Pán Jeskyně - 14. března 2009 19:59

V okrajové provincii císařství došlo k překvapivému objevu zbytků prastarého města, které sem přilákaly řadu významných učenců. V městě místodržícího Brokenu tento objev nevyvolal nijak velké pozdvižení a po pár dnech se na něj zapomnělo. Po několika týdnech se vše změnilo. Mohl za to nález překvapivě neporušené hrobky v níž nalezli smrt ti co ji objevili. Nikdo neví co přesně jejich smrt způsobilo ale když je druhý den nalezli mrtvé zářil na podstavci poblíž něhož se všichni zhroutili zlatavý předmět, který poté co vynesli těla skončil v pevně zavřené truhle o níž bylo rozhodnutu, že bude poslána do hlavního města aby mohl být předmět v ní ukrytý lépe prozkoumán. Téhož dne dorazil k místodržícímu jeden z učenců jenž se měl postarat o převoz truhly s požadavkem o zajištění doprovodu skrz nejisté a zrádné lesy Brokenu jimiž vedla odvěká kupecká stezka k hlavnímu městu. Jelikož už od rána do města proudili různé fámy a nepotvrzené informace z nichž některé dospěli až na radnici tak místodržící, který by byl nejraději kdyby dotyčný předmět i s celou hrobkou zmizeli neváhal a poskytl postaršímu muži jako doprovod zástupce velitele městských stráží a s ním i několik žoldnéřů….

Pán Jeskyně - 21. března 2009 09:59

Den se pomalu chýlil ke konci ve svitu paprsků zapadajícího slunce jenž končilo svou každodenní pouť po obloze a mizelo za lesy. Celé údolí se zelenalo nedávno vyrostlou trávou a stromy se pomalu začali odívat do svých obleků z listí avšak na nejvyšších vrcholech pohoří Ars jenž se táhlo podél západní hranice Brokenu stále zůstával sníh, který jen obtížně čelil jarnímu slunci. Tající sníh napájel řadu potoků jenž se na úbočí spojovali v jeden stále sílící tok, který se při úpatí hor měnil v rozvodněnou říčku nazývanou místními Ylsa. Podobně jako příroda žilo i město nezvyklým ruchem a veselým jelikož se konali každoroční trhy na něž se sjel snad celý kraj. Ačkoliv se zdálo že je město plné obchodníků, měšťanů, řemeslníků, a rolníků zůstává smutnou pravdou, že kdysi na tom byl tento kraj lépe. Byly to časy kdy Ylsa dávala ještě zrnka zlata a kdy do místního kraje putovali karavany z poloviny císařství. Nic nevydrží věčně a tak po čase bylo zlata v řece čím dál méně. Jakmile zmizel hlavní zdroj příjmů začal kraj ztrácet na významu a nakonec dokonala dílo zkázy krutá občanská válka v níž nalezla smrt značná část obyvatel venkova. I po skončení války problémy neustali protože část odbojných rebelů našla skrýš v lesích odkud brzy začal přepadat obchodníky putující do Brokenu. Za nedlouho se jen málokdo odvážil cestovat na nejistých cestách vedoucích skrz rozlehlé lesy. V posledních letech se možná blýská na lepší časy jelikož bylo objeveno několik ložisek železné rudy a dokonce se proslýchá, že někde při jižním upatí Arsu bylo nalezena zlatá žíla. Trhy pro většinu obyvatel města znamenají příjemnou společenskou událost a příležitost zpeněžit plody své práce. Zejména pro městskou stráž však znamenají trhy často nepříjemné a někdy až úmorné starosti s dohlížením na klid v ulicích. Jakoby se najednou všude z ničeho nic vyrojily mraky výtržníků jenž nemají nic lepšího na práci než opíjet se, rvát se a krást. Není tedy divu, že většině vojáků unikla novina jenž byla na tržnici brzy slyšet ze všech stran. Za půl dne vzniklo si stihnul kde kdo něco přibásnit takže k večeru už nebylo pořádně možné rozpoznat co z řečí je pravda a co lež. Jediné na čem se všichni shodli byl fakt, že k ránu objevili učenci jenž zkoumali ruiny nedaleko za městem nějakou hrobku z níž brzy byli někteří z nich vyneseni mrtví. Další věcí na čem se většina shodla byla i návštěva nejvýznamnějšího z nich u místodržícího avšak co se odehrálo za zdmi městské pevnosti už nikdo nic přesného nevěděl ačkoliv se někteří tvrdí, že zahlédly jak dva pacholci nesli za učencem jakousi truhlu, kterou pak odnesli dva strážní do kasáren pod pevností.

Pán Jeskyně - 21. března 2009 10:00

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Stařičký muž seděl na stoličce v pokoji, který pro něj v rychlosti na dnešní noc připravili v kasárnách čekal až přijde zástupce velitele stráží, který se měl postarat o jeho přepravu do hlavního města. V místnosti bylo krom stoličky také stůl s lavicí, dvě skříně a v rohu místnosti vedle dveří stála postel. Naproti postele stála truhla s dubového dřeva pobitá pásy plechu. Jediné okno v místnosti bylo zavřené aby nebyl slyšel hluk zvenčí a tak jediné co pronikalo do místnosti bylo několik posledních paprsků zapadajícího slunce. Z ničeho nic se na chodbě ozvali kroky a za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře po, kterém vstoupil do místnosti muž. Ačkoliv byl vcelku mladý bylo na něm vidět, že má něco za sebou. Měl hnědé krátké vlasy, kulatý obličej na němž vévodil rovný výrazný nos pod nímž si pěstoval tmavý knír. Z jeho zelených očí bylo vidět, že poslední noc nejspíš nespal a umravňoval spolu s vojáky opilé obchodníky, kteří si pro své výtržnosti vybrali včerejší půlnoc. Na sobě měl zažloutlo prošívanici, lněné nohavice a pevné vojenské boty. Zbroj mu kolem pasu obepínal rytý pásek na němž měl dýku, tašvici a váček s penězi. Hned ve dveřích se uklonil a spustil: „Dobrý podvečer mistře Acrate jmenuji se Arvik a byl jsem pověřen abych se postaral a vaši cestu. Bylo mi řečeno, že s sebou vezete poněkud choulostivý předmět, který je nutné co nejrychleji dopravit na univerzitu do hlavního města. Takže navrhuji, že vyrazíme zítra hned po ránu na jednom voze s doprovodem tří vojáků a průvodce pokud nemáte nic proti ?“

Pán Jeskyně - 21. března 2009 10:00

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Před chvíli přišel v doprovodu svého služebníka do pevnosti v níž sídlí místodržící mladý šlechtic. Aniž by dal slovem vojákům stojících v plné zbroji u brány na stráži najevo důvod své návštěvy přikázal jim aby ho dovedli k správci Brokenu. Ačkoliv to aby strážné překvapilo byly natolik duchaplní, že urozenému muži neodporovali a jeden ho okamžitě provedl chodbami pevnosti do východního křídla pevnosti v níž měl své pokoje místodržící. Po chvíli čekání se v pokoji se dveře otevřeli a do místnosti vkráčel muž v nejlepších letech na němž bylo vidět, že ve svém zaměstnání rozhodně nouzí netrpí. I jeho oblečení se mohlo v lecčem rovnat oblečení urozeného pána pokoji. V okamžiku kdy jeho hnědá očka uviděla urozeného mladíka stojícího uprostřed místnosti pronesl: „Alriku vítejte! Co vás přivádí do Brokenu a jak se daří otci?“

Pán Jeskyně - 21. března 2009 10:16

U hlavní městské brány stálo na stráži několik vojáku a ledovalo hloučky lidí mířící do města a zase zpátky. Někteří byli unavení protože za sebou měli náročnou noc během níž museli rozhánět asi tři hospodské rvačky a honit snad po celém městě skupinku opilých rozjeřilých mladíků jenž se rozhodla pro své pobavení zapálit vůz se slámou od čehož málem chytil sousední dům. Jediné co vojáky těšilo byl fakt že dnes trhy končí takže si zítra budou moci dopřát zasloužený odpočinek, který si po probdělé noci dozajista zaslouží. Zrovna když kolem projížděl povoz se sudy tažený dvojicí koní doběhl ke strážím zadýchaný černovlasý poďobaný výrostek oblečený do obyčejné zažloutlé tuniky stažené koženým zašlým opaskem a hnědých nohavic. Někteří tohoto mladíka mohou znát s kasáren, kde pracuje jako podkoní. Jen co chytil dech okamžitě začal z paměti přeříkávat zprávu určenou třem strážným: „Zástupce velitele Arvik shání Damara, Olafa a Begoxe. Máte se jak jen to bude možné dostavit na nádvoří kasáren kde vám řeknou víc.“

Damar Zarkos - 21. března 2009 15:20

Hlavní brána Už aby ten blázinec skončíl... Stojím s dalšímy pěti muži na hlídce u hlavní brány a přitom v duchu proklínám trhy. Kolem nás proudí neustále lidé, někteří se už vracejí domů po celém dnu na tržišti, jiní ještě chtějí využít poslední příležitosti něco koupit. Mně ovšem všichni splývají v jednolitou masu, z části díky únavě a z části díky nudě. Ostatní na hlídce jsou na tom podobně. Narozdíl ode mne se ale aspoň mohou opřít o své zbraně a trošku tak ulevit svému svalstvu. Jak já nesnáším hlídky u brány. Jediné, čím se tu člověk může zabavit, je šacování lidí a to se teda rychle omrzí. Proč nás jen nemůžou poslat na obhlídku okolo města? Jako v odpověď na mé myšlenky se z poza vozu vyjíždějícího z brány vyřítí chlapec v zažloutlé tunice, v němž poznám kasárenského podkoního. Zastavil se před námi a údychaně začal drmolit zprávu. Arvik nás shání? Proč? Co asi na nás zase budou chtít hodit...? S lehce pozvednutým obočím se podívám na Olafa a Begoxe, kteří vědí stejné prd co já a vykročím směrem ke kasárnám. Aspoň už tu nebudu muset stát... ______________________________________ Ostatní mohou spatřit obyčejného vojáka šlachovité postavy, navlečeného v prošívanici, s přilbou s nosním chráničem na hlavě, z pod které vykukují hnědé vlasy po ramena. Helma dále kryje tvář s ostře řezanými rysy a rovným nosem, pronikavě modrýma očima a několikadenním strništěm vousů. Pod prošívanicí má šedou látkovou tuniku, dále je oblečen v hnědých kožených kalhotech, bezprstých rukavicích z téhož materiálu a vojenských botech. Přes prošívanici nosí tabard se zašlými znaky svobodného žoldáka, přepásaný koženým vojenským páskem. Přes prsa se mu křižují dvě pochvy s dlouhými dýkami, nad pravým ramenem vykukuje toulec s šípy a v levé ruce nese dlouhý luk z tisového dřeva.

Alrik z Talme - 21. března 2009 21:18

soukromá zpráva od Alrik z Talme pro Kancelář místodržícího Na chodbě za dveřmi se ozvalo dupání těžkých bot strážce. Místodržící pozvedl hlavu od pergamenu a odložil brk, kterým právě škrábal jedno otravné hlášení protektorovi. Na jeho rtech se objevil lehký úsměv. Čekal. Dveře se otevřely a do pracovny opatrně nahlédl voják v prošívaníci v barvách města a s mečem u pasu. „Lorde, pan Alrik z Talme je tady, jak jste chtěl!“ „Tak na co čekáš, uveď jej dovnitř, Thomasi,“ trochu netrpělivě strážce popohnal a položil se do opěradla své prosté, zato pohodlné židle. Thomas zcela rozevřel dveře a postavil se do pozoru vedle nich. Do místnosti rázným krokem vpochodoval muž, který předtím stál daleko za strážcem. O toho ani pohledem nezavadil, když za ním strážce zavíral a prošel okolo přímo před stůl místodržícího. Všechnu svou pozornost věnoval tomuhle muži, který držel ochranou ruku nad celým krajem. Místodržící se zrovna pomale, ale důstojně zvedal ze své židle. Nový příchozí byl mladý muž, vyšší postavy, celý oděn v modrém brokátu, až na sametový rudý plášť se stříbrem zdobeným lemem. Na prsou modrého kabátce měl vyšit znak stříbrného jestřába s široko roztaženými křídly, zpodobněným, jako by se zrovna snášel na kořist. Znak Talmejských..., jak už je to dávno... blesklo hlavou místodržícímu, ale znak na prsou toho mladého muže nebylo jediné, co ho zaujalo. Mladíkovi oči, zdůrazněné nevýrazným obočím a světle hnědými vlasy byly jiskrně zelené, ale přesto jaksi tvrdé a neústupné. Hodily se do toho mladického obličeje, který už byl zvrásněn několika mělkými rýhami na čele a jehož rytířský vzhled podtrhovaly úzce sevřené rty a trochu orlí nos. Místodržící vstanul a pomalými kroky zamířil kolem stolu. „Znal jsem tvého otce Alriku, když byl právě tak mlád, jako jsi teď ty a musím říct, že jako bys mu z oka vypadl,“ uchechtnul se postarší místodržící a jeho úsměv se ještě prodloužil. Alrik se lehce uklonil, jak bylo zvykem, když urozený vzdával poctu urozenému. „Je mi ctí, lorde Rothere z Anmere, otec mi o vás mnohé vyprávěl. Děkuji, že jste mě přijal.“ Pravil mladík s uctivostí, jaká se projevovala urozenému muži se zásluhami. A přesto z jeho hlasu byla cítit trocha svéhlavosti. „Ale, je mi potěšením vydět syna svého starého přítele... Je to tak dlouho, co jsme já a tvůj otec stanuli po boku v bitvě. V opravdové bitvě, ne jak tyhle šarvátky s lůzou schovávající se po lesích. Tenkrát byly časy.“ povzdechl si místodržící a dodal: „Ale kvůli tomu tady asi nejsi, že ne?“ Teď už místodržící stál naproti Alrikovi z Talme a podával mu ruku. Dva muži si hleděli přímo do očí, ale ani jeden z nich pohledem neuhnul. Přesto bylo vidět, že starší a pomale o půl hlavy menší místodržící má jaksi navrch. „Posaď se prosím, synu mého přítele,“ ukázal na křeslo nedaleko psacího stolu. Voják v rohu bez rozkazů zareagoval a přisunul čalouněné křeslo ještě blíž. „Děkuji Thomasi, nemohl bys ještě zavolat Edu, ať donese to nejlepší víno...“ Dlouho se pak ti dva šlechtici bavili, jeden starý, co žil vzpomínkami a jedem mladý, co žil slávou nadcházejících dnů. U číše výborného vína, mimochodem pocházejícího z proslulých Ghulských vinic, probrali spoustu věcí. Alrik se zmínil o stavu rodného panství, že je to lepší od té doby, co otec otevřel železný důl. Ruda, že je kvalitní a jde rychle na odbyt. Horníci a tavaři mají práci a počet obyvatel panství roste. Místodržící se zase s rozhořčením zmínil o lupičích, kteří neustále obtěžují obchodníky na cestách, a že by bylo dobré s nimi konečně zatočit. Nejhorší ale bylo a je, že se vyhýbají otevřenému střetu s vojáky a mizí v lesích, zatímco na malé skupinky a obchodníky si troufnou jako by nic. Na to Alrik nadhodil, že je na cestě do hlavního města a ti bandité by mohli být problémem, kdyby jich bylo hodně... Ale že s takovými deseti by si určitě dovedl poradit. A tak padla řeč na chystanou karavanu, která mířila s cenným artefaktem do hlavního města a místodržící si nemohl dovolit velkou ochranu, nemohl postrádat ani o jediného muže navíc. Pak Alrik podotknul, že by se k té karavaně rád připojil, protože má stejnou cestu a bylo by to oboustranně výhodné. Místodržící rád svolil a po pár hodinách stál Alrik na prostorné ulici před palácem místodržícího a v rukou tiskl pečetěný pergamen, který pro něj místodržící sepsal. Na mladého pána již čekal postarší muž v hnědém plášti, prosté tunice a kalhotách. Skryt u pasu, pod pláštěm se mu houpal tesák. Sluha i pán pak zamířili kamsi do města. Na obloze se Slunce pomalu chýlilo k západu. Posledních pár mráčků značilo, že bude chladná noc, ale do úplné tmy ještě tak tři hodinky scházely. Něco se vznášelo ve vzduchu. Možná to byl smrad z chudinské čtvrti. Možná taky něco jiného... kdo ví.

Acrat - 21. března 2009 22:33

soukromá zpráva od Acrat pro V Kasárnách Acrat seděl na židli a vypadalo to jako kdyby nad něčím usilovně přemýšlel. Nebo možná zemřel... Pomalu postupující paprsky slunce ho nikterak nevzrušovaly a sám vypadal klidně a pokojně, když tu náhle do pokoje přišel muž a Acrat s sebou trhnul. "Cože? Er? Aah. Jo, univerzita..." Acrat se viditelně zasnil, jeho oči zaostřili do nezměrných dálek a soudě dle jeho stáří i do jiných časů. "Byl jsem tam, když se Arzun zabarikádoval v Astronomické věži. Jakmile se někdo přiblížil tak riskoval život. Ten šílenec to vymyslel dokonale. Museli jsme odpálit dvě patra pevného kamene než jsme ho mohli zpacifikovat," na chvíli se stařec odmlčel zarachotilo v něm jako když krysa pobíhá po rozpáleném kotlíku, narychlo došel k oknu, které hned otevřel, a odplivl kus hlenu z okna. Okno pak hned zas zavřel. "Jo a ta věc..." mávl rukou Acrat, "HeHeHe. Jestli uvidíte že voda bude téct k nebi namísto k zemi, nebo tak, řekněte, vezmu radši víno." Acrat se podrbal na hlavě, když slyšel o počtu lidí, které mají starce doprovázet. "Hmm. Čím míň tím menší terč. Pozorhlédněte se jestli nenajdete jednu takovou truhlu jako je tahle," řekl a ukázal k truhle pobité plechem, " vždycky se hodí špetka té diverze," zarachotilo zas v Acratovi a ten se sesul zpět na stoličku. "A teď mě nechte, musím se prospat. A zkuste mi sehnat ještěrčí ocásky a ropuchu. Nebo radši dvě, ropucha se nikdy neztratí." ještě dodal.

Pán Jeskyně - 22. března 2009 17:57

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jakmile stařík promluvil došlo Arvikovi, že domluvit se s tímto člověkem bude horší než předpokládal. Od okamžiku kdy mu řekli koho bude muset doprovázet měl obavy, že si s učeným mužem nebude příliš rozumět ale k čemu došlo před chvíli předčilo i nejhorší možnosti, které si do té době v duchu představoval. Když se stařík zvedl z židle a zamířil k oknu využil té chvíle k tomu aby se obrnil před jeho dalšími možnými slovy. Možná to bylo to nejlepší co mohl udělat jelikož další tvrzení mu nedávalo smysl o nic víc než první ale tentokrát ho přijal s kamennou tváří. Arvik nechal muže dál mluvit a nakonec byl vcelku rád, když si stařec zase sedl a požádal ho aby odešel. „Truhlu vám seženu bez problémů ale co se týče toho zbytku tak to vám zaručit nemohu. Zítra vyrazíme z nádvoří asi hodinu po úsvitu takže tam prosím buďte včas.“ pronesl rychle a rázně vypochodoval z místnosti. Jen co za sebou zavřel dveře bylo z chodby slyšet tiché klení, které se rychle vzdalovalo.

Olaf Tanberg - 22. března 2009 20:56

Hlavní brána Dens e konečně zase nachýlil k večeru a já vděčně stejně jako ostatní očekávám zítřek- ten úžasný okamžik, kdy to všechno skončí, kdy se natáhnu a třeba si i chvilku odpočinu, než zase někdo vymyslí nějakou výtržnost, kterou budeme muset řešit. Opírám se o halapartnu a sleduju stejně jako ostatní- už poněkud znuděně- neusále proudící davy lidí hledajíc nějaký problém. ...zatracení lidi, zatracenej jarmark... pomyslím si a přemýšlím nad tím, kdy jsem naposledy složil nějakou tu holku na slamník. Z pohledu posledních hodina dnů mám pocit jakoby to bylo už před několik týdny a ne sotva předevčírem. Až tohle vše skončí zajdu do nějakého bordelu a řádně se odreaguju, pak do zapiju a někomu držku rozbiju... Ä tak si tak pěkně dumám a plánuju co bude, až hlídka nebude, když znenáhla přiběhne k bráně ten klučina ze stájí a shání se po mně Begoxovi a Damarovi. Na pohled Damara jen pokrčím rameny a odeberu se s ním směrem k velitelství. ...co nás to jen zase čeká za průser??? Olaf je vyšší postavy, spíše šlachovité a sveřepé než že by byl vyloženě svalovcem s býčí šíjí. Zpod batvatu a železného klobouku na něm postaveném je možno zahlédnout sem tam pramen neposedných plavých vlasů, které si našli cestičku ven. Oči má zelenošedé, nos očividně aspoň jednou přeražený, na tváři několikadenní světlé strniště. Oděn je v prošívanici po kolena kdysi možná černé- nyní však hodně vyryšavělé šedé. Přes ní má kápi zelené barvy. Stejnou barvu mají i nohavice a zřejmě i bruchy, které však asi neuvidíte. Škorně téměř po kolena jsou vcelku nové barvy hnědé. Přepásán je hnědým opaskem již značně obnošeným u něhož mu visí tašvice. Co se týče výstroje u pasu se mu houpe jednoruční meč s rovnou příčkou a mincovou hlavicí. Stejně vypadá i dýka zavěšená po pravé straně opasku, kde mu visí i buckler. V plátovými rukavicemi chráněných rukou svírá ratiště halapartny.

Begox - 23. března 2009 16:09

Hlavní brána Když doběhne klučina od koní, zrovna nad něčím přemýšlím. Vytrhne mě z mých myšlenek a když vyslechnu rozkaz našeho velitele, No spíš mi to zní jako nějaká báchorka pro děti, naučená na zpamět a převyprávěná špatným vypravěčem, podívám se na své dva druhy ve zbrani a vydám se s nimi ke kasárnám. Cestou se snažím vzpomenout, nad čím že jsem to přemýšlel, než se objevil ten prcek, ale ne a ne najít tu správnou myšlenku. Asi to nebylo nijak důležité.., řeknu si pro sebe. A zahledím se nepřítomně před sebe na cestu. Rutinní hlídka u brány otupuje moje smysly. Přece jen jsem se narodil v horách a od malička jsem zvyklý na pohyb všeho okolo mě.. Ale ne na tyhle masy lidí. Ještě štěstí, že trhy zítra končí a my se zase vrátíme k běžným činnostem, hlavně mým oblíbeným patrolám okolo města. Begox je spíš vyšší a dobře rostlý. Špatná vojenská strava moc nedodává k jeho vzhledu a jeho kdysi jistě dobře rostlé a svalnaté tělo je nyní spíše šlachovité a pohublé. Pod malou železnou přilbicí se vlní delší zrzavé vlasy, obličeji dominuje trochu větší nos a hlavně pronikavě hnědé oči. Dlouhé hnědé kalhoty doplňuje v tomhle pro něj už teplém jarním období hnědá halena s krátkým rukávem, přepásáná hnědým koženým páskem. Halena vyčuhuje zpod koženého vycpávaného brnění. Dobře prošlápnuté boty na nohou neurčité barvy byly kdysi zřejmě také hnědé. Na rukou má kožené rukavice chránící celé přeloktí. V ruce drží sekeru s bodcem, za pasem má dýku. Meč a malý kulatý štít, které si běžně bere na obhlídku města místo sekery, tentokrát nechal v kasárnách, stejně jako luk, který bere při vyjížďkách za hradby.

Pán Jeskyně - 23. března 2009 19:52

Všichni tři strážní pro než doběhnul podkoní neváhali a podle rozkazu se vydali ke kasárnám. Zbylí tři vojáci, kteří zůstali u brány je vyprovodili pohledem z něhož bylo jasné že jim zrovna nezávidí. Důvod pro to byl prostý jelikož Arvika všichni dobře znali a věděli jaký je. Zástupce velitele nebyl rozhodně lidumil a se svými lidmi se nikdy nepáral. Jakmile někdo nesplnil přesně jeho rozkaz rychle pocítil jeho hněv a neustálé několikadenní noční hlídky byly tím nejmenší co takového nešťastníka mohlo potkat. Na druhou stranu si nikdy na člověka nezasedl bezdůvodně a vždy dal najevo za co provinilce trestá. Možná proto si Begox, Damar a Olaf pospíšili a celkem rychlím krokem na to jak byli unavení mířili od hlavní brány po rovné široké ulici na náměstí kde doposud stály stánky trhovců a probíhal čile obchod. Na náměstí dav lidí trochu zhoustl takže museli zpomalit. Pomale se prodírali lidmi mířícími různými směry a ze všech stran slyšeli hlasy prodávajících i nakupujících. Támhle nabízel jeden hrnčíř svoji keramiku a o kus dál se dvě ženy handrkovali o cenu jedné látky. Nakonec přece jenom přešli náměstí a ocitli se ve stínu městské pevnosti jejímž směrem se vydali protože kasárny se nacházeli na úpatí kopce na níž staré a údajně nedobytné opevnění stálo. Jelikož se zde nepohybovalo tolik lidí mohli přidat a za chvíli se před nimi objevila brána kasáren u níž stála na stráži dvojice mužů oblečená podobně jako oni. Oba muži přicházející trojici unaveně pozdravili a znovu se opřeli o ratiště svých sudlic. Na dvoře kasáren bylo nějak nezvyklo. Většina mužů byla ve městě takže zde nepanoval typický ruch. Jen z kovárny bylo slyšet tlumené bušení kladiva postaršího ale o to zručnějšího kováře jenž se staral o opravu poškozených zbrání. I přestože byli vojáci téměř do jednoho byli pryč bylo na nádvoří několik mužů avšak většinou to byli sluhové, kteří měli svou práci takže si příchozích moc nevšímali. Jakmile se trojice vešla do dvora zvedl se napravo od nich ze židle voják, kterému včera ve rvačce přerazil nějaký venkovský balík paži takže nemusel být jako ostatní ve městě. „Počítám že jste to vy tři koho si zavolal Arvik. Takže nemusíte se obtěžovat až k němu má ještě nějaký zařizování v pevnosti takže máte ještě půl hodiny od něj pokoj ale mám vám vyřídit že jestli vás zde neuvidí nastoupený tak s váma zatočí a podle toho jakou má dneska náladu bych si na něj dával pozor.“ přetlumočil jim Cal rozkazy od nadřízeného zatímco se drbal na poraněné ruce.

Damar Zarkos - 23. března 2009 20:31

Město - Pevnost Když se nám podaří protlačit se davy obklopující tržiště, zrychlíme a za pár minut dorazíme do skoro liduprázdné pevnosti. Hned u vchodu nás ovšem zastaví Cal a předá nám další vzkaz od Arvika. Díky bohu, ještě chvíly a prasknul by mi měchýř... Po cestě se mi začalo chtít strašlivě na záchod, ani nevím, jestli to způsobil ten náhlý pohyb, nebo zvuky tekoucí vody z kašny na trhu, ale to je jedno. Teď hlavně potřebuji rychle na latrýnu. Kývnu na Cala, že rozumím a vydám se splnit svou potřebu. Přeběhnu přes nádvoří do nevábně čpící budovy. Když vykonávám, co vykonáno býti musí, v hlavě mi vytane vzpomínka na včerejší večer. Nahlásili nám, že pár sedláků dělá problémy u jižního konce tržiště. Tak jsme tam přiběhli akorát včas na to, abychom viděli, jak jeden pořez přeráží Calovi ruku. Ale že to bylo hovado veliký... Museli jsme na něj být tři, abysme ho zpacifikovali (Rozuměj zmlátili do bezvědomí). Aaaa, to je úleva... Když skončím, vrátím se zase zpět na nádvoří, ale jenom abych prošel do jídelny, sehnat si něco k snědku. Když i to se mi povede úspěšně splnit, sednu si u vchodu vedle Cala a počkám na Arvika.

Olaf Tanberg - 23. března 2009 21:29

Kasárna Spolu s ostatními dorazím do kasáren. Z hudrování Cala si nic nedělám, on mě z klidu vyvést nemůže. Sice sem včera nebyl v hospodě, kde se ostatní rvali, patroloval jsem, ale v jiné části města a pár ran rovněž rozdal- narozdíl od Cala, ale žádnou pořádně nechytil. Na jeho banturskou jen pokývu hlavou a jdu si též pro něco k jídlu a pro nějakou vodu. V kuchynis e zrovna srazím s Damarem, který přišel z latríny. "To jsem zvědavej co an nás chystá," usměju se a beru si nějaký chleba a maso. S tím vycházím na dvůr, a sedám si na volné místo. Chvilka posezení nikoho nezabila a moje nohy si po hlídce rády odpočinou. Jím tedy trochu toho jídla, co sem si vzal a čekám na zástupce velitele, s čímže to za náma přijde.

Begox - 24. března 2009 14:01

Kasárna Po příchodu do kasáren a vyslechnutí další zprávy od zástupce velitele se vydám také do kuchyně. Už jsem začínal mít hlad. A sednu si taky rád! Usadím se venku k ostatním, žvýkám a nahlas přemýšlím nad naším úkolem. "To jsem zvědav, co si na nás Arvik vymyslel tentokrát. Ikdyž všechno bude lepší, než jen tak stát u brány." Když dojím maso a chleba skočím si ještě pro něco na napití a pak už netrpělivě čekám, až dorazí Arvik.

Pán Jeskyně - 24. března 2009 19:18

Jakmile Cal vyřídil ostatním rozkaz šel si sednout zpátky na svou stoličku. Zatímco si trojice došla pro jídlo začal si pískat jednu z hospodských ne zrovna slušných písní a lenivě sledovat pracující služebnictvo. Tato zábava mu vydržela až do doby kdy se od brány ozvaly kroky několika mužů, kterým za chvíli odpověděly hrubé hlasy strážných před bránou. Podle všeho se Arvikovi podařilo vyřešit své záležitosti o něco dřív jelikož v dalším okamžiku napochodoval na dvůr kasáren s dvěma vojáky nesoucími truhlu jdoucími kousek za ním. „Odneste tu truhlu do druhého pokoje napravo v prvním patře a pak si jděte po svém.“ přikázal těm dvěma a zamířil k sedící trojici, kterou si už zdálky měřil zamračeným pohledem. Přestože měl už něco přes třicet vypadal, že mu je sotva pětadvacet. Měl hnědé krátké vlasy, kulatý obličej na němž vévodil rovný výrazný nos pod nímž si pěstoval tmavý knír. Z jeho zelených očí bylo vidět, že ani on včerejší noc nejspíš nespal a stejně jako ostatní umravňoval opilé výtržníky. Na sobě měl zažloutlo prošívanici, lněné hnědé nohavice a pevné vojenské boty. Zbroj mu kolem pasu obepínal rytý pásek na němž měl dýku, tašvici a váček s penězi. Jakmile došel blíž spustil hlasem plným ironie: „Jsem rád, že jste si udělali pohodlí. Také vás určitě potěším když vám řeknu, že zítra vyrážíte jako doprovod jednoho významného muže cestujícího do hlavního města takže vám dozajista nebude vadit si přivstat a hodinu po svítaní být zde už připravení k odjezdu.“ Na chvíli se odmlčel a dřív než mohl kdokoliv cokoliv říct dal se znovu do řeči: „Ještě dneska skočíte na trhy a koupíte zásoby jídla pro pět lidí na týden. Nemusím vám doufám říkat aby jste kupovali pouze věci co nějakou chvíli vydrží…..Jakmile budete mít vše koupeno donesete to sem a naložíte na támhleten vůz.“ Arvik se zase na chvíli odmlčel a ukázal na jeden z vozů stojích vedle stájí na druhé straně dvora. Když se obrátil zpátky k mužům hodil Olafovi váček, který odvázal od pasu a pokračoval: „Zde máte peníze a až vše vyřídíte máte do zítřka volno. Máte nějaké otázky ?“

Pán Jeskyně - 24. března 2009 19:30

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V pokoji byl celkem dlouho klid takže si mohl postarší učenec v klidu zdřímnout. Bohužel vše je dočasné takže asi po půl hodině co odešel Arvik se ozvalo hekání mužů, kteří patrně nesli něco těžkého nahoru po nedalekém schodišti. Za chvíli se ozvali jejich těžké kroky blíž a v dalším okamžiku se zastavili u dveří. Na podlahu dopadlo něco těžkého a zpoza zavřených dveří se ozvalo bolestivé a hlavně velice sprosté klení. Jakmile hlas ztichnul někdo zaklepal na dveře a poté je pomalu otevřel. Na chodbě stáli dva muži oblečení do prošívanic s městskými znaky, kteří právě znovu zvedali truhlu o kterou Acrat požádal velitelova zástupce. Oba muži s truhlou vešli do pokoje a rozhodli se položit ji vedle té která už v pokoji byla než sem přišli.

Alrik z Talme - 24. března 2009 20:37

Příchod na dvůr kasáren Než se všichni nadáli, od brány se ozval nějaký další hluk. Chvíli byly slyšet hlasy stráží a do toho někdo, kdo měl asi ve zvyku poroučet. Brzy se ozval zvuk přibližujících se bot. Na nádvoří kasáren vešel nejprve jeden voják od brány a za ním následoval poměrně vysoký a vzpřímený muž v oděvu, který byste těžko viděli u někoho jiného nežli u šlechtice. Tuto zvláštní trojici pak uzavíral postarší chlápek v obyčejné tunice, kalhotách a hnědém plášti. Voják od brány, který oba cizince doprovázel od nahlásíl Arvikovi: „Pane, tenhle muž tvrdí, že ho posílá místodržící,“ Pak podešel kousek dozadu, jako by se bál, co bude následovat. Vysoký muž v oděvu šlechtice přistoupil blíž. „Ano, jdu přímo z jeho kanceláře,“ pravíl veliteli Arwikovi stroze. „A tahle chátra,“ pokynul hlavou směrem ke strážci, co je sem dovedl, „by se měla naučit uctivěji oslovovat šlechtice. Mé jméno je Alrik, rodem z Talmejských.“ Pak ještě než velitel Arwik stačil něco podotknout, podal mu urozený pan Alrik zapečetěný pergamen, na kterém se zaskvěla pečeť místodržitelství. Zatímco si Arwik přebíral pergamen, přejel urozenec letmo pohledem po celém dvoře a po lidech, kteří tam stáli. Na nikom se mu pohled ani na chvilku nezastavil. Pak si něco zamumlal pod vousy a upřel pohled na Arwika rozbalujícího rozkaz. Ten postarší muž v prostém oděvu, co přišel jako poslední, postával za šlechticovými zády a naopak si všechny velmi bedlivě prohlížel. Alrik z Talme Je mladý muž, vyšší postavy, nyní celý oděn v modrém brokátu(kabátec,nohavice). Přes ramena má přehozen sametový rudý plášť se stříbrem zdobeným lemem. Na prsou modrého kabátce je vyšitý znak stříbrného jestřába s široko roztaženými křídly, zpodobněným, jako by se zrovna snášel na kořist. U pasu mu na zdobeném opasku visí pochva ze stříbrem obité tvrdé kůže a v ní jednoruční meč z kvalitní oceli a ze zdobením na hruštici. Na nohou má pak pohodlné kožené botky. Mladíkovi oči, zdůrazněné nevýrazným obočím a světle hnědými vlasy jsou jiskrně zelené, a jaksi tvrdé a neústupné. Na jeho čele se již značí několik vrásek. Jeho postava je poměrně mohutná, ale rozhodně to není barbar.

Begox - 25. března 2009 17:23

Kasárna Když uvidím u brány Arvika, postavím se, abych vypadal, co nejméně lhostejně, i když je mi to vlastně šumák. Prostě nemám rád nepříjemnosti. Pozorně si prohlížím truhlu, kterou nesou ti dva. Co v ní asi bude? Těžko to bude žold. Nějaká černota? Blbost! Arvik a černota?!? Jestli to nemá něco společnýho s námi.. Tak copak nám řekneš? Zadívám se na velitele a čekám, co z něj vypadne za moudra. Hodinu po svítání? Vždyť jsme v poslední době skoro nespali. To máme být někomu k užitku? .. Aha, volno. Konečně něco pozitito.. dobrá zpráva. Zrovna, když se chystám promluvit a položit pár doplňujících otázek, objeví se v bráně ten šlechtic. Poslechnu si i jeho řeč a protože se mi zdá nevhodné skákat do řeči tomu šlechtici, mlčím dál a čekám na svou chvilku, až se Ti dva domluví. Třeba je to on a něco nám vyjasní. Z Arvíka bych stejně nic moc nedostal.

Pán Jeskyně - 25. března 2009 17:32

Povyk před bránou odvedl na chvíli Arvikovu pozornost od trojice mužů. Docela jej překvapilo, když na nádvoří vstoupil strážný vedoucí sem dva další muže z nichž jeden podle drahého a honosného oděvu musel být buď šlechtic nebo nezvykle bohatý obchodník. „Musím vás poprosit o prominutí za oba strážné příště se to už nestane. Sice vám neměli bránit ve vstupu ale jelikož měli rozkaz nepouštět sem nikoho kdo neslouží u městských stráží tak vás prostě museli zastavit i kdybyste byl sám císař.“ řekl klidným uctivým hlasem Arvik poté co se lehce uklonil urozenému šlechtici před sebou a odmávnul čekajícího vojáka, který okamžitě zamířil pryč. „Mé jméno je Arvik a jsem zástupce velitele zdejších kasáren.“ představil se když přebíral nejistě pergamen jehož pečeť v dalším okamžiku rozlomil a poté co rozmotal stočené psaní si jej rychle přečetl. Zpráva byla celkem krátká takže mu netrvalo příliš dlouho avšak jak bylo z jeho tváře vidět nebyl z toho co si právě přečetl zrovna nadšený. Znovu se zahleděl na šlechtice a aby si ujasnil situaci položil mu otázku: „Mohu-li být tak smělý co vás vede k tomu, že se chcete připojit jako doprovod k naší nepočetné skupině jedoucí do Argonu ?“ Ještě než mohl Alrik odpovědět pronesl poručík nejistě jakoby na omluvu: „Tedy ne, že bych vaši pomoc nevítal už vzhledem k tomu kolik mi dovolili si vzít mužů budu rád ale dostal jsem rozkaz jet přes průsmyky což není zrovna nejrychlejší a ani nejpohlednější cesta z Brokenu.“

Alrik z Talme - 25. března 2009 20:11

Rozhovor s poručíkem Arwikem Šlechtic se nejdřív jen pohrdlivě usmál, zvažujíc, jestli se poručík Arwik nedopustil moc velké drzosti, když se ho takhle hodlá vyptávat. Nakonec se však rozhodl odpovědět: "Nejspíš proto, že také mířím do Argonu. A také jsem chtěl pomoci příteli mého otce, Rotherovi z Amhere, který je v tomto městě místodržitelem. Myslíme si, že když si nemůžete dovolit příliš velkou stráž karavany, pomoc šlechtice a jeho doprovodu by se vám mohla hodit. Co jsem slyšel v okolních lesích se to jen hemží bandity a podobnou verbeží. A pokud si myslíte, že mi vadí pár kopečků a lesů, tak to se šeredně pletete." Urozený pan Alrik z Talme se na chvíli odmlčel. V ten okamžik k němu přišel ten postarší muž, co se držel vzadu a pošeptal mu pár slov, tak, že to skoro nikdo nemohl slyšet. Pak zase odstoupil. "Ano, ohledně toho doprovodu," rozhovořil se šlechtic znova, "Nemám moc jasné informace, vím, že by to mělo být jen několik mužů. Jsou to snad tito, ehm.. vojáci? Pohodil Alrik hlavou k několika nastoupeným mužům a očekával poručíkovu odpověď.

Olaf Tanberg - 25. března 2009 20:57

Kasárna Koukám do váčku, kontroluju kolik sme dostali peněz na útratu a už si pomalu v hlavě převaluju, co vše bude potřeba koupit. Sušené maso, chlép, pivo, vaky vodou naplníme zde. Vcelku dost vybavení můžeme vzít z kasárna, ať už kotlíky, lana a tyto nepostradatelné věci. Šlechtice si nikterak nevšímám a neřeším jej. Holobrádek o dobře deset let mladší než já mě nemůže rozhodit. Když se o nás vyjádří pohrdlivě mám o něm jasno. ...debil... zasloužil by si zliskat a nakopat prdel, aby se vzpamatoval... beztak bude cestou jenom překážet a poslouchat nějakého nafoukaného smrkáče nemám chuť.. Můj pohled mluví za vše, temně se usměju a přiváži si měšec k opasku. Skoro sme si myslel, že dnešní den mi už nic nezkazí. Mýlil sem se. Nu což večer si aspoň zajdu za Ančetem, tím děvčetem co posluhuje u starého zelináře a zaskotačím si s ní na slámě. Ne nadarmos e říká nikdy nevíš, kdy to bude naposledy. Teď už jen čekám na poručíka, až nás propustí a my budeme moci jít po svém a nakoupit.

Pán Jeskyně - 25. března 2009 21:13

Arvik si všiml reakce jenž jeho dotaz vyvolal u šlechtice a dospěl k názoru, že dnes už klást další otázky nebude. Vlastně mohl být rád, že se k nim muž přidá bez toho aby jej musel přemlouvat. Už jen přítomnost šlechtice je bude určitým způsobem chránit jelikož většina drobných band lapků si určitě netroufne zaútočit když s nimi pojede urozený člověk což jim ušetří řadu zbytečných zdržení a potyček v nichž by mohli přijít snadno ke zraněním či dokonce o život. „Bohužel jsem si mohl jako doprovod vybrat jenom tři vojáky, které zde vidíte jelikož většina vojáků musí kvůli jistým důležitým záležitostem zůstat ve městě. Pokud nepočítám vás a vaše muže pojede s námi už jen jeden poněkud svérázný učenec jehož máme chránit a ještě průvodce s nějakým děvčetem , který se vyzná ve zdejším okolím a je ochotný nás vést touhle cestou.“ zhodnotil poté situaci Arvik z jehož hlasu bylo patrno, že se mu to co říká zrovna moc nezamlouvá zejména co se týče velikosti doprovodu. Když domluvil zadíval se kamsi dozadu za šlechticova záda a zničehonic řekl: „Ještě je zde jedna maličkost máme s sebou jen jediný vůz na, který se krom naší výbavy musí ještě vlézt poměrně velká truhla...takže mám pro vás nechat připravit druhý nebo jste si vše již zařídil ?“

Alrik z Talme - 25. března 2009 21:31

Rozhovor s poručíkem Arwikem Alrik z Talme se překvapeně podívá na poručíka. "To není mnoho můžů, ale myslím, že to snad postačí. Máte pravdu, někteří bandité by si na urozence nedovolili, protože by se báli pomsty. Avšak, co já vím, tak v těchhle hvozdech je jich spousta, a myslím, že ani to je neodradí. Naopak. Každopádně věřím, že si s nimi dovedu poradit. A navíc tu budeme mít vaše muže a vás... Dodá urozenec, jako by to nemělo skoro váhu, a stiskne jílec svého meče. Pak jako by nic zprudka začne: "Samozřejmě, že mám svůj doprovod, vůz i koně. O mě se vůbec nemusíte starat! Budu tady před kasárna čekat brzo ráno, jak mi řekl Místodržitel. Doufám, že se vaše skupina moc neopozdí, poručíku... Nerad bych čekal dlouho. A teď, pokud už nic nepotřebujete... Rád bych odešel po svých záležitostech. Šlechtic se odmlčí, jako by čekal, zda k tomu poručík Arwik ještě něco nedodá. Pak se napolo obrátí na podpatku a zamíří pomalou chůzí k bráně ven z kasáren.

Damar Zarkos - 25. března 2009 21:48

Kasárna Když Arvik projde branou, ještě přežvykuji poslední kus chleba. Se znuděným výrazem na tváři si poslechnu rozkazy. Přivstat si? Ten se snad zbláznil... No alespoň se konečně dostaneme ven, ale asi to nebude zrovna nejbezpečnější. Tím líp. Koutky úst se mi zvednou do letmého úsměvu. Copak jsme nějací sluhové, aby nás posílali na nákupy? Snad se podaří ulejt si pár drobáků na pivo. Šlechtice pozoruji přivřenýma očima. Hned jak otevře pusu, je mi jasné, že je to jen další prachatej hejsek, znuděnej přepychovým životem u svého papínka. A to s námi pojete taky tenhle? No to potěž prdel... Když budeme mít štěstí, tak ho první bandita, co potkáme, zabije. Když mne přestane bavit prohlížet si šlechtice, obrátím svou pozornost k plánování večera. Už se nemůžu dočkat, až si dám pivko. Doufám, že tam bude i ta holčina, co minule roznášela pití. Ta by totiž rozhodně stála za hřích... No tak dělej Arvi, tady dřív zakořenim, než se vykecáš s tim rozmazlencem. Stejně jako ostatní netrpělivě čekám, až nám dá Arvik rozchod.

Pán Jeskyně - 26. března 2009 16:47

„O tom že by jste si s chátrou jenž se v posledních letech usmyslela přepadat pocestné poradil je mi jasné avšak tihle prevíti rádi utíkají hluboko do lesa kdykoliv zahlédnou pár vojáků a na to abychom je honili tam nejsou prostředky ani lidé.“ řekl šlechtici smutnou pravdu Arvik a jelikož byl šlechtic už na odchodu pronesl ještě v rychlosti pár slov na rozloučenou „Nebojte osobně se postarám o to aby jste nemusel čekat….Doufám že se vám vaše záležitosti podaří úspěšně vyřešit a zatím nashledanou.“ Uklonil se odcházejícímu a vyprovázel ho pohledem ze dvora kasáren. Jakmile Arlik prošel bránou pryč otočil se zpět k mužům a spustil: „Tak to by jsme měli. Tak co vy tři máte nějaké otázky nebo je vše jasné. Pokud se na nic nechcete zeptat můžete už jít ať stihnete vše vyřídit než začnou oslavy to by jste už pak nic nekoupili.“ Jakmile poručík domluvil otočil se na patě a zamířil ke dveřím do budovy. Po dvou krocích jakoby si na něco vzpomněl se zastavil. Okamžitě se k vám otočil čelem a křiknul: „Pokud vám zbudou nějaké peníze tak si je nechte ale až co zůstane….a pokud hodláte oslavovat tak nezapomeňte, že zítra brzy vstáváte a jestli přijdete pozdě kvůli tomu, že jste se dneska opili tak si to odskáčete.“ Poté co domluvil si otevřel dveře a zmizel v hlavní budově….

Alrik z Talme - 26. března 2009 20:43

V hostinci a na tržišti Alrik z Talme odešel z kasáren a zamíříl i se svým postarším sluhou Raganem směrem k tržišti na náměstí. Po široké ulici se v tuto večerní dobu potloukalo hodně lidí, Alrik je všechny bez zájmu míjel a brzy stáli s Raganem na horním konci náměstí. Na této velké ploše bylo živo. Spousta stánků a davy lidí. Alrik však nejprve zamířil k hostinci, kde se předtím ubytoval. Jméno toho hostince znělo „U Tří pohárů“ a byl to jeden ze dvou hostinců tady ve městě, samozřejmě ten lepší a taky trochu dražší. V lokále bylo mnoho lidí. Hostinský si však mladého pána všiml a kývnutím jej pozdravil. Aby taky ne! Byl to přece bohatý zákazník. Než se šlechtic stačil dostat ke dveřím ke schodišti do obytného patra, všiml si Michala u jednoho stolu, jak hraje v kostky s pár chasníky, pije pivo a hlasitě se směje. Michal byl podomek z tvrze Alrikova otce a nikdy neměl kladný vztah k práci ani k dodržování pravidel. „Doveď ho nahoru, Ragane, ať je tam brzy.“ řekl sluhovi, který ho doprovázel. Alrik vlastně Ragana za sluhy nepovažoval. Vážil si jej pomale jako svého otce. Ragan byl starý lišák, který toho už spoustu zažil a vyznal se v mnoha věcech. Alrik z Talme se často řídil jeho radou, protože to byla dobrá rada. Šlechtic tedy nechal Ragana, ať dokope Michala nahoru do pokoje a sám už vystupoval po schodech. Naproti němu se zrovna těžkopádně potácel nějaký tlustý kupec. Když na něj Alrik zlobně pohlédl, kupec uvolnil cestu vzhůru a zamumlal: „Buďte zdráv.“ Na čež mu Alrik neodpověděl, nechtěl se zahazovat s nějakým otylým kupčíkem. Plebejci. Nahoře našel svůj pokoj zamčen, tak vstoupil do pokoje svých tří sluhů. Byl tu Jarik a zrovna si četl nějakou tisklou knihu, kterou si s sebou vzal. Uměl totiž narozdíl od Ragana a Michala číst. Jakmile spatřil Alrika, odložil knihu a zvedl se ze slamníku a podal šlechtici klíč od jeho pokoje. „Radši jsem zamknul, aby se něco neztratilo, potlouká se tu kdovíkdo.“ vysvětlil. „Dobře,“ odvětil prostě šlechtic. „Jariku, připrav si odění, vyrazíme ještě na trhy a ty půjdeš se mnou.“ V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vyvlekl Ragan Michala za ucho. „Tady mistr, nám už udělal slušnej účet. Několik stříbrňáků za chlast a nějaký dluhy za hru v kostkách na vaše jméno pane Alriku.“ Michal se zatvářil, co nejproviněleji. Šlechtici po tváři přelétl stín. „Říkal jsem ti snad, že si na tu svoji hru máš dávat pozor, ne?“ vyjel na Michala ostře. „To si zaslouží nějakou práci navíc, a dám tě spráskat, pokud se to stane znova! Hraj si, ale za svoje stříbro!“ „Ano, pane slibuju, že se to už nestane, šak vy víte... to jsou ty moje nešťastný ruce, šecko prohraju...“ „To mě nezajímá!“ zařval šlechtic. „Tak, ale teď je třeba něco udělat,“ pravil už pokojněji. „Ragane, vem sebou Michala a kupte někde ještě jeden pytel ovsa pro koně. Co nejlevněji. A potom ještě jeden menší soudek vína. Nějakou střední kvalitu.“ Jakmile to šlechtic dořekl, Michalovi zazářily oči. Nyní se šlechtic obrátil na Jarika, který už byl připraven vyjít ven. Na sobě měl bílé lněné kalhoty a šedou prošívanici s našitými železnými kroužky. U pasu se mu houpal tesák. „My teď taky půjdeme sehnat něco na trh, Jariku. Vem sebou pár zlatých a schov je, ať o ně nepříjdeme, kvůli nějakému kapsáři.“ Na tržišti bylo přes pokročilou dobu hojně lidu, to prý proto, že se tu na zítřek chystala nějaká slavnost nebo něco podobného. Alrik v závěsu za Jarikem, který mu občas uvolňoval cestu, mířil kolem stánků a prohlížel si vystavené zboží. Trhovci se překřikovali, aby přitáhli pozornost urozeného muže. Ale Alrika nezajímaly nástěnné koberce nebo sušené ryby. Hledal stánek se zbraněmi, pokud by tady něco takového bylo.

Pán Jeskyně - 26. března 2009 21:07

Poměrně rozlehlé náměstí protáhlého oválného tvaru se nacházelo přibližně uprostřed města. Okolo náměstí stojí nejhezčí a také nejdražší domy v celém městě, které vlastní většinou bohatí kupci a řemeslníci. Díky podloubí těchto domů se dá náměstí za deště obejít kolem dokola aniž by se člověk příliš smočil. Přes náměstí musel projít téměř každý kdo se nechtěl proplétat změtí úzkých městských uliček a chtěl se dostat do pevnosti v severní části města v níž sídlil místodržící a nebo se odtamtud dostat zase zpět k hlavní bráně. Vedli tudy také hlavní městské ulice spojující jednotlivé čtvrti i nepříliš významné uličky vedoucí do různých někdy i nebezpečných zákoutí kde se poměrů neznalí návštěvník města mohl snadno dostat do maléru. Na náměstí se také nacházela městská radnice situovaná tak aby na ni padlo oko každého kdo přicházel od hlavní brány. Přibližně uprostřed náměstí si místní postavili na silném pramenu kdysi kašnu jenž slouží svému účelu až do dnešních dnů. Důležitým místem je také hostinec, který uvidí člověk přicházející od městské brány po své levé ruce. Tento vydlážděný pozvolna se k jihu zvažující kus země je místem kde se několikrát do roka konají velké trhy na nichž si může kdokoliv koupit téměř cokoliv pokud na to měl peníze. Stánky trhovců stojí téměř po obvodu celého prostoru takže vytváří jakousi podkovu jenž obepíná davy lidí kteří sem přišli ulevit svým měšcům či změnit své výrobky. V posledních letech zde sice chybí zboží z jiných provincií císařství avšak případný návštěvník měl stále z čeho vybírat. Najdou se zde nejen prodejci běžných objektů lidského obchodu jako je jídlo, keramika, košíky, látky, kůže ale své výrobky zde nabízejí přední brokerští zbrojíři. Na okraji toho všeho se obchoduje se zvířaty mezi nimiž lze sehnat nejenom vykrmenou husu ale i jezdeckého koně.

Olaf Tanberg - 27. března 2009 08:34

Po odchodu nobility a tržiště Když ten šlechtickej synek a šašek dle snad nejen mého názoru odejde jen zakroutím hlavou a nevěřícně si povzdechnu. Pak s epodívám na své druhy ve zbrani a když vidím, že ani oni nejsou z pana Alrika ovázaní smutně se usměju. A hned po té co odejde i poručík se podívám na váček, znova na kumpány, a pak pravím: "Tak pojďme mládenci, ať si ještě užijem aspoń něco z zbytku dne." pokývu k bráně a potěžkám měšec. "Mám návrh, pojďme ať sme co nejdříve v hospodě- dal bych si pořádné pivo a natáhl nohy, nejdříve, ale kupme nějaké maso, chléb..." vypočítávám. "Lana a ostatní vybavení můžem vzít ze skaldu, myslím, že za to se ani Arvik zlobit nebude." navrhnu ještě a čekám co na to chlapi.

Begox - 27. března 2009 13:46

Kasárna Arvikovi jenom přikývnu, jakože rozumím a na nic se zeptat nechci. Obrátím se k Olafovi s Damarem: "Co se nejdřív podívat do skladiště, co tu vlastně máme, naložit to na vůz a pak se teprve vydat na trh? Až se vrátíme, nemusíme se s tím zdržovat a můžeme rovnou do víru města.. A taky budeme vědět, co vlastně potřebujeme a nemusíme se vracet na trh, kdyby to tu nebylo." Počkám, co mi odpoví a pak se vydám s nimi buď do skladiště nebo na tržiště..

Damar Zarkos - 27. března 2009 16:12
	Kasárna Vyprovázím šlechtice znuděným pohledem a přitom poslouchám Arvikovy "dobré" rady. Copak jsme nějaký malý haranti? Co kdybys nám ještě napsal návod... Když Arvik odejde, vyslechnu si návrhy Begoxe a Olafa. Taky bych se radši podíval do kasáren hned. Alespoň nám pak zbyde víc peněz na pivo a holky. Při poslední větě se vesele zazubím a pak si to s ostatnímy namířím do skladu.

Pán Jeskyně - 27. března 2009 19:59

Skladiště kasáren je stará ale poměrně dobře postavená budova jenž stojí na druhé straně nádvoří než se momentálně nacházíte. Už když se kasárny stavěli tak ten kdo je navrhoval počítal s tím, že čas od času bude potřeba něco přenosit a tak aby budoucím vojákům ušetřil práci umístil je mezi stáje a ubytovnu mužstva. Na rozdíl od ostatních budov má skladiště tři patra takže je nejvyšší budovou kasárenského komplexu. Jediným vstupem do této stavby jsou dřevěná pobitá vrata jenž jsou většinou otevřená protože jsou zároveň zbrojnicí takže vždy když vojákům končí služba sem ukládají zbraně a zbroj a odtud druhý den před nástupem na stráž si ji opět berou. Krom kupí, sudlic, seker, luků, kuší ,šípů, šipek, tětiv, prošívanic, helmic, štítů a další výstroje vojáků je možné zde najít sedla, uzdy, lana, pár sudů s olejem, hřebíky, tyče, dva velitelské stany, lucerny, louče, kladiva, žebříky, vaky a mnoho dalších často zbytečných věcí. Všechno je vždy pečlivě roztřízeno za což zodpovídá postarší skladník Rodgar jenž kdykoliv zahlédne, že někdo ukládá něco jinam než to patří hned na nešťastníka spustí proud podrážděných slov po, nichž si každý většinou příště rozmyslí zda mu za to stojí udělat pár kroků navíc k regálu kam věc patří. Na druhou stranu ví Rodgar pokud je daná věc ve skladu vždy kde se nachází a v jakém je stavu což je důvod proč zde slouží i přes svůj pokročilý věk v němž už je odkázán na hůl a pro práci potřebuje pomocníka.

Alrik z Talme - 28. března 2009 12:53

Na tržišti a zpět v hostinci Po chvíli proplétání se davem, zahlédl Jarik stánek, kde jakýsi šlachovitý obr prodával zbraně různých druhů. Na desce stolu tu leželo několik dýk, tesáky, sekyry, meče a další zbraně. Šlechtic přišel blíž a jal se prohlížet vystavené zboží. Pak se mu pohled zastavil na prostém meči, který však byl na první pohled dílem zkušeného kováře. „Mohl bych si prohlédnout tento meč,“ spíš konstatoval než se zeptal a obchodník mu meč podal. „Je velmi dobře vyvážený a myslím, že je to mistrovská práce,“ řekl šlechtic, jakmile si meč potěžkal, a podal meč Jarikovi, aby i ten jej mohl ozkoušet. Obchodník prostě pravil: „Koval ho můj bratranec, dělá to už od mlada a široko daleko není lepšího mečíře.“ Jarik meč taky ozkoušel a přikývl, že je dobrý. Brzy už se šlechtic se svým zbrojnošem prodírali zpět davem. Zbrojnoš nesl v pochvě u pasu meč a na druhé straně se mu houpal tesák. „Děkuju vám pane Alriku, takový dar... vždycky jsem si přál vlastnit meč. Zatím jsem v ruce držel jen dřevěný,“ mluvil Jarik nadšeně a s povděkem. „Víš,“ začal šlechtic, „Byl jsi to ty, kdo se mnou po většinu času trénoval na cvičišti šerm a s dřevěným mečem se umíš ohánět stejně jako já, takže proč bys neměl mít opravdový? Až nastane ta chvíle, tak pojedeš do boje po mém boku s mojí zástavou, a tudíž je tvým právem nosit meč.“ Oba dva muži zamířili houstnoucí tmou k hostinci. V lokále bylo ještě víc živěji než předtím. Popíjelo se, hráli se kostky a odkudsi z rohu zaznívaly akordy cytary. Šlechtic si zavolal hostinského, který se zdál být značně zaneprázdněn, ale pro urozeného muže si vždycky chvilku našel. „Hostinský, dej mi zanést nějaké jídlo na pokoj, necítím se na to přebývat tu v lokále, jsem již unaven.“ Hostinský přikývl a cosi zamumlal a šlechtic se odebral k pokojům, přičemž do něj málem vrazil nějaký přiopilý měšťan.

Acrat - 28. března 2009 22:23
	soukromá zpráva od Acrat pro Kasárna Acrat pokojně spal na stoličce a čas od času si nevědomky odfrkl. Při nárazu truhly s sebou Acrat trhl a vyskočil. "Vybuchne to!" zakřičel a skočil ke dveřím. To vše během pár vteřin. "Uf, už jsem se lekl Acrate, že jsme zase v Koviru." řekl si spíš pro sebe a došoural se k oknu a otevřel ho.

Olaf Tanberg - 30. března 2009 08:20

Kasárna respektive skladiště Souhlasně pokývu hlavou a vyrazím s mládenci do skladiště. "Zdravím Rofgare," pozdravím starého pána. "Potřebujeme nějaké věci na cestu, " pronesu k němu a už jdu s ostatníma sbirat výstroj. Tam pobereme vše, co je potřebné ať už jsou to lana, křesadla a ocílky, deky, lucerny, lahve oleje (prosím ostatní o doplnění, kdybych něco zapomněl), kuše, toulce se šipkami, štíty. Připravíme vaky na vodu, do kterych vodu dodáme až ráno, aby byla co nejčerstvější, jiné vaky vezmem na pivo a víno. Poté s evydáme na trřiště, kde dokoupíme zásoby masa, chleba a pečiva. Přidáme víno, pivo a pár dalších drobností k jídlu- suchary a podobně, do klece možná pár slepic? (čekám an reakci ostatních:)))

Damar Zarkos - 30. března 2009 13:48
	Kasárna respektive skladiště Následuji Olafa do skadiště. Kývnu stařečkovi na pozdrav a hned si to zamířím k nejbližším policím. Zde začnu vybírat potřebné věci, jako toulce s šípy, plachtu z naolejované kůže proti dešti, pár náhradních tětiv atd. Když odnosíme věci na vůz, vydáme se s ostatnímy na tržiště a nakoupíme potraviny oves pro koně, pokud nebyl ve skladišti.

Begox - 30. března 2009 17:10

Skladiště, tržiště Následuji své dva kolegy a beru, co mi přijde na mysl a oni ještě nemají. Osobně dávám přednost loučím před lucernou, takže nějaké beru. Deky? Nese Olaf. Plachta proti dešti.. má Damar. To je snad všechno. Velitel stan nepotřebuje a ten nafintěné panák se o sebe prý postará sám. Tak už jen zbraně.. Otočím se ke zbraním, beru si luk a nějaké pytle se šípy, sekeru na dřevo a palcát pro každý případ.. Štíty bere Damar a bojovou sekeru mám za pasem. Na tržišti se kromě zmíněného poohlédnu po uzeném mase, které určitě týden vydrží v jakýchkoliv podmínkách. Taky pytel s obilím na placky se bude hodit. Když se opět dostaneme na nádvoří kasáren a složíme náklad na vůz, pronesu ke kolegům: "Jestli myslíte, že máme všechno, můžeme na pivko nebo dvě." Sekeru nechám na voze a s sebou si beru jenom dýku pro nejhorší případ.

Pán Jeskyně - 30. března 2009 20:07

Už když jste prošli vraty do skladu tak vás začal sledovat svýma neúnavnýma očima stařičký skladník, který se od vás nevzdálil dokud jste neodnesli poslední kousek výbavy na dvůr a nesložili jej na vůz. Jelikož mu stále v určité míře sloužil sluch dobře věděl kam se chystáte a tak vás nechal bez námitek vzít si potřebujete. Zatímco jste chodily kolem dveří mohli jste zahlédnout jeho pomocníka, který pečlivě zapisoval co si berete. Po chvíli bylo vše potřebné ze skladu naloženo na voze, který byl zatím z víc jak poloviny prázdný takže zbývalo pro zbytek nákladu a potraviny dost místa a vy jste bez nějakého dlouhého otálení se vydali na nedaleké trhy, kde jste se mezi množstvím stánků snažili najít ty u nichž se prodávali potraviny. Po chvíli prodíraní davem lidí se vám podařilo dostat tam kam jste měli namířeno. Nejprve jste se dostali k prodejci masa od kterého jste odešli s měšcem o něco lehčím ale zato obtěžkáni pytlem v němž jste nesli trochu vepřového, hovězího, zvěřinu a pár pěkných kousků uzeného. O tři stánky dál prodával své pečivo místní pekař u něhož jste koupili asi tucet čerstvých bochníků chleba o kterém prodávající tvrdil, že vydrží i týden aniž by se zkazil či příliš ztvrdnul. Po chvíli klábosení jste si ještě koupili pytel mouky pro případ, že by přece jenom chléb nebyl až tak skvělí jak veselí mužík s tmavými dlouhými vlasy tvrdil a mohli vy si mohli alespoň udělat placky. Jelikož hned vedle nabízela své sýry jedna vesničanka kyprých tvarů neváhali jste a jede jste si od ní koupili. Možná protože měla pro vojáky slabost se vám s ní podařilo smlouvat a nakonec nakoupit o pár stříbrňáků levněji. Protože jste stále neměli nakoupeno vše pro co jste sem přišli museli jste se s ní rozloučit a prodírat se k dalšímu stánku od něhož vás dělila téměř čtvrtina náměstí. Po chvíli čekání jste se dostali na řadu a koupili jste dva malé soudky piva z nichž jste po chvilce přelili jejich cenný obsah do čtyř objemných vaků. I přes veškerou snahu se vám ale nepodařilo najít nikoho kdo by prodával víno a po chvíli vyptávání jste zjistili, že oba vinaři své zboží prodali již včera takže jste hledání vzdali. Na druhou stranu jste náhodou, když jste rychlím krokem míjeli část náměstí na níž se prodávali zvířata narazili na vesničana jenž prodával vcelku slušně rostlé husy. Ačkoliv jste se snažili tak se vám nepodařilo s ním příliš smlouvat a tak jste mu nakonec zaplatili plnou cenu za čtyři ptáky zavřené v proutěných klecích. Za téměř hodinu co jste nakupovali se téměř slunce ztratilo za obzorem a náměstí momentálně osvětlovaly všudypřítomné louče. Jelikož jste nakoupili téměř vše kvůli čemuž jste sem přišli a také protože jste už pomale cokoliv dalšího neměli jak pobrat rozhodli jste se pro návrat do kasáren, kde jste vše složili na vůz, který jste překryli plachtou pro případ, že by pršelo. Nyní jste měli všechny své povinnosti za sebou a mohli jste se věnovat příjemnějším věcem na které vám podle Olafova počítání zbyla celkem slušná částka takže jste se vydali do hospody na náměstí. Cestou k hospodě jste se znovu vmísili mezi jásající lidi, kteří využili před chvíli zahájené oslavy k tomu aby utratili část toho co si nes vydělali. Na rozdíl od po okolí rozestavěných stráží jste se vy dnes mohli věnovat zábavě a nemuseli jste až do rána umravňovat výtržníky. S tímto vědomím jste vstoupili do hostince U Tří pohárů kde bylo stejně přelidněno jako venku. Po schodech chodili hosté nahoru do svých pokojů popřípadě dolů do rušného lokálu. Většina zákazníků byli obchodníci ale našel se i mezi nimi mírně napití bard jenž hlasitě prozpěvoval nějaký příběh o hrdinném rytíři jenž právě zabíjel v temném lese vůdce banditů. Bohužel jelikož by hostinec plný lidí byly téměř všechny stoly obsazeny až na dva. U jednoho seděl místní rváč a v dalších hledech docela pochybný člověk jenž měl prsty ve většině nekalostí jenž se ve městě děli a o němž se proslýchalo, že má na svědomí nakolik vražd avšak nikdy ho při ničem nechytili. Spolu ním bylo u stolu ještě několik jeho druhů a hlučně hráli kostky. U druhého volného stolu seděl nepříliš vysoký muž s hnědýma vlasy oblečený do prostého přesto kvalitního oblečení. Zrovna s bavil s sotva jedenáctiletou dívkou s dlouhými tmavě hnědými vlasy jenž seděla s ním u stolu a zrovna dojídala poslední sousta večeře. Děvče bylo oblečeno kupodivu do chlapeckého úboru, který podle toho jak vypadal byl koupený teprve nedávno. Právě když kolem stolu prošla šenkýřka tak se na ni chlapík otočil a něco křikl. Slova zanikla v hospodském mumraji ale na náhodou jste zahlédli výraznou jizvu jenž se mu začínala od půlky tváře a končila někde ve vlasech kousek nad uchem…

Alrik z Talme - 30. března 2009 21:10

Hospoda - ve výčepu se kostky hrají - sluha Michal Jakmile se Michal i s Raganem vrátili z města z nákupu a vše patřičně uložili, počkal Michal, až ho nikdo nebude sledovat a vzal si něco z váčku, který sloužil pro potřeby sluhů a vyrazil opatrně dolů do výčepu. Měl štěstí, že ostatní byli právě v pánově pokoji a o něčem se radili, takže si řekl, že si zahraje pár partiček a hned se vrátí. Určitě se podaří zpět vyhrát i to, co jsem posledně prohrál... a už nebudou žádný námitky. Michal sešel pomalu ze schodů dolů. A vešel do nabitého výčepu, kde byla hlava na hlavě. Prodral se ke stolu s hráči, kteří jej pozdravili radostným hulákáním, jakmile jej spatřili a uvolnili mu jedno místo. Michal sedl: "Tak, co braši! Necháte mě moje stříbro vyhrát zpátky?" S těmito slovy vzal kožený pohárek s kostkami a pořádně je v něm protřepal. A hra se rozproudila...

Olaf Tanberg - 31. března 2009 08:59

Tržiště a návrat do kasáren- cesta na "bojiště alkoholismu a lásky" Když nakoupíme vše potřebné a začneme to skládat na vůz chvíli koukám na vybavení a ještě se vrátím do skaldiště, kde vezmu dva kotlíky, které ještě přihodím na vůz. Pak rozdělím peníze mezi chlapy a naše měšce přece jen trošku ztěžknou. Pak si zajdu do kasárny a tam složím přilbu k ostatním věcem, které si zítra ještě rychle přibalím do vaku. Pak vyjdu ven, bez helmy i batvatu, u pasu se mám rovněž už jen dlouhou dýku, meč sem nechal v kasárně u svých věcí, tak jako je běžné spolu s bucklerem. "Tak pojďme, mám žízeň jako trám a hlad snad ještě větší." a vedu je do hospody, zastavíms e ve dveřích a uvažuju kam si sednout. Pokývu ke stolu, kde sedí muž s dívkou. "Tam?"

Damar Zarkos - 31. března 2009 21:41

Kasárna - taverna Odvláčíme celý náš náklad zpátky do kasáren a naložíme věci na vůz. Ještě než se odebereme vzpět do města (rozumněj do hospody), zastavím se u své pryčny a vysvleču se z prošívanice a helmy. Odložím luk i toulec a sundám si i jednu pochvu s dýkou. Odlehčen o většinu výstroje a výzbroje se vrátím zpátky a s ostatnímy si to namíříme přímo do Tří pohárů. Jak se dalo očekávat v taverně je plno k prasknutí, ale po troše zkoumání lokálu Olaf objeví stůl, u kterého je ještě několik volných židlí. No nikam jinam to ani nejde. Tak hlavně pojďte, už se nemůžu dočkat až si dám pivko. A zamířím rovnou k sedící dvojici.

Begox - 01. dubna 2009 00:12

Kasárna, hostinec Když jsou věci uložené pevně a bezpečně na voze pod plachtou, odeberu se ke svému lůžku. S sebou si z vozu vezmu štít. Radši ho budu mít u sebe, než ho zítra hledat.. Shodím přebytečnou výstroj a zůstanu jen v "civilu". Letmým pohledem zkontroluji své zítřejší vybavení a když se ujistím, že je vše, jak má být, vydám se s ostatními do města. Cestou k hostinci sleduji ruch. Srdce vojáka se nezapře a jednou nebo dvakrát si uvědomím až po chvíli, že dnes opravdu nikoho umravňovat nemusím. Hlavně, aby nikdo nemusel umravňovat mě.. Spadne ze mě všechna tíha a jenom bezelstně koukám v davu po holkách. V lese jich asi moc nebude a pěkně si užít je nejlepší na spaní. Na sucho se ale špatně hledá a tak miřím s ostatními k hospodě. Osud (nebo vypravěč :-P ) nám moc místa nenechal a když si mám vybrat mezi jistou rvačkou a cizincem s jizvou, volím taky raději jizvu a následuji Damara ke stolu. "Dobrý večer pane! Slečno." Posadím se vedle Damara a snažím se upoutat pozornost šenkýřky.

Olaf Tanberg - 01. dubna 2009 08:19

Hostinec Když je odsouhlasen stůl s dívkou v mužských šatecha mužem i já jdu usednout. Sednu si tak, abych měl pokud možno přehled nad celou místností a pozdravím. "Zdravím," zamumlám a když vidím, že Begox už volá šenkýřku usměji se a vyčkám až dojde. Jakmile se objeví u stolu poručím si: "Pivo a něco k snědku šenkýřko, co dobrého dnes může hospoda nabídnout?" optám se už o poznání veseleji. Když slyším nabídku mlsně se olíznu. "Dám si tu hrachovou kaši, pořádnou klobásu a půl bochníku chleba," řeknu si a zamrkám an jednu z děveček, která vypomáhá v kuchyni. Pak s epodíváým po ostatních co si dají...

Begox - 01. dubna 2009 21:26
	Hostinec Podívám se na hostinskou a když si Olaf objedná, jen se mi začnou sbíhat sliny. "Dám si to samé. Hrachovku i pivo! A je na mě vidět, že už se nemůžu dočkat..

Damar Zarkos - 02. dubna 2009 15:40

Hostinec Projdeme přeplněnou hospodou až ke stolu, kde kývnutím hlavy pozdravím a posadím se vedle Olafa. Ještě že už ty trhy končí, člověk skoro nemá ani kam si sednout... Nechám ostatní aby přivolali šenkýřku a nakonec si také objednám. Já si dám klobásu, sýr a taky kus chleba, ale hlavně pořádný korbel piva. S úsměvem nad představou všech těch dobrot, co za chvíly spořádám, se pohodlně opřu a vyčkám návratu šenkýřky. Dlouhou chvíly si krátím pozorováním dvojice k níž jsme si přisedli.

Pán Jeskyně - 02. dubna 2009 16:52

Cesta přes lidmi narvaný lidmi byla občas obtížnější než na náměstí už jen protože ze mezi stoly a lavicemi nebylo tolik místa. Kolem panovalo veselí a kdejaký kupčík se předháněl v tom kolik vydělal či jak levně nakoupil. Od jednoho stolu jste uslyšeli přiopilého hosta líčit jak prý dnes ráno někde za městem vynesli z podzemní hrobky dva mrtvé avšak jeho zanícený výklad postrádal jakékoliv detaily a možná si jej opilec vymyslel aby zaujal své podobně střízlivé obecenstvo. Když jste přišli blíže ke stolu tak zrovna dvojice končila svůj rozhovor. „….kdy zítra vyjedeme?“ tázalo ze zájmem se svého společníka děvče. „Hodně brzo takže dnes žádné ponocování rozumíš. Ráno za svítání tě vyženu z postele i kdybych měl si měl dojít pro vodu do kašny a pak tě s ní polít…a už to dojez.“ řekl s úsměvem na tváři muž, který kupodivu od zbytku hostů byl střízlivý a korbel piva před sebou neměl vypit ani z půlky. „To myslíš vážně s tou vodou nebo je to jeden….“ chystalo se odpověď děvče krájející si kus sýru avšak svou otázku nedokončilo protože k jejich stolu přisedli znenadání stři muži. „Smrtelně vážně“ odpověděl jí hlasem z něhož bylo jasné, že spíš by z nebe začali padat žáby než by něco takového udělal a pak pozdravil příchozí „Dobrý podvečer pánové...“ Ani děvče nezapomnělo na dobré vychování a špitlo: „Dobry večer.“ Avšak tím veškerý další hovor z její strany skončil a z ničeho nic si začala víc své večeře ale občas když si myslela že se nikdo nedívá střelila po vás zvědavým pohledem. I muž u stolu se nezdál že byl měl potřebu nějak zvlášť mluvit ale když přišla šenkýřka aby zjistila co si trojice mužů chce objednat a jakmile tak učinili z ničeho muž nic promluvil: „Taky bych měl jedno přání jestli můžu být tak smělí. Pokud si v tomto mumraji na nás vzpomeneš nachystej nám na ráno něco k snědku. Budeme s Elean muset za svítaní vyrazit a nechci cestovat s prázdným žaludkem.“ „No že si to ty tak ti připravím snídani jak pro císaře.“ odvětila mu šenkýřka a střelila po něm úsměvem. „Děkuji budu už teď se těším na ráno…“ křikl za ní muž, obrátil se k trojici a aby přetrhl mlčení u stolu zeptal se: „Taky jste přijeli na trhy nebo jste místní ?“

Pán Jeskyně - 02. dubna 2009 18:03

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Oba vojáci přešli přes pokoj aby tam položili bednu. Když se zbavili svého břemene řekl ten na pohled mladší: „Pane, poručík Arvik vám vzkazuje, že prý ty věci co jste chtěl vám sehnal a brzy vám je přinese. Kdybyste prý ještě něco potřeboval tak nám to máte sdělit a my se o to už postaráme.“ Mladík se na chvíli odmlčel ale nakonec jeho zvědavost zvítězila a přece jenom se zeptal: „ Mohu se vás zeptat k čemu potřebujete druhou truhlici když zde už jednu máte ?“ Jakmile se rozvykládal ten mladší tak se osmělil i druhý voják, který doposud mlčky stál vedle skříně: „No a taky by nás zajímalo k čemu potřebujete žáby a ocásky ještěrek…tedy pokud vám nevadí nám to říct“

Begox - 03. dubna 2009 10:34

Hostinec Při pomyšlení na jídlo se jenom olizuju. Samozřejmě si také prohlédnu naše spolusedící a když se s námi ten cizinec dá do hovoru, rozmyslím si, co mu řeknu. Nemusím mu moc vyslepičit. "My jsme místní, chtěli jsme se trochu pobavit, ale tyhle davy nejsou nic pro mě. V hospodě má být veselo, ale tohle je moc. Měli sme štěstí, že jsme vůbec našli místo na sezení. Vy jste ve městě za nákupy nebo jenom projíždíte? Nemohl jsem přeslechnout, že se chystáte na nějakou cestu. Tak kam to bude?" Zeptám se trochu moc familierně..

Pán Jeskyně - 03. dubna 2009 14:25

Když si muž vyslechl odpověď pokýval hlavou a prohodil: „Taky zrovna podobné tlačenice moc nemusím ale když jsem se zde zastavoval před deseti lety tak to bylo teprve něco. Přejít z jednoho konce náměstí na druhý mi trvalo skoro hodinu a cestou mě jeden floutek málem okradl.“ Na chvíli se odmlčel, upil z korbelu a pokračoval: „Bohužel od povstání tento kraj upadá a ani se tomu moc nedivím na to že jsem přijel od jihu jsme cestou narazil na můj vkus přehnaný počet lapků a řeknu vám objíždět je uprostřed noci bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Kdybych si nepotřeboval tak nutně opatřit pár věcí tak bych raději jel po kupecké stezce podél Pěničích skal a Brokenu se vyhnul.“ Muž opět na chvíli zmlknul jakoby si nebyl jist zda má sdělovat těmto mužům cíl své cesty ale nakonec přece jenom promluvil avšak bylo poznat, že si dává pozor na jazyk: „Máte pravdu zítra chci odtud odjed. Sice jsem se chtěl ještě dva tři dny zdržet ale naskytla se celkem slušná možnost si cestou něco přivydělat takže mě tu už zítra nepotkáte.“

Damar Zarkos - 04. dubna 2009 19:41

Hostinec Poslouchám konverzaci Begoxe a toho muže a jelikož mne docela zaujala, rozhodnu se přidat. Tohle město jde ke všem čertům. Král na nás kašle a my nemáme dost lidí na to, abychom honili ty šmejdy po lesích. Na chvíly se odmlčím, je vidět, že na tohle téma bych klidně vydržel nadávat celý večer, ale pak se rozhodnu radši svést rozhovor jinam. A čím se živíš? Podle tvé vizáže soudím, že farmář asi nebudeš...

Pán Jeskyně - 04. dubna 2009 20:09

Jakmile se Damar zapojil do diskuze upřel na něj cizinec své zelené oči , kterými si ho začal zvědavě prohlížet. Zatímco poslouchal se neustále podpíral hlavu rukou jejíž loket měl opřený o roh stolu u něhož seděli. Jakmile Damar domluvil chopil se opět slova cizinec: „Máš pravdu jako sedlák rozhodně nevypadám i když jsem jako farmář vyrůstal ale nezůstal jsem jím a už bych se tak možná ani neuživil ale možná se k tomu vrátím jelikož je pomale čas abych se usadil.“ „Mé dovednosti mi umožnili vstoupit do císařské armády čehož jsem ve svých osmnácti využil avšak poté co nás poslali proti povstání v tomto kraji jsem se rozhodl z vojska odejít protože zabíjení hladovějících vesničanů jsem měl navždy dost…“ pokračoval ve svém líčení muž avšak na chvíli se zarazil jakoby zvažoval zda má z místními rozebírat věci, které sami zažili nebo je má raději přeskočit. Nakonec se rozhodl pro to druhé a rychle shrnul svůj způsob života v posledních letech: „..od té doby jsem se většinou živil jako lovec ale častěji jsem se nechával najímat jako ozbrojený doprovod či na podobné záležitosti které byli většinou dobře placené ale o to víc v nich šlo o kejhák. Ostatně zítra odjíždím s nějakou skupinou vojáků jako průvodce.“

Damar Zarkos - 04. dubna 2009 20:35
	Hostinec Poslouchám odpověď muže a zjišťuji, že jsme si vlastně velmi podobní. V armádě si člověk občas ušpiní ruce, ale to je život. Když ovšem řekne, že zítra odjíždí s vojáky jako průvodce, neudržím se a hlasitě se zasměji. No to je teda náhoda! Představ si, že ta skupina se kterou jedeš jsme my. Obyčejně tak přátelský nejsem, ale na tomhle muži je něco, co mne zbavuje zábran.

Pán Jeskyně - 04. dubna 2009 21:05

To co řekl Damar muže patrně zarazilo jelikož chvíli mlčel a aniž by si to uvědomoval se škrábal na jizvě což obvykle dělával ocitl-li se v rozpacích. Nakonec se přece jenom znovu rozmluvil: „Takže vy tři máte být doprovod pro ten Arvikův úkol ?“ Na chvíli se odmlčel ale než jste mu kdokoliv stihnul odpovědět trochu naštvaným hlasem prohlásil: „No jestli si ten zatracenej prevít myslí, že v pěti zvládneme dostat s vozem přes lesy tak mu už vážně přeskočilo. Při prvním přepadení nás všechny zamordujou. Můžete mi říct pro co mám vůbec nastavovat krk jediný co jsem z něj dostal bylo pár mlhavých informací, že to má co dělat s těmi mrtvými, které dneska po ránu vynesli s té hrobky a že s námi pojede jeden učenej člověk….“ Rozhovor náhle přerušila šenkýřka, která přinesla ke stolu objednané jídlo a zatímco jej rozdával pronesla k muži: „Wísrile vystačíš si ráno s vodou protože pivo už mít nejspíš nebudeme.“ „No nějak už to přežiji. Ještě jednou děkuji…“ odpověděl okamžitě muž poněkud vlídnějším hlasem.

Acrat - 05. dubna 2009 09:37

Místnost Acrat se otočil za vojáky a usmál se, "Ah co? Ne, díky. Položte to třeba vedle tý druhý truhly. HeHeHe. Kdybychom u mostu přes Krajici měli... No to je jedno chlapci, není to nic kvůli čemu byste se museli vzrušovat, všichni zemřeli mnohem dřív než jste se narodili. Valná většina asi v polovině mostu," zavzpomínal stařík a podrbal se na zádech. "Ještě dnes se občas probudím při vzpomínce na Krajici." Na chvíli se odmlčí a pak pokračuje: "Ropucha... Já chtěl ropuchu? Proč jsem chtěl ropuchu? Aah, už vím." V Acratovi to zarachotilo, ale nebylo jasné jestli se jednalo o plicní záchvat nebo jestli se stařík zasmál. "Vy nevíte na co jsou ještěrčí ocásky? Kdo Vás vychovával? probůh vy jste... No jo, ta mládež, nic jiného než krev slzy a sperma... To za nás nebylo, my jsme si vystačili..." spustil stařík... Nakonec z jeho dlouhé litanie vypadlo že buď se dají použít jako afrodiziakum, což při pohledu na staříka znělo děsivě, nebo je lze použít jako lék na bolest hlavy nebo při speciální úpravě s trochou jitrocele a pár dalších bylin jako univerzální lék na cokoli od bradavic, vypadávání vlasů, ucpaného nosu, kašle, nevolnosti, zvracení, psychózy, epilepsie, smrti a zápachu z úst.

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 15:57

Pokoj pro hosty Ačkoliv měli vojáci rozkaz vrátit se zpět do pevnosti jakmile donesou truhlu do pokoje zůstali v místnosti o poslouchali staříkovo vykládání. Bylo na nich zejména na tom mladším vidět, že líčení střetu na nějakém mostě je zaujalo ale bohužel k jejich zklamání učenec toto vypravování ukončil dříve než stihlo pořádně začít a místo toho jim začal vysvětlovat k čemu potřeboval ty další věci. O ropuše se toho zrovna moc nedozvěděli ale informace, které jim sdělil o ještěrčích ocáscích je poněkud překvapili. Když postarší muž uvedl první možnosti využití zdálo se že začali uvažovat vyzkoušení této části ještěrčího těla ale to jim nevydrželo dlouho. Jakmile jim stařík začal vysvětlovat co vše s nimi lze vyléčit smíchají-li se s dalšími věcmi nadšení je přešlo a místo toho bylo na jejich obličejích vidět, že mu moc nevěří. „Omlouváme se ale už budeme muset jít neboť za chvíli musíme být na náměstí jelikož po západu slunce začnou slavnosti a někdo musí dohlížet na pořádek....“ vysoukal ze sebe starší voják, lehce se uklonil učenci a zamířil ven z pokoje. „Přeji dobrou noc.“ řekl ten druhý a neobratně napodobil svého druha a uklonil se postaršímu muži a také zamířil ke dveřím…

Olaf Tanberg - 05. dubna 2009 21:28

V hospodě Sedím u stolu s ostatními a mlčky naslouchám, sme tam přikývnu. Když hostinská donese pivo, první v nápodobě přípitku pozdvihnu, jak k chlapcům, tak k muži a jeho doprovodu. Pak žáhnu na zátah půlku džbánku a pustíms e do jídla, jež mi zavonělo pod nosem a zašimralo na břiše. Jídlo nehltámn, vychutnávám si ho a zapíjím ho pěnivým mokem, který si nechám během jídla znova doplnit. Jsem zamlklý a nijak se nesnažím rozpovídat. Ten muž může být provokatér, ale taky provokatérem být nemusí. To těžko říci, dnes, se ale o cestě nechci bavit, chci s enajíst a napít, pak obskočit dvě tři děvčata a včas jít do postele- té své, abych byl zítra fit.

Begox - 06. dubna 2009 12:25

Hostinec Chtěl sem se původně vydávat za prostého měšťana nebo vesničana, ale když nás Damar takhle "práskne", pustím se do řeči. Také mě nedělá problém tomuhle muži věřit. Možná je to tou malou slečnou, která je tu s ním. "Ani my nevíme, co nás zítra čeká. Jsme vojáci a jsme zvyklí poslouchat. Zítra se máme hlásit k cestě do hlavního města, na kterou jsme se dneska vybavili. Víc nám nikdo neřekl a ani sem víc nečekal. Ještě s námi pojede nějaký namyšlený šlechtic. Snad se umí ohánět mečem stejně dobře, jako umí přehlížet ty, kteří neměli tolik štěstí jako on a narodili se do normálních rodin. Co je s těmi mrtvými? Na stráži jsme se nic nedoslechli.."

Pán Jeskyně - 06. dubna 2009 20:51

Zatímco šenkýřka položila poslední talíř na stůl naklonilo se děvče ke svému společníku a něco mu začalo šeptem sdělovat. Co mu řeklo nebylo v hluku hostince slyšet ale z mužovi odpovědi se to dalo domyslet: „Rozhodně to nebude tak snadné jak jsem předpokládal ale i přesto pojedeme už jenom protože jsem to slíbil a navíc si vzpomeň před čím nás varoval můj přítel.“ „Takže ty raději pojedeš a budeš riskovat krk místo toho abys zůstal zde a počkal pár týdnů než se to přežene…“ začala dívka protestovat ještě než stihnul Wísril domluvit ale když uviděla jak se na ni podíval raději zmlkla a nechala ho dál mluvit. „Ano raději odtud zmizím dřív než to začne a nezapomínej kolikrát se nám cestou sem podařilo nějakou tu bandu obejít. Přiznávám, že to budeme mít teď těžší ale určitě to zvládneme takže jestli jsi se už najedla tak upaluj nahoru spát.“ uzavřel Wísril rozhovor hlasem z něhož bylo patrno, že o tom už nechce víc mluvit. „Ještě chvíli tu chci zůstat.“ proneslo děvče. Muž kývnul na souhlas a obrátil se zpět k ostatním. Jakmile si vyslechnul sdělení jednoho z nich poškrábal se na strništi jenž mu vyrůstalo na tváři a nakonec pronesl: „Pokud s námi pojede šlechtic tak to nemůže být na škodu i kdyby byl se zbraní horší než tady Elean jelikož tihle páni nikdy necestují sami takže se budeme moci alespoň trochu spolehnout na jeho doprovod.“ Na chvíli zmlknul, poposedl si aby se mu sedělo lépe a mohl se dívat všem do tváře a pak pokračoval: „Podle toho co jsem slyšel už nějaký ten týden za městem učenci z hlavního města kopou do země protože se zde prý našli nějaké pozůstatky z dávných dob a včera prý objevili nějakou hrobku. Celkem nic převratného ale prý když do ní několik z nich vešlo tak se něco stalo a za chvíli pár lidí co se tam náhodou přišlo podívat uvidělo jak vynášejí mrtvoly. Umíte si představit co to asi vyvolalo mezi lidmi takže kolem poledne jsem měl možnost slyšet trhovce na druhé straně náměstí povídat, že je zabil démon co v těch místech přebývá a další podobné nesmysli. Takže ,když se mi podařilo z Arvika dostat proč vlastně chce jet přes průsmyky dal jsem si bez problémů dohromady, že nejspíš krom onoho učence povezeme tu věc co všechno způsobila…“

Damar Zarkos - 07. dubna 2009 09:25

Hostinec Když se začne bavit náš průvodce s děvčetem, bedlivě poslouchám jejich rozhovor, i když se snažím tvářit, že mne plně zaměstnává pivo. Hm, tak to vypadá, že tu někdo má pár problémů, před kterými chce utéct. Snad z toho nebudou problémy i pro nás... Jakmile se ale zmíní o ruinách, probudí ve mně zvědavost. Vždycky jsem rád poslouchal o věcech minulých. Ovšem vraždící démon se i mně zdá směšný. Nejspíš tam byly nastražený nějaký pasti a ti troubové do nich vlítli. Kdyby tam nejdříve poslali stopaře na průzkum, tak by to nejspíš dopadlo jinak. Dorazím korbel a mávnu na šenkýřku, aby přinesla další. A co ti Arvik řekl? S náma to totiž moc neprobíral...

Pán Jeskyně - 07. dubna 2009 18:33

„Ať už to bylo jakkoli stejně se mi zdá divný, že najednou je potřeba rychle odvézt jedinou truhlu když věci, které tam nalezli by se nevešly ani na tucet vozů,“ zareagoval muž ale jelikož se nejspíš už o celé záležitosti nechtěl bavit po chvíli dodal „ale raději to neřešme vy jste dostali rozkaz a já zaplaceno takže nám může být celkem jedno co s sebou povezeme.“ Pohled na Damara jenž do sebe obracel korbel nejspíš i Wísrilovi připomněl , že před ní leží stále nedopité pivo a tak opět trochu upil. Poté co si Damar objednal další pití nadhodil další téma k rozhovoru, kterého se muž okamžitě chytil. „No já jsem taky ze začátku měl problém něco konkrétního z něho dostat ale po chvíli přesvědčování mi přece jenom něco řekl i když nic co by stálo za tu námahu. Nejprve jsem se dozvěděl, že máme doprovázet jednoho z učenců a postarat se aby mu nikdo neukradl tu jeho truhlu. No pak jsme mu chvíli popisoval přibližnou cestu kudy pojedeme a když jsem se ho nakonec zeptal co je vlastně tak důležitého na té truhle se prořekl takže podle toho co vím je v té zatracené bedně nějakej očarovaném předmět co našli pravděpodobně v té hrobce.“ rozpovídal se Wísril avšak bylo vidět, že při každém slově si dával pozor jestli je někdo neposlouchá. Zatímco povídal došlo k u nedalekého stolu k menší slovní roztržce po níž vstal jeden z mužů a začal hrozit nožem hráči jenž patrně nechtěl zaplatit to co prohrál. Bohužel si toho všiml jeden opilí obchodník a začal muži z nožem hrozit tím, že zavolá stráže. Jakmile se zmínil o vojácích vstal od stolu soused muže s nožem a opovážlivce ztrestal rázným políčkem. V dalším okamžiku zareagovali na tento úder obchodníkovi přátelé a rozpoutala se rvačka do níž se postupně zapojila celá hospoda...

Damar Zarkos - 07. dubna 2009 20:36

Hostinec Zatímco si povídám s mužem, došlo o pár stolů dál k menší roztržce. Tentokrát se o ni ovšem nezajímám. Nenechám se přece zmrzačit, když nemám službu. No jo , to je celej Arvik, člověk aby z něj páčil každý slovo kopím... Když průvodce domluví, je na mé tváři vidět znechucení. Čáry a kouzla tfuj, odplivnu si na zem, s těma nikdy neni nic dobrýho. Každej co si s takovejma věcma zahrává, skončí špatně. Magie je dílem starých démonů a zla. Už od mládí mi vtloukali do hlavy že jakákoli magie, rovná se špatnost, či podfuk. Je to ve mně velmi silně zakořeněno. Sem si myslel, že povezeme n... V půli věty mne přeruší člověk, dopadnuvší na náš stůl. Překvapením vyskočím na nohy a zjistím, že zatímco jsem byl plně zaujat rozhovorem, v hospodě se rozpoutala hotová řež. Všude létali korbely, židle, lidé a spousta dalších věcí, nemluvě o vyražených zubech. Po celém lokále se ozývá bolestivý i hněvivý křik a lidem je už v podstatě jedno koho mlátí, hlavně že se bijou. Sakra! proč se musí poprat zrovna teď, když máme volno?!? Hovada jedny! Jen tak tak se podřepnutím vyhnu letící židly a přemýšlím, co dál. Obyčejně bychom tam s chlapci naběhli a snažili se zpacifikovat kohokoli, kdo by se dostal do našeho dosahu, ale teď jsme tu v "civilu", bez výzbroje a bez posil. Obrátím se na ostatní a zařvu, aby mne bylo přes nastalý kravál slyšet. Co budem dělat? Pustíme se do nich, nebo vypadnem ven? Je na mně vidět, že bych klidně pár ran rozdal, ale čekám, jak se k tomu postaví ostatní.

Olaf Tanberg - 07. dubna 2009 21:44

Hostinec Taky zaujatě poslouchám muže a jen přikyvuji, jen okrajově vnímám co se děje v hostinci. Jakmile nám an stole přistane muž vyprázdním korbel jediným douškem a rozbiju ho muži, jež se už zase hrabe na nohy, o hlavu. Nevesele se ušklíbnu na ostatní a vidím, že i oni by se přidali, ale že je to dnes skutečně obtěžuje. "Vypadneme," pronese prostě a zvedne se od stolu stavějíc se po boku Damara, ruce zaťaté v pěst a připraven rozdat ránu, když na to přijde.

Begox - 08. dubna 2009 12:11

Hostinec Trochu se zarazím, když začnou létat předměty vzduchem. Přišel sem se jenom najest a teď tohle. To se lidi nemůžou jednou chovat jako lidi! Začnu se trochu rozčilovat. Postavím se bokem ke svým kamarádům a kryju jim záda, aniž bych ztratil aspoň trochu přehled o tom, co se děje před nimi. "Jsem pro! Ale co uděláme s nima?" A ukážu hlavou směrem k našemu domnělému průvodci a jeho dceři. "O Wísrila strach nemám, ale co ta holka?"

Olaf Tanberg - 08. dubna 2009 12:40

Bitka Je vidět, že nejsme nadšený ztoho, co se děje kolem nás, ale lepší už to asi nebude. "Wisrile, bydlíš tady nebo jinde?" optáms e do všeobecného rámusu hlasitěji. "Navrhuju an dobu neurčitou změnit lokál a vypadnout, co ty na to?" optám se a protáhnu si klouby ruky, do druhé vezmu opěradlo židlo a stojím jako by opřen o danou židli. "Probijem se mládenci ke dveřím, popřípadě tam, kam je potřeba a pak se někam vytratíme. Pokud uvidíte někoho s noži," povzdechne si "Tak je složíme co nejdříve, než s eobjeví další nože," Podíváms e po chlapech. "Souhlas?"

Damar Zarkos - 08. dubna 2009 17:31

Bitka Dohodli jsme se na rychlém opuštění hostince, bohužel to se lépe řekne než udělá. S tou holkou bude problém dostat se ven. Souhlas! Houknu v odpověď Olafovi a pak se obrátím na průvodce. Chyť si tu holku a dávej na ni pozor. My vám probijem cestu! Jakmile dořeknu větu, zachytím koutkem oka dalšího ožralu, jak se rozmachuje k ráně na moji hlavu. Jelikož není čas se otočit, vykopnu levou nohou a trefím ho přímo do rozkroku. Tady máš ty hajzle! A zatímco se muž kácí v křečích k zemi, pobídnu ostatní. Tak deme! A začnu si klestit cestu skrz rvoucí se dav. Rány rozdávám na všechny strany, jak se snažím vyčistit prostor pro muže s dívkou a přitom se vyhnout údúm a věcem letícím mým směrem.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 18:29

Muž, který přistál na stole způsobil, že si všichni všimli začínající hospodské bitky jenž nabírala každým okamžikem na intenzitě. Vzduchem létalo kde co od sprostých slov, korbelů, talířů až po trochu nebezpečnější věci jimiž byly nejenom židle ale i občas nějaké ty zbraně. Zatímco jste se domlouvali co učiníte vedle vás dva rváči převrhli stůl vedle něhož se pak zuřivě na zemi mlátili. Jeden z nich byl nejspíš Wísrilův známý jelikož se zničehonic vložil do rvačky a útočníka, který momentálně svého menšího soka rdousil silou zvedl ze země a v dalším okamžiku mu uštědřil ránu do spánku při níž se překvapený rváč složil opět k zemi. Následně pak pomohl druhému muži na nohy a něco mu začal nesmlouvavým hlasem říkat. Podle toho kam ukazoval bylo jasné, že muže posílá nahoru do pokojů avšak to se muži jenž byl posilněn alkoholem zřejmě nelíbilo a tak se začal s Wísrilem naštvaně hádat a snažil se mu vysmeknout což se mu příliš nedařilo. Elean se od okamžiku kdy si všimla co se v hospodě děje stáhla stranou a sledovala vaši rozmluvu. Byla to právě ona kdo upozornil Wísrila na to, že jejich tři společníci odchází. Jakmile to Wísril zjistil nechal dohadovaní s mírně opilým mužem a ještě než jste stihli zmizet v rvačce na vás hlasitě křikl: „Zastavte!!...Je tu ještě jeden vchod, kterým se dá odtud odejít. Dostanete se k němu když půjdete horem kolem pokojů a vede přímo na ulici za hospodou.“

Olaf Tanberg - 08. dubna 2009 20:47

Rvačka Zastavíms e kývnu za Wisrilem- mezi tím bez kapky skrupulí složím nějakého bitkaře židlí. Dalšího uložím k zemi pěstí a v lehce pokrčeném postoji čekám na dalšího rváče. "Jdeme za ním," řeknu a srazím zezadu jednoho z rváčů, který se ke mne dostal zády, když ho někdo ranou poslal směrem k našemu stolu. "Damare, chraň holku," křiknu. "Begoxi, my budeme krýt ústup, tak jdeme, jdeme," popoháním ostatní ruku zaťatou v pěst v druhé ještě zbytek židle.... ...sakra, sakra, sakra, já si prostě chvíli klidu neužiju... cosi si zamručíma spolu s ostatníma začnu ustupovat ke dveřím...

Acrat - 08. dubna 2009 23:12

Pokoj pro hosty Acrat se chvíli rozhlížel po místnosti ve které se najednou ocitl sám. Vyhlédl z okna, podíval se do pokoje, vyhlédl z okna, zas se podíval do pokoje a s úsměvem sobě vlastním se vrhnul ke dveřím. Pak se na chvíli zarazil a ohlédl se k truhlám a chvíli váhal. "Zatracená práce krucinálfagot. Tohle je naposled co něco dělám pro katedru... Ale co... snad to nikdo neukradne... A i kdyby ano, tak takové věci se najdou samy." řekl si zatímco vycházel z místnosti.

Begox - 09. dubna 2009 12:22
	Hostinec Přidám ruku k dílu a když se mi pod ni někdo připlete, moc se nerozpakuju a dám mu co proto. Když se zadaří, použiju k ráně, co mi přijde pod ruku. Na nějaké domlouvání není čas, takže se držím toho, co řekl Olaf. Postupujeme za Wísrilem ke druhým dveřím a za námi zůstávají jen na zemi vzdychající rváči.

Damar Zarkos - 09. dubna 2009 13:52

Hostinec Ještě než stačím odstranit z cesty prvního ožralu, ozve se Wisril, že je tu druhý východ. A když se tak koukám ze svého místa ke vchodu do hospody, musím říct, že bude rozhodně bezpečnější zkusit tu druhou cestu. Kde jsou sakra vojáci? Už tady měl dávno někdo být. Ty líný lemry určitě čekaj, až se to pobije, aby pak neměly takovou práci! Otočím se a rychle přiskočí k ostatním, čímž se mi podařilo vyhnout letícímu korbelu. Postarat se o holku, no to teda pěkně děkuju... Ale i přes svou nechuť přiběhnu k dívence, cestou kopnu jednoho zvedajícího se do hlavy a dalšímu dám loktem do spánku. Když se dostanu až k holce, popadnu ji pravou rukou a nesu jak pytel brambor. Jen k ní prohodím. Snaž se zůstat v klidu a neházej sebou. Pak se hned pustím za Wisrilem ke schodům do patra. Levou rukou se přitom snažím krýt údery a odstrkovat vše, co mi přijde do cesty.

Olaf Tanberg - 09. dubna 2009 14:14

Hostinec Hned jak popadneDamar děvče vrhnu se mu a kryju jeden jeho bok, doufám, že druhý kryje Begox a odháním případné výtržníky, tu kopancem po koleno, tu ranou přes nos, spánek... Snažíms e bojovat co možná nejúsporněji a i já začínám semo tamo pokukovat po dveřích kdy se v nich objeví třeba stráže, ale ty si dávajhí načas. Dostanu ránu do břicha, naštěstí prošívanice ránu stlumí, ale i tak heknu. Narozdíl od měkkých břuchů zdejších rváčů s epěst zastaví na mém plochém břiše. Rozdíl je zřejmý a i rváč je překvapen tím, že jsme se nepřehl a nemohl mi uštědřit další ránu. Ostatně než se vpmatoval přiletěla mu jedna přesně mířená do zubů A tak s eprotloukám za ostatními, snažíms e krýt jak rány na mne tak rány na Damara...

Begox - 09. dubna 2009 14:24

Hostinec Spolu s Damarem a Olafem pokračujeme za Wísrilem ke dveřím. Schytal jsem pár ran a dostal do hlavy letícím korbelem, takže nad uchem mám roztrženou kůži. Rána pálí a tak si do sáhnu do vlasů a na rukou se mi objeví krev. Rána naštěstí není nijak vážná. Trochu mě to rozzuří a hned se taky vybiju na prvním, kdo mi přijde do ruky. Dostane víc, než si zasluhuje a asi ho budou dávat dlouho dohromady. Další na mě odněkud padne po zádech, dostane loktem do ucha a zkácí se k zemi. Zase pár kroků klidu, pomyslím si, když předemnou není vidět nikoho, kdo by se chtěl rvát s námi.

Pán Jeskyně - 09. dubna 2009 15:26

Jakmile Wísril poznal, že jste zaregistrovali co říká mávnul na dívku ať jde nahoru. Sám také na nic nečekal a vyrazil rychlím krokem k blízkému schodišti. Než však stihnul udělat těch pár kroků zasáhl ho do zad kus letícího dřeva, který nejspíše byl dříve částí stoličky. Ať jej hodil kdokoliv měl celkem sílu a jelikož zničený kus nábytku nebyl zrovna lehoučký srazil překvapeného muže k zemi. Naštěstí se mu nic vážného nestalo jelikož se téměř hned začal zvedat na nohy a v dalším okamžiku už pokračoval ke schodišti u něhož předběhl Damara jenž nesl trochu vzpouzející se Elean. Wísril se i přes situaci v níž se nacházeli pobaveně usmál a v duchu si představoval jak asi děvče svému zachránci poděkuje až se dostane ke slovu. Podle toho jak ji znal byl rád, že tohle nemusel udělat on sám už jen protože by pak musel přibližně měsíc snášet její nazlobené pohledy a kousavé poznámky týkající se většinou právě jeho osoby. Bohužel uprostřed schodiště narazil na podnapilého na první pohled rozzuřeného muže jehož nejspíš hluk z rvačky při něčem vyrušil a tak se nyní hrnul dolů aby přišel na to co se děje. Jakmile ho Wísril spatřil úsečným hlasem na něj křikl: „Uhněte!!“ „Co si to k sakru…“ začal na ně hulákat naštvaným hlasem muž blokující schodiště ale bohužel pro něj mu nebylo dopřáno dokončit větu a v příštím okamžiku jej Wísril poněkud nepříjemným úderem praštil zespodu pod žebra. Muž zalapal po dechu a ztratil rovnováhu takže se začal kutálet po schodech dolů. Jakmile se ho takto Wísril zbavil začal brát schody po třech a za chvíli stál na chodbě lemované z obou stran řadou dveří kde počkal na ostatní.

Damar Zarkos - 09. dubna 2009 16:49

Hostinec Společným úsilím se nám podaří probojovat až ke schodišti, kde ovšem narazíme na překážku. Jakoby nestačilo, že mne po cestě někdo přetáhl přes levé předloktí čímsi velice tvrdým a pak jsem si ještě nakopnul palec pravénohy o čísi kostrč. O té "rozmilé" dívence ani nemluvím, protože jakmile jsem jí řekl, aby byla v klidu, tak se začala ještě víc zmítat, což mi dělalo docela problémy ji udržet a taky mám pocit, že mi na ruce zůstane otisk od jejích zubů. Jéžiši marja, to neni dítě ale démon! Mít takovýhle dítě, tak spáchám sebevraždu! Muž blokojící schody je ovšem rychle odstraněn Wisrilem, jen tak tak mu stačím uhnout, jak se valí ze schodů. Rychle vyběhnu nahoru za průvodcem, kde se konečně zbavím té bestie, kterou ostatní nazývají dítě.

Pán Jeskyně - 09. dubna 2009 18:01

Jako první se dostal nahoru Damar nesoucí Elean, které se rozhodně nelíbilo, že jí někdo musí pomáhat což dávala najevo svými pokusy dostat se zpět na zem. Jakmile stanuli na chodbě se jí to splnilo, když ji muž s úlevou pustil. Děvče lehce dopadlo na všechny čtyři a v dalším okamžiku uskočila z dosahu svého „zachránce“ na něhož vrhla nazlobený pohled za kterým následoval rozzuřený příval slov: „Tohle mi už nikdy nedělej. Nejsem malé dítě abych neuměla sama chodit a sama nepoznala kam mám jít…“ „Elean na to teď není čas takže jdi raději do pokoje.“ zarazil ji Wísril dřív než stihne muže urazit. Jeho slova alespoň trochu zarazila příliv dívčiny zloby takže zmlkla a naštvaně zamířila k dveřím za nimiž byl jejich pokoj. Cestou ještě několikrát hodila po Damanovi nazlobený pohled ale nakonec zmizela v pokoji kde nejspíš naštvaně nadávala Damanovi aby si vybyla svůj vztek a uraženou pýchu. „Příště bych to být tebou raději nedělal nebo by se ti ta tvá dobrota nevyplatila a myslím že bych ti z toho nepomohl ani já. Není nic horšího než uražená ženská a Elean se v poslední době dovede stavět i na hlavu, když se k ní chová jako k dítěti,“ sdělil pobaveným hlasem Wísril pár slov Damarovi a jelikož už dorazili i ostatní tak se otočil do chodby a ukázal na nevýrazné dřevěné dveře, které byli úplně na jejím konci a dodal jasně: „Když projdeme těmito dveřmi dostaneme na schodiště na jímž se dostanete do sklepa. Ve sklepě jsou napravo další dveře, kterými se do něj normálně nosí sudy a další věci. Je na nich zevnitř závora takže jakmile ji odděláte můžete v klidu projít na ulici a zavolat další stráže.“ Jakmile jim popsal celou cestu zamířil chodbou k oněm dřevěným dveřím aby je kousek doprovodil….

Damar Zarkos - 09. dubna 2009 18:53

V patře Pustím svůj náklad přímo před Wisrila a zhluboka oddechuji. Přecijen není nic lehkého nést čtyřicetikilovou zátěž a přitom se prát s půlkou hospody. Přemíru vděku jsem sice nečekal, ale příval nevole, linoucí se z dívčiny pusy, mne přesto krapet překvapí. Co si ta malá zmije o sobě myslí? Člověk se s ní zachraňuje a ona by ho nejradši zabila pohledem... Už už se nadechuji, abych ji pěkně zpražil, když se do toho vločí Wisril a pošle ji do pokoje. No jo no ženský... Až potkám jednu s alespoň troškou rozumu v hlavě, tak ten den prohlásim za svátek! Na potvrzení svých slov ještě zakroutím hlavou a následuji ho ke dveřím, pak skrz sklep a ven.

Olaf Tanberg - 09. dubna 2009 20:22

V patře Usměju se na ostatní a zkontroluju ztráty a ujmu na zdraví. Všichni sme lehce pohmoždění nicméně ani jeden z nás není nějak vážněji zraněn. Begox sice lehce krvácí z rány na hlavě, ale je vidět, že budu v pořádku. Promnu si předloktí, na které jsme vyfasoval naštěstí ne příliš přesnou ránu nohou od židle a zašklebím se, když vidím nasupenou dívku odcházející do pokoje a poznámky trousícího Damara. "Díky," řeknu vděčně Wisrilovi," když pak odcházíme ven zastavím se a ještě s ejendou na muže podívám a z měšce vysypu tak, aby to pokrylo útratu. "Předej to prosím šenkýřce, je vidět že se znáte, a aspoň neodejdem bez placení." usměje se trošku unaveně, a pak zmizí za ostatními ven.

Pán Jeskyně - 09. dubna 2009 21:12

Kasárny Dveře z pokoje v němž se stařík nacházel vedly na dlouhou chodbu v níž se nacházelo dohromady tucet dalších dveří vedoucích do různých pokojů z nichž většina patřila důstojníkům či v nich byli občas ubytováni poslové, kteří však většinu času byli z kasáren pryč a na hřbetě svých rychlých koní roznášeli po celém kraji zprávy. Jelikož momentálně vrcholili trhy a nejspíš zrovna začínala oslava bylo v kasárnách podle očekávání prázdno a tak jediný koho bylo možné zahlédnout byl sluha, který vyšel z jedněch dveří avšak i ten okamžitě seběhl po nedalekém schodišti dolů a podle hluku jenž při běhu dělal bylo jasné, že běží někam ven. Sluha ve spěch nestihnul za sebou zavřít dveře, které byli momentálně pootevřené a podle svítící svíčky a pohybujících stínů v místnosti stále někdo byl.

Pán Jeskyně - 10. dubna 2009 10:38

Wísril vás doprovázel i po schodech dolů do sklepa kde kvůli tmě nebylo vidět ani na krok. Trochu světla jsem šlo směrem, kterým se nacházel lokál podle zvuků rvačky, které sem přes zavřené dveře pronikali. Vy jste však potřebovali na druhou stranu kam už světlo nepronikalo takže jste by jste museli jít po tmě nebýt drobné přízně osudu. Jak se zdálo váš průvodce tu už několikrát byl jelikož na rozdíl od vás se zamířil na druhou stranu a asi po dvou třech krocích si začal s čímsi hrát. Za chvíli se k vám obrátil zase čelem a v ruce držel prosklenou svítilnu. Mírně se usmál a pobaveně pronesl: „Když jsem tady tajně popíjel se svým přítelem a s pánem tohoto hostince nikdy by mě nenapadlo jak prospěšné může být znát zdejší sklep…“ Zatímco mluvil prošel zamířil do míst kde by měli být ony dveře, které se skutečně jakmile přišel blíž vynořily ze tmy. Na rozdíl od zbytků dveří v domě tyto byly o trošku nižší ale o dost širší aby nimi bylo možné dostávat sudy do sklepa. Jakmile jste odstranili závoru tak se dveře vlastní váhou otevřeli dovnitř a před vámi se objevila liduprázdná ulice. Olaf ještě předal Wísrilovi peníze jimiž měl zaplatit jejich útratu a opatrně jste vyšli na čerství vzduch. „Na náměstí se nejrychleji dostanete, když se dáte doleva kolem domu. Loučit se s vámi nebudu stejně se uvidíme zítra…hodně štěstí.“ pronesl Wísril když za vámi zavíral dveře aby se dovnitř nedostal nějaký zloděj. Jakmile se dveře zavřeli bylo slyšet ještě zapadnutí závory a pak rychlé vzdalující se kroky….

Alrik z Talme - 10. dubna 2009 11:29

Hostinec - bitka a útěk - sluha Michal Kostky se již po několikáté kutálely po desce stolu. Michal věřil, že tentokrát to vyjde, protože, když předtím tolikrát měl smůlu, teď už konečně muselo přijít štěstí. "Zatraceně," vyštěkl naštvaně a bouchl pěstí do stolu, když uviděl, co hodil. Muži, kteří seděli kolem se hlasitě rozesmáli. Jeden z nich se ale usmál velice nepěkně a pravil: "Tak, kámo, myslím, že mi dlužíš dva stříbrňáky.., vzhledem k tvýmu štěstí bych si už nebyl jistej, že je vyhraješ zpátky, takže..." Michal věděl, že je teď v pěkné bryndě. Na jedné straně, tihle ti chlápci a na druhé straně Alrik z Talme. To bylo jako mezi kladivem a kovadlinou. Začal tedy smlouvat. Jenže tihle chlápci byli hodně tvrdí a spíš je svými řečmi rozzuřil. Ten, kterému dlužil pomale vstal a svůj zabijácký pohled upřel na Michala. "Heleď se, kámo..."začal rádoby medovým hlasem a vytáhl si nůž, kterým si začal okatě čistit špínu pod nehty. "My jsme tady slušní lidi, když někomu půjčíme, tak čekáme, že nám to vrátí i s chlupama... a nebo..." Na zdůraznění svých slov se hromotluk přiblížil s nožem k Michalově obličeji. "Jo, jasně, nebojte se, všechno zaplatím!" vyhrkl Michal a odsunul se od přibližujícího nože. A pak se to semlelo. Nějakému podnapilému obchodníkovi se nelíbil nůž v hromotlukově ruce a rvačka propukla... Michal rychle vklouzl pod stůl. Ha, ha... teď se odsuď jen nepozorovaně dostat a jsem v klídku. Pomyslel si. Vzápětí však stůl nad ním někdo převrhl a na zemi se válelo několik chlápků, kteří se bušili hlava nehlava. ...pokud to teda přežiju Vystartoval a vrhl se ke stěně a podél ní se plížil k východu. Najednou se těsně předním něco roztříštilo na desítky malých kousíčků. Ryk a řvaní se rozléhalo celým lokálem. Kousek za ním na stěnu dopadl jeden menší mužík, který se jen zhroutil na podlahu a zůstal tam ležet. Michal pokračoval dál a už byl téměř u dveří, když jej zezadu někdo popadl za košili a snažil se jej vtáhnout do vřavy. Michal reagoval rychle a toho ničemu kousl do ruky. Jakmile ho ten se řevem pustil, vrhl se Michal po schodech k pokojům. Nahoře na chodbě minul jakéhosi muže a pak vpadl do dveří od pokoje sluhů. Rychle za sebou zabouchl a oddechl si. Uvnitř byl starý Ragan s Jarikem. Jarik se jen tak rozvaloval na své přistýlce a prohlížel si se zálibou svůj nový meč. Avšak Ragan se obrátil s tvrdým výrazem k Michalovi. "Bitka?"zeptal se. Až sem totiž pronikaly poměrně hlasité zvuky bitky tam dole. "Ale, jo. Nějací sedláci se tam do sebe dali... Viděl jsem to, když jsem se vracel ze stájí." pronesl Michal. Snad na to skočí, páprda jeden starej... "A cos dělal ve stájích? Nevzpomínám si, že by tě tam někdo posílal?" vyštěkl Ragan a podezdřívavě se na Michala podíval. "No, já jen..." začal se Michal vymlouvat...

Begox - 14. dubna 2009 14:04

Na ulici Chvilku přemýšlím, co budeme dělat dál. Najedl sem se, na pivo nakonec nedošlo, ale.. sáhnu si na poraněnou hlavu ..stejně nemám chuť někde courat. Ženskou jsem měl včera.. Trochu se mi zatočí hlava. Rána asi není tak povrchní a malá, jak jsem si myslel. Rovnováhu ale udržím a pak řeknu: "Vykašlal bych se na to a šel spát. Kluci si s tím poradí i bez nás. A taky mi není nejlíp, trochu se mě motá hlava od té rány. Asi bych to potřeboval někde ošetřit."

Olaf Tanberg - 14. dubna 2009 20:10

Na ulici "Dojdeš sám, nebo chceš pomoci?" reaguji hned na slova Begoxe a starostlivě si jej ve skomírajícím slunci prohlížím. ...jen doufám, že nemá otřes mozku- to by nám na cesytě nepřidalo, snad je to jen otřesem a tou ránou... pomyslím si a bedlivě sleduji kamaráda. "Já se ještě na kutě nechystám," usměje se vilně a všem to musí být jasné, že půjdu za nějakou tou holkou. "Co ty Damare?" usměju se, už taky na kutě? Díváms e jaks e pomalu stmívá a ubývá světla a přitom si zamyšleně hraji s hlavicí dýky.

Damar Zarkos - 14. dubna 2009 20:32

Na ulici Hlavně by sis to měl vyčistit, bůh ví jakej se ti tam dostal sajrajt. To by nám ještě chybělo, aby na poslední chvíly skončil v horečkách... Zamyšleně se podrbu na hlavě, pokoušejíc se vymyslet, co dál. No původně jsem chtěl sehnat nějakou holku... Ale vem to čert, mladej jsem jen jednou! Tak kam vyrazíme? Tady ještě nějakou chvíly klid nebude... Ještě jednou se trošku starostlivě podívám na Begoxe, ale pak se již plně věnuji Olafovi.

Begox - 15. dubna 2009 13:50
	Na ulici "Zvládnu to určitě sám. Je to jenom malá nevolnost, ráno budu v pohodě! Nemějte starost!" Mrknu na kamarády a vydám se směrem ke kasárnám. "A dobře se bavte! otočím se ještě po pár krocích a křiknu na ně. Večer pro mě skončil trochu blbě a hlavně hodně brzo. Škoda! Ale hned, jak přijedeme do hlavního města, pořádně si to vynahradím!

Acrat - 16. dubna 2009 14:10

Na chodbě "Muhehehe, chhhrr" zasmál se stařík a odplivl si kus hlenu stranou. "Jak říkal starý Gumga za velkého převratu v Temerii, jdeme krást, loupit, vraždit a znásilňovat. Přesně v tomhle pořadí." s těmito slovy došel ke schodišti a sešel po nich dolů. Když nakonec Acrat vyšel ven z kasáren, chvíli zmateně bloudil v okolí, až nakonec chytil prvního člověka za flígr a chtěl se na něco zeptat. "Fuj to je ale hnus," řekl, protože postava, kterou odchytil měla ránu na hlavě jako kdyby byla o nějaké bitce. "Chlapče, chlapče.... To jsi měl docela štěstí. To ti nějaká kurva hodila flašku na hlavu nebo jak se Ti to povedlo? To moje stará byla taková, říkávala, Acrate, ty prase... No, to je už jedno. Měl by sis to nějak vyčistit. Věř mi, už jsem viděl lehčí zranění, která skončila mnohem hůř. ... Možná za nějaký úplatek bych mohl najít nějakou soupravu na šití a tak..." nadhodil stařík.

Damar Zarkos - 18. dubna 2009 14:40

Noční město Potom, co jsme se rozloučili s Begoxem, dohodli jsme se, že ještě obrazíme pár hospod a zkusíme najít nějaké holky, co by s námi strávili noc. Což se nám také nakonec zdařilo. V pajzlu na druhé straně náměstí než se odehrála bitka, mi padla do oka jedna pěkně stavěná černovláska s uhrančivým pohledem. Netrvalo to ani moc dlouho a poté, co jsme spolu chvilku poseděli a trošku popili, odebrali jsme se nahoru do pokoje. Tedy pokud se tak dá říkat místnosti o trochu větší než kumbál se slaměnou matrací místo postele a nakřáplým hliněným nočníkem. Atmosféra místa nám ovšem nezabránila v následující činnosti (viz. představivost čtenáře), jíž jsme strávili téměr polovinu noci. Když bylo po aktu, tak jsem spokojen a též značně znaven, zamířil z putyky zpět do kasáren skrz noční město. Ulice byly liduprázdné, jen sem tam šlo spatřit pár vyspávajících opilců, či žebráků, což se dalo v té tmě dosti špatně rozlišit. Do kasáren jsem dorazil nikým neobtěžován, pozdravil stráže u brány a hned si to namířil do ubikací ke své pryčně, kde jsem setrval až do svítání. Načež jsem vstal, sbalit si všechny potřebné věci, navlékl se do brnění, posnídal a jal se čekat u vozu na ostatní.

Pán Jeskyně - 18. dubna 2009 21:44

Čas neúprosně běžel a po nebi putoval srpek měsíce, který odměřoval době zbývající do počátku nového dne. Po celém městě byla cítit bujará atmosféra oslav probíhajících nejen na náměstí ale i v téměř každé hospodě a prostornějším prostranství. Každý kdo během noci procházel městem mohl narazit na hloučky často podnapilých lidí jenž si užívali zaslouženého veselí než se budou muset vrátit ke všednímu životu plného nekončící práce a lopoty. Krom spousty oslavujících bylo často vidět téměř na každém rohu stráže v městských barvách dohlížející na pokojný průběh celé události. Během noci se podle očekávání semlelo pár incidentů ale až na jednoho pobodaného muže z rvačky U Tří pohárů se nikomu dalšímu kupodivu nic nestalo. Noc pomale začala ustupovat dni a tak přirozeně na všechny ty slavící lidi začala padat únava takže se pomalu vraceli do svých domů či pronajatých pokojů aby se trochu prospali a překonali kocovinu. Ještě před východem slunce se vrátila do kasáren část vojáků, která za sebou měla nejdelší službu což na nich bylo jasně vidět. Všichni bez ohledu co během té doby dělali téměř hned po příchodu zalehli a za chvíli spali jak zabití. Asi půl hodiny na to vyšlo slunce, které osvětlilo svými paprsky ospalé město a pomalu začalo prohřívat chladný vzduch. Jako první se na nádvoří objevil Damar po kterém na nádvoří přišel Arvik a podle jeho zívání se musel vzbudit teprve před chvíli. Ačkoliv měli za úkol pouze dopravit jednoho učence a jeho truhlu do hlavního města tak poručík jak se zdálo nepodceňoval hrozbu ze strany lapků a hrdlořezů, kterými se zdejší lesy jen hemžili. Na hlavě měl železný klobouk pod nímž měl kroužkovou kuklu, která mu končila na ramennou. Krom jedné tenčí prošívanice s dlouhým rukávem sahající mu po kolena měl oblečenou ještě druhou na pohled silnější jenž postrádala rukávy a kryla mu pouze trup. Na pásku se mu houpala pochvy v níž byl starý meč na jehož záštitě bylo vidět, že má leccos za sebou. Krom meče měl na pásku i dýku což byla jeho poslední zbraň. „Přeji dobré ráno nevíš kde jsou ostatní ? Sice mají ještě chvíli čas ale…“ pronesl Arvik, když přišel blíže k vozu. Z jeho slov i z tónu, kterým je pronesl bylo jasné, že má dnes o dost lepší náladu než včera avšak i tak by ho nejspíš rozzuřilo, kdyby někdo zmeškal stanovenou dobu odjezdu a muselo se na něj čekat. Zatímco se Arvik věnoval Damarovi ozval se z ulice pře kasárnami klapot koňských kopyt a nejasný hovor. Zvuky se na chvíli zastavili u brány, kde proběhl krátký rozhovor a pak na nádvoří vjel Wísril po jehož boku jela na koni i Elean. Stejně jako Arvik i průvodce dobře věděl jaká bude nejspíš cesta a tak se na ni připravil. Nejspíš v něm stále zůstalo něco z vojáka protože měl výbavu, kterou používali lépe vyzbrojení tudíž císařští lukostřelci. I on měl na hlavě přilbu avšak na rozdíl od Arvika vlastnil vcelku nově vyhlížející šlap. Krom přilby součástí jeho zbroje byl i kroužkový nákrčník a zašedlá kvalitní prošívanice jenž mu nyní když seděl sahala do dvou třetin stehen. Na zádech měl vak v němž byl jeho luk. Většinu šípů měl uložených ve vaku, který byl přivázán zboku sedlu koně spolu s dalšími brašnami. Na pravé straně měl u pásku připnutý toulec v kterém měl zbytek asi tucet šípů a za toulcem se mu houpal pořádný nůž v pochvě. Dívka jedoucí na druhém koni byla oblečená stejně jako včera večer akorát si kvůli chladu vzala navíc kabát a na zádech měla stejně jako její společník vak s lukem. Vedle luku jí trčely z toulce šípy, které při jízdě poskakovaly v rytmu chůze koně. Na rozdíl od včerejška si dnes vlasy uvázala do copu. Jakmile uviděla Damara sedícího na voze okamžitě se na něj zamračila podle čehož bylo okamžitě jasné, že na včerejší příhodu nezapomněla. Wísril byl poněkud lépe naladěn a tak oba dva muže u vozu hlasitě pozdravil: „Dobré ráno jak se zdá jsem tu včas. Máš pro mě nějaké rozkazy než vyjedeme nebo mohu ještě chvíli odpočívat ?“ Při poslední větě, která patřila Arvikovi se mírně usmál což mu kupodivu poručík oplatil a pronesl: „Doufal jsem že jsi se za ta léta změnil ale jak se zdá jsi pořád stejný mizera.“ Wísril, který ani nečekal na jeho odpověď a rovnou sesedl se znovu usmál a dodal: „A ty nejseš o nic lepší taky jsi mi mohl říct, že nás bude tak málo…“

Damar Zarkos - 19. dubna 2009 13:36

U vozu Když dorazím k vozu, zjistím, že jsem zde první. Hodím tedy svou tornu na vůz a sám si na něj také vylezu. Ráno je sice chladné, ale díky prošívanici a tabardu je mi celkem příjemně. Zatímco tedy čekám na ostatní, proudí kolem mne skupinky mužů s rozespalýmy výrazy, jenž si jdou za svou prací. Poté co takto strávím pár minut, objeví se Arvik v plné zbroji a s neobvykle dobrou náladou. Asi ještě na ubikacích. Měli by se každou chvíly objevit. Rozhodně je to v jejich zájmu... Zatímco se bavím s Arvikem, projede skrz bránu Wisril s děvčetem. Oba plně vybaveni a připraveni na cestu. K mému překvapení se zdá, že se s Arvikem dobře znají, protože se ihned pustili do přátelského popichování. Dobrý ráno, pozdravím průvodce a otočím se na dívku s tímtéž úmyslem, ale rychle si to rozmyslím po pohledu, jenž na mne vrhne. No to bude teda cesta. Nejenom že si budem muset dávat pozor na bandity, ještě budu mít celou dobu za zadkem tohle nakrknutý pískle... No to to teda hezky začíná.

Olaf Tanberg - 20. dubna 2009 08:32

Noc a ráno Po vymetení ještě jedné krčmy se rozloučím s Damarem a vyrazím tam, kam jsem měl namířeno primárně. Totiž za Ančetem, které na mě již jistojistě čeká. Jen sem zaklepal na její okénko již mi vyšla v ústrety a brzy sme skončili na slamníku v sladkém mileneckém opojení. Když bylo po všem a jás e odíval prosila, abych zůstal, abych s ní až do rána setrval v objetí v její komůrce. Myšlenka to byla jistě příjemná, ale povinnost volá. Rozloučil sme se s ní a zamířil do kasáren a pak rovnou an ubykaci. Svlékl se, padl a vzápětí jsme spal. Svítání se blížilo a návrat chlapců z noční směny mě probudil zavčasu. Rychle sme se opláchl a navlékl na sebe zbroj, překontroloval všechnu výbavu a zamířil na dvůr. Tam už čekali mí druhové ve zbrani- Wisril a dívka, Arvik, Damar. Po jeho milosti a bohužel i Begoxovi ani památky. "Dobré ráno," pronesu s úsměvem a jdu k vozu, kde složím své zavazadla. Naopak z vozu si vezmu štít který si přehodím přes rameno. Oděn sem klasicky v prošívanici, u pasu se mi houpe meč a dýka. Na opasku pak ještě visí tašvice. Na hlavě mám klobouk, pod ním batvat. na ramenou mi pak spočívá má zelená kápě. Když si všimnu pohledů, které vrhá dívka na Damara musímse usmát do vousů. Vyrazím tedy k spolubojovníkovi a s úsměvem pronesu: "Není nic horšího, než uražená ženská jeitnost." Zamrkám a čekám na zbytek naší družinky.

Pán Jeskyně - 20. dubna 2009 19:24

„Nevím proč bych to s tebou měl řešit pokud vím za to, že nás povedeš už jsi dostal část svých peněz a stejně nemáš na výběr protože jak dobře víš odjet za pár dní by byla sebevražda.“ nenechal si Arvik poznámku líbit a okamžitě mírně naštvaným hlasem Wísrilovi odpověděl. „No dobrá nemusíš se hned čertit raději mi prozraď něco o tom urozeným pánovi co s náma pojede. Doufám, že to není jeden z těch co celou dobu sedej pěkně v pohodlí a když pak maj den strávit v sedle tak skučej protože já se o jeho přeurozenej zadek starat nebudu…“ změnil průvodce téma avšak než se mohl dočkat odpovědi dorazil k nim další z vojáků, které včera potkal v hospodě. Teď už scházel pokud nepočítal šlechtice a jeho doprovod už jenom ten učenec a jeden voják, který včera utržil ránu do hlavy. Jakmile všichni uviděli přicházejícího muže postupně jej pozdravili a kupodivu tentokrát ani dívka nezůstala pozadu a z hřbetu svého koně popřála Olafovi dobré ráno k čemuž přidala nepatrný úsměv. Zatímco Olaf zamířil k vozu tak se znovu rozproudil rozhovor mezi poručíkem a jejich průvodcem. „Něco málo jsem si o něm zjistil a doporučuji před ním takto nemluvit protože by to mohlo špatně skončit.“ pronesl Arvik avšak nepokračoval dál a čekal co mu na to odpoví. „Dobře pokud se bude motat kolem tak si budu dávat pozor na jazyk a teď mluv prosím tě dál.“ domyslel si Wísril proč velitel zmlkl a aby se dozvěděl něco o onom muži přece jenom mu nakonec slíbil co po něm nejspíš chtěl. „Je to Alrik z Talme. To jméno ti sice asi moc neříká ale měl bys o něm, že pochází z celkem významné rodiny a aspoň tady v Brokenu jsou dost významní. Patří jim celkem velkej kus země na níž hospodaří pár desítek rodin, pár dřevorubeckých osad a jeden důl takže si nežijou špatně.“ vylíčil Wísrilovi co zjistil o jejich majetku a pak pokračoval dál tím co ho víc zajímalo „No a co se týče boje tak jeho otec se vyznamenal v několika bitvách a podle toho co jsem slyšel prej jablko nepadlo daleko od stromu tak snad nám k něčemu bude....když už se tu tak bavíme o doprovodu máš už promyšlenou cestu ?“ „Neboj se všechno mám už naplánovaný takže pokud nám nezatopí ta čeládka co se schovává po lesích tak to bude příjemná vyjížďka.“ odpověděl Wísril a opřel se ramenem o vůz.

Alrik z Talme - 20. dubna 2009 22:31

Ráno – na nádvoří kasáren Skupinka mužů u vozu byla náhle z rozhovoru vyrušena klapotem koňských kopyt od brány kasáren. Na nádvoří vecválali dvojice mužů na koních. Jeden z nich seděl na obyčejném černém koni, který by oku koňského handlíře prozradil, že je vhodný pro dlouhou jízdu a vytrvalý běh. Druhý pak seděl na vzrostlém válečném oři s kaštanovou srstí, který měl přes sebe bílý přehoz s vyobrazenými černými jestřáby na bocích. Zdobené sedlo na tomto koni bylo velmi zdařilou sedlářskou prací. Hruď a boky koni kryly kroužkové závěsy. Na válečném oři to byl Alrik z Talme, ale ne v šatech, ve kterých jej někteří z přítomných spatřili včera, ale v temně lesklé kroužkové zbroji, kterou měl zakrytou bílým varkočem, na němž byl rovněž zobrazen letící jestřáb. Na hlavě měl jako přilbu jezdecký šlap, který se v boji obyčejně překrývá ještě kbelcovou přilbou. Stehna a holeně mu kryly plátové části. V kroužkových rukavicích svíral pevně udidlo koně. Na druhém koni pak seděl mladší muž s delšími světle hnědými vlasy, které mu vyčnívaly zpod přilbice – také šlapu. Na sobě měl skoro-bílou tlustou prošívanici s našitými kovovými kolečky. V ruce držel kopí s vlajícím praporem na kterém byl, jak jinak, zpodobněn letící černý jestřáb na bílém poli. Šlechtic stočil koně těsně před skupinkou. Oř se s odfrknutím zastavil. „Tak, poručíku Arviku, jsem připraven vyjet. Můj vůz čeká před kasárnami. Co vy a vaši muži?“

Acrat - 21. dubna 2009 12:09

ráno Ráno se Acrat probudil v posteli. Oblečený, v botách a ležící na břichu už nějakou chvíli. Pokud si dobře vzpomínal, tak celou noc prochodil po městě a po různých hospodách. Vzpomněl si jak v jedné vyměnil recept na elixír nesmrtelnosti za dvě flašky silné medoviny. "Měli bychom zdrhat, Acrate, podruhý už tenhle fór vyjít nemusí," zahuhlal a pravou rukou šátral po posteli. Ozvala se rána a střepy se válely po podlaze. Acrat zvedl hlavu, povytáhl obočí a podíval se na zem, kde se válely střepy z lahve spolu s trochou oné medoviny. Acrat kývl hlavou a zamumlal "Budiž jí země lehká, a vstal z postele. Acrat nelenil, vzal svých pár věcí a vyrazil. Krucinál u potřeštěný ptakoveverky! To je teda tíha," lamentoval, když scházel ze schodů a vycházel na nádvoří. Jen co vyšel ze dveří, podíval se na oblohu, na zem a pak si odplivl. Chvíli se zmateně rozhlížel a pak vykročil jistým krokem ke skupince, která se formovala na nádvoří. "Pánové, aby bylo jasno už od začátku," začal jakmile byl na doslech, " jakmile bude z nebe pršet krev, uvidíte ohromnou bestii se třema očima a hořícím jazykem nebo šestinohé prase, které se smrtelným rykem běží směrem k vám, doporučuji... jak to říkal ministr... aah, ústup do předem připravených pozic. Katedra mě nepožádala abych... eeem, co že to máme vlastně udělat? *po zmatené chvilce, než mu někdo napověděl o co kráčí* ... Jo, dyť já přece vim, nejsem blbec. Katedra mě nedoporučila k této výpravě protože jsem čarifuk nebo jiný tajtrlík," podíval se Acrat na Alrika," ale proto, že, povězme si to na rovinu, jsem starší člověk. Starší člověk nejsem proto, že jsem se stáří dočkal, ale že jsem se ho dožil." Acrat zachrchlal a s bronchitickým kašlem odplivl černý kus hlenu těsně vedle Olafovy nohy. "A s takovými hloupostmi jako že se ozve hrom když řeknete 'Chrad!' *Acrat chvíli čekal, ale když se v dáli ozvala jen vyplašená kočka, tak to vzdal a pokračoval* tak s tím na mě nechoďte. To samý, když se vám bude zdát že se stromy hejbají, že se zvedá podivný vítr nebo že vás pronásledují skřítci. Tak, a teď k věci. Mám v pokoji věci a potřebuji ještěrku a ropuchu," utrousil Acrat a hodil si věci do vozu.

Pán Jeskyně - 22. dubna 2009 20:00

Ačkoliv se zdálo, že rozhovor obou mužů bude pokračovat opět je přerušil něčí příchod. Tentokrát to byl mladý šlechtic o kterém byla před chvílí řeč a který právě vjel v doprovodu jednoho svého sluhy na nádvoří kasáren. Jakmile jej Arvik zahlédl přistoupil o pár kroků blíž k němu, mírně se uklonil a pronesl: „Přeji vám dobré ráno. Moji muži jsou téměř připraveni čekáme jen na pana Acrata a pak budeme moci vyrazit.“ Podobně jako poručík se uklonil i Wísril ale u něj bylo vidět v tom gestu skrytý odpor, který dal najevo upřeným vyzývavým pohledem jímž si šlechtice začal poté měřit. Nově příchozí upoutal také pozornost děvčete, které si z povzdálí prohlíželo skvostnou podívanou jíž byla zbroj urozeného rytíře. Než však kdokoli zmohl cokoliv říct vyšel z budovy muž na, kterého se čekalo a okamžitě se chopil slova. Po prvních jeho prvních slovech bylo na obličejích většiny přítomných vidět poněkud zmatený výraz. Zatímco stařík mluvil tak se na nádvoří vkradl z kasáren poslední člen doprovodu, který se zastavil u vozu kde si vyslechl zbytek staříkova místy zmateného proslovu. Když stařík zamířil k vozu aby si tam uložil svoje věci uhnul mu Begox z cesty a díky tomu si ho k jeho smůlu všiml Arvik. „Wísrile, Begoxi pojďte se mnou pomůžete mi s těmi truhlami“ začal rozdávat rozkazy aby mohli co nejdříve vyrazit „Olafe. Damare zatím dojděte do stájí pro tři koně a řekněte Samuelovi aby zapřáhl další dva do povozu. Kdyby náhodou spal tak jej vzbuďte….. Pane Alriku poprosím vás ještě o chvíli strpení za okamžik budeme vyrážet.“ Jen co rozdělil všem práci zamířil rovnou do kasáren kam ho následovali oba dva prvně jmenovaní přičemž si Wísril odložil před tím než vyrazil vak s lukem na vůz aby mu při přenášení těch truhel o nichž mluvil Arvik nepřekážel.

Olaf Tanberg - 23. dubna 2009 08:10

Ráno na dvoře Když přijede pan šlechtic jen se ukloním, ale je tovojácký pozdrav, žádná ponížená poklona po kolena. Na to já si hrát nebudu. Jsem rád, že nejsme jediný komu s epanáček nelíbí a Wisrilovi naprosto jednoznačné pohldy ve mně vzbudí k tomu muži další sympatie. To, ale už Arvik rozkazuje a mě ani nenapadne, že bych nesplnil rozkaz. Ze stájí vyvedu tři koně, nejsou to pravda žádní bojovní oři jako má pan Alrik, nicméně jsou to vytrvalci určeni pro dlouhou a namáhavou cestu. Samuel dnes ráno kupodivu nespal a tak nebylo třeba ani křiku ani kopanců, aby vstala šel zapřáhnout koně. Skoro jako by vypadalo, že na to čeká. Když jsou koně zapřaženi držím za uzdu dva koně, grošovaného mimochodníka a ryzku. Třetího koně, páč tolik rukou nemám už drží Damar. "Vše připraveno pane," usměji se na Arvika. Zatím mu nepodávám uzdu, nevím, kdo pojede na voze a kdo bude mít to štěstí, že vyrazí koňmo.

Damar Zarkos - 23. dubna 2009 17:39

Ráno na dvoře Na půl ucha poslouchám rozhovor mezi Arvikem a Wísrilem a krátím si volnou chvíly tím, že si v hlavě přehrávám seznam věcí, jež jsme vzali sebou a kontroluji, zda jsme ještě něco nezapomněli. Tuto mou činnost ovšem přeruší příjezd toho šlechtice jenž s námi má cestovat. Seskočím tedy z vozu a stejně jako Olaf se lehce ukloním, aby se neřeklo a přitom si prohlížím jeho brnění. Tatíček asi nešetřil co? No to jsem zvědavej, jak dlouho v tom vydržíš... Na závist ale není čas a já jsem společně s Olafem poslán do stájí, odkud vyvedeme tři koně a zaúkolujeme Samuela, aby zapřáhl další do vozu. Jen doufám, že já pojedu na koni. Naposledy, když mě donutili jet na voze, jsem ještě půl dne cejtil zadek. Přivedu posledního koně vedle těch, co drží Olaf a čekám na další rozkazy.

Pán Jeskyně - 23. dubna 2009 19:32

Jakmile zazněli rozkazy tak jmenovaní členové družiny vyvedli ze stájí koně a Samuel, který okamžitě věděl o co jde jelikož už včera s ním mluvil Alrik, zapřahával dva tažné koně do povozu. Muž znal svou práci dobře takže za chvíli byly vůz připraven na cestu a čekalo se jen na trojici mužů, kteří měli donést truhly s vzácným nákladem. Netrvalo jim to dlouho takže jen co jste dokončili svou práci vyšlo z budovy pět mužů. Vpředu šel Arvik, který nesl menší pytel v němž muselo být nejspíše něco živého jelikož se neustále nezvykle vlnil. Hned za ním kráčel Wísril s Begoxe, kteří nesli každý za jeden úchyt dřevěnou truhlu zpevněnou železnými žebry. Celou skupinku uzavírala dvojice sluhů nesoucí poslední na pohled stejnou truhlici. Jen co došli k vozu tak na něj postupně naložili poslední část nákladu takže na voze už nezbývalo téměř žádné místo. Když rozespalí sluhové složili truhlu tak okamžitě zamířili zpět do kasáren aniž by se ptali na poručíkovo svolení. Naopak Begox s Wísrilem zůstali na voze a obě truhlice pevně připoutali provazy aby se při jízdě nemohli převrátit ani spadnout což sice bylo při jejich rozměrech málo pravděpodobné ale jistota je jistota. Zatímco se oba muži věnovali truhlám zamířil Arvik k Acratovi, podal mu pytel spolu s menším váčkem a tiše aby to neslyšeli ostatní mu řekl: „V pytli máte ropuchy co jste chtěl a zde jsou ty ocásky.“ Jakmile bylo všechno na svém místě nic nebránilo odjezdu a tak Arvik začal vydávat rozkazy: „Olaf s Damarem pojedou na koních a budou uzavírat celou skupinu. Begoxi ty pojedeš na voze spolu s panem Acratem. V čele pojedeme mi pane Alriku, pokud nemáte namítek a až dorazíme k lesu tak se k nám připojí Wísril jenž zná cestu a tak nás povede.“ Poté co domluvil vzal si od Olafa koně na kterého nasedl a pak sledoval jak totéž činní i ostatní. Wísril si vzal spět své zbraně, které před tím odložil a vyhoupl se do sedla svého hnědáka. Begox si vylezl na vůz, kde se chopil otěží. Jen co všichni byli vsedle seřadili se podle rozkazů až na Wísrila s Elean, kteří si vybrali místo po levé straně skupiny. Arvik si ještě vše zkontroloval a pak celý konvoj pomale vyrazil z kasárenského dvora.

Olaf Tanberg - 23. dubna 2009 20:51

Ráno Ještě chvíli držím koně a sleduji co se děje na nádvoří, jak vše pěkně odsýpá a těším se až konečně vypadnu z města. A pak to konečně přijde Arvik si vezme koně a vyhoupne se do sedla. Na nic nečekám a radostně se vyšvihnu do sedla mimochodníka. Trochus e vsedla zavrtím, už je to přeci jen nějakou dobu, co jsme naposledy jel na koni, ale v sedle se cítím stejně dobře jako na zemi. Pak Arvik začne vydávat rozkazy. "Ano pane," pokývu hlavou a už čekám jen na to, až vyjedeme a já se budu moci spolu s Damarem zařadit na své místo v průvodu.

Alrik z Talme - 24. dubna 2009 19:42

Odjezd z kasáren Alrik z Talme odpoví na pozdrav (úklony) pozdvihnutím dlaně a vyslechne poručíka Arwika, otočí se na podivného muže, který se právě vblábolil dovnitř. Je to nějaký stařec. Alrik z Talme vůbec netušil, co tady ten kmet pohledává, a co chce. Pak mu z řeči ostatních a z toho, co sám slyšel došlo, že je to asi ten učenec, který má výpravu doprovázet. "Ty, kmete, být tebou bych zůstal raději tady. Cesta bude nebezpečná a mohly by být i ztráty na životech." Pak se šlechtic obrátí k poručíkovi: "Poručíku, jste si jist, že tento učenec se s námi má vydat? Vždyť vypadá, že ani neví, co blábolí a je starý. Mohla by to pro nás být jenom přítěž." Ať už poručík odpoví jakkoli, Alrik z Talme vyrazí na svém koni vedle něj v čele kolony. Jakmile všichni vyjedou hlavní branou z kasáren a octnou se na velké a opuštěné ulici, která se mírně svažuje dolů do útrob města, spatří poměrně velký a kvalitně stavěný vůz. Do vozu jsou zapřaženi dva tažní koně. Na kozlíku sedí starý sluha Ragan, kterého znáte z včerejšího večera a vedle něj muž s černými delšími mastnými vlasy a s mnoha uhry v obličeji, kterého pozorný člověk mohl zahlédnout včera v hostinci u hraní kostek. Ragan na sobě má podobnou prošívanici s našívanými kolečky jako panoš Alrika z Talme a v rukou drží oje vozu. Druhý sluha na sobě má prostý oděv a vykulenýma očima se rozhlíží. Vlečka vozu je pak překrytá lněnou plachtou, pod kterou se dá v případě deště skrčit. Na pokyn panoše, který se odpojí od šlechtice se vůz rozjede a zařadí se na konec kolony.

Damar Zarkos - 26. dubna 2009 14:04

Odjezd z kasáren Nemám sice toho šlechtice rád, ale musím souhlasit s jeho názorem ohledně starce. K čemu nám na cestě bude takovej paprika? Při první bitce ho zabijou a ještě to bude na nás, že jsme ho dobře nestřežili. Tedy pokud ovšem neumře sám, podle toho jak chrchlá k tomu asi nemá daleko... Jakmile Arvik vydá rozkazy, vyhoupnu se na koně. Konečně se zase budu moct projet, jó to mi chybělo. Se spokojeným úsměvem poplácám svého oře po krku. Někdy se mi zdá, že mám koně radši než lidi, ale pěknou holku v posteli nahradit nedokážou. Zařadím se společně s Olafem na konec průvodu. Když vyjedeme z brány, přidá se ještě jeden vůz a pak už můžeme vyrazit na cestu.

Begox - 27. dubna 2009 12:13

Odjezd z kasáren Ráno bylo poněkud rušnější, než jsem sám čekal. Vzbudil jsem se dost pozdě a jen tak tak jsem proklouzl mezi ostatní, kteří už se pomalu sbírali k odjezdu. Nebýt toho starce, asi bych Arvikovu hněvu neušel. Překontroluju si svou výstroj a hned už dostávám první rozkaz. Přinést nějakou truhlu, žádný problém! Vydám se zpět do správní budovy a cestou se pozdravím s Wísrilem. Truhla je relativně lehká, asi to uvnitř má větší cenu než váhu. Naložíme ji na vůz a já si ne moc ochotně sedám na kozlík nebo spíš jen dřevěnou lavici. Uchopím opratě a než se rozjedeme ještě jednou si v myšlenkách projdu všechny věci. Potom pobídnu koně a zařadím se s vozem do průvodu. Když projedeme bránou představím se Acratovi, který sedí po mé levé ruce: Mé jméno je Begox. a jelikož nemám, co bych dodal hledím si zase cesty.

Pán Jeskyně - 27. dubna 2009 19:59

Jen co se všichni rozjeli mohl se poručík věnovat šlechticově otázce. Ačkoliv byl muž na voze skutečně velice starý a už se mu to v hlavě docela pletlo nemohl ho zde Arvik nechat což taky okamžitě urozenému muži tiše řekl: „Máte pravdu pane ale bohužel já má své rozkazy takže jej s sebou musím vzít. Nezbývá než doufat, že to stařík vydrží a že nás nic cestou nepotká protože podle mě by v boji okamžitě zemřel.“ Zatímco se oba muži vepředu spolu bavili tak všichni vyjeli z kasárenského dvora. Za bránou se k nim připojili poslední dva členové výpravy, kteří sloužili šlechtici a čekali u jeho vozu v němž se vezly další Alrikovi věci. Vůz se poté co kolem něj všichni projeli zařadil na konec takže Damar s Olafem, kteří měli rozkaz uzavírat celý konvoj museli na chvíli zastavit své koně a poté zaujmout své místo za šlechticovým vozem. Mezeru, která po nich zůstala zaplnil okamžitě Wísril se svou mladou společnicí, která s ním zrovna potichu rozmlouvala. Za cinkotu podkov celá skupina vjela na náměstí, které bylo až na několik lidí chystající se k odjezdu liduprázdné jelikož většina návštěvníků i obyvatel vyspávala včerejší radovánky po zde nichž zůstala řada památek k nimž patřilo i několik opilých osob válejících se mezi troskami stánků. na druhém konci náměstí se zrovna činila dvojice mladíků, která šacovala lépe vypadající opilé spáče v naději, že najdou nějaké cennosti či peníze avšak jakmile zahlédla vojáky okamžitě zmizela. Za chvíli jste za sebou nechali zaneřáděné náměstí a po největší přímé ulici jste sjížděli směrem k bráně, která se za chvíli před vámi objevila. Na stráži byli asi čtyři muži, kteří narozdíl od jejich druhů jenž se vrátili k ránu do kasáren měli před sebou několik hodin služby avšak vzhledem k včerejším bujarým oslavám museli být vzhůru i přes noc takže nyní až na jednoho pospávali opřeni o halapartny či sudlice. Jakmile to zahlédl poručík okamžitě na ně spustil avšak dnes neměl čas se s nimi zdržovat a tak jakmile otevřeli bránu nechal je na pokoji a spolu s ostatními vyjel z města ven. Jakmile jste vyjeli z městských hradeb a přejeli starý most přes říčku jenž z jedné strany obtékala město dostali jste se na prašnou cestu kroutící se mezi loukami a poli na nichž pomalu rostla budoucí úroda. Po pravé ruce jste měli kopce jenž se zvedali až k zalesněným úpatím mohutných hor na jejichž vrcholcích se držel stále ještě led a sníh. Zpoza těchto kopců stoupalo pomalu na oblohu slunce jenž svými paprsky vysoušelo ranní rosu a rozhánělo mlhu, která zahalovala níže položený les ležící kdesi v dálce na druhé straně od hor.

Alrik z Talme - 28. dubna 2009 22:50

Průjezd městem Naše malá karavana se dá do pohybu. Šlechtic jede v čele a rozmlouvá s poručíkem: "Taky doufám, že se tomu staříkovi podaří vyváznout, hádám totiž, že se boji nevyhneme." praví šlechtic, skoro jako by se na boj těšil. Dál pokračuje slovy: "No, čekal jsem sice větší doprovod, ale tuším, že i takhle nemají bandité šanci. Pohled na pár ozbrojenců a nobilitaes bude pro ně něco, co je hned odradí od pokoutných úmyslů. Avšak slyšel jsem i o větších skupinách, které by nemusely mít strach. Ale s těmi si lehce poradíme..." Chvilí jeli a za branami pak přešli do otevřené krajiny. Slyšel jsem i o několika významných psancích, na které je vypsána odměna... velice bych byl rád, kdyby se mi takového podařilo zabít nebo ještě lépe zajmout. Samozřejmě ne pro tu odměnu, ale pro slávu, které by se nám všem poté dostalo."

Damar Zarkos - 29. dubna 2009 16:29

Na cestě Cesta ubíhá pomalu. Po projetí raním městem a Arvikovu sprdnutí spících stráží u brány se už nic zajímavého nedělo. Když se mi již koukání na pole, stromy a vzdálený horizont omrzí, rozhodnu se zkrátit si dlouhou chvíly rozhovorem s Olafem. To by mne zajímalo, co to vlastně vezem? Je sice paráda, že se zase můžem projet, ale trošku mne to zneklidňuje. Co může být tak důležité, že to nesnese zdržení a musí to hned do hlavního města?

Olaf Tanberg - 30. dubna 2009 08:04

Cesta Spokojeně vyjedu z brány a spolu s Damarems e zastavím a počkám až se do řady zapojí i šlechticův vůz. Pak opět pobídnu koně a v očividně dobrém rozmaru projíždím ulicemi města. Když vidím, jak to an náměstí vypadá jsem rád, že jsme v noci neměl službu- i když služba jako služba! Stále se usmívám a je mi trochu líto mládenců u brány, kteří nás ospalí pouštějí z brány a na něž čeká- pokud se tedy vrátíme- naštvaný Arvik. Když opustíme město cítím se vskutku povzneseně. "Tak to by ěm kamaráde taky zajímalo," usměje se "Ale buďme rády, že jsme zase ednou venku."

Acrat - 30. dubna 2009 14:50

Ve voze Acrat chvíli bezduše hledí před sebe než se Begox představí. "Huh. Jak? Bekoz? Znal jsem jednoho Bekoze, nebo to bylo Veloxe? To je jedno, fajn chlapík to byl. Dokud mu jednou nešíblo v kouli a nepokusil se otrávit děkana jedem na krysy. Už si ani nevzpomínám jak skončil, musel jsem a odjet na jednu zahraniční, mno stáž," usmál se Acrat a zahleděl se na chvíli do dáli, " ale co vím, tak to, že spáchal sebevraždu mu stejně nepomohlo. Týden po mém příjezdu, když nakonec zjistili že to byl on, ho vykopali z univerzitního hřbitova a znovu oběsili. Pro studenty to bylo konečně nějaké haló. I po několika letech se na to stále dělaly narážky. Jednoho večera děkan uklouzl na schodech a našli ho mrtvého. Nehodička..." zasmál se Acrat nervózně a otřel si čelo, " padal asi tři patra po točitém schodišti, nehodička..." Pak chvíli seděl a pokračoval, "Ale kde jsme to skončili? Ahh, já jsem Acrat, profesor na katedře okultní alchymie a zaměstnanec ve službách státu."

Pán Jeskyně - 30. dubna 2009 21:26

Arvik se pohupoval v sedle svého koně a se zájmem naslouchal slovům šlechtice. V něčem s ním souhlasil avšak bylo toho velice málo. Ze způsobu jak muž vedle něj mluvil a podle toho co říkal mu došlo, že doposud tento urozený muž nezažil příliš střetů a mluví z něj nejen nezkušenost mládí ale i přehnaná sebedůvěra. Jelikož poručík zažil nejenom povstání, které zde proběhlo před pár lety ale také často ještě před tím než se z kraje stáhly císařské oddíly se účastnil pronásledování rozprášených vzbouřenců takže si dobře pamatoval co obnášel boj ve zdejších hlubokých lesích. Navíc měl lepší přehled o většině skupin lapků i o počtu jejich členů a kdo jsou ti hledaní na něž je vypsána odměna takže téměř okamžitě šlechtici sdělil jaká situace ve skutečnosti je: „Pane osobně se domnívám, že kdybychom narazili na některou jak vy říkáte početnější skupinu tak nemáme sebemenší šanci jelikož podle odhadů má největší banda asi šedesát až sedmdesát členů mezi nimiž jsou i bývalí žoldáci a i ty nejmenší mají málokdy míň než dvacet mužů takže můžeme jen doufat, že je nepotkáme. Právě proto máme jet přes starou cestou přes průsmyky protože podle těch pár zpráv, které máme se většina těch skupin pohybuje blíže hlavních a více využívanějších cest.“ „A pokud doufáte že chytíte někoho na koho je vypsaná odměna tak vás musím zklamat protože jsou to velitelé těch největších a nebo nejnebezpečnějších skupin i když v poslední době se nám podařilo zjistit jména i ostatních vůdců.“ dokončil svůj téměř nepřerušený monolog Arvik a zadíval se na pole na jehož druhém konci pracovalo několik lidí různého věku.

Begox - 02. května 2009 13:34

Na voze Sleduji cestu a při hovoru se podívám na profesora. "To jméno je Begox, pane profesore." snažím se mluvit hlasitěji, aby mě slyšel, i když nevím, jestli to pomůže. "A čím se vlastně zabýváte? Okultní alchymie zní velice záhadně, ale jsem prostý voják a nic mi to neříká. O co při tom jde?" Vyvolávání duchů, zaklínání lidí, nebo očarování zbraní.. Okultní - to jsou myslím duchové, ale alchymie. Snad aspoň ještě ví, co obnáší jeho práce.

Pán Jeskyně - 03. května 2009 16:18

Slunce vystoupalo do nejvyššího bodu své cesty po obloze a pomale se chystalo na putování k západu. Už dávno rozehnalo všechnu mlhu jenž zahalovala údolí a tak kdykoliv jste vyjeli na nějaké vyvýšené místo v dáli mohli vidět lesy jenž se táhly kolem celého kraje a tvořili pomyslnou bariéru jenž dříve chránila tuto část císařství před nepřáteli a jenž se nyní stala příčinou jeho největších problémů. Za dopoledne urazila výprava značnou část své cesty, kterou dnes musela ujet aby se dostala k úpatí hor. Do teď vše probíhalo bez jediného zádrhelu a až na pár obchodníků jste na nikoho nenarazili. Kdyby si kdokoliv z vás promluvil o cestě s průvodcem a nebo znal dobře cestu po níž nyní jedete věděl by, že vás čeká ještě jedna zastávka na níž si budete moci v klidu odpočinout než se vydáte do nebezpečného šera lesů. Jakmile výprava překonala jeden řady kopců přes než vaše cesta vedla spatřila pod sebou vesnici. Zatímco jste sjížděli po cestě vedoucí po úbočí kopce u jehož paty rychle tekla přes kameny bystřina mohli jste si prohlídnout malou vesnici pěkně shora. Prosté domy s většinou slaměnými střechami tvořili jakýsi kruh kolem rozlehlého náměstí, které bylo až na pár osob prázdné jelikož většina obyvatel pracovala na svých polích nebo pásla stáda ve zdejších kopcích. Za každým domem byl menší dvorek či oplocený pozemek pro domácí zvířata. Největší budovou ve městě byla nejspíše hospoda vedla níž stály malé stáj,v kterých v dřívějších dobách kdy po této cestě jezdilo více lidí ustájit cestovatelé na noc své koně. Poté co jste sjeli dolů museli jste chtě nechtě překonat koryto říčky ale štěstí vám přálo takže jste přejeli bez problémů aniž by kdokoliv musel seskočit do ledové vody jenž tekla z ledovců na vrcholcích brokerských hor. Po překonání říčky jste vjeli na náměstí vesnice kde jste se zastavili avšak než jste mohli kamkoliv zmizet ozval se Arvik: „Zatím jsme urazili slušný kus cesty takže se můžeme chvíli zdržet a poobědvat zde….“ Poručík se na chvíli odmlčel a zadíval se na muže v prostých šatech s nožem za opaskem jenž právě nasedal na koně jakoby uviděl nějakou známou tvář ale pak jen zakroutil hlavou a pokračoval: „Olaf pohlídá vůz a věci na něm a za chvíli pošlu někoho aby jej vystřídal. Ostatní se mohou jít najíst do hospody.“

Alrik z Talme - 03. května 2009 20:15

Ve vesnici "Zdá se, že zde je vesnice, kousek cesty před námi." promluví nahlas šlechtic jedoucí v čele karavany. Zvednutím pěsti pak k sobě přivolá svého panoše Jarika. Jakmile Jarik přicválá na koni k Alrikovi, zadá mu Alrik přesné pokyny: "Panoši, jeď vedle mě, ať ti lidé vidí, co jsme zač." (panoš má kopí s praporem) Jakmile karavana překoná říčku a vjede na náměstí vesnice, poručík zadá rozkazy a Alrik z Talme také: "Jariku, řekni Raganovi, ať se drží od nás a pokusí se zjistit hovorem s místními, co nejvíce. Michal ať zůstane na voze a má samostříl i šipky připravené a dává pozor na majetek můj. Ty zastaň své povinnosti a půjdeš se mnou do hostince." Jakmile Jarik odejel sluhům vše vyřídit, šlechtic lehce objel náves a poté přijel ke svému vozu a nechal si od Michala pomoci při slézání z koně. Poté i s Jarikem zamířili za ostatními do místní hospody. Ragan mezitím poodešel od vozu a vydal se trochu bokem v naději, že se mu podaří v okolí návsi narazit na nějakého vesničana, kterého se na něco může zeptat.

Olaf Tanberg - 04. května 2009 08:30

Cesta a vesnice Užívám si cestu a ještě ne příliš ostražitě sledují okolí. Semtam prohodím něco s Damarem, hlavně se bavíme o ženských a o posledních dnech ve městě. O tom blázinci co máme končně za sebou. A den se pomalu chýlí, blíží se večer a s ním nás vítá poslední klidná zastávka na naší cestě. Malá vesnice k níž se blížíme. Když vidím jak se náš doprovod v podobě Alrika naparuje nezbude mi nic jiného než si odplivnout a dát tím najevo, že s jeho podělaným erbem nemámnic společného. Jakmile sesednu z koně ujmu se hlídky, kterou mi nařídil Arvik. Ani s emoc toužebně nepodívám an hospodu, protože vím, že budu za chvíli vystřídán. Postavím se tedy k vozu a s hvízdáním opřen jendou rukou o bočnici a druhou ležérně položenou na jílci meče koukám po vesničce.

Acrat - 04. května 2009 09:26

Cesta a vesnice "Hmpf. Představ si, chlapče, že jak bych... blbě se to vysvětluje, že každá věc má svoji materii. Lidé mají duši, zvířata... mě nezajímají, a věci svoji materii. Už je to pár let, co se někteří staří známí pokoušeli materii oživit. Vlastně, některým se to i povedlo. Právě materie je podle mě důvod proč třeba chloristany jsou výbušné. a proč okultní? Všichni mí kolegové jsou už dávno mrtví. Když o tom tak uvažuji, tak většina zemřela za velmi zajíma..." zastavil se Acrat, protože vůz se dokodrcal do vesnice a zastavil. "Máme tady zastavit? Je to v plánu?" zeptal se Acrat a vytáhl svoji dýku. Vrásky na jeho tváři se přeskupily a v tomto světle možná trochu vypadal jako zasloužilý člen elfích komandos. Acrat vystrčil hlavu z vozu a protože nikoho neviděl, obrátil se na Begoxe. "Bodej do nohou." pošeptal Acrat, " Velké tepny, málo pohybu," řekl a vylezl z vozu. Acrat se rozhlédl a když nikoho v okolí neviděl, špitl si:"Civilizace? Hmmf" a přehodil si dýku z pravé ruky do levé a zpět. Dýka se jen zablýskla. "Někdo jde," řekl a přitiskl se zády k vozu.

Damar Zarkos - 04. května 2009 10:25

Cesta a vesnice Při rozhovoru s Olafem ubíhá cesta celkem rychle, takže než se naděju už se na obzoru rýsují první vesnické domky. Po nějakém čase dojedeme k říčce, která tvoří poslední bariéru mezi námi a vesnicí. Voda v ní je čirá a ledová, nic do čeho by se člověku chtělo v tomto ročním období spadnout. Naštěstí ale říčku překonáme bez nehody a nic nám již nebrání pokračovat dále. Zastavíme se u hospody, kde Arvik vydá rozkazy a ten šlechtický hejsek si hned začne hrát na důležitého. Sem na tebe zvědavej jestli, až na nás zaútočí, budeš stejně povýšeně křičet rozkazy a nebo s brekem utečeš... Narozdíl od Olafa ovšem nehodlám kvůli němu plýtvat ani plivancem. Sesednu z koně a pořádně si protáhnu nohy a celé tělo, jež mi po dlouhé jízdě řádně ztuhlo. Aaach jaká to úleva. Někdo by už měl vymyslet pohodlnější sedlo. Vždycky když si po nějakém čase vylezu na koně, tak mně všechno rozbolí.... Kývnu Olafovi na rozloučenou a s úsměvem vyvolaným vidinou pořádného korbele piva si to namířím přímo do krčmy. Zde zaberu první volný stůl a ihned si poručím pivo a optám se co mají k jídlu.

Pán Jeskyně - 04. května 2009 19:40

Jakmile Arvik vydal rozkazy na nic nečekal a sám zamířil do blízké hospody. Tato budova byla mezi ostatními prostými vcelku malými domky nápadná svou velikostí a také snad jedinou doškovou střechou. Těsně pod střechou byl vidět zašlý nepříliš vyvedený nadpis U Brodu. Otevřenými okenicemi byl zevnitř slyšet rázný ženský hlas, kterému stejně hlasitě odpovídal hlas mužský avšak co přesně si ti dva říkali nebylo bohužel slyšet. Zatímco rozhovor uvnitř stavení pokračoval dál překonal poručík náměstí a otevřel již pootevřené dveře. Uvnitř bylo až na muže, který křičel na ženu v kuchyni prázdno. Jakmile si muž jenž byl patrně hostinský všiml nově příchozího okamžitě se k němu otočil a pronesl: „Copak k vás k nám přivádí mohu-li se zeptat?“ „Můžete zastavili jsme se zde a doufáme, že nám poskytnete pohostinství.“ prohodil Arvik a hodil vysokému černovlasému muži se zástěrou kolem pasu zlaťák zatímco Damar vešel do prázdného hostince a posadil se k nejbližšímu stolu. Hostinský chytil zlaťák a okamžitě se s úsměvem optal: „Co si tedy budete přát velevážený hosté?“ Při těchto slovech vstoupili do hostince Wísril za nímž kráčela Elean. Než mohl kdokoliv cokoliv říci využil průvodce situace a sdělil co bude dnes obědvat: „Dal bych si pořádnou polévku ale nesmí to být samá voda té se mohu napít v říčce za vesnicí, pořádnej kus chleba a něco na pití a to samé i tady slečně.“ Jakmile domluvil vytáhnul z měšce, jenž byl doposud skryt pod prošívanicí, pár stříbrňáků jenž položil na stůl vedla hostinského a pak se posadil kousek od Damara. Zatímco část členů výpravy zamířila do hostince tak se jeden ze služebníků ctihodného pána Alrika vydal na menší průzkum vesnice. Po pár krocích zahlédl mladou hnědovlasou ženu spíš dívku jenž nesla vodu od řeky s čímž ji dosti ochotně pomáhal jakýsi statný mladík.

Begox - 05. května 2009 15:04

Cesta a vesnice V rozhovoru s Acratem cesta ubíhá pod kopyty koní a koly vozu docela svižně. Přejet s vozem přes říčku naštěstí není žádný problém. Zastavím za velitelem před hostincem. Nevím, jestli je to dobrý nápad stavět tady. Kdybych byl lupič, měl bych tu své zvědy. Ale projet bysme stejně museli a jestli na někoho narazíme, asi se tomu nevyhneme. Na druhou stranu pomáhat tomu. Arvik je tu šéf. Ale aspoň se najíme a napijeme! Mé myšlenky přeruší Acrat, který začne mávat s dýkou, jakoby chtěl někoho zabít. Co mu přeletělo přes nos?!? Snažím se ho zastavit nebo mu odpovědět, ale stařík je mrštnější, než se na první pohled zdá a už je vedle vozu. Slezu z vozu a snažím se ho z bezpečné vzdálenosti uklidnit, vědom si jeho poznámky o bodání do nohou. "Pane profesore, uklidněte se. Zastavili jsme jenom na jídlo u hostince."

Alrik z Talme - 05. května 2009 21:04

Ve vesnici a v hospodě Alrik z Talme společně se svým panošem Jarikem vejdou do hostince. Jakmile šlechtic spatří hostinského, zavolá na něj: "Hej hostinský, nějaké dobré jídlo a nejlepší víno pro mě a mého panoše a pivo na můj účet pro každého v šenku!" Pak šlechtic zachrastí váčkem, který mu podá Jarik a vysype na pult několik zlatek. Pak zamíří ke stolu, kde sedí poručík Arvik a s zachřestěním své kroužkové zbroje se posadí a odloží svůj šlap na desku stolu a stáhne si rukavice. "Tak, poručíku, jak to vidíte s další cestou? Podaří se nám dosáhnout průsmyku před západem slunce? Zdá se to být daleko! Mezitím Ragan přechází venku, když tu si všimne dvojice vracející se od řeky. Zamíří k nim a když je dostatečně blízko, pozdraví je: "Den dobrej vám přeju, právě jsem tadyhle s karavanou přijel do vesnice," řekne jako by unaveně, ale přesto se na vesničany usměje. "...To víte, cestovat s jedním urozeným blbem to člověka unaví... No chtěl jsem se zeptat, vás místních. Nevíte, prosim vás, jak vypadá ta cesta, která odsud vede průsmykem? Zajímalo by mě jestli se tam někde dá narazit na nějaký stavení nebo osadu, kde by se dalo přenocovat. A jak vůbec ta stezka vypadá? Slyšel jsem, že je už dlouho nepoužívaná."

Acrat - 05. května 2009 21:59

Vesnice "Huh. Cože?" zahuhlal stařík, "To že je v plánu?" stařík očividně posmutněl. "Hmm, tak snad příště," zastrčil dýku zpět a podrbal se za krkem. "Jen jídlo v hostinci? Už jsem dlouho nejedl maso. Naposledy to byl smažený křeček. Kolegové z katedry zase zkoušeli ten starý pokus s ebonitou tyčí a liščím ohonem. HeHeHe." a Acratův smích pomalu odumíral jak stará postava neomylně kráčela k nejbližšímu hostinci.

Begox - 06. května 2009 10:04

V hospodě Jenom se ušklíbnu nad nápadem pojídat křečky.. Nebezpečí v podobě Acrata je uklidněno kusem masa a "odklizeno" :-) do hospody. Usměju se na Olafa, ne posměšně, spíš chápavě a zamířím za ostatními. Posadím se ke stolu a objednám si pivo a něco na zub, nejlíp kus nějakýho masa a chleba, případně k tomu nějakou zeleninu. Kdo ví, kdy se zase najím. Je potřeba načerpat sílu.. a taky si prostě užít žold!

Damar Zarkos - 06. května 2009 11:20

V hospodě Zatímco ze sebe svlékám věci, které by mi překáželi v jídle, vejde do šenku i zbytek naší výpravy. Většina si normálně objednala a zabrala nějaké místo u stolů, ale to by to nebyl Alrik, aby hned všem neukázal svůj šlechtický původ tím, že objedná pivo pro celou hospodu. Kdybych měl tolik zlatek, určitě bych našel lepší způsob, jak je rozházet, než kupovat pití celé hospodě. Stejně jako ostatní si objednám, v mém případě polévku a jako další chod pořádný kus opečeného masa s chlebem a zeleninou.

Olaf Tanberg - 06. května 2009 11:55

Před hospodou Begoxovi věnuji úsměv a kývnutí hlavy. A je to tady, zůstal jsme tu sám a hlídám náš dobře naložený vůz. Rukou v rukavici hladím bezmyšlenkovitě hlavici meče. Pak se zohnu pro stéblo, které vložím do úst a začnu je žmoulat. Koukám po vesnici a po holkách. Ne že bych měl chuť, ale pohled na pěkné nohy zpod zvednuté sukně či bujaré poprsí člověka vždy potěší. Bohužel dnes zůstane nejspíš jen při koukání, povinnosti jsou přednější. Nemohu si nevšimnout Alrikova sluhy, který se hned dá do řeči s chlapcem a dívkou. Pak s ezase věnuji dědině. Jezdec, který ji opustil před námi mohl být špicl a špehýř pro některou z nesčetných band křižujících okolí. Inu je vidět že nezahalí, a že ani my nebudeme cestou zahálet... Zatímco takto přemýšlím hlídám vůz a čekám an vystřídání....

Pán Jeskyně - 06. května 2009 17:41

Jakmile před hostinským objevilo mince přestal se vyptávat a okamžitě donesl na stůl dřevěné talíře s polévkou, chléb, korbely piva a před šlechtice položil džbán vína. Hned na to s úklonou zmizel do kuchyně odkud se začala linout vůně opékaného masa. Ačkoliv slyšel Arvik otázku šlechtice už dříve mlčel a nedůvěřivě sledoval hospodského avšak jakmile muž zašel tiše odpověděl: „Pane musím vás poprosit aby jste neříkal kudy pojedeme jelikož vesničané občas spolupracují s lupiči v lese a navíc jsem možná na náměstí zahlédl jednoho nájemného vraha a zloděje ale bohužel odjel na koni dřív než jsem mohl přijít nato zda je to opravdu on a zastavit ho. Ohledně cesty se ptejte spíše našeho průvodce jelikož on zná cestu lépe než já.“ Jakmile domluvil otočil hlavu k Wísrilovi jenž si všimnul že se mluví o něm a tak místo aby pokračoval v jídle tlumeným hlasem řekl Alrikovi přes stůl: „K průsmykům se nedostaneme ani kdybychom jeli seberychleji ale pokud vydržíme jet tímto tempem tak se k večeru dostaneme za hranice lesa a snad k rozcestí i když by bylo lepší obětovat pár hodin jízdy hledání nějakého dobrého místa kde přenocovat a kde nebude tolik hrozit, že nás přepadnou.“ Jakmile průvodce domluvil chopil se slova opět poručík: „Zní to jako dobrý nápad nerad bych nocoval hned vedle cesty kde hrozí že nás hned objeví.“ Ještě než návrh přijal obrátil se ke šlechtici a zeptal se ho: „Co si o tom myslíte vy pane?“ Zatímco se v hostinci rozebírala dnešní cesta venku se bavil Alrikův sluha Ragan z vesničany. Mladý pár se nejprve tvářil zaraženě ale nakonec se muž přece jenom muž vzpamatoval a odpověděl: „Jestli míříte k lesu tak už na další vesnici nenarazíte. Tedy pokud nesjedete z cesty k dřevorubcům ale nevím jestli by se dal u nich najít nocleh pro tolik lidí. Od té doby co se cesty přes les jak správně říkáte nepoužívají kvůli těm zlodějům a hrdlořezům co kolem nich loupí tak jsou čím dal víc zanedbanější stejně jako cesta do této vesnice takže cesta může být i celkem obtížná ale to záleží kudy pojedete.“ Jakmile domluvil ukázal na prašnou cestu na svahu po niž skupiny přijela. Odtud zdola byly vidět kameny a kusy půdy jenž se postupně sesunuly do údolí a podle množství se dalo odhadnout že tato cesty mohla být kdysi skutečně v lepším stavu a přinejmenším o třetinu širší

Alrik z Talme - 06. května 2009 20:15

V hospodě "Huh, to mě nenapadlo, že by tahle informace mohla nějak uškodit. Myslím, že kdyby chtěli, tak by nás stejně mohli sledovat a vůbec, vede z této vesnice cesta někam jinam než k průsmyku?" podotkl šlechtic tichým hlasem. "No a jinak s mistrem průvodcem samozřejmě souhlasím, přece jen není bezpečné se na noc vystavovat nadbytečnému riziku." Pak se šlechtic napil vína přímo ze džbánu a podal jej Jarikovi. "No, víno tu mají dobré, ačkoli ne tak dobré, jako je kořeněné víno z Jižních ostrovů." Pak se šlechtic obrátil zpět k poručíkovi: "Říkáte, že ten muž byl vrah a lupič? A spolupracoval s bandity? No, tak to bychom si měli dávat větší pozor. Co takhle nějaký trik na jejich zmatení? Třeba schovat se v lese a vyjet později, než nás budou čekat a nebo naopak jet rychleji?" pronesl Alrik z Talme k poručíkovi a průvodci a dal si dobrý pozor, aby to nebylo před hostinským. Sluha Michal - na voze Michal si zatím hověl na kozlíku vozu a natažený samostříl měl položený za sebou na plachtě. V ústech držel dýmku a vyfukoval obláčky. "Pan vojcl, hrajete v kostky?" položil svou otázku Olafovi, dost nahlas, aby ho slyšel. "Pokud by vám nevadilo, můžem si někdy zahrát... bohužel jen vo pár měďáků, než zase něco nevyhraju." Ragan - rozhovor s vesničany Á tak bandité, slyšel jsem o těch potížích... no já stejně nemám moc o co by mě okradli, to možná jiní jo, ale já ne. Jak se vůbec tihleti chlápci chovaj k zajatcům? Doufám, že je hned nezabíjej. Například mě by se to nelíbilo, kdybych takhle skončil, kvůli téhle mizerně placené výpravě. No a říkáte, že k průsmyku vede víc cest? Nevíte náhodou, která by byla nejlepší?"

Olaf Tanberg - 06. května 2009 20:56

Před hospodou V pohodě si hledím svého, když se ozve jeden ze slouhů veleváženého pana Alrika. Podívám se na něj úkosem, dost na to, aby mu bylo hned jasné, že se mnou žádné špičkování ani kamarádství nemá šanci. "Kostky nehraju, tím méně s takovýma jako ty," odplivne si. "Divím se, že seš tady, že ti včera pořádně nenaložili," připomenu včerejší večer a odvrátím se. "Najdi si jinou zábavu, nebo tě příště zašijem," zavrčím a věnuji se dál své službě. Celým svým postojem ukazuji, že s mladým nemám chuť se vybavovat. Podrbu se na batvatu jež se skrývá pod železným kloboukem a zašilhám ke dveřím k hospodě. Až sem ven se nese vůně pečeného masa a v žaludku má jeden takhle na čerstvém vzduchu nepříjemně prázdno.

Begox - 07. května 2009 10:49

Hospoda Když donese hostinský polévku hned se do ní pustím. Sice jsem ji původně nechtěl, ale když tak hezky voní. U jídla poslouchám rozhovor velitele s Alrikem. Sice neslyším úplně dobře a občas mi vypadne nějaké slovo, ale smyslu rozumím. Polknu sousto a zapojím se do diskuze se svým nápadem. "Nechci se vám do toho nějak plést, ale pokud je tohle poslední klidné a civilizované místo, co kdybychom přenocovali tady? Nebo ten tajný náklad nějak moc spíchá?" pronesu tak, aby mě všichni u stolu mohli slyšet, ale zbytečně nekřičím. Když vyjádřím svůj názor zapiju ho lokem piva a pokračuji v jídle.

Pán Jeskyně - 07. května 2009 21:19

„Co se cest týče tak z vesnice vede jenom tato avšak má několik odboček. První je hned za kopcem a vede do takové mále dřevařské vísky poblíž lesa. Druhá odbočka je téměř před začátkem lesa avšak po ní se nedá s vozy projet takže budeme muset jet až ke křižovatce rovně a teprve tam si budeme moci vybrat cestu ale k průsmykům vedou jen dvě z nichž jedna je podle kupců, kteří se po ní snažili projet v strašném stavu a přišli na ní o jeden vůz a cesta jim trvala dvakrát déle než kdyby jeli tou druhou.“ vylíčil jim Wísril co je přibližně před nimi a pak ještě dodal „Jestli o naší přítomnosti dostali už zprávu tak myslím, že pokud se někde na čas schováme tak si na nás lapkové prostě počkají o chvíli dýl a jelikož pokud si dobře pamatuji musíme vše dovést co nejrychleji tak se stejně nemůžeme zdržet několik dní než by je to přestalo bavit nebo se pletu ?“ „Ne máš pravdu rozkazy zní jasně takže žádné zdržení nepřipadá v úvahu natož abychom tu Begoxi přespávali a ve spěchu bychom se mohli snadno dostat do léčky tudíž nemáme na vybranou a pojedeme podle plánu akorát si budeme dávat víc pozor“ odpověděl mu Arvik, který si namáčel chleba do polívky a snažil se najít nějaký další způsob jak zabránit lupičům v útoku na výpravu avšak nějak mu dnes chyběly nápady. Wísril dojedl několik posledních lžic polévky a pak prohlásil: „Stejně nevíš jestli to byl nějakej špeh takže se tu klidně zbytečně trapte dál já jdu zatím vystřídat Olafa.“ Jakmile domluvil zvedl se z lavice, vzal si vak s lukem jenž opřel o stěnu a ještě před tím než odešel dveřmi ven řekl dívce: „Schovej mi kousek té pečínky co se chystá a až dojíš tak mi ho dones rád bych ho ochutnal.“ Hned na to vyšel průvodce dveřmi ven a rovnou si to zamířil k vozu. Jakmile přišel blíž mávnul na Olafa a řekl: „Můžeš se jít najíst já to tu zatím pohlídám.“ Jakmile domluvil vyhoupl se na kozlík vozu z kasáren a začal vytahovat po jednom šípy z toulce a kontrolovat zda jsou v pořádku. „No co jsem slyšel tak pokud za dotyčného nemohou získat nějaké výkupné tak jej většinou zabijí takže je lepší se jim vyhnout“ odpověděl mladík okamžitě na cizincův dotaz ale nad druhou otázkou chvíli přemýšlel. „Pokud jedete přes průsmyky tak musíte mít s sebou někoho kdo se tam sakra dobře vyzná protože co jsem slyšel od svýho dědy tak i dřív bez těch hrdlořezů to byla jedna z nejtěžších možných cest jak ze dostat z Brokenu ale zase je nejkratší. Kudy se vydat to vám neporadím protože žádnej soudnej člověk z vesnice do lesa nechodí ačkoliv čas od času tím směrem někteří jezdí ale jen k dřevorubcům.“ řekl mu mladík nejspíše vše co o cestě věděl. „Pokud potřebujete poradit tak se zeptejte starýho Alana ten dřív doprovázel karavany přes hřeben. Najdete ho támhle v tom domku na kopci.“ řeklo z ničeho nic děvče a ukázalo na domek na okraji vesnice.

Acrat - 08. května 2009 10:31

Hostinec Acrat ztěžka popadl dveře a vstoupil do hostince. Chvíli protivně koukal do lokálu stojíce ve dveřích, ale pak se zorientoval a došel až k Arikovi, kde se neupejpal, sedl si kde bylo zrovna volné místo a začal jíst. "Zatracená vesnice," řekl stařec ve chvíli kdy v ústech zrovna nic neměl. Jinak jedl a při žvýkání si už připravoval další sousto aby reálný čas kdy by jeho ústa byla prázdná byl co nejmenší. To však trvalo jen chvilku, a když Acrat viděl, že nikdo zatím nehrozí s tím že by mu jídlo od úst vyrval, zpomalil a zamyslel se, protože slyšel o čem asi pánové u stolu mluvili. "Pánové, chtěl bych se zeptat, promiňte že bych se pletl do Vaší, určitš učené a zasvěcené debaty," mrkl na Alrika, "když už máte takové úžasné zprávy o kupcích a tak, napadlo mě, co se stane, když se potkají dvě bandy kupičů?" V Acratovi zarachotilo načež si odplivl na zem. "Není možný abychom se převlékli za lupiče, kteří už ukradli vůz?"

Damar Zarkos - 08. května 2009 14:57

Hostinec Jakmile hostinský donese polévku, pustím se do ní a do debaty velitele se šlechticem a průvodcem se nezapojuji. Hm dobrá polívka, je vidět, že tu vaří někdo, kdo to umí. Zatímco jím, poslouchám návrhy ostatních. Nejradši bych to udělal, jak navrhoval Begox, ale Arvik má pravdu. Je jedno jak dlouho se tu zdržíme, banditi mají času dost. Když pojedeme rychle, možná se jim stačíme vyhnout. Sakra to bude teda cesta. Nechápu, proč s námi neposlali víc chlapů... Takhle si přímo říkáme o přepadení. Snad Wísril ví co dělá, jinak by to mohlo dopadnout špatně.

Pán Jeskyně - 08. května 2009 19:43

Do debaty se kupodivu zapojil i stařík avšak jeho první připomínka vyvolala v poručíkovi spíše zmatek takže se zatvářil poněkud zaraženě. Možná i proto chvíli trvalo než zareagoval na jeho další návrh. Nejprve chvíli přemýšlel a pak konečně pronesl: „Něco na tom je avšak jak to správně provést netuším. Někde bychom si museli opatřit venkovské šaty, nechat zde část zbraní a hlavně zbroje jelikož většina jich je v barvách Brokenu.“ Na okamžik opět zmlkl a nejspíš o něčem přemýšlel a pak začal znovu nápad rozvádět: „Je to celkem dobrý nápad ale zapomněli jsme na jednu maličkost a to že jednotlivé skupiny banditů řežou i navzájem takže bychom se mohli stát terčem útoku tak jako tak. Jestli k tomu dojde já osobně bych se cítil líp ve zbroji než v nějaké haleně co si o tom myslíte vy pánové?“ Obrátil se k ostatním jenž seděli u stolu aby zjistil jejich názor na věc. Bohužel než jste se mohli k nápadu vyjádřit tak přišel do místnosti hostinský, který se okamžitě zeptal: „Budou si ctihodní hosté ještě něco přát k jídlu či k pití než se upeče jehně ?“

Olaf Tanberg - 09. května 2009 10:54

Hosinec Když dojde Wisril k vozu usměji se an něj a poděkuju. Pak pomalu, ale jistě zamířím do hospody, kde si hned poručím pivo a polévku, kterou jak vidím všichni ostatní zdlábli s chutí. Zatímco jím naslouchám debatě našich velitelů. Ač je nápad staříka dobrý, mnohem více souhlasím s Arvikem. Než se někde bít jen v haleně, raději na sobě budu mít zbroj. "Souhlasím s poručíkem," řeknu jen mezi jednotlivými soudci a podpořím tak jednoznačně svého velitele.

Damar Zarkos - 09. května 2009 13:21
	Hostinec Mohutným douškem dopiji svůj džbán a odpovím na Arvikovu otázku. Když bojovat, tak v brnění. Stejně když by jsme nějaký bandity potkali, tak by hned zjistili, že nejsme to, za co se vydáváme. Vyjádřím svůj názor a hned si u hostinského objednám další korbel piva.

Acrat - 09. května 2009 20:42

Hostinec Acrat se otočí k hostinskému: "Rum, nebo jiný dámský likér. Pro všechny, a tamten si dá mlíko," ukázal směrem k Damarovi, " Jestli si dobře vzpomínám, tak při útoku na Aškelon se to povedlo," Acrat chvíli počkal, než si ostatní vyřídili své objednávky. "Pánové, nemáme mnoha možností, jake pravděpodobné, že by nás mohl někdo přepadnout. Riziko není možné eliminovat, pokud nejste lykantropové a neměníte se každý úplněk ve veverky, které by s nákladem přeskákaly ze stromu na strom," Acrat se na chvíli zastavil, kdyby náhodou chtěl někdo namítat, že to co řekl není pravda. Když nikdo nic nenamítal, zklamaně pokračoval, "Pánové, není něco, čeho se i ti bandité bojí? Já nevím, upírů, vlků, čehokoli?" V Acratovi temně zarachotilo. "Cokoli, čeho bychom se mohli chytit? Mecheche, samozřejmě, existují i jiné možnosti. Třeba jako zapálit les..." Acrat jen tak nadhodil...

Rozdrub Makiace - 09. května 2009 21:04

Již několikátý den ve vesnici (a peníze již docházejí, v hostinci se rychle rozkutálejí) Nějak jsem si již zvykl, že nevstanu dříve než v jedenáct, nechám si přinést snídani do postele, kterou zbodnu – načež se přetočím na druhý bok a spokojeně se dospím až do brzkého odpoledne. Naštěstí jsem polevil v mohutném nasávání lihovin, takže po pivu již mě tolik nebolí hlava, peníze tak rychlo neubývají a zhruba ve dvě odpoledne se poměrně svižně vypotácím do lokálu, abych zdlábl něco k obědu. Dnes jsem výborně odpočatý a v nad poměry dobré kondici. Nálada je příjemná a jediné, co mi ji zase trochu pokazilo, byl mohutný záchvat nepříjemného suchého kašle, který se ze mne vyvalil v okamžiku, kdy jsem zavřel dveře svého pokoje. Z lokálu slyším kupodivu značné množství hlasů, vzhledem k tomu, že místní sem zajdou až k večeru. Svitne ve mně naděje, že by se mi mohla naskytnout příležitost. Než vejdu, tak se zastavím a pokouším se poslouchat. Dlouho ale se zatajeným dechem nevydržím a s pozdravem mířeným sice hlavně k hospodskému, ale také i k celému osazenstvu, vkráčím dovnitř. Namířím si to rovnou k výčepu, kde si objednám máz piva a misku polévky (ať mi to nechá na výčepním pultu, že si pro to hned zajdu), a pak se hned přesunu k oknu, z něhož vyhlédnu a prohlédnu si vůz a spřežení. Je-li koňské, tak samozřejmě uznale mlasknu. V místnosti se mezi vámi (Alrik, Begox, Damar, Arvik, Elean, Acrat, Jaryk a Olaf) nyní pohybuje chlápek středně vysoké postavy, tmavovlasý, hnědooký, s umně zastřiženými vousy, je spíše hubený a šlachovitý než svalnatý, jsou mu vidět jizvy na zápěstí (od dlouhodobého nošení okovů) a má nápadně veliké dlaně/ruce. Na sobě má oblečen šedomodrý plášť, koženou kazajku, rudohnědou flanelovou košili, pevný opasek s velkou bronzovou přezkou, tmavošedé plátěné kalhoty a pevné kožené boty vysoké po kolena. Za pasem mu vyčuhuje poloplný kožený měšec, široký meč a křesadlo s troudem. Jakmile se vynadívám na povoz, rozhlédnu se po lokále a zhodnotím podle oblečení a toho, co pijí, významnost jednotlivých lidí. Intuitivně si to namířím ke zřejmému šlechtici (Alrik z Talme), jehož standarty jsem si nepochybně povšiml. Pozdravím jej jednoduchým úklonem hlavou (spíše takové prostě významné kývnutí) a spustím: „Vaše Slovutnosti, doufám, že se nemýlím a oslovuji tu správnou osobu. Nemohl jsem si nevšimnout vašeho spřežení a několika lidí vašeho doprovodu. Předem musím říct, že to na mne udělalo dojem. Dovolím si hádat, že se jedná o nějakou karavanu, která by měla projet průsmykem. Já sám jsem se sem dostal se všemožným štěstí a díky dobrotivosti všech lesních, skalních a horských duchů. Doprovázel jsem jako ozbrojenec malou karavanu, která nedávno projela průsmykem. Zde jsem byl vyplacen a zatím čekám, zda se mi nenaskytne příležitost, abych se připojil k nějakým obchodníkům jako ozbrojená stráž. Rád bych vám nabídl své služby, ovládám meč a zvládám vrhnout oštěp přesně na cíl.“ V tu chvíli už mi asi hospodský natočil můj máz piva, takže pokud se šlechtic (Alrik z Talme) zatím rozmýšlí a neodpovídá, nechám mu pár chvil na rozmyšlenou a zatím vypiji svou misku polévky a zalohním to několika doušky piva (aby se ta horká polévka v žaludku trochu zchladila).

Chistoso - 10. května 2009 11:57

ve vesnici Konečně venice, po té mizérii, co mě potkala by se na mě snad už mohlo usmát štěstí. pomyslím si, když vstupuju do vesnice po téměř dvoudenním pěším pochodu. Koník si zlomil nohu, cesta byla zlá, v horách málo zvěře, náladu mám pod psa. Rychle do nějaký hospody. Caramba! Ať aspoň zapiju žal. K hospodě mířím neomylně a když jsem už blízko, všimnu si povozu, který hlídá voják v barvách, jaké jsem viděl u posádky v Brokenu Vojáci! ti by mohli přece pomoci královskému poslu v nouzi! pomyslím si a s ndějí vstoupím do hospody, kde se rozhlédnu a přemýšlím, koho oslovit. kdo by mohl bejt velitel- ten šlechtic? možná, může to být ale jen náhodný cestovatel. proto se obrátím radšíi k někomu v uniformě (Wisril ?): Zdravím, příteli, hledám velitele té skupiny vojáků, co tu doprovází ten povoz, co stojí venku. Mohl bys mi ho ukázat? pokud mě na někoho odkáže, jdu k němu, jemně na sebe upozorním a řeknu Zdravím Vás, pane. Jsem královský posel v nouzi. Mohla by mi vaše jednotka pomoci? potřebuju koně na cestu se zprávou směrem k Argosu Chistoso-popis Mladý muž - něco kolem dvaceti, střední postavy, spíše nižší. Má tmavohnědé vlasy po ramena, přes čelo šátek. Obličej působí celkově přátelsky, dominují mu živé oči. oblečen do kožených kalhot, které má zastrčeny do vysokých kožených jezdeckých střevíců. světlá halena, přepásaná vybledlou rudou šerpou, za kterou je pár kožených váčků, meč a dýka. přes halenu kožená vesta na několika místech vyztužená. přes ramena plášť proti dešti, batoh a luk s toulcem šípů.

Pán Jeskyně - 10. května 2009 19:00

Wísril seděl na kozlíku vozu a ničím nerušené hlídaní vozu si krátil kontrolou svých šípů. Jeden po druhém si je prohlížel a poté pokud byli v pořádku je vracel do toulce avšak jelikož se této činnosti už dlouho nevěnoval kvůli důležitějším věcem tak mu zbyla asi třetina střel, které potřebovali narovnat mírně pokřivené dříky. I přestože tuhle činnost obvykle dělal s jistou nechutí nemohl ji vzhledem k tomu co je v následujících dnech čekalo odbít poněvadž na jeho přesné střelbě závisel nejenom jeho ale i životy ostatních a tak se překonal a začal šípy přerovnávat. Při této činnosti si všimnul, že na náměstí vešel nějaký muž což vzhledem k tomu že tu občas prošel někdo z místních nebylo ničím neobvyklým avšak tento se od ostatních vesničanů výrazně lišil. Narozdíl od měl s sebou docela dost zbraní a žádná z nich nebyla pouhá sekyra či pouhý nůž jenž u sebe nosili místní. Wísril okamžitě zpozorněl, zanechal na okamžik své činnosti a sledoval přicházejícího muže. Jeho obavy že, by dotyčný mohl být nějaký zloděj se naštěstí nepotvrdili jelikož muž vešel do hospody jejíž vchod ještě nějakou dobu průvodce sledoval ale pak se zase vrátil k své předchozí činnosti.

Pán Jeskyně - 10. května 2009 19:33

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zpráva pro univerzitu v Argosu týkající se neznámého předmětu nalezeného při vykopávkách poblíž Brokenu. ….Osmého dne výkopu poblíž nalezeného kamenného oblouku jehož vršek čněl ze země jsme podle očekávání zjistili že se jedná skutečně o vchod do nějaké staré budovy. Ačkoliv jsme se snažili nepodařilo se nám téhož dne odstranit všechnu suť a zeminu a tudíž otevření vchodu do těchto prostor muselo počkat na další den ráno. Tímto úkolem byla pověřena skupina pod vedením Erasta Hartoka jehož kouzla byla nezbytná pro prolomení čar jenž chránila dveře a zapříčinila, že nepodlehla za tu dobu zkáze. Zatímco se Erast se svojí skupinou věnoval tomuto problému mi ostatní jsme pokračovali ve své práci na různých místech celého areálu. Asi hodinu po svítaní jsme dostali zprávu, že Erastus uspěl a tak jsme spěchali k jeho pracovišti. Než jsme stihli doběhnout zahlédli jsme z dálky jak již otevřenými dveřmi zablesklo nazlátlé světlo jenž v dalším okamžiku pohaslo. Hned nato se ozval křik těch jenž stáli onomu neštěstí blíže něž mi a viděli co se uvnitř stalo. Jakmile jsme doběhli uviděli jsme uvnitř hrobky jíž ve skutečnosti místnost byla těla Erasta a všech jeho žáků. I z venku jsme dobře viděli žhnoucí předmět na krku suchy postavené na druhé straně místnosti za hrobem. Zprvu jsme se obávali vstoupit ale poté se jeden z nás rozhodl riskovat a vešel. Kupodivu se mu nic nestalo a podařilo se mu onen předmět sundat s krku sochy a vynést ven. Kupodivu se jednalo a nenápadný zlatý řetěz se zlatým přívěšek jenž měl uprostřed rudý kámen kolem něhož byly vyryty nám neznáme znaky Okamžitě jsme místnost prozkoumali a zjistili že onen amulet byl jeden z pěti amuletů o nichž hovořila pověst na stěně jedné z budov objevené před touto událostí. Jak dobře víte tyto předměty měli chránit tehdejších pět vládců starého světa před magií a jeden z nich jenž jsme shodou okolností objevili měl schopnost zabít osobu jenž použila v jeho blízkosti jistá kouzla. Onen amulet jsme okamžitě uzavřeli do truhlice a pověřili nejstaršího z nás ctihodného pana Acrata k jeho doručení do hlavního města…. profesor Jerem Drokl

Begox - 11. května 2009 12:42

Hostinec Užívám si teplou a docela dobrou polívku a poslouchám při tom hovor u stolu. Na zamítnutí mého návrhu přespat ve vesnici jenom pokrčím rameny, co jiného mi taky zbývá. Nad nápadem Acrata převlékat se za zloděje nepřemýšlím dlouho. V prvním okamžiku se mi sice myšlenka líbí, ale hned na druhé zamyšlení mě napadne, že by to stejně moc k ničemu nebylo. Počkám, až hostinský zase odejde a potom řeknu: "Myslím, že by nás napadli i tak. Minimálně by chtěli podíl z kořisti, jestli ne rovnou naše životy a kořist celou. A pak tady pan Alrik s tím bude sotva souhlasit, nemám pravdu?" položím spíš řečnicou otázku a pokračuji "Raději bych riskoval souboj ve zbroji než bez ní." Dojím polévku a opět něco upiju z korbelu piva. Notně v něm ubylo a trochu mě mrzí, že sem si ještě neobjednal další. Teď tu budu sedět na sucho.. Když sejde jakýsi host z patra dolů mezi nás, moc si ho nevšímám. Zaujmou mě jenom jizvy na zápěstí a přemýšlím, kde k nim asi přišel.. Ani druhého cizince nijak nezkoumám a raději si hledím svého piva.

Alrik z Talme - 11. května 2009 17:20

V lokále - šlechtic Alrik z Talme Poté, co se objeví další návrhy na oblafnutí banditů, šlechtic jen chvíli poslouchá, a když ten šílený stařík pronese mezi těmi svými nesmysly jediný smysluplný návrh - totiž převléci se za bandity, rozhodně zavrtí hlavou a řekne: "Ne, to bych opravdu neviděl, jako dobrý nápad, mistře učenče." Čímž potvrdí Begoxovu domněnku. Ten stařec je doopravdy šílený... doufám, že z toho ještě nevzejdou nějaké problémy. "Já se své zbroje vzdát nehodlám a ani nehodlám poškodit svoji čest, že se budu schovávat ve vesnických hadrech." To vše k tomu návrhu. Do místnosti teď vejde hostinský a Alrik z Talme, vida, že vína ve džbáně je ještě dosti, pořádně upije a znovu podá džbán panoši Jarikovi. Hostinskému zatím nic neporučí. Náhle se v lokále objeví neznámý muž, který nepřišel zvenku, takže tu byl pravděpodobně ubytován. Také jest vyzbrojen mečem, z čehož lze usoudit, že je příslušník stavu vojenského. Co však na něm šlechtice po chvíli zaujme jsou ony jizvy na zápěstí. Ten muž ho osloví. Šlechtic doopravdy chvíli zaváhá, než si rozmyslí, co na mužovy otázky odpovědět: "Světlo sviť, ale já bohužel nejsem velitelem této slavné výpravy. To se muži radši obrať tady na poručíka Arvika, který tu velí všem, kromě mě a mých poddaných. Ale pokud máš zájem, mohl bych tě zaměstnat i já. Vzhledem k tomu, že ve zdejším lese, kudy hodláme cestovat, číhá spousta banditů a ničemů, hodila by se mi osobní stráž. A věř, já platím dobře. Jen bych se nejdřív nejraději dozvěděl, kde se ti vzali na rukách takové jizvy. Pomale bych si myslel, že vypadají jako od pout či okovů." Tu si šlechtic koutkem oka povšimne dalšího nového příchozího a poznamená: "Ha, myslím, že tu bude ještě veselo, poručíku Arwiku, myslím, že tamhle ten další člověk vás také zhání." Na voze - sluha Michal Když Michala Olaf takhle odbude, Michal za ním jen zavolá: "Ale kamaráde, jakto taková zášť?" A začne si pobrukovat jednu neslušnou písničku a protože už mu není pohodlné sedět na kozlíku, projde se okolo vozu a pobafává ze své dýmky. Když se objeví Wísril a vystřídá Olafa, Michal zase vyleze na vůz, ale tentokrát už radši nikoho na hru v kostky neláká. Však večír se nějakej najde... Tu po návsi někdo projde do hospody, ale Michal si ho jen letmo prohlédne, usoudíc, že tento pocestný pro vůz neznamená žádné nebezpečí. A zase pohodlně sedí a pokuřuje z dýmky. Rozhovor s vesničany - Ragan Protože vesničané Raganovi už očividně řekli, co věděli nebo alespoň byli ochotni prozradit, tak se s nimi Ragan rozloučil se slovem díků a vydal se k oné chalupě na kopci, kde měl bydlet starý Alan. Jakmile došel ke dveřím zabušil na ně a chvíli čekal, co se bude dít.

Pán Jeskyně - 11. května 2009 18:28

Arvik spokojeně pozoroval obecný souhlas ostatních s svým názorem avšak stále tu zůstávala otázka jak se dostat bez úhony přes nebezpečný les. Možná jeho obavy byli zbytečné ale z vlastní zkušenosti věděl co za špínu se po lesech potlouká a tak nechtěl riskovat. Bohužel stařík pokračoval ve vymýšlení nesmyslů, kterým by se normálně s chutí zasmál ale jelikož měl neustále obavy z toho co je čeká do smíchu mu moc nebylo. Poněvadž nechtěl staříka urazit pronesl pečlivě vybrané slova aby jej uklidnil a zároveň přerušil ten proud nesmyslů: „Pane Acrate vaše návrhy jsou sice velice nápadité ale bohužel pro naši situaci zcela nepoužitelné. Ve veverky se měnit nedokážeme a kdybychom zapálili les tak by nám to zcela zabránilo pokračovat v cestě…“ Na okamžik zmlkl protože do místnosti vešel dveřmi vedoucími někam hlouběji do zadních částí domu pro něj neznámí muž, jenž byl ke všemu ještě ozbrojen více než bylo na vesničana zdrávo takže poručíkovi aniž by si to uvědomil sklouzla ruka směrem k opasku kde měl meč. Muž se naštěstí o nic nepokusil a poručil si u hostinského jídlo a pak zamířil k oknu odkud se zahleděl na náves. Ačkoliv k tomu neměl poručík žádný důvod ostražitě muže pozoroval protože za léta služby si vypěstoval přirozenou nedůvěru k cizincům zejména pak k dobře ozbrojeným cizincům. Muž ještě chvíli obhlížel náměstí a pak zamířil ke stolu, kde oslovil Alrika o němž se správně domníval, že je nejvýše postavenou osobou mezi všemi lidmi sedícími u stolu. Poručík nechal rozhodnutí na šlechtici avšak stále si muže bedlivě prohlížel takže si nevšiml, že se dveře hospody otevřeli a vešel jimi další cizinec. Na tuto skutečnost jej upozornil až Alrik jenž zaslechl jak se muž ptá na velitele. Aby si mohl vyslechnout co mu nově příchozí muž s šátkem přes čelo chce pronesl k šlechtici: „Pane pokud jej chcete přijmout nic proti tomu nemám pokud nám tedy vysvětlí kde se jak jste právě před chvílí upozornil objevili na stopy po okovech na jeho rukou. Já si zatím vyslechnu žádost toho druhého.“ Jakmile nechal rozhodování na Alrikovi zamířil poručík k muži jenž se dožadoval jeho pozornosti. Něž k němu došel sklonil se ještě k dívce a tiše jí řekl: „Skoč prosím tě pro Wísrila a vzkaž mu, že se k nám chce přidat jeden muži.“ Jen co domluvil děvče kývlo na souhlas, zvedlo se z lavice a kolem muže zamířilo ke dveřím mezitím Arvik došel k muži vyzval ho aby mluvil. Zatímco mu muž sděloval svou žádost tak si je Arvik pořádně prohlédl. Ačkoliv se zdálo, že muž mluvil pravdu poručík chvíli váhal nad odpovědí ale nakonec přece jenom řekl: „Pane i kdybych mohl věřit vašim slovům, které pokud jste skutečně posel můžete doložit nějakou listinou, glejtem či odznakem, nemohu vám koně poskytnout jelikož i mi plníme důležité poslaní pro jehož splnění své koně nezbytně potřebujeme ale jestliže vás vaše povinnosti nutí cestovat K Argosu jak říkáte můžeme vás vzít s tebou protože shodou okolností i mi míříme do hlavního města.“ Alrikův sluha zamířil k stavení o kterém mu vesničané řekli, že v něm bydlí starý průvodce. Chvíli mu trvalo než vyšel po cestě k dveřím domu jenž byl částečně zapuštěn do svahu na němž stál. Po zabušení se chvíli nic neozývalo ale to se za chvíli změnilo a od dveří se ozval nespojený hlas: „Kdo jste, že mě rušíte při obědě ?“ Zatímco mluvil otevřel muž dveře a pohlédl svýma hnědýma očima na sluhu jenž stál přede dveřmi. Stařík mohl mít tak pětapadesát let avšak i přes tento věk v něm byla poznat síla starého horala jenž se jen tak něčeho nezalekne. Jakmile si muže prohlédl okamžitě znovu zpustil: „Copak potřebujete? Pokud se nepletu vy nejste místní. Vypadáte spíš na někoho z města…“

Damar Zarkos - 12. května 2009 09:33

V lokále Cože?!? Jaký mlíko sakra?!? Acratova poznámka mne vyvede z míry natolik, až se zakuckám pivem, které následně vyprsknu na stůl před sebou. Chvíly pak ještě vykašlávám přebytené tekutiny z plic, než jsem zase schopen slova. Díky tomu propásnu starcův, jistě velmi důležitý, proslov, vněmž ostatním navrhl možnosti našeho následného postupu a na své okolí jsem schopen reagovat teprve, když se v lokále objeví cizinec, objevivší se ze dveří vedoucích k pokojům nahoře. Sakryš, já z toho bláznivýho dědka budu mít smrt! Ještě s brunátnou tváří a lehce namodralými rty od nedostatku vzduchu si pořádně prohlédnu nového příchozího. Již na první pohled je patrné, že to není žádný vesničan. Vypadá jako nájemní žoldnéři, kteří se nechávají najímat k ochraně karavan... Zajímavé jizvy na rukou, takové mívají vězni po dlouhém pobytu v okovech. Radši bychom si na něj měli dát pozor, mohl by patřit k banditům. Sleduji jej nedůvěřivým pohledem, jak se baví se šlechticem, ale jinak na jeho přítomnost nijak nereaguji. Netrvá dlouho a objeví se další muž. Tentokrát zvenku a hned si to namíří k naší skupince, tvrdíc, že je posel a potřebuje nového koně. To se nám to tu hezky zaplňuje. Jestli to takhle půjde dál, tak za tři hodiny tu budeme mít jednotku mužů, se kterou bychom mohli vyčistit půlku lesa. Tiše se uchechtnu nad svým vtipem a netrpělivě očekávám příchod hostinského s jídlem, bubnujíc prsty do stolu.

Olaf Tanberg - 12. května 2009 10:54

Hospoda Dojídám polévku, když se to v hostinci začne hemžit příchozími. Ani jeden ve mne nevzbuzuje sympatie a důvěru. Ruku mám položenou na jílci meče, druhou pozvolna dojídám polévku. Jakmile si však nechá Arvik poslat pro Wisrila zvednu se od stolu i já a vvezmu si s sebou korbel s pivem. "Počkej an mě," řeknu jen za dívkou a vykročíms ní ke dveřím, jdouc vystřídat Wisrila, který je volán dovnitř. Někdo přeci jen hlídat musí. Děvče Wisrilovi řekne oč jde a já mu jen kývnu, aby šel, že se o vše postarám. Upiju piva a zase se věnuji hlídce.

Rozdrub Makiace - 12. května 2009 17:09

V lokále - zatrachtilé jizvy Ještě k popisu: Již nevypadám na mladíka, můžete mi hádat mezi třiceti a čtyřiceti lety. Než se dočkám nějaké odpovědi, tak zvládnu vysrknout misku s polévkou a zapít to bílým pivem. Jójó, jemné pšeničné pivko, lehce nasládlé, pěkně výživé, to je moje, zvlášť na ty moje plíce to je zdravé. Když už se šlechticovo přemýšlení začíná stávat nezvykle dlouhým, vzbuzuje to ve mně trochu nejistotu a zvědavost. Začínám si prohlížet jeho obličej a pokouším se vytušit, zda se mu něco nelíbí. Pravda, zapomněl jsem se představit a přitom jsem byl nezvykle upřímný. Tak v tom prostě budu pokračovat, no. Ale i tomuhle ozbrojenci (Arvik) vedle se možná něco nelíbí ... Co to může být? To už ale šlechtic přednese svůj názor, představí mi velitele (poručík Arvik) a ujasní mi představu o tom, jaké má on a jeho družina postavení. Otočím se sice hlavně na šlechtice (Alrika z Talme), ale doprovodím svou odpověd i pokývnutím na Arvika: „Ach tak, ty jizvy! Vaše Slovutnosti, poručíku, budu k vám upřímný. Na prahu dospělosti, když jsem se vyučil základním dolovacím technikám a přiučil se několika prospektorským fíglům, byla celá naše hornická skupina v jedněch divokých horách zajata nějakými barbary a já byl donucen léta otročit v jejich dolech. Od toho mám ty jizvy. Naštěstí se mi později se mi podařilo uprchnout a živit se jako mistr na dole. Po sedmi letech mi však zahynuli při jednom neštěstí kamarádi, to nezdravé prostředí dole v dole mi již nesvědčilo, a tak jsem se nedávno dal na nájemné vojenské řemeslo.“ Chvíli přemýšlím, jestli jsem neřekl, příliš ... No nic, zpátky už to nevezmu, snad ten šlechtic nepohrdne mým osudem. ... A pak pokračuji směrem k jeho nabídce služby: „Vaše Slovutnosti, rád budu sloužit pod vaším praporcem, ale stejně by mě zajímalo, kolik jste ochoten zaplatit. A zda to je se stravou nebo se mám zásobovat sám. Chci s Vaší Slovutností jednat na rovinu. Protože pokud to byly jen plané řeči a sliby, že platíte bohatě, hodné nějakých kšeftmanů a obchodníků, pak se raději pokusím vnutit poručíkovi Arvikovi i za nějaký ten stříbrňák nižší obnos. Ale to snad, doufám, nehrozí. Mimochodem, jmenuji se Rozdrub. Rozdrub Makiace.“ Pak si sice všímám hlavně odpovědi na mé dotazy (peníze, stravování), ale usrkávám pivo a prohlížím si i ostatní, kteří asi patří k jejich doprovodu - odcházejícího s korbelem (Olaf)ů nápaditého učence (Acrat), jemuž tu asi mnoho lidí nerozumí (já jej také ve všem nechápu); chlápka s pivem, který se mi asi také kouká na zápěstí (Begox) a vypadá poměrně rozumně, nedůvěřivě vypadajícího rozkašlaného týpka bubnujícího do stolu (Damar) a vypadá trochu rozčileně, trochu pobaveně.

Alrik z Talme - 13. května 2009 17:11

V hospodě - rozhovor "Tak to je zajímavý osud," pronese šlechtic k Rozdrubovi. Konec konců ten bývalý horník nevypadá, že by lhal. Něco mě říká, že mluví pravdu. pomyslí si Alrik z Talme a pak se rovněž představí. "Mé jméno jest Alrik z Talme. A jsem prvorozený syn pána Awrama Talmejského. Vzhledem k tomu, co říkáš, musíš mít velkou sílu, což se při práci s mečem hodí. Možná, jak říkáš, nejsi v řemesle dlouho, ale já potřebuji každého muže, který dovede zacházet se zbraní," šlechtic si odkašle a pak pokračuje: "Samozřejmě, je tu otázka žoldu. Najmu tě na cestu do hlavního města, kterou právě vykonáváme. Vzhledem k tomu, že cestujeme přes území, které je velmi nebezpečné, jsem ochoten zaplatit celkem deset zlatých za tvůj doprovod. Samozřejmě by do toho bylo zahrnuto jídlo a pití, kterého s sebou táhneme požehnaně. Počítám s tím, že bez nějakých komplikací by nám cesta do hlavního města měla zabrat ještě tři dny... Dejme tomu, že dvě zlatky by jsi dostal teď na dřevo a zbylých osm před branami Argosu. Ruku na to?" Návštěva u starého průvodce Alana - Ragan Ragan chvíli čekal před dveřmi, ale to jej v nejmenším neznepokojilo... přece jen je poledne, kdy každý sedí u jídla. A opravdu. Nevrlý hlas a vzápětí se otvíraly dveře. "Světlo s tebou člověče," pozdravil starého horala. "No, z města vlastně nepocházím, ale má karavana se odtud ubírá. Místní mi řekli, že jsi jediný, kdo opravdu dobře zná cesty přes průsmyk a zdejší lesy..." Mezitím se v Raganových rukou objeví tlustá zlatá mince se kterou si jako by náhodou pohrává mezi prsty. "Hledám informace mistře a jsem ochoten za ně zaplatit. Poskytneš mi je? Potřeboval bych vědět něco o cestách tím hvozdem a horami. Jak se s vozem dostat do hlavního města? Nejlépe tak, abych se svými společníky unikl pozornosti těch banditů, co se zde v poslední době potulují. Čím více mi toho budeš ochoten prozradit, tím líp bych ti mohl přilepšit mistře."

Pán Jeskyně - 13. května 2009 20:37

Zatímco si jeden z nove příchozích jenž se představil jako Rozdrub Makiace domlouval krátkou třídenní službu u urozeného pána Alrika zařizoval hostinský vaše objednávky. Ačkoliv byl krom jeho ženy v hospodě jediný kdo mohl obsluhovat hosty za ta léta získal takové zkušenosti, že za chvilku stálo před každým to co si objednal. Kupodivu nezapomněl ani na mléko pro Damara jenž mu objednal Acrat i když opatřit jej mu trvalo asi nejdéle. Jakmile vše oběhal a konečně se na chvíli zastavil vyšla z kuchyně jeho kyprá žena s modrýma očima a blonďatými vlasy spletenými v cop jenž jí splýval přes rameno na záda. Paní zdejší hospody byla oblečená do světle modrých šatů jenž si vpředu stáhnula zástěrou na níž byli čerstvé stopy od vaření. „Dobrý den vážení hosté“ pozdravila s úsměvem všechny v místnosti a pak se otočila na manžela se slovy „Už je to hotové tak zde nepostávej a pojď mi s tím pomoct.“ Hostinský jemuž nebyla dopřána ani chvilka zaslouženého odpočinku zamířil za ženou a za chvíli zmizel z kuchyně. Netrvalo dlouho a znovu se oba dva objevily každý z jedné strany dlabanou dřevěnou mísu v níž se nacházela celá pečená ovce. Rychle k ní přešli ke stolu do jehož středu nádherně vypadající a vonící pečínku položily. „Přeji vám dobrou chuť pánové“ pronesla příjemným hlasem zcela odlišným od toho, kterým volala manžela šenkýřka a zamířila zpět do kuchyně. „Dobré chutnání a kdybyste cokoliv potřebovali tak neváhejte a řekněte si to rád hostům jako jste vy vyhovím.“ řekl hostinský zatímco jeho žena odcházela a pak odkráčel za výčep kde se posadil na stoličku, pohodlně se opřel zády o zeď a začal si nacpávat fajfku. Mezitím co se uvnitř v hospodě chystalo malé posvícení došlo děvče doprovázené Olafem k vozům. Už od okamžiku kdy vyšli z dveří hospody je sledoval Wísril z kozlíku vojenského vozu. „Copak mi zase nesete za noviny ?“ otázal se jich když přišli blíž a seskočil na zem. „Arvik tě po volá…“ odpověděla dívka bez zaváhání ale než dokončila větu už ji přerušil mužův hlas. „Co se zase stalo ?“ zeptal se překvapeně Wísril a pohlédl k oknům hospody jakoby očekával něco zlého. „Nic vážného jen se k nám chce přidat jeden muž a další něco chtěl po Arvikovi ale nevím co jelikož to jsem už odcházela.“ začala vysvětlovat dívka a sledovala jak Wísril okamžitě sebral šípy kam je před tím vyskládal a zasunul je všechny rychle do toulce. „To nebudeš nic se totiž neděje jenom potřebovat chce jenom abys přišel. Potřebuje se s tebou asi poradit.“ proneslo děvče k svému společníkovi ale ten nedbal jejich slov a vzal si z vozu svůj vak s lukem. „Vzhledem že tento kraj znám víc než bych chtěl si to přece jenom s sebou vezmu a ty bys neměla chodit beze zbraně kolikrát ti budu ještě říkat, že luk zavěšený na sedle ti je k ničemu.“ odpověděl jí Wísril, kývl na Olafa a zamířil do hospody kam vešel chvíli poté co přišla pečínka na stůl. Elean na rozdíl od něj zůstala venku kde zamířila s tichým nazlobeným brbláním ke svému koni aby si vzala zbraň, kterou tam i přes snad sté varování nechala. Stařec obezřetně sledoval Ragara přede dveřmi jenž mohl vjednom okamžiku zahlédnout vyčnívající kousek topora sekery v ruce jenž byla z vnitřní strany opřená ode dveře z čehož bylo jasné, že tento stařík nemá zrovna dobré zkušenosti s lidmi jenž ho zde mohou navštěvovat. Naštěstí usoudil, že muž před ním mluví pravdu a že je skutečně pouhým cizincem jenž nezná cestu a chce se něco dozvědět. Po chvilce poslouchání a sledování zlaťáku jenž tančil mezi prsty sluhy se rozmluvil: „Jen blázen bez pořádného průvodce jenž to zde pořádně zná by jel skrz ten les. Sice zde poblíž hor není tolik té zlodějské čeládky ale zase v lesích je možné narazit na divokou zvěř a cesty od dob kdy jsou nepoužívané téměř zmizeli. já se naposledy odvážil do lesa před třemi lety a raději jsem to obrátil hned u křižovatky když jsem zahlédl kohosi v křoví. Tenkrát jsem měl pořádně nahnáno a do toho lesa nevkročím než bude poslední z těch banditů viset na větvi.“ Stařík na chvíli zmlkl, podíval se kamsi do dálky a pak pronesl: „Pojďte dál pokusím se vám říct všechno co si pamatuji a snad vám to pomůže.“

Begox - 14. května 2009 10:54
	Hostinec Když se blíží hostinský s pečínkou, dopiju své pivo a kývnu na něj, aby mi donesl další. Chvíli zaváhám, jestli není na místě nechat jíst prvně šlechtu.. To tak! Ještě s jídlem na něho budu čekat.. Ať si panáček nemyslí, že se bude skákat podle jeho. Pustím se do jídla a náležitě si ho vychutnávám. Není nic lepšího než maso!!

Olaf Tanberg - 14. května 2009 13:09

Před hostincem vystřídám Wisrila a dosednu na kozlík a zase se věnuji stráži. S lehkým úsměvem na rtech pozoruji naštvanou Elean. Kdžy užs e chystá jít do hostince poprosím ji: "Mohla bys mi, kdybys měla čas a chuť donést trochu toho masa, co tak hezky voní z hospody?" optám se a protáhnu se na kozlíku až kosti zapraští. Rozkoukávám se a sem tam usrknu piva, kterého mám ještě aspoň trochu v džbánku.

Rozdrub Makiace - 14. května 2009 14:28

Hostinec - rozhovor(y) Když mi Alrik z Talme odpoví, vyvolá to ve mně (dá se říct, že téměř nechtěně) takové sympatie, že bych je mohl nazvat jako mimořádné. Podobnou úctu jsem naposled cítil k jednomu starému horníkovi, fachmanovi na slovo vzatému, když přijal můj nápad, jakým způsobem překonat kapsu s nahromaděnou vodou. Můj lehce podbízivý, ale jinak neutrální obličej, se skoro rozzářil. Čiší z něj nezvyklá upřímnost a dlouho nepoznaný optimismus, který však může velmi rychle zmizet. Stále ještě existují obavy z toho, jak mne přijme zbytek družiny. Teď si však plivnu do zpocené a zamaštěné ruky, abych ji zbavil přílišné lepkavosti a také kvůli starodávným zvykům, vyleštím ji o kalhoty a podám ji Alrikovi: „Milerád nabídku přijímám, slovutný pane, slovutný pane Alriku. Vaše štědrost mě téměř ohromila, Vaše Slovutnosti. Vynasnažím se, abyste byl se mnou spokojen. Sílu, myslím, ještě nějakou mám, ale zdraví mi bohužel trochu přestává sloužit. Těch pár dní snad ještě vydrží, te´d jsem navýsost odpočatý. Mimochodem - jak vás mám nazývat, v titulaturách se příliš nevyznám - Jasnosti, Slovutnosti, Vašnosti, Velkoleposti, Moudrosti, Jemnosti, Velkomožnosti nebo snad Výsosti? Nebo se na tituly vykašleme a mám vám říkat pane či šéfe?“ (MH: odpověď není třeba do nějakého příspěvku, stačí např. do diskuse) Pak již přinesou pečené ovce a mě udeří do nosu pach ovčího loje nebo česneku (kterým se ta skopová vůně většinou přebíjí). Zprvu na chvilku lehce odvrátím hlavu, ale pak překonám představu zvedajícího se žaludku a s myšlenkou, že si prostě dnes nic těžkého radši nedám (přeci jen jsem byl poměrně notnou dobu v lihu a dnes stále ještě trochu trpím kocovinou), se pokusím seznámit se společností lidí, kteří cestují spolu s mým novým nadřízeným. Popíjejíc slabé výživné bílé pivo zamířím k chlapovi, původně jen s pivem a teď již statečně zápolícím s tuhým skopovým, který se mi zdál poměrně rozumný (Begox). Lehce ťuknu svým korbelem do jeho a představím se: „Na zdraví, pane! Mohu si přisednout? Jmenuji se Rozdrub a právě jsem se dal do služeb toho urozeného pána. Rád bych se vás zeptal, jak probíhala cesta a jaký máte názor na jednotlivé členy ...“ (pokud mne odmítne, dál nepokračuji a najdu si jiného společníka, jestliže mnou sice není nadšen, ale svolí, abych si přisedl, a třeba mi namítne, že se se mnou bude bavit teprve až dojí, tak jej dál nevyrušuji, potichu pomalu usrkávám pivo a čekám, až bude mít větší chuť se pobavit, pokud se mnou rád promluví, tak se jej ptám na názor na jednotlivé členy jejich karavany, ptám se na jména a nechám si je představit) Pokud mne tedy Begox vyhodí, zajdu za starým učencem (Acrat), přitočím se a polohlasně se zeptám na jednu záležitost, která mi již dlouho vrtá hlavou: „Pane, prominou mi, že jich obtěžuji, ale zdá se mi, že jsou velmi učený. Jsem bývalý horník a kdysi jsem měl možnost zaslechnout o prý výborné metodě získávání čistých kovů z rud. To prý se ruda rozdrtí a promíchá s velkými kvanty tekutého stříbra. Vznikne prý jakási zvláštní tekutina, v níž je kov schován a z níž prý lze kov nějakým tajuplným způsobem velmi jednoduše vyzískat. Je to pravda? Nevíte o tom něco? Neznáte náhodou to tajemství? Je to magické? Musíme znát nějaký rituál? Či je jen potřeba nějakého jemného sítka a pak již jde o technicky jasnou proceduru?“

Damar Zarkos - 14. května 2009 15:44

Hostinec Nakonec se šlechtic s mužem, jenž si říká Rozdrub, domluví na doprovodu na naší cestě do hlavního města. Co mne ale zajímá mnohem více je pečeně jenž byla postavena doprostřed stolu. Už bylo načase. Hm, to vypadá opravdu lahodně... Poručím si další doplnění korbelu a s hladovým úsměvem se pustím společně s Begoxem do jídla. Nijak se nerozpakuji nad tím, že jsem ve společnosti urozeného původu a hltám sousta masa společně s chlebem a zeleninou. Kdyby takhle vyvářeli v kasárnách, nehnul bych se nakrok z jídelny! Radost mi ovšem trošku kazí sklenice mléka, jenž je přede mne postavena hostinským. Nejdříve na ní jen vyjeveně hledím, pak si však připomenu Acratovu objednávku a málem se znovu zakuckám. Ále co, když už to je jednou tady, tak ho přece nenechám zkysnout... Mezi dvěma sousty vypiji celou sklenici, utřu si hřbetem ruky bílý knírek, objevivší se mi pod nosem a dál pokračuji v cpaní se pečení. Rozdrubův pokus o návázání konverzace nechám bez povšimnutí, ať si to vyřeší Begox.

Chistoso - 14. května 2009 18:34

V hospodě na můj dotaz odpověděl velitel vojáků přibližně jak se m očekával Hm, nemaj, nedaj, aspoň sem to zkusil. společně s nima zase budu možná víc v bezpečí. Jen aby necestovali jak šneci nedám na sobě znát žádné zklamání, vytáhnu list s pečetí a odpovím: Tady je zpráva, kterou mám doručit. klidně zkontrolujte pečeť. Asi mi nic lepšího nezbývá, než se k vám připojit, díky za Vaši nabídku pak dodám: kdy vyrazíme na cestu? a čekám na odpověď už se chci posadit ke stolu s místními, když přinesou tu pečínku pro půl pluku. rychle změním plán a přitočím se k lidem kolem stolu. Zdravím Vás, pánové. Jsem královský posel Chistoso a osud mě svedl. s vámi. Budu s vámi pár dní cestovat. Měli bychom se aspoň představit přitom se usadím ke stolu a mrknu na hostinského s prosbou o talíř

Alrik z Talme - 14. května 2009 19:11

Hostinec - rozhovor "Výborně!" zaraduje se Alrik z Talme a podá muži ruku, načež je vše zpečetěno. "Jariku, vysázej panu Rozdrubovi dva zlaté, nyní cestuje s námi." Panoš Jarik, který doposud nepromluvil, teď vytáhne z měšce, který má u pasu dva zlaťáky a položí je před Rozdruba na stůl. "Mé jméno je Jarik, jsem panoš pana Alrika z Talme, vítej v naší družině." představí se mladík v prošívanici a s mečem po boku. Když pak šlechtic uslyší všechny ty tituly, jen se chraplavě zasměje. "Ne, myslím, že mi prostě můžeš říkat šéfe nebo pane, já si na takové velkoleposti nepotrpím. Odteď jez a pij na můj účet." Pak Alrik z Talme pozdvihne džbán s vínem ke rtům a zjistí, že je již prázdný. Pokyne na hostinského a pozvednutým hlasem praví: "Hej, hostinský, dolej víno a přines číši pro Rozdruba, ať oslavíme jeho připojení k mé družině!" Jakmile hostinský přinese pečeni (a snad i víno) pustí se šlechtic do skopového až to vypadá, že byl doopravdy hladový. U starého průvodce - sluha Ragan Jakmile dostane pozvání, Ragan vejde dovnitř a letmo si prohlédne zařízení domu. Hmm.. zdá se, že vztah tohoto starce k banditům není zrovna vřelý, nebo to jen předstírá...? Poté se otočí k starému Alanovi: Díky světlu mistře, hodilo by se mi vědět vše, co by nám usnadnilo cestu a pomohlo vyhnout se banditům. Jak jsem slyšel, znáte všechny stezky, vedoucí k průsmyku." Na voze - sluha Michal Michal seděl na voze a měl hlad. V břichu mu zakničelo, v ústech měl sucho. Zatracenej šlechtic! Teď tu sedím jen za trest, že jsem prohrál nějaký ty mince v kostkách! Proč mě sakra nenechá, vždyť bych je byl zase vyhrál zpátky a ještě bych vydělal! To jen včera jsem těl takovou zatracenou smůlu. Dýmka vyhasla a Michal líně vyklepal popel. Všiml si, že stráže u druhého vozu se vyměnily a na své místo se vrátil ten nevrlej chlápek, kterej sliboval, že ho zašijou.

Pán Jeskyně - 14. května 2009 21:13

Hostinský po chvilce zanechal nacpávaní fajfky a věnoval se hostům jenž měli nová přání. Nejprve natočil ze sudu pivo do korbelů a pak je roznesl mezi ty co si jej objednali. Poté na chvíli opustil místnost a když se do ní vrátil nesl džbán víny jenž postavil na stůl místo toho prvního a položil vedle něj požadovanou číši. Ještě před odchodem pobral prázdné nádoby a s malou úklonou k šlechtici je odnesl do pryč. Mezitím poručík dořešil problém s poslem a nyní porovnával pečeť na jeho zprávě s tou co měl na dopise obsahující kopii zprávy popisující co se stalo při vykopávkách a kterou měl předat na konci cesty místním úřadům. Nakonec nejspíše shledal, že obě pečetě se shodují takže zprávu vrátil Chistosovi jenž se začal bavit s ostatními muži se slovy: „Pečeť je skutečně pravá takže nejspíš mluvíte pravdu a můžete cestovat s námi. Mé jméno je Arvik a jsem v Brokenu zástupce velitele městských stráží. Pokud máte jakékoliv otázky tak vám na ně rád odpovím pokud to tedy nebude v rozporu s mými rozkazy.“ Jakmile Arvik domluvil schoval svůj dopis zpět a zasedl s chutí k jídlu. Bohužel pro něj něž stihnul pořádně ochutnat skvěle vypadající pečínku vešel Wísril, kterého si zavolal a který hned jak si prohlédl tváře stolovníků se začal tichým hlasem ptát: „Tak co ode mne potřebuješ? Pokud se nepletu tak se to týká oné osoby co se k nám chce připojit nebo je to něco jiného ?“ „Posaď se hned si o tom promluvíme.“ vybídl ho Arvik a naložil si na talíř kus masa. Průvodce ho hned jak si opřel vak s lukem o stěnu uposlechl a posadil se hned vedle něj. Jen co dosedl okamžitě pronesl: „A pokud se nepletu je tu ještě jeden muž, který s námi nevyjel z města můžeš mi říct jak se jmenuje a proč se k nám připojil.“ Poručík odložil nůž jelikož mu bylo jasné, že se nejspíš nenají a řekl: „Ten muž co se k nám chtěl připojit se jmenuje Rozdrub Makiace a nakonec ho přijal dočasně mezi své muže pan Alrik.“ Arvik se na chvíli odmlčel a pokynul směrem k muži, kterého před chvíli jmenoval a pak pokračoval: „Chistoso o sobě tvrdí, že je císařský posel a já mu celkem věřím. Nejspíš přišel o koně a tak jsem mu nabídl aby cestoval s námi když mu své dát nemůžeme.“ I teď poručík na chvíli přerušil svou řeč a ukázal směrem k poslovi aby Wísril věděl o kom je řeč. „Poslal jsem pro tebe protože Rozdrub prý před nedávnem doprovázel jako ozbrojenec karavanu přes nějaký průsmyk. Podle mě je to stejná cesta, kterou pojedeme mi a ačkoliv znáš cestu nejlépe ze všech co tu teď jsou myslím, že by nebylo od věci, kdybyste si o tom vy dva potom co dojíme promluvili. Přece jenom od doby, kdy jsi v těch kopcích proháněl vzbouřence se mohlo něco změnit.“ „Nejspíš jel s kupci s nimiž jsem mluvil ve městě takže se toho moc novýho nedozvím ale kdo ví, třeba se najde pár maličkostí co by nám mohlo pomoci.“ řekl Wísril Arvikovi a pak se obrátil k novým členům výpravy aby se představil: „Jak se zdá nejspíš budeme cestoval spolu mé jméno je Wísril.“ Zatímco se uvnitř v hospodě bavil Wísril s Arvikem tak si Elean došla ke svému koni pro luk. Nejprve musela rozvázat dva provázky jenž ho drželi u ostatních věcí což se jí chvíli nedařilo ale nakonec její drobné prsty přemohly těch několik suků a ona si mohla vak v němž byl luk vzít. Jakmile měla vak s rukách povolila koženou šňůrku jenž stahoval jeden konec a luk vybalila. Hned na to se chvíli potýkala s nasazováním tětivy a pak zbraň zkusmo natáhla. Pak kupodivu tětivu opět vyhákla a s povoleným lukem přes rameno a s toulcem v němž bylo pár šípů zamířila zpět do hospody. Než tam však stačila dojít ozval se Olaf se svou žádostí na což mu děvče aniž by se zastavilo krátce odpovědělo: „Jistě když chvilku počkáte tak vám ho donesu.“ Ragan přijal pozvání do skromného staříkova domu. Jakmile prošel dveřmi ocitl se v místnosti jejíž podlahu tvořila udusaná hlína. Krom postele, stolu, tří židlí a almary zde nebyl žádný další nábytek. Část protější stěny tvořila kamna na nichž si před chvíli vařil stařík oběd jenž ležel nyní nedojedený na stole. Nad hlavou visely Ragarovi různé předměty od různých bylin až po stáhnuté zvířecí kůže. Stařík se posadil ke stolu, opřel o stěnu sekeru s dlouhým toporem a pokynul muži aby se posadil. Ani nečekal až to host udělá a začal dojídat oběd jenž se skládal z jakési velice husté polévky a kousku chleba. „Ani já neznám všechny cesty ale dříve jsem dovedl dostat přes průsmyk každou karavanu.“ prohlásil stařík a usrkl z dřevěné lžíce. „Ptal jste se jak se vyhnout banditům. No jediný zaručený způsob je nejet lesem ale i to poslední dobou nestačí a ta čeládka se odvažuje přepad slušné lidi i mimo něj a největší bandy občas navštíví nějakou vesnici. Pokud už musíte jet tak se snažte jet co nejtišeji a vyhýbejte se západní straně průsmyku jak jen to půjde protože tamní cesta je z jedné strany lemována nízkým kopcem a z druhé potokem takže nevidíte dál než k první zatáčce a že jich tam je dost.“ pokračoval stařík a dál pomale jedl polévku. „Pokud vím tak nejlepší cesta pro vás když jedete z vozy jak jsem viděl bude to vzít podél pramenu. Cesta je vcelku rovná a přehledná a čas od času se najde pěkné chráněné místo kde si budete moci rozdělat malý oheň aniž by o vás věděl hned celý les…“

Rozdrub Makiace - 15. května 2009 12:16

Hostinec - ještě než jsem se pokusil mluvit s Begoxem či Acratem „Díky za oba peníze, Vaše Ščedrosti Jariku,“ odpovím s potutelným úsměvem panošovi, „nechtěl bych být ve vaší kůži, držet kasu, to je panečku zodpovědnost. Vy jste také šlechtic, když jste panoš? Asi ano ... Já tomu moc nerozumím, ale myslím, že jsem pochopil, že v družině pána z Talme zaujímáte důležité místo, asi hned za pánem.“ (Takových šlechticů tady. Měl bych se seznámit s ostatními poddanými Alrika. S kmány a knechty. Ti mě poradí spíš, jak s tím pánem vycházet. Jak se ulejvat a jak získat přízeň. To určitě nebude jednoduché. Zatím se zdá, že na upřímnost zabírá, ale nevím, nevím, jak bude reagovat třeba na kritiku.) Pak mi odpoví můj nový pán. Asi si nepotrpí na formalismování. To já, kdybych měl titul, bych si nechal hned říkat: Vašnosto sem a Velkomožnosti tam. Lidi musí mít úctu, checht! Pobaven svými vlastními myšlenkami mu s úsměvem odpovím: Děkuji vám, pane, takového zacházení se obyčejný b..člověk u nějakých kupčíků nedočká. Ti si myslí, že jsou něco víc, člověk musí žrát se služebnictvem a furt milostpánovat a jemnostpánovat. Na zdraví mého nového pána a šťastnou cestu celého konvoje! Nově přinesenou číší s vínem si připiji s ostatními, ale protože se zotavuji, tak jen tak lehce usrknu a povídám: „Děkuji za přijetí do družiny, zatím mě omluvte, pokusím se seznámit s dalšími členy tohoto zájezdu.“

Chistoso - 15. května 2009 20:24

u stolu v hospodě v pohodové atmosféře hostince, když nemusím řešit akutní problémy trochu pookřeju a během čekání na talíř si objednám pití jedno pivko pro mě, dobrý muži pak se otočím ke spolustolovníkům a pobídnu je bodře k hovoru tak jak se jmenujete, chlapi? byly nějaký problémy po cestě ? kam až jedete? pak jim dám prostor k odpovědi a poté se otočím k Rozdrubovi tak ty ses taky přidal tady k pánům vojákům, co seš vůbec zač? já sem Chistoso, císařský posel. a ještě nadhodím do prostoru Co kostky, mládenci? hrajete "tisícovku", nebo "šupáka", nebo jinou hru ?

Acrat - 17. května 2009 17:55

Hostinec u stolu Acrat chvíli jen mlčí a snaží se vypít a sníst co nejvíc. Když se Christoso připojí a zeptá se, Acrat jen pomalu odloží to co měl v rukách, pomalu zvedne hlavu a velmi pomalu se zazubí. "Jsem Gogo. Všichni jsme Gogo," Acratovi se zničeho nic objeví v ruce nůž, který prudce zabodne do stolu. "Jé, pardon," usměje se, "připomínáte mi jednoho známého, jste mu moc podobný. Taky pracoval u císaře. Tedy než ho o půlnoci vytáhli z postele, připoutali ke dvěma koním za ruce a nohy a pak... Ale věřte mi, plnil jsem jenom rozkazy. Ale to už je dávno, mohl by to klidně být váš otec chlapče," řekl Acrat a sáhl zas po něčem k pití. "A propos, doufám že někdo umíte kouzlit," obrátí se na všechny, " mohlo by to pak být velice zajímavé."

Alrik z Talme - 17. května 2009 18:05

V hospodě Jarik se na Rozdruba podívá a s klidem odpoví: "Ne, to ne. Já nejsem šlechtic..." Do řeči mu však vpadne Alrik z Talme a prohlásí: "Jarik sice šlechtic není, ale vsadím se, že si titul vyslouží. Že, příteli! Vsadím se, že v hlavním městě se pro nás oba najde uplatnění v císařských službách a když ne, tak jistě u někoho z významných říšských knížat." Pak se zase pustí do jídla a nechají Rozdruba jít se seznamovat s ostatními spolustolovníky. Znenadání si šlechtic uvědomí, že by bylo dobré se trochu postarat o koně a tak počká, dokud panoš Jarik nedojí svou porci a pak ho tím zaúkoluje. "Dej koním pytle s ovsem a zařiď ať se tady někde napojí. V potoce by měla být čistá voda." Jarik pak odejde za svými povinnostmi. U starého průvodce - sluha Ragan Jakmile muž domluví, Ragan mu vtiskne do dlaně zlaťák a tři stříbrné. "Díky za radu mistře. Světlo tě ochraňuj." S těmito slovy se se starým průvodcem rozloučí a odejde zpět k vozům. Myslím, že to za tolik peněz ani nestálo... Ale nemohl jsem si ho dovolit urazit, bůhvíco by pak mohl provést.

Begox - 18. května 2009 11:19
	Hostinec Na Rozdruba i Chistosa zareaguji stejně. Jenom pokynu hlavou na pozdrav a věnuji se dál jídlu. Po Chistosově otázce se představím: "Mé jméno je Begox. Myslím, že bude dost času seznámit se cestou. Teď mě nechte jíst a pít, dokud je to teplé a máme co. Tohle může být naše poslední pořádné jídlo na pár dní.."

Rozdrub Makiace - 18. května 2009 16:06

Hostinec - rozhovory Potom, co jsem promluvil s Alrikem a Jarikem, od kterých jsem se dozvěděl mnohé, tak s pocitem, že do družiny svého pána (Alrika z Talme) jsem již zapadl, se začnu přichomýtat k ostatním. Begoxa jsem se zeptal na dosavadní cestu a ostatní spolucestující. Když jsem zjistil, že Begox holduje jídlu velmi náruživě, tak mi to přijde jasné a pochopitelné a vůbec mě to nepřijde divné či nezdvořilé - zvlášť proto, že ani Chistosova všeobecná otázka se u něj nesetkala s velkým zájmem. Vzápětí jsem byl Chistosem osloven, protože mne však zajímá Acrat a vzpomněl jsem si při pohledu na něj na jednu otázku, která mně již roky zavdává podnět pro přemýšlení, tak Chistosovi nevyprávím nic složitého, jak mám obyčejně ve zvyku a odpovím mu jednoduše, což není úplně mým zvykem: „Inu, Vaše Nebojácnosti, císařský posle Chistoso, přidal jsem se přímo k družině urozeného Alrikia, slovutného pána z Talme, jak jsi měl možnost slyšet. Dříve jsem sice býval horníkem, ale zdá se, že mi to nesvědčilo na zdraví, tak jsem oprášil meč a štít a začal se živit se zbraní v ruce. Nedávno jsem sem dorazil jako ozbrojenec doprovázející obchodníky. Naštěstí jsme kupodivu nebyli napadeni, a tak jsem oslavil své přežití několikadenním poflakováním v místním hostinci. Toť o mně vše. Pokud byste chtěli něco vědět o cestě, tak musím říct, že je velmi špatná, ale moc si ji nepamatuji, nejsem žádný lesní vůdce.“ Po této odpovědi se konečně obrátím k Acratovi, který se představil jako Gogo: „Pane, prominou mi, že jich obtěžuji, ale zdá se mi, že jsou velmi učený. Jsem bývalý horník a kdysi jsem měl možnost zaslechnout o prý výborné metodě získávání čistých kovů z rud. To prý se ruda rozdrtí a promíchá s velkými kvanty tekutého stříbra. Vznikne prý jakási zvláštní tekutina, v níž je kov schován a z níž prý lze kov nějakým tajuplným způsobem velmi jednoduše vyzískat. Je to pravda? Nevíte o tom něco? Neznáte náhodou to tajemství? Je to magické? Musíme znát nějaký rituál? Či je jen potřeba nějakého jemného sítka a pak již jde o technicky jasnou proceduru?“

Pán Jeskyně - 18. května 2009 19:11

Ačkoliv stařík věděl o něco víc než řekl zatím neměl důvod muži říkat věci jenž se v posledních dnech dozvěděl už jenom protože věděl jak by to s ním dopadlo kdyby se lapkové dozvěděli kdo tyto informace prozradil. Jeho postoj se poněkud změnil v okamžiku kdy se v jeho dlani objevily mince. Sice ještě chvíli váhal ale jelikož viděl jak muž jenž jej v dobré víře žádal o radu odchází pronesl hlasitě a zcela zřetelně těsně před tím než vyšel ze dveří: „Ještě vám prozradím jednu maličkost za žádných okolností nezastavujte na noc v průsmyku ale raději z něj vyjeďte za tmy vyhnete se tak řadě problémů zejména pak přepadení uprostřed noci. To je už vše co vím přeji šťastnou a hlavně bezpečnou cestu.“ Tímto varováním stařík ukonejšil své svědomí a zamířil ke dveřím, které zavřel za odcházejícím mužem. Hostina v hospodě pokračovala a stejně jak jídlo a pití mizelo ze stolů tak se i naplňovali břicha hodovníků. Pokud by zdejší hostinská vařila ve městě hned by si její podnik získal srdce řady jedlíků avšak zde na vesnici nebylo příliš lidí jenž by mohlo ocenit její kuchařské umění. Ani pán domu nezahálel a snažil se vyplnit každé přání hostů. V jednom kuse doléval korbely pivem a číše vínem. Vydatná hostina zaměstnávala pozornost hodovníků takže nebylo divu, že si příchodu mladého děvče někteří nevšimli. Dívka zamířila rovnou ke stolu od kterého ji pokynul průvodce, jenž stejně jako ostatní neváhal a spořádal již pár soust, aby si přisedla na což však přišla záporná odpověď i přestože u stolu zbyl kousek místa. „Copak ti zase přeletělo přes nos, že s námi nechceš posedět a najíst se ?“ otázal se Wísril, když přišla blíž. „Ne nic se nestalo jenom se slíbila tomu vojákovi venku, myslím Olaf se jmenuje, že mu donesu pár kousků z pečeně. Jen co mu to donesu tak se vrátím a najím se slibuji.“ vychrlila ze sebe Elean odpověď. Její společník neváhal a okamžitě jí ukrojil pro Olafa pořádný kus masa, který položil na dřevěné prkýnko a podal jí ho aby se nemusela natahovat přes celý stůl a pak tiše s úsměvem pronesl: „Na vem si to a upaluj ať na tebe taky něco zůstane.“ Dívka jen kývla a opět zamířila zpět ke dveřím tentokrát avšak tentokrát o něco pomaleji aby náhodou neupustila svůj náklad. Netrvalo dlouho a už i s jídlem byla u vozu kde jej podala Olafovi se slovy: „Tady to máte.“

Pán Jeskyně - 19. května 2009 19:22

Hostina při níž se blíže seznamovali jednotlivý členové družiny se chýlila ke konci. Zatímco někteří mezi něž patřila i dívka cestující s průvodcem dojídali zaplatil Arvik i Arlik za sebe a své muži hostinskému přičemž poručík přidal i nějaký ten stříbrňák navíc. Za tuto velkorysost je spokojený hostinský doprovodil až na náves přičemž nešetřil chválou nad jejich štědrostí a úklonami k urozenému muži. Stejně jak zmizelo jídlo ze stolu vytratila se i bezstarostná nálada a všichni si znovu uvědomily co je ještě před nimi. Cesta jenž je čekala měla být podle všeho celkem obtížná a bylo nutné se na ni pořádně připravit. Ještě před než se dojedlo se Jarik podle rozkazu svého pána vydal napojit koně jenž nyní snažil vcelku úspěšně znovu zapřáhnout do povozu jenž patřil šlechtici. Mezitím u řeky se druhý sluha Michal čekal až se napojí zbylí šlechticovi koně. Při pohledu na se rozhodl Arvik učinit to samé a tak zavolal na své muže: „Olafe, Damare, Begoxi napojte koně u řeky kdo ví kdy v těch kopcích zase narazíme na nějakou vodu.“ Jakmile uslyšel tento rozkaz průvodce neváhal a s děvčetem odvedli oba své koně k říčce na jejímž břehu stál poručík se svým koněm jenž hasil svou žízeň chladnou vodou s potoka. Wísril podal opratě obou koní dívce a sám vzal kožené vaky na vodu a začal je taktéž plnit vodou řeky. Zatímco se skláněl nad ubíhajícím proudem řekl Arvikovi nahlas: „Pokud ještě máte nějaké prázdné tak byste je měli naplnit protože k dalšímu potoku se dostaneme nejspíš až zítra po poledni a mezitím budou koně muset dostat nějakou vodu aby vydrželi tu jízdu do kopce.“ „Damare máme nějaké prázdné vaky na vodu? Jestli ano tak je naplň vodou bude se hodit.“ křikl poručík a zamířil s koněm zpět k vozu aby zde vyřešil další maličkosti týkající se cesty. „Chistoso,“ oslovil císařského posla „pokud vám to nevadí zatím pojedete na voze spolu s Begoxe a Acratem. Na kozlík se sice všichni nevejdete ale na voze je několik beden na nichž se dá celkem pohodlně sedět “

Damar Zarkos - 21. května 2009 09:59

Vesnice Hostina byla skvělá, jídlo, výborné a pití dostatek. Ale ani hojnost všeho, ani následné splacení účtu Arvikem, nezabránili postupnému příchodu zádumčivé nálady a přemýšlení o nebezpečnosti naší další cesty. Z toho mne ovšem vytrhly Arvikovy rozkazy a tak neváhám a okamžitě je splním. Zatímco tedy s Begoxem odvádíme a následně napájíme koně u řeky postěžuji si. Aspoň krátkého šlofíčka nám mohli dopřát. Je sice krása, že mám plný břich, ale pokud si po jídle nezdřímnu, není to ono. Ostatní členové naší výpravy se taktéž připojili a dopřáli svým ořům pár doušků čerstvé studené vody. Za okamžit se ovšem znovu ozve Arvik s žádostí o doplnění měchů. Předám tedy otěže Begoxovi se slovy. Podrž ho na chvíly díky. A dojdu zkontrolovat měchy. Pokud některý bude potřebovat doplnit, vrátím se sním k říčce a učiním tak, když budu hotový, znovu si od Begoxe převezmu svého koně.

Begox - 21. května 2009 11:07

U říčky Po jídle je mi dobře a cítím se lehce ospale. Vůbec se mi nechce na cestu. "Ty si to představuješ jak výlet do parku! Ale taky bych si dal říct pár minut na palandě. Nebo aspoň ležet na trávě a dívat se do nebe.." trochu se zasním a tak když mi podává Damar opratě, převezmu je spíš reflexivně a moc nad tím nepřemýšlím.. Když sebou jeden z koňů trhne, jakože už by šel, zase mě to probere. Když se Damar vrátí, předám mu všechny tři koně, opláchnu si obličej a ruce ve studené vodě, převezmu si zpátky své koně a vracím se znovu je zapřáhnout do vozu.

Acrat - 21. května 2009 13:22

U Stolu Acrat dojí a chvíli se jazykem snaží dostat zbytky ze zubů. Ještě mlaskne a vstane od stolu. "Těšilo mne pánové," zazubí se Acrat a rozhlídne se po místnosti. "Ještě si odskočím, kdybyste slyšeli děsivý křik, který by nebyl můj, hrajte hluchý." Acrat pak vyjde z hospody a vyhlíží nějaké osamocené místečko dostatečně zapadlé, které by mohl použít. Když najde jedno takové místo kde na něho není moc vidět, moc se neobtěžuje a připraví se na močení. Chvíli čeká, nevině se rozhlíží, přešlapuje, pohvízdává... "Pašák," prohodí, když konečně začal močit. Stařec začichá a zabrumlá si: "Moc sodíku Acrate, jestli to takhle půjde dál tak Tě zavřou za otravování životního prostředí. Vsadím se že by k tomu ještě přihodili kacířství, vyvolávání ďáblů a podobný nesmysle...", ale to už si to stařík zase kráčel zpět k vozům.

Rozdrub Makiace - 21. května 2009 16:20

Jakmile vidím, že už jsou téměř všichni po jídle, a všimnu si, jak poručík Arvik pobízí k přípravám na další cestu, pochopím, že bych se měl také sbalit a vypravit. Rychle si zajdu do pokoje pro věci a pak si vyžádám od paní hostinské zásobu jídla, kterou jsem si tu domluvil již předem - aby pro mě měli připravené jídlo na 2 týdny, jelikož se možná velmi rychle seberu a odjedu, a tak abych se zásobami mohl počítat. Samozřejmě ji doplatím zbytek útraty a pak už ji následuji do spíže a do sklepa. Dostanu kus uzeného masa, čtyři klobásky, šrůtek slaniny, dva bochníčky chleba, trs čerstvé bazalky, 1 malý celer s natí, 3 palice česneku, 7 malých čerstvých cibulek, pytlík hrachu, velký kožený měch plný (5 čtvrtek) podmáslí, odrátovanou skleněnou láhev plnou červeného vína, šestinu bochníčku čerstvého sýra, 5 koblížků a hrníček zcukernatělého medu. Takovými dobrotami v tomto zapadlém koutě jsem skoro udiven a toto přilepšení k cestovní stravě si rozhodně nechám líbit. Kdo ví, jaké mají Alrikovi družiníci a poddaní porce, raději si tohle zabalím s sebou, abych nehladověl. A když budou dávky jídla luxusní, tak mi toto žrádlo vydrží. Jen to podmáslí se může zkazit - ale to vypiju během dalších dvou dní ... Váha je to značná, ale protože jsem zvyklý na těžkou práci, tak bych jim do kopce mohl stačit - pokud tedy nebudou chtít uhnat koně. Vybavený se vydám za Jarikem k potoku, abych se zeptal, jestli nechce nijak pomoct. Tam také očekávám, že se bude zdržovat většina výpravy i s urozeným Alrikem. Popřípadě - pokud bude Alrik zůstávat ještě v hostinci - potkám-li Alrika ještě cestou k říčce, tak se jej zeptám na jeho instrukce. Samozřejmě mu předestřu v potaz, zda počítá s tím, že nemám koně a že tedy nemohou čekat, že by mohli jet nějakou vyšší rychlostí, protože jinak bych jim nestačil.

Alrik z Talme - 21. května 2009 19:19

Na odjezdu Když se společnost v hostinci počíná, rozcházet a šlechtic zaplatí, je už panoš Jarik dávno u vozů a spolu s Michalem odvazují koně z postroje. Mezitím se odněkud zjeví Ragan, který byl celou dobu na výzvědách ve vesnici. Na Raganův příchod zareaguje jen Michal slovy: "Á starouš se vrátil, pomož nám s koňema, je třeba je napojit a dát jim pytle s ovsem, jak poručil pán."." Jarik už vede dva jezdecké (válečného oře a jezdeckého, kteří netáhli vůz) koně k potoku. U potoka jej dožene Rozdrub. Á, není třeba se namáhat, pokud vím, tak jsi byl najat na obranu karavany, ale je vidět, že chceš pomoci, to je ti ke cti. Avšak mi to zvládnem," odpoví panoš Rozdrubovi. To už ale z hospody vykráčí šlechtic a všichni ostatní v doprovodu hostinského. Alrik z Talme si povšimne Rozdruba a uvědomí si, že asi nemá koně, což se dalo taky čekat. "Rozdrube! Asi nemáš koně, že? To bys nám tedy na rovině v podhůří nemusel stačit. Tak si vlezeš na místo Michala na kozlík vozu a Michal se zabydlí na voze." Michal, který už vede druhý pár (tažných koní) k potoku se jen sám pro sebe spokojeně usměje, kdo ví proč. "A ještě..." uvědomí si šlechtic. "Umíš zacházet s kuší? Mám tu jednu lehkou natahovací, pro stráž se hodí." Tu už Ragan dokončil vykládání pytlů pro koně a jejich dosypávání ječmenem a obrátil se ke šlechtici a něco mu pošeptal. Pro toho, kdo by stál dost blízko to mohlo znít jako: "Něco jsem zjistil." Šlechtic jej jen odmávl a odpověděl nahlas: "Potom." Za chvíli už se vraceli s koňmi od potoka a začali je zase uvazovat do ohlávek a nasazovat jim pytle s ječmenem.

Pán Jeskyně - 22. května 2009 20:28

Poté co byli koně odvedeni od řeky kde jste je napojily dostaly ještě před cestou ještě trochu nažrat. Zatímco si většina koní pochutnávala na své zasloužené odměně zápolili členové družiny s přeskládáváním nákladu na vojenském voze. Důvodem k tomuto namáhavému snažení byl fakt, že na kasárenském dvoře se věci na vůz skládali aniž by se brala v potaz, že by vzadu na voze měl ještě někdo jet a tak občas někde nebezpečně vykukovala čepel či hrot nějaké zbraně nemluvě o nemožnosti se vzadu rozumně posadit. Po chvíli rozhodování tedy nezbylo nic jiného než vše z vozu vyložit a poté znovu naložit o něco rozumněji. Dopředu nejprve přišli obě truhle z nichž jedna obsahovala cenný náklad a druhá bůhví co. Každá z truhel přišla na opačnou stranu vozu přičemž mezi nimi zbývalo ještě dost prostoru na to aby zde kdokoliv kdo by seděl na jedné z nich opřít nohy o dno vozu a aby se náhodou žádná z truhel při jízdě nesesunula na stranu tak byli ještě obě pevně přivázány provazy k železným skobám, které zde byli právě pro tento účel natlučeným do bočních stěn vozu. Po truhlách přišli na řadu zbraně jenž byly uloženy na pravou stranu vozu a vedle nich byly uloženy potraviny, měchy na vodu, a všechny další věci včetně hus jenž se podařilo vojákům koupit na tržišti. Vše se nějak s trochou štěstí podařilo naskládat tak aby se to za jízdy nehýbalo ze svého místa což považoval Wísril jenž s tím pomáhal za velice důležité neboť prý cesty přes les slušně řečeno nestojí za nic. Jakmile bylo vše na svém místě tak už nic nebránilo v odjezdu a tak členové výpravy nasedli na koně či vyskočili na vozy a za chvíli všichni opouštěli náměstí malé vesnice. Pomalým tempem projela skupinka několika ozbrojenců se dvěma vozy mezi domy a vyrazila nahoru po úpatí kopce pryč z tohoto malého údolí. Stejně jako před tím jste mohli za chvíli pozorovat z výšky celou vesnici a na protější straně údolí běžící studenou říčku jenž jste víc jak před hodinou přebrodili. Jen co jste vyjeli na vrchol kopce bylo jasné, že nejspíš dnes už pojede celkem po rovině neboť se před vámi v dálce objevil les ke, kterému vedla do mírného kopce cesta z níž pár stovek yardů před vámi odbočovala z křižovatky o něco menší cesty s hlubokými vyježděnými kolejemi svědčícími o tom, že je vcelku dost využívána stejně jako cesty do vesnice na níž bylo vidět stejné prohlubně avšak na cestě k lesu jenž místy dokonce zarůstala trávou už jaksi nebyli. „Mi pojedeme rovně ta druhá cesta vede k dřevorubecké osadě o níž jsem už myslím mluvil. I když se zdá les být blízko věřte mi budeme rádi když tam dneska dojedeme s stihneme se utábořit.“ pronesl Wísril jedoucí po levém boku prvního vozu nahlas aby to všichni slyšeli a tím trochu pokazil náladu těm co uvěřili svým očím a považovali cestu vedoucí přes obrovskou plochu na níž rostla pouze tráva a několik keřů za krátkou.

Alrik z Talme - 22. května 2009 20:53

Znovu na cestě Když se karavana konečně zase rozjede a šlechtic spolu s panošem zase sedí na koních, vozy se kodrcají po cestě směr průsmyk a vše se zdá ideální. Šlechtic přijede ke svému vozu, kde rozmlouvá s Raganem, který je teď vozkou a zjišťuje, co všechno se ve vesnici dozvěděl. Zajímavá informace je hlavně ta, která hovoří o průsmyku. Alrik z Talme se pak začne věnovat rozdávání rozkazů: "Takže, teď je před námi jen cesta, kde za každým houštím čeká bandita a všelijaká lůza, která nás chce oloupit a povraždit. Musíme být připraveni. Rozdrube," praví k Rozdrubovi, který sedí na kozlíku vedle Ragana. "Měj kuši připravenou. A dávej pozor, co se kolem cesty šustne. Michale? Michale, ty pohůnku vylez!! ..." zařve, když se Michal, který se ubytoval na korbě vozu, pod plachtou, neozývá. Za chvíli se objeví hlava zpod plachty a poví: "Á promiňte pane, já si jen trošku zdřímnul. Co se děje?" "Nespi, ty idiote a měj svoji kuši taky připravenou. Kdyby zaútočili, tak ať to jeden z nich od tebe schytá!" Pak šlechtic popojede spolu s panošem do předu za poručíkem a průvodcem. "Poručíku, máte nějaký plán, co dělat, kdyby došlo k přepadení?" zeptá se šlechtic a v jeho hlase je celou dobu poznat, jako by se na to přepadení snad těšil.

Pán Jeskyně - 22. května 2009 21:56

Příjezd šlechtice odvedl poručíkovu pozornost od zachmuřeného sledování vzdáleného lesa avšak ne od obav nad tím co je ještě čeká. Alrikova otázka respektive to jak byla vyřčena ho utvrdila v názoru, že jejich urozený doprovod zatím příliš opravdového boje nezažil a že z něj tudíž mluví nezkušenost spojená s přílišnou bojechtivostí což nebyla zrovna ideální kombinace avšak nemohl si otevřeně svůj názor vyjádřit aniž by urazil šlechtice tak jen nespokojeně odfrkl a zavolal si k sobě průvodce. „Zatím můžete být v klidu je jen málo skupin lapků, které by se odvážily napadnout ozbrojený konvoj v takto otevřené krajině a naštěstí pro nás žádná z nich se podle mých informaci zde nevyskytuje.“ začal vysvětlovat Arvik a po očku sledoval Wísrila , který se k jeho smůle neobtěžoval popohánět koně a tak se k nim blížil jen pomalu. „Daleko víc se obávám toho, že nás přepadnou někde v lese, kde možná nebudeme moci využít toho, že máme koně a budeme muset bojovat pěšmo což bohužel není tak účinné jako kdybychom mohli tu sebranku vzít tryskem,“ pokračoval poručík zatímco průvodce přijel blíž „každopádně moji muži mají lepší výcvik než ta lůza a pokud nás přepadnou tak se budeme snažit bránit vozy od nichž by mohli střílet naši střelci. Rozhodně to nebude nic jednoduchého a nejraději bych byl kdyby se nám takové přepadení vyhnulo…Wísrile tady s panem Alrikem se bavíme o tom co by se stalo kdyby nás napadli a jaký by byl plán.“ „Sice nejsem proti tomu abychom měli nějaký plán připravený ale většinou se stává, že sebelepší plán v takovém okamžiku cokoliv složitějšího ve zmatku ztroskotá takže stejně je na veliteli aby udržel muže v klidu a na místech. Každopádně by bylo dobré co určit ještě teď kde kdo má pak být…“ začal poněkud zdrženlivě vyjadřovat svůj názor Wísril, který nechtěl zasahovat do věcí Arvika ačkoliv měl více zkušeností než on.

Rozdrub Makiace - 23. května 2009 22:44

U potoka, chystání k odjezdu, rozkazy na křižovatce Když mě Jarik pochválí za ochotu, oddechnu si, že mne tady do takových prací honit nebudou. Prohlížím si spřežení, pískám si nápěv jedné halekačky od nás z hor a pozoruji bublající vodu, koně chroupající směs jadrného krmiva či Michala, Jarika a Ragana. Jakmile na mě zavolá Alrik, domluvím se s ním, co s tím, že nemám koně, kam si to mám přesně sednout a jaká má být má úloha. Se vším souhlasím, vyhovuje mi to, jen trochu pochybuji o té kuši: „… jo a s tou kuší, pane, bych to neviděl moc růžově – já třeba dokážu slušně mrskat oštěpy, avšak s kuší jsem to nikdy moc necvičil … Což o to, myslím, že trefit bych se sem tam do něčeho mohl a v napínání moc zručný nebudu, asi mi to nějakou tu chvíli bude trvat … spíš bych mohl po první, najvýše druhé ráně seskočit z kozlíka a vyřítit se na padouchy s vytaseným mečiskem …“ Pokud mne někdo při přeskládávání vozů zavolá na pomoc, tak se pomalu a líně seberu a nakonec se rozpohybuji a postupně začnu pracovat s nejvyšším možným úsilím, ale to jen v případě, že půjde o dlouhodobější činnost. Jinak se však práci vyhýbám, líně lelkuji kolem povozů a zevluji opřen o kopí mžouraje do sluníčka. Pak už jen čekám na pokyn k odjezdu – v tu ránu hodím své věci na vůz, nakonec opatrně na dno vozu hned za kozlík položím své kopí tak, abych jej v případě potřeby rychle nahmátl, a rychle se vyhoupnu na vůz. První úsek cesty nemám kuši ani nataženou – po dlouhém štelování s tím natahovacím hejblátkem si ji připravím až ve chvíli, kdy mi to přikáže Alrik – a to ještě se značnou neochotou na očích. Dyk to snad ještě není potřebí, tady v tej otevřenej karjině. A než dojedeme k lesu …Ještě mi to samo od sebe spustí a zraním koně! No nic, proti gustu žádnej dišputát. A kuši mám připravenou na kolenou, přidržujíc ji levou rukou. Arvikova a Wisrilova slova horlivě odkývám a vozkovi naznačím jasným gestem, že ti dva mají rozhodně recht.

Damar Zarkos - 24. května 2009 15:40

Odjezd - cesta Těsně před odjezdem dostaneme rozkaz přeskládat vůz, aby se na něm dalo pohodlně sednout. Nechtělo se mi do toho ani za mák, ale příkaz je holt příkaz, takže jsem se hned pustil do práce. Celá akce netrvá moc dlouho a za pár chvil je vše hotové. Pak se již vydáme na cestu. Zařadím se znovu na konec družiny po bok Olafovi jako zadní stráž a napůl z ostražitosti, napůl z dlouhé chvíle pozoruji krajinu kolem. Díky vydatnému pohoštění, jež se nám dostalo v hostinci jsem lehce ospalý, takže chvilkami poklimbávám.

Begox - 25. května 2009 19:07

Odjezd Na ostatních je vidět, s jakým nadšením přeskládávají náklad na voze. Ani já se do práce nijak zvlášť nehrnu. Když vidím tu spoustu věcí na zemi na hromadě, moc nevěřím, že bysme to ještě někdy dostali na vůz. Nakonec se podaří a všechno je zpátky na voze, dokonce zbylo ještě místo pro dalšího pasažera. Vyrazíme tedy z vesnice, koně jsou klidní, cesta rovná, svítí nám sluníčko a po dobrém jídle s plným břichem se člověku chce snad jenom spát. Pohled na rovnou krajinu bez velkých porostů, kde moc nehrozí nějaké přepadení ještě posílí pocit ospalost o pocit bezpečí a oči se i přes hrkání vozu začnou klížit (jj, sviňa mikrospánek za volantem). Hledím před sebe oči mám sice otevřené, ale okolí moc nevnímám.. Vzpomínám na Terezku, první děvče, kvůli kterému bych se byl ochotný usadit a zůstat někde na stálo, a v polospánku ji před sebou úplně vidím. Vůz hrkne, obraz je pryč a zůstává jen dlooouhá cesta k lesu na obzoru.

Olaf Tanberg - 25. května 2009 22:01

Cesta Když mi dívka přinese jídlo spokojeně se do něj pustím a neopomenu té dobré duši poděkovat. To, že jím neznamená, že bych i nadálepozorně nehlídal. Jakmile se vyrojí naše skupinka z hospody pustím se s ostatními do příprav na odvoz. Napojíme a nakrmíme koně, a pak se spolu s ostatními pustím do přeskládávání vozu. Jakmile je vše na svém místě a připraveno vyhoupnu se do sedla a poplácám koně po krku. Üsměju se na Damara a jen pronesu: "Tak, a teď nám to teprve začne," pobídne koně za průvodem. Cesta se zdá bezútěšně daleká a stejně tak nevlídná. Co se dá, ale dělat... Jedu s Damarem tvoříc zadní voj, v jedné ruce otěže, druhou naoko nedbale položenou na jílci meče...

Pán Jeskyně - 26. května 2009 17:41

Vysoko nad hlavami cestovatelů se plachtilo káně hledající svou kořist. Díky stoupavému vzduchu nemuselo téměř mávat křídly a občas se zdálo jakoby se vznášel ve vzduchu na jednom místě. Z ničeho nic dravec složil křídla a vrhl se střemhlav k zemi, kde ukončilo život své kořisti. Bohužel nikdo z členů výpravy nemohl tento výkon mladého dravého ptáka vidět neboť slunce se již dávno sklonilo k západu nad vrcholky stromů svítilo do obličejů těch jenž jeli do lesa. Od okamžiku, kdy výprava opustila vesnici a zamířila k lesu uplynulo několik hodin a teprve nyní se konečně přiblížila k dnešnímu cíli své cesty. Od převážně jehličnatého lesa je dělilo už jen pár set yardů, které během chvíle překonali a ocitli se ve stínu stromů. V okamžiku kdy vás od lesa dělilo už jen několik desítek kroků se káně zvedlo i s hrabošem s pařátech neboť cesta po níž jste jeli vedla těsně kolem místa kde pařáty ptáka ukončili život malého hlodavce. Dravec vám ještě přeletěl nad hlavami a poté zamířil k vrcholu jednoho stromu kde měl nejspíše hnízdo. S tím jak se les blížil objevoval se v tvářích všech vážný výraz a zamlklost. Obavy z toho co přijde byli oprávněné neboť jen málokomu se povedlo projet těmito lesy aniž by nebyl přepaden a mnoho z těch kdo se o to pokusily už nedojelo a díky své přílišné odvaze přišli kdesi ve stínu stromů o život. Od okamžiku kdy výprava vjela do lesa téměř nikdo zbytečně nepromluvil a raději sledoval své okolí jakoby se za každým stromem schovával zloděj s kuší jehož jediným cílem je střelit vám šípku do zad. Ani Arvik v čele kolony nebyl klidný jako obvykle ale nervózně hleděl před sebe kde obíhala částečně trávou a kdejakým plevelem zarostlá cesta jenž se ztrácela kdesi v dali mezi stromy. „Je to jako tenkrát jen by se to nyní mohlo obejít bez těch nepříjemností…“ prohodil tichým hlasem Wísril jenž od vjezdu do lesa měl svůj luk, jenž už od pohledu vypadal, že rozhodně nebyl určen k lovu ale spíše do války vytažený z vaku a pevně jej svíral v levé ruce připraven jej kdykoliv použít. „Také doufám,“ odpověděl stručně Arvik a pak se jej zeptal „Kde je to místo na němž máme přenocovat.“ „Už to není daleko ještě chvíli vydrž.“ pronesl průvodce jehož slova se po chvilce jízdy vyplnila neboť zajednou zatáčkou na jeho pokyn celá výprava zatočila do lesa mezi stromy. Projet mezi nimi nebylo sice jednoduché ale jakmile se to povedlo vjeli jste na nepříliš rozlehlý palouk z chráněný z jedné strany kamenitým neschůdným svahem naproti němuž se nacházelo malé protáhlé jezírko jenž vzniklo díky vyvrácenému stromu jenž přehradil lesní potok. Postupem času se na kmen naplavily větvičky a listí jenž ještě více bránily vodě odtékat takže zaplavila nejen nejbližší okolí ale i hlubokou jámu po kořenech vyvráceného stromu. Naštěstí zbytek palouku byl podstatně výše takže na přenocování zbývalo dostatek místa a zároveň tento prostor byl lépe chráněn a kdokoliv sem mohl přijít pouze cestou kudy přijela výprava a nebo se brodit přes místy asi po pás hlubokou vodu.

Alrik z Talme - 26. května 2009 22:22

Ještě na cestě Na Rozdrubovo remcání, že s kuší neumí, Alrik odpoví: "To nevadí, první rána stačí, pak to zahoď a klidně se do nich pusť mečem." U poručíka pak šlechtic odpoví: "Dobrá, tak já bych to viděl, že já na koni se připojím k ostatním, co budou na koních a společně rozeženeme hlavní nápor banditů. Kušijníci by se zatím mohli věnovat těm, kteří se budou řítit z jiných stran a pak spolu s pěchotou bránit vozy, zatímco my na koních budeme rozhánět ty lupiče, kteří budou okolo." Na místě, kde se utáboříme "Výborně," zvolal šlechtic, když skupina vjela na prostranství. "Pane průvodče, vybral jste vskutku skvělé místo." pochválí průvodce Wísrila a už se dává do rozkazů. "Takže, Regane vjeď támhle na to nejvyšší místo. Tam s vozem zastav. Když tam dojede a zastaví šlechtic ještě z koně zadává další pokyny: "Stan chci mít tři metry od toho srázu. Vůz dejte tak, aby tvořil přirozenou hradbu směrem od přístupové cesty. Asi tak čtyři sáhy od stanu. Pak všechny cenné věci vyneste do postaveného stanu a připravte všechno, jak se má. Ty Rozdrube, ty můžeš dělat, co uznáš za vhodné." Sám šlechtic pak namáhavě sleze z koně. "Od zítřka tě budu šetřit brachu.." řekne svému oblíbenému válečnému koni a uváže ho k vozu. "Jariku, dohlédni na koně a pak je přivaž támhle k tomu vzdálenějšímu konci vozu. A vůz ještě zajistěte proti pohybu. Dejte nějaké kameny pod kola." Sluhové se zatím pustili do práce. Regan a Michal už z vozu tahají velký balík plátna, který je stanem a nosí tyče, které se vezly na voze. Jarik se stará o koně u vozu a šlechtic stojí, opíraje se o kopí s praporem, které převzal od Jarika a dívá se, jak tábor roste. Jakmile je dostaven stan (obyčejný bílý, ale poměrně velký), sluhové uvnitř rozprostřou houně a nanosí dovnitř pokrývky a pak těžkou oplechovanou truhlu. Šlechtic se jde opláchnout k potoku, pořád navlečen do kroužkové zbroje. Sluhové dokončují stavění stanu. Jarik znovu napojí koně v blízkém potoce. Šlechtic mezitím uvažuje: Mám přespat ve zbroji nebo ne? Ale ne... myslím, že tady nebezpečí nehrozí snad. "Hej, Michale, rozbal si nádobí, ať je večeře brzo, všichni máme už hlad," řekne Ragan a Michal mu odpoví: "No jo, no jo... tak ale mazejte ksakru pro dřevo. Na čem mám vařit?" "Ty chaso, ještě jednou mě řekneš, abych někam mazal..." hádají se Michal s Raganem, ale hádka brzy utichne, protože starší Ragan má přejednoznačnou převahu a Michal začne tahat z vozu kotlík a další nádobí. Ragan pak zverbuje Jarika a oba se vydají do lesa na dřevo. Cestou se ještě Jarik zeptá Rozdruba: "Nechceš s náma jít na dřevo? Samozřejmě nemusíš, protože seš žoldák, ale pomohlo by to..." Šlechtic ze sebe mezitím zhodí výstroj a zmizí ve stanu, kde všechno uskladní a pak vyleze v hnědé tunice zdobené stříbrným vyšíváním na lemech a protáhne se. Uvidí poručíka Arvika a přijde za ním. "Tak co, poručíku, nějaký plán, jak to bude s hlídkami? Já hodlám postavit jednoho muže, kolik vy? Přece jen to tu není zas tak jisté..."

Damar Zarkos - 27. května 2009 17:20

Cesta Lehké pospávání se s postupně zapadajícím sluncem mění na čím dál hlubší spánek, takže nakonec jedu regulérně spící a na koni mne drží jen roky vycvičovaná paměť mého těla, jež se mne automaticky snaží udržet v nejlepší pozici pro jízdu. Jenže jak se říká, nic nevydrží věčně, takže i můj odpočinek musí být zákonitě přerušen. Učiní tak káně odstartivší z porostu nedaleko cesty. S trhnutím se probudím, napůl připraven tasit meč proti neexistujícímu nepříteli. Když ale pořádně zamrkám očima, uvědomím si svůj omyl a zase se uklidním, utěšujíc poplácáním koně, jež v odpověď na mé leknutí nespokojeně zafrkal a pohodil hlavou. Spropadený ptactvo! Ani chvíly klidu člověku nedopřeje... Tiše zívnu s pusou otevřenou dokořán a s tichým křupáním si protáhnu krk, ruce i záda. Už abysme tam byli, ještě chvíly a nebudu cejtit zadek. Les - tábořiště Má přání se vyplnila a celá družina brzy vjela do lesa. Ospavost ze mne rázem spadla. Stejně jako Wísril i já vytáhnu luk a připravím ho ke střelbě, aby byl v případě nutnosti k dispozici. S dlouhým lukem je sice střílení z koňského hřbetu obtížné a ne tak účinné jako s kratším lukem, ale je to pořád lepší než nic. Našťestí se dostaneme na mýtinu bez setkání s nějakými nepříjemnostmi a můžeme v klidu rozbít tábor. Zatímco šlechtic začal úkolovat své muže, já sesednu a pořádně si protáhnu ztuhlé nohy, načež odvedu koně k vodě, aby se napojil. Sám též spláchnu žízeň vodou z jezírka a pak se s ním vrátím zpět k ostatním a čekám na rozkazy od Arvika. Pokud žádné nepřijdou, odsedlám koně, vykřebelcuji ho hrstí trávy a přiváži ho k vozu.

Begox - 27. května 2009 17:23

Tábořiště No jo, šlechta si zase zabírá nejlepší místa a chová se, jako by mu to tu patřilo. Vůz postavím tak, jak Arvik poručí - pořádně, vojensky, přesně na značku. Vypřáhnu koně, odvedu je k vodě a celkově se o ně postarám (žrádlo, hřebelcování). "Snad se někdo postará tak hezky o mě, jako se já starám o vás," řeknu si spíš pro sebe, když koně hřebelcuji a doufám, že zbytek naší výpravy mezitím připraví něco k snědku a nějaký ten příbytek..

Pán Jeskyně - 29. května 2009 21:01

Hned po příjezdu na palouk se poručík jen co místo zběžně prohlédl věnoval stejně jako Alrik vhodnému umístění vozu tudíž neměl zatím pokdy věnovat se jiným věcem. Po krátkém přemýšleni rozhodl, že s vozem nacouvají k místu kde končili větve spadeného stromu takže spolu s vozem šlechtice vznikne provizorní hradba s asi dva kroky širokou mezerou, kterou se bude dát procházet na druhou stranu. Společnými silami Arvika, Begoxe a Olafa se vše bez větších problémů povedlo a jen co založily kola kameny jenž duchapřítomně ačkoliv nedostal rozkaz donesl průvodce, který cestou vozu za vhodně vybrané místo sklidil pochvalu od šlechtice na, kterou odpověděl pouze lehkou úklonou neboť neměl čas se s ním dávat do řeči když se blíží noc a tábor ještě není připraven. Jelikož v místě kde zastavily vůz sbíhal palouk o něco strměji tak Arvik rovnou přikázal Olafovi aby založil i zadní kola několika menšími kameny jenž se váleli u břehů potoka. Jakmile byla otázka vozu vyřešena odvedl Begox už jen koně k jezírku aby se zde napojili. Než mohl ve své práci poručík pokračovat byl vyrušen šlechticem a tak mu nezbylo než na chvíli zanechat uvažování nad tím jak lépe zajistit tábor proti útoku a odpovědět mu: „Pane souhlasím s vámi. Bez hlídek na noc bychom se už zítra nemuseli probudit živý avšak není nás zrovna nejvíc takže se budeme muset nějak prostřídat a hlídat by měli alespoň dva neboť tak předejdeme tomu aby kdokoliv na hlídce usnul a nebo zatímco by obhlížel jednu stranu nás napadli s druhé. Navrhuji, že první hlídku si vezmu já třeba s Olafem, po nás by mohli přijít na řadu Damar a Wísril a poslední hlídku by si vzal Begox s jedním z vašich mužů.“ Na chvíli se odmlčel jakoby čekal na souhlas ale pak z ničeho nic pronesl: „Také budeme muset přes noc spát pokud možno částečně ve zbroji a mít zbraně poblíž protože pokud nás v noci objeví tak nebudeme mít čas na to běhat z jednoho konce táboru na druhý a hledat je. Navíc se nejspíš budeme muset přes noc obejít bez ohně protože podle světla by nás mohli snadno najít…“ „Nerad se do toho pletu ale nemáš pravdu, když jsem se zde na noc ukryl se svými muži během války tak nás poslové s rozkazy nemohli vůbec najít a to věděli kde přibližně se nacházíme. Našli nás až ráno a přes noc zde menší ohniště hořelo takže pokud to nebudeme přehánět tak si oheň na noc můžeme dovolit abychom aspoň trochu mohli ohřát a viděli.“ skočil mu do řeči z ničeho nic Wísril, který se opíral o vůz, svým názorem „Kvůli světlu máme sebou lucerny pokud se nepletu ale jestli vás zde nenašli tenkrát tak si menší ohniště zapálíme. Máš ještě nějakou zkušenost o kterou ses se mnou zatím nepodělil nebo je to vše ?“ zareagoval poněkud příkře Arvik na průvodcova slova. „Ne snad jen, že nesmíme zapomenout uvázat koně protože pokud jsou v lesích vlci tak by se mohli splašit a utéci nám jinak mě nic už nenapadá takže raději půjdu dělat něco užitečnějšího.“ pronesl jakoby nic Wísril a zamířil s lukem v ruce k děvčeti jenž se mezitím chopilo dvou jejich koní a odvádělo je nyní od vody.

Alrik z Talme - 31. května 2009 18:59

Tábořiště Ragan s Jarikem odejdou někam do blízkého lesa na dříví, aby mohl hořet oheň a bylo na čem vařit. Michal mezitím vytahuje různé ingredience, které byly schované v pytlech na voze... "Uděláme gulášek, to bude bašta..." mumlá si při práci. Narozdíl od jiných věcí mu vaření celkem jde, takže je tradičně kuchařem v družině vzešeného Alrika z Talme. Alrik se zatím dohaduje s poručíkem o hlídkách: "Ne, tak jsem to vůbec nemyslel, poručíku. Myslel jsem, že já postavím jednoho strážce na celou noc. Takže toho druhého můžete postavit vy. Samozřejmě to nemyslím tak, že by byl jeden konkrétní člověk vzhůru celou noc, budou se střídat, ale chci mít na hlídce vždy jednoho ze svých lidí..." Jarik s Raganem mezitím odejdou do lesa a hledají nějaké suché menší větve a roští na podpal. Až toho mají hodně, vrátí se do tábora a položí to k ohništi, které již Michal označí kameny. Michal neváhá a s pobrukováním vezme křesadlo a trochu březové kůry, kterou měl v zásobě schovanou v pytlíku na voze. Brzy již hoří malý ohýnek. Ragan s Jarikem odcházejí znovu do lesa a tentokrát s sebou berou sekerku. Když to uvidí šlechtic, jen je upomene, ať s tím nedělají velké rány. Načež Ragan odpoví, že ji berou jen na odseknutí několika větví padlého stromu a že v tom lese se zvuk sekery stejně daleko nerozlehne. Když šlechtic zaslechne o vlcích, o kterých si povídají průvodce a poručík, přidá se k jejich hovoru: "Vlci? Snad se neodváží přiblížit se k tak velké skupině lidí... No ale stejně by nebylo dobré, kdyby poplašili koně. Snad ale naše hlídky zajistí, aby se ke koním nedostali příliš blízko." Ragan a Jarik se znova vrátí, tentokrát již se silnějšími větvemi z padlé jeřabiny. Pak z nich několika máchnutími udělají úzká polínka a Michal je přiloží již na větší oheň, ze kterého se nyní začne trochu dýmit. Michal tudíž vezme kotel a zamíří k potoku, kde si vyhlédne čisté místo a nabere vodu asi do půlky kotlíku. Kotlík je dost velký, aby se z něj najedlo asi osm lidí. Nyní postaví kotlík na železnou trojnožku a nechá vařit vodu. Vytáhne sušené hovězí maso a počne je krájet na malé kousky. Ostatní šli pro novou nálož dřeva.

Rozdrub Makiace - 01. června 2009 16:07

Táboření Cestou jsem Alrikovi odkýval, že s takovým využíváním kuše souhlasím a že se pokusím co nejlépe splnit očekávání. Diplomacie musí bejt. Možná není tak zkušený jako vojáci, ale zase mu to pálí! Takže zatím pohoda. Na tábořišti jsem se protáhl, kuši nechal u svých věci na voze a do lesa šel jen s mečem. Hned, jak mi totiž Alrik dal volno, šel jsem se vychcat a když jsem se vracel od lesa, tak jsem rád poslechl návrh Jarika, protože urychlit čerstvě uvařenou baštu, to byl přeci můj cíl! Posadím se pak raději dále od ohně, aby mě vůně smažené cibulky a dusícího se hovězího příliš nelákala. Místo toho si raději vytáhnu z vozu měchy s podmáslím azačnu popíjet. Příjemně osvěžující ... Áááách Když slyším, jak se velitelé baví o hlídkách, přisunu se blíž a nakonec podpořím Alrikův návrh, jsem přeci vyspalý a třeba si tím šplhnu u ostatních: „Pánové, jelikož jsem dnes chrápal až do dvou hodin odpoledne, rád bych vám něco navrhl a podpořil tím svého šéfa, Alrika, poněvadž klidně mohu celou noc držet hlídku, tak vám nabízím, abyste se tuto noc všichni pohodlně vyspalui. Vůbec nejsem unavený a určitě na stráži vydržím. Chtěl bych si tím vysloužit vaše uznání.“ Čekám celý napjatý, co mi na to odpoví. Snad mi budou věřit a nenapadne je, že bych je tu chtěl všechny povraždit a okrást ... Ale jsou to vojáci a ti nebývají moc důvěřiví.

Acrat - 02. června 2009 16:34

Tábořiště Acrat se vysoukal z vozu, když zastavili na noc jako poslední. Při vylézání zakopl a ukopl si palec u pravé nohy. "U zadrátovanýho ptakopyska krucinál!", a šláp do výkalu, který kůň za sebou nechal, "To si už snad ze mě někdo dělá srandu. Kruciprdel! Něco takovýho se mi už dlouho nestalo. Naposled při oslavě konce Stoleté války. Ale tehdy jsme to velvyslanci udělali úmyslně. Když o tom tak přemýšlím tak to byl vlastně geniální plán. Podělaní pandarénští pivovarští psi." říkal si ještě, zatímco čistil nános z boty. V tom byl poměrně precizní a proto mu to trvalo velmi dlouho, obzvláště v nastálé tmě. Nakonec přišel až k ohni, který se podařilo bez problémů rozdělat a pohodlně se u něj usadil. "Pokud byste potřebovali trochu pomoci s vařením, znám několik dobrých receptů. Uvařim psa, kočku, opici a drtivé množství hmyzu. To víte, univerzita nedostává mnoho peněz a člověk si musí pomoct jak se jen dá. Nemá někdo koryandr?" jen tak nadhodil do vzduchu.

Alrik z Talme - 02. června 2009 21:29

Tábořiště "Uznání, ha, vážně mě překvapuješ," odpoví šlechtic Rozdrubovi. "No, já si o vás žoldácích myslel, že zasloužit si uznání je to poslední, co byste chtěli. A ještě k tomu držením stráže celou noc!" zasměje se šlechtic. "No, asi budu muset svůj názor ohledně žoldáků změnit. Ale držet stráž celou noc ti stejně nedovolím. Přece jen každý musí spát, aby byl na zítřek čerstvý... protože zítra bude třeba dávat si pozor celý den i noc. Takže to uděláme jinak. Ty si vezmeš první hlídku asi tři hodiny do půlnoci. Občas se vydáš na kraj lesa a poslechneš si, co se tam děje. Předpokládám, že u vozů budeme ještě vzhůru. Pak po půlnoci tě vystřídá Jarik, a k ránu bude na stráži Michal. Tak, je to domluveno!" Z lesa se ozvou tlumené rány sekery. Michal promíchá obsahem kotlíku. "Hmm.. maso se ještě musí povařit... teď ještě česnek a potom ještě trochu soli..."

Acrat - 02. června 2009 22:06

Tábořiště - Ohniště "Pusťte mě k tomu vy..." zaskřehotá stařík a prodere se ke kotlíku. "Česnek, kristaboha, kdo to kdy slyšel česnek k masu.". Acrat jemně odstrčil Michala stranou a pokusil se podívat do kotlíku. "Znám jeden bezva recept na vařeného psa. Počkejte chvíli, někde jsem tu měl ten durman." Stařec se chvíli zmateně koukal po okolí a plácel rukama náhodně po bocích a doufal že najde onu pikslu s jeden. Pak se podrbal na hlavě a zeptal se: "Neviděli jste někde tu malou černou pikslu s lebkou a zkříženými hnáty? Byl tam nápis POZOR JED. Nejde si ji nesplést.

Olaf Tanberg - 03. června 2009 08:46

Tábořiště Spolu s ostatními se účqastním všech těch drobných i těžších prací, které jsou potřeba k založení tábora. Nejdříve zajistím vůz, pak napojím koně, vyčistím ho a dám mu nažrat. Pak koním svážu nohy, aby nikam neprchli. Jako už tradičně jsem zamlklý a lehce podmračený. Ani když se účastním všech těchto činností neodepínám si meč, jen štít jsem opřel o vůz. Jakmile jsou všechyn tyto činnosti hotovy zajdu se postavit k místu odkud sme přijeli a tm začnu sledovat cestu, defacto sem hned na stráži, nyní již zase se štítem přehozeným přes rameno.

Alrik z Talme - 03. června 2009 17:07

Tábořiště - u ohně Jakmile se dědek objevil a začal se plést do vaření, očividně s úmyslem všechny otrávit, aby mohl do své sbírky přidat další příběh o nebožácích, kteří se otrávili z jím upraveného guláše, Michal ho nejdřív zahnal pohybem ruky, ale když to nezabralo, tak na něj zabručel: "Vypadni dědku, tohle není nějakej dryják, tohle je guláš, ten svůj zatracenej durman si nacpi někam. A pokud já vím, tak je to jedovatý, to by dopadlo... Kšic, sakra běž si za svejma, ke svýmu vozu a můžeš uvařit jídlo jim. Zatím nevidím, že by se tam něco dělo. No běž, vypadni..." Tu však uslyší Michala Alrik z Talme a rozčílí se: "Ty pohůnku, jak to mluvíš s učencem! Že tě nechám zpráskat!" Michal se brání: "Ale pane, já nevěděl, že je to nějakej učenec, von nám tady chtěl votrávit gulášek bůhvíčím..." a postrkuje starce pryč od kotlíku a ohně. "Co si to vymýšlíš za výmluvy! Ať se to neopakuje!" Michal se s křečovitým úsměvem vrátí k vaření a dál se stará o svoje. Šlechtic se obrátí na starého učence: "Promiňte mi mistře nevychovanost mích sluhů. Dovolil bych si vás na oplátku pozvat k večeři. Ač se Michal neumí chovat, tak vaří opravdu výborně. Jsem si jist, že vám guláš bude chutnat." Zatím se z lesa vrátí ostatní se dřevem. Tentokrát to jsou tlustá polena. Dřeva už je tu celkem dost. Jarik pak vezme kopí s praporem na kterém je zobrazen černý jestřáb v letu na bílém poli a upevní je před šlechticův stan. "Jariku, myslím, že je čas na trénink šermu," řekne šlechtic. "Dobře, zajdu pro dřeva. Myslím, že dneska se takový trénik hodí, jsem z toho sezení v sedle celý rozlámaný." Jarik tedy dojde k vozu a vezme odsud dřevěné cvičné meče. Pak se šlechtic a panoš proti sobě postaví a začnou se svým pravidelným tréninkem, který spočívá v nacvičování jednotlivých výpadů a pozic a později se promění v šermířskou bitvu. Na jejich šermu je znát, že oba se již v tomto umění vyznají, přesto jim ale něco chybí a je jasné, že ani jeden z nich není mistrem v užívání jednoručního meče. Ragan se mezitím domlouvá s Michalem a po chvíli mu z vozu přináší ještě nějaké ingredience.

Damar Zarkos - 03. června 2009 18:34

Tábořiště Jakmile jsem hotov s úkoly jež bylo třeba udělat, na chvilku si sednu a zády se opřu o kolo vozu. Možná že bych tak zůstal dokud by si Arvik nevšiml, že se zašívám, ale vůně linoucí se z kotlíku šlechticovy skupinky ve mně vyvolá strašlivý hlad. Sákryš měli jsme sebou vzít kuchaře... Zvednu se tedy na nohy a namířím si to do lesa, odkud nanosím pár náručí dřeva. Načež rozdělám malý oheň, který ohraničím kamením. Vyberu tři větve správného tvaru a vyrobím improvizovaný rožeň, na který zavěsím kotlík plný vody, jež jsem nabral v říčce. Pak se ovšem zarazím a s bezradným pohledem se podívám na Begoxe a Olafa. Nikdy jsem se nenaučil vařit a když jsem to párkrát zkoušel, tak po tom jedna krysa chcípla. I když jednu výhodu to mělo, od té doby nám do spíže nevlezla ani jediná. Olaf se jal hlídat cestu, takže mou poslední záchranou se stal Begox. S mohutným zakručením v žaludku k němu vykročím s otázkou: Hele neumíš náhodou alespoň trochu vařit? Já sem na to úplně levej. Rozdělení hlídek neřeším, jen se uchechtnu Rozdrubovu zápalu. Stejně nakonec uděláme to co nám přikáže Arvik.

Pán Jeskyně - 03. června 2009 20:02

Poručík poslouchal se zájmem šlechtice a aniž by si to uvědomil se začal škrábat na bradě což byla jedna z věcí, které dělal kdykoliv když začal přemýšlet. Jakmile mu svůj návrh Alrik lépe vysvětlil tak byl na jednu stranu rád, že se na stráži vystřídá více mužů ale na druhou stranu je musel nějak prostřídat avšak než vše vyřešil ozval se Rozdrub s očividnou snahou se ostatním zavděčit tím ,že si vezme jejich hlídky. Takováto snaha byla u žoldáka poněkud nezvyklá a za momentálních okolností nebyl nejlepší nápad nechat dozor nad táborem jednomu muži zejména pak na někom koho přibrali v malé vesnici ani ne půl dne cesty od lesů a jelikož poručík dobře věděl, že i ten nelépe odpočatý muž může během dlouhé a nudné noční služby velice snadno začít podřimovat tak se nakonec shodl se šlechticem jemuž muž sloužil a pronesl: „Cením si tvé snahy ale ze svých až příliš bohatých zkušeností vím jaké jsou noční hlídky. Často se nic dlouhé hodiny neděje takže každá minuta se zdá člověku nekonečná a proto za chvíli snadno zapomene na ostražitost a někdo i usne. Aby se něco podobného nestalo tak se budeme po dvou hodinách střídat a na hlídkách budou vždy dva takže toho naráz uhlídají víc a ještě jeden druhého pohlídá aby neusnul….“ Arvikovu řeč z ničeho nic vyrušil povyk u již hořícího ohniště na němž začal dělat Alrikův sluha večeři do čehož se mu zapletl Acrat. Ačkoliv poručík netušil co učenec provedl dovedl si vzhledem k jeho povaze pár možností představit. Naštěstí nebylo na něm aby tuto situaci řešil jelikož se toho chopil sám Alrik za což mu byl poručík docela vděčný neboť měl učence vcelku dost a kdyby bylo po jeho ani by s nimi nejel avšak bohužel on v tomto ohledu nezmohl nic a musel se s situací smířit. Místo aby lelkoval a sledoval jak se bude dění kolem ohniště vyvíjet zamířil k Damarovi jenž začal zatím neúspěšně připravovat večeři ostatním. Cestou si posunkem zavolal Wísrila, který k němu doklusal s lukem v ruce ještě než poručík došel těch pár kroků k ohništi. Aniž by Wísril počkal na to co mu poručík chce rovnou se zeptal: „Děje se něco ?“ „Ten žoldák co si ho najal Alrik bude mít první hlídku. Ty budeš hlídkovat ve stejnou dobu a pokud na to budeš mít čas občas na něj dohlédni. Nemá z něj dobrý pocit ale možná je to moje přílišná nedůvěřivost a Rozdrub je čestném chlap. Kdo ví….“ šeptem sdělil Arvik průvodci co má dělat a poslal ho gestem pryč aniž by ho nechal odpovědět neboť dobře věděl co je zač a že se o vše postará. Poté pokračoval k ohništi kde bezohledně vstoupil do začínajícího rozhovoru mezi Begoxe a Damarem: „Dnes večer budeme stavět hlídky a na vás připadla třetí a čtvrtá. Kdo kdy bude strážit je mi jedno ale občas koukněte po Alrikových mužích jestli nespí. Budou se taky ve hlídání střídat a přece jenom nejdou na tyhle věci zvyklí však taky dobře víte co obnáší noční stráž.“

Rozdrub Makiace - 05. června 2009 10:11

Tábořiště Tak nic. Vybrat si hlídky dopředu se mi nepodařilo. Mohl jsem se vyvléknout z dalších hlídek v nepříjemnějším terénu a nebezpečnějších oblastech. To ti Rozdrube nevyšlo! Možná bych měl lépe argumentovat, ale situace mi nepřála, vojáci jsou očividně ostražití a hlavně nedůvěřiví. Asi bych někomu sobě podobnému také nevěřil. Už nic nenamítám a podřizuji se rozkazu: „Rozkaz, pánové. Budu mít první hlídku. Také mám zkušenosti s hlídkami a můj návrh byl veden čistě rozumovými důvody. Jako zkušený postarší muž již dokážu dosáhnout bdělého stavu mysli, aniž by mi vyvstala nudná chvíle. V některých obdobích se dokonce nudím rád. První hlídka mi bude vyhovovat, pane, v posledních dnech jsem si zvykl chodit spát velmi pozdě.“ Dolohním měch podmáslí až do poloviny, přičemž zaplním žaludek natolik, že se již klidně posadím k ohništi a nebojím se, že bych jim zajel do guláše lžicí dřív, než by nás vyzvali. Lahodná vůně ve mně však probouzí chutě, a tak moje oči visí na Michalovi, kdy konečně vyzve ostatní k jídlu.

Alrik z Talme - 05. června 2009 22:21

Tábořiště - u ohně a kolem Zatímco Alrik z Talme spolu s Jarikem vedou opodál cvičný souboj s dřevěnými meči. Michal už přidává poslední ingredience a míchá v kotlíku velkou vařečkou... "No jo, no jo. už to bude... to se budou všichni divit, jak bídný posluha dovede vařit, jo, jo.." pobrukuje si pod vousy. Pak zahuláká na Ragana: "Hej, ty stará kůže, hejbni sebou a dones chleba, nádobí a nůž." Ragan vše vezme na voze a postupně to donese k ohni. Michal sundá kotlík z ohně a nechá jej vedle trochu zchladnout. Ragan se mezitím přišourá a zarve mu za vlasy, až Michal vyjekne. "Víš za co," řekne Ragan. Šlechtic si zjevně všiml, že se něco děje a jakmile zjistil, že jídlo je hotovo, nechal šermu a svolal všechny své muže i pana Acrata, který byl k večeři pozván. Michal pak začal každému nalévat hustého tekutého guláše s kousky hovězího, klobásy, fazole a dalšími neidentifikovatelnými přísadami. Každý dostal plnou hlubokou mísu, dva pořádné krajíce chleba. Guláš chutná mírně pálivě a kupodivu je docela chutný. Mezitím šlechtic s Jarikem přitáhli ze stanu nějaké ovčí houně, aby si všichni mohli sednout kolem ohně. Šlechtic pak nakázal Raganovi a Jarikovi: "Vyvalte soudek, každý dostane číši vína, ale jen jednu číši! Ani o kapku víc. Nechci, aby se tady někdo ožral." Pak zajde Alrik z Talme k vedlejšímu vozu a pozve poručíka na guláš a číši vína ke svému ohni.

Rozdrub Makiace - 08. června 2009 12:54

Tábořiště – u ohně Popadnu misku a kusy chleba a pomalu vychutnávám. Vůně mě nezklamala, u takových chlápků, bohatých a docela uznalých, bych klidně zůstal ve službě déle než jen těch pár dní. Jediný problém by mohl znamenat fakt, že by šéfík omezil výdaje, což se na nějakém bezpečnějším místě může klidně stát. Nic netrvá věčně, měl bych začít šetřit se svou železnou zásobou ... Zprvu si jen namáčím krajíce do horkého guláše a přikusuji, ale za chvilku se chopím náčiní a o něco vychladlejší pokrm, který si takto nejlépe vychutnám, do sebe futruji rychlostí nevídaného jedlíka. Když dojím, hlasitě si oddechnu blahem: „Aáách. Musím pochválit vašnostu kuchaře! Na takovou dobrotu člověk narazí málokdy. My jsme měli u nás na šachtě také výborného - když dělal ďábelské placičky, tak se někteří vykukové ani nešli umýt po šichtě a hned mazali do kantýny, ještě celí zaprášení ... Tím mě tedy pěkně štvali, jaké nadělali zbytečné špíny... Ale každé umění někdy pohasne – ten náš kuchař doplatil na výron nějakého divného plynu: skoro ztratil hlas a úplně pozbyl chuti.“ Mezitím se již rozlévalo víno, a tak si také zajdu za Jarikem, aby mi nalil plnou číši: „Takou znamenitou baštu to chce spláchnout, to měl náš pán dobře vymyšlené. Odkud to víno vlastně je? A jaký je to druh – brut či sec, rudé či zlatavé? A nevíš, Jariku, kolik by vlastně jedna číše stála v hostinci?“

Acrat - 08. června 2009 13:09

Tábořiště - u ohně Acrat smutně kouká když ho osádka nenechala vařit jak chtěl. Dostal do ruky kus guláše a chleba. Trochu ujedl a pak se nezdržel svého komentáře: "To Máca z univerzitní kuchyně by toulavého psa uvařila líp než tohle. Není to špatné, určitě ne, ale promiňte starci, který je zvyklý na trochu jiné chutě. Navíc mi tu chybí ono speciální koření, na které přišli ti potrhlí alchymisté z druhého patra. Sice po něm člověk nestvůrně tloust, ale za to každé jídlo chutnalo tak dobře..." posteskl si stařík. "Jak to jenom pojmenovali? Gutamata? Gulatamatata? Gulutamata? Už nevim, vždyť na jménu nezáleží. Ale jinak bych poděkoval kuchaři." dokončil svoji řeč a pustil se do jídla.

Damar Zarkos - 08. června 2009 18:35

Tábořiště Bohužel z těch pár slov, jež mi stačil Begox říci, něž nás přerušil Arvik, je jasné, že s vařením je na tom stejně jako já. Velitel nám v pár větách sdělil naše povinnosti, včetně hlídání šlechticových mužů. No to jsme to zase pěkně schytali... Sakra ten guláš tak voní! Asi vážně budu muset uvařit sám. Ale třetí hlídku si rozhodně nevezmu. S odevzdaným povzdechem se otočím zpět k ohništi. Tak já se teda pokusím něco ukuchtit, ale za ta chci čtvrtou hlídku. Oznámím Begoxovi a rychle se od něj vzdálím, než stačí něco namítnout. Když vyhrabávám z vozu maso, koření a pár kousků zeleniny, všimnu si šlechtice, jak šermuje se svým vlajkonošem a mimoděk je chvíly pozoruji. Hm, nejsou takový dřeva, jak na první pohled vypadali... Alespoň je nezabije první lapka. Ke kotlíku se vrátím s plnou náručí ingrediencí. Složím je vedle ohně, dřepnu a hluboce se zamyslím. Jak to jenom bylo?... Házela tam máma nejdřív bylinky a pak maso, nebo naopak? A nešla tam náhodou první zelenina?... Dyť to přece nemůže bejt tak těžký! Stejně se to tam musí naházet všechno, proč by mělo záležet na pořadí? Tak tam třeba dám nejdřív tohle. Vezmu pár cibulí, papriku a hrstku náhodně vybraných dalších věcí, nákrájím je, smíchám a dám do kotlíku. Pokračuji masem, jež také nakrájím a pošlu za zeleninou a vše završím trochou koření. Vše pak řádně promíchám lžící, pro kterou musím znovu dojít k vozu, jelikož jsem ji prve zapomněl. Tak a je to, teď už to jen budu chvíly míchat a bude. Cha! Však já umím vařit stejně dobře, jako ten povaleč od šlechtice. Mé nadšení nezmírní ani fakt, že z našeho kotlíku se lyne poněkud jiná vůně, než od vedlejšího ohně. Když Alrik pozve Arvika, aby se připojil k nim, jsem připraven podávat večeři. Rozleji první várku guláše do tří misek (čtyř pokud Arvik zůstane u nás) a donesu Begoxovi a Olafovi jejich příděl, společně s kusem chleba pro každého. Načež se posadím vedle ohně a zahledím se na obsah svojí misky. Zvednu lžící a vložím si první sousto do úst... (Rozhodnutí o podařenosti guláše nechám na uvážení PJ. Případně navrhuji hod kostkou.)

Begox - 09. června 2009 11:10

Tábořiště Při představě, že budu vařit si vzpomenu na doby, kdy sem se živil sám v horách. Většinou to byla jen studená strava, ovoce, zelenina, kořínky, výjimečně jednoduchá pečínka. Ale to už je pár let a dneska bych stěží zvládl něco složitějšího. Naštěstí se vaření ujal Damar. Sice za cenu třetí hlídky, ale první noc to snad nebude tak hrozné. Do večeře ještě nějaká chvilka zbývá, proto se rozhodnu trochu projít okolí tábora, zmapovat terén. S mečem v pravé a štítem v levé ruce obejdu malým obloukem tábořiště, tak abych ho měl pořád nadohled. Místo je opravdu dobře vybrané a kdybych nevěděl, kde jsme se rozložili, určitě bych ho nenašel. Když se vrátím, Damar zrovna dokončuje guláš. Skočím se trochu opláchnout do jezírka a na voze si najdu plachtu, kterou se přikryju v noci. Pak se posadím k ohni. Damarovi za guláš poděkuji. Voní sice trochu zvláštně, ale po prvních pár lžících se přesvědčím, že je nejenom jedlý, ale i vcelku dobrý. "Myslím, Damare, že se ti povedl!" prohodím, usměju se a s chutí baštím dál.

Pán Jeskyně - 09. června 2009 19:19

Jakmile Arvik rozdělil pro dnešek nejspíš poslední rozkazy chtěl ještě zkontrolovat věci na voze a prohlédnout si okolí avšak než se do toho mohl pořádně pustit musel tuto činnost odložit neboť jej pozval k jídlu šlechtic jenž mezitím dokončil svůj cvičný souboj s jedním ze svých sluhů. Jelikož poručík nechtěl šlechtice urazit odmítnutím tak jeho velkorysou nabídku přijal a nechal vůz vozem a zamířil k ohništi, kde dostal talíř guláše. Ačkoliv se večeře připravená Michalem nemohla rovnat dnešnímu obědu rozhodně si zasloužila chválu jenž po pár soustech složil Arvik znamenitému kuchaři. Mezitím co poručík jedl u šlechticova ohně Damar pokračoval v přípravě jídla pro zbytek družiny. Jeho způsob vaření byl poněkud svérázný avšak shodou okolností se stal nakonec jeho výtvor nejenom bezpečně poživatelným ale i pro méně náročné strávníky i chutný. Ačkoliv pokrm vojáku se nemohl rovnat tomu, jenž vykouzlil Michal rozhodl se jej posel, jenž doposud byl spíše v ústraní a krom občasné pomoci víceméně lelkoval a pozoroval lidi s nimiž nyní cestoval , přece jenom vyzkoušet. „Mohu?“ otázal se, když došel k ohništi a aniž by počkal na odpověď šáhnul po naběračce z níž poté co její obsah ochladil několika fouknutími usrknul. Za chvíli polknul a pak pronesl k Damarovi: „Možná by to chtělo trochu soli ale jinak jestli je pravda co jste o sobě a o vaření říkal se vám to velice povedlo.“ Zatímco ostatní chystali večeři tak se průvodce připravil na noc a poté se vrátil k činnosti jenž se věnoval před hospodou a kterou shodou okolností nemohl dokončit. Zatímco on rovnal své šípy tak děvče odpočívalo se zavřenýma očima opřená o kmen nízkého stromu. Přestože vypadalo, že spí nebylo tomu tak a jen co Wísril dokončil svou práci tak ji zavolal k večeři a dívka bleskurychle ožila. Ani jeden z nich se nepřidal k ostatním a ani se sami nepustili do vaření neboť se spokojily se studenou večeří při níž spolu živě o něčem diskutovali avšak téma jejich diskuze zůstalo ostatním skryto neboť přes zpěv ptactva a zvuky jenž vydával okolní hmyz nebyl jejich tichý rozhovor slyšet nijak daleko.

Damar Zarkos - 11. června 2009 19:03

Tábořiště Kupodivu guláš hned nevyplivnu, ba až se zarazím nad tím, jak se mi povedl. Dám si do pusy další lžíci a ukousnu kus chleba. No teda Damare z tebe snad ještě něco bude... Mile překvapen hltám svůj výtvor, když tu se najednou odněkud vyloupne posel a hned šahá po naběračce, že sotva stačím odpovědět. Jó klidně, je tu toho dost pro všechny. Když mne ostatní strávnící pochválí, objeví se mi na tváři úsměv. Člověka chvála vždy potěší. A jelikož je můj žaludek extra hladový, naberu si další misku.

Alrik z Talme - 11. června 2009 21:18

Tábořiště - u ohně - guláš Alrik z Talme seděl u malého ohně spolu se svými družiníky a pozvanými hosty. Pobavily jej řeči starého učence Acrata, a tak se uchechtl, ale jen tak, aby to vyznělo jako upřímné zasmátí se historce, ne posmívání se starcovu plácání. "Zajímavé příběhy, mistře Acrate, opravdu zajímavé... Chutná vám poručíku?" obrátí se vzápětí na poručíka s otázkou a vzápětí pokračuje: "Zdá se, že jste zkušený muž, můžete mi vysvětlit, proč ještě císař neposlal žádné vojsko, aby místní rebely vykořenilo z jejich doupat? Můj otec na to má vlastní názor, ale chtěl bych slyšet váš." Ragan se mezitím hádal z Jarikem. "Podívej chlapče. Meč je sice dobrá zbraň pro parádu, ale jinak je úplně k ničemu. Takové kopí je stokrát lepší. Nebo dokonce obyčejná hůl. Sedlák, který to umí z holí dovede zmlátit i bůhvíjakého šermíře," argumentoval zrovna Ragan, ale Jarik jej přerušil: "No jistě, vždyť to opakuješ pořád dokola, ale já říkám, že meč je odznakem rytířství. Sice má jisté nevýhody, ale nezlomí se tak snadno jako kopí, můžeš bodat i sekat..." Michal seděl, spokojen se svým dílem a tím, že to všem chutná. Dojídal svoji porci guláše a popíjel svůj pohár vína, jako ostatní okolo ohně. Pak se protáhl a navrhl do davu: "Nechce si někdo zahrát kostky o pár měďáků?" Pak se ale stáhl, když zachytil šlechticův varovný pohled. Noc přicházela, pomale, ale jistě.

Begox - 12. června 2009 14:46

Tábořiště Nadlábnu se, co jenom se do mě vleze. Guláš mi opravdu zachutnal. "Po dobrém jídle.. Půjdu se natáhnout, ať se trochu prospím, než mi začne hlídka. Bylo to opravdu dobré, Damare!" sice se opakuju, ale opravdu mi chutnalo. Skočím se ještě napít do jezírka, protože voda je čerstvá a předpokládám, že chutnější, než z měchů. Najdu si svou připravenou plachtu a ulehnu hned vedle vozu. Zabalím se tak, abych měl půlku plachty pod sebou a půlkou se přikryl. Meč schovám pod plachtu, aby byl po ruce. Neležím dlouho, znovu se zvednu a odskočím si k nejbližšímu stromu. Pak znovu zalehnu a brzo už odfukuju.

Rozdrub Makiace - 13. června 2009 22:33

Tábořiště - u ohně Když jsem se Jarika ptal na cenu vína, tak mi zrovna naléval můj plný pohár. Akorát jsem jej převzal, Jarik se mi chystal odpovědět, když tu mě přepadl záchvat suchého dráždivého kašle. „Vhuchuvhuchchráchuvhgvhgcháfufufffvhachvchavuchuhushufghu ...“ atd. Ani neslyším, zda mi něco odpovídá, hrozné škrábání od plic až do krku, takové řezání a neustálé další nucení a dráždění ke kašli. Biji se zezadu i zepředu do hrudníku a v menší pauze se pokouším trochu usrknout vína. Rychle se pokusím polknout, ale to byla chyba a vyprsknu drahé víno na zem, dusíce se a kašlajíce dále. Raději se přesunu kousek blíž k vozu, kde mám na přichystané své věci ... Tábořiště - u vozu Opřený čelem o vůz si v ulehčující pozici odpočinu, zklidním se a posléze úplně přestanu kašlat. Vytáhnu si z vozu své věci - na zem shodím plášť, pod hlavu si urovnám batoh s jídlem a dlouhé stočené lano. Místo, kam složím hlavu orientuji tak, abych se při hlídce mohl opírat o kolo. Od ohně mohu zaslechnout Jarika s Raganem, jak se baví o zbraních, musím uznat, že oba mají částečně pravdu. Ale více straním Jarikovi, přestože jeho argumenty jsou částečně jen idealistické - sám jsem také vlastníkem meče a musím potvrdit, že to, že se meč jen tak nezlomí, je v boji opravdová výhoda. Ale jinak záleží vskutku na výcviku a dalších okolnostech. Nakonec se rozhodnu do hovoru nezapojit a vyčkávat na hlídku. Zatím si vytáhnu brusný kamínek a začnu s ním přejíždět po čepeli, kterou jsem již nějaký ten den zanedbával. Když hovory ustávají, zvednu se a obejdu tábor, abych viděl, jak je kdo kde rozložený a s čím bych měl počítat v případě nějaké nenadálé situace. U ohně se pokusím odebrat přebytečné větévky a ohořelé klacky, abych jej zmenšil a aby tu nakonec zbyly jen ty žhavé uhlíky, které vydrží přinejmenším další dvě hlídky. Také si kousek vedle připravím náruč chroští pro případ nutnosti rychlého vzplanutí a osvětlení. Nakonec se vracím k vozu, odkud si přinesu kuši, kterou natáhnu a odložím vedle sebe. Potom už vytáhnu lahev s olejem a začnu zase opečovávat můj starý meč.

Pán Jeskyně - 15. června 2009 19:19

Den se pomalu chýlil ke konci neboť slunce zapadlo za obzor ukrytý mezi stromy a na nebi se objevily hvězdy mezi nimiž zářil svým nažloutlým nevýrazným jasem měsíc jenž byl téměř v úplňku takže pokud ho zrovna nezakryl nějaký ten mráček jenž občas plul po obloze dalo se s jistými obtížemi trochu i vidět avšak na procházku mezi stromy to nebylo. Tou dobou již všichni odbyli každý po svém večeři a někteří šťastnější se chystali k zaslouženému spánku. Jelikož místo pro přenocování bylo nejenom dobře skryté ale i docela prostorné takže každý si mohl najít takové místo, které mu přesně vyhovovalo. Ani poručík dlouho neponocoval a jen jakmile dořešil poslední záležitosti se natáhnul kousek od jednoho z ohnišť a za chvíli usnul ve své plné zbroji s rukou nataženou na zbrani v jehož středu hořel malý oheň, který osvětloval mihotavou září nejbližší okolí ale jeho světlo končilo nedaleko vozů takže za nimi se rozprostíral v naprosté temnotě les. Chvíli poté co Olafovi skončila hlídka se zvedl Wísril ze země a s lukem v levé ruce si to zamířil přes tábor k vozům u nichž byl druhý člen první noční hlídky. Průvodce klidnou chůzí došel asi na tři kroky od něj, sklonil horní konec luku k zemi, opřel si ruku o lehkou bojovou sekeru asi s sáh dlouhým toporem, jenž mu visela u pasu zastrčená za opasek a tiše promluvil avšak zcela zřetelně promluvil: „Ohlídej prosím tě zádní část tábora a dávej pozor jestli se něco nehýbe za potokem sice tím směrem by neměl nikdo neměl přijít ale jistota je jistota. Já budu hlídat směrem kudy jsme přijeli. Kdybys tím směrem uslyšel nějaký zvuky tak tam hned nestřílej a zeptej se kdo tam protože bych nerad skončil s šipkou v těle.“ Jen co průvodce domluvil udělal několik kroků k nejbližšímu vozu a v okamžiku si vyskočil na kozlík z něhož počal ostražitě sledovat okolí.

Acrat - 15. června 2009 20:58

Tánořiště Acrat dojedl a sehnal svoje věci, které měl plánovany ke spánku. Začal je rozbalovat a připřavovat se na kutě. Možná by někoho udivilo, že se chystal přespat rovnou pod vozem, ale zdálo se že se tam vejde a nic ho v případě pohybu nezajede. Sice než se nasoukal dovnitř a připravil deku bylo to trochu obtížné, ale kupodivu se staříkovi podařilo i to. Když už měl všechno připraveno, vzal pár kamenů, podložil jimi kola, pro všechny případy a došoural se k postavě na kozlíku. "Spím tady," utrousil vražedným hlasem. Když už si člověk začal myslet, že asi přespí na kozlíku, stařík ukázal pod vůz a dodal: "Zarazil jsem kola abyste nikam neodjeli." Pak vytáhl svoji dýku, přiložil ji nebohému hlídkujícímu skoro pod nos a zašeptal: "Kdyby se někdo pokusil přijít, střílej, ráno se podíváme kdo to byl." a zalezl pod vůz.

Rozdrub Makiace - 18. června 2009 18:16

Tábořiště - hlídka Jakmile jsem si obhlédl tábor, naprosto podřídil oheň svým představám (jen hromádka žhavých uhlíku co dosvítí) a začal olejovat zbraně, už u mě byl jeden z vojáků. Nabídl mi, abychom si rozdělili pole působnosti. V zásadě je to sice rozumné, ale přesto se mi nápad příliš nezamlouvá (Jó, ale to vůbec nebudu mít přehled! Tenhle ten chlápek sice nevypadá na cucáka jako většina ostatních, ale stejně se mi nechce věřit jeho ostražitosti. Navíc esli tam hodlá nějak vandrovat, tak z toho budu celý volaký zmetený!). Přestože ve mně návrh vzbudí jistou nelibost, nedám to na sobě znát, brzy ji překonám a začnu po chvíli kývat na souhlas: „Jójojó. Dobře, dobře. Jasný, že se zeptám, nejsem magor natěšené na střílení po každém stínovi! Já tě na druhou stranu poprosím, abys zbytečně nerozdmýchával oheň, já se pomalu rozkoukávám do tmy a nepotřebuji, abych se musel rozkoukávat poznovu, dělá mi to problémy. Oheň stejně nepotřebujeme, přes něj se blbě kouká do stínů. Ale to ty určitě znáš, co? Teď nevím, esli se známe, ale já tvoje jméno zapomněl. Jsem nějaký ... uhuh ... Rozdrub ... uhfuhvhuh“ (a lehce se zakuckám) Když poodejde, pokračuji v údržbě výstroje a chvílemi se zahledím do křovin a sleduji změny stínů. Když se mi zdá, že je nějaký podobný postavě, rychle se snažím upamatovat, že takto vypadal i předtím, a tudíž jde jen o nějaký závan větru. Takové věci se mi ale už skoro ani nestávají. Když už přestanu s údržbou výzbroje a výstroje. Naladím se na bdělý stav, ve kterém si užívám jistého druhu netečnosti a čas mi tak utíká jako voda. Když už se chýlí hlídka ke konci, zřejmě mě upozorní průvodce, abych předal hlídku. Pokud ne, hlídám klidně dál ... Nejsem totiž vůbec unavený.

Alrik z Talme - 19. června 2009 20:41

Noc je tady, rozestavte hlídky... Jakmile se setmělo, společnost u šlechticova ohně se pomalu začala rozcházet, neboť si každý uvědomoval, že na zítřek bude potřebovat mnoho sil. Čekalo na ně totiž zdolání průsmyku, který byl zjevně uprostřed území kontrolovaném bandity. Poklidně se tedy společnost od ohně rozešla. Sluha Michal ještě zamířil s nádobím k potoku, aby je umyl. Jarik s Raganem poklidili, co mělo být poklizeno a šlechtic v houstnoucí tmě zmizel ve svém stanu. Jarik s Raganem se odebrali brzi rovněž na kutě u vchodu do stanu si lehli do prostřených houní. Každý si však blízko sebe položil nějakou zbraň, čistě pro případ napadení. Jarik svůj meč a Ragan pádnou sekeru. Michal se brzy vrátil s umytým nádobím a napodobil Acrata s tím, že si lehl pod šlechticův vůz. Avšak, jak byly vozy vzdáleny od stanu a blíže k straně odkud mělo přijít nebezpečí, totiž k hvozdu, dostal Michal strach. Tudíž se ještě asi hodinu, se s obavami koukal do tmy za vozem než usnul. Ragan se pak o někdy půlnoci probudil. Byl zvyklý ze svých častých potulek instinktivně odhadnout denní dobu. Protože si všiml, že Jarik stále chrápe, vzbudil ho pár šťouchanci: "Sakra chlape, máš hlídku a ty bys tady prospal celou noc!" Jarik se se zamumláním zvedl a chápaje se svého meče, vyhledal Rozdruba, aby od něj převzal hlídku. S tlumeným zíváním pak Jarik poslal Rozdruba spát (nekompromisně) a sám se usadil u boku vozu a díval se do tmy před sebou. Pak zcela opatrně vstal a přešel zkontrolovat koně. Hlídkoval pak u vozu a aby neusnul občas se vydal na krátkou obcházku po táboře, přičemž se nikdy moc nevzdaloval z míst, která by mohla být napadena nepřítelem. Občas se zastavil a zatajil dech, jestli něco podezdřelého neuslyší z hvozdu.

Pán Jeskyně - 20. června 2009 12:34

„Neboj se nejsem takový hlupák abych na sebe upozorňoval, když vím jak jsou tyhle lesy nebezpečné a já se mimochodem jmenuji Wísril.“ odpověděl tichým hlasem průvodce Rozdrubovi avšak než mohl jejich rozhovor pokračovat objevil se učenec, který mu oznámil, že spí pod vozem. Průvodci bylo upřímně jedno kde bude stařec spát ale co už mu zas až tak jedno nebylo byla dýka jenž se mu z ničeho nic objevila před obličejem. Wísril se samozřejmě hned zaklonil do zadu aby se dostal dál od zbraně a zároveň mu ruka zajela za záda kde měl na opasku v pochvě svůj nůž. Naštěstí vše skončilo dřív než se mohlo cokoliv vážného stát tím, že stařík zmizel pod vůz. Průvodce pustil rukojeť nože a tiše si sám pro sebe řekl: „Arvik má pravdu je to vážně šílenec.“ Poté co učenec zmizel pod vozem se toho už nic moc nestalo takže pro oba muže to byla téměř klidná hlídka až do chvíle kdy asi hodinu před předáním povinností další skupině se odněkud z lesa začalo ozývat praskání větviček, které se pomalu blížilo k táboru. Průvodce, který se doposud z tábora nevzdálil se po chvilce pozorovaní zvedl ze svého místa, vyzval Rozdruba aby zde zůstal a hned zmizel ve stínu stromů. Netrvalo dlouho a ozval se tichý výstřel luku po němž následoval rychlý dupot a hned na to několik minut ticha. Poté se ozvali něčí pomalé kroky blíží se k táboru. Za chvíli semeni stromy objevila lidské silueta ze tmy ozval průvodcův hlas: „To jsem já.“ „Jenom několik srnek. Šly se nejspíš napít a jelikož vítr fouká k nám tak nás necítili každopádně už vím co budeme snídat.“ oznámil Rozdrubovi co se stalo a položil zastřeleného srnce na vůz. Naštěstí se během hodiny do konce jejich stráže byla klidná a průvodce z Roztrubem vystřídal Jarik s Begoxe.

Chistoso - 25. června 2009 16:23

cesta poté, co se Chistoso vetřel na dobrý oběd k vojákům a byl pozván, že může cestovat s nimi se jeho nálada přeci jen o něco zlepšila. Při nakládání zásod i něco pomohl a po většinu cesty si pískal. Kdybych byl sám, byl bych nenápadnější, ale tahle parta vypadá, že se dovedou lupičům ubránit. hlavně, že se nemusim vláčet pěšky a platit za jídlo Až když vjedou do lesa, Chistoso ztichne a je na něm vidět, že při přes spokojený až ležérní výraz pozoruje ze svého místa na voze okolí velmi bedlivě a luk má hned u ruky. tábořiště k výběru místa k táboření nemá připomínky, zdá se, že se tu průvodce vyzná. Nabídne se, že půjde na dřevo. Přitom si prohlédne okolí a v duchu určí nejpravděpodobnější směr útoku. Když se vrátí, Damar zrovna kutí nějaké jídlo. Překoná své kibicovací sklony a počká, až to bude hotovo. Když dostane svolení, pořádně si nabere hospodu si těžko otevřeš, kamaráde, ale špatný to rozhodně není, asi si přidám nahlas okomentuje Hm, docela dobré, Damare. Zítra bych mohl poškádlit kuchařskou můzu třeba já. po cestě se mrknu po nějakém bejlí, co by naší večeři ozvláštnilo chuť, ....jestli ovšem budeme mít štěstí a večeře se dožijem dodá ještě s úšklebkem. Když se Michal ptá, jestli někdo nechce hrát kostky, odpoví Zejtra si to rozdáme Michale. Umíš Cigána? Nebo tetinu lebku? Kozla? Dneska ale musím něco naspat. a rychle, dřív než si někdo všimne, že mu nebyla přidělena hlídka, si najde kryté místečko, zabalí se do pláště ...a v tu ránu to zalomí

Pán Jeskyně - 25. června 2009 19:48

Jakmile se na hlídku dostavila třetí dvojice tak se průvodce zvedl z vozu odkud pozoroval okolí a kde si zároveň čistil šíp od krve a dalších nečistot z úlovku. Ještě před odchodem si jednou prohlédl uloveného srnce a pak poté co popřál ostatním dobrou noc zamířil přes tábor k místu kde měl složené své věci a vedle nichž spalo děvče. Než Wísril ulehl ke spánku tak ještě chvíli cosi dělal. I z druhé strany tábora bylo dobře vidět jak si odepíná toulec a odkládá zbraně aby si mohl alespoň trochu pohodlně lehnout. Netrvalo dlouho a průvodce zalehl avšak každý kdo by šel kolem něj by si všimnul, že nespí a napůl oka sleduje tábor . Mezitím co se Wísril chystal ke spánku si Begox i Jarik obešli tábor a poté se vrátili k vozům odkud pozorovali své okolí. Z okolní tmy se ozývala řada zvuků z nichž většinu měli na svědomí noční tvorové hledající v potemnělém lese při svitu měsíce obživu. Jak se zdálo doposud přálo výpravě štěstí neboť krom zvuků zvířat nebylo nic jiného slyšet. Takto to vydrželo asi další hodinu a půl a poté se z ničeho nic ozvalo hlasité vytí vlků při němž okamžitě koně zneklidněli avšak jelikož byli dobře přivázáni tak zůstali na místě. Ačkoliv volání vlků znělo v noci uprostřed lesa trochu zlověstně tak ve skutečnosti nebyl důvod k velkým obavám neboť vytí se ozývalo z velké dálky mimo směr cesty celé výpravy. Po nějaké chvíli vlci zase zmlkli a ze tmy byly slyšet tytéž zvuky jako před tím. Tentokrát to vydrželo mnohem delší chvíli takže zbytek času co museli být na stráži neměli Begox s Jarikem příliš starostí a nakonec pár hodin před rozedněním předali starost nad táborem poslední hlídce.

Damar Zarkos - 26. června 2009 14:40

Hlídka Když byly rozděleny hlídky a všichni dojedli, zašel jsem umýt kotlík od zbytků guláše. Načež jsem rychle rozbalil dvě deky a vybral si kousek rovné země blízsko našeho ohniště, kde jsem se natáhl. Spal jsem klidným spánkem, důvěřujíc hlídce, že nás včas varuje, kdyby se něco stalo. Přesto mne uprostřed noci probudilo vytí vlků, jež se ozývalo z hlouby lesa. Potvory jedny prašivý, ani nenechaj člověka vyspat... Blechy na vás podvraťáci! V duchu prokleju vyjící šelmy, přetočím se na druhý bok a znovu usnu. Zdá se mi to však jako sotva pár vteřin, když me Begox budí na hlídku. S rozespalým výrazem vstanu a mumlajíc si něco o tom, jaká je to otrava, zaujmu své místo na hlídce. Sedím na voze a občas, když na mne jde spaní, si projdu kolečko okolo tábora a zkontroluji, jestli je vše v pořádku.

Pán Jeskyně - 29. června 2009 18:38

Spolu s Damarem se ocitnul na hlídce i šlechticův sluha Michal, který zpočátku dával pozor neboť mu potemnělý les naháněl strach jenž mu nedovoloval usnout. Jejich hlídka byla vcelku nerušená a krom občasného houkání sovy či jiných zvuků zvířat v lese a zvuku Damarovi občasné chůze při obhlížení tábora byl všude klid a ticho. Nebylo tedy divu, že po nudné téměř dvou hodinové hlídce se už sluha přestal bát a jelikož nikde nebyl jeho pán začal místo hlídky podřimovat přičemž seděl čelem k lesu s hlavou podepřenou rukou jenž si opřel o okraj vozu na jehož kozlíku seděl takže to z tábora vypadalo, že sleduje les před sebou a tak ani průvodce jenž se chvíli před východem slunce probral ze svého polospánku a snídal si ničeho nevšiml. Zatímco se mezi korunami stromů začalo objevovat světlo probouzejícího se slunce tak Michal usnul docela takže byl na hlídce platný asi jako pařez jenž čněl ze země pár metrů před ním. Tato nedbalost by se mu mohla snadno vymstít neboť se od cesty z jenž vedla asi dvě stě sáhů od nich ozvali něčí nepříliš na tu vzdálenost hlasité hlasy a frkot koní, jenž spáče zatím nevytrhly z dřímoty takže odpovědnost za tábor, za cenný náklad i za životy ostatních členů výpravy nyní ležela na Damarovi a jeho ostražitosti.

Damar Zarkos - 01. července 2009 15:03

Hlídka Moje hlídka probíhá poklidně, nerušena nikým a ničím, za což jsem vděčný. V průběhu noci, hlavně zezačátku, jsem párkrát zašel zkontrolovat sluhu, jenž hlídal na druhé straně tábora. Ale jelikož byl vždycky vzhůru, nechal jsem ho potom být. První ranní paprsky ze mne setřásli i poslední zbytky únavy a tak jsem se povzbuzen brzkým koncem hlídání rozhodl, že ještě naposledy projdu okolí tábora i s Michalovým úsekem, jen pro jistotu. Až tohle dokončím, konečně si budu moct dát něco k snídani... Ten průvodce ale vybral dobré místo, pěkný a chráněný. Stejně bych ale byl radši kdybysme z tohohle lesa vypadli co nejdřív. Nelíbí se mi to tu... Když dojdu až k Michalovi, nejdříve si nevšimnu, že spí. Dívám se stejně jako on na les. Tak co, všechno v pohodě? Zeptám se přátelsky a otočím se k němu. Skutečnost mi vlepí imaginární políček a ve mne se vzedne vlna vzteku. Ten parchant si tu SPÍ! Jen počkej ty hajzle, já ti vtluču do hlavy, jak se má správně hlídat! Sehnu se k němu, chytnu ho oběma rukama za tuniku pod krkem a trhnutím ho zvednu na nohy. Byl bych mu v tu chvíly začal nadávat a nejspíše bych mu jich i pár vlepil, kdybych ovšem nezaslechl tiché hlasy, které nevycházeli z tábora, nýbrž z lesa. Banditi, tak to je průser. Pevněji přitáhnu ruce, abych Michala přidusil a tím mu zabránil v mluvení a prozrazení naší pozice. Pak se k němu nakloním a do ucha mu pošeptám: Drž hubu a nedělej randál, někdo je v lese. Padej vzbudit ostatní a řekni jim, ať se radši připraví na boj. Uvolním sevření a postrčím ho směrem ke šlechticově družině. Sám se vydám k Arvikovi a při cestě posunky naznačím Wísrilovi, že máme společnost.

Alrik z Talme - 05. července 2009 11:38

Hlídka končí, svítá a někdo prochází okolo tábořiště Michal si jen na chviličku zdříml, protože si myslel, že se už stejně nebude nic dít. Byl to však omyl. Z poklidného spánku jej vytrhlo prudké trhnutí. Michal se lekl a chtěl zavřeštět, protože jeho první myšlenka byla, že došlo k přepadení. Následná Damarova slova jej však trochu upokojila, rychle se tudíž zvedl a klopýtal vzbudit nejprve šlechtice. U vchodu do zatřásl s Raganem, starý sluha měl překvapivě lehký spánek a hned byl na nohou, Jarik vzápětí také. Michal jim několika slovy všechno vylíčil. Samozřejmě zapomněl zmínit to, že na hlídce usnul. Ragan se pak rozběhl vbudit poručíka. Jarik šel probudit Rozdruba. Táborem se nesla zpráva o tom, že v lese na cestě někdo je. Michal vběhl do šlechticova stanu. Šlechtic chrněl na houních a o ničem zatím nevěděl. Michal chvíli zaváhal a pak s ním také zatřásl. Šlechtic cosi zamumlal a pak se probudil. Když spatřil Michalovu tvář, vyštěkl: "Co chceš? To snad někdo útočí nebo co?!" řekl, hlasitě zívl a protáhl se. Venku již bylo šero a svítalo. Michal mu několika slovy vysvětlil situaci, ale neřekl, že na hlídce usnul. Šlechtic se zhrozil. "Banditi jsou v lese? To snad ne! Podej mi moji výstroj rychle! Pomůžeš mi se ustrojit. Takhle je ještě můžeme přepadnout ze zálohy. Třeba se nám podaří zrovna zabít nějakého z jejich vůdců. Víš jakou by nám to přineslo slávu?" Michal se při těchto slovech otřásl, ale jen zabreptal: "Co když jich tam je moc? A ostatní nebudou chtít." a podal šlechtici prošívanici a pak mu pomohl s kroužkovou zbrojí.

Pán Jeskyně - 06. července 2009 19:42

Damarovo počínání u vozu upoutalo téměř ihned průvodcovu pozornost. Nejprve se mu objevil na tváři drobný usměv neboť se domníval, že voják načapal sluhu při spaní na hlídce avšak v dalším okamžiku se výraz v jeho tváři změnil neboť počítal s tím, že se ozve Damarova spílání. Netrvalo dlouho a průvodci bylo jasné co je nejspíše důvodem proč se vše řeší šeptem. Za chvíli mu vše Damar potvrdil několika gesty takže odhodil zbytky své dnešní nedojedené snídaně a okamžitě si začal oblékat část své zbroje jenž na noc odložil aby se mohl trochu pohodlně vyspat. Na rozdíl od průvodce poručík dál nerušeně spal aniž by si uvědomoval jaké nebezpečí jim hrozí. Naštěstí pro Damara jeho spánek nebyl nikterak tvrdý takže mu stačilo s Arvikem trochu zatřást a už se probral. Ještě napůl nepřítomným hlasem se zeptal: „Co se zase u všech všudy děje?“ Hned na to zívnul a rozhlédl se po táboře. Jediný pohled stačil na to aby vše pochopil a spadla z něj veškerá ospalost. Okamžitě si narazil helmu na hlavu a zatímco si pod bradou zapínal řemínek tlumeným hlasem pronesl k Damarovi: „Ihned vzbuď všechny co spí, každý ať se připraví na boj. Budeme se bránit u vozů protože je to tam nejužší. I kdyby jich bylo víc tak se na tak malém prostoru můžeme ubránit. Musíme.“ Jakmile řekl Damarovi co má ostatním říct tak se postavil připnul si meč, který přes noc ležel vedle něho a zamířil rovnou k vozu z kasáren aby si na něm vzal nějakou delší zbraň. Mezitím co poručík mluvil Damarem si Wísril oblékl zbývající zbroj a s lukem v ruce, sekerou za opaskem vedle nože a toulcem šípů za opaskem doběhl ke kasárenskému vozu z něhož vzal vak se šípy, které pak začal zapíchávat za vozem do země aby je měl připravené ke střelbě. Jeho mladší společnice, kterou mezitím probudil a nejspíš ji i vysvětlil co se děje rychle sklidila jejich věci a spěchala s nimi ke koním, kde je poté vyměnila za svůj luk, který i přes napomínání opět nechala připnutý u sedla. Než však stihla doběhnout k vozům poslal ji posunkem průvodce zpět hlídat koně což i přes neochotu, která na ní byla vidět udělala. Zatímco se všichni v táboře postupně dozvídali o tom, že nedaleko od nich se nacházejí nejspíš bandité tak se lidské hlasy, ržání několika koní a zvuky praskajících větviček blížili. Naštěstí se zdálo, že neznámí jedou pouze po nedaleké cestě a že při troše štěstí a ticha palouk skrytý mezi stromy minou. Tak tomu bylo asi ještě několik minut avšak poté se nejspíš na druhé straně zastavili neboť hlasy lidí se ozývali z jednoho místa. Pár okamžiků na to se ozval něčí nespokojený hlas: „Nechápu proč poslali pro vodu zrovna nás.“ „To mi povídej a ještě se kvůli tomu prodírat takovým neřádstvem“ odpověděl mu na to druhý i tentokrát mužský hlas avšak hned na to je okřikl někdo třetí: „Mlčte oba chcete aby vás šéf slyšel!“

Damar Zarkos - 06. července 2009 21:44

Tábor Ano pane. Odpovím šeptem veliteli a ihned se vydám vzbudit ostatní. Přebýhám od jednoho k druhém, oznamujíc jim situaci a Arvikovi rozkazy. Když je hotovo, připravím si luk, zkontroluji zbroj a postavím se naproti Wísrilovi k druhému vozu a stejně jako on začnu zapíchávat šípy do země, aby byly hned po ruce. Není nad malou ranní potyčku. To člověka hned probudí. Na rtech se mi objeví nepatrný úsměv při pomyšlení na nadcházející boj. Chudáci vůbec netuší, že to nebude voda, co dostanou.

Alrik z Talme - 06. července 2009 23:10

Začíná se to komplikovat - ráno "A ještě přilbu! Pohni si ty nemehlo. Ať je stihneme napadnout nepozorovaně! Tak a teď si padej k vozu pro kuši a sekeru..." spílal sluhovi Michalovi tlumeným hlasem šlechtic. Michal vyběhl ze stanu a to co viděl bylo ohromující. Tábor byl již skoro na nohách, ale většina byla jaksi zkoprnělá, protože... hlasy. Bylo slyšet hlasy. Něco o vodě. Michal už dál nečekal a rozběhl se a skočil k vozu, kde na zemi nechal ležet svoji kuši se kterou byl na stráži. Byla natažená. Nejradši by teď byl hoodně daleko, schoval se za stan, ale druhé selhání ho mohlo stát krk. Vlezl si tedy pod vůz, k sobě si dal svůj tesák zamířil kuši a čekal. Jarik probudil Rozdruba, ale hned se hnal dál. Popadl svojí přilbu. Prošívanici s našitými kroužky na sobě měl, protože v ní spal. U vchodu do stanu vytrhl kopí se splihlou vlajkou a serval ji dolů. Vždycky se dala zpátky našít. S mečem u pasu a trojmetrovým kopím se vydal ke koním, kdyby se snad pán uráčil vyjet do boje na koni. Potíž byla, že koně byli odstrojeni. Zahodil tedy zbraně a pokusil se na válečného koně nasoukat sedlo. Ragan zjistil, že poručík už je probuzen, tak se prohnal zpět táborem a probudil alespoň Olafa a Begoxe. Z vozu pak popadl kulatý štít s puklicí a sekeru. Na hlavu si narazil přilbici a popadl druhou kuši, kterou natáhl, když se ozvaly ty hlasy. Šlechtic zrovna vyšel v plné zbroji ze stanu v ruce držel jezdecký štít. Uslyšel hlasy a situace se mu vykreslila. Pokynem ruky nahnal všechny k vozům, kam sám zamířil.

Rozdrub Makiace - 07. července 2009 09:39

Tábořiště (u kola Alrikova vozu) - ranní shon Spal jsem příjemným spánkem, nic mne nestudilo a záda se nerozlámala. Příjemné. Z té hospody jsem měl již dávno vypadnout, přeci jen je na čerstvém povětří zdravější přespání než zatuchlý hostinský pokojík. A když se kolem mne začínají nápadně častěji přesunovat lidi - Damar jdoucí pro Michala, Wisril či Damar za poručíkem, později Michal běžící ke stanu - a celým táborem se počaly ozývat tlumené zvuky, tak jsem byl již téměř vzbuzený. Ještě sice ne naprosto připravený a vnímající ale již dostatečně bdělý jsem nahmátl připravenou kuši a jal se rozkoukávat. V polosedě pololeže, opřen zády o kolo, jsem nejprve zíral na linii křovin. V tu chvíli jsem postřehl Jarika chvátajícího přímo proti mně, a tak jsem, již s plně otevřenýma očima, sklonil kuši, úplně se posadil a dal mu na jevo, že jsem připraven. Možná bych se jej ještě zeptal na podrobnosti, kdyby hned nezmizel směrem k válečným koním. Co se to děje? Nikdo na nás očividně neútočí, ale prý jakási pohotovost či co ... Že by nějaký ranněptáční pocestný vzbudil naši pozornost? Ale možná jen bouřka. I když ... tuhle by člověk řekl, že se přeci jen máme nachystat k boji, když vidím poručíkovy muže .... Tak jak jsem se zvednu, připnu si meč k pasu a kulatý štít zavěsím na záda, kuši stále držím v ruce, a tak mi to trvá o momentík déle než obvyklý okamžíček. Bohužel se mi v této krkolomné pozici zase začínají ozývat plíce. Dráždivé nutkání ke kašli se mi projevuje obzvlášť po ránu. Ze začátku to není silné a pokouším se polknutím dráždění ustát. Pro tento okamžik se to povedlo. Když se pořádně rozhlédnu udávaným směrem, mohu tušit jakési hlasy, zvuky a stíny někde za hustým podrostem. Rozhodnu se si ještě sklidit bagáž - co kdybychom prchali - a narvu plášť rychle k ostatním věcem. Připraveno. Ale ..uchfuchfvh ... zase to na mne jde! Sice jsem zaujal pozici u vozů, podobnou jako ostatní - s napřaženou kuší číhajíc, ale začíná ve mně hlodat zase další záíchvat kašle. Zprvu se pokusím ulevit si jen krátkým mírným odkašláním: „Uhefhmrmrm..Mhrbrh..Uchf“ (nechávám na PJ, jestli bude kašel potlačen či propukne ve zhruba minutu dvě trvající záchvat kašle)

Begox - 07. července 2009 10:20

Ráno Po třetí hlídce nejsem zrovna nejčilejší, takže mě shon v táboře hned neprobudí. Raganovi se to povede hned při pvním zatřesení a když zjistím, že se někdo blíží, jsem hned čilý jako rybička. Připnu si meč, z kraje vozu si vezmu nachystaný kulatý štít, luk a vak se šípy. Wísril už si chystá šípy a Damar teď zaklekl vedle něho a taky se připravuje. Asi byli první vzhůru, zkusím od nich zjistit víc! Potichu a rychle se přesunu k Wísrilovi s Damarem a cestou ještě štítem nevybíravě drbnu do Chistosa, který pořád ještě spí. Naznačím mu, aby byl potichu a připravil se k boji. "Dobré ráno! Hned po ránu návštěva? Víme, kolik jich je a co jsou zač? Nebo budeme střílet nejdřív a pak se teprve ptát?," zašeptám směrem k Damarovi a Wísrilovi (rozhovor přicházejících jsem neslyšel) a čekám na odpověď, aniž bych se nějak chystal k boji. Po odpovědi některého z nich se přesunu víc doprava, abysme útočníky mohli ostřelovat z více míst. Křížová palba by byla nejlepší, ale k tomu nemáme mezi vozy dost prostoru. Zakleknu nedaleko od vozu a protože tuším, že už nemáme moc času, vysypu šípy z vaku na zem. Pak je teprve začnu zapichovat, aby byly rychleji poruce. Rozdrubovo zakašlání mi zrovna není po chuti. Toho člověka nám byl čert dlužen, vždyť nás prozradí.. A jestli ho zase chytne záchvat jako včera, nebude k ničemu ani v boji.

Pán Jeskyně - 07. července 2009 17:59

Brzy poté co si Wísril začal v rychlosti chystat šípy se k němu připojil Damar, který si své střelivo připravoval stejným způsobem u druhého vozu. Času nebylo nazbyt neboť se k nim blížili nezvaní hosté, kterým nebude trvat dlouho než si najdou cestu mezi stromky, jenž naneštěstí pro ně rostli v těch místech vcelku těsně u sebe. Jejich neznalost zdejšího místa byla však ku prospěchu členům výpravy neboť tak získali těch několik okamžiků navíc, jenž potřebovali k přípravě. Ještě než se cizinci stihli přiblížit dostal se k vozům Begox a okamžitě začal zjišťovat situaci. Jako první mu neodpověděl ani jeden z tázaných ale na jeho otázku se ozval poručíkův hlas: „Bohužel nejme tak sami jak by jsem si přál. Nevím kdo jsem jde ale vsadil bych boty, že to jsou lapkové. Zatím jsou tři ale na cestě jich bude nejspíš o dost víc“ Hned na to poručík seskočil z vozu kde si vzal jeden ze štítů co měli s sebou a své kopí, které tam měl uložené aby mu nezavazelo při cestě. Po krátké odmlce ještě tiše dodal: „Střílet se bude jen na můj povel. Nejprve bech rád věděl koho zastřelíte.“ Od toho okamžiku jim už moc času nezbývalo ale naštěstí téměř všichni již byli připraveni k boji. Chvíli na to se mezi stromy objevili obrysy dvou postav avšak třetí muž ještě vidět nebyl. Oba muži šli znechuceně s očima zabodlýma do země takže si hned nevšimli, že kousek před nimi jsou dva vozy u nichž jsou vojáci připravení k boji. Na tuto maličkost je upozornil až Rozdrubův kašel ale naštěstí pro výpravu byli oba nešťastníci dost blízko aby poručík v jednom z nich poznal hledaného vraha jenž se před půl rokem zachránil útěkem před oprátkou. „Střílejte!“ vydal v okamžiku pevným hlasem rozkaz tak aby jej všichni slyšeli ale aby zároveň neupozornil společníky těch tří co se nacházeli na pár set metrů vzdálené cestě.

Alrik z Talme - 07. července 2009 20:55

Už to začalo! Boj na pasece. "Doprdele, doprdele to ne..." zamumlá zoufale Michal, když se jeho naděje, že to jsou pokojní poutníci rozplyne. Avšak v návalu strachu zapomene, že má připravenou kuši a jen se se zaťatými zuby dívá, co se bude dít. No tak už je zastřelte, jen ať to nedělá rámus, třeba sem pak půjdou po jednom! Místo kuše vezme tesák a zabodne jej hrotem do země a dál leží pod vozem a třese se, zatímco šípy opouští tětivy luků někde nad jeho hlavou. Šlechtic přijde k vozu a mlčky přejde tlumený hovor poručíka a ostatních. Od Ragana si gestem vyžádá nabitou kuši a namíří s ní na místo, kde se asi objeví bandité. Předtím si ještě sundal hrncovitou přilbu, pod kterou mu zůstal menší šlap. Hrncovku nebude nyní potřebovat. Z porostu se vynořili bandité, šlechtic pečlivě zacílil mezerou mezi vozy na hrudník do oblasti srdce toho co byl lépe natočen. Pak se ozval pokyn k palbě. Šlechtic zmáčkl spoušť a dal kuši Raganovi. "Nabít!" Ragan vytáhl z toulce ležícího na zemi šipku a jal se rychle nabíjet. Štít a sekeru opřel o kolo vozu. "Kčertu, žoldáku, co to děláš!" rozčílí se šlechtic. "Místo toho kašle skoč rychle na vůz a nelez do cesty lučištníkům. Je tam pavéza. Vem ji a postav se s ní do mezery mezi vozy!" Jarik zatím vzadu u stanu měl práci s osedláváním koně, šlo to těžko, když mu nikdo nepomáhal. Jakmile měl hotovo, vrhl se ke koním přivázaným u vozu a odvedl je cvalem dozadu za stan. Na šlechtice tlumeně křikl: "Máte připraveného koně!"

Damar Zarkos - 07. července 2009 23:50

Už to začalo! Boj na pasece. Když jsem hotov s přípravou šípů, nasadím jeden na tětivu a zpola ji natáhnu. Rozkročený v postoji tak čekám těsně vedle vozu, až se objeví nepřátelé. No tak jen pojďte, mám tu pro vás malé překvapení... Jakmile Rozdrub zakašle, napnu tětivu úplně a na Arvikův rozkaz vypusím šíp šikmo na muže jenž je na Wísrilově straně. Díky tomu se nemusím tolik odkrývat a vůz mi poskytne větší ochranu v případě nepřátelské střelby. Muži mířím doprostřed hrudníku. Okamžitě po výstřelu nasadím další šíp a čekám na rozkazy.

Rozdrub Makiace - 08. července 2009 08:34

Boj na pasece S napřaženou kuší stojím mezi vozy. Nepřekážím snad žádným lučištníkům. Jakmile jsem si ulevil, už přišel rozkaz střílejte. Měl jsem sice trochu pomalejší reakci - přeci jen jsem si právě lehce odkašlal, a tak docela se nesoustředil - ale nic jsem neuspěchal a při výdechu již naprosto klidně zmáčkl spoušť. Mířil jsem druhému (směrem od nás) grázlíkovi na břicho. Jsem pěknej hajzl, hehe, nejpomalejší smrt. Hlavně se tam ale dobře míří. I když to úmrtí nemusí bejt tak jisté - občas se z toho provrtanýho břichu lidi vylížou. Když se na mne můj pán rozčílí kvůli, právě odhazuji kuši a odskakuji jakoby doprava před vůz, přitom vytahuji meč a nasazuji si štít na ruku, abych se nachystal k výpadu. Přeci jen nemohou být dál než patnáct dvacet kroků, když už jim vidím do obluičeje. Než bych tu kuši nabil, jsou u nás. Ještě před chvilkou jsem střílel a jemu vadí, že jsem prý byl v cestě lučištníkům! Hovno! Proč mě ten šelma posílá pro pavézu? Zatím tu jsou jen tři, asi budou zdrhat tak bychom je snad mohli zkusit zneškodnit - snad jsme se trefili dost dobře. Jakmile mám v prackách meč a štít vybíhám k těm třem výtečníkům, ale neběžím přímo k nim, alébrž se jim pokouším naběhnout z pravé strany.

Begox - 08. července 2009 11:29

Na pasece Když se objeví první lapka, zrovna držím šíp v ruce. Založím do luku, ale než stihnu natáhnout a zacílit, vystřelí ostatní a jejich střely si najdou cíl. "Tihle tři budou brzo někomu chybět! Měli bysme se nachystat k obraně!", řeknu polohlasem to, co všichni ví. V prvním okamžiku mám tendenci převzít iniciativu a začít rozdělovat úkoly, ale naštěstí si včas uvědomím, že to Arvik nemá rád a tak čekám, až vydá rozkaz sám..

Pán Jeskyně - 08. července 2009 19:53

Vojáci zareagovali na rozkaz téměř okamžitě a bez jakéhokoliv váhaní postříleli tři neznámé muže o nichž se právem domnívali, že jsou bandité. První dva se s překvapeným výrazem skáceli k zemi aniž by se na cokoliv zmohli a prázdné vaky na vodu jim upadli na zem. Třetí muž stojící za nimi se při pohledu na své dva společníky, jenž padali k zemi s prostřelenými hruděmi, pokusil o útěk avšak než se stihnul vůbec otočit pronikla i do jeho těla šipka z kuše. S prostřeleným břichem se zhroutil na zem odkud sípavým hlasem ještě stihnul vykřiknout: „Vojáci!“ Hned na to jej navždy umlčel šíp jenž vystřelil na umírajícího průvodce. Bohužel to nestihnul včas takže skupina banditů na cestě mohla zaslechnout volání v tento okamžik již mrtvého druha. Všem bylo jasné, že nebude dlouho trvat a budou muset čelit útoku daleko většího počtu mužů. Ihned poté co se vcelku zbytečně rozčílil mladý šlechtic na Rozdruba pronesl Begox pár slov, které připomněli co je bohužel čeká. Poté se rázně chopil slova opět poručík : „Bohužel budou. Rozdrube vrať se už jsou stejně mrtví! Musíme se okamžitě připravit. Připravte všechny kuše co máme ke střelbě. Kdo může ať si vezme luk. Tím naše nezvané hosty uvítáme. Poté se chopíme kopí a jiných dlouhých zbraní co máme s sebou a budeme bránit vozy. Damare, Wísrile vy dva budete užitečnější jako střelci. Olaf, Begox a já chráníme vůz nalevo. Pane Alriku pošlete alespoň jednoho muže k tomu převrácenému stromu a se zbytkem svých lidí braňte druhý vůz.“ Jakmile Arvik domluvil postavil se do mezery mezi vozy a z části ji zatarasil svým štítem. Jelikož však bylo třeba nejméně jednoho muže k obraně zavolal na vracejícího se Rozdruba: „Pojď ke mně potřebuji sám bych zde dlouho nevydržel.“ Na přípravu měli jen chvíli neboť zbylí bandité, jenž uslyšeli varování se už vyrazili mezi stromy a pomale se blížili k táboru. Nejprve nebyli vidět avšak to netrvalo dlouho a na dohled se objevili první ozbrojenci jen se obezřetně přibližovali mez stromy. Byli mezi nimi i tací jenž se kryli za štíty a zatím byli vidět s tři lukostřelci jenž se napůl skryti za kmeny chystali ke střelbě. Jakmile je zahlédl i Arvik vydal bez váhání rozkaz: „Damare, Wísrile postarejte se o jejich střelce. Ostatní střílejte dle libosti.“

Acrat - 08. července 2009 20:05

Pod vozem Acrat spokojeně zamručí a převalí se na bok. Pak si uvědomí schon který se děje vůkol. "Krucihiml," řekl si a pokusil se vylést. Na první pokus se mu to nepovedlo a zapříčil se pod vozem. "..." zatvářil se, obrátil oči v sloup a pak se o to pokusil podruhé, což se mu nakonec povedlo. "Koho tu zas máme?" řekl ve chvíli kdy tři lapkové zemřeli. "Aha, hmm." okomentoval situaci. "Okej, pánové, doporučuji se co nejrychleji sbalit a odjet. Jestli očekáváte ještě nějakou další návštěvu, měli jste mi dát vědět. Málokdo ví tolik o výbiušninách a jedech jako já. Teď pokud mě omluvíte půjdu balit." řekl a zmizel zas pod vůz.

Chistoso - 08. července 2009 20:50

Na pasece Ráno na úsvitu, když už byl Chistoso dost vyspalý, protože předtím nehlídal, ho probudil první náznak rozruchu v táboře. Automaticky se rozhlédl po okolí a vyslechl komentáře ostatních. To jsme na ně opravdu nemuseli dlouho čekat. Našli oni nás, nebo je to náhoda? Hned potom vzal luk a šípy a meč, dýku měl ze zvyku u pasu celou noc. Takže zatím tři, ale kolik jich je doopravdy? a kudy půjdou ? když analyzoval situaci pobral zbraně, přesunul se ke stromu, kde si vyhlídl kryté místo, odkud by mohl lépe střílet Doufám, že se nedostanu do boje zblízka...tady by útočit nemuseli Mezitím co si připravoval střeleckou pozici, se už přiblížili první výtečníci. Jak alrik velí ke střelbě, Chistoso ještě počká, aby kdyžtak dodělal toho, kdo by nebyl smrtelně zasažen. Proto vystřelil zárověň s Wisrilem do muže postřeleného Rozdrubem

Damar Zarkos - 08. července 2009 23:42

Boj na pasece Provedu! Křiknu v odpověď na Arvikův rozkaz a už si vybírám svůj další cíl. Teď to bude o trochu těžší, když o nás vědí a kryjí se mezi stromy. Ale já vás stejně dostanu, i kdybych si tam měl dojít! Vyberu si stejně jako předtím muže na Wísrilově straně. Přitom si ale stále dávám pozor na ostatní dva, kdyby se jim zachtělo po mne střílet. Když lučištníka zaměřím, zadržím dech, plně natáhnu luk a čekám až se odkryje. S výdechem pak vypustím šíp. Mířím znovu do oblasti hrudníku, tentokrát ale blíž k rameni podle toho na kterou stranu se vykloní. Pokud minu, nebo bude stále schopný boje, budu ve střelbě pokračovat, dokud ho nezneschopním.

Alrik z Talme - 09. července 2009 16:03

Bitva o vozy Alrik z Talme ve skutečnosti ještě žádnou pořádnou šarvátku nezažil. Ano, slyšel toho o bojích mnoho, ale ono se to hezky poslouchá. Když je to pak doopravdy, je to trochu jiné. "Rozdrube, vrať se! Pomůžeš nám bránit vozy, nebudeš si hrát na hrdinu v poli! Doba, kdy jsme je mohli překvapit je pryč! Pojď, budeš bránit mezeru mezi vozy!" zařve šlechtic a pak, ještě než se objeví nepřátelé, skočí na vůz a vytáhne halapartnu a sudlici a vyhodí je ven, za vůz. Pak seskočí a poslechne poručíkovu řeč. Podle toho se taky zařídí. "Jariku, vem meč a štít, kopí hoď Raganovi, budeš se starat, aby nikdo neprošel skrz padlý strom. Schov se tam, číhej a zabíjej ze zálohy ty, kteří se tudy pokusí projít." "Ty Ragane, kopí polož a vem si kuši a schovej se pod vůz - budeš s Michalem střílet. Vystřel dvě rány a vylez sem a vem do ruky kopí. Rychle, už přicházejí! Kdo chce - berte halapartnu a sudlici - jsou to výborné zbraně!" Pak si šlechtic vezme svůj meč a jezdecký štít a schová se k boku vozu, tam ke skále, aby zabil toho, kdo se tamtudy bude snažit dostat. Michal si oddechl, když nepřátelé padli mrtví k zemi. Jó, už by nemuseli chodit další... Ale, když slyší, že všemu není konec, tak zatne zuby a zamumlá: "Sakra!" Pak, pevně odhodlán, vezme kuši a čeká. Pod vůz vklouzne Ragan, taky s kuší a mezi stromy se začnou vynořovat nepřátelé... "Hele Michale, stříjel na ty, co nemaj štíty a jsou dobře natočení. Nemůžem si dovolit minout se. A le zalez hloubš! Ať tě nesejme lukař! Počkej, až se přiblíží..... to je ono. Já si vezmu tam toho napravo, co nemá štít. Pal." Ragan zamířil na muže bez štítu, který se nejhůře kryl v terénu a byl z vhodných cílů nejblíž. Mířil mu na hrudník. Spoušť cvakla. Pak zamířil i Michal, Raganova přítomnost mu dodávala odvahu. Zamířil na muže, který neměl štít a zmáčkl spoušť. Tumáš ty hajzle! Jakmile vystřelili ihned se jali pod vozem krkolomně natahovati svoje lehké kuše. A pak vybrali další příhodný cíl a vystřelili. Jarik nebyl nadšen tím, že má hlídat nějaký strom někde daleko od vozu, ale poslechl, hodil Raganovi kopí, vzal meč a štít a svůj šlap, který si dal na hlavu a běžel rychle za padlou korunu stromu. Tam se skryl, jak to šlo. (Kdyby to nešlo, tak se alespoň kryje tak, aby ho šlo těžko zasáhnout šípem.) Teď si snad vydobudu nějaké zásluhy...

Begox - 09. července 2009 16:36

Na pasece Když velitel vydá rozkazy, jenom si pomyslím, že jsme v dobrých rukou. Sám bych to nevymyslel líp! Opět položím luk na zem, šíp píchnu zpátky do země, seberu štít a položím ho na vůz na dosah ruky až bude potřeba. Pak se ohnu za vozem a pokračuji v zabodávání šípů. Když se objeví první vlna útočníků, zvednu ze země luk a rychlým pohledem je sečtu. Něco málo přes deset, to hravě zvládneme. Ale co to.. Střelci! Poručík sice nechal starost o střelce na Damarovi a Wísrilovi, ale střelci jsou tři. Proto založím šíp, natáhnu tětivu a zamířím na nejbližšího lučištníka. Zadržím dech a v co nejpříhodnější chvilku vypustím šíp. Podle potřeby vystřelím znovu.. Jedním očkem mezi střílením mrknu, co zbývající dva lučištníci, kdyby bylo potřeba se schovat. Když vyřídím lučištníka, vyberu si jednoho z lapků za štítem. Kryje se dobře, ale při pohybu jsou mu vidět nohy. Zamířím proto na pravou nohu a ve chvíli, kdy se pohne vypustím šíp. Ten ho sice nezasáhne naplno, ale aspoň ho škrábne a je vidět, že si rozmyslí, než se pohne o další krok. Samozřejmě čím líp si kryje nohy, tím spíš se nad štítem objeví hlava. Na kterou zamířím tentokrát a v příhodnou chvíli vypustím šíp.

Rozdrub Makiace - 09. července 2009 17:46

Boj na pasece II Udělal jsem snad jen dva tři kroky, když Wisrilův a Chistosův šíp smrtelně zasáhly křičícího muže s kupodivu poměrně přesně provrtaným břichem. Hezky! To jsem ani netušil, že se tak dobře trefím. I když všichni ostatní asi budou ještě lepší střelci než já – teď tam snad ani nebudu mít koho dobíjet … Ale raději se přesvědčím. Okamžitě jsem zvolnil a přešel do pomalého klusu. Přestože se mi mé rozhodnutí jevilo logické, tak mě poručík zastavil, abych se vrátil. To jsem netušil, že to zvolání mohlo na tu vzdálenost – to mohlo být snad dvě stě kroků – tu ostatní sebranku upozornit. V tom případě má velitel pravdu. Samozřejmě mu dám vědět (polohlasem), že jsem ho pochopil: „Jsem myslel, že je dorazím, aby neřvali. Takhle je samozřejmě lepší se nikam nehnat. Postavit se do mezery – rozumím, pane.“ To už jsem byl ale zpět, chopil se kuše a začal ji znovu natahovat. Snad to stihnu. Naštěstí se bandité blížili pomalu. S nabitou kuší jsem se cítil zase o mnoho sebevědoměji. Jelikož nejsem nijak výjimečný střelec, vyčkám, až budou ode mne zhruba deset sáhů. Pak teprve vystřelím, přičemž mířím spíše na ty nalevo od středu (ti, co se ženou spíše k Begoxovi a Chistosovi). Tady u skály nás neoběhnou, ale tamhle u toho spadeného stromu to bude o dost horší. Můžou se za ním krýt a přitom přebrodit okraj jezírka. Radši budu mířit na ty před vozem vojáků. Protože jsem na první ránu čekal poměrně dlouho, nebude již zřejmě možné znovu nabít, a tak hned položím kuši na vůz a nakrčím se do obranného postoje – krytý štítem a s mečem v pohotovosti. Díky Alrikovu komandování, který si moje bojové návyky („vystřelit a vyběhnout proti, abych získal kinetickou energii“) vysvětluje po svém, nemám chuť vyběhnutí zopakovat, aby zase neměl kecy. Zvlášť když teď bych vběhl mezi deset rozzuřených týpků. Proto čekám buď na tvrdý náraz přibíhajícího útočníka, možnost dorážet salvou smetené zbojníky či další rozkazy.

Pán Jeskyně - 09. července 2009 18:16

První útočníci se ještě nestihli přiblížit ani na padesát kroků a už je od vozů zasypávali šípy. Bohužel jejich střelci byli rychlejší neboť stihli vystřelit dřív než obránci avšak jak se ukázalo nepatřili zrovna mezi obratné střelce neboť dva z šípů se neškodně zabodli do prken vozů a třetí zasáhl horní roh poručíkova štítu. Téměř ihned na to na ně vystřelili od vozů. Prvního lukostřelce zasáhl Wísril do spodní části hrudníku. Zasaženého muže zrazil šíp k zemi odkud se už nezvedl. Druhý měl větší štěstí neboť jej Damarův šíp těsně minul, když se schovával za strom. Naopak Begox zasáhl třetího střelce do nohy. Muž při zásahu upadl avšak okamžitě se zvedal a snažil se dostat za strom což se mu však nepodařilo neboť mezitím stihnul Begox znovu založit šíp a tentokrát už mířil přesněji takže šíp poraněnému lukostřelci pronikl do hrudi a on se zhroutil u paty stromu. Mezitím zbývající střelec stihnul nabít a vystřelil po mužích, jenž měli bránit strom. Ačkoliv mířil přesně musel šíp před tím než dorazil k cíli, jímž se měl stát právě přibíhající Jarik, prolétnout korunou stromu což možná zachránilo Jarikovi život neboť šíp cestou narazil do vcelku silné větve po jejímž kraji se odrazil směrem do malého jezírka kde se zabodl do bláta. V okamžiku kdy lukostřelec vystřelil po Jarikovi se odkryl víc než čekal takže poskytnul Damarovi jako terč asi třetinu svého těla čehož Damar patřičně využil a muže zasáhnul do spodní části lopatky, kterou šíp proniknul a muže tím vyřadil z boje. Begox si přibližně ve stejném okamžiku vybral jednoho z prvních mužů jako svůj cíl neboť se špatně kryl štítem a měl odkrytý bok do, kterého ho také zasáhl Begoxův šíp. Šlechticovi sluhové ses kušemi pod vozem také činili. Raganovi se podařilo zabít zásahem do hrudi muže jenž se marně snažil nepozorovaně doběhnout k vozu mezi keři. Michal zase zasáhnul muže s kulatým štítem do stehna čímž ho vyřadil z boje neboť mu rána začala ošklivě krvácet. Rozdrubovi se podařilo trefit jednoho muže bežícího smerem ke stromům s kopím napřaženým k hodu v jedné ruce a se sekerou v druhé do ramene čímž ho dozajisté vyřadil z boje. Bohužel odněkud na střelce schované pod vozem vystřelil šipku, která sice prolétla kousek vedle avšak než se zabodla za vozem do země stihla Michala škrábnout na lýtku. Ačkoliv jeho zranění nebylo vážné bylo dost bolestivé. Než mohli oba střelci pod vozem znovu nabít své kuše dorazili k vozům první útočníci. Ačkoliv se podařilo lukostřelcům před tím jich ještě pár zasáhnout stále jich zbývalo šest a další mezitím přibíhali. První tři muži se vrhli do mezery mezi vozy, kde na ně čekal poručík s Rozdrubem. První útočník neváhal a okamžitě bodl kopím po poručíkově hlavě ale Arvikovi se podařilo ránu vykrýt okraje štítu takže hrot kopí jej minul. Druhý muž s dlouhým tesákem v pravé ruce a velkým mandlovým štítem vrhl na Rozdruba. Neboť si byl vědom jakou výhodu mu poskytuje velký štít tak se příliš nezastavoval a pokusil se svého protivníka svou vahou zrazit k zemi. Třetí muž se držel zpátky a zatím se kryl štítem. Naneštěstí pro něj obyčejný štít zbytý s několika prken neodolal výstřelu z silného vojenského luku z něhož na něj vystřeli Wísril jehož šíp pronikl skrz dřevo a poranil muže na krku z něhož mu začala rychle téci krev Mezitím se dva muži snažili překonat strom v místě, kde bylo nejméně větví. Zatímco přelézali kmen kryli se štíty proti střelcům takže jediný kdo je mohl zastavit byl Chistoso a Jarik. Ani šlechtic nemusel dlouho čekat neboť mezeru mezi vozem a skálou využil jeden kopiník jenž se chránil starým avšak kvalitním mandlovým štítem jenž mu kryl většinu těla. Zatímco vojáci u vozu čelili útočníkům k vozům přiběhlo několik dalších mužů z nichž se někteří snažili přes ně přelézt a jeden vyzbrojený dlouhým hrozivě vyhlížejícím nožem a sekerou se vrhl pod vůz, kde byl Acrat..

Chistoso - 09. července 2009 22:13

boj na pasece Jeden z těch tří pacholků, co jsme poslali k čertu ještě stihl vykřiknout a za chviličku se na nás hnali další. Chistoso klidně zamíří a skolí dalšího lumpa. Potom natáhne tětivu znovu a přitom si pohledem vybírá cíl. Nepřátelé se blíží. Cože? vždyť běží ke mně, sajrajti, jakoby věděli, že tu jsem, kruci! Pomyslí si Chistoso a vypustí šíp, možná trochu unáhleně, protože se zabodne do štítu jeho oběti, která si při běhu pomáhá i rukou se štítem. Pak se přiblíží ještě víc, tak že už není čas stoprocentně zamířit, Chistoso proto odloží luk, veme do jedné ruky meč, do druhé tesák a připraví se mezi větve, odkud by mohl nepřítele překvapit. Když je zaměstnán překonáváním stromu, Chistoso zaútočí mečem, přičemž tesákem je připraven krýt pobudův případný protiútok

Damar Zarkos - 09. července 2009 22:29

Boj Hymlhergot! Zakleji když první šíp banditu jen těsně mine. Tak to ne panáčku, to ani náhodou! Vypálím další šíp, který se již neomylně zaryje do střelcova těla. Načež se rychle rozhlédnu a zhodnotím situaci. Hm první vlna víceméně mrtvá, ale další už jsou tady. Tahle šarvátka se asi trošku protáhne... Založím do luku další šíp a zamířím na muže, jež se snaží dostat přes Arvika a Rozdruba. Nejdříve se věnuji těm, co nemají štít. Ale pokud bude někdo z ostatních tak bláhový a dostatečně se odkryje, hned jeho směrem vyšlu šíp. Tentokrát mi už nejde tolik o preciznost zásahu nýbrž o účinnost, takže střílím rychle zasebou a snažím se držet útočníky pod neustálým tlakem a ulevit tak Rozdrubovi a poručíkovi.

Begox - 10. července 2009 13:43

Boj Dneska mám pořádně pevnou ruku, jak je potřeba! Snad mi to vydrží! pomyslím si, když padne druhý lapka. To už se ale hrne jeden z útočníků na náš vůz. Olaf si ho včas všimne a pustí se do něho. Zloděj, plně zaměstnán Olafem, odkryje svůj bok a mě tak nedělá nejmenší problém prohnat mu jím ze vzdálenosti nějakých tří metrů šíp. Rozhlídnu se po dalším cíli. Lapky přelézající druhý vůz nechám galantně jeho obráncům a doufám, že jim vypomůže Wísril, střílet mezi větve stromu my přijde zbytečné, protože na útočníky ani pořádně nevidím.. Zaměřím se proto na nové posily. Pokud se některý z nich špatně kryje, je jasným cílem. Pokud ne, vyberu si nejbližšího, chvíli hledám slabé místo krytí, pak natáhnu tětivu a vypustím šíp. Opakuji tak dlouho, dokud se někdo nedostane k vozům nebo dokud všichni nepadnou.. :-)

Alrik z Talme - 10. července 2009 14:10

Boj o vozy Když Michala škrábne šipka do lýtka, zatmí se mu před očima. "Aúúúú.... Jaúúúúú... íííííí... kurňa, sakra! Jsem mrtvej!" S tím to pokřikem se Michal vykulí zpod vozu na bezpečnou sranu a nenataženou kuši nechá ležet na místě. S tesákem v ruce se pak přitiskne ke kolu vozu u šlechtice a třese se a kontroluje si ránu. Ragan zrovna v tu chvíli vypálil druhou střelu na kohokoli z nepřátel, který byl v dosahu a pak se rychle vykulil z pod vozu na bezpečnou stranu a s kopím v ruce obratně zaútočil proti mužům, kteří překonávali vůz. Zasypával je řadou rychlých bodných útoků. Šlechtic u skály nechal kopiníka dojít až k mezeře a pak se na něj vrhl s řevem a snažil se svým štítem odrazit první útok kopím na stěnu vozu a mečem pak přeseknout ratiště kopí. Pokud by se to povedlo, tak zaútočí na nepřítelovy nohy a následně na hlavu. Pokud by se zničení kopí nepovedlo, tak se brání, co to jde a hledá skulinu v protivníkově obraně. Jarik si všiml mužů, kteří se snaží dostat přes kmen a vrhl se k nim, aby se jim to nestihlo podařit. Kryl se dřevěným kulatým štítem potaženým kůží s kovovou puklicí uprostřed a s oplechovanými okraji. Snažil se rozběhnout a právě tímto štítem vrazit do nepřítele přelézajícího kmen, aby ten ztratil rovnováhu a zvrátil se nazpět. Pak by mečem, stále se kryjíc se za štítem, zaútočil sekem na hlavu na toho druhého. Jarik se samozřejmě snaží, co nejvíc spolupracovat s Christosem, aby si nepřekáželi a drželi nepřítele mezi sebou a podrobovali je útokům ze dvou stran.

Acrat - 11. července 2009 11:12

Pod vozem "Uaaa!!" zapištěl Acbat, popadl kabelu a na poslední chvíli zmizel spod vozu. Z pohledu nezaujatého pozorovatele by se spíš dalo říci, že téměř vyválel sudy, ale když válíte sudy tak to většinou neděláte vedle sekery, která se vás snaží zabít. Acrat strčil ruku do batožiny a běžel, nebo spíš klopýtal k Alrikovi. Půl sáhu za vteřinu, katalýza uhlíkem. Ohniště daleko... pomyslel si a už z brašny vytahoval poměrně malou trubičku, asi jeden a půl dlaně dlouhou a tlustou tak akorát do pěsti. Z jedné strany čouhal podivně vyhlížející kousek provazu který byl připevněn k malému plíšku, který... Acrat provázek zuby odtrhl a vyplivl ho. Z trubice se začal valit hustý, dusivý a zelený dým. V druhé ruce se Acratovi zableskla dýka. Ještě chvíli a všichni se tu udusíme, bude sranda. Zajímalo by mě jestli se dostanu k tomu potoku abych to mohl přežít. HeHeHe. A dohonil ho jeho pronásledovatel se sekerou nebo si našel lepší cíl? To se dozvíte v dalším pokračování, možná už od PJ.

Pán Jeskyně - 11. července 2009 20:01

Od okamžiku kdy se útočníkům podařilo dostat až k vozům se situace pro obránce nevyvíjela zrovna nejlépe. Jednak museli čelit přesile banditů jenž se srdnatě snažili přinutit vojáky k ústupu a také se na bojiště dostali poslední opozdilci z řad lapků, kteří byli vyzbrojeni podstatně lépe než ostatní a jejich zbraně i zbroje se blížili vzhledem i kvalitou vojákům bránící vozy což ukazovalo na fakt, že tito muži nejspíše patřili k žoldákům jenž se po válce přidali ke skupinám poražených vzbouřenců a spolu s nimi přepadali obchodníky a pocestné v celém okolí Brokenu. Jejich příchod se okamžitě projevil neboť mezi nimi byli i dva velmi zdatní střelci z kuší jenž počali ostřelovat vojáky u vozů. První muž aniž by dbal, že může zasáhnout své muže vystřelil po poručíkovi a jen díky velké dávce štěstí a kvalitní helmě se šipka nezapíchla Arvikovi do hlavy ale svezla se po okraji helmy na níž zanechala krátkou rýhu. Nečekané střela odvedla nejenom pozornost poručíka ale i jeho protivníka což se zbojníkovi stalo osudným, protože ho v dalším okamžiku bodl Arvik jenž se rychle vzpamatoval z prvotního úleku. Jakmile muž padl k zemi tak proti Rozdrubovi a poručíkovi stál jediný muž, jenž se po prvním marném útoku snažil udolat Rozdruba. Proti dvoum soupeřům neměl muž šanci takže, když vykrýval Arvikův úder odkryl se Rozdrubovi což se mu stalo osudným. Ačkoliv poslední z první vlny útočníků padl nastoupili na jeho místo hned tři muži, jenž přišli mezi posledními. Ihned bylo poznat, že jsou to mnohem zkušenější a lepší bojovníci než ti předchozí a společnou spoluprácí nutili Arvika s Rozdrubem ustupovat. Bohužel štěstí jenž měli obránci doposud jakoby vyprchalo neboť druhý střelec zasáhl Ragana, jenž až doposud úspěšně bránil šlechticův vůz a dokonce se mu podařilo jednoho z dvojice útočníků velice těžce poranit na hrudi. Šipka zasáhla Ragana do ramene což vedlo druhého doposud nezraněného muže na voze k domnění, že je Ragan bezbranný a bezhlavě se vrhl vpřed za což v dalším okamžiku zaplatil svým životem neboť šlechticův sluha jej s vypětím všech sil bodl kopím těsně pod hrudník avšak ihned nato se mu podlomila kolena a sesunul se k zemi a přes všechnu snahu se nebyl schopen znovu postavit. Naštěstí vůz nezůstal dlouho bez ochrany neboť šlechtic poté co úspěšně přerazil protivníkovo kopí svého soupeře po chvíli vzájemných výpadů zabil úderem meče do nechráněné hlavy. Alrikovi poté nezbývalo moc času neboť k vozu rychle přibíhali další nepřátelé. U druhého vozu se vedlo o něco lépe jelikož Olaf bez větších problému po chvíli soupeření zasáhl do břicha a zraněný muž přepadl přes vůz. Přibližně ve stejném okamžiku vystřelil spod vozu Acrat a v dalším okamžiku odtamtud zaútočil na Olafa muž jenž vůz podlézal.Olaf, kterého útok trochu překvapil nestihl úplně útok vykrýt spodní částí ratiště takže jej muž sekl nožem přes stehno. Naštěstí čepel částečně zadržela prošívanice ale i tak Olafovi zůstane na pravém stehně nejspíš jizva na památku. Muž , který ještě ani nestihl postavit se neměl čas se bránit vojákovi jehož zranění na okamžik rozzuřilo a tak vrazil spodní stranu ratiště opatřené bodkou muži silou do tváře čímž jej zabil. Stejně jako i u šlechticova vozu se velice rychle blížili další muži a na první pohled bylo jasné, že tentokrát je Olaf samotný nezadrží takže si zavolal na pomoc Begoxe. I od spadeného stromu se začal ozývat hluk souboje neboť se zde Jarik s Chistosem snažili zadržet dva muže přelézající strom. Zde boj oběma stranám komplikovali větve stromu trčící do všech směrů takže kvůli nedostatku místa ani jedna stran zatím neměla navrch. Situace se změnila v okamžiku, kdy se k útočníkům chystali připojit další muži neboť v tom okamžiku se konečně podařilo Jarikovi srazit jednoho z protivníků k zemi a v další chvíli jej zasáhnout do pravé části hrudníku. Výkřik jenž při pádu muž vydal upoutal pozornost toho druhého a on se ohlédl. Této chvilkové nepozornosti využil Chistoso a zaútočil. Bohužel muž stihnul ještě zareagovat a ačkoliv se mu nepodařilo smrtelný úder vedený na jeho odkrytou hlavu zastavit sekl špičkou tesáku Chistosa nad zápěstí ruky v níž držel měč a jíž i muže zabil. I když rána nebyla příliš hluboká a ani moc nekrvácela tak vcelku dost bolela Zatímco u vozů se muži tvrdě potýkali s prvními útočníky tak kousek za jejich zády posílali do řad nepřítele Begox, Damar a Wísril jeden šíp za druhým. Bohužel útočníci se brzy poučili se svých ztrát takže se snažili krýt štíty což se jim celkem dařilo. Ačkoliv část střel se do štítů neškodně zapíchla, některé jimi víc nebo míň pronikli neboť většina štítů byla tvořena pouze dřevěnými prkny z nichž byla sbita takže nepředstavovala pro vojenské silné luky zas až takovou překážku ačkoliv střelu o dost zpomalily takže způsobená zranění nebyla vážná. Begoxovi se krom několika střel jenž skončili ve štítech nebo v zemi podařilo poté co zastřelil jednoho muže jenž se snažil vyskočit na vůz se ještě trefit prvního z kušistů jenž vystřelil po Arvikovi. O druhého se postaral Damar jenž před tím sprovodil ze světe dva útočníky přibíhající mezi křovím . Ani Wísril nezůstal pozadu a krom střelce jenž před tím střílel po Michalovi a který se schovával v křoví střelil do břicha ještě kušijníka, který střeli Ragana do ramene. V okamžiku kdy dorazili k vozům i poslední zbojníci se stalo něco co nikdo obránců krom jednoho nečekal. Na palouku za jejich zády se začal šířit hustý nazelenalý dým. Nikdo z mužů si ho nejprve nevšiml neboť byl příliš zaměstnán útočníky. Že něco není v pořádku jim došlo až když nepodivná mlha dostala až k nim a začal je nutit ke kašli a částečně jim bránila v dýchání. Útočníky za chvíli postihlo to samé avšak ani tak boj úplně neustal. Ačkoliv dým měl udusit všechny lidi ve svém dosahu tak naštěstí pro všechny u vozů vanul vítr od lesíka takže téměř většina smrtícího mraku se rozložila potoka a pomalu mizela mezi stromy. Tato nečekaná událost měla krom dočasného zmírnění boje a všeobecného kašlání ještě dva následky. První nebyl zas až tak vážný neboť u vozům se objevila průvodcova společnice, která v okamžiku když uviděla co Acrat provádí a co s ostatními dělá onen plyn tak si duchapřítomně ovázala tvář pruhem látky a utekla blíž k vozům, kde se připojila k lukostřelcům. Druhá změna byla o dost vážnější neboť se týkala Arvika. Poté co se plyn dostal k vozům se nemohl plně věnovat soupeřům , kterých bylo v tomto místě víc než obránců a tak se mu nakonec nepodařilo vykrýt oba útoky zároveň a druhý vedený mečem jej zasáhl do v tom okamžiku odkryté horní části nohy. Ačkoliv se nepřítel příliš nemohl rozmáchnout a zbroj zmírnila úder tak se na poručíkově stehně objevila rudá skvrna. Navíc Arvik po úderu ztratil rovnováhu a svalil se na vůz čímž se znovu nabídl útočníkům z nichž jeden ho bodl těsně těsně pod krk. Hned na to se poručík svalil na záda a ačkoliv se zdálo, že přežil obě zranění ho nadobro vyřadila z boje.

Damar Zarkos - 12. července 2009 15:02

Přidušený ale stále bojeschopný Chrrrrchtlbletfuj co je to sakra hrrftl za šmejd bfflhruchtlflus! Zakleji, když se mlha dostane až ke mně a já se začnu dusit. Díky kašli se mi podařilo dvakrát úplně minout nepřítele a z toho jeden šíp se zabodl do vozu nebezpečně blízsko Rozdrubových zad. Rychlým ohlédnutím zjistím, že za vše může dědek, pobíhající s nějakým čadidlem v ruce. Co to ten blázen dělá? To nás chce všechny zabít?!? Jakoby nestačilo, že na nás útočí přesila lapků, on nás ještě otráví! A to už jsem si začínal myslet, že to zvládneme... Sice pochrhlávajíc však stále pokračuji v boji. I když teď o dost pomaleji, když musím počkat, až dokašlu a ve chvilce klidu zamířit a vystřelit. Naštěstí byli zasaženi i nepřátelé, jinak by to byl rychlý konec. Po chvíly ve mně začne klíčit naděje, že bychom to přecijen mohli zvládnout. Ale je rychle zadupána když uvidím Arvika hroutícího se k zemi s krvavou skvrnou u krku. A do hajzlu! Krysy prašivý sežerte si tohle! Zamířím do mezery po poručíkovi a vypálím na chlapa jenž ho bodnul. A hned za prvním tam pošlu ještě další dva šípy. Hlavně mi tam neskoč Rozdrube, jinak je po tobě...

Begox - 13. července 2009 13:49

Boj Podaří se mi zneškodnit útočníka na voze a jednoho kušiníka, většina šípů ale končí ve štítech. Olaf, stojící několik málo kroků ode mě, mě sice volá na pomoc, ale zrovna teď není nikdo, s kým bych mohl skřížit svůj meč. Proto se znovu ohnu pro šíp (zabodané už došly) a ... strašlivě se rozkašlu. Co je to ksakru za kouř? Otočím se a uvidím Acrata s jakousi trubičkou, ze které se na nás valí kouř. Ten dědek se opravdu zbláznil a chce nás zabít! Možná bych mu měl prohnat šíp zády a bude pokoj. Ovládán vztekem natáhnu luk a snažím se přes kašel zamířit na Acratovy záda, pak vypustím šíp a několik málo okamžiků na to se rozkašlu tak silně, že musím kleknout na kolena a upustit luk. Dávivý kašel mě úplně ochromil a nejsem schopen vůbec ničeho. Naštěstí vítr kouř rychle rozžene a po několika hlubokých nádeších čerstvého vzduchu se mi vrací síla. Vezmu luk a šíp a rozhlédnu se po okolí. Kouř zapůsobil na všechny a většina z nich je tam, kde byli před půl minutou a vzpamatovává se z kašle. Útočníci už jsou skoro u našeho vozu, takže nezbývá čas na nějaké velké míření. Lehce zamířím na jednu z hlav za vozem, vystřelím. Okamžitě potom odhodím luk na zem k šípům, sáhnu po štítu, udělám několik kroků vzad, abych se vyhnul nenadálému útoku a při tom tasím. Pak se postavím čelem k těm, kteří obešli vůz. Při boji se snažím natočit bokem k vozu, abych nezavazel střelcům, kdyby mi chtěli trochu ulehčit..

Alrik z Talme - 13. července 2009 15:50

Boj o vozy Michal se vzpamatuje když uvidí, že Raganovi se vede zle. Vezme svůj tesák a zhodnotí situaci, zda se mu podaří někoho z nepřátel zákeřně bodnout. Pokud by se to nevyplatilo (nepřítel není otočen zády) tak hned vklouzne pod vůz a čeká, koho bude moct bodnout do nohy. Pokud tu není příležitost, pokusí se vtáhnout Ragana pod vůz. Ale nesmí to být moc nebezpečné. Já tady neumřu, teď poznáte moji moc... haha... pomyslí si ještě šíleně a dá se do práce, když si všechno takhle naplánoval. Dusivého dýmu si všimne, ale to, že jej to dráždí ke kašli je mu jedno. Pořádně se nadechne a zadrží dech, dokud mu plíce stačí. Šlechtic Alrik z Talme, potěšen, že zabil kopiníka, vrhne se na muže, kteří se hrnuli přes vůz, statečně se brání mečem a štítem a snaží se, aby se mu nikdo nedostal do zad. Najednou jej něco začne dráždit ke kašli. Je to smrdutý oblak, který se tu nějak objevil! Bandité používají alchymii! Bohužel, šlechtic si nevšiml, že to byl Acrat, kdo vypustil tuhle dávku. Následně se tak rozkašlal, že málem upustil svůj jezdecký štít. Ragan upadl do bezvědomí, bolest byla strašná. Zdálo se mu, jak se prochází po vrcholku útesu nad mořem. Moře se vzdouvalo a naráželo do útesů v touze se přes ně převalit. Jarik se zaradoval, když se jim podařilo zneškodnit první dva nepřátele. Christoso byl jen mírně raněn, škrábanec, to nic nebylo. Jeho radost však přešla, když je přepadl jakýsi šířící se oblak dýmu. Jarik se rozkašlal a opřel se o meč. Pak si všiml tří mužů, kteří se snažili prodrat větvemi a znovu pevně uchopil jílec. Ne, to jim nesmíme dovolit. Musíme držet pozice! Nějaký dým nás nesmí zahnat. "Hej Christoso, nesmíme jim dovolit projít skrz ten strom! Pojď postavíme se jim!" řekne ochraptělým, ale pevným hlasem a zaútočí bodnutím na nejrychlejšího z oněch mužů, postaven tak, aby rány těch ostatních mohl odrazit štítem.

Rozdrub Makiace - 13. července 2009 21:22

Boj na pasece III - nedýchatelno Těžký náraz ostře rozběhnutého útočníka s velkým štítem jsem vydržel jedině díky důkladné přípravě. S nízko posazeným těžištěm jsem jeho náraz zadržel tak, že přese mne málem přepadl. I tak mne vyvedl natolik z míry, že v dalším okamžiku jsem raději vykrýval jeho rychlé seky do boku (přes můj štít se nemohl dostat přímo). Naštěstí jsem je zadržel rytmickou prací se svým širokým mečem. Již jsem se chystal, jak se mu šikovně pokusím rozmlátit štít tvrdými údery, ale v tu chvíli poručík Arvik zneškodnil protivníka před sebou. Proto jsem vteřinku se svým útokem počkal, než se Arvik otočí na mého soka a sbíral ještě síly. Jakmile se ale ten bandita začal věnovat Arvikovi, rychlým silným úderem jsem mu prosekl bok a náš soupeř, téměř přeseknutý vejpůl, se válí v kaluži vlastní krve. Tu však záhy přeskakují další lupiči, a tak jsme s poručíkem pomalu ale soustavně donuceni ustupovat od vozů a odkrývat prostor dalším a dalším nepřátelům. Čelím jim opatrně a sveřepě. Rytmicky opakovaně odrážím jejich útoky zhruba tímto systémem: třikrát odrazím čepele svých soků a zároveň držím pozici, poté rychlým seknutím zaútočím na hlavy, přičemž se nezabývám příliš silou či přesností a odskočím o krok zpět, díky získanému prostoru pak dvakrát odrazím jejich snahu dostat se ke mně blíž, načež napotřetí jednomu povolím se přiblížit a v tu ránu mu zaútočím (z připraveného postoje) na nohy. Pak se zase trojím krátkým odražením pokouším udržet na místě atd. … Doufám, že takto někoho z nich zraním, když už ne zneškodním. Pokud mne zraní, budu sice částečně otřesen, ale pokusím se nepanikařit, zhodnotit své zranění, překonat bolest a v případě, že mohu pokračovat, se snažím ihned se zabývat zadržováním té chásky. Ve chvíli, kdy mne dostihne dusivý pocit, začínám panikařit. Nemohu dýchat! Pomoc! Co to je?! Snad ne plyn!?! Uaaa! Rychle odskočím od svých soků, nechám vše na Arvikovi a pokouším se zorientovat, kam bych tak mohl utíkat. Jelikož vítr vane směrem od našich sooupeřů, nemohu zdrhat jen tak. Hrůzostrašně kašlu, v očích mám šílený výraz zvířete v pasti a jen zázrakem si zachovávám zdravý rozum. Když vidím, že se jedový oblak stahuje přeci jen trochu víc k potoku, snažím se skočit rychle ke skále, na kterou se snažím vyšplhat, seč mi síly stačí. Meč a štít odhodím pod skalou a pokouším se využít své hornicko-jeskyňářské zkušenosti, abych využil kdekterou spáru. Rychle pryč! Pomoc! Já tu nechci zkejsnout! Nahoru se snad ten jedák nedostane!

Chistoso - 14. července 2009 16:56

na pasece-plynový útok Jau, on mě dostal! pomyslím si, když mi dojde, že muž, co se mi kácí k nohám, mě ještě stihl zranit na ruce. co teď? je jich přesila, já sem raněnej, z luku nevystřelim...utíkej a zachraň si kejhák, nemí jiná možnost...leda... můj pud sebezáchovy je silný , ale ještě ho stihnu kontrolovat a všimnout si píky u kasárenského vozu. Ihned pro ni skočim a připravím se, až se větvemi začne prodírat další nepřítel, hotov ho ještě ne zcela orientovaného propíchnout krznaskrz. Když v tom se nadechnu divného kouře, který mě začne dusit. Na poslední chvíli potlačím nutkání k útěku, které se mi vrátilo v zesílené podobě Neblbni, ještě šance je, jestli se všichni vzchopíte! jestli ne, je s váma amen....ale na útěk je ještě čas, než se definitivně dostanou přes vás. vždyť se kouř rozptyluje.. Rozhodnu se, že to ještě zkusim s tou píkou a bránim nepřátelům přelézt strom se zbraní v obou rukou, čekaje na okamžik, kdy se budou věnovat překonávání překážky více než mě -a pak je propíchnu

Pán Jeskyně - 15. července 2009 11:40

Zatímco smrtící mrak plynu mizel mezi stromy na druhém břehu potoka tak boj zuřil dál. Bohužel obránci, poté co byl těžce zraněn poručík a Rozdrub vyděšeně prchnul před otravným plynem, ztratili vládu nad mezerou mezi vozy a nebýt Damarovi okamžité reakce tak by se útočníci ihned vrhli do útoku. Naštěstí je Damarova zuřivá střelba zadržela mezi vozy, kde se štíty chránili proti přilétajícím šípům. Ačkoliv většina z rychle vystřílených Damarových šípů skončila ve štítech přece jenom se jeden našel cestu mezi nimi a smrtelně zranil jednoho z mužů, který spadl k nohám právě přibíhající dvojici, jenž místo aby přelézala vozy se rozhodla využít příležitost že krom lukostřelců nikdo mezeru mezi vozy nebrání. Bohužel pro jednoho z nich si vážné situace všiml Olaf, který nechal obranu vozu na okamžik na Begoxovi. Hned první ranou se Olafovi podařilo přes vůz zasáhnout halapartnou do krku muže víc napravo a tím mu i nejspíš přerazil vaz. I druhý muž nemusel na smrt dlouho čekat, jelikož postrádal štít, tak se dočkal šípu z Wísrilova luku pro něhož jeho stará kroužková košile nepředstavovala velkou překážku. Stále však mezi vozy zbývali dva muži, s nimiž se potýkal s halapartnou v ruce Olaf. Jelikož útočil z boku nic nebránilo střelcům aby oba muže nepřetržitě zasypávali šípy, které poté co se oba útočníci museli ještě bránit Olafovi brzy našli cestu mezi jejich štíty, takže se obráncům v průlomu podařilo zabránit. Poté co Begox vystřelil na Acratovi, kterého se mu na krátkou vzdálenost sice podařilo zasáhnout avšak kvůli kašli pouze do stehna pravé nohy. Acrat bohužel při zásahu upadl a udeřil se do hlavy takže ztratil na čas vědomí. Hned na to co u něj pominul účinek plynu Begox zabil šípem jednoho z mužů přelézajícího vůz a poté se už musel chopit štítu a meče s nimž pak bránil dalším čtyřem útočníkům aby se do stali na druhou stranu. Štěstí stálo zatím při něm, neboť žádný z nich se na druhou stranu vozu nedostal. Lapkové, kteří buď ještě lezli na vůz a nebo už na něm byli, měli co dělat aby na něm kvůli různě poházeným věcem udrželi na nohou a nespadli takže neměli moc času na Begoxe útočit a spíš se bránili jeho výpadům štíty. Begoxovi se dokonce podařilo jednoho z nich seknout do levé nohy a ihned na to druhou ranou muže zabít. Bohužel takto to nevydrželo napořád a jednomu z útočníků zatímco Begox dobíjel druhou ranou muže zraněného na noze se podařilo z vozu dostat a okamžitě na něj zaútočit. Nebýt štítu tak by Begox nejspíš skončil s mečem v břiše ale naštěstí ho měl a tak mohl ránu v poslední chvíli odklonit. Jeho protivník se nedal prvním nezdarem odradit a okamžitě na Begoxe zaútočil znovu, takže mu tím znemožnil bránit zbylým dvěma mužům v překonání vozu a ti toho okamžitě využili. Jelikož už s jedním měl Begox dost práce neboť to byl dost zkušený bojovník proti třem by neměl šanci avšak mezitím se podařilo zlikvidovat muže mezi vozy a jakmile Olaf uviděl, čemu musí Begox čelit okamžitě mu přišel na pomoc. Ačkoliv už byli na útočníky dva sotva se stíhali bránit jejich rychlým a přesně mířeným úderům a nebýt toho že jednoho z těch třech zasáhl Wísril šípem do boku brzy by určitě podlehli. Jakmile jeden z nich padl byli síly hned vyrovnanější, takže vojáci s přestali ustupovat a jejich společnou spolupráci se jim dařilo pomalu oba útočníky zpět k vozu. Bohužel situace u Arlikova vozu byla o poznání horší neboť zde byl pouze šlechtic s Michalem, jenž poté co odtáhl Ragana pod vůz sice šťastnou náhodou vyřídil jednoho muže jenž poté co přeskočil vůz mu přímo nabídnul záda jako cíl neboť netušil že se pod vozem někdo schovává a místo aby to zjišťoval spěchal k šlechtici jenž se už tak musel bránit dvěma útočníkům zároveň a byl nucen neustále před jejich údery ustupovat. Brzy se mezi vozem a skálou protáhnul další muž na něhož si již netroufl Michal netroufl avšak ten byl brzy na to zasažen Damarovým šípem. Oproti tomu u stromu se situace vyvíjela ve prospěch obránců. Z tří mužů zbyl již pouze jediný, který vypadal na to, že asi brzy uteče a nebylo se čemu divit, jelikož první z jeho druhů padl téměř ihned jak se dostali na dosah Chistosovi zbraně a druhého zabil Jarik úderem do hlavy zatímco se snažil krýt před hrotem kopí v rukou druhého obránce. Ačkoliv zatím nebylo jisté, jak vše dopadne, zdálo se, že bandité budou nakonec poraženi. Vítězství pokud se to tak dá nazvat přišlo však dřív než jej kdokoliv čekal neboť poté co se Alrikovi podařilo spíše šťastnou náhodou omráčit jednoho útočníka úderem hlavice meče do jeho přilbice jeho druh vykřikl a dal se na útěk k němuž se připojila i většina z přeživších banditů, kterých zbyla oproti původnímu počtu pouhá hrstka. Před výpravou nyní ležela důležitá otázka. Mají zbylé lapky pronásledovat či se raději postarat o raněné a co nejrychleji zmizet z tohoto místa? Rozhodnutí bylo na nich.

Damar Zarkos - 15. července 2009 16:05

Dobojováno Značně unaven a ztěžka lapajíc po dechu, avšak s vítězným úsměvem na tváři, se rozběhnu k Arvikovi. Jakmile se dostanu do mezery mezi vozy, naskytne se mi nádherný výhled na záda utíkajících lapků a tak neváhám a šáhnu po šípu. Bohužel má ruka sevře pouze vzduch. Poslední šíp, co jsem měl, skončil v muži jenž ohrožoval šlechtice. Sakra! Nechám tedy zloděje zloději a začnu se věnovat poručíkovi. Rána na noze je jen povrchová, ale starosti mi tělá zranění pod krkem. Měl ste štěstí poručíku. O pár cenťáků vejš a byl byste tuhej. Rychle hrábnu do hromady věcí na voze a vyndám čistý kus látky, pak mu poleji ránu vodou a očistím ji od krve a špíny, načež mu ji dalším kusem látky obváži. Tak a je to. Nejsem sice doktor, ale tohle snad pomůže. Pak pokud je při vědomí, pokud ne tak ho proberu, i kdybych s ním měl třást, nebo ho profackovat, se vrátím k otázce banditů. Pane nepřátelé se dali na útěk. Když je necháme jít, mohli by prozradit naši polohu. Máme je pronásledovat? Doufám jen, že je dostatečně při sobě, aby byl schopen pochopit situaci a rozhodnout.

Rozdrub Makiace - 17. července 2009 09:14

Na skále – po boji V cuku letu jsem vyšplhal prvních pár sáhů a dostal se na bezpečné místo zhruba uprostřed její výšky. Tam jsem, stále ještě podrážděný kašlem a sípající, jako bych měl vyplivnout plíce, si již povolil krátký odpočinek (i když jsem se už z fyzických důvodů – počínající nedostatek kyslíku - zastavit musel). Jak jsem se zastavil, pokoušel jsem se notnou chvíli chytit dech a nevnímal jsem příliš, co se děje pode mnou (jediné, co jsem si uvědomoval, bylo, že po mně zatím nikdo nestřílí, ač tam jsem poměrně vystaven, chráněn jen lehce z boků nerovnostmi skály). Sípal jsem a znovu se pokoušel suchým dráždivým kašlem (pokus zbavit se takové bolestně tlačící tíhy na prsou) vyplivnouti plíce. Až tak po deseti minutách (mezitím jsem již dokázal pochopit, že jsme nebyli rozprášeni, s čímž jsem původně počítal) od svého útěku jsem se vzchopil a pomalu a opatrně slezl dolů ze skály. Ve tváři mám ztrhaný výraz, ale pokouším se mluvit klidně s optimistickým nádechem ve hlase (což asi vyvolává jistý rozpor): „Zdar lidi. Jsem nakonec v pořádku, i když pajšl mě bolí jako rozžhavená pec. Potřebujete s něčím pomoct? Jak to vypadá se zraněnými? Je to jen poručík? … Aha, Acrat to také schytal. … A co se to vlastně stalo, ten dusivý mrak – to na nás ti hajzli použili nějaký jed? Omlouvám se všem, ale na mě tyto alkemické nepřirozenosti mají velký vliv.“ Pokud mi někdo nedá jiný povel či nevysloví něco zajímavého, čím rozpoutá diskusi, tak zajdu k Acratovi, abych se mu pokusil zastavit krvácení. Nejsem přitom však nezištný: „Acrat by mohl něco vědět o tom jedu, jak se mu příště bránit a tak …“. Vytáhnu nožík, rozříznu mu nohavici, kus jí uříznu (dlouhé pruhy), utrhnu mu kus košile či vezmu nějaký šátek a ovazuji tím ránu. Šátek či kus košile naskládám do vrstvy a přiložím na ránu a celé to pak převazuji těmi dlouhými kusy z nohavice. Acrat po mém zásahu sice vypadá jako hastroš s neumělým bambulovitým mohutným fáčem na stehně, ale snad by to mohlo držet. Během svého pokusu o zdravotnický zásah na Acrata klidně (i když lehce ztrhaně) mluvím a ptám se: „Pane, teď se chvíli necukat … ty nohavice potřebuji! … něčím to musím ovázat … držet … klídek, klídek, boty ti nechám … … Chtěl bych se na něco zeptat – co to ti sviňáci na nás použili za dusivé mraky? Jedový plyn? Kouzlo? Doufal jsem, že bych se to od takového učence mohl dozvědět, takový vzdělanec by o tom mohl něco vědět, né? Dá se tomu nějak bránit?“

Pán Jeskyně - 17. července 2009 11:45

Poslední lapkové zmizeli rychle mezi stromy a spěchali ke svým koním, které zanechali na cestě. Po nich zde zůstalo několik desítek mrtvol, jenž neměli štěstí jako oni a střet s vojáky zaplatili životem. Damar poté co zjistil, že mu došli šípy, nechal bandity jejich osudu a postaral se o vážně zraněného poručíka. Poté co přehlédl jeho zranění začal se věnovat ráně na krku,z něhož se na rozdíl od povrchového zranění na stehně už nějakou chvíli řinula krev takže hrozilo, že brzy vykrvácí. Damar musel pracovat rychle ale nakonec poté co ránu několikrát obvázal se mu podařilo krvácení zastavit a tak nejspíš Arvikovi zachránit život. „Možná by se to mělo obvázat ještě jednou.“ pronesl z ničeho nic Wísril, jenž přišel od vozu z dalším obvazem, který se nyní docela hodil neboť krev pomalu prosakovala skrz ten první. Jelikož se zdál jeho návrh rozumný tak to i udělali. Zatímco Damar s Wísrilem, který mu poručíka přidržoval, se starali s zraněný na horní části hrudi těsně pod krkem tak se mu Elean postarala o ránu na stehně, kterou poté co na průvodcovu radu rozpárala nožem kalhoty také pečlivě obvázala. Zatímco se věnovali zraněnému, přišel Rozdrub, jemuž se podařilo konečně slézt ze skály a hned na to na ně promluvil. První se chopil slova průvodce a v jeho hlase bylo stále jasně cítit jisté napětí: „Děkuji o Arvika se už postaráme pokud můžeš postarej se o ostatní raněné. To je teď asi nejdůležitější. Jakmile budeme hotovy budeme moci řešit co stalo a také co uděláme dál.“ Rozdrub tedy zamířil k Acratovi z jehož stehna trčel šíp, který jak v další chvíli Rozrub zjistil prošel stehnem skrz a trčel téměř na délku dlaně na druhou stranu. Ačkoliv byl na šípu průbojný hrot, který neměl zpětné háčky zdálo se být kvůli hranám tuleje jenž přečnívali přes dřík šípů hrot jednoduše zalomit. To bylo celkem obtížené neboť jasanové týblo bylo docela houževnaté takže prasklo teprve až když jej Rozdrub naříznul nožem. Jakmile byl hrot pryč nic nebránilo ve vytažení šípu. Naštěstí byl Acrat ještě v tu chvíli v bezvědomí takže přišel o bolestivý zážitek z vytahování šípu z rány. Jak se zdálo při Acratovi v jeho stáří stálo neustále štěstí neboť šíp minul tepny takže rána ani nijak zvlášť nekrvácela. Zatímco se Rozdrub končil s ovazování zraněné nohy tak se Acrat začínal malátně probírat a uvědomovat si kde je a co se s ním děje. Chvíli na to co Rozdrub zamířil k Acratovi začal se věnovat jeho prostřelené noze, byli Damar s Wísrilem hotovy a tak pomalu položili poručíka znovu na zem. Při tom poručík zasténal a chvíli na to se probral. Jakmile mu Damar vysvětlil situaci s námahou pronesl: „Nechte je být….musíme se odtud dostat…co nejdřív…pokuste se najít císařkou armádu…měli by být už nedaleko…pod zbrojí mám dva dopisy….předejte jim ten s pečetí místodržícího…pomůžou vám dokončit náš úkol.“ Hned na to poručík zmlk a zdálo se, že každou chvíli znovu upadne do bezvědomí.

Damar Zarkos - 17. července 2009 14:53

U vozů Rozdruba, jenž konečně slezl ze skály po svém hrdinném pokusu o útěk, ignoruji a dál se věnuji Arvikovi. Protože to, co bych mu nejradši řekl, by si za rámeček rozhodně nedal. Tak teď chce najednou pomáhat pche! Vyslechnu si poručíkovi rozkazy a vyndám dopisy zpod jeho brnění. Ano pane. Je vidět, že na toto poslední rozhodnutí spotřeboval všechny zbývající síly a téměř okamžitě znovu upadl do bezvědomí. S obálkami v ruce se otočím směrem k Wísrilovi a položím otázku, která mne teď pálí nejvíce: Tak co teď? Wísril je teď asi nejkvalifikovanější osoba k vedení téhle výpravy, takže rozhodnutí bude na něm.

Chistoso - 17. července 2009 15:43

po boji Tak jsme vyhráli! už to moc nadějně nevypadalo.. pomyslím si a tak trochu pro sebe na povzbuzení řeknu dokázali jsme to, jsme machři! a pořádně si prohlédnu bojiště. Uvidím Rozdruba vracejícího se ze skály, kde čekal, než se přežene mrak Hm, na ten jeho kašel to muselo být dost hrozný. kde k němu příšel ? že by byl jedním z těch kašlajících horníků? fuj, já bych v dole nikdy nefachal a zraněného šlechtice v péči Damara a Wisrila. Jejich dílo rychle kriticky zkouknu a nemám komentář Hm, ti se s tím nějak poperou. neumře na vykrvácení, ale budu na něj asi muset pozdějc jěště mrknout Pak najdu jediného vážněji raněného, o kterého se nikdo nestará-Ragana. Pohlédnu jeho zranění (suverénně, neptám se na dovolení), vyliju ho kořalou ze své lahve a pevně stáhnu- je vidět, že to nedělám poprvé. Hnusná rána, jak se ti to stalo...neboj, viděl jsem i horší, přežiješ.. mluvím s pacientem během ošetření a zkoumám jeho odpovědi. Když skončím, slyším, jak se Damar s poručíkem domlouvají na dalším postupu. Přidám se k nim Správně veliteli. Hybaj vodsud. Mohli by s zase dát dohromady a vymyslet nám nějakou nepříjemnost. Znají to tu líp než my. pak k Damarovi pomoz mi ho odnést na vůz, prosím. aˇse hnem A z vlastní iniciativy se ujmu tlumočení velitelových rozkazů a trochu je doplnim Za chvíli odjíždíme. Damare, Begoxi naložte raněné na vozy, já je pak zkontroluju. měl jsem být ranhojičem. Olafe, seber šípy a zbraně, ať jim tu nenecháme nic, co bysme mohli uvézt, Rozdrube, prohledej mrtvoly. Michale, zapřahej sám jdu zapřáhnout koně na kasárenský vůz a sleduju ostatní, jestli plní úkoly. Tak dělejte všichni, kruci. nechci tu zhebnout. doufám, že se z tolika krve zase nezebleju..ale když je neošetřím sám- stačí jim provizorní necvičené ošetření?

Alrik z Talme - 17. července 2009 20:53

Po boji Boj skončil. Nyní je čas na to, co přichází po boji... "Ragane, ty kryso jedna stará, prober se!" zatřásl Michal s Raganem, který v bezvědomí ležel pod vozem. Avšak Ragan se neprobral. Tak jej Michal vytáhl zpátky před vůz, protože nepřátelé už byli pryč. Pak se k nim přiřítil Chistoso a začal se o raněného Ragana starat. Dokonce se mu podařilo zraněného probrat. Ragan se otřásl a chraptivým hlasem požádal: "Pálenku, dejte mi napít pálenky!" Jako by o nic jiného neměl starost. Jenže! Chistoso mu možná ránu ošetřil a vylil pálenkou, jenže šipka trčící z ramene nejde vytáhnout. Michal, nedbaje na své zranění, Raganovi rychle z vozu donesl celou láhev pálenky a polovinu jí do něj nalil. Alrik z Talme přišel k z raněnému Raganovi. Šlechtic byl ve zbroji hodně zpocen, ale nezraněn. Prohlédl si Ragana a pravil: "Opijte ho, ať mu tu šipku můžeme vytrhnouti." Tu přichvátal Jarik a hrdě hlásil: "Bandity jsme všechny pobili, nikdo se skrze strom nedostal." Když však Jarik spatřil zraněného, tak zmlkl. Michal do Ragana pořád lil pálenku. Šlechtic se však vzpamatoval a Jarikovi povídal: "Je třeba zapřáhnout koně do vozů, mnoho banditů uteklo a my nemáme dost sil na to, abychom je pronásledovali. Oni nás jistě budou chtít dostat, obzvlášť po tomhle masakru. Je jen otázkou času, kdy se spojí s jinou skupinou a vydají se po našich stopách. Musíme utéct skrz průsmyk. Pojď, pomůžu ti s zapřáhnutím koní." Cestou ke koním se šlechtic ohlédne po poručíkových mužích. Však oni se o sebe dovedou postarat. Moji pomoc by nejspíš odmítli. Navíc poručík je zraněn, jsem zvědav, kdo u nich převezme velení. Já se jim do toho plést nehodlám." Šlechtic se svým panošem tedy započnou zapřahovat koně do vozu. Michal stále pomale opíjí Ragana a u sousedního vozu se děje, co se děje. Mezitím ještě šlechtic zavolal na Rozdruba, aby se ten připravil k okamžitému odjezdu.

Pán Jeskyně - 18. července 2009 16:32

Jen co se poručík odmlčel postaral se Damar o hledání dopisů, které bez problémů našel v koženém pouzdře, jenž měl Arvik ukryté pod prošívanicí na levém boku. Ani na jednom nebylo napsáno komu se mají dopisy doručit avšak přesně jak poručík řekl silnější z nich nesl pečeť místodržícího. Než se mohli poručíka zeptat co s druhým neoznačeným psaním tak se mu zavřela těžknoucí víčka a ztratil vědomí. Damar se chvíli na to obrátil na Wísrila a položil mu otázku, která nejspíš tížila i všechny ostatní. Průvodce, který měl ve tváři nečitelný tvrdý výraz, si dával na čas s odpovědí, takže se vedoucí role chopil Chistoso. Zatímco posel předával dál poručíkovy rozkazy a přiděloval všem práci tak se Wísril zvedl, pohodil rukou směrem k Chistosovi a konečně promluvil k Damarovi: „Zdá se, že odtud co nejdřív odjedeme což je asi nejlepší věc kterou můžeme v tuhle chvíli udělat.“ „Elean skoč osedlat koně. Trochu jim zde pomůžu a pak přijdu za tebou.“ popohnal do práce děvče, jenž si až do této chvíle prohlíželo mrtvé. Dívka sebou překvapeně trhla a pak odběhla splnit to co jí Wísril přikázal. Jakmile Elean zmizela u koní tak Wísril zamířil k Damarovi s Chistosem, kteří se nyní snažili vyřešit jak uložit poručíka na vůz, na kterém nebylo zrovna moc volného místa. Problém nakonec rychle vyřešili bez toho aby museli věci na voze nějak moc přeskládávat. Z ratišť dvou kopí a plachty udělali jakési lehátko, které pak opřeli o víko jedné z truhel a poté na něj poručíka položily. Mezitím si Olaf stihnul vyčistit a ovázat ránu takže nyní posbíral znovu použitelné šípy, která pak naskládal do vaku a uložil do vozu k ostatním zbraním. Begox místo toho aby plnil úkol, který mu zadal Chistoso raději přivedl koně, které pak zapřáhl a poté odjel s vozem několik kroků stranou aby mohl šlechtic se svými muži udělat totéž. Jelikož Acrat mezitím přišel k sobě, pomohl mu Rozdrub bez ohledu na jeho případné protesty k vozu, kde ještě pomohl učenci se zraněnou nohou na kozlík a pak se už šel sám připravit k odjezdu. Alrikovi a jeho mužům zabrali přípravy k odjezdu o pár minut více neboť jim poté co připravili vůz dost dlouho trvalo, než dostali šipku z Raganova ramene v němž vězela hodně hluboko. Naštěstí se jim to povedlo avšak bylo jasné, že Ragan kvůli tomuto zranění jim nebude pokud je znovu napadnou nic platný a že bude ještě dlouho trvat než vůbec bude moci s rukou hýbat. Nakonec ještě ránu ovázali a Ragana zpitého do němoty uložili na vůz. Mezitím si u druhého vozu vzal opět slovo průvodce jenž byl stejně jako ostatní v sedle: „Než vyjedeme měli by jste si určit někoho kdo bude poručíkův zástupce do doby než bude zase schopný velet.“

Damar Zarkos - 18. července 2009 20:26

Balení Na nic nečekám a ihned po Wísrilově odpovědi se dám do práce. SIce se mi zrovna nelíbí poslouchat Chistosovo komandování, ale jeho nápady jsou rozumné, takže se s ním teď nebudu hádat o kompetencích. Společně naložíme zraněného poručíka, načež jdu sbalit věci v táboře, zatímco ostatní mají práci s vozy. Doufám, že ten svůj stan uměj sbalit sakra rychle, protože na to rozhodně nemáme celej den. Probleskne mi hlavou, když se podívám na šlechticův příbytek. Nicméně se tím dále nezabývám a co nejrychleji balím. Když jsou všechny věci bezpečně naloženy a vozy připraveny k odjezdu, čekám na hřbetu svého koně a dlouhou chvíly si krátím pozorováním, jak se snaží vytáhnout šipku z ramene toho staršího sluhy. Chudák pěkně to schytal. Bude rád, když s tou rukou bude moct hejbat... Těsně před odjezdem ale musíme ještě vyřešit velení, na což jsem dočista zapomněl, takže to Wísril musel připomenout. Hm ale kdo to sakra bude. Já ještě u armády nejsem tak dlouho, takže zbývají Begox a Olaf. Ale pokud vím, tak služebně nejstarší je Olaf, takže to padne asi na něj. Přijedu blíž k oběma možným kandidátům, abychom si mohli nerušeně promluvit. Tak co hoši, nějaký dobrovolník? Já si tuhle příležitost klidně nechám ujít. Ale tebe Olafe bych si klidně jako velitele dokázal představit.

Alrik z Talme - 19. července 2009 10:17

Na pasece, připraveni k odjezdu Jakmile je šipka z Raganova ramene vytažena, Jarik s pomocí Michal a šlechtice vytáhnou Ragana na vůz, kde věci v rychlosti uspořádají tak, aby se mu tam dobře leželo. Ragan se jen vrtí a cosi mumlá a občas vydá bolestivé zachrochtnutí, když rameno zabolí. Jakmile je starý sluha uložen, Michal si kořalkou propláchne svoji ránu, která už ale skoro zaschla a vyleze na kozlík vozu, kde se ujme řízení. Vedle něj si sedne Jarik, který si raději ponechá svoji zbroj a jen štít odloží na vůz. Do rukou si vezme nabitý samostříl. Šlechtic už sedí na válečném koni, kam mu předtím sluhové pomohli a rozhlíží se okolo zda neuvidí nějakého banditu, jak je sleduje z porostu. Když šlechtic zjistí, že se muži z vedlejšího vozu dohadují, kdo bude jejich vůdcem, přijede k nim a povídá: "Nevyřešíme to až na cestě? Myslím, že je čas odsud odjet." Následně odcválá a vede svůj vůz zpět na stezku. Na koni jede v plné zbroji.

Rozdrub Makiace - 19. července 2009 17:04

Na pasece, připraveni k odjezdu Jakmile se mi povedlo naložit toho starého dědka, rychle si běžím posbírat pohozené zbraně - meč, štít, těžkou kuši a šipky do ní - opásám se a štít si zavěsím na záda, těžký samostříl nabiji a položím na dno našeho vozu. Pak jsem ještě ostatním pomohl strhnou stan a posbírat rozházené věci. Zatímco se tohle všechno pokouším stihnout, ostatní jsou již skoro připraveni k odjezdu - tedy až na ty, co se zdržovali s litím pálenky Raganovi do hrdla, nosu - ten to má teď snad až za ušima, že by mu je tím lihem chtěli umejt, cheche - a nešikovným vytrháváním šípu z ramenního pletence. Okolí jsem si moc nevšímal, ale zaujalo mě Chistosovo zkušené provizorní ošetření, třebaže tam zatím nechal šipku vězet, aby se tím nezdržoval. Až se zraním, tak si to nechám ovázat od něj ... Ten to asi docela umí. Když se pak ti Alrikovi lidé nešikovně a zbytečně zabývají vytrhnutím šipky (o dost nešikovnější místo zranění) z rány v Raganově rameni, na čele se mi objeví vrásky a neřeknu na tu hloupost nic jen s velkým sebezapřením a abych nevyvolával další zmatek a rozbroje. Proč to ti volové nenechají tomu poslovi? Ten vypadal, že ví, co dělá - takhle jsme zbytečně ztratili čas ... a chudák Ragan - kdo ví, jestli s tou rukou po tomhle zákroku bude ještě někdy moct hýbat? To jej chtějí zmrzačit? Vždyť ten Chistoso by to asi dokázal vypreparovat a nenadělal by takové škody ... fuj, pitomci ... grrr ... Od těch si radějc nic ošetřit nenechám. I když jsem se tedy zabýval věci, kterými nejsem běžně pověřen, byl jsem na voze připravený dříve než Michal a ostatní domrzačili Ragana, a tak mi nemohl nikdo nadávat za nedochvilnost.

Chistoso - 20. července 2009 18:08

odjezd docela rychle jsme se zabalili a připravili na cestu, ostatní kupodivu poslechli moje povely cha cha, tak mě přeci poslechli. vždyť sem je jen zkoušel. já se snad ještě stanu důstojníkem... vlastně proč ne, byly by peníze navíc..a zodpovědnost-tak to radši ne, nechte si zajít chuť honí se mi hlavou, když průvodce nadhodí volbu zástupce velitele. Hned se začnu chovat, jako by se mě to vůbec netýkalo a radši souhlasím s Alrikem Máte pravdu pane, dá se to vyřešit za jízdy

Acrat - 21. července 2009 09:06

Po boji Acrat po plynovém útoku ležel na zádech a snažil se splynout s okolím. Když dozněly poslední zvuky boje, vstal a s potutelným úsměvem se pomalu vrátil zpátky. Pak je naložen na vůz a kouká na ošetření svých spolucestujících. "Musíte mu tu ránu vyčistit, něco bych na to měl mít, vydržte..." řekl stařík a přehraboval se ve svých věvech. Vzhledem k tomu že ho opravdu asi nikdo neposlouchal, i když všem zachránil život, začal se ošetřovat sám. Z batohu vytáhl černý prášek, pár bylinek a kus nčistého hadříku. Nasypal kolem postiženého místa prášek, plivl na něj a přiložil kus listí. Jen to trochu zašumělo a pak se Acrat převázal. Pak se spokojeně rozhlédl po ostatních a usmíval se. Možná až nadlidsky šťastně.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 11:16

Mladík sotva dvacetiletý ležel ukrytý mezi keři, odkud pozoroval vojáky, kteří právě porazili je slavnou Brandovu bandu. Nechápal, jak se jim to povedlo, jak mohli porazit dvojnásobnou přesilu a ještě vyváznout jen s několika zraněnými. Zatímco se marně snažil přijít na něco, na co ani nemohl najít odpověď, neustále hleděl k místům, kde mezitím vojáci naložili své raněné na vozy a pomale se chystali k odjezdu. Viděl, jak jeden z jejich střelců přijel blíž ke skupince vojáků a něco jim řekl. Hned na to se rozpoutala okamžitá diskuze, avšak na tu vzdálenost nerozuměl přesně, na čem se vojáci domlouvají, takže se nedozvěděl, že se během boje jednomu z banditů podařilo těžce zranit jejich velitele a ani, že se právě Olaf stal i přes pár jeho protestů jeho zástupcem a velitelem až do doby, kdy bude poručík schopen převzít svoje povinnosti. Za chvíli hovor utichl a vozy se pomalu rozjeli. Vpředu jel muž, který před tím rozpoutal onu diskuzi a hned za ním někdo, kdo musel být podle všeho rytíř a vedle něj jel nejspíš jeho sluha. Hned za nimi jel první vůz, na jehož kozlíku seděl ten zmetek, co jej střelil do nohy. Za vozem jel druhý lukostřelec a vedle něho byl ten voják, který když se na palouku objevil ten dým, utekl na skálu. Poté následoval druhý vůz, na jehož kozlíku seděl poslední ze střelců, který také bojoval u vozu. Jako poslední jela už jenom malá holka, která se pozorně dívala kolem. Zanedlouho zmizel muži povoz z dohledu a on si oddechl, neboť se celou dobu obával, že ho zde vojáci najdou. Jakmile byli vojáci už nějakou chvíli pryč pomalu se postavil a s pomocí kopí, jenž mu sloužilo jako berla se pomalu snažil dostat na cestu, kde, jak doufal, snad najde svého koně. Bohužel pro toho muže lapků koně byli už pryč, když tam dorazili vojáci. Jak podle stop Wísril zjistil tak zde bylo asi dvacet koní a jejich stopy vedli směrem do lesa, kam na nich odjeli přeživší bandité, kteří s sebou odvedli i koně svých padlých druhů. Jelikož se však shodli, že lapky po lese honit nebudou, zamířili směrem do kopců. Cesta byla docela náročná, avšak naštěstí je nepotkalo za celou dobu jízdy nic zlého, takže kolem poledne konečně dorazili k průsmyku. Na rozdíl od celé cesty až sem, která vedla mezi stromy hlubokého lesa, zde rostlo několik roztroušených skupinek stromů a na druhé straně se klikatil potok, u něhož vedla cesta. Na této straně průsmyku byla cesta rovná avšak kdokoliv po ní jel, byl vidět už zdálky, takže vás průvodce pobízel ke spěchu.

Alrik z Talme - 22. července 2009 13:23

V průsmyku Když se konečně kolona doštrachá až k průsmyku, šlechtic si vydechne. Odsud už to půjde jenom z kopce rychle dolů na druhou stranu hor a pryč z těchto bandity zamořených míst. Jeho nedávná zkušenost s lapky nebyla moc dobrá. Zraněný Ragan, taky poručík a další lehká zranění. Naštěstí nikdo nebyl mrtvý. Naštěstí. Příště se snad s těmi lapky setkám až v doprovodu sta vycvičených vojáků. Takhle jsme měli štěstí, že jsme přežili.pomyslel si. Pak se šlechtic obrátí na průvodce a zeptá se jej: "Za jak dlouho dorazíme do nějakého města nebo alespoň do nějaké větší vesnice? Myslíte, že nás ti bandité za tu dobu mohou dohnat?" Michal seděl na voze a pokuřoval ze své dýmky. Občas zkontroloval Ragana, který teď neustále sténal a vrtěl se na voze. Co Michal věděl, tak Ragan už podobné věci přežil, tak snad přežije i tohle. Jarik nyní jel na koni vedle vozu. Ostražitě se ohlížel, zdali je bandité nepronásledují a zkoumal i porost po bocích cesty. Z předchozího boje vyvázl naštěstí bez škrábnutí a dokázal zabít několik nepřátel. Na což byl také hrdý.

Begox - 23. července 2009 16:46

Balení, na cestě Konečně je po boji. Oddechnu si a chvilku mi trvá, než se zorientuji a vydechnu.. Nejdřív se chci přidat k ošetřování raněných, když ale vidím, že se kolem nich motá dost lidí a s mými vědomostmi bych nebyl stejně nic platný, vydám se radši mezi raněné a mrtvé lapky. U každého se nejdříve přesvědčím, jestli je opravdu mrtvý, případně ho dorazím. Ani mě nenapadne, že bych měl cítit lítost nad ztrátou lidského života. Jsem voják, mrtvých jsem viděl už spoustu a můj vztek na útočníky teprve opadá. Mezi mrtvými seberu věci, které by se nám mohly hodit. Zbraně a štíty mě moc nezajímají. Můžou sice posloužit ke znovuvyzbrojení dalších lapků, ale nemáme dost místa na voze, abychom je uvezli. Sbírám proto jenom šípy a případně luky (kuše). Ty tu nechat nemíním, místo už se nějak udělá. Když zběžně prohlídnu bojiště a posbírám, co jen unesu, vrátím se k vozům. Chistoso zrovna rozdílí rozkazy. Sice se mi moc nechce poslouchat zrovna ho, ale stejně je to nejlepší řešení. Pustím se do zapřahání koní a pak poodjedu s vozem, abych udělal místo vozu šlechticovu. Na velitele jsem chtěl navrhnout Wísrila: Ale ten není voják a jistě by odmítl. Uvítám Damarův návrh a společně se nám podaří přesvědčit Olafa, že velení bude v jeho rukou. Skočím se ještě trochu opláchnout do rybníčka a napít vody před cestou. Potom už se vyhoupnu na kozlík vedle Acrata a zařadím se za odjíždějící šlechticův vůz. Cestou se ostražitě rozhlížím. Pokud je Wísrilův odhad dvaceti jezdců dobrý, mohli by nás někde překvapit. Naštěstí dopoledne ubíhá rychle a klidně. S Acratem jsem neprohodil ani slovo. Od chvíle, kdy nás málem zabil tím otřesným plynem, mu nemůžu přijít na jméno. Naštěstí, když jsem na něj střílel byl otočený zády a neviděl ani šíp, který ho zasáhl, takže netuší, že střelcem jsem byl já. Než dojedeme k průsmyku, křiknu na Damara a pošlu ho za Alrikem a Wísrilem. "Měli bysme někde zastavit, aby si koně trochu odpočinuli a napojit je. Možná by mohl někdo taky zkontrolovat zraněné. Zkus jim to vepředu navrhnout." Když odjede, dál se rozhlížím, kde by se dalo zastavit a jestli se někde nepohne nějaký lapka.

Pán Jeskyně - 25. července 2009 13:16

„Těžko pane, ačkoliv jich po boji dost uteklo, většina jich byla zraněná, takže se nejspíš teď někde schovávají a doufají, že jsme se nevydali za nimi. Bohužel pro nás to nemusela být jediná skupina, která se nachází v této částí lesa “ vyjádřil svůj názor průvodce a ve tváři se mu objevil náznak obav, které se mu nejspíš honili i v mysli. Na chvíli se odmlčel a pak odpověděl šlechtici na jeho první otázku: „Během dneška by jsme měli projet průsmykem a po úbočí hory sjet k jejímu úpatí, kde budeme muset přenocovat. Zítra touhle dobou, pokud nás cestou nepotkají další nepříjemnosti, bude z lesa venku a k večeru by jsme měli dorazit k malé vesnici na křižovatce dvou kupeckých cest, kde budete moci přespat v hostinci.“ „Tam se také rozdělíme, neboť jsem poručíkovi slíbil, že k té vesnici vás dovedu. Odtamtud už totiž vede cesta přímo do Argonu, takže mé služby již nebude potřebovat“ dodal po chvilce váhání Wísril a poté se zahleděl směrem k nedalekým křovinám. Brzy jste dojeli na konec průsmyku, kde jste se zastavili na rozlehlé louce, kde se k vám nemohl nikdo přiblížit bez toho aby jste si ho všimli. Byla to jen krátká přestávka na jídlo, během níž jste se také postarali o raněné. Bohužel poručík byl stále v bezvědomí ale na druhou stranu i přes všechna zranění zůstával na živu a občas se dokonce zdálo, že otevírá oči. Ani Ragan tou dobou nebyl při smyslech avšak u něj to bylo spíše důsledek alkoholu než zranění. Asi po hodině odpočinku jste znovu vyrazili na cestu z kopce, která ubíhala o něco rychleji než cesta k průsmyku. Několikrát byla cesta přerušena malou říčkou či potokem, které byli teď na jaře napájeny tajícím sněhem a ledem z vysokých vrcholů Brokenských hor nad vámi. Ačkoliv byla voda ledová, nebylo problém ji překročit, neboť ve všech případech byla voda sotva do výšky kolen a jelikož voda z ledovců byla čistá několikrát jste toho využili a napojili nejenom koně ale napili jste se i vy. Zatímco jste sjeli téměř k úpatí hor, slunce na obloze se rychle blížilo k západu, takže bylo jasné, že brzy bude načase hledat místo pro tábor. Na radu průvodce jste však pokračovali dál v cestě, neboť podle jeho slov už to byla necelá půlhodinka jízdy k místu vhodnému pro rozložení táboru. Než jste však dojeli k onomu místu, stalo se něco nečekaného. Ten kousek cesty, kde se to stalo, vypadal podobně jako všechny místa kolem, nichž jste během dnešního dne jeli a nic nenaznačovalo, že se zde na někoho narazíte. Cesta, která zde vedla kolem asi deset metrů vysoké skály vystupující ze země. Naproti ní bylo několik hustých keříků, které rostli ve stínu velkých stromů, jenž stáli kolem nich. Zatímco jste projížděli kolem skály, všiml si Wísril něčeho co upoutalo jeho pozornost. Ve skále těsně u jejího vrcholu bylo hnízdo, v němž muselo být několik vajec avšak jinak bylo prázdné a oba starostliví rodiče poletovali nad vrcholem skály, kde se snažili někoho zahnat od svého hnízda. Průvodce ze zvědavosti pozoroval to místo, aby zjistil, jaké zvíře se snaží přiblížit k hnízdu, avšak nějakou chvíli žádné neviděl. Z ničeho nic si však všiml opatrného pohybu a okamžitě si uvědomil, že na skále není zvíře ale člověk. Bohužel než stačil varovat ostatní, bylo pozdě. Zpoza stromů se vynořili muži, kteří na ně mířili šípy z luků a kušemi a cestu z obou stran zastoupili skupinky ozbrojenců. Na skále, kde Wísril zahlédl pohyb, teď stálo několik lukostřelců, kteří pozorně sledovali každý jejich pohyb. „Kdo jste a co tady děláte? Odpovězte nebo dám rozkaz svým mužům.“ křikl na ně muž, který vystoupil z řady. Okamžitě vás na něm upoutalo, že měl na sobě vojenskou brigantinu v barvách císařské armády a na levém rameni vyšitý znak jednotky, do níž patřil, z čehož bylo okamžitě jasné že je to voják stejně jako muži všude kolem . Olaf se naštěstí rychle vzpamatoval z úleku takže téměř ihned, jak jim muž položil otázku, odpověděl: „Pane, jsme vojáci vysláni z Brokenu, aby jsme doprovodili a ochránili jednoho učence při cestě do Argonu. Cestou jsme byli přepadeni a někteří jsou zraněni včetně našeho velitele.“ „Dobrá, pojďte s námi, odvedu vás k veliteli.“pronesl o něco vlídněji muž, který si teprve teď všiml zaschlé krve na Olafově prošívanici v barvách městských stráží, což oboje potvrzovalo jeho slova. Netrvalo dlouho a ocitli jste se ve vojenském ležení, kde poté co si velitel přečetl jeden z dopisů, který jste mu místo poručíka předali, a dopisy od Chistosa, se o vás vojáci postarali. Ze slov velitele jste se také dozvěděli, že císař se konečně začal zajímat o situaci v Brokenu a vyslal sem několik set vojáků, jenž mají pomoci vyčistit zdejší lesy od všech zbojníků. Ještě téhož dne bylo také rozhodnuto, že s Acrata i s jeho nákladem doprovodí dál šest jezdců a že Arvik, o kterého se postaral jeden léčitelů v jednotce, se svými muži se s vojáky vrátí do Brokenu což se nakonec týkalo i Chistosa. Druhého dne ráno se s vámi naposled rozloučili Wísril s Elean a poté vyrazili neznámo kam. Několik hodin na to vyrazil na cestu i Alrik, který se i nadále pokračoval v Acratově společnosti neboť cestovali stejným směrem. Rozdrub, poté co dostal od šlechtice slíbené peníze, zamířil k nejbližší vesnici v níž si chtěl odpočnout po náročné cestě.

Pán Jeskyně - 25. července 2009 15:16
	Konec dobrodružství

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR