Povídky z knihy kostí
hrálo se Jednou týdně
od: 14. září 2011 18:58 do: 20. dubna 2012 16:24
Dobrodružství vedl(a) Fredericco
| |
 | Muž v kápi si sedl ke stolu. Nehybně seděl na místě a při tom nevydal ani hlásku. Světlo nedaleké svíčky ho lehce osvětlovalo ale obličej měl stále skrytý pod tmavou kápí. Po chvilce ze svého pláště vytáhl nějakou knihu a položil jí před sebe na stůl. Byla celá zdobená nejrůznějšími ornamenty a vypadala docela těžká. Muž knihu otevřel a hubenými prsty v ní začal listovat... Každý z nás už určitě slyšel nějaká příběh o statečných hrdinech a skutcích za které jsou oslavováni. Objevují se v nich rytíři s mocnými zbraněmi, kouzelníci metající kouzla a také je v nich i plno krásek. Někdy jsou hrdinové symbolem ctností někdy jsou tajemní . Nebezpečí číhá na každém kroku a nestvůry vyčkávají ve stínu svých doupat. Existují ale i jiné příběhy. Kdo říká že musí být hrdina krásný elf nebo bojovník lovící draky. Jsou i tací o kterých se nemluví. Kráčejí cestami věčnosti a prožívají si svá vlastní dobrodružství plná intrik, bojů a bohatství. Poslechněte si příběhy kde jsou kostlivci statečnou armádou svých pánů, upíři velkými intrikány a zombíci.....no.....zombíci...... o těch se raději zmiňovat nebudu. Nemusí být přeci pořád oni těmi špatnými. |
| |
| KAPITOLA I - Velký hon
Slunce začalo pomalu zacházet za obzor a světla ubývalo. Byl to čas kdy se většina lidí chystá ke spánku zatím co jiní se připravovali na noc. Na noc která skrývá víc než se na první pohled zdá. Brány Saltusu se pomalu zavíraly. Mezi tím začínali na ulice vycházet stráže s pochodněmi které čekala další z hlídek. Město se nacházelo v hlubokých lesích plných krvelačných nestvůr které právě v noci vylézali ven lovit. Široko daleko se v blízkosti se nenacházelo žádné jiné velké město. Z toho důvodu se zde nestvůry přemnožily a dělali okolním obyvatelům problémy. Kromě nich ve městě ale žil ještě někdo. Ukryti ve stínech vycházeli pod rouškou tmy ven nemrtví. V kryptách na hřbitově vstávali ze svých hrobů nemrtví a z domů se ven plížili upíři kteří se právě probudily. Kromě hřbitova kde to někdy žilo i přes den se všichni duchové a umrlci scházeli v hostinci Poslední stráž. Hostinec dostal jméno podle věže která dříve stála na jeho místě. V době kdy tu město ještě nestálo tvořila hranici lidského území. Věž ale byla už dávno zničena a jediné co po ní zůstalo jsou velké podzemní prostory. V těchto prostorách se nachází právě onen hostinec. Ten je na povrchu maskován starou hospodou kterou vede jeden velmi přátelský nekromancer. Přes den je lokál plný lidí a nikdo by ani nevěřil co všechno se v noci děje pod jejich nohami. Je večer a je tu už docela živo. Což je vzhledem k osazenstvu hostince celkem nezvyklé. Bylo zde víc mrtvých než bývá normálně takže jsem málem nesehnal žádné místo k sezení. Naštěstí moje místo u stolu kde seděl Henry bylo prázdné. Jen málo lidí má tak silný žaludek aby si k tomuto zombíkovi sedlo. Ale ani se jim nedivím. Smrdí hůř než stádo prasat a vypadá jak něco co přežvýkal ghůl a vyplivl to. A navíc většina z toho co vypije z něj vyteče ještě v hospodě společně se žaludečními šťávami. Což mi připomíná že dneska asi nebudu nic jíst. Abych se vrátil zpátky k osazenstvu hostince. Objevilo se tu pár zajímavých chcíplotin které jsem tu ještě neviděl. Jako první mě zaujala jedna osmičlenná partička. Kostlivci kteří přišli odněkud ze západu. Nevypadají nic moc ale asi před hodinou rozsekali několik štamgastů kteří tvrdili že jim zasedli místa. Touhle dobou by se už měli opýkat v kuchyni. Kromě nich je tu ještě pár nových ksichtů ale nikdo tak zajímavý. Ještě by měli přijít další místní. Nevšiml jsem si že by už přišli. Hospoda sice praská ve švech ale s tou atmosférou která se vznáší ve vzduchu určitě nebudou chybět. Něco se chystá. Cítím to. A nejen já. Cítí to i ostatní. Většina ze štamgastů kteří chodí do hostince se zaujetím pozoruje každého nového cizince a se svými přáteli každou chvíli spekulují co že se to bude dít když je tu tolik nových návštěvníků. Nikdo ale nedává své obavy znát a všichni se baví tak jako obvykle. |
| |
 | Putyka Poslední Stráž Ze tmy se vynořila dvě rudá světýlka. Pomalu, ale jistě se úzkou, neosvětlenou postranní uličkou blížila k muži, jenž se právě vypotácel ze staré hospody. Pod jejím oknem se předklonil a vrhl obsah svého žaludku na stěnu. Nechutně to zapleskalo. Muž se narovnal, opřel se zády o zeď a vůbec ho nezajímalo, že stojí ve vlastních zvratkách. Na hrudi se mu zaleskl malý křížek. Byl to kněz. Otřel si ústa a zahleděl se do temné uličky. Neviděl tam nic, jen tmu. Nicméně, ta světýlka ho viděla. Byly to oči postavy v kápi, jenž se právě vyloupla ze tmy. Přízrak, tvořený stínem, došel až před kněze. Ten ho stále neviděl, protože ještě nepřešel ze své spirituální podoby. Kněz zpatřil, jak se asi pět stop před ním zavlnil vzduch a ze stínu se zhmotnil muž v černé kápi. V pravé ruce držel meč. Pozvedl levici směrem k mnichovi a oči, doposud stejné, jako lidské, rudě zasvítily. Náhle se městem rozlehl nelidský, téměř zvířecí křik, jenž během několika sekund utichl. To ticho bylo děsivé. Dokonce děsivější, než ten odporný jekot... Spustil jsem levici k boku a meč vsunul do pochvy. Moje oči přestaly svítit. Pohled na mnichovu tvář zkřivenou nesmírnou hrůzou a předsmrtnou agónií ve mě vyvolal pocit uspokojení. Náhle jsem o hroudu masa, zamrznutou až do morku kostí, ztratil zájem. Upoutal mě ten hostinec. Poslední stráž... To asi bude ono. Vstoupil jsem dovnitř. Nekromancer za pultem ve mě poznal přízrak a beze slova mě zavedl ke vchodu do podzemí. Vkročil jsem do velké místnosti. Do nosu mě doslova praštil odporný zápach hnijícího masa. Místnost byla plná nemrtvých všeho druhu. Jeden z nich, sedící vedle muže v kápi, vypadal obzvlášť nechutně a smrděl víc než ostatní. Vedle něj seděl muž v kápi. Upoutal moji pozornost. Cítil jsem, že je jiný, než ostatní. Je snad možné, že by byl... Ne, to opravdu není možné. Nikdo živý by sem nevkročil. A kdyby, okamžitě by putoval do kuchyně. U toho stolu už nikdo jiný nesedí. Možná kvůli tomu pytli sraček, co sedí vedle něj. No, teď jsem to přehnal. Ten ,,pytel sraček" taky může být fajn mrtvola, se kterou se dá dobře pokecat. Co na tom, že trochu (dobře, trochu víc) smrdí. Přišel jsem k šenku a objednal si pivo. Bylo zvětralé, teplé a páchlo. To je hnus! Takovej sranec jsem ještě nepil! No, aspoň něco. Pomalu jsem vykročil ke stolu, kde seděl zombík a ten zvláštní... Jak ho nazvat? Muž, mrtvola,... Nevím, jestli je vůbec mrtvej. Zastavil jsem se u stolu. ,,Je tady volno?", optal jsem se přátelským hlasem... |
| |
 | Poslední Stráž Je to již dlouho, co jsem se takhle osobně vypravil. Velice dlouho, a přesto jsem ještě nezsplesnivěl, jak by se mohlo zdát. Pomalu ale jistě jsem se blížil po krajině k cíli který jsem si vytkl. Bílý plášť s kapucí až na zem, tvář zahalená. Věděl jsem, že v tuhle roční dobu se leckdy zvedá vítr, a jelikož jsem se nechtěl prozradit dříve, než-li to bude nutné, navlékl jsem na sebe hnědé rukavice, stejně barevnou tuniku, dlouhé, překvapivě také hnědé kalhoty, a sandály. Prsty na nohách byly obvázané hnědým šátkem, každý prst zvlášť, takže jsem je neměl spojené, což mi umožňovalo s nimi normálně hýbat. Tvář byla též obvázaná v hnědém šátku, kromě očí. Na místě nosu jsem nacpal kámen, který alespoň obecně vypadal v látce jako zlomený nos. Jako nemrtvý jsem si nepotrpěl na lidské oblečky, ale bylo mi jasné, že projít se po zdejším okolí v mém normálním "módním oblečku" by vzdudilo přílišnou pozornost zdejších strážců. A to jsem si rozhodně dovolit nemohl, i kdybych chtěl. Noc byla prosvícená měsícem, a na obloze se objevovaly mráčky. Tušil jsem, že touhle dobou budou všichni spát, nebo alespoň zalezlý někde v domech a hospodách, a že v lese nikdo kromě zvířat a různých potvor nebude. A pokud ano, nebyl problém se dotyčným v dostatečném předstihu vyhnout. Noční ticho plynulo se mnou, čas ubíhal. Mé nohy se bez špetky zvuku procházely po mýtině na kraji lesa. Brzy výjdu z lesa, a půjdu chvíli po poli, mezi obilím vysokým po pas. Čas žní teprve nastane. Již nyní jsem ale zpozoroval malá světýlka pochodní, obrysy hradeb, a malé postavičky, které se po nich procházely. Sotva co jsem vyšel z lesa, jsem se skrčil, a postupoval dál, nyní již zcela zahalen obilím. V půli pole jsem si dokonce lehnul, a sledoval oheň, podle něhož jsem se orientoval o místech strážců, kteří občas nebyly vidět. Přibližně 50 sáhů od hradeb, se ze mě začala šířit černá mlha, a mé tělo se zmenšovalo. Mlha se pomalu, líně, jakoby přes překážky válela po zemi, a hledala malou puklinu, již by bylo možné projít. Ta se objevila ve zdi, kousek od hlavní brány. Byla to malá štěrbina, která ani ne po čtvrtce palce zmizela, ale vedle ní se objevila další, vedoucí na druhou stranu. Mlha se zvedla, a pomalu plynula do škvíry. Stráže si mě nevšimly. Ve tmě, se mlha znovu zhmotnila, a já pokračoval dále po svých, ve skrytu uliček a temných zákoutí, mimo stráže. Určit to místo nebylo těžké, esence Zla, jenž se kolem něj vznášela, byla nepřehlédnutelná. Naštěstí, vidět jsme ji mohli vidět jenom My. Dveře hospody se otevřely, a dovnitř vešla postava v bílém plášti. Bez okolků si stoupla kousek na kraj, a pohlédla na lokál. Tolik ochlastů a ožralců, jsem na takovouhle blízkost neviděl opravdu delší dobu. Pomalu jsem přišel k hospodskému, a zpod pláště vyklouzl prst, kostnatý prst, který jasně dokazoval, kdo jsem. Počkal jsem, až mi ukáže kam mám jít, a vyrazil jsem. Došel jsem do podzemí, a obhlédl situaci. Tolik nemrtvých...Jako u mě doma. Nepatrně jsem se ušklíbl a zjistil jsem, že nikde není místo. Někteří stáli, většina však seděla. Někdo něco popíjel či jedl, jiní ani jedno. Bylo tu plno kostlivců, různí zombíci, ale i mnoho dalších mrtvých potvor. Stoupl jsem si do jednoho z rožků, a zůstal stát, a začal jsem sledovat dění. Brzo se něco stane... |
| |
 | Poslední stráž Než slunce zašlo za obzor, skrýval jsem se v blízkém lese, který obklopoval ono velké město. Byl to už druhý den, kdy jsem doslova přemlouval sám sebe, abych do něj vkročil. Ten podvečer rozhodnutí padlo a já vytáhl paty zpod kořenů velkého vyvráceného dubu. Měl jsem důvod k tomu se schovávat. Doteď mi štěstí nepřálo a kam jsem vkročil, tam mě vyhnali, div ne nadobro sprovodili ze světa, zkrátka jsem se opět přesvědčil, jací dokážou být lidé hulváti a bídáci vůči takovým neškodným bytostem jako jsem já. Nemám zálibu v krádežích, mordování, ani prachobyčejnému strašení. Ne když si to dotyčný zaslouží. Avšak čistých duší je mezi lidmi jen taková hrstka, že se mi snad nepodařilo jedinou potkat. Do města jsem se vydal v domněnce, že to tentokrát bude jinak. Než se zavřely brány města, proklouzl jsem jako neviditelný dovnitř a dál pokračoval skrytý ve stínech, dokud nepadla úplná tma. Chtěl jsem si vydělat pár měďáků a tak jsem hledal nejbližší hospodu. Netrvalo dlouho a všiml jsem si, že do jedné se trousí větší počet umrlců, než je zvykem. "To je přesně ono…“ řekl jsem si pro sebe tiše a na mé bledé tváři bez nosu se objevil podivný úsměv. Odplížil jsem se k putyce Poslední stráž, jejíž název jsem si přečetl na tabuli. Před vstupem dovnitř jsem se zhmotnil, takže když jsem za sebou zase dveře zavíral, div jsem si nepřivřel cíp mého dlouhého potrhaného pláště, který se za mnou táhl. Hostinský mi věnoval krátký pohled a já to bral jako výzvu k tomu jít rovnou na věc. Připlul jsem k pultu a opřel se o něm přičemž jsem z ramene nechal sjet kožené pouzdro se svým hudebním nástrojem. “Myslíte, že by se tu našel někdo, kdo by ocenil trocha umění?“ zeptal jsem se a pozvedl obočí. Hostinský neváhal a poslal mě rovnou po schodech dolů do podzemí kde už na mě čekalo obecenstvo. Popravdě jsem nečekal takové množství. Bylo tam natřískáno jak o jarmarku. Pocítil jsem lehkou nervozitu. “Výborně…výborně!“ řekl jsem tiše, abych se uklidnil. Pak jsem se přesunul do jednoho z koutů, kde jsem vytáhl svůj strunový nástroj a smyčec a započal ho vyzáblými dlouhými prsty ladit. Fuj, ale to je… to je smrad. U všech čertů, kdo to je? Ten puch mě praštil do mé nosní kosti. Chvíli jsem pátral prázdnýma očima po místnosti až jsem ho spatřil. Krčil se tam u stolu a zíral. Znova jsem projel struny a pár jich utáhl. Pohled jsem od něj odtrhl a zatvářil se znechuceně. Hm, jen ho nech být, soudit mrtvolu podle vzhledu se nevyplácí… Přiložil jsem si staré housle k hlavě bohémsky korunované listím a větvičkami a vyloudil pár prvních tónů, ze kterých se postupně stala podivná pohřební melodie, dokonale sedící takovému místu a osazenstvu. Přeci jim nebudu hrát námořní odrhovačky…ale i na ty možná dojde. Pomyslel jsem si a hrál dál, dokud mi třeba někdo z přísedících nehodil nějaký ten drobák. |
| |
 | Poslední stráž Můj vzhled mi mnohokrát poskytoval jakousi výhodu. Jedna z nich byla, že se nemusím skrývat jako ostatní. Ovšem plynula z toho i jedna nevýhoda. Lidé se mne báli, někteří utíkali, jiní útočili. A já se smál. O ano, miluji ty samoty, kde bydlí dřevorubec se svou rodinkou a do města chodí jen jednou za tři dny, pro zásoby. Jsou tak neviní a bezmocní. Ideální cíl, přesně tak to mám rád. Cestou se najím jejich duší a v hospodě to něčím zapiju. Počkat, já vlastně nepotřebuju pít. Sakra, nesmrtelnost má i své nevýhody. Blížím se k hradbám města, brány jsou stále otevřené a slunce mi svítí do zad. Necítím jeho teplo, už dlouho jsem ho necítil. Necítím ani chlad, strach, či jiné lidské emoce. Už dlouho ne. Vlastně už nejsem člověk. Ovšem nejsem ani mrtvola. Nebo jo? Já už nevím. Nevím co jsem a je mi to celkem jedno. Takhle mi to vyhovuje, rád zabíjím nevinné a ještě raději bezbranné. Dávají mi sílu. Procházím ulicemi města, má bílá kůže a žluté oči svítí v kontrastu s černým hávem. Hledám tu putyku, která stojí na místě staré věže, pod níž se nachází jiná, nebezpečnější putyka. Putyka s názvem Poslední stráž, místo, kde se prý scházejí všechny mrtvolky i nemrtvolky. Přesně to, co hledám. Něco se chystá, vím to i já. Konečně vidím hospodu, vejdu do ní a rozhlédnu se po lokále. Je plná, na můj vkus až moc. Zamyšleně se rozhlédnu, hledajíc volné místo k sezení. Všude plno, jen tu a tam nějaké to místo u stolu, který je jinak plný. I u baru je plno, kam já si sednu? Nakonec se rozhodnu usednout k jednomu z poloviny zaplněných stolů. Přijdu k němu blíže, prohlédnu si stolovníky a jen tak ze zvyku se nadechnu. "..." slova nakonec nevyjdou. Proč bych se vlastně ptal? Prostě si sednu. |
| |
| Putyka Poslední Stráž Po chvíli jsem si uvědomil, že ti dva asi o moji společnost nestojí. Nevadí, přejdu do stínu. Dopil jsem tu hnusnou břečku, které tady říkají pivo. To je fakt humáč. Doufám, že... Asi doufám marně. Tohle nejspíš bude to nejlepší, co tu mají. Vyrazil jsem k baru a vrátil korbel. Pak několikrát zavrzaly dveřě. Nejdřív vstoupil nějaký chlapík v bílém plášti. Byl úplně zakuklený. Po chvíli vstoupila další mrtvola a nakonec nějaký muž v černém, jemuž oděv ostře kontrastoval s kůží bílou, jako vosk ze svíčky v kostele.Oklepal jsem se odporem při pomyšlení na kostel. Ani za života jsem to místo neměl rád. Ale zaujal mě ten kostlivec s podivným vakem na zádech. Ztratil jsem ho z dohledu, ale jak se tak rozhlížím po místnosti, vidím, jak ladí svoje staré skřipky a začal hrát starou pohřební píseň. Je to až neuvěřitelné, že vím, co hráli na pohřbu ženy, která zemřela chvíli po mě. Její pohřeb jsem sledoval ze světa stínů... Ne, tohle už znovu poslouchat nechci... Zalovil jsem v kapse a vytáhl starý měďák. Za dvanáct let, co ležel v kapse mrtvého muže, se na něm objevilo několik zelených skvrn způsobených korozí. Na mé tváři, zcela ukrytou pod kápí, se objevil trpký úsměv.[/i] Líným krokem se šourám k hudebníkovi. ,,Zahraj něco veselejšího, tohle jenom podtrhuje pohřební atmosféru. Z mého hlasu je znát smutek a podráždění ze smrti milované osoby. Ta rána se nezacelila ani po dvanácti letech. Nevím, jestli jsem jedinej tuhoš, kterej ještě cítí nějaký emoce, ale zemřít úplně, abych se toho už zbavil, neumím. Bohužel... Natáhl jsem ruku nad hudebníkovo pouzdro na nástroj, ležící na zemi a z dlaně mi vyklouzla ona měděná mince. Nemůžu žít, ani zemřít. Jako ta mince. Ale narozdíl od ní mě dožírají události ze zakončení mého života... Otočím se a odcházím. Po několika krocích přecházím do světa stínů, odkud pozoruju hostinec. Zatím se nic zvláštního neděje. Pozvedl jsem ocelovou placku, která mi visí na krku. Pozoruju její tvář vyrytou do tvrdého povrchu. Na tváři mi opět vyvstal ten trpký úsměv. Proč zrovna ty?... Proč jsem nemohl zemřít sám?... Ty dvě otázky mi pomalu odeznívaly z hlavy jako slábnoucí ozvěna. Na chvíli nevnímám nic, jen její tvář... |
| |
| Poslední stráž Smutné a dlouhé tóny občas vrzajících houslí se rozléhaly po místnosti. Našlo se jen málo takových, kteří mou hudbu zaznamenali. Zbytek dál seděl se svěšenýma hnilobnýma hlavami, nebo dál potichu klábosili nad pivem. Hnul jsem se z místa a pomalu začal procházet mezi stoly kde jen to šlo. Šel jsem, nebo spíše proplouval okolo štamgastů a občas se nahnul, abych zdůraznil tón. Mezitím se objevil v putyce další host. Věnoval jsem mu krátký pohled jako někteří a hrál dál. Nemohl jsem se zastavit, finále skladby jsem si musel vychutnat. Přerušil mě až jeden přízrak, který doposud znechuceně dopíjel svůj objednaný mok. Věnoval mi záhrobní měďák a poručil si zvednout náladu. Tak přeci jenom mám štěstí… řekl jsem si v duchu a usmál se. Na přízraku bylo vidět, že trocha radosti opravdu potřebuje. S vděčným výrazem jsem na něj kývl horní částí svého vysokého vyzáblého těla. Já věděl, že na ně dojde… Spustil jsem skladbu plnou energie, života a chutě do tance. Smyčec trhavě avšak ladně klouzal sem a tam, nahoru a dolů, kostnaté prsty přidržovaly struny jak si písnička vyžadovala. Moje pohyby byly najednou rychlejší a hbitější. Doufal jsem, že skladba donutí přízrak ještě chvíli zůstat a doposlechnout si ji. A ať už byly reakce okolí jakékoliv, nepřestával jsem hrát. |
| |
| Putyka Poslední Stráž Pomalu se mi vrací smysly. Už nevnímám jen ji, ale hlavně tu píseň mrtvého hudebníka. Trpký úsměv pomalu přecházel v radostné zazubení. Je to už dávno. Neměl bych se tím trápit. Měl bych si užívat života... No, život v pravém slova smyslu to není, ale co už. Úsměv se roztáhl ještě víc. Dneska se bude chlastat. A pořádně. Ale nemůžu pít sám. Vidím to tak, že pozvu kostlivého houslistu na nějaký drink. Ještě chvíli pozoruju svůj přívěsek. Něco se mi na něm nezdá. Opravdu se spokojeně usmívá, nebo se mi to jen zdá? Vrhnu na její tvář láskyplný úsměv a ukryju přívěsek do bezpečí pod plášť. Pomalu se rozhlížím po hospodě a zrakem hledám umrlce, jenž mi vyjasnil obzory. To díky němu jsem si uvědomil, že těch dvanáct let plných zármutku bylo zbytečných. Dneska začínám znova. Dneska, dvanáct let po své smrti, budu zase žít. Nepřestávám po něm pátrat, hledám ho podle zvuku, nicméně jeho neustálé putování lokálem mi to znesnadňuje. Aspoň že hraje zvesela, usmál jsem se. Nikdo to však nemůže vidět, poněvadž dění v nálevně pozoruji ze světa stínů. Když dozněly poslední tóny skladby, kterou zahrál, konečně jsem si ho všiml. Pomalu se snáším k zemi a cestou k němu pomalu přecházím do fyzického světa. Štamgasti i muzikant můžou spatřit, jak se z temné mlhy zhmotňuje postava procházející uličkou mezi stoli k houslistovi, až se nakonec zhmotnila úplně a stín, z něhož vystoupila, zmizel. Pomalu kráčím směrem k umělci. Po cestě několikrát tlesknu a pravím: ,,Výborně. Děkuju ti." Věnuju mu úsměv, který ale nemůže zpatřit, protože celá má tvář se ukrývá pod kápí. ,,Hraješ dobře. Jako bys za života navštěvoval nějakou hudební školu." Přátelsky mu položím ruku na rameno. ,,Pojď se něčeho napít. Zvu tě. Pivo tu sice nemají nejlepší, ale víno možná bude za něco stát." Než stačí něco namítat, už cestujeme k šenku. Podávám mu jeden ze dvou býčích rohů, v nichž tu podávají víno a v druhé ruce držím svůj. Při tom se představím: ,,Já jsem Specter. A musím ti ještě jednou poděkovat. Už jsem si myslel, že sase celej večer budu v depce." Přiťuknu si s onou mrtvolou a upiju z býčího rohu vína. Nikdy jsem víno neměl rád, ale teď se mi zdá daleko lepší, než pivo. To tady nemají nejlepší, ale víno ujde. Znovu trochu upiju a čekám na umělcovu reakci... |
| |
 | Na každýho se sem tam zasměje štígro. Dokonce i na chlapa, teda teď už GHÚLA, ale chlap sem furt, jestli rozumíte... he he Tyhle rozumy mi táhly kebulí vod doby, co sem se vod jedný dost ukecaný mrtvoly dozvěděl, že prej je jedna knajpa, kde nalejvaj tuhejm, jako já nebo von. A to úplně normálně. Mrtvák příde, zachlastá a zase vodejde. Prej takle jednoduše! A vo cálování ani necekl... Se ví sem mu to nejdřív nebaštil, ale pak vyklopil i méno: "Poslední stráž". To mi přišlo trochu divný, ale červ zahlodal. Ne do mě ani do něj, prostě tak se to říká, ne? A pívo, to pívo, nakonec přetrumflo i vopatrnost. Šak sem žejdlík neměl, no ani nepamatuju. A tak sem vyrazil. Zabalil sem do ranečku svý věci, knížku "Velkýho Honimíra" a druhý kalhoty, a šel sem. No šel, jak jen to de, když vypadám tak jak vypadám. Takže hlavně v noci. Lidi taky nejsou zrovna dvakrát rádi, když viděj kolem pochodovat vobživlou mrtvolu, nebo NE-KRO-FÁ-GA. To sem já, teda já jako GHÚL. Tak to je aspoň v tý knížce. To hned prej voheň a vidle a šutry házej. Takže jak sem řek, hlavně v noci. Či m sem byl blíž, tím na mě víc a víc padalo tušení, že se tam něco semele. Nevim proč, nikdy sem nic takovýho jako živej neměl. Ale pak sem si řek, že už živej nejsem a nebudu, tak možná proto. A pívo, pívo to lákalo pořád víc. Takovou slinu sem snad ještě nikdy nechyt. Vybod sem se na vopatrnost a šel i ve dne. Šel sem futr, jen sem se vždycky zastavil na nějakej žvanec. Pak už sem i běžel, úplně zblblej, jak čokl za čubou. Postavit se mi něco do cesty, tak to strhnu a semelu jak velká voda. Snad i městskou fortnu bych rozflákal, když bych musel. Ale nemusel sem. A najednou, skoro ani nevim jak, sem byl na místě. A byla tam! Fakt tam byla. Nálevna Poslední stráž. Místo kde i mrtvýmu nalejou! Ještě nejakou tu babu, a byl bych v ráji. A proč né?! Když je hospoda pro mrtvoly tak co by nebyly i nějaký ženský. Někde... Když sem vešel, trochu ve mě hrklo. Provozní je NE-KRO-MANT. Já tyhle zjevy nějak nemusim. Po tom, co ze mě chtěl mít "Honimír" zatracenýho pucfleka. BRRR... ještě teď se voklepu. Tak sem si ho nejdřív měřil trochu ze šikma. Von ale nezkoušel žádný triky a ani se blbě nešklebil, takže to nakonec možná bude i férovej chlap. Dokonce mi i ukázal kudy, a já se nenechal dvakrát pobízet. Konečně vevnitř a žízeň velí. Tak hned hulákám na výčepáka: „Pívo! A nebo rači hned dvě.“ S vyřízenou vobjednávkou se můžu koukat kolem, a několik vočí si prohlídne i mě. A že jich tady je, snad všecky co sou v knížce. Jeden divnější a vošklivější něž druhej. Což vo to, já taky nejsem žádnej krasavec. Šedivej, holej a krabatej, sem tam do zelenožluta, kravý voči, na hlavě kostěnej hřeben a pár pěkně hnusnejch jizev, když na mě dělal "Honimír" ty svoje kejkle. Navíc už za živa sem byl chap jak hora, kebulí sem drhnul vo strop skoro všude, na každý rameno by se sedl statnej chasník a ruce mám jak dvě lopaty. Všecko to pak korunujou moje kalhoty vlastní výroby. A já nikdy moc šikovnej nebyl. Ale už se na mě dívaj nějak moc, a to sou tady na čumendu lepší. A pak mě to trkne. Tepmo, seš nezdvořák! Co si vo tobě řeknou?! Plácnu se do lebeně, až zalehnou uši, a pak rychle pozdravim. „Jo, a dobrej ve spolek.“ |
| |
| Poslední hlídka Zábava v hostinci byla v plném proudu a doslova to tam praskalo ve švech. Piva, vína i jídla bylo dost a hudba vesele vyhrávala. Kromě Crispina tam byli i jiní hudebníci. Někteří vyhrávali jen u svých stolů jiní ve chvílích když Crispin nehrál. Pár se jich dokonce k němu připojilo. A krev se všem rozproudila...tedy alespoň těm kteří nějakou ještě měli. Atmosféra toho večera byla jako nikdy před tím. Kromě toho zvláštního pocitu co mě tu noc ťukal zezadu na lebku to byl fajn večer. Ani jsem nepočítal kolik mrtvol vylezlo ze svých kobek aby se k nám mohlo připojit ale bylo nás opravdu hodně. Jindy je tu ..... jak to popsat ...... zkrátka mrtvo. Noví hosté si posedali na volná místa, tedy pokud nějaká vůbec našli. Richard si našel volné místo u stolu plného kostlivců. Vlastně tam nesedě nikdo kdo by nebyl z kostí. Bylo tu docela veselo. Většina hrála karty a když Richard přisedl tak všichni na okamžik přestali a podívali se na něj. Usmívali se. I když to vlastně nejde říct s jistotou. Kostlivci, jak jistě každý trochu inteligentní ví jsou jen z kostí a nemají žádné svaly a ani ty mimické. Chvilku jen tak koukali a když nic neřekl vrátili se zpátky ke hře. "Vítej příteli. Co tě sem přivádí?" Začne jeden z kostlivců který sedí kousek od tebe. přišlo i pár opravdu zajímavých hostů. Všichni byli zahaleni v pláštích s kápěmi a namířili si to rovnou za hostinským. Moc jsem je neviděl Ale u jednoho jsem si všiml že měl delší tmavé vlasy a hladkou pleť s ostrými rysy. U ostatních jsem neměl ani příležitost si je prohlédnout. Hostinský je odvedl do jedné ze zadních místností a pak se vrátil sám. Jedna ze zahalených postav zavřela dveře a zůstala hlídat před nimi. Dovnitř bych se přes toho hlídače stejně asi nedostal tak jsem se o to ani nepokoušel. Však nakonec to vždycky nějak dopadne. Celý hostinec si všiml skupinky která přišla. Někteří se polohlasně bavili o tom co jsou zač jiní se tím nezatěžovali a dál pokračovali ve své vlastní zábavě. Do hostince dorazilo ještě pár dalších opozdilců. Z toho několik jich opravdu upoutalo pozornost jen svým vzhledem. Jedním z nich byl například rytíř navlečený od hlavy až k patám do zbroje. Při jeho chůzi celá zbroj chrastila a s každým krokem zaznělo silné zadunění. Oproti tomu další byl něco zcela jiného. Na tváři měl něco co připomínalo karnevalovou masku která měla pouze průzory pro oči jinak byla zcela bílá. Na sobě měl obyčejné kalhoty a cáry oblečení které jen minimálně zakrývali jeho horní polovinu těla. Na rukou mu chrastily zbytky pout které se volně pohupovaly s tím jak pohyboval rukama. Co se mi trochu nelíbilo byly ty zvěsti které tu kolem kolovali. Kromě toho že se ze západu stahovali všichni nemrtví jsem zaslechl i cosi o velkých čistkách které církev v té oblasti prováděla. Někdo říká že je to jenom náhoda. Někdo zase říká že přijdou i sem. Pravdu ale neznám. Alespoň ještě ne. |
| |
| Poslední hlídka Kostlivci, jeden u nich nikdy neví, jestli se smějou, nebo mračí. I když... člověk by řekl, že se pořád něčemu kření. Hráli karty, já je vyrušil. Celkem se divím, že jim nevypadávali z kostnatých rukou. Pak se na mě jeden otočil a promluvil. "Slyšel jsem o jednom ukecaným kostlivci, co byl spálenej na uhel, tak jsem se na to chtěl kouknout" odpovím mu se silnou ironií v hlase a žluté oční důlky zazáří. Ústa pod maskou se stáhnou do posměšného šklebu, což jde i trošku poznat na mé masce. Té skupinky jsem si všiml, ale že bych jí věnoval pozornost, to se říct nedá. Nebo ostatní to říct nemůžou... o mě. Totiž znuděně sleduju kostlivce, ale zároveň mám výhled na místo, kde skupinka zmizela. "Co tam asi dělají" zamyslím se trošku víc nahlas, než bych chtěl. |
| |
| Poslední hlídka Stál jsem ve "svém" rožku, když se po mě začali valit i další nemrtví. Nejvíc mě přitáhl ten hrající nemrtvý. Hudba, mocná síla... Stále jsem prohlížel ostatní, a přemýšlel o svých myšlenkách, poslouchajíc hraní některých méně, některých více schopných nemrtvých hudebníků, ale tenhle mě nadchnul, hlavně s tou živější hudbou. Nedivil jsem se ani společnosti nepovšimnutého skřítka, který se pak najednou objevil napíchnutý v krbu. Budiž, nesuďme, a nebudeme souzeni... Jenže ani v tuto chvíli mi nedopřálo štěstí klidu, a přirazila další skupina, tentokrát už podivně obléknutá, a každý z nich úplně jinačí. To že ten s poutama je čerstvě venku, nemusím ani dodávat, natož to, že určitě se každý bude specializovat na něco jiného. Zanechme hádanek, a zůstaňme skryti. Chyb si nemůžeme dovolit ani za mák... |
| |
| Poslední stráž V hospodě začalo být veselo. Po odehraném kousku jsem si vystřihl ještě jeden z místními hráči, se kterými jsem si doslova padl do noty a vesele naladil. Dál už hráli beze mě, protože jsem byl pozván tím přízrakem, co mi věnoval měďák, na skleničku. Věděl jsem, že ho možná zklamu, ale šel jsem. Bylo by to neslušné ho odmítnout. Schoval jsem svoje housle se smyčcem do pouzdra a to hodil přes rameno. Měďák a nějaké drobné, co jsem ještě dostal od ostatních zmizeli v kapse mého pláště. Specterova chvála dělala mému egu moc dobře. “Ah vskutku, býval jsem potulným muzikantem. Společně s kamarády jsme si tak vydělávali na živobytí,“ prozradil jsem mu s úsměvem a pak jsme se přesunuli k pultu. Víc jsem se těšil, že si popovídáme, než na pití... Snad se neurazí. Objednal víno a představil se. S mírně nervózním výrazem jsem uchopil svůj býčí roh s tekutinou a nahlédl do něj. Kdybych byl naživu, vypil bych ho naráz a objednal si další. Pil bych a pil, dokud bych neomdlel, nebo všechno nevyvrátil zpátky. Dělal bych příšerný bordel, hádal se nad nesmysly, nebo někoho vyzval na souboj. Nebo našel místní děvku a pořádně si to s ní užil ať už by byla živá, nebo mrtvá. A ráno bych se litoval a nadával, přičemž by mé tělo sužovala kocovina jak mor. Jo, to bejval život… “Příteli, jsem rád, že jsem mohl být nápomocen. Crispin jméno mé,“ nadzvedl jsem roh, ale nenapil se. “Jsi velice štědrý, ale musím tě zklamat. Víno, pivo, alkohol je mou metlou… Každý na něco po smrti doplácíme. Já doplácím na svůj pijácký život.“ Opřel jsem se o pult a dodal s úsměvem: “Ale to by nemělo takový veselý večer pokazit! Doufal jsem, že se má slova potvrdí, že opravdu nic večer nepřekazí. Že radost bude trvat až do rána, kdy se zase všichni odebéřeme do svých úkrytů, hrobů, stínů a kobek. Nově příchozích jsem si všiml až po chvíli, protože jak jsme se Specterem seděli zády ke dveřím, trvalo, než se dostali do mého zorného pole. To jsem snad ještě neviděl… exhibicionisti,“ ohodnotil jsem je a dál se věnoval kolegovi přízraku. |
| |
| Putyka Poslední Stráž “Ah vskutku, býval jsem potulným muzikantem. Společně s kamarády jsme si tak vydělávali na živobytí,“ prozradil mi muzikant a pak jsme se přesunuli k šenku. Představil se jako Crispin a ještě jsme spolu prohodili pár přátelských slov. “Jsi velice štědrý, ale musím tě zklamat. Víno, pivo, alkohol je mou metlou… Každý na něco po smrti doplácíme. Já doplácím na svůj pijácký život,“ řekl Crispin, opřel se o pult a dodal s úsměvem: “Ale to by nemělo takový veselý večer pokazit!" Na to se zasměju, ale jak jsem si všiml nově příchozí skupinky, která zmizela v místnosti za šenkem, jejíž dveře hlídal jeden zahalený muž, tak mě smích rychle přešel. Moje oči začaly rudě zářit, zatím však jen velmi slabě. Odpovím Crispinovi: ,,Ne, tohle by skutečně nemělo večer pokazit, ale tihle cápkové možná ano." Na ex dopiju zbytek vína a roh vrátím hostinskému. ,,Dneska už nechlastám, mohlo by mě to přijít draho. A ten vlasáč, co tam šel s nima, ten mi nepřipadal moc mrtvej... Nakloním se blíž ke Crispinovi, ale neustále nespouštím oči z těch dveří. Potichu, téměř šeptem dokončím svou myšlenku: ,,Možná tuhle putyku už vyhmátla církev." Znova se narovnám a dodám: ,,Co myslíš, měl bych to tam prozkoumat?" Z mých očí vymizela i ta slabá záře a pod kápí je opět tma. Takhle aspoň ten hlídač neuvidí, že pozoruju ty dveře... |
| |
| Putyka Poslední stráž Překvapí mě, že Specter věnuje tolik pozornosti nově příchozím. Na druhou stranu, až když se o nich zmíní, znova si je prohlédnu, dokud mi nezmizí v davu hnilobných hlav a těl. Je to pesimista, já bych to neviděl zas tak černě… řeknu si pro sebe, ale málem nahlas, protože se přízrak na chvíli věnuje hospodskému. Pak promluví směrem ke mně a řekne něco, co mi vžene do hlavy několik nepříjemných myšlenek. Církev? To snad ne… Měl jsem za to, že sem se ještě nedostali, proto moje kroky směřovaly do těchto krajů. Bylo by zvláštní, kdyby nepřítel nemrtvých postupoval tak rychle. Specter se mě zeptá, jestli by měl jít prozkoumat situaci. Nemám důvod k tomu ho zadržet, dokud nebude chtít, abych spolupracoval a tím si možná i koledoval. Ať si dělá, co uzná za vhodné. Teď ale jak mu to podat? “Jdi, počkám tady. Ale pokud je tomu jak říkáš…buď opatrný,“ neodpustím si dodat. I přes svou sobeckou povahu bych nerad přišel o kolegu, se kterým zajisté ještě najdu společného slova. |
| |
| Putyka Poslední Stráž Zděšení, kderé jsem vypozoroval z Crispinovy tváře při zmínce o církvi mě nijak nepřekvapilo. Kdybych neuměl přejít do světa stínů, tak bych do té místnosti nelezl, ale tohle mi dává velkou výhodu. Ještě chvíli pozoruju dveře a když mi Crispin řekl, že počká tady, pokývám hlavou a odpovím mu: Jdu na to. Kdyby se něco zvrtlo, počítám s tebou. Než stačí odpovědět, vykročím ke krbu. Po cestě pomalu přecházím do světa stínů, odkud pozoruju nálevnu. Vznesu se skoro ke stropu a pomalu putuju ke dveřím, za nimiž zmizela ta divná skupina. Pokud ve stínovém světě neuvidím žádný přízrak, projdu zdí nade dveřmi, usídlím se v rohu u stropu a pozoruju dění v místnosti. Při tom neustále dávám pozor na ostatní přízraky ve spirituální podobě... |
| |
| Poslední stráž U stolů kostlivců je klid. Richardovu narážku na kostlivce slyšeli všichni ale nikdo na to nijak výrazně nezareagoval. Ti co hráli karty pokračovali ve hře jako by nic neslyšeli a ostatní to nijak neokomentovali. Pouze jeden z kostlivců se tomu začne šíleně smát a válet se po stole.Kostlivci jsou většinou sice jeden jako druhý ale v této skupince je můžeš snadno od sebe odlišit. Konkrétně kostlivec který se směje má na některých místech chaoticky rozesety fialové kameny které se na světle trochu lesknou. "Klid Roderiku. Už stačilo že jsi rozsekal ty ghůly když jsme přišli. " Řekne jeden z kostlivců a přitom smějícího kostlivce poplácá po zádech kde má překřížené dva krátké meče. Kostlivec se nakonec trochu uklidní a za mírného chichotání se posadí zpátky na své místo. "Promiň šéfe. Když já si nemohl pomoct."Druhý kostlivec jenom zakroutí hlavou a dál to už nerozebírá. Jak Specter plánoval tak se taky stalo. Opatrně aby si ho nikdo nevšiml přešel do světa stínů. Všechno rázem ztratilo barvy a začalo se různě kroutit. I sám Specter se v tomto světě trochu změnil. Nikdo si ho nevšiml a nikde poblíž není žádný jiný přízrak který by ho mohl vidět. Pomalu se dostal až ke dveřím kde stojí zahalený strážce. Ruce má zkřížené na prsou a neustále sleduje všechny v baru. Specter ale pokračuje dál nad dveře. Bohužel ale nedokáže projít Ať to zkusí kdekoliv tak to nejde. Dokonce ani projít skrze samotné dveře je pro něj nemožné. "Ať jsi kdokoliv a máš jakékoliv úmysly tak ti radím aby jsi toho nechal." Ozve se kousek od Spectera. Když se ohlédne může zjistit že hlas patří barmanovi. Je to starší tmavovlasý muž s bradkou a prohlíží si zkoumavě okolí dveří. Zahalený hlídač je zprvu trochu zmatený. Ve chvíli kdy ale zjistí že se barman nedívá jeho směrem tak neváhá ani chvilku a v každé ruce se mu objeví dýka. Začne se rozhlížet kolem sebe a hledat potenciální hrozbu. Nic ale nenajde tak se jen nervózně kouká kolem sebe. Najednou nastal v lokále zmatek. Netuším co se vlastně stalo ale najednou barman začal mluvit s tou postavou v kápi jako kdyby nedoslýchala. Takže ho slyšel asi každý v hospodě a samozřejmě že se podívali co se děje. Hlídač po chvilce tasil zbraně. Na to zareagovalo několik hostů tím že tasili svoje zbraně. Několik dalších to zase bedlivě pozorovalo a čekalo co se stane. U stolu kostlivců v tu chvilku nastal menší zmatek. Kostlivec s fialovými kameny ihned sňal ze zad oba meče a s pusou otevřenou dokořán sledoval dění u dveří. Ostatní mu nijak nebránili ale i přes to dávali pozor aby se nehnul od stolu. V tu chvíli jsem netušil co se stane. Sice tu chvilku po tom co jsem přišel někoho oddělali ale tohle není jen obyčejná mrtvola. Někteří hosté se zdáli být zcela klidní. Chápu třeba Henryho. Pokud nedostane po hlavě nebo se mu někdo nerve před stolem tak se raději věnuje pivu než aby se namáhal. Zvláštní bylo že zahalený nikoho nenapadl. Vypadalo to jako kdyby on a barman něco hledali. V tu chvíli mi to došlo a neubránil jsem se úsměvu. |
| |
| Poslední Stráž Stále nehnutě stojíc sleduji okolí. Nic zvláštního se neděje, a tak přemýšlím, zda-li mělo cenu sem vůbec zalézt, a nezůstat radši doma v teplíčku. Pak však barman promluví cosi k hlídači a ten začne tasit dýky. Copak copak, že by se někdo pokusil se tam neviditelně dostat? Hmm, nesnaším neviditelnost, když je proti mě. Když ji mám v moci já, miluju ji... Zůstanu stát, a s menším klidem se více zaměřím na to, co se bude v dalších minutách odehrávat. Doufám, že bojovat se nebude. |
| |
| Putyka Poslední Stráž Pomalu jsem se přikradl až ke zdi. Nemůžu ale projít zkrz. Ani přes dveře to nejde. Sakra, co to má znamenat? Pokaždé to šlo, tak proč ne teď? Skouším to ještě několikrát a pak najednou uslyším: "Ať jsi kdokoliv a máš jakékoliv úmysly tak ti radím aby jsi toho nechal." Zmateně se rozhlédnu a vidím, že prostor nade dveřmi pozoruje hostinský. Co to je?! Jak si mě mohl všimnout?! No, aspoň, že neví, kdo jsem. Opatrně se ztahuju o několik metrů zpět. Všiml jsem si, že hostinský zmátl toho hlídače. Ale když si všiml, že šenkýř nepozoruje jeho, ale místo, kde jsem se před několika vteřinami nacházel já, vytáhl dýky. Na to zareagovalo několik mrtvol okolo něj tím, že taky tasili své zbraně. Ztrážný jen nervózně pozoroval své okolí. Pomalu se vzdálím na druhou stranu místnosti, kde se nepozorovaně zhmotním ve stínu v rohu místnosti. Odtud pak vyjdu a dojdu až k Crispinovi. Bez jediného slova pozoruju, co se bude dít... |
| |
| Putyka poslední Stráž Pozoroval jsem Spectera dokud nezmizel ve světě stínů. Pak, abych nevzbuzoval pozornost, nebo že ho prozradím, odvrátil jsem pohled na pult, před kterým jsem seděl. Doufám, že se nic nezvrtne…, pomyslel jsem si nad jeho poslední větou a čekal, co se bude dít. Znova se ohlédnu, až když zareaguje hostinský. Specter se nemůže dostat skrz dveře a v lokále je znát změna nálady z výborné na bojovnou. Alespoň u pár jedinců je to znát. U všech rohatejch, snad z toho nic nebude… Opět se odvrátím od dění v hospodě a víc se namáčknu na pult. Tiše si odkašlu a čekám, jestli se ozvou nějaké rány, nebo hlasy, či napjatá atmosféra vyprchá. Specter se vrátí a já si neodpustím mu zašeptat, že si dost koleduje. Pak už mlčím a také čekám, jak se situace vyvrbí. |
| |
| Putyka Poslední stráž Na kostlivce už nijak nereaguji, jen tak si sedím a sleduji dění v hospodě. Všimnu si nějakého rozruchu u dveří, kde stojí vojáci na stráži a zaujatě se na to místo zahledím. Že já se nenaučil vidět neviděné zavrtím zaujatě hlavou a přestanu si dveří všímat. Spíše se tak všeobecně rozhlížím po hospodě. |
| |
| Poslední stráž Chvilku je v hospodě napjatá situace že by se dala krájet. Barman postává se zahaleným před dveřmi hledající důvod celého toho zmatku který tu nastal. Bohužel bezúspěšně. Nakonec cosi zašeptá zahalenému a ten zmizí za dveřmi které hlídal. sám se pak obrátí k osazenstvu hospody která ho ještě sleduje. "Rád bych připomenul všem co zavítali do této hospody poprvé že zde platí nepsané pravidlo o zákazu používání magie. Takže by bylo dobré kdyby se všichni pokoušeli tyto pravidla pro příště dodržovat jinak následky nebudou z nejpříjemnějších."Následně se většina hostů uklidní a vrátí se na svá místa. Když se to v hostinci trochu uklidnilo tak jsem se trochu prošel mezi stoly abych zjistil nějaké novinky. Moc novinek jsem se ale nedozvěděl. Spíše jsem slyšel různé drby a hospodské keci. Jedna skupinka měla ale docela zajímavý plán. Hodlají zítra z města odejít dál na východ pryč od církve a všech jejích členů. Někdo si myslí že se tam neodváží ale podle mě je to jenom otázkou času než půjdou i tam. Pro dnešek jsem toho ale slyšel dost. Nejspíš už vyrazím domů. |
| |
| Poslední Stráž Během chvíle se vše uklidní a ujasní. Dokonce i sám barman kápne božskou, a prozradí nepsané pravidlo, jak se chovat v tomto hostinci. Vida, vida, vida... Zůstajíc na svém místě, si povšimnu postavy která před chvílí zmizela, a najednou se zase objevila. Ehm, že by snad přízrak? Ajta krajta... Lehce sebou škubnu, ale né natolik, aby to bylo až příliš zřejmé. Tyhle bytosti jsem nikdy moc nemusel... |
| |
| Poslední Stráž Po proslovu hostinského se situace začíná uklidňovat a já odpovím Crispinovi: ,,Jo, koleduju. Prostě už jsem takovej." Za chvíli si ale všimnu, že na mě zírá nějakej Lich, jako bych byl živej. Jeho pohled mu oplatím, nicméně, vidí jen tmu pod kápí. Nesnáším, když na mě někdo čumí. Možná mu budu muset "poradit" aby čuměl třeba do krbu, ale ne na mě, pokud se do několika vteřin neuhne pohledem... |
| |
| Poslední stráž Specterův tah donutil hospodského připomenout zákaz magie v tomto podniku. Hmm, když je zákaz používání magie, tak proč jsou ty dveře tak zapečetěné? prolétne mi hlavou myšlenka laděná trochou ironie. Div jsem to neřekl nahlas, ale tím, že hostinský byl ode mě kousek, neprošlo skrze mé mrtvolné rty jediné slovo. Obrátil jsem se zpátky na Spectera. “Nevím jak ty, ale já stále cítím napjatou atmosféru. Chtěla by uvolnit…“ pokusím se o úsměv a pokynu na hudbu v koutě hospody s gestem, jestli si nechtějí střihnout ještě jednu veselku. Pokud přijmou, zvednu se od baru a tentokrát vytáhnu zpod pláště příčnou píšťalu a požádám je o nějaký veselejší tón, ale ne zas moc hopsavý, protože nic se nemá přehánět a je třeba teď začít zvolna. |
| |
| Město Saltus - Druhého dne V poslední stráži se toho večera už moc nestalo. Chvilku po tom incidentu kdy se někdo pokusil vniknout do zadní místnosti z ní vyšli stejné zahalené postavy které tam na začátku večera vstoupili. Krátce prohodili pár slov s barmanem a potom odešli z hospody pryč do noci. Zanedlouho se rozhodlo odejít i pár dalších hostů a v hostinci se to vyprázdní. Zůstane tam jenom pár stálých štamgastů kteří odchází až brzy ráno. Když se slunce vyhouplo zpátky na oblohu a vystřídalo tak měsíc nemrtví se rozešli zpátky do svých úkrytů. Stejně tak jako se lidé bojí temnoty a toho co skrývá tak ze stejného důvodu se nemrtví vyhýbají dennímu světlu. Brány města se opět otevřely a lidé vyrazili do ulic. Stráže dávali pozor aby byl dodržován pořádek a mezi tím ostatní vyráželi do práce a na tržiště kde se přes den zdržovala velká spousta lidí. Ráno jsem vyrazil do města. Bylo tam celkem živo ale moc dlouho jsem se zdržovat nemohl. Poslal pro mě Sithius který se mnou prý chtěl mluvit. Nemám nejmenší ponětí co by po mě mohl chtít. Čekat ho ale nenechám. Po cestě jsem narazil na spoustu hlídek. Ve městě se prý něco stalo a teď probíhalo vyšetřování. pomáhal jim dokonce jeden Hledač pravdy ze zdejšího kostela. Moc dlouho jsem se tam nezdržoval a pokračoval jsem raději Sithiusem Asi v poledne bylo celé město na nohou. Začal hořet dům jednoho zdejšího obchodníka a požár se začal pomalu šířit. Celý dům obchodníka vyhořel do základů a nic z něj bohužel nezůstalo.Majitel podle všeho umřel při požáru. Naštěstí se povedlo vše zvládnout a požár nezničil žádné další domy. Důvody proč začalo hořet jsou zatím neznámé. Ten den jsem se ještě stavil v Poslední stráži. Hostů tam přes den moc nebylo ale někdo přeci. S tím zmatkem který byl dnes ve městě bych se divil kdyby tu bylo tak plno jako včera. Byla tu i ta skupinka kostlivců ze včerejška. Prohodil jsem s nimi pár slov ale nebyl na to moc čas. I když dorazili někdy včera tak se rozhodli že budou pokračovat dál na východ. Večer když se zavíraly brány z města odjížděli poslední vozy obchodníků a cestovatelů. Stráže byli lehce nesví. Noční hlídky nebyly mezi strážemi moc oblíbené a ty dnešní události tomu zrovna moc nepomohli. Noc měla lehce mrtvolnou atmosféru. Bylo hrobové ticho a ulice byli liduprázdné. Měsíc byl v úplňku a pomalu začala padat mlha. |
| |
| Druhý den, Putyka Poslední stráž jsem neopustil. Zůstal jsem v ní až do rána a společně s ostatními hudebníky bavil ubývající osazenstvo, pokud na to ještě byla nálada. Vydělala jsem si nějaké drobné a usoudil, že i další večer by mohl být alespoň z poloviny tak úspěšný, jako ten poslední. Brzy ráno jsme se rozloučili a já se přenesl do světa stínů, abych v něm přečkal den a trochu si odpočinul. Vybral jsem si pro to nejbližší zapadlou uličku a schoval se v ní. Můj stav podobný spánku vyrušil až náhlý vzruch kolem poledne. Zvědavost mi nedala a musel jsem se dozvědět, co se u všech všudy děje, že to zburcovalo celé město. Vyletěl jsem na střechu domu, u kterého jsem do té doby přebýval a rozhlédl se. Naskytl se mi pohled na mrak dýmu stoupajícího z hořícího domu. Že by někdo neuhlídal krb? napadlo mě prve a sledoval jsem celou událost dál, dokud nebyl požár uhašen a dým odhalil trosky domu. Nebyl to pěkný pohled. Mezi domy teď zela nehezká díra plná popela a nepatrných zbytků zdiva. S ohněm holt nejsou hrátky… pokrčil jsem lhostejně rameny a byl rád, že katastrofa podobných rozměrů nepotkala mě. Když se začalo stmívat, vrátil jsem se do putyky. Skupinka kostlivců stále seděla n svém místě a společnost jim dělal ještě jeden zjev, kterého jsem tu zahlédl i včera. Už ve hmotné formě jsem připlul k pultu a prohodil k hostinskému pár slov o požáru. “Ten požár, to vám řeknu, to byla podívaná. Co myslíte, že to způsobilo. Podle mě neopatrnost,…“ Opřel jsem se o pult a rozhlédl se po místnosti. |
| |
| Druhý den Prvního večera jsem ještě sledoval situaci v hospodě, ale když už se nic zajímavého nedělo, vrátil jsem se zpátky k majitelovi hospody do přízemí, a požádal ho o pokoj. Opouštět město či se potulovat po ulicích mě nijak nelákalo. Ve svém novém pokoji na spaní, jsem se podíval na nějaké nemilé dárečky minulých hostů. Když jsem zjistil, že mě žádné organické dárečky, počůraná postel, hromada švábů, či jiný další hmyz nečeká, uklidnil jsem se. Vlastně musím připustit, že jsem to i čekal. Majitel je nekromant - lehce si zapamatuje ty, jenž mu udělali nepěkné dárečky v jeho pokojích. Udělat si z nich kostěné sluhy na doma bude to nejmenší. Jenomže důvod, prož jsem si vybral pokoj, nebyl kvůli spaní. To ani zdaleka. Spím jedině tehdy, kdy mě již nic nečeká, či nemám co dělat. Ani jedno z toho v tuto chvíli nehrozilo, a já to věděl. Nechal jsem zhasnuté v pokoji, a přiblížil se k oknu. Byl jsem jenom u kraje, takže tak velký rozhled jsem neměl, ale pokud by někdo chystal panu majiteli trochu uškodit, neschytám to jako první do čela šípem. Celý další den jsem zůstal u okna, a sledoval dění. K tomu jsem však i přemýšlel, zda-li přeci jenom nemám odejít, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat. Další okamžiky mě utvrdili... Ten hořící dům byl střed mé pozornosti. Neviděl jsem ho úplně, pouze dým který se z něj valil, ale hromady lidí, co před hospodou utíkali, mě nenechali na obavách, že chtějí zjistit co se děje. Situace se pak nakonec i uklidnila, ale pocit napětí přetrval, a na obličejích lidí to bylo znát. Všichni litovali toho chudáka, a někteří, ti bystřejší, cítili klid, mrtvolný klid. Ten si pro dnešní noc jistě nic dobrého nepřichystal. A tak jsem zůstal i nadále u okna, a čekal, na nové události, které měli brzo přijít. |
| |
| Druhý den Někdy nad ránem, nevím přesně, kdy to bylo, ale první sluneční paprsky už začaly jemně lechtat střechy domů, jsem přešel do stínového světa a vznesl se do vzduchu. Vyletěl jsem komínem ven z hospody a líně se vznášel ulicemi města. Nedělo se nic zajímavého. Ve městě byl vcelku klid. Ale najednou jsem zpatřil sloup černého kouře a nad střechami zahlédl šlehat plameny. Bylo to ode mě pár ulic, tak jsem tam zaletěl a naskytl se mi pohled na dům v plamenech, který se pomalu hroutil. Nebyla naděje, že by to někdo přežil. Krom toho, požár už přeskakoval na okolní domy. Sledoval jsem to s velkým zájmem a zajímalo mě, jestli se to podaří uhasit. A podařilo. Prý tam uhořel jeden obchodník. Ale to vlastně není moje starost. Odletěl jsem zpět do hospody. Zase jsem vletěl komínem a zalezl do jednoho tmavého rohu, kde jsem prožil zbytek dne. Až když se začali trousit první hosté, jsem se zhmotnil a sedl si k jednomu stolu u krbu a čekal, co se dnes bude dít. Najednou mě trknul nápad. Hlídky kolem města jsou dost vystrašené. Jeden mrtvý ztrážný by je mohl vyděsit ještě víc. Kdyby se po něm našlo jen brnění a zbraně... Ne, to je kravina, už tak tu slídí nějakej hledač pravdy. Tohle by sem jen přitáhlo církev. A tak mě přešla chuť na noční zábavu. Budu tu muset zase nečinně sedět a chlastat. Ale s mírou... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - Pokoj Jak tak koukáš z okna ven tak se ti naskytne pohled na každodenní život místních obyvatel. Kromě požáru se kolem hospody pohybují jen její zákazníci a lidé kteří bydlí poblíž. Nejživější je město sice v centru ale i u tebe přece jenom něco zahlédneš takže se nenudíš. Když se blíží večer tak z hospody začnou odcházet hosté vrávoravým krokem. Pokaždé když někdo odejde můžeš si toho všimnout podle toho že je tmavá ulice osvětlena díky otevřeným dveřím. To se opakuje několikrát a pak nastane klid. Tedy alespoň na chvilku. Začnou totiž přicházet noví hosté kteří to tu navštěvují v pozdních hodinách. Asi hodinu, dvě po setmění se ve městě rozsvítí světla. Kvůli husté mlze sis jich všiml až když byla u hostince. Patří pochodním městské stráže. Hlídka zrovna prochází kolem hostince kde také zastaví. Ve tmě a navíc v mlze je těžké rozeznat kolik jich je ale odhaduješ to tak na šest lidí plus postava vepředu což bude asi velitel. Po chvilce dojdou tři ze strážných ke dveřím hostince a vstoupí. Ostatní zatím čekají venku. |
| |
| Poslední stráž Každý z vás strávil den po svém a nakonec jste se zase všichni sešli v poslední stráži. Hostů tu bylo minimum. Někteří z nich byli jen cizinci kteří se tu zastavili ale i štamgastů tu dnes moc není. Parta kostlivců si pak začne balit věci které měli položené na svém stole. Hostinský roznese po lokále několik objednávek a pak se vrátí zpátky k baru kde už čeká Crispin. "Nevím co se tam stalo. Celou dobu jsem za barem. Vím jen to co říkají lidé. Dům vyhořel do základů a majitel při tom prý zahynul. Navíc toho moc nezůstalo takže se asi nikdy nedozvíme co se tam stalo." Odpoví hostinský a čeká u něj jestli si něco neobjedná. Kostlivci se mezi tím zvednou a vydají se východu. Náhle ale zaslechnete zvonění zvonečku který je pověšený nad barem. Až doteď jste si ho nikdo nevšiml. "Stůjte!" Zavolá tiše hostinský na kostlivce a přiloží si prst na ústa. "Co? Co se děje? Nějaký problém? Mám se připravit?" Zaskřehotá jeden z kostlivců a vezme do rukou meče které měl na zádech. "Mlč Roderiku." Řekne trpasličí kostlivec a dloubne do svého kolegy koncem sekyry. "Co. Jen jsem se ho ptal jestli...." Zbytek věty ale nedokončí protože se do toho vloží hostinský. "Všichni ticho. A nikdo do odvolání nejde ven." Zaposlouchá se do ticha a začne pozorovat schodiště. Všichni hosté čekají co se bude dít zatím co jeden z kostlivců začne netrpělivě o sebe brousit oba meče. |
| |
| Zase v hospodě Jak sleduju hospodu, všímám si, že lidí - no, spíš mrtvol - mnoho nepřišlo. Crispin se na něco ptal hostinského a kostlivci se za chvíli pakovali pryč. Ale pak zazněl nějaký zvoneček a hostinský je zastavil a s vytasenými zbraněmi pozorovali schodiště. Že by problémy? Vstanu a zezadu zprava dojdu ke Crispinovi. Ještě než si mě všimne, zeptám se ho: ,,Co myslíš, bude bitka?" Otočím hlavu ke schodišti a pravou rukou sevřu jílec svého meče. Tady nehodlám zařvat. Znovu už ne... |
| |
| Poslední stráž Hmm, škoda. Od hospodského se víc drbů nedozvím, nezbývá než to jen nechat plavat… pomyslím si o odpovědi, která se mi dostala od muže za pultem. Chvíli se rozhlížím po hostinci dál, mezi přítomnými si všimnu i Spectera a mírně na něj kývnu ve znamení pozdravu. Nějací kostlivci se dají na odchod, ale hostinský jim v tom zabrání. Jak na ně houkne, aby stáli, leknu se. Nečekal jsem to. Tady se stále něco děje…jako kdybych nosil smůlu? Nebo jsem spíš přišel nevhod, napadne mě a to už je vedle mě Specter. “Byl bych radši, kdyby nebyla,“ poznamenám jízlivým tónem a otočím se ke schodišti. Všimnu si, jak Specter sahá po svém meči. Stejně tak ostatní v putyce znervózněli a připravili své zbraně k boji. Měl bych snad taky…? Zajedu rukou pod plášť, kde nahmatám píšťalu a vyčkávám. |
| |
| Zase v hospodě Stojím jako zkamenělý vedle Crispina a s jeho odpovědí můžu jen souhlasit. Ze schodiště mi zklouzl pohled na kostlivce, který si právě brousí své meče o sebe. Ale uvědomil jsem si vážnost situace a opět obracím pohled ke schodům, kde se zatím nic neděje, ale v ostražitosti nepolevuju, jen pevněji sevřu meč a o pár centimetrů ho povytáhnu z pochvy tak, aby si toho všiml nanejvýš Crispin. U kostlivců by to mohlo vyvolat doměnku, že je chci napadnout, což není pravda. ,,I kdyby byla a nezvládali bychom to, je tu úniková cesta, jestli víš, co tím myslím." Mělo by mo to dojít, protože mám na mysli svět stínů. Ale nehodlám se v něm schovat při prvních známkách nebezpečí, ale jen v případě krajní nouze, kdy by už nebyla jiná možnost, jak se z toho dostat. Jestli to tady církev opravdu vyhmátla, tak bychom rychle měli vypadnout z města. Ale teď ještě ne. Jsem až moc zvědavej, co se tady stane... |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Těch hlídkařů jsem si všiml brzo, brzo po tom, co je bylo možné vůbec vidět. Slyšel jsem, že jich bývá kolem dvou, ne že jich sedum. Brzy však moji pozornost upoutali ještě víc. Tím, když tři z nich se blíží ke dveřím hostince. To ne! |
| |
| Poslední stráž - večer Večer, když už byla tma, jsem se rozhodl, že se půjdu podívat dolů do hospody, co a jak. Jenže jsem z okna jak jsem se díval, viděl pár nezvaných hostů. Když jsem však došel do přízemní části, kam chodili jen lidé, všiml jsem si, že jsou tu někteří z nich. Tři nezvaní hosté, a další byly venku. Proto jsem se rozhodl upozornit ty dole na nepatřičné hosty. Vyrazil jsem tedy rovnou k hospodskému. Zdarec chlape, tak co, kšefty dneska docela jdou co? Při těch slovech mi ze spod mého pláště až na zem vystoupili zelené, jedovaté páry, které si našli cestu mezi kousky dřeva a pokoušeli se skrytě dostat za dveře vedoucí do podzemí. Zde, se pak shlukly, a vytvořili uprostřed místnosti nápis: 7 strážných - tři v hospodě, čtyři venku. |
| |
| Poslední stráž - hospoda (spodní patro) Hostinský s napětím očekává co se bude dít a nic jiného nedělá. Kromě zvonku který začal cinkat a jeho zákazu nikdo z hostů neví co se děje o patro výš v hospodě. A potom se to stane. Ze schodů se dolů snese zelená mlha která klidně projde kolem kostlivců a zastaví se uprostřed místnosti kde si všimnete zprávy o strážích o patro výš. "Šikovná písmenka." Přikývne uznale jeden z kostlivců zatím co ten s meči v rukou s nimi o sebe vesele zatleská a div že nezačne tancovat a zpívat. "Huráá jsou tu. Bude zábava." Jeho přátelé ho poté uklidní aby nedělal takový povyk. "Nic takového. Počkáme až se to uklidní a pak odsud vypadneme. Ještě před sebou máme dlouhou cestu a všude kolem jsou vojáci. Takhle tam nikdy nedorazíme." Kdo zprávu poslal a jestli se jí dá věřit nikdo z vás neví. Jediné co víte je že někde nad vámi je asi sedm vojáků. Co má tohle znamenat? ptá se sám sebe hostinský když uvidí písmena na zemi a zprávu. Teď už i on sáhne po zbrani která je mu nejblíže. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - hospoda Hostinský pokývá hlavou. "Tak stěžovat si nemůžu ale pořád bych byl radši kdyby to bylo lepší. Dáš si něco?" Zeptá se tě nakonec a čeká jak odpovíš. Tři muži kteří před chvílí vešli se rozhlíží po lokále. Dva z nich pak pokračují dál dovnitř zatím co ten třetí stojí u vchodu. Jsi k nim zády a kdyby jsi se ohlédl tak si můžeš všimnout že jeden z těch dvou je zahalený v plášti s kápí přehozenou přes hlavu zatím co u druhého si můžeš všimnout kovové přilbice kterou stráže nosí a také nějaké té zbroje která je přes jeho plášť vidět. Hostinský i ostatní hosti si je prohlíží a čekají jestli tu jsou z nějakého důvodu nebo jenom prochází. "Nic se neděje." Řekne pak jeden z nich. "Vzhledem k nedávným událostem které se tu staly městská stráž pátrá po pachatelích. "Začne pak procházet mezi stoly stejně jako jeho zahalený kolega. Ten se v jednu chvíli zastaví. "Kapitáne." Řekne zahalený ale nic dalšího pak neřekne. Poté se obrátí na hostinského. "Hostinský mohl by jste mi říct jestli do vaší hospody chodí kouzelníci?" Ten jenom pokrčí rameny. "Těžko říct. Určitě je možné že tu nějaký byl ale nikdy se o tom z hosty nebavím tak vám to neřeknu jistě." Zahalený si dál prohlíží hospodu jako by něco hledal a pokračuje ve vyzvídání. "A víte jestli je tu v tuto chvíli nějaký mág?" Hospodský chvilku přemýšlí ale nakonec zavrtí hlavou "Jak jsem řekl. S hosty se o tom vůbec nebavím a netuším jestli tu nějaký teď je." "V tom případě vám nebude vadit když se tu porozhlédneme. " Zahalený dojde k muži co zůstal u dveří a začnou se o čemsi bavit. |
| |
| Poslední stráž “Ovšemže a tu hodlám použít jakmile se tu zjeví někdo se zbraní namířenou proti nám…“ přiznám na rovinu, ale řeknu to mírně sarkastickým tónem, takže není jasné, jestli jsem to vůbec myslel vážně. Na rozdíl od všech přítomných nemám pravou zbraň, co by vůbec jako zbraň vypadala, už proto se nerad pouštím do rvaček a používám jí spíš jen k sebeobraně. Podivný zelený dým nám následně naznačí, že jsme obklíčeni. Alespoň to jsem si z toho vyvodil já. Krátce se podívám na kostlivce. Jeden z nich se celý doslova třese, až někomu vrazí svůj meč do zad, ostatní jsou už rozumnější. U pultu je s námi ještě jeden nemrtvý, zatím se všeho všudy jen zeptal hostinského, který je situací stejně konsternován, jako my. Jemu se nedivím. Jestli se v jeho hospodě strhne mela, nebude to pro něj nic příjemného. Tohle je špatné, už i on má v ruce zbraň O půl kroku odstoupím od pultu a čekám, co se nakonec stane. Pouzdro s houslemi si posunu na rameni výš a píšťalu sevřu ve vyzáblých prstech. Buď hned uteču, nebo… |
| |
| Zase v hospodě Šokovaně vstřebávám Crispinovu odpověď. Je pravda, že nemá zbraň, to ano, ale zbabělost... Vspoměl jsem si na okamžik, kdy mi hruď probodlo bronzové kopí, když jsem s ostatními kryl ústup žen a dětí z vesnice. Tehdy jsem věděl, že zemřu a neustoupil jsem. Ale Crispin mizí už při prvních příznacích nadcházejícího boje... Jeho krok od pultu mi napovídá, že se chystá utéct. Pomalu k němu obrátím hlavu a chladně řeknu: ,,Nebuď zbabělec. Jsi přece přízrak, nebo ne? Jestli tě to uklidní, vystačím si se svými schopnostmi. Můžeš tu píšťalu schovat a půjčit si můj meč." Z mých slov je nepatrně slyšet posměch. Pomalu tasím meč a podám ho Crispinovi jílcem napřed. Vyzývavě si Crispina měřím očima, které pod kápí nevidí. ,,Pokud na nás ti chlapi, co jsou nahoře, zaútočí, předvedeš nám, co umíš." Tato věta byla vyřčena vážným a vyzývavým tónem, posměch z mých slov vymizel. |
| |
| Poslední stráž Prve nevěřím, že mi Specter svůj meč půjčí. Doteď jako by s ním byl srostlý, patřil k němu, proto jsem se jen mírně usmál, jelikož jsem myslel, že to má být vtip. Když mi ale meč opravdu podá, jsem víc jak překvapený. Blázen…naprostý blázen, proč by to dělal? “Nezmohu nic. Už si někdy viděl muzikanta, co by meč jen uzvedl, natož s ním bojoval?“ zakroutím hlavou a gestem ruky odmítnu zbraň. A myslím to vážně. “Ty s mečem předvedeš jistě více, než jen se svými schopnostmi. Mně osud udělil jiné a meč by mi při jejich použití jen tížil. A to doslova,“ dodám a udržuju si ten samý upřímný tón. Doufám, že to Specter pochopí a vezme si svou zbraň zpátky. Jeho přístup mě ale varoval, že bych měl zkrotit své zaječí úmysly. Zklamal bych tak i jeho. Jako by mi na někom cizím najednou záleželo… utrousím sám sobě v duchu. |
| |
| Zase v hospodě Meč chytím zase za jílec a skloním jej hrotem dolů, při tom pořád pozoruju Crispina. Myslím, že to zapůsobilo tak, jak mělo. Po několika sekundách velice potichu odpovím: ,,S tou píšťalou budeš mít velké problémy s krytím úderů. Kdybys měl potíže, nenechám tě v tom. S tímto ujištěním odvrátím pohled zpět ke schodišti, k němuž jsem se natočil bokem, mírně pokrčil kolena a pozdvihl hrot meče. V této poloze jsem doslova ztuhl a čekám na další vývoj událostí. Crispina budu mít pořád na očích. Chci vidět, jak si povede. JPřes rameno k němu prohodím: ,,Kdyby náhodou bylo nutné... ustoupit, sejdeme se u lesa za hlavní bránou. Zítra o půlnoci." Opět otočím hlavu ke schodišti a vyčkávám. |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Při jeho odpovědi lehce naskočím, protože jsem se myšlenkama zaměřil více na strážníky, než na něj. Ne děkuji, nemám hlad ani žízeň. Hele, a to semka chodí stráže často? Při otázce se k němu víc ohnu a stiším hlas, ale stejně očekávám, že ho pravděpodobně zaslechnou. Stále sedím na své židli a sleduji dění a chování strážníků. To, že se jeden nějak moc znalecky ochomejtá mi rozhodně neunikne. Církev...Že by? Jak se jmenuje ta parta...Hledači pravdy? Sakra... Zcela jistě mi asi právě došlo, kdo ten týpek je. A o to je to horší. Další varování? Už se chystám že po odpovědi hospodského si sednu co nejdál od téhle společnosti, ale brzy mě napadne nápad, jak je kontaktovat, aby byli připraveni. Vstanu od stolu a pomalým krokem si sednu k tomu nejzazšímu místu v hospodě. Kouknu se kolem sebe, a když vidím, že mi po stole přebíhá pavouk, chytnu ho rychle do ruky a strčím pod stůl. Zde si ho uschovám do rukávu a napumpuju ho jedovatými výpary. Ten drobek to nepřežije, ale do podzemní části to jistě stihne. Pln par ho pustím, a můj nadějník se rozběhne kolem strážců u dveří do podzemí - podleze dveře. Dole v podzemní vyleze hospodskému přímo na stůl a padne mrtev na dřevo, kde se z něj vypustí mé páry, pokud vše pokračuje jak má. Z par se znovu sestaví pár slov. Stráže půjdou dolů, jeden je možná mág nebo z církve. Přítel |
| |
| Poslední stráž - hospoda (spodní patro) V hospodě je ticho že by jste slyšeli i kost z kostlivce spadnout na zem. Všichni hosté mlčí a jsou nervózní. Hostinský je na tom sice podobně ale ze všech hostů je tu ten nejklidnější. Lehce svírá svůj nůž a čeká až se situace uklidní stejně jako celou dobu před tím. Vzhledem k tichu které tu panuje mohou někteří bystřejší zaslechnout lehké cupitání. Ti kterým to ušlo si mohou za okamžik všimnout drobného pavoučka který se prohání po barovém pultu. Tam se najednou zastaví a zemře. Z jeho těla pak začne stoupat zelený dým, stejný jako ten který jste mohli vidět před chvílí. Na baru se pak z něj utvoří vzkaz. Stráže půjdou dolů, jeden je možná mág nebo z církve. Přítel Hostinský si tu zprávu přečte a pak zabodne nůž do stolu v místech kde pavouk zemřel. Dým se po chvilce rozplyne a nakonec i zmizí. "Tohle už by stačilo." Zamumlá zlostně hostinský. Následně přejde k schodišti které vede nahoru. Chvíli to vypadá že chce odejít ale zastaví se u schodů a dál nejde. "Bitka, bitka, bitka, bitka......" Začne radostně skandovat kostlivec s meči. Mít kůži určitě by se v tu chvíli smál. "Už jsou hurá. Už jsou tady." Kostlivec mává zbraněmi jak smyslů zbavený a nebýt jeho přátel tak by jistě už utíkal nahoru. "Hej kluci vemte ho. Jdeme odsud. Už jsme čekali dost dlouho a musíme pokračovat. A jestli a sem přijdou tak nevím.... " Zavolá velitel kostlivců. Jeho kolegové pak táhnou jejich kamaráda k zadnímu vchodu hospody. Hostinský jejich rozhovor zaslechne a ohlédne se. "Dávejte pozor. Jestli jsou venku stráže tak můžou být i někde venku u zadního vchodu." Velitel přikývne a obrátí se na jednoho z kostlivců. "Time, zkontroluj to." Kostlivec se pak opatrně připlíží k druhému východu a zmizí kdesi ve tmě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - hospoda "Jak kdy. " Odpoví ti hostinský. "Občas sem zajde nějaká hlídka na pivo ale takhle velké skupiny se objevují jen málokdy." Nejen ty ale i sám hostinský je z celé situace celý nesvůj a nedělá mu přítomnost téhle skupiny stráží moc dobře. Hostinský taky už ztišil hlas. Potom se nakloní trochu blíž k tobě. "Něco mi říká že tu jsou kvůli tomu zmatku který nastal ve městě. Když se toho najednou seběhne tolik jako v poslední době tak se tomu moc nedivím." Když se přesuneš ke vzdálenému stolu tak ti hostinský už ani nevěnuje pozornost. Stejně tak jako všichni ostatní hosti pozoruje stráže. Člověk nikdy neví kdo sedí vedle něj a neví jestli má na krku nějaký mord nebo jestli je hledaný za krádeže. Každopádně ne každý se v přítomnosti stráží cítí dobře. Obzvlášť když je jasné že někoho hledají. Každý se bojí že přijde řada na něj a stane se mu něco nemilého. Ke strážím v hospodě se připojil ještě ten co stál u dveří a jeden nový. Celkem tu jsou tedy čtyři. Vzhledem k chladným nocím všichni v pláštích takže toho na nich není moc co vidět. Jakmile vyšleš svého malého posla můžeš sledovat jak na svých osmi nožkách cupitá po podlaze směrem k podzemí. Ve chvíli kdy se protáhne pod dveřmi ho ztratíš z dohledu a můžeš doufat že dojde v pořádku a předá tvou zprávu. V tu chvíli se už ale musíš zajímat o něco jiného. Hned u tvého stolu stojí jeden strážný a druhý stojí na druhé straně trochu opodál. Ruce má ukryté pod pláštěm a z tváře jim nic nevyčteš kromě lehce zamračeného pohledu kterým si tu opatrně přeměřují každého hosta a nyní i tebe.V tu chvíli se ostatní hosté kteří jsou poblíž u některého z okolních stolů stáhnou zpátky takže je u tebe docela prázdno. "Zdravím vás." Řekne velitel stráží který stojí kousek za strážemi. "Rádi bychom si s vámi promluvili. " Když přejde zdvořilostní představení začne s otázkami. "Mohl bych vědět kdo jste?" |
| |
| Spodní patro hospody – čekání na útok Specter si vzal meč zpátky a mě se ulevilo, že mi důvěřuje. Alespoň trochu. Na druhou stranu, nejsem zas takový nevděčník, že bych za jeho ochotu nepoděkoval. “Budu s tebou tedy počítat,“ řeknu už méně vážným tónem a přikývnu. Snad boj nevnese do situace moc chaosu, aby svůj slib nemohl dodržet. Ani v myšlenkách sám sobě moc nevěřím. Když Specter přizná, že je dobré mít i plán B, tedy plán na útěk, potěší mě to a souhlasím s jeho návrhem. “Dobrá,…o půlnoci u brány.“ Když naše konverzace utichne, společně s ní utichne i všechen šelest v hospodě. Čekání začíná být nesnesitelné, atmosféra by se dala krájet. Naruší jej až vyvedené dílko s pavoučkem na pultu. Když si ho všimnu, ještě více od baru odstoupím, jako bych se ho štítil. Strach mi ale spíš nažene ta zpráva, kterou nám malý tvoreček přinesl. Mág…jen to ne. Mágové jsou chamrať, zvláště když jsou proti mně, pomyslím si a kdybych mohl, naprázdno byl polknul. Pak sleduji pohyby hostinského a kostlivců, kteří se pokusí zmizet zadními dveřmi. “Tohle se mi nelíbí…nelíbí,“ zamručím si pro sebe potichu a už jen čekám, kdy se dveře rozletí a vpadne do lokálu stráž i s církevní cháskou. Zaposlouchám se do hluku vycházejícího ze shora a prsty přiložím na díry v píšťale. |
| |
| Zase v hospodě Když jsem si přečetl vzkaz, který vypustil společně se svou duší ten pavouk, nervózně pohlédnu na schody. Mág, nebo nějakej církevní poskok... Ten hajzl zdechne jako ti ostatní. Crispinovi potichu řeknu: ,,Až zjistím, kterej z nich je mág, tak přejdu do stínu a objevím se mu za zády. Kdybys vyklízel bojiště, upozorni mě na to." Pak jednoho z kostlivců chytl amok a málem vyběhl po schodech nahoru. Kdyby ho ostatní nezkrotili, byl by z toho průser. Hostinský pak pošle jednoho z nich na průzkum prostoru za zadním východem. Kostlivec zmizel ve tmě dřív, než jsem stačil něco namítnout. Pohlédnu na hostinského a povím: ,,To byla chyba." Pohlédnu na zbytek kostlivců a pak zpět na hostinského. ,,Nepochybuju o schopnostech kostlivců, ale přízraky se na průzkumy okolí hodí líp. Kostlivce snáz objeví, pokud tam někdo je." Dál se tím už nezabývám. Takže by nás mohli skřípnout ze dvou stran. No, nevadí, nahoře bude nejspíš nějakej nekromant, lich, nebo něco podobnýho, kterej nás varuje. Pokud útočníky napadne zezadu, budou mít dost problémů. Ale nemůžu tomu stoprocentně věřit. Když vidím, jak si Crispin připravuje prsty na dírky v píšťale, proběhne mi hlavou: Že by nějakej paralizující zvuk, kterej na nemrtvý nemá účinek? Mohlo by se to hodit. Opět se zahledím na schodiště a snažím se zaslechout veškerý hluk a zahlédnout každičký stín, který prozradí příchod vetřelců... |
| |
| Spodní patro Hostinský jen pokrčí rameny . "Chyba nebo ne je to jejich věc. Já je tu držet nebudu." Kostlivci jsou mezi tím sbalení a připraveni u zadního vchodu. Pár dalších hostů se taky rozhodlo odejít ale i tak jich pár zůstává. Ti zřejmě nechtějí riskovat boj ani cestu ven a čekají jak to dopadne. "Navíc jestli to bude pokračovat jako doposud tak nás stejně najdou. " Dodá ještě hostinský. Mezi tím se vrátí kostlivec Tim který šel na průzkum. "Zadní vchod je v pohodě. Venku se sice potulují stráže ale nikdo tam nehlídá." "Kolik jsi jich viděl?" Zeptá se velitel kostlivců načež Tim hned odpoví. "Viděl jsem dvě dvojčlenné hlídky. Ozbrojeni jsou normálně. Tedy až na jednoho." S těmi slovy vytáhne z kůže kterou má omotaný hrudní koš dýku. "Víš že jsi hrozný kleptoman?" Zeptá se ho kostlivý trpaslík a zakroutí hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Když zjistím, že můj pavouček zdárně proleze kolem stráží, dále se o jeho osud nezajímám. Jak asi příjmou ty zprávy ti dole? Dále mám však starosti naprosto jinačí. Strážní se stahují ke mně. Ou jéé... Též vás zdravím, milí páni. Pronesu úctivě a hlavou na ně kývnu. Ruce nechám klidně ležet na svých stehnech, a skryju co nejvíc do záhybů pláště. Ale jistě, ptejte se, pokud to bude v mých silách, a znalostech, odpovím Vám. Hlavně klid, a vyčistit myšlenky....Teď! Ehm? Kdo já jsem? Jsem obyčejný farmář, který ztratil rodinu, když náš jednou přepadli mrtví. Je to už dávno. Tenkrát mi zapálili i barák, a mě v něm uvěznili, takže jsem měl co dělat, abych to stihl ven... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - hospoda Nad tvou odpovědí se muž s kápí zasměje. "Vskutku jen obyčejný farmář?" Je natočený směrem k tobě a nejspíš se na tebe i dívá. Velitel stráží ho pozoruje a čeká jestli vysvětlí co tím co řekl myslel. "Zkuste odpovědět ještě jednou a tentokrát bez lhaní." Stráže jako kdyby to brali jako rozkaz a dva z nich pomalu vytáhnou svoje meče. Oba tě nespouštějí z očí a čekají připraveni a v bojové pohotovosti. Hosté jsou z toho trochu vyděšeni a pár kterých mohlo se vytratilo z dohledu. Ti zvědavější zůstávají na svých místech a čekají jak se situace nakonec vyvine. |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Ta jejich reakce mě lehce zaskočila. Myslíte si, že žertuji? Že vám tady vykládám báchorky a kdejaké příběhy jen tak ze srandy? Že nemám nic jiného na práci? V tom případě se mýlíte. Zvednu lehce kápi, ale tak, aby mi do ní stále nebylo vidět. Čekám, co se bude nadále dít. A navíc, proč se ptáte mě, který zde má čestně zaplacený pokoj, včera jsem přicestoval, a nezeptáte se raději zdejších? To je nějaká nová zvyklost podezřívat cizince? Tady v hostinci sedí skoro samí štamgasti, kteří tohle město znají jako bačkoru, a toho, kdo vlastnil ten dům, který dnes shořel, znali více než já. Takže jestli si myslíte, že já jsem snad ten, kdo měl ten dům zapálit, tak jste pěkně na omylu. Nic bych z toho neměl, a podpalování baráku s lidma, je mi nechutné, zvlášť když vám říkám, že já sám jsem málem uhořel! Při posledním slově bouchnu zlostně do stolu, a podívám se i na zbylé dva strážné. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - hospoda "To netuším jestli žertujete ale rozhodně před námi cosi skrýváte." Odpoví postava v kápi. "Netuším jestli patříte k odpadlíkům a pronásledují vás lovci nebo jste bůh ví kdo. Ale stráže vás odsud jen tak odejít nenechají. Proto radši mluvte. Pokud nemáte co skrývat tak vám pravda neuškodí. " S podivem to vše řekl klidně a nebýt toho že to je člověk tak by se dalo i říct že to řek jako přítel. Nicméně velitel stráží se tak mile nedívá. Ve chvíli kdy zaslechl slovo odpadlík tasil i on meč. "Mluvte než vás odtud nechám odvést. " Řekne velitel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Město Saltus - Les za hradbami Saltus. Jedno z posledních měst které se nachází na východní části ostrova draka. Nachází se v hlubokých lesích které obývají nebezpečné nestvůry které se v noci plíží ze svých úkrytů za kořistí. Město určitě paří k těm k těm nejnebezpečnějším oblastem na ostrově. Kromě nehostinných lesů bylo město ale známé ještě něčím. Za jeho zdmi se totiž kromě lidí ukrývali i nemrtvé bytosti všeho druhu. Od kostlivců až po zombie. A samozřejmě také temní upíři. Vzhledem k událostem které se v posledních dnech ve městě událi se někteří nemrtví rozhodli odejít. Mezi nimi i upíři. Ale ne jen tak někdo. Ale všichni upíři. Nacházel jsem se v tu dobu zrovna ve městě když se sám Sithilus setkal se několika významnými upíry aby dojednali podmínky odchodu. Následujícího dne vyhořel jeden z domů a zemřelo pár lidí. Nebo se to alespoň mezi lidmi říká. Každopádně s blížící se nocí začali upíři odcházet z města. Jejich sluhové je doprovázeli a někteří během dne ukryli v lese nedaleko města vozy s věcmi. Jejich plán byl stejný jako mělo i několik dalších. Krajem kolovaly zvěsti že se kdesi daleko na východě mimo vliv lidí nachází podzemní město které je už několik desetiletí opravováno. Teprve před pěti lety se tam začalo objevovat více mrtvol a podobných bytostí. Já jsem se rozhodl k nim připojit. Kolona tiše projížděla lesem mimo hlavní cesty z dosahu lidských hlídek. I když to nebylo až tak důležité. Lidé se v těmto končinám raději vyhýbali a nebezpečí tu představovali hlavně nestvůry. Vozy byly naloženy neznámým obsahem a podél nich kráčely zahalené postavy. Upíři jak jistě poznáváš. Kromě upírů tu je ale ještě někdo. Několik nemrtvých se stará o řízení vozů aby jste mohli jet i přes den. Tvůj citlivý nos také zachytí něco co není ani upír a ani mrtvý. Možná to je jeden z těch kteří se k vám za městem přidali. Má na sobě bílou masku s průzory pro oči a oblečený je jen do půli těla. Zbytky oblečení a pláště se pokupují u kalhot v podobě roztrhaných cárů. K tomu všemu má na rukou řetězy, nejspíše zbytky pout. Kromě toho ale cítíš přítomnost člověka. Nebo alespoň čerstvé lidské krve a bijícího srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Tak a dost! Kde zatraceně pořád berete tu jistotu, že vám lžu? Já vám jednoduše říkám pravdu. Mám vám to snad odpřísáhnout? Zlostně přemýšlím, jestli si dělají srandu oni, ale uklidním se. A rád bych vás poprosil na nějakou přesnější otázku, jinak se nikam nedostaneme. A já tu taky nemám čas vysedávat hodinu. Tentokrát si i přezíravě odfrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poslední stráž - Hospoda Ve chvíli kdy začneš být trochu agresivní a zvýšíš hlas tak se už stráže chystají k tomu že tě uklidní po svém, naštěstí k tomu ale nedojde. "Klid!" Zadrží je velitel svým hlasem. Potom se obrátí pro radu na muže v kápi. Všechno zní totiž velmi přesvědčivě. Postava plášti stále stojí na stejném místě a za celou dobu rozhovoru se strážemi se skoro nepohnul. Je to až s podivem ale zdá se že má docela dobrou náladu a je si svým tvrzením velmi jistý. "Dobrá řeknu vám to." Řekne po chvilce. "Jistotu že lžete mám proto že jste se nám nezmínil o tom že jste mág. A jak už jsem řekl tak k tomu má důvod třeba odpadlík. " Od té chvíle si to vezme na starost velitel stráží. "Máte poslední šanci." |
| |
| soukromá zpráva od Marwolaeth pro Sleduji strážné, ty jejich činy i to jejich vyměňování názorů. Co tohle má být za blbost? Mág? A kde berete tu jistotu, že jste se náhodou nespletl, a není to nikdo jinačí. Ještě jsem teda neslyšel, aby člověk poznal podle pohledu na člověka v kápi, že je mág. Zajímavé... Tentokrát mě to tvrzení překvapuje. Ale i přesto, jsem stále klidný, klidný jako pták. Proboha! Neznám jediného, který by si říkal "odpadlík"...Ani nevím, jak by měl vypadat, nebo jak by se měl chovat, aby vás nějak zajímal. Tohle je prostě absurdní. |
| |
| Zase v hospodě No, tak se zdá, že jsem toho kostlivce podcenil. Příště si na to dám pozor. Dál stojím a pozoruju schodiště. Čas se pomalu vleče a mě se zdá, že už to trvá až moc dlouho. Normálně bych čekal, co se bude dít a neriskoval, ale teď se mé mysli zmocnila jakási předtucha. Už prostě nemám chuť dál čekat. Můj zrak klouže po tvářích všech přítomných. Pohledem jsem se zastavil u Crispina. ,,Už toho mám dost. Jdu nahoru." S těmi slovy vyrazím rychlou chůzí ke schodišti. Meč stále svírám v ruce, a jak se blížím otvoru ve zdi, pomalu se měním v černý stín, který se po chvíli úplně rozplynul a já jsem přešel do světa stínů. Vyletěl jsem po schodech do horní místnosti, kde jsem se usídlil v jednom rohu u stropu, z něhož vidím celou místnost a pozoruju dění pode mnou. |
| |
 | soukromá zpráva od Erwen pro Odtrhnu zuby od ještě teplého těla asi dvacetiletého mladíka. Zpod opasku vytáhnu dýku a dvě drobné ranky propojím v jednolitý řez. Teď to bude vypadat, jako by se s někým nepohodl. Zbývající krev utvořila vedle těla malou loužičku. Věnovala jsem jí téměř lítostivý pohled, ale bylo potřeba stopy vždy zamaskovat. Co kdyby se církev začala zajímat. Vzápětí mizím v uličkách. Jsem dostatečně najedená, připravená na cestu. Ve městě jsem nepobyla ani týden a už se znova chystám pryč. Tentokrát to je ale jiné. Tentokrát nejsem znechucena místním nemrtvým společenstvem, nedošla zásoba mladých lidí k večeři, nevyhořel kvůli mým experimentům žádný dům, ani nic podobného, kvůli čemu jsem cestovala v minulosti. Tedy.. nějaký dům vyhořel, ale určitě ne kvůli mě. Tentokrát jsem byla na útěku. Věc zcela instinktivní. Hned jak zapadlo slunce jsem věděla, že je něco v nepořádku, aniž bych pro to měla pádný důvod. Byla jsem neklidnější než obvykle, měla jsem pocit, že mě někdo stále sleduje a kdyby mé srdce nebylo už dávno zastavené, tak by jistě zběsile tlouklo na poplach. Musela jsem pryč. A nebyla jsem sama. Kvůli potřebě se nakrmit, jsem však vyrazila později než ostatní. Jistě, celý proces s večeří mi zabral všeho všudy jen něco málo přes 10 minut. Vyrazila jsem. Za hradbami Procesí jsem dohnala brzy. Mrtvoly, které jely na vozech, za sebou nechávaly dosti zřetelnou pachovou stopu, pro můj nos snadno zachytitelnou. Nepočítaje stopy po vozech a vrzání a skřípání koňských postrojů, občasné klapnutí kopyta o kámen na cestě a spoustu dalších znaků typických pro takovou větší skupinu. Připojuji se na konec průvodu a zkoumavým pohledem přelétnu vozy, mrtvoly, které je řídí, i upíry, které poznám okamžitě, i když většina má zakrytou hlavu kápí, podle vznešené chůze i zcela odlišného pachu. Svou vlastní kápi zatím nechávám nevšímavě viset na zádech. Od mé proměny mě ještě neomrzelo dávat na odiv svou krásu, i když jsem nepochybovala o tom, že tím mrtvoly nijak neoslním. Odporný puch nemrtvých, kteří řídili vozy, byl jednoznačně nejzřetelnější. Zachytila jsem však také mě neznámý pach nějaké ani mrtvé ani nemrtvé bytosti. Tou jsem se však blíže nezabývala. Co mě zaujalo byla přítomnost člověka. Že by svačinka? Neznám však zdejší nemrtvé, jen něco málo z doslechu, a před chvílí jsem se najedla. Rozhodnu se tedy neupoutávat na sebe pozornost hloupými dotazy či unáhlenými činy. Držím pusu a krok a nepřestávám dávat pozor, kdyby se náhodou dělo něco nepatřičného. |
| |
| Poslední stráž Specter se potichu proplíží až nahoru do lokálu kde se ukryje a pozoruje dění v hospodě. Co tam může vidět je rozhovor čtyř postav pláštích s nějakým hostem. Podle výzbroje té skupinky jde o městské strážné. Postava v kápi se jenom zasměje a zakroutí hlavou. "Oceňuji vaší snahu ale je to zbytečné. Navíc na to nemáme čas. " Pak velitel stráží pokyne hlavou načež k tobě přistoupí z každé strany jeden strážný a silně tě uchopí za paže. Násilím tě postaví na nohy přičemž převrhnou stůl za kterým jsi seděl . "Kdyby jste věděl kdo jsem tak by jste možná mluvil jinak." Dodá ještě nakonec Zahalený. "Půjdete dobrovolně nebo vás máme táhnout." Zeptá se jeden ze strážných a trochu tě popožene k východu. Mezi tím dole: Kostlivci se shromáždí u zadního východu společně s několika dalšími hosty připraveni odejít. Ještě ale než se tak stane zadním vchodem přijde někdo nový. Ani nezaslechnete kroky protože se za chůze zhmotní až mezi vámi což už naznačuje modrá záře která předchází jeho zjevení. Před vámi stojí rytíř ve zbroji. Hostů si moc nevšímá místo toho jde hned k hostinskému. "Měli by jsme odtud odejít. Posílá mě za vámi váš přítel." Kostlivci se pak tiše vyplíží zadním vchodem ven. |
| |
| Poslední stráž Ten zahalený... To možná bude ten informátor se zeleným kouřem. A městskou ztráž nemám rád, takže... Přiletěl jsem na místo, kde předtím stál stůl a natáhl ruce tak, aby byly jen kousek nad klavami mužů držících postavu v kápi. Pak se zhmotním - ne nijak pomalu ale nesmírně rychle - a okamžitě uchopím ztrážné za hlavu. Jejich mozky se kvůli vysoké teplotě uvařily uvnitř lebky. Nakonec byla teplota tak nesnesitelná, že jejich hlavy vybuchly a kolem se rozstříkly kusy lebky, kuže a směs mozku a krve. Po té zase okamžitě přejdu do stínu a zhmotním se za velitelem ztráží. Přiložím mu ruku asi 2 centimetry nad hlavu. Velitel ztráže se následkem vysoké teploty neroztekl, ani nezačal hořet, ale rovnou se vypařil... |
| |
| Poslední stráž Zatím co odvádějí Marwolaetha pryč tak se Specter přikrade za stráže kteří vedou vězně. Nikdo v tu chvíli o něm nemá ani ponětí a útok už vůbec nečekají. Ve chvíli kdy se zhmotní tak na oba udeří svou spalující silou. "Pozor!" Zakřičí zahalená postava a ukáže na Spectera skoro ve stejný okamžik kdy se zhmotní. Oba se chystají ohlédnout ale varování pro jednoho z nich nepřišlo včas. Jeho hlava se rozletí na všechny strany a ohodí okolní zdi. Bezvládné tělo pak dopadne na zem. Druhému se ale díky varování podaří vysmeknout a seknout po Specterovi. Pak spadne dezorientovaný a zmatený kousek stranou kde se začne dávat dohromady. Ve chvíli když hlava exploduje nastane zmatek a lidé z hospody se dají na útěk. Ve chvíli když byl Specter zasažen tak ucítil na boku cosi co by se dalo přirovnat k chladnému větru který se o něj otřel. Žádný výrazný vliv to na něj nemělo. Ani to vůbec nebolelo ale i tak to bylo nepříjemné. Další Specterův útok tentokrát na velitele stráží se vůbec nezdařil. Velitel byl ostražitější a navíc byl opět varován zahalenou postavou. Silně za sebe máchne svým mečem a odpotácí se stranou. Teplo ho zasáhlo jen nepatrně takže je celkem v pořádku. Velitelova čepel prolétne kousek od tvé hrudi ale nezdá se že by tě zasáhl. "Duchové!" Zavolá velitel a shodí ze sebe plášť který mu bránil v pohybu odkaz Za chvíli se vzpamatoval strážný který byl doposud mimo a připojil se k veliteli. V nastalém zmatku byl Marwolaeth zanechán kde byl a jeho zatčení už nebylo podstatné. Při výbuchu hlavy jednoho ze strážných byl zasažen částmi mozku a kusy jeho lebky. Pak byl stržen k zemi bezvládným tělem které ho i přes to že bylo mrtvé stále silně drželo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V lese Vozy jedou pomalu kupředu a všude je klid. Nikdo z přítomných nemluví a když už tak prohodí jen pár slov a to jenom šeptem. Nevíš jestli je to jen taková nálada nebo jestli něco větří ve vzduchu. Ty kromě toho zvláštního pachu a člověka nic jiného necítíš. Několik upírů kteří jdou podél vozů se prodírá mezi stromy na okrajích cesty. Jdou dál od ostatních a obezřetně pozorují svoje okolí. Podobně to vypadá po celé délce vaší kolony. Noc byla temná a nebezpečně tichá. I podle upířích hlídek tu je moc velký klid. A oni tu z nás mají ty nejbystřejší smysly. V blízkém okolí není skoro žádná zvěř a pomalu se vzdalujeme od města. Nikdy jsem ještě tak daleko na východ necestoval. Zdá se mi jako by každé křoví nebo i strom se na nás dívali s nepřátelským pohledem. Není pochyb o tom že tu je kolem nás opravdová divočina. Moc lidí se tak daleko nikdy neodváží a na nemrtvé tu čekají stejná nebezpečenství jako na živé. My máme navíc namířeno ještě dál než sahají mapy. Není už jasné jak dlouho jedete ale zdá se že už docela dlouho. V jednu chvíli se zezadu ke konvoji rychle přibližuje nějaký běžec. Běží ale velmi tiše tak že by ho lidské ucho ani nepostřehlo. Vzhledem k panující tmě ho neupíři spatří až když je jen pár metrů od nich. Zahalená postava proběhne kolem zadního vozu a pak pokračuje dál až někam dopředu. Zde se pak na krátkou chvíli zastaví a nakonec se zařadí mezi vás ostatní. Nic výrazného se pak nestane a pokračujete dál. |
| |
| Poslední stráž Okamžitě po tom, co mi kolem hrudi prolétla čepel velitele stráží zase přejdu do stínu, udělám sedm kroků vzad, rozběhnu se a zhmotním se až tři kroky od něj s mečem v napřažených rukou, který už opisuje oblouk vodorovně z prava a v okamžiku, kdy jsem se zhmotnil, se čepel nacházela sotva dva centimetry od krku velitele stráží. Do úderu vkládám co největší sílu. Po té se začnu věnovat druhému strážnému, ale pokud už nebude žádná možnost, jak uniknout z pod jeho čepele, přejdu do světa duchů a zhmotním se deset kroků před ním, opět s taseným mečem. |
| |
| Poslední stráž Události se konečně, nebo snad bohužel daly do pohybu poté, co se Specter vzdálil. Natáhl jsem po něm jen ruku, ale nic neřekl a zase ji stáhl a nechal ho vyplout nahoru po schodech. Společně s pár dalšími zůstávám dole a čekám, až´ž se všechno převalí sem. Doslova se zde jeví nový přízrak, je to rytíř a radí hostinskému, aby vyklidil svou putyku. Přítel? zarazím se, když zaslechnu slova, co k němu prohodil. Vypadá docela důvěryhodně. ten nebude pracovat pro strážné… ale mám mu věřit? Stále jsem byl nejistý. Kostlivci ale jeho nabídky využili a opustili lokál zadním vchodem. Nakonec uteču z boje… jak jinak, pokrčím rameny. Hodím všechny sliby, co jsem naznačil Specterovi za hlavu, což je gesto neslušné, ale moje zaječí úmysly mi radí tak udělat. Podle ran, co se seshora ozývají, by to se mnou dopadlo špatně, hned jak bych se tam zjevil. Zandám tedy píšťalu zpátky do pláště a vypluji směrem k zadnímu východu. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Instinktivně jsem zaujala místo na okraji, napodobujíc ostatní nemrtvé mého druhu. Očima neustále pročesávám les, soustředím se na jakýkoli zvuk, nepatřící sem, nervy mám napnuté k prasknutí. Ticho.. moc velký ticho.. tato skutečnost mě nepřestává znepokojovat. Všechny zvuky, které se ozývají, pocházejí z naší skupiny a i ty jsou podivně tlumené, jako by se zdejšímu lesu nelíbily hlasité zvuky. Čas utíkal a můj neklid se prohluboval. Není to přirozený! V každym lese jsou zvířata, který v noci vylejzaj! Jediný vysvětlení: Buď je tu něco, čeho se zvířata v noci bojej, nebo tu je něco, co všechny zvířata už sežralo. Mé myšlenky mi na náladě zrovna nepřidávají a já se stávám stále nevrlejší. Najednou jsem něco zaslechla. Něco, co rozhodně nepatřilo k lesu. Bylo to tak náhlé vybočení z té stálé jednotvárnosti, že to bylo jako pěst na oko. Běžec, samotný, přcházející zezadu. Okamžitě se otáčím, připravujíc se na souboj. Postava byla zahalená a očividně o mne neprojevovala nejmenší zájem. Jakmile proběhne kolem mě, neodpustím si temné zavrčení, steží potlačující vzteklý podtón. Postava si toho nevšímá, doběhne dopředu a zařadí se mezi ostatní. Zřejmě další cestující. Po nějaké době, mě ostražité sledování jeho zad omrzelo. Svůj zrak jsem upřela znova do hlubin lesa, hledajíc jakékoli známky nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Noční město Hostinský chvíli váhá ale když zaslechne ze shora zvuky boje je rozhodnut. Sundá si zástěru kterou pohodí na zem a společně s ostatními uteče zadním vchodem. V tu chvíli se rozhodnou odejít i ostatní hosté kteří byli doposud rozhodnuti zůstat. Venku vás všechny uvítá studená noc. Mezi vámi se ale najde jen velice málo těch kteří by to cítili a ještě méně těch kterým by ta zima vadila. Kromě ran které jste slyšeli přicházet z hospody zaslechnete ještě křik lidí kteří se pomalu vytrácí až nakonec skoro utichne. S největší pravděpodobností jde o hosty kteří byli zrovna v hospodě když se to tam všechno zvrtlo. "Sakra za chvilku máme na krku celé město." Zašeptá velitel kostlivců. "Alespoň bude sranda. Začne stejně jako před tím dovádět šílený kostlivec. Drobné kamínky které má zaražené v kostech se v měsíčním světle lesknou." Zatím co kostlivci zůstávají u zadního vchodu, ostatní hosté se rozutečou do tmavých uliček města. Nakonec ven vyjde i hostinský v doprovodu rytíře. V ten okamžik se kostlivci přestanou hádat. "Smím se vás zeptat ctění pánové kam máte namířeno?" Zeptá se rytíř kostlivců. "Na východ kam jinam." Odpoví kostlivci. "Prý tam nežije moc lidí a navíc tam stojí město nemrtvých." Za chvilku se ozve dusot několika nohou které míří vaším směrem. Kostlivci se přikrčí a jeden z nich se vydá na výzvědy.Nejde moc daleko. Jen nakoukne za roh aby si ho nikdo nevšiml. "Co vidíš Time?" Zeptá se velitel. "Vypadá to na stráže. Ale posily to nebudou moc jich není." Pak se potichu připlíží zpátky. "Nebudeme čekat až jich přijde víc. Mizíme odsud." Zavelí a kostlivci přikývnou. "Nebude vám vadit když se k vám připojíme? Máme namířeno stejným směrem." Odpoví rytíř. "A co ty muzikante? Kam jdeš ty?" Zeptá se kostlivý trpaslík kterou celou dobu stojí kousek od tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem Jedete už docela dlouho ale nezdá se že by cesta nějak ubíhala.. Vozy nejedou zrovna nejrychleji a ti kteří je doprovází jdou lehkým krokem. Náhle bez jakéhokoliv důvodu se vozy zastaví a zůstanou stát na místě.Hlídky zůstanou stát na svých místech a několik se jich rozhodne zkontrolovat situaci vepředu a odejdou. Celé to čekání trvá docela dlouho. V koloně se nic neděje a zezadu není patrné co se vpředu vlastně děje. Nikdo u vás netuší proč jste zastavili ale pár z těch co doprovází vozy se rozhodne využít tuto chvíli k odpočinku. Po nějaké době kterou jste takto strávili se konvojem začne ozývat šeptání o tom co je před vámi. Hned potom se zase vozy rozjedou a dáte se zase na pochod. To šeptání nevěstilo nic moc dobrého. Naše cesta nás měla vést přes Hřbitov. Malou vesničku která dříve patřila k městu. V době kdy se tu objevili první osadníci ani netušili jak nebezpečné tyto lesy jsou. Jedné noci byla celá vesnice zničena a lidé byli nalezeni mrtví. Pravý důvod není známý protože neexistoval žádný očitý svědek který by pověděl co se té noci stalo. Od té doby se této vesnici neřeklo jinak než Hřbitov. Les před vámi začal zanedlouho řídnout. Hlídky které šli podél vozů se stáhli z blízkosti lesa až k vozům kde také všichni zůstali. Není pochyb o tom že jste opustily bezpečnou část lesa. S tím jak stále pokračujete je očekáváno že se setkáte s někým či něčím nebezpečným. Krátce poté co byla vesnice vyvražděna se jí lidé rozhodli ještě využít. Ale vzhledem ke spoustě mrtvol které přitáhly mrchožrouty neměli moc možností. Ze Hřbitova se tedy stalo popraviště a hřbitov. Nějaký čas to fungovalo celkem dobře ale nic netrvá věčně. Vozy které cestovaly ke Hřbitovu byly občas napadány nestvůrami z okolního lesa. Nakonec umírali všichni a nejen odsouzenci. Vesnice byla nakonec na dobro opuštěna a zapomenuta. Až doteď. Teď jsme přijeli my a rozhodli jsme se přes toto proklaté místo projet. Řídnoucí les se nakonec rozestoupil a přešel v malou planinu. Jak přijíždíte blíž vidíte tabuli se jménem města. Za ty roky je už docela zničená a jméno je už nečitelné. planina kterou můžete vidět je naprosto mrtvá. Tráva tu moc neroste a je to tu jako po požáru. Na celé ploše je pár zřícenin a spousta kusů kamení a dřeva u kterých ani nepoznáte že to dříve byly domy též. Toto místo opravdu vypadá jako hřbitov. V prachu můžete zahlédnout starou lebku nebo pár kostí. Najdou se tu ale i čerstvější pozůstatky které můžou být staré pár týdnů možná pár dní. Zbytky domů připomínají náhrobky a kříže. |
| |
| Poslední stráž Když zjistím, že veškeré mé snahy jim vysvětlit pravdu jsou zbytečné, a že mě chcou odvést do vězení, chystám se nějak bránit. V tom však do scény zavane nová krev, nějaký podivný člověk co začne sekat do strážných. To má být nějaký zázrak? Na přemýšlení však již není čas. Jednomu strážnému doslova roztaví palici, která bouchne, přičemž většina letí na mě, stejně tak jeho tělo, které mě silně obejme. Mezitím se však začne prát i se zbylými strážnými. Na chvíli jim nevěnuji pozornost, a snažím se vymyslet, jak se dostat zpod toho vojáka. Když se mi to nakonec podaří, zjistím, že boj je pěkně rozjetej, a že ten, co mě vpodstatě zachránil, je přízrak. Ty já rád... Postavím se na nohy, a obhlédnu bojiště. Ou...Přízrak je asi všechny nedá. Vyzkouším BOMBU!!! Z rukávu mi do ruky vypadne malý kožený sáček(?). Hrábnu do něj svými obvázanými prsty, a vytáhnu z něj jednu rostlinu. Kouknu na ni, zavrtím hlavu, a vložím ji zpátky. Tentokrát zalovím podruhé, vytáhnu z ní jinačí, a pod kápí se lehce pousměji. Ničíte nábytek pana majitele, a vy strážní jste mě označili za lháře. Budiž vám rostlina milá! V tom mi rostlina v rukách shoří, a zůstane po ní pouze trošku prachu. Důležité však je, že to podstatné není vidět - páry, a né jentak ledajaké...Uspávající. |
| |
| Poslední stráž Specter v hospodě řádí jako zběsilý. Jeden útok za druhým a už padá k zemi další mrtvý. Tentokrát jde o velitele celé hlídky který nestačí ani zareagovat a během chvilky se jeho tělo válí na zemi mezi stoly a zbytky jeho kolegy. Zbylý strážný se mezi tím brání proti Specterovým útokům. A brání se docela úspěšně. Díky zahalenému který na útočící přízrak včas upozorní zatím strážný žije. Už sice obdržel řadu ran a krvácí ale stále žije. Když nakonec Marwolaeth vypustí uspávací páry tak je stráž pro Spectera snadným cílem. Během chvilky leží mezi ostatními na zemi. Mrtvý a jeho tělo pomalu vychladá. Jediný kdo přežil je zahalená postava která tu byla se strážemi. V hospodě ho už ale není vidět. Jelikož nebyl zaneprázdněn bojem tak si všiml Marwolova počínání a opustil hospodu. Venku před hospodou se setkal se zbytkem (3 strážní) hlídky kterou doprovázel. Společně zůstali před vchodem a čekají. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Pomalé tempo mě rozčiluje. Jen naprosté sebeovládání a léta tréninku k dokonalému ovlivňování své nálady, které je nezbytné k ovládání ohně, mi zabraňují rozeběhnout se plnou rychlostí napřed a cestou srazit každý strom, který by měl tu smůlu a připletl se mi do cesty. Nesmíš, nesmíš, nesmíš!! Ale snad bych mohla jednou, dvakrát oběhnout celý průvod ne? A budou mě považovat za bláznivou upírku.. Ale to tempo bylo nesnesitelné. Už jsem se chystala svou myšlenku uskutečnit, když se vozy zastavili. Ztuhnu na místě, ruce položím na dýky a všemi smysly pátrám v okolí po příčině. Nic.. jen tísnivé ticho. Pár hlídek se vydalo dopředu zjistit, co se děje. I když mám nutkání jít s nimi, zůstávám na místě. Co kdyby někdo nebo něco zaútočilo ze zadu. Ovšem celé to trvá zase moc dlouho, na místo ostražitosti se vkrádá podrážděnost. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost ve věčnosti, se začalo ozývat šeptání. Od vozu k vozu se šířily zprávy. Poslechnu si rozhovor dvou mrtvol sedících na jednom z vozů. Vyvražděná vesnice.. hm, tady mě to nepřekvapuje. Hlídky se semkly kolem vozů s novou ostražitostí. I já cítila vážnost situace a napodobila ostatní. Vozy se daly do pohybu. Nelíbí se mi to.. ani trochu se mi to nelíbí! Zachytím pach rozkládajících se těl. Byl jiný, než ten zatuchlý, vycházející z řidičů vozů, byl relativně čerstvý, jen několik týdnů či dní. Takže ti, kteří to tu kdysi vyvraždili zřejmě nikam neodešli. Dál pokračuji s rukou na zbraních. Ne že bych je nějak moc potřebovala, alespoň ne proti smrtelníkům. Občas se ale hodí mít něco navíc, kdyby nestačilo to, co mám "od přírody" k dispozici. Všechny smysly mám stále ve střehu, pomalým tempem se už nenechávám rozhodit, i když bych už nejradši byla někde jinde. Každopádně nemohu mít jistotu, že jsem nejrychlejší bytost v tomhle lese, takže se nikam moc neženu. |
| |
| Hospodská rvačka Když poslední ze strážných podlehl mé čepeli, uvědomil jsem si, že ho něco oslabilo, jinak by poslední úder snadno vykryl. Rozhlédl jsem se po místnosti a hledal muže, který varoval strážné před mými útoky. V místnosti ho už nevidím, ale zahlédl jsem ho oknem. Stojí před hospodou spolu s ostatními. A taky už vím, co oslabilo toho vojíka: Ten muž v kápi, co ho zatýkali, má v dlani popel a mě došlo, co udělal a co asi bude zač. Lich. Nic jiného mě nenapadá. Pohlédnu na čepel meče a veškerá krev a jiné nečistoty se z čepele vypařily, ale meč si zachoval svou původní teplotu. Pohlédnu na zahaleného. Vzpoměl jsem si, kde jsem ho viděl. Bylo to včera dole v nálevně. Pomalu začínám přecházet do světa stínů, ale ještě stihnu potichu říct: ,,Jdu je dorazit." Po té jsem přešel do stínu a vyšel před hospodu a postavím se za zahaleného muže. Svůj meč jsem si připravil předem - hrot míří přímo na srdce, kdybych právě nebyl ve stínu, opíral by se o něj. Po té se zhmotním a okamžitě se celou váhou opřu do rány. Čepel vklouzne mezi žebra, probodne srdce a vyjede v přední straně hrudi. Meč vytrhnu z rány a znova přejdu do stínu. Začnu se procházet mezi strážnými a vyhlížet si příští oběť, kterou si vyberu podle postavení stráží. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Hřbitov Celá kolon vozů opatrně vjede na hřbitov a potom pokračuje přes planinu dál směrem k lesu. Smrt je doslova cítit ve vzduchu a napětí by se dalo krájet. Vozy musí jet obezřetněji než před tím a místy musí i trochu zpomalit nebo zastavit kvůli troskám blokující průjezd. Navíc tudy už pár let nikdo nejel a je to tu plné nerovností. Když jsme přejížděli přes Hřbitov tak se každý modlil aby to už bylo dávno za námi. Já jsem nebyl výjimkou. Z toho místa mi běhá mráz po zádech a kdyby bylo možné jít jinudy tak bych se tou cestou vydal. Už jsme ale na cestě a hledat jinou cestu by byla jenom ztráta času. Náhle všichni upíři zbystřeli. Něco se k nám blížilo. Z lesa vyběhla smečka vlků společně v doprovodu několika jelenů lišek a i zajíc by se našel. Utíkali směrem k vozům. Vozy zastaví a hlídky se připravili na obranu. Ruce měli připravené na zbraních a vyčkávali. Do střetu zbývala už jen chvilka ale nic se nestalo. Boj nenastal. Upíři zůstali stát a sledovali jak kolem nich divá zvěř probíhá aby se mohla ztratit na druhé straně. "Co se to děje?" Zakřičí kdosi od jednoho z vozů k hlídkám. Vidíš jednu z postav jak se ohlédne a udělá pár kroků jeho směrem. "Divoká zvířata. Něco je muselo vyděsit." Jakmile to dořekl tak z úplně druhé strany zazněl zvířecí řev. V místech kde zvířata zmizela mezi stromy se něco stalo a nebylo to určitě nic dobrého. Pak se začalo cosi přibližovat z míst odkud zvířata přiběhla. Starší upíři neznámo proč tasily meče a ti mladší udělali po chvíli to samé. Nocí se k nám rychle blížily podezřelé stíny. Utíkali rychle a z dálky vypadaly jako další zvířata. Někteří upíři ale věděli co to je a proto se připravili na boj. Za chvilku se ty samé stíny objevili i na druhé straně. V poslední chvíli když byli skoro u nás jsem je zahlédl. Upíři. Ne takoví jako ti s kterými teď jedu. Tohle byli divocí upíři. Divoká a nemyslící zvířata nebezpečná jak pro lidi i pro nemrtvé. Jiní upíři jsou jim úplně ukradení a zabíjejí je stejně jako kohokoliv jiného. Naší smůlou bylo že jsme na ně narazily zrovna při lovu..... |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Až do morku kostí cítím, že se každou chvíli něco zvrtne. Rozpadlé domy a ostatky všude kolem jen podtrhují napjatou atmosféru. Ticho by se dalo krájet. Ticho před bouří.. A pak bylo ticho prolomeno. Nejdříve jen nepatrný ojedinělý šelest, připomínající něčí tlapu dopadající do vlhkého listí. Zvuk se stával stále zřetelnější, nabýval větších rozměrů, rozměrů menšího stáda. Chvíli trvalo, než zvuky uslyšely i ostatní nemrtví, ale upíři již byli ve střehu. Z lesa se vyřítilo stádo zvířat, většinou vlků, jelenů, ale i menších obyvatel lesa. Nebyl to žádný společný lov vlků na vysokou, běželi v panice, neuspořádaně, bez sebemenšího zájmu o jeleny mezi sebou. Na útěku před větším dravcem, než na kterého by stačili. V mžiku proskákali kolem nás a ztratili se v lese. Doznívající dupání zvěře přehlušil řev. Vzápětí začnou upíři vytahovat zbraně, napodobím je. Vytasím dvě dýky, které se mi houpou u pasu, speciálně upravené, aby vydržely vysoké teploty. Už jsem slyšela i dusání nohou. Ovšem to nebyla lehká těla zvířat, dopadajíc tlapami měkce do listí. Znělo to spíše jako dvounožci. Má domněnka se mi potvrdila, jakmile vyběhli z lesa, stejně neuspořádaně jako zvířata před nimi. Sebranka divokých upírů, nikým neorganizovaná, tupá masa. Soustředím se na dýky, se záměrem je zahřát na velmi vysokou teplotu. Když už nic jiného, mohlo by to mít alespoň odpuzující účinek. Pach spáleniny není nic příjemného, už vůbec ne pro citlivé nosy upírů. Navíc tihle jsou divocí, nijak moc chytří. Když si budou myslet, že hoří les, mohli by utéct. Skoro jsem zalitovala, že nebudu moci použít žádné vrhání ohnivých koulí, ani nic podobného. Když nepočítám to, že všude kolem je spousta dřeva a v ohni bychom mohli snadno uvíznout i my, tak se "kouzla" tohoto typu málokdy skutečně povedou tak, jak zamýšlím. Spokojím se tedy s dýkami rozpálenými doruda. Vyčkávám v bojovém postoji a v přívalu, jež se na nás valí zrakem hledám svou první kořist. Pootevřu ústa a nechám povyrůst své další zbraně - špičáky. Ovšem ty jsem hodlala použít jen v krajní nouzi. Neměla jsem v plánu si k sobě nějakého divocha pustit tak blízko k tělu, abych byla nucena použít zuby jako zbraň. Musím jim uříznout palice, než se ke mě dostanou. Přínejmenším je připravit o končetiny. Spáleniny je třeba překvapí a trochu je to zpomalí. Uvažuji si pro sebe. Z hrdel hlídek zaznívají první výhružná vrčení. Přidávám se k nim. Všechno rozhořčení z posledních několika hodin se ve mě nashromáždilo, teď přišel čas si to na někom vybít. První nepřátelé dorazili. Můj způsob boje je rychlý, úhybný, ničivý. Snažím se vždy vyhnout a hned na to zasadit nejlépe smrtelnou ránu do krku, nebo alespoň oddělit nějaký úd od těla. Přitom si dávám dobrý pozor na svou hlavu a vždy dbám o to, aby mi měl kdo krýt záda nebo nikdy nebýt otočená zády k nepříteli. Snažím se rychle přemisťovat a nikdy nezůstat na jednom místě déle než pár sekund. |
| |
| Poslední stráž Mé uspávací páry jsou natolik úspěšné, že strážný se stává méně ostražitým a mrštným, a brzy nakonec podléhá tomu přízraku. Zahalený však stihl odejít. Je divnej...Až moc. Ten přízrak však má chuť zabíjet dál, a razí si to do svého divného světa těch otřesných stínů. Možná by to chtělo ještě trošku pomoci. Ehm, už to mám...Ne, venku je mlha, to nebude fungovat...Sakra! Přiblížím se ke stěně, a pomalu se sunu k oknu. Když jsem u něj, lehce se do přes něj zahledím, a uvidím tu skupinku. Vaši přátelé nezemřeli zbytečně! Pohlédnu na velitele stráže. Zálibně mlasku, a přejdu k jeho tělu. Vemu jeho hlavu, přidělám ji na její typické místo. Pak vytáhnu zpod pláště jehlu a nit. Jehla bez mé pomoci sešije hlavu zpátky k tělu a uloží se zpátky do mých rukou. Ta pak zmizí pod pláštěm, a vynoří se, tentokrát už bez jehly a nitě. Byl jste zajímavá osobnost! Položím ukazováček a prsteníček levé ruky na jeho oči a prostředníček doprostřed čela. Ruka mi zatepe, zpod rukou se začnou vinout zelené nitě energie, které pak přechází do hlavy velitele. Po chvíli povstanu a vezmu si plášť jednoho štamgasta, který již utekl. Mezitím se však můj nový společník postaví na hlavy a podívá se na mě. Podám mu plášť, a on si ho bez jakýchkoliv rozpaků nasadí na sebe. Jdi, a řekni jim, co si o nich myslíš. Stejně tak jim to předveď! Velitel kývne na znamení rozumu, a rozeběhne se směrem ke dveřím. Nezapomněl si však připravit svůj meč, který schoval pod plášť, stále ho však držíc ve svých rukou. Rozevře dveře, a vyletí ven, řvouc na všechny okolo, že vevnitř jsou nemrtví. Vydá se směrem ke strážným, ale více doprava, přičemž volá na pomoc. Pokud se vše daří jak má, proběhne kolem nich, zastaví se, otočí se na ně a zavolá: Pomoc, pomoc, v tý hospodě jsou rozsekaný mrtvý, a duch a ještě jeden, nějakej divnej! Musíte je zastavit!!! Velitel se pak rozeběhne znovu k nim, a jakmile se přiblíží k tomu co je nejblíže, vytáhne meč a vbodne ho do těla strážného, v místech kde by mělo být srdce, a něco k tomu. TO máš za to, že si mi vojebal ženu! Nečeká na další pokyny, a vrhne se na dalšího. Tentokrát na zahaleného, a snaží se mu meč vbodnout rovnou do krku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Hřbitov Upíří horda se rychle blíží k vašim pozicím a když jsou téměř u vás tak si je konečně můžete prohlédnout. Moc času na to ale není protože vzápětí jsou už u vás. Hlavy těchto zrůd padají pod meči tvých spolubojovníků jedna za druhou. Boj se ale není tak jednoduchý jak se může zdát. Někteří z vás opravdu zabíjejí útočící upíry nicméně i upíři se snaží. Jejich primitivní útočná taktika také slaví úspěch. I přes ztráty které utrpěli pod vašimi čepelemi tak bylo několik z vašich sraženo k zemi. To poskytlo upírům dost času aby tyto jedince napadli. Tvůj závěr o tuposti a neorganizovanosti byl možná trochu unáhlený. Většina z těchto divokých zrůd se vzdala své lidskosti a život v divočině z nich udělal silné protivníky. To potvrzuje i fakt že jste obklíčeni. Sice na své straně máte výhodu inteligence a lepších zbraní nicméně upíří smečka se nehodlá vzdát jídla tak lacino. Žhavé dýky které třímáš v rukou jimi pronikají jako nůž máslem a z jejich hrdel vychází děsivé skřeky. Nikdo z nich ale neutíká. Strach je zřejmě věc kterou tyto tvorové neznají. Bojují zuřivě dál stejně tak jako vy. U posledního vozu kde jsi i ty bojuje i onen zvláštní muž v masce. Ač na sobě nemá žádnou zbroj která by ho chránila a jeho hruď je nahá a vystavená útokům na pospas. Tak se statečně staví proti upírům. V ruce třímá zářivě modrý meč. Alespoň se ti zdá že to je meč. Bojovými schopnostmi se asi zkušeným bojovníkům nevyrovná přesto stále stojí na nohou. Ve chvíli kdy jsou u vás se počáteční štěstí začne vytrácet a začíná převládat početní převaha. Boj je těžký a neobejde se bez šrámů. Ty sama jsi to pocítila na vlastní kůži když po tobě sáhl svými ostrými drápy jeden z upírů. |
| |
| Před hospodou Specter pomalu vyjde ven před hospodu kde postává zahalený se strážnými. Stráže se zdají být připraveny na boj. V několika okolních domech se rozsvítila světla zvědavých lidí kteří zaslechli zvuky boje které vycházely z hospody. Nikde v okolí zatím nejsou žádní viditelní strážní. Zahalený pozoruje dveře hospody a stejně tak jako stráže. Tedy asi. Jestli je pozoruje nikdo neví zcela jistě. Každopádně se Specter přemístí za jeho záda a připravíš si svůj meč k úderu. Pak zaútočí. Náhle a tak rychle jak to jen jeho mrtvé tělo dovoluje. Meč jde kupředu a je slyšet trhání látky. Tělo ale nikde. Stalo se něco co by nikdo snad ani nepovažoval za možné. Zahalený podle všeho neznámo jak unikl. Než si ale Specter stačí uvědomit cokoliv dalšího tak se jeho pohled rozmaže a v obličeji cítí ledový chlad. Něco ho zasáhlo ale momentálně nevíš co to bylo. Jeho tělo je vůči fyzickým zraněním imunní ale vliv to na něj mělo. Kvůli strážím kteří si ho zanedlouho všimli a chtěli zaútočit se instinktivně přenese zpátky do stínů aby se mu v tomhle stavu nic nestalo. Zatím co se Specter snaží venku zabít zbylé strážné tak Marwol uvnitř hostince pracuje na vrácení velitele stráží zpět mezi živé. Nejdříve vyspraví jeho ubohé tělo a nakonec do něj vdechne trochu toho neživota. Strážce je zpátky mezi vámi a připraven bojovat. Posledními úpravami Marwol svůj výtvor zamaskuje a pak jej pošle ven. Zombíkovi nikdo nevěnuje pozornost. Ve chvíli kdy ale začne mluvit si ho všimnou všichni. Není to ani kvůli tomu co říká spíš jak to říká. Hlas má strašně chraplavý ale moc toho stejně slyšet není. Stráže zaslechnou pár slov a pak následuje jen prosté chrčení.Takže ani není srozumitelné co chtěl vlastně říct. Byl tak odhalen ještě dříve než se stihl dostat ke svému cíli. I přes to ale dokázal stráže zaskočit a podařilo se mu jednoho z nich zranit. Za chvíli se ale pouští do boje s nemrtvým. |
| |
| Před hospodou Sakra, co to bylo?! Okamžitě se přenáším do stínu. Zahaleného nikde nevidím, ale mrtvej taky není. Po chvíli vyběhne z hospody další muž v kápi a něco nesrozumitelně chraptí. Teprve až zaútočí na své kolegy si uvědomím, že velitel stráže se vrátil do akce. Hádal jsem správně, je to Lich. Nebo to taky může být nekromant, ale na to bych moc nevsázel. Vrhli se na něj všichni tři vojáci a já se zhmotním za nimi. Uchopím meč oběma rukama, přiskočím k nejbližšímu a vší silou mu zasadím ránu do pravého ramene, která povede směrem šikmo dolů doleva skrz hruď. Znova přejdu do stínu. Objevím se přímo za dalším, předloktím ho chytím pod krk a ztáhnu dozadu. Jeho mozek se doslova rozvařil obrovským žárem a zbyla z něj jen tekutina o hustotě krupicové kaše. Když se složil na zem, mozek mu začal vytékat z uší. Znova přejdu do stínu a rozhlédnu se po zahaleném muži, který unikl smrti jen o setinu vteřiny. Myslím, že dole v hospodě se už asi nikdo nezdržuje. Dofám, že Crispin nezapoměl, kde mě najde a kdy mě tam najde. Začnu hledat zahaleného. Ten bastard musí zemřít! |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro Vyšel jsem ven, kde stála skupinka kostlivců a řešila situaci, nebo se spíše hádala. Stoupl jsem si asi dva metry od nich a poslouchal. Mezitím vycházel i zbytek osazenstva a každý z nich jako by věděl, kam má utéci. Měl bych také, ale… Z hospody vyjde i hostinský s rytířem. Kupodivu se k nim chce přidat hned, jak mu kostlivci prozradí, kam se chtějí vydat. Město nemrtvých… tam by se dalo kšeftovat docela obstojně. Ta myšlenka se mi moc zalíbí, až mi vykouzlí v mé mrtvé tváři úsměv. Záhy si ale vzpomenu na slib, co jsem dal Specterovi. Jakmile jsem ale vyzván otázkou kostlivého trpaslíka, rozhodnutí netrvá ani o vteřinu déle. Ten bude mít sám dost svých starostí… “Pokud vám to nebude vadit, přidal bych se k vám,“ naznačím malou poklonu a čekám, jestli budou souhlasit. “Nebudu vám přítěží a má hudba vás jistě na cestách obveselí,“ dodám ještě poněkud neskromně. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Už po pár okamžicích boje mi je jasné, že jsem protivníky trochu podcenila. Byli zuřiví a hladoví a vůbec neměli v plánu ustupovat. Ovšem já také ne. Sekala jsem, uhýbala, kousala, trhala, vyrážela.. nezastavovala se. Ve chvílích, kdy skolím dalšího divocha, se rozhlížím kolem a spěšně zjišťuji jak si vedem. Měli početní převahu, to bylo jasné, ale jejich jedinou zbraní byly drápy a tesáky, což jsem již sama pocítila. Jistě, škrábance a kousance byly nepříjemné, ale ne smrtelné. Jejich snad jedinou šancí na úspěch bylo trhání hlav či lámání vazu, a na to si upíři dávali sakra pozor. Ovšem už jsem viděla padnout i některé z našich řad, což jen posilovalo mou obezřetnost a vědomí nutnosti hlídat si záda. Další hlava odlétla oddělená mou čepelí a já měla chviličku čas se zorientovat, než se přiřítil další protivník. Všimla jsem si toho muže, kterého jsem předtím cítila a rozhodla jsem se nevěnovat mu pozornost. Všimla jsem si jeho stylu boje. S mečem není tak rychlý jako já s dýkami, zato ale má větší sílu. Rozhodla jsem se k určité spolupráci. Postupně jsem se k němu stahovala, abych byla daleko tak akorát, abych mu nijak nebránila v používání jeho meče. Mým záměrem bylo, pomoci tam, kde nebude stačit jeho síla, naopak jsem předpokládala, že on pomůže, když nebude stačit má rychlost. Případně jsme si vzájemně mohli krýt záda. Doufala jsem, že to podle mého upraveného stylu boje pochopí. Měla jsem ho stále v zorném poli a k jeho zádům bych nepustila ani myš. Když měl problémy, něktérá z mých dýk rychle přispěchala na pomoc. Samozřejmě jsem nezapomínala ani na svou obranu. Stále jsem nezůstávala moc dlouho na jednom místě, ale přizpůsobovala jsem své pohyby tomu zvláštnímu muži v masce. Když se pohnul on, pohnula jsem se také, stále hlídajíc svá i jeho záda, nepřestávajíc stínat hlavy a končetiny nepřátel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Noční město Nikdo ohledně tvého připojení neprotestuje a ochotně tě přijmou mezi sebe. "Tak teď musíme hlavně vypadnout z města. A hlavně tiše." Celá skupina se pak začne plížit uličkami pryč. Cesta skrze město není zrovna snadná. kvůli tomu co se stalo v hospodě je už docela dost lidí na nohou a tak vám ztěžují cestu. Když to jde tak to vezmete oklikou ale párkrát to nejde jinak a musíte přeběhnout nekryti přímo přes ulici. Naštěstí nemusíš skoro nic dělat. Kostlivci se o většinu věcí jako hlídání zad a prozkoumání cesty postarají sami. Nejužitečnější je asi Tim. Kostlivec s neuvěřitelným nadáním pro plížení. Od normálního kostlivce se dá poznat docela snadno. Jeho hrudní koš je perfektně ovázaný látkou a prázdný prostor mu dobře slouží místo batohu. Další z kostlivců je Hroger. Asi jediný kostlivý trpaslík v blízkém okolí. Na to že jde o kostlivce tak má docela silné kosti. S nikým ale moc nemluví. Většinu času jen tiše jde zachumlaný v kožešinách a kouká do země. Pak je tam Roderik kterého už znáš z hospody. Jediný kostlivec u kterého jsi mohl vidět že by měl v těle vrostlé nějaké drahokamy. A jeho povaha je samozřejmě taky zajímavá. Velitel této skupiny je Dareth. O něm se toho moc říct nedá. Je to vůdce celé skupiny a to je tak asi vše. Jde s vámi sice ještě pár dalších kostlivců ale tihle čtyři jsou z nich ty nejzajímavější. Rytíř celou cestu nic neřekne kdežto hostinský si pořád něco mumlá a mračí se. "Jak je to ještě daleko?" Zeptá rytíř. Zatím co ti co jdou vepředu pokračují ve zkoumání cesty tak mu Dareth odpoví. "Je to už jenom kousek. Nedaleko odsud stojí dům který je napojený na podzemní chodby pod městem. Tak se dostaneme za hradby. Tedy pokud nám ten ghůl z hospody nelhal. To by jsme se museli vrátit a jít přes hřbitov. Z toho by jsme ale vyšli na úplně jiné straně než potřebujeme a museli by jsme obcházet celé město." Většina hlídek které na ulicích hlídali je pryč a mezi zbytkem snadno proklouznete. Dům ke kterému nakonec dojdete je naprostá barabizna která vypadá že se při silnějším větru zřítí. Dareth přijde ke dveřím, vezme za kliku. Dveře sebou cuknou ale neotevřou se. "Sakra to jsem si mohl myslet. Řekne kudy jít ale neřekne nic o tom že to je zamčené. " "Jestli dovolíte tak se o to postarám." Navrhne ochotně rytíř. předběhne ho ale Tim. Chvilku se začne hrabat ve svém břichu a nakonec vytáhne paklíč kterým dveře nakonec odemkne a vy se můžete vydat na cestu na východ, pryč od lidí kteří tu žijí a mezi kterými nemůžete žít normálně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Hřbitov Boj s divokými upíry je stejně nevyzpytatelný jako cesta po rozbouřeném oceánu. V jednu chvíli se zdá že je vše ztraceno ale nějak se vám podaří situaci zvrátit ve svůj vlastní prospěch. Bohužel takovýto okamžik většinou netrvá moc dlouho. Někteří s upírů se odhodlávají i k opravdu primitivním taktikám jako je přímý útok. Pro vás to znamená snadnější likvidaci. Tedy pouze v případě že správně využijete poskytnutou příležitost. Několik bojovníků bylo takto sraženo k zemi. I přes velkou sílu kterou upíři vládnou jsou tito vaši vzdálení příbuzní přeci jenom silnější. Na zemi se tak stáváte snadnou kořistí pro divoké hordy které s nikým nemají slitování. Jejich slabinou je ale jejich hlad a agresivita kvůli kterým občas zapomenou na boj kolem nich. Díky tomu se nedá nijak říci kdo vlastně vítězí. mnoho bojovníků se kvůli většímu bezpečí stáhlo blíže k vozům kde mají lepší přehled o situaci kolem sebe. Když se dostaneš až k maskovanému tak se určitou dobu nic zvláštního neděje. Maskovaný tě buď nepostřehl a nebo tě ignoruje. Nakonec si tě ale všimne když se ohlédne za sebe. Nic neřekl. I přes tvou ochranu se mu pár těchto bestií dostane na kůži. Přišli ale zepředu a ne přes tebe. Upír ho sekne svými drápy přes trup ale v zápětí je mrtev. Něco podobného se stane i o chvilku později když zrovna přišpendluje ležícího upíra k zemi. Ran pravděpodobně schytal dvakrát víc než ty. Na zádech má i spoustu jizev od starších zranění. Nepříjemný je moment když k tobě dostane jeden upír. Uhýbá tvým dýkám a kromě pár šrámů od tvých dýk je velmi čilý. podaří se mu dostat se přímo až k tobě kde chce uplatnit svou velikostní a silovou převahu. Jeho hnusná tlama po tobě cvaká svými zuby z nepříjemné blízkosti a z jeho huby je cítit pach zdechlin. Pokouší se tě přetlačit a povalit na zem kde pro něj budeš představovat menší riziko. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Nevím, jak dlouho to už trvá, ani jak si vedem. Ale tušila jsem, že každou chvíli se vítězství bude muset přiklonit buď na jednu nebo na druhou stranu. Kdybych tak přišla na to, čeho se bojej... Trocha ohně by mohla zabrat, ale nechci podpálit celel les. Uvažuji rychle. Žádného výrazného pokroku však nedosáhnu. Jsem rozrušená, nesoustředěná. Mohlo by to skončit špatně. Žádná výrazná spolupráce s mužem v masce nenastala. Jedinou výhodou bylo, že jsme si vzájemně kryli záda, ale aspoň něco. Udělala jsem malý krůček vzad, pro získání lepší stability. Naneštěstí jsem špatně došlápla, nejspíš na nějakou kost či kus větve, neměla jsem čas to zkoumat. Tu sekundu, kterou mi zabralo než jsem opět nabyla dokonalou rovnováhu, využil jeden z upírů. Dostal se nepříjemně blízko, chňapajíc mi po krku. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Švihnutím dýky se snažím udržet si ho od těla. Dýkám se ovšem vyhne a já mu způsobím jen drobný škrábanec, který mu nemůže nijak uškodit. Snažím se získat si prostor. Udělám krok vzad, dávám pozor, abych nešlápla na to samé místo, kde předtím byla ona nerovnost. Všimla jsem si snahy upíra, dostat mě k zemi. Všemožně uhýbám před jeho prackami. Vím, že se nesmím nechat chytit a už vůbec ne strhnout k zemi. Jakmile udělá další výpad zuby proti mému krku, udělám jeden krok do strany do leva a bleskově seknu dýkou v pravé ruce nahoru, po jeho krku. Zároveň druhou dýkou seknu po jeho pravé ruce. Pevně jsem doufala, že alespoň jedna z dýk najde svůj cíl. I tak se ale připravuji k dalšímu uhýbání, kdyby se přeci jen vyhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Hřbitov Upír na tebe útočí všemi svými zbraněmi které má. Docela se mu daří ti znepříjemňovat ti život na to jak jednoduše jsi si poradila s jemu podobnými. Neustále na tebe doráží a pokouší se tě strhnout k zemi. Bohužel ti ani nedává moc šancí k zastavení a chce vůči tobě využít své vysoké výdrže. Ani tentokrát se boj neobejde od ošklivých škábanců z nichž některé jsou i hluboké. V tu chvíli převládla upírova divoká stránka a začal na tebe zase útočit o něco méně opatrněji. Po několika secích drápy se předními zapře do země a připraví se k útoku. V tu chvíli máš možnost provést svůj připravovaný útok. Ve chvíli kdy vyrazí tak uhneš stranou a jeho zuby cvaknou v místech kde jsi ještě před chvílí stála. Tvé dýky pak zasáhnou upíra a ten couvne zpátky. Levou rukou se chytí za ránu a následně na tebe zuřivě zakřičí.O několik okamžiků později mu modrá čepel meče tělem a tělo upíra se sesune k zemi. Maskovaný se na tebe krátce podívá a pak cukne hlavou. Z mimiky obličeje není kvůli masce nic poznat ale bylo to kvůli bolesti. Hned potom se otočí a zabije upíra který ho zranil. Boj ještě chvilku pokračuje ale divokých upírů začíná rychle ubývat. Potom co jste většinu zabili tak se zbytek stáhne zpátky do lesa a zmizí mezi stromy. Konečně zavládl klid. Nocí se vznáší vůně čerstvé krve. Teď když je čas máte čas počítat mrtvé a zraněné. Mezi těly upírů které vás napadli leží i osm vašich vlastních. Zbytek vašich ztrát pochází z řad nemrtvých kteří vás doprovázeli. Těch je už o poznání více. "Naložte zraněné. Za chvíli vyrážíme a nemůžeme se tu zdržovat." Zakřičí na celý konvoj jeden z upírů a práce začne. Zranění jsou ošetřováni a ti co jsou na tom vážně tak jsou naloženi do vozů. Z pod posledního vozu vyleze šedivý stařík a rozhlédne se kolem. Za chvilku dojde k tobě a maskovanému. "Jste v pořádku slečno?" Řekne stařík. "Nevypadáte zrovna nejlíp." |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Krvácení, i když většinou hned zastavené, mě oslabuje. Sama sobě jsem děkovala za nápad se před cestou dostatečně nasytit. Mám v sobě dost krve, což mi pomáhá s regenerací těla. Přesto už začínám být unavená. Upír se stále vyhýbá mým útokům, dotírá a způsobuje mi spoustu škrábanců i hlubších ran svými drápy. Můj útok nevyšel přesně tak, jak bych si ho představovala. Ovšem alespoň na chvíli zastavil příval ran. Upír se stáhnul a zlostně zasyčel. Přikrčila jsem se, zavrčela a připravila se k dalšímu výpadu. Ale nebyl potřeba. Hlavu upíra oddělil modrý meč zamaskovaného muže. Vyměním si s ním krátký pohled a vděčně kývnu hlavou. Ovšem zatímco mi pomáhal, tak se k němu z druhé strany dostal jiný upír. Můj varovný výkřik nepřišel včas, ale maskovaný si poradil. Protivníků ubývalo, až zde nakonec nikdo nebyl. Jakmile mezi stromy zmizí poslední divoký upír, ještě chvíli zůstávám ve střehu. Co kdyby to byla jen lest. Na chvíli zavládlo ticho. Vzápětí bylo prolomeno sténáním zraněných a já se konečně uvolnila. Krátce se zadívám na dýky a nechám žár z nich vyprchat. Poté je zasunu do pochev na opasku. Až teď si mohu dovolit prozkoumat rozsah svých zranění. Po celém těle mě pálí hojící se rány. Ty drobnější jsou hned pryč, ovšem s těmi hlubšími je to horší. Oblečení mám nasáklé krví. Jistě, všechna sice nebyla moje, ale i ta tam měla značný podíl. Doklopýtám k jednomu z vozů, zády se o něj opřu, hlavu zvrátím k obloze, zavřu oči a čekám. Hojení hlubších ran svědí a pálí. Skrz pevně stisknuté zuby se mi občas vydere netrpělivé zavrčení. K nosu se mi donese zvláštní vůně, stejná, kterou jsem již jednou dneska cítila. Člověk. Otvírám oči a nestačím se divit. Kousek ode mne stojí onen maskovaný podivín a přede mne právě došel starší muž - člověk. Za prvé nechápu, jak mohl ten masakr přežít a za druhé jsem nemohla přijít na jediný důvod, proč ho brali s sebou. Jeho krev už v žádnym případě nemohla být dobrá, takže jako svačinu těžko. Nějaký důvod to jistě mít bude, proto jsem se rozhodla ho nezabíjet, i když nějaká čerstvá krev by se teď hodila. Mé překvapení se ještě vystupňovalo, když mi položil starostlivou otázku, zda jsem v pořádku. On se se mnou chce bavit? Jistě že jsem se už se smrtelníky bavila, ale to nevěděli, co jsem zač. Po chvíli jsem překonala absurdnost celé situace a zmohla se k odpovědi. Ano, v pořádku, přežiju to. Na jeho poznámku, že nevypadám nejlíp jen s úšklebkem přejedu pohledem své krvavé oblečení. Nejvíce poškrábané je asi na hrudi, kam směřovala většina útoků. Kůže je však kvalitní a nevypadá na první pohled nikde protržená. Jeden z hlubších šrámů mám na břiše, kde už kůže nevydržela. Rána stále krvácí, ale již se začíná hojit. Zranění na rukou již nejsou nikde patrná, stejně jako mělké škrábance na obličeji. Mohlo to být horší. Chvilku počkám, zda stařík či zamaskovaný muž nebudou chtít ještě hovořit. Jestliže mlčí, rozhodnu se pomoci zraněným, jelikož už chci být z tohodle místa pryč. Hojící se ránu na břiše se snažím ignorovat. Přesto sebou několikrát bolestivě škubnu, když se nějak nevhodně pohnu. |
| |
| Před hospodou Všichni strážci se vrhli na zombíka a zasypali ho řadou ran. Moc šancí proti nim sám neměl takže byl zanedlouho ve stavu že už nebyl schopný boje a jenom sebou cukal na zemi. Ale i tak posloužil svému účelu. Chvilku potom co ho stráže zneschopnili tak se znovu objevil Specter a svým obvyklým způsobem jednoho z nich zabil. Útoky pokračují ale stráže se statečně brání. Po tom co dnes v noci zažili se toho o boji s nemrtvými něco naučili a jsou stále ve střehu a moc se nezastavují. Je tedy těžké se jim dostat za záda a odtamtud na ně zaútočit. Po chvilce si Specter všimne i zahaleného. Nikam nezmizel. poté co se vyhnul tvému útoku se ztratil kdesi ve tmě ale teď už je zase zpátky a pomáhá strážím s obranou před tvými útoky. plášť má na jedné straně roztržený od toho jak na něj Specter útočil. Skupinka se statečně brání a vzdálených hlasů a pozorovatelů začíná přibývat. Nakonec se mezi čumili objeví i několik postav s pochodněmi a se zbraněmi v rukou utíkají směrem k hospodě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Hřbitov Boj to byl krvavý a všichni z těch co jsme ztratili nám budou chybět. Ihned co skončil boj se ti co zůstali naživu začali ošetřovat zraněné a připravovat vozy k odjezdu. Hlídky celou dobu dávaly pozor a sledovaly okraje lesa odkud mohli každou chvíli zaútočit další upíři. Nic se ale díky bohu nestalo. Jakmile sdělíš staříkovi že jsi v pořádku tak se na tebe mile usměje a přejde k maskovanému. Ten ještě chvíli v ruce svíral svůj meč který se nakonec rozplynul v modrou mlhu. Ta se pomalu začne vytrácet až zcela zmizí. "A co ty příteli? Jsi v pořádku?" Maskovaný souhlasně přikývne a nic neříká. U něj se ale na chvíli ještě zdrží. Na rozdíl od tebe u něj vidí tělo a jeho zranění. "Ehm... jsi si tím jistý? Cítíš se dobře?" Opět krátce přikývne. Stařík se ho potom už na nic neptá. Mezi tím co jedni upíři nakládali vážně zraněné druhá skupinka se postarala o mrtvé. U kolony je vyskládáno osm upířích těl. Některá jsou bez hlavy a jiná v takovém stavu že by i zkušený nekromant měl problémy s tím dát je dohromady. Ostatních ztráty je těžké určit přesně. U kostlivců není nic znát kolik jich padlo protože v prachu se už před tím povalovalo hodně kostí a u ostatních je škoda se o tom vůbec zmiňovat. "Za okamžik budeme vyjíždět. " Zavolá kdosi na celý konvoj. "Všichni ať jsou připraveni. Musíme pospíchat a na nikoho se čekat nebude." Jak bylo řečeno tak se taky stalo. Za chvíli se dal pomalu do pohybu první vůz, pak následoval druhý a další. Poslední vůz stále ještě stál a čekal až se pohnou vozy před ním. V době odjezdu stál stařík spolu s maskovaným kousek od vašich mrtvých. "Jsi si tím jistý?" Řekl stařík a podíval se na maskovaného. Ten odpověděl krátkým přikývnutím. "Nemusíš tu zůstávat. Nikdo to po tobě nechce." Maskovaný odpoví několika gesty. Dlaň si položí na hruď a pak prstem ukáže na zem. "Jestli to tak chceš tak ti v tom bránit nebudu. Ale dožeň nás co nejrychleji." Maskovaný přikývne, ukáže na černé nebe a nakonec rozevře pěst. Dál už se s ním stařík nebaví. Vrátí se k vozu který se mezi tím dal pomalu do pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Sehnu se u jednoho vážněji zraněného upíra. Přes celý hrudník se mu táhne pár hlubokých ran, očividně od drápů. Rána se hojí pomalu. Tkáně a svaly se musely všechny spojit a dosednout na správná místa a to u zranění tohoto rozsahu bude chvíli trvat. Upír má zavřené oči a pomalu oddechuje. Bylo mi jasné, že chce počkat, až se rána zahojí, ale tolik času jsme neměli. Položím mu jemně ruku na rameno. Pojď, pomůžu ti do vozu. Zvedám ho tak, aby se hrudník hýbal co nejméně. Jakmile je na nohou, podepřu ho a více méně ho odtáhnu k nejbližšímu vozu, tedy k tomu poslednímu. Pomohu mu se tam vyškrábat a položím ho na zem. Právě včas. První vozy se právě dávají do pohybu. Upíra přejedu zamyšleným pohledem. Většina se bude potřebovat brzo nakrmit po takový ztrátě krve. Pohled obrátím směrem k lesu. Tady kolem nic není. Třeba si krev budeme muset pít navzájem.. ti slabší od těch silnějších. Jen při tom pomyšlení, že někomu dobrovolně nabízím svou krev jsem se oklepala. Snad něco bude při cestě. Do pohybu se pomalu dal i poslední vůz. Obratně z něj seskočím a zařadím se na své místo za vozem. Tou dobou mám svá zranění již všechna uzdravena. Všimnu si, že maskovaný zde není. Ohlédnu se. Zachytila jsem část rozhovoru mezi ním a staříkem. On tu chce zůstat? Stařík se vrací k pomalu jedoucímu vozu. Co chce dělat? Zeptám se ho, když je kousek ode mne, ale pohledem zůstávám na maskovaném muži. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Ve stínech stromů Zatím co maskovaný stále stojí na planině mezi mrtvolami. Vozy pokračují dál až začnou vjíždět zpátky do lesa. Hlídky opět obstoupí kolonu ze všech stran a stejně jako před tím jedete vstříc vzdálenému městu. Stařík pak odpoví na tvou otázku. "Těžko říct. Ale pokud jsem ho správně pochopil tak se chce postarat o těla našich padlých. Takže hádám že počká do rána než vyjde slunce a potom nás dožene." Nakonec i váš, poslední vůz zajede do tmavého lesa. Tak jsme zpátky na cestě. Zbytky vesnice jsme nechali za námi společně s těmi kteří to nezvládli. Hlasy zraněných jedoucích ve vozech mě nenechávají klidným. Kus cesty před námi a už jsme měli ztráty. Bojím se představit si co se stane až se rozední. |
| |
| Před hospodou Jaksi jsem si neuvědomil, že zombíci při mluvení nemají kdovíjak krásnej hlas, a tak se ten můj dáreček prozradil dřív, než bylo třeba. Jaj... Ale přeci jen svůj tomu přízraku pomohl; strhl na sebe pozornost, a díky tomu další strážný padá mrtev k zemi. Jenomže to se k hospodě už valí měšťané, a chystají se bojovat na straně strážných. Již zde není bezpečno! Pomalým plížením okolo oken se dostanu na schodiště do podzemní části, kde doběhnu doprostřed místnosti. Jestli je vám život milý, být vámi bych utíkal...Začínají přicházet naštvaní sedlací s pochodněmi....Zapálenými pochodněmi. Vystřelím rovnou k východu, a zastavím se u dveří. Vykouknu opatrně ven, a když zjistím, že je venku bezpečno, razím si to pryč odsud. |
| |
| Před hospodou Zásah! Strážný padá k zemi, ale ostatní už zase upozorňuje ten zakuklenec, takže se mi můj útok s vařeným mozkem nepovedl. Ještě několikrát útočím jak mečem, tak teplem. Nejsem však úspěšný. Po chvíli se k hospodě začne valit rozzuřený dav měšťanů s pochodněmi a zbraněmi. Všechno to vidím ze světa stínů. Ještě jeden nenávistný pohled pro muže v kápi a ustupuju do hospody. Tam se ještě na chvíli zhmotním u dveří, zabouchnu je a zapálím. Po té okamžitě mizím ve stínu a letím do podzemní místnosti. Tahle hospoda za chvíli lehne popelem. Ten zakuklenec, co poslal zombíka aby na sebe upoutal pozornost, už je taky pryč. Vletím do nálevny, kde vidím v zadních dveřích mizet toho muže. Rozhlédnu se po místnosti. Crispina ani ty kostlivce tu nevidím. Je čas zmizet. S tím zakukleným mágem si to vyřídím jindy. Vypluju ven z místnosti a pronásleduju zahaleného, jehož chtěli strážní zatknout. Držím se těsně za ním ve výši dvou metrů od země. Přece jen by se mohl dostat do problémů a na Crispina mám čekat až zítra o půlnoci. |
| |
| Uličky za hospodou Davy lidí sledují celou situaci zatím co stráže jdou na pomoc zbytku těch které přežily řádění v hospodě. Specter se stáhne zpátky do hospody a zapálí dveře. Ty okamžitě chytnou a oheň se začne rychle šířit. Marwol mezi tím utíká sklepením hospody které zeje prázdnotou. Zdá se že v hospodě už nikdo jiný není a jste tu jediní. Zadní vchod do hospody je otevřený dokořán. Za chvilku se stane jediným východem protože hospoda začíná hořet a zpátky se už jít nedá. Venku je zatím ještě klid. Většina lidí je shromážděna před hospodou a zřejmě budou mít dost práce s jejím hašením. Ale i přes to byly zalarmovány všechny stráže které ve městě jsou. Od hospody se dá dostat pryč s pomocí temných uliček. Nicméně záleží na tom kam se Marwol vydá. Specter může všechno sledovat hezky z výšky. Vidí vše co Marwol a i něco víc. Nikde v okolí není kromě vás dvou kdo by vás ohrožoval takže si můžete po tom dlouhém boji trochu oddychnout. To potřebuje obzvláště Specter který bojoval nejvíc. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Zařadím se na konec průvodu a pomalým tempem pokračujeme dál. Po vyslechnutí staříkovi odpovědi, se ještě jednou otáčím na zamaskovaného muže. Blázen.. co když se upíři vrátí? Za chvíli všechny vozy zase zajedou do lesa. Svůj pohled obrátím vpřed. Zamyšleně vraštím obočí. Potřebujeme jídlo a ochranu před sluncem.. Co když po cestě nic nebude? Ve vozech teď jsou zranění, kteří potřebují prostor a klid. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se do vozů potom všichni vejdem. Odmítala jsem myšlenku se zahrabat do hlíny jako krtek. Mám plášť a do vozů se snad nějak vtěsnáme. Utnu rázně své myšlenky. Pohledem kontroluji okolní les, jen pro jistotu. Pochybovala jsem, že by nás mohlo překvapit něco, co bych dřív viděla, než slyšela. Občas jsem pohledem zabrousila i do posledního vozu, kde se pomalu zotavoval upír, kterému jsem pomohla. Jinak se nic zvláštního nedělo. Myšlenky, co se stane po rozednění jsem raději zaháněla hned jak se objevily a pokračovala v cestě vstříc neznámému. |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro Byl jsem rád, že mě skupinka přijala bez nějakých námitek. Nerad bych někoho přesvědčoval o svých kvalitách, ať už fyzicky, nebo verbálně. Následoval jsem naši skupinku sestávající se vesměs jen z kostlivců všemožných podob a tvarů. Nejvíce mě zaujal ten malý, moc nemluvil, ale vypadal, že ani nepotřebuje, aby dělal dobře svou práci. Plul jsem vedle skupinky, tak, abych nevadil, nebo aby mi někdo nešlápl na konec hábitů, který se táhl za mnou po zemi. Když Dareth na nedočkavou otázku rytíře odpověděl, že naše cesta dál povede před podzemní chodby. Neměl jsem rád stísněný prostor a podzemní chodby ve mně vyvolávaly pocit úzkosti. Jestli naše cesta opravdu povede dál pod zemí, budu jeden z těch, kdo skupinku hodně požene. Raději bych přes ten hřbitov… prohodil jsem málem nahlas a zavrtěl hlavou. Dorazili jsme před dům, tedy spíše barabiznu. Jak Dareth zacloumal dveřmi, měl jsem pocit, že se celá stavba zachvěla. Tim nám svým nadáním pomohl otevřít dveře. Ani mě nepřekvapilo, že s tím byl tak rychle hotov. Než jsem prošel dveřmi, nechal jsem projít celou skupinku i s hospodským. Ještě jsem se otočil a podíval se na nebe a pak na město, jako bych se s ním loučil. “Tak tedy jdeme… Vstříc svobodě,“ povzdechl jsem si a vplul dovnitř. Jakmile jsme se octli v podzemních chodbách, snažil jsem se zase jít vepředu, ať už byla chodba jakkoliv úzká, či nízká, musel jsem být vepředu. Nervózně jsem si mnul vyzáblé prsty a čekal, kdy pochod chodbami vezme konce. “Vy se tu vyznáte?“ zeptal jsem se s mírným podezíravým tónem v hlase velitele skupinky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Za zdmi města Cesta podzemní chodbou trvá trochu déle než by ti vyhovovalo. Chodba je dlouhá a úzká tak akorát takže dostat se dopředu není zas tak jednoduché jak by jsi si představoval. "Hele opatrně." Řekne jeden z kostlivců který jde před tebou a tvé snažení se mu moc nelíbí. "Jestli se tu vyznám?" Zopakuje po tobě Dareth. "Skoro vůbec. Do města jsme všichni dorazili asi tak před dvěma dny. Vše co vím o zdejším okolí mám od místních. Zkus hostinského. Ten tu strávil delší dobu." Kostlivcův hlas k tobě doléhá až odkudsi zepředu chodby. Chodba začne za chvilku lehce stoupat vzhůru až nakonec skončí. Cesta dál teď vede přes žebřík který stoupá vzhůru. Když po něm vylezeš ven ucítíš chladný vzduch. Ostatní čekají až vyleze i ten poslední a nakonec průlez zamaskují větvemi. Tma začíná pomalu ustupovat. Na obzoru je vidět slunce které začíná probouzet k životu všechny denní tvory. "Myslím že by jsme měli rychle pokračovat dál. Dokud byla noc tak jsme byli v celku v bezpečí. Teď ale začnou prohledávat město a les. Musíme si pospíšit." Všichni s Darethovým názorem bez námitek souhlasí. pak se obrátí na hostinského který se vás celou dobu tiše držel."Teď se musíme dostat rychle co nejdál. Vy znáte cestu k tomu nejlíp. Tak nás veďte vy." Hostinský neprotestuje. "Dobrá tak tedy půjdeme. Až se dostaneme dostatečně hluboko do lesa tak si budeme moci oddychnout. Většina lidí se tam bojí chodit ať je den nebo noc." Pak vykročí směrem k lesu. Je následován jak rytířem tak všemi kostlivci kteří tu s vámi jsou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - Svítání Cesta teď probíhá bez jakéhokoliv vyrušení. Nikdo vás neohrožuje tak můžete klidně pokračovat v cestě. Klid je takový že jediné co je v okolí slyšet jsou vaše vozy a všichni co s vámi jdou jinak je les mrtvolně klidný. Už si ani nevybavuješ jak je to dlouho od té chvíle co jste vyrazili na cestu. Kromě boje s těmi upíry se zdá vše stejné. Může to být pár minut nebo i hodin. Konvoj se poté na chvilku zastaví a od vozu k vozu začnou kolovat informace. U každého vozu je vždy někdo kdo se stará o to aby to slyšel každý a patřičně se podle toho zařídil. "Musíme se připravit na svítání. Všichni upíři si nastoupí do vozů kde přečkají den. Místo nich vylezou ven ostatní nemrtví kteří se postarají o bezpečí vozů při cestě. Všem upírům doporučuji si pořádně odpočinout. Ve vozech jsou nějaké bedny s krví pro ty kteří mají hlad. Netuším o jakou krev jde ale v současné situaci je to jedno. Berte ale ohled na to že před sebou máme ještě dlouhou cestu a nesmíme vše hned spotřebovat." Ti bystřejší si už mohli všimnout že tmy ubylo takže každou chvílí by mělo slunce začít vycházet. Jen někteří tomu ale věnovali pozornost a raději se soustředili na to aby byli v bezpečí. Začalo svítat. Upíři se uchýlili do vozů které jim mají poskytnout ochranu před sluncem. Ostatní teď budou mít na starosti přepravu vozů a všech kteří jsou uvnitř. Pokud se mé oči nemýlí tak jsem v očích některých vysokých upírů zaznamenal známky strachu a nedůvěry. Zřejmě je pro ně těžké se spolehnout na jiné nemrtvé zatím co oni budou v pasti jak myši. Já je ale trochu chápu. Kvůli našemu setkání jsme přišli o spoustu mrtvých a na ochranu za dne tak zbylo ještě míň mrtvých než za noci. |
| |
| Uličky za hospodou Když vylezu z hospody, už pěkně plápolá. Tak to bylo kruté. Zaběhnu rychle do stínu, kde mě nebude již tak dobře vidět, ale hořící hospoda odhalí svým světlem každé místečko a zákoutí, a tak vyrazím více směrem od centra, do temných uliček a zákoutí, kde se schovám do temné uličky se dvěma konci. Sednu si jednoduše na zem, a chvilku počkám. Když se kolem mě nic zvláštního nic neděje, rozhlédnu se kolem sebe a promluvím: Vylez! Nebojím se mého zachránce. Kdyby mě chtěl zabít, nezachraňuje mě. |
| |
| Uličky za hospodou Hořící hospoda ohodila světlem široké okolí. Nemyslel jsem, že od dveří chytne celej barák tak rychle. Pořád sleduju toho zahaleného, vznáším se kousek za ním. Po chvíli hledání tmavého koutku si sedl na zem a chvíli seděl. Po té zavolal: ,,Vylez!" Trochu mě to zaskočilo. Jak může vědět, že jsem tady? To vidí do stínů, nebo co? Chvíli mi to vrtá hlavou, pak si ale uvědomím, že bych se asi měl objevit. Před sedícím mužem se začíná sbíhat černá mlha do jednoho shluku, která se formuje v postavu v kápi s jedenapůlručním mečem v ruce, která se po chvíli zhmotní. Ze zakrvácené zbraně se během okamžiku vypaří všechny nečistoty stejně, jako před chvílí v hospodě. Zasunu meč do pochvy a rozhlédnu se. Zatím nikde nikoho nevidím, ale stejně musíme rychle zmizet. Církev už zjistila, co byla zač ta hospoda a teď prohledají celé město. Brány nebudou otevírat, ale i s tím si umím poradit. Nevím ale, jak se odsud dostane ten muž. ,,Musíme zmizet," vypadne ze mě. ,,Dostaneš se skrz zavřenou bránu?" Čekám na odpověď |
| |
| *Menší dodatek pro Spectera a Marwola* Město Zatím co jste ukryti v tmavých uličkách tak můžete vidět že hospoda dál klidně plápolá. Místní se jí pokoušejí uhasit ale o tom už vy nic nevíte protože jste od hospody docela daleko. Tmy na obloze začne najednou ubývat a už je i lépe vidět na cestu. Na obzoru začíná vycházet slunce. Začíná nový den. |
| |
| soukromá zpráva od Erwen pro Cesta dál již probíhá v klidu. Nedoprovázeli mne žádné nepříjemné pocity mrazení v zádech, žádný nijak velký neklid. Přesto stále les pozorně sleduji s nevlídným pohledem. Byli tu snad jen starosti o to, co bude po svítání. Jako bych své myšlenky převedla do skutečnosti. Na východě spatřím nepatrnou změnu barvy oblohy, pro ostatní nemrtvé nejspíš nepostřehnutelnou. Do úplného rozednění zbývá už jen pár hodin. Současně s mým postřehem se vozy začínají zastavovat. Vysvětlením je příprava na úsvit. Takže ve vozech je dostatek místa i potrava, chytrý.. Nedůvěřivým pohledem jsem přejela nemrtvé vyskakující z vozů, kteří měli přebrat hlídku. Nebudou na to stačit.. jestliže zaútočí něco podobně silného jako v noci, tak na to nebudou stačit.. Jediné štěstí bylo, že upíři z nočního útoku v noci vylézat taky nemohli. Snad tam dojedem.. Vyskočila jsem do posledního vozu a posadila se na zem, opírajíc se o boční stěnu. Beden s krví si nevšímám. Má ztráta krve nebyla tak moc velká a nechtěla jsem plýtvat zbytečně. Jsou tu tací, kteří to potřebují víc. Zadržuji dech a odvracím pohled od těch, kteří si dopřávají vydatné doušky. Snažím se nad sebou neztratit kontrolu. Zarytě hledím do podlahy a nedýchám. Bylo nepříjemné být takto připravena o čich, ale té vůni bych asi neodolala. Sáhnu si za záda a kapucou si částečně zakryji tvář. Přitom soustředěně poslouchám co se děje kolem. |
| |
| Uličky za hospodou, rozbřesk Potom, co řeknu ono kouzelné slovíčko, se objeví ten, jehož jsem očekával. Je to přízrak... Ten můj nový "přítel" se začne zhušťovat, až se nakonec objeví celý, stále se zakrvácenou zbraní. Když se uklidní, že jsme v bezpečí, otočí se na mě a začne rychle mluvit. Zpomal příteli...Já nejsem na přizpůsoben na tak rychlé kroky. Pěkně popořadě, prosím. Podívám se na obě strany ulice, pak pokynu hlavu na znamení souhlasu, a dál se už věnuji pouze jemu. Máš pravdu, měli bychom zmizet. Času není nazbyt. Jak vidím, jsi přízrak. Tvá schopnost vidět ve světě stínů nám pomůže. Mohu tě poprosit o tvojí pomoc? Hlídej okolí, ať nemusíme znovu zbytečně bojovat. Opatrně se postavím, a narovnám se. Skrze zavřenou bránu se nedostanu, stín jako ty nejsem. Budeme muset najít buď nějakou tajnou chodbu, nebo si prorazit cestu, ale to bych nerad. Co si myslíš Ty? |
| |
| Uličky za hospodou, rozbřesk ,,Máš pravdu, jsem přízrak. Jmenuju se Specter." Pohlédnu mu do očí. Něco se mi tady nezdá... Na jeho uhodnutí mé posmrtné rasy zareaguju: ,,Ty asi budeš... Lich, nebo možná nekromant. Mám pravdu?" Chvíli počkám na odpověď a pak spustím: ,,Než vyrazíme, přejdu do stínu a projdu cesty k nejbližší bráně. Pak se vrátím a řeknu ti, která cesta bude nejbezpečnější a tou se vydáme." Vzpoměl jsem si na stráž, kterou u brány nepochybně najdeme a na možné komplikace u brány. Řeknu zahalenému: ,,Cestu bych raději neprorážel. Možná až u brány bych pobil stráže a pootevřel ji akorát tak, abys prošel." Chvíli se odmlčím a rozhlédnu se.. V hlavě mi přeběhla vzpomínka na rostlinu, která uspala toho chlapa v hospodě. ,,Máš ještě tu uspávací rostlinu? U brány by se dala použít." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem - ve voze Ty a ostatní upíři se ukryjete ve vozech a ty se za chvíli rozjedou. Nyní máš šanci poznat jak na tom cesta skutečně je. Vůz sebou hází ze strany na stranu a nepříjemně se kymácí. Čas od času v jede do nějaké díry nebo najede na pohozenou větev. I přes to všechno vozy ale pokračují bez potíží dál. Upíři s kterými sdílíš vůz se buď ještě krmí nebo se rozhodli ulehnout ke spánku. Vezete sebou i pár zraněných a většina se už cítí docela dobře. Vozy jsou neprodyšně uzavřeny tak aby k vám nepronikl ani kousek slunečního světla. Pouze škvírami u vchodu trochu světla prosvítá. Z venku k tobě doléhají kroky vaší denní stráže. Ty už nejsou tak ladné jako mají upíři. Některé jsou těžkopádnější a nemotorné u jiných krocích je zase slyšet chrastění kostí. V noci by jste pro jakéhokoliv upíra představovali kořist která je snadno k nalezení. Vyšlo slunce. Upíři zalezli do vozů a od té chvíle nevystrčili ven ani nos. Veškerá bezpečnost teď byla na mrtvých. Cesta nás vedla hustým lesem kde jsme široko daleko byli jediní trochu více inteligentní tvorové. Zvířata se nám vyhýbala a nebo jsme na ně vůbec nenaráželi. To na co jsem celou dobu netrpělivě čekal byl útok. První útok který měl vyzkoušet pevnost naší denní stráže. Z dálky se ozvalo cosi co velmi připomínalo vlčí vytí. po chvíli se k němu přidali další a vytí se stupňovalo. Kolem konvoje se cosi plížilo. Vozy zastavily a kroky hlídek rázem utichli. Někteří přešlapovali na místě ale jinak bylo hrobové ticho. Co se dělo venku se dá jen odhadovat. V následujících okamžicích nastal zmatek. |
| |
| Uličky za hospodou, rozbřesk Já jsem Marwolaeth. A jsem...licho-nekromant. Při to slovním spojení se zasměji svému vlastnímu vtipu. To bych nedělal. Město je vcelku velké, a než se vrátíš ke mně, mohou nastat další jatka. Raději půjdu s tebou, Ty přeci jen budeš ve stínech a budeš mě navigovat. I tentokrát se zasměji. Mám mnoho bylinek. Při vyslovení tě věty sáhnu do kapsy svého pláště a vytáhnu svůj váček s bylinkami. Kouknu dovnitř, a pak ho vrátím zpátky na místo. Vyrazíme? |
| |
| Uličky za hospodou, rozbřesk ,,Máš pravdu, měl bys jít se mnou, ale ze stínu se s tebou nemůžu nijak spojit. Zůstanu tady a projdeme to hezky postaru. Jenom na křižovatkách bych na chvilku přecházel do stínu." Ujistil mě, že bylin má dost. Nevím, k čemu všemu mu jsou dobré, ale ty uspávací se budou hodit. ,,Je dobře, že jich máš dost. Možná je budem potřebovat ještě zítra o půlnoci. To se k nám v lese u hlavní brány přidá jeden můj známý z hospody. Taky přízrak." Znovu se rozhlédnu. ,,Ano, vyrazíme." Vytasím meč a vykročím cestou, která by nás měla zavést k bráně. Naslouchám každému podezřelému zvuku a postupuju svižně, ale skoro neslyšně. |
| |
| Město - U západní brány Cesta městem je jiná než by byla za tmy. Slunce už osvítilo většinu ulic a lidé se začínají pomalu probouzet k životu. Poslední zbytky tmy které vám zbývají jsou ty v postranních uličkách což je pro vás v současné situaci jediná trochu bezpečná cesta. Čas od času když je potřeba nebo kdy už cesta uličkami dál nevede musíte přeběhnout přes ulici která je zalitá denní světlem. K vašemu štěstí se ale stráže ještě nestihly nějak výrazně zorganizovat pátrání. To ale nemusí trvat dlouho. Na ulicích je lidí jen minimum.Cesta k nejbližší bráně vás zavede až na západní okraj města kousek od hřbitova. Brána je uzavřená na závoru a stojí u ní čtveřice strážných která je pověřená hlídkou. Prozatím jste v bezpečí v úkrytu a nic vám nehrozí. Hlídka zůstává stále u brány a nezdá se že by někdy v nejbližší době chtěli jít pryč nebo snížit své počty. Jediné s čím můžete počítat je že se jejich počty pravděpodobně zdvojnásobí. |
| |
| Město - U západní brány Potichu, ale rychle se plížíme temnými uličkami. Využívám každého stínu, každého temnějšího místa, abych se v něm ukryl. Občas se ohlédnu, jestli mě Marw následuje a pokračuju v cestě. Jenom mám obavy, že u brány najdeme deset, možná i víc vojáků. To by nám asi ta uspávací bylina práci moc neulehčila. Možná jen z části. Ale co už... O jejím účinku se dozvíme až tam. Zdá se, že moje obavy byly zbytečné. U brány stojí jen čtyři muři. Já a Marwolaeth se zatím schováváme nedaleko brány a pozorujeme je. Velice potichu pošeptám Marwovi: ,,Odlákám jejich pozornost útokem ze stínů a ty pak použiješ tu bylinu. Pokud máš něco, co je rovnou zabije, použij to. Pak zvednem závoru a pootevřem bránu. Souhlasíš, nebo máš lepší plán?" Rozhlédnu se a pohledem pátrám po dalších hlídkách a lidech na ulici. Čekám na Marwolaethovu odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro Darethova odpověď se mi vůbec nelíbila a dal jsem to najevo tichým nespokojeným zamručením. I když mám nutkání se obrátit na hostinského, nakonec to neudělám a zůstávám trpělivý. Chodba stejně později svou podobou naznačí, že se blížíme na povrch, takže by další otázky byly zbytečné. Trochu jsem přidal do kroku, když jsem spatřil ten žebřík. Konečně…konečně zase na čerstvý vzduch! zaradoval jsem se v duchu a popohnal ty přede mnou. Co jsem se ocitl nahoře, zhluboka jsem se nadechl a neodpustil si široký úsměv plný radosti z otevřeného prostranství. Než vylezli všichni, ještě jsem se protáhl a proplul v malém kruhu kolem naší skupinky. Následovně Dareth vydá další příkazy, se kterými také souhlasím. Být chycen strážemi a vracet se zpátky do města, ze kterého jsme tak nenápadně utekli, to by bylo nemilé. Dál nás má vést hostinský, který zná okolí nejlépe. Díkybohu, že s sebou takového člověka máme. Ale divím se, že nemá strach o svůj hostinec…, napadne mě, ale raději o tom mlčím. Zeptat se ho můžu později. “Jenom aby ti lidé nenabyli moc velké odvahy…“ prohodím vážnějším tónem a ještě než následuji ostatní, ještě jednou se ohlédnu na město a nebe, které se pomalu barví do ranní žlutě. |
| |
| Město - U západní brány Pomalu se tedy vydáme směrem k západní bráně, kde se chystáme opustit město. Ze začátku jdeme trošku pomalu, ale blížící se rozbřesk nás nutí zrychlovat. Noc již svou hru končí, den ji teprve začíná. Na ulicích se objevují první lidé, takže ještě více zrychlíme, můj "přítel" přízrak ve stínu, já ve svém hábitu, který nedovoluje uvidět jedinou část těla. Když se po chvíli přiblížime na dosah brány, a ukryjeme se v úkrytu, zjistíme počet strážných. Kdybych neměl tak naspěch, mohli by mi dobře posloužit. Souhlasím, ale rád bych tě požádal o jednu věc. Jednoho z nich zbav prosím všeho, potřebuji pouze kosti. Nechci plýtvat svými zásobami, možná mě pochopíš. Sáhnu si pro svůj váček, a vylovím odtud pár sušených lístků. Užmoulám je v ruce, a pak je podám "příteli". Než zaútočíš, tohle nech nenápadně ale hlavně v blízkosti shořet. Je to značně silné, a radím ti, neprotírej si oči. Mělo by je to na čas zabavit, takže budeš mít tolik času, aby si aspoň jednoho "očistil" od svalů, orgánů apod. a dalšího zabil. Rozumíš? Budu tě krýt. Počkám až si lístky převezme a opatrně se kouknu, zda-li se neblíží nějací lidé či další strážníci. Pokud ne, dám pokyn mému kolegovi, aby vyrazil. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V lese "To je taky docela možné." Odpoví hostinský na Crispinovu poznámku. "Ale lidé jsou tu to poslední čeho by jsme se měli bát. Dejte na mě a připravte se na nejhorší." Následně se tedy všichni vydáte na cestu. Hostinský jde vpředu s několika kostlivci zatím co další uzavírají malou skupinku a hlídají aby se vám nikdo nedostal do zad. Rytíř klidně kráčel uprostřed se zbytkem kostlivců. Hned jakmile vstoupíte do lesa tak vás doslova pohltí a není vidět už ani město nebo nebe. Přes stromy se k vám dostane pár slunečních paprsků ale i tak se zdá jako by jste byli v mírném šeru. Les je neuvěřitelně klidný a nezahlédneš skoro žádné zvíře. Ostatní jsou sice ve střehu ale atmosférou se moc netrápí. Tiše si spolu povídají a jdou dál. Cesta trvá ještě docela dlouho než se vaše skupina zastaví. I když jste šli skoro pořád jedním směrem a moc jste neodbočovali tak moc dobře ani nevíš kde teď jste. Les je hustý a tmavý a vypadá stejně jako kdekoliv jinde. "Tady si odpočineme a potom půjdeme dál." Zavelí kdosi a zanedlouho je rozdělané i ohniště. |
| |
| Západní brána |
| |
| Město - U západní brány Překvapeně se dívám na Marwolaetha, ale postupně se mi začíná vybavovat, že tohle bych od něj vlastně čekat měl. Kývnu a převezmu si lístky, které mi podává. Ještě zašeptám: ,,Ty kosti budeš mít, ale až z toho posledního, co zůstane živej. Pokud bude dost času, tak bude kostí i víc." Přejdu do stínu a vyletím do jednoho z koutů horní římsy nad vraty tvořícími bránu, kde se připravím do vhodné polohy, zhmotním se a rukama i nohama se zapřu ve zmiňovaném koutě tak, abych nespadl. Po té zapálím lístky a hořící bylinu nechám spadnout dolů k vojákům. Znova přejdu do stínu, zhmotním se za jedním z vojáků už s vytaseným mečem v pravé ruce a setnu mu hlavu. Po té okamžitě dalšímu z nich rozškvařím hruď a opět přejdu do stínu. Dál budu postupovat podle reakce vojáků a podle toho, jak se akce vydařila. |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro Trochu mě znervózní informace od hostinského ohledně toho, že v okolním lese nás může potkat i něco horšího. Tím lesem jsem nikdy nešel, navíc jsem se na svém putování vždy držel spíše cest, než abych zabíhal do hlubokého a temného porostu. Přiznám se, děsil mě. Stejně jako cesty podél řek a potoků. Dál už jsem nic neříkal a poslouchal rozhovory ostatních. Ticho se mi moc nelíbilo. Stejně jako to mrtvo v lese, bez zvířat. Byl jsem rád, když jsem čas od času zahlédl srnu, nebo datla, či zajíce. Ale tady po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Přestávka je nečekaná, ale nic proti ní nemám. Sednu si dál od ohně a složím své pouzdro s houslemi do klína. Mám nutkání na ně spustit, ale ta tichá atmosféra je až moc tichá. Zahrál bych, ale jen kdyby mě někdo požádal. “Jak dlouho ještě půjdeme?“ položím tu klasickou otravnou otázku jako malé dítě. Z pohledů ostatních ale lze usoudím, že nejsem jediný, koho to zajímá. |
| |
| Západní brána Když spadnou zapálené listy k vojáků tak mírně znejistí a začnou se rozhlížet odkud spadly. Pomalu hoří a začne z nich stoupat omamný kouř. Zatím ještě neúčinkují tak silně a vojákům nic není. Jakmile se Specter zviditelní a setne jednoho z vojáků tak jeden z nich spadne na kolena a začne křičet strachy. Ty další dva vytáhnou zbraně. Nejistě se rozhlížejí kolem sebe a čekají co se bude dít dál. Kouř mezi tím začíná účinkovat a vojáci se cítí trochu malátně. Mezi tím opodál Marwo sleduje co se děje u brány. Na rozdíl od vojáků má možnost vidět jak Specter shazuje listy na vojáky a hned poté jak setne jednoho z nich. Následuje druhé zabití kdy Specter spálí klečícího vojáka. V tu chvíli křik utichne a je ticho. Tedy alespoň na chvilku. Nad bránou vykoukne další strážný kterého upoutal křik. Ve chvíli kdy spatří krev se rozezní zvonění na poplach. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kdesi v lese Kostlivci klidně sedí u ohně a převážně spolu mluví o různých věcech většinou zaslechneš jen kousek rozhovoru takže ani nevíš o čem je řeč. Trojice kostlivců společně hraje nějakou hru podobnou kostkám. Všichni se smějí a zřejmě se dobře baví. "...a potom když se vzpamatoval tak mi kolem hlavy proletěla sekera. Z tý hospody jsem se dostal jen tak tak...." Zbytek toho rozhovoru neslyšíš protože na tebe obrátí hostinský který ti odpoví na tvůj dotaz. "Přesně ti to neřeknu. Nikdy jsem tak nebyl a vše co vím mám od různých lidí. Ale hádám že tak tři až pět dní. A pokud se nic nestane a cesta bude dobrá tak by jsme to mohli stihnout i dřív. " V tu chvíli mu do řeči ale skočí vůdce kostlivců který vás nějakou chvilku už poslouchá. "Nezapomínej na to že v těhle lesích nikdo nežije a musíme se mít na pozoru. aby jsme se k nim nepřipojili." Hostinský si pak z brašny vytáhne kousek masa a začne se s ním ládovat. Kostlivý trpaslík ho mlsně pozoruje. Nevíš co se mu honí hlavou ale za chvilku myšlenky na maso zažene a věnuje se zase rozhovoru se šíleným kostlivcem. |
| |
| Západní brána Meč projel masem i kostí, vystříkla fontánka krve a hlava vojáka spadla na zem. V tom jeden z nich klekl a začal křičet. Drž rypák! Přilákáš stráže!!!, myslím si, když se hruď křičícího muže mění v pečeni a jekot ustává. Ale stejně bylo už pozdě. Začíná se ozývat poplašné zvonění. Sakra! Co teď?! Uvědomuju si, že začínám panikařit a silou vůle se nutím do klidu. Znova se zhmotním za jedním z vojáků, zezadu ho obejmu a rozškvařím tak, jak Marwolaeth chtěl. Muž se rozteče během okamžiku, tak vysokou teplotu jsem vyvolal. Jeho kosti se s chřestěním ,,skládají" na zem do břečky, která zbyla z vojákova těla. Znovu přejdu do stínu. Vší silou se napřáhnu mečem a vodorovně zprava vedu ránu na krk zbývajícího muže. Zhmotním se až v okamžiku, kdy se čepel nachází sotva palec od jeho krku. Až zemřou všichni vojáci, začnu vytahovat závoru a při tom volám na Marwolaetha: ,,Marwe, pojď si to posbírat!" Hned jak se zbavím závory, otevřu bránu tak, aby lich mohl bez potíží projít. Přitom se neustále ohlížím po posilách, které by měly co nevidět dorazit k bráně. Doufám, že dorazí teprve až my zmizíme. Šípy z hradeb by Marwolaethovi moc ublížit neměli, přece jen je jeho tělo složeno pouze z kostí. Ale já budu muset přejít do stínu, aby se mi nic nestalo. Zatím však čekám na svého společníka v otevřených vratech... |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro “Ano, to jsem si všiml. Je tu až nepříjemné ticho a klid. Jen nevím, jestli mám být rád, nebo se ještě víc strachovat,“ pokrčím rameny a stočím pohled z hostinského do ohně. Chvíli pozoruji tančící plamínky a pak si zhluboka povzdechnu. Hostinský se mezitím občerstvuje a z nějakého důvodu na něj začne zírat jeden z kostlivců jako hladový pes. To mě podrž, jako by to potřeboval, usměju se sám pro sebe. Pak mě napadne se podívat, co se skrývá nad korunami stromů. Měl bych tak lepší rozhled o situaci a velikosti lesa. Nakloním se opět k hostinskému, kterého beru jako vedoucího naší skupiny a zeptám se, jestli by to nevadilo. Pokud mi menší výlet dovolí, odložím si pouzdro s houslemi a jako duch proletím korunami stromů. Pokud nedovolí, zůstávám dál sedět u ohně a čekám, až pauza skončí. |
| |
| Západní brána Náš společný plán ze začátku učinkuje tak, jak má...alespoň do doby, než se rozezní zvony na poplach. Shit! Rychle se kouknu kolem sebe, jestli už se někdo blíží, ale když zjistím, že je zatím ještě klid, vyskočím na cestu. V tuto chvíli se Specter pokouší jednoho týpka rozpustit na kostičky. Ou, jéé! Můj silný kolega si to už vypořadává s posledním, až nakonec otevírá vrata. Doběhnu ke své hromádce kostí, lehce ji zkouknu a pak se pustím do práce. Rukama se dotknu hromádky, zavřu oči a soustředím se. Z kostí se odstraní poslední zbytky částí těla či jiných věcí a začnou vzlétavat asi tak 20 cm nad zemí. Zde, se pak začínají hýbat směrem k mému tělu, zpočátku pomalu, později o něco rychleji se kosti strážného ukrývají pod celým hábitem, a vytváří na mém "oblečení" další skořápku, připravenou kdykoliv vyrazit. Celý proces trval přibližně minutu až dvě, dostatek času na otevření brány. Již nyní však slyším zděšené výkřiky obyvatel, a uvědomuji si, že za chvíli se zde objeví další strážní. Vstanu, a rychle se vydám k Specterovi. Díky kolego, ztrať se do stínu, já už to nějak přeběhnu...Setkáme se v lese! Neotálím, a rychle se rozeběhnu z brány na cestu do města. V případě, že by snad byla kolem cesty pole s obilím, vlezu do nich, a pokusím se co nejvíce skrýt, ale zároveň co nejrychleji utíkat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Východní les "Spíš by jsi se měl bát." Rozhodne za tebe jeden z kostlivců. "To co jsem slyšel o tomhle lese není nic pěkného. Docela chápu že sem lidé vůbec nechodí. " Víc už se toho o okolních lesích nedozvíš protože kostlivec nepokračuje. Místo toho se vrátí ke hře. Ty jdeš na průzkum. nikdo ti v něm nebrání ale slyšíš několik varování aby jsi se moc daleko nevzdaloval. Jakmile vyletíš nad stromy tak si můžeš prohlédnout své okolí. Bohužel ve světě stínů se moc průzkum dělat nedá. A to ani přes den. Všude kolem kam jen dohlédneš je hustý les a nic zvláštního nevidíš. V jednom směru (sever) vidíš pohoří které se táhne po celém pobřeží. |
| |
| Městská brána - otevřená Vojáci nebyli pro Spectera nebyli problém a zanedlouho jsou všichni mrtví. Tedy skoro všichni. Jak jste si mohli všimnout tak jeden z vojáků vyvolal poplach. Ve chvíli kdy padl poslední ze strážců brány bylo už ticho a voják byl pryč. Moc času na hledání jste ale neměli a museli jste se postarat o bránu kterou nešlo jen tak otevřít. Závora byla hodně těžká a Specter musel počkat na Marwola aby mu jí pomohl zvednout. To se jim nakonec podařilo ale s vypětím všech sil. Za městem v lese máme už konečně trochu klidu. Jste někde na západ od města a les je velmi tichý. Nikdo vás zdá se nesledoval. Nikdo z vás se ale v těchto věcech nevyzná takže to nevíte jistě. |
| |
| Město - Les Po docela úporné práci se závorou kterou se nám podařilo otevřít, jsme prchli do blízkého lesa. Zašli jsme hlouběji, abychom byli mimo dohled městských stráží na hradbách. Zde si sednu k jednomu ze stromů a koukám kolem sebe. Co teď? Je ráno, jsme sami v lese, nebo v to aspoň doufám a nikdo nás viditelně nepronásledoval. Brzy se však rozhodnou nás hledat, takže by bylo dobrý vzít nohy na ramena, a jít dál, mimo civilizaci. Dej Bůh, ať nás nehledají. Rukama se dotknu své hrudi, a kontroluji stav čerstvě nabitých kostí a stav všech věcí, které mám u sebe. S vědomím, že mám vše, co pro tuto chvíli potřebuji, se usměji na Spectera. Neříkal si náhodou, že máš někde blízko sraz s nějakým dalším přízrakem nebo co? |
| |
| Město - Les Brána se konečně otevřela a Marwolaeth vyběhl ven, směřujíce k lesu. Konečně! Okamžitě přejdu do stínu a následuju Marwolaetha. Na okraji otevřeného prostranství kolem města se vedle něj zhmotním za běhu a běžím vedle něj hlouběji do lesa, kde se zastavíme. Na Marwowu otázku odpovím: ,,Nejbezpečnější bude, když se budeme potloukat lesem. Pokud se někde uhnízdíme do tmy, bude to dost riskantní." Chvíli si prohlížím okolí. Na další Marwowu otázku zareaguju: ,,Jo, mám sraz s Crispinem v lese naproti hlavní brány dneska o půlnoci. Jnom si nejsem jistý, která brána je ta hlavní. Když si obejdeme město kolem dokola, zjistíme to. Jenom doufám, že ho nedostali a že na ten sraz nezapoměl. Ve třech budeme mít větší šanci na přežití. Půjdeme tudy," ukážu doprava, ,,a obejdeme to město. Snad nás nikoho nepošlou hledat. Sám bych si poradil, ale naše smůla je, že nedokážeš přejít do světa stínů." Vyjdu a po pár krocích se ohlédnu, zda mě můj společník následuje. Pokud však bude mít námitky ke směru, kterým se vydáme po okraji lesního porostu, rád je vyslechnu a pokud bude mít lepší nápad, budeme postupovat podle něj. |
| |
| Les kolem města Rozhodnete se tedy obejít celé město kolem dokola. Držíte se na dohled hradeb které obklopují město ale občas je ztratíte z dohledu. Na hradbách se pohybují strážní a nemůžete se tak zdržovat moc blízko u nich. Čím víc se přibližujete k východu tím je les tišší a klidnější. Nakonec se dostanete k bráně na druhé straně. Dalo by se říci že je totožná s tou kterou jste vyšli z města. Je zavřená a hlídky na hradbách u ní jí bedlivě střeží. Víc toho nevidíte. Pak pokračujete druhou stranou zpátky k západní bráně. Celá obhlídka vám trvala pár hodin a nakonec jste tam kde jste začali. Brána je už ale teď zavřená a pravděpodobně i posádka je tu nová. Jediné co se změnilo je počet vojáků. Za tu dobu co jste obešli město se jejich počty zvýšily a po cestě jste narazili na jednu hlídku která se vracela do města. Není tedy vyloučeno že jich nebude víc. |
| |
| soukromá zpráva od Crispin pro Na všetečná varování nereaguji a ani si jich nevšímám. Zatím je les tak klidní, nic nám přímo nehrozilo, že moje obavy nejsou tak veliké. Usadím se ve větvích tak, abych se po zhmotnění nepropadl a nezpůsobil velký kravál. A také aby se mi rozšířily obzory, doslova. “Hmm, čekal jsem víc záchytných bodů. Kde nic, tu nic,“ mumlám si pro sebe a rozhlížím se jak jen to jde. Nešikovně se párkrát zachytím svým hábitem o všudypřítomné větvičky, takže se brzo nemůžu hnout. Budu to brát jako výzvu k návratu mezi ostatní… zatvářím se kysele, jak mi to jen má mrtvolná tvář dovolí a vrátím se zpět do světa stínů. Když se ocitnu zpátky dole, jen prohodím, že výhled za moc nestál a dodám: “Už jste si všechno pověděli? Já jen, že bychom už možná měli jít… co myslíte, pane hostinský?“ To oslovení mi v té chvíli přijde zvláštní, ale na jméno se ho už nezeptám. |
| |
| Les kolem města Sakra! Jak mám poznat, která brána je ta hlavní?! No nic, doufám, že Crispin trefí tu správnou. ,,Marwolaethe, na Crispina počkáme u brány, kterou jsme utekli. Pokud se do půl jedné ráno Crispin neobjeví, budeme pokračovat dál v cestě. Nevím kam, ale v nějaké menší vesnici bysme mohli najít pár užitečných věcí. Každopádně bych potřeboval štít. Jsem si jistější, když se mám čím krýt kromě meče." Po té vykročím o něco hlouběji do lesa. Ujistím se, že mě Marw následuje a začnu hledat bezpečný úkryt, kde by ani hlídky z města nenapadlo nás hledat. |
| |
| Les u města Později téhož dne... Specter a Marwo se rozhodli čekat na Crispina u západní brány. Našli jste si úkryt mezi stromy tak aby jste mohli pozorovat bránu a její okolí. Vzhledem k tomu jak je okolní les hustý jste se museli zdržet blízko u brány pokud jste jí chtěli pozorovat. Z města ale chodilo velmi málo lidí a většinu času byla brána zavřena. Co vám trochu stěžovalo ukrývání byly hlídky které procházeli les blízko u města. Nevíte zcela jistě jestli to je rutina nebo jestli pátrají po vás. Jasné vám ale bylo jedno. A to že v každém případě bude dobré se jim vyhnout. Několikrát jste sice museli změnit svůj úkryt ale nikdo vás neobjevil. S nadcházejícím večerem pak počet hlídek řídnul až nakonec přestaly chodit úplně. Hradby osvětlily pochodně a brány se už neotevřeli. Kromě stráží se lesy také potuloval někdo další. Bylo jich poskromnu a nešlo o stráže ani vojáky na to jich bylo moc málo a ani se tak nechovali. Bohužel jste je ani moc nezahlédli takže nic víc nevíte. Noc byla tichá a široko daleko bylo doslova mrtvo. U brány jakbysmet. Po hradbách sice chodili stráže ale po Crispinovi nebo někom podobném nebyly ani památky. Uběhlo už pár hodin a i přes to se nikdo neukázal. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta Lesem Hostinský na tebe překvapeně pohlédne když uslyší to oslovení. Není jasné jestli se tak na tebe podíval kvůli tomu že se ho ptáš na další kroky nebo jak jsi ho nazval. "Já? Proč se ptáš mě? Pro mě za mě klidně jít můžeme. Záleží co ostatní." S těmito slovy se rozhlédne po přítomných kteří se začnou hned zvedat. Kostlivci kteří doposud něco hráli si vezmou peníze a pak vás následují. Znovu jste tedy na cestě směrem na východ. Cesta vám dobře ubíhá i když vám to ani nepřijde. Všechno je takové monotoní. Les, stromy a ticho. Ticho jaké pro les vůbec není typické. jediné za co můžete být rádi je to že jste se doposud nesetkali s ničím co by vás chtělo sežrat. Asi kolem půlnoci dorazíte k potůčku. Stromy se v tom místě trochu rozestoupí a les prořídne. Zde se na chvíli zastavíte aby jste určili kudy dál. "Už nejsme moc daleko cítím to." Řekne jeden z kostlivců. "Jak to můžeš cítit?" Zeptá se ho druhý. "Prostě to cítím. Znáš to. Takový ten pach smrti." "Napadlo tě taky že to můžeme být my?" Na to už nic neřekl. |
| |
| Les u města Po vyslechnutí jeho rozhodnutí jsem pouze kývl a nechal se vést Specterem. Ten se vydá najít menší úkryt a až pak se vydáme hledat bránu a Crispina, toho mrtvého hudebníka, co tak hezky hrál. Cesta však nebyla podle našich očekávání, což nebylo nic neočekávatelného. Z města vylezli hlídky a začali po nás, a možná že nejenom po našich stopách, nýbrž i po stopách ostatních v hospodě šmejdit a pokusit se nás dostihnout. Smutná to zpráva, že si ještě počkají... Brzy se nám podařilo najít nějakou bránu, na chlup stejnou jako ta, kterou jsme vyšli. Bohužel však kde nic, tu nic, hudebník nikde...Zlý to kluk, jeho koule to pak odemě schytají!! To já věštím, a co já věštím, stane se! Určitou dobu jsme čekali, však ten nezbedník přec nepřišel, tak jsme se zase vrátili na místo odkud jsme vyšli...z LESA!!! Přece se nevrátíme na to škaredé místo, kde nás chtěli zabít, taková sebevražda. Když jsme se navrátili zpátky na to hezké místo, bylo již pozdě a večer; světlo se krátilo a noc rozplétala svojí síť. Hlídky se krátily, počet vojáků se zmenšoval a brána se uzavírala. Nervozitu však vzbuzovala nová skupinka bytostí, které jsme zahlídli z dálky, takže nešlo ani určit jejich identitu. Věřil jsem, že to bude nějaký nemrtvý s nemrtvými, ale jistotu jsem mít nemohl. Po celou dobu naší cesty jsem mlčel a pouze přemýšlel. |
| |
| Les u města Když podle polohy měsíce určím, že půlnoc už je dávno pryč, řeknu šeptem marwolaethovi: ,,Myslím, že Crispin už asi nepřijde. Vypadneme odsud, poslední dobou tady církev dělá nezdravé ovzduší. Teda podle toho chlapa, co varoval ty vojáky v hospodě před mými útoky tak soudím, že to bude církev. Znáš zdejší okolí aspoň trochu?" Čekám na odpověď. Jenom doufám, že se církev nezajímá o všechny města na ostrově, jinak bysme měli velkej problém. Ale mám nápad... /Ten nápad marwolovi vysvětlím až po jeho odpovědi./ |
| |
| Les u města Přemýšlím nad dalším cestou, když v tom promluví Specter. Souhlasím s tebou, ale musím se omluvit, toto místo není mím domovem. Rozhlédnu se znovu kolem sebe abych se ujistil o naší bezpečnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta lesem Společně se Specterem jste se vydali na cestu. Vzhledem k tomu že jste tu oba byli cizinci a zdejší kraj jste neznali rozhodli jste se pro směr který mířil pryč od města. Les byl hustý a nikde nebyla žádné cesta. Občas jste nerazili na nějakou zvířecí pěšinu ale ta vám nevydržela dlouho takže jste nakonec skončili u prodírání se lesem. Dalšího dne jste zjistili že je vám někdo v patách. Brzy jste zjistili že je to jen obyčejný zombík který se vám představil jako Zok. Část tváře měl ovázanou šátkem a už od pohledu vzbuzoval dojem nějakého vandráka nebo tuláka. A ani by jste nebyli daleko od pravdy. I přes to všechno byl na zombíka jednou věcí zvláštní. A to tím že byl neuvěřitelně zachovalý a skoro by se mohl vydávat za člověka. Krátce jste spolu pohovořili a k vašemu štěstí jste zjistili že Zok míří do tajného města na východě. Je to město nemrtvých a pravděpodobně i jejich poslední útočiště. Žádný živý člověk o tomhle místě neví a všichni nemrtví kteří to mají v hlavě alespoň trochu v pořádku a červi jim ještě nesežrali mozek tam míří. Nabídl vám aby jste šli s ním a vzhledem k tomu že jste stejně netušili kam jít jste šli s ním. Cesta vám pěšky trvala dlouho ale jako mrtví jste si už neměli na co stěžovat. Asi za dva dny jste dorazili ke skále. Zok vás dovedl k průrvě a neohroženě vešel dovnitř. Uvnitř byla tma a čím dále jste šli tím větší se zdála. Váš průvodce byl stále jen pár kroků před vámi. Cesta se nijak neklikatila ani nerozdělovala. Stále ale klesala hlouběji až hlouběji. Za chvíli jste narazili na slabé světlo. Šli jste směrem k němu a najednou jste se ocitli v obrovské jeskyni. V dálce před vámi jste spatřili obrys města. Konečně jste byli na místě Nekropole. (Jde o shrnutí a popis následujících událostí takže na to nijak nereaguj.) |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Upíří výprava Zmatek venku se po chvilce uklidnil a divoká zvěř kterou zřejmě přilákal pach krve byla nakonec zahnána zpátky do lesa. Vozy pokračovali klidně dál. Trochu to s tebou hází jak najíždějí do výmolů a přejíždějí přes větve které jsou všude spadané ale postupem času si na to zvykneš. Ve vozech je klid a kromě tichého sténání zraněných nic neslyšíš. A i sténání nakonec utichne. Houpavá jízda tě nakonec ukolébá a ty usneš. Spíš docela dlouho a probudíš se až když se blíží soumrak. Něco narazilo do vozu. Vůz sebou otřese a zastaví se na místě. Se všemi co jste uvnitř to začne házet. Z venku se ozývá křik. Zdá se že někdo konvoj zase přepadl. Netušíš ale kdo. Škvírami prosvítá na několika místech dovnitř slunce. Všichni se drží dál aby je slunce nezasáhlo. Pak se ozve strašná rána. Následuje křik. Zvuky boje k tobě doléhají ještě docela dlouho. Není pochyb o tom že byli některé vozy poškozeny a že padla velká spousta vašich lidí. Až později začnou odeznívat. Venku nastává klid. Jak boj ale dopadl nikdo jeden z těch statečnějších se jde podívat ven. Nevrátí se. Ticho pokračuje. Někdo nebo spíše něco venku je ale nemáte představu o tom co to je. Náhle se odhrne plachta a dovnitř nakoukne známá tvář. Patří maskovanému muži který vás opustil po boji s upíry. Prohlédne si všechny uvnitř jak tam sedíte. Prstem opíše kruh kterým ukáže na vás všechny a pak ukáže ven. Pak jeho tvář zmizí zpátky venku. Venku mezi tím nastal večer. Je už dávno po boji a mrtvoly útočníků jsou uklizené ale i tak je tu vidět co se stalo. Vy jste měli docela velké ztráty. Ztratili jste dva vozy s několika lidmi a spoustu nemrtvých při obraně padlo. Ti co přežili se teď doslova skládají dohromady. Mezi nemrtvými jsou ale i nějaké nové přírůstky. Kousek stranou si partička kostlivců čistí zbraně a raněným pomáhá neznámý rytíř ve zbroji s tváří zakrytou přilbicí. Vozy se nám podařilo nakonec opravit. Cesta pokračovala i když jsme byli po předchozím boji dost zbití a slabí. Trvalo to ještě dva další dny než jsme byli na místě. Během té doby jsme se ještě několikrát museli čelit různým útokům. Poté co jsme projeli lesem jsme chvíli museli jít tunely. Pak se před námi najednou objevila Nekropole. Byli jsme na místě. (Jde o shrnutí a popis následujících událostí takže na to nijak nereaguj.) |
| |
| KAPITOLA II - Zdi Nekropole  |
| |
![blackwolf[1]8084.png](blackwolf[1]8084.png) | Brány Nekropole Pomalu procházím zástupem různých tvorů ale nevšímám si jich. Múj pohled se upíná na toto krásné město. Za tu dobu co cestuji světem jsem nezažil takový pocit jako teď. Je to svým způsobem krásné a nové. Cítím se tu jako doma...i když vím že doma nebudu nikdy a brzy zase budu chtít odejít. Tvář mám skrytou ve své staré hraničářské kápi ale i tak vidím všechnu tu krásu. Přes ramena mi visí můj starý dlouhý luk a toulec plný opelichaných šípů. Zrovna procházím částí kde žijí ti nejchudší...pravděpodobně právě tady taky skončím...u sebe nemám zrovna moc mincí. Zamířím do nejbližšího hostince...tak jako to dělám vždy když příjdu na nové místo...možná najdu i nějakou práci vhodnou pro někoho mých schopností. |
| |
| Poprvé v nekropoli Potuluješ se po nižších kruzích nekropole. V těchto oblastech můžeš na ulicích převážně potkat nižší nemrtvé. Patří k nim kostlivci, ghůlové, jim podobní mrchožrouti a samozřejmě zombie. Těch je tu opravdu požehnaně a jsou všude kam se jen oko může zakutálet. Proč taky ne. Málokdy se stane že by zombíka pustili někam do dobrých čtvrtí. Někteří z těch co zde žijí se dokonce povalují venku v uličkách. Chvíli jsi si procházel toto místo až si se rozhodl jít hledat hospodu. Chvilku to trvalo ale nakonec jsi něco co připomínalo hospodu našel. Budova pamatovala už lepší časy ale oproti některým zříceninám které jsi po cestě potkal to byla fajnová stavba. Měla například dveře. Dokonce i okna. Sice rozbitá ale tím se tu mohlo chlubit jen pár domů. Nad dveřmi byl vývěsný štít na kterém byl znázorněn černý kůň s mužem v sedle stejně černým jako sám kůň. Pod znakem stálo "U jezdce". Uvnitř se svítilo a hrála příjemná hudba. odkaz Každý kdo navštíví Nekropoli a chvíli se zde setrvá tak dřív nebo později narazí na hospodu U jezdce. Je tu sice jenom krátce ale už si získala mezi místními značný obdiv. Její majitel se do města dostal před rokem s posledními uprchlíky. Říká se o něm spousta zvláštních věcí. Ale ty nejsou pravdivé. Tedy alespoň některé z nich. Já bych to vědět měl, znám ho. Hospoda je také známa pro jednu věc. Mluví se o ní jako o neutrálním místě. Není znám nikdo kdo by se tam opovážil vytáhnout zbraň nebo kouzlit. Asi proto je to jedno z mála míst kde se uzavírají obchody a plánují všelijaké neplechy. Hospoda byla stejně jako obvykle plná nejrůznějších hostů z různých koutů města i jeho okolí. Pivo teklo proudem a nejen žaludky. Místy teklo i po podlaze když v nějakém hostu chyběli některé části. U výčepu rozlíval pivo tmavovlasý stařík s kozí bradkou. Hosté mají o zábavu postaráno takže si tvého příchodu všimne jen pár z nich. Buď pijí a nebo o něčem diskutují. Najde se tu ale i pár těch kteří hrají o peníze. Jako například skupina kostlivců sedících u jednoho ze stolů.Chvilku po tobě do hospody přijde nějaký zombík. S klidem kolem tebe projde a zmizí kdesi v lokálu. Hospoda není zrovna moc velká. Je tu několik stolů, výčep a plac uprostřed.Na konci hospody stojí schodiště které vede o patro výše kde jsou pravděpodobně pokoje. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR