Andor.cz - online Dračí doupě

„Byla to bouře, jakou Sarimgat ještě nezažil. Trvala už desátý den a zdálo se, jako by se nikdy neměla utišit. Oblohu křižovaly blesky nečistého světla a hrom bral naději každému, kdo v těch těžkých chvílích vzýval Bohy. Země se chvěla v křečích, které srážely obytné domy od prvního dne, a co nezničilo zemětřesení, to smetla vysoký vlna, jež se šestý den zvedla z hladiny rozbouřeného oceánu a přihnala se k pobřeží jako drtící pěst…V dálce na obzoru tryskal k nebi ohnivý sloup a popel smíchaný s deštěm se snášel do ulic v podobě šedivého bláta. I uprostřed dnes panovala temnota, protože slunce nemělo sílu se prodrat skrze mraky popela, které se zvedly vysoko do oblak. Ulicemi se beznadějně potáceli lidé. Přežili sice útok živlů, ale teď je pomalu zabíjel hlad a žízeň. “

Z moře se po bouři vynořil ostrov, ostrov, o němž si lidé začali myslet, že je dílem Bohů. Nebyli by to však lidé, aby netoužili poznat tajemství ostrova. Samotný princ Válečník a jeden z rádcových synů se na popud rady vydají na ostrov a vypustí zlo, jež mělo být navždy skryto. Zlo, jež mohou zastavit pouze čarodějové. Škoda jen, že jsou již 800 let mrtví.

Dítě, jež se narodilo s modrýma očima, bylo okamžitě po narození zavražděno. Modrá, barva čarodějů byla proklínána a lidé se jí vyhýbali. Čarodějové zmizeli ze světa, ale ještě předtím dokázali uvěznit zlo, jež bylo pro lidstvo pohromou - zlo, jež je nyní zpátky. Zaplatili však příliš vysokou cenu. Lidé ji nyní budou muset zaplatit též…

Město za bouře: Gerrod Tzeere, Lord Conn Madadh, Mlčenlivý Mundur

Lidí zoufale křičí o pomoc, neboť si uvědomují, že to je snad nyní jejich jediná naděje na záchranu, domy se bortí jako domečky z karet, vichřice odnáší střechy, aby je za okamžik mohla mrštit k zemi, mezi ty nebožáky, jež ještě přežili. V domech uvízlo spousta lidí, někteří z nich už nikdy ze svých domů neodejdou, ale mnozí z nich stále doufají v záchranu pod hromadou sutí s jistotou, že voda stoupá každou minutu.
Z hradu se k městu blíží tři jezdci, už zdálky je jasné, že jsou to ti z výše postavení. Všichni lidé doufají, že zachrání právě je.
Pravda, mnozí z nich zahynou, ale to jen proto, aby jiní dostali šanci žít.
Každý z Vás má na sedle koně přivázáno dlouhé lano, jehož se mnozí z nešťastníků drží, dokud se Vám nepodaří je přivést do hradu – do bezpečí. Tam mají teplo, pevné zdi, trochu jídla a snad i naději, že najdou své blízké. Mnohým z nich jejich naděje rychle mizí.
Každý z Vás má ty, jež musí zachránit, každý z Vás je postaven před zkoušku přežití. Lidé se Vám vrhají k nohám, prosí o pomoc, o slitování a o naději. A vy snad jediní si uvědomujete, že právě to pro ně znamenáte.

Gerrod Tzeere:

Prince na jeho oblíbeném koni pozná snad každý, neboť je v kontaktu s lidmi z města velmi často. Září z něj pevnost a nezlomnost, stejně jako víra, že dokáže zachránit všechny, jež to potřebují. Škoda jen, že se to nepodaří. Spousta lidí dnes zaplatí svým životem kvůli hříčce Bohů.
Slyšíš křik, tenký hlásek, volající o pomoc, zoufalý a tak prosebný, že i když víš, že již více lidí nedokážeš do hradu vzít, neodoláš mu a přiblížíš se k domu, z něhož vychází. Ten je z velké části zatopen, uprostřed leží obrovský trám a pod ním se z posledních sil drží malá dívka. Vedle ní leží ještě jeden člověk, její bratr, ten však bohužel již mrtev. Pokusíš se sám nadzvednout trám, ale už dopředu víš, že to bude příliš náročné. Rozhlídneš se kolem sebe a pevným hlasem zařveš:
Madadh, Mundur! Okamžitě sem!
Dívka již drží hlavu nad hladinou z posledních sil, voda stále stoupá. Brzy zemře…

Lord Conn Madadh, Mlčenlivý Mundur:

Vy dva společně, mlčky prohledáváte město, na laně za Vašimi koňmi přibývá nešťastníků, jež s každým dalším krokem získávají další naději na život. Vedle Vás se právě zhroutil jeden z domů, v jeho dveřích stála křičící žena, držící v náručí novorozeně. Volala o pomoc…marně.
Zkáza a temnota doléhá i na Vás, drtí Vás a usvědčuje ve faktu, že se brzy musí stát i Vám. Pevně svíráte opratě svých koní a očima pročesáváte nejbližší okolí v marné snaze najít další živé.
Pak se ozve hlas, připomíná mladého lva, překřičeného bouří. Hlas mladšího prince. Hlas prince Bojovníka:
Madadh, Mundur! Okamžitě sem!

Midregoth Aldeon, Eulenspiegel:

Komnata prince následníka tonula v jemném šeru, i přesto, že bylo nakázáno, aby po celém hradě svítily svíce. V krbu praskal oheň a lehce ozařoval tři velká lehátka potažená sametem, stejně jako stěny, jež byly plné lascivních obrázků těch nejrůznějších milostných poloh. Na lehátkách leželi tři muži: Rádcův syn, nejlepší přítel prince Následovníka – Midregoth, Eulenspiegel, muž, jež je na jejich dobrodružstvích za poznání tajů lásky tak často doprovázel a sám princ Následník. Všichni tři tak svůdní a půvabní. Každý z nich držel v náručí ještě půvabnější dívku, každý podle svého vkusu. Ty, vyděšené z počasí venku se tiskly k jejich pevným tělům snad ještě pevněji, než kdykoliv předtím.
Z okna, nyní zataženého těžkými rudými závěsy bylo vidět na moře a na ostrov, jež vyvrhlo samotné dno. Ostrov, z něhož nyní prýštila láva. Ostrov, jež Midregota tolik lákal. Ostrov, jež jim všem měl změnit životy k nepoznání.

Semerael, princezna, královy komnaty:

Sedíš v jednom z nejpohodlnějších křesel v celém království a s obavami sleduješ svého otce, jež pochoduje z jednoho konce místnosti na druhý. I přes tvé úpěnlivé prosby si odmítl sednou a pohovořit s tebou a věcech, jež jej nyní trápí – popravdě, pro tebe jsou snad ještě palčivější, než pro něj. Možná si to uvědomujete oba, a možná právě proto se otec nemůže uklidnit. Vyskočíš z křesla a zatarasíš mu cestu, rozhodnuta si s ním konečně promluvit.

Otče, tak dost. Celé noci nespíš, po hradě tápeš jako duch a hledáš cokoliv, co by mohlo naše město zachránit. Je to příroda, nezmůžeme nic, postavili se proti nám samotní Bohové. Musíme to ustát, dokážeme to a městu dáme novou sílu žít.

Král na tebe pohlédne, smutně přikývne a zlehka tě obejme, pak odvětí:

Přiveď mi prosím Leonarda, možná bude vědět, co dále. Musím s ním mluvit. Pak s ním můžeš zde zůstat, tvé rady mi byly vždy přínosem. A teď již jdi, dcerunko. Přiveď nám naši záchranu.

Leonard Braques, komnaty:

Jsi opět sám, zahloubán do svých knih a pokusů, naprosto netknut neštěstím venku, tedy, na první pohled se to může zdát. Přeci jen, nemáš jen znalosti své rodiny, ale jsi vzdělán i ve spoustě jiných věd a tak se snažíš přijít na to, co se to venku u všech ďasů děje. Zrovna, když pročítáš jeden z nepřeberné hromady spisů na tvém stole a nechápavě vrtíš hlavou, neboť zjišťuješ, že nic takového se za celou historii Sarimgatu ještě nestalo, ozve se hlasité zaklepání na dveře. Tvůj host však nečeká na žádné pozvání, nadrzo vkráčí do tvého pokoje a zlehka se ukloní. Před tebou stojí princezna.
I přesto, že tvůj výraz překvapení smíšený se zahloubáním nad svitky, nezaváhá a promluví jako první.

Dobrý večer, můj pane. Omlouvám se, že Vás ruším, plně chápu, že nyní máte nepřeberné množství práce, ale otec by s Vámi chtěl mluvit. Poslal mě za Vámi přímo on, asi nechce mezi lidmi vyvolávat paniku, jakou byste mohl způsobit, neboť ví, že Vaše učenost je pro krále velmi důležitá. Hned by věděli, že Vás povolal kvůli tomu venku.

Kývne hlavou směrem k oknu, jež nepřikrývá žádný závěs, či kůže. Z tváře jí jde vyčíst obavy, obavy o lid, jež tolik miluje. Obavy o všechny ty lidi, jež tam venku umírají a ona nemůže být s nimi. Zavrtí smutně hlavou a ukáže ke dveřím.

Mohly byste mě prosím následovat, můj pane?

Můj příchod do města (čiliže drobný úvod)
Když jsem před několika málo měsící přišel do tohoto města znaven svou minulostí. Hned jak jsem Ho spatřil již jsem věděl kam se upnout. Na nic jsem se ho neptal a prostě od té doby co jsem ho spatřil jsem byl stále s ním. Prodral jsem se k němu skrz horu lidí, stráží a všech možných dalších překážek až jsem stanul několik málo centimetrů za jeho pravým ramenem. Měl námitky a odpovědí mu bylo pouze mé mlčení. Řekl bych, že z počátku mou přítomností trpěl, neboť asi nebyl zvyklí, že se ho někdo takto drží. Dnes již ví, že mou mlčenlivou přítomnost prostě strpět musí (ano občas i na místech kam by pánové měli chodit po jednom - bordely). Své jméno jsem nakonec vyškrábal na tabulku.

Město za bouře
Spolu se svým společníkem se plahočíme za princem Bojovníkem jako jeho stíny. A právě v jeho stínech jsou na lanech jeho nebozí poddaní, kteří za sebou doslova nechávají svůj život.
Tolik utrpení... tolik bolesti.... tolik krve.... tolik podobenství....
Princ snadno hodnotí situaci, ale nedá mu to aby to sám nezkusil a řve na mne prostým příkazem, neboť já neodmlouvám.
Ach ano.... zase je třeba hrubší síly..... stejně jednoho dne zemře....
Sesedám tedy z koně za stálého zvuku bubnování kapek deště o mou zbroj, za toho krásného zvuku. Zvuk pohromy mám za zády a za samozřejmého rachotu mé zbroje se sunu vpřed až k trámu.
Velký... hodně velký trám.... můžu ho zkusit zvednout, nebo prostě rozsekat. Ale to by se princi asi nelíbilo....
Nicméně stejně se na prince otočím a pravou rukou sáhnu na záda, kde mám připevněný docela velký meč, který mě však nikdy nikdo neviděl vytasit. A druhou rukou pro změnu poklepu na trám.
Můžu ho doufám tedy rozsekat....

Vzhled:
Pravděpodobně člověk zadělaný kompletně do zbroje (včetně přilbice s mufloními rohy) dnes již neznámé barvy, ale snad byla kdysi krvavě rudá. Na hrudním plátu je možno zahlédnout zbytky bílé hvězdy. Meč i štít jsou obvykle upevněny na zádech. Možná by si na něj někdo mohl dovolovat nebýt jeho metru devadesáti celkové výšky včetně zbroje. Když říkám kompletně, myslím tím skutečně kompletně – přilba, rukavice, boty, kalhoty, záda, tělo, kotníky, tělo, záda, hruď, krk, ramena......obličej téměř bez rysů - nos není skoro vůbec vidět. Uši taktéž, oči kdysi snad hnědé nyní podbarvené rudou barvou a do tváří vypáleny tytéž hvězdy zdobící zbroj. Nad menší čelem snad kdysi bývaly husté černé vlasy, nyní se tam nachází pouze takové hodně zpocené a všelijakou špínou ulepené krátce zastřižené zbytky.

Město za bouře

Jakoby nestačilo, že se lidé od pradávna ničí mezi sebou. Tuhle pohromu by zvládl kdejaký chtivý panovník, takovéhle utrpení dokážeme vytvořit i sami. Tak proč se na nás bohové hněvají a dávají nám další a další zkoušky? Proč se musíme neustále klanět před sílou živlů, před sílou bohů? Bohové... Jaký blázen by je mohl opěvovat, jaký blázen by tuhle pohromu přešel s úsměvem a slovy, že „bohové si tak přejí, že my jsme udělali něco špatného.“ Kvůli bohům lidé přicházejí o životy, tak proč před nimi vždy pokleknem?

Studené kapky divokého deště chladí mou tvář. Stékají po zjizveném obličeji a padají do tvořících se louží a potůčků. Všude kolem jen plouvoucí trosky a těla, zoufalí lidé a jejich bortící se domovy. Ten pohled musí být děsivý. Na každém kroku číhá smrt, neustále ukazuje svojí sílu, otírá se o mě, cítím mráz až do morku kostí. Ne, síla živlů nemá tu moc, aby na mě mohla zapůsobit. Viděl jsem mnohem horší věci, mnohem větší zvěrstva, které spáchali lidé.
Necítím žádný soucit, netrápí mě, že chatrč přede mnou se zbortila a vzala tak život několika lidem. Lidi na lanech ani nevnímám jako zachráněný život, ale jako klády silných stromů, které musí můj kůň táhnout. Bohové se snaží svojí mocí lidi vyděsit a na ty prosťačky to zabírá, ale dokud tu budu já, bude po zemi chodit člověk, který nikdy nebude činit ve jménů bohů a nebude se lísat jako kočka.
Udělám jen svojí povinnost...
Záchranit jen život, který se opravdu zachránit dá. Je zde více lidí, kteří mají větší naději na přežití a kvůli někomu, kdo je zablokován ve vlastním domě, budeme ztrácet čas, jen abychom zachránili jeden život. A přitom jich můžeme místo toho zachránit desítky. Ovšem slova prince jsou slova prince.
Neochotně slezu z koně a rychlým krokem dorazím k místu, kde se princ Bojovník snaží zachránit nějaké děvče. I ta plechová nádhera tady je. Nevím, jestli mi na nervy pořád leze jeho mlčení, nebo fakt, že těžká zbroj se do těchto míst, této situace opravdu nehodí. Ale co, ať ho síla vody stáhne k zemi.
„Přeseknout to není tak špatný nápad, avšak může to být pro tu holku nebezpečné...“ Každý by si můj hlas vždy představoval, jako by měla mluvit samotná smrt. Pomalu a s mocí, že zamrzne půda kolem. Avšak je slyšet energetický a mladý hlas plný síly.
Zhodnotím situaci. Ten trám by se třem v tomhle místě blbě zvedal. Mohli bychom pod tím domem skončit všichni. Zřejmě přeseknutí je největší naděje, pokud si tedy nechce někdo s tou holkou hrát, jako s děckou hračkou. S trochou štěstí ,a s nějakým tím zraněním, by jí možná dostali ven.
„Hlavně né mečem...“ Špatný nápad. Odepnu od pasu prostou dřevorubeckou sekeru a podám jí Mundurovi, hezky za topůrko. Jestli chce něco přeseknout, tak ať to dělá s tím správným nástrojem. Meč by si klidně mohl nadobro zničit.

Snad každý člověk v téhle zemi by mě poznal, ať bych měl cokoliv na sobě, ať bych se za cokoliv vydával. Historie a činy minulosti se za mnou táhnou, má přítomnost třese základy, budoucnost nutí každého pokládat mnoho otázek. Ano, každý by ve mně poznal Válečného Pána této země. Muže, který má první a poslední slovo ohledně vojáků, stráží a bojovníků. I ta nejzapadlejší posádka na samotném kraji světa bude poslouchat má slova, jako bych je křičel do ucha generálovi.
Jsem mladý, ještě mám celý život před sebou, ale rozhodně to nebrání tomu, čím jsem. Pánem se stáváme za své činy, né za svůj věk a mohutný břich. Pánem se stáváme za svojí moudrost a schopnost, né za počet pozvednutých pohárů vína. Lidé by mě odhadovali něco mezi 28 a 32 léty, i když mezi tím není vlastně žádný rozdíl.
Má tvář možná kdysi měla nějaké jemné rysy, avšak ta už je dávno zohyzděná množstvím jizev a šrámů. Každý si vždy všimne jizvy, táhnoucí se od levé strany nosy, přes rty. Každý si všimne ošklivé jizvy, která od čela míří přes levé oko a končí daleko na tváři. Ano, mé levé oko. Již nemá smaragdovou barvu, jako jeho dvojče. Nyní je sešedlé, mrtvé, slepé... Černý vlas je již mokrý, není to však žádný problém. Vlasy nemám dlouhé, jsou spíše krátce střižené, o něco delší, než mají vojáci.
Na sobě mám bílou košili, celou promočenou, naštěstí kožená vesta nad ní ještě udržuje nějaké teplo ve mně. Teď vypadám jako prosťáček. Žádná honosná zbroj, ani drahý šat. Jen prostý oděv, který nosí každý rolník. Do těhle podmínek je to ta nejlepší volba. Tíhá zbroje i zbraní by mě jistě táhla dolů, drahé šaty nenosím. Kožené kalhoty se stále ještě drží, vodu stále nepropouští. Stejně tak boty z tvrdé kůže. Jsou lehce kované, abych se vyhnul případných nebezpečím v podobě trosek a padajících předmětů.
Bez nohou bych byl jen mrzákem...

Komnaty - knižnica historických zväzkov

Pohroma. Oheň a krik vonku je ako tisíce nechtov, drásajúcich moje telo. Chcem byť tam vonku, a pomáhať ľuďom! Nie skrývať sa za bezpečnými stenami hradu, a hrabať sa v týchto zostarnutých, prašivých knihách! Keby len nebolo kráľovského zákazu. Čo je na celej veci najhoršie? Kráľovský zákaz je sakramentsky múdra vec, a ja si to uvedomujem. Keby som vyšiel von, a ukázal, čo viem, možno by som zachránil pár životov. Ale čo potom? Čo by nastalo, keď sa pohroma utíši, a ľudia začnú opäť rozmýšľať normálne? Nemali by vedieť o tom, čo robím. Moje schopnosti sú pre kráľa dôležité, a rozhodne by prestali byť dôležité keby ma zlynčoval nevzdelaný ľud.

Skvelé, práve som si ZNOVU povedal, prečo MUSÍM byť tu v tejto blbej komnate, a nesmiem vyliezť von. Fakt sa mám občas rád. To sú slová, ktoré sa preháňajú mojou hlavou, keď nervózne kráčam po kamennej podlahe knižnice. Jediné, čo zvuk mojich krokov občas utlmí, je drobný koberček uprostred. V ruke držím knihu, jednu z mnohých, a ako tie predošlé, aj touto zúrivo listujem, a očami prelietam stranu za stranou. "Kvapka skúseností je viac ako tona vedomostí," raz povedal niekto múdry, a mne sa ten citát stále dokola rozsvecoval v hlave. Nemám veľmi rád knihy. Otočím poslednú stránku, a kniha energicky dosadne na dosku stola. Nebudem ich hádzať, každá z tých kníh by mohla svojou hodnotou niektorému z tých chudákov vonku zaplatiť nový domov. Knižky začínajú na stole vytvárať menšiu kopu, a police sa pomaly vyprázdňujú.

"MUSÍ TO TU NIEKDE BYŤ! PREDSA NIE JE MOŽNÉ, ABY SA NIEČO TAKÉHO STALO PO PRVÝKRÁT!" Skríknem, a všetkou silou kopnem do jedného z mnohých objektov v miestnosti, určených na sedenie. Konkrétne do drevenej stoličky. Náhly úder ťažkej boty ju vymrští krížom cez miestnosť, kým sa s rachotom nestretne s kamennou stenou, a nezosype na zem v podobe niekoľkých drevených fragmentov, na ktorých sa už nebude dať sedieť. Zdvihnem zrak od knihy, a smutne sa pozriem na trosky, ktoré ešte pred chvíľou boli kusom nábytku. Sakra. To som nechcel. Bože, aká je len smiešna tá ilúzia zodpovednosti, akou sa tu snažím klamať. Čítanie kníh nezachráni ani jeden z tých životov, ktoré budú dnes vonku zmarené. Je dôležité, aby sme sa dozvedeli viac? No a čo, na hrade je milión služobníkov, čo vedia čítať, tak prečo ja? Prečo nie jeden z nich? Koľko ľudí v tomto meste dokáže niekoľko pohybmi otvoriť priechod do zavalenej, zatarasenej budovy? Koľko ľudí v tomto meste má gule na to, aby niekomu zachránilo život? A prečo zrovna jeden z nich musí stáť ako soľný stĺp tu, v bezpečí, a čítať si?

Dokážem sa ráno pozrieť do zrkadla?

Strasiem sa. Nie, toto nie je dobrý prístup. Nemôžem byť vonku? Dobre. Aj keď si myslím, že vonku by som pomohol oveľa viac, ako tu, ešte stále je lepšie venovať sa tomu, čo som dostal ako úlohu, než nejakým existencionalistickým filozofickým úvahám. Depresia ešte nikomu život nezachránila. Vrátim sa k textu, a usilovne čítam ďalej. Neprestávam však chodiť po miestnosti. Nedokážem sedieť, keď som nervózny.

Z úvah ma vytrhne zaklopanie. Dvere sa otvoria, a moje oči v tom momente preletia od knihy smerom do tváre prichádzajúceho. Princezná Semerael. V inej dobe by som sa tešil, že ma poctila mojou prítomnosťou, možno by som jej ukázal svoj lišiacky úsmev, a veľmi pravdepodobne by som sa jej díval aj inde, než do očí. Človeka však prejde chuť na laškovanie, keď mu pod oknom umierajú ľudia. Akonáhle vojde, mierne sa ukloním v páse, a skloním hlavu, potom sa však naše oči opäť stretnú. Keď povie "dobrý večer", chcem okamžite odpovedať, ale ona na moju odpoveď nečaká, a hovorí ďalej. Nebolo by slušné skákať princeznej do reči, aj keď by to bol pozdrav. Vypočujem si, čo mi hovorí. Už keď vošla do miestnosti som vedel, čo povie, no takto to znelo oficiálnejšie, uznávam. Čo na mňa robí najväčší dojem, je pohľad v jej očiach.

Keď dohovorí, odpovedám jednoducho. "Pravdaže, idem." Prekvapí ma hlas, ktorý opustí moje hrdlo. Aj keď je v ňom obvyklá dávka normálneho sebavedomia, a znel rovnako ako obvykle, hlboký, a možno trochu zamatový, bolo tam ešte niečo iné. Zdal sa mi... zlomený. Tak to je to, čo som. Zlomený. Ale kto nie.

Tieto úvahy prebehnú počas mojej cesty ku stolu, kam položím knihu, ktorú som držal v rukách, a idem k princeznej, ku dverám. Pravdaže, počkám, kým prejde ona, a až po tom zavriem dvere do miestnosti, a nasledujem ju. Ako tak kráčam vedľa princeznej, napadne ma, že by som jej možno mohol povedať nejaké to utešujúce slovo. Nič ma nenapadá, tak zostávam potichu. Aj tak by to asi neprijala veľmi dobre, sú chvíle, kedy človek proste nechce, aby ho niekto utešoval. Môže sa vám snáď uľaviť, keď vonku prebieha to, čo tam prebieha?

Keď prídeme ku kráľovi, hlboko sa ukloním, a pokľaknem so slovami: "K vaším službám, vaše veličenstvo." Po tom však vstanem, aby mi videl do očí.

Vzhľad
Čo si každý človek všimne na mne ako prvé, je moja výška. Som na chlapa dosť nízky, meriam približne 165 centimetrov. Pekná výška pre ženu, ale mne by fakt nevadilo viac. Človek, ktorý si všimne moju výšku, by možno rád utrúsil nejakú tú vtipnú poznámku, lenže potom si spravidla všimne druhú vec, ktorá mu obvykle udrží hubu zatvorenú. Možno som nízky, ale moje ramená sú široké, hrudník pevný, a ruky obzvlášť hrubé, a pokryté pletencami svalov. Ničmenej som zvyknutý na smiešne poznámky na moju výšku, čo je veľmi jasne vidieť na mojich pästiach. Dobrý pozorovateľ by si iste uvedomil, že hánky pokryté jazvami už zlomili nejeden nos. Moja tvár je pokrytá udržovanou briadkou, a vlasy mi rastú divoko do všetkých strán, pripomínajú načochraného havrana. V tvári mám trochu ostré rysy, a širokú čeľusť.

Oblečený obvykle chodím vo vycpávanej veste, ktorú možno niektorí považujú za zbroj, ja na ňu však hľadím ako na pohodlný kus oblečenia. Ruky mám holé, ale oba bicepsy mi zdobia zlaté náramky, ktoré ich tesne obopínajú. Nosím niečo ako otvorený kilt, látka mi zakrýva boky a zadok, a siaha po kolená, vpredu je však otvorená, aby som mohol normálne chodiť. Pod ňou nosím pohodlné vlnené nohavice, a na nohách ťažké kožené boty s kovovými prackami. Okolo pása mám troje opasky, na ktorých obvykle bývajú zavesené veľké brašne, tie sú však v súčasnosti dolu, na prízemí, v mojom sklade. Jediné, čo na mojich opaskoch visí vždy, sú dve špeciálne dýky, ktoré nosím prekrížené na chrbte, aby sa dali pohodlne a rýchlo tasiť. Som jeden z mála ľudí, ktorí môžu aj v hrade nosiť zbrane, a to dokonca aj za prítomnosti kráľa. Také privilégiá má iba kráľova elitná osobná stráž, a to je presne to, čo v podstate som.

Město za bouře

Projíždím městem a za sebou mám své lidi, své poddané, ty, které mám chránit. Rozhlížím se okolo a vidím všude zkázu.
Takové krásné město to bylo, tolik života v něm bylo a co tady bude po dnešku? kapky vody mi dopadají na obličej, stékají po tváři a chladí na kůži.
Vím co zde bude po dnešku, smrt, prach, trosky... zakroutím smutně hlavou, až mi odletí z vlasů voda.
Město se postaví, ale co lidé, musíme je zachránit, musíme, náhle zaslechnu křik mladé dívky, otočím se za tím hlasem. Uvědomuju si, že bych mohl jet dál, nikdo by mi to nepokládal za zlé, ale nemůžu, nesmím.
Nenávidím to, za co nás bohové trestaj? Co kdo udělal špatně? Co jsem udělal špatně já? sesednu z koně a běžím k domu, pokouším se nadzvednou trám, pod kterým je uvězněná dívka, je ale těžký.
Madadh, Mundur! Okamžitě sem! zařvu již plným hlasem, teď není čas přemýšlet, předemnou je někdo kdo potřebuje pomoct a já mu pomůžu.
Když přiběhnou, tak chtějí trám rozštípat, dívká má již hlavu těsně nad hladinou, ještě chvilku a nebude jí pomoci.
Počkejte! Já a Mundur zkusíme zvednout lehce trám a ty jí vytáhneš, řeknu našemu společníkovi.
Pokud to nepůjde, tak necháme Mundura, ať trám rozštípe a budu se modlit, ať nám to nespadne na hlavu.

Město za bouře
Jak se zdá tak přeseknutí nebylo princem akceptováno. Vlastně nebylo nikým akceptováno a je mi nabízena sekera.
Maso, kosti, železo... dřevo na jedno brdo.
Sekeru nakonec přijmu a stále hledím na Madatha a na to jak mu stékají kapičky nebo spíše celé kapky po obličeji. Válečný pán má pěkný hlas, ne jako ten můj. Ten můj hlas, kvůli jedné menší nehodě kdysi dávno kvůli kterému zní tak jak zní. Jak si tam tak nerozhodně stojím v jedné ruce se sekerou a s druhou rukou volně kolem těla, z této letargie mě vytrhne až hlas mého "svěřence" nabádající mne k zvednutí trámu. Mé plechy opět zarachotí jak se shýbám trochu k zemi abych princi pomohl trám zdvihnout. Sekeru od válečného pána jsem lehce zasekl do trámu. Tak abych s trámem nepohl a zároveň aby tam držela. Již jsem dostatečně sehlý a mé ruce, za neustáleho "cinkání" kapiček do zbroje, konečně nahmatali okraj trámu a na princův příkaz jsem připraven trám zdvihnout.
Dřevo... proč nepočkáme až neodplave? Pravda pro tu holčičku by to mohlo být trochu nebezpečné, ale zdejší mladí pánové by jí jistě rádi poskytli dýchání z úst do úst.
Zatímco my si tady řešíme drobný problémek v podobě jedné dívky venku umírají další a další lidé a mé uši opět naplňuje zvuk mé minulosti kdy jsem s velkou radostí byl příčinou takovýchto zvuků. Až jednoho dne prostě bylo všemu jinak, něco se změnilo a tento systém nemohl nadále fungovat.....

Město za bouře

Tak co se děje? K přeseknutí se nikdo nemá, princ Bojovník rozmýšlí, co by měl udělat. Né, možná měl plán vymyšlený během nepatrné chvilky, avšak pro mě je čas důležitý, vnímám to jako celé hodiny. Avšak z možnosti, kterou vybral, nejsem dvakrát nadšený. Opravdu by bylo rychlejší přeseknout to rovnou, než se pokoušet s tou věcí hýbat. A já mám šahat na tu holku, kvůli které zamře deset, a možná i více, lidí? Zatraceně...
„Jste si jistý, že jí chcete zachránit? Může to trvat dlouho, je tu více lidí, co mají větší naději. Chcete je zmařit kvůli tomuhle?“ Hodnotím to jako voják. Žádné city, či osobní očarování. Nevim, co prince vede k tomu, že musí zachránit to děvče. Vím jen, že já bych zachránil životů více a na jisto. Né jen jeden. A kdo ví, jestli se na nás ten barák nezhroutí.
Během těchto myšlenek už se připravuji k bleskové akci, při které se prostě pokusím dostat to děvče ven. Jedna chybička a můžu rovnou lehnout k ní. Jemně poklepu na trám.
Sakra... mohli by ho udržet tak dlouho, abych ji dostal ven... Modlím se, aby dívka nebyla znehybněna na jiných místech. To by byl problém a už předem vím, že pokud ta dívka opravdu nepujde dostat do bezpečí, tak jí prostě nechám zahynout. Nejsem žádný princ na bílém koni, abych zachraňoval každého, kdo má tu nejmenší naději na přežití. Ještě menší, než ten poslední, u kterého jsem říkal, že má nejmenší naději.
„Tak to zvedněte a dostanem jí ven!“ Křiknu rozkazem. Ano, často se stává, že se v podobných situacích prostě stávám vůdcem. Je to obvyklé a normální. Jen mi vrtá hlavou, proč princ Bojovník zvedá trám. To si chce nechat ujít objetí dívčiny a vděčné oči?
Zatraceně... Jestli ta holka prodělala šok, můžu čekat jen jednu odměnu. A to, že se na mě ta holka navěky pověsí a už mě nepustí.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně...

Město za bouře

Náš mlčenlívý společník mi už chce pomoct, pak se ovšem ozve Conn.
A vidíš někoho z těch lidí těď? Já ne, já vidím tuhle holku... dál to nedořeknu, protože se kouknu na ní a vidím, jak se její hlava každou vteřinou potopí.
Zvedejte! křiknu a chytnu trám, při tom se dívám do jejích očí, vidím v jejích očích smrt a ještě něco, naději? Možná. Doufá, že jí zachráníme, doufá, že jí pomůžeme, doufá a možná se i modlí.
Modlí? Ke komu? K bohům co to na nás přivolali? ptám se sám sebe, zavrtím hlavou a napnu všechny síly a pokusím se trám nadzvednout, Mundur mi pomáhá a Conn je připraven jí vytáhnout.
Bohové to na nás nepřivolali, má to nějaký důvod a já chci vědět jaký, taháme ze všech sil, pokud to nepůjde, nechám to Mundura rozštípat.

S Leonardem, cesta do otcových komnat:

Se smutným úsměvem sleduji Leonarda a vzdychnu, přemýšlejíc, jak bych alespoň jemu mohla ulehčit to, co jej tak trápí. Vím, že nemohu, a proto strávit s ním svůj volný čas je to nejmenší, co mu mohu dát.

Předpokládám, že jste nepřišel na nic, můj pane. Knihovny mám již přečtené, každý další nový svazek jež ji obohatil za poslední rok též nepřinesl nic nového. Již jsem zoufalá.

Zahledím se na něj, přemýšlejíc, zda on nenašel něco, co by nám pomohlo. Jeho znalosti samy o sobě jsou pokladem, nehledě na jeho bystrost a úsudek.

Otec je velmi nervozní, možná bude zlý, omluv proto jeho chování, můj pane. Velmi si tě cení, stejně jako já, ale nyní je velmi těžké s ním vůbec mluvit, natož vyjít. Trpí společně s lidem. I mě bolí, že mí lidé tam dole trpí a já tam nemohu. Bratr by mě zabil, kdyby se to dozvěděl.

Nakrčím obočí, popuzena takovou nestoudností a zlehka jej pohladím po rameni. Poté vyrazím chodbou do královských komnat.

Budete dnes večer provádět nějaké studie, můj pane? Ráda bych byla přítomna...

Trojice, město, dům, trosky:

Dohadujete se až příliš dlouho, neuvědomujete si, co dokáže udělat tolik autorit na jednom místě. Dívka už mám vody po úroveň rtů, nepanikaří, omdlela. Omdlela hrůzou z Vás tří, neboť si s palčivou bolestí uvědomila, že vy se budete pravděpodobně hádat tak dlouho, dokud se neutopí. V podstatě má pravdu, voda jí nyní překryla i ústa. Mundur udělá jediné, co jej napadlo, chytne trám a začne jej zvedat, princ, nucen opustit horečnatou diskusi se k němu přidá. Centimetr po centimetru zvedají trám, aby Madath mohl dívku z jejího vězení vyzvednout. Nohu, jež měla uvězňenou pod trámem má již volnou, opatrně ji vezmeš do náruče, neváží skoro nic. Se zájmem však zjišťuješ, že na sobě nemá žádné oblečení děvečky, nýbrž cestovní komplet, jež by si mohl zadat s kterýmkoliv kusem princeznina vybavení. Princ na ni zůstane hledět s otevřenou pusou. Jen Mundur ukáže ke dveřím. Právě včas. Dům se začíná hroutit. V okamžiku, kdy vyběhnete ze dveří je v troskách, přidá se k nepřebernému množství dalších. Lidé již na Vás čekají, lana jsou opět plná. Dívka v Madathově náručí je podchlazená a co je asi nejpalčivější – nedýchá. Nemáte příliš na výběr, pokud chcete, aby přežila.

Město za bouře

Konečně jsme se do té zatracené akce pustili. Trám jde nahoru pomalu, ale přece. Snažím se využít každého nového prostoru ve svůj prospěch. Někdo by čekal, až by byl trám v pohodlné úrovni, ale to může udělat leda nějaký sedlák, co se bojí o přelomené tělo.
Tak pojď ty mrško... Už jí skoro mám. Připravuji ruce na pořádnou zátěž, šat dívky může být řádně nacucaný vodou a to je pak velká tíhá, zvlášť, když tomu bude pomáhat voda všude kolem. Nic se však nekonalo. Byla venku dříve, než jsem se nadál. Buď nebyla člověkem a nebo měla zvláštní šaty, jelikož její váha byla sotva vnímatelná.
Co jsi zač? Položím jí v duchu otázku. Její oděv rozhodně není tím, za co by měl být považován šat dcerky rolníka. Musí být nějaká velevážená panička, ale jak se dostala do toho domu? Byla to snad putyka, nebo hledala jedinou možnou záchranu v tomhle chaosu? Není čas nad tím přemýšlet, aspoň né teď.
Mlčenlivý si všímá svého terénu, to by voják měl, a tak se všichni dostaneme z domu dříve, než se promění v hromádku dřeva a kamení. Dívka není žádnou zátěží. Za svůj život jsem nosil mnohem těžší břemena a to i několik hodin nebo dní. Něco mi však nesedí, ta ženská je jak, kdybych vytáhl kus klacku. Žádný pohyb, žádný nádech.
A kruci.... Zavrtím hlavou, trochu odstoupím a opatrně jí položím na zem.
„Nedýchá... Dobrý, dobrý... Je tu ještě kopa jiných lidí, co mají šanci na život, tak běžte...“ Řeknu opravdu rychle, ale nikdo by neměl mít problém to pochopit. Je jasné, že tady nemůžou jen tak stát a čučet, jak je někdo oživován. Princ jistě nechce svým čuměním zabít pár jiných lidí.
Tak jo... Ano, nelíbí se mi to. Měl jsem k ní odpor ještě dřív, než jsem jí viděl, ovšem co je třeba, to je třeba. Není v tom nic, dělal jsem to tisíckrát. Je to nutnost, která zachraňuje životy.
Jednu ruku dám dívce pod šijí, druhou jí dám k čelu a jemně zatlačím, tak, aby byla v mírném záklonu. Ústa by se měla sama otevřít. Rychle je prohlédnu, zda li v nich nemůže být nějaká nepřijemnost. Nic. Zatímco rukou jemně tlačím u čela, nebrání mi to v tom, abych prsty stlačil nosní dírky. Zhluboka se nadechnu a ústa přitisknu k ústům dívky. Výdech. Očkem sleduji, zda li se hrudník pohybuje.
Výborně, výborně. Vše zatím jde tak, jak má, avšak je třeba tenhle proces ještě několikrát opakovat. Další nádech, další výdech. Dávám si pozor, aby se hrudník opravdu nadzvedal. Je to to nejlepší znamení, že vzduch jde dovnitř.
To by snad mohlo stačit... Poslední výdech a oddálím se. Nechám dívku vydechnout. Hned na to se dívka silně rozkašle. Kdo ví, kolik spolykala vody.

So Semerael, cesta do kráľovských komnát

Keď počujem, ako princezná povzdychne, obrátim sa k nej, a spomalím krok. Pozorne ju počúvam, keď dohovorí, odpoviem:
"Je to márne, vaša knižnica je síce skvelá, veličenstvo, knihy v nej však nie sú dostatočne staré. Podarilo sa mi nájsť iba niekoľko zväzkov, ktoré by pojednávali o dávnej histórii, a aj to iba sotva dve stovky rokov dozadu. A keby sa takáto udalosť udiala pred dve sto rokmi, kraj, aj ľud by si to ešte pamätali... to hľadanie bolo márne už od začiatku."

Potom princezná hovorí o svojom otcovi. Aj keď počuť správy o kráľovom stave je zarmucujúce, neprekvapuje ma, čo počujem. Kráľ je dobrý človek, a udalosť ako je táto ho nemohla nechať nedotknutého.
"To je v poriadku, s Kráľom sa určite bude dať rozumne vyjsť. Rád by som vedel, prečo ma dal zavolať."

Keď princezná náhle pridá do kroku, a ja mierne zaostanem, nedá mi, aby som očami podvedome neskĺzol dolu po jej ladných krivkách, elegantne schovaných pod peknými šatami. Pevne zavriem oči, pridám do kroku, a otvorím ich až keď s princeznou opäť vyrovnám tempo. Posledná otázka ma trochu prekvapí, ale rozmýšľam nad ňou iba chvíľu:

"Ale áno, chcel som zájsť do laboratória... asi požiadam skladníka o tie herbáre, ktoré tu máme, a pokúsim sa namiešať nápoj na ukľudnenie nervov... pre kráľa, a pre vás, Veličenstvo. Ak ma pamäť neklame, čaj máte myslím rada. A tiež by ste mi mohli pomôcť s vytváraním hojivej masti na otvorené rany."

Bohužiaľ, dnes nič nevyhodíme do vzduchu, princezná. Ale minule to bola sranda, dodám v myšlienkach.

Cesta:

Zastavím se a s nakrčeným obočím se na něj zadívám, přemýšlíc, co mu vlastně chci říci. Zhluboka se nadechnu, v hlavě si urovnávám slova, jimiž bych mu jen velmi nerada ublížila.

Víte, můj pane, knihovna byla přeorganizována a mnohé svazky zmizely po té neblahé době, kdy se náš národ rozhodl zničit čaroděje. Je težké popsat ta zvěrstva, co prováděli. Já s tím nikdy nesouhlasila, bohužel, strach z modrých očí přetrval. Děti se již nerodí. Nedostali šanci. Možná právě to je důvod, proč se toto všechno děje a my si to zasloužíme. Vy jste jim podobný, až neskutečně a přesto ovládáte umění velmi odlišné tomu jemu. Porblémém je to, že ve výsledku by to lidé nepochopili, a proto musíte být na hradě. Připadá mi to jako vězení, ale zachrání vám to život, můj pane.

Udělám pár dalších kroků, hledajíc slova, vysvětlit mu otcův záměr, ale následně to raději vzdám.

Předpokládám, že s vámi otec chce mluvit o tom všem venku. Možná ve vás vidí poslední naději. Zklameme jej oba.


V očích se mi třpytí slzy, za pár okamžiků se již kutálejí po tvářích. Odvrátím tvář, snažíc se je před ním ukrýt. Nerada ukazuji slabost ve dnech, když mě mí poddaní potřebují vidět silnou. Abych zahnala chmurné myšlenky, pokračuji tiše v rozhovoru.



Ráda bych byla s vámi, můj pane. Utéct aspoň na okamžik před onou děsivou realitou. Snad vám to nebude vadit...

Město za bouře

Pomáhám Mundurovi nadzvednout trám, Conn zatím čeká, až trám nadzvedneme. Pomalu jej zvedáme a pak náhle jí Conn vytáhne.
Trám pustíme a já jen zůstanu civět v němém úžasu.
Sakra kdo je ta holka zač? ptám se, než to stihnu říct nahlas, tak Mundur ukáže na dveře.
Máš pravdu, měli bychom vypadnout, kouknu se na Conna, zda nepotřebuje pomoct, ale jak vidím zvládá to sám.
Když vyběhnem, dům se za námi zbortí.
Skoro jak z dramatického příběhu od bardů, ušklíbnu se, prohlížím si dívku, něco je na ní v nepořádku. Pak mi to dojde.
Nedýchá! nejsem však jedinný, kdo si toho všimne, Conn si toho všiml taky. Ukážu na místo jen několil metrů vzdálené, kde je možnost jí položit, aby nebyla pod vodou, která je všude kolem. Conn se pokouší o dýchání z úst do úst.
Je trochu arogantní, ale ví co dělá,
Rozhlížím se po ostatních, jestli tam není ještě někdo, kdo potřebuje pomoct. Pokud ne, tak počkám.

Město za bouře
Dívku jsme nakonec vytáhli z domu a bystřejší z nás postřehli, že dívka ztratila schopnost dechu. Naštěstí díky válečnému pánovi jí byla tato schopnost relativně rychle navrácena. Já jsem musel zatímco jsem sledoval jeho čin s politováním shledat svou zbroj zase o něco rezivější.
Aspoň se snad konečně smeje ta hodně zaschlá krev... i tady v těch škvírách.
Nicméně řev a rachot na který jsem byl po dlouhá léta zvyklý mne přivede zase do reality. Přesněji řečeno přivede mě zase do reality, když si vzpomenu na realitu. Takže po chvilce civění na dívčino oživování sebou trošku škubnu až to zarachotí. Princ se zdá býti příliš fascinován a tak nezbývá než přejít kousek k němu a levou rukou ho chytit za rameno a vynutit si tím jeho pozornost. Pravou rukou mu ukážu na lidi na lanech a prstem po těch lanech přejedu na naše koně a dále můj prst pokračuje až k bráně hradu. Nakonec princem levačkou lehce škubnu aby se otočil a všiml si svého koně, který již musí stát po kolena ve vodě. A pokud se ani teď nerozejde tak jím škubnu ještě jednou směrem ke koni a dále nezávisle na jeho reakci přejdu za klasického rachotu mé zbroje k jeho koni, kterého lehce plácnu do zadku ať se ráčí rozejít ke svému pánovi. Totéž učiním i s koněm válečného lorda až nakonec dorachotím ke svému koni, kterého chytnu za uznu, neboť dnes si mé váhy užil až až a za uzdu ho vedu za svým drahým princem. Lano s ubožáky samozřejmě následuje mého koně.
Tak plnou parou vpřed, pěkně do sucha... neřeknu kdyby pršela krev, ale voda?

Cesta

Pri slovách princeznej sa zhlboka nadýchnem. Skvelé, mám výnimočný dar, ale ak by som ho predviedol mimo hradby, umrel by som. Kiežby som sa nemusel riadiť rozumom, nemyslieť do budúcnosti, a konať impulzívne. Niekoľko ľudí tam vonku by možno ešte žilo, čo tam po mne. Potichu prehovorím:
"Ja viem, Veličenstvo. To je v poriadku, necítim sa ako vezeň."

Slová o kráľovi vypočujem, ale necítim potrebu odpovedať na ne. Bolo to v podstate iba skonštatovanie.

"Pravdaže mi to nebude vadiť, som rád, keď mi robíte spoločnosť, Veličenstvo." Natiahnem jednu ruku, a zo zadnej kapsy vytiahnem poskladaný kus bielej látky, jednoduchý kapesník. bez slova ho podám princeznej.

Kiežby knižnica bola bližšie pri kráľovskom sále. Nie je nič smutnejšie, než plačúca žena. A ešte k tomu taká krásna.

Komnata prince Následníka:

Sevřu mezi zuby sladkou cukrkandlovou kuličku, kterou jsem, jako jednu z mnoha, dnes ráno ukradl v kuchyni. Původně s ní měl být nazdobený dort. Dívku na svém klíně šoupnu o kousek dál od mého ucha a štípnu jí do bradavky, aby se necítila škodná. Popravdě, její štěbetání mi začíná lézt na nervy. Mám daleko raději, když mají ženy ústa zacpaná, bohužel takovým praktikám se zde v paláci neholduje…
Mé oči zabrousí k důvěrně známým malbám, ale myšlenky se odeberou domů. Do mého soukromého městského domečku, kam si často zvu návštěvy a přátele, a do jeho rozkošného sklípku, plného sudů s dobrými víny…
Mám žízeň, , řeknu dívce, přines mi pití. Alespoň se jí na chvíli zbavím.
Pak koutkem oka zabrousím na Midregotha, zdá se mi nějaký zachmuřený a zamyšlený, než je u něj normálně zvykem. Možná je to způsobeno jen stíny, které v této šeravé místnosti pokryly jeho obličej…
Zdáte se mi dnes, příteli, poněkud nesvůj. Trápí vás něco?

Město, Madath:

Déšť neustává, dívka, stále ještě v bezvědomí leží zlehka ponořená do břečky kolem, trvá ti řádnou chvíli, než začne dusivě kašlat a dávit vodu. Další, o něco kratší chvíli pak trvá, než sebere dech a zahledí se na tebe. Podle všeho tě zná. Ty ji však nepoznáváš, jak bys také mohl, když ti náručí prošlo to nepřeberné množství žen, kdo ví, jestli i mužů. Posadí se, opatrně, zlehka, s jistým sebezapřením jí pomůžeš na nohy, jež se jí v okamžiku podlomí. Opět ji musíš vzít do náruče. Stejně tak, jako ji musíš dostat do hradu, jinak stále hrozí, že ti zde zemře. Času příliš nezbývá, nehledě na to, že ostatní za tvým koněm již též doufají v pevné zdi hradu a trochu jídla do žaludku. Je čas vrátit se... zde již není co zachraňovat, možná právě proto, že jste zachránili tuto dívku.

(Dívka je při vědomí, jen je zesláblá. Neznamená to, že ti nemůže celou cestu něco šeptat do ouška)

Hromada železa a Princ Bojovník:

Princi, se zájmem sleduješ onu dívku, nyní máš možnost vidět ji v celé své kráse. Má rysy tvé rodiny, rysy, jež jsou nezaměnitelné a má oči tvé sestry. Rodina? Nevzpomínáš si? Jak kruté, že ano? Nepřijde ti zvláštní, že ta dívka je ti neskutečně povědomá, princi? Myšlenky tě pronásledují na každém kroku. Město je mrtvé. Ti, jež mohli být zachráněni jsou buď v hradu, na lanech, nebo mrtví. Když si toto uvědomíš, naskočí ti i totožnost dívky.
Jedná se o velmi, velmi vzdálenou příbuznou. přesto vše ti zakořenila v srdci velmi hluboko, tvé sestře však ještě více.
Mundur tě následuje, nemluví, mlčí, jen sleduje. Tupě, dá se říct, ale už sis zvykl, je to jeho styl. Zamířil k hradu. Ty též...

Teodor, cesta ke králi:

Tvrdohlavě odmítnu onen kousek bílé látky, možná při představě, že to, co z něj ucítím, bude ona neodolatelná vůně. Hrdě zvednu hlavu a mírně se usměji, snad v naději, že zaženu všechny ty vlezlé myšlenky, honící se mi hlavou.

Necítíš se jako vězeň, ale jste jím. Nyní zůstanu u krále s vámi, pokud vám to nebude vadit, otec občas rád slyší radu i ode mě, i přes mé námitky, že mnohdy nejsou ty nejlepší. No, ostatně, o tom se již přesvědčíte sám.

Zůstanu stát na prahu královské komnaty, části, jež král vyhradil jako pracovnu. Zlehka zaklepu a vejdu.

Cesta

Keď si princezná nevezme kapesník, stiahnem ruku, krátko naň mrknem, aby som sa uistil či snáď nie je špinavý, ale, ako som čakal, je úplne v poriadku. Zasuniem ho naspäť do zadného vrecka. Na princezniné slová opäť nie je veľa čo povedať.

"Dobre," je jediné, na čo sa zmôžem. Keď princezná zaklope na dvere, zaujmem miesto vedľa nej, a vojdeme spoločne.

Cesta k hradu

Otočím se k těm lidem, v jejich tvářích vidím smutek, smutek nad smrtí, zkázou.
Mají hlad, chtěj si odpočinout, usnout a zapomenout, říkám si smutně. Chci jim něco říct, abych jim dodal důvěru, ale náhle se otočím k té dívce.
To není možné... To nemůže být... zastavím se uprostřed věty. Přemýšlím a mířím k hradu.
Někdo koho jsem znal? Měl rád? Sestra jí měla ráda? Sestřenka? Je z rodiny? Kdo to je? Cítím, že mi je blízká, tedy byla, opravím se.
Myšlenky mi proudí hlavou tak rychle, jako voda co mi stéká po obličeji. Zastavím se až před branou.
Most je zvedlý, brána mohutná. Čekáme až se otevře, pak si budeme moct odpočinout, na chvíli.

Ve městě, několik hodin zpátky

Bouře stále neustává, její dcery kapky jsou všudypřítomné a nepříjemně se zabodávají do každičkého volného místa na těle. Vítr, jež teskně šeptá zlověstná slova do uší, jakoby se snažil mne sundat ze sedla. Letmo pohlédnu na svého bratra, jehož tvář je stejně zasmušilá jako ta moje.
Ano, museli jsme jet tímto místem, ale to, co vidíme zde, trhá naše srdce na kusy. Mnoho lidí, vztahujících ruce směrem k nám, snad doufajíc, že jim pomůžeme. Avšak když zahlédnou, kdo sedí v sedlem statných koní, naděje v očích pohasíná.
Když tu projíždíme okolo jednoho z domů, do nějž zaběhne malá holčička volající svou matku. Její uplakaná tvář se mi vryla do duše a slova beznaděje vítr přinesl až ke mně. Má bílá klisnička nervózně tancuje na místě ve chvíli, kdy očima vyhledávám svého bratra. Jeho pohled je jasný a výmluvný, jakoby mi říkal, ať zapomenu na to, co chci udělat. Avšak smutný výraz v mých očích mu říká: Odpusť mi.
Odhodlaně seskočím z bílého koně a vběhnu dovnitř za přízrakem, jež mne vlákal dovnitř. Voda nyní dosahuje již k mým kotníkům, když bloudím prázdným domem a volám tu maličkou. Náhle ucítím stisk na rameni a poznám, že mne uchopil můj bratr. Otočím se na něj a on je tiše zavrtí hlavou. Našel ji dřív než já, přesto však pozdě pro ni. Když tu náhle jeden ze sloupů se zřítí a my oba dva skončíme pod ním uvězněni.
Náhle se nemohu pohnout, má noha je zaklíněna pod oním kamenným nosníkem. Vystrašeně volám jméno svého bratra, avšak neslyším žádný hlas v odpověď.
Co se mu stalo? Co mu je? Ne, to nemůže být pravda, jen ať to není pravda. Třeba je jen v bezvědomí a slyší mne, jen odpovědět. To nemůže…
Pomalu propadám panice, když stále a znovu volám jeho jméno. Voda pomalu stoupá a celé mé tělo v ní bezmocně leží. Snažím se vzepřít a vyprostit se z tohoto vězení, ale každý pohyb mi působí bolest v uvězněné části těla.
Avšak postupně se přestávám zmítat. Jednou přijde konec, ačkoliv jsem nepočítala, že přijde tak brzo. Holt, má svíčka dohasíná, zřejmě byla špatně odlita sudičkami již na začátku mého žití.
Pak náhle zaznamenám pohyb v mé blízkosti, netuším, zdali se na mne usmála štěstěna a skutečně přišel někdo, kdo mne může zachránit anebo má mysl jen dokresluje obrazy zachránců, to poslední, co uvidím než skonám. Snové výjevy otvírají ústa, vidím jejich tváře, ale jediný zvuk, který slyším je průtok zurčící vody, v jejíž království nyní náležím. A pak? Pak již nevidím nic, má mysl se hrouží do věčné temnoty, když chladná voda se dostává i do mých úst. Tak tohle je konec?

Stále ve městě, Nová naděje?

Náhle mne něco nutí odejít z klidu a pokoje, jež se rozhlehl v mém srdci. Anebo klidná nicota v níž jsem se ocitla já? Kdo ví… Něco mne nutí se vrátit do světa krutosti, bolesti a bezpráví.
A pak náhle otevřu oči, avšak není to vůbec tak romantické jako ve spisech bardů či jiných pisálků, jež si návrat ze smrti představují tak krásně zidealizovaně.
Z hrdla se mi dere všechna ta voda, jíž jsem za tu dobu stihla spolykat. Veškeré mé reflexy jakoby začaly náhle plně spolupracovat, když se mé zkřehlé tělo snaží přinutit, aby opět žilo. I přes hlasité ozvěny bouře lze slyšet mé dávivé kašlání a sípavé nádechy. Jednoduše řečeno, rozhodně to není pěkný pohled na mladou dámu.
Konečně jsou mé plíce volné a já se můžu opatrně nadechnout, snad jako bych se bála, že se jim něco stane, nyní, když jsou volné. Jenže nestalo se nic a já konečně mohu zhluboka dýchat.
Konečně upřu své oči na svého zachránce a ty se rozšíří úžasem, neboť muže, který je vedle mne dobře znám. On to však o mne říci nemůže. Tváří se, jakoby si vůbec nevzpomínal.
Nechám však své myšlenkami myšlenkami, aspoň pro tuto chvíli. Třeba jsem se jen velmi změnila a proto netuší, kým jsem.
Zlehka se posadím a s jeho, kupodivu až téměř galantní pomocí, se postavím na nohy. Ty se mi však v okamžení opět podlomí. Snad zaslechnu i tichý povzdech a možná to bylo jen jedno z dalších zaskučení větru, když mne uchopí do náruče a kamsi odnáší.
Je to zvláštní, ale s ním mám pocit, že se již nemusím bát. Ale je dost možné, že to bych měla s každým, kdo by mne držel daleko od ledového království tekoucí vody.
“Děkuji,“ zašeptám hlasem v němž se zračí vyčerpání i nachlazení, ale přesto veškeré díky, kterých jsem v tuto chvíli schopna dát najevo.

Cesta k hradu

Ano, už je čas odejít. Všichni mi dávají najevo, že zde už není nic k záchraně. Vše, co se zachránit dalo, zachráněno bylo. Konečně. Ne, opravdu se necítím úžasně, že jsem zachránil pár životů, vlastně je mi to vcelku fuk. Já jen lidi chráním co se bojů týče, ale ať si třeba pří síle živlů zemřou.
Můj oř je již připraven k odjezdu, je na něm vidět, že už by rád následoval ostatní, kteří si to míří zpět na hrad. Stejně tak lidé, co jsou na něj upnutí.
Tak jo...
Chtěl jsem mít klid, myslel jsem si, že všechno už bude dobré, jenže žena se nezotaví tak rychle, jak bych očekával. Samozřejmě, taky to není žádný válečník, který jen na chvíli ztratil dech. Ztratila i svojí sílu a téměř i život.
Fajn, takže jí budu muset do hradu dopravit sám.
Princ nevypadá, že by se jí chtěl ujmout a žádnému špinavému rolníkovi urozenou dámu dávat nebudu. Jak se brzy ukázalo, ani na koně ji dát nemůžu. Mohlo by to být nebezpečné a jistě by se i pomlátila. Navíc, sám má vlastní zátěž, nebudu mu přidávat další pytel.
Cesta není dlouhá. Vlastně ani nebyla náročná, žena není žádné těžké břímě. Nést ji přes celé město byl ten nejmenší problém, co tížil moji hlavu. Nést ji... Je to hloupé, ale jiné možnosti není.
„No jo...“ Zamumlám na její díky a dál si hledím cesty. To poslední, co jsem kdy od někoho očekával, byly projevy díků, oslavování a zvolávaní mého jména. Nechtěl jsem to, bylo mi to k ničemu. Mojí odměnou je vrátit se živý domů, kde si budu moci užít svého klidu.
Smaragdové oko, i to bílé, detailně prohlížejí obličej ženy, i když slepé oko toho asi moc nechytí. Ne, nevybavím si nic a možná to tak bude dobře. Viděl jsem velký počet urozených dam. Některé dokonce více, než jsem sám chtěl. Avšak tahle mi nikoho nepřipomíná. Buď je zdaleka a nebo je to nějaká zapadlá šlechtičná bůh ví od kuď.

Město - komnata prince Následníka

Jen nepříliš velký krb ozařoval mou tvář a trošku oteploval mé chladné tělo. Bylo divné že, ačkoliv objímán dívkou, cítil jsem podívný chlad, který snad se táhl od toho ostrova. Ano od toho ostrova, jež plival lávu jako drak oheň. Ten ostrov nedal mi spát, stejně tak jako mi nedopřál požitek strávený s dívkou, jež strachem lepila se na mě.
mám žízeň .... Ozval se přítel ležící nedaleko na druhém lehátku. Neváhal jsem, avšak trošku sobečtějším způsobem jsem odehnal svou dívku i já.
Už je čas jít, ne pro mě, nýbrž pro tebe. A lehce jsem jí popostrčil, aby rychleji pochopila, co jsem měl na mysli.
Otázku Eula, jsem však zaslech velmi zřetelně.
Dal jsem si s odpovědí chvilku zabrat... Přeci jen, ten ostrov mě plul v myšlenkách více, nežli věta přítele. Po krátce chvilce, jsem však odpověděl.
To ten ostrov příteli, to ten ostrov. Táhne mě k sobě jako všechny magnety světa.
Hlas byl tichý, pomalý, avšak v tom krásném zpěvu bouřky dobře slyšitelný.

Leonard, Semerael:Královské komnaty:

Král, jak se zdá na Vás již čeká. Stojí čelem k oknu a zamračeně sleduje ten zmatek dole. Podle všeho již bouře udolala všechny, jež mohla a ti, jež přežili se nyní těsní ve spodních částech hradu, kde je o ně postaráno tak, jak je to jen možné. Princezna, opatrně přistoupí k otci, neboť ten ani nezaregistroval, že jste přišli. Vyděšeně se na Vás zadívá, pak, když si uvědomí, s kým má tu čest a téměř omluvně usměje a pokyne oběma, abyste se posadili. Pak se zadívá na Leonarda.

Rád tě zase vidím, chlapče. Vím, že volat tě v tuto chvíli ti může připadat jako bláznovství, ale rád bych si s tebou promluvit.

Vážně se na tebe zadívá a promne si unavenou tvář, zlehka sevře své dceři rameno a ty, Leonarde máš konečně možnost porovnat až neuvěřitelnou podobnost, tedy, princezna je nyní plná života a nádherná, jako jen málo dívek, jež jsi kdy viděl, ale přesto je svému otci neskutečně podobná. Jemu nyní již chybí pouze onen plamínek v očích, jimiž její přímo září.

Věřím, že tvé rady nám alespoň trochu pomůžou. Snad tomu tedy budeš rozumět a mít k tomu co říci. Zásadním problémem je, že nevíme, jak dlouho bouře bude trvat. Jestli den, dva, či měsíce. Jsi schopen na tuto otázku nalézt odpověď? Kdy dostane můj lid šanci se vzpamatovat? Poté je tu další problém a to, že je nutné začít budovat nové město, opravit narušené domy . K tomu jistě bude potřeba něco silnějšího, než malta. Dokážeš něco takového vynalézt? Pustil bych tě do města si vše obhlédnout, ale sám chápeš, že by to pro tebe bylo nebezpečné. Jsi jeden z posledních. Lidé, kdyby tě poznali by udělali jediné. To snad chápeš.

Král vzdychne a rozzuřeně smete ze stolu hromadu papírů, podle všeho plánů na zvelebnění a úpravu hradu, jež před nedávnem dostal a nyní na ně může zapomenout. Princezna ihned vyskočí z křesla a začne je sbírat. Oči opět plné slz.

Trojice mířící do hradu:

Pravdou je, že není času nazbyt. Bouře graduje, zhoršuje se vidění a lidé na lanech již nezvládají ani stát. Na kolena je pak srazila záchrana dívky, zatímco jiní umírali. Lidská sobeckost v tomto nezná mezí a budou mezi nimi mnozí, jež nedokáží zapomenout na to, že jste dali přednost jedné osobě před desítkami, i kdyby ty desítky byly již dávno mrtvé. Lidé, co víc dodat.
Nyní se již před Vámi tyčí obrovské brány hradu. Jakmile princ zadá signál k jejich otevření, začne složitý mechanismus spouštět obrovská vrata, jež v podstatě nyní slouží jako most, přes nějž musíte přejít.
Madath nesoucí dívku jde první, následuje jej princ, vedoucí svého a jeho koně a následně pak hromada železa, jež vede svého koně a jako vždy zarytě mlčí. Popravdě, příliš nemá na výběr. Vejdete na nádvoří hradu, i zde je voda poměrně vysoká, ale díky otevření brány se všechna vyhrnula ven. Tak to vojáci dělají každou hodinu, jinak by byl hrad zatopen.
Vojáci Vás již po několikáté bouřlivě vítají, hlavně tedy svého pána, Madatha. Jeden z nich dokonce opatrně přebírá zmatenou dívku.
Ostatní se ujmou lidí a odvádí je do místností, kde dostanou suché oblečení, přikrývku a jídlo. Možná zde najdou i někoho ze své rodiny, kdo ví.
Voják pak předá dívku princi, neboť si netroufá předat ji někomu z jiných řadových vojáků, jakmile pozná, o koho jde.

Vaše veličenstvo, omlouvám se, ale vy ji nepoznáváte?

Tváří se značně zaraženě a snaží se nečervenat se, či se jinak nezakoktat, nehledě na to, že má co dělat se vzpouzející se dívkou v náručí, jež se chce mermomocí postavit.

Vždyť to je Váše sestřenice – ech, tedy vzdálená, lady Silivren. Její bratr je kde?

Zeptá se se zájmem, v hlase se mu však skví i obavy. Celý Váš rozhovor pak slyší oba tví společníci.

Eulenspielen, Midregoth:

Dívky, očividně zklamané se velmi, ale opravdu velmi neochotně začnou oblékat, obě dvě shodou náhod patří k princezniným dvorním dámám, popravdě k těm nejvíce půvabnějším. Eulenspielen je nepříliš zaujat ostrovem, zatímco Midregotha myšlenka na něj přímo pohltila. Už jen to, že od sebe odehnal pevné, velmi krásné ženské tělo je toho důkazem.
Do toho všeho se ozve princ Následník, ten z trojice, jež má největší slovo a přesto dá na Vás všechny.

Copak, Midre? Máš chuť se tam povídat? Vždyť je to dílo Bohů, lidé z něj budou mít strach a ani král s tím nic nezmůže. Ne, nemyslíš si snad, že by ses tam mohl dostat?

Řekne princ téměř překvapeně a odežene bez okolků i svou krásku pryč – tu nezná ani jeden z Vás, možná pro Vaše dobro.


Anandir, trosky domu:

Poslední, co jsi viděl, byl obraz tvé vystrašené a omluvající se setry. Okamžitě ti bylo jasné, co se děje, hry na hrdinu ji vždy šly. A mnohdy nevyšly, stejně jako tato.
To, co se stalo pak nemohl předvídat nikdo a přesto měl. Dům se začal hroutit. Malá dívenka umírá pod tíhou trámu, tvá sestra je pod ním uvězněna a smrt jí hrozí. Ty jsi byl stržen hluboko, do sklepa, podle všeho. Trám tě omráčil…

Nyní se probíráš, jsi si jist, že jsi slyšel hlasy. Můžeš dýchat, kupodivu se můžeš i hýbat. Nyní ti nezbývá nic jiného, než se dostat pryč z tohoto vězení a pokud to bude možné, najít sestru. Hlavou se ti honí ty nejhrůznější myšlenky. Smrt sestry je tou stěžejní.

“Anandir , trosky domu“

Zahrada uprostřed města, mladičká sestra oděna do tmavých kalhot a její štěbetavý hlásek “Anandire, Anandire no tak nebuď takovej suchar. Neboj se, bude to jen chvilka. Proběhneme město, proplížíme se k potoku. Neboj nikdo nás nechytne. S tebou není žádná zábava, jsi jak..“ zvuk zurčící vody, vrzání trámu, pád konstrukce a hlas sestry vyslovivší mé jméno „Anandire“ pak už jen silueta jejího dospělého utonulého těla.

“Néé“
Ruce se prudce zdvihnou na příkaz probouzejícího se těla. Ústa se otevírají, aby mohli nabrat drahocenný vzduch, zatím co při výdechu se snaží zformovat “Silivren! Sili..S..“, jméno sestry jejíž obrázek mám stále před očima. Nohy se dávají do pohybu, abych se mohl udržet na hladině. Měl jsem štěstí, že jsem cestoval pouze na lehko, v bílé košili a hnědých kožených kalhotách, jen s rapírem za pasem. Ten se však, jak se zdá, utápí někde v hlubině tohoto temného prostranství.

“Kde to jsem. Co se…ah moje hlava.“

Ruce mezi tempy odstraňují černé zmáčené vlasy z očí, abych se mohl zorientovat. Štiplavá bolest však nevychází jen z hlavy, ale i z pravého boku mé hrudě, kam jsem snad dostal jen zásah trámem.

“Musím pryč. Je to sklep, nebo jen další úplně zatopená místnost? Vidím světlo, ve vodě, možná podplavat“

Hluboký nádech, kterým jsem do plic nabral dostatečné množství vzduchu, abych se dostal snad na hladinu. Při potopení, kterak se mé tělo ohnulo, se bolest zvětšila stonásobně. Však nevyjekl jsem jen mi to dodalo sil,kuráže a zlosti, dostat se na světlo. Dostat se znovu k mé sestře a pomoci jí.

Hrad

Vjedeme do hradu, kde lidé, hlvně šlechta a vojáci tleskají a provolávají slávu. Měl bych býs šťastný, že jsme zachránili tolik lidí, ale nejsem, nejde to.
Potřebuji si odpočinout, nejdřív ale musím zjistit co to je za holku, znám ji, ale... myšlenky přeruší voják, který mi jí předá, ani nevím, jak se dostala k němu.
Moje? Moje sestřenice? zeptám se nevěřícně, pak si ale vzpomenu.
Silivren!! vzpomenu si.
Hlavou mi proletí vzpomínky na ní, na to jak si hrála se sestrou a jak se usmívala, jak v hedvabných šatech pobíhala po zahradách. Vzpomínám si na hodně věcí, i na jejího bratra.
Sakra, on je mrtvý, jak jí to říct? rozhlédnu se po okolí, tady to nejde.
Svůj pohled otočím na vojáka.
Děkuji, řeknu prostě.
Porozhlédnu se po Madathovi a Mundurovi. Oba tu jsou.
Nejdřív promluvím k Madathovi.
Pošli někoho z vojáků k mé rodinně, že jsme zpátky, i když to ví, o lady ať se nezmiňuje, zatím. Chci se se setkat s králem co nejdřív, budu ve svých komnatách.
Otočím se s Silivren v rukách a ještě přes rameno řeknu k Madathovi.
Díky a ať se někdo postará o ty lidi, přejedu pohledem po těch, co přežili.
Mundure, pojď, řeknu za chůze ke svým komntatám, které nejsou příliš vzdálené. Mundur by se mnou šel, i když bych to neřekl, ale to je jedno.

Dojdeme až do pokoje, pokud tam jsou nějací sluhové, pošlu je pryč, chci být s ní sám. Mundur je v mé blízkosti tak často, že už jeho přítomnost ani nevnímám.
Posadím sestřenku na židli a přehodím jí přes ramena deku, ať nenastydne. Přemýšlím, jak jí to říct, že jsme bratra nenašli, ale nic mě nenapadá. Řeknu to jak nejjednodušeji to jde.
Je mi líto, ale bratra jsme nenašli, mrzí mě to sestřenko, nevím jak jinak to říct, mohl bych říct, že možná žije, ale byla by to jen naděje, nepravděpodobná naděje.
Koukám na ní a čekám co řekne.

Hrad

Konečně hrad. Místo, kde je teplo a klid. Ven už nehodlám jít, i kdyby to poručil samotný král. Nejsem tu od toho, abych nastavoval krk jen proto, že se lidi nedokáži zachránit sami a raději rabují zatopeného souseda.
Ať si chcípnou...
Přejdu přes bránu s celou naší malou družinou a konečně se dostanu do bezpečí hradu. Křik vojáků nevnímám, jsem na to zvyklý. Oddanost projevují vždycky a i dnes to nedělají po prvé. Začínám si někdy myslet, že by klidně zabili i krále, kdybych si to přál.
Král? Ten ne... Jsou tu jiní, hlavně ti političtí...
Bohatou dívku převezme jeden z mých vojáků. Svoje jsem splnil, už mě tady nic nedrží, můžu spokojeně odejít. Avšak voják ví možná více, než všichni ostatní. To je mi panečku chytrá hlavinka, doporučím ho na sledování, třeba se z něj něco v budoucnu vyklube.
Takže další šlechtična, to mám tedy radost. Na šlechtě nikdy není nic dobrého. Všechno je to samý nafoukaný snob, starající se jen o sebe. Od ní vděk očekávat nemusím.
Nehodlám se do toho radostného setkání zapojovat a už vůbec nechci dostat na krk záchranu jejího bratříčka. Odpověď už mám připravenou.
Nebyl to ten muž vedle ní? Kéž by... Popláčem si a vše pujde dál.
Zhluboka se nadechnu, natáhnu ten čerstvý vzduch do svých plyc. Jedna věc je na tom dešti přeci jen dobrá. Odstraní všechnu špínu a smrad, co se jen po ulících válel.
„Vojáku, bez těch zbytečných emocí. Hezky tvrdě jako skála...“ Doslova zavelím muži, který drží šlechtičnu. Před princem se přeci nemůže chovat jak nějaký sedlák. Je vojákem, tak žádné zbytečné pocity.
„Dobrá, vyšlu nějakého schopného posla.“ Vyhlédnu jedno z nic nedělajících vojáků a předám mu veškeré instrukce. Chvíli ještě sleduji, jak odchází.
„To nic nebylo pane, jsem rád, že se nám podařilo zachránit vaší sestřenici. Uvidíme se později, pane.“ Ukloním se princi a adívám se na šlechtičnu. „Paní...“ Uctivě se pokloním i jí, možná více, než princi a namířím si to do útrob hradu. Předtím ještě rozdám pár rozkazů, aby vojáci dělali to, co mají a žádný vidlák se nám nepotuloval po hradě.

Mé komnaty

Na hradě jsem nepotkal nikoho tak důležitého, aby se se mnou dal do řeči. Díky bohům za to. To poslední, co bych potřeboval, by byl nějaký užvaněný úředník, co se bude vyptávat na samé kraviny ohledně toho venku. Proč si tam nejdou sami, když je to tak zajímá? Nechápu.
Dorazím ke svým komnatám. Vlastně je to ložnice, pracovna a taková soukromá cvičná aréna. Před dveřmi, nádherná řemeslná práce, drží stráž dvojice vojáků. Nejsou to sice ti nejlepší, jaké si vyžaduje král, nebo princátka, ale taky to nejsou žádní zelenáči. Jakmile mě uvidí, dají se do pozoru a odstoupí od dveří. Na jejich pozdrav odpovím kývnutím.
„No...nejdřív bych měl jít do suchého.“ Zamumlám si, když jsem uvnitř a dveře za mnou zavřené. Ještě nevím, jestli budu chtít brzy ven, možná by bylo na čase obléci zbroj. Obleču se do suchého, čistého oblečení a zasednu za pracovní stůl. Mám zde pár map a nějaké dokumenty, které teď můžu vyřídit.
Že bych si šel lehnout? Ale né, kdo ví, jestli princ nebude něco chtít. Nebo nějaký politický otrava...

Hrad
Obrovská brána se otevře jako tlama nějakého netvora a ten netvor nás o několik málo okamžiků spolkne spolu se všemi těmi ubožáky. Rozdíl mezi těmito lidmi se kterými jsem teď a mezi těmi se kterými jsem strávil 3/4 svého života je ten, že ta druhá skupina je mnohem milosrdnější. Ubohého sedláka zabíjí rovnou, pravda občas znásilní jeho ženu - někdy i dítě a pak ho třeba narazí na kůl, nicméně tím jěho utrpení jménem "život ve sračkách" končí. Zatímco ta skupina lidí se kterou jsem teď je sice zachrání, ale jakmile se přežene pohroma tak je zase nažene do polí. Vznešení pánové jsou příliš zaneprázdněni záležitostmi ohledně nalezené dívky, takže mě nezbývá nic jiného než se spolu s koňmi odrachotit do stájí a předat koně do příslušných a povolanějších rukou.
Proč prostě nepočkají až se probudí? Beztak.. někdo s rozumem pod úrovní spadlého trámu by možná mohl dostat na zadek, tak jako jsem kdysi dostávával já. Ikdyž je fakt, že já nejsem z královského rodu, ale ani z prasečího rodu. Je to prostě přirozená metoda výchovi a proto to někdy dopadá tak jak to dopadá - v mládí ho buď bili málo, vůbec a nebo naopak moc. Vystihnout pravou a správnou esenci bití je umění a musím se přiznat že na mojí zadnici se to povedlo.
Zpět k mladým pánům se přirachotím až když se rozcházejí do svých komnat. Rachot mích plechů se samozřejmě plíží za princem nikoli válečným pánem. Projdeme několik schodišť, chodem, záhybů až dorazíme do princových komnat. S elegancí mi vrozenou se nacpu do dveří a samozřejmě je za sebou zavřu (princ vstoupil jako první). Princ odložil dívku na židli a přehodil přes ní nějakou deku.
Že by byla kaput? Ale to ne, to je hloupost to by nedýchala.....Ikdyž viděl sem už různé věci.
Princ se snaží dívce vysvětlit, že její bratr je jaksi pod drnem nebo spíše pod trámem a takzvaně na kaši a moc se k tomu nedá a výsledek je takový neslaný nemastný. Chytnu prince opět za rameno a lehce ho od dívky odstrčím a místo něj se nakloním až k ní (tak na půl metru). Z hledí své přilbi se na ní zadívám a pak zvednu ukazovák své pravé ruky a udělám gesto podřezávající si krk a druhou rukou ukážu na ní a pak na prince a nakonec na sebe. Nicméně ve chvíli kdy její zrak spočine na mne ukazuji na strop na trám ne nepodobný tomu zpod kterého jsme ji vytáhli a rukama ho jakoby zvu k sobě. Z mé zbroje do pokoje samozřejmě nakapala nějaká ta voda. Nakonec se otočím na prince snad v nějakém očekávání.

Město - komnata prince Následníka

Dělat si starosti s nějakým ostrovem je to poslední, co by mi v tuto chvíli přišlo na mysl. Zarazím se a ohlédnu se po očku k oknu, zataženému těžkým závěsem. Někde blízko uhodí blesk a prozáří jeho hutnou látku.
Ne, ne, ne. Myslím si , že je zbytečné dělat si kvůli čemukoli starosti. Je sice pravda, že se v poslední době ve městě a jeho okolí dějí nezvyklé věci, ale to neznamená, že začnu propadat panice jako lidi tam venku. Kdysi jsem přečetl pár přírodovědných knih, bylo to ještě v dobách, když jsem studoval na univerzitě a můj zájem byl směřován ke slabšímu pohlaví více nežli ke studiu. Ostatně, ne že by se něco od té doby radikálně změnilo. Ty knihy jsem nečetl kvůli tomu, abych se dozvěděl z kterých částí se skládá zemská kůra, ale kvůli zajímavým a popsaným obrázkům ženských pohlavních orgánů, který byly jejich součástí.
Ušklíbnu se. Ospravedlňuje mě jen pomyšlení, že je to už opravdu dávno…
Nicméně přesto, že můj zájem nebyl směřován právě k daleko podstatnějším věcem neznamená, že o nich nic nevím. Přeci jen mi něco utkvělo v paměti. A snad kvůli těmto informacím někde hluboko ve mně vězí přesvědčení, že jevy které se dějí tam venku lze vysvětlit naprosto racionálně a vědecky. Je to přesvědčení vystrašeného blázna, který by si sám nikdy nepřiznal, jak se ve skutečnosti věci mají….
Příjmu víno, pro které jsem si nechal poslat. Svými prsty s nejrůznější škálou pestrobarevných prstenů uchopím chladnou sklenku.
Midre princ má pravdu, koneckonců jako vždy ( a to i kdyby ji náhodou neměl), ), buďme rádi za pohodlí a zdraví přinášející radost do našich mladých životů. Veselme se z krásných dívek, dobrého vína a toho, že tvá chrtice na jaře porodila štěňata. Nestarej se kurva o věci, do kterejch ti nic není, nebo špatně dopadneš, kamaráde. Boží přírodní i jakékoli úmysly přenech těmto mocnostem…. Odmlčím se, navíc jsem si stejně jistý, že celá tahle šílená záležitost s ostrovem jde vysvětlit, a také se nakonec vysvětlí, naprosto racionálně. Zamíchám se sklenkou.
Všem nám leze na mozek to hnusné počasí venku…. Dodám a pozvednu víno.
Tak na naše zdraví, pánové. Na zdraví prince Následníka!

Kráľovské komnaty

Vstúpim spolu so Semerael do kráľovských komnát. Vidím, že kráľ už na nás čaká. Byť ním, nepozerám sa z toho okna... robí to pre seba len horšie. Keď si ma kráľ všimne, úctivo sa ukloním, ale nie prehnane hlboko. Na jeho pozdrav odpovedám: "Tiež vás rád vidím, Veličenstvo."

Jeho vážny pohľad opätujem, a krátko si prehliadnem Semerael a kráľa, keď stoja takto vedľa seba. Že som si to predtým ešte nevšimol... Potom kráľ začne hovoriť, a ja počúvam. Keď kráľ skončí, na chvíľu sa zamyslím. Potom začnem ja.

"Do zajtrajšieho rána budem mať pripravené inštrukcie na výrobu lepšej stavebnej zmesi na silnejšie budovy. Čo sa týka vašej druhej otázky, ľutujem, ale vaša knižnica neobsahuje žiadne informácie, ktoré by boli dostatočne staré na to, aby mi poskytli komplexný náhľad na tento problém. V záznamoch sa nič o takomto počasí, ak to tak vôbec môžeme nazvať, nehovorí. Aj keď nemám dosť určitých informácií, mám aspoň domnienky. To, čo sa deje tam vonku," rukou ukážem k oknu, "sa nepodobá na nič, čo som doteraz videl, a už vôbec nie na prírodný jav."

Nádych a krátka prestávka.

"Ak odo mňa chcete, aby som vám poskytol viac informácií o tom, čo sa tam vonku deje, musím ísť von. Za žiadnych okolností sa neplánujem po celý zvyšok života skrývať za múrmi hradu, len preto, lebo by mi vonku niečo hrozilo. Neskončím ako zvyšok mojej rodiny, ktorých šľachta potichu ale definitívne zavrhla, keď prestali byť užitoční. Úlohou vedca je pozorovať svet okolo seba, nie uzavrieť sa v laboratóriu a izolovať sa od vonkajších vplyvov. Do dvoch dní odo dneška odídem, a nevrátim sa kým tomu, čo sa tam deje, neprídem na kobylku. Ak mi chcete pomôcť, veličenstvo, môžte so mnou poslať viac ľudí, ak si myslíte, že mi budú môcť nejak pomôcť."

Tak, moje karty sú na stole.

Cesta k hradu a v něm

Vidím, že Válečný pán nemá zájem o můj projev díků nad záchranou mého života. Popravdě není vůbec nadšen tím, že jsem přežila a on má nyní za úkol donést mne do hradu. Myslíš, že ochotnější by byl, kdyby měl nést jen pytel brambor z jednoho místa na druhé. A snad i proto se mu snažím připodobnit, klidně spočívám v jeho náručí, abych měla co nejmenší váhu a mlčím, zahloubána do svých myšlenek.
Ach, Arandire, proč jen jsem tě neposlechla? Proč jen jsem tam šla. Kde teď jsi, můj bratříčku, kde? Jsi v pořádku, nestalo se ti nic? Anebo… ani mé myšlenky necudou dokončit hrůznou skutečnost, proto jen přimknu oči těsně k sobě, snažíc se zabránit dalšímu přívalu slz. Nechci ukázat svou slabost, ne teď a tady.

Z myšlenek mne probere až cizí náruč, v níž jsem se ocitla. Zmateně pohlédnu na vojáka a i on je mi povědomý. Znám ho z dob svého dětství, a jak je patrné, i on mne poznal, i přesto, že jsem byla mnoho let mimo tato panství. Proto se snažím přinutit jej, aby mne postavil na zem tím, ž se mu v náručí začnu vzpouzet. Snad chci ukázat svou hrdost a statečnost, jejíž dětinské projevy občas ohrozí víc než jen můj život. Jako dnes.
A pak se náhle ocitnu v náručí svého bratrance – prince. Je to zvláštní a snad být v jiné situaci, styděla bych se, že dnes jsem prošla rukama tolika mužů, ačkoli jakýkoliv dotek byl nevinný jako zamávání motýlích křídel, ale přec mé vychování mi nedovoluje být v tak těsné blízkosti druhého pohlaví. Ale pro dnešek jsem unavená, velice unavená.

Komnaty prince

Nechám se tedy mlčky odnést až do princových komnat, vím, že ho jistě bude zajímat důvod návratu. Dosti pochybuji, že o něm někdo věděl.
Princ mne posadí na židli a hodí přese mne deku. Bylo by mi příjemněji, kdybych se mohla převléci, avšak rozhodně nepohrdnu ani touto variantou a teplem sálajícím z krbu.
Tázavě vzhlédnu vzhůru, sledujíc jeho tvář. Chvíli se místností rozhostí nepříjemné ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu nebo zarachocením brnění muže, jenž šel s náma.
A pak přijde ta zpráva jako rána z čistého nebe. Ano, snad jsem něco očekávala, snad jsem tušila, ale připustit si to?
To není možné, vždy se vrátil ke mně zpátky, i z mnohem horších podmínek a nebezpečí, nemohl přece zemřít tak pod jeho úrovní. Je to rytíř…

Mou pozornost zaujme onen podivný muž a snaží s mi naznačit něco, co jsem již dávno pochopila. Nejsem slaboduchá, aby se mnou musel jednat jako s malým dítětem. Mé rty se zúží do tenké linky a v očích mi zableskne, ale mé několikaleté vychování šlechtičny, jež mi vtloukaly do hlavy několik posledních let, mi nedovolí projevit se tak, jak mne příroda stvořila.
Má tvář okamžitě nabyde zpětně svého unaveného výrazu, kde po povýšenosti není ani památky.
Třeba je ten muž němý, slyšela jsem jej vůbec mluvit? napadne mne a snad i to je důvod, proč jsem se tak rychle uklidnila.
Můj pohled přejde z muže zpátky na prince: “Určitě není žádná naděje, že přežil? Měl za sebou těžký výcvik, třeba si poradil… Anebo se našlo jeho tělo?“
Optám se jemných příjemným hláskem, i když v něm je znát nachlazení a unavenost.

Mé komnaty

modra cerna bila.
Když plechovka, tedy Mundur naznačí, že je mrtvý, chabě se pousměju, ne snad že bych byl šťastný, ale nad tím jak to naznačil.
Bože, to je ale absurdní, usměv rychle změním v soucitný výraz a kouknu na Silivren.
Nenašli jsme jeho tělo, vůbec jsme ho neviděli, ale pokud byl v domě, tak ten spadl hned jak jsme jej opustili, dělat si naději, že přežil je zbytečné, řeknu soucitně a přiblížím se k ní. Sednu si na zem přímo před ní.
Můžu pro tebe, sestřenko, něco udělat? Proč jsi sem tak náhle přijela? ptám se a zatím přemýšlím, co řeknu dvoru na situaci venku, sestřenku a jiné věci.
Měl bych být u svého lidu, pokud nebude nic chtít, tak jí sem někoho pošlu a půjdu zkontrolovat lidi, musí o ně být dobře postaráno, tolik toho protrpěli, řeknu si smutně a čekám na odpověd.

V komnatách prince

Stále ve mne třímá ta hloupá naděje, jiskřička, která ne a ne uhasnout. Nechce, brání se a skomírá. V naději upírám své oči na prince, jako bych snad čekala, že on mi dá rozhřešení a příslib toho, že můžu tu malinkou potvůrku rozehřát ve velký plamen naděje.
Avšak nic takového z jeho úst neslyším. Spíše přesný opak, přesně to, co jsem očekávala, ale připustit si to? To jsem nechtěla.
Odpusť mi, bratříčku, pokud je to jen možné, odpusť mi mou dětinskost. Měla jsem tam zemřít já a ne ty, to já si chtěla hrát na hrdino a zachránit to děvčátko. A místo toho? Zemřeli jste, oba dva. Proč? Proč je osud tak nespravedlivý?
Při mém přemítání jsem jen stěží polkla a mezi obočím se mi vytvořila hluboká vráska smutku, avšak neplakala jsem. Zařekla jsem se, že nedám najevo svou slabost. Ne před těmito muži.
Pohlédnu na prince jež si sedl naproti mně na zem.
“Myslím, že není potřeba. Jsou tu jiní, kteří potřebují pomoc víc než já. Chtěla bych si jen odpočinout,“ promluvím s ještě trochu přiškrceným hlasem a pohlédnu princi do očí.
“Vracela jsem z kláštera, místa mé výchovy, když Arandira napadlo stavit se za králem či princem následníkem a probrat nějaké záležitosti ohledně správy našeho panství. A bylo to také blíže z míst, odkud jsme vyjížděli než k nám domů. Udělal to kvůli mně, cesta byla náročná,“ dodám, jako bych se snad přiznávala k něčemu strašnému, ale z druhé strany vlastně ano. Kdybychom jeli rovnou domů, nic takového by se nestalo.

Arandir Sarasus, trosky domu, cesta na hrad:

Kyslík, ano, to je to, co ti momentálně chybí, zdá se, že cesta světlem není tak snadná, jak se na první pohled zdálo. První chyba byla ta, že sis myslel, že to bylo světlo, ta druhá, že světlo bylo na konci chodby a ta třetí, že sis myslel, že je to jen chodba. Narazil jsi na starou soustavu chodeb, jež pravděpodobně propojují velký počet sklepů ostatních domů, světlo zmizelo a s ním možná poslední naděje na nádech. Kruté? Možná.
Popravdě, jen představa tvé sestry tě žene dál a dál. Máš pocit, že tvé plíce hoří, bolest je nesnesitelná a ty máš každým okamžikem větší touhu se nadechnout. S každým tempem je fakt, že by to pro tebe bylo nadechnutí poslední méně palčivější.
Možná je smrt zde tvým osudem, vždyť jsi v tomto domě měl zemřít již jednou. Možná se Bohové rozhodli ukončit tvou cestu po tomto světě. Možná…
V momentě, kdy se přece jen rozhodneš přivítat smrt s otevřenou náručí , narazíš rukou na prohlubeň v jedné ze stěn, vypadá to na dveře, dveře, jež vedou ke světlu.
Poslední zbytky sil jsou vyhnány na maximum, prokopneš dveře a proud vody tě vyvrhne…
Kam?
Silné stěny, kámen, studený a až děsivě bílý? Mramor? Dveře, silné, dubové a v nich mříže? Mříže, znamenají vezení. Smutný fakt? Možná…
Začneš křičet… a víš proč? Neboť voda v místnosti, začne stoupat. Voda, jež tě brzy zabije.

Lord Conn Madath:

Třídění? Opravdu si myslíš, že na něj budeš mít dostatek času? Pochybnosti se v tobě zrodí v okamžiku, kdy se ozvou z chodby výkřiky a naléhavé kroky, jež míří kam jinam, než do tvé komnaty.
Hlasité zabouchání na dveře, prosebné, tvrdé, vojenské, takové, jaké učíš své vojáky.
Rozhodneš se otevřít dveře? Pokud ne, ozve se po zaklepání zoufalé zavolání. Pokud ano?
Ve dveřích stojí jeden z tvých vojáků, nikdo příliš důležitý, ale přesto věrný muž, jež má na starost vězení.
Aha? První a zásadní problém. Ve vězení je momentálně prázdno, lapkové byli potrestáni okamžitě po chycení při činu a těžší zločiny byly vyřešeny soudem před bouří. Vězení se do té doby nestihlo zaplnit.
Můj pane!
Voják se snaží chytit dech, mezitím předpisově zasalutuje a zhluboka se nadechne.
V e vězení se něco děje. Slyšeli jsme rachot v jedné ze zadních cel, okamžitě jsme tam vyrazili.Uvnitř je nějaký muž, nikdo z nás ho nezná. Z poklopu za ním tryská voda. Jestli ji někdo nezastaví, za chvíli se utopí, pane. A voda se dostane i do dalších částí hradu, můj pane. Zatopí vše.
Mladík se na tebe zadívá a z očí mu čiší odhodlání, které, jak se zdá, má své opodstatnění.
Vaše příkazy pane?


Leonard Braques:

Král tě se zájmem poslouchá, stejně jako princezna, jež je podle všeho ještě více rozhozená z tvé reakce. Nadechuje se k vlastní odpovědi, ale král ji předstihne. Posadí se za svůj stůl, vezme z jejích rukou papíry a pevným pohledem ji ukáže ke křeslu s jasným náznakem, aby si sedla.

Přesně takovou reakci jsem čekal, Leonarde. Copak si neuvědomuješ, jakou má tvůj život cenu? Co pro nás znamená? Po tom všem, co bylo s čaroději? Jste jediný střípek celé mozaiky. Pokud přijdeme o vás, již nikdy nenajdeme řešení.

Opět rána do stolu, tentokráte na zem spadne křišťálový model hradu, jež král dostal od své dcery k narozeninám. Ta se na něj pobouřeně podívá, vyskočí z křesla a začne drobné střípky sbírat.
Král se na tebe zahledí, zkoumavě tě sjíždí pohledem, pevným, jako skála a přesto otřeseným tím vším, co se venku děje.

Pustím tě ven, ale nejdříve potřebuji onu hmotu. Kdybych tě poslal s eskortou, bylo by to příliš nápadné, stejně tak, jako kdybys šel s někým z rady či vojáků. Pokud opravdu chceš jít ven, musíš jít sám. Odejdeš ještě dnes v noci, nesmíš se vzdálit z města – tomu snad rozumíš. A ano, to je královský rozkaz. Nyní běž, začni pracovat na svém úkolu, poté si vezmi všechny potřebné věci a do zítřejšího večera budeš zpátky se všemi informacemi. Více ti toho dát nemohu, neboť tady tě nyní budou potřebovat více.

Pohlédne z okna a ušklíbne se, tak lidsky, tak zničeně, až tě to zarazí. Možná, že králi opravdu záleží na jeho lidu, stejně hluboce, jako jeho dceři. A možná jen lituje toho, že hrad se nedočká svých úprav, kdo ví. Když se vrátí pohledem k tobě, zamračí se.

Tak co tu ještě děláš? Běžte, oba.


Silivren, princ a hromada železa:

Není lehké říci jí pravdu, stejně tak, jako je ještě těžší pravdu přijmout. Bolest sžírá Vás oba, každého jinou silou. Ty, princi, vidíš nádhernou dívku, zlomenou a zničenou, jež právě přišla o to nejcennější co měla kvůli malému děvčátku, jež ani neznala. A ty princezno, vidíš prince a muže, jež sice projevují bolest z tvé ztráty, ale nikdy pro něj nebude tak hluboká, jako pro tebe.
A Mundur? Ten má na to vše své pojetí, škoda jen, že jej ani jeden z Vás nemůže slyšet.
A do toho všeho zmatek…obrovský. To, že se něco děje pochopíte v okamžiku, kdy se po chodbě ozvou zoufalé kroky, mířící někam nahoru, podle všeho do komnat Válečného lorda. Stejné kroky, jako nyní míří i k Vašim komnatám.
Hlasité zabouchání vyvolává husí kůži, rozražení dveří pak vztek. Podle všeho jde o něco naléhavého.

Můj pane?

Lapá po dechu jeden ze stráží z vězení, snažíc se pochopit, proč je v princově pokoji dívka a Mundur.

Můj pane, potřebujeme Vás ve vězení, něco se děje. Jestli to nezastavíme, za chvíli bude zatopen celý hrad.

Komnaty

Tolik toho ještě mám na práci. Někdy si říkám, že já jsem spíše úředník. Tolik listin a zásobovacích dokladů. Dokonce i nějaký glejt se tady musí objevit. Na to nemám čas. Bude trvat několik dní, než to všechno vyřídím. Ale co, je živelná pohroma, takže to teď nikoho netrápí.

...
Žádáme:
2 tucty hradních štítů
4 páry těžkých samostřílů
6 tuctů sad šipek
Tucet železných mečů
2 šípy do škorpionu

Dále žádáme běžné nástroje, jako kladiva, sekery a pily.
Se vší úctou Arman Hotrh, Východní posádka
...

Další z nesmyslných papírů, který se mi dostal do ruky. Tohle by měli řešit armádní zbrojíři a skladní, né já. Až bude čas, vyřídím si to s tím, kdo mi to dal na stůl. Nebo si snad opravdu myslí, že mám čas tohle řešit? Třeba už ani ta bašta díky vodě nestojí.
Vrhám se na další papíry, avšak již se na to nemůžu soustředit, na chodbě se něco děje. Tuším, že to brzo bude mít co dělat se mnou. Ozve se zatlučení.
„No?!“ Houknu ke dveřím a čekám, co mi to leze za děs do komnat. Žalářník, mnohem lepší, než nějaký honosný úředník. Podle jeho stavu soudím, že se jedná o něco naléhavého a taky jsem se to brzy dozvěděl.
Povzdechnu si a odstrčím všechny listiny na kraj stolu. Sleduji vojáka, který vyčkává na moje rozkazy. Kdyby jednal sám, všechno možná mohlo být jinak.
„Toho chlapa dostat ven a poklop uzavřít. Vemte si jednu četu, co bude na nádvoří. Jestli je to tak zlé, ať naplní pytle pískem a odnesou to do šatlavy. Zastavte tu vodu a ještě jednou, uzavřete ten poklop. Jestli šel otevřít, tak pujde i uzavřít. Za chvíli tam dorazím.“
Zvednu se od stolu a podívám se z okna. Co ta zatracená bouře ještě bude dělat? Ohlédnu se přes rameno.
„Vy jste ještě tady? Tak běžte sakra...“ Popoženu vojáka, který si to snad ještě nesrovnal v hlavě. Ale má vše potřebné. Mým jménem dostane jednu jednotku, písek vodu zastaví a nějak ten poklop snad uzavřou. Vlastně tam ani nemusím jít.
Jakmile voják zabouchne dveře, rozhlédnu se po místnosti. Zvažuji, jestli mám dolů jít, nebo ne.
Co když budou mít problém? Raději tam na to dohlédnu.
Tentokrát už působím uvnitř hradu a můžu mít co chci. Vojáci nějaké instrukce mají, tak to snad beze mne na chvíli vydrží. Navleču si kroužkové nohavice, obleču kroužkovou zbroj a přes rudou prošívanici s královským erbem. K pasu připnu meč, o němž doslova kolují legendy.
Nehodlám se tam dole namáhat, můžu tedy obléci něco vhodného. Navíc, tohle je jen zlomek výstroje, co na sobě obvykle nosím, ale tak s tím se teď dělat nebudu.
Doufám, že to pujde dobře...
Rychlým krokem si to namířím do věznice.

"Kamenná místnost, možnost vězení"

Ten kop, bylo to poslední na co jsem měl dostatek sil. Dal jsem do něj veškerou energii, která mi ještě zbyla. Veškerá naděje, víra, celé mé srdce hnalo svaly k poslední možné záchraně. Mysl již pomalu odcházela do místa, kde byla nezranitelná, v bezpeční…však mohutná paže ji stáhla zpět do kruté reality. Každým novým dechem jsem se vracel do světa. Světa, který vydrží jen chvilku, jen do doby, než se smrt v podobě nemilosrdné vody, znovu vzedme a již mi nedá možnost úniku.

Kašel se odráží od stěn a je téměř překryt ženoucí se vodou. Nejsem schopen slova, hrudník mám jako z rozžhaveného olova, ruce mě bolí a hlava třeští. Však veškerý vzduch, který vdechuji, využívám. Přes zuby se dere jméno, které v mém životě znamenalo víc, než jsem si připouštěl. A nyní vím, že tato místnost i kdyby byla samotného krále, mi ji nikdy nemůže přivést zpět.

“SILIVREN!“

Tělo se vzepře, aby se konečky prstů dotkli mokrého dřeva dveří. Ti pak pomalu sjíždějí zpět k zemi stejně tak, jako se energie vytrácí z mého těla.

“Zklamal jsem vše v co jsem věřil. Kdybych jen cítil, chtěl cítit, to co ty. To mě si měli vzít bohové, ne Tebe. Ne t…b..“

Proudem vody, jsem byl přitlačen ke zdi vedle dveří. Má záda se tisknou ke studené zdi. Vím, že dokud cítím chlad, dokud mi proud masíruje svaly, jsem na živu. Stále žiji i když nedokáži udržet oči otevřené a v puse mám nepříjemnou pachuť, kterou si nedokáži popsat.

“Mo…žná“ (Kašel) “Tak to má být“ (Kašel) hlava se dotýká zdi, aby oči mohli pohlédnout na zavřené dveře. Je těžké je znovu nezavřít, je těžké ještě čistě přemýšlet.

Cesta do vězení

Poslouchám Silivren jak vypráví svůj příběh a nevím co říct, je mi jí líto, vím že za smrt bratra nemůže, byla to nešťastná náhoda. Stojím, poslouchám jí, jsem stále celý mokrý, jako všichni v této místnosti. Voda mi stéká po vlasech za krk, je mi lehce zima.
Mrzí mě to, nemůžu nějak pomoct? Co jste tady potřebovali? Až se z toho dostaneme, tak bych snad mohl…větu nechám doznít, slova mi připadají zbytečná, prázdná. Svůj pohled stočím ven. Prší. Chvíli je v pokoji ticho, které přerušuje jen občasné zavrzání zbroje Mundura. Chci ať ticho někdo přeruší, slyším kroky mířící do pokoje. Jsem rád, konečně nějaké přerušení, ale podle zvuku poznám, že někdo pospíchá a to nevěstí nic dobrého. Náhle zazní zabušení na dveře a než stihnu říct dále, vtrhne do pokoje voják. Nadechuje se, aby mi něco řekl, ale zarazí ho, že tu nejsem sám.
Co je? řeknu a jen očekávám, kde se zas co stalo.
To bude jen asi další kapka do moře, tedy pokud můj bratříček nepovažuje něco za velice důležitého, co by vyžadovalo moji pozornost, když se ale kouknu na vojáka pořádně, je mi jasné, že to nebude žádná malichernost. Voják se vzpamatuje a hned mi vše řekne. Jen koukám na něj a otevírám pusu, nic z ní však nevychází.
To není kapka, napadne mě a stále na něj zírám, nemám slov a on čeká moji reakci. Náhle se rychle vydám ke dveřím, chci vyrazit do vězení a cestou zjistit co se děje.
Mundure, pojď se mnou! křiknu celkem zbytečně, jelikož by šel tak jako tak.
Sestřenka!! zastavím se na místě a otočím se, ruku už na dveřích, jak jsem probíhal. Co s ní? ptám se sebe, vím, že ubíhá čas, stejně jako to ví nervózní voják za mnou. Chvilku zaváhám a při tom sleduji Silivren, jak sedí na židli, celá mokrá a smutným způsobem krásná. Myšlenky se mi zatoulají na vteřinku mimo přítomnost a já se rychle vrátím.
Má paní, počkejte tu na mě a prosím, odpočiňte si. Hlavně odsud neodcházejte, řeknu jí a ukazuji na postel, kde by si mohla odpočinout. Uvědomuji si, že to není to co bych měl nabídnout, ale nemám čas a jsme ve špatné situaci, doufám, že to pochopí.
Pořád snad nikdo neví, že tu je, bude lepší, když to řeknu já sám, tedy pokud to vůbec někoho bude zajímat, myslím si, ale to se už otáčím zpátky do chodby, připravený konečně vyrazit do vězení.
Veď mě, rychle! řeknu vojákovi, který vyrazí směrem odkud přišel.
Co se vlastně děje? ptám se, zatímco klušeme chodbou.
Co se mohlo stát, že je zaplavovaný celý hrad? Jaké pohroma nás ještě čekají, mám dojem, že mě tam nahoře někdo opravdu nemá rád, tedy nás opravím se a jsem připraven naslouchat vojákovi.

Kráľove komnaty

Ukloním sa, ale celú dobu pozerám kráľovi do očí. "Dobre." Viac slov netreba. Vystriem sa, jednoducho sa otočím, a vychádzam von z komnaty.

Kráľovský rozkaz, hm. Tvoje hradby sú v troskách, a vojsko nemáš, môj Pane. Čo by ma zastavilo, keby som sa rozhodol odísť? Rozkazy mi môžeš klásť iba kým ma máš tu, pod zámkom. Mohol si so mnou poslať niekoho, kto by na mňa dohliadol, odmietol si. Vonku som slobodný. Prejdem dverami, a čakám vonku na princeznú Semerael. Po líci mi stečie kvapka potu, a zmizne v hustom poraste na mojej brade. Nemračím sa, to, čo teraz prechádza mojou hlavou je studené ako sneh.

Ešte nemôžem utiecť. Vrátim sa zajtra večer, ako kráľ povedal.

"Očividne nemá veľmi dobrú náladu. No myslím, že to mohlo byť aj horšie." Poviem Semerael hneď po tom, čo vyjde z komnaty, a zavrie dvere. Hovorím potichu, predsalen, tie dvere nie sú až tak hrubé.

Chodba před královskými komnatami:

Skepticky se zadívám na zavřené dveře a s lítostí v dlani mačkám hromádku střepů, dárku pro svého otce, jež mu tehdy udělal takovou radost. Mezi střepy se již objevuje i krev, možná že přece jen potřebuji nějak dostat ven bolest, jež mě ničí. Hlavou se opřu o dveře, snažíc se uspořádat si myšlenky, z nichž mě vyruší až hlas Leonarda.



A vy se mu divíte, můj pane? Království se mu bortí v rukou, to, co roky budoval se mu rozpadá na prach. Lid ho za jeho vládu miloval a teď? Kamkoliv jdu, slyším, že naši rodinu lid proklíná. Prý jsme se znelíbili Bohům. Jak byste se na jeho místě cítil vy, můj pane? Utekl byste, stejně, jako vás to napadlo nyní?

Sjedu jej pevným pohledem a střepy v ruce sevřu ještě více, kapky krve zlehka padají na zem a rozstřikují se, nic z toho nevnímám.

Vy znáte vězení, můj pane. Ale v podstatě jste svobodný, kdykoliv vás jen napadne, můžete se sebrat a odejít, ve vás nikdo nedoufá tak, jako v otce. To je tíha koruny, můj pane. A jednou, jednou každého z nás potopí.

Chodba pred kráľovskými komnatami

Zadívam sa Semerael do očí. "Nemám v pláne ujsť pred zodpovednosťou. Jednoducho si myslím, že 24 hodín, a zruinované mesto... nie sú ani dostatočne dlhý čas, ani vhodné miesto... na výskum. Ale budem pracovať s tým, čo som dostal." Zvrtnem sa, a pustím sa do rýchlej chôdze. Moje laboratóriá sú pod zemou, a to je odtiaľto dobrých pár schodíšť ďaleko. Musím, ak má byť ten materiál hotový včas. Možno keby sa niekoľko z nezničených veterných mlynov prerobilo, aby boli schopné spracuvávať vápenec...

"No tak, poď. Potrebujem tvoju pomoc." Poviem smerom k Semerael za chôdze. Mám pocit, že si potrebuje trochu prečistiť hlavu, a nič nevyvetrá myšlienky lepšie, ako poriadna práca. Prichádzam k prvému schodisku, a idem dolu po širokých kamenných schodoch.

Hm, tam dolu je nejaký veľký rozruch.

Chodba, cesta:

Nakrčím nosík a pobouřeně se na něj zadívám, popravdě, jsem si téměř jistá, že ani netuší, co vlastně právě udělal.

Přecházíme volně na intimnější oslovení? Dobře, Leonarde.

Ušklíbnu se a snažím se potlačit cukání koutku. Jeho výraz v ten moment asi bude opravdu stát za to. Takto oslovovat princeznu, inu, proč ne. To už se směji nahlas.

Jdu...

Řeknu spíše sama pro sebe a s nakrčeným obočím se zaposlouchám, neboť hluk, jež slyším se mi ani trochu nelíbí.

Něco se děje...

Cesta do laboratória

Sprvu mi ani nedojde, čo som práve povedal, no po tom, čo Semerael odpovie, mi to zapne. Zastvavím sa, a na chvíľu môj mozog prestane pracovať. Sakra... ako som mohol...? Potom sa začne smiať, a mne sa uľaví. Tiež sa trochu usmejem, a zostupujem ďalej.

"Pre... prepáčte... prepáč, vôbec ma to nenapadlo." Pravda, ten výraz fakt stojí za to.

Keď zostupujeme dolu po schodoch, zvuk je stále hlasnejší. "Ľudia... veľa ľudí, asi v hlavnej sále. Čo už, to nemáme po ceste. Ponáhľame sa." Schody ubiehajú rýchlo, a tak sa spolu so Semerael stále viac a viac blížime zemi. Ďalšie schodisko je tmavšie, aj keď dobre udržované, takže sa nepodobá na také tie stereotypné podzemné zatuchlé kobky.

Zišli sme do malej kamennej miestnosti, do ktorej by sa vošlo možno desať ľudí, čo je, na hradné pomery, asi polovica veľkosti skladu na metly. V miestnosti sú troje ťažké, okované dvere, každé vedúce do inej pracovne. Vytiahnem kruh kľúčov niekde zpoza chrbta, a začnem ich pomaly prechádzať v prstoch, hľadajúc tie správne. Prejdem k jedným z dverí, mohutná drevená konštrukcia s čiernymi pásmi kovu, pospájaná nýtmi, zasadená do portálu v tvare lomeného oblúka. Čo zvonku nebolo vidieť, ale zvnútra áno, bola zložitá sieť ozubených koliesok, prepletajúce sa a fungujúce ako závory, záklapky, západky, a ističe. Skonštruované sčasti mojimi predchodcami, vylepšené mnou, tieto dvere boli prakticky neotvoriteľné. Ak ste nevedeli, ako na to.

Vybral som prvý kľúč, a zasunul som ho do zložitej, kombinovanej zámky. Kľúč som vsunul dnu, a otočil ním dvakrát po smere hodinových ručičiek. Potom som ho vytiahol, a z obrovského klbka kľúčov som vytiahol ďalší, vsunul ho dnu, a otočil jedenkrát proti smeru hodinových ručičiek. Potom ešte jeden, ďalší, a tentokrát trikrát opačne. Po poslednom úkone sa za dverami ozvalo viacnásobné hlboké cvaknutie, následne sa odvalilo niekoľko skrytých, ale určite masívnych závor, a dvere boli voľné.

Strčil som do nich rukou, a odhalil dlhú miestnosť s vysokou kamennou klenbou, vyplnenú drevenými stolmi, a regálmi plnými políc s materiálom. Na stoloch boli stovky sklenených aparátov, pospájaných trubičkami, a v niekoľkých z nich to bublalo, a vytvárali miernu paru. Na druhom konci miestnosti je hmlisto vidieť niekoľko rysovacích prkien.

Vydám sa pomedzi stoly, a kontrolujem jednotlivé baňky. Na niekoľkých stiahnem plameň, aby sa varili pomalšie, niektoré zložím z ohňa kovovými kliešťami, a položím na stojan. Potom prejdem až na druhý koniec miestnosti, a chytím ceruzku, ktorá leží na zemi. Inštinktívne sa zakúsnem do jej konca, ktorý už so mnou mal tú česť, a je teda už notne skrátený, a zožmolený. Pristúpim k rysovaciemu prknu, a rozmýšľam. Hodím očkom po Semerael.

"Ako ste... si... na tom s Geológiou, a technikou stavebných materiálov?"

Cesta do lochu
Jsme zrovna v takové trochu napjaté situaci, ve které mohou propuknout silné emoce a duch mého chráněnce. Nicméně naše chvilka ticha a rozjímání byla přerušena vpádem cizince - nebohého vojáka na kteréhož se okamžitě přemístil můj pohled. Pravá ruka vylétla k meči na zádech, zatímco levá se sevřela výhružně v pěst. Voják si vykoktal svoje a můj chráněnec začal okamžitě jednat. Poněkud rozpačitě vběhl do dveří, otočivse na mne zavolal - což byla zbytečnost jelikož jsem byl necelý metr za ním. Když jsme vyběhli z místnosti, tak se na momentíček vrátil, čímž jsem se ujal vedení a razil nám cestu směrem k věznici. Princ pospíchal, takže tam kde měli stráže nějaké zbytečné řeči jsem prostě naběhl přímo do nich a když neuhli tak měli smůlu.....

Chodby hradu, pracovna:

Nic se neděje, i tak to bude pro nás oba příjemnější a hlavně přirozenější. Jen si na to dej pozor u dvoru, způobilo by to povyk. Už tak mám prý neskutečně volné mravy a milenců plný hrad.


Poslední větu skoro vyplivnu a lehkým krokem jej následuji, snažíc se nemyslet na všechny ty klepy, jež se hradem šíří. Zůstaneme stát u dveří, krásu otevírání jsem již spatřila několikrát, ale i tak mi vždy vyrazí dech, tiše, mlčky vše sleduji a pak spokojeně vejdu dovnitř. Zůstanu stát u dveří, založím si paže na hrudi a s úsměvem sleduji jeho práci. Jeho otázka mě zarazí.

Základům jsem byla naučena, něco mám od tebe, zbytek budu muset zvládnout v praxi.

Zasměji se a uvědomím si, že to je první upřímný smích po všem tom a při všem tom.

Pracovňa

Pri slove "milenci" mi hlavou preletí predstava, ako zo Semerael strhávam všetko to zbytočné oblečenie, a skáčeme spolu do postele. Pevne zavriem oči, a vytrasiem ju... ešte sa k tomu vrátim neskôr.

Stojím pri tabuli, a sledujem prázdny papier. Ceruzku v ruke neustále točím, a premášľam.
"Pred niekoľkými rokmi... Lord Aspdin sa myslím volal, niekde z juhu... vyrobil zaujímavé pojivo na stavebný materiál. Myslím, že tu niekde od neho niečo mám."
Prejdem za tabuľu k policám s knihami, a hľadám knihy súvisiace s architektúrou a stavbárinou. Prstom prechádzam po knihách, potom si prisuniem stolík, a vystúpim naň, aby som videl vyššie. Nakoniec chytím jednu knihu ukazovákom za vrchnú hranu, vyklopím ju z radu, a chytím ju do druhej ruky. Zoskočím na zem, a začnem v nej listovať.
"Tu je to! Vápnový cement... pojivo, ktoré rýchlo tvrdne po kontakte s vodou... a voda ho nerozmočí. Sranda, užitočný vynález. Skladuje sa v podobe prachu vo vreciach, a pre použitie ho treba nasypať do kýbla, a zmiešať s vodou. Čo je to vápno..." prehodím pár listov, a chvíľu čítam. Aha, tu je to. Jasné. Jemne drvený vápenec, ktorý je následne zahriaty na extrémne vysokú teplotu, sa premení na vápno."

Pristúpim k tabuli, a načrtnem na ňu vysoký predmet so zaoblenými koncami. "Takéto pece majú v niekoľkých kovárňach v meste... je to veľmi drahý špás, tak ich v celom meste nebude viac ako päť... kto vie koľko z toho funkčných. Teplota v nich je asi tak vysoká ako v samotnom pekle. Určite budú stačiť na výrobu vápna... hm, ale sú vyrobené na tavenie kovu, nie na... praženie vápenca. Chápeš, výsledkom je prach, a nie kvapalina. Nie sú na to stavané."

Potom načrtnem trojuhoľník, a naňho štyri obdĺžniky do kríža - veterný mlyn. "Vieš ako vyzerajú tie kamene na drvenie obylia, však? Keby sme do nich nahádzali vápenec, mohli by nám poslúžiť na výrobu jemne drvenej zmesi, ktorú by sme potom pálili v peciach. Lenže aj tu je problém, totiž kamene vápenca nie sú obylie. Keby sme ich tam len tak nadarmo nahádzali, tak polámeme mechanizmus. Bude treba upraviť klasické mlynské kamene. Možno budeme musieť vytvoiť niekoľko sád kameňov ktoré budú drviť rudu postupne..."

Prejdem sa k policiam v miestnosti, a z jednej vyberiem biely pytel. Prinesiem ho k tabuliam a hodím na stôl. "Zmes kremičitanového slinku a sadrovca. Klasická malta. Pri jemnejšom rozomletí, a po pridaní vápna, sa zmení na veľmi silné a trvanlivé pojivo. Tak, pustíme sa do práce. Niekde tu mám narysované mlynské mechanizmy, aj vysoké pece... musíme pre ne vymyslieť nejaký zlepšovák, aby sme cement mohli vyrábať masovo."

Na rysovacom prkne sa objavia prvé náčrty mechanizmov skladajúcich sa z veľkých kamenných kolies, drobných ozubených kolies, zapadajúcich do seba, zotrvačníkov, a mlynových hriadeľov. Bude to nejakú dobu trvať, ale určite nám to nezaberie veľa času.

Pracovna:

Jako vzorná žačka, jakou jsem vždy v minulosti opravdu byla, tiše sedím a třídím si potřebné informace tak, abych je v budoucnu mohla co nejlépe využít. Informací je možná mnoho, ale cvičená mysl je nemá problém zpracovat a především začít prakticky využívat. Posadím se na nejbližší volnou židli a přidám se s vlastními argumenty.

Pokud vybereme mlýn, jež je schopen pracovat tímto způsobem, jsem si jista, že lidé jej již k jinému využívat nebudou. Bylo by dobré drtící kameny vyrobit z tvrdšího materiálu, než je obyčejný kámen, jež se nyní využívá. Navíc, mohli bychom vápenec určitým způsobem před připravit a tak ulehčit práci ve mlýně. Přece jen, menší části se zpracují lépe. Co se týče pecí...

Zamyslím se a promítnu si v duchu plánek města, snažíc si vybavit si přesně to, co potřebuji. Mou pozornost odvádí snad jen Leonard a mé nutkání se na něj stále dívat.

Mlýny jsou tři. Problém ani nebude v jejich stavu, jako spíše v obsluze, neboť se obávám, že z mistrů nezůstal nikdo a zda stihli zaučit děti, to ti nyní nejsem schopna říct. To budeme muset zjistit při sčítání lidu. Je nutné jej opět provést co nejdříve, ještě předtím, než lidé odejdou z hradu.

Zamračím se při představě, kolik práce to pro všechny představuje, stejně jako bolest těch, jež si právě tehdy uvědomí, o co všechno vlastně přišli.

Kdy s tím chceš začít, když se dnes chystáš do města?

Zeptám se se zájmem, postavím se a přistoupím k němu, hlavu si opřu o jeho rameno a nahlédnu do jeho nákresů, snažíc se představit si celý náčrt v praxi a vychutnávám si teplo, jež z něj vyzařuje.

Lord Conn Madath:

Muž nezůstal stát proto, že by úkol nepochopil, takového zabedněnce by sis ve své armádě nenechal, ale proto, že hodlal reagovat na tvůj příkaz. Mohlo to vyznít jako drzost a neuposlechnutí rozkazu, ale jen do okamžiku, než jsi pochopil význam jeho slov. Přiznejme si, netrvalo to dlouho, neboť význam jeho slov je drtivý, až hrozivý, i když to tak v první moment nevypadalo.

Vaše lordstvo, ten poklop byl ale vyražen. Do hradu se každou minutu valí kvanta a kvanta vody. Není je jak zastavit, ne poklopem, písek vodu zastaví jen na čas. Pravděpodobně je to jedna ze starých chodeb, jež vedou celým městem. Ten nebožák se tam musel nějak dostat při té bouři venku. Divím se, že to vůbec přežil. Už jsme jej vytáhli ven, ale voda už sahá po kolena.

Muž nyní nestojí, neboť ví, že jej budeš následovat a rychlím krokem míří do podzemí, shodou okolností se málem srazí s dalším ze strážných, kterému jde v patách ten v brnění. Silák, ale podle tebe bez mozku. Oba zasalutují, ten, co tě doprovází princi a naopak, nezapomínají na povinnost i ve zmatku, což je tvá zásluha.

A můj pane, onen muž křičel jméno Silverein. Jsem si jist, že víte, o koho se jedná.

Řekne voják tak hlasitě, aby to slyšeli všichni z Vaší trojice a pokračuje rychle do sklepení, kde již je zmatek přímo dokonalý. Obrovské dveře, držící vodu v podzemí tak tak jdou zavřít, brzy to nepůjde vůbec. Ty sám se brodíš vodou.

Princ, hromada železa:

Společně se vydáte za vojákem, ten se rychle pustí do vyprávění, doufajíc, že jej to nezdrží, neboť jak to vypadá, je nutné se do podzemí dostat v čas, možná i proto tak tak lapá po dechu i přes svou dobrou fyzickou kondici.

Jak víte, ve vězení momentálně nikdo není. Proto nám byl divný hluk a poté křik přišel podezřelý a tak jsme se hned vydaly k celám. Našli jsme tam muže, dá se říct, že křičel o pomoc. Volal jméno, jméno …

Než stihne cokoliv říct, narazí do něj další z vojáků a k Vašemu překvapení jej doprovází sám Válečný lord, a právě jeho průvodce, po zasalutování oznámí, čí jméno vlastně onen muž volal.

A můj pane, onen muž křičel jméno Silverein. Jsem si jist, že víte, o koho se jedná.

Zatrne i Vám dvěma, na přemýšlení však není čas, vyrážíte dolů společně, voják vám pak stihne doříct, co se stalo. V krátkosti vám poví, že muž vyrazil poklop jedné z neobjevených tajných chodeb vedoucí do města a nyní do hradu proudí neudržitelné množství vody. A pokud se nezastaví, zaplaví za chvíli celý hrad.

Arandir Sarasus:

Tvé vězení končí, tvůj křik ustává. Prokřehlé tělo se vzpamatovává z šoku a mysl se snaží uvědomit si, co se vlastně děje. Z ledové vody, valící se odevšad tě vynesou dvě silné ruce, všichni zde zmateně pobíhají a snaží se zastavit něco, co jsi snad způsobil ty? Pomalu si uvědomuješ, kde jsi. Pevné zdi, chladný kámen, místnost, kterou si matně vybavuješ, možná proto, že jsi zde byl jen minimálně, přesto to poznáváš, i ten vzduch, takový svazující, těžký. Vězení, ano. Pomalu se rozhlédneš kolem, sedíš na nějaké truhle, zády opřed o chladný kámen, zdá se, že na tebe nemají čas, snaží se nějak zastavit vodu. Vodu, jež jsi sem přivedl. Vodu, jež pro hrad znamená zkázu.
V okamžiku, kdy si toto uvědomíš se otevřou dveře a dovnitř vstoupí tři muži, jednoho z nich poznáš okamžitě. Svého bratrance by sis nespletl s nikým.

Trojice:

To, co spatříte sálodlouhe popisovat nikdo nemusí. Zkáza a spoušť, vygradovaná zmatkem a snahou a spolupráci, když každý chce něco jiného. Na truhle naproti vám sedí muž, viditelně na pokraji sil, ne nemálo podobný princi.
Voda se valí z jedné z otevřených cel, podle všeho není jak ji zastavit odtud. Problémem bude, že pokud nezačnete něco dělat nyní, bude pozdě.

Leonard a Semerael:

Vy máte svou práci a jistě se zabavíte po svém…

Pracovňa

Vypočujem si Semeraelin nápad s predprípravou vápenca. "Áno, to je veľmi dobrý nápad. Vápenec by rozhodne nemal ísť do mlynských kameňov veľmi veľký, ale uvažoval som o tom, že by sme vytvorili niekoľko cyklov mlynských drvičov, ktoré by mali rozdieľnu veľkosť, a drvili by vápenec postupne. Vstupná veľkosť kameňov vápenca by bola asi veľkosti ľudskej päste až ľudskej hlavy, a postupne by sa pri prechode viacerými kameňmi zmenšovala až na výsledný jemný prach. Veľké vápencové bloky ale asi budeme musieť nejak drviť vopred." Pri posledných slovách si vložím ceruzku do pusy, a dívam sa na tabuľu. Semerael prednesie svoju druhú myšlienku.

Trochu sa zachmúrim. "Prepáč, o obsluhe veľmi neuvažujem. Celkovo tá pohroma vybila veľké množstvo ľudí, a nie som si istý, čí na sčítanie ľudu nebude ešte skoro. Koniec koncov, cement nemôžeme začať vyrýbať ešte teraz, bude s tým treba počkať do konca toho besnenia živlov. Rád by som najprv vyriešil technickú stránku... predsalen, na prerobenie drviča obylia na drvič vápenca nebude trba mlynára, ale skôr bandu šikovných mládencov, a tí sa niekde vždy nájdu." Nerád uvažujem striktne materialisticky, bez ohľadu na ľudí, ale to je to, čo odo mňa teraz kráľ očakáva.

Zadívam sa na Semerael, a som rád, že ona tak neuvažuje. Aj pri rysovacom prkne dokáže myslieť na ľudí, to je vlastnosť, ktorá chýbala mnohým vedcom... a možno práve to je jedna z vlastností, ktorá vytvára rozdiely medzi mužmi, a ženami. Len ony dokážu byť tak empatické, a príjemne emotívne...

Na Semeraelinu poslednú otázku odpovedám trochu mimo tému: "Nešla by si do mesta so mnou?"

Keď potom zloží hlavu na moje rameno, som z toho príjemne prekvapený. K môjmu nosu si nájde cestu jemná vôňa jej vlasov, vždy tak pekných a čistých. Jemne povolím hlavou smerom k nej, takže sa o ňu tiež opriem, ale nie celou váhou, len zľahka. Skúsim nájsť jej drobnú rúčku, a zľahka sa jej chytiť... a som zvedavý, ako na to zareaguje.

Pracovna:

S lehce nakrčeným obočím naslouchám všemu co říká, občas ukáži tužkou na něco, co mě zaujme a potřebnými dotazy získám ty informace, jež jsem potřebovala.

Ano, s těmi kameny souhlasím, jen, pořád mi vrtá hlavou, jak to zpracovat. Možná právě k tomuto bude nutná lidská síla.

Souhlasně přikývnu, když oznámí, že tento proces bude trvat mnohem déle, než si asi otec myslí, a že pravděpodobně tímto faktem bude zklamán. Tak i tak, pokud tato směs bude fungovat, bude moci položit pevné základy nového města a možná že časem i hradu a všech budou, jež nyní budou potřeba.
Jeho další otázka mě zarazí, zhluboka se nadechnu nosem jej polechtám na krku.

Dokážeš si představit, co by řekl otec, kdyby se to dozvěděl, nebo, nedej bože, kdybychom mu to navrhli? Když na to přijde, neopustím zdi hradu do konce svého života. A pokud se to dozví dvorní dámy, mám o novou pověst postaráno.

Na okamžik se odmlčím, snažíc se zadusit smích, jež se mi dere ze rtů.

Samozřejmě, že půjdu. Jak tě jen mohlo napadnout, že bych tě pustila samotného?

Zašeptám mu těsně u ucha a lehce se kousnu do rtu. V okamžiku, kdy udělá pro někoho naprosto přirozenou věc zalapám po dechu, spíše překvapením, než nevolí, ale svou dlaní jemně stisknu tu jeho, pak jej otočím k sobě a zahledím se mu do očí.

Kdybych mohla, řekla bych ti tisíce slov, jež tolik touží vykřičet mé srdce. Ale jsem princezna, princezna, jež bude provdána za někoho, pro upevnění majetku, pro posílení rodu. Princezna, jež nikdy nemůže poznat lásku. Princezna, jež miluje, ale nesmí být milována.

Leonarde....

Na víc se nezmohu, zlehka vytáhnu svou dlaň z jeho a snažím se zahnat slzy, jež se mi opět derou do očí a pak udělám něco nepředstavitelného. Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím jej.



K čertu s princeznou...

Pracovňa

Slová, ktoré Semerael povie, sa mi v ušiach zvláštne ozývajú, keďže sa o seba opierame hlavami. To, čo hovorí, ma primeje, aby som sa usmial.

Pokiaľ sa to nedozvedia, tak tak.

Keď zašepká posledné slová tesne pri mojom uchu, zaleje ma pocit šťastia. Som rád, že od nej nebudem musieť odísť. Odrazu sa postaví predomňa, a díva sa do mojich očí, a ja vidím, že za tými očami prebieha vnútorný spor, povinnosť princeznej, a všetky podobné kecy, a jednoduché, prirodzené, ale oveľa dôležitejšie... pocity. Červenou pečaťou, uzatvárajúcou tieto myšlienky je potom Semeraelin bozk, ktorý ma ale nezastihne nepripraveného.

Do hlavy mi stúpne červený opar, vyháňajúci z mozgu všetky myšlienky, kalkulácie, povinnosti, okolitý svet. Celým svojím bytím sa teraz sústredím na Semerael, cítim jej jemnú vôňu, dotyk jej mäkkých pier, teplo sálajúce z jej tela... ceruzka ťukne na zem, a obe ruky obopnem okolo jej drieka, objímajúc ju. Jej prsia ma pritom zľahka tlačia na hrudi, a ja ich túžim obnažiť, a bozkávať...


Do čerta s prácou...

Vězení

Klušu vedle vojáka směrem do vězení, je celý zadýchaný a snaží se mi říct co se stalo, poslouchám ho. Pak náhle umlkne, protože do něj narazí voják. Chci ho chytit, bohužel jsem rozeběhnutý a nestihnu, naštěstí udrží balanc.
Jaké jméno volá? Kdo to je a sakra co to má společného se zaplavením hradu?! řeknu rozčileně, nikdo se nad tím ale nepozastavuje.
Silverein? Jste si jist? ptám se, protože to by mohlo znamenat, že to je někdo, kdo cestoval s ní, třeba bratr.
Že by přežil? To by bylo fajn, aspoň jedna věc v téhle době by byla fajn, říkám si, ale zatím pokračujeme směrem k celám. Voják mi dál popisuje situaci. Čím víc poslouchám, tím horší mi to připadá.
Takže se tam teď valí voda, kterou nevíme jak zastavit. Pokud jí nezastavíme, tak zaplaví celý hrad, tak to je? Nebo jsem na něco zapomněl? shrnu to trochu hnusným tónem. Už jsme skoro dole a já slyším, jak se valí voda do hradu, a chvíli ji už i vidím.
A sakra, řeknu si, když to konečně zahlédnu, skoro se modlím, abych to nikdy neuviděl.
Jestli je ještě nějaký bůh při nás, tak bych byl vděčný, kdyby nám svoji náklonnost projevil, pomyslím si, když tu mi náhle pohled sklouzne na toho muže sedícího na bedně.
Sakra, je to on, je to její bratr, žije, možná bych byl i šťastnější, kdybych ho našel někde jinde, dopravím se až k němu skrz vodu a pokusím se přehlušit randál tvořící voda valící se skrz díru.
Hej, Tvoje sestra, Silverein, ona žije, je u mě v komnatách a je v pořádku, slyšíš? říkám mu nahlas, aby si to uvědomil, když tak to i zopakuji, pokud to je potřeba. Pak zavolám ostatní k sobě, koukám na otvor a přemýšlím, jak ho uzavřít.
Tak poslouchejte, popravdě jsem přístupný všem návrhům, jelikož jsem v koncích. Ať do té díry budeme cpát cokoliv, voda to z venku vytlačí, takže to musíme uzavřít něčím z venku, problém je čím. Nevím, zda by nějaká obrovská deska stačila. Pokud bychom vůbec nějakou našli, pozoruji valící se vodu dovnitř a chvíli na ní jen bezmyšlenkovitě koukám.
Má někdo tedy návrh jak to uzavřít? zeptám se a odtrhnu pohled od vody.
Cokoliv? pohledem přejedu přes všechny, můj výraz je možná až skoro prosebný, fakt doufám, že někoho něco napadne.
Jestli nevíte, tak asi budeme muset jít zkusit tu kravinu s deskou z venku, jinak nevím, řeknu ještě naposled a zkoumám obličeje ostatních.
Jestli to přežijeme, chci dovolenou.

Šatlava

Takže je to mnohem horší, než jsem původně očekával. Tolik jsem si přál klid, ale zdá se, že toho se mi jen tak nedostane. Vodní živel dělá vše pro to, abych poslední dny nezavřel oko. Pořád jen samé starosti a trápení. Ani při válce, kdy na tebe byla vypsána jinou zemí odměna a vrhá se na tebe banda vrahů, není tolik práce. Tam se můžeš vyspat, posadit se a relaxovat. Zde můžu očekávat jen silnější bouře a mrazivější vodu.
Možná nám to padne všechno na hlavu.
Zamračím se na vojáka, moc dobře však ví, že se mračím nad touto situací. Vůbec se mi to nelíbí a nemohu na nic přijít. Budu to holt muset vidět, nechci žádný plán vytvářet víceméně naslepo.
A ten muž? Ten proklatý posel smrti? Kéž by chcípl a tu ztracenou chodbu nechal ztracenou. Tolik potíží přináší jeho touha žít.
Celou cestu přemýšlím, co by se tak dalo dělat. Snad jen živel zastavit, dostat všechny ven a pak ten hrad nechat padnout. Jak jednoduché a pohodlné řešení. Nahází se pár věcí někam a pak se všichni odklidí. Možná přijde někdo o život, ale to se už prostě stává.
Z myšlenek mě vytrhne srážka s další skupinou. Není to nikdo jiný, než samotný princ a oplechovaný mlátič. Není třeba nic říkat, jak to vypadá, všichni všechno vědí a všichni máme stejnou cestu. Zajímavé noviny si tedy řekneme za chůze.
Říkal Silverein? Není ten muž nějaký další příbuzný, nebo snad doprovod?
Tím se budu zabývat později. Rychle vyženu neznámého z hlavy a dál se soustředím na náš velký hradní problém. Mezitím celá skupinka míří dolů do vězení.
Představoval jsem si, jak to bude vypadat, avšak vidět to na vlastní oči, to překreslí každou fantazii. Jako by se zastavil čas a já si mohl v klidu prohlédnout každý kousek věznice. Všiml jsem si i muže sedícího na druhé straně, ale jelikož jeho tvář nepoznávám, nijak mě nezajímá. Až slova prince, že jde o jeho bratrance, mě vytrhnou.
Takže další z rodiny... Jaká to nádhera.
Pravda, mě zná kde kdo, avšak já tuhle rodinu ne. Na hradě jsem se vždycky zdržoval málo. Většinou jsem byl někde na bojišti, pryč, mimo svůj domov. Samozřejmě, že takhle nemůžu znát každý obličej, který uvidím jednou, dvakrát.
Vodní živel dělá neuvěřitelný hluk, do toho řvou zoufalí vojáci a princ, který se snaží něco říct. Musím se opravdu snažit, abych mu rozuměl. Tajně jsem doufal, že jeho slova přinesou nějaké řešení, které smete tenhle problém a my se hezky rozejdeme tak, kam patříme. Jak to ale vypadá, dnes nic nevychází tak, jak bych si přál.
Zhluboka se nadechnu a poškrábu se na bradě. Když si tady sedu a budu něco vymýšlet, jak bojovou taktiku nad mapu, brzo budeme všichni nedobrovolně plavat a nebo nás něco zavalí. Pořád by to však končilo smrtí. Musí se něco vymyslet rychle, avšak hluk a studená voda přemýšlení moc nepomáhá. Ještě jednou prohlédnu celou místnost.
„Říkalo se, že sem jde celá řeka vody. U divoké řeky by se vykopali odvodňovací kanály a bylo by to, jenže tady....“ Odmlčím se a projedu si věznicí. Jsou tu mřížová okna, která by se dala využít, avšak voda by musela být hodně vysoko. Zeď by se taky dala prorazit a voda by nám tekla zase ven z hradu. Nebo by stačilo nasměrovat vodu do všech možných chodeb, které mají vrata ven z hradu.
„Dvě věci. Buď proboříme zdi cel, kde jsou okna, čímž docílíme toho, že voda začne odtékat ven, nebo můžeme vodu dostat do všech možných chodeb, které mají východ ven.“ Vyhmátnu jednoho z vojáků a podám mu instrukce, aby byl nalezen nějaký předmět, kterým by se dala prorážet zeď. Klidně, ať přitáhnout pěšácké beranidlo, hlavně ať můžeme tu zeď probourat. Až ho najdou, ať bez váhání začnou likvidovat zdivo cel, které mají okna.
„Nejlepší bude tu zeď probourat. Bude to náročné, jelikož tu voda pořád stoupá, ale jestli si pospíšíme, tak to vyjde. Prostě potřebuje udělat nějaký jiný odtok.“

Ze rtů mi uteče krátký vzdech. Vychutnávám si hebkost jeho rtů, doteky, jež mi vhání ruměnec do tváře a polibky, jež mi kradou dech. Do toho všeho se vkrádají myšlenky, z nichž až mrazí. Myšlenky, kterými by se správná princezna měla řídit, se tlačí do popředí. Prsty mu vjedu do vlasů a pevně se k němu přitisknu, hledajíc v jeho dotecích útěchu a obhájení svých činů.

Zklameš otce, zklameš svůj lid, zklameš sama sebe. Co z toho je horší? Co tak palčivé, že uděláš nakonec to, co musíš? To, co uděláš teď?

Sjedu dlaní na jeho hruď a po chvilce váhání jej zlehka odstrčím, smutně se usmívajíc se kousnu do rtu.

Leonarde, já nemůžu. Všichni ode mně očekávají, že jsem tím, kým jsem a mé činy to musí dokazovat. Nejde tu ani tak o hrdost, jako o povinnost. Čeká se ode mě možná až příliš. Nebýt tady té pohromy, již dávno by byly vyhlášeny mé zásnuby. Zásnuby s někým, koho bych si sama nikdy nevybrala.

Vztáhnu ruku a pohladím jej po tváři, snažíc se přesvědčit o tom všem, co jsem nyní řekla - ne jej - ale sebe.

A věř mi, že se nemohu dovolit, aby po svatební noci nebyla na prostěradle má krev. Větší hanba by pro mou rodinu nebyla.

Polknu, když si uvědomím, co jsem nyní řekla a pak pokrčím rameny, snad na obhajobu, snad z bezradnosti.

Pracovňa

Keď ma Semerael od seba jemne odstrčí, pochopím, čo sa deje. Vnútorný boj, čo som videl v jej očiach predtým, je späť, a tentokrát vyhrala tá druhá časť. Červený závoj z mojej hlavy pomaly schádza, a začínam vnímať normálne. Počúvam, čo Semerael hovorí, a dívam sa jej do očí.

Keď sa dotkne mojej tváre, jej pohyb zrkadlím. Vystriem svoju ruku, a hebko ju priložím na jej líce. Palcom jej pohladím tvár, nespúšťajúc pohľad z jej očí. Potom ruku uvoľním, a nechám zosunúť povedľa boku.

Pri slove "krev" syknem, a zatnem obe päste. Keď si premietnem všetky tieto tradície... to, aký ničotný je dôvod na ich dodržovanie, a aké majú účinky na dušu mladej princeznej... hnevám sa. Hnevám sa na systém, na civilizáciu, ktorá dokázala vyplodiť post princeznej s takýmito obmedzujúcimi podmienkami. Mám chuť niečo rozbiť... na zlomok sekundy som myslel, že sa už otočím, a rozbijem niektorý z flakónov, ale nakoniec som sa zdržal. V miestnosti je so mnou predsalen ešte stále dáma, a nechcem ju svojim výbušným chovaním vystrašiť.

Zakrútim hlavou, a smutne sa prechádzam v drobných kolečkách. "Achjo, nepáči sa mi, čo hovoríš, Semerael. Viem, nie je to ani za mak tvoja vina... to systém... je stále rovnaký, po stáročia zabehnutý odporný... ľudia v súčasnosti nemyslia ako pred rokmi, už nie sme tie primitívne a krvilačné šelmy... leč ešte stále sa držíme Ich tradícií... ako vidíš, ja nie som tradicionalista." Rozhodím rukami, poukazujúc na svoju garderóbu. Keby si kráľ nemyslel, že som výsterdný vedec, nenechal by ma byť v jeho prítomnosti v takomto oblečení. Veď chodím v kráľovských komnatách oblečený ako remeselnícky učeň.

"Toto kráľovstvo bude potrebovať prestavbu, ale nie iba z hľadiska nových budov. To sú príliš povrchné zmeny..." zarazím sa. Pred minútou sme sa ešte vášnivo bozkávali, a teraz... tu chodím, a dávam prednášku. Aké hlúpe... pristúpim k Semerael, a prisuniem jej stoličku, aby sa mohla posadiť. Sadnem si vedľa nej, a bez slova jej jednou rukou obopnem plece, a prisuniem si ju k sebe, aby sa o mňa oprela. Je v tom neha, ale už nie tá, čo pred chvíľou. Len by som rád, aby bola pri mne blízko, a chcem byť potichu, aby mala čas utriediť si myšlienky v hlave.

Šatlava

Oči se mlží a tělo volá po odpočinku a teple. Ano, dal bych mu oboje, však nejsem schopen rozeznat nic víc než… “Kde to tedy jsem?“

Vše by bylo o dost jednoduší, kdyby se mé oči vzpamatovali, leč nevidím nic než rozmazanou místnost. Tváře vypadají, jako kdyby je někdo prohnal mlýnkem na maso a v dálce rozeznávám jen mlhu. V uších mi hučí voda tak silně, že vidím přítomné jen otevírat ústa. Stejně jako ryba na suchu, však ani slyšitelný hlásek z nich nevzejde.

Únava mě začíná přemáhat, Oči se klíží, když se v místnosti objevují další lidé. Neregistruji, nepoznávám, obličeje stále zamlžené jako kdybych se na ně koukal přes tabulku špatně vylitého skla.

Jeden z nich na mě nejspíše mluví, však nejsem schopen mu porozumět, hlavu tak bezradně vkládám do dlaní. Nemám sílu, poslední jsem vložil do mé záchrany, nyní zde sedí jen vyčerpaná, dezorientovaná schránka.

V komnatách prince

Sedím naproti princi v úplné tichosti, zahloubána sama do sebe, s bolestí, se kterou mám pocit, že mne každou chvíli roztrhne na kusy. Tam v nitru stále do mne hlodá onen pisklavý hlásek, že vše je jen a jen moje vina a kdybych bývala poslechla, jen jedinkrát, nic z toho by se bývalo nestalo.
Vina a nenávist k sobě samé, se ve mne střídají závratnou rychlostí, až mám občas pocit, že mne t již konečně musí zničit. Bohužel či snad bohudík, vychovával mne ten nejlepší učitel, který mi zakázal se vzdávat, on, můj bratr.
“Netuším, proč chtěl mluvit s králem, princi. Já se o finanční záležitosti a jiné potřebnosti spojené s panstvím nikdy nezajímala. Je to práce mužů a já neměla důvod se ji učit,“ odpovím po chvíli ticha. Konečně mi dochází, jak moc jsem byla na něm závislá. On byl starší a o vše se staral, já si užívala dětství, rozmazlována všemi a následně jsem byla poslána na učení, abych byla dobrou manželkou. Nikdy, ani v nejmenším, bych nepomyslela, že bych měla znát i tyto důležité věci. Nikdy, protože jsem na to myslet nemusela.
Z mého rozmyšlení mne vytrhne až zvuk, který zde doposud nebyl. Kroky, jež směřují k tomuto pokoji. Skelným pohledem vzhlédnu k místu, kde jsou umístěny dveře a s nadějí pohlédnu na příchozího.
Třeba nese dobré zprávy. Třeba ještě někoho zachránila. A třeba je to zrovna Arandir, pomyslím si. Můj plamínek, má naděje, stále neuhasl. Avšak i přesto, že je to voják, dobré zprávy skutečně nenese. Spíše naopak. Smutně pohlédnu na ruce, které jsou složené v mém klíně. Snad jako bych hledala u nich opory nebo aspoň rozhřešení, aby ty příšerné pocity nitra byly pryč.
Sedím tak tiše, že by do malé chvíli na mne byl schopen každý dokonale zapomenout, a tak se taky málem stalo, když se princ zvedl a pod tíhou okolností chtěl vyjít z pokoje plnit důležitější věci než je jen utěšování mladé holky. Přesto se však zastavil a naposledy na mne promluvil.
“Nebojte, budu zde čekat na Váš návrat. A za vše děkuji,“ odpovím tichounce a smutně se pousměji. Ne, nelíbí se mi to, že bych zde měla zůstat, když bych mohla být třeba více nápomocná jinde, avšak na druhou stranu jsem toho dnes udělala víc než dost. Již jednou jsem neposlechla a někoho to stále život, někoho, kdo byl mému srdci nejbližší.
Poté, co osamím v komnatě, vstanu a pomalu přejdu k oknu. Pohlédnu ven, a to co spatřím je stejně chmurné, jako má nálada. Jen déšť a spoušť, žádný, byť malinký náznak zlepšení. Tiše si povzdychnu a raději přejdu blíže k ohni, tam usednu na holou zem a natáhnu k němu ruce blíž.
Spatřím špínu, jež ulpěla z blátivé země na mé kůži. A stejně tak se domnívám, že je i na zbytku těla. Momentálně zjevně nevypadám jako mladá dáma z vyšší společnosti, ale spíš jako ušmudlaná cácorka kdesi od statku. Ale popravdě, je mi to jedno. Mé oči jsou upnuty do plamenů, které pohlcují dřevo. Kéž by stejně tak dokázaly pohltit i mne, byl by aspoň všemu trápení konec…

V pracovně:

Zavrtím hlavou a skloním hlavu, snažíc se nemyslet na to, co se před pár okamžiky stalo. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit, ruměnec z tváře mi pomalu mizí a vrací se na ně broskvový odstín. Zlehka se k němu přitulím a uvědomuji si, že teď, když se mu nemusím dívat do očí, je pro mě mluvit snazší, snad proto, že mě nespaluje jeho pohled.

Je to až příliš složité, Lenorardo. Kdybych mohla, nikdy se od tebe neodtrhnu, kdybych mohla, byla bych jen tvá, ale jak říkáš, doba je nová, leč pravidla se zachovala. Možná mají něco do sebe, kdyby ne, myslíš, že bych s tím, kdo jsem, se svým postavením a snad i tím, jak vypadám, byla ještě teď nedotčená? Jsem si jista, že ne. Nikdo by ode mě nic neočekával, mohla bych být obtěžkána tolika bastardy, stejně jako milenci. Ale možná právě ta pravidla ze mě dělají onu princeznu, hrdou a nezlomnou. Možná právě proto...

Vezmu jej za bradu a zlehka ji pootočím k sobě, na rty mu vtisknu další polibek a nosem se otřu o jeho.

Možná bychom měli jít...do města.

Pracovňa

"Niečo z toho, čo hovoríš, je určite pravda. Ale ja si myslím... že by si ako princezná nemala byť ovládaná tradíciami a protokolmi. Každý by mal mať slobodu voľby... dostala si ju?" Zakončím rečnickou otázkou, na čo tiež Semerael ešte dodatočne pobozkám, na pery, a potom jemne na špičku nosíku.

Vstanem, a poobzerám sa po miestnosti plnej vodnej pary. "Dobre, za chvíľu budeme môcť íst, len si poberiem pár vecí," a s týmito slovami vyrazím medzi stoly. Z jedného konca miestnosti vezmem brašňu, a naplním ju fľaškami, ktoré boli na stole krásne pripravené do radu. Obsahujú akúsi zvláštnu zelenú tekutinu. Brašnu hodím cez plece, a prebehnem na druhú stranu miestnosti. Zpod stola vytiahnem ruksak, a zavesím si ho na chrbát, a z dosky dve menšie brašne, ktoré si upevním na opasky. Hmatnem si za chrbát, a vytasím dve dlhé dýky. Na doske stola skontrolujem, či sú ostré, potom jednu z nich zasuniem do puzdra, a s druhou mierim na druhý koniec miestnosti. Brúsiaci pás visí vedľa kade s vodou, kde si každých pár dní ráno britvou upravujem bradku. Síce by sa nemal používať na takéto nástroje, ale čo už, no. Chytím jeden koniec pevne do ruky, a druhou rukou po ňom dýkou párkrát prejdem. Následne si ostrím čepele urobím plytkú ryhu do nechtu, aby som otestoval, či je správne ostrá, a zatasím. Poobzerám sa ešte po dieľni...

"Kráľovi snáď nebude vadiť, ak mu to, čo máme spísané na tabuliach, odovzdám až zajtra v noci. Keby som mu to dal pred odchodom, ešte si pomyslí, že chcem utiecť." S týmito slovami kývnem na Semerael, v zmysle "poď", a pomaličky kráčam ku dverám, aby ma dobehla. Keď bude vedľa mňa, opýtam sa:
"Tiež si niečo berieš? Počkám ta niekde?"

Pracovna:

Zhluboka se nadechnu, snažíc se potlačit slova, jež mám na jazyku, všechno to, co ve mě již vězí již roky, možná desetiletí. To vše vybuchne v okamžiku, kdy mě znovu lehce políbí.

Nemůžeš to pochopit Leonarde. Nedokážeš si představit, jak moc bych chtěla říct na cokoliv z toho NE. Ale nemohu, jsem princezna. A ano, zní to, zvláštně, ale můj osud byl načtrnut již v okamžiku, kdy má matka otci oznámila, že se mu narodí dcera. Už tehdy byly sepsány smlouvy, věštci předpovídali můj život a věř mi, zatím se nic z toho nenaplnilo. A veř mi, že nic z toho není zrovna příjemné. Podle všeho rodinu nakonec zahanbím takovým způsobem, jaký si ani nedovedu představit. A víš co je nejhorší? Já už to nyní vím...vím to a cítím, že se to blíží.

Polknu, vstanu a udělám několik rozhodných kroků k dveřím, na okamžik se ještě zastavím.

Půjdu se převléci, v tohle nikam nemohu jít, pak si vezmu pár věcí a nějaké jídlo bude jistě také potřeba. Sejdeme se u hlavní brány.

Řeknu rozhodně a vyjdu ze dveří, následně rovnou zamířím do svých komnat, s jistotou, že nikoho ze svých dvorních dam již nepotkám a chůva bude dávno spát.

Ve svých komnatách:

Ve spěchu ze sebe shodím všechno oblečení a začnu se přehrabovat v truhlách, hledajíc přesně to, co potřebuji. Nakonec na sebe obleču uniformu městské stráže, která mi, kupodivu přesně padne. S úsměvem se prohlédnu v zrcadle a vlasy ukryji pod šátek, na něj přidám přilbici. Za pas si dám meč a do vaku na záda pak potraviny a vodu, jež jsem vzala ve skladu cestou sem. Poté se vydám k hlavní bráně, kde již počkám na Leonrada, snažíc se nesmát, při představě, jak mě bude hledat.

Šatlava neboli loch
Náraz do jiné skupinky chystající se řešit ten samí problém není moc problém. Vzhledem k naší rychlosti je div, že jsme nepopadali na jednu hromadu. Každopádně jsme se zase sloučili s naším milým válečným pánem a můžeme se zase směle vrhnout do záchrany nějaké pakáže. Prostě jsme si souzeni jako chlup k chlupu. Po několika málo dalších časů konečně dorazíme do lochu, kde nám takzvaně (a doslova) už teče do bot. Jak se zdá tak za všechno tohle utprení může zkroušený muž sedící v šatlavě. Můj princ zjevně neví co si počít, ještě aby ano jinak bychom mohli rovnou svrhnout krále a dosadit na jeho místo mého svěřence.
Šatlava... hodně vody. Který bůh mě trestá za mé hříchy? A za které? Kostelů jsme zas tolik nevypálili, rozhodně to nebyl ani tucet. Pravda ani tucet za rok, takže možná nějaký praštěný bůh se rozhodl nás vyplavit. Docela humorné - někomu vypálíte kostel a on Vás za odměnu utopí.
Nicméně na moje vzpomínání na staré dobré časy - řev, chlast a rachot - není úplně moc času. Naštěstí válečný lord není tam kde je jen díky tomu, že se umí ohánět mečem. Téměř okamžitě vymyslí plán jak z rybníka ven, neříkám, že mě taktéž nic nenapadlo. Nicméně dáme mu rozhodně šanci, a jelikož nastává trochu vyhrocená situace je na čase porušit některé moje zásady. Zatímco Madath zaúkolovává vojáka, já se probrodím k princi a jelikož je tak trochu rozrušený, dám mu levou ruku na pravé rameno. Pokud se neotočí otočím s ním já. Zadívám se do jeho očí a pak pouze kývnu hlavou a s tím se rozrachotím směrem k vojákovi dostávajícímu úkol od Madatha, pokud voják ještě nevyběhl, vyběhnu s ním já.
Tak jedem.... utopit se vážně nechci a až toho praštěnýho boha někdy potkam - nebo jeho kostel, rozhodně mu povim co si o tomhle vtipu myslim.
Ženu vojáka chodbami naší milé pevnosti až do úrovně normálních pater hradu. Voják mne někde v průběhu cesty opustí, snad aby splnil svůj úkol. Ať už šel voják kamkoli já zamířím do kasáren, neříkám, že očekávám v tomhle zmatku nějakou extra posádku, ale pár čerstvých chlapů by tam být mohlo. Když se přirachotím do kasáren skutečně tam naleznu něco k půltuctu vojáků. Od pohledu je mi jasné, že jsou to flákači. Nicméně já už je postavím do latě.
Zabíjel jsem bestie dvakrát takový jako jsem já, vypaloval jsem kostely bohů, nějakou bandu hejsků taky zmáknu... ale příjmat rozkazy bylo vždy.... vypal, znič, srovnej se zemí... jo to byla paráda.
Vojáci sedí v kasárenské jídelně a znuděně hrají karty. Když se vrachotím do místnosti jeden z nich na mne znuděně pohlédne. Do očí mi samozřejmě padne docela těžký dubový stůl. Ten stůl na němž hrají vojáci karty.
Tak jedem flákači, když to bude třeba... seřvu vás...
Vojáky jsem očivitně nezaujal proto přejdu až ke stolu a pěstí do něj praštím čímž si vynutím konečně jejich pozornost. Pravačkou na každého z nich ukážu a pak ukážu na stůl a nakonec rukou mávnu směrem k vězení.
Doufám, že tohle pochopíte pánové dost nerad bych tady plítval dechem.

Šatlava

Poslouchám Madadha, jak vykládá svůj plán, když skončí tak jen přikývnu. Naznačím mu, ať mě následuje ven. Projdu do další místnosti, kde je hluk snesitelnější a kouknu na něj.
Dobře, nic lepšího mě nenapadá a lepší je zbourat si část hradu, než ho nechat spadnout celý. Navíc, chudák bratr by si neměl kde užívat, řeknu a napadne mě, kde by mohl být teď. Zatím plechovka odrachotí pryč, zřejmě pro nějaké další lidi.
Zázrak, vrzající muž se ode mě vzdálil na větší vzdálenost, to nedělá snad ani když jdu na záchod, usměji se, pak mě ale probudí voda, která mi vystříkne do obličeje. Protřu si jej a zamrkám, abych tu kalnou vody vyplavil z očí.
Tak dobře, upřímně moc se tady nevyznám, nevíš kdo se tady pohybuje nejčastěji? Někdo, kdo by znal systém těchto chodem, místností a aspoň nějaké tajné chodby, které bychom mohli napustit, zatím co budeme bourat? Taky potřebujeme vědět, kudy to bude nejrychlejší pro odtok to probourat a aby to zabralo co nejmíň práce. Potřebujeme vodu rozprostřít do co největší plochy, než se pokusíme to usměrnit. Nesmí tlačit moc na zdi, jinak je prorazí. Vyslal bych několik lidí, ať pootevírají všechny dveře co to jen půjde, ať vodu nic nebrzdí, zatím to tu můžeme probourat, ztichnu a rozhlédnu se kolem dokola, jako bych někoho hledal, náhle zahlédnu konečně můj cíl. Odchytnu jednoho z lidí o kterém vím že pracuje ve věznici.
Přiveď mi někoho, kdo se tady vyzná ze všech nejlíp, řeknu mu a pošlu ho zpátky do chumlu lidí pobíhajících okolo. Voda stále stoupá a nezpomaluje. Začínám si říkat jak dlouho to hrad vydrží, pokud s tím nic neuděláme.
Tak fajn, chtělo by si to vzít tu dovolenou.

Conn, železo a princ ve věznici:

Ledová voda vám nyní dosahuje ke kolenům, znemožňuje vám se rychleji pohybovat, navíc, je tak studená, že pokud zde budete příliš dlouho, přinejmenším zápal plic vás nemine, nehledě na ošklivé podchlazení. Nepěkná myšlenka, to ano, zvláště v dnešní době, kdy v celém světě není jediný čaroděj, jež by vám mohl zdraví vrátit. A spousta nemocí je již opět neléčitelných. Zásadním problémem je nyní to, že zde v hradě není jediný voják, jež by podrobně znal to, jak hrad vypadá. A jestli jste byli tak naivní a doufali, že najdete jeho stavitele, jste na velkém omylu, neboť ten je již několik staletí dávno po smrti.
Pomoci by vám mohl jedině ten, jež zná dobře knihovny. Podle všeho je to jedině princezna a pak muž, jemuž se všichni na hradě z jistých důvodů vyhýbají a vídají jej co nejméně. Jak se zdá, možná budete opravdu potřebovat jejich pomoc.
Váš plán je sice dobrý, ale jakmile otevřete více dveří, voda se dostane dál do hradu a to bude velký problém, opravdu velký, vzhledem k tomu, že téměř všichni lidé z města jsou uvnitř.
Nezbývá tedy, než na slepo nějak vybourat zeď a doufat, že voda a příroda již vykoná své.
Třeba se nakonec vodopád ze stěn hradu bude jeho veličenstvu líbit. No a pokud ne?
Pravděpodobně bude někdo z vás o hlavu kratší. Sladká to myšlenka.

Silivren:

Jsi ponechána své bolesti a samotě. Ničí tě a užírá, to vše, co se stalo. Výčitky svědomí? Ano, ty neskutečně tlačí na tvou již tak zmučenou duši a ukazují ti, že to vše bude bolet ještě mnohem, mnohem více. Myšlenky, jež ti ukazují, že již vlastně nemáš důvod žít tě ničí a přesvědčují, že hranice mezi životem a smrtí můžeš překročit kdykoliv. Máš chuť si život vzít, stejně jako jsi ho vzala tvému bratru. Jakmile pomyslíš na toto, ozve se další naléhavé zaklepání. Bez vyzvání vstoupí do místnosti muž, voják a hluboce se ukloní.

Má paní, našli jsme vašeho bratra. Není na tom příliš dobře, je podchlazený a velmi zmatený, bojím se, že pokud Vás neuvidí, zemře. Momentálně není nikdo, kdo by se o něj mohl postarat. Proto prosím pojďte se mnou.

Muž ti pomůže na nohy a zlehka tě podepírá, vede tě, jako by si uvědomoval, že jsi před okamžikem zahodila sílu žít. Tvého bratra mezitím přenesli do sousední cely, nebyl čas se o něj starat. Krvácí z několika tržných ran, které pravděpodobně utržil pod vodou. Ale žije, Silivren, žije.

Má paní, pomohu Vám jej odnést do vašich komnat, jež již byly připraveny, bohužel, budete muset je sdílet spolu, leč, jsem si jist, že to v tuto chvíli nebude překážkou.

Vezme tvého bratra do náruče a opatrně s ním stoupá nahoru k chodbě s pokoji pro čestné hosty.

Arandir:

Cítíš, že tě někam přenáší, kam, to nyní již netušíš, máš problém se orientovat již kdekoliv, i kdybys byl u sebe doma. Možná je to kruté, na druhou stranu, bolest ti připomíná, že žiješ a to je v tento moment snad nejdůležitější, tedy, pokud žije tvá sestra. Problémem je snad jen to, že to je jedna z věcí, kterou si nemůžeš být vůbec jist.
Nyní zase ležíš na zemi, kupodivu na čerstvé slámě, voňavé, ale i přesto nepohodlné. Jde vidět, že žádného z lapků zde již neměli dlouho.
Pak uslyšíš otevírající se dveře, v nichž stojí mohutný voják a za ním, ANDĚL?
Ne, není to anděl, Arandire, ale tvá malá Silivren. Tvá sestřička, naděje a spása. Ta, která má tu sílu tě zase vrátit do života.
Ta, jež tě již nikdy neopustí.

Semerael, Leonard, nádvoří:

Cesta z hradu nebyla náročná ani pro jednoho z vás, tedy, pro princeznu snad ještě méně náročnou, snad právě z toho důvodu, že její převlek zapůsobil přímo dokonale, Leonard pak neměl problémy spíše proto, že lidé se jej na hradě straní a drží se od něho z určitých důvodů dál.
Problém nastane v okamžiku, kdy se Leonard dostane k hlavní bráně. Princezna, na níž čeká, se neobjevila. A v tobě se začnou ozývat myšlenky, jež se ti ani trochu nelíbí.
Mohla snad zůstat zavřená ve svých komnatách? Přišel otec na její odchod? Utekla sama? Odmítla nakonec jít?
Ucítíš na svých očích dlaně, někdo tě k sobě otočí a políbí. Hluboce, vášnivě. Odsuneš tu postavu od sebe a zjistíš, že před tebou stojí voják, jeden z králových stráží, podle uniformy.
Zalapáš po dechu, on se mile usměje.

Toto jsem vždy toužil udělat, mistře Leonarde.

Takové vztahy na hradu nejsou ničím zvláštní, mnozí, právě z králových nejbližších odmítají ženy a s radostí se vrhají do postele mužům. Stal jsi se snad obětí jedním z nich? Jak se zachováš?

Nádvorie

Dôkladne zamknem laboratórium, a bežím hore schodami na nádvorie. Prešmyknem niekoľkými drevenými vrátami, a, konečne raz, som vďačný za to, že sa odo mňa všetci stránia.

Keď na nádvorí Semerael nikde neuvidím, na krátku chvíľu sa ma zmocní nepokoj. Celkom som sa tešil, že mi bude robiť spoločnosť. Možno ju prychitila jedna z jej služobníc, a ona musela zostať u seba... z myšlienok ma vytrhne naprosto neočakávaný bozk. Zatackám sa, a zalapám po dychu, predomnou stojí akýsi chlap, a hovorí, že to vždy chcel urobiť. Zlomok sekundy si ho premeriavam od hlavy po päty, a potom poviem. "Nechceš sa so mnou prejsť za hradby tejto kamennej pevnosti, fešák? Tam vonku je teraz pekne ticho, a súkromie." Odpoviem flirtovným hlasom, a pomalým krokom vyrazím von z hradu.

Až tak zle na tom nie som, že by som nerozoznal bozk tej istej osoby po asi... pol hodinovej prestávke. Okrem toho, verím tomu, že chlapi nemajú také božské pery."

Potom sa na chvíľu zamyslím, a napadne ma, že toto môže byť moja posledná príležitosť na veľmi dlhú dobu. Keď "vojak" vyrovná so mnou tempo, jednou rukou ju svižne plesnem po zadku.

Ach, ako som to vždy túžil urobiť.

Nádvoří, cesta z hradu:

Zalapám po dechu v okamžiku, kdy oznámí, abych jej doprovázela, snažím se to zamaskovat zakašláním, stejně jako dusivý smích, jež se mi dere ze rtů. Polibek si jak se patří vychutnám.

Samozřejmě, pane, bude mi potěšením vás doprovázet a dělat vám osobní stráž. Poslal mě samotný král.

Jen o tom naštěstí ještě neví...

Pak vyrazím svižným krokem za ním, usmívajíc se od ucha k uchu i přesto, co zde venku panuje. Plácnutí po zadečku mi vyrazí dech, vykřiknu, nikoliv mužským hlubokým hlasem, ale typickým vypísknutím dívky. Nakvašeně se na něj otočím a založím si paže na hrudi.

Myslíš, že mé přestrojení vydrží dlouho, když se ke mě budeš takto chovat?

Řeknu na oko pobouřeně a zatáhnu jej do prvního stinného koutu, prahnoucí po dalších a dalších polibcích a dotecích.

Cesta z hradu

Na Semeraelinej poznámke sa od srdca zasmejem. "Neboj." Poviem potichu, a prejdem pár krokov za hradby. Bleskovo sa poobzerám navôkol, a hľadám vhodné zákutie. Keď nájdem jedno, ktoré sa mi celkom pozdáva, chytím Semerael okolo bokov, a zatiahnem ju tam, do príjemného súkromia pri stene jedného z pouličných barákov. Bez slova ju pevne pritisnem k sebe, a začnem vášnivo bozkávať, pričom sa začudujem, ako dokázala svoj bujný hrudník tak dobre zamaskovať pod vojenskou uniformou.

Město, v přítmí:

Neměli jsme jít náhodou něco do města dělat, Leo?

Šeptám mezi jednotlivými polibky a snažím se znovu popadnout dech, snad i proto jej lehce odstrčím, abych jej v zápětí mohla znovu obejmout a přitisknout pevně k sobě, nehledě na to, že mužský oblek je neuvěřitelně nepohodlný.

Co tady vlastně budeme hledat?

Zeptám se se zájmem, dlaně mám opřené o jeho hruď, snad proto, abych odolala touze jej znovu políbit, ba co hůř, skončit s ním někde tady v blátě a vodě.

Šatlava

Plán byl schválen. Vůbec, je to asi nejlepší řešení, které se mohlo k této situaci dostat. Pokud to vojáci stihnou, dřív, než budeme plavat břichem vzhůru, voda začne tryskat ven z hradu.
Princ má zřejmě něco na srdci a tak ho poslušně následuji do vyšších míst, kde burácení vody je jen pouhou melodickou hudbou.
Vyslechnu si prince, avšak něco na tomhle není zrovna nejlepší. Odvod vody přes jiné chodby a místnosti je pravděpodobně nemožný, pokud bychom opravdu neměli chuť všichni zemřít.
„Se vší úctou veličenstvo, ale asi to nebude možný. Vězení je jedna z nejníže umístěných části na hradě. Navíc, má jen jeden vstup a ten ještě vede přes schodiště. Pokud bychom chtěli tenhle plán uskutečnit, vězení by se muselo vyprázdnit a muselo by se čekat, než by ho voda kompletně zaplnila.“ Odmlčím se, zhluboka se nadechnu a urovnám si další myšlenky v hlavě.
„Navíc, polovina cel má zamřížované okno, takže by voda začala pomalu vytékat ven. Čekali bychom věky a pak už by se ta hromada vody nemusela dostat ven. Ani přes ty šílené chodby zdejšího systému.
Raději tedy budu dohlížet na své lidi, které budou ve stoupající vodě bortit zdi, než si dřepnout na zadek a počkat, až voda stoupne tak, abychom jí rozvedly po hradě. Pane...“ Rozhovor zakončím uctivým, ač rychlým a odfláklým úklonem, a jdu se opět vrátit do vodního chaosu.
Ti, co zůstali se snaží dělat všechno proto, aby vodu nějak zastavili, či jí poslali někam jinam. K mému štěstí a ke štěstí všech se brzy objeví jednotka, nesoucí kus kamenného sloupu. Raději ani nepřemýšlet, kde ho vzali, ale jelikož byla bouře, mohl taky padnout sám. Hlavní je, že je tato věc jako beranidlo naprosto ideální.
V celách s okny se určila ta nejtenčí zeď, nebo která by mohla být nejtenčí a začalo se bortit. Voda stoupala, avšak vojáci už byli promrzlí, těžko mohli vnímat něco jiného. Problémem bylo, že vojáci rychleji ztráceli síly, naštěstí jich zde bylo dostatek a tak ty vyčerpané nahradili čerství. A tak nějak pořád dokola.
Hluk vody občas nahradí dunivá rána a čas pomaloučku ubíhá a vězení se naplňuje. To demolování trvá celé věky, začínám se bát, že se to nestihne a leda budeme muset ven, jak vykouřené myši. Avšak někdo, i když nevím jak, udělal něco proto, aby to šlo všechno hladce. Možná nevěřil, že beranidlo nesežene sami, tak se šel po něm podívám sám. Výsledkem bylo, že Mundur přitáhl s dalšími vojáky a s nimi další beranidlo v podobně masivního stolu.
No výborně....
Obě jednotky se po rychlém dohodnutí přeci jen do stejné cely dostanou a střídavě začnou bušit do jedné zdi. Dunivou ránu střídá jiná a ze zdi začínají opadávat slabší kusy kamení. Tak snad to jen přeci stihneme.

Šatlava

Když mi Lord velitel řekne vše, tak jen zakroutím hlavou, než odejde chytnu jej za ruku, je celá mokrá, tak mi téměř proklouzne.
Nepochopils mě, jde o to, že bychom vodu měli pustit aspoň někam, aspoň tím směrem kam hodláme bourat, je to jasný? Když budou dveře pozavíraný, mužem se tu taky lehce utopit. Chápeš to? ukončím to. Jsem už unavený, promočený a pokud brzo z té vody nevypadnu budu pěkně nechcípaný. Setřu si z obličeje vodu, i když to je zbytečné.
Fakt by mě zajímalo co jsem komu udělal, že mě tak trestá, v tu chvíli s vrátí voják, kterého jsem poslal pro někoho kdo se tu vyzná. Nikoho za ním nevidím, tak cítím trochu zklamání. Celý zadýchaný mi řekne, že nikoho nenašel, ale že možná by mohla vědět něco má sestra, případně knihovník, prostě někdo kdo se pohybuje v knihovnách.
Knihovník? Jasně, to je ten muž… párkrát jsem ho viděl, ale nic víc… přikývnu.
Dobře, sežeň mi někoho z nich, jasný? Budu někde tady, když nenajdeš mě, najdi Lorda Velitele, s těmito slovy jej pošlu pryč.
Přísahám, že jestli se dostaneme pryč, nechám nakreslit plán celého hradu, vydám se za Lordem Velitelem do místnosti, kde se chlapy s beranidlem snaží probourat zeď. Vojáci se zrovna střídají v práci, když přijdu. Lord Velitel je sice pošle pryč, ale oni jen odstoupí od zdi a nikam nejdou, jsou moc vyčerpaní. Chytnu jednoho z nich a ukáži na dveře, kterými jsme přišli.
Tam není voda, sedněte si tam a odpočiňte si, sbírejte síly dokud můžete, ano?pošlu všechny tím směrem, je to jen pár metrů, ale díky schodišti tam není voda.
Ano, odpočiňte si, dokud to půjde, za chvíli vás bude zase potřeba, otočím se zpátky k beranidlu a kouknu na vojáky co zrovna buší do zdi. Velitel tam jen tak stojí a kouká ne ně.
Asi je na čase přidat se do práce, odstrčím od beranidla vojáka co vypadá nejvíc unaveně a vystřídám jej. Ještě zahlédnu, jak jde za ostatními do vedlejší místnosti.
Kde je vlastně plechovka, zrovna by se mi hodila…pomyslím si, zatímco pod našim beranidlem pomalu praská zeď.

Princovy komnaty

Stále sedím na zemi před ohněm, jen já a bolest, která ne sžírá. Jednu ruku nataženou před sebe přibližuji k ohni, až cítím teplo sálající z krbu. Tiše praská a svým monotónním plápoláním mne přitahuje k sobě blíž a blíž.
Jaké by to asi bylo, nechat se spálit žárem? Oheň prý očišťuje, dokázal by i n očistit a odpustit mi? Nač ještě žít na tomto světě, když již nemám nikoho? A je to vlastně má vina, to já mohu za to, že Arandir zemřel. Má lehkovážnost. Nikdy nebudu hrdina jako on, tak proč jsem si na něj hrála?
V tuto chvíli jsem se však přiblížila moc blízko jednomu z plamenů, který bolestivě zasáhl mou ruku. A tu byl můj pocit sebezáchovy větší a já ji okamžitě stáhla k sobě tak, že druhá ji lehce ochladila. Pohlédla jsem na svou snad další z lehkovážností. Ne, nic mi nebude, jen trocha červeně.
Jsem stejně zbabělá, nikdy bych to neudělala. Nedokázala bych si vzít život, ale nikoliv proto, že bych byla tak statečná, to ne, spíše zbabělá. To je to pravé slovo.
V tu chvíli se ozve zaklepání a dřív nežli stihnu odpovědět, dovnitř vejde voják. Překvapeně na něj pohlédnu v očekávání, jakou zprávu mi to nese.
Když jej však vyslechnu, neubráním se slze, která skane po mé tváři. Veškerá bolest jakoby se rázem rozplynula v nekonečnu, a to, co cítím uvnitř se nedá slovy popsat.
Žije, on žije. Je na tom špatně, ale žije, a to je nejdůležitější. Já se o něj postarám, neopustím jej, již ne.
Podám vojákovi ruku a vděčně se na něj usměji, když mi pomůže na nohy. Jsou vratké, ale něco, co se probralo uvnitř mne mi poroučí jít dál, co nejrychleji to jen jde.
Celá cesta mi však připadá dlouhá, nehorázně dlouhá, jakoby se chodba schválně natahovala, jen aby mi zabránila dostat se ke svému bratrovi.
Avšak konečně docházím na místo, kde leží. Vypadá zuboženě. Opět si ve mne zahlodá červík, který mi připomene ž toto ve je má vina.
Okamžitě pokleknu do podestýlky a nahnu se k němu blíže.
“Odpusť mi, bratříčku. Tohle jsem nechtěla, tohle ne,“ šeptám mu skrze sevřené hrdlo, zatímco trhám zbytek látky z mých šatů a trochu neuměl se mu roztřesenýma rukama snažím zastavit krvácení.
Jedním uchem poslouchám vojáka a letmo na něj pohlédnu.
“Moc vám děkuji. A, zajisté, s komnatou vůbec problém nebude,“ snažím se i na něj promlouvat klidným hlasem, aby mi rozuměl, avšak nakolik se mi to daří, netuším.
Opatrně se zvedám, když voják bere Arandira do náruče a pomalu jdu za nimi, stále se třesouce z tolika protichůdných pocitů, které se ve mne vyrojily.
Radost, naděje a přitom strach o něj a o to, co bude dál. Pocit viny a touha vše odčinit. Co vše v sobě ještě objevím?

Kasárny - posléze šatlava neboli loch
Jak se zdá tak vojáci příslušící tomuto hradu nejsou tak hloupí jako moji bývalí spolubojovnící coby tupí barbaři severských planin. Moje náznaky, že po nich chci aby mi pomohli s tim stolem sice chvíli vstřebávali, ale nakonec pochopili a tak jsme společně odnesli stůl-beranidlo až pěkně dolů do šatlavy. Zdovnase přirachotím spolu se svým beranidlem a vidím jak můj chráněnec pracuje s obyčejnými vojáky.
Tak je to správně... aspoň budeš mít nějaký svaly.. nějaký pořádný svaly.
Stůl jsme nesli deskou vzhůru- čili nohama dolů. Nicméně, zde bude rozhodně výhodnější a také méně namáhavé stůl otočit a položit na vodu. Takže jeho použití coby beranidla nebude tak namáhavé. Ikdyž to pravda bude chtít trochu větší rozběh. Nicméně ve výsledku získáváme docela pravidelnou souhru zvuků coby kamenného sloupu a dubového stolu narážejícího do zdi na určeném místě. Vojáci princ lopotící se s těžkým sloupem versus já a vojáci rozjíždějíc stůl po vodě.
Kdybych měl řečnické nadání jistě bych vojáky povzbuzoval.... někdo by povzbuzovat mohl, nejlépe někdo kdo zrovna nemaká.
Při jedné směně, kdy zrovna je v akci sloup a stůl dojíždí do startovní pozice se ohlédnu po válečném lordovi co vlastně dělá. Udílí nějaké pokyny - jak jinak.
ach panáčku... ještě se máš co učit...
Moje plechy samozřejmě dávno promrzly a jestli nebyli dost prorezlé ještě před tímhle vodním peklem tak po něm rozhodně budou.

“Přidělené komnaty“

Jsem zcela zmaten, nejsem si jist co je pravda a co je klam. Mé oči se mi vysmívají, mysl mne mate a jediný pocit, který je semnou spřízněn je zároveň i ten kterého jsem se nejvíce bál. Bolest srdce, ta jediná, mi říká proč jsem zde. Toužím ji zastavit, toužím uhasit oheň v mé duši.

Oči se neustále zavírají a pokaždé když se otevřou je vše úplně jinak. Nejdříve sedím zbaven pohybu na truhle uprostřed rejdiště lidí, nyní již v leže vidím anděla, kterak se mi snaží naznačit, že je část odejít a nechat tento chladný a zákeřný svět.

Další procitnutí je jako prokletí, jako kdybych nikdy neměl zemřít jako kdybych…“Známá tvář? Tak září. Znám ten lesk v očích, znám hlas!“ Však přes všechnu snahu se ústa skoro nepohybují. Mám chuť zvednout ruku, abych se mohl ujistit, že její tvář není jen další přelud mé mysli. Další škodolibý vtípek přisluhovačů pekel, kterak se pobavit na můj účet.

“Silivren? Mu..sím..t..t..ě najít , ne nep..edat…k…“

Ruka se však nezvedá, a slova, která křičí v mé hlavě vycházejí ven jen jako slabá sotva slyšitelná změť slov, které nedávají skoro žádný smysl.

Bolest mě stále sžírá ale nyní mám alespoň nad čím přemýšlet. Je ta dívka, kterou vidím opravdu sestřička, mám dále bojovat, protože ona tam na mě čeká? Nebo je to pouze mlha divně zformovaná do tváře, kterouž toužím vidět a ve skutečnosti se teď někde plavím na hladině rozbořeného vodního živlu.

“Co je pravda? Čemu mám věřit? Mám si říct, že musím bojovat? Ano? Ale s čím? Sám se sebou? Ach Silivrem, pokud jsi to opravdu ty, pevně mi sevři dlaň, protože mám pocit, že se znovu topím. Topím v pochybách. Topím v iluzích. Topím ve SMRTI!“

Víčka se znovu zavírají.

Mesto, v prítmi

Keď sa medzi mňa a Semerael dostane trochu priestoru, začnem uvažovať o niečo racionálnejšie. "Dobrá otázka. No, chceme prísť na to, čo sa to tu vlastne deje... a informácie, čo máme tu v meste nám nestačia... snáď všetkým je jasné len jedno, že za to môže Ten ostrov. Ak to je skutočne tak, pochybujem že toto vyčíňanie prestane za niekoľko dní, ako jarná búrka."

Prejdem pár krokov smerom k hlavnej ulici, a poškriabem sa vo vlasoch. "Keby som sa mohol porozprávať s ľuďmi, čo nie sú odtiaľto... čo získavali informácie po celom svete... s cestovateľmi, dobrodruhmi... možno by sme sa od nich niečo dozvedeli?" Pozriem sa na Semerael. "Pretože ináč ma veľa vecí nenapadá. Ty máš nejaký návrh?"

Vykročím na hlavnú úlicu, so Semerael po boku, a rozhliadnem sa. "Katastrofa... skoro všetko je zničené... keby aspoň tak nelialo," pretriem si oči, aby som z nich dostal všetku tú vodu. "Myslíš, že tu niekde bude stáť nejaká taverna? Cestovatelia bývajú chladnokrvní, neposerú sa ani pri tejto katastrofe... keby v tomto meste nejaká hospoda stála, určite tam nájdeme aspoň jedného."

Trojice pokusných králíčků, och, tedy princátko, válečný lord a hromada železa – brzy rezavá:

Rána střídá ránu, práce je to neskutečně vyčerpávající, převážně pak proto, že ledová voda Vám zpomaluje krev, ruce se třesou a mnohým mužům již začínají modrat rty, nehledě na to, že si každou chvíli mohou ukousnout kousek jazyku, jak klapou zuby. Rána střídá ránu. Stěny se chvějí, voda opět stoupá, zdá se, jako by se jí každou chvíli valilo více a více, mnozí muži už sotva stojí na nohou, přesto vše, pod vedením svých pánů bojují s živlem jako o život, no, v podstatě však nebojují jen o svůj, ale o stovky dalších životů tam nahoře. Kruté? Možná, ale po dlouhé době si svůj žold zase zaslouží. V kamenné stěně se začínají objevovat obrovské trhliny, jež se z hlasitým „křřřřch“ šíří po celé místnosti. Ještě jedna rána a kamení, jež do tohoto momentu sloužilo jako jedna z hradních stěn se řítí dolů. Voda, jež vám nyní sahá po pás se začala řítit dolů, rychlostí a silou, jako nikdo nečekal. Kdo se něčeho nechytl, skončil v hlubinách skal, stejně tak, jako tříštivý vodopád. Slyšíte výkřiky tří vojáků, jež skončí svůj život kvůli vaší hlouposti. Toto bych nazvala kruté…
Ne, vlastně toto ještě ne, ale to, že celá místnost se začne chvět, stěny se začínají hroutit a vojáci začínají panikařit. Ne, útěk odtud nebude tak snadný. Jedny dveře, spousta mužů, žádná sebekontrola, panika, řev, křik, rány a kopance. Každý ví, kde je cesta ven a že je jen jediná. Princ je stržen k zemi, dupe po něm desítka nohou. Tvrdá realita? Nikoliv. Sladké bezvědomí tě vítá s otevřenou náručí.

Silivren, Arandir a voják:

Nyní jste již dá se říci v bezpečí, v přítmí pokoje, u rozdělaného krbu, spolu. Pouto, jež mělo být zpřetrháno a zničeno dále žije a vy k sobě máte blíže, než kdykoliv předtím. To vše se však může ztratit během sekundy, neboť pokud nezasáhne lékař, Silivren, tvůj bratr ti zemře v náručí a ty jej ztratíš podruhé. To si uvědomuješ ty, on, i voják, jež stále stojí u vás.
Kupodivu, je to právě on, kdo zareaguje adekvátně na reakci.

Má paní, není možné se již dále zdržovat, je nutné přinést koupel, čistá obinadla a především sehnat lékaře. Obávám se, že to vše bude po té katastrofě obrovský problém. Já se vydám hledat všechny potřebné věci a někoho ze služebnictva, vy musíte vyrazit za našim …echm…prostě za mistrem Leonardem, ten by nám mohl pomoci. Najdete jej dvě chodby od královských komnat, myslíte, že to zvládnete?

Zkoumavě se na tebe zadívá a smutně se usměje a otevře dveře, snažíc se přitom nedívat se na tvého bratra, jež, podle všeho nyní bojuje s těmi nejtemnějšími démony podsvětí. Nechá tě odejít první a následuje tě, na první křižovatce chodeb se od tebe oddělí.

Arandire, ty nyní víš, že jsi zase sám, vnímal jsi hlasy, hlasy své sestry, hlasy neznámého muže a hlasy podsvětí. Volají tě všechny. Je to zlé? No, představ si, že to brzy bude ještě horší, poté, co se dozvíš, co se to vlastně stalo. Nebo myslíš, že se ze zajetí oněch hrůz, jež tě nyní pronásledují již nikdy nedostaneš? Jistým způsobem tě poznamenají na vždy. Voda bude nyní tvým postrachem, už jen koupel v potoku či řece, rybníku či jezeru bude pro tebe horší, než veškeré mučení. Voda ti brzy přestane i chutnat. Voda nyní bude tvým strašidlem.
Nemluvil onen muž náhodou o koupeli? Nebo to byly hlasy podsvětí? Kdo ví…

Eulenspiegel:

Rozhovory tvého přítele tě nechávají chladným, jsi naučen přizpůsobit se autoritám a tou vyšší byl nyní princ, pravda, možná tou hloupější, každopádně tou, jež drží kasu, nebo ne?
Ať už se ti honí hlavou cokoliv, přeruší to tiché zaklepání na dveře. První, co ti proletí hlavou, je to, že to bude jedna z dalších dívek, možná jedna z těch, jež před chvilkou byly poslány zpět.
Zaklepání se však ozve znovu, nyní se slovy, jež mu dají na důrazu.
Královský posel, jdu ve věci krále.

Už jen to, že král posílá posla v tuto hodinu, je zvláštní. Dokonce sám princ se zvedne ze svého lehátka a jde otevřít dveře. Muž pokyne na pozdrav.

Princi, pánové, omlouvám se, že ruším v takto ďábelskou hodinu, ale jeho veličenstvo předpokládalo, že ještě jistě nebudete na ložích. Rádo by nyní pohovořilo se svým věrným přítelem Eulenspiegel, má pro něj něco jistě velmi neodkladného, a proto jej prosí, aby přišel ihned. Prince a Midregotha si pak král zve hned zítra dopoledne, i s nimi si přeje pohovořit. Nyní vám jeho veličenstvo přeje dobrou noc.

Zasalutuje a počká k dovolení k odchodu, pravděpodobně předat správu dalším příjemcům.


Leonard, Semerael:

Oběma je vám naprosto jasné, že v takové pohromě se na ostrov jistě nedostanete, stejně tak, jako si velmi špatně uvědomujete, že klíč ke konci bouře je tam, na ostrově. Bouře je přírodní, jen to,co ji vyvolalo však ne. Skončí, brzy a přijde čas změn.
Společně se však vydáte k taverně, i když nepříliš přesvědčeni o tom, že tam někoho najdete, vždyť okenice té nejznámější ve městě a snad jediné, jež ještě stojí , jsou zabedněné a dveře zamčené. Leonard se pustí do studování zámku a Semerael se zaposlouchá do zvuků bouře. Zdálky slyší řehtání, úpěnlivé, bolestné, zuřivé a hlavně prosící o pomoc. Ani se neotočí za Leonardem a okamžitě vyrazí na místo, odkud zvuky jdou. Spatří ošklivou scénu, stejně tak jako Leonard, jež se za ní vydá ihned, jakmile zjistí, že zmizela. Před vámi se zmítá kůň, nádherný mohutný grošák, v hrudi mu věží velká větev, kůň, ve snaze se bolesti zbavit tančí na zadních a kope kolem sebe nohama. A ty, Leonarde okamžitě víš, že Semerael se jej pokusí zachránit, i kdyby při tom měla umřít. Ten lesk v očích již znáš.

Cesta k jeho Veličenstvu

vypiji víno do dna a s výrazem smutné melancholie se zahledím do prázdného pohárku.
Z myšlenek o ničem mě vytrhne až zaklepání na dveře.
Další děvky.
Pomyslím si hned a zvědavě pozvednu obočí. Když se však nahlásí královský posel zbystřím, dokonce i omámení z vína v tu ránu vyprchá. Zneklidním se o to víc, když zřím, že i prince vyvedlo toto náhlé vyrušení z rovnováhy. Odložím tedy pohár a postavím se také.
Když vyslechnu poslovu zprávu zatrne mi.
Sám král se mnou chce mluvit? Hlupáku! Tvař se noblesně. Ne jako před popravou. Dělej, jako by pro tebe audience u krále byla denním chlebem. Hlavně ať nikdo neprohlédne mé obavy.
Rozechvělé ruce si založím autoritativně na prsou.
Jistě za chvíli tam budu.
Co když odhalili některý z mých falešných obchodů? Co když jim někdo prozradil, že jsem bral úplatky či sám uplácel? A nebo...je některá z dvorních dam v jiném stavu. Co hůř! Co když se nějakému dvornímu princátku pustila huba na špacír...
Otočím se k Princi a Midregothovi:
Pánové, slyšeli jste. Král mě očekává. Musím se s vámi rozloučit. Omlouvám se tedy a přeji příjemný večer.
Ukloním se princi a opustím místnost.
Cestou ke králi mě téměř jímá závrať. Zkontroluji zda je můj oděv v pořádku a pročísnu si rukou vlasy.
Král ve mě má důvěru. Proč by neměl? Patřím k nejlepším přátelům jeho syna...

Pred tavernou

Obzerám si debnenie taverny, keď tu zrazu Semerael odbehne preč. Okamžite sa zvrtnem, a nechám budovu budovou, a bežím za ňou, čo mi nohy stačia. Keď ju dobehnem, už aj ja počujem zvuk, za ktorým bežíme, aj keď ešte presne neviem, čo sa deje. Keď dorazíme na miesto, pred očami sa mi premietne hrozivá scéna. Silný, mladý kôň beznádejne umierajúci, vzpínajúci sa v posledných návaloch agónie. Vedel som, čo bude nasledovať, neprekvapí ma to. Moja ruka vyletí, a chytí Semerael za rameno, tak, aby nikam nešla. Dávam pozor, aby som nedržal tak, aby ju to príliš nebolelo, ale aj tak držím pevne. Nevyšmykne sa mi. Stiahnem ju o kúsok dozadu. Stále sledujúc koňa poviem: "Počkaj tu, pokúsim sa niečo s tým urobiť." Môj hlas nedáva priestor na žiadne "ale". Vykročím vpred, bližšie ku koňovi. "Ani krok." Dodám ešte potichu, bez otáčania sa.

Priblížim sa ku vzpínajúcemu sa obrovi, a pokrčím nohy v kolenách, zaujímajúc pohotovú pozíciu. Keby som uvidel čo len náznak výpadu mojím smerom, okamžite uskočím. Rýchlo si obzriem okolie, určím si predpoklad, pokiaľ koňovi vetva v hrudi dovolí ísť, a ako ďaleko dosiahnu jeho kopytá. Čo teraz? Ukončím ho? To zviera už pravdepodobne behať nebude. Zem je lepkavá od jeho krvi, jeho divoký vzdor zarýva pevný kus dreva hlbšie, a spôsobuje mu hrozné vnútorné zranenia... v jeho zúfalom hlase je počuť chrčanie, zvuk, ktorý vyvoláva krv v pľúcach... Jedna z mojich rúk podvedome zablúdi k brašni, ktorú mám vo výške stehna, no potom ju stiahnem späť. Musím si dávať pozor, ktovie, či by ma pri tom niekto nevidel. Toto budem musieť vyriešiť ináč. Siahnem jednou rukou za chrbát, a z pošvy vytiahnem jednu z mojich dýk. Čo môžem urobiť? Preseknúť vetvu... podrezať koňa... keby som bol mal povraz, mohol by som mu ho hodiť pod nohy, a pokúsiť sa niečo urobiť, ale to je nemožné... nevyznám sa v konskej anatómii, a pochybujem že Semerael by bola omnoho lepšia...

Ustúpim ešte o krok, aby som bol od koňa v bezpečnej vzialenosti, pretože sa chcem otočiť dozadu, a nechcem, aby ma zrazil, keď sa naň nebudem dívať. Musím to urobiť. Musím sa zadívať na Semerael, a povedať jej, čo idem s tým koňom urobiť. Nehovorím to slovami, reč očí je na to dostačujúca.

Ve městě:

Snažím se vykroutit z jeho sevření, jež je, jako vždy pevné a nezlomné. Snaha zachraňovat, snaha ukázat sílu, snaha...

Ne!

Vykřiknu se slzami v očích a vrhnu se mezi něj a koně, v marné snaze zachránit to posvátné stvoření, jež pro mě v tomto okamžiku znamená naději, víru, že vše bude dobré. Víru, že tento kůň přežije, stejně jako bouře odejde.

Leonarde, ne...

Podaří se mi zašeptat, vyděšena z toho, co jsem udělala. Nyní sedím v blátě pod koněm, celá od bahna, odřená a v ohrožení života, jeho života.

Musím vytáhnout tu větev, to ona jej nutí si ještě rozšiřovat jeho zranění. Musím...

Pokleknu na kolena, rychle, téměř zoufale a pak se bezhlavě vrhnu před sebe v okamžiku, kdy kůň klesá z dalšího marného pokusu o postavení na zadní. Chytím větěv a vytrhnu ji. Právě v ten okamžik se ocitnu pod jeho vražednými kopyty. Cítím bolest, možná křičím, ale vím, že kůň, že kůň bude žít, neboť ještě stojí na nohou a má sílu bojovat.

Leonarde, zatraceně chyť ho a postarej se o
něj...

Zašeptám a omdlím přímo tam, v blátě, na dešti, se slzami radosti v očích.

Hroutící se šatlava aneb prů*er na druhou

Takže nakonec jsme se neutopili jak se dalo zprvu očekávat a že já - vážící 3x více než obyčejný člověk mé velikosti - jsem pro to měl nejlepší předpoklady. Nicméně se zdá, že udělat díru do zdi nebyl úplně ten nejlepší nápad, možná lepší idea by byla vystavět obrovskou loď a odplavit se se všemi přeživšími. Nicméně na takovýchto úvahách již nesejde neboť jsem se díky proudu vody hrnoucímu se ven musel zachytit dveří, bohužel se to ne všem povedlo a dva tři vojáci ukončili svou stezku jejich životem. Celé vězení se otřásá a vojáky zachvátila panika, to co se za léta výcviku naučili bylo rázem přebyto prostým pudem sebezáchovy. A aby toho nebylo málo - mého prince se pokouší srazit osud do říše hlubší než jest vodopád pod námi.
Výborně... mám dvě možnosti a žádná se mi nelíbí....
Můj mozek by měl pracovat rychle nebo mi chudáka prince ušlapou.
Bohužel.. jednou bych to stejně udělat musel... dobrotivý princ si to zaslouží a třeba to odčiní nějaké moje hříchy.
Někdo právě prince kopl do hlavy.
Tak a dost!....
Moje pravačka vyletěla za hlavu a nahmatala jílec mého meče, který jsem následně po mnoha letech i vytasil. Ti kdož mají čas si ho prohlednout mohou spatřit něco přes metr dlouhou zubatou čepel - zubatou od záseků, zářezů a prostě celkově neopravovanou. A někteří tu čepel dnes i okusí a je mi to popravdě jedno. Tady jde o prince!.
Bohové, jež jste mě právě pořádně nasrali, tohle Vám neodpustím.....
Všechno mlčení, všechna nevyřčená slova nahromaděná za léta mlčení se nyní derou na povrch.
Princ!
vysoký kvílivý hlas operní pěvkyně se vydere z mích úst a těm nejblíže stojícím - ostatně jako mě - z toho mohou zalehnout uši. Pakliže někdo strnul nad tím, že mlčící hromada šrotu vydala jiný než rachotivý zvuk, je mi to úplně jedno a deru se k princi, kdo neuhne toho skolí má čepel k zemi - jak říkám - JE MI TO JEDNO. Jakmile se nějakým způsobem protlačím/prosekám k princi moje levá ruka si prorazí cestu k jeho límci za kterýž ho následně zvedám na nohy.
Jestli má někdo problém, vyřešíme to nahoře!
Znovu zakvílím a razím si cestu vzhůru, pokud je to možné tak méně brutálním způsobem, prince jsem si přehodil přes rameno. A je dost možné, že se u toho praštil do hlavy.
Schválně, jestli mě popraví.....neboť jsem skolil minimálně tři....

V meste

Keď Semerael prebehne predomňa, zmocní sa ma panika. "Nie! Nerob to!" Slová vychádzajú z mojich úst samovoľne, takmer bez môjho pričinenia. Bezmocne sledujem, ako sa v rýchlosti a pošetilosti vrhne pod koňa, vytiahne mu z hrudi vetvu, ktorá nebola zarazená až tak dlho, ako som predpokladal, a ako na ňu dopadnú ťažké koňské kopytá. Inštinktívne sa vymrštím vpred, schytím ju za ruky, a odtiahnem do bezpečia. Zamdlieva... jej posledné slová boli žiadosť, aby som pomohol koňovi.

Ale najprv.

Vstanem, vystriem sa nad bezvládnym telom Semerael, napnem všetky svaly v tele, a s navretou žilou na krku vykríknem jedno zúfalé: "KURVA!" na celý svet.

Čím skôr sa postarám o koňa, tým skôr sa budem môcť postarať o ňu. Iste, mohol som to doň napáliť tak, že by uletel na druhú stranu námestia, a potom v hneve dupať po jeho mŕtvole, čo mi pripadalo ako fantastický nápad, ale Semerael si želala niečo iné. Rýchlo pribehnem ku koňovi, ruky vysoko zdvihnuté dlaňami k nemu, a ukľudňujúcim hlasom drmolím: "No tak! Kľud, už je to dobré! Si v poriadku, vidíš?" Neustále si dávam pozor na jeho kopytá, za žiadnu cenu sa nenechám zasiahnuť.

Šatlava

Při práci se klepu, mám ruce celé zmrzlé a modlím se, ať už ta zeď praskne. Zrovna se zase vystřídám a jsem u beranidla, když zeď povolí.
Konečně! řeknu si pro sebe, asi jako každý. Na to abych mluvil nahlas jsem moc unavený. Náhle ale radost vystřídá poznání kruté reality, několik vojáků je vtaženo novým otvorem do vedlejší místnosti. Celé okolí se klepe a já mám co dělat abych se udržel a nevtáhla mě voda dovnitř. Litovat vojáků ani nestačím, jen mi hlavou probleskne, že to je má vina.
Musím pryč!! otočím se a chci se odtamtud dostat. Nejsme ovšem jediný, kdo se o to snaží, náhle do mě někdo vrazí a padám na zem, snažím se zvednout, ale v tu chvíli cítím náraz do hlavy, někdo mě kopnul. Pokusím se vstát ještě jednou, ale další náraz do hlavy mě připraví o vědomí. Chvíli jsem omráčen, jak dlouho nevím, pak ale uslyším někde v dálce hlas, je směšný. Zdá se mi, že volá mé jméno. Všechno mi je ale jedno, občas cítím náraz do mého těla, jak někdo probíhá kolem mě, ale nebolí mě to. Slyším někoho mluvit, ale nevnímám ho. Ležím na zemi, ve vodě a jsem odevzdán osudu. Náhle ucítím, jak mě někdo zvedá, jsem někam odnášen, ale kam to nevím. Slyším stále nějaké hlasy, asi křik, pomalu upadnu zpátky do bezvědomí.

"Přidělené komnaty X Přeludy"

Energie je pryč. Ležím bezvládně na lůžku v místnosti, která mi připomíná sklep. Je tak tmavá, tak chladná. Její zdi jsou tvořeny vodou, která jakoby čekala na to, až se pohnu. Leč nedokáži se hnout. Jen jsme tak blízko sebe, skoro muka. Pro mě, že se znovu přiblíží a pro ni, že na mne nedosáhne.

"Je to peklo!"

Prolétne mi hlavou impuls nesoucí myšlenku. Však i jinou věc zapříčinil. Mé procitnutí. Znovu se otevírají víčka, aby mohli oči říci, že to byl jen další klam. Však klam, který mě vyděsil. Potřebuji zahřát u srdce, leč ani v této místnosti má sestřička není.

"Další klam? Znovu si semnou má mysl zahrává? Byla zde, vím to. Slyšel jsem ji, nebo snad jsem ji slyšet chtěl tolik, že se hlas v mé hlavě zrodil?"

Místnost je světlejší než předešlá, slyším krb, cítím povědomou vůni. Stěny jsou z kamene, vypadají jak pravé. Snad právě teď jsem alespoň na chvilku v opravdovém světě.

"Leč úplně sám. Ach sestřičko, pikám za svou neschopnost. Slíbil jsem ti, že tě budu chránit do doby, než to převezme tvůj nastávající. Žel bohu, ani tento slib nedokáži splnit."

Prsty se lehce pohnou, a hned za nimi následuje těžké nadechnutí.

"Silivren, lú mína fumien."
(Silivren, čas jít spát)

Komnaty prince a cesta hradem

Voják položí mého bratra na postel a já si přikleknu těsně vedle něj na zem. Opatrně jej držím za ruku, jako bych se snad bála, že tohle všechno je jen výplod mé fantazie a pokud neucítím jeho pevnou dlaň, neuvěřím, že tu se mnou skutečně pobývá.
Tiše mu šeptám slova omluvy, které jsem vyřkla snad již tisíckrát. Anebo mi stále zní jen v hlavě? Protože mám potřebu se mu omluvit, neboť stále cítím, že vše byla má vina? Kdo ví, vždyť to pro tuto chvíli ani není důležité.
Vím, že bych se konečně měla postavit a urychleně vyhledat lékaře, povolaného, jež mi mého bratra zachrání. Já nesvedu nic, nemám žádné znalosti, abych mu mohla pomoci víc než jsem mu již pomohla. Neumím léčit.
Když voják konečně promluví, mám pocit, že jeho slova mi dodávají odhodlání, to po němž jsem tápala v nekonečně pochyb a obav. Pohlédnu na něj pohledem, v němž se jasně zračí strach, pochybnosti, ale také již odhodlání a touha. To vše z nich jde vyčíst, přestože můj pohled je stále skelný a jen silou vůle jsem zastavila slzy, které se mi stále derou do očí.
“Zvládnu,“ odpovím na jeho dotaz, avšak více pro sebe nežli pro něj. Nyní jsem i já přesvědčena, že to vše zvládnu, protože chci, protože musím. Nejsem důležitá já, ale můj bratr. On a odčinění mých chyb, které zmizí jen ve chvíli, kdy on přežije.
Unaveně se zvednu z podlahy, mé tělo neslouží tak energicky, jak by mělo, ale v mých žilách je ještě dost sil, dost na to, abych zvládla to, co je nezbytné.
Naposled se sehnu k bratrovi a zlehka jej políbím na tvář, přičemž tlumeně zašeptám, tak, aby to slyšel jen on: “Já se brzy vrátím, počkej tu na mne.“ Víc nežli přání to snad byl i příkaz, jistota, že až se vrátím, jeho hruď se stále bude vzdouvat v nádeších.
Poslední pohled a poté se odvrátím. Co nejrychleji projdu okolo vojáka, který se mi snaží pomoci a děkovně se na něj usměji. Pak se vydám cestou, kterou mi poradil.
Má mysl je rychlejší než mé kroky, v ní už vidím dveře, před kterýma mám stát, avšak mé oči si ještě chvíli počkají než je konečně uvidí. Ale pak přeci, konečně, se zastavím před nimi. Připadám si, jako bych ušla nebývalou dálku a ne jen dvě chodby.
Tiše zaklepu, čekajíc svorně na vyzvání k tomu, abych mohla vejít. Naneštěstí však nic neslyším.
Mám to snad zkusit znovu? Pro jistotu?

Vězení

Začínám si připadat jako při nějakém válečném tažení. Rány do zdi mi začínají připomínat staré dobré časy, kdy se před branou nepřátelského města tísnilo tisíce vojáků, čekajíc na okamžik, kdy malý počet válečníků prorazí městskou bránu. Beranidlo tvořilo jakýsi odpočet a každá rána snižovala číslovku času. Byly to hodiny. Jedná rána následovala druhou, odbíjeli krvežíznivost útočníků i obránců. A když odbíjení ustalo?
Bylo krásné zavzpomínat na staré dobré časy, možná budu ještě mít nějakou možnost zničit nějakou bránu, jak svalit pár pečlivě uložených polen.
Voda už je opravdu vysoko, na rozdíl od mých mužů to snáším mnohem lépe. Možná je to tím, že se zbytečně nedřu. Od toho jsou to přeci vojáci, aby splnili nemožné. Ovšem může to být tím, že jsem přežil větší pekla, než si kdo dokáže představit a tohle je pro mě jen pár kapek z malé louže.
Tak kdy bude konec?
Má nedočkavost byla brzy ukojena. Zeď se bortí a voda začala tryskat ven ohromnou rychlostí. Klidně bych mohl říct, že jsme ve vězení vytvořili napodobeninu rozběsněné řeky. Její síla nezná slitování. Bere sebou slabé, i nešťastníky, kteří se nestačili ničeho zadržet.
Zachytím se mříží, jako mnoho jiných. Ať se voda snaží jakkoliv, zde narazila na místo, kde žádný život nevezme, uniká tedy mezi mřížemi pryč.
Když se síla vody ukázala a opět se uklidnila, bylo by chybné myslet si, že je po všem. Naopak bylo ještě hůř. Neodvažoval jsem se hádat, z čeho že byl ten hrad postaven, ale nemohl jsem uvěřit tomu, že se začala hroutit celá šatlava. Na zlomek vteřiny jsem si představil, jak by takový hrad dopadl po obléhání. Stačil by jediný katapult na to, aby se celý hrad zhroutil jak domeček z karet.
Zavrtím hlavou. Potřebuji z hlavy vyhnat vše, co do ní nepatří. Potřebuji vyhnat všech ten křik a chaos, zoufalství a bolest, která se přenáší z jednoho na druhého. Ne, nejsem takový, v každé situaci se musí přemýšlet s chladnou hlavou.
Lidskou sílu zde není možné nijak utišit. Každý bude dělat vše pro to, aby se dostal ven živý a co záleží na tom, jestli přejde přes rolníka, nebo prince. Ano, nemohlo mi uniknout, že princ byl sražen do vody a nyní se přes něj valí desítka vojáků. Co však bylo mnohem horší.... Plecháč přispěl do toho chaosů svým vlastním způsobem. Mečem si tvoří cestu k princi.
Zatracená oddanost, zatracený vrah!
Ten mečový mlýn se nedá zastavit. Né tady. Ale dal jsem si rychlý slib, že tenhle čin neprojde bez potrestání. A je mi jedno, co všechno s princem má, za zabití vojáka by šla před soud i samotná princezna.
Vojáci jsou mojí součástí, zraňuješ mne samotného, hlupáku...
Snažím se vyhnat všechny zbytečné myšlenky a opět se soustředit jen na danou situaci. Nehodlám řešit tohle silou, zažil jsem mnoho podobných situací a sekání, nebo mlácení svých spolubojovníků není správné řešení. Vyhýbám se nástrahám osudu, nenechávám se svalit na zem, musím se stále držet na nohou, být obratný, mrštný. Jen tak se dá dostat pryč z toho šíleného davu.
Nepřemýšlel jsem nad tím, jak dlouho tohle všechno trvalo. Vlastně jsem ani chvíli nevěděl, jak se to stalo, hlavním bylo, že jsem se ocitl na klidném místě. Jako by se každý zastavil a opravu... Už dávno jsem byl venku z vězení, zůstal jen zvuk padajícího kamení. Všude kolem spousta vysílených vojáků. Snažili se zachránit svůj život a v duši mají mnoho radosti, že to přežili. Ale i smutku za ty, kteří to nepřežili.
Někteří byli zabiti vodou, jiní bortící se věznicí, další byli ušlapáni. Bohužel k těmhle budeme muset započítat i ty, kteří padli pod ostřím meče.
Kéž bys tam zhynul sám...
K mé lítosti se obrněný dostal ven. Sice zachránil prince a ten mi za to možná bude vděčný, ovšem trest se dostaví a princova záchrana nebude argumentem.

Šatlava: Mlčenlivý Mundur, princátko:

Snad jen díky váze Mundura se mu podařilo dostat se k princi, ale za jakou cenu? Mrtví, zmrzačení muži, jež ti omylem stáli v cestě padají do vody, jež je strhává do té ošklivé díry, zející ve zdi, tak jasně dávající najevo, že ona znamená smrt. Nezajímá to ani jednoho z vás. Mundurovi jsou osudy jiných ukradené a princi, jež by všechno to šílenství mohl zastavit, to pro změnu jedno být musí, neboť bezvědomí boj o jeho vnímání vyhrálo. Možná se to nelíbí ani jednomu z vás, ale koho to bude zajímat pak? Rodiny těch mrtvých? Jejich nadřízený? Samotného krále? Už tak jste způsobili dost bolesti, a přesto vše jste VY přežili. Tomu se říká v dnešním světě nespravedlnost a věřte mi, že s tím bude každý z těch blízkých, jimž dnes zemřeli synové, otcové, dědečkové a manželé, souhlasit. Jste vrahové, ne lotrů, zabijáků a lupičů, ale vlastních můžu.
Nyní jste na chodbě, šatlava, jedna z těch narychlo postavených částí hradu je v troskách, zůstaly jen dveře. Celému hradu to však nijak neublížilo, na to byl až příliš pracně a s rozmyslem postaven.
Nyní vás na chodbě zůstalo přibližně tucet, zbylých deset mužů jste navždy ztratili. To, co nyní uděláte, je na vás. Tak i tak, je nutné to říci králi, a při pohledu na Conna je vám jasné, že pokud bude podávat hlášení on, bude to pro vás mít následky, jež se nebudou nikomu z vás líbit. Princ se pomalu probírá, lehce zraněn, s třeskutou bolestí hlavy.

Šatlava: Conn:

Spravedlnost Válečný lorde? Opravdu si myslíš, že by princ mohl být potrestán za vlastního sluhu – přítele, že by dopustil, aby byl potrestán? Tvé slovo má sice u krále velkou váhu, ale k čemu to, když se jedná o samotného prince? Jsou věci, za které se neplatí, tedy, spíše jsou lidé, jež nemusí platit nikdy. Tak i tak se vsadím, že ty budeš chtít být tím prvním, kdo podá hlášení. Jasné je, že by sis měl pospíšit, neboť princ se pomalu začíná probírat. On na vlastní oči neviděl, jak plechovka zabíjí vlastní vojáky, jen proto, aby zachránila prince Bojovníka, druhořadého, jehož život pro královský dvůr vlastně nic neznamená. Myslím, že toto krále bude jistě zajímat. Nehledě na to, že král si s tebou již delší dobu přeje mluvit, o čemž jasně vypovídá dopis, jež jsi ještě ten večer nestihl otevřít, ale jež tě nyní čeká na tvém psacím stole. Možná by sis měl opravdu pospíšit…

Hrad: Arandir:

Realita nabývá opravdových rozměrů, bolest, jež byla doteď potlačena sladkým bezvědomím se dere na povrch a rve tvé srdce na kusy. Kruté je to, že i když víš, že je tvá sestra naživu, nyní zase utekla, nevíš proč, víš snad jen to, že jde o tvou záchranu. Cítíš kovový zápach krve a ta krev je, podle všeho tvá, ani to nedokážeš rozeznat, dá se říct, že svět pro tebe přestává být zase reálný a vše, co vidíš tě děsí. Jediné, co tě nyní může uklidnit je snad to, že víš, že se Silivren vrátí a pokusí se ti pomoci.

Eulenspiegel – Silivren, tento příspěvek si přečti prosím i ty, je pro tebe dost důležitý:

Chodba se krátí až neuvěřitelně rychle, cesta, jež ti obvykle zabere poměrně dlouhý čas ti nyní připadá neuvěřitelně krátká. Venku začíná svítat, nastává nový den, že by znamenal něco nového i pro tebe? Těžko říci…
Odhodláš se zaklepat na dveře a odpovězeno je ti téměř okamžitě, stejně tak, jako se ihned octneš v králově komnatě. Král zvedne hlavu od hromady listin, jež si podle všeho pročítal a zadívá se na tebe, bez zaváhání ti ukáže na křeslo naproti sebe.

Dveře nech raději otevřené, Eulene, možná tu bude brzy velmi dusno. Vítám tě a rád tě zase vidím, tvé rady pro mě byly vždy přínosem, stejně jako rady tvého otce.

Když si prohlédneš krále podrobněji, všimneš si, že za těch pár dní, co jsi jej neviděl, zestárl, až neskutečně. Podle všeho ani nejedl, protože tác s jídlem vedle něj leží netknutý. Vlasy mu prostříbřily. A přesto vše vypadá, že úsudek má zdravější, než kdy předtím.

Moc dobře myslím znáš mou dceru, pevně tedy doufám, že ne tím způsobem, jako většinu jejích dvorních dam.

Odkašle si, snažíc se nezasmát při poznámce, jež ti poněkud zarazila úsměv na rtu.

Vzhledem k tomu, co se začalo dít je nutné najít jí muže, jež by mou vládu posílil a přinesl peníze a moc, jež budou nyní potřeba. Chci někoho z hradu a věř mi, že adepty mám nyní jen tři. A potřebuji radu, tak i tak, nakonec budu mluvit se všemi. Ale nyní se ptám tebe, co jsi ochoten za ni nabídnout? A zda jsi vůbec ty tím vhodným kandidátem, Eulene. Není již čas váhat, je nutno jednat a princezna se zatím o tom nesmí dozvědět.

Král na tebe tlačí pohledem, zvědav, co mu odpovíš.

Silivren:

Jak kruté je zjištění, že ti nikdo neotevírá, pravda, děsí tě, že jediná naděje na záchranu je pryč. Ale slyšíš hlasy, hlasy, jež jsou ti nějak povědomé, hlasy, jež tě vyděsí, hlasy, jež zvěstují krutou pravdu pro osobu, jež máš tolik ráda. Hlasy, jež se baví o osudu země a o dívce, s níž jsi vyrůstala, jako o kusu zboží, cenném majetku, jež je nutno zpeněžit. Čeká tě jednou též takový osud? Něco podobného? Nevíš, netušíš, možná se modlíš, každopádně pravda je krutá a možná již chápeš, proč princezna byla vždy ta nejbližší duše – možná až moc dobře věděla, co ji jednou čeká. Ty však čekat nemůžeš, zklamaně, plná bolesti se vydáš zpátky, za bratrem, bez pomoci.
Možná, možná ne, neboť po schodišti se rozléhají kroky, těžké, doplňující šeptající slova. Nejdříve se vyděsíš, možná oprávněně, možná ne, kdo ví, když spatříš muže, jež v rukou třímá dívku, dívku, jejíž osu jsi před chvílí vyslechla, dívku v bezvědomí, jež v náruči nese cizinec. Cizinec, jehož probírající dívka osloví:

Leonarde…

Je čas jednat, ať už jakkoliv.

Město: hrdličky:

Vše se seběhlo až příliš rychle. Ty nyní stojíš před zraněným koněm, jež právě málem zabil princeznu, či to byla ona, kdo se rozhodl, že odejde z tohoto světa? Všechno je možné, Leonarde a ty si to až příliš palčivě uvědomuješ. Chytneš klisnu za zbytky uzdy a pevnou rukou ji strhneš k zemi, zaržá, ale uklidní se, lehce před tebou tancuje a omluvně kýve hlavou, snad doufajíc, že ji pohladíš, na to však není čas. Uvážeš jí k nejbližší větvi a skloníš se k princezně, oděné ještě stále do vojenského mundůru, nyní v bezvědomí, celou od bláta a krve, ruku má stočenou pod sebou, v poměrně nepřirozeném úhlu – podle všeho bude zlomená. Bez okolků ji bereš do náručí, odvážeš koně, princeznu vysadíš a vyhoupneš se za ní, což je vzhledem k jejímu stavu opravdu složité, nyní ji máš již bezpečně uloženou v náručí a tryskem ženeš zraněného koně k hradu. Přežije? Kdo z nich? A pokud, jaké budou následky?
Klisnu předáš na nádvoří, vzbuzuješ pozornost s mužem v náručí, na druhou stranu, co kdyby se princezna nepřevlékla a ty jsi nyní nesl ji a ne drobného muže?
Jediná možnost je dostat ji do svých komnat, nikdo se nesmí nic dozvědět. Schody jsou dlouhé, cesta ještě delší a před dveřmi stojí překvapení. Princezna se probírá, šeptá tvé jméno. Dívka se slzami v očích jej brzy bude šeptat též…

Chodby, u Veličenstva

Nemám moc času, vše musí být zařízeno dříve, než had stihne utéci. Když pomyslím na ty ztracené životy. Určitě bych našel lepší způsob, jak je zabít. Zabil by je nějaký lapka, či jiný válečník, ale být takhle směšně zrazen a zabit? Nepřichází v úvahu.
Mohli jich tu být o něco víc...
Napadají mě všelijaké myšlenky, když sleduji vyčerpané vojáky. Mezi nimi je i plecháč a princ. Pomalu přichází k sobě. Není čas, není čas. Tahle slova mě nutí k okamžitému jednání. Zhluboka se nadechnu. I na mě se podepisuje určitě vyčerpání, navíc mrazivé voda na šatu neudělala zrovna to nejlepší, potřebuji vydechnout.
„Dejte se dohromady...“ Doslova zavelím k nejbližším vojákům. Když stojím já, tak oni můžou taky. Konečně se dám do pohybu. Mám jediný cíl, jedinou osobu, která vše může vyřešit. Je mi jedno, jestli to bude lepší, nebo horší, vynutím si nějaký trest a je mi jedno, co pro to budu muset udělat. Alespoň do doby, než opadne můj vztek a nechuť.
Rychlým krokem procházím chodby, snad jako bych nikdy nestál ve studené vodě, jako by se nikdy nestala ta věc v šatlavě. Žene mě podivná síla, zvrácená spravedlnost, o kterou se musím postarat. Kéž by se to netýkalo prince, nemusel bych vůbec krále otravovat a vše vyřídit tak, jak bych chtěl já.
Míjím udivené stráže, sluhy i jiné lidi sloužící, nebo žijící, na hradě. Nestarám se o ně a jejich ksichty plně chápu. Nestává se tak často, aby někdo viděl vojevůdce do půl těla zmáčeného, uhánějícího po chodbě, jako by se nikde nic nestalo. Jistě jim to vyvolalo mnoho otázek, ale to není má starost.
Konečně se dostanu na chodbu, která je velice zajímavě zdobena. Ještě jsem nepřišel na to, jestli to má označovat to, že se blíží někdo ke králi, nebo je to jen pouhá ozdoba, které je zde více pohromadě. Nepozastavuji, nepotřebuji si ty věci prohlížet, touhle chodbou jsem procházel tolikrát, když jsem chtěl osobně podat hlášení určené králi. Ano, někdy bylo lepší se pořádně pochlubit, než posílat kus papíru.
Dveře ke králi jsou do široka otevřeny, mohu tedy spatřit nějakou osobu, která má, zdá se, s králem nějakou schůzku. Kdyby nechtěl být rušen, nenechával by otevřené dveře, proto do jeho komnat vpadnu.
Vyhledám okem králem a v uctivé vzdálenosti se řádně pokloním. Teprve potom začnu mluvit.
„Můj pane, nesu důležitou zprávu, možná jich bude víc a rozhodně nebudou dobré... Ovšem Vy jste jediný, kdo je může vyřešit. Samozřejmě bych sem tak nevpadl, kdyby to nebylo tak naléhavé.“
Konečně poznám i tu postavu. Ano, je to můj velký neoblíbenec, zde, na hradě. Nikdy jsem odpor neskrýval a i tak mu může být jasné, že kdybychom v této místnosti byli sami dva, nejspíše bych to rozsekal mečem na ty nejmenší kousky a hodil prasatům.

Komnata prince, mého nejlepšího přítele

Pozvednutím poháru s vínem se rozloučím se svým přítelem Eulenspieglem, kterého si povolá král. Celkem zvláštní v takovou noční hodinu. Samotnému se mi víčka už klíží, což bude ale spíš tím vínem než samotnou únavou. Zrak mi však pořád uniká k oknu a daleko za něj, přímo k ostrovu, který před nedávnem opustil svou skrýš dole v zemi a ukázal světu svou tvář. Svou nebezpečnou tvář. Láká mne, láká mne víc a víc, víc než kterákoli žena tady na hradě, víc než kterákoli žena na celém světě. Pomalu se napiji z poháru a pořád nespouštím oči z té podívané. Pomalu si uvědomuji, že začínám litovat toho, že jsem dívku odehnal. Začínám na ní mít chuť. Teď už to ale nezměním a v tomto stavu se mi je nechce jít hledat. Stejně si mě najde sama.
Ten ostrov je příliš lákavý. Musíme tam vyrazit. Určitě musíme.
Konečně nasměruji svůj pohled jinam než na ostrov a to na prince.
Co na to říkáš? Řekni kdy a já jen osedlám koně.
Myšlenkama jsem však naprosto někde jinde. Nikoliv však na ostrově, ale snažím se si vrýt do paměti, jak krásné pozadí mne před chvílí opustilo. Nakonec jej přeci jen budu muset jít ještě vyhledat.

Dopiji svůj pohár až do dna, vstanu a pomalu, velice pomalu a opatrně přejdu ke dveřím.
Uvidíme se ráno příteli. Nyní musím ještě něco vykonat a to najít tu krásku, kterou jsem odehnal. Dobrou noc, ať nás nechá ten prokletý ostrov vyspat.
Otevřu dveře a vyrazím na chodbu. Rozhlédnu se do obou směrů a vyrazím tam, kam se s největší pravděpodobností mohla vydat má krasotinka.

"Přidělené komnaty"

Cítím svou krev. Cítím ji na prstech, tváři. Jako bych byl do ni ponořen. Její kovovou chuť cítím i v ústech, šimrá mne v nose.

Je to nesnesitelné, tak ubíjející. Ležet tu sám a čekat. Čekat na spásu, či smrt.

Takový, ale nejsem. Nemohu se nechat poddat myšlence, že ostatní za mě budou bojovat. Sám musím ukázat odvahu, že mám chuť žít. Že chci vrátit osudu ránu, kterou mi přichystal.

Bolest se mi rozlévá po celém těle, její nehty mi rozdírají kůži. Cítím špičáky, kterak se zakousávají do hrudě. Skoro slyším její smích.

Oči se upírají ke stropu, zuby jsou zaťaté a ruce stažené v pěst.

"Snaž se jak chceš. Bez boje se nedám, bez boje ze světa živých neodejdu. Bez toho, abych viděl smích sestry. Nebojím se tě. Nebojím."

Chodby
Nakonec se přeci jen i s princem protlačím ven a docela znaveně ho někam položím. Či spíše opřu o zeď tak aby seděl a nohy měl natažené.
Tak co teď s ním....?
Pomaličku se začíná probouzet. A já vidím jak Madath spěchá pryč.
Kampak asi běží? Jeden by řekl, že poděkuje vojákům a on si běží.... no někam běží, jeho problém.
Chytnu prince pravičkou - ne moc jemně - za límec a přitáhnu si jeho probouzející se hlavu až k té svojí. Pokud by se teďka probudil bylo by dost pravděpodobné, že by zase omdlel.
Proč jsem tohle vlastně udělal? Aaa už vím...
Nakloním se trochu dopředu aby má helmice byla až u jeho ucha a zašeptám.
Vstávat....
Tak potichu jak jen to je možné, tak aby to znělo víc jako ze sna kdy na vás nějaký myší hlásek něco šeptá než jako můj hlas tam dole. Pak prince zase opřu o zeď a pro jistotu mu svou železnou rukavicí vlepím lehkou facku aby se probral. Slyšel jsem totiž, že to pomáhá a mnohokrát jsem viděl jak to pomohlo. Vždy jsme takhle probouzely raněné nepřátele abychom je mohli ještě chvíli mučit. Když byla krev nebo voda tak jsme je polili samozřejmě tím. Ale v tomto případě by to asi nepomohlo.
Vstávat... máte k vyřízení tu princezničku....

Mesto, námestie s koňom

Prikrčím sa a chvíľu pozorne sledujem vzpínajúceho sa koňa. V správnom momente švihnem rukou, a podarí sa mi chytiť niekoľko dotrhaných koncov jeho uzdy. Rýchlo zvrtnem zápästím, aby som si zdrapy omotal okolo päste, a upevnil tak držanie, rozkročím sa, a celou silou zatiahnem smerom k zemi. Kôň sa snaží vzopieť, ale napriek jeho snahe ho udržím pri zemi. Po chvíli nápor na moju ruku ustane, a ja viem, že nebezpečie z jeho kopýt pominulo. Tak rýchlo, ako to len ide, ho uviažem k nedalekému stromčeku, alebo aspoň k tomu, čo z neho zostalo. Zvrtnem sa na päte, a pribehnem k Semerael. Zodvihnem obe jej ruky, prekrížim jej ich na bruchu, hrudi, a zoberiem ju do náručia.

Keď princeznú ako-tak bezpečne usadím na koňa, vyšvihnem sa na jeho chrbát sám, a jednou rukou držiac Semerael, a druhou držiac sa koňa, cválame mestom ako najrýchlejšie to len ide. Zohýbam sa pri prebiehaní popod trosky, a približujem sa k bránam do hradu. Na nádvorí zoberiem princeznú do náruče, a zavolám na paholka. "Hej ty! Postaraj sa o toho koňa, prosím!" Bez ďalších zbytočných slov zrýchlim tempo, takže k hradnej bráne pribehnem takmer polovičným poklusom. Hradnú bránu miniem tak rýchlo, že ma nikto nestihne zastaviť, a aj keby to niekoho napadlo, asi by sa odomňa so strachom odvrátil... schody vytrvalo vybieham, upevňujúc držanie, aby mi Semerael nespadla. Keď vystúpim posledné schodíky, a od princezniných komnát ma delí posledná chodba, opatrne sa poobzerám, či na nej niekoho neuvidím. Pred dverami niekto čaká... môžem prejsť okolo nej? Určite nás bude podozrievať.

Pri jedinom pohľade na Semerael sa rozhodnem. Vystúpim spoza rohu, a rýchlym krokom sa približujem k dverám. Odrazu moju pozornosť upúta jemný šepot, vychádzajúci spomedzi Semeraeliných pier.
Pozriem sa na ňu, a zašepkám: "Pššt, všetko bude dobré, neboj. Dám na teba pozor."

V bezvědomí

Moje mysl je všude jinde, jen ne v mém těle. Zatím co Mundur se mnou různě pobíhá a pohazuje. Slyším z okolí hlasy a vidím vše jaksi rozmazaně. Náhle cítím, jak mě někdo zvedá a slyším zvláštní hlas, jak mi šeptá, ať vstanu, jen se nad tím pousměji. Pak se ale náhle realita vrátí a to v podobě několika facek, přesněji řečeno v podobě několika facek železnou rukavicí. Náhle slyším, vidím a cítím vše. Včetně sedřené kůže na tváři.
Co to sakra…?! odstrčím jej od sebe, tedy ve skutečnosti do něj lehce šťouchu a s ním to skoro nepohne, a vstanu. Rychle si ale zas sednu, jelikož mě hlava dost bolí.
Sakra, co se stalo? přemýšlím a náhle se mi v hlavě mihne vše za posledních pár minut, aspoň doufám, že to je pár minut. Potopa ve vězení… Bourání zdi… Zima… Padající zeď… Několik vojáků ve vodě… Panika… Řev… Spadl jsem do vody… Náraz do hlavy…
Je už všechno v pořádku? Co voda? Co vojáci co spadli do vody? A kde je ten pitomý Lord velitel?! to poslední řeknu celkem naštvaně, jelikož on tady není, on, který by tu teď být měl. Rozhlédnu se okolo a náhle něco upoutá moji pozornost, něco, co by tu fakt být nemělo. Pohlédnu na plechovku a zamračím se.
A co tady dělá ta krev?! bojím se, že vím od čeho je, od někoho, kdo se připletl mezi mě a plechovku.
Sakra, jen to ne, pokud on zabil nějakého vojáka a Conn to viděl, tak to bude problém…myslím si, když hledím na tu krev. Nevím proč, ale nejradši bych řekl něco ve stylu: Ošklivá, zlá plechovka! Tohle se nedělá!! Ale asi by to nebylo na místě…

Audience u krále.

Krátce předtím než vstoupím do královým komnat setřu si rychlým pohybem dlaně rukavicí pot.
Nemáš žádné černé svědomí. Jen klid. Nemáš co tajit. Ji bílý jak plátno, nevinný jako právě narozené hříbě. šeptám si pro sebe na půl rtů, napůl v duchu. Provádím vnitřní katarzi.
Pokud je lhář přesvědčen o své pravdě neexistuje síly, jenž by mu dokázala opak. slyším v hlavě dávná slova svého zemřelého otce...

Zaklepu. Vstoupím a neodolatelně se usměji.
Proboha, ten starouš. Vem to čert, náš král. Vypadá jak nad hrobem, a snad nejsem daleko od pravdy, když mne tohle napadá! Takový chcípák a vládne světu. Podívejme se na něj na králíčka nad hrobem. Seschlé rty, prosvítá kostra, stařecky zapadlé důlky, svraštělá kůže na rukou, na krku...
Brzy si pro tebe přijde zubatá, králi. Ať už tě mučí jakákoli nemoc, dlouhého trvání to mít nebude. Bože, kdyby to snad bylo něco nakažlivého! To ne, to by si nedovolil, ubožák. Lepra? Syfilis? Vem to ďas!
Tyhle věci jsou stejně mimo mně....
Co jen může chtít? Možná otázky okolo dědictví, to by mohlo být v jeho stavu příhodné...
Jste laskavý výsosti. Poté co se ukloním posadím se do křesla a přehodím nohu přes nohu.
Vkládáte - li ve mě takovou důvěru, že mně srovnáváte s mým otcem. Skvělým, sic prostým mužem. Kéž bych jednou docílil takových kvalit jako právě můj papá, bylo by to pro mě nesmírnou poctou. Papá, ten starý kozel, byl u dvora vážený.

Na tváři mi zahraje ruměnec, když se král vyjádří k mým záletům.
To víte, ženy. Mládí, každý z nás si tím obdobím projde.
Jestli si některá z těch kurviček na dvoře stěžovala, ba co hůř...osobně dohlédnu na to aby...
Zblednu. Kdybych právě pil, tak mi zaskočí. Takhle se mi zastaví pouze srdce někde v krku.
Princezna? Vykoktám po nekonečně dlouhých vteřinách ticha.
Princezna. Samotná princezna, ty bídáku všivý, ty kryso špinavá, ty starý dobrý parchante. Jak daleko jsi to nakonec dotáh!
Samotná princezna.... V mysli mu víří myšlenky, kalkulace, složité výpočty. Ne pod pojmem princezna, si nepředstavuje to kouzelné dítě, vidí pouze vše to, co se za tímto slovem pro něj nabízí..Moc, majetek, peníze!
Dále však omezení svobody, milenka si z něj bude utahovat a říkat mu " ty můj podpantofláčku." Tak si najdu novou bóže....Princezna! Ještě, že se umí tak dobře ovládat, kdyby nedovedl vyskočil by v tu ránu z křesla popadl starého, slabého krále. Tatínku! Vidí se říkat. Líbá ho na čelo, protáčí se s ním po místnosti , jako s bláznem.
Ruka je v rukávě. Ne, nic takového. On si musí zachovat chladný rozum, chladné uvažování.
Nejdřív na tváři vykouzlí ohromení. To koneckonců není žádným problémem. Povolí si šátek u krku.
Myslíte, že člověk jako já. Posedne si. Je hoden, hoden toho nejdražšího pokladu, který se v tomto palci může nalézat?
Co bych jí já. Mohl nabídnout, králi?!? Promne si bradu. Vypadá velmi pohnutě.
Víš, že přílišnými statky neoplývám. Mé jmění, pokud nějaké je, je spíše uloženo v srdci, v pouzdře paměti a rozumu.
Nabídl bych jí tedy to nejcennější, co každý může dát. Bez ohledu na to, či je králem, prominete-li, pasákem dobytka či smrdutým močůvkářem. Nabídnul bych jí totiž sebe sama. Svou duši. Lásku muže k ženě, která je v jeho očích tím nejcennějším pokladem a nejsvatější Bohyní!
Vykřikne dojemně.
Nepřeháněj.
Ovlivněn raní četbou oblíbeného dramatického autora však pokračuje dál.
Ba co víc, za její ruku, samozřejmě věrně bych sloužil všem potřebám království. To je vše, co může ubožák jako já, nehoden vaší přízně, veličenstvo, nabídnout. ....
Nežeň se horlivě....
Mé zásady, však....To je jiná věc. Princezna , dívka, už ne dítě, poupě v rozkvětu, nemůže být nikdy mou, pokud sama nebude chtít. Nemohl bych se nikdy násilím ženy zmocnit, fuj! Či nutit ji, aby ke mně chovala city, když bude stižena odporem k mé osobě.
Získám jí lehce!

Šatlava - jdu do šrotu?
Princ se nám konečně probral.... Jako vždy si docela rychle utřídil myšlenky o tom co se stalo a co byl jen blud.
No konečně... konečně se mladíček probral...
Jeho pohled se rozšířil hrůzou a mě došlo, že něco není úplně v pořádku. Svedu svůj pohled na místo, kam se upírá jeho pohled.
Krev..... cizí krev....
Na to se nedá nic moc říci, pouze porkčit rameny a poohlédnout se po nějakém hadru. Mé oči skutečně nějaký naleznou a proto ho seberu ze země a krev ze sebe jednoduše setřu. Nakonec, teď již neopomenu další z důležitějších věcí, pomalu, ale velmi pomalu vytasím svůj meč a tím hadrem z něj setřu krev. A nakonec ho stejně pomalu zase zandám na své místo.
To bylo naposledny na další dlouhé měsíce - doufám....
Teď momentálně nedělám nic jiného, než že pozoruji co udělá můj princ.

Temné chodby hradu

Stojím v potemnělé chodbě a srdce mi tluče tak divoce jako srdce toho, jež právě doběhl maratón.
Není tu, on tu není. Má naděje a spása mého bratra. Kde jen vězí? Kde může být? Mám jej jít hledat či mám počkat? Anebo se vrátit k bratru a doufat, že napodruhé budu mít větší štěstí? mým nitrem víří na tisícero myšlenek. Jsem zmatená, snad i propadám v zoufalství. Nevím, co mám dělat. Nikdy jsem se nemusela rozhodovat sama v důležitých věcech, vždy za mě rozhodovali jiní. A když šlo o prkotiny, jednala jsem zkratovitě, tak, jak jsem to cítila tam uvnitř sebe.
Ale pak náhle pocítím, že tu přeci jen nejsem až tak sama. Slabounké hlasy se ozývají jen kousek od místa, kde stojím. Jen o dveře vedle. Nenápadně učiním dva tiché kroky blíže.
Třeba mi pomohou, zadoufám, přesto se však neodvážím udělat více než ty kroky, jež jsem již učinila. Ano, vím, že poslouchat za dveřmi není správné, kor nyní, když mám vychování mladé dámy, ale koho by to zajímalo, dnes.
Kupodivu hlasy poznám. Ano, je to již tak dávno, co jsem je slýchávala naposledy, ale bezpečně je poznám. Aspoň jeden z nich určitě.
Mimoděk se přitisknu ke zdi, snad jako bych se bála prozrazení. Vypadá to, jako bych zapomněla dýchat. Jen s očima otevřenýma dokořán přerývavě dýchám ve snaze vstřebat to, co jsem právě zjistila.
Jedna z nejcennějších osob v mém životě a oni s ní jednají jako s kusem hovězího. Tohle má být úděl ženy? I já se mám jednou stát obětí podobných intrik?
Tato myšlenka mne opět vrátí do současnosti. Arandir by to nikdy nedovolil, aby se se mnou takhle jednalo, a proto musím udělat i nemožné, aby žil.
Měkké našlapování se tichounce ozývá cestou zpátky, tehdy, když se vracím s nepořízenou.

Pak náhle zaslechnu těžké kroky. Instinktivně se přitisknu ke chladné zdi, snad čekám, že mne i podruhé zachrání před imaginárním nepřítelem. Je to zbytečné, i když to dobře vím.
Vyděšeně pohlédnu na muže a můj pohled sklouzne níž, do jeho náruče, kde bezduše spočívá dívka. Mi dobře známá dívka.
“Semereal, zašeptám neslyšně, spíše jen moje rty se pohybují jakoby vyslovovaly její jméno. V mém, již tak notně pobledlém obličeji, by člověk jistojistě nespatřil ani ten poslední kousíček zdravé barvy. Zkoprněle hledím na dvojici a z transu mne probere až jediné jméno, které princezna vysloví. Díky Bohu, žije. Ale…
Mé oči se okamžitě přemístí z jejího opět bezvládného těla do tváře cizince. Do tváře muže, kterého hledám.
Má duše se náhle trhá na kusy, na dva téměř rovnocenné. Mám pocit, že nyní nemohu žádat muže, aby odešel se mnou a pomohl mému bratrovi, když ona… je na tom taktéž zle. Nemůžu to žádat a také bych o to nikdy nežádala.
Vydrž, můj bratříčku. Jsi silný, silnější než princezna. Slibuji, že pomoc přivedu, ale bude to ještě chvíli trvat. Setrvej, kvůli mně…
“Mistře Leonarde?“ promluvím tichounce, avšak slova jsou nyní již zřetelná.
“Mohu Vám nějak pomoci? Nutně s vámi potřebuji mluvit, je to naléhavé, ale chápu, že s princeznou taktéž,“ optám se na rovinu. Je mi jedno, že je to neslušné od ženy mého postavení, ale je mi to jedno. Udělám cokoliv, když to pomůže jim oběma. Cokoliv.

V Leonardovom náručí

Pomaly sa preberám. Chvíľu trvá, kým si uvedomím, kde sa nachádzam. Cítim, že som väčšou časťou tela vo vzduchu, pravdepodobne niekým nesená. Uvedomím si tiež, že akosi nevedomky šepkám čiesi meno... ale koho meno???
Môj zmorený pohľad padne na mužovu tvár... na tvár muža, ktorý ma zrejme drží v náručí.
Je mi akýsi povedomý, ale... kto to je??? Mala by som ho poznať? Prečo som taká unavená a čo so mnou má tento v úmysle?
Nemám ešte dosť sily spýtať sa ho na meno, a ani na to, čo sa tu vlastne deje a preto len mlčky hľadím pred seba. Keď ma muž upokojuje, cítim sa z nejakého dôvodu lepšie, no súčasne ma to desí.

Onedlho už zbadám ďalšiu osobu. Jej tvár mi je skutočne povedomá, no napriek tomu mi chvíľu trvá, kým si spomeniem. Keď však vysloví moje meno, ihneď viem, o koho sa jedná.
Sesternica! Prečo mi to ale tak trvalo??? Čo sa to so mnou deje?
Začínam mať strach. Neviem, čo si mám myslieť. Možno mám nejakú chorobu, ale v tom prípade by som asi bola skôr v posteli a sedel vedľa mňa lekár. O čo tu teda ide???

Chodba pred princezninou komnatou

Keď ma žena v chodbe osloví, otočím sa za jej slovami. Ach nie, určite som ju už niekedy videl. Prečo si neviem spomenúť... v obrazárni? Je z kráľovskej rodiny?

"Dobre, poďte so mnou dnu. Pomôžete mi postarať sa o princeznú, a môžeme sa rozprávať." Na chvíľu sa s princeznou opriem o rám dverí, uvoľním si jednu ruku, otvorím dvere do jej komnát, a vojdem dnu. Ešte som tu nikdy nebol, ale nájsť posteľ nie je až tak ťažké. Uložím ju na prikrývky. Otočím sa k neznámej, ktorá je so mnou, a rýchlo poviem: "Krváca, musíme zistiť odkiaľ. Všetky rany."

Uniforma prekáža. Škrtí, púta telo. Na niekoľkých miestach je krvavá, no rany su skryté pod látkou, ktorá nie je úplne roztrhaná. Chytím oboma rukami kazajku, a jedným letmým zatiahnutím ju roztrhnem, nestrácam čas gombíkmi. Nestrácam čas ani rukávmi, oba utrhnem pri ramene, a zvlečiem ich z rúk jednotlivo, a potom zo Semerael zvlečiem aj kazajku, ktorá teraz pripomína skôr vestu. Hľadám miesta z ktorých krváca, pozerám, či sú rany čisté, či v nich nič nie je, a obväzujem ich pásmi bielej látky, ktorú postupne trhám z jednej z prikrývok. Improvizovaných obväzov vyrobím o trochu viac, pretože dáma s ktorou som v miestnosti by asi nemala dosť sily aby si vyrobila vlastné, a ja tak potrebujem jej pomoc.

Gabriel de la Cruul:

Princ, jako by tvá slova o ostrově ignoroval, zahloubán do myšlenek, ne příliš vzdálených od jeho komnaty. Přemýšlí, proč by otec chtěl mluvit zrovna s vámi, proč a proč nyní, za takového zmatku, bolesti a toho zmaru kolem, od kterého se snažíte s takovou automatičností zbavit pomocí žen, svých milenek, nikoliv lásek. Možná, že on již na to přišel, každopádně, tobě se honí hlavou podobné myšlenky, lehce zastíněné tím tělem bohyně s ladnými křivkami, jež ti kvůli nim utekla. Byla krásná, sladká a mladá, ostatně jako každá dívka tady, jenže, ona měla něco navíc, to kouzla, tu duši, jež dokáže polapit každého muže – tedy, možná, že v budoucnu i tebe.
Vydáš se z pokojů, s vědomím, že princ si tvého odchodu vlastně ani nevšiml, což se příliš často nestává, ne jemu, tomu na jeho přátelích záleží, především na nich.
Nezbývá ti, tedy, pokud chceš opravdu najít tu krásku, projít přinejmenším polovinu hradu a kdo ví, zda to bude vůbec stačit, každopádně si tak můžeš zpříjemnit cestu ke královským komnatám, jež tě dříve, nebo později stejně čeká. Možná, že by ses tam měl vydat hned. To, zda to byl dobrý tah, či chyba se dozvíš záhy, neboť jakmile vystoupáš schody do patra, spatříš k tobě záda otočeného muže, jehož znáš, ale v lásce příliš nemáš, neboť si u krále cení vysoké pozice a je velmi oblíben u princezny, o kterou ty stojíš a to i přesto, že jí to příliš nedáváš najevo, neboť ani nemáš příležitost, neboť je velmi často právě s ním. To, co ti vyrazí dech je to, co nese v náručí, ošklivě podřenou princeznu, jež je podle všeho v bezvědomí, co se jí stalo netušíš, ale kdo ví, jestli jí to nezpůsobil právě on. A naproti něj, kousek od královských komnat stojí dívka, snad ještě půvabnější, než princezna, a popravdě, je možné, aby bylo něco krásnějšího, než anděl? Smutně se usmívá, v očích obavy a na rtech prosbu. Neznáš ji, ale je ti povědomá, možná až příliš. Ale princezna, momentálně probouzející je pro tebe důležitější, alespoň teď.

Arandir:

Co si budeme povídat, čekáš, čekáš velmi dlouho a užírá tě bolest a myšlenky na ni, i když se jí snažíš bránit, odolávat, přesto tě zraňuje, ubíjí a to ani netušíš, co přijde v následujících chvílích. Díváš se na stranu, snažíc se odolávat pohledu na strop, tak prázdný, chladný, v tom rohu je alespoň křeslo, krásné, zdobené, plné výšivek. Zvláštní na tom křeslu je to, že na něm právě někdo sedí. Je ti povědomí, vypadá, jako by byl možná o několik let starší, možná o desítky, stovky, ale co tě na tom zaráží nejvíce, je myšlenka, že takto jednou budeš vypadat i ty. Nyní již víš, kdo sedí na křesle vedle tebe, šklebíc se od ucha k uchu tím typickým posměšným úsměvem vaší rodiny, jež dokážeš na tváři vykouzlit i ty. Na tom krásné, zdobeném křesle právě sedí tvůj otec, v celé své kráse a rozpuku, no, na tom by přeci nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl již více než dva roky mrtvý, nebo, že by nebyl? Hlava se ti pokouší prasknout, kdykoliv se pokusíš nad tím přemýšlet a tak toho také necháš, popravdě, ono ti ani nic jiného nezbývá, neboť tvůj otec začne mluvit, tím svým typickým, hlubokým, sametovým hlasem.

Ty pitomče, co sis myslel? Že to dítě hrdinně zachráníš a všichni ti budou tleskat? A ne, neříkej mi, ty zabedněnče, že ty za to nemůžeš, že pro to dítě se vrhla Silivren, neboť to ty jsi ten, kdo ji má hlídat a dávat na ni pozor. Kolikrát jsem ti to říkal? Kolikrát tě o to prosil? Mlč, nic neříkej, ještě jsem neskončil. Jak sis sakra mohl dovolit přežít to a ještě se tu rozvalovat snad v jediné volné posteli v hradě, při takové katastrofě? Už dávno máš být na nohách a pomáhat. A kde máš vlastně moji malou, milou Silivren, kdepak se toulá? Nestala se obětí, nějakého prasáka z hradu? Princovým přátelům bych příliš nevěřil. Opovaž se, jak na ni někdo sáhne před svatbou, to by pak krev na jejím manželském loži byla tvoje. A zatraceně prober se, ty žabožroute, nejsi slaboch, jsi můj syn, tedy, i když tím si nemohu být jist, že? No, matka byla snad alespoň v tomto upřímná. Nespi! Mluvím s tebou.

Přemýšlíš, jestli se ti to jen zdá, každopádně tvého otce to v rozčílení plně vystihuje, a přinejmenším ten herec by si tedy zasloužil ocenění. Co když ale to vše je pravda a ty před sebou vidíš svého otce, co když jeho smrt, nebyla až tak opravdová?

Mundur a princ:

Stále stojíte před tím, co zbylo z vězení, před hromadou kamení a jediných dveří, jež nyní vedou do zkázy, či od ní? Těžko říct, nebo%t zkázou jste pro mnohé nyní byli vy. Princ si pomalu začíná uvědomovat, co se stalo, při pohledu na plechovku to vypadá, jako by jí byl onen čin naprosto jedno, těžké říct, jestli nemá kovové i srdce.
Každopádně stojíte před rozhodnutím, zakrýt stopy, uklidit všechnu krev a udělat něco s vojáky, jež by mohli ještě mluvit, nebo se postavit před skutečnost, že jeden z vás ponese následky a popravdě, princ to jistě nebude.
Je vám oběma jasné, že válečný lord se již vydal za králem, měl opravdu na spěch a jistě již stihl říct jeho veličenstvu, co zde viděl, nebo taky ne, ale pokud se tak nestalo, jak byste tomu mohli zabránit?
Není, jak vám pomoci, pokud jde o toto, lorda samotného neovlivníte, stejně tak, jako nezměníte to, co se stalo. Princ je na boj zvyklý, ale na zabíjení? Možná právě toto jej přinutí vzdát se „přítele“ a možná mu nic jiného nezbude. Rozhodnutí je nyní na vás, přesto již nyní víte, že v žádném případě nebude příjemné, minimálně pro jednoho z vás. Zpoza dveří začal foukat ledový vítr od oceánu a po vás přeběhla husí kůže, v tušení, jež nedokážete vysvětlit.

Eulenspiegel, Con:

Král, omámen tvým slovním projevem na tebe zůstane hledět, snad v šoku, snad okouzlení, v jeho očích vidíš naději, víru, že možná právě nyní našel chotě pro svou milovanou dceru, jistě, ještě je tu několik adeptů, ale je dost možné, že všechny jsi právě smazal z listiny ty a nyní se můžeš těšit nejen na nádhernou manželku, ale mění a v případě smrti obou princů, což se může stát vždy i královské koruny. Nezní to sladce? Všechny tvé myšlenky však přeruší vpád Válečného lodra, muže, jež je ti opravdu velmi, velmi nesympatický a jež vždy přijde v tu nejnevhodnější chvíli. Začínají se do tebe vkrádat i obavy, že i on by mohl být jedním z oněch možných ženichů pro princeznu, ta představa je pro tebe však úděsná, příšerná a natolik nesmyslná, že tvou sebejistotu to příliš neoblomí.
On ovšem začne mluvit ve vlastní záležitosti, taková drzost, narušovat tvou audienci u krále, neměl by jsi zasáhnout?

Než tě to napadne, jeho veličenstvo, král vybídne lorda, aby se posadil vedle tebe a sjede jej, unaveným, leč ještě dostatečně vnímavým pohledem a kývnutím hlavy jej vyzve, aby se napil z číše, jež před něj za okamžik postaví. To už se ti nelíbí vůbec, neboť to vypadá, že nyní budete před králem oba, společně.

I ty, Conne jsi překvapen chováním krále, neboť tebe obvykle přijímá vždy sám a máte tak nejen soukromí, ale především svobodu projevu, což si nyní před tím rozmazleným miláčkem prince nemůžeš dovolit, mluvit o princi, sice pouze princi Válečníkovi by mohl být velmi, velmi chybný krok a mohlo by to tvé jméno a pozici u krále velmi, velmi oslabit, neboť vše by se dostalo k princi Následníkovi a ty moc dobře víš, že král zde již příliš dlouho nebude a nastoupí právě princ.
Taktně, tedy, jak se to vezme králi naznačíš, že bys byl v této záležitosti raději pouze s ním a on, ač překvapen, kývne.

Eulene, omlouvám se, ale budu vás muset požádat, abyste odešel, nyní musím probrat jisté, podle všeho velmi neodkladné záležitosti, jež si přejí pouze královské ucho. Jsem si plně vědom vašich kvalit a to, co jste mi před chvílí řekl je obdivuhodné a obávám se, že již nemám důvod hledat dále, přesto, přesto musím vyslechnout všechny, jež by přišli v úvahu. Děkuji vám za váš čas, nyní se můžete vrátit do společnosti mého syna. Ještě jednou vám moc děkuji a přeji klidný spánek.

Tvůj odchod na sebe nedá příliš čekat, na chodbě je nyní prázdno, ač se ti při hovoru s králem zdálo, že slyšíš hlasy, nyní zde nikdo není a tak je možné, že to byl jen vítr, jež se venku prohání, kdo ví, Eulene, kdo ví, stejně tak, jako se můžeš jen domnívat, co chtěl lord králi. Dveře jsou však stále otevřené…

Viditelně se již nemůžete dočkat, pane, až mi sdělíte onu informaci, do toho tedy, já mám pro vás pak též jednu, ale ta má čas, vy jistě máte něco neodkladného, podle vašeho ve tváři. Tak prosím, sám jsem zvědav, co mě dnes ještě mohlo vytáhnout z postele.

Semeraell, Leonardo, Sillivren:

Dá se říct, že toto setkání bylo pro všechny tři osudové, každého z vás změní, každému z vás něco dá, každému z vás něco vezme.
Nyní jste již v komnatě, princezna leží na posteli a lehce usykává, neboť čistá voda v ránách pálí, nehledě na to, že levou ruku má podle všeho zlomenou a ta se bude hojit dlouho, nyní již záleží na Leonardovi, jak ji spraví, neboť ona kost bude jistě potřebovat narovnat, s čímž ti možná pomůže Sillivren, ale možná též ne, neboť ona sama je v tváři pobledlá a je ráda, že ještě dokáže stát. Viditelně touží něco ti říct, ale to ty můžeš jen hádat, každopádně, pokud to má přednost i před princezniným zdravím, bude to asi důležité.
Sillivren pomáhá, jak může, odhodlávajíc se říci, to, co má na srdci, doufajíc v pomoc, co když ale již nebude potřeba? Čekala jsi dlouho a bratr, podchlazen a zraněn již možná nebude potřebovat pomoc žádnou.
A princezna? Zmateně hledí na svého zachránce, snažíc se marně vybavit, kdo to vlastně je, na jazyku ji pálí spousta otázek, především ta, jak se jí to vlastně stalo, a proč byla právě s ním, stejně tak, jako co tu dělá její sestřenice a kde je její bratr. Má sílu se ptát, jen, aby ji odpovědi potěšily.

Chodby královského paláce

Celý nesvůj a v myšlenkách naprosto někde mimo reálný čas, spíš asi půl hodiny napřed v mém pokoji s překrásnou dívkou, procestovávám palácové chodby a snažím se vypátrat, kam mohla má překrásná utéct. Málem jsem kvůli tomu přehlédl muže, který stojí zrovna kousek ode mě. Okamžitě vím, kdo to je. Už se skoro otáčím pryč, protože tohoto muže opravdu vidět nemusím. Najednou však zaregistruju i někoho jiného, princeznu. Rychlým krokem se okamžitě dostanu k muži, dívky která stojí proti němu jsem si málem nevšiml.
Co se sakra stalo? Kdo je za to zodpovědný?!
Pohledem tikám z něj na princeznu.
Jestli za to můžeš ty, postarám se, aby si skončil na pranýři.
Pohlédnu na princeznu, která právě přichází k sobě.
Odnes ji do pokoje. Honem.
Teprve teď svůj pohled plně věnuji dívce, která stojí opodál.
Prosím tě, jsi schopná zajistit trochu horké vody? Hned ale.
Momentálně veškorou svou silou vůle se snažím muže nesoucího princeznu dokopat do jejího pokoje, nejradši bych ho ale kopnul doopravdy.

Před královskými komnatami

Na tváři se mi objeví úsměv. Královi jsem se zalíbil, jak jinak. Teď už to vše půjde jak po drátkách. Získal jsem první tah, tím jsem já, coby dobrý hráč, vyhrál celou hru....
Sire Eulenspiegle. Veličenstvo...
Drahá excelence....
Lord Conn vkráčí majestátně.
Zmrzne mi úsměv na tváři.....
Neobtěžuju se s pozdravem. Pouze na něj hledím, v srdci jed, na tváři ležérní výraz. Pomlasknu si dokonce, než se celý vymáčkne...

Přichází v neodkladné záležitosti?
Hlupáku! Vře ve mě. Mám chuť ho popadnou a silně s ním zatřást, Místo toho se jen loktem opřu o podpěrku křesla a podepřu si bradu dvěma prsty.
Co může být důležitějšího než je tohle?! Všechno jsi zkazil, debile. Měl jsem to v rukávě. Král už byl skoro můj, Byl celý žhavý, celý připravený. Nakousnutý. Přimhouřím víčka
Však jen co se dostanu k moci, první kdo silně ucítí tu změnu budeš ty. Ty a všichni tvý zavšivení přátelé. A začnu s tvojí rodinou a milenkami, pokud nějaké máš. Ty studený čumáku a kyselá okurko!
Odkašlám si.
Ty chřestící maškarádo Je nemilé, že se musím rozloučit právě v tuhle chvíli, leč neodkladné záležitosti jsou neodkladnými záležitostmi. Budu čekat, až mě veličenstvo opět povolá k sobě. S tím se zvednu a ukloním. Pohledem ani jednou nezavadím o lorda Conna, jako by v místnosti ani nebyl. Jako by byl pouhým vzduchem a nebo nechtěným duchem. Projdu kolem něj, téměř do něj vrazím, ale jen téměř...
Venku se poté rozhodnu k odposlechnutí rozhovoru, původ neodkladné záležitosti mi vrtá hlavou...

“Komnaty / Halucinace“

Ten muž, ač je to nemožné, je mým otcem. Stačilo, aby na mne pohlédl, aby zkřivil tvář. Slova pak už jen rozpráší poslední pochyby.
“Otče? Co tu…Snad….umírám?“
Netuším zda promlouvám, zda vůbec slova vycházejí z úst. Když otec, již dva roky mrtvý stařec, stále bez oddechu na mě valí plno rozzuřených argumentů, jaké jsem zažíval jako malý kluk. Vždy to bylo stejné, na mě byli povinnosti a za každou Silivreninu lumpárnu padl test na má bedra s otravně dlouhým proslovem. Zrovna takovým jakého se mi dostává právě teď. Jeho slova mne pálí daleko více než rány z kterých stále krvácím, jeho oči se zarývají do mé kůže. Mám pocit, jako bych ho opravdu…

“Nemůžeš tu být! Jsi pod drnem! Shořel jsi! Nemůžeš.“ Pohled stále upřený na nahněvaného starce. “Silivren je v pořádku, jen si odskočila…někam.“ Oči se na vteřinu zavřou, aby mi temnota pomohla vyrovnat se s bolestí a nahromadit dostatek energie pro souvislou větu. “Nemůžeš mě obviňovat! Silivren měla vždy vlastní hlavu a byla daleko silnější než jsi si dokázal připustit. Bránil jsem ji, ochraňoval přesně podle toho jak jsi na mě vyžadoval, ale nikdy ti to nebylo dost! Mou lásku k sestře jsi se snažil zvrátit v nenávist. Ale stejně jediného člověka, kterého jsem nenáviděl jsi byl Ty!“

Má duše se zmítá ve zlosti a bolesti. Mysl je bezradná a i přes mučivou slabost se snaží zvednout. Však ruce se po každém pokusu podlomí o několik chvilek dříve. Cítím čím dál větší slabost stejně jako větší touhu poddat se spánku. Však otcovo argumenty mi nedovolí spočinout.

“Vím, že jsem selhal. Není omluvy pro mé trestuhodné otálení, ale alespoň si to dokáži přiznat. Což si Ty nikdy nedokázal. Zemřít mohu, kdykoliv. A je mi jedno jestli jsem tvé jméno zneuctil přežitím. Ty jsi to nedokázal, zemřel jsi. Odešel jsi od nepřipravených dětí, a nyní mne hodláš soudit? Řeknu ti jen jediné otče. Táhni k čertu!“

Slova z úst vyletí jako jedovatý šíp proti sedícímu otci. Při těchto slovech se tělo vybičuje k akci, která má ukázat otci mou sílu. Však okamžitě po postavení na vlastní nohy se podlamují kolena a pak muž jen zazní tupá rána na kamennou podlahu místnosti.
Pád mi vyrazí dech a nemám daleko od ztráty vědomí.

“Díky tobě si vážím toho co umím, ale nic z toho nezmění to, že jsi byl a vždy budeš Hajzl“

Ticho místnosti a praskání v krbu nyní ruší jen chrčení a sípání, kterak se snažím volně nadechnout. Oči stále hledí směrem ke křeslu a celé tělo pociťuje ohromný spalující žár podlahy na které ležím.

“Silivren? Silivren. Silivren“ Jméno, kvůli kterému ještě dýchám a které právě šeptám mohutným zdím starého hradu.

Královské komnaty

To poslední, co bych si za dnešek přál je, aby jedna svině vedle mě. Jen s neochotou se posadím, číši odmítnu. Říká se, že řádný vojevůdce by neměl kazit své tělo tím nóbl mokem, který dělá ze šlechticů prasata a ještě větší šašky, než jsou. Né, je dobré mít čistou hlavu, byť by byla v číši jen kapička mladého vína.
Chvíli jsem si myslel, že tu snad ten politický zůstane, naštěstí ho stařík poslal pryč. Tenhle člověk by nemohl oblbnout nikoho. Snad jen starého krále, který se před svojí smrtí snaží zařídit co nejvíce. Já mám na lidi dobrý odhad, navíc bych musel být slepý, kdybych přehlížel, jak se Eulenspiegel chová. Být on králem, asi bych pobral celou armádu a násilím bych ho donutil odstoupit. Do doby, než se najde vhodný člověk, schopný myslet na dobro země. Těžko by on mohl být králem, jelikož tu jsou dva princové a pak i princezna. Není třeba si nad tím dělat hlavu a můžu tedy tyto myšlenky vypudit.
On a králem? Jak mě to jen mohlo napadnout...
Usměji se nad tou myšlenkou a vrátím se zpět do královské komnaty. Eulenspiegel je pryč, ovšem jsem si vědom toho, že jsou otevřené dveře. Vždy jsem klidnější, když tento rozhovor je opravdu jen mezi mnou a králem a né někým jiným.
„Děkuji vám, můj pane, že jste ho odvolal pryč. Přeci víte, jak je to se mnou a s politickými. Ovšem, přeci jen bych byl rád, kdyby nás nikdo nevyrušoval.“ Pomalu se zvednu a dojdu ke dveřím. Mohlo mě napadnout, že si bude chtít někdo přilepšit. Eulenspiegel, zdá se, neuposlechl královský rozkaz.
„Háďata nemají mámu, neměl bys to zařádit?“ Probodnu ho pohledem, zavrtím hlavou a zavřu před ním dveře. Ať si jde ke všem čertům. Poté se vrátím zpět, ovšem již se nechci usadit. Chci to vyřídit pokud možno co nejrychleji.
„Můj pane. Nevím, jestli se vám to již doneslo, ale do hradu se dostala voda. Ano, dostala. Silný proud se dostal jedním z tajných a zapomenutých průchodů do vězení a pokud by se nezasáhlo, bohyně ví, co by se stalo. Pár vojáků, já, jeden z vašich synů a jeho ochránce, se vydalo tento problém vyřešit. Prorazili jsme jednu ze zdí a nechali jsme vody vytéci, bohužel si tenhle čin odnesl pár životů. Co je ovšem horší, dole nastala panika a každý se chtěl dostat ven. Princův ochránce v této situaci tasil zbraň! A zabíjel mé lidi, jako by se nechumelilo! Je to neomluvitelné, ať by se stalo cokoliv. Ti vojáci mu věřili, následovali ho a pomáhali a to má být jejich odměna? Zabíjení ve vlastních řadách? Víte, že vojsko je pro mě jako rodina, proto vás žádám o svolení zatknout a potrestat Mlčenlivého Mundura.“ Odmlčím se. Pravdou je, že pokud se něco děje s mojí, ano s mojí, armádou a je to něco špatného, ihned zuřím. Jsem jako jejich otec a oni jsou moje děti, o které se musím starat. Možná jsem tvrdý otec, ale přesto mi každý z nich může věřit a může ode mne očekávat maximum. Co by si děti řekli, kdybych proti tomuto nezakročil?
„A... našli jsme Lady Silivren a Lorda Arandira. Jejich stav byl vážný, ovšem bylo o ně postaráno.
Možná...

Vězení
Sedím na schodech a koukám na vojáky stojící opodál. Koukají na nás v úžasu a strachu. Vlastně ne na nás, ale na plechovku.
Sakra co teď? ptám se sám sebe, co mám dělat. Vojáci jen stojí a koukají na něj, pak na mrtvé vojáky. Koukám kamkoliv jinam, jenom ne na Mundura.
Co mám udělat? Říct jim, ať o tom nikde nemluví? Zabít je? Ne to není správné, Mundur by měl jít před soud, ale jak ho tam můžu poslat? Zachránil mi život, nebýt jeho jsem teď mrtvý. A Lord blb místo aby se postaral o své vojáky, tak si šel stěžovat. Do háje. Nenávidím tohle všechno. Proč jsem se nemohl narodit někde jinde? Mít život bez problémů, bez starostí. Proč nemůžu mít život nějakého poustevníka? Bydlet někde sám v lese, ráno vstát jít ven, postarat se o sebe a večer zalehnout. Proč? Proč musím mít nějaké podělané povinnosti? Chci pryč odsud, od toho všeho!! naštvaně praštím do země pěstí. Jsem vzteklý, unavený, mokrý a plný nenávisti na to všechno, na dnešek, na život na Mundura a na Lord blbce, na ty vojáky co umřeli. Naposled se podívám na mého tichého společníka a pak se podívám na ty vojáky. Stoupnu si.
Jděte odsud a nemluvte o tom, co se stalo, vím, že Lord Conn neměl Mundurovi nakazovat, ať mě zachraňuje za cenu toho, že někoho zabije. Pokud o tom budete mluvit, nemůžu zaručit, že udržím od vás Otce – krále či Lorda Conna. Pokusím se, aby nesl odpovědnost za to, že mě nezkusil ani trochu poslouchat a vystavil vás nebezpečí. Mohl tušit, že některé ta voda strhne po probourání zdi, ale co on dělal? Koukal na nás, jak tam dřeme a bouráme a radši se koukal z dostatečné vzdálenosti. Pak, když se to probořilo, tak co udělal? Utekl, ani nezjistil, zda není ještě někdo zraněn, otočím se zády k nim a vyrazím tam, kudy jsem sem přišel.
Je mi líto, že museli zemřít, rychle si vzpomenu na jméno jednoho, co strhla voda, byl to voják, kterého jsem občas potkával.
Je mi líto Samuela, je mi líto, že zemřel kvůli nedbalosti Lorda Conna. Nyní jdu ke králi a asi mě čeká trest, teď tam už určitě je a všem říká, že za to všechno můžu já. I za tyto vojáky, které Mundur zabil na jeho rozkaz, ukážu směrem k rozsekaným vojákům. Pak zamířím mlčky pryč.
Omlouvám se, že lžu. Ale už mám dost toho Conna, on je tak arogantní, bezcitný a vypočítavý idiot. Teď musím jen doufat, že se z toho nějak dostaneme a že Mundur přežije, někde za mnou se ztrácí zvuk vody proudící pryč a já jdu směrem k vstupní hale, kde jsou prostí lidé. Tam je asi moje největší naděje na to, že se odtamtud dostanu. Moje? Vlastně naše…

Komnata princeznej Semeraell

Bandáží na princezninom tele pribúda, a z bielej prikrývky z drahej látky úmerne rýchlo ubúda. Krvácajúce rany sú ošetrené, bezprostredné nebezpečenstvo je možno zažehnané. Alebo len jedno z možných nebezpečenstiev? Musím prehmatať kostru. Polámané rebrá, alebo lebka by mohli napáchať oveľa väčšiu škodu, než krvácanie. Keď som ju niesol, mal som pocit, že sa trochu hýbala... síce len veľmi elementárne, ale predsalen dosť na to, aby som si myslel, že chrbticu má v poriadku.

Pomaly začnem Semeraell prehmatávať hrudný kôš, prstami prejdem každé rebro od stredu hrude až k boku. Pri prsiach chvíľu rozpačito uvažujem, ako postupovať. Ech, v tejto situácii by snáď bolo aj lepšie, keby boli o niečo menšie. Rozhodnem sa jemne prstami poskúšať rebrá najprv v strede, vo výstrihu, a potom až na bokoch, a budem pozorne sledovať, či niektoré z nich nie je nejak voľné. Preboha, ako sa potom takéto zlomeniny u žien naprávajú?

Po prehliadke hrudníka prezriem Semeraell tvár, ale je mi jasné, že žiadnu z tvárových kostí zlomenú nemá... to by bolo... vidieť na prvý pohľad. Lebka pod vlasmi je už zradnejšia, a hlavne je to jedna z najcitlivejších oblastí. Vojdem princeznej prstami do vlasov, a napriek tomu že sú miestami polepené od všetkého možného, snažím sa jej ohľaduplne prehmatať celú hlavu, dúfajúc že nenatrafím na nič horšieho, než hrče, alebo modriny.

Keď prezriem hlavu, rukami skĺznem na posledné miesto, ktoré treba urgentne prezrieť, do oblasti brucha. Usudzujem, že ak by niekde vovnútri krvácala, tak dané miesto by bolo opuchnuté, alebo by som pod kožou cítil tvrdšie miesta, alebo by naopak bola celá oblasť brucha príliš mäkká, a poddajná. V tomto si bohužiaľ nie som istý, a ani vo vnútornostiach sa veľmi nevyznám. Ničmenej, položím obe ruky na jej brucho, a veľmi pomaly pritláčam jednotlivými prstami, pozorne hmatajúc, či pod kožou nezacítim niečo podozrivého. Sledujem pri tom aj jej výraz, ak by som si všimol, že pri niektorom zatlačení bolestne stiahne tvár, nebolo by to dobré znamenie.

Po poslednej prehliadke sa mi na chvíľu prevetrá hlava. Hladina adrenalínu klesne o niekoľko centimetrov, a ja si spomeniem, že tá dáma, čo mi asistuje, po mne niečo chcela. Pozriem sa rýchlo z okna. Je to ako som predpokladal, hoci sa mi zdalo, že celá prehliadka trvala hodiny a hodiny, prešlo od jej začiatku sotva päť-šesť minút. Čas občas dokáže byť príšerne premenlivý. Rýchlo sa k nej obrátim, a opýtam sa: "O čom ste sa so mnou potrebovali rozprávať, Pani?"

Princezniny komnaty a okolní prostory

Když mi muž dovolí, abych mu pomohla, po tváři se mi mihne náznak úsměvu. Ještě stále mám naději, bratříčku, že to vše stihnu včas a ty budeš v pořádku, přemýšlím ve svém nitru.
I onen malinkatý náznak úsměvu ihned zmizí, když pohlédnu na princeznu, svou sestřenici a spatřím její žalostný stav.
Náhle se objeví někdo další, z nějž však rozhodně nemám dobrý pocit. Snad jej znám, možná, ale je to již dávno, co jsem jej mohla spatřit. Možná jsem na něj zapomněla, protože pro mne nebyl důležitý a možná.. jej postě dnes vidím poprvé, ale to nic nemění na tom, že s jeho příchodem je situace a mnoho horší než byla. To, že se ke mně chová jako ke služce přejdu bez jediného mrknutí a přeci jenom na chvíli zaváhám. Přeci jen mne odrazuje od mého plánu pomoci bratru, ale nakonec přikývnu. To už mi ale muž nevěnuje pozornost.
Neznámou chodbou kráčím dál, modlíc se, aby mne nepotkal nikdo, komu bych se musela vyzpovídat. A shodou šťastných náhod naleznu další pootevřené dveře prázdného malého pokoje, v němž byl nedávno zapálen oheň, na kterém se ohřívala horká voda, zjevně pro lázeň. Voda začíná pomalu pobublávat a já co nejrychleji popadnu malý lavor a opatrně trochu vody z obrovského kotle odeberu. Stále se otáčím ze strachu, že mne někdo nachytá. Proto se co nejrychleji vrtím k místu, z nějž jsem před chvílí odešla.
Tichounce vejdu dovnitř princezniných komnat a co nejméně hlučně zavřu velké dveře pokoje. Nervózně však zůstanu před nimi stát a očima přejíždím po komnatě z rohu do rohu. Naštěstí však k exkurzi komnat následničky trůnu mi nezbývá tolik času, neboť lékař na mne promluví. Já jen němě přikývnu a v duchu děkuji sestrám za jejich nedostatečnou vůli, když mne v klášteře přestaly odhánět a nechávali pomáhat nemocným a dětem, ačkoliv díky mému původu neměly nic podobného nikdy dopustit.
Vrávoravým krokem se rozejdu a rozliji vodu do tří provizorních misek vedle lékaře, který princeznu ošetřuje, aby ji mohl omývat čistou vodou.
Snažím se Leonadovi pomoci, jak jen to půjde a přítomnost dalšího muže se snažím nevnímat, ačkoliv to nejde tak dobře, jak jsem chtěla. Na tváři se mi značí starost o princeznu, která jen prohlubuje tu, která tam byla předtím – strach o mého bratra.
Náhle se ke mne lékař otočí a zeptá se, proč jsem vlastně přišla. Má chvíle nastala. Ale přesto to byla doba, která se zdála jako celé hodiny než jsem se mohla optat.
“Mistře Leonarde, mé jméno je Silivren a mě a mého bratra dnes zachránili před jistou smrtí utonutím. Já jsem dopadla ještě dobře, ale můj bratr…“ v tuto chvíli se mi můj hlas zlomí a já odvrátím pohled. Úmyslně jsem neříkala, kdo ve skutečnosti jsem, neboť to v tuto chvíli není vůbec důležité.
“Potřebujeme Vaši pomoc, pomoc lékaře,“ dokončím nesměle. Vím, že po něm žádám, aby opustil jednoho svého pacienta, jemu blízkého a šel k cizímu muži, ale musela jsem to udělat.

Moja komnata

Muž, ktorému som sa prebudila v náručí spolu so sesternicou a Gabrielom, ktorý sa mi hneď, ako ma uvidel, prihnal na pomoc, ma odniesli do izby a položili na posteľ. Čo sa týka Gabriela, pri vzhliadnutí jeho tváre som síce vedela, o koho ide, ale akosi mi chýbal osobný názor naňho. Akoby som poznala jeho telesnú schránku, no nie jeho osobnosť. Bol to zvláštny pocit, ale v tejto situácii som bola vďačná aj za to, že aspoň čiastočne viem, kto to je. Venovala som mu krátky úsmev, aj keď si nie som istá, či si ho v tej rýchlosti všimol.

Keď ma položili na posteľ, stále som len mlčky ležala. Mala som pocit, že nie je vhodný čas na otázky. Muž, ktorého som nepoznala ma začal prehliadať.
Zdá sa, že vie, čo robí, zrejme to bude lekár... To by vysvetľovalo, prečo je tu, ale stále zostáva otázka - prečo som tu ja??? Čo sa mi stalo???
Bezradne prechádzam pohľadom z jednej osoby miestnosti na druhú. Chvíľkami musím zatínať zuby od bolesti a do očí sa mi nahrnú dokonca i slzy, no ešte stále neplačem. Najviac ma asi bolí ruka. Ostatné sú len zanedbateľné odreniny.
Chvalabohu prehliadka netrvá dlho. Medzičasom som si už stihla všimnúť, aká je sesternica nesvoja.
Žeby kvôli mne? To je to so mnou až také vážne?
Cítim sa zúfalo. Chcem sa už konečne opýtať na to, čo ma momentálne najviac trápi, no predbehne ma Silivren, z ktorej slov je ihneď jasné, prečo je taká strhaná. Na jednu stranu ma upokojí, že to nie je kvôli mne a teda asi neumieram... no na stranu druhú mi to vyrazí dych.
Arandir... Čo sa mu stalo???
V okamihu zabudnem na všetky otázky ohľadom môjho, pravdepodobne, úrazu a sústredím sa len na bratranca.
Chcem sa prudko posadiť a spýtať sa sesternice, kde bratranec je, ale nakoniec si to rozmyslím. Nepotrebuje ďalšieho človeka, ktorý bude klásť zbytočné otázky, potrebuje pomoc.
A tak len vystrašene hľadím na Silivren a dúfam, že bratranec nie je na tom až tak zle, ako sa dá vyčítať z výrazu jej tváre.

Princeznina komnata

Keďže princeznin stav je ako-tak zaistený, obraciam svoju pozornosť k Silivren.

Pomoc lekára? Ale ja nie som lekár. Len trochu viem, čo v ľudskom tele ako funguje. Útržkovito som čítal niekoľko spisov o pitvách, ktoré podnikajú ľudia s dobrými úmyslami, ale pritom sa musia skrývať v starých podkroviach, a ľudia ich považujú za kacírov a nekromantov, a upaľujú. Ale pomôcť niekomu kto sa topil viem. Netreba hovoriť, že nie som lekár.

Keď Silivren dohovorí, len krátko poviem: "Pomôžem mu. Kde je? Niekde tu, na hrade?" Viac slov nie je treba. Keď príjdu problémy, treba ich pohotovo riešiť, bez pozlátka.

Keď mi Silivren povie, kde nájdem jej brata, rýchlo opustím miestnosť, no ešte predtým sa otočím k tomu načančanému šľachticovi, ktorého som celú dobu veľkodušne ignoroval. "Má asi zlomenú ruku, treba s ňou narábať veľmi opatrne." Viac hovoriť netreba. Výsluch počká. Všetko počká. Musím zachrániť jej brata. Pri tejto myšlienke sa pustím do behu, šialeného behu chodbami paláca.

Vězení
Princ lhal, lhal záměrně a lhal přesvědčivě. Tedy těžko říci zda doufám, že přesvědčivě, ale mne by přesvědčil. A to nejhorší - lhal kvůli mne.
To je špatné... moc špatné... začíná se kazit. Ale co s tím já zmůžu? Nic...
Zatímco princ mluví a mluví v mé mozkovně probíhá válka minulosti s přítomností.
Nedá se nic moc dělat... Vaše Veličenstvo, přísahal jsem že Vás budu chránit až na věky věků dokud mi to život dovolí, tak se i stane. Pravda přísahal jsem pouze sám sobě, ale kdo je víc?
Celou dobu koukám střídavě na prince a na vyčerpané vojáky.
Chudáci... vyčerpaní... nechal bych je spát na věky... ale to se nedělá, po dobře odvedené práci... tedy dělávali jsem to tak občas s otroky. Bylo to zábavné, ale jsou oni otroci? Jsou!
Zrovna jsem začal zvažovat další možnost, když princ rázně odkráčí pryč. Pohledem ještě jednou zabloudím k demoralizovaným vojákům.
Chudáci... vždy budete chudáci...
A pak spěšně následuji prince neboť mne nejspíše možná bude potřebovat víc než kdy dříve a nebude to pouze můj hrozivý vzhled nýbrž i můj rozum. Což zatím samozřejmě neví, ale možná pozná... raději bych však byl, kdyby nepoznal....

Eulenspiegel, před komnatou krále:

Nápad zůstat u pootevřených dveří nebyl vůbec zlý, tedy alespoň do doby, než to toho žabožrouta v brnění napadlo taky a s opravdu nepěknou poznámkou je před tebou zavřel. Jen si představ, jak důležité musí být rozhovor, jež asi bude chtít žabožrout s králem vést, nehledě na to, že ať už je sebedůležitější, on ti překazil tvůj, téměř dokonalý plán získat krále na svou stranu. Málem jsi již měl princeznu přislíbenou, království v rukou a přiznejme si, vládnout po boku prince, svého nejlepšího přítele by byla pro takového bídáka, jež nyní sedí v králově komnatě opravu velmi, velmi nepříjemná skutečnost, nehledě na to, že by ses ho mohl konečně zbavit nadobro. Vyzvat si ho netroufneš, víš, že se v boji orientuje až příliš dobře, nehledě na to, že jeho zbraň, jež ovládá zabila již dost opravdu významných můžu, což si ty nyní, jako budoucí choť princezny a možná následník trůnu opravdu dovolit nemůžeš, jed by byl možná až příliš nápadný, i když, jsi si ty a možná i on jist, že by nebylo málo těch, jež by se o to s radostí pokusili, co zbývá dál? Válka? Moc nákladné a zdlouhavé. Vrah? Moc okaté, pravda by mohla vyjít najevo a to by bylo moc zlé. Výprava, z níž by se nikdy nevrátil? Mimo tvé pravomoce. Další způsoby? Buď příliš finančně, nebo jinak nákladné. Ne, za tohle ten bídák nestojí, tedy, přiznejme si, alespoň prozatím. Smutný fakt, tedy, jak pro koho je ten, že nikoho nenapadlo udělat dveře od královské komnaty zvukovzdorné a ty, i přesto, že slyšíš hlas krále i žabožrouta zkresleně, jsi naprosto bez problémů schopen rozeznat, o čem se baví a to do sebemenších detailů.
To, co slyšíš si nyní budeš muset přebrat sám, a nejlépe bude, když z toho začneš okamžitě těžit.



Arandir, jeden z pokojů na hradě:

I když se neustále snažíš z hlavy a možná i z pokoje vyhnat svého otce, nějak se ti to nedaří, tvůj odraz, ale o mnoho let starší stále sedí naproti tobě, na nepříliš pohodlné židli a tváří se, jako by právě snědl citron, v jeho tváři se zračí opovržení, nechuť, žal, znechucení a možná i nenávist.
Uvědomuješ si, že všechny tyto pocity jej spalují jen kvůli tobě a možná, možná kvůli tvé sestře, ale to nemůžeš nikdy s jistotou říci, neboť on ji miloval, zatímco tebe celý život ignoroval, jako by jsi nikdy nebyl jeho. Všimneš si, že vstal, na tvá slova zatím nijak nereagoval, což tě, při jeho povaze, velmi překvapuje. Ostatně, to co se stane následovně ti přímo vyrazí dech. Políček, jež ucítíš na tváři vypadá, jako opravdový, přitiskneš si na tvář chladnou ruku a pocítíš čůrek krve, jež se ti spustil z rozraženého rtu – tvůj otec měl vždy dobrou trefu.
Nevěříš mu, nevěříš sobě, ale tomuto už by jsi věřit měl. Duch by se tě nemohl dotknout, takže jediná možnost je, že tvůj otec zde doopravdy je.

Ty si dovoluješ mě vyhazovat? Ty, jež tu teď chcípáš v hedvábí, zatímco tvá sestra je neznámo kde, neznámo s kým? Kdo ví, jestli je ještě vůbec na živu. To jsi opravdu tak neschopný, že ji nejsi schopen ohlídat? Nevyvracej oči v sloup, ty pitomče, nezplodil jsem tě proto, abych měl syna slabocha, ale bojovníka, hrdinu. A co mám? Momentálně mrzáka.

Otec si pohrdlivě odfrkne a znovu se posadí, paže si založí na hrudi, ještě více rozhořčen, než byl, pravda, ne, že ty bys byl v jiném rozpoložení.

Toho hajzla si příště odpustíš, nebo tě rovnou podříznu jako podsvinče, raději mi hned řekni, co se to ve městě semlelo.


Conn, královské komnaty:

Král tě mlčky poslouchá, snažíc se nedat najevo jakoukoliv emoci, jistě, jsou to i pro něj zprávy, jež by nikdy, zvláště pak od tebe nečekal, ale snaží se je přijmout tak, jak nejlépe může, viditelně mu to nečiní až takové problémy, jak sis myslel, možná, že dokonce myslí daleko více dopředu, než ty a onen muž před hrobem, za nějž ho všichni považujete, je jen dílo těch několika málo tragických dní. Pravdou je, že to není on, kdo vlastně království vládne, ale je to jeho žena, královna Sashel, ta však dnes, podle všeho má úplně jiné starosti. Domluvil jsi, tedy, král tě nechal domluvit, pak si vzal do ruky číši a pozorně pozoroval rytinu, jež na ní byla vyobrazena, vlka, jak nese v zubech jehně – oběma vám nyní tato rytina říká to samé.

Lorde, opravdu nelehce se mi mluví o takových věcech, zvláště pak, když vím, že vám na vašich vojácích záleží, alespoň do té míry, že byste je za žádných okolností nezabil bezdůvodně, alespoň si to tedy myslím a budu rád, když to tak opravdu bude. To, co uděl Mundur je neomluvitelné a vše bude náležitě prošetřeno, stejně tak, jako budou vyslechnuti sluhové a bude vynesen právoplatný rozsudek. Nevím však, jak to udělat nyní, neboť vězení je zničeno a onen muž musí být pod dohledem, proto vás poprosím o jedno, dám vám jej, přinejmenším na dobu jednoho dne na starost, neboť dříve proces proběhnout nemůže. Sepište mi seznam svědků, uvědomte všechny, jež mají něco s touto tragickou událostí společného a především, ujměte se Mundura a následujících 24 hodin jej máte na starost. Pokud se něco stane, odpovědnost ponesete vy, stejně, jako kdyby zranil někoho on, popřípadě, pokud byste zranil vy jeho. Je mi jasné, že se vám to nelíbí, ale ani jeden z nás nemá na výběr, bude soud.

Král, zahloubán do sebe, zamračen a velmi, velmi rozhořčen vezme kus pergamenu, brk a s občasným namočením do inkoustu začne psát dopis, či spíše listinu, na níž nevidíš a prozatím ani netušíš, co na ní je, ke tvé radosti a spokojenosti ti však všechno ihned objasní.

Nyní vyhledáte mého syna a jeho společníka, Mundura, předáte mu toto psaní a Mundura okamžitě odvedete, kam, to je mi jedno. Můj syn má v tomto příkazu jasné instrukce, co má dělat a tudíž ihned po předání mě bude muset navštívit. Zapomněl na své povinnosti a především, nepostaral se o svou rodinu – tedy Arandira a Silivren. Vy nyní jděte, potřebuji zařídit ještě spoustu věcí. S princem vše vyřídím, o zbytek se postarám. Vy čekejte, až vás povolám.

(Následně si přečti příspěvek pro prince a Mundura, reaguj i na něj)


Princ a Mundur, cesta někam a nikam:

Společně s onou zdí tam někde se toho zhroutilo ve vašich životech až příliš mnoho, princ, vždy přímý, obětavý a povahově vyzrálejší, než jeho bratr, princ Následník se zachoval jako zvíře, lhal vlastním lidem pro dobro muže, jež zabil a to bezdůvodně. Oba víte, že nyní na vás čeká trest, trest, jež nebude pro nikoho z vás příjemný a pro někoho možná bude i definitivní, tedy smrtelný. Tato představa se nelíbí ani jednomu z vás a tak volíte variantu útěku, což je však chyba, velká chyba, dá-li se to tak říct. Před sebou máte ještě dost velký úsek, kdy do Velké síně vstoupí Lord Conn, doprovázen deseti plně ozbrojenými muži. K vašemu překvapení nedá povel k útoku, naopak, vydá se k vám sám a předá vám listinu, zapečetěnou pečetí s královým symbolem. Je to posel dobrých, nebo špatných zpráv? To se dozvíte v okamžiku, kdy princ pečeť rozbalí a pustí se do čtení.

Drahý synu,

Jsem naprosto znechucen a překvapen informacemi, jež se ke mně dostaly a jsem rozhodnut nastálou situaci řešit klasickými postupy, proto je nyní u vás Lord Conn, aby se postaral o hladký proběh celé věci. Nyní bude Mundur zatčen a odveden, do několika dní bude souzen a podle průběhu soudu a rozsudku se s ním následně naloží. Ani ty, ani on jste neměli právo se takto zachovat a věř, že bych raději ztratil syna, než zažil takovou hanbu. Připrav se na to, že to budeš ty, kdo jejich manželkám, matkám, dětem, bratrům, sestrám a rodině budeš muset oznámit, co se stalo a budu to já sám, kdo dohlédne, aby se dozvěděli pravdu.
Velmi si mě zklamal, drahý synu a věř, že tato příhoda nesmazatelně pozměnila můj pohled na vlastní krev.
Nyní tě očekávám ve svých komnatách a předpokládám, že přijdeš okamžitě, neboť situace, jež s tebou potřebuji řešit je neodkladná.
Mundurovy v krátkosti řekni potřebné informace a přikaž mu, aby nedělal problémy, jinak bude náležitě potrestán.

Loučím se s tebou a očekávám tě
Tvůj otec
Král

Nyní je volba na vás, pravdou však i nadále je, že cesta, jíž jste chtěli jít se vám navždy uzavřela.


Semerael, Gabriel, v pokoji:

Nyní, po odchodu Silivren a Leonarda jste zůstali oba uvěznění mezi čtyřmi stěnami, uvědomujíc si ono neuvěřitelné ticho, doprovázené snad jen stísněným dechem. Princezna nyní leží na posteli, své rány má ošetřené a Gabriel je pro jistotu, snad z nedůvěry k onomu muži ještě jednou zkontroluje a pak se posadí na postel vedle princezny. Začíná být zima, komorné, příliš vystrašené na to, aby udržovaly oheň v krbu jsou někde zalezlé a tak nepotrvá dlouho a princeznu přepadne chlad, jež ji jímá až do morků kostí, což si uvědomuje i Gabriel. Vedle krbu naštěstí leží pár polínek a i mech na rozdělání ohně a tak je nyní jen na Gabrielovy, co udělá.
Princezna sama je již při smyslech, uvědomuje si odchod toho cizince a své sestřenice a do očí jí tlačí slzy při představě, co vše se vlastně mohlo stát. Kupodivu, i přes všechnu bolest, jež cítí pořád myslí na to, co se vlastně stalo a proč je nyní v takovém stavu.

Silivren, Leonard, chodby, pokoj u Arandira:

Možná právě úpěnlivost a zoufalost všech těch proseb a slov vás oba nutí celou cestu utíkat za něčím, co již možná bude jen mrtvým tělem, skořápkou, neboť se Silivren zdržela hledáním a cestou příliš, nehledě na to, že bylo ještě nutné se postarat o princeznu.
Leonard drží tempo velmi obstojně, Silivren, ač dívka lapá po dechu a běží, seč jí síly stačí, možná i přes ně, uvědomujíc si nebezpečí, jež hrozí jejímu bratrovy.
Dorazíte před komnaty, kde podle všeho leží Arandir, Silivren odhodlaně rozrazí dveře a na posteli uvidí svého bratra, rozkřikujícího se po celé místnosti (viz příspěvek pro něj). Situaci nechápete ani jeden, leč pokusíte se jej uklidnit, což ani v nejmenším nejde, neboť Arandir nikoho z vás nevnímá. Leonardovi je hned jasné, že jeho mozek utrpěl velký otřes a je dost možné, že pokud byl v ledové vodě dlouho bez kyslíku, mohla jeho část odumřít a Arandir, bratr té krásné a tak zranitelné dívenky bude nadosmrti takto postižen.
Nezbývá, než abys zjistil, jaké následky napáchala ledová voda, tvrdá skála a nedostatek kyslíku na těle mladíka, jež je možná tak stejně starý jako ty, nyní vykřikujíc nesmysly, patřící někomu, jež tu podle všeho rozhodně není.
Do toho všeho přijde onen voják, táhnoucí za sebou velkou káď, do níž za pár chvil začne nalévat horkou vodu, jež poté namýchá s chladnou, aby voda byla příjemná pro koupel, poté se otočí k Silivren a hluboce se ukloní.

To je všechno, má paní, co jsem prozatím mohl sehnat, zde jsou ještě ručníky a nyní vás bohužel budu muset opustit, na hradě se děje spousta velmi ošklivých věcí, jež je nutno řešit. Přeji vám, aby váš bratr byl v pořádku.

Poslední slova řekne sice upřímně, ale jde jasně vidět, že jim ani v nejmenším nevěří, neboť bratr stále mluví s oním přízrakem a na tvá slova a volání nereaguje, stejně jako na ty Leonardovy.

“Komnaty / Stále halucinace“

Rána, která zapříčinila protržení rtu mi v hlavě udělala ještě větší zmatek. Pohled tak spaluje každou část otcova těla.

"Tvé hrozby na mě neplatí! Teď už ne! Tvá slova jen dokazují, že jsi hajzl a pokrytec. Nedokázal jsi si nikdy připustit, že se přátelé obraceli spíše na matku nebo na mne než by šli přímo za Tebou."

Snížím se na otce ukázat, ale má ruka mě přestává poslouchat stejně jako zbytek těla. Musím vynakládat daleko větší úsilí než bych chtěl. což mi spotřebovává už tak malou zásobu energie.

"Co..co to." Oči se stále upírají na otce. "To se mě už snažíš nastavit, aby jsi měl lehčí práci? Dáváš tu kázání o bojovníkovi a hrdinovi a nedokážeš mě, bezbranného, zabít? Musíš si pomáhat magií?

Má slova začíná ovládat zlost a ta využívá celého hněvu, celé zásoby křivd, které na mě otec vykonal a nyní mu je všechny hází pod nos. Je mi jedno zda mne podřízne, protože jsem nejspíše mrtvý, nebo živ a v pokoji je semnou můj otec což je v podstatě to samé.

"Neměl jsi odvahu říct Silivren, že jsi to byl ty kdo systematicky ničil všechny zárodky kamarádství které si utvářela. Že všechny dárky a plná pozornost byla jen proto, aby nepoznala a nechtěla poznat jaký doopravdy jsi. Musím uznat, že v tom si mistr. Každý vrah a lapka by se před tvými intrikami zarděl a raději se sám podřízl, aby nemusel s tou myšlenkou žít. Možná to k politice patří, možná jsi mě právě tohle učil a možná to vše bylo jen k dobru."

Chvilková pauza mého chrlení slov dává možnost na reakci otce, však končí hned po první změně v tváři, kterou jsem chtěl nejspíše vyvolat.

"Ale je to Lež! Vždy si to dělal s neskrývavou radostí. Vyžíval jsi se ve lži a hrabal se v hovnech, aby jsi měl navrch v každém rozhovoru. Ale neuvědomoval jsi si, že lžeš rodině. Že tvá manželka Tebou začíná pohrdat, syn tě nenávidí a dcera, kterou jsi se snažil chránit nyní začíná chápat chlad vycházející z mých očí při každé konverzaci s tebou! Jsi chudák a ubožák. Vždy jsi jím byl a ať už jsi mrtvý či živý vždy jím budeš."

Vyčerpanost se dostává do kritického bodu, kdy i mluva ať již je opravdová či ne, mne vyčerpává a já pociťuji, že další slova již nezvládnu. Podávám se silám otce, které se snaží mne dát do nějaké bezbranné pozice. Však není to vše co jsem chtěl říci. Rty se zatřesou, aby mohli na tváři vykouzlit spokojený úsměv.

"Můj názor nic nezmění, ale přesto jsem ti nepoděloval. Ač láska či nenávist vždy sem k tobě vzhlížel a pochopil, že krev rodu není v tobě ale v Silivren. A ty na ni nemáš již žádný vliv. To je to co mě utěšuje i při mém stavu a Tebe musí dohánět k šílenství. Drahý otče...ty jsi hazl a Silivren rozumná mladá žena. Víc nepotřebuji, abych se na Tebe mohl dívat a usmívat se. DRAHÝ OTČE."

Sám s princeznou

Jakmile Leonard a ta žena odejdou, posadím se na postel k princezně, přestože má již rány zavázané, všechny jí je ještě jednou překontroluji. Čistě z nedůvěry k tomu chlapovi, který právě opustil místnost. Než je ale stihnu překontrolovat, začne mi býti celkem chladno, nemluvě o princezně samotné.
Asi je vám zima že? Zapálím oheň, hned tu bude příjemněji.
Vstanu a přejdu ke krbu, vezmu pár polínek, která se vedle něj povalují, strčím je do něj, poohlédnu se po nějakém papíru, který by měl být někde mezi, popřípadě nějaké připravené třísky.
S trochou štěstí se mi nakonec povede oheň rozdělat, mohu jen doufat, že se udrží a neuhasne. V takovém případě bych princeznu nejspíš musel přenést do svého pokoje, kde oheň stále hoří a stačí do něj pouze přihodit. Přejdu zpět k princezně, usednu na postel vedle ní a usměji se.
Ještě jsem vás ani nestihl pozdravit. Omlouvám se. Dobrý večer.
Neudržím svůj pohled pouze na jejím obličeji, nutí mě to prohlédnout si její vnadné křivky, které jsou i pod podkrývkou dobře vidět. Nakonec ale stejně skončí můj pohled u jejích krásných očí.
Doufám, že už se cítíte aspoň trchu lépe, nevypadala jste zrovna nejlépe.
Z mého hlasu je znát obava a možná i trocha toho vzteku.
Co se vám stalo paní Semerael, mohu-li být tak smělý a zeptat se?

Dopis

Jdu směrem k síni, následován Mundurem. Neutíkáme, jak by si někdo mohl myslet, ale chci být poblíž lidí. Conn by byl možná schopný za námi poslat vojáky, aby nás zabili. Jako záminku by možná použil vraždu těch vojáků, ale o ty mu vyloženě nejde. Jsou pro něj stroje, otroci, co dělají to, co chce on. On je krysař a oni jsou jeho krysy.
V síni nás už čeká Conn. Chytnu se za hlavu, bolí mě. Ruka mi sjede před obličej a já si všimnu krve.
Sakra, krev, to asi ti vojáci, jak mě kopali do hlavy, zamotá se mi hlava, ale jdu dál. Nechci, aby mě Conn viděl slabého. Dojdu k němu a zastavím se. Nedivil bych se, kdyby rozkázal vojákům zaútočit, kdyby to udělal, bránil bych Mundura.
Myslím, že by tě mohlo zajímat, že hrozba vody je pryč. Je mi líto, že tě pohled na to jak tvoji muži mizí v té díře, kterou vybourali, zatím co ty si se na ně díval, tak vzal a musel si odejít. Nikdo z nich asi nežije, ale nevím, říkám si, zatím co přebírám dopis. Rozevřu jej, ale ještě se na něj nekouknu. Stále koukám na Conna.
Kde je má sestřenka a bratranec? zeptám se a pak sjedu pohledem do dopisu. Rychle jej přejedu, něco mě zarazí, něco překvapí.
Ani já ani on jsme neměli právo se tak zachovat? Já neměl právo upadnout do bezvědomí potom, co mě kopali vojáci do hlavy? Zajímavé. Jak jsem ho zklamal? Tím, že jsem si stoupl k beranidlu a pomáhal spolu s Mundurem vojákům bourat zeď, zatím co Lord Koň stál a koukal na nás? Nebo jsem jo zklamal tím, že jsem se nechal kopat? dopis sroluji a kouknu se na Mundura. V očích mám vztek, strach, možná slzy. Nevím, co mu Koň řekl o tom, co se stalo. Mám vztek na sebe, na ty vojáky, na bouři, na bratrance, že prokopl dveře. Taky mám vztek na krále. Mám strach ne o sebe, ale o Mundura, co mu Lord Koň udělá? Mé slzy jsou možná jen voda, kapka krve mi z rány na hlavě sjede do oka. Po tváři mi sjede kapka krve, vypadá to, jako bych brčel krev. Utřu ji.
Mundure, jdi s ním a nic nedělej, žádné použití zbraně, ani na ní nesáhneš. Nebudeš nic říkat, ani gestikulovat rukama. Nebudeš do nikoho mlátit ani ho chytat pod krkem. Nebudeš nijak agresivně reagovat na nic, co ti kdo řekne. Budeš plnit příkazy, co ti řeknou a čekat, až se k tobě dostanu. Nenech se vyprovokovat a nejednej unáhleně, řeknu mu a pohled se vrátí ke Connovi, v jeho tváři vidím jakési zadostiučinění, možná.
Pokud mu někdo promáčkne jen kus plechu… větu nechám doznít. Otočím se a s bolestí hlavy odejdu směrem ke královým komnatám.

Dopis
Princ má lehké zranění, nicméně přežije. V síni na nás však již čeká delegace a proto je dosti pravděpodobné, že poteče další krev, pravděpodobně naše. Nicméně naštěstí k ničemu takovému nedochází, princ dostává pokyny od svého otce. Dopis mu přes rameno nečtu, ikdyž bych mohl, pouze tiše zpod helmy pozoruji reakce válečného lorda. Zajímá mne jak se bude tvářit na princovo pošťuchování.
Takže teď se rozloučíme můj drahý princi?
Princ dočetl dopis, nejspíše ho rozhořčil soudě dle jeho očí. Možno hádat co tam stálo, prostí lidé jako já nevidí snadno do mocenských záležitostí.
Dřív to bylo jednoduché... zabij nebo budeš zabit, nechápu, která dutá hlava zrušila toto pravidlo.
Princ si stírá slzu z oka a udílí mi rozkazy, nakonec trochu pohrozí. Musím se pod přilbou pousmát, nicméně nyní se čeká na mne co udělám, jak zareaguji.
Dobrá... uděláme to trochu teatrálně, za starých časů bych ho prostě rozpáral na místě... ale staré časy pominuly... ikdyž se dá říci, že mne právě dostihují... hříchy musí být vykoupeny krví a zdá se, že dnes to bude ta moje.
Předstoupím před prince, částečně mu zastíním výhled na válečného lorda, pomalu sáhnu pravou rukou pro svůj meč. Jakmile nahmatám jeho rukojeť prostě a rychle meč vytasím, překvapivě s ním válečnému lordovi nerozpářu břicho, ale chytnu ho levou rukou (v železné rukavici) za čepel a jílcem mu ho podám.
Tohle... je moje kapitulace, beztak by jste mi ho vzali...
Dále případně následuji válečného lorda pokud mi tak pokyne.

Svítá na lepší časy

Ještě jsem se nerozmyslel, jestli to dopadlo aspoň trochu dobře. Na jedné straně mám toho, koho chci, na druhé ho nemůžu vytrestat dle svého. Jak smutné, teď je to jen maso, které bude zírat. Žádná krev nepoteče, žádného křiku nebude slyšet.
Bohužel tenhle rozkaz šel z královských úst, takže se s tím bohužel nic dělat nedá. Mlčky jsem kývl na znamení souhlasu, uctivě se uklonil a vyklidil jsem toho bojiště pro jiné souboje. Nebylo nic těžké sehnat desítku věrných vojáků. Pro takového lahůdky si vždy přizvu nějakou tu elitu. Sice to nebude žádné mučení a trhání končetin, ale jistě se něco vymyslí. Navíc, je to jediné zábava za poslední dny, kdy se i lapkové raději nechali zabít vodním elementem. Stejně jako všechna, jim podobná, pakáž.
Jdu tím směrem, kde jsem naposledy Mundura viděl, k mé radosti, se setkáme v síni. Vyřešíme to, pokud možno co nejrychleji. Princ Bojovník se začíná stávat spratkem, stejně jako jeho bratr. I když... Jeho bratr byl spratek vždycky, bude to hrůza, až se dostane k moci.
Sála ze mě spokojenost. Jestli byl nějaký bojovník dohnán k tomu, aby začal plivat jedovaté nesmysly, je to vždycky uspokojivé. A je jedno, o koho se jedná. Tím se mi lišíme od politických. Oni nejdřív slova a my je řešíme pěstí mezi oči.
Počkám si, až princ zakáže Mundurovi vše, jako by to bylo jeho děcko. Mundur odloží zbraň a je vydán na pospas mě.
Škoda, že ten meč vzal princ, zajímá mě, čím se tahle věc ohání... No, nevadí...
Princ už se má k odchodu, bál jsem se nějakého dlouhého loučení, zvláště, když princ pustil pár slz.
„Nebojte se pane, jeho plech zůstane nepomačkán...“ Nepěkně se usměji a pohledem sjedu Mundura. Rozhodně se mi nelíbí, že má na sobě svojí zbroj. To všechno musí jít pryč. Samotná zbroj je nebezpečná a nehodlám ho v tom jen tak pochodovat. Ani nepočkám na odchod prince a už rozdávám rozkazy své elitě.
„Ať odevzdá svojí zbroj. Pokud odmítne, postarejte se o to, aby byla dole. Bude li se chovat agresivně, víte co máte dělat. Až to železo bude dole, dejte ho pro jistotu do želez... A pak ho přivedete do mých komnat.“
Na nic jiného nečekám, tohle snad zvládnou bez mojí přítomnosti. Namířit si to tedy do svých komnat. Při pomyšlení, že budu muset sepsat všechno možné, jen aby mohl král řádně soudit, nebo nějaký politický, se mi dělá zle. Jako by toho papírování dnes už nebylo dost.
Ale práce pujde lépe, když budu mít Mundura pod zámkem. Král vyhrožoval jen mě, co kdyby ho zbičoval někdo jiný? Nevydával bych žádný rozkaz, jen bych mlčky projevil to přání... To by za to nikdo nemohl potrestat. Potrestali by leda toho vojáka, ale co je mi po tom? Hmm... Rozhodně teď budu mít o čem přemýšlet...

Ve svých komnatách okamžitě zasednu za stůl a namočím brk. Najdu prázdný pergamen a začnu sepisovat nějaké věci, nad kterými není třeba moc přemýšlet. V pozadí tak plánuji, co všechno tomu našemu vrahovi budu moci udělat. Také bych se měl obléci do zbroje, přeci jen jsem představitel téhle armády a v uniformě bych měl jít příklad. Vlastně jsem to měl udělat už ráno, ale nějak na to nebyl čas. Ani teď nechci vláčet tu rudnou výstroj, ač je možná lehčí než oděv, který mám nyní na sobě.

Před komnatami krále
Takže ta plechová příšera udělala takovou spoušť....
A voda v hradu..Proboha! Ještě, aby mne to mohlo celé nějak ohrozit. V žádném případě teď nehodlám vycházet ven. Alespoň dokud ten déšť neustane.
Korunu toho všemu dalo hloupé princovo pochybení. Takový neschopný člověk opravdu není schopen vlády. O jednu starost míň. O jeden krůček blíže ke koruně...
Kéž bych teď tak někde mohl vyhledat princeznu, stát se v této hrozné chvíli jejím ochráncem. Sdělit jí co se stalo jejímu bratrovi, jak ho otec zavrhl a pak....když se mi se slzami v očích vrhne kolem krku ji utěšit. Ano není nic lepšího než role utěšitele a soustrastníka. Má nebohá! Eulenspiegel se usměje pod vousy.
Když vycítí, že se rozhovor blíží ke konci, rychle opustí nebezpečné zádveří a vydá se hledat někoho, kdo by mohl vědět, kde se princezna zdržuje....

Z princezniných komnat k mému bratrovi

Stále nesměle, ale přesto s nadějí v očích hledím na neznámého muže, který pro mne v tuto chvíli představuje největší modlu, k níž můžu vzhlížet. Poslední snahu o to, pomoci. A když přislíbí svou pomoc pro svého bratra, na tváři se mi roztančí unavený, ale velice přešťastný výraz.
“Ano, je zde na hradě. Jen pár chodeb odtud,“ přikývnu horlivě a zmateně mu vypovím cestu, kterou jsem sem šla já, snad pochopí.
Avšak když se v okamžení zvedne od princezny a ve spěchu opustí tuto místnost, vím, že pochopil. Omluvně se zahledím na Semeraell, není mi jedno, že ji zde nechávám v takovéto situaci a s tím mužem, ale srdce je silnější než já a táhne mne za svým bratrem. Přesto však přísahám, že se ještě vrátím k ní, abych zkontrolovala, zdali je v pořádku.
Medik vyběhne na můj vkus až přehnaně rychle, jeho krokům nestačím, ale přesto se nechci vzdát. Natáhnu nohy seč mi jen síly stačí, přesto se mi však vzdaluje. Svým způsobem mohu poděkovat, že nikdo jiný v chodbách není, neboť potkat mne v tuto chvíli – strhanou, špinavou a sípavou, asi by si netroufali hádat, jaký je rozdíl mezi mnou a hradním strašidlem. Ale, co mi na tom teď záleží…
Muž se zastaví až před komnatami, kde jsem mu popsala, že odpočívá můj bratr. Udýchaně žduchnu do dveří až s nebývalou silou, kterou bych v sobě neodhadla a vejdu.
Po tváři se mi rozhostí znepokojený výraz, když sleduji svého zbědovaného bratra, jež nahlas vykřikuje zásoby nesouvislých slov, zjevně útržků hrůzostrašného rozhovoru v jeho mysli. Rozhovoru, který jej ničí zaživa.
Se stejně ustaraným obličejem pohlédnu na Leoparda jako bych tam hledala odpověď na to, co vidí mé oči. Odpověď, která by mne však potěšila. Jen ta slova, že bude v pořádku. Už už mi slova přicházela na jazyk, když tu vešel do dveří voják, jež nám byl přidělen, aby pomáhal.
Na malou chvíli odloučím svou pozornost od bratra a muže, který mu přišel pomoci a sama pomáhám vojákovi s vedry vody, které mezitím stihnul přitahat až ke dveřím komnaty. Když konečně skončíme svou práci, oznámí mi, že musí odejít, přesto mne to však zklame. Každá pomoc, o kterou přijdeme je jako malá část prohry.
“Zajisté, to chápu. Moc děkuji za vaši pomoc a pevně doufám, že věci nabudou lepšího směru,“ odpovím, avšak v hlase je mi znát jasná stopa vyčerpání. Přesto se však pokusím o úsměv, který musí vyznít spíše jako ošklivá grimasa.
Nechť si myslí každý cokoliv, já vím, že to dokážeš bratříčku. Že mě tu nenecháš. Vím to, protože jsi mi to slíbil. A proto nesmíš odejít, ujišťuji sama sebe, když poklekám opět ke svému bratrovi tak, abych nepřekážela muži, který se mu snaží pomoci.
“Arandire, slyšíš mne? To jsem já, Silivren,“ promluvím na něj, ale on mne stále nevnímá.
No tak už se prober. Nebo aspoň nějak prozraď, že mne poznáváš. Prosím, nenechávej mne v této nejistotě, to mne ubíjí…

V izbe s Gabrielom

Ako sa snažím uložiť si v hlave všetko, čo sa deje, uvedomím si, že sesternica a neznámy muž už zmizli. Je mi jasné, že išli za Arandirom, ktorý nevyhnutne potreboval ich pomoc. Ja však stále neviem, prečo.
Čo sa mu mohlo stať? A čo sa stalo mne? Súvisí to nejako? kladiem si v hlave zbytočne otázky. Teraz mi už na ne aj tak nemá kto odpovedať.
Snažím sa upokojiť. Uvedomujem si, že ma bolí celé telo, ale myšlienka na bratranca preráža všetku bolesť. Mám akýsi pocit viny. Zrejme preto, že mu nemôžem nijako pomôcť. Asi by som si neodpustila, keby prišiel o život. Možno ho tých pár minút, kedy obskakoval ten lekár mňa, mohlo zachrániť. Do očí sa mi tlačia slzy pri pomyslení na to, že by mňa a ostatných bratranec navždy opustil.
Som rozrušená a plne pohrúžená do svojich myšlienok, no zima je silnejšia. Jej chladné zovretie ma prinúti vnímať aj svet mimo mojej mysle. To, že sa trasiem, si zjavne všimol aj Gabriel, ktorého prítomnosť som si začala plne uvedomovať až teraz. Som rada, že je tu. Cítim sa o čosi menej stiesnene. Pousmejem sa naňho, čo však nemôže vidieť, pretože práve zapaľuje oheň.
Keď sa vráti a sadne si vedľa mňa, vďačne naňho hľadím. Neviem, čo mu povedať. Som zo všetkého celkom zmätená. Nakoniec však nemusím hovoriť nič. Gabriel konverzáciu začne sám. Musím sa trochu premáhať, aby som ho dokázala vnímať, no nakoniec sa dotlačím aj k odpovedi.
Je mi omnoho lepšie, ďakujem ti, Gabriel. pousmejem sa.
Gabrielov úsmev je to najlepšie, čo som mohla dostať. Dáva mi to nádej, že nič nie je až také zlé, ako sa zdá. Keď sa ale spýta, čo sa mi stalo, opäť ma prepadne úzkosť.
Čo sa mi stalo... keby som to tak vedela...
Zašepkám zamyslene a zahľadím sa kamsi do prázdna.

Semeraell

Podiveně se na tu krásku přede mnou zadívám, nejprve nevěřícně, potom soucitně a s pochopením.
Copak to děvče si nic nepamatuje?
Pohladím ji po tváři, aby přestala s koukáním do prázdna a zaměřila se na mě. Usměji se na ni, její přítomnost působí dokonce i na mě, svůdce žen, naprosto blaženě.
Nemluvme o tom, co se stalo nebo nestalo. Jsi tady a jsi v pořádku. Mluvme o tobě. Dozvím se od jiných co se tu stalo. Podstatné je, jak se cítíš. Teď se tu ostatně dějí roztodivné věci, tím ostrovem počínaje. Neměli bychom o tom ale mluvit. O čem chceš mluvit? Jen řekni, přizpůsobím se. Nebo mám snad radši odejít a nechat tě o samotě?
Povzbudivě se na ni usměji a vyčkávám její odpovědi.

Trojice, princ, plechovka a Conn:

S problémy bojujete každý, na některých z vás to jde vidět i na venek, jiní to dokonale skrývají a ona zášť, bolest, útrapy či nenávist je užírá zevnitř, těžko říci, kdo z vás to má tak, či ona, jisté je jediné, čekají vás změny, jež se nebudou líbit nikomu z vás. Nejkrutější na tom je to, že ať už uděláte cokoliv, vždy to bude rozhodnuté špatné. Nyní však každý máte svůj úkol, jež je nutno splnit. Prince čeká jeho otec, Conna zábava v podobě odzbrojování Mundura a jeho naopak nevyslovitelná bolest a muka, jež si nyní nedokáže ani představit.

Princ:

Víš, že již příliš dlouho čekat nemůžeš, otec, pokud je netrpělivý je ještě horší varianta, než vyjížďka na koni v tomto počasí a popravdě, za tu by jsi nyní dal vše, těžko říci, kdo by padl dříve, jestli tvůj milovaný kůň, nebo ty, bohužel, nebudeš mít možnost to zjistit, neboť významný pohled toho bídáka Cona ti dává jasně najevo, co si o tobě myslí, stejně tak, jako si myslí, že již má své vítězství v kapse. Jeho úsměv teď mrazí a ty víš, že pokud nezačneš jednat, přijdeš o svého nejlepšího přítele. A i přesto, že jsi jej v životě slyšel říci možná pár slov, i přesto mu rozumíš jako nikdo jiný. A právě s touto myšlenkou vyrážíš za otcem. Zaklepeš, přeci jen, stále jsi královský syn a musíš dodržovat určité decorum, na vyzvání pak můžeš vejít. Otec je podle všeho velmi rozrušen, po stole se mu všude válí papíry, na zemi leží model nové podoby hradu, jež mu dala na narozeniny tvá sestra, je v troskách, stejně, jako by se to dalo říct o městě pod hradem.

Posaď se chlapče...

Vybídne tě unaveně otec, není na něm vidět známka obav, vzteku, ale spíše odevzdanosti a zklamání. Nabídne ti křeslo a čistý pohár, poté i víno z karafy.

Již jsem mluvil s lordem Connem, následně s několika vojáky a nyní bych si rád vyslechl tebe. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl možnost vidět Mundura, byl bych rád, kdyby jsi mi podal pravdivé informace, neboť lež zde již ničemu nepomůže, rozhodně jemu tedy ne. Poté bychom se mohli pokusit něco vymyslet. Zvážím, zda je nutný soud. Ale chci od tebe slyšet jak to doopravdy bylo, bez vytáček či kliček a krutosti, s jakou to popisoval právě Conn.

Vzdychne a sám se natáhne po své, krásně zdobené číši a zlehka usrkne, ve snaze se nějak odreagovat.

Conn a Mundur:

Princ odchází. Connovi se uleví, Mundru trpí. Co z toho je nyní větší utrpění? Jen stěží mohu soudit. Mundur nyní klečí na zemi, je odzbrojen a jeho nádherný meč nyní drží v rukou jeden z vojáků. Je to opravdu kvalitní práce, člověk by řekl, že to nebyly lidské ruce, co jej vytvořili, či, že měč skrývá jiné kouzlo. Možná, že to tak opravdu je, třeba to neví ani sám Mundur. Helmice jeho zbroje mu jde sundat lehce, to, co uvidíte pod ní překvapí mnohé, ale jsem si jista, že Mundur to dokáže popsat nejadekvátněji. Nikdo, snad kromě prince zatím neviděl jeho tvář bez helmice, skořápky, jež chrání lid před ním, nebo ho před lidem? Těžko říci. V okamžiku, kdy se však vojáci pokusí sundat i další části brnění, strnou v úžasu. Díly, jež do sebe zapadají jako přesná skládačka, jako by se samy bránili sundání, jako by byly součástí Mundura samotného, jako by brnění bylo přímo srostlé s jeho kůži. Po několika pokusech sundat brnění dostane, již velmi rozčílený Conn možnost pokusit se sundat jej sám. I on nepochodí. Nyní je jen na něm, co se bude dít dále, především pak to, co zapíše do hlášení, jež bude chtít král.

Eulenspiegen:

Nechybělo mnoho a ten žabožrout by tě zase nachytal, což, přiznejme si, by se ti vůbec nelíbilo, popravdě, bylo by to velmi, velmi nepříjemné. Nyní se procházíš chodbami hradu, ve snaze potkat kohokoliv, kdo má něco společného s princeznou, nyní tě až nechutně mrzí, že jsi poslal její dvorní dámu zpátky do jejích pokojů, neboť tam za ní nesmíš a ona by jistě ve vyhřáté posteli s radostí počkala, neboť rozkoš, s níž by jsi ji pak potěšil vynahradí všechno čekání světa. Škoda...
Naděje ti bleskne v okamžiku, kdy uvidíš jednu děvečku z kuchyně, jež podle všeho nosí jídlo královské rodině, i nyní má v ruce velký tác s horkou polévkou, jehňečím masem a mísou ovoce. V okamžiku, kdy si tě všimne, zrudne a přidá do kroku, pochopíš, že tvá pověst největšího svůdníka na hradě postoupila již i do kuchyně. Tvář ti zdobí lišácký úsměv. Ve váze na podnosu stojí lilie, květiny, jež princezna miluje. Je tedy jasné, komu večeře patří. Nejlepší by tedy bylo, kdyby jsi dívenku přesvědčil, že večeři jí pomůžeš zanést. Pravda, je to jen ve tvém zájmu. Stejně tak, jako následné zaťukání na dveře princezniných komnat a následné, lehce polekané ano. Ano, jež pro tebe znamená budoucnost......tedy do okamžiku, než zjistíš, že princezna není v pokoji sama.


Princezna a Gabriel:

Je smutné, co se mezi vámi děje, princezna možná ví, s kým mluví a vybavuje si vše, co je potřeba znát z její minulosti, ale události, jež jsou nyní tak důležité jsou někde hluboko uvnitř ní a nechtějí vyplout na povrch. Kde je problém? Těžko říci, pravdou je, že Gabriel jí nemůže pomoci - tedy ne s pamětí - neboť ani netuší, co se tam venku stalo a jediný, kdo jí může dát odpovědi je Leonard a sestřenice Silivren. Pustíte se do hovoru, příjemného, ovšem stále napjatého, především proto, že princezně není stále vůbec dobře a velmi ošklivě jí bolí hlava. Do toho všeho někdo zaklepe. Poplašená princezna, aniž by přemýšlela, že je v místnosti s Gabrielem, a že kdyby se to někdo dozvěděl, bude z toho opravdu velká ostuda pro její rodinu, pozve návštěvu dál. V okamžiku, kdy si to uvědomí, začne panikařit. Naštěstí, ve dveřích nestojí služebná, ale.......k jejímu neštěstí Eulenspiegel, přítel Gabriela a nejlepší přítel tvého bratra. V rukou má tác s večeří a andělsky se usmívá. Tedy, do okamžiku, než uvidí Gabriela.

Arandir, Silivren, Leonard:

Vás poprosím o momentální hraní mezi sebou, Leonard se tu ještě dlouho chvíli neobjeví, cokoliv bude potřeba, vyřeším já jako PJ. Zatím je tedy prioritou Silivren zachránit bratra. Arandire, jsi na řadě s odpovědí, můžeš navázat na Silivren, s vidinou se rozluč, či sžij, jak jen chceš.

“Komnaty / Halucinace X Skutečnost“

Čekal jsem cokoliv, vztek, smích či jinou emoci, ale otec se na mou tvář prostě dívá. Nevím co si mám myslet, nevím nad čím přemýšlí, jediné co vím je bezmoc, která plní mé srdce. Tento výraz jsem viděl mnohokrát, zpravidla to znamenalo hromadící vztek, takzvané ticho před bouří, ale nyní? Nic se neděje, prostě nic. “Nemá co odpovědět, možná si uvědomil své křivdy, možná…“ Nemohu se ubránit pocitu triumfu, tomu, že má slova konečně dopadli na úrodnou půdu a zranili tak mého utlačovatele.

Bohužel tato chvilka trvá jen několik málo chvil, neboť otcova tvář se pomalu změní v dým a po chvilce celá jeho postava je rozfoukána. “Co? Takže? Co se to?“ Místnost je prázdná, stejně jako byla při odchodu sestry. Slyším tu jen její slabý hlásek, jak cosi říká, ale nedokáži rozeznat co. Její hlas vychází za mými zády, mimo můj pohled.

“Sillivren? Silivren?“ Slova vyřknuta s nemalým úsilím mi znějí jako píseň klidu. Před očima mi probíhají okamžiky mládí a mé pravé a reálné já upadá do spánku. Oči se zavírají a síla v rukou povoluje. Vše se rozmazává, světlo náhle září jako polední slunce a v jeho svitu se pohybuje pouze silueta nějaké osoby. “Ne…opustím…slib…“

Nemám sílu pokračovat, vše se zdá tak těžké. Tělo mne již neposlouchá a jediné co mohu s jistotou říct, že ležím stále na zemi. Záda totiž stále pociťují mrazivý chlad kamene, který již pronikl až ke kostem a je ještě nepříjemnější. Stále se bráním spánku, stále se snažím být zde, abych spatřil tvář. Která pro mne znamená vše, však bojím se, že již nebudu mít tu možnost. Že již ji nejsem hoden, neb sem zklamal. A tak v hlavě mám jen několik slov. Slova, které jsem kdysi zformoval do slibu: “Budu vždy zde, aby tvá ruka, když bude potřebovat, se měla čeho chytit. Aby tvé tělo, když bude padat, mělo okamžitou oporu. Aby srdci stačila jen jediná myšlenka a znovu se rozzářilo jako letní slunce. Budu vždy poblíž, dokud mne budeš potřebovat drahá sestřičko. Tak vidíš, není čeho se bát, SLIBUJI.“

U krále
Dojdu rychlým krokem ke královým komnatám, nad osudem mého společníka-ochránce teď musím přestat myslet. Bůh ví, vlastně otec ví, jak dopadnu já. Dojdu až ke dveřím a lehce zabuším. Uklidním se a zhluboka se nadechnu, když mi bude povoleno vejít, vejdu. Dojdu až ke trůnu, prohlédnu si okolí a zastavím se rychle na papírech a modelu hradu.
Tohle není dobré a ta jeho nálada, lepší by bylo, kdyby řval, než jen takhle seděl, říkám si, když poklekám před ním.
Teď nejsem ale nezbedný syn, na kterého by měl křičet, jsem poddaný jemu, poddaný koruně,zvednu oči někam k jeho nohám, do očí se mu nekoukám.
Výsosti, pronesu potichu a znovu se nadechnu.
Je mi líto smrti těch vojáků, to je první co chci, abyste věděl, otče. Vše začalo naším návratem do hradu. Lord Conn byl rád, že už je v suchu, nejraději by ty lidi nechal tam venku, ale to je už on. Mundur velice pomohl, při zachraňování se nám jeho pomoc velice hodila a nebýt jeho, bylo by zde o mnoho lidí méně. Když jsme se vrátili, po chvíli jsme zjistili, že vězení bylo zaplaveno, ihned jsme tam pospíchali. Lord Conn se připojil cestou, když jsme došli, bylo to tam už zaplavováno. Lord Conn přispěchal s nápadem, probořit zdi hradu, poslal pro vojáky a beranidla. Mundur šel pro vojáky, já jsem se zatím snažil poslat pro knihovníka, či sestru. Oba tráví v knihovně dost času, mohli by vědět, které zdi jsou nosné a které nikoliv. Lord Conn ovšem hned poslal vojáky, aby probourali zeď, první, která mu přišla pod ruku. Bylo jen štěstí, že hrad nespadl. Mundur a já jsme pomáhali vojákům u beranidla, já se střídal a Mundur byl pořád u něj. Lord Conn zatím vše sledoval z bezpečné vzdálenosti. Posílal jsem vojáky, aby si odpočinuli a na chvíli vylezli z vody, zatím co Mundur byl u beranidla a Lord Conn vše sledoval. Pak to šlo ráz na ráz, zeď se protrhla a stáhla sebou několik vojáků, když jsem se snažil dostat od toho proudu, spadl jsem na zem a vojáci co se snažili uniknout, mě v panice začali kopat. Byl jsem v bezvědomí, když jsem se probudil, Conn utíkal pryč, ani nezjistil, zda může nějakým vojákům pomoct, myslel jsem, že třeba běží pro ranhojiče, ale to jsem se asi mýlil. Jak jsem byl v bezvědomí, myslel jsem, že Conn poslal Mundura pro mě, byla to chyba, měl jsem dojem, že jednal z rozkazu, on ovšem jednal sám za sebe. On, on je jiný, neuvědomil si, že by mohl třeba použít jinou cestu, jak se ke mně dostat. Nevím, co řekl Lord Conn, ale pravda je taková, že Mundur zabil několik vojáků, je to neomluvitelné. Udělal to, aby mě zachránil, vím, můj život nemá cenu života třech vojáků, ale nebýt jeho, nebyl bych tu. Zlobím se sám na sebe, že se to stalo, ale jsem vděčný. Proto ať Mundur dostane jakýkoliv trest, podstoupím ho s ním, i kdyby to byl trest smrti, neboť nebýt jeho, byl bych mrtvý. Navíc, je to můj podřízený, mám za něj zodpovědnost. Nepochybuji o tom, že kdyby voják Lorda Conna zabil jiného vojáka při jeho záchraně, udělal by to samé, při posledních slovech koukám králi do očí, vše to myslím vážně, nebýt Mundura, nebyl bych tu. Kapička potu mi sjede po tváři a ukápne na zem. Můj pohled sjede za ní.
To je vše můj králi, udělám cokoliv, co přikážete, sleduji podlahu, přemýšlím, co se děje s Mundurem, mučí ho Conn? Je v pořádku? A co lidé? Jsou taky v pořádku? Kde je sestra? Kde je sestřenka? Takové otázky mi proudí hlavou, chci se na ně zeptat, ale ne dřív, než uslyším rozsudek.

Princeznina komnata

Do komnat nakráčím jako ten nejoddanější ctitel, nejpečlivější milenec. Inu ten typ muže, pro kterého není problém udělat, pro svou velkou lásku první a poslední. Pro něhož není problém si ráno přivstat a připravit svému miláčkovi snídani, třít mu nohy, když je má zmrzlé, každý den ho masírovat a z práce mu nosit, považte každičký den, květiny.
S oddaným a žádným jiným úsměvem teď vejdu. A zmrzne mi na rtech:Co tu chce ten sráč?!
Tác pěvně sevřu v rukou, mám co dělat, aby se čajoví šálek nezačal třást jak pominutý, nevylila se z něj sladce oslazená tekutina, taková jakou má přesně princezna ráda - a nezamočila sušenky, ty které jsem s její komornou pul hodiny vybíral, aby byly skutečně ty nejlepší a nejmedovější - Až je budu princezně přikládat ke rtům a krmit ji jimi, a krmit ji sladkými slovíčky a stírat její slzy naparfémovaným kapesníčkem a utěšovat ji, až zjistí tu hroznou, otřesnou novinu, kterou jí chci sdělit, ale ...
ON JE TU TEN KRETÉN
Co tu asi dělá? Nabídl mu snad také král ženitbu? To by mi ještě tak scházelo, nestačí, že mi za zadkem všude kam se hnu stojí Studený Čumák Conn, ještě tenhle otrapa...
Cítí k němu princezna něco? Důvěrně si tu povídali.....
Hlodá ve mně zrod závisti a žárlivosti. Žárlivosti muže vlastní, již jsem začal cítit vlastnickou potřebu k něčemu co mi bylo přislíbeno...tu vidinu moci a slávy a bohatství si nenechám tak lehce vzít drahý Gabrieli.
Princezna je mladá, naivní, hloupoučká bytost...nechá se snadno obalamutit pěknými slovíčky, velkolepými , romantickými gesty a pohledy. V tom se mi nějaký šašek, jakým je Gabriel nemůže vyrovnat...
Nevyrovná se mi, koneckonců ani v přetvařování. Z jeho pohledu jasně čtu rozčarování a překvapení. To, že jsem ho tu s princeznou přistih právě já, toho se obává.
KLID !!!! Zahřmí ve mně sebeovládání.
Mosaznou kliku zavřu klidným pohybem lokte a ukloním se nejprve směrem k dámě:
„ Princezno.“
Gabrielovi se nekloním, pouze mírně skloním hlavu a pozdravím ho. Známe se koneckonců už nějaký ten pátek jsem nejlepší přítel jeho bratra.
Jak se jen toho hlupce rychle zbavit….
Nasadím velmi lítostivý výraz. Lítostivý nad tím, že musím jeho debatu s princeznou takto vyrušit, ale jiná cesta není možná: „ Je mi líto, Gabrieli, snad neruším příliš, ale byl jsem povolán samotným králem.“ To by ho snad mělo uzemnit, „ jenž mě vyslal, abych si s princeznou promluvil.“
Za tolik nelžu… Odkašlání…
Takže už padej, kryso! Pokud si potřebujete ještě něco sdělit počkám za dveřmi..
Dodám dvorně a ohleduplně. Jsem tam vzorný, až to bolí! Směji se v duchu.
Ještě jednou se omlouvám za vyrušení princezno, ale ode o věc ošemetnou a….osobní. Nesnese to odkladu.“

Kdesi u Conna
Vojáci se ze mě snaží servat zbroj, překvapivě neúspěšně. Kdybych mluvil řekl bych jim, že jsem do ní zakován, ale já nemluvím. Nakonec se o to pokouší i rozhořčený Conn, taktéž neúspěšně. Pod svou přilbou se již docela zvesela šklebím neboť je to zábavné. Jak se někdo marně a marně pokouší Vám sundat zbroj. Nakonec mi alespoň sundají helmu, takže se samozřejmě přestanu šklebit a nasadím kamennou tvář, nehodlám před nimi pohnout brvou.
Vždy jsem velmi obdivoval některé mučené, když jsme je bičovali, házeli do ledové vody, znovu bičovali, pak pro změnu do vařící vody. A tak podobně někteří vydrželi dost dlouho a aniž by nějak více či zoufaleji zazoufali či zařvali až nakonec upadli do bezvědomí či dokonce zemřeli, ano takovým nepřátelům patří můj obdiv. I já se pokusím vytrvat, ostatně již mě párkrát mučili a neúspěšně… rozpálení plechů bylo skutečně nepříjemné…
Nyní když mi sundali přilbici může Conn a ostatní v místnosti spatřit mou hlavu. Na mém krku sídlí hlava, nepoměrně malá ke zbytku těla, jakoby patřila nějakému 16tiletému klukovi a více nevyrostla. Hlava je krom toho, že malá takřka bez rysů – rozpláclý nos, uši téměř vrostlé do hlavy, ve tvářích vypáleny hvězdy jež sídlí na mém hrudním pancíři, pohlédnete-li nad tváře a zahledíte se do očí. Tak krom několika vzpomínek do nich vypálených spatříte hnědé oči trochu do ruda, podobná rudá barva jakou má moje zbroj, tedy spíše kdysi měla neboť ta barva je již dost oprýskaná a všeličím zašpiněná. Mé vlasy jsou překvapivě krátké, ulepené, špinavé a kdysi snad byly i černé. Ale kdo ví?

Mé komnaty

Sedím za svým pracovním stolem, přemýšlejíc o Mundurovi. Nelíbí se mi, že je na hradě taková zrůda, ovšem na druhou stranu, pokud je věrný princi, určitě je lepší strážce, než člověk. Je to, jako by měl za společníka skřeta, nebo něco takového.
Už by ho měli brzy přivést. A opravdu. Dveře se otevřou a vstoupí Mundur v doprovodu dvou mých hrdlořezů. Propletu prsty, lokty dám na stůl a upřeně se zadívám na Munduruv obličej. Opravdu velice zvláštní. Kdyby tohle viděla nějaká nóbl panička, nejspíš by umřela hrůzou. Válečník by vždycky měl být děsivý vzhled.
„Vy počkejte za dveřmi a ty Mundure, posadˇ se.“ Nabídnu te plechovce sezení před stolem. Je mi jedno jestli si sedne, nebo ne. Je to jeho volba a já na něj nebudu dohlížet, jako by snad byl nějaké malé děcko. Mám mnohem větší starosti, než je on a pár zmasakrovaných vojáků. Stejně je jejich ženy podváděly, když byli ve službě a až dostanou pár zlatek za smrt jejich muže, do týdne ani nebudou vědět, jak se jmenuje. Však jiná věc mé srdce tíží. Král zde dlouho nebude a trůn dostane jeho povedený synek.
„Kdysi jsem přísahal, že budu sloužit téhle zemi.“ Protrhnu to ticho z ničeho nic. Potřebuji svojí mysl uvolnit a není nic lepšího, než někomu říct své starosti. Někdo, kdo nemluví, je naprosto ideální.
„Sloužit zemi, chápeš? A zemi vládne panovník. Pokud je panovník dobrý, můžu klidně spát, jelikož je o zem dobře postaráno... Jenže král brzo zemře a trůn dostane ten jeho zasraný spratek!“ Udeřím pěstí do stolu. Ta vidina země, když jí bude vládnout starší princ, je strašlivá.
„Dokážeš si představit, jaké by to tady bylo? Ten idiot je naprosto neschopný, myslí jen na vlastní blaho. Jen se bude cpát a píchat jednu děvku za druhou... To se nesmí stát Mundure, to se nesmí stát.“ Tedˇ už stojím na nohou a pochoduji z jedné strany místnosti na druhou, držíc se za bradu, přemýšlejíc, jak tohle všechno vyřešit. Zastavím se.
„Tvůj pán by byl vhodný panovník. Boj ho zocelil a kopnul mu do hlavy trochu rozumu. Jenže jak jeho dostat na trůn? Přeci nemůžeme zabít jednoho z princů... Tedy můžeme, ale to by vypadalo trochu divně... Hmmm...“ Opět se usadím za stůl a opět se podívám na Mundura. Někdy si říkám, že ten jeho mlčenlivý život musí být prima.
„Mám pro tebe práci. Vím, sloužíš jen tomu svému, ale tohle ber jako znamení přátelství. Když to pro mě uděláš, vůbec nic se nestalo. Nikdy. Zajímá tě, co je to za práci? Pořád chodíš za princovým zadkem a ten si může kráčet kde chce, aniž by to vypadalo divně. Může být v přítomnosti svého bratra, kohokoliv. A ty budeš s ním. Uděláš pro mě laskavost. Budeš sledovat své okolí, hledat osobu, která je princovo dobrým přítelem, služebníkem. Samozřejmě myslím prince následníka. Potřebuji, abys mi zjistil, kdo je ten člověk, bez kterého si princ nedokáže představit svůj den.
Asi ti už došlo proč. Ano, zabijeme ho a hodíme ho do princových komnat. To by měla být dostatečná výstraha. A nemusíš se bát, všichni vojáci jsou pod mojí vlajkou, nebude to problém.“ Krátce se usměji. Je to ten typický, záporácký, chladný úsměv. Popadnu Mundurovi přilbici, která se tady odněkud vzala. Podám ji Mundurovi.
„Budou s tebou po tento den chodit dva hrdlořezové, aby to nebylo nijak nápadné. Přeci jen mám na tebe dohlédnout. Pokud by chtěl někdo sejmout tebe, budou tě hlídat. Na druhou stranu pokud budeš chtít něco podělat ty, sejmou tebe. Je ti to jasné? Ano. Můžeš jít, je zbytečné, abys tady dřepěl. Jdi najít svého prince, asi je u krále... Asi.“ Odmlčím se. „A nemusím ti dodávat, že bys to neměl nikomu říkat... No, ty to stejně neřekneš, ale kdyby se ti náhodou jazyk rozvázal... Ani svému princi to neříkej. Nenaznačuj, nepiš, ani neukazuj. A nebo jo? Á... vždytˇ je to fuk, ten svého bratra taky nemusí. Tak běž, zmiz.“

Jeho komnaty
Stalo se něco co jsem vskutku nečekal, místo řevu a podobných věcí mi bylo nabídnuto místo k sezení, odmítl jsem a raději postál tak jak jsem zvyklý, celé dlouho roky jsem prostál na svých nohou, není důvod tento zvyk měnit. Být to někdo jiný možná bych i poklekl. Jeho proslov však začíná stejně jako, když Vám káže otec. Zachovávám nadále kamennou tvář.
Sloužit zemi, chápeš?.... Mluví a mluví a vylévá si své srdíčko, nechápu sice proč zrovna mě, mě jeho problémy nezajímají.
Jistěže chápu jak se cítíš, ale já jsem drancíř… ničit a pálit, zabíjet a mučit…. Tedy byl jsem drancíř. Teď, no to je jedno co jsem provedl….
Jak se zdá tak ho jeho řeč vskutku napružila a napumpovala, nakloním hlavu trochu jako pes, v očekávání co přijde dál.
Tvůj pán by byl….
Ach.. tak takhle to je, chtěl jsi rozhovor v soukromí… no monolog v soukromí… vskutku zajímavé, státní převrat? Revoluce? Nicméně….
Usedl na židli, nebo co to v té pracovně vlastně má.
Mám pro tebe práci…
Takže pro tebe mám špehovat stručně řečeno…
….Ano, zabijeme ho….
Až tak daleko, až tak že by ti záleželo na zemi? Pochybuji, velmi pochybuji… ale…
Budou s tebou chodit….
Ach tak, takže donášet budou stejně oni, já jsem pouze nástroj, tak tomu vždy bylo… neudělám nic špatného vlastně…. Dobře to máš vymyšlené…
….Tak běž, zmiz.
Dobré postřehy máš, ale pochybuji, že bys nechal mého prince vládnout, ale to můžeme vyřešit až později….
Když domluví tak kývnu hlavou, přejdu ke své přilbici a opět si jí nasadím na hlavu, ne každý musí vidět mou hlavu. Předpokládám, že výše zmínění zabijáci jsou již v místnosti. Ukážu na jednoho z nich a rukou mávnu za své levé rameno, a pak totéž učiním i s druhým zabijákem s tím rozdílem, že ukážu za své pravé rameno. Můj meč je, předpokládám, někde v okolí, takže pokud nikdo nebude mít námitky, tak si meč zase usídlím na svých zádech. Conn jistě chce, aby moji dva dozorci byli nenápadní a určitě by nerad aby se jeho novému „služebníkovi“ něco stalo, tedy ne že bych se železnými pěstmi neubránil, ale meč je prostě meč. Po té co se náležitě opět vybavím, pokud možno i s mečem, ale dost možná odejdu bez něj, se vydám do princových komnat. Kde na něj hodlám počkat, neboť nevím, kde se momentálně nachází. Až dorazíme ke komnatám prince vojákovi, jež mne následuje po mé levici, ukážu jeho místo přede dveřmi, druhému vojákovi pokynu ať mě následuje dovnitř. Zde mu ukážu jeho místo u dveří z druhé strany a sám si stoupnu k oknu a hledím na plískanici venku.

Komnata s mým bratrem

Stále klečím vedle postele svého bratra a křečovitě svírám jeho ruku v té své. Jak směšně to vypadá, když se drobná ručka snaží schovat ve své dlani mnohem větší ruku muže.
Přítomnost cizího muže téměř nevnímám. Není pro mne důležitý, a přesto je nyní tím nejdůležitějším v této místnosti. Tím, co může bratrovi pomoci.
Avšak můj pohled je upnut na potící se tváři bratra v níž je výraz samotných muk pekelných. Kdo ví, co se odehrává v jeho mysli, kdo ví, kde nyní jeho duše spočívá. Já vím jen jediné, že je daleko ode mě.
Z kapsy zbytku šatů vytáhnu maličký kapesníček s vyšitým erbem našeho rodu. To, že je již dávno suchý, bych pochopila, avšak jeho podivnou čistotu nikoliv. Jako jediná věc na mém těle je téměř stejně bělostně bílý jako v den, kdy jsem jej dostala. Snad je to tím, že byl skryt hluboko v kapsách a já jej chránila vlastním tělem. Snad, ale co na tom záleží.
Ruka, jež nesvírá tu bratrovu umně stírá pot z čela. Tak ráda bych něco řekla, mluvila na něj, aby mne vnímal, ale připadám si slabá. Mám strach, že se při prvním pokusu o slovo rozpláču a tím dám na odiv svou slabost. Byla jsem vychovávána v hrdosti a již tolikrát jsem ji dnes porušila.
A pak, náhle slyším stěží vyřknutá slova bratrova. Mé jméno. Tuším, kolik sil jej to musí stát, ale naděje, můj plamen naděje opět plápolá.
“Tady jsem, Arandire. Jsem tu s tebou,“ promluvím a mé úsilí je taktéž nemalé. Tak se snažím, aby se mi nechvěl hlas a stejně tak přemáhám příval slz, který se mi usídlil v očích.
Jenže při jeho dalších slovech se skelný pohled mých očí rozjasní, když dvě velké slzy stečou po tvářích, každý zanechávajíc svou cestičku v umazaném obličeji.
“Já vím bratříčku, já vím,“ šeptnu spíše pro sebe nežli pro kohokoliv jiného, když se skláním k jeho ruce a mé rty se jí zlehka dotýkají.
Bože, neber mi ho. Je to jediné, co na tomto světě mám. Jen mi ho neber a já přísahám, že udělám cokoliv, co mi nachystáš v mém osudu.

Hrad:

Bouře končí, což, jak se zdá, přináší více problémů, než veškerých pozitiv a uvědomujete si to všichni. Vše, co jste prozatím měli rozehráno, ať už to byla sebelepší, či sebehorší partie, tímto okamžikem končí. Zní to šíleně? Zní to nebezpečně? Zní to lákavě? A koho to vlastně zajímá? Každý z vás dostal svou roli a jak se zdá, je na čase, aby každý z vás dostal roli novou, čistou jako bílý sníh, sníh, jež nikdo z vás nikdy neviděl, neboť v krajích, kde pobýváte, nesněží. To samo o sobě může nést velké očekávání, nebo také strach. A pak, v ten nejméně očekávaný okamžik se ozve klepání na dveře. Není důležité, co máte rozehrané, teď je nutné poslouchat. Každý z vás tedy otevře po onom zaťukání dveře své komnaty a strne, neboť před nimi stojí králův posel, jež předá krátkou, ovšem velmi důležitou listinu nesoucí pár jednoduchých vět.

Jeho veličensto Vás očekává v hlavní síni, kde se uskuteční rada. Král očekává vaši přítomnost.


Nic víc, nic míň. Což znamená, že ať už chcete, nebo ne, je na čase vyrazit, neboť pozdní příchody se netolerují.