a měla mne ráda. Skutečně ráda. Tato cesta se jí vůbec nezamlouvala. Ať již vzdálenost nebo náš budoucí hostitel, rozhodně se mnou jela jen z donucení mé drahé nevlastní matky. A protože věděla, že její „přání“ je neměnné, již dál neplýtvala zbytečnými slovy a energicky začala balit zbytek mých věcí. A já se samozřejmě na ni nemohla jen dívat, jak pracuje, a proto jsem se dala do balení s ní. Netrvalo dlouho, neboť většinu měla sbalenou už ve chvíli, kdy mi macecha oznamovala můj výlet. Sotva Theresa uložila poslední věc do kufru, dveře mého pokoje se jako na povel otevřely a do nich nevešel nikdo jiný než ten člověk, kterého jsem v nich viděla nejméně ráda. Ze všech sil jsem se musela držet, abych neobrátila oči v sloup při jejím představní, která tak ráda hrávala. Zvláště před otcem. Ale nyní tady nebyl, nevím proč vydávala tolik energie na svoji teatrálnost. Vozku čekat? podivím se. Ach má mýlka, „matko“. Měla bych ti spíše zatleskat nad tímto dokonalým plánem, o němž jsem neměla ani to nejmenší tušení. Nic si nenechala náhodě, vůbec nic. Vše ti do sebe zapadá jako dílek nějaké bizardní skládačky. V jejím hlasem jsem však zaslechla onu radost z toho, že konečně dosáhla svého. Vyhnala mne z domu ještě s otcovým požehnáním. Již jsem ani neměla snahu ptát se, zdali smím zůstat ve vlastním domě o chvíli dřív. Tuto bitvu zjevně vyhrála, ale válka tím teprve začala. Na tváři se mi usadil neproniknutelný výraz. Nebýt totiž jeho, jistě bych vytvořila grimasu opovržení nad někým, jako je otcova druhá žena. Vydala jen další rozkaz a přísně pohlédla na mou kojnou, která si ztrápeně sedla na mou postel a utrápeně vzdychla. Mírně jsem se po jejích slovech usmála a učinila pár drobných krůčků k ní. “To asi nikdo, Thereso. Asi nikdo,“ zopakuji nejjemněji jak jen dokáži a konejšivě položím ruku na její rameno. A pak přijde ten pohled. Ano, právě TEN, při němž mne až píchne u srdce. Ano, znávala jsem jej. Moc dobře jsem jej znala. Theresa se nikdy na nikoho nezlobila, ne doopravdy. Místo křiku se jí na tváři usadil tento výraz a oči potemněly utrápeným výrazem, který musel donutit každého tesknit a vyčítat si to, co provedl. Nakonec se přeci jen zvedla a já věděla, co to znamená. “Máš pravdu, Thereso. Jako vždy. A pokud je vážně nastydlí, neměl by prochladnout ještě více,“ odpovím smířlivě. Naposledy se rozhlédnu po svém pokoji, neboť jej jistě dlouho neuvidím. A chtěla jsem jej mít v paměti. Je totiž dosti možné, že až se vrátím, již nebude vypadat tak jako nyní. Spíše s tím tedy počítám. “Tak tedy půjdeme. Vzhůru vstříc krásám Anglie,“ pronesu, snad s mírným přídechem ironie. Ale kdo ví, třeba tam opravdu něco krásného objevím.

Isabella de Mila - 10. října 2010 17:38

Anglie - drama v kočáře se šťatným koncem Cesta drkotavě ubíhá pod koly kočáru a já se jako obvykle kochám krajinou míhající se kolem nás. Potěší mne, že strýček u hraběte nepochodil. Pravděpodobně by to znamenalo zdržení a hlavně nemám náladu a chuť chovat se dle etikety. Což za chvíli názorně předvedu. Zrovinka, když mé oči upoutá maringotka ze včerejšího večera, růž mi nepatrně stoupne do tváří a srdce lehce zrychlí svůj rytmus, právě v tu chvíli se kočár nekontrolovaně nakloní a já se uhodím o jeho protější stěnu. „¡Cáspita!“ zakleju značně nevhodně na mladou šlechtičnu. „¿Qué pasa?“ otážu se, aniž bych čekala jasnou odpověď a raději se deru z kočáru, abych na vlastní oči zhodnotila, co že se to vlastně přihodilo. Koně divoce řehtají a jsou neklidní. Nastalý zmatek se pomalu uklidňuje a mně pomalu dochází, co se stalo. A vlastně i to, co se mohlo stát. „Que suerte! pronesu v rozrušení ještě španělsky. Nejprve sklouzne můj pohled na našeho pravděpodobného zachránce. Obdaruji ho nepatrným úsměvem, ale poté v mírných rozpacích sklopím zrak na strýčka a na muže, jehož kočár nám zkřížil cestu. Pozdravím jej jen mírnou úklonou hlavy a houpavým krokem s ještě trochu třesoucími se koleny se přesunu ke skupince kolem strýčka. Potěší mne, že našemu zachránci osobně poděkuje. Snažně doufám, že to myslí, alespoň trochu upřímně a že se nejedná jen o povrchní gesto, pro šlechtu tak typické. To opět vyloudí na mé tváři úsměv, který tentokráte věnuji seňorovi Vladimirovi, jak se nám představil. Slušně vyčkávám, až strýček pronese naše ctěná jména.

ZRCADLO - 18. října 2010 10:26

Balduin von Schwannwede Čekal jsi přecijen trochu delší dobu, než k převlékárně zamířil mladík, co se zde učil před tebou. Znals ho od vidění, mohlo mu být tak dvaadvacet a podle všeho to byl jeden z nejnadanějších mistrových žáků. A také, jak to tak bývá - ten nejhorkokrevnější, což se v něm vážený a uznávaný Johanes Arch snažil zčásti utlumit. Zatím patrně bez úspěchu. "Vincenzo! No tak, Vincenzo. Počkej ještě okamžik." Mladý muž se pootočil, stáhl potem slepené vlasy z čela a mírně pozvedl obočí. Lehčí únavu v očích nakonec vystřídala jiskra jakési arogance a sebevědomí. "Mistře Johanesi..." "A, zdravím vás, barone. Doufám, že nečekáte dlouho, za zdržení se omlouvám. Zatím... si můžete znovu projít a zopakovat si něco teorie z italské školy. Trattato di scientia d´ arme kupříkladu." pokývl ti hlavou s vcelku milým úsměvem a nechal tě na dalších pár chvil svému osudu a textům od mistra Camilla Agrippa. Koneckonců, neměls kam spěchat. Čím více odreagování, tím lépe a o Juliett je postaráno jistě víc jak dobře. Za několik chvil se mistr vrátil. "Takže... připraven, barone? Nyní nemám namysli knihu, ale meč. Přesněji.... rapír. Nebo se chcete rozehřát a přivyknout zbrani v technice, která je vám již velice důvěrně známa, jako vojákovi jeho oblíbená markytánka?" pousmál se. Těžko říct, jak starý mistr byl, oči měl kupodivu velice mladé s velkou jiskrou, co mu mohli závidět i mladí jinoši. Byl spíš menší postavy, poměrně štíhlé a elegantní. Šermem si údajně udržoval skvělou figuru, ale vždy s úsměvem varoval, že dámám tuto praktiku nedoporučuje. Nevyučoval pouhou praxi, ale dával svým žákům nahlédnout do vývoje podstaty věci tak, aby pronikli do její hloubky a stali se tak její součástí, aby meč byl jen prodlouženou rukou, ale... aby si byli zároveň vědomi toho, jak moc je tahle "paže" smrtící a nebezpečná. Také důležitou věc, že lidské vlastnosti nejsou stabilní, chování každého člověka závisí na okolnostech, momentálním psychickém stavu. I dobře připravený bojovník může být zaskočen nepředvídanou soupeřovou reakcí. Zahlédls Vincenza, jak stojí opodál a sleduje vás, ale pak sklouzl pohledem pomalu na okolí šermírny, kterou jste měli snad jako vždy, nebo většinou v tuto dobu, s mistrem pro sebe. Těžko říct, co tu mladík dělal, když byl už na odchodu, ale možná mu Johanes dal nějaký úkol. A ty by ses tím především neměl rozptylovat.

ZRCADLO - 18. října 2010 11:08

Marcus Haarmann Už dlouho jste nezakopli o žádnou práci. Ne pořádnou a na tvých mužích to bylo znát víc a víc. Nikdo z nich nežertoval o bohatých paničkách s hlubokými dekolty, neužíval si chuť lahodných vín dovezených z Francie a dalších zemí. Bylo tu podivné ticho a nepříjemně sžíravý klid. Něco by se mělo stát, nebo se chlapi z nudy začnou rvát mezi sebou a to by nemuselo dopadnout nejlépe. Přitočila se k tobě Maria, jedna z místních lehčích žen, ne moc hezká v obličeji, ale za to skutečně vnadná co se ženských proporcí týkalo. Bez nějakých okolků se ti posadila na klín - patrně ji přitáhl některý z chlapů, ale na něco podobného jsi neměl pomyšlení ani náladu. Bylo na tobě, zda budeš ignorovat, jak ti prsty probírá pramínky vlasů a lechtá tě na uchu, nebo jí nekompromisně vyhodíš. Koneckonců, nikdo by ti na to neřekl ani slovo - tohle nebyla dáma, ke které by se tak člověk měl chovat - ať už byly důvodem jen peníze, nebo i další věci. Alespoň dle smýšlení většiny. Něco by se mělo stát... Ozvalo se několik ran. Pokud ne předtím, tak teď děva z tvého klína sklouzla hezky rychle. Ještěže talíře byly z cínu - moc dobře jsi věděl, co kupovat, i když se na tebe obchodník koukal.... řekněme že dost divně. Rachot to byl sice šílený a rval uši, ale vlastně se to moc nelišilo od bitevní vřavy. Sotvas udělal dva kroky, po boku se ti objevil Malachiáš. Čelo měl podmračené, černé oči ještě víc potemněly vteřinu předtím, než rozrazil dveře do kuchyně. Na zemi se tam váleli dva mladí muži, zčehož jeden byl ještě poloviční dítě a kteréhos sebral na ulici teprve před týdnem. Důvod? Ne, nebyls misionář, ale ten kluk ti svedl vyfouknout málem i koně pod zadkem a nevšiml by sis toho pomalu ani kdybys spadnul na zem. Na vzduchu se dá sedět těžko. Při úprku ještě stihnul ukrást Eziovi dýku i s měšcem. Když ho drapsli, nebál se bránit a jedním švihem udělal jednomu ze strážných pěkný šlic přes půl obličeje. Chlapík měl štěstí, že nepřišel o oko. Na talenty máš holt nos, ovšem teď se vynořily pochybnosti, zda to byl dobrý nápad. "Sakra co se tady děje!" zařval Malachiáš a díky rozčilení nezapřel tvrdý německý přízvuk. Ti dva to buď přeslechli, nebo spíš nechtěli slyšet. Muž se sehnul, nijak se nerozpakoval a popadl výrostka za ucho, vytáhl ho za něj na nohy, což si vysloužilo dost hlasitý nesouhlas s takovým počínáním. Ten, kdo byl na zemi nebyl žádný zas tak mladý muž, ale Ezio. Stačil tvého případného nástupce zadržet v rozmáchnutí, aby kluk neschytal ještě pořádný pohlavek. "Vaffanculo!" kupodivu ital druhého muže odstrčil a hocha zaštítil vlastním tělem. Malachiáš se na něj zamračil, ale paže mu nakonec poklesla. "Du Arschloch..." ještě si znechuceně odplivl, otočil se na patě a vydal se pryč. Ezio si povzdychl, pak chlapce vytáhl zpoza svých zad a stiskl mu ramena. "Jenom jsme tak trochu cvičili... Bude dobrej." zadíval se na tebe a podle jistoty v hlase, s kterou to řekljsi mohl mít opět trochu čistší svědomí s tím, žes přecijen udělal dobře, kdyžs sem toho kluka vzal. Co nebylo dobře byla podrážděnost Malachiáše. Nicnedělání ho zjevně ubíjelo víc jak vás všechny dohromady. Pak je z toho podrážděnost, nesoustředění.. a snadno se dělají chyby. A ty tady by mohly být osudné. Chtělo by to něco jako... "Někdo přijíždí! Panský kočár, pane!" vyhrkl onen, prozatím bezejmenný hoch, když se nadšeně, možná až příliš, vyklonil z okna. Naštěstí Ezio ho za opasek stáhl zpět a nesouhlasně se na něj zadíval. Opravdu, ven přijel kočár a z něj po té, co sluha v paruce otevřel dvířka, vystoupila nějaká dáma. Na sobě měla indigově modré šaty, ne nijak přehnaně zdobené, hladké. Vlasy skryté pod drobným kloboukem. Vypadalo to, že je tak trochu na rozpacích. Posílat pro ni někoho z tvých mužů v jejich rozpoložení by nemusel být ten nejlepší nápad a vůbec bys mohl ty nejrozzívenější "uklidit" někam stranou, aby nedělali dojem nezřízené bandy.

ZRCADLO - 18. října 2010 12:04

Hunter Quarrin Vešels opatrně do pokoje, kde ležela Esmeralda. K tvému překvapení však nespala. Hlavu měla natočenou k oknu, takže jí na tvář dopadaly zbytky světla co se prodralo skrz stále víc a víc zatahující se oblohu. Vypadalo to, že bude bouřka. V jisté ironii - štěstí, že jste doma. I když cena za to byla až příliš vysoká. Patrně tě ani nevnímala. Když jsi přišel blíž, všiml sis, že se jí na tváři leskne úzká cestička. Slzy? Plakala? "Huntere...?" zadívala se na tebe, pohled zelených očí se střetl s tím tvým. Mírně pozvedla obočí, pak pomalu vydechla. Snad se tě zprvu lekla a teď se jí ulevilo, když zjistila, že to jsi skutečně ty. "Co Arabeska? Vypadá to, že venku bude bouře. Jestli se jí něco stane..." stiskla rty. Kdybys ale tak věděl, že si starosti dělá s něčím zcela jiným a skrývá je z velké míry práve za kobylku, která již měla své trápení za sebou. Opět budeš muset lhát, což moc dobře po těle nedělalo.

ZRCADLO - 18. října 2010 14:27

Marian Tonchesen V pokoji byl klid a ticho, nedoléhaly k tobě žádné zvuky, těžko říct, zda to znamenalo nepřítomnost lékařovy ženy, či jen seděla někde v povzdálí a nechtěla tě rušit. Sen, co se ti zdál byl tak fantaskní, až se jaksi podivně prolnul se skutečností. Duha z okenních tabulek se poměrně rychle vytratila, jak se venku zatáhla obloha. Pohled ti sklouzl na hodiny a prozradil ti, že zbývá asi nějakých dvacet minut do schůzky s Esmeraldou. Jestli ji však počasí neodradilo a nevrátila se raději domů. jenže... co když ne? Co když tam na tebe čeká, déšť ji zastihne a pak stačí jen málo, aby... Odpočinek ti vlil do těla sílu, stejně jako polévka, cos před několika chvílemi snědl. Těžko říct, co by se stalo, kdyby ses zvedl a zkusil chodit, nebo dokonce rychleji jít. Zkusit to, nebo raději ne? Dveře do pokoje byly mírně pootevřené. Kdyby se náhodou stalo něco, že bys upadl a nemohl vstát, snad by to někdo slyšel...

hrabě Gideon - 18. října 2010 14:46

S Elicií - v suchu, teple, bezpečí "Pokud jde jen o hruď, pak vpořádku. Ovšem přecijen tohle není otázkou etikety, ale i vlastního názoru na to, kam až se smí zajít." odvětím, vzápětí se ozve tiché plesknutí něčeho vlhkého o zem, ale to už se i já zabalím do kousavé vlny. Pocit to opravdu není příjemný, zuby a svaly na krku se chvíli zatnou, ale pořád lepší než bodání v hrudi a nakonec... Ne.. Nechci na to teď myslet... Přejdu k sestřence, přišoupnu nízkou stoličku, rozvěsím svoje vlastní svršky a posadím se ke krbu, natáhnu k němu dlaně a chvíli se jen mlčky dívám do plamenů. "O mě?" zvednu hlavu, na tváři se objeví tak trochu lišácký úsměv. "Zvládal jsem to až doteď sám... tak si snad i na starší kolena poradím." koutky úst lehce cuknou v pobavení, krátce sklouznu po Elicii očima, ale pak je zas upřu do ohně. "Objevili jsme tuhle... bývalou ovčáckou chatu kdysi se sestrou. Shodou náhod za dost podobných okolností, jako sem přivedly i nás dva. Občas jsme sem jezdili i jen tak - na pikniky a když jsme chtěli mít klid od toho všeho služebnictva a dalšího. Schovávali jsme se tady a nikdo nás tu nenašel." úsměv, do kterého se vloudí nostalgie. "Vzpomínky...." tiše zašeptaná slova, ovšem v hlase je cítit podtón smutku a stesku. Stisknu krátce rty, pak se znovu na Elicii zadívám. "Je ti už lépe? Hlavně ti nesmí být zima a musíš se pořádně zahřát." Je v tom starost a je k ní více jak pádný důvod. Lékaři si ještě s tak vážným prochladnutím neumí dost dobře poradit. Když už, tak ne, aby to nemělo nějaké neblahé následky do konce života. Vstanu, přišoupnu stoličku, zvednu jí nohy a podložím je tak, aby je měla nasměrovaná chodidly ke krbu. Pak si nepůl před sestřenku kleknu a uchopím její ruce, které začnu jemně, ale intenzivně třít ve svých dlaních, co už stihlo rozehřát teplo ohně. "Jsou chladné..." čelo se mírně podmračí, několikrát jí dýchnu na konečky prstů a znovu je začnu třít. Chvíli váhám, ale nakonec... Opravdu nechci, aby se nachladila. "Nakloň se blíž... No tak. Když nebudeš chtít, z jakéhokoli důvodu, pochopím." Jakmile tak učiní, navedu jí dlaně pod pléd a dám sobě do podpaží - zahřejí se tak rychleji a lépe, izolovány spolehlivě od chladu okolí. Pokud se bude chtít stáhnout, nechám ji. Pokud ne, nastavím jí rameno tak, aby se o něj mohla bradou opřít a zůstanu tak, dokud nebude dost zahřátá.

ZRCADLO - 18. října 2010 15:24

Joyous de Faisenz Procházelas velkou zahradou, pohled upoutávaly především sochy, po některých se plazil dokonce břečťan. I přes to, že byly vystavené podél pomyslné cesty, podobně, jako lavičky, nebudily dojem nějaké přísné uniformity či něčeho podobného. Možná jim půvab a jakousi zvláštní živost dodával otevřený prostor svěží zeleně okolo. Netrvalo to však dlouho a zjistilas, že nejsi jediná, kdo zde je. Přecijen pozemky byly rozlehlé. U jedné z laviček, skrytých spíše v zákoutí, stál mladík s dlouhými, zlatavými vlasy a držel ve svých dlaních drobnější ručku černovlasé dívky trošku baculatější postavy (Mia a Edward Hawksworthovi). Něco jí sladce šeptal, pak se nad ní sklonil a políbil ji - výjev jak z romantického příběhu ti zmizel za mírnějším zákrutem a větévkami keřů. Pokračovala bys snad i dál, kdyby do tebe někdo nevrazil. "Moc se vám omlouvám, má chyba, nechtěl jsem..." dál se onen mladý muž nedostal. Oblečen byl jako šlechtic, ale spíše ten z méně bohatých. Mohlo mu být podobně jako tobě, vysoký byl asi 180cm, hezký, pohledný obličej s jemnějšími, i když mužskými, ne chlapeckými rysy lemovaly světle hnědé vlasy. Snědší pleť s nezvyklým nádechem do bronzova doplňovaly měkce hnědé oči. Působil dojmem ideálního rodinného typu, což byl paradoxně možná jeden z důvodů, proč byl dosud sám. Přecejen mladá děvčata spíš přitahovala tajemnost či jistá drzost, které tento mladý muž postrádal. Byl spíše "ideálem" pro vyzrálé a takové, které vědí co chtějí. Pár okamžiků na tebe jen mlčky hleděl, očividně jsi mu vzala dech - ale to by přeci mělo být na denním pořádku, ne? "Omlouvám se. Edgar Percy." představil se ti, podle etikety uklonil a pokud jsi mu nabídla ručku, vzal ji do dlaně. Jejího hřbetu se však mladíkovy rty sotva dotkly. Jako něžný závan větru. I podle jeho dalších gest, která byla vláčnější, jaksi klidná se dalo usuzovat, že sir Edgar bude spíš jemnější, ne však zženštilé povahy. O budoucí manželku se jistě výtečně postará a bude ji pomalu nosit na rukou. Opět se napřímil. "Mohu se zeptat... byla jste na včerejší slavnosti? Pokud ano, tak jsem vás buď nezahlédl, nebo jsem musel být opravdu slepý." zlehka se pousmál. Lichotky... jak moc se ti tohle omrzí a za jak dlouho? Sotva jsi však stihla odpovědět... "Dobré poledne... Percy... tenhle šperk je příliš drahý, nechtěl byste se jistě zadlužit." ...někdo vás vyrušil. Nešlo se na dotyčného alespoň chvilku nepodívat. Nebo že by nakonec stál za pohled delší? Působivá čerň dlouhých vlasů, oči v barvě noci, sametem podbarvený a pro mnohé jisto jistě podmanivý hlas. Čišela z něj osobitá elegance okořeněná špetkou drzosti. Cosi v něm imponovalo a nebyla to jen mužnější, i když stále elegantní postava.(kníže Zenon) Ne, jeho nešlo přehlédnout - stejně jako Edgarův nepříliš libý výraz. Přesto se ale mladík ovládl a opět sklouzl očima k tobě. Je ovšem otázka, zda máš o konverzaci s ním i nadále zájem, nebo...

Morová Královna Esme - 18. října 2010 21:09

Doma s Esmeraldou Když mě osloví, přijdu blíže a sednu si na kraj postele. „Ano?“ zeptám se a dívám se na ní. Natáhnu ruku a hřbetem ruky ji otřu slzy z tváří. Tolik ji to bolelo? Nebo tušila, že její kůň musel být utracen? Zeptala se mě na ní a já vím, že budu muset lhát. Lhaní bylo pro mě hrozně těžké, těžko se mi lež dostávala přes rty, ale teď jsem musel. „Neboj se. Tvému koni je už dobře.“ Řeknu a byla to tak nějak... spíš polopravda. V podstatě to byla pravda, tohle se dalo vysvětlit více způsoby. Musím ji sehnat jiného koně, stejného, ale jiného... nebo bych ji možná mohl koupit hříbě, aby si ho mohla odchovat. Musím se s někým promluvit, snad mi poradí co dělat. „Nedělej si starosti. Jak se cítíš?“ zeptám se a vezmu ji lehce za ruku. „Nepotřebuješ něco nebo tak?“ zajímám se.

Elicia de Talos - 18. října 2010 22:39

S Giedeonem Pokud jde jen o hruď… šibalské cuknutí koutků a vyzývavé jiskřičky naštěstí Gideon vidět nemohl. A já mu nehodlám prozrazovat více. Ne v tento ošemetný moment. Nebylo by nejvhodnější svěřovat se bratránkovi s osobními poklesky. Mohlo by to nepěkně narušit náš rozvíjející se vztah. Není nad opravdové sblížení, korespondence to opravdu nedokáže vynahradit a vykreslit jeho dobrou povahu. Zavrtávám se do nepříjemné látky plédu stále víc a pořád je mi to málo. Zavřu oči a nastavím tvář žáru ohně. Snad brzy vyžene kousavou zimu. Zamrkám a teprve potom sklouznu pohledem na bratránka. Mírně se usměji. „No jistě, hloupá otázka.“ zavrtím hlavou. Proč jsem se vlastně ptala? Sama nemám ponětí. Možná jsem o něm chtěla zjistit další věc. Gideon se rozpovídá o tom, jak toto stavení našel se svou sestrou. Moc jsem o ní neslyšela.Zadívám se na jeho tvář, ozářenou mihotavými stíny, pozorněji. Vypadá, jako kdyby byl na jiném místě, v jiném čase. Mám nutkání se jemně dotknout jeho ramene, abych zjistila, zda se nerozplyne jako kouř pod holýma rukama. Neudělám to. Ani se nepřidám, že jsem jako malá dívenka měla také spoustu schovek. Přišlo by mi líto do toho vstupovat. Nasucho polknu a zpytavě se zadívám na své dlaně. Úžasně mi zrovna není. Zároveň mu nechci dělat starosti. Ale ty by mohly přijít, kdybych mlčela a záměrně se vystavila nemoci. Než stačím cokoliv říct, už mi teplo ohně příjemně zahřívá chodidla. Sleduji bratránka s jakou péčí se mi snaží zahřát zkřehlé dlaně. Po vybídnutí, abych se k němu naklonila blíž, zaváhám. Žaludek se podivně zkroutí a v krku uvízne neviditelné sousto. První procitnutí nepatřičnosti. Zahledím se do jeho očí hlouběji. Vidím v nich pouze upřímnou starost o mé zdraví. Rozechvěle vydechnu a svolím. Krev stoupne do tváří. Mé dlaně se dotýkají bratránkovi pokožky a hřejí se. Ochotně přijmu nabízené rameno a opřu o něj hlavu. Nechtěla bych, aby mi viděl do tváře. Trvá to chvilku a začnu se uklidňovat. Chlácholivý pocit tepla a bezpečí proudí do mého těla. Najednou jsem šťastná. Šťastná, že se mohu o Gideona opřít a být v jeho objetí, i když ne s takovým záměrem. Dojímá mě to. V koutcích očí se zatřpytí drobné slzičky, jež skanou po líci. „Mám tě ráda, Gideone.“ zašeptám kamsi pod jeho ucho. „Jako bratra, kterého jsem nikdy neměla.“ A víc…mnohem víc. Pevně stisknu víčka, jinak bych nedokázala pláč zastavit. Spolu s tím zesílím stisk. Tento moment si vtisknu hluboko do paměti. Tam totiž nikdy neskončí.

ZRCADLO - 19. října 2010 12:40

Adriana de Alexan To první, co ti Anglie nadělila bylo několik dešťových kapek do vlasů. Žel, nezůstalo jen u toho. Nad přístavem se začala stahovat ocelově šedá, těžká mračna. Theresa starostlivě vzhlédla k obloze, pokřižovala se a přidala do kroku. Naštěstí se vám nabídl doprovod, takže jste se se zavazadly nemusely vláčet samy. Byl jím pěkně rostlý mladík kratších, ryšavých vlasů a zelených očí. Podle držení těla a skoro dva metry vysoké postavy voják, alespoň od pohledu. Ovšem milý a zdvořilý, i když poněkud nejistý co se oslovení a podobných týkalo. Předtsvil se vám jako Caleb. Měly jste opravdu štěstí, že jste na něj narazily nejen díky jeho síle, ale i znalosti zdejší krajiny, poměrů a vesnic. "Tohle nevidím dobře, patrně budete nucené usadit se v nějakém hostinci, alespoň než se bouře přežene. K hraběti je to ještě hodně daleko!" snažil se překřičet hodně silný a ostrý vítr, co zalepoval uši i oči. Vlasy od něj byly rozvrkočené a slepil je vzduch prosycený mořskou solí. Těžko říct, jak dlouho jste šly proti poryvům, co by jednoho div nesrazily ze skály dolů, než jste došli k hostinci, který vypadal čistě, slušně a i útulně. Svrchní látka šatů lehce promočená, ale mohlo by být hůř. Všude byla tma, pomalu jako vprostřed noci za úplňku. Zahřmělo, okolí osvětlil mihotavý, namodralý záblesk. Mladík otevřel nižší, trochu úzké dveře, kde se musel dost sehnout a obratně protáhnout po tom, co je nejdřív přidržel vám. Jen co odložil kufry, jal se objednat něco teplého k pití na zahřátí a také něco k jídlu - obě jste byly vcelku hladové a navíc vám to pomůže se zahřát. Caleb ještě zajistil nějaké pokoje, kde jste se mohly převléci do suchého. "Toho chlapce nám poslalo snad samotné nebe. I když je tak trochu.. neohrabaný co se etikety týká, ale...." Theresa byla podle všeho ochotna tento nedostatek přehlédnout. Kdyby byla mladší, patrně by o ryšavém hochovi mluvila možná ještě jinak. Byl to totiž opravdový muž, podle stavby těla, síly a dobrého srdce se zdravým selským rozumem. Převlékly jste se a když sešly zpět dolů, čekal na vás horký nápoj a nedlouho po té donesli i něco k jídlu. Nestihly jste ještě zakrojit, když přišel onen mladík. Zlehka si odkašlal. "Je mi to velice líto, dámy, ale budu muset odejít. Povinnosti volají a počasí si vybrat nemůžu. Ale jestli budete u hraběte, patrně se ještě uvidíme." pousmál se, na okamžik sice mírně znejistěl, ale pak se trochu stroze, vojensky uklonil, otočil na patě a vyšel do bouře, která zuřila víc a víc. Dveře se za ním s lehčím bouchnutím zavřely. "Tam venku se snad čerti žení." napůl nevěřícně, napůl nesouhlasně pokývala Theresa hlavou, pak tě krátce chytila za ruku a jemně stiskla na zápěstí. Neměla ráda bouřky a strachu z nich se nezbavila. Jak se ti sama svěřila, byla svědkem toho, když jednoho ze sedláků ve vesnici, kde se narodila, zasáhl blesk. Od té doby odmítala kamkoli chodit za podobného počasí. Při pohledu z menších oken nebylo divu. Venku se rozpoutalo skutečné peklo a hrdlo stáhlo úzkostí při myšlence na mladíka, co vyšel teprve před několika okamžiky ven. Zbývalo jen doufat, že se mu nic nestane. "Chutnalo vám, dámy?" otázal se hostinský, když se přitočil ke stolu a sesbíral prázdné talíře. "Mohu nabídnout ještě něco k pití....?" Druhou otázku jsi vnímala jen z půle. Všimla sis totiž, že vás někdo sleduje. Možná už od první chvíle, co jste vkročily, jen sis toho nevšimla. Nebo si on vás všiml až nyní. Tomu muži mohlo být odhadem tak ke třiceti létům, za postavu se širšími rameny a hrudníkem, ale ne zas příliš, se rozhodně stydět nemusel, vynikala pěkně i pod delším, jednodušším kabátcem, který se nijak nevyjímal nad těmi ostatními, co měli vesničané. Snědá pleť a menší, ovšem upravené strniště dál sváděly k myšlence na prostého obyvatele, ale zbytek si dosti protiřečil. Aristokratické rysy ve tváři onen neznámý nezapřel, stejně jako poněkud nezaměnitelné držení těla a celkový výraz. Stáhnul si pramen medově hnědých vlasů za ucho a krátce sklouzl pohledem k číši, co mu donesla děvečka. Pozvedl ji a jeho zelené oči se opět vpily do tebe, kývl ti hlavou a napil se. Kdo je to? Theresa si podle všeho ničeho nevšimla.

ZRCADLO - 19. října 2010 13:07

Isabella de Mila, Vladimir Beznosov Cikánský mladík jen mírně nesouhlasně pokýval hlavou a mávl rukou na to, že by mohl dostat nějakou odměnu. Očiividně ho otázka peněz nebo bohatství vůbec nijak netížila. Kdyby ano, patrně by se neplahočil se zbytkem v maringotkách. I když o cikánech se říkalo ledacos, zloděje najdeš i mezi šlechtou a paradoxně čím výše, tím větší hniloba. "Jsem rád, že se vám nic nestalo.... Že se nestalo nic nikomu. Jmenuji se Luis Gilberto a toto je má neteř, Isabell." představil ti onen muž nejen sebe, ale i svou, minimálně na pohled okouzlující společnost. Tak tedy neteř... "Kam máte namířeno, smím-li se zeptat?" napřímil se, pak rozhlédl. "A kde vlastně máte kočího? Patrně se ztratil někde cestou..." zamnul si bradu a přimhouřil oči do míst, kudy se klikatila cesta. "Ještě aby se mu tak něco stalo." dodal zamyšleně, pak sám pro sebe pokývl hlavou, jak ho něco napadlo. "Princezno.... zůstaň tady se seňorem Vladimirem. My se s tímhle mladíkem porozhlédneme po tom hochovi, snad si někde nesrazil vaz." Cikánský mladík jen kývl, krátce sklouzl očima na Isabellu, pak něco houkl k ostatním v táboře a rozešli se se strýčkem směrem, odkud se přiřítil kočár bez řízení. Došli jste se tedy posadit dolů, ke zbytku cikánů - koneckonců, proč nějak moc otálet a držet se stranou. Byli to skutečně ti ze včerejšího večera u hraběte Gideona. I ta krásná tanečnice a vůbec všichni ostatní. Dostalo se vám milého přivítání s upřímnými úsměvy a nabídkou něčeho k jídlu či k pití. Netrvalo to příliš dlouho a strýček se vracel, z jedné strany podpíral trochu vytáhlejšího mladíka s krátkými, rozvrkočenými černými vlasy. Na obličeji měl pár škrábanců, na rukách oděrky a byl špinavý od prachu a bláta, ale jinak mu, krom toho, že napadl víc na jednu nohu, nic zjevného nebylo. Nakonec se ho ujal samotný cikánský mladík, strýček se Isabelle omluvil a šel za jejich kočím. Netrvalo dlouho a Vladimirův zachránce se opět objevil a zas se věnoval především strakatým koním s hustými rousy na nohách. Opět se o jednoho z nich opřel, podobně jako předešlý večer a stejně tak pohledem sem tam sklouznul k urozené dívce v rudých šatech, barvě hispánské země, co dělala společnost muži s bílou, napudrovanou parukou.

ZRCADLO - 19. října 2010 13:25

Hunter Quarrin Nejdřív jen nesouhlasně pokývala hlavou, opět stočila pohled k oknu, ale náhle ti překvapivě silně zmáčkla ruku. "Jenom tu zůstaň... Zůstaň tady se mnou...." napůl vyhrkla, v očích se opět začaly lesknout slzy. S trochou námahy se jí podařilo zdvihnout do polosedu, vzápětí se k tobě přitiskla. Tělo se jí chvělo, připomnělo se ti opět ptáče ze včerejšího večera. Zdravou rukou ti pevně stiskla rameno. "Já.... nechci, abys mě už nechával samotnou..." vzlykla a sevřela tě skoro až křečovitě, i když vzhledem k tomu, jak byla vyčerpaná to nebolelo, jen se jí paže roztřásla ještě víc a spolu s ní i zbytek těla - tentokrát už nepotlačovaným pláčem. "Je mi jedno, jestli.... nevadí mi to, ale... zůstaň se mnou. Prosím zůstaň se mnou, nebudu ti nijak naobtíž, slibuji." v hlase bylo jasné, čiré zoufalství. Zoufalství, bezmoc a strach. Chtěla, abys s ní zůstal. Ne jen v tento okamžik, ale... napořád. Můžeš ale tohle vyděšené ptáče uklidnit tím, že slíbíš něco, co... Řekla, že jí to nevadí. Že stačí, když budeš s ní a občas ji vlastně jen držet v náručí nebo za ruku - tak, jak to dělávají malé děti - s upřímností a nezištnou láskou, která nežádá nic na oplátku. Mohl bys s touhle podmínkou, s tím, že si to sama přeje, přecijen ještě vše zvážit a sňatek nerušit? Patrně má v hlavě a srdci víc jak velký zmatek. Ten muž, se kterým strávila velkou část večera... Přislíbit, nebo raději ještě počkat? Jenže čím jiným a jak jinak ji uklidnit? Snad říct jí, že víš, že se s někým včera procházela? Tak co dělat? Jak dlouho ještě vydržíš její slzy a pláč, co tiše, ale přesto citlivě naplňuje tvoje uši?

ZRCADLO - 19. října 2010 14:09

Elicia de Talos Jen se usmál. Nevidělas to, ale cítila. A ten úsměv vycházel především zevnitř, z jeho nitra. Trochu víc ti přitáhl pléd ke krku, ale jinak nic neříkal. Ticho však nevadilo, jen občas ho přerušilo zapraskání dřeva v krbu, zvenčí bylo slyšet, jak bouře pomalu odeznívá a mizí, hrom se vzdaloval. Do chatky jak kouzlem malým okénkem zvědavě vklouzl paprsek, zkoumavý prstík slunce, co polechtal v nose rozverně na pozdrav. Zvenčí k vašim uším doléhalo odkapávání vody z nízké střechy, později i hlubší zaržání koně a přešlápnutí kopyt. Pomalu se od tebe odtáhl. Tvoje tělo se instinktivně schoulilo v obavách před chladem, ale... ten nepřišel zvenčí - překvapivě zevnitř. Ještě krátce vzal tvé ruce do svých, jemně je stiskl v dlaních, aby se přesvědčil, že jsou opravdu prohřáté, pousmál se a narovnal. Oheň v krbu již dohasínal, dalo se těžko odhadnout, jak dlouhý čas jste zde strávili, nejinak jaká je asi část dne. Možná snad.. poledne? Pozdní poledne? Oblečení bylo ještě vlhké, ale počasí se mohlo zas otočit, jako směr větru, takže nebyl čas příliš otálet.

Elicia de Talos - 19. října 2010 22:12

Po bouři Nic neříká. Možná je to tak nejlepší. Ticho šeptá své. A já jsem naprosto spokojená, že mu smím zůstat na blízku. Čas momentálně nehraje roli. Vnímám pouze hřejivou přítomnost jeho těla. Smáčenou vůni pokožky a vlhkých vlasů. Slabě cítím i koňský pach. Praskot dřeva, pohyby stromů při větru. Bouře pomalu ustává. To vše kolébá ke spánku. Avšak nezamhouřím oka, i když to k tomu svádí. Slunko ohlašuje šanci k návratu na Gideonovo sídlo. Upřímně se mi nechce. Ještě chvilku bych tu zůstala. Ale vše jednou končí. Podvědomě si přitáhnu pléd blíž k tělu. Spustím nohy ze stoličky. Špičkami prstů se dotknu dřevěné podlahy. Pomalu se zvednu a sesbírám své oblečení ze šňůry natažené před krbem. Stisknu rty při představě, že na sebe budu navlékat vlhkou látku. Brr. Není zbytí. Poodejdu stranou, položím svršky na desku stolu a začnu se oblékat. Nejde to zrovna lehce, ale snažím se to mít, co možná nejrychleji za sebou. Vlasy sváži stužkou, aby mi nepřekážely. Znovu se do mě pustila zima, ale ne už taková jako před tím. Za chvilku to bude dobré. Snad nás ona protivná bouře nezastihne znovu. Proto máme naspěch. Neotálím a spěšným krokem opustím chatrč. Pokud Gideon nebyl rychlejší, sama si pečlivě osedlám svého hřebce a vyhoupnu se do sedla. Moc toho nenamluvím, což je u mě docela neobvyklé. Zkrátka na to nemám správnou náladu. Také si připadám neskutečně hloupě kvůli té slabé chvilce. Možná jsem to neměla říkat nahlas. Mladá husička, Elicia. Vždyť mě teď vůbec nebude brát vážně. Tiše si povzdechnu, zakloním hlavu a podívám se na oblohu. Potom pohladím koně po šíji a pobídnu ho ke cvalu.

Joyous de Faisenz - 20. října 2010 19:05

Procházka s (ne)milým překvapením Moje kroky se ubíraly půvabnými zahradami, mám ráda krásu a velmi ráda ji obdivuji, tedy především v zrcadle, avšak tyhle sochy jsou opravdu nádherné – skvostná umělecká díla, jaké se hned tak nevidí. S nevídaným zájmem sleduji plazivý břečťan, který jakoby je v majetnickém gestu objímal i chránil. Zeleň tomu všemu dávala jakýsi venkovský nádech a člověku se hned lépe dýchalo, žádná přísnost, ale přeci jen, žádný chaos. Všechna pravidla by měla mít zadní vrátka a zde, se to zdálo možné. Asi bych byla uchvácena ještě dlouho… jenže můj pohled nuceně zaujme mladý pár v lehkém zákoutí spletitých cestiček. Dlouho je nevydržím pozorovat… pchá láska. Spoléhám na svou osamocenost a nezakrytě protočím oči, načež, abych uchránila obsah svého žaludku, zabočím na roh… Ovšem to by do mě nesměl nějaký nešikovný pitomec vrazit, ke všemu celkem silou… Nedivila bych se, kdybych zítra našla nějakou modřinu. Pro mé drobné tělo to byl náraz zcela dostačující, ač jiní by se ani nepohnuli, já klopýtnu dozadu a nebýt hrdosti, snad se i sesypu na zem. Nestihnu skrýt šok, natož pak zlost, jež mnou lomcuje. „Tu… tu.. moule!“ Zavrčím rychle ve své mateřštině, čímž jej nejspíš utnu. Nasadím si na tvář pomyslnou masku a zvednu bradu, o kousek víš, snad abych mu ukázala s kým má tu čest. Ve chvilce ticha mám možnost, si jej pořádně prohlédnou. Nu nevypadá zle, ale…! Jakmile se uklidním, nechám myšlenky znovu plynout… Jsi tu jako host…? Oblečení o tom mnohé nevypoví, snad jen… ne, jistě není služebníkem. Nechám naše oči, ať se setkají, a ač je v mých jistě dosud znát lehké pohrdání a zloba, postřehnu v jeho tváři zaujetí… Tuhle reakci už jsem znala, líbím se mu, i s mokrými kadeřemi, narychlo vyčesanými do drdolu, ostatně, komu ne… Pomyslím si s jistou samolibostí a odvrátím zrak, jakoby s nezájmem. S lhostejností, hodnou kusu kamene, mu podám ruku, poté chvíli čekám, než vyslovím své jméno, koneckonců, je to etiketa a otci by se nelíbilo, kdybych prvního člověka, na kterého narazím, urazila svým chováním…, i když bych to udělala ráda. ,,Joyous… Joyous de Faisenz…“ Lehoučce se pokrčím v kolenou, ale hlavu neskláním. Hlas zní i přes všechny nelibé pocity velmi melodicky, ostatně pouze díky francouzštině a výraznému přízvuku, ne, že bych se o to nějak snažila, spíše naopak, ale slyšitelně to nemá účinek. „Non, přijela jsem dnes…“ Odpovím krátce. Lichotky… to je milé, hezká laciná gesta, která se prohazují v konverzaci, jen tak, aby řeč nestála, nikoli proto, že by byla pravdivá. Avšak, on není ten tip, co by lhal, už vůbec ne o ženské kráse… Možná by si mě i usmířil, jenže… přišel on… záhadný, sarkastický, se sametovým hlasem. Jeho urazil, mně potěšil, vše s obdivuhodnou elegancí. „Hezký den…“ Popřeji, obočí lehce povytažené, jinak je celý obličej jaksi bez výrazu, jen v očích podivně jiskří, snad stále ze vzteku… možná to má jiný důvod. I k němu se lehoučce ukloním, hlavu trochu nachýlím ke straně, ale pohled nesklopím, to ani náhodou, ač by to mohlo vypadat poněkud drze…

ZRCADLO - 20. října 2010 22:05

Elicia de Talos Stejně jako ty, ani Gideon nemluvil, jeho "slova" se stala gesty, úsměvy či hovořil pohled jeho šedomodrých očí. Pobídlas zvíře do cvalu - nijak se tě nesnažil zadržet a brzy už jste si uháněli bok po boku. Krajina kolem ubíhala, voda promáčené půdy cákala až k tvému pasu a potřísnila tak šaty bahnem. Nevadilo to. Rozhodně ne teď a bůhví, zda později. Když jste dorazili, ihned k vám přispěchal černovlasý mladík, kteréhos už znala od vidění a jal se postarat o koně, což mu hrabě s kývnutím bradou svěřil. Tebe pak vzal zlehka okolo ramen a doprovázel tě, když vám do cesty vstoupil opravdu vysoký sluha, podobně jako Caleb, s delšími kaštanově hnědými vlasy (Patrick). Uklonil se, pak Gideonovi decentně naznačil. Ten se na tebe chvíli váhavě zadíval, ale nakonec přikývl, jen tě ještě dovedl k pokoji, ujistil tě, že ti pošle služebnou a zanechal tě samotnou s omluvou a mírným, skoro až něžným pousmátím na rtech a pohlazením na tváři. V tvém pokoji se takřka nic nezměnilo - jen tam na tebe čekaly vcelku jednodušší a o to víc pohodlné, takřka domácí šaty, co jemně voněly po růžové vodě. Lákaly přitisknout k tváři a dýchat vůni květin pomalu až do umdlení. To by ale v zašpiněném jezdeckém oděvu nebyl příliš dobrý nápad. Ozvalo se zaklepání na dveře, po výzvě vstoupila drobnější dívka s nazrzlými vlasy a pihatým nosem. Pokrčila se v kolenou, pak ale zvedla hlavu. Oči měla tmavé, přesto v nich jiskřilo, mile se na tebe usmála a jala se připravit teplou koupel, což tvé prokřehlé tělo jen uvítalo. Nezapomněla přidat i vonnou sůl. Když sis dostatečně užila pohodlí a luxusu, mělas hned po ruce krom ručníku i ony pohodlné šaty. Látka byla skutečně lehounká, volná, jako pavučinka. Možná nevhodné a pobuřující pro vystoupení na veřejnost, ale takto, v sídle a tvém vlastním pokoji víc jak ideální. Zašpiněné ošacení bylo podle všeho již dávno ve zkušených rukou, co je zbavily všech nečistot. Po návratu do pokoje jsi zjistila, že na stole leží lístek. Ještě jednou se omlouvám za tak kvapný odchod, ale situace si jej vyžádala. Buď prosím připravena, v době večeře pro tebe přijde jeden ze služebných a uvede tě do sálu. Budeme zde mít hosty. Byl od Gideona. Už bys ho odložila, když sis všimla toho, co bylo až dole, u okraje, drobnějším písmem... Děkuji ti... Nic víc, nic míň, pouhé jedno slovo, ale svedlo říct mnohé...

Vladimir Beznosov - 21. října 2010 11:56

Španělsko-ruská setkání v cikánském táboře uprostřed Anglie… El Multikultůre Zatímco si urovnávám kabát a vestu, snaže se tvářit co nejvíce mile a nesklouzávat pohledem z dívčina půvabného obličeje dolů, poslouchám slova jejího strýce jen na půl ucha. „Velice mě těší pane Gilberto. Je pro člověka nanejvýš milé, potkat v tomto zapomenutém Albionu člověka z kontinentu. Cestuji po Anglii a snažím se nalézt onu krásu,o které její rodáci tak okázale a rádi píši… bohužel zatím bezúspěšně. Zrovna jsem měl namířeno nějakému místnímu hrabátku či… „ Vytáhnu z kapsy pomačkaný list pozvání od hraběte Gideona, který jsem do ní snad bezmyšlenkovitě strčil, když začala být jízda divočejší než je zdrávo „…pozval mě na své panství, ale stále si nejsem jist.“ když se pan Luis optá na kočího, zmateně zvednu hlavu. „No jistě! Však musí být někde nedaleko, snad se mu nic nestalo!“ Nehodlám totiž vysvětlovat paní bývalé domácí, jak to, že její prvorozený syn zemřel právě kvůli mně, ta ženská byla horší než pruský generál. Kývnu za odcházejícími zachránci a pomalu společně s krásnou dívkou začnu scházet dolů k cikánskému táboru. „Omlouvám se slečno Isabell, nikdy bych si toho nedovolil, ale obávám se, že má noha došla během nehody k drobnému fysikálnímu poškození… mohl bych vás požádat a drobnou oporu?“ No upřímně na nohu asi napadám poněkud více, než by bylo nutné, ale proč nezneužít krásné jižanské ručky? „Smím být tak troufalý a optat se, co zaválo vás se strýcem do těchto podivných krajů? My medvědi jsme na špatné počasí uvyklí, ale slyšel jsem, že růže z jihu snadno v této sychravé zemi přijdou k úhoně…“ Cikánský tábor mi připomíná mládí, když jsem z matčina domu k velice podobným společenstvím utíkal vždy, když táhly krajem… pár slov které jsem tehdy pochytil se stala terčem všeobecného pobavení a já se snažil zapadnout do této podivné společnosti mnohem aktivněji, než kdy do jakékoli petrohradské… snad i za tu cenu, že se příliš nevěnuji drahé slečně v rudých šatech. Když se konečně po chvilce vrátí zachránci (nyní již dvojnásobní) a vedou mého mladého kočího, pozdravím ho kývnutím a usměji se na něj a zavolám: „Charles! To se dělá padat z vozu když vezu tak vznešený náklad? Co kdyby se ti něco stalo a já to musel vysvětlovat vaší vznešené paní matce? Mí předci se bili v nejedné válce, ale jsem si jist,že v okamžiku kdy bych jí to oznámil, by náš rod padl její rukou!“ Poté se opět otočím ke své půvabné společnosti. „Jedna věc se vám ženám upřít nedá. Jste to nejnebezpečnější co náš Pán stvořil. Nepoznal jsem muže, který by dokázal udělat s armádou to, co dokáže ženská se slovem!“

Morová Královna Esme - 21. října 2010 13:11

Doma s Esmeraldou Překvapeně na ní pohlédnu, ale pak ji s ohledem na její zranění obejmu a začnu ji chlácholivě hladit po zádech. Když mě požádala abych s ní zůstal, chtěl jsem odpovědět, že ano, ale pak jsem si uvědomil, že tím myslela něco jiného než zůstat s ní teď v tuhle chvíli. Naprázdno polknu, protože jsem nevěděl jak ji na to odpovědět. Ona nejspíš stále nechápala mé obavy.... nechtěl jsem abychom dopadli jako mí rodiče. Že bychom se nakonec nenáviděli. Tak do dopadá, když jde o domluvenou svatbu. „Nikdy jsi mi nebyla na obtíž, Esmeraldo.“ zaváhám. „Tedy až na dobu, když jsme se seznamovali. To jsi mi připadala nesnesitelná, ale od té doby se to změnilo.“ Pohladím ji po vlasech. Proč mi jen tohle musí dělat? Takhle útočit na mou změkčilou povahu? Ještě před pár hodinami jsem byl přesvědčen, že si ji prostě nevezmu a teď stačilo jen trochu pláče a úsměvů z její strany a už jsem váhal. „Esmeraldo... co když... co když se zamiluješ? Co když někoho potkáš s kým by jsi byla mnohem raději než se mnou? Ale kvůli našemu sňatku by jsi nemohla. Nakonec by jsi mě začala nenávidět za to, že jsme manželé. Vím to, že by to tak dopadlo. Nechci aby jsi byla v našem manželství nešťastná. Zasloužíš si mít jen to nejlepší.“ Snažím se ji to vymluvit, ještě jsem ji prostě nedokázal nic slíbit. „Nechci aby to tak dopadlo. Nechci abychom skončili jako moji rodiče, kteří dokonce jí i odděleně, každý obývá jinou část domu, aby se nemuseli příliš stýkat. Na veřejnosti hrají, jak jsou spokojení, aby nepřišli do řečí. Sotva se snášejí. Nechci abychom dopadli stejně.“ Řeknu ji z čeho mám strach. Musel jsem doufat, že to pochopí. Ale dokáže to? Někdy mám pocit, že vidí věci... poněkud jinak.

Elicia de Talos - 21. října 2010 20:43

Sídlo Ujistila jsem bratránka, že mi jeho spěšný odchod vůbec nevadí. Chápu, že má povinnosti. Ukořistila jsem si pro sebe jeho vzácný čas domluvenou vyjížďkou, jež se nečekaně protáhla. Na urážení se a dupání nožkou tudíž nemám právo. Ostatně, jak bych se na něj mohla zlobit po upřímné omluvě a jemném pohlazení nejen po tváři ale i na duši? Jakmile vejdu do svého pokoje, usedne mi na ramena nehmotná tíha. Únava si žádá pozornost. Mámivá vůně rozkvetlých květin navozuje kolébavé představy nadýchaného lučního polštáře. Jen na něm na okamžik spočinout a zavřít oči. Shrnu stranou uvolněný pramen vlasů. Nedočkavě pohlédnu na voňavé šaty. Vypadají tak lehoučce a pohodlně! Nejraději bych se ihned vysvlékla do naha. Jako na zavolání se ozve zaťukání. Věnuji služebné milý, leč krapet nedočkavý úsměv. Zbavena špinavých svršků si vlezu do teplé vody. Chvilku jen tak odpočívám a vdechuji solné výpary. Kdyby to bylo možné, rozpustila bych se. Sklouznu níž a ponořím se celá. Docela mě mrzí, že lidé neumí dýchat pod hladinou. Bez problémů bych si tu i zdřímla. S nepatrnou pomocí zrzavé služebné s roztomilými pihami vylezu z koupele a pečlivě se osuším. Obléknu se do heboučkých a voňavých šatů. Z čeho jsou utkané? Z vánku a ranní rosy? Každopádně to byl výborný nápad, nechat je připravit. Vrátím se do pokoje. Líně se protáhnu. Pár kroky se dostanu ke stolku a zvednu papírek do výšky očí. Budeme mít hosty..? mírně zvednu obočí. Tady se neustále něco děje. Vydechnu. V půlce pohybu se zarazím. Zamrazí mě. Zvláštně. Nečekaně. Posadím se na lenošku. Čtu si slova vyvedena drobným písmem znovu. Pokaždé nabývají odlišného významu. Který je ten správný? Jistě ten nejsilnější, těžko popsatelný slovy. Na kratičkou chvíli si přiložím lístek ke rtům s mírným pousmáním. Položím se na bok, pod hlavou měkký polštářek. Čekám, že alespoň na hodinu usnu. Nakonec jenom polehávám a ztrácím se ve vířivých myšlenkách. Když nadejde čas, abych se ustrojila na večeři, zaváhám zda o pomoc požádat Margitu. Přeci neochutnávala celý den? Co když ještě spí? Tak ji probudím! Možná. Škodolibě si promnu dlaně a pokradmu vklouznu do jejího pokoje. Společně jsme vybraly vkusné a nijak příliš vyzývavé šaty barvy se světle hnědým zdobením. Decentní perlový náhrdelník, náušnice. Několik perliček mi Margita zapletla i do vlasů, což se mi moc líbilo. Už chybí pouze jemná vůně mandlí a příchod sluhy.

Isabella de Mila - 25. října 2010 15:06

Náhodná nehoda? Uvědomuju si vážnost této situace a vlastně i to, že jsme měli velké štěstí. Na druhou stranu mé srdce dobrodruha plesá radostí nad nečekaným dobrodružstvím. Kdy jindy bych bezstarostně kráčela vedle cizího muže a navíc směrem k cikánské osadě. Výborné,… výborné! Čím více se neznámý cizinec začíná projevovat, tím více si získává mou pozornost. A řekla bych, že se takto neděje jen kvůli mé nadmíru zvědavé povaze. Jeho náznaky mírné neuctivosti k „nějakému místnímu hrabátku“. Na mne působí, jako med na vosu. „Ovšemže se můžete opřít, je přeci mou křesťanskou povinností pomoci bližnímu v nouzi…“ pronesu ne zcela jako jeptiška a letmo se na něj usměji. „Och ano, máte pravdu, zdejší počasí není příliš vřelé. Ale i my růže z jihu někdy potřebujeme zchladit horkou mízu, jež tepe hluboko v nás. A navíc, nejsme tak křehoučké, jak se na první pohled může zdát…“ odpovím mu velice neurčitě, ale předpokládám, že konkrétní odpověď stejně nečekal, spíše se snaží konverzovat, tak jak se od něj očekává. Opět překvapeně shledávám, že mě výjimečně tato povrchní konverzace zatím baví. V táboře rozhazuji úsměvy na všechny strany. Vyhlížím známé tváře, které jsme potkala na slavnosti a opět mi nezkrotnost a nespoutanost našich dočasných hostitelů vžene růž do tváří. „Buenos días!“ pozdravím pokorně a upřu pozornost k navracející se skupince. „Chvála Bohu je v pořádku.“ šeptnu si pro sebe a strýčka přivítám upřímným úsměvem. Uchichtánu se při komentáři pana Vladimíra a pobavena odpovídám na jeho hlubokou filosofickou myšlenku. „Musíte být moudrý zkušený muž, když pronášíte tato slova… vyřknu s úctou… „… ovšem nejen slova jsou zbraně, které má žena ve vínku.“ Ukončím větu a lehce ukloním hlavu. Nyní věnuji pozornost strýčkovi. „Zajisté jsme z této nemilé události všichni otřeseni, což takhle zprovoznit alespoň jeden kočár a společně se uchýlit k nám. Přeci jen, nejsme tak z ruky a malé občerstvení bude všem ku prospěchu.“ řeknu milým vyrovnaným hlasem a jsem si jista, že strýček tohoto při nejmenším zajímavého muže pozve k nám - alespoň na malý dýchánek.

Balduin von Schwannwede - 26. října 2010 21:38

Se zájmem skrytým za masku všedního dne sleduji mladíka, kterak odchází ještě před vlastním skončením své hodiny, i když mu mistr Johanes chce ještě něco říci. Vincenzo pravděpodobně stále ještě nedokázal docenit hodnotu mistrových rad, jinak by se takto nechoval – je možné, že jednoho dne si ji uvědomí, a snad také ten den bude schopen přežít, ať už vlastním přičiněním, či pouhou souhrou okolností. Dobře, děkuji vám. mistrovu pobídku využiji rád. Z malé knihovny, jenž obsahuje povětšinou přepisy šermířských manuskriptů, vytáhnu vcelku úzký svazeček, a začnu se probírat trochu hůře čitelným písmem popsanými stránkami. Latinský text traktátu obsahuje mnoho z teorie souboje, i když poněkud jiné, než jakou mám v oblibě. Ale je dobré znát svého protivníka, možná lépe než sám sebe – v tom se shodují všichni šermířští mistři a tak rozhodně neopovrhuji ničím, co Agrippa v minulém století svěřil kostrbatému písmu. Když se mistr Johanes vrátí, odložím opatrně svazek zpět a s mírnou úklonou přitakám jeho pobídnutí. Začněme rapírem. neváhám s odpovědí. Jestli mám už zapomenout na všechny svoje starosti, bude nejlepší zapojit hned od začátku i hlavu. Ze stojanu si vypůjčím již zmíněnou zbraň a zkusmo ji promnu mezi prsty. Pootočím předloktím a spustím čepel k zemi, zda mám dostatek místa v koši na hřbet ruky, a pak celou proceduru zopakuji i v ruce levé. Očividně uspokojen odstoupím od stojanu, avšak místo obvyklé dýky, kterou s oblibou používá Agrippa jako secundum, nechám svou dlaň prázdnou. Nemůžu se ubránit letmému pohledu koutkem oka na stále ještě přítomného Vincenza – je tu pravděpodobně z nějakého důvodu, ale krom toho, že mistr potřebuje mladému muži něco ukázat, co dělám já, ať už špatně či dobře, mne nic dalšího nenapadá. Nicméně, moje tréninková hodina začala, a vskutku je mi vcelku jedno, zda má své pozorovatele, nebo jako obvykle probíhá v soukromí. Odstoupím více do prostoru šermírny a s klepnutím podpatky pozdravím po německém způsobu mistra Johana. Vyčkám, než i on si vybere svou zbraň. Skoro jsem zkusil odhadnout podle kroku, držení těla a vztahující se ruky, kterou dnes začne, ale na to je příliš mnoho zběhlý v umění, které vyučuje, aby dal najevo příliš mnoho předem. Snad to vypadá poněkud zvláštně, když zaujmu jeden z nepohodlných střehů italské školy, s pravou rukou zvednutou zhruba do výše srdce, a s dlaní obrácenou vůči protivníkovi, ale v tuto chvíli je mi to jedno – pokud se protivník chce rozptylovat smíchem nade mnou, tím lépe pro mne.

Adriana de Alexan - 07. listopadu 2010 10:45

Na cestě Cesta do Anglie byla vcelku úmorná. Neskutečně dlouhá doba cestování odnikud nikam, kdy se náš cíl zdál být stejně vzdálen jako den předchozí. O rozmarech počasí ani nemluvně. Neměla jsem ráda déšť, vše bylo zahaleno do tísnivé barvy nevýrazné šedi a monotónní zvuk dopadajících kapek probouzel ve ztrápených duších neodůvodněnou depresi. A přesně z tohohle důvodu to muselo být to první, co uvítalo můj příjezd do Anglie. Avšak Bůh žehnej pevné zemi po tolika dnech na moři. Theresa však můj optimismus zjevně nesdílela. Vše považovala za špatná znamení už od doby, co jsme se na pouť vydaly. A hrozící bouře byla samozřejmě dalším z nich. Pouze zázrakem Páně se stal Caleb. Aspoň takhle o něm má kojná mluvila, když to mladík neslyšel a když si myslela, že to neslyším ani já. “Žel s tím nic nenaděláme. Cestovat v tomto počasí by bylo čiré šílenství,“ odpovím na Calebova slova, kterými se snažil překřičet vítr. Mou odpověď by však jen těžko zaslechl, neboť jako dáma jsem si nemohla dovolit křičet po okolí jako nějaký buran, a tak se taky stalo, že můj jemný hlásek odvál vítr kdesi v dál. Ve snaze aspoň trochu ochránit tvář jsem si přitáhla kápi cestovního pláště více do obličeje, avšak bylo to naprosto zbytečné. Ohromná síla větru mi ji opětovně srazila dolů z hlavy a ostré kapky se bolestivě zabodávaly do tváří. Ta relativně krátká vzdálenost k hostinci se zdála být nekonečnou stejně jako celá tato nesmyslná výprava. Ale když jsme se dostaly tak daleko, již to nevzdáme. Takovou radost bych maceše neudělala. Odhrnula jsem si z tváře zplihlé mokré vlasy a prohlédla si hostinec. Možná to nebyl ten největší přepych v okolí, ale vypadal velice útulně, čemuž jsem momentálně dala přesnost před veškerým luxusem světa. Jen krátce jsem se ohlédla na blížící se bouřku, abych vzápětí s děkovným úsměvem prošla kolem mladého muže dovnitř do tepla. Jako správný ochránce zajistil vše potřebné a Theresa na něj opět začala pět nenápadné ódy. Potutelně jsem se usmála a koutkem oka na ni pohlédla. Znala jsem ji moc dlouho na to, abych věděla, že mladík se jí skutečně líbí, i když nahlas by to nikdy nepřiznala. Krátce jsem se ještě zahleděla na Caleba a musela jsem uznat, že něco v něm skutečně bylo. A nejen jeho dobré srdce či postava pravého muže nad níž si musela nejedna dívka zasněně povzdechnout. Avšak v mém srdci kromě milé náklonnosti nic víc nevzplálo. “Pojď Thereso, půjdeme se převléci, ať se nenastydneme,“ popohnala jsem svou kojnou a vydala se do pokoje, který byl pro nás připraven. Svlékly jsme se zebe vše mokré, osušily se a oblékly do příjemně suchých věcí. Theresa pak mokré šaty rozvěsila okolo krbu, aby rychleji uschnuly a já si mezitím pročesávala své dlouhé plavé vlasy, které by si však žalostně přály umýt. Když jsme opět sešly dolů do teplé suché jídelny nevypadaly jsme ani jedna nijak reprezentativně jako dámy, avšak hlad a vyčerpanost byly silnější než my dvě. Než jsme se však daly do jídla, přišel k nám Caleb s omluvou, že bude muset pokračovat ve své cestě. “Jsme vašimi dlužníky, ani nedokážu vyjádřit naši vděčnost za pomoc. Buďte na sebe opatrný, pane a snad se brzy setkáme,“ rozloučím se s ním i já, neboť má kojná zjevně touto zprávou nadšená není. Mladík se trochu neuměle ukloní a poté odejde. Až když se za ním zabouchnou dveře, konečně promluví. Nechala jsem aby mne Theresa chytla za ruku a druhou dlaň jsem položila na její chvějící se ruce. Věděla jsem o její nelibosti k tomuto počasí a když jsem pohlédla ven malými okny nezbývalo mi než jen souhlasit. Nikdy by si nepřál být tam venku. Opravdu nikdo. “Tady jsme v bezpečí a Caleb bude také jistě v pořádku,“ odpovím mírně ztěžka, avšak větou, která měla dodat odvahy. Nám oběma. Po příchodu hostinského pustím ruce stárnoucí ženy a zahledím se na něj. “Bylo to výtečné, poděkujte za nás kuchaři,“ promluvím, ale dál již neposlouchám. Za zády hostinského mne něco zajalo. Nebo spíše někdy. Upřený pohled naším směrem patřil muži, kterého by si někdo jen tak nevšimnul. Ne na první pohled. A přesto jeho oblek, který měl budit dojem obyčejného vesničana zklamal. Bylo v něm mnohem víc než jen v prostém muži z vesnice. Majestátní držení těla a hrdý výraz v obličeji by se neodrážel v obyčejném muži. Jen na malý okamžik se podíval jinam než opět vzhlédl a snad až drze mi pohlédl do očí. Nevědomky jsem si začala prsty projíždět stále vlhké plavé kadeře, které jsem měla přehozené přes rameno dopředu. Ten muž se mi něčím nelíbil a já stále nevěděla čím. Tedy, čím dalším kromě jeho podivného zájmu o nás dvě. Ledabyle jsem sklopila pohled stranou a zlehka jsem pohlédla na svou kojnou, která si však očividně ničeho nevšimla. Což bylo až s podivem u její bystrosti.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 07. listopadu 2010 11:43

Gideonův zámek, můj pokoj Neujde mi, jak je služtička z celé, pro ni jistě nezvyklé situace nervosní. Vlastně mám skoro pocit, že kdyby mohla, jen by zděšeně vypískla a utekla by. Usadím se na posteli vedle ní a její ruce vezmu přátelsky do dlaní: "Hej, hlavně klid, maličká, hmm? Nebuď přece vyplašená jak májový kotě... No tak, to Ti Ogma sebral vládu nad jazykem? To už je lepší... Šestnáct, mon Dieu! Jsem jenom o rok starší," mrknu na ni vesele a nakonec z ní vypáčím i její jméno. "Iris? Překrásný jméno... Máš ráda Irisy? U nás v Irsku jim řikáme kosatce; občas jsou jich na jaře plný louky, a obzvlášť břehy potoků... Když kvetou kosatce, vypadá každá říčka jako barevná stužka. Pak taky Iris říkáme duze... Hih, takže Ty jsi vlastně Duchová," uchichtnu se, spokojená se svým šprýmem, dívčina další slova mi však zmrazí smích v hrdle. Sice jen velmi, velmi matně tuším nač asi naráží, ale i to stačí aby mi v celkem teplém odpoledni přejel po zádech mrazivý prst. "Ergh... no... no dobře, nebudu Tě dál trápit... pojďme něco dělat," pokusím se nakonec uvolnit její i svoje rozpaky a bystře vyskočím na nohy: "Co kdybys mi tedy šla ukázat ty stáje, abych se mohla podívat na naše koně? A neboj... Pokud tě to uklidní, tak za druhou stranou dveří tohohle pokoje se k Tobě budu chovat extra oficiálně, ano?" znovu se krátce zasměju a rozpustile na dívku mrknu.

Marcus Haarmann - 08. listopadu 2010 19:45

Sídlo „Ještě chvíli a přísahám bůh, že se neudržím!“ pravím v duchu. Vzápětí však svůj myšlenkový proud utnu. Začínám si uvědomovat, že tato patová situace působí stejně na mě, jako na mé kolegy. Na tváři však nedám nic znát a stále udržuji onu kamenou grimasu. Přesto mi hlavou neustále bez možnosti zastavení poletují nelibé myšlenky. Odejdou od nás někteří? Jediné, co se tu děje je snad jen přítomnost toho chlapce! Moje myšlenky alespoň na chvíli zažene Maria. Vždy se mi líbilo, jak se její ňadra pohupují při chůzi. To ovšem jen v případě, že na sobě neměla oblečení. A zrovna tento případ to nebyl. I když mi lehké šimrání dělá dobře, ta holka prostě ví jak na mě, tak na to vážně nemám náladu a nehodlám to zrovna teď trpět! „Teď ne!“ řeknu možná trochu ostřeji, než bych chtěl. Špatná nálada však dělá své. Rány mne zvedli z křesla a já se vydal k původci toho rámusu. Již podle zvuku mi bylo jasné, že se jedná o cínové talíře, jež jsem prozaicky koupil. S takovým osazenstvem tohoto domu by porcelán dlouho nevydržel. Hlína ostatně také ne. A dražší kovy? Ty by někdo už dávno ukradnul. Navíc zákazníci jsou sice zvyklí na jakýs takýs luxus, když však vidí, že je zde všechno účelné a ne na okrasu, dělá nám to jistou reputaci. Stejně jako naše zbraně. Krom Ezia. Nikdo z nás nemá zbytečně zdobené zbraně. Nikoho nepřitahují, přesto jsou přesně vyvážené a jejich hodnota je v odolnosti čepele a váze zbraně. Nemá cenu křičet. A navíc Malachiáš tuto činnost více než dobře vykoná za mne. Tohle infantilní hraní Ezia a mladíka mi poslední dobou leze na nervy. Na druhou stranu je příjemné vidět, že se děje alespoň něco! Scéna jež zažívám mi však jakkoli dobré pocity nepřináší. V poslední době to tu vážně skomírá. Hluboko v mysli začínám pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Těžko říci, jestli je to neutuchající nudou či realitou. Ten chlapec byl šikovný a to nadmíru. Bude-li to tak pokračovat, budeme mu muset uštědřit pořádnou lekci. Poté se třeba vzpamatuje. Nebo v horším, ač těžko říci, jestli by to byl horší případ, od nás uteče. Když mne Ezio ujistí, odvětím jen „Dej pozor na Malachiáše. Příště by to nemuselo dopadnout takhle klidně.“ Když mu věří Ezio, dáme přecijen tomu chlapci ještě šanci něco u nás dokázat. Doufám, že mne toto rozhodnutí nepřivede do hrobu!“ Pak se ten kluk za hlasité reakce rozhodne podniknout výškovou cestu k oknu. Ezio se činí a stáhne ho. Kývnu na souhlas a pravím „Odveď našeho mladého hosta stranou. Nechci, aby se mi tu pletl! Malachiášovi prosím vzkaž, že nám přijela práce. Běžte se pobavit. Držte se ale nablízku!“ Stejně odeženu i ostatní zdejší osazenstvo a těžkými dveřmi se vydám před dům. Dámě se jemně ukloním a nabídnu jí rámě. „Dobrý večer madam. Nestůjme venku a pojďme dovnitř. Tam probereme vaši záležitost.“ Pravím klidně a dámu dovedu až do naší skromné světnice. Tam jí usadím, přičemž galantně odsunu křeslo z karafy naliji víno a usadím se naproti ní. „Co vás k nám přivádí Madam?“ řeknu opět s naprostým klidem a dopřeji si doušek z poháru s vínem. „Můžete být naprosto klidná. Jsme tu sami a my jsme samozřejmě nadmíru diskrétní."

ZRCADLO - 12. listopadu 2010 12:04

Joyous de Faisenz Muž se pousmál, sotva znatelně sklouzl očima někam k tvému krku, ale dál nepokračoval, hned se jimi zas vrátil k tvé tváři. Dalo se to spíš považovat skoro za obyčejné mrknutí než cokoliv jiného. Tvé gesto bylo patrně poslední kapkou - pro Edgara, koho jiného, samozřejmě. Těžko říct, co mu dodalo tu pevnou kuráž a odvahu, ale... "Zenone.... Pokud máte nějaké vychování, měl byste..." Vyhrknul, patrně sám sebe trochu neovládl, i když překvapilo vzhledem k tomu, jak klidně jinak působil, že svede tak rozohněně reagovat. Kvůli... tobě? Když k tvé maličkosti sklouzly na zlomek vteřiny jeho oči, bylo to víc jak jisté potvrzení, že tomu tak vážně je. Druhý muž jen nevzrušeně pozvedl obočí, čímž dal jemným náznakem najevo, že se mu mladíkův tón přespříliš nezamlouvá. Nakonec se však usmál. "Vpořádku, Percy. Chtěl jsem se mladé dámě představit, již jste to však udělal za mne. Příště bych ale prosil vzhledem k přítomnosti onoho šperku o zachování alespoň trochy etikety. Vaše chování a vystupování není adekvátní postavení, které vám náleží." Zpočátku blahosklonný tón hlasu, jako by mu snad odpouštěl a oni byli nejlepšími přáteli, který se vzápětí proměnil v káravý, jako když otec napomíná syna. Jednoduše si z Edgara tak trochu utahoval - a on mu na to skočil, nebo se ještě víc rozzuřil možná právě proto, že poznal, jakou hru s ním Zenon hraje. Mladší šlechtic přimhouřil oči a stiskl rty, v pohledu se objevila jiskra zlosti. Nakonec ale pohlédl na tebe. Chovejte se přeci slušně, Percy... je tu dáma... jako by říkal výraz knížete. Ten měl ruce sepnuté uvolněně za zády, hlavu hlouběji skloněnou a pohled s povytaženým obočím zdvihnutým díky tomu mírně vzhůru. Čekal... Edgarův pohled opět těkl k němu, všimla sis, jak stiskl pěsti, ale nakonec se ovládl a pomalu, dlouze vydechl. S úsměvem se na tebe zas zadíval. "Pokud jste přijela teprve dnes... smím vám nabídnout svůj doprovod po zdejších pozemcích?" mírně se uklonil a nabídl ti rámě. Zenon stál jako by nezúčastněně opodál, jen neposedné jiskry v očích prozrazovaly, že zas tak lhostejný není a za zdvořilým úsměvem se mohlo skrývat pobavení. Po tvém pohledu k němu se napřímil. "Být vámi, madam, tak nabídku neodmítám. Zdejší nejen zahrady jsou vskutku okouzlující a stojí za to si je projít. Jsou zde i zákoutí, o kterých cizí neví, dokud je tam někdo zkušený a znalý nezavede." Vybízel tě skutečně, abys šla, nebo spíš k dalšímu pokušení mladíka odmítnout a... "Jistě se opět setkáme. Těšilo mne, krásná růže." ... být s ním? Myšlenka vyzněla do prázdna hned po té, co se vyslovil s rozloučením. On si nehrál jen s Edgarem... Ale dělal to s podivuhodnou elegancí a obratností - ne však slizkou hadí, ale jemnou - kočičí. Kníže se pomalu vzdálil, zatímco u tebe stále stál onen mladík a... čekal. Podle všeho se už uklidnil, i když zbytky napětí z něj spadly teprve až když Zenon zmizel za jedním z keřů. Trochu rozpačitě si prohrábl vlasy a pousmál se. "Omlouvám se. Obvykle se mi to nestává, nechovám se jako.... někdo, kdo není znalý správných mravů a návyků, ale..." Vysloví to, nebo ne? Ne, nemůže, je to ještě méně vhodné, než jeho chování před několika okamžiky. Sklopil oči. Jistě, jak jinak - odhadlas ho dobře. I když tě svedl i překvapit. To všechno jsi v něm probouzela. Možná by se to dalo využít.... Možná by to byla i zábava. Na chvilku. Zenon.... zvláštní jméno. A kdo to vlastně vůbec je?

ZRCADLO - 12. listopadu 2010 12:48

Hunter Quarrin Těžko říct, zda tě poslouchala, opravdu poslouchala. Patrně byla až příliš rozrušená - možná proto tiskla tvojí košili mezi prsty tak křečovitě a úpěnlivě, jako by se bála, že jí snad utečeš. A možná proto, že právě naopak vnímala každé tvé slovo a všechno to křičelo jen jediné... Situaci patrně trochu zachránil příchod Solomona, který přinesl kouřící nápoj, co měl tvé snoubence pomoci se zraněním a především utlumit bolest. K tomu i léčivou vodu a kusy plátna jakožto obvazy. Krátce se na tebe zadíval a kývl, pak se opět odebral za dalšími povinnostmi a že jich nebylo málo. Ošetřils Esmeraldu, která se uklidnila jen velmi pomalu - mlčela a nic neříkala, připadala ti krom toho daleko bledší, než obvykle. Nechtěls jí ublížit - a přestos to vlastně dělal. jenžes musel, aby to nebylo ještě horší. Ale co když ses pletl? Usnula. Ani ses nemohl divit, jistě musela být velmi vyčerpaná. Pohled jí zmatněl a vůbec se ti nelíbilo, jak vypadá, ale možná bude lepší ještě chvilku počkat, až začnou působit byliny, co předepsal doktor. Zatím... by ti možná prospělo provětrat si trochu hlavu. Možná se zajet podívat za přítelem Edgarem, ten by jistě odvedl tvé myšlenky někam jinam a navíc nebydlel nijak daleko. Nebo snad do knihovny? Tam hrozilo, že bys propadl ještě větší melancholii, než teď. Služebné měly práci, Solomon nejinak. Nebo tu můžeš zůstat nečinně sedět a dívat se a přemýšlet.

ZRCADLO - 12. listopadu 2010 13:06

Vladimir Beznosov, Isabella de Mila Isabellin pozdrav se setkal s upřímnými úsměvy, někteří i zahlaholili v odpověď a zas se věnovali své práci. Zastaví se tihle lidé vůbec někdy? Zdálo se to jako věc nemožná. Žili svobodně, žili naplno. I když to prvé bylo vlastně jen zdáním, člověk si to při pohledu na cikány nijak nepřipouštěl. Kočovný ivot měl své kouzlo - nepochybně. Mladík se na Vladimira jen krátce zadíval, snad se styděl, nebylo mu očividně moc do řeči a patrně byl ještě otřesený jak pádem, tak hlavně tím, jaké následky to všechno mohlo mít. Takováhle prvá zkušenost buď zocelí, nebo působí jak slunce na máslo. Těžko říct, kam se kočí zařadí. "Jistě, princezno. Hned to bude, ale chvilku to potrvá, kouzlit bohužel neumíme.... No... ne tak docela." usmál se strýc na Isabellu, ještě pohledem sklouzl po Vladimirovi. "Doufám, že jste již vpořádku. A s tím i, že přijmete tedy pozvání i ode mne, od nás obou. A neříkejte ne, to je téměř neodpustitelné." bodře se pousmál, pak napřímil. Právě včas - došel k němu jeden ze starších mužů s hustým černým knírem, co zdobil snědou tvář. Vyměnili si pár slov - patrně ohledně kočárů. Ozvalo se jemné zacinkání pár drobných, pak cikán houkl a máchl mohutnější paží. Ten, který doteď opíral svoje tělo o to strakaté, koňské a pohledem sklouzával nepokrytě k Isabelle(která mu ovšem nevěnovala ani jediný, což ho patrně trochu vyvedlo z míry), se trochu otráveně ušklíbl, narovnal a dlouhými kroky se vydal k vozu, kde začal ještě s dalšími dvěma s opravami potřebnými pro opětovné vyjetí na cestu. On a jeho společník byli brzo s prací hotovi, u dalších dvou to vypadalo nejinak. Onen mladík, Vladimirův zachránce a "známý" Isabell, se rozešel zpátky dolů, vzápětí popadl krásnou cikánečku a divoce s ní zatočil ve vzduchu - snad kvůli tomu, že si ho španělská šlechtična nevšímala? Kdo ví. Cikánečka se rozesmála - chvíli spolu nevinně laškovali, než jste si všichni uvědomili, že krajina a vše kolem potemnělo. Stačilo vzhlédnout k obloze, která se potáhla olověně černým suknem a vypadalo to, že to se brzy protrhne - akorát se stihl doopravit i druhý vůz. Není to ale příliš riskantní vyrážet za bouře? Minimálně Vladimirův kočí se na tento fakt moc přívětivě netvářil. Koně se lekli už výstřelu - co teprve hromů s blesky... Nebo že by to mělo souvislost se snědou kráskou, co se mu věnovala? (tanečnice ze včerejšího večera u Gideona - pozn. PJ) Rozhodnutí bylo především na vás.

ZRCADLO - 12. listopadu 2010 14:08

Balduin von Schwannwede Mistr se pousmál a přikývl, nechal tě vybrat si zbraň, při čemž pozoroval, jak si vlastně počínáš, ale nedal byť pohnutím svalu najevo, co si o tom myslí. Za to Vincenzo se opřel o jeden ze sloupů a ve tváři se mu zračila směs jakési únavy a lehčího posměšku. Oboje bylo patrně mířené k tobě. Opravdu arogantní mladík s horkou hlavou a nejinakou krví. Možná mu zchladne věkem... snad. "Řekněte mi, barone..." začal mistr Johanes zcela nezávazným, odlehčeným tónem, jako by mimoděk - zatímco si volil zbraň. "Mistr Agrippa se mimojiné zabýval postavením přední nohy ve výpadu. V této otázce prosazoval polohu holeně kolmo k zemi. Oproti tomu mistr Capo Ferro prosazoval takzvaný přetlačený výpad, kdy je koleno přetlačeno z neutrální polohy směrem k soupeři." zkusmo máchl zbraní, spokojeně se pousmál a přešel naproti tobě. "Kterou z těchto teorií byste spíše podpořil. Proč říkat nemusíte, obě možnosti následně vyzkoušíme v praxi." Učení hrou - jedna z dalších předností mistra Johanese, spojení knih a textů v nich obsažených přímo s bojem a jejich prováděním, snad ověřováním. Mnohem lépe se tak zapamatovalo oboje - a jedno bez druhého bylo jako sůl bez jídla a jídlo bez soli. "Máte čas... zatím. Ale i tak jednejte rychle, ne každý soupeř bude vyčkávat." jemně tě vybídl k odpovědi. Když ta přišla, podle potřeby ti osvětlil dané(a nebo také ne), které jste pak vyzkoušeli. Skutečně to fungovalo tak, jak "mělo". Nebylo to jen pro ty, co by měli pochybnosti - ale byla to i užitečná součást cvičení, při němž jste se rozhýbali a trochu protáhli. "Nuže..." kývl ti mistr Johanes a též se připravil. Bylo na čase ověřit teorie více v praxi. Nejprve pouhé dotyky, poklep, tlak... - ty měly za úkol zjistit vlastnosti a reakce na základní podněty. Sám tvůj učitel nereagoval vůbec. Zkušený šermíř, jakým bezpochyby byl, dokáže při hře čepelí své obvyklé reakce potlačit a reaguje záměrně jinak než je jeho zvykem. Po nějaké chvíli jste začali vést boj, ovšem ne s plným nasazením. To obsahovalo také jisté "vábničky" pro to, jak svého soupeře ještě lépe poznat a tak lépe předvídat jeho reakce. Tohle nebyla ona stará známá, ale úplně cizí milenka... Další, co následovalo, byl útok s plným nasazením, ale také dostatečnou mírou opatrnosti. "Nepodaří-li se vám žádný z útoků, barone, je třeba zvolit taktiku vyrušování, při níž falešnými útoky a akcemi přerušíte plynulý chod soupeřových myšlenek a akcí. Vyvedete jej tak z míry a soustředění tak, dokud se u něj nezačne projevovat únava, nebo se nezačne dopouštět chyb. Ovšem.... Tuto taktiku samozřejmě smíte použít jen tehdy, můžete-li si takový nepřetržitý sled akcí dovolit z hlediska své technické a fyzické připravenosti. Pamatujte na to." dodal mistr ještě před samotným, teď už reálně míněným bojem. Samozřejmě, že k tobě přistupoval adekvátně, nezapomínal ani na princip stesso tempa. Jednou jsi mistra Johanese viděl, při tréninku s mnohem zkušenějším soupeřem, kterak toho překvapil přechodem do Fabrisovy definice principu kontrotempa. Byl to velmi riskantní technicky provedený útok, avšak provedený pomalu a spíše v náznaku. I tak z toho pohledu nebylo moc dobře po těle. Když jste s mistrem skončili a opětovali si zdvořilostní pozdrav, ještě tě chvilku zadržel. Mávnul rukou na Vincenza. Ten se odlepil od sloupu a s jaksi poťouchlým úšklebkem, ledabyle došel až k vám. "Jen lehce a zvolna. Vyzkoušejte jiného soupeře. Později se vám to bude jistě hodit." pousmál se mistr Johanes, mírně se uklonil s rukou na srdci a odebral se stranou, abyste měli prostor. Už při hře čepelí bylo jasně cítit, že mladík bude agresivní, jeho reakce byla tvrdá. V další "fázi" se dalo snadno poznat, že je nedočkavý a nervózní, paže mu občas cukla v náznaku útoku na tvůj falešný. Stačilo jen pár chvil,abys zjistil, že Vincenzo reaguje převážně dvěma způsoby, které se opakují na způsob: 1-2-1-1-2-1-2-2 s téměř nadpoloviční spolehlivostí. Roztěkanost mu na pozornosti nepřidala a ty se jen tak neunavíš, i když mírnou únavu jsi přecijen začal pociťovat. Mladík se patrně nemohl dočkat toho, až se bude moct předvést a srazí tě jako nic na lopatky. Jenže tenhle den tomu mělo být jinak. Šermírna byla otevřená, uvažovalo se o zastřešení, ale zatím nebyly peníze. Takže místo toho, abys ty ustupoval před mladíkem nebo on před tebou - zahřmělo a vzápětí se spustil pořádný liják.

Joyous de Faisenz - 27. listopadu 2010 21:09

-Hra- Sjedu knížete lehce pohrdlivým pohledem od hlavy až k patě, načež se vrátím k jeho očím. Popravdě se docela bavím… Muži, tak jednoduší, ještěže jsou alespoň zábavní. Mé obočí je mírně zdvižené a pohled nezúčastněně, pomalu putuje od jednoho k druhému. Zajímavý způsob, jak začít pobyt… prolétne mi hlavou a koutky lehce zacukají. Co jiného jsem taky čekala, já? Ďábel v andělském těle… to jsem slyšela několikrát… že by na tom bylo zrnko pravdy? Ženy obvykle donutí druhé pohlaví k neskutečným věcem, avšak i přes tuhle znalost se maličko podivím mladíčkovu výbuchu. Ztratil sebekontrolu docela rychle. Tleskejte mi, to se jen tak nevidí – lehký dotek pohledu všechno objasní, opravdu jsem strůjcem. Ovšem středem mého zájmu je v tuhle chvíli někdo úplně jiný… Ta lehká lichotka ve větě… „onen šperk“… tón hlasu, tohle je přinejmenším zvláštní člověk, řekla bych, že zčásti podobný mě samotné, žádný lidumil. Kdežto ten druhý mi tak trochu připomíná bratra… shovívavý, kavalír, jen ne tak urozený. Bratříček je totiž šlechtic do morku kosti, avšak nikoli tak naivní, gentlemani budou stejní… To údajný Zenon, mě zaujal – to nečasto nestává! I přes to mu nevěnuji přílišnou pozornost, aby to snad nezjistil. Úsměv mladíka neopětuji, tvář je dokonale kamenná, jen obočí se málem neznatelně pohne vzhůru, ve vybídce… Jen spusť hošánku. Tak pozemky? Nu, sice jsem si je chtěla prohlédnout, ale… Oči bezděčně těknou ke knížeti, nyní se zdá být víc napjatý. Zábavné, zajímavé… Nejsi tak lhostejný, jak se tváříš... ráda ti z tváře smažu samolibost - prohrou!Už ten postoj mě vybízí, tedy mou provokatérskou část, přijmout mladíkovu nabídku. Trošičku jej potrápit, aby viděl, že mu pro záhadnost nepadnu k nohám, ani jemu, ani nikomu! Hrál s námi oběma podivnou hru a já, ačkoli mě to stálo dost váhání, jsem nehodlala skákat, jak si píská. Nejsem ničí figurka! S jemnou elegancí se zlehka, jakobych se vůbec nedržela, se chytnu nastaveného rámě, oči opřené o Zenona. ,,Nemějte starost, milý pane, dám na vaši radu a s největší pozorností si prohlédnu všechna zákoutí zdejších zahrad, nerada bych o cokoli přišla…“ Za touhle větou se mohlo skrývat mnohé… strohá naivita, kterou však potápí mírná ironie v hlase, jiskřičky v očích by zase vypovídali o dvojsmyslu posledních slov. Možná měla vyvolat žárlivost… Možná, možná, snad a snad, každý si to jistě vyložil po svém, ač to pro mou osobu nemusel být dobrý ortel. Byl jako kočka, mrštný, elegantní, kolik mu asi zbývá životů, pokud takhle všechny pokouší?! Pousměji se, načež znovu předvedu ukázkové pukrle. „Brzy nashledanou!“ Věnuji mu poslední pohled z pod řas, který bývá pro mnohé signálem k něčemu víc, však já se odvrátím. Trochu udiveně poslouchám Edgara… Ale…? Ve tváři se zračí povýšenost, nic víc, nic míň… Že bychom se pobavili? Nejsi nejkrásnější, ale na chvilku… Nemuselo by to být nejhorší… ,,Nu, budete mě o tom muset přesvědčit, mladý pane… Pro začátek byste mi mohl osvětlit situaci, kdo byl náš milý společník a… ty zahrady?“ Kývnu hlavou ve směru cestičky, stále zůstávám lehce zamyšlená, i když zvědavá… Na něj, na knížete, koneckonců i na skvostné zahady…

Balduin von Schwannwede - 30. listopadu 2010 19:27

Šermírna Ač jsem si vědom Vincenzovy přítomnosti, je mi v tuto chvíli lhostejná – protivníkem je mistr Johannes, a v tuto chvíli má představovat smrtelné nebezpečí. Proto je na něj soustředěna veškerá má pozornost, ač se téměř ještě ani neotočil ozbrojen. “Je bezpochyby, že přetlačený výpad dodává několik coulů dosahu navíc, což v někerých případech může být v souboji rozhodující.“ obezřetně sleduji mistra, kterak se postavil do střehu. Také je pravděpodobně razantnější, ale na druhou stranu je obtížnější se z něj vracet zpět a rovnováha je v tu chvíli taktéž na štíru. Musí tedy následovat jiná akce, než ústup přímo zpět – ten by v tu chvíli byl poněkud těžkopádný.“ nezdá se, že by mi konverzace během tréninku nějak vadila, ale přesto dávám pozor na správné dýchání – což v některých okamžicích vynechává pauzy delší, než by bylo obvyklé. “Agrippův výpad se zdá být rychlejší a variabilnější co se obrany i útoku týče – protivník nemůže tak snadno odhadnout, co bude následující akce, a rovnováha není tolik posunuta dopředu. V případě protivníkova přechodu do protiakce nebo přímého zápasu by to tak znamenalo výhodu. Pozdravím pokývnutím hlavy a pustím se do tréninku. Jak už mistr zezačátku podotkl, rapír je pro mě stále ještě poněkud nezažitá zbraň – stále musím mít na paměti fakt, že stačí lehký pohyb zápěstím, aby se čepel dostala tam, kam potřebuji. Chápu, že mistr Johannes zatím nepotřebuje příliš odrážet mé útoky, protože se mi zdá, že spíše létají všude tam, kde není. Když pak přecházíme k stále reálnějšímu boji, je pomalu znát Johannesova převaha v této zbrani. Jeho stálými ukázkami zásahů se nenechávám rozptylovat, místo toho se pokouším přesně o to, co mi před konečnou fází tréninku řekl – sledovat soupeře, když začne být unaven, najít jeho slabiny a pak jich využívat ve svůj prospěch, zatímco se snažím co nejvíce skrýt své vlastní. O svou fyzickou kondici strach nemám, i když svaly poněkud namožené mým „výletem“ za Juliett se sem tam stále ještě ozvou. Je ovšem fakt, že mistrovy znalosti mají nad mými navrch a některé jeho pohyby jsou pro mne více než překvapivé. Každý mistrův naznačený zásah si však zkouším uložit do paměti jako možnost, kterou se může vyvíjet potenciální budoucí souboj o život. Nakonec, když mistr skončí s výukou a pobídne Vincenza, aby se mi postavil coby duelant, poněkud překvapeně pozvednu obočí, ale nabídku přijmu. Oproti mistrovi je Vincezo příliš divoký – stále ještě nepochopil, že klíčem k vítězství je uvážlivá kombinace technik a agresivity, a snaží se vše vsadit na svou mladost a ofensivu. Déšť trochu zhoršuje povrch šermírny, takže je třeba dávat pozor na podlahu, a to, že je vcelku chladný, také na kvalitách prostředí nepřidává. Přesto však ponechám několik mladíkových očividných odkrytí bez naznačeného útoku, záměrně, tak nějak předpokládajíce, že už z Vincenzovy strany několik stejných ústupků bylo učiněno taktéž. Nakonec, když liják nepolevuje ani po chvíli vzájemného oťukávání, odskokem se vzdálím z Vincenzova dosahu a šermířským pozdravem ukončím náš trénink. "Liják není vhodný pro trénink šermu. Oba jsme již unaveni a rozehřátí, a příliš velké ochlazení by nás oba mohlo upoutat na lůžko déle, než by déšť přešel." založím rapír do podpaží, ale zůstávám ještě ve střehu, než i Vincenzo uzná, že v tomto trénovat nemá smysl. Je ale možné, že mladík trénink bere vážněji než já, a proto z něj nespouštím oči, než tak učiní, abych mohl případně reagovat na jeho, třebas jen instinktivní, protiakci na můj ústup.

ZRCADLO - 15. prosince 2010 10:56

Adriana de Alexan Hostinský se polichoceně usmál, jako by snad lichotka patřila i jemu, blahosklonně pokývl hlavou. "Vyřídím, paní. Jistě bude nadšen." odvětil ještě a pak se odporoučel. Skoro ses lekla, když se k tobě Theresa naklonila. "Slečno...!" sykla trošku příkreji a jemně do tebe drkla loktem. Tak že by si přecijen všimla? Po těch tvých pohledech již patrně ano. "Nedívejte se tam tak. Bůhví, co si ještě o tom všem pomyslí." kývla bradou v náznaku k onomu muži. Ten z tebe sklouzl očima, pootočil se jako by dozadu, mírně nakrčil obočí, ale pak se i s číší zvedl ze židle. Stále se rozhlížeje, jako by snad někoho hledal se vydal k vašemu stolu, nakonec na někoho neviditelného kývl a upřel pohled na vás obě, zastavil se sotva metr od lavice, na níž seděla tvá kojná. Ta si ho změřila přísným pohledem a byla v tom nelibost znatelná nejen pro tebe. Ovšem tohoto muže to patrně nijak neodradilo, koneckonců, arogantní šlechtici se najdou všude a Anglie není výjimkou. Venku se zablesklo, vzápětí práskl hrom. Theresa nadskočila, málem se překotila na tvrdou, dřevěnou podlahu, ale onen cizinec ji obratně zachytil a pomohl jí získat ztracenou rovnováhu. Jako by mu i samotné živly nahrávaly do karet. "Dobré poledne, dámy." kývl vám oběma, pak se uklonil. "Mohu přisednout?" povytáhl jemně obočí, zelené oči klouzaly z tebe na kojnou a zase zpět, takže těžko říct, které z vás byla ta otázka spíš určena. Tvá společnice se sice netvářila o moc vlídněji, ale podle pohledu jsi poznala, že díky pomoci od onoho neznámého přecejen trochu roztála - jen to nehodlala dávat hned tak okatě najevo. Přecijen měla svou hrdost a i věk a neměla zapotřebí mravy dospívajících dívek, kterým se nálada střídá jak aprílové počasí, vystavovat na odiv. Ne před tolika lidmi. Trochu váhavě nakonec přikývla, šlechtic se pousmál, otočil na patě a posadil se na poslední volnou lavici u vašeho stolu - seděl tak naproti tobě a Theresu měl po pravici. "Mrzí mne, že poznáváte Anglii hned z prvopočátku z její horší stránky. Ale snad se ta bouře zas přežene a počasí umoudří. Teplo tu sice nikdy není takové jako v jižních zemích, ale slunečními paprsky prozářená krajina má své nezaměnitelné kouzlo." mírně se pousmál. Měly jste snad někde na čele napsáno, že nejste zdejší? Nebo to bylo vážně tak poznat? "Mimochodem omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Markýz Rogelio de Maricela. K vašim službám. Kdybyste cokoli potřebovaly, jsem vám k dispozici." pokývl hlavou. Zdvořilostní fráze, nebo něco víc? U tohoto muže jen těžko říci. "Mohu-li se zeptat - Kam máte namířeno? Možná máme společnou cestu." Možná byste nám mohl říct, proč jste tu v přestrojení vesničana - to by asi nejednomu proběhlo hlavou, ale jízlivosti se neslušely a Theresa, ač ani jí onen markýz nebyl moc po chuti, by takový přestupek v chování nepřešla jen tak. Opět zabloudil pohledem k tvé tváři, klouzal jím po zlatavých, vlhkem zvlněných vlasech. Mohlo to působit skoro až jemně vulgárně, ale níž než k ramenům oči nešly. Buď se tak hlídal, anebo... Nebo co? "Těší nás, pane markýzi. A děkuji vám, nebýt vaší pohotové reakce, patrně by to špatně dopadlo. Přecijen tělo už není jako kdysi." poslední větou rozbila trochu strojenější, předpisovou konverzaci, která se k ní vůbec nehodila. Vyvolalo to chvilkové, snad pouze vnitřní pousmátí. Markýz Rogelio. Nic ti to neříkalo, jak by také mohlo? Tys znala jen jedno jméno: Gideon. Možná ta snědá pleť a zmínka o teplých krajích - že by tedy šlechtic z jižních zemí? Titul napovídal... Snad Itálie, či Španělsko? Užívaný byl sice i zde, ale na to byl onen muž příliš snědý, když to nebyl jeden z cikánů a na Francouze neměl onen typický přízvuk.

ZRCADLO - 15. prosince 2010 11:32

Dearbhail Nicolette O´Donegal Dívka ještě trochu nejistě přikývla, pomalu se zvedla, nakonec se usmála, u dveří se zastavila a pootočila se na tebe. "To musí vypadat opravdu nádherně." stejně jako v hlase se v očích barvy oblohy odráželo zasnění, vyvolané tvými vlastními slovy. O kosatcích, duze, Irsku. Sama sis uvědomila, jak ti i za tu chvilku chybí... Cvaknutí kliky dveří přerušilo tvé myšlenky, vyšlas ven, dívka o půl kroku před tebou, ukazovala ti tak cestu. Ta byla trochu delší, vedla kolem sídla, všimla sis zimní zahrady, určitě by stálo za to se tam někdy ve volné chvíli jít podívat, pak dál přes pozemky až na cestu vysypanou bílými kamínky, které vám občas zavrzaly pod podrážkou bot. Táhly se podél ní lampiony, pro případ, že by si někdo z hostí chtěl dopřát procházku i v pozdnějších hodinách. Šly jste mlčky, když se na tebe dívka zadívala, V očích otázku, ale váhala, zda ji může vyslovit. Nakonec se přecijen odhodlala. "Takže.. vy jste se v Irsku narodila.... Máte sourozence, nebo tak? A co vás vlastně přivedlo do Anglie? Často.... občas jsem slýchala, že irové namejí naši zemi zrovna příliš v lásce." Stiskla trochu v obavách rty a sklonila hlavu na prsa. Možná to nebude zas tak dlouho trvat a pod tvým vlivem se přecijen tahle dívenka trochu osmělí a spíš zapomene na to špatné, co ji potkalo i přesto, nebo možná právě proto, že je tak mladá. Ti se málokdy umí skutečně bránit - natož služebná svému pánu. A to je to, na co se všichni spoléhají... Teprve po pár okamžicích vzhlédla a otočila se směrem, kudy se dál klikatila cesta. Vskutku to netrvalo dlouho a hned za dalším ohbím zatáčky se prostor náhle otevřel a vy jste stanuly před vcelku velkou, majestátní stodolou a stájemi. Nad velkými vraty byla obří lucerna, která za tmy či šera jistě více jak dostatečně osvětlovala prostor. Momentálně zde nikdo nebyl - nebo alespoň ne venku. Iris po chvíli zaváhání nakonec vykročila vpřed, vzala za petlici a i když se musela drobnějším tělem trochu zapřít, otevřela - dost na to, abyste se obě pohodlně protáhly. Do nosu vnikla vůně slámy prosycená pachem koňské srsti. Vzduch zde byl příjemně teplý, skoro jako by vybízel usadit se na balíky sena, či se na ně položit a v několika okamžicích usnout. Služebná se otočila s trochu tázavým výrazem v očích, ale když viděla, že jsi blízko, usmála se a vydala první chodbičkou podél stání. Některá byla prázdná, z dalších čouhal koňský zadek, nebo hlava. I dle zběžného pohledu zde byli koně velmi ušlechtilí, jistě stáli nemálo peněz, nepočítaje za kvalitní výcvik a krmivo, co jim bylo poskytováno. Ale jelikož hrabě neměl rodinu a tímpádem jeho investice takto netrpěly, mohl si to dovolit. Stání byla velmi prostorná, bytelná, kování dokonce tak trochu zdobné, dřevo pečlivě ošetřované. Dívka se okamžik pozastavila u jednoho z koní. Již od prvního pohledu to byl hřebec, mohutný, masitý krk s tukovým hřebenem, hustá, jak noc černá hříva a krémová barva srsti. Žíně se mu pod matným světlem zvenčí namodrale leskly. Podle menších uší a tvaru hlavy se dalo usuzovat na španělské plemeno, patrně Andaluského koně. Tys také zahlédla něco, co tě upoutalo. V dalším stání, které bylo u protilehlé chodby. Pohled ti mohl tentokráte padnout na štíhlejšího, pružněji vypadajícího koně barvy čerstvě padlého sněhu. Ten pootočil hlavou směrem k tobě, prohnutý profil, velké nozdry a výrazné oči hovořily jasně. Arabský plnokrevník. Nešlo se ubránit otázce, kdo na těch koních vlastně jezdí a zda jsou nějak využíváni. Tebe však především zajímalo, kde jsou ti vaši. Dveře od stodoly se opět pootevřely a objevil se v nich onen mladík se slámově žlutými vlasy. Chvíli se na vás díval, pak si patrně uvědomil, o koho se jedná. Zdvořile vám kývl a chystal se protáhnout kolem, když k němu Iris vztáhla ruku a jemně jí stiskla jeho paži. Jeho pohled se do dívky nepříjemně, pichlavě zabodl, obočí cuklo v podmračení. Služebná trošku pobledla a pustila ho, polkla. "Jen... Thomasi, kde jsou koně lady Dearbhail?" Lokaj se krátce zadíval na tebe, odložil stranou kýbl se šrotem. "Tudy." odvětil jen krátce, pak se otočil a rozešel. Dovedl vás do odlehlejší části, kde byly venkovní boxy, ze kterých mohla zvířata kdykoli se jim zachtělo volně ven do výběhu. Plot, co ho lemoval se ztrácel, podobný stužce, kdesi v nedohlednu. Kvalitní podestýlka, kvalitní krmivo... Co se dalo čekat jiného už od prvního pohledu? Gideon se patrně staral dobře nejen o hosty, ale o zvířata snad ještě lépe. "Díky." hlesla ještě dívka, lokaj jen přikývl a zas se vydal pryč. Iris se za ním skoro bojácně ohlédla, pak sklouzla očima na tebe. "On.... je zvláštní. To nic." hlesla, pak se zhluboka nadechla a zas vydechla. Chvíli jste tam stály, ať už mlčky či ne, když zvířata jako by snad vycítila vaši přítomnost, nebo vás jednoduše zaslechla, přišla až k vám, k ohradě. Nevypadalo to, že by jim cokoli chybělo.

ZRCADLO - 15. prosince 2010 12:12

Marcus Haarmann Ezio krátce přikývl, klukovi vlepil lehký záhlavec. "Jistě. Tak padej mladej." popostrčil mladíčka kupředu. Vypadalo to trochu komicky zvlášť s tím, že sám Ital vyhlížel skorem jak pouliční hejsek. Tys šel plnit svoje povinnosti hostitele, zatímco si ostatní budou užívat - a co teprve Maria. Byla opravdu hodně šikovná... Tyhle myšlenky musely stranou a taky samy zmizely, když ti pohled ulpěl na oné ženě. Působila snad až křehce, ostatně, jak pravila současná móda, ale ona snad až přespříliš. Alabastrová, jemná a hladká pleť zářila a kontrastovala s královskou modří šatu. Hlavu držela stále mírně schýlenou, což neumožňovalo nahlédnout jí do tváře. Přesto však dle rukou a i krku, kde nebyla jediná vráska a záhyb navíc se dalo odhadnout, že bude mladá. Patrně prostě... jen nechtěla být spatřena a někým poznána dříve, než budete ve skrytu budovy. "Děkuji, jste laskav." hlas měla lehounký, tišší a jemný. Přijala nabídnuté rámě a nechala se odvést do salónku, kde se usadila na pohovku a tiše vyčkávala, takže do ticha se ozývalo jen víno, naplňující číši a lehké cinknutí skla o stolek, jaks postavil karafu zpět. Po tvém dotazu mlčela, na ujištění po chvilce kývla hlavou, než.... než ji konečně pozdvihla. První, čeho sis všiml, byly oči. Skoro tak modré, jako látka jejích šatů, velké a výrazné, lemované světlými, dlouhými řasami. Vlasy barvy slunce svázané a zčásti skryté pod oním kloboučkem.... teprve pak sis všiml... té jizvy. "Chci, abyste našel toho... kdo je za to odpovědný." těžko si až do téhle chvíle představit v té krásné, jemné až křehké tváři jakoukoli zlobu nebo zášť. Teď tam byla nenávist tak silná, že by snad i tebe srazila na kolena, kdybys už neseděl. Jen ti snad víno zhořklo na jazyku a uvázlo v hrdle. "Zaplatím cokoli, jakoukoli částku budete chtít. Jen ho najděte." pohled očí ztvrdnul, zatnula pěsti, látka drahých šatů, avšak nijak zdobená, slabě zašustila. Krásná... krásná, křehká a... tak povrchní. Ale co ti zbývalo? Odmítnout? To sis nemohl dovolit. Nejspíš. Zeshora se v tu chvíli zas ozýval nějaký rámus a halasný smích zábavy, když ho proťal opět německý přízvuk. Jestli teď Malachiáš jednoho z chlapů nevyhodí demonstrativně z okna, tak to bude asi zázrak.

Morová Královna Esme - 01. ledna 2011 13:37

Esmeralda Byl jsem z toho všeho celý špatný, z jejího zranění, její zranitelnosti, z téhle situace a vůbec ze všeho. Ubližoval jsem ji, ale jinak to nejspíš nešlo. Kdybych se podvolil... časem by to bylo ještě horší. Nechtěl jsem abychom dopadli jako mí rodiče. Žijící pod jednou střechou, ale každý jinde. Nesnášet se a žít si své životy po svém bez ohledu na toho druhého. Ne... jen z té představy mi bylo ještě víc na nic. Nemohl jsem dovolit aby mě jednou nenáviděla za to jaký jsme, že jsem ji připravil o život a možná i o životní lásku, kterou třeba v budoucnosti potká. Zůstal jsem s ní ještě nějakou chvíli, kdyby se náhodou probudila, ale dál spala a tak jsem sfoukl svíčky, nechal jsem jen jednu na nočním stolku a pak tiše vyšel z její ložnice. Vážně už si nevím rady. Promnu si zátylek a nakonec si tedy poručím ať mi osedlají koně. Odešel jsem se převléknout do jezdeckého úboru a venku nasedl na koně odjel pryč. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Rozhold jsem se, že se na chvíli projedu po parku a pak zamířím k Edgarovi. Ten mi jistě něco poradí. Nebo se spolu třeba opijeme. Opíjet se sám nemělo moc smysl.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 01:19

Hunter Quarrin Rozjel ses, zvíře citlivě reagovalo na každou tvou pobídku, stejně tak ale i na vnitřní rozpoložení. Park byl vpodstatě prázdný, v podvečer nebylo divu. Bylo zde podivné, prázdnem naplněné ticho, které nijak neuklidňovalo. Ne teď. Snad proto, když už se hodně zšeřilo a na obzoru zůstával jen úzký, šedavý pruh značící kde zapadlo slunce, otočils zvíře a rozjel se směrem k sídlu, kde žil tvůj přítel se svým otcem. Ten byl již starý a jeho syn se o něj staral, jak jen dovedl. Mělo to své výhody - ve svém postavení si Edgar nemohl dovolit vyplatit sídlo a služebné - ale jeho otec ano. Nepříjemností byla občas tak trochu tvrdohlavost a rozmrzelost již postaršího muže, který měl, titul netitul, přecijen své vrtochy. Octl ses na cestě, která již patřila k skrovným pozemkům. Přitáhls koni otěže, snad v impulzu posledního váhání, ale nakonec jsi zvíře znovu pobídl ke cvalu. Kamínky odletovaly od kopyt, v sídle, přesněji jeho levém křídle, které obýval tvůj přítel z let minulých, se svítilo. To bylo dobré znamení, alespoň nebudeš muset burcovat služebnictvo a vůbec zbylé obyvatele. Zámeček by potřeboval pár drobnějších oprav na omítnutí a snad i v rámech oken, ale jinak byl čistý, udržovaný. Sjels s koněm k levému křídlu a skryl zvíře do stínu budovy, pak vzhlédl k oknu, odkud se rozprostíral paprsek mihotavého, žlutého světla. Bylo odhadem asi tak tři metry nad tvou hlavou. Najít kamínky netrvalo dlouho. Přišel sis jak malý kluk, což vyvolalo na tváři i přes veškeré starosti letmý úsměv. Poodstoupils dostatečně daleko, chvilku odhadem oka změřil vzdálenost a směr a rozmáchl se. Jednou... podruhé.... kamínky cinkly o okenní tabulky. Chystal ses hodit třetí, ale dobře, žes to neudělal - v opačném případě bys mladíka, co se objevil, zasáhl. "Haló? Kdo je to?" živě sis vybavil, jak se mu podmračilo čelo a zamžoural do tmy. Neviděls mu do tváře, proti světlu se ostře rýsovala jen temná silueta, ale podle hlasu to byl Edgar. Teprve po pár okamžicích shlédl dolů. Pár vteřin zaváhání, přesto nejistota v otázce... "Huntere? Co tady děláte tak pozdě v noci? Něco se přihodilo? Vám? Vaší snoubence?" to byl celý on... samá starost a nejspíš by tě tam nakonec nechal stát. "Chvilku.. dojdu vám otevřít, dojděte i s koněm k zadní bráně." instruoval tě, než se otočil, zavřel okno a jeho silueta zmizela. Udělals, jak řekl, čekals tak vteřinu, dvě, než se ozvalo cvakání těžkého, kovového zámku a vzápětí se menší, jednokřídlá brána otevřela. Odvedli jste koně do stájí, kde ti ho Edgar pomohl vyčistit, takže jste byli rychle hotovi. Pak tě vzal zlehka kolem ramen a vydal se s tebou do jídelny, kde tě usadil a jao by ti četl myšlenky, vyndal z vitríny broušenou skleněnou karafu s hřejivě nahnědlou tekutinou a dvě sklenky. Nalil vám oběma - podle nezaměnitelné vůně, co tě polechtala dráždivě v nose to byla brandy. Židle trochu nepříjemně pískla, jak ji mladík odsunul, pak se posadil a trochu, snad nedočkavě, se naklonil blíž k tobě v tiché otázce.

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 01:46

S Edgarem Už když jsem byl tady se mi nepatrně nálada zlepšila, bylo dobré mít přítele ke kterému se ve stavu nouze mohu uchýlit a spolehnout se na něj. Byl jsem rád, že byl ještě vzhůru a že mě neposlal ke všem čertům. Jen co jsme se ocitli v jídelně, dovolil jsem si být trochu neformální a uvolnil si vázanku. Pak jsem si lokl brandy a uznale mlaskl jazykem, chutnala dobře a pak se na Edgara zadívám. „Přivádí mě za tebou strasti života, příteli. Dnes se udála jen jedna katastrofa za druhou.“ Zavrtím hlavou. „Potřeboval jsem společnost přítele.“ Stisknu sklenici mezi rukama. „První katastrofa přišla ve chvíli, když jsem přiznal Esmeraldě, že si ji nechci vzít. Samozřejmě, že jsem ji to vysvětlil šetrněji. Prostě vím, že bychom nebyli v manželství spokojení... možná ze začátku... ale časem ne. A nechci dopadnout jako mí frigidní rodiče.“ Zamračím se a znovu se napiji. „Ale to nebyla ta katastrofa... ona mi řekla, že ji nevadí, že ji beru spíš jako sestru. A stejně se za mě chce provdat...“ Opřu se do židle a zadívám se na svého přítele. „Druhá katastrofa se udála, když jsme si vyjeli a Esmeralda spadla z koně a její milovaná klisna musela být utracena. Ještě to neví... nevím jak ji to říci.“ Promnu si zátylek. „Sama je zraněná, ne nijak vážně, vymknuté rameno... to je třetí.... a pak v neposlední řadě. Prosila mě, abych ji neopouštěl... a já ji to nedokázal slíbit. Prostě jsem nemohl... oh bože! Kdyby jsi ji v tu chvíli viděl!“ zasténám zoufale a podepřu si rukou čelo. „Vypadala tak slabě, zranitelně... jako kdybych ji svou odpovědí smrtelně zranil a já si připadám teď bídně! Připadám si jako ten největší bídák na celém světě.“ Znovu k němu vzhlédnu a s povzdychnutím se znovu napiji. „Vážně si už nevím rady.“ Zavrtím nakonec hlavou.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 02:06

Hunter Quarrin Edgar tě celou dobu pozorně poslouchal, jen občas sklouzl pohledem hnědých očí ke sklence s brandy, protočil ji v prstech a zas se na tebe zadíval. Nakonec si povzdychl. "Jsem opravdu... rád a vážím si toho, že mne považuješ za tak dobrého přítele, abys mi to vše řekl... Ale nevím, jestli jsem zrovna dnes večer ten pravý na nějakou radu či pomoc." lehce nesouhlasně pokýval hlavou. "Sám mám v sobě zmatek, viděl jsem ji zatím jen jednou, dokonce do ní vrazil... Pak se objevil Zenon a já... nesvedl jsem se ovládnout. Kvůli ní. Kvůli jedné ženě jsem zapomněl na všechny dobré způsoby a to, čemu mne učil otec a co nám kladli na srdce v rytířské škole. Vše to bylo pryč a tak snadno!" projel si prsty delší, hnědé vlasy. Nevyhlížel nyní o nic méně zoufale, než-li ty sám. Hlavně zmateně a naprosto bezradně. Věděls, jaký je tenhle mladík gentelman a tak ses dokázal víc jak dost vcítit do jeho situace. Obrovský šok - tak by se to dalo označit ve stručnosti. Tohle vypadalo taktéž vážně a jako by na potvrzení tvých myšlenek do sebe mladík naproti tobě jako nic obrátil celou sklenku brandy a ťuknul s ní silněji o stůl. Chvíli se díval na svojí ruku, pak ale vzal karafu a oběma vám dolil. "To... s Esmeraldou mě mrzí. Myslel jsem... nechápej mě špatně, ale spousta mužů by dala... všechno za to, aby takovou dívku mohli mít za snoubenku. Já si to taky představoval jinak, ale zdá se mi, že osud nám vidí do karet a schválně hraje proti nim s tou největší, škodolibou ironií." mírně se ušklíbl, nesouhlasně pokýval hlavou a opět se dost napil, tentokráte vyprázdnil sklenku až napodruhé. "Moc rád bych ti pomohl... Kdybych měl tu možnost... udělal bych to a hned. Přátelům by se mělo pomáhat..." bezradně pokrčil rameny, skutečně ho to velmi trápilo a jeho vlastní problémy jako by zmizely. Nevyptával se, proč si ji nechceš vzít - udals jasné důvody a on věděl, jak se to má mezi tvými rodiči. Zvedl oči k tobě. Mírněji se leskly, stejně jako se do tváří začala vkrádat lehká růž. Kolikrát jste spolu takhle dřív sedávali v různých hostincích, kde ses ty okázale bavil s děvčaty a Edgar jim spíš líbal ruce a recitoval básně? Co se za tu dobu změnilo? A co se změnilo na vašem přátelství? Tolik věcí ti teď přišlo jako tenkrát, ale teďs už věděl... Něco tady bylo jiné. A to něco se nedalo změnit.

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 02:26

S Edgarem Dopil jsem rychle svou skleničku, ne proto že bych chtěl, ale nechtěl jsem zůstat za Edgarem pozadu. I když vlastně jsem spíš byl napřed, už doma jsem trochu pil. Vyslechl jsem si i jeho strasti, chápavě pokývám hlavou, natáhnu se a přátelsky ho poplácám po zádech. „Edgare, pomáháš mi už jenom tím, že tu můžu s tebou být, vypovídat se a pít. Už si nepřipadám tak zachmuřeně.“ Přiznám se mu a znovu trochu uvolním vázanku, která mi se stoupající hladinou alkoholu v krvi připadala stále víc těsnější. „Já vím, já vím... Esmeralda, je nádherná, je tak čistá a nevinná... křehká... jasně, že nepopírám jak je nádherná, ale... prostě se pro ní nedokážu nadchnout. Představa, že bych s ní....“ Také vyklopím do sebe skleničku. „Že bych s ní měl spát, mi připadá jako nutné zlo. Kvůli potomkům však víš...“ Začínal jsem si všímat, že mi ztěžkl jazyk a myšlenky se mírně začínali potulovat. „Nijak mě nepřitahuje. Je to jako kdybych měl mít za ženu sestru... nejspíš jsem divnej nebo já nevím...“ Zamumlám a potřesu hlavou a přisunu se k Edgarovi blíž. „Ale teď už jsem o svých problémech mluvil dost... teď zase ty. Tak povídej... kdo je ta žena pro kterou jsi úplně propadl? Musela na tebe udeřit jako blesk z čistého nebe.“ Usměji se lišácky na něj a znovu ho přátelsky obejmu kolem ramen a mrknu na něj. „Jinak není možný, aby jsi kvůli ní zapomněl na své dobré způsoby... ty... zrovna ty! Tak mi o ní pověz. Honem, jsem z toho celý nedočkavý!“ pobídnu ho, aby se mi taky svěřil. „Nemusíš se bát... nic si tady řekneme se nedoví nikdo jiný.“ Slíbím mu a tentokrát nám doliji já.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 02:44

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna "Nejsi divný.... občas se to prostě stává, nejde se... zamilovat na povel. To je nesmysl, tak se z toho neobviňuj...." nesouhlasně se zamračil, pak opět utopil pohled v zlatohnědém, jiskřícím moku a protočil sklenku v prstech. Jak ses k němu natáhl, trochu překvapeně vzhlédl, ale pak jen tak tak zachytil skleničku, která mu vyklouzla a zachránil ji tak před rozlitím. Kdyžs začal vyzvídat něco o oné neznámé, jen se zčásti odvrátil tváří, přestos stihl postřehnout jaksi nesmělý úsměv a koutek jeho úst chtě nechtě vystoupal ještě víc vzhůru. Těkl po tobě očima. Tím, jak roztávaly pod působením alkoholu byly ještě měkčí a hřejivější než obvykle. Na to, jak měly dívky vždy sny o princi na bílém koni, co je bude nosit na rukou... tohohle prince, kterým Edgar v srdci a duši vskutku byl, okázale odmítaly. Proč? Tys měl ostatně také ženu snů a.... miloval bys ji, propadl bys vášni kdyby....? "Je jední z Gideonových hostů, kteří v paláci setrvají delší dobu... Je drobná a na pohled velmi křehká, ne moc vysoká. Přesto je žensky krásná, a když se usměje.... v tvářích se jí tvoří dolíčky. A ta záplava zlatých, skoro až stříbřitých vlasů... a ty nádherné zelené oči, ve kterých tančí plamínky. Je z Francie... A má tak ladné pohyby..." Edgarův hlas byl mírně zastřený, stejně jako pohled jeho očí. Pohlédl okamžik do těch tvých, pak je ale zabodl do desky stolu a povzdychl si. "A není pro mě..." stiskl rty a zamračil se, okamžik stiskl skleničku silněji, pak ji do sebe opět celou obrátil. "Asi zůstaneme... ty a já... starými mládenci." poznamenal nakonec s lehčí ironií v hlase, sám se tomu ale vzápětí usmál. "K čemu vlastně potřebujeme ženy?" pozvedl obočí. Dobrá otázka... a odpověď? Jaká bude ta tvá? Pár vteřin jsi ale nebyl schopný ničeho jiného, než se dívat do těch něžných, čokoládově hnědých očí.

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 03:05

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Znovu jsem se napil a poslouchal jeho slova o krásné ženě do které se zakoukal. „Z Francie?“ řeknu trochu víc nahlas než jsem měl v úmyslu. „Ty máš příteli vážně vytříbený vkus.“ Pokývám hlavou. A když pronese, že není pro něj trochu se napružím. „A proč by pro tebe neměla být!? Proč?“ nechápu. „Když ji chceš tak po ní musíš jít. Postavení nebo majetek ať jde do háje.“ Mávnu rukou jako kdybych odháněl dotěrnou mouchu. Znovu se napiji a po jeho otázce se trochu zakuckám. Zadívám se na něj a překvapeně zamrkám, když mě na chvíli uhraní Edgarovy oči. Teprve teď jsem si všiml jak krásný má oči, předtím jsem si toho nevšiml, no jistě... předtím jsem se snažil působit jako děsný svůdník. Na chvíli se podívám jinam, protože se mi poněkud rychleji rozbušilo srdce. „Co já vím? Asi kvůli dětem.“ Odpovím nakonec. „Mi muži si však umíme poradit sami, co?“ a udělám všem dobře známý pohyb rukou a na to vybuchnut smíchy. „Promiň... nemohl jsem si to odpustit.“ Řeknu pobaveně. Znovu se na něj zadívám, znovu ho vezmu kolem ramen a přitáhnu si ho k sobě, že musíme oba sedět na krajíčkách židlí. „Hele Edgarde... ty jsi krásnej chlap. Moc pěknej chlap s povahou jak Mílius. Nevím proč by pak tedy neměla být pro tebe? Máš všechno co by taková lady mohla chtít. Nesmíšž... to hned vzdávat.“ Chytnu ho za bradu a otočím si jeho tvář proti sobě a zblízka se na něj zadívám. „Ne... nevidím na tobě nic špatného.“ Zavrtím nakonec hlavou a lehce ho poplácám po tváři.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 03:23

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna Seděl a mlčel. Jak ses na něj zadíval a pak ho chytil za bradu, trochu se lekl, ale jaks ho popleskal po tváři, nespokojeně mlasknul, nesouhlasně se zamračil a mírně se odtáhl. "Majetek ať vezme čert.. a to že jsem.... To je právě ten problém!" rozhodil rukama, až ti málem uštědřil pohlavek, pak jimi hlasitěji plesknul o hladkou dřevěnou desku stolu. Nakonec si podepřel čelo a druhou rukou prsty zajel do vlasů. Stužka, kterou byly svázané tak povolila, takže mu lesklý závoj zahalil ramena. "Ony nechtějí někoho, kdo jim hned dá vše, na co pomyslí. Tedy, ... ne ty, které jsem potkal. V jejich očích vítězí ten, kdo k nim bude co nejvíc odmítavý až je nakonec srazí na kolena a přinutí k pláči.... a takové bych já nejradši..." zavrčel, stisknul pěsti a praštil jimi do stolu. Chvíli tak seděl, se shrbenými zády a skloněnou hlavou, než se na tebe zadíval, pohled očí tentokrát skryt za pramínky delší ofiny. "To je na mě špatně. Právě tohle celé. Já tohle nesvedu. Nedokážu ženě jakkoli vědomně ani nevědomky ublížit. Možná jsem idiot, ale tohle se mi vážně příčí, možná se mi právě kvůli tomu Zenon vysmívá, ale... já pořád věřím, že ten, kdo zůstane sám bude on a ne já..." zmlknul, povzdychl si, pak se uchechtl. "Sám to slyšíš. Není divu, že to nefunguje. Možná... tě Esmeralda nepřitahuje proto, jak je... jaká prostě je. Z toho samého důvodu se o mě nezajímá žádná dívka nebo žena... Nevím. Možná... možná by bylo lepší, kdyby..." zadíval se na tebe, pak se krátce, zčásti zoufale, zčásti sebeironicky zasmál, nakonec nesouhlasně pokýval hlavou. Podíval se do sklenky, vyprázdnil ji a maskl jazykem o patro. "Tak je to... příteli. Ženské jsou možná vážně prokletí, kterým nás Bůh trestá. A když na zem konečně sešle anděla... je ten nedosažitelný a jen se mihotá před očima. Občas závidím těm, co takové starosti nemají. I když se musejí skrývat."

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 03:44

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Uhnu před jeho rozmachem až skoro spadnu ze židle, znovu nám doleji. Bylo to příjemné, se takhle vypovídat a popíjet. Jako za starých časů, kdy nás manželství a dvoření tolik nezajímalo. „Na Zenona se vykašli. Je to idiot a ztroskotanec. Však sis všiml, že se tahá jen se staršími ženami. To proto, že je to s nimi jednoduší. Jsou z pozornosti mladšího muže nažhavené a tak před ním rychle roztáhnou nohy. Někdo by to mohl nazvat svobodou, ale mě to přijde spíš jako zoufalství. Nakonec umře jako samotář, protože si s ženou vhodnou na svou manželku neporadí... pokud si tedy nevezme nějakou starou pannu nebo vdovu.“ Odfrknu si. Zavrtím hlavou. „Edgare... ty jsi skvělej muž. Pohledný, milý, věrný a důvěryhodný! To jsou kvality které se dnes těžko hledají.“ Poplácám ho chápavě po rameni. „Chovat se tak jak jsi říkal... to by jsi nebyl ty. A předstírat kvůli ženě, že jsi někdo jiný to nemá cenu. Musíš na ní zapůsobit jako ty.“ Napiji se a otočím se čelem k němu. „A já ti rád pomůžu. Jistě spolu vymyslíme něco jak by jsi na dámu svého srdce zapůsobil.“ Jeho slova o tom, že by bylo lepší být na muže a že jim závidí. Zavrtím pobaveně hlavou nad jeho slovy. Natáhnu se a sundám mu vlasy z očí. „Edgare takhle nemluv. Buď rád, že jsi takový jaký jsi. Skrývat takové tajemství o kterém jsi mluvil je zatraceně těžké.“ Ulevím si a znovu usrknu pití. Uvědomím si až o chvíli později co jsem řekl, ale dělal jsem jako že nic. „Ber to takhle... aspoň jsi volnej. A nemusíšž si brát někoho koho nechceš.“ Mrknu na něj. „Ede... ty jsi... ty jsi fakt můj nejlepší přítel. Jsi skvělej chlap. Opravdu. Mám tě strašněě rád a jestli ti můžu nějak pomoci, táák ti pomůžu!“ řeknu nakonec rozhodně.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 13:08

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna Ohledně knížete zabručel. "Nejsem si jistý. Po dnešku si nejsem jistý už vůbec ničím, ani sám sebou. Přijde mi, že Zenon využívá ty starší ženy spíš k něčemu jinému, než jako levnou vstupenku do ložnice. Protože.... na NI zapůsobil taky... A tak snadno! Nemyslím si, že by měl problémy získat každou, co by chtěl. U některých dříve, jiných později. Ten chlap nemá ani za mák vychování, ale... ta jeho drzost, jeho postoj je.... je v tom taková elegance, že... že mu to ony prostě většinou prominou. Urážku muže vysloví současně jako lichotku ženě. Jeho zesměšní.... ji vyzdvihne." nakonec mávl rukou. "Nechme to být... Nemá... nemá to smysl. Jen nechápu, proč takový člověk jako je hrabě Gideon někoho jako Zenon u sebe trpí. Kdyby to tak nebylo, tak ten... kníže už dávno skončil minimálně na dlažbě." zamračil se. Zenon mu patrně opravdu ležel v žaludku... kvůli tomu, co ti sám vlastně přiznal - kvůli té dívce, co ho tak okouzlila. Jinak svedl aroganci toho muže s nadhledem přehlížet, alespoň o se týkalo jeho samotného. "Vím.... jen.... znáš to - na druhé straně plotu je tráva vždycky zelenější. Je mi jasné, že to rozhodně není snadné... Snad dokonce o dost těžší i horší jak dohodnuté manželství..." mírně se pousmál. "Ale sem tam se neubráním myšlence... když to uvážíš, tak... muži navzájem vědí, co od sebe čekat, rozumí si mnohem víc jak se ženami, které i přes veškerou snahu zůstávají takovým.... prapodivným otazníkem a člověk je u nich stále v nejistotě. Zpočátku to snad má své kouzlo.... ale kdyby to tak mělo být stále - jako že bývá, za chvíli si z toho začne i ten nejrozumnější trhat vlasy. A kdyby jenom to." Tvoje "přiznání", které jím tak docela nebylo - to jen ve tvých očích - patrně příliš nevnímal. Natáhl se po karafě a znovu oběma dolil. "A já bych radši skončil jako ostatními opovrhovaný, ale sám pro sebe spokojený, než jako blázen."

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 13:44

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Napiji se a podepřu si rukou hlavu. „Pfff... Já taky ty ženy nechápu. Jsou to záhadné bytosti. Nechápu proč je zajímají zmetci namísto toho aby chtěli hodné muže jako jsi ty.“ Odfrknu si. Postavím se, ale raději se zase posadím abych nespadl jak se mi zamotala hlava. „Uff.. řekl bych že zítra budeme mít oba pěkný bolehlav.“ Promnu si čelo. „Hm... já nejsem zrovna přeborník ve svádění... ale řekl bych, že Gideon by ti mohl být schopný poradit. Však znáš jeho pověst. Třeba by ti dokázal poradit.“ Pokrčím rameny a opřu se do židle. Poslouchám jeho slova o tom, v čem by vztah s mužem mohl být lepší. Pobaveně se na něj zadívám. „A tebe to láká? Zkusit to s mužem?“ narovnám se a znovu se na něj otočím v lesknoucích očích pobavené plamínky. „Tak to zkus.“ Pobídnu ho s úsměvem a poklepu si na rty. „Zkus mi dát pusu. A uvidíš jak se ti to bude líbit.“ Mrknu na něj a dusím v sobě smích. Jsem tedy zvědavý jestli to dokáže.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 13:45

Joyous de Faisenz Edgar se tě ujal jako pravý, nefalšovaný gentelman, kterým skutečně byl. Když ses ho začala ptát, zprvu ochotně se nadechl k odpovědi, byla v tom snad i jistá horlivost, ale tus zchladila zmínkou o knížeti. Úmysl, nebo ne tak docela? Zlehka si odkašlal, pak tě vybídl k tomu, abyste společně vykročili po pěšině. První dva, tři kroky ještě mlčel - patrně se snažil zbavit knedlíku v krku, co se tam po tvé otázce objevil. Nakonec však zvedl hlavu a pohled k tobě, rozhodl se ti vyhovět, i když měl patrně co dělat, aby neskřípal zuby. "Kníže Zenon. Je to jeden z... hostů hraběte Gideona. Jeden.... z poněkud trvalejších hostů. Rodilý angličan a že svému národu vskutku dělá dobré jméno. Jistě jej zde potkáte ještě hodně často, ovšem jen velmi vzácně je k vidění sám. Většinou je obklopený ženami... Již trochu staršími ženami." dodal, snad jako by tomu chtěl přidat ještě větší váhu. Snad jako by se ti snažil dát najevo, ať na Zenona rychle zapomeneš, nebo že on by o tebe jistě neměl zájem. Nezvýší právě tohle ale tvou zvědavost? Nebudou mít Edgarova slova naprosto opačný účinek, než ten, kterého chtěl patrně dosáhnout? To musíš vědět nejlépe ty sama. Cos znala jistě byla nyní achillova pata tvého doprovodu... Procházeli jste zahradami, byly opravdu okouzlující, stejně jako jejich zákoutí, i když jedno ti připomělo onen líbající se pár. V tom samém okamžiku se na tebe Edgar zadíval - jak náhody dají vyznít jinak vcelku prostým gestům.... Viděl ty dva snad také a před očima se mu objevili znovu... snad by rád, abyste na jejich místě byli vy dva? Jak... troufalé. Jak by ses zachovala, kdyby to ale náhle skutečně udělal? Nestoupl by v tvých očích jistým způsobem, jako cennější trofej už přecijen víc hodna toho, aby ses jí zaobírala obdobně, jako Zenonem? Jediný pohled však stačil, sklopení Edgarových očí bylo dostatečnou odpovědí. Ne. On takový není. Je to gentelman, nikdy by neudělal to, o co si dáma neřekne, nebo co se jí nedá vyčíst z očí. Samas ale byla svědkem toho, co s ním svede nikoli Zenon sám o sobě, ale tvá přítomnost a gesta... Možná by se nechal vyprovokovat znovu, tentokrát ale k něčemu jinačímu. A kdybys byla šikovná, nejenže bys možná objevila tajemství podobných mužů, kteří ženě splní vše a proto jsou nedocenitelnými společníky v jistých kratochvílích, ale ještě bys z toho mohla vyjít v roli pouhé oběti a tím mu pak nastavit pověstnou nohu, o kterou zakopne a nejspíš se už k tobě nepřiblíží. Byl tu klid, ticho, překvapivě teplo a nikoho jste již delší dobu nepotkali. Žádní svědci... ideální situace, přímo vybízející k experimentům...

ZRCADLO - 02. ledna 2011 14:05

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna "Možná to má co dělat s tím, že věcí, co dostaneme jen tak, bez námahy, si nevážíme a nesvedeme je ocenit. Protože je pak bereme jako samozřejmost, která má nebo měla přijít." povzdychl si, zadíval se do skleničky, naklopil mírně její hladinu k sobě, ale pak se napil. "Ne. S tímhle za nikým chodit nehodlám. Že jsem ti to řekl..." mírně nesouhlasně pokýval hlavou. Na tvůj dotaz se nadechl k odpovědi, ale tím dalším, svou výzvou jsi mu asi tak trochu vyrazil dech. "Cože?" vypravil ze sebe, pak mu pohled očí jako magnet přitáhlo gesto, jak sis poklepal prstem na rty. Nejen ty, ale i Edgar měl už napito trochu do zásoby a alkohol působil i na jeho nálady. Jinak by to patrně neudělal, ale takhle, po tvé další výzvě spolu s tím, že ses smál, se zprudka postavil, načež zavrávoral. "Ty se mi snad vysmíváš?! Jistě, co já bych svedl udělat překvapujícího nebo pobuřujícího, ten, co vždycky dodržuje etiketu, ten pravý gentelman, princ na bílém koni, který je všem akorát pro smích!" nahnul se k tobě, v očích ještě jiskry rozhořčení, ale nakonec dosedl trochu ztěžka zpátky na židli, protože tentokrát rovnováhu neudržel. I tak tě chvíli ovanul horký dech a nebýt té náhody, patrně by to skutečně udělal. Takhle seděl vedle tebe v křesle, hlavu mírně skloněnou, dech trochu zrychlenější. Nehýbal se, pak ale vzhlédl a jeho pohled se do tebe, možná trochu nepříjemně vzhledem k tomu, co se málem stalo, zabodl. Patrně chtěl něco říct, ale jen pootevřel ústa a zůstal tak.

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 14:16

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Zamrkám a usměji se, když vidím jak se rozhořčil. „Ne. Nevysmívám se ti. Jen chci vědět jestli by jsi to dokázal.“ Ohradím se. „Tobě bych se nikdy nevysmíval. Ale dělal si z tebe trochu legraci... to ano.“ Usměji se a vzhlédnu jak se postavil. Na chvíli jsem si už myslel, že to udělá, ale pak se zastavil a zase se posadil. Byl dopálený, toho jsem si všiml. Pár chvil jsem ho sledoval, ale pak jsem se napil a naklonil se k němu, pohladil jsem ho po tváři, přejel mu rukou po vlasech dolů na zátylek a naklonil jsem se k němu ještě blíž. A pak jsem ho políbil na rty, první zavřenými rty, pak jsem pootevřel rty a špičkou jazyka mu přejel po rtech. Čekal jsem co udělá, jestli ucukne, bude zaražený nebo mi polibek oplatí. Každá z těch reakcí mi řekne jak to vnímá. Při polibku jsem mu začal rukou lehce masírovat šíji a hladil ho po něm. Někde vzadu mi něco říkalo, že ať tohle nedělám. Je to přece jen můj přítel, ale mysl jsem měl příliš otupělou na to abych poslouchal.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 14:30

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna Kdyžs ho pohladil po tváři, nechápavě se na tebe zadíval, v očích závoj alkoholového opojení. Teprve když ses k němu sklonil se patrně domyslel. "Huntere co..." to už se tvé rty dotkly jeho, vzápětí jsi je přejel jazykem, byly hořkosladké od alkoholu. Cítils, jak se mu svaly na krku naply, po chvíli i celé tělo. Těch několik okamžiků nebyl nepodobný nehybné soše. Minimálně jsi ho překvapil a kdyby jenom to. Odtáhl se od tebe, trochu silněji se ti zapřel do ramen, ale skrz opilost to pro tebe vyznělo jako jemné, lehounké gesto, v kterém bylo váhání. Stejně tak k tomuhle přesvědčení přispívaly i poněkud víc narůžovělé tváře a mírně se mihotající přísvit v Edgarových očí. Cos čekal? Ty sám ses léta skrýval, popíral sám sebe a kdyžs to přijal... doteď trvalo, než ses k něčemu odhodlal. Ta reakce neříkala ano, ale ani jasné "NE."

ZRCADLO - 02. ledna 2011 14:50

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Sen anebo bdění? Usnula jsi, možná jen dřímala... když se dveře tvého pokoje pootevřely. Tak neslyšně, že sisi to uvědomila až pár chvil po té, cos vycítila něčí přítomnost. Pozvedlas víčka, zprvu s trochou neochoty, pak se ale oči rozšířily. Nevidělas mu do tváře, venku se rychle stmívalo a mihotavé plamínky svíček rozehrávaly abstraktní hru světel po stěnách pokoje i postavě onoho příchozího. Překvapeně jsi zjistila, že nejsi nikterak znepokojená, protože uvnitř dlel jakýsi pocit samozřejmosti z vědomí jistoty, že víš, kdo to je. Ukolébané smysly vnímaly zkresleně, nejinak pohled očí, kterému ještě přidávalo na snovém závoji tlumené osvětlení. Sklonil se nad tebou, ruka s delšími, elegantními prsty přejela s tak důvěrnou něhou po tvé tváři. Ten dotek ti byl tak známý... Sehnul se trochu blíž, na čele, náhle jako by rozpáleném horečkou jemně chladil dotek rtů, tak jemných, příjemně měkkých. Konečně jsi byla schopná zaostřit na jeho tvář... nebo spíše na drobnou jizvičku, co na ní byla, šedavé oči se rozpíjely jako jemně zářící květy na louce. Jako by šeptaly to tiché "děkuji ti", ta slova, cos četla na lístečku a nyní ti tělo zaplavily stejné pocity, co i předtím. Pousmál se a posadil na okraj pelesti, krátce se rozhlédl po pokoji, pak ale očima sklouzl zpět na tebe, připomínaje spíš přízrak, než skutečnou bytost. Gideon...

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 14:52

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Srdce se mi trochu rychleji rozbušilo, ale nechal jsem se odstrčit. Chvíli jsem pozoroval jeho tvář, takže nerozhodnost. Není mu to odporné... nakonec se napiji a zvědavě natočím hlavu na stranu. Nejraději bych ho znovu políbil. Nakonec jsem, ale položil svou ruku na jeho, jako kdybych se ho snažil uklidnit. „Tak... co jsi cítil?“ zeptal jsem se ho zvědavě. Pozvednu obočí a mimoděk si olíznu rty, trochu mě to překvapilo, že by mě Edgar mohl přitahovat, nejspíš za to mohli ty jeho něžné oči. Když se uvolnil, byli jeho oči úplně jiné. Najednou vypadal... tak sladce. Zadívám se mu do očí a trochu pevněji stisknu jeho ruku ve své.

Joyous de Faisenz - 02. ledna 2011 15:00

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Chlapec... Byl starší a přeci byl v mých ohnivě planoucích očích chlapcem, nevinným, natolik čistým, aby nepochopil, co právě udělal, nebo neznačil... Tak pravý Angličan, muž na svém místě, co dělá jejich pověsti čest... Anglie... podivné počasí a suchý humor... Zaškaredím se v duchu, ale navenek se pouze rozhlédnu po těch okouzlujících zahradách. To se muselo nechat, nádhera, nad nádhery, slušnost mě nutila k čemusi, co se mohlo velmi rychle zvrtnout ve dvojsmysl... možná proto jsem přímému vyjádření obdivu i zájmu nebránila... ,,C´est trés belles!" Vypustím rozpustile ze rtů ve své mateřštině. Pánové tomu nesnadno odolávají, jazyk je to měkký, nádherný, ne nadarmo označován jazykem lásky... Pohled na oko uchváceně bloudící po zahradách se vrátí k jeho očím. Tak? Mohl si to vyložit několika způsoby, spíš těmi špatnými, pokud jde o jeho očividnou nechuť k Zenonovi, ovšem mé rty, hlas, oči i slova by mohli vypovídat o něčem úplně jiném... Kníže se nyní do mé paměti vryl díky slovům mého doprovodu ještě zásadněji... nejen, že byl zajímavý, tajemný a nejspíš i manipulativní... nafoukaný, ale byl dobrým terčem, možná příliš velké sousto pro tak mladou dámu, pokud je zvyklí na starší, ale nebyla by, právě to, ta největší potupa... odmítnut, krutě pokořen mladičkou lady Joy... Na tváři se mi chtě nechtě rozlil málokdy viditelný úsměv... Pod jeho náhlým zkoumavým pohledem mohl však působit jako vybídka, ba co víc... Vzpomínka na pár ukrytý v podobném zákoutí probudila nové jiskřičky v mladě, tmavě zelených očích, připomínající trávu na podzim, jenž dokáže slunce rozehřát, tak i jinovatka v mžiku pokrýt... Chvilku čekám, co víc musí dáma provést, jako pomyslnou a tak málo říkající provokaci? Jak moc by stoupl v mých očích, pokusit se o něco nekalého... Ale, ne.. neudělá nic, opravdu jako chlapec, nevinné gesto, kdy se jeho pohled zapíchne do země a vše je mi jasné. Spustím ruku z jeho rámě a při opatrném uhlazování šatů se letmo, něžně dotknu jeho ruky, účelně tak, aby to pocítil pouhými chloupky u zápěstí... nevzhlížím, náhle zaujatá čímsi, vyčkávám, zaposlouchaná do ptačího zpěvu.. Tenhle okamžik musí být dlouhý a přece krátký. Nikde, nikdo... Kradmě se na něj podívám, po očku, jakoby váhavě, až nesměle... Rty se pohnou v neviditelném "Oui", které tam bylo a přece nikdy být nemuselo...

ZRCADLO - 02. ledna 2011 15:28

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna Po tvém dotazu se tak trochu vzpamatoval, mrknul jednou,... podruhé. Nakonec se mu tak nějak ulevilo, strnulá ramena mírně poklesla, pomalu vydechl. "No... popravdě... upřímně jsi mě překvapil a taky trochu vyděsil, ale... nebylo to nijak hrozné." dokonce se mírně pousmál. Patrně si neuvědomoval, co se děje s tebou a to celé po tvém dotazu považoval tedy za velmi dobře zahranou hru, nebo dejme tomu sázku, ke které on sám dal popud. Patrně... jenže takhle člověk opojený alkoholem nepřemýšlí a jestli tě tohle napadlo jako důvod Edgarova uvolnění se namísto toho, že překvapivě tvůj přítel je možná.... na tom stejně jako ty... tak to zase zmizelo a zůstala jen nevyřčená otázka, co a jestli něco udělat dál...

Elicia de Talos - 02. ledna 2011 15:37

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Kde leží ona pověstná hranice? Nečekané, přesto pro mne nijak rušivé, prodloužení vyjížďky s bratránkem udělalo své. Šaty z lehounké a na dotek hebké látky mi vnukly pocit volnosti a neskutečné pohody. Ulehla jsem s rozvířenými myšlenkami a postupně se nořila do světa milých vzpomínek. Stále jsem na pokožce cítila pevné teplo mužského těla. Mokrou vůni dlouhých vlasů. Nechala jsme se ukolébat a usnula. Avšak cosi nepřálo dlouhému odpočinku. Pocit osamění se vytrácel a nastupoval jiný. Skoro až tajemný, kdy drobný strach trne v zátylku. Nemohlo to být zjevení. Slyšela jsme přeci klapot dveří, i když…možná si ho má fantazie domyslela? Přesto z části neprobuzena, opatrně a líně pootevřu oči. Mírně pootevřu rty v němém výdechu. Fantaskní silueta a mihotavé plameny svíček. V pokoji bylo šero, přesto zářil nepopsatelným jasem. Nevykřikla jsem a ani se nijak nepokusila volat o pomoc. Proč také? Mohla jsem si domýšlet, kdo je ten muž, ale…já věděla…ne, možná jsem toužila a vroucně si přála, aby to byl on . Zůstávala jsem ležet s očima rozšířenýma špetkou překvapení, skryté touhy a naděje. Připadal jsme si jako zvěř lapena v tenatech lovce. Neschopna pohybu. Za to mé srdce bilo jako o závod. Jistá známka toho, že jsem stále naživu jako onen tajemný Neznámý. Přivřu oči, jakmile ucítím něžný dotek na své tváři. Je tak krásný a snad proto se mi zdá nepřístojné, že mi po těle přejelo mrazivé zachvění. Dotek rtů naopak zahřeje, ba rozpálí mou krev. Zvednu k němu zamlžený pohled a postupně rozeznávám důvěrně rysy známé tváře. Srdce jihne pod tichou zprávou, jež mi sděluje šedavá modř jeho očí. Očí, které mi nedají spát. Pelest se pomalu zhoupne pod jeho váhou. Drobné detaily mi napovídají, že neblouzním, ani nesním. Ale…musí to být má pouhá představivost. Skutečně by se vkradl do mé komnaty? Protichůdné pocity se bouří v mé hrudi. Nadzvednu se a pomalounku natáhnu paži. Bříšky prstů se lehce dotknu jeho tváře, drobné jizvičky, špičky nosu a potom dvěma prsty jemně pohladím hebké rty, jako bych ho chtěla umlčet. Zkoumám každičký kousek jeho obličeje. Dokázala bych si jej tak živě představit? Posadím se. Ozve se pouhé zašustění látky. Pohladím jej téměř náznakem po vlasech, straně krku a nechám dlaň spočinout na jeho rameni. Skloním pohled a opatrně se přiblížím k jeho ucho. Nasaji vůni, která mi snad poradí, kterou cestou se ubrat. Poté se odtáhnu a jako poslední věc se zadívám do očí, obvykle zastřených závojem z tenké pavučiny. Měkce se pousměji a stále mlčky pozoruji, zda v jeho pohledu něco změní. Netoužím nic říkat nahlas. Slova by…byla naprosto zbytečná.

hrabě Gideon - 02. ledna 2011 15:59

soukromá zpráva od hrabě Gideon pro ... Tichý cinkot křišťálu, uši naplňující podivné, hutné ticho. Něžné doteky bříšek dívčích prstů vyvolávají sladkobolný smutek, co se zračí v očích. Její blízkost... Jemně ji chytnu za zápěstí a stáhnu její ruku, než ji pustím ale zlehka stisknu. Zvednu k ní oči, sotva postřehnutelně nesouhlasně pokývu hlavou, rty konečně zvlní pousmátí, skoro až něžné. Stejný cit se objeví i v pohledu. "Jen... jsem se přišel podívat, zda ti nic nechybí. Nechtěl jsem tě vzbudit... Omlouvám se." Obočí se mírně stáhne k sobě. "Nechci... udělat nic, co by ti jakkoli ublížilo." hlas zní tiše, jak se v něm odrážejí obavy. Ano, i já znám strach a to více než dobře. V jemném nutkání vztáhnu ruku k její tváři, ale kousek od ní se prsty sevřou pevněji v pěst a paže opět klesne. "Nikdy bych si to neodpustil." nevyslovím to, co jsem chtěl, stisknu rty. Zadívám se na ni. Příliš krásná, příliš dobrá a něžná. Má sestřenka Elicia ze sluncem rozpálené země. Mohu jen tiše a z povzdálí sledovat, jak tančí... Mohu se zlehka dotknout, ale pak hned o krok ustoupit. Kdybych to neudělal...

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 16:13

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Kousnu se do rtu a raději se zase napiju. Pak vstanu a povážlivě se zakymácím, chytnu se židle dokud nezískám rovnováhu. Pak dojdu za jeho židli a položím mu ruce na ramena. „Tak bych řekl... že máš na to stát se vyvrhelem celkem našlápnuto.“ Usměji se. Nakonec ho obejmu a ruce zkřížím na jeho prsou, pak si hlavu opřu vedle jeho. „Jsi můj úúúúplně nejlepší přítel, Edgare. Věřím ti a dal bych za tebe ruku do ohně. To mi teda veř. Mám tě fakt rád. Fakt moc rád.“ S povzdychnutím opřu tvář o jeho. „Jenom za tebou můžu jít když mám trápení.... víš nikdy jsem si nevšiml jak máš krásný oči.“ Uhne mi myšlenka někam úplně jinam, mimoděk jsem začal prstem dělat na jeho prsou malé kruhy. „Ale říkal jsi, že to nebylo hrozné. Ale to není to co jsi cítil... co jsi cítil? Zamrazilo tě? Nebo polilo horko? Srdce ti začalo tlouct rychleji? Jen pověz, nestyď se.“ Pobídnu ho.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 16:21

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady Edgar se zastavil, těžko říct, zda ten letmý dotek postřehl, ale to by byla v jeho případě absurdita víc jak negativní a zcela odrazující. Když se nic nedělo, trochu zvědavě vzhlédl. Takže přecijen si všiml? Samozřejmě, že ano! Jenže bude tohle a tvá sotva vyřčená pobídka stačit k tomu, aby... Váhání. Možná až příliš dlouhé, ale když užs to chtěla vzdát s tím, že je tenhle mladý šlechtic naprosto ztracený... chytil tě za ruku, po tvém pohledu zas trochu znejistěl a jeho dotyk ochabl, ale pokud jsi nic nenamítala nebo se netvářila pochybovačně... muselas v zápětí přiznat jistým "klepům" napravdě a i tomu, že přecijen alespoň k něčemu podobní gentelmani jsou. Dotek jeho rtů byl nejdříve trochu opatrný, ale něžný, připomínal motýlí křídla. Po něm se mírně odtáhl a zadíval se ti do očí, snad jako by se tiše ptal, zda opravdu smí. Teď vyčkával přesně tak, jako ty předtím - zdánlivě dlouho, ale přitom vlastně krátce. Opět se k tobě sklonil a začal tě líbat - tentokrát již směleji, přesto hluboce, ne nijak přehnaně prudce - nic z toho nepůsobilo nijak lacině či vulgárně. Cítilas, jak ti jedna jeho ruka klouže přes zátylek po zádech, pak se ovinula kolem pasu. Druhou tě krátce, jemně pohladil po tváři, než sjel dlaní na šíji a jemně ji začal masírovat, zatímco polibky prohloubil. Přitiskl tě k sobě trochu těsněji, avšak stále by stačil jen náznak nevole a mohla bys mu lehce vyklouznout. Tyhle polibky sice nebyly divoké a vášnivé - to by bylo opravdu víc jak troufalé, ale o to víc jakýmsi podivným způsobem podbízely k tomu, abys ho ty svými vlastními přiměla k něčemu víc. Alespoň k něčemu podobní jako Edgar byli opravdu dobří... a možná nejen dobří...

Elicia de Talos - 02. ledna 2011 16:34

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro … Prsty obemknou útlé zápěstí a stáhnou mou paži. Ledový trn se zabodne blízko srdce. Provedla jsem něco zle? Špatný pohyb? Skoro se až bojím znovu pohlédnout do Gideonových očí. Najdu tam pohled plný nesouhlasu, či posměchu nad naivitou? Ne, on takový není…přeci. Hrudník se zvedne v nádechu a já spatřím jemný úsměv. Ani nad tím nerozmýšlím a i já povytáhnu koutky rtů výše. Netuší, jak moc mě tím potěšil. A jak moc se mi ulevilo. Omluví se mi, protože mě probudil. Mírně zavrtím hlavou. „To přece nemusíš. Nezlobím se.“ stále šeptám a pohledem sjedu k dlani, kterou jsem se ho před okamžikem dotýkala. Prsty se zatnou na malou chvilku v pěst. Potom vysloví něco, co mě donutí k němu opět vzhlédnout. Neusmívám se. Ale ani nemračím. Ta slova zní tolik upřímně a já…nejsem schopna odpovědi. Zasáhl mě tím přiznáním více, než bych si sama dokázala připustit. Čekám na něžné pohlazení, jenž svede pouze on, ale v posledním momentě ruku stáhne. Přivřu oči. Několik nádechů a výdechu mlčím. Promnu si rty a chytím jej za ruku, jako bych si tím dodávala potřebné síly. „Střežíš se, abys mi neublížil, avšak…ubližuješ mi.“ konečně promluvím a zvednu k němu tmavě modrý pohled. „Pokaždé, když se odvrátíš…když stáhneš paži dříve, než mě stačila pohladit, cítím…ledové pnutí uvnitř hrudi, které praská jako hladina zamrzlého rybníka…stejně jako nyní, když se v tvých očích odráží strach.“ mé tělo se nepatrně chvěje. Snad nepodnikám velikou chybu, že se mu svěřuji se svými pocity. Pousměju se a obličej se mi rozzáří, jako když vzpomínáme na pěkné chvíle našich životů. „Naopak, tvůj opatrný úsměv, letmá políbení na čelo, zvláštní a tajemný pohled šedavých očí…tvá přátelskost, ochota a starostlivost…celou svou přítomností mě dokážeš udělat šťastnou. vyzpovídám se a cítím, jak mi růž stoupá do tváří. Vypověděla jsme mu snad vše. Možná to ani nechtěl slyšet a já hloupá… Zavrtím hlavou a sklouznu pohledem stranou. Víčka mám sklopená a skelný lesk kryjí husté černé řasy.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 16:56

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna "No, to jistě... vzhůru a ještě dál!" zasmál se, zvedl sklenku a dopil zbytek. "Děkuji za vyznání vašich nejniternějšíh pocitů, rytíři... totiž... vikomte." odkašlal si, ale vzápětí zmlknul, shlédl na svojí hruď, ale vyrušils ho dotazem. "No... popravdě... nevím, jenom mě to pořádně překvapilo a taky trochu vyděsilo... zezačátku." pokrčil trochu bezradně rameny. Patrně byl i na rozpacích, přecijen tohle rozebírat takhle.... jak by ses cítil a vlastně jak se cítíš ty? Možná ti brandy pomohla rozvázat jazyk, ale ty už víš a jsi s tím srovnaný, takže je to něco jiného. Edgar si povzdychl, pak k tobě vzhlédl. "Myslím..., že tu budeš chtít asi zůstat přes noc..." řekl polohlasně, mírně zastřeně. Pozvedl zlehka tázavě obočí. Byla to nějaká skrytá, trochu neohrabaná výzva? Alkohol vskutku odbourával zábrany a vy už jste měli vypito dost...

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 17:21

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Zavřu na chvíli oči. „Jistě. To chápu.“ Řeknu v odpověď a s námahou zase otevřel oči. Opětoval jsem jeho pohled a pak přikývnu. „Ano. Myslím... že v takovém stavu bych nikam ani stejně nedojel... a nejspíš ani nedošel.“ Narovnám se a při tom přejedu tváří o jeho. Ale byl to na mě příliš rychlí pohyb, zamotala jsem hlava a musel několik kroků ustoupit abych neupadl. „Páni... ještě tak jednu skleničku a myslím... že bych se už nezvedl.“ Odfouknu a opřu se o stěnu. Rozhlédnu se po místnosti, podlaha se hýbala. „Řekl bych, že je pravý čas to zabalit. Už teď vím, že mi bude zítra špatně.“ Seberu odvahu a přesunu se zpět k Edgarovi a znovu mu položím ruce na ramena. „Musím ti říct Edgare... mám tajemství. Velké tajemství, které nikdo neví.. opravdu nikdo...“ Zašeptám mu tajemně do ucha. Zase se narovnám. „Jsem teda zvědavej na tebe. Jak se ti bude chodit. Schválně kdo je na tom hůř?“ pohladím ho po ramenou a usměji se. Byl jsem trochu zmatený, nebyl jsem si jistý jestli to se zůstáním přes noc bylo myšleno dvojmyslně nebo mi to tak prostě jen vyznělo a při tom to tak nemyslel. Přesto se mi zase trochu zrychlil puls. „Budem muset do schodů? Ty asi nezvládnu.“ Postěžuji si.

hrabě Gideon - 02. ledna 2011 17:22

soukromá zpráva od hrabě Gideon pro ... Stisknu pevně víčka. I když jsem něco podobného čekal, tak... Otevřu oči akorát ve chvíli, abych spatřil její rozzářenou tvář, tak plnou štěstí, něhy... a lásky. Ve tvářích růž, v tmavé modři očí přísvit, co tak moc dobře znám, ale je přeci jiný. Sklopí víčka. "Stále tahle bolest není taková, jaká by mohla být, kdybych tě opravdu zranil." natáhnu se a jemně jí zdvihnu prsty bradu. "Jak dlouho mě znáš, Elicie... Často druhé nepoznáme ani za celý svůj život. Nejsem o nic lepší než ostatní. Jsem tam hluboko uvnitř stále jen muž. Navíc je mi už téměř třicet let. Měl bych mít ženu a děti, jako každý spořádaný muž, ať už je to šlechtic nebo sedlák, není to rozdíl. Jenže já jsem moc velký zbabělec, mám strach z odpovědnosti, kterou bych musel nést. Proto... když se objeví žena, která by... mohla zůstat v sídle, probouzet se zde každý den, snídat dole v jídelně, odpoledne se jít projít do zahrad, vyjet si v kočáře nebo na koni... Zatím jsem vždy podlehl... ale pak... jsem jim ublížil. Nechci, aby se to samé stalo i tobě." chvíli se odmlčím a dívám se na ni, sleduji výraz její tváře, cokoli, co by napovědělo jejím vnitřním pohnutkám. "Není lepší se tedy stále těšit z úsměvů a pohlazení, než mít sice něco víc, ale.... za příliš vysokou cenu?" pomalu ji pustím, konečky prstů zavadí o křivku její šíje a zbloudilý pramínek vlasů. "Jsi tak mladá... jistě potkáš jiné, další... a jeden z nich se ti pak zalíbí. Život máš před sebou." krátce vezmu její tvář do dlaní. "Je to a bude to tvé rozhodnutí. Já se tě jen snažím varovat... před sebou samotným." nakloním se k ní blíž a vdechnu jemnou vůni její kůže a vlasů. "Když řekneš ne... pochopím to. Pokud se přes to ale rozhodneš jinak... Pokud jsi skutečně přesvědčená a cítíš to... budu ti věřit a ve všechno, zapomenu na ten strach..." hlas se ztiší, palcem přejedu po rozpáleném líčku, zadívám se jí hlouběji do očí...

Elicia de Talos - 02. ledna 2011 18:03

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro … Nedovolí mi hledět stranou. Na okamžik pevně stisknu víčka a nechám se vést jemným tlakem. Pohlédnu mu do tváře. Uvědomuji si, že má na mysli úplně odlišnou bolest…takovou, která zasazuje rány a nechává po sobě nezhojené jizvy…často tam, kde je nemůžeme vidět. Poslouchám jeho obavy. Nepřerušuji tok Gideonových myšlenek. Neříkám, že nevěřím, že má strach ze zodpovědnosti, nebo že dokáže ublížit ženám. Jsem možná naivní, mám své sny a nezkrotné představy, ale…doma už mi jasně ukázali, jaký je skutečný život. Nepoznala jsem příliš mužů, abych byla poučena a zkušená, přesto…stále mohu doufat v lepší zítřky. A bratránek je první, se kterým se cítím doopravdy…svá. Dívám se mu do tváře. Emoce se těžko maskují, přesto jsou natolik smíšené, že je těžko rozeznat, která převažuje. Nejsem vysloveně zklamaná z jeho slov, pouze…přemýšlím nad následky. Při otázce se nepatrně pousměji. „Těšit se z drobností, avšak v hloubi srdce vědět, že nic víc se nemůže stát…anebo prožít naplno své touhy s vědomím, že jednou přijde bolest.“ povím tiše. „Na to neexistuje odpověď. Obě volby mohou být správné a naopak. Záleží na povaze člověka.“ jemně kývnu sama pro sebe. Vezme mou tvář do svých dlaní. Hřejivý pocit smíšený s nahořklou pachutí rozhodování vzroste. Je stále obtížnější tonout v jeho pohledu. „Jiné, další…všichni to stále budou muži a žádný z nich nebude bezchybný.“ sám řekl, že není mezi nimi rozdílu. Těžko existuje někdo dokonalý. Nakloní se blíž a já zavřu oči a svaly se nepatrně napnout. Sice ke mně pouze přivoněl, přesto to v sobě mělo jakýsi magický náboj. Vše teď stojí pouze na mém rozhodnutí. Srozuměná a odpovědná. Horce vydechnu. „I když druhého nedokážeme poznat, ba ani za celý život…stále se mnohem lépe dva lidé poznají, pokud k sobě budou mít blízko a nebudou se bát ukázat své chyby.“ promnu si rty, které mi připadají neskutečně suché. „Však ani já nemusím být taková jakou mě vnímáš, drahý Gideone. Spoustu toho může i nemusí ukázat čas. Snad ani já sama nevím, co vše v mém nitru dřímá.“ lehce ho pohladím hřbetem ruky po tváři. „A velmi si cením tvé upřímnosti.“ povím po pravdě. „A pokud takový zůstaneš a nebudeš mě klamat…nikdy mě nedokážeš hluboce zranit, protože na to budu připravena. Chtěla bych tě brát a chápat takového jaký jsi. Nechci tě přizpůsobovat obrazu svému, nechci tě svazovat a nutit dělat věci, které by ti byli proti srsti. Naopak…já bych tě chtěla poznat.“ povím upřímně, protože ani já bych nesnesla okovy na rukou. Už od prvních okamžiků toužím strhnout závoj v jeho očích a proniknout do jeho duše. Zní to směšně a neskutečně, ale takto momentálně cítím. „Přála bych si…být s někým, kdo mě bude chtít ze své vlastní vůle, ne protože bude muset.“ odmlčím se a dál hledím Gideonovi do očí. Snad je znát, že jsem ochotna to riziko podstoupit. Ale kdo ví. Svou odpovědí může ještě všechno zvrátit.

hrabě Gideon - 02. ledna 2011 20:14

soukromá zpráva od hrabě Gideon pro ... "Často právě upřímnost bolí nejvíc..." zašeptám tiše, pak sklouznu očima přes její tvář, pohled se na okamžik zastaví na jedné z lesklých náušnic, pak pokračuje přes ladnou křivku labutí šíje, na které se jemně pne tenká, hedvábně jemná kůže, pod níž tepe život. "Chtěl bych, abys byla šťastná. Ale nedokáži to vždy a stále. Přestože vím, že to není možné... Přál bych si, aby bylo..." letmo se pousměji, vzhlédnu k ní. Tentokrát si prohlížím jen její tvář, především pak oči. Jako bych se snažil odahdnout, kolik odstínů modři se v nich skrývá, jako malíř, co se mu před zraky rozprostírá milovaná krajina, jíž se chystá namalovat. Stačí jeden jediný chybný dotyk štětcem a celé dílo může být zničeno. Mám právo...? Po menším zaváhání se nakloním ještě blíž, krátce shlédnu na její plné rty, na to zas oči zvednu k těm jejím snad v tiché otázce, zda smím. Pokud naznačí, byť jen tím, že se přísvit v jejích očích umocněný světlem svíček víc zamihotá... naše rty se vzápětí setkají v lehčím, něžném polibku. Pokud na tohle gesto odpoví stejně, trochu prudčeji vydechnu, přitisknu ji více k sobě a polibek se prohloubí...

Elicia de Talos - 02. ledna 2011 21:01

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro … Mlčky na něj stále hledím, zatímco jeho oči kloužou po křivkách mého těla. Je to jako pohlazení, skutečné a hmatatelné. Nad čím asi přemýšlí? Poté promluví o mém štěstí a můj úsměv se o něco rozšíří. Dbá, abych se měla, co nejlépe. A já bych opravdu byla nerada, kdyby byl nešťastný on. Snad to vyčte v mých očích. V momentě, kdy se přiblíží, téměř přestanu dýchat. S tichou otázkou ke mně vzhlédne a já vím, že to bude znamenat rozhodující odpověď. Na okamžik zaváhám, ale pak mu dám náznakem najevo, že smí pokračovat. Zavřu oči a sama mu pomohu překlenout onu titěrnou vzdálenost. Políbení na rty toliko něžné a hebké. Jako jiskra, která zažehne plamen. Ocitnu se v jeho pevném náručí. Opětuji objetí a stejně tak polibek, v němž se pojí temperament nás obou. Polibek, po kterém mi bude srdce být jako splašené.

ZRCADLO - 02. ledna 2011 22:11

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - jídelna "Tajemství?" zamumlal, pak se taky pokusil zvednout, ale než se mu to podařilo... trvalo to. "Bože... nohy i ruce mám úplně ztuhlé..." zasténal a zapřel se o desku stolu, hlavu sklonil až na prsa. Zavřel oči, chvíli zhluboka dýchal, pak polkl a narovnal se. "Tak... půjdeme ty tajnůstkáři.... nebo alespoň doufám, že to zvládneme. Ale pár schodů tam vede... a jinde než na zemi se pak spát nedá. A tam tě tedy ukládat nebudu, to se na mě nemůžeš zlobit." mírně našpulil rty, trochu zavrávoral, ale nakonec se těžším krokem vydal směrem k východu z jídelny, načež se o tebe trošku otřel, jak ztratil sem tam rovnováhu. Zastavil se asi půl metru před tebou, pak se otočil, nakonec po krátkém pohledu se vrátil a trochu se skrčil, abys ho mohl vzít kolem ramen a tak se opřít. Popravdě držel rovnováhu lépe, jak ty. Začali jste pomalu stoupat do schodů, ale víc jak jeden po druhém to nešlo, především pro tebe ne a tak Edgar trpělivě vycházel stupínky s tebou. Konečně jste se octli nahoře, pak zbývalo projít ještě delší chodbou. U dveří tě Edgar opatrně, skoro až něžně opřel o stěnu a otevřel dveře. "Mám tu jen jednu postel... dost velkou, ale... můžu si klidně lehnout vedle... jestli..." učinil neurčité gesto, načež se k tobě opět zlehka sklonil. Místo podepření se ale sám musel opřít o zeď, takže jsi zčásti cítil jeho horký dech na své tváři.

Morová Královna Esme - 02. ledna 2011 22:26

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Krátce se zasměji. „Jsem to věděl. Příště si musíme vzít pití do pokoje... pak bychom nemuseli vůbec chodit.“ Řeknu. „Že mě to nenapadlo dřív.“ Zakymácím se. „Myslím, že by mi ani podlaha nevadila. Ale oceňuji... že se staráš o moje pohodlí.“ Nakonec jsme se společnými silami dostali až nahoru. Ale musel jsem v sobě dusit smích, z nějakého důvodu mi připadal ten nejistý výstup nahoru legrační. „Děkuji...“ vydechnu, když mě opře. „Sám bych to nezvládl. Máš víc síly než se zdá.“ Plácnu ho do ramene i když se mi to podařilo až na podruhé. „Myslím, že se pak nějakou dobu pití ani nedotknu.“ Odfrknu si a pohladím se po břiše. „Simtě... jedna postel nám bude stačit. Kam bych chodil. To nejde. Je to tvoje postel.“ Protestuji a když se tak přiblíží a ucítím jeho dech zavřu oči. Docela bolestně jsem si začínal uvědomovat, že už dlouho postrádám tělesné teplo jiného člověka, přesněji muže. Sklonil jsem hlavu a opřel si tvář o jeho krk, neodolal jsem a otřel se rty o jeho křivku. Pak se, ale narovnám a tentokrát podepřu já jeho, trochu se zakymácím a sleduji dveře, nakonec se mi po nějakém to manévrování podařilo vejít. Odvedl jsem Edgara k židli, která byla blíž než postel a pak se vrátil a zavřel dveře. „To bylo teda cvičení.“ Oddychnu si a opřu se o dveře. Zadívám se na Edgara a začnu se nemotornými prsty svlékat. První jsem sundal vázanku, kterou jsem někam neurčitě poslal a pak začal rozepínat vestu. Šlo to těžce. „V tomhle případě se hodí sluhové. Prsty mě neposlouchají. Svlékání nikdy nebylo tak těžké.“ Postěžuji si.

hrabě Gideon - 02. ledna 2011 22:52

soukromá zpráva od hrabě Gideon pro Něžná jako růže... Pít chladivou vodu ze studny nikdy neuhasí pouštnímu poutníku jeho žízeň, neboť ta stále a víc roste... Ale já nemohu. Nejde to a nesmím... Nechci a přitom toužím... Hrdlo se bolestně sevře a rty jsou zas jak vyprahlé a bez života, když se s velkým přemlouváním odtrhnou od těch jejích. Nejen Eliciin tep srdce je zrychlený a to bije jako zvon na poplach. Nemohu... nesmím. Tohle poupě... nelze utrhnout. Je příliš vzácné. Po několika úderech se srdce opět uklidní, pohlédnu současně s tím na Elicii. Nemohl bych... nikdy bych jí nemohl ublížit. NIKDY... Přesvědčuji snad sám sebe? Vztáhnu ruku a pohladím ji po tváři. Těch pár chvil... Pár okamžiků... Stisk jejího ramene, kam sklouzla má dlaň, pak pokračovala dál k dívčiným zádům, zatímco druhá přejížděla po křehké, něžné šíji a občas ji jemně stiskla, stejně jako v posledních vteřinách zuby její spodní ret. Vášeň? Snad, ale bezohledná vášeň? Ne. Ne pro ni. Dokud sama nebude chtít, sama nenaznačí, nezašeptá... Myšlenky plynou hlavou, zatímco se oči upírají stále na tu nádhernou tvář. Tvář, které nikdo nikdy neublíží a kdyby ano... našel bych ho. Z pohledu se již vytratila dravost vášně a touhy, zbyla pouze něha a opět ten zastřený přísvit pod závojem tajemství. Tajemství, které žádná zatím neodhalila, protože jsem jí to nedovolil.

ZRCADLO - 03. ledna 2011 01:14

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - ložnice Další tvůj důvěrnější dotyk nevnímal, patrně proto, že nebyl zas tak nápadný a přes vlnu opojení alkoholem prostě nepronikl. Pomohls mu do pokoje, posadils ho na židli. Sám ses pak pokoušel svléknout. Edgar několik chvil nehnutě seděl, záda nahrbená, zčásti v předklonu, hřbetu rukou zapřené o kolena. Teprve pak zvedl hlavu, vnímal opožděně a stejně takové byly i jeho reakce. Okamžik trvalo, než na tebe pohledem zaostřil, mírně se ušklíbl, vstal, zavrávoral a nesouhlasně pokýval hlavou. "Prosímtě ukaž. Vždyť se na tebe nedá koukat." dotlačil tě k posteli, kde stačilo jen lehce zatlačit na tvá ramena a posadil ses, anis nevěděl, jak. To už ti ale Edgar sundal boty, zvedl se z kleku a začal rozepínat knoflíčky na košili. Sice měl prsty také jaksi bezvlády, ale přecijen obratnější, než byly ty tvé. Nahnul se trochu přes tebe, jak ti z vesty pomáhal. Pak se trochu narovnal, dlaněmi opřel o kolena. "Zbytek zvládneš sám... nebo s tím chceš taky pomoct?" rozverně se usmál a v očích jemně zajiskřilo.

Morová Královna Esme - 03. ledna 2011 01:24

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Ložnice Nakonec mi s tím oblečením pomohl, což jsem byl rád, kdo ví jak dlouho bych s tím zápasil sám. „Díky. Jsi skvělá pečovatelka.“ Řeknu s úsměvem a začnu rozepínat knoflíky na košili, když se mě zeptal jestli nechci pomoci i se zbytkem oblečení. Podívám se na něj a na jeho rozverný úsměv se také usměji. „No když mi pomůžeš, bude to rychlejší. A já pak pomůžu se svlékáním zase tobě.“ Navrhnu a položím mu ruce na ramena a pohladím ho po zátylku. „A pak budeme rychleji v posteli.“ Dodám a ohlédnu se na ty lákavě vypadající peřiny.

ZRCADLO - 03. ledna 2011 11:34

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - ložnice Na slovech o pečovatelce se ušklíbl. "Tak si na to především moc nezvykej." dodal pak, vzápětí nijak dlouho neváhal a ještě o kousek obratněji jak předtím z vesty tě vysvlékl i z košile. Zbývaly ještě kalhoty a punčochy, což vyžadovalo přecijen větší spolupráci vás obou - hlavně při nadzvedávání. "Tak takovýhle tělocvik a protažení těla denně..." vyhekl a posadil tě zpátky na postel, když sundal kalhoty. S punčochami to bude ještě horší. Prohrábl se delší vlasy a sfoukl stranou pár takových, co mu spadávaly do obličeje. "Nevím, jestli bych to zvládal." vydechl nakonec po chvíli a zadíval se na tebe, jako by přemýšlel, že se snad vysvleče sám, když se mu jistě opět vybavil tvůj boj s vlastním oblečením. "Nemusíš to dělat." dodal, pak lehce zavrávoral, promnul si oči a párkrát zamrkal. "Klidně se svléknu sám a ušetřím ti práci." mírně se pousmál, nakonec se posadil vedle tebe a sehnul se, aby vyzul střevíce. Vestu svlékl snadno, u košile jen rozvázal nahoře tkanici, aby ji tak mohl přetáhnout přes hlavu. Opravdu se tohle děje, nebo by ses měl raději štípnout, abys zjistil, že se ti to celé jenom nezdá?

ZRCADLO - 03. ledna 2011 12:07

Balduin von Schwannwede Mladík se na tebe díval, z mokrých pramínků vlasů po kapkách stékala voda, stejně jako z jeho tváře. Čelo bylo podmračené, oči přimhouřené nejen v ochraně před živlem. Vteřina.... dvě... Nakonec se mladík stáhl a vcelku uvolněně postavil. Mistr se na něj zadíval, Vincenzo se ušklíbl a ledabyle máchl rapírem, pak se otočil k odchodu. "Zbabělec..." zavrčel a samozřejmě nejen pro sebe, především chtěl, aby to slyšel někdo jiný. Tentokrát se zamračil Johanes, ale nakonec jen nesouhlasně pokýval hlavou, došel k tobě, krátce ti stiskl rameno. "Mladý.. horkokrevný a pyšný. Bývá mládí vždy takové....?" zadíval se ti do tváře, pak se mírně pousmál. Otázka to byla spíše řečnická, nebo možná poukazovala na to, že ani sám mistr nebyl možná jinačí ve Vincenzových letech. "Dobrá práce, barone. A to především zde." jemně si ukazováčkem poklepal na spánek. "Běžte se osušit, alespoň trochu a něčím zahřát. Jestli chcete, můžete zde zůstat, než se to počasí přežene. Tahle byste si akorát uhnal nějakou nepěknou nemoc. Čím je člověk starší... tím se s tím hůř pere." pokýval hlavou, ještě světlýma očima přelétl prostor šermírny, pak se na patě otočil a vydal se do menšího přístěnku, odkud vycházelo hřejivé, nazlátlé světlo. Mohls přijmout pozvání... nebo vyrazit domů. Bylo na tvém uvážnení, co z toho se stane. Pokud ses rozhodl zůstat do doby, než se alespoň to nejhorší přežene, nabídl ti mistr teplý nápoj a i něco menšího k jídlu, společně s konverzací nejen o dnešním tréninku. Nakonec se na tebe obrátil s otázkou poněkud osobnějšího rázu. "Doneslo se mi, že jste navštívil Gideonovu slavnost. Nedám moc na řeči, ale musím přiznat, že mě potěšilo, když se mi toto doneslo a navíc, že jste měl společnost dámy. Nebo spíš rovnou dvou." pousmál se. Vzpomněl sis na Leonu, její dceru a neposedné, trošku divoké kotě.

Morová Královna Esme - 03. ledna 2011 12:22

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Ložnice Musel jsem se tiše smát, když mi pomáhal i se zbytku oblečení. „To víš že nezvyknu. Normálně se svlékám sám.“ Řeknu mu nakonec a zadívám se na něj. Sledoval jsem ho jak se svléká, ale pak se začnu soukat z punčoch pod kterými jsem měl ještě spodní prádlo. „Nemusím? Mě by to nevadilo.“ Řeknu a pokrčím rameny. Znovu se na něj zadívám a pak si ho prohlédnu, poškrábu se na zátylku a pak se nakonec štípnu do paže, ale nic se nezměnilo. Natáhnu ruku a dotknu se ho na zátylku a přejedu mu rukou dolů po zádech. Zavrtím se a zase se na něj zahledím, pak se začnu soukat dozadu na postel kde se opřu do podušek. Pozoroval jsem ho a pak zavrtěl hlavou. „Jsi vážně moc hezký muž. Mě se líbíš. Fakt se mi líbíš. Nene... já ty ženský nechápu. Jsou hloupé.“ Povzdychnu si a schovám nohy pod přikrývku.

Elicia de Talos - 03. ledna 2011 13:27

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro … Naše rty se rozpojí a náhle se to zdá tolik nepřirozené. Připadám si jako květina, jež potřebuje jeho světlo k životu. Ještě několik zběsilých úderů srdce nechávám oči zavřené. Toliko vášně v jednom polibku mi vzalo dech. Tělo zvláčnělo a kdybych neseděla, jistě bych upadla. Jak se jen to mohlo stát? Co přesně se nám to vlastně přihodilo? A chci opravdu znát odpověď? Pouze vím, že pro mne není cesty zpět. Zaplatím jakkoli vysokou cenu, za pár okamžiků ryzího štěstí…nyní jsem této myšlence odevzdaná. Ale…co když budu v budoucnu litovat? Jemně nastavím tvář onomu něžnému dotyku, poté prsty zavadí o citlivou pokožku a dlaň pokračuje přes mé rameno až na záda. Tiše vydechnu. Cítím se s ním v bezpečí. Pohlédnu do Gideonových očí. Nikdy nedokážu proniknout hluboko do nich. Ne, pokud on sám nebude chtít. A já začínám čím dál tím více toužit po odhalení tajemství, která skrývá. Znenadání si vzpomenu na zvláštní sen, který se mi z rána zdál. O něm jako malém chlapci a jeho umírající matce…opět se ve mně vzedme vlna něhy. Obejmu ho, protože tu chci být pro něj pokaždé, když bude potřebovat někoho komu by se potřeboval svěřit…anebo mít jen tichou společnost. „Dovol mi být s tebou, Gideone…“ zašeptám blízko jeho ucha a letmo se rty dotknu místečka pod ním. „Věř v nás. A odhoď strach.“ usmívám se, i když to on nevidí. Na okamžik zesílím stisk objetí. Ne…nechci o něj přijít a také nechci být jako ženy, kterým otevřel své srdce přede mnou…

Joyous de Faisenz - 03. ledna 2011 17:48

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Mladíček... Pohledem zpod řas jsem zkoumala toho muže, jenž stál přede mnou, stál, jako solný sloup, stál bez jakéhokoli, byť jen jemného náznaku jednání... Z úst mi unikl jemný povzdech a málem bych se odvrátila, když tu se nám náš milý konečně odhodlal. Vida, vida... Přeci jenom... Očima se zabodnu do jeho, dotek, který před chvílí pevně obepnul mé úzké zápěstí, náhle opět povolí... v té tváři lze spatřit váhání, kterému bych ráda učinila přítrž, ale je to na něm, pouze výmluvně mlčím, vyčkávám, musím mít v rukou pořád nějakou rezervu. Samozřejmě jsem se na něj mohla vrhnout... Ovšem já měla úplně jiný plán První polibek mě mírně překvapí. Motýlí křídla dosedla k mým rtům, avšak než vůbec stačím započít hru, už jsou zase pryč, v bázlivých očích skrytou otázku. Trochu moc opatrný, ale opravdu, má potenciál... být trochu větší chlípník. Ačkoli co víc chci, políbit dámu po pár minutách známosti? Tvář ozdobí uličnický úsměv a vlivem, velmi špatného došlápnutí, poté, co jsem se spustila ze špiček opět na zem, mu přímo vpadnu do náruče. Hloubka se stupňovala a přece byl tolik opatrný, jako by se obával, že má před sebou holčičku, znala jsem muže chtivé, jenž jako draví ptáci si chtěli vzít ze ženy každý kousek, i ty slizké, co se plazili jako břečťan zejména pro tělo, pány vášnivé, kavalíry, ti byli nejlepší, hrubí i jemní, drsní i něžní, on byl jen něžný, kategorie naivní a hodný. Vnímala jsem pohyb rukou v jistém očekávání, stále napjatá, co udělá, zvědavá, co si dovolí... Zůstane u pasu... možná zklamání, kdo ví, možná pokrok... Bylo načase se zapojit, rozhodit sítě... Cosi v něm samotném mě nutilo vyzkoušet jeho mravní zásady, ráda jsem byla na oko kořistí, ale tady jsem lovcem, hlavním aktérem. Ruce se nebezpečně a přesto nenápadně otřou až moc blízko slabin, kde pro ovládajícího se muže dráždivě setrvají přespříliš dlouho, pomaličku stoupají po Edgarově hrudi, zastaví se na srdci, tedy jen jedna z nich, pravá se dál přibližuje ke krku... Dlouhým nehtem objedu linii jeho brady, pak opět klesnu, zkušenými prsty hledám límeček, za který ho obratně přitáhnu ještě blíž, ke svým rtům... Čas ukázat ti, jak to chodí ve Francii! Mrštný jazýček se zapojí do hry, nejdřív hravě, jako vtip, lehounce, pak smyslně, dlouze a vášnivě. Když pocítím, že se plně přizpůsobil mé hře, že se mu to líbí, zlehka a přece svým způsobem drsně jej kousnu do spodního rtu a odtáhnu se. Stoupám na špičky a rty přesunu k mladíkově uchu... Jakoby náhodou je nechám opečovávat lalůček, načež zašeptám: ,,Ce n'est pas exact, monsieur..." Oprostím se od angličtiny, v tuto chvíli by byla na nejvýš hrubá.. Možná mi rozumí, v tom případě, byla to výtka? Prosba, nebo pouhá provokace? Avšak jestli tohle muže nevyprovokuje, tak co potom? Škoda, že jsme v hloupých zahradách... Myšlenky se mi pod vlivem tělesného kontaktu stáčí špatným směrem, nepříliš morálním...

Adriana de Alexan - 04. ledna 2011 13:39

Podivné setkání Hostinského upřímná pochvala velice polichotila, snad až přespříliš s ohledem na to, že nebyl tím, kdo pokrm připravoval. Avšak kuchař pracoval pro něj, tak proč by se nepýřil při jakékoliv pochvale. Opět jsem letmo pohlédla na muže, který z nás dvou nespouštěl oči snad od doby, co jsme přišly, a proto nebylo divu, když jsem sebou lehce zacukala při náhlém naklonění Theresy až těsně ke mně. Krátce jsem na ni vyčítavě pohlédla jako bych měla na jazyku výtku, pokud tam však opravdu nějaká byla, patřila jen a pouze mé osobě za to, že jsem se nechala takto nepřipravena nachytat. Tak si nakonec přeci jen všimla. Avšak s ohledem na můj až lehce nervózně působící úsměv a bystré oči těkající někde za ženu by bylo s podivem, kdyby to neviděla. “Pomyslí si přesně to, co si bude chtít myslet. Takový muži jsou a vidí věci takové, jaké je sami vidět chtějí,“ opáčím konverzativně, když pomyslím na svého otce. On sám si také stále myslí, že má fungující a milující rodinu a vůbec mu nepřišlo divné, že během jeho náhlé pracovní cesty se jeho žena velice elegantně zbavila zrovna té dcery, která není biologicky její. Pan neznámý si jistě všiml našeho malého rozhovoru, v němž on byl hlavním tématem a jistě zaregistroval i onen fakt, že o něm ví už i Theresa, neboť se náhle zvedl, a i přes snahu, aby vypadal nenápadně s tím, že vlastně hledá někoho úplně jiného se vydal k našemu stolu. Sledovala jsem jeho hrdou chůzi i další pokračování divadla s názvem zrovna jsem zahlédl svého známého, když tu se zastavil u lavice, na níž seděla má kojná. A ta si tím dobře vědoma na něj pohlédla tím pohledem, při kterém by i štěňata zalezla zpátky do pelechu. Žel arogantní šlechtici jsou zvláštní kategorie, kterým tento pohled pranic neříká. A jakoby mu hrála štěstěna do karet, neboť další sled událostí tomu tak chtěl. Slyšela jsem hrom, který Theresu tak polekal, že nadskočila na své lavici a prudkou změnou polohy těla málem přepadla dozadu na tvrdou podlahu. Avšak gentleman byl muž činu a mou kojnou energicky zachytil dříve než si stačila ublížit. Vzápětí nás pozdravil a hned následovala otázka, jež přijít musela. Hlas měl vcelku příjemný, avšak světlé oči bystré a vychytralé. Přesto jsem krátce pohlédla na Theresu, co si ona o tom myslí. Výraz ve tváři byl stále stejný, ale v očích se mnoho změnilo. “Jen se posaďte, pane,“ řekla jsem nakonec a rukou ukázala gesto nabídky, avšak nebylo již potřeba. Theresa stihla kývnout na souhlas mnohem dřív. Snad za to mohla má nerozhodnost a myšlenky, které obsahovaly slova: u vašeho stolu je místa dost, ale musím se přiznat, že když už jsi dal takovou práci s tímto divadlem, má to vše nějaký důvod. A já byla zvědava na to, jaký. Jeho slova byla milá. Mluvil uvolněně a věcně, jakoby mu někdo do uší šeptal, co přesně má říkat a v jakou chvíli, aby zněl moudře a učeně, a přesto byl veskrze příjemnou společností na dlouhé večery i další dny. Pohlédla jsem z něj na Theresu, a poté na změť plavých vlasů, které se mi kroutily na rameni. Opravdu jde tak poznat, že nejsme zdejší? A podle čeho soudí, že pocházíme z jižních zemí? Ach zajisté, můj přízvuk. Ale tolik jsem toho přeci neřekla. A buďme upřímní, můj obličej zrovna nevypadá jako typický představitel země, z níž pocházím, zatvářila jsem se možná mírně rozladěně. Není dobré, aby každý ihned poznal, že jsme cizinky. Stávaly jsme se tak snadnou obětí podvodníků a zlodějů. Proud jeho slov téměř nešel zastavit. Těžko se v tom muži četlo, nevěděla jsem, zdali se mu dá věřit, aspoň trochu, anebo si na něj dávat pozor větší než obvykle. Ano, byla jsem nedůvěřivá, ale měla jsem k tomu svůj důvod. Má macecha byla dobrá škola v tom, hledat nějakou nekalost za jakoukoliv, byť nevinně vypadající větou. Nejenže jsem se nestihla do rozhovoru jakkoliv zapojit, nestihla jsem o něm ani přemýšlet s jasnou hlavou. Hlavou mi vířilo mnoho poznámek, některých obzvlášť ironických. Jako třeba: Proč pan markýz chodí oblečený jako šupák anebo zdali je toto nová anglická móda, abych se na ni mohla dokonale připravit. Například u švadleny někde na statku. Nakonec jsem ale neřekla nic, Theresa by mi takovou nevychovanost nedovolila. Nahrazovala mi často matku, ve všem, ale v tom, co se týkalo mého slušného vychování nejvíc. Byla jsem její životní dílo, a na tom si dávala velice záležet. Krátce jsem se zamračila, když jsem uviděla markýzův zkoumavý pohled, který doslova hodnotil každou část mého obličeje jako hodnotné maso jatečního zvířete. Přesto však zůstal natolik způsobilý, že níž než k ramenům nepohlédl. Pravý nabubřelý gentleman, který nejdřív hodnotí krásu mužova doplňku, aby mu jej každý záviděl. Aspoň tak na mne působily jeho zvyky a snaha poznat dámu. Theresa tedy promluvila jako první a uvedla rozhovor do příjemnější a otevřenější roviny. “Velice nás těší, pane markýzi. Když už jsme u toho představování, mé jméno je Adriana de Alexan a má kojná Theresa,“ řečeno snad trochu uměle a pouze z nutnosti, kterou si slušné chování žádá. “Zdalipak máme stejnou cestu, to netuším, pane. Cestujeme na panství hraběte, ach, teď mi vypadlo jeho jméno,“ promluvím dál a zlehka si přemýšlivě přiložím prsty pravé ruky na rty. Samozřejmě, že jméno hraběte Gideona by mou mysl snad nikdo neopustilo, avšak nevím, zdali je moudré hned říci, kam máme namířeno. Přeci jen, Theresa je již starší a zkušenější než já a já ráda dám na její radu. Mezitím horlivě přemýšlím, zdali jsem zaslechla někdy nějaké zvěsti o tomto muži. Známí šlechtici jsou často propíráni i za hranicemi země. A o co víc neslušnější jsou, o to více je známo z jejich života. Avšak jeho jméno mi neříká vůbec nic. Jeho titul a snědá pleť jej odkazovala k těm jižním zemím, o kterých mluvil. Ale jeho přízvuk zase dokázal mé domněnky vyvrátit. Kýmpak jen jste, markýzi?

Balduin von Schwannwede - 04. ledna 2011 21:00

Šermírna Déšť šumí okolo a já se téměř už už začínal krčit jako tygr, připraven bránit se dalším útokům horlivého mladíka, když se jeho postoj uvolnil stejně jako můj. "Děkuji." záměrně přeslechnu slovní útok, a nechám Vincenza jeho přesvědčení. Jen ho ještě kývnutím brady pozdravím, předtím, než uklidím zbraň zpět na její původní místo. Když ke mně poté přistoupí mistr Johannes se svou poznámkou, odvědím mu prostě. “Myslím, že spíše záleží na společnosti, ve které vyrůstá.“ stočím pohled znovu za odcházejícím mladíkem. Na pochvalu se pousměju, spíše smutně, či melancholicky, protože mé obavy se ukázaly zcela oprávněné. Mladík je přesně takový, jak jsem očekával. Já jej mohu šetřit, a z toho, že si o mě myslí, že jsem zbabělý, si příliš mnoho dělat nebudu. Ale doufám, že nenarazí na někoho méně shovívavého, do té doby, než bude připraven takové setkání alespoň přežít, když ne vyhrát. “Děkuji mistře, rád využiji vašeho pozvání.“ odpovím vděčně na Johannovu nabídku, i když to bude znamenat prostoj v návratu zpět k Juliett. Ale nesmím příliš pokoušet osud – už včera jsem se hnal chladnou nocí, navíc ještě s dívkou v náručí, a další takováhle příhoda by mě už mohla zmoci. V převlékárně se nahrubo osuším a převléknu do cestovních šatů, než přejdu do části budovy, kterou obývá mistr Johannes. S díky přisednu za skrovné občerstvení a se zájmem se pustím do konverzace. Když posléze zabrousíme i do osobnějších témat, pobaveně a naoko udiveně pozvednu obočí. “Ano, to je pravda. Paní Leona de Griss s dcerou Petronelou. A jedním rtuťovitým kotětem.“ přitakám při vzpomínce na včerejší večer a příhodu v Gideonově zahradě. “Nebýt závažného onemocnění v mém skrovném služebnictvu, mohl jsem v jejich milé společnosti strávit delší čas, ale bohužel si ona nepříjemnost vyžádala můj okamžitý odjezd, takže jsem se nestihl rozloučit ani s již zmíněnými dámami, ani s hrabětem Gideonem, jenž mne poctil pozváním na takovou slavnost.“ potřesu hlavou a veselost vystřídají vrásky starostí. “Což mne, obávám se, v příliš dobré světlo nestaví.“ pootočím v prstech pohár před sebou na stole, jako bych si potřeboval pootočit téma hovoru a nahlédnout na něj z jiného směru. “Nicméně, zdá se, že novinky tady cestují velice rychle.“ skoro se neubráním dát slovu „novinky“ trochu více zemitý název „drby“.

ZRCADLO - 04. ledna 2011 22:31

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - ložnice Zadíval se na tebe, povzdychl si. "Kolikrát ti budu opakovat, že o fyzický vzhled tady nejde. Ne jako takový." mírně nesouhlasně pokýval hlavou, chvíli se díval na podušky, pak zvedl oči zas k tobě. Ten pohled příjemně a zároveň nepříjemně propaloval. Konečně se vysvlékl, stejně jako ty, pak se uvelebil do polosedu vedle tebe, ale zatím se nepřikrýval. Podepřel si hlavu dlaněmi a chvíli hleděl do zdobeného stropu místnosti. "Občas bych byl radši sedlákem... mají to v tomhle asi o dost jednodušší. Navíc děvečky jsou veselé, usměvavé, krev a mléko. Kypřejší postava mi rozhodně nevadí, i když křehká krása... oboje má něco do sebe. Jenže přivést si selku... to by mě otec patrně vydědil. A já... bych se možná nechal. Bylo by možná zábavné sledovat, jak na tebe lidi, co tě znávali jako šlechtice, budou reagovat až zjistí, že titul nemáš..." zahýbal bosými chodidly. "Hmmm...." protáhl, obrátil se na bok čelem k tobě a podepřel si tvář. Na hrudi byly spíš lehce vykreslené hladké svaly, od pupíku dolů se táhla cestička světlejších chloupků a mizela ve slabinách pod kalhoty. "A co ty a tvé... tajemství?" pousmál se úmyslně tajemně, přičemž si tvář podepřel dlaní. Tomuhle se dalo víc jak nesnadno odolávat. Pozoroval tě, stále rty zvlněné v až vyzývavém pousmátí.

hrabě Gideon - 04. ledna 2011 22:46

soukromá zpráva od hrabě Gideon pro Strach...? Seděl jsem tam, s ní, v těsné blízkosti, v objetí. A na jeden dlouhý okamžik jsem měl skutečně pocit, že všechno zmizelo. Nejen strach, ale i celý svět kolem nás. Tak silný pocit, že pootevřu ústa, nadechnu se, ale... Věřím... zašeptá pouze neslyšně mysl, slova zůstanou nevyřčena. Opět vydechnu, přejedu dlaněmi Elicii po zádech, nahoru a zas dolů, pak zpět až k ramenům. Nevím, jak dlouho jsme spolu takto seděli. A nebylo to důležité. Čas nebyl důležitý... Jeho tíha ale nakonec přecijen dolehne. Ještě je potřeba zařídit a zkontorlovat dost věcí kvůli hostům... Opět výdech protknutý zklamáním. Jemně stisknu sestřenčina ramena, odtáhnu se od ní, ale současně s tím ji jemně zatlačím zpět do měkkého lůžka. Pousměji se. "Ještě chvíli spi. Přijdou tě vzbudit, i když bych to nejraději udělal já sám, ale nemohu to slíbit." nakloním se k ní, pohladím po tváři, políbím na čelo. "Odpočívej. Uvidíme se u večeře." tiché zašeptání, krátký stisk její dlaně, po té odloučení. Vnímal jsem, jak se dveře za mnou zavřely s tichým cvaknutím, ale ještě dlouhou dobu před nimi stál, než se chodbou konečně rozlehly mé vlastní kroky...

Morová Královna Esme - 04. ledna 2011 22:48

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem v ložnici „Ale já taky nemluvím jen o tom jak vypadáš... oči jsou přece okna do duše...“ Ohradím se a dívám se na něj. Začal mluvit o děvečkách, chápavě pokývám hlavou. „Jistě... vím co myslíš. A u mě by to bylo stejně tak... s obyčejnou dívkou od krav by to bylo všechno jednoduší. Ale Ede... věř mi, když ti povím, že mé přátelství by jsi nikdy neztratil. I kdyby jsi si vzal nějakou děvečku.“ Ujistím ho, že bych ho neopustil. Na sucho polknu, když se najednou tak vyzývavě vystavil, zkřížil jsem pod pokrývkou nohy. Zeptal se mě na tajemství, normálně bych mu to neřekl, ale momentálně byl Edgar jediný člověk na světě, kterého jsem měl doopravdy rád a komu jsem bezmezně důvěřoval. Přesto jsem váhal. Po chvíli jsem se podíval jinam, protože mě pohled na něj až příliš sváděl. Možná to už pochopil, dotyky, pohledy a předtím ten polibek. „Povím ti to... jsi jediný komu jsem to kdy pověděl. Věřím ti, víc než si myslíš.“ Složím si nervózní ruce na břiše a vzhlédnu nahoru. „Říkal jsem ti o Esmeraldě... že ji nechci kvůli tomu, že ji mám spíš za sestru... to je pravda. Ale je v tom něco víc.“ Přemýšlím jak bych to řekl, ale myslelo mi to příliš pomalu nebo možná až příliš rychle. „Je to tak, že dávám přednost mužům než ženám.“ Řeknu nakonec a pokrčím rameny jako kdyby o nic nešlo. „Tak a je to venku.“ Dodám si odvahu a pohlédnu na něj. „Kdyby jsi se mnou začal teď opovrhovat a chtěl bys abych odešel.... tak bych to plně chápal.“

ZRCADLO - 04. ledna 2011 22:52

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pouhý sen? Odešel. S tichým příslibem, nadějí, že možná on bude ten první, koho spatříš, až opět otevřeš oči. Zvláštní.... vážně ses cítila tak malátná, trochu slabá, ale příjemně unavená. Víčka se střídavě zavírala a zas zvedala, až jednou nakonec zůstala pokleslá, zatímco do uší vnikala stále více a více příjemná melodie připomínající cinkot křišťálu a hru dešťových kapek na notové osnově duhy... odkaz Tentokrát se ti nic nezdálo, tvůj spánek byl klidný, hluboký a osvěžující. Když ses probudila, venku panovalo menší příšeří a oblohu dělil od obzoru vcelku široký, šedavý pruh světla signalizující, že slunce se tvým zrakům skrylo teprve nedávno. Počit neurčita v tvém těle a mysli se pomalu rozpínal, jak z uší mizela ona melodie hrací skříňky. Stalo se to vše, nebo ne? Vysnila sis to, nebo to byla skutečnost? A proč jsi měla pocit, že se to doopravdy stát nemohlo? Do večeře byl ještě čas... co teď? Jít za Gideonem a zeptat se ho...? Kdyby ta nejistota nebyla tak silná. Kde ho však hledat?

ZRCADLO - 04. ledna 2011 23:12

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - ložnice Edgar se víc napřímil a soustředěním pozornosti na tebe jemně přimhouřil oči. Na tvá slova o Esmeraldě snad až příliš uvážlivě kývl hlavou, snad spíše váhavě, jako by snad tušil, nebo se obával toho, co se mu chystáš svěřit. Nijak tě však nepřerušoval ani nic jiného. Když ses vyslovil... jemně mu zacukal sval na šíji, ale jinak se ani nepohnul. Dlouhé, nekonečné vteřiny se tíživě vlekly, aniž bys dostal alespoň nějakou odpověď. I NE by bylo lepší než nic. Ozvalo se jemné zašustění peřin, v nastalém tichu snad až příliš hlasité. "Rozumím..." odvětil nakonec. "A vyhánět tě nebudu, za koho mě máš?" tohle už skoro znělo, jako bys ho urazil. Takže... žádné zhnusení, opovržení... vyhození ven na dlažbu? Edgar byl možná ctitel etikety a pravidel chování, ale to přeci neznamenalo, že bude zkostnatělý v dalších mravech, kde je etiketa víc jak upjatá. Nebo přesněji by nemělo znamenat, ale i ty sis tam dával podvědomé rovnítko, protože to byl vlastně paradox. Ale jak se ukázalo, mohl existovat a mohl fungovat. Jeho ztělesnění jsi měl před sebou. Edgar se na tebe zadíval tak trochu jinak. "A ty bys... Chtěl bys...?" mírně pozvedl obočí, pak těknul očima k prostěradlu těsně vedle sebe, než je zas upřel na tebe.

Morová Královna Esme - 04. ledna 2011 23:30

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem v ložnici Začal mě pomalu jímat strach a z jeho odpovědi mi první zatrnulo, ale když řekl že mě nevyženě zase se uvolním. Pokrčím rameny. „Teda... jsme přátele už dlouho a nikdy jsem ti to neřekl a už to by jsi mi mohl vyčítat, že jsem ti dost nedůvěřoval.“ Mám pocit, že jsem snad tím strachem trochu vystřízlivěl. „Nebo by tě to mohlo taky vyděsit... vím co si říkal předtím, ale... činy a slova jsou dvě různé věci víš.“ Povzdychnu si a svaly na ramenou se mi uvolní. Jsem rád, že to chápal. Vážně to byl dobrý přítel. Ale to na co se zeptal mě zarazilo, posadil jsem se a to se mi zase hlava zamotala, ale podíval jsem se na něj. Nakonec se přetočím na bok a natáhnu se k němu, s zaváháním položím ruku na jeho tvář a začnu ho palcem hladit po tváři. „Přiznám se, že ano. Přitahuješ mě. Ale na druhou stranu jsi můj přítel, jsi opilí, já také i když mi to už myslí jasněji ... a... nechtěl bych o přátelství s tebou přijít.“ Pousměji se a prohlédnu si ho. „I když pro mě představuješ velké pokušení.“ Přisunu se trochu k němu a skloním hlavu, přejedu mu rty po uchu a musím se pousmát. Nikdy by mě tedy nenapadlo, že by to sám navrhl. „Musíš si být jistý.“ Řeknu mu tiše do ucha a zase od něj hlavu odtáhnu a zadívám se mu do očí. „Jsi si jistý?“ tentokrát to řeknu ve formě otázky.

ZRCADLO - 04. ledna 2011 23:43

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem - ložnice Nejdřív se na tebe zas mlčky díval, pak se mírně, zlehounka a krátce pousmál. Nesouhlasně pokýval hlavou. "Nepřijdeš." odvětil krátce, mírně zastřeným hlasem. Cos chtěl víc? Pravda byla, že jste měli dost vypito. Oba. A také, že byl Edgar mnohem zoufalejší, než ti sám řekl. Znalost a hlavně dodržování etikety vyžaduje, ač si to uvědomuje málokdo, také veké sebezapření a skrývání pocitů. Když ses ho zeptal, jestli si je jistý, opět na tebe vteřinu, dvě hleděl. Ale neváhal, proto to nedělal, na to byl jeho pohled až příliš pevný. Jen se na tebe prostě... díval. Nakonec... jednoduše přikývl, nahnul se k tobě a políbil tě - možná až překvapivě krásně, že se ti snadno zatočila hlava znovu.

Morová Královna Esme - 04. ledna 2011 23:52

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem v ložnici Když mě políbil zachvěl jsem se a tiše si povzdychl, tělem mi projelo mravenčení a tak jsem už nechal všechno váhání za sebou. Rukou jsem nahmatal přikrývku, kterou jsem ze sebe odhodil, aby mi nepřekážela a přitiskl se k němu. Zatím co jsem se podpíral rukou na loktu, druhou jsem ho objal a začal ho pomalu hladit po zádech. Polibek jsem mu oplatil, zavřel jsem oči a zapomněl na to co bude zítra. Nakonec jsem pootevřel ústa a začal mu jezdit jazykem po rtech, jemně ho tak vybízel aby sám otevřel rty, nechtěl jsem na něj nijak naléhat. Srdce se mi rozbušilo v hrudi a během chvíli se dostavila i erekce a já děkoval bohu, že mám už na sobě jen spodní prádlo. Přejížděl jsem mu rukou po zádech nahoru k zátylku až dolů nad zadek, ale pak jsem přesunul ruku dopředu a prsty našel bradavku po které jsem mu začal lehce kroužit prstem.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 00:30

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Polibek ti opětoval, netrvalo dlouho a sám jsi ucítil jeho jazyk nejen na svých rtech, ale o pár momentů později i za nimi. Rukou ti zajel do vlasů, kde je pevně, ale ne bolestivě sevřel v pěsti, tělo se mu zacukalo, když jsi ho prstem polechtal na citlivém místě. Trochu se v prvním impulsu stáhl, ale pak opět přitiskl k tobě. Narozdíl od tebe Edgar nijak nevzdychal, ale plně to vynahrazoval jeho dech, který se stal rychlejším a slyšitelnějším. Druhou rukou ti stiskl rameno, pak dlaní sklouzl na bok, který sevřel trochu silněji a nakonec sjel konečky prstů do tvých slabin. Stále pokračoval tím pohybem, takže brzy narazil na tvé mužství, co se vzdouvalo pod plátěnými kalhotami. Jemně sebou cukl, jako by úlevně vydechl a nakonec skončil dlaní na tvém stehně, které jemnými, krouživými pohyby přejížděl. Bylo to zvláštní, působilo to, jako by snad Edgar už někdy... něco s mužem měl? Možná by i tohle vysvětlovalo jeho zprvu klidnou reakci, která se změnila v naprosto šokující výzvu. Ale na tom teď nezáleželo...

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 00:45

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem v ložnici Jemně jsem ho kousl do rtu a pak jsem propletl jazyk s jeho, jeho doteky do mého těla vysílaly blažené pocity, které se změnili v šimrání v břiše. Otevřel jsem oči a zadíval se do jeho tváře, abych viděl jeho výraz. Jak se dotkl mého mužství svaly se mi zatnuly a pak jsem se zase trochu uvolnil, když ruku odtáhl. Chvílemi, když ucukl mi přišel nesmělí, ale chvílemi zase jako kdyby tohle nebylo poprvé co je s mužem. Přesunul jsem rty z jeho úst po jeho tváři až k uchu a mezi rty stiskl ušní lalůček, ale pak jsem pokračoval na jeho krk na kterém zůstávala vlhká stopa od jazyku. Ucítil jsem místo, kde mu tepala krev a chvíli se s tím místem mazlil, mezitím moje ruka opustila jeho bradavku a pomalu sjela dolů na jeho břicho, na dlani jsem ucítil chloupky, které mu vedli od pupíku dolů. Trochu jsem se posunul dolů a rty přitiskl na jeho bradavku, tiskl jsem ji mezi rty a pak ji obkroužil jazykem. Rukou jsem ho pomalu hladil na podbříšku, ale pak jsem rukou zase pohnul, prsty jsem vjel pod jeho kalhoty a jemně, opatrně se dotkl jeho mužství, kterého jsem se první dotýkal jen konečky prstů než jsem ho stiskl v dlani.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 01:04

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Tvé laskání si sice užíval tiše, za to na první pohled viditelně. Přerývaně, zrychleně dýchal, občas mu hruď strnula v nádechu, kdy pak následoval buď dlouhý a uvolněný, nebo prudký výdech. Obočí měl střídavě podmračené a rty stisklé, vzápětí se mu čelo naopak nakrčilo, jak ho pozvedl. Netrvalo to příliš dlouho, vpodstatě sotva vteřinu, dvě, než jeho mužství zareagovalo na tvůj přímý dotyk, který probudil k životu skutečnou chloubu, za kterou by se vůbec nemusel stydět ani plně vyspělý muž. Ani v tomto ohledu tedy Edgar rozhodně nezaostával a ty sis čím dál méně myslel, že mají ženy a dívky okolo něj alespoň minimum rozumu a citu... Tvé doteky mezi slabinami tvého přítele a v současných chvílích i milence doslova ochromily, alespoň na několik prvních chvil, než se trochu přizvedl, prsty ruky ti opět zajel do vlasů, nakonec se sklonil a vtiskl ti do nich i prudký polibek. Slyšels, jak mu srdce silně a čím dál zběsileji buší v hrudi. Nakonec se od tebe odtrhnul, vymanil z tvého sevření, sklouzl hbitě níž a téměř jedním plynulým pohybem ti stáhl kalhoty až ke kolenům. Pak se opět vytáhl k tobě, zprudka si tě přitáhl a začal znovu líbat, o pár vteřin později ti sjel rukou do klína. Tentokrát žádné ucuknutí - jeho dlaň šla na jisto...

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 01:18

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem v ložnici Když jsem viděl, jak se mu to líbí zvedla se ve mě vlna radosti. A velikost jeho chlouby mi skoro vyrazila dech, z hrdla se mi vydralo spokojené zamručení. Když se mi najednou vykroutil z objetí překvapeně jsem se pozvedl na lokti, ale moje překvapení se změnilo v úsměv když ze mě stáhl kalhoty a znovu se ke mě přitiskl. Objal jsem ho a polibky mu s radostí oplácel, na chvíli mi bleskla hlavou myšlenka na to.... jak moc tohle ovlivní náš vztah, nebo pozmění. Ale jak se dotkl mého přirození zmizelo to a zatajil se mi dech. Bylo mi tak, jak už dlouho ne. Nakonec jsem začal pohybovat nohama a dostal ze sebe kalhoty úplně, pak jsem vklouzl rukou za jeho kalhoty a začal je také stahovat dolů. Nakonec jsem je nechal někde nad koleny, protože dál jsem nedosáhl. Tiše jsem si povzdychl do jeho úst, když se mě dotýkal. Začal jsem ho hladit po zadku, přejel jsem rukou po jeho stehně a znovu se chopil jeho mužství, abych mu mohl oplácet dotyky. Chytil jsem ho jemně, ale pevně a začal mu po něm pomalu přejíždět nahoru a dolů.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 10:27

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady Mladík něco takového z tvé strany rozhodně nečekal, v prvních pár okamžicích to dokonce až vypadalo, že uteče, ale nakonec zapůsobil jak tvůj šarm, krása.. tak nepochybně i mrštný francouzský jazýček. Nebo tě jen nechtěl urazit a zahanbit tím, že by se poněkud rychleji vzdálil? Na druhou stranu zde existovala i ta skutečnost, že o něj, ač nebyl ošklivý, patrně moc žen zájem nemělo - v jeho věku rozhodně ne, možná tak nějaká starší a uvážlivá dáma. A tolik nevyužitých příležitostí donutí každého muže, pokud je skutečně pravým zástupcem svého rodu, beze zbytku vzít tu první, která se nabídne. A ty ses nabídla... Po tvém zašeptání mírně pozvedl obočí. Jestli z důvodu nedorozumění, nebo něčeho jiného - jsi už nezjistila. "Excusez-moi... Pouvez-vous m'aider s'il vous plaît ?" V první chvíli ses lekla, že je to otec, ale když ses otočila, vidělas k vám přicházet bratra. Théo se tvářil neutrálně, z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, přesto tě napadlo.... jak dlouho už tam je a co všechno viděl? Z toho nebylo příliš dobře po těle. "Bonjour ." krátce kývnul Edgarovi, pak opět dost výmluvně sklouzl očima k tobě. Zatrnulo ti ještě víc. "Je n'ai pas fait attention... Allons-y. Pendant que j'y pense." zašeptal potom. Takže něco viděl.. ale stále jsi nevěděla, co všechno. Pousmál se trochu nenuceně na mladého šlechtice a s rukama spojenýma za zády trpělivě čekal. Tvé hrátky skončily dříve, než začaly a nebylo by nejvhodnější být kvůli tomu momentálně uražená, nebo dokonce drzá. Při prvním náznaku pohybu se Théovo pousmátí rozšířilo. "Omlouvám se, ale tohle je opravdu nutné. Však se ještě jistě uvidíte." kývl Edgarovi, ten trochu zmateně přikývl na souhlas a pak už jen sledoval, jak tě bratr odvádí. "Tu as de la chance avec le temps...." dodal pak k tobě, když tě poněkud spěšným krokem odváděl hlouběji do zahrad. To, co viděl.... nelíbilo se mu to, tos vycítila hned. Jenže co říct? Co začít vysvětlovat - ospravědlňovat se, když nevíš, jak dlouho vás pozoroval a co si z toho všeho můžeš vyvodit? Na druhou stranu jsi mohla být ráda, že to nebyl otec... Nutkání se ohlédnout jsi neodolala - a to se ukázalo jako chyba. protože ten, kdo stál u Edgara nebyl nikdo jiný, než vévoda. Tak.. a co teď?

ZRCADLO - 05. ledna 2011 11:22

Adriana de Alexan Muž se pousmál, jak jinak, než zdvořile a pokývl hlavou. "Potěšení i na mé straně." možná by mu to člověk skoro až věřil. Theresa se po tobě sice trochu káravě podívala, když postřehla tu umělou strojenost v hlase, kterou si vynutila neochota, ale jinak to přešla - patrně proto, že měla stále přecijen tak trochu pochopení, jelikož ona sama si od té strojenosti a pravidel etikety často zamotávala jazyk. Na markýzově tváři prokmitlo mírné, snad chápavé pousmátí nad tím, že lidé občas zapomínají, nebo to bylo naopak jaksi vědoucí na znamení toho, že tvé divadlo prokoukl? Pak, aby toho nebylo snad málo, shlédl krátce své odění, na to opět vzhlédl a pousmál se. "Asi by vás zajímalo, proč je někdo s titulem oblečený jako jeden z místních sedláků." sklouzl krátce pohledem po vás obou. Koneckonců to mohla být vcelku běžná úvaha, vyvozená jeho logikou a uvědoměním, že možná nepůsobí příliš věrohodně, což byla pravda bijící do očí. "Odpověď je vcelku prostá - proč ne. Vypadá to totiž, že se zde rozmáhají různá přepadení, tak proč ještě víc lákat případné nenechavé ruce." Opravdu.. praktické. Otázka ještě, jestli pravdivé. I když... málem se už dal čekat rádoby dojemný příběh, jak se se sedláky snaží sžít a že snad jeden z předků z desátého kolena byl sám jedním z nich. Naklonil se trochu blíž. "Měly byste být tedy více jak opatrné, zvláště pokud by někdo další poznal, že jste cizinky. Nejste tu dlouho, patrně by si nikdo nevšiml, že jste zmizely. Je to smutné, ale... musíte se mít na pozoru. Všude. Nikde není zcela bezpečno." opět se napřímil, pak si zavolal jednu z děveček a poručil si.... obyčejnou vodu, přičemž se obrátil i na vás, zda si ještě něčím nechcete svlažit hrdlo. "Pokud byste chtěly, mohu vás na sídlo hraběte Gideona doprovodit. Abyste dorazily bezpečně. Jistě vás již očekává." Takže... věděl, kam jedete. Těch podivností začínalo být trochu moc, ale vzápětí sis uvědomila, jak o vašem hostiteli hovořila Theresa. Jestli je opravdu takový a tak známý.... patrně je pravidlem spíše než výjimkou, že se k němu sjíždějí hosté i z cizích krajů. A spíše je najdete tam, než kdekoli jinde. "Koneckonců.... vypadá to, že se bouře již vzdaluje." poznamenal po chvíli, kdy se na tebe zadíval, kdybys snad náhodou chtěla vznést námitku vzhledem k počasí. Sice to tak prvních pár minut nevypadalo, ale nakonec se venku skutečně začalo trochu vyjasňovat. Ne však příliš - byl totiž již podvečer. Theresa se na tebe krátce zadívala, jako by se tiše ptala na tvůj názor ohledně markýzovy nabídky. Kolik bylo důvodů říci ne?

ZRCADLO - 05. ledna 2011 11:47

Balduin von Schwannwede Johanesova tvář se v pár okamžicích podobala staršímu zrcadlu té tvojí. "Ano, to šíří..." přikývl nakonec, starostlivé vrásky na jeho tváři trochu zjemněly, ale neztratily se docela. "Vaše situace opravdu není záviděníhodná, zvláště, co hádám, když pro vás služebnictvo není pouze nezbytným komfortem. A právě to o vás vypovídá, jaký ve skutečnosti jste, barone. Jiní by nad tím možná ohrnuli nos, ale Gideon ne a lady de Griss už teprve. Minimálně budou mít pochopení. Rozhodně si nemyslím, že byste se proto postavil do špatného světla v jejich očích." nesouhlasně pokýval hlavou. "Paní Leona je navíc vskutku uvědomělá, inteligentní dáma, co vychovává dceru a je na to téměř sama, těch pár služebných nepočítaje. Vaši péči naopak spíše velmi ocení. Nemusíte si proto dělat vůbec žádné starosti a pokud přecijen - můžete se u hraběte zastavit po cestě zpět a vysvětlit mu tu situaci. Možná vám i nabídne pomoc, má dost známostí, pokud je to onemocnění vaší služebné vážné. I mezi lékaři a to nejen zdejšími, i když pan Standham s manželkou jsou opravdu nedocenitelní, někdy jejich snaha a znalosti nestačí." trochu povzbudivě se pousmál, mírně se zapřel o kolena a zadíval na stěnu - byl u ní opřený nějaký meč, podle všeho již starší, ale bylo o něj víc jak dobře pečováno. Nakonec ale stočil pohled zpět k tobě. Zvenčí pronikalo dovnitř vzdálenější burácení hromu, připomínající klokotavé, hrdelní vrčení divokého zvířete. Do toho svistot větru a kvílení meluzíny. Nebe se nakonec potáhlo olověně temným, zšedlým suknem. Byl jsi opravdu rád, že ses nikam nevydal - tahle smršť by tě zastihla ani ne v půli cesty a pole či lesy nejsou přespříliš dobrými místy na přečkání bouře. Skoro to vypadalo, jako by se spojily nějaké temné síly... Nakonec však stejně rychle, jako přišla, tak nepřízeň počasí i zmizela a pomalu se vyjasnilo, i když spíše než jasné denní světlo začalo převládat příšeří nadcházejícího podvečera. Možná by bylo na čase pobrat své věci, poděkovat mistrovi za poskytnutí přístřeší a vyrazit domů... Nebo možná ještě za Gideonem, vysvětlit mu ono faux-pas, které jím vlastně ani nebylo a které dokazovalo, že i přes to všechno černé sukno, cos vídával před očima, prodchnuté místy jasně rudou... jsi měl stále srdce a city "obyčejného" člověka.

Elicia de Talos - 05. ledna 2011 12:46

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Snění, bdění, sama netuším… Zůstávám v jeho tichém objetí a mohu pouze hádat, jakou odpověď vyslovil sám k sobě. Snad už jen to, že mě od sebe neodhání, znamená, že se přestává bát. Kéž by tomu tak bylo. Cítím jeho dech na svých vlasech, pokaždé se jemně zachvějí a podráždí citlivou pokožku na krku. Přivřu oči, spokojená a šťastná. Hladí mě po zádech a já sama si připadám, jako kdybych se pod těmi dotyky měla rozplynout. Jsou tolik příjemné a něžné. Skoro bych se sama ukolébala ke spánku s hlavou spočinutou na jeho rameni. Možná, že to vycítil. Ale pravděpodobněji už musel jít. Pobývám tu sice krátkou domu, ale už jsem si stačila všimnout, že se bratránek věnuje mnoha věcem. Náznak zklamání mě upozorní, že se tato chvíle chýlí ke konci. Nebráním se, když se odtahuje od mého těla, přestože bych ho nechtěla už nikdy pustit. Položím se zpět na záda, ale pohled z něj nespouštím. Opět ono pohlazení a polibek na čele. Stejně, jak přišel, tak i odchází. Plný tichých příslibů. Silueta na pomezí snu a skutečnosti. Tolik opravdový a zároveň nepopsatelně nadpřirozený. Ačkoli vše zůstává matoucí, uvnitř cítím tetelivé teplo, jež se mi rozlévá do celého těla. Přikývnu a beze slov ho nechám odejít. Vyprovázím ho pohledem a hodnou chvíli ještě pozoruji kliku, jestli ji někdo na druhé straně nestiskne a nezatlačí na ni. Usnula jsem, aniž bych chtěla. Naopak. Stále jsem cítila Gideonovu přítomnost, i když už tu hmatatelně nebyl. Neseděl na pelesti mého lůžka a nehladil mě zastřenou modří svého pohledu. Jeho rty studené jako kostka ledu neulevovali horečnatému čelu. Podivná melodie, kdo ví odkud se linula, zněla zvláštně..v jeden moment tesklivě a stísněně a v dalším probouzela naději a vybízela radost. Cinkot křišťálu, jako kdyby mě neměl nikdy opustit… Jakmile se mi rozlepí víčka, podmíněně hledám známky bratránkovi přítomnosti. S patrným zklamáním zjišťuji, že jsem v pokoji sama. O něco víc se onen hlodavý pocit zvýší, když zjistím, že se zešeřilo teprve nedávno. „Přece když ke mně přišel byla už skoro tma…není možné, abych usnula jenom na pár minut…takže to musel být sen…“ přesto nejistota narůstá. A co ta melodie? Jak se mi vloudila do mysli? Mám pocit, že jsem ji předtím nikdy neslyšela… Malátně se posadím a pár okamžiků se prodýchávám. Cítím se svěží, avšak…jakýmsi zvláštním způsobem křehce. Pomalu se zvednu z postele a lehkým krokem přejdu k zrcadlo. Jemně se jej dotknu bříšky prstů a hledím na svůj odraz. Pravdivý? Lživý? Či pokřivený? Potom si přejedu po spodním rtu. Stále vnímám jeho chuť a drobný tlak zubů. Vážně jsem svému bratránkovi propadla natolik, že o něm sním? Vážně ve skrytu své duše toužím po jeho objetí, polibcích…a lásce? Posadím se na nízkou stoličku a sepjaté ruce složím do klína. Blázním…nerozeznám už ani sen od reality. Jak se mu nyní mohu podívat do tváře? Co když se nic neudálo a já mu položím hloupou otázku…nebo budu marně čekat a doufat… „V co, Elicio?“ vydechnu sama k sobě. Možná přijde sám. Třeba mi od odpoví, aniž bych se jej musela ptát. Ale co když ne? Opravdu zešílím. Cítím se tak zvláštně…rozpolcena. Mám čekat dokud nikdo nepřijde? Ale ne, uzoufám se mezi čtyřmi stěnami. Však kde hledat bratránka? Má spoustu práce. Může být kdekoliv a já…nechci, aby si myslel, že…už ani sama nevím, co chci a co ne. Myšlenky se mi splétají a motají jako klubku vlny. Přejdu ke dveřím a na pár chvil se opřu o chladné dřevo. Pohladím zdobení, načež je otevřu. Netrápím se tím, že mám na sobě šaty nevhodné do společnosti. Přeběhnu chodbu a zaklepu na Margitiny dveře. Nečekám na vyzvání a otevřu se. Pravděpodobně bude spát, pokud hojně ochutnávala bratránkovu sbírku vín. „Margito?“ zeptám se do ticha a ať už spí nebo je vzhůru, vrhnu se k ní. Tak jak jsem to dělala pokaždé jako malé děvče, které něco provedlo a nebo jednoduše nevědělo, co si počít.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 13:38

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Jako v odpověď na tvoje počínání víc přivřel oči, v jeden okamžik jsi pocítil, jak mu zaškubalo ve slabinách, ale zas to zmizelo. Přecijen se uměl ovládat a jen tak snadno nepodlehl. Ovšem na tebe měl připraveno něco, na cos možná připravený nebyl... Po chvíli se zvednul na loktech, zapřel se do tebe, takže ses octl na zádech. Pousmál se, vstal, došel ke kraji postele, kde si způle klekl, sklonil se nad tebou a roztáhl ti nohy. Pohladil tě dlaní ve slabinách, bříšky prstů polechtal na podbřišku, než se sehnul úplně a na ta samá místa tě začal líbat, později přidal i jazyk. Druhou rukou střídavě tisknul a hladil tvoje stehno, pohyb stále víc stáčel na vnitřní stranu. Nakonec jako by náhodou zavadil prsty o tvé mužství, vzápětí o citlivé místo pod kořenem. Současně s tím tě stále škádlil jazykem, jednou vzal tenkou kůži mezi zuby, ale velice opatrně, takže to bylo překvapivě příjemné a jen to ještě přidalo na tvém vzrušení a citlivosti. Nakonec ti přes celou délku mužství začal přejíždět dlaní, uchopil jej mezi prsty a občas trochu pevněji stiskl, jazykem se ti věnoval tak trochu níž. Nakonec ale vzhlédl, pousmál se, zas se sklonil, stáhl ti předkožku níž a zatím zlehka, škádlivě olízl špičku jazykem. "Mám...?" zašeptal, když k tobě zvedl tentokráte jen pohled, v němž se tavila zlatavá záře přísvitu s čokoládově hnědou jeho očí.

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 14:06

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Překvapeně zamrkám a zadívám se na něj, když se sunul dolů, pohladil jsem ho po rameni. Jak mi roztáhl nohy, kousl jsem se do rtu a v očích se mi zalesklo a ostře jsem se nadechl. Pod jeho doteky se mi napínali svaly, Ed byl vážně zkušený, začínal jsem z jeho laskání šílet a krev mi začínala vřít v žilách. Natáhl jsem ruku a vjel mu prsty do vlasů, rukou jsem si zakryl ústa když se mi vydralo ven zasténání a já ho chtěl utlumit. Blaženě se mi přivřel oči, ale po jeho otázce jsem se na něj zase zadíval. Olízl jsem si suché rty a přikývl. „Prosím.“ Zašeptám mu v odpověď a klidně bych i žadonil.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 14:20

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Nepotřeboval žádné další pobízení, ani prosby. Nechtěl a neměl zapotřebí tě nějak dál trápit. Pokud se trápením nedalo označit to, co začalo vzápětí. Poznals nebe, poznals peklo... ale tohle bylo něco mezi tím. Edgarův jazyk ti několikrát přejel po špičce mužství, zatímco tě rukou stále hladil a tisknul pod ním. Sjel jím pak po straně až ke kořeni, pak zpět nahoru, kde si trochu pohrál s krajem předkožky, aby tě nakonec vzal do úst, jimi pak nasál jemnou kůži a přetáhl ji přes žalud... a pak klesnul zas zpátky. Tak, až jsi na okraji pocítil vlhkou měkkost hrdla a jazyka. Pak se vrátil zpět, několikrát to zopakoval, přičemž pokaždé to bylo razantnější a rychlejší. Nakonec se od tebe odtrhnul a začal se ti víc jak důkladně věnovat rukou. Po několika okamžicích se zas sklonil, nepřestával pohybovat rukou a v kontrastu s poněkud větší razantností těch pohybů se jazykem a navlhčenými rty něžně, mazlivě věnoval pouze špici tvojí chlouby.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 15:14

soukromá zpráva od ZRCADLO pro V Margotině náručí Tvá gardedáma spala. A to dost hlasitě, jen těžko to šlo přeslechnout a právě tak lehko se v tom ztratil tvůj hlas. Až kdyžs jí vběhla do náruče se pohnula, pak pomalu utevřela oči. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co že se to vlastně děje. "Slečno Elicio...?" otázala se tak trochu ohromeně.. a zbytečně. Pomalu se posadila, do tváře se vloudila starost. "Co se vám stalo?" mírně nakrčila obočí, jaks jí byla blízko, cítilas zřetelně jemně kořeněnou vůni. Takovou, jakou mívá jen vskutku kvalitní, dobré víno. "Někdo.. vám ublížil? Nebo se vám snad... něco zlého zdálo? Tak copak se děje?" skoro jako by ses skutečně, i před Margitinýma očima, proměnila v to malé děvčátko, co se k ní takhle tulilo, když si nevědělo rady. Skoro to vypadalo, že ještě pár vteřin budeš mlčet a gardedáma se snad rozpláče. Už tak ji asi dost trápilo a i vyděsilo to, jaks k ní vběhla. Výraz ve své tváři jsi nemohla vidět, ale také asi vypovídal vše. Zrovna, když už ses nadechovala k odpovědi, dolehl k tvým uším zvuk, jako když kapky vody v zvláštní melodii vyskakují z bystřiny. Později se to změnilo v melodii, kterou někdo hrál na strunný nástroj. Onen zvuk vycházel zvenčí a do pokoje vnikal pootevřenými dveřmi na balkon. Vzápětí jsi poznala, že tu melodii znáš. Byla to ta, co ti zněla v uších ještě přes tím, než jsi usnula. Tak že by to nebyl výplod mysli? Ne to celé? Kdybys vyhlédla z balkonu a kousek popošla, spatřila bys pod ním sedět mladíka, co měl před sebou jakýsi strunný nástroj a jeho prsty hbitě klouzaly po jeho povrchu a vytvářely tak onu, možná trochu zvláštní píseň. Vidělas akorát jeho záda a kaštanové lokny, co na ně spadaly, svázané mašlí do culíku. Vysoký mohl být tak okolo 170 cm. A rozhodně měl až neuvěřitelný talent.

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 15:19

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Zatnul jsem prsty do prostěradla a mírně se prohnul. „Bože...“ Vydechl jsem se zrychleným dechem, kousl jsem se do paže abych utlumil vzdychání. Nečekal jsem, že je něco takového možné a že tohle Ed dokáže. Všechno se ve mě vařilo a nebyl jsem schopen kloudné myšlenky. Vzrušení se stupňovalo, znovu jsem ho pohladil po vlasech, pak jsem to ucítil jak se to blíží. Tiše zasténám. „Ede... přestaň jinak.... jinak za chvíli...“ Řekl jsem zadýchaně, svaly na břiše se mi napnuly a snažil jsem se vyvrcholení zastavit. Ed přestal a řekl mi, že by mu to nevadilo, posadil jsem se. „Ale mě ano. Nevím jestli bych pak byl ještě něčeho schopný.“ Řeknu, chytnu ho a přitáhnu si ho zase nahoru k sobě. Něžně a mazlivě jsem ho políbil,pak ho přetočím na záda. „Teď já.“ Řeknu mu tiše a znovu ho políbím. Tentokrát se posunu dolů já a uchopím jeh mužství do ruky, nevím jestli budu tak dobrý jako Edgar, ale budu dělat své nejlepší. Začnu mu dlaní jezdit po mužství a druhou jemně stisknu v ruce jeho varlata, které začnu hníst. Políbím ho na špičku mužství a stejně jako předtím on ho obkroužím jazykem, stáhnu dolů předkožku a vezmu žalud do úst kde si s ním začnu pohrávat jazykem. Chvíli u toho vydržím než ho vezmu do úst celého a začnu pohybovat hlavou nahoru a dolů.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 20:05

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Zadíval se na tebe, s kývnutím se pousmál, rukama si podepřel hlavu, aby na tebe viděl. Zlehka se kousnul do rtu, mužství mu pulzovalo horkostí. Tiše syknul, když ses ho poprvé dotkl rty, nakonec, jaks jimi začal pohybovat zatnul hýždě, prohnul se proti tobě a vzápětí jsi ucítil, jak ti obě jeho ruce zajely prsty do vlasů. Nejdřív tě jemně vískal, opět chytal jednotlivé prameny v pěst... Pak ti jemně, opatrně zatlačil na zátylek, po chvíli znovu. Nakonec se sám začal pohybovat pánví proti tobě, ale jen mírně, zlehka. Viděls, jak se mu hrudník v epravidelných intervalech zvedá a zase klesá, spolu s tím byl tep v jeho mužství silnější a znatelnější. Sklouzl jednou dlaní z tvé hlavy, vzápětí v ní v pěsti silně stiskl prostěradlo, tělo se mu zachvělo, vypnulo o něco víc, že ti zajel hlouběji do úst, pak se zas uvolnil. Patrně by takováhle péče nemusela trvat dlouho a Edgar by pod tvými doteky brzy dosáhl vrcholu.

Elicia de Talos - 05. ledna 2011 20:11

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro U Margity Nedbám na její hlasitý spánek. Ať už je jakkoli tvrdý, probudím ji a to se ani nebudu moc muset snažit. Má gardedáma sice spí jako pařez, však zároveň už je zvyklá na lecjaké mé rozmary a proto se umí velmi rychle přizpůsobit. Dobrá, po dobrém vínu jí to trvá poněkud déle. Její náruč mi připadá obrovská a přívětivá stejně jako před lety. Pořád mohu zabořit obličej do hutné látky. Kořeněná vůně mi tolik nevadí, spíše mi připomíná a nutí mě myslet na Gideona. Dlouze vydechnu. Má gardedáma se vyptává a já přemýšlím, jak ji uklidnit a zároveň smysluplně vysvětlit můj vpád a neslušné vyrušení. Ovšem než zvládnu promluvit, znovu zaslechnu onu melodii. Napřímím se a s mírně pootevřenými rty pátrám po původci. Bez odpovědi, jako by náhle Margita zmizela, se zvednu na nohy a váhavě našlapuji k balkonovým dveřím. Náhle je rychle otevřu a doslova přeběhnu k zábradlí. Nakloním se a spatřím záda hudebníka osamoceně sedícího pod balkónem. Kdepak není úplně sám. Má v rukou zvláštní nástroj, který jsem ještě v životě neviděla. Možná proto mi ona nevšední melodie zní tolik kouzelně a nadpřirozeně. Nevolám na něj, ani se ho nepokouším vyrušovat. Sklouznu do dřepu a tiše naslouchám písni. Pohlédnu ke dveřím, jestli za mnou nejde Margita a přiložím si ukazováček kolno na rty, aby byla potichu. Rty se jemně zvlní do úsměvu. Kdo ví…buď se to opravdu přihodilo, anebo právě ona melodie způsobila, že se mi zdál zrovna takový sen. Chvíli naslouchám a doufám, že budu mít ještě možnost se s hudebníkem setkat, či si ho poslechnout. Vrátím se do pokoje a chytím Margitu za ruce. „Nestrachuj se, nikdo mi nic zlého neprovedl.“ snažím se ji uklidnit, protože vím, že jsem ji nechala napnutou příliš dlouho. Nebylo to ode mě zrovna hezké. „Měla jsem sen…moc krásný sen. A po probuzení jsem byla tolik zmatená, že se mi po tobě až zastesklo, Margito.“ věnuji jí úsměv, ale ne bezstarostný. Stále je tu spousta otazníků. „A…jak jsi vlastně strávila dnešní den?“ zeptám se spěšně, aby nezačala klást otázky ona.

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 20:29

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Na chvíli jsem se zastavil a zase jsem chvíli jazykem zkoumal vrchol, na chvíli jsem hlavu odtáhl chytil jsem si ho za boky a přitáhl víc k sobě a strčil mu pod zadek polštář aby ho měl výš, olízl jsem si prst a pak znovu vzal jeho mužství do úst. Líbilo se mi jak vzrušeně pulzoval. Prstem jsem pak sjel k jeho čokoládové dírce začal jsem na ni lehce tlačit, vždy jen trochu a pak přestal, pak zase zatlačil a dělal to tak dlouho dokud mě sám nepustil dovnitř. Usmál jsem se a našel jsem to místo, tu tenkou přepážku o které jsem věděl, že jsou muži citliví, začal jsem to místo dráždit. Znovu jsem ho začal brát do úst, když jsem ucítil jak mu v mužství začíná škubat, pojal jsem ho co nejhlouběji jsem dovedl a začal polykat. Po chvíli jsem se odtáhl, naposledy mu špičku olízl a pak se narovnal. Zadíval jsem se na něj, usmál se a olízl si rty. Znovu jsem ho vzal do ruky a pomalými pohyby jsem mu po něm jezdil a prst jsem měl pořád v jeho zadečku a dráždil citlivé místo.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 20:33

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Neznámý hudebník, Margita Margita se za tebou samozřejmě vydala, ale byla o dost pomalejší a i tak ve dveřích strnula v nádechu, když tě viděla a pak zaslechla melodii i ona. Nebylas patrně sama, na koho měla ten zvláštní účinek, občas jsi sotva stíhala sledovat mladíkovy hbité prsty. Nakonec ses rozhodla ukrátit trápení gardedámy, i když ta vypadala, že v tuto chvíli zapomněla snad na vše. Tvůj dotek ji však přivedl zpět do tohoto světa. Trochu zmateně se na tebe podívala, pak se snad rozvzpomněla, nadechla se, ale.. bylas rychlejší. Na tvá slova párkrát zamrkala, pak polkla... ale přikývla, i když v tom bylo víc nejistoty než bůhvíjak velké důvěry. Patrně na tom mělo zásluhu i ovínění a její nenadálé probuzení. "A... ah.. Aha. Dobře, slečno.. To je.. dobře. A je to od vás hezké." trošku s námahou vydechla, pousmála se. Ani ses možná nemusela tak o překot ptát, možná by s ničím nezačala. Ale to riziko opaku tu stále bylo. "Já? Lady Elicio, co může být... na dni takové ženské jako já nějak zajímavého? Ale musím říct, že víno zde mají vskutku prvotřídní." v očích se zamihotalo menší světélko. Až se víc projasní, nebude patrně dlouho trvat a dostaví se chuť k jídlu. Snad akorát na večeři. "A co vy? Nepadl vám někdo do oka při včerejší slavnosti? Zahlédla jsem pár šlechticů, ale... na mě samá párátka. Copak by se takový mohl postarat o ženu, jako jsem já, kterou je jaksepatří za co chytit?" žertovala - a to vůbec nebylo špatné znamení. Ba naopak - znamení toho, že je zde vážně velice spokojená. Doteď si ani jednou neposteskla po domově a to již znamenalo hodně. Bratránek to se ženami patrně vskutku uměl - a zdaleka ne jen přes nějaké svádění, jak se sem tam proslýchalo a co neměl, jak ses zatím přesvědčila, nijak zapotřebí. On byl prostě jen... milý a pozorný. A to si mohou různí lidé vykládat různě. Před odpovědí, pokuds chtěla, tě opět zachránil zvuk toho nástroje, nyní snad ještě neodolatelnější a zvláštnější, než předtím. I Margita na něj zareagovala téměř okamžitě. "Nechcete se jít podívat na toho hudebníka, lady? Něco takového jsem už dlouho neslyšela, možná... snad nikdy!" prohlásila gardedáma vcelku odhodlaně a nadšeně, zatímco tě zkoumavě párkrát přejela očima.

Elicia de Talos - 05. ledna 2011 22:19

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Hudebník Musím se pousmát, když vidím Margitin téměř zasněný výraz. Musela jsem vypadat podobně. Vytržena z našeho světa. Plující na křišťálových tónech. Vrátím svou gardedámu na zem, ale účinnější by byla ledová sprška. To by ji probudilo zaručeně. I když svým způsobem mi její zmatenost a otupené smysly vyhovují. Cuknu koutky, jakmile Margita pochválí víno. Každý máme svou vášeň a ona ji může hltat plnými doušky, doslova. Ale není taková, že by pila od rána do večera. Kdepak. Má gardedáma je labužnice a zdá se, že jí zdejší volnost a pražádná kontrola a přísnost vyhovuje přinejmenším stejně jako mně. Zvonivě se zasměji jejímu žertu a zároveň také představě, jak se nebohý hubený mužský snaží zdatnou Margitu, byť jen obejmout. Vypadaly by jako komická dvojice. Jsem ráda, že je tady spokojena. Nebude se jí odtud chtít za pár dní odjet zpátky a v dopisech bude vše vychvalovat. Ale to nejsou jediné důvody. Naštěstí hudebník pokračuje další písní, melodií, či jak to nazvat. Zvuk nás opět uvrhl kamsi za hranice snu. Zatímco já bych se nechala ukolébat, Margita vezme iniciativu do svých rukou a navrhne, zda bychom se na muže nešly podívat. Nepatrně povytáhnu obočí a potom se nadšeně usměju. „Jistě, Margito! Půjdeme!“ odsunu starosti ohledně bratránka stranou. Přeběhnu zpět do svého pokoje a nazuji si boty s nízkým podpatkem. Přes ramena si přehodím šál, dárek od krásné cikánečky. Spěšně vyběhnu zpět za Margitou a nedočkavě poskočím na místě. „Pojďme, pojďme!“ popoženu svou gardedámu a chytím se její paže. „Snad mu menší obecenstvo nebude vadit.“ pousměji se.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 22:39

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Duncan Lear Margita přikývla, pak se vydala za tebou, i když se přecijen díky své korpulentnější postavě opozdila. Snažila se sice s tebou držet krok, ale... tvé mládí ruku v ruce s nadšenou horlivostí? To na ni bylo moc. "Jen běžte, však já cestu ven znám." pousmála se nakonec a nechala tě vyběhnout ven. Mohla sis tak nejen lépa prohlédnout nástroj, ale i toho, kdo na něj hrál. Odhadem se mu dalo hádat maximálně devatenáct, dvacet let, byl vyšší, štíhlé, ještě zčásti chlapecké postavy s trochu útlejšími rameny, dlouhé, kaštanově hnědé vlasy zář světel barvila nádechem do měděné, splývaly mu svázané v culíku pod ramena. Rozhodně se nedalo říct, že by byl ošklivý. Sice ne vyloženě krásný, ale rozhodně zajímavý. Zvlášť jeho téměř černé, hluboké oči dominovaly celému obličeji. Zdálo se, že tvůj příchod ani nepostřehl, ale opak byl pravdou, jak se ukázalo o pár chvil později, kdy k tobě vzhlédl... a usmál se. Pak pokračoval ve hře dokud nedozněl poslední tón. Několik taktů předtím dorazila i tvá gardedáma. Mladík se vám oběma uklonil, přiložil si dlaň na srdce. "Dobrý podvečer, dámy. Dovolte, abych se představil... Duncan Lear, učitel hudby." hlas měl hladký, i když trochu vyšší, mladický, jemný, ale upřímný. "Pokud byste měly zájem... Mohl bych vám říci něco o tomto nástroji, či na něj ještě něco zahrát, jak jen je vám libo." tón hlasu ani výraz tváře nebyl podbízivý jako u trhovců či domovních prodavačů, ale příjemně lehký, vybízející sám o sobě k přijetí kratochvíle, k níž vás onen mladý učitel pozval. A že na svůj věk patrně uměl hodně, pokud již učil a zvláště pak u Gideona. Náhle jsi zjistila, že nejste jediné, k jejichž uším dolehl libý zvuk nástroje. A k tvému překvapení... jsi mezi přítomnými zahlédla i Caleba.

ZRCADLO - 05. ledna 2011 22:50

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Tak, jako si předtím vychutnával tvoje doteky si mnohonásobně víc vychutnal vyvrcholení, které přineslo i velkou úlevu. Ještě pár chvil mu v mužství a slabinách cukalo, stejně tak párkrát v prstech na ruce. Oči měl zavřené, kdyžs ho opět začal hladit spolu s dalším drážděním, čelo se mu podmračilo, následně trochu hlouběji, tlumeně zasténal. Byl teď dost citlivý a patrně pár chvil ještě bude, ale nevypadalo to, že by mu to jakkoli vadilo - spíš právě naopak. O několik okamžiků později trochu víc roztáhl nohy, takže ses mohl dostat lépe a hlouběji. Po delším čase se Edgar nadzdvihl, že klečel jen na kolenou, jinak byl vzpřímený. Sklonil se k tobě a políbil tě, pak tě vytáhl též do kleku, otočil se k tobě zády a hýžděmi natiskl do slabin. Dech se mu o poznání víc zkrátil, pootočil se na tebe přes rameno. V očích měl snad ještě víc něhy, než kdy dřív...

Morová Královna Esme - 05. ledna 2011 23:04

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Sledoval jsem ho a usmíval se, líbil se mi pohled na něj. A konečně zasténal, srdce mi v hrudi poskočilo. Když mě políbil polibek jsem mu oplatil, sám nejlépe poznal to jestli je připravený a mlčky mi jasně ukázal kdy. Jak se na mě ohlédl pohled jeho očí mě zasáhl a já věděl, že musím být něžný. Edgar měl tak jemnou duši, že bych si neodpustil kdybych mu jakkoliv ublížil. Pohladím ho po bocích, skloním se a jemně ho několikrát políbím na zádech, pak ale své mužství nasměruji a začnu se opatrně pohybovat v před. Sice jsem byl vzrušený až běda, ale dokázal jsem se udržet a postupoval jsem pomalu. Když mě pustil do svého těla, zastavil jsem se a čekal až trochu svírání poleví než jsem pokračoval. Přivřel jsem oči a kousl se do rtu, když jsem pronikl celý dovnitř znovu jsem chvíli čekal než jsem se začal vracet. Udělal jsem ještě pár stejně pomalých pohybů než jsem začal pohyby zrychlovat, nakonec i já měl svůj limit. Sklonil jsem se a rty putoval po jeho páteři. Jednou rukou jsem ho držel za bok zatím co druhou jsem ovinul kolem něj a v ruce jsem znovu stiskl jeho mužství. Dech se mi zase zrychlil a vzadu na krku jsem ucítil první kapky potu.

Adriana de Alexan - 05. ledna 2011 23:24

Hostinec - Těžké rozhodnutí Ten muž, pan markýz, byl tak neskonale galantní, až mne jeho vybrané chování rozčilovalo. Choval se tak dokonale přirozeně, že bych mu bývala věřila každičké slovo. Kdybych ovšem tak lehce lidem důvěřovala. Koutkem oka jsem zahlédla Theresu a její káravý pohled za mé neumělé představení, z něhož čišela neochota prozradit něco konkrétnějšího k mé osobě. Nelíbila se jí má strohost i tón hlasu, vždy chtěla, abych se chovala a mluvila jako dáma, za jakýchkoliv okolností. Avšak viděla jsem v jejích očích i záblesk pochopení. Nejenže mne omlouvala kvůli mému mládí, ale také, a to především, panu dokonalému také přespříliš nevěřila. Musela jsem se ovládat, jak nejlépe jsem dokázala, když jsem spatřila ten okouzlující úsměv na markýzově tváři. Jak to všechno může vědět? Jak může tak dokonale ovládat sám sebe, a přitom znát každičký okamžik, když mu někdo lže. Moc dobře ví, že má zapomnětlivost je jen divadélko. Vidím to na něm, z jeho dokonalosti přesně vím, že on ví. K sakru, z těchhle filozofických myšlenek mne v brzké době zajisté rozbolí hlava. Mé oči sklouzly z jeho tváře na prostý oděv a zase zpátky. Jen jediné mrknutí oka než jsem jej se zájmem opět sledovala a on začal mluvit. Slovy, která přesně věděla, na co myslím. Odpověděl na mé otázky dříve než jsem je vůbec dokázala položit. Snažila jsem se tvářit mile, ba dokonce jsem na své tváři vykouzlila i jemný úsměv. Když sám začal o svém oblečení, opět jsem jej krátce shlédla. Nikterak pečlivě, avšak s větším zájmem, abych mu dala dostatek času zaregistrovat, že nyní se opravdu dívám. “Dalo by se to tak nazvat, markýzi. Avšak odpovídat zajisté nemusíte, do Vašich osobních záležitostí nám nic není,“ pronesu ledabyle, avšak veskrze milým tónem v němž snad byly i patrny známky zvědavosti. Tu však zajisté nepřiznám. Nehodí se to, pokud se s námi bude chtít podělit, učiní tak. Je pouze bystrý a vnímavý. Dokáže si spojit souvislosti, jen proto je vždy o krok přede mnou. Vzácná to vlastnost šlechty, když někteří, zvláště muži, zlenivěli od doby, co rozhodnutí za ně činí ženy. Samozřejmě, ne veřejně, to by byla potupa, kdyby se o tom dozvěděla společnost, ale jeden názorný příklad panoval ve zdech našeho panství. Od doby co můj otec strčil hlavu do chomoutu, už jen pouze táhnul. Jeho slova dávala až neskutečnou logiku, bohužel vždy až poté, co je vyřkla jeho ústa. Mnohé mé otázky se zdály být banálními, když on na ně našel odpověď. “Velice prozíravé,“ dodám slova uznání. “Avšak nesetkal jste se s jistou, řekněme neochotou okolí jednat s Vámi v tomto přestrojení? Možná takto eliminujete množství pokusů o přepadení vaší osoby, ale z druhé strany musí být mnohem těžší sehnat byť jen ucházející pokoj v hostinci. Aspoň podle mého názoru,“ rozvíjím dál jeho myšlenku. Když již přišel konverzovat, proč toho tedy nevyužít a nedozvědět se o něm co nejvíc. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že na sebe prozradí něco podstatného, na to byl příliš inteligentní, ale aspoň něco dalšího se bude hodit. Cokoliv. Pořád lepší tato otevřenost než srdceryvný příběh o tom, jak „chudý sedlák k bohatství přišel“ a shodou okolností by byl ten sedlák jeho prapředkem. A tímto převlekem by mu jen vzdával hold, pomyslím si jízlivě a krátce se tomu i pousměji. Instinktivně jsem se i já naklonila blíž, i když jen o pár centimetrů. Je směšné, jak lidské tělo reaguji na některé podněty. Když jsem si to uvědomila, opět jsem se napřímila do původní pozice. “To ani u nás, pane. A cestu sem jsme přežily bez úhony,“ podotknu zlehka. Pravda, možná nám více přálo štěstí než rozum, neboť jsme s Theresou skutečně nebyly zrovna moc připravené na setkání se s lupiči či vrahy, ale s ohledem na rozpočet, jež mi nevlastní matka poskytla na mou dobrodružnou cestu, se ani nebylo čemu divit. Chvílemi jsem i přemýšlela, zdali neměla vše pečlivě sečteno do jediné mince přesně. Poté se markýz zpátky napřímil a zavolal jednu z děveček, jež obsluhovala, aby mu přinesla vodu. Než se stihl otočit k nám, krátce jsem se zamračila. Který šlechtic je zvyklý pít obyčejnou vodu? napadlo mne, ale než se muž stačil na nás opětovně otočit, již se mi na tváři skvěl onen milý úsměv. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou, že já si již nic dalšího nedám a čekala na vyjádření Theresy. “Oh ano, hrabě Gideon,“ nenechala jsem se vyvézt z míry tím, že markýz přesně věděl o každém kroku, jež chceme podniknout. “Vidím, že náš hostitel je ve své vlasti velice znám,“ doplním ještě s úsměvem, stále nechávajíc položenou nabídku nezodpovězenou. Zvěsti o chování hraběte Gideona nelhaly. Kdybych se zeptala kohokoliv, pravděpodobně bych se dozvěděla to samé. Hrabě často zval návštěvy z dalekých krajů a hostil je ve svém sídle. Poté by mne převelice zajímalo jakou záhadou se k němu dostala má macecha. Opravdu jsem chtěla namítnout něco vzhledem k počasí a nechuti kojné cestovat v bouři dál, avšak markýz opětovně odpověděl dříve než jsem se vůbec stačila nadechnout. Theresa se na mne zahleděla jaká bude má odpověď na nabídku toho muže, přeci jen jsem byla já její paní a měla jsem právo rozhodnout, ačkoliv se toto nikdy v životě po mě nechtělo. Pokud je markýz Maricela skutečně tím, za koho se vydává je tou nejkratší, nejrychlejší a nejbezpečnější cestou na panství hraběte Gideona. Pokud jím však není. Je dost pravděpodobné, že může být vrahem, kterého si nevlastní matka najala, aby ´nešťastnou náhodou´ sprovodil její nejstarší dceru ze světa. Krátce jsem pohlédla na Theresu a tiše si povzdychla. “Jsme poctěny Vaší nabídkou, markýzi a bude nám ctí, pokud nás doprovodíte až k hraběti Gideonovi,“ promluvím nakonec. A pokud se s Theresou sejdeme tam u nebeských bran, bude přeci jen lepší, když budeme znát jméno svého vraha než zemřít rukou neznámého. V podstatě to na věci nic nezmění, ale byla to jediná sentimentální hodnota, která mne utvrzovala v tom, že mé rozhodnutí bylo správné.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 01:17

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Mírně se zaklonil, ruku ti ovinul zčásti kolem krku a tak se za tebe mírně zavěsil, současně s tím prohnul v zádech a tak víc natlačil do tvých slabin. Tiše hekl, syknul a čelo se mu podmračilo, ještě pár okamžiků trvalo, než sevření o další kousek povolilo - i tak byl těsný, jako by to dělal snad poprvé, což bylo v kontrastu k jeho předchozímu počínání. Na druhou stranu... proč by to nemohlo být možné? Dřív... v minulosti.. jsi střetl dívky, které ovládaly bravurně různé techniky, ale.... přitom byly pannami a uchovávaly se tak pro svého milého. Jistě, některé, nebo většina patrně lhala, ale alespoň jedna, dvě mluvily pravdu. Snad... Edgar tlumeně zavrčel, pak zaklonil hlavu. Tváře měl zrůžovělé, zvlhlé rty mírně pootevřené a pohled sklopený, jako by se snad styděl za to, co dělá. Zvedl k tobě oči. Byl skutečně.... sladký. Z úst mu splynulo žádostivé zasténání, naklonil se těsně k tobě, horce ti dýchl na tvář, než si tě rukou trochu přitáhl a začal tě líbat.

Morová Královna Esme - 06. ledna 2011 01:34

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Když zavrčel poplašeně jsem se zastavil, ale když jsem viděl jeho tvář oddychl jsem si. Měl jsem obavy, že mu je to nepříjemné. Oplatil jsem mu pohled v tom mém by mohl vidět studnice vřelého citu. Jeho zasténání mě žádostivě rozechvělo a polibky jsem mu začal oplácet, rukou kterou jsem ho předtím držel za bok jsem mu ovinul kolem těla a začal ho hladit po hrudi a břiše zatím co druhou jsem přejížděl po jeho mužství. Znovu jsem se začal pohybovat, každý pohyb mi poskytoval silnou slast. Pohyboval jsem se první z volna, ale s napětím jsem zrychloval i pohyb boků, už to šlo snadno a jeho tělo mě přijímalo. Nevím jak dlouho to trvalo, úplně jsem ztratil pojem o čase, ale začínal jsem cítit jak se blížím ke konci. „Edgare...“ zasténal jsem vzrušeně.

Elicia de Talos - 06. ledna 2011 09:34

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Duncan Lear Zanechám svou gardedámu za sebou jako už mnohokrát, i když nyní přeci jen prchám s dovolením a ne se záminkou svůj dozor pěkně potrápit. Zastavím se s odstupem v rámci slušných mezí a tiše pozoruji onoho hudebníka. Nejprve se zaměřím na nástroj. S rozpaky a studem si krátce vzpomenu, jak jsem se odmítala učit hrát a dokonce jsem se nestřežila nástroj zničit. Och, jak já byla hloupá! V okamžiku, kdy ukojím svou zvědavost, sklouznu očima i na muže, jež jej tak mistrně ovládá. Překvapí mě, že není o moc starší než já. Hádám dle ještě z části chlapeckých rysů. Je na něm cosi zvláštního. Jakpak by také ne, když je tolik talentovaný. Vzhlédne a já se s náznakem zaskočení usměji, mělo by to být naopak. Má opravdu zvláštní oči. Černé a hluboké. Pohledem sklouznu na jeho prsty, které kmitají po strunách a tvoří tak nádherné umělecké dílo. Představí se nám a já mám pocit, že to jméno tak snadno nezapomenu. Stejně jako onu melodii. „Dobrý podvečer, pane Leare.“ i já pozdravím a naznačím úklonu. On by si ji jistě zasloužil pořádně hlubokou. Tak mladý a již učitelem hudby. Inu, není se čemu divit. Zatvářím se nadšeně, když nám sám nabídne představení svého hudebního nástroje. „To bychom jistě uvítaly.“ přikývnu a krátce pohlédnu na Margitu, načež si povšimnu, že se naše společnost rozrostla. A obzvláště jeden člověk nelze přehlédnout. Caleb. „Moment strpení, přivedu vám ještě posluchače.“ krapet omluvně se pousměji na Duncana Leara a rozejdu se k vysokému mladíkovi. „Ráda tě opět vidím, Calebe.“ sepnu ruce před sebou a vzhlédnu k němu. „Kdo by se nadál, že to bude tak brzy. Ale tím lépe.“ jemně se usměji. „Smím tě pozvat na menší přednášku talentovaného pana Leara?“ optám se.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 12:11

Adriana de Alexan Na to poslední jako by čekal. Přesto se zvedl pomalu, nikam nespěchaje, snad jen proto, aby se mohl uklonit. "S radostí a nemalým potěšením, dámy." usmál se, poodešel trochu stranou, abyste mohly projít, došel s vámi až k pokoji, kde čekaly vaše věci, většinu z nich bez potíží pobral a pak vám šikovně prorazil cestičku mezi zbylým osazenstvem hostince. Venkovní vzduch byl ještě chladný, a když zafoukal vítr - tělo se nepříjemně zachvívalo i pod vrstvou šatstva, kterou ovšem snadno profoukl. Jak tady asi vypadá zima? Raději nemyslet. Odpověď by možná překvapila, možná ne... Stále stejně. Váš průvodce ale příliš dlouho nemeškal. Došel k nějakému chlapci v zmuchlané, zažloutlé košili, sehnul se k němu, něco mu pošeptal a dal do ruky. Pak ho jemně plesknul za ucho, kluk se rozběhl a za chvíli vám zmizel z očí. Markýz se vrátil zpět. "Co se vašeho předchozího dotazu týká... Nebudu lhát, že se s neochotou nesetkávám, ale to už k tomu všemu patří. Ovšem to, že mám na sobě ošacení vesničana ještě neznamená, že jsem cele bez prostředků." pousmál se s jakousi sebejistou samozřejmostí. Jistěže měl patrně dost věcí pojištěných, skulin by se patrně v jeho plánech našlo málo. Opravdu to byl ten, za koho se vydával, nebos díky zkreslenému obrazu, co se ti několik let doma naskýtal, znovu a stále dokola, měla náhled na šlechtu a zvláště její mužské členy, opravdu velmi zkreslený? To se možná ukáže... "Ano, je. A nejen zde, v Anglii. Hrabě je opravdu výrazná osobnost, ale současně s tím, když nechce být viděn.... také viděn není. Obdivuhodná schopnost a zvláštní lidé, co ji mívají." snažil se snad zasést semínka pochybností? Pokud ano - proč? I když ostatně se říká - není všechno zlato, co se třpytí. A ani Gideon nemusel být výjimka, každý má nějaké chyby a žes o nich neslyšela neznamená, že nejsou. Však se již brzy přesvědčíš sama - pokud se tvé nejčernější obavy nevyplní. Troufla by si tvá macecha skutečně na takový počin? A pokud ano - proč to neudělala už dřív? Naskýtala se vcelku nepěkná odpověď - a sice, že skrz tebe se vyzdvihla v očích tvého otce. Že by se teď již odvážila jednat i bez této "berličky"? Z toho pocitu nepříjemně mrazilo v zádech. Na co vlastně čekáte? Sotva ses stačila zeptat, dolehl k tvým uším zvuk kol a nedlouho poté se objevil kočár. Ne nijak nápadný, ale, jak jste se s Theresou později přesvědčily, uvnitř rozhodně pohodlný, s polstrovanými sedadly. Markýz vám pomohl nastoupit, pak za vámi zavřel dveře. Ještě se naklonil mírně k okénku. "Kočí vás doveze přímo k sídlu, kde se o vás již postarají. Jste v jeho rukách a vězte, že jsou skutečně bezpečné. Šťastnou cestu vám oběma. Patrně se ještě uvidíme." pousmál se, poklepal na střechu vozu a nechal vás svému osudu. Nebo spíš.... svému kočímu. Postupem času se cesta nejen rozšířila, ale nakonec zcela zbělela, jako by na ni padl čerstvý sníh. Byly to však pouze oblázky křemenů, jimiž byla vysypána a které chřestily pod kopyty koní. Všimli jste si i kolejí vyjetých patrně nějakým kočárem, ty vedly neomylně za stejným cílem, jako vy. Konečně se před vámi vynořil cíl celého toho dlouhého putování. Sídlo bylo opravdu pěkné, i když poněkud hutnější konstituce, působilo podivně odlehčeným dojmem. Zeď zčásti obrůstal břečťan. Cesta sem vedla stromovou alejí a byla širší než ta předešlá, vysypaná bílým kamením. Po levici se pak svažovala směrem dolů, kde se po třech metrech vyrovnala a ústila do neohraničených zahrad, možná tak po stranách občasnými pásy ozdobných keřů. Jinak zde byly vzrostlé, jistě starší stromy. Zastavili jste přímo před přístupem k velké, hlavní bráně. Ta byla však zavřená. "Chvilku strpení. Dojdu oznámit, že jste zde, dámy." oznámil kočí, co se objevil krátce v okénku dveří. Přístup ke vchodu tvořil mírně klenutý mostek s nízkou zídkou po obou stranách. Kočí se zastavil před branou, uchopil klepadlo a párkrát zabušil. Chvíli to trvalo, ale nakonec se menší, postranní dveře otevřely. Krátce se v nich mihnul vysoký mladík se slámově žlutými vlasy. Prohodil s kočím pár slov, opět však zmizel, zavřel za sebou. Avšak za pár okamžiků se začala otevírat celá vrata, aby se dovnitř dostal i kočárem se zavazadly. Mladý muž se vrátil, vyšvihl na kozlík a pobídl koně do kroku. Otevřel se před vámi pohled na prostorné, kruhové nádvoří. Krátké klapání podkov na dlažbě, brána se opět začala uzavírat. Mohla sis všimnout, že tu obsluhuje nějaký další sluha, ovšem tohle byl ještě skoro chlapec, nebo tak rozhodně vyhlížel. Měl jako uhel černé, delší vlasy a modré oči. Jeho gesta byla plná spěchu s trochou nejistoty a snad i strachu, aby něco nepokazil. Nebo to byla pouhá zbrklost, která zmizí spolu s mládím. Než ses stihla vzpamatovat, přispěchal další muž. Ano, na něj se již toto označení i hodilo. Hlouběji se uklonil, na sobě měl slušnější kabátec, narozdíl od černovlasého hocha, co nosil pouze volnou bílou halenu a posla, který spíše jezdecký než společenský oblek. Tohle byl vskutku typický "domácí" sluha. Měřil skoro dva metry a dlouhé, kaštanové vlasy se táhly až pod lopatky, svázané krémovou sametovou stuhou. "Dámy..." opět pokývl a naznačil paží ke dveřím. "Račte mne prosím následovat a vítejte zde. Doufám, že vaše cesta proběhla bez obtíží a příjemně." Mezitím přispěchal onen černovlasý mladík a jal se zavazadel, zatímco ten se slámově žlutými vlasy se ujal péče o koně. Měli své úkony rozdělené a očividně to fungovalo vcelku dobře. Zatím jsi však viděla jen samé muže. Nezbývalo než doufat, že je to dáno okolnostmi a budeš mít služebnou, což by vzhledem k úkonům, co je třeba provádět, bylo více než adekvátní. Následovali jste onoho sluhu dál chodbami, ty byly většinou krásně prosvětlené díky velkým oknům. Nebyla zde nouze o rostilny, obrazy ani vzorované tapety. Avšak všeho tak akorát, dohromady tvořilo harmonický a přirozený, nikoli vyumělkovaný celek. A to byla ta pravá dokonalost. "Lady, váš pokoj se nachází zde. Pokoj vaší kojné pak naproti vašemu. Kdybyste cokoli potřebovaly, hlavně vy, lady... V pokoji je zvonek a již vám byla poslána služebná. Pokud si přejete, nechám vám připravit koupel." Počkal ještě, co odpovíš, pak zmizel za rohem chodby. Theresa se za ním chvíli dívala, ještě se krátce rozhlédla, ale pak jen mírně pokrčila rameny, povzdychla si. "Tak, slečno... jsme na místě. Nevím, jak vy, ale... já bych si ráda dopřála alespoň trochu odpočinku. Nějak mě to všechno zmáhá, hned na začátek to počasí... S mým věkem už to nějak nejde dohromady." mírně se pousmála. "Ale nevypadá to tady vůbec špatně... na panské sídlo starého mládence..." občas prostě něco Therese uklouzlo, i když to byla pravda. Ta se ale příliš nenosila, ne takováto. Tvá kojná se trochu uzarděla, pak se otočila ke dveřím svého pokoje. "Kdybyste potřebovala, kdykoli přijďte, však víte, že mi to nevadí." dodala ještě spíš polohlasem, jako by se snad bála, že ji někdo uslyší po tom, jak prostořeká předtím byla. Ještě se na tebe krátce zadívala a zmizela za dveřmi, které se za ní vzápětí uzavřely. Ty bys také možná měla vejít, popravdě zvědavosti na to, jak bude tvůj pokoj vypadat, se nedalo odolávat příliš dlouho... Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšla jsi tam, abys prozkoumala jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Na okraji stála kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie, dál už byla jen divoká příroda. Zelený koberec se táhl až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měla své vlastní soukromé lesy na lov. Vrátila ses zpět, akorát včas, abys mohla výzvou odpovědět na zaklepání. Dveře se otevřely a objevila se tak čtrnáctiletá dívka v prostých šatech, dlouhé vlasy do pasu svázané v útlý culík. Uklonila se. "Dobrý podvečer, lady. Přála byste si?"

ZRCADLO - 06. ledna 2011 13:15

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Společnost Caleb se pousmál, shlédl k tobě, chvilku trvalo, než tě začal vnímat. Jak jsi byla blízko, tak sis všimla, že je vcelku unavený a snad má dokonce ještě navlhlý kabátec. Patrně ani jemu se nepřízeň počasí nevyhnula. Když sis vybavila bouři a nebe zatažené černým suknem, přeběhl ti mráz po zádech. Co mladý muž dělal v tom příšerném počasí venku? "Elicie... potěšení i na mojí straně, jen se omlouvám, padá na mě únava a sotva stojím, jen jsem přijel předat něco hraběti a zas pojedu." zadíval se k nástroji a mladíkovi, co na něj uměl tak krásně hrát, koutky úst mu jemně cukly vzhůru. "Ale za pozvání děkuji. I když hudba není zrovna něčím, co bych si často dopřával... anebo možná právě proto." pokývl hlavou a rozešel se s tebou k Duncanovi. "Tak.. pokud má ještě někdo zájem... nebo snad mohu začít....?" přejel všechny přítomné černýma očima, pak se sklonil k nástroji, opatrně, snad až něžně jej uchopil a trochu pootočil, aby na něj bylo lépe vidět. "Tento poněkud neobvyklý nástroj, především ve zdejších krajích, se nazývá kantele a pochází ze severních zemí, kde leží skandinávie. Je to tradiční nástroj s poměrně dlouhou a slušnou historií, prapůvodní míval většinou pět strun. Vztahuje se k němu i pověst, příběh, či snad báje, chcete-li. Podle tohoto vytvořil první kantele starý moudrý čaropěvec Väinämöinen z kostí obrovské štiky. Nikdo, kromě samotného Väinämöina na něj prý neuměl zahrát. Když se do hraní dal on, všichni se seběhli, aby poslouchali. Podle Kalevaly jím Väinämöinen uspal Pohjolany, aby jim ukradl zázračný mlýnek sampo, který mlel z jedné strany mouku, z druhé sůl a ze třetí zlato. Toto kantele prý spadlo do moře, když Louhi, paní nad Pohjolou, poslala bouři na Väinämöinena, aby získala sampo zpět." pousmál se, pak si zas polohu nástroje přizpůsobil, aby na něj svedl zahrát. Caleb se k tobě sklonil. "Opravdu... zajímavé, musím přiznat. Popravdě jsem netušil, že se podobná historie vztahuje i k nástrojům, navíc i s pověstí." zašeptal, ale pak se opět napřímil, aby nerušil. "Pokud dovolíte, zahraji ještě jednu ukázku a pak.. si můžete tento nástroj vyzkoušet. Samozřejmě, kdo bude chtít." pousmál se Duncan nenuceně, skoro až mírně plaše. jeho návrh se setkal s tichým smíchem mladších děvčat, sem tam pokýváním hlavou, ale u všech rozhodně se zájmem. Když opět začal hrát, Caleb dokonce vytáhl krk a celý se naklonil trochu víc dopředu, aby snad lépe nejen slyšel, ale i viděl. Duncan párkrát opět zvedl oči od nástroje, na rtech mu prokmitl úsměv - samozřejmě si tvého společníka všimnul. Tahle melodie byla zpočátku až roztomile hravá, stále však prapodivně odlehčená, bezstarostná. Druhá část již jaksi zvážněla, ale nakonec opět přešla do rozvernosti letního vánku. Když skončila, rozezněl se koutkem zahrady potlesk. Mladý umělec se opět hluboce uklonil, ale i přes očividný úspěch se nikdo neměl k tomu, aby se k němu a nástroji přiblížil. Patrně v tom byl stud.. Ze strany děvčat poněkud více opodstatnění vzhledem k mladíkovu zjevu a vystupování, díky okouzlení hudbou. Dál zde pak byl ten důvod - jak by se někdo mohl odvážit byť jen prohrábnout struny toho ušlechtilého nástroji po té, co viděl a slyšel mladého Leara? "A co vy, mladý muži. Nechcete to zkusit?" vybídl Caleba, zřejmě díky jeho předchozímu nadšení a zvědavosti. Tomu se rozšířily oči úlekem, prudce zdvihl ruce jako by na svou obranu. "Kdepak, pane. Já bych svými prsty ten nástroj akorát pochroumal. Ty jsou stavěné pro zbraně, ne pro něco tak křehkého a něžného, jako je vaše hudba. Rozhodně všechna čest vám za to, co svedete vykouzlit, je to opravdu nádhera, ale... netroufám si." Pohled mladého hudebníka se po té, co chápavě přikývl, přemístil na tebe. "A vy.... lady Elicie?" Nenutil tě, ani by se ti nevysmál, kdybys odmítla. Na druhou stranu když přijmeš, patrně mu to udělá radost, ale oboje bude chápat stejně.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 13:41

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem "Chvilku..." zašeptal trochu ochrapětele v odpověď, trochu víc poklesl v kolenou, takže ses do něj dostával hlouběji. Přidržel se tě víc rukou za krkem, ústy zlehka zavadil o křivku šíje, zatímco druhou dlaní stiskl tu, kterou jsi laskal jeho mužství a navedl tě, jak rychle a silně máš pokračovat. Sám se při tom nepřestal pohybovat, aby tě nepřipravil o stále vzrůstající rozkoš. Tělo se mu jemně perlilo potem, kůže se tak stala mírně lepkavou. Po několika dalších chvílích, kdy se mu zadrhával dech, se víc prohnul v zádech, současně s tím zaklonil hlavu a zuby i přes veškeré vzrušení jemně skousl tvůj ušní lalůček. V mužství mu několikrát zacukalo. Ještě dva, tři pohyby - stejně jako u tebe a horká tekutina v snad až překvapivém výstřiku ti v drobnějších kapkách dopadla na prsty a část paže, což jsi díky vlastnímu vrcholu vnímal kupodivu ještě citlivěji, než jindy...

Elicia de Talos - 06. ledna 2011 13:56

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Učitel hudby Kdybych si stop vyčerpání v jeho tváři všimnula dříve, neobtěžovala bych jej. Však to jde těžko, když je o dost vyšší než má maličkost. Ale co už, stalo se a Caleb nevypadá příliš rozlobeně. Snad i na to je příliš unaven. I když mě zvědavost vybízí, abych se zeptala, co to bratránkovi veze, neudělám to. Místo toho chápavě přikývnu, načež se trochu nevesele pousměji. „Takže nezůstaneš na večeři? To je škoda.“ a myslím to vážně. „Určitě nebudeš litovat. Trocha kultury vojákovy jako ty jistě neuškodí.“ usměji se a společně se vrátíme zpět k hudebníkovi. Musím uznat, že příběh je poutavý. Nebylo by těžké uvěřit, že se to ve skutečnosti stalo, ale…stále to budou pouze pohádky. Možná by nebylo špatné přečíst si pověsti skandinávských zemí. Při Calebově poznámce se pouze lehce pousměji. Je milé vidět, jak je tím kantele zaujat. Skončí se další krásná melodie a je jak se patří odměněna potleskem. Ráda bych se zeptala, jak dlouho mu trvalo se na nástroj naučit hrát, ale po chvilce mi ta otázka připadá zbytečná. Vždyť on se snad ani učet nemusel. Zkušené prsty hladily struny jako by to byla jejich přirozenost. Nikdo se nemá k tomu, aby si nástroj vyzkoušel a Caleb se ohradí vskutku nepřehlédnutelně. Cuknu koutky, ale vzápětí mi úsměv ztuhne na rtech, když se Duncan otáže mě. Tváře polije lehký ruměnec. Nerada bych nástroj nedopatřením zničila. Také je jisté, že mé pokusy by zněly jako skřípání nehty o sklo. Na druhou stranu nechci před ostatními vypadat jako zbabělec. Inu…nepřicestovala jsem do Anglie, abych poznala nové věci? Krátce pohlédnu na své společníky a potom se zhluboka nadechnu. „Já…tak tedy, proč ne…ráda.“ povím poněkud nesměle a rozpačitě. Pomalu se rozejdu směrem k hudebníkovi.

Morová Královna Esme - 06. ledna 2011 14:09

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Když jsem vyvrcholil, utlumil jsem zasténání v křivce jeho krku a zhluboka vydechl. Tělo se mi rozechvělo uvolněním, objal jsem ho pevněji kolem pasu a těžce oddychuji. Nebyl jsem pár chvil vůbec schopný pohybu, když jsem se trochu vzpamatoval pohladil jsem ho po břiše a nahoru na hruď. Několikrát jsem ho políbil na krk a slízl pár kapiček jeho potu. „Jsi úžasný.“ Zašeptal jsem mu do ucha na kterého ho políbím a pak se začnu pomalu odtahovat. Chytil jsem ho a strhl ho sebou dolů na postel a přitiskl jsem ho k sobě. „Jsi vážně úžasný.“ Zašeptal jsem se spokojeným povzdychnutím. Začal jsem ho jemně líbat na rty a hladit po zádech, ne že bych měl chuť na další kolo, ale rád jsem se mazlil a tak projevoval tomu druhému city a náklonnost.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 14:33

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zkouška nového Pravda. ON by se ti nevysmál, ale byli tu ještě ostatní. Mladý Duncan se na tebe povzbudivě pousmál, jemně tě vzal za ramena a přistrčil k nástroji tak, abys na něj dobře dosáhla. "Takže... tento nástroj je asi nejpodobnější kupříkladu citeře, někteří jej přirovnávají k harfě. To sejde na člověku. Každopádně zahrát na něj něco není obtížné. Sama uvidíte. Ovšem zahrát melodii je už těžší záležitostí, co vyžaduje praxi, ale nejen tu - i cit pro hudbu a jistý stupeň nadání. Samozřejmě i trpělivost... a lásku. To jsou dva pomyslné základní kameny, na nichž stavíme snad vše." Naklonil se přes tebe, vzal tě za zápěstí - uvědomila sis, že tak činí se stejnou opatrnou něhou, jako když bral do ruky i onen nástroj. Přiložil ti prsty na struny, jen zlehka. "Zkuste přes ně přejet.. Jen je pohladit, nemusí vydat vůbec žádný zvuk, ale kdyby se stalo.. také se vůbec nic neděje." pousmál se, zpočátku ti paži přecijen navedl, trošku víc pozvedl loket, abys nedopatřením nezavadila o struny, co byly nejblíže tvému tělu. Pak ale poodstoupil a nechal tě, ať se s oním nástrojem seznámíš. Když už jsi působila alespoň trochu tak, že víš, co čekat a co dělat, opět k tobě zezadu přistoupil, tentokrát ti ruce položil na struny jinak - a sice tak, abys mohla hrát. "Tak... zkuste něco. Cokoli, na tom nesejde. I kdybyste měla jen pročísnout struny prsty." vybídl tě, nevidělas, jak sledoval tvé ruce, což bylo možná štěstí, protože by to akorát vystupňovalo neklid a nervozitu, cos v sobě cítila. Stačili okolostojící. Kdybys vzhlédla, spatřila bys Calebovo povzbudivé pousmátí a.... vzápětí i příchozího bratránka. Ten však jen spěšně prošel kolem, zběžně kývl a pak zmizel i s ryšavým vojákem někam stranou. "Dobře... a nebojte se trochu přitlačit." tak trochu tě vytrhnul z úvah Duncanův hlas. "Nebudete se bát něco vyzkoušet?" otázal se vzápětí, načež se ti octl po boku. Své ruce položil na struny vedle tvých, jemně o ně zavadil hřbetem dlaně. "Zkusíme to spolu.... něco zahraji... pomalu. A vy to pak zkusíte. V prvé řadě jde o znělost tónů, rytmus zatím nechme stranou." vybídl tě nenuceně, pokývl hlavou. Pak se sám sklonil nad nástrojem, skoro jako by ho pohladil pohledem a začal opět hrát. Melodii jsi okamžitě poznala - přesně v tom okamžiku se na tebe zadíval a pousmál se, jako by věděl. Teď jsi mohla zblízka sledovat jeho prsty. Zahrál vždy dva, tři takty, více ne. Zprvu pomalu, pak trochu rychleji a nakonec ve správném tempu. Tys měla opakovat po něm... Samozřejmě, že tě párkrát opravil, nic jiného se čekat nedalo. Prsty tě zlehka, podivně brněly, ale celkový pocit zvláštního rozjaření a uvolnění, kdy tě prostoupila hudba, se stupňoval. "Dobře.. Teď zkusíme něco jiného... A sice souhru." nechal ti prostor na odpověď, popřípadě žádost, abys mohla odejít, nebo prostě jen odejít beze slov. Pokud jsi tak neučinila, vysvětlil ti, o co se bude jednat... mělas hrát společně s ním, přecijen sis všimla, že jsou do hlavní melodie vydrnkávány ještě další - a to byl tvůj úkol. Ovšem ne povinnost. "Můžeme?" otázal se a jakmile jsi kývla, začal... Vaše vystoupení i přes pár chyb očividně sklidilo úspěch, vidělas uznání, patrně i kapku žárlivosti a závisti ze strany některých dívek. Ta plynula především z toho, že litovaly, že nesebraly odvahu včas. Sešlost se opět pomalu rozcházela, Margita se zapovídala s nějakou, patrně další gardedámou a postávaly stranou, zaujaté rozhovorem. Skoro ses lekla, když se mladý učitel hudby dotknul zlehka tvých prstů. "Smím?" mírně pozvedl obočí, když jsi kývla, mírně pozvedl tvou ruku a prohlédl si ji. "Hrajete na nějaký nástroj?" pohlédl ti do tváře. "Pokud ne, tak je to škoda, talent patrně máte, jen by potřeboval trochu rozvinout a pak by se vidělo, kde má hranice." To znělo skoro jako výzva. Ne že by to tak snad mladík mínil, ale dalo se to tak dalo vykládat.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 15:31

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Zadíval se na tebe, sotva znatelně se pousmál. Polibky ti neoplácel, spíše tě od sebe jemně odtáhl. "Měli bychom jít spát." dodal polohlasně, vytáhl se nahoru, k čelu postele, kde si lehl a zakryl peřinou. Nebyl vysloveně chladný, neřekl to nijak... podrážděně, ale jednoduše a vcelku prostě. Přesto... co se stalo? Vystřízlivěl? Nebo je opravdu tak unavený? Máš se zeptat, nebo raději mlčet? A pokud se takhle chová nyní... jaké to bude ráno? Otázky.... proklaté otázky, co dorážely na stěny tvojí lebky jako vzteklí psi.

Morová Královna Esme - 06. ledna 2011 15:43

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Když se odtáhl, nijak jsem se ho nesnažil zadržet, ale ta jeho náhlá odtažitost mě trochu překvapila. Promnul jsem si zátylek, dvakrát jsem otevřel ústa abych se zeptal jestli je něco v nepořádku, ale zase jsem je zavřel. Nakonec jsem si povzdychl a také se přikryl. „Dobrou noc.“ Popřeji mu a uložím se. Přesto jsem se na něj ještě nějakou chvíli díval s hrudníkem staženým úzkostí a pochybnostmi. Mohl by toho litovat? Začne se mi vyhýbat? Nebo bude předstírat, že se nic mezi námi nestalo? Zavrtím hlavou a zavřu oči. Zítra ráno se uvidí jak to všechno bude. Netrvalo to dlouho a usnul jsem jako dřevo.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 15:52

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Ráno - sám Probouzel ses. Pomalu, pozvolna. Do uší vnikalo tiché skučení větru za tabulkami oken. V pokoji bylo příšeří. Jak bylo krásně, tak se počasí opět ukázalo ve své pravé podobě. Koneckonců to nemohlo trvat věčně. Kdyby ano, Anglie by přestala být Anglií. Hlava tě kupodivu bolela jen opravdu málo, leda při prudkém pohybu trochu víc, od žaludku ti nebylo špatně vůbec. Jen v ústech byla ošklivá pachuť, na kterou by spolehlivě pomohly okurky naložené v octě. Teprve až když ses trochu ztuhle, ztěžka posadil a pořádně protřel oči jsi zjistil, že jsi sám. Peřina vedle tebe byla odkrytá a vyleželé místo již vychladlé. Koneckonců... příliš teplo tu takhle poránu nebylo a oheň v krbu vyhasl. Zrovna ve chvíli, kdy sis toho všiml se pootevřely dveře, pak vešla nějaká služebná. Mladá, mohlo jí být tak třináct, čtrnáct let. Ani dítě, ale ještě ani žena. Nevšimla si tě a zamířila s věcmi rovnou ke krbu, začala ho vymetat, pak obratně naskládala třísky a pokoušela se rozdělat oheň, ale nedařilo se jí to. Ruce měla patrně prokřehlé zimou a třásly se jí, postrádala v nich cit. Otázkou bylo, co teď udělat a také kdy si tě děvče všimne.

Morová Královna Esme - 06. ledna 2011 16:02

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Sám Promnul jsem si oči a když jsem uviděl prázdno vedle sebe, znovu se mi sevřel hrudník obavou z toho co se stane s přátelstvím s Edgarem. To, že byl pryč mi nepřišlo, jako dobré znamení. Než jsem stačil něco udělat vešla mladinká služebná, zůstal jsem rozpačitě sedět, protože jsem pod dekou nic neměl. Kdybych vstal a zkusil se rychle obléknout jistě by si mě hned všimla a nechtěl jsem aby viděla mou nahotu. Omotám si přikrývku víc kolem pasu a pak si odkašlu. „Dobré ráno.“ Pozdravím dívku. „Promiň ale je tu ještě Edgar nebo už odešel z domu?“ zeptám se a rozhlédnu se jestli někde neuvidím své spodní prádlo.

ZRCADLO - 06. ledna 2011 16:09

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Služebná Nejdřív to vypadalo, že tě snad nevnímá. Pak ale náhle vstala, otočila se - ozvala se dost nepříjemná, rachtavá rána, jak kovová lopatka dopadla na zem, stejně tak se po ní sesul k podlaze pohrabáč. Dívka se naštěstí vzápětí vzpamatovala, párkrát zamrkala. V obličeji a díky kratším, trochu rozčepýřeným vlasům po ramena vypadala spíš jako mladý chlapec. Otázkou zůstávalo, jestli to tak opravdu nebylo - zvláště chudí, když měli starší dceru, dávali její oblečení, z něhož odrostla mladšímu synovi. Vpodstatě na tom nebylo nic špatného, jen... to bylo matoucí a občas komické. "Dobré... pane. Nevím. Já... jen uklízím, je tu zima." jemně zadrkotal/a zuby. Trochu nerozhodně tam stál/a, patrně čekal/a, jestli se ještě na něco zeptáš, nebo co budeš dělat dál. V tu chvíli ti pohled padl na kalhoty. Ležely asi dvacet centimetrů od tebe, zčásti skryté pod postelí.

Morová Královna Esme - 06. ledna 2011 16:17

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Služebná? Váhavě si ji nebo ho prohlédnu, byl to chlapec nebo dívka? Poškrábu se v rozcuchaných vlasech. „Aha... tak nic. Klidně pokračuj.“ Řeknu nakonec. „Jen mi řekni ještě jednu věc. Jsi chlapec nebo dívka? Omlouvám se, ale nejsem si tím teď jistý.“ Natáhnu nohu a přitáhnu si prsty k sobě kalhoty. Dívka nebo kluk... ale pracuje tu. Jak to tedy, že neví kde je jeho pán? Nebo její? No v tuhle chvíli bych byl raději kdyby to byl mládenec a já se tak mohl v klidu obléknout. Kdyby to byla dívka musel bych počkat. Možná bych ho.. nebo ji mohl požádat aby mi zjistil kde Edgar je. Znovu se na ní nebo něj zadívám a pousměji se.

Elicia de Talos - 06. ledna 2011 17:25

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Lekce Zpočátku je těžké se přesně soustředit na Duncanova slova, obzvláště kvůli přítomnosti ostatních lidí. Čím víc jsem ale zabraná do nástroje, tím méně vnímám okolí. I když nepříjemně lechtivý a těžký pocit v břiše zůstává. Promnu si rty a nechám se vést. Jsem lehce nervózní, ale záhadným způsobem nikoliv z jeho přítomnosti. Kdykoli jindy bych byla a dost možná bych se stejně hloupě chichotala s tváři skrytou za vějířem. Nyní je to jiné. Opatrně pohladím struny bříšky prstů, které se mi zprvu krapet třesou. Pomalu se nadechnu a snažím se uklidnit. Naštěstí mi hudebník dá dost času a prostoru. Mihnutí bratránka a tím i odchod Caleba nepostřehnu. Raději pohled nezvedám, nerada bych znovu ztratila pomalu rodící se jistotu. Nepatrně sebou trhnu, když Duncan znovu promluví. Pousměji se a zkusím jemně přitlačit. Náhle pocítím jeho přítomnost vedle sebe a pohlédnu na jeho ruce. Zvědavě čekám, co má namysli. Přikývnu. „Dobře.“ a sleduji jak jeho prsty tančí. Naše pohledy se střetnou a můj úsměv je záhy jasnější. Snažím se opakovat po něm. Přirozeně to není dokonalé a udělám několik chyb. Ale nevzdávám to. Radost a nadšení jsou silnější. Sice si na souhru příliš nevěřím, přesto souhlasím. Může to být další zajímavá zkušenost. A vědomí, že mohu být součástí krásné melodie, příjemně hřeje. Po malém vystoupení se cítím zvláštně nadneseně a čerstvě. Opravdu se mi to moc líbilo a zjevně i některým dalším. Usmívám se a když vzhlédnu, všimnu si, že Caleb zmizel a Margita s někým rozmlouvá. „Oh.“ vyjde ze mě pouze, když Duncan zvedne mou paži a prohlíží si ji. Když se mě zeptá, zda umím hrát, jemně zavrtím hlavou. „Dřív jsem se učila.“ je mi až hanba, jak mé nástroje dopadly. Nerada bych, aby mi o tom něco před ním vyklouzlo. „Myslíte?“ zvídavě sama pohlédnu na své prsty, ale upřímně netuším, co tam hledat. Zamyslím se a potom hlavu nakloním lehce k rameni. „Myslíte, pane Leare, že byste mi jej mohl pomoci rozvíjet vy?“ zeptám se s úsměvem. „Sice nevím, jak dlouho zde pobudu, však pár lekcí by proběhnout mohlo. Pokud byste měl čas, samozřejmě.“ netroufám si říci, že tu možná zůstanu na delší dobu. A na dobro? Kdo ví.

Balduin von Schwannwede - 11. ledna 2011 20:03

“Snad máte pravdu.“ po chvilce váhání nad mistrovými posledními slovy přikývnu. Na okamžik se zaposlouchám do řádění přírody za oknem – teď jsem vděčný za poskytnuté přístřeší, a doufám, že Vincenzo bydlel nedaleko. V takovéhle slotě bych nepřál cestu po venkově nikomu. “Ale mohl byste mi, mistře Johannesi, povědět i něco více o sobě – jak jste se stal šermířem ? A proč se svými schopnostmi vyučujete tady, když byste ve větším městě mohl ze svých lekcí vytěžit jistě třikrát tolik ?“ obrátím pak osobní hovor proti svému společníku, možná stejně náhle, jako to před několika minutami udělal on. Když se bouře začne vzdalovat, začnu se pomalu chystat na cestu i já. “Děkuji vám za pohoštění, a stejně tak za lekci a cenné rady. Jako obvykle, budu se těšit na další.“ s úklonou se rozloučím, vyvedu Marlene ze stání a zamířím po cestě ke Gideonovu sídlu. Jestli má mistr Johannes pravdu, a hrabě Gideon má dost známostí i mezi lékaři, snad by byl ochoten využít svého vlivu pro vyléčení nemocné, i když je jen sloužící a ještě u cizího pána. Ale po cestě mnou začnou hlodat pochybnosti. Jedu se Gideonovi omluvit za své jednání, a zároveň jej požádat o pomoc. To by bylo i na mě trochu moc, natož pak na někoho, kdo v širém dalekém okolí působí dojmem neomezeného vládce. Leda že by mi pomoc nabídl sám… Nicméně, to bude záležet na vývoji rozhovoru. Omluva je přednější, i když ne příliš urgentní… povzdechnu si, protože naděje, kterou do mne vlil rozhovor se šermířským mistrem se odlila zase kamsi do neznáma. Svět září čistotou a znovu objevenou energií, kterou bouře před svým příchodem dusila příkrovem vodou nacucaných mraků, a kapky vody se třpytí na stéblech trávy jako diamanty rozházené po polích kolem. Je těžké se v takový den chmuřit, i když k tomu mám věru závažné důvody, a Marlene jako obvykle nedokáže jít klidně, když všechno kolem doslova kypí. Musím se jí smát – kdyby byla člověkem, asi by nebyla o mnoho rozdílná od Petronely, jen možná trochu rozvernější a bez dvorských způsobů. V tuhle chvíli by určitě vesele poskakovala cestou a každou louži pořádně vyťápla, jen pro radost z toho jak voda vystříkne do stran a zase se začne hrnout zpátky do své původní díry. "No jo, tak do toho." jako obvykle mě po chvíli přestane bavit pořád ji držet na uzdě a poslouchat její nespokojené odfrkování, a tak povolím a nechám ji, ať si běží jak chce, sám se přizpůsobujíce jejímu tempu. Ač se to nezdá, vytřásla ze mě většinu stísněnosti ze stavu věcí, které se kolem sebe snažím teď co nejvíc ovlivnit, takže snad ke Gideonovi dorazím bez zbytečného napětí, které by jistě jako někdo zvyklý pozorovat chování lidí dokázal vycítit.

Vladimir Beznosov - 14. ledna 2011 13:58

Cikánský tábor, západ slunce, den kdy náhoda přehrála osud v kostkách Lehce kývnu a s úsměvem odpovím na slova svých nových jižanských společníků, ostatně vše je lepší než nocovat venku při tom nepříjemném ostrovním počasí... „Bude mi velikou ctí přijmout vaši laskavou nabídku pane…“ podívám se na potemnělý obzor a shlukující se mračna „jelikož ale čas nadešel, doporučuji vyrazit. S trochou štěstí nás nezastihne bouřka… pro dnešek bylo vzrušení více než dost! Smím li se optat… ráčíte přebývat daleko?“ Můj mozek pokračuje automaticky v hovoru, ačkoli pravé myšlenky jsou již dávno někde jinde… Tak Vladimire, je to tady. Konečně jsi se dostal do brakového anglického románu! Bouře, cikánský tábor, šlechtic ze Španělska, který tě pozve do svého sídla a jeho půvabná neteř… nehoda kočáru… ještě přepadnout by nás někdo mohl. Ach ve jménu Božím, začínám tuhle zemi nenávidět přesně z toho důvodu, proč jsem sem přijel. Ale alespoň že je na co koukat. Bezmyšlenkovitě stočím svůj zrak k slečně Isabelle… a přemýšlím, co vše jsem slyšel o mladých dívkách z Pyrenejí. Kapitola první…. španělská klisnička v anglické stáji. To zní dobře. můj jemný zasněný úsměv vypadá tak mile a galantně, že bych si zasloužil místo v petrohradské opeře. „Mimochodem, pane Gilberto, když už s Vámi hovořím, vyznáte se v místních poměrech? Mohlby jste mi říci, kdo je milostivý pan Gideon? Budu asi muset vykonat trochu oné typické britské slušnosti a odmítnout jeho pozvání…“

Joyous de Faisenz - 15. ledna 2011 19:44

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Ony nesoukromé zahrady... Nutně jsem se obávala, že mi ten mladíček uteče, nejspíš vystrašen mým náhlým zájmem, a ačkoli nebyl ošklivý, ve výsledku by mi to bylo spíš jedno, takových bylo... a jak se zdálo, on nepatřil k tomu nejlepšímu, nicméně... Nakonec neutekl. Čekala jsem na jeho reakci, mírně znepokojená povytaženým obočím. Ne, nemysli si, že ti budu překládat... Nebýt mé slabosti pro etiketu dávno bych protočila oči, ale... Mužský hlas mě zamrazil, přeběhl po zádech, jako bodavé ostří. Otec! Opatrné, zkoprnělé pootočení a zamžikání řasami, tolik protikladně zbarvenými oproti bledému obličeji... přineslo nové poznání. Théo... můj milovaný bratr, ten jediný muž, mimo otce, kterému doopravdy patří má upřímná láska, tu nyní stál, s kamennou tváří, kterou jsem viděla snad stotisíckrát, člověk neví, zda se začne smát, nebo vytáhne kord... tolik k jeho neutralitě. Nepříjemně mě bodlo u srdce a hodnou chvíli, neschopna slova jsem si pohrávala s myšlenkou omdlít... Provrtávala jsem jej svýma zelenýma očima, vždy jsem si dokázala zachovat tvář a tohle byl jeden z nejvhodnějších momentů. Tolik i k mé neutralitě. Jen on, jako můj zbožňovaný bratříček dokázal zahlédnout překvapení, ne žádnou vinu, nebyla tam... Ačkoli, co všechno viděl? Nutno říci, že jistě nemnoho, dávno by zasáhl, nebo ne? Théo na mne nikdy nedal dopustit, natož sáhnout... Nechtěl být hrubý, nebo pochopil, že to byl více, či méně záměr? Byl bystrý to ano, ale též zaslepený láskou... Dlouho neotálím a opět obdivuji jeho schopnost přetvářky, která byla u nás v rodině velmi pěstovaná, protože ke vhodně vedenému společenskému životu byla neodmyslitelně zapotřebí. A společenský život, je přeci moc důležitý. Několika ladnými, nepříliš rychlými, i když ani zrovna pomalými kroky, jaké bych nazvala spíše uvážlivými, ale jistými, dojdu až k bratrovi, oči připoutané na úsměvu, co nepatřil mně. Na mladého šlechtice se ani nepodívám, není na to dobrý čas, navíc nepochybuji, že by se Théo všiml... Na co rozsévat naději? Stejně se nakonec ohlédnu a pohled na vévodu mě velmi zneklidní... Byla i tohle jeho hra? Pochyby se vytrácely, tak rychle, jak ubíhala naše tichá cesta do hlubin zahrad. Čekala jsem, co poví, tiše, poslušně. Sama sobě jsem si však slíbila, to, co stejně nedodržím. Držet se od Zenona dál! Vysmála bych se sama sobě, ale namísto toho jen pozvednu koutek v jistém zadostiučinění. Moc dobrý soupeř, krásná výtka a kdo si hraje s ohněm, ten se spálí... ,,Oui..." Pokynu směrem k obloze, na mysli kulatý kotouč slunce. Konečně ze sebe vypravím i kloudnější větu, plnou upřímné obavy a starostlivosti, z jeho hněvu, o náš vztah. ,,Frère, Théo, mon chéri! Avez-vous me blâmer? Je..." Upřu na něj zelená očka náhle patřící malé holčičce, ve kterých se třpytí slzy, které již za okamžik dopadnou na zrůžovělé tváře. Těžko říct zda jsou upřímné, nebo odhadnout nakolik jsou opravdové. Zastavím se uprostřed kroku, na dobře krytém místě. ,,J´ai laissé... J´ai laissé soi séduire..." Skloním hlavu a z improvizovaného drdolu se uvolní několik dlouhých vlasů. Šeptám, až to zní jako pouhé cvrlikání ptáků... Je jen na něm, jak se zachová. Srdéčko mě tíží, víc než jsem si ochotna připustit. Ale vždy jsem byla věrohodná, maličkatá, oproti většině mužů přespříliš křehká, koneckonců mladá a neuvážlivá. Co víc na obhajobu, tedy pokud viděl nevhodné…

Isabella de Mila - 03. února 2011 14:31

Skončilo drama - chystá se bouře Potěší mne, že ctihodný cizinec přijímá naše pozvání. Ale ještě více mi dělá radost vše, co není předem plánováno, a mé srdce dobrodruha dneska může tlouct štěstím bez sebe z tolika neplánovaných náhod a nehod s dobrým koncem. A ke všemu tomu bouřka - asi mám jeden ze šťastných dnů. Se spokojeným výrazem ve tváři ještě klouznu pohledem za smějící se krásnou cikánečkou a musím říct, že dnes ji závidím mnohem méně než včera. Taky můžu žít svobodně... tedy alespoň někdy. bleskne mi hlavou má romantiká představa a vzhlédnu na temná hrozivě se převalující mračna. Zachytím pár slov našeho nového hosta. Vzrušení není nikdy dost, můj drahý pane.... překvapivě tato slova nevyřknu, i když bych to udělala moc ráda. Ptáci podivně stichli a ve vzduchu je cítit ono pravé napětí před bouří. "Nepřebýváme daleko pane, i když je pravděpodobné, že nás bouřka zastihne po cestě. Pak nás trocha toho -vzrušení- zřejmě nemine." na slůvko vzrušení dám patřičný důraz a jeho vyslovení si vyloženě vychutnám. Mile se usměju a nasednu do kočáru, tak, aby jel strýček pohodlněji, tedy směrem dopředu. Kochám se pohledem na černé nebe. Určitě nás nemine!

ZRCADLO - 14. února 2011 18:18

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Ložnice Než stačil/a dotyčný/á odpovědět po menším šoku z tvé otázky, objevil se mezi dveřmi Edgar. Na sobě měl prostou plátěnou halenu, pak kalhoty a punčocháče, vlasy stažené do culíku se u konců vlnily. "V pořádku, Madelaine. Doděláš to pak, až náš host odjede." usmál se, pak jemně pohladil dívku po tváři, ta se na tebe ještě zadívala, ale pak kvapně odešla. Všiml sis až po chvíli, že tvůj přítel drží v ruce nějakou listinu, smotanou do útlejší ruličky. Pečeť byla rozlomená a houpala se na bílé stuze, což znamenalo, že již dopis četl. "Omlouvám se, jestli tě vyrušila. Občas trochu zmatkuje a hlavně není zvyklá, že bych tu měl někoho přes noc. Mimochodem dobré ráno." pokývl ti s letmým pousmáním hlavou, pak přešel k oknu a otevřel ho, dovnitř začal vnikat vlahý ranní vzduch. Vyhlédl ven a opřel se dlaněmi o parapet, několik chvil mlčel. "Možná by ses měl vrátit, Huntere. Jistě se po tobě shánějí." otočil se k tobě, díval se na tebe skrz skleněnou tabulku zdobenou mříží. Pak se zas odtáhl a okno zavřel. "Jestli chceš, můžeš zůstat na snídani, nenutím tě hned odjet, jen mi přijde trochu neetické nechávat Esmeraldu ve stavu v jakém je delší dobu samotnou." pokývl hlavou vcelku s vážnějším tónem. On byl skutečný kavalír a na podobné věci si ne přímo potrpěl... on věděl, že jsou tak jako tak správné a proto na ně upozorňoval. A to jen pro tvé vlastní dobro. Tvoje oči však neustále přitahovala ona pečeť, co se houpala na stuze. Edgar došel k pelesti a posadil se na okraj postele. "Ale než odjedeš... docela rád bych znal tvůj názor. Jsi ten jediný, čí mě zajímá." natáhl k tobě paži s oním svitkem, v očích zvláštní přísvit, v koutku úst se usadil trošku zvláštní, ale ne nepříjemný úsměv. Vážený pane, dovolujeme si Vám tímto oznámiti, že splňujete na výbornou veškeré požadavky pro vysoké učení lékařské. Spolu s touto listinu zaslána Vám bude i pozvánka potvrzující, že ode dne nástupu jste právoplatným žákem naší akademie. Velice si ceníme Vámi projeveného zájmu a jistě brzké účasti na vzdělávání se v oboru vědy lékařské. Následoval podpis. Tvůj přítel se na tebe s trochou nedočkání zadíval. "Přišel dnes ráno. Nemohl jsem tomu skoro ani uvěřit! Již za týden... Za týden odcestuji do Londýna a pak.... pak možná do Francie...!" nadšení z jeho hlasu bylo znát každým slovem víc a víc, nakonec se k tobě natáhl a stiskl ti ramena. "Tak... co myslíš, není to skvělé?" usmíval se.

ZRCADLO - 15. února 2011 12:31

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Učitel hudby "Myslím, že vím." odvětil, zvedl k tobě oči když se ti mírně uklonil, pak tvé ruce zas pustil a začal nástroj balit do jemného hedvábí. "Pokud máte skutečně zájem, pokusím se vyhradit na vás místo, protože jsem vskutku názoru, že byste mohla být víc jak nadějnou studentkou. Dohodnu to ještě s otcem, ale bylo by dobré, kdybyste se k tomu zavázala opravdu zodpovědně. Zatím si to můžete rozmyslet a zvážit. Krásou hudby se nechá rád uchvátit snad každý, ale jen málokdo si skutečně uvědomuje, jak trnitá cesta hráče k té nádheře vede. A také dlouhá." mluvil vážně, což se k jeho mladé tváři příliš nehodilo, působil tak podivně dospěle. "Až se rozhodnete...." pokračoval, když skryl nástroj do pevného, ochranného pouzdra, "stačí vzkázat po hraběti, dá ihned vědět mému otci nebo přímo mě. A já se pokusím vyhovět vám co nejdříve." kývl ti a vzal nástroj do podpaží. "Děkuji vám za hru a přeji krásný zbytek večera." pousmál se, pak se odebral ze zahrad pryč, patrně k odvozu, který na něj již čekal. Zůstalas tak prakticky sama, nepočítaje ovšem Margitu. A kam vlastně zmizel Caleb? Tvoje uši zachytily jakýsi zvuk - jak se přibližoval, rozpoznalas kopyta, bušící do kamínků - koneckonců tenhle kout zahrady nebyl vůbec od příjezdové cesty daleko. Margita stále hovořila s onou druhou ženou a zdála se diskuzí zcela pohlcena. Jestli zvítězila zvědavost a šla ses podívat, spatřila bys 175 cm vysokého, podsaditého a ramenatého muže s vlnitými vlasy temně hnědé barvy spletenými v po lopatky sahající cop, zakončený mašlí z černého sametu. Černý kabát s vysokým límcem skrývá tělo hodné zápasníka, zdá se, že co mu schází na výšce, dohnalo na ramenatosti a podsaditosti, a první dojem ve spojení s oděvem u mnohých jistě vyvolává mrazení v zádech či nejistotu. Hádala bys mu něco před třicátým rokem. Pravidelné rysy hladce oholené tváře, doplněné římským nosem, ukazovaly na jeho věk vcelku pravdivě. Všimla sis ale jeho výrazu ve tváři, mrazení se ztratilo. Ten muž se na svět díval s jakousi shovívavou měkkostí a nadřazeností, která ale postrádala nafoukanost mnohých velmožů. Jako by ho nemohlo nic překvapit nebo rozzuřit. Avšak cos v jeho výrazu postřehla vcelku jistě byla starost. Takhle ti ho bylo skoro až líto. Netrvalo to dlouho a objevil se Thomas, ujal se hosta zatímco černovlasý mladík se ujal mohutnějšího koně, na němž onen neznámý přijel. "Není důvod k obavám, barone. Hrabě Gideon vás jistě přijme, nikdy neodmítá ty, kdo potřebují pomoci." zaslechlas ještě lokaje se slámově žlutými vlasy. Možná v tobě jeho slova vzbudily zvědavost, možná nikoli. A možná by ses měla vrátit, než tě Margita začne hledat...

ZRCADLO - 15. února 2011 13:21

Balduin von Schwannwede K sídlu jsi díky svižnému tempu Marlene dorazil vcelku brzy - nevypadalo o nic méně impozantněji, ale zároveň přirozeně jak včerejší večer. Ani za denního světla nebylo všední - a přitom zvláštně zapadalo do rázu zdejší krajiny. Stál před ním kočár. Do něho však brzy nastoupil nějaký mladý muž s vcelku objemnějším pouzdrem podpaží a pak se rozjeli pryč. Přitáhls klisně uzdu, vzápětí se otevřela vedlejší vrata brány. Jestli to byla pouhá náhoda, nebo tě slyšeli či snad něco jiného - na tom zas tak docela nezáleželo. V postavě mladíka, co se blížila jsi rozpoznal vcelku bezpečně jednoho lokaje z večírku. Netrvalo dlouho a za ním přispěchal černovlasý chlapec, který se bez delších rozpaků ujal zvířete, i když si nejprve vyžádal tiché svolení pohledem do tvé tváře. "Dobrý podvečer, pane barone." mírně se ti uklonil ten plavovlasý a naznačil rukou. "Prosím, pojďte." vybídl tě a sám vykročil zpět k bráně, před ní se k tobě krátce pootočil. "Není důvod k obavám, barone. Hrabě Gideon vás jistě přijme, nikdy neodmítá ty, kdo potřebují pomoci." Tos vypadal stále tak ztrápeně, mladík snad uměl číst myšlenky, či se zde řeči šíří opravdu rychleji, než teče řeka? Pak sis to ale uvědomil... onen lokaj ti předával na večírku vzkaz, že na tebe čeká Morris, který se přihnal ze sídla kvůli Juliett. Tak přecijen žádné nadpřirozené schopnosti či síly, ale prostá logika a skládání faktů. Sluha tě vedl přes prostorné, kruhové nádvoří a dovnitř do sídla, kdes vlastně ještě ani nebyl. Následovalis ho dál chodbami, ty byly většinou krásně prosvětlené díky velkým oknům. Cestou jsi mohl sledovat stylovou výzdobu, převládaly dekorativní motivy, působivé a elegantní postoje soch a z portrétů na stěnách sálala jistá intimita. Obrazy byly vyvedeny technikou pastelu s jemnými a bledými tóny, nechybělo ani oblíbené téma zahradních scén. Bylo zde i pár porcelánových plastik, nábytek výlučně ze světlého dřeva, několik okouzlujících, rozkošných miniatur a umělecky kované svícny. Nebyla zde nouze ani o rostilny, avšak všeho tak akorát, dohromady tvořilo harmonický a přirozený, nikoli vyumělkovaný celek. A to byla ta pravá dokonalost. ,,Prosím..." vybídl tě mladík a otevřel dveře, nechal tě projít. Salónek kams vkročil byl pěkný, stejně vkusně vybavený jako vůbec všechno kolem a to jak zevnitř, tak z vnějšku. Netrvalo to dlouho a tvou pozornost přitáhly kroky. Zpoza ohybu stěny se vynořil hrabě. Lokaj se uklonil. "Doprovoď Caleba do sklepení. Jeho otec měl zájem o nějaké nově dovezené víno." Sluha kývl, prošel okolo tebe i Gideona a zmizel za ohbím místnosti. Ještě chvilka čekání, než dvoje kroky odezněly a ozvalo se tišší zaklapnutí zámku dveří. "Baron von Schwannwede, nemýlím-li se." prohlásil se zdvořilým úsměvem, který však dával znát, že moc dobře ví, kdo jsi. Prosím, posaďte se, udělejte si pohodlí a jestli vám mohu nabídnout něco k pití... Tak se neostýchejte." kývl ti, počkal, zda budeš mít ohledně svlažení hrdla nějaké přání - popřípadě ti nalil, sám se pak pohodlně usadil do prostorného sofa. "Co vás sem přivádí... matně tuším, díky událostem z večírku. Mrzí mne, že jste nemohl setrvat déle. Ale teď.. nebudu zdržovat od toho, kvůli čemu tady nyní jste. Prosím, začněte." vybídl tě gestem ruky a opravdu pozorně poslouchal.

Adriana de Alexan - 15. února 2011 22:49

Možná to nakonec nebude tak zlé Zřejmě vůbec nezvažoval tu možnost, že bychom jej odmítli. Samozřejmě počkal, až jsme jeho nabídku přijali i hlasitým souhlasem, avšak bylo na něm znát, že vůbec nepochyboval o tom, že tak učiníme. Pomalu a s jistou nedbalostí se zvedl , aby nám vysekl další dokonalou poklonu jakou jistě uměl jen on. Ihned poodešel stranou a doprovodil nás nahoru do pokoje, který dnešní noci zjevně nevyužijeme, jak bylo původně v plánu. Bez těch nejmenších obtíží sám pobral veškerá zavazadla a bez zbytečného zdržování sešel zpátky dolů do přízemí a následně ven z hostince. Pokorně jsme ho následovaly. Ostatně co jiného nám také zbývalo. Sotva jsme vyšly ven ofoukl nás studený vítr. Zimomřivě jsme se tedy zachumlaly hlouběji do cestovních plášťů, avšak příliš to nepomáhalo. Ostrý studený vítr bez nejmenších problémů vrstvy profoukl. Byla to náhlá nemilá změna oproti podnebí u nás doma. Ale bohužel si na to budeme muset zvyknout. Zjevně zde strávíme dost času. Počínaje dneškem a kdo ví kdy konče. Markýz energicky došel k nějakému pouličnímu chlapci a za malý peníz jej zaúkoloval podle vlastní potřeby. Měl přesně promyšlený každý krok, až mne to děsilo. Události se odehrávaly moc rychle za sebou v tom nejpřirozenějším sledu. Jakoby žádné z mých rozhodnutí je nemělo šanci ovlivnit. Byl to ošklivý pocit. “Zajisté. I přes tento převlek je jistě plno těch, kteří znají pravdu o vašem původu,“ připustím, že jeho slova zní logicky. Anebo ji možná neznají, avšak měšec zlata tížící je v kapse vydá za všechny otázky, napadne mne ta pravděpodobnější možnost, avšak nahlas ji nevyslovím. Nechci jej urazit tím, že bych se jen zmínila o tom, že si myslím, že je úplatkář. Ale bylo možné a také dosti pravděpodobné, že můj pohled byl velmi subjektivně negativní díky poměrům, jež vládly u nás doma. A také na sousedních panstvích. Vždyť jak se změnil nebohý Arnaldo za poslední roky? Při jeho další odpovědi se zamyslím a krátce pohlédnu stranou. Výrazná osobnost, a přesto jsem o něm nikdy neslyšela. Když pominu to jediné setkání v mém dětství. Odkud jej tedy zná macecha, že svolil k tomu, aby její nevlastní dcera pobývala na jeho panství? Nic na této výpravě se mi nezdálo být správné už od jejího začátku, ale nebylo se čemu divit. Nic co vymyslela má nevlastní matka nemohlo být dobré. Nic, co se týkalo mne. To ve mne jen umocňovalo mé černé myšlenky. Ta žena byla svým způsobem šílená a já bych věřila, že je schopna všeho. A majetek a přízeň manžela, o něž by se již nemusela dělit byly velmi lákavou nabídkou za trochu intrik a jednu smrt. Pozvedla jsem hlavu až když jsem zaslechla zvuk kol a dusot koňských kopyt, abych vzápětí náš kočár i zahlédla. Nebyl to žádný povoz, který měl vábit svým vzhledem a téměř se sám nabízet k okradení, avšak uvnitř poskytoval veškerý komfort, po kterém jsme mohly zatoužit. A to bylo mnohem důležitější než povrchní okázalost. Markýz nám otevřel dveře , a poté pomohl nastoupit. První mi, pak i Herese a když opět dvířka zavíral, ještě se k nám naklonil. Jeho slovům jsem rozhodně nevěřila tak, jak jsem jim věřit mohla. Působil velice věrohodně, avšak nedůvěru jsem asi měla v krvi. Ale stejně bych na tom nyní již nic nezměnila, dobrovolně jsem nasedla a co bude dál, to ukáže čas. “Děkujeme vám za pomoc, markýzi. Jsme vám velmi zavázány. Buďte tedy sbohem než se opět setkáme,“ pronesu upřímně jak jen jsem toho v tuto chvíli schopna a s jemným úsměvem kývnu na rozloučenou. A teď děj se vůle Boží. Cesta byla poklidná a po vší té délce našeho původního cestování i poměrně krátká. Monotónní skřípání kapínků pod kopyty koní téměř uspávalo, avšak naše očekávání byla příliš velká. Konečně se před námi vynořil cíl našeho putování. Slyšela jsem Theresu polohlasem mumlat si modlitbu, zatímco já sledovala sídlo. Architektura byla úplně jiná než ta na kterou jsem byla zvyklá, přesto se však dala onačit za hezkou. Stejně tak jako množství zahrad a zeleně v nich. Avšak každé peklo se může tvářit jako ráj, napadlo mne, když kočár konečně zastavil před hlavním vchodem. Bylo zavřeno. Zjevně neočekávali žádnou návštěvu v tento čas, přesto však podle slov kočího věděli, že my přijet máme. Bez nejmenších problémů oznámil náš příjezd a velká brána se začala otvírat. Kočár se opět rozjel a bylo slyšet klapání podkov na pevné dlažbě. Stále jsem hleděla ven z okénka, a proto mi neunikl ani důmyslný systém zavírání brány ovládaný člověkem. Vynález, který jsem nikdy předtím neviděla. Jak důmyslné,“ musela jsem složit bezeslovný kompliment. Než jsem však stihla promyslet fungování sluhy jako automatického otvírače bran, již přispěchal další sluha. Takový ten typický, jichž bylo všude plno. Snad až na to, že tenhle měl dva metry. Vystoupily jsme tedy z kočáru a i přes strach z neznámého místa jsem byla ráda, že celou dlouhou cestu máme za sebou. A tajně jsem dokonce začala doufat, že stejnou návratovou podnikneme až za nějako dobu. “Tak příjemně, jak jen tak dlouhá cesta probíhat může,“ poznamenám s lehkým úsměvem, ačkoliv pro krátké odmlce. Nevím vůbec nic o společenském chování v těchto končinách, a proto doufám, že v nejbližší době se mi nepovede žádné společenské ´ foux pais´. Musela jsem však ocenit dokonalou sehranost služebnictva, kdy každý přesně věděl, kde je jeho místo a co se od něj očekává. Každý se okamžitě vrhl ke své práci a svědomitě ji začal vykonávat. Tato se musel obdivovat. To už do mne ale Theresa lehce drcla, abych se vydala za sluhou cestou, kterou nás vedl. Beze slov jsme tedy následovaly našeho průvodce a s jistou zvědavostí hltaly každou část panství. Konečně se zastavil a oznámil nám připravenost našich pokojů i systém, s jakým to zde fungovalo. Měl milé vystupování a jistě byl mistrem ve svém oboru. “To byste byl velice laskav. Lázeň je vynikající nápad,“ zažádám jej tedy a slastně přivřu oči při té představě očisty těla, které ze mne smyje veškeré napětí. Služebný přikývl a odešel konat svou práci. To už se na mne otočila Theresa a její výraz říkal, že očekávala něco mnohem horšího a je příjemně překvapena. “Samozřejmě, Thereso. Jen si odpočiň, myslím, že si to obě zasloužíme. Když budu něco potřebovat, myslím, že je tady více lidí, na které se mohu obrátit. Uvidíme se později,“ propustím ji s tím, že si opravdu zaslouží trochu odpočinku. Na její prostořeká slova nic neřeknu, jen se mírně chápavě usměji. Znám ji už moc dlouho na to, abych věděla, jak to myslí a jaká je. S vlastní zvědavostí jsem otevřela dveře do „svého“ nového pokoje. Byl obrovský a zařízen do toho posledního detailu. Na cokoliv jsem si vzpomněla, to zde bylo. Ohromeně jsem sledovala vkusnou jednoduchost, která dávala domnění dokonalosti. A co víc. Měla jsem přístup na balkón, z něhož jsem viděla na zadní stranu panství. Od umně upravované zahrady až k pásu divokých lesů. Náhle se ve mně vzedmula vlna touhy potom vyjet si a jako za starých časů s mým bratránkem a jeho přáteli prohánět zvěř po lese. Opravdu jsem se měla narodit jako muž, pousměji se, když se vracím zpět do komnat. Vešla jsem zpátky zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání. Vyzvala jsem tedy nově příchozího a s úlevou zjistila, že je to mladá dívka. Podle jejího chování zjevně má nová služebná. Díky Bohu, nedovedu si přestavit muže, který by mi měl zavazovat korzet, pomyslím si a na mé tváři se roztančí úsměv. Vůbec neberu v potaz stud, který bych přitom cítila, ale celá situace by byla velice úsměvná s ohledem, že žádný muž nikdy nepochopí důmyslnost té části oděvu. “Dobrý podvečer,“ pozdravím také. “Zažádala jsem o připravení koupele. Mohla bys mezitím vybalit některé mé věci, prosím?“

ZRCADLO - 17. února 2011 11:07

Vladimir Beznosov, Isabella de Mila S odpovědí na otázku ohledně cesty předběhla svého strýce Isabell. Ten to však přešel shovívavým pousmátím a nepříliš vyčítavým, spíš lehce napomínajícím pohledem. Pak se otočil zpět k Vladimirovi. "Nejsme zde přespříliš dlouho, ale i za ten čas a za jeden večer jsem stihl postřehnout, že většina z toho, co si povídají místní, bude patrně pravda. A sice že hrabě je štědrý, nebojí se pomoci lidem v nouzi, nedělá přílišné rozdíly mezi šlechticem a sedlákem a je poněkud volnějších mravů, než jak je většina zvyklá, ale jen v dobrém smyslu slova." pokývl hlavou, ještě se rozloučil a poděkoval, nejen slovně cikánům. "Svůj kočár pošlete domů a pojeďte s námi. Přeci tam nebudete sedět sám, i když jen na pár chvil." pousmál se nakonec a stejně jako Isabella si nastoupil do kočáru, ten se pod vahou jemně zhoupl. Počkali, až se přidáš, dvířka za tebou zaklapla a po zaklepání holí na střechu se kočár rozjel zpět. Ač černá, olovnatá mračna hrozila, že se co chvíli protrhnou, nevyhrožovala obloha ničím jiným než stále tichým, bublavým duněním vzdálených hromů. "Až se počasí umoudří, nechám poslat jednoho ze služebnictva, aby doručil váš vzkaz s omluvou hraběti. Jistě to pochopí a zítra je také den." dodal k šlechtici Gilberto a usadil se o něco pohodlněji. Netrvalo dlouho a dostali jste se k sídlu. To bylo spíše menší, ale bohatě dostačovalo, spolu s Isabellou a jejím strýcem ho obýval ještě zahradník v odlehlejším domku a pravidelně se tam pohybovali dva lokajové a jeden podkoní. Pozemky okolo byly vcelku rozlehlé, převážnou část plochy tvořila zahrada se vzrostlými, mohutnými a jistě letitými stromy. Nechyběly ani altánky, kouzelně pohádkové, za slunečného počasí jistě romantické aleje. "Tak, prosím..." vybídl oba Gilberto s úsměvem a vystoupil ven krokem dvacetiletého mladíka. Nejeden by mu tu energii záviděl. O kočár a zvířata bylo vzápětí postaráno, Vladimira se ujal sám Isabellin strýc. "Ukáži vám váš pokoj. Není sice ještě plně vybaven, nečekali jsme hosty tak brzy, ale nejde o příliš velké věci. Takže si nedělejte starosti." otočil se na svou neteř. "Isabell, bež se převléci a buď včas připravena na večeři, ano?" pokývl jí hlavou a tím dal decentně najevo, aby je nechala o samotě. Pak dovedl hosta do pokoje s tím, že kdyby cokoli potřeboval, bude mu služebná k dispozici a sám se šel připravit. Vladimir Beznosov Pokoj byl spíš menší, ale stále prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Okna zde byla poměrně velká, avšak stejně tak dostatečně dlouhé a široké závěsy na jejich zatažení. Sotva ses lépe a více rozhlédl, ozvalo se zaklepání. Po tvé výzvě se dveře otevřely, objevila se tak čtrnáctiletá dívka v prostých šatech, které však dávaly tušit i přes věk ženskou postavu. Měla kratší, husté, zvlněné vlasy pod ramena svázané v cop silnější jak mužská pěst, svěží, sametovou pleť s jemným nádechem bronzu a jiskřivé, medově hnědé oči. Uklonila se. "Dobrý podvečer, sire. Přál byste si?" Isabella de Mila Odebrala ses do svého pokoje připravit se na večeři. Služebná ti byla téměř ihned k dispozici a jala se vybírat něco vhodného na sebe. Spíš okázalejší šaty, nebo naopak prostší - jak budeš prověřovat vašeho hosta a jeho případný zájem o tvou maličkost? Odhalená ramena, odhalený dekolt, nebo ten spíše skrytý po poloprůhledným šátkem? Tolik možností, tolik kombinací, ale času nemnoho... Večeře Když jste vešli, ovanul vás trochu chladnější, ale za to svěží vzduch, prosycený vůní jídla. Okna zde byla nyní zavřená, stejně jako balkonové dveře, dlouhými závěsy stažené a svázané zdobnými provazy se střapci. Gilberto vzhlédl, ozvalo se vrznutí židle, které protnulo trochu nepříjemně nastalé ticho. "Prosím, posaďte se a přeji dobrou chuť." vyzval oba. Počkal, až se usadíte a sám se posadil, služebná dolila ještě vám polévku. Zvenčí jen jaksi vzdáleně burácel hrom, nakonec se ale do větru vkradly zvuky deště, který během pár okamžiků zesílil v prudší. Ještě štěstí, že vás tahle nepřízeň počasí nezastihla venku, po cestě. Jako druhý chod byla zvěřina, s pěkně křehounkou kůrčičkou, maso bylo dobře uvařené, nebylo vyschlé a byla v něm spousta lahodné šťávy. Když jste dojedli, pohotoví sluhové začali všechno pečlivě skládat, Vladimira obsluhovala ta samá dívka, co předtím přišla k němu do pokoje. Když většina služebnictva odešla a stůl byl vcelku čistý, Gilberto se spokojeně usmál, otřel si ústa a zadíval se na hosta. "Doufám, že vám alespoň trochu chutnalo. Přecijen anglická kuchyně je jinačí, než ostatní, ale tak je to asi všude. Pokud chcete, nechám vám na pokoj donést pero a inkoust, abyste mohl sepsat vzkaz hraběti." nabídl mu a napil se ještě trochu z poháru s vínem.

Elicia de Talos - 17. února 2011 12:25

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zvážení hodná nabídka a nepatřičná zvídavost Pozorně sleduji s jakou obrovskou péčí a něhou balí hudební nástroj do jemné látky. Naslouchám jeho slovům a mé oči sledují obratné a šikovné prsty učitele hudby. Možná je to příliš neslušné a nehodící se, avšak tuším, že on pro to bude mít pochopení. Zlehka přikývnu. Budu si to muset opravdu dobře rozmyslet. Nerada bych mrhala jeho drahým časem. Dokážu být zodpovědná v takovýchto věcech? To se teprve ukáže. Ale nejdříve…si musím ujasnit pár skutečností. Pokud bych studiu hudby propadla a za pár týdnů se vrátila do své domoviny, jsem přesvědčená, že tam tolik talentovaného hudebníka nenajdu. Myslím, že bych pak byla vskutku zklamaná. Vzhlédnu k mladíkovi s milým úsměvem. Kývnu na srozuměnou. „Nestrachujte se. Svědomitě si vše promyslím. Nashledanou.“ rozloučím se s ním a pár momentů sleduji ztrácející se postavu. Další z příjemných okamžiků se nachýlil ke svému konci. Zvednu se ze stoličky a porozhlédnu se po okolí. Publikum se dávno rozešlo a má drahá gardedáma je uchvácena rozmluvou. Jsem ráda, že je tu spokojena. Sluch upoutá přijíždějící, snad další host. Zachumlám se více do ručně malovaného šátku a zvídavě se projdu až k místům, kde dusot kopyt ustal. Využívám stromů a neukazuji se viditelně. Očima se zastavím na muži z jehož robustnější postavy mě zamrazí v zátylku. Jestliže tento muž bude sedět se mnou u společné večeře, budu mít žaludek stažený neklidem. Jak se ale jen může rychle obrátit pohled na věc! Netváří se ani krapet dle mých očekávání. Tedy…představovala jsem si grimasu hodnou zlého a pyšného muže. Navzdory, a ku štěstí, se mé domněnky nepotvrdily. Spíše naopak. Působil až příliš lidsky a ustaraně. Mimoděk svěsím ramena a přešlápnu. Potlačím nutkání vyjít ze stínů stromu a oslovit jej. Protože se objeví onen chladný sluha. Ani se nepokouším o jejich následování. Cítím, že do cizích věcí bych nos strkat neměla. Navíc nejsem v patřičných šatech a bratránka by to jedině rozzlobilo. A to by mě mrzelo. Vrátím se tedy k Margitě a naznačím jí, že se vracím do pokoje. Nejsem sice ani trošku ospalá, ale nechci se toulat bezcílně v zahradách, abych nezmeškala večeři. Ještě mi zbývá příprava, na kterou doufám budu včas upozorněna. Do té doby se pokusím si trochu srovnat myšlenky. I když neustále budu váhat na opravdovostí odpoledního setkání s Gideonem a slov onoho hudebníka o mém talentu.

Morová Královna Esme - 17. února 2011 20:07

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro Ložnice Zavrtím hlavou. „To je v pořádku. Mě nevadila, jen jsem si nebyl jistý jestli je to dívka nebo chlapec a tak jsem si nebyl ani jistý jestli se před ní mám oblékat...“ Pokrčím rameny a pak mávnu rukou, jako, že je to už jedno. „Dobré ráno.“ Oplatím mu pozdrav a pak jsem ho sledoval. „Ano... děkuji. Já vím.“ Řekl jsem nakonec na to, že mě nejspíš Esmeralda postrádá. Ale po pravdě... jsem byl rád, že jsem strávil noc tady. Přestal jsem se zabývat těmi myšlenkami a začal jsem sledovat dopis, který jakoby „náhodou“ vystavoval. „A se snídaní si nemusíš dělat starosti. Dám si něco doma.“ Pronesl jsem trochu rozpačitě. Jak mi podal svitek, vzal jsem si ho od něj a začal číst. Pozvedl jsem překvapením obočí, nevěděl jsem, že Ed se někam přihlásil. Další jeho slova, ale byli jako dvě rány pěstí do břicha. Londýn? Francie? Zadíval jsem se znovu na Edgara, který radostí přímo zářil. Usmál jsem se na něj, měl jsem z něho opravdu radost, ale zároveň mě bolelo to, že odjede tak daleko. Podám mu svitek. „To je vážně skvělé, Edgare!“ řeknu mu a stisknu mu paži. „Řekl bych, že se na medicínu dokonale hodíš. Moc ti to přeji.“ Znovu se na něj usměji a poplácám ho po rameni. „Nedivím se, že jsi z toho celý nadšený. Jistě, že je to skvělé.“ Ujistím ho, že to rozhodně schvaluji. Pak ho pustím a vstanu, než už jsem aspoň nemusel zápasit s přikrývkou, sundal jsem ji a začal se oblékat. „Ale také se musím přiznat. Že mě to i trochu mrzí.“ Řekl jsem upřímně. „Jsi můj nejlepší přítel. Budeš mi chybět, takže...“ Otočil jsem se k němu, když jsem si natáhl kalhoty. „Jsi povinen mi často psát, jasné? Budu chtít vědět o všem co tam zažiješ, uvidíš a taky koho poznáš.“ mrknu na něj a klukovsky ho loktem šťouchnu do boku.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 20. února 2011 21:00

Gideonovo sídlo Následuji děvče, kráčející poněkud napřed. Nejdříve procházíme zmečkem, posléze ale vyjdeme na pozemky. Neodolám a několikrát se zastavím, abych se důkladně porozhlédla po okolí: tráva je udržovaná, o něco dál se rozprostírá temná hradba lesa. Cesta není nejkratší - já bych něco takového neudělala; mám ráda své koně při sobě, u nás jsou stáje přímo součástí tvrze, hned pod kuchyní. "Britové..." nakrčím jen nosík, doprovázejíc to posměšným odfrknutím. Krátce na to ale mou pozornost upoutá má mladá průvodkyně, zdá se, že má něco na srdci. Několikrát se na mne zadívá, v očích otázku, trvá to ale ještě několik minut než se odhodlá dotaz skutečně vznést; neunikne mi ani její zakoktání a následná oprava, když mluví o frekvenci se kterou slýchá že irové brity příliš... nemusí. Eufemisticky řečeno. "Ano, mám jednoho sourozence - staršího bratra, Beathanaéno, znamená ´dítě života´... A to on je, vskutku je..." pousměju se. Neubráním se tomu, kdykoli pomyslím na svého milovaného bratra, láskyplný úsměv si vždy nějak najde cestu na mé rty - o to rychleji sleze, když se rozhodnu vyjádřit k druhé dívčině otázce: "Podívej... nemůžu se samozřejmě vyjadřovat za celej svůj národ... Ale pokavaď chceš slyšet můj osobní názor - ne, nemám brity ráda. Irsko by mělo bejt svobodný a nezávislý, ne seškrceně dejchat v něčím područí... Ach, zatraceně, nesmíš mě nechat se o tomhle tématu moc rozmluvit, dávala bych příštích pár hodin... Ale to je jen mý nacionalistický přesvědčení, maličká, není v tom nic osobního," mrknu na ni, a o pár chvil později už se za zatáčkou objeví budova stájí. Poté co Iris otevře ne zřejmě nejlehčí vrata pomalu procházíme stájí. Nemohu odolat, mé oři neustále kloužou po ušlechtilých zvířatech za mřížemi boxů: svého malého tvrdohlavého miláčka bych sice nikdy ani za nic nevyměnila, ale v koních se vyznám, poznám kvalitní zvíře - a tady předemnou, jak procházíme stájí dál a dál, defilují samé luxusní exempláře. Můj pohled na hostitele se nezmění, přinejmenším n mne ale udělal svou péčí o zvířata dojem. Z myšlenek na tajemného hraběte mne vytrhne přítomnost třetí osoby - mladíka, jistě ne o moc staršího než já, se slámově žlutými vlasy. Jeho jednání s Iris mne poněkud zaskočí, stejně tak jako jeí poznámka, že je chlapec ´poněkud zvláštní´. Počkám, dokud nejsme z doslechu u ohrady vnějšího výběhu a zadívám se na dívku: "Jo, podle všeho je tady toho většina... zvláštní. Co je zvláštní právě na něm...?" zeptám se, ale na odpověď nenaléhám. Koně v ohradě, přilákáni hlasy, se vydají blíž, za okažik už si můj podsaditý miláček tře nozdry o mé rameno. Chvíli se s ním něžně mazlím, na služebnou: "Taoiseachu, tohle je Iris, má nová přítelkyně. Líbí se Ti? Mě se líbí... ris, seznam se s Taoseachem, mou láskou. Je to kříženec hucula a irského huntera... Zdaleka ne tak ušlechtilý jako některé ty výstavní kousky z vaší stáje, ale zato vytrvalý a obratn a jistý v terénu... Co mu říkáš?" otočím se na ni se zářícíma očima.

Balduin von Schwannwede - 19. března 2011 07:16

Gideonovo Sídlo "I vám..." hlavou pokynu lokajovi, zatímco seskakuju z hřbetu Marlene a trochu váhavě předám chlapci její uzdu. Kobyla bývá někdy náladová, Morris by mohl vyprávět, a doufám, že se hochovi nic nestane, až o ni bude pečovat. Nicméně, zdá se, že hoch ví, co dělá, a tak se vydám za lokajem. Jsem poněkud překvapen služebníkovou poznámkou, snad mi i přišla poněkud nepatřičná, jelikož mám pocit, že mé záležitosti s hrabětem by neměly být komentovány jeho služebnictvem, ale nakonec to nechám bez dalších poznámek. Jen si pomyslím, že Alden by jistě něco podobného prohodit nesvedl, ne se svou výchovou, i kdyby k celé dnešní mojí návštěvě znal veškeré důvody a podklady. Při vstupu do sídla smeknu klobouk, jak se k dobrým mravům návštěvníka patří. Se zájmem poté očima bloudím po výzdobě chodeb, kterými jsem veden - je pravda, že hrabě má prostředky zajistit si jistý přepych, ale mě schází v tomto sídle jakási účelnost, ač jsou všechna umělecká díla sladěná do detailů. Přeci jen je to na můj poněkud strohý vkus příliš dokonalé, a přílišná dokonalost ztrácí svou lidskost. Je ale také možné, že mě mé sídlo, v němž sice pobývám vcelku krátce, ale natolik nadlouho, abych se v něm zbydlel, poněkud více ovlivnilo co se umění dnešní doby týče - přece jen, v mých chodbách se mnoho soch nenalézá a obrazy dostaly pastelovou šeď nánosu prachu, kterou se snažím svými neumělými pokusy potlačit a dodat jim jejich bývalou zářivost. V salónku vyčkám, dokud se sluha nevytratí a teprve pak klepnu podpatky a ukloním se v přitakání. "Tak jest, hrabě, děkuji vám za okamžité přijetí." na okamžik zaváhám, zda se posadit, nebo zůstat stát, ale nakonec zůstanu stát s kloboukem založeným pod paží. Nesluší se, abych o něco hraběte žádal sedě v křesle naproti němu, neřkuli vedle něj, na to nejsme příliš dobře seznámeni, a můj náhlý odchod z večírku, ač ospravedlněn vážnou situací, hraběte mrzí - což mi inklinuje, že nebyl prominut, a může tudíž hrát roli i v rozhodování hraběte dnes. Navzdory tomu přednesu svou omluvu i prosbu, se kterou jsem přišel původně. "Rád bych se vám z celého srdce omluvil za svůj náhlý odchod ze včerejší slavnosti, který velice mrzí i mne." na kratičký okamžik se odmlčím, pátrajíce po správných slovech, do kterých chci vložit snad poněkud troufalou žádost. "Avšak má služebná byla v noci stižena vážnou nemocí, a je více než pravděpodobné, že se nachází v těchto chvílích v ohrožení na životě. Povolal jsem doktora z města, ale ten si neví mnoho rady a raději by svou diagnózu opřel o asistenci některého ze svých zkušenějších kolegů." zahledím se na hraběte, nechávajíce stranou jeho nabídku občerstvení. "Proto přícházím k vám, požádat vás o podporu v této věci, protože mi bylo sděleno, že byste mohl některého z doctorandorum medicinae svou přímluvou přesvědčit, aby se na nemocnou přijel podívat a pokusil se ji vyléčit." Ač se snažím sebevíc, nedokážu se po celou dobu v salónku zbavit dojmu, že by mi bylo o mnoho příjemnější, kdyby hrabě mou prosbu vyslechl vestoje. K závažnosti zprávy mi jeho ležérnost nepřijde taktní, ale musím uznat, že nemohl mít tušení o situaci, ve které se teď nachází Juliett, ač je, možná, jen obyčejnou služebnou. Jen z hloubi duše doufám, že můj nepokoj, pokud nějaký vyplyne na povrch mé tváře, bude spíše připsán starosti o lidskou bytost, než osobnímu nepohodlí.

ZRCADLO - 13. dubna 2011 16:13

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady "Comment? Tu es... Séduire?" otázal se, pozvedl zlehka obočí, než se jeho pohled upřel krátce směrem, kde patrně ještě stáli onen mladík s tvým otcem. Vykouzlila jen tvá představivost stín pochyb v bratrově hlase, nebo to byla skutečnost? "...Fourvoyer." dodal pak polohlasně, mírně nesouhlasně pokýval hlavou. Nakonec si povzdychl a zadíval se zpět na tebe. "Allons-y pendant que j'y pense. J'ai faim." vyloudil na tváři lehčí pousmátí, ale jeho pohled byl stále nepříjemně zkoumavý, jako by v tobě četl jak v otevřené knize. Dál už ale neřekl nic, pouze ti nabídl rámě a vy jste se vydali zpět do sídla, kde ses opláchla, případně ještě za pomoci služebné(stejné, cos měla předtím), převlékla a upravila. Tvůj doprovod by ti mohl kdekdo jistě závidět, přecijen mezi dva elegantní gentelmany nebývá dívka zavěšená vždy.

ZRCADLO - 13. dubna 2011 16:45

Adriana de Alexan Služebná se na tebe vcelku vřele usmála, přikývla a hned se jala svých povinností. Její hbité ruce se míhaly s obdivuhodnou rychlostí skloubenou s obratností. Děvče to bylo už od pohledu čilé, krev a mléko, postavu však měla zpevněnou pohybem jistě nejen po sídle. Než ses nadála, mělas většinu věcí vybalenou a pečlivě složenou, z toho ještě dvě hromádky položené na posteli. "Dovolila jsem si nechat vám stranou nějaké věci, co by se hodily na dnešní večeři. Ale samozřejmě můžete zvolit dle vlastního uvážení." opět se pousmála, očima proběhla přirozená, zdravá jiskra. Tohle děvče mělo kuráž a rozhodně se jen tak ničeho nebálo, přesto to působilo spíš mile, než přidrzle. "Ještě vám přichystám koupel." kývla ti a vklouzla do koupelny, zlatavé vlasy za ní zavlály. Netrvalo to dlouho a zevniř se začalo linout teplo a i příjemná vůně. "Budete chtít nějakou vonnou esenci? Stačí si vybrat...." když jsi vešla, opravdu jsi musela uznat, že výběr je úctyhodný. Bylo tu vše od vůně květin po orientální a zemité, záleželo jen na tobě, jakou si zvolíš. Vše zde bylo po ruce, nebylo si opravdu nač stěžovat. Když ses umyla a chvíli ulevila tělu v příjemně teplé, lehce kouřící a voňavé lázni, služebná ti pomohla s osušením, pak s oblékáním a česáním tvých krásných vlasů. Netrvalo to dlouho a bylas připravena k večeři.

ZRCADLO - 19. dubna 2011 22:25

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Edgarem Edgar se na tebe podíval, akorát se nadechl, že ti něco řekne, ale někdo na něj zavolal. "Už jdu, otče!" houkl překvapivě silným, sytým hlasem zpět, v dlani stiskl skoro křečovitě dopis, co si vzal zpět k sobě, až se papír zmuchlal. Stiskl rty k sobě, opět se na tebe zadíval, dech se mu zadrhnul, naklonil se k tobě... a trochu ztuhle tě zlehka objal, pak ti stiskl rameno. "Díky a sbohem, Huntere. Třeba se zas za nějaký čas uvidíme, když mě studie a nové léky nezavedou někam hodně daleko." opět stiskl rty. Zdálo se ti to, nebo se mu hlas zachvíval v jemném vibratu, stejně jako oči se leskly snad až příliš? Vypadalo to, že chtěl ještě něco udělat, nebo něco říct, ale... "Tak synu! Kde vězíš?" otočil se ke dveřím svého pokoje, pak zpět k tobě. Nadechl se, ale nakonec ústa zavřel, kývl ti, otočil se na patě a vyrazil ke dveřím. Jako by v tom byla, krom útěku i jistá úleva, ale u veřejí se ještě zastavil, sklonil hlavu. "Vyřiď ode mne své snoubence, že přeji brzké uzdravení." prohodil napůl polohlasně, sotva se pak na tebe otočil přes rameno, ale nakonec odešel. Jeho spěšné kroky doznívaly chodbou ještě pár chvil, než seběhl dolů po schodišti. Možná by bylo na čase vydat se zpět, domů...

ZRCADLO - 19. dubna 2011 23:04

Dearbhail Nicolette O´Donegal Dívka se zpočátku lehce, jako by váhavě usmála. Na tvůj dotaz ohledně mladíka neodpověděla, jen se jí přes tvář mihl zvláštní výraz, který byl příliš krátký na to, abys ho svedla byť jen odhadnout. Iris natáhla dlaň ke koňskému čumáku - ten ji očichal, pak zvedl hlavu a zafuněl, takže teplý proud vzduchu z jeho nozder počechral služebné vlasy. Ta se usmála ještě víc, dokonce jí koutky úst zlehka zacukaly a na okamžik se na tvářích objevily dolíčky. Musela být opravdu hezká, když se smála, ale něco ti říkalo, že to nijak často nebude, ne-li vůbec - alespoň ně upřímně a od srdce. "Na nějakém rodokmenu nebo původu nezáleží. Podobně jako u lidí. Špatní jsou jak mezi bohatými, tak i chudými. Sejde na tom, co je tady." krátce se dotkla prsty hrudi, pak se s pousmátím zadívala na tvého oblíbence. Ostatní zvířata se po chvíli, kdy zjistila, že pro ně nemáte nic zajímavého, odebrala zas věnovat spásání svěže zelené trávy. "Je vidět, že se máte rádi." dodala pak po chvíli, ale vzápětí vzhlédla k obloze, pak trochu znepokojeně přešlápla. "Myslím, že bychom se měly už raději vrátit. Aby na vás nečekali s večeří a mohla bych za to vlastně já." při posledních slovech trochu ztišila hlas a sklonila hlavu. Stále však postávala na místě a čekala na tebe, přecijen ona byla pouhá služebná a ty paní. Rozhodnutí, kdy se vrátíte nenáleželo jí.

hrabě Gideon - 26. dubna 2011 11:26

Nečekaný návštěvník Naslouchám slovům barona, která se o několik chvil později z omluvy změní na prosbu. Jiné by to patrně pobouřilo jako dost velká drzost, ale s něčím obdobným se zde tento šlechtic nesetká, tady nejsme v tak závratně vysokých kruzích, kdy se i otrlému zvedá žaludek a podlaha se pod ním dost často houpe. Čelo se mírně podmračí, ale jak vzápětí napoví zamnutí brady a částečné překrytí úst prsty, není to rozhodně nějakou zlobou. Vstanu z křesla, ještě pár okamžiků přemýšlím, pak se na barona zadívám. "Dobře... Pokusím se udělat co bude v mých silách, ale bohužel nesvedu urychlit čas. Většina mých známých, kteří se medicínou zaobírají tak činí ve více exotických krajích. Pouze mizivá část pobývá v Evropě, tedy snad bych mohl poslat tam. Zatím se budete muset spolehnout na pana Standhama. Je to, jak jste si již jistě všiml schopný mladý muž a jistě udělá to nejlepší, aby se vaší služebné alespoň nepřitížilo." natáhnu se a krátce zazvoním - netrvá to dlouho a objeví se Patrick. Rychlý a pohotový jako vždy. Přejdu pár dlouhými kroky k psacímu stolu, nad nímž se vzápětí skloním. Nepíši dlouho, vzkaz je stručný, věcný a jasný. Zapečetím jej a podám sluhovi. "Vyšli Thomase. je na něj spolehnutí a na hbitost noh našich koní také. Dej mu osedlat Araba, s tím bude rychlejší jak vítr a ještě tohle...." sáhnu do skryté přihrádky, odkud vytáhnu váček s penězi. "Aby si lodníci pospíšili a neotáleli. Musí vyrazit hned, závisí na tom život." Sluha krátce kývne, převezme dopis i peníze a vzápětí zmizí za dveřmi. Pár okamžiků zavládne ticho. "Doufám, že bude vědět, co dělat, i když nepochybuji, že doktor Bright je opravdu skvělý, není věda lékařská bohužel všemocná. Proto zatím neděkujte, barone. Ještě není důvod. Vaši omluvu samozřejmě plně akceptuji, chápu a přijímám. je více jak dobré vidět, že má někdo ze šlechty takovou starost o své služebnictvo a nezachází s ním hůř jak se zvířaty, i když někteří i s těmi lépe." krátce zabloudím pohledem k oknu, ale pak se jím vrátím zpět na barona. "Pokud budete potřebovat s čímkoli pomoci, dejte mi vědět. jestli chcete, mohu vám poslat po Quentynovi ještě nějaké byliny a další, alespoň do zásoby, na tržištích jejich zakupování čas zabere, včetně cesty tam. Víc vám bohužel zatím nemohu nabídnout." v omluvě krátce stisknu rty. To, že bych měl být již v jídelně mne sice znepokojuje, ale sotva tak, aby to bylo nějak znát. Nespěchám - ne v podobných záležitostech a v situacích na lidi, kterých se to týká už vůbec ne. Místo toho jen uvolněně, trpělivě vyčkávám, zda bude chtít baron ještě něco dodat, či nikoli.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 30. dubna 2011 13:29

Pomalu, nenápadně se snesl večer... Na můj dotaz Iris neodpoví, jen se jí tváří mihne podivný výraz, příliš rychlý a letmý než abych jej stačila identifikovat. Pokrčím rameny... páčit to z ní nehodlám, koneckonců, pokud se tu děje něco... zvláštního... těžko čekat, že se mi začne jen tak svěřovat, tím spíš, že se známe odhadem tak... čtyřicet minut? Hodinu? Iris natáhne ruku a pohladí Taoiseacha po čenichu; ten vesele zafuní a teplý proud vzduchu z jeho nozder jí odvane z tváře několik uvolněných pramenů vlasů. Dívka se pousměje. Jen maličko, přesto se ale na její tváři úsměv na několik okamžiků objeví, a já jsem si náhle jistá, že musí být překrásná, když se směje naplno... Stejně tak jsem si ale jistá, že to nedělá příliš často. Z přemýšlení mne vytrhne její následující pohyb, zvrátí hlavu k obloze a znepokojeně přešlápne: "Myslím, že bychom se měly už raději vrátit. Aby na vás nečekali s večeří a mohla bych za to vlastně já..." "Nečekali s večeří... Čekali? Proč by čekali? Aby se pak na mě mohli po straně dívat a šeptat si - ´Tak to kvůli ní nám vychladla polévka?!´? Tsa...! U nás v Irsku se nečeká - kdo přijde pozdě ke stolu, ten prostě nejí - to je toho..." Potřesu hlavou, zaženu myšlenky na Irsko a na služtičku se pousměju: "Ale jistě, pojďme..." Pomalu se vydáme přes pozemky zpátky k sídlu. V padajícím soumraku se zdá velké a nepřátelské... Ne, sakra, ne! JE velké. Tečka. Projdeme halou, po schodišti nahoru, chodbou a pak už se za námi konečně zaklapnou dveře mého pokoje... Tedy, pokoje... Celý náš trůnní sál v Donegal, největší místnost tvrze, je menší než tahle ložnice. "No... myslím, že teď se můžeš teprve pořádně ukázat?" věnuji dívce další úsměv a skočím na postel, kde se se zkříženýma nohama usadím: "Já... no... nejsem zrovna ten typ co by byl zvyklý na sebe nějak zvlášť dbát... ale nerada bych bráškovi udělala ostudu před všema těma... eh... před ostatníma, myslím... a tak bych asi potřebovala trochu píchnout s šatama a... a tak vůbec s vizáží, páč... Mě by bylo celkem fuk, kdyby se mi smáli nebo jestli udělám nějaký faux-pas, ale Beathan... myslím, že opravdu doufá, že tady najde někoho u koho získá příležitost jak konečně uplatnit svý schopnosti... a tak bych docela ráda vypadala... no... o trochu líp než obvykle. Myslíš, že bys mi s tím mohla pomoct?" zadívám se na Iris a poprvé od okamžiku kdy jsem poprvé stoupla na britskou půdu nechám nejistitu, kterou cítím, proniknout i do svého hlasu a výrazu.

Adriana de Alexan - 30. dubna 2011 16:09

Odpočinek v sídle Dívenka byla dokonalým prototytep služebné. Poslušná, energická a vřelá. S úsměvem se jala svých povinností jakoby to ani nebyla její práce, spíše zábava. Obdivovala jsem rychlost jejích rukou s jakou obratností dokázaly vmžiku přichystat vše, oč jsem žádala. Jen chvíli jsem ji sledovala, abych vzápětí zjistila, že veškerá má zavazadla jsou již vybalena a každé již našlo své právoplatné místo. Byla jsem ohromena. "Výtečná práce," zhodnotila jsem snahu dívky, která se mi minuty od minuty zamlouvala více. Nebyla jako jiné zastrašené služebné. Měla jiskru i ráznost, ale stále věděla, kde je její místo. Celkově na mě ona a celé hrabství udělalo velice pozitivní dojem. "Velice hezky zvolená kombinace, ráda si ji na sebe vezmu," poděkuji opětovně. Nemám nejmenší výtku proti tomu, co zvolila. Co víc, dívka ví, jak se zde obléká a tím pádem nemohu nevhodně zvoleným šatstvem někoho urazit. To už ale dívka byla v koupelně a já jsem z otevřených dvěří ucítila teplý vlahý vzduch smísený s příjemnou vůní. Při té slastné představě jsem se zatetelila blahem. Po té úmorné cestě bez nejmenšího komfortu si konečně něco tak snobského budu moci dovolit. Vešla jsem tedy do koupelny, kde vše již bylo připravené. Po jejích slovech jsem pohlédla na množství flakónků s esencemi, jež omamně voněly a já sama netušila, kterou jen si vybrat. Bylo jich až příliš. "Snad jen trochu vanilky. S tou se nedá nikdy nic zkazit," posuměji se a svleču ze sebe již notně špinavé a snad i lehce zapáchající šaty, abych se vzápětí mohla ponořit do teplé lázně. Bylo to dokonalé, když mé tělo objala hřejivá láze'n a jako kouzlem smyla veškerou únavu a špínu. Ztuhlé svaly se protáhly a vysušená kůže opět nasála dost vláhy. Když voda začala stydnout, byl nejvyšší čas se začít připravovat k večeři. Bylo by vysece nemístné, kdyby hostitel musel na svého hosta čekat hned první den. Služebná mi byla stále po ruce, a tak oblékání i ostatní úprava zabrala jen minimum času, kterého mohla. Dívka byla zručná i v tomto oboru a z mých vlasů vytvořila pro me¨ne trochu nezvyklý, avšak zajímavý účes, který se zvolenými šaty působil velice elegantně. Byla jsem připravena k večeři.

Joyous de Faisenz - 30. dubna 2011 23:55

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Bratr a první událost... Nikdy nepřestanu obdivovat Théovu schopnost přetvářky, fascinovaně se dívám na obličej muže, kterého miluji nade všechno, mého bratra, kterému na tváři pohrává nedůvěřivý úsměv. Ne, nevěří v mé falešné slzy, ovšem věří v mou nevinnost, to je to, co jej zaráží... Že by snad jednou nevěděl? Och není možná... Pochybovačný tón však po chvíli zmizí i s nechtěným tématem a má malá ručka vklouzne do vítaného, pohodlného rámě. ,,Je t´aime..." Zavrkám, když vycházíme ze zahrad, tváře dávno suché, oči opět veselé. Co se stalo, stalo se... Avšak budu si dávat větší pozor, kde co dělám, koneckonců... takový začátek pobytu jsem si nepředstavila, ani v nejdivočejších snách. Pravou rukou si mnu lem šatů a v hlavě mi opět běží představy bálů, společenských akcí... všech těch radovánek, co mě čekají. Co chvíli kontroluji bratrovu kamennou tvář, tolik podobnou té mé, co chvíli se málem neviditelně pohnou rty s nějakou poznámkou, většinou o služebnictvu, o sídle, nebo otci... Záměrně jsem se vyhýbala řečnění o ostatních hostech, avšak myslím, že si toho ani můj vševědoucí příbuzný nemohl všimnout v té nikde nekončící záplavě stížností, nebo sladké chvály. Ovšem mimo aristokratický přístup, nás také učili nepodceňovat druhé, což jsem si u své rodiny rozhodně nemohla dovolit. U něj už vůbec ne! Když jsem jej opouštěla u dveří svého velmi pěkného pokoje, který mě okouzlil daleko více, než dokonalá služka, kterou jsem si opět dala zavolat a peskovala ji jako čert, při vázání něžně růžového, avšak už méně něžně svazujícímu korzetu, pozvedávající ňadra a zužující pas, při česání pozoruhodně dlouhých vlasů i jejich zdobení, naposledy jsem pozvedla obočí v němé otázce, načež jsme zmizela. Raději jsem se však kvůli svému obličeji moc nemračila. Nějakou dobu trvalo, než všechno bylo dokonalé, ovšem konečný pohled stál "za hřích" Plavé, málem bílé vlasy trůnily hezky vyčesané na temeni hlavy, řídce obkroužené několika spletenými prameny a decentně zdobené nenápadnými kytičkami ladící s barvou šatů. Kratší spodní vlasy, normálně dlouhé lehce nad pas, teď pracně kroucené sahaly pod lopatky, jako zlatý závoj. Spolu s jemně růžovými šaty, jsem byla taková lehce ďábelská nevinnost sama, což některé muže prostě nutilo šílet. Poslední pohled do zrcadla, několik kroků v pohodlných střevíčkách na ne moc vysokém podpatku a byla jsem u dveří, kde čekal můj úžasný doprovod. Po dlouhé době jsem nechala svůj úsměv ať se rozzáří a obou mým gentlemanům jsem krátce, avšak vřele stiskla ruku. Ach rodina...

Balduin von Schwannwede - 03. května 2011 12:39

Gideonovo sídlo Kolik emocí svede krátký rozhovor vyvolat... přemítám v duchu, zatímco hrabě píše vzkaz pro svého známého doktora. Od nejistoty přes záchvěv zoufalství, když se dozvím, že většina učených mediků se věnuje výzkumu v dalekých zemích, vděčnost, to když se hrabě přece jen rozhodne pomoci nebohé služebné, až po úžas, když přitom nešetří peněz, služebnictva ani koní. Je zvláštní setkat se v kruzích vyšší šlechty s někým takovým – a obdobně, jako snad byl překvapen hrabě, že jsem přišel prosit o pomoc kvůli služebné, jsem teď překvapen já, že se hrabě zachoval takto velkoryse. ”Velice vám děkuji za vaši obětavost, pane hrabě. Pokud bude třeba, rád vaší nabídky využiji.“ znovu se ukloním Gideonovi, navzdory jeho odmítnutí mých díků. Ač nepatrně, myslím, že Juliettiny šance na přežití přece jen o něco vzrostly. A stejně tak se mi ulevilo, že mi hrabě prominul mé nezdvořilé chování jak včera, tak dnes. Nezbývá než doufat, že nemoc se nezhorší a dívka bude dostatečně silná, aby přežila do chvíle, než Gideonův známý dorazí – za předpokladu, že bude mít zájem a dostatek volného času. ”Nyní mne prosím omluvte, nebudu vás již déle zdržovat.” poroučím se a nechám se sluhou odvést zpět sídlem na nádvoří. Sice jsem se hraběte chtěl ještě zeptat, zda neví něco o historii domu nahoře na vřesovištích, ale nemyslím si, že by bylo příhodné jej dále obtěžovat. Ta věc je oproti ohrožení života málo závažná a tudíž může počkat na pozdější dobu. Jsem si jist, že se s hrabětem znovu setkám, ať už ve chvíli kdy dorazí jeho známý, nebo dříve. Převezmu od klučíka Marlene, která zase neví, jak se správně chovat a rozpustilostí by nejradši přeběhla půlku světa naráz, a vyrazím domů, alespoň z malé části zbaven starostí a uklidněn. Je toho málo, co by se vice dalo podniknout pro záchranu Juliett – teď nezbývá než čekat, jak už správně podotkl hrabě Gideon.

ZRCADLO - 04. května 2011 11:44

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady, pokoj Margita ti sotva kývla a to kdyžs ji minula o hodný kus - těžko říct, o čem s onou druhou dámou diskutovala, ale debata ji patrně zcela jistě pohltila. Možná by ses měla bát, že večeři spíš zmešká tvůj doprovod, než ty samotná, ale gardedáma tě ujistila, že bude včas na svém místě a kde má být - totiž před tvým pokojem. Koneckonců na druhou stranu jsi jí musela věřit - přecijen jídlo a jistě přítomnost opět výtečného vína bude lákadlem dost silným, ba dokonce příhodným. Po cestě sis všimla mladého páru, především jeho něžná část šla sotva snadno přehlédnout - Drobná a na pohled velmi křehká dívka, vysoká kolem 160cm. Symetrická linie boků s plným dekoltem jí však přidávala na ženskosti, kterou zdůrazňovaly šaty v kombinaci velmi světlého blankytu, až bílého s temnou modří... pro muže patrně s lechtivým peříčkem v podobě odhalených ramen, ale přece značící nevinnost, trpělivost. Vlasy barvy téměř bílé stažené do elegantního, avšak nijak zdobného drdolu na šíji. Jen pramínek visící na každé straně a lemující obličej prozrazoval, jak dlouhý závoj vlasů dotyčná nosí. Aristokratická tvář, jejíž linie jsou velmi jemné, naopak lícní kosti lehce vystouplé. I za tu chvilku nebylo těžké se domyslet, že ladnost jejích pohybů a vzpřímenost těla není pouhým rozmarem tohoto okamžiku. Její doprovod, mladý muž s podobně pevným držením těla a jistou chůzí byl oděn do účelně elegantního, prostého kabátce bez přílišných kudrlinek a ornamentů, za to však pro cvičené oko z opravdu kvalitních a drahých látek. Světlejší, hnědé vlasy splývaly trochu volněji a byly poněkud kratší, než je obvykle zvykem, což ale neznamenalo nic špatného, možná právě naopak. Nebylo těžké si zrovna jej představit s mečem v ruce, nebo jak se žene na koni za lesní zvěří při divokém honu. Přidržel dívce dveře, pak oba vešli do sídla. Včera zde ještě nebyli, o žádné další přímo sešlosti jsi nevěděla, ledaže... by patřili k hostům, co bratránek pozval a kteří tu měli delší čas být. Vydala ses ke svému pokoji, jen pár chvil předtím, než za tebou zapadly dveře jsi zaslechla další hlasy, patřící dvěma dívkám. Snad ještě stihneš zahlédnout, že se jedná o šlechtičnu a služebnou. Ozvalo se tiché klapnutí, jak za tebou dveře zapadly. Stačilo se jen rozhlédnout, párkrát sklouznout očima v jemné křivce od lůžka k oknu, aby ti před očima zatančily rozjitřené vzpomínky na.... něco, co se možná ani nestalo. Do nitra se opět vkrádal neklid. Možná proto jsi sebou trhla, když se ozvalo zaklepání na dveře. Po tvém vyzvání se objevila služebná, způsobně se uklonila a pak vklouzla k tobě do pokoje. "Dobrý podvečer, madam. Přejete si pomoci s přípravou šatů a dalšího na večeři?" otázala se, hlas měla vcelku příjemný, stejně jako obličej. Nebyla bůhvíjak krásná, za to již od pohledu zdravá. "Mám vám předat ještě tohle." dodala, pak k tobě natáhla paži s lístečkem v ruce. Než ses stihla rozmyslet, zda si jej přečíst teď, nebo to raději nechat, až budeš mít něco více soukromí, služebná mezitím vybrala nějaké šaty, když se opět ozvalo zaklepání. Kdo by to mohl být? Snad Margita? Tak časně od... jak dlouho jsi vlastně v pokoji? Teď bylo ve výzvě ke vstupu snad trochu nejistoty a váhání. Objevil se Quentyn, onen mladý, roztěkaně působící chlapec a přes ohbí paže měl zavěšeny šaty. Spěšně se uklonil, vzápětí pobral trochu dechu. "Kdybyste si nevěděla příliš rady či se vám nezdály žádné vhodné..." opět se uklonil a šaty ti podal, načež se omluvil a opět odspěchal. Nebylo se co divit, že je tak štíhlý, skoro až trochu hubený - v klidné chůzi jsi ho zatím nespatřila nikdy. Opět tedy Gideon? "Chcete se podívat, paní?" otázala se služebná, pokud jsi kývla, pomohla ti rozložit látku opatrně na postel. Opět bratránek nezklamal, nebo si ony šaty oblékneš jen proto, abys mu udělala radost... Nedalo se samozřejmě nepostřehnout, jak se mladé dívce po tvém boku při pohledu na ně zatajil dech.

Morová Královna Esme - 04. května 2011 16:07

soukromá zpráva od Morová Královna Esme pro S Edgarem Stiskl jsem rty jako on předtím. Objetí jsem mu oplatil. „Budeš mi chybět, Edgare.“ Řekl jsem mu tiše. Nejraději bych mu řekl, aby neodjížděl. Ale to by bylo sobecké, chtěl jsem aby Edgar byl šťastný. A tohle bylo něco co si přál. Být volný... možná bych navrhl, že za ním přijedu. Ale nešlo to. „Ano. Vyřídím.“ Řeknu mu a odešel. Chvíli jsem ještě schlíple seděl, ale nakonec jsem se dooblékl. Než jsem odešel ještě jsem se ohlédl do pokoje, doufal jsem že aspoň Edgar to co se tady stalo bude brát jako dobré, příjemné vzpomínky. Promnul jsem si zátylek a pak tiše vyšel ven, nechal jsem si připravit koně. Znovu jsem si těžce povzdychl. Edgar ještě ani neodjel, ale už teď se mi stýskalo. A věděl jsem, že ho už neuvidím. Tohle bylo naše rozloučení. Tak nějak jsem to věděl. Nasedl jsem na koně a hodil podkonímu minci, rozjel jsem se domů, kde na mě nejspíš všichni čekali. Stále jsem ještě musel vyřešit co s tím koněm Esmeraldy. Sehnat nového... podobného... stejně by to poznala. Ale mohl bych ji sehnat hříbě, ženy přece milují mláďata, snad to zmírní její ztrátu.

Elicia de Talos - 04. května 2011 19:00

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Příprava na večeři Rysy mé tváře se honosily nádechem spokojenosti. Nepatrný, leč měkce znatelný úsměv značil, že jsem zde spokojena. Beze spěchu jsem kráčela vstříc svému pokoji, zanechávajíc za sebou svou drahou Margitu. Plně jsem důvěřovala jejímu slibu ohledně včasného příchodu, tedy…snad více jejím vytříbeným chutím? Zatřepala jsem hlavou, abych z mysli vytřepala nepatřičnou myšlenku týkající se požitkářství své gardedámy. Zbožňovala jsem ji, ať už byla jakákoliv. Ostatně, každý oplýváme vlastnostmi, jež pro někoho znamenají přednosti a jiní je na oplátku nemohou vystát. Pokradmu jsem se zahleděla na mladý pár. Zkoumajíc křivky dívčiny siluety, podtržené korzetem, jsem pouze vzdáleně vnímala chrastění štěrku pod střevíčky. Byla bych ochotna přísahat, že jsem spatřila anděla. Blankyt nebeské oblohy, který tvořil okouzlující šat, ladil s barvou vlasů, jež připomínaly roucha nebeských bytostí. Ačkoliv stržena vzhledem mladé ženy, přeci jen mne poškádlil trn závisti. Náhle jako bych nebyla pranic spokojená se svou snědší pokožkou, která se nikdy nebude podobat alabastru, a se sytě hnědými kadeřemi, jimž slunce nepropůjčí svůj zlatý lesk. Zhluboka jsme se nadechla a očima shlédla i na její doprovod. Kdo ví, jaké hosty bratránek pozval? Svým způsobem plánovaná večeře byla pro mne stále čerstvou novinou. Vrátila jsem zpět do ložnice, odkud jsem před časem vyběhla jako malé dítě vyděšené zlým snem. I když já prožila sen tuze krásný, sladkobolný. Několik rozpačitých chvil jsme se zatajeným dechem pozorovala část lůžka, kde v mých představách seděl Gideon. Avšak z hlubšího rozjímání mne vytrhl příchod služebné. „Ach, jistě. Pojď dál.“ pokynula jsem dívce s lehce nepřítomným úsměvem. Bude lepší, když budu mít společnost. Co kdybych znovu upadla do tenat fantazie a zmeškala onu očekávanou událost? Překvapeně jsem se jemně zarazila nad lístečkem. Přesto jsem bez rozmyslu natáhla paži, abych hebký papírek mohla promnout mezi prsty. „Děkuji.“ zašeptala jsem a zamyšleně sbírala odvahu k přečtení vzkazu, což napovídalo, že Gideona uvidím později. I tak mi v zátylku příjemně zatrnulo v momentě, kdy se znovu ozvalo zaklepání. Přikývla jsem chlapci a se shovívavým úsměvem jej propustila. Jistě měl úkolů až nad hlavu. Zvědavě jsem přešla k posteli, kam služebná položila šaty a následně je odhalila mému zraku. Dlaní jsem se dotkla hrudi a rozechvěle se nadechla. Koutky rtů se protáhly do šťastného úsměvu. „Jsou nádherné, že?“ posadila jsem se na kraj lůžka a bříšky prstů laskala úžasně jemnou látku. Byla jsem hrdá a pyšná zároveň skutečností, že na mne bratránek takto myslí. Smím to brát jako stvrzení něžného polibku, jenž byl…skutečným? Tušila jsem, že se mi srdce rozskočí radostí a nevídaným vzrušením. Bylo neskutečně těžké mlčet a nemoci se svěřit s veškerenstvem emocí, které zaplavovaly celé mé bytí. Nemyslela jsem vůbec na původ skvostných šatů. Jestli a zda vůbec patřily někomu přede mnou. Či byly ušity s úmyslem daru právě pro mne. Důležité bylo, že…si je dnes obleču a budu doufat, že tím Gideona potěším. Dlaní jsem přejela po krajce a poté po výšivce živůtku. „Pomoz mi je obléknout.“ požádala jsem dívku. Sama jsem se nemohla dočkat, jak mi padnou. Avšak ještě před tím jsme se vzdálila k oknu a konečně rozevřela lísteček se vzkazem, abych si jej přečetla. Teprve potom jsem se ochotně vzdala snově lehounkých šatů, vhodných spíše do soukromých komnat. Pár hodin bez pevného korzetu mi vcelku prospělo, ale já se nyní cítila opět jistější, když mi jej služebná utahovala. Jak jen mohl tušit, že tato barva je má nejoblíbenější? Hezky se doplňuje s mou pokožkou a já…si občas v takových šatech připadala krásně neviditelná. Avšak ty doby jsou dávno v březích minulosti. Mezitím, co mi je dívka opatrně navléká, již vím, že si k nim vezmu drobné perlové náušnice, které mi daroval otec k patnáctým narozeninám. Údajně je plánoval jako jeden ze zásnubních darů, leč musel tušit, že mne tak časně neprovdá. A jako vůni zvolím jemnou a nevtíravou vanilku s mdlým dozvukem mandlí. Ach, již se nemohu dočkat večera! A své milé gardedámy, která mne v tomto skvostu uvidí vůbec jako první.

Vladimir Beznosov - 05. května 2011 09:41

Po příjemné jízdě a času stráveném krátkým příjemným odpočinkem konečně nadešel čas večeře. přičemž jsem musel připustit, že můj žaludek rozhodně neprotestoval. Kývnutím hlavy jsem pozdravil pana Gilberta. "Váš dům je velice kvalitní prací drahý pane! Mohu se zeptat, kdo jej projektoval? Architektura patří k těm několika nevinným koníčkům, kterým se během svého nudného života věnuji…" Počkal jsem, až si hostitelka vloží lžíci do úst a pak se hladově vrhl na polévku sám. "Ostatně,… "pronesl jsem mezi jednotlivými sousty, … uvažoval jsem, že si na léto pořídím na pobřeží něco podobného. Letní byt v Anglii začíná být u nás na východě docela dobrou vizitkou a já bohužel musím začít myslet na své postavení, jinak mi drazí příbuzní neopomenou připomenout, kdo jsem." lehce a snad poněkud nepříjemně se uchechtnu. To už mi ale ta malá copatá obludka přináší zvěřinu a můj společenský takt mizí v spět do Ruska aby ho nahradil dravčí smysl pro hodokvas. Když se pak po nedlouhé době spokojeně opřu v židli, pozvednu ruce v obdivném a uctivém gestu ke svému hostiteli… "Delikate, drahý pane, opravdové delikate. Vyřiďte kuchyni můj obdiv a věčnou ochranu našeho rodu, neboť nic jiného v této zemi si ji nezaslouslouží, jen ruce toho, kdo připravoval tuto krmi." Poté pozvednu pohár s vínem v přípitek. "děkuji za vaše pohoštění drahý pane, má drahá paní. A věřte mi, že pokud nic z mých vagací na tomto ostrově neutkví v mé mysli, pak setkání s vámi bude pro mě potěšují vzpomínkou po celý život. O pero a inkoust není třeba se strachovat, jsem připraven. pamatujte si, že každý Rus v zahraničí se stává velkým spisovatelem nebo revolucionářem. Proto si pro jistotu bereme na cesty psací potřeby." Opět se pousměji a pohledem naposledy sklouznu za odcházející copatou osůbkou.

ZRCADLO - 23. května 2011 15:38

Dearbhail Nicolette O´Donegal Iris se zatvářila kapku překvapeně, kdyžs vlastně hned souhlasila, že půjdete, ale nakonec se opět pousmála, načež pokývla hlavou a rozešla se s tebou zpět, do pokoje. Když za vámi zaklaply dveře tvá... irská bezprostřednost mladičkou dívenku přivedla opět tak trochu do rozpaků. Vzápětí se ale pohnula směrem k truhle s šaty. Nepotrvá to patrně zas tak dlouho a s tvým přístupem se přecejen trochu otrká. Koneckonců by to byla celkem škoda, kdyby tak pěkné děvče chodilo stále s hlavou vtaženou mezi ramena a klopilo oči k zemi, když je kolem tak hezky - nepřízeň počasí nepočítejme. Přesto se na tebe ještě zadívala, než nadzdvihla víko, jako by se ujišťovala, zda skutečně smí. Probírala se šaty, nakonec ven vytáhla jedny krémové barvy s drobným, vcelku jednodušším vyšíváním lesklou, nazlátlou nitkou, lem výstřihu a rukávů, co se ke konci rozšiřovaly byl zdoben obšitím perličkami. Iris krátce stiskla rty a po chvíli zaváhání položila šaty opatrně vedle tebe na pelest. Když se opět vydala k truhlici, zjistila však, že ta je již více jak důkladně probraná. Trochu rozpačitě se na tebe zadívala, ale pak se jí oči krátce, matně rozzářily. Rozeběhla se ke dveřím podobně jako se rozlétá vlaštovka vstříc modravým výšinám, před nimi se zarazila, ještě stihla jakž takž úklonu a vzápětí byla pryč. Těžko říct, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se znovu objevila, trochu stydlivě klopila oči po tom, jak zbrkle se předtím zachovala, ale... přes paži měla šaty. Prvé, co tě uhodilo do očí byla barva - zvláštně modrozelená, těžko se dalo určit, které z těch dvou barev je tam více. Látka byla od pohledu trochu těžší, ale nijak okázale lesklá - stačilo, jak na sebe upozorňovala její barva - možná tak trochu připomínala paví peří a jeho rozmanitost. Iris je položila vedle těch krémových a pak odstoupila kousek stranou, pohledem klouzala tak nějak neurčitě po stěnách, oknech, záclonách a všem možném, ovšem k tobě jen krátce... Když sis vybrala, co na sebe, úhledně, vcelku jednoduše a i pro pohodlí tě učesala. Platilo zde skutečně co se říkalo - a sice, že v jednoduchosti je krása. "Máte... Máš opravdu nádhernou barvu vlasů..." dodala v jeden okamžik tiše, když upravila poslední pramínek - jako by se snad za to, co řekla styděla nebo se to neslušelo. Přesto se opět jemně pousmála, což tě jen utvrdilo v přesvědčení, že tvá společnost jí skutečně jen prospěje. Bylas připravena na večeři. Jak asi bude vypadat tvůj bratr?

ZRCADLO - 23. května 2011 15:57

Balduin von Schwannwede S lehčím srdcem, hlavou a snad i duší ses vydal zpět, do sídla. I když se rychle stmívalo, stačila se roztáhnout mračna, co halila oblohu a za pozdnějšího poledne obdarovala zem svou vláhou. Naskytl se ti tak krásný pohled na tmavomodré, zvláštně rozzářené sukno noci. A jak teprve bude nádherné, až jej ozdobí jasné hvězdi a stříbrný měsíční svit... Díky rozjařenosti Marlene sis nemohl moc dovolit dívat se na krásy kolem, ale tohle ti uniknout nemohlo. Současně jako by něco s tím říkalo, že vše bude vpořádku. Jako by se minulost a trpká přítomnost slily do až neuvěřitelně sladké budoucnosti. Ne však přespříliš, ale příjemně osvěžující, jako je pramenitá voda vyvěrající z hloubi země. Zastavils a sesedl ze hřbetu koně. Několik chvil to trvalo, ale nakonec jsi zaslechl chvatnější kroky Morisse. Ten se na tebe pousmál a vzal z tvých rukou otěže. "Běžte si odpočinout, pane. Večeři máte připravenou v jídelně, ale pokud budete chtít, můžete požádat tu cikánskou dívku, aby vám ji přinesla na pokoj či kamkoli jinam." pokývl ti hlavou a aniž by tě nechal nějak protestovat odvedl Marlene do stání, kde se o ni i náležitě postaral. V sídle byl klid a ticho, i když náhle jaksi zvláštně naplněné jakýmsi hřejivým teplem, až se začínalo v tvém podvědomí vynořovat podezření, zda nesníš, zda jsi při nějakém rozpustilém skoku svojí klisny nespadl a neudeřil se do hlavy... "Pane?" spatřils závoj temných vlasů, pak se dívka opět napřímila. "Dobrý večer, pane. Najíte se v jídelně, nebo máte snad jiné přání?" otázala se a zadívala na tebe upřeněji - zdálo se, jako by si její oči pro sebe ukradly třpyt hvězd oblohy. "Vyčistím vám šaty. V pokoji máte připravené nové, čisté." krátce pokývla. "A nemusíte si dělat starosti o vaši služebnou. Vypadá to, že je jí lépe. Připravila jsem jí jednu bylinnou směs, jen po ní bude patrně hodně spát, ale odpočinek jí jen prospěje." když se na tebe zadívala zas, musels uznat, že se předtím zmýlil - nebyly to hvězdy, ale jiskry ohně, co tančily v tmavých očích a které měla většina cikánských kočovníků, cos zatím spatřil. Přesto... ti tyhle připadaly jiné. "Moje bába mě to naučila... Předtím matka, ale ta už není. A nemusíte se bát. Nebudu tady provádět žádná zaříkání a rituály. Ne bez vašeho souhlasu a vědomí. Nerada bych vám způsobila jakékoli potíže, když jste mne přijal a dal střechu nad hlavou." opět se ti uklonila. V tónu hlasu nebyla žádná měkká pokora, i v držení těla stále byla jakási divočejší hrdost, dokazující, že krev proudící žilami je opravdu žhavá a rozpálená. Co v jejím hlase však bylo cítit velmi silně byla skutečná upřímnost a to, že si opravdu považuje tvého jednání. "Pokud byste ještě něco potřeboval... tak budu nablízku. Teď se dojdu opláchnout, klidně mě můžete v noci vzbudit, jsem zvyklá." nabídla ti vcelku nezištně, pokývla hlavou a s elegancí se kolem tebe prosmekla. Díky tmavší pleti a vlasům to netrvalo dlouho a její silueta splynula s potemnělou chodbou. Skoro to působilo, jako by se prostě... rozplynula.

ZRCADLO - 23. května 2011 16:24

Hunter Quarrin Ač se to zdálo k neuvěření, bylo tohle ráno snad ještě krásnější, než to předchozí. Díky dešti se na stéblách trav leskly kapky rosy, připomínající průzračný křišťál, vzduch svěže voněl a ptáci zpívali hlasitěji než kdy jindy. Nebylo těžké si představit, že kdekterý básník, romanopisec či malíř se jistě potuluje okouzlující krajinou, z níž čerpá mnoho inspirace. Ve dveřích jsi střetl jednu ze služebných - nesla ven čisté, vyprané prádlo, jehož bělost až nepříjemně bodala do očí. Málem ošatku s ním upustila, ale stihla ji včas podchytit. Pousmála se na tebe a pak proklouzla ven. Sídlo prozářené slunečními paprsky vypadalo také až neskutečně, někdo by to možná nazval kýčem a všichni vypadali tak... spokojeně? "Dobré ráno, pane!" zašvitořila jedna z dívek, co kráčely naproti tobě. Když ses za nimi otočil, začaly se obě zvonivě smát. Podle odění to nebyly služky, ale ani nepocházely z příliš honosné společnosti. Každopádně - jsi je vlastně neznal. Na něcos snad zapomněl? Něco se slaví, nebo... Znepokojení tě přinutilo natáhnout krok. Dostal ses až před balkon - to už tvé uši vcelku plně naplňoval smích a i hovor. Sotvas však stačil vzít za kliku... "Vikomt Hunter Quarrin..." ten hlas jsi poznal a když ses otočil, zjistils, že ses nepletl. Byl to doktor Standham. Opět ses obrátil ještě směrem do zahrad a spatřils tam i jeho manželku Eriku, jak přiklekla ke křeslu, v kterém... seděla tvá snoubenka. Její stav se tedy patrně zlepšil, i když jak na její kůži zasvítilo slunce, co proniklo přes slunečník, poznals, že je vcelku nepěkně bledá, jako by se růž ostýchala vpít do jejích tváří a rtů. Možná by ses za ní vydal, ale zadržel tě stisk ramene. "Nemusíte se bát. A snad vám to množství pro vás cizích lidí příliš nevadí. Byl to nápad mé ženy, aby vaši snoubenku něco trochu rozveselilo a povzbudilo. Rameno se jí zcela jistě zhojí, ale nechtěla jít vůbec ven... předtím." mírně se pousmál. "Můžeme si na chvíli promluvit?" otázal se pak, rukou naznačil kousek stranou k salónku. Počkal, až projdeš a pak se vydal za tebou, ruce složil za záda. Náhle ti přišlo, jako by atmosféra kolem jaksi ztěžkla a smích a veselí zvenku se vzdálilo, ztichlo. "Jak jsem se již zmínil.. Rameno lady Esmeraldy se po čase zhojí, mělo by to být bez jakýchkoli následků, snad jen pak bude potřeba rozhýbat, aby svaly zcela neztuhly. Nebude to příliš příjemná procedura, ale je nutná." krátce se odmlčel. "Co jsem vám chtěl dál říct, je..." Ozvalo se prásknutí, jak někdo příliš vehementně rozrazil dveře, až sklo v nich zadrnčelo. "Marco!Marco! Počkej...!" "Tak mě chyť, stějně to nezvládneš!" odvětil drobné dívence černovlasý, asi tak dvanáctiletý hoch předtím, než zmizel pod schodištěm. Děvčeti upadl čepeček, doktor se sehnul a podal jí ho. "Annabell, raději moc neběhějte, ano?" pronesl k ní, holčička přikývla, krátce se zadívala na tebe, trochu stydlivě se pousmála a v příštím okamžiku se rozběhla za svým starším bratrem. Ač jí bylo pouhých pět let... někoho ti rysy tváře připomněla, i těmi zlatavými vlásky, již nyní dlouhými skoro do pasu. "Roberte, tak kde vězíš? Pojď si s námi dát čaj!" objevila se Erika, vzápětí se při pohledu na tebe zarazila. "Omlouvám se, nechtěla jsem rušit." její muž se pousmál. "Nesmysl. Nerušíš. A čaj...? Takové pozvání se snad neodmítá." kývl i tobě. Patrně ti to zbylé sdělí později - až bude větší klid. Vyšli jste na zahradu zalitou sluncem, chvíli trvalo, než vaše oči přivykly na paprksy zesílené, velmi syté barvy kolem. Esmeralda zrovna hladila po hlavě menšího psíka, který se vehementně dožadoval její pozornosti a rozverně, snad až divoce vrtěl ohonem. Upokojil se až po tom, co se k němu tvá snoubenka sehnula a on jí rozpustile olízl nos. Nebylo pochyb, že zvířata mají zlatovlásku v lásce... a patrně nejen ona. "Huntere...!" málem vyjekla, usmála se. Na pár okamžiků jako bys na její nezvyklou bledost zapomněl, ale stačilo přijít kousek blíž... Rameno měla zpevněné šátkem a paži tak, aby s ní hýbala co nejméně. Přesto by bylo patrně lepší skrýt nějaké vrásky starostí a chovat se... vlastně jako by se nic nestalo.

ZRCADLO - 23. května 2011 20:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Chvilky před večeří a dopis Přijmi prosím tyto šaty jako dar a možná i jako něco víc, snad omluvu, i když nic není dostatečné na takovou věc. Ač je mi líto, že tě nebudu moci doprovodit jako předešlý večer, nemohu odmítnout přání matky jedné dámy, která je zde mým hostem. Doufám, že se proto na mne nebudeš příliš zlobit. Co je mi útěchou je tvůj pevný a neochvějný doprovod, s nímž budeš spíše v bezpečí než se mnou, alespoň pro nadcházející chvíle. A prosím, neděkuj. Ty šaty ti poprávu náleží a jsou, byly a budou vždy jen tvé. Takže na večeři půjdeš v doprovodu své gardedámy... A kdo je ona dívka, kterou bude bratránek doprovázet? Patrně ne ta, cos zahlédla.. možná ta, kterous zaslechla, než za tebou dveře pokoje zaklaply? A co je to za pocit? Nestahuje se ti snad hrdlo a útroby při představě že... Možná lítost, kterou ještě přiživily velice čerstvé vzpomínky nejen na možná sen, ale i na to, jak jste se objevili s Gideonem před všemi těmi hostmi večerní slavnosti a ulpívaly na vás okamžité pohledy s takovou samozřejmostí, že.... k sobě patříte? Služebná ti pomohla se obléci - šaty ti nádherně padly, opravdu jako by ti patřily odjakživa. "Budete si ještě něco přát, nebo jste již připravena, madam?" otázala se dívka, pak se pokrčila v kolenou. Koho všeho vlastně Gideon pozval, jaké lidi bude hostit? Zvědavost narůstá... Ozvalo se zaklepání, samas otevřela, přede dveřmi nestál nikdo jiný, než Margita. Ona byla oděná do smaragdové zeleni, která jí, možná kupodivu, velice slušela a zvláštním způsobem lichotila i zaoblenější postavě. Gardedáma párkrát zamžikala, když tě viděla a po chvíli, kdy se sužtička pobaveně uchichtla si vzpomněla, že by mohla zavřít ústa. Toliko k tomu, jaks vypadala v nových šatech od bratránka. Bylo na čase se vydat dolů...

Morová Královna Esme - 23. května 2011 23:52

Doma Po pravdě kdybych nevěděl jistě, jak můj dům vypadá a kde ho najdu, asi bych si myslel, že jsem na špatné adrese. Tak nějak se tu vyskytovali lidé, které jsem neznal. Zmateně se ohlížím za služebnou, která se zdála rozjařená. Pak stejně zmateně zamrkám na dívky co šli proti mě, také jsem se za nimi otočil, neznal jsem je. A já zase tolik služebnictva nemám. Poškrábu se na zátylku. Co se tady během mé nepřítomnosti mohlo stát? Člověk jednou není doma... raději si pospíším. Jako kdyby celý dům byl... tak nějak veselejší? Sice se tedy nemohlo stát nic špatného, ale i tak... co se stalo? Trhnu sebou, když mě někdo oslovil. Ohlédl jsem se. Doktor Standham? Kde ten se tu vzal? Pak si venku všimnu jeho ženy a Esmeraldy, vypadala lépe, ale pořád bylo vidět, že není v pořádku. Znepokojeně nakrčím obočí. „Cože?“ zpozorním, když začne doktor mluvit. „Ah... ne to ne. Jen mě to trochu překvapilo. Ale jak říkáte... když je to dobré pro Esmeraldu nemohu nic namítat.“ Odpovím. Nechtěla jít ven... možná ji zklamalo, že nejsem doma? „Jistě.“ Odpovím doktorovi a vydám se s ním stranou. To co však říkal neznělo vůbec povzbudivě. „Udělám vše aby se co nejrychleji zotavila.“ Doktor, ale neskončil. Chtěl ještě něco říci. Akorát že pa dovnitř vtrhli děti. Při pohledu na ně se pousměji. „Vaše děti?“ zeptám se. Děti jsem měl rád, ta jejich osvěžující upřímnost a nevinnost. Pak se objeví jeho manželka, mírně se ji pokloním na pozdrav. „Nemějte obavy madam.“ Ujistím ji, že přerušení nevadí. Nakonec kdyby to bylo něco důležitého tak by to doktor neodkládal. Vydali jsme se k Esmeralně, která si hrála se psíkem. Také patří doktorovi? Když mě uviděla usmála se. Aniž bych věděl proč přidal jsem do kroku a přispěchal k ní. „Má drahá. Moc rád vidím, že se ti daří lépe.“ Řeknu ji, vezmu ji za ruku a políbím ji na ruku, ale nebyl to žádný ten cudný polibek jako při pozdravu. Tenhle byl víc důvěrný. „Jak se cítíš? Omlouvám se, že jsem tu ráno nebyl. S Edgarem jsme včera trochu popíjeli a pak jsem u něj usnul.“ Omluvím se ji za svou nepřítomnost.

ZRCADLO - 23. května 2011 23:56

Eleanora Ann Luisa Callas Slunné ráno, do něhož ses probudila, došla se s tetou nasnídat, pokračovalo neméně překvapivě slunným dopolednem, kterés neměla trávit sama. Těžko říct, čí to bylo přičinění, že jste se všechny sešly a teď společně popíjely pod střechou stinného altánku. Díky své povaze sis snadno získala přátele, kteří se těmi svými občas lišili jako den od noci, ale dařilo se ti vycházet se všemi vpodstatě stejně. Stacie - menší dívka, s po ramena dlouhými, zvlněnými hnědými vlasy, kulatějším obličejem s mírně baculatějšími tvářičkami posetými pihami a zelenkavých očí. Na sobě dnes měla smaragdově zelené šaty, které se však pod odlesky slunečních paprsků měnily až do zelenomodré. Skvěle tak doplňovaly její oči. Vždy věděla, jak na tvou tetu, ať byla ta v jakémkoli rozpoložení a náladě. Občas jsi jí její um sama záviděla. Ingrid - vytáhlejší postavy se světlounce kaštanovými vlasy, protáhlejším obličejem a velkýma, výraznýma modrýma očima. Oblečena do zářivě žlutých šatů s mašličkami, doplněných bílou krajkou, které její výšku ještě zdůrazňovaly, stejně jako opravdu téměř hubenější postavu. Isabelle - zlatovlasá blondýnka s lokýnkami v délce po uši, srdcovitým obličejem, lehce přimhouřených hnědých očí a trošku přísnějších, tenčích rtů. Oděna byla do zrzavě hnědých šatů s načervenalými odlesky, opravdu zvláštní kombinace, co se jen tak nevidí, ale tím byla Issy pověstná. A díky své postavě a vzhledu si mohla dovolit vše, snad krom černé, v níž vypadala ještě přísněji a chladněji, než normálně. Na dost lidí díky svému výrazu působila jako intrikánka a byla pravda, že měla dost ostré lokty a jejím nepřítelem se chtěl stát málokdo. Po její pravici seděla Rosalie - malá, trošku silnější postavy s dlouhými černými vlasy až skoro do pasu, které, narozdíl od její zvyklosti, měla protentokrát rozpuštěné, modrých, veselých očí a plných, červených rtů. Oblečená byla bohužel opět dle naprostého nevkusu své matky - do fialkových šatů s narůžovělými kraječkami a velkou mašlí v pase se širokou sukní. Všechno to zdůrazňovalo, bohužel v záporném slova smyslu, její kypřejší postavu a vypadala jako veliký bonbón, který se co nevidět vznese. Chudinka, nebylo divu, že se jí mladíci spíš posmívali a nikdo ji nechtěl. ,,Hm, a kde je zas Anabell?" zeptala se sama sebe Stacie a trochu vytáhla krk. Vzápětí však dívku spatřila, jak očividně koketuje s jedním ze služebnictva. To bylo pro tuhle vyšší brunetku ženské postavy, která vypadala rozhodně starší než na sedmnáct let, díky čemuž se o ni zajímali muži dříve než ostatní dívky, typické. Uměla toho zájmu využít a vyznala se mezi nimi víc jak dobře, stejně jako v tom, jak si kterého omotat kolem prstu. ,,No, já ji přivedu." zlehka na tebe mrkla a povzbudivě se usmála, pak vyrazila k dívce v šarlatových šatech. Kupodivu to nestálo moc přemlouvání a po delším čase jste se konečně octly všechny spolu. Váš hlouček působil skoro jako nějaký tajný spolek, což ve všech přítomných vyvolávalo notné pobavení. Hovořilo se o všem možném, především však ale o šatech poslední módy a různých dalších doplňcích a věcech, co jsou pro dámy vašeho věku vpodstatě nezbytností. Nakonec se ale hlasy ztišily a v tu chvíli nastal čas pro jedno jisté téma: večírky, plesy, bankety... a vše, co patří k tomuto - tedy tanec, jídlo a pití bylo povětšinou vynecháno a přešlo se rovnou na muže. Stacie to brala spíš s nadhledem a humorem, odlehčeně, Ingrid se příliš nevyjadřovala, občas jen pokrčila rameny a mávla rukou, že podobné věci nemá moc za potřebí a co že na těch mužských všechny pořád vidíte. Isabelle spíš trousila sarkastické a uštěpačné poznámky, které však nepostrádaly jistý ostrovtip, Anabell se naopak div nerozplývala nad tím a oním, až jste za chvíli ani jedna netušila, který je který a Rosalie... "Rose..." dloubla do ní trochu neohleduplně loktem Anabell. Dívka vzhlédla a přejela očima postupně všechny, tváře se jí mírně zardívaly. "Tos sem přišla mlčet? Po takové době se zas vidíme všechny a ty tu sedíš a nic neříkáš." mírně se ušklíbla hnědovláska a upila z hrnečku. "Tak není jako ty... Nemá o čem mluvit tak raděj mlčí." pokrčila rameny Isabell a také se napila, na pár vteřin zavládla trocha nepříjemného napětí, které však vzápětí opadlo. Koneckonců to byla vlastně pravda, ale tahle obhajoba nepadla zrovna na úrodnou půdu. "Tak co mám asi dělat... Co byste vy dělaly na mém místě...!" hlas černovlásky jemně přeskakoval. I tak to bylo něco dost překvapivého - rozzlobenou Rosalie sis nedokázala představit ani v nejdivočejších snech - doteď. Dívka vstala a zamračila se, zatímco Isabell ji sjela chladným pohledem. "V prvé řadě si vyměnily šatník. A možná.... by to vlastně i stačilo." skoro lhostejně pokrčila rameny. Nechtěla nikoho urazit, avšak její přímočařost byla občas horší jak lež. Ale.... jak dlouho by se to dalo ještě tajit? Dokud nebude z Rosalie stará, svrasklá babice? Po téhle radě ovšem škubla hlavou, už to vypadalo, že odejde, ale... zarazila se v poslední chvíli, v ruce promnula opěrku křesla zahradního nábytku, sklonila hlavu a povzdychla si. Nakonec se mírně pootočila k tobě. "Já vím... Máte pravdu. Když já bych matce.... nechci, aby jí to nějak ublížilo." Stacie se trochu nesouhlasně podívala na Issy, pak ale vstala a stiskla černovlásce rameno. "Vůbec nemusí. Uvidíš. Ukážeme jí, jak bys mohla vypadat, to přeci musí vidět." povzbudivě se na kamarádku pousmála. To byla celá ona - občas těžko říct, kde brala všechnu tu energii na neustálý optimismus. Jen tys ji jednou viděla plakat, ale Stacie tě prosila, ať se neptáš, proč a hlavně to neříkáš ostatním. A tak se také stalo. Rosie si otřela mírně zvlhlé oči a tak nějak s odevzdaným očekáváním se na vás všechny zadívala. Ingrid si zamnula bradu. "Hm.... na co že ještě čekáme? Tady asi nic nevymyslíme, tak bysme buď měly jít prohledat šatník, nebo ke krejčí." nadhodila vcelku věcně a upravila si pár pramínků vlasů, co jí pořád neposlušně lochtaly v koutku úst. Jenže to se v tvém zorném poli objevila teta Ophelia. Po chvíli jsi postřehla, že má v ruce nějakou listinu a na tváři vcelku potěšený výraz, což zúžilo okruh otázek o víc jak dost...

ZRCADLO - 24. května 2011 11:23

Adriana de Alexan Už jsi nevyhlížela jako křehoučká porcelánová panenka. Stále jsi byla svým způsobem... snad něžná, což zapříčinily především zlatavé kadeře tvých vlasů, ale jinak... ses konečně proměnila v ženu a šaty vyzdvihly tvé přednosti s jakousi živočišnou samozřejmostí, avšak prostou vulgarity. Tvá kojná měla v očích téměř slzy, snad skoro jako by ses měla vdávat. "Opravdu moc ti to sluší, děvenko." šeptla polohlasně, stiskla rty v úsměvu. Než jsi však stihla jakkoli zareagovat, ozvalo se zaklepání. Po vaší výzvě se otevřely dveře - nebo spíše je otevřel onen vysoký, hnědovlasý sluha a pak poodstoupil stranou. Naskytl se ti tak pohled na druhého muže, co stál za ním... Výškou za mužem, co jej uvedl příliš nezaostával. Postavy byl štíhlejší - mužná, širší ramena vyvažovala jemnost vykreslení jeho tváře, jejíž dominantou byly bezpochyby šedomodré oči a lemovaly ji po lopatky dlouhé, na koncích jemně zvlněné hnědé vlasy svázané stuhou. Pod pravým okem sis povšimla drobné jizvičky, která však vyhlížela spíše jako škrábanec. Pousmál se a uklonil. "Dobrý večer, dámy. Jsem opravdu rád, že jste vpořádku dorazily a vítám vás ve svém sídle. Buďte tady jako doma, cokoli si budete přát, pokud to bude v mých silách a možnostech, splním. Neostýchejte se proto to vyslovit." Takže to je tedy hrabě Gideon... Chodí takhle vítat každého z hostů, nebo....? Sotvas stačila domyslet, natáhl k tobě paži. "Smím vás doprovodit do jídelny?" zlehka v otázce pozdvihl obočí a vyčkával, zda přijmeš. Theresa stála spíš o podál a mezi prsty tiskla sukni šatů, nakonec tě kousíček popostrčila vpřed. Úsměv hraběte se mírně rozšířil, tvá ruka tak nějak samovolně vklouzla do jeho. Učinil však sotva jeden krok, když... "A vy, madam? Nemáte po cestě hlad? Místa je dole v jídelně spousta." nabídl jí, ale tvá kojná se konečně vzpamatovala a nesouhlasně pokývala hlavou. "Mladý pán je velice laskav, ale... raděj.. snad bych se najedla s ženskými v kuchyni. Mezi takovou nóbl společnost se nehodím, však musí vidět." tak trochu deonstrativně si přejela dlaněmi přes šaty. "Tedy dobrá..." muž se očividně nijak nezarazil ani nepozastavil nad její mluvou, spíš se jaksi odlehčeně pousmál. "Nebudu vás nutit, sama víte, co je pro vás nejlepší, ale kdybyste si to rozmyslela..." "Ale kdeže, pane hrabě. Já budu spokojená, o to nemusíte mít strach." dodala, zatímco Gideon kývl sluhovi. "Doveď tuto dámu bezpečně do kuchyně." řekl ještě směrem k němu, pak se však obrátil zpět k tobě. "Tedy připravena?" jakmile jsi přikývla nebo dala jakkoli najevo souhlas, vykročili jste ke schodišti. Snad teprve nyní sis všimla, jak je hrabě oděný - látky to byly kvalitní, ale ne nijak přehnaně zdobené a přeškrobené, spíš poskytující co nejvíce pohodlí, aniž by ovšem urážely současnou módu. Obvyklé krajkové fiží nahrazovala spíš prostší vázanka, i rukávy košile nebyly nijak přezdobené krajkami, spíše je téměř postrádaly a přes ni byla matně se lesknoucí, brokátová vesta. Dále pak kalhoty a typické punčochy s jednodušší, ale účelnou a praktickou obuví. Zde se, cos mohla alespoň prozatím soudit, opravdu příliš nehrálo na přísné držení etiket. Minimálně to platilo v případě odění.

ZRCADLO - 24. května 2011 11:42

Takže, dámy: (Joyous, Dearbhail, Elicia, Adriana) Vyhledejte si prosím VHODNÉ šaty(dobové) na večeři - ušetří vám to dost popisů, některé již ošacení mají, ale jiné ne - odkazy mi pošlete poštou, či je zveřejněte u své reakce na poslední příspěvek pro vás zakomponuji je pak i do zmiňovaného hromadného příspěvku Pokud budete mít potíže s pátráním, nabízím pomocnou ruku, snad najdeme něco podle vašich představ :) HESLO: "Rococo gown" -Sai-

Isabella de Mila - 26. května 2011 17:35

Večeře Vcelku mě těší milé zpestření v podobě hosta v domě. Působí na mě trochu rozpačitým dojmem, ale je to možná tím, že muže z východu příliš neznám. Pokoj občas ozáří bílé světlo blesku. „Nachystej mi na večer ty fialové šaty, prosím.“ pronesu ke své služebné. Zašmátrám pod polštářem své postele a vyjmu útlou knížečku, kterou jsem objevila ve zdejší knihovně. Strýčkovi by se patrně nelíbilo, že čtu tento druh literatury, ovšem na druhou stranu výslovně požadoval, ať co nejvíce proniknu do této kultury, takže Chaucer by se dal považovat za jejího představitele. Zabrána do četby si ani nevšimnu, že za chvíli bych měla sedět dole u stolu. Obléknu si své oblíbené šaty: odkaz Vlasy jen letmo upravím a vydám se dolů. „Dobrý večer, strýčku.“ pronesu a letmo ho políbím na tvář. „Pane Beznosove…“ pokynu letmo hlavou a usednu na své místo. S chutí se pustím do polévky a naslouchám hostovi. „Pokud se zajímáte o architekturu, pak by Vám mohl být znám Monasterio y Real Sitio de San Lorenzo de El Escorial. Tedy náš významný klášter a královské sídlo. Je považován za první moderně pojatou stavbu svého druhu. Pokud jste ještě neměl příležitost, vřele Vám doporučuji navštívit jej.” mile se usměju a s chutí si dám další sousto. Ach ano dobrá pověst by měla předcházet každého šlechtice… ohraná prázdná fráze mi ironicky zní hlavou. Zvěřina dnes vypadá vskutku výborně, strýček bude potěšen, že může pana Beznosova takto pohostit. Nechávám strýčkovi prostor ke konverzaci a jen občas dám najevo, že mne rozhovor také velice zajímá. Ať žije etiketa! Při přípitku pozvednu sklenici a vyčkávám, jakým proslovem nás milý host poctí. Pozdvihnu ji a mile se usměju. Tak spisovatel a revolucionář… se zájmem si hosta prohlédnu a snažím si jej představit v každé ze zmíněných rolí. Odložím příbor a natáhnu se pro kousek hroznů, které leží kousek přede mnou. Vyčkám až strýček dojí. Předpokládám, že nás pak vyzve, abychom se přesunuli do salónku.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 27. května 2011 15:08

Gideonovo sídlo Soumrakem se s Iris vydáme zpět k paláci. Kdyby bylo po mém, zula bych si botky a zjistila, jaký je asi jemný bílý štěrk jímž jsou cestičky sypané takže září do šera jako šňůra perel, pod bosými chodidly - ale to by se tu jen stěží slušelo, a já si přece slíbila, že se pokusím Beathanovi pokud možno neudělat ostudu. Na druhou stranu, čím víc se přibližujeme k sídlu, které je každým dalším krokem rozlehlejší a... strašidelnější, alespoň pro mne, tím větší mám chuť rozběhnout se a udělat něco bláznivého, bláznivého... Té šedé strohosti předemnou navzdory. Mám pocit, jako by každé okno v průčelí domu bylo oko, které mne přísně pozoruje a vyhodnocuje každý krok, každý pohyb paží, úklon hlavy... "Vzpamatuj se, Colette, nebuď paranoidní!", okřikne mne mé racionálnější druhé já. Nenechám zpochybňující myšlenky, ať mne ovládnou, místo toho popadnu Iris za ruku a drobným klusem se vydáme k zámku; potichoučku vyběhneme schody a teprve když se za námi zaklapnou vysoké těžké dveře mého pokoje a já otočím klíčem v zámku, pustím její dlaň ze své a konečně pocítím jistou... Úlevu? Snad. Shodím obutí, rozběhnu se k posteli a se zavýsknutím na ni vyskočím. Několik okamžiků si užívám jak jsem se se zhoupnutím zabořila do vysoko nastlaných damaškových pokrývek, pak se ale posadím a mou tvář ovládne nejistý výraz. Uvědomím si totiž, co mne čeká: Slavnostní večeře u hraběte Gideona. Se zkříženými kotníky se usadím mezi poduškami a zahledím se na Iris: "No... myslím, že teď se můžeš teprve pořádně ukázat. Já totiž... no... nejsem zrovna ten typ co by byl zvyklý na sebe nějak zvlášť dbát... ale nerada bych bráškovi udělala ostudu před.. ehm... ostatníma návštěvníkama... a tak bych asi potřebovala trochu píchnout s šatama a... a tak vůbec s vizáží, páč... Mě by bylo celkem fuk, kdyby se mi smáli nebo jestli udělám nějaký faux-pas, ale Beathan... myslím, že opravdu doufá, že tady najde někoho u koho získá příležitost jak konečně uplatnit svý schopnosti... a tak bych docela ráda vypadala... no... o trochu líp než obvykle. Myslíš, že bys mi s tím mohla pomoct?" zadívám se děvčeti zpříma do jasných modrých očí; mé nevyřčené "Prosím..." musí být skoro hmatatelné. Iris se sice na okamžik zatváří zaraženě, pak se však zhluboka nadechne, v obličeji se jí usídlí odhodlaný výraz a ona se sehne nad mou truhlou s oblečením. Než ji otevře, vrhne po mně sice ještě pohled, jako by se ujišťovala, jestli smí, pak ale odklopí víko a začne se prohrabovat mými šaty. Nakonec vyloží na postel jedny krémové, s rukávy a výstřihem lemovanými perlovou výšivkou, a nerozhodně se na ně zadívá. Poté se znovu vydá k truhle - ale ne, veškeré mé šaty už jsou skutečně přebrané, nezbývá ani živůtek, ani spodnička. Iris mi věnuje rozpačitý pohled, který jí oplatím stejně a přidám jemné pokrčení rameny: "Lepší prostě nemám, Duhová..." Služtička na okamžik zaváhá, pak se ale rozběhne ke dveřím. Bleskurychle odemkne, otevře si, mezi veřejemi se ještě rychle otočí, poctí mne malou, zbrklou úklonou, zavře za sebou a pak už slyším jen její lehké kroky, rychle se vzdalující chodbou. Nevím, jak dlouho čekám; za nějakou dobu rozrazí dveře, které za sebou ihned zase zavře, ovšem s potížemi: náruč má totiž plnou šatů... ale jakých! Když je rozloží na postel vedle mne, dokážu jen okouzleně vydechnout. Střih je jednoduchý, bez volánů, krajek, výšivek či lemování; šaty jsou báječně prosté... až na tu barvu. Jejich barva...! Je... je jako Keltské moře, když se zlobí; látka je těžší, než zrovna udává módní diktát, pravda - ale jen se pohne, je chvíli temně šedá jako pěna, tříštící se o útesy, chvíli zelená jako hlubina a v příštím okamžiku hraje všemi odstíny modré od kobaltu přes tyrkys až k akvamarinové, barvě kterou má mořský obzor, táhnoucí se donekonečna, když doma ve svém pokoji vyhlédnu z okna. "Iris, ty jsou... dokonalé!" Nevím, co víc říct. Iris se jen spokojeně pousměje... Opravdu jí to sluší; snad budu úsměv na její tváři vídat častěji, a ne jen letmo. Protože lázeň, kterou jsem si objednala hned po příjezdu už je nachystaná; nemohu popřít, že tenhle nezvyklý luxus si užívám bez nejmenších výčitek. Iris mi naštěstí pomůže s garderobou i s účesem podle hesla "v jednoduchosti je krása"; tak, ještě poslední neposedná lokýnka... "Máte... tedy máš... opravdu krásnou barvu vlasů," poznamená plaše. No, alespoň už přešla na tykání! "Děkuji," odvětím potěšeně; přecijen, kdo by rád neslyšel podobnou lichotku? "Většina Irů má nazrzlé vlasy, ale mon papá je tmavovlasý, tak se to nějak smíchalo do tohohle odstínu," vysvětlím se smíchem. "Třeba Beathan, bráška, má vlasy jako... jako... Jako země, když ji zjara zryješ, temně hnědou a připravenou poskytnout Ti úrodu," zasním se na okamžik, pak se ale opět vrátím do reality: "A vůbec - pojďme se za ním podívat...! Jsem tak zvědavá, jak mu to bude slušet!" Na Iris se vesele zazubím, vyskočím z židle, na které jsem nepokojně seděla dokud pracovala na mém účesu, několikrát se protočím kolem tak prudce, až se i těžká látka sukně rozvlní a zdvihne až nad kotníky a se zavýsknutím se vrhnu ke dveřím pokoje. Rozrazím je, a aniž bych brzdila, plnou vahou padnu na ty naproti, které vedou do bráškova pokoje: "Beathan, slam nálye? Finnea!" "Už jsi nachystaný, bráško? Otevři...!"

Eleanora Luisa Callas - 27. května 2011 16:40

Nespokojeně jsem zamručela, když přišla služebná a jako každé ráno mě budila a roztahovala závěsy na oknech mého pokoje. Sluneční paprsky mě nepříjemně pálili v očích, takže jsem chvíli mžourala, než jsme se rozkoukala. Vlastně nebylo ani na co koukat. Svůj pokoj jsem znala nazpaměť a ani dnes ráno mě tu nečekalo nějaké překvapení v podobě nových párů bot nebo nových šatů. Taková škoda. Zachmuřila jsem se, ale hned na to jsem se usmála, když mi hlavou problikla myšlenka na nákupy. Už jen to slovo samotné naplňovalo neskutečným optimismem natož, když člověk čeká návštěvu, která mí stejný vkus i zájem o módu jako vy. „Dnešek bude dobrým dnem,“ usmála jsem se a shodila ze sebe peřinu. Služebná, ani nevím, jak se jmenuje, s úsměvem souhlasila a odebrala se k plnění svých dalších povinností, zatímco jsem se já zaměstnávala výběrem šatů. Děvčata, která dnes měla přijet, se oblékala vždycky dobře… tedy až na Rosalii. Chudinka, v čem přijde dnes? Stiskal jsem rty, když jsme ve své hlavě zaznamenala tyto nepříjemné myšlenky. Je to má přítelkyně, ale když… Povzdechla jsem si a zadívala se do zrcadla, před kterým jsem seděla. Chvíli jsem zkoumala svou tvář, pak zase služebnou, která mě obskakovala, a ukazovali mi různé náušnice, které bych si na dnešek mohla vzít. Nakonec jsem si vybrala jedny jednoduší, které se mi hodili k šatům, které jsem též volila v jednoduché variantě. Dnes, ač jsem byla nadšená, jsem neměla náladu na přeslazené růžové šaty, které jsem si před týdnem přivezla, abych se s nimi předvedla. „Dnes se mi zdáš veselejší než v jiné dny,“ promluvila po chvíli ticha teta a upřela na mě pohled svých modrých očí, které ladili s jejími šaty. Zvedla jsem hlavu od jídla, ve kterém jsem se beztak jen přehrabávala a doufala, že ta chvíle kdy se tu objeví děvčata už, co nejrychleji uběhne. „Mají přijet děvčata,“ odpověděla jsem nadšeně a teta se usmála. Něco si sama pro sebe zamumlala a dál se věnovala jídlu,které jí služebné přinesli. Krátkou chvíli jsme jí ještě sledovala, než jsem zaslechla dusot koňských kopyt následovaný dalšími. Jsou tady! Problesklo mi hlavou a dost nevychovaným způsobem jsem opustila jídelnu, čímž jsem si od tety vysloužila dost nepříjemný pohled, který se nakonec změnil v úsměv. „Anabell… je,“ protahovala jsem koncovky a jako zbytek dam u stolu jsem se rozhlížela kolem, než jsme se všechny zastavili na jednom bodě, kde stála naše drahá Anabell a nějaký sluha. Musela jsem se usmát. Bylo to pro ni typické, ale nechápala jsem proč to dělá. Možná jen z pobavení, že jim poblouzní hlavu, ale mě osobně na tom nepřišlo nic moc zábavného. Stejně jim musí být jasné, že mi bys me s nimi nebyly a přesto na ní ten sluha zíral jako na nějakou modlu. „Děkuji,“ řekla jsem za Stacií a otočila se na zbytek dam, které seděli u stolu. Na rychlo jsem je přejela pohledem a opět se zastavila na Rosalii. Nakrčila jsem obočí, ale pak jsem se usmála a upila čaje ze šálku. „povídejte, dámy…“ začala jsem, nepřerušil mě příchod Stacie a Anabell. „Přišli jsme o něco?“ zeptala se Stacie, když se posadila na své místo a upravili si šaty, aby na nich neměla nějaké defekty. Rozhlédla se po přítomných a nakonec skončila pohledem u mě. „Vlastně… ne,“ odpověděla jsem a hned poté jsme se pustili do rozebírání nejnovějších módních trendů a nápadů, co bychom si mohli nechat ušít. Padali různé návrhy, kombinace a inovace, které bychom mohli zkusit a které by se mohli prosadit. V jednu chvíli jsme mluvili skoro jedna přes druhou, než nás Anabella nepřivedla na jiné téma. Zasnila jsem se při myšlence, že bych si mohla ty nové šaty vzít na nějaký ples a celou noc tančit… Dívky to na mě po chvíli poznaly, a tak jsem si odkašlala a začala jim líčit svojí vizi, ke které každá něco přidala. Ke konci jsem se už ztrácela v tom, u čeho rozhovor začal, ale byla jsem šťastná. Už dlouhou sobu jsem se nemohla podělit o všechny své nápady, sny a přání a teď? Všechno to šlo ze mě ven. Tedy z nás všech. Zdálo se, že jsme se nedokázali svěřovat nikomu jinému, než sami sobě, což ve mě vzbuzovalo jistý pocit štěstí a jistoty, jelikož jsem si byla jistá, že děvčata by nikomu nikdy nic neřekla a stejně tak ony důvěřovali mě. „Jean, kdo to je?“ zadívala jsem se na Anabellu a čekala, že mi vysvětlí, oč se jedná. Ona se však jen usmála, mávla rukou a s radostným výrazem změnila téma, ale během svého výkladu mi naznačila, že mi to vysvětlí později, což mě upokojilo a zapojila jsem se do konverzace, která ustala v momentě, kdy Anabell šťouchla do Rosalie, která celou dobu mlčela. Bylo mi trochu trapně, že jsem si jí nevšimla dřív a jako první. Přeci jenom, byla jsem hostitelka, měla bych si toho všimnou, ale když se rozmluvím… „Ale, dámy, můžeme se bavit o něčem jiném, co Rose zajímá,“ navrhla jsem, ale až příliš pozdě, abych zabránila tomu, že se Rosalie… naštve? Opravdu to udělala. Zamrkala jsme a znovu si v hlavě zopakovala to, co se teď stalo. Nedokázala jsem si nikdy představit rozčílenou Ros. „Issy,“ řekla jsem trochu víc nahlas a vrhla na Isabellu neštvaný pohled. Rosalie sice chodila strašně oblékaná, ale chápala jsem, že Svratce nechce ublížit tím, že by jí řekla ne. Vždyť ona má pomalu problém říct ne nám, natož svojí vlastní matce, co jí přivedla na svět. „Vsadím boty, a že jsou hezký, na to že pak se za tebou každý otočí,“ usmála jsem se na Rosalii a v hlavě už mi běhali nápady do čeho jí obléci, aby vypadala dobře. Měla jsem desítky nápadům dokonce stovky. Vítězně jsme se usmála a zvedla se, abych mohla dívky odvést, když jsem spatřila svojí tetičku, jak jde k nám. V první okamžik jsem byla zmatená a netušila jsem, proč by sem teta šla. Ona nás nikdy nenavštěvovala, když jsme tu byli. Tvrdila, že má něco důležitého na práci a když jsem se na ní pozorněji zadívala, nemohlo mi uniknout, že má něco důležitého v ruce, o čemž také svědčil její výraz.

Balduin von Schwannwede - 31. května 2011 20:01

Cesta zpět Je zvláštní cítit se zase jednou neuvěřitelně lehce. Poslední dva dny proběhly kolem tak o překot, že jsem neměl nejmenší šanci zachytit některý z okamžiků pořádně. Až teprve dnes, teď večer, kdy se všechno znovu chystá ke spánku a já stále ještě sedím v sedle na cestě domů, se věci zdají vracet pomalu ale jistě zpět do obdobného klidu jako předtím. Možná bych měl trochu pouvažovat nad tím, kdy se každý den vracím domů. zamyšleně si prohlížím během těch několika chvilek, co mi nechala Marlene, noční krajinu, kterou se ubírám takhle navečer již podruhé. Chmury se však tentokrát nedostavují a já můžu dýchat víceméně volně, s vědomím, že dnes si klidnou noc zasloužím. A že to bude potřeba – stále ještě mi zbývá dospat několik veršíků ze včerejška a trénink byl i tak dost únavný. Pak ještě návštěva Gideona... Jsem docela rád, když můžu na dvoře sklouznout z Marlenina hřbetu a předat ji Morrisovi. “Děkuji vám, Morrisi.“ zamířím do domu, cestou si stahujíce jezdecké rukavice. Skoro jako bych průchodem dveřmi vstoupil do pohádky – zašlé obrazy, sídlo nějakého velmože a na stole v jídelně připravená večeře. A pak krásná služebná, objevivší se znenadání a zničeho jako mávnutím proutku, spustivší na mě vodopád své výřečnosti . “Děkuji vám, povečeřím v jídelně, jen co se převléknu do čistých šatů.“ kývnu dívce souhlasně, ale když se zmíní o dalším dryáku, který pro Juliett připravila, zasmuším se a vykročím přímo k salónku. Starosti jsou jako zákeřná hydra, schovaná v listí křovin, která udeří, až teprve když člověk poleví ve své ostražitosti. Celá nálada večera, tak jak jsem přijel sem, je najednou odsunuta někam stranou a vrátily se obavy. Věřím, že nemínila ublížit nemocné, ale některé kombinace bylin mohou více uškodit než prospět, zvláště pak když nevěděla, které byliny jsem do své směsi přidal já, a které léky předepsal doktor Bright. Tiše pootevřu dveře do salónku a proklouznu dovnitř, abych snad spící Juliett nevzbudil svým nenadálým příchodem, a několika standarními úkony zkontroluju, zda-li se jí přitížilo anebo naopak klidně spí. Nechtěl bych znovu prožít noc bděním u lůžka nemocné a obavami o její život. Tři doktoři, z nichž pouze dva se poradili a třetí jednal na vlastní pěst, to by mohlo dopadnout velice ošklivě. Nicméně, Juliett nevypadá, že by jí další lék nějak uškodil, alespoň zatím. Nechám ji tedy o samotě spát a zamířím zpět za dveře, kde čeká ona nová služebná. “Promiňte mi mou nevychovanost, ale pravděpodobně jsem dnes odpoledne přeslechl vaše jméno.“ zeptám se nejprve, jen co za sebou dovřu dveře. “Další léčbu nemocné prosím konzultujte se mnou, dívka už dostala jeden odvar ode mne a několik léků od doktora Brighta. Nerad bych, abychom jí léčbou ještě přitížili, ale zdá se, že váš lék zatím funguje lépe než ty naše. Děkuji vám." opravdu se snažím, aby si dívka z mého proslovu nevzala to špatné, tedy že je jí vytýkáno léčení, které nemocné zdá se ulevilo, ale aby pochopila závažnost situace a její možné důsledky pokud nebudeme postupovat společně.

Adriana de Alexan - 07. června 2011 10:22

První setkání Po tolika týdnech cestování jsem se konečně opět cítila jako žena. Prohlížela jsem se v zrcadle a nemohla jsem se vynadívat. To ne, že bych byla panovačná nebo namyšlená, jen mi tento kultivovaný zjev opravdu chyběl. A to nemluvě a dokonalé práci mladičké služebné, která mi vytvořila moderní účes, jež dal vyniknout barvě mých vlasů. A k tomu zvolila i mé šaty. Když zlatá, tak ať již všude - odkaz. Na svůj věk měla dokonalý cit proto, co se k sobě hodí a co nikoliv. A zjevně se i velmi vyznala v současné módě. Po chvíli jsem se přeci jen otočila a spatřila Theresu, jak stěží potlačuje dojetí. Jakoby zapomínala, že se jedná pouze o obyčejnou večeři, nikoliv svatbu s úmyslem odvézt mne od ní pryč. “Ale Thereso, přece bys neplakala,“ pronesu zlehka s úsměvem a tuším, že tato slova ji veškeré myšlenky na pláč zaženou. Žádná žena nepřizná, že plakala. Již ze své hrdosti. Po jejích slovech chvály jsem se něžně usmála a chtěla jí odpovědět, avšak než jsem stihla byť jen otevřít ústa, ozvalo se zaklepání na dveře. Obě jsme pohlédly ke dveřím a téměř jednohlasně prohlásily: “Vstupte.“ Ve dveřích stál nám již známý sluha a když poodstoupil stranou, mohly jsme spatřit i druhého muže, jež stál za ním. Byl vysoký, mužné postavy, kterou jistě ocenila každá žena a pohledné tváře s jasnou dominantou bystrých očí světlé barvy, ve kterých se již jistě každá druhá žena i utopila. Upírala jsem k němu svůj pohled a s jemným zájmem hledala aspoň jedinou nedokonalost, avšak spatřila jsem jen malou jizvičku pod pravým okem. Dalo se ale tomuto říkat nedokonalost? Po jeho úvodním proslovu již nebylo pochyb, kým jest. Tak toto byl onen hrabě Gideon o kterém se roznášely pomluvy o prostopášniství a nevhodném chování? “Jste laskav, hrabě. Velmi si ceníme Vaší pohostinnosti,“ promluvím lehkým, i když mírně roztřeseným hlasem. První dojem je důležitý, i když vůbec netuším, za jakým účelem mne sem nevlastní matka poslala. A už vůbec ne, jak se jí to vůbec povedlo. Chodí hrabě vítat každého ze svých hostů anebo je to právě součást toho, proč jsem tady? Než jsem se však stihla zahloubat do svých myšlenek, natáhl ke mne paži s jasnou zdvořilostní nabídkou. Přesto jsem chvíli zaváhala, snad jako bych se rozmýšlela, zdali je to vhodné a obrazně řečeno, nesklapne za mnou past. Mé dilema vyřešila až Theresa, která mne zlehka postrčila dopředu. Krátce jsem se tedy otočila a na mé tváři se samovolně rozlil úsměv. Ať byla Theresa sebevíc odmítavá a k mužům nedůvěřivá, obvykle jsem poznala změnu v jejím chování a u hraběte Gideona to byla změna opravdu viditelná. Její původně skeptické představy absolutně rozehnal a předvedl se jako pravý gentleman, čehož ona si velmi považovala. Má ruka jakoby sama bez pomoci vklouzla do jeho nabízeného rámě a zlehka se tak zaklesla, jak mluví pravidla slušného vychování. Tu se náhle hrabě zastavil a otočil se na mou kojnou s nabídkou, zdali by nechtěla večeřet s námi. Nyní jsem i já ucítila přival sympatií k tomuto člověku. Bylo spíše výjimečné, aby pán pozval sluhu ke stolu. Přišlo mi až zbytečné, že krev se řešila více než voda, která byla mnohem důležitější. Ale já sama nemohla změnit pravidla věků. Jen mlčky jsem stála a sledovala rozhovor mezi Gideonem a Theresou. Jeho nabídka ji zjevně zaskočila stejně jako mne, ale její tvrdohlavost a ostych ji znemožnili jeho velkorysost přijmout. Krátce jsem se tedy na Theresu usmála než se hrabě otočil zpátky na mne. “Zajisté,“ zlehka jsem přikývla a společně jsme tedy vykročili ke schodišti cestou do jídelny, předpokládám. Až nyní jsem si všimla oblečení, jež měl hrabě na sobě. Vše bylo čisté a přesně mu padnoucí, avšak nikterak přezdobené, jak by se na zámožného pána sídla slušelo. Nevím, zdali mi to mělo být sympatické či nikoliv, neboť z jedné strany se tu jistě žilo důležitějšími věcmi než je móda, ale z té druhé strany… základy etikety by měly být všude.

Elicia de Talos - 20. června 2011 09:27

Večeře Třímala jsem v prstech kousek papíru a oči bloudily po řádcích tvořené elegantním písmem. Ačkoliv proti mé vůli, úsměv se mi z tváře pozvolna vytrácel až zmizel z cela. Místo něj se přese rty přetáhl závěs zahloubaní, jež mělo skrýt očividné zklamání. Na hrudi se mi usadilo cosi těžkého, vahou podobného obrovskému balvanu. Veškerá radost se v momentě proměnila v odpor, avšak ne zhnusený spíše…dětský. Takový, jež se mne vždy zmocňoval v okamžicích, kdy jsem na truc odmítala uposlechnout příkazy dospělých. Ale…zde mi nikdo nic nenakazoval a já už nebyla malým děvčátkem. Měla bych se chovat jako mladá dáma, jež nezapomíná na své slušné vychování a způsoby. Přesto… …mne vzkaz rmoutil. Jako kdyby stíral všechny plané naděje, ke kterým jsme se vroucně upínala. Jistě, nebylo to taková tragédie, to jsme si uvědomovala. Bohužel rozum a cit si čas od času nechtějí rozumět. Vládlo ve mne cosi nesmiřitelného. A já se tomu pokoušela bránit. Nevědomky jsem lístek pomuchlala a zahleděla jsem se na nádherné šaty. Rostlo ve ne cosi škodolibě zákeřného. Nechtěla jsem si je na sebe obléci. Měla jsem chuť chovat se jako rozmazlený spratek. Avšak čemu by to pomohlo? Dokázala bych mu tím, že jsem stále dítětem. Nezralým a nehodným jeho lásky a péče. Sklonila jsem hlavu a upustila papírek na stolek. Zahleděla jsem se k balkónu a polykala hořké emoce, které si se mnou nehezky zahrávaly. A co jsem vůbec čekala? Proč jsem tak hloupá a naivní? Věřit svým snům a chytat se každého marnivého náznaku, že by mohly být skutečné. Mělo být toto důvodem, proč mně sem rodiče poslali? Aby mi udělily lekci? Moc přemýšlím a to není dobré. Gideon je dobrý člověk a úžasný hostitel, toho si nelze nevšimnout. A já si jej nesmírně vážím. Proto jej nemohu žádat pouze pro sebe. Mlčky jsem vybídla služebnou, aby mi pomohla s převlékáním. Záměrně jsem pohled do zrcadla odkládala na nejvzdálenější možný okamžik. „Už si vystačím sama, děkuji. Můžeš jít.“ propustila jsem dívku s úsměvem. Když jsem na chvilku osaměla, konečně jsem si sama sebe v šatech prohlédla. Byly opravdu skvostné. odkaz A snad mu tedy udělám radost, když v nich na večeři půjdu. Šperků nebylo příliš třeba. Nechtěla jsem to přehánět. Perlové náušnice a krajková sametka. Pod uši jsem nanesla jemnou vůni vanilky a santalového dřeva. Pudr jsem odmítala. Svou snědou pokožku zastírat před zraky okolí nehodlám. Jsem na svůj původ patřičně hrdá. S úsměvem jsem pohlédla na Margitu, jejíž chování mi leccos prozradilo. „Ano, ty šaty jsou nádherné. Gideon má vybraný vkus.“ sdělila jsem jí, avšak při vyslovení bratránkova jména jsem lehce uhnula očima stranou. Jedině má gardedáma byla schopna vypozorovat, že ne vždy je vše úplně v pořádku. Ale já jí nechtěla přidávat zbytečné starosti kvůli mému hloupému zmatení. „Moc ti to sluší, má milovaná Margito!“ rozzářila jsem se a spěšně k ní došla. Políbila jsem ji na obě tváře. „Oh, půjdeme? Nezaslechla jsi kolik hostů bude přítomno? Já přímo hořím zvědavostí.“ začala jsem vyzvídat a doufala, že se má milá garde rozpovídá. Mlčení by mne jinak nejspíše prozradilo. A tomu jsem se musela vyhnout.

ZRCADLO - 08. července 2011 15:43

.:: SHRNUTÍ ::. Hunter Quarrin Vrátil se z rytířské školy, vzápětí na to mu bylo oznámeno, že bude zasnouben s dívkou jménem Esmeralda – a tak se také stalo. Jejich vztah je snad díky tomu dost křehký. Dívka je sice opravdu nádherná, ale krása není vždy všechno. Jenže čím dál víc se blíží možný svatební termín, tím víc se Esmeraldino chování mění. Proč? Na to by znal odpověď rád i samotný Hunter. Přichází pozvání na večírek hraběte Gideona, velmi známého šlechtice z okolí. Esmeralda se po krátké chvíli uchyluje do společnosti jedné ze svých přítelkyň a mizí tak vikomtovi z dohledu. Nezůstává však dlouho sám - setkává se svým přítelem ze školy – Edgarem Percym a nedlouho po té také se sestřenkou hostitele – Elicií de Talos. Z rozpravek o Španělsku jsou vyrušeni sice krátce, ale o to víc nemile příchodem knížete Zenona s jeho společností. O několik chvil později se Edgar vzdálí a ponechá tak Elicii s Hunterem o samotě. Společnost všem zpestřil už samotný příjezd cikánů, kteří sem zavítali na pozvání hraběte Gideona, u něhož se čím dál víc a jasněji ukazuje, že to, co se o něm povídá, je vskutku pravda. Vikomt se nakonec s lady Elicií loučí a odchází hledat svou snoubenku. Příležitosti se však opět chopí Edgar, který se začne dotazovat právě na Esmeraldu. Hunter se mu svěří se svými pocity ohledně manželství, z něhož není příliš nadšený, ale díky změně v dívčině chování je k němu přecijen přístupnější. Mladého šlechtice však přítelovo trápení nenechává chladným a rozhodne se jednat. Poradí mu, aby požádal o pomoc právě Gideona. Vzápětí se nabídne, že Hunterovi pomůže najít Esmeraldu a také tak učiní, zatímco vikomt vyhledá hraběte. Vpodstatě ihned se mu svěří se svou starostí a.. požádá jej o pomoc. Gideon jej vyslechne, ale současně i varuje, aby se ještě opravdu rozmyslel a vše zvážil. Když skončí představení cikánů, odejdou společně do soukromí a klidu salónku, kde Hunter poodhalí ještě něco víc. Pevného příslibu pomoci se zatím nedočká – spíše – poněkud překvapivě pozvání do sídla na další den s příslibem dárku v podobě skvělého vína. Vzápětí se dozví, že to je lhůta, za níž si má rozmyslet, zda skutečně chce Gideonovu pomoc. Mladý šlechtic však odmítá čekat a vysloví se hned. Hrabě mu sdělí, co se dozvěděl od příchozího lokaje – a sice že se Esmeralda momentálně nachází ve společnosti jistého mladého muže, jež v ní nalezl zalíbení a on jí dle všeho také není zcela lhostejný. Dalo by se však tohle využít jako řešení? A když ano – jak? Na tyto otázky však zatím nedokáže jistě odpovědět ani Gideon. Vikomt je odveden lokajem do zimní zahrady, kde má přislíbeno setkání s Esmeraldou. Dříve se zde však střetává s někým jiným – mužem, který se vzápětí představí jako Markýz Rogelio Maricela. Zpočátku nezávazná konverzace se však začne ubírat směrem, který se vikomtovi rozhodně nezamlouvá. Podezříval snad španělský šlechtic Gideona z něčeho? A když tu nebyl kvůli slavnosti, proč tedy? Kvůli něčemu s hrabětem? Očividně ví o všem, co se stalo na slavnosti, nebo alespoň o tom hlavním. Musí zde tedy mít své lidi... KDO je Markýz Rogelio Mariceli? Další otázka, která zůstává bez odpovědi – alespoň prozatím. Snad jen jeho zmínka o dvoru by mohla být vodítkem – stejně dobře jako pouhou lží. Znepokojení však neustupuje, spíš naopak – konečně se objevuje Esmeralda, ovšem je na ní víc jak znát rozrušení, znepokojení a jistý neklid. Jako by ji něco velmi trápilo, i když na začátku, než se rozloučili se tak nechovala. Zde se naskýtala možní odpověď – a sice společnost toho muže, o níž Hunter díky hraběti věděl. Tu noc se vikomt se svou snoubenkou ještě víc sblíží. I tím, že se jí on sám svěří se svým trápením. Další den po bouřlivé noci se Esmeralda vysloví s přáním doprovodu na vyjížďku s přítelkyní – Hunter souhlasí. Venku je nádherně, jako už dlouho ne, polibek ve stájích zvláštně rozproudí krev…. Snad předzvěstí? Nehodě, která následovala, se však nijak zabránit nedalo… Esmeralda je dopravena domů s vykloubeným ramenem, je k ní přivolán doktor Standham, který doporučí léčbu. Dívčina oblíbená kobylka však takové štěstí neměla – musela být zastřelena. Nápor všech událostí, snad výčitky a další dohání Huntera až k jeho příteli Edgarovi, společně nakonec skončí až u alkoholu. Další den, kdy se vikomt vrací zpět do sídla jej čeká velké překvapení – spousta neznámých lidí, ale nakonec se přeci jeden ukáže – a sice doktor. Za onou společností stojí jeho manželka, Erika. Esmeraldino rameno je již zpět na svém místě, mladý muž dá Hunterovi ještě nějaké instrukce ohledně následné péče. Chce mu však sdělit ještě něco…

ZRCADLO - 08. července 2011 17:22

.:: SHRNUTÍ ::. Elicia de Talos Po několika letech nepříliš pravidelného dopisování přichází pozvání osobně od samotného bratránka, jímž není nikdo jiný, než hrabě Gideon. Elicia je vyslána otcem na cestu za doprovodu gardedámy bez nějakých větších průtahů. Již starší šlechtic doufá, že snad díky chladnějšímu klimatu i krvi obyvatelů Anglie trochu zchladne i hlava jeho rozkošné dcery. Cesta lodí, jež není ani jedné z žen příliš příjemná na ně v přístavu čeká kočár, který je odveze rovnou do sídla hraběte. Netrvá to příliš dlouho a obě se s ním setkávají. Nejen počasí ukazuje Elicii velice vlídnou tvář – i sídlo je okouzlující a bratránek? Nečiní mu problémy získat si okamžitě obě dámy, i když každou něčím jiným. Po obědě téhož dne hrabě ukáže, že není pouze skvělým společníkem, oplývá šarmem a svede si získat snad každého, ale že má i smysl pro překvapení a krásu a štědrost mu rozhodně není cizí. Krom daru v podobě ušlechtilého španělského hřebce je Elicia požádána Gideonem, aby mu dělala společnost a doprovod na večírku, co má tento den následovat. Kdo by dokázal odmítnout? Mladé dívce se dostává mnoha výsad, je ukazována jako vzácný poklad, kterého si hrabě více jak váží a věnuje mu zvláštní pozornost. Ani Margita si nemůže stěžovat – tolik skvělého vína a nejen toho! Krom lichotivého zalochtání jako peříčkem, když mezi hosty zavládne domnění, že patří k sobě, přichází další, veskrze pouze pozitivní zážitky. Setkání s mladým vikomtem Hunterem Quarrinem a jeho přítelem Edgarem Percym, letmé zahlédnutí zvláštně uhrančivého knížete Zenona. Následné překvapivé, avšak více jak vítané zpestření v podobě příjezdu cikánů. Elicia nakonec trvaleji setrvá ve společnosti mladého vojáka Caleba. Ten je sice možná trochu neohrabaný co se etikety týče, přesto, nebo možná proto milý společník, vyzařující jistý temperament. Sympatie jsou postupem času zjevně vzájemné. Společně shlédnou uchvacující a krev rozpalující vystoupení mladé cikánky a jejich hudbu, pak se společně odeberou na procházku v nočních zahradách. Nakonec je kroky zavedly zpět k cikánskému táboru, kde panovala již spíše volnější zábava, většina hostů se vytratila. Snad i proto se Elicia nechává přesvědčit a vrhá se do víru flamenca. Jelikož se neostýchala zeptat cikánky, tanec si skutečně užila – v šatech, co jí nakonec byly dány darem. Po odebrání se na pokoj ji čeká další překvapení v podobě návštěvy bratránka. Je jím po krátkém rozhovoru vybídnuta, aby mu svěřila přání ohledně dalšího dne. Tím je nakonec vyjížďka na koni, kterého jí daroval. Hrabě souhlasí, ovšem pouze pod podmínkou, že bude příznivé počasí. Současně s tím vyjádří i své obavy o Eliciino zdraví, za kterými se však skrývá patrně mnohem víc. Snad.. minulost? Po té, co se rozloučí a přihlásí se spánek, se snad odpovědi vynoří za mlhavým závojem snivého podvědomí, jehož obraz se zdál tak skutečný… a po probuzení ještě víc a silněji připoutal dívčiny city k bratránkovi. Jejich uklidnění či naopak však muselo počkat – i tento den byl hrabě patrně dosti zaneprázdněn, ale… slunce přálo a on svůj slib přese všechno dodržel. Avšak jako by podivná tíha snu přešla ve skutečnost – obloha se zatáhla a spustil se déšť – naštěstí úkryt se nenacházel daleko – přesto však stihli jak Gideon, tak Elicia promoknout až na kůži. Na hraběti je mnohem silněji vidět strach a obavy o zdraví – ani ne tak o své, jako o to sestřenky. Stud a etiketa musely stranou – lidský život je však mnohem cennější. A co dva lidi může sblížit ještě víc? Navíc se zdá, že ani hrabě není k Elicii lhostejný. Ale opravdu se dá hovořit o skutečně hlubokých citech? Návrat do sídla proběhl naštěstí bez nehod, převléknutí se do suchého oblečení, předtím ještě horká koupel na rozehřátí těla… ale pár slov na lístečku papíru zahřálo mnohem víc. Oznámení o přijetí hostů vzpružilo mysl, ale tělo ještě potřebovalo odpočinek. To, co se pak stalo – těžko popsat slovy a stejně tak těžko hledat odpověď na to, zda to byl jen sen či skutečnost. Odpověď mohl dát jen Gideon, ale… Rozptýlení přináší mladý, nadaný hudebník – Duncan Lear a opětovné setkání s Calebem. Hra na ušlechtilý nástroj je vskutku nezapomenutelná, navíc po ní zůstane i lákavá příchuť příslibu několika hodin u učitele hudby. Vzápětí trocha zvědavosti, která dá vzniknout možná dalším otazníkům, kdo všechno se kolem Gideona vlastně pohybuje. Pohled na podsaditého muže v černém(Balduin von Schwannwede) postačuje. Je však na čase se připravit na večeři s hosty – dalším milým překvapením a projevem Gideonovy pozornosti se stávají šaty pro tuto událost a – jak je psáno na lístku – pro ni samotnou. Snad zklamání, že ji nyní nebude doprovázet trochu zastíní lesk všeho kolem. Komu že bude dělat doprovod? A z jakého důvodu? Jsou na místě obavy, či snad… žárlivost? Však se to již brzy dozví…

ZRCADLO - 11. července 2011 19:00

.:: SHRNUTÍ ::. Isabella de Mila Ani ona, ani její strýc nejsou v Anglii dlouho, sotva měsíc. Mají pronajato jedno z menších, ale útulných sídel. Zvláště hrabě Gideon se těší přízni, alespoň u vyzrálého muže - snad proto ani jeho a jeho neteř nemine pozvánka na večírek. Zde jsou seznámeni se sestřenkou svého hostitele - Elicií de Talos. Posléze se s ostatními odebírají do zahrad, kde setrvávají ve své vlastní společnosti až do doby, než přijede cikánský povoz, jímž je Isabell upřímně nadšená. Neodolává nijak dlouho a vydává se k místní společnosti s poněkud snědší pletí a volnějšími mravy, než káže současná etiketa. Padne do oka cikánskému mladíkovi, ale vzápětí se jí ujme krásná cikánečka, s níž nějakou tu chvíli pohovoří. Mimojiné se dozví, že onen trochu troufalý mladík je její bratr a ve skutečnosti je to pozorný člověk. Večer pomalu končí, spolu s ním nastává nevyhnutelné - a sice odjezd zpět do pronajatého sídla, pak postel a nakonec spánek. Ani ranní paprsky slunce, ve zdejším podnebí tak vzácné, nezaženou plamen nadšení od včerejšího večera. O několik chvil později se Isabella vysloví s přáním vyjížďky v kočáře. Strýček souhlasí, aniž by tušil, co se stane. Dosud poklidný a ničím nerušený den se málem změní v temnou noc, když se proti nim vyřítí kočár bez řízení v protisměru. Mohou děkovat pohotovosti kočího, který stihl strhnout jejich vůz stranou - vyváznou tedy jen trochu potlučení. Muž v druhém kočáře už takové štěstí nemá, ale i jemu se dostává záchrany - a sice od onoho cikánského mladíka, který předešlý večer pokukoval po mladé šlechtičně a nejen to. Jak si náhoda svede ruku v ruce s osudem pohrát - divadlo, co jsou schopni vykouzlit je často až k neuvěření. Vzápětí vyplyne, že onen muž z druhého kočáru je šlechtic, představuje se jako Vladimir Beznosov. Po té, co je strýcem Iss zběžně prohlédnut a je zjištěno, že parně neutrpěl žádná vážnější zranění, vydá se ten spolu s cikánským mladíkem najít kočího, kterého splašení koně vytrousili nejspíš někde cestou - potlučeného mladíka nacházejí - má pár oděrek a škrábanců, je lehce v šoku, ale jinak vpořádku. Cikáni opraví vůz, vše se změní na téměř dobrodružnou idylu a zdá se, že mladá šlechtična propadá nejen jejímu půvabu. Nad krajinou se ale začínají stahovat černá mračna, a proto se Isabellin strýc rozhodne vydat se zpět do sídla, aby nepřízni počasí unikli - spolu s tím i potvrdí pozvání pana Beznosova k nim. Společně se tedy vydají zpět a mají štěstí - bouře se rozpoutá až po té, co se pustí do lahodné večeře. Kdo ví, co dalšího ještě zbytky dne přinesou - a co všechno se ještě dozví o svém hostu?

ZRCADLO - 11. července 2011 20:57

.:: SHRNUTÍ ::. Balduin von Schwannwede Po uplynutí asi měsíce, možná delšího času, kdy se jistý baron nastěhoval do delší dobu opuštěného sídla a dal mu zas život nejen svou přítomností, se i k jeho dveřím dostala pozvánka na večírek onoho známého hraběte. Nakonec se přecije rozhodne tam vypravit a zbylý čas věnovat dalšímu zušlechťování tentokráte obrazů, co zde nalezl. Při čištění je však vyrušen služebnou, která mu vysvětlí správný postup - čímž opět překvapí. Umí číst, nechová se tak sprostě jako vlastně všichni vesničané a teď? Však těžko žádat po pouhém měsíci odpovědi na podobné, osobní věci. Snad možná díky přílišné neznalosti jednoho k druhému se objeví první trhlina v jinak mírně důvěrnějším vztahu. Omluví minulost pár řádků dopisu? Nakonec možná s rozpaky, ale sám se baron vypravil do Gideonova sídla - spíše z povinnosti a slušnosti. Stejně jako ostatním je i jemu představena sestřenka hraběte, Elicia de Talos. Po krátkém uvítání a představení se nakonec i on odebírá do zahrad se vší tou společností. Zastavuje se ale nakonec nad schodištěm, odkud má opravdu skvostný výhled na všechny dnešní hosty - aniž by byť jen tušil, co mu tento večer přichystá. Mladá dívenka, která se na něj obrátí s prosbou o nalezení jisté Míny jej nakonec překvapí nejen tím, že se nejedná(tak docela) o nějakou vznešenou dámu, ale kotě, ale i tím, jak snadno jej strhne do barevnějšího světa - i přes to, že zahrady pohltilo přítmí noci. Nakonec se baron dozvídá i její jméno - Petronela de Griss. Ještě předtím se setkává a poznává i její matku - vdovu Leonu. Snad by i zbytek večera strávil v příjemné společnosti, do níž vnesl nemalý rozruch příjezd cikánů, ale je vyrušen plavovlasým lokajem a zprávou, že je přítomen jeden z jeho sluhů a potřebuje s ním naléhavě mluvit. Spěšný Balduinův odchod se však setká s Leoniným pochopením. Co se však děje tak naléhavého, že sem jel komoří vprostřed noci a sám? Baron nemusí přespříliš dlouho čekat na odpověď - Juliett zmizela a spolu s ní i jeden z koní - vydává se po dívce pátrat. Proč odjela? A proč tak náhle? Výčitky svědomí a myšlenky na to jedno jediné gesto a pár slov - může za to snad on sám? A jaký je díl jeho viny? Kde vlastně služebná je a jak ji nalezne? A v jakém stavu? Poodkrytý obraz a snad štěstí jej nakonec dovede k dávno opuštěnému, patrně vyhořelému sídlu - před ním stojí kůň a uvnitř nakonec nalézá i služebnou - ta je zčásti v bezvědomí a velmi silně podchlazená. Není to však jediné, co v sídle objeví - dalším je i medailonek, skýtající podobenky dvou žen - jedna je podobná té, co viděl na obraze v sídle, druhá vyhlíží jako její dcera, ale ještě jako někdo jiný.... Šlechtic se kvapně vydává zpět do sídla - až příliš dobře si uvědomuje, co je v sázce. Postará se o služebnou jak nejlépe svede - i za cenu jakési neúcty a snad... ponížení? Jenže lidský život má mnohem větší cenu. Morrise zatím vyšle pro bábu, nebo alespoň byliny. Ten se vrací s druhým. Balduin Juliett uloží do salónu ke krbu, Aldena pověří instrukcemi a sám se dost vyčerpaný rozhodne nad nemocnou dívkou bdít - současně to využije pro pátrání po tom, kdo v onom sídle dříve žil, avšak kniha, kterou k tomuto účelu zvolí, je již v chatrném stavu a poskytuje jen málo kusé informace - přesto však nakonec jeho snaha nevychází na prázdno. Jistý William Scott, který však svého času zmizel z Anglie, či pak nepříliš vzdálení Hawkovi. Nakonec únava padá i na barona a ten se před úsvitem odebere na lože, aby si sám odpočinul a vyhnul se tak případné nemoci, která by situaci nijak neprospěla. Péči o nemocnou služebnou svěří do rukou Aldena a Morrise. Díky bdělosti druhého jmenovaného se k baronovi dostal již zachovalý svazek o šlechtických rodech Anglie. Po probuzení v pozdní poledne se pouští opět do pátrání, dozvídá se vcelku podstatná fakta, která v předchozí výlisku chyběla - Mohl si tak ucelit obrázek o Williamu Scottovi a jeho rodině. Také se dočetl, že sídlo vyhořelo, byly zde nějaké majetkové spory ještě předtím a vyvstaly pochyby, zda požár nebyl založen úmyslně. Po ženě a nějakých potomcích, pokud byli, jako by se slehla zem. Pak následoval onen Scottův odjezd z této země. Vzpomněl si i na obraz ženy, co se odrážel i v zrcadle místnosti. Viděl sice jen část tváře a to se na ni ještě nesoustředil, ale ty oči byly dost výrazné a to, aby se nedaly tak snadno zaměnit s jinými. Byla to ta žena z medailonu a nebyl důvod pochybovat, že ta usměvavá dívenka byla její dcera. Jenže náležely obě k jistému W. Scottovi, nebo k rodině Hawků? To bude možná to první, co mu dá vodítko k tomu, jak dál. Objevuje se Alden se sdělením, že poslal Morrise pro lékaře, aby měli jistotu. Nakonec se dostaví doktor Standham, který Juliett vyšetří a vyjádří se se svými obavami ohledně toho, že diagnóza nebude příliš příznivá. Raději se ale chce ujistit ještě posláním pro jednoho zkušenějšího kolegu. A obrazy minulosti, stíny a sny se vracejí se stále větší intenzitou... Nakonec přichází pomoc - nenadálá, ale vlastně vítaná - v podobě jisté cikánské dívky, kterou nakonec Balduin přime do svých služeb - byť na zkoušku. Po té se Balduin vydává k mistru šermíři, který jej očekává a uklidní jej i ohledně znepokojení s jeho chováním předešlý večer k hraběti a Leoně. Nakonec se na zpáteční cestě po menším zaváhání zastavuje u hraběte - s omluvou a i žádostí o pomoc pro nemocnou služebnou. Ač se mu tyto dvě věci jeví jako nevhodné a necítí se zpočátku příliš dobře i díky atmosféře sídla - hrabě jej jak vyslechne, tak i pochopí a okamžitě jedná - až je to skutečně překvapivé. Kdo v dnešní době je ochoten se takto nabídnout vlastně.... kvůli dívce prosté krve? Opravdu hrabě nečiní v tomto rozdíly? Co pak za svou pomoc bude žádat? A bude platná a včasná? Příliš brzy příliš mnoho otázek. Baron se vrací zpět do sídla s možná klidnějším srdcem. Dozvídá se zde, že nová služebná ovládá patrně umění bylinkářství a možná i další, zakázané a temnější praktiky. Ujistí ho však, že bez jeho souhlasu žádné obdobné podniky konat nebude. Nakolik se jí dá věřit? Ta hrdost a sebevědomí, divoká jiskra ohně v očích, nezkrotnost a horká krev tak vlastní tomuto národu, který není radno si jakkoli znepřáteliz... Po nahlédnutí do salónku zjišťuje, že je Juliett vpořádku a odpočívá. Není to však pouze klid před bouří? A další večer se pomalu nachyluje ke konci, aby nastala noc.

ZRCADLO - 19. července 2011 10:41

.:: SHRNUTÍ ::. Adriana de Alexan Mladá šlechtična s dlouhými, zlatými vlasy - jak krásná, tak obdařená v životě nepříliš velkým štěstím a klidem rodiny. S macechou nevychází, natož se svými nevlastními sestrami. Zájem nápadníků, kteří jsou ji podstrkováni není nijak lichotivý pro energickou dívku, která by si nejraději užívala života plnými doušky co nejdéle a nejvíce je to možné. Tohle její přání je nakonec, zdá se, vyslyšeno. I když dosti svérázným způsobem - jednoho rána jí macecha oznámí, že je vše přichystáno na to, aby se Adriana mohla vydat se svou kojnou Theresou na cestu do Anglie k jistému hraběti Gideonovi - právě dokud ještě nemá manžela. Odkud jej však macecha zná? Opravdu otec cestu tak snadno povolil - navíc i oželel rozloučení se svou první dcerou, kterou skutečně miloval? Co ji v Anglii jako takové čeká a není Gideon pouze zástěrkou k něčemu, co není radno ani domýšlet? Spousta otázek, povzbuzených dalšími věcmi jako je skutečnost, že se jako malá již s hrabětem střetla - alespoň se zmínila Theresa, které se pověst onoho muže pranic nezamlouvá. Přesto - obě musí vyrazit neprodleně na cestu. Anglie nijak nepovzbuzuje již od počátku, kdy ukazuje svou velmi nevlídnou tvář. V přístavu se naštěstí dostává oběma ženám pomoci a doprovodu Caleba, mladého vojáka, který obě dovede do bezpečí a sucha hostince - vzápětí je však opouští a venku se rozpoutává skutečné peklo na zemi. V hostinci jsou obě ženy jak se patří obslouženy, je jim nabídnut i pokoj, kde by se osušily a trochu víc zahřály. Netrvá to však dlouho a upoutají něčí pozornost. O několik chvil později se ukazuje, že onen muž, oblečený jako prostý sedlák, je ve skutečnosti Markýz Rogelio Maricela. Otázky, proč je takto nezvykle oděn jsou zodpovězeny vzápětí - jím samotným. Zmiňuje se o přepadech a loupežích, které místní trápí a proto není třeba na sebe ještě více upozorňovat. Zdá se, že onen muž nemá co skrývat, na vše odpovídá s upřímnou samozřejmostí a dokonce i předstihem, jako by snad uměl číst myšlenky. Je ve skutečnosti ovšem opravdu takový, nebo je tomu právě naopak? Stále je zde možnost, že je macechou nastrčený, aby.... aby co? Když se dozví, kam mají obě ženy namířeno, zajistí jim dopravu kočárem do sídla, přičemž se s nimi i (prozatím) rozloučí. Již bez nehod a nepříjemností se ocitají v sídle hraběte, zdá se, že Thereisn skeptický pohled na hraběte lehce polevil - po shlédnutí nejen vnější slupky, ale i vnitřku sídla se nebylo co divit - zanechávalo opravdu dojem. Den se chýlil ke svému konci, stejně jako úpravy k večeři, na níž mělo být ještě pár dalších hostů, co jejich hostitel pozval. Krom sluhy, co se objevil mezi dveřmi tam byl ale ještě někdo jiný - vzápětí se ukázalo, že samotný Gideon, který se Alexandře nabídne jako doprovod na večeři a.... pozve i Theresu. Opravdu ví, jak udělat dojem - je to však vypočítavost, nebo skutečná přirozenost? Kojná nakonec odmítá, ale sama pobídne mladou šlechtičnu, aby již déle neváhala. Je toto běžná věc, nebo výsada, které se dostává jen některým? A pokud to druhé - má to něco společného s plánem macechy?

ZRCADLO - 19. července 2011 11:18

.:: SHRNUTÍ ::. Vladimir Beznosov Snílek, cestovatel, dobrodruh, poeta a požitkář, co nikde nemá dlouhého stání se po té, co jej zklamala Francie rozhodl navštívit zemi anglickou s nadějí, že zde nalezne dobrodružství, po kterém prahne - a tahle zem jej jak vidno nehodlá připravit o iluze... Sídlí ve skrovnějším přídomku, ale nemá nač si stěžovat - vůně venkova, svobody, dobré jídlo a pěkná děvčata - potěcha pro ducha, oko i tělo. Přichází mu však pozvání od hraběte Gideona na jeho sídlo jakožto váženému hostu - a mladý šlechtic se vydává vstříc dalšímu dobrodružství. Kdyby tak tušil, že bude divoké minimálně tak jako jankovitá kobyla na letní louce.... patrně by zvážil déle... Dosud poklidný a ničím nerušený den se málem změní v temnou noc, když se koně po patrně výstřelu splaší - odpověď na otázku, proč se je nikdo nepokouší zastavit zjišťuje Vladimir až když je po všem. Když se proti němu za zatáčkou vynoří druhý kočár, myslí si, že je to jeho poslední hodinka. Avšak může děkovat pohotovosti jejich kočího, který stihl strhnout vůz stranou - osazewnstvo tedy vyvázne jen trochu potlučené. Vladimir už takové štěstí nemá, ale i jemu se dostává záchrany - a sice od onoho cikánského mladíka. Jak si náhoda svede ruku v ruce s osudem pohrát - divadlo, co jsou schopni vykouzlit je často až k neuvěření. Vzápětí vyplyne, že v druhém kočáře byli muž a mladá dívka, oba ze šlechtického rodu. Jak se ukazuje později, neteř onoho muže se představuje jako Isabella de Mila. Po té, co je šlechtic strýcem Iss zběžně prohlédnut a je zjištěno, že parně neutrpěl žádná vážnější zranění, vydá se ten spolu s cikánským mladíkem najít kočího, kterého splašení koně vytrousili nejspíš někde cestou - potlučeného mladíka nacházejí - má pár oděrek a škrábanců, je lehce v šoku, ale jinak vpořádku. Cikáni opraví vůz, vše se změní na téměř dobrodružnou idylu a zdá se, že mladá šlechtična propadá nejen jejímu půvabu. Nad krajinou se ale začínají stahovat černá mračna, a proto se Isabellin strýc rozhodne vydat se zpět do sídla, aby nepřízni počasí unikli - spolu s tím i potvrdí pozvání pana Beznosova k nim. Společně se tedy vydají zpět a mají štěstí - bouře se rozpoutá až po té, co se pustí do lahodné večeře. Kdo ví, co dalšího ještě zbytky dne přinesou - a co všechno se ještě dozví o svých hostitelích?

ZRCADLO - 10. srpna 2011 14:29

Hunter Quarrin "Moje? Ne, kdepak." usmál se a nesouhlasně pokýval hlavou, pak otevřel dveře, ustoupil a pokynul ti, abys prošel první. Sám tě s rukama složenýma za zády následoval. Esmeralda k tobě vzhlédla, nejprve se nadechla, ale nakonec zas sklonila hlavu a pohladila psíka, co se kolem ní pořád nadšeně motal. Alespoň do doby, než kolem zas neproběhly děti, kterého už jen vlastní rozjařeností přiměly k zběsilému úprku s radostným štěkotem za nimi. Pohled tvých očí se setkal s těmi tvé snoubenky. Rty zvlnil lehký náznak pousmátí. Být dál, ani si nevšimneš, jak se jí v tichém povzdychu nadzdvihl hrudník. "Vpořádku, nic se... neděje. Však co s vámi mám dělat?" pokrčila mírně rameny, zadívala se za dětmi, co vám už dávno zmizely z dohledu. "Nevadí ti, že je zde tolik lidí? Byl to nápad paní Standhamové.... abych tu nebyla sama." Nebyla v tom výčitka. V tom hlase, ani pohledu, gestech -v ničem. To se sama ozvala v tvojí hlavě a možná o to silněji, že se k ní přidalo i svědomí. Esmeralda pro to nemusela dělat vůbec nic. Stačilo, že prostě... existovala. "Navíc Edgar je tvůj přítel, dlouho jste se neviděli a já.... ti taky včera tak trochu utekla. Nemám ti co vyčítat." usmála se. Sice to byla slova míněná s láskou - a přesto, nebo právě proto ještě víc bodla jako nůž. Kdyby tak věděla... Stiskla ti zlehka ruku. "Máš na dnešní den něco v plánu?" otázala se pak, patrně aby konverzace jen tak neutichla.

ZRCADLO - 10. srpna 2011 15:02

Eleanora Ann Luisa Callas Stejně jako oči tvoje, i ty tvých společnic a kamarádek se upíraly ke tvé tetě, která se kvapem blížila. Isabelle s Anabell si vyměnily trochu tázavé pohledy, zatímco pohotová Stacie popošla pár kroků dopředu, učinila ukázkovou úklonu a zářivě se na Ophelii usmála. "Dobré ráno, madam." pokynula hlavou - tvá teta jako vždy pokývla na oplátku a pousmála se. Pozdravila se i se zbylými dívkami, pak se pohled jejích očí ustálil zas na tobě. Prohlédla si tě, kapku přísněji, ale vzápětí div neroztála. "Velice ti to sluší, drahoušku. Samozřejmě i vám, dámy." všimla sis, že na Rosalie se moc dlouho nedívala - věděla moc dobře, proč a nechtěla dívce přihoršovat tím, že by to, jak její vytříbený vkus trpí, dávala najevo nějak okatěji. Prostě.. držela se etikety. Chvíli se odmlčela, jako by se snad zamyslela, ale nakonec dala zcela jasně najevo, co se očekává. "Mohly byste nás nechat s neteří pár chvil o samotě? Můžete se zatím vydat k sídlu a říct si téměř o cokoli, lokajové a služebnictvo se o vás jistě postará." vše doplněné zdvořilostně vřelým úsměvem. Stačilo pokynutí rukou a všechny tvé kamarádky hezky v řadě a způsobně odešly. "Můžeme se posadit?" kývla teta k zahradnímu nábytku a usadila se do pohodlného, proutěného křesla. Skoro přitom ani nezavrzalo, elegance v jejích pohybech byla zcela samozřejmá, jako by se s ní už narodila, ale vědělas, že je v tom spousta cviku a odříkání, neustálého strážení sama sebe a disciplíny. "Jistě ti neuniklo, že jsem nepřišla a nevyrušila vás jen tak. Na to nemusíme být vševědoucí mudrcové, má drahá." natáhla k tobě ruku s dopisem, co měl již pečeť samozřejmě zlomenou. Čekala, až jej převezmeš, pak upřela pohled a natočila tvář do krajiny, nechala tě, ať si vše v klidu pročteš. Madam, dovoluji si Vás a vaši neteř pozvat k sobě do sídla a užívat jeho pohostinnosti dokud jen budete chtít. Je zde již několik dalších hostů i z velmi vzdálených koutů světa, o společnost tedy nebude jistě nouze. Pokud byste chtěly přispět i někým dalším, rozhodně Vám nebude bráněno - sídlo je opravdu rozlehlé. Budu Vás očekávat. Hrabě Gideon Pozvání.... s tím, že bys snad mohla vzít s sebou i svoje přítelkyně... nebo alespoň některé z nich? Přesněji ty, kterým to dovolí i rodiče. Rosalii by to rozhodně víc jak prospělo a možná... snad by si tam našla i nějakého chlapce. Ona, narozdíl od vás, byla i ten typ, co by šel rovnou ke sňatku - a ne pouze k nezávaznému laškování. A koneckonců byste se tam vůbec mohly pobavit. Nové prostředí, lidé a všechno - to přeci nemůže škodit! Teta se na tebe v tu vteřinu zadívala - snad jako by ti četla myšlenky. Sklapla jedním, elegantním pohybem tmavý vějíř, pak pokývla hlavou, jako by snad tvou odpověď ani nepotřebovala a pomalu se zvedla, upravila vlečku šatů. "No tak, drahá. Na co ještě čekáš? Měla by ses věnovat svým přítelkyním, pokud se nepletu." bradou kývla směrem k sídlu, kam tvé kamarádky odešly. Patrně tě nemusela pobízet dvakrát a i když tě možná kapku okřikla kvůli popoběhnutí, postřehlas na její tváři milý úsměv.

ZRCADLO - 10. srpna 2011 15:18

Balduin von Schwannwede "Rebeka, pane." odvětila a mírně kývla hlavou, ale stále ne tak, aby se ti přestala dívat do očí. Nejeden by si vzpomněl na kouzla známá jako uřknutí či uhranutí, kterými byly tak proslulé právě cikánské ženy. A nejeden by se mu přestal divit. Cikánské dívky byly opravdu krásné, živočišné - byly živoucím ztělesněním přírody, narozdíl od diktátu dnešní společnosti, co ženám nakazovala mnohdy nezdravě bledou pleť a různé deformování vlastního těla. Pokud jste se té divokosti a hrdé nespoutanosti nezalekli, jistě jste těžko odolali alespoň letmo se nedotknout. Další byl také fakt, že to o sobě věděly a všechny cikánky znaly svou cenu. "Ano, pane. Omlouvám se, i když jsem se předtím ptala vašeho služebnictva, co vše už ta dívka měla. Zbytečně neriskuji a dělám jen to, v čem jsem si jista. Příště ale... se tedy nejprve poradím s vámi. Bude to tak lepší." kývla hlavou. "Potřebujete ještě něco?" zadívala se krátce ven. "Jestli si nechcete už jít lehnout, můžete počkat ještě několik chvil, dokud se neprobere. Ptala se po vás." sklouzla po tobě očima, jako by snad věděla něco, co ty ne. Vzápětí, pokud jsi ještě něco neměl na srdci či jazyku, se už opravdu a nadobro vzdálila - alespoň pro tuhle chvíli, nebo dokud nebude opět potřebná.

ZRCADLO - 18. srpna 2011 19:01

VEČEŘE Adriana de Alexan Popis: Nevyhlíží jako křehoučká porcelánová panenka, i když je stále svým způsobem něžná - zapříčiňují to především zlatavé kadeře jejích vlasů, sčesaných do jednoho z účesů poslední módy. Jinak je ženou - šaty vyzdvihly její přednosti s jakousi živočišnou samozřejmostí, avšak prostou vulgarity. I ona jistě pozornosti mužů neuniká - stačí se podívat na důkaz po jejím boku. Doprovod: Zrak všechny přítomné dozajista nešálí - muž, který kráčí po boku této dívky není nikdo jiný než samotný Gideon. Oděný do poněkud prostších šatů by snad mohl budit dojem, že v těch všech širokých sukních a moři krajek utone, ale jakýmsi snad zázrakem jej stále nelze jen tak snadno přehlédnout. Joyous de Faisenz Popis: Plavé, málem bílé vlasy vyčesané na temeni hlavy, řídce obkroužené několika spletenými prameny a decentně zdobené nenápadnými kytičkami ladící s barvou šatů. Kratší spodní vlasy, normálně dlouhé lehce nad pas, teď pracně kroucené sahaly pod lopatky, jako zlatý závoj. Spolu s jemně růžovými šaty byla lehce ďábelská nevinnost sama, což některé muže jistě nutilo šílet. Doprovod: Po boku téhle krásky nekráčí pouze jeden gentelman, nýbrž dva. Po pravici starší, ale stále s přímým držením těla, odpovídajícím oděním a vším, co k omu náleží - ten, kdo se neostýchá dívat o několik okamžiků déle postřehne i pár společných rysů ve tváři - dá se tedy usuzovat na dívčina otce. Po její levici pak o něco víc zlehka i uvolněně kráčí mladík dobře rostlé postavy a neméně přitažlivé tváře. Jiskry v očích napovídají že zná radost ze života a není mu rozhodně cizí. Kým je však on? Snad bratr, či někdo, kdo s dívkou není svázán krví, ale snad poutem zásnubním? Dearbhail Nicolette O´Donegal Popis: Prvé, co uhodí do očí u jejího odění není okázalá zdobnost, které jsou spíše prosty, ale barva - zvláštně modrozelená, těžko se dá určit, které z těch dvou barev je tam více. Látka je od pohledu trochu těžší, ale nijak okázale lesklá - stačí, jak na sebe upozorňuje její barva - možná tak trochu připomíná paví peří a jeho rozmanitost. Účes z ohnivě rezavých vlasů je též jednoduchý, ale zde více jak jinde platí, že právě v tom tkví skutečná krása. Doprovod: Ani tato dívka neschází po schodišti a chodbou osamocena - je zavěšena do mladého muže, kterého k ní jistě poutá nějaký cit, který vyzařuje svým způsobem z obou. Jako sourozenci příliš nevyhlížejí, jsou odlišní téměř jako den a noc - mladíkovy tmavé vlasy a oči, vysoká postava... Snad další snoubenci, nebo dokonce manželé? Kdo vlastně ví něco o těch, co se zde právě sešli? Snad leda jediný muž - hostitel vás všech. Elicia de Talos Popis: Barva jejích skvostných šatů doplňuje barvu kůže, kterou rozhodně neskrývá pod nánosy světlého pudru. Jako by ji všude, kam se pohnula, následovaly sluneční paprsky a to i přes to, že byl již čas večeře. Šperků není příliš třeba - perlové náušnice a krajková sametka vykonávají službu stejnou jako nejzdobnější šperkařovo dílo. Krom zlatavé záře ji provází i jemná vůně vanilky a santalového dřeva. Doprovod: Skutečně nikdo není v tento večer osamocen, i když poslední klenot, zlatá perla má doprovodem též ženu, ovšem při pohledu na její korpulentní tvary rozhodně není pochyb, že dokáže být stejně rovnocennou ochranou jako kterýkoli muž, a možná i dokonce větší. *** Těžko vědět, kam dřív s očima, koho považovat za soka, konkurenta, soupeře? Proč ale vlastně? Z čiré soutěživosti lidské povahy? Spekulacím, co se rozběhly v hlavách snad všech přítomných prostě zabránit nelze. Jen aby zvědavost nezabila kočku... J Í D E L N A Postupně, bez většího spěchu, ale ne zas líně, jste sestoupali se svým doprovodem dolů ze schodů, mezitím si stihli více či méně prohlédnout ostatní, s nimiž budete sdílet jistě nejbližších pár dní a možná ještě delší čas. Za ten snad alespoň okrajově zjistíte, kdo je kdo a možná ne pouze škrabošky, co se nosívají. Možná zde najdete i nové přátele... možná i nepřátele. Kdo ví, co vám setkání nachystá? Myšlenky na podobné věci však vzápětí šly stranou - a sice když se před vámi objevily dvoukřídlé, bílé dveře, které se posléze otevřely a vám se naskytl pohled do ne nijak přehnaně velké, za to však prostorné jídelny. Stůl byl již prostřený, chybělo jen dojít ke svému místu, usadit se a nechat se obsloužit sloužícími, kteří posléze začali snášet na stůl. Hrabě všechny jak se patří přivítal i oficiálně, symbolicky pozvedl sklenici... A nic dalšího již nebránilo v započetí stolování. Ať polévka, či jeden z dalších chodů - na výběr bylo jak z darů moře tak i hovězího, vepřového, drůbežího a zvěřiny - snad vše se nijak nezprotivilo ničímu jazyku - ani tomu, co měl vytříbené chutě a ani tomu, co si na podobný přepych nepotrpěl. Porce byly rozděleny tak, aby se ničím neplýtvalo a co nejméně přišlo nazmar. Snad už konečně si poslední z hostů otřel zlehka ústa ubrouskem a dal tak najevo, že je večeře u konce. Možná zavládlo napětí, možná nikoli. Snad proto, že nyní nastával čas "volné zábavy". Jako by na tu myšlenku se k uším všech přítomných donesla libá, nevtíravá melodie, která spíš zlehka podkreslovala atmosféru dalšího, snad příjemného a vlahého večera. Mohli jste se vydat do zahrad, či po sídle, nebo zůstat tam, kde jste se právě nacházeli a.... čekat.

Morová Královna Esme - 19. srpna 2011 13:50

Doma – Esmeralda Svá slova nemyslela jako výčitku, že jsem tu nebyl, přesto mě samotnému to tak znělo. Ale bylo to mé vlastní výčitky. Připadal jsem si jako bídák. Dřepl jsem si vedle její židle a vzal jsem její ruku do své. „Samozřejmě, že nevadí. To že se to tu trochu oživí nám neuškodí.“ Usměji se na ní. Ale její slova o Edgarovi mě zasáhnou, nedal jsem však na sobě nic znát. „Ano. A také... Edgara přijali na Akademii v Londýně, kde bude studovat medicínu. Za týden odjíždí. Dlouho ho neuvidím, což mě mrzí, ale na druhou stranu mu to přeji. Vždy si tohle přál. Jsem rád, že je šťastný.“ Stisknu její jemnou ručku ve své. „A pozdravuje tě. Ať se brzy uzdravíš.“ Vyřídím vzkaz. Na chvíli zapanovalo ticho a já nevěděl co říci. Zeptala se mě co mám dnes v plánu. Jen jsem na okamžik zapřemýšlel. „Musím zařídit jen jednu věc. Ale nemusím kvůli tomu odcházet nikam pryč. Jinak se ti mohu celý den věnovat.“ Řeknu. Ale zítra budu muset zajít za Gideonem. „Chtěla by jsi dnes dělat něco speciálního?“ zeptám se. „Můžeme dělat cokoliv budeš chtít.“ Snad ji svou nepřítomnost vynahradím.

Joyous de Faisenz - 26. srpna 2011 00:20

Večeře, v sále Několik dlouhých chvil s nutno podotknout celkem zkušenou a zručnou služebnou nechalo vyzdvihnout krásu nejen mého těla, ale i mé tváře. S rozvernou spokojeností se zavěsím do rámě mého úchvatného doprovodu. Rodina především! Bratrova zloba zdá se vyprchala a otcova nevědomost i naivita zůstala nedotčena. Po dlouhé době se musím usmát, zahodit masku smetánky, nonšalantním a stejně výmluvným obloukem, ukázat na letmý okamžik dívčí dolíčky ve tváři. Jak.. roztomilé... Pomyslím si a po několika minutách mi zalichotí i Théo, ke kterému se čas od času nahnu se švitořivou francouzskou poznámkou, ať už u lidech, výzdobě, nebo o čemkoli jiném. Koneckonců, kdo mi rozumí víc, než on? Procházíme dlouhými zdobnými chodbami, až do velkého sálu s dveřmi, za kterými se má konat dlouho očekávaná večeře. Opatrně pátrám očima po příchozích, po pánech i po jejich dámách, snad abych se něco dověděla, snad abych poznala ty, jež mi budou po nějakou dobu dělat společnost, ať už chtěnou nebo nechtěnou. Zastavíme se na schodech, na oko omámeni krásou místnosti, a opravdu nikdo nemůže popřít, že je výhled odtud přinejmenším půvabný. Narovnána v zádech, jistá ve vysokých střevících věnuji společnosti přívětivý úsměv, ovšem zdaleka jiný, než jaký se jeví v Théově tváři, přesto, že pro nezasvěceného vypadají stejně mile. Otec je rezervovaný starý gentleman, ovšem i jemu to velmi sluší. Jednou rukou mu z ramene smetu pomyslné smítko, koutkem oka vidím bratrovo pousmání. ,,Aimes-tu les dames, frére?" Zašeptám, uculím se a sama nechám pohled bloudit po vystrojených slečnách. Krasavice... Nemůže mi uniknout samotný hrabě, který doprovází dámu, která má dozajista co ukázat a také to dělá, sebevědomý výraz v tváři, poslední móda ve všech ukazatelných prvcích. Zajímavé, ani jeden nemá šanci uniknout pohledům druhého pohlaví, jak pro své vzezření, tak pro sebe samotné... smrtící kombinace, protože Gideon tasí kord, kterým může zasáhnou ženská srdce, s každým pohledem šedomodrých očí... Vyvaruji se kývnutí, které by snad naznačilo hlubší sympatie, než by byly vhodné. Věnuji páru pouze krátký úsměv, se kterým se rozzáří tvář. Pojí vás cosi víc, než dnešní večeře? Ptám se potají, sebe samé, oči nenápadně přilepené na druhé slečně. Zosobněná jednoduchost, která poutá cizí oči barvou, zdá se být podobně ubíjející jako rezavé vlasy... paví modrozelená. Doprovod je snad snoubencem, nebo se jím alespoň zdá být, jejich láska je stejně viditelná jako jejich odlišnost. Není na ně a především na něj špatný pohled, avšak mohu být objektivní? To nikoli. Zasměji se v duchu a už sleduji nejzvláštnější dívku, jakou jsem kdy u dvora viděla. Přemíra zlata pro večeři, jistá okázalost a navíc přezvláštní doprovod... Svobodná oceánská perla, jako by volala do světa, "Kdo mě uloví?", nutno přimhouřit oči podobně jako proti ostrým slunečním paprskům. Odvrátím hlavu, abych vyslechla Théúv názor, který je vždy podivně moudrý a na místě... To už se však otvírají dveře do velké jídelny, což je nutným přerušením i nezapočatého soukromého rozhovoru. Ale nezlobím se, vím, že budeme mít dostatek příležitostí si promluvit, stejně však nezapomínám sledovat svého milovaného bratra, jako bych dokázala vytušit jeho postoj, což však s uměním, jakým oba oplýváme, může být složité, ba dokonce nemožné. Nelámu si s tím nijak přehnaně hlavu a raději společně s ostatními vesele, po oficiálním uvítání, výborného řečníka - hostitele, pozvednu skleničku. Jím pomalu a vychutnávám, co připravili ruce místních kuchařů. Podvědomě hledám záminku se zlobit, ale krom několika maličkostí vlastně není proč. Otřu si ústa v naučeném gestu a rty opět na malou chvilku ozdobí úsměv. Volná zábava. Ach, kéž by se tančilo... Pomyslím si. Nemám nejmenší náladu zkoumat zahrady, ani se procházet po honosném sídle bohatého muže, namísto toho, jsem doufala v seznámení s lidmi, nebo alespoň chvilku s Théem...

Eleanora Luisa Callas - 26. srpna 2011 14:54

Pozvání Bylo to jakoby se celí svět začal točit jen kolem mojí tety. Všem nám bezpochyby bylo jasné, že to co jí přivedlo, co svírala ve svých rukou, bude něco… zajímavého a podle jejího výrazu i vzrušujícího. Nutilo to mou tvář utvářet masku štěstí, i když zatěžko si představit, že bych mohla být šťastnější, než se svými přítelkyněmi. Snad, možná někdy budu s nějakým šťastnější, ale ta doba je doufám, ještě daleko. Nebo snad proto za mnou teta jde? Ne, to není možné. Neřekla by to i mezi mými přítelkyněmi. Na to je až moc diskrétní a oddaná pravidlům naší společnosti. Isabell s Anabell byli zřejmě stejně nervózní jako já. Štěstí, že s námi byla Stacie, i když tetiččině pohledu ujde máloco. Jistojistě si všimla jak se tvářím. Nejistě… nevěděla jsem, co si mám myslet a přesto, teta se stále usmívala. "Tetičko," pozdravila jsem a jako ona lehce kývla hlavou. Občas mi připadlo, že dělám jen to. "Děkuji," špitla jsem trochu nejistě. Proč je tady? Vzplál ve mně plamen zvědavosti. Co je v dopise, že sem šla? Co je tak důležitého? Bylo tak nepříjemné, když si prohlížela mé přítelkyně, hodnotila, zdravila a usmívala se, a přesto stále neřekla nic, co by uhasilo ten žár, co ve mně vzplál rychlostí střelného prachu. A tetička dál mlčela. Snad se zamyslela. Doufám, že si snad nerozmyslela, to co mi chtěla říct. To bych pukla zvědavostí. Když už je tady, měla by to říct. Nemůžu jí nutit, ale… proč je tady? Proč, proč, proč? To slovíčko mě pálilo na jazyku. Chtělo z mích úst ven, aby zaznělo a já se konečně dověděla důvod její přítomnosti, ale pokaždé jsem se raději kousla do jazyka. Tetička by se zlobila, kdybych takhle mezi "cizími" ukázala, že nejsem tak vychovaná, jak se tetička dušuje. Místo návštěv přítelkyň bych pak sedávala v knihovně a do nekonečna poslouchala rady, pravidla a důležitost jejich existence. To se mi, ač mám tetičku hodně ráda, ani pramálo nechtělo. Komu také ano, že? Usmála jsem se na děvčata a sledovala, jak odchází. Tetička na ně má zřejmě také velký vliv. V tom bych jednou chtěla být jako ona. Mávnout rukou a sledovat jak ostatní udělají. Bez protestů, křivého pohledu nebo pomluv. Ovšem pravda, tetička po nich nechce zas tak moc strašnou věc a služebnictvo tetičky je velmi ochotné, co se návštěv týče. Tetička jim dala zřejmě speciální lekci co a jak mají s hosty dělat, jinak nevěřím, že by mohli být, až tak synchronizovaní, ochotní a nápomocní na každém kroku. Nebo to tak dělají vždy? "Jistě," namísto otázky proč, jsem pokorně odpověděla a pokusila se posadit jako ona. Marně. Tetička vypadala… skoro jako bohyně. Dokázala dělat elegantně vše. Vsadila bych se, že i elegantně spí. Kdežto já všechny ty věci dělala kostrbatě. Tak nevyrovnaně, připadalo mi, že jsme pro ti ní strašně pozadu a vypadám jako nemehlo. Naštěstí to tetička přehlížela. Tedy snad… těžko říct jestli si to nepamatovala a nečekala na vhodnou chvíli, kdy mě to bude doučovat. Za takovou lekci bych byla ráda. Snad bych pak, až někam půjdu, nevypadala jako trdlo z venkova, co nic neumí. To bych nerada. Byla by to ostuda pro mě, tetičku i pro zbytek mé rodiny. A to nemůžu dopustit. Polkla jsem a pomalu natáhla chvějící se ruku k dopisu. Co mě čeká? Zvědavost se z části změnila v obavy. Zase. Dopis od rodičů? Nebo od někoho jiného? Co by mohlo být tak důležité? Oči mi rychle přelétali řádky, a když jsem se dostala na konec… četla jsem znovu, a pak ještě jednou. Pozvání? Pro tetičku a mě? A můžu vzít přítelkyně? Není to vtip? Zvedla jsem hlavu a zadívala se na tetičku. Opravdu to tak je! To je… neuvěřitelné a přesto skutečné. Jak se to vůbec mohlo stát? Přišel ten dopis i ostatním dívkám? Pojedou se mnou? Koho tam potkáme? A kdo je ten Gideon?! Tolik otázek a přesto jsem se zmohla jen na úsměv ve tváři. Budou tam nový lidé, nová zábava. Možnost jak si nezávazně užít zábavu, a taky… mládence. Možná kdyby jela Rosalie, tak bychom jí někoho našli. Kdyby nebyla pod vlivem své matky… mohla by si někoho najít. S ostatními bychom jí nechali ušít hezké šaty, upravili jí a jisto jistě by se našel zájemce… nebo i víc zájemců. "Ano, tetičko," odpověděla jsem radostně a vstala od stolu. Všechny ty představy, co nás čeká, jak zkrášlíme Rosalii, koho potkáme, s kým si promluvíme, zatančíme mě dělali nesmírně šťastnou, ale… musejí je pustit rodiče. Snad jim nebudou bránit! Byla by t přece jejich šance, jak si někoho najít, ale budou bez jejich dohledu… ovšem s mojí tetičkou. Ta má dobré jméno. S ní by je mohli pustit. Jen to musíme dobře zaonačit, aby to dobře vyznělo a všechny pustili. Slyšela jsem za sebou tetiččin hlas, který mě napomínal, ale nedbala jsem ho a každou chvíli popoběhla, abych se o tu skvělou zprávu mohla podělit s přítelkyněmi. Jen považte. Cizí, neprozkoumané sídlo, jiní lidé, jiné teritorium. Jsem si jistá, že budou nadšeny jaká a některé možná i víc, ale nejdřív je musím najít. Kam asi šli? Balkón? Salónek? Je tu tolik možností. Povzdechla jsem si a na chvilku se zastavila. Tetička se mi už dávno ztratila za oponou zelených keřů, které byli úhledně sestříhaný do mnohých tvarů. „Dámy?“ křikla jsem tak, aby mě tetička neslyšela, i když se to nedalo vyloučit. Mohla jít za mnou. Nebo tam zůstala? Chichotání mě ujistilo, že jsou mé přítelkyně blízko a jen si se mnou pohrávají. Mohla jsem to čekat. Dělám to taky. Naše malá, soukromá hra. Ovšem moje výhoda je, že zahrady znám, a tak jsem je našla rychle. Hodně mi v tom pomohli Rosaliiny šaty. Nedali se přehlédnout. Ta mašle byla prostě… no byla tam. „Nebudete tomu věřit…“ začala jsem a ani se nepokoušela skrývat své nadšení. Holky byli napnuté jako struny a vyměňovali si významné pohledy. Padlo pár návrhů, co se mohlo stát, ale ani jedna se netrefila. Ne úplně. „Tetičku a mě pozvali,“ vychutnávala jsem si to, že nevědí, co se děje. „na sídlo nějakého Gideona,“ ač nás pozval, nechtělo se mi ho moc řešit. „a…“ teď mělo přijít to nejlepší a moje přítelkyně to vycítily. „když vám to rodiče dovolí, můžete jet se mnou!“ rychle jsem to dořekla a čekala na jejich reakci, která se projevila jako výkřiky radosti a vzájemného objetí. Měli stejnou radost jako já. Ba ne dokonce i větší. Tohle bylo naše dlouholeté přání. Jet někam sami. Teda máme i tetičku, ale ta nám moc bránit nebude. Doufám.

Elicia de Talos - 01. září 2011 17:10

Večeře – Volná zábava Byla jsem neskutečně zvědavá, jaké hosty můj bratránek sezval. Ovšem, dříve než mé smaragdové oči sklouzly po křivkách vytvarovaných korzetem prvních z dam, vtiskl se mi do myšlenek Gideon. Prostý, přesto svým kouzelným způsobem, elegantní. Kdo kdy dokáže odhalit kouzlo jeho osobnosti? Plné rty se vytvarovaly do jemného úsměvu, který záhy vychladl a zůstal obyčejně společenským. Kdo je ona dívka po jeho boku? Spíše bych se měla ptát, zda je její matka vlivnou osobou v těchto kruzích. Nebo raději zůstávat v nevědomosti? Měla na sobě úchvatné šaty a její vlasy by jí mohla má španělská povaha lehce závidět. Avšak já byla hrdá na svůj původ, jež se zrcadlil v barvě mé pokožky i tmavých kadeřích. Pohled putoval dále. Nenásilně a bez provokací. Spíše kradmo sbíral informace. Další světlovlasá květina v jemnějším odění, než ta první. Přesto z ní sálalo cosi, jež zcela neodpovídalo ladění její garderoby. Budu muset být ostražitější, či snad ne? Možná, že se z nás vyklube celistvá společnost volnomyšlenkářů. Jejímu doprovodu jsem věnovala krátký pohled, ničím mne nezaujal ani jediný z mužů. Ačkoliv mladá dáma s ohnivými vlasy pozornost připoutat musí, i kdyby nechtěla. Nevšední kombinace modrozelené se k ní jistě hodí. Působí přirozeně a mile. Uvidíme jaká bude její povaha. Věnovala jsem Margittě jemný úsměv a pokračovala do jídelny. Povečeřela jsem střídmě, dle zvyku. Ochutnala téměř vše. A po jídle složila dlaně do klína, nenuceně přejela přítomné pohledem, přičemž jsem se usmívala. Raději bych se prošla na čerstvém vzduchu, ale…nechtěla jsem působit, že se straním již od počátku. Koho z nich oslovit jako prvního? Navíc, myšlenky stále hýřily hlavou.

Balduin von Schwannwede - 02. září 2011 15:07

Zdá se, že cikánská dívka opravdu ví, co dělá. A jsem opravdu rád, že s oběma mými sluhy vychází, jinak by jí pravděpodobně neřekli o léčení Juliett vůbec nic. “Byl jsem u ní před několika okamžiky, ale spí. Rušit ji nebudu, protože spánek potřebuje více než mou přítomnost. Možná později. Půjdu teď povečeřet.“ zamířím ke svým komnatám s původním úmyslem převléci se po cestě, stejně jako tím dám Rebece čas dodělat poslední přípravy jídla. Oblečen ve volnější brokátové kalhoty téměř tureckého střihu a hedvábnou košili volně přepásanou šerpou, dostavím se posléze do jídelny poněkud zahloubán do svazku, který mi včera přinesl Alden, a v druhé ruce rozevřený amulet, co jsem nalezl ve vyhořelém sídle nahoře na vřesovištích. Těžko říct, kde bych měl začít. Majetkové poměry okolí jsou mi velkou neznámou, a známostí tu mám ještě méně. Založím si stránku v knize medailonem a pustím se do večeře, s myslí upřenou k posledním událostem v okolí. Mohl bych nechat vyklidit to sídlo na vřesovištích – vzít do úschovy všechny předměty, které ještě stojí za to zachraňovat, a daly by se převézt. Třeba ten obraz... přemítám potichu. Když zítra nechám zapřáhnout do bryčky, měl bych se na vřesoviště dostat ještě před polednem – jen na to budu sám. Alden s Morrisem mají své úkoly a Rebeka se bude napůl starat o Juliett a napůl pracovat na jejích původních úkolech. s tím rozhodnutím od sebe odsunu prázdný talíř, poděkuji Rebece za večeři a zamířím k salónku, kam jsem uložil svou nemocnou služebnou. Opatrně nahlédnu přes dveře, zda stále spí, a pak jemně zkontroluji, jak je na tom. Nechci ji budit a pokud bude spát, půjdu sám spát také. Je možné, že mne zítra čeká dost perný den.

Adriana de Alexan - 02. září 2011 22:40

Cestou na večeři Po boku hraběte Gideona jsem kráčela vstříc první slavnostní večeři v tomto sídle. Hrabě šel energicky, jeho kroky byly rázné a skrývala se v něm hrdost nikam nespěchat, jak se na šlechtice sluší. A také to možná bylo tím, že jen věděl jak se o svůj doprovod postarat a že by bylo neslušné táhnout dívku za sebou. Já sama šla zpříma, s hlavou hrdě vztyčenou a krokem dokonale sladěným s chůzí hraběte. Avšak více nežli osudové souznění to bylo zapříčiněno umem toho muže, jež dokonale sjednotil svůj krok s mým. Takto jsme vešli do vstupní haly v níž končily mnohá schodiště. S právě snad na každém z nich někdo scházel dolů k večeři. Dokonalé načasování. Vždy mezi jednotlivými schody jsem krátce vzhlédla a s jasně patrným zájmem si prohlížela příchozí. Vždy ale pouze na takovou chvíli, aby to nepůsobilo vulgárně a já měla dostatek času pohlédnout do na okraj schodu. Bylo by velice groteskní a ještě více trapné, kdyby doprovod hraběte, k němuž každý upíral své oči klopýtl a vyjevil se jako absolutní nemehlo. Dívka v doprovodu dvou mužů je stejně světlovlasá stejně jako já. Ale tím veškerá podobnost končí. Její vlasy v některých chvílích připomínají bílé zlato, sladká barva naskýtá příslib nevinnosti. A přeci je to až okázale v rozporu s tím, co má dívka v očích. Další schod. Krátce pohlédnu i na její doprovod. Starší muž má stejné řezané rysy, jež ho odkazují ke krevní linii dívky. Kdežto u mladíka těžko hádat, kým je a jaký má vztah k mladé šlechtičně. Být ale jejím snoubencem, proč by ona byla na tomto sídle, když ne pro místo po boku hraběte? Schod. Po jiných schodech kráčí dívka v šatech, z jejichž neskonalé látky až zůstává rozum stát. Jak mistr krejčí toto udělal? Jejich barva vyzvedává to, že jsou nejprostší zdobení. Snad jen sám Gideon má na sobě prostší šat, jak hlásá doby móda. Opět schod. A po jejím boku jde jen jediný muž, avšak ze sevření a pohledu, který k dívce upíná lze vidět, že on jejím bratrem jistě nebude. A jeho náklonnost nevypadá neopětována. Možná jsem se unáhlila, když jsem soudila předchozí dívku. Snad hrabě pozývá i šťastné páry. O stupínek níž. A poslední žena. Někdo by podotkl, že musí být jistě smutná, když ji nedoprovází mužná síla. Avšak stačí jediného pohledu, aby bylo jasné, že ona nemá důvod ke smutku. Jakoby ona sama byla tím nejhezčím v místnosti. Poklad v útrobách panského sídla. Pevná zem. Konečně jsme sešli ze schodiště. V hlavě mi vířily různé myšlenky po tom, co jsem právě shlédla. A někde uvnitř se ozvalo cosi spokojeného. Někde uvnitř se blahem tetelilo mé nitro, že ON byl zrovna mým doprovodem. Pocit zůstal, ale veškeré další myšlenky mne opustily, když jsem spatřila velké dvoukřídlé dveře, ukrývající ve svých útrobách další kousek neobjeveného. A pak se otevřely. Jídelna byla dosti prostorná nejen pro pána domu, ale i pro větší počet jeho hostů. Vše bylo pečlivě připravené, snad ani jediná věc nebyla na místa, na nějž nepatřila. Hrabě mě dovedl ke stolu a jako správný gentleman mne galantně usadil předtím než dosedl sám. Jen chvíli poté oficiálně uvítal každého ze svých hostů a mohlo se začít stolovat. Ačkoliv jsem si to nepřiznávala, můj žaludek toužil po jakémkoliv soustě. A jen těžko jsem jej dokázala uchlácholit pouhým pohledem na vybrané speciality. Nakonec se však i on dočkal. Na můj talíř mladý sluha nandal přesnou porci jakoby jen od pohledu věděl kolik toho dokáži sníst, aby zbytečně nic nezůstávalo. Nutno podotknout, že jsem si skutečně pochutnala. Ale nakonec jsem si i já otřela ústa ubrouskem a tím naznačila konec mého stolování. Ačkoliv jsem dojedla, zůstala jsem sedět na svém místě. Obvykle jsem neměla problém s tím, najít si zábavu, avšak přeci jen jsem zde nikoho a nic neznala a toulat se sama po sídle bych si nedovolila.

ZRCADLO - 21. září 2011 14:51

SÍDLO HRABĚTE GIDEONA Joyous, Dearbhail, Elicia, Adriana Všechno nové nějak působí a pokud je toho moc, většinou tak, že všichni mlčky postávají, k řeči ani dalšímu se nikdo nemá a nebýt hudby v pozadí, rozhostilo by se snad až skorem trapné ticho. Sloužící odnesli většinu talířů, avšak stůl dlouho prázdný nezůstal - v několika okamžicích se už skvěl různými pochutinami, patrně i z exotičtějších koutů země, nechyběl ani punč a dokonce zde byl i trochu tvrdší alkohol - patrně pro přítomné pány. Všechny ty vůně se mísily dohromady a vytvářely tak pro někoho snad až omamný parfém. Kroky jednoho z lokajů se rozlehly prostorem, vzápětí i cvaknutí a tišší vrznutí dvojitých dveří, vedoucích na terasu a z té do zahrad. Dovnitř vniknul příjemně vlahý vzduch, co osvěžil nejen tělo, ale i mysl některých přítomných. Ticho přerušilo tentokrát jemné zacinkání lžičky o okraj sklenice. "Ještě jednou chci říci, že jsem rád za ty, kteří pozvání přijali a stali se tak, na dobu neurčenou, mými hosty. Kdybyste cokoli potřebovali, neváhejte, nebudete tím nikoho obtěžovat. Nyní.. pokud chcete, můžete jít do zahrad či se snad lépe porozhlédnout po sídle, které vám snad není a nikdy nebude vězením." Krátce se zadíval na každého z přítomných a krom kývnutí hlavou mu věnoval i letmý úsměv, který byl upřímný, ale stále v přijatelných společenských mezích. Snad teprve za několik chvil po tom, co jeho slova dozněla, jste si uvědomili, že nyní se už opravdu rozhostilo ticho - nepočítaje zvuky nočních tvorů ze zahrad. Otevřené dveře lákaly vyhlédnout ven, ale zároveň i k tomu se raději držet dál, ve světle a mezi pevnými zdmi sídla. Pokud tak nikdo neučinil, nabídl Gideon rámě plavovlásce, kterou i předtím doprovázel, jemně jí kývl, pousmál se a po té, co i ona naznačila se oba rozešli vstříc potemnělým zahradám, osvíceným několika lampiony. Působilo to skoro magicky. Když se všichni octli venku a spíše podvědomě sdružili do menší skupiny, ozval se po pár úderech srdce zvuk houslí - několik okamžiků na to se ze tmy vynořila dívka, možná překvapivě se světlými vlasy i pletí, na sobě měla na současnou módu až příliš volné šaty - které jí však umožňovaly se velmi ladně, přitom skočně a energicky pohybovat. O pár okamžiků později se objevil i muž - jeho příchod upoutalo trochu hlubší dunění bubnu, co přidržoval jednou rukou. Melodie zatím nabývala na tempu a ona hráčka a současně tanečnice se nijak neostýchala ukazovat delší, štíhlé nohy v otočkách a - jak by někdo řekl - až nestydatě se usmívat nejen na svého spoluhráče, ale i okolostojící. Nedělala rozdíly, zda se jedná o ženu nebo muže. Kdo by jí tuhle svobodu alespoň na okamžik nezáviděl? A kdo by se alespoň jemně nepohupoval do melodie, která byla jako stvořená pro rozbouření krve i lidské fantazie? A to se už objevil třetí...

ZRCADLO - 22. září 2011 10:32

Hunter Quarrin Při tvých slovech o Edgarovi se jí mírně nakrčilo čelo, trochu silnější stisk ti opětovala. "Tak to chápu. Popravdě stát se tohle mě... tak se s tím nesmířím ani navenek tak, jako ty." zlehka, snad trochu s rozpaky se pousmála. "V tom tě opravdu obdivuji a... i ve více věcech.... bych chtěla být jako vy." sklonila hlavu, opět si povzdychla, pak se zadívala stranou, směrem, kde v povzdálí dováděl psík s dětmi. Na pozadí scenérie zahrad to vypadalo jako oživlý obraz, snad až trochu kýčovitý. "Co bych chtěla? Včerejší odpoledne nestačilo?" opět se na tebe zadívala a podivný nádech smutku a melancholie, co se začal zračit předtím v jejím pohledu byl ten tam. I na rtech zářil úsměv a v něm bílé zuby, stejně jako v očích odráželo slunce. "Zkuste něco navrhnout vy... Možná to bude bezpečnější." kývla zlehka hlavou. Proč ti vykala by bylo možná nemístné se ptát, když to náleželo etiketě, ale přesto se možná drobný otazník vynořil - vzhledem k tomu, že předtím.. snad ještě před chvílí tomu tak nebylo. Nebo že by si pouze uvědomila, že tu nejste sami? Ale co by se nad podobným pohoršovali doktor a vůbec zdejší společnost? Ti naopak vypadali, že jsou uvolnění a tak trochu méně vázaní než zbylá šlechta. I když stále tu byl někdo, kdo patřil do jejích vyšších kruhů a byl ještě uvolněnější...

ZRCADLO - 22. září 2011 11:19

Eleanora Ann Luisa Callas Reakce na tvé sdělení o pozvání byly zprvu různé, ale všechny vyústily do jediného - nepředstírané a otevřené radosti prosycené úžasem, překvapením.. a stále tak trochu přetrvávající nedůvěrou. "Nějakého Gideona?" skoro se zasmála Anabell, napůl se zatočila, takže okolo vás zatančil šarlat sukně jejích šatů. Jak jinak - pokud šlo o muže, tak se tahle dívka vyznala, občas jsi přemýšlela - a nebylas jistě jediná - jestli náhodou není ještě zkušenější i ve věcech, které byly slušným dívkám zapovězené - dokud se nevdají. "On není jenom tak nějaký šlechtic a doporučuji se tam dostat aspoň na jeden večer, jeho zábavy nemají obdoby, na bálech a plesech je nuda k uzívání, stále ti samí nafouklí panáci ode dvora, samé slečno sem, slečno tam, sotva vás to pořádně chytí... Jako bych snad byla z cukru nebo porcelánu, no ne?" zlehka si odfrkla, pak už teatrálně podupla nohou a zvedla hlavu. Nakonec se ale začala smát. Bylo pravdou, že si ke koketování a dalšímu vybírala spíš mezi služebnými nebo chlapci prostšího původu - konečně teď zcela jasně vyplynulo, proč. Nebyl to jen pouhý rozmar a snaha se odlišit. "Popravdě... nevím. Je mu už skoro třicet. A žije vlastně sám. To asi není jenom tak, ne? Kdyby byl tak úžasný, jak Anabell tvrdí, tak by už určitě někoho...." Ingrid ale přerušila zas už zmiňovaná znalkyně. "Je vidět, má drahá, že se v mužích moc nevyznáš. Proč by se někdo jako on vázal? Aby se připravil o všechno, co mu dělá radost? Takoví jsou často nepolapitelní jako motýli. A není nijak divný... ani vzhledově. Ví, jak se chovat aby to nebylo vulgární, ale současně ani tak odtažitě opatrné, jako je to takhle zvykem." mírně se ušklíbla. To už ale do rozhovoru, nebo skoro spíš výměny názorů vstoupila Stacie, hned po tom, co viděla výraz Ingrid. "Raději těch dohadů nechme, ano? Uvidíme, až tam budeme. Spíš bychom se měly soustředit na to, jak zajistit, aby nás drazí rodiče pustili a...." podívala se na Rosalii. Ta mírně nejistě, nesouhlasně pokývala hlavou. "Mě... z toho vynechte." zčásti vykoktala, ale to už se ozvala i Issy. "Zrovna tebe... na to zapomeň, děvče. K tomu hraběti tě dostaneme, potřebuješ to ostatně jako sůl." tahle dívčina občas působila a projevovala se jako generál. A nebylo pochyb, že by v armádě snad našla i uplatnění - hned by to tam vypadalo jinak. Podívala se na tebe. "Tak... co s těmi šaty? Takhle tam přeci nemůže." sklouzla nakonec pohledem přes všechny dívky, pak pokývla hlavou. "Jdu říct ať připraví kočár." Rosalie tam jen bezmocně stála, sotva schopná dýchat, natož mluvit. Přesvědčit rodiče tvých kamarádek se náhle zdálo tak... snadné.

Eleanora Luisa Callas - 27. září 2011 16:03

V zahradách Nakrčila jsem čelo. Ona ho snad zná? Ale že se divím… zavrtěla jsem hlavou. Ustoupila jsem o malý krůček dál, aby její sukně, která se kolem ní udělala šarlatové kolo, nedotýkala mojí, i když to bylo skoro zbytečné. Tady nebylo místo, jak uniknout, obzvlášť když jsme tu byli všechny. Tisknout do keřů, které včera zahradník stříhal, se mi nechtělo. Obzvlášť když jsem měla tolik povedený účes. Kadeřník se opravdu snažil, taky jsem mu to přikázala, chtěla jsem před děvčaty vypadat… úchvatně, i když příště musím zvolit jinačí šaty. „Ahh… já o něm nic neslyšela, ale nevadí, přece ho uvidíme,“ s úsměvem jsem se rozhlédla po svých kamarádkách, které stáli skoro v kruhu. Byla jsem tak ráda, že mohou jet se mnou. Co bych tam jinak s tetičkou dělala? Tancovala? Och to by bylo tedy zábavy. Bez mích věrných přítelkyň bych si to tolik neužila. To je jasné. Drobnou výměnu názorů dívek jsem tak trochu ignorovala. Představovala jsem si, jaké to bude. Drahé, nové šaty, mládenci, dobré jídlo… bylo to dokonalé, tedy… mohlo by být, pokud všechna děvčata pojedou. Kdyby jim to rodiče zamítli… ne, raději nemyslet. Jsem si jistá, že když pojede tetička, jistojistě dostanou svolení i ony; jejich rodiče je přece taky chtějí provdat, no ne? I když by to znamenalo na chvíli přijít o kontakt, ale zas bychom se něco dozvěděli. Vždyť pro každou z nás je to velká neznámá. Bílí bod na mapě, kam se nikdo neodvážil. No, i když Anabell, ale ne, flirtuje každá. Zatřepala jsem hlavou a ručkami zkontrolovala, zda všechno sedí. Jako by snad nemohlo. To by byl vrchol! Zastrčila jsem menší pramínek za ucho a podívala se na náš “bonbónek“ se slovy: „Ale no tak Rosali… to nemyslíš vážně! Přesně pro tebe je to jako dělané,“ usmála jsem se. „tvoje matka tam nebude, nic neuvidí a ty si můžeš vyzkoušet nové šaty,“ nad posledním slovem jsem se skoro samým štěstím rozplynula. Vidina nákupů je prostě neodolatelná. „necháme ti ušít něco nádherného, uvidíš. A každý mládenec se za tebou otočí a za celý večer nebudeš mít chvilku na oddych,“ když jsem mluvila, sama jsem si představovala, jak tam tancuji v nových, nádherných šatech, jdu od mládence k mládenci, každý se u mě střídá a já pořád tancuji a tancuji. Byla to tak živá představa, že jsem měla pocit, jakoby mne již drželi něčí pevné ruce. „To nemusíš… někoho tam pošli,“ mávla jsem rukou. „beztak jen sloužící vědí, kde kočí je,“ dodala jsem a podívala se na ni. „anebo počkej… půjdu s tebou,“ napadlo mne, že s ní si nejlépe promluvím o tom, co s Rosalii udělat. Nebude to jen tak, i když všechno v čem nebude, jak bonbónek bude dobré, ovšem já chtěla, aby aspoň jednou byla naprosto neodolatelná, aby si aspoň jedno vyzkoušela jaké to je, být chtěná. „a dámy…“ otočila jsme se na dívky. „můžete počkat uvnitř, obslouží vás.“

ZRCADLO - 05. října 2011 10:15

Balduin von Schwannwede Potichus vešel, Juliett spala vcelku klidně, i když se jí čelo sem tam podmračilo a pokojný dech přerušil už lehčí kašel. Že by tedy opravdu onen lék od mladé cikánky měl tak silné a rychlé účinky? Teplotu měla stále lehce zvýšenou, ale jinak vypadala vpořádku - až na tu stále přetrvávající pobledlost. Zdálo se, že ani cikánská skoro kouzla nedokázala vrátit líčkům růž a rtům červeň a to znamenalo jediné - že boj ještě zdaleka není vyhraný. Stále se vracely otázky, proč vlastně to všechno a stejně tak se stáčely k obrazu záhadné ženy a medailonku, cos objevil vlastně náhodou. Nebo to bylo snad nějaké řízení osudu? A jaká bude cena za nalezení správné cesty a odpovědi? Myšlenky přerušilo tišší zasténání. Čelo dívky se podmračilo, pak otevřela oči. Víčka měla ztěžklá, ale přesto je zvedla až k tvojí tváři. Ta její byla téměř bez výrazu stejně jako bez barvy, pohled zakalený nejen právě přetrženým spánkem, ale i něčím horším, než jen pouhou únavou. Pár vteřin.... nakonec její ústa přecijen zvlnil náznak pousmátí, stejně jako tě upoutal něžný dotyk na hřbetu tvé ruky. Opravdu tak něžný, nebo spíš způsobený slabostí? Opětovný pohled do jejích očí ti řekl, že to ví - ví, že je to zlé a ví, že... Opravdu se to muselo stát? Podivné smíření se smrtí u někoho tak mladého by spíš lidi kolem polekalo - považovali by jej totiž za vzdání boje, který ještě nemusel být prohraný. Tys věděl své - nakolik se budeš snažit příčit i vlastním pravdám? Všiml sis ale ještě něčeho - snad radosti, nebo co byl ten měkký přísvit, prodírající se skrz mlžný závoj? Každopádně patřil tobě - nikdo jiný zde nebyl...

ZRCADLO - 05. října 2011 10:42

Eleanora Ann Luisa Callas Na tvůj dodatek se na sebe zbylá děvčata zadívala a pokrčila rameny, ale tos už musela protáhnout krok, abys Issy dohnala - i pochodovat maršem by s vojáky mohla bez problémů - málem jsi do ní narazila - přecejen na tebe čekala hned za ohybem chodby. "Popravdě se tam mě osobně zas tak moc nechce, ale... když vidím Rosu, tak mě spíš děsí představa, že by se z ní stala stará panna." mírně se ušklíbla. "Bratránek mě konečně měl dovoleno vzít na lov. To mě popravdě láká víc, než nějaký hrabě, ale jak jsem řekla - jelikož chci mít klidné spaní, tak se obětuji." zlehka mrkla. Bylo znát, že ji to, že promešká tak jedinečnou příležitost dost mrzí - samas věděla, jak moc a jak dlouho právě o to usilovala, ale... teďs viděla a mohla být přesvědčena, že pouro přátelství mezi vámi je opravdu silné. "No... jinak co myslíš ty šaty? Hlavně jakou barvu... ne růžovou, ne fialovou... no prostě žádnou přehnaně květinkovou. Možná.... co něco do modra?" pozvedla ve svojí otázce mírně obočí, i když ses sama podle otevřeného konce věty domyslela, že by nejraději přidala ještě dodatek se zelenou, ale věděla, že to už by bylo asi moc - pro Rosalii. "Jenom nevím, jestli nějakou spíš tmavší, ale zářivou a k tomu kupříkladu černou krajku, nebo aby to pro ní nebyl takový skok něco víc.... no, něžného." povzdychla si. "Asi to nechám spíš na tobě. Já jsem přes tu extravaganci." pousmála se a jako na potvrzení vlastních slov a přidání jim na důrazu si dlaněmi přejela přes zrzavě hnědé šaty s načervenalými odlesky. Ne že by to bylo potřeba. Mezitím jste se dostaly skoro až k místům, kde se služebnictvo zdržovalo už vcelku běžně. Issy moc neváhala, hned jednoho odchytla s tím, ať zavolá kočího a ten nachystá kočár, že pojedete do města ke krejčové. Mladík se zmohl jen na přikývnutí, ještě se za vámi krátce otočil, ale pak přidal do kroku. Isabella ho pozorovala přimhouřenýma očima jak ostříž, dokud vám nezmizel z dohledu, pak se otočila zpátky na tebe a na tváři jí roztál lehčí úsměv.

Morová Královna Esme - 07. října 2011 13:07

Doma Pousměji se. „Život je těžký. Ale člověk je přizpůsobivý tvor.“ Řeknu a sleduji její tvář. Proč je tak ustaraná? Někdo ji řekl o jejím koni? „Byl bych sobec, kdybych nechtěl aby Edgar odjel a uskutečnil svůj sen.“ Ale byl jsem sobec... nechtěl jsem aby odjel. Ale nebyl jsem sobec natolik, abych mu to řekl nahlas. Poplácám ji po ruce. „Za to co se včera stalo se nesmíš obviňovat. Byla to nehoda. To se může stát každému.“ Byl bych nerad kdyby její svéráznost kvůli této nehodě zmizela. „No... s ohledem na tvé zranění....“ Zaváhám. „Bychom mohli hrát stolní hry?“ navrhnu rozpačitě. „Ale v pozdní odpoledne budu muset na nějakou chvíli odjet. Byl jsem pozván hrabětem Gideonem na sklenici vína a už jsem to jednou odložil.“ Řeknu a mám chuť se podrbat na zátylku. Nechám si přinést židli a posadím se. „Nebo bychom si mohli vyprávět nějaké zajímavé příhody.“

Eleanora Luisa Callas - 10. října 2011 10:01

Přípravy „Je!“ vydechla jsem a poodstoupila Issy. „málem jsem do tebe…“ zavrtěla jsem hlavou a spolkla další slova, abych mohla vyslechnout, co mi chce říct. Nejdříve jsem krčila čelo. Že by odmítla? Ale nemůžu jí to mít za zlé, dobře vím, jak se na bratrance těšila. „Ach, Issy,“ objala jsem jí, ale jen z lehka, abych jí nepomačkala šaty. „jsem tak ráda, ale… nemusíš to dělat, nemohu to po tobě žádat,“ mluvila jsem smutnějším hlasem. Chtěla jsem, aby věděla, že jí nebudu nutit, aby jela, že jí to nebudu zazlívat, ale bez ní… nebylo by to ono. Navíc má pravdu, Rose by se mohla starou pannou stát snadno. Vlastně díky své matce je tomu blíž, než o deset let starší žena. A ona se jí ani nebrání! Chápu, že proti ní nechce stát, ale nemůže kvůli její spokojenosti obětovat své dobro. Vždyť to je holý nesmysl. „Jsem ráda, že pojedeš,“ zopakovala jsem větu, kterou už nejspíš předtím slyšela anebo to hodně dobře věděla. „ale… ta modrá, zdá se mi to jako dobrý návrh, ale ne nic výrazného… bonboniéru jsem sledovalo posledních pár let,“ uculila jsem se a přejela si po šatech. Škoda, že Rose není tak štíhlá, hned by na ní bylo lehčí něco vymyslet a ušít, ale takhle? Musíme si dávat pozor na výběr barvy, aby snad ještě nevypadal jako větší buřtík přecpaný dortíky. Což zrovna teď vypadá. Povzdechla jsem si. Někdy mi jí bylo opravdu líto, ale komu není rady, tomu není pomoci a Rosali si nechala radit jen od své matky a na naše rady jen přikývla a nebrala je v potaz. Pak je těžké pomáhat a její matička… to ja kapitola sama o sobě. „Možná by jí k vlasům šla žluté a černá krajka…“ přemítala jsem. „ale na to bychom museli dát pozor, aby… no, však víš,“ zahihňala jsem se a následovala jejích kroků. Někdy mi připadlo, že to ona je tady doma a já na návštěvě… byla to taková příjemná změna. „Hmm,“ sledovala jsem mizejícího chlapce. „ani na něj nemysli, je tu nový,“ upozornila jsem jí a stočila k ní veselý pohled. Před ní se nemohl ubránit žádný. Prostě to nešlo. Usmála jsem se a vedla jí do salónku, kde by měl být zbytek dívek.

Elicia de Talos - 13. října 2011 21:02

Večeře – zahrady Nastalá mlčenlivá nálada působila až s podivem komicky. Měla jsem nutkání propuknout v pobavený smích, avšak mohlo by to vypadat nepatřičně. Vějíř bezpochyby skryl cukání koutků rtů. Snad jen živé jiskření v očích mohlo prozradit mou usměvavou podstatu. Pousmála jsem se na bratránka, dnešního bezchybného hostitele, i když jsem mu žádný hlubší pohled raději nevěnovala. Stále jsem byla poněkud zmatená a nechtěla to dávat příliš najevo. Zatím. Mrkla jsem vesele na milou Margitu a následovala shluk neznámých ven do zahrad. Které jsem si mimo jiné, již stačila zamilovat. A nebylo třeba dlouho rozmýšlet nad onou pohnutkou. Další skvělé vystoupení. Začínala jsem mít pocit, že se opět ocitám v cizokrajných představách. Přestože mi včerejší cikánská zábava seděla více, i tato mne upoutala, přirozeně ne již s takovou vášní. Jiným způsobem. „Také vás to nutí přidat se k jejich tanci?“ naklonila jsem se důvěrně k rusovlásce, jejíž jméno mi bylo záhadou. Ovšem vypadala na pohled mile a čímsi..spřízněně. „Elicia, ráda vás poznávám.“ představila jsem se jí, abych nebyla nezdvořilá. Pokud bude Dearbhail chtít zaplést rozhovor, bránit se nebudu.

Joyous de Faisenz - 13. října 2011 22:24

Všechno krásné... Nemohu se vynadívat na všechnu tu krásu, často se nestává, že by mi došla slova, ovšem Gildeonovo sídlo zasloužilo mnohé chvály, snad i chvíli mého mlčení. Ani netušíte, jaké vyznamenání... Pousměji se v duchu ironicky a zase jednou jsem ráda za svou kamennou masku, kterou zdobí příjemný společenský úsměv, zdánlivě podobný bratrovu, upřímnému a okouzlujícímu. Zlehka mu stisknu ruku, vědoma si nepříjemného ticha, které zastírá kouzelná hudba. Jen ty jsi mi oporou, že? Vyznamenám ho v mysli s láskou. Ještě moment jsem si dovolila žasnout nad poslušným personálem, který s rychlostí hodnou pochvaly opět obohatí stůl o vytříbené pokrmy a lahůdky na nádherných stříbrných podnosech, dokonce i punč, což moje srdéčko potěší, avšak vím, co si o tom myslí moji drazí a proto nedám znát ani radost, ani nic jiného. Pouze si zálibně přivanu vějířem pod vybraný nos trochu té omamné vůně a následně za růžovými i bílými pírky skryji holčičkovský úsměv s dolíčky. Osvěžení vlahým vzduchem mi náhle přišlo vhod a očividně i zbytku osazenstva, pak už zbylo jen viset očima na našem hostiteli. Nutno říct, že jsem spíše poslouchala, než, že bych se dívala… Není nutné dávat se rozptylovat, že? Zároveň však vůbec nevypadám bez zájmu, naopak bystrý výraz napovídá o zaujatosti, jen pohled letmo bloudící po pokoji i hostech vyvolává mírný dojem troufalosti. Když zakončí svůj, dle mého zbytečně přátelský a tím i nápadný projev oplatím mu kývnutí a sleduji, jak odchází i se svým doprovodem do letmo osvětlených zahrad. Jak zajímavé… Pousměji se v duchu. Kupodivu mě ticho netížilo, tušila jsem, že vždycky můžu něco šeptnout bratrovi, ale po chvíli jsem je oba s otcem ujistila, že je nebudu postrádat víc, než vzduch a oni po zdlouhavém ujišťování odkráčeli ke stolu pro trochu jemně vonícího jinu. Zahrad jsem si pro dnešek užila až až, a proto se rozhodnu zůstat v sále. Zvuk houslí mě ještě utvrdí v rozhodnutí, jednoduše proto, že hudbu a zvláště tanec miluji. Učarovaně sleduji jemnou, ladnou slečnu, která tančí, jakoby to byla její přirozenost. Ano, tohle dokážu ocenit… Musím říct, že ona tanečnice mi padla do oka jako málokdo… Odvážný a otevřený přístup, široký úsměv, krásné nohy, ladné pohyby, kterými ukáže všechno a přece nic. Tentokrát se usměji otevřeně, což dokonale promění moji tvář z kamenné na příjemnou a milou. Chladná krása je nahrazena roztomile hřejivou… Závidím té dámě a neubráním se několika lehkým zhoupnutím do krásné melodie. Mezitím se krásná zámořská perla nakloní k rusovlásce a pro mě je tím rozhodnuto jemně vplout k jejich konverzaci. ,,Milé dámy, mohu si dovolit připojit se k vám?“ Nesměle se usměji nejprve na jednu, poté na druhou. ,,Ach, omlouvám se… Joyous..“ Mírně pokývnu hlavou, ještě jako dodatečnou omluvu za vyrušení a poté se opět živě zadívám na tanečnici. ,,Tohle je tak nádherné…“ Povzdychnu si a zlehka zamávám vějířem.

Adriana de Alexan - 14. října 2011 22:05

Slavnostní večeře – jídelna Na jeden den bylo na mne nových zážitků až příliš. Jsem stále vyčerpaná z náročné a hlavně dlouhé cesty a místo odpočinku po příjezdu mne čekalo tolik vzrušujících zážitků. Cítím, že moje tělo by uvítalo měkké polštáře mého pokoje, avšak má mysl je až groteskně svěží a zvědavá. Přesto však posedávám na místě, jež mi bylo k jídlu přiděleno a pouze taktně sleduji okolí kolem mne. Nikdo nemluví, ačkoliv každý toho má jistě mnohé co říci. Jenže jak započít co nejlépe rozhovor s neznámými tak, abychom se dokázali ukázat v tom nejlepším světle a hned napoprvé zanechat dojem letmé dokonalosti, které každý touží dokázat? Naštěstí hudba vyplňuje tísnivé ticho, které by tu jistě jinak nastalo. Jedinými dalšími zvuky jsou tiché cinkání příborů a talířů, jak je sloužící s umem sklízejí ze stolu a místo nich nosí nové pochutiny. Jak by se podle stolovního slangu řeklo – moučníky a aperitivy. Po očku jsem sledovala punč, který stál na stole jen kousek ode mne. Snad by mi trocha alkoholu pomohla uvolnit se a cítit se příjemněji, napadne mne, když sleduji lehce karmínovou barvu slabého alkoholu. Ne, pro mladou dámu je nepřípustné, aby popíjela sama jako vesnický trhan, projdou mi myslí slova, které by jistě pronesla Theresa a krátce se pousměji. Náhle mi vlasy pročechrá jemný vánek, který se až nezdvořile vehnal do vyhřáté místnosti po dvojím tichém cvaknutí. Krátce jsem pohlédla do noci přes otevřené dveře a zatoužila po tom, podívat se do zahrad. Brzy. Mé rozjímání vyrušilo cinkání lžičky o kraj skleničky. Zvuk, který za léta stolování vyšších vrstev se naučíte rozpoznávat bezpečně. Vzhlédnu tedy na muže, který tímto gestem zažádal o pozornost. A nemohl to být nikdo jiný než sám hrabě Gideon. Slova toho muže mi vykouzlila na rtech podivný úsměv. Něco mezi spokojeným očekáváním dalších dní a lehkou nedůvěřivostí mi vlastní. Jeho slova jakoby popřela všechny mé černé myšlenky, které mě děsily celou cestu sem. Myšlenky a tajný plán mé macechy. Sálem se nyní skutečně neslo ticho. Avšak nikdo si jej nevšiml dříve, než odezněly jeho myšlenky. Nebyla jsem jediná zadumaná v této místnosti, avšak každého postupně něco vytáhlo z jeho rozjímání zpět do světa reality. Mým probuzením byl hrabě. Opět mi nabídl rámě a jemným kývnutím dal najevo, že by byl rád, kdybych jej opět doprovázela. Možná trochu překvapeně, avšak notně polichoceně jsem se i já na něj usmála a opět vklesla svou ručku do jím galantně nabízeného prostoru. Nechala jsem se jím vézt, protože jen on věděl, kam mají naše kroky směřovat. S každým mrknutím oka jsme se přibližovali blíže k zahradám, z nichž se ozývaly zvuky noci. Za normálních okolností a kdybych tu byla sama, bych se jistě bála. Žena se má přeci strachovat, když je někde zanechána o samotě a jen ve svitu měsíce. Avšak s ním jsem tento pocit necítila, podivně jsem mu věřila, což pro mě bylo nezvyklé. Jen jeho přítomnost působila konejšivě. Šla jsem přesně tam, kam on chtěl a jediné, co jsem udělala z vlastní vůle bylo pozvednutí pohledu k lampiónům, jejichž světlo se odrazilo od mých očí zpět, dávajíc najevo jejich barvu.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 15. října 2011 14:39

...hádej, kdo přijde na večeři...? Pohledy, kterými nás (tedy, ženy, nutno uznat, především Beathana) častují ostatní hosté, zatímco scházíme po schodišti, nelze nevnímat. Mám-li být upřímná, ostatně, jinak to ani neumím, nemohu než přiznat, že mne rozčilují. Nakonec nad tím ale v duchu mávnu rukou; ať se dívají, chtějí-li... mně to může být jedno. Krom toho je pravdou, že mne činí nemálo hrdou mužnost a krása mého doprovodu, na němž se nejeden dívčí zrak zastaví na chvíli delší, než společenské konvence připouštějí. Ostatně, není divu. Beathan, podobně jako já, zvolil spíše strohý model, prostý krajek a volánů, a střízlivý i co do barev; jeho brokátový kabátec a kalhoty pod kolena jsou z tmavomodrého brokátu, zbytek odění se pak doplňuje v různých nevtíravých odstínech šedé, od perlové až po barvu zašlého stříbra. Přestože už jsem si díky bohatému zařízení svého pokoje i rozsáhlosti a kvalitě stájí udělala jistý dojem o zámožnosti majitele, jídelna i následná hostina na mne udělá silný dojem. Ostatně, aby ne, v podobném prostředí jsem poprvé... a doma jsem zvyklá povětšinou jídat přímo v kuchyni společně s čeledí... a tak, zatímco usedám k bohatě prostřené tabuli, snad poprvé v životě vyšlu k nebesům rychlé díkůvzdání za Pierra a jeho nekonečnou trpělivost, se kterou do mne vtloukal francouzské vychování a způsoby, díky nimž si teď vedle všech těch jemných dam a elegantních pánů nemusím u stolu připadat jako venkovský buran. Přestože jídla jsou lahodná a lákavě upravená, nechám si posloužit pouze salátem a sýry, pečeni i další maso z nabídky odmítnu. Vychutnávám si křupavou zeleninu i jemný brie a během jídla zamyšleně pozoruji spolustolovníky: "Kdo je tamten, či tahle? Jací jsou?" Jediné, co mne během hostiny poměrně deptá, je ticho, které na společnost pomalu dosedá. kdepak u nás v Irsku!! Tam během jídla každý mluví s každým, kuchyně je plná smíchu a hlaholu, a když to občas podkoní s podomkem přeženou po večeři s pivem, tak i zpěvu, ale tady... Pochybuji, že si všichni ti urození hosté nemají co říct, spíše mi přijde, jako by jeden tak ostražitě hlídal druhého a všichni si dávali pozor na to, co a jak řeknou; skoro to vypadá, jako mluvit ani nechtěli. Těsně po jídle je závoj dusného ticha ještě tíživější; padá z něj na mne podivná malátnost; naštěstíje tu ale Beathan, který, jakmile spatří, že jsem dojedla, se ke mně přitočí a odvádí mne ven, do zahrad, kam následujeme hraběte, do nějž je zavěšena půvabná blondýnka. na čerstvém vzduchu a v otevřeném prostoru se má nálada přeci jen poněkud zlepší, a nakonec definitivně přeleze z nulových hodnot do plusu, když se ke skupince Gideonových hostů začne po trávě blížit malá živá kapela. Radostné zvuky hudby mne jako vždy provokují k tanci a rozpustilému dovádění; musím se ovládat, abych si alespoň nožkou nepodupávala do rytmu. Když mne osloví jedna z pozvaných slečen, skoro sebou trhnu, tak přesně uhodla mé myšlenky: nejraději bych se přidala a rozvířila zbytky ticha v otočkách a poskocích tance. Se zvědavostí se na neznámou otočím;její exotický vzhled mne nenechá na pochybách, že jistě nepochází z nenáviděné Británie, což jí v mýchočích dodá na poutavosti - krom toho je mi tak jako tak sympatická, v její tváři je něco, co je mi blízké, jakási společenskou maskou zastřená, nicméně pátravým očím čitelná dychtivost po životě, divokost a svoboda. "Máte naprostou pravdu, madamme, nejraději ze všecho bych skopla botky a roztančila se a točila se v rytmu tak dlouho než by se mi z toho dočista zamotala hlava," přiznám s pobaveným úsměvem; potom si však uvědomím kde jsem, a lehce zrudnu nad netaktností, jíž jsem se dopustila: "Promiňte... Nicolette Lefevbre; také mne velmi těší," předvedu bezchybné pukrle. Než se však rozhovor může dostat za fázi představování, přistoupí k nám další žena, nápadně hezká, jemná blondýnka. Její vstup do konversace mi nijak nevadí, ovšem její následné poznámky a unylé mávání vějířem vyvolají na mé tváři bezděčné zamračení; cosi v jejím projevu mi přijde neupřímné, byť se chová velmi přátelsky. "Dovolíte," omluvím se oběma dámám společenským kývnutím, a abych se vyhnula dalším rozhovorům v duchu "Překrásné, že ano? Ach, jak roztomilý hostitel a nádherné sídlo... Všechno je tu prostě báječné...", raději vyklidím pole; popadnu za ruku Beathana, dosud nerozhodně postávajícího opodál, a než se naděje, vtáhnu ho do kola; v tanci pak zapomenu na všechno okolo a je jen tráva pod našima nohama, hvězdné nebe nad našimi hlavami - a přímo předemnou jeho tvář, mužná a půvabná a plná vnitřního klidu, který já sama postrádám.

Elicia de Talos - 15. října 2011 19:36

Večeře – zahrady Zasmála jsem se. Dočista potěšená, že jsem dívku odhadla správně. Konečně je tu i další spřízněná duše. Bylo celkem poznat v odrazech její tváře, že jí etiketa není příliš po chuti. „Oh, škoda, že jste tu nebyla včera. Tančila tu čarokrásná cikánečka. Oni mají hudbu v krvi. A jejich vášeň všechny opíjela.“ onen zážitek na mne bude působit ještě dlouho. Věřím, že v každé volné chvíli se budu oblékat do lehounkých látek a vracet se ve svých myšlenkách k ohni cikánské karavany. Zběsilá a bláznivá touha. Vše zahodit a utéct. Ráda bych Dearbhail upozornila, že se nemusí chovat tolik křečovitě dle zastaralých avšak stále čerstvě vštěpovaných pravidel. To ovšem do rozhovoru vpluje světlovlasá francouzska a kouzlo okamžiku pohasne a změní barvu. Pousměji se na ni a pokývnou hlavou na pozdrav, načež ani nestačím zareagovat na rusovlásčin úprk. Je mi celkem líto, že se odpojila tak kvapně, ale…částečně ji chápu. „Nádherné?“ povytáhnu lehce škádlivě obočí. „To je vskutku slabé vylíčení.“ usměji se, neboť tolik výjimečnou atmosféru nelze popsat několika holými větami. „Už jste cosi podobného viděla?“ optám je konverzačním tónem, přičemž se oči sami stáčejí k Dearbhail a jejímu partnerovi. Jak já jim závidím. Ta nevázanost. Svoboda oplývající kolem nich. Beze studu. Čistá přirozenost. „Nevím jak vám, slečno…ale mne jsou momentálně tyto šaty celkem na obtíž.“ podotknu, abych si zjistila, zda by ona byla ochotná zbavit se svých šperků a cenností. Věnuji ji jeden vcelku hravý pohled, potom se omluvím a přejdu ke stolům s občerstvením, potřebuji svlažit hrdlo. Napiji se z poháru s ovocnou šťávou. Promnu rty, na nichž ulpěla sladkost. „Trochu se projdu.“ uklidnila jsem své garde, aby se nestrachovala z náhlého zmizení. Pozorovat moment společnost, aniž bych byla příliš na očí, je celkem zajímavá činnost. Ovšem, kdo ví jak dlouho mne to bude bavit.

Balduin von Schwannwede - 18. října 2011 11:11

Salónek, můj pokoj Náznaky, zkazky, kouzla… nějak se mi to přestává líbit. Cítím uvnitř, že se až příliš začínám zamotávat do nějaké neviditelné pavučiny – a je jen otázkou času, kdy se objeví pavouk, aby mě posnídal. Zdraví mé služebné stale zůstává prioritou číslo jedna. Snad léky, ať už číkoliv, budou dále prospěšné a Juliett se brzy bude moci znovu postavit na vlastní nohy. Je to vždycky těžké, hledět do očí někomu, kdo už téměř překročil onu neviditelnou hranici mezi naším světem a oním, a je smířen s tím, co ho čeká. O to těžší je to u někoho jako Juliett, jenž se ještě před dvěma dny zdála plná života. Nicméně, neznamená to, že léčbu přeruším, i když nemám nejmenší tušení, jak dlouho ještě bude trvat, ať už úspěšně, či neúspěšně. ”Spěte, potřebujete nabrat další síly.” konejšivě pohladím nemocnou po ruce, znovu jí urovnám pokrývku a mám se k odchodu. Stavím se ještě u Morrise, aby mi na zítřejší ráno s úsvitem zapřáhl bryčku, rozhodnut vydat se znovu k sídlu na vřesovištích. Hledat pravdu ? Či jen domněnky a sny ? Snad mi zítřek ukáže kam dál, a zda má cenu pokračovat tímto směrem. Je možné, že nenajdu nic dalšího, než hromadu harampádí a popela, z nějž žádný fénix povstat nemůže. ”Aldene !” zavolám svého komorníka nakonec. ”Zítra znovu odjedu na celý den. Připravte mi prosím několik metrů plátna – starých prostěradel, plachet nebo přehozů na nábytek. Určitě tady ještě nějaké zbyly po koupi sídla. Jako obvykle po dobu mé nepřítomnosti převezmete povinnosti správce domu – dohlédněte prosím, aby Juliett dostala pravidelně najíst. Vrátím se pravděpodobně někdy odpoledne nebo večer a prosím, připravte mi koupel. Je vice než pravděpodobné, že budu poněkud společensky nepřijatelný.” ušklíbnu se nad tou frází, protože “špinavý jako čuně” by pro můj zítřejší stav po expedici do vypáleného domu na vřesovištích bylo podstatně trefnější. ”Děkuji vám, a dobrou noc.” zamířím poté ke svému pokoji, kde se konečně uložím ke spánku.

Joyous de Faisenz - 18. října 2011 20:42

Pro dobrotu... Jen se shovívavě usměji nad dívčinou útočností. Jak je libo má milá... ,,Ne, nepřijde, avšak ta nádhera mi vzala slova..." Věnuji jí, něco jako omluvný pohled a opět se otočím k tanci, kterým jsem opravdu zaujata. ,,Ne, myslím, že tak výborné tanečníky ještě ne." Odpovím trochu váhavě, avšak v hlase je pevnost i razance, která trochu kolísá s jemným francouzským přízvukem. Oui, ono je všechno o penězích. To zdejší hostitel jistě ví a kdo si to nepřipustí je hlupák. Lehce povytáhnu obočí při poslední otázce, která mi je směřovaná. Můj Bože, přijdu si jak u výslechu... Složím vějíř v ruce a věnuji zkoumavý pohled jí i její róbě, která je z dnešních snad ta nejhonosnější. Ne nadarmo jsi byla jmenována zámořskou perlou. ,,Tanec je krásný sám o sobě, proč jej ochuzovat o podstatu spoustou zbytečného šatstva..?" Vrátím jí hravým tónem. Ne, že bych dala na šaty dopustit, ale u tance je to jiné. Má vášeň. při tomto tvrzení si nemohu na nic hrát. Pak jen lehce pokynu hlavou, když se omluví a poddám se svým úvahám. Ještě chvilku postávám s společenským úsměvem na tváři a dívám se na dívky, které pro svoji, echm, upřímnost, čestnost a jistě i silnou slabost pro kamarádíčkování se služebnictvem pomalu odplují z mé přítomnosti, aby se snad nenakazily aristokracií... Fuj! A stokrát! Pro dobrotu na žebrotu. Pomyslím si kysele a ještě jednou mávnu peříčky, lehonce, jakoby na pozdrav mým drahým společnicím. Jedna uteče do zahrad a druhá tančí se svým doprovodem, ke kterému ji nejspíš poutá milostný vztah. Jsou kouzelní, a ačkoli nejsem zrovna nadšená jejím chováním, musím říct, že vypadají na parketu skvostně. Upřímnost se kryje s přetvářkou, že? A když už nic, alespoň nejsem pokrytecká... Jako některé. Vyhnu se zbytečným pohledům a namísto toho se usadím na pohodlný gaučík. Nic neočekávám, pohled zelených očí je živý a zaujatý tanečnicí, zbytek obličeje kryje ledová maska s úsměvem, přijatelným pro každou společnost. Chm, já si s ženami stejně nikdy nerozuměla... Pomyslím si a v duchu se drze ušklíbnu, sama nad sebou. Snad nad jistou vzpomínkou. Těžko se červenat...

ZRCADLO - 28. února 2012 15:05

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady Margita ti kývla, už už se nadechovala snad k nějakým protestům, avšak... vzápětí se patrně rozhodla ti nebránit, jelikož to bylo zbytečné. Vzdalovala ses z hřejivého, jasného světla do teplého přítmí záře lampionů a tínů, co vrhaly mohutnější, letité stromy i jejich mladší, poněkud štíhlejší a ladnější sourozenci. Jako by ses tak zčásti octla zas v trochu jiném světě, avšak dál se tvé kroky nevydaly - na to byla temnota až příliš.... jaká vlastně? Snad hrozivá? Nikoli - spíš plná přemíry tajemství a riskovat jejich odhalení naráz - na to bys nemusela být připravena. Co, nebo KOHO ti to připomínalo? Pohled očí snad na chvilku zradí, když se pokusí pod přídechem odpovědi nalézt toho, kdo se opět vloudil do tvých myšlenek. Do chřípí vnikla vůně zvlhlé koňské srsti a do uší se vlinul snad zvuk deště - i když to bylo zaševelení listoví pod opětovným pohlazením větru. Obraz malé, krčící se chatky se opět rozplynul. Místo toho se ti naskytl pohled opět na současnou skutečnost, i když ta se vzápětí prolnula se vzpomínkami ne příliš vzdálenými. Sejmutí šátku z očí, jako bys několikanásobně vnímala, jak přejel po tvé kůži a jemně se pozastavil na neviditelných nerovnostech, než jsi konečně pozvedla víčka a před sebou spatřila nádherného hřebce, plemenem z tvé domoviny. "Dobrý večer, lady Elicia, pokud se pamatuji správně?" zlatavý přídech paprsků toho dne, které málem zahřály doteky na tvé kůži se vytratil. zatímco za tebou se vynořila silueta vyššího mladíka. Nebylo třeba dlouho váhat či mít pochyby o tom, kdo je. Hlas ho prozradil více jak dobře - mladý, avšak už nyní velmi talentovaný učitel hudby. "Smím?" posečkal, jestli k němu natáhneš ruku, aby ji on v symbolickém gestu náznakem políbil na hřbet. Po té opět kousek zdvořile poodstoupil. "Nádherná hudba, že? Ale o co krásnější je ta, co svede složit samotná příroda kolem." v černých očích se mihotal jemný přísvit, sice svým způsobem něžný, ale na druhou stranu zastřený závojem snad sladkobolného tajemství. Vzápětí se však na tebe zadíval upřeněji. "Omlouvám se... neuvědomil jsem si, jestli vás neruším. Pokud ano, opět se vzdálím." do hlasu se zpočátku promítla nejistota, pak trochu obavy a nakonec pokárání sebe sama za nezdvořilost. Jenže byla to neomalenost i v tvých očích?

Elicia de Talos - 09. března 2012 19:46

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zahrady a jejich tajemná zákoutí Dlouhou chvíli se mi nestalo, aby má mysl byla uvězněná sama v sobě. Ve vzpomínkách tvořené kouzelnými představami, či to snad bylo naopak? Nenacházela jsem slov. A cest. Pryč z onoho marnivého labyrintu, kde jsem oplývala podivně vřelým pocitem náklonnosti z jehostrany. Pod poduškou etických norem a pravidel jsem cítila klíčit cosi špatného. Uvědomovala jsem si, že se jistě řítím do nešťastného konce. Avšak…existuje k tomu důvod? Snad jeho omluvy, důkaz cti a zodpovědnosti. Nemůže to být špatný člověk, ne… V hrudi mne nepříjemně bodlo. Jako by se objevivší krystalky ledu vtěsnaly pod pevně stažený korzet. Vylekala jsem se. Přítmí zahrad, nechť zmírní zsinalost mé pleti. Duncan? blesklo mi hlavou a já se pomalu otočila v oněch nádherných šatech. Lehký úsměv dosedl na rty. Prvním pocitem při pohledu na učitele hudby, byl dotek jeho dlouhých prstů, když ty mé kladl na struny neobvyklého nástroje. A potom melodie…Oči se mimovolně přimhouřily. Natáhla jsem k němu v ladném gestu svou paži, mírně sklonila hlavu. „Nerušíte, pane.“ odpověděla jsem snad až příliš krátce a polotiše. Nebýt vás, kdo ví, kam by mne nohy zavedly, když rozum byl udolán sladkou fantazií. při tom pomyšlení jsem se jemně zachvěla v ramenou. Zdálo se mi to, či snad i on byl pohroužen ve světech vzdálených přítomnosti? Netuším. Líbilo se mi, jakým způsobem si všímal detailů kolem sebe. Neotřelé a nevšední. Svým vlastním pojetím. „Přirozeně. Existují písně složené ze zvuků, jež žádný nástroj nevytvoří.“ souhlasila jsem s ním. „Inspirujete se přírodou a komponujete její prvky do svých děl…či se ji snažíte napodobit?“ kladla jsem otázky, aniž bych se na mladíka podívala. „Když se zadíváte, či blíže poznáte nějakého člověka…dovedl byste složit hudbu, jež by jej vystihovala?“ nyní jsem se do tmavých očí zvědavě zadívala. „Jaké tóny uslyšíte v okamžiku, kdy pohlédnete na mne?“ nenápadně jsem cukla koutkem rtů. Vím, zním asi celkem nevhodně a samolibě. Avšak nerada bych ihned vyzvídala proč tu stál tak sám, stranou od společnosti.

ZRCADLO - 14. března 2012 11:03

Marian Tonchesen Pomalus otevřel oči, nevěda, kdes usnul a co všechno se stalo, pomalu ani který je den... nebo spíš večer - za okny se rozprostírala dokonale černá tma a pokoj osvětlovalo několik svící a lamp. To vše mu dodávalo přídech tajemství, z příšeří zadních koutů jsi mohl jen tušit obrysy vcelku jednoduchého nábytku. Hlavou neurčitě, jako by líně plynuly ty samé otázky - co se stalo, kde jsi, jak dlouho tady ležíš a... KDO jsi? Před očima se ti objevila tvář dívky s dlouhými, zlatými vlasy připomínajícími vodopád a nádhernýma očima, do nosu dokonce vloudila jemná vůně hřebíčku a vanilky. Nejvíc připomínala nějakou vílu a málem dala na vše zapomenout, kdyby... Místností se ozvalo jemné vrznutí dveří, které však ještě pár chvil zůstávaly pootevřené. "Nevím, Roberte. Mrzí mě to. Přišla jsem a prostě tam ležel, služebná mi pomohla dostat ho zpátky do postele. Předtím se zmiňoval o nějaké dívce..." "Není to tvoje vina, Eriko. Nemůžeš být všude. To se občas bohužel stává. Stejně tak jsem to mohl být já. Tak si to nevyčítej. Jestli mu nic vážnějšího není, pak se nic nestalo." Ty hlasy jsi neznal... nebo ano? Dveře se otevřely, sotvas zahlédl ženskou siluetu, dovnitř vzápětí ale vešel muž. Poměrně vysoký s černými, polodlouhými vlasy a šedýma očima, co připomínaly dobře kalenou ocel. Netrvalo dlouho, všiml si, že jsi vzhůru. "Nemusíte se ničeho obávat, jste v bezpečí. Jsem doktor Standham, ale můžete mi říkat Roberte. Pamatujete si, co se vám stalo?" Poslední slova se rozpíjela jako barva do namočeného papíru v podivné ozvěně. Před očima se ti zjevovaly pestré ohňostroje, oslavy, bujarý smích, prostoupený klapáním podkov koně v cvalu na nádvoří. "Ať žije! Ať žije král!" výkřiky lidí snadno přehlušily hlas toho mladého muže, stejně jako ti pohled na pár chvil zastínily černé kadeře a stejně takové oči. Vzápětí to všechno ale bylo pryč a tys zjistil, že se mlčky díváš na lékaře, co se posadil na židli naproti tobě. Bradu měl podepřenou, čelo mírně podmračené, rty stisknuté soustředěním a tím, jak přemýšlel.

ZRCADLO - 05. dubna 2012 13:01

Balduin von Schwannwede Alden se sice tvářil trochu překvapeně vzhledem k tvým požadavkům, i přes svou preciznost to byl stále člověk, kterému neunikla nějaká ta emoce a možná protos ho měl rád. Nijak se ovšem nevyptával a jen přikývl, pak se vzdálil a nechal tě odpočinku a, pro tentokrát bezesnému spánku. Kdyžs procitl, ráno toho dne nevypadalo příliš vlídně - okolo sídla se plazila mlha, vzduch byl zvlhlý ranní rosou, co se mihotavě třpytila, ale pod slunečními paprsky to nebylo, jelikož jeho zlatavý kotouč se snad teprve chystal k probuzení. Oblečení jsi měl možná k tvému překvapení už připravené - jako by ti dotyčný četl myšlenky, bylo nejvíc vhodné právě pro to, co se chystáš podniknout. Vše, cos požadoval bylo pečlivě připraveno na svých místech - Alden jako vždy nezklamal, byl zde dokonce proutěný koš s jídlem. Něco tě donutilo se otočit, ale to už se okno od salónku vpozadí jen zhoupnutím zakrylo závěsem - opravdu tam někdo stál, nebo se ti to jen zdálo? Viditelnost nebyla nejlepší a cesta tak nebude o nic víc snazší, než předtím - spíše právě naopak. "Pane... nemám jet raději s vámi?" když ses otočil, spatřils naproti sobě Morrise. Muž byl už sice starý, ale za práci vzít ještě uměl, i když se nemohl měřit s tebou, ale lenost spousty dnešních mladíků zvlášť z řad šlechticů překonal vždy hravě. Krátce po tobě sklouzl očima a vypadal víc než odhodlaně, i když jsi věděl, že se v případě odmítnutí nebude s tebou dohadovat... Ať užs vyrazil s ním nebo nakonec opět sám, najít cestu k onomu domu se zdálo téměř věcí nemožnou - jako by zas někdo překročil onen poévěstný bludný kořen, ale nakonec přecijen uši zachytily vzdálenější tok řeky, kterou ses brodil s Marlene... a která společně s dalším přivodila Juliett nemoc. Nebojíš se toho, co můžeš objevit? Říká se, že odvážnému štěstí přeje - ovšem jen pokud je připraven...

Balduin von Schwannwede - 25. dubna 2012 09:43

Zachmuřeně vyhlížím ráno z okna na převalující se mlhu. Takhle jsem si to nepředstavoval - je mi jasné už předem, že najít cestu k domu nahoře na vřesovištích zrovna lehké nebude. Ale teď, když už mám vše připraveno, nechce se mi plány měnit. Obléknu se do připraveného oblečení, přes rameno přehodím nezbytný meč a s košem jídla v ruce vykročím do nepřívětivé šedi. Skoro jako by se zasmušilost ranního nečasu odrážela v mém už tak nemluvném chování. Zamračil jsem se na pohyb za oknem salónku, odvrátil se k připravenému povozu a hodil koš na kozlík. Zrovna jsem se chystal vylézt za ním, když mě oslovil Morris. "Dobrá Morrisi. Pojďte." Chvilku jsem nad jeho nabídkou přemýšlel, ale pak přikývl. Posunkem jsem mu ukázal na opratě a sám se vyšvihl vedle. "Jeďte prosím nahoru na vřesoviště. Za brodem přes řeku, kus do kopce, je starý vypálený dům. Tam dnes směřujeme." předám mu alespoň základní instrukce a po zbytek cesty se moc hovorem nezatěžuju. Mlha stejně dusí každý zvuk jako vata. Nedělám si příliš mnoho iluzí. Dům stojí na vřesovištích velice dlouho, je možné, že se stejně budeme vracet domů s prázdnou, protože nic už nebude možné zachránit. A co najdeme - to nám ukáže den.

ZRCADLO - 11. května 2012 16:07

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady Snad až přehnaně skromně sklopil hlavu společně se slovy své odpovědi na tvou prvou otázku. "O vlastní melodie se zatím příliš nepokouším - je toho ještě tolik co se musím sám naučit, že si netroufám. Ale ano, příroda pro mne je, podobně jako spousty dalších velkých mistrů, vlastně nevyčerpatelnou inspirací. Napodobovat ji... k tomu nemám dostatek odvahy a drzosti." rty se mu zvlnily v jemném pousmátí, kterés zahlédla jen na mžik oka, když se na tebe opět zadíval. Jeho pohled byl opět jaksi vzdálený, ale teď jinak, než před pár chvílemi - nehleděl skrz tebe, ale do tvého nitra - avšak zvláštně jemným, nevtíravým způsobem, jako by nechtěl odhalit nic z toho, co se patří zůstat skryto a čekal, co mu nezištně nabídneš ty sama. "Šum perel co přináší mořská pěna a smích vlnek pod lechtáním paprsků zlatavého slunce..." chvíli se odmlčel, rty nechaje mírně pootevřené. Zvedl hlavu i pohled k obloze, zhluboka, avšak tiše se nadechl, na chvíli snad zasnil... "Vítr... co přináší svěžest od moře dál na rozpálené písky pobřeží.... co dovede pohladit, ale i dát políček v prudkosti rozbouřené krve..." jak zpočátku mluvil se zavřenými víčky, pak je pozvedl a očima ulpěl zas na tobě, tak je teď sklopil a pohled zabodl do země, snad abys nestihla postřehnout záblesk oné vášně, s níž tvou "melodii" líčil. Na to bylo ale už pozdě. "Omlouvám se. Zašel jsem patrně příliš daleko. Otec sám říká, že se nechávám občas až příliš unést a pak zapomínám na dobré mravy." opět se na tebe zadíval, trochu nesměle stiskl rty v pousmátí. "Ani jsem vám neřekl, že v těch šatech... vypadáte opravdu nádherně. A to míním se vší upřímností, ne jako pouhou prázdnou lichotku." Teď opravdu připomínal chlapce. Něžného, tak trochu vyplašeného, nejistého - nebýt tmy, možná bys viděla i uzardění v jeho tváři. Ale... on vlastně z velké části ještě chlapec byl, což sis vzápětí uvědomila. Zbývalo se než jen modlit, aby dospělost jeho sny, fantazie a vůbec neobvyklý pohled na tolik věcí nerozervala na kusy a nerozprášila v niveč. Ovšem ona pevná vášeň, její velká jiskra cos zahlédla tě spíš utvrzovala v tom, že on se léty zmoci nenechá a pokud ano - bude bránit ten kousek vílí pavučiny do posledního dechu.

ZRCADLO - 11. května 2012 17:06

SÍDLO HRABĚTE GIDEONA Joyous, Dearbhail, Adriana Pár slov či vět - netrvalo to přespříliš dlouho a krom noh tanečnice a jejích společníků se do rytmu začala míhat pestrobarevná, zvláštní látka šatů, připomínající svou paletou a mněňavostí paví peří. Stejně tak dlouho netrvalo to, aby se neuvolnil zpočátku jeden, později dva, tři neposlušné pramínky ohnivých loken, které soupeřily s růží líček a jiskřením očí oné dívky. Spolu s partnerem jako by tvořili součást oné melodie, hudba jim proudila žilami a byla opravdu radost se na ně dívat, i když to mohlo v přihlížejících vyvolávat i jinačí pocity, než jen ty příjemné. Nakonec došlo na Dearbhailina slova, ač to ona sama nejspíš nečekala - při vskoku do melodie hosulí, která nabyla na tempu to netrvalo dlouho a jeden střevíc se jí vyzul. Co s tím? Dáma by možná zaplakala, snad by z toho bylo skoro moře slz, ale dívka z Irska? Ta si svede poradit i s mnohem horším. Na tváři hraběte se objevilo lehčí pousmátí, které v pár okamžicích bylo širší, vřelejší a znatelnější, když pozoroval tančící pár, který bez ostychu nehledě na ostatní a jejich myšlenky tančil za doprovodu zvuku bubnů a houslí. Nakonec však očima sklouzl zpět ke svému půvabnému doprovodu a něco mu pošeptal, pak se opět napřímil a šedomodré oči zabloudily k osamocené stříbrovlásce. Melodie zatím dozněla, ale netrvalo to příliš dlouho a zahradami se rozlehla další. Joyous Stálas tam, náhle tak nějak podivně osamělá. Theo a otec se odebrali kousek opodál do ústranní a o něčem diskutovali. Když mladík zvedl oči k tvé maličkosti, trochu tě píchlo pod srdcem při vzpomínce... To tě ale něco donutilo zvednout oči - ve správný okamžik, blížil se k tobě totiž váš hostitel - i se svým doprovodem, též plavovláskou. Těžko však říci, zdas byla raději, nebo bys dala přednost kdyby byl sám. Tos věděla jen ty sama, z tváře nešlo nikdy vyčíst nic, cos nechtěla - pokud jsi nebyla vyvedená z míry. "Dobrý večer, dovolte, abych vás představil. Lady Joyous de Faisenz... Lady Adriana de Alexan." svá slova doplnil mírnou úklonou, jež náležela tobě. Již dle jména ses mohla domyslet, nebo alespoň tušit, že světlá barva vlasů nebude to jediné, co máte vy dvě společné. Popravdě by tě nenapadlo, že zde můžeš narazit na krajanku, i když to vlastně tak nepravděpodobné nebylo. Adriana Snad každého upoutal pár, co se vcelku bez ostychu vrhnul do víru hudby - a ač to byla první dívka, kdo tohle celé začal, mladík nevypadal nijak zaskočeně, naopak. Oči poutala hra mihotavých světel a stínů a především barev látky šatů oné tanečnice s vlasy, v nichž se snad zrodil oheň. Když se jí vyzul střevíc a ona klopýtla, snad ti mezi ústy uniklo soucitné syknutí - ale Dearbhail nepřestávala tančit - nyní již zcela bosá. Na tváři hraběte se objevilo lehčí pousmátí, které v pár okamžicích bylo širší, vřelejší a znatelnější, když pozoroval tančící pár, který bez ostychu nehledě na ostatní a jejich myšlenky tančil za doprovodu zvuku bubnů a houslí. Nakonec však očima sklouzl zpět k tobě a vaše pohledy se tak zdánlivě náhodně setkaly. "Kdybyste cokoli potřebovala nebo po čemkoli toužila, nebojte se to vyslovit. Nemohu vám slíbit, že onu věc splním, mohu vám však odpřísáhnout, že udělám vše proto, abych se tomu přání alespoň přiblížil." pokývl zlehka hlavou společně se zdvořilejším pousmátím, opět se napřímil, když melodie ustala. "Někoho vám představím." pronesl do nastalého ticha, které se, sotva jste vykročili, opět začalo plnit dalšími libými tóny houslí. Sotva pár vteřin trvalo, abys zjistila, že míříte k osamocené stříbrovlásce - při tom, jak vypadala, to bylo skoro s podivem. Gentelmany, kteří ji doprovázeli na večeři jsi zahlédla postávat kousek opodál. To už si vás ale dívka též všimla. Hrabě po té, co jste se ostli před ní nikterak dlouho nemeškal a vzájemně vás představil, přičemž se nezapomněl dotyčné mírně uklonit. Jméno oné dívky tě nenechalo na pochybách... další Francouzska? Možná byste mohly nalézt více společného než jen zemi. Věděl tohle hrabě už ve chvíli, kdy rozesílal pozvánky, nebo to bylo prostě další nezištné, vlídné gesto tobě, aby ses zde necítila tak napjatě? Dearbhail Několik otoček, bušení krve ve spáncích, tlukot srdce v hrudi, uši příjemně ohluchlé melodií, která vířila všude kolem vás a vy.. jste se stali její součástí. Jako by ses nohama ani nedotýkala země, oporou byly Beathanovy pevné a jisté paže, stejně jako kroky, avšak zde, v tomto tanci nikdo nevedl nikoho - splývali jste v jedno. Snad přecijen tu rovnováhu ale něco narušilo - náhlá ztráta půdy, lehčí klopýtnutí, kdy sis už byla vědoma toho, co se stalo - a vzápětí se octla už zcela bosá, snad s rozšířeným úsměvem pod myšlenkou na svoje vlastní slova, určená krásce ve zlatých šatech, která se však někam vytratila. Ve tváři tě opět rozpustile zalochtaly lokny tvých vlasů, ale až pár okamžiků po tom, co jste dotančili a melodie skončila sis uvědomila, jak tě pálí horkostí tváře. Dalo tohle kouzlo už více jak z půle vymizet předsudkům, kterés chovala k Anglii? To sotva. Ale co k vašemu hostiteli? Několik chvil trvalo, než se tvůj dech uklidnil, stejně jako Beathanův. Zadíval se na tebe a úsměv na jeho tváři se jen rozšířil, koutky úst jemně zaškubaly, jako by ti snad četl myšlenky, ale svedl se ovládnout. Sotva jste stihli vydechnout, smyčec se opět dotkl strun a tvůj společník zvídavě pozvedl obočí v tiché otázce, zda budete v tanci pokračovat.... či zvolíte jinačí zábavu. Stačilas postřehnout, jak se Gideon i se svým doprovodem vydal k nyní osamělé francouzce, zatímco za koutek oka tě zatahal pohyb zavlnění sukně šatů, kdy se opět odhalily dlouhé nohy tanečnice.

ZRCADLO - 12. května 2012 17:53

Hunter Quarrin Při zmínce jména hraběte sis mohl povšimnout, že sebou jemně trhla jako by snad v náznaku, že vstane, ale nestalo se tak. Hruď, co se v podobně náhlém nádechu zdvihla zas klesla, stejně jako její tělo. Oba jste měli svá tajemství - oba jeden před druhým, i když tys už jí to své vyzradil, ale přece se na tom nic nezměnilo. "Hry?" zopakovala v napůl šeptem zastřené otázce, kdy opět očima klouzala po dětech, kterak se honí s psíkem. Jenže to se už jejího ramene zlehka dotkla mužská dlaň. "Lady Esmeraldo..." doktor Standham se uklonil, pak k ní přešel a v náznaku políbil hřbet její zdravé ruky, zdvořile se pousmál. "Pane doktore..." oplatila mu, stejně jako úsměv, i když ten vzápětí zas vybledl. "Doufám, že se vám ruka dobře zhojí a že ten obvaz a další nejsou moc nepohodlné. Brzy vám je opět sundáme, nemějte strach." mladý lékař se vzápětí otočil k tobě s nádechem, jako by si snad právě na něco vzpomněl. "Vikomte...." pokývl ti, pak se zas zadíval s širším pousmátím na tvou snoubenku. "Nebude vám vadit, když vás připravím o společnost vašeho snoubence? Jen na pár chvil, slibuji." V odpověď stačil úsměv a pokývnutí hlavou. "Půjdu se trochu projít... Nebojte se, drahý, ne daleko a budu opatrná." krátce se v náznaku při posledních slovech otočila k tobě, pak opatrně zvedla z křesla a pomalu rozešla k dětem. Standham ji několik okamžiků pozoroval, pak se obrátil k tobě. "Mohu?" kývl k nyní již volné židli a posadil se naproti tobě, propletl prsty, ruce sepjal před sebou a mlčel. Ne však dlouho. "Nechci vás zatím nijak znepokojovat, ale raději předběhnu možným událostem, co by mohly nastat a vyvolám planý poplach, než abych něco zanedbal. Předtím se vás ale chci zeptat na pár... řekněme drobností, které ale mají velký význam." opřel se lokty o kolena, jak se nahnul blíže, důvěrněji k tobě, chvíli pozoroval vzdalující se Esmeraldu. "Budu k vám zcela upřímný a otevřený, pane Quarrine. Jedná se o zdraví vaší snoubenky." zadíval se zpět na tebe - tvůj pohled se však ještě stihl setkat s tím zlatovlásčiným, stejně jako s jejím úsměvem, než se zas otočila a přiklekla do trávy ke štěněti. Vypadala opravdu, v záři slunce, jako ztělesnění anděla, jenže jak ses otáčel zpět k doktorovi, jako by se zatáhlo. "Poslouchejte mě pozorně a pravdivě odpovídejte, prosím. Je to opravdu důležité, i když na něco bude možná složité odpovědět. Víte, jestli bývala lady Greenová často, nebo byť i jednou vlekle či vážněji nemocná? Dále pak... bledost je mezi zdejšími dámami běžná a žádaná, ale.... nezdá se vám přecijen víc pobledlá, než ostatní dívky? Nepozorujete u ní občas či častěji únavu, lehčí netečnost... a nepříliš velkou energii.... jako by byla stále tak trochu zasněná? Byl jste někdy u toho, kdy se zranila.... stačila i drobnější ranka, co by ale dlouho a vytrvale krvácela? Prosím, pečlivě zvažte, co odpovíte, máme čas, ale potřebuji co nejpřesnější odpovědi." snažil se příliš nenaléhat, ale anis to nemusel v podtónu jeho hlasu slyšet. Mohlo by to být... opravdu vážné? Oči zas sklouzly k zlatavému vodopádu vlasů...

Elicia de Talos - 12. května 2012 18:28

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro V zahradách Semkla jsem rty. Rudější přísvitem. Prsty propletené, snad podivným neklidem. Nestrachovala jsem se. Necítila jsem se nebezpečně. Přesto…vstupovala jsem do vod zakázaných? Přítomnost mladého skladatele mi byla tuze rozmilá. Nechtěla jsem, aby odcházel. Přesto stála jsem na místě a neodvážila se přiblížit. Ba ani pohnout. Hrudník se zvedl v hlubším nádechu, při kterém mne bodlo pod žebry. Varování? Netuším… Skrze klíčovou dírku hustých řas sledovala jsem skromnou Duncanovu povahu. Zdál se býti tolik pokorným vůči umění a svému talentu. Již nyní zněl byl úžasný umělec, avšak on před sebou viděl dlouhou a trnitou cestu. Což bylo úchvatné. Nedovedla jsem objasnit proč. Zkrátka…proplétal se skrze mne, aniž by o tom měl ponětí. Neřekla jsem nic. Nechtěla jsem rušit zvuk jeho slov. Melodii hlasu. Lesk tmavých odstínů v očích prazvláštních. Avšak malebný popis melodie mého Já…naprosto mne tím oslnil. Jako bych slyšela, co se snažil vyjevit. Příboj vln, šumění moře…svět kolem mne zatáhl oponu a já přepadl přes hranu do propasti souzvuků. A vášeň, jež se Duncan snažil zakrýt, já vrátila mu v bouři pohledu vlastního. Nezakrytě. V obnažené upřímnosti. Cítila jsem tepající krev. Brnění v podbřišku a stupňující se naléhavost. Otočila jsem se k němu bokem, závoj vlasů spadající přes rozpálenou tvář. Jemně jsem se pousmála. Co si počít? Proč se najednou všude kolem stahují tenata pokušení? Které city jsou ty pravé? A mohu vůbec být okouzlena dvěma muži najednou? Ani jednoho z nich ve skutečnosti neznám. Podivný čas nastal. „Ach, ano..ty šaty jsou skutečně skvostné. Dar od bratránka. Sama bych se neodvážila takto bohatě vystrojit.“ pověděla jsem možná až příliš plaše. Polkla jsem, narovnala ramena a pohlédla na mladíka opět zpříma. Ovšem stopy zvláštní uchvácenosti přetrvávaly. Avšak vůbec ne nijak vulgárně. Nepatrně jemně a citlivě. „A nemějte strach. Já to vašemu otci nepovím.“ usmála jsem se. „Navíc, pouze jste vyhověl mému přání, což není porušení mravů. Bylo to krásné, děkuji.“ slovo díků jsem vydechla. Cosi se stahovalo kolem mých boků. „Neprojdeme se?“ neměla bych spíše utéct? „I když, vy tu v zahradách také jistě nejste ztracen náhodou. Měla bych vám vrátit soukromí.“ opět ten úsměv. „Promiňte mi, Duncane,…cítím se ztraceně.“ nadzvedla jsem sukni krásných šatů a vykročila do prázdna. Volba patří jen a pouze jemu.

ZRCADLO - 14. května 2012 10:50

Eleanora Ann Luisa Callas Issy na tvoje slova o šatech ještě zčásti zamyšleně přikývla, ale pak po tobě střelila pohledem. "Tohle ráda přenechám Anabelle." skoro si odfrkla, snad jako bys ji urazila a svým způsobem to možná nebyla nepravda. Dívka jako Issy sice byla intrikánka, ale některých pravidel etikety se držela více jak striktně - zvláště těch o vztazích služebnictva a šlechty. Nakonec ale jen mávla rukou a ještě trochu nesouhlasně pokývala hlavou - nakonec vešla do salonku, nezapomněla ti přidržet dveře, aby ses stihla také protáhnout. Moc živá zábava tu nepanovala - spíš napjaté ticho a oči všech se vzápětí přišpendlily nejdřív na Issy, pak sklouzly na tebe. Jako první se pohnula Ingrid. "Bavily jsme se o tom pozvání... mě bohužel rodiče nepustí, očekáváme návštěvu vzdálených příbuzných z druhého konce Anglie. Uvědomila jsem si to až teď." Stacie k ní přišla a pousmála se. "Tak se pořád netvař, jako bys stála před soudním tribunálem a čekala jen jeden rozsudek. Sice nás to všechny mrzí, ale s tím nic nenaděláme." všimla sis, jak dívka zlehka mrkla tvým směrem - bylo ti jasné, že tahle zelenoočka udělá to nejlepší, abyste na tu slávu dorazily skutečně všechny - nebo alespoň v co nejvyšším počtu. Svedla si bravurně poradit s tvou tetou - tak co by to nesvedla s rodiči Ingrid? Rosalie k tobě krátce zvedla oči, ale sotva se setkala s opět trochu přísněji působícím pohledem Issy, zas plaše zamrkala a zabodla je do země. To už ji ale Anabell chytla pod paží a obličej se jí rozzářil. "Tak, na co ještě čekáme? Venku je vskutku nádherný den... Jedeme do města a ke krejčové!" Že je tak plná elánu jen kvůli šatům nevěřil nikdo z přítomných - a měl pravdu... *** Kočár se v zhoupnutí zastavil - cesta trvala opravdu dlouho a sotva jste se svedly do vozu poskládat. Tak trochu problém nastal při vystupování - a sice když se jako první kupodivu zvedla Rosalie, která seděla vprostřed a tím uvěznila jak sebe, tak zbylé dvě dívky vedle sebe. Nakonec se vám podařilo vyskočit ven - mohly být tak dvě hodiny po poledni. Zdejší vzduch byl jinačí než ten vlastně "venkovský", ale o to víc vibroval vzrušením a pulzoval životem. Sem tam se některá z vás s trochou bodnutí závisti otočila po ženě, která měla hezčí šaty, účes... popřípadě velmi elegantní a přitažlivý doprovod. Jediná, neochvějně a klidně plující loď ve zdejších vodách byla Issy. Jako by se jí nic z toho kolem netýkalo a byly to jen malichernosti, kráčela jako dáma cílevědomě až k jednomu ze zdejších nejlepších krejčovství. "Tak... jsme tady. Rosalie..." pak se otočila na tebe. Ostatním kývla, že mohou jít - beztak by překážely, protože krám není příliš prostorný - a opravdu nebyl. Vešly jste dovnitř za doprovodu jemného zacinkání zvonku nade dveřmi. "Není to tady sice nijak velké, za to mají nejvybranější a nejkvalitnější látky, krajky... prostě na cokoliv si vzpomenete." Issy skoro šeptala - takovous ji neznala, i když ani přes to se z jejího hlasu nevytrácela jakási pevnost, vlastní vojákům v armádě. Vzápětí postrčila černovlásku kus před sebe. "Tak se podívej." vybídla ji ještě a netrvalo to příliš dlouho, kdy se dívka konečně osmělila. I Isabella sebou trhla, když viděla, kam vaše přítelkyně míří, ale ta se nakonec zarazila a otočila od regálů s fialkovými a podobnými barvami pryč kvůli jediné - petrolejově modrozelené, tmavší, ale zářivě výraznější barvě, která přitáhla její oči jako magnet - a držela je spolehlivě. "Dobré odpoledne, dámy. Mohu vám posloužit?" starší, ale od prvního pohledu sympatický muž se na vás pousmál, Issy předvedla ukázkovou úklonku, ale Rosalii to trvalo trochu déle, než se vzpamatovala a oči jí stále neposlušně sklouzávaly jistým směrem. Tak že by přecijen nebyla věc jménem "vkus" pohřbená v dívce zcela díky její matce? I malé světélko naděje postačí... Ven jste vycházely se spokojeným, úsměvem, s Issy jste na sebe pomrkávaly a Rosalii hořely tváře, ještě se párkrát trochu lítostivě otočila přes rameno. "Nedá se nic dělat, ušít krásně šaty nějaký ten čas trvá, ale mám řešení na alespoň část té slávy u.... hraběte." Ano, Issy se držela etiket, ale byla jí vlastní i vynalézavost - málokdo by se "snížil" k zapůjčení šatů, když má peníze na krejčovskou práci na míru, ale... Půjčovnu jste opouštěly hned se třemi šaty, což byl úspěch téměř nečekaný - a Rosalie se usmívala, snad se i dokonce.... "Matku musím přemluvit stůj co stůj! Na to sídlo chci jet určitě s vámi!" Isabella ti věnovala vítězoslavný pohled... *** "Tak... máme se sejít na náměstí za hodinu. Nějaký návrh, kam bychom mohly jít, nebo už půjdemě čekat na ostatní?" sklouzla po vás blondýnka očima, které si zaclonila proti slunci, když vzápětí zvedla hlavu k obloze. Vypadalo to, že je v dobré, nebo alespoň spokojené náladě, ale i tak vypadala vedle rozzářené Rosalie jako starší, vybledlý a smutný obraz. Do uší tě udeřil smích, který ovšem nepatřil ženě. Když se tvé oči stočily tím směrem, povšimla sis skupinky pěti mladých mužů, kterak mezi sebou vcelku živě diskutují. Být tu Anabell, neváhá ani vteřinu. Avšak vy, či snad ty? Jak dlouho asi potrvá, než si vás všimnou... První mladík upoutal na prvý pohled nejen výškou a opravdu mužnými rameny, ale především barvou vlasů, které jsou ryšavé. Všimneš si, že držení těla je pevné a vzpřímené, skoro až přísně, ale ne křečovitě. Nemálo připomíná vojenské a možná že tomu tak skutečně je. Na sobě má tmavomodrý, spíš jednodušší kabátec prostý výšivek a přehnaného zdobení, jednoduché kalhoty a vše působí prostou elegancí a účelně, než pro parádu. Jak se pootočí, můžete si všimnout, že se mu u pasu houpe šavle - tak tedy přecijen nejspíše voják. Ten po jeho pravici má dlouhé, zlatavé vlasy podobné uzrálé pšenici, vyšší postavy, která dává i s tváří tušit věk, který nebude přespříliš vysoký, odhadla bys jej tak okolo dvaceti let. I jeho odění je prosté přílišného zdobení, převládá však krémová, bílá či slonovinová barva s hnědozlatou, což samo o sobě dává na srozuměnou postavení tohoto mladíka - vždyť světlá barva se dá tak snadno zašpinit, takže služebným příliš nenáleží. Pak ti oči sklouznou na, poněkud blíže sobě stojící, dva další, dle rysů lze vcelku snadno usoudit, že budou bratry. I výškou se nijak nepředhánějí. Jeden nazrzle kaštanových vlasů, ty druhého jsou pak hnědé jako tmavá, tekutá čokoláda, podobně jako jeho oči. Vycházkové kabáty a hole jsou těmto gentelmanům vlastní, stejně jako jednodušší vesty. Posledním z nich je též dle prvého pohledu ještě mladý muž, patrně vrstevník onoho plavovlasého. Mohlas mu také hádat maximálně devatenáct, dvacet let, byl vyšší, štíhlé, ještě zčásti chlapecké postavy s trochu útlejšími rameny, dlouhé, kaštanově hnědé vlasy slunce barvilo nádechem do měděné, splývaly mu svázané v culíku pod ramena. Rozhodně se nedalo říct, že by byl ošklivý. Sice ne vyloženě krásný, ale rozhodně zajímavý. Zvlášť jeho téměř černé, hluboké oči dominovaly celému obličeji.

Joyous de Faisenz - 14. května 2012 16:17

Společnost... Skryji své rty i drobný nosík za roztomile růžový vějíř z barveného peří, jaké se něžně třepotá při každém jemném pohybu ručkou. Popravdě jsem trochu rozladěná, snad jsem od té velké návštěvy čekala více. Otec i Theo se ovšem skvěle bavili a to pro mě bylo hlavní, ztratili se kamsi k mísám s punčem, či kam, ale s úsměvem. U srdce mě příjemně zahřeje pocit, že je všechno v pořádku, jak s papá, tak s mým nejdražším... Ačkoli je tu pořád ta drobná nepříjemnost ze zahrad. Slečny, jaké jsem zatím měla tu čest poznat, patřily k tomu typu šlechtičen, co se kamarádíčkují se služebnictvem. Jako by tu bylo k čertu k něčemu jinému než k práci! S umělým úsměvem na tváři se rychle ztratily z dohledu mé pýchy a mě popravdě bylo lépe bez takovýchto pokryteckých holčiček. Koneckonců s ženami já si nikdy moc nerozuměla. Hudba je příjemná a živá, soudím, že pochází odněkud z Irska, ale opravdu mě to nezajímá. Sleduji taneční pár, který je opravdu výborný, na rozdíl od jiných aspektů večera. Náhle trochu výrazněji mávnu vějířem, až se jedna z pracně natáčených lokýnek pohne v závanu. No, no, no, emoce stranou, zlatíčko. Zazní mi v hlavě jedna z vět mého otce, říkal ji vždycky, když jsem se jako malá příliš rozčilila. Emoce člověka dělají slabšího, náchylnějšího a povolného. Když se vzepřeme své přirozenosti, nikdy nám ji nikdo nemůže vzít a navždy budeme vznešení. Náhle mě jakýsi pocit donutil, zdvihnou nyní již pocitu prosté, uličnicky zelené oči. Blížil se ke mně náš tajemný vznešený hostitel i se svým doprovodem. Ženou krásnou, plavovlasou, s rovnou páteří a pevným pohledem. Jemně, společensky přijatelně se usměji, a když se přiblíží ještě blíž, pohlédnu mu zpříma do očí a předvedu ukázkové, naprosto precizní pukrle. Zdá se, že přišel za účelem seznámit mě se svou milou. Koneckonců nemám nic proti, že? Jen... ,,Nádherný večer, je mi velikou ctí, monsieur Gildeon." Opět se pevně postavím na nohy a přesunu svou pozornost ke jmenované. ,,Bonjour, Ráda vás poznávám lady de Alexan." Věnuji jí o něco milejší úsměv, než dosud všem ostatním. Krajanku jsem zde nečekala, i když to vlastně ani není tak zvláštní.

ZRCADLO - 15. května 2012 09:39

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady V jeho očích se na vteřinu, dvě, objevila starost - snad se podle tvého odvrácení se bál, že se ti neudělalo dobře, nebo že tě snad nějak zklamal, či urazil...? Tvá další slova ho donutila zvednout zas oči k tobě - jejich čerň sklouzla po vyšívané látce, která ani v noci neztrácela zlatavý přísvit, co z ní vycházel jako kouzlem. Kdyžs řekla, že pouze vyhověl tvému přání, mírně nesouhlasně pokýval hlavou. "To není omluva pro to porušovat etiketu." odvětil, ale spíše polohlasně, jako by jen vyjádřil vlastní myšlenku... nebo spíš - myšlenku společnosti, která ji stejně většinou užívá jako zástěrku, štít, za nějž se mohou skrýt a proměnit do skutečné podoby... Sklonil hlavu a mlčel. Do ticha nakonec zašustila drahá látka tvých šatů, zadní lem sukně se pod prvním krokem rozběhl po trávě... Další krok... "Lady Elicie..." sotvas ho stihla dokončit - a ulevilo se ti nebo ses uvnitř napnula ještě víc? "Pokud byste si přála..." dohnal tě několika kroky a nejen pohled v jeho očích tě zastavil. Několikrát nadechl a vydechl... a pak ti jako správný gentelman nabídl rámě. Kráčeli jste zahradami, stále skryti pod stínem příšeří linie stromů, která se táhla někam donekonečna. Mladý hudebník mlčel, snad se opět zaposlouchal do zvuků noční přírody. Nejistota, váhání v jeho chování, ale i ve tvém... etiketa... Snad nesměle zvednutý pohled k tvému snad budoucímu učiteli hudby, k jeho tváři... Proč by nemělo být možné nechat se okouzlit vícero muži? Stále to jsou lidé - a není na tom vlastně tak nic těžkého, když mají čím oslovit. Jak Gideon, tak Duncan měli co nabídnout - i když každý něco zcela jiného, mělo to jedno společné - tebe. Tebe, která pocházíš ze šlechtického rodu s ne nijak krátkou historií... tebe, která jsi zavěšená do sice velice nadaného učitele hudby, který však nemá žádný titul. Jako bys od té přísné dámy, jejíž jméno začíná stejně jako tvé, dostala políček. Jeho razanci však podnítilo něco jiného - a sice myšlenka na to, že z jistých věcí by pak měl potíže právě mladý učitel... "Vaše... melodie..." zastavili jste se takměř stejně, akorát nyní jsi měla Duncana přímo naproti sobě samé. Jemně ti stiskl ruku ve své dlani. "Změnila se. Skoro mlčí. Stalo se něco?" dlouhý pohled do tvých očí, v něm otázka, starost, očekávání a snad něha měkkosti? Co odpovíš, nebo uděláš s vědomím, že vás spolehlivě skrývá temný závoj noci, který ze zde přítomných neprohlédne nikdo...

Elicia de Talos - 15. května 2012 17:47

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zahrady Jemné, leč důsledné škubnutí v podbřišku. Niterní pohyb, který jakoby zvolna otevřel bránu a rozpoutal v útrobách bouři. Chaos, který byl potřeba utišit. Nesměle jsem se pousmála v okamžiku, kdy jsme přijímala nabízen rámě. Bylo to zvláštní. Chtěla bych mu toho tolik povědět, ale ústa zůstával být sevřená. Uvnitř jsem se chvěla. Netušila, co si s tím počít. Mé tělo si počínalo nehledě na to, co si žádala mysl. Poprvé…nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Tolik rozporuplná situace. Sladká, zmatená a smutná najednou. Avšak který z Citu ochutnat? Přiklonit se ke zdravému rozumu a pevným pravidlům, či je prolomit v závoji noci? A jak…? Vždyť i mé srdce odmítá jasnou odpověď. Cítila jsem se provinile. Vůči Gideonovi. Zároveň mne bodl osten zbytečné žárlivosti. Jistě, jako hostitel se musí věnovat těm, které na své sídlo pozval. Neustále cosi zařizuje a snad o to jsou vzácnější okamžiky, kdy se stávám středem bratránkovy pozornosti pouze já. Jak moc bych si přála, aby to celé nebyl sen… Avšak nyní v čase, kdy jsem si zoufala, objevil se Duncan. Sdílí se mnou samotu, aniž bych ho k tomu nutila. Měl přeci na výběr. A čirá fascinace hudbou a talentem…jak si to vysvětlit? Téměř polekaně jsem stiskla mladíkovu dlaň a vzhlédla k černým očím, jež poutaly. „Promiňte, nechtěla jsem…utichnout.“ omluvně jsem na okamžik sklopila víčka a pokusila se o úsměv. Tváře se zarděly. „Jen, zamyslela jsem se…jak je těžké rozpoznat melodii vlastního srdce. Buší divoce a utlumuje tóny. Jako kdyby je svíral zvláštní strach…“ promnula jsem si rty. Znenáhla mi připadalo neskutečně těžké promlouvat k mladému hudebníku. „Tak jej raději dusíme v hrudi, aby jej náhodou nezaslechl někdo jiný..“ mírně jsem se pousmála, kaštanová kadeř se svezla přes rameno. „Jak člověk pozná, že polibek je opravdový? A ne pouhé mámení?“ vydechla jsem polohlasem. Možná jsem zapomínala, kdo jsem. Možná…

Adriana de Alexan - 04. července 2012 20:55

Seznámení Má ruka, stále zaklesnutá v rámě hraběte, se pomalu stávala křečovitou. Stále jsem se snažila jen lehce spočívat v jeho sevření, jak se k něžné dámě hodí, ale tichá večeře a náhlé rozprchnutí se všech přítomných k vlastním zábavám mi k jistotě moc nepřidalo. Snad jen u něj jsem našla nějakou tu oporu, které je potřeba do nových začátků. V tichosti jsem sledovala dívku, která bavila publikum svou líbeznou hudbou. A přitom jsem i sledovala tančící dívku, které se stala ona nehoda. Téměř se zatajeným dechem jsem čekala, co bude dál. Snad jsem si ani neuvědomila, že z úst mi utichlo tiché syknutí lítosti a soucitu. Ale její reakce mne překvapila. Tak spontánní a přirozená, že by téměř nikdo nepoznal, že se vyhnula společenské ostudě. Všimla jsem si, že i hrabě si tohoto incidentu všimnul a jemně se pousmál. Kdo ví, co se mu v tuto chvíli právě honilo hlavou. Jeho úsměv byl znatelnější a upřímný, přímo se kochal pohledem na dvojici, která zapomněla na celý svět okolo. Důležité pro ně byl jen ten druhý. Možná až trochu nevhodně jsem vzhlížela na hraběte Gideona a pohlížela si jeho tvář, hledajíc pochopení jeho myšlenek v každé mimice obličeji. A možná i proto jsem se začervenala, když ke mne shlédl a naše pohledy se na chvíli setkaly. “Jste velice laskav, můj pane. Již nyní jsem toho dostala více nežli bych uměla žádat. Ale jistě si Vaší nabídku zapamatuji,“ odpověděla jsem s jemným úsměvem a náznakem vděčného úklonu. Snažila jsem se jednat dle etiky, ale přesto mi přišlo, že jeho nabídka je vřelejší než pouhá slova nutnosti hostitele. Náhle znovu promluvil a trochu mne překvapil jeho úmyslem. Rozhodně jsem se však nebránila, lepší je být představená hostitelem než se snažit někoho sama zaujmout. Hrabě mne vedl k osamocené stříbrovlasé krasavici. Barva jejích vlasů byla úchvatná, tak krásná a přitom tak neskutečná. Krátce jsem pohlédla na její doprovod, který se náruživě bavil opodál a téměř jsem nevěřila, že ji dokázali opustit. Samozřejmě, v životě mužů jsou chvíle, u kterých je přítomnost žen na obtíž, ale nechat takový skvost osamocen v místnosti, kde jej mohl kdokoliv ukrást bylo dosti na pováženou. Dojdeme až k mladé ženě a hrabě se jal nás představit, jak se na správného pána panství sluší. Překvapeně jsem na dívku pohlédla. Někoho z mé země jsem tu nečekala. Je to jen náhoda nebo… nedůvěra k mé maceše byla patrna. Stále mi nepřicházelo na mysl proč mne poslala sem, na panství, které vypadalo jako pravá sestra rajské zahrady. Každou chvíli jsem čekala nějakou zradu. Bylo však velice nemístné chovat se jako nově příchozí tak nevybíravě. Mohla to být prostě jen náhoda. Mile jsem se na dívku usmála, snad jako bych cítila ještě větší sympatie, když jsem věděla, že aspoň něco nás spojuje. “Potěšení je na mé straně, lady de Faisenz,“ odbyla jsem si tu odvěkou povinnost a čekala, co přesně bylo úmyslem hraběte dál. Nutno však říci, že se ve mne probudila zvědavost a zájem, které okamžitě zahnaly mou prvotní nedůvěru.

Dearbhail Nicolette O´Donegal - 12. července 2012 05:48

V zahradách Hudba, jasná a hravá, mne svádí k bezstarostnosti. Když tančím, nemyslím na nic - je jen země pod mýma nohama, roztočené nebe nad hlavou, na němž se všechny hvězdy slijí v jeden šílený kolotoč, a jediným středobodem mého vnímání jsou tóny, jimiž se nechávám unášet a Beathanovy oči, jeho tvář, sklánějící se nad tou mou. Když o něco později v zápalu jedné divočejší otočky ztratím botku, ani na vteřinu nezaváhám. Aniž bych, krom krátkého zaškobrtnutí, způsobeného spíše překvapením než čím jiným, ztratila rytmus, rychle shodím obutí i z druhé nohy a prostě pokračuji v tanci. Postřehnu pobavené Beathanovo pousmání a lehce se začervenám, pak ale vzdorně pohodím hlavou, až se mi z účesu uvolní několik dalších loken: No a co! Ať mi všichni políbí šos, pokud se jim něco nezdá. Cítím se skoro jako opilá, hlava se mi točí a když mne při jedné z otoček Beathan zvedne do výšky, už se ani nepokouším zabránit si ve veselém, bezstarostném zavýsknutí. Pak ale hudba skončí a já se opět vrátím nohama na zem; udýchaná, s planoucími tvářemi a bezděčným úsměvem na rtech. Než se stihnu vzpamatovat, kapela začne znovu hrát; melodii, která by mi mohla vzdáleně připomenout mou irskou domovinu, být jen o trochu rychlejší, živější a břesknější, s trochu odvážnějšími houslemi a bubny. Beathan na mne pohlédne s jiskrami v očích, s jedním obočím rošťácky povytaženým; láká mne k dalšímu tanci. Zavrtím hlavou a pokynu mu k pultu s občerstvením, kam se, zavěšeni do sebe, vydáme; mám žízeň. S pohárem vína v ruce se, poté co svlažím hrdlo, na svůj doprovod otočím: "Zvládl bys to tu chvíli sám, mon ange? Chtěla bych se ještě před spaním zajít podívat do stájí na Taoiseacha...

Joyous de Faisenz - 15. července 2012 21:49

Příjemná změna Snad nakonec tenhle večer nebude tak neskonale nudný, jak se prve zdál. Pomyslím si s ustupující skepsí, když svýma zelenýma očima hodnotím náhlou společnost. Ještě se krátce ohlédnu k salonku, kde se můj dokonalý doprovod - papa, i můj miláček, nejmilejší bratříček Théo - očividně dobře baví. Pocítím jakési uspokojení a několikrát osvěžím svou pokožku čerstvými závany vzduchu, pomocí růžového, péřového vějíře. Zatímco tvář halí společenská maska jemného úsměvu a živého zájmu v očích, doopravdy přemýšlím, koho to mám před sebou. Opuštěnou dámu, které dnes děláte, jako pravý gentleman doprovod, buď pro její krásu, nebo pro váš šlechetný soucit, hm, můj milý hrabě? Nebo je to snad vaše milá? Snoubenka? Lépe sestřenice... Přes všechna podezření halící mou mysl je mi nová společnice příjemná, nějaký naivní kousek mé duše dokonce doufá, že bychom mohly být přítelkyněmi, nebo přinejmenším strávit pěkný večer v kvalitní společnosti. S urozenou šlechtičnou hodnou svého jména a ne s nějaký pokryteckými pipinkami, co zbožňují nadevše své služebnictvo a touží spasit náš ošuntělý svět ze spárů nevlídného anglického počasí. Jak by řekl papa... Nesnáší to deštivé období... Zlehonka se pousměji, snad spontánně, snad pro nějakou z příjemných vzpomínek. Očima na okamžik zabloudím k dosud živému parketu, pak se však dle etiky začnu věnovat společenským frázím, které máme ve slovníku každý nejmíň ve třech jazycích. Opatrně vyčkávám na pravý smysl našeho seznámení, pokud to ovšem také není jedno ze společenských gest. ,,Při vší té kráse jsem vám dokonale zapomněla poděkovat za vaši velkorysost. Děkujeme za pozvání. Dovolím si říct, že tohle sídlo je přinejmenším úchvatné, monsieur." V hlase zaznívá pěkný, málem roztomilý přízvuk, který mě spolu s mou výškou a křehkostí dělá málem dětskou, všechno však kompenzuje hrdá, aristokratická tvář, všechno, jen ne dětské oči a samozřejmě ženské tvary, jaké něžně růžové šaty stejným dílem podtrhují, jako nevinně halí. Zadívám se do důvěřivých medových očí a málem, jako by kousek ledu v mé hrudi roztál. Medové oči, zlaté vlasy, možná jen o něco mladší, než já... Co máš v plánu Gildeone?

Eleanora Luisa Callas - 15. července 2012 23:39

„Ta už se ale nevzdá,“ podotkla jsem se smíchem a přidala do kroku, abych jí stačila. Občas jsem měla pocit, že je zde doma ona a ne já, ale po všech těch osamocených dnech, kdy jsem musela trávit studiem nebo konverzací s velice, ale velice nudnými lidmi to byla příjemná změna. „Och!“ zarazila jsem se a hned se zase dala do pochodu. „napadlo mě něco geniálního,“ objasnila jsem Issy, jež ke mně stočila svůj zvídavý pohled. „řeknu ti to později,“ usmála jsem se. Kdyby to jen vyšlo, rozplývala jsem se nad svou ideou, dokud jsme nedošli k salónku. Děvčata věru nevypadala nadšeně a namísto zvonivého smíchu a štěbetání místnost naplňovalo jen tíživé ticho. Nová zpráva jim na radosti také nepřidala, ale věděla jsem, že každá z nich, stejně jako já, potajmu doufá, že se všechno nějak vyřeší, abychom mohli strávit celý ten čas společně. Nebylo by to správné, už vidím, jak se vrátíme, my nadšené a plné nových příběhů, jež bychom jí chtěli říct… i když je to její rodina, protáhla jsem se kolem Stacie a věnovala jí úsměv. Věděla jsem, že se bude snažit a pouhé vědění toho mě dokázalo uklidnit a zvednout náladu. XXX Smích, smích a smích. Sedět tu s kýmkoli jiný celičkou cestu bych poslouchala, jak je co nepohodlné a cesty špatné, ale teď jsme se všechny každému nadskočení smály. Stihly jsme si vyměnit nejzajímavější zážitky, i když slovo opanovala Anabell. Je bezesporu, že její příhody, ač je sama zažila nebo je měla z doslechu, byli opravdu pikantní . Do města jsem tedy, i když byla cesta dlouhá, dojely v dobré náladě, avšak jen, co jsme vystoupily, radostné štěstí z části vyprchalo. Jak říkávala moje tetička: ženy nemají rády, když je jiné převyšují, a ač jsme byly v podstatě víš, než některé dámy, jež kolem nás prošly, bylo jim, co závidět. Nebo alespoň já jsem si povšimla drobounké blondýnky s blankytně modrými šaty, za které by se nemusela stydět ani jedna z nás a k tomu ji doprovázel opravdu, podle mého soudu hezký mladík, i když jsem zjistila, že mé přítelkyně nadchli jiní nebo si ani nevšimly. Všechny v houfu jsme následovaly naší “průvodkyni“. S nadšením jsem sledovala, jak klidně prochází kolem dam a mladíků aniž by jednou jedinkrát zaváhala ve své roly. Byla o tolik zkušenější, pomyslela jsem si sklíčeně a přemýšlela nad tím, jak bych mohla, co nejsnáze dosáhnout její úrovně. Přeci jen… u hraběte chci zazářit. Ne že by vdavky byly blízké, kdepak, ale troška laškování přeci nikdy neuškodí. Když si dáš pozor, zazněl mi v hlavě hlas Anabell. Sama pro sebe jsem se usmála a nechala se unášet na proudu svých myšlenek, jež byl přeplněn přepychovými látkami, jídlem, příjemnou hudbou a mladými muži. Snít je vždycky tak krásné, zářila jsem jako sluníčko, i když nás dámy opustily a my vešly do malého, seš útulného krámku, jež oplýval oněmi přepychovými věcmi o nichž jsem ještě před chvílí za pochodu snila. Sama bych si tu dokázala vybrat nespočet materiálu, leč nebyl čas na mé tužby, ale na budoucnost jedné z mých přítelkyň. „Je to tu úžasné,“ zašeptala jsem k Issy a s úsměvem jsem na ní pohlédla. Její tvář však nejevila známky nadšení, a když jsem se zahleděla na Rosalii, bylo mi jasné proč. Ale ne, nakrčila jsem čelo a chtěla za ní jít, abych jí nasměrovala lepším směrem a lepší budoucností, když se sama zastavila a zahleděla se na jinou látku. Musela jsem uznat, že to byla krásná barva. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem muže a stejně jako Issy se uklonila. „rády bychom nechaly ušít šaty tady z téhle látky,“ přešla jsem petrolejově modrozelené látce. Pohledem jsem se ještě ujistila, že je to opravdu ono, co Rosalie chce, ale upřímně, nebylo pochyb. „pro naši přítelkyni,“ lehce jsem kývla hlavou k Rosalii. Čekali nás dlouhé dohady o krajkách, střihu, vyšívání a dalších věcech, než jsme byli konečně všichni spokojeni a naše malá skupinka opustila krámek. Byla jsem nadšena, Rosalie přešťastná a Issy zaručeně alespoň ráda, že to s Rosalií nevypadá tak zle a celé ty roky za to může jen příšerný vkus její matky. „No ale…“ nervózně jsem si skousla ret, když jsme vyslechli Issiyn návrh. Je pravda, že na zhotovení nových šatů nemáme čas a to co máme, nu, to už máme dlouho. „vím o jedné na hlavní třídě,“ podotkla jsem se a vedla dívky ulicemi, než jsme stanuly před půjčovnou. Už když jsme vcházely styděla jsem se, v duchu jsem již viděla, jak se u hraběte objevím v šatech, které měla jiná dáma. Panečku, to by byla ostuda, červenala jsem se, ale jak se ukázalo šatů tu bylo nepřeberně a ač jsem se snažila vybavit si nějaké šaty, jak by je měla jiná žena, všechny jsem je viděla poprvé. Jen doufám, že u hraběte je také uvidí poprvé, modlila jsem se v duchu. „To budu jedině ráda,“ vrhla jsem se na Rosalii a sevřela jí v náručí. Štěstí bylo, že nám již odnesly šaty ke kočáru jinak by jí i mne určitě vypadly z náruče a válely se na zemi. „ach, dámy, já jsem tak ráda, tak strašně moc ráda,“ zašveholila jsem a objala i Issy. XXX „Co nějaké kavárna? Mám docela i hlad,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti mě šíleně tlačily boty a měla jsem pocit, že až je sundám, budu mít určitě menší chodidla. Že já hloupá si brala ty nové, vztekala jsem se, ale hned na to si to ospravedlnila tím, že jsem nemohla čekat, že vyjedeme do města. Zdálo se, že Rosalii se můj nápad i vcelku zamlouval, ale Issy měla vlastní nápady a obě, ač se to nemuselo zdát, se snažily najít kompromis. Chtěla jsem se do jejich konverzace vmísit, ale můj sluch zaznamenal mnohem příjemnější zvuk, než jsou přeslazená slůvka o dortících. Byl to sytý mužský smích. Můj pohled se samovolně stočil za oním původcem. Trochu užasle jsem si prohlížela/hodnotila ony krasavce, jež se věnovali své vlastní diskuzi, jež je, jak se podle jejich gest a hlasitosti zdálo, velmi zaujala. „Dámy, dámy, dámy,“ chytla jsem obě za ruce a hlavou pohodila směrem k mladíkům. Bylo mi jasné, co by se stalo, kdyby tady byla Anabella, avšak i bez jejích slov a výčtu všech krás a kvalit oněch mladíků jsem sama zatoužila se s nimi setkat blíž.

ZRCADLO - 18. července 2012 18:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zahrady Sklouzl po tobě očima, které ale vzápětí opět připoutaly pohled na tvou tvář. "Za to se neomlouvejte..." sotva stačil hlesnout, když jej přerušila tvá další slova. Nevidět přecijen zčásti jeho pohybující se ústa, přeslechla bys to zcela. Snad při tvém zvuku hlasu přestal i dýchat a po tvé poslední otázce... jako by se kolem vás neviditelná stěna průzračná jak křišťál uzavřela zcela a nechala vás napospas tichu noční zahrady. Nadechl se a krátce zadíval do tvých modrých očí, tak odlišných barvou od těch jeho.... vzápětí ale sklopil víčka a mírně nesouhlasně pokýval hlavou. "Na to vám bohužel nesvedu odpovědět, lady. Nikdy to nejde s jistotou, smysly samy o sobě dokáží ošálit až k neuvěření, každý den, dokazuje to věda a již staletá učení a když je ještě klamáno srdce. Snad proto city bolí a proto se je snažíme skrýt a před tou bolestí uchránit." vprostřed své řeči k tobě opět vzhlédnul, výraz v jeho očích se nedal popsat žádnými slovy, co kdy na světě existovala, existují a existovat budou. Je to jen přitažlivost zakázaného ovoce, sdílení jednoho momentu, kdy ti nebylo nejlépe a jakási vděčnost a šálení toho všeho skrz srdce... nebo je to skutečně něco víc, co se v tobě probouzí při pohledu na mladíka s očima temnýma jako noc, které se ovšem nedají označit za chladné? A co Gideonovy oči... stále svým způsobem zahalené mlhou deště, co jim dává stříbrošedou barvu, s jakýmsi tajemstvím a bolestí, vzdáleností od toho všeho kolem, jak jen je to možné, ač se jinak zdá velmi vřelým hostitelem? Snad vzpomínka na onen zvláštní sen, kdys ho viděla.. jako chlapce... vzpomínka na umírající ženu či dívku... Tak co opět zvedlo tvůj pohled tak, že se setkal s tím Duncanovo? Stejně jako se střetly vaše oči uhodilo i vědomí, že on není z těch, kdo by udělali první krok - ne když před nimi stojí šlechtična ve zlatavých šatech, připomínající nepříliš vzdáleně sluneční bohyni. Opravdu odlišnost tolik brání? Tak současně ale přeci musí lákat... anebo nahánět strach.

Elicia de Talos - 18. července 2012 20:44

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zahrady Podpatky bot se nořily do vlahé hlíny. Měkkost mnou smýkala v ohybech vlnobití, jež zurčelo mi útrobami. Přesto jsem stála netknuta bouří srdce. Vzhlížela jsem k umělci, který se pod hávem noci stával přízračným harlekýnem. Tonula jsem v bytosti a čekala na melodii slov. Duncanův hlas mne uhranul. Byť jen na okamžik. To, co říkal. Dávalo jistým způsobem smysl. Šálení. Ať již čehokoliv. A … Skrývání. „Není to smutné, že jsme uzavřeni sami v sobě?“ zašeptala jsem se zastřeným pohledem, jak mne vláčné vědomí navracelo k bratránkově bytosti a všemu, čím si musel projít, přestože jsem mohla pouze hádat z toho mála, co mi vyjevil, či co jsme zaslechla od matky. To pnutí bylo lahodně nesnesitelné. Ona rozvášněná rozpolcenost. Těžké břímě na prsou a lehká bezstarostnost ve spáncích. Avšak nemohu mít vše. Nejsem Taková. Zatím. Dotkla jsem se prsty lemu hudebníkova kabátce. Jako bych jej chtěla upravit k dokonalosti. Semkla jsem rty a potlačila příval podivného dojetí. Látku jsem nechtíc pomačkala náhlou pevností svého stisku. „Dobrou noc…“ zašeptala jsem v tento moment, který patřil pouze nám. Poté jsem si vyhrnula sukni šatů a roztříštila stěny intimna, jež nás objímaly a chránily. Nepřemýšlela jsem, kam mne vedou mé kroky. Hlahol a hudba mi naznačovaly směr. Pohled byl zamlžen a já rychle mrkala, aby se opět zostřil. Snažila jsem se neupoutávat na sebe pozornost, což pro bohatou okrasu mých šatů bylo nadmíru směšné očekávání. S úsměvy jsem se probojovala zpět do sídla a za klapotu střevíců se loučila s událostí, jež pro Gideona měla jistě veliký význam. Zarazila jsem se, když jsem vystoupala po schodišti. Takto bych se zachovat neměla. Mou povinností je bavit se s hosty a dělat dobré jméno. Povinnost…jsi snad paní domu? Rozhlédla jsem se po chodbách a vydala se ke Gideonovým komnatám. Možná za to zaplatím vysokou cenu. Možná se rozhněvá a pošle mne domů…možná. Ale já již odmítám čelit nejistotám.

ZRCADLO - 19. července 2012 21:51

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Dobré či špatné rozhodnutí....? Každé slunce musí jednou zapadnout Nestrhnout na sebe pozornost při tom, co na holé trávě a půdě předváděl onen okouzlující pár nebylo nakonec tak šíleně směšné, jak se zprvu zdálo, ač všem pohledům jsi neunikla. Klapot podpatků se nesl chodbami, které zely prázdnotou a působily nyní v pološerém hávu jaksi... neradostně. Čím blíž jsi byla oněm dveřím, tím se rytmus, v němž tvé nohy míjely jedna druhou, zpomaloval. Kupodivu netěžkly, ale děl se s nimi pravý opak. Nakonec je zalila slabost tak velká, že ses na nich neudržela. Možná těsný korzet, přecijen objemné šaty s dost velkým rozrušením... těžko říct, co to způsobilo, ale chladný kámen podlahy jsi pod sebou nepocítila. Bylo by bláhové myslet si, že... "Lady, jste vpořádku?" chvíli ti činilo potíže uvědomit si, odkud je ti tvář mladého muže povědomá, sic mlhavě - sama ses vzápětí nedivila, jelikož ji předtím zastiňovalo něco jinačího - a sice ona kráska s téměř bílými vlasy v růžových šatech. Onen gentelman patřil k jejímu doprovodu a v jeho hlase byl patrn lehounký přízvuk. Opatrně ti pomohl na nohy. "Nechcete někoho zavolat, aby vás doprovodil?" s trochou starosti a to ne z pouhé slušnosti si tě prohlédl, zatímco jen lehounce povolil sevření, kdybys náhodou zas ztratila rovnováhu. "Omlouvám se za svou nezdvořilost, jmenuji se Théo de Faisenz. V prvé řadě mi ale přišlo vhodnější nedopustit, abyste upadla, než se řídit pravidly etikety." Menší tajemství ti bylo odhaleno - tento mladík je tedy bratr oné možná chladně, vypočítavě působící krásky. I on je pohledný a velmi dobře stavěný, ale jinak nemá s onou francouzskou dámou alespoň takto na prvý pohled moc společného. Pomalu, opatrně tě pustil a odstoupil - sotva však o půl kroku, stále připravený. Mírně se ti motala hlava, ale jinak ses už cítila celkem vpořádku, srdce, co tak divoce bušilo se už také zdá se uklidnilo. Jenže to už se ozvaly kroky, kvapně mířící vzhůru. Stačilo pár okamžiků - a pohled očí ti sklouzl na tvého bratránka...

Elicia de Talos - 19. července 2012 22:18

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Pevná půda, zrádná zem.. Netušila jsem, co se mi přihodilo. Bylo to příliš zmatečné. Omdlévala jsem v dobách, kdy jsem byla šťastná z proměny svého těla a chtěla všem dát najevo ženské křivky. Korzet jsem měla stažený zbytečně moc a černé mžitky před očima se množily, co chvíli. Avšak dnes ne…nepřehnala jsem to, to jistě ně. Tak co mi vzalo vzduch? Proč mne vědomí opouštělo? A srdce bylo splašeně. Mihl se mi před očima pohled na statného hřebce cválajícího loukami. A já padala z jeho hřbetu…k zemi. Kdybych nebyla mimo sebe, polekaně bych vyjekla. Nečekala jsem ničí přítomnost. Kroky onoho muže musel přehlušit šum v uších. „Ach, děkuji…děkuji vám, pane.“ zašeptala jsem a snažila se nadechnout..pomalu a přesto z plna, jak mi korzet dovoloval. V ústech jsem cítila sucho. „Ne, ne..už je mi lépe. Látka šatů se mi musela smýknout pod střevíci.“ sklopila jsem zahanbeně víčka, jak to učí všechny mladé dámy. Nemohu mu prozradit, že nemířím ke svým komnatám. Jeho přítomnost znamenala bezpečí a starost, ale já si přála, aby odešel. Mírně jsem se pousmála a pokývla hlavou. „Těší mne, lorde. Mé jméno..Elicia de Talos. Omlouvám se za své předchozí představení.“ i když jsem neztratila rovnováhu záměrně. Stála jsem a tušila jeho pomoc v nouzi. Snažila jsem se sebrat všechnu rozptýlenou sílu, abych mohla dále pokračovat sama. Již tak jsem se cítila trapně. Přesto mi Théo nebyl nesympatický jako jeho sladká sestra. Od ní bych čekala napřaženou nohu v cestě. Zahlédla jsem Gideona a vše ve mne pookřálo. Byla jsem nervózní. Nechtěla jsem, aby se zlobil. Ale…nechovala jsem se zřejmě dle jeho očekávání. A co mu to vlastně chci povědět? Vše začalo ztrácet svůj smysl, čím blíže byl. „Ještě jednou vám děkuji.“ zašeptala jsem ke svému zachránci a zadívala se k zemi. Ne, tentokrát neuteču.

ZRCADLO - 18. září 2012 11:03

Balduin von Schwannwede Morris vzal otěže do rukou bez zaváhání, stejně tak hned mlasknul a zlehka jimi cuknul - dali jste se do pohybu. Projeli jste lesem, pak do údolí, kterým protékala řeka. Zatím to vypadalo, že tě tvá paměť neklame. Voda byla stále ledová jako té osudné noci. S trochou menších obtíží jste se dostali na trochu vyvýšený protější břeh a pokračovali dál. Na tu cestu, jíž jsi prve hledal snad až neskutečně douho, jste nyní narazili téměř ihned, což se dalo vysvětlit vcelku jednoduše tím, že i přes stále se držící mlhu bylo přecejen světlo. Otevřel se vám pohled na zarůstající mýtinu, kde stál i onen altán z obrazu. Vítr vám přinesl k nosu vůni vřesu, který byl kolem altánu. Směrem od něj nahoru se louka táhla do kopce, na jeho hraně bylo pár stromů a dolů se patrně zas trochu prudčeji svažoval. Když jste se dostali na vrchol, oči ti samovolně sklouzly k domu, co se nacházel pod vámi. Když jste se blížili k příjezdové cestě, kdysi vysypané bílými kamínky, nyní mezi nimi rašila tráva a plevel, jako by se ti záblesky vracela tvá první návštěva zde. Sídlo ale nepůsobilo už tak mysteriózně, spíš opravdu zchudle, žalostně, opuštěně. Morris zastavil vůz hned vedle vchodu do sídla, k němuž vedlo vysoké schodiště. Po chvíli pátrání jsi opět narazil na pootevřené dveře, kterými jsi znovu vstoupil - byl to zvláštní pocit. Za nimi tě nijak nepřekvapila větší, podlouhlá místnost. Naproti tobě na jejím vzdáleném konci byl krb, kolem něj nějaký nepořádek a nad ním býval obraz, ale plameny ho očoudily tak, že se jen s těží dalo rozpoznat, co na něm vlastně bylo. Nalevo od krbu byly další dveře. Když jsi se k nim vydal, na okamžik jsi zaváhal, jako bys snad čekal, že se ozve pod tvou botou ono skřípnutí. Bylo však ticho, jen Morris se rozhlížel kolem sebe, jako by stále nemohl uvěřit... Opatrně jsi vešel, stejně jako předtím. Po pravé straně menší krb, u něj židle a na ní... nic. Na podlaze stále poházené suché listí, které sem otevřeným oknem nafoukal vítr. Tvůj pohled stejně jako oči tvého sluhy přitáhlo zrcadlo, které odráželo obraz na protější stěně. Byl to ten portrét, kterého se oheň snad jako zázrakem téměř nedotkl. A byla na něm ta žena jako na medailonu. Její pohled byl na první pohled zdánlivě přísný, jenže po bližším pozorování se v něm začal pozvolna zračit jakýsi hluboký smutek a kupodivu stín minulosti, který jí byl vepsán i do tváře. Houští břečťanu se popínavě táhlo podél otevřeného okna, podobně jako tobě snad hlavou táhly myšlenky a snad otázky. Možná byste se měli vydat dál... možná... "Pane... pokud se mohu zeptat... proč jsme vlastně tady?" Jistěže alespoň tušil, že to má něco společného s Juliett, ale nevěděl, co ty. Ale krom pár poznámek o siru Scottovi.... co dalšího tě sem vlastně přivedlo?

ZRCADLO - 19. září 2012 11:20

SÍDLO HRABĚTE GIDEONA Joyous, Adriana Lehké pousmátí na tváři hraběte, jakkoliv by se člověk snažil najít nějakou zdvořilostní strnulost či škrobenost - hledal by v něm marně. Snad může mít hostitel pouhou a upřímnou radost z toho, že ten samý pocit, nebo podobně hřejivý způsobil někomu dalšímu...? Proč za vším neustále hledat konspirace - ty přeci patří do politiky, čímž sice šlechta není vůbec mimo hru, ale tady je vše... jiné. Snad proto se tomu tak těžko věří. "Jsem upřímně rád, že se vám zde líbí, dámy." zlehka pokývnul hlavou a pohledem šedých očí počastoval nejprve Adrianu, pak i Joyous. "A doufám, že bude i nadále. Neomezujte se prosím v ničem, naopak budu velmi rád, když se podělíte o to, co máte rády, ať to jsou projížďky na koních, či dokonce lov. Chci, aby si zde všichni odpočali od svých povinností a toho, co je svazuje. Každý to občas potřebuje, není-liž pravda?" mírné pozvednutí obočí, opět letmé pousmátí, ovšem v příštím okamžiku se čelo hraběte mírně podmračí a pohled upře kamsi za vás, do šeravé tmy, kterou zahání jen světla lampionů. Když se tam zahledíte, spatříte siluetu, snad jedna z vás pozná mladíka s delšími světlými vlasy, i když spíše dle odění, co má lokaj a posel v jedné osobě na sobě. "Musím se nyní omluvit a opustit vás, dámy. Zatím si dál užívejte večera." zadíval se na vás obě, uklonil se, v náznaku každé políbil hřbet ruky, pak se opět napřímil a jeho siluetu stejně jako lokajovu pohltila tma. Dearbhail Beathan si tě prohlédl, snad na pár okamžiků zaváhal, rozhlédl se po zdejší společnosti... nakonec sklouzl očima zas na tebe a přikývl. Snad chtěl dodat, abys byla opatrná, ale nakonec mu nic podobného z úst nevyšlo - spíš se ty zvlnily lehce omluvným pousmátím. Věděl přeci, že si svedeš poradit a co by se ti tady mohlo stát...? Občasný smích, cinknutí nádobí, hudba... to vše se mísilo se zvuky tiše ševelících listů a šustění lítky šatů, cos měla na sobě.... až umlkly docela a zbylo jen klidné ticho. Cestičky ke stájím byly světlé a pod přísvitem hvězd ve tmě vcelku nepřehlédnutelně zářily. Nebyl žádný důvod k nějakému strachu - i přes okolní vcelku bujné keře, které nedovolovaly se příliš rozhlížet kolem. To už se ale po pár chvílích objevil obrys stájí a nejen to tě přimělo přecijen trochu protáhnout krok. Vrata totiž byla pootevřená. Lampa, co visela nad nimi pak rozbitá na zemi. Snad se ti zatajil dech na pár okamžiků, snad na víc - anebo vůbec...? Z klidu se pomalu stávalo napětí, které sotva přehlušilo zafrkání zvířete z jeho stání. Teprve poté sis povšimla, že zevnitř také vychází, i když velmi matně, světlo, spíš od svíčky než čehokoli jiného. Vejít dovnitř, nebo se raději vrátit?

ZRCADLO - 19. září 2012 11:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro I když jen v náznaku - přestos pocítila letmý dotek rtů hraběte na hřbetě tvé ruky, snad i zachytila jak k tobě krátce zvedl pohled, než se znovu symbolicky sklonil k lady Joyous. Nebo se ti to pouze zdálo, či ti paže zlehka sama cukla výš? Těžko říci, jak to bylo, a i kdybys našla snad tolik odvahy se zeptat, nezbyl čas. Hrabě totiž musel odejít a zanechal tě samotnou s krajankou. Co se asi mohlo stát?

ZRCADLO - 19. září 2012 11:28
	soukromá zpráva od ZRCADLO pro Když ses letmo rozhlížela po té, co vás hrabě opustil, všimla sis, že Théo zmizel - otec se zatím dal do rozhovoru s mladíkem, který doprovázel onu divokou Irku s rusými vlasy, která... též nebyla k vidění. Zůstaly jste tu jen ty a lady Adriana. Možná příležitost pro nerušený rozhovor... a nebo/také pro různé konspirace ohledně "zmizení" těch dvou...?

ZRCADLO - 19. září 2012 15:24

Eleanora Ann Luisa Callas Trvalo přecijen pár vteřin, než se ti podařilo upoutat pozornost obou děvčat, která se snad už málem chystala rozběhnout pro něco k zakousnutí - ale stejně tak je horlivost při pohledu na mladíky přešla. Rose trochu pobledla a polkla, bylo na ní znát, jak znervózněla. Přešlápla na místě a ohlédla se kamsi za sebe. Snad by i utekla, kdyby ji Issabell nepopadla vcelku pevně za paži. Sjela ji přísnýma očima, rty stažené do skutečně tenké čárky, ale náhle se usmála a povzbudivě plnoštíhlejší dívku stiskla a pohodila hlavou směrem ke skupince oněch mladých gentelmanů. "Tak to zkusíme...?" mrkla na tebe. Sarkastické vtípky, co měla u ranního rozhovoru o mužském pokolení byly ty tam. Ne, že by svůj názor změnila tak náhle, ale... dělala to hlavně pro Rosalii. Krásné a jiné šaty sice mohou pomoci - ale neudrží ji na místě když se rozhodne prchnout. A to by ona udělala patrně ještě předtím, než by se jí nějaký mladík stihl vůbec představit. Sotvas stihla alespoň kývnout, vykročila Issy vpřed - ne tak bojovně jako v sídle tvé tety, ale s podobnou rozhodností. Spolu s tím trochu povolila sevření Rosalie, aby nebylo tak nápadné, že ji ke skupince diskutujících mužů dotáhla - jednoduše se do ní zavěsila. "Ah...! Pánové, promiňte..." začala, když do jednoho z nich, s plavými vlasy a ve slonovinovém zlehka drkla. Sotva by to postřehl, kdyby na sebe dívka neupozornila. Přesto bys jí věřila každé slovo a gesto. Uměla vše sehrát vskutku dokonale, včetně toho, kdy naklonila hlavu nastranu a přimhouřenýma očima si onoho šlechtice prohlédla. "Neznáme se odněkud? Jste mi povědomý, pane....?" decentně naznačila, neváhala nenápadně pozvednout svou paži, což se setkalo s hlubší úklonou onoho mladého muže a gestem náznaku políbení hřbetu ruky. "Omlouvám se, dámy. Edward Hawksworth." stejně tak se uklonil a naznačil polibek na ručku Rosalie, na to přešel k tobě. Snad o vteřinu déle zaváhal, ale nakonec učinil i potřetí ono zdvořilostní gesto. Netrvalo to dlouho a připojili se i další. Zrzavý mladík/voják se představil jako Caleb, ona dvojice bratrů, kteří takto byli skutečně spřízněni, jako Adam a Henry. Posledním byl onen zvláštně působící mladík s téměř černýma očima a jeho vzhled vskutku dokreslilo to, když se představil - mladý Duncan Lear - učitel hudby. "Smíme znát vaše ctěná jména?" otázal se Henry a hnědýma očima, které vskutku připomínaly čokoládu, podobně jako jeho vlasy, sklouzl krátce po každé z vás. Rosalie vypadala, že spolkla jazyk, ale to by vedle ní nesměla stát Issy. Ta jí drkla zezadu, aby alespoň narovnala záda a zvedla hlavu. Po té se zcela přirozeným a samozřejmým úsměvem učinila pukrle. "Lady Isabella.... lady Rosalie a lady Eleanora. Velice nás těší." kývla lehce hlavou, pak se pootočila na tebe a... patrně rozhodla, že teď přenechá slovo právě tvé maličkosti.

ZRCADLO - 19. září 2012 15:50

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pouhá.... náhoda? "I mne těší, lady. A nemusíte se omlouvat, to se přeci stává. Důležité je, že jste vpořádku a nic se vám nestalo." mírně se pousmál, když se ale rozezněly spěšné kroky chodbou, otočil se také jejich směrem a když spatřil Gideona, s rukou přiloženou na prsa se uklonil. Ten mu ale spíš ledabyle oplatil tímtéž, než si všiml tebe. V tváři vepsáno jisté překvapení, které však nestihlo skrýt předchozí rozhořčení. Vrásky starosti a možná i zloby byly vepsány do jeho čela dost hluboko, než aby se stihly během okamžiku vytratit. "Thomasi..." otočil se mírně přes rameno, zatímco tvůj zachránce se raději vzdálil spíše stranou, nechtěl nijak překážet či způsobovat potíže. To už se dole pod schodištěm objevil světlovlasý lokaj. Hrabě mu podal jakousi obálku, pak se k němu sklonil. Nezachytilas ani jedno jediné slovo. Mladý sluha pak už jen přikývl, krátce se na tebe zadíval a kvapně se vzdálil. Tvůj bratránek ještě chvíli stál na místě, zamnul si bradu, čelo se zas podmračilo. Možná není úplně nejvhodnější doba... pořád ještě nechceš utéct? Na druhou stranu - proč vlastně? Spíš ti přišlo že krom prvního pohledu jsi pro Gideona neexistovala a bůhví jestli i přes něj ne. Zabolelo to? Stáhl se ti krk a do očí málem vhrkly slzy? Máš právo být... takhle sobecká? Zatímco jsi zpytovala samu sebe, vidělas bratránka, jak promlouvá tentokráte s vysokým sluhou - Patrickem. Sotva dokončil větu, zas kvapně odešel. Co se to děje? Co má všechno tohle znamenat? Jistě to není jen tak, ale.. o co, nebo koho jde? "Madam...? Račte mne následovat." vybídl tě sluha, posečkal, až se přecijen trochu vzpamatuješ a pak se vydal chodbou, v jejímž středu se zastavil. Čekalo tě překvapení v podobě skrytých dveří ve stěně. Sluha se musel přecijen sehnout, ale pro tebe byl průchod tak akorát. Netrvalo to příliš dlouho a octli jste se v místnosti, kterous neznala - ale takových bude v sídle jistě ještě spousta. "Prosím, lady, udělejte si pohodlí. Přála byste si něco k pití či k jídlu?" Počkal na tvou odpověď, pak se s úklonou zas vzdálil. Místnost byla poměrně strohá, spíše prázdná než přeplněná, v zadní části vprostřed se stolkem. Působila celkově jako pracovna. Proč jsi ale tady? Nezbývalo než jen čekat a doufat, že se to dozvíš. Uplynulo již více než pár minut a snad až teprve nyní sis povšimla rozepsaného dopisu, či lejstra. Přitom bylo položené na stole více jak viditelně a skoro jako by vybízelo k přečtení. Zvítězí tvá zvědavost, nebo tvé vychování společně se strachem, co by se mohlo stát, kdyby tě někdo přistihl?

ZRCADLO - 19. září 2012 16:58

Sionnach Deargan Sama, bez bratrů, peněz, služebnictva... Sledovalas, jak si prohlížejí stavbu. Šlechtici, zbohatlíci... co teď? Silueta sídla tvého rodu, které mu již nenáleží. Co vám zbylo? Co tobě zbylo.... snad stále bláhová víra, že se stane zázrak? Kdo by chtěl zchudlou šlechtičnu, která už nemá ani střechu nad hlavou a polovinu z její ceny vydala na cestu a jedny trochu lepší šaty? Princové na bílých koních neexistují. Tak proč si pořád snažíš udržet myšlenku, že alespoň jeden jediný, nebo podobný, by tu někde mohl být? Protože bez naděje bys patrně zcela pozbyla rozumu... Zvuk zvonu nepříjemně zarezonoval v uších, ale za to spolehlivě probral z letargie, i když pohled se od šedavé hladiny moře odpoutával jen velmi těžko. Snad na pár chvil, na několik nekonečně dlouhých okamžiků, jsi chtěla vrátit čas, zastavit loď, která opět odrazila od břehu a vrátit se... Vědělas ale, že to nelze. Za to pokud budeš vytrvalá a snadno se nevzdáš, tak, jako celý svůj život... budeš moct vrátit rodinnému jménu zašlou slávu a lesk a budeš se tak moct postarat o nejmladšího bratra - to jediné, co ti ještě zůstalo. Půda pod tvýma nohama byla zdánlivě stejná, ale přece jiná. Kolem panovalo příšeří díky mlze a zataženému nebi. Na pobřeží bylo pár lidí, ale nikdo si tě nijak zvlášť nevšímal. Proč taky? Drobná dívka v černých šatech... První potřebuješ najít místo na přespání. Vybírat si můžeš, ale lepší bude přijmout za vděk skromnějšímu a peníze co máš šetřit na horší časy, i když se zdá, že ty už být nemohou. Po delším hledání se ti nakonec podařilo najít menší hostinec. Nebyl sice bůhvíjak prostorný a osazenstvo vcelku dost hlučné, ale ceny tu byly rozumné a jídlo poživatelné, jak ses mohla přesvědčit o několik chvil později. Pokoj, co ti přidělili byl malý, sotva ses tam mohla pořádně otočit. Nechybělo ani starší keramické, trochu prasklé umyvadlo, rozměrnější, trochu zatuchlá starší postel a spíše trochu formovaný střep než skutečné zrcadlo. Koneckonců to ale vlastně stačilo. Netrvalo to příliš dlouho a tys usnula spánkem, ve kterém se nezdají žádné sny... Probuzení nebylo nikterak příjemné... těžko říct, kdo měl tak bystré oko, nebo šel spíš po náhodě a faktu, žes byla zcela osamělá a mladá. Přišlas i o zbytky toho, cos měla - naštěstí měli ti, co tě okradli alespoň tolik zdvořilosti, aby ti nechali šaty. Opravdu sis myslela, že nemůže být hůř? Tak co teprve nyní? Stále může... "Je mi líto, ale jestli nemáte na pronájem pokoje, tak vás tu z milosti nechávat nebudu. Hospodyni mám a další krk sem nepotřebuju." Nezbývalo ti, než jít ven, na ulici. Hospodskému nebylo radno odporovat. Studený vítr ti vnášel do dlouhých vlasů kapky deště, uličky byly rozbahněné, pohled na mlhou pokrytou a zasmušilou Anglii nedával ani jiskru síly a chuti do života. Přitom to zde nebylo tak odlišné od Irska... "Dávej pozor! Holoto jedna...!" kola kočáru vykonala svou "práci" - a tvé šaty byly nejen zmáčené, ale pokryté směsicí bahna a písku. Záclonka uvnitř se mírně pohnula, snad jsi zahlédla bílou rukavičku a i podle pohledu uvnitř seděl někdo, komu peníze jistě nechyběly. Srdce však ano. Sotva ses zvládala nějak očistit, když před tebou se zhoupnutím zastavil další kočár. Tenhle byl obyčejnější, ale udržovaný. Ven vyhlédl mladý muž, mohlo mu být tak 25 let, možná trochu méně. Tvář mu lemovaly polodlouhé, černé vlasy, oči měly stejně šedavou barvu, jako teď nebe. "Dobré poledne. Kam máte namířeno?" otázal se a všimla sis, jak pohledem pátrá kolem.. jako by snad hledal někoho dalšího, s kým tu jsi. Věřit úplně cizímu, samotnému muži v kočáře? Stále může být hůř.... ale to i ve zdejších uličkách. Uchopil do ruky pevněji vycházkovou hůl, vyhlédl trochu víc ven. Ještě pár okamžiků váhal, nakonec se ozvalo cvaknutí dveří. Sotva tři údery srdce na to se bryčka zhoupla a onen mladý muž stanul vedle tebe, dost tě převyšoval, sahalas mu někam po prsa. Natáhl nad tebe ruku s deštníkem, co rozevřel. "Nastupte si. Ten déšť bude jen horší a určitě víte, co se může snadno stát, když prostydnete." Natáhl k tobě ruku. "Jmenuji se Robert Standham. A jsem lékař. Slečno... prosím. Nenechte se přemlouvat." Nenaléhal víc než by vzbuzovalo až přílišné podezření. Jen takto vyvstávala otázka, proč jej zajímá zdraví nějaké cizí dívky, co je zacákaná bahnem a špínou. A proč ne? Jak sám řekl - je přeci lékař...

Elicia de Talos - 19. září 2012 17:44

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Gideonovo sídlo Pousmála jsem se na muže, jehož paže mne uchránily bolestivého pádu. Překvapení z výrazů, jež se míhaly bratránkovou tváří, pošramotilo vštěpené způsoby vychované mladé šlechtičny. Téměř jsem nezachytila odchod svého zachránce. Oči barvy rozbouřeného mořského dna sledovaly pozorně rysy Gideonova obličeje. Náhle a znenadání jsem si připadala naprosto nepotřebná. Hloupá a převelice naivní. Jak jsem si já ubohá mohla vůbec myslet, že se zde objevil kvůli mému kvapnému útěku? Jak? Na okamžik jsem sklopila pohled k ukázkově vyleštěné podlaze. V koutcích očí mne štípalo. Hrdlo se násilně stáhlo. Ucítila jsem nehty, jak jsme si je zaryla hluboko do dlaní, jen abych se uchránila horkých slz. To by ještě scházelo. Nemusím se ponižovat ještě víc. Intimní kouzlo zahrad pozvolna opadalo. Přesto těžce. Skutečnost se zdála nyní hrubě nehostinná. Podlehla jsem mámení. Vlastních myšlenek? Snad. Styděla jsem se. Hořce. Nohy jsem měla ztěžklé. Jako z olova. Stejně by si…ani nevšiml mého odchodu. Postačilo počkat až se vzdálí on sám. S tím svým tajemným přízračným pohledem. Patrně je mnou zklamán. A za vinu to mohu dávat pouze sobě samé. Jaká hanba nedotčeného srdce. Pohlédla jsem na Patricka, zřejmě stále dosti nepřítomným pohledem. Jemně jsem přikývla a šla po jeho stopách. Neměla jsem tušení, kam mne to vede…ani proč jsme souhlasila a neodešla raději do svého pokoje. Mé tělo se stávalo vláčným a mysl otupělou. Něco jsem ztrácela. A nelíbilo se mi to. Přesto tajná místnost probudila zájem a soustředila mysl na pár chvil k jiným myšlenkám. „Ne, děkuji. Nic nepotřebuji.“ propustila jsem sluhu a než mi došlo, že bych se jej mohla zeptat na Gideona, byl pryč. Nechala jsem to tak být. Pomalu jsem se prošla po obvodu nejspíše bratránkovi pracovny. Sem tam jsem se dotkla zdobení na stěně, či porcelánové sošky. Přirozeně mne zvědavost zavedla k rozepsanému dopisu. Avšak nepřiblížila jsem se k němu. Nechtěla jsem. Už jsem si toho způsobila až dost. A docházelo mi, že Gideon nebude vysněným princem pro jednu jedinou sličnou dívku. Na to se až příliš stará o ostatní… Posadila jsme se do křesla. Po chvíli čekání si rukou podepřela hlavu a přivřela oči. Byla jsem unavená. Neznala jsem důvod své přítomnosti zde. A kdo ví zda se jej i dočkám. Ztrácím víru.

ZRCADLO - 20. září 2012 10:03

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pracovna Čas neubíhal, spíš ti přišlo, jako by se převaloval sem a tam, jako nějaká podivná, ztuhlá kapalina. Přes skla okenních tabulek nedoléhaly žádné zvuky hudby, natož pak lidských hlasů a smíchu. Možná to bylo ale dobře. Veselí ostatních by ti nyní spíš přitížilo, než odlehčilo veškerá ta trápení, která... sis skutečně způsobila jen ty sama? Co ti Gideon slíbil... před čím tě naopak i varoval. Nechala ses opravdu přílišně unést svou fantazií a tak to, cos chtěla snadno přehlušilo skutečnost...? Nebyla to ani tak únava, co ti tlačila víčka jako spíš to podivné sevření, od něhož uleví jen spánek a nevědomí. Co vidíš, když zavřeš oči, Elicio? ... Nevíš, jak dlouho tam tiše stál... a stejně tak tiše tě pozoroval. Necítilas pohled jeho očí... až když se s ním střetly ty tvé. Jenže... pročs cítila, že se přistižený cítí on - a ne ty? Pootočil se ke dveřím, učinil krok směrem k nim... Odchází???? .... vztáhl paži ke klice, ozvalo se kovové cvaknutí... On skutečně.... ???? .... .... .... Dveře zůstávají zavřené. Několik úderů srdce ještě stojí k tobě zády, když se otočí zpět. Teprve nyní si všimneš neupravených vlasů, stejně jako trochy špíny na tváři, snad od prachu, hlíny, nebo podobného. Šaty také neskryjí stopy od bláta, to jednoduché lemování krajkou na rukávech je také potřísněno špínou. Tichý povzdech, v očích únava. Krátce sklonil hlavu, nakonec ale došel k tobě. Zaváhal sotva vteřinu, vzápětí tě objal, už nehledíc na to, jestli ti zašpiní skvostné šaty, co ti sám daroval. Stiskl tě překvapivě silně a pevně, ale nebolestivě. Po chvíli se mírně odtáhl, vtiskl ti polibek do vlasů. "Měla by sis jít odpočinout." zpola zašeptal, pak se ještě víc odtáhl, zadíval se ti do tváře. "My oba." opět si povzdychl a krátce přejel očima po místnosti. "Nemusíš si dělat starosti s ostatními hosty. Není to tvá povinnost." na pár okamžiků se odmlčel, pak tě pustil zcela. "Stalo se něco, že ses tak náhle vytratila?" ve tváři měl starost, která stejně jako v hlase zatlačila a přehlušila stín únavy. Snad hlavně tahle věta ti doplna otevřela oči. Takže si přecijen všiml? "Nechci, aby tě tady cokoliv trápilo, Elicio. Právě naopak. Proto jsi tady." vztáhl ruku a opatrně tě pohladil po tváři. Dlaň měl nejen špinavou, ale něco se matně zalesklo a odstín rudé se zaperlil i na krajce rukávu košile. Co se mu stalo? Kam vlastně odjel? Vynořuje se stále víc a víc otázek a těžko říci, jak dlouho potrvá, než se vyderou na jazyk.

Elicia de Talos - 20. září 2012 10:50

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Pracovna Propadala jsem se hustými závoji mlhy. Nemohla jsem ji lapit mezi prsty, přesto jsem cítila na pokožce pichlavý pocit ledových krystalků. Hlubina pode mnou modravě se skvěla. Cítila jsem strach? Zatracení? Kdepak .. jen cosi plíživého, co mne obalovalo do kožešiny mytického tvora. Nikdy jsem jej nespatřila, ani si nedovedla představit stínovou siluetu. Tušila jsem jeho původ v oceánu. Tam, kde obrovské kusy ledu plavou pod hladinou. V uších mi zněl příboj, který se pozvolna měnil ve zvuk onoho cizího nástroje, který mi dnes představil Duncan. Hudebník … a ty jeho podmanivé oči! A zvučný, melodický hlas … a já znenadání seděla na hřbetě svého koně bez sedla, bez čehokoliv. Svírala jsem pevně jeho nádhernou hřívu…spěchala jsem .. byl celý zpěněný ..musela jsem, musela! Zachránit …toho malého chlapce… „Ne..“ ve svých představách jsem to křičela, co mi hrdlo stačilo. Plíce bolely. Přesto ze mne vyšlo pouze tlumené vydechnutí. Jako bych si poslední okamžiky, kdy Gideon odcházel, vůbec neuvědomovala. Bylo mi to líto. Ale co? Byla jsem překvapená tím, co jsem spatřila. Co se mu pro Boha mohlo stát? A tak naléhavé objetí. Snad omluva? Stiskla jsem jej také a vůbec jsem nedbala, že budu špinavá od hlíny. Na tom nezáleželo. Poněkud zahanbeně jsem se podívala stranou. Oproti tomu, co on měl na starosti…jsem si skutečně připadala malicherná. Najednou se mi nechtělo mu o svém trápení říkat. Všechen temperament vyprchal. Chytila jsem opatrně jeho zápěstí a prohlédla si jeho dlaň. Bojoval tedy s někým. S tichou otázkou jsem k němu zvedla oči. „Ale nejdřív se potřebuješ omýt a vyčistit to seknutí.“ záměrně jsem přeslechla jeho starost o mne. „Řekni, ať přinesou teplou vodu a čisté plátno.“ požádala jsem jej. „A mezitím mi můžeš vysvětlit, oč tu vlastně běží.“ promnula jsem si rty. „Ale to není tvá povinnost. Jistě. Jen .. nejsem růže ve skleníku, abys mne neustále obcházel a odváděl do pracoven, abych se nic nedozvěděla.“ pustila jsem jeho ruku a odstoupila. „Ovšem, pokud si nepřeješ mou společnost. Postarám se o hosty. Odpočiň si.“ jemně jsem přikývla a podívala se ke dveřím. Kde se ve mne vzalo najednou tolik chladu?

ZRCADLO - 20. září 2012 11:38

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pracovna Mlčky se na tebe díval, rty čím dál víc tisknul k sobě, nakonec se od tebe zčásti odvrátil. Chvíli tak nehnutě stál, pak ale přešel ke stolku a vytáhl ven sice menší, ale dost zvučný zvonek. Jeho cinkání se rozlehlo prostorem a nepříjemně zabodalo do uší. Netrvalo to přespříliš dlouho a objevil se Patrick. Přejel očima tebe i hraběte, krátce se uklonil. "Přejete si, pane?" Přikývl. "Přineste vodu, plátno, šití a alkohol." sluha se na Gideona zadíval. "Doktor..." - "Jen to, co jsem ti řekl." podtón hlasu byl přísný a mírně zvýšený. Patrick se už dál nevyptával a odspěchal pro ony věci. Zůstali jste tak opět sami, ale polovinu té doby spíše panovalo ticho, občas se na tebe zadíval, občas mírně nesouhlasně pokýval hlavou. "Má povinnost je postarat se, aby bylo co nejméně lidí v nějakém ohrožení. A čím méně toho budou vědět, tím právě proto lépe." hlas měl mírně ochraptělý, čelo měl podmračené, dlaně stisknuté, jako by bojoval sám se sebou. "Hodláš mi to vyčítat... sestřenko?" pohled šedomodrých očí se do tebe zabodl jako hrot zbraně a byl podobně chladný. "Pokud ano, tak bys měla raději jít. O hosty se stará služebnictvo." Podepřel si hřbetem ruky bradu a zadíval se kamsi k rozepsané listině. Vteřinu na to se objevil Patrick. Při pohledu na tebe se trochu zarazil, snad tě zde již nečekal, ale nakonec položil všechny požadované věci na stolek. "Můžeš jít." mávnul Gideon neurčitě rukou, sluha se uklonil a opět odkráčel. Bratránek se zadíval zpět na tebe. Teď byly jeho oči zas tak šedavě modré, jako zastřené nějakým závojem, snad se v nich něco zalesklo, ale nebyla sis jistá. Vrzla židle, jak vstal, přelil vodu ještě do jedné misky, shodil z ramenou kabátec ledabyle na podlahu, pak si omyl ruce a tvář. Voda ztmavla. Natáhl se pro kousek plátna zraněnou rukou, ale... žádná krev na něm pak nezůstala. Snad se ti to jen zdálo?

Elicia de Talos - 20. září 2012 12:31

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Pracovna Na okamžik jsem se vcítila do role jehňátka v blízkosti rozčíleného vlka. Jeho mlčení mne činilo bezmocnou. Ale asi k tomuto momentu vše směřovalo. Měla snad mezi námi vzniknout rozepře? Nelíbil se mi tón jeho hlasu. Ale snad na něj měl právo. Kdo jsem, abych mu zpytovala svědomí? Možná to špatně pochopil. Možná jsem se já chovala až moc .. uraženě? Bylo zvláštní sledovat jej částečně oproštěného od jeho obvyklého působení. Kde byl onen vždy čistý a upravený hrabě, který by nikdy nenechal svůj kabátec padnout bez povšimnutí na zem? Byl tak…lidský? „Gideone..“ promluvila jsem konečně a rozešla se jeho směrem, zatímco se myl. Krev jakoby nebyla a já si skutečně začala připadat jako blázen. Ale.. „Odpusť mi to. Neměla jsem…“ stanula jsem blízko něho a jemně se pousmála. „Mám jen starost. Je to snad hřích?“ v mých očích bylo opět cosi měkkého. Nemohla jsem se na něj zlobit. A nechtěla jsem, aby měl on zlost na mne. Namočila jsem další kus plátna a otřela mu šmouhu na krku. Mírně rozhrnula košili. Toužila jsem se jej dotýkat, abych se přesvědčila, že je skutečný. Živý a zdravý. „Přísahala bych, že jsi tu měl ránu…“ mírně jsem zavrtěla hlavou a bříškem palce přejela po jeho dlani. A zadívala se mu do očí. Co v nich bude ukryto tentokrát?

Balduin von Schwannwede - 20. září 2012 14:12

Sídlo na vřesovištích Sám nedokážu vyjádřit pocity, které zmítají mým nitrem při pohledu na sídlo, jež pozbylo své bývalé slávy a krásy - a zůstalo na pospas přírodě samotné, která je pomalu ale jistě znovu vine do své zelené náruče. Se rty sevřenými, mlčky nechám Morrise dojet až ke vchodu, kde seskočím z vozu, a s kloboukem v ruce beze slova vejdu dovnitř. Dejá-vu, zmocnivší se mě už před drahnou chvílí, mě přinutí chovat se jako slušný návštěvník, i když vím, že sídlo už své poslední lidské obyvatele ztratilo dávno. Ač pevnými kroky, přece se snažím nedusat po chodbách jako nájezdník, jenž si určuje kořist, ale spíše jako člověk vážící si práce jiných, rozhodnutý nenechat ji napospas nicotě, pokud to bude v jeho silách. Zastavím se před zrcadlem, přemožen vzpomínkami na události nedávno minulé - a téměř ztratím dech při pohledu na prázdnou židli v další místnosti, beútěšnost toho místa, stráženého ženou na obraze, a jejím odrazem v zrcadle naproti. Stojím na prahu, chvíli neschopen ničeho, jen myšlenky nechávajíce plynout tam, kam se jim zachtělo, aniž bych je nějak chtěl zachytit, prozkoumat... či vyložit... Morrisova slova mne vytrhla z úvah - zapomněl jsem, že je tu se mnou. Rozhlédnu se kolem, jako bych se chtěl ujistit, že je tu opravdu vše tak, jak to bylo před několika dny. Pak můj pohled přitáhne obraz ženy a já konečně najdu řeč - i když, těžko říci, jestli mluvím k ní, nebo ke svému sloužícímu, protože nejsem sto odvrátit zrak. "Hledáme odpovědi." byl můj lehký pohyb hlavou míněn jako nepatrná úklona při přivítání ? Nebo snad náznak pokory ? "Pokud můžete, věřte prosím mému slovu, že předměty, které odsud dnes odvezeme, chci pouze zachovat, nikoliv vlastnit." Opatrně se pustím do průzkumu zbývajících částí sídla - nemám nejmenší ponětí, jak dlouho je prázdné a může být nebezpečné jen vstoupit na možná prohnilou podlahu. Přesto mám v úmyslu pokračovat se svým předsevzetím - vše, co stále ještě je schopné sloužit svému původnímu účelu, co nejšetrněji přepravit do mého sídla a nechat odborně ošetřit či zrestaurovat. Mrzí mne, že nejsem natolik movitý, abych totéž mohl udělat s celým sídlem. Nechám Morrise donést povlaky, jenž připravil Alden, a dáme se do práce.

ZRCADLO - 20. září 2012 15:35

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pracovna Na tvá slova sotva letmo přikývl, pak se na tebe krátce pootočil, aniž by zvedl oči. "Ne, to není. Jestli podle někoho ano, tak hřešíme oba dva." odvětil, vzápětí se trochu zarazil, kdyžs mu otřela šmouhu na krku. Jenže sotvas zvedla oči k těm jeho, vrátil se ti zpět obraz toho, cos přehlédla. A sice ránu, táhnoucí se od slabiny vzhůru, asi dalších pět palců přes žebra a směřující doprostřed hrudníku, kam naštěstí nedospěla a snad nebyla ani tak hluboká. Odtud tedy pocházela ona krev. Jasně červená se vpíjela do košile. "Pozor." jemně tě zarazil a trochu odtáhl od sebe. Pohled ti neopětoval, alespoň zatím. Odstoupil nakonec zcela, košili roztrhnul - u tak jemné látky to šlo snadno - a hodil ji vedle kabátce na zem. Ozvalo se plesknutí nasáklého cáru o podlahu. Ránu omyl vodou, zčásti osušil plátnem, pak se posadil na židli a opět vysál kouskem látky krev, která stále vytékala ven. Natáhl se po lahvi s alkoholem, ale nedosáhl. Přes rty prokmitla bolest, i kdyžs to sotva stačila postřehnout. Hrabě se svedl víc jak dobře ovládat, teprve teď ses domyslela, že perlení kapek na jeho čele není jen voda. Stejně jako únava nebyla způsobená jen vyčerpávající cestou zpět sem. Bylo i čímdál jasnější, proč byl tak podrážděný. Nejenže měl strach o tebe, ale nechtěl, abys ty měla starosti ještě o něj. Vůbec když ses nad tím vším zamyslela.... tvůj bratránek se staral o mnoho lidí, snažil se pomáhat komukoli... ale současně s tím se snažil držet se dál od nějakých hlubších vztahů - z jeho strany. Nebyl vysloveně samotář, ani člověk bez srdce - to by nedělal to, pro co ho všichni obdivovali a chválili. Tak proč? Bál se snad?

Elicia de Talos - 20. září 2012 16:18

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Pracovna Vylekala jsem se, když jsem si všimla rány zatím ukrytou pod bílou látkou. Zvedla jsem dlaň k ústům. Bála jsem se o něho. A mohl mi v tom kdokoliv zabránit? Kdepak. Ani já sama. A zvláštním způsobem mne dojímala skutečnost, že i navzdory svému zranění, se pokoušel řešit mou nespokojenost. Mám se ještě co mnoho učit. O hodnotách. Možná jsem byla znehybněná tím, co jsem viděla. Nebo jsem měla strach, že mne Gideon odežene. Přesto ..nechával mne tu již déle, než by bylo záhodno. Ztěžka jsem polkla, když jsem viděla, jak se přemáhá. Musí mít v sobě tolik síly. „Pomohu ti.“ dotkla jsem se jeho ramene a vzala do rukou lahvičku s alkoholem a otevřela ji. Rána se musí vyčistit, aby se nezanítila. Pomohla jsem mu s tím a poté otřela pot z bratránkova čela a ze spánků. Byla jsem nezbedné dítě, úrazy se konaly na denním pořádku, ale jeho to muselo bolet na tisíckrát víc, když se rána vypalovala. Přisunula jsem si druhou židli blíže k němu a bez řečí vzala jehlu a vlákno na zašití rozklížené rány. Hodiny ručních prací se ukázaly být prospěšné. Obratnost v prstech jsem měla, jako mnoho dívek. Hřbetem dlaně jsem se letmo dotkla jeho tváře, mírně se pousmála a pustila se do práce. Musela jsem se uvnitř příšerně třást. Tohle bylo poprvé, kdy jsem se o něco takového pokoušela já sama. V každém případě Gideonovi do hlavy stoupala horečka a já se na něj přeci nebudu mlčky dívat. Když si nechce nechat pomoci, není zbytí. Na svolení se jej ptát nebudu. Snad pochopí, že jednou stranou mince je dávat a druhou na oplátku brát.

ZRCADLO - 21. září 2012 14:05

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pracovna Tvé pomoci se nijak nebránil. Kdyžs mu do rány nalila alkohol, zaryl nehty do desky stolu, z úst se vydralo chrčivé zavrčení, tělo se mu napjalo. Chvíli ještě zrychleně dýchal, oči měl zavřené, pomalu se zas uvolnil. Poslepu ale téměř s jistotou našel tvoji dlaň a sevřel ji ve své. V tom tichém poděkování byla cítit slabost a únava, ale i zvláštní úleva.Po té, cos začla ránu sešívat, stisknul v rukou pevně opěrky křesla, semknul rty. Klouby na prstech mu zbělely a lícní kosti ostře vystoupily. Přes zaťaté zuby i tak občas vyklouzlo zasténání. Kdyžs skončila, navzdory tomu, jak musel být zesláblý se natáhl, vzal do chvějící se ruky lahvičku a zbytek jejího obsahu vylil na ránu. Vzápětí se ozvalo tříštění skla, které se smísilo s čímsi mezi vyjeknutím a potlačeným výkřikem. Zatnul dlaně v pěst, stiskl čelisti ještě pevněji, dech se mu opět několikanásobně zrychlil. Snědý nádech jeho kůže byl tentam, ta se teď směle rovnala vybělené látce nové košile, po tváři a těle mu stékaly kapičky potu a v tobě čím dál víc sílil pocit, že Gideon co chvíli zcela ztratí vědomí. To bylo ale zároveň důvodem, proč bys ho rozhodně neměla nechávat samotného. Co ale dělat? Snad pomocí zvonku přivolat někoho ze služebnictva, i když bůhví, kde je jim konec - patrně budou všichni obskakovat hosty...

Elicia de Talos - 24. září 2012 10:09

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Pracovna Musel trpět. A já tu bolest cítila s ním. Rvalo mne na kousky vidět ho v takto bezmocném stavu. Ale snažila jsem se, co nejlépe jsem svedla. Hlavně, aby se do rány nezanesla infekce. Již nyní vypadal Gideon, že každým okamžikem ztratí vypětím sil vědomí. Pro Boha, ať se mu nic nestane, prosím! Takový hodný člověk si nezaslouží odejít tak brzy. Je silný… „Ach, Gideone … vydrž ještě chvilku.“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl. Přitiskla jsem mokré plátno na jeho čelo a políbila jej do vlasů. Po té jsem zazvonila na zvonek, zda přivábí pomoc. Pokud by ne, rozhodnu se tam bratránka zanechat a spěšně vyhledám někoho, kdo by mi pomohl jej odvést do jeho ložnice. Thomase, Patricka…kohokoliv! Musí si lehnout. Uvařit bylinky, tak jako to dělávala má chůva, kdy na někoho šla horkost. Přeci…přece! Ne, nesmím myslet na ty strašné věci.

Sionnach Deargan - 09. října 2012 13:41

Opouštění domova Mlha se snášela nejen nad panstvím, ale zalezla i do mé duše, která úpěnlivě volala o pomoc a o záchranu toho jediného co mám. Postávám před vyřezávanými těžkými dveřmi, které nechal vsadit do pantů už můj děd. Přejížděla jsem rukou po ozdobném dřevorytu tolikrát, že si přesně pamatuji co se v jaké části nachází. Celé dřevořezbě dominoval dvanácterák, který měl pod nohama podušku z čtyřlístků. Dědovi, to možná hrdost a prosperitu přineslo, ale můj otec ji zadupal a udusil. Díky němu teď nemám nikoho. Vztáhnu ruku ke křížku svatého Patrika, který mám na krku. Tebe nikdy neprodám. Vyřknu v duchu tichou přísahu, nejbližší věci, která mi zůstala po bratrovi, přívěsek mi dal k mým patnáctým narozeninám. Polknu na sucho a zaženu mrkáním hořké slzy deroucí se do mých očí. Ach bratře, snad na onom světě víš, jak mi je. Svírám mezi prsty amulet a sbírám poslední kousky hrdosti, které ještě nebyly zašlapány do deštěm rozbředlé hlíny. Naposledy se otočím na své rodné panství... I na lodi se vracím k událostem posledních dní a loučení se s domovem. Šedá barva mořské vody se mi vpíjí do očí a z té proklaté letargické nálady mne vytrhne až ostrý tón lodního zvonu. Ještě bych snad mohla říci, že chci vystoupit a vrátit se domů, ale vím, že by mne nový majitel hnal svinským krokem od našich dveří. Už tak mi peníze dával s odporem, jako bych týden spala v chlívku s prasaty. V duchu si rozděluji peníze pro své přežití a pro zaplacení bratrova internátu. Já se musím uskromnit, ale nikdy jsem nebyla dívka, co musí nosit šaty podle poslední módy. Anglie se tvářila stejně nehostinnou jako bylo Irsko, jen zde bylo o trochu víc lidí, ale zaplať Bůh, že nikdo z nich mi nevěnoval pozornost a hleděl si svého. Působila jsem jako většina dívek, které jsem vídala na ulici, jen mne padala mlha do rozpuštěných vlasů. Chvilku mi trvalo než jsem se zorientovala v cizím městě a našla útulně vyhlížející hostinec i s ubytováním. I za to málo co se mi dostalo, budu určitě šťastná. Stačím si jen rozvázat boty a skoro spím. V polospánku cítím jak na mne někdo sahal, ale myslela jsem si spíš, že přes mé tělo lezla krysa. Ale kdeže, tahle krysa měla ruce a nohy, hbité ruce tak, že našly můj váček s penězi a okradly mne i o poslední zbytky peněz. Usedavě jsem se rozplakala. Nezbývalo mi nic jiného než se majitele zeptat, jestli by se tu pro mladou dívku nenašla nějaká práce. Co když budu muset jít do nevěstince, abych vydělala bratru na vzdělání a zajistila si nocleh. Opět se mi sevřelo hrdlo a já sevřela ruce v pěst až mi zbělali klouby. V lokále jsem vedla dlouhou řeč o tom co mne už v životě potkalo, ale hospodský se nedal odbít. Poděkuji mu a bez jakéhokoli jiného slova odejdu. Opět to počasí podobné irskému, ale všechno je to tu tak cizí, nikde necítím vůni sena z našich stájí, ani vařené skopové z kuchyně. Jsou tu tak jiné pachy. Bezcílně klopýtám mezi loužemi a dávám pozor, abych do jedné z nich nezapadla botou a nenabrala si do ní. Když v tom uslyším ryk a ucítím ledovou spršku na svém obličeji, směsice bahna ulpěla na mých šatech. Rychle si jí setřu, alespoň z obličeje. Ne to ne, to nemůže být pravda. Rozmazávám si bláto víc po obličeji, jak ho úzkostlivě dřu dolů. Chvilku se snažím zachránit zbytky hrdosti a svého oblečení, ale spíš bych to měla nechat být, uskočím kočáru, jehož kola uslyším ještě dřív, než projede okolo mne. Udělám krok vzad, když spatřím mladíkovu hlavu. Vyděšeně se na něj podívám a když promluví, zčervenám. Chvilku, ze sebe nemůžu dostat ani hlásku. Ale potom se povede. Na tváří se mi rozlije maličko kostrbatý úsměv, který by mi snad nikdo nevěřil. “ Jsem tu s bratrem, pane.“ Pokusím se zalhat, ale těkání očí a zadrhnutí ve větě mne prozradí. Když se ozvalo cvaknutí, trhla jsem sebou a dívala se na mladíka, který vystupoval ven z kočáru. V celé své výšce se nade mnou tyčil jako maják. Pomyslné světlo ve tmě. Vzhlédnu k němu a do obličeje mi padne několik dešťových kapek. Deštník zakryl výhled na ocelové nebe a nedal kapkám možnost zasáhnout mou bělostnou pokožku a zanechat na ní rudou stopu. “ Pane, copak neznáte dobré mravy, copak se hodí, aby cizí mladík zval neznámou dívku ve špinavých šatech do svého kočáru?“ Mírně zakloním hlavu, abych na něj viděla. Tón hlasu je trošku příkrý. Nevím komu zde mohu věřit, nemám tu žádného přítele. A je možné, aby tento muž o mne přemýšlel jako o dívce v nesnázích bez vedlejších nekalých záměrů? Pokládám otázku sama sobě a oči mám stále zapíchnuté do jeho šedivých. „ Jsem Sionnach Deargan , zchudlá šlechtična.“ Odmlčím se.“ Ach tak, jako lékař se bojíte o mé zdraví.“ Usmívám se o poznání upřímněji. “ Ale těch co zde mohou prochladnout je zde tolik. A vy tak velký kočár nemáte, abyste nás naložil všechny.“ Nakonec mu vložím svou ruku do té jeho, rozhodnuta ho následovat.

Joyous de Faisenz - 12. října 2012 22:20

Ve společnosti Na tváři hraběte se zjeví nefalšovaný úsměv doprovázený snad i radostí v očích. S velkým sebeovládáním potlačím pozdvižení jemného obočí i údiv a opětuji mu rezervovaným úsměvem, jaký se pro mladou nezadanou dámu hodí a nevyvolá u žádných zlých jazyků záminku k hořkým, i když jim tolik milým, pomluvám. Koneckonců tady nás sleduje snad ještě víc párů než doma na plesech, rautech a všemožných akcích. Jistě, všichni čekají na skandál… Jenže nikdo zde neposkvrní jméno naší rodiny! V duchu si vzpomenu na nepříjemný incident, avšak rychle zaženu myšlenky zpět do přiměřených mezí, a zatímco poslouchám zdvořilostí fráze pronášené naším hostitelem, stále přemýšlím, co se může skrývat za nefalšovaným potěšením. Jak podivné, jak netypické… Co plánujete hrabě? To vás natolik těší přítomnost mladých dam, kterým můžete nepozorovaně nahlížet do výstřihů či půvabných tvářiček? V duchu se zlomyslně ušklíbnu, navenek se však pokorně vyhnu pohledu šedých očí. „Máte samozřejmě pravdu, je tak osvěžující být v milé společnosti na tak krásném místě. Už nyní se zde cítím docela jako doma. Děkuji za vlídné přivítání, monsieur.“ Další, tentokrát o něco málo vřelejší úsměv, letmé zamávání nevinně růžovým péřovým vějířem. Náhle se však čelo našeho příjemného společníka poněkud zachmuří a než se stihnu dle etikety optat na jeho zdraví, či chmury, rychle se s námi rozloučí, nutno podotknout, že poněkud vyvedený z míry. Prozatím není vhodné se otáčet za příčinou jeho náhlého vzrušení, a proto vytrvám nehnutě po boku své krajanky, cudně si nechám políbit ručku a též skloním hlavu v jemné úkloně, nevyslovené díky na rtech. Pořád je přeci důležitý takt a jemnocit. „Jistě se ještě shledáme.“ Odvětím a chvilku doprovázím hraběte pohledem, čímž se mi objasní i důvod jeho náhlého zmizení. Jakýsi lokaj… Snad nejde o nějaké potíže, možná přijeli další hosté, anebo…? Zlehonka povytáhnu obočí a otočím se k lady Adrianě. „Ach, ti muži, vždycky mají tolik práce. I můj doprovod se kamsi rozprchl…“ Prohodím společensky s lehkým holčičkovským uculením, jaké si doufám mohu dovolit ve společnosti druhé mladé dámy. Otec se dal do hovoru s doprovodem rusovlasé dívky, která pro změnu někam zmizela stejně jako můj bratr… Doufám, že se zachová, jako gentleman, ačkoli u Théa nemusím mít přece obavy… „Jsem ráda, že i papá našel příjemnou společnost, ovšem, kde se toulá můj nejmilovanější bratříček, to nemám nejmenší ponětí, nejspíš se svojí laskavou povahou pomáhá nějaké dámě z nesnází, nebo už našel místí knihovnu…“ Krátce se zasměji a očekávám reakci plavovlasé Adriany, která se mi až dosud jevila velmi sympatická a přesto, že bych měla na jazyku spoustu nevhodných otázek, pro které je tato soukromá chvíle, jako stvořená, nechám si je na vhodnější chvíli – tedy po našem snad úspěšném seznámení a vzniku „jakés, takés“ společenské náklonnosti.

Adriana de Alexan - 15. října 2012 13:58

V příjemné společnosti Tiše jsem postávala vedle hraběte s lehkou nervozitou, kterou jsem na sobě však nedávala znát. Byla jsem učena skrývat své skutečné pocity pod společensky přípustnou maskou za každých okolností. Ode mne jakožto od dívky se očekávalo, že se budu něžně usmívat, se zájmem naslouchat své společnosti, aniž bych hodnotila úroveň celé konverzace a pokud by to bylo potřeba, svorně klopila zrak s téměř dětskou roztomilostí. Na většinu mužů toto zabíralo, každý přece rád ochraňuje to, co je krásné a bezbranné. Mladá šlechtična mi byla sympatická, nejen kvůli zemi našeho původu, jež nás pojila, ale taky díky její nevšednosti. Plavé vlasy nebyly původní pro Francii, nesly s sebou pozůstatek vzdálených genů severu. Přesto bych ale neměla podléhat přehnanému sentimentu. Většina z dam je tu kvůli nějakému důvodu, ať již z vůle vlastní či její rodiny. O Gideonovi je známo, že je zatím stále volný a velice zámožný. Jistě je tu tedy nejedna právě proto, aby snad měla možnost stát se jeho ženou. Možná jsem tu proto i já. Hlavně ale tím, že dnes stál po mém boku jsem v mnohých vzbudila zášť a jistě i jistou dravost a snahu o to, mít jej pro sebe. Jistě bych lhala, kdybych říkala, že mne by tyto myšlenky nenapadla. Já však měla tu výhodu, že jsem to pro dnešek nemusela řešit. Pak světlovlasá žena promluvila. Její hlas byl pevný a jistý, přesto však líbezný. Byla menší než já, snad proto se mi zdála křehčí a snad i nevinnější než ve skutečnosti byla. Její oči byly však jasné, s přirozenou inteligencí a výrazem toho, že dětství je již dávno pryč. Můj úsměv k ní byl ještě trochu vřelejší než před chvílí. Líbil se mi ten kontrast, kterým na mne působila. Gideona její slova očividně potěšila, ne tak, jak by potěšila hostitele jen díky tomu, že se to od něj žádá. Vypadal skutečně spokojen s tím, že se zde jeho hostům líbí. Jakoby to šlo skutečně od srdce. Podivné a mezi šlechtou téměř nevídané. Opravdu si jiný než ostatní, hrabě. Avšak ani zdaleka ne tak, jak se o tobě šíří světem. “Nikomu, jehož rozum je zdráv, by se zde nemohlo nelíbit,“ pronesu jemně s uznalým úsměvem plným obdivu. Nechci se vnucovat a sáhodlouze děkovat za pozvání. Ve skutečnosti k tomu nemám důvod. Nechtěla jsem sem, neměla jsem na výběr. To, že se mi zde ve skutečnosti bude líbit, jsem nečekala ani v těch nejdivočejších snech. A ty že se mi zdály často, po celou cestu do Anglie. Přesto se však ode mne očekává, abych pouze nemlčela jako bezduchý tvor. Zachytila jsem letmý pohled Gideonových šedých očí s jeho skutečným zájmem a snahou o to, abychom se zde cítila jako doma. Ne-li mnohem lépe, co se mne týče. Když nabídl projížďky na koních, a pak dokonce lov, zorničky se mi rozšířily nadšením a v očích zaplála ta dávno zhaslá jiskra. Snad i tváře mi lehce zahořely vzrušením. Milovala jsem tu rychlost i vášeň, která s tím byla spojena. Většinou to však bylo jinými panskými dívkami odsuzováno jako zábava pouze pro muže, špinavá, zmatená a nechutná. Pravděpodobně to bylo tím, jak jsem byla vychovávána. Můj bratranec mne dlouhou dobu bral spíše jako svého mladšího bratra nežli dívku. To vše se časem změnilo. A od té doby, co si to uvědomili i ostatní, mi nastal tvrdý dril mladé dámy, který rozhodně nespočíval v jízdě na koni po lese. Ach, můj milý Gabrieli, kdo ví, kde je tobě konec. Jistě bys tady byl se mnou rád a užíval si pohostinnosti pána sídla. Aspoň v době než ses oženil. Toho muže, kým jsi dnes asi neznám. Přesto však ten elán a zdravá barva, který se mi vlily do tváře, nezmizely. “Existují nabídky, které nelze odmítnout,“ pronesu potěšeně. “Snad si najdete čas, hrabě, a vyjedete si s námi,“ dořeknu přání do budoucna, ale to už Gideon zvážní a pohlédne kamsi za nás. Zvědavost mne téměř sžírá, ale neotočím se. Existují vlastnosti, které nejsou u dámy žádané, a tahle je prý jedna z nich. Lze jasně vyčíst rozčarování z jeho tváře, očividně něco nevychází tak, jak by mělo. Nechám si tedy dle etiky políbit ručku a něžně se usměji s lehkým pokynutím hlavou. “Na shledanou, hrabě,“ téměř zašeptám, když odchází. Sleduji jej však jen malou chvíli, aby to nevypadalo hrubě. Místo toho vrátím svou pozornost k mladé lady, která stále zůstává. “Jistě, ovšem nutno podotknout, že je od nich velmi neuctivé nechávat mladou dámu samotnou,“ zareaguji na nabízenou konverzaci s lehkým pousmáním. “Nebýt našeho hostitele, snad byste se zde i nudila. Což zní skoro jako nemožné,“ dodám, zatímco se mé oči zase nakrátko zatoulají k tanečnímu parketu. Poté nakrátko mlčím a poslouchám její vyprávění. Takže bratr, nikoliv milý. Hmm, zajímavé, že je tu někdo s větší částí své rodiny, pomyslím si, ale víc tomu již nevěnuji pozornost. Místo toho se také lehce, možná až trošku zvonivě zasměji jejímu vtipu. “Vás bratr je tedy rozený muž všech cností,“ nadhodím s očividným zájem o pokračování konverzace.

Adriana de Alexan - 15. října 2012 13:59

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Když se ke mne Gideon sklonil ke vzdušnému polibku na rozloučenou, směřovaném na hřbet mé ručky, přísahala bych, že jsem ucítila letmý dotek. Opravdu skutečný dotek jeho jemných rtů na hebké pokožce. Snad to i lehce zašimralo, ne nepříjemně, spíše naopak. Co víc, zdálo se mi, že jsem zachytila i letmý pohled těch šedých očí a trochu se zarděla. Možná to bylo také tím, že si mé tělo uvědomilo, že hledá náznaky někde, kde možná ani nejsou. Možná jsem si to jen přála. Možná jsem sama, nevědomky zvedla ruku tak, aby se jí musel dotknout. Možná… Krátce jsem naprázdno otevřela rty v nevyslovené otázce. I kdybych snad měla čas, na co bych se přesně zeptala? Sama nevím. Neměla bych mu věřit, neměla bych věřit ničemu tady okolo. A stejně se mi to nedaří. Co máš v plánu, Gideone. Prý jsi mistr v tom, hrát si s jinýma. Nebo to jsou jen pouhé lži těch, kteří nepochopili tvé čisté úmysly a sami se spálily? napadá mne, ale to už odešel a já byla nucena věnovat svou pozornost jinam. Co se asi mohlo přihodit, že se hrabě tomu problému musel ihned věnovat?

Joyous de Faisenz - 15. října 2012 17:09

Ve společnosti Ano, vždy je to o lidech, ať už jste v jakkoli ubohém sídle, penzionu, nebo nepříliš čistém ranním salonku, nezáleží tolik ani na vystydlém čaji, ani na více, či méně okouzlujícím výhledu... protože je to vždycky o lidech. S příjemnou společností přichází vlna sympatií, která nám dovoluje přehlížet ony drobné a v některých případech dokonce i velké neduhy a chyby na příčkách společenských žebříčků. Ačkoli, ne že by se zde dalo hovořit byť jen o jediné nepříjemné položce ze strany vybavení, estetiky, či korektnosti chování, našeho hostitele. Svým způsobem opravdu dokonalé, otázkou zůstává proč...? S jemným, společensky přijatelným úsměvem na rtech věnuji pozornost své společnici, vysoké, krásné dívce, jaká si musí vysloužit mé sympatie mimo jiné,už tím, že je též Francouzka... Alespoň je to tak správně. Nenávidíme anglické počasí, příliš upjaté způsoby a dokonce i čaj o páté. Protože kdo, nebo co nám má právo nakazovat, kdy a jakým způsobem budeme pít čaj? Zkrátka a dobře příšerná země. Koutky úst lehonce zacukají a já to hbitě zakryji jemným zamáváním růžového péřového vějíře, který tak nevinně ladí s šaty. Uvnitř mě stále sžírají nezbedné a především nevhodné otázky, týkající se vztahu lady de Alexan k našemu podivnému hraběti. Na tak bohatého muže má srdce na dlani a očividně mu záleží na pohodlí hostů, víc, než je zdrávo, i když se nejspíš bojí pomluv stejně jako ostatní staří mládenci. Měl by ovšem vědět, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Nezáleží na tom kdy, nebo kde, nebo jak sladce, či galantně se bude ke všem dámám chovat, vždycky leží někde hluboko skandál připravený vyplout na povrch a když neleží, drbny si jej vybájí s lehkostí, hodnou baletek při tanci. Jemně zelenýma očima zatěkám kolem sebe, jako bych přemýšlela nad prvky architektury, vyskytujícími se v kouzelném sálu. ,,Jistě, ovšem gentlemani už nejsou, co bývali a pří vší jejich práci, politice, honech, klubech a bankovních poradách...kdopak má ještě čas myslet na opuštěné mladé dámy? Přiznejme si, že to už bychom na ně byly příliš tvrdé!" Jemně, pobaveně se usměji a v očích hrají krocené jiskřičky ironie. Na okamžik ještě zabloudí k místům, kde zmizel Gildeon, avšak poté se již plně věnuji své nové známé. ,,Naopak jsem při cestě sem doufala, že se zde mé maličkosti nuda nedotkne ani jediným svým ohavným prstem." Ucedím hravě, ústa usměvavá a oči živé, pozorující všechno, co by se jim mohlo líbit, včetně reakce Adriany. ,,Můj bratr?" Přidám se zvonivě k jejímu smíchu, avšak pouze tlumeně, aby můj halas nenaplnil celý sál nepříjemnou ozvěnou a já nerušila ostatní přítomné, ač jich je málo... Koneckonců nikdy bych nepřipustila, aby se za mě můj nejdražší papá musel stydět. Nevinně si zakryji ústa jemnými peříčka a poté, co vějíř složím stranou, s pobavením pokračuji. Výborně, konečně zábavná společnice, mezi všemi těmi slečinkami, co mají raději vlastní služebnictvo, než zábavnou konverzaci na úrovni. Považte... Francie! ,,Ano, ano, můj nejmilovanější Théo je vzorem všech mužů. Mezi námi, někdo musel podědit dobré vlastnosti." Zasměji se ve vší společenské skromnosti. ,,A, i když máme všichni své chyby, kdo jiný by měl být vzorem toho nejvhodnějšího chování, než vlastní bratr? Jakmile se naskytne příležitost, musím vám ho představit, drahá lady de Alexan, pak sama můžete posoudit všechny jeho ctnosti." Opáčím vesele, načež pohledem též zabloudím k opuštěnému parketu. ,,Ach, jak já bych chtěla tančit. Doufám, že nás některý večer čeká dostatečně okouzlující bál." Zvolám tiše a ve tváři lze na krátký okamžik vidět opravdivou dychtivost. Nejspíš opravdu miluji tanec.

ZRCADLO - 19. prosince 2012 12:55

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pomoc Sídlo bylo o mnoho rozlehlejší, než sis doposud byť stihla pomyslet. Nebo se ti to jen zdálo díky situaci, ve které ses octla? Kudy přesně tě Patrick vedl? V jaké části se teď nacházíš? Nevědělas z toho absolutně nic. Jediné, co ti jako poplašný zvon znělo v uších bylo sehnat pomoc! A to co nejrychleji. Další zákrut chodby, další stejné dveře, obrazy.... jeden neopatrný pohyb, vzápětí zvuk tříštícího se porcelánu. Váza byla na kusy. V matném lesku glazury jednoho střepu jsi zahlédla vlastní zdeformovanou siluetu. Ještě dlouho po tom, co ses rozešla jsi cítila napětí z leknutí, které jen zintenzivnilo i ostatní ne zrovna příjemné pocity, které tě zalévaly vlna za vlnou, až z nich bylo moře, které hrozilo, že tě utopí. Další chodba před tebou, dlouhá, vedoucí kamsi do neznáma - nebo spíše šera až tmy. Jen na jejím konci problikávalo světlo, nebo alespoň jeho zdání. Snad svíce? Teprve teď, když ses zastavila a pořádně rozhlédla vnímalas vlhčí zatuchlinu, chlad, který tě stisknul v objetí i sklouzl pohlazením po páteři. KDE to jsi? Dle všeho to vypadalo na nějako neužívanou část sídla - která pomalu chátrala. Vpodstatě žádné obrazy, bílá barva dvěří zšedlá, lesk zlata zašlý, barevné tapety na zdech setřené. Celé to místo působilo jaksi vzdáleně, jako bys vkročila do nějakého jiného světa a času. Díky napětí co ti kolovalo žilami a opanovalo celé tělo sis až po delší chvíli začala uvědomovat další zvedající se vlnu strachu a obav - tentokrát z toho místa. Možná by bylo lepší se otočit a jít zpět, protože cesta dál nejspíš nikam nepovede. Ale co pootevřené dveře na konci a to světlo, co z nich vychází?

ZRCADLO - 19. prosince 2012 14:20

Sionnach Deargan Rty mu zvlinlo jemné, snad až odlehčené pousmátí. "To sice ne, ale když už jsem na vás narazil, nenechám vás tu jen tak stát. A dobré mravy jsou mi známy, i když nejsem šlechtic, ale i těm se musí občas ustoupit v zájmu zdraví.... a zdravého rozumu především." odvětil s lehčím pokývnutím, pomohl ti do kočáru, kde se posadil naproti tobě, i když na opačnou stranu sedačky. Ještě jednou se na tebe pousmál, protřepl deštník, zavřel dvířka. "Odkud vlastně jste?" otázal se, pár vteřin se na tebe ještě díval, než zvedl hůl a kovovou hlavou zaklepal na střechu. Kočár sebou mírně houpavě škubnul, když se kůň dal do pohybu. Dovnitř bylo slyšet mlaskavé šplíchání rozmáčené země, co se proměnila během několika dalších chvil v bahnitou kaši. Hrozilo, že možná někde zapadnete. Jako by tě smůla neprovázela už tak dost. Při opětovném pohledu na mladého, sympatického lékaře sis ale musela vduchu trochu vynadat. Třeba je právě tohle začátek.... lepší budoucnosti a života. Netrvalo to překvapivě přespříliš dlouho, když kočár opět zastavil. Doktor vystoupil jako první, aby ti opět pomohl ven... a tahle dobrotivost se mu vymstila - skončil jednou nohavicí až pod koleno v bahnité louži. Skoro však ani nemrknul okem, druhou nohou se zapřel o pevnější kraj cesty a natáhl k tobě ruku tak, abys tu mokrou past obloukem obešla. Pak, když jsi stála v bezpečí na zemi ti podal rozevřený deštník, natáhl se ke kočímu a vtiskl mu do dlaně peníze. Ten kývl v poděkování a opět se vydal i se svým zvířetem na cestu zpět. Za to tobě se tím otevřel pohled na opravdu rozlehlý dům... "Tak... udělejte si pohodlí, tady se zujte, prosím." vyzval tě opět s lehčím pousmátím, když jste vešli dovnitř. Dům byl vcelku jednoduše, ale velmi vkusně zařízen, překvapoval vzhledem ke své rozlehlosti útulností a jakousi příjemnou příchylností, i když ne nijak přespřílišně velkou. "Tudy." vybídl tě, naznačil paží směr a počkal, až kolem něj projdeš. Stačilo pár kroků a otevřela se před tebou místnost, která už přecejen trochu přepychu dávala naodiv. "Posaďte se zde a chvíli počkejte. Dáte si čaj, nebo snad šálek kávy na zahřátí?" otázal se ještě, jakmiles odpověděla, s lehkým přikývnutím se vzdálil s tím, že pro tebe zajistí koupel a nějaké čisté, suché šaty. Tak se na tebe snad konečně usmálo zas štěstí?

Sionnach Deargan - 19. prosince 2012 21:41

V kočáře Povzdechnu si a pousměji se. " Takže vás nepřesvědčím, abyste mne tu nechal." Zadívám se mu do očí a potom položím svou ruku do jeho dlaně a stoupnu si jednou nohou na stupínek, volnou rukou si přidržím mokrou sukni. " Děkuji pane, jste velmi laskav." Stáhnu ruku z té jeho a posadím se na pohodlnou, polstrovanou lavici. Pod naší vahou se kočár zhoupne. " Jsem Irčanka, pane a jsem na patřičně hrdá." Dám si rusé vlasy za ucho a trhnu sebou, když se kočár rozjede. Klopím oči ke svým botám a nervozně svírám sukni. Občas k němu zvednu zrak, abych si prohlédla jeho obličej. V duchu jsem se pokárala za to, že si myslím na lepší budoucnost, i když onoho mladíka vůbec neznám. Po chvilce mi začne padat hlava a klesat víčka. Předchozí noc jsem se moc nevyspala a ještě ke všemu mne oloupili, ale s tím se mu nechci svěřovat, určitě ne teď. Jsem nedůvěřivá co se týká cizích lidí. Kolíbavý pohyb mne skoro uspal, vnímala jsem jen svůj mělký dech a pohyby vozu. Můj spánek však přerušilo náhlé zastavení. Prudce otevřu oči a podívám se opět do těch hlubokých doktorových, cítím jak mi rudnou tváře studem, že jsem v mužské společnosti tak nespolečensky usnula. "Omlouvám se." Špitnu a pozoruji mladíka, který právě zapadl do bahna. Opět se kočár zhoupl, znovu, ten teplý dotek jeho ruky a gentlemansky otevřený deštník, abych náhodou neprovlhla. " Je mi líto, že jste se zašpinil." Pohledem sjedu na zabahněné kalhoty. Sevřu pevně rukojeť deštníku a dívám se na doktora. Kočí se rozjel a já zůstala stát s pootevřenými rty. " Neskutečná krása." Pomalu kráčím vedle něj a obdivuji dokonale opečovávaný trávník a zahradu. Když vstoupíme ukáže kde se mám zout a já pocítím nával studu. Sehnu se dolů a rozvážu si tkaničky na kotníčkových botách, které vypadají značně obstarožně. Sešlapaný podpatek a kůže skoro vydřená, vezmu boty a položím je na místo určení. " Omlouvám se, že se musíte dívat na tak ošklivé boty." S omluvou na rtech ho následuji do dalšího pokoje v domě, je opravdu impozantní. Žádné vlhké zdi, nikde žádná plíseň, vše nádherně čisté od kvalitní péče služebnictva. " Vaše žena má dobrý vkus." Posadím se na pohodlné sofa a ruce si založím do klína. " Prosím čaj, pane." Přikývnu. " Nevím jak vám mám poděkovat, kdyby bylo možné, mohla bych zde pracovat jako pomocná síla v kuchyni, umím vše co řeknete." Povídám se sklopenou hlavou a ani si nevšimnu, že odchází a mluví na mě. Jeho slova o koupeli a šatech ke mne dolehnout až později. Jsem jeho dobrou překvapena.

Eleanora Luisa Callas - 27. prosince 2012 01:21

„Ale no ták,“ s blahosklonným úsměvem jsem se přetočila před Rose, kterou už Issabell, pro kterou byli mladící stejně lákaví jako dortíky ve výkladní skříni, chytala. „alespoň si to vyzkoušíš,“ ručkou jsem přejela po látce jejích šatů, abych je upravila, věru, vzhled bonbonku jsem tak smazat nemohla, ale snad alespoň jí to pomohlo se sebevědomím. „Ale jistěže,“ rychle jsem se přesunula vedle Rose a při každém zaváhaní jí rukou popostrčila, aby pokračovala dál. Snad i pro víc, než jen pro výsměch, pomyslela jsem si, pohled upnutý na skupince mladých mužů. Snažila jsem se cítit toliko sebevědomě jako Issabelle, ale notně jsem postrádala škrabošku na očích a světlo svící, jež do tmavých koutů jen s těží doléhá a je tam jen přítmí, letmo vykreslující obrysy druhé tváře, jež skryje všechen stud i pochyby. To by bylo! Přeci nebudeš působit jako Rose… pomyslila jsem si zrovna ve chvíli, kdy do jednoho z nich Issabelle drkla. Perfektní způsob, jak upoutat, sama pro sebe jsem se ještě víc usmála a již zblízka si prohlížela členy druhé skupinky. Issabelle byla ve svém hraní dokonalá. Kdyby jen tušila, jak jí to závidím! Sledovala jsem, jak si počíná a jak jí všichni zobali z rukou. Bylo příjemné, když první krůčky zajistila ona, alespoň jsem bez rizika zjistila, že asi s jedním z pánů nemám nic společného a vše, co se zde stane, snad pro dobro Rosalie, tu také zůstane. Nerada bych jí, když už se odvážila k větší skupince můžu, vystavila pozdějším posměškům. „Snad byste byli té laskavosti,“ přetočila jsem se s úsměvem od Issabelle na skupinku mužů. „pánové, zdáte se jako místní, není-li tak?“ zamrkala jsem jako panenka a darovala jim tak chvíli na odpověď. „já a mé přítelkyně, víte,“ sklopila jsem zrak. „nejsme zrovna místní a náš průvodce…“ rozhlédla jsem se po náměstí. „se zřejmě rozhodl provázet jiné, než nás,“ pohledem jsem se vrátila ke skupince před sebou a mile se na ně usmála. „snad by ode mne nebylo drzé požádat vás o… menší ukázku města,“ konečně jsem zakončila svou řeč. Zpětně mi docházelo, co mi vyšlo z úst a doufala jsem, že ani jednomu z nich, ač mě nebyl znám, jsem nebyla známa já. Ale i tak bys se to dalo okecat… doufám.

ZRCADLO - 09. ledna 2013 11:25

Balduin von Schwannwede Morris jen mlčky přikývl - i na něj působila zvláštní atmosféra kdysi jistě nádherného sídla. Snad sis na zlomek vteřiny svedl představit, jak to tu vypadalo, jak byly uspořádány stoly a nábytek, kterého zde bylo opravdu jen poskrovnu. Jistě nebylo utajeno před všemi a je spousta těch, co využijí příležitosti a ony věci si vskutku přivlastní. Ale snad lepší, než aby se rozložily pod zubem času, který nemilosrdně uhlodává nejen z věcí, ale i lidských těl a jejich duší. "Nemějte žádných obav ani pochybností, pane. Vaše slovo je pro mne skutečně cenné." odvětil nakonec, zadíval se též na obraz oné ženy. "Půjdu se podívat, co zde ještě zůstalo a má smysl brát s sebou..." poznamenal spíš polohlasně. Díky zlodějům a ničitelům jste příliš práce neměli... *** "Ten je poslední, pane!" napůl hekl Morris, když ti do vozu podával sice menší, ale vcelku těžší stolek na jedné nožce. Zbývalo než vše ještě překrýt prostěradly, zkontrolovat, zda jsou provazy pevně utažené a nic po zpáteční cestě nevypadne. Oba jste byli podivně unavení - ani ne tak námahou těla, ale spíš jaksi pochmurnou tíží, co se vznášela kolem sídla. Přebilo by ji jediné, snadné a přitom těžké - život. Když jste dorazili, objevil se Alden. I přes svou disciplinovanost neudržel pevnou masku majordoma a v očích se mu zračila starost, ale když vás spatřil, ulevilo se mu. "Všechno vpořádku? Chcete připravit koupel a něco teplého k pití, pane?" otočil se směrem k tobě, zatímco jste s Morrisem odvazovali provazy a chystali se nanosit věci alespoň do hlavní haly.

ZRCADLO - 09. ledna 2013 11:41

Sionnach Deargan Nečekalas příliš dlouho, za uši tě "zatahalo" jemné chřestění a cinkání porcelánu u kovové zdobení tácu. Postarší služebná ti nesla čaj, který opravdu lahodně voněl, z konvičky se kouřilo, vedle byla ještě menší - v té se ukrývalo mléko, na jehož povrchu ulpívala vrstvička smetany. "Prosím, slečno..." oslovila tě s menším pousmátím, krátce k tobě zvedla oči a pak položila podnos na stolek. "Paní Archová se o vás postará. Kdybyste cokoli potřebovala, budu nahoře ve své pracovně." ozval se z chodby doktor, když ses k němu otočila, pousmál se. "Manželce vaši pochvalu vyřídím, jistě bude ráda a myslím, že si budete rozumnět." jeho hlas se v prostoru kamenného mramoru lehce rozléhal. Ještě se podíval na služebnou, pak vám oběma kývl a začal stoupat po schodišti vzhůru. "Madam, až se napijete, nebo pokud budete chtít hned, je pro vás připravená koupel a nějaké čisté šaty. Později až si trochu odpočinete vyrazíme pro nějaké, které vám spíš padnou, abyste se cítila co nejlépe." opět se pousmála, pak se zadívala za doktorem, jehož silueta zmizela za ohbím schodiště. "Pan Standham je velice laskavý a hodný mladý muž a jeho žena Erika taktéž. Jsem si jistá, že si je zamilujete. Člověk by těžko hledal lepší místo, i když některé doktorovy případy nejsou příliš hezké. Nedávno sem přivezli nějakého mladíka, někdo ho patrně přepadl. Chudák se nepamatuje na nic, ani na své vlastní jméno, natož na něco víc." soucitně stiskla rty a mírně nesouhlasně pokývala hlavou.

ZRCADLO - 09. ledna 2013 12:23

Eleanora Ann Luisa Callas Rose zas klopila hlavu a dívala se všude možně. Na Issy bylo víc jak znát, že málem zatíná zuby a i tebe tohle chování vaší přítelkyně zaobaleně řečeno vyvádělo z míry. "Rozhodně to drzé není a ani to tak nepůsobí." pousmál se onen voják, naznačil lehčí úklonu hlavou, ale aby to tak vzhledem k vám opravdu působilo, musel by si k tomu přinejmenším ještě kleknout. Pohled mu přitom sklouznul a i se ustálil na tobě, i když ne tak, aby se to dalo vyložit nevhodně jako zírání. "A tak půvabným dámám budeme rádi dělat doprovod... a snad ne ostudu." pousmál se znovu a vysloužil si tak nějak souhlasné přikývnutí. Téměř hned potom ti nabídl své rámě. Koutkem oka jsi postřehla Issy, která se vměstnala hned mezi dva muže - a sice ony bratry. K Rosalii pak přistoupil onen mladý hudebník. Ta ve tvářích zčervenala, ale nakonec se skloněnou hlavou tiše souhlasila a zavěsila se do něj, i když s jemným zaváháním. Edward, jak se onen mladík v bílém představil, zůstal tak nějak "na ocet", ale ani v nejmenším to nevypadalo, že mu to vadí. "Kam máte namířeno, nebo kam byste se rády podívaly, dámy? Míst je tu spousta, město je rozlehlé.. stačí říct." nadhodil vzápětí - a vlastně se tak nějak sám pasoval na vašeho hlavního průvodce. Nikomu to očividně nevadilo. "A místní.... jak kteří. Přiznám se, že já osobně jsem zde vyrůstal, ale měl pro mne vždy kouzlo a půvab spíš venkov." dodal posléze. "Ale bylo mi dáno to štěstí se tam odstěhovat až nedávno, cirka před čtyřmi měsíci, krátce po svatbě." - jeden muž ze "hry". Jestli se to tak dalo nazvat. Který bude další? nebo jsou všichni zbývající doposud svobodní mládenci? A vlastně i kdyby... co z toho? Zaslechlas možná s jistým uspokojením, jak si Rosalie se svým doprovodem potichu povídá. Spíš tedy on rozmlouval s ní a ona spíš přikyvovala nebo odpovídala velmi krátce, ale... i tak to byl pokrok. Tvůj doprovod vydal co se týkalo ochrany a vůbec podobného působení ještě za víc než za ten Issyin. Tak nějak sis vedle mladého vojáka přestávala připadat jaksi malá. Naopak - rostla jsi a cítila ses tak nějak... víc důležitě.

Balduin von Schwannwede - 11. ledna 2013 20:38

Den na cestách Jako bych si z vyhořelého sídla na vřesovištích odnesl sebou krom těch několika předmětů i onen zvláštní pocit ticha. Celou cestu zpět mlčím, s kloboukem naraženým v čele a rukama složenýma na prsou vypadám, jako bych klímal – sice to není pravda, ale únava je znát. “Ráno jsem nemluvil, teď nemluvím... Asi se ze mě začíná stávat podivín. Anebo už jím dávno jsem a teprve teď si to sám začínám uvědomovat.“ pro sebe se ušklíbnu. Zpátky to bylo kratší, než jsem čekal, ale i tak se odpoledne už pomalu klonilo k večeru, než jsme oba s Morrisem seskočili z kozlíku před starým majordomem. “Dobrý večer Aldene, to byste byl laskav. A pro oba prosím večeři, jen co budeme hotovi. Moc jsme toho nepojedli.“ Lépe řečeno, téměř vůbec nic. Atmosféra v tom domě prostě k nějakému příjemnému obědu nevybízela a tak podávám spolu se svým mečem Aldenovi i téměř plný koš, který nám dával sebou. “Klidně nachystejte tohle. Anebo mi to můžete dát zítra k snídani. Jak je Juliett ?“ očima zabloudím k zácloně, která se ono mlžné ráno hýbala, než se vrátím k provazům a začneme s Morrisem stěhovat věci do haly. Za činnosti poslouchám starého majordoma, a když nakonec odspěchá, pokývnu Morrisovi, ještě než ustájí koně a uklidí vůz. “Děkuji vám za dnešní pomoc, Morrisi. Nečekal jsem, že toho bude tolik, a bez vás bych to do soumraku nestihl. Pokud chcete, vezměte si na zbytek večera volno. Rozhodně si ho zasloužíte.“ zamířím do domu, tentokrát nejdříve na večeři – mám pocit, že dnes po koupeli prostě jen upadnu do peřin a okamžitě usnu, ač slunce ještě nezapadlo.

ZRCADLO - 17. ledna 2013 11:52

Balduin von Schwannwede Majordomus přikývl, na okamžik se mu vrátila ona důstojná, ale zvláštně vlídná vážnost do tváře - než ses zeptal na Juliett. "Doufáme, pane... věříme a... modlíme se." vypadal náhle tak o dalšího půlstoletí starší, jak se vrásky v jeho tváři prohloubily. Věděls, že to nebude lepší... nebo rozhodně ne jen tak, pokud vůbec. Je bláhový člověk, který upíná své myšlenky a víru k naději, která vlastně jen málokdy opravdu existuje? Nebo právě k tomu je lidstvo předurčeno a dle rozhodnutí vyšší moci je buď uvrženo do záhuby, nebo pozdviženo zas o něco blíž k nebesům... "Většinu času co jste byli pryč prospala. Jen těžko se dala probudit, ale zatím neodmítá ani jídla, ani pití. To je dobré znamení, pane." Chvilku tě sledoval, stejně tak Morrise, pak pokývl hlavou s tím, že půjde připravit o cos žádal - vzal s sebou koš s jídlem a zůstali jste s Morrisem opět sami. Ten se na tebe zadíval. "Děkuji vám, pane, ale pokud by bylo něco potřeba, určitě mě zavolejte." sklouzl pohledem k sídlu, pak ti popřál dobrou noc a ještě se jal postarat o koně. Sídlo bylo tiché, zvláštně klidné, zahalené příšeřím zvenčí, co umocňovalo tmavost některých koutů uvnitř. Zpod dvojkřídlých dveří vycházelo mihotavé, zlatavé, již od pohledu hřejivé a lákavé světlo. A za těmi dveřmi.... spící princezna s vlasy barvy krve, barvy ohně, vášně, života a lásky.... Princezna, co se propadá stále hlouběji do říše snů. Najde se princ, co ji probudí polibkem... nebo usne navěky? "Pane...?" Alden si decentně odkašlal. "Večeře je připravená. Nebo ji mám ještě chvíli přikrýt, aby nevychladla?" otázal se, pohled mu sklouzl z tvé tváře ke klice u dveří. Byl to jen pocit, nebos tam alespoň chtěl vztáhnout ruku?

Sionnach Deargan - 17. ledna 2013 12:58

V doktorově domě Otočím se za zvukem a uvidím ženu, která nese čaj. “ Dobrý den,“ udělám pukrle a usměju se na ní. Jsou tu na mě všichni tak milý. Pomyslím si a nadechnu se zemité vůně připraveného čaje, voní po hřebíčku. Na smetanu se podívám odměřeně, protože v Irsku není zvykem lít si do čaje mléko. “ Děkuji.“ Podívám se na ní krátce a naliji si do krásného šálku čaj. “ Děkuji pane doktore.“ Z pohodlného křesla se na něj otočím a pokývnu na něj. Jak se jim odvděčím, nic nemám. Vyvstane mi v hlavě myšlenka, že jim nebudu mít jak zaplatit, když mě o všechno okradli. “ Moc ráda poznám vaší manželku.“ Odpovím mu a potom už jen slyším jeho kroky, které se rozléhají po kamenném schodišti. Když doktor zmizel, paní Archová ke mně promluvila, určitě je to hodná žena. “ Ale jak vám to jen zaplatím, nemám žádné peníze, o ty poslední mně okradli v hostinci ve kterém jsme spala, nikde nikoho do služby nepotřebují.“ Podívám se na ní se zoufalstvím v očích a tiše si povzdechnu. “ Nedoufám v to, že by váš pán potřeboval služebnictvo a na dluh zde nemůžu zůstat. Nedovolila by mi to má hrdost.“ Sklopím hlavu. Když je její pán úplně pryč, znovu promluví, konečně vím jak se jmenuje on i jeho žena. Tiše poslouchám a v jednu chvíli si musím přitisknout ke rtům prsty. “ Nebožák.“ Povím tiše a druhou rukou svírám růženec, který mi zůstal jako jediný můj majetek. “ Pan doktor má zde svůj soukromí lazaret?“ Zeptám se. “ Ještě v Irsku jsem pomáhala svatým sestrám při opatrování nemocných v klášteře, který sousedil s naším hrabstvím.“ Povím s lehkým nadšením. “ Pokud ovšem pan Standham bude chtít.“ Opět sklopím zrak ke špinavé sukni.

Adriana de Alexan - 26. ledna 2013 20:20

Ve francouzské společnosti Bylo to až s podivem, jak se věci začaly vyvíjet. Bylo to prostě příliš dokonalé, snad až velkolepé, aby to byla pravda. Věřila jsem, že mě sem má nevlastní matka poslala nikoliv za odměnu, spíše právě naopak. Kdyby opravdu znala hraběte Gideona s jeho způsoby, bohatstvím a vkusem, poslala by sem místo mne své dvě vlastní dcery. Proto je tedy otázkou, proč jsem zde já. Jsou jen dvě možnosti, proč je tomu tak. Buď mne potřebovala dostat daleko z domu, neb jsem překážela jejím plánům, což by jistě znamenalo elegantně mě ukrýt. Čím dále, tím lépe, samozřejmě. Ale přeci jen, je to zbytečně namáhavé, je i plno jiných míst, která jsou Bohem zapomenutá a jsou mnohem blíže. Tím pádem zůstává ta druhá možnost. Potřebovala mne zde. Ale proč? Chvíli přemýšlím nad samotným hrabětem. Byl zdvořilý ke všem svým hostům, nikoho nevyjímaje, přesto jsem viděla pohledy jiných urozených dam. Pozornost, která patřila mi byla přeci jen trochu jiná než jaká byla poskytnuta jim. Mluvily za ně. Zvědavé, zkoumavé a místy i lehce nenávistné, které pramenily z jejich tiché závisti. Ráda bych věřila, že hrabě je mnou okouzlen natolik, že jsem pro něj jiná než ostatní dívky zde. Ale to je pouze sen každé mladé dámy. Všechny ženy jsou tak krásné a okouzlující, nemám proti nic žádnou výhodu. O to víc se mi na mysl vkrádají tajné plány mé macechy… To už se mi ale plně věnuje má okouzlující šťastná náhoda, dívka ze stejné země, jejíž výchova i smýšlení je mi nejbližší. I já se pobaveně usměji. Je mi příjemná lehká ironie i odvaha říci věci, které by mladá dáma říkat neměla, pokud nestojí o označení ´rebelka´ ne-li mnohem hůř. “S tím zajisté souhlasím, ale přeci jen se vždy vrátí se svými trápeními i úspěchy zpátky k ženám, a proto by se každý gentleman měl postarat o to, aby se měl za kým vracet,“ pronesu zlehka. Samozřejmě vím, že žena je povinna čekat na svého muže, ač se nudí či nikoliv. Ale to platí především pro zadané dámy. U nesezdaných krásných dam si žádný mladík nemůže být jist. Anebo by aspoň neměl. Dál poslouchám jemný hlásek své společnice. Někdy mi přijde, že její anglický akcent není tak dokonalý, jak by lingvisté ocenili, někdy se do něj vkrade slabý francouzský nádech, který činí její hlas roztomilý a zajímavý. “Bude mi velkou ctí seznámit se s Vaším bratrem, lady de Faisenz. A již nyní jsem na něj velmi zvědava,“ pronesu a snad trochu šibalsky se usměji. “Snad Vám až trochu závidím, že jste tu dlouhou cestu sem nemusela absolvovat sama. To já bohužel nemám koho bych mohla představit, proto musím doufat, že o to více přátel si zde získám,“ dodám, snad více posmutněle než bych chtěla. Theresa, má kojná, samozřejmě byla skvělým doprovodem, ale více nežli přítelkyní je mi matkou. Stará se a vždy se starala o mé blaho a mé potřeby, mým nejlepším přítelem byl Arnaldo, ale… to už je dávno. “O to bych se vůbec nebála. Věřím, že pokud se našemu hostiteli jen slůvkem zmíníte, rád nějaký bál uspořádá. A pevně věřím, že je přímo v povaze hraběte, aby byl co nejdokonalejší,“ vrátím se zpět do pokračujícího hovoru. Samozřejmě mi nemohlo uniknout to nadšení, ta touha, která se zobrazila mladé ženě v očích. Zlehka jsem se pousmála. Znám tu touhu, o níž mluví. Já sama rozhodně bálem nepohrdnu, avšak má touha je jiná. I tu již hrabě naznačil, že by se mi mohla splnit. Avšak možná není nejlepší zatím o ni prosit. Přeci jen, hony a divoké jízdy jsou dominantami mužů, jimiž ženy obvykle neholdují. A nevím, která z urozených místních dam by mi ráda dělala společnost v této mé zálibě, a naopak, který z mužů by potlačil svou čest a ochranitelské sklony a dovolil mi hnát se po lese za loveným cílem, kdyby přitom mohl zjistit, že jsem lepší jezdec než on sám.

Balduin von Schwannwede - 28. ledna 2013 09:49

Stíny záhad Už už jsem chtěl sám zamířit do jídelny, ale v hale mě upoutala záře pronikající temným stínem pode dveřmi salónku. Stanul jsem v zamyšlení, klobouk v ruce, sledujíce mihotavé odlesky na podlaze. "Medailon... Dům, obraz, latina, restaurování..." honím se tu za přeludem ? Nebo dílky naopak zapadají do skládanky až příliš snadno na to, abych je jen tak mohl přehlížet ? A chci se vůbec dozvědět, jak celý obraz vypadá ? Jsem tu cizincem v cizí zemi, nepřivolám tím na sebe hněv těch, kteří, pokud nějací jsou, s takovou pečlivostí zametli spousty stop ? Ale rozhodnutí už dávno padlo, snad ne vědomě, ale padlo. "Ne, Aldene, děkuji, povečeřím hned." rázně se odvrátím od dveří a zamířím do jídelny, kde stále ještě leží kniha, již jsem četl včera, založená medailonem. Ač je to vůči mým oddaným služebníkům trochu nezdvořilé, za jídla prolétám očima stránky knihy, ve snaze rozplést celý zcuchanec jemného přediva událostí, jež mi nedají pokoje. Na konec, nad sklenkou vína, pohrávajíce si s amuletem v rukách, vzhlédnu ke svému komorníkovi. "Povězte mi, Aldene, víte něco o panství nahoře na vřesovištích? Kdo je vlastnil, či proč přišlo takovým způsobem nazmar? Proč se domu neujal některý z místních pánů, nebo měšťanů? Někteří jsou zajisté movitější než já a touží po skvělém sídle." A pak, po jeho odpovědi, nezbyde, než zkusit štěstí i s tím posledním. "A co víte o Julliet ?" koneckonců, přijal jsem dívku na jeho přímluvu. Je možné, že můj komorník ví více, než dává zvnějšku najevo.

ZRCADLO - 29. ledna 2013 10:50

Sionnach Deargan "Hrdost. Kvůli ní byste šla o žebrotě?" služebná mírně nesouhlasně pokývala hlavou. "Vy mladí... máte se ještě hodně co učit o životě. Cožpak si ho nevážíte?" čelo měla mírně zachmuřené, nakonec si povzdychla. Kdyžs začala o lazaretu, pozdvihla překvapeně obočí, nakonec pokývla uznale hlavou. "Zkuste se o tom panu Standhamovi zmínit. Možná, že nějakou pomoc v tomto směru uvítá. Ale.. nejdřív si dopijte čaj, pak se půjdete umýt a vezmete si čisté šaty. Takhle tu po domě nemůžete pobíhat." Když jsi dopila, vedla tě delší chodbou do místnůstky, schované pod schodištěm. Otevřela dvířka, musela ses trochu sehnout, pak dva schůdky níž... a otevřel se před tebou skoro pohádkový pohled na lázeň připravenou v kádi, světlo bylo vytvořeno pomocí svící, jeho odlesky se mihotavě blyštily na vodní hladině, kolem se vznášela jemná, nevtíravá vůně květů. "Zde máte osušku. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí zavolat." pousmála se na tebe, pomohla ti samozřejmě z korzetu a šatů, pak ti nechala soukromí. Voda byla příjemně teplá, až horká, působila na smysly zpočátku až omamným dojmem, žes musela svádět boj se spánkem. Možná sis nakonec i chvilku zdřímla. Z koupele jsi vyšla čistá, kůži i vlasy nasáklé už ne deštěm a blátem, ale vůní rozkvetlé růžové zahrady. Příjemně osvěžená, nabitá novou energií a chutí do života. Služebná ti opět pomohla do tentokráte čistých šatů - ty postrádaly tvou obvyklou barvu - byly mechově tmavozelené. Vcelku ti seděly, jen trochu popadávaly z ramenou, což kupodivu nevypadalo vůbec zle... nebo z jistých důvodů oproti tvému odívání přecijen ano? "Doktor zde nemá zřízený přímo lazaret, ale dům je rozlehlý, dva pokoje jsou prázdné, takže když je potřeba a nouze, nechává zde své pacienty na léčení. Vy teď budete v jednom z těchto pokojů. A nemusíte se bát, onen mladík je sotva schopný pohybu a i tak je jeho ložnice v opačném křídle." pousmála se na tebe opět, tak trochu ti připomínala snad babičku, v jistých ohledech.

Joyous de Faisenz - 06. února 2013 21:53

Okouzlující společnost Nutno uznat, že jsem byla na několik minut hořce zklamaná z místní společnosti a málem jsem umřela obavami, že se zde snad budu nudit, avšak sama Francie mi náhle přivedla spřízněnou duši. Tak se pozná spolehlivá země, nejde jen o snesitelné klima, nebo hloupé zvyky... Vždycky je to Francie, kdo za námi stojí, jako matka za svými dětmi. Matka... Na okamžik sklopím živé zelené oči a poté rozmarně zatřepotám péřovým vějířem. ,,Jaký příjemný večer, a za to dozajista vděčím jenom vám, má drahá lady de Alexan." Zvolám potěšeně a věnuji své nové známé první z opravdu vřelých úsměvů. Má společnice se zdá být poněkud zamyšlená, ale já tomu taktně nevěnuji pozornost, nejsem přeci nezdvořilá... A dobré vychování je v dnešní době, to jediné, co počestná mladá dáma má. Jsem ráda, že mohu konečně hovořit uvolněně a nehlídat příliš nezvyklý akcent v mé mluvě, protože Angličané jsou tak nudní a konzervativní... Pro ně je každá chybička ve slovosledu důvodem k suchému výsměchu. Naštěstí takovými nedostatky díky špičkovým učitelům netrpím, ovšem přízvuku jsem se nikdy docela nezbavila. Na rtech mám příjemný společenský úsměv a v očích hoří jemné plamínky pobavení. Ráda říkám nahlas svůj názor a nebojím se dobírat si velké muže, koneckonců ani oni nejsou bezchybní, no nemám pravdu? Théo by jistě utrousil trefnou poznámku o mé roztomilé prostořekosti a já bych se směla jemně červenat a vychvalovat jeho úchvatnou povahu až do nebes. Otci už by takové chování nepřišlo tolik zábavné, jenže jeho generace jsou už zkrátka staré, přiznejme si to. ,,Jediným úspěchem každého muže je správná žena." Zvesela se zasměji svěžím perlivým smíchem a na okamžik se zahledím směrem, kde zmizel můj dvoučlenný doprovod. ,,A ten, kdo se nemá ke komu navracet, protože nebyl správným gentlemanem, ten svěřuje své splíny koňaku." Zašeptám, ústa skrytá za vějířem, jako rozpustilé děvče... Po chvíli však opět zvážním, snad při vzpomínce na povinnosti žen, či v uvědomění mého nepříliš vhodného chování. Po očku zkoumám tvář lady de Alexan, zda jsem ji náhodou příliš nepohoršila, protože pronést podobnou větu před Angličankou, tak jistě rozhořčeně zalapá po dechu, označí mě přinejmenším za "nemravu"a odkráčí i se svým šálkem čaje o páté. Zlehka se pousměji té bláznivé, avšak docela přesné představě. ,,Velmi mi lichotíte." Pokynu společensky hlavou a velmi se těším na seznámení dvou příjemných mladých lidí, koneckonců k čemu jinému jsou takové návštěvy? A Théo se již dlouhou dobu potřebuje rozptýlit konverzací na úrovni s urozenou dámou... Ta jeho láska k služebnictvu mě vážně příšerně děsí. ,,S vaší půvabnou tváří a okouzlující povahou to pro vás jistě nebude těžké, moje milá. A pokud byste mi dovolila nazývat vás svou přítelkyní, byla bych nevýslovně poctěna." Ladně skloním hlavu při té troufalé prosbě, která se však dle společenských kodexů i při veškerém odporu nedá odmítnout. Vzpomínám si, jak jsem jednou takto neochotně přijala nabízené přátelství urozené hraběnky z Fallois a poté jsem nestačila pálit ty její napudrované navštívenky... ,,Jen mi tu cestu nepřipomínejte, byla příšerná, co víc... proč vůbec v Anglii pořád prší?" Pronesu nevěřícně a poté pokračuji. ,,Naštěstí mě můj milovaný Théo opakovaně zachraňoval ze spárů té příšerné nudy, cestování v kočáře je sice pohodlné, avšak příšerně únavné." Dodám nakonec a chvilku přemýšlím, jak moc nevhodné by asi bylo hnát se do takového sídla na koni. ,,Ach, pokud vy věříte v jeho schopnosti a vlídnost, pak v ní neochvějně věřím i já." Šibalsky se usměji a jemně pokývám plavou hlavou. ,,Při nejbližší příležitosti jej požádám o tu troufalou laskavost." Odvětím, ve tvářích se objeví roztomilé dolíčky a jistě v tu chvíli vypadám mladší, než jsem.

ZRCADLO - 18. února 2013 10:17

Balduin von Schwannwede Komorník s lehčím napomenutím popohnal cikánské děvče, aby si pospíšilo se sbíráním nádobí. Akorát mizela ve dveřích, když ses na svého komorníka obrátil s onou otázkou. Alden se na tebe chvíli zadíval, pak zlehka pokrčil rameny. "Upřímně, pane... netuším, proč to sídlo tak zchátralo. Nikdo z místních o tom místě nemluví a jsem vcelku pevně přesvědčen, že jich o něm většina již neví. Ten dům a všechno kolem je zapomenutý a taková místa, zvlášť náhodně objevená, nikdy nevyvolávají příliš důvěry. To jak známo plodí strach a ten kouzlí povídačky, duchy, prokletí. Nevím, co z toho, co se mezi lidmi vypráví, je pravda a co je smyšlenka, pane. Občas tam prý slýchali v šumění listí něco ako tiché štkaní, snad ženské. Jiní povídají, že dokonce viděli postavu v šatech, jak obchází kolem sídla a zas mizí, něco hledá. Ale lidská fantazie je nekonečná, vítr svede vyloudit nepřeberně zvuků... I když osobně věřím, že někdy, kdy se stane něco opravdu silného... chápete, co tím chci říct..." Tiché zašustění látky, Aldenův pohled směřoval k pootevřeným dveřím. Komoří se zadíval zpátky na tebe, snad jestli se má jít podívat do chodby, ale i kdyby to udělal - nebo ty sám - musel by seznat, že je prázdná. Možná se vám něco zdálo... ale možná, že ne. "Nevím vpravdě o moc víc, než vy, pane. Jen... pověděla mi o ní jedna žena z předměstí, čím si to děvče prošlo, že nemá rodinu, snaží se sehnat nějakou práci, než aby jen žebrala, ale nikdo neměl moc zájem a když... tak s ní nezacházeli zrovna vlídně a jak se s děvčetem náleží. I některá zvířata se měla v područí oněch... lidí lépe, než ona." okamžik se zamyslel. "I tahle žena zmínila, že to děvče je rozhodně chytré a učenlivé, že ovládá něco čtení a písma, což se jen tak nevidí. Podle toho všeho jsem se.... rozhodl, že jí pomohu. Za tu menší lest se vám omlouvám, pane. Nebylo to náhodné setkání, ale předem dohodnuté." mírně schýlil ramena, ale za svými slovy i skutky si očividně stál a byl i připravený za ně přijmout nějaké pokárání. V očích se mu zračila lehčí otázka, proč se na to všechno vlastně ptáš a kam tím míříš, ale usoudil, že míru jisté "drzosti" naplnil svým přiznáním, takže jen mlčel.

ZRCADLO - 18. února 2013 12:58

SÍDLO HRABĚTE GIDEONA Adriana, Joyous Večer pomalu plynul, stejně jako váš rozhovor. Nikým nerušeny a patrně ani nepozorovány jste se tak mohly věnovat jen jedna druhé, bez ohledů na ostatní, kteří si dle všeho svedli najít vlastní zábavu. Zahrady byly klidné, tiché a ač rozlehlé, tak díky teplé záři lampionů působily útulně, měkce a opečovávaný trávník jako by vybízel ho alespoň pohladit, nebo se do něj ponořit, jako do nadýchaných peřin. Zemitá vůně se do nosu vloudila už sama. Sotva stačí Joyous domluvit a druhá dívká jí tak nějak odpovědět, odpoutá se pohled bělovlásky od společnice - mladík, co jí kýve je ten, co i doprovázel na večeři - její bratr. V tváři má vepsáno tiché naléhání, aby se Joyous příliš nezdržovala a šla s ním stranou. Vypadá to, že ta nemá na výběr, pokud nechce riskovat porušení etikety a společenské znemožnení nejen sebe, ale i svého dvojího mužského doprovodu. Adriana Hrabě se stále nevracel a vypadalo to, že Adriana zůstane sama a opuštěná. Opravdu to však bylo pouhé zdání... "Dobrý večer, lady Alexan." záchvěv známého, avšak v povědomí žádné jméno - až když ses otočila, napověděla ti jeho tvář. Rty zvlnilo jemné pousmátí, hodné gentelmana. Těžko bys ale teď hledala oděv sedláka. Kabátec sice prostší, ale již od pohledu zkušeného oka z velmi drahých látek, vyšívaných nejinak nákladnými nitěmi. Snad zdvořilost velí nabídnout ruku k políbení hřbetu? Přesto se ti zdálo, že to byl spíš on, Mmarkýz Rogelio de Maricela, kdo tě k tomu gestu přinutil. Stačila k tomu lehčí úklona a vztáhnutí paže k tvé maličkosti o mrknutí okem dřív, než jsi tak stihla učinit sama. Krátké zahřátí pokožky pod teplým výdechem z jeho úst, které se hřbetu ruky předpisově nedotkly. "Opět se setkáváme... v až překvapivě krátké době." pousmátí je zdvořilé, stejně tak tón konverzace, není v něm žádná škrobenost, ale ani přílišné uvolnění. Napřímil se, stejně tak zpříma se ti zahleděl do očí, ale tvou dlaň ze své nepouštěl. "Cestu jste měla dobrou? A co váš doprovod... vpořádku? Ještě jednou se vám musím omluvit... za tu maškarádu v hostinci. Asi o mě nemáte zrovna nejlepší mínění." opět se na tebe zadíval, pak jako by si uvědomil.... pomalu tě pustil. Patrně i kdybys nebyla tak podezřívavá vůči maceše - by tě tenhle rozhovor zneklidnil. Možná je to ale vážně hlavně tím, jaks tohoto muže zprvu poznala. Jsou bohužel lidé, kteří nepůsobí sympaticky, ač nejsou jinak zlí...

Elicia de Talos - 18. února 2013 18:41

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Neprobádané končiny Srdce mi bušilo. Podivné ozvěny se linuly mezi žebry. Rozvířené emoce nenechaly mou mysl spočinout v uvolnění. Třásla jsem se. Kdo ví, zda více zimou, či ponurou atmosférou, která mne nyní obkličovala. Měla jsem strach. Jistý pocit, který mne štípal na jazyku a zahořkl v hrdle. Bála jsem se o Gideona. Děsila mne představa, že se vrátíme příliš pozdě, než… do očí mi vhrkly slzy. Už tak zde bylo špatně vidět a rozmlžený pohled způsobil, že jsem nemotorně klopýtla, avšak neupadla jsem. Setřela jsem zbytky mé slabosti a následovala chlapce. Stěží jsem mohla promluvit. Nutkání optat se, kde to jsme a kam míříme, bylo nesnesitelné. Ale…já se nemohla přimět ke slovu. Ne, pokud bych neuvolnila hráz zoufalému pláči. Ještě nikdy jsem se o někoho tolik nebála. Nadzvedávala jsem sukni krásných šatů. Korzet mi překážel. Dýchat úsporně se nedalo. Bodalo mne do boku. Nechápala jsem, jak se tak oslavný večer mohl krutě proměnit. Kdy Gideon zmizel? S kým bojoval? Kdo jej zranil? Přestávala jsem se tu cítit bezpečně. Začínala jsem nahlížet za pozlátko jinak přepychového sídla. Ztrácela jsme iluze. Ovšem…nemohla jsem se těmto pocitům poddat zcela. Bylo tu cosi důležitějšího. Zahleděla jsem se na světlo v dáli. Je tam snad lékař? A proč takto stranou ode všeho? Měla jsem strach.

ZRCADLO - 19. února 2013 10:04

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Snad příliš dlouhé váhání... Stálas tam... a zdálo se, že rozhodnout se není tak snadné, jak to vypadá - i když jde Gideonovi možná o život, nebo alespoň zdraví. Tahle myšlenka nevyčarovala žádné povzbudivé emoce - spíš naopak. Něco bys měla udělat. Myšlenka na lékaře se zdá víc jak pošetilá. V takovémhle koutu sídla? Proč by tady přebýval? To by ho hrabě nechal zde, takhle.. "žít"? Do podvědomí se vtírala spíše jinačí myšlenka... a ta nejméně nebezpečná měla podobu někoho, kdo má rád svůj klid a samotu. U té moc dlouho nezůstalo a přediva mrazivých představ se začaly rozvíjet dál a různými směry. Tohle všechno tě spíš donutilo učinit krok opačným směrem, než by bylo bývalo třeba - a sice vzad. Kdo by tě tady uslyšel? Kdo by tě tady našel? Ticho chodby proťalo snad vzlyknutí, nebo podobný zvuk. Srdce se rozbušilo jako o závod a tělo, vyburcované poplachem uvnitř sama sebe, se už už otáčelo k útěku, když jsi do někoho narazila. Potlačit výkřik? Nemožné - jenže skrz stažené hrdlo neprošel žádný zvuk. "Lady.... Elicia?" optal se onen muž. Po pátravějším pohledu jsi v něm poznala Patricka. Prohlédl si tě ještě jednou, odtáhl od těla trochu víc svícen, který na tebe působil jako světlo na nočního motýla. Drahá látka šatů se zablyštěla pod mihotáním svíček. "Co tady děláte? Stalo se něco?" hovořil víc jak polohlasem. Co když vás ten člověk vzadu uslyší? Nevypadalo to, že by se lokaj naproti tobě ale obával něčeho podobného, co ty. Snad si těch pootevřených dveří odkud vycházelo světlo nevšiml...? Příliš se ti zde už být nechtělo - nyní se objevil někdo, kdo ti mohl ohledně bratránka pomoci, což byl ještě pádnější důvod se dál nezdržovat. Nemuselas předstírat vystrašenou a zmatenou a to, žes prostě zabloudila byla pravda. Slabý plamínek svíčky jen těžko dával znát, co si o tvých slovech sluha myslí, ale jaks mu řekla o Gideonovi, krátce kývnul a vyrazil spěšnějším krokem vpřed - avšak stále se na tebe ohlížel, zda ses mu neztratila. Tys měla zas silné nutkání se alespoň jednou ohlédnout za sebe, ke konci té chodby.... k těm dveřím, k tomu světlu. Nepříjemný pocit v zádech, že tě někdo nebo něco pozoruje, sílil. Odoláš mu, nebo se prostě byť jen na vteřinu otočíš? "Tudy." vybídl tě v ten okamžik Patrick... a v ten samý zlomek jsi něco zahlédla... Nebo to bylo jen zdání a strachem zhmotněná představa? Nebyl čas, museli jste stůj co stůj k hraběti... Užší chodby, které dovolovaly procházet jen jednomu člověku s nepříliš dobrým větráním nepřispívaly k tomu, aby ti bylo lépe - spíš se ti od strachu a všeho motala hlava a cítila ses slabě. Přesto cosi uvnitř tebe se pevně zatnulo, abys vydržela. Konečně se lokaj zastavil, ozvalo se cvaknutí a stěna před vámi se otevřela - dostali jste se do místnosti, kdes nechala Gideona, i když díky sílící tmě chvíli trvalo, než ses zorientovala. Jenže... po hraběti jako by se slehla zem. To ses vážně už úplně zbláznila? "O hraběte nemusíte mít starost." temná silueta se pohnula v křesle - doteď díky nehybnosti pro vaše oči neviditelná. Naklonil se blíže ke světlu - jeden kvapný pohled k Patrickovi ti dal jasně na srozuměnou, že tento muž zde patrně není příliš vítán - spíše trpěn. "U hraběte je už lékař, ten se o něj postará. Ztratil dost krve a to může být velmi nebezpečné." muž, vysoký přes metr osmdesát, dle tváře bys mu hádala tak pětatřicet, ale své dělalo i menší strniště, i když upravené. Kůže dávala znát i přes namodralé příšeří přirozenou snědší barvu. Tmavší plášť přehozený přes ramena, do ohonu stažené, medově hnědé vlasy. Snažila ses v rychlosti probrat těmi několika tvářemi, cos zde již viděla, ale tu jeho opravdu poprvé. "S vámi bych si potřeboval na okamžik promluvit... lady. Nezdržím vás dlouho, není třeba se bát. Čím dřív začneme, tím dřív se budete moci věnovat.... zbytku večera." krátce těkl pohledem k Patrickovi, který očividně váhal, jestli má odejít, patrně za hrabětem, nebo zda ti neposkytnout nějakou oporu, kdybys měla námitek. "Omlouvám se, že jsem se nepředstavil... Markýz Rogelio de Maricela, ve službách jeho veličenstva, krále španělského." vysekl ti úklonu, která nebyla nijak teatrálně přehnaná - díky tomu pod tmavým pláštěm prokmitl světlejší, společenský kabátec. "Jsem zde v jistých... záležitostech. A potřebuji trochu vaší pomoci... Pokud budete tak laskava..." pokývl k jedné z židlí - shodou oklností té, na níž se zhroutil Gideon. Snad jsi na potahu zahlédla i krvavou skvrnu....? "Oh.. promiňte." vyměnil jedním pohybem křeslo za jiné. "Prosím.... posaďte se." podíval se na lokaje. "Myslím, že ty můžeš odejít. Ale nechoď zas moc daleko. Bude tě tady ještě třeba." všimla sis, jak lokaj zatnul pěst, zadržel dech, ještě se zadíval na tebe... ale co by mohl on, jakožto vlastně obyčejný sluha, udělat proti někomu, kdo je v přízni krále? Co na tom, že z jiné země.... TVOJÍ země...

Elicia de Talos - 19. února 2013 12:15

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Napětí, zmatenost a tajemství Cosi mne zrazovalo. Či snad zapracovalo podvědomí? Něco, co mne chtělo ochránit před možným nebezpečím? Potřebovala jsem pohlavek, abych se vzpamatovala. Zmírala jsem strachy ve zničené chodbě s tajemným světlem svic a pootevřenými dveřmi na jejím konci. Přebýval tu někdo, kdo si nepřál být viděn, ba snad ani tušen. A jak snadno by se zde dala přivodit nehoda mladé dívce, kterou nezachrání ani její původ, natož svěží půvab mladé dívky? Málem jsem Patrickovi sevřela bolestivě paže. Krátce mne naplnilo štěstí, že jej zde potkávám. Spása. Nenapadlo mne vůbec pochybovat o jeho čestnosti a dobrém vychování. Nepochybovala bych, že by mohl být nebezpečný. Možná to byla chyba, možná…ale já chtěla pryč. Zoufale. Roztřeseným hlasem jsem chlapci vypověděla, co se stalo jeho pánu. Ve zmatku jsem běžela pro pomoc, ale ztratila jsem se v tajných chodbách. Jen, prosím, pospěšme si odtud. Je mi z toho úzko. Přistihla jsem se, že bych se nyní nejraději ukryla v obrovských pažích mé milé Margity. Její objetí byla vždy vřelá a mateřsky konejšivá. Leč tuto představu stále narušovala myšlenka cizích očí zabodávajících se mi přímo mezi lopatky. Ačkoliv jsem od přírody nevkusně zvědavá, neotočila jsem se. Ne. Ať už bych spatřila pouhopouhý stín…pronásledoval by mne ve snech. Vím to. V okamžiku, kdy mne sluha konečně dovedl nazpět, jsem vydechla úlevou. Než mi zatrnulo. Skutečně jsem měla pochybnosti o mém duševním zdraví. „To není…“ spolkla jsem zbytek slov a přimhouřila oči. Přirozeně mě neznámý mužský hlas vylekal. Nepoznávala jsem jej. A nepůsobil na mne zrovna vlídně, i když se snažil vystupovat zdvořile. Snad to bylo únavou a tím vypětím. Snad zklamáním a bodnutím žárlivosti, že se o Gideona postaral již někdo svědomitější a s chladnější hlavou. Připadala jsem si nemístně a hloupě. Přesto jsem pocítila i horkou úlevu, že je o bratránka postaráno. Mužem, který zná cestu do tajné pracovny a služebnictvu se nezamlouvá. Bude nejlepší, když si jej pozorně vtisknu do paměti. Poněkud nepříjemně jsem po něm šlehla pohledem, když se zmínil o zbytku večera. Co si to o mne myslí? Že prahnu pouze po zábavě, když Gideon…Přinutila jsem se ke zdvořilému úsměvu, jež se jevil celkem přirozeně. Neušlo mi, že o mne musí mít informace, pokud mne žádá o rozmluvu. Byla jsem unavená, ale jemně jsem přikývla na znamení souhlasu. „Vše je v pořádku, Patricku.“ pohlédla jsem na chlapce, abych jej uklidnila, i když jsem netušila před čím. Snad tomu nebudu muset čelit na vlastní kůži. Otočila jsem se nazpět k muži s medově hnědými vlasy. Nemohu popřít, že mne překvapilo, odkud pochází. „Ráda vás poznávám, markýzi. Já se očividně představovat nemusím.“ v tónu mého hlasu nezaznělo nic povýšeného. Pouze čiré konstatování. Zkoumavě jsem na něj pohlédla a po chvilce přijala nabízené místo. Choval se, jako kdyby mu to tu patřilo. „S čím potřebujete pomoci?“ a zrovna ode mne? Jsem pouze nejmladší dcera španělského šlechtice, která se teprve seznamuje s Anglií a jejím klimatem. Oč tu běží?

ZRCADLO - 19. února 2013 15:08

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S cizím krajanem Patrick se ještě zpod podmračeného obočí zadíval na markýze, pak na tvá slova, aniž by se na tebe podíval, pokývl a potichu se vzdálil. Dveře za ním zaklaply, zatímco místnost přecijen prozářila trocha světla - jak muž v ní pozapaloval svíce kde se dalo a bylo nutno. "Byl bych rád, kdybyste se představila. Zdvořilost zdvořilosti." sfoukl dřívko, pak přešel naproti tobě. Kdyžs vyslovila své jméno, jakýmsi neviditelným pobídnutím tě přiměl zvednout k němu ruku. Sehnul se k ní, jen v náznaku políbil její hřbet, aniž by se jeho rty dotkly tvé pokožky. "Takže stejná krev... Je mi líto, že jsme se nesetkali za poněkud příznivějších okolností. Ale to si vybrat nemůžeme." pokrčil zlehka rameny, pak se posadil naproti tobě. "Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi a důvody mého pobytu zde, v Anglii. Náhoda mě sem ale rozhodně nezavála. Ani plesy a večírky. Vím, že hrabě je váš vzdálenější příbuzný a že vás sem pozval. Tušíte, proč? Náhoda, přátelské pozvání...?" prsty složil do střížky, jejich špičky si opřet o rty a nos, upřeně se na tebe díval. "Radím vám odpovídat co nejrychleji a co nejvíce upřímně, dle vašeho svědomí. Závisí na tom život... a na tom pak ty další. Třeba i hraběte. Pátrám po někom, kdo zmizel a byl zde viděn. Takže....?" Takže jakýsi... vyšetřovatel? A že někdo zmizel? Tady? A co by s tím mohl mít bratránek společného?

Elicia de Talos - 19. února 2013 15:44

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro To bude ještě zajímavé.. „Ach, prosím o prominutí. Jmenuji se Elicia de Talos.“ a tím bychom měly formality za sebou. Avšak nedá se s klidným svědomím říci, že bych se cítila volněji v této podivné společnosti. Sledovala jsem kradmo muže, jak zapaluje svíce, a přitom si urovnala záhyby sukně. Kdo ví, zda by sis skutečně přál příjemnější setkání. Nevypadal jako muž, jenž rád propadá světským radovánkám, což mi o chvilku později i sám potvrdil. Nad jeho otázkou jsem nepatrně zamrkala. Upřímně, nečekala jsem tak prostý důvod našeho rozhovoru. I když mi tak v ten moment připadal. Přestože jsem nebyla zapletena v ničem špatném, přítomnost markýze mne znervózňovala, že bych i uvěřila, kdyby mne z něčeho obvinil. „Řekla bych, že jde o prosté přátelské pozvání. Snad abychom se lépe poznali. Je patrné, že bratránek je starší než já, tudíž jsme se v dětství nevídali.“ zadívala jsem se na muže. „A také jsem chtěla poznat zemi, které schází dostatek Slunce.“ odpověděla jsem zcela upřímně. Neměla jsem co skrývat. Kdyby se jen zažehla jiskřička poznání…konkrétněji rozpadlého křídla Gideonova sídla, mohlo by to podnítit markýzovu zvědavost. Ovšem, já se zdála být tak mdlá, že spojení jistých myšlenek mělo teprve přijít. Po vydatném spánku. „Asi vám nebudu příliš nápomocna. Znám tu jen pár tváří a ne nijak důvěrně. A ničeho podivného jsem si nevšimla…“ to až dnes se vše pokazilo. Teprve dnešního večera vstoupil do mého srdce strach. „A nyní, pokud mne omluvíte, bych si ráda šla odpočinout.“ počkala jsem na markýzovo svolení a vstala z křesla. Nohy jsem stále neměla jisté. „A…mohl byste mi dát, prosím, vědět…kdy budu moci navštívit hraběte?“ opravdu jsem o něj měla starost. I když vzdálená, stále byl má rodina. A dokonce něco mnohem dražšího a bližšího, než bych dovedla vyjádřit. Avšak toto tajemství patří pouze mne. A Gideonovi. „Na viděnou, markýzi. Snad vám bude přát štěstí ve vaší záležitosti.“ mírně jsem se pousmála a opustila pracovnu. Nechtělo se mi vracet na večírek. Hlava se mi točila a já se potřebovala napít vody, než omamného vína. Ach, tolik starostí a trápení. Provází tato muka dospělost? Odebrala jsem se do svého pokoje. Požádala jsem služebné, aby mi pomohly ze zlatavých šatů. Nakonec jsem nebyla vzácnou perlou večera. Avšak, co na tom sejde. Mám mnoho jiných podmětů k zamyšlení.

ZRCADLO - 19. února 2013 16:06

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Ne tak rychle.... "Bohužel vám to nemohu dovolit. Odpočinout si půjdete, až zjistím vše, co potřebuji vědět." bylo znát, že ho mrzí, že tě tu musí držet, ale přesto byl tón jeho hlasu striktní a nekompromisní. "Posaďte se." dodal, zatímco on sám vstal. "Tohle prozatím necháme být. Přišla jste sem a s oním sluhou za hrabětem. Popište mi, co se dělo dnešní večer...." přejel zlehka prsty o opěradlo židle, na které jsi seděla a obešel ji. "Nemusíte přímo do detailu. Kdo zde je hosty vím. Jde mi o Gideona." dodal polohlasně, skoro šeptem, skloněný k tvému rameni. Opět se napřímil a čekal, co odpovíš. Jistě vycítil tvou nejsitotu - a snažil se ji ještě vystupňovat. Zatím tě ale dle všeho z ničeho nepodezříval. "Ale ohledně toho, co se stalo, mi řekněte vše. Snažte se nic nevynechat, včetně toho, jak jste šla pro sluhu a zpátky se s ním vrátila sem." tvář měl vážnou - žádný náznak toho, že by si liboval ve výslechu nebo manipulaci s tebou či čímkoli. Jediné, co v jeho rysech bylo vepsáno bylo soustředění. Jak moc budeš riskovat, jak moc lhát....? Nevymýšlet si zbytečné, ale svým způsobem důležité detaily, protože nevíš, co řekne Patrick. Pokud se vaše výpovědi budou rozcházet... V krku nepříjemně vysychalo. Vpodstatě nic nevíš - ale to markýze nezajímá. On chce vědět, co se dělo.

Adriana de Alexan - 19. února 2013 18:34

Sídlo hraběte Gideona - nově příchozí Ač za to mohla sama štěstěna nebo vychytralý plán hraběte Gideona, tak či tak jsem se ocitla ve velmi příjemné společnosti. Po tak dlouhé cestě a období samoty značně vítaná. Bylo ještě příliš brzy na to soudit, zdali se z nás mohly stát skutečné přítelkyně, avšak již nyní jsem mohla říci, že mladá Francouzska byla okouzlující temperamentní dívkou, pro niž musel nejeden muž už dávno ztratit hlavu. “Nezbývá mi nic jiného než s Vámi souhlasit. Před váženými pány si však pravdu musíme nechávat pro sebe, a to je tak skličující,“ povzdechnu si jemně a stejně tak se i usměji. Jsem ráda, že zde na panství nebudu jediná prostořeká mladá dáma. Aneb jak by řekla má kojná: “Kroť svá ústa, milé děvče, jak jsem tě to učila? Můj něžný úsměv se jen prohloubí. Ano, vychování, dvorní etika a přetvařování. Denní chléb vznešených dívek bez manžela, a dvakrát tolik toho po uzavření sňatku. “O nic méně než vy mi, má drahá lady,“ usměji se na ni poté, co její ústa vyřknou ta slova tak blahosklonná k mé osobě. “Oh, zajisté, jak bych Vás vůbec mohla odmítnout. Takové troufalosti bych se nedokázala dopustit. Bude mi ctí, pokládat Vás za svou přítelkyni. První v tomto domě,“ odpovím na její nabídku. Přišla možná až příliš rychle, avšak přesně tahle vlastnost se mi na ni líbila. Přímost a otevřenost. Nemohla bych odmítnout, ani kdybych byla jiného názoru, ale proč bych to také dělala. “Já v ni opravdu pevně věřím, náš tajemný hrabě by jistě neměl to srdce Vám odmítnout cokoliv. A vždyť Vaše přání není nic, co by nedokázal splnit,“ pousměji se na téměř bělovlasou dívku a všimnu si i jemných dolíčků v její tváři. Činí ji neodolatelně něžným stvořením, které vzbuzuje touhu ji chránit. V každém muži jakéhokoliv věku. Vzácný to dar. Náš rozhovor nemohl být bohužel příliš delší, neboť svou sestru si opět žádal její doprovod. Výraz v tváři mladšího muže byl natolik naléhavý, že bych nemohla lady de Faisenz déle zdržovat. Když se na mne opět zahleděla, tak jsem chápavě přikývla. “Brzy na viděnou, lady de Faisenz,“ zlehka jsem se své nové přítelkyni uklonila a s milým úsměvem ji nechala odejít za těmi, kteří její přítomnost potřebovali naléhavěji než já. Opět osiřet však nebylo nic příjemného. Neměla jsem nikdy problémy s tím se seznamovat, avšak nechtěla jsem působit nezdvořile, když se náhle a odnikud zapojím do zábavy jiných hostů. Snad i proto jsem postávala pořád na témže místě, na kterém mě lady opustila a vyhlížela našeho hostitele. Můj pevný bod v téhle nejistotě. On se však nevracel. Nově příchozího jsem neslyšela přicházet, proto mne až zaskočil hlas nedaleko. Známý hlas, který jsem již někdy slyšela, avšak v mé mysli k němu nevyvstával žádný obrázek. Jakoby ani neměl majitele. A pak jsem jej poznala. Podivný markýz rád si hrající na chudé vesničany, objevující se a mizící jak se mu zachce, jen aby zanechal více otázek než odpovědí. “Dobrý večer i Vám, markýzi,“ pronesu zlehka, snažíce se zbavit stop překvapení, které by se mohly promítnout do mého hlasu. Má pravá ruka se zlehka sevře. Instinkt mi velí nabídnout mu svou ručku k políbení, nedůvěra v toho člověka ji však brzdí. Přesto by bylo velmi nevhodné, kdybych tak neučinila. Jak zvláštní tedy bylo, když jsem se vůbec rozhodovat nemusela. Markýz mne uchopil ještě dříve než jsem já stihla svou ruku pozvednout a dokonale zdvořilostně naznačil její políbení. “Pravdu díte, pane. V tak brzké shledání jsem ani nedoufala,“ odpovím na jeho slova a když se opět napřímý, můj obličej je uvolněný, avšak zdobí jej něžně nervózní úsměv z přítomnosti neznámého muže. Linie nervozity, která se vytvořila mezi mým obočím, když byl skloněn, si však již všimnout nemohl. Byl vysoký a dobře stavěný, jeho aristokratské držení těla bylo nyní ještě více patrné než tehdy v hostinci. Vše dělal dle přesných pravidel, krom dlouhých přímých pohledů do očí a toho, že mou ruku nepouštěl. Nebylo mi to moc příjemné, ale vyškubnout se mu by byl vrchol nezdvořilosti. A to jsem si nemohla dovolit. Jen díky jemu jsme se bezpečně dostali do tohoto sídla, a kdo ví, jak blízký si byl přímo s hrabětem. “Děkuji za Vaši starost, markýzi i Vaši pomoc. Díky Vám byl konec cesty již příjemný, rychlý a bezpečný,“ odpovím na jeho starost a zlehka nakloním hlavu na pravou stranu. V tu chvíli mne konečně pustil a já zlehka stáhla svou ruku zpátky, avšak dostatečně daleko od něj. “Ten malý incident je již zapomenut, markýzi. Chápu Vaše důvody,“ promluvím zdvořile a krátce pohled stočím stranou, než opět vzhlédnu a téměř stejně tak drze jako on pohlédnu zpříma do očí. “Nutno však podotknout, že umíte zanechat dojem. Ať již v tom dobrém či špatném slova smyslu,“ dořeknu a opět se zahledím někam jinam. Tento muž mne nenechává klidnou. Nemohu říci, že mi na něm vysloveně něco vadí. Možná kromě té dokonalosti, kdy vše umí činit správně, ale jsem z něho nervózní. A nedůvěřuji mu. Obvykle nedůvěřuji mnohým cizím lidem. Podezřívavosti mne naučila má macecha, ale v tomhle je něco víc. Jako mé nitro jej nedokázalo prostě přijmout a hledalo jakoukoliv záminku, proč by se mi neměl zamlouvat. A možná právě kvůli tomu, že jsem nemohla nalézt nic špatného, mne zneklidňoval.

Elicia de Talos - 20. února 2013 20:27

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Vinná nevinost Zastavila jsem se. S obtížemi jsem polkla, jako kdybych snad byla přistižena při činu. Už jsem se viděla v kádi s horkou vodou ovoněnou santalovým dřevem. Co více bych mu mohla prozradit? Skutečně jsem si nebyla vědoma podezřelých okolností, až na…po zádech se mi rozlil nepříjemně ledový pocit. Zazdálo se jako kdybych znovu pocítila pohled ze stínu. Na okamžik si mé vědomí pohrálo s myšlenkou, že ty oči patřily markýzi a on mne nyní zkouší, jak moc pravdomluvná jsem. Ovšem, jak by se potom dostal tak rychle do Gideonovy pracovny? Jemně jsem přikývla a bez protestů se posadila do křesla. Ruce složené v klíně, vzhlédla jsem ke svému krajanovi. Na Španěla byl nevídaně klidný. Avšak jiskření v očích jej prozrazovalo. Nebylo to ono míhání emocí, když muž hledí na ženu, jež jej učarovala. Markýzovy oči byly až bolestně soustředěné a zároveň neklidně zkoumavé. Necítila jsem se příjemně v jeho přítomnosti. Obzvláště, když mne obcházel jako dravec sledující možnou kořist. Tiše jsem vydechla. „Oslavě předcházela večeře, nic skandálního se neudálo. O průběhu večírku vám toho příliš nepovím, nezdržela jsem se příliš dlouho ve středu dění a místo toho se šla nadýchat čerstvého vzduchu do zahrad.“ bylo mi jasné, že pokud se zmíním o mém setkání s hudebníkem, bude si markýz domýšlet nepěkné věci a to se mi příčilo. „Po procházce jsem se vrátila přímo do sídla. Necítila jsem se na dlouhé konverzace a pití vína. Cestou jsem narazila na Gideona, který projevil starost o mé chování. Obvykle bývám živější a ne tak přepadlá.“ udělala jsem krátkou odmlku. „Vzal mne tedy do jeho pracovny, ale nesetrval dlouho a odešel. Ovšem, když se vrátil…“ mírně jsem se podmračila, když jsem si znovu vybavila jeho vzevření, horečku, bledost…zašívání rány, krvavou košili… „ .. byl zraněný, to víte. Pomohla jsem mu ránu sešít a pak jsem běžela pro pomoc, ale..byla jsem vystrašená, zmatená..“ mírně jsem zavrtěla hlavou a promnula si spánek. Najednou jsem netušila, kde se nacházím. Bylo šero a já ztratila cestu, kterou jsem popravdě vůbec nevnímala, snad chápete. Naštěstí jsem narazila na Patricka, kterému jsem pověděla o bratránkově zranění a on mne odvedl zpět sem.“ vzhlédla jsem k markýzi. V zátylku mne tlačil pocit, že to bude chtít detailněji. Přesto mé pohyby rukou byly vláčné. Přestože jsem byla unavená, snažila jsem se to dávat vědomě najevo. Cítila jsem se jako lapený pták v kleci.

Balduin von Schwannwede - 27. února 2013 10:51

Samé otázky Při zašustění látky blýsknu pohledem ke dveřím a mimoděk nakrčím pravé obočí v překvapení, ale další Aldenova slova mne vrátí zpět. ”Víte tedy něco víc o jejích předchozích zaměstnavatelích ? Jména ? Místa ?” snažím se, aby to neznělo příliš jako výslech. Na to si svého sloužícího vážím příliš mnoho. Trochu doufám, že starý komorník bude vědět vice. Už teď mi potvrdil několik domněnek – a přidal několik dalších. Chvilku poté přemítám s pohledem upřeným na temnou desku stolu. Nemyslím si, že by měl důvod mi tajit cokoliv dalšího, ale stále nevím, co si o tom všem myslet. A dál rozvádět se mi to příliš nechce, dokud si nejsem jistý, kterým směrem to všechno povede. ”Dobrá, děkuji vám Aldene.” jestliže měl můj nejstarší sloužící ještě další otázky, zůstaly pro tuto chvíli bez odezvy. ”Jak to vypadá s tou koupelí ?” nadhodím s pousmáním, ve snaze trochu odlehčit poněkud tíživou atmosféru po mém dotazování a obrátím do sebe poslední zbytek vína ve sklence. Otázka byla míněna spíše řečnicky, než ze skutečného zájmu, protože mám dojem, že Alden mi někdy prostě čte myšlenky dřív, než si je vůbec začnu myslet. Zvednu se od stolu, knihu i amulet vezmu sebou a zamířím k salónu, ve kterém se teď léčí Julliet. Tiše proklouznu dveřmi, abych ji co nejméně vyrušil, pokud snad spí a opatrně zkontroluju její stav.

ZRCADLO - 13. května 2013 09:31

Omlouvám se, měla jsem hrozně fofry, komplikace v osobním životě - ve středu a čtvrtek mě čekají zkoušky na studia, když se zadaří, nastoupím na školu, když ještě víc, budu současně s tím chodit do práce a k tomu se nám zas rozjíždí kšefty v ateliéru = další práce. To znamená, že čas na aktivity tady se mi zúžil na naprosté minimum, a proto jsem se rozhodla si nechat jen jednu plnohodnotnou jeskyni - TUTO. Tak doufám, že i přes tu dobu máte aspoň trošku radosti. Pokud to půjde, tak až se situace uklidní, vynasnažím se o tempo 1 příspěvek za týden(pro ty, kterým budu mít co psát :) ). Prozatím bude tempo vrtkavé, ale jeskyni ukončit nechci. Kdo už úplně ztratil linku a chuť, nechť mi to oznámí a já se s ním rozloučím, i když mě to bude mrzet, ale důvody jsou zatraceně zřejmé a hlavy netrhám :)

ZRCADLO - 24. června 2013 16:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Propustka....? Markyýz z tebe nespustil oči ani na vteřinu. Při tvých slovech jako bys mohla v nich číst souhlas, nesouhlas, či podezření, povzdych který jako y říkal, proč zamlčuješ a přihoršuješ si, když cel pravda vyjde ve své nahotě stejně dříve nebo později najevo. Nakonec se znovu napřímil, krátce se prošel po místnosti s rukama spojenýma za zády, pokýval hlavou a otočil se k tobě. "Sama...? Na té procházce do zahrad... byla jste tam sama, neviděla jste někoho, nevšimla si něčeho? Je to opravdu důležité, případně tak můžete i někomu pomoci. A vůbec.. bych vám doporučil se za tmy raději nepohybovat po sídle a jeho pozemcích bez doprovodu. Není to bezpečné." možná podtón výhružky, ale možná stejně tak tě chtěl vyděsit úmyslně, aby dal svému varování větší váhu. I když říkal, že odsud někdo zmizel... do toho zraněný Gideon a ne nijak lehce.... je ještě nějaké další varování třeba? Vyčkal ještě na tvou odpověď ohledně otázky, zda jsi byla sama, pak se zadíval ke dveřím do pracovny, za nimiž jistě stále vyčkával lokaj. "Můžete vstát...?" otázal se, pak se k tobě otočil, sám ti nabídl rámě a zpola vytáhl na nohy. Nemohl si nevšimnout, že jsi unavená a to čím dál víc - snad ho to nakonec obměkčilo? I přes to, že ještě před pár okamžiky na to nebral zřetel? Nebo se stalo ještě něco jiného? Pokud ano, nevšimla ses toho a znepokojovalo tě to ještě víc. "Pojďte, ukáži vám cestu k hlavnímu schodišti, odtamtud budete moci dojít bez problémů do své ložnice." jemně ti přitlačil na bedra, aby tě přiměl k rychlejšímu pohybu. Je to snad nějaká.. nástraha, léčka? Ale jaká a proč? Nebo skutečně příliš přemýšlíš nad něčím, co je doopravdy tak nevinné a prosté.... Možná, kdybys stále necítila ve vzduchu tu nevyřčenou otázku... "Půjdete chodbou rovně, pak se na rozcestí dáte doprava. Stále pokračujte kam vás chodba povede, po otevření dveří se octnete za ohbím co je u schodiště. Děkuji vám za váš čas, i když bohužel musím rovnou říci, že vás patrně okradu ještě o další, bude-li to nutné. Zatím vám popřeji dobrou noc, lady. A o hraběte se nestrachujte. Bude jistě vpořádku." mírně se uklonil. Snad ses ještě otočila k Patrickovi, kterému jen co ses trochu vzdálila markýz pokynul. Mladík se na tebe zadíval, když stanul před otevřenými dveřmi. Pak zaťal pěsti a vstoupil do pracovny. Ozvalo se jen tiché cvaknutí kliky. Nebylo proč tu dál vyčkávat... Nebo snad ano?

ZRCADLO - 24. června 2013 23:03

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Markýz Snad se mírně, zlehka, možná dokonce pobaveně pousmál - avšak jen krátce. Jeho tvář nabyla vážného výrazu. Měl bych na vás pár otázek, lady Alexan." rozhlédl se po ostatních hostech. "Ale ne tady... v soukromí a v klidu." spolu s těmi slovy se ti zadíval do očí. "Je to důležité. Velmi." dodal šeptem, ale s o to větším důrazem v podtónu hlasu, který nepřipouštěl jen tak nějaký nesouhlas. Snad od jeho úst ti oči sklouzly níž - nabízel ti rámě a nebylo to jen tak lehké zdvořilostí, předpisově etiketní gesto. Markýzuv pohled a rysy ve tváři ztvrdly, když čekal, až se alespoň pohneš - jakkoli. Stačily rty, oči, pohyb ať už směrem k němu nebo od něj. Je tohle nejlepší nápad? "Jsem zde a pracuji ve službách jeho veličenstva krále španělského. Někdo zmizel a vy byste mi mohla pomoci v pátrání. A ochraně možná i dalších osob." jako by tvé váhání vycítil - a bylo na místě. jenže dá se mu i tak věřit? Šeptal, žes mu málem rozumněla sotva každého půl slova. Půjdeš... anebo se na něco vymluvíš? A kde je vlastně hrabě? Tady se nemáš ke komu schovat a tenhle muž si tě jistě dříve nebo později stejně najde. Přesto to má znamenat se bezmyšlenkovitě vydat s ním někam... kam vlastně?

ZRCADLO - 25. června 2013 11:32

Balduin von Schwannwede Alden se na chvíli zamyslel, než odpověděl. "Jedna menší prádelna a mandlovna ve městě, pane. Ne moc dobrá, spíš pro ty, co si nemohou dovolit větší výdaje. Podle toho to tam také vypadá. A pak u jisté lady na jednom sídle, nepříliš daleko odsud, směrem na západ. Jméno bohužel neznám, ale mohu vám jej zjistit, případně i sjednat schůzku, budete-li mít zájem." mírně se uklonil, s dlaní přiloženou na prsa. Patrně opravdu víc nevěděl, ale i přesto se snažil nabídnout co nejvíce bylo v jeho silách a možnostech. Tak, jako to dělal vždy. Na tvé poděkování pokývl hlavou. "Vaše lázeň bude za pár chvil připravena, pane. Pošlu pak pro vás." sám se posléze chopil vyprázdněné sklenice, zatímco tys sebral věci, které mezi sebou spojovala zvláštní síť, která pod dotekem bříšek prstů štiplavě pálila. V salonku, který se stal na dobu neurčitou pokojem Juliett, bylo ticho. Snad dobré znamení, že dívka konečně a klidně spí. Ve tváři byla víc jak pobledlá. Čaj a nějeké jídlo - vše nedotčené a studené. Dopis, který nechal Gideon poslat - dorazí kdy? A stihne naopak přijet onen lékař, kterého zmínil, a který by snad dívce svedl pomoci.... nebo by jí alespoň ulevil? Čelo dívky se krátce, mírně podmračilo, o pár chvil později ale rty zvlnil jemnější úsměv. Oči měla stále zavřené. "Nemáte důležitější věci na práci, sire, než se starat o služebnou, která by se spíš měla starat o vás?" hlas měla mírně zastřený a stejně jako v úsměvu v něm převládala únava a vyčerpání - přesto právě ono pousmátí mu dodalo jakýsi hřejivý podtón. "Co obrazy...? Daří se vám jejich čištění lépe?" pomalu pozvedla víčka, sklouzla po tobě pohledem, ale ten pokračovaly dál ke stolku s jídlem a pitím. Tiše si povzdychla, chvíli oči zas zavřela. Vzápětí jsi pocítil, jak ti stiskla překvapivě pevně ruku kousek nad zápěstím - nebolelo to a pocítils, jak se jí prsty třesou. "Nikdy vám nezapomenu, co pro mě děláte. Který z pánů by tohle obětoval pro obyčejnou služebnou...?" opět se pousmála a znovu otevřela oči. Pohled nebyl zastřený, ale příliš lesku v něm také nijak neuklidňovalo.

Joyous de Faisenz - 25. června 2013 13:42

Zvrat Náš příjemný večer mohl bez větších potíží plynout stále dál a já bych si ani nevšimla, že se svíčky pomalu utápí ve vlastním vosku. Jak rychle plyne čas, když se člověk dobře baví. Jsem moc ráda, že si mohu povykládat se slečnou Adrianou, protože je dozajista nejmilejší dáma, jakou jsem na tomto kouzelném místě potkala. Moje chůva mě vždy varovala, abych lidi nesoudila, ale já se tomu zkrátka nemohu ubránit, ihned je zařadím a nechám se jimi buď okouzlit, uchvátit, nebo znechutit. A tentokrát jsem velmi uchvácena i okouzlena zajímavou povahou mé milé společnice. Na rtech se mi bezděčně usadil jemný úsměv, který se v nové, či cizí společnosti objevoval jen málokdy, což však lady Alexan nemohla tušit. ,,Oui, velice skličující! Jenže muži zkrátka neunesou pravdu." Párkrát zamávám vějířem z jemných pírek, jakobych ono téma o mužských chybách chtěla na okamžik odložit. ,,To je úžasné, má drahá! Doufám, že jsem vás příliš nevyděsila svou troufalostí, ale mé srdce by dozajista puklo, kdybych tu neměla alespoň jednu milou tvář mezi dámami." Odvětím potěšeně, když přijme nabízené přátelství a hodnou chvíli mě ona skutečnost hřeje u srdce. Koneckonců co mladá žena potřebuje víc, než dobré přítelkyně? Tedy za předpokladu, že již má svoje ochránce. Nic není ve společnosti důležitější, než kontakty, konexe a známosti. Tak už to prostě na dvoře a ve společnosti chodí, ať už je to jakkoli nechutné. Navíc, na lady Alexan je něco víc, než jen příjemné vystupování a krása, v duchu jsem věděla, že je stejně prostořeká jako já, jen to dokáže lépe skrývat. S hořícími plamínky spokojenosti v očích jsem pozorovala svou novou přítelkyni - dokonale korektní a přesto hravá. Z přemýšlení a příjemného rozhovoru mě vytrhne můj nejmilovanější Théo. Výmluvně se na mě zadívá a já vím, že jej nemohu nechat čekat ani okamžik, když má ve tváři natolik vážný výraz. Pevněji stisknu svůj vějíř a úsměv, dosud usazený na rtech, zmizí v obavách z toho, co se asi mohlo stát. Obrátím se ke své přítelkyni, která s lehkostí pochopila situaci. ,,Musíte mě omluvit, lady de Alexan, volají mne neodkladné záležitosti. Velice se těším, až se opět shledáme." Dodám nakonec a omluvně skloním hlavu, při jednom z ukázkových pukrlat. ,,Au revoir." Zašveholím francouzsky a cítím se poněkud provinile, že ji zanechávám úplně samotnou. Vydám se za netrpělivým bratrem elegantními, avšak poněkud uspěchanými kroky. ,,Copak se děje můj nejmilovanější?" Optám se bratra a něžně mu položím dlaň na jeho silnou paži.

ZRCADLO - 25. června 2013 14:53

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Théo Tvůj bratr vypadal přinejmenším tak trochu znepokojeně. Krátce se rozhlédl kolem vás, pak sklonil hlavu a povzdychl si. Vůbec ti přišel mírně nesvůj, jako by snad... "Je suis désolé." napůl zašeptal se skloněnou hlavou, pak se na tebe zas zadíval. "Neměl jsem tě rušit. Jen jsem měl pocit, že bych ti chtěl něco říct, ale.... nějak jsem na to zapomněl." Takhle rozpačitého jsi ho zažila snad jen jednou, dvakrát.... a téměř vždy to bylo spojeno s dvořením se nějaké dívce, nebo spíše s jeho začátkem. V těchhle věcech byl Théo velice opatrný - někdy až příliš. To už se odněkud ozval smích - patřil nějaké už asi starší dámě a nešlo se za tím zvukem alespoň nepootočit. Když kdo ti také pokývnul hlavou? Onen šarmantně drzý kníže, s nímž ses potkala v zahradách dnes odpoledne, kde tě Théo přistihl s tím ostýchavým mladíčkem. Jeho jméno sis už ani nepamatovala, kdežto to onoho muže, co ti pokynul a pozvedl i skleničku s vínem snad jako nabídku - Zenon - to jméno se vpalovalo do kůže podobně jako jeho pohled. Ani jedno se jednoduše zapomenout nedalo. Sotvas snad stačila projevit něčeho víc než jen opětování pokývnutí, odvrátil se od tebe a věnoval se oné dámě, které dělal doprovod a která se neustále smála.... snad jeho povedeným žertům? Svedla sis představit, o čem a jaké asi byly... V tomhle zamyšlení nebylo daleko k uvědomnění... že Zenon je možná tvůj protějšek - jen v mužské podobě. "Mrzí mne, že jsem tě připravil o patrně velmi milou společnost." vyrušil tě hlas Théa, když pokývl bradou k lady Alexan, u níž stál jakýsi muž medově hnědých vlasů v kabátci sice prostším, ale již od pohledu zkušeného oka z velmi drahých látek, vyšívaných nejinak nákladnými nitěmi. K vám byl otočen spíše zády, takže do tváře jsi mu neviděla.

ZRCADLO - 26. června 2013 11:33

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Svědectví Vydala ses ke stájím - podívat se, zda tvému milovanému koni nic nechybí a je o něj dobře postaráno. Při tom všem přepychu nejen kolem, ale jak ses měla možnost přesvědčit se na vlastní oči i ohledně výběhů a stájí se pochybnosti zdály snad až směšné, ale... Těžko říct, kde se však stala chyba - zapříčinila ji patrně nepřílišná znalost zdejších cest a pak také snad nedočkavost - před tebou se nevynořily stáje, ale menší vršek, stoupající trochu víc vzhůru, na jeho vršku se pěšina ztrácela, pak se dala tušit poměrně rovná plocha. Nebo že by ses na tuhle část cesty nepamatovala? Bylo by možná na místě přiznat si, žes zabloudila. Všude bylo ticho, došlas dost daleko, snad by neměl být problém... "Stůj! Ani se nehni..." tvoje úvahy a myšlenky se utnuly a zmizely. Zprvu výkřik, pak sykavé varování. "Slyšíš?!" copak to trhnutí rameny leknutím bylo tak moc? "Odstup stranou.... hned!" v odpověď tichý smích, pak křísnutí, co se zařízlo do uší. Co ten zvuk jen připomínal? Chladný... kovový.... jako když meč... Hrklo v tobě, jenže to už se nahoře, kousek nad tebou rozezvonily čepele jedna o druhou. Jedno napětí z tebe možná spadlo - a sice, že tebe nikdo nepřepadl - avšak sotva sis tuhle myšlenku uvědomila, srdce se ti rozbušilo ještě rychleji. To, co se nad tebou odehrávalo... Co teď? Opět spíš cinknutí, vzápětí výkřik, z větší dálky blížící se dusot kopyt a rachtání kol. Míhání ve tmě, hra stínů jako podivného divadla s podkresem zvuků zápasu. Nic víc jsi nemohla vidět - pokud jsi chtěla a také pokud jsi naopak netoužila po tom, aby někdo viděl tebe. Vůz zastavil dost prudce, pár kamínků odlétlo přes vršek kopečku až dolů. Několik postav něco naložilo - nebo snad... někoho? Zaslechlas zasténání. Celá ta podivná kakofonie zvuků se opět rozezvučela prostorem, než začala slábnout, jak se její zdroj vzdaloval... Podívat se? Odejít? Pro pomoc...? Co z toho zvolíš...?

Balduin von Schwannwede - 29. června 2013 00:50

Salon “Neodmítá jídlo ani pití. Tak to Alden řekl. Ale tady je jídlo netknuté...“ nakrčím obočí, když si všimnu talířů a sklenice. Dívčina tvář, snad ještě bledší než předtím, mi prostě stále naděje nepřidává, ale vzdát to také nechci. Snad doktor od Gideona dorazí včas, aby s nemocí šlo ještě něco dělat. “Má práce pro dnešní den skončila a obrazy mohou ještě chvíli počkat.“ vytrhne mne její hlas z chmurných kalkulací. Snažím se do hlasu vloudit trochu veselí a spokojenosti, možná i náznak něhy, ale obraz Juliett zmítající se na hranici mezi životem a smrtí mi to pravda příliš neusnadňuje. “Vůbec si s tím nelamte hlavu.“ využiju jejího stisku a téměř mimoděk jí nahmatám tep. “Nejste obyčejná služebná.“ spiklenecky na ni mrknu a gesto doprovodím úsměvem. “Jste má služebná, a protože nemáte nikoho jiného, kdo by se o vás postaral, jsem za vás zodpovědný já. A proto bych byl rád, kdybyste alespoň něco z každého jídla snědla. Nechám vám sem donést něco teplého.“ opatrně vyprostím své zápěstí z její dlaně a schovám jí ruku zpátky pod přikrývku. “Nebo se budu muset domluvit s Aldenem, nechám si vždy donést jídlo sem a budeme vás krmit jako husu.“ pohrozím jí žertem, ale stejně jako před několika dny, najednou se přede mnou prostředí změnilo... Černá kamenná zeď, pokrytá vlhkostí, slyším meluzínu za mřížovaným oknem, jak až sem háže vločky sněhu, jež pod oknem zmírají v mokru dlažby, pokryté nahnilou slámou. Slabý cinkot řetězů, úpění a steny odkudsi zdálky, tichý pláč ozývající se temnými chodbami, na kterých praskají pochodně osvětlující z temnoty vyťaté koule hrůzy... A dole, v rohu mezi podlahou a stěnou schoulený muž, vyhublý na kost, s vlasy slepenými špínou dlouhé inkarcerace. Probral se, a s horečnatýma očima dokořán, lesknoucíma se stejně jako oči Juliett, ke mně vztáhl ruce, tolik podobné dravčím spárům, a přesto slabší než dětské... O překot začal vyprávět o svých vizích zašlé slávy, o knihách moudrosti, jež nikdy nikdo nenapsal, o pokladech říší, jež nikdy neexistovaly, o hrdinských skutcích a strašlivých netvorech, co nikdo nikdy nespatřil... A pak pohlédl na mne a vztažené ruce se sepjaly v zoufalé prosbě, jíž křičel seč mu chabé zbývající síly stačily, než ho jeho utrpení přemohlo a jen chrčel s pohledem vytřeštěným na strop své cely - a pak zmlkl docela... Uvědomím si, že stojím opřen jednou rukou o stůl, hned vedle postele naší nemocné, druhou ruku zapřenou palcem o lícní kost a prsty tlačíce proti čelu, nakrčenému v pokusu přemoci ty záblesky, co mne stále pronásledují. “Vrať se. Potřebuje tě.“ přesvědčuju se a radši znovu Juliett nakážu jíst. “Potřebujete alespoň trochu energie, abyste mohla bojovat s nemocí.“ zvuk vlastního hlasu mne vrátí zpátky do salónu, ale je to, jako bych se nořil z hluboké vody. Stáhnu ruku a znovu se pokusím o úsměv – jako obvykle, bez valného úspěchu. Ale aspoň jsem získal zpět na tvář svou obvyklou masku. “Pokud budete chtít, nechám vám sem přinést nějaké knihy. Alden se zmínil, že umíte číst.“ ze všech sil se snažím odvést mysl od toho, co právě zažila – snad moje chvilková slabost Juliett nepřitíží. Už je to podruhé, co se mi tohle stalo v její přítomnosti. Sám jsem se rozhodl, že víckrát už ne, pokud tomu budu schopen zabránit.

ZRCADLO - 29. června 2013 21:36

Balduin von Schwannwede Při slovech, že není obyčejná služebná, se jí čelo mírně podmračilo a vzápětí oči přimhouřily, snad jako by přemýšlela, cos tím chtěl říct a... nechápala to. Po tom, cos řekl dál, se ale jaksi.... snad uvolnila? Věděla, nebo snad tušila něco sama? Co? Jak? Přikývla s úsměvem, který se trochu stáhnul a pohled sklouzl k jídlu. Skoro provinile sklopila oči. To už jsi ale utrousil další poznámku o krmení, snad se i krátce rozesmála, ale... to zaniklo v dalším podivném, temném prolínání se snů minulosti. Nebo spíš... nočních můr. Když ses donutil vrátit se zpět ze světa ne tak docela mrtvých vzpomínek, nemohls nepostřehnout, jak z očí dívky mizí úlek a nahrazuje jej otazník, snoubící se se znepokojením. Nic však neříkala - ale ten dlouhý pohled - teď užs byl sto ho jistě označi za starostlivý, hovořil více a "hlasitěji" než věty samotné. "Děkuji...." odvětila s lehkým přikývnutím na tvou zmínku o knihách. Trochu ztěžka polkla, pak opět sklopila oči, nakonec se ale trochu hlouběji nadechla a zas se na tebe zadívala, snad s pevným odhodláním vyslovit něco, čeho se bála. Bála se, jak budeš reagovat... Delší, štíhlé prsty pevně stiskly pokrývku, látka na ní se zkrabatila. Rty se několikrát jemně pohnuly, avšak jen mlčky. Stisk ruky povolil. Vytáhla se do polosedu, pak trochu rozpačitě stáhla pramínek rozvrkočených kadeří za ucho. "Já... nikdy jsem nepoznala někoho, jako vy. Nevím o pánovi nebo paní, kteří by se ke služebným ať už mají nebo nemají vlastní rodiny chovali tak, jako vy. Řekl jste, že nejsem obyčejná služebná... ale vy také nejste vůbec obyčejný pán." mírně naklonila hlavu na stranu... Oči se víc jak jasně ptaly: Kdo jste? Kdo tedy opravdu jste? Oba jste jeden pro druhého tajemstvím... Kdo se odváží zeptat první... a kdo se stejně tak odváží neutéci a odpovědět...? "Myslíte..." koutky úst jemně zacukaly v pokusu o nesmělý úsměv. "Myslíte, že bych vás mohla požádat... o trochu jídla?" zadívala se na tebe. Rty se jí ještě jemně zachvěly, ale nakonec se na nich objevil ten úsměv, který jsi tak důvěrně znal... a který tě vítal každé ráno, každý nový den, večer... Dalo se jej teď už tak zvláštně samozřejmě neopětovat?

Adriana de Alexan - 30. června 2013 12:45

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro S Markýzem - podivná to nabídka Ten muž mi byl záhadou. Jeho dokonale vybrané chování i perfektní ovládání vlastního těla byly fascinujícími vlastnostmi, ale co bylo hodno obdivu, bylo obvykle i nebezpečné. Něco dokonalého bez skrytého kazu prostě nemohlo existovat. Sledovala jsem jej, jak intenzita jeho hlasů postupně klesá, avšak naopak stoupá důležitost jeho slov. Pravděpodobně nebyl zvyklý na odpor, jak nakázal, tak bylo vykonáno. Snad mne v tomto úsudku podpořil u můj pohled, který jen nakrátko klesl níž k jeho nabízenému rámě. Nemůžu říci, že bych neváhala nad tím, co vyřkla jeho ústa. Bylo to až příliš náhod ve velmi krátkém čase v nichž se objevoval tento muž. Samozřejmě, byla jsem mu zavázána za bezpečnou cestu, kterou mne dopravil sem, na Gideonovo sídlo. Avšak náhle jsem začala věřit, že to nebyla jen dobrota duše, ale něco mnohem víc. Že mne vlastně jen dostal přesně tak, kde mě potřeboval mít. Po další kratičké chvilce zaváhání jsem se zaklesla zlehka do jeho rámě. Kdyby nás někdo sledoval, vypadalo by to poněkud zvláštně a určitě podezřele. Přesto jsem s ním nehodlala nikam odejít, zatím rozhodně ne. Proč by se španělský král zajímal o někoho jako jsem já. Neznámá šlechtična, která se zde objevila pouhou náhodou v čase předem neurčeném, jen náhodně vybraném, přemítalo mou myslí. Věděla jsem, že mě má zvědavost postupně přemůže. A nejen ona. I když Markýze dnes odmítnu, přijde zase zítra. Nebo kdykoliv jindy. Přesto jsem toužila nejdříve vědět názor jiných, snad i samotného hraběte na muže, kterému jsem nyní stála po boku. Mám pomoci s pátráním… to neznamená nic jiného než špehovat hosty muže, který mi nabídl útočiště v přepychu. Ne-li sledovat přímo jeho samotného. “Odpusťte mi, Markýzi. Rozhodně nehaním váhu slov, která mi chcete říci a cítím i jejich důležitost, avšak nemohu s Vámi nikam odejít,“ začnu opatrně, snad jej i zlehka vybídnu ke kroku, aby nebylo nápadné to strnulé postávání na místě. “Není vhodné, abych opustila slavnostní přivítání, aniž bych se rozloučila s hostitelem s přáním dobré noci,“ mluvím tiše, avšak plynule. Slova jsou volena opatrně, s úctou, ale přesto je snad patrna i má nedůvěra možná špatně skryta za opovážlivou dívčí rozhodnost. “A stejně tak je pro dámu nepřípustné, aby byla viděna, jak odchází do noci s gentlemanem, kterého ještě příliš nepozná. Závistivé oči a zlé jazyky umějí napáchat víc škody než hmotný důkaz v rukou důvěřivce,“ dokončím s jemným úsměvem, kdy i já sleduji okolí, abych dodala váhu mých slov. Oči ostatních jsou možná nezúčastněné výrazem, ale bedlivě pozorují kdo s kým i proč. “Ráno je moudřejší večera, souhlasíte, Markýzi?“ otáži se ještě, zatímco se snažím zlehka vymanit z jeho sevření. Je v tom snad patrn i příslib, že jsem ochotna vyslechnout si jej. Zítra, za denního světla. V době, kdy snad budu mít šanci zjistit více o tomto muži, o názorech na něj a snad i o celém tomto sídle. Nehledě na to, že sluneční svit skýtá větší ochranu než temná matka noc a jen zmínka o této podivné nabídce mé kojné může být pojistkou pro všechny případy.

Sionnach Deargan - 30. června 2013 15:24

V doktorově domě "Víte, já nemám nic čím bych vašemu pánu zaplatila."Posmutním. "Já už o všechno přišla, nevím co bude se mnou ani mým malým bratrem, když si nenajdu práci, která bude dobře placena."Po dopití čaje jsem následovala, milou paní k připravené lázni."Určitě se panu doktorovi zmíním, měla bych alespoň malou naději, že o mého bratra bude dobře postaráno, než se postavím na nohy a bude se mít kam vrátit.Už dlouho jsem od něj neobdržela žádný list."Při těchto slovech se mi hlas zhoupne a já mám co dělat, abych udržela slzy v očích. Snažím se, aby mě madam neviděla plakat. Otevřela dveře od komůrky a nechala mě vstoupit, málem jsem se praštila do hlavy a klopýtla na jednom schůdku. Vydechla jsem v úžasu, když jsem uviděla opravdu krásnou koupelnu. "To je nádhera." Otočím se na madam a usměji se. Nasávám květinovou vůni a jsem jako ve snu. Když mi pomůže ze šatů a dá mi několik instrukcí, vlezu si do kádě plné horké vody, musím si chvilku zvykat, než se celá položím. Na několik chvil zavřu oči a nechám se unášet na vlnách spánku, mé prokřehlé tělo teď dostává novou a potřebnou energii. Voda po mé koupeli měla barvu bláta a já se za sebe styděla, když jsem se utírala do bílé osušky. Když mi služebná pomáhala do nových šatů, trošku jsem se zastyděla.Takovou barvu a střih jsem neměla od smrti svého bratra, ale přece nebudu tu hodnou ženu zatěžovat novým výběrem šatů, nějak to v nich vydržím. Mám tendence si upravovat šaty na ramenou, ale asi to, že odhalují šíji a právě ramena, patří k jejich střihu. Snad si zvyknu.Pomyslím si. "Snad budu panu doktorovi nějak prospěšná, byť jen tím, že tomu mladíkovi budu dělat společnost." Pokývám hlavou a nakonec služebnou vroucně obejmu."Děkuji vám, děkuji vám za vše." Políbím ji na tvář.

Joyous de Faisenz - 02. července 2013 11:59

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Bratříček V jedné dlani znepokojeně svírám vějíř, tou druhou se něžně dotýkám Théovi paže. Jeho miluji ze všech nejvíc a trhá mi srdce, když vidím, že se trápí. Zdá se být poněkud zmatený, možná i trochu rozčilený, ačkoli se jako vždy chová velmi korektně, a proto to nedává ve společnosti najevo. Okamžik jsem se obávala, že jsem něco provedla a můj nejmilejší se na mě zlobí, avšak po první větě tuším, že nejspíš půjde o ženu - Nic nedokáže muže dostat s takovou jistotou do kolen, jako nádherná dáma. Ach, která z těch příšerných kamarádek služebnictva si chce zahrávat s city mého bratra?! ,,To vůbec nevadí, mon chérie, vždyť víš, že si na tebe vždycky ráda udělám čas. Nic není krásnějšího, než ti být nablízku, mon frére." Usměji se a zavěsím se do něj, připravena donutit jej přinejmenším korzovat po sále, abychom nevypadali nepatřičně. Pokud šlo o milostné pletky, byl Théo můj úplný opak - já jsem měla vždy tucty obdivovatelů a lámat jim srdce nebyl problém, zatímco on prožíval své city velice vážně a hluboce. Na jednu stranu je to roztomilé, na tu druhou se to dá pokládat za slabost. ,,Pověz mi, můj nejdražší, může za tvé rozpoložení snad nějaká z místních roztomilých dam?" Potutelně se na něj usměji a odhalím bílou řadu drobných zoubků i tolik vzácné dívčí dolíčky ve tvářích. ,,Zrovna jsem tě chtěla představit nejmilejší slečně v sále a ty sis nezbedníku vyhlédl děvče sám?" Hravě jej pokárám a dám mu čas, aby si urovnal myšlenky v hlavě a prozradil mi víc, hezky všechno po pořádku. Zbožňuji jeho rozvážnost, zádumčivost i onu trochu stydlivosti, která u mužů nabývá zvykem. Zatímco dychtivě čekám na bratrovo vyprávění rozlehne se sálem přespříliš hlučný smích a já bezděčně otočím hlavu k postarší dámě, která rozverně žertuje s mužem... A ne s ledajakým! To je on, ten drzý kníže ze zahrad! Jak je příšerný, odporný, vtíravý... Chladně mu oplatím pokývnutí hlavou, avšak než mu stačím dát najevo, jak moc mě jeho chování uráží a jak je mi nesympatický, odvrátí se a ani očkem o mě již nezavadí. Kdyby mě nikdo neviděl vztekle bych si dupla nožkou, spokojím se tedy s mírným otřesením, které mohu svést na chlad. Zenon... To jméno se mi chtě nechtě vpálilo do každého kousku odhalené kůže, jako cejch. Nemohla jsem se bránit, odvrátit pohled, ani zapomenout - jméno, natož pak tvář. Co se to děje? Příšerné... Několikrát zamávám vějířem, abych mohla vdechnout trochu čerstvého vzduchu. Čemu se ta stará paní asi směje, tvým povedeným žertům kníže? Copak ti může dát? Své mládí jistě dala už jinému. Pomyslím si pohrdavě, avšak nemohu jej dostat z hlavy. Jako bychom byli nějak propojeni... V tu chvíli jsem se poprvé zalekla, že tomu záhadnému muži podléhám, aniž bych chtěla. Théúv hlas mě vytrhne z přemýšlení a kdyby nekývl k mé přítelkyni, dozajista bych nevěděla, co odvětit. ,,Ach, lady de Alexan - jistě se budeš divit, nemívám to ve zvyku - je dozajista mou první přítelkyní v tomto sídle. Je velice milá, brzy vás představím. Ale teď pojďme prosím pryč, chci se nadýchat čerstvého vzduchu a ty mi jistě máš co povědět, můj nejmilejší. " Urychleně jsem potřebovala utéct ze Zenonova a dosahu a navíc jsem hořela touhou vyslechnout svého bratra.

Balduin von Schwannwede - 02. července 2013 21:06

Salon Jsem si až příliš dobře vědom otázky v Juliettiných očích, ale nedokážu ji zodpovědět. Už už jsem chtěl její vnitřní boj přerušit, protože se obávám, že by jí příliš rozrušení mohlo uškodit, když promluvila znovu. A mě nezbylo, než mlčet a zbytečně ji nepřerušovat. Když pak požádala s tak milým úsměvem o večeři, nedokázal bych takové prosbě odolat, i kdybych sám chtěl. “To samosebou smíte.“ rád bych si myslel, že je to známka jejího uzdravování, ale moc dobře znám zákeřnost nemocí, a tak radši naději moc volný rozlet nenechávám. “Příliš mi lichotíte.“ navážu na její... snad pochvalu... a za řeči jí připravuju něco málo z přineseného jídla – pravda, je sice studené, ale lepší než žádné. A za několik chvil by zase měla spát. “Jsem si vcelku jistý, že hrabě Gideon, který žije na sídle asi den cesty odtud, se o své služebnictvo stará úplně stejně. Alespoň, pokud mu prokazují tak oddaně služby, jako vy mně.“ položím dívce do klína talíř s několika připravenými sousty. “Prosím, dobrou chuť.“ pokynu jí a konvici s čajem přenesu k mřížce v krbu, aby se alespoň trochu ohřál. “Pokud budete mít ještě jiná přání, stačí říci.“ přesunu se k oknu salónu, na chvíli ho pootevřu a stejně jako večer předtím, sleduju pomalu se snášející soumrak. Chci tím dívce nechat alespoň trochu soukromí – pravda, sem tam se přesvědčím, jestli opravdu jí, ale zírat na někoho při jídle mi nepřipadne zrovna slušné, a nemyslím, že kdybych si vedle ní teď otevřel knížku, bylo by to lepší. Stejně tak se mi nechce jen tak odejít, než svou skrovnou večeři skončí. Když už má talíř téměř prázdný, postavím na stolek vedle ní sklenici s ohřátým čajem a nádobí poskládám co nejúsporněji, aby jím Alden nebo Rebeka nemuseli zbytečně rachotit.

ZRCADLO - 03. července 2013 10:23

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Markýz Rozešli jste se, ale ne na příliš dlouho. Markýz se na tebe zadíval, stiskl rty. "Obávám se, že jste mi dostatečně nerozumněla, lady. Tady jde o čas a já si nemůžu dovolit promrhat byť jen minutu, protože stopy pak zvětrají." tón v hlase byl nekompromisní, důrazný - stále ne však vysloveně drzý, ale teď už jsi jasně pochopila, že odpověď jako NE vážně není to, co chce onen muž slyšet. "Týká se to i vašeho hostitele." tvář měl vážnou, ale oči ji rozhodně zbavovaly chladu, i když ne přísnosti. Snad mimoděk ses rozhlédla - a stále ho nikde neviděla. Není pryč na to, že zde má tolik hostů, už přecijen příliš dlouho i přes to, že mravy jsou zde poněkud volnější... ale ne hrubě neslušné? "Znovu vás žádám, abyste šla se mnou. Může jít o život a někomu už patrně i jde. Chcete ho mít na svědomí?" V jasném kontrastu s tím co říkal - sis najednou uvědomila, že do něj nejsi zavěšená, nýbrž stojí proti tobě. Otázka zůstala viset ve vzduchu a markýz tě nespouštěl z očí ani na okamžik. Co myslel tím, že se to týká i Gideona? A jaký život? Čí? Snad ne...

ZRCADLO - 03. července 2013 11:05

Sionnach Deargan Služebná se zasmála - krátce, srdečně, zlehka tě pohladila po zádech. "Ale kdeže, maličkosti. A jestli chcete doktorovi pomoci i v tomhle směru, myslím, že nebude ničeho namítat. Máte dobré srdce." pousmála se. "A o vašeho bratra se jistě svedete postarat - pomůžeme vám..... a vy zase nám." pokývla hlavou, pak se spíš mimoděk rozhlédla. "Odvedu vás do vašeho pokoje, kde si můžete po cestě odpočinout. Jsou tam i nějaké knihy, i když hlavně doktorské, ale myslím, že to zrovna vám nebude připadat jako nevhodné čtivo." otočila se a pomalu rozešla, tobě nezbývalo než ji následovat a hlavně si snažit zapamatovat cestu. Když jste stoupaly do schodů, všimla sis průhledu do nějaké místnbosti, vyhlížela jako studovna či knihovna. Možná se tam zajít podívat později.....? Pokračovaly jste dál delší chodbou, vpodstatě stále rovně, nikde nebyla žádná rozcestí - potíž mohla být spíše v tom najít pak ty správné dveře, když všechny vypadaly stejně. Služebná se konečně zastavila. "Tak tohle bude odteď až do doby kdy budete potřebovat váš pokoj." s těmi slovy otevřela dveře. Pokoj to byl spíš menší, ale útulný. Víc jak bohatě postačoval tvým potřebám. "Kdybyste cokoli potřebovala, stačí támhle zatáhnout a zvonek zazvoní. Většinou stačí jen jednou. Kdokoli bude moci, přijde." dodala ještě, pak krátce vyhlédla do chodby. "Půjdu se podívat na našeho pacienta, jak se mu daří." pokývla ti, ale ihned neodcházela. Možná se místo čtení knih a dalšího... vydat s ní a rovnou začít?

Adriana de Alexan - 03. července 2013 14:57

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro S markýzem - muži neumějí přijímat Ne Viděla jsem z výrazu jeho tváře, že odpověď ´Ne´ nezná a dnešní noc rozhodně není tou, kdy by si chtěl své odmítnutí poprvé vyzkoušet. Jeho slova byla naléhavější a nekompromisní, přesto se stále snažil nenutit mne příliš očividným způsobem. Pravděpodobně to ani neměl za potřebí, mnozí se roztřásli strachy pod jeho přirozenou autoritou a splnili přesně to, oč žádal, aniž by byť jen zvýšil hlas. O použití síly snad ani nesměla být řeč. Jeho slova mi nedala na výběr v další vlně vzdoru. Mohla jsem se vzpouzet, jak jsem chtěla a on by mě přesto zlomil. Věděl jak na to. Ovládal umění slova lépe než kdokoliv jiný. Při jeho další větě jsem se mu vzpurně zadívala do očí a ty se samovolně trochu zúžily. Rozhodně se mi nelíbilo, jakým směrem se tato zatím nevinná konverzace ubírá. Myslela jsem si, že intriky jsou jen dominantou královského dvora. Očividně jsem se však mýlila, byly v sídle každého zámožného šlechtice, ale já je doposud neznala. Bývala jsem ještě nedávno dítětem, zaslepeným bezstarostností světa než abych vnímala nebezpečí slov, hraných úsměvů a laciných lichotek. Co víc, i má macecha mne začala pomalu ale jistě učit, jak takovéhle věci fungují. Nebýt jí, rozhodně v tuto chvíli nestojím uprostřed honosného sídla snad v srdci Anglie a nerozmlouvám se španělským šlechticem o ceně cizího života. Kdy a jak se mi tohle vlastně stalo? pomyslím si. Obyčejná dívka s trochou modré krve se ocitla ve víru intrik. Já věděla, že mi Anglie štěstí nepřinese… Snad více podvědomě nežli z vlastní vůle jsem se rozhlédla po salónku. Neviděla jsem zde ani mou novou přítelkyni, avšak ani hraběte Gideona. Poznávala jsem tváře z večeře, které s pokročilou noční hodinou se čím dál více věnovali svým radovánkách, které si pro dnešní večer zvolili. Očividně nikdo neměl zájem o téměř vyplašenou dívku po boku tajemného markýze ani o předlouhou absenci hostitele. Anglie byla mnohem uvolněnějších mravů než má rodná země. Věci, které se zde zdáli být na denním pořádku byly u nás pokládány za vrchol neslušnosti. Obrazně řečeno, ne však vždy je toto tvrzení toliko od pravdy. Markýz de Maricela měl v některých věcech pravdu. Něco zde očividně nebylo tak v pořádku, jak se zdálo. A má zvědavost mě pomalu sžírala zevnitř. Jednou mě to zabije. Je to nebezpečná vlastnost a já jí trpím odmala, postesknu si jemně, když tu si náhle uvědomím, že již nejsem zavěšená v jeho rámě, ale naopak vzdorovitě stojím naproti němu. Všechna čest jeho trpělivosti. Pokud chce být co nejnenápadnější, mé postoje mu v tom jistě nepomáhají. Přesto jsem si nemohla pomoci. Má přirozená nedůvěra se vevnitř byla s touhou zjistit pravdu. Přesto pravda byla mnohokrát smrtelnější než blažené nevědomí. Musela jsem myslet na toho, jehož život byl v ohrožení. Nechtěla jsem zapříčinit ničí smrt, i když nevím, jak bych já mohla pomoci ji zabránit. A rozhodně se mi nelíbilo, že markýz zmínil jméno hraběte. Neznala jsem jej příliš, ale byl to okouzlující mladý muž, který mi nabídl vše, oč bych mohla požádat. Rozhodně jsem nestála o to, aby měl problémy. Ne-li ještě hůř… Krátce jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla až jsem ucítila, jak se můj hrudník vzedmul nahoru, tlačen pevnou látkou šatů zase na své právoplatné místo. “Snad toho nebudu litovat. Pokud se to dozví Theresa, tak jistě nebudu. Má kojná se postará o to, že mě zabije sama,“ myšlenky na jedinou osobu, které na mě záleží mi dodaly trochu odvahy, přičemž jsem se zpátky rozešla k markýzi a jemně vložila ručku pod jeho paži. S jemným úsměvem jsem vzhlédla k jeho tváři. “Tak mne veďte, markýzi.“

ZRCADLO - 03. července 2013 15:58

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Markýz Žádný vítězoslavný výraz, hrdost, nebo podobné, co bys možná čekala jako reakci, že se mu podařilo tě "udolat". Spíš naopak - jakási úleva. Pokývl ti hlavou, kolem ostatních jste procházeli obyčejně, ale jak jste jim trochu zmizeli z dohledu, protáhl markýz krok. Zčásti jste obešli sídlo, pak vystoupali tři schody a po straně se pak tvůj průvodce natáhl po menších prosklených dveřích. Nahlédl dovnitř, pak ti je podržel a počkal, až projdeš. "Je to vpořádku. Budu teď s vámi jednat natolik otevřeně, jak mi situace dovolí a tak, jak budete i vy otevřená ke mě." přitáhl ti židli. "Prosím, posaďte se." nejen slovně, ale i lehčím gestem tě vybídl, aby sis udělala pohodlí. Kdyžs tak učinila, nadechl se, ruce sepjal za zády a okamžik vzhlédl ke stropu. Místnost to byla ne tak rozlehlá, spíše připomínala cosi mezi salonkem a zimní zahradou. Kolem panovalo temnější šero. "Hrabě Gideon je zraněný. Nemusíte mít obavy, je u něj lékař. To zranění utržil v souboji - jiná možnost není, ale proč a s kým... to jsem se zatím nedozvěděl a nevím, kdy bude hrabě schopný vypovídat. Jak jsem řekl, nemůžu si dovolit otálet déle, než je nutné. Je dost možné, že to, co se stalo souvisí s mou přítomností zde, protože dosavadní stopy mne dovedly do Anglie.... a pak po troše tápání vcelku jistě k sídlu Gideona." Možná tě překvapilo, že se sklonil, pak zčásti poklekl k tobě, že ses nemusela dívat na něj směrem vzhůru, ale vpodstatě byly vaše oči v jedné rovině. "Vím, že jste tu krátce, ale potřebuji znát cokoli, každý detail, byť i pro vás obyčejný, nepodstatný.... co se dnešní večer událo. Kdo přišel, odešel.... alespoň přibližně kdy, zda se vrátil. Bez vaší pomoci o mnoho víc nezjistím. Kdyby ano, nebyla byste teď zde." To, co se ti spustilo v hlavě... už po větě, že je Gideon zraněný - těžko říct, zda jsi byla s to ostře vnímat další slova markýze. Přesto.. by ses měla alespoň pokusit. "Co jste viděla? Co všechno." stále s důrazem a pevnou jistotou, avšak ne příkazem - spíš podtónem jemnějšího naléhání. Když jsi ustoupila ty tím, žes souhlasila, on zas neměl důvod mít až takovou nekompromisnost. Nebyla tak moc potřeba - alespoň zatím.

Elicia de Talos - 03. července 2013 19:43

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zmatení Nelíbilo se mi to, co z markýze vyzařovalo. Byl tolik pečlivý. Bystrý. Jeho přímost zajížděla do mého mdlého vědomí jako ostrý nůž. I když se snažil být galantní, nevěřila jsem mu. Snad proto, že on sám byl nadmíru podezřívavý. Ostatně to patřilo k jeho povolání. Netušila jsem toho příliš a to znepokojovalo i mne samotnou. Možná jsem se zapletla do něčeho, co by mi mohl osvětlit pouze Gideon. Ale on… Semkla jsem rty a rychle vydechla. „Potkala jsem pana Duncana Leara, který mi chvíli dělal společnost.“ mírně jsem stiskla látku sukně, když jsem si vybavila, co se mezi námi událo a co se mohlo stát… „Skutečně jsme si ničeho ani nikoho podezřelého nevšimla.“ odpověděla jsem snad již poněkolikáté. Poděkovala jsem, když mi markýz pomohl vstát. Nemohla jsme si nepovšimnut, jak se jeho chování pozměnilo. Jak mne najednou chtěl mít z dohledu i z doslechu. A to mne krapet probudilo. Zřejmě nerad ztrácí čas. A k tomu mne ještě posílá samotnou a bez doprovodu, přičemž mi kladl na srdce, jak je to tu teď nebezpečné…musela jsem se jemně zamračit. Chová se tu, jako kdyby mu to patřilo. „Snad vám budu v budoucnu nápomocna. Klidnou noc, pane markýzi.“ neusmála jsem se. Na okamžik jsem pohlédla na Patricka, ale vysílat k němu jakoukoliv prosbu bylo zbytečné. Nezbývalo než tápat v otázkách. A ačkoliv jsem občas byla neodbytná, únava a žaludek na vodě..k tomu podivný tlak v hlavě, mne spíše vedli do postele. Hmm.. Rozešla jsem se chodbou. V krku sucho. Jazyk se mi lepil na patro. Pevně jsem si přidržovala sukni a snažila se neklopýtnout. Po té jsem zabočila do chodby vpravo a modlila se, abych skutečně vyšla u schodiště. Zároveň jsem se snažila si tuto cestu pamatovat. Pro různé případy. Pokud mi markýz nelhal, a proč by to vlastně dělal? Vystoupala jsem po schodech a navrátila se do svého pokoje. Vyzula si boty a vyčerpaně klesla na kanape. Byla jsem nervózní. Měla jsem strach o Gideona. Přesto jsem se pokusila zachovat klidný rozum, ale zdálo se to nad mé síly. Služebné mne vyprostily z honosné róby a já se omyla jen s pomocí porcelánové mísy s vlažnou vodou a kusem bílého plátna. Aniž bych cokoliv snědla či vypila, jsem v noční košili klesla do měkkých peřin a záhy propadla do říše spánku. Byla jsem vyčerpaná. A nejen tělesně. Ve snech se mi vracel mlhavý závoj šedomodrých očí, melodie ze vzdálených zemí, oči černé jako uhel, krev a pot, rozčarování a tisíce kousků roztříštěných pocitů vně mého srdce.. Probudila jsem za světla. Z otevřených dveří do pokoje vanul studený vzduch. Slyšela jsem zahrady, ale žádné hlasy. Chvíli jsem se jen tak převalovala, než jsem zavolala služebné a sdělila jim, že se nasnídám ve svém pokoji. Také jsem je požádala, jestli by za mnou neposlaly Patricka. Chtěla jsem s ním mluvit. Buď se mi svěří, nebo ne. Co vím určitě je, že následně chci vidět bratránka. A k němu už mne zavést bude muset.

Adriana de Alexan - 07. července 2013 13:26

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Tajné místo, tajné zprávy Po očku jsem stále sledovala ledově klidnou tvář markýze de Maricely. Čekala jsem, že v ní spatřím náznak malého vítězství, triumfu mužského ega, ale nic takového jsem tam nespatřila. Snad náznak úlevy se jemně mihl přes jeho tvář. Možná to, co mi chtěl říci bylo tedy vážně důležité, jak říkal a nikoliv jen z hlediska jeho osobních priorit. Následovala jsem jej v tichosti, naše mlčení rušily pouze zvuky kroků, pomalu se vzdalující zábava salónků a snad můj zrychlený dech, neboť sotva jsme se ztratili z očí hostů, markýz ještě více přidal do kroku, div mne nevláčel za sebou. Pokud jsem si chtěla udržet aspoň nějaké dekórum a stačit jeho krokům, musela jsem zrychlit kadenci svých nohou. On udělal jeden krok, já dva, možná i tři drobné rychlé krůčky. Byla jsem ráda, když markýz konečně usoudil, že jsme dostatečně daleko od uší nepovolaných a dovedl mne na konec naší cesty. Měla jsem strach, že každou chvíli mi vyraší krůpěje potu na čele a velice nehezky sjedou podél linie tváře až dolů k látce šatů. Tato roba rozhodně nebyla dělána ke zběsilému pronásledování vidiny. Zůstala jsem tedy stát ve tmě a čekala až budeš spokojen. Nelíbilo se mi zrovna takto odlehlé místo ani ty tajnosti, ale když jsem kývla, již nebylo cesty zpět. Projdu tedy kolem něj dveřmi a hned za nimi, tak abych mu nebránila v průchodu, přesto však nezacházela příliš daleko se otočím k němu zpátky čelem. Při jeho slovech však i nadále mlčím. Nemám, co bych přeci řekla. Neznám důvod, proč mne vedl tak daleko, ani důvod, proč mne sem vůbec vedl. Proč vůbec mne. Učinila jsem tak, jak mne požádal a pokorně si sedla na židli, kterou mi přinesl. Podržela a uhladila jsem si látku šatů, abych si je zbytečně nepomačkala a dosedla, přičemž ruce mi samovolně sjely po chvíli do klína, kde se bezděčně usadily. Sledovala jsem jej a čekala, co mi chce říci. Tváře mi téměř hořely nedočkavostí, ale mohlo to být stále tou rychlou chůzí. Má nedůvěřivost byla převálcována mou druhou nenáviděnou vlastností – čirou zvědavostí. Jen jedenkrát se zhluboka nadechl než začal mluvit. A hned při jeho první větě jsem zadržela dech a ústa se překvapením otevřela, aniž by z nich vyšel byť tichý vzdych. Nepřerušuji jej, a proto mi nezbývá víc než je opět zavřít a snažit se vnímat jeho slova, když mé myšlenky odcházejí pryč ze současnosti. Není schopný vypovídat? Znamená to, že je v bezvědomí? Či má něco s hrdlem? To nejsou zranění, při nichž by dívka nemusela mít obavy, honí se mou myslí, když ji přemlouvám, aby dávala více pozor na slova markýze, že mohou být důležitá. Tu náhle muž poklekl a přiblížil se ještě více ke mně. Celé mé tělo ztuhlo a hleděly na něj jen dvě velké překvapené oči plné zmatení a nejistoty. Ty pocity byly tak průzračné, že je v mých očích musel dozajista spatřit. I přes šero panující všude okolo. Hledím do jeho tváře, jeho očí, aniž bych si uvědomila, jak neslušné se to může zdát. Mé vychování jakoby bylo pryč, mysl nedbá na to, co je a co není vhodné. Nyní. Snažila jsem se zkrotit svou vzpurnou mysl, která jako jankovitá kobyla lítala po všech zákoutích mé mysli vzpouzejíc se jakémukoliv zkrocení. “Nejsem si jistá, zdali jste si zvolil správně markýzi. Má paměť byla nasycena dojmy malichernými. Nevím, kolik toho v ní zůstalo z těch důležitých věcí, které by vám pomohly. Ale zkusím to,“ dodám po chvíli. Co když je tohle vše jen léčka? Co když Gideonovi ve skutečnosti nic není a právě se vrátil mezi hosty, hledajíc plavovlásku, které dělal doprovod, aby popřál dobrou noc a již ji nenajde, neboť ona sama byla viděna, jak odchází s cizím mužem? Jako rodinná ostuda dobrý plán pro mou macechu, něco uvnitř, hlouběji mi však říkalo, že markýz nemá důvod lhát, že naopak říká pravdu, kterou si mohl nechat pouze pro sebe. A snad mi ta pravda pramenila ze starosti o Gideona, jako bych podvědomě cítila, že vážně něco není tak, jak by být mělo. “Hrabě Gideon mne osobně přivítal ve svém sídle a jako hostitel mne doprovodil na večeři do jídelny. Pokud si dobře vzpomínám, večeřelo u stolu celkem devět lidí…“ začnu se pomalu rozpomínat. “Lady de Faisenz se svým otcem a bratrem, rusovlasá Irka se svým pánským doprovodem a poslední lady, jejímž doprovodem byla žena, poté já a hrabě. Nic zvláštního se při večeři nestalo. Ticho přehlušovalo jen cinkání příborů a až po otření posledních úst se jal slova hostitel a všechny veřejně přivítal,“ pokračuji dál. Myšlenky se rojí a dávají zmatené obrazy jeden přes druhý. Korigovat je a skládat do správného pořadí se zdá čím dál těžší. Krátce jsem pohlédla stranou, ve tváři téměř nešťastný výraz, když mi nic z toho, co jsem si pamatovala, nepřišlo nikterak důležité. “Po večeři byla vyhlášena volná zábava za zvuků hudby tanečnice, která se měla postarat o večerní představení. Hrabě se vrátil za mnou a vyzval mne ještě k jedné kratičké rozmluvě. Jen zdvořilostní nabídka, abych se neostýchala vyslovit své přání. Poté mi představil lady Faisenz. Nejsem si jistá, zdali to bylo přímo jeho záměrem, seznámit nás s krajankou či…“ krátce se odmlčím. Snad by tohle mohlo být důležité? “Než se hrabě rozloučil, krátce se zamračil s pohledem upřeným za nás. Nevím, kdo byl příčinou té změny v jeho tváři. Možná se mi to jen zdálo, ale poté nás zanechal samotné a odešel do zahrad,“ skládám slova do vět dál a připadám si čím dál unavenější, když se snažím toliko přemýšlet, jak to bylo dál. “Nevím, kolik času uplynulo při mé konverzaci s lady. Ta byla ukončena až jejím bratrem, který měl něco naléhavého k řešení. Sotva mi zmizela z očí, v tu chvíli jste se objevil vy, markýzi, a jak to bylo dál, to již víte. Kam odešly další dvě dámy či jejich doprovod, to opravdu netuším,“ ukončím svůj monolog. Již vážně nevím, co víc říct. “Na více si nevzpomínám, je mi líto, markýzi.“

ZRCADLO - 08. září 2013 09:51

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Nový den Čekalas pár chvil.... dost dlouhých na to, aby myšlenky, pochyby a nejistoty stihly ještě několikrát složit pár obrazců - jenže který z nich je ten správný, nebo alespoň trochu pravdivý? Lehké zaklepání na dveře, vzápětí se v nich objevil... Thomas? "Dobré ráno, lady Elicie." uklonil se ti, slámově žluté vlasy se mu krátce svezly do tváře. Patrně byl zavolán vcelku ve spěchu. "Přála byste si? Vím, že jste volala Patricka, ale ten je momentálně bohužel dost zaneprázdněn." Který je alespoň trochu pravdivý? To se zatím jen tak nedozvíš.... Co teď? Snad leda vyslovit přání, aby tě dovedl k bratránkovi. Zdá se ti vlastní hlas v hučení uší cizí? Lokaj jen přikývl, nechal tě vyjít ze dveří pokoje, pak se kolem tebe obratně protáhl a krokem, uzpůsobeným tvému, tě vedl chodbami. Sídlo teď působilo podivně prázdně, sice udržovaně, ale... opuštěně. Konečně jste stanuli přede dveřmi. "Prosím o chvíli strpení, lady." kývl ti, zaklepal, pak vklouzl mezi dveře a opět je za sebou zavřel. Vteřiny ubíhaly a snad na každou v odpověď tlouklo srdce, do kterého se vlévalo napětí a obavy. Dveře se konečně opět pootevřely, objevila se v nich mladší dívka - služebná. Trochu nejistě se pousmála, pak kývla hlavou. "Pojďte dál, madam." zašeptala ještě, počkala, až projdeš, pak se sama vytratila - až jak odcházela sis všimla, že má plné ruce - porcelánové umyvadlo a přes něj i v něm pruhy plátna - od hnědočerných až po jasně červené, které tenkými pramínky barvily už tak zakalenou vodu. Světlo, co vnikalo do Gideonova pokoje bylo spíš matné, v utlumených paprscích se točila lesklá zrnka prachu, vše působilo jako zahalené do mlžného oparu. Mladý muž, asi tak okolo 25-ti let, s delšími, černými vlasy se napřímil, ještě něco sdělil plavovlasému lokajovi. Ten kývl, pak se oba dva rozešli ke dveřím. Patrik vyšel ven, zatímco ten druhý, jak se ukázalo - lékař, ti pokývl. "Nemusíte mít strach - krvácení se konečně podařilo z větší části zastavit a zajistil jsem vše pro to, aby se do rány nedostala infekce. Jediné, co bohužel nemůžu nijak ovlivnit je opravdu velká jizva, která po ní zůstane. To je ale asi to nejmenší." mírně se pousmál, stejně jako jeho šedé oči. "Doktor Standham. Kdybyste i vy cokoli potřebovala, jsem vám k dispozici. Teď mne prosím omluvte." opět ti pokývl, pak se protáhl dveřmi za Patrickem a oba společně odešli. Zůstalas s hrabětem sama - už několikrát vytoužený okamžik konečně nastal... Ovšem osud si pohrál, že tomu nebylo tak, jako v onom... snu, co se ti zdál. Gideon ležel na lůžku, oči měl zavřené, tvář stále velmi pobledlou, skoro až zsinalou, al do rtů se pomaličku začínala vkrádat barva. Nebylo pochyb, že ztratil hodně krve, ale kupodivu jsi příliš nepochybovala o slovech onoho lékaře. Jeho hlas působil jistě a vůbec jeho přítomnost jako by uklidňovala. Sotvas učinila pár kroků blíž, pohnul bratránek paží, vztáhl k tobě krátce dlaň. Oči měl stále zavřené, ale nespal - tos už věděla. Byla sis teď tak stejně jistá tím, na co se chceš zeptat.... co chceš vyslovit? Gideonova rozevřená dlaň jako by k tomu vybízela - stejně jako k jejímu sevření.

ZRCADLO - 18. září 2013 15:30

Balduin von Schwannwede Zadívala se na tebe. "Příliš?" mírně pozvedla obočí, pak ale tak nějak rozhodně stiskla rty. Nebýt zvláštně dospělého výrazu v jejích očích, působila by jako dítě a snad by to bylo i alespoň úsměvné, ale takhle... "Ne. Myslím, že upřímost... není nikdy přílišná." odmítnutí bylo pevné a rozhodné, i když zbylá slova se po zadrhnutí trochu rozviklala. "Hrabě Gideon...." napůl zamumlala, pak pokývla hlavou. Natáhla se po talíři a začala pomalu jíst. Když konečně spořádala i poslední sousto, otřela si koutky úst ubrouskem a zadívala se na tebe. "Ten, o kterém spousta lidí mluví, jako by to byl ten nejdobrotivější člověk v celém okolí? Který nemá rodinu a žije ve svém sídle vlastně sám...? Musí to být... velmi zvláštní člověk. Znáte jej?" zadívala se na tebe a vytáhla se do polosedu. Těžko soudit, jak moc se přemáhala, aby to alespoň působilo, že je jí lépe... ale vcelku dost se snažila, abys zas neodešel... a ona nezůstala znovu sama. Jenže.... co ty jí můžeš nabídnout? Sklonila hlavu a povzdychla si. "Omlouvám se. Neměla bych takhle vyzvídat, ale chci... chci si taky s někým promluvit.... jen chvíli, ale... nechci tu být stále sama. Zas vás ale nechci zdržovat od vašich povinností, nebo odpočinku." sotva se na tebe podívala. Jako by vyslovila něco, co nahlas vyřčené být nesmí - sotva v myšlenkách by to bylo dovoleno a možná ani v nich ne. Ale už se stalo - nebo ne zas tak moc...?

ZRCADLO - 18. září 2013 15:40

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Théo a jiná společnost Ještě jednou se rozhlédl. Ano, byl roztěkaný, ale po chvíli, sotva vteřinu po tom, cos vyřkla tu otázku ohledně jistých dam.... sis byla jistá, že tentokrát ses ve svém bratru spletla. Jen nesouhlasně pokýval hlavou. "Ne... to nic, sestřičko, jen... se hezky bav. Já se pokusím najít našeho hostitele." nejistě se pousmál, pak ti v náznaku jako pravý kavalír políbil ručku a odspěchal, aniž bys ho mohla nějak zadržet. Co se stalo? Takhle jsi svého bratra opravdu neznala a přirozeně se ti to nelíbilo. Úlevu z toho, že se nezakoukal do žádné z těch přítelkyň spodiny jsi ani náznakem nestihla pocítit. Do uší se ti navíc opět zabdol smích oné ženy. Bude už probůh někdy zticha? Možná ses chtěla otočit, abys jí to řekla, ale to už se chopil příležitosti někdo jiný.... i za pár okamžiků - už v této chvíli tvá noční můra, tvůj běs, který tě pronásleduje.... nebo vše až příliš dramatizuješ? Kníže se ti uklonil. "Dobrý večer, madam. Co taková dáma jako vy v takto rozlehlých zahradách.... v takovéto společnosti.... a opuštěná?" milosrdenství, výsměch... či upřímný zájem? Myšlenky následovaly přesně v tomto pořadí, přičemž ta poslední přímo nutila k alespoň vnitřnímu úšklebku. "Ale... my už se měli tu čest setkat.... V zahradách.... že? S tím mladým šlechticem... Hmmmm...." přimhouřil oči, jako by se snažil vzpomenout si na jeho jméno. "Ah, Edgar. Edgar Percy, není-liž pravda? Hádám ale, že po něm se zrovna nerozhlížíte." pevné zkonstatování, kdy by se tvé odmítavé odpovědi vysmál, protože by moc dobře věděl, že má pravdu. Copak tomuhle muži nic neunikne?

Elicia de Talos - 20. září 2013 11:17

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Nový den – nové pohledy Seděla jsem na židli. Poněkud nepatřičně na mladou dámu. Opírala jsem se ledabyle o loket a nevědomky se kousala do nehtu ukazováčku. Mým tělem proplouvalo toliko napětí, avšak celkem rozdílného, než na které jsem byla po celý čas zvyklá. Rozčilování se nad špatnou barvou stužky do vlasů, rozbíjení drahého porcelánu…všechen neklidný temperament…ne, kdepak. To, co prožívám nyní je ze své podstaty od základů odlišné. Jsem roztržitá. Svým způsobem nervózní. Mám popletené myšlenky a bojím se směle načrtnout ostrou hranici mezi domněnkami a skutečností. A v neposlední řadě mám…strach. Proměnlivou starost, jež na mne vrhá rozličné stíny své povahy. Z myšlenek mne vytrhlo zaklepání na dřevěné dveře. Trhnula jsem sebou leknutím. Stiskla jsem rty a spěšně se postavila. Vyzvala jsem lokaje dál. Čekala jsem Patricka. Možná proto jsem vrhla na Thomase poněkud zklamaný pohled. Snad si jej nevyložil zle. Mlčky jsem přikývla a mé podezření…čeho přesně? Že se tu děje cosi nekalého? ..se pouze prohloubilo. „Rozumím, Thomasi.“ uhladila jsem si látku nepříliš zdobených smaragdových šatů. „V tom případě bych ráda navštívila hraběte, pokud je to možné.“ v obvykle milém hlasu se mihl náznak podtónu, který nebral nesouhlas na vědomí. Pousmála jsem se na mladíka a nechala se jím vést do pokoje, kde by se měl zotavovat bratránek. Pozorně jsem se přitom rozhlížela po chodbách, neboť jsem měla pocit, že nic tu nezůstane utajeno. A kde setrvávají všichni hosté? Zastavili jsme se a na chvíli jsem osaměla. Několikrát jsem sice byla ujištěna, že Gideon bude v pořádku, přesto…dokud jej nespatřím na vlastní oči, budu se onoho pohledu bát. Prsty jsem si bezmyšlenkovitě prohrábla rozpuštěných vlasů, když v tom se dveře otevřely. Věnovala jsem služebné podobně poplašený úsměv. Žaludek se mi stáhl, když jsem si povšimla zakrvácených obvazů, jež mi ihned připomněly události včerejší. Vešla jsem dovnitř a mírnou úklonou jsem pozdravila lékaře, jak jsem o pár chvil později zjistila. Konečně opravdové uklidnění. „Děkuji vám, doktore, za vaši práci.“ děkovně jsem stiskla zápěstí jeho paže. I on musel pocítit úlevu, jež se mi odrážela v očích a v celé tváři. Jemně jsem přikývla a v moment, kdy jsem s Gideonem osaměla, podívala jsem se směrem k lůžku. Netuším, čím přesně to bylo, co bylo příčinou…ale do očí mi vhrkly slzy. Dojetím? Úlevou? Či snad nad tím, jak bezmocně ležel na posteli? Rychle jsem zamrkala. Nechtěla jsem se tu rozplakat jako malé děvče. Musím být silná. Tak mi to vždy povídala paní matka. Posadila jsem se na kraj lůžka a vzala Gideonovu ruku do svých dlaní. Chtěla jsem vyslovit jeho jméno, ale hlas se mi zadrhl v hrdle. Místo toho jsem se sklonila a vtiskla mi polibek na prsty. Není to příliš dlouho, co jsme spolu byli naposledy, přesto mi tolik chyběl. Jako kdyby se ona chvíle táhla dlouhé roky.. Stále jsem jej držela, ale druhou dlaň jsem uvolnila, abych jej mohla pohladit po tváři. Zjistit zda nemá horečku, a krátce zavadit o vlasy. „Ani netušíš, jak moc jsem šťastná, že budeš v pořádku..“ zašeptala jsem s kradmým úsměvem, ve kterém se ukrývalo toliko něhy a lásky. „Nemusíš mluvit, klidně odpočívej.“ tiše jsem vydechla. Stačilo mi být v jeho přítomnosti, byť na nepatrnou chvíli. „Nemusíš mi vysvětlovat, co se včera stalo. Prozatím ne.“ skutečně bylo důležitější jeho zdraví. „Však věz, že jsem možná viděla věci, které jsem neměla…a jsem z toho celkem zmatená. Nerada bych tím, co prozradím, někomu přihoršila…“ především tobě ne, bratránku, rozumíš? „A neopovažuj se mne poslat zpět domů do Španělska.“ usmála jsem se. „Žádné výmluvy o mém bezpečí, či jakýkoliv jiný důvod, nebudu brát v potaz.“ chtěla jsem mu tím naznačit, že tu hodlám setrvat ze své vlastní vůle. Ať už to mohlo znamenat cokoliv. „Víš, že kdybych mohla s čímkoliv pomoci, nemusíš se ostýchat mne zaúkolovat.“ pousmála jsem se a odmlčela se. Tiše a jakoby kradmo jsem jej pozorovala a ujišťovala se v pocitu, že skutečně existuje člověk, na kterém mi záleží více než na sobě samé. „Odpusť.“ s tímto prominutím jsem se naklonila ještě blíže a měkce jej políbila na rty. Bylo to něco, v čem jsem si nemohla zabránit.

ZRCADLO - 20. září 2013 15:08

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S hrabětem Na dotek byla jeho kůže spíš chladnější. Horečku neměl a tedy ani infekci. Lékař byl sice mladý, ale věřilas, že jen tak někoho by ke Gideonovi nezavolali a vědělas dost na to, že zkušenost, um a cit se rozhodně nutně nemusí kloubit s věkem. Vnímalas, jak ti po tom, co ses dotkla jeho tváře jemně stiskl ruku. Oči stále neotvíral a nejen z jeho těla doslova sálala skutečně velká únava. Celou dobu jen tiše poslouchal, občas se mu zadrhnul dech, či ve tváři cuknul sval či koutek úst. Když jsi zašeptala prosbu doufající v prominutí a látka šatů zašustila jak ses nad něj nahnula - v tom okamžiku pohnul víčky a začal je zvedat. Sotva půl úderu srdce předtím, než se tvé rty... SKORO dotkly těch jeho. Mírně pootočil hlavou, takžes mu vtiskla polibek do koutku úst. Jak dlouhý byl ten okamžik, kdy se na tebe díval - a dech se mu zas zastavil? Jak moc byl bolestný a jak moc sladký, pln napjatého očekávání? Nedovolil ti se odtáhnout - naopak přitiskl si tvou tvář na hruď - která v tu samou chvíli klesla v úlevném výdechu. Proplétal jemně prsty v pramíních tvých vlasů, do nichž vzápětí vtiskl polibek a nadechl jejich vůni. "Chci, abys zůstala. Alespoň dokud se nebudeš muset zas vrátit." poslední slova se málem ztratila v tichém šepotu, co splynul s lehčím šumem zvenčí. Paže mu pomalu sklouzla zpět na pelest, štíhlé prsty se vymotaly z jemného zlatavého vlnobití. Mohlas zvednout hlavu a zadívat se mu do tváře.... nebo tak ještě chvíli zůstat a naslouchat, jak mu tluče srdce. Neusmíval se... dál neříkal nic, ale... mělas pocit, jako by se ten závoj, to vždy přítomné zastření v jeho očích, přecijen trochu rozplynul. Teď stiskl rty v lehčím pousmátí, které však bylo sotva znatelné. "Děkuji ti, žes se mnou zůstala.... včerejší noc. Když jsem byl tam venku... všechno mi to přišlo jako sen. Něco hrozně vzdáleného. Sen, do kterého jsem se nořil čím dál víc, než jsem si vzpomněl na Slunce..." zadíval se na tebe tak, že těžko mohly být nějaké pochyby... a tobě vyvstaly před očima šaty, cos měla na sobě právě včerejší večer a i to, co svou zlatavou barvou připomínaly... jako by do nich byly vetkané zlatavé paprsky. Jenže tenhle krásný obraz měl jeden velký šrám.... a sice jeden velký otazník ohledně toho, co se včera stalo. Pokusíš se jej opravdu zakrýt nebo dělat, že jej nevidíš, nebo...? Ozvalo se zaklepání.

Elicia de Talos - 20. září 2013 16:04

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro S hrabětem Přestože byl Gideonův stav spíše nešťastný, pro mne to byl jeden z nejkouzelnějších okamžiků. Nemohl se umně ukrývat za nacvičené výrazy tváře a zastřené pohledy. Byl svým způsobem obnažený a já nemusela tolik tápat. Nu, kéž bych to byla mohla říci. Bratránek zůstával tajemný i zesláblý na loži. Srdce se mi sevřelo v momentě, kdy jsem minula jeho rty. Tváře mi zahořely. Sklopila jsem oči a zhluboka se nadechla. Málem bych si to vyložila špatně a utekla, kdyby si mne nepřitáhl blíž. jemně jsem se pousmála a zůstala jsem ležet na jeho hrudi, i když jsem se bála, abych jej moc netlačila. Slyšela jsem tlukot vně jeho hrudi a pokojně jsem zavřela oči. Na pár chvil bylo všechno téměř…dokonalé. Mohla bych tu spočinout na věky. Ulevilo se mi, že se nehodlal přemlouvat mne k odchodu. Skutečně se mi od něj nechtělo. A chtě nechtě jsem pomýšlela na možnost, že bych se domů nemusela vracet vůbec. Avšak to jsem nahlas nevyslovila. Byla to tak neskutečná a bláznivá představa, která měla zůstat uzamčena v koutku mé duše. „Zůstanu.“ odpověděla jsem prostě. S tajným příslibem. A ještě chvíli zůstala v blízkosti tepla jeho těla. Zvedla jsem hlavu a zaklesla se do jeho pohledu. Neměla jsem slov. Já…zastyděla jsem se. Jak jsem mohla být okouzlená mladým hudebníkem, když… „Gideone..“ nadechla jsem se, načež jsem se otočila za zvukem klepání. Pohlédla jsem zpět na bratránka, pouze na kratičký okamžik, a věnovala mu úsměv. Poté jsem se znovu zadívala ke dveřím. „Prosím, vstupte.“ vyzvala jsem neznámého.

ZRCADLO - 20. září 2013 16:44

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Krátké přerušení Hrabě se svedl vysoukat do polosedu ještě než dotyčný za dveřmi vstoupil. Klika cvakla a mezi dveřmi se objevil tentokráte Patrick. Krátce sklouzl očima i k tobě, ale pak zas věnoval plnou pozornost Gideonovi. Ten mu pokynul, že je to vpořádku. "Omlouvám se, že vyrušuji, pane.... lady." uklonil se. "Ale hosté se již probouzejí a.... chtěl jsem se zeptat raději přímo vás, pane, co jim mám říci." "Ohledně mé nepřítomnosti? Děkuji ti, Patricku, ale pravda se dá těžko skrýt v tomto případě i pod oblečením." bratránek se odmlčel. "Zranění. Na dnešním ranním časném lovu. Se zbytkem si jistě budeš vědět rady." dodal pak, sluha odpověděl kývnutím, ještě těknul pohledem k tobě a po hlubší úkloně se opět vzdálil, dveře se za ním zavřely. Hrabě se ještě chvíli díval na místo, kde sluha stál... nakonec krátce sklonil hlavu. Místností zazněl lehčí povzdech, nakonec nesouhlasné pokývání vytrhlo Gideona patrně z nepříliš veselých myšlenek, zadíval se na tebe a opětoval ti podobný úsměv, kterýs mu věnovala předtím, než se objevil Patrick. Po té však zvážněl. "Myslím... že bys měla vědět, co se stalo. Ostatním... to oznámím dnes večer. Nehodlám udržovat tajnosti na úkor toho, aby na nevědomost z nich plynoucí kdokoli doplatil. Cena je příliš vysoká, nesvedl bych ji splatit ani kdybych žil stokrát." stiskl rty, zadíval se kamsi do neurčita. "Byl to Thomas, kdo mě zavolal, že se něco děje u boční brány sídla. Nebyl schopný mi zcela přesně popsat, co. K místu jsme proto dorazili nanejvýš opatrně a nakonec se rozdělili. On musel obejít jednu část zezadu, aby nás náhodou někdo nemohl překvapit. Nevím, co předcházelo, patrně se tam strhnula šarvátka, možná hůř. Viděl jsem akorát stíny, jeden udeřil víc jak hodně silně toho druhého, ten padl k zemi. Nechtěl jsem jen tak přihlížet... pak.... se to stalo. Moc si toho nepamatuji, jen.... výstřel, který je asi odradil. Zbytek... si sám pořádně nepamatuji. Thomas mi patrně pomohl dostat se dovnitř. Pak mě zavolali, že mě hledáš.... a zbytek už víš." bylo víc jak znát z jeho výrazu tváře, že ho víc jak hlodá to, co se mohlo stát. Navíc přímo před jeho sídlem, kousek od spousty lidí. Kdo a proč byl napaden... a dokonce snad i unesen...? Vynořovaly se další a další otazníky... spíše než odpovědi. Jedna se dala nalézt v přítomnosti onoho podivného markýze, který se označil za vyšetřovatele. Ano, označil - on sám. Kdo další potvrdil jeho totožnost? Ví o něm vlastně Gideon? Hodlá ho zde hostit? Vždyť ten muž se tu choval už odpočátku, jako by mu to zde patřilo. Nebylo se čemu divit, že máš čelo podmračené - stejně jako hrabě. "Omlouvám se, Elicio. Musím... musím nad tím stále přemýšlet." nesouhlasně pokýval hlavou, ještě naposledy v zamyšlení stiskl rty. na to se zadíval na tebe. "Chtělas mi něco říct.... než se objevil Patrick... Teď můžeš...."

Elicia de Talos - 20. září 2013 19:29

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro S Gideonem Pokývla jsem Patrickovi na pozdrav. Snažila jsem se tvářit, že žádné společné tajemství nemáme, což se mi dařilo, neboť mi bratránek neviděl do tváře. Patrick se již zřejmě doslechl, že jsem se po něm sháněla. Avšak zachovával si diskrétnost. Nebo stále nic netušil. Každopádně jsem ráda, že nás nevyrušil onen krajan. Zadívala jsem se na zdobení jedné honosné vázy a mlčky naslouchal rozmluvě Gideona s Patrickem. Neodtrhla jsem pohled, dokud se chlapec nerozloučil a neodešel. Poté jsem se pomalu nadechla a poposedla si tak, abych viděla bratránkovi do tváře. Nebylo těžké uhodnout, že se trápí a současně s tím si neví rady. V jeho rozhodnutí mně a všem ostatním povědět, co se skutečně stalo, jsem jej podpořila slabým stisknutím dlaně. Výraz v jeho tváři byl vážný a z části zachmuřený, což mne trochu děsilo, ale zároveň má zvědavost byla neumlčitelná. Poslouchala jsem líčení včerejších událostí. Zdálo se to až neskutečné. Byla jsem napjatá skoro jako kdybych celou scenérii sledovala přímo teď. „To je hrozné..“ vydechla jsem téměř neslyšně. „Jsi statečný, Gideone…ale kdyby tě zranili hůř… spolkla jsem poslední slova a stiskla rty. Mírně jsem zavrtěla hlavou. Nemělo smysl tvořit si v mysli nehezké scénáře, které se nestaly. Zhluboka jsem se nadechla. „Ale zároveň jsi buď velice hloupý nebo šílený..“ koutky úst mi cukly. „Místo toho, abys ihned vyhledal lékaře..jsi mne nechtěl nechat čekat.“ zadívala jsem se přímo do jeho očí. „Nemusíš se omlouvat.“ dokud se nedozvíme jisté odpovědi, budeme stále bloumat a pokládat si otázky. Jeho výzva, abych mu sdělila, co jsem měla na srdci, mne krapet zaskočila. „Já…“ zmateně jsem zamrkala. Jaksi se vytratil vhodný moment. Pousmála jsem se a zvedla se. „Víš, chtěla jsem se zeptat na jednu osobu, která na mne nepůsobí příliš sympaticky.“ přešla jsem k oknu, stiskla mezi prsty záclonu a trochu ji odhrnula. „Ovšem nejdřív bych ti také ráda pověděla, co se mi včera přihodilo. Možná to má souvislost. Netuším.“ s tajemstvími sídla by se mělo zacházet opatrně. Ale já chtěla být upřímná a několik věcí si ujasnit. „Když jsem pro tebe včera hledala pomoc, podivným způsobem se mi podařilo zabloudit a dostat se do staré části sídla.. kradmo jsem na Gideona pohlédla, zda dá něco znát výraz jeho tváře. „Nevím, koho tam hostíš…vědomě či nevědomě…ale někdo tam byl, nedokážu popsat kdo, ale…“ muselo být jasné, že to působilo přinejmenším podezřele. „Potom mne našel Patrick a vyvedl mne z té spleti tmavých chodeb, načež mne nemile překvapil markýz Rogelio de…Maricela, jestli se nepletu.“ mírně jsem se zamračila, když jsem si vybavovala španělovo jméno. „Kladl mi spoustu otázek a mlžil o svých záměrech. Choval se jako kdyby mu to tady patřilo.“ vrátila jsem se k posteli. „Víš o jeho přítomnosti?“ téměř neznatelně jsem přimhouřila oči.

Joyous de Faisenz - 22. září 2013 18:04

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Théo a Zenon Poněkud nervózně odkráčím se svým bratříčkem do zahrad, kde moje hořící tváře schová tma a rozpálenou pokožku zchladí vánek. Nechápu to, vlastně jsme se jen minuli pohledem! To se mi přece nestává!! Vykřikuji v duchu, avšak tvář mám dokonale kamennou, jen můj Théo, by jistě poznal, že se něco děje, kdyby nebyl tak moc zaujatý jakýmsi svým problémem... On mě totiž zná příliš dlouho. S každým krokem, kterým se vzdalujeme od sálu jsem klidnější, do uší mě už neřeže hloupý smích postarší dámy a pomalu se přestávám cítit... tak nějak "nahá". Věnuji bratrovi vlídný úsměv, protože mu po dnešku nechci přidělávat další starosti. Kupodivu jen nesouhlasně pokývá hlavou a já s jistotou vím, že žádná žena za jeho rozpoložení tentokrát nemůže. Která z těch chudinek by také mohla dobýt srdce, nebo byť jen okouzlit Théa? Vítězně pozvednu hrdou bradu, avšak nestačím se z tohoto malého vítězství radovat - koneckonců stále nevím, co se děje. Co je to s mým nejdražším? Rychle se se mnou rozloučí a zanechá mě v zahradách opuštěnou, jen se letmo dotkne rty hřbetu mé drobné dlaně a mě klesne na prsa zvláštní tíž osamění. Stačí aby zmizel na pár hodin a vždy jej tolik postrádám... Popravdě k němu jedinému cítím dokonale vřelý cit - chápe mě, chrání mě... ale dnes? Otočím se, abych jej mohla následovat pohledem, jenže do mého zorného pole se dostaví někdo úplně jiný. Někdo koho jsem za žádnou cenu nechtěla vidět v tuto chvíli, ani jindy, natož tak blízko mé maličkosti. Proč mi i společenská vzdálenost náhle přijde tak nevhodná? Uvnitř jsem celá rozpolcená a ona protivná horkost se mi opět začne šířit po těle, jako by se mi vpaloval do každého kousku odhalené kůže. ,,Bonsoir, monsieur." Zašveholím francouzsky, snad z šoku, snad díky klidu který mi mateřština dodává. Proti své vůli předvedu dokonalé pukrle, avšak nepatrným pohybem roztáhnu vějíř a zakryji jím svůj výstřih. Ach, moje noční můra, běs, co mne bude pronásledovat, celý tento prokletý pobyt! Vím, že zveličuji, ale nemůžu si pomoci, jeho slova, jeho sametový hlas mi pomalu klouže po kůži až se dostane k mým uším. Chce snad poskytnout útěchu mé opuštěnosti a následně se mi vysmát? Nebo je to opravdový zájem příšerného knížete? Všechny tyto myšlenky mě nutí k vzteku a následně k ironii - několikrát zamávám péřovým vějířem, abych se nadechla čerstvého vzduchu, jakého je nyní v zahradách pozoruhodně málo. ,,Zrovna jsem se procházela se svým bratrem, potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu - ty společenské kratochvíle umí být tak únavné, nemám pravdu?" Pokusím se o čistě přijatelnou a zdvořilou konverzaci, ale připomínkou oné dopolední nepříjemnosti mě dokonale popudí. Co si jenom myslí! ,,Po Vás jsem se také zrovna nerozhlížela a podívejme..." Sladce se usměju a v kontrastu povytáhnu obočí. Tobě nic neunikne, že? Na okamžik mě opustí tendence couvat před tím zvláštním mužem, naopak bych mu chtěla být blíž... Snad máme něco společného. Joy! Kruci, co je to s tebou!

ZRCADLO - 23. září 2013 11:16

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Markýz Pozorně ti naslouchal, ani jednou tě nepřerušil. Občas přejel očima skrz potemnělé siluety stromů venku, ale přesto jsi cítila, že tě stále víc jak dobře vnímá. Nakonec se zcela narovnal, pokývl hlavou. "Děkuji vám a jsem vám opravdu zavázán, lady. Nevylučuji bohužel, že vás budu ještě někdy obtěžovat, ale prozatím vás propustím. Ještě jednou díky." uklonil se ti. Cos mu řekla tak cenného? Samas nevěděla, ale bylo jasné, že tento muž ti na otázku vyslovenou nahlas a nejen v mysli rozhodně neodpoví. O to víc to vrtalo hlavou. To už ti ale nabídl rámě, pomohl vstát. "Chcete se ještě vrátit ke zdejší společnosti.... nebo byste si raději šla odpočinout?" sotva ses nadechla k odpovědi, ozvalo se zaklepání a skleněné tabulky zadrnčely. Markýz se otočil, tvář se mu zachmuřila, ale vzápětí s tichou omluvou došel ke dveřím, jimiž jste vešli. S někým hovořil, ale nakonec toho člověka vpustil dovnitř. Neznalas ho a co ti dovolilo šero rozpoznat, byl to mladší muž tak okolo pětadvaceti let, vysoký tak metr osmdesát. Delší, černé vlasy, v rukou jakási taška, menší kufr či podobné zavazadlo. "Omlouvám se, lady de Alexan, ale bohužel vás nedoprovodím. Musím teď zastat nedokladnou záležitost." pokývl ti. "Postará se o vás Thomas. Buď vás odvede do vašich komnat, nebo zpět do zahrad. Přeji vám již ničím nerušený zbytek večera." rozloučil se, pokývl ti i onen příchozí. Ještěs stihla postřehnout, jak mu markýz ukazuje cestu a něco říká - bohužel jsi nerozumněla, co. Jen na necelé dva metry od tebe stál mladík se slámově žlutými vlasy a tiše vyčkával na tvé přání.

ZRCADLO - 23. září 2013 13:57

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Otazníky Rty mu zvlnil jemný úsměv, kdyžs mu řekla, že je blázen. Ten ale pomalu mizel, až se vytratil zcela, jaks hovořila dál a dál. V jednu chvíli se dokonce zamračil. Nesouhlasně pokýval hlavou. "Ne. Nic mi to jméno neříká. Snad leda to, že to bude někdo ze Španěl." pár okamžiků bylo znát, že přemýšlí, ale opět pokýval hlavou. "Ne. Ale to, jak říkáš, že se chová... se mi popravdě nelíbí. Kdo by to měl být? Řekl ti o sobě něco víc? A na co se tě vyptával... a cos mu odpověděla?" nakrčil čelo a několik okamžiků se na tebe díval. Když jsi skončila s veškerými odpověďmi, stiskl rty. "Prosím... nechej mi zavolat Patricka. Potřebuji si s ním promluvit. O samotě." mluvil polohlasně, bradu podepřenou pěstí a díval se kamsi do země. Na to, jako by se vytrhnul z myšlenek, k tobě opět vzhlédl a pousmál se. "Nemusíš se ničeho bát. Tady se ti nic nestane. Ani nikomu jinému. Postarám se o to." jeho šedé oči po tobě sklouzly, jak si tě prohlédl, ještě jednou se pousmál, ale pak se opět ponořil do svých myšlenek. Patrně by bylo na čase... najít lokaje a pak.... co? *** Patricka jsi nemusela hledat přespříliš dlouho - pro tvé vlastní štěstí. I když z pochopitelných důvodů nebyl daleko. "Ano, lady Elicio?" napřímil se a svraštil mírně čelo. Všimla sis, jak trochu nervózně zamnul bříška prstů. Vůbec to vypadalo, jako by.... ti chtěl něco říci, ale.... neudělá to - ví, že se to nesluší, ba dokonce nesmí. Možná, kdybys jej vyzvala, nebo nepřímo zavedla řeč na včerejší večer ty sama... A chceš to vůbec?

ZRCADLO - 23. září 2013 14:21

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Oheň s ohněm...? Usmál se. Nebo spíš uchechtl? Z té krátkosti těžko říct. "Ach tak.... To bych vás měl tedy nejspíš nechat v pro vás.... jistě vhodnější společnosti." snad klesající tón, značící zklamání... ponížení? Jak se ti ta věta rozezněla víc v hlavě, tak ani jedno z toho. Bylo to pohrdání. Výsměch určený zdaleka nejen tobě, ale všem. Vhodnější společnost rozhodně neznamenala lepší. "I když něco ve vašich očích... gestech... mi říká, že na lepší jste narazit nemohla. Ano, společenské kratochvíle jsou únavné. Takže proč tu tančit jako můra kolem světla. Jak se ráda bavíte vy?" pozvedl mírně obočí, nespouštěl tě z očí. "Nic? Napovím vám." usmál se. "Plesy.... tance.... bály.... večírky... Ale stále tomu něco chybí.... Že? Mladí i starší pánové na vás mohou oči nechat. Pohledy vás následují všude. Vy to víte.... a je to hezký pocit. Ale pořád to ještě není... zábava." pomalu tě obcházel. Jindy blíž, jindy trochu ve větší vzdálenosti. Když ti zmizel ze zorného pole, ozvalo se plesknutí, jak tlesknul dlaněmi. Když ses otočila, snad v úleku, přišel blíž, vzal tvojí ručku, sklonil se a už to vypadalo, že se tvé kůže dotknou jeho rty, ale... v poslední chvíli se zas o kousek stáhl. Chvíli tak setrval, pak se opět napřímil. "Líbíte se mi, lady de Faisenz. Kdybyste chtěla.... můžeme si té zábavy někdy užít společně." uklonil se ti, jako opravdový gentelman, ale jeho oči i ústa se nepokrytě smály. Chuť vytknout mu přesně mířený políček? Proč ne, jenže co když právě přesně na to čeká...

Joyous de Faisenz - 25. září 2013 20:30

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Pekelné setkání Za svůj život už jsem poznala nespočet mužů, někteří byli hloupější než hloupí, jiní krásní, další byli výborní lovci, nebo tanečníci. Seznámila jsem se se starými, mladými, zkušenými i docela chlapečky, upírala jsem své kočičí zelené oči na inteligentní chudáky i bohaté snoby... Ale, nikdo nebyl jako on. Mnozí mě svlékali pohledem, jen Zenon jako by mi do kůže vypaloval cejch. Ať už jsem byla s kýmkoli, ve společnosti, či o samotě, vždycky jsem byla paní situace, pevně stála v kramflecích - Jenže teď? Čas i jistota mi uniká mezi prsty a on jen tiše hovoří tím svým sametovým hlasem - moc daleko a moc blízko. Na rtech má nepatrný úsměv, nebo snad úšklebek?? , vše má pod kontrolou. Tentokrát nejsem lovcem já... A nesmím mu dovolit, aby mě mohl ovládat. I když, to už se možná z jakéhosi nepochopitelného důvodu stalo. Opanoval mi mysl po prvním setkání a já jej nenávidím a přece mě přitahuje - snad jako muž, snad jako další trofej, i když se obávám, že tentokrát by to nemuselo být tak docela nevinné. Chvilku přemítám, co mi chtěl svou větou naznačit, je snad zklamaný? Či dokonce ponížený?! Měkce povytáhnu obočí a nechám zmizet přeslazený ironický úsměv ze rtů, když tu mi dojde, že se vysmívá celé společnosti, nejenom mně a nejenom tomuto místu. Poněkud pohrdlivě povytáhnu bradu a pohoršeně zalapám po dechu, což mu dá možnost pokračovat ve svém monologu. Jak si to jen může dovolit říkat! Sleduji Zenona doširoka otevřenýma očima - nenarazila jsem na nikoho tak skandálního, tak.. - Obchází kolem jako kočkovitá šelma svou kořist, jednou je blíž než je vhodné a pak se zase stáhne. Následuji jej pohledem, dokud mi nezmizí ze zorného pole. Se zrychleným dechem očekávám, co se stane, když na něj nevidím. Až nyní mi dochází, jak nevhodně naše dostaveníčko může působit, ačkoli jsme si byli oficiálně představeni - Zahrady po setmění jsou zkrátka určené důvěrným přítelkyním, rodině, či milencům... A čím jsi ty, hrabě?! Trochu polekaně se otočím, když tleskne dlaněmi, až se mi z účesu uvolní jeden z dlouhých jemných pramínků vlasů. Tvář však zachovávám dokonale kamennou, to je jedna z věcí, kterou jsem se za ty měsíce ve společnosti naučila - vždycky si zachovat tvář. Ačkoli když vezme mou ručku do dlaně a škádlivě si ji přitáhne k ústům, neubráním se protivnému nachu ve tvářích. To se mi přece nestává!! Vpíjím se očima do jeho a když pustí mou dlaň přitáhnu si ji rozrušeně k tělu - stále cítím jeho dotek... Poslední věta je dokonale skandální a já mám co dělat abych nespustila triádu nadávek a nakonec mu nevytkla několik políčků, aby se naučil, jak se chovat k dámě, avšak jeho neskrývaná nabídka mě nenechala chladnou. ,,Obávám se, že by tím mohla utrpět vaše pověst gentlemana." Odpovím ostře a zlostně sklapnu vějíř, až jedno růžové pírko začne pomalu dopadat k zemi. ,,Koneckonců postávat v zahradách s neprovdanou mladou dívkou - to je vždycky skvělá záminka ke klepům, hm?" Podotknu společenským tónem, ač mi v žilách vře krev - To jak mě dokázal umlčet i docela paralyzovat, bylo zároveň pobuřující i skvostné... Pravý lovec mezi muži. Jenže kdo jsem já, když on je kočka…?? ,,Možná jste statečný a možná jste blázen, monsieur." Povytáhnu koutek úst v lehké ironii, ale tón se zdá být o trochu smířlivější. ,,Jenže vy, se mně pane vůbec nelíbíte!" Ve větě je slyšet spousta francouzského přízvuku, a to jí dodává jakousi hravost. Opět roztáhnu vějíř a několikrát jím zamávám. Opravdu si chceš hrát, s někým, jako jsem já? Opět nacházím svou ztracenou vyrovnanost, ačkoli hrabě Zenon musí vědět, že mu prachsprostě lžu. Je pohledný a já na něj reaguji až příliš lidsky, příliš žensky. Je to naše slabost, ale jen některé ji umí využít. ,,Kdo ví, nejspíš byste musel něco udělat, nebo říct, abyste se mi... zalíbil." Zlehka se usměju a pak zamyšleně našpulím rty, jako bych hluboce přemýšlela, čím by si mou maličkost dokázal naklonit. ,,Koneckonců, člověk by neměl dávat na první dojem." Dodám nakonec a několika kroky se posunu dál po cestičce, jako bych chtěla nepřímo naznačit, že procházka by mohla být prvním takovým krokem - i když po tom, čeho byl dnes svědkem v zahradách, by to mohla být docela nebezpečná výzva.

Elicia de Talos - 26. září 2013 21:44

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Kde naleznu odpovědi? Poněkud mne znepokojovala skutečnost, že Gideon onoho muže vůbec nezná. Či to pouze předstírá? Ale jaké by k tomu měl pohnutky? Maličko jsem se zamračila. Pobyt zde začíná být o mnoho zajímavější, než některé společenské události. „Skutečně mne překvapuje, že jej neznáš. Jeho vystupování vypovídalo o pravém opaku. Choval se jako kdyby bylo zcela přirozené, že tě tu ve tvé…nepřítomnosti zastupuje právě on.“ pohlédla jsem na bratránka, načež jsem zalovila v paměti zpět k onomu protivnému rozhovoru. „Vím, že se představil jako vyšetřovatel. Celkem pečlivě mne upozornil, že mé svědectví může velmi pomoci a nebo uškodit, pokud budu něco zamlčovat. Přitom…přitom mi ani neřekl, oč se jedná.“ měla jsem pocit jako kdyby mne znovu začala bolet hlava. „Vyptával se na vše, co jsem onen večer dělala. Tak jsem mu řekla, že jsem se po večeři šla projít do zahrad, kde jsem narazila na hudebníka Duncana Leara a že následně jsem se vydala do sídla, kde jsem potkala tebe… popravdě jsem si nebyla jistá, co vše jsem onomu muži prozradila. Obrazy, hlasy..to vše mi podivně splývalo. „Pak také o tom, že jsi odešel a vrátil jsi se zraněný a já se pak ztratila v chodbách… na chvilku jsem se odmlčela. „Stále chtěl vědět, zda jsem neviděla něco podezřelého…ale o té osobě v opuštěné části sídla jsem mu nepověděla.“ byla to chyba nebo ne? Přikývla jsem v odpovědi na jeho žádost. „Já nemám strach. Věřím ti.“ pohlédla jsem do šedomodrých očí a pousmála se. Poté jsem se otočila a zanechala jej o samotě s jeho myšlenkami. Nebyl to malý chlapec, abych mu připomínala, že se má šetřit. Černovlasého lokaje jsem našla celkem snadno. Ulevilo se mi. Nechtěla bych se opět zatoulat do míst, která nahání hrůzu. Ale byla by taková i ve dne? Že by mne bodl náznak zvědavosti a nesmyslné odvahy to vše prozkoumat? Gideona by to velice rozzlobilo, kdyby se o tom dozvěděl… „Patricku.“ mile jsem se na chlapce usmála. „Hrabě si s tebou chce promluvit, ale vydrž moment.“ nejen pán sídla má zájem rozhovor s tebou, pomyslela jsem si. „Zřejmě je to neslušná otázka, ale…ty onoho markýze znáš?“ zadívala jsem se na sluhu přímo. „Nebo z jakého jiného důvodu jsi mu ve všem vyhověl, jako kdyby byl tvůj pán?“ bude se něco zrcadlit v jeho obličeji? „A také mi vrtá hlavou..co pohledával lokaj v nepoužívané části sídla, když se konal večírek se spoustou hostů a každá pomocná síla byla vítána, hm?“ zamrkala jsem.

Balduin von Schwannwede - 30. října 2013 15:48

Salon Zadívám se na nemocnou dívku zčásti shovívavě, zčásti vědoucně. Chápu, že se cítí osamnělá a možná i méněcenná, teď, upoutána na lůžko a odkázána na péči ostatních. Jenže uzdravit se musí sama a já mám strach, aby se zbytečně nepřepínala, a moje "záchvaty" jí zrovna na klidu nepřidávají. "Ale možná bych přece jen něco mohl..." přinutím se vydechnout a aspoň pozapomenout na svou chvilkovou slabost. "Můj odpočinek počkat může - to váš by neměl. A měla byste co nejvíce spát." na okamžik se odvrátím, prohrábnu polena v krbu a na mříž postavím konvici s čajem. Alden, jenž mi slíbil, že přijde oznámit, až bude má koupel připravena, se zatím neobjevil, a tak si přisunu křeslo blíže k dívčině posteli, znovu jí poupravím přikrývku a usadím se. "Hraběte Gideona neznám. Ale viděl jsem ho na jeho slavnosti předevčírem, sice jen z dálky, ale přesto..." pečlivě Juliett popíšu večírek, tak jak si to moje paměť uchovala, než přijel Morris. Snažím se vyprávět věcně a přesto se smyslem pro detail - Juliett asi budou zajímat barvy, šaty, hry světel a stínů, podrobnosti... Koneckonců, restauruje obrazy, a velice dovedně. Pokouším se tedy vykreslit jí různé scény co nejvěrněji - třeba můj "lov na tygra" - i když vyprávění skončím před mým ošetřením a následným překotným odchodem kvůli jejímu zmizení. "Jako bych vyprávěl pohádku na dobrou noc dítěti." bloudím očima po dívčině tváři. Přál bych si, aby dnešní noc mohla spát v klidu a bez rušení kašlem, aby konečně mohla začít nabírat síly. Pokud za mého vyprávění usnula, co nejtišeji se vytratím - sám už se pomalu do postele těším, ale nechce se mi do ní svalit zpocený a špinavý po celodenní práci nahoře na vřesovišti.

Sionnach Deargan - 24. listopadu 2013 01:02

V cizím domě "Děkuji, taková slova vždy zahřejí u srdce." Dostala jsem se snad do jiného světa, nebo rovnou do nebe? Položím si otázku a nespouštím pohled z téhle milé paní, vždy jsem si přála mít takovou babičku, ale nebylo mi přáno. Přidržuji si sukni a kráčím za ní. V hlavě se mi honí myšlenky spojené hlavně s mým bratrem. Jak se mu asi vede? Rychle zamrkám, abych odehnala hořké slzy, které se dostavují ihned, když jen pomyslím na bratra. Tak moc mi chybíš. Při stoupání do schodů, se mi naskytne možnost nahlédnout do pracovny, postavím se na špičky, abych zahlédla co nejvíce detailů, ale také nechci, aby mi utekla proto nechám místnost místností a s vykasanou sukní ladně vyběhnu schody, které mne dělí od služebné. Kousnu se do rtu a nakrčím čelo, z té jednotvárnosti mi jde hlava kolem. Jak jen se tu neztratit. Povzdechnu si. Skoro narazím do zad mé společnice, která právě otevírá dveře a vede mne do mého nového království. " Pane Bože," vydechnu a zůstanu stát s otevřenými ústy ve dveřích. Žádná vlhkost, plíseň, kameny a chlad. Nádherný, útulný pokoj, o kterém jsem vždy snila. Oněmělá krásou, neschopna jediného slova se otočím na služebnou. "Nechci zneužívat vaší pohostinnost, chci si to odpracovat, nemůžu tu žít aniž bych se vám a panu lékaři nějak neodvděčila." Sklopím pokorně hlavu. " Myslím, že půjdu s vámi, knihy počkají a odpočinula jsem si v koupeli. Pomohu vám."Řeknu rozhodně.

ZRCADLO - 27. listopadu 2013 12:09

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Sionnach Deargan "Nemusíte mít strach, že byste zůstávala něco dlužná. O to se už postaráme." upokojila tě s lehčím úsměvem, pak pokrčila rameny. "Nu, koneckonců, proč ne. Jen vám dám přes ty šaty ještě zástěru." pokývla hlavou, počkala, až zavřeš dveře a rozešla se dál chodbou. Občas jsi oknem zahlédla průhled do zahrady, která byla lemována mohutnějšími stromy a keři, takže působila, že je v ní soukromí před nezvanýma očima. Minuly jste ještě dveře na terasu, pak chodbu pohltilo pološero - po nějakých dvaceti metrech končila a okno co se tam nacházelo bylo zatažené těžšími závěsy. Snad na tebe nepadla menší tíseň - možná to byla jen nervozita... Služebná se zastavila u dveří po vaší levé straně. Ještě tě zarazila, z nízké komody u protější stěny vytáhla jednoduchou bílou zástěru. Počkala, až si ji dáš přes šaty a stiskla kliku. Opatrně otevřela, nahlédla do pokoje. V tom též panovalo pološero, k tvému překvapení byl spíš prázdný než zaplněný nábytkem, v prostoru stála trochu větší postel, za to tu byl bohatě zdobený strop a i poměrně větší množství květin. Trochu to zde působilo jako zimní zahrada. Žena počkala, až vejdeš, pak za vámi potichu zavřela. Pro rozhlížení se kolem a i kvůli zvykání na pološero sis zprvu nevšimla, že někdo na lůžku leží. Onen pacient zřejmě odpočíval. "Zůstaňte tu s ním - kdyby se probral. Doktor jej našel když se vracel z jedné z cest, na zemi, zbitého, vprostřed noci. Zvlášť rána na hlavě vypadala opravdu ošklivě. Patrně si moc nepamatuje, ani nebyl schopný říct, kdo je." šeptala, smutně si povzdychla a očima zalétla k pelesti. "Půjdu mu připravit něco k jídlu a pití a nějaká léčiva." dodala ještě, pak se otočila a pokud jsi ještě něco nepotřebovala, zas se z pokoje tiše vytratila. Zůstalas v tom pokoji s oním cizím mužem sama. Snad nebude nějak agresivní, ale to by tě tu jistě nenechala jen tak samotnou. K sezení se tu nabízela židle - snad by bylo dobré přitáhnout si jí blíže k posteli, kdyby... "Vodu... prosím..." sotvas rozumněla. Jediné, cos byla sto v té tmě zahlédnout, byly lesknoucí se oči únavou a přes ně spadající tmavé pramínky vlasů. Hlas měl hodně tichý, snad mírně zastřený chrapotem, jak byly hlasivky patrně po delší době zas namáhané.

Sionnach Deargan - 02. prosince 2013 15:43

soukromá zpráva od Sionnach Deargan pro Návštěva nemocného "Děkuji."Šeptnu tiše a následuji ženu do pokoje, kde je na lůžko upoután nemocný. Cítím jak se mi stahuje hrdlo, pro svůj lepší pocit, vyhlédnu z okna, abych viděla něco málo ze zahrad, které budou jistě krásné jako tento dům. Čím víc se začalo z chodby vytrácet světlo tím víc mne začala pohlcovat úzkost, udělám pár rychlých kroků, abych dohnala hospodyni, zastavím se těsně za ní a tělem mi projede lehké zachvění z neznámého. S díky přijmu zástěru a obléknu si ji na sebe, po dlouhé době mám na sobě něco jiného než černé, prosté šaty. Necítím se v tomto oblečení nejlépe, jako bych zrazovala památku na svého bratra. Povzdechnu si, zatnu ruce v pěst a vstoupím dovnitř. Interiér si moc neprohlížím spíš, mne zajímá onen pacient. "Ano madam." Udělám pukrle a pošeptám stejně tiše tak jako hospodyně. Neváhám a přitáhnu si židli blíž k jeho posteli, tak abych muži viděla do tváře. Naše osudy jsou stejné, oba dva jsme bez domova a nevíme co s námi bude. Z mých myšlenek mne vytrhne vyčerpaný hlas. Odložím židli a rychle dojdu k lůžku." Nebojte paní hospodyně vám hned něco k pití přinese." Rozhlédnu se kolem sebe, jestli někde neleží pohár a džbán. Mluvím k němu konejšivě, tiše, aby se nevylekal." Bude to dobré." Natáhnu ruku k jeho obličeji, abych dala na stranu pramínky vlasů, z jeho očí.

ZRCADLO - 18. prosince 2013 10:49

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Hra.... ale jak moc (ne)bezpečná? "Milá lady de Faisenz.... jak může utrpět škodu něco, co neexistuje?" koutek úst mu povyjel výš v jakémsi poloúsměvu. Kolik v něm bylo ironie a kolik pobavení se nedalo odhadnout. Co druhé může šokovat víc - drzost.... nebo náhlá tvrdá upřímnost k sobě samému v místech, kde všichni tak rádi nosí masky a k pravdě, která je kritická k nim samým se točí zády, nebo alespoň bokem? "A na onen první dojem byste možná dát měla. Mohla by tím utrpět vaše pověst. Svůdnice ještě nemusí být děvkou, ale tu hranici je velmi snadné setřít." přejel po tobě očima, pak přikročil zčásti za tvá záda, ucítilas jeho dech na šíji a tváři, zalechtal pramínky vlasů na ušním lalůčku. "Měla byste se spíš starat zase o sebe, než o ostatní. Mohli by toho snadno zneužít." napůl zašeptal. Pokud ses k němu krátce po té otočila, zjistilas, že je ti až příliš blízko - především fyzicky. A vnitřně? Tys byla hravá - krutá, ale hravá. Zenon... nehrál hry. "....jak může utrpět škodu něco, co neexistuje?" připomněla se ti nejen tahle věta, tohle varování... ale i výraz jeho tváře. Proč sám přiznal, že je jaký je? Snad v záchvatu podivné slabosti, jako už spousta dalších mužů i v tvé přítomnosti? Nikoli. On na to, jaký je, byl hrdý.

ZRCADLO - 18. prosince 2013 16:00

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Přítel, nebo....? Zprvu se na tebe zlehka tázavě zadíval, ale zůstal stát, i když očima těknul ke dveřím do pokoje Gideona. Po tom, cos vyslovila vzápětí, ale jaksi vzrostlo už tak mírně hmatatelné napětí. Všimla sis, jak stiskl rty. U muže jeho věku a výšky to působilo poněkud nezvykle. Skoros měla pocit, že kdyby ses ho dotkla, že by ucukl a syknul, jako když se malé dítě spálí o plotnu. Už se nadechl k odpovědi, ale nakonec ti uhnul pohledem. Nesouhlasně pokýval hlavou. "Toho muže jsem nikdy předtím neviděl, lady." opět se na tebe s mírnějším počátečním zaváháním zadíval. "Bohužel ve zbytku jsem vázán mlčením. Hrabě se samozřejmě důležité věci dozví také - přímo od markýze. A co se týče vašeho druhého dotazu... občas se tam usidlovali nevítaní hosté a jedna z přítomných dam viděla v oněch prostorách světlo. Tak jsem se na místo vypravil sám, abych vše zkontroloval a ujistil se, že situace je alespoň bezpečná." mírně ti pokývl hlavou a opět stiskl rty. Patrně, kdybys nebyla v postavení šlechtičny, by se tě sám zeptal, cos tam vlastně dělala ty. Patrně... "Ať je ovšem markýz kdo chce... opravdu pečlivě zvažte, co všechno mu řeknete. Jsou věci, které by mohly dost uškodit. A nemám teď namysli sebe." řekl polohlasem, vzápětí se na jeho tváři pozvolna zas usadil obvyklý výraz lokaje. Uklonil se ti, jako by žádný rozhovor neproběhl. "Pokud dovolíte, lady Elicio a nemáte už žádné otázky... rád bych vyhověl případným přáním hraběte." podtón jeho hlasu mírně naléhal, ale současně s tím dál téměř nehnutě vyčkával na tvou případnou odpověď, či další otázky.

ZRCADLO - 18. prosince 2013 23:55

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Balduin von Schwannwede Při tvém vyprávění opravdu působila.... jako dítě? Proč by tak nemohl reagovat i dospělý, který si umí věci vychutnat a vidí je spíše v tom světle, než temnotě? Podobná nevědomost, naivita... byl vlastní právě spíš těm menším. Není to škoda? Při pohledu na Juliett, ač nemocnou, ale přesto si tuhle "víru" držící by tahle otázka napadla asi každého. Kdyžs skončil s líčením alespoň většiny toho, co se za onen večer událo, úsměv, co pohrával na jejích rtech, ale i v pohledu, se zlehka, pomalu vytratil, jako by si uvědomovala, co je vlastně už pomalu její povinností - odpočívat a nabírat síly. Při pohledu na ni a při uvědomnění si, jak byla ona dívka po vaší péči ještě víc činorodější než zpočátku nebylo těžké se domyslet, jak se cítí, když je jí dle všeho trochu lépe a musí jen ležet a odpočívat. Nová služebná jí společnost dělat těžko bude, když má zastávat všechnu práci.... a nebylo těžké si představit, že časem, až bude dívce ještě o něco lépe nebude tak snadné ji v posteli udržet. Jenže.... čím ji případně zaměstnat? Pravdou svým způsobem bylo, že nějaká činnost by ji unavila spíš než jen pouhé ležení. Kdyby se jí pak přitížilo, bylo by pak i jí samotné dost jasné, že nic jiného než nečinnost jí opravdu nezbývá. Ozvalo se zaklepání, po vyzvání vstoupil Alden. Uklonil se, jako vždy. "Pane.... vaše koupel je připravena." krátce se zadíval i na Juliett. Ta sklouzla pohledem od něj k tobě. "Děkuji." pronesla polohlasem, ale nebylo to nesmělé šeptnutí. Po té se pomalu posunula zpět do lehu přitáhla si víc peřinu k bradě a zavřela oči. Jistě, že nespala.... rozhodně ne hned. Na tebe čekala příjemná, mírně kouřící lázeň a po ní vytoužený odpočinek - nebo sis to alespoň myslel... Čisté oblečení, připravená postel která doslova zvala k tomu zabořit do ní unavené tělo, rozvláčnělé po koupeli. Sotva jsi dolehl - ozvalo se zaklepání. Mezi dveřmi se objevil Morris. "Velmi se omlouvám, pane, ale posel přijel s tím, že je to skutečně naléhavé." sklonil se, po něčem zašátral a vytáhl dopis. Natáhl k tobě paži. Byl zadýchaný, v obličeji ještě vyprchávajíí červeň. Co mohlo být tak důležitého? Pane barone, píši Vám jménem hraběte Gideona, který se Vám zavázal pomoci ohledně jistých záležitostí, které mi nejsou podrobněji známy. Sám budete jistě vědět, o jaké se jedná. Hrabě byl vážně zraněn. Byl ošetřen lékařem a je spíše mimo ohrožení života, ale díky tomuto se nemůže zaručit, že bude schopen vyřídit ony náležitosti tak rychle, jak by si býval byl přál. Dopis to věru nebyl příliš povzbudivý. Dalo se spoléhat na to, že bylo dnes před několika okamžiky Juliett lépe a že tedy snad nebude nakonec Gideonových přátel třeba? Jenže co když ano... Podobné myšlenky rozhodně klidnou noc nechystají.

ZRCADLO - 19. prosince 2013 12:42

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Hostem u "hosta" Na toaletním stolku v zadním rohu místnosti jsi zahlédla džbán a umyvadlo. V nádobě by mohla být voda a i čistá. Ovšem jak mu dát napít - při jeho stavu ze džbánu bez nehody v podobě zmáčeného povlečení... Budeš patrně muset počkat, až se vrátí starší služebná. Přišlas blíž a stáhla mu pramínky z očí a i tváře, prsty ti lehce zavadily o plátěný obvaz na hlavě. I přes hutné pološero nešlo přehlédnout některé rysy, podle kterých by "odborníci" či podobní znalci bez váhání řekli, že tvář onoho mladého muže je skutečnou tváří aristokrata. Dle jejích rysů zcela určitě. I s mírně sedřenou kůží na obličeji, lehčí podlitinou u hrany čelisti - něco podobného se nedalo skrýt. Pokožka i pod zsinalostí a pobledlostí neutajila olivový, teple hřejivý podtón, který kontrastoval se světlýma očima a ty zas s černými vlasy, co svou tmavou sytostí předčily i saze. Odhadem mu mohlo být i něco málo přes dvacet let. Jak dlouho sis ho vlastně prohlížela? nebylo to déle, než je vhodné? Myšlenky přerušilo to, že se rozkašlal, ale naštěstí jen krátce. Čelo se mu podmračilo, oči měl zavřené, hruď strnulou v nádechu. S úrazem hlavy, který utrpěl musela být i taková vpodstatě maličkost dost bolestivá. Nakonec pomalu vydechl a opět pozvedl víčka. "Kde že to vlastně jsem? A kdo... Kdo jste vy?" Když jsi lépe zaostřila, všimla sis, že je za postelí malý stolek a na něm něco jako menší číše, či sklenka, do které by se dalo nalít něco vody, aby se konečně napil.

Balduin von Schwannwede - 22. prosince 2013 13:35

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro Salon / Ložnice "Nemáte zač, Juliett." snažím se na dívku ještě jednou usmát, ale stejně už má zavřené oči. "Děkuji vám, Aldene." zvednu se od lůžka, konvici s čajem znovu stáhnu z krbu a postavím na stolek vedle, aby byl po ruce, kdyby snad má nemocná služebná dostala v noci žízeň. Nakonec tiše odejdu - teď už konečně mohu nechat únavu působit na tělo, příjemně vláčnící v horké vodě, a nakonec padnout do postele. Rozhodně jsem si dneska odpočinek zasloužil, stejně jako Morris, a tak se spíš s údivem podívám po svém služebníkovi, který měl mít dnes večer volno, a přesto tady stojí s přišlým dopisem. "Děkuji, Morrisi." přistoupím k jednomu ze svícnů a prolétnu očima řádky - výraz mi tvrdne s každým dalším slovem. Zhluboka se nadechnu a pak se natočím profilem ke sloužícímu. "Můžete jít, dobrou noc." zase dopis složím a odložím na stolek pod svícen. Bude to muset počkat do rána. Teď na noc nemá smysl se někam vypravovat a odpočinek opravdu potřebuji. "Proč v životě prostě věci chvíli nemůžou jít lehce ?" přemítám před spaním, oči upřené na strop nad sebou. "Tak dlouho jsem usiloval o klidný život někde v ústraní a teď mi zase začíná prokluzovat mezi prsty, jen po několika měsících, kdy se pořád ještě vůbec nic nestihlo ustálit..." nakonec se rozhodnu, že pokud se Juliett i zítra bude cítit poněkud lépe, zkusím jí najít nějakou činnost - buďto nějaký menší obraz, se kterým by si mohla hrát, či vyšívání nebo šití - bude potřeba nových ubrusů do pokoje, jenž bude zařízen nábytkem z vyhořelého domu na vřesovištích, pokud se mi teda těch několik kusů podaří ještě zachránit.

Sionnach Deargan - 04. ledna 2014 03:07

soukromá zpráva od Sionnach Deargan pro Nechtěně pečovatelkou Mé oči si navykly na pološero a já na toaletním stolku zahlédla džbán s vodou. Kdybych mu z něj dala napít, zmáčela bych celé lůžko a hospodyně by mi za tento čin asi nepoděkovala. Našpulím rty a přemýšlím, jak to udělat, aby muž svlažil své rty. Když rty zavadím o plátno, srdce se mi sevře ještě víc. Co asi musel prožít, než se dostal do doktorova sídla. Prohlížím si jeho obličej a konečky prstů se dotýkám zdravé kůže na obličeji, a že jí je pramálo. I teď potlučený a nemohoucí vypadá jako anděl. Určitě to není obyčejný venkovský hoch, nebo kupecký synek. Jemu kouká z tváře něco jiného. Prohlížím si každý kousek jeho obličeje. Prsty už se nedotýkám jeho obličeje, mám je položené na polštáři. Trhnu sebou, když se rozkašle. To bude dobré." Možná trochu zbrkle nahmátnu jeho prsty a lehce je sevřu, než kašel ustane. Můj pohled se setká s tím jeho, ale jen na pár vteřin, protože rychle sklopím zrak k zemi a pomalu pustím jeho ruku. Svou otázkou mne zarazí. " Já jsem Sionnach, pan doktor mne také zachránil, i když nejsem nemocná. Nevím jak bych skončila, kdyby se mne ten dobrý muž neujal. Nedávno jsem přijela z Irska." Povím mu ve zkratce svůj příběh a očima přejedu po místnosti. Po důkladnějším prohlédnutí zjistím, že za postelí je na stolku pohár. " Vydržte, hned vám dám napít, nevšimla jsem si, že je zde pohár." Se šustěním sukně se zvednu ze židle a tiše se snažím přemístit ke džbánu s vodou a potom ke sklence, do které naliji vodu. Potom se vrátím na své místo, avšak nesednu si na židli nýbrž na postel. " Pane, pomůžu vám, abyste se posadil a potom vám ke rtům přiložím pohár s vodou." Přitáhnu si židli blíž, abych na ni mohla položil pohár a dosáhla na něj, až bude muž v polosedu. Pokusím se ho podepřít rukou pod zády, něžně opatrně a potom mu co nejvíce vypodložit záda polštáři. Po celou dobu se ho ptám jestli ho to nebolí a já nemám přestat.

Joyous de Faisenz - 27. ledna 2014 19:19

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Pryč se cvičnými meči Zdá se, že si přestáváme hrát, jako malá princátka. Malé dřevěné meče mohou nadělat modřiny, ale ocel může zabít. Taste svůj meč, hrabě. Přes rty mi přelétne krátký vypočítavý úsměv. ,,Mýlíte se, pane, mluví, nebo spíše šeptá se o Vás víc, než dost - Tedy máte pověst. Otázka je, zda jste gentleman a umíte být k dámám... tendre, caressant - jak vy to říkáte? Oui, něžný." Zlehka zamávám vějířem a opět udělám několik lehkých kroků kupředu. Po očku se na něj ohlédnu a sklopím řasy ve chvíli, kdy se naše pohledy střetnou. Předpokládám, že mě bude následovat, už jen kvůli tomu, že touží slyšet, co mu povím, nebo alespoň touží vidět, co mu můžu nabídnout, krom výhledu na své ladné sladké tělo. Popravdě mě šokovala ta náhlá upřímnost, v místech, kde si ostatní dávají pozor na jazyk, ať už jsou sebehloupější. Jenže Zenon nebyl hloupý ani trochu. Přesto si přede mnou sundal masku, snad proto že žádnou nenosil, snad za to mohla ona situace a to milé prostředí zahrad. Opustil jsi mě bratříčku a budeš to jedině ty, kdo bude mít moji slabost na svědomí. Ach, Théo, jenom ty víš, jak ráda odolávám a že ještě raději podléhám. Rozhlédnu se kolem, jako bych hledala někoho, kdo by mě mohl osvobodit ze spárů svůdného hraběte a on využije mou chvilkovou nepozornost a dostane se do mé blízkosti. Dýchne mi na šíji - dech má horký, avšak mně se na rukou i krku objeví husí kůže. ,,Co si to...!" Naléhavě se nadechnu a vnitřně hořím díky jeho pohledu, který mě právě zapálil - smísil vztek s chtíčem a to není vůbec dobrá kombinace. Chce mě snad nazvat děvkou?! Proboha! Jaká zrůdná drzost!! Rozhořčeně jsem se otočila na podpatku, abych se tomu drzému muži mohla podívat do tváře a vytknout mu pořádný políček, avšak v mém konání mě zarazí ona nepřirozená lákavá blízkost jeho těla. jak si to vůbec může dovolit...? Podivím se a náhle si uvědomím, že tohle nebude jedna z her na které jsem zvyklá a kterých jsem hrála tisíce. Tohle není dřevěný meč. ,,Děkuji za vaši péči, hrabě, ale už nejsem malé děvče." Odvětím poněkud zostra, ačkoli mi dá velkou práci ovládat svůj hlas. Bojím se, že to bude znamenat prohru, když právě teď odejdu, ale můj otec mě vždycky učil, že když se zdá bitva prohraná je lepší se stáhnout, přeskupit a udeřit znovu. Věnuji hraběti vážný pohled a na tvář si namísto úsměvu opět nasadím kamennou masku aristokratů. ,,Děkuji za vaši společnost." Předvedu krátké pukrle, aniž bych od něj více poodstoupila, má tedy jistě skvělý výhled. Jedna bitva válku nedělá... Pomyslím si a pomalými, vyrovnanými kroky zamířím zpět do sálu.

Elicia de Talos - 22. února 2014 20:58

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Rozmluva s Patrickem Patrick byl nervózní. Ovšem jaká se za oním stavem ukrývala příčina? Snažil se přede mnou ututlat tajemství, o kterém nesmí vědět nikdo kromě Gideona, či snad..ani sám hrabě o něm nemá ponětí? Já sama jsem se snažila tvářit poklidně s kapkou jisté roztomilé naivity, jak to dámy ze šlechtický rodů mnohdy dělávají, zatímco ve svých hlavách kalkulují a spřádají rozličné plány. Na druhou stranu se lokaj mohl obávat Gideonovy reakce na fakt, že si Patrick nechal poroučet od jemu naprosto neznámého muže, jenž působil dojmem, že má pod kontrolou celé sídlo. Což mne stále děsilo. Patrick mi toho více o markýzi povědět nemohl, což mne zamrzelo. Přidávalo to jeho postavě o to víc mystické tajemnosti. Nebezpečné a sužující. Můj první dojem z mého krajana byl velmi zaujatý a překrytý starostí o život bratránka. To jsem nemohla popřít, i když jsem si onu skutečnost uvědomovala. Měla bych si vyčistit hlavu a zachovat si odstup. Zdravé uvažování. Samozřejmě. Avšak na to ve mne vířila spousta bujných emocí. Na můj druhý dotaz, mi Patrick odpověděl. Sledovala jsem zaujatě jeho tvář, jako bych se z ní snažila cosi vyčíst. „A přesvědčil jsi se, že je situace…bezpečná?“ chtěla jsem vědět. Viděl to samé, co já? Skutečně tam kdosi přebýval? Po jeho jemném varování jsem pouze jemně přikývla. „Nebudu tě již zdržovat. A děkuji za tvé odpovědi.“ tím jsem ukončila náš rozhovor a nechala jej vstoupit do Gideonova pokoje. Promnula jsem si rty a prsty pročísla konečky kaštanových kadeří. Snad jen ze zvyku jsem si uhladila látku sukně šatů a rozešla se chodbou pryč. Zamířila jsem po schodech dolů do jídelny, kde jsem doufala, že bych mohla najít svou milou Margaritu. Od včerejší večeře jsem ji nezahlédla a zajímalo mne, co se prozatím šeptandou rozneslo po sídle.

ZRCADLO - 15. dubna 2014 11:30

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Nový den Ráno nepůsobilo nijak útěšným či konejšivým dojmem. Vzduch byl chladný, přitom podivně těžký - a při pohledu na list složený pod svícnem jako by ztěžkl ještě víc. Sotva ses stihl obléci do čisté košile a kalhot, ozvalo se zaklepání. Byl to Alden. "Přeji vám dobré ráno, pane." uměl udržet jistou masku elegantní vážnosti, ale ne jako socha bez emocí. Podle stisklých rtů jsi vytušil, že něco není vpořádku. "Je zde lékař, pane. Sám jsem ho zavolal, ještě v noci. Nechtěl jsem vás budit, vím, že jste měl náročný den." zadíval se na tebe. Nemusel dál pokračovat - spíš jen půlkrokem ustoupil ode dveří, abys mohl projít. Kroky duněly prostornými, ještě spíše prázdnými chodbami, než ses dostal ke dveřím. Sotva jsi sáhl po klice, tak se ty otevřely - málem ses s mladým mužem srazil. "Barone...." pokývl ti doktor - snad k tvé úlevě ten samý co byl u Juliett již předtím. "Pokud si můžeme promluvit. Bohužel již podruhé v poměrně dost krátké době..." krátce se na tebe zadíval, pak počkal, zda jej uvedeš do nějaké vedlejší místnosti, či zůstanete na chodbě. "Budu k vám opět upřímný. Stav vaší služebné se zhoršil. V noci měla záchvat a začala vykašlávat krev." dal ti chvíli, aby sis stihl plně uvědomit, co ti říká. "Když si to shrnu s tím, jak ta nemoc vypadala zezačátku, začínám mít vcelku jistotu, o co se jedná. Podobných případů jsem už několik viděl. Budu se snažit ze všech sil, abych jí pomohl. Ráno měla vysokou horečku. Váš komorník říkal, že jí k večeru bylo lépe. Spolu s tím, že je ale stále pobledlá a unavená... ten častý kašel... navíc teď i s krví... Bude muset hodně odpočívat. A vy... ač to bude patrně těžké, se snažte nepobývat s ní příliš dlouho. Riziko, že se nakazíte tak bude mnohem menší. Pokud se tak už nestalo, ale myslím, že na to bylo ještě brzy. Přesto.... kdyby se u vás začal projevovat kašel, únava, pocení a podobné stavy... dejte mi okamžitě vědět. Čím dříve začneme s léčbou, tím větší je šance, že bude úspěšná." opět se odmlčel, čekal, zda k tomu nechceš něco dodat. "Co ještě kupříkladu nechuť k jídlu a podobně... je přítomna, nebo se zatím stravuje dobře?" Přerušila vás ta nová dívka. Přišla - anis vlastně nevěděl, kdy. Pokrčila se v kolenou, když se její pohled střetl s tvým, pak se zadívala i na lékaře. "Snažte se opravdu důsledně dodržovat prozatimní léčbu. A snažte se vyvarovat delšího pobytu s vaší služebnou. Mám sice svou práci rád, ale zároveň nestojím o to, aby se ta nemoc šířila. Rozhodně ne takto vážného charakteru. Nové zprávy dám opět poslat svému kolegovi a uvidíme, co se dá dělat." stiskl v chápavém pousmátí rty. Cikánka se mezitím protáhla mezi dveřmi do salonku, v ruce měla mísu s vodou a kousky plátna - zase za sebou zavřela. "Dál... musíme jen doufat a věřit, že když Juliett ustála to vše předtím, že bude stejně tak silná a v tomto boji také zvítězí." tvář měl vážnou, natáhl k tobě paži k rozloučení. Při zmínce o kolegovi sis snad opět vzpomněl na Gideona... a pokud jsi neměl myšlenky poněkud vzdálenější díky všemu, co ses dozvěděl.... nevěděl by lékař něco víc o tom, co se hraběti stalo a jak je vážný jeho stav? Koneckonců, dopis, cos dostal, nebyl ani podepsán. Jak tedy víš, že je to pravda? Na otázku, kdo a proč by to mohl zapříčinit stačilo málo - ohlédnout se do minulosti, před kterou jsi prchnul do Anglie doufajíc, že stejně jako u psů budou pronásledovatelé bezradní, protože voda smyje veškeré stopy...

ZRCADLO - 15. dubna 2014 12:01

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Neznámý šlechtic "Tak z Irska..." zašeptal ochraptěle, tváří se mu mihl náznak grimasy, ale tak slabý, žes nebyla sto rozpoznat, jaké. Pomohlas mu do sedu - rozhodně to nebyla lehká práce, i když mladík byl štíhlý. Pro křehčí dívku jakous byla, navíc unavenou ještě stále po té cestě a nejen tělesně, ale i duševně vyčerpanou... sama sis uvědomila, že máš zlehka orosené čelo a zrychlený dech. Práce to rozhodně nebyla marná. Mladík nakonec vodu hltal tak dychtivě, žes ho musela uklidnit, protože mu nejednou doušek zaskočil a něco obsahu sklenice měl i na košili. Když ta byla konečně prázdná, zpola sklouznul zády po čele postele a rychle dýchal. "Takže.... vy jste zde sama? Říkala jste, že vás doktor zachránil... Co vaše rodina? nejsou zde s vámi?" polkl, když chytil druhý dech a zadíval se na tebe. Oči měl stále unavené, ale přecijen trochu víc projasněné. Tobě se ale možná ty tvé zamlžily. To už se ale dveře otevřely a objevila se v nich paní Archová. "Nu... vidím, že jste začala svou práci zastávat opravdu rychle a dost svědomitě." uznale pokývla hlavou. "Pokud by vám to tedy nevadilo, donesla jsem čisté obvazy, tak byste je mohla onomu mladému muži vyměnit. Já se půjdu podívat ještě ke dvěma dalším pacientům. Pokud ještě něco nechcete. Pak později vám ukáži kde co přesně je, abyste se mohla případně obejít i beze mne, když to bude nutné." navrhla ti, pak se zlehka pousmála a otočila se k mladíkovi. "Jak se cítíte? Je vám již lépe?" stiskl víčka a mlčky přikývl. Když se ho ptala, zda si na něco nevzpomíná, nesouhlasně pokýval hlavou, pak pomalu, trochu rozechvěle vydechl. "Nemusíte se bát. Pomůžeme vám." snažila se ho uklidnit služebná, na tebe se krátce zadívala a pokud jsi nic nepotřebovala, opět odešla. Co se asi odehrává v hlavě člověka, který je i kdyby ve svém vlastním domě, ale nepoznává jej, takže mu přijde jako cizí.... a který nepoznává ani sám sebe při pohledu do zrcadla? Nepříliš radno si podobné představovat. Opět se na tebe zadíval - oči zastřené lehčí mlhou, jakos měla ty potom, co se ptal na tvou rodinu. Vlastně..... jste na tom byli stejně - oba jste přišli snad o všechno, na čem vám kdy záleželo.

ZRCADLO - 15. dubna 2014 12:27

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Prohra Na tvá slova o dítěti se usmál. "To vidím...." odvětil, nevypadal ani trochu znepokojeně, spíš v jeho očích tančily jiskry. On se jednoduše bavil, i když ne výsměchem. Snad by se to dalo nazvat radostí z.... života? Po tvé úkloně se ti způsobně a hluboce uklonil i on sám. Nesnažil se tě nijak dále držet. Možná proto, že svého už dosáhl. Vracela ses zpět, do světla zahrad a štěbetavé společnosti ostatních hostů. Nemohla ti ujít ta skutečnost, že lady Adriana se stále nevrátila... Théa jsi nikde neviděla, tvůj otec diskutoval o něčem a dst zapáleně s jedním z mladých šlechticů... a opodál seděla poněkud pobledlá dívka s vlasy barvy ohně - ta, kterous předtím viděla bezstarostně a divoce tančit s jejím doprovodem. Barevné šaty jako by nyní zplihly a ztratily na své kráse. Jak dlouho jsi byla pryč.... co všechno ti vlastně uniklo? Zatímco ses rozhlížela pozorně po okolí, solova tě vylekal dotyčný, co tě oslovil. "Lady Joyous de Faisenz?" když ses otočila, poznalas podle vlasů a odění toho muže, který předtím, než tě do svých sítí lapil Zenon, rozmlouval s lady de Alexan. "Mohu s vámi na pár chvil mluvit?" otázal se, zatímco ty sis všimla pohybu - když ses zadívala tím směrem, vidělas Théa, jak podává oné zrzavé Irce sklenici patrně s vodou. Udělalo se jí snad nevolno? Po tak divokém roztáčení v kole by nebylo divu. Proč jsi však měla někde uvnitř nepříjemně hlodavý pocit, že tomu tak nebude? Možná by bylo na čase věnovat pozornost opět muži, který stál před tebou - a vyčkával. Snad ještě jedno těknutí pohledem po Adrianě.... ale sotva ses stihla nadechnout a rozvinout tak černé myšlenky... tvá první a zatím jediná přítelkyně zde se nakonec objevila - v doprovodu plavovlasého lokaje.... a nevyhlížela o nic plnější života než ona Irka. Pomyslné nebe se opět zatáhlo černým suknem. Co se to tu k čertu začalo dít? Odpovědi směřovaly jen jedním směrem - přímo před tebe. A on stále čekal...

ZRCADLO - 15. dubna 2014 16:37

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Další otazníky Odpověď Patricka v lehčím kývnutí hlavou na tvůj dotaz ohledně bezpečnosti tě vzhledem k dalším bouřím uvnitř tvé mysli nijak neuklidnila. Rozloučili jste se, kroky tě vedly do jídelny, do níž doléhal zvuk zábavy zvenčí díky otevřeným dveřím. Tvá gardedáma zde však nebyla - snad ještě spala? Narazila jsi zde akorát na jednu z mladičkých služebných - černovlásku s pomněnkovýma očima. Ještě poklízela zbylé pozůstatky z večera. Všimla si tě, zvedla hlavu a pousmála se, pak udělala menší pukrle a opět se chopila koštěte. Sídlo působilo zvláštně prázdným dojmem. Jak dlouho do noci vlastně zábava trvala? Nevypadalo to ani v nejmenším, že by někdo další krom tebe byl už na nohou - nebo alespoň mimo svůj pokoj. "Dobré ráno, lady. Hledáte někoho? Všichni patrně ještě odpočívají. Jestli chcete, dám vám připravit něco k jídlu nebo pití." nabídla ti, dozametla ještě jeden roh místnosti, odložila koště stranou a otřela ruce do zástěry co měla přes šaty. Tos už zaslechla blížící se kroky, i dívka se tím směrem zadívala. Objevil se Thomas, nadechl se, ale mírně zarazil, když viděl tebe - patrně tě tu nečekal. "Lady." uklonil se s dlaní na prsou, pak se zadíval na služebnou. "Iris....? Pospěš si a až budeš mít po svých povinnostech, tak přijď." znovu ti pokývl, pak vás obě minul a zmizel venku. Jen se ti to zdálo, nebo vzduch jaksi.... ztěžknul? Dívka k tobě těkla pohledem - zdála se minimálně vyvedená z míry. Možná snad k ní byl mladý sluha poněkud úsečný, až trochu přísný, ale... to snad nebylo důvodem k téměř... strachu z něj? Že by přecejenom vše tady nebylo tak idylické a poklidné, jak se to jevilo? A kolik takových skrytých nitek vede k celé pavučině - a ty je doposud nevidíš... Hodí se pro mladou šlechtičnu, aby u služebnictva vyzvídala... nebo snad jít za Gideonem a... co vlastně? Dívka zatím vyčkávala, zda ji ještě něčím nezaměstnáš, pohledem občas těkla k místu kde plavovlasý mladík zmizel. Čeho sis ještě nevšimla... nebo všimnout nechtěla?

Elicia de Talos - 18. dubna 2014 22:41

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Jídelna Gideonova otevřenost, jež se u šlechty příliš nevídá, mne za poslední dny poněkud rozmazlila. A nyní, když byl zraněn, se mi zdálo, jakoby se sídlo začalo kolem mě stahovat strachujíc se o všechna svá tajemství. Stěny utichly a závěsy ztěžkly. A k tomu ono podivné ticho! Tento můj podivný pocit dosáhl svého vrcholu v momentu, kdy jsem si uvědomila, že stojím v jídelně. A jsem tu zcela sama, vyjma mladé služebné. Strach od bratránka mne musel vzbudit velice brzy, což jsem nemohla sama sobě zazlívat. Kdyby to bylo možné. vůbec bych oka nezamhouřila. A navíc…byl den přeci po oslavě, která mne úplně minula, pokud bych to tak měla zhodnotit. S nikým jsem se nestihla seznámit, netančila jsem, snad trochu vína jsem ochutnala a to bylo vše. Leč mi tato skutečnost vůbec nevadila, což bylo poněkud zvláštní. Já jsem přece milovala večírky. Nebo to snad bylo mé staré Já? Elicia, která ještě nepoznala Gideona? Usmála jsem se na služebnou. S odpovědí, zda si přeji něco k jídlu, či pití jsem nijak nepospíchala. Byla jsem tak trochu němá tím podivným klidem, jež opanoval sídlo. Klidem, který byl pouhou zástěrkou pro skryté události, o kterých jsem tušila zhola málo a zároveň chtěla vědět víc. V tom se do jídelny dostavil Thomas. Jemně jsem přikývla a nijak ho nezdržovala. Ovšem to, co se odehrálo před mým zrakem…ba spíše ono napětí, které z dívky poté vyzařovalo…co to mělo znamenat? „Iris?“ oslovila jsem služebnou. „Co se děje?“ zeptala jsem se vlídně se špetkou přísnosti, jež značila, že nestrpím žádné výmluvy. Z čeho ta dívka měla strach? „Nikomu nic nepovím, mě se bát nemusíš.“ přistoupila jsem blíž. Věděla jsem, že bych neměla zasahovat do cizích věcí, ale pokud jsem se tu měla cítit jako doma, přirozeně mě zajímalo i služebnictvo. Jsou to lidé, kteří se o nás starají. Neměli bychom se i my starat o ně?

ZRCADLO - 19. dubna 2014 18:11

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Služebná Dívka se na tebe zadívala, jemně sebou trhla, pak sklopila oči, stiskla rty a mírně nesouhlasně pokývala hlavou. "Všechno je vpořádku, madam. Jen... jsem si vzpomněla že jsem zanedbala úklid dole v hale, odkud právě Thomas přišel." odvětila. Věděla jsi, že to není pravda. Ale co můžeš dělat? Pokud ti nechce svěřit, co se děje... budeš se muset spokojit i s takto pochybným vysvětlením nebo... na to přijít sama. "Dáte si tedy něco menšího po ránu k zakousnutí?" To se ale téměř jako přízrak, neslyšně objevil Patrick. "Vpořádku, Iris. Lady Elicii se budu věnovat já, ostatně je to má práce, jen jsem měl ještě další povinnosti, co mne od ní zdržely. Děkuji, můžeš jít." pousmál se na ni. Dívka jen přikývla a když vám byla z dohledu, trochu víc natáhla krok. Sluha se na tebe zadíval, krátce se ti uklonil. "Vypadá to, že hrabě bude vpořádku. Nemáte si o jeho zdraví dělat zbytečné starosti, ale pokud budete chtít, či na tom trvat, můžete jej navštívit." dodal k tobě s podobným pousmátím, které věnoval i Iris. Patrně se jemu samotnému dost ulevilo, že situace nakonec nebude tak moc zlá, jak se jevila. "Pokud si přejete.... mohu pro vás prostřít?" Snad se zeptat jeho, zda neví něco víc o tom, co se děje mezi služebnictvem? Předtím ohledně markýze ti také přecijen něco prozradil, i když ne zdaleka vše. Minimálně opravdu nebyl lhostejný a k dívce se choval... obyčejně, mile. Ta dle toho také reagovala, u Thomase to bylo jiné. Zeptat se, nebo to raději nechat být? A i když něco zjistíš, co pak? Zasahovat mezi služebné, nebo jít přímo za bratránkem?

Elicia de Talos - 19. dubna 2014 19:10

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Jídelna Co jiného jsem od té prosté dívky mohla čekat, než odpověď v podobě neškodné lži? Kdyby se pokusila na Thomase donášet a on se to dozvěděl, o nic milejší by na ni nebyl. Avšak to vše byly jen mé domněnky. „Dobrá. Budu ti věřit.“ jemně jsem přikývla, leč bylo znát, že jsem na její výmluvu neskočila. Usoudila jsem ovšem, že tlačit na ni by bylo zbytečné. Než jsem se stačila rozmyslet, co posnídám, narušil naše soukromí Patrick. Jeho příchod byl zřejmě víc než vhodný. Iris se již nemusela cítit pod tlakem. Ještě jsem se za odcházející služebnou zahleděla a mírně se pousmála vlivem představy, jak ji sleduji ve svých šlechtických šatech. Velmi nenápadné. Otočila jsem se na Patricka, propletla prsty a tak spojila ruce před tělem. „Ach, jsem ráda, že bude hrabě v pořádku. Děkuji za zprávu Patricku.“ potěšilo mne, že za bratránkem mohu přijít kdykoliv budu chtít. Ovšem, zda skutečně bude ležet v posteli a mít čas, jenž by mi mohl věnovat…to byla otázka. „Nechci jej rušit. Měl by si odpočinout, aby se rychle zotavil. Ale..“ zamrkala jsem s lehce potutelným úsměvem. „Potěšilo by mne, kdybych mu mohla donést večeři. Bylo by to možné, Patricku?“ tázavě jsem se na sluhu zadívala. Přešla jsem ke stolu a mimoděk urovnala květiny ve zdobené váze. Začínala jsem si uvědomovat, že mám hlad. „Ano. Dala bych si citrónový koláč a k tomu nějaké ovoce. K pití pouze vodu, na víno nemám chuť.“ poručila jsem si a počkala, než vše zařídí. Na mysl se mi vrátila modrooká služebná a já si jen povzdechla. Neměla bych strkat nos do cizích věcí. Co kdybych jí tím přitížila? Ale pokud se Thoma chová hrubě… Když se Patrick vrátil s mnou snídaní, poděkovala jsem mu. „A nyní mi můžeš povědět s čím mohu v sídle pomoci. Někdo se přece musí postarat o hosty, než se hraběti vrátí zdravá barva do tváří a bude je moci bavit sám.“ výmluvně jsem se na Patricka zadívala. Nechtělo se mi tu nečinně potulovat po zahradách celý den. Chtěla jsem se cítit..užitečná?

ZRCADLO - 19. dubna 2014 22:26

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Patrick Sluha patrně čekal hodně, ale tohle ne. Obočí mu ve chvíli kdy se nestačil ovládnout vyletělo nahoru. Vzápětí se mu ve tváři opět usadil vcelku prostý výraz, i když lehčí udivení v něm stále bylo znát. "Nejsem si opravdu jistý, jak moc je tohle vhodné. Jste urozená dáma, navíc tady hostem a rozhodně vám tím nepřísluší, abyste nosila komukoli večeři jako sprostá služebná." samozřejmě zde byla ještě ta věc, že by z toho samotný Patrick mohl mít problémy. Ale to se snad dá bratránkovi zlehka vysvětlit. Nějak sis nesvedla představit, že by kvůli tomuhle byl na své služebné jakkoli příkrý či by je snad trestal. To spíš etiketa a obecně zažité fungování společnosti se nad hlavou sloužícího houpaly jako Damoklův meč. Ještě několik okamžiků váhal, zadíval se na tebe. Polkl. "Pokud vám to skutečně udělá radost. Pokusím se zajistit, co bude v mých silách." galantně ti přikývl, na tvé přání ohledně snídaně se mírně pousmál. "Hned to bude." dodal, elegantně se otočil na špičce a zamířil do útrob sídla. Vypadalo to, že nechceš, aby vyšel z údivu - po jeho návratu i s nejen lákavě vypadající a vonící, ale naprosto vynikající snídaní jsi vyslovila další věc, více než neobvyklou. Bylo však vidět, že po té co ses dostala dál a zmínila vztah k ostatním hostům, se mu ulevilo. Vcelku snadno si spojil začátek tvého dotazu s předchozím přáním v to, že bys snad chtěla pomáhat sloužícím. "Lady... abych byl upřímný, o tom bude nejlépe promluvit si přímo s hrabětem. Vždy konkrétní dění a případnou zábavu projednával ještě týž den brzy ráno, kdy se měla konat i kvůli vrtkavosti zdejšího počasí. Myslím, že pro dnešek si nemusíte dělat starosti. Po včerejším uvítacím večírku bude málokdo stát o nějakou bujařejší zábavu, spíš mám za to, že bude na pořádku bližší seznámení se - ať už mezi sebou, nebo s okolím sídla. Přecijen navečer si jej příliš neužili. A ohledně jídla a pití je zde vždy někdo k dispozici, to je stále zařízeno." odvětil ti a byla to odpověď minimálně rozumná a vcelku i samozřejmá. "Pokud byste si přála, mohu vám zajistit odvoz do města i s doprovodem, pokud zde nechcete setrvávat bez nějaké určité činnosti." navrhnul ti, zatímco sklízel nádobí. Krátce se na tebe zadíval, ale pak se jeho pohled upřel za tvá záda, kde byl vchod do jídelny. "Dobré ráno." Skoros ten hlas nepoznala přes zastření mírným chrapotem a spíš větší únavou - ale byl to Gideon. Na sobě měl krom kalhot a punčoch jen dlouhý zdobnější kabátec ke kolenům, navíc rozepnutý, pod obvazy co měl na hrudi mírně prosakovala krev. Vlasy měl mírně rozcuchané, na čele pár pramínků slepených buď vodou nebo potem. Opíral se o vycházkovou hůl s kovovou hlavicí. "Patricku..." natáhl volnou paži, držel v ní obálku. Sluha přikývl a okamžitě bez dalšího váhání se několika dlouhými kroky octl u hraběte. Ten mu něco polohlasně řekl, sloužící jej chtěl patrně snad ještě odvést nebo mu alespoň pomoci se posadit, ale to Gideon dost rázně odmítl. Patrick neměl dle všeho na vybranou - a tak se vydal ven. Co se dělo? Mělo to snad něco společného s včerejšími událostmi?

Elicia de Talos - 19. dubna 2014 23:16

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Jídelna Jednoznačně. Byla jsem zdejší uvolněnou atmosférou rozmazlená. Patrickova reakce mne v tom utvrdila. Předpokládala jsem, že i služebnictvo bude podobně nekonveční, ale v tom jsem byla dost naivní. Nedošlo mi, že bez přísných pravidel by se to tu neobešlo. Ale já dosud nikdy neměla na starost chod sídla. Nedokázala jsem si představit, co vše to obnáší. Kolik práce a úsilí to stojí. A doma ve Španělsku se nikdy mé myšlenky nezatoulaly tímto směrem. Byla jsem hýčkané dítě, které se nepídilo po původu pohodlí, ve kterém jsem žila. Zároveň mne ale Patrickovo chování bavilo. Trochu mi připomínal mého starého učitele etikety, ačkoliv sluha byl ještě mladý muž. Snažila jsem se nedat najevo své pobavení, abych nepůsobila nezdvořile, či nevychovaně. Přestože jsem viděla, jak se mému nápadu s večeří vzpíná, nechtěla jsem ustoupit. Nebyl to pouho pouhý rozmar, jakých jsem měla a mám spousty. Upřímně jsem si přála pro Gideona udělat alespoň takovou nepatrnou maličkost. „Cením si tvé starosti o mou čest, Patricku. Avšak do řečí se kvůli tomu snad nedostanu. A hraběti vše vysvětlím, nebude tě kárat..“ snažila jsem se jej přesvědčit. Byl hodný a nechtěla jsem mu působit potíže, ale… Snídani jsem si vychutnala. Zvláštní, jak snadno se dá zapomenout na základní lidské potřeby jako je hlad. Když jsou starosti o druhé, osobní pohodlí jde stranou. Ale tak prosté to nebylo. Bratránek byl zkrátka…něčím výjimečný. Když jsem se opět snažila pojmenovat pocity, jež mne jímají v jeho přítomnosti…jaksi jsem pro ně nenacházela slova. Pouze vím, že na nich nebylo nic zlého. Tedy alespoň tak jsem si to vykládala. Poděkovala jsem mu za to, že mi obstaral tak vynikající pohoštění a poté jsem si vyslechla, jak to tu chodí s plánováním programu dne. Chápavě jsem přikývla. Chtěla jsem pouze podat pomocnou ruku. Snad to mladík pochopil. „Do města…?“ zašeptala jsem si pro sebe a zamyslela jsem se, že jsem si ani nepovšimla, nač se Patrick tak upřeně zadíval. Nejspíš proto jsem na židli nadskočila leknutím. V prvním úderu srdce jsem si vybavila Markýze a jeho strništěm pokrytou tvář. Otočila jsem se a semkla rty. Prosakující krev bylo to první, co mne upoutalo. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se zpět, a zatímco Gideon předával psaní, napila jsem se vody, abych se uklidnila. Když Patrick odešel, zvedla jsem se a pohlédla na bratránka. Muž činu. Zřejmě jakmile se dozvěděl, že jeho zranění není kritické, dal se do práce a zavrhl odpočinek. Možná je jedním z těch, kteří doufají, že spasí svět. Té myšlence jsem se pousmála. „Mohu ti nalít čaj nebo něco jiného k pití?“ zeptala jsem se, přešla blíž a pohybem jako kdybych jej chtěla pohladit, jsem mu upravila pocuchané vlasy. Zdálo se to ovšem beznadějné. „Ale možná by bylo lepší vypít si to ve tvém pokoji?“ navrhla jsem nenuceně. Nechtěla jsem ho tlačit k odpočinku, ale připadalo mi to jako jediná správná věc, kterou by měl nyní podniknout. Ovšem netušila jsem, zda tu ještě něco nechce zařídit. Ačkoliv jsem si to nedovedla představit v jeho stavu. „Tak tedy, co poroučíte, můj hrabě?“ přestože se mi srdce svíralo při pohledu na unaveného a zraněného bratránka, hravý úsměv přišel tak nějak sám přirozeně.

ZRCADLO - 19. dubna 2014 23:42

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Gideonem Ač to tak zpočátku nevypadalo.... těžko říct, zda ti nechtěl kazit den již od počátku, nebos ho "nakazila" úsměvem a nenuceným chováním.... prohlédl si tě, koutky úst mu mírně zacukaly. "Na služebnou či rozlévačku nápojů je vás škoda. Když ale jinak nedáte..." natáhl k tobě volnou paži. Snad jen jemně se zavěsit, i když spíš tvé rámě nyní sloužilo k opoře bratránkovi než jak tomu bývá obvykle. Procházeje kolem stolku, zvedl zvonek a jeho zvuk se rozlehl prostorem haly. Opět jej položil a vydali jste se ke schodišti, vedoucím nahoru k pokojům. Celou tu dobu jste šli spíš mlčky, cítilas, že hrabě občas jemně klopýtl či zabalancoval, když ztratil ještě ne úplně jistotu v chůzi. Spousta jiných by ale po tom, čím prošel on ještě leželo v posteli. Neztratil rozhodně nijak zanedbatelné množství krve a to se muselo nějak projevit. Ovšem to, jak se měl hned k činu jen utvrzovalo tvou maličkost v přesvědčení, že bude opravdu vpořádku - i přes jistou nelibost že by měl přecijen raději ještě odpočívat. Octli jste se přede dveřmi jeho ložnice, mírně nalehnul na kliku a otevřely se, vstoupili jste dovnitř. Gideon se posadil opatrně na postel, vyčerpání nedokázal skrýt. "Prosím... mohla bys otevřít okno?" mírně se na tebe pousmál. Když jsi procházela kolem pelesti, na které seděl, abys vyhověla jeho přání - jemně, letmo tě pohladil po ruce. "Pití sem za nějakou chvíli donesou. Odpočinula sis alespoň trochu?" čelo se mu zkrabatilo vráskami starosti. Víc jak dobře si svedl představit, jaký pro tebe včerejší večer byl... stejně tak pro ostatní. A co teprve pro něj, ač na to jako obvykle nebral příliš ohledy. Největší starost - a tohle tvé cítění stále sílilo, den za dnem co jsi tu byla - měl ale o tebe. Zpočátku snad to mírné rozmazlování a hýčkání... které ale začalo přecházet v něco hlubšího. Do místnosti za pár okamžiků začal vnikat čerstvý vzduch zvenčí, v němž byl ale cítit déšť. Snad ale právě proto byl příjemnější a osvěžující, vlahý. "Posaď se..." kousek se sám posunul, postel se mírně zhoupla. Nač váhat nad podobným - už jste spolu byli v jedné chatce vlastně téměř nazí. Znovu si tě prohlédl a krátce se pousmál, pak vztáhl ruku, jejím hřbetem se zlehka dotkl tvé tváře a stáhl jeden neposedný pramínek tvých vlasů zpět na šíji. Ještě vteřinu... která se zdála ale mnohem delší a současně tak krátká, jak jen mohla být... se na tebe ještě díval. Sotva ses ale stihla nahnout blíž nebo cokoli, sklonil oči a mírně se odtáhl. "Nemám bohužel příliš.... dobré zprávy. Od dnešního večera.... je Markýz de Maricela oficiálním hostem na mém sídle. Do doby, kdy toho bude potřeba."

Elicia de Talos - 20. dubna 2014 00:14

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro V bratránkově společnosti Tušila jsem, že by Gideon neocenil, kdybych s ním chtěla zacházet jako s malým chlapcem. Muži byli hrdí. Neradi přiznávali byť sebemenší slabost. V mé domovině si také rádi leccos vymýšleli, aby vypadali zajímavější. Ale bratránek takový nebyl, nic si nepřimýšlel. Ovšem skutečnost byla taková, že se musel zotavit. A námahou uzdravení pouze oddaloval. Jistě to věděl. Pravděpodobně si to jen odmítal připustit. Vesele jsem se na bratránka usmála a přijala jeho rámě, čímž jsem mu nabídla nevyslovenou podporu. Neměl se zač stydět. Ale nechtěla jsem mu to připomínat nahlas. Nejlepší bude mlčet a tvářit se, že cesta do jeho pokoje ve skutečnosti nebyla tak namáhavá. Ačkoliv já jsem si celkem oddychla. Podepírat , byť jen částečně, dospělého muže…inu, to se mi nestávalo každý den. „Jistě, otevřu. Jen klidně seď.“ přikývla jsem a když jsem ucítila jeho dotek klouzající po mé paži, srdce se mi zastavilo a vyhouplo až někam do krku. Věnovala jsem mu krátký úsměv, aby nestihl postřehnout, jak se mi krev hrnula do tváří. Otevřela jsem okenice a rozhrnula závěs. Čerstvý vzduch léčí různé neduhy, to mi vždy opakovala má gardedáma. Zdali pomůže i jejímu bolehlavu po oslavě? „Ach, o mě si nemusíš dělat starosti.“ řekla jsem poněkud bezstarostně, když jsem se vracela k němu. „Byla jsem tolik vyčerpaná, že jsem usnula téměř okamžitě.“ přiznala jsem. I když jsem si včera ještě myslela, že pro samou starost o Gideona oka nezamhouřím. Snad jsem na okamžik zaváhala. Posadila jsem se vedle bratránka a urovnala si sukni šatů. Instinktivně jsem přivřela oči v moment, kdy se mne dotkl. Nedokázala jsem utišit šílenou změť emocí, jež se ve mne náhle probudila. Netušila jsem prapůvod onoho chtění, ale toužila jsem, aby se mne dotýkal ještě o chvilinku déle. Dokonce jsem lehce naklonila hlavu, jako kdybych se mu chtěla poddat. Za celou dobu jsem mu nepohlédla do očí. Byla jsem v rozpacích. Ale tak nějak mile krásných. I tato vzácná chvíle byla odsouzená k zániku. Příjemné pocity vystřídalo nepohodlí a možná i strach. „A…víš o Markýzi něco více? Proč se zde vůbec objevil? Co vlastně vyšetřuje za případ?“ popustila jsem uzdu své zvědavosti. „Omlouvám se, asi bych se na to neměla ptát..“ uvědomila jsem si záhy. „Avšak tyto otázky mne pálí. Můj první dojem z toho muže nebyl nikterak dobrý. Jeho chování…“ potřásla jsem nesouhlasně hlavou. Nechtěla jsem svého krajana nijak urážet, ale nevěřila jsem mu. Možná pokud se naskytne příležitost jej více poznat. Avšak člověk, který zkoumá každé vaše slovo a pohyb těla mi byl proti srsti. „Chápu, že pravděpodobně nechceš, abych se do toho zaplétala … ale faktem je, že už jsem se zapletla.“ podívala jsem se na bratránka a doufala jsem, že mi prozradí něco víc.

ZRCADLO - 20. dubna 2014 02:24

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Intriky Gideon sklonil hlavu a nesouhlasně jí pokýval. "Bohužel máš pravdu. I když mnohem raději bych byl za opak." stiskl rty, krátce se na tebe zadíval - na to zas oči sklopil k podlaze. I přes to, že uznal, že máš pravdu.... se sebou vnitřně stále bojoval. Poznalas to když ne dle citu tak dle napnuté šíje, stejně tak i paží a prstů zatnutých do prostěradla. Ramena mu náhla pomalu, zvolna poklesla. "Údajně by se mělo jednat o vyslance..... vyšetřovatele. Co přesně hledá.... nevím ani já sám. Ale jisté stopy jej zavedly až sem na mé sídlo, kde končí." pomalu vydechl a několik dalších okamžiků mlčel, jen očima kmital ze strany na stranu, snad jak se snažil najít řešení patrně z bezvýchodné situace. Pak se opět zadíval na tebe. "Co vím je, že tenhle muž stejně jako lovecký pes neupustí od stopy, kterou jednou zachytil a nepřestane, dokud nenajde co chce a nedostane, co hledá." opět se odvrátil. "Jsem povinen mu poskytnout přístřeší a vše, co bude potřebovat k dalšímu pátrání. Přesto si pamatuj, Elicio.... že mlčení není nutně lží. A co nebudeš muset a na co se tě přímo markýz nezeptá... říkat mu nemusíš. Zvlášť pokud to bude něco, co ti není příjemné. Ano?" znovu se k tobě natáhl a přitiskl ti dlaň na tvář. "A i přes to, co jsem řekl.... kdyby tobě nějak ublížil nebo tě nutil dělat něco, co je proti tvé vůli...." stiskl pevně rty a nesouhlasně pokýval hlavou. Opět se zadíval k zemi - opět to nesouhlasné gesto. Všimla sis, jak se mu čelo podmračilo. Dlaň mu sklouzla zpět k tělu. "Teď není vhodná doba...." zašeptal polohlasně, ozvalo se zaklepání. "Vstupte." dveře se neotevíraly. Gideon se opět zamračil, pak ti pokynul, zda bys nemohla tedy otevřít ty. Přede dveřmi stála Iris, na tácu šálky a v konvici kouřící vodu. Mírně se pokrčila v kolenou, ale nepodívala se na tebe. Stalo se snad něco? Není vhodná doba... ale kdy bude?

Elicia de Talos - 20. dubna 2014 10:50

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Gideon Cítila jsem se poněkud provinile. Nechtěla jsem Gideonovi způsobovat další starosti ohledně mě. Ale přece jsem se včera úmyslně v chodbách neztratila. Byla jsem vystrašená a hledala jsem pro něj pomoc. Vím, že mi to nezazlívá, ale .. pořád tu ve vzduchu něco visí. Dotkla jsem se jeho ramene, snad na znamení tiché omluvy. Tak tedy..náš drahý markýz je vyšetřovatel. Ale proč sem zavítal až ze Španěl? Zdálo se, že ani Gideon nemá tušení. Ovšem pokud jeho jediná stopa končila zde na sídle …bratránek přeci musí mít nějaké podezření! Ví koho si sem zve, či snad ne? Trochu jsem se zamračila. „Výborně. Takže nás tu bude svou přítomností oblažovat třeba i do konce času.“ zamumlala jsem si spíše pro sebe. Mé podvědomí se patrně příčilo představě, že by tu ten muž odhalil nějaký šokující zločin, který by hraběte poškodil. Ačkoliv ..nevěřila jsem, že by se Gideon zapletl do něčeho natolik zlého. Polkla jsem a jemně jsem přikývla. Budu doufat, že mne Markýz bude považovat za nezajímavou a nebude mne podrobovat přílišným výslechům. A já sama mu donášet nebudu. „Gideone..“ stačila jsem pouze říci, když se ozvalo zaklepání. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Usmála jsem se, i když Iris předstírala, že já snad neexistuji. „Přeji si, abys mi večer při odstrojování pomohla ty, ne nikdo jiný.“ řekla jsem ji tlumeně, Gideon to slyšet nemusel. „Polož ten tác na stolek a můžeš jít, děkuji.“ řekla jsem již normálně a počkala, až nás dívka opustí. Teď není vhodná doba. Znělo mi v hlavě. Rozlila jsem čaj do šálků. „Proč si myslíš, že by mne Markýz měl k něčemu nutit proti mé vůli?“ zeptala jsem se bratránka. „Nejsem tu nijak dlouho, abych stačila proniknout do místních poměrů a byla mu tím pádem užitečná.“ posadila jsem se nazpět. „Jediný koho tu mám, jsi ty.“ pozorně jsem se na něj zadívala. „Jsi má rodina a také jsi…“ zarazila jsem se. Co jsem vlastně chtěla povědět? Plaše jsem se pousmála a odvrátila pohled. „Jen…jen jsem chtěla říct …že bych ti ráda věřila.“ stiskla jsem rty. „A zřejmě mi nevymluvíš, že nemáš alespoň podezření, proč do tvého domu zavítal vyšetřovatel..“ postavila jsem se a přešla k oknu. „Obzvlášť ne, když jsem v nepoužívané části sídla někoho zahlédla.“ srdce mi bušilo jako splašené. „ Na místě, které je ideální jako úkryt…nemyslíš?“ zeptala jsem se opatrně. Někdo, kdo by se do sídla vloupal bez Hrabcova vědomí, by si tam nezapálil svíci…nebo snad ano?

Adriana de Alexan - 20. dubna 2014 15:46

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Tajná rozmluva s markýzem - a je konec Vyprávěla jsem, co jsem věděla. Řekla jsem pravdu a doufala jsem, že ta pravda nemůže nikomu ublížit. Stále jsem nebyla plně přesvědčena, zdali je Markýz tím, komu můžu plně důvěřovat. Pravděpodobně nebyl, ale uměl se mnou jednat tak, aby mne přinutil i přes pochyby podvolit se jeho vůli. Občas existují muži, kteří dostanou, co chcou. Vždy. A Markýz takovýmto mužem bezpochyby byl. “Není za co děkovat, Markýzi. Pokud to málo poslouží dobrým účelům, budu Vám k dispozici kdykoliv, kdy mne bude potřeba. Pokud to nebude znamenat špehování nebo omezování svobody hostů hraběte Gideona,“ mluvila jsem vážně, klidně, a přesto vstřícně. Opravdu jsem ochotna pomoci, ale chci také aby věděl, že nejsem žádnou panenkou na hraní. Neumím hrát tyto dvorní hry, kdy jen zákeřnější intrika znamená eso v rukávu a převahu nad ostatními. Snad proto mne zajímalo co z toho, co jsem mu vypověděla, mu stačilo, aby pochopil něco víc, co já neměla šanci ani tušit. A věděla jsem, že zeptat se nyní nemá žádný smysl. Čím méně toho víš, tím je to lepší pro Tebe, vzpomněla jsem si na slova Theresy vždy, když jsem se rozčilovala, že na rodném sídle jsem ta poslední, ke které se donáší jakékoliv zprávy. Věděla jsem, že má pravdu, ale pro mé zvědavé já to nikdy nebyla dostačující odpověď. Během mých myšlenek má ručka umně vklouzla do nabídnutého rámě muže přede mnou a elegantně jsem se postavila. Věděla jsem, že je rozhovor u konce. “Myslím, že…“ vyšlo z mých úst jemně, když jsem byla přerušena. Mým prvotním plánem bylo vrátit se do ložnice a svěřit se Therese s neočekávanými událostmi. Byla jedinou, které jsem věřila a byla jsem zvědavá na její názor, protože nedávné dění mi rozhodně nepřišlo normální ani mezi bohémskou anglickou smetánkou, o jejichž mravech bylo vyřknuto mnoho zlého. Markýz mne jemně pustil a přes krátké zamračení, které proběhlo jeho tváří, se vydal ke dveřím, za nimiž se skrýval ten, kdo se rozhodl nás vyrušit. Zvědavě jsem se naklonila stranou, abych zjistila, jestli něco nezahlédnu. Přes mužova rozložitá záda jsem však nespatřila nikoho dalšího a tlumená konverzace, která mezi nimi probíhala, nedávala poskytnout ani trochu informací. Prostě jsem neslyšela vůbec nic. Až když byl jejich krátký hovor u konce, markýz poodstoupil stranou a pustil návštěvníka dovnitř. Neviděla jsem na něj dobře, spíše naopak. Byla pozdní noční hodina, byla jsem již unavena a šero skýtalo jen pramálo porozumění pro detaily. Více nežli bych viděla, jsem si mladíka přede mnou domýšlela. Stejně jako věc, kterou svíral v rukách. Mohl to být kufřík nebo nějaké jiné zavazadlo, víc než co je ve skutečnosti je mne zajímalo, co se skrývá uvnitř. Markýz na mne konečně promluvil a tak jsem stočila pohled svých očích, v nichž jistě stále jiskřila zvědavost směrem k němu. “Chápu,“ pokynu mu tiše na souhlas. “Buďte opatrný, markýzi. Pokud jsou Vaše domněnky správné, jistě nebudete v bezpečí ani vy,“ pokračuji jemně, když mne vlastně napadne, že pokud vím, to, co mi bylo sděleno, ani já nemusím být tou, která v bezpečí zůstává. Jemně, snad lehce ironicky se pousměji. Výtečné, pouze první den zde a již jsem namočena v nějakém maléru až po uši. Krátce sleduji odcházejícího muže, jeho vzdalující se záda a v mém obličeji se střídá směsice pocitů, kterou zjevně cítím i uvnitř. Nakonec se však zahledím na mladíka, který zde se mnou zůstal. “Ráda bych se vrátila zpět do společnosti,“ promluvím vlídně své přání, které jemu zjevně bude rozkazem. Jsem již unavena, ale stále bude lepší, když mne ještě někdo zahlédne na oslavě po mém náhlém vytracení a nerozcuchanou. Zlé jazyky jsou všude.

ZRCADLO - 20. dubna 2014 17:35

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Tajemství Dívka jen mlčky přikývla, snad pro ni bylo snazší, že se na tebe nemusela dívat. Opět jste s bratránkem osaměli. "Právě proto. On poznal, že... mi na tobě záleží. A je jedním z těch, kteří dokáží lidi velmi dobře odhadnout a manipulovat s nimi, aby z nich dostali, co potřebují. Někdy i bez vědomí těch dotyčných... co se jeví jako neškodná zmínka může vést k rozpletení celé hádanky. Nejraději bych byl, abys odjela. Pryč z jeho dosahu, alespoň na tak dlouho, dokud to bude opravdu nejnutnější. Tenhle člověk se nezastaví před ničím, a navíc k tomu má i požehnání církve a panovníka." stiskl rty. "Nejen kvůli tobě.... ale kvůli nám oběma. Mám jisté známosti, ještě z dob minulých. Ten muž by tě mohl ukrýt někam, kde tě markýz rozhodně hledat nebude. A nebude tě tímpádem ani moci využít k tomu, aby mě mohl vydírat." krátce se odmlčel, zadíval se na tebe. "Ano, mám. Ale těch.... záležitostí, kterých se to může týkat je více. A patří tam i nevyužívaná část sídla." odvrátil se od tebe a sklonil hlavu, tvář mu zakryly prameny vlasů. Takže Gideon o tom věděl. Ale kdo se tam může skrývat? Nějaký snad obviněný zločinec? Právem? Neprávem? "Každý máme svá tajemství, která často vypadají jako to nejtemnější, co může k lidské bytosti patřit. Nemusí to ale vždy znamenat, že je to něco špatného. Temnota může i chránit. Když do ní vnikne světlo.... spíš přinese dost bolesti." Vstal z pelesti. "Zkusím zjistit něco víc jak o markýzovi, tak o svém příteli, který by ti mohl na nějaký čas poskytnout přístřeší. Tomu vyšetřovateli tě nenechám." zatnul pevně pěsti a semknul rty.

ZRCADLO - 20. dubna 2014 17:53

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zpět v zahradách Markýz na tvá slova kterýmis jej varovala jen zlehka pokývl hlavou, Zcela jistě si byl onoho rizika vědom a možná nejvíce z celé zdejší společnosti. Lokaj se za nimi ještě chvíli díval, pak sklouznul očima k tvé maličkosti, zlehka přikývl na srozuměnou a jal se tě doprovodit zpět. Těžko říci, jak moc či málo se události podepsaly na průběhu večera. "Madam... není mi to vůbec příjemné, ale pokud vás mohu požádat, rád bych věděl, na co se onen markýz ptal. Rád bych o tom informoval hraběte. Stačí mi pouze v krátkosti, ale tento člověk zde není hostem a nebyl by první, kdo by chtěl jakkoli poškodit pověst mého pána." Stál tam, naproti tobě - obyčejný, mladý lokaj. Jaký by měl ten důvod si jakkoli vymýšlet? Minimálně mu může hrozit, že přijde o své místo - možná i hůř, a pokud se hraběte někdo pokusil již v minulosti křivě obvinit... Markýz byl rozhodně brilantním hercem.... nakolik s tebou dokázal manipulovat aniž sis toho všimla? Zpočátku jsi sama měla o pověsti Gideona pochyby, ty se ale rozplynuly jen během pár okamžiků. Nebo jsi skutečně jen pouhou figurkou na mnohem větší šachovnici, než sama můžeš spatřit? Proč by tě sem jinak macecha poslala... nebyl právě tohle její plán? Ale čí máš být obětí... hraběte.... nebo markýze. Kolem bylo ticho, stejně jako tmavé příšeří. A lokaj stále trpělivě vyčkával, v očích tichou prosbu. I on je tak brilantním hercem?

Elicia de Talos - 20. dubna 2014 22:05

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Gideon Poslouchala jsem tiše vyprávění o praktikách záludného Markýze. Musela jsem si chtě nechtě přiznat, že jsem z toho člověka měla strach. Nikdy bych se nad ním nemohla mít dosti na pozoru. Ovšem i tak mne Gideonovo naléhání, abych opustila sídlo, nemile zasáhlo. Těkla jsem k bratránkovi pohledem a rty se mi zachvěly. Odvrátila jsem zrak k výhledu z okna, ale vše se mi zamlželo. Snažila jsem se slzy ze všech sil potlačit a tak jsem mrkala, jako kdyby mi něco spadlo do oka. Tolik jsem ho nechtěla opustit. Ukrývat se kdesi jako kdybych snad já byla něčím vinna. Ale musela jsem myslet na něj. Pokud by to pro něj bylo lepší .. Na hrudi jako kdyby se mi usadil přetěžký balvan. Plíce jako kdybych měla z olova. Zároveň jsem byla nesmírně rozčílena. Skutečně jsem měla chuť mu cosi odseknout a odejít z pokoje. Aby viděl, že jsem jeho přání ochotná se podvolit, ale přesto ním hluboce nesouhlasím. Avšak takovou scénu jsem si odpustila. Mezi prsty jsem sevřela látku závěsu. Alespoň se mi nenažil nic zatajit. Má domněnka byla tedy správná. Nebezpečí ohrožení Gideonovy svobody tedy bylo skutečné. Mlčky jsem dál naslouchala jeho hlasu. Co já jsem mohla tušit o nejtemnějších tajemství? Vždyť jsem ještě tak mladá a naivní .. Nic nezmůžu. A to mne velmi pálilo. „Pokud je to tvé přání..“ tak se vzpouzet nebudu.. kousla jsem se do jazyka. Na druhou stranu, mne hrabě mohl poslat zpět do Španěl za mými rodiči, kteří by mě začaly tlačit do pro ně výhodného sňatku. O tom nebylo pochyb. Proto jsem se na poslední chvíli rozhodla přijmout Gideonovo pozvání. Spíše než poznat jiný kraj, jsem utíkala před svými takzvanými povinnostmi. Ale on mě domů neposílal. Prozatím.. Otočila jsem se na bratránka a přešla k němu. Vzala jsem do dlaní jeho zaťaté pěsti. „Neměj strach. Už neudělám žádnou hloupost..“ řekla jsem mírně. „A odjedu..“ vydechla jsem smířlivě, ale bylo znát, že se mi nechce. Najednou jsem si nedovedla představit, jaké to bude, až mi nebude nablízku. Tak moc se mi nechtělo pryč. Pustila jsem jeho ruku a dlaní jsem opatrně přejela po jeho hrudi výš až ke krku. Chtěla jsem si do paměti vtisknout ten pocit z doteku. „I přesto bys měl odpočívat. Alespoň dnes. Aby ti únava neotupovala mysl, když si na Markýze musíš dát pozor…“ pověděla jsem tlumeně. Byli jsme si přece tak blízko. Bříškem palce jsem překlenula bradu a opsala konturu spodního rtu. Mimoděk jsem se usmála a zahleděla se jeho prazvláštních očí, které většinou překrýval podivný závoj, ale který..občas jakoby spadl a já se na onen vzácný okamžik mohla ponořit hlouběji do jeho nitra. A pak jsem se dalšího velkého rozmýšlení vyhoupla na špičky a přitiskla své rty na jeho. Pokud jej mám brzy opustit, chtěla jsem si s sebou vzít alespoň jeden skutečný polibek. Žádný takový, který se rodil na pomezí snu a skutečnosti.

ZRCADLO - 20. dubna 2014 22:34

soukromá zpráva od ZRCADLO pro "Není." odvětil krátce, pak se k tobě otočil. "Mé přání je, abys zůstala tady." chvíli se odmlčel. Možná proto, že jsi jeho dlaně vzala do svých, možná proto, že víc nebylo třeba dodávat. Jen mlčky sledoval tvou putující dlaň, občas se zadíval přímo do tvé tváře, ale neříkal nic. Závoj v jeho očích byl nyní neproniknutelnější než kdy dřív. Přesto, než jsi snad sklopila víčka těsně před tím, než se tvé rty přitiskly na jeho sis všimla, jak se náhle projasnily. Snad sotva úder srdce - ale i tak nekonečná, mučivě dlouhá doba než.... cítilas, jak ti zajel prsty do vlasů a přitáhl si tě tak blíž, druhou rukou tě stiskl na zádech. Polibek ti opětoval - a ta tam byla ta předchozí zdrženlivost a zdánlivý chlad. Spíš to vše bylo protknuté oním potlačovaným hladem, i kdyžs stále cítila, že jej nepopustil zdaleka úplně. Snad že tě nechtěl vyděsit, snad že se bál, že by se sám přestal ovládat? Možná střípek touhy po tom, aby se tak stalo.... jenže jaké by byly důsledky? Dlaní ti sklouzl na pas, druhou na šíjí, kde stiskl, jemně, ale i to stačilo, aby ti po zádech přejel mráz, co oslaboval nohy a podlamoval kolena. Hladové polibky prodchnuté touhou, ale stále i jaksi opatrnou něhou... nakonec se odtáhl, ale vzápětí tě pevně objal. Hlava se točila, srdce bušilo - snad až teď ses plně nadechla. Nebude teď loučení ještě těžší?

Elicia de Talos - 20. dubna 2014 23:06

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Kde se to mezi námi vůbec vzalo? Rodilo se to snad od prvního okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali? Ještě nikdy předtím jsem nepotkala muže, který by si získal mou důvěru tak přirozeným způsobem. A sám by mi postupně pootevíral sám sebe. Bylo to poprvé. Vše s ním bylo takové. Tolikero pocitů, jež jsem zakusila, díky němu samotnému. Byla jsem u vytržení. Klidná a rozčílená zároveň. Zdrženlivá a lačnící. Toužila jsem. Chtěla jsem vše a nic. V jediném úderu srdce. Jeho doteky. Potrava pro můj žár. Srdce mi bušilo. Krev se hnala tělem. Téměř jsem nedýchala. V podbřišku mne cosi příjemně sevřelo. Hlava se mi točila. Ale on byl můj Svět. Na nic jiného jsem nedokázala myslet. Kdyby nebylo jeho, já bych nebyla schopna přestat. Pokračovala bych dál. Děj se co děj. Nemyslela jsem na následky. Ta vášeň…zdála se být nezkrotná. A já ..ani jsem se nesnažila ji potlačovat. Ale Gideon si zdravý rozum uchoval. Rozechvěle jsem se nadechla, když mne stiskl v náručí. Kdyby mne nedržel, jistě bych upadla. Necítila jsem pevnou zem pod nohama. Stále jsem se vznášela tam, kde přebývala má touha. Hruď se mi zvedala jako kdybych oběhla celé sídlo kolem dokola. „Zůstanu s tebou už navždy..“ zašeptala jsem, hlas se mi stále nepatrně chvěl. Objímala jsem jej a potlačovala nutkání dalšího polibku. Už tak se stalo příliš. Já vím, já vím…znám všechna ta otřesná pravidla…ale tohle, co se událo, bylo jen mezi námi. A bylo to tak svobodné a krásné. Nemám ponětí, jak dlouho jsem setrvávala v jeho náručí, ale pomalu nastal čas, kdy jsem se odtáhla. Vzhlédla jsem a usmála se. „Půjdu. Nechám tě…odpočívat.“ jemně jsem kývla. „Dej mi vědět, až…až se spojíš s tím svým přítelem.“ stále jsem byla krapet rozrušená. Poté jsem odstoupila a opustila jeho pokoj, aniž bych se ohlédla. Netušila jsem, zda jsem měla cítit stud, či něco podobného. Ve skutečnosti jsem byla šťastná a ono štěstí se mísilo s prazvláštní pachutí smutku. Ochutnala jsem něco, o čem si nemůžu být jistá, zda … zda se to bude vůbec opakovat? Nebo oč vlastně jde? Zmateně jsem zavrtěla hlavou a vydala se do svého pokoje. Chtěla jsem si onu chvíli ještě jednou prožít. I když pouze v myšlenkách.

ZRCADLO - 21. dubna 2014 00:01

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Snad jen tiše přikývl - díky tvému překotnému odchodu jsi vnímala jen zpola. Ale byl v tom i jistý.... smutek? Jako by přesně podobné čekal? Oddělily vás dveře.... a tys mířila do svého pokoje, možná krokem rychlejším, než se ti samotné zdálo. Rozrušená, šťastná.... nepřipouštíc si jak se sladká chuť stává palčivě nahořklou. Slib, cos tak snadno, až lehkomyslně v opojení toho všeho dala.... Budeš schopná jej dodržet? Vždyť co bylo první, co ti v okamžiku vystřízlivění problesklo hlavou, než ses rozhodla se utápět v kráse a divokosti té chvíle, dokud ta nevyprchá... Etiketa, pravidla a to, že nikdo jiný o tom, co se stalo neměl ani nejmenší tušení. Zdánlivě možná příjemně dráždivé tajemství, ve skutečnosti něco zcela opačného. Tíživý kámen, který sis sama pověsila na šíji.... a možná hůř - donutila Gideona, aby ti jej připnul. A pak utekla, jako malé dítě. Nebo to bylo jinak? "Oh, Elicio! Hledala jsem vás." Margita si přiložila dlaň na hruď, byla podobně zadýchaná jako ty sama před pár okamžiky. Snad ses zarděla studem při představě, jak se kvůli tobě tvá gardedáma naběhala, nebo se za tím skrývalo ještě jiné... "Hlavně, že jste vpořádku. Co jsem si všimla, tak hosté se moc k probouzení nemají a..." chytla se tentokráte za hlavu. Jistě, to víno - skvělé víno bratránka, kterému se tak těžko odolávalo... dle toho pak byly neseny následky. "Slyšela jsem ale nějaké zkazky, že hrabě byl snad prý nějak vážně raněn, dokonce v souboji, že jej napadli." na to, že sotva popadala dech, svedla tuhle zprávu říci bez přerušení, ale o to víc rozrušená se pak zdála být. Možná.... se jí postarat v soukromí tvého pokoje o něco vody a studený obklad a... něco jí o tom všem povědět.

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 12:23

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro A jak jinak jsem to měla ukončit? Nebyl odchod onou nejlepší volbou? Měla jsem zůstat a čekat na…nač ještě? Dostala jsem toho až příliš mnoho. Bylo pozdě brát své činy nazpět. A i kdybych jich nyní měla litovat, ne… nic mi nebylo líto. Políbila bych jej zas a znovu. Nic bych neměnila. Nechci se stydět. Nechci poslouchat konvence. Nechci! Samotnou mě překvapilo, jak silně jsem vše prožívala. Můj krok se stal rázným. Vítr v mém srdci se zvedal a živil plamen, který zažehl Gideon svou blízkostí. Neměla jsem ponětí odkud se brala ona hořkost. Snad z odloučení? Nevím, nevím…! Hlas mé milé Margity mne vylekal. Poděšeně jsem trhla pohledem, kde stála. Ihned na to jsem se své rozrušení pokusila ukrýt za příjemný úsměv. Kdyby tak jen má nebohá garde tušila.. „Ach, Margito.“ chytila jsem ji za paži a vedla do svého pokoje. „To se klepy šíří tak rychle?“ naoko jsem si povzdechla. První služebnou, jež nám zkřížila cestu jsem požádala o mísu s vodou na obklad a možná pokud by byl i led. A také něco lehkého k jídlu. Zavedla jsem svou garde k sobě do pokoje a usadila ji na lenošku. „Klidně si lehni, Margito. Nebude mi to vadit. Určitě tě musí hrozně bolet hlava.“ nebyla v tom žádná výtka, spíše malé popíchnutí. Vždy jsem si z ní tropila žerty, když jí po nějakém večírku bylo zle. Poděkovala jsem služebné, která nám přinesla čerstvou vodu a něco k zakousnutí. Vzala jsem složené plátno, namočila jej ve studené vodě a trochu vyždímala. „Bratránek byl skutečně napaden.“ položila jsem jí opatrně obklad na čelo. Snad se jí uleví. „Ale je v pořádku. Nedělej si starosti.“ uklidnila jsem si a sama jsem si otřela ruce do suché látky. „Zraněné, které utrpěl není vážné. Potřebuje si jen odpočinout, ztratil mnoho krve. Byla jsem se za ním podívat a na smrtelné loži skutečně neležel.“ pousmála jsem se, i když tak nějak zastřeně. Ochutnala jsem hroznové víno, načež jsem se opřela v křesle. Nevěděla jsem, jak jí mám povědět o Markýzi a zároveň o našem plánovaném odjezdu, aby jí to nebylo podezřelé. Ale nedá se nic dělat. Margita je jako má matka. „A…pravděpodobně brzy odjedeme navštívit jednoho Gideonova přítele. Ale, snažně tě prosím Margito, s nikým o tom nemluv! Musí to zůstat pouze mezi námi.“ naklonila jsem se tak, abych ji mohla chytit za zápěstí. „Je to pro mne opravdu důležité. Jsem ochotna ti i zakázat pít víno!“ sice jsem se pousmála, ale myslela jsem to vážně. „Víš, objevil se tu španělský vyšetřovatel .. Markýz de Maricela. A hrabě si myslí, že bude lépe, pokud sídlo na nějakou dobu opustíme.“ začal jsem zlehka. Nechtělo se mi vyprávět vše do podrobností. Hlavně jsem věděla, že by mi Margita pořádně vyhubovala.

ZRCADLO - 21. dubna 2014 18:16

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Nové zprávy Margita se na tebe dívala, kdyžs přiznala že na tom, co slyšela je něco pravdy, tak se jí dech zastavil, ale po tom, co se dozvěděla že zranění není vážné se jí opět ulevilo, i když ne úplně. Přecijen situace to byla minimálně velmi nepříjemná. Při zmínce o návštěvě zbystřila, ale sotva se stihla nadechnout, tak jsi vyslovila ono jméno. Tvá gardedáma v ten okamžik jako by zmrzla. "Markýz.... de Maricela?" zopakovala po tobě bezděčně, pak nevěřícně pokývala hlavou. "Co dělá jeden z nejschopnějších vyšetřovatelů královského dvora, vlastně sama pravá ruka krále v těchto záležitostech na zdejším sídle v Anglii?" nečekala, že jí na to odpovíš, ale tobě se tak dostalo další nové zprávy - a sice že strach Gideona z onoho muže rozhodně není neopodstatněný. Musí mít obrovskou vliv a moc, ještě požehnanou tou církevní. Z tohoto uvědomění ti nebylo zrovna dobře po těle, zároveň se v tobě ale probudila jakási zvědavost - odkud to všechno Margita ví? To snad měla až takové styky ve vysokých kruzích? I přes svůj mladičký věk jsi věděla, že ke dvoru a ke králi se takhle blízko nedostane jen tak někdo. Každopádně jsi měla jistotu, že minimálně jméno a pozice je skutečná. Stále to ale neznamenalo, že se za dotyčného nemůže někdo pouze vydávat. Věděla by snad Margita jak má ten muž vypadat? Poznala by jej, kdybys jí ho popsala... nebo snad dokonce představila? V rámci jeho dnešního uvedení jako čestného hosta při večeři by to mělo být více než snadné... Ozvalo se zaklepání. Tvá gardedáma se už už chtěla zvednout, ale částečná nemotornost jejího těla spojená s bolestí hlavy jí nedala ani minimální šanci být rychlejší jak mladé, životem překypující děvče. "Omlouvám se, že vás ruším, madam. Mám vám předat tento list." byl to Patrick, na stříbrném tácku ti podával kousek papíru. Počkal, až jej převezmeš, uklonil se ti a zas odešel. Vzkaz byl od Gideona. Drahá Elicio, vše je již zařízeno. Omlouvám se, že jsem začal s přípravami na Váš odjezd bez Vašeho výslovného souhlasu a zeptal se na Váš názor až když již probíhaly. Bylo to ode mne nečestné a neupřímné. Odjet byste měla i se svou gardedámou nejlépe ještě dnes v noci, či těsně před úsvitem. Bude to tak nejlepší, aby si Vás všimlo co nejmenší množství lidí. Před bránou na Vás bude čekat kočár, uvítám, pokud si během volných chvil zabalíte to nejnutnější, co je třeba. Jediný, kdo je s celou situací krom mne obeznámen, je Thomas. Postará se o Vaše zavazadla a i o to, abyste odjely v klidu a nikým nerušeny. Nevím, jak dlouhá chvíle uplyne do doby, než Vás opět uvidím. Ale vím, že i když je to možná troufalé napsat - již teď se mi ta doba zdá delší než celý život člověka. Přeji Vám šťastnou cestu, stejně jako štěstí samotné. Gideon

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 19:31

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Nečekané zprávy Šokovaný výraz mé milé gardedámy mne skutečně vylekal. Co to muselo být za člověka, když se Margita při zvuku jeho jména zatvářila jako kdyby viděla vlastní smrt? Dobrá, možná jsem přeháněla. Ale popravdě jsem tuto statnou ženu neviděla ještě takto vyděšenou a zaraženou. „Ty jsi o něm již slyšela?“ začala jsem ihned vyzvídat. Způsob jakým jej ona představila, dodával jeho postavení na váze. „Nebo jsi snad měla již příležitost se s ním setkat?“ zatajila jsem dech. Chtěla jsem vědět cokoliv, byť nepatrný klep, který o něm Margita ví. Proboha, ten muž měl tolik moci. Skutečně si mohl usmyslet takřka cokoliv. S požehnáním církve .. nebylo vyšší moci, jež by jej zastavila. „Dnešním dnem je zde Markýz oficiálním hostem.“ upřesnila jsem. Nebude se ukrývat ve stínech a vše a všechny prověří. Ozvalo se zaklepání a já se v duchu modlila, aby to nebyl vyslanec. Mohl se objevit kdykoliv. S úlevou jsem vydechla, když jsem zjistila, že je to pouze Patrick se vzkazem. Poděkovala jsem mu a vrátila se ke své garde. Posadila jsem se a rozvinula lístek. Oči mi klouzaly po sdělení vzkazu. Téměř jsem nedýchala. Tak brzy! U posledních řádků jsem papír trochu pomačkala. A pak. Bez varování. Jako kdybych upustila křišťálovou masku, jsem se rozplakala. Celý život člověka.. zněl mi v hlavě bratránkův hlas. Cítila jsem se zkroušeně dojata. Bylo mi to líto. A již nyní mi scházel. Emoce, které jsem nedokázala udržet. „Promiň mi to, Margito.“ rychle jsem vstala z křesla a otřela si slzy. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Musela jsem se zaměstnat. „Odjíždíme již dnes večer. Musíme si zabalit.“ oznámila jsem jí a vzkaz jsem nechala volně ležet rozvinutý na stolku. Mohla si jej přečíst, pokud by chtěla. Jen to nejnutnější …Ach! Všechny mé šaty jsou takové! postěžovala jsem si. „Nebo bys raději až těsně před úsvitem?“ vyhýbala jsem se jí pohybem. Styděla jsem se za svůj pláč. To by se dámě stávat nemělo.

Joyous de Faisenz - 21. dubna 2014 19:42

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Ve víru událostí Začalo se mi dělat trochu mdlo, noční vzduch byl příliš chladný a Zenon příliš blízko. Se svým horkým žádostivým dechem. Tohle byla maličko jiná hra, než jaké jsem byla zvyklá hrát a přesto jsem někde uvnitř intuitivně věděla, jak moc je nebezpečné takové hraní... A já bláznivá holka jsem prostě nemohla přestat, dokud jsem nevyhrála. Že? Jenže co je v takovéto situaci vítězstvím...? Možná bych ti chtěla padnout do náruče, možná tě pokořit. Snad podlehnout a snad tě nechat běhat kolem mých nohou jako hloupého psíka... Věděla jsem ovšem, že hrabě není z těch, kteří by kolem mě opatrně kroužili, naopak, kdyby byl šílený touhou jistě by si mě bez okolků vzal. A křičela bych? Nijak se mě nepokusí zastavit a já jsem ráda, mám právě příliš horkou hlavu, jsem tak trochu rozčarovaná a omámená... Zahrady se mi protiví, vzduch je příliš chladný! Vzduch je příliš čerstvý! Jak dusivě mě svírá! Možná bych potřebovala povolit živůtek. Hm? Pobavené jiskry v jeho očích mě dráždí natolik, že bych jej nejraději zpohlavkovala... Avšak bojím se, že by se jeho lišácký úsměv rozšířil ještě o poznání víc. Jaká čirá radost ze života. Už se mi neposmívá. Pochopím v momentě. Doširoka otevřenýma, náhle skoro dětskýma očima sleduji jeho úklonu. Poté opět své oči i tvář přikryju kamenným výrazem, poněkud vzdorně pohodím hlavou a ladnou chůzí se navracím do osvětleného sálu... Pryč ze snu, od měsíce ke slunci, dál od toho, co musí zůstat skryté... Běží mi hlavou a mezitím se snažím uklidnit, své divoce bušící srdce. Když dorazím k velkým proskleným dveřím, jež jsou otevřeny dokořán, jako vstup do zahrad, už se mi dokonce ani neklepou ruce a konečně si přijdu opět pevná v kramflecích. Tuším, že jsem se dostala do pořádné šlamastiky... Nikdy do svých her nesmím míchat city, ale co mám dělat, když takovým neovladatelným způsobem reaguje moje tělo? Pomyslím si a pohledem hledám Adrianu - ne snad, že bych se jí chtěla svěřovat, na to jsem příliš opatrná. Vím, jak to ve společnosti chodí a jak lidé milují klepy. Přesto bych u své nové přítelkyně ráda našla trochu toho klidného tlachání... Ale jak se zdá, zmizela. Můj milovaný Théo není také nikde k vidění... Kousek mojí dušičky, která vždy hořela jen pro něj, doufá, že potkal lady de Alexan a příjemně se baví. Přesto mi nepřestává dělat starosti ten jeho...pohled. Jistě měl na srdci něco důležitého, ale vždy mu tak trvá, než se vyjádří. Blázínek můj nejdražší. Můj otec živě hovoří s jakýmsi šlechticem. Opodál sedí Irka s vlasy barvy ohně - milovnice služebnictva. Už ani nevím, o čem jsme hovořily. Vypadá jaksi sklesle, jakoby náhle ztratila lesk, když už se neotáčí v kole... Zatímco se rozhlížím po sále, bezstarostně třepotám péřovým růžovým vějířem, který si trochu polekaně přitisknu na prsa, když mě nečekaně osloví náš hostitel. Snad jsem se bála, že za mnou bude stát, on? A co hůř, chtěla jsem, aby tam stál? Dýchal mi na krk a šeptal svá nestydatá slova... Rychle se vzpamatuji, něžně se usměju na společníka Adriany. Zlehka a velmi pomalu skloním hlavu. ,,Oui, monsieur." Vypustím francouzsky a vějíř jemným pohybem zaklapnu. Hrabě Gildeon je nepochybně velmi pohledným hostitelem, avšak dnešní události mě nutily být obezřetnější, než obvykle. //(Je to Gildeon, že? :D) Položí mi jistě zajímavou otázku a za jiných okolností bych neváhala říci prostě ano, protože se to zkrátka sluší a patří. Hostiteli se slušnost a laskavosti neodmítají... Jenže jsem si právě v tom okamžiku všimla svého milovaného bratříčka, jak obskakuje tu zrzavou Irku. No tohle! Jistě se jí jen udělalo nevolno... Théo je takový gentleman. Zlehka jsem přivřela oči - gesto příjemné pro muže naproti mně a zlostný pohled pro tu nesourodou dvojici. Navíc se v tu chvíli objeví konečně i lady de Alexan a vypadá stejně strašně a pochmurně, jako ona dívka, již dělá společnost můj bratr. Co se to tady k čertu děje!? S pohledem plným otázek navrátím svoji plnou pozornost muži přede mnou. ,,Ale, samozřejmě..." Přitakám a věnuji mu krátký úsměv. Po krátké odmlce pokračuji, protože ve mně zvítězila zvědavost nad zdvořilostí – nemohu si pokorné čekání zkrátka dovolit. ,,Nemohu si nevšimnout té změny v náladě osazenstva. Stalo se snad něco, můj pane?" Zeptám se tiše gentlemana naproti sobě.

ZRCADLO - 21. dubna 2014 19:52

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Přípravy "Jednou jsem jej viděla u dvora. Velmi sebejistý člověk.... nepůsobil na mnevůbec příjemným dojmem. Spíš jsem měla chuť od něj utéci co nejdál." mírně se otřásla. "Ale to už je dobrých osm let, hádám." zamyslela se, mírně pokrčila rameny. Mírně se otřásla, chtěla snad ještě něco dodat, ale to ji přerušilo zaklepání Patricka. Mlčky tě sledovala, když jsi četla vzkaz a jak ses rozplakala, zbrázdily její tvář vrásky starostí a obav. "Již dnes....?" chvíli tě sledovala. Možná se někomu mohla zdát ne příliš pohyblivá a ani briskní v myšlení, ale doslova klamala tělem. Sotva jsi prohrábla šaty, stiskla ti rameno, pak ě otočila k sobě. "Já vím moc dobře, co vám s sebou zabalit. Nemějte strach. Víte, že se na mne můžete spolehnout. Měla byste využít čas, co zbývá." bylo nesmyslné domýšlet se, jak poznala a co vlastně, ale v pohledu jejích očí bylo jen to, co sama vyslovila. A ty? Poslechneš ji... nebo něco jiného?

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 20:21

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Hádala jsem, že Margita nakonec uvítá skutečnost, že se s Markýzem nebudeme setkávat každý den u jídelního stolu. Nepromluvila s ním v životě ani slůvko, ale zdálo se, že už tak jí byl ten člověk protivný. „Sice je to osm let, ale zní to, jako kdybys jej zahlédla teprve včera.“ pronesla jsem kapku znepokojeně. Mohl mít takový člověk vůbec nějaké přátele? Když už jen od pohledu působil tak nepříjemným dojmem? Ale to ostatně nebyla má starost. „Ano, již dnes. Jsem strašně zvědavá, kdo bude náš nový hostitel.. snažila jsem se, aby se do mého hlasu vkradlo nějaké to nadšení. Ale v tom mne Margita otočila k sobě. Sklopila jsem pohled, jako kárané dítě. Ale ona jako by mne místo toho pohladila po duši. „Ale…co tvá hlava. Já ..“ tušila jsem, že podobné vymlouvání nemělo účinek. Stiskla jsem rty a zvedla hlavu. Načež jsem svou garde nadšeně objala. Dodnes nevím, jak z takového rozmazleného spratka, dokázala vychovat už ne…tolik rozmazlenou dívku jakou jsem byla já. Nevzpomínala jsem si, že by na mne byla vůbec kdy zlá, či přehnaně přísná. Ale i tak se mnou svedla neskutečné věci. „Vrátím se brzy. slíbila jsem jí a opustila jsem svůj pokoj. Popravdě jsem tušila, že v mžiku budu zpátky. Gideona buď v pokoji nezastihnu, či bude mít návštěvu nebo zkrátka bude zaneprázdněný. Připadalo mi, že pro dnešek jsem si svůj čas s ním již vybrala. Přesto jsem v koutku duše doufala, že mne ještě přijme. Ale možná bral naše rozloučení již za ukončené? Znejistěla jsem. Na druhou stranu, nemohu se vrátit za Margitou, aniž bych to zkusila. Tak zbabělá přeci nejsem, či snad ano? Dodávala jsem si odvahy. Ještě několik úderů srdce jsem vyčkávala přede dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala jsem.

ZRCADLO - 21. dubna 2014 20:50

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Rozloučení? Tolik úsilí k tak prosté věci, jako zdvihnutí ruky a zaklepání na dveře. Odpovědí však pouze ticho, smísené s vrznutím, jak se vchod do Gideonovy ložnice pootevřel. "Ano, dejte přivézt ještě několik sudů s vínem, ještě dnes podvečer, ať jsou nachystány na uvítací hostinu pro markýze. A dohlédni na to, aby..." hrabě umlknul a chvíli se na tebe díval, rozhodně tě dle všeho nečekal. "Díky, Patricku, můžeš jít." pokynul sloužícímu, ten jen přikývl a tiše se vytratil. "Elicio...? Myslel jsem, že se budeš chystat s Margitou na cestu..." přistoupil blíž, snad trochu znejistělý tím, že ses náhle objevila. Patrně si nemyslel, že tě uvidí dřív, jak před odjezdem. Sklonil hlavu a chvíli se zadíval stranou, stiskl rty. Nakonec se na tebe opět zadíval a mírně se pousmál. Radost v tom ale nebyla, spíš naopak smutek, co se odrážel i v jeho očích. Dle toho, cos mohla usoudit.... se úmyslně vrhnul do víru příprav, aby odvedl myšlenky co nejdále od tebe. Mohlo se to zdát... snad kruté, ale byla to pro něj patrně jediná možnost, aby se s nastalými událostmi svedl nějak vyrovnat. A tys celou tu oponu co pracně vytvořil a zatáhl, rovnou strhla. "Přišla ses.... rozloučit?" Zmohla ses alespoň na kývnutí? Nebo přecijen zabolelo, že.... co měl vlastně udělat? Jak se chovat? Nebylo dost jasné to, že hrabě si k sobě nikoho nepouští, nebo se o to alespoň urputně snaží? Proč? "Nestůj tady..." Anis nepostřehla, že otevřel dveře a stál již napůl v pokoji. Vteřina - a zvedl k tobě ruku. "To se k dámě jako ty nehodí... čekat přede dveřmi - kohokoli." usmál se. Stiskl tvou dlaň ve své a jemným tahem ses octla opět uvnitř. Je tohle ten okamžik? Pohladil tě hřbetem ruky po tváři, dveře tiše zacvakly. Žádný závoj v očích... ani sebemenší stopa po něm. Byl tady - pro tebe. Pro nikoho jiného.

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 21:26

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Ještě okamžik .. Zalilo mne horko. Proč jsem byla vůbec nervózní? Gideon se mi přece dostal hluboko pod kůži a stud nebyl nutným. Možná nešlo o stud, ale o něco jiného. O něco, co ve mne ožilo závratnou rychlostí, když jsem ho byť jen zahlédla. Pousmála jsem se. Rušila jsem ho. Vždyť jsem to čekala. Připadala jsem si trochu hloupě. Ale když už jsem tady. Stálo mě to přece tolik ..úsilí? Ano, měla bych se chystat na cestu. A ne stát přede dveřmi. omluvně jsem se usmála. Záhy jsem ovšem z jeho tváře vyčetla, že má návštěva není tím, po čem by toužil. Posteskla jsem si. Kdyby mě jen Margita nevybídla…ale hlouposti! Margita pouze řekla, co mi na očích viděla. Jen mě postrčila k činu. Nechtěla jsem mu přitěžovat, ale…ale proč mám najednou vše tak popletené? Nevyznám se v ničem, co se ve mně nyní odehrává. Smršť pocitů a já jsem z toho celá zmatená. Mírně jsem přikývla. A náhle a bez protestu jsem se ocitla v jeho pokoji. Usmála jsem se. „Chtěla jsem ti povědět, že odjedeme, co nejdříve. Margita už vše chystá.“ přimhouřila jsem oči, když mne pohladil po tváři. „A prosím, omluv mou nezdvořilost, že jsem tě vyrušila z příprav a neposlala ti vzkaz.“ začínala jsem se uklidňovat. V okamžiku, kdy jsem v jeho očích zahlédla ono známé zrcadlení, jsem si mohla být jistá, že se na mě nezlobí. „Avšak nemohla jsem se přinutit zůstat ve svém pokoji s vědomím, že bych s tebou mohla ještě moment pobýt. O tu možnost velmi brzy přijdu.“ zvolila jsem upřímnost, pousmála jsem se, ale vůbec ne smutně. Byla jsem šťastná, že se mi povedlo hraběte zastihnout. „Povíš mi něco víc o tom muži, který nás s Margitou bude hostit?“ chtěla jsem tu zůstat ještě chvilku, tajně jsem doufala, že se rozhovoří. Stiskla jsem jeho dlaň a odvedla ho k posteli, na místo, kde jsme seděli předtím. Očima jsem sklouzla k obvazům, pod kterými se skrývala rána utržená v souboji. Na okamžik jsem se zamyslela, jak bude asi vybadat jizva, až se zranění zahojí. Mimoděk jsem pohledem zavadila i o jizvičku pod bratránkovým okem a přejela jsem po ní bříškem palce.

ZRCADLO - 21. dubna 2014 21:42

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pousmál se. "Máš... větší odvahu než spousta lidí. Včetně mě." zadíval se ti do očí. "Marcus Haarman. Muž s minulostí, bez titulu, ale rozhodně ne bez majetku. Nejčastěji si ho najímá právě šlechta. Na ochranu, na sledování někoho. Tím, že... nemá moc mravů a vychování se spíš dostane do prostředí s temnými zákoutími a snáz s ním splyne. Ale nemusíš se bát. Šlechtické manýry zrovna neovládá, etiketa je podle něj další zbytečné plýtvání papírem, ostatně jako všechny knihy, ale.... je schopnější jak vojska královských gard. Ochrání tě, budete u něj v bezpečí a nikdo, ani on a ani jeho kumpáni, se tě nedotkne ani ti neublíží. Je to to poslední místo, kde by tě i takový člověk jako markýz hledal." Osvětlil ti, u koho budeš hostem. Těžko říct, zda realita byla divočejší než fantazie - a že tu jsi měla bujnou dost. "Marcus možná neuznává etiketu, ale slovo co dá dodrží." ujistil tě ještě, krátce e rozhlédl po místnosti. "Jeden z jeho lidí už zjišťuje, co je markýz zač a především... po kom jde." stiskl pevně rty. Nakonec se pootočil zas k tobě. "Těžké se rozhodovat... I když už vlastně rozhodnuto je." pronesl polohlasem, mírně se pousmál... a tentokrát... začal on líbat tebe.

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 22:18

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro „Marcus Haarman..?“ zopakovala jsem si pro sebe jméno muže, který nám poskytne svou ochranu. Nevzpomínám si, zda přede mnou v minulosti toto jméno již padlo. Nejspíše ne. Má tvář zračila čím dál větší překvapení. Dokonce jsem i povytáhla obočí. Muž bez titulu. Nemá úctu k etiketě. K ničemu nač si šlechta tak ráda hraje. I přes Gideonovo slovo, že tam budeme v bezpečí a nic se nám nestane, mne vyprávění o takovém člověku zneklidňovalo. Ale ne tolik jako pouhá zmínka o Markýzi. „O tom se můj otec nesmí nikdy dozvědět. Kdyby jen tušil, kam se vydávám ..“ vzpomněla jsem si na tatínka, který by se přinejmenším neskutečně rozčílil a Gideona snad vyškrtl z rodokmenu. I tak mi ta představa připadala navýsost komická. „A jsem zvědavá na Margitu. Nebo spíš na ty ostatní muže, až je tam začne srovnávat.“ byl to spíš žert, než cokoliv jiného. Usmála jsem se. Zdálo se, že nás čeká věru dobrodružný zážitek. „Dobrá. Věřím, že bys mne nevydal napospas tlupě banditů..“ zkoumavě jsem se na bratránka zadívala. Vždy byl zdrženlivý. Opatrný. A proto mne nyní zaskočil přirozeností svého činu. Podvědomě jsem se přitiskla blíž k jeho tělu. Chtěla jsem si palčivěji uvědomovat jeho skutečnost. Pevnost. A vůni. Prsty jsem mu vjela do vlasů a mírně za ně zatahala. Jemně jsem se odtrhla od Gideonových rtů a vtiskla mu polibek na tvář, na čelist a pokračovala jsem níž ke krku. Dlaně bloudily po ramenou, dokud nevklouzly pod pevnou látku kabátce. Nechala jsem se volně svazovat a unášet roztodivnou touhou, jež mi bujela v těle. Možná jsem se řítila do propasti, ale by tu přeci Gideon, který mě z ní zachrání…nebo ne?

Adriana de Alexan - 21. dubna 2014 22:36

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Snaha o návrat do zahrad - jsem tu pouze den a už jsem něčí pěšec Poručila jsem si, aby mne lokaj doprovodil zpátky do zahrad. Byla jsem unavená, avšak přišlo mi to jako lepší varianta než se nikým neviděna vytratit do svých komnat. Když opustit zábavu, je skoro povinností mladé dámy rozloučit se s každým, s kým jen to půjde. Anebo aspoň velice nahlas vzkázat, že z důvodu nevolnosti odchází spát. Čekala jsem, že jen tiše přikývne, přidrží dveře, abych mohla projít a vydá se se svící chodbou dál za účelem doprovodit mne tam, kam jsem si přála. Místo toho tam jen stál, zpříma naproti mně a vyřkl něco, co bych si nedokázala ani ve snu představit. Oči se mi rozšířily překvapením a brada na chvíli poklesla. Snad jsem chtěla něco říci, snad to byl pouze nepodmíněný reflex. Na zádech jsem ucítila studený pot a pocit provinilosti jako bych před chvílí udělala něco špatného. Hlavou mi vířili různé možnosti, proč se kolem mě děje to, co se děje. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více můj pohled temnul. Rty se pomalu semkly do úzké linky, když jsem se snažila získat převahu nad svým vlastním tělem a jeho reakcemi. Přemýšlela jsem, proč by mi tenhle lokaj lhal. Důvodů, proč by mi lhal Markýz, již bylo mnohem víc. Stejně tak naše podivné setkání už při příjezdu do této země. Jeho snaha o to, abych mu uvěřila. Hrdinný zachránce, který se objevil právě v době nesnází. Jeho skvěle odhadnutí osobnosti a využití jejích slabin vůči osobě, která se nehlídala. Jeho tajnůstkářství, kdy mi nesmí nic říct, a přitom žádá o spolupráci. A to vše ve jménu hraběte Gideona. Nelíbilo se mi, vážně se mi nelíbilo, že se mnou smýkají po neviditelné šachovnici jako s tím prvním pěšcem, kterého lze nejsnadněji obětovat. Pokud přinese užitek, skvělé, pokud o něj přijdeme, nevadí. Ale kdo si to se mnou hrál? Má macecha? Hrabě? Markýz? Uvěřím pravdě nebo tomu, čemu bych chtěla věřit? Už dávno tuším, že pravda je na míle daleko od toho, čemu nyní věřím. Lokaj tiše vyčkával. Nenaléhal, nespěchal. O to víc mne rozčiloval. “Omlouvám se…“ řeknu tiše, avšak vzápětí umlknu. Nechci, aby tušil, že snad někde cítím kousek studu za to, že jsem mohla něco pokazit. Cokoliv. I když tomu vlastně plně nerozumím, stejně to tak cítím. V hlavě mi pořád zněla slova Markýze a jeho tvrzení, že hrabě je raněn. Přivřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem, jak se má ňadra pozvedla jen do té míry, dokud jim to dovolil pevně zavázaný korzet. “Existují záležitosti, o kterých čím méně uší vím, tím je to lepší pro všechny. Slova procházející mnoha ústy mohou měnit svůj význam, byť jen nechtěně. Ráda Tvému pánovi řeknu, na co se mne markýz de Maricela ptal. Vypovím mu to kdykoliv bude ochoten mne přijmout, klidně i okamžitě, je-li to vážně důležité,“ pronesu již klidně. Snad se až tak klidně necítím, ale pokud to vážně chce slyšet sám Gideon, přijme mne a snad mi i vysvětlí, proč zde není Markýz vítán a kým vlastně je. Možná tím zjistím, komu věřit, pokud by náhodou nebyl raněn tak, jak mi druhý muž tvrdil. Anebo naopak zjistím, že je skutečně raněn, neboť to bude důvod, proč jej nebudu moci spatřit, abych nevěděla, co se mu stalo. Ale tím pádem aspoň zjistím, zdali mi lhal markýz. Chci se vrátit do zahrad, aby nevznikaly nemístné řeči, a nyní se skoro pozvu do komnat dalšího muže. Vážně výtečné mé plány. Co jiného však dělat?

ZRCADLO - 21. dubna 2014 23:23

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Jeho tělo příjemně hřálo, pod kůží na ramenou jsi cítila mírně napnuté svaly. Jemně tě chytil za ramena, zlehka stisknul, pak ti zdvihnul bradu a mlčky se na tebe díval. Přes rty mu přeběhl až něžný náznak úsměvu. Vzápětí se nad tebou sklonil, aby opět ochutnal tvoje rty. Jednou rukou tě stále lehce držel za bradu, tou druhou sklouzl přes tvůj pas na záda. Stačilo jen málo, aby ses položila na postel. A nějaké myšlenky na konvence, etiketu? Co všechno se ještě rozplynulo? Ještě několik okamžiků, přání, aby mohly trvat věčně.... než se odtáhl, ale jen mírně. Palcem tě pohladil po líčku. Dech měl zrychlený - sice ne tak znatelně, jako ty, ale... "Nevím... jestli něco takového můžu... Nechci ti ublížit... Tobě nikdy." zašeptal, sotva dva údery srdce uplynuly, než se opět sklonil a tentokrát se jeho horké rty dotkly tvé šíje. Opravdu chceš, aby tě zachránil.... nebo si spíš přeješ, aby do té propasti skočil s tebou?

Elicia de Talos - 21. dubna 2014 23:34

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Bylo to poprvé, kdy jsem něco tak intenzivního okusila. Vnitřně jsem se chvěla, možná i navenek. Čím? Nemám zdání. Nedočkavostí. Touhou. Euforií. Podmaněním. Měla jsem žízeň. Neovladatelné nutkání se vpíjet rty do jeho hřející kůže. Zbožňovala jsem jeho tělo. Byla jsem si tím jistá. Cítila jsem lásku. Bezpečí. Potlačovanou divokost. Ale zároveň i něžnost, která mi podlamovala kolena silněji, než vášeň. Střídavě jsem sledovala jeho oči a rty, když ke mně promluvil. Vnímala jsem jen zpola. Ale význam jsem chápala. Pohladila jsem ho po tváři. Chtěla jsem mu odpovědět, ale hrdlo jsem měla sevřené. Slastně jsem vydechla blízko jeho ucha. Polibky na mé šíji byly tolik mámivé. Ne, sama to nedokážu zastavit. Snad ani nemám vůli. Položila jsem se na záda. Nohu, ze které se mi vyzul střevíc, jsem pokrčila v koleni. Sukně šatů se svezla níž a odhalila bílou punčochu, která byla nad kolem utažená tenkou stužkou. Musela jsem zešílet. Nejsem vdaná žena a už vůbec ne Gideonova manželka. Tohle je přece zakázané, nemravné, přízemní .. Ale tak neskutečně jedinečné… „Už je stejně rozhodnuto ..“ opakovala jsem jeho slova a znovu jej políbila.

ZRCADLO - 22. dubna 2014 12:24

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Nadechl se a patrně chtěl něco říct... ale přerušila jej tvá vlastní slova a vzápětí i další polibek. Cítilas, jak se chvíli napnul - ale to jen proto, aby se přizvedl - vzápětí jsi ucítila, jak jeho dlaň klouže přes odhalené lýtko v punčoše, postupně dál, přes koleno až kousek nad něj, kde se zaklesl lem šatů díky množství látky. Ta jemně zašustila... a vzápětí k tvému překvapení ti sklouzla zpět ke kotníku. Vaše rty se oddělily, vtiskl ti ještě krátké polibky na křivku krku, tvář a čelo. Zadíval se na tebe. "Něco takového... bych neudělal. Dřív, možná u jiných... ale ne teď... ne u tebe." Nebylo to náhlé zchladnutí vášně. Zřetelně jsi cítila, že po tobě skutečně touží a to stále, jen... tě nakonec skutečně před skokem zachránil. To ticho se zdálo být nekonečné, ale pak... "Na to tě příliš miluji." Snad ani... v nejdivočejších snech sis nedokázala... představit, že by tohle řekl. Ale tohle nebyl sen... Těžko popsat tu změť pocitů, snad ji připodobnit k bouři?

Elicia de Talos - 22. dubna 2014 13:12

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zůstala jsem ležet a hleděla jsem na něj téměř bez dechu. V mých očích by nenašel ani špetku zklamání, či smutku. Ba naopak. Byla jsem otřesena štěstím. To, co vyslovil ..nakolik si mne vážil, mé nevinnosti. Nemohla jsem najít vhodná slova, abych vyjádřila vděk, štěstí a lásku, která se mi propíjela ven z hrudi. Ještě před pár okamžiky, jsem chtěla dopadnout na dno propasti, ale nyní, po tom, co řekl ..jsem věděla, že takto je to správně. Vůbec jsem se nezlobila. Muselo to být čisté, já musela zůstat..nedotknutá. „Gideone..“ vyslovila jsem jeho jméno s něhou, která patřila pouze jemu. Šťastně jsem jej políbila na čelo a pak jej objala. V tento okamžik jsem byla prostoupená radostí a na bolest z odloučení jsem si ani nevzpomněla. „Děkuji ti..“ zašeptala jsem mu do vlasů a ještě tak chvilku setrvala, vtiskávajíc si do paměti jeho vůni. Potom jsem se opatrně posadila, nedivila bych se kdyby se mi z toho všeho zatočila hlava. „Každý den budu netrpělivě čekat na zprávu od tebe, že už se smím vrátit domů..“ a tím domovem jsem myslela Gideonovo sídlo. Jelikož můj domov byl nyní tam, kde byl i on. Cítila jsem to tak. „Ale abych mohla zůstat klidná, musíš mi slíbit, že na sebe budeš opatrný. Žádná další zranění a tak dále ..“ zadívala jsem se na něj s lehkým pobavením. Doslova jsem zářila. Připadala jsem si, jako kdybych právě rozkvetla a nadechla se jara. „Už je pozdě. Měla bych Margitě pomoci s balením. A ty musíš dokončit přípravy na večer.“ řekla jsem smířlivě a ještě jednou jsem Gideona políbila na rty. Chvíli jsem se mu dívala do očí a potom jsem vstala a nazula si střevíček. U dveří jsem se ještě otočila jeho směrem a věnovala jsem mu šťastný úsměv. Nyní jsem odcházela beze spěchu, beze studu a vůbec tak nějak pokojně. Chlácholila mě snad myšlenka, že tu bratránka sice zanechám samotného, ale že jeho srdce si odvážím s sebou? Snad. S trochou štěstí mi Margita již stačila zabalit. Zkusila jsem následovat svou intuici a zamířila rovnou do jejího pokoje. Chtěla bych jí všechno povědět! Ale to se asi nesluší.

ZRCADLO - 22. dubna 2014 14:58

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pravda(?) Mladý lokaj stál mlčky, střídavě tisknul rty i dlaně v pěst. Zadíval se směrem k místu, odkud jste vyšli a kdes byla s markýzem, nakonec si povzdychl. "Bohužel to není možné. Hrabě vás nyní přijmout nemůže. Za jiných okolností bych si nedovolil se vás na něco takového ptát." Stiskl rty. Něco věděl - jen si nebyl jistý, zda ti to může říct. "Hrabě Gideon byl zraněn, ten muž kterého jsem přivedl než jsem se ujal vás, lady, je místní lékař, doktor Standham. Vzhledem ke zranění opravdu nevím, kdy by vás mohl přijmout a tato záležitost opravdu spěchá." krátce se odmlčel. "Nebo, pokud tu věc nechcete svěřit cizím uším, což chápu... pošlete po služebné list, kde vše sepíšete. Rozhodnutí je na vás, ale prosím, ať je co nejrychlejší." opět se na tebe zadíval, přecijen ti dal možnost výběru a zároveň potvrdil, co říkal i markýz... což na jednu stranu v otázce důvěry nikomu nepřitížilo, ale ani neodlehčilo. Misky vah zůstávaly stále prakticky vyrovnané. Pokud jsi se rozhodla přecijen vypovědět začerstva, co se událo, plavovlasý mladík ti trpělivě naslouchal. Pokud jsi zvolila psanou formu, doprovodil tě zpět ihned a bez dalšího meškání. Tak jako tak měl hlavu skloněnou a tvář zachmuřenou jistou nelibostí a přemýšlením. "Přeji vám krásný zbytek večera a dobrou noc. A děkuji." rozloučil se s tebou, načež se ztratil ve tmě. Hudba již hrála jen jemně jako by na pozadí, pro dodání atmosféry, ale ta už působila jako váza s prasklinou. Když ses rozhlížela po ostatních, všimla sis rusovlásky v těch nádherných mihotavých šatech.... které ale jako by na lesku a všem ztratily, stejně jako její oči. Snad se zdála být ještě pobledlejší, než dívky ohnivých vlasů z Irska bývají. Udělalo se jí snad nevolno? To už k ní přikročil mladý gentelman, po chvíli jsi v něm poznala doprovod... své zatím první a jediné přítelkyně, s níž vás seznámil Gideon - lady de Faisenz. Pokusíš se jí ještě vyhledat, i kdyby jen na popřání dobré noci a hezkého rána, nebo jsi opravdu už tak unavená, že tvé kroky spíš samy míří dovnitř sídla? Ať tak či tak - mladičkou sšlechtičnu přecijen zahlédneš - ten dlouhý závoj téměř bílých vlasů se nedá minout bez povšimnutí, ale.... nestačilas nic udělat - markýz již stál naproti ní.

ZRCADLO - 22. dubna 2014 15:48

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Na tvou prosbu k tobě přešel, vzal tvé ruce do svých a zlehka, hřejivě je stiskl. "Slíbil bych ti všechno... ale tohle nemůžu. Ale pokusím se, kvůli tobě. Než se vrátíš..." pousmál se, opět tě pohladil po tváři. "Doufám, že to bude brzy." vtisknul ti polibek do vlasů a nadechl jejich vůni, ještě naposledy tě stisknul v náručí. Na tvá poslední slova přikývl a nechal tě odejít. Mohla bys směle nahradit slunce, co se momentálně skrývalo za mraky - tak jsi zářila. Nemusela bys ani Margitě nic říkat - i slepý by poznal. Dveře do jejího pokoje byly pootevřené. Zahlédlas mezi nimi svůj kufr a kdyžs je otevřela, objevily se kousek před tebou rozložité boky tvé gardedámy, jak se shýbala, aby vložila do truhly ještě další kusy oblečení. Byla opravdu rychlá, přitom velmi svědomitá a tak ponořená do své práce, že tě vůbec neslyšela přijít. Kdyžs byla jen na krok od ní, napřímila se, pak otočila. Vzápětí jsi měla pocit, že se o ní pokusilo selhání srdce. "Proboha slečno! Tohle mi nedělejte, takhle se tu plížit, jako nějaká ztracená duše!" přiložila si dlaň na mohutné poprsí a zlehka na něj popleskala, pak dlaní zamávala před obličejem a srovnala jakž takž dech. "Jsem už skoro hotová, takže vaši pomoc potřebovat nebudu." pousmála se na tebe, pak si tě prohlédla lépe. Nechtěla, aby ti bylo stydno, takže se na tebe nedívala nijak dlouho, ale jemný záblesk v očích dával jasně najevo, stejně jako suknutí koutků rtů, že ví... "A nevím, jak vy... ale já bych se šla na pár chvil projít ven na čerstvý vzduch. Alespoň ta moje hlava si to žádá.... než začne pršet, vypadá to, že se to spustí každou chvíli." podívala se k oknu, pak zaklopila truhlici, přešla k tobě, vzala tvou tvář do dlaní, políbila tě na čelo a tváře a pak tě krátce objala.

Adriana de Alexan - 22. dubna 2014 16:35

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Zpátky v zahradách - No, moc jsem si nepomohla Z tváře mladíka bylo znát, že rozhodně nemá náladu na zpupnost mladé šlechtičny. Jen nerad šel s pravdou ven, ale informaci ode mne zjevně potřeboval mnohem více. Jeho nelibost byla patrná z pohybů i pouhého postoje těla, přesto však jeho slova byla uctivá. Sledovala jsem pohyby jeho rtů a jen těžko se ovládala, abych bezostyšně nezírala do jeho tváře jako hladový vlk se dívá na svou kořit ve chvíli, kdy ví, že on sám má navrch. Snad jen na maličkou chvíli jsem čekala, že si lokaj vymyslí něco, cokoliv, čemu bych já byla ochotna uvěřit, a přitom on nemusel říci pravdu, kterou doposud vědělo jen málo lidí. I když… skutečně? Souboj či napadení se stal nedávno a dva muži mi již nyní potvrdili, že hrabě Gideon je raněn. Prý ne těžce, ale přesto mne přijmout nemůže. Kdo ví, či je zranění vážnější než slova ujištění nebo jen pýcha nedovolí, aby jej mladá a cizí dívka spatřila slabého. Nakonec mi ale přeci jen pověděl pravdu. Dívala jsem se na něj a jemně souhlasně přikývla. “Tuto informaci mi podal již markýz de Maricela. Chtěla jsem pouze vědět, zdali to je pravda. Doufám, že Tvůj pán bude brzy v pořádku,“ odpovím. Z mé snahy o jemnou lest nakonec nevyplynulo vůbec nic. Hrabě Gideon byl ve skutečnosti raněn, tak jak mi pověděl markýz, to však neznamenalo, že nemohl lhát ve věcech dalších. Anebo jen neříkat pravdu, což občas vyjde dosti nastejno. Stejně tak jako mi cosi uvnitř říkalo, že tento sluha nemá potřebu ani důvod mi lhát. Ledaže by to nebyl sluha Gedeonův, ale jeden z markýzových poskoků, čímž si muž chtěl ověřit mou loajalitu. Z těchto konspiračních teorií mě začínala bolet hlava, ale život na rodném sídle mi byl dostatečným varováním před životem a intrikami smetánky. Má macecha byla mistryní manipulace a to bylo pouze na malém panství. V jakém měřítku si lidé hrají zde? Přeci jen mu ale mohu cosi povědět, něco neurčitého. I napsaný dopis s neporušenou pečetí se může lehce ztratit mezi stěnami byť jediného pokoje. Přesto jsem však měla možnost volby. “Markýz se mne ptal pouze na dnešní večer, zdali jsem si nevšimla něčeho podezřelého nebo divného. Má pocit, že ten, kdo ublížil hraběti s ním dnes seděl u jednoho stolu,“ začnu po chvíli. Nelžu, ale rozhodně lokajovi nebudu říkat, že mne markýz požádal sledovat Gideonovi hosty i nadále. A už vůbec ne o tom, že jsem vlastně souhlasila, byť v domnění, že pomáhám svému hostiteli. Pokud tuto informaci někdy někomu svěřím, bude to pouze hrabě sám. Tato verze je pouze domněnkou, stejně tak to mohl být kdokoliv zvenku, kdo jej sledoval. Jisté bylo pouze to, že se něco stalo. Proto nás tak ve spěchu opustil, a proto se také už nevrátil. “Pověděla jsem mu jen můj zážitek z dnešního večera. Mnohem víc bych mu popsala šaty přítomných dam než cokoliv jiného, co by se mi zdálo nezvyklé. Snad až na honosnost a krásu něčeho tak obyčejného jako se večeře zdá být,“ dodám s lehkým úsměvem. Stále nelžu. Snad. Po tomhle mladík jen kývl a šel mne doprovodit tam, kam jsem si přála. Nebyl však veselý, buď v tomhle obyčejném sdělení bylo něco skrytého, co jsem nemohla stále odhalit anebo tušil, že jsem mu neřekla všechno či snad i řekla, ale jen to, že má osoba byla do toho zapletena v něm vyvolávalo nelibost. “To samé přeji i vám. A pokud budete moci, vyřiďte mé přání brzkého uzdravení,“ promluvím opět po cestě v tichosti. Schválně nejmenuji. Uší i očí je zde víc než dost a pořád pevně věřím, že zde existují i ti, kteří o podivném incidentu stále nevědí. Hudba hrála pouze tichounce jakoby na pozadí, podtrhujíc podvědomě atmosféru, avšak aby nerušila v rozmluvě. Zlehka jsem se rozhlížela po ostatních a snažila se z jejich tváří vyčíst, zdali něco ví, zdali je i v jejích hlavách tolik zmatku. Tu jsem zahlédla rusovlasou krásku v šatech neskutečných barev, ale jakoby z nich všechna mystická krása zmizela. Stejně tak i z očí dívky. Vypadala jako motýl, jehož někdo vzal do rukou a z jemných křídel mu setřel onen lesklý prach natolik, že již dál nemohl létat. Byla smutná, snad i pobledlá. Pouze rudá záře jejích vlasů, jen ta neuhasínala. Očividně jsem však nebyla, kdo si toho povšiml, neboť vzápětí se osamocené dívce dostalo doprovodu. Dívala jsem se na tu dvojici, když jsem v něm poznala doprovod mé přítelkyně. Byl to její bratr, pokud se nemýlím. Ale to znamenalo, že když zde nevidím jejího otce a bratr se stará o jinou dívku, je ona zde pravděpodobně sama. Krátce jsem se zamračila, neboť se opravdu nevyplatilo být zde sám. Ani na chvíli. Já sama se o tom přesvědčila víc než bych chtěla. Oční víčka mi ještě před chvílí sama padala únavou, nyní v sobě však ještě našla dostatek sil. Rozhodla jsem se stříbrovlasou dívku najít. Snažila jsem se vypadat ledabyle, jakože mé kroky bloudí bezcílně. Přesto jsem šla rychle a očima ji hledala. A když jsem ji konečně spatřila, bylo to to jediné, co jsem mohla udělat. Těsně před ní se postavil markýz, až ji téměř zakrýval svým vlastním tělem a já téměř stoprocentně tušila kam půjdou a na co se jí bude ptát.

ZRCADLO - 22. dubna 2014 17:15

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Ztracená Tvou přítelkyni lapil stejný muž, jako tebe před chvílí. A jen tak ji rozhodně nepustí. Má smysl čekat, až ji propustí? A co ostatní? Spíše to vypadalo, že únava zvítězí. Někdo se před tebou objevil - byl to Patrick, onen vysoký sluha, uklonil se ti. "Ah, madam, jsem rád, že vás opět vidím. Mám vzkázat od vaší kojné, že již byla unavená a šla si lehnout, abyste o ni neměla starost a nehledala ji." mírně se pousmál, pak se opět napřímil a s tácem, kde byly sklenice, se vydal mezi ostatní hosty. Kolikrát se člověk neznalý tohoto umu divil, jak je možné rychleji jít a nevylít ani kapku. Mnohým by se na první pokus tác smekl z bříšek prstů celý. Patrně bude opravdu nejlepší vydat se zpět do komnat a odpočinout si. Zítra se na celou věc budeš dívat jinýma očima - a více ostře. Teď se vše začalo rozmazávat do nejasných tvarů. Stačilo jen zamířit po schodišti vzhůru, kde byly pokoje. Na stolku sis vzala zapálený svícen, přecejen to bylo bezpečnější. Bylo tu potemnělé šero, klid a ticho. Občas lehce vrznulo schodiště, zašustila látka tvých šatů... ale... Něco tě donutilo zastavit. Nebo se ti to jen zdálo? Odněkud z boční chodby na tebe dýchl lehký závan ale přecijen chladného vzduchu. Tamnota směrem hlouběji houstla, snad jsi ucítila i lehkou vlhkost. Patrně jsi už příliš unavená. Sotvas učinila krok, do zašustění látky sukně se opět vloudil ten zvuk... jako.. kovové zacinkání? Spíš než od skla či šperků jak od něčeho těžkého... snad... řetězů? Co vše dokáže unavená mysl a smysly vyčarovat? A bylo to vzápětí jen zakvílení meluzíny uvízlé někde v komíně nebo mezi dveřmi... či snad lidský vzlyk?

Adriana de Alexan - 23. dubna 2014 20:44

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Cestou do mého pokoje - a zase někam jinam Bylo mi jasné, že lady de Faisenz jen tak snadno popřát dobrou noc nezvládnu. Markýz ji odchytl dřív než já a rozhodně ji tak rychle nepustí. A pokud bych se jala náhodou zapojit se do jejich konverzace, nejenže bych byla nazvána hulvátem, ale ještě by to muži bylo zjevně podezřelé. Ženy se sice podle nich prý chovají výstředně a nepředvídatelně, ale pouze v rámci určitých mezí. Pomalu jsem se začala vzdávat. Dělat si přátele hned první den je pěkné umění, dělat si nepřátele je mnohem lehčí, ale tolik se to nevyplatí. A únava mne také dostihla. Oční víčka opětovně těžkla a ústa se málem otevřela zívnutím. Tu se přede mnou opět zjevil sluha, který mne nedávno doprovodil sem. Vyslechla jsem si jeho zprávu pro mne, přitakala na srozuměnou a lehce se usmála. “Děkuji za vyřízení, také si již půjdu lehnout,“ bylo to spíše řečnické oznámení. Mladíka to jistě nezajímalo, ale nechtěla jsem vypadat tak nafoukaně, jako se na slečnu mého postavení hodí. Akceptuji postavení mezi sloužícími a šlechtou, chápu, že většina není zásluhou, ale tím, jak se kdo narodil, a proto nevidím důvod chovat se k nim bez úcty a respektu. Ještě chvíli jsem se za ním dívala, a jakým umem chodil s tácem – rychle, jistě a s elegancí. Já bych pravděpodobně veškeré nádobí nasypala na zem. Spíše stoprocentně, jak jsem jej sledovala dál. Když jsem se na sloužícího a jeho umění vynadívala dosyta, otočila jsem se na podpatku a vydala se směrem k mým komnatám. Má snaha o to, být zde ještě viděna se povedla a prohlásila jsem ji tedy za splněnou. Již mi nebránilo nic v tom jít skutečně do mého pokoje. Zítra mi už snad nepřijde, že všechno, všichni a všude jsou spiknuti proti něčemu neexistujícímu, co však žije v obrazech v mé mysli. Aspoň v to tedy doufám… Dole pod schody jsem si vzala svícen, aby má cesta nahoru byla bezpečná. Přeci jen oči se již klížily a schodů bylo ještě hodně. Chodby byly potemnělé a osamělé. Sloužící již neměli komu sloužit. Unavení již dávno spali ve svých pokojích a ti, co měli náladu se bavit byli buď kdesi schovaní nebo dole v zahradách. Po chodbě se tedy nesly pouze tiché zvuky, které jsem způsobovala já sama. Občasné zavrzání parkety na schodech, anebo tiché zašustění látky mých šatů. Jinak nic víc. Aspoň to jsem si myslela. Ale něco uvnitř mě jakoby zaslechlo něco víc. Nerozhodně jsem se zastavila jako bych čekala, že to něco, co jsem vlastně snad ani neslyšela, uslyším znovu. Z boční chodby ke mně dolehl čerstvý vzduch, někde bylo asi otevřené okno. Tma se v té odbočce zdála černější a vzduch snad i vlhčí. Anebo se mi to pouze zdálo. Unavená mysl dokáže zázraky. Zakroutila jsem hlavou a udělala nový krok k mému původnímu cíli. Když tu… jako bych to zaslechla znovu. Divný zvuk, tak nepatřící na toto místo. Něčím se zde nehodil. Snažila jsem se v paměti spojit si zvuk s tím, čemu by mohl patřit a když jsem na to přišla, usoudila jsem, že jsem se zbláznila. Znělo to jako zvuk železa drhnoucí se o kameny. Jakoby železné okovy jemně narážely do kamenné zdi. Bylo to bláznovství. Musela jsem slyšet něco obyčejného, co ve velkém panstvím vyčarovalo zvuk naprostého šílenství. Ale tu se přidal další. A já bych přísahala, že nyní jsem slyšela lidský vzlyk. Co hůř, byla jsem si tím téměř jistá. Vím, že tohohle budu litovat. Vím, že svůj jemný nosík nemám strkat do věcí, do kterých mi nic není. A taky vím, že jsem jistě naivní blázen, ale stejně to musím udělat. Krátce se rozhlédnu prázdnou chodbou, zdali opravdu nikde není ani živáčka a pak odbočím pryč od mých komnat za bláhovou představou.

Elicia de Talos - 23. dubna 2014 23:16

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Procházka v zahradách Skutečně jsem se vylekala, zda se Margitě nezastavilo z úleku srdce. Měla bych si na to dávat pozor. Má gardedáma už také není nejmladší a já na to stále zapomínám. To je tou její ráznou, přesto veselou povahou. Stále působí živelně a energicky, i když by to do ní téměř nikdo neřekl kvůli její rozložité postavě. „Omlouvám se! To jsem nechtěla.“ provinile jsem se na Margitu zadívala. Rozhlédla jsem se po pokoji a zdálo se, že všechny přípravy jsou u konce, což mi má gardedáma záhy potvrdila. „Děkuji, jsi moc hodná.“ sice byla její povinnost se o mne starat, ale uměla jsem si vážit všeho, co pro mě dosud udělala. Na její návrh o procházce jsem přikývla. „ To zní jako výtečný nápad. Jen si vezmu pletený šál přes ramena, kdyby se ochladilo. Na slunečník to dnes, bohužel, nevypadá.“ povzdechla jsem si. Pravdou bylo, že jsem se tu cítila jako v bavlnce, ale horké podnebí mé domoviny mi Gideon vykouzlit nemohl. Velmi se po něm stýskalo. Zde bylo počasí nevyzpytatelné, a o deštivé přeháňky tu nebyla nouze. Vyšla jsem spolu s Margitou do zahrad. Čerstvý vzduch byl osvěžující. Snad jí uleví od bolehlavu. Na rtech jsem měla stále onen spokojený úsměv a pohled lehce zastřený, jako kdybych zároveň kráčela jak po cestě tak po niti vzpomínek. Cítila jsem přímo povznešeně. „A jak se ti líbila oslava?“ zeptala jsem se. Klepy mě stále zajímaly. „ S kým vším si se seznámila?“ zajímala jsem se dál. „A pokud se na oslavě stalo něco pikantního, doufám, že mi to nezamlčíš.“ zasmála jsem se a spiklenecky mrkla na svou milou Margitu.

ZRCADLO - 24. dubna 2014 23:02

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Sama To, že zvědavost zahubila kočku, by si patrně někteří měli napsat na čelo, aby tohle varování viděli při každém pohledu do zrcadla. Nebos byla opravdu tak unavená, že ti ten závoj mlhy zastřel zbytky zdravého rozumu? Těžko říct, jak dlouho jsi šla - chodba vypadala stále stejně - bílé stěny a okna - jedno z nich bylo skutečně pootevřené a z něj proudil onen chladný noční vzduch. Sídlo bylo o mnoho rozlehlejší, než sis doposud byť stihla pomyslet. Nebo se ti to jen zdálo díky situaci, ve které ses octla? V jaké části se teď nacházíš? Nevědělas z toho absolutně nic. Další zákrut chodby, další stejné dveře, obrazy.... jeden neopatrný pohyb, vzápětí zvuk skřípavý zvuk, jak jsi došlápla na střep porcelánové vázy. V matném lesku glazury jednoho kusu jsi zahlédla vlastní zdeformovanou siluetu. Ještě dlouho po tom, co ses rozešla jsi cítila napětí z leknutí, které jen zintenzivnilo i ostatní ne zrovna příjemné pocity, které tě zalévaly vlna za vlnou, až z nich bylo moře, které hrozilo, že tě utopí. Další chodba před tebou, dlouhá, vedoucí kamsi do neznáma - nebo spíše šera až tmy. Jen na jejím konci problikávalo světlo, nebo alespoň jeho zdání. Snad svíce? Teprve teď, když ses zastavila a pořádně rozhlédla vnímalas mnohem výrazněji onu vlhčí zatuchlinu, chlad, který tě stisknul v objetí i sklouzl pohlazením po páteři. KDE to jsi? Dle všeho to vypadalo na nějako neužívanou část sídla - která pomalu chátrala. Vpodstatě žádné obrazy, bílá barva dvěří zšedlá, lesk zlata zašlý, barevné tapety na zdech setřené. Celé to místo působilo jaksi vzdáleně, jako bys vkročila do nějakého jiného světa a času. Díky napětí co ti kolovalo žilami a opanovalo celé tělo sis až po delší chvíli začala uvědomovat další zvedající se vlnu strachu a obav - tentokrát z toho místa. Možná by bylo lepší se otočit a jít zpět, protože cesta dál nejspíš nikam nepovede. Ale co pootevřené dveře na konci a to světlo, co z nich vychází? A co ty zvuky, cos slyšela předtím? Okovy... vzlyk. Co když tady někdo je a potřebuje pomoc?

ZRCADLO - 25. dubna 2014 14:17

soukromá zpráva od ZRCADLO pro V zahradách Tvá komorná jen přikývla, sama si pro jistotu přehodila přes ramena poněkud větší pléd a společně jste se vydaly do zahrad. Bylo sice chladněji, ale svěží, skoro šťavnatý vzduch před deštěm prosycený vůní trávy a stromů měl také své kouzlo, které naopak často vyprahlému Španělsku chybělo. Škoda, že nelze mít obé.... a nejlépe dle vlastních tužeb a přání. "Oslava? Ale jistě, musím říct, že víno bylo opravdu vynikající." Cos vlastně čekala za odpověď? Těžko se odolávalo tomu nezačít se smát. To byla celá Margita - i když jí hlava musela pěkně trápit, beztak bylo v jejím hlase slyšet skoro mazlivý podtón a do pohledu jejích očí se promítlo lehčí zasnění. Víno bylo prostě její láskou, její vášní, i když opilou jsi ji nezažila nikdy - ona tenhle mok vychutnávala s každým douškem, nikdy jej hladově nehltala jako pijani v hospodách, nebo i někteří na šlechtických bálech. "Popravdě, o žádných pikantnostech moc nevím, jen jeden člověk se mi příliš nepozdával. Vysoký asi tak metr osmdesát, černé vlasy i oči a nebyl snad ani na chvilku bez hloučku nějakých...." mávla rukou. Patrně se jí pro podobné ženy nechtělo hledat pravé jméno, když označení "dáma" jim nepříslušelo. "Na chvíli zmizel i s tou mladou francouzskou se skoro bílými vlasy." nesouhlasně pokývala hlavou. kam se poděly alespoň nějaké způsoby? "Cožpak mladým dámám nevadí, že se dostanou do řečí? Spíš mi posledních pár let přijde, že se právě o to snaží." mírně se zamračila. "Štěstí, že vy jste se podobným nenechala zmámit." pousmála se. Kdyby věděla.... o skoku do propasti... "Dobré ráno vám oběma, dámy." Rysy ve tváři Margity ztvrdly. Jak se říká - vy o vlku... a vlk.... "Dovolte abych se představil. Kníže Zenon." uklonil se, ale na tvou gardedámu to žádný dojem neudělalo. Nenechala se jen tak snadno opít rohlíkem, zvlášť pak ne po tom, co si o někom utvořila obrázek - ne díky povídačkám ostatních, ale opravdu čistě svůj vlastní.

Elicia de Talos - 25. dubna 2014 22:22

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zahrady Musela jsem se pobaveně zasmát. Víno! Pro Margitu první věc, dle které hodnotila úspěch jakékoliv oslavy. Bez lahodného moku by si výjimečný večer snad ani nedokázala představit. Já jsem její vášeň nebyla s to ocenit. Víno mi buď chutnalo nebo ne. Kde bylo sklizeno a vše okolo toho mne nezajímalo. Navíc jsem měla radši vína sladší, ale spíše jsem slyšela názory, že pravé chutné víno má být trpčí. Občas mi z toho šla hlava kolem. Asi to nebude má parketa. „Těší mne, že jsi byla spokojená. Jistě i hrabě bude mít radost, až se doslechne, jaký měl jeho výběr úspěch.“ pousmála jsem se a rozhlédla se kolem. Na obloze sice neplulo spalující Slunce, to se zde snad neobjeví ani při konci světa, ale bylo mi celkem příjemně. Mnohem lepší než netrpělivě přecházet po pokoji a čekat na dobu odjezdu. Byla jsem z toho lehce nesvá. Co když se o to markýz dozví? Ani nechci přemýšlet nad následky. Nastražila jsem uši. Očekávala jsem nějaké zajímavé a špetkou okořeněné zkazky. Avšak zdálo se, že se všichni zdrželi přestupků na etiketě. Pravděpodobně si pozvání na sídlo museli vážit. Ale přeci jen jeden postřeh Margita měla. Myslím, že jsem si toho muže na oslavě všimla. Ale od té doby mi na mysli nevytanul. Vzpomněla jsem si na svou návštěvu u Gideona a v krku jakoby mi uvízlo velké sousto. Stud. Ovšem to přeci bylo něco zcela jiného, nebo ne? Na hraběti mi nesmírně záleží. Mé city vůči němu jsou až bolestně oddané a při zvuku jeho jména se mi vždy rozbuší srdce. Vždyť on je mým Sluncem. Ale..co když o mě bratránek smýšlel podobně jako Margita? Co když si myslel, že se chci také dostat do řečí, že snad s ostáními dámami…soutěžím? Nač to myslím, proboha! Zatřepala jsem hlavou. „Netvrď mi, že jsi taky nikdy nebyla mladá a zamilovaná, Margito.“ vyhrkla jsem na svou obranu, přestože Margita netušila, co se stalo mezi mnou a Gideonem. Buď se kníže Zenon plížil okolím jako stín, nebo jsem si dostatečně nevšímala okolí. To bylo mnohem pravděpodobnější. Pokusily se o mne rozpaky. Před momentem jsme o něm mluvily a nyní.. „Ach, velmi mne těší, kníže.“ uctivě jsem se uklonila. „Elicia de Talos a toto je má gardedáma Margita.“ představila jsem i nás. Ten člověk musel vycítit, že ho má garde nesnáší. Jemně řečeno. Patrně jej to nijak netrápilo. „Nečekala jsem, že na někoho narazíme v zahradách takto brzy. Většina hostí ještě neopustila své pokoje.“ pronesla jsem konverzačně a jemně se pousmála. „A jak se Vám líbila včerejší oslava na uvítanou?“ dodala jsem zdvořile. Už jsem věděla, že si na něj mám dávat pozor. Ale i tak jsem byla zvědavá na jeho způsoby.

Joyous de Faisenz - 27. dubna 2014 23:18

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Opravený kousek Zatímco se rozhlížím po sále, bezstarostně třepotám péřovým růžovým vějířem, který si trochu polekaně přitisknu na prsa, když mě nečekaně osloví docela neznámý muž. Snad jsem se bála, že za mnou bude stát, on? A co hůř, chtěla jsem, aby tam stál? Dýchal mi na krk a šeptal svá nestydatá slova... Chvíli jej pozoruji s trochu nejistým úsměvem na rtech. Musí mu být jasné, že ho nepoznávám, ale on očividně zná mě... Po chvíli poněkud trapného ticha mi dojde, že je to muž, který naposledy hovořil s mou drahou Adrianou. ,,Ach, oui monsieur." Vydechnu trochu klidnější, protože kdo jiný mu mohl prozradit mé jméno, když ne ona. A pokud je to její známý nezbývá mi, než věřit, že je to slušný gentleman... Protože poznat dalšího neslušného by už bylo i pro moji horkou hlavu příliš. ,,Nevím, zda je to vhodné, když jsme si ještě nebyli oficiálně představeni." Zlehka zamávám vějířem a trochu nadzdvihnu obočí. Snad čekám na jeho jméno, snad na vysvětlení. Jsem však příliš zvědavá a dychtím po vysvětlení. Co jsem to u všech čertů jenom propásla?!

Adriana de Alexan - 28. dubna 2014 10:17

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Sama kdesi Šla jsem potemnělou chodbou pořád dál. Jediný plamínek naděje poskytovala svíce, kterou jsem nesla v ruce a který občas slabě zaskomíral, když jsem jím prudce pohnula směrem vpřed ve snaze dohlédnout třeba zase o něco dál. Okolo mě to vypadalo pořád stejně, pouze bílá smutná stěna bez obrazů a občas okno, který dovnitř v tuto noční dobu nepropouštělo mnoho světla, ačkoliv měsíc venku dle mého svítil. Náhle se mi plamínek svíčky začal třepotat mnohem více a prozradil tak, že jedno z oken je otevření. To tedy byl ten závaz vzduchu, který jsem před chvílí cítila. Šla jsem pořád dál a sídlo se zdálo snad nekonečné. Bylo mnohem větší než jsem doufala, než jsem si vůbec dokázala představit. Nebo možná mi to pouze tak přišlo jen kvůli monotónnosti okolí, kdy každý krok vpřed byl stejný, jako deset zpátky. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo pouze to, že absolutně netuším, kde jsem se to ocitla. Znovu jsem zahnula za roh, kdo ví už který. Šla jsem pořád dál, tiše, když tu se chodbou ozval nepříjemný, pro mne příliš hlasitý zvuk. Zvedla jsem nohu z předmětu, který ještě jednou skřípnul o podlahu a snížila k němu svíci. V lesklé glazuře střepu dřív jistě krásné vázy jsem rozmazaně zahlédla samu sebe. Proč je zde rozbitá váza a kdo jí rozbil? A proč zde není nikdo, kdo by to uklidil? při těch otázkách, kterou jsem si položila, jsem se musela zamračit. Srdce mi bušilo jako zvon a cítila jsem, že toto je místo, na kterém nemám co pohledávat, ale nebylo to zrovna ona? To zakázané ovoce? A přeci jen, nikdo mi neřekl, že existuje místo, kam bych nemohla. Ale i přesto moje přesvědčení se pulz vracel do normálního rytmu ještě dlouho poté, co já jsem již opět šla dál. Šla jsem celkem jistě, tiše a poměrně rychle na nedobré osvícení, které zde panovalo. Přesto uvnitř mě probíhala směsice pocitů. Byly nepříjemné, zvedaly mi chloupky vzadu na krku, ale já stejně šla dál. Jako bych musela. Jakoby mě tam něco táhlo. Další chodba, vypadala snad ještě hůř než ty předchozí. Část sídla, kterou hrabě nechal zchátrat. Proč? Nevypadal, že by měl nedostatek financí na správu celého sídla. Nemá ji snad rád? Proč? Bojí se jí, to snad ne, to by bylo ještě horší… myšlenky mi jen vířily hlavou, když tu jsem si všimla malého světlého bodu v dálce. Něco tam svítilo. Byla jsem o tom přesvědčena. Zastavila jsem a hleděla do dáli. Svíce znamená, že tam někdo je, ale je to dobře či naopak. Do nosu mne udeřil pach zatuchliny. Když jsem šla, nevnímala jsem ho tolik. Také chlad tu byl mnohem větší, klouzal mi po páteři nahoru a zase dolů a zjevně sem mu tam líbilo. Stála jsem tam nerozhodně a začínala se bát. Tahle část panství byla temná a zlá, něco v ní bylo špatně. A já byla blázen, že jsem se sem vůbec vydala. Co když mě zde někdo chytne? Bude stačit tvrdit, že jsem zde pouze první den a tak jsem se ztratila při cestě do mého pokoje? Nelíbilo sem i tam, ale co ty zvuky, co jsem slyšela? Čím víc jsem měla špatný pocit z místa okolo, tím víc jsem si byla jistá, že to, co jsem slyšela nebyl pouze výplod fantazie, ale skutečnost. Všechno uvnitř, i ten zbytek zdravého rozumu mi říkal, abych se okamžitě otočila a zamířila zpátky, ale něco mě tu přesto drželo a naopak nutilo jít dál. Co jít už jenom kousíček, zdálky zkusit nahlédnout a pak se otočit a co nejrychleji zmizet?

Balduin von Schwannwede - 12. května 2014 14:12

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro V noci jsem se spíš neklidně převaloval. Ne že by mě trápily noční můry, ale onomu hlubokému spánku se to taky moc neblížilo. Spíš něčemu podobnému mdlobám. Kalný úsvit mne zastihl s očima dokořán, sice odpočatého, ale nevrlého a nezvykkle podrážděného. Znovu jsem prolétl těch několik řádků, které včera Morris donesl večer a začal si zrovna skládat plán na dnešní den, když mne vyrušil Alden. Blýsklo mi v očích zlobou, když se můj věrný komorník přiznal, že se Juliett přitížilo a přesto mne přes moje výslovné přání neprobudil, a málem jsem se na něj utrhl. Ale jeho příklad mne zadržel zpátky, spolkl jsem vztek i ostrá slova s nemalým přemáháním. "Dobrá, Aldene. Děkuji. Dejte prosím vědět Morrisovi, ať připraví Marlene." pokývnu mu, než s podivným chvěním zamířím k salónu. "Promiňte, doktore." odstoupím a pokynu mu ke své pracovně. "Tady můžete mluvit bez obav." Naslouchám jeho výkladu mlčky - i já už jsem si udělal představu o Juliettině nemoci. Jenže na rozdíl ode mne, Juliett vyrůstala ve strázních a bídě. Já ne. U mě je šance na onemocnění o dost menší, navíc jsem zvyklý vést aktivní život a pravidelně jíst. "Dám si pozor, nebojte se. Ale do jídla ji musíme nutit." potřesu hlavou. Držet Juliett isolovanou od celého domu nemůžu, někdo ji ošetřovat musí. Je možné, že budu muset najmout zvláštní ošetřovatelku, protože tohle už se jako obyčejná služba považovat nedá. "Povězte mi doktore, když bude ležet v posteli, může dělat nějaké lehčí manuální práce - třeba vyšívat, nebo si číst knihu ? Myslím si, že ji přílišná neaktivita škodí možná více, protože pak nemůže v noci pořádně spát." Nabízenou pravici stisknu bez váhání, ale ještě mladého lékaře zadržím. "Velice vám děkuji. A propos, včera mne zastihla zpráva, že hrabě Gideon byl těžce raněn - nevíte o tom něco víc ?"

Sionnach Deargan - 24. června 2014 01:38

soukromá zpráva od Sionnach Deargan pro Dívala jsem se na muže, ve spáncích cítila tep svého vlastního srdce a nohy jako by nebyly mé. Soustředím se jen na vlastní dech a snažím se uklidnit a utřídit si myšlenky v hlavě. Je tak nádherný, jako andělé na nebi. Upjatě sepnu ruce a v mysli odříkám Otčenáš. Modlím se za sebe i za něj, za lékaře, který mi pomohl v mé nouzi i za hodnou paní Archerovou, kterou by měli blahořečit. Tak hodní lidé. Těch je na světě málo. Mé oči si pomalu zvykají na přítmí, kterým jsme oba obklopeni. Trhnu sebou, když si muž na lůžku odkašle a věnuji mu dlouhý pohled. Potom se otáže, kde to vlastně je. “ Pane, jste v příbytku našeho zachránce. Já jsem stejný nalezenec jako vy. Jsem Sionnach, přišla jsem z Irských ostrovů, hledat zde štěstí. „ Sklopím cudně oči. “ Bůh a Duch Svatý stál při mne, když se objevil pan doktor.“ Pomalu za šustění sukně dojdu k malému stolku, odkud vezmu pohár, do kterého naliji vodu, abych mohla dát napít muži na lůžku. Několika kroky se dostanu k jeho lůžku a odložím sklenku na noční stolek, abych mu pomohla do sedu. “ Ano pane, z Irska.“ Tisknu ho na svou hruď, tak jako to dělá matka, dítěti, které je zesláblé horečkou, záda se mu snažím podložit polštářem. Dýchám pomalu, aby se mi zklidnil dech. Než mu podám sklenku, otřu si čelo a zhluboka se nadechnu nosem, až se mi zatočí hlava. “ Pijte pomalu, pane.“ Přidržuji mu sklenku u úst a rukou, kterou ho podpírám, mu jemně hladím vlasy slepené potem. “ Zalknete se.“ Snažím se, aby můj tón hlasu byl co nejměkkčí, abych ho nekárala. Když je obsah sklenice vyprázdněn, odložím ji na stolek a přidržuji ho, aby mohl zpět sklouznout do podušek. “ Ano, jsem tu sama. Má rodina…“ Kousnu se do rtu, abych potlačila příval slz. Celou tu situaci zachrání hospodyně. “ Ano madam, snad jsem neudělala nic špatně, když jsem mladému pánovi dala napít.“ Vyskočím na nohy a uhladím si sukni na bocích. Její uznalé přikývnutí mne potěší. Nejsem tak zbytečná, jak se nejprve zdálo být. Překvapí mne další svou prosbou. “Madam, pokud se mladý pán svěří mým rukou a tím vám budu nápomocna, budu velice ráda.“ Udělám mírné pukrle. “ Ještě jednou vám děkuji, za vaši neskonalou laskavost. V modlitbách na vás budu myslet.“ Sleduji po očku mladíka, který tápe ve vlastních myšlenkách. I na vás mladý pane budu vzpomínat při modlitbách. Srdce se mi sevře úzkostí, když uvidím jeho posmutnělý výraz. Slibu, který mu dala hospodyně, věřím, někde v duší vím, že nalezne svou paměť a, doufám, že i já budu nápomocna. Když hospodyně odešla, vyměnili jsme si pohledy. Teď i ten jeho byl plný bolesti. “ Jsme oba sirotci a nalezenci.“ Tiše pošeptám.

ZRCADLO - 08. prosince 2014 18:47

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Zenon Vypadalo to, že ani žena, navíc tvá gardedáma, co by ti měla jít ve výchově příkladem, nejde vždy slepě za etiketou. Pozvedla obočí a sjela knížete pohledem, který dával víc jak okázale najevo, jak o něm smýšlí - ale dech jí vzalo to, cos udělala ty. Zatímco Zenonovy rty zvlnil jemnější přídech úsměvu, ty Margitiny se semkly do útlé linky. Takhle rozhořčenou jsi ji neviděla už…. hodně dlouho, sotva ses pamatovala na důvod. "Přiznám se, že ona většina se mě samotnému vyhýbá. V tomto případě jsem za to i rád. Nepoštěstí se narazit na tak půvabnou společnost." snad se pokusil alespoň naznačit políbení ruky i tvé gardedámě, ale ta sebou škubla jako by dostala žihadlem - současně s tím tě od knížete trochu odstrčila. "Než budete hovořit dál, kníže, a budete tak zbytečně plýtvat svým časem, krom našeho… Ráda bych vám sdělila, že se mi nelíbí společnost, jíž se obklopujete a ani vaše pověst. Lady de Talos je šlechtična slušných mravů, která by si nedovolila proti vám takto otevřeně vystoupit, ale já ano. Nechte nás projít. To je jediné, o co vás žádám." Bránila tě jako lvice své mládě - za což si vysloužila jemné pousmátí od knížete, ale pokud jsi chtěla něco vyhrknot na Margitinu obranu, zarazil tě jemným pokýváním hlavou, napůl nevěřícným. Uznale pokývl hlavou. "Dobrá tedy, nerad bych vám v čemkoli bránil, madam. Prosím…" s tím ukročil stranou, abyste mohly projít. Těžko říci, zda toto chování tvou garde tak překvapilo, nebo její nedůvěra k onomu šlechtici byla až taková… ale pár vteřin ještě těkala pohledem z něj na uvolněnou cestu, než tě jemně pobídla, aby ses rozešla a sama tě následovala. "Přeji hezký zbytek dne vám oběma, dámy." popřál vám ještě, Margita se opět zamračila a nezpomalila ve svižném tempu a tvém popoháněn, dokud jste se Zenonovi neztratily z dohledu. Nemálo se při tom sama zadýchala. "Myslím….. že čerstvého vzduchu jsem už vychutnala dost…" vypravila ze sebe, když trochu ustoupila červeň z jejích tváří, otřela si čelo a mírně, jak jen to korzet dovoloval, si protáhla bedra. "Beztak to vypadá, že bude pršet." pokývla hlavou když vzhlédla k obloze. Ta byla sice jen o něco málo víc šedivější, než když jste vyšly ven, ale uznalas, že rozrušení pro tvou společnici bylo takto po ránu snad až dost. "Nechápu, proč tady podobného člověka jako je tenhle hrabě Gideon vůbec trpí. Akorát tak povzbuzuje ony zlé jazyky a dává jim půdu pro další a další historky." poznamenala pak, když jste se vydaly zpět k sídlu. Takže Zenon byl stálejším hostem bratránka? Možná… zjistit si o Zenonovi něco víc? Nestačilo na druhou stranu to, co tvá garde udělala, jako dostatečný důkaz toho, co je to za člověka? Na ruhou stranu… muži se často obklopují ženskou společností. Vždyť i Gideon… - tak co ty dva stavělo do tak odlišného světla - i ve tvé vlastní mysli? Marcus Haarman… další jméno, další člověk, který patrně nemá tu nejsvětlejší minulost. Gideon mu věří, že vám nic neudělá, že se vám nic nestane. Přesto… Markýz Rogelio de Maricela - šlechtic až ze Španěl, ba co víc, z královského dvora. Obloha nad sídlem a jeho zahradami se náhle zdála být temnější...

Elicia de Talos - 11. prosince 2014 11:56

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Zahrady Chování Margity mě zarazilo. Podvědomě jsem věděla, že pokud se má gardedáma takto zapříčí, nic s ní nehne. A já si v žádném případě nemohla dovolit zpochybnit její autoritu. Konec konců ona tu za mne zodpovídala a já bych se projevila jako naprostý nevychovanec, kdybych nebrala v úvahu její nelibost ke knížeti Zenonovi. Mohla bych jí tím i ublížit a to bych si pak vyčítala. Udělala toho pro mne za ty roky spousty a vždy se mi pokusila vyjít vstříc, pokud to bylo možné. Proto jsem se stáhla a nechala ji hovořit. Na šlechtice jsem pohlédla již pouze jednou a váhavě. V momentě, kdy nám uvolnil cestu, jsem pohledem utkvěla na Margitě a rozešla jsem se vpřed. Tohle bylo nepříjemné. A pro Margitu obzvlášť. Když jsme byly opět z dosahu Zenonovy přítomnosti, jemně jsem se na svou gardedámu usmála, abych jí dala najevo, jak dobře onu situaci zvládla. Obávám se, že podobných obranných scén se ještě dočkám až dorazíme do sídla, či úkrytu onoho Marcuse Haarmana. Prozatím jsem o tom místě mohla mít pouze divoké a romantické představy. „Jistě, pojďme dovnitř. Dala bych si horký čaj, co říkáš?“ navrhla jsem. Nevěděla jsem, co Margitě odpovědět na její otázku. Nebyla jsem o nic víc znalejší Gideonových motivů, než ona sama. „Věřím, že hrabě má proto jistě své důvody.“ to bylo jediné, co bych mohla říci na jeho obranu. „Správné důvody.“ dodala jsem. „Ani mně kníže Zenon není kdovíjak sympatický, ale musíme si uvědomit, že my jsme tu cizinky neznalé zdejší společnosti. Ostatní posuzujeme pouze podle informací, které se k nám donesly kdo ví odkud. Možná je to úplně jiný člověk, než jak se prezentuje okolí.“ zamyslela jsem se nahlas. Možná jsem si to nalhávala, abych se uklidnila. Možná na tom bylo sousto pravdy. „Ale jsem ráda, že jsi se za mne postavila.“ usmála jsem se na svou garde a mířila k našim pokojům. Cestou jsem služebnou požádala, aby nám připravila čaj. Jedno bylo jisté. Čím déle v sídle zůstávám, tím více otázek a záhad se objevuje. Je tu až příliš jmen…mužů, kteří jsou svým způsobem tajemní a já nemám dostatek indicii, abych vše rozklíčovala. Gideon má svá tajemství, která mne přirozeně dráždí. Jak mu mám pomoci, když nic nevím. Nebo je to tak nejlepší? Přece se říká, jak sladká je nevědomost.

ZRCADLO - 11. prosince 2014 12:43

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Markýz "Obávám se, lady, že na oficiální představení nezbývá času. Jmenuji se markýz Rogelio de Maricela a jsem zde v zastoupení jeho veličenstva, krále Španělského ve vyšetřování jisté záležitosti, v jejímž rozuzlení mi můžete být velmi nápomocna. Patrně více, než si sama myslíte." tón jeho hlasu byl vážný, nedíval se na tebe jako muž na ženu, nebo jaks byla tak často zvyklá. On jen bedlivě sledoval, jak budeš reagovat - a byl soustředěný. Citelně nenaléhal - stačilo zmínit se slovy o tom, že nezbývá příliš času. Ale důvod tohoto… Markýz se krátce rozhlédl kolem, jako by se chtěl ujistit, zda jste alespoň trochu z doslechu. "Jedná se o vašeho hostitele, který je do celé záležitosti více či méně zainteresován… a kterému především ubíhá čas." výhrůžka, varování… či prosté uvedení skutečnosti? Snad letmé rozhlédnutí, abys postřehla, že Théo stojí i s onou Irkou stranou, že téměř nejsou vidět - a po té ji usazuje zpět na židli, očividně velmi rozechvělou - a mizí v sídle. Stejně tak, jako v jeho útrobách zmizela i tvá zatím jediná přítelkyně a krajanka. Pohled tvých očí musel chtě nechtě opět sklouznout k onomu vyslanci - krále ze Španěl - tady, v Anglii? "Prosím, rozhodněte se rychle. Ale doporučuji vám, abyste mne následovala." pokývl, pak mírně naznačil paží směr k odlehlejšímu koutu sídla. V temnotě jsi byla už i se Zenonem - tak o horšího by tě mohlo potkat? Tenhle markýz nevypadal na to, že by se jakkoli pokoušel o tvou přízeň v jiném smyslu slova, než že s tebou chce mluvit. Sotvas i málo zřetelně dala najevo souhlas - snad i ze zvědavosti - sám pro sebe pokývl. "Tedy můžeme." následně vykročil, avšak v poslední chvíli se ještě pozastavil a nabídl ti rámě. Pár chvil na to jste opět zmizeli v temném příšeří. Z toho směru jsi viděla přicházet i Adrianu de Alexan, což znamenalo, nebo tě vedlo k myšlenkám, že s ní tento muž hovořil také. Zčásti jste obešli sídlo, pak vystoupali tři schody a po straně se pak tvůj průvodce natáhl po menších prosklených dveřích. Nahlédl dovnitř, pak ti je podržel a počkal, až projdeš. "Budu teď s vámi jednat natolik otevřeně, jak mi situace dovolí a tak, jak budete i vy otevřená ke mě." přitáhl ti židli. "Prosím, posaďte se." nejen slovně, ale i lehčím gestem tě vybídl, aby sis udělala pohodlí. Kdyžs tak učinila, nadechl se, ruce sepjal za zády a okamžik vzhlédl ke stropu. Místnost to byla ne tak rozlehlá, spíše připomínala cosi mezi salonkem a zimní zahradou. Kolem panovalo temnější šero. "Vím, že zde nejste hostem dlouho. Přesto bych rád slyšel vše, i o čem se domníváte, že by bylo nepodstatné, co se dělo od vašeho příjezdu sem. Pomoci mi může i zdánlivá maličkost. Někdo se totiž ztratil, jako by se po něm slehla zem. A není to rozhodně člověk malého postavení a důležitosti." pevněji se ti zadíval do očí, přičemž se sám posadil kus od tebe, aby ti viděl do tváře, ale zároveň měl povědomí o případném pohybu zvenčí.

ZRCADLO - 11. prosince 2014 15:46

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Světlo v temnotě Rozechvělá, váhavá, s hrdlem staženým, s mrazem nejen od chladného vzduchu jezdícím po páteři… ale přesto jdeš dál? Patrně by se v tobě nikdo krve nedořezal, jak ta ztuhla v žilách. Kolem bylo ticho, žes měla pocit, že tlukot srdce musí být slyšet až do oné místnosti - nebo alespoň tvé kroky. Ozval se zvuk, jako když něco ťuká o… těžko říct, co, zvuk to byl čistší, jasně rozlišitelný, ale sotvas díky němu zpozorněla a zaposlouchala se, co polevilo leknutí, ustal. Další krok, dva. Jeden okamžik, víc to být nemohlo - pohyb jakéhosi stínu upoutal tvou pozornost, leč světlo svíce bylo moc málo na tu vzdálenost. Ozvala se rána, poděšené pleskání - jediný zdroj světla, cos měla u sebe, ti vypadl z rukou, jaks je zkřížila v obranném gestu proti obličeji - vzduch nad tebou se zvířil a rozvrkočil pramínky vlasů… Byl to pouhý pták, co se snažil dostat ven, patrně sem zalétl oním otevřeným oknem. Jak může i tak prostá věc k smrti vyděsit… bys mohla sama vyprávět. Paprsek světla nikam nezmizel, stále tam byl a lákal v nastalé temnotě o to více. Kdyby se zde někdo nacházel - zcela jistě by vyhlédl ven po tom, co se událo za rozruch - snad jsi i vykřikla - a nebylo divu. Nic se však nepohnulo, ani nezměnilo. Možná ty zvuky, cos zaslechla - snad to byl onen lapený pták, snažíc se dostat ven, či si s tebou opravdu pohrýly vlastní smysly… Venku zakvílel vítr a zaklepal s jednou z nedovřených okenic. Řetězy? Sténání? Jak malicherné a hloupé se to všechno nyní zdá. Proč se tedy alespoň nepodívat za tím, co se zde skrývá? Stačilo jen o něco víc pootevřít dveře a nahlédnout dovnitř… a pak tiše odejít, než tě tady někdo najde a bude se vyptávat. Třeba takový markýz by se patrně velmi zajímal o to, co zde děláš… Nepodstoupilas o celé přeci proto, abys nakonec zas odešla? Nikdo ti nebránil v ničem… Pokud ses rozhodla se vydat dál, ozvalo se po chvíli vrznutí, jak se dveře lehoučce, snad až příliš, otevřely pod dotekm tvé dlaně, na níž ulpělo něco prachu. To, co se ti objevilo před očima, se těžko dalo popsat přesnými slovy - vypadalo to jako místo, které sice bylo víc jak opuštěné a neobydlené, ale současně kde se čas jaksi zastavil. Na zemi po tvé levé straně byl čtyřramenný svícen, který ale jen matně propůjčoval něco světla do poměrně rozlehlé místnosti. Všude ulpíval poprašek, podlaha byla seškrábaná a notně špinavá, zrcadla rozbitá, to nad krbem vlastně úplně až na zbytky střepů nahoře. Nechyběly ani jemné síťky pavučin - ne však ve vchodech a také sis všimla, jak se matně zaleskla klika ode dveří, což znamenalo, že jsou používané. Dále vedly ještě dvoje - jedny zavřené, druhé otevřené, ale přes tmu se dalo sotva vytušit, co se v další místnosti nachází. Vypadalo to, že zde jsi sama - alespoň prozatím. Otázkou bylo, za jak dlouho se majitel svícnu vrátí, kým je a zda stojí za to ještě dál riskovat, či nikoli...

ZRCADLO - 11. prosince 2014 17:14

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Nemoc Doktor Standham pokýval hlavou, stiskl rty a tiše syknul. Čelo se mu podmračilo. "Toho jsem se bál. Jsou to skutečně souchotě. Nechtěl jsem dělat předčasné závěry, zvlášť takto vážné, ale není zbytí." povzdychl si a zadíval se na tebe. Ortel vyřčený nad Juliett se tak přímým pojmenováním stal opravdu skutečným. A byl ortelem smrti. Otázkou bylo ani ne tak z jak dlouho… jako spíš jak prožije ten čas, co jí zbývá. "Jistě… knihy jí můžete donést, s vyšiváním a podobným bych raději dával pozor kvůli jehlám." chvíli se odmlčel. "Chcete…. jí to oznámit vy?" otázal se a počkal na tvou odpověď, po níž ještě několik okamžiků vládlo ticho. "Ano, to s hrabětem.. je pravda. Byl raněn, ale je již mimo ohrožení života. Ošetřoval jsem jej, i když mne předběhla jedna mladá šlechtična. Kdo by hádal, k čemu všemu se hodí vyšívání obrázků." mírně se pousmál, ale hned na to opět zvážněl. "Neužije mne na babské povídačky, ale raději vás uozorním, že se kolem hraběte a jeho sídla začínají dít tak trochu nepříjemné a zvláštní věci. Hrabě sám byl patrně napaden, možná ho dokonce chtěl někdo zabít. Dávejte si raději pozor." se starostí nakrčil čelo, pak krátce kývl hlavou a pokud jsi již nic nechtěl, rozloučil se a odešel s tím, že se na Juliett přijde podívat zas za pár dní či kdykoli to bude potřeba, pokud se jí významně přihorší. Jeho kroky doznívaly chodbou a tys na ní stál, kus ode dveří pokoje, kde ležela tvá služebná. Sotva se začala probouzet k životu, měla zas zvadnout. Zpříjemnit jí den vyšíváním? Aby si četla knihu? Nezdá se to…. jaké vlastně? Stále je tu jistá šance, že se doktor Standham může mýlit… ale co bude s dopisem od Gideona k jeho známému, když ten leží zraněný v sídle? Stihl jej odeslat? Nebo se raději smířit s tím nejhorším - i kdyby se nakonec ukázalo, že přecijen je naděje… "Pane… Marlene je připravená."

ZRCADLO - 11. prosince 2014 17:43

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S neznámým "Ale jistě, že ne. Právě naopak." usmála se na tebe služebná, ještě pokývla i pacientovi a tiše se z pokoje vytratila, zanechávajíc ti k dispozici obvazy, případně alkohol na dezinfekci rány. "Nalezenci…" zašeptal tiše, ochraptěle. Hlava mu napůl samovolně dokončila pohyb směrem od tebe, ven k oknům. Snad se i mírně pousmál, byla v tom jakási zatrpklost. "Ale závidím vám, že se pamatujete. I na to špatné co se vám kdy stalo. Víte, kdo jste." Co na to říci? Něco, co by skutečně zaúčinkovalo se hledalo stěží - a paměť jsi mu navrátit nedokázala. Bylo na čase přistoupit k další práci - a sice výměně obvazů. Rána ještě mírně krvácela, zavírala se jen pomaleji díky tomu, že byla přecejen hlubší - i když ne doširoka rozšklebená, okraje měla poměrně hladké a čisté. Alkohol patrně bude třeba, i kdyby jen pro jistotu. Bylas teď u mladíka skutečně velmi blízko, že ti neunikl jediný jeho rozechvělejší výdech - natož aby to, jak se ještě předtím, než jsi vzala lahvičku s čirou tekutinou do ruky, zatnul. Jistě, nebylo to nikdy moc příjemné a muselas dávat pozor, aby se nedostal líh i do očí - rána jim byla poměrně blízko. Než jsi lahvičku naklopila, zvedl k tobě oči. "Děkuji." zašeptal tiše, sklopil víčka a trochu pevněji sevřel pokrývku.

ZRCADLO - 11. prosince 2014 18:25

soukromá zpráva od ZRCADLO pro S Margitou Tvá garde se na tebe zadívala. "Viděla jsem, co jsem viděla. Tento muž se nechová jinak ve společnosti než jak ukazuje. On se dokonce nepřetvařuje, on je hrdý na to, jak jde proti všemu, v čem jste byla vychována i vy." rozčilenou jsi ji nezažila dlouho, a teď se to zčásti obrátilo i proti tobě. Byla víc jak rozhořčená a… patrně i zklamaná, že její úsudek nebereš vážně a pokoušíš se jej přirovnat ke špatnému odhadu. Možná by se více hodilo, že se cítila dotčeně. "I když možná tenhle kníže je jen přípravou na toho muže, k němuž nás Gideon posílá. Tací, co si hrají na šlechtu, protože si myslí, že podobné postavení je spjato jen s penězi. Dej peníze banditům a bude z nich přesně to hnízdo, kde máme žít." mírně nesouhlasně pokývala hlavou, ztěžka vydechla - a otočila se na tebe. "Nevím, jestli budu schopná vás ochránit před takovou tlupou mužských." Tak o tohle jí celou dobu běží, na tom jí záleží? Jak by přeci ne? jen někdy se některé věci vnímají již jako samozřejmost, na kterou pak zapomeneme, protože k dané osobě prostě patří. "Ale vynasnažím se všemi dostupnými ženskými zbraněmi. Nejlépe z kuchyně." Nedalo se nezačít smát při představě Margity, jak popohání tu bandu pomocí pánvičky a vařeček. Kdyby se už nemělo nic dít - o zábavu jistě nouzi mít nebudete. Služebná vám donesla čaj, který příjemně voněl a kouřilo se z něj. Nezbývalo než strávit zbývající čas do odjezdu, který se kvapem blížil, po libosti, snad vzájemným rozprávěním s Margitou, bavením se vymýšlením historek o vašem budoucím hostiteli… než dole na kamenité cestě zachřestiy kola kočáru a kopyta koní. Margita se pokřižovala, pokývla ti, odhodlaně stiskla rty - objevil se Thomas a vzal vám zavazadla, nejprve vás nechal projít a pak obě následoval. Prošly jste prázdnými chodbami, otevřenou hlavní branou… nikde nebylo ani živáčka - za to ze zadního sálu jsi zaslechla mnoho hlasů, mezi nimi jsi zaslechla markýzovo jméno, pak ticho a zacinkání na skleničku pře přípitkem. Nepřišel se rozloučit - nemohl, tos věděla. Přesto.. to alespoň zamrzelo, ne-li pichlavě zabolelo někde v hrudi. "Prosím, madam." Nemohly jste se zdržovat. Thomas upevnil zavazadla a pak vám otevřel dveře kočáru. Vozka co na něm seděl nevypadal nijak nezvykle - jako jeden z těch, kterých lze ve městě najmout stovky. Kočár se jemně zhoupl - trochu víc, když nastupovala i tvá garde - dvířka se za tebou zaklaply - vzápětí Thomas zaťukal na střechu a kočí pobídl koně. Přecijen jsi ještě vyhlédla ven, za mizícím sídlem. Za jak dlouho jej opět uvidíš? A zdálo se ti to, nebo zpoza brány vyšel vyšší muž, štíhlý, i když ne útlý v ramenou, delších hnědých vlasů…. a vybavila se ti jizvička na tváři pod okem? Kočár zmizel za zatáčkou...

Elicia de Talos - 11. prosince 2014 19:47

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Kradmý odjezd Zamrzelo mně, jak si má slova Margita vyložila. Nechtěla jsem shazovat její úsudek, to ne..jen…ach, nevím. Zkrátka jsem se snažila vyhnout rychlému soudu. Provinile jsem sklopila zrak a už nic nenamítala. Nemělo to smysl. Atmosféra kolem našeho odjezdu byla už tak těžká. Přirozeně o mě měla strach. Patrně pochybovala i o Gideonové volbě úkrytu, dá-li se to tak nazývat. Neměla jsem, co namítnout. Ona měla ode dvora mnohem více zkušeností a setkala se za svůj život s různými typy lidí. Mně bylo pouhých sedmnáct a teprve zde v Anglii jsem začala vykukovat zpoza pláště utkaného z naivity, která mě dosud před všemi strastmi a těžkostmi chránila. Když má gardedáma zmínila, že se nebojí použít i kuchyňských prostředků, neudržela jsem se a propukla jsem v hlasitý smích. Věděla jsem, že to není pouhý vtip. Ona by toho byla dost dobře schopná. „Já doufám, že to nebude potřeba, má milovaná Margito. Hrabě by nás přece neposlal do nějakého nebezpečného hnízda neřesti, kde by se nám mohlo něco stát. Tajně doufám, že budeme ubytované v některé části domu, kde se ti…bandité…nepohybují.“ přála jsem si toho snad příliš? Na čaj jsem se těšila, proto jsem ani příliš dlouho nečekala, až trochu vychladne a ihned jsem šálek zvedla ke rtům. „A také doufám, že se zpráva o tomto našem dobrodružství nedostane ke ctěným rodičům.“ s obavami jsem si povzdechla. „Už by mě nikdy za hranice Španěl nepustily. A určitě by mě bez smlouvání provdaly za prvního nápadníka, který by se nabídl.“ semkla jsem nelibě rty. Otec mě měl rád, ale na druhou stranu vím, že by se nezdráhal dát mou ruku i nějakému baronovi těsně nad hrobem, kdyby byl movitý a mě by tím vytrestal. Rodičovská láska je někdy poněkud…matoucí. A jak by se asi rozčilily na Margitu? Chudinka by odnesla něco, co ani nezpůsobila. Ani jsem nepostřehla, že náš čas zde v sídle tak rychle vypršel. Nitro se mi sevřelo a zvedla jsem se z křesla. Vše již bylo připraveno, stačilo následovat Thomase, který nás odvedl ke kočáru. Byla jsem rozrušená z nevědomosti, kam nás bratránek posílá a zároveň z vědomí, že se s ním po nějakou domu nebudu moci setkat. Jak dlouhou dobu? Může se přihodit tolik věcí. Co když přijde další a vážnější zranění? Na to bych neměla myslet, avšak…toužebně jsem se podívala směrem, odkud vycházel hlahol hlasů a nasucho jsem polkla. Nemělo cenu se zdržovat. Nasedla jsem do kočáru a v poslední naději vyhlédla ven. Těžko říct, zda mě mámila vlastní fantazie, venkovní stíny, nebo tam skutečně stál…povzdechla jsem si. Ani v nejdivočejších snech jsme si nedovedla vybájit, jaký bude můj pobyt v Anglii. Jak moc se mi tu nakonec zalíbí i přes docela nepříjemné podnebí. A že se zamiluji do staršího muže, který má nejen přede mnou, ale před celým světem tajemství…a že kvůli tomu, aby byl v bezpečí, dobrovolně odjíždím neznámo kam. Když to podám takto útržkovitě, zní to téměř jako nějaká rytířská legenda. Mírně jsem se tomu pousmála. „Co si vlastně o Gideonovi myslíš ty, Margito..? chtěla jsem vědět. Mluvily jsme o jeho víně, sídle…ale ne nikdy přímo o něm.

ZRCADLO - 13. prosince 2014 13:05

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Cesta Tvou garde taotázka zjevně až příliš nezaskočila, přesto několik úderů srdce hleděla ven z okna, ač díky rychle přicházející tmě bylo vidět jen málo. Nakonec sklouzla očima na tebe. "Nemyslím si, že je špatný člověk. To ale neznamená, že se mu nestávají špatné věci." A to bude vše? Dvě věty? Margita však pokračovala. "Nevěřím příliš těm opravdu zlým jazykům, je pravda, že mnohé může způsobit a jistě způsobila jistá závist zvlášť pak v tom, jak moc nekonvenční si hrabě může dovolit být, aniž by jej za to trestal někdo z vyšších míst. I když na to může také velmi snadno dojít. Rozhodně má ale hrabě svá tajemství. Jistě, má je každý muž a vlastně i každá žena, ale u některých jsou podobné věci znepokojivé. Nevěřím, že by zrovna vám lhal, Elicio. Dokonce si myslím, že jste po dlouhé době první člověk, kterému ukázal nejenom vlídnost a ochotu pomoci, ale kterému se svým způsobem opravdu otevřel." znovu se na tebe zadívala, usmála se. "A především… má to nejskvělejší víno a vybraný vkus." mrkla, snažila se trochu odlehčit atmosféru, které na jisté pochmurnosti přidávala i tma všude kolem. Snad se tam raději ani nedívat, zatáhnout závěsy a doufat, že brzy dorazíte na místo. Vůz rachtal a drkotal, nebylo pochyb, že je vás slyšet na míle, což mysl nijak neuklidňovalo. Na druhou stranu, proč by na vás měl někdo číhat? Kočár poskočil, že ti málem secvakly zuby - snad jako by najel na nějaký kořen stromu - vzápětí se po střeše rozbubnovaly klepající větve. Margita jen tak tak udržela rovnováhu a zamračila se. "Co to tam u všech svatých ten vozka vyvádí?" snad se chtěla podívat ven, ale sotva se postavila, kočár sebou škubnul a koně se rozběhli pomalu tryskem. Tvá garde s výkřikem spadla zpět do sedaček - ve tmě se jí poděšeně blýskly oči. Noc prořezával zvuk šlehání biče a na to i cosi mezi řevem a jekotem - jak dotyčný pobízel jistě už tak zpěněná zvířata k pohybu. Co se stalo? - obě jste se na sebe s komornou dívaly a modlily se, mluvit nebylo příliš radno, pokud jste nechtěly riskovat překousnutý jazyk. Kočí s vámi jel jako blázen, pomalu jako by vás ukradl. Následovala prudká zatáčka, která vás obě přimáčkla ke stěně a na to mrštila zpět, div ne na zem. Tak co se děje????? Kočár sebou házel čím dál víc - dávno jste nebyly na obyčejné cestě. Spíš jako byste opravdu projížděly lesem. Náhle ta pekelná jízda skončila a kolem se rozhostilo ticho - snad až příliš. Ještě chvíli Margitě trvalo, než se vzpamatovala z toho šoku - a pak se jala zvedat s tím, že za tohle dotyčného nechá vyhodit. Jenže když vyhlédla ven, zjistila, že tam nikdo není - jen koním šla od nozder pára a oddychovali, hodně vyčerpaní - nebylo divu. "Slečno, nerada to říkám, ale… patrně…." naklonila se k tobě blíž, "..nás unesli!" sykla, ale tos venku postřehla nějaké světlo. Těžko ses ale stihla natáhnout po dveřích - někdo to učinil za tebe. Venku stálo několik mužů s pochodněmi v rukou. Rozhodně nebyli oblečeni jako šlechta - kožené vesty, režné košile, obličeje ne zrovna nejčistší. Vzadu sis všimla postávajících koní, za uzdy je držel nějaký mladý kluk. "Tak prosím, madam, dál budete pokračovat s námi." jeden z mužů ti vysekl poklonu a natáhl k tobě ruku v kožené rukavici. Pohled neměl tak tvrdý jako většina dalších, ani hladově divoký, ale jeho výraz tě dostatečně varoval před jakýmikoli hloupostmi. Margita, ač se snažila, se neubránila, aby nebyla vytažená pár dalšími za jejich notného smíchu ven druhými dveřmi. "Neřvi, ženská, nebo si tady půjčím kus provazu." prsknul na ni jeden z těch hulvátů, zatímco ten, co se ti uklonil a nabídl ruku, ti pomohl ven a s lehčím pousmátím se na tebe zadíval. "Lady, přesvědčte svojí komornou, aby nedělala hlouposti. Vždyť tady vyplaší všechnu zvěř." Pravdou bylo, že ti stačilo pár slov - a Margita zmlkla - patrně se domyslela, že opravdu ničemu nepomůže - kdo vás uslyší na nějakém lesním palouku? "Miro! Přiveď koně." houknul pak na mladičkého kluka, který byl ještě mladší jak ty sama - ten přišel i se zvířaty. "Omlouvám se, dámskými sedly neoplýváme." Ozvalo se zachechtání. Muž ti koně přidržel za uzdu, kůž zavrzala pod pevnějším stiskem - zčásti tě vyhodil nahoru na hřbet, pak pokývl spokojeně hlavou. "Jedem!" křiknul, když i ostatní nasedli, opět si vzal do rukou jednu otěž tvého zvířete a rozjeli jste se do temnot útrob lesa. Ještěs zaslechla, jak si někeří berou na starost kočár - aby po vás nezůstala ani stopa… Je tohle konec? Hladké kmeny olizovalo narudlé světlo pochodní, díky kterému vše působilo ještě víc démonicky. Terén též nebyl nikterak přívětivý, křoviny a porost kolem divoké - možná jsi dokonce jednou zahlédla v odrazu ohně světélkování očí nějakého dravce. Vyděšené, trochu potlučené ze zběsilé jízdy kočárem a vyčerpané se vám konečně otevřel pohled na siluetu nějakého hradu - a muži vpředu zamířili přímo tam. Po kameném mostě se rozklapala koňská kopyta, kolem jsi tušila v odlescích vodní hladinu. Tohle doupě bylo rozhodně velice špatně přístupné - tím spíš pro případné dobyvatele. "Vítejte u nás, dámy!" zahlaholilo několik mužských se smíchem, div že vás po té, co jste se dostali na nádvoří, nestrhli ze sedel. Opět se objevil ten přecejenom uhlazenější, než ostatní - alespoň co se chování týkalo. Ze sídla jsi mohla vytušit jen obrysy zdí a věží - rozhodně to byl spíš hrad, než zámek - kam taky spíš podobná sebranka patří. "Miro! Vezmi dámám nějaké šaty od služebných. Ty své by si mohly ušpinit." krátce se na tebe usmál a vzhlédl vzhůru - pokud jsi jeho pohled následovala, všimla sis, že ve výklenku někdo stojí - dle siluety patrně opět muž. "Jmenuji se Ezio. A za to menší divadlo vám patří omluva. Nemůžeme si dovolit riskovat. Byl to nápad sira Haarmana. Po vylíčení situace usoudil, že by vás přecejen někdo mohl sledovat, tak jsme zinscenovali únos. Navíc si nemůžeme dovolit, aby jen tak někdo věděl, kde sídlíme. I přesto, že je zatraceně těžký se sem dostat." chvilku se zadrhnul, zatímco se k vám dostala Margita - kdyby sotva nepopadala dech, jistě by se dvakrát nerozpakovala tomu muži něco od plic říct. Ale to už se srovnal i zbytek - druhou bránou se totiž někdo blížil. Už ti bylo nad slunce jasné, že tady nemůžeš čekat zvláštní pohodlí, a ani služby. Snad alespoň to bezpečí? Ze stínů se silueta oddělila jen těžko, dotyčný byl celý oděný v černém, měl i delší, černé vlasy, které již delší dobu neviděly koupel, stejně jako jeho tvář břitvu. Přelétl vás černýma očima. "Dobrý večer, dámy. Nebudu vás zdržovat dlouho, jistě byste se rády převlékly, trochu se opláchly a co nejdříve šly spát. Jsem Marcus Haarman a po dobu, kdy to bude potřeba, budete hosty zde, na mém sídle. Bohužel nečekejte luxus, v jakém jste přebývaly doteď, nemůžu ho nabídnout. Přesto se budu snažit, abyste měly vše potřebné a rozhodně se nebojte říct. Jinak to ani nedostanete. Jsme tady jak jste už viděly a určitě tak nemáte příliš iluzí." krátce se odmlčel. "Miro vám pak ukáže váš pokoj. Přeji dobrou noc." zlehka kývl bradou. Nepůsobil příliš nadšeně z vaší přítomnosti, byl strohý, bez potřeby něco změkčovat. Patrně si dobře uvědomoval, jaká rizika a nepořádek způsobte už jen tím, že jste zde - a bylo celkem snadné si uvědomit, proč - zatím jsi neviděla jedinou ženu a morálka zde přítomných byla už tak dost nízko...

Elicia de Talos - 13. prosince 2014 23:01

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Úprk či snad únos? Bylo pro mně důležité, co si o hraběti myslí Margita. Ona měla patrně odhad na lidi. Což se očividně prokázalo i v případě knížete Zenona. Já jsem stále celkem naivní. Nebo si přeji ostatním věřit a vidět v nich něco dobrého. Tuhle potřebu jsem dříve nemívala. Cosi se ve mně změnilo od doby, co se stýkám s Gideonem, toho jsem si byla vědoma a nemohla jsem to přehlížet. Zatím, ale netuším, co přesně se stalo a jaké to bude mít následky. Vůbec jsem se v sobě nevyznala. Ztrácela jsem se v labyrintu emocí. A vzpomínek. V rámci možností jsem se pohodlně sesunula na sedadle a zaposlouchala se do slov mé garde dámy. Zněla mi dost moudře. Spojovat se s Gideonem jistě mělo svá společenská rizika. na jednu stranu byl velmi oblíbený pro své nekonvěnční způsoby a druhá strana ostří skýtala nebezpečí nejen ze stran konzervativních kruhů. Ale nyní třeba i ze strany španělského vyšetřovatele. Kdo ví, zda markýz je skutečně tím, za koho se vydává. Unavěně jsem se na Margitu usmála. Třeba to, kam máme namířeno nebu tak hrozné místo, jak si obě dvě předsdtavujeme. Touto představou jsem se nemohla chlácholit příliš dlouho. Z polospánku mě vytrhlo prudké cuknutí. Podvědomě jsem se chytila čalounění sedadla a vystrašeně šlehla pohledem po Margitě. Vykřikla jsem spolu s ní, když upadla na sedadlo a pokusila jsem se zhluboka nadechnout. Nešlo to. Útroby se mi sevřely a já jako bych se snažila zapadnout, co nejhlouběji do opěradla. I přesto jsem sebou házela div ne jako hadrová panenka. Nic horšího jsem snad ještě nezažila! Vše mi připadalo neskutečně dlouhé. Několikrát jsem se uhodila a začalo se mi dělat špatně od žaludku. Co se to u všech Svatých děje? Tohle přece není v pořádku! Nemůže být! Když se konečně vůz zastavil, neskutečně se mi ulevilo. Ale jen na okamžik. Rty jsem měla vyschlé a myslím, že jsem se dokonce kousnula do jazyka. Cítila jsem v ústech podivnou pachuť. "Co se to stalo..!" vyrazila jsem ze sebe a sledovala počínání Margity. Když mi sdělila svou domněnku o únosu, krve by se mně nedořezal. "C-c-co to po-povídáš..." vysoukala jsem ze sebe pološeptem, oči rozevřené vyděšením dokořán. Tohle nemohla být pravda! Ne, ne, ne , ne! To odmítám! Mé vědomí se vzpíralo. Je to špatně. Celé je to špatně...v tom se za okny mihlo světlo a následě kdosi otevře dveře kočáru. Roztřeseně jsem vydechla. Pohlédla jsem zjev onoho muže a ihned mi bylo jasné, že se musí jednat o nějakého banditu. Že by to přece jen byli...tamti? Nechtělo se mi věřit. Spíše jakéhosi utlumení mysli než-li z dobrovolné vůle jsem muže poslechla a podala mu ruku. Vystoupila jsem z kočáru. Krotká jako beránek. Ze strachu jsem byla doslova ochromená. Zato Margita se bránila jako šelma. Všichni přihlížející z toho měli spíše legraci, čimž mi připadali ještě více nesympatičtí. "Margito, prosím.." promluvila jsem na ni naší mateřštinou. Tak málo stačilo. My dvě samy proto téhle bandě mužů nic nezmůžeme. Ať už je to kdo je to...budeme je muset poslouchat. Snažila jsem se chechot únosců příliš nevnímat, ani jejich rádoby vtipné poznámky na to, že jsme ženy. Vsadím se, že bych hned několik z nich porazila, kdybychom si dali závod na koni. Ale proč jim dávat informaci, že jsem celkem zdatný jezdec? To byla snad jediná vyrovnaná myšlenka. Pak už jsem opět jen tupě poslouchala pokyny. Bylo to neskutečně úzkostné. Příšerné ...žádná jistota. Kam nás to jen vezou? Co je to za místo? Samé otázky. Vyděšené otázky. I Margita mlčela. Pokusila jsem se na ni pohlédnout, ale nedokázala jsem jí obdarovat úsměvem. Koutky úst mi ztěžkly jako olovo. Tohle musela být nějaká zvrácená noční můra...Co když se za pár chvil probudím a zjistím, že jsem si vše pouze vysnila? Že Gideon nebyl zraněn...nebyla jsme v odlehlých chodbách...byla jsem tak vyčerpaná. Dojeli jsme na nádvoří neznámého hradu. Zdálo se mi, že jsme obklopené stále početnější mužskou sebrankou. Jako kdyby se množili, kdykoliv na ně pohlédnu. Tiše jsem vyjekla, když mě sundali ze sedla. Modlila jsem se, ať už to skončí. Možná bych i raději zemřela, než tohle přetrpět znovu. Š..šaty služebných?! Snad jim tu nebudeme muset...posluhovat! srdce se mi rozbušilo napětím až mě to v hrudi zabolelo. Bledá a s prázdným výrazem v očích jsem pozorovala muže přede mnou. Zopakovala jsem si jeho jméno v mysli. Ezio. Dobrá tedy.. I když jsme se nacházely, kdo ví kde, informace, že jsme u správného muže, mne konečně z části uklidnila. A snad i mou garde dámu. Sir Haarman se objevil záhy. Chladný, neosobní...hovořící naprosto bez přetvářky. Tohle mají být kvality díky kterým jej Gideon považoval za důvěryhodného a spolehlivého muže? "Děkujeme, sire. Budeme se chovat tak, abychom vám nepůsobily potíže.." odpověděla jsem pokorně a i to mě stálo dost úsilí. Cizí mužské pohledy mi nebyly vůbec příjemné. Tihle muži se dívali jinak, než šlechtici, na které jsem byla zvyklá. Tihle se chovali tak...hrubě a nevybíravě. Nechala jsem se s Margitou odvést do našeho pokoje. Tedy doufala jsem, že budeme sdílet jednu místnost. Kdyby náhodou ne, byl by to první požadavek, který bych tu vznesla. Sama spát skutečně nehodlám. Nebylo mi ani trochu do řeči. Nepromluvila jsem dokud nám nepřinesli teplou vodu na omytí. Poté jsem nás zamkla, v případě, že by byl klíč ve dveřích. Sice jsem se tu měla cítít údajně bezpečně, ale opak byl pravdou. Bála jsem se, že dnes neusnu. Věděla jsem to. Sesunula jsem se na židli. Byla jsem zničená. Chtělo se mi plakat, avšak snad vyčerpáním jsme nebyla schopna ze sebe vyloudit ani slzu. "Ach, Margito...kde jsme se to jen ocitly?" stále jsem tomu nemohla věřit. V mých představách to bylo naprosto jiné. Nedokázala jsem si představit takovouto realitu. "Není tu jediná žena!" zvýšila jsem rozhořčením hlas. Potom jsem se začala tiše modlit, abychom to tu přečkaly bez újmy. Co to mělo znamenat... "Více, jak pár dnů to tu jistě nevydržím..." přiznala jsem a pohlédla jsem na svou garde. Hledala jsem u ní útěchu. Byla jsem přesvědčená, že tu celé dny budeme zavřené od rána do večera. Jako nějací vězni. Překvapivě mi tahleta myšlenka vůbec nevadila. Nechtělo se mi mezi ty muže...Nechtělo se mi převlékat do noční košile. Nechtělo se mi nic.

Joyous de Faisenz - 18. prosince 2014 19:03

soukromá zpráva od Joyous de Faisenz pro Prapodivné vyšetřování Jsem stále poněkud překvapená a vyvedená z míry, zatímco jsem byla v zahradách, se dozajista stalo něco strašného. Théo se starostlivě stará o pobledlou Irku a já z toho opravdu nemám příliš radost... Možná bych mu jako sestra měla přát nějaké vhodné rozptýlení, ale vím, jak snadno můj nejdražší podléhá citům, což by mohlo být docela ošemetné. Na čele se mi utvoří napůl zamyšlená a napůl rozčilená rýha. Nesnáším, když nedokážu ovládat situaci a gentleman naproti mně mi dozajista nic neřekne, dokud mu neodsouhlasím ten jeho malý výslech... Což klidně můžu, ale rozhodně nemohu mluvit tak docela pravdu. Mohla bych se dostat do nezáviděníhodná situace - do osidel společenských faux pas. Jelikož ta se mi příliš nevyhýbají a není vhodné vyprávět o příhodách v zahradách. ,,Oui, monsieur Rogelio, já chápu, že není času nazbyt, avšak jsem poněkud rozrušená!" Odvětím jeho vážnému hlasu i pohledu a zamávám vějířem, aby se mi dostalo trochu čerstvého vzduchu. Točí se mi hlava z té náhlé změny. Před chvílí mě mrazilo po celém těle a teď, aniž bych se stihla vzpamatovat, chce mě vyslýchat cizí muž. Z jeho očí však mohu číst, že rozhodně nemá v úmyslu nějaké nekalosti - pouze dělá svou práci. Tihle muži jsou tak nudní a fádní. Není na nich ani jiskřička zajímavosti. Snad alespoň tahle záhada bude alespoň trochu zábavná. Pomyslím si a líně složím vějíř. Koutkem oka postřehnu, že Théo usadí Irku na židli a následně zmizí. Co se tu k čertu děje?! Výhružka v markýzově hlasu a snad i celá nepochopitelnost situace mě nakonec donutí poddat se vyslancovu přání. ,,Budiž tedy, budu se snažit Vám pomoci, jak nejlépe budu umět." Stisknu rty a přikývnu. Nechám se odvést stranou do malého salonku, ze stejného směru vychází jiná dáma. Nejspíš s námi mluví postupně... Je to vážná situace? Usadím se na židli a vyčkávám, kdy muž konečně přejde k věci a přestane z úst vypouštět jen nic neříkající záhadné fráze. Ještě prohodí cosi o upřímnosti, když tu konečně vrhne na situaci trochu světla. ,,Och? Někdo se ztratil?! Mon Dieu! Je to vážné?" Nechám ze rtů vyplynout náhlé překvapení. Zahrady tu jsou docela velké, ale ztratit se v nich by šlo nejspíš jen těžko. ,,Nemyslíte snad, že by to mohl být únos! Měli bychom urychleně odjet, pokud zde hrozí taková nebezpečí!" Dodám napůl rozrušena a napůl rozhořčeně. V tvářích se mi rychlým rozčilením objeví trocha nachu, s dávkou obezřetnosti se rozhlédnu kolem, načež se zadívám muži do očí. Vážně si budeme povídat, pokud mi hrozí nebezpečí?! Opět se začnu ovívat vějířem a čekám na odpovědi, které snad záhy přijdou. Počkám, zda mě pobídne a rychle mu převyprávím, co se dělo od mého příjezdu. ,Byly jsme Uvítáni v sídle a uvedeni do pokojů. Naproti mě byl ubytován můj otec a bratra nechali v druhém křídle. Dala jsem si koupel a šla jsem si před večerním plesem prohlédnout zahrady. Jeden mladý gentlemat se nabídl, že mě doprovodí, abych se na rozlehlém pozemku neztratila. Potkali jsme ještě hraběte a po krátkém zdvořilém rozhovoru a procházce jsme narazili na mého bratra, který mě opět odvedl do sídla. Poté jsem se věnovala přípravě na večer. Hovořila jsem s přítomnými dámami. Dokonce jsem zde potkala svou krajanku, jejímž doprovodem byl sám hostitel - okamžik jsem s ním mluvila a poté jsem osaměla s lady de Alexan. Následně jsem důvěrně hovořila s mým frére v zahradách. Chvíli jsem tam zůstala, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Když mi začalo být chladno, vešla jsem dovnitř, kde jste mě zastavil vy, monsieur." Bezelstně zamrkám a jsem velmi zvědavá, jak by mu můj celkem fádní den mohl pomoci v pátrání.

Sionnach Deargan - 19. prosince 2014 03:57

soukromá zpráva od Sionnach Deargan pro S cizím mužem v cizím pokoji Nešlo nezachytit jeho roztrpčený úsměv. " Ale vy máte šanci, že se rozpomenete, jen to chce čas, pane." Mé prsty se lehce dotknou těch jeho, jen na krátký okamžik. " Vy máte naději, že se shledáte se svými milovanými. " Hlas se mi zlomí, rychle se zvednu a rozhlédnu se po místnosti, kde mi hospodyně zanechala flakonek s desinfekcí a plátno. Překonám svůj smutek a vrátím se k pacientovi s úsměvem. " Slibuji, že se pokusím, aby bolest byla co nejmenší, pane." Řeknu tiše a lehce muži sevřu bradu ve svých prstech a natočím si jeho obličej tak, abych ránu viděla co nejlépe. " Je trochu hlubší, ale kůže není roztrhaná, pokud se bude dobře zacelovat, nebude po ní ani památky a za dobu, kterou se bude hojit si jistě vzpomenete kdo jste." Otevřu flakonek a místnost naplní silný zápach alkoholu. " Brr." Oklepu se a lehce naliju alkohol na bílé plátno, které přikládám pomalu na ránu. Nechce se mi lít alkohol rovnou na ránu a nalít ji i do oka. Když se naše pohledy střetnou, neuhnu, mile se usměji a lehce ho konečky prstů pohladím po tváři. " Rádo se stalo." Pošeptám a lehce přitlačím pláténko na ránu, když jsem s desinfekcí u konce sejmu kousek plátna z rány a lehce na ni fouknu studený vzduch. " Pokusím se sehnat od paní hospodyně heřmánek, ten ránu pomůže zacelovat." Odložím desinfekci a lehce pokapu alkoholem čistý kus obvazu. " Ne to ne," brouknu si spíše pro sebe. " Rána musí dýchat. A obvaz by se přilepil na ránu, každé převazování by bolelo." Přimhouřím oči a prohlédnu si pořádně ránu. " Chcete ještě napít?" Pousměji se.

Balduin von Schwannwede - 18. března 2015 15:06

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro Zachoval jsem kamennou tvář při tom hrozném jméně plíživé nemoci, ale uvnitř mne se všechno sevřelo. Juliett se přidá k dlouhé řadě těch, které jsem viděl umírat. A nejen jako prchavý záblesk, který v mžiku zhasne, ale dlouho a pomalu skomírající plamínek horeček, blouznění, kašle a zapadlých, jako drahokamy zářících očí ve vyhublé masce smrti. Ano, vím moc dobře, co ji čeká. Stařec, blouznící o svých knihách a pokladech, už je mým dlouholetým společníkem. Teď to bude i Juliett. Nebo ho snad nahradí? Stiskl jsem k sobě čelisti a chvíli mlčky zíral stranou. "Řeknu jí to." zpříma pohlédnu zpět na doktora. Tohle musím udělat sám - Juliett má šanci, nepatrnou, ale musí jí věřit. Když se to dozví od doktora, mohla by si myslet, že pro mě neznamená nic víc, než služebnou. Což už dávno není. Ne po tom večeru, kdy jsem ji našel nahoře na vřesovištích, ve vypáleném domě. "Díky, za varování i za Juliett, doktore. Domluvte se s Aldenem, vyplatí vám kompenzaci za váš čas." pokývnu komorníkovi, aby zařídil vše potřebné. Sám zůstanu stát před dveřmi do salónu. Jsou jako brána osudu - zavřené, co nevidět se otevřou. Vím, co se za nimi skrývá. Chci změnit osud, osud svůj a osud jedné mladé dívky. Chci se rvát se smrtí o její život. Nemůžu ji jen tak vytáhnout z bídy, aby jen uchřadla a zhasla, jako leknín vytržený z bláta, ve kterém kvetl, ale které by jej stejně brzy udusilo. Nemůžu si dovolit žádné chyby.... Ne znovu. "Díky Aldene. Prosím, vyřiďte Morrisovi a Rebece, že bych s vámi potřeboval mluvit. Řekněme, u mne v pracovně, asi za čtvrt hodiny." sice se mi nechce nechávat Marlene tak dlouho bez dozoru pod sedlem, ale ona to pro jednou vydrží. A potom se bude moct proběhnout, seč jí síly budou stačit. Vzal jsem za kliku, s podivným pocitem neskutečna a rozechvělým srdcem, a vešel do salónu. "Dobré ráno." pozdravil jsem dívku na lůžku a dveře jsem za sebou pečlivě a tiše zavřel. Chtěl jsem začít nějakým obvyklým poptáním, jak se cítí, ale po tom, co mi řekl Alden s doktorem jsem si uvědomil, jak strašně by znělo, kdyby se mě snažila přesvědčit, že je v pořádku. Přitáhl jsem si křeslo k hlavám postele a naklonil se nad Juliett - odhrnul jí rusé vlasy z čela a nechal prsty sklouznout po její skráni. A pak prostě zahodil všechno to, co mě doteď svazovalo, za hlavu. Dnešní den může být poslední. Nic není důležitější. "Nebudu vám lhát." začal jsem, trochu chraptivě, ale zřetelně, s pohledem upřeným do těch dívčích očí, které na mě hleděly vždy tak důvěřivě. Možná i nevinně. Nebo jsem to z nich chtěl vnímat. Čert ví, co jsem vlastně chtěl - teď chci jediné. Aby zase byly takové, jako před několika dny. Plné života, veselé, dychtivé zvědět něco o světě kolem sebe. "Vaše nemoc je zhoubná. Jistá šance na vyléčení tady je, ale není moc velká." musel jsem se přerušit, skoro jsem se zajíkl. Tak rád bych tenhle výrok radši nevyslovil - nebo jej alespoň nějak dokázal ulehčit. "Nechci, abyste se vzdávala. Slyšíte?" stiskl jsem jí rameno a neubránil se dalšímu naklonění. "Musíte být silná, pro mě. Protože bez vás, bez vašich očí, bez vašich rusých vlasů, už mě na světě nic držet nebude. Nechci hledat novou služebnou." šeptal jsem se rty tak blízko její alabastrové tváři. Ale políbit ji nesmím. Ne teď. Ach Bože, ale jak rád bych. Ta touha se mnou lomcovala, ale držel jsem ji silou vůle - tak jako tolikrát předtím, kdy jsem byl svázaný "společenskými" konvencemi, které jsem přijal za své. Ale jsou k ničemu. Ať si všichni myslí co chtějí. Kdybych mohl, chtěl bych se v těch hlubokých očích utopit. Teď a tady. Být s ní až do úplného konce, ať už je jakýkoliv.. Alespoň tedy otřít svou tvář o její - zamrazí mne při tom doteku - dnes ráno jsem se neholil! - ale kouzlo okamžiku se mne zmocnilo příliš silně. "Nechci hledat další lásku, Juliett." vydechl jsem jí do ucha, ruce mi samy sklouzly za ni a nadzvedly ji v co nejjemnějším objetí, kterého jsem byl schopen. "Nesmíš umřít." přivinul jsem ji k sobě, jak jen to v tom nepřirozeném předklonu vedle lůžka šlo. "Prostě nesmíš. Zakazuju ti to."

ZRCADLO - 30. března 2015 00:33

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Doktor Standham se pousmál, mírně kývl. "Nemáte zač děkovat, koneckonců je to má práce a ač není vždy nejsnazší, dělám ji rád. Zatím nashledanou." s těmi slovy se vydal pryč a něco ti dávalo tušení, že nějakou domluvu o kompenzaci nebude brát na zřetel jako to, aby se Juliett dařilo i vzhledem k oné osudové diagnóze co nejlépe. "Jistě, pane Můžete se spolehnout." přikývl Alden, krátce se zadíval ven skrz skleněné tabulky, skrz něž se mihla silueta mladého lékaře a jal se bez dalšího prodlení vykonávat povinnosti až do času, nežs požadoval ono setkání. Zatímco na tvá ramena a mysl dopadla plná váha tíže ovzduší, prázdnoty a vědomí blízkosti smrti. Té dámy, která stála vždy poblíž, ale s příjezdem sem jsi doufal, že její přítomnost nepocítíš - ne tak záhy. Ne u ní. Ne u Juliett. Dveře se otevřely a v tu chvíli jsi věděl, že se nemůžeš otočit a odejít, zavřít oči a předstírat, že nevidíš, neslyšíš… Obraz, co se před tebou objevil, se podivuhodným způsobem vtiskl do paměti, a patrně tam už zůstane. Dívka byla ve vcelku vzpřímeném sedu, na stolku byla konvice s bylinným čajem, krajíček chleba a kousek masa. Pár pramínků vlasů se jí lepilo na čelo, ale to bylo už suché, stejně jako z očí zmizela většina únavy a opět se barvou blížily květům pomněnek. O pokrčené nohy měla opřenou knihu, skrz dlouhé záclony prosvítaly sluneční paprsky, takže o to víc vynikla bledost její pokožky a působila ještě křehčeji, než kdy jindy. Přesto však… se cítila lépe. Patrně své zapříčinila i ona receptura od Rebecy. Nebylo ale vše tímpádem ještě horší? Juliett pozvedla víčka a sklouzla pohledem na tebe. Koutky rtů jí jemně zacukaly, pak se přecijen pozvedly v něžném, křehkém úsměvu. Dlaně samovolně zaklaply knihu, jako by snad věděla, že tento okamžik je důležitý. To všechno nečinilo co sis sám svěřil nijak lehčím. Už jak sis k ní sedl, vztáhl paži a odhrnul jí vlasy z čela… Viděls to v jejích očích. Úsměv pohasl. "Nebudu vám lhát." slyšels vlastní hlas jak ti rezonuje v uších ozvěnou. Cítils, jak přestala dýchat. Dívala se na tebe a stále tiše vyčkávala. "Vaše nemoc je zhoubná. Jistá šance na vyléčení tady je, ale není moc velká." Šedavá modř očí se pokryla skelným povlakem, přesto se však po alabastrové pleti nerozběhly slzy. Místo toho rozechvěle vydechla, ale úlevy v tom bylo pramálo. Sklopila pohled, mírně odvrátila hlavu. Na těch několik okamžiků ticha, jako by se ztratila, a jediné, co zůstalo, bylo její tělo. Ale ve skutečnosti to bylo jen přání, touha mladé dívky nebýt v tuto chvíli a na tomto místě… "Nechci, abyste se vzdávala. Slyšíte?" Snad stisk jejího ramene… snad zvuk tvého hlasu ji přiměly zvednout hlavu a zadívat se na tebe. Chvíli těkala očima ve tvé tváři, jako by v ní snad něco hledala, nebo nevěřila tomu, co našla. "Musíte být silná, pro mě. Protože bez vás, bez vašich očí, bez vašich rusých vlasů, už mě na světě nic držet nebude. Nechci hledat novou služebnou." Pootevřela rty, bez jediného hlesu, obočí se mírně nakrčilo v nevyslovené otázce. Jak ses jemně otřel svou tváří o její, zachvěla se, ale nijak nevzdálila. "Pane, o čem to mluvíte…." sklouzlo jí pouze přiškrceným hlasem ze rtů. Kdyžs ji pak objal, šeptajíc ta zbylá slova, neviděls, jak se zpod pevně stisknutých víček rozeběhly slzy, ale cítils, jak tě náhle, tak pevně jak jen mohla, sevřela a měls pocit, jako by tě už nikdy nechtěla pustit a chtěla, aby ten okamžik trval navždy. Nevěděls, po jak dlouhé době ten stisk povolil, až tě pustila docela. Odtáhla se a mírně odvrátila. Vlasy jí zčásti zakryly tvář. Zranitelná a zmatená. Pouhý pohled na ni bolel. Ne fyzicky, ale někde tam, uvnitř... Hřbetem ruky otřela oči, dlouze nadechla a vydechla, zadívala se na tebe. "Pane… já…" polkla, hlas se jí rozvibroval, stejně jako brada. Nedokázala nic dalšího říct - místo toho se rozplakala. Vzlyky se snažila marně zadusit v límci tvého kabátce. Těžko se hledala nějaká další slova, těžko se jí dalo cokoli vyčítat. I kdyby to byla čekala, podobný ortel - je něco jiného jej pak opravdu s jistotou vyslechnout. Téměř nikdo nechce vědět, že má zemřít, i když je to jediná jistota, patřící k životu… Nebo to celé nezpůsobila jen pravda o její nemoci, ale i tvé náhlé přiznání? Cos mohl v tuto chvíli nabídnout víc, než objetí a jistotu, že tobě může věřit, že s ní zůstaneš, neopustíš ji a… budeš sledovat, jak chřadne a umírá? Při té poslední myšlence zamrazilo a lehčí nevolnost zhoupla žaludkem. Možná snad nakonec dobře, že ji pláč opravdu vyčerpal - zpola ti usnula v náručí. Snad jí ještě otřít z tváří poslední zasychající slzy… I tak byl čas jít - za Aldenem a ostatními. Jak dlouho ses na ni ještě díval? Žádný okamžik by nebyl dost dlouhý... Kdyžs odcházel a natáhl se po klice, měls pocit, že se ti do zad vpíjí něčí pohled. Prosté se otočit - i nyní? Pokud jsi to ale udělal, zjistils, že Juliett stále spí… Za dveřmi, v decentním odstupu, již vyčkával Alden. Téměř okamžitě potom, cos za sebou zavřel dveře k tobě přistoupil blíže. V očích vepsánu starost, snad až jasně patrnou. "Usnula, pane?" sklonil krátce hlavu. "Měla by odpočívat. Morris a Rebeca na vás čekají ve vedlejším salonku, jak jste si přál." pokynul paží v náznaku toho směru a sám se s tebou rozešel. Cikánka se téměř okamžitě postavila a rukama uhladila sukni, mírně se pokrčila v kolenou, Morris ti kývl hlavou. Nezdálo se ti, že vrásky ve tváři má daleko hlubší, než jindy - ba že nějaké dokonce přibyly. Kdyby ses podíval do zrcadla...

ZRCADLO - 30. března 2015 13:12

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Pokoj Byly jste vedeny po úzkých kamenných schodech, patrně do jedné z věží. Chudák Margita měla co dělat, aby popadla dech, když se Miro konečně zastavil přede dveřmi. Ozvalo se kovové cvaknutí těžkého zámku a kliky. Všechno tu bylo potemnělé, ze zdiva dýchal chlad. Za jiných okolností bys snad ocenila opravdu krásný výhled na projasněnou noční oblohu, na níž se skvěly snad myriády hvězd a ty se zrcadlily v mihotavých odlescích vodní hladiny. Zatímco háv noci by se utápěl v tmavých korunách stromů, jež lemovaly druhý břeh a týhly se v pásu po krajině až k obzoru. Alespoň, že se vás nesnažili rozdělit… "Přinesu nějakou vodu, abyste se mohly umýt." dodal mladík vcelku zbytečně. Asi jako jediný zde nepůsobil nijak hrozivě, spíš trochu rozpačitě, nejistě… až trochu plaše, jako by se před vámi styděl. Dveře se za ním zas zavřely, zevnitř, stejně jako zvenčí, nechyběla petlice. Byly z pevného dřeva, které bylo navíc okované, takže se opravdu nebylo třeba obávat, že by se někdo nezvaný dostal dovnitř. Margita zatím srovnala dech - především díky tomu, že hodila konvence za hlavu a nějakým zázrakem si povolila šněrování korzetu, což jí umožnilo se zhluboka nadechnout. Opírala se zčásti o stěnu, tváře měla červené a vlasy kolem čela zpocené, neposlušně se kroutily do mylých prstýnků. Alespoň nyní onen chlad oceňovala, ale jinak nebyla příliš schopná slova. To se ozvalo zaklepání, teprve po pár chvílích se dveře otevřely - za nimi stál opět ten kluk, akorát se napřímil s umyvadlem v jedné ruce a cínovou konví v druhé. "Tak, tady to je. A ještě kdyby vám byla na noc zima…" s tím z ramene shodil vcelku velký tlumok, povolil obratně přezky a rozbalil deky a kožešiny. Obojí nevypadalo zrovna nejnověji, ale až překvapivě čistě. "Kdybyste chtěly, můžu přinést ještě něco k jídlu a k pití. Jestli nevadí že je to maso, chleba a voda. Nebo jestli byste si přály víno…." přelétl vás očima - tys těma svýma podvědomě zabloudila ke své garde. Poznámka o víně jí jistě neunikla, snad se jí i mírně zalesklo v očích, ale tím její zájem končil. Miro pokrčil zlehka rameny, zadíval se na tebe. "Něco vám stejně přinesu. Kdybyste v noci dostaly hlad." přikývl spíš sám pro sebe, pak se dokonce usmál. Přišel ti jako vcelku obyčejný vesnický kluk, jeden z mnoha… snad by ses ho nebála, ale… byl tady. A kdo na něj má vliv když ne ostatní. A o těch sis myslela své, takže poddávat se naivní myšlence, že snad tenhle mladík… Sotvas stihla snad poděkovat, opět se vytratil a slyšelas, jak doznívá ozvěna jeho kroků mezi kamennými zdmi. "Myslím, že ve fascinaci z podobných dobrodrzžství zůstanu jen pokud budou psané v knihách." vypravila ze sebe Margita a pokusila se krátce zasmát. "Ve skutečnosti to postrádá onu romantiku." pohledem obsáhla tak nějak celou místnost, která nebyla ani příliš velká, ani malá. Pro vás dvě tak akorát. Snad i tobě se na tváři nakonec objevil alespoň náznak pousmátí - i kdyby jen nad tím, jak tvá garde neztrácela na optimismu a vtipu - ani za nastalé situace. Jistě, Gideon tě varoval, že člověk typu Marcuse Haarmana je… jiný. A nic jiného se nedalo očekávat ani od jeho lidí. Avšak řekl ti, že zde budete v bezpečí… popravdě při pohledu na zdejší osazenstvo se tomu dalo věřit - na ně si jen tak někdo s rozumem a pudem sebezáchovy patrně netroufne - a to ta cháska by ani nemusela vytáhnout zbraň. Byli hroziví beztak až dost. Opět se objevil Miro, tentokrát už naposledy. Cínové talíře, na pár místech promáčklé, někde postrádající tvar, na nich kousky masa a chleba, dvě číše a konvice - jdna s vínem, druhá s vodou. Dalo se směle pochybovat o tom, že zdejší víno bude byť z půle tak dobré, jako to u bratránka. "Tak, dámy, popřeji vám dobrou noc." kývnul vám ještě, chvilku si tě ještě prohlížel - snad mu mírně zčervenaly tváře. Stydlivě sklopil oči, ještě chvilku zaváhal, ale pak zavřel dveře a nechal vás o samotě. Snad první, cos udělala po jeho odchodu bylo, žes okamžitě zavřela na onu petlici. Ať si je zkusí třeba vyrazit...

Balduin von Schwannwede - 14. května 2015 10:22

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro S Juliettiným objetím, tak podobným objetí tonoucího kolem Bohem seslaného prámu, se kdesi uvnitř mě něco pohnulo, otřáslo. Ztratil jsem pojem o čase, v záplavě rusých vlasů jsem utopil všechno, krom toho palčivě bolestivého doteku dívčích paží a těla tisknoucího se ke mě. Když se odtáhla, zaplavila mne lítost. Prchavý okamžik skončil tak náhle. Opřel jsem se dlaněmi o pelest postele, jen abych Juliett mohl zůstat ještě malou chvilku déle nablízku, lapit ji tak mezi svými pažemi. “Tiše.“ musela vycítit z mého pohledu planoucí žár odhodlání. Přivinul jsem ji k sobě, tu dívenku sotva se rozvinuvší a už odsouzenou zemřít. Vzplála ve mě nenávist k vlastní bezmocnosti, když jediné, co jsem jí mohl nabídnout, bylo rameno k vyplakání a konejšivé objetí.. Sám jsem jen troska, co se jen tak tak kolébá na hladině zuřícího moře, vydána jeho rozmarům. Nejsem prám, který by ji mohl zachránit. Stejně jako jsem byl bezmocný s matkou, stejně jako jsem byl bezmocný změnit svůj úděl. Utekl jsem před ním, ale teď ani utéct nemůžu. Znovu a znovu jsem hladil Juliettiny ohnivé kadeře, než se její vzlyky utišily a ona usnula. Když jsem ji s něhou a pečlivě ukládal zpět, ta bolest, vztek, bezmoc uvnitř mě rvaly na kusy. To, co jsem kdy prožil, všechny ústrky, posměšky, pohrdání... Co to bylo ve srovnání s tím, že velice pravděpodobně ztratím láskyplný pohled těch očí dechberoucí modři. Otřel jsem jí slzy z tváře jako pírko lehkým pohybem, a naposled urovnal přikrývku. “Jestli kdy existoval Bůh...“ nechtěl jsem tu myšlenku nechat uniknout, ale stejně se prodrala ven. “Trestá Juliett za mou opovážlivost? Proč?! Co ona provedla, že má takhle trpět? Vždyť je čistá jako kvítek sněženky zjara...“ náhlá závrať mě přinutila odvrátit se, když se obraz uvnitř mne převrátil do jiné perspektivy. "Co když já jsem tady ten poskvrněný? Černý pavouk, spřádající své život ubíjející sítě? Temnota, kterou ona svým světlem prozářila, a ta ji teď sevře ve svých spárech a bude je svírat tak dlouho, až nezbyde nic... Jen ohled na Juliett, která za mnou tiše oddychovala, mne přinutil nevyrazit ze dveří jako šílenec a potlačit ze všech sil třas zmítající mým tělem. Nedokázal jsem k ní zvednout oči ještě jednou. Zavřel jsem za sebou a klapnutí západky mi v uších zadunělo, hrouda hlíny na víku rakve. Tolik jsem se chtěl o ně opřít čelem, zhroutit se a prostě nebýt, aby ta hrozná bolest uvnitř mě taky nebyla. Plakat, dokud by mi zbývaly slzy, ale ty prostě odmítly z mých očí téct. “Zapomněl jsem, jak plakat.“ zvedl jsem oči k Aldenovi a znovu se pokusil nabýt své dřívější rozhodnosti. Bolest ustoupila – už jsem ji skryl v sobě tolikrát, ani teď se nevzpírala. Dobře ví, mrcha, že ji jednou budu muset nechat jít. “Snad. Děkuji, Aldene.“ ani jsem si neuvědomil, jak mi za těch pár chvil vyschlo v hrdle. “Pojďte prosím se mnou, to, co musíme probrat se týká i vás.“ odkašlal jsem si, a zamířil k salonku. Nechal jsem Aldena zavřít dveře a přejít k Morrisovi i Rebece, mezitím se sám přesunul před svůj stůl a konečně se sám dostatečně sebral k proslovu, který teď musím pronést. “Podle všech známek onemocněla Juliett souchotinami.“ přelétl jsem celou trojici očima. “Asi vám není třeba vysvětlovat, co to znamená, a že je možné se od ní nakazit taktéž. Pokud pro to chcete vystoupit z mých služeb, máte k tomu teď příležitost. Nebudu to nikomu z vás zazlívat a dostanete vyplaceno odstupné, na které byste měli právo, když bych vás ze služeb propustil já sám, stejně jako doporučující dopis pro vaše možné přístí zaměstnavatele. V případě, že tak neučiníte, berete na sebe zodpovědnost za své vlastní životy a zdraví, protože jsem se rozhodl ponechat Juliett zde v sídle a pokusit se o její uzdravení.“ Opřel jsem se o desku stolu - snad na mě nebylo příliš vidět, kolik sil mne stálo udržet hlas pevný a odhodlaný, tak, jak se na pána sluší.

Elicia de Talos - 30. října 2015 04:49

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Úkryt Náš pokoj byl ve věži. S každým schodem vedoucím výš jsem přemýšlela o tom, zda nás takové místo ochrání. Zda ti muži zapomenou, že tu vůbec mají za úkol střežit dvě ženy. Zda pokud by byl jejich úkryt prozrazen ...musela jsem zavrtět hlavou a pokusit se z hlavy vytřepat hloupé myšlenky rušené sípáním mé milované Margity. Já jsem byla vystrašená, ale ona měla co dělat, aby polapila dostatek vzduchu při namáhavé cestě nahoru. Vstoupila jsem do pokoje. Slova ve mně z nějakého důvodu uvíznula a já nebyla schopná tomu, který se zval Miro, nic odpovědět. Možná působil celkem neškodně v kontrastu ostatních, ale nevěřila jsem mu. Rozhodně jsem nebyla v náladě, kdy bych si chtěla dělat nové známé. Když se mladík vrátil, přinesl nám kromě vody i teplé kožešiny a deky. V onen moment jsem si uvědomila, že se třesu. A původem není jen šok a strach, ale i všudypřítomný chlad. Žaludek jsem měla stažený nervozitou a klidně bych dnešní noc přečkala bez večeře. Pouze jsem na chlapce kývla na znamení vděku, že se tak snaží nám to tu ulehčit. Podívala jsem se na Margitu a na její poznámku o dobrodružství jsem se mdle usmála. ,,Myslíš, že někdy někdo sepíše příběh i o nás? Mladá šlechtična a její gardedáma zavřené ve vysoké věži." porozhlédla jsem se po místnosti. ,,Jak dlouho tu asi pobudeme?" jasná odpověď neexistovala, to jsem moc dobře věděla. Když se Miro objevil naposledy, už jsem mu poděkovala nahlas. Ovšem, jakmile odešel, zamkla jsem bytelné dveře zevnitř. Opatrnosti není nikdy dost. Dostala jsme do sebe kousek masa s chlebem a zapila vše douškem vína. Gideon má vskutku zvláštní přátele. Jen jsme si nebyla jistá, jestli je to znamení se od něj držet dál anebo o to víc být v jeho blízkosti. I když přiznejme si, představa, že bych ho už nikdy v životě nespatřila byla hrozivá. Tušila jsem, že z mého života jen tak nevyprchá a ani jsem to nechtěla. Nikdy. Před spaním jsme se s Margaritpu omyly, jak zima dovolila. Hlavně ona byla zpocená ze stoupání do schodů. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vůbec usnout nebo celou noc budu hledět na noční oblohu slábnoucí s nástupem nového dne. A co vůbec budeme moci dělat další den? Jako vězni sedět v pokoji? Snad by nám mohli přinést nějakou zábavu...

ZRCADLO - 14. listopadu 2016 12:16

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Princezny ve věži Margita se krátce zasmála - to proto, že ji přerušil vlastní kašel. Ještě se tak úplně nevzpamatovala z toho výstupu do věže v pevně utaženém korzetu. Nutno říct, že v téhle věci to měli muž daleko snazší a pohodlnější. Stejně jako ve spoustě dalších. "Myslím, že zcela určitě. Vždyť který pisálek by takovému námětu odolal? Nedivila bych se, kdyby už i nějaký podobný příběh byl." pousmála se, ještě zlehka odkašlala. Mladíkovi věnovala asi podobnou pozornost jako ty, i když si ho přecijen prohlédla pozorněji. Jak odešel, mírně nesouhlasně pokývala hlavou, pak si povzdychla. Jako by se samy sebe v myšlenkách ptala, co jednou z toho hocha bude. "Ezio, Malachiáš! Máte hlídku!" ozval se řev z dolního nádvoří, co ještě ozvěnou praštil do kamenného zdiva. Sama sis tímpádem odpověděla, stejně jako tvá garde. Ta se nakonec posadila na starší sud, ještě si přes něj přehodila kožešinu a zadívala se na talíř s jídlem. Nakonec se přecejen přemluvila něco sníst, ale vína se nedotkla. K tvému překvapení si nalila vodu, takže onoho překvapení ses dočkala jen ty - víno vůbec nebylo špatné - ba přímo vynikající. A ač bylo masi na vrchu trochu připálené, tak to byla jediná vada. Po dalším doušku jako by se ti před očima otevřelo Gideonovo sídlo i se zahradami. Zmýlila ses, či nikoli? "To bude patrně dlouhá noc…" trpce se usmála Margita, nakonec aniž bys ji musela přesvědčovat si nalila číši co ta jen dovolila, div, že se už víno nepřelilo přes její okraj. Nevíš, kdy jste usnuly - nebo alespoň ty. Poslední, co si pamatuješ, bylo odfukování a i lehčí chrápání tvého doprovodu. Únava tě nakonec udolala, ač jsi nespala spánkem tak hlubokým jako Margita. Možná to bylo tím, že ona si k němu dopomohla dobrou polovinou konvice - bez vody. Nový den Ráno vás probudily rachtavé zvuky kol na dlažbě, chřestot kovu a řev. Margita se sotva dokázala zvednout na nohy, připomínala broučka převráceného na zádech, který bezmocně kmitá nožkama ve snaze se otočit. Světle šedavá obloha a víceméně temnější přítmí ve věži napovídalo, že bude něco před východem slunce. Cítila ses jako bys zavřela oči sotva před pár okamžiky, otupělost v hlavě byla značně nepříjemná. Možná právě proto se tvá garde přecijen dostala k výklenku první, aby zjistila, co se děje - zda snad nehoří, i když tady by s těží mělo co. Pár mužských stálo dole na nádvoří u dřevěného kočáru a vynášeli z něj nějaké věci - zabíhali s nimi do budovy a zas se vraceli, aby popadli další. Tvá garde mávla rukou, nesouhlasně pokývala hlavou a ustoupila ti - sama se pohodlně usadila a natáhla se po zbytku vína a nějakém mase. "Co tady děláš, holomku…" houknul podsaditý chlap na mladíka - ihned sis domyslela, že je to Miro - vzápětí, ač se přikrčil, schytal pohlavek za krk. "Mazej dovnitř pomoct ostatním!" ještě lehčí kopanec do zadku, který měl mladíka ještě víc popohnat. U zadní brány ve stínu tě upoutal pohyb. Hůře rozpoznatelná silueta - i díky tomu jsi poznala Marcuse Haarmana - s někým rozmlouval. Ač byla k tobě spíše zády, tak podle černé krajky lemující bohatou sukni v barvě modrého saténu ses snadno domyslela, že tohle žádná vesničanka ani služebná nebude. Naopak minimálně zámožnější dáma. Všimla sis, jak vašemu ochránci něco předala. Ten se sotva vteřinu na to zadíval vaším směrem. Na tu dálku těžko říct, kam přesně směřoval jeho pohled, ale měla jsi neodbytný pocit, jako by čerň jeho očí probodla právě tebe v jakémsi varování. Na to se otočil zpět k oné dámě, vyměnili si pár slov a pak ji propustil. Na to se vydal sjednat pořádek na nádvoří, jelikož vykládání asi nešlo dle představ či zaběhnutých rituálů. Prostě oblečený muž, jakmile se vůz vyprázdnil, zatáhl za otěže a byl propuštěn druhou bránou - tou hlavní, kterou sem přivezli i vás. "Miro!" ozvalo se - Haarmanovi stačilo mírně zvýšit hlas, nemusel řvát, aby si vydobyl respekt. Mladík se v mžiku objevil, div, že se nepřerazil když zakopl o vyvýšený práh. Muž ho naštěstí zachytil a za límec košila vytáhl zpátky na nohy. Něco napůl zašeptal - nebylas s to mu rozumět. Ale mohla ses snadno domyslet dle toho, že tentokrát se opravdu zadíval k vám - včetně kluka. Ten nepotřeboval další pobízení, jen kývl a zas se vytratil.

ZRCADLO - 14. listopadu 2016 19:25

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Ortel Po doznění tvých prvních slov s vyřčením onoho rozsudku se mladá cikánka krátce zadívala na tváře dalších služebných. Jak Alden, tak Morris, však pouze stiskli rty - a zatnuli pěsti v tichém odhodlání, které předem dávalo jasně na srozumněnou, jak se rozhodli. A sice stejně jako ty. Juliett neopustí a nebudou ti vyčítat, že jsi blázen, když se nechceš vzdát. Jen pár okamžiků bylo ticho, kdyžs domluvil a zapřel se o desku stolu. Jako první promluvil Morris. "Pane, s vaším uctivým dovolením bych zde rád zůstal. Tohle sídlo je pro mne vlastně jako druhý domov a nemám se již kam a ke komu vracet. Dcera žije na opačné straně ostrova, spolu s vnoučaty a manželem. Vím, že je o všechny dobře postaráno. Proto rozhodně zůstávám. Nenechám vás zde samotného. Čím více pomoci budete mít, tím větší je šance, že se podaří Juliett uzdravit. A i kdyby ne, alespoň nebudete sami." Alden mírně přikývl. "Také zůstávám." Teď zbývalo na Rebece, aby se vyjádřila. Váhala. V rukou tiskla sukni a občas mezi zuby spodní ret. Zhluboka nadechla a vydechla. "Taky zůstanu. Kdo by jinak dělal všechny ženské práce. A... beztak nemám kam jít." pokusila se o úsměv, i když to vypadalo spíš jako mírné ušklíbnutí. Ale nikomu z přítomných nebylo do radosti. Snad jsi čekal, že alespoň ve výrazu, pohledu jednoho z nich zahlédneš nesouhlas a domění, že jsi zešílel. Ale to se nestalo. Možná že ono prokletí, co se s tebou táhlo kam jsi jen vkročil, již nebylo tak silné, nebo minimálně sláblo. Ten černý, chladný stín v podobě smrti, jako by se sám zalekl a váhavě ustoupil - o krok, dva… Stále v koutku oka na dohled, ale vzdálenější, než ještě před pár okamžiky. Potřebovals víc? Pokud ano, tak snad vsednout na hřbet Marlene a vyrazit. "Jen jeďte, pane. Postaráme se o ni, zatímco budete pryč." jako by ti Morris četl myšlenky a stiskl ti rameno. Je ještě na co čekat?

ZRCADLO - 14. listopadu 2016 22:04

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Neznámý "Ne, děkuji vám." odvětil, nesouhlasně pokýval hlavou a vzápětí sykl - rána rozjitřená alkoholem se snad až příliš probrala k životu - ale to bylo normální, zvlášť když byla v místech, kde docházelo k častému napínání tkáně. Polknul se zavřenýma očima, dech se mu trochu zklidnil a stisk pokrývky povolil. Zvedl oči a zadíval se na tebe, čelo měl opět orosené potem. "Vy…. jak to, že se nemáte ke komu vrátit… Tak mladá. A vyznáte se v ošetřování…" napůl sípavě, ocgraptěle šeptal. Jeho modrošedé oči klouzaly po tvé tváři, zastřené únavou a i bolestí, zčásti nevědomím. Tys alespoň věděla - i když o kolik je to lepší… Na druhou stranu, nevědomost takového rázu rozhodně nepatří ke snům nikoho - ani k těm tvým. "Kdybych věděl, jestli alespoň věřím či ne… věděl bych, zda by bylo rouhání označit vás za anděla." mírně se pousmál, ale rána opět tím gestem zabolela. "Co vás sem přivádí? Ošetřování raněných a nemocných?" trochu ztěžka vydechl a pokusil se více posadit. Ze zkřivených úst uniklo zasténání, ale v pomoci tě zadržel. "Ne… Já sám…" Nakonec se mu to přecijen podařilo, i když teď mu už po tváři pot tekl. Když povolilo sevření čelistí, jak se přemáhal, zhluboka vydechl a znovu se na tebe zadíval. "Omlouvám se, že jsem se nepředstavil… a vězte, že bych to udělal, kdybych věděl, jak se jmenuji." pokusil se o lehčí žert. "Mohl bych…. Mohl bych přecijen požádat o trochu vody?" sklouzl pohledem ke karafě a sklenici. Rty měl stále rozpukané a vyschlé horečkou, mezi dvěma prasklinkami jsi zahlédla zaschlou krev. Těžko říci, proč mu kdo udělal tohle všechno - jevil se jako víc jak gentelman, ve tváři měl rysy aristokrata. A možná je takový jen proto, že se nepamatuje, kým doopravdy je...

Balduin von Schwannwede - 16. listopadu 2016 23:22

soukromá zpráva od Balduin von Schwannwede pro Něco mezi námi se tu právě v pracovně rozlomilo, a dle toho, jak se Morris s Aldenem tváří, je mi jasné co. Pro ty dva už nejsem jen pán, který je zaměstnává. Jejich oddanost mne dojala a posílila ve mě naději. Ať už pro mě či pro Juliett budoucnost přichystala cokoliv, v hloubi duše vím, že na tyhle dva se mohu spolehnout úplně a se vším všudy. Nezradí - a to je víc, než jakákoliv sepsaná smlouva nebo zaplacená mzda. Vážím si toho - i když mi není moc dobře po těle z možnosti, že se někdy dozví, jak to se mnou ve skutečnosti je. S cikánkou to obdobně zatím není, ale to ukáže jen čas. Není tady dlouho a ani jeden nevíme, co máme od druhého očekávat. "Děkuji vám, z celého srdce, za sebe i za Juliett. Vrátím se až k večeru, do té doby prosím dodržujte pokyny doktora Standhama." propustím je pokynem ruky, než si začnu natahovat jezdecké rukavice. Kromě zdvořilostní návštěvy u hraběte mne čeká i další lekce u šermířského mistra Johanese, takže bych se měl dát na cestu. Potlačím vnitřní nutkání ještě se stavit znovu u Juliett v salónku, i když jsem odtamtud ani ne před deseti minutami odešel. Urovnám si bandalír s mečem přes rameno, a s kloboukem naraženým do čela, aby mi při jízdě nedolétl stranou, se vyšvihnu Marlene do sedla. Není třeba ji příliš pobízet, jako vždycky je nedočkavá a vyrazí kupředu, jen co ucítí letmý dotek mých pat. Nejdřív tedy ke Gideonovi, přeptat se na jeho zdraví, a pokud to společenská situace dovolí, i na dopis, který slíbil odeslat.

Adriana de Alexan - 17. listopadu 2016 14:30

soukromá zpráva od Adriana de Alexan pro Na tajných zákoutích Plamínek svíce se komíhal, vždy nahoru a zase dolů. Znovu a znovu. Tak rychle, jak se klepela má ruka držící malý svícen. Každý krok jsem si tisíckrát rozmyslela, a přesto jsem jej nakonec učinila. Mrazivá zloba mi jezdila svým ostrým nehtem po páteři a zlomyslně svírala hrdlo. Krev v mých žilách byla těžká jako tekuté olovo, zpomalovala mne až brzdila. A přesto jsem šla dál. Rychlé údery mého srdce znějící jak staccato se musely rozléhat celou chodbou, aby daly o okázalost najevo to ticho úderu mezi nimi. Jistě brzy někoho přivolají. Někoho, komu bude jasné, že zde nemám co pohledávat. Nový zvuk. Zbrzdila jsem své kroky a poslouchala, oči upírající do tmy přede mnou. Kroky vpřed a žádný zpět. Bláhová zvědavost. Příval poryvu do tváře. Černočerná tma vybíhající mi v ústery. Útočící nic toužící mne polapit. Krátký přidušený výkřik a rána kovu o zem. I poslední má naděje pohasla. Ta nejtmavší temnota, kdy jsem nespatřila ani vlastní předloktí zkřížené před obličejem sotva na centimetr od vlastního nosu, který se jich mohl dotknout. Oči bolestivě přivřené strachem skrytým za závojem z řas. A hebká měkkost křídel, která se dotkla mé holé kůže. Srdce se zastavilo, byť na chvíli. Jeden mohutný nádech, který až zabolel. Rozechvělé zatřepotání řas při snaze opět prohlédnout. Těžké a pomalé položení rukou zpět podél těla. Pouhý pták, byl to pouhý pták, který mne vyděsil. Málem až k smrti. Obyčejné nebohé stvoření, které se nechalo polapit v neznámu. Jako já. Zjistila jsem, že stále zůstávám přikrčená k zemi, ačkoliv mi již nic nehrozí. Můj světelný průvodce byl nenávratně pryč, však světlo z pokoje stále zůstávalo. Vábilo mne jako můru svou mocí. A stejně tak i to nebohé zvíře, které zde hledalo útočiště. Vystrašeno mou přítomností možná ještě víc než já jeho objevem. Však nikdo další zde nebyl. Již dávno by se musel podívat, kdo ruší jeho klid či nekalé plány. Nikdo však nevykoukl. Okenice po mé levici bouchla. Mé tělo sebou opět škubnulo, ale mnohem méně. Jakoby si zdravá mysl dokázala zpracovat zvuky, které jsem před pár chvílemi slyšela a racionálně je vysvětlila. Že se není čeho bát. Nedošla jsem přeci až sem, abych se vrátila bez odpovědi zpátky. Nic se neděje. Nikdo mě tu neuvidí a kdyby náhodou… postěžuji si, že jsem já nešika si zhasla svíci a bez ní jsem ztracena. Šla jsem jen za světlem pro pomoc. Skloním se k zemi pro svícen. Vosk ze svíčky je zlomen, zbylo z něj jen minimum. Přesto jej ještě teplý uchopím do ruky a učiním rázný krok vpřed. Jen zlehka se opřu do dveří, které se s ladností labutě otevřou. A přitom zanechají na mé ručce jasný otisk, že jsem je narušila. Důkaz. Nahlédla jsem dovnitř. Jako bych koukala do míst, kam se čas zastavil. Nepoužívaná, škaredá místnost a přeci zde stál velký svícen, jež musel někdo zapálit. Toto místo jistě nemohl používat nikdo, kdo toužil po společnosti. Spíš byla pro ty, kteří strašně toužili být neviděni. Nikým. Pohlédla jsem na dvoje dveře jakoby mi chtěli ukázat můj osud. Rozhodnutí má jen dvě možnosti – dobrou a špatnou. Nic mezi neexistuje. Jedny dveře se uzavřou, aby se jinde mohly otevřít další. Možnost volby. Nikde nikdo nebyl. Prozatím. Bylo lepší narychlo si odpálit svůj zbytek svíce ničeho se nedotýkat a zmizet anebo se raději podívat dál? Je to jen otázka volby…

Elicia de Talos - 23. listopadu 2016 09:28

soukromá zpráva od Elicia de Talos pro Nový den Otevřela jsem oči a pár minut po probuzení jsem ještě nehybně ležela. Uvědomění, kde jsme to s Margitou vlastně skončily se líně vkrádalo na mysl. Cítila jsem ztuhlost v zádech a mírně mne pobolívala hlava - a to jsem nevypila vína tolik, co má garde. Měkké matrace a jemné přikrývky mladé šlechtičně začnou chybět okamžitě. A to je to nejmenší... Tiše jsem se zasmála při pohledu na vstávající Margitu a rozhodla jsem se nezúčastnit dychtivého závodu k oknu. Vyhrabala jsem se zpod kožešin pomaleji. Na nádvoří se něco dělo, ale zřejmě to byla každodenní rutina a dost dobře naše jediná zábava zde. Jak moc mi předešlou noc připadalo romantické, že jsem zavřená ve věži, dnes se realita zdála mnohem...surovější. Kamenné zdi byly chladné a stejně tak podlaha. Zachvěla jsem se a přistoupila k oknu. Promnula jsem si oči a zaostřila na dění venku. Lehce jsem trhla rameny, když jsem poznala Marcuse Haarmana. Sice jsem vůbec neměla příležitost onoho muže poznat, či se o něm dozvědět něco více, ale...neměla jsem z něj zrovna dobrý první dojem. Ačkoliv Gideon v něj vkládá svou důvěru...já se zatím k tomu přimět nemohu. Všimnu si, že mluví s nějakou ženou, což mne překvapí a mírně nakrčím obočí. Ženu bych tu nečekala. Sama si zatím nedovedu představit, že bychom se tu mohly volně pohybovat mezi těmito drsnými muži bez úhony. Proto mi na mysli vytane otázka, co tu ta dáma dobrovolně dělá a proč má pletky s takovouto společností? V onen okamžiky, jakoby Marcus slyšel mou myšlenku, se zadívá naším směrem a já se zaleknu. Srdce se mi rozbuší, avšak snažím se, aby Margita nic nepoznala. Po druhém Marcusově pohledu naším směrem, od výklenku odstoupím a přejdu ke džbánu s vodou a trochu přileji do mísy. Dlaně vnořím do studené vody a opláchnu si obličej. I když jsme v omezených podmínkách, čistota musí být. Po provizorní ranní hygieně poprosím svou garde, aby mi pomohla s oblékáním. Uvědomím si, že jsem celkem nemluvná a tak se lehce usměji. ,,Spalo se ti dobře, Margito?"optám se a znovu se porozhlédnu po místnosti. ,,Možná bychom je měly poprosit o vyšívání nebo nějakou jinou zábavu na zkrácení dlouhé chvíle."navrhnu. Vzpomenu si na koně, kterého mi daroval Giedeon a na okamžik se zasním. V myšlenkách se vrátím do chvil, kdy jsem se na něm proháněla krajinou a s jemným úsměvem se zahledím z okna cítíc vítr volnosti v kaštanových vlasech...

ZRCADLO - 04. prosince 2016 11:25

soukromá zpráva od ZRCADLO pro Gideon K pohybu jsi Marlene opravdu vybízet nemusel - k zastavení chtělo použít přecijen trochu více síly a vlastní váhy těla, než bývalo obvyklé. Nakonec se přecejen, i když neochotně zastavila. Počasí venku bylo snad až příliš osvěžující, že do klisny vjela podobná energie a jiskra. Před tebou se rozprostíralo sídlo hraběte, až nezvykle klidné a tiché. Oboje naplňovalo tušením jakési zlé předzvěsti. Sklouznul jsi ze sedla a vykročils vpřed, když... "Pane...?" oslovil tě kdosi, vzápětí jsi slyšel jak protáhl krok, aby tě dohnal. Světlovlasý mladý lokaj. "Mohu prosím znát vaše jméno, popřípadě titul a z jakých důvodů přicházíte?" Zdál se být poněkud více zadýchaný, než aby to bylo z těch pár delších kroků navíc. "Omlouvám se, že s vámi takto jednám, ale vzhledem k jistým událostem musíme být opatrnější." dodal na vysvětlenou, ještě než ses nadechl. Ihned ses domyslel že to má co dočinění se zraněním Gideona. Po představení tě lokaj uvedl do hlavní haly a spěšně se vytratil. Nenechal tě tam stát nijak dlouho, snad až ke tvému překvapení se vrátil se zprávou, že hrabě tě přijme - a to ihned. Bez sebemenšího zaváhání tě dovedl chodbami až ke dveřím, které byly lehce pootevřené a lehce do nich klepl klouby. "Můžete vstoupit." ozval se v odpověď mužský hlas. Na to ti lokaj ustoupil, pokynul rukou, uklonil se a zas odspěchal. "Posaďte se barone." vybídl tě hrabě, sotva cos vešel. Seděl za nižším konferenčním stolkem a pročítal jakousi listinu. Naproti němu byla prázdná židle. Sotva ses posadil, vzhlédl k tobě. Na první pohled bys snad řekl, že zkazky o jeho zranění byly snad lživé, ale nyní, když ses mu zadíval do tváře, všiml sis únavy v očích a mnohem větší pobledlosti, než byla u šlechticů v Anglii obvyklá. "Vím, že vaše záležitost spěchá, takže se nebudeme zdržovat formalitami o cestě sem a o počasí." snad se pokusil mírně pousmát. "Dopis jsem odeslal ještě týž den, kdy jste mne navštívil. Nemusíte mít obavy. Bohužel nemohu zaručit, kdy dorazí odpověď, ale doufejme, že brzy." přitáhl si lem prostšího kabátce - i pod košilí se rýsovaly obvazy přes hrudník. Kam až sahaly se dalo jen těžko odhadnout. "Jak se jí daří? Juliett, správně?" Nejen starost, co nebyla předstíraná, ani hraně přehnaná... ale i paměť. Tvé okamžité přijetí bez předchozího ohlášení se i v jeho stavu - hrabě musel být jednoduše buď tak dobrý člověk, nebo... blázen. "Mohu vám nabídnout něco k pití či k zakousnutí?"

Bimba - 04. února 2017 12:13

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Bimba - 19. února 2017 20:43

Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci.. Bimba