Proroctví
hrálo se Denně
od: 02. května 2006 18:11 do: 05. října 2010 07:58
Dobrodružství vedl(a) Barbell
| |
 | Kdysi dávno bylo vyřčeno proroctví, které pravilo o nebojácné skupině, která se postaví zlu, obnoví rovnováhu a přivede do království dobro. Nikdo však nečekal, že to bude trvat tak dlouho. Nikdo nevěděl, zda ON je ten pravý. Proroctví pravilo, že jeden muž, nebo žena dokáže svrhnout krutovládu-ne zbraní, ale láskou, ne jedy, ale slovy.... Od vyřčení proroctví uplynulo 1000 let a nikdo se nenašel, aby vzdoroval Galbatorovi, nesmrtelnému králi Temného království-jakým ho on sám nazval... Jednoho dne, až přijdou zlé časy, uslyší každý z nich neznámé hlasy. Proroctví prastaré dává tu moc, hlasy ho dovedou království na pomoc! Bude sám, či bude jich víc? Jejich moc pak bude bez hranic. Lid osvobodí od neslýchaného otroctví, Tak praví nejstarší proroctví... |
| |
| Blížilo se jaro a lidé z vesnice Rossarom se chystali na obvyklou jarní činnost. Připravování polí na setí, přebírání použitelného osiva od nepoužitelného. Jednoho rána však přijeli do vesničky stráže a s nimi důležitě vypadající muž. Ten zastavil svého grošáka uprostřed Rossaromu a hlubokým, hrubým a nesmlouvavým hlasem začal číst úřední listiny. Obyvatelé Rossaromu! Vaše dluhy jsou obrovské! Již království dlužíte přes 500 zlatých! Pokud tento obnos nezaplatíte do příštího měsíce, král Galbator dá vypálit vesnici do základů a její občany pošle do dolů, aby odpracovaly to, co dluží. Hned nato sroloval listinu a zandal si jí do tortorny připevněné na sedle koně. Poté se celý průvod otočil a odjel po stejné kamenné cestě, po které přijel. Jakmile odjel i se svými kumpány pryč, z jednoho z domů vyšel starosta, kterému vesnice "patřila" . Zavolal si pár mužů, se kterými projednával finanční stav vesnice a nakonec se smutným výrazem předstoupil před shromážděné lidi. Přátelé! Začal velmi unaveným a skleslým hlasem. Mám pro vás špatnou zprávu. Nikdy nedáme dohromady tolik peněz. Poslední návštěva těch vydřiduchů nám úplně zruinovala rozpočet. Nemáme na zaplacení obilí, nemáme na přežití tohoto roku. Není jiné východisko, než nechat vesnici napospas Galbatorovi. Od vesničanů se začaly ozývat nespokojené hlasy, mručení, nadávky. Pokud ovšem... Pokračoval už tišším hlasem Se nenajde někdo, kdo by naši vesnici zachránil... s těmito slovy se otočil a odešel do jednoho z větších domů. |
| |
hmm to vyzera ako skvela prilezitost nieco zazit a vypadnut od tejto nudnej prace poobzeram sa po okoli a co najnenapadnejsie sa snazim dostat k tomu domu kam starosta zasiel a s trochou stastia sa zo mna stane hrdina no ale o tom neskor a zase by sa mi mohlo postastit ked uz nezachranim vesnici tak aspon mozno sa mi podari zdrhnut a zacat zit lepsie vojdem dnu do toho domu a poobzeram sa ako to tam vyzera |
| |
 | vesnice Sedím na hřbetu mého věrného společníkaa a poslouchám starostovy nápady a názory...i mluvu toho muže jsem zaregostrovala... sedím dál a hlavou se mi honí tísíce myšlenek... nejsem tu ani rok, ani jeden jediný rok, a už mi na těch lidech záleží...Jsem elfka z lesa...les je mým domovem a zvířata mými přáteli... Jako ty..vid? pošlu myšlenku Eriolovi, jednorožci kříženému s divokým koněm... Pomůžeme jim, co ty na to...vždyt tady už stenjě není, co na práci... přemýšlím dál a pak se seberu, a svyžným krokem dojdu až za starostou...dojdu až k němu...seskočím z Eiolova hřbetu a mírně se ukloním... Mé jméno je Lillian..nevím, jaké požadavky máte na ty, co mají zachránit tuto vesnici, ale ráda bych byla nápomocna a pomohla vám... dopovím svůj návrh, a čekám na starostovu reakci... |
| |
 | Vesnice Když přijede ten muž zrovna sedím na lavičce u mého domu..Začnu poslouchat co řiká Co že 500 tak to chci vidět jak tenhle dluh zaplatíme Když pak odjede a příjde starosta poslouchám jeho řeč tak jako jsem jeho řeč neposlouchal nikdy předtím.. Myslím že bych se aspoň mohl učastnit té zachrany vesnice. Přece jenom tak mrštnej člověk jako já se jim snad bude hodit Pak vstanu s lavičky a zajdu k starostovi kde už je Lillian.Lehkým pokynutím je pozdravím oba Dobrý den pane starosto...Mé jméno je Nutran...Chtěl bych se případně učastnit té zachrany naší milované vesnice.. řeknu a čekám na reakci starosty |
| |
 | poblíž rodinné farmy "Čau Magnusi," v potu tváře prohodí mladý chlapec přibíhající od cesty z vesnice, "to bys nevěřil, co se dneska ve městě semlelo!" Ve vesnici se taky něco děje? "Povídej, poslouchám!" Pokynu Triximu, chlapci od sousedství, aby si ke mě přisednul do trávy a nechám si vylíčit dnešní novinky. Tak to už jde do tuhýho. Nejraději bych odsud zmizel a šel si po svým, ale... co naši, přece tu nemůžu nechat nemocnou Martu. Hmm. Půjdu se na to podívat. Tohle by mohla být šance, připlést se tak mezi dobrodruhy, konečně bych ostatním ukázal, že nejsem žádná nula. "Hmm, to je zlý. Půjdu se podívat do vesnice, zeptám se starosty, jestli bych nemohl nějak pomoct, řekni, prosím, našim, že budu ve vesnici a at si nedělají starosti, kdybych se teď chvíli neukázal, ale to bych poslal po někom zprávu, jo?" Hodím si svůj oranžový pláš» přes ramena, opásám se tornou a rozloučím se s mávnutím s Trixem. Tak, vyrážíme!, rázně pronesu sobě pro povzbuzení a beru do ruky své vidle. Kroky mé v zamyšlení směřují do vesnice - není to daleko, ani ne čtvrt hoďky cesty přes pole. vesnice Rossarom, náves Ve vesnici po letmém zkontrolování toho, co se nového událo a změnilo, zamířím ke starostovi. S podivem okouknu hezkého jednorožce čekajícího před sídlem starosty a zaklepu na dveře, čekaje na přijetí. |
| |
 | Poblíž vesnice Rossarom Sbírám si kytky do vázy, vybírám ty nejhezčí a také co nedjéle vydrží, když najednou se kolem mě po cestě řítí jezdec s nějakou bandou, nejspíše lokajové krále Galbatora... Co tu zase chtějí? Jak já je nesnáším, ale jednou, jednou bude všechno jiné...a král uvidí!!! Celá až rudnu vzteky. Po chvíli se lokajové vrací. hm...asi tam moc nepořídili...dobře jim tak...nebo zase něco chtěli? Dokdy nás budou zdírat? Někdo už tomu musí udělat přítrž... Snažím se zapudit zlé myšlenky trháním dalších kytek, jakoby za to mohly...Náhle se na polní cestě objevil další jezdec, v oranžovém plášti. Co se děje? Něco se určitě děje!!! Rozběhnu se do vesnice. Nikde nezastavuji a letím přímo za starostou. Ten asi bude vědět nejvíce. Cestou potkám pár lidí, jak rozčileně a smutně o něčem debatují. Nezastavím se. Přiběhnu celá udýchaná k starostovému domu i s kyticí v ruce. Neklepu a hned vrazím dovnitř jako velká voda. "Starosto!!!Co tu chtěli?! Co se děje?" |
| |
| starostův dům, přede dveřmi Co se to tam děje? Slyším hlasy... tak na co čekat? Beru za kliku a stále čerstvě odhodlán se zapojit do pomoci, i když později pokud možno méně bezhlavě a bezmyšlenkovitě, otvírám dveře. "Dobrý den ve spolek," pozdravím a rozhlížím se po místnosti. |
| |
| U starosty Jakmile jste vešli dovnitř, byli jste uprostřed dlouhé chodby, která se táhla snad přes celý dům. Na stěně vyselo velké zrcadlo a pod ním bylo spousty rozházených bot - i dětských. Chodba končila u obrovské pracovny. Velký dřevěný oblouk, pod kterým jste vešli do místnosti poukazoval na "důležitost" tohoto místa. Za velkým dubovým stolem seděl postarší muž, který měl hlavu skrytou v dlaních. Když přijdete k němu a začnete jeden přes druhého křičet, prudce sebou škubne a začne si vás nevěřícně prohlížet. Jeho pohled nejprve spočine na Lillian, pak Nutranovi a následně na všech ostatních. Lillian? Nutrane? A vy? Vy byste dokázali zabránit Galbatorovi, aby naši vesnici nepotkal tak strašlivý osud? Začal mluvit velice unaveným a tichým hlasem... Starému muži se do očí vhrnuly slzy, které ukazovaly i navenek jeho dojetí. Opravdu nevím, jak vám poděkovat.... Ale nemohu vám nijak pomoci, nemůžu vám říct, kam máte jít, co máte udělat... Jediné, na co se teď můžete spolehnout je proroctví... Proroctví, které znají již generace lidí v naší vesničce. Ale pokud by bylo ještě něco, co by vám mohlo uniknout, skočte si za otcem Samuelem, měl by být ve svém domku u kostela, ten toho ví nejvíce... Starosta se rozpovídal tak, že chraplavý tón z jeho hlasu zmizel a teď už v něm bylo slyšet jenom čiré zoufalství smísené z kapkou šílenství. Cokoli uděláte, budete mít mou podporu, svolení, požehnání... Chvílemi to vypadalo, že starý muž ani neví, co povídá, ale když se zmínil o otci Samuelovi, vše začalo dávat smys. On jediný totiž věděl o proroctví tolik, kolik toho nikdo jiný neslyšel ani za celý svůj život. |
| |
Když poslouchám starostu, málem mi vhrknou slzy do očí. Věděla jsem, že je to s námi špatné, ale teprve teď jsem opravdu pochopila situaci, ve které se vesnice nachází. Kdybych tak mohla něco udělat... nějak pomoci... říkám si. Ale co vlastně zmůžu? Co umím? Nic, co by stálo za řeč... přesto se kdesi v mé hlavě ozývá neodbytný hlásek, který říká: A» jsi jakkoli slabá, je vždycky lepší se o něco pokusit, postavit se zlu, než jen nečinně čekat až přijde... Vždy» tohle... tohle je proti přírodě! S těmito myšlenkami zamířím ke starostovu domu. Ani pořádně nevnímám, co dělám, když beru za kliku. Teprve když vstoupím, uvědomím si pořádně, kde jsem. Promiňte, já jen... ráda bych pomohla... podívám se na přítomné a pak rychle sklopím oči. Corigen je mladá pohledná dívka. Dlouhé husté zlaté vlasy jí rozpuštěné spadají na záda. Z pohledné tváře září velké nevinné zelené oči. Oblečená je prostě a účelně. |
| |
| u starosty "Pardon, omlouvám se, dobrý den...Starosto, co se děje? Byla jsem mimo vesnici, viděla jsem královskou gardu. Co chtěli? ....Cože? Zachránit vesnici? No konečně! Mohu se přidat? Já jsem už o tom proroctví cosi slyšela, ale ne moc..." Najednou se zarazím, protože si uvědomím, že tu nejsem sama. Zastydím se a povím jen: "Pardon" Musíme k tomu knězi, musíme...Musíme už prostě něco udělat...I kdybych to měla zkusit sama nebo poshánět lidi z okolí... |
| |
u starosty hmm ale sa nam to tu rozrasta aspon bude nejaka spolocnost poobzeram si vsetkych ktory su tu Dobry den pan starosta ja by som chcel vediet co to je za ulohy a potom sa hccel vydat ju splnit upriamene sa zadivam do starostovych oci s velkym odusevnenym k tomu co sa tu deje a snazim sa tvarit velmy sucitne a ochotne i ked to bude dost tazke koli svojmu ciernemu plast s kapucnou na chrbte ale snad mi pomozu moje modre oci ktore vrhaju na mna tien dôvernosti a moje cierne vlasy ktore ktore su v cope |
| |
| u starosty Napětí se mi dere do žil, když procházím dlouhou chodbou, a vida před sebou postavu, zrychluji krok, abych snad nadvakrát nerušil příchodem starostu, který má teď asi plnou hlavu starostí. Před vstupem zaregistruji další postavy. Mno vida, přeci jen nejsem sám! V pracovně postavám okolo pokynu hlavou na pozdrav, starostu pozdravím slovy: "Dobrý den, já jsem Magnus od... vlastně víte, že? No, já se doslechl o tom královském výnosu a..." ztlumím, když zjistím, že během přípravy pozdravu začal starosta zdravit dříve příchozí. Tak Lilian a a Nutran, dobrá... Zaposlouchám se do příběhu a přemýšlím nad vzniklou situací. To není dobrý, jakmile se začne věřit na proroctví... tak to je na tom Rossarom hodně špatně. Má cenu tomu věřit? Má cenu to zkusit? Ale přeci nebudu čekat, jak dopadnou! Je potřeba jednat, měsíc... je tak krátká doba! Dobrá, zkusím se k nim přidat, uvidíme, co z toho bude, je vzrušující pomýšlet o... dobrodružství! "Nepěkné zprávy pro nás máte. Věřím, že kdybyste mohl, určitě... ano...," pokývu si pro sebe hlavou, snad v zápalu uvědomění se, "...teda mě není lhostejná situace Rossaru a hlavně našich, doma. Rád pomůžu zkusit, co se dá, ale...," poškrábu se na nose a přejedu párkrát rukou po násadě od vidlí hledaje čas pro další slova, "... to proroctví... slyšel jsem o něm, ale mluví se v něm o celém království a abych pravdu řekl, já ani nevím, jak sehnat těch... kolik... pětset zla»áků, natož pomoci zemi od tyranie. Samulela se rád zeptám," zarazím se na chvilku v uvědomění si své sobeckosti, "zeptáme, ale třeba bychom pro začátek mohli ty peníze nějak... někde... jinak...," hlas mi slábne a uvědomuji si, že tu jednak nejsem sám a hlavně, že jistě moudřejší ze zdejším mají co říci, než jen tlouct prázdnou slámu jako v mém případě. |
| |
| U starosty Ano..určitě bychom vám chtěli pomoct...že? Řeknu a rozhlédnu se kolem sebe a zachytím pohledy dalších příchozích... Myslím, že je rozhodně lepší to zkusit, než jenom sedět tady na zadku a čekat, jestli se nááhodou něco nestane... Pak už jenom sleduju příchozí a čekám, co se bude dít dál.. Mno..myslím, že bychom si ale měli pospíšit, jelikož na to nemáme celou večnost... |
| |
| U starosty Muž se na všechny podíval tím nejdojatějším pohledem, který kdy kdo mohl vidět a snažil se odpovědět na všechny dotazy, které padly na jeho osobu. Ale přátelé, jeden po druhém... začal potěšeným hlase, který poukazoval na štěstí, v které nedoufal ...Karcere, nevím, zda jsou to....jak to nazývaáš-úkoly. Je to dobrovolné poslání, pokud tomu mohu tak říkat. poté se zahleděl na dalšího-na Magnuse Drahý hochu, myslím, že tolik peněz neseženeme. A ty to jistě pochopíš.... Jediné, co se v tuto chvíli dá udělat, je doufat...doufat ve změnu, ve změnu v něco, nebo v příchod někoho... Oči se mu znovu zalily novým přívalem slz. A teď byste možná-pokud stále doufáte a chcete pomoci-měli jít za otcem Samuelem...On by vám to mohl vysvětlit lépe, než já... A utřel si stékající slzu do jednoho ze zašpiněných rukávů. |
| |
| U starosty když vidím jak starosta pláče..je mi ho líto..podám mu bílý kapesník, co mám za rukávem a kouknu se mu do očí... Notak, určitě se dá něco dělat..a kde je ten...ten samuel??? usměju se a snažím se tvářit optimisticky... |
| |
| U starosty Když starosta přijme kapesník a hlasitě se vysmrká, upře své vodnaté oči na Lillian a pronese Ale Lill, přece v kostele, nebo v jeho domku, který je u kostela....Vždy» za ním chodí skoro každý pro radu, copak to za ten rok, co tu jseš s námi nevíš? A upře na Lillian pohled, plný upřímnosti. |
| |
| u starosty já se radím s jinými...ale samozřejm ho znám, ale už jsem za ním děsně dlouho nebyla...nuže..měli bychom za ním vyrazit... Řeknu a trochu zahanbeně se kouknu na starostu.. |
| |
| u starosty "Já myslím, že bychom měli vyrazit za otcem," krátce se zamyslím a projedu pohledem ostatní, jestli se mnou souhlasí, "sem se můžeme přeci kdykoliv vrátit. Pane starosto, kdybyste pro nás něco mohl udělat - kdyby ještě třeba někdo přišel, jestli byste mu o nás neřekl a neposlal ho za náma... třeba pak dohromady něco vymyslíme, každá ruka bude zřejmě dobrá." Co si dělám za iluze? Měl bych být rád, že tu teď nestojím sám, ale třeba někdo další... váhající... ne... pokud někdo váhá, tak jen zda uteče, tedy spíše kam... hmm... Odvrátím zrak, prohlížím si v zamyšlení špičky svých bot a poté pokračuji: " Takovejch peněz, to snad není možný! Přeci na tom nejsme tak špatně, ne? Mě to přijde divný...," tolik peněz... to je divný... takhle najendou?... jestli to na nás starosta nehraje... ne, nevypadá na to, co mě to vlastně napadá?, "máte pravdu, jenom peníze by to asi nevyřešili - kdo ví, kdy by přišli zas. Ale.. co mi proti nim zmůžeme?" Zoufale si povzdechnu a polohlasem, spíše pro sebe, dodávám "Ano, ano... proroctví...." a současně při těchto slovech zabředám do svých zmatených myšlenkových pochodů. |
| |
u starosty hned ako povie ze za kym mame ist tak sa na päte otocim a vijdem von a dalej za otcom samuelom a razim si cestu po dedine a este ked sa otocim u starosty tak cez plece poviem ostatnym nie je cas |
| |
U starosty Když mě nikdo nevyhodí, přestanu hypnotizovat podlahu a nesměle se podívám na starostu. Pokud můžu nějak pomoci, jakkoli... udělám, co bude v mých silách... řeknu a jen doufám, že to nebude znít hloupě a dětinsky... Jakýsi hlásek mi sice pořád říká, že já toho asi moc nesvědu, ale umlčím ho. Musím si věřit, doufat, že ve mě něco je... jinak můžu jakýkoli pokus o pomoc rovnou zabalit... Půjdu s vámi. dodám směrem k ostatním, trochu nejistě. Může nám proroctví pomoci? |
| |
| U starosti Stojím trochu v zádu ze všemi příchozími.. Do diskuze se nějak moc nezapojuji jen poslouchám dotazi ostatních příchozích No doufejme že to s tím proroctvím bude pravda Jakmile si všimnu že starosta už brečí No ten je na tom hodně špatně Pak kouknu na ostatní No já teda taky myslím že bychom měli jít za otcem řeknu a přejedu pohledem po ostatních.Pochvilce se rozejdu ke dveřím Ja když tak počkám venku řeknu ostatním.. Jestě se otočím ke starostovi Nasledanou pane starosto a vyjdu ze dveří.Zavřu za sebou a jdu ven na čerství vzduch.. Venku si sednu na lavičku nebo jestli tam nikde není sednu si na zem a čekám na ostatní Jak naše vesnička mohl sakra nabrat tak obrovskej dluh Vzhled Jsem vysoký asi 180 cm...Mám kresší hnědý vlasy..Obličej docela sympatický se zelenýma očima..Jsem strašně ohebnej a mrštnej člověk.Jak už hodně lidí poznalo. Povětšinou na sobě mám hnědou košili a černý plátěný kalhoty.Vyšší kožený boty. |
| |
| u starosty teprve když za sebou uslyším nějaký mužský hlas, otočím se, a spatřím muže..kterého jsem znala jenom od pohledu...Pak se sebral..a vyšel ven... Rozloučila jsem se s e starostou a vyšla ven za Nutranem... Došla jsem až k němu a Eriol se ke mě hned připojil, šel za mnou, jako pejsek a dělal přesně to, co jsem dělala já... Ahoj...těší mě..já jsem Lillian Řeknu a podám Nutranovi ruku.. Znám tě jenom od vidění, ani jsem neměla příležitost si s tebou nějak promluvit...Jo..a tohle je Eriol... při těchto slocech ukážu na mého společníka, a ten hlasitě odfrkne... |
| |
| Venku u starostova domu Když ke mě přijde Lillian vypadám trochu překvapeně,ale pochviličce jsem zese normální Rychle vstanu a podám Lillian taky ruku Taky mě těší já jsem Nutran řeknu.. Když lil¨lian ukáže na jejího společníka kouknu na něj a trochu se usměju Hmm pěkny stvoření..Takový jsem v žívotě neviděl.Není to nahodou jednorožec řeknu a tázavě kouknu na lilian |
| |
| U starosty Chvíli stojím, pozoruji a poslouchám co se děje kolem mě. Pochopila jsem snad dost. zdá se, že ti vydřiduši, přišli zase pro peníze.....nedivím se, že ve vesnici už žádné nejsou.....je dobře, že se našlo pár lidí, co se alespoň pokusí s tím něco udělat....Do starostova domu jsem vletěla jak velká voda a přitom mi nikdo nevěnoval ani špetku pozornosti....Situace bude dost vážná....No jo, holka, kdo by jí bral ......pro mě za mě, já s nimi půjdu, a» se jim to líbí nebo ne..... Beze slova opustím budovu.... |
| |
| venku To je jednorožec křížený s divokým koněm...jsme spolu už od malinka... Řeknu a usměju se...pak se rozhlédnu kolem.. Jak ty jsi se vlastně dostal do vesnice??? Jsi tu už od narození? |
| |
| venku Ano, našli jsme si k sob+ cestu...no..já žila v lese, pak už jsem ale chtěla zkusit něco nového, tak jsem přijela sem..lidé mě tu přivítaly s otevřenou náručí, a tak jsem tu zůstala...jsem tu..asi rok..ale po mym domově se mi přece jenom občes zasteskne... Řeknu a pak se trochu smutně podívám směrem k lesu... A ty tu nemáš rodinu? Já jí stratila už jako malej parchoš...musí to být krásný mít rodinu... Řeknu spíš tázavě než jakkoli jinak a zvídavě si Nutrana přeměřím... |
| |
| Venku Trochu pokynu hlavu Tak to máš docela štěstí..Byt takhle dlouho s tak krásným stvořením řeknu ještě jednou si prohlídnu jednorožce Je opravdu pěknej Pak znova kouknu na LillianNe ja tu nežiju celej život jsem předtím žil v jiném městě.Pak jsem se přestěhoval se kdy to už ani nevím.A ty zeptám se |
| |
| u starosty První krok bývá vždy nejtěžší, takže... hurá do toho! Zvedám hlavu a poněkud nesměle pronáším na kolemstojící: "Tak jak...," zastavuji se v napůl vyřčené větě, když zaslechnu poznámku neznámého člověka, není čas, to ne, ale... zbrklost nám stěží pomůže, "počkej, příteli," pronesu k onomu člověku, "myslím, že..., ne, má pravdu, měli bychom tu starostu nechat a domluvit se venku, chudák, vidět plakat starostu, ne, nemůžeme ho bombardovat dotazy, ne, zatím ne, teď ne. Nechám napůl vyřčenou větu vyznít do ztracena a následuji onoho člověka ven. Tam se zastavím a přemýšlím, co dál. venku Muž se dá do hovoru s elfkou a po pár vyměněných větách se k nim přidávám i já. Měli bychom držet pohromadě, co říkáte? Tohle vypadá jako dost velký sousto pro každýho z nás - nespojíme své síly dohromady? Když tady tak stojíme?" Rozhlédnu se kolem sebe, "No, jestli souhlasíte... já jsem Magnus, asi vám připadám jako malej klučina, co," po delší době se usměji a humorná nota osvěží starostmi obtíženou mysl, "ale ve skutečnosti patřím k rase kudůků, máme s našima farmu tam za kopcem, jak tam teď máme kukuřičné pole," zvídavě se rozhlédnu a prohlížím si ostatní, "já myslím... neznáme se?" Vrhaje neurčité pohledy směrem k zastupkyni něžného pohlaví pokračuji: "já bych se vsadil, že... ale co to plácám. Nevím přesně, jak bych vám... no... teda nám... pomohl, ale... já... celá ta situace mě zaujala... proroctví... co když to je pravda? Můžeme to být my? Zajímám se o takovýhle věci! Čtu knížky, já..." Nebuď už trapný...to tu nikoho nezajímá, najednou utlumím svůj gradující projev odhodlání, zavřu pusu a každý, kdo mě vidí asi cítí, že se cítím trochu provinile. Krátký projev následovaný pauzou dovoluje ostatním si mě prohlédnout - vidí zralého kudůka, přes tři stopy vysokého, v kožených hnědých kalhotech, v bílém trikotu, s nápadným oranžovým pláštěm a tornou, s nedbale rozcuchanými plavými vlasy opírajícího se o udržované a zřejmě s péči opatrované vidle. |
| |
| Na ulici Vyjdu ven z domu a pořád přemýšlím. Jsem pevně rozhodnutá, jen nevím jestli se jít domů vybavit na cestu a říci to rodičům, nebo jít za ostatními ke kostelu. Proč mě ignorují? Že jsem dívka? pchch...Jediný kdo alespoň zaregistroval, že jsem tu také, je ten prcek s těmi vidlemi.....No však oni mně jednou začnou brát vážně.... Uvědomím si, že mám v ruce pořád kytici lučních květů. Rozhlídnu se komu ji dát, či kam ji zahodit, nakonec si ji ponechám a vyrazím směrem ke kostelu..... |
| |
| venku No..ano, nějak jsme si k sobě našli cestu..je to moje všechno..a to doslova...No, a já jsem tady asi rok, přišla jsem sem z lesa..už mě to tam nebavilo, a chtěla jsem zase zažít něco nového, a tak jsem se sebrala avyrazila , kam mě Eriol odnesl..a von mě donesl až sem...lidé mě tu přijali a tak jsem tu ted zůstala...ale po domově se mi někdy dost zasteskne... Řeknu a kouknu se smutně k lesu... A ty...ty tu máš rodinu??? Já jí měla jenom jako malinká, pak..mi rodiče zemřeli...ale na víc se neptej...musí to být krásné mít rodinu..hmmmm.. Řeknu zvědavě a koukám při tom na Nutrana.. |
| |
| Venku Pořád koukám na lillian a poslouchám jí Ne ja rodinu nemám už dávno ne..Moji rodiče byly strašně chudý tak mě jako malího vyhodily na ulici,ale já jim to za zlí nemám aspoň jsem se naučil jak to chodí v životě dořeknu to zrovna když výjdou Adrien a Magnus Zrovna se začne Magnus přestavovat No když už jsme v tom představování já jsem Nutran řeknu a usměju se pak zase poslouchám No kolem vaší farmy jsem určitě už šel pak přejedu pohledem ostatní No myslím že bysmě měli počkat na ostatní co jsou ještě u starosty a pak bychom mohli jít k tomu otci ne řeknu |
| |
| venku "Jsem pro všemi deseti, nebudeme přeci Otce rušit po jednom. Navíc... zmatek by nám v ničem nepomohl, že?" Sleduji, nepřichází-li někdo další. "Počkej," kvůli větší vzdálenosti od dívky s hezkou luční kyticí v ruce, "nechceš jít s náma?" Otočím se k Nuztranovi: "Jó, já si říkal, že jsem tě tu už někde viděl! A ty jsi z jaký části? Že to bylo... minulé žně, ne? Předtím, než přišla ta bouřka... ano, určitě!" |
| |
| Venku pardon...já jsem Lillian...těší mě..ano samozřejmě, musíme držet pohromadě..ale vevnitř byl děsný hluk...tak jdeme? Zeptám se ostatních a všechny si je prohlédnu, skoro všechny je znám od pohledu, ale ani s jedním se neznám osobně... pak zase přejdu k Nutranovi... To je mi líto, to s..no..kdyt víš, nechtěla jsem ti nějak ublížit, nebo se tě dotknout..mě rosiče zabili... Řeknu amutně a pak už pokračuju dál v cestě na hřbetě mého koně a čekám, jestli někdo něco neřekne... Taky si všimnu drobnější dívenky, co šla hned v předu... Co ta je zač? Má kuráž, to se musí nechat..ale kde ta má rodinu? |
| |
| Když se všichni poznají, oředstaví, ale ještě předtím vyjdou od starosty, vydáte se přes náměstí a dál po kamenité cestě až na jeden kraj vesnice, k malému kopečku, na kterém stojí osamocený kostel s domečkem a okolo je hřbitov-malý, nenápadný....... |
| |
| Před kostelem Zpomalím a ohlídnu se. Zdá se, že ostatní už jsou mi v patách. Tak na ně počkám..... Ten Magnum, nebo jak to říkal, že se jmenuje, když jsem procházela, je docela zábavný.... Kousek se vrátím, podám mu kytici se slovy: "To je pro vás....Já jsem Adrien" Chce se mi smát, když ho sleduji, jak se tváří. |
| |
| venku Vzrážím po boku skupinky směrem ke kostelu, cestou přemýšlím, že vesnice není vlastně tak velká, aby jsme se nejspíše všichni už asi někdy jednou viděli. Před kostelem zahlédnu dívku s lučním kvítím, otáčí se, čeká a... ona jde... ke mě! "Ahoj, já...", stihnu řící, než mě dívka nečekaně předá květiny a představí se, "jsem Magnus." Svět se mi na okamžik zastaví, když si uvědomím, že mi poprvé dívka předala kytici.Teeda... Nevědomky se zatvářím dost překvapeně, což dívku očividně potěšilo. "Děkuji!" |
| |
| před kostelem "Těší mě...", pokusím se tvářit již nikoliv rozpačitě a překvapen, "rád poznávám milé lidi. Co si o tom myslíš, že je to bláznivé? Takhle zčista jasna... partička vesničanů a... proroctví? Ne, to nebude na nás..." na chvilku se odmlčím, "ale každá stopa, by» jen pověrčivá, se hodí!" "Kéž by tak stačilo zakroutit tím správným krkem! Kdo má tohle na svědomí? Král? Má on čas se věnovat každé své vísce, když bude mít sotva čas se věnovat svým... ", ztlumím hlas, aby neuteklo žádné slovíčko k neznámým uším, "utěšitelkám?!" |
| |
| Před kostelem K Magnusovi s bezelstným úsměvem:"Rádo se stalo, jen teď nevím, co s ní budete dělat...?" K ostatním:"Tak co? Jdeme dovnitř? Moc času nemáme...." Ke konci si uvědomím, že jsme poblíž hřbitova a stiším hlas. Nechci jít první, ne že bych se bála nebo styděla, ale nesluší se to... |
| |
| "Co je bláznivé, pane Magnusi? Proroctví? Možná ano, ale věřit něčemu, posiluje....To jste z knih nevyčetl?" |
| |
| před kostelem "Co budu dělat?," vrátím se k oprávněnému dotazu Adrien ohledně kytice. "A víš, že ani nevím? Jsem tak mile zaskočen... udělala mi radost, vážně! Bylo to tak... zvláštně překvapivé, milé a ... bláznivé!" Detailněji si prohlédnu kytici a nakonec odpovím, "jestli ji nedám pro radost někomu dál, tak ji odnesu mamce domů, kdo ví, kdy se sem vrátíme! I když... kdo ví," opět se zasměji, tentokrát však již více uvolněněji, "co vlastně bude, že?" Rozhlédnu se po ostatních, ale zaujat dívkou pokračuji v tozhovoru: "Každopádně si tě teď budu pamatovat jako Adrien, dívka s kvítím, jestli dovolíš," a poněkud nervózně pohlédnu na své vidle: co si tak myslí o mě? Ale my ji ukážeme, my nejsme blázni, my ne! "Eh, co jsi říkala?" Lupne ve mě, když dívka vysloví přesně to samé slovo, na které jsem teď myslel - bláznivé! "Já myslím... podívej se! Jednoho dne... odskočivši se od své denní práce, alespoň v mém případě, se partička neznámých lidí vydá... to je přeci stejně bláznivé jako proroctví samo, ne?" |
| |
| Před kostelem Zajímavý člobrdík, ten Magnum...Magnum? Ne, jinak to říkal...Magnus? Zvláštní, že ho neznám... "Pane Magnusi, vy jste z naší vesnice? Nezdá se mi, že bych vás znala.....vás bych si určitě pamatovala....Nemohla bych vám tykat? Ostatní více či méně znám, s těmi si tykám....Bude vám to vadit?....Viď, že ne?" Přijdu úplně k němu a políbím ho na čelo. Usměji se a pravím: "To je na to naše tykání, jo?" |
| |
| před kostelem Jsa nečekaně políben okamžitě lehce zčervenám. Ostatní se určitě smějou, jak jsem pr»avý... vždy» se musela tolik naklonit, jé, to muselo vypadat legračně! "To je jasná věc," beru Adrieninu ruku do dlaní, políbím ji a zahledím se jí zpět do očí, "já jsem... takovej pros»áček, omlouvám se, že jsem vám... co to plácám... hehehe...," pokouším se humorným tónem zlehčit lehce trapnou situaci, do které jsem se svou řečnickou neopatrností dostal, "že jsem ti... teda se tě sám dřív na totéž nezeptal." Nechám plácání, nadechnu se a klidným hlasem pravím: "Takže přátelé? Výborně! Přeci je dnešní den něčím krásným! Ale pojďme do kostela, měli bychom si vyjasnit to proroctví, vidím, že jestli společně vyrazíme pomoci Rossaromu, tak to nebude nudná cesta!" |
| |
v kostole vojdem do kostala a velmi lahkou a sviznou chodzou idem hned za otcom Samuelom hned ako sa k nemu dostanem tak uputam jeho pozornost Dobry den pozrem sa na neho poslal nas pan starosta s tym ze vy viete nieco viac o proroctvy |
| |
Podívám se na starostu a pokusím se o povzbudivý úsměv, ale moc se mi nepodaří. Nashledanou. rozloučím se nakonec, když všichni odcházejí a vyjdu za nimi. Nejdřív je mlčky následuji a sbírám odvahu se s někým pustit do řeči. Nakonec se osmělím a přejdu blíž ke skupince. Nesměle se usměju. Jsem Corigen. představím se. Moc ráda vás všechny poznávám. |
| |
| před kostelem Už už mám nutkání jít se skupinkou do kostela, když zahlédnu dívku, kterou jsem u starosty také určitě viděl. "Ahoj, Corigen, já jsem Magnus," slušně a s úsměvem odpovím, "také mě těší. Půjdeš s náma společně za Otcem? Neznáš ho nějak blíže, tak nějak nevím, jak ho oslovit. Přijde mi blbý se ho ptát na proroctví, když mi čouhá sláma z bot... ale třeba se k němu ještě nedostalo, že král požaduje takovou hromadu peněz. " |
| |
| Před kostelem "Ty neznáš otce Samuela? Pak se nedivím, že jsem tě ještě u nás ve vesnici neviděla. Otce Samuela zná každé malé dítě. Je trochu podivín, ale velmi moudrý muž, má už sice svůj věk, ale pořád mu to myslí docela dobře, pokud vím. Prostě zaklepeme, vejdeme pozdravíme a někdo ze starších řekne, že nás poslal starosta a proč a tak....to je snad jasné, ne? Otec Samuel má hodně knížek, třeba si s ním budeš rozumět." Vmísím do hovoru Magnuse s Corigen. ale měli bychom už opravdu jít....kde je Karcer? vlastně on už šel dovnitř, ale do kostela...co si myslí, že tam pořídí? Otec Sam bude asi doma... "No zdá se, že už jsme tu všichni...pojďmě...." Povím a zabouchám na dveře domku. |
| |
| u dveří Samuelova domku "Takhle, jako znám, ale,", prohodím k Adrien pomalu se přesunujíc ke dveřím, "nějak si moc nerozumíme. Byl jsem pro něj takový... zlobivý káčátko. To, co já čtu...", přiblížím se k Adrien a jen zlehka pokračuju, "za to by mě nepochválil. To jsou samý hokus pokusy. To má k víře, čistotě a svatosti hodně daleko. Proto, víš, asi se budu raději držet v pozadí, abych snad Otce nepohoršil." Snad bude Adrien i nadále na mé straně, vypadá ale důvěryhodně. Rád bych ji přesvědčil, že to, co zkoumám nejsou jen nesmysly, ale... mě se ještě zatím nic nepovedlo! A teď.. není čas na pokusy! Budu ale muset domu pro věci. Nebo že byc se zeptal Otce? Třeba když jsem teď staršía dlouho jsme se neviděli, tak bude... ehm... tolerantnější. Adrien zabuší za dveře a po krátkém ostychu si přeci jen stoupnu vedle ní. Uvidíme. Snad si nikdo nevšim mé nejistoty. |
| |
 | nedaleko kostela Postava, jenž se zvedla u staré košatého stromu byla už na pohled děsivá. V ruce má veliký kyj se skvrnami zaschlé krve. Nikdo nemůže pochybovat, že je to válečník. Zrovna se probudil a vstal. Z mošny vylovil kus polotvrdého chleba a chroupe ho. Na sobě má takovou podivnou bederní roušku a na sobě starou špinavou rozdrbanou kostkovanou košili. Na nohách obyčejné topánky. "Aaaa ... " protáhnu se rozhlídnu. "co je to tam za skupina ? muset jít koukal ..." a už mé kroky směřují ke kostelu. u dveří Samuelova domku "Bít divná tolik lidí stát tu ... " odmlčim se a dodám "já zdravit tu každá" a zazubim se, jako že nemám zlé úmysly. |
| |
| přede dveřmi Samuelova domku To přeci není ozvěna bouchání... co to slyším? Otočím se směrem ke starému košatému stromu. Jejda... krollisko... no jo, kdo by neznal Pindora! Ne... od V... Ventor! Co ten tu dělá? "Jé, ahoj!," mávnu na krolla, jako bych ho snad znal, dříve chodíval pomáhat do lesa kácet stromy, teda mě to alespoň tak přišlo, ale co ten kyj? Že by se v lese zase přemnožili vlci a on jim nějak pomáhal? Uvidíme..., "jak to jde v lese, teda, ještě tam děláš?" Hora svalů by se nám asi hodila, rozhlédnu se po naší skupince, já toho moc nezmůžu. Ale... bude si rozumět s Otcem? Co ten kyj? Nebude lepší počkat venku? |
| |
| přede dveřmi Samuelova domku "No nazdar prcku " usměju se. "Teď nepotřebat já v les " a zakroutim hlavou, jako že to je jasný. "Trochu se protahovat" a pochlubim se svym kyjem a "a trénit pro boj ... vlk občass přijít a to pak legrace" a snažim se ladně zamávat kyjem. "Legrace ... muhehe" a položim si kyj na rameno. "Co vy tu dělat ?" podrbu se na hlavě. "Všichni potřebovat Sam ? to divná" a podrbu se znovu na hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro V kostele nikdo není, jenom oltář, na kterém plápolá pár svíček a staré varhany, tyčící se do ohromné výše. |
| |
| Před domkem u kostela Najednou, z ničeho nic se se skřípotem otevřou dveře domku a z nich vyjde starší muž. Má dlouhé stříbrné vlasy sahající kousek pod ramena a přátelské modré oči, na kterých má nasazené brýle. Je oblečen v dlouhém kdysi snad tmavém, sepraném hábitu, který je na rukávech a na spodní části otrhaný. Všechny si přeměří pobaveným pohledem a teprve když si z nosu sundá brýle vyvalí na všechny přítomné oči a začne je vyjmenovávat s lekými záchvěvy smíchu v hlase vaše jména. Adrien, Corigen, Lillian,... Když dokončí výčet dívčích jmen, jeho údiv už dál neskrývá a velice rychle pokračuje: ...Magnus, Nutran.. Nakonec mu pohled padne na nepřéhnutelného krolla ...á, Wendor! Muž zaklapne knihu, kterou doposud držel otevřenou v levé ruce a s širokým úsměvem si přohlíží všechny návštěvníky. Nakonec, i když ne v poslední řadě pozdravil a pokračoval: Myslím, že jste nepřišli jen tak na návštěvu, nebo se mýlím? A přísně pohlédl na Magnuse, přičemž se mu nebezpečně zajiskřilo v hlubokých očích... |
| |
pred domom sakra ja som ale blby ja som uplne vedle rychlo vybehnem z kostola abezim k jeho domu tu su vsetci a ja som si myslel ze budem ja ten co bude prvy no to je v keli teraz vyzeram ako najvecsi blbec trochu sa vydycham a pocuvam otca |
| |
| Před Samuelovím domkem Když k nám příjde Wendor s usměvem na tváři na něj kouknu Ahoj Wendore řeknu skoro ve stejnou dobu když vyjde otec Samuel Dobrý den otče Samueli řeknu a mírně se ukloním na pozdrav Máte pravdu nepřišli jsme jen tak na navštěvu řeknu a chvíli se odmlčím Poslal nás starosta jestli byste nám neřekl něco přesněji k proroctví.Přece jenom to určitě znáte lépe než mi všichni dohromady řeknu velmi přesvědčivým hlasem No doufám že to nevyznělo nějak blbě |
| |
| před domkem Otci se zablesknou oči a pak jenom s úsměvem řekne: Za normálních okolností bych vás pozval dál, ale... změří si pohledem Wendora ...myslím, že je hezky a tak můžeme zůstat venku. Otec Samuel i přes svůj věk hbitě vběhl do domku a hned nato přinesl postupně 8 židlí, které postavil do prostoru na plácek před domem. Posaďte se! Vybídnul vás a sám se usadil do tmavě červeného křesla. Takže proroctví! znovu se zvednul z křesla a než bys řekl Rossarom, byl zpátky i s nějakým svitkem pergamenu. Znovu se usadil do křesla a pozoroval všechny přítomné snad půl hodiny bezeslova. A co přesně vás zajímá? pronesl, když už bylo na mnohých vidět, že déle nevydrží. |
| |
před domkem posadim sa a pozrem na Samuela a ked sa opyta tak sa trochu poskrabkam na lakti hmm no vsetko co sa nam hodi a co mozme vediet a co viete odpoviem na jeho otazku a zamyslene sa zahladim do travy a este vsetko ostatne takze ...... ....... vsetko odpoviem |
| |
| Před domkem Na Samuelově tváři se objeví pobavený úsměv. Všecho, drahý příteli, podívá se na Karcera všechno říct nemůžu, protože vše nevím. A jeho tvář se rozjasnila pobavením. Mám návrh, vy se budete postupně všichni ptát a já vám budu odpovídat! Každý mi může položit dvě otázky ohledně proroctví a já na obě odpovím. krátce pak dodal pokud ovšem...budu znát odpovědi... Po těchto slovech na něm bylo vidět, že je nadmíru spokojen. |
| |
| Před domem Sednu na nejbližší židli co je u mě.. Posadím se tak aby se mi sedělo co nejpohodlněji Kouknu na samuela a poslouchám jak se ptá co chcem slyšet.Už chci odpovědět,ale začne mluvit Kancer s kterým v podstatě souhlasím tak jsem pokynu hlavou na znamení souhlasu.. O odpovědí samuela že mužem říct dvě otázky každy Tak jo řeknu No jo ale na co bych se měl zeptat..Ja to proroctví nějak moc neznám nebo spiš znal jsem ho,ale už si ho nepamatuju a trochu se usměju. Čekám kdo jako první začne pokládat ty dvě otázky |
| |
| Před domem Sedím na židli a s otevřenými ústy poslouchám, o čem se družina s otcem Samuelem baví. Otce Samuela si velice vážím, protože byl na naši rodinu vždy hodný a nejen na ni. Myslím, že jen málokdo by mohl o otci říci něco nepěkného... On v tom habitu snad i spí? Ještě jsem ho neviděla oděného v něčem jiném... Podivím se sama pro sebe. Najednou si uvědomím, že pánové nějak ztratili řeč. Znovu se snažím si vzpomenout na slova o proroctví, která mi říkávala moje babička.... "Pokud ostatní dovolí, já bych měla jeden dotaz, Otče. Jak se naučit naslouchat tomu hlasu, o kterém vypráví proroctví, nebo co, či koho představuje?" |
| |
Před domem Když přijde otec Samuel, a Nutran se ujme řeči, jen se na Otce usměju. Otce Samuela si velice vážím a podle toho, co vím vždycky všem pomáhal, ale jsem ráda, že nemusím mluvit za ostatní. Usadím se a nijak na sebe neupozorňuji. Stahuji se do pozadí, tak, jak to mám ve zvyku. Vždycky jse radši poslouchala, než mluvila... Každý dvě otázky? Ale na co se budu ptát? Zamyslím se a snažím se vzpomenout si na všechno, co o proroctví vím. |
| |
| před domem Otec chvíli naslouchá a nakonec, když padne první otázka proplete prsty a zahledí se na Adrien. Po dlouhé chvíli ticha konečně promluví: Adrien, hlasy, těm se neučíš naslouchat...Ty si tě najdou sami, a pokud seš TY, nebo kdokoli jiný z vás ten, kdo má vykonat to, co proroctví říká, uslyšíš je již brzy... Snad záměrně se otec Samuel nezmiňoval o přesném znění proroctví, snad proto, že čekal na další otázky, které ho zajímaly... |
| |
| před domem "já tebe zadravit Sam ... " zamyslim se a opravim "teda Samuel Otec". Znovu se usměju ... muhehe ... "Já mít dotaz " a dávám otázku do hromady a pak vyhrknu "já nevět proč mi tu teda jako bát ééé bit..." odmlčím se, abych nabral dech a slova. "jaká proroctvá ? a o čem to mluvit vši tu ?" a "a proč mít dva otázka a ... a ..." a vlastně ani nevim na co se chci zeptat. Konečně si sednu. Na zem, protože židle je moc malá pro mojí velkou ... zadek. A těkám očima po všech kolem. |
| |
| před domem Otec Samuel se pousměje a podívá se na Wendora. Příteli.... začne mluvit a jeho úsměv se stále rozšiřuje. Toto byly otázky tři, ale protože jsi to ty, řeknu ti to. Na chvíli se odmlčel a podíval se i na všechny ostatní. Jde o proroctví, které kdysi dávno řekla jedna z králových vědem. Pokud se nepletu, tak to bylo takhle: Jednoho dne, až přijdou zlé časy, uslyší každý z nich neznámé hlasy. Proroctví prastaré dává tu moc, hlasy ho dovedou království na pomoc! Bude sám, či bude jich víc? Jejich moc pak bude bez hranic. Lid osvobodí od neslýchaného otroctví, Tak praví nejstarší proroctví... Pak už se ta žena nikdy neprobrala, protože jí to velice vysílilo. Ale další z těch, které měly moc a sílu dodala ještě toto: Z vesnice Rossarom ti neznámí dorazí, slovy, ne zbraněmi království porazí... Za to jí dal král uvěznit a Rossarom od té doby hlídá jako ostříž. Na chvíli se odmlčel a znovu se pohledem dostal k Wendorovi. Nevím přesně, o čem mluví, ale myslím, že ty zlé časy, o kterých mluví to proroctví jsou tady, a tito lidé si myslí, že právě oni by mohli být ti, o kterých se mluví. pousmál se a dodal A dvě otázky proto, že to musí každému stačit, už jenom proto, že se musí naučit správně formulovat své věty, přání... Dokončil otec Samuel odpovědi na Wendorovi tři otázky a čekal na dalšího, který se zeptá. |
| |
| před domem Na příchod Otce Samuela reaguji mlčky. Poslouchám ostatní a tvářím se, jako bych na mistě ani nebyl. Na nabídnutou židli poděkuji jen pokývnutím hlavy a tiše si sednu. Dívám se na zem, koncem násady vidlí občas něco načrtnu do země, ale pak to rychle rozmažu špičkou boty. Co nám tu tak může říct? Kdyby sám věděl všechny odpověďi, bylo by pro něj problém je naplnit?Proroctví... proroctví... mluví se v něm o naší vesnici! To jsem nevěděl! Hmm... ale žádný hlasy jsem neslyšel, nebo ano? Ale... ne, kdybych něco slyšel, tak bych se nemusel ptát, ne? I když... Po vyřknutí celého proroctví zvednu hlavu a chystám se reagovat, ale nervozita párkrát zvítězí a tak počkám pár okamžiků, během nichž mě řada ostatních předběhne. V reakci na výzvu o dvou otázkách tak se zpožděním navazuji: "No, ne nadarmo se říká, že moudrý jest ten, kdo umí odpovídat, ale moudřejší jest ten, který se umí zeptat, že?" Hmm, to jsem od sebe ani nečekal... kde jsem to tak četl? "Bohužel se necítím ani jedno a ani druhé. Chci pomoct vesnici, hlasy nehlasy. Takže pokud se mohu zeptat, ohledně proroctví, no... tak moje první otázka je 'Na co bychom se měli zeptat?' " Rozzářím se, vzhledem ke vztahu k Otci poněkud překvapivě, no, to jsem ale šikulka! Aby mě ale taky lišácky neodbyl! Koukám na otce s otevřenou pusou a nápadně dobru náladou očekávaje napjatě odpověď. |
| |
| Před domem... Když neslyšně jedu uplně na konci skupinky a pozoruju změny, co se ve vesnici za ten rok staly,upoutá můj pohled jakýsi kroll, co se právě zvedl z pod stromu... Eriol se ho asi trochu lekne a postaví se na zadní... Ale noták..ššššššššššš Řeknu a pohladím mého přítele po šíji...pak seskočíma dojdu až k Wendorovi a jemně se mu ukloním... Zdravím...Lillian... Usměju se a podám krollovi mou oproti jeho malou ručku... |
| |
| Před domem "Děkuji otče za odpověď, něco takového jsem čekala. Na neurčitou otázku - neurčitá odpověď. Mohu se tedy zeptat na jednu praktickou věc.... Vím, že už nebudu mít dalších otázek, ale snad ostatní .... Má druhá otázka zní: Čím máme začít? Ale tím nemyslím to, že si máme vymýšlet otázky a ptát se ....a poslouchat odpovědi...Myslím, co udělat, abychom se posunuli vpřed ehm...ani to, že se máme zvednout a tak...však mi, otče, jistě dobře rozumíte....." Doufám, že otec Sam mou otázku pochopí.......a dá jasnou odpověď. Je nás tu sedm, to je 14 otázek...... |
| |
| před domem "Dík otec Sam ... já to moc teda nechápat ... " a trochu sde zasmušim. Otočim se na hubenou elfku. S podivením uchopím pokud možno co nejjemněji malou ručku té hubené, "jakže ona ? lila ee .. Lilliam, hmm". "Ahoj Liliam ... já Wendor, Wendor Geb ... stromobijec od tady" a směju se ana ní, jak nejlíp dovedu. "No snad se neleknout" zadoufám. Pak hned obrátím svou pozornost k Otci Samuelovi. |
| |
| Před domem Otec Samuel věnuje jeden z mnoha úsměvům nejprve Magnusovi a začne mluvit vyrovnaným tónem, takovým, jkaý by od něj po této otázce nikdo snad ani nečekal. Drahý chlapče, kdybych ti řekl, na co se máte ptát, to bych vám rovnou mohl říci vše, nebo ještě lépe na stará kolena jít s vámi.... Úsměv na jeho tváři se ještě rozšíří a spiklenecky na Magnuse mrkne. Pak se otočí k Adrien a pomalu mu zmizí úsměv ze rtů a záhy ho vystřídají vrásky na čele. Adrien,... Promluvil tentokráte hlasem, který seděl spíše k unavenému člověku, který má své nejlepší dny za sebou. ...kdybych na toto mohl odpovědět, udělal bych to rád, ale myslím, že nejprve byste se měli pokusit-jak praví dávné proroctví- pokusit aspoň zaslechnout šum v korunách stromů, zaslechnout, jak si ptáci zpívají nádherné písně, vše není jenom o hledání, o povinnostech, myslím, že teď je spíše na něm vztáhne ruce k nebi a podívá se vzhůru, Jestli toto břímě ponesete vy, nebo někdo jiný, snad se ani nenarodil, možná ano a možná tu dokonce sedí s námi... Po této odpovědi, která se snad ani nevztahovala k Adrienině otázce se podíval na všechny, kteří seděli okolo něj a poslouchali ho. možná... dodal a na ústech se mu znovu objevil nevyzpytatelný úsměv. |
| |
| v domě.. Dobrý den, otče..už jsme se dlouho neviděli že?jsem Lillian, ta z lesa... Řeknu pro upřesněnou otc a ukloním se... Já..já osobně ani nevím, na co bych se zeptala...jsem tu, abych pomohla, i přes riziko smrti...ale jediná věc, která by mě zauímala je...jestli tu stálo dřív to království, a nebo tu žili dřív vesničané v téo vesnici...a taky bych se ráda dozvěděla něco ojehoo nástupu na trůn... jsou to možná hloupé otázky, ale jiné nemám... Řeknu a čekám na jeho reakci... Rozhlížím se po místnosti a pozoruju, jaké otázky dávají ostatní... |
| |
| Před domem Otec se pousměje na Lillian a odpoví Ano, znám tě, kdo by neznal Lillian... a přátelsky se usměje. Co se týče tvých otázek...Hm...Ano, jsou správné, Proč, jak, kdy! To je ono! A já se ti teď pokusím odpovědět. Nejdříve ze všeho tu bylo království, ve kterém vládl mírumilovný král, který zakládal hodně měst. Protože se mu líbilo jméno Rossarom, původní město, ze kterého pocházela jeho žena, pojmenoval tak pro ni velké množství měst. Ale stalo se, že král umřel za nejasných okolností a jeho žena-schodou okolností také Lillian se musela ujmout vlády. Otec Samuel si dkašlal a pokračoval ve vyprávění Takže, kde jsem to skončil...á, ovšem! No a Lillian nezvládala spravovat tak obrovské území, které ovládal její manžel a tak si vzala Galbatora, tehdy pro ní exotického muže, mladého, krásného, šarmantního, který udělal vše, co jí na očích viděl. Otec se porozhlédl po všech okolo a dodal: Ano, ten král Galbator, který za záhadných okolností přežil tisíce let... Propletl prsty dohromady a skrze ně se díval na Lillian. No a když umřela Lillian, naše královna, Galbator se ujal trůnu úplně a dodnes se z něj nehnul. Nikdo netuší, proč, jak, ani kdy, se tomu tak stalo, proč ho někdo nesvrhl v počátcích jeho vlády....Ale jedno vím jistě, od té doby, co bylo vyřčeno to...proroctví se postaral o to, aby byla všechna města se jménem Rossarom buď přejmenována, nebo zničena. Jediné místo, se jménem Rossarom však stále zůstává. Snad proto, že králi nepřijde malá vesnice nebezpečná, snad i proto, že od nás má snad ty nejvyšší daně, které mu kdy kdo odváděl. Otec Samuel se utišil a polkl, aby si tak navlhčil vyschlé hrdlo. |
| |
| před domem Tiše sedím a poslouchám otcovo vyprávění... No..pane jo, tím se hodně věcí zase zaplétá, ale i z části vyjasňuje...královna se jmenovala taky Lillian? Jako já??? Zeotám se nakonec udiveně a pozoruju trochu napjatě okolí.. |
| |
| Před domem Otec Samuel vstal, zašel do domku a vrátil se se sedmi sklenicemi sklenicemi vychlazené limonády. Nevím, co bych nabídl tobě, Wendore... pokrčil rameny a rozdal sklenky. Lillian, pokud vím, toto je třetí otázka, na kterou už odpověď znáš... řekl s úsměvem otec a podíval se na Lillian. |
| |
| před domem Budiž...ale děuji moc...myslím, že nějaký smysl to v tom mít určitě bude... Řeknu zamyšleně a pak jenom kývnu hlavou na znamení díků, když dostanu sklenici i já... Potom sleduju Eriola, který pije z potůčku, co protékal kolem cesty směreem do lesa... |
| |
| před domem "Se vší úctou, Otče," pronesu nekoliv překvapeným, ale zklamaným hlasem, "nebyla to ta nejmoudřejší otázka?" Ne, byla to naivní hloupost, stejně jako tato poznámka. Zamračím obočím, párkrát rýpnu do země - nikoliv za účelem načrtnutí čehosi podivně vypadajícího, ale kvůli vybití napětí. "O království si můžeme přečíst v knihovně...", rebelsky prohodím pro sebe zíraje přitom do země, "a osudu můžeme stejně těžko nadbíhat...", stále brblám, ale ještě méně srozumitelněji. "Nechci promarnit další otázku, i když mě nejvíce zajímá, co bychom právě teď měli udělat. Na to byste mi ale odpověděl opět lišácky, že? Teda ne..., " usměji se, ale poněkud nuceně, "na to se vás neptám! Mě by zajímalo, jak a kdy se změnil Galbator - přeci by si Lilian nevzala tyrana jen tak? Nebo k tomu byla donucena?" Kouknu na Lilian hledaje nevyřčené a neznámé souvislosti mezi Lilian sedící kousek ode mě a Lilian, dřívější královnou. "Možná tu je více než shoda jmen... možná... Nevíš více o Galbatorovi? Kdo to je, jaktože žije tak dlouho? Nehovoří jiné proroctví o jeho jméně?" Na krátký okamžik se zarazím, "ehh," nakonec jsem s otázkama roztrhnul pytel. |
| |
| před domem Já... odmlčím se...pak sklopím hlavu a smutným tonem pronesu... Byla to jen otázka... Pak už jenom koukám do země a jsem už radši zticha... Fajn, jsem tu jenom chvíli, a už ted moje otázky někomu nesedí..každý má právo ale na své otázky...tak se zeptej na co cheš a ty moje nech bejt.. Pomyslím si o Magnusovi a stále hledím do země... pak se rozhlédnu po ostatních, jestli mi ještě někdo něco nevyčte... |
| |
| před domem Koutkem oka zahlédnu zasmušenou rekaci Lilian, zřejmě kvůli poznámce o královně, otáčím se tedy jejím směrem, neslušně nečekajíc Samuelovu odpověď. "Promiň, jestli jsem se tě dotknul... já jen... zaujala mě jen shoda jmen." Podívám se Lilian zpříma do tváře: "Lilian je hezké jméno, stejně jako Rossarom, takové... květinové," pohlédnu na kytici od Adrien, to je ale květinový den! Zavrtím hlavou, "je to věru zvláštní den!" Zkontroluji pohledem Otce, jestli nečeká na moji pozornost pro případnou odpověď, ale pak se otáčím zpět na Lilian: "stejný název vesnice, stejný název jména... Kdo ví, která tajemství ještě dnes objevíme!" |
| |
| u domku "To všechno je hodně zajímat .. " prohodim, abych ukázal, že podlouchám. Vše se snažím zapamatovat a tak hned zareaguiji na Samovu otázku " já limondádu taky rád ...". "Já mít rád otázka ... " a odlmčim se, jen na tak dlouho, abych dal dohromady další část. "ty říkat mi porazit zlo ne síla, já pak nevědět jak moci pomoct ?" |
| |
| před domem ne..to je v pohodě... Řeknu a kouknu na Magnuse...pak vnímám rozhovory ostatních a musím se v duchu trochu smát, jak se Wendor snaží překládat co nejlépe jeho myšlenky do naší řeči... |
| |
| Před domkem K Otci:"Děkuji za odpovědi i limonádu" Upiji si. "hm...báječná!..." Tiše sedím a pospouchám otázky a odpovědi ostatních. Všechny přítomné si také prohlížím a snažím se odhadnout, jací jsou. Tak a je to, vyčerpala jsem všechny otázky a k ničemu....asi pěkně hloupé...hm...lepší, než nic.... ten, kdo začíná to má vždy těžší....Zatím vím jen to, že ten, kdo má vyvést toto království z temnoty, nemusí být silný, ale moudrý a laskavý a nemáme podceňovat sílu přírody....Teď se snad dozvíme něco konkrétnějšího o království a původu našeho všemi "milovaného" krále.... Zadívám se do koruny stromu, co roste opodál, jako bych tam hledala pomoc. Pak se zaposlouchám do toho co, říká Wendor. Zvláštní postavička, tenhle Wendor...na první pohled by se ho člověk bál, ale už na druhý je velmi milý, zdá se že by ani muše neublížil...a Magnus? ...toho jsem si oblíbila už dávno. Lillien miluje nade vše svého jednorožce a zdá se, že je to velmi praktická dáma, Corigen? hm...taková jemná milá dívka...a Karcer? to bude takový jakýsi pojach...možná i zloděj....nebo ne? na zloděje vypadá i Nutran, ale o tom moc nevím...nějak se neprojevuje...čas ukáže, jestli jsem je odhadla dobře...možná ne...znám je příliš málo.... Vytrhnu se z úvah a usrknu si znovu trochu limonády... Kdyby s námi mohl jít Otec Sam, možná by bylo všechno jednoduchší..... |
| |
Před domkem dobre, takze vieme ze kralovna bola Lillian a tu medzi namy sedi Lillian vieme ze kral Galbator je asi nesmrtelny a vieme ze uz je jedina vesnica Rossarom zahladim sa do zeme a zamyslim sa pochvilke zdvihnem pohlad na otca Samuela a ako mozme vediet ze ty vyvoleny maju byt z nasej vesnice ked vieme ze ked bolo povedane proroctvo tak tu bolo vela dediniek Rosarom a to ze boli premenovane az potom nemoze zmenit nic na proroctvu poviem velmi zamyslene otcovy Samuelovy takym tonom ze to je uz moja prva otazka |
| |
| Před domem Otec Samuel se na všechny podívá a velice klidným hlasem začne odpovídat na další a dalšíí otázky. Takže zaprvé, pokud to nebude vadit odpovím Karcerovi. Jak to můžeme vědět? Inu, nemůžeme, ale je to jediná naděje, která existuje v boji proti králi, proti Galbatorovi. Proč naše vesnice? Proč Rossarom? Protože jako jediný přežil rabování a zlobu krále. Upřeně se zadíval na Karcera, který skoro určitě čekal jinou odpověď, ale té se mu nedostalo.... Magnusi, vvidím, že jsi se od posledně co jsem tě viděl hodně zmenil... Odvrátil otec zrak od Karcera a podíval se na Magnuse. Ale stále jsi se nenaučil slušnosti-hochu...řekl jsem každý dvě otázky a ty nedovolíš ostatním se zeptat, i přes to, že jsi se zeptal na více věcí. Samuelovi se zaleskly oči, ale byla v nich vidět i jistá spokojenost, která přišla s přívalem Magnusových otázek. Takže, myslím, že to, na co se ptáš by chtěl dříve nebo později vědět někdo jiný. Proto ti odpovím, nebo se o to aspoň pokusím. Otec Samuel se zvedl a došel pro celý džbán limonády, který dal Wendorovi. Poté se zase usadil a po chvíli přemýšlení začal pomalu vyprávět o Galgatorovi. K moci se dotal tehdy prostičký šlechtic, který přišel z daleké země, kterou ani nikdo neznal. Lillian, naší drahé královně se zalíbil a ona si ho oblíbila. Nejednalo se tedy o nějaké donucení, či něco jiného...Po smrti královny ještě chvíli vládnul tak, jak by si to přála ona, ale nakonec se změnil, změnil se tak, jak se nezmění žáádný jiný člověk za sto, či tisíc let... Ohledně jeho dlouhověkosti, nikdo neví, jak toho dosáh, jedni to přisuzují magii, jiní jevům z jeho země... Otec Samuel se odmlčel a prsty, které měl stále spleteny si podpíral hlavu, která mu těžkla s každým slovem. Nevím, o žádném proroctví, které by hovořilo o jeho jméně, snad proto, že pokud nějaké takové je, tak si ho král střeží, snad proto, že žádné takové není. Dodal otec a zadíval se upřeně na Magnuse. Wendore... téměř vykřikl Samuel směrem ke krollovi. Přemýšlej, od čeho máš takové nadání? Síla není všechno... Jeho výstup byl nečekaný a překvapení ještě umocnilo, že až do teď znaveně působící muž se vymrštil z křesla, ve kterém seděl, rychlostí |
| |
| Před domem Zaposlouvhal jsem se do slov, jež plynula od Otce Samuela. Znělo mi to jako rajská hudba. Nasával jsem každé slovo snažeje si je vštípit do své mysli. Najednou zničehonic vymrštil a vykřikl směrem ke mě. Jednal jsem spíš smyslově než uvážlivě, takže jsem vystartoval proti Samuelovi a rozmáchl se po něm jako po nějakém nebezpečí. Naštěstí jsem v poslední chvíli džbán, snažeje se ho zastavit, upustil bezpečně stranou od Sama. S odeznívající výrazem naprostého odhodlání jsem zíral Otce Samuela, jež se stál přede mnou. "já .. já .." začal sem ochrnutím koktat omluvu. Nedořekl jsem však protože mi najednou hrozně vyschlo v krku. Takže sem tam jen stál shlížeje na Otce Samuela a přerývavě s otevřenou pusou dýchal a snažil se něco vyslovit ... |
| |
| před domem Poslouchám Otce a stále více a začínám být pohlcen proroctvím. Využívám chvilky, kdy Sam věnuje pár slov Wendorovi, abych se konečně napil limonády. Hmm, osvěžující! Otočím se k Wendorovi: "Wendore, můžu ti tak říkat? Já myslím, že tvé síly beztak určitě využijeme. Jestliže jsme posledním Rossaromem v království," na chvilku se zarazím, "ono vlastně stačí pouze, že jsme jedním z několika, nemyslím, že bychom měli o napětí nouzi - stěží nás Galbator nechá být, když se proroctví očividně tak bojí. A pokud nic, tak se v tvé přítomnosti cítím bezpečněji," zakončím s úsměvem. Bezpečnějí... no, ale jestli tomu dobře rozumím, tak jsme teď všichni ve velkém nebezpečí! Za měsíc to tu bude jeden velký zuhelnatělý lán, a pokud to zkusíme nějak změnit, tak riskujeme, že popel bude z nás samotných! Ale Galbator o nás ještě neví, nebo? Nebo?! Podívám se na Otce vážnou tváří, kterou u mě zřejmě asi ještě neviděl: "Otče, mrzí mě v minulosti těch pár škobrtnutích, ta zapálená stodola," jejda... doufám, že se nikdo zdejší nekamarádí s Mrkvičkovýma, "ehh... napadá mě, že tu jsme všichni ve velkém nebezpečí - i Vy. Pokud nic neuděláme, tak to tu bude zplundrováno, ale jakmile podnikneme cokoliv nápaného a Galbator se to dozví... možná nás podceňuje a myslí si, že jsme jen další vesnicí, kterou zničí a nic se nestane... ale pokud je proroctví určeno na naší vesnici, možná na nás," zhluboka se nadechnu, jako by mi po dlouhé době došlo něco zcela samozřejmého, "pak musíme být všichni dost opatrní!" |
| |
| Před domem Otec Samuel při Wendorově počínání ani na chviličku nemrkne, nesnaží se ustoupit stranou, ani se jinak bránit. Když na poslední chvíli džbán odletí stranou, otec přistoupí k Wendorovi, položí mu ruku na rameno a potichu řekne: Myslím, že tohle je ta správná ukázka, jednal jsi srdcem... Pak se obrátí a bezeslov se znovu posadí do svého křesla. Když si promne spánky a znovu přelétne očima o skupince, zastaví se u Magnuse a velice vyrovnaným hlasem -vůči okolnostem- promluví. Co se stalo, stalo se, je to pryč a já ani ty, ani nikdo jiný to změnit nemůže.....Nebo může, ale nebylo by správné převracet hystorii... Pak se podíval k nebi, na slunce, které už od rána urazilo velký kus cesty. Myslím, začal znovu mluvit otec, že nyní je čas na vaše poslední otázky. Nuže...? povytáhl obočí a podíval se na ty, kteří se ještě nezeptali. |
| |
| před domkem "Mno, eh, já si dám příště větší pozor... ne, nebudu už dělat blbiny," kvapně zahlazuji zbytky minulosti, které jsou mi v současnosti spíše přítěží. "Ale k tomu nebezpečí ... už asi nebudeme moci vystupovat jako... no, už asi nebudeme moci být vesničanama z Rossaromu, jakmile opustíme humna, že?," povzdechnu si pro sebe. "To bychom v pátrání daleko nedošli," smutně kroutím hlavou. "Chtělo by to vědět více o Galbatorovi, jestliže ne on sám, tak něco s ním společného bude klíčem k naplnění proroctví. Ta dlouhověkost, ta... samozřejmost, se kterou vládne tak dlouho, ta suverenita, s jakou vyhlazuje ostatní vesnice... to, čeho se sám bojí je zřejmě to, co máme nalézt." Rozhlížím se po ostatních, jestli někoho nenapadne vodítko, stopa či další fakta objasňující otázku k rozluštění alespoň jednoho dalšího střípku z této mozaiky. |
| |
| Před domkem Sedím před domkem a poslouchám otázky ostatních.Poslouchám také odpověďi otce Samuela.Jen koukám jak rychle se ty otázky rozjely Sakra ani jsem nestačil na nic se zeptat a už se zeptaly na všechny věci co jsem chtěl vědět a jen koukám na ostatní jak se ptají Tak dělej něco vymysli na co by si se mohl zeptat...Nejsi přece tak blbej aby si něco nevymylel Když pak přijde otec Samuel s tou limonádou jen kývnu hlavou Děkuju Když pak nastal aby řekli otázky ti poslední do niž patřím i já No možná budu vypadat jako nějaký blázen že jsem nevyužil příležitosti se na něco zeptal,ale já jsem dozvěděl už ve své podtatě všechno co jsem potřeboval vědět... Proto bych třeba něchal někoho a» se zeptá za ti moje otázky já už bych stejně řikal jen blbosti a kouknu na otce čekajíc na jeho reakci |
| |
| před domkem Sedím a polouchám další informace... Taky už me nic nenapadá, ale myslím, že to už stačí... Pomslím si, když promluví Nutran... pak se zvednu a řeknu omluvným hlasem... děkuji otče za odpovědi a limonádu, byla báječná...ted pujdu za Eriolem k poptoku, tam mi bude před cestou dobře... takže zatím se s vámi loučím...a.budu tamhle kousek , tak na mě kdyžtak pískněte, až pujdete... Řeknu ještě ostatním, a pak odběhnu k potoku...Sednu si k Eriolovi a cákám nohama ve vodě... |
| |
| před domkem Vyvalim na Smuela voči ajenzírám, jak si zase sedá. V hlavě mi to šrotuje jako vo závod. "Von se nebranit ... prošč to dělat ... " a další milion věcí a přitom vůbec žádná. Pomalu si sednu a koukám na džbán, jež se válí na zemi asi 6sáhů od našeho posezení. Pak se kouknu na tce Samuela a "Proč tak baf já ?" otáži se a kroutim přitom hlavou jako že to naprosto nechápu. "Já ty mohl zabít a ne hejbat" a tvrdě se na něj dívám. Pak mě z mého stavu vytrhne odcházející Lillian. "Ty jít ? Tak maj se" řeknu směrek k jejím pryč jdoucím zádům. "Sam, proč já ..." rychle promyslím další větu a uvědomím si že vlastně nevím na co jsem se chtěl zeptat. " ehm ... no ... proč já tak nechápat co tu říkat tak moc ?" |
| |
| Před domem Otec se jenom na všechny zářivě usměje a významě pohlédne na Nutrana, kterému s úsměvem řekne. Ano, naslouchat...to budeš potřebovat, ne ptát se, ale naslouchat... Pak se Samuel obrátil na Wendora a s ještě širším úsměvem začal pomalu a zřetelně mluvit: Víš, Wendore, to, co se teď stalo, ti nemohu vysvětlit, ani já nedokážu říct, co se tobě stalo v hlavě, může to být vrozený instinkt, může to být i něco jiného. A proč jsem se nehýbal? otec Samuel se nadechl a svůj úsměv rozšířil jak nevís uměl. Protože...ti věřím. Řekl nakonec. A vůbec, myslím, že se stejně již nemáte na co zeptat.... řekl teď spíše k ostatním, než k Wendorovi. A já už také musím jít dělat jiné věci, takže, pokud mne omluvíte, rozloučil bych se s vámi. Každému postupně podal ruku a nakonec, když už si ji pevně stiskl i s Wendorem, řekl: Nech» vás bohové ochraňují. posbíral sklenky, židle a odneslje do domku, ve kterém již zůstal. |
| |
| před domkem Pozoruji rozhovor Otce s Wendorem ohledně "incidentu" a uvnitř sebe svádím malý, soukromý boj: Mám se zeptat, nemám se zeptat? "Otče," vyhrknu poté, co vstane a začne sbírat skleničky, "snad jen ještě - jestli dovolíte. Nejde o proroctví samotné... byl tu u vás už někdo jiný ohledně proroctví? Nebo jestli jste se nesetkal s někým 'podezřelým'?" Zvedám se ze žídle a podávám ji Otci ve znamení, že už se chystám hnedka odejít a nebudu více obtěžovat. "A.. a... no, jestli nevíte o někom, kdo by nám mohl poradit či pomoct, kouknu na vidle a špinavé boty, "moc toho nemáme," načež se podrbu na hlavě, nevědomky dávaje najevo, že nedostatky nemusí být jen hmotného charakteru. |
| |
| Před domem Otec Samuel se zarazí uprostřed sbírání skleniček a obrátí se na Magnuse Štístka. Hochu, to víš, že za mnou každou chvíli někdo přijde a někteří dokonce tvrdí, že slyšeli hlas, který jim to potvrzoval, ale nikdo, kdo opravdu slyší hlasy se tím nijak nechlubí. Existuje i jedna věrohodná informace, před půl rokem zde byla dívka, velice důvěrně jsme si povídali a ona slíbila, že se pokusí něco udělat. Odešla, když jí bylo šestnáct let. Chtěla poznak krále, chtěla zjistit, proč je takový, jaký je, ale od té doby, co opustila vesnici o ní nikdo neslyšel... Jmenovala se...Jmenuje se Angela. Dcera mého bratra - Myrtaka. Otec Samuel sklopil oši a znovu začal sbírat sklenky a židle, přičemž je vždy odnášel do domku, ze kterého se v pravidelných intervalech vracel pro další a další. |
| |
| Před domkem Dívám se smutně za odcházejícím Otcem Samuelem. Ještě tolik otázek zůstalo nevyčerpáno. Proč se nezeptali všichni? Vždy» je ještě tolik nejasného? Ani nevíme, kde začít... "Wendore, proč si myslíš, že nebudeš užitečný? Za prvé jsi mnohem chytřejší, než si myslíš a za druhé máš dobré srdce a i to může být klíčem...A tvá síla se může vždycky hodit, určitě nás cestou bude čekat spousta nebezpečí...A» už bude vyvoleným kdokoliv z nás, musíme držet při sobě a pomáhat si. V jednotě je síla a více hlav více vymyslí..."snažím se mu dodat trošku sebevědomí. mrtví, co nejsou mrtví....kde jsou mrtví? na hřbitově, kde jsou nemrtví co mají být mrtví? Na hradě...kdo z nás zná cestu na hrad? Asi nikdo...kdo z nás zná cestu na hřbitov? Všichni...je přímo před nosem....ale co tam? hm...a co tu? Nahlas pak povídám:"Co myslíte, má cenu začít pátrat na břbitově? Třeba tam Magnus může dát i tu kytku ode mě..." "Magnusi, tos byl ty? To jsi ty, ten darebák, co zapálil před pár lety Mrkvičkových stodolu? Jéžiši jak oni vyváděli....Pátrali po celé vesnici...." |
| |
| Otec Sam se právě vrátil pro další židle. "Otče, mohu vám s tím pomoci, jestli chcete...Přeci to nebudete tahat sám..." Na důkaz toho, že to myslím vážně vezmu jednu ze židlí do ruky a čekám, co Otec Sam poví. Přitom podvědomě také doufám, že zaslechl můj dotaz o hřbitově a že mi alespoň naznačí, jestli má cenu tam chodit, když už nemám otázky... |
| |
| před domem Stojím jak solnej sloup kousek od místa, kde před chvílí stála židle u níž jsem seděl. Adrien ke mě promlouvá a snaží se mě povzbudit. Ale nakonec ze mě vyjde "No já pořád nevědět ... ach jo". Najednou mi hlavou proletí "džbráň" a řítim se k louži limonády v níž leží džbán. Popadnu ho a donesu jej ke dveřím. Položim ho na práh a zlehounka zaklepu na futro. Pak se vydám opět k ostatním. "Vědět ..." začnu "já nevědět zda k něčemu?" smutně zírám do země. "Ha ... já rychle domu a připravit na cesta ... hned zpět co nato říkat ?" bleskne mi z pusy dřív něž to začnu promýšlet. "Hehe a vzít sekera a dobrá bota a batoh s jídlo ... a pak ňáký vlk lovit třeba" a úsměv můj je najednou stejně široký jako Samuelův, když ke mě promlouval. |
| |
| u potoka jak tak sedím u potoka, koukám směrem k domku otce Samuela...tam vidím Wendora, a je vidět, že si není jistý svou účastí na cestě.. Hm...asi si myslí, že nám kničemu nebude...Truhlík malej, kdyt má srdce jako horu a určitě bude děsně milej...no uvidíme... Najednou se ale otočísměrem ke mě, a evidentně se chce někam vidat.. ne, to ne..on to vzdal... Řikám si pro sebe a zvednu se a koukám na krolla , jak se ke mě blíží... v ruce mám pomněnky a stojám přímo naproti Wendorovi...jsem skoro poloviční jako on a vyděšeně ale i laskavě se na něj dívám... |
| |
| před domkem Když Otec zmizí ve svém domku, uvědomím si, že nemáme moc času, nemáme moc informací a... Otec je jedním z mála, co nám může pomoct. Navíc teď známe další jméno - Angela, dcera bratra Otce. Otáčím se na Adrien: "Ano, to jsem byl... ale to jsem byl malý! Zkoušel jsem jeden recept, ale vyrušili mě! Vzali mě v podpaží a odvlekli... já za to nemůžu, měli mě nechat to dodělat, nebo alespoň to včas zarazit! Kdyby si nechali říct, tak se to mohlo uhasit, ale... zkoušeli to hasit tou dekou, já jim říkal, že to není obyčejná deka! No a ty blesky? To fakt nevím, já myslím, že se na mě nekdo svezl a chtěl mě ještě více zesměšnit, nebo, že by to byl ten fialový sáček?" Něco nesrozumitelného si brblám pro sebe, "Ne, ne, nemohl." "Já jsem ale nechtěl... ale znáš to, jednou uklouzneš a pokaždý, když zaškobrtneš, tak si ti všichni smějou. Ale k tomu hřbitovu - zajímavý nápad, ale.. co přesně bys tam chtěla hledat? Můžeme si prohlédnout náhrobky, ale spíše vzbudíme pobouření kolemjdoucích, než se něco dozvíme, nebo... máš na mysli něco konkrétního? Pokud by byl čas, nejsem proti... a máš pravdu, určitě bych pro tvoji kytici našel lepší uplatnění, než ji jen celý den žmoulat v ruce." Jdu blíže k Adrien a také beru svou židli a položím ji blíže ke dveřím: "Pomůžu ti, také ještě mám na co se zeptat. Co si o tom ale zatím myslíš? Může být Angela tím, kdo slyší ty hlasy? Já jsem teda nic neslyšel - měli bychom ji najít, ne? Co řikáte?" Otázku směřuji ke všem přítomným - v tu chvíli si uvědomým, že Lilian už není na svém místě. Naštěstí ji zahlédnu u potoka, jak sedí vedle svého jednorožce a šplouchá si nohy v potoce. Než však přijde první odpověd, objeví se zpátky Otec Samuel. "Otče, já vezmu alespoň tuhle sovjí židli tam, kam patří, co říkáte? A třeba mi i prozradíte něco bližího o Angele?" Zvednu obočí a nechám čelist propadnout do napjatého očekávání, jestli bude mít Otec trpělivost na další dotaz v pomyšlení, že beztak asi není co moc tajit, pokud to tu má být již brzy vypáleno. |
| |
| Před domkem Otec se na všechny mile usměje, ale zároveň udělá rázné gesto, kterým naznačuje, že pomoci nechce. Myslím, že to zvládnu sám. A co se týče Angely, řekl jsem vše, co potřebujete vědět... Rozhodně se o tom nehodlal dál bavit a vzal i džbán u dveří a vešel do domku -tentokrát naposledy. |
| |
Poslouchám, o čem se ostatní mluví s otcem Samuelem. Zaposlouchat se do zvuků přírody? Proč ne. K přírodě jsem vždycky měla blízko... věřím, že zná spoustu odpovědí i otázek... Zaposlouchám se do zvuků přírody, tak jako už tolikrát předtím. Nevím, jestli je někdo z nás tím, o kom se mluví v Proroctví... ale jsem odhodlaná udělat cokoli, co bude třeba, abych naší vesnici pomohla. Nebo dokonce celé zemi? Zatímco přemýšlím, na co bych se ještě mohla zeptat, otec Samuel začne odnášet věci. Vstanu, stále zamyšlená a podívám se na ostatní. |
| |
| Před domkem Položila jsem židli na zem a otec Samuel si ji odnesl dovnitř. asi nechtěl, abychom chodili k němu domů...něco skrývá? "No, Corigen, zaspala jsi dobu..." povídám dost naštvaně, ale pak dodám již smířlivěji: "nu, co...my tomu stejně přijdeme na kloub" mám se jít domů převlést a nachystat na cestu, nebo zajít na hřbitov? oooch, poraď Hlase, poraď mi, prosím... "Jdeme omrknout, jestli není nějaké vodítko na hřbitově? Nebo jak chceš, já ale jdu..." pravím Magnusovi a vyrazím směrem ke hřbitovu. |
| |
| před domkem Samuelovi přišlá má pomoc zřejmě malicherná a proto si židli odnesl sám. Poté, se s náma rozloučil se již nevrátil. "Safra, tak, teď jsme na to sami!" Otočím se o výletě na hřbitov již přesvědčenou Adrien: "Nevím přesně, co bychom tam měli najít... ale.. bude to rozumné místo na umístění tvé kytice. Akorát...", prohlídnu si zblízka jednotlivé květy, mi asi budou chybět, "...ale nic." "Dobrá, kdo je další pro se mrknout na hřbitov? Třeba nás tam něco upoutá?! Můžeme se podívat, jestli nenalezneme nějakou další shodu jmen." Co si do toho vlastně slibuji? "Nebo má někdo jiný nápad? Teď mě napadlo zajít zpátky za starostou a prozkoumat Otcův rodokmen - třeba nám to pomůže najit Angelu. Je jasný, že bez tajemného hlasu jsme ztraceni, ale.. co když našim úkolem je najít člověka, jenž hlasy slyší a pomoct mu naplnit to, co je v jeho představách?" Zvědavě sleduji reakci ostatních hledaje jakékoliv známky souhlasu či nesouhlasu pro další kroky ve spekulaci. |
| |
| před domem "Hžbytof ? Co to moci bít ..." zamyslim se. Nadechnu se a "tam jít taky ... " a po chvíli se dotážu "co bít hžbytof ?" a v mém obličejí se zračí neznalost. Pak se zamyslim a dodám "co vzít si pár věc na cesta ?" a ukážu, že mám jen svůj kyj. Otočim se na Magnuse a "e Magne, co je robokmen ?" zeptám se s dalším nechápavým výrazem. Pak se jen rozhléhnu a pořádně si prohlédnu tu naší skupinku a čekám na lova od Š-těstíčka. |
| |
| před domkem Hledaje reakci na svou otázku ohledně dalšího postupu nalézám jako první Wendorův zvídavý obličej, sice na první pohled nebezpečný a strašlivý, ale již na druhý milý a upřímný - pravda, druhý pohled si dovolím jen proto, že Wendora znám od vidění a ukázalo se, že je to milý mladý kroll. "Mno, hřbitov," soustředím se plně na krolla snažíc se vše pečlivě vysvětlit, "je místo, kde odpočívají těla zemřelých. Možná nás tam něco upoutá - třeba nedavno zemřel někdo důležitý, já sám nevím." Otočím se pohledem na Adrien s nepříliš přesvědčivým výrazem ohledně toho, co bychom tam mohli najít, "ale je to jen kousek odsud, vlastně... je to tady za rohem. Možná nás tam ještě něco napadne a mohli bychom zkusit ještě Otce, jestli by... jestli..." zabřednu ze slov do svých myšlenek, by nám ještě pomohl... určitě mu pod rukama prošla řada sebezvaných vyvolených, chápu jeho... strohost. Koneckonců nikdo z nás nic neslyšel, ale naším hlavním úkolem je odvrátit zničení vesnice! A on v ní taky sám žije. Možná bychom se měli více dozvědět o Otci samotném. Ale kde? A od koho? Zvednu zpět oči a pokouším se Wendorovi koukat do očí, i když je to s mojí poloviční výškou doslova nadlidský výkon: "O věci se neboj, taky toho mám doma dost, co jsem s sebou nevzal," kouknu na vidle, o které se celou dobu opírám, "vlastně mám tady s sebou jenom tady vidle a kytici! Ale nerad bych, abychom se hnedka rozešli." Kouknu na Adrien, Wendora a letmo i na ostatní, "když si myslím, že jsme se sešli jako docela fajn partička! Co si o tom myslíš? Rozhodně o sobě nepochybuj! Možná z tebe nebude čarozpytec, ale nejdůležitější a nejtěžší rozhodnutí jsou ta, která jsou vybírána srdcem a všichni jsme tu před chvilkou viděli, že ty ho máš na správném místě." Mile se usměji jako kdybych měl v zápětí udělat něco sobě pro radost a pokračuji k Wendorovi: "Rodokmen se ptáš? Říká se tomu R-O-D-O-kmen, jako rod a kmen," následuje krátká pauza pro nadechnutí a urovnání myšlenek, "to je jako strom rodů - představ si strom v lese - má pevný kmen a spoustu kořenů, jenž jdou do země. No a ty jsi ten kmen a každý kořen je nějaký tvůj předchůdce - táta, děd, praděd,... a tak dál. Když zjistíme Otcův rodokmen, budeme vědět více o jeho rodině, a my se potřebuje dostat k Angele, dceři jeho bratra - už trošku chápeš? Já myslím, že to není složitý!" |
| |
před domkem poobzeram sa po ostatnych podla mna na hrbitove nic nenajdeme mali by sme ist podla mna do kralovskeho mesta a zacat tam ale ak mame hrbitov po ceste tak to mozme omrknut postavym sa a obratim sa smerom na mesto a cakam na odpoved |
| |
Před domkem Promiň, zamyslela jsem se. řeknu Adrien s omluvným úsměvem. Ach jo, zase budu mezi všema za mimoně... naslouchání přírodě je sice super, ale když se zaposlouchám, nevnímám, co se kolem mě děje... Jestli jdete na hřbitov, šla bych s vámi, jestli vám to nevadí. I kdyby tam nebylo nic jiného, vždycky se tam můžeme ještě jednou pokusit zaposlouchat do zvuků přírody a zkusit zaslechnout Hlasy... navrhnu. |
| |
| před domem "Pojjme na hroby ... " a zazubim se "bude lagrafe". A pak se nahlas z plna hrdla zasměju. "muhehe hehe ... " "Magen ... " otočím se na Magnuse "co to rofokmen ?" Chvíli se odmlčim a "ty říkat věc já neznat" a zatvářim se nebezpečně skoro se na Magnuse až zle zakoukám a pokračuju "kdo ti rozmuměl já ne" a dupnu si, abych dodal svým slovům, že to myslím vážně. O pár okamžiků později se na Magnuse stále dívám zamračeně a trochu se k němu skloním. Pak se najendou rozeřvu smíchy. Směju se jak blázen a prskám smíchy. Pak utnu smích a prohlásim "já myslet ono jasné ?" Nakonec se otočim i na ostatní "kto jýt na hrob ?" |
| |
| před domem Jak tomu nemůže rozumět? Já se z něho jednou zblázním! "Ježkovy zraky, fuj, to jsme se lekl!" Téměř poskočím na místě, když si nejprve Wendor dupne a pak se zařehtá na znamení, že snad rozumí, že to jen předstíral. "Tak tohle už mi, prosím nedělej, uff!" Rozdejchávám situaci a po pár doušcích osvěžujícího čerstvého vzduchu a pohledu na Adrieninu kytici se opět narovnávám a směrem k ostatním pronáším: "Dobrá, vyrážíme!" Beru vidle do pravé ruky a vyrážím směrem k hřbitovní bráně, otáčím se ke skupině se zkoumavým pohledem kdo půjde se mnou? |
| |
| Před domem Pozoruju jak otec odnáší židle chtěl jsem mu pomoc,ale určitě by jí odmítl tak jsem jí dal aspoň blíž ke dveřím.. Když se pak začalo mluvit o tom že se pujde na hřbitov.Jen poslouchám co se s toho vyvine Co tam chtějí najít ale pokrčím jen rameny a čekám kam se teda nakonec pujde.. Nakonec se teda jde na ten hřbitov Sice nevím co tam chcete najít,ale jdu s váma řekna a rychle dohoním ostatní který jdou směrem ke hřbítově.. |
| |
| Před hřbitovem U hřbitovní brány se otočím, jestli za mnou někdo jde. Když vidím, že nekteří členové naší nově vytvořené skupiny jdou mým směrem, potěší mě to. Počkám na ně. "Tak pojďte...Zkusíme prohledat hřbitv, jestli nenajdeme něco zvláštního. Možná bychom se měli rozdělit, co říkáte? každý si vyberte svou trasu..." Na hřbitově Otevřu dveře hřbitovní brány a rozhlédnu se po hřbitově. |
| |
| Hřbitov Celý pozemek hřbitova je ohrazen černým mřížovaným plotem, se stejně barevnou zdobenou brankou. Jakmile se vejde na pozemek hřbitova, cesta pokračuje rovně a větví se na několik menších, úhledně upravených cestiček. Přibližně uprostřed hřbitova je velký dřevěný kříž a cesta pokračuje zrcadlově i za něj. Po obou stranách už od začátku hřbitova jsou v řadách hroby, které se táhnou v téměř nekonečných řadách, jak zde byli pohřbíváni obyvatelé Rossaromu po celá staletí. |
| |
| Na hřbitově No tak to si pěkně zahledáme řeknu a usměju No tak já si asi vemu asi tu čast vlevo a rozejdu se do leva pak se otočím na zbytek Nebo budem hledat ve skupince zeptám se a zastavím se čekajíc na odpověď |
| |
| Na hřbitově " Jo, klidně běž vlevo, já si vezmu tu část od křížku dozadu a doprava....kdybychom se nerozdělili, byli bychom tu týden..." Po těchto slovech se rozběhnu ke křížku... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Proběhnu kolem křížku a chci zabočit doprava. Pak se vrátím a zadívám se na ten křížek. Sleduji ho bedlivě, nevynechám ani jeho přímé okolí... |
| |
| před hřbitovem Vida, jak se Adrien s vervou pustila spolu s Nutranem do hledání vcházím na hřbitov. na hřbitově Co bych tu tak měl hledat, hmm, rozhlížím se a nakonec se bezhlavě pouštím na obchůzku. "Já půjdu jen tak nazdařbůh," prohodím při chůzi k Nutranovi. Tu zatočím doprava, tu doleva, snažím se ale dojít k malému plácku před křížem. Jak se jmenoval Otec? Nebude tu mít rodinu? Ale... k čemu by nám to bylo? Prohlížím náhrobky doufaje, že mě snad něco praští přes oči. Pomníčky příliš do podrobna nezkoumám, spíše se snažím, abych na plácek dorazil první - za tímto účelem občas nenápadně zkontroluji ostatní a sem tam nějaký pomníček přeskočím. Snad si toho nikdo nevšimne. |
| |
| na hřbitofě Když dorazimnahřbitov, tak se všichni už rozeběhli kolem a tak sepřikrčim u jednoho z náhrobků. "Hmm co to znamenat ?" zamyslim se a "já moc neumět číst " a mračim se na náhrobek a snažim se jej přečíst. Nakonec to vzdám a "Hééj ..." zavolám na ostatní "já neumět moc číst ... ". No a tak jen bloumám mezi hroby a prohlížím si je snažeje se zahlédnout něco, co by mě zaujalo na první pohled... Nakonec dojdu až ke křížku a zvědavě si jej prohlížim. "na co bít to toto?" přemýšlím. A pak se vydám do levé zadní časti hřbiva, kde tuším hroby nejstaší. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Snažím se dorazit na plácek jako první. Stoupnu si před kříž a přemýšlím: Tak, na chvilku opět sám. Co tady vlastně dělám? Bloumám po hřbitově? A co bude dál? Budeme bloumat... lesem? Měli bychom zajít spíše někam do knihovny, za někým... za kým? Ach Hlase, kdybys mi tak měl co říct... jdeme správným směrem? Ale ty tam nejsi, viď? Někdo vymyslel toto proroctví pro umírnění žalu trpících a my tu jen ztrácíme čas. Že jo? Co ale můžeme udělat více, než se pověstného stébla držet? Tak kde jsi? Haló! Hmm. Já to věděl. Zvrtím hlavou a koukám po ostatních, jestli něco nenašli. |
| |
pred domem postavim sa a prejdem pohladom po ostatnych a pocuvam ako sa dohaduju ja s vami nepojdem na hrbitov lebo si myslim ze to bude zbytocna strata casu. na chvilu sa odmlcim a zahladimsa do zeme hlboko sa nadychnem pojdem vlastnou cestou a mozno sa este stretneme dufam ze ano otocim sa a vydam sa merom na kralovske mesto (taky dodatok ak to je viac ako den cesty tak jednoznacne idem este si zbalit nieco na cestu ale ak nie tak vsetko potrebne mam pro sebe a idem rovno do mesta) este im cez rameno zakyvam |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile dorazíš ke kříži, jako by svět okolo tebe přestal existovat. Zvuky utichnou, rozdíly ve světle-zmizí. Nevnímáš nic a nikoho, kdo stojí u tebe, nebo dokonce hned u kříže před tebou. Jsi ponořen v záplavě bílého světla, které tě obklopuje, které prostupuje každým koskem tvého těla, čím podrobněji si kříž prohlížíš. Najednou uvidíš mlhu, která sestupuje od nejvyžší části kříže, mlhu, pomalu se snášející k tobě dolů. Nemůžeš nic udělat, nemůžeš se hýbat, nemůžeš promluvit. Jsi jenom loutka, která je ve středu důležitého dění. Jakmile se mlha dostane až k tobě, ocitneš se v jiném světě, ve světě, kde je vše jinak. Nestojíš na hřbitově, u velkého kříže, ale stojíš u starého stromu. Větve prorůstají jedna druhou, ale rostou stále výš a výš, nijak si navzájem nevadí, pouze rostou. U kmene stromu sedí malá holčička, která v ruce drží dva bílé květy. Její pobledlý obličej a blonďaté vlásky jí dodávají stejně nevinný vzhled, jako mají ty dvě bílé květiny, které drží v ruce. Holčička se pomalu zvedne a uhladí si růžové šaty, které má na sobě. Pomalu k tobě dojde a s úsměvem ti podá jeden květ. Jsi to ty......já to vím... Jakmile se květ dotkne tvé ruky, všechno kolem se rozplyne a ty stojíš opět uprostřed hřbitova u nevinně vypadajícího kříže. Narozdíl od prostoru pod velkým stromem se můžeš hýbat, chodit, mluvit, reagovat. U kříže vidíš rovnž ještě Magnuse, který má u nohou stejný květ, jaký měja ona dívka v růžových šatech. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile dorazíš ke kříži, jako by svět okolo tebe přestal existovat. Zvuky utichnou, rozdíly ve světle-zmizí. Nevnímáš nic a nikoho, kdo stojí u tebe, nebo dokonce hned u kříže před tebou. Jsi ponořen v záplavě bílého světla, které tě obklopuje, které prostupuje každým koskem tvého těla, čím podrobněji si kříž prohlížíš. Najednou uvidíš mlhu, která sestupuje od nejvyžší části kříže, mlhu, pomalu se snášející k tobě dolů. Nemůžeš nic udělat, nemůžeš se hýbat, nemůžeš promluvit. Jsi jenom loutka, která je ve středu důležitého dění. Jakmile se mlha dostane až k tobě, ocitneš se v jiném světě, ve světě, kde je vše jinak. Nestojíš na hřbitově, u velkého kříže, ale stojíš u starého stromu. Větve prorůstají jedna druhou, ale rostou stále výš a výš, nijak si navzájem nevadí, pouze rostou. U kmene stromu sedí malá holčička, která v ruce drží dva bílé květy. Její pobledlý obličej a blonďaté vlásky jí dodávají stejně nevinný vzhled, jako mají ty dvě bílé květiny, které drží v ruce. Holčička se pomalu zvedne a uhladí si růžové šaty, které má na sobě. Pomalu k tobě dojde a s úsměvem ti podá jeden květ. Jsi to ty......já to vím... Jakmile se květ dotkne tvé ruky, všechno kolem se rozplyne a ty stojíš opět uprostřed hřbitova u nevinně vypadajícího kříže. Narozdíl od prostoru pod velkým stromem se můžeš hýbat, chodit, mluvit, reagovat. U kříže vidíš rovnž ještě Adrien, která má u nohou stejný květ, jaký měja dívka v růžových šatech. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se procházíš po úzkých uličkách mezi polorozpadlými hroby, do oka ti padne jeden obzvláště zachovalý, který má nad jménem vyrytou lebku. Z hrobu, u kterého náhrobek stojí dokážeš vytušit jen jedno, že ten, kdo je tam pohřbený už nikdy neměl v žádné podobě opustit hřbitov. Když se podíváš blíže, pod tenkou vrstvou země je jakýsi velice pevný poklop, který by normální člověk nedokázal otevřít. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro kleknu na jedno koleno a odhrnu zeminu z celého nahrobku i poklopu. Koukámna to a přemýšlím "hah ... otevřít nebo nee otevřít ? ... hpmffff .. něvěda ... kdo vědět co znamenat slova na hrob a hmmm ... přemýšlím ... Magne snad ...". Pořádně si prohlédnu náhrobek, snažeje se zapmatovat tvary jež jsou na něm vyryty. A pak i na tom poklopu prohlídnu každý kousek. |
| |
| soukromá zpráva od Nutran "Shadow" pro procházím okolo náhrobku a jen tak letmo si pročítám jména na náhrobku Co tu chcem vlasně najít..Napisy na hrobech nebo co a zakroutím hlavou.. Jdu směrem na druhou stranu hřbitova |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Hrob je velice dobře opatřen, proti ...vykradení...? Ani to tak nevypadá. Okolo masivního víka je obmotáno pár řetězů, které mají konec v obrovských železných kruzích zapuštěných do země. Pod trochou země je další z mnoha epitafů, které pokrývají náhrobek. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jména hlásají všechno možné... Anna Kaal; neznámé dítě; naše milovaná dcera; zemřel při požáru; Jean Holl; .... zástupy hrobů jsou nekonečné, pokud nebudeš jistě vědět, co hledat, nikdy to nenajdeš. |
| |
| soukromá zpráva od Nutran "Shadow" pro Pomalým krokem chodím po hřbitově Stejně si pořád prohlížim náhrobky No ještě chvíli vydržim a pak pujdu k tomu kříži řeknu a hodně pomalím krokem zamířim k tomu kříži..Cestou pořád pozoruju ty jmena na náhrobkách |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když procházíš po úzkých prašných cestičkách, všimneš si na zadní straně hřbitova, jak tam stojí Wendor a něco si se zájmem prohlíží. náhroby hlásají stále to samé: žil; zemřel; byla krásná,milá, ochotná; Galmor Wood; rodina Kadrewova; Lillit Snitová; Galer Mikel; Miguel-milovaný manžel; Slim As; Amanda a Rodero Hoolovi... jak se přibližuješ ke kříži, vidíš u něj stát dvě postavy, ve kterých poznáváš Adrien a Magnuse. |
| |
| Hřbitov Pomalým krokem dorázím k Magnusovi a Adrien Jakmile se k ním došourám trochu se usměju Tak co našli jste něco nebo jako já jste vůbec nic nenašli řeknu a čekám na jejich odpověď. Pochvilce čekáni mi oči přejedou na ten kříž Hmm kříž a rychle se kouknu zpátky na ty dva |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Jakmile jsem dorazila ke kříži a začala si jej prohlížet, zmocňoval se mě zvláštní přímo nadpozemský pocit...Nechápala jsem, co se se mnou a okolo mě děje, ale bylo to moc příjemné...když se objevila malá dívenka, chtěla jsem něco říci, ale něšlo to... Kdo jsi? chce se mi ptát, ale nedostanu ze sebe ani hlásku. Beze slov vezmu z její malé ručky bílý kvítek, který mi podavá a snažím se alespoň pousmát... Najednou jako bych se probudila z krásného sne zpět do reality. Překvapeně se rozhlížím kolem sebe a vidím Magnuse. U nohou má stejný kvítek jako já v ruce.... Tak to nemohl být sen....Kdo byla ta dívenka?....možná Duch zesnulé královny...nebo té ztracené dívky....nebo .....proč mi dala ten květ a co s ním mám dělat? A Magnus? Ani nevím, kdy sem přišel...Má ho také....To je zvláštní...Že by to bylo znamení, že by my dva? To ne...něco se mi asi zdálo....Ale co potom ty květy? Prohlížím si květ abych věděla, co je to za druh... a přemýšlím, jestli se mám s tím, co jsem viděla někomu svěřit... Možná aspoň Magnusovi? MH: prosím napiš co je to za květ a jestli o tom mohu s někým mluvit? |
| |
Hřbitov Když dorazíme na hřbitov, usměju se na ostatní. Jsem zvědavá, jestli tady něco najdeme... Znovu se zkusím zaposlouchat do zvuků přírody, které by tady, na místě věčného klidu neměly být ničím rušeny. Nechám se vést svou intuicí a věřím, že mě k něčemu dovede. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro pečvivě všechno zase přikreju a vydám se za ostatníma, ještě jednou se otočíma ujistímse, že ja vše jak má být a že vím přesně, kde se hrob nacházím. |
| |
| hřbitov; u kříže Hned jak přijdu ke kříži zpět se dotážu osttních, zda něco nenalezli. "tak najdít cosi vy ?" a skloním se k Mangusovi a odtáhnu hokousek stranou. Když jsme zdoslechu ostatních takmu zašeptám "já něco asi najít ..." a zvednu zvědvě obočí, protože mě zajímá jeho reakce, tak jen čekám. |
| |
| U kříže Opětuji Nutranovi úsměv se slovy:"Ne, Nutrane, zatím jsem nic nenašla...jen se tu modlím, víš...promiň, hned budu pokračovat v pátrání..." Pak se otočím na chvilku na Magnuse a mlčky mu pohlédnu do očí. Na to přijde Wendor a vezme Magnuse stranou. Povzdechnu a rozhlédnu se po hřbitově. Vidím, že přišla i Corigen. "Nutrane, prosím, přiděl Corigen nějaké místo, kde ještě nikdo nehledal...buď tak hodný" |
| |
| Na hřbitově,U kříže Na odpověď Adrien kývnu hlavou jo dobře řeknu pak se chvíli odmlčím Stejně si myslím že tu nic nenajdem řeknu tak že snad jen já vím co jsem řekl A jen tak tam stojím a čekám |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když si prohlížíš kvítek, je ti velice-velice povědomý, ale nikdy předtím si ho neviděla-snad v jednom ze tvých...snů...? Je bílý jako sníh, vyadá jako kříženec lilie s orchidejí... |
| |
| hřbitov, plácek před křížem Na plácek dorazím jako první, sednu si a přemýšlím: Tak, na chvilku opět sám. Co tady vlastně dělám? Bloumám po hřbitově? ... Přemýšlím a podpírám si tvář dlaněma. Po chvilce zvednu hlavu, "Adrien!" vykřiknu a rozhlížím se kolem sebe. Stojí tu také na plácku, asi jsem se příliš hluboce zamyslel, asi jsem v myšlenkách utekl příliš daleko, asi jsem byl úplně mimo! Zlehka se otočím na přicházejícího Nutrana, "no, já..." ale hnedka se vracím k Adrien. Srdce se mi rozbíhá na plné obrátky, cítím, jak tepoucí srdce proudí celým mým tělem tělem, zvedám se ze země, vidle nechávám tam, kde jsou, tedy položeny poblíž a dělám pár nejistých kroků k Adrien. "Adrien, Adrien!" vyletí ze mě překvapivou rychlostí, ale Wendor, on je tu taky... všichni tu už jsou!, mě bere bere stranou, "já..." a pak se s tváří plnou napětí náhle odmlčím. Otáčím se po původci mocné síly, které mi skřížila směr mé cesty: "Wendore, počkej," snažím se vymanit z jeho tlap, ale jsem chycen a odtažen stranou. Sakra, Wendore, teď si nechci hrát na kočku a myš! "Co mi chceš, co jsi našel?" pomalu se uklidňuji, třeba zase něčemu nerozumí, klid, hnedka budu volný, snažím se z jeho tlap vyprostit a lehce se usmějí, "tak, povídej!" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Snažeje se šeptat říkám Magnusovi "tak divnejhrob ... řetíz, lebka, kola ... techt, ..." koktám ze sebe zběsile ... já to nechápat ... mocdivá hrob ... "já ukázat ty chtít ? " dodám spěšně a "já neumjet znaky říkat ... ani nachápat co to znamenat ... " jsem takový roztěkaný, protože mě štve, že hlupák tu asi budu. "Já moc hloupej to neumjet ale najít to ..." a rozzáří se mi nakonec úsměv, ikdyž jen trošičku. |
| |
| hřbitov, strnou odkřížku (s magnusem) Stojíme s Mangusem kousek stranou, avšak dost nato, aby nás nebylo slyšet. A já do něj něco hučim. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Poslouchám Wendorův objev a šeptem se mu snažím odpovědět, ale musím trochu přidat na hlase, aby mě vůbec slyšel, "Wendore, neboj, jasně, půjdeme se tam podívat," oddechnu si, "jestli chceš, půjdu tam s tebou sám, jestli nechceš, aby se ostatní dozvěděli, že neumíš číst. Ale jestli mě teď na chvilku omluvíš... kdyžtak na mě nenápadně mrkni, jo?" a sám na něj spiklenecky mrknu s mírným nadzdvihnutím obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Jako odpověď ti Magnusovi zašeptám "jasně .. to já chápat ... " a spiklenecky na něj zamrkám. A pomalu se vracím k ostatním ... |
| |
| hřbitov, plácek před křížem Cosi tiše dopovím Wendorovi a s úsměvem a jakýmsi gestem se od něho odvracím, prohlížím si ostatní a opět se rozbíhám k Adrien. Vidím její tvář, hezkou a milou tvář máš, má paní lučních kvítků, a běžím k ní. Hřejivý pocit po celém těle mě opět naplňuje tím více, čim méně mi k ní zbývá. "Adrien!" ještě jednou prohodím a v přískoku se ji pokusím obejmout. Má výška a síla mi nedovolí ji lehce zvednou ze země a tak se alespoň na chvilku zabořím bokem hlavy o její hrudník. Po jemném stistku povolím, udělám půlkrok zpět a mile se usmívám. "Má drahá Adrien, já... já... viděl jsem tě teď ve snu...", trošku zmateně až legračně rozhazuju svýma drobnýma rukama a opět se těsně přimknu, "co budeme dělat?" lehce špitnu. |
| |
| stále u kříže Právě jsem se rozhodla jít dále hledat, když se ke mě přiřítil Magnus. To co udělal, mě naprosto vyvedlo z míry. Rukou ho jemně odsunu. "Klid Magnusi, klid....Tys něco pil?" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro " Co se ti o mě zdálo? Cos viděl?" |
| |
| hřbitov, plácek pře křížem "Ne, nic jsem nepil... počkej..."zareaguji na jemné odstrčení, "já ti to vysvětlím." Otáčím se na ostatní, "Měl jsem sen, něco jsem viděl, bylo... já...," kroutím hlavou a pohledem cosi hledám v mracích, ale ve skutečnosti si snažím urovnat zmatený tok myšlenek, "vydržte, já to musím říct nejřív tady Adrien, neva?" Na vyřčenou otázku nečekám žádnou odpověď, dotku se v letmém pohlazení Adrieniny ruky, načež poté ukáži na místečko stranou všech ostatních, "jestli dovolíš," a vydám se směrem o onomu místo. |
| |
| hřbitov, u kříže Stojím jak zaražnej a zírám na Manguse. "Tak on nikdy nechovat ... " a drbu se přitom na hlavě. "Najít někdo něco tu u hrob ?" obrátim se s otázkou na všechny co stojí kolem. A ještě se jich zeptám "Na co tenhle dokříž bít ? Na co ?". |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Pohlédnu na Adrien a dychtivě a bezmyšlenkovitě začnu vyprávět: Adrien, já měl sen, teda... sedím si tu na plácku, přemýšlím a... pomyslel jsem na hlas... dokonce i dost nelichotivě... a najednou se mi celý svět prolnul se snem.. pohltilo mě bílé světlo a po prozření jsem viděl strom, před kterým byla velmi mladá dívka v růžových šatech. Poškrábu se rychle na nose, zkouknu, jestli mě Adrien poslouchá a jak na to reaguje, ale hnedka pokračuji, "nebyla tam sama, byli jsme tam my, oba, ta dívka měla dva bílé květy, která nám podala... a když se ke mě naklonila, řekla, že to jsem já! Jakmile se mě dotkla, tak jsem tu procitnul, a jak jsem tě viděl tu přede mnou stát, tak...," lehkým gestem naznačuji vyskočení ze země a přiblížení se k Adrien. Já... já... hlase?! JÁ?! Jak? To ne... přeci někdo silnější... chytřejší... já... já?! Jakto? probleskává mi hlavou celou tu krátkou cestu na malý plácek. |
| |
| hřbitov Rozhlédnu se k domku po ostatních..a najedno u ve mě hrkne... To ne..oni mi nic neřekli a odešli beze mě...Hm.asi jim za to nestojím.. Pomyslím si a jsem smutná...Tak se pomalu vyhoupnu na Erioola a dám se do hledání... \Ha, tady jsou nějaké stopy...tak jedem.. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Podívám se na bílý kvítek v mé ruce a poslouchám, co Magnus vypráví. Tak to přeci nebyl sen.... "ale to bude jen něco jiného, uvidíš, ...no stejně bychom to asi měli říci ostatním...třeba někdo bude vědět více...a třeba jsme to měli všichni najednou...." |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Myslíš?" Koukám na Adrien, jako by snad nic podobnému tomu, co jsem prožil, osobně nezažila. "Zdálo se ti něco podobného? Ta dívka... nebude to Angela? Byla to spíše holčička, neznáš ji?" bombarduji nebohou Adrien otázkami, "proroctví mluví o skupině, mě... mě to přijde šílený... já... já jsem ten poslední, kdo by si na něco podobného pomyslel." Koukám chvíli do země: tak teď jsem úplně zmaten - prožila Adrien taky něco podobného, nebo budu opět vypadat přede všema jako blázen? "Řekneme to ostatním, ale měli bychom se poradit s Otcem, co říkáš? Ten ví o hlasech asi nejvíce!" Safra, Otec... to si osud dobře vybral... já a Otec! Určitě mě bude považovat za blázna... že si vymýšlím... já bych to sobě taky nevěřil, ale... stále tam, ty růžové šaty, bílý květ... bílý květ! Kde mám já bílý květ? Že by se mi to přeci jen zdálo? |
| |
| U kříže Tak, aby to statní neslyšeli, jsem Magnuse vyspovídala. Pak jsem se obrátila k Nutranovi, Corigen a Wendorovi a vážným hlasem pravím: "Jeho slova se shodují s tím, co jsem viděla já. Opravdu se zjevila dívenka v růžových šatičkách a podávala mu bílou kytku, takovou zvláštní, která u nás snad ani neroste...A říkala, že je to on.....Toto je ona...." Ukazuji ostatním květinu, co držím v ruce. Magnus celý jen září š»astím, že on je ten vyvolený a také patřičně hrdý na svůj nový post..... Pakse na Magnuse usměji a prohodím:"Přeji ti to a gratuluji!" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Když jsem ostaním řekla jakousi polopravdu o mě a Magnusovi, počkala jsem a v nestřežené chvíli jsem vzala ze země ten druhý kvítek a schovala ho do kapsy. Nevím, proč jsem to udělala, snad proto, aby si Magnus mohl vychutnat ten pocit jedinečnosti, snad proto, že jsem se bála, že se ostatní budou ke mě chovat jinak, než doposud.... Až nastane ten správný čas, řeknu jim to... MH: Doufám, že Magnus zapoměl na ten kvítek na zemi, pokud ne, šlo by to nějak zařídit, aby tam nebyl? |
| |
| hřbitov, poblíž velkého kříže Stranou ostatních prohodím s Adrien pár vášnivě pronesených slov, když se otočím zpět a zamyšlen se rozhlížím po místě, kde jsem předtím seděl. Přehlédnu nevědomky Wendora i ostatní a věnuji se čemusi na zemi. Bohužel očividně nic nenacházím, když v tom zaslechnu Adrienina slova toto je ona. Zvedám se a koukám, co drží v ruce - "Tady je!" - zabrmlám ve veselejší notě. "Děkuji!" Otáčím se na ostatní a nejistým hlasem potvrzuji Adrienina slova: "Ano, měl jsem sen, snad vidění, spíše mě cosi pohltilo a na chvilku jsem se objevil úplně jinde. Byla tam i tady Adrien," ukáži na Adrien rukou s bílým květem a pokračuji ve vyprávění, "u stromu stála holčina v růžových šatech, sklonila se ke mě a se slovy 'Jsi to ty' mi předala tento květ...," nevěřícně si prohlížím neznámý květ a otáčím si sním prohlížeje si detaily a vychutnávaje si jeho krásu. Zvednu hlavu a s nezvykle zamyšleným pohledem promluvím k ostatním: "Neměli jste také nějaké vidění? Já... jsem z toho zmaten... jestli mě doprovodíte k Otci... musím se ho na pár věcí zeptat." Promluvu proložím krátkou pauzou, po níž se otočím k Wendorovi: "Příteli, jak jsi mě požádal... skočíme tam hned... promiň... jsem z toho úplně vedle." Znovu pohlédnu na bílý květ a nyní i na Adrieninu kytici, jenž jsem položil na zem vedle vidlí. Sbírám kytici a pokládám ji k velkému kříži pozorujíc, co je u něho napsáno. Znovu pohlédnu na bílý květ a nyní i na Adrieninu kytici, jenž jsem položil na zem vedle vidlí. Sbírám kytici a pokládám ji k velkému kříži pozorujíc, co je u něho napsáno. |
| |
| hřbitov, u velkého kříže "Tak jít se já ..." a vyrazim cestou ke svému velkému objevu. Jak míjím řady hrobů, krom toho že mlčím, se rozhlížím a pozorně sleduji cestu i jednotlivé náhrobky kolem. Jdu pří ke svému " ... velkej objef ..." a sem dmu pýchou, že " ... já jen já najde něco ... ", co něco nalezl. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Otočím se na Mangusae, který jak předpokládám šel za mnou a prohodim "tak to ono .. tady lebna, divnej techt, .." a přito ukazuju na jednotlivé části "a tady ržetjez, kolo ..." odhrnuju hlídu z řetězů a poklopu "tady víko .." Stojím a zamyšleně na to hledím, přičemž se drbu na hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Stojíš s Wendorem u podivného hrobu. Je obmotaný řetězy, které byly pokryty hlínou, než je Wendor oprášil. Drží masivní víko na jeho místě. Na náhrobku je pod velkou vyrytou lebkou napsáno: "Galbator Ten, jenž měl pomoci království" Pod nápisem je datum, kde je uvedeno, že se dožil "pouze" 25 let a umřel před stodvaceti roky. |
| |
| hřbitov, před křížem Sleduji Wendora, jak se kamsi vydal. Něco mu leží na srdci, něco... moc důležitého! Nechávám ostatní v zamyšlení a vydávám se za Wendorem, kličkuji mezi hroby a když se trošku více přiblížim, pokřiknu "Už jdu!" |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Už jsem tady," zadýchaným hlasem pozdravím, "tak ukaž, já ti to...," těkavými pohyby hlavou sem a tam prohlížím dané místo. Ten to tady pěkně opucoval, jen co je pravda! Tak co tu máme... řetězy... jéé... ta lebka, to je teda... "Nóó, tady je pochovaný někdo... počkej, tady je nápis, to jsi chtěl asi přečíst, stojí tam..." přečtu si pro sebe nápis vytesaný pod lebkou, "U rozkouslé ředkvičky!" cukne se mnou, když zdá se pochopím obsah nápisu, "Wendore, tys našel..." zadívám se krollovi přísným výrazem do očí, skloním se k desce a prsty přejíždím po nápisu pronášejíc, "Galbator, Ten, jenž měl pomoci království." Otočím se v podřepu na Wendora: "Víš, kdo to je? Galbator je současný král, ten, co vládne už celá staletí, ale... podívej," ukáži na další text pod nápisem, "stojí tady, že zemřel před stodvaceti lety... ve věku dvacetipěti let." Vyhoupnu se opět na nohy, tak to je tedy překvapení, proč nám o hrobě Otec nic neřekl? Zemřel před stodvaceti lety? Kdo to je? Je to ON? To je mi to teda zašmodrchaný! A když tu je hrob, je zde i tělo? A je-li zde i tělo, kdo je králem? "Wendore, tohle je moc zvláštní, nezavoláme sem ostatní? Já... nevím, co si o tom mám myslet," poškrábu se na rozcuchané hlavě a pátravými pohledy zamířím ke skupince před křížem, "na tohle můj rozum nestačí. Díky moc, že jsi to tu našel, udělal jsi velký objev!" Poslední dvě slova zdůrazním pokynutím hlavy a uznalým výrazem ve tváři. |
| |
| hřbitov Jakmile jsem spatřila stopy, vydala jsem se po nich a dojela až k jakémusi pozemku...za kterými byli samé kříže... Hm..tohle bude asi hřbitov...jo..určitě..ještě jsem tu nebyla..tak jedem.. POmyslím si a vjedu dovnitř.. Najednou moji pozornost upoutá moje družina.. aaaaaaaa..tady jsou..no konečně... Dojedu k nim.. V yjste mi utekli...neviděla jsem vás... řeknu smutně a sklopím hlavu.. Tak na co jste už přišli??? Zeptám se obecně a sleduju, jak si počínají.. |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu S Wendorem stojíme stranou zbytku družiny, něco si povídáme, když v tom zaslechnu přijíždějícího koně. Otočím se na přijíždějící Lillian: žádný kůň, jednorožec! Zapamatuj si už pro jednou ten rozdíl! Pozdravím Lillian pokynutím ruky dávaje najevo, že hned příjdeme a souhlasně, s poněkud napjatou a zamyšlenou hlavou, pokyvuji na znamení, že jsme něco objevili. Otočím se zpět na Wendora, kterého se zeptám "Vrátíme se k ostatním?" |
| |
| Na hřbitově Pozvednu hlavu k Lilien, která konečně dorazila za námi. "Tak co, odpočinula sis? Byla jsi u toho potoku taková spokojená, že jsem tě nechtěla rušit...Myslela jsem, že tě vyzvedneme na spáteční cestě..."Usměji se na ní. A hned zčerstva ti nahlásím, co je nového...Magnus se stal asi prvním vyvoleným. Viděla jsem, jak se to stalo a dostal takový zvláštní květ...Je na to patřičně hrdý...jinak tu hledáme a pátráme, jestli nenarazíme na něco, co by nám mohlo pomoci v našem poslání....zdá se, že Wendor na něco narazil, ale dělá s tím tajnosti...." "heeeej, Wednore, !" volám za odcházejícím Wendorem, " Co jsi našel?" |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu (v zadní levé části hřbitova) "Tak dobrá ... já zavolat " a nedechnu se a přitom hlesnu "hehe zavolat ... " a po»ouchle se zasměju. Pak se pořádně nadechnu a na ostatní, aby mě všichni slyšeli, zavolám "heééj ... hejbnout kosti a jít seééém ... " a pak jen stojím a mávám, aby věděli kam přesně mají jít. "No tááák .... jííít úúúúžžžž séééémmm .... " zavolám pro jistotu ještě jednou. |
| |
| hřbitov Jojo..už jdeme Zavolám na Wewndora, když slyším jeho voíní... pak se klusem dostanu až k němu, a čekám co z něj vypadne.. Ahoj..tak co jsi tu objevil? Řeknu a usměju se.. |
| |
| Na hřbitově Slyším, jak na nás Wendor volá a tak běžím za ním, cestou doběhnu Magnuse. Ten také přidá do kroku... nebo spíše krůčku.... Dorazíme až k Wendorovi. "Tak ukaž, co jsi našel?" |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu "tak to ono .. tady lebna, divnej techt, .." a přito ukazuju na jednotlivé části "a tady ržetjez, kolo ..." odhrnuju hlídu z řetězů a poklopu "tady víko .." A dodávám "A Magnu řikal že tam stojí ..." odmlčim se "Galbator, Ten, jenž měl pomoci království" Stojím a zamyšleně na ně hledím, přičemž se drbu na hlavě. |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu "Co je to techt?" ptám se Wendora. Tak jestli tady leží Galbator, kdo je na hradě? A jestli je na hradě Galbator s nějakým podivným ...hm...něčím...elixírem,....začarováním.....nebo co, .....tak kdo potom leží tady? "Výborně Wendore! Jsi pašák!!!"pochválím Wendora ale protože jsi nejsem jista s tím co tady opravdu objevil, pořádně si hrob prohlížím..... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Na náhrobku je pod velkou vyrytou lebkou napsáno: "Galbator Ten, jenž měl pomoci království" Pod nápisem je datum, kde je uvedeno, že se dožil "pouze" 25 let a umřel před stodvaceti roky. A to je asi tak vše... |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu "ttcht je techt" a zamračm se na Adrien, pak mi to dojde a ukážu na písmenka a řeknu "to je techt". Když měAdrien začne chváli, tak se rozzářim jako sluníčko, ten pocit důležitosti mě zahřeje na duši. "Co s tým udělat mi?" zeptám se, když začnu testovat řetězy na pevnost. Snažím se žádný neponičit. Pak zkoumám kruhy i ostatní částoi hrobu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Víko vypadá jako nové, ale bude to nejspíše zdání, protože i na němje vidět průběh minulých let. náhrobní kámen je z kamene, který nebude jen tak obyčejný. Je tmavě šedý s rudými žilkami protínajícími se uprostřed. lebky, takže jí dávají krvavý nádech. |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu hm...techt...techt...techtle, tech....jéééé, co tím myslí...Wendore, Wendore, ty mi dáváš....techo, tento, to je blbost, tak ne.... Dlouho si lámu hlavu nad tím, co Wendor myslel tím techtem. Ale když ukáže na slova, dost nahlas a ulehčeně vykřiknu: "Jo, techxt! ....Teda text! no jo...to je podivné...." Lákalo by mě poprosit Wendora, aby víko na hrobě nadzvedl, ale mám z toho sama špatný pocit a husí kůži, copak to mohu po něm chtít? Rušit spánek mrtvých se nemá.... Rozhlídnu se po všech, co zatím dorazili k hrobu a ptám se: "Co myslíte, podíváme se tam, nebo budeme věřit, že tam není nic, co by nám pomohlo...Ne, že bych neměla strach, ale jsem strašně zvědavá a říkám si, že by tam mohla být třeba i tajná chodba, nebo alespoň místnost, nebo když tam budou jen kosti, třeba u nich bude ležet něco, co by nám pomohlo v další cestě....Ale také tam může být něco....strašného...." Čekám, až se družina vyjádří a dívám se, kde jsou ostatní, kteří zatím k hrobu nedorazili. Magnus, Wendor a Lilien jsou tu, ale kde je Corigen s Nutranem? Možná, že o tak závažném rozhodnutí, bychom se měli poradit všichni...Na hřbitově se sice nemá křičet, ale snad mi to mrtví odpustí... "Héééj Corrigééééén, Nutráááánééééé....pojďte séééém" |
| |
Kráčím zamyšlená po hřbitově, když mě najednou probere Adrienin křik. Co je? Stalo se něco??? Vyrazím za ní tak rychle, aby to ješt+ nebylo považováno za rušení mrtvých. Opravdu bych nechtěla běhet přes hroby.. Co se stalo, našli jste něco? zeptám se hned, jak k nim dorazím. |
| |
| hřbitov KOukám jako zmámená na to , co Wendor našel, a jakobych tu cítila nějaké zlo... Hmm..vůbec se mi to nelíbí, na tom něco bude..ale nic dobrého to rozhodně nevěstí...když je Galbator tady??? Kdo je potom... Pak sebou trhnu a řeknu.. Počkat..to je nějaké pomotané, když je Galbator tady...tak kdo je potom...něco tu nehraje..nezdá se vám??? Dořeknu a zase se zamyslím.. Po chvíli mlčení ale kývnu a řeknu.. Vidiš Wendore, bez tebe bychom to určitě nenašli...jsi šikula... Pousměju se ale radši zůstávám stát, přece jenom ta velikost... |
| |
| hřbitov, u Wendorova objevu Ke Corigen: "Tady Wendor, udělal úžasný objev. Podívej, stojí tu, že zde leží Galbator... Podle roku narození a úmrtí zemřel před 120 roky, když mu bylo pouhých 25. To je, co?" Pravím nahlas, ale v duchu se mi mísí myšlenky na nadzvednutí víka, strach z toho, co by tam mohlo být a špatný pocit t rušení věčného klidu toho, kdo tu leží. |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob Celou dobu mlčky stojím a přemýšlím, s ostatníma si znovu prohlížím Galbatorův hrob. Tady toho nesedí více! Nakonec se osmělím a po pauze se opět zapojím do diskuze: "Je to věru zvláštní... jeden z Galbatorů,... tedy alespoň jeden, není tím, čím se zdá. Těžko se hnedka dostaneme k tomu stále vládnoucímu a," odplivnu si pod nohy "tomu, co nám to tu chce vypálit, ale..." významně kouknu na Adrien, "prolézání hrobů není můj koníček." Brrr, jenom na to pomyslím... když by to nebyl jenom hrob, tak co všechno bychom tam mohli potkat? Br.. Párkrát protočím v prstech krátký stonek od bíleho květu, když se na chvilku v této činnosti zastavím. Ale na to se tě nikdo neptá... když budeš muset, tak budeš muset... co chudáci obyvatele Rossaromu... řekneš jim, že se ti prostě 'nechtělo'? "Ehh... ale na světě jsou horší věci, ne? No... můj názor je ten, že bychom si možná měli přinést nějaké svoje věci.. .alespoň krumpáč, něco na vypáčení, i když," pohlédnu na Wendora, především na jeho svaly a hrůzostrašný kyj, "to možná nebude potřeba. Třeba louč by se nám určitě taky hodila... a spousta dalších věcí," kvapně dodám, představujíc si pro ostatní roztodivné nepředstavitelné předměty. "Ale ještě předím bych se rád stavil u Otce - určitě kvůli tomuto hrobu, myslím, že jeho povolení zmírní případný rozruch kolem a navíc... proč nám o hrobu nic neřekl? Doposud jsme pro něj byli jen další skupinkou, jenž jde zachránit svět, ale teď," kouknu vážným pohledem s ustaraným výrazem na Adrien, "se objevili nové skutečnosti. Tajil nám otec něco více? A ohledně mého a Adrieninýho zážitku - nejde o nějakou iluzi, stejně jako tento hrob? Nechci Otce podezírat, je to milý fajn člověk," grrr, nepřeháněj to, jinak poznaj, že nemluvíš pravdu "ale... čemu a hlavně komu můžeme vlastně věřit?" V povídání udělám malou pauzu pro vstřebání svých několika slov a zakončím: "A pak je tu Hlas... toho bychom se asi měli držet... asi...," znovu se podívám na Adrien, "bude potřeba se více zaposlouchat." |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob aneb můj objev Zaposlouchám se a zamyslim do toho co všichni říkají. "ona řikat já šikula ... co šikula ? ... možná dobrý ... tak tak ..." A pak prohodim "jo dojít pro věc na cesta dobrá tak". "Říkat Otec ? Pak než sem stavit tam my ... třeba on říkat něco .." vyderu ze sebe a vyzívavě "tak už něco stát se" si prohlížím ostatní. Nakonec prohodim "otevřát to jít pak" a přitom máchnu rukou směrem k hrobu. |
| |
| u Galbatorova hrobu Nutran asi neslyšel...že by už na hřbitově nebyl? Je to možné... "Máš pravdu, Magnusi, mohli bychom se zeptat Otce, ale co když bude proti? Mojím koníčkem to také není...teda pokud vím, protože jsem ještě žádný hrob v životě neotvírala..." Po té se otočím ke všem přítomným: "Já bych navrhovala, aby někdo šel s Magnusem Ještě jednou za Otcem Samuelem, já zaběhnu domů pro louč a ostatní pro něco na otevření, ale možná by to chtělo i nějaké zbraně....Rozdělme si úkoly a můžeme se tady sejít, třeba...třeba tak za 2 hodiny? Tak co vy na to?" |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob Odpovídám na Adrieniny otázky: "Také bych si pro něco zašel domů - nepůjdeme tedy nejdříve za Otcem, pak pro věci... a že bychom se na hrob mrkli třeba večer?" Zkřivím úsměv do překvapeného výrazu, zvednu obočí, ruce dlouhým, táhlým pohybem zvednu nad hlavu a lehce zakmitám prsty, "hůůůů, bububu! Takhle by to bylo straaaaašidelnější!" Načež se dám do smíchu. "Ale když bychom jen náhlédli, trošičku nadzvedli víko," spiklenecky zamžourám očima a rukama naznačuju, jak malou škírku mám na mysli, " tak se to nikdo nedoví a nic se nestane, ne?" |
| |
| U Galbatorova hrobu Chce se mi smát, když Magnus dělá ducha, nebo co to mělo být, není strašný, spíš směšný, ale přesto se mi na hřbitov v noci nechce. "Večer na hřbitově a ještě otvírat hrob? Ty ses musel pomátnout, nebo co...ani za nic...Musíme to stihnout do setmění, nebo počkat do rána..Ale máš pravdu, jen tak trošinku nadzvednout víko....no jenže stejně potřebujeme tu louč, nebydlím daleko, zaběhnu pro ni a vy se zatím domluvte, co budeme dělat" Nečekám na odpověď a běžím domů. Možná bude doma i nějaké nářadí ...co byhc mohla půjčit, ale nesmím říci nic našim...Měli by strach |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "To byl jen vtip, Adrien," zlehčuji její reakci, "ale večer by nás zase tolik lidí nevidělo," rozhlédnu se kolem, "kdyby přeci jen někdo šel." Když se Adrien rozeběhne nejspíše domů, zkusím na ni ještě zavolat: "Vra» se brzy, my jen najukneme... a vem s sebou svačinu!" Pokrčím rameny a nevinně se zašklebím a směrem k ostatním prohodím, "Třeba něco vezme, co říkáte?" "Wendore, zkusíš s tím víkem tedy pohnout?" Otočím se na siláka, sednu si na zem, tak pět kroků od hrobu a protáčím si chvíli násadou od vidlí v ruce zíraje při tom napůl na Wendora a napůl do země. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Sedíc před hrobem trávím pár chvil přemýšlením: To jsem teda zvědavý, co tam bude. Bude prázdný? Budou tam něčí pozůstatky? A čí? Nebude se Otec zlobit, co tady děláme? Mám dojem, že tohle by byla další věc, za kterou by mě neměl rád! Ale my jen nakoukneme... jen trošičku. Ach Hlase, hlase... jsi tam? Děláme dobrou věc? Po jaké cestě se máme vydat? Musíme ten hrob prozkoumat, víme toho tak zoufale málo, ale... je to správné? Co myslíš? Otvírat něčí hrob? Na co jiného bychom se měli soustředit? Otec? Řekl nám všechno? Nějak se mi nezdá... můžeme mu důvěřovat? |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Tak jóóó ..." zareaguju protáhle, když mě Magnus vyzve, abych s tím výklem pohnul. "tak já jdu na to ..." položim kyj a pořádně si plyvnudo dlaní, pak s nimi zamnu a tlasknu. Podle předběžného průzkumu vím, že kruhy nevapadají nijak moc zachovale. Zkusím první vzít a zacloumat sním. Pokud se mi můjpokus nevydaří, pak zkusím nohu a nakonec kyj. Zkouším i tahat za řetěz jestli něco nepovolí. Při svém úsilí hekám a směju se "iné než v les". Pořádně si s tím vyhraju. Ale víko NEsundavám ani NEnazvedávám ... |
| |
| hřbotiv kdyby to nšlo Wendore..máte někdo lano? nebo provaz? Mohli bychom to nějak uvázat a já bych to zapřáhla za Eriola, je silný a třeba by se mu to povedlo hm? je to jenom nápad, kdyby se to nevydařilo... Řeknu a čekám, jak se akce povede... Br, je to tu tajemné a ..je tu chlad, už abychom byli odsud pryč nemyslíte?... Rozhlédnu se kolem a po zádech mi přejede mráz... |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob Wendor se dá do práce, sleduji jeho počínání, když v tom Lilian protne chvilku ticha dobrým nápadem. "No, já lano nemám," zdvořile odpovídám, "ale je to fajn nápad. Uvidíme, jak si Wendor povede - opravdu nám chybí více výbavy." Vidlák s vidlema z Vidlákova... a to si mám říkat vyvolený? Kdepak, oni ještě netuší, co jsme zač, Magnus a jeho 'kouzelné' vidle! Hehehe... Oklepu hlavou, jako bych snad upadl do dalšího podivného zamyšlení a po bleskovém rozkoukání, stále v sedě na zemi, odpovídám: "Mě se to taky vůbec nelíbí, ale... je to jedna z mála stop, co máme," pokrčím rameny k Lilian, "a navíc se zdá, že tu ještě nikdo před náma nebyl. Nejsi zvědavá, jaké překvapení ten hrob ukrývá?" |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "hmm jo jo ... pak koně uvidět jak zkusit ... pak pak" řeknu když na chvíli odpočívám a koukám na Magnuse a Lillian. Poskakuju kolem hrobu a tahám za řetězy a kruhy. Konečně si najdu místo, jak se dobře postavit a pořádně zaberu. "nejdriv ržetěz a paka desku...." řeknu si a zaberu. "Ufff ..." vedere se mi z hdla při vynaložení potřebné síly. |
| |
| Hřbitov Z hlasitým prasknutím povolí nejprve jeden kruh a hned nato další a další, až se řetězy uvolní úplně. Po chvíi úsilí se pohne i masivní víko, které se rozlomí v půli a jeho část se proboří dovnitř hrobu. Chlad a pach, které se z pod víka vyhrnuly byly děsivé. Ve tmě nebylo nic vidět, nejen díky zbytkům části kamenné desky, ale také díky hloubce, která byla zřejmě na obyčejný hrob velká. |
| |
| hřbitov, u otevřeného Galbatorova hrobu Začnu se smát "muhehe ... hehe ..." protože mám radost, že se mi to povedlo ... Pak se připlácnu na břicho vedle hrobu, a hlavu nad hrob strčím tak, abych se tam mohl s klidem podívat. Pořádně se kokám. Snažím se jak to jde cokoliv uvidět. |
| |
| hřbitov hm...šikula-a-a-..ech ech.. Dořeknu ale nadechnu se hustého a smradlavého prachu... No fuuuj, to je puch..jak od ropuch.. řeknu a zasměju se, přičemž si zase dejchnu a rozkašlu se ještě víc.. no to je humus, to je smrad..fuuuuj.. každopádně si Wendore fakt silnej a ššš---hepčííííííííííík...šikovnej, že si to otevřel....ale přemejšlim, jestli nebylo lepší, když byla zavřená...hepčííí dořeknu a zasměju se...teda aspon se o to v návalu kejchání snažím... |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob Teda, to byla řacha! Nedobrovolně lehce nadskočím ze země, až se z toho vzápětí raději postavím opět na nohy. "Teda Wendore, ... reh... reh... he... he... hepčí!" kýchnu až podruhé nadskočím, "... dobrá práce!" Otáčim se a potvrzuji Lillian její odborný úsudek: "fakt smrad... hrůza! Ropuchy jsou proti tomu rrozkvetlá jarní louka!" Opřu se o své vidle a přistoupím k vzniklé díře. Bohužel nic nevidím a tak se raději stáhnu zpět. "Wendore, vidíš tam něco? Přijde ti to prázdný, nebo tam dole něco je? Já vidím velký kulový. Zkus tam hodit nějaký kamínek nebo něco při ruce... co to udělá." Teda, to je vzrůšo! Ono tam fakt něco je! Myslím, že Otci zatím nic říkat nemusíme, on nám toho taky moc neřekl! |
| |
cesta smerom na mesto Este pred tym ak si idem zbalit zakadlne veci ako je jedlo a pod. potom sa vydam na cestu a piskam si tony jednej uz skoro zabudnutej pesnicky ktorej sa spieva o jednom velkom drakovy ... to bude este vela zabavy ked si na to tak pomyslim a predstavym si co by sa asi mohlo stat popry tom ako idem a piskam si tak sa zamyslam a predstavujem si co vsetko sa moze stat a trochu sa tym aj zabavam |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Cesta je posetá drobnými kamínky, které se s lehkým »uknutím pounou vždy, když našlápneš, nebo nohu zdvihneš. Jemný vítr, který pofukuje nadnáčí zrnka písku, která se opět snáší k zemi a zapadají mezi kamínky. Po pár hodinách cesty dojdeš na okraj lesa, kterému-jak víš- místní obyvatelé říkají "Les Nářků". Jižně od místa, na kterém se nacházíš by mělo být město, podle toho, co jsi zaslechl ve vesnici. Jeho jméno je Ylat, nebo jak místní starci říkají-město střežící smutek. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Přiběhnu domů, vletím do kuchyně. Mamka zrovna skládá na talíř buchty, co pekla. "Ahoj mamíí. Hmm to voníííí!" Na dotaz, kde jsem byla, odpovídám jaksi neurčitě, aby se vlastně nic nedozvěděla. "A mami, budeš mě teď hned potřebovat?" Zdá se, že matka pojala jakési podezření, tak jen mlčky ukázala na prázdné vědro... Popadnu vědro a jdu ho naplnit ke studni vodou. Cestou zahlédnu nějaké dřevěné palice, tak si je nachystám ke stěně na hromádku. Pak zanesu vědro s vodou do kuchyně. "Prosím, tady to máš! Co teď?" Na žádost matky jdu posekat dříví. sekání dříví mě docela baví, ale co se děje na hřebitově? Vždy» jsem slíbila, že něco donesu na otevření a taky jsem zaslechla Magnuse, že mám přinést něco k jídlu...Musím to udělat rychle a mazat na hřbitov Při sekání objevím na dvoře a ve stodole nějaké další věci, které dám na vytvořenou hromádku. Opět se vrátím za mamkou:"Už je to všechno, mamííííčku, že jo? Já mám ještě nějakou práci ve vesnici..."mrknu na ní. "Mami, co bys řekla, kdybych ti prozradila, že jsem vyvolená zachránit naše království?" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Pořádně se koukám a rozhlížim. Snažím se cokoliv uvidět. A používám k tomu krollí rodové vlastnoti. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když uděláš všechnu práci, kterou ti mamka dala a ty se jí zeptáš na to, co by řekla, kdybys byla vyvolená, jenom se na tebe podívá pobaveným pohledem a začne ti pomalu, ale jistě promlouvat do duše známým hlasem. Adrien, ty víš, že je to nemožné. Ale nevíš, kolik lidí se myslelo, že je tím vyvoleným, který má království zachránit. Podívej se kolem! Teď uděláš nejlépe, když začneš záchranou svého života. Tohle všechno bude tvoje, protože nemáš sourozence, nemáš nikoho, kdo převezmě tenhle...stateček... až já umřu. Když hovoří, pomalu tě vezme za ruce a stále se ti dívá do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Pod kusy desky je možná světlé dřevo, nebo něco jiného, co ho připomíná. |
| |
soukromá zpráva od pro zvlastene miesto zastavim sa pred lesom a pomyslim si do mesta to uz nemoze byt daleko premyslam dalej a po chvile sa vydam veselym a lahkym krokom smerom na juh kde by malo byt mesto |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Zamrkám a snažímse zahlédnoutdno a odhadnout, jak je hluboko. |
| |
| Trochu zesmutním. Nevěří mi, to jsem čekala Pomaličky si odtáhnu ruce, usměji se a pravím: "no všechno je možné...a zázraky se nedějí jen v pohádkách...jak jsi mi sama kdysi řekla... Mamčo, můžu si vzít pro sebe a mé přátele pár buchet a půjčit si ten starý měch na vodu? Neboj, do setmění budu zpět" vůbec nemám ráda, když začne o smrti a o dědění...raději už poběžím na hřbitov, čekají na mě... |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Lili to já nebýt ... to smrdět ta hrom... " zareaguji a opravím se "teda hrab .. eee hrob ..." "jo jo ... njeco tam vidět ... " začnu odpovídat na Magnsovu otázku. Mírně se zakudkám, přeci jenom to není normální puch. "Kusy deska a ...", domlčím se a "... a drževo asi ... njeco svjetlý ...". Poté se odmlčím na dýl pozorně s hlavou ještě o trošičku víc strčenou do díry (myslim hrobu) se tam rozhlížim. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když mamka uslyší, co íkáš, jenom se trouchu pousměje a dá ti pár buchet . S měchem na vodu už je to trochu horší, protože ti dlouze vysvětluje, proč není dobrý nápad si ho brát, ale nakonec svolí a ty můžeš jít. |
| |
| hřbotiv já vim, že si to nebyl ty Wendore... Řeknu a zasměju se... Ehm...jestli je to hluboko, tak..tak mě tam můžute spustit, jsem lehká a snadno tam vlezu..houknu na vás, jak to tam vypadáa vy můžete jít pak za mnou, pokud tam dole nebude nic děsného hm? Dám návrh a koukám kolem.. kde je ta Adrien??? Už je tam dost dlouho.hm, snda nějak dorazí...jinak jí pojedu naproti... No? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když koukáš do tmavého hrobu, nemůžeš hloubku odhadnout. Jeden důvod jsou zbytky víka a druhý přílišná tma. Navíc po slětnách lezou velcí pavouci, kteří se co chvíli vyhýbají tvému pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se ozhodneš jít do města, které by mělo ležet na jihu, začneš se ubírat po cestě vedoucí téměř u lesa. Když jdeš již hodnou chvíli, uslyšíš z lesa podivné zvuky a hned na to se z hustého křoví na okraji cesty vyřítí několik černě oděných lidí s dýkami. Dej nám všechno, co máš, a budeš žít! Řekne jedna ze tří postav chlaným hlasem, ve kterém je cítit výsměšný tón. |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Kamínek, kamínek," hopsám v rozjaření na místě, "Wendore, hoď tam kamínek, jak je to hluboký?! Je tam nějaký prostor, jako chodba? Tunel?" Pokřikuju v nadšení a v opojení záhadného a nejspíše i důležitého objevu. Rozhlédnu se kolem, co na objev říkají ostatní. Nevypadají moc... nadšeně. A kde je Adrien? Říkala, že to má blízko! Jestli si chudinka nevzala má slova příliš k srdci a neshání doma něco k snědku. Jejda... teď by se nám tu s výbavou moc hodila! "Lilian, dobrý nápad! Ale co tvůj přítel... tedy... no, jednorožec...," pohlédnu s respektem na krásné zvíře, "aby... no..." Co to tady plácáš, když tomu nerozumíš? Určitě je to chytré zvíře a nic ti tu neudělá. "Je hodný, viď?" Polknu naprázdno. "Já jsem tedy asi ze všech nejmenší, ale... jestli chceš jít první, nebudu ti nijak bránit. Možná to nebude tak hluboký, abychom tam nemohli vlézt bez lana." Otáčím se zpátky k díře a vydávám se opatrně k ní blíže. "Tak jak, prozkoumáme to teď, nebo až přijde Adrien? A nepůjdeme si také pro věci? Někdo by tu pak měl zůstat...," netrpělivě opět juknu do temné prázdnoty, "co to plácám, jen najukneme, abychom viděli, do čeho jdeme, ne?" Mrknu významně na Lillian. Nedopatřením lehce š»ouchnu do Wendora když si lehám vedle něho a zírám do díry zkoumaje okraje a odhadujíc hloubku, snažíc se identifikovat co nejvíce věcí, jenž jsou tmě nepřizpůsobeným očím skryty. |
| |
| Hřbitov Cestou domů jsem utíkala, cestou zpět sotva jdu a prohýbám se pod tíhou nákladu. Vzala jsem doma a na dvoře i ve stodole, co mi přišlo pod ruku. Vše nesu po kapsách i v náručí. Když přicházím k hrobu, vidím, že víko je už odklopené. Celé? Vždy» říkali, že jen kousek... Hnána zvědavostí přidám do kroku, těsně vedle hrobu už náklad neudržím a vše, co jsem měla v náručí s rachotem spadlo na zem: Dvě železné tyče, dva velké dřevěné klacky, lano, tři pochodně, křesadlo a něco zabalené v ubrousku. "Vy, vy jste to rozbili? No to je průšvih...." Nahnu se nad jámu a dívám se do ní. Vidím jen tmu. "Tak podívejte, co jsem přinesla. Není toho moc....ty tyče byly sice na to, že jsem je chtěla provlést těmi kroužky, no...co už ...jak se vám to podařilo? Ty Wendore, ty máš asi ještě větší sílu, než se zdáš.....jo abych nezapoměla, mamka posílá pár buchet..." A dívám se, kam jsem uložila balík s buchtami. aaa tady je Zvednu balík ze země a otevřu ho. "No trošku se to pomačkalo, pojďte si vzít. Je toho dost pro všechny...Něco je z mákem, něco z tvarohem a tyto dvě jsou s hruškovými povidly..." Zatím co nabízím buchty, snažím se některým tak trochu vrátit jejich původní tvar. Položím buchty i s ubrouskem na vedlejší náhrobní kámen a lovím v kapsách. "Jo a tady mám pár jablíček, utrhla jsem je cestou u Voháňků, snad jim to nebude vadit... a tady něco na pití. Ale jen voda z naší studny." Položím jablka i měch s vodou vedle buchet. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Na kratičkou chvíli opět zahlédneč dívku v růžových šatičkách, tentokráte jak drží v ruce věnec ze zlatavých květů. Není správné, aby někdo narušoval klid mrtvých, pamatuj si to.... Vlna tepla i obraz dívky zmizel stejně rychle, jak se objevili a ty jsi opět stál nad hrobem a koukal do černo-černé tmy. |
| |
| hřbitov Ehm, děkuji...no..nemusíš se ho bát...má rád lidi...a..no většinou všechno živěé a to co je na něj hodné...Eriol?? Zavolm na něj... tela a velui.. Řeknu a on jenom příjde k Adrien a zůstane stát na místě.. Jsem ráda, že jsi už zpátky, no, jestli vám to nebude vadit, skusila bych to..jít tam...Můžeš mi prosím radši pujčit lano???? zeptám se Adrien... věci které nepobereme , můžeme dát Eriolovi, on to unese, jako nic... Řeknu a čekám, co se bude dít... |
| |
cesta trochu prekvapene zastanem a prejdem pohladom po vsetkych troch traja banditi bud su uplne nerozumny alebo velmi dobre zorganizovany a niekde v lese este budu mat partakov aj jedna aj druha moznost zatial nieje pre mna dobra v rychlosti mi preblesne hlavou Ale pani ja nic nemam poviem kludnym a trochu vysmesnym hlasom |
| |
| hřbotof Vysoukám se od hrobu a maličko přitom drcnu do Magnuse a "Muhehe ..." zašklebim se. "Buchty ... " řeknu s nadšením a po jedné hrábnu. Celou si ji narvu do pusy a š»astně mlaskám. "Dobraá ... " Koukám se po věcech co přinesla Adrien. Do ruky vezmu jednu železnou ty a držeje ji v ruce strčenou do hrobu si zase lehnu. Šmátrám tyčí, jestli dosáhnu na dno. Pak otočim hlavou na Lillian a "já ty chytit a podat dolu ... " a odmlčim se. "nevidět dno ... jen divneé svjetleé " řeknu s hlavou v hrobu dost nahlas, aby mě slyšela. Vlastně skoro zařvu. Podám Magnusovi tyč "držát ... " a heknu na Lillian "tak ty jít sem ..." a napřáhnu k ní ruku. |
| |
| u hrobu když na mě wendor promluví, podám mu ruku, ktrá je asi třikrát menší než ta jeho a čekám, až mi dá povely:o) Tak jdeme na věc? Jo..Adrien, buchtu si vezmu až pak...teda jestli mi tu jednu necháte...kuju Nečekám na odpověd a koukám dolu do otevřeného prostoru co se rozkládá pode mnou... Uf..tak Wendore... |
| |
Hřbitov Co proboha řekne Otec? To je... napadne mě, když se Wendorovi podaří hrob otevřít snad ještě víc, než měl původně v plánu. Aspoň doufám, že ho nechtěl rozbít... Jak tohle dopadne??? Když se vrátí Adrien, omluvně se pousměju. "Wendor ho chtěl trošku nadzvednout..." pokrčím rameny. Myslím, že to nebyla ničí vina... ale nechtěla bych to muset vysvětlovat Otci. Podívám se dolů, do hrobu. Co tam asi tak může být? Probudí se ve mě zvědavost. Je možné, že by právě tam byla odpověď? Aspoň na některou z mnoha otázek? Ani nevím, co mě k tomu vede, když promluvím: "Jestli ti to nevadí, Lillian, ráda bych šla dolů za tebou. Jsem taky poměrně lehká..." |
| |
| Hrob No..nebude mi tovadit, jak cheš ...aspon tam budem dvě... Odvětím Corigen a pak už jenom čekám, až mě Wendor spustí dolu... Tak..jde se na věc, to jsem zvědaví, co to tam dole bude..je to nepřirozená záře, to má Wendor pravdu, ale odkad může vycházet? je to divné..no, to za chvíli zjistíme... Pomyslím si... |
| |
| hřbitov, Galbatorův (otevřený) hrob "Hmm," zabručím a převezmu od Wendora tyč snažíc se jí neupustit, nebo jí někoho nepraštit. Po krátké chvilce držení mi přijde příliš těžká, a proto ji položím podél svého těla, které leží před hrobem, sledujíc uvnitř veškeré dění. Párkrát zakoulím hlavou a na chvilku se začnu dívat směrem k jednomu odlomku z původního víka. Po chvilce se trošku oklepu, jako by mi snad byla zima, ale zvážnělá tvář dává tušit jiný, neznámý, důvod. Ze zírání mě vysvobodí přišedší Adrien, zvedám tedy hlavu, sbírám se ze země a zdravím ji přátelským: "Vítej zpátky, jsi to ale rychlík!" Buchty říkala? S tvarohem? Mňam... Rázem ze mě spadnou veškeré předchozí emoce, "Jéé, to bych si jednu velmi rád dal! Jsi pekla sama?" a hnedka se po jedné natáhnu. "Hmmm," slastně pochválím pokývnutím. Pouštím se do buchty a rozhlížím se po ostatních. Wendor zrovna šmátrá tyčí v díře, zřejmě hledaje dno, Corigen se též nabídla, že půjde dolů a Lillian se již chystá k sestupu. Neee, to né, moment přeci! Kam se ženou.... "Počkejte chvilku," kvapně polykám sousto a pouštím ruku s nakouslou buchtou podél těla otáčeje se přitom na Adrien, "Adrien, necítíš nic? Jak jsi se sem vrátila? Nevidíš...?" Nečekaje na odpověď odvracím pohled na ostatní, především na dívky u Wendora, "jak jsem tam před chvilkou ležel... to nebyl jen pocit, to bylo více... já měl zase... no... slyšel jsem zvláštní hlas, který mě varoval před narušováním klidu zemřelých!" |
| |
| hřbitov Když vedle mě zastaví Eriol, přidu k němu blíž a pohladím ho. "Hodnýýýý, no joooo" K Lilien:"To lano si klidně půjč, vemte si co chcete, proto jsem to přinesla, ale vy tam fakt chcete jít? Do toho smradu? Tak počkejte! Nejdříve tam posvítíme..." Ke všem:"Mamka peče vynikající buchty...Ten poklop...kde je?...snad ne..."a ukážu dovnitř. Dívám se, jak Wendorovi s Magnusem šmakuje. Přemýšlím o tom, jestli byl Magnus za Otcem...asi ne a teď už na to ani nepomyslí... Podám ze země louč a křesadlo. Během podpalování povídám Magnusovi:"Jo cítím hrozný smrad..." Podpálím. S hořící pochodní jdu na kraj hrobu a posvítím do něj. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když šmátráš tyčí v temné prázdnotě, najednou narazíš na pevnou "zem", ale nejspíše to bude jenom část víka, které se zbortilo dovnitř hrobu. Tyč držíš u samého konce a dna se dotýká tyč jenom chvílemi, jak se jí snažíš držet. |
| |
| hřbitof "Tak ju dem na to ..." řeknu směrem k Lillian, kterou držim za ruku. Povolim sevření a chytnu ji za předloktí. Druhou rukou vezmu tyč a dám ji přes hrob. "Ty chytit a jít dole ..." řikám a snažeje se ji nepustit ji pomáhám. "já tebe držjet a ty tyč pustit ..." pak když mi vysí na ruce vstrčim tyč za ní. Ve chvíli, kdy Adrien posvítí do hrobu řeknu Lillian "Chytit ty tyč a jít dole... já tyč držjet ..." |
| |
| hrob Dobře, jdeme na to...tak já lezu... Řeknu a pomalu sešplávám dolu po tyči... když už jsem až na konci a stále mám nohy ve vzduchu, aniž bych se dotkla země, neváhám a nakonec se pustím... tak se pouštím, snad to nebude moc hluboké.. Zadměju se, ale moc do smíchu mi neni... |
| |
| hřbitov, Galbatorův (otevřený) hrob "Nééé," pokřiknu a rozeběhnu se k díře, ve které právě zmizela Lillian, pozdě! A co teď?! Dívám si na Corigen dávaje si pozor, aby mi již nikdo další neproklouznul, co bych tady sám dělal, kdyby tam všichni zahučeli? Opatrně se přiblížím k díře a zavolám do ní: "Lillian, žiješ?" Otočím se na Adrien, jedním uchem bedlivě poslouchaje ozvěnu a možnou odpvěď: "Adrien, můžeme na tvé lano přivázat pochodeň a vak s křesadlem? Přeci ji tam nenecháme bez ničeho!" Vrátím se zpět k díře a nervouzně se opět zakousnu do buchty. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Sedíc s buchtou v ruce vychutnávaje její náplň čekajíc na jakýkoliv zvuk pocházející z hrobu poté, co v něm zmizela Lillian: "Proč tam nejdřív nehodil ten kamínek? Proč tam šla Lillian tak bezhlavě? Hlase! Proč? Hlase, co budeme dělat? Oni mě neslyšeli, můžu za to já! Tolik jsem se zakoukal do buchet a na tvé varování nehleděl. Prosím... promiň!" "Adrien... Adrien... proč jsi nic neřekla? Nic jsi neviděla? Cožpak neslyšíš hlasy a nemáš vidění? A jak je to vlastně s tebou, kde máš svůj bílý květ? Moment... ona... ona... ona o tom ještě neví! Určitě! Určitě je taky vyvolená, ale... ještě to neví! Hlase, prosím, dej se jí ukázat! Třeba jí budou více věřit než mě!" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když dopadneš na kamennou desku, kterou byl přikryt hrob, něco hlasitě zapraská a deska se z hlasitým šramotem sveze až na zem, kde tlumeně praskne dřevo. Pád ti nic neudělá, protože kámen byl velice blízko pod tvýma nohama. Když se rozhlížíš po vnitřku hrobu, v záblescích uvidíš světlou rozbitou rakev, z pod které kouká kdysi možná bílý, nyní zašpiněný rubáš. |
| |
| Když se Lillian spustí do hrobu, uslyšíte hluk, jako by se sypalo kamení. Najednou šramot ustane a je slyšet pouze tlumené křupnutí. |
| |
| Hřbitov Proč nepočkala, než tam něco uvidí...vždy» se mohla zabít....Doufám, že Corigen nepoleze hned za ní... Kroutím hlavou nad tím, že tam tak rychle a ochotně lezla. Přesto ale uvážu hořící pochodeň na konec lana a spouším ji dolů. "Lilien, žiješ? Ozvi se! Posílám ti dolů pochodeň, kdyby cestou zhasla, pošlu i křesadlo. Prohlídni to tam a pojď rychle nahoru. Snad se ti to po laně podaří." No jestli se ji něco stalo, budu si to vyčítat, kdo to vymyslel s tím prohledáváním hrobů...no já... Než pochodeň pomaly dorazí dolu k Lilien, otočím se na Magnuse a Wendora: "Asi jsme ji v tom měli zabránit. Magnusi, cos to tu povídal? Co se stalo, když jsem tu nebyla? Wendore, až poleze nahoru, teda doufám, že poleze, tak budeš pořádně držet toto lano, jo?" |
| |
| hřbitov, Galbatorův (a možná Lillianin) hrob Řach! Div se neudusím, když spolku velký kus buchty, abych mohl vyhrknout, napůl přidušeným hlasem: "Lillian!" To byla rána! Teda, to... to... sakra! Vyskočím na nohy a v záblescích louče se snažím najít jakékoliv známky Lillian. Adrien se mě obrátí s otázkou a v kvapu narychlo nesoustředěně odpovídám, zíraje přitom do hrobu, "co jsem viděl, co jsem viděl... slyšel jsem hlas, který mě varoval, abychom nerušili zemřelé... já... říkal jsem to, ale..." sbalím ruce do dlaní, promnu oči a stále pátrám v díře, "já si nejdřív dal tvou buchtu a než jsem se nadál, byla pryč! Snad se jí nic nestalo,... slyšeli jste tu ránu?" Zamračení na tváři prozrazuje starosti o zdraví, ne-li život dívenky. Nakloním se až možná riskantně přes okraj, nebo» stále nic neslyším ani nevidím, "Liiii-liiii-annnn," zařvu, jakoby snad hlasitost projevu mohla ovlivnit obsah odpovedi. V očních koutcích se začínají sbíhat drobné slzičky. |
| |
| Hřbitov; Galbatorův hrob Když nahlédnete do hrobu, uvidíte stát v matném světle Lillian na zbytcích kamenného víka, které se při neopatrném odstraňování rozlomilo na dvě části a které je přibližně 4,5 sáhů hluboko, a na jedné z nich právě stojí Lillian a prohlíží si vnitřek hrobu. Pod zbytky kamenů je vidět světlé dřevo, z pod kterého kouká zbytek-kdysi možná bílé-látky. |
| |
| Hřbitov; Galbatorův hrob "Heh ..." vyjde ze mě přidušené vydechnutí, když se Lillian pustí. A pak to hrozné ŘACH !!!! "Co zo bít ??" zamyslím se. A samozřejmě dojdu k jasné možnosti. "Snad neéé ..." zlomí se trochu hlas "... ní po ní." Vesvětle pochodně pak vidim Lillian stát kousek od tyče na nějakém šutru. Zhluboka si "uffff ...." oddechnu. "Lili ... " oslovim Lillian "... ty jak tam ??" zeptám se a porád držim tyč volně vysící dolu. |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Teda, tys nám dala! Já už myslel... nechtěj ani vědět co, to byla rána! Jsi v pořádku?" vychrlím k Lillian do šachty od hrobu. Tak to bylo o chlup... kdybych tam spanul já, tak stačí jen zahrnout hlínou a odpočívám v pokoji. Brr, příště musíme být více opatrní. "Co tam vidíš," netrpělivě pokračuji k Lillian, "nechceš tam pomoct, že ne?" Já tam tedy rozhodně nejdu! "Rychle to obhlídni a pojď nahoru, nesluší se... no..." zmlknu v návalu nedočkavosti. |
| |
| hrob Jsem v pořádku dobrýýý... zavolám nahoru a vezmu si louč a křesadlem jí zapálím... následně ji pevněnuchopím do ruky a co nejdále od těla jí přejíždím sema atam, abych se porozhlédla po okolí...a zároven, aby mě světlo neoslnovalo... |
| |
| u hrobu Jakmile slyšim, že Lillian je v pořádku, tak se mi uleví. Úlevně mi uteče "jo !". S hlavou stále vraženou přes okraj hrobu a tyčí v ruce shlížím do hrobu. Světlo z louče mě chvíli oslňovalo, ale pak když s ní začala Lillian pohybovat, pak to bylo mnohem lepší. Pozorně si též prohlížím celou hrobku. |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Uf, to nám spadl kámen ze srdce! Tak to tam opatrně prozkoumej... ale... raději jen zběžně, neruš klid zemřelých!" Zopakuji varovnání do hrobu k Lillian. To by mě zajímalo, co najde. Ukáže se, že v hrobu leži Galbator, nebo že to je někdo jiný?Bude mít něco u sebe? Nebude to jenom nastražená léčka? Že by za těch tisíc let si nikdo tohodle hrobu nevšimnul? Zvedám se ze země, "Dobrý, Lil to nějak zvládne. Měli bychom se tu ale porozhlédnout - určitě bude potřeba vyřešit problém... rozbitého víka," podívám se zvědavě po ostatních, "přeci to tu takhle nemůžeme nechat? Co by si o nás Otec pomyslel?" Určitě by si řekl, že jsi to zase zpackal, Magnusi. Rozbít hrob, to se dělá? "Ale ještě předtím," začnu šmejdit kolem hrobu, prohlížím si všechno možné i nemožne, "bych to obhlídnul tady, než to tu úplně zadupeme! Koukněte, jak jsme to tu z horlivosti zřídili!" Pozorně hledám jakékoliv další stopy, které by nás dovedli k objasnění toho, že jmenovec krále má před námi neprázdný hrob. Nebyl to jeho otec? Bratr? Není tenhle hrob podvrh? Jak je asi starý? Vypadá na to, že je tu sto let? Není tu už o hodně déle? Safra, to rozbité víko.... že jsme ho neodtlačili stranou! Wendore...! Při obhlídce sem tam hodím okem po nějaké větvi, listí, prostě čehokoliv, co budeme moci dát přes jámu, aby do ní někdo nespadnul. No, snad to nebudeme muset uhradit... to je teda malér! |
| |
| Na hřbitově Když so Lilien konečně ozve, všem nám spadne kámen ze srdce. Nechám lano jak je, jen jeho druhý ješt smotaný konec položím vedle hrobu na zem.Podám si jablko a s chutí se do něho pustím. Počkáme, co tam dole Lilien objeví...co je to za druh jablíčka? š»avnaté, slaďoučké...mňam Lehnu si na zem a opatrně se soukám horní částí těla nad hrob. Snažím se ve světle pochodně něco uvidět. "Lilien, co vidíš? Já tu z vrchu nic moc, jen jakési světlé dřevo a co to tam je? nějaká látka? To bílé?" A zase se pustím do chroustání jablka. "Aaa počkej Magnusi, teď jsem pleteš úklid a starosti o desku, když je to tak napínavé...Jo pak to tady dáme do pořádku a s tou deskou...to bude horší. Možná nám pomůže Otec Samuel, ale teď už, prosím, stichni, a» slyším Lilien." |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Stojíš na zbytcích desky, které nejsou moc stabilní a dalšího člověka by asi neunesly. Ze dřeva, které leží pod nimi se vyklube rozbitá rakev ze světlého dřeva a z pod ní kouká kus šedo-bílé látky, která je kolem čehosi obmotaná. Po stěnách lezou pavouci, různý hmyz a kolem sebe jako-by slyšíš téci vodu. |
| |
| Hrob je téměř u hřbitovní zdi(plotu), kterým je celý pozemek obehnaný. Za ním rostou stromy a mezi nimi je jich i pár starých a suchých. Větve přesahují až na hřbitov nad některé z hrobů. Najednou se v dálce ozve ženský hlas, který jde směrem od kříže. Co to tam děláte? Jakmile se i ozvěna rozlehne do prostoru, od kříže uvidíte cupitat malou postavu, ve které můžou mnozí z vás poznat starou paní (Adalla Maqová), která se stará o květiny, které rostou na hrobech. |
| |
| hrob blé.vypadá tu to tu dost odpudivě...je tu nějaká rakev..a a..já stojim na nějakém kamenném čímsi..nějaká socha či co...počkat slezu dolů... Houknu na ostatní... Z rakve tu čouhá nějaký kus látky...mmmm..světle šedivá, až bílá...brrr..a jsou tu pavouci..nesnáším pavouky... Řeknu a oklepu se.... A..počkat..je tu slyšet jako by tu tekla někde voda..to je divné.... Zkoumám podrobněji hrob a když stojím na podlaze...prohlížím si stěny a snažím se zjistit, odkad jde ten zvuk vody... |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob Jéje, kdo to sem jde... néé, Adall Maqová bába, co teď? Rozhlížím se, jestli bych se nemohl schovat, za nějaký náhrobek, naštěstí jsem menšího vzrůstu - tedy na lidské poměry, jako kudůk jsem kus chlapa! "Lidičky, lidičky," polohlasem opozorním kamarády, "jde sem stará Maqová! Bacha! Zkuste to nějak... zamaskovat!" Bohužel je stará babka čiperka a než bych se schoval, tak by mě stejně zahlédla, že jsem taky neležel u hrobu, ale zmateně tady běhal okolo hledaje... no to jsem teda našel 'úlovek'! "Jé, dobrý den, paní Adálo," vystrčím hlavu za hlasem měníc směr původního zmateného šmejdění na mírný poklus směrem ke stařence, "pečujete dnes o květiny? To je hezké," přibližuji se jejím směrem snažíc se jí zakrýt výhled ke Galbatorovu hrobu, safra, teď bych zrovna mohl být o něco větší, "my tu jen zkoumáme jeden náhrobek... poslal nás sem Otec... kvůli.... kvůli... tomu královskému výnosu." Teď jsi tomu teda dal... lhaní ti nikdo nešlo, ale... snad dostanou ostatní trošku času k dobru... |
| |
| u hrobu "Jejda nějaký hlas ..." ujede mi, jak mám hlavu v hrobě. Vytáhnu jí a poslouchám. Magnus začíná plašit. Zvednu se a rozhlídnu. Magnus jde ke stařence a mě hlavou blaskne "Tahle tu chybjět ..." Pak se poškrábu na hlavě. Chvíli počkám a pak řeknu "baby nerušit ... " a jdu k ní a trochu se mračim. Pak sprásknu ruce a a ještě dodám "my práce ... tak nerušit a jít ..." a přitom naznačim gesto jako bych chtěl z pomyslného stolu smést prach a lehce sidupnu, aych svým slovům dodal vážnost. |
| |
| Hřbitov "Tak ta nám tu chyběla!"pronesu šeptem na adresu staré paní Magové. Co teď? Rychle Lil vytáhnout, nebo ji tam zatím nechat? Říkám potichu k Lil dolů:"Lil, je tu stará paní Magová, tak buď úplně zticha, zkusíme ji odlákat, jdu jí naproti, utíkat je pozdě! Poznala nás a tebe bychom tam stejně nenechali" Nejraději bych utekla jako malé dítě, podívám se na větve čouhající nad hroby. to by snad šlo....ale co Lil? A ta ostuda Po chvilce zaváhání vyrazím za Magnusem a Wendorem. "Dobrý den, paní Magová! My tady trochu pomáháme Otci Samuelovi. Byla jste už tam vzadu?"a ukážu rukou do části hřbitova, která je od nás nejvzdálenější. stydím se jen trochu, protože Otci Samovi opravdu pomáháme, ale jinak.... "Tam jsme viděli úplně zvadlé květiny, chtěli jsme je zalít, ale nemáme čím...Pojďte, ukážu vám to, a když mi dáte nějakou nádobu, my s kamarády vám pomůžeme...viďte, hoši" |
| |
| Hřbitov Když se k paní Maqové začnou scházet různí lidé, jenom se zastaví a velice zvědavě se snaží dohlédnout na hrob, od kterého jste odešli. Zdravím... podívá se na všechny a obdaří vás téměř bezzubým úsměvem, přičemž natáhne krk, aby si mohla prohlédnut místo, kde vás viděla prvně. Takže otec Janus? A kvůli výnosu? Přestane natahovat krk a zabodne se pohledem na Magnuse, jak se její tmavě hnědé oči snaží najít sebemenší věc, která by neseděla. Když se ovšem k Magnusovi přidá i Wendor a snaží se starou paní "odehnat", na hlavě se jí doslova naježí pár prošedivělých vlasů a začne potichu a pak i nahlas nadávat: Nerušit, jak...nerušit?! A jakoupak práci vy tady můžete mít? pokud já vím, tak tvoje rodina tady není! a přeměří si Wendora dalším ze zkoumavých pohledů. A proč mě vyháníš jinam, Adrien, když tam už jsem byla a teď jdu přímo tam, odkud jste přišli. A kde se ve vás bere zájem o pomáhání starým lidem? A teď si začala prohlížet i Adrien tázavým pohledem. |
| |
| Hřbitov "Paní Maqová, nezlobte se nás. Našli jsme jeden starý hrob a něm bylo napsáno, že tam leží Galbator, který měl zachránit království. Není to divné? Vy jste taková chytrá hlavička vševědoucí, vy o tom něco určitě víte...." Tázavě se zahledím na paní Maqovou. Musím ji zdržet, co nejdéle, a» má Lilien čas hrob prozkoumat |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když si prohlížíš hrob, Zbytky víka se nepřirozeně hýbou a hrozí, že každou chvíli spadnou. To, co vidíš není socha, nýbrž zbytky desky, která byla z vnitřní strany různě zdobená. Když se rozhlížíš po vnitřku hrobu, nemůžeš úplně na zem, protože zbytky víka jsou značně nestabilní. Kudy protéka voda není dost dobře vidět, protože stěny jsou ve spodní části ze stejného materiálu, jako zbytky víka. |
| |
| Hřbitov Když začne Adrien na paní Maqovou mluvit, oči se jí rozzáří a snaží se přes vás dostat k onomu hrobu. Ale to víte, že o něm něco vím, jenom mi není jasně, proč jste u hrobu Galbatora, mého prapradědečka.....Ten si totiž bláhově myslel, že slyší ty...hlasy, které mu nařizují postavit se Galbatorovi. Nechal si tak schválně říkat, aby se lidé nedivili, že je najednou nový král. Chtěl se totiž bláhově stát vldařem...Jako by chudáček někdy mohl. Proto jsme mu jeho smyšlené jméno napsali na náhrobek, ale jeho skutečný život jsme nechali vytesat z druhé strany na desku, která zakrává hrob...Tedy, ne já, ale moji rodiče...Abych pravdu řekla... Stará paní Maqová se rozpovídala a stále se snažila dostat ke Galbatorovu hrobu, aby vám mohla ukázet všechny detaily. |
| |
| hřbitov Skloním hlavu a zesmutním. "Paní Maqová, opravdu nelžete? Neděláte si z nás srandu, že? Víte, my...něco vám prozradím, ale prosím, nezlobte se na nás...a co všechno říkal ten váš prapředek, dokud žil, myslím o té záchraně a o tom, že je vyvolený?" |
| |
| Hřbitov Paní Maqová se přestala snažit dostat k hrbu jejího prapraděda a z významným výrazem ve tváři se vrýtila o krok zpátky, aby viděla na Adrien. Já a dělat si srandu? Za koho mě máte? A přitiskla si ruku na hrudník, jak jí to zaskočilo. A co že mi to chcete vlastně říct? zeptala se, když spustila ruku zpět podél těla. Ale, samé nesmysly... začala paní Maqová znova odpovídat na otázky Adrien-zřejmě spokojená s tím, že si jí konečně někdo všímá. Že slyší hlasy a vidí obrazy, že je prostě on ten jediný, který má zachránit království a že mu prý ty hlasy řekly, že má změnit jeho jméno na Galbator, aby naháněl větší hrůzu samotnému Galbatorovi... Jenže pak už to nevypadalo ani jako příkazy hlasů, jako spíše jeho výmysly, protože aby mu hlasy poradily, aby si nechal postavit svůj hrad a získal bohatství...Byl to blázen! Nic takového není možné! Hned jak domluvila čiperně obešla Wendora a už si to mířila ke Galbatorově hrobu. |
| |
| Hřbitov no potěš, kam letí?...jeminkote, dělejte něco, rychle...asi budu muset s pravdou ven, nebo alespoň s polopravdou, nebo co já vím, co mám dělat? Hlase, kde jsi, když tě potřebujeme....Co máme dělat, něřekneš a teď ještě toto...Že tys nám jí sem poslal?. A pohlédnu na paní Maqovou, která neohroženě pokračuje směrem k Lilien. asi nemá cenu ji zdržovat, pojala podezření a jde si za svým cílem... Chytím ji za rukáv a snažím se na ní hodit ten nejnevinější pohled, co znám. "Paní, víte....já....my.....jsme tu něco hledali, opravdu, a našli jsme ten hrob..a....četli jsme nápisy a stoupli jsme na horní desku.... a ....pak se to stalo, nezlobte se, my to dáme nějak do pořádku....Jen co vytáhneme naši kamarádku, spadla dolů, ale nebojte se, nic se jí nestalo...už jsme si přinesli lano...bude venku hned...." Podívám se na Magnuse a Wendora. "Tak řekněte něco, vy dva..." |
| |
| hřbitof Lehce natáhnu ruku a snažím se bábu, avšak byla o něco málo rychlejší než sem čekal. Najednou mě napadane "stoupnou ?? já zakopnout ..." "No ... já ..." koktám ze sebe dost nahlas, když už je všechno jasné. "Já zakopnout hrob ... jen náhoda ..." breptám dál. "A padat, Lillian ... chtít pomoct já ... dup tam a ... zmizet" snažim se to vysvětlit po svém. "No ... to náhoda ..." zakončuji lhaní. "Já pak cesta uvolnit a ... a pomoct" řikám vlastně už pravdu, ale stejně se necítim moc dobře. |
| |
| Hřbitov Když paní Maqová uslyší, co všechno jí říkáte, zastaví se, otočí se a spráskne ruce Co vy mi to tady vykládáte? Jak jste...Co že jste to udělali? Vy...Vy...!? Chíli lapá po dechu a pak si sedne na jeden z nejbližších kamenů. V..vy jste...rozbili...?! Když pozorujete starou paní Maqovou, je vidět, že jí tato informase velice rozrušila, protože se mezi nepravidelnými nádechy drží za místo, kde by mělo být srdce. Můj prapraděd a vy...! Stará žena se zdvihne z kamenu a podívá se směrem, kde by měl být Galbatorův hrob. Proč jste to....A jak...? Začne ze sebe chrlit otázky, které na vás dopadají ještě tíživěji, než kdyby vás někdo obvinil z vraždy. Paní Maqová spustí ruku dolů, upraví si černou sukni a velice pomalým krokem jde ke hrobu, přičemž se nenechá ničím ani nikým zastavit. Když dojde na dohled náhrobnímu kameni, unikne jí tiché: Bože! Teď už rychlejším krokem dojde k rozbitému víku a podívá se dovnitř na plápolající pochodeň a Lillian. Jseš v pořádku? Křikne dolů do tmy zaplněné mlhavým světlem. Ani nečeká na odpověď a začne zkoumat okolí hrobu, kde jí zřejmě ani nevadí hnilobný zápach. Výborně, tyč, lano, ano...to by šlo...to by šlo. Začne si sama pro sebe mumlat a snaží se zdvihnout tyč ze země. Když se jí to nepodaří, otočí se na Wendora a začne k němu promlouvat: Takže...Tuhle tyč, tady ta co leží... Mluví velice pomalu a ke každému slovu udělá dlouhou řadu gest, protože si není zcela jistá, zda by ji Wendor pochopil. Dáš takhle přes tu díru... Znovu její slova doplní gesty a různými pozicemi, aby ukázala, jak má být tyč daná přes hrob. Pak se přes to přehodí lano a vy vytáhnete tu ubohou dívku, která má dole, v hrobě mého předka z neznámých důvodů pochodeň...! A velice podezřívavým pohledem si prohlédne všechny, kteří stojí kolem ní. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jeden z mužů se jenom hrdelně zasměje a ostatní se k němu přidají. Jistě, ty nic nemáš a já jsem samotný Galbator! S dalším výbuchem smíchu se pomalým pohybem všichni tři rozestaví kolem tebe a přehazují si meče z jedné ruky do druhé. |
| |
| Hřbitov Strašně se stydím, tak už jsem se dlouho nestyděla. Pošepnu Wendorovi: "Rači běž, nebo to bude ještě horší...a udělej, co říká" Pak si s Magnusem vyměníme pohledy a vyrazíme k hrobu na pomoc při záchraně Lilien. Cítím se zrovna né moc dobře, přesto hledám nějakou milosrdnou lež, jak pro nás, tak pro starou paní... "My jsme jí tam tu pochodeň přinesli, aby se nebála, byla tam tma a nic vidět..." |
| |
| hřbitof Jakmile babka dojde k hrobua a začne chrlit příkazy, tak začnu přesně dělat to co dělá. Položim tyč přes hrob, rozkročim se přes hrob a hodin dolu lano. "Lillian chytit ..." houknu dolu do hrobu. A čekám, než se Lillian chytí. "Světlo ... to aby ne tma ... mi ne viďát ... jak dole" vykoktám babce jako jednu možnou odpověď. |
| |
| hrob No páne jo..to nám ještě zcházelo..oki, tak si zahrajem takovou hru..kdo bude lepšé herec hm? Pomyslím si a zavolám nahoru... halooo..jsem v pořádku, ale dohasíná mi pochoden, asi už byla použitá..už mě vytáááhneteeeeeee??? Zakřičím, jako bych tam opravdu nechtěně spadla... pak mi tam Wendor něco podal, tak jsem se chytla ahoukla zase nahoru.. Tak můůůůůůůůžeeeeeem... A pak už jsem se jenom ušpinila, jak jsem mohla, aby to vypadalo skutečně...a kupodivu jsem si při skoku dolu sedřela pravé lýtko až do krve, takže to vypadalo docela věruhodně... pak už jsem stoupala nahoru..až jsem vylaezla uplně.. |
| |
| u hrobu Jakmile se Lillian chytila lana, tak jsem ji začal vytahovat. Jakmile byla venku tak jsem s radostně řekl "ha ... žije ..." Pak sem se rozhlídl a pravil "co teď delat mi ?" a otázku sem směřoval ke všem, hlavně k babce. Rozhlížim se a hořečně přemýšlím "co ted .. baba jedna ... nofý žutr ... " hlavou se mi ženou myšlenky jak splašený koně. Myšlenky se zastaví a "mi pryčž muset ... baba zlobit ..." a sednu si vedle kyje, přičemž na něj podvědomně položim ruku. |
| |
soukromá zpráva od pro Ale pani ja si z vas nerobim srandu poobzeram sa po nich a spravim jeden az dva kroky dozadu stale to nevyzera moc dobre roky si pripravym tak aby som kedy kolvek mohol v reakcii vitiahnut ahodit dyky ktorem ma na opasku zahalene jemnym ciernym plastom ktory na ne vrha tien |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob S potěšením sleduji, jak můj odvážný čin - odvrátit pozornost babky - podporují ostatní. Jakmile se strhne vlna přemlouvání a nejspíše i lhaní, couvnu o krok zpět, přeci jen lhát se nemá! Pasivně tedy sleduji pokusy o odvrácení nejhoršího, ale nakonec k tomu přeci jen dojde. Babka odhalí naše demoliční činnost, ale prozradí nám alespoň pravou totožnost osoby v hrobě. Safra, kdybychom se nejprve ten náhrobek důkladněji porhlédli a potom konali! Že jsem to nestihl.. .že se tam tak hrnuli! Zaposlouchám se do krátkého příběhu, třídíc si myšlenky sledujíc Lilillan, jak se drápe z hrobu ven. No to je dost... určitě tam nic nenašla. "Co teď," odpovím Wendorovi, " trochu to tady dáme dopořádku a vyrazíme, ne?. Jinak mimochodem, Adálo, viděla jste tu kytici u velkého kříže? Tu jsem tam dal já!" odvracím opět pozornost. "Lillian!" opět otočím, když se začne opucovávat otlučená a špinavá Lillian, "jsi v pořádku, že jo? Já myslím, že tu někdo něco předtím určitě dělal, jinak si nedokážu vysvětlit, jaktože se to pod tebou probořilo." Začnu sbírat věci po zemi, "Den ještě neskončil, máme toho hodně před sebou!" |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Poslouchaje Adallin příběh o falešném Galbatorovi, před jehož hrobem stojíme, v duchu promlouvám k Hlasu: Hlase, jsi tam? Nerozumím tomu - kdo kdy slyšel hlas, zmizel. Skutečný Galbator vládne tisíc či snad tisíce let, kolik lidí se pokusilo ho svrhnout? Kolik asi? Nejsi náhodou výplodem samotného Galbatora? Není právě proroctví klíčem k pochopení toho ,že tak dlouho vládne? Není proroctví jen z dalších jeho triků? Kdo by podezříval samotného Galbatora z toho, že proti sobě vyslovil falešné proroctví, aby vedl zbouřence po špatné slepé cestě? Hlase, jak to je? Co asi teď čekáš, v duchu si brumlám k sobě, že ti řekne 'pravdu'? Tedy kdyby to tak bylo? Jak poznat, že to, v co věříš je pravdivé? Asi budu muset opravdu za Otcem, kdo by mi v otázkách víry mohl poradit lépe než on. Ale... co ten hrob? Safra... Hlase, jsi poslední nadějí této vesnice, pomož nám ji zachránit a udělám všechno, co je třeba! |
| |
| Hřbitov Nejraději bych se vyhoupla na větvích, co trčí z venku až nad hroby přes plot a utekla jako malé dítě. Nemělo by to však žádnou cenu, paní Maqová ví, kde bydlím a byla by doma dřív, než já. Zatím co Wendor vytahuje Lil, začnu pomáhat Magnusovi s úklidem kolem hrobu. Když se dostanu ke zbytku buchet, co jsem odložila na vedlejší náhrobní kámen, popadnu je a nabízím paní Maqové: "Nabídněte si, jsou ůplně čerstvé, nebo tady jestli chcete jablíčka...My to tu uklidíme a ta deska....no....Seženeme jinou, slibuji." V myšlenkách už jsem ale někdy úplně jinde... Tak se hřbitovem mi to se zdá, moc nevyšlo. Jenže kudy dál? Zbalit se a vyrazit na cestu do královského města? Prohrábnu si rukou vlasy. V tom si všimnu, jak je Lilien špinavá a začnu ji oprašovat oblečení. Přitom jí úplně potichočky šeptám: "Lil, dělej dál, žes tam spadla...a hlavně, našlas něco? Asi ne, že?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jen Adrien a Magnus zůstali stát nad otevřeným hrobem a dívali se jeden na druhého. Stejně jako poprvé, se teď nemohl ani jeden pohnout, stojí nad Galbatorovým hrobem, za jehož náhrobkem se tvoří třpytivá mlha, ze které vystoupí dívka, ale tentokrát nemá růžové, ale čistě bílé šaty. Je jiná, než ta, kterou jste viděli dříve. Ona ti říkala, že nemáš rušit klid mrtvých... zachmuřeně se podívala na Magnuse a podívala se do hrobu, kde byla jasně osvětlená světlá, rozbitá rakev i bílý rubáš pod ní. Proč? Proč si nevážíte daru? Malá dívenka došla k Adrien a položila jí ruce na ty její. Tohle můžete dát do pořádku, paní Maqová se nemusí rmoutit... Vy dokážete ten kámen dát zpět, bude opět stejný, nepoškozený. Bude vše, jak bylo, než jste přišli. S těmito slovy pustí ruce Adrien a doslova přelétna nad hrobem k Magnusovi, kterému rovněž položí její drobné ruce, na ty jeho. Teď... Její modré oči se zpříma dívaly do těch Magnusových Teď to dejte do pořádku, paní Magnusová si nebude nic pamatovat, slibuji. Když pustila i Magnusovi ruce, vším, co bylo kolem vás projela vlna tepla a vy jste opět byli na kraji hřbitova, u rozbitého hrobu s paní Maqovou a všemi ostatními. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jen Adrien a Magnus zůstali stát nad otevřeným hrobem a dívali se jeden na druhého. Stejně jako poprvé, se teď nemohl ani jeden pohnout, stojí nad Galbatorovým hrobem, za jehož náhrobkem se tvoří třpytivá mlha, ze které vystoupí dívka, ale tentokrát nemá růžové, ale čistě bílé šaty. Je jiná, než ta, kterou jste viděli dříve. Ona ti říkala, že nemáš rušit klid mrtvých... zachmuřeně se podívala na Magnuse a podívala se do hrobu, kde byla jasně osvětlená světlá, rozbitá rakev i bílý rubáš pod ní. Proč? Proč si nevážíte daru? Malá dívenka došla k Adrien a položila jí ruce na ty její. Tohle můžete dát do pořádku, paní Maqová se nemusí rmoutit... Vy dokážete ten kámen dát zpět, bude opět stejný, nepoškozený. Bude vše, jak bylo, než jste přišli. S těmito slovy pustí ruce Adrien a doslova přelétna nad hrobem k Magnusovi, kterému rovněž položí její drobné ruce, na ty jeho. Teď... Její modré oči se zpříma dívaly do těch Magnusových Teď to dejte do pořádku, paní Magnusová si nebude nic pamatovat, slibuji. Když pustila i Magnusovi ruce, vším, co bylo kolem vás projela vlna tepla a vy jste opět byli na kraji hřbitova, u rozbitého hrobu s paní Maqovou a všemi ostatními. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž, který na tebe před tím promlouval se na tvá slova jenom nepatrně ušklíbne. Vida, na to, že nejsi v té nejpříhodnější situaci si vyskakuješ... Pak pokývnul hlavou a dva zbývající se k tobě začali přibližovat. |
| |
| hřbitov Paní Maqová se na všechny podívá nasupeným pohledem, který u ní nevěstí nic dobrého. Myslím, že to víko by jen tak neprasklo a už vůbec ne pod takovým párátkem, jako je tady Lillian! Začala pomalu hovořit a pohledem těkala z rozbitého hrobu na všechny kolem. Nevypadá na to, že by tam byla tak dlouho, abyste jí stačili přinést pochodeň, křesadlo... pokračovala Adála Magová velice nepříjemně pomalu, přičemž se pohledem zastavila na hrobu, na kterém byla pouze polovina kamenné desky a tyč, která posloužila k vytažení Lillian. Ano, kytici jsem vyděla, Magnusi! Ale to nic nemění na tom, co jste provedli tady! Nenechala se žena odvrátit od tématu, který jí byl přednější, než kytice u velkého kíže. A teď bych po vás chtěla pravdu! Protože jinak to budeme řešit u starosty a myslím, že tomu se bude líbit ničení cizího majetku ještě méně, než mě! Zvýšila hlas paní Maqová a střelila pohledem po Wendorovi. |
| |
| fřbitof Můj pohled nevyjadřuje žádné emoce. Taky jak by mohl, když tu "starou bábu" pozoruju s narostým nepochopením. Nijak se nehrnu do vysvětlování. Zarytě čekám a mlčím a přemýšlim, že ji¨ "asi bouchnout ... hmmm". Sedím a odpočívám. Vyčkávám, co z toho bude. Svůj kyj vcelku mimoděk hladim rukou. Když po mě bába střelí pohledem atak se zatvářim nechápavě. "Co po já chtít ??" ptám se v duchu sám sebe. |
| |
| Hřbitov Sleduji Wendora a ani nemusím umět číst myšlenky, abych pochopila, na co myslí. "Wendore, klid, to nebude potřeba..."usmeji se na něj. no to se spraví, to se spraví, ale jak? Nechávám starou paní nadávat, aniž bych se ji snažila sklidnit, jakoby tam nebyla. Jsem dokonce ochotna vzít lano a svázat ji, pokud by se rozhodla jít za někým hned. Pokud zůstane tu, a» si kříčí... hlas přeci říkal, že si nebude nic pamatovat, před tím jsme ho neposlechli, tak je načase začít...mu věřit. Otočím se na přítomné a pravím:"Já vám lhala,.... lhala jsem o tom, že je vyvolený jen Magnus, promiňte, ale teď musíme rychle jednat. " Na důkaz, že nelžu, jsem vytáhla z kapsy bílý květ, který původně patřil Magnusovi, než jsem je vyměnila. "Neptejte se mě proč, já ani nevím...Ale důležité je, že ten Hlas tu byl znovu. Magnus to může potvrdit. Poradil nám, že to jde zpravit, že já a Magnus máme tu moc, jenže nevím, jak. A taky si prý ta Maqová, nebude nic pamatovat.....Tak aby bylo jasno, ptám se, je tu ještě někdo kromě nás dvou, co dostal znamení?" Vůbec si nevšímám, že stará paní se rozčiluje stále více, snažím se rychle napravit, co jsme pokazili. až si ověřím, kdo je a není skutečně vyvolený, dáme hlavy dohromady a musíme vymyslet, jak z toho ven |
| |
| hřbitof Na Adrieninooslovení se vzpamatuju a pustím kyj s mírným přikývnutím, jako že chápu. Pak se zaposlouchám do jejích slov a přemýslím "tak Magnus a Adrien taky ...hmm to zajímavé ..." Nakonec zareaguju slovy "já slyšet jen vy ... nic jiná ... bez tělo ... ne neslyšet ..." a nechám ostatní a» se k tomu vyjádří taky. Potom zase sleduju výbuchy starý báby ... |
| |
| hřbitov (furt na stejném místě) "Adrien!" rozlobeně pohlédnu na dívku, "proč jsi to tajila? Ty jsi tedy nenašla můj květ? A kde tedy je?!" Teda! A já ji tolik věřil! Teď se uvidí, jak se věci mají! Ze mě si nikdo šoufky dělat nebude! "Tak dost, je na čase si nalít čistého vína. Paní Adálo, jestli dovolíte, jdu dát věci dopořádku." Háži zpět přes tyč lano tak, aby oba jeho konce sjely dolů a sednu si k okraji jámy. Uf, raz... dva... tři... Otočím se na nevěřícně zírající Adálu (není však jediná, kdo si myslí, že ho šálí zrak) s uklidňujícími slovy: "Hned jsem zpět." Teď se uvidí, teď se uvidí.... Chvilku poposedávám na místě, nakonec se vymrštím a snažím se chytnout obou lan... každého lana jednou rukou, pochopitelně. Nejsi tak těžký, abys nestihl chytit obě lana... dokážeš to.... dokážeš... musíš... pak jen sešplhat dolů... to zvládneš... |
| |
| Hřbitov Paní Maqová se stále rozlíceně kouká na všechny kolem a když Adrien začne mluvit o hlasech, jenom tím podpoří další výbuchy staré ženy. Další blázni, co tvrdí, že slyší hlasy! Kolik já už toho slyšela! Kolik si toho chudák Samuel musel vyslechnout?! Copak jste si nevzali ponaučení z toho, co jsem vám řekla? Co jsem vámřekla o mém prapředkovi? začne na všechny strany křičet paní Maqová, ale když se Magnus najednou, z ničeho nic, odhodlá k nebezpečně vyhlížejícímu kroku, který mu kupodivu vyjde a on se chytí za lano pověšené za tyč, paní Maqové rázem dojdou slova a jenom s pusou dokořán kouká, co se bude dít. Zpět? Mo...moment? Jak zpět? lapá po dechu stará žena a vyvaluje oči tak, že to chvílemi vypadá, že jí vypadnou z důlků. |
| |
| hřbitov, uvnitř Galbatorova hrobu Jééé, uf... jééé.... ehhh... eh... eh... s nezbytnou dávkou štěstí doručkuju na dno hrobu. Odhodlání se trošku rozptýlilo s návalem adrenalinu způsobeném téměř artistickým číslem, to bychom měli, co dál? Stojím na původním víku, rukama nejistě šmátrám do vzduchu, "Raz... dva... tři..." Hlase... hlase.... pomóc! Kleknu si na zbytky desky, ruce položím dlaněmi dolů, zavírám oči a cosi si nesrozumitelného mumlám. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Hlase, jsem tu... na tvé přání! Prosím tě, pomož mi tu desku dát do kupy! Prosím! vem si mé ruce a ukaž nám tu jima všem, mě i tý bábě Maqový, že nejsi výmysl, sen bláznů, ale skutečný. Spoj tyto dvě části dohromady, a» to stojí, co to stojí. Posím... Přítomý pozorovatel by zahlédnul lehké křeče v obličeji a zarputilý, spíše smutný výraz. S posledními slovy se mi v beznaději a v naprostém oddání se jediné věci, stěží pochopitelné, po tváři rozkutálí pár zoufalých slziček. Prosímmmm..... |
| |
soukromá zpráva od pro ako zodvyhnu nohy hlavou mi preblesne a iba dvaja a v tom istom momente uz ruky idu pod plast kde pevne a s velkou lahkostou uchopia dyku a prudko aj s nou vyletia z pod plasta a jedna dyka uz vzduchom leti banditovy do hrude a ta druha tomu druhemu tak isto vsetko to bola bleskova reakcia v jednom momente |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jedna dýka zasáhla téměř dokonale svůj cíl, ale druhá minula. Muž, kterého zasáhla dýka do prsou se bezvládně zhrutil na zem, ale druhý k tobě přiskočil tak rychle, že jsi nestačil nic udělat a dal ti dýku ke krku. Takže ty si myslíš, že máš na mě a moje přátele? Dýkou přitlačil, takže se na tvém krku objevila kapička krve, co pomalu stékala dolů. Myslím, že sis vybral špatné soupeře. Řekl druhý muž a hrdelně se zasmál... |
| |
| Hřbitov; hrob Galbatorův I přes veškerou snahu, kterou projevoval Magnus dole v hrobě se nestalo nic. Kámen - deska - se nepohnul ani o kousíšek. Ani náznak něčeho velkého, většího.... Po chvíli úporného snažení a pár slzách, které dopadly na kámen se ojevila leounká záře, vycházející z hrobu, vycházející z kamene, avšak to bylo vše. Paní Maqová stále pozorovala, co se děje a jako by jí někdo zmrazil - stále s pusou dokořán, neschopna dalších slov. Ruce podél těla, bez známek jakéhokoli života, reakce... Stále stojí nad otevřeným hrobem, jen vlasy jí lehce cuchá jemný vítr, který odnáší nepříjemný závan vycházející z hroobu. |
| |
| hřbotif Když se Magnus zbláznil jen jsem se lehce pootočil, abych lépe viděl na celou scénu. "Babka zmlkout ... dobreé ... " usměju se při té myšlence. "Co Magne djělat ? Procz tam dole jít ?" hořečně přemýšlím, ale nic mě nenapadá. "Magne co ty blbnout ?" zeptám se ze zvědavosti a jdu se za ním kouknout. Jen nahldlídnu do hrobu a sednu si na kraj s nohama dovnitř, abych na něj lépeji viďál. "Co bláznit ty Magne ?" zeptám se pro jistotu ještě jednou a "Co ty hledat ?" doplním svou otázku po krátkém zaváhání. |
| |
| u>Hřbitov "Magnusi, neblbni a vylez nahoru. Co tam chceš dělat?" Takže Wendor asi ne, pokud jsme si dobře rozuměli.... všichni jsou už v trapu, je tu už jen Lilien...Lil? Co když ji to osvítilo, dole v hrobě? "Lil, co jsi našla tam dole? A také nám prosím řekni, jsi už vyvolená? je to důležité, možná budou všichni, které už oslovil hlas, muset spojit své síly...." Pak volám dolů do hrobu:"Magnusi, když nás teď naposled navštívil Hlas, nebylo ti nic divné? A říkám vylez už!" |
| |
soukromá zpráva od pro ou jeje preblesne mi hlavou ked citim dyku na krku to som nemal minut pozrem sa mu do oci pohladom plnym pokory taky pohlad ktory sa musi opetovat A co po mne chcete? uz pri slove po a opetovanom pohlade mi prava ruky vyleti do jeho dona dlanou poprinej lava do zapestia v ktorej drzy dyku od krku smerom k nemu co najdalej od krku a tak aby som mu ju vyrazil a popri tom to vsetkom uplne zaroven prave koleno do jeho rozkroku ked padne na zem dam pravu nohu na zem v rychlosti ho lavou kopnem do tvare a hlavu otocim k poslednemu banditovy ktory je opodial a prava ruka mi zaroven pri pohybe hlavou miry pod plast aby som zobral dyku a vytasil pre obranu a cakam ci bude este bojovat |
| |
| hřibof ... teda hřbitof Jakmile zahlédnu todivné světlo, ta se jště o trochu víc naklonim do hrobu, abych viděl ještě víc. "Magne chtít ty pomoc ?" zaptám se hekajícího v hrobě. "Adrien ... " oslovim spolu-přihlížející "mít lana a tyč další ?" A aniž bych čekal na odpověď čáhnu pro poslední tyč a dva dřevěné klacky a dávám je přes hrob, abych po nich mohl lépeji dolu. |
| |
| Hřbitov "Ne nemám Wendore" odpovím mu na dotaz. Však to tu někde je.... |
| |
| hřbitov, na dně Galbatorova hrobu Krátce poté, co se na chvilku objeví záře, padnu na kámen. Ležím, jen zlehka přejíždím prsty po kameni, ujiš»ujíc se, že se nic nestalo. Musí to jít, musí... jsem na správné cestě! Ze shora ke mně dojdou některé komentáře mého počínání, což mě ještě více dopálí. Slepí, hluší... a do toho jeden malej kudůckej blázen! Já nejsem žádnej blázen! Praštím pěstí do desky, poníženě zklopím hlavu a pomalu se zvedám, prohlížeje se své kamarády ze zcela nové perspektivy. "Co hledat? Wendore? Leži to tu, na zemi, rozbité!", otočím se na Adrien, kroutíc nevěřícně hlavou, "ty taky nevíš? Zrovna ty?" Stočím pohled opět na dno hrobu zaostřujíc se na sebemenší kousíček původního víka, vnímám každý kousek hlíny, který vedle mě dopadne od nohou těch nade mnou, připadám si jak ve zpomaleném filmu. Něco chybí, něco je špatně... něco zatím... něco zatím.... ano... zatím... Pohledem nahoru se vracím k ostatním, tentokrát k paní Maqové: "Hlasy nejsou výmysl. Viděla jste to? Cítila? A» je to co je to, a» to pochází odkud chce, existuje to," splácnu ruce podél těla, "ale to je všechno, co zatím vím." |
| |
| Hřbitov Přemýšlím, až se mi zdá, že se mi musí kouřit z hlavy. Bílý květ, bílá dívka.....ruce....kde nás to oslovilo po prve? kříž.... Kde je ten Magnus? "Wendore, prosím tě, vytáhni Magnuse ven...potřebuji s ním mluvit! " "Potřebuji, abyste šli všichni od hrobu dál, ale nejdíve a» ten Magnus...Magnusi, nezdržuj!" "Hlase, prosím tě, vyhoď ho s tama a dej ten kámen zase zpět, prosím!!!" Vezmu bílý květ a položím jej k hrobu. A čekám až Magnus vyleze ven, protože kdyby se mi to náhodou povedlo, kdyby to fungovalo, mohlo by ho to tam zavřít. "Magnusi, poslouchal jsi Hlas pořádně? Já mám pocit, že si z nás delá trochu legraci, co ti hlas říkal, tentokrát? Zopakuj to ale přesně! a pojď nahoru..." |
| |
| Hřbitov, na dně Galbatorova hrobu "Adrien," kontruji na její poslední větu, "slyšela jsi doposud nějakou 'konkrétní' radu? Slyšela jsi třeba... rozdělejte ohníček a obětujte dva býky?" Co mě to zase napadá? Brrr "Já tedy ne? Víš, proč jsem sem skočil? Nikdo mi to neřekl, ale... když mi Hlas řekl, že jsem vyvolený... a když jsem slyšel o Galbatorovi... je to... mě to dává smysl, poslouchejte!" Sednu si na kamenný výčnělek, který je sice nepohodlný, ale umožní mi si trošku si odpočinout, "Praděd tady ctěný paní Maqový," uctivě lehce pokynu hlavou, "slyšel taky hlasy... a jak dopadl. Proč? Podle mě si je špatně vykládal. Hlas mu podle mě neřekl nic konkrétního, jako nám. A tak jsem se rozhodl, že udělám to, co cítím, že bych měl udělat, a» to zní sebevíce prapodivně." Udělám menší pomlku a pokračuji, "Bohužel je mi jasné, že můžu dopadnout stejně jako praděd - nevím, jak poznat, co je správné a co ne. Teď jsem cosi cítil, něco se ve mě hnulo - a vidíš? Tu slabou záři? Něco to bylo. Ale co příště? Nevím, jak dál, Adrien, jestli máš sama nějaký nápad, rád ti pomůžu." Chytám se jednoho lana, nahoru už to bude těžší, pohlížím na Wendora s tázavou otázkou, "můžu tě poprosit? Neměl bych být velké břímě," připravuji se k vyzdvižení a ještě promluvím s vážnou tváří k Adrien, "Nechtěl bych dopadnout jako tady praděd paní Maquový." |
| |
| hřbitov. Celou dobu sedím opodál a pozoruju, jak mi z rány teče krev...nehledě na ní, se vydám zpět k mým přátelům, abych jim mohla pomoct...Utáhnu si pásek, co mám kolem lýtka těsně nad ránou, abych tak zpomalila krvácení..a poslouchala jsem dění kolem... pardooon...ted jsem nějaká mimo...co se to... Řeknu a trochu se zastydím...pak se ale omluvně kouknu na zakrvácenou nohu a čekám, jestli se něco dozvím... |
| |
| Hřbitov "Lilien, úpřimě, jsi vyvolená, nebo ještě ne? Možná máme možnost tuto trapnou situaci nějak vyřešit...Co jsi viděla dole? Bylo tam něco zvláštního?"Ptám se znovu Lilien. |
| |
| hřbitov Hlasy, ne bohužel..žádné jsem neslyšela... Řeknu smutně a pak vykládám dál... tam dole.jenom rakev, dřevěná podlaha...a z té rakve čouhal kus nějaké šedivé až bílé látyk...a..byla tam slyšet voda...počkat..odkdy je na hřbitově voda? a kor v hrobu? to je divný,,, Řeknu a zamyslím se... napadá tě něco Adrien? |
| |
| nad hrobem Najednou začnou všichni mluvit až mi z toho jde hlava kolem. Pořádně ani nechápu o čem to mluví. "Vyvolený ... vyvolený ... hmm ... k co ?" ale stejně mě nic nenapadá. "Jo vytáhni ty ... " řeknu Magnusovi v odpověď a chopím se lana. Nohou se opřu o protější stranu hrobu, abych tam nezahučel. "Hup ... hup ... hup ..." tahám lano i s Magnusem. Není nejlehčí. Pa si uvědomím "dole voda v hrob ?" a zamyslím se a na chvíli přestanu tahat. "Voda ... dole ... divně to ... nemuset koukat to ?" řeknu nahlas a uvědomím si, že Magnuse bych mohl už konečně dovytahnout. |
| |
| hřbitov No ano Wendore..byla tam dole slyšet voda...nevím jak je to možné...Napadá mě pár věcí, ale ty si nemůžu potvrdit, jelikož jsem tam dole nemohla být moc dlouho.... Řeknu a při pohledu na mou nohu se mi zamotá hlava... Tak si sednu a vytáhnu z od opasku sáček s nějakými bylinkami...Ty rozžvýkám a přiložím na rány...pak na to přiložím jitrocelové lístky a převážu to řemínky... No..snad to pomůže..uááááá to páálííííí pomyslím si, ale nedávám na sobě, kromě bolestného šlebu, nic znát:oD |
| |
| Hřbitov "nooo..."řeknu protáhle k Lilien, "možná to něco znamená, říkáš že tam je dřevěná podlaha? Třeba by to šlo nějak vypáčit...a třeba pod tím..." Z mých hlasitých úvah mě vytrhne vzpomínka na to, co nám říkal Hlas. "Ne. Lil, měli bychom hrob nechat, jak je...Hlas si to nepřeje...Před chvílí se na nás asi i zlobil....Podívej na paní Maqovou, co s ní udělal...Stojí jak socha, ale aspoň je klid. Ten poslední hlas byl v něčem podivný, chtěla jsem, aby nám Magnus přesně do detailů popsal, co hlas říkal a dělal, ale jemu se líbí dole....Přitom mu za to hlas nadával! Říkal, že ho varoval, že nemáme hrob otvírat...." Trochu naštvaně na Magnuse si sednu na polovinu kamene, co zbyla nahoře a prohlížím si své ruce... Proč nás držela za ruce? proč? Po té položím ruce na kamenou desku, zavřu oči a snažím se soustředit na jedinou myšlenku: a» je deska zase jako dříve, prosím |
| |
| hřbitov, nad Galbatorovým hrobem "Díky moc, příteli," poděkuji Wendorovi za to, že mne začal vytahovat, "ještě kousek," dodám, když se na chvilku zastaví. Začnu se tedy sám po laně přitahovat, ale přiblížení k povrchu je jen minimální. "Wendore, právě ta voda - to bude mít spojitost s tím varováním. Možná podzemní pramen se tam schovává, rychle ven!" Začnu snaživě ručkovat, až nakonec nejen díky síle vylezu ven. Zprvu se vydýchám napůl v leže, prohlížeje si zraněnou Lillian. Šikovná dívka, když se takto umí ošetřit! Nakonec vstanu a jdu se opřít o své vidle, pak, s pohledem zapíchnutým do země, pronesu pár omluvných slov: "Je mi to líto, byl jsem poblouzněn... ale...," lusku prsty a s lehkým úsměvem snad naději značící zvednu hlavu k ostatním, "určitě to půjde!" "Adrien," otočím pohled jejím směrem, "a proč nám neprozradíš ty, co jsi slyšela? V mých snech býváš i ty. Já zatím slyšel a viděl dívku v růžovém, jenž mi předala bílý květ, který jsem tedy zřejmě někde ztratil," Ten musím najít, ale... kde? Asi se budu muset vrátit tam, kde jsem seděl... před velký kříž! Ano, to bude ono. "pak jsem slyšel tu samou dívku varující mě před narušování klidu zemřelých a teď, nakonec jsem slyšle a viděl dívku, tedy," lehce se usměji, "spíše holčičku v bílém, která... která...," hledám správná slova, ale pak se kouknu Adrien přímo do očí, "která nám vytkla, že pochybujeme nad darem ,který nám byl dán." Adrien se však otočila a spíše než mým slovům se soustředí na něco jiného, ano, zkus to sama... ale... asi je nás potřeba více. Proroctví mluvilo o skupině, která slyší hlasy, zatím nás moc není. Musíme ostatní přesvědčit, že Hlasy jsou skutečné a mocné. |
| |
| hřbitov, nad Galbatorovým hrobem "Taák ..." doprovodim slovy, když Mangusovi pomůžu z hrobu. Pak se ještě zamyšleně kouknu dolu, jestli se tam něco divného neschovává. Pak otočim svou pozornost k Lillian. "Pramen ... místo vody ... dole v hrob ?" začnu uvažovat nahlas. "Dřevo na podlaha ... snadný vzít pryč ... " a přiháhnu si k sobě tyč. Trochu se zamračim a pravim "jak viďát dítě ?? tu ne žádný ..." a trochu mě zlobí jak "vši mlluvit o nějaký halas ?? " "Adrien ..." oslovim "ty sbíěrat kámen deska ?". A Lillian prohodim "ty lillian .. ty dobrá .." , když uvidím její zkřivený obličej. " ty divná slyšet věc taky ?" |
| |
| Hřbitov Na chvíli přestanu se soustřeďováním, vida, že Magnus konečně opustil hrob. Povzdechnu: Chtěla jsem , aby jsi nám přesně zopakoval, co se tentokráte událo, ale vidím, že nechceč. Tak dobrá, řeknu to já a ty sleduj všechny detaily, všechny podrobnosti, jestli je něco jinak, než říkám...." a po všech se podívám, abych si ověřila, že pozorně poslouchají. "Takže, když jsme tu před chvílí všichni stáli, objevila se taková bílá mlha a já se nemohla ani pohnout. Přišla podobná dívka jako poprve, ale teď nebyla v růžovém, ale v bílém. Objevila s tam z jakési třpotivé mlhy co vznikla nad náhrobkem....Říkala Magnusovi:"Ona ti říkala, že nemáš rušit klid mrtvých." a mračila se. Pak nám oběma vynadala, že si nevážíme daru, který nám dala. Položila mi ruce na mé a řekla, že vše můžeme dát do pořádku, že vše bude jako než jsme přišli, kámen bude celý a paní Magová se nebude rmoutit....Co bylo dál? ...jo. a pak dala ruce i na Magnusove a nařídila, a» to dáme do pořádku....a řekla něco divného, že paní Magnusová si nebude nic pamatovat...hm to zanmená asi to, že Magová půjde žalovat jen k nám, ale to se vyřeší pak...teď dejme hlavy do hromady....A ty, Markusi, pojď sem, polž sem k mému ten tvůj květ a sem dej ruce a soustřeď se jako já....asi je to hloupost, ale máte někdo jiný návrh? A ještě mi řekni, bylo to přesně tak, jak říkám?" A pak ještě dodám:"nakonec vyvolení nevyvolení, pojďte sem a soustředte se také, v jednotě je síla a třeba již jste vyvolení, jen o tom ještě nevíte...." |
| |
| hřbitov, u Galbatorova hrobu Smutně pohlížím, jak Adrien položila k hrobu květ, o kterém jsem si myslel, že je můj, a který si teď zpět přivlastnila. Když dohovoří, pokýváním hlavy mlčky odsouhlasím vše, co říká. Jen u poznámky na moji maminku se zarazím, paní Magnusová? Spíše paní Maqová, ne? To bude asi přeřek... "Pomůžu ti, Adrien, zkusíme to spolu, všichni, ano?" zkontroluji výraz každého z přítomných, "ale nejprve, když dovolíte, musím si najít svůj květ. Jestli mi někdo chcete pomoct, vypadal úplně stejně, jako tady ten Adrienin," hluboce se zadívám na květ nyní před hrobem ležící, květ nám stejně nepomůže, si myslím, to je jen symbol... "Snad se za chvilku vrátím, myslím, že bude ležet někde u velkého kříže. Paní Adálo," dotáži se stařenky, "neviděla jste ho, když jste sem šla?" zeptám se při cestě ke kříži. |
| |
| Hřbitov" "Počkeeej !"volám za odcházejícím Magnusem. "Myslela jsem , že ti to s tím květem vysvětlím později, ale když jinak nedáš... když jsme měli poprve vidění u toho křížku...dívka dala květ tobě k nohám a mě do ruky. Já nechtěla, aby jste věděli, že jsem vyvolená, tak jsem lhala, ale proč se neptej! a podala jsemti ten můj, jako že je tvůj. A pak jsem ze země zvedla tvůj a dala si ho do kaspy, takže tento..." a ukážu na květ, co leží vedle desky "je vlastně tvůj...a ten můj tu někde bude...kam si ho položil? není tamhle u vidlí?" |
| |
| hřbitov, u Galbatorova hrobu Zamyslím se a zastydím, když ke mě dojdou Adrienina slova, Je u vidlí, ty seš ale makovice! Dubová palice! Nepříliš ochotně a nervózně se otočím k místu, kde ležely moje vidle. Na první pohled tam nic není, ale už na ten druhý zahlédnu trošku stranou zakutálený květ. Ty mezku paličatej, jak jsi horlivě skočil do tý jámy, tak se musel odkutálet a teď si chudák Adrien možná myslí, že si myslíš, že ti jej sebrala! "Éééé, omlouvám se," sklopím poníženě zrak, "já jsem z toho nějakej rozčarovanej. Adrien, promiň, ostatní... promiňte." Pochmurným krokem si jdu pro zatoulaný květ, beru ho do rukou, vracím se zpět k Adrien k hrobu a klekám si vedle ní. Tos tomu zae dal, Magnusi... teď si všichni myslí, že jsi totální blázen. Proč hlasy neslyší někdo rozumnější? Otočím se na Adrien a pohladím ji po ruce, "promiň," stočím zrak opět na květ pře hrobem, ještě, že je Adrien rozumná. Musíme ostatním ukázat cestu k Hlasu, já všechno jenom zpackám. Náhle se otočím k ostatním, "tak kde jsme to přestali? Zkusíme ted kámen dát dohromady, ne? Budeme se všichni soustředit, budeme myslet všichni na hlas a ti, co ho neslyší se pokusí zaposlouchat!" |
| |
| hřbitof "Ach jo ... " povzdechnu si, když slyšim co po mě chtějí. "Taková hlupovina ...". Rezignovaně se zeptám těch dvou bláznů s hlasem "no tak co já djělat ?" Aniž bych čekal na odpověď tak dojdu k náhrobní desce a položim na ní ruce. Pak s ní trochu zacloumám, abych viděl jak je těžká. "Co teďj ?" řeknu si pro sebe a když nenacházím odpověď tak se zeptám ostatních "Co tedjka ?" |
| |
| Hřbitov; hrob Galbatorův Když i poslední ruka spočine na chladném kameni, zaplaví vás pocit tepla, příliv síly, moci... Kámen začne zářit tak silně, že vás zář na dlouhou chvíli oslepí a vy necítíte nic jiného, než energii, která prostřednictvím vás proudí do desky, která se mírně zahřívá. Po chvíli oslepující světlo zmizí a na hrobu je zcela nepoškozená deska, stená, jaká tam byla dříve. Po celou dobu, po kterou jste měli ruce na kameni vás zaplavoval zvláštní pocit, nebyla to jenom podivná magie, která vámi prostupovala, ale bylo to něco jiného, byla to síla, kterou každý z vás na chvíli v sobě objevil. Někdo více, někdo méně, ale účinek to mělo překvapující, a» to bylo cokoli. Jakmile sundáte ruce z desky, za vámi se ozve podivné chraptění, které vychází z úst paní Maqové. Jakmile se vše vrátí do stavu, v jakém to bylo před nepříjemnou událostí, paní Maqová se má opět čile k světu a se zářivým úsměvem si vás prohlíží. Vy jste přišli navštívit hrob mého prapradědečka? To je od vás tak milé.. Se širokým úsměvem, roztaženýma rukama, jako kdyby všechny chtěla obejmout, říkala paní Maqová. A to jsou nádherné květy, co jste mu přinesli! Její pohled nyní spočinul na bílých květech, které patří Magnusovi a Adrien. A ta kytice u kříže je vskutku nádherná, musím říct, že jste se jednou překonali! A její úsměv se rozšířil tak, že ho měla téměř od ucha k uchu. |
| |
| Hřbitov Po tom, co se stalo jsem jako v tranzu. Chvíli čekám, až podivná energie vymizí a pak ze sebe dostanu jen: "My...My...My jsme to dokázali!!!" Další slova věnuji paní Maqové:"Jééé dobrý den, paní Maqová! Nedate si s námi pár buchet?" Popadnu obrousek s buchtami a nabízím staré paní. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Tvůj tah byl příliš předvídatelný a tak se ti nepodařilo nic víc, než sebou trochu škubnout. A vida, naše malá rybička se snaží bránit, ba dokonce nám zabít dalšího člověka! Vykřikl s hlasitým smíchem Muž, který na tebe mluvil jako první. No, co po tobě chceme? Nic víc, než spolupráci, je mi jedno, kam jdeš, nebo co nemáš! Nás zajímá to, co máš, a pokud nemáš nic, postačí Tvůj život! A s hlasitým smíchem sledoval dýku na tvém krku a kapičky krve stékající po tvé kůži dolů. |
| |
| hřibof ... teda hřbitof "Co ... co se ... co to .. jak ??? Ehm ...jak ? Co to .. jak jak ???" vypravim sebe. "to divná ..." a čumim na ten náhrobní kámen. Na starou bábu, kterou sem chtěl ještě před chvílí majznout nečim po hlavy, ani nepomyslim. Jen sedim a tupě zírám a blekotám nesmysly. "Jak ? jak ... ? to ne možné .. to ne .... jak? ... co ? ... kdo ??" sem naprosto mimo. |
| |
| hřbotov jak omámená koukám na kámen a nevěřím svým očím... To snad není možné...to..no páni.. Honí se mi hlavou a stojím opodál a koukám na to jako blázen.. my..my jsme to dokázali..ale notak Wendore...vzpamatuj se...haloooooo Přijdu k němu a cvrnknu mu do nosu a dám se do radostného smíchu... |
| |
| hřbitov, Galbatorův hrob "Wendore, pššt!" Syknu nenápadně na Wendora. Okamžitě ale nasazuji usměvavý obličej, i když emoce, které se rozproudily po celém těle jdou jen stěží zkrotit. "To víte, jak jsme se dneska dozvěděli ten strašný, krutý královský výnos, tak jsme se sem zašli rozloučit - vyrazíme do okolí a pokusíme se sehnat... ale no... asi je to marný, ale chceme zachránit vesnici, musíme někde najít ty peníze," zkouším to s lehce uvěřitelnou polopravdou. Otočím se k ostatním, "tak co, vyrazíme ne, tady už jsme udělali více než jsme původně zamýšleli." Ukloním se k hrobu a s odhodlaným výrazem vyrazit udělám dva kroky k hřbitovní bráně. Teda... tak jestli jsem něco čekal, tak až tohle... to teda ne! Takže síla je opravdu ve skupině, ne v jednotlivci... doufám, že si to uvědomili i ti dva. Musíme se na nějakém klidném, osamoceném místě dohodnout, co dál. |
| |
Cesta u lesa Mam iba svoje dyky a nic viac a zbrane uz predsa mate odpoviem a keby daco tak tie som vam uz zacal rozdavat dodam ironicky a pokusim sa odstupit o dva kroky dozadu |
| |
| Hřbitov Plna zvědavosti se ptám Lilien a Wendora: "Tak co? Viděli jste tu dívku? Povídejte, co se svámi dělo?....Tak nenapínejte mě už!" Pořád držím buchty před paní Maqovou, aby si mohla vzít, ale to je asi veškerá pozonost, kterou jí věnuji. Hledím na náhrobní desku a cítím se jako bychom už spasili království. Ale mohl by to být první krůček... |
| |
| hřbitov ne Adrien..bohužel neviděla..já jsem jí neviděla...jenom jsem pocítila teplo a sílu..jinak jse nic neviděla..je mi líto. Řeknu trochu smutně, že jsem musel Adrienino nadšení zklamat... |
| |
| hrbitof "Nic krom to světlo nevidět já ..." řeknu poněkud s radostným úsměvem, protože mě hrozně těší, že "já ne divný ...". Pak se konečně vzpamatuju. "Co to bít ?" zeptám se zmateně. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž, který ti stále drží dýku u krku se ani nepohne, i přes tvá snažení, kterými je třeba uhýbání, či snaha o pár krokuů stranou. Rozdávat, hm... Prohodí jen tak mezi pozorováním muž, který jako první promluvil a pomalu přejde k tělu mrtvého a vytáhne dýku. Znalecky si ji prohlídne a s úšklebkem ji odhodí tak, že se zabodne do blízkého stromu. Znám lepší, ta tvoje nestojí za nic! A znovu přejde tak, aby na tebe viděl. Myslím, že on je tak ubohý, že mu nezbývá víc, než jeho život.. A ani ten už nestojí za to! A ušklíbne se. |
| |
| hřbitov Paní Maqová si s radostí vezme buchtu a zakousne se do ní. To je vynikající! To jsi pekla ty? Nebo maminka? Každopádně, takové jsem naposledy jedla od mojí babičky! Paní Maqová se celá rozplývá a po vzteku není nikde ani stopy. Na Magnusova slova se pouze pousměje a s plnou pusou řekne Přeji vám, mnoho úspěchů, ale nevím, zda seženete tolik peněz... A znova se zakousne do buchty, kterou sevzala od Adrien. |
| |
| Hřbitov Jsem ráda, že paní Maqové chutná, Nabídnu ještě zbývající buchty kamarádům, nejdříve Lilien, protože, ta ještě neměla a mezitím co si berou, říkám staré paní: "Ne já, to pekla mamka. A...paní Maqová, nevíte jak bychom mohli dokázat zničit Galbatora? Chceme to udělat, ale nevíme odkud začít." Teď se mi vysměje...Doufám, že mají přátelé nějaký návrh, já fakt nevím...možná zajít domů, vyspat se, zbalit si věci, rozloučit se a vyrazit do města. |
| |
| hřbitov Stojím na místě a čekám, kdo se ke mně přidá. Bohužel nikdo a ta stará Maqová se navíc chce určitě zakecat. To tu tak ještě scházelo. Koukám po ostatních, jestli vypadají spíše na to, že si chtějí povídat se stařenou, nebo chtějí vyrazit ven a probrat vzniklou situaci a další kroky. Babo jedno protivná, teď nám tu budeš ještě povídat o tom, jak sama ráda pečeš buchty, ne? pomyslím si, když se s paní Maqovou dá Adrien do rozhovoru. |
| |
| hřbitof Zvednu se a jdu k Magnusovi. "Já jít taky ..." a šeptem dodám "neb ji praštim kyjem ..." Zaseknu se začnu se rozhlížet. "Kde má kyj ???" A po chvíli hledání "áá tady ..." seberu kyj a jednu ze železných tyčí. S kyjem v jedné a železnou tyčí v druhé ruce se vydám opět ka Mangusovi. Stoupnu si vedle něho. Tyč postavím před levou nohu a opřu si ji o rameno. Na druhém rameni mi pak spočine kyj. "Já jít mochu ..." prohodim k Magnusovi. |
| |
| hřbitov Ano...máte pravdu, meli bychom už jít dál...tady už se mi ani za mák nelíbí..br Řeknu, nasednu na čekajícího Eriola..a najednou i je hned líp...přitulím se k němu a obejmu ho kolem krku... mmm...tohle jsem potřebovala..kdyt ty ani nevíš jak tě mám ráda...jsi to jediné, co mi zůstalo z lesa...a z mého dětství vid? Pošlu Eriolovi v duchu myšlenku a čekám na ostatní... |
| |
soukromá zpráva od pro No.... trochu sa zatvarim ako keby som premyslal ..... mam este 3 zlate a 9 striebornych ale to je pre vas malo nie? pozrem sa na toho co stale rozprava |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se na tebe podívá zvláštním výrazem. Moc to není, ale je to dobrý začátek. A teď se rozmysli. Co může ještě někdo, jako ty nabídnout nám? S úšklebkem dodal: Sem s penězi... a ty jsi na krku znovu ucítil dýku. |
| |
| hřbitov Když je vidět, že se s paní Maqovou už nechcete dál bavit, jenom protáhne obličej a odejde do odlehlé části hřbitova, ze které vás po očku pozoruje, co děláte. Slunce se dostalo až na samý vrchol oblohy a tak jste mohli usoudit, že je poledne a že vás pravděpodobně čekají doma s obědem. |
| |
| Hřbitov "Tak jo, já jdu také." Vytřepu ubousek, dám ho do kapsy. Zvednu ze země svůj bílý květ a přidám ho k ubrousku. Pak pozbírám do náruče, co jsem přinesla, až na jednu tyč, kt. nese Wendor a vyrazím k domovu. "Co uděláme po obědě? Vyrazíme na cestu?" |
| |
| hřbitov Když vidím, jak se má stará Maqová k odchodu, vrtátím se pro svůj květ a pomůžu doklidit a sebrat Adrien věci. Při té příležitosti ji odpovím na jení otázku: "Ano, vyrazíme. Možná je teď pravý čas si jít pro veci, co říkáte? Doma se najíme a přiravíme se na... na dobrodružství?" Nejistě zakončím. "Ne, ne, počkejte. Přeci jen, než vyrazíme, Lillian, Wendore!" rozhlížím se po hřbitově, takže Nutran se asi na hřbitově ztratil, nebo utekl? Aby to tak byl špion Galbatora. Byl takový tajemný, moc toho nenamluvil. Ale že je pryč i Corigen, kde je? Asi utekla ve shonu, jak sem šla Maqová... Když Maqová zmízí, oslovím oba dva: "Než budeme každý chvilku sám, chci si s vámi promluvit o hlasech." Proložím malou pauzou, aby si každý uvědomil vážnost, s kterou hovořím, "jasně jsme viděli, že já sám, nebo Adrien nic nezmůžeme. Proroctví mluví 'o skupině' ne o jednotlivci, který slyší hlasy." Pohlédnu i na Adrien, jestli se mnou souhlasí nebo jestli nechce něco dodat, "za další je zřejmé, že bez vás bychom to nedokázali. Cítili jste také ten příjemnou teplou vlnu, která vámi prostupovala?Přesně to jsem cítil, když jsem měl nějaké vidění - určitě jste Hlasu nadosah, zkuste teď, nebo třeba až doma, se soustředit a v myšlenkách hledat Hlas. Vidíte, že to není nesmysl a dokonce jak mocná síla to je." "Wendore," soustředím se teď na krollího kamaráda, "já vím, že tomu asi moc nerozumíš, ale... určitě si někdy v duchu povídáš sám s sebou, ne? Třeba, když jdeš do lesa, tak si sám říkáš 'kterej strom já dnes porazím' nebo možná tvoje oblíbené 'muhaha' - tak přesně takhle, akorát nemysli na sebe a představ si, že mluvíš k někomu, kdo tu není. Představ si, že Hlas je někdo neviditelný, zkus ho takhle oslovit." Opouštím Wendora a opět mluvím k oboum, "ale musím vás zklamat. Hlas neposlouchá - ne vždy, když to potřebujete, se vám dá najevo," zamyslím se, nejspíše krátce vymýšleje, proč tomu tak je. Takonec splácnu ruce dohromady s jemným doprovodným tlesknutím: "nezkusíme ještě předím Otce, jestli nebud doma? Třeba by nám všem mohl poradit. Sice ja jasný, že jsme 'další' z nekonečné řady, ale možná bude otevřenější, když mu řekneme, že jsme skupina, která slyší hlasy, nebo» doteďka, pokud mě pamět neklame, vím pouze o jednotlivcích, kteří u něj byli!" Spiklenecky se rozhlížím po ostatních, jestli dají přednost jít na oběd, nebo si tu ještě chvilku povídat o hlasech případně ješzě zkusit Otce, jestli bude doma a bude mít čas. |
| |
| hřbitof "Jo jo vybavit věci ... to doma ... bude srlanda ... " a vyrazim k domovu, ale při slovech Magnuse se ještě zastavim. Poslouchám Magnuse a pak "no já zkusit to, Magnuse ..." Když promluvil o otci, tak jen dodám "no tak ... já pro sem ..." Otočim se k Adrien "tohle je tvá tycž Adrien ..." a podávám jí ji. |
| |
| Hřbitov Vezmu tyč od Wendora, rozloučím se a vyrazím k domovu. Na slova Magnuse o tom, jak Hlas občas neposlouchá se jen pousměji... Pak se ale otočím na Lilien:"Ty...Lil a máš tu ve vesnici ještě někoho? Jestli ne, tak pojď k nám. U nás se určitě něco k jídlu najde i pro tebe, tedááá pokud nečekáš nějaké hody!" Na Nutrana, Karcera i Corigen už jsem zapoměla, možná vyrazili už do města. Třeba je někde cestou potkáme...Nebo možná změnili plán, i to se stává. |
| |
| hřbitof Když vidim, že Adrien se chystá jít, tak se seberu a vyrazim taky domu. "Já domu ... jídlo a vjeci sebou ... kdy se srazit ?" informuji ostatní a důrazně se zeptám, přičemž se ještě na chvilku zastavim. Jakmile pak dostanu odpověď vyrazim za vidinou něčeho k snědku, protože ta buchta mi jen podráždila žaludek. |
| |
| hřbitov Kam tak pořád pospíchají, komentuji si pro sebe rozprchnutí se všech nejspíše za obědem. "Navrhuji se tu sejít... až bude slunce napůl cesty mezi polednem a večerem, tedy až stín kostelní věže ukáže sem k tomu stromu, jak jsme potkali Wendora," ukáži ledabyle na daný strom příliš nečekaje na odpoveď, nebo» většina je už pryč, nebo alespoň na půl cesty. Poté se obracím k domku Otce Samuela, jdu ke dveřím a lehce zaklepám. Doufám, že na mě bude mít ještě chvilku času. |
| |
soukromá zpráva od pro hodim mu mesec Viac uz naozaj nemam mozno tak akurat svoju zrucnost pozrem sa na neho ako nahrada za toho co uz nedycha dufam ze to vyjde lebo viac uz im namam co dat a oni chcu potom iba moj zivot a to nie je to co by mi vyhovovalo premyslam len tak pomymo |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když za»ukáš, netrvá to dlouho a dveře se otevřou. Nestojí v nich však otec, ale jakási dívka, které může být odhadem tak 17 let. Má dlouhé černé vlasy, které má pomocí kostěné spony sepnuty do copu. Má pobledlý obličej a dvě zelené oči, které si tě podrobně prohlížejí. Na sobě má dlouhé, zdobené, fialovové šaty, které jsou protkány zlatými nitkami. Dívka se nadechne a jediné, co sihne říct, než se její obraz rozplyne je: Pomoz..... prosím! Když se jemný kouř rozprostře kolem domku, dveře jsou zavřené a za nimi je slyšet vrzání podlahy. Z ničeho nic klapne zámek a dveř se znova otevřou, ale tentokrát je v nich otec Samuel, který se na tebe zářivě usmívá a gestem tě zve dál. Co tě sem znova přivádí Magnusi? Zeptá se tě a pokyne ti, aby sis sedl na křeslo, ve kterém předtím seděl venku otec. Místnost je jenom jedna, bez žádných jiných dveří, než těch, kterými jsi přišel. Dřeěná podlaha i strop a bílé zdi s pověšenými- ručně malovanými- obrazy. V jednom z rohů je postel a u zdi je velká skříň, za kterou je vidět pár pohozených židlí. Na stole, který je téměř uprostřed pokoje je ještě stále tác se sklenkami. Křeslo, na které ti otec ukázel stojí na protější straně u menšího stolku, na kterém je svíce a naproti křeslu stojí z druhé strany stolu židle, do které si sedá otec. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Lil a Adrien se z hřbitova vypravily k Adrien domů. Protože to bylo blízko, dorazily jste tam ani ne za 10 minut. Z komína vycházel kouř a kolem domku se rozprostírala lahodná vůně. Když jste vstoupily, ihned Adrien zdravila její mamka a dala jí pár úkolů.(Donést vodu, umýt pár nádob a nakrmit králíky). Lillian pozdravila a dál se věnovala vaření. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Lil a Adrien se z hřbitova vypravily k Adrien domů. Protože to bylo blízko, dorazily jste tam ani ne za 10 minut. Z komína vycházel kouř a kolem domku se rozprostírala lahodná vůně. Když jste vstoupily, ihned Adrien zdravila její mamka a dala jí pár úkolů.(Donést vodu, umýt pár nádob a nakrmit králíky). Lillian pozdravila a dál se věnovala vaření. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro V dálce vidíš u stavení dvě postavy, jak vcházejí dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se na tebe zamyšleně podívá. Zručnost? Chvíli poklepává rukou na bok a pak dá pokyn druhému , aby dal dýku z tvého krku. Ten to okamžitě udělá a poodstoupí, aby tě nenapadlo mu něco udělat. A v jakém oboru...? Nejsem si zcela jist tím, že se vyrovnáš Jeremymu... pohodil hlavou k mrtvole, která ležela opodál. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Eriola necháme venku na dvorku a vejdeme dovnitř. Mamka právě vaří. "Ahoj mami, tak jsem tu, jak jsem slíbila a někoho vedu. Spomínáš na Lilien? Kdysi u nás ve vesnici bydlela...hm..to voní! Co to bude, až to bude? Otec přijde až večer, že?" Vyslechnu si, co je potřeba udělat a prosím Lilien, jestli mi pomůže. "Pojď pomůžeš mi, bude to rychleji...a pak ti něco ukážu.." Hlavou se mi honí myšlenky, jak říci matce, že za chvíli odcházím a budu pryč asi hodně dlouho... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Dobrý den... Pozdravím mamku o d Adrien .. Pak se otočím na Adrien a poděkuju jí... Nikoho tu nemám, žiju tu sma, a jsem moc ráda, že jsi mě pozvala...alespon nebudu sama...a samozřejmě ti ráda pomůžu...s čím začnem? Zeptám se Adrien... |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "To musim chutit ..." a vyrazim směrem k Adrieně. Spíš než zkoumavě, jdu jako zasněný. Vnímá jen vůni. "Hmmmm ..." mručim si pro sebe skoro slastně. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Ahoj, stihnu si jen pomyslet - k vyslovení pozdravu dívky však nedojde, než se k vyslovení nadechnu, dívka zmizí. Pomoct? Komu? Kde... je to další mé vidění? "Hezké poledne, Otče, doufám, že neruším," další dívka... dlouhé černé vlasy, fialové šaty... co to asi znamená, přemýšlím během přesunu do křesla, který mi Otec nabídnul. Jak dosednu, pohodlně se uvrtoším a přejedu pohledem místnost, skromný příbytek, jak se na otce sluší. "Otče, vracím se k vám ohledně rady... víte, hodně věcí se za tak krátký čas změnilo," zamyslím se, a ujištěn pohledem, že Otec poslouchá, pokračuji. "Byli jsme tady na hřbitově, jen... no omrknout, najít nějakou stopu, a... došlo k tomu, co jsem vůbec nečekal. Přijde mi, že já poslední bych... no...," kouknu se otci zpříma do očí, "někteří z nás jsme včetně mě jsme začali slyšet hlasy. Máme vidění, je v nich mladá dívka, spíše holčička... promlouvá k nám." Udělám menší pauzu, ne, nechrlit vše najednou, hezky v klidu, "Nejsou to ale jen hlasy, je to... takový zvláštní pocit, jako by vámi procházela nějaká síla... a... ona ta síla opravdu je cítit a je možné ji použít, když jsme..." trošku se zarazím, "no, měli jsme menší nehodu, takové...no... nedopatřeníčko... ale dali jsme to hned do hromady... právě... pomocí té síly. Všichni dohromady jsme se soustředili a.. nemožná věc stala se." Tak jsi zase všechno vykecal! Zapálen pro příběh stále pln emocí z opravené náhrobní desky a možná kvůli vlídné Otcově tváři, ze které je cítit klid a porozumění, pokračuji v monologu, "bylo to neuvěřitelné..." na chvilku se v myšlenkách vrátím zpět, ale do snových představ vstoupí paní Maqová, "ale... došel jsem tam k důležitému objevu," znenadání prohodím, jako bych byl na dané téma odborník a snad i Otci rovnocený, "určitě víte o tom náhrobku Galbatora... mátlo nás to, ale paní Maqová nám vše vysvětlila... že to není Galbator, ale její pradědeček, který také slyšel hlasy... Otče, víte... mám docela strach." Opět udělám pauzu, ale jako předzvěst toho, že teď přichází klíčová část vyprávění, "Jak máme poznat, co dělat? Praděd Maqové také cosi slyšel, ale spíše to vypadá, že se zbláznil. Vím, že je hlas skutečný, mocný, ale nedá se... ovládat, objeví se znenadání a když ho člvoěk hledá, tak ne vždy mu odpoví. Ale... to čeho se bojím... nechci, aby se stalo něco mě nebo mým kamarádům. Co když uslyšíme něco bláznivého? Nebo... to je častější... co dělat, když slyšíme něco nepochopitelného, co nedává smysl? Je možné nějak vycítit, jestli človek koná v souladu s hlasem?" Konečně se zastavím, nebo» si uvědomím, že jsem si přišel pro radu, popovídat, a ne chrlit slova bez možnosti odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Tak ty bys třeba nejdříve mohla mrknout na Eriola, jestli mu nic nechybí, já mezitím donesu vodu do kuchyně a pak i jemu...A pak se třeba pustíme do toho nádobí, a» to máme za sebou, já to tak nesnážím..brrr..nádobí, od mala z něj mám vyrážku" Se smíchem povím Lil. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Dobře...ale myslim, že to není třeba, jenom mu donesu vodu a pomůžu ti...pak se teda dáme do nádobí..mě to ani moc nevadí, doma sem ho moc neměla, tekže na něj zas až takalergická nejsem.. Řeknu Adrien a zasměju se také... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Poté, co napojíme Eriola a doneseme vodu do kuchyně, pustíme se do nádobí. Já umývám a Lil utírá. Přitom si povídáme. "Lil, kde jsi byla celou dobu, cos byla pryč z vesnice?" |
| |
soukromá zpráva od pro narovnam sa a uvolnim po tom co odo mna odstupil a pekne kludne sa nadychnem podobne ako vy hmm mozno ze niesom este strateny a mozno sa mi to nakoniec aj vyplati no este uvidime hlavne aby som to nezkazil pozrem sa na neho niesme az taky odlisny poviem velmi kludnym hlasom |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když umýváte nádobí, najednou se mezi bublinkami, které takčí na hladině vody objeví zamlžený obraz dívky, která vypadá velmi vystrašeně. Podívá se směrem, kde jste vy dvě a její panenky se zůží, když potichu zašeptá: Pomoc, prosím, POMOC! A zmizí mezi pěnou, nádobím a vodou. Dívka měla dlouhé tmavé vlasy svázané do copu nějakou sponou a na sobě měla zdobené fialové šaty, prošívané zlatou nití. V uších Vám stále doznívala ozvěna Pomoc, prosím, pomoc, pomoc.... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když umýváte nádobí, najednou se mezi bublinkami, které takčí na hladině vody objeví zamlžený obraz dívky, která vypadá velmi vystrašeně. Podívá se směrem, kde jste vy dvě a její panenky se zůží, když potichu zašeptá: Pomoc, prosím, POMOC! A zmizí mezi pěnou, nádobím a vodou. Dívka měla dlouhé tmavé vlasy svázané do copu nějakou sponou a na sobě měla zdobené fialové šaty, prošívané zlatou nití. V uších Vám stále doznívala ozvěna Pomoc, prosím, pomoc, pomoc.... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když jdeš k domku Adrien, vidíš, jak se z komína zvedá kouř a jak před dveřmi stojí Eriol, u kterého je jakási dívka s tmavými dlouhými vlasy, která se kouká na Eriola a pak se najednou podívá tvým směrem, až za ní zavlajou fialové šaty prošívané zlatou nití. Jsi u ní tak blízko, že si jí můžeš důkladně prohlédnout. Má hubený pobledlý obličej a dívá se na tebe vystrašenýma zelenýma očima, které chtějí něco říct, ale nemohou. Dívka k tobě natáhne ruku a potichu promluví Pomoz mi, prosím, prosím! Pak se rychle otočí a zadívá se na stavení. Rychle se znova otočí na tebe a vyděšeně řekne Pomoz! Jsem ve Weniru, nechtějí mě pustit, prosím! Její slova nedávala smysl, Jakmile řekla poslení slovo, na místě, kde možná před chvílí byla byljenom obláček stříbřitého kouře, který se rozplynul v nic. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se pousměje a hodí ti k nohám tvůj měšec. Fajn, tohle je jen začátek, dokaž, že jsi jako byl on, a jseš vítaný, pokud ovšem souboj se mnou nepřežiješ, není co dodat. Za měšcem dopadla i dýka, kterou odkudsi vytáhl tvůj protivník. Drtuhý muž se na to vše pouze díval a tvářil se, jako kdyby mu někdo dal vypít litr rybího tuku, nebo sníst celý citron. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Adrieééén ... " zařvu, protože sem naprosto zmatenej. "Adrien ... po...pom ... " řeknu nahlas, ale zlomí se mi hlas a já si sednu na zem.Sedim a zírám směrem na Eriola, avšak ho vůbec nevnímám. Vlastně vůbec nic nevnímám. Kdyby se na mě kdokoli podíval, viděl by naprosto zděšenej a vytřeštěnej výraz v obličeji a skelný pohled plný nepochopení. ----------------------------------------------------------- PS (pro PJ) : předpokladám, že mě můžou slyšet jen Adrien a Lillian ... |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Adrieééén ... " zařvu, protože sem naprosto zmatenej. "Adrien ... po...pom ... " řeknu nahlas, ale zlomí se mi hlas a já si sednu na zem.Sedim a zírám směrem na Eriola, avšak ho vůbec nevnímám. Vlastně vůbec nic nevnímám. Kdyby se na mě kdokoli podíval, viděl by naprosto zděšenej a vytřeštěnej výraz v obličeji a skelný pohled plný nepochopení. ----------------------------------------------------------- PS (pro PJ) : předpokladám, že mě můžou slyšet jen Adrien a Lillian ... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Po té, co jsem viděla, to co jsem viděla, se zděšeně podívám na Lilien: "Vidělas to? Slyšelas to? Co to bylo?" Najednou mám pocit, že slyším něco zvenku. Přiběhnu k oknu a vidím Wendora sedět na zemi, vyděšeného k smrti. "Lil, rychle! Pojď se mnou!" Obě vyběhneme před dům a letíme přímo za Wendorem. "Wendore, co se děje?" Vykřikneme na něj skoro současně. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Po té, co jsem viděla, to co jsem viděla, se zděšeně podívám na Lilien: "Vidělas to? Slyšelas to? Co to bylo?" Najednou mám pocit, že slyším něco zvenku. Přiběhnu k oknu a vidím Wendora sedět na zemi, vyděšeného k smrti. "Lil, rychle! Pojď se mnou!" Obě vyběhneme před dům a letíme přímo za Wendorem. "Wendore, co se děje?" Vykřikneme na něj skoro současně. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Otec sedí v křesle a zamyšleně tě pozoruje. Ani na chvíli ho nenapadne, že by měl něco dodat, či říct. Když domluvíš, ještě dlouho tě pozoruje, jako kdyby přemýšlel, co by měl říct. To, co jsi mi řekl... Je toho hodně a možná ještě víc než hodně. Začal otec pomalu hovořit a dlouze zvažoval každé slovo, které řekl. Vidění, hlasy, holčička... Tohle už jsem slyšel... Bylo to od Angely, která byla bezradná, nevěděla, co má dělat, nevěděla, komu by to mohla říct. Otec Samuel zavřel oči a po chvíli je zase otevřej. Předtím jsem to neřekl proto, že jsem si myslel, že to není nutná informace, ale když je tady tahle nová...hm...skutečnost, myslím, že byste to ty i tvoji přátelé měli vědět. Pomalu vstal a došel ke zdi, ze které sundal malý kulatý obrázek, na který jsi dost dobře neviděl. Otec znova přešel ke křeslu a usadil se, držíc obrázek tak, že můžeš vidět pouze zadní stranu. Co se týče hřbitova, co se stalo, stalo se. Neboj, nejste ani první, ani poslední, kdo tu desku rozbil....A neptej se mě prosím, jak to vím. Otec na tebe spiklenecky mrknul a dál pokračoval ve vyprávění a zodpovídání tvých otázek. Na to, na co se ptáš se ptala i Angela. Jak poznat, že to, co děláš je v souladu s hlasem. Jediné, co na tohle můžu říct... Podíval se na obrázek a pak zase na tebe Je poslouchej hlas, ale zároveň i srdce. Angela to udělala... Položil obrázek na stůl tak, abys ho viděl. Když tvůj pohled padne na obrázek, je na něm dívka, dlouhé černé vlasy sepnuté sponou. Zelené oči se dívají přímo na tebe a na kratičkou chvíli se ti zdá, že se obrázek pohnul se slovy, která jsi již od této dívky jednou slyšel, s prosbou o pomoc. Angela nejprve nevěřila tomu, co slyší, dokud jí hlas, který na sebe prý bral podobu malé holčičky nepomohl s něčím, co by sama nezvládla... Záhadným způsobem se jí podařilo rozbít kámen na Galbatorově hrobě a stejně záhadným způsobem se jí ho podařilo dát opět dohromady... Otec se na tebe podíval a na jeho tváři se objevil známý pobavený úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Nejprve vůbec nereaguju, na to že na měAdrien mluví. Ale pak se trochu proberu a "ja ... já ...no .. vidět dítě a ... o ono pak zmizet v mrak ..." začnu ze sebe přerývavě vysypávat a stále se koukám na to místo. "To .. to ... ne .. nemožná ... jak jak ... " a přestanu, protože nevím co říct. "Kůn s roch ho muset taky vidět ..." a ukazauju na Eriola, nebo spíš na místo, kde stálo to dítě. Trochu se vydýchám a promluvim už o poání, klidněji, nebo» jsou u mě přátelé. "Mít šat jak špatně modrá kytka... " a dodám "... a ... a něco ona říkat ... jak mocu zmitet tak ?" a poprvé se podívám Adrien do očí. Ona v nich může vidět výraz naprostého nepochopení. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Nejprve vůbec nereaguju, na to že na měAdrien mluví. Ale pak se trochu proberu a "ja ... já ...no .. vidět dítě a ... o ono pak zmizet v mrak ..." začnu ze sebe přerývavě vysypávat a stále se koukám na to místo. "To .. to ... ne .. nemožná ... jak jak ... " a přestanu, protože nevím co říct. "Kůn s roch ho muset taky vidět ..." a ukazauju na Eriola, nebo spíš na místo, kde stálo to dítě. Trochu se vydýchám a promluvim už o poání, klidněji, nebo» jsou u mě přátelé. "Mít šat jak špatně modrá kytka... " a dodám "... a ... a něco ona říkat ... jak mocu zmitet tak ?" a poprvé se podívám Adrien do očí. Ona v nich může vidět výraz naprostého nepochopení. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro špatně mofrá kytka? dítě, mrak, voda...co to má všchno znamenat? Pokleknu před Wendora, položím mu ruce na ramena a zadívám se mu do očí. "Wendore, klid, už je zase dobře....neboj...Víš jaká je fialová barva? Ta holčička neměla šatky fialové? Zkus si vspomenout, co dělala, nebo říkala...Nevolala o pomoc? Soustřeď se, je to moooc důležité, opravdu...Co nejpřesněji nám s Lil popiš, cos viděl, neboj už jsi v bezepčí...není třeba se bát..." Poté se podívám na Eriola. Jo možná by bylo lepší, kdybys uměl mluvit ty... Tiše klečím pred Wendorem, soustředěně se mu dívám do tváře a s napětím čekám, co řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro špatně mofrá kytka? dítě, mrak, voda...co to má všchno znamenat? Pokleknu před Wendora, položím mu ruce na ramena a zadívám se mu do očí. "Wendore, klid, už je zase dobře....neboj...Víš jaká je fialová barva? Ta holčička neměla šatky fialové? Zkus si vspomenout, co dělala, nebo říkala...Nevolala o pomoc? Soustřeď se, je to moooc důležité, opravdu...Co nejpřesněji nám s Lil popiš, cos viděl, neboj už jsi v bezepčí...není třeba se bát..." Poté se podívám na Eriola. Jo možná by bylo lepší, kdybys uměl mluvit ty... Tiše klečím pred Wendorem, soustředěně se mu dívám do tváře a s napětím čekám, co řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Pomaličku se začínám vzpamatovávat. Jde to pomalu a je to divný pocit. "To co to bít ? " zní mi v hlavě pořád stejná otázka. Nakonec mě do reality vrátí dotaz Adrien a teprve teď ji zaregistuju, že přede mnou klečí. Koukámjí do tváře a začnu ze sebe páčit "ta ... ta ne kluk v šaty a ... a dlouhá vlas ... říkat ... ona něco říkat ..." snažim se vzpomenout "říkat něco jako ... potřebovat pomoc ..." vyhrknu najednou. "Někdo ... Wenir držet ji a ... a ne pustit ... co Wenir ... nedávat rozum ..." začáínám si připadat, jako když "lovit sen a nechtít ke já ..." |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Co to bylo? Vyběhnu ven před dům a dívám se na vyplašeného Wendora a v tu ránu ke mě přiběhne Eriol... je celý nesvůj a nervozně hrabe kopytem v zemi.. At to bylo co to bylo..ic dobrého to nevěstí.. Řeknu a pozoruju Wendorův vytřeštěný pohled a hladím Eriola po nose... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro je celý nesvůj a nervozně hrabe kopytem v zemi.. At to bylo co to bylo..ic dobrého to nevěstí.. Řeknu a pozoruju Wendorův vytřeštěný pohled a hladím Eriola po nose... |
| |
| Před domem Kdo má toho Wendora pochopit? To asi byla ta samá dívka, jakou jsme viděly s Lil...ale co to má znamenat? Ona nás žádá o pomoc, ale kam máme jít? My ve vodě, Wendor v oblacích...Asi nejvyšší čas nakrmit králíky pojíst, rozloučit se a vyrazit. Tu poslední myšlenku už vyslovím nahlas: "Asi nejvyšší čas nakrmit králíky pojíst, rozloučit se a vyrazit. Co říkáte? Wendore, už jsi po obědě?" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Poslední vyslovená věta mi zvedne hned náladu a tak ji interpretuji jak jsem ji pochopil "Nakrmit, jojo ... pojíst králíky, tojo ... já né jíst eště ..." a tím odpovím i na její otázku. Začnu se hrabat na nohy a rozhlížet se kolem. V tom uvidim Lillkan a jejího nervózního koně. "Achoj Lill, co tu ty ? Co hrabat ten kůň tvá ?" oslovim Lillian. Pakse kouknu na Adrien a zeptám se "ty vidět taky co já teď jindy ?" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Poslední vyslovená věta mi zvedne hned náladu a tak ji interpretuji jak jsem ji pochopil "Nakrmit, jojo ... pojíst králíky, tojo ... já né jíst eště ..." a tím odpovím i na její otázku. Začnu se hrabat na nohy a rozhlížet se kolem. V tom uvidim Lillkan a jejího nervózního koně. "Achoj Lill, co tu ty ? Co hrabat ten kůň tvá ?" oslovim Lillian. Pakse kouknu na Adrien a zeptám se "ty vidět taky co já teď jindy ?" |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Co hrabat? Zasměju se.. No...asi viděl něco..nebo cítil něco..co se mu ani pramálo nelíbilo..nemá rád, když mu není něco jasné..vid ty truhlíku? Poplácám ho po plecích.. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Co hrabat? Zasměju se.. No...asi viděl něco..nebo cítil něco..co se mu ani pramálo nelíbilo..nemá rád, když mu není něco jasné..vid ty truhlíku? |
| |
| Před naším domem "Tak prrr Wendore, nevím, jak jsi mě pochopil, ale králíci se jíst nebudou...nebo myslím...já vlastně ani nevím, co bude na oběd, ale jsi zván, vonělo to jako zelňačka a bramborové placky, dáš si s náma..." "Lil, sklidni Eriola a přiďte za náma do zadu do zhrady, my jdeme napřed." Cestou ke králíkům se pro ně snažím natrhat trochu zeleného. Otec sice nevidí rád, když krmím králíky něčím jiným, než senem, ale když jim to tak chutná. "Wenir? to jsi slyšel dobře? říkala Wenir? My jsme s LIl také viděly dívenku ve fialových šatičkách, vystoupila s vody, když jsme dělaly nádobí a také nás prosila o pomoc, ale jména neříkala žádná...." Při vzpomínce na nádodí si uvědomím, že jsme ho ještě nedodělaly, ale to už se udělá až po jídle. Dorazíme ke králíkárně a já, poslouchaje co mi Wendor říká, krmím králíky. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Muhehe ..." posměju se, protože si myslim, že Lillian řekla " ... truhlíku ..." mě. "Škoda ... " řeknu směrem k Adrien a myslím přitom na králíky. "jojo, jít tam taky ..." přikývnu na informaci od Adrien o místě dnešního oběda. Poslouchám, jak se mě Adrien cestou ptá na jestli sem dobře slyšel a já se snažim pořádně rozpomenout. "dítě v šaty ... jojo ... a stát ...taky říkat pomoc potřebovat .. držet ... Wenir ... kde ? co ? jak ?" drbu se přitom na hlavě. "Wenir .. to slovo jako já Wendor ... Wenir co bít Wenir ?" Otočím se na Adrien, která se již zastavila u králkíkárny a koukaje na králíky řeknu "Jo Wenir jako já Wendor ... Wenir to slovo ... jo jistý já ..." a pak se zeptám "Co bít Wenir ? pro já to nic neříct ..." |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Poslouchám Otce, ale nikoliv pobaveným pohledem. Já to věděl, že toho ví více! "Poslouchat srdce a hlas... to je ale moc ošidné. Nedivím se, že tolik lidí sešlo z cesty..." ale jak jít po té správné cestě? Život vyvoleného není nic lehkého... a to jsem zatím nic neudělal a nic nevyřešil... co když přijdou skutečné výzvy osudu? Hmm... "Nemůžete mi říci ještě něco bližšího z minulosti? Vidím, že mnoho podobných bylo před námi... i u hrobu sebezvaného Galbatora se nachytalo více... že bychom se poučili z chyb minulosti." Zadívám se na obrázek na stole a zamyslím se. Kéž bys nám toho mohla povědět více... komu... s čím máme pomoct? Mám se zeptat Otce? Máme pomoci Tobě? "Ještě jenom, Otče... že zase chrlím jedno za druhém..." beru obrázek do rukou a prohlížím si ho z obou stran, "co víte ještě tady o Angele... já... slyším, jak mě volá o pomoc." Zvednu zrak z obrázku na Otce, "komu asi slova o pomoci patří? Kdo je v nesnázi?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Otec se na tebe zadívá a teď již s poněkud neklidným výrazem ve tváři poté, co jsi se zmínil o volání o pomoc začne pomalu a s rozvahou mluvit. Minulost... Ale co to je? I kdybych ti řekl vše, od začátku do konce, stejně bys to nepochopil ani z části. Myslím...Ne, já to vím, že nemá cenu vám to říkat. Otec se zadíval na obrázek, který držíš a prohlížíš si ho. Angela....Naposledy jsem od ní dostal zprávu, když byla ve Weniru... To je město, které leží na zpívající řece....Teď o ní nevím již delší dobu nic... Otec se na tebe zachmuřeně podívá a v jeho tváři není ani náznak té radosti, kterou měl před chvílí. Prosím, Magnusi, jestli slyšíte hlasy a vidíte Angelu..... Slib mi, že jí pomůžete! Slib mi to! Začal otec Samuel mluvit tak náhle a nahlas, že to vypadalo jako vystoupení, které předvedl Wendorovi, když jste seděli před Samuelovým domem. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Poněkud překvapeně sleduji Otcův nervózní výraz, ještě jsem neviděl, že by se něčeho bál. "Ano, pomůžeme," dodávám, aniž bych měl v tom, co říkám, sebemenší jistotu, "ale musíte nám pomoct. Co bylo v té zprávě, kterou jste dostal o Angele? A co je na minulosti tak nepochopitelného, že nemá být vyřčena? Já myslím, že nemáme čas opakovat chyby minulosti... Rossarom má měsíc," zdůrazním poslední slovo, "pak už nebude jiná šance. Možná bychom přežili... utekli.. .ale co dál? Jestli máte nějaký špatný zážitek, že jste se v někomu zklamal... věřte mi, pokusím se vás, tedy pokusíme se vás nezklamat. Ale... nemáme toho zatím moc, čeho bychom se mohli chytit... a Angela... musíme ji najít... síla hlasu je v počtu těch, co ho slyší, ne v jednotlivci. Ale to si myslím jen já..." kdo ví, co si o tom myslí Hlas... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Otec si tě už s klidným pohledem prohlédne a jako kdyby věděl, co si myslíš se slabě pousmál. Magnusi, já vím, že máme měsíc...Když ti řeknu všechny chyby, kterých se dopustili ti, jenž slyšeli a v některých případech i viděli hlas... Otec se na dlouhou chvíli odmlčel a jenom tě sledoval. Ti, kdo slyší hlas se nemýlí, pokud mají udělat něco, co by bylo...nepřijatelné, hlas na to upozorní. Pak se ti zahledí zpříma do očí a usměje se. Nebo Vás alespoň jednoho před otvíráním toho hrobu nevaroval? Teď se usmál tak, že výraz " mít pusu od ucha k uchu" by byl na místě. Stejně jako varoval Angelu, jako varoval vás... na chvíli se odmlčel a sklopil hlavu. Jako varoval mě... Otec zdvihl hlavu a podíval se na tebe záhadným pohledem, který říkal jediné. Odpust, že jsem to neřekl dřív... Neptej se, proč jsem to neřekl, neptej se, proč jsem se nevydal "zachraňovat" Rossarom... Začal velice rozvážně hovořit. Nemohl jsem to opustit tady, hlas a Bůh jsou mi svědky, že to, co jsem udělal bylo jenom v dobrém... Nechtěl jsem...nemohl jsem. Otcovy oči se zalily slzami, když se ti snažil říct něco, co ještě nikomu neřekl. Můj osud je tady, můj osud je poradit dalším, co mají dělat, můj osud je čekat zde na další, co slyší hlasy...Můj osud je zůstat v Rossaromu. Zakončil otec to, co ti chtěl říct. Utřel si oči a podíval se na tebe s velice omluvným, ale také výmluvným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Otče!" vykřiknu, jako kdyby slzy znamenali nějakou bolest, kterou právě Otec prochází. Pohlédnu mu zpříma do očí a pokračuji, "teď jste sám říkal, že je správné to, co dělá ten, kdo poslouchá hlasy." Že by takhle o nás věděl? Že by Hlas Otci o nás pověděl a ten nás na hřbitově vyzkoušel? "Takže podle všeho jste udělal dobře! Určitě bude potřeba udělat mnohé i zde, než se celá situace vyřeší do zdárného konce." já... my... Otec tu bude doma a MY to vyřešíme? Co to zase povídáš... Hlase... jsem tak.. .malý a zmatený! "Ale víte... připadám si... jako to kuřátko, co se právě vyklovalo ze skořápky... nevíme kam jít... snad, nejprv za Angelou, ale..." bloudím pohledem po pokoji nehledajíc nic konkrétního, "já vím, že tu nemůžeme strávit měsíc rozebíráním minulost... to byl jen... nápad... ten hrob..." maličko se uchechtnu, nebo» se mi nepovedlo skrýt smích nad tím, kolikrát už musela být náhrobní deska "falešného" Galbatora rozbita a spravena, zvláště, pokud ji samotný Otec také rozbil a spravil, "nechci dělat ty samé chyby... bylo na mále a načapal byste nás na hřbitově nad otevřeným hrobem... nebo by vám to alespoň stará paní Maqová hnedka přišla říct..." Znovu se zadívám na obrázek a dalších pár slov pronesu v zamyšlení spíše k němu, "asi už vás tedy budu muset opustit, jestli tedy pro nás nemáte nějakou poslední radu nebo... kdyby vás cokoliv z toho všeho, co by nás možná mohlo zajímat, teď napadlo, že nám máte říct, tak prosím ještě o pár vašich slov." Nervózně a na pomezí srozumitelnosti zadrmolím a nakonec se obtěžkán novými skutečnostmi, ale povzbuzen tím, že sám Otec slyší hlasy, na něj s pátravým výrazem v obličeji podívám do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Když uděláme, vše co je potřeba udělat, pojíme a sklidíme ze stolu na chvilku si ještě sedneme a začneme si povídat...Teda spíš Adrien začne jako obvykle špekulovat. "Tak co teď? Možná bychom se měli vrátit k otci a říct mu, co jsme viděli a zeptat se na to jméno...Wirdi nebo jak to bylo?" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Když uděláme, vše co je potřeba udělat, pojíme a sklidíme ze stolu na chvilku si ještě sedneme a začneme si povídat...Teda spíš Adrien začne jako obvykle špekulovat. "Tak co teď? Možná bychom se měli vrátit k otci a říct mu, co jsme viděli a zeptat se na to jméno...Wirdi nebo jak to bylo?" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Mami? "otočím se na mamku, co právě procházela okolo. "Nevíš kdo to je Wenir?" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Mami? "otočím se na mamku, co právě procházela okolo. "Nevíš kdo to je Wenir?" |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro M..Wenir...Wirdi...něco mi to řiká..jemi to povědomé....ale nejspíš mi to připomíná jenom jméno tady našeho špunta...vid Wendore... Zalaškuju a usměju se... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro M..Wenir...Wirdi...něco mi to řiká..jemi to povědomé....ale nejspíš mi to připomíná jenom jméno tady našeho špunta...vid Wendore... Zalaškuju a usměju se... |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Wenir Adrien Weni, ..." upozorním Adrien na chybku a pak se zamyslím "Wenir ... Wenir ...Wenir ..." řikám si potichu pro sebe, ale to slovo mi nic neříká. "Co cože Lill, já a .... muhehe" pronesu ze začátku překvapeně a pak rozesměju na celé kolo "muhehehehahahehhuhu ..." sotva se popadám za břicho. "To je dobrá ... haha" otočím se k Lillian a žertovně ji drcnu do ramene. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Wenir Adrien Weni, ..." upozorním Adrien na chybku a pak se zamyslím "Wenir ... Wenir ...Wenir ..." řikám si potichu pro sebe, ale to slovo mi nic neříká. "Co cože Lill, já a .... muhehe" pronesu ze začátku překvapeně a pak rozesměju na celé kolo "muhehehehahahehhuhu ..." sotva se popadám za břicho. "To je dobrá ... haha" otočím se k Lillian a žertovně ji drcnu do ramene. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro když do mě vendor drcne..Odletím kousek dál, a rozplácnu se na podlaze..Chvíli vyjeveně koukám..ale nakonec dostanu z pohledu na Wendora a uvědomění si situace naprostý výbuch a záchvat smíchu.. Já...jee..promin, to tak nemyslela...chachaaaaa....hihi...mmmmmmmmmmmmmmm..uááááchucchcuchuchu.. Smeju s ena celé kolo.. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro když do mě vendor drcne..Odletím kousek dál, a rozplácnu se na podlaze..Chvíli vyjeveně koukám..ale nakonec dostanu z pohledu na Wendora a uvědomění si situace naprostý výbuch a záchvat smíchu.. Já...jee..promin, to tak nemyslela...chachaaaaa....hihi...mmmmmmmmmmmmmmm..uááááchucchcuchuchu.. Smeju s ena celé kolo.. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Ještě pořád pln smíchu hledím, jak Lillian hopsá po místnosti a padá na zem. Přijde mi to naprosto dokonalé a tak se směju ještě víc. Pak pořád se smíchem na rtech dojdu k Lillien, která se už taky řeže smíchem a sednu k ní na zem a tak se směju s ní na zemi, což považuju ještě zalepší a dokonaljší. Plácám přitom trochu dlaní do podlahy. "muhehe ... hehehe ... plác plác ..." a tak dál. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Ještě pořád pln smíchu hledím, jak Lillian hopsá po místnosti a padá na zem. Přijde mi to naprosto dokonalé a tak se směju ještě víc. Pak pořád se smíchem na rtech dojdu k Lillien, která se už taky řeže smíchem a sednu k ní na zem a tak se směju s ní na zemi, což považuju ještě zalepší a dokonaljší. Plácám přitom trochu dlaní do podlahy. "muhehe ... hehehe ... plác plác ..." a tak dál. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Chvíli mlčky čekám na to, co mamka odpoví a pak sleduji Lil s Wendorem. Snažím se zachovat jakousi vážnost, přeci ten, kdo má spasit tuto zem, by se měl chovat vážněji, ale dlouho mi to nevydrží a řežu se smíchy s nimi. kolik že nám to je? |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Chvíli mlčky čekám na to, co mamka odpoví a pak sleduji Lil s Wendorem. Snažím se zachovat jakousi vážnost, přeci ten, kdo má spasit tuto zem, by se měl chovat vážněji, ale dlouho mi to nevydrží a řežu se smíchy s nimi. kolik že nám to je? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Adrienina matka na všechno kouká a nestačíse divit. Tři dospělí, nebo téměř dospělí lidé se chovají jako malé děti, které už nevidí jiné východisko, než sebou vyméct podlahu. Tak, myslím, že to by stačilo! Řekne rázně a sjede všechny přísným pohledem. Adrien, abych pravdu řekla, nevím, co, nebo kde je Wenir... Snad otec by mohl... Ale obtěžovat ho s tímhle mi nepřijde jako dobrý nápad. řekne Adrienina mamka a stále se kouká na to, co předvádíte. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Adrienina matka na všechno kouká a nestačíse divit. Tři dospělí, nebo téměř dospělí lidé se chovají jako malé děti, které už nevidí jiné východisko, než sebou vyméct podlahu. Tak, myslím, že to by stačilo! Řekne rázně a sjede všechny přísným pohledem. Adrien, abych pravdu řekla, nevím, co, nebo kde je Wenir... Snad otec by mohl... Ale obtěžovat ho s tímhle mi nepřijde jako dobrý nápad. řekne Adrienina mamka a stále se kouká na to, co předvádíte. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Adrienina matka na všechno kouká a nestačíse divit. Tři dospělí, nebo téměř dospělí lidé se chovají jako malé děti, které už nevidí jiné východisko, než sebou vyméct podlahu. Tak, myslím, že to by stačilo! Řekne rázně a sjede všechny přísným pohledem. Adrien, abych pravdu řekla, nevím, co, nebo kde je Wenir... Snad otec by mohl... Ale obtěžovat ho s tímhle mi nepřijde jako dobrý nápad. řekne Adrienina mamka a stále se kouká na to, co předvádíte. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Hihi..ehm..pardon... Řeknu trochu směšně matce od Adrien a pak se zvednu a snažím se pomoct Wendorovi, což zase vypadá poněkud vtipně.. Hm..asi se neumí bavit...copak se nemůžem ani zasmát, před cestou, před posláním???Hm... Pomyslím si pro sebe a probodnu Adrieninu mamku trochu zlověstným pohledem, ale tak aby to nikdo neviděl... No...asi bychom už meli jít..tedy alespon já už půjdu...aspon ven před dům..Děkuju moc Adrien za pohoštění, i Vám... Ukloním se trochu nejapně před adrieninou mamkou a pak jsu za Eriolem ven... ještě mrknu roštáck na Wendora apak už zmizím ve dveřích... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Hihi..ehm..pardon... Řeknu trochu směšně matce od Adrien a pak se zvednu a snažím se pomoct Wendorovi, což zase vypadá poněkud vtipně.. Hm..asi se neumí bavit...copak se nemůžem ani zasmát, před cestou, před posláním???Hm... Pomyslím si pro sebe a probodnu Adrieninu mamku trochu zlověstným pohledem, ale tak aby to nikdo neviděl... No...asi bychom už meli jít..tedy alespon já už půjdu...aspon ven před dům..Děkuju moc Adrien za pohoštění, i Vám... Ukloním se trochu nejapně před adrieninou mamkou a pak jsu za Eriolem ven... ještě mrknu roštáck na Wendora apak už zmizím ve dveřích... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Otec se posadí na židli tak, aby se mu sedělo co nejpohodlněji a vytáhne doslova odnikud mapu. Víc ti dát nemůžu, je to mapa Argatu... Naší země. Otec na stůl položí pergamen, na kterém je vyobrazena země. Tak a teď, Magnusi Štístko je osud celého Rossaromu ve vašich rukách. A s podivným úsměvem popostrčil pergamen k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Před domkem se pase Eriol, pohazuje hlavou a spásá tu nejchutnějšítrávu, která roste kolem domku. Najednou, z ničeho nic, když se dveře úplně zaklapnou se kolem tebe začne tvoit bílá mlha, lehká, neprůsvitná. Jakmile se tě dotkne, čas kolem se zastaví, nebo ty ho nevnímáš, Eriol ti pomalu zmizí před očima, ale nevypadá to, že by si myslel to samé o tobě. Bílý opar, který se kolem tebe vznáší nakonec pohltí všechno kolem tebe a ty uprostřed toho "nic" uslyšíš dětský hlásek, který začne nabývat podobu dívky v bílých šatičkách. Ahoj, Lillian Řekne dívenka a usměje se na tebe. Ty taky můžeš změnit osud... Je v Tvých rukách. Jakmile to dořekla, do ruky ti vložila steně bílý květ, jaký jsi viděla u Magnuse a Adrien. Holčička udělala dva kroky spátky a s tajemným úsměvem zmizela v záplavě bílé mlhy, která se ztratila stejně, jako se objevila. Jakmile i poslední mlhovitý záblesk zmizel, uviděla jsi Adrienin domek, v dálce domek otce Januse a Eriola, jak si spokojeně přežvykuje nějakou kytku, kterou zřejmě pečlivě a s láskou vypěstovala Adrienina maminka. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Tak a teď, Magnusi Štístko je osud celého Rossaromu ve vašich rukách. Tato věta mi v duchu neustále zní dokola. "Ano, je na čase vyrazit. Mnohá další tajemství nás ještě čekají." Prohlédnu si mapu, stočím ji do ruličky a dám do torny. "Děkuji Otče. Zůstanete tu tedy ve vesnici? Prosím, dejte pozor na naše a... na rodiče všech ostatních. Kdyby se na nás ptali... určitě budete vědět, co jim říct." spiklenecky na něj jedním okem mrknu, vstávám z křesla a kontroluji, jestli jsem nic nezapomněl a jestli jsem moc nenašlapal. Ve dveřích se otáčím a loučím se, "Moc děkujeme za pomoc a a» to tu dobře všechno zvládnete! Mějte se!" a čekám na poslední sbohem s rukou položenou na klice. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když už máš dveře napůl otevřené, otec ještě naposledy promluví a v jeho hlase je slyšet lehký smích. A pamatuj, že hlas je pořád s tebou, i když občas neodpovídá... Možná jsi to ty sám a možná je to i něco málo navíc, ale vždy se na něj můžeš spolehnout... To ukázal každému, kdo ho slyšel na hřbitově... Naposledy se nadechl a řekl něco, co by od něj čekalo jen málo lidí Proč myslíš, že se prapraděd tý báby Maqový na přání hlasu přejmenoval? Pak se začal lehce smát, ale bylo vidět, že by rád vybuchl smíchy, kdyby mu to místo, na kterém je tolik nezakazovalo. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Celá zmámená se najednou zastavím, a jako by mě zahalila mlha a já se odřízla od celého reálného světa.. Zjevila se mi, zjevila se mi ta malá dívenka a promluvila ke mě... Byla jsem jako ve snu, a když domluvila...chtěla jsem ještě zavolat.. Počkej..neodcházej..kdo jsi... Ale už jsem to nestihla...Zmmizela stejně tak rychle, jako se objevila... když i mlhavý opar opadl a spatřila jsem zase reálný svět, Zůstala jsem jako v hypnoze stát před domkem.. Pak jako by mi instinkt poradil..koukla jsem se do dlaní a spatřila tam bílý květ... podlomila se mi kolena a klekla sem si na zem...Šaty kolem mě tvořily nadýchaný závoj, jako by kolem mě protékal potůček a v rukou mi ležel onen bílý květ... Stále sem na něj koukala a v hlavě mi zněla slova té dívenky... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Celá zmámená se najednou zastavím, a jako by mě zahalila mlha a já se odřízla od celého reálného světa.. Zjevila se mi, zjevila se mi ta malá dívenka a promluvila ke mě... Byla jsem jako ve snu, a když domluvila...chtěla jsem ještě zavolat.. Počkej..neodcházej..kdo jsi... Ale už jsem to nestihla...Zmmizela stejně tak rychle, jako se objevila... když i mlhavý opar opadl a spatřila jsem zase reálný svět, Zůstala jsem jako v hypnoze stát před domkem.. Pak jako by mi instinkt poradil..koukla jsem se do dlaní a spatřila tam bílý květ... podlomila se mi kolena a klekla sem si na zem...Šaty kolem mě tvořily nadýchaný závoj, jako by kolem mě protékal potůček a v rukou mi ležel onen bílý květ... Stále sem na něj koukala a v hlavě mi zněla slova té dívenky... |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Děkuji," prohodím a lehce pokynu hlavou a usměju se na poznámku o pradědovi. Jdu ven a rozhlížím se po ostatních. Nikde nikdo... nepočkali... ale... kolik mám ještě času? No, rychle domů, najíst a a» jsem zpátky! Na cestě domů Pomyslím si a vyrážím domů. Cestou si probírám poslední Otcovu poznáku o tom, jak se každý na Hlas může spolehnout: mluvil o svém vlastním zážitku? Hlas ho vždycky poslechl? Asi bych měl něco vypilovat, nebo... žebych něco dělal špatně? A jak ví o Hlasu a situaci okolo hrobu? Že on se ten lišák Hlasu taky zeptal! Je ale moc dobře, že tu ve vesnici zůstane někdo, koho bychom možná přes Hlas prosbou, v potřebě největší nouze... vždy» ta holčička... už víme, že je to Angela a že má problémy, ale kdo byla ta holčička v růžových šatičkách? Doma "Haló haló, kdo je doma a kdo venku?" zeptám se do otevírajích se dveří. Jé, to mám hlad, něco pojíst, vysvětlit situaci a rychle do stodoly pro truhlu...no... ale kdo to ponese. Možná bych si mohl půjčit poníka Porkyho... uvažuji a vcházím domů. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Paní dík ... za jídlo ..." poděkuju, když náspaní Adrienová vymetá. Seberu své kosti zezemě s pomoci Lillian a jdu za ní ven. Venku najednou Lillian stuhne a pak zavolá, abych neodcházel. "Já nikam nejít ... " řeknu a koukám na ní"... co ty tu dělat ?" vyjevim se. Koukám napodivný květm comá Lillian v rukou a jsem zmatený. Takže houknu na Adrien "Hééj Adrien, jít sem ... Lilli divná ...". Pak se sklonimnaLillian a lehoulince do ní drcnu jedním prstem. "Vcajku ty bít ?" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Paní dík ... za jídlo ..." poděkuju, když náspaní Adrienová vymetá. Seberu své kosti zezemě s pomoci Lillian a jdu za ní ven. Venku najednou Lillian stuhne a pak zavolá, abych neodcházel. "Já nikam nejít ... " řeknu a koukám na ní"... co ty tu dělat ?" vyjevim se. Koukám napodivný květm comá Lillian v rukou a jsem zmatený. Takže houknu na Adrien "Hééj Adrien, jít sem ... Lilli divná ...". Pak se sklonimnaLillian a lehoulince do ní drcnu jedním prstem. "Vcajku ty bít ?" |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro jakmile ke mě Wendor příjde, vyručí me z traznu a mě už jenom tečou slzy z očí a koukám do dálky přede mnou... Já..já... vrhnu se Wendorovi bezmyšlenkovitě kolem krku... Já..byla tu..mluvila na mě..já jsem..jsemm.. Říkám zmateně a stále mi tečou slzy..když konečně Wendora pustím, ukážu mu jenom v ruce bílý květ...Koukám na něj a jedna slza skápne přímo nanjeden okvětní plátek a ten se zatřpytá a zhoupne pod její váhou... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro a jeje už je to tu...mamce není do smíchu od té doby, co se situace v zemi začala zhoršovat...Kéž by byla zase tak veselá jako dříve Počkám až ti dva vyjdou ven a chci něco říct mamce. Chci ji říct, že odcházím a vrátím se, pokud se vůbec vrátím, až za pár dní, možná týdnů. Jsem tak zabraná svými myšlenkami, že neslyším, že mě Wendor zase volá. "Mami, já teď musím odejít, víš? Musím...ale vrátím se...Možná, že právě já a moji přátelé pomůžeme naší zemi...Nebraň mi, prosím, odejdu tak jak tak, ale byla bych ráda, kdyby jsi mi dala své požehnání...Vysvětli to nějak otci a pozdravuj ho, mám vás oba moc ráda!"· |
| |
soukromá zpráva od pro zodvihnem mesec a dam si ho naspet na pas a potom sa zohnem aj po dyku a pri tom sledujem svojho supera. ked sa zase vystrem dufam ze na mna ziadne podle triky neskusy ten druhy lebo by som bol v peknej kasi a kutikom oka sa na neho pozrem |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž vytáhne dvě dýky a zaujme bojový postoj. Tak a teď se ukáže, kdo z nás bude lepší... Nohy mírně rozkročené, pohled upřený přímo do tvých očí... Jako šelma chystající se na útok. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Matka se na tebe podívá a pousměje se. Ty? Kam chceš jít? Ty věříš na povídačky o hlasech? Adrien, neopouštěj nás, zůstaň tady. Víš, kolik lidí umřelo v domění, že ONI zachrání zemi? Po tváři matky se začaly kutálet drobné slzy. Ale když to říkáš takhle, bude lepší ti dát požehnání, ale slib mi, že se mi vrátíš, a» se stane cokoli...že se mi vrátíš. Přistoupila k tobě a objala tě. Když se po chvíli odtáhla, její tvář byla plná smutku, ale zároveň také štěstí. Takže naše Adrien už je velká, dospělá. Něco ti dám. Přešla k velké skříni, která stála v rohu místnosti a vyndala z ní kus látky, ve kterém bylo něco zabaleného. Tady máš, Adrien, je to požehnání od celé naší rodiny, nech» Ti přinese jen štěstí. Do rukou ti položila lehký předmět ovázaný látkou, který téměř okamžitě spadla na zem. Na tvých rukách zůstala ležet dokonale vyvážená dýka, na jejíž čepeli byla vyražena vlčí hlava. Ano, je tvoje. Řekla matka a podívala se na tebe pyšným pohledem. Tahle dýka, je něco jako klíč. To mi říkala babička. V zemi jsou čtyři podobné. Jeda má hlavu draka, druhá havrana, třetí vlka-to je ta tvoje a poslední hada. S pomocí přesně těchto štyřech dýk můžete získat něco, co bylo kdysi skryto a byli určeni ochránci z různých rodů. My jsme ji zdědily, ale to neznamená, že ztrácí své kouzlo, moc, účel. Střež jí dobře, Adrien, střež jí dobře. Matka se na tebe usmála, ale bylo vidět, že řekla vše, co chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Obracím dýku v rukách a prohlížím si ji. Je nádherná. "Děkuji ti mami...a nebuď už smutná, všechno dobře dopadne, uvidíš. Proč si mi o ní nikdy něřekla a k čemu klíč je to?" Zabalím dýku zpět do látky a čekajíc odpovědi matky, začnu si balit věci na cestu. |
| |
soukromá zpráva od pro ked vidim ze vitiahol dve dyky tak lavou rukou zamirim pod plast a vitiahnem svoju polslednu dyku a dam sa do bojoveho postaje ale pre boj z blizka a pomalym lahkym krokom idem k nemu a velmi pozorne sledujem na nom aj ten najmensi pohyb |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Matka si tě prohlíží a pak se podívá i na dýku zabalenou v látce. Je to klíč k tajemství... pousmála se a dala ti deku a nějaké louče. To se ti bude hodit. pak sáhla ještě pro tornu, která byla ve skříni. Neřekla jsem ti o té dýce proto, že nebylo třeba... s podivným úsměvem. To už je hodin! Řekla najednou, z ničeho nic a dívala se na slunce, které bylo v půli cesty k západu. |
| |
| Čas jako by se nedal zastavit. A» se za tu chvíli, co jste se rozešli stalo cokoliv, byla to jenom nepatrná chvíle, která v krátkém čase změnila životy nejen vám, ale i lidem v Rossaromu. Slunce svou cestou po nebi dorazilo až na půl cesty od poledne k večeru. Vál slabý větřík, který si pohrával s korunami stromů, který roznášel semínka pampelišek a jemná zrnka prachu po polích, lukách i cestách. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se na tebe dívá a ani na chvíli neuhne pohledem. Ruce poměrně daleko od těla, jednu dýku nahoře, druhou dole. Takže si budeme hrát! Popostoupí o krok blíže a jakmile došlápne na zem, na kamenité cestě se nepohne ani kamínek, jak lehce došlápl. Tak? Budeme tady stát a koukat na sebe? muž odkryl část horního rtu a ukázal ti dlouhý zub, přečuhující všechny ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Doma tě vítá mamka a s úsměvem ti rovnou podává talíř zeleninové polévky. Už jsem se bála, kde se touláš. Řekla starostlivě a prohlížela si tě. Kdepak ses toulal, co? Začne se s tebou bavit a starostlivě vyhlíží na slunce venku. Takových hodin, příště mi přijdeš až na večeři, co? Po každé větě se pousměje, aby bylo vidět, že vše myslí jenom v dobrém. Doufám, že zase někam nepospícháš...? Podezíravě se na tebe podívá a je naní vidět, že by byla nerada, aby tě viděla pouze u snídaně, oběda a večeře. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro "Hned sem tu .. " houknu přes rameno a běžim domu jak to jen jde rychle. Doma popadnu batoh, hodim do něj jídlo, deku, zabalenou sekeru na lesní práce. Na nohy si vezmu pořádnou obuv, košily vyměnim za o něco málo čistčí, kalhoty a kazajku (což je asi to nejlepší z brnění co doma máme, ale jestli vim o něčem lepšim tak si to hodim batohu). Ještě seberu váček s penězi a taky jej vhodim do batohu. Rychle se rozhlédnu kolem, co y se mohlo ještě hodit. Takže popadnu krabičku od kamen (troud a křesadlo) a největší zabalený nůž co doma najdu. Do ruky popadnu kyj vyběhnu ven a zastavim se, rychle se vrátim zpět a beru měch navodu. Pak už zabouchnu dveře a běžim k domu starého pána Samuela. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Po té jsem plna odhodlání vyrazila ven před dům. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Vyjdu před dům a rozhlížím se po svých přátelích, abych jim sdělila, že jsme nachystaná na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Vyjdu před dům a rozhlížím se po svých přátelích, abych jim sdělila, že jsme nachystaná na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Ahoj mami, mám... neobyčejné zprávy," snažím se zdůraznit slovo neobyčejné, nebo» těch neobyčejných zpráv už v minulosti několik bylo, "začalo to ráno a.... jé, děkuji" přiskočím ke stolu a pustím se hnedka do jídla, střídavě usrkávaje polévky a střídavě hovoříce, "no, ten klučina od vedle, řekl mi venku o tom královským výnosu, to je hrůza, co? Slyšela jsi to?" ...hlt....hlt... otřu bradu od kapající polévky "no, že nás chce Galbator do měsíce vyplnenit, dokud nezaplatíme kupu zla»áků" ...hlt...hlt...seberu upadnuvší mrkvičku ze stolu a ... hlt... "tak jsem šel do města, ke starostovi a tam jsem potkal partu bezva lidiček, že zkusíme zjistit, jestli by se nedalo nic dělat, ale ukázalo se že ne, tak jsme..." šroubuju jednu větu za druhou, nebo» slunce poposkočilo na své nebeské pouti o další píď směrem na západ, "tak jsme šli za Otcem kvůli proroctví... mě to přišlo strašně divný, ale... pak jsme tam na hřbitově... teda on nás tam Otec poslal... tedy... neposlal...ale...no..." zpomalím hltání polévky, nebo» mi právě začali docházet pádné argumenty o tom, že jsem nedělal žádnou neplechu. "ucítili jsme takovou zvláštní sílu, vidíš sny, slyšíš hlasy..." nezačínáš přehánět? "Zeptej se Otce, o všem ví, dokonce mi dal mapu," otřu polévkou pokapané ruce o kalhoty abych snad neznečistil mapu, kterou poté vyndám na stůl, "podívej, skutečná mapa! Otec s naší výpravou souhlasí! Můžeš se ho zeptat!" Postrčím mapu do středu stolu, abych ji nepokapal a zhltnu zbytek polévky. "Mami, je mi líto, ale... musím jít... jdi za Otcem, všechno ti vysvětlí, neboj se... já... vrátím se... všechno pochopíš... všechno bude dobrý, uvidíš!" Zvedám se ze židle, beru vidle do ruky a koukám na mamku a na stůl, jestli si mapu prohlédne a jestli mi ji podá s vědomím, že vyrážím na cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když na Mamku vychrlíš tolik věci najednou, nestačí ani otevřít pusu, aby něco dodala. Chvílemi na tebe vrhne pohled, který naznačuje, že by ses měl v jídle mírnit a jíst slušně, ale nic neříká. Když se zmíníš i o mapě, kterou následně položíš na stůj, prohlédne si jí a zase ti jí vrátí. Když máte otcovo požehnání...Ale vra» se mi v pořádku a pokud možno celý... Matka se na tebe usmála a přešla ke skříni, ze které vytáhla vak a pár věcí, jako deku, louče, křesadlo, které by se ti mohli hodit. Máš i mé požehnání, Magnusi Štístko. A s lehkým úsměvem a slzami a krajíčku ti podá vak. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Neuvědomuji si, jaké mám štěstí, že mě tentokrát mamka nezpovídá z mého budoucího dobrodružství, beru si zpátky mapu a během toho, co mi balí vak, čmajznu něco jídla, co najdu v kuchyni, to se bude hodit. Už už chci vyrazit ven, když se na chvilku zarazím, mám se zeptat na Porkyho? Ale... určitě to pochopí... "Děkuji ti mami za vše," pohledem zkontroluji, jestli jsem nic nenechal, "už holt musím jít. Zajdi za Otce, všechno ti vysvětlí. Máme sraz s naší malou... drr...užinou," nesměle zakoktám. "Tak ahoj, budeme se s Porkym opatrovat," rychle pronesu a upaluju ven. Nejdříve k ohradě, kde vysvobodím Porkyho z přivázání ke kůlu, oba pak dojedeme ke stodole, kde si vezmu tajemnou truhlu plnou kouzelných udělátek a velkou, jistě kouzelnou, knihu, kterou tu samosebou nemůžu nechat... ...a vidle, bez nich ani ránu. I když... co když bude hlas jednou chtít, abych se s vidlema rozloučil... ne... já, Magnus... to znamená já, kudůk a vidle dohromady "Ne, ne..." brumlám si, když na Porkyho nakládám vak a truhlu, sám jdu vedle něho a vidle používám jako takovou větší vycházkovou hůl... ostatně, jako obvykle. Taaak, hlavně nepřijít pozdě, kolik tak ono už můze být, vzhlížím k obloze a kráčím k místu setkání, |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Nakonec je uvidím, ale jsou nějací vystrašení. "Co je co se zase stalo?" Popojdu k Lil a vidím, že má v ruce ten samý bílý květ jako já. "Lil! to to...je úžasné....to znamená, že jsi další vyvolená...už jsme tři! To musíme zvládnout! Tak já můžu jít! Jste připravení na cestu? Kde se vlastně máme sejít s Magnusem? a kdy?" |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Nakonec je uvidím, ale jsou nějací vystrašení. "Co je co se zase stalo?" Popojdu k Lil a vidím, že má v ruce ten samý bílý květ jako já. "Lil! to to...je úžasné....to znamená, že jsi další vyvolená...už jsme tři! To musíme zvládnout! Tak já můžu jít! Jste připravení na cestu? Kde se vlastně máme sejít s Magnusem? a kdy?" |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Když na mě Adrien mluví, stále mi s jejími slovy v hlavě zní i ta dívčina.. ne..ne..nevím..nemám tušení, kdy a kde..ale už bychom měli vyrazit... Řeknu, nasednu na Eriola a květ si zastrčím za ucho, abych ho nestatila... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian pro Když na mě Adrien mluví, stále mi s jejími slovy v hlavě zní i ta dívčina.. ne..ne..nevím..nemám tušení, kdy a kde..ale už bychom měli vyrazit... Řeknu, nasednu na Eriola a květ si zastrčím za ucho, abych ho nestatila... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se zmíníš o Porkym a rychle odejdeš, za krátkou chvíli máš mamku v patách. Jak s Porkym? Pronese s klidem, ale na jméno "Porkyho" dá obrovský důraz. Chvíli se na tebe kouká, ale pak se na její tváři začne pomalu ukazovat nepatrný úsměv, který se stále rozšiřuje. Ano, s Porkym...Vím, že bez něj nemůžeš být... A myslím, že ani on bez tebe. Její úsměv je stejně široký jako ten, který je denně na tváři otce Samuela. Ale vra»te se... Pak se otočí a bez dalších slov odejde. |
| |
| U velkého stromu Jakmile se slunce dostalo na půl cesty mezi polednem a večerem, všichni jste pod velkým stromem. Nejedna důležitá věc se stala během toho, co jste se rozdělili, ale nejdůležitější bylo, že jste opět spolu. Ze stromu padaly drobounké okvětní lístky, které mají nachovou barvu a plochu pod stromem zbarvují do jemně fialové... |
| |
| U velkého stromu "Adrien ... Adrien ... to tabarva .. " řeknu Adrien a seberu ze země hrst fialových okvětních lístků a jdu je ukázat Adrien i Lillian. "Koukat ... koukat ... jako ten dítě ... stejná barva ... já blázen ??" zakončim svůj nesouvislý monolog a skryju hlavu do dlaní. Pak s ní zakroutim a řeknu "ne ... ne ... já ne ... né blázen ..." |
| |
| U velkého stromu S úžasem pozoruji tu nádheru kolem sebe, když uslyším Wendora. "Wendore, já vím...ano, této barvě se říká fialová....fi..a..lo..vá.....takové šaty měla ta dívka, že? " Vidím, že Wendor je z toho nějak na větvi, tak mu oddělám ruce z hlavy a své mu položím na ramena. snažím se mu dívat do očí. "Ne Wendore, nejsi blázen. I my jsme to viděli...teda nevím jak Magnus, ale já s Lil ano. Zrovna jsme umývaly nádobí, když se z bublinové vody vynořila dívka ve fialových šatech a prosila nás o pomoc...to je ta samá, co jsi viděl ty Wendore, ale nevím proč...Ale tentokrát byla jiná, starší, ta co jsme viděli před tím s Magnusem, byla ještě holčička....jistě to však znamená, že se máme neprodlěně vybrat na cestu..." Zvednu ze země pár lupínků a vyhodím je nad hlavu, pak sleduji jak dopadají na zem. Nakonec se otočím ke všem: "Co máte sebou? Já louč, měch s vodou, dýku a pár jablek....Vidíš, tak mě napadá Magnusi, byl otec Sam doma?" |
| |
| U velkého stromu V idylické atmosféře padajících lítků se ke stromu došourá naložený, podivně vyhlížející poník. Zvláštní na něm je, kromě toho, že má přes sedlo z jedné strany nějaký vak a z druhé koženým popruhem připásanou prapodivnou truhličku, že mu nad ušima nadskakují růžky. Při bližším pohledu to ale nejsou růžky, ale... špičky od vidlí! Ano... Magnus pochoduje po boku poníka a je zpátky! "Zdravím, přátelé!" Přátelsky pozdravím hned poté, co vykouknu ze stínu poníka. Zachytím pohled Adrien, "jó byl" odpovím na její otázku, kterou jsem tak znáhla nečekal. "Byl doma, hezky jsme si popovídali a řada věcí se objasnila. Mám z toho dobrý pocit. Ale to si povíme cestou, co říkáte? Už jsme všichni?" rozhlédnu se dokola, povyskočím přes poníka, ale pak ho raději obejdu, abych viděl i na druhou stranu. "Corigen, ta dívka s přírodou souznící tu ještě není? Myslíte, že ještě přijde?" rozhlédnu se s dotazem na rtech po přítomných. |
| |
| U stromu Nikdo mi neodpoví na otázku, co si berou sebou, tak a» si to tají....myslela jsem to dobře...chtěla jsem jen vědět, jestli nám něco chybí....ale když jsou tak nesdílní....nutit je nebudu "O Corigen nic nevím, viděla jsem ji na hřbitově ještě před tím, než jsme otevřeli ten hrob, pak už ne....Já bych na ní nečekala....čas běží...musíme Galbatora zničit dřív, než se vrátí výběrčí. ...LIdičky, ale kam půjdeme? Nebo kudy? Máte někdo nějaký rozumný návrh?" |
| |
| U velkého stromu Nakonec mi na pomoc v zoufalství přišla Adrien a tak to bylo zažehnáno. "Já sebou jídlo, deka, sekera na džefo, krabice od krb, nůž, kyj a jinak co vidět ... " vyrchlim ze sebe všechno co si pamatuju, že sem si zabalil. "Ty Magne, vědět co znamenat Wenir ... Lili žíkat že to já ... a smát se, tak nevěřit ... " zeptám se Magnuse. "Na Cori mi čekat ... to lepčí ... určo ..." pronesu, když zjistim, že se mluví o Corigen a ona tu ještě není. Pak si prohlížim Magnusova "... divnýho koně ..." a co veze, avšak na to nesahám. |
| |
| U velkého stromu A» už jste čakali jakkolivě dlouho, Corigen nepřišla. Snad se zapoměla doma, snad na hřbitově, nebo neměla odvahu se připojit. Okvětní lístky už pokryly vše, co bylo pod stromem. Náklad, který byl na Porkym byl skrytý pod fialovými okvětními lístky, které se jako déš» snášely z koruny stromu. Slunce se již po obloze dostalo ještě dál, dostalo se tak daleko, že se pomalu začalo skovávat za les, který se mlhavě rýsoval na obzoru. |
| |
soukromá zpráva od pro ako chces poviem z lahkym usmevom a spravim vypad pravou rukou no kosok pred tym ako by to vykril zastavim a hned vyleti moja prava noha do jeho kolena a hned ako ho zasiahnem a vratim sa hned z nohou tak moja lava ruka vyleti k jeho ramenu a pocas letu rychlo dyku otocim spicom k nemu aby som ho bodol do ramena |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile se pokusíš o svůj ukvapený krok-kopání do kolena, muž jenom líně uhne a ty málem přepadneš dopředu, jak máš švih v noze. Když se otočíš a vedeš útok k ramenu, už není tak rychlý, ale tvůj výpad nezmůže nic jiného, než roztržení černých šatů, které má na sobě. Výborně, ale chtělo by to...rychlost! Prohodí muž nad zvukem trhající se látky. Bleskově si nadhodí dýku a s mrštností a rychlostí, jakou jsi ještě neviděl u žádného člověka vrhne dýkou. Ta ti oplatí tvůj útok stejnou mírou. Rukám nad ramenem ti prořízne velice ostré ostří. Jak ty mě, tak já tobě. Řekne ti muž s úsměvem a poodskočí os tebe o kousek dál, aby měl přehled o dalších tvých pohybech. |
| |
soukromá zpráva od pro sakra je moc rychlia moc predvydavy to treba skusit nieco ny co by neocakaval pozeram sa na neho dobre zahrajme si taku hru poviem s tonom velmi kludnym v zapeti mi prava ruka bleskovo zamieri pod plast kde zachiti malickom a prstenikom mesec zo zlatymy a furt v ruke drzim dyku a z bleskovou rychlostou v zapeti ruka vyleti z pod plasta CHYTAJ zakricim popri tom ako ruka leti do vzduchu smerom nad hlavy a pusti do volneho letu a j dyku aj mesec ako mu ide pohlad po mesci do horo ja sa v rychlosti na neho rozbehnem a skocim s pravou pestou v lete spravim vypad na jeho tvar |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Tvůj trik vyšel. Muž na chvíli ztratil svou ostražitost- zřejmě ti nedával moc velké šance- a reflexivně se snažil zachytit měšec. Dýka prolétně těsně kolem něj, ale stačí ho škrábnout do hřbetu ruky. Tvá pěst též dopadne na správné místo, protože po šoku, který muž utrpěl po triku s měšcem se přestal soustředit. Dobrá, myslím, že se učiš dobře a hlavně rychle.... Chytí se za čelist, tu si promne a na chvíli se ti může zdát, že bylo slyšet silné křupnutí, které ohlašovalo návrat kloubu na své místo. Velmi dobře... Zorničky se muži zúžily, jak si prohlížel tvou osobu. Udělal krok zpět a rychlý výpad vpřed. Snad tvou nepozorností, snad lehkým vyčerpáním z rány, kterou jsi zlodějovi zasadil se mu podařilo ti jeho druhou tenkou, velice ostrou dýkou proříznou nejen hřbet ruky, jako ty jsi udělal jemu, ale i celé předloktí, takže ti krev, která z rány stékala promáčela celé oblečení. |
| |
| U velkého stromu "Nepřijde," povzdychnu si nad Corigen, když mi Adrien řekne, že o ní nemá žádné správy. "Nedá se nic dělat, asi tedy vyrazíme." Pohlédnu na Adrien a sfouknu pár okvětních lístků z ponnyho, "já jsem vzal... tedy... mám tu nějaké jídlo, deky na spaní, louč a křesadlo na světlo," kontroluji obsah vaku, pohlédnu na truhlu, jenž se houpe na druhé straně ponnyho, "a taky nějaké svoje... udělátka," suše konstatuji. Pohladím ponnyho po hlavě, neb vzorně stojí a právě si sříhnul ouškama, "a vlastně... já zapomněl, tohle je můj Porky," poplácám Porkyho po krku a obkroužím pohledem všechny přítomné, "buďte na něj milí, je to hodné a milé zvířátko a... můj kamarád. Kdyžbyste chtěli, můžu vzít nějaké vaše věci, aby vás neboleli záda," pohlédnu na Adrien, jako by snad ona měla být tou, které bych chtěl nejvíce ulehčit - neb je to zatím jediná dívenka, jenž dorazila, Lil, kde je? Zase si ráchá nohy v potoce? Šli vůbec spolu? "Šla s vámi Lil? Nebo.. nevíte kde je? Já myslel, že tu je, ale nevidím ji tady, že si zase někam odskočila s Eriolem? Doufám, že se s Porkym budou kamarádit," pohlédnu na Porkyho a poslední slova mu říkám do jeho velkých černých očí. "Jinak, než se Lil připojí, nemáte nějaké nové zprávy? Já jsem mluvil s Otcem a měl bych takový nápad, kam bychom se možná měli podívat," prohodím již ne tak zlehka - jako by mě snad něco trápilo nebo bych si právě vzpomněl na něco, co vyžaduje neodkladný zásah. |
| |
| strom Potichu se přikradu zezadu k magnusovi a bafnu na něj...vypadá to dost komicky, já s rukama taloženýma v bok, a Eriol majestátně stojí vedle mě a komicky si prohlíží Porkyho. pak do něj štouchne čumákem a hlasi tě si odfrken, povyskočí, a začne hupsat kolem něj, jakou má radost z nového kamaráda... Já sem celou dobu tady...heh, vid magnusi.. koukám na něj a za uchem mám stále ten krásný květ... No, já sebou beru, nějaké hvězdice, dýku, a hůl, pak mámměch s vodou, nějaké jídlo, co sem is doma sbalila, křesadlo, těch není nikdy dost, a deky, ty mám dvě... Řeknu a ukážu na zavazadlo, co má Eriol přehozené přez záda... |
| |
| U velkého stromu Hlasitěsi odfrknu a přestanu hledat naPorkym místo do kterého se později zakousnu. Když přijde blíž Lillian tak se na ní podíváma. Za uchem má květ co mělapředtím v rukou, Eriol je taky tu, takže žádná změna. "Já připraven ... " řeknu aby to bylo jasný a otočim svou pozornost na Manguse. "Ty vzít batoh od já a nechat kůň nýst ho ? Děkujovat já ty ..." a po chvíli dodám "... já ti pak říct až potřebovat." a usměju se na Magnuse. Sklonim se, naberu do hrstí fialové lístky udělám z nich kouli "... achjo to nedržet ..." a hodim ji po Adrien. Pak podobnou kouli hodim i po Lillian a Magnusovi. Jinými slovy se začínám docela nudit. |
| |
| U velkého stromu Jejda, ztuhnu překvapením, když na mě Lilian bafne. Otočím se za zdrojem šprímu a kontruju, "Lilian... teda, to je překvapení. Takhle se schovávat... no, jsem rád, že tě vidím," symbolicky stírám neexistující pot z tváře, "ale takovéhle překvápka... abych z nich nevyrostl!" A dám se do smíchu. Po pár 'salvách' si při bližším prohlédnutí Lilian všimnu květu, jenž se blýská za jejím uchem, "Lil, poslyš, ten květ," pomrknu k jejím uším, "že ty... no jasně, proto jsi tak čiperná a rozverná... že jsi slyšela hlasy a viděla malou holčičku! No to je super, říkal jsem vám to, že 'TO' existuje. Tedy s Adrien..." pohlédnu krátce na Adrien, necítí-li se uražena, že jsem ji snad v záplavě emocí vynechal. A Wendor... moment... ten se taky chová nějak divně.. odkdy kroll sbírá okvětní lísky... "Wendore... a ty jsi nic takového neviděl a neslyšel? Mě přijde...že ano...." a dám se opět do smíchu. Z něho brzy upustím, jakmile, asi stejně rozesmátý, Eriol š»ouchne do Porkyho. Jejdanánku! Naštěstí je Porky mírumiluvné zvířátko a nenechá se ničím rozhodit. Z radosti nad novým kamarádem radostně párkrát pokýve hlavou a plácne se ocáskem přes zadek, ačkoliv zatím nejsou na obzoru žádné otravné mouchy. Do radostné atmosféry poskakujícího jednorožce přidám, "když jsme u těch překvapení a objevů... hádejte, co jsem se od Otce dozvěděl?! Ano... Otec hlasy slyší také, akorát ho vedou k tomu, aby pomáhal ve vesnici a těm, co hlasy slyší, takže s námi nevyrazí. Ale to si představte... vůbec jsme nebyli prvními, kdo rozbil náhrobní kámen praděda báby Maqový... hehehe..." opět se dám do smíchu, "i Otec ho rozbil... hehe... a o tom našem pokusu taky ví..." Následně zvednu hlavu a s vážnější tváří pokračuji, "mám ale i špatné zprávy... Adrien... ta dívka, jak jsme viděli na hřbitově, viděl jsem ji znova a vím ,že to je Angela a je v nouzi. Volala mi, abychom ji pomohli. Otec mi dal mapu, abych ji mohli najít a pomoci ji. Moc mu na ni záleží a myslím, že nám může pomoci více než tím, že je dalším člověkem na naší straně, který navíc slyší hlasy. Jak jsme viděli, v jednotě je síla a každý další je silnou oporou." Nechám doznít svá slova a dávám prostor na reakce a dotazy. Mlčky tedy šáhnu do vaku, kde cosi lovím, až vyndám smotaný svitek, který sečtělejším připomíná srolovanou mapu. |
| |
| U velkého stromu Pohladím poníka a pravím mu: "Ahoj Porky...já jsem Adrien. Smím si natebe něco naložit?" Porkyho mlčení beru jako souhlas a naložím na něj svůj vak s věcmi. Pak poslouchám téměř bez dechu Magnusovo vyprávění. "Lidičky, zdá že, že musíme vyrazit! Za chvíli bude večer...A» někam dojdeme, než se setmí. Magnusi, tak co máš za návrh? Povídej ale rychle, kam bychom se měli podívat?" Wendor na nás začne házet okvětní lístky, nejdříve mu chci vynadat, že na takové hlouposti není čas, ale nedokážu to. Vezmu také pár lupenů a strčím mu je za košili. Magnus nám ukáže mapu. Pořádně si jí prohlédnu, ale stejně z ní nepoznám, kam teda máme jít. |
| |
| U velkého stromu Po chvíli přestanu házet lupením a poslouchám Magnuse, ikdyž chápu asi jen tak desetinu, dojde mi že bych se měl pochlubit svou informací. "Já taky vidět dítě, u ona ..." ukážu na Lillian a Eroia "kůň stát a říkat Wendir ... " a začnu se proravovat "Wenu ... Welur ... Wexur ... Wendor ... Wenir ... Wezir ... " a nejdnou se zarazim. "Áááá mít to ... Wenir ...Wenir to divná slovo to já slyšet ..." prohlásim a ukážu na mapu ... "Bít to tam ?" zeptám se. |
| |
| U velkého stromu Porky je očividně potěšen zájmem Adrien, když jej pohladí, nicméně jeho nadšení okamžitě opadne, když na něm dopadnou Adrienina zavazadla. Koukne se rebelsky na druhou stranu a jednou naprázdno přežvýkne. Notak, Porky, je to naše kamarádka! Ovládej se! "No, kam vyrazíme..." pronesu v nádechu, ale následně nedopovím ani po pár dalších nádeších, nebo» mi Wendor strčí svůj obrovský prst do mapy, že ji jen tak tak neprotrhne, opatrně! Jediná naše mapa! "Wenir, říkáš?" opáčím krollovi, "tak to víš také, co? Ano, je to Wenir, místo, kde je Angela, která potřebuje naši pomoc. Je to město na Zpívající řece, podívejte se..." Ukáži všem naše místo na mapě i polohu Weniru, "Nevím ale, jak se tam dostaneme. Půjdeme přes Les nářků? Nebo... po řece, ale je to proti proudu. Nevím, musíme se poradit...." |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Stojíc před velkým stromem, místem našeho setkání, ukazujíc polohu míst na mapě: Hlase... hlase... kudyma se máme vydat? Jak daleko jsme vzdáleni Weniru? To přeci nemůžeme stihnout... máme měsíc, abychom zachránily Rossarom! Ale Angela... musíme ji pomoc... Hlase... kdybys nám tak mohl dát znamení... máme dát hlavy dohromady? Teď a tady? Už je nás více, skvělé, ne? Lil a Wendor tě také slyší... paráda! Prosím, pomoc nám! |
| |
| U velkého stromu Zadívám se na mapu, kterou Magnus ukazuje. Chvíli přemýšlím a jezdím po ní prstem, nakonec pronesu: "Já bych navrhovala, vzhledem k tomu, že se už skoro stmívá, jít nejdříve do této vesnice....Ilat, nebo jak je to napsáno....tam bychom přenocovali a brzy ráno se pustili přes les nářků dál...." |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Mezi fialovými lístky dopadajícími na zem se začala objevovat ta samá malá holčička, kterou jsi už viděl na hřbitově i předtím. Ty nepotřebuješ radu, Magnusi štístko... Ozval se dětský hlásek z oslnivé záře, která stoupala z lístků spolu s holčičkou, která na tebe upírala velké modré oči. Bylo to skutečně jiné, než předtím, teď jsi mohl mluvit, viděl jsi i okolí sebe, mohl ses hýbat, mohl jsi se soustředit, mohl jsi přemýšlet. |
| |
| U velkého stromu Nejdříve sleduju Magnuse, jak ukazuje mapu, pak jak ukazuje na mapě a Adrien, jak krouží prstem po mapě. Když se její zběsilá jízda prstem konečně zastaví na nějakém označeném bodě, co něm ostatní říkají, že je vesnice, tak se na ně s pozdviženým obočím kouknu. "To ves ??" píchnu prstem do mapy, kde je ta vesnice, o níž mluvila Adrien. "Ja se tam všichni vejít to moc male, ani má prst ..." řeknu s povzdechnutím. A pak se rozmyslim a řeknu "Já souhlasit s Adnri ... " |
| |
| U velkého stromu Najednou se z ničeho nic začne mezi fialovými lístky zvedat postava. Jakmile se rozplyne oslnivá záře, která je kolem ní, objeví se uprostřed ní malá holčička, která nejprve něco řekne Magnusovi tak, aby to slyšel pouze on a pak se obrátí i na ostatní. Vy víte, co máte dělat, jen se moc spoléháte na nás... Holčička se usmívá na všechny kolem a nejvíce si prohlíží Eriola s Porkym. Dívka nezmizí tak, jako předtím, dokonce ani to, co se děje není takové, jako vidění předtím. Můžte se hýbat. můžetemluvit. Nejste omezeni ničím, jen svou fantazií... |
| |
| U velkého stromu Jsem naprosto překvapen, takže jediné co ze mě vyjde je "Ahoj, kdo ty ??" a dál si ji nechápavě prohlížim. |
| |
| U velkého stromu "Angelo?" nejistě se zeptám dívčiny, "tohle není sen, my jsme... ty jsi tady? Jak je to... možné..." nevěřícně si prohlížím dívenku až nakonec odpovím na její radu, v rozručení ale tak, že mě ostatní slyší, "máme se vydat za nosem, kam nás to táhne?" |
| |
| U velkého stromu zase ta holčička a tentokráte zase malá...je to určitš ta samá, co na hřbitově...tak kdo je tato malá a kdo ta velká? jak to, že se můžu hýbat? "Kdo je to ...na nás? a kdo jsi ty? A ta starší dívka ve fialových šatech....to je Angela?" vyhrknu na hočičku spoustu otázek a to ještě useknu proud dalších. |
| |
| U velkého stromu Malá holčička je asi zahlcena otázkami, ale přesto se nadechnu a položim další "Jak mi ty najit v Wenir ? Jak ? Kde ? U kdo ? Vydržet ty tam ?" hromadu otázek. "To divné jak to vysvětlit ... proč mi zachránit ... ona tu ..." začne se mi honit hlavou a nakonec položim ještě jednu otázku "Proč mi zachránit ty ... ty tady ne tam ... důvod tam mi jít ... mít ??" "To nevyznít dobrá .. já myslet proč zachránit ona ne tam ..." |
| |
| U velkého stromu Holčička se na všechny zářivě usměje a sedne si do fialových lístků, kde rozprostře tentokrát růžové šatičky. Ne, já nejsem Angela..... Když s vámi mluví, jako kdyby nemluvila malá holčička, ale někdo, kdo už prošel životem, kdo oskusil všechny jeho cesty, rozcestí, kdo prošel všemi zkouškami. Já jsem Amy... odpoví na Wendorovu otázku, která padla jako první. Angela je ve Weniru. Na chvíli jsme jí pomohli, aby vás mohla požádat o pomoc, protože já ani sestřičky nevyřizujeme vzkazy, my jenom odpovídáme na otázky a pomáháme, když jsou lidé v nouzi... Tentokrát už reagovala na Magnusovo rozčarování. Angelu drží ve Weniru... Ano, má zdobené fialové šaty. Je tam, protože si jí chtěl vzít za ženu správce Weniru a ona ho nechtěla. Teď jí zahrnuje dárky, luxusem, ale ona chce dokončit poslání... Přeskočila hned k otázce Adrien. Když se konečně otočí na Wendora, který si pořád myslí, že mluví s Angelou, jenom se malinko usměje. Něco pro tebe mám... Natáhne ruku k Wendorovi a na ní se pomalu začne tvořit jemný opar mlhy, ve kterém se stříbřitě zablískne stejný květ, jaký má Magnus, Lillian i Adrien. Víte, kam máte jít. Jenom si to nechcete připustit. Hledejte uvnitř sebe... Než stačil kdokoli z vás něco říct či udělat, dívenka zmizela. Na místě, kde seděla zůstal pouze stejný kvítek, jako jste měli všichni až na Wendora. |
| |
| U velkého stromu Tak jak pozoruju Amy, tak ji pozornš sleduju. "To opravdu nabít Angela ..." Když řekne všechno, co chtěla říct zmizí. Jsemmírněpřekvapen, takže celou scénu zhodnotim slovem "ha ..." Pak si všechny informace přehraju znou v mysli a řeknu "Mi muset do Wenir pro Andielu ..." a rozhlédnu se po všech kolem. |
| |
| U velkého stromu "Nedá se nic dělat, musíme vyrazit. Všichni víme, že je Angela v ohrožení a je ve Weniru, na co tedy čekáme? Musíme vyrazit" Pronesu neobvykle vážnějším tónem a pohledem do 'blba' přejdu na chvilku do stavu zamyšleného. Jak tak může být Wenir daleko? Stihneme vše: tam, Galbator,...? Jedinou naší šancí je pomoc kouzelných sil Hlasu... a ten nám dal vědět, že je Angela v ohrožení. Když by nám to vědět nechtěl dát, tak by to neudělal. Určitě v tom bude důvod... možná nejsme ti, co zastaví Galbatora... možná zachrnáníme Angelu a někdo další... ano... řetězec událostí... a» tak či onak, je lepší být součástí a pomoci jakkoliv, než se snažit nejít nějakou pravu nebo co za tím vším stojí. "Tak jo," protrhnu chvilku ticha razantním pokřikem a tlesknutím snad pro vzbuzení těch, co mezitím usnuli, "zvedáme kotvy. Půjdeme asi..." kouknu do mapy, ale protože tam nezahlédnu nic nového a jsa zamyšlen na něco jiného netrávím přemýšlením o budoucí cestě více jak jeden okamžik, "nóóóó... zatím na východ, rozhodneme se cestou, jestli půjdeme podél řeky nebo přes Les nářků, co říkáte?" Sroluji mapu opět do vaku, připoutám Adrienino zavazadlo, pohladím Porkyho se slovy: "Porky, naše dobrodružství právě začíná!" a nakročím směrem k nejbližsí cestě, jenž vede na východ. |
| |
| U velkého stromu Chtěla jsem se dívky ještě zeptat na spoustu věcí, ale zase zmizela. "Wendore, víš co znamená ta květina co jsi dostal? Že jsi také vyvolený. Mám ji já, Magnus, Lil a teď i ty. Někde si jí pořádně schovej...A co se mě týče, také myslím, že bychom měli jít do Weniru...Ale pořád myslím, že bychom nemuseli přímo na východ...Promiň Magnusi, nechci ti odporovat...Kam rozhodne většina tam půjdu, ale nebylo by lepší jít trochu na jihovýchod......co to plácám...Magnusi, nemáš v tom trochu zmatek? Východ je na opačnou stranu, nebo ne? Já tedy navrhuji jít na jihozápad do té vesničky před Lesem nářků, tam přenocovat a pak jít dál..." Podívám se po ostatních, co na to říkají. možná to není správně...když budou chtít jí t přímo na západ půjdu také. Teď mě Magnus dokonale popletl...tak kde je výcho, vpravo nebo vlevo? |
| |
| U velkého stromu "Co, moment..." vracím se rukou zpět do vaku a opět vyndavám mapu. "Adrien, ty myslíš západ...?" Otáčím s mapu a cosi si črtám do vzduchu, "aha, obráceně, máš pravdu! Já jsem ale roztržitý..." To je trapný, teď si všichni myslím, že jsem hloupý jako osel... i Porky je chytřejší. Porky znenadání zlehka zařehtá. Jedeš! Už takhle mám teď ostudu... "Adrien, promiň, máš pravdu... já... já..." nervózně žmoulám v ruce mapu, "myslím, že bude lepší, když nás povedeš ty. Já se v těchto věcech nevyznám. Já jsem na teoretický spisy... mapy, příroda, orientace...to není mojě silná stránka... já, abych se popravdě přiznal, jsem nikdy nebyl venku z Rossaromu." Poníženě sklopím hlavu a podám Adrien mapu, "prosím," stručně dodám a vracím se zpět k Porkymu, beru otěže do rukou a naznačuji, že je nejvyšší čas vyrazit. |
| |
| U velkého stromu Vyslechnu Magnuse i Adrien a pak se zamyslim. Zhodotim situaci po svém a "dobrá Adrien ... tu kytka si beru ..." a seberu tu kytku ze země a držim ji v ruce. "Nevědět vi kam dát mám to ?" otočim se na ostatnía s takovým starostlivym výrazemna ně koukám. "Já mít jen krabice od krb ... jinak nic kam to dát ..." sotjím tam a koukámna ně, v jedné ruce kyj a v druhé kytku, vcelku asi dost znepokojivý pohled na krolla. |
| |
| U velkého stromu S otevřenými ústy hledím na kajícího se Magnuse.to se mi snad jenom zdá... Ani se nestihnu bránit, když mi do ruky vloží mapu a jde k Porkymu. Podávám mu ji zpět se slovy: "Každý se snad může splést, ne? To že jsme vyvolení, neznamená, že jsme neomylní...Vem si jí zpět, je tvá. Ty ji budeš opatrovat a já si ji jen občas půjčím jo? pravím mu s povzbudivým úsměvem. Nakonec ještě dodám ke všem: "Copak musí být někdo vůdce? ...Snad se můžeme domluvit, že si na vojáčky a generály hrát nebudeme...já vím, občas působím tak, že si asi myslíte, že jsem pojedla všechnu moudrost světa, ale tak to není...A teď vážně lidi...máme tu dva návrhy: jít přímo na západ, nebo zkusit dojít do té vesničky...Lil, Wendore...co si myslíte vy? |
| |
| U velkého stromu Vyhnu se Adrienině štědré ruce s mapou a celou usituaci okomentuji: "Ne Adrien, nejde o to, že jsem se spletl, ale příroda, cestování... to fakt není moje. Jen si ji nech, nebo ji strč k sobě do vaku..." Udělám dva kroky před chvilkou vytyčeným směrem a dodám, "to můžeme probrat cestou, ne? Stejně tak jako tak musíme na západ," zdůrazním otráveně slovíčko 'západ' "když to stihnem, tak bychom se koukli do sousední vesnice, když ne, tak asi přespíme pod širákem. Už to neřešme a vyrazme." V chůzi pohlédnu na stojícího Wendora a pln soucitu nad jistě zmateným krollem mu nabídnu malou pomoc: "Wendore, jestli chceš, tak si ten květ dej ke mě do vaku, abys ho neužmoulal, Porky ti na něj dá pozor. Já ho mám svůj ve váčku u sebe, kdybys ho chtěl svěřit přímo mně... můžeš si vybrat," a mrknu na něj jedním okem, tedy jestli si toho na tu vzdálenost a k vzhledem k velikosti mých očí všimne. |
| |
| U velkého stromu Slovní přestřelka mezi Adrien a Magnusem, jako by se mě vůbec netýkala. Jen pak dodám "do vesnice..." Pak si sednu na zem a začnu se přehrabovat v batohu až najdu "krabici od krb" a otevřu ji. Kouká na mě troud a křesadlo. Dovnitř strčim celý květ a zaseji zavu a strčiím do batohu. Přerovnám celý batoh a hodim si jej na záda. "Já moct jít ... do vesnice ..." řeknu už poněkud veseleji. A rozhlídu se po všech. |
| |
| U velkého stromu Wendorovo tiché odmítnutí mé nabídky ohodnotím vykulením očí v sloup. Jistě, v krabici s věcma od krbu, navíc v batohu na tvých zádech, tam se ti nezežmoulá... nenápadně se lehce usměji. "Wendore, Adrien,... Lilien... jdeme!" Opět se ohlédnu zpět, najdu pohled rozhlížejícího se Wendora a naznačím pokynutím hlavy, že jsem již na cestě do vesnice. Otáčím se zpět dopředu a řeknu šeptem cosi Porkymu, co se jen stěží mohlo dostat k uším posluchačů pod velkým stromem. |
| |
| U velkého stromu Zmateně zastrčím srolovanou mapu do kapsy a kývnu ramenem. "Jak myslíš, Magnusi..." Lil nic neříká, Magnus už vystartoval, Wendor chce do vesnice, ale kdo vůbec ví do které...možná má na mysli Wenir...Dobrá nebudu se přít, snad Magnus ví, co dělá. Půjdeme tedy přímo na západ... Vytáhnu mapu a opět si jí prohlížím. takže přímo na západ to znamená, že máme projít tudy, přes nejširší část Lesa nářků... z toho koukají problémy, ten les se tak asi nejmenuje pro nic za nic.....Pak narazíme na řeku, dáme se proti proudu, jak říkal Magnus...co blbne ten Magnus, však umí číst z mapy, jen si spletl světové strany....až narazíme na soutok řek, pokud tam mezitím nebude nějaký most, tak se dáme po druhé řece po směru proudu a nemůžeme to minout, ale...trasu vybereme až pak, jak říkal..... Mapu opět uložím do kapsy a vyrazím za Magnusem. Cestou trochu Š»ouhnu do Wendora: "Tak jdeme!" Otočím se, jestli i Lil vyrazila a kráčím vpřed. |
| |
| Cestou od velkého stromu Magnus se rozejde a po chvíli a pár slovech i Adrien, nenechám na sebe dlouho čekat. "Jasná já už jít ..." a pospíšim si , abych drcnul taky do Adrien, ale pak se na okamžik zastavim , ohlédnu a zvolám "Lilli ... tudy ..." Pak už jen pokračuju a doufám, že "nechtít dojít do Weniru dnes v noc..." |
| |
| Na cestně na západ Mám radost, že se naše skupinka dala do pohybu a jakmile mě statní dohoní (což vzhedem k mé pohyblivosti není nijak obtížný úkol), tak začnu spekulovat: "možná bychom mohli jít do vesničky Jpat a pak trošku dolů, do Marbu, abychom se vyhnuli lesu. Blízko Marbu by mohl být most, že bychom přešli na druhou stranu a šli pak na sever po úbočí pohoří Zolon." |
| |
| cesta hm, já se podřídim, ale určitě bych se vyhnula hustým lesům. neni třeba hned na začátku riskovat nemyslíte? řeknu ostatníma čekám na reakce... Taky doufám, že bude dobré počasí, když prší, nebo je bouřka, necestuje se zrovna nejlép... podotknu ještě a stále pokračuj v cestě |
| |
| cesta Dohonit Magnuse není žádnýproblém, takže jen přidám do kroku ajdu kousek vedle něj. Když začne povídat, tak jen dodám "dota vesnice ... jo jo ..." Po chvíli pak dodám "jo a pak rovná do Wenir ... nee kol prostá rovná ..." Když pak zaslechnu Lillian, tak přes rameno řeknu "na mraky a voda nebrat ... prstě jít ... muhehe" a zasměju se. |
| |
| Cesta Wendor mě nepřestává překvapovat, tváří se jakoby neuměl do pěti počítat, ale ono mu to myslí...Šel by stejnou trasou jako já...Teď na to myslet nebudu, hlavně že jsme vyrazili ...Dorazíme do té první a tam se přeptáme na nejvhodnější cestu do Weniru... Rozhlížím se po krajině, zdá se, že počasí, o které má obavy Lil nám zatím přeje. Jen ten čas začíná být dost pokročilý. |
| |
| Vesnice i strom s fialovými kvítky se pomalu ztrácel za vámi. Vše, co bylo - bylo a teď už vás nečeká nic jiného, než budoucnost, která se tvoří okamžik za okamžikem, chvíli za chvílí... Vydali jste se po cestičce, která vedla k jiné cestě, kterou téměř všichni považovali za hlavní cestu, protože byla tak široká, že by se na ni bez problémů vešel vůz. Do západu slunce už nezbývá ani hodina, ptáci poletují ze stromu na strom, které jsou sem tam kolem cesty v polích s obilím. Zpívají poslední písně a přenechávají oblohu jiným, nočním tvorům....  |
| |
| mimo civilizaci "Tak nám ta cesta hezky utíká, akorát mě přijde, že to do vesnice už asi nestihneme," otočím se na Adrien a Lilien, jako na zástupkyně něžného pohlaví a zdravého rozumu, "co myslíte, rozděláme malé tábořiště, nebo to riskneme a půjdeme dále. Což o to, svalit se na zem můžeme vždycky, ale takhle bychom měli čas sebrat nějaké dříví...." Na chvilku se zamyslím a hnedka dodávám, "já jsem pro tábor!" Zastavím se a pokynu Porkymu, aby udělal totéž. No jo, tábor, ale jak se to dělá. Asi by to chtělo nějaké dřevo, ale... najdeme něco suchého? Hmm... měl jsem celou cestu dříve nějak promyslet, ale doufám, že tu jsou zkušenější táborníci... Jedním očkem koukám po ostatních, druhým pokukuju po vhodném plácku, bez šutrů a jiných překážek, namátkově po dřevě... tedy po stromech, pod jednímž z nich bych rád přenocoval a kde bychom snad nějakou větev mohli najít, i když nemáme sekeru... ale máme Wendora... no... takže je to dobrý. |
| |
| mimo civilizaci "Asi máš pravdu, jsem také pro. Deky máme myslím všichni, že? Tak by snad stačilo jen udělat ohniště, nanosit dříví na noc a pak se vyspíme pod širákem u ohniště, než půjdeme spát něco sníme...dáme si ze zásob, nebo půjde někdo něco ulovit?" Už během mé mluvy se rozhlížím po nějakém stromu nebo dříví... |
| |
| mimo civilizaci "Tábo ?? teprve vyrazit ... " řeknu, když ostatní začnou mluvit o zastávce. Pak se rozhlídnu a zjitim, že už se stmívá. "Dobrá ... muset sehnat drefo na oheň ... " a pořádně se začnu rozhlížet kole, kde by se nějaké dalo sehnat. |
| |
| mimo civilizaci Vida, že se i ostatní zastavili a pustili do hledání dřeva a přípravy přenocování, sundám Porkymu jeho náklad a nechám ho, aby se volně prošel. Na večer tě ale budu msuet přivázat, aby mi tě něco nevyplašilo a ty jsi mi neutekl. Toulám se po okolí, ale nikterak daleko, tak na dohled, nanejvýše tak sto kroků. Začne mi trošku kručet v břiše, ale najím se, až budeme mít oheň, tedy světlo a teplo. Večery bývají občas chladné. |
| |
soukromá zpráva od pro ako prejde dyka po mojej ruke tak od neho odskocim a v malom podrepe si drzim ranu je lepsi nez ja pockat nemal som nahodou dokazat to ze som lepsi ako tunak vas zosnuly priatel aby som ho dokazal nahradit a to som predsa dokazal ked som ho zabil nedokazal sa mi ubranit a prehral pre to poviem s polohlasom v ktorom je citit moju bolest z rany |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se kterým bojuješ se na tebe nepatrně usměje. Ano...uznávám. Jsi lepší, než byl on... Ale tady hrál důležitou roli momet překvapení. Znovu se ušklíbne a za tvými zády uslyšíš velice tichý smích, jak se baví tvým neúspěchem další z nich. Ale...Dobrá. Teď mi řekni, čím TY bys mi mohl být užitečný. Kam vlastně jdeš? Muž stočí dýku tak, aby měla ostří za jeho zápěstím, ale aby ji mohl kdykoliv použít. Nemyslím, že je normální, aby se někdo, jako ty, a navíc sám, snažil dostat tak blízko k "Lesu nářků"... Teď si z jeho hlasu mohl vycítit zvědavost, ale zároveň byla vidět opatrnost, s jakou se s tebou bavil, vždy pipraven na jakýkoli nečekaný útok. |
| |
| Kolem cesty na které jste jsou pouze pole, nekonečné lány polí rozprostírající se kam jen oko dohlédne. Na kraji jednoho z nich stojí seschlý stromek, ani velký, ani malý a kolem něj je místo bez kamenů, různých prohlubní a samozřejmě bez obilí. Sem tam na zemi je pár větví a větviček, které popadaly za silné vichřice, která se prohnala okolo před pár týdny. |
| |
| mimo civilizaci "Tady ne drefo ... " řeknu poněkud seschle, přesto bych raději šel dál. "Jsa oheň chtít, tak muset jít dál k první les ... " řeknu poněkud veseleji, protože se vůbec necítím unaven. "Spát moci i bez oheň ... ale brzo je ... jít dál já pro ..." vykodrcám ze sebe, jak nejlíp umím. |
| |
| seschlý stromek, kdesi u cesty Potuluji se po okolí a sbírám klacky, docela pusto prázdno, jsme tu nějak moc na ráně. Co kdyby tudy večer někdo jel...ten seschlý stromek bude vhodné obrat na dřevo, tam bychom se mohli utábořit... ale spát budeme pod širým nebem! Nanosené klacky nosím ne jednu hromádku, k suchému stromku. Když už je slušná hromádka a slunce olizuje svými paprsky horizont, přivedu Porkyho a uváži ho k jednomu klacku, který jsem předtím zapíchnul do země, já vím, že bys mi stejně utekl, ale to je jen, aby tě nic takového nenapadlo. Budeš tu u nás, ano? Usmívám se na Porkyho a vedu ho k uschlému stromu. "To by asi stačilo, zkusím rozdělat oheň, jo?" Konečně moje chvilka! Ze své tajuplné truhly vyndavám flakónek červené barvy, aby se nám dílo povedlo na poprvé... vždycky pak všechno rychle chytlo, když jsem to tímhle polil, snad to nemá žádné vedlejší efekty při použití v noci... blbost... vše bude fungovat... Porky, co říkáš? Uspořádám několik kamenu do kruhu, ve kterém vztyčím malou pyramidku z větví, celé zlehka pokapu obsahem flaštičky, zvednu hlavu a pátrám po ostatních, nevidím však všechny, a proto zařvu, "jdu na věc!" Z vaku vyndavám křesadlo a pln očekávání se snažím probudit oheň k životu, mňam, až bude oheň, opečem si něco jídla, paráda! |
| |
| U seschlého stromu "Wendore, zastav! Je to naše první noc v divočině, raději se utáboříme dříve, neboj Angelu zachráníme." zavolám na Wendora. Je mi ho docela líto, ten hoch musí mít velké srdce. Sbírám suché větvě a nosím je k ohništi, kde se Magnus o něco pokouší. "Ty Magnusi a věříš, že to bude fungovat a třeba to nebouchne? Není to nebezpečné?" Když mám pocit, že už je větví dost, přestanu a vyndám z vaku čtyři jablka. Jedno podám Lil, jedno Magnusovi, dvě si nechám v ruce a vyhledám Wendora. "Wendore, napadla mě taková věc....jak tě pozoruji, vidím, že ty vůbec nejsi hloupý, jen jsi asi moc nechodil do školy, viď? Znám takový příběh o dívce, co byla nejdřve jako ty ale měla dobrého učitele a pak z ní byla dáma. Co bys řekl tomu, že bych si tě trochu vzala do parády...Určitě nejsem ten nejlepší učitel, co bys mohl mít, ale zase budeš to mít zadarmo...jo a málem bych zapoměla to je pro tebe."dokončím a podám mu jablko. Pak se s chutí zakousnu do svého a čekám, co mi Wendy odpoví. |
| |
| U stromku, mezi políčky, na cestě Jakmile Magnus nakape trochu tekutiny z flakónku na dřevo a z křesadla odletí první jiskřička, dřevo začne tiše popraskávat. Po chvilce se na místě, kde ještě před chvílí stála pouze hromada dříví, rozhoří tlumeně praskající oheň. Ze slunce, které ještě před chvílí bylo vidět téměř celé, zůstala jen žluto-oranžová záře nad polem s obilím. Vál jemný vítr, který si pohrával s klasy obilí, korunami stromů, jemným pískem na cestě. Na obloze pluly bílé mráčky, které oddělovaly den od noci a noc ode dne. |
| |
soukromá zpráva od pro idem do kralovskeho mesta zistit par vecy poviem a zacnem si prezerat a hodnotit ranu na ruke. a vy ste tu v tomto lese uz ako dlho? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se zmíníš o Hlavním městě, muž sková dýku úplně a popostoupí k tobě. V tom případě.... Vítej u nás! A natáhne ruku ve smířlivém gestu. A za tu ruku.... podívá se na nevábně vyhlížející poměrně hlubokou ránu na tvé paži, ...za to se omlouvám. Kael ti s tím něco udělá. Jakmile se zmíní o Kaelovi, za tebou se ozvou kroky a pomalu k tobě jde muž, který se na to všechno díval jen z povzdálí. Zůstane stát nedaleko tebe, zřejmě si není jist tím, co bys mohl udělat. Nejsme jenom v lese. Jsme všude... Po celé zemi, jenom o nás nikdo nemluví... odpoví ti muž na tvoji otázku, ruku stále nataženou ve smířlivém gestu. |
| |
| U seschlého stromu Jakmile a mě Adrien zavolá, tak se zastavim a trochu nechápavě se otočim. "Tady ne divožina ... to v les já už spát ..." prnesu, aby bylo jasné, že moje to první noc není. Pak se vrátim a cestou ještěseberu pár klacíků, které položim vedle Magnuse na zem. "Jak ?" otočim se na Adrien s pozvednutým obočím, když začne mluvit o učení a škole. "Co to škola ? Já slyšet příběh o dobrá lesník co z něj velká bojovník a tam ... tam žádná škola nebít ..." řeknu hned poté co přijmu jablko a na dvě kousnutí jej celé slupnu. Pak si sednu vedle Magnuse a koukám co kutí. Oheň se rozhoří a já jen užasne řeknu "jůůů ... dobrééé ..." |
| |
| U seschlého stromu Po slovech Wendora se zasměju, pokrčím ramenem a zakroutím hlavou. Svatá prostoto.... Protože mi Wendor dále nevěnuje pozornost, nesnažím se mu vysvětlit, co jsem tím myslela... Snad na to bude ještě příležitost. Jím jablko a kráčím k obilnému poli. no jo, to by šlo...pomyslím si při pohledu na zralé klasy obilí. Začnu klasy trhat, až jich mám plnou sukni. Mezitím dojím jablko a ohryzek zahodím daleko do pole. Pak si sednu a začnu klásky šuchat o sebe, až začnou vypadávat zrna, která dávám na hromádku. Jakmile je vyloupu, zajdu do svého vaku, vybalím dýku z kusu látky a vložím ji zpět do vaku. Do látky pak přendám obilná zrna, která před tím profukuji, aby tam nebyla špína. Pak je pečlivě zabalím a odnesu do vaku. to se může někdy hodit, jen musím později někde spalšit nejakou nádobu... Když skončím, jdu za Magnusem a Wendorem k ohni. |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Jupí! Povedlo se! Magnusi, z tebe jednou něco bude! Raduji se nad rozdělaným ohněm, sem tam přiložím, a vybalím si kus nasoleného masa a kousek chleba. Na chvilku se od ohně vzdálím za účelem nalezení vhodného proutku, tedy spíše prutu pro opečení masa. Bohužel velmi brzo zjistím, že na poli toho moc nenajdu a tak se smutně vratím, zírajíc na své vidle. Mám či nemám... hlad nebo očazené vidle... Po nenadáhlém zakručení břicha smutně beru vidle, pečlivě je očistím, i když moje vidle jsou vždycky čisté, a přisedám k ohníčku. Napichuji maso a otáčením peču na ohni. Během pečení pozoruji Adrien a Wendora, hmm, kráska a zvíře, co mu tak asi může chtít? No, určitě potřebuje Wendor zase něco vysvětlit! Hehe... ale jo, je to správný. Neznám hodnějšího krolla než Wendora, určitě z něj jednou bude někdo slavný. |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Chvíli pozoruji MAgnuse, jak si ničí vidle, pak prohásím: "Měli bychom si ujasnit, co všechno zatím víme...Já klidně začnu a pak mě podoplňujte." Nadechnu a spustím:"Galbator je dacan, co sdírá lid tohoto království, to je nám všem naprosto jasné. My čtyři máme šanci s tím skoncovat. Avšak ne sílou, ale asi rozumem...či srdcem. Galbator žije už dost dlouho na to, aby to bylo normální. Zjevují se nám dva druhy zjevení, malá holčička, která je něco jako náš pomocník, takový hlas boží nebo co. Ta nám dala ty kytky a řekla, že jsme vyvolení. Někdy má šatky bílé, jindy růžové. Pak je tu Angela, co je vězněna ve Weniru, ta když se mě, Wendorovi a Lil ukázala měla šaty fialové, vyšívané zlatou nití. Tam jdeme nejdříve, abychom ji pomohli. Máme od otce mapu. Angela je, jestli se dobře pamatuji, dcera bratra otce Sama, která se ztratila..." Rozhlídnu se po ostatních, pokrčím ramenem a dodám: "Tak a teď mě doplňte, co ještě víme?...aháá málem bych zapoměla, mám dýku, ne obyčejnou.... na rukojeti má hlavu nějakého zvířete." Teď už ale skutečně zmlknu a čekám na reakci zbytku družiny. |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Peču si kus masa a při vyprávění Adrien pusuňky nabízím kousnutí ostatním kolem ohně, ale kousejte opatrně, malý tvorové mají malé porce! "Hezky řečeno, Adrien, sám bych to lépe a úplněji neřekl." Sundám maso z ohně, abych se snad zapovídán nepřestal soustředit na pečení a místo nedočkavých slin mi nezbyly jen oči pro pláč. "Já bych jen dodal, že nejsme jediní, kdo slyší hlasy. Slyší je Angela, slyší je Otec... napadají mě různé děsivé myšlenky... ale není to nic, co bych věděl. Víš," otočím se na Adrien, "mám takový strach, jestli Galbator sám hlasy neslyší. Přemýšlel jsem, odkud by mohl brát svoji sílu... ale nemůžeme spekulovat, musíme se držet toho, co máme." Vrátim maso nad oheň, opékám a příležitostně kontroluji jeho propečenost. |
| |
| u stromu Pozoruju všechny přítomné kolem a mlčky se dívám do ohně.. Hmm..víme toho dost, ale i málo..je tu nekonečné množství možností, a to nám to taky neulehčuje...O Galbatorovi toho taky moc nevíme..Každopádně ted musíme osvobodit tu holčičku, jak říkáte, to bude ted našim cílem, pak se asi uvidí...nerada plánuju..člověk..ehm...jeden nikdy neví.. Dodám za svým ledabbylým mudrcováním a pak se stále dívám do ohně, hlavu mám opřenou o Eriolův bok. Kůn leží za mnou a vypadá to spíš, jako nějaké křeslo, než živé zvíře, až když zvědavě zvedne hlavu, je poznat o koho, nebo co jde... |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Poslouchám, všechny, jak debatují o tom, co známe či neznáme. Ruce si hřejiu Magnusova ohníčku a pak si taky vylovim kousek masa a chleba. Masojenledabyle u ohně přidržim, aby se ohřálo a pak ho jim jak je. "Já myslet ... řict všechno ... moc neznat ..." řeknu splnou pusou a přitom koukám nejprve na Adrien a pak na Lillian. Pak to celý shrnu jednou jedinou větou. "Holka prvná a pak vobludník...." a nechám chvíli svá slova viset ve vzduchu. Pak to celé podtrhnu "Dnes spát, zítra muset dlouho cesta." Přičemž dojídám dnešní porci. Pak si vybalim z batohu deku, a s batohem ji hodim na zem asi sáh pd ohně. A začnu se připravovat na spaní. Prostě si lehnu a koukám do ohně a poslouchám co říkají. Deku mám zatim pod hlavou. |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Musím se podvědomě usmívat, když Magnus nabízí své maso tak opatrně, abychom si vlastně ani nevzali. Vůbec mi to nevadí, s poděkováním odmítnu. "Magnusi, někdy i pocity bývají řešním...." Skontroluji pohledem Lilien a Wednora, který jí skoro syrové maso. Náhle si na něco vzpomenu: "Jo a ještě něco víme, že Galbatorova žena byla také Lilien..." Pak si zajdu pro svou deku, lehnu si k ohníku na zem, která je co nejrovnější, dám si ruku pod hlavu a sleduji praskání ohně. |
| |
| U ohněu Už i vybledlá zíř zmizela z obzoru a jediným zdrojem světla byl ohníček, který vesele plápolal. Maso se nad ním opeklo do zlatova a vidlím oheň nijak neublíži. Jsou naprosto stejné, jako byly předtím. Snad tma a šero byly příčinou toho, že na všechny rychle padla únava. V koruně jednoho z mála stromů potichu zahoukala sova a oheň tiše zapraskal. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když pozoruješ oheň a jiskřičky přeskakující mezi kusy dřeva, zaslechneš zvuk, který by normální člověk nezaslech. Zvuk přichází směrem, kterým se chystáte jít a pořád se přibližuje. Zní to jako kroky, ale ne lidské kroky, spíše lehké dopady tlap nějakého zvířete... |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Dojídám pečeni a rozhlížím se, jestli by přeci jen někdo nechtěl ochutnat. Ochutnat na chu», ne celé sníst! Jak klesá slunce za obzorem, klesají i má víčka, rozbalím deku směrem od ohně a lehnu si hlavou k ohni, takhle se nás kolem ohně vejde více. "Přátelé, byl to ale náročný den, že? Já už si asi půjdu lehnout... dobrou noc." prohodím a kontroluji Porkyho, jestli poslušně stojí u seschlého stronku přivázán k do země zapíchlému silnému klacku, Porky, tobě taky dobrou noc. Zamotám se do deky, pod hlavu si stočím náhradní deku a očima ještě jednou přejedu hromadu s věcma, jenž jsem sundal z Porkyho, abych pak ráno vše našel. Kouknu po ostatních a s příštím mrknutím již oči neotvírám, nebo» spím. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Zaposlouchám se do zvuků, které jsem zaslechl. Pomalu se zvednu a vezmu kyj do ruky. Stále co nejlépe poslouchaje se zadívám do tmy. Pak se pomalu rozejdu ve směru, odkud se ozývá to našlapování. Sem hrozně zvědavej "co to asi ?" neprozřetelně vyslovim, sice potichu, ale přeci to v tom tichu bude asi slyšet. Pomalu jdu a zlehka, jak jen kroll může, našlapuju. Mrknu se, kdo je ke mě nejblíž "Lilli ... " a s rukou na jejích ústech s ní mírně zatřesu. "Lili ... pššššš .." zasyčim a ukážu směrem, odkud jde ten slabý hluk. Pomalu a pořád směrem ke zdroji. Na kraji provizorního tábořiště se zastavim a koukám do tmy snažeje se zahlídnout toho tvora. ----------------------- PS : Náhodnějsem si vybral, kdo bude přede mnou ležet, když pujdu, doufám, že to neva. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Stojím na tebou s kyjem v ruce a druhou rukou mám na tvé puse. Pak s tebou mírně zatřesu, aby jsi se probudila a "Lili ... pššššš .." zasyčim a ukážu rukou směremod ohně. Pak se vydám ke kraji našeho malého provizorního tábora, kde zůstanu stát a koukám do tmy. |
| |
| ohníček Uáááááá...taky si už pujdu lehnout.. Řeknu a vyndám z vaku deku, nepoložím ji však na zem, ale přikryju s ní Eriola a sama si lehnu vedle něj na zem, strčí do mě čumákem a lehce zařehtá... pak s eještě podívám o ostatních... Tak dobrou, a hezký sny, ráno bude budit ten, kdo se vzbudí nejdřív platí?.. zeptám se ještě a pak se mi začnou zavírat oči.. tak dobrouuuu.. zašeptám už spíš a pomalu usínám... |
| |
soukromá zpráva od pro velmi opatrne mu podam ruku a co chcete v meste vy? opytam sa z velkym zaujmom sak su to pocestny banditi nechapem co by oni chceli v meste to teda nepochopim po chvilke premyslania sa pozrem na druheho banditu |
| |
| Ohníček u seschlého stromu Neustále sleduji, jak jazyky plamene ollizují dřevo a nemohu usnout. Přemýšlím o tom, co nás potkalo a co se bude asi dít dál. Vstanu a přiložím pár polen do ohně. Vidím, že Magnus i Lil už spí. možná by měl někdo mít službu u ohniště, aby nevyhaslo...měli bychom se měli střídat... Zívnu, znovu si lehnu a zabalím se do deky. Pak dál sleduji plameny a čekám, až mě přemůže spánek. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile stiskneš ruku muži, projede jí prudká bolest. Ve městě? nejenom v něm! všude! řekne a pustí ti ruku, kterou ihned chytí druhý a prohlíží si ránu, kterou na ní máš, přičemž procedí skrze zuby tak, aby si to slyšel jenom ty: Máš štěstí, já přišel o dva prsty. na ruce, kterou ti drží zápěstí mu chybí prostředník a ukazovák. Bude to dobrý, mazej si to tímhle... do ruky ti vrazí kelímek s podivně páchnoucí kašovitouhmotou A bude to OK. Pak poodstoupí a ty si můžeš vyslechnout muže, který tě zranil. Momentálně potřebujem "něco" doručit do města... Možná, že by si mohl pomoct. Z jeho vášku vyndá pár zlatých mincí Samozřejmě, že to nebude zadarmo... a zachrastí jimi v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Kam až tvoje oko dohlédne je jen samá tma a nis jiného, ale tvůj sluch je mnohem ostřejší než zrak a tak slyšíš i jemné našlapování, sypající se kamínky, které sem tam leží na cestě a tiché...vrčení. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Pomalu couvám a snažim se i ostatní vzbudit. Ke každému přikkleknu a s rukou na ústech snimi zatřesu. "Pššššš ... problém ..." zasyčim postupně na každého. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Někdo ti položil velikou ruku na ústa a "Pššššš ... problém ...". Otevřeš-li oči uvidíš, ve slabém světle ohníčku mě, jak koukám měkam do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Přistoupil sem k tobě a pokládám ruku na tvá ústa. "Pššššš ... problém ...". Stojím nad tebou ve slabém světle ohníčku s kyjem v ruce a koukám měkam do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Trochu se uleknu, když mi Wendor položí ruku na ústa, protože jsem měla za to, že leží u ohně. Problém? Rychle se posadím a šeptám, abych nevzbudila Magnuse a Lil: "Jaký problém?" a snažím se něco vidět směrem, kam se dívá Wendor. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Hmmm mmmm hhhh mmm" vypadne ze mě, ale přes velkou tlapu se stěží dostane někam dál. Co to, co to... někdo mě chce udusit? Sakra! Párkrát sebou hodím do strany, až mě spánkem omámená mysl ubezpečí, že jde o Wendora a že je vše v pořádku. V příštím okmažiku opět naplno zaměstnávám své mozkové závity na slovem problém. Přestanu se mrskat a pokoušet se vydat jakýkoliv zvuk, rukou lehce poplácám tu Wendorovu na znamení, že mě může pustit, že nebudu křičet. |
| |
soukromá zpráva od pro len tak tak sa mi podarilo udrzat tu bolest a nevykrikol som ked mi pustil ruku tak som si trochu vydychol. Nebranim sa pred tym druhim a bez problemov mu necham nech si pozre tu ranu no ked povie ze on prisiel o dva prsty hmm sakra to som mal veeelmi velke stastie preblesne mi hlavou a potom si vezmem tu mast Dik dobre dorucit to pojde len ide o to co to je |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž pokyne hlavou na druhého a ten vyndá z jedné z kapes malý kousíček látky, v níž je něco zabaleno. Abych pravdu řekl.... Ani já nevím, proč to někdo chce dostat do města... Já jsem jen jeden z mnoha mezičlánků, ale pokud to vezmeš najednou a hm... Nepokusíš se to třeba ukrást, čeká tě ještě větší odměna v hlavním městě, kde si tě majitel najde. Vezme zabalenou věc v látce a podává ti jí. Nevim, co v tom je, o takovýhle věci se moc nezajímám... Je to lepší. Prohodí a nechává ruku nataženou. |
| |
| Cesta; v tábořišti u seschlého stromu "Táák ... Lili, Magne i Adnri probudit, já ... teď co to bít ? ... co to slyšet já ? " řeknu si pro sebe, a koukám stále stejným směrem. "Prblém ..." řeknu ještě jednou, tiše a pečlivě, abych nikoho nenechal na pochybách. Dojdu k ohníčku a vezmu hořící větev. Pak s pochodní jdu tam odkud jsem zaslech to ... "divný zvuk". Hrozně moc mě to zajímá. Jdu po ceste a jsem osvětlen, takže mě mohou všichni docela dobře vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jediné, co je teď slyšet je mávání křídel velkého ptáka - zřejmě sovy - která vylétla ze stromu, který stojí v dálce u cesty. |
| |
| Ohníček Stále se snažím sledovat, co Wendor slyší nebo vidí, ale nic nevidím ani neslyším. Wendor si vezme hořící poleno a odchází. "Ježíši, počkej, Wendy...počkej na nás!" Snažím se vybrat z ohně nějaké další vhodné dřevo, ale nic tam není. Wendor s pochodní se neustále vzdaluje. Otevřu vak a vytáhnu z něj dýku. Párkrát ji otočím v ruce. ještě jsem nikdy v životě nikoho a nic nezabila... Nakonec si dodám síly s nahlas vyslovenými slovy: "Všechno je jednou poprvé" a vyrazím za Wendorem. Za chvilku ho doběhnu, tak pokračujeme spolu. |
| |
| Poblíž ohníčku Vida, že i ostatní jsou již vzbuzeni, vstávám a beru vidle do ruky. Kontroluji tábořiště, jestli jsou všichni, všechno a hlavně také Porky na svém místě. Wendor bere hořící větev a vyráží, Adrien ho dohání. Pochodeň bude lepší, ne? Jdu ke svým věcem, beru vidle do levé ruky a hledám pochodeň. Deku, do které jsem byl zabalen si přehazuji přes rameno. Koukám se kolem sebe, jestli Lilien taky vyrazila. Mám jit za Adrien a Wendorem? Neměl by tu někdo zůstat? Máme tu věci, Porkyho... "Héj...počkejte napůl tiše syknu, tiše.... Beru si i křesadlo a z truhličky snad potichu vyndavám můj oblíbený flakónek, se kterým vše hravě zapálím. Narvu věci do torny a s dvěma nezapálenýma pochodněma v jedné a s vidlema v druhé ruce se potichu vzdaluju od ohně směrem k utékajícímu Wendorovi tak, abych ještě viděl světlo ohně, ale abych v jeho záři nebyl úplně vidět... tj takových padesát kroků. Během toho mi Wendor s Adrien zmizí z dohledu a tak si lehnu an zem, aby si mě nikdo nevšimnul. Pro jistotu se přikryji dekou, aby mě snad odlesk vidlí či něčeho jiného neprozradil a napjatě poslouchám a snažím se ve tmě najít jakékoliv známky problému. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Ležím schovaný pod dekou a pokukuji po okolí. Hlase, hlase... problém... co se děje? Určitě nic zvláštního, ne? Něco houklo v lese, možná zvíře, divočák... jistě nic nepříjemného. Nebojím se... nebojím... tedy trošku ano... buď teď prosím na pozoru... |
| |
| Poblíž ohníčku Jakmile vše utichlo, tak se zastavim. Stojím jak sloup ani hnutí. Za sebou slyšim ostatní, takže rukou zamávám, jako aby stáli. "Argrhhhhh ...." začnu potichu a přejdu až do řevu a přikrčim se s napřeženým kyjem. "Ttřeba to leknout ..." |
| |
| Poblíž ohníčku Jakmile se Wendor zastaví, zastavím též. Jsem úplně potichu, až slyším naše dechy. Najednou Wendor hrozitánsky zařve. Leknu se a zaječím. (to, že začal tence, si myslí jen on :-) ) já snad leknutím zemřu, já ho zabiju Až se vzamatuji, obořím se na něj: "Ses zbláznil, nebo co? A řekni mi konečně, co tam vidíš, já pořád nic!" |
| |
| kdesi cosi:oD Jakmile zaslechnu hladsy, okamžitě s eprobudím a hned vstanu, protřu si očia odhodím si vlasy z čela... Když uvidím, jak se Adrien s Wendorem někam chystají, vytáhnu dýku a do druhé ruky si vezmu hvězdici..a vydám se za nimi... Co to je? mimochodem, dobré ráno..ehm,dejme tomu.. |
| |
| V poli Někdo tady musí zůstat, aby nám nevzali věci, třeba je to past, třeba... je to jen divočák v lese, komentuji situaci vleže uprostřed pole pozorujíc skupinku Wendora s oběma děvčaty několik desítek metrů přede mnou. Bude lepší, když tady budu hlídat... stejně bych jim tam byl pramálo platný, hlavně, aby se nikomu nic nestalo, vše se vyřešilo a mohli jít zase spát. |
| |
| Poblíž ohníčku "Já slyšet krok ... tak kouknout jít ..." řeknu jako odpověď Adrien. Pakzase stichnu a koukám do tmy a poslopuchám, jestli se něco někde nehne. "Ale teď už neslyšet nic ..." zasyčim potichu a nevrle. |
| |
| kdesi na půl cestě k čemusi "Říká se, já jsem slyšel kroky, Wendore...A viděl jsi něco?" zkusím ho tak pomalu nenápadně učit správné mluvě, jen nevím, koho to bude déle bavit... Ohlédnu se, kde je Magnus a vidím že se moc od ohně neposunul. že by měl strach? ...no to já také, právě proto by se nás měl držet...ale a» dělá jak chce...nebo ho mám raději zavolat? Všimnu si, že Lil má v ruce dýku. "Lil, mohla bych si tu dýku na chvilku prohlédnout?" |
| |
| Cesta Jakmile se ozve Wendorův řev, z polí vyletí pár zmatených ptáků a nedaleko před vámi na cestě se ozve hlasité zavrčení. Světlo, které vydává hořící dřevo, které má Wendor neosvětluje potřebnou část cesty a tak je vidět pouze pár stínu, kter se pohybují sem a tam na cestě. Mraky, které až doposud zahalovaly nebe se na kratičkou chvíli rozestoupí a měsíc, který se za nimi ukáže osvětlí matně i tu část cesty, na kterou světlo "pochodně" nedopadá. Na cestě přechází pár velkých zvířat, snad o něco větší než pes, každé z nich zlostně vrčí, ale vzhledem ke světlu se neodváží prozatím jít blíž. |
| |
| Na cestě poblíž ohníčku Jakmile se rozestoupí mraky, tak ukážu dopřesdu na ty stoření "Tihle tam ... " řeknu a ukážu kyjem na těch několik potvor. Mrknu přes rameno na Adrien a řeknu "na ber ..." a podívám jí pochodeň. Pak se jen zasměju a dodám "s tohle já už bojitovat v les ... to legranda ..." "já doufat ona brát oheň od já ... já pak to bít do smrt ..." řeknu si pro sebe a ještě chvíli se směju. |
| |
| Na cestě poblíž ohníčku Než mi stihne Lil tu dýku ukázat, objeví se na cestě něco, co vypadá jako vlci. Wendor mi předá hořící dřevo a chce se jít s nimi být. ne legranda, ale legrace...chci říct, ale řeknu něco jiného: "Doufej, že víš, co děláš..." Pak začnu postupovat směrem k vlkům a Wendor jde hned vedle mě. jen nevím, jak dlouho tu pochodeň udržím...docela se rozhořívá...musím to trochu naklonit...táák jo, teď je to ono |
| |
| Cesta Jak pokračujete po cestě stále dál, v matném světle uvidíte skupinku přibližně osmi vlků, kteří se dívají přímo na vás a cení bílé tesáky. Vlk, který je neblíže k vám sedí na cestě, ocas má obmotaný kolem nohou a v jeho očích je vidět odraz od pochodně, která Adrien musí dost pálit. Za prvním vlkem se ostatní pohybují sem a tam, ale oči mají stále upřené na vás, aby jim neunikl žádný z vašich kroků. |
| |
| cesta Tady, tumáš podám dýku Adrien a vytáhnu z pod opasku dalšé hvězdici, když spatřím smečku vlkůnesyšně se přikrčím a zůstanu dřepět, abych si vlky neznepřátelila... neusmívám se, nic nedělám, mám klidný vyrovnaný výraz a koukám se na ně, ne však přímo, abych je nevyprovokovala... jsou krásní...nádherní...snad nemají hlad...to by nebylo obré, ale vlci nenapadají bezdůvodně lidi, a jiné bytosti...ti ne.. Pomyslím si a stále pozoruju vlky... |
| |
| Na cestě poblíž ohníčku - u skupiny vlků Jakmile se vlkdostal na pár krokůode mě, tak jsem vystartoval. Vyrazil jsem prudce vpřed s napřaženým kyjem a rozmáchl jsem se jím po vlkovi. Pak bum bum bum, začal jsem kolem sebe bušit kyjem do všeho co se pohne a je to malé. "Oni zabít já chtít .. to néééééé ..." zakřičim sám sobě v duchu az hrdla mi vyjde "Argrhhhhh ... ugh hek ... uff hahá ..." |
| |
| Na cestě poblíž ohníčku - u skupiny vlků Přendám svou dýku do ruky k pochodni a druhou rukou převezmu dýku od Lil. Rychle si ji prohlédnu a vrátím zpět Lil. "Na, budeš jí možná potřebovat! " Znovu si vezmu do pravé ruky svou dýku a soustředím se na vlky. bojím se...dost se bojím, ale nesmí to na mě nikdo poznat... Wendor najednou vystartuje proti vlkům a já s pochodní zůstanu až kousek za ním. Mám strach udělat krok vpřed a hořící dřevo mě už začíná hodně pálet. "Neměli bychom se stáhnout? Už ten oheň dlouho neudržím?" Pak zakřičím na Magnuse: "Magnusi! Přines tu tvou pochodeň, ale rychle!" |
| |
soukromá zpráva od pro vezmem si ten balicek a strcim ho do torny potom si zacnem natierat tu ranu mastou ktoru som dostal A ten balicek dufam ze nebude problem dostat do mesta alebo je potrebne ho tam dostat po tajomky? spytam sa trochu z obavamy |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se na tebe podívá a jenom řekne: Myslím, že nebude problém ho pronést přes stráže u brány. Nemělo by to být nic nebezpečného. Podívá se nahoru na tmavé mraky, které se na chvíli rozestoupily a poodhalily měsíc. Nechceš ale pokračovat ještě dnes? nebo ano? Zeptá se tě, když se mraky znova zatáhnou a nad vámi se opět rozprostře hustá a neprostupná tma. |
| |
| Cesta Jakmile se Wendor rozběhl a začal kolem sebe mávat kyjem, vlk, který jako jediný seděl, se zdvihl ze země a zavrčel tak, že se všichi naráz zastavili a hned nato se rozprchli do polí, které jsou okolo. Wendor zůstal na cestě sám s vlkem, který na něj koukal a výstražně vrčel. Když se Wendor začne ohánět kyjem ve snaze zasáhnout vlka, ten se bez jakékoli újmy pár skoky dostane za něj a dalšími dvěma k Adrien, která stojí vedle přikrčené Lil. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Na dýce, kterou sis vypůjčila od Lillian není nic zvláštního. Jedná se o obyčejnou dýku, kteroá se dá pořídit u téměř každého kováře. |
| |
| cesta Počkat, kdyby nám chtěli něco udělat, udělají to rovnou, nemyslíte? Wendore, ty si trdlo, udělal ti něco? hm? Řeknu trochu rozčileně a najednou si všimnu, že je vlk unás.. Nádherný...opravdu, nejspíš vůdce smečky..vypadá to spíš, jako by něco po nás chtěl, něž ,,nás chtěl" Pomyslím si a s touto myšlenkou dáldřepím přikrčená na cestě...Jako smyslů zbavená se pokorně dívám na vlka, co se k nám blíží... |
| |
| cesta "Třeba se jen bojí světla...ale na vlka je moc veliký...nebo aspoň se mi zdá hodně veliký...Wendy, rači pojď sem...." Už chápu proč se říká, že strach má velké oči Stojím jako zařezaná, zvláš» po té, co cítím vlka za zády. "aauuu" pochodeň mě popálila, upustila jsem ji na zam. Spadla mi k nohám. Otočím se. kde je ten Magnus? Jsme obklíčeni... Nechám světlo ležet na zemi, naštěstí stále hoří. Pevněji uchopím dýku, ale stejně nevím, jestli bych jí dokázala použít. Ohlídnu se po ostatních vlcích, ti se zatím nepřibližují. aspoň, že tak...bleskne mi hlavou. "Hoodný pejsek...copak je? Nemáš hlad, že ne...?" pronesu směrem k vlkovi, strachy se mi klepe hlas. |
| |
| Cesta Vlk tiše zavrčí, když pochodeň upadne na zem, ale jinak se ani nepohne. Sleduje vás pronikavým pohledem, na Wendora, který se ho a jeho smečku snažil zabít se ani neohlédne. Najednou si z ničeho nic sedne před Adrien a sleduje její ruku, ve které drží dýku. Když ji uchopí ještě pevněji, nakloní hlavu a po jejím "znovunarovnání" si dokonce před Adrien lehne. Ostatní vlci nejsou vidět, jen z obilí, které je kolem jsou slyšet zvuky, které upozorňují na pohybující se zvířata. |
| |
| Cesta Když se můj výpad nepovede, tak se ještě chvíli snažim, ale pak to vzdám. Stále ještě brblám, když jdu pomalu zpět. Kyj v pohotovosti, ale neútočim. Jsem přikrčen a v pohotovosti, kdyby některý z vlků zaútočil, tak po něm skočim. |
| |
| Cesta Chování vlka mě fascinuje. Vůbec nechápu, co to má znamenat. Podívám se na dýku, na vlka, na dýku a znovu na vlka. Magnus na moji výzvu nepřišel, Lil, zdá se, má za to, že ti vlci jsou hodní... "Wendy, nehýbej se chvíli, prosím tě..."požádám Wendora a nestále sleduji vlka. "Hodnýý pejsek....hodnýý...." šeptám vlkovi a klepou se mi kolena. Proč se dívá na ruku? Má strach z mé dýky nebo mě chce varovat, a» ji nepoužívám? Teď mě rafne... Nakonec si vzpomenu na dávné proroctví, které říká, ne sílou ale srdcem.... Mírně se vlkovi ukloním a položím dýku na zem, přímo před něj. Vůbec nevím, oč ti jde hafane, ale buď hodný...já ti nechci ublížit, jen mám strach, víš....pokud ty a tví přátelé dáte pokoj nám....my se o vás také nebudeme starat....co? "tato slova ze sebe dostávám poněkud tiše a pomaly. |
| |
| cesta Jakmile Adrien odloží dýku na zem a začne promlouvat k vlkovi, ten tiše zavrčí, jak dýka klepne o jeden malý kamínek na cestě a náznakem také skloní hlavu, ale že by chtěl odejít, na to ani trochu navypadá. Když opět narovná hlavu a posadí se, zdvihne hlavu vysoko vzhůru a zavyje na měsíc, který opět na krátkou chvíli odhalily mraky. Jakmile dozní ozvěna vlčího vytí, z polí okolo vás se začne ozývat tiché vrčení, které se ovšem stále víc a víc vzdaluje. Vlk se opět podívá nejprve na dýku a pak na Adrien s Lillian a nyní věnuje i pohled Wendorovi, který se -pro vlka nebezpečně- přibližuje. |
| |
| cesta Zastavim se napřání Adrien. Nevím sice co chce dělat, ale itak jsem ve střehu. Stojim a koukáma poslouchám, přeci jen co kdyby. "Co to bít ... to divná ... ten pes se chovat divná ... Adrien nesahat ... to určo kousnout ..." řeknu, protože z těch pá bojůvek vím, že jsou zákeřní. Kouknu se přímo na vlka a řeknu mu "ty pes ... jestli zlobit ja taky zlobit a ... ukážu mu svůj kyj ..." pak ho připravim do pohotovosti pro případný útok. Pak už toho vlka a okolí pozorně sleduju. |
| |
| Cesta "Neboj, Wedny, nejsem pitomá, nešáhnu na něj ani za nic....ale podívej, není to divné? Copak tak se chová vlk?" Opatrně sáhnu po dýce a zvednu jí ze země, ne však za rukoje», ale za ostří tak, aby vlk mohl vidět, že mu nechci ublížit a také, aby viděl vlka na rukojeti dýky. Stoupnu si a držíc dýku pořád stejným způsobem hledím vlkovi do očí. |
| |
| cesta Vlk stále kouká na Wendora a když na něj začne kroll mluvit, varovně zavrčí. Pak se ovšem znovu odvrátí na Adrien, která začne mluvit a ujiš»ovat Wendora. Když ovšem Adrien sáhne po dýce, vlk se posadí a přestane vrčet. Jako zhypnotizovaný sleduje dýku a když je přibližně ve výši jeho očí, zvedne se na všechny čtyry a postoupí k Adrien. Na Lillian se pouze nedůvěřivě podívá a postoupí ještě blíž k Adrien. Lehce se čumákem dostane k ruce, ve které drží dýku a žďuchne do ní. Pak se odtáhne a zůstane nehybně stát naproti Adrien, která má nepřítomný výraz a zřejmě nevnímá své okolí stejně jako vlk před ní. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile se vlk přiblíží až ke tvé ruce a čumákem se dostane tak blízko, že na ruce cíátíš jeho horký dech a na kůži cítíš jeho vlhký čumák, začne tě obklopovat teplo, které vychází přímo z dýky. Jakmile se vlk odtáhne, zalije tě světlo a ty nestojíš na temné cestě, ale na světlem prostoupené mýtině uprostřed nějakého lesa. Nikde nevidíš ani vlka, ani jiné zvíře, ale z jedné strany přímo z brány, kterou tvoří dva stromy, které obepíná modře kvetoucí květina vstupuje na mýtinu mužská postava. Jde rychlým vyrovnaným krokem a zastaví se asi dva metry id tebe. Vítám tě v našem království! řekne muž s dlouhými hnědými vlasy a modrýma očima, přičemž roztáhne ruce, aby ukázal, co myslí "jejich královstvím". Jakmile roztáhne ruce, z brány za jeho zády začnou vycházet další a dalčí lidé. Na první pohled jsou všichni obyčejní, ale hned na ten další má každý z nich na pravém spánku tetování v podobě vlčí hlavy. Je identické se znakem, který je na tvé dýce, kterou stále držíš v ruce. Mezi lidmi nejsou jenom muži, ale i ženy a děti a každý z nich má dlouhé hnědé až šedé vlasy a buď modré nebo tmavě hnědé oči, kterými si tě stejně jako vlk na cestě prohlíží. |
| |
| kdesi v poli Co tam dělají? Co to slyším za zvuky? Ležím na zemi a pozoruji situaci. Ukazuje se, že hlavní dění je přeci jen vepředu, u Wendora. U ohniště jsem nic nepostřehl. Jejkote, zarazím se, když po chvilce zaslechnu vytí vlků, které se vzdaluje, tady něco nehraje. Stojí furt na místě... neslyším řev ani boj. To spíše vypadá, že situace není vážná. Vstávám ze země a přikryt dekou drže v jedné ruce vidle a v druhé dvě nezapálené pochodně se snažím potichu (leč po tmě a pln obav) přiblížit ke skupince ve předu. Zahlédnu slabou záři dohasínajícího hořícího klacku a nějakou podivnou siluetu před třema známýma postavama. Co to tam je? Obrním se trpělivostí a přišourám se k ostatním. Jakmile se z obrysu neznámého narušitele začne klubat tvar vlka, naskočí mi na okamžik strachy husí kůže. Klid, Wendor je v klidu a ten se s vlky umí rvát, klid, klid.... Jakmile jsem na půl vzdálenosti, co by kudůk kamenem dohodil, nesměle prohodím, "Zdravím, přátelé, co to tu máte?" a několika spěšnými přiskoky se přidám ke skupině. u vlka na cestě Vlk samozřejmě zjistí mojí přítomnost a jakmile se naše pohledy střetnou, odvětím se mu zaraženým a poněkud vystrašeným výrazem, přičemž ze mě vypadne pouhé: "A... a.... ahoj vl-ku." Vědom si vlastního strachu se pokusím vše zamaskovat rychlým: "Už jsem tady, hledal jsem pochodně a kontroloval jsem tábor, jestli někdo nejde ze zadu. Naštěstí ne, vše je na svém místě," a podávám Wendorovi pochodeň, aby si ji mohl zapálit a svoji vlastní na něj namířím s výmluvnou prosbou o zapálení na tváři, "prosím, mně taky." |
| |
| cesta No pane jo...to vypadá docela zaímavě, evidentě od tebe tčen vlk něco chce...hmmm, a řekla bych,že to bohužel souvisí s tou dýkou.. řeknu a kouknu se střídavě na Adrien a vlka, sedídím naproti ní... Uf...nevypadá, že by chtěl ublížit..to bude ještě zajímavé... pomyslím si.. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro co je? co se děje? Prohlížím si všechny obyvatele toho podivného království. vlčí lidé? Neudržím se a zeptám se jich: "Kde to jsem? A kdo jste vy?" Mám na mysli ještě spousty otázek, jako například jak s tím souvisí ta dýka, jak se zbavíme toho vlka a tak. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Muž se na tebe podívá a mírně se ukloní. Já jsem Welf a já i můj lid jsme tvoji věrní služebníci. Jakmile se ukloní muž, začnou se za ním klanět i všichni ostatní, dokud nevidíš pouze záplavu tmavých vlasů. Když se Welf narovná rozhlédne se kolem sebe a zvláště se zaměří na "bránu" tvořenou dvěma stromy. Toto je naše útočiště. Žijeme s vlky, my jsme vlky... Podívá se významným pohledem na dýku, kterou držíš a pak na ni ukáže To dík ní můžeš být tady... Díky ní jsem tebe a tvé přátele ušetřil. Cítil jsem moc té dýky a proto jsem tě vyhledal. Byla to moje povinnost. Znovu se mírně ukloní a zase se narovná, přičemž se narovnají i všichni ostatní a ty na sobě pocítíš plno pohledů. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro i pro pána Jána Také se Welfovi ukloním: Moji? To jakože mě ti vlci..teda vy...budete poslouchat? Jen kvůli dýce? A ty jsi ten, co mi stojí tam na cestě u nohou? No, já nevím...jak to říct, nejsem zvyklá poroučet, ale pomoc se nám určitě bude hodit...Jdeme zachránit jednu dívku do Weniru...a pak se chceme podívat na zoubek Galbatorovi...Nevíš o něm něco? Vy vlci hodně běháte a možná se i lecos dovíte....A prosím tě, jak to funguje? Myslím, jak vás budu moci přivolat, když budu v nesnázích? Nebo to budete chodit pořád za mnou?" Rozhlídnu se po ostatních vlčích lidech, jak se mi klaní a znervozním. "Vstaňte, prosím..." |
| |
| cesta Stojímjak přimraženej, nic nedělám jen tak stojím, ani se nehejbu. "Co s ten pes ? Mám to bacit ?" řeknu a kouknu na všechny, pak zpozoruju Magnuse. "Ahoj Magnus, kde ty bít ? my tu divná pes co neútočit mít ..." řeknu mu a uvítám ho mezi mámi. "HEJ pes, koukej něco dělat ... mi jinak tebe jíst nebo spát jít." houknu na psa a postavim ho tak před nustnost volby.. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf se na tebe podívá a po delší chvilce, kterou zřejmě přemýšlel. Půjdu s vámi já. Řekne a z davu se začne ozývat ne šeptání, ale poplačené vrčení a sem tam vytí. Co se týče Galbatora, my se mu vyhýbáme, chtěl by nás zotročit jako vás lidi, ale my jsme a vždy jsme byli svobodní, podřízeni pouze moci, kterou náš král vložil do této dýky. Podíval se na dýku a znova se mírně uklonil. Dívku do Weniru? To je na Zpívající řece... Ano, tím spíš -pokud dovolíte- bych se k Vám připojil, pokud...Wendor mu říkáte? nebude mít nic proti, myslím, že je velice nervózní z mojí přítomnosti. Pak se podívá za sebe a když se otočí, "vlčí lidé" odejdou průchodem zase kamsi do lesa. Musíte se vrátit, jinak Váš přítel udělá něco špatného... řekne ještě a ty ucítíš teplo stoupající z dýky, které prostupuje celou mítinu a pohlcuje světlo, které na ní je. Když teplo zmizí, zmizí i paseka a ty stojíš vedle Lillian, Magnuse a před vlkem, který má vyplázlý jazyk a na stranu pootočenou hlavu. |
| |
| Cesta "Ale neřekls mi jak...." Nedořeknu, protože si uvědomím, že jsem zpět na cestě mezi svými přáteli. Ihned rukou skláním dolu Wendorův kyj se slovy: "Néé, Wendy, jsou to přátelé!" Chtěla bych vlka pohladit, ale mám strach, že by se urazil. Nakonec se mu jen podívám do očí a pravím: "Budeme vám moc vděční za pomoc Welfe a když se to povede, slibuji, že vám dám svobodu, úplnou svobodu, vydám vám dýku, která vás tak svazuje." |
| |
| cesta "Jistil jsem to vzadu, Wendore," odpovídám na otázku a strkám Wendorovi nezápálenou pochodeď pod nos, aby si ji vzal, zapálil s použil místo spora-hořícího klacku. Uchem mi prolétnou slova Adrien a Lillien, cože? nehybný vlk? jaktože si mě nevšiml a... "Welf?" Podivím se v otočení na Adrien, "vy se znáte? A jaká dýka? Co se tu u všech chytrejch stalo?" Podívám se na vlka držíc stále nezapálenou louč, kterou dělám lehké kroužky před vlkem, zkoušeje jeho reakce. |
| |
| cesta Vlk se mírně ukloní na Adrienina slova a zřejmě cítíc její příní k ní dojde a otře se o ruku. Vlk se otočí na Wendora, který stále drží kyj v nebezpečné poloze a sleduje ho pronikavým pohledem, dokud nezaregistruje i dalšího na cestě, tentokráte malého kudúka - Magnuse, na kterého se podívá stejně pronikavým pohledem a na pohybující se pochodeň mírně zavrčí, ale zůstává po Adrienině boku. Když se otočí i na poslední z vás - Lillian, sklopí hlavu stejně jako prve u Adrien a hned jí zase narovná. Mraky se rozestoupí a na nebi se objeví měsíc, který zalije cestu i okolí jasným světlem a ukáže tak vzdálený les, pole i skupinku stojící na cestě. |
| |
| cesta Když vidím vlkovu reakci, trochu mě to zarazí. Kleknu si tedy před vlka, abych zmenšil nikterak závratný vzrůstový rozdíl, a sleduji, co bude dál. Tak Adrien může s vlkem normálně mluvit? Zajímavé! A o jaké dýce je řeč? Raději budu zticha a nebudu se do ničeho vtírat... jesště bych něco vyvedl. |
| |
| Cesta Slyším a vidím, že Magnus je z mého počínání dost nervózní. "Vysvětlím ti to, Magnusi...za chvíli, měj strpení, prosím. Myslím, že nastal čas se rychle vrátit k ohni, přiložit a jít spát, zítra nás čeká namáhavá cesta...Nashledanou Welfe!" Rozejdu se k ohništi sledujíc, co vlci a jestli mí přátelé jdou též. |
| |
| Cesta Stále stojím na stejným místě a pořád v pozoru. Koukám na toho bílýho psa a jen tak bokem sleduju ty ostatní. "Tak co ty pes ? Co ty dělat ?" porozuju psa a v duchu přemýtám a čekám, co udělaá on. Čekám na jeho pohyb a "já doufat ty nee hloupost ... jinak já zlobit ..." Čekám na jeho pohyb, protože právě on mi stojí cestě do ležení a ke spaní. |
| |
soukromá zpráva od pro poobzeram sa po okoli a sakra to uz je noc hmm dnes to uz nepojde dnes nie odpoviem sakra ale kde budem spat hmm to sa nejak vyriesi |
| |
| cesta; u ohně Když se Adrien rozloučí s vlkem, ten jenom kouká jak mizí v matném světle, které na zem vrhá Měsíc. Pak se podívá na Wendora a zvedne se ze země. Ještě jednou se zadívá na Adrien a pak se několika dlouhými skoky dostane až k ní. V provizorním táboře pomau pohasíná oheň, do kterého dlouho nikdo nepřiložil. Z okolních polí už nejsou slyšet ani náznaky toho, že by tu někdy v minulosti byli vlci, až na toho jednoho, který se usadil u ohně a koukal do skomírajících plamenů. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když řekneš, že dnesk už to nebude možné, muž se na tebe podívá a ty na jeho tváři rozpoznáš úšklebek. Když ne, tak ne. řekne a zmizí kdesi ve tmě. Z dálky je slyšet vytí vlků, které se místy úplně ztrácí, místy je dost hlasité. V lese houhá sova a nad hlavu ti plují tmavé mraky, které co chvíli zakryjou jasný měsíc. Chvíli cesty na jih by měla být vesnice, ve které podle tvého je skoro určitě hostinec, nebo jiné místo na nosleh. |
| |
| U ohně Přijdu k ohništi a přiložím pár polen. Nechtějí už moc chytit, tak se sehnu a chvíli do ohniště foufám. Poté se oheň krásně rozhoří. "Tak a je to..."povídám si spíše pro sebe, než pro ostatní. Chtěla bych povědět svým přátelům, co se mi právě přihodilo, ale mám pořád pocit, jakoby se to před Welfem nehodilo. Náhle si uvědomím, že mám pořád v ruce dýku. Vložím ji do svého vaku, který leží na zemi u místa, kam jsem se původně uložila spát, než se objevili vlci. Pak poškrábu Welfa za ušima: "Vždycky jsem si přála mít psa..." Počkám, až se vrátí k ohni i ostatní a spustím: "To mi ani nebudete věřit...opravdu nebudete mi věřit, co se mi stalo....Dostala jsem od mámy jednu starou dýku....a právě jsem se dozvěděla, že má zajímavou moc. Kdo ji vlastní, tomu...ten je...tomu pomáhají takoví něco jako vlčí lidé...toto je jeden z nich, jmenuje se Welf. Jsou ochotni nám pomáhat. A vypadá to, že Welf nám bude teď na čas dělat společnost...to je báječné, nemyslíte? a nebojte se ho, on vám neublíží, je to přítel..." |
| |
| u ohně Dojdu k ohni když Adrien dokončuje svou řeč. A jen zamručim, protože mi to přijde divný. "Dobrá noc ..." řeknu a zalezu si pod vlastní deku. Zavrtim se a s očima upřýma přes oheň na vlka ležim a pokoušim se usnout. |
| |
| poblíž tábora Pozoruji veškeré počínání Adrien, i to, jak se vydala zpět k ohni a i psa, pes, Magnusi, žádný vlk, pes je to který se za ní hnedka vydá. Nechápavě pomrknu na Wendora a vracím se s ním k tábořišti. Tam vyslechnu Adrienino vysvětlení a nakonec dodám: "To je skvělý... přála jsi si psa a... máš psa! Navíc kouzelná dýka! To je paráda! Vypadá to, že na záchranu Rossaromu i celého království nejsme sami a pomáhám nám i samotný Osud...teda..." na chvilku se zarazím, "...Hlas. Je dobrý, že máš na cestu takového fajn společníka, musíte si na sebe zvyknout a pak budete určitě skvělá dvojka!" Vrátím zpátky věci, které jsem si vzal na neplánovanou večerní procházku a ulehnu na zem, "Buď jak buď, já si jdu už lehnout, uááááá," protáhnu se a přikryji se až po krk dekou, nebo» země již vychladla a začalo být trošku více chladno, "zítra je taky den!" Naposled okouknu okolí, jestli přeci jenom ještě někdy nezbyl nějaký psí kamarád i pro mě, ale protože já mám svého Porkyho a ten mi alespoň pomůže s věcma, abych je nemusel tahat sám, a navíc v okolí nic nezahlédnu, tak pln vzpomínek na dovádění s Porkym na louce sladce usínám. |
| |
| Vlk doširoka otevřel tlamu, jak zazíval a usnul. Noc byla poměrně teplá a nic už nenarušilo váš spánek. Časně ráno sluneční paprsky prosvětlily pole, cestu a dokonce byl v dálce vidět les a pár domků, z jejichž komínů stoupají tenké proužky kouře. Obilné klasy se mírně uklání lehkému větříku a Welf koká kamsi do dálky směrem k vesnici a potichu vrčí. |
| |
| U ohně Zalehnu a rychle usínám, protože jsem unavená a vedle Welfa se cítím v bezpečí. S prvními paprsky raního slunce se probouzím a protahuji se. "AAA" Ihned hledám pohledem Welfa, abych se přesvědčila, že to vše nebyl jen sen. Podívám se směrem kam vlk a spatřím v dálce pár domků...Snad vesnici. Okamžitě vyskočím na nohy a budím ostatní. "Vstávejte, vstávejte...rychle...tam podíveje..." A nadšeně ukazuji pár domků v dálce. Pak pohladím Welfa, sním poslední jablko a začnu si balit věci. |
| |
| Vyhlaslé ohniště pobliž vesnice Vstávejte, vstávejte... co? Kdo? Vlci? Vyskočím z pelechu a otráveně se rozhlédnu, vlci, vlci? Kouknu na Adrien a na Welfe, tak přeci jen, ale... je hodný, je to kamarád, uff, "Dobré ráno," zdravím s nejistým přízvukem. Rozhlížím se kolem dokola a zahledím se do dálky, kde se rýsují střechy chalup. Otočím se na Adrien, která je zpozorovala první a souhlasně pokývu a trošku překvapeně pravím, "ano, ano... vesnice! Byli jsme tak blízko! Tak blízko!" Tak blízko vesnice a vlci? Musím se na to místních zeptat... hm... Poklízím si vlastní věci a jdu pozdravit Porkyho, snažím se mu najít v poli nějaký mls. Z vaku vytahuji kus chleba a čutoru s vodu, sice jsme ani den mimo rodnou vesnici, ale i tak bude moudré doplnit zásoby! Připravuji si věci na cestu a pozoruji ostatní, jak se postupně probouzení a po očku pozoruji Adrien a Welfa, jestli snad není Welfl nějaký špion, stejně mi na tom vlku, ehh, psu něco nesedí. |
| |
| Vyhlaslé ohniště poblíž vesnice "Dobré ráno, Magnusi...dobré ráno všem...i tobě Welfe!" Uložím si na Porkyho svůj vak a otočím se po družině: "Tak rychle...rychle...musíme vyrazit" Vytáhnu mapu a ziš»uji, kde jsme... to musí být Ilat, však lesem jsme ještě nešli...no ale v tom případě jsme trochu uhli, však jsme šli přímo na západ...nevadí, takhle to bude stejně lepší, je to vlastně, jak jsem to navrhovala hned. Odklidím zbytky ohniště, aby tu nekazily nedotčenost a krásu zdejší přírody a vyrazím na cestu směrem k chatrčím. |
| |
soukromá zpráva od pro "kdyz ne tak ne" este chvilu mi tie slova zneju v usiach a pozeram sa ako nemy po prazdnom mieste kde stal bandita hmmm hold smula pozrem sa na ten balicek v ruke a pomyslim si hmm nevedomost zevraj nezabija a strcim si ten balicek do svojho tajneho vrecka na plasti a vydam sa do tej dediny |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Ze chvilky se stala hodina a z hodiny bílý den. Když už začalo svítat, dostal jsi se na okraj vesnice, jejíž ulice byly vylidněné. Na oprýskaných domech visely cedule a nápisy jako například "obuv pro každého", "herna U Kohoutí hlavy", nebo "Hostinec u Temné růže". V ulicích byl až podezřelý klid na to, že již svítalo a začínal nový den. |
| |
soukromá zpráva od pro velmy unaveny vojdem do hostinca a idem rovno za hostinskym Dobry den prosim vas mate nejaku volnu izbu? opytam sa hostinskeho a snazim sa nezaspat sakra ja som uz mal psat a nie potulovat sa hmm ale zase nebolo by nic moc spat tam vonku |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Hostinský je asi 150 coulů vysoký, zavalité postavy s hustým knírem. Na hlavě má pleš a když se na tebe usměje, jsou vidět 3 zlaté (nebo alespoň pozlacené) zuby. Samozřejmě, že máme pokoj, přejete si spíše něco...Jak bych to řekl. prohlédne si tě od hlavy až k patě Spíše pro chudší poměry, nebo něco více nóbl? A mírně se při těch slovech ukloní. |
| |
soukromá zpráva od pro staci aj tel lacny pre chudobnejsich hlavne aby sa tam dalo spat odpoviem a pretrem si oci aby som nezaspal jednou rukou si strcim do vrecka a smatram po zlatych aby som zaplatil |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Hostinský se na tebe s úšklebkem podívá a prohodí něco o osmi stříbrných. Pak tě zavede po schodech, které jsou na levé straně od vchodu, nahoru, kde ti zrezivělým klíčem odemkne jeden z mála pokojů. Tak, tady to máme, pane. řekne a gestem ukáže dovnitř pokoje. Klíč Vám nechám, ale pokud ho ztratíte, budete ho i platit. Pokoj je skutečně malý a prostý. Vejde se tam akorát rozskřípaná postel, na které je nějaká deka, která leží na jakési podložce, z níž trčí sláma. Hned u nohou postele je namáčklá obyčejná truhla, která se nedá dovřít a na stěně je neidentifikovatelný obraz. Přeji dobrou noc, vlastně... opraví se hostinský a zasměje se ráno. s těmito slovy odejde a ty můžeš slyšet lehké skřípání schodů a pak už jen ticho. |
| |
soukromá zpráva od pro lahnem si na postel zavrem oci a spim konecne spanok oddych a pokoj ked sa zobudim prezrem si tu truhlu aj obraz a potom zidem dole kde sa naranajkujem - teda naveceram a prezeram si ludi ktory su vo vnutry |
| |
| Vyhlaslé ohniště poblíž vesnice Jakmile se kolem mě začně mluvit, tak se proberu. Roztáhnu ruce a "Aáááágrh ..." protáhnu se. Vyskočim na nohy a začnu v rychlém sledu podupávat (někteří by si asi mohli myslet, že tančim), abych ze sebe shodil poslední zbytky spánku a zároveň se rozhlédl kolem sebe. Pak si zase sednu "Dobrá ráno ... " a přitom nevěřícně koukám na toho divnýho psa. Pak se kouknu na Adriena řeknu "Ty muset mýt pořát ňáká zvíře, co ?", přičemž se netvářim moc nadšeně. Začnu balit batožinu a když najdu něco malého k jídlu, tak to slupnu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Ani na truhle, ani na obrazu není nic, co by tě nějak zaujalo. Jedná se o nepotřebné "haraburdí", kterého se hostinský taktně zbavil tak, že z těchto předmětů udělal "výzdobu" pokoje. Když sejdeš po schodech dolů, pár přítomných zdvihne oči od pohárů, či jiných věcí, ale když zjistí, že nejde o nic, co by je mohlo nějak vzrušovat, opět se začnou zabývat jejich dosavadní činností. Když jsi přišel do hostince poprvé, jen matně sis jej prohlédl. Teď na to máš mnohem více času i energie. Stoly jsou na sebe téměř namačkány, jen s minimálním prostorem na průchod pro obsluhu a přítomné osazenstvo. Na stěnách jsou vycpaná zvířata a také něco, co vzdáleně připomíná vyschlou lidskou hlavu. Když se zaměříš na osoby uvnitř hostince, na první pohled někteří z nich nevypadají dvakrát nejlépe. Pár hobitů, kteří si pod stolem něco ukazují a tiše se dohadují (zaslechneš cosi o zlatém řetízku), Stará žena usrkávající obsah svého poháru, mající na sobě dosti otrhané šaty a vyděšenýma očima pozoruje kout, který je zahalený v šeru. Hostinský se dohaduje s vysokou mladou ženou, které zrzavé vlasy trčí doslova na všechny strany. A já Ti Bello říkám, že si ho měla už dávno vyhodit! Podívej, jak působí na hosty! zrovna říká hostinský a mlátí pěstí do pultu. A já Ti zase říkám, že ho nevyhodím, pokud je Ti proti srsti, udělej to sám, ano?! žena popadla tác a donesla ho do rohu, na který po celou dobu zírala ta stařena. Když se po chvíli vrátila, podívala se na hostinského zlostným pohledem a odkráčela k hobitům, kteří se nepřestaly dohadovat ani v její přítomnosti. Omlouvám se, pane. Ozve se za tvými zády a ty poznáváš hlas hostinského. Tohle tady skutečně nemáme každý den. Muselo Vás to probudit... Víte co? Dejte si snídani, jde to na můj účet! Pak odejde k pultu a začne cinkat sklo. |
| |
| Vyhlaslé ohniště poblíž vesnice Cesta k vesnici je stejná jako ta, po které jste přišli. Welf se netváří dvakrát š»astně z toho, že má jít do vesnice, ale jako ten nejposlušnější "pes" následuje Adrien. Když dojdete do vesnice, ulice jsou prázdné. Welf pootočí hlavu a pak nasaje pach. Pomalu dojde k jedné z budov, na které je velká cedule, která hlásá : Hostinec U Temné růže Když se rozhlídnete pečlivěji, za některými okny jsou vidět lidé, kteří koukají na prýzdné ulice, ale ven nevyjdou. |
| |
| Vesnice Vyrazíme po cestě do vesnice a za chvíli jsme tam. Cestou se snažím vysvětlit Wendorovi, že vlk je náš přítel. "Wendy, Welf není jen zvíře, ale zatím tomu sama moc nerizumím. Moc bych si přála, kdybyste byli přátelé. On ti neublíží, je tu proto, aby nás chránil." Welf se z toho, kam jdeme nezdá moc nadšený. Jdouc ulicí, rozhlížím se kolem sebe a vůbec nemám dobrý pocit. Proč je tu tak prázdno? Otočím se na mé společníky: "Chápete to? Jakoby něco viselo ve zduchu...Welf to možná ví, ale..." "Welfe, co se tu děje? Čeho se ti lidé bojí?", ptám se "svého" vlka, aniž bych měla představu, jak dokážu pochopit jeho odpověď. Má myšlenka je na chvilku věnována dýce, která by mi v tom snad mohla pomoci. Podívám se na ceduli a na osoby schované za oknem. "Tak se jich zajdeme zeptat, ne?" |
| |
| Vesnice Šel jsem chvíli vedle Adrien, chíli za ní, abych vidělna toho divnýho psa, kterýmu říká Welfe. Nejsem vůbec nadšen, že s námi cestuje zvíře, které jsem ani nebyl schopen zasáhnout, při večerním boji, protože v případě potřeby proti nemu nebudu moc platný. Vrtá mi to hlavou a trochu se toho Welfa bojim, ačkoli to navenek nedávám vlůbec znát. Z mých myšlenek mě vytrhne až Adriin hlas, když mluví o tom že neví čeho se ti lidé bojí. Rozhlédnu se a uvidím Welfa u jedné z budov. Řeknu nahlas "hospoda u temná růž ... hmmmm ... " Pak zaregistruji slova Adrien, že bychom se těch lidí měli jít zeptat. Připadám si zmateně, protože žádné lidi nevidim. Pak po chviličce, která snad jako jedno bouchnutí srdce dlouhá byla si jich všimnu. Jsou za oknem, u něhož skoro stoji. Trochu se shrbim a podívám se dovnitř, jestli tam neuvidim nějakou podivnost. Pak se narovnám a jdu ke dveřím s úmyslem je otevřít a vstoupit. Přes rameno k Adrien suše konstatuju "Tam vevnutř člověci ... tak já se jít ptát ten tam ..." |
| |
| vesnice Hm..to je divný...ani trochu se mi tu nelíbí,je to tady opravdu podivné..ty lidy,co se jim stalo.i ty jejich výrazy nevypadaj moc přívětivě..ale třeba se mi to jenom zdá.. Honí se mi hlavou tisíce,ne moc positivních myšlenek...jenom si to šinu pomalejším krokem plným rozvážnosti,a pozoruju okolní domy,a lidi za okny,jak nás sledují.. Jakoby na něco čekali,nezdá se vám... Řeknu spíš,než bych se zeptala...a zamračeně se zastavím za Wendorem...a čekám,až vejde... Mimochodem,zdravím tě Welfe,jsem Lillian,a doufám,že už budeme brzy pomoct i my tobě... prohodím směrem k vlkovi,a kývnu hlavou.. |
| |
soukromá zpráva od pro Velmi zaujimavy hostinec ked na mna hostinsky prehovory a nic sa nestalo kazdy ma svoje problemy a tak tie ranajky si dam dakujem sadnem si a ako cakam tak s apozrem do rohu comu doniesla ten tac |
| |
| Poté, co již všichni vstali a sbalili si věci jsem se mlčky přidal k naší družině dychtivě se přibližující vesnici. Jaké je však mé překvapení, když po vstupu vidím jen prázdné ulice... Vesnice Co to... kde to jsme? Vesnice duchů? Že by byli vystrašeni z včerejší večerní akce? No, ne že bych já sám nebyl, ale to tu není nikdo,... NIKDO kdo by se těm vlkům postavil? NIKDO? S mrazením kůže se rozhlížím po ostatních a na kuráži mi nepřidá ani Welfovo zavětření. Přitáhnu k sobě Porkyho a pevněji sevřu své vidle. "Klid, přátelé, to bude tím včerejškem..." Kouknu na Wendyho jenž odvážně přišel ke dveřím a směrem k Adrien špitnu poznámku, kterou ale mohlo odchytit nedaleké zvídavé ucho: "Adrien... nebude to tím Welfem? Nebojí se vlků? Neměli bychom jim dát najevo, že jim nechceme ublížit?" Rozhlídnu se po ostatních, přičemž si až teď všimnu velké cedule hlásající [Hostinec U Temné růže], a pokračuji: "Ale to by nebyli zalezlí od samého počátku..." divný, divný, Temná růže, divný, strašidelný, "kam jsme to jen vlezli?" |
| |
| Když se díváte po obyvatelích vesničky, lidé v oknech se snaží schovat, ale zároveň jim zřejmě zvědavost nedovolí, aby byl jejich "úkryt" dokonalý. Když Wendor otevře dveře (předpokládám, že do hostince), první, čeho si může všimnout jsou Stoly, které jsou na sebe doslova nalepené, jen s minimálním prostorem na průchod pro obsluhu a přítomné osazenstvo. Na stěnách jsou vycpaná zvířata a také něco, co vzdáleně připomíná vyschlou lidskou hlavu. Když se zaměříte na osoby uvnitř hostince, na první pohled někteří z nich nevypadají dvakrát nejlépe. Pár hobitů, kteří si pod stolem něco ukazují a tiše se dohadují (zaslechneš cosi o zlatém řetízku), Stará žena usrkávající obsah svého poháru, mající na sobě dosti otrhané šaty a vyděšenýma očima pozoruje kout, který je zahalený v šeru. Když uvidíte hostinského, zrovna pokládá jídlo před muže, kterého jste určitě nedávno viděli. Karcer! Stejně jako žena hypnotizuje tmavý roh, i když tam není téměř nic zajímavého, až na pár pohybů. |
| |
| Vesnice - ulice "Wendy!" prohodím do zvuku otevírajících se dveří, ty dubová palice... Otevřené dveře mi poskytnou neradostný pohled, ale zvědavost opět zvítězí a tak ušourám pár nesmělých kroků k hostinci. Pohladím Porkyho a pokynu, aby chvilku počkal venku. V rukou držím své vidle ostřím nahoru a vlezu do dveří za Wendorem. Vesnice - hostinec "Dobré ráno, přátelé," uvedu se s úsměvem na tváři, "co tak zklesle, ustrašeně?" Lehká ironie mi dodává na větší síle hlasu - samozřejmě na možnosti kudůků. Rozhlédnu se po přisedících: "Ale, ale! Koho tu to máme? Někdo nám pospíchal napřed a skončil v první hospodě! Hehe..." Veselým pohledem se vrátím k hostinskému: "Je možné si tu u vás s přáteli sednout a posnídat? Rád bych si objednal smažená vejce a několik veselých usměvů, je-li možno! Proč se na sebe mračit, co?" Určitě si mě již všichni všimli a někdo mi tu po tomhle ztřeštěném představení řekne, co se tu děje! Určitě mají nějaký problém, starost... možná i jejich vesnici čeká zlý osud. Ale my jsme přeci hrdinové... eh... máme jimi být - a kdo kdy slyšel, aby tam kam hrdina vstoupí domorodec slzu uronil! |
| |
| Vesnice - hostinec Prohlížim si všechny, kteří jsou v hospodě. Pořádně a pozorně si je prohlížim, celou dobu co Magnus mluví. "nevipadnout tak moc radost mi tu ..." pomyslim si. Chvíli pak ještě nehnutě stojím a rozhlížim se, až ze mě znenadání vypadne "Dobrá rána ..." Pak se rychle opravim "Teda říct já chtít ... Dobrá ráno ..." Můj pohled na chvíli skončína Kercerovi, který zorvinka se chystá k jídlu a dám tak za pravdu Magnusovi. "No joooo ... " protáhnu slovo a "... moc dalece nedojít." To ale nebylo to co mě opravdu zajímá, Karcer je pro mě nezajmavý, jen mi umocňuje pocit, že se tu děje něco divného "Moc divná tady to kolem ... mnoho jich tu ... mnoho moc ... hmmmm" Můj pohled pak následuje ten pohlad Karcerův i staré ženy do temného kouta. "Co to tam je ?" zeptám se sám sebe, ale protože nemám odpověď hodlám ji získat. Zprvu váhavými kroky, které se změní v pevný postoj, se vydám k temnému rohu, přičemž mám oči na stopkách. |
| |
| Vesnice Welf na mé dotazy nijak neraguje, chová se jako obyčejný zdomácnělý vlk. že bych k tomu potřebovala tu dýku?...ne zatím ne. "Ne! Není to kvůli němu...podívej, copak vypadá nebezpečně?", razantně odpovím Magnusovi na jeho poznámku o vlkovi, ale i tak sám už přišel na to, že problém, bude nejspíše jinde. Wendy, ty umíš číst?, chce se mi vykřiknout, ale má ústa od překvapení, nevydají ani hlásek. Spolu se svými kamarády vejdu do hostince. "Dobrý den, vespolek! Mého vlka se nemusíte bát, je hodný, nikomu neublíží!", pozdravím všechny přítomné. co to s nimi je? proč se dívají do toho kouta? Zatím, co se Magnus snaží situaci nadlehčit a Wendor se vypraví do temného kouta. Rozhlídnu se po všech přítomných. Náhle spatřím Karcera. co ty tu děláš? já myslela, že jsi zůstal zbaběle doma?..no třeba nám k tomu budeš moci něco říct. "Ahoj! Co se tu děje?", zeptám se ho a schována za zády Wendora se začnu také přobližovat ke koutu, abych zjistila, proč se tam někteří tak dívají. že by pavouk? |
| |
Vesnice - hostinec ked sa otvoria dvere hostinca uputa to moju pozornost a prestanem sa divat do kuta ale zacnem si premeriavat postavy ktore prave prisli Hmmm co ty tu robia tak to je veeeelmi zaujimave a ten vlk hmmm zdravim, neviem co sa tu deje prave som iba vstal a vam sa ako dari? odpoviem adrien a popry tom jem co mi hostinsky nachystal |
| |
| Hostinec Welf zůstane sedět u dveří a pozoruje dění v hostince, kterého není málo. K Magnusovi přijde vysoká mladá žena, která má zajímavě upravené, zrzavé vlasy (zajímavě upravené = zřejmě narychlo stáhlé do drdolu, protože jí dost pramenů trčí do stran) a milý úsměv. Vítám Vás u nás v hostinci. Já jsem Bella. Mám pro Vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou, co se týče Vaší objednávky.. Na chvíli se odmlčí a snaží se uhladit si vlasy. Úsměv by tu byl, ale vajíčka nejsou... Můžu Vám a Vašim společníkům donést třeba slaninu... S omluvným tónem v hlase se na Magnuse usměje a čeká na odpověď. Hobiti sedící kousek od Karcerova stolu se začaly hlasit dohadovat a zlatém řetízku a přívěšku, se kterým jeden mával druhému před nosem. K Adrien mezitím přijde hostinský, který se nyní zdá dosti malý (asi 150 coulů), zavalité postavy s hustým knírem. Na hlavě má pleš a když se na tebe usměje neurčitým úsměvem, jsou vidět 3 zlaté (nebo alespoň pozlacené) zuby. Nemohla byste to zvíře vyvést ven? Nemyslím, že je dobrý nápad, aby byl uvnitř. Kdyby to byl pes, tak možná, ale vlk... podívá se na vlka sedícího udveří a na jeho tváří se objeví obavy a snad i strach. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se dostaneš dostatečně blízko k rohu, aby si mohl vidět, kdo, nebo co je tam tak zajímavého, uvidíš malý stůl, na kterém je zdobený pohár a talíř s jídlem (mimochodem jsou to vajíčka se slaninou a chlebem, spolu s podivnýi bobulemi). U stolu sedí postava zahalená v plášti s kápí hozenou přes hlavu a tiše »uká prstenem o desku stolu. |
| |
| Hostinec "Óóóó dobře, příteli," stručně odvětím Karcerovi abych se mohl věnovat hostinské Belle. Vyrazím tedy od dveří k ní a koutkem oka se snažím zachytit původce zaražení a překvapení ostatních, nicméně vše má svůj čas a slanina je lepší než míchané vejce! "Těší mě Bello," potvrzujíc úsměvem a lehkým pokývnutím hlavy, "já jsem Magnus a toto jsou mí přátelé." Levou volnou rukou načrtnu vzadu nad ramenem malý půlkruh a rukou položím přes pravé zápěstí na vidle. "Myslím, že se mýlíte," spiklenecky cuknu koutkem úst a nadhodím obočím, "obě zprávy jsou to totiž dobré - ba přímo lahodné! Váš úsměv vám moc sluší -" pokrčím obě kolena a to pravé schovám za levé, levou ruku opět cosi neobratného načrtnu do vzduchu, snad pokus o spirálu, "vlastně celá jste moc půvabná," vracím se do vzpřímeného postoje, "a ta slanina - hmmm," lehce popotáhnu nosem a lehce se hlavou vydám za imaginární pachovou stopu směrem do kuchyně, "už se těším!" Po kratičké pauzičce, ve které se roš»ácky zhoupnu na chodidlech, omrknu ostatní a zahledím se do kouta, "co to tam máte, snad myš či dokonce kočku?" Zakymácím hlavou, hledaje místo k vidění přes našeho krollího kamaráda, který šel věc prozkoumat, ale který mi trošku brání ve výhledu. Pohledem zavadím i o Adrien a Welfa a hnedka se vracím pohledem zpět, Welf tu s námi zůstane, musím to krásné paní Belle domluvit. Doufám, že nebude mít nic proti. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Se zájmem si začnu podivného prohlížet. "Hmmm ... to divná ... " sklounu pohledem k jeho talíři a uvidím tam vajíčka, slaninu a cosi. "...vajce nebít ... " řeknu si v duchu sám pro sebeb a pak se můj pohled zase vrátí k tomu, kdo tam sedí. Prohlížím si prst, jako asi jedinou část těla toho pod-pláštníka. Mrknu jestli se jídla vůbec dotkl. Pakmě to omrzí, koukat se jen na něj a oslovim ho "ahoj ... eehm ... zakuklený ... já Wendor ..." a podávám mu přitom ruku. |
| |
| Hostinec "Nám se daří dobře.", odvětím Karcerovi, aniž bych se s ním zatím hodlala dále vybavovat. Mou pozornost neustále upoutává ten tmavý roh. Pobaveně se usměji, když si povšimnu, jak Magnus lichotí Belle. hm..teplé jídlo, také bych si dala Náhle se ke mě přitočí hostinský a chce po mě, abych Welfa vyhodila na ulici. to tedy ne Pokouším se na něj sice s malou lží, ale po dobrém: "Promiňte, on to je pes! Jen vypadá skoro jako vlk. Ale nemějte obavy, nikomu neublíží, je poslušný. Jmenuje se Welf. Pokud mu nedovolíte zůstat, odcházím také. Ale mohl byste mi říci, proč je vesnice jako po vymření? Na ulici jsme nepotkali ani živou duši a ti, co jsou zde, vypadají dosti vystrašeně. A co je tam v tom koutě?", ukážu rukou do tmavého kouta, u kterého stojí i Wendor. Mezitím se pomalu přesunu ke stolu, kde se hobiti dohadují o jakousi tretku, abych zaslechla, o čem se baví. |
| |
| hostinec Bella s lehkým úsměvem otře stůl u kterého sedí Karcer a přisune pár židlí. Víte, Magnusi, tam sedí náš host... Podivín...Prý je jich tady víc, to tvrdí lidé a bojí se jich, mě ale přijde jako celkem příjemný...člověk. Chvílemi jako kdyby se Bella zadrhávala a usilovně přemýšlela nad každým slovem. Pak se pousmála a odešla. Hostinský začne být značně nervózní, když se Bella zmíní o cizinci v rohu a ještě nervóznější, když se Adrien domáhá Welfovi přítomnosti. Jak jsem řekl! řekne rozhodným hlasem. To zvíře-VLK! půjde ven! A rázným gestem ukáže na dveře hostince. A co se týče lidí, těchsinevšímejte, vidí přeludy! pomalu spustí ruku podél těla. Mezitím se vrátí Bella, která přinese podnos se čtyřmi talíři, které položí na stůl, který předtím otřela. Přeji dobrou chu». A o poznání tišeji dodá S tátou se moc nehádejte, když něco řekne, nemá smysl se o tom přít. Pak se očkem podívá na Wendora, který něco mumlá u koutu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Z rozhovoru hobitů nepoznáš nic, co by ti mohlo pomoci, protože se trochu zklidnili. Teď už řetízek leží na stole a ti dva vypadají, jako když se dohadují o cně, protože neobratně něco počítají na prstech. Když se zaměříš na přívěsek, rozpoznáš malé zlaté srdce, které se s největší pravděpodobností dá otevřít. Když se dostaneš ještě blíž, na srdci je poznat velice jemná zlatnická práce - ornamenty vryté do přívěsku. Jakmile si tě všimnou, rychle zbalí řetízek pod stůl a oba se na tebe dívají vražedným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když promluvíš k postavě zahalené v plášti, nepatrně se pootočí. zakuklený... ozve se tichý skřípavý hlas. Wendor.... Ozve se jako-by jiný, chladný, bez emocí. Poté ti "něco" chytne ruku, ale hned jí zase pustí a z koutu se ozve tiché zasyčení: Ty...vyvolený... bez květu...bez nadějí...! Postava se odšoupne ještě víc do stínu. Teď už jí vůbec nevidíš. Ozve se tupý dopad něčeho na stůl a ty ucítíš chlad vycházející ze tmy v koutě. mě vidí jen málo z vás... ozve se znova skřiplavý hlas, na osud teď nikdo nemá čass...! hned na to chladnější z obou hlasů. |
| |
| Hostinec co je tu tak ročiluje? možná bychom jim mohli nějak pomoci, ale když myslím, že Welf sem nepatří, půjdu ven s ním. zkusím se s ním venku promluvit....copak to může být za řetízek? "Tak dobrá, jak myslíte! Když tu nemůže být on, tak ani já. Vezmu si jídlo ven.", pravím mírně naštavným tónem hostinskému. Poté se otočím k Magnusovi: "Buď tak hodný, zapla» to za mě, já ti to venku proplatím. Nehodlám se tu s nikým dohadovat, ani doprošovat. Stejně má štěští, že hlady šilhám, jinak jsem mu to vysypala na hlavu. Budu venku, kdyby něco." Popadnu jeden z talířů, co přinesla Bella, poděkuji jí a otevřu dveře ven. Chvíli je podržím. "Welfe, jdeme!" Vlk mi poslušně proběhne pod rukou ven. Projdu i já a zavřu za sebou dveře. "Tak, Welfíku...nic si z toho nedělej, tady je aspoň lepší vzduch. Dáš si se mnou, ne? Slanina...to vlci určitě baští...Co mám dělat, abys se mnou zase mluvil?" Rozhlédnu, se jestli neuvidím něco, kam bych se posadila. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když oznámíš hostinskému, ž si jídlo bereš ven, není z toho odvázaný, ale námitky taky nemá. Před hostincem je pusto a prázdno. Stejné ticho, jako když jste přišli. Vedle jednoho z domů je oprýskaná dřevěná lavička, možná kdysi se zeleným nátěrem. Welf doběhne až k ní a posadí se vedle s vyplázlým jazykem. Rozumím Ti... Welf pootočí hlavu a dívá se na tebe pohledem malého bezbranného štěňátka. Můžu s tebou mluvit jenom takhle, myšlenkami, ne slovy....Pro člověka ěžké pochopit, pro mou paní nikoli Welf narovná hlavu a počká až k němu dojdeš. Pokud Vám to nebude vadit, zůstanu ve vlčí podobě, mé smysly jsou tak mnohem užitečnější. "Řekne" jako by nic a podívá se na oblohu, která je bez jediného mráčku. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Nakonim se k postavě, ale pak si to rozmyslim. Prostě si k ní přisednu ke stolu. Nejdřív se podívám, co to přistálo na stole a pak otočim svou pozornost zase na zakukleného. "Vědět vy pan ... ehn ... kytka ? ... jo ahááá ... " začnu se sebe koktavě páčit slova. "Vědět ... no ... já mít ta ... ehm ... kytka ... ne v kapsa páč já jinak ztratit ... mít já ji schovaná ... " dožblekotám a pořádně se nedechnu na další větu. "Ty mluvit o osud ... jak myslela co řikal ... já mít doba na to ... " Pak se nejdenou trochu zamračim a řeknu "já říct já Wendor ale ty ne ... to ne dobré pro mluvit spolu ... kdo ty a prč tu taková zima ?" řeknu a mimoděk si přitom přitáhnu oblečení více k tělu. |
| |
hostinec poriadne sa nejem a popry tom pozorne pocuvam ich rozhovory hmm velmy zaujimave tak s tym vlkom uz hej sak raz na neho doplatia nevyzera moc sympaticky ked dojem idem za hostinskym Dobry chcel by som sa spytat ze aka je najkradsia cesta do marlo potreboval by som tam byt do vecera neviete nahodou o niecom? spytam sa a neobtazujem sa to nejak skryvat kam mam namierene. |
| |
| hostinec Vyslechnu si informaci o mě doposud neznámém cizinci někde v koutě, co tam s ním Wendor dělá, že neslyším jeho ani cizince... Ve chvíli, co Bella zmizí pro jídlo se smutně pohlédnu na Adrien, která si k našemu stolu podle svého vyjádření nesedne, mě Welf nevadí, ale do hospody se fakt nehodí... jó děvče, to si musíš rozmyslet, jestli nehostinná příroda nebo teplo hospodského krbu... Myšlenky se mi rozplynou jako pára nad kotlíkem, když se opět vrátí Bella s tácem plným vonících dobrůtek. "Ó Bello, lepší jak z toho nejrůžovějšího snu! Děkujeme moc!" Usedám ke stolu a náhle mě překvapí zbloudilá myšlenka, Adrien.... jak zaplatit i za tebe... peníze... bez peněz do hospody nelez! A kam jsme to vlezli! Ajajaj... Zvednu hlavu na Bellu a s nuceným trošku kyselým úsměvem se ji zeptám: "Nesednete si k nám? Nemáte chvilku, že bychom prohodili pár slov?" Peníze, peníze... jestli nebudou někde v tom báglu co mi balila mamka, to bude trapas... Prohlídnu si zblízka původce neodolatelné vůně a usměji se následně na Bellu. Ta však kouká směrem k Wendorovi a tajemnému cizinci, slyšela mě vůbec? Mám ji nabídnout posezení ještě jednou? Lehce se nadzvednu směrem do kouta odhodlán přetnout trapné tiché vyčkávání, "Cizinče, dobrý den přeji, nevšiml jsem si vás, když jsem sem vešel. Omlouvám se a přeji dobrou chu»..." pokud vůbec něco jíte, zamumlám do ztracena. Pohodím trošku nervózně z možné odpovědi hlavou jako gesto toho, že je daná věc s cizincem vyřešená a můžeme si konečně sednout a v klidu se najíst. "Paní Bello?" nakonec zvídavě prohodím s již klidnějším a snad i přívětivějším výrazem ve tváři. |
| |
| hostinec Bella se po Magnusových slovech kamsi do kouta konečně pohne. Omlouvám se Vám, Magnusi, ale je zajímavé, že si Váš přítel s tím mužem tam povídá... řekla to takovým zvláštním tónem, který byl zahalený v oparu tajemna. Víte..., pokračovala tišeji a zírala do kouta na Wendora , který si přisedl do rohu a byl nyní také zčásti zakrytý podivně temným stínem. On, myslím, ten, co tam sedí... S nikým nemluví, nebo jak jinak bych to řekla..., Bella se otočí na Maguse a skousne si ret, spíš mu nikdo z nás nerozumí... Bella si opře loket o stůl a podepře si hlavu tak, aby alespoň očkem viděla na Wendora. Hostinský se podívá na Karcera a jakmile postaví talíř s jídlem před jednoho z hobitů, začne mu věnovat větší pozornost. Myslíte Marb? podrbe se na hlavě a čelo se mu svraští, jak usilovně přemýšlí. Ne, bohužel Vám milý pane nepomohu... a odkráčí svižným krokem pucovat sklenici, která to ani moc nepotřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když si přisedneš, cizinec proti tomu nic nemá, ani nevypadá, že by na to reagoval. Na stole se blýská pár zlatých mincí, které jsou ž moc jenom za jídlo a pití v tomto hostinci. Proroctví...ano, já znám ho... znovu hlas, který se Ti pomalu vrývá do paměti. Jako skřípot starých, nenamazaných dveří. Je to ale tak dááávno... říká syčivý, jako kdyby ani nezaregistroval Tvou přítomnost u stolu. Hlasy z hostince nejsou téměř slyšet, i když Magnus sedí kousek od tebe, jeho hlas k tobě doléhá skoro bys řekl z jiného světa, z velké dálky. Dobusss říkal máššš teď tady? syčivý hlas se znovu ozval a doplnil ho ten první nepozveš své kamarády? cizinec se na tebe otočil a natáhl ruku směrem za tebe, do hostince. Proč tam, ve světle stojí... zase skřípot, teď ale přidal na intenzitě, Kdyššš k vládci jdou, proč tmy sse bojí? syčivý hlas skoro vybízející tě, abys zavolal i ostatní... Zima pomalu ustupuje, ale pořád seš si jistý, že v koutě je chladněji než v hostinci. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Tak to je dobře Welfe, že mi rozumíš, já už se bála, že tvou mysl můžu ovládat jen s tou dýkou v ruce. Když jsem u té dýky...Jaký přesně má pro váš rod význam a jak vás zbavit toho prokletí, nebo co to je? A ty umíš také číst mé myšlenky?" Mezitím se oba přesuneme k lavičce. Položím talíř vedle sebe, urhnu kus slaniny a podám ji Welfovi k tlamě. "Na, vem si..teda promiň, že ti to podávám tak z ruky, ale jaksi nevím, jak ti to dát...chceš to z talířku?" |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Pečlivě vyslechnu slova zahaleného a pak se rozhlédnu hned kolem sebe, jestli tu dost místa kolem stolu je. "Ty říkat, já zavolat ostatní ... hmmm" řeknu atrochu souhlasně zamručim. "to jo ... " pokývu pak hlavou na souhlas a dodám "no snad mi se tady všii vejít ... " Pak se na chvíli zastavim a pohlédnu na něj a zeptám se "Já slyšet dvahlas a vidět jeden, co to bít?" a pak hned řeknu "tak já pro ně jít ... ty neodcházet ...." přičemž se zvedám. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf se bezeslova chopí nabízené slaniny a celou jí zhltne. Když se olízne, tak zavrtí ocasem a podívá se přímo na tebe. Jen pro informaci, nikdo nemůže ovládat nikoho, je to respekt, nemůžu Ti ublížit, to nikdo z mého lidu, ale svoboda mysli nám zůstává... Velf natočí ucho a mírně zavrčí, když bouchne okenice u jednoho z domů. Nevím, co přesně je nad naším rodem, ale zaslouží si volnost, jako lidé, kteří žijí pod tyranovou vládou. Na to, jak nám pomoci můžeš přijít pouze TY sama... Welf se odmlčí a po delší pauze začn opět hovořit. Není to čtení myšlenek, je to jenom propojení mezi dvěma tvory, nejsem telepat a abych pravdu řekl, ani o to, být jím, nestojím. Je to jenom hlubší propojení, kterého je schopen každý tvor bez ohledu na to, o koho jde. Kdyby se tvoji přátelé snažili, možná by si taky popovídali s Eriolem, nebo Porkym... Welf se na tebe podíval a bylo na něm vidět něco, co si můžeš vyložit jako úsměv, doprovázené šviháním ocasu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Cizinec se při vajádření tvých pochyb nad nedostatkem místa posune o velký kus do tmy, takže ho opět skoro nevidíš. Vypadá to, jako kdyby neexistovaly zdi, jako kdyby neexistovyly překážky. Myslím, že zde je místa dossst... hlasy se střídají a vždy se doplní, nikdy jeden neřekne nic bez druhého. Vejde se sem každičký náš host! Když už se zvedáš od stolu a jsi připravený pro někoho dojít, ozve se nepříjemný hlas, který opět doplní ten syčivý. Klidně jdi, budeme čekat... Naší nepřítomnossti nemussíš sse lekat! Zima zalila kout, ale jakmile jsi se dostal ze stínu do hostince, pohltilo tě příjemné teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Postavim se a odstoupim z rohu, přičemž se docela mile usmívám, protože je mi teplo. Poměrně rychlím pohybem se dostanu k Magnusovi a pošeptám mu do ucha "čekat ty tady ... my zvaní do rohu ... já pro ostatní jít ..." Ihned potom se narovnám a rychlým krokem vyjdu z hospody ven. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Postavim se a odstoupim z rohu, přičemž se docela mile usmívám, protože je mi teplo. Poměrně rychlím pohybem se dostanu k Magnusovi a pošeptám mu do ucha "čekat ty tady ... my zvaní do rohu ... já pro ostatní jít ..." Ihned potom se narovnám a rychlým krokem vyjdu z hospody ven. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Dojdu k Adrien, která tam nejspíš sedí s Welfem. Naklonim se k ní a pak řeknu "divná člověk pozvatnás do roh v hospoda ... vědět o my jak na hrad jít ... " Poté se narovnám a čekám co na to Adrien. Rozhlédnu se po liduprázdné ulici a zakroutim nad tím hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Zadívám se na Welfa a vidíc, že mu slanina šmakuje, dám zbylý kus na kousek chleba a opět mu podám. "Tak na...sněz to...mě bude stačit jen chléb. Welfe, tím chceš říct, že kdybych neměla tu dýku, tak bys mě třeba i roztrhal na kusy? Co se stane, až přijdu na to, jak tvému lidu pomoct a udělám to? Budete pořád lidé, nebo se budete dále měnit. A vezmeš mě ještě někdy k vám? Ale jako kamarádku, nechci být tvá paní." Pohladím vlka po hlavě a pustím se do jídla. Vezmu zbytek chleba a vytřu s ním talíř špinavý od slaniny. Poté ho sním. Otřu si ústa hřebetem ruky a pravím: "Tak, hotovka...jdu vrátit talíř.. aha, ty bys možná ještě i pil..že jo? tak počkej. Přijdu k Porkymu, pohladím jej za ušima. "Porky, jen si vezmu něco svého, ano? Ty máš asi také žízeň, že jo?" Pak se usměji směrem k Eriolovi, přitom se snažím propojit s každým z nich, jestli bych nedokázala zachytit jejich myšlenky. "Neboj, na tebe také myslím!" Vezmu svůj vak s vodou a naleji jí do talíře, který podstrčím pod čumák Welfovi. "tak na, ty první" Dříve, než začne vlk pít, objeví se venku Wendor. "Co to povídáš, Wendy, v tom temném koutě v hospodě sedí člověk? Já myslela, že velká krysa, nebo obrovitámský pavouk, podle pohledů těch lidí tam. A neřekl ti kdo to, nebo odkud o nás ví? Nebo nedal ti nějakou radu?", ptám se ho s velkým zájmem v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Koukám se jak Adrien napájí zvířata a sama moc nejí, ale co "každej je ňákej ..." Pak se zamyslim nad tím co mi právě řekla Adrien a nad tím na co se zeptala. Pak odpovim "ne nic mi neřikat ani ne rada ... alevědět já vyvolenej ... " Řekl jsem a začínám jít zpátky do hospody. Přitom řeknu "já jdu dovnutř, jo ?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf se na tebe podívá a pak zase na Adrien, chvíli je ticho a pak si Welf lehne, zavře oči a vypadá, jako když spí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf zhltne nabízené sousto a protáhne se. Roztrhal je silné slovo. Dejme tomu, že bychom si tě jenom nechali u sebe, abys nevyzradila naše malé tajemnství... Welf se rozhlédne a přestane vrtět ocasem, když se zaměří na jeden z domů. Odpust, ale k nám tě po tom, co nás zbavíš tohodle prokletí už nebudeš moct. Co se týče toho, jací budeme. Možná lidé a možná vlci. Neumíme si představit náš život bez jednoho, nebo druhého. Budeme vždy takoví, jací máme být. Budeme volní... Welf zbystří, když se po tobě začne schánět Wendor... doširoka otevře tlamu a dlouze zívne. Poté si lehne a hlavu si opře o přední tlapy. Já tu počkám, o mě se bát nemusíte... Zavře oči a nijak si nevšímá Tvého dalšího počínání. A» se snažíš jakkoli, nedokážeš to. Nemůžeš se spojit s nikým. Ani s Eriolem, ani s Porkym. Možná to chce víc, než říkal Welf... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Tak ještě, že jí zatím mám., pomyslím si po Welfových slovech. Zatímco vlk pije vodu, oznámí mi Wendor, že je vyvolený. Usměji se a poplácám ho po rameni. "To já vím, Wendy! Vím to už od té doby, cos viděl Angelu. Víš, tam u nás na dvorku. Vyvolení jsme všichni čtyři. Tedy u Lilien jsi nejsem jista, ale my tři uričtě....Jasně, běž dovnitř. Já se tu ještě chvilku zdržím, jen dám napít Porkymu a jednorožci...Tak běž..." Vezmu talíř od Welfa a doplním do něj vodu. Pak dám napít Magnusovu poníkovi a Eriolovi. "No náá, napij se. " Kdyby věděl hostinský, na co používám jeho talíř, dobře by se mnou zatočil. Poté, co se oba napijí, uložím měch zpět do vaku. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Jakmile mi Adrien odpoví, vidám se s pokýváním hlavou zase do hospody, protože vím, že Adrien přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Znovu jsemvstoupil do hospody a rovnou šel ke stolu, kdesedí AMgnus s Karcerem. Seberu si tam svůj talíř s jídlem. "Magnusi, mme do rohu k ten divná chlap jít ... a mluvito věcech různých ..." řeknu Magnusovi. A pak, když už stojim, dodám "já už tam jít ... jo ..." Vydám se pak už rovnou do rohu, aniž bych nečekel na nějakou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Znovu jsemvstoupil do hospody a rovnou šel ke stolu, kdesedí AMgnus s Karcerem. Seberu si tam svůj talíř s jídlem. "Magnusi, mme do rohu k ten divná chlap jít ... a mluvito věcech různých ..." řeknu Magnusovi. A pak, když už stojim, dodám "já už tam jít ... jo ..." Vydám se pak už rovnou do rohu, aniž bych nečekel na nějakou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Wendor zajde zpět do hospody a já zůstávám venku sama, jen se zvířaty. Vůbec mi to nevadí. Všechny tři je pohladím a začnu přemýšlet, kam bych si upevnila dýku, abych jí neměla ve vaku, ale více po ruce. někde na opasek, by to chtělo. ale kde vzít nějaký futrálek. Možná mi hostinský poradí, kde něco takového sehnat. Začnu se rozhlížet po ulici, jestli nezahlédnu nějakého člověka, nebo alespoň něco zajímavého. Do krčmy se mi moc vracet zatím nechce. "Welfe, pojď se mnou, podíváme se trochu kolem" Vytáhnu z vaku dýku, odbalím jí a látku uložím zpět. Dýku si ponechám v ruce, ale schovám ji co nejvíce do rukávu. Nejdeme moc daleko, jen tak po okolí a snažím se pořád rozhlížet, aby mi nic neuniklo. |
| |
hostinec Nasledujem Wendora a snazim sa pozret cez neho co alebo kto je v tom kute tak toto vyzera dost zaujimavo. Ten Wendor ma asi aj viac rozumu ako mi vsetci ked isiel do toho kutu ale sice to moze byt aj naopak bludim vo svojich myslienkach az pokial nepridem do kuta |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf se poslušně zvedne a jde k tobě. Na ulicích je liduprázdno, když se díváš do oken domů, které stojí na krajích ulice, vidíš za nimi zděšené tváře lidí. Když jdeš po ulici, míjíš nápisy a cedule jako třeba: nebo: Když se rozhlížíš, Welf se najednou zastaví a podívá se na dveře domu, jehož cedule hlásí " Herna U Kohoutí hlavy" a poznamená Je tam živo... Jen co to dořekne, dveřmi doslova vyletí ven hobit a hned za ním vyjde člověk, který má pásku přes oko a na bradě strniště. To ti povídám, ještě jednou budeš podvádět a já tě zabiju! vyštěkne muž a hlasitě práskne dveřmi. Hobit leží schoulený na zemi a třese se jako osika. není mu dost dobře vidět do tváře, protože jí má sklopenou k zemi a přes záda přehozený pláš». |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro A» se snažíš hypnotizovat kout sebevíc, nic než tmu tam nevidíš. Možná pocítíš podivný chlad, když se zaměříš i na tu tmu, ale to je tak vše. Jakmile překročíš stín, ocitneš se v úplně jiné světě. Na lavici je vidět zahalená postava, která si pohrává s nějakou mincí ležící na stole. Se stínem tě pohltí i nenadálý chlad, který bys v jinak teplém a dalo by se říci útulném hostinci nečekal. V rohu je stůl a lavice, na které je dost místa, aby ses mohl ty i Wendor posadit. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile překročíš stín, ocitneš se v úplně jiném světě, který ovšem už dobře znáš. Na lavici je vidět zahalená postava, která si pohrává s nějakou mincí ležící na stole. Se stínem tě pohltí i nenadálý chlad. V rohu je stůl a lavice, na které je dost místa, aby ses mohl ty i Karcer posadit a ještě zbylomísto na Magnuse a Adrien. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Procházíme s Welfem liduprázdnými ulicemi. Čeho si ti lidé bojí? Snad ne Welfa..néé to by utíkali až teď, něco se děje, ale co? Nachvíli zastavím u domu, kterého cedule hlásá, že se jedná o hernu. Rozhlížím se kudy půjdu dál, když tu z herny vyletí hobit, následovám nějakým mužem. Ten ho seřve a zaleze zpět. Dívám se na hobita a nakonec popojdu až k němu. Pomohu mu vstát. "Dobrý den, dobrý muži! Nebojte se, my vám neublížíme." Začnu muži oprašovat oděv. "Tak vidíte, hned vypadáte lépe. Nemohl byste mi, prosím, říct, proč tu v ulicích není ani živáčka? Čeho se všichni tak bojíte? Jestli chcete, doprovodíme vás do zdejšího hostince.", snažím se o to, aby můj hlas zněl mile a človíček se mě nebál. |
| |
| soukromá zpráva od Wendor Geb pro Jakmile vejdu rohu,tak se zase podvědomě oklepu, prtože ta zima je hrozně zpočátku nepříjemná. Položim talíř na stůl nedaleko zahalené postavy a sednu si. "Tak já zajít pro oni ..." řeknu zahalenýmu ".. a přinýst sobě jídlo ... jestli hlad, kus dát .... " Pak se rozhlídnu a uvidím Karcera. "Ty ... " ukážnu na něj prstem "... pojd si sednout .. až přijít ostatní, tak mi mluvit ... jasná?" řeknu napůl jako radu a napůl jako příkaz. Pak svou poroznost obrátim k talíři s jídlem. "já jíst ... ono nevadit.... " pronesu už s plnou pusou. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když začneš hobita oprašovat, jenom na tebe kouká s otevřenou pusou. Má delší kudrnaté vlasy hnědé barvy, zelenou košili s dlouhými rukávy, kožené kalhoty a vysoké šněrovací boty, které vypadají, že už mají dost za sebou. To vše je dovršeno pláštěm, který sahá až na zem a na spodním okraji je dost rozedraný. Dobrý muži? zopakuje po tobě a podívá se na tebe nechápavým pohledem, který dokáže vykouzlit na svém obličeji snad už jenom malé dítě, které skutečně neví, o čem je řeč. Chvíli na tebe kouká jako na blázna a pak se porozhlédne po liduprázdné ulici. Když se rozkouká, doširoka se usměje a s gestem, jako když smeká klobouk se trochu ukloní. Leno Půlbotka, těší mě, slečno. Jeho úsměv zmizí a vystřídá ho tajemný výraz. Nevím jak oni, mávne rukou k domům se zabedněnými okenicemi. Ale já se nebojím, však jste viděla, jak jsem si poradil s tím hlupákem! Když mluví o hlupákovi, ukazuje zběsile na dveře herny. No, možná by se mohli bát toho cizího člověka, který tady obchází a ví úplně všechno... Oči se hobitovi rozzáří a na tváři se mu objeví pološílený úsměv. Mluví zvláštně, jako kdyby nebyl jeden, umí kouzlit a co řekne, to se téměř pokaždé naplní! Stále s bláznivým výrazem se na tebe kouká a pak se znova rozhlídne po ulici, dokud nezahlédne v okně nějakého člověka, na kterého udělá velmi nepěké gesto. Poté se zase začne věnovat tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Ten prcek, je nějaký vadný, nebo co. Asi nějaká zdejší figurka...podvodníček. Odsunu se od Lena kousek dál, aby ho náhodou nenapadlo mi nenápadně prohrabat kapsi. "Mě také těší, mistře Půlbotko. Já jsem Adrien a toto je Welf.", ukážu rukou na vlka. "Co takového zajímavého říkal ten tajemný muž? Nevíš, odkud se tu vzal? A jak víš, že umí kouzit? A proč se ho všichni bojí a ty ne?"dodám a zatvářím se dost nedůvěřivě. |
| |
| hostinec Jsem překvapen Wendorovým chováním, takového ho neznám - tajnůstkář a začíná si s cizíma podivnýma lidma. Podívám se na Bellu a pokrčením ramen se snažím mlčky okomentovat situaci. Protože ve mně hlodá červíček zvědavosti tak se hned nato usměji s nevinným, "Asi mě volají - držte mi palce! Hned se ale vrátím - zachutnalo mi u vás a raději sedím při Vás než při..." ledabyle máchnu rukou, "tajuplných cizincích," a vstávaje se s úsměvem dočasně rozloučím s Bellou a zamířím do kouta, kde se ve tmě snažím rozeznat siluety postav a zahlédnout cizince. |
| |
| hostinec; temný kout Když vejde i Magnus do podivného stínu, který je i v tuto denní dobu pořád stejný a na stejném místě, zaplaví ho jako ostatní podivný chlad. V koutě je dost místa pro všechny. Je tam dokonce tolik místa, že by se sem vešli ještě všichni ostatní, kteří stojí, sedí, možná i někde na zemi leží v hostinci. Podivín v kápi si stále pohrává se zlatou mincí, která je na stole. Vzhlédne teprve když se v "jeho" chladném, temném a překvapivě velkém koutě objeví Magnus. Není tady Adrien... Ozve se skřiplavý hlas a mince dopadne na stůl, kde podivně zazvoní. Nepříde ani Lillian.... Ozve se druhý hlas, ve kterém jsou známky sykotu. Cizinec vybídne všechny, kteří ještě nesedí, aby si sedli na volnou lavici pohybem ruky. Víme, kdo jste, i kam jdete... skřípavý hlas se rozlehl po koutě tak silně, že to někomu mohlo přijít až nepříjemné, ale v hostinci to zřejmě nebylo vůbec znát. I zvuky z něj byli mnohem tlumenější, než normální řeč, nebo šepot. Ale sss tím co znáte dlouho žít nebudete... Syčivý hlas doplnil skřiplavý a rázem oba zeslábly do normální hlasitosti. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Znovu se Vám klaním! Vypískne Půlbotka a doširoka se usměje, ale že by se klaněl, na to moc nevypadá... Muž? Dámo, on možná vypadá jako jeden, ale jsou dva! Já je slyšel!!! Hobit vypadá tak vesele a š»astně, že může někomu pomoci, nebo něco říct, že už veselejší a š»astnější už ani být nemůže. Třeba říkal, že pojdou slepice farmářovi...no a hle? je po nich! Prstem si přejede přes krk a úsměv opadne. Nebo šel ráno do hostince a Regi ho chtěl obrat, to víte, cinká fakt lákavě...no a on prostě luskl prstama a Regi prostě zmizel...Objevil se po chvíli rozdrásaný támhle na střeše...Chudák! Jako šílenec ukazuje na střechu patřící jednomu oprýskanému domu. No, a já se ho nebojim, protože v jednotě je síla a já jsem jeden! Hrdě se bouchne do prsou a zase se rozesměje. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Aaaha.", odpovím Půlbotkovi, poděkuji mu a vydám se dál, svou cestou. to je ale blázen Náhle se zastavím, otočím se na něj a zvolám: "A kde je teď? Ten zdvojený chlápek? Kde bych ho mohla najít?" Když ví tolik věcí, třeba ví i něco o Angele, králi, či Welfovi...také bych se měla...počkat, Wendor říkal, že v tom rohu je divný chlápek a že ví hodně věcí...že by to byl on? Možná, že by nám skutečně mohl pomoci..Ale co když je zlý? Proč by se ho lidé jinak báli? Nebo mají strach ze své budoucnosti? Vydám se na zpáteční cestu k hostinci, jakmile míjím hobita, znovu se ho ptám: "Pořád ale nechápu, proč se ho lidé bojí?! Ublížil snad někomu?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se zeptáš Lena Půlbotky, ten se znovu rozzáří jako svíčka, když se zapálí knot. Samozřejmě, že bude v hostinci, mají tam vynikající jídlo, a nejenom jídlo...! Doširoka se usměje a pak se zamyslí nad druhou otázkou, která mu byla položena. Ne, jenom toho ví až moc... Pokrčil Hobit rameny a uhnul Welfovi, který na něj koukal trochu zkoumavým pohledem. |
| |
| hostinec, temný kout V dobré naladě se doušourám do podivného rohu, který na mě nepůsobí nikterak příjemně. Hlavou se mi stále honí milý obraz paní Belly a lahodná chu» opečené slaniny. Pozvání k přisednutí tedy přijímám s radostí a ani hrátky s mincí na mě nenechají znát nějaké známky znepokojení, ale to se asi brzy změní. Poslouchám působivou docházku a uvědomuji si, že tu jsme jen tři, Wendor, Karcer a já. Adrien šla ven a Lilian... viděl jsem ji vůbec vstoupit dovnitř? Ne, je venku u svéh Eorla, ale i tak... nenápadně se rozhlížím po tvářích ostatních. Tak jeho se tak všichni bojí - buď ho znají a mají důvod, anebo ho neznají... a asi ho za chvíli všichni poznáme! Safra! Přiležitostné cuknutí obočí a poklepávání palcem o násadu od vidlí dává tušit rostoucí nervozitu, nicméně cizincovi poslední věty nechám plynout v tichosti. Co si o sobě myslí? Kdo to k čertu je? Jak my? Za koho tu mluví? Jak s tím co známe? "Ech, ehh...," mírně si odkašlu aby mě bylo lépe slyšet, "a Vy jste kdo? Nás, zdá se, podle jmen znáte - ale ostatním věcem nerozumím. Nevím, proč tu strašíte zdejší lidi," přičemž se takticky otočím na ostatní, abych se je pokusil vtáhnout do věcí, které se jich asi netýkají, nicméně v domnění, že v přesile je síla. Pozorujíc, kdo dává pozor na naší skupinku, se pomalu obracím zpátky na cizince. "Určitě si teď vše vyjasníme a půjdeme si každý svou cestou." |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Adrien, Lilen,... kde jste?! Hlase, prosím dej vědět Adrien a Lil o naší situaci! Buď teď ve střehu, podivné věci se dějí a nemám z nich vůbec radost! Kdo je ten cizinec - ví toho zdá se moc a rohlíkem ho rozhodně neopijeme! Není zdejší, viď, když se ho místní bojí! Někdo od krále... někdo, kdo buď sleduje Rossarom nebo kdo tě také slyší - jako Otec, který také o všem věděl ještě dříve, než jsme mu to řekli! Hlase, zázračných schopností nám bylo dopřáno, ale ještě podivnější stojí proti nám! |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Tak...vám děkuji. Naschledanou!", rozloučím se malým človíčkem, přestože vidím, že by si rád popovídal. Přidám do kroku a Welf běží napřed. Za chvíli se ocitnu přede hospodou. Vemu do ruky talíř, ze kterého pila zvířata a pravím Welfymu: "Tak vážně ti nebude vadit, že tě nechám venku? Kdyby ses proměnil, tak bys klidně mohl se mnou...Ne? Ale jak chceš....Kdyby něco, tak přijď. Já si zkusím jít promluvit s tím rozvodjencem. Nenapadá tě, kdo by to mohl být?" Jdouc ke dveřím hospody, lovím, jestli v kapse mám nějaké zla»áky. |
| |
hostinec, temný kout Ked mi ukazu aby som si sadol tak si prisadnem a pozorne pocuvam zaujimavy chlapik a zaujimalo by ma co by chcel od nas a co ma v plane ak mieni iba kecat taketo dristy tak stracam cas ked prehovori magnus upriem pohlad na neho a pozorne pocuvam no tak otazky to niesu zle ale nie prave teraz a ja sa snimy nechcem v tom zlom slova zmysle zapliest ked magnus dohovory pozrem sa na toho co hovoril prvy No mna by zaujimalo ako je mozne ze viete o nas tolko a este co sanmy mate v plane prave teraz |
| |
| hostinec, temný kout Zacimco mlaskách a cpu se, tak Magnusspustí tu svou urážlivou a to se mě trochu dotkne. "Magnusi, proč tyhned napadat ten zakuklnec?" řeknu důrazně a trochu přitom vyprsknu. Dožvýkám sousto a dodám "víš on neříct žádná špatná věc ... on vědět dost a jáne ... chtít vědět vic, tak ty nechat mluvit on ... no ?" a na to "no?" položim důraz a trochu se zamračim. A otočim svou pozornost na zakuklenýho "říct kdo být ... říct pro my víco cesta ... " dožaduji se nějakých infocmací. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když shneš do kapsy, pár mincí nahmatáš, ale přesvědčená o tom, že je to dost nejsi. Když vstoupíš do hostince, nikde nevidíš nikoho známého, ani Lill, Karcera, Magnuse a dokonce nevidíš ani Wendora, který se dá přehlédnout opravdu jen těžko. Bella kouká do rohu s trochu vyděšeným výrazem a hobiti se stále tahají o nějakou tretku. Jakmile si tě Bella všimne, přispěchá k tobě. Slečno, oni jsou tam, jsou tam s ním, prosím, nehádejte se s tím člověkem, jenom hoposlouchejte, jinak byste taky ohli dopadnout dost špatn...! skousne si ret a ukáže na kout. A slečno, ještě něco, v tom kutě má svůj svět, když jste tam, už nejste tady...Chápete? Pak sebere z jednoho stolu talíř a odspěchá bez dalších slov pryč. |
| |
| hostinec; temný kout Cizinec se pootočí na Magnuse a snad se může chvíli zdát, že jste zahlédli zlatavé kadeře, než se podivín zase otočil jinam. Jen nech Magnusse, ptát sse násss... Ozval se syčivý hlas a cizinec si opět začal hrát s mincí na stole. My odpovíme, máme čas! doplnil sykot skřípavý hlas. Kdo jsme? Nevíte to dosud? Ostrý hlas se nyní zabodával do uší jako jehly projíždějící kůží. Každý tomu říká jinak...ssnad náhoda, či ossud...! sykot opět vše zmírnil, by klid, jenom zima vycházející z nejemnější části kouta, pokud ovšem nějaká taková část existuje. To, co lidé říkají....Nesmysl je pouhý! na stůl dopadla další mince, se kterou sicizinec začal pohrávat. My jen berem iluzze a touhy! Karcer se do jednostranného rozhovoru vložil také a jeho poznámka zřejmě cizince pobavila natolik, že na stůl spadla další mince. Pár rad bych měl, však zájem není... Mince se na stole točili na hraně sami, nikdo se jich nedotýkal, jen k nim přibyla další, kterou zahalená osoba přihodila. V tom případě, nášš rozhovor upadni v zapomnění...! Ozvala se hlasitá rána do stolu a všechny mince popadaly na zem. |
| |
| hostinec, temný kout Jsem zaskočen Wendorovou reakcí, kdo tady koho napadá? "Wendy, já jsem nikoho nenapadl!" Otočím se k cizinci a poté, co domluví mu odpovím: "Vážený, pořád nevíme kdo jste a co nám chcete. Naše jméma znáte - takže proč se nám nepředstavit, a» se můžeme oslovovat jak se patří?! Já jsem Magnus, Magnus z Rossaromu." Nadechnu se a po očku okouknu ostatní, především Wendora, jestli se věnuje spíše jídlu nebo mně, a pokračuji: "Mluvíte tu o iluzích a nabízíte rady, ale zatím jenom mlžíte a dáváte hádanky. Nerozumím vám, proč bych vám měl věnovat čas místo své snídaně?" Co asi znamenají ty mince? Ukazuje nám, že je nadán kouzelnými schopnostmi? Chce nás vystrašit nebo nám pomoci? A» tak či onak, vůbec se mi nelíbí. |
| |
| Hostinec - Ylat Výsledek hrabání v mých kapsách mne však vůbec nepotěší. tak to je průšvih....to bude asi málo, snad mají ostatní více a půjčí mi. Podám Belle prázdný skoro čistý talíř a poděkuji. Zároveň si vyslechnu její obavy. aha už chápu, proč nic nevidím. Tedy svět sám pro sebe. úplně jiný, než než náš, jako Welfův... Rozhlídnu se po místnosti a nevidím nikoho z mých společníků, dokonce ani Karcera. Tak to oni budou asi v tom koutě...Jdu tam také. Nic špatného jsem neudělala, když opomenu ten včerejší hřbitov, tak proč bych se měla toho rozdvojence bát. Nakonec Wendy s ním mluvil a byl z něj spíše nadšený. Odhodlaně se nadýchnu a vyrazím kupředu směrem do kouta. Přijdu až k místu, kde začíná tma, zavřu oči a udělám krok přímo do ní. Pak své oči zase otevřu, abych ten "jiný" svět, jak říkala Bella, viděla na vlastní oči a abych si také pořádně prohlédla muže, kterého si představuji jako siamská dvojčata, nebo tělo se dvěma hlavama. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když vstoupíš do tmy a otevřeš oči, už neslyšíš zvuky za sebou a necítíš teplo, které bylo v hostinci. Naopak. Pohltila tě zima, která vyplňovala celý kout. Kolem stolu seděli Wendor, Magnus, Karcer a nějaká postava, který byla zahalená pod pláštěm s kápí. |
| |
| Ylat; hostinec, temný kout Najednou z ničeho nic se v koutě objeví i Adrien, ale bez Welfa. Vida, další společnice přišla k nám.... skřípavý hlas se ozval z pod pláště a cizinec natáhl ruku v gestu, kterým vyzýval Adrien, aby si sedla také. Adrien...tu dívku také zznám... ozval se sykot a cizinec stáhl ruku zpět k sobě a začal si pohrávat s mincemi ležícími na stole. Příteli, my řekli jméno sssvoje! Nepokoušej se vrhat do nerovného boje! Cizinec se otočil na Magnuse a tato odpověď zřejmě patřila hlavně jemu. My nestojíme o tvůj čas...! ozval se znovu nepříjemný hlas a cizinec zi začal hrát s další mincí ležící na stole. vššak co víme, neřekne ti tajemný hlasss! Další mince se dala do pohybu a cizincovi ruce byly opět volné. |
| |
| Temný kout v hostinci; Ylat Jakmile vstoupím do kouta, obejde mě zima. brr Pohlédnu na postavu zahalenou v kápi a slušně pozdravím, snažíc se přistoupit na podivnou rýmovací mluvu. "Dobrý den, vám přeji a hezky se směji.", přitom se skutečně usměji a jdu přijat jeho nabídku, sednout si ke stolu za nimi. Všimnu si, že po zemi jsou napadané nějaké mince, stejné s jakýma si pohrává ten podivín. Rychle se zohnu a sezbírám je. Položím na stůl před něj. "Neposlušné mince byly, po zemi se kutálely...", zamyslím se jak dál. hm...jsem je pozbírala..hm jak dál, kruciš. Nakonec mě však přece jenom něco napadne. "Adrien je posbírala, na stůl vám je ....vám je naskládala." Protože jsem se ocitla těsně vedle něj, snažím se mu podívat do tváře a zjistit, proč mluví dvěma hlasy. Jaké jim řekl své jméno, jaké? . Posadím se na volnou židli, co nejblíže k němu. Tázavým pohledem se podívám po svých přátelích. Tak co mi uniklo? Proč se mi zdá, že je na Magnuse naštvaný? Co mu neřekne jakýsi hlas? A nám ostatním řekne? Podle toho, co mi řekl Půlbotka, by nám tento cizinec mohl lecos poradit. Sedím a dychtivě sleduji, co bude dál. |
| |
| Hostinec, temný kout Náš rozhovor s cizincem je přerušen příchodem Adrien, kde máš Welfa? Venku? Neříkala jsi, že raději venku postojíš? Jelikož se chopí slova a později i mincí, vyslechnu se jejich dialog a postupně mi začne svítat: aáá, tak cizinech trpí nějakou duševní chorobou, mluví za dvě osoby, jeden syčí a druhý rýmuje, šprímuje! Třeba nutno uzpůsobit svoji mluvu... Otočím se zpátky a opět se zapojím do debaty, "Stále nevím vaše jméno - o něm není mi nic známo! Já jsem poutník prostinký, kudůček malinký. Povězte nám, drahý pane, odkud ten váš vítr vane?! Snad kouzla, čáry, magie? Povězte nám, jak to je... " |
| |
| Karcer nech» si rozmyslí své příspěvky, nebo bude bezmilostně odstraněn oním cizincem!!!(on už si záminku najde) |
| |
| Hostinec, temný kout Pořád jim a jak přijde Adrien tak ji pozdravim oslovením "Adrien ... " pak se zase chvíli cpu a pak se přidám otázkou k ostatním "vědět zakuklený co mi ne ? říct to ... notak nenechat se poňoukat ... " A svou pozornosts dalším soustem zase upřuna cizince. "Tak nenapnout nás moc ... " |
| |
| Hostinec, temný kout Cizinec si nevšímá ani Adrienina, ani Magnusova rýmování, zareaguje až na Wendora. Tvý přátelé se snaží vtipní být... skřiplavý hlas pronesl znuděně a syčivý doplnil myšlenku. Osud ssi však nejde naklonit... Cizinec nejevil nejmenší zájem o to, aby se představoval, protože jak již jednou řekl, nehodlá se opakovat. Když se pootočil na mince, které na stůl dala Adrien, jenom mávl rukou a věnoval se mincím, se kterými si pohrával. Víme toho o dosst víc, promluvil znovu syčivý hlas. než můžem příteli Ti říct... tentokráte doplnil druhý hlas syčivý. Galbator, který celou dobu vládne, Má na svém hradě pasti zrádné, než poslední Rossarom padne... Tentokrát všechno řekl jen skřípavý hlas, ale ne tak, jako mluvil normálně, ale zastřeněji, i když to bylo poznat jen málo. Na cesstě ssi pozor mussíte na kejklíře dát, Ne každý má každého tvora na sssvětě rád... Ale nessmíte se jich zbytečně bát...! I dobrou radu může jeden z nich dát! Když i sykot ustal, bylo slyšet jen tiché šoupání mincí po stole. |
| |
| Hostinec, temný kout Vtipní? Nevím, jak Magnus, já se nesnažila být vtipná vůbec...že by toho zase až tak moc nevěděl? No..ale naklonit...to jsem chtěla... "Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout..." Nemá jméno? Nebo ho nechce říct? Osud si nelze naklonit? Osud? Osud, hm...třeba ani tvář nemá...třeba je to jen Hlas, a to dvojitý...jako černá a bílá...dobrý a zlý, občas v jedno slitý....Čím mu imponoval Wendy? Asi tím, čím mě, svou úpřimností....Ahá, pasti na hradě, kejklíři a jeden moudrý.... Sedím na židli a poslouchám, co Osud říká. Co jim řekl, že jak se jmenuje, nebo kdo je? Teď se ptát nebudu, to je hloupé...Proč ten jeden pořád syčí jako had? Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Náhle si vzpomenu na Welfa. Počkám, až hlasy domluví a zeptám se: "Prosím, mohl byste mi prozradit něco o tom, jak zbavit Welfa a jeho rod prokletí? Samozřejmě chci hlavně pomoct lidem z království, ale i Welfovi." Úmyslně nevysvětluji, kdo je Welf, protože předpokládám, že tajemný cizinec to ví, tak jako spoustu jiných věcí. Občas se smutně zadívám na mince, kterých zdá se má dosti a já budu muset večeři pro Welfa nejspíše odpracovat v kuchyni. |
| |
| Hostinec Co si o sobě myslí? Že spolknul veškerou moudrost lidstva? A kdo si tu jako hraje na vtipálka? "Tady si buď někdo hraje na někoho, kým není, nebo tu teď ze sebe dělám pěkného hlupáka!" Rozhořčeně vstanu a zatnu podrážděně ruku v pěst, pevně svírající své vidle. "Promiňte, že tak zvídavý jsme, ale velké podivenství pro nás představujete! Zdá se, že toho mnohé víte a nezastírám, že mě to nezajímá! Co zajímavého nám můžete říci a co za to budete chtít? Určitě se tu nepotkáváme náhadou, nebo» náhoda, náhoda..." snažím se zastřít své vnitřní přesvědčování o tom, že náhoda není, i když o tom nejsem úplně přesvědčen, "je jen hříčkou osudu." Dosedám zpět na židli a poněkud nervózně se vrtím na místě. Tak co, trefil jsem to? Je to sám osud či blázen, který si na něj hraje? Jak by ale to všechno věděl? Každopádně nám ale může být užitečný, ale... hlavně nesejít z cesty. Co na to Hlas? Budou oba mluvit stejně? Začíná to být všechno nějak moc zamotané... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jako každý alespoň průměrně úspěšný den se vracíš z lesa, kde jsi se naučil pár nových věcí, které jsi předtím v přírodě nepostřehl. Když se vracíš domů, přepadne tě podivná nálada, která jako kdyby ti říkala Co děláš tady v Rossaromu...Proš neodejdeš pryč? Poznávat, učit se... Tato nálada a myšlenky tě doprovázejí až pod strom, ze kterého na tebe dopadají drobounké fialové okvětní lístky. Slunce je neříjemné a strom poskytuje báječný stín, ve kterém by se mohl kdokoli uvelebit a alespoň na chvíli odpočívat. Z komínů domků vycházejí tenoučké provazy kouře, jak lidé snad už připravují obědy, snad pouze zatápějí, aby měli předehřátá kamna... |
| |
| Ylat; hostinec, temný kout Cizinec nereaguje ani na Adrieninu otázku, ani na Magnusův výbuch. Snad o něm již věděl, nebo ho čekal. Všichni v ssrdci vědí, co udělat mají... řekl syčivý hlas a cizinec se natočil na vás. Avšak na venek pravdu ukrývají... doplnil ho druhý, o poznání méně příjemný hlas. Vy, jako ti, co moc velkou mají... pokračoval skřiplavý hlas vycházející z pod kápě, kterou měl neznámý stále na sobě. Nech je...SSami vše poznají... umlčel ho jiný hlas, syčivý a vše utichlo. V koutě, který natolik oddělený od hostince temnotou, v níž se nacházel, se ochladilo. Nebyl to však ten chlad, který tam byl až doposud, byl to takový chlad, jako když naráz přijde zima a vše okolo spálí...obilí, trávu, stromy... Jakmile chlad zmizel, příjemně se oteplilo. Z chladem zmizel i stín, ve kterém jste byli, cizinec, se kterým jste seděli u stolu, i neobyčejně velký prostor, který tam byl. Najednou jste všichni seděli namáčknutí na dvou lavicích, které byly podélně postavené u stěn. Znovu jste slyšeli zvuky z hostince - cinkot mincí, bouchání misek a dalšího nádobí o stoly, dokonce i jednoho ze dvou hobitů, kteří se předtím hádali bylo slyšet. Ležel na stole a hlasitě chrápal. V hostinci nyní bylo narváno, téměř u všech stolů seděli nejací lidé a o něčem se dohadovali, nebo se spolu jenom smáli a klábosili o všedních věcech. Jakmile si vás všimla Bella, přiběhla do rohu, ve kterém jste byli všicni namačkaní. Já...Já už myslela...Že on...Že vy...! Koktala a zadrhávala se, každé slovo ze sebe nemohla hodnou chvíli dostat, ale pak se na vás podívala jako na někoho, na kom jí moc záleží. Jsem ráda, že jste na živu. utřela si slzu, která jí stékala po tváři a podívala se na zem, aby zakryla další. Když se po chvilce narovnala, už se zase usmívala. Něco máte na zemi... řekla a odběhla pryč. Na zemi se třpytilo pár zlatých mincí a na stole rovněž tak. |
| |
| Ylat; hostinec, temný kout - teda už jenom kout Jsem překvapen, jak najednou zahalenec přestane s podivínství a raději uteče. "Hele co von to jako myslet, když vlastně neříkat nic moc ?" zeptámse všech, co sedí kol stolu a ohradimse "a koukat se posunout tady zasne tolik místa , jo ?" protože opravdu není mnoho místa kolem mě. "jídlo dobrá to hlavní ... pak myslet až možná ... " Rychle pak dojídám svou porci a čekám cona to ostatní. |
| |
 | soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Jsem rád, že jsem se dostal z nepříjemného slunce ke stromu, který mi poskytuje alespoň báječný stín Konečně stín... Pomylsím si a lehnu si pod strom. Hlavu si podepřu rukou a vytvořím si tak "polštář". Zvřu oči a nechám na sebe dopadat fialové lístky. Občas nějaký sfouknu nebu smetu rukou z obličeje a postupně mě začíná přepadat dřímota, ale neusnu a přemýším o dnešním dni Zase další pěkné ráno strávené v lese... Co bych mohl dělat dál... Otec asi bude chtít pomoct s prací... A když ne, mohl bych se jít projít... Takhle přemýším poměěrně dlouhou dobu. Užívám si stínu stromu, pohody, kterou si mohu dopřávat a... a podivné nálady, která se mě zmocnila cestou z lesa |
| |
| Hostinec Chvíli údivem nechám svá ústa pootevřená, ale nevydám ani hlásku. Probere mě až Bella a posléze Wendor. Také si mohl Magnus dávat pozor na ústa, jinak se mohl ocitnout na střeše, ani by nevěděl jak. Podle toho, co říkal Půlbotka. No a je fuč, snad nám něco z toho, co nám Osud řekl, bude k užitku. Sehnu se a posbírám ze země peníze, které přidám k těm na stole. Urovnám je do slopečku a spočítám. Že bych nemusela to jídlo odpracovat? Jenže to si nemůžeme nechat...Nejsou naše...ale komu je vrátit? Třeba bychom to mohli pojat jako půjčku? Posunu se na lavici tak, abychom nebyli jako sardinky, po všech se podívám a pronesu: "Co vám říkal, když jsem tu ještě nebyla? Kdo to byl? Hoši, co uděláme s těmi zla»áky?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jak tak ležíš a přemýšlíš, přepadne tě dřímota. Nejprve slyšíš zvuky okolo sebe, vidíš mlhavé záblesky okolí, ale pak ti klesnou víčka a ty se definitivně propadneš do bílé mlhy, která je všude okolo. Zdá se ti prapodivný sen. Ležíš pod starým stromem. Větve prorůstají jedna druhou, ale rostou stále výš a výš, nijak si navzájem nevadí, pouze rostou a dodávají místu tajemnou atmosféru. Nemůžeš nic udělat, nemůžeš se hýbat, nemůžeš promluvit. Jsi jenom loutka, která je ve středu důležitého dění. Uprostřed toho bílého oparu, který se rozprostřel kolem tvého snu, stromu v něm, ve tvé mysli, ve tvé fantazii, se objeví malá holčička. Má růžové šatičky a blonďaté vlásky smotané do volného copu. Stojí nad tebou a usmívá se nevinným úsměvem. Na ruce má položený bílý kvítek, který je naprosto odlišný od všech ostatních. Nikdy předtím jsi nic tak nevinného a nádherného neviděl. Jsi to ty... Znám vás všechny... Promluví k tobě holčička a skloní se k tvé ruce, na kterou položí kvítek. Jakmile se tě kvítek dotkne, mlha začne ustupovat a holčička zmizí spolu s ní. Opět na tebe dopadají fialové kvítky, opět slyšíš zpěv ptáků a šum listí. Jediné, co se změnilo je tvá ruka, na níž leží drobounký bílý kvítek, který je úplně stejný jako ten, co ti dala holčička ve snu. |
| |
| Hostinec Následující sled mě poněkud překvapí, zvláště zmizení cizince, že bych toho opravdu tolik řekl a cizince se dotkl? Kdo to byl a co nám chtěl říct? A co ty minci... že by nám je tu nechal, protože sami žádné nemáme? Hned se přesvědčíme! "Lidičky, lidičky, cítili jste to taky?" vyhrknu nedbaje na reakce ostatních. Podvědomě vyskočim z lavice a bych udělal ještě trošku více místa, ukloním se Belle a stručně odpovím, "žijeme, žijeme, ale... momentík," otočím se i na ostatní, kteří si asi myslí své o mém zbrklém počínání, "momentík," zopakuji. Hlavou se mi mísí myšlenky na cizince, podivnou zimu, zla»áky a všechno se plete páte přes deváte. Doběhnu ke dveřím, abych venku mohl zkontrolovat Porkyho, jestli je v pořádku a hlavně, jestli mi mamka zabalila nějaké drobné s sebou! Ale protože jsme jich doma nikdy neměli, tak o tom silně pochybuji... uvidíme, jestli ty poházené mince jsou jenom 'náhoda'. Kdo to tak mohl být? A že by se zastavil čas v době, když jsme krátce rozmlouvali? Uvidíme podle sluníčka venku, o kolik se posunulo za dobu, co jsme byli uvnitř! |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Běžím k Porkymu a hledám váček s mincemi. Při tom se mi pořád honí hlavou scházející souvislosti mezi vystoupením cizince a naším úkolem. "Sakra" syknu a zatnu volnou ruku v pěst, na Angelu jsme zapomněli, měl jsem se lépe ptát, promrhali jsme šanci... ale... řekl by nám vůbec něco kloudného? Spíše si s námi hrál, jako by nás chtěl poznat... ano... jako by chtěl poznat další, kdo chce zachránit Rossarom... osobní setkání s osudem... zvláštní... ale tentokrát se to povede! |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se prohrabuješ ve věcech, které má Porky naložené na hřbetě, nahmatáš malý kožený váček, který když vyndáš je podivně lehký. Když ho otevřeš tak zjistíš, že je v něm jen pár stříbrňáků a víc nic. Ještě něco je dost divné. Podle slunka za chvíli bude večer a ty jsi neviděl ani Eriola, ani Lillian, která nikde není. Hrstky lidí se potulují po prázdných ulicích a zřejmě nikam nepospíchají. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když se probudím z podivného snu a všimnu si květiny, kterou mi podala holčička ve snu zmateně zakroutím hlavou "Co to..." Zvednu se a rychlým krokem zamířím i sk květinou k domovu To se mi jenom zdálo... Ten květ mi na ruku zavál vítr, když jsem spal... Ale tu květinu jsem v životě neviděl... Je to všechno podivné... Na tváři se mi objeví pokřivený úsměv Třeba jsem se zbláznil... Ne, to ne... Určitě to má nějaké racionální vysvětlení... Mezitím dojdu domů "Ahoj tati!" Zamířím s hlasitým pozdravem do kuchyně, která je vybavena krbem, vědrem s vodou, stolem, dvěmi židlemi, pultem na přípravu jídel a skříní s nádobím. Celá kuchyň je celkem dost malá, ale všechen nábytek je rozmístěn s největším rozmyslem. Najdu ve skříni dřevěnou misku, naplním ji vodou z vědra a dám do ní podivný květ. Misku položím na stůl a hledám otce po domě "Budeš potřebovat pomoct v lese?" Zeptám se, když ho najdu a snažím se vytlačit z hlavy myšlenky týkající se snu a květu |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když dorazíš domů, tvůj otec se na tebe podívá vyčítavým pohledem a promluví až po dlouhé době. myslím, že jsem pomoc potřeboval ráno... položí na stůl misku s jídlem a zadívá se na květinu ve váze. ale myslím, že tebe zajímá jenom plevel a škodná... kritickým pohledem si přeměřil květinu a pak se sebral a odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro "Počkej, ty tomu nerozumíš" Pokusím se situaci vysvětlit otci, ale ten už zmizí ve dveřích. Sednu si ke stolu a začnu do jídla píchat prstem. Sleduji přitom květinu a hledám něco, co by mi připomnělo alespoň nějakou příbuznost s nějakou jinou květinou. Nakonec to vzdám a pustím se do jídla. Jím celkem rychle, protože mi vyhládlo. Po jídle umyju misku a uklidím ji do skříně s nádobím. Pokusím se najít otce. Když ho najdu, řeknu mu "Když nepotřebuješ pomoc, půjdu ještě do lesa." Seberu se a jdu ven. Zamířím ke stromu, u kterého se mi zdál podivný sen. Proč sem vůbec jdu? Vždy» sem na to chtěl zapomenout Zamířím k lesu a začnu hledat něco, o čem ještě nic nevím a naučit se o tom pár věcí |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se vydáš cestou k lesu, nebo spíše k té hrstce stromů, které obyvatelé Rossaromu tak říkají, míjíč domek Otce Samuela, hřbitov, pár domků a samozřejmě i strom s fialovými kvítky. Žádné zvláštní pocity jako prve tě nepřepadají a tak dojdeš celkem rychle k lesíku. Moc zvířat zde nežij, pár králíků, kteří se toulají od stromu ke stromu a zanechávají v prachu své stopy, pár kusů velké zvěře, nejspíše srna, která zbloudila na samý okraj vesnice. Ze stromů to byly převážně smrky a borovice, které se uchytily na nehostiných místech okolo Rossaromu. Nic nepřipomínalo květinu, kterou jsi nechal ve váze, ani neznámé květiny, stromy, či stopy zvířat. Okolí Rossaromu znáš jako své boty, v této vesnici tě již skoro nic nepřekvapí. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Panečku, to je ale hodin!" prohlídnu si oblohu a zabřednu do svých myšlenek o tom, jak mohl čas tak rychle utéci, "tak proto byla bella tak vyděšená! Chudák si myslela, že jsme zmizeli! A kde je Lil? Eriol? Kam šli? Musím to všem.... ještě moment..." "Zlatá máti!" vytahuju váček a zvědavě se dívám dovnitř. Bezva, díky mami. Pohodím si párkrát s váčkem a strčím si ho do torny. Lehce se při vzpomínkách na chvatné loučení s mamkou usměji a vyrazím zpět do hostince. |
| |
| Hostinec Pár chvil po tom, co Magnus vyběhl ze dveří na ulici, se opět otevřeli dveře - a opět s kudůkem na prahu. "Lidičky," navazuji na své krátké rozloučení směrem k Adrien, Wendorovi a Belle, "to byste nevěřili, kolik je hodin! Bello, mluvili jsme chvilku s cizincem, ale teď vim, proč jsi se tak lekla - za chvilku bude již večer!" Krátkou chvilku na to si uvědomím, že už nestojím před poloprázdnou hospodou, že se toho změnilo více než jen posunutí slunce na své nebeské dráze a emoce z údivu nad uplynulém čase vystřídá emoce trapnosti situace, nebo» ostatním přítomným do toho nic není - a málem jsem vše vykecal před celou hospodou! "Hehe, no jasně, že je večer, co jiného," nejistě se směji, "nějak jsem se nechal unést, haha..." snažím se maskovat vzniklou situaci a přistupuji k naší skupince. Uberu na razanci hlasu, snažím se uklidnit a své přátele přivítám strohým: "vedle toho mám jednu špatnou zprávu - Lillian s Eriolem je pryč, není venku po nich ani památky." Při tom se spiklenecky podívám na Adrien a rukou si párkrát nenápadně poplácám svou tornu a zdvihnu obočí směrem pod stůl, kde zůstali po cizincovi zlaté mince. Úsměvem se snažím cosi naznačit a hned poté se již tvářím opět normálně. |
| |
| Hostinec Kam ten Magnus lletí? a proč mi ani jeden z nich neodpověděl?, zatvářím se dosti kysele, poté co kudůk cosi zmateně plácá a pak vyběhne ven. Zůstanu sedět a pozoruji lidi v hospodě. Chvilku si poklepávám prsty o stůl, pak znovu přepočítám zlaté mince. V zápětí se jako velká voda, vrací Magnus. To je jasné, že je večer, to se stačilo podívat z okna, ne? Co je na tom tak divného? Cože? Večer? To snad ne, vdžy» se teprve vstávalo... "Ale nééé", vyleze ze mě a pak ještě rychle dodám: "Cože? Lil a její jednororožec zmizeli? Kam? A co Welfy...je venku?" Začínají se mě zmocňovat obavy. Co mu je? Proč se tak divně tváří? Jako že ty mince má vzít? Jen tak? Se zbláznil, ne? Zakroutím nesouhlasně hlavou a podívám se na Wendyho. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Celkem zklamaně si kleknu k jedné z králíkových stop pokusím se odhadnout, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, co tu zvíře proskákalo. Přejedu po stopě prstem, podívám se, kam dál stopy vedou a vydám se po nich. Hlavou mi stále víří myšlenky týkající se dnešního dne Nejdřív ten podivný sen... Pak hádka s otcem... Co mě ještě čeká teď... Třeba mě zabije nějaký divočák nebo udupe jelen... Napadají mě vcelku neveselé způsoby a možnosti dalšího průběhu a následného zakončení dnešního dne a přiom každou chvíli kontroluji a sleduji stopy králíka, abych ho neztratil |
| |
| hostinec v Ylatu Sedim apřemýšlimna d tím, co nám řekl ten cizinec "no moc toho teda nebít ... jen mi muset pozor dávat .." řeknu si a tímto považuji zauzavřené a jen tak se zasním o tom, co potkat nás na cestě může. Do reality mě po chvílivrátí nejprve Magnus s výkřikem, že je večer "Cooo ?" vyleze ze mě, než to hodim za hlavu s myšlenkou "to nějaká kouzla ..." Po druhé mě taky, sice už mírnějšího zamyšlení, tentokráte o magii, vytrhne zase Magnus, když se tak divně podívá na mince ležící na stole a na batoh ve svých rukou "Měchat bít to ty jeden ..." zasyčim na něj tiše a s hrozbou jako had "to ne dobrá ..." dodám pak trohu s jasnějším hlasem. Pak zatřepu hlavou, abych protáhl hlavu a zároveň se rozhlédl po místnosti. "Vyrazit mi dál ?" zeotám se rovnou, protože se tady stalo moc a nic sem z toho skoro nepochopil. |
| |
| Hostinec Otočím oči v sloup, když mí přátelé nepochopí mojí narážku. "Neblázněte, já vám ty mince nechci vzít, já jen..." přiblížím se blíže k Adrien, nebo» právě u ní jsem nejvíce doufal v porozumění, "že nemusíte mít strach, nějaké drobné jsem od mamky dostal na cestu, takže by neměl být problém s placením," načež se rozzářím jako sluníčko. "Nicméně to neřeší Wendyho otázku co s mincema." Pokrčím rameny a snažím se najít někde po zemi nějakou zatoulanou minci: "Už jste všechny sebrali? Že bychom si ty mince prohlédli - kdo ví co na nich je a jestli jsou platné. Já tedy současný zla»ák nemám, ale třeba by nám tu někdo mohl poradit. Nemyslím, že by nám cizinec nechal mince, abychom s nimi mohli zaplatit naši snídani. Třeba tam nějaká stopa, možná to jsou jeho soukromé mince... uvidíme." Koutkem oka spatřím poněkud vyděšenou Adrien a rozhodně ji nechci nechat dlouho v nejistotě a tak se k ní otočím a dalším pokrčením ramen smutným tónem dodám: "Bohužel, nevšimnul jsem si ho - ale třeba si jen na chvilku odskočil..." ztlumím hlas do ztracena, nebo» jsem si vědom dalšího rozčarování, které asi bude následovat. Proč se na mě pořád tak divně dívá? Nezapomněl jsem něco? Nebo to bude kvůli Welfovi? Co ten asi celý den dělal, když jsme byli... kde jsme to jen byli? |
| |
| Ylat; hostinec Bella jenom zůstane koukat, když se do hostince opět přiřítí Magnus a zamíří přímoke svým přátelům. Jenom zakroutí hlavou a pokračuje v utírání jednoho ze stolů, který je dostatečně daleko od vás, takže jakési soukromí byste mít měli. Všechny mince jsou již na stole a s Adrieninou pečliostí jsou přepočítány do poslední z nich. Je to rovných 20 zlatých a dokonce platných! Po chvíli k vám přijde Bella a s úsměvem před každého z vás položí talíř s voňavým pečeným masem a kouskem chleba. Jen si dejte, řekne polohlasně a podívá se za sebe, zřejmě jestli neuvidí hostinského. Musíte být vyhladovělí. Na nic nečeká a odběhne pryč. Po chvíli se vraí a na tácu nese nějaký džbán a pár sklenic. Tohle je naše nejlepší medovina... se stejným úsměvem, tak radostným a upřímným před vás začne skládat vše z podnosu a nevšímá si vašich ustaraných obličejů. Když i poslední sklenici Bella položí na zem, ještě jedenkrát se usměje a promluví. Budete u nás spát? Nevím, jestli je dobrý nápad chodit večer a nedej Bůh v noci kolem lesa nářků... její úsměv vystřídá ustaraný výraz a zane v ruce žmoulat podnos, na kterém zprvu přinesla pití. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Stopy končí po chvíli chůze v jedné z děr v zemi. Zajíc nevypadá na to, že by měl chu» vylézt a už vůbec ne na to, že by měl chu» ukazovat se nějakému tvorovi, který je o dobrý metr něco vyšší než on sám. Slunce se pomalu uchyluje k obzoru a rudě ozařuje zem pod tvýma nohama. Není to nic neobvyklého, ale tento západ slunce je v něčem jiný. Takhle jsi ještě žádný jiný nepamatuješ, takhle se ti ještě žádný jiný nezdál. Jako kdyby to měl být ten poslední, jaký uvidíš v Rossaromu. |
| |
| Hostinec "Krucinál! Chudák Welf...Musím za ním!" Rychle se postavím, až hrknu do stolu a pár mincí upadne na zem. Okamžitě se začnu omlouvat: "Promiňte, promiňte..já nerada..." Než odejdu od stolu ještě se obrátím na Markuse: "Já si nemyslela, že nám ty mince chceš vyfouknout, já jen nevím, jestli si je můžeme přivlastnit, ale komu je máme vrátit? Zatím je prozkoumejte, já musím jít ven zkontrolovat Welfa, omluvte mě." Mezitím nám Bella chystá večeři. Pak už na nic nečekám a vypadnu ven ze dveří. Ihned se rozhlížím po svém příteli. |
| |
| Před hostincem; Hostinec Po chvíli se otevřely dveře do hostince a vešla Lillian, která vypadala značně ustrašeně a unaveně. Tak tady jste, nemohla jsem vás najít a tak jsem se šla s Eriolem projít... Najednou se zarazí,a její pohled sklouzne na prsten,co má na ruce. září na něm elfská písmena a sdělují jí nějakou zprávu.. ne..to ne..já..ted ne..prosím.., Drmolí pořád dokola,a pak se na vás podívá ještě ustaranějším výrazem, než jaký doposud měla.. Můj domov je v nebezpečí,a potřebují odemě pomoc..je..je mi to strašně líto..ale nemohu s Vámi dál pokračovat..musím se vrátit a pomoct u mě doma..nezlobte se na mě..všehcny jsem vás ráda poznala,a věřte,že tu záhadu vyřešíte...vy na to máte.. dořekne smutně,zvedne se od stolu..a co nejrychleji vyjde ven z hostince... Ozve se písknutí a pak je slyšet pouze vzdalující se zvuk koňských kopyt. Všechno se odehrálo tak rychle, že si kdokoli mohl sotva uvědomit, co se stalo. Lillian byla pryč a vy jste zůstali sami v hostinci, u jednoho ze stolů, na kterém byly položeny sklenice, džbán a talíře s jídlem. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro A» koukáš jak koukáš, nevidíš Welfa nikde. Jen v prachu na dlažbě je matně vidět pár otisků kopyt, které nejspíše patří Eriolovi a pár rozmazaných stop, které opravdu neponáš, protože vrstva prachu na ulici není tím nejlepším místem na stopování. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Nezdá se, že by se zajícovi chtělo z doupěte vylézt kvůli mě, a tak jen nathrám hlodavci nějakou trávu a položím ji k díře. Podívám se na zapadající slunce a otočím se k odchodu z lesa Dnešek mi teda moc nevyšel. Ráno to ještě šlo, jenom kdyby se otec nenaštval Cestu pod mýma nohama moc nevnímám, vydu z lesa a jsem celkem překvapený když zjistím, že jsem venku. Přidám do kroku, aby si otec ještě nestěžoval, že jsem přišel pozdě i na večeři. Projdu okolo stromu s růžovými lístky, který mi ihned připomene obraz malé, blonďaté holčičky s květem položeným na dlaních, a zamířím domů. Njednou si uvědomím, co jsem cítil chvíli předtím, než jsem usnul "Co děláš tady v Rossaromu...Proš neodejdeš pryč? Poznávat, učit se..." Třeba to má nějakou spojitost s tím snem Pomyslím si a chůzi ještě zrychlím, takže už spíš běžím, než jdu. Hlavou se mi přitom honí myšlenky týkající se mého otce, květiny a dívky. Přiběhnu domů a doufám že alespoň teď jsem nepřišel pozdě Ahoj... Nejdu pozdě? Pro něj půjd pozdě vždycky |
| |
| Hostinec "Uff, já už se málem lekl... to byste mi přeci neudělali mě podezřívat z..." ztlumím a krátce se zachmuřím, ale pak se vesele rozzářím vyjadřujíc své pokus o vtip. "No, vypadá to jako platný normální zla»ák. Bude asi moudré si je schovat, určitě se nám cestou budou hodit," vezmu jeden zla»ák do ruky a snažím se z něho vykoukat něco, čeho si zatím nikdo nevšimnul, zla»ák, zla»ák... tolik peněz! A my jich máme rovnou dvacet! Určitě to není samo sebou, aby nám tu osud nechal dvacet zla»áků! Možná je budeme potřeboval pro záchranu Angely! Možná bych ale mohl jeden prozkoumat blíže... jo, to je nápad... až bude čas, vyndám svou chytrou knihu a... no moc zlata ve zla»áku sice není, ale na pokusy by se hodil... hmm Zamyšleně si prohlížím zla»ák do doby, než se do hostince vrátí Lil. Jsem překvapen tím, jak je skleslá a smutně se dívá do země, to co mi následně řekne mě ale zasáhne jeětě víc. Cože? Hlas si ji povolal jinam? K záchraně její vesnice? Nedá se nic dělat... je nejrozumější se s tím smířit. "Když se nedá nic dělat, Lil, budeš nám chybět. Držím palce, a» se ti podaří splnit tvůj úkol." Krátce poté, co Lil opustí hostinec nás přijde Bella obsloužit a odpovím ji na její nabídku: "Zní to jako dobrý nápad, ale my docela pospícháme. Už takhle jsme se tu dosti zdrželi. Ne, že by se mi tu nelíbilo, snídaně byla znamenitá... ale kdybych necítil nejistotu a strach z vaší poslední věty ohledně lesa nářků, tak bych řekl, že vyrazíme tma ne tma." Podrbu se na nose a pokračuji ve vyptávání: "Co je na lesu nářků tak... tajemného? Je snad obestřen nějakým tajemstvím?" |
| |
| hostinec Když se Magnus zeptá na les Nářků, Belle zmizí z obličeje i poslední náznak štěstí a tác začne žmoulat ještě víc než předtím. No... začne a kouká se do země a cosi mumlat. Je na ní vidět, že usilovně přemýšlí. Oni...Ne, že by byl nějak nebezpečný...Pro vás jistě ne, ale... Podívá se Magnusovi do očí a pokusí se o úsměv. Moc lidí jím neprojde tak, aby zůstali zdraví... Fyzicky možná jo, ale po zbytek života vidí přeludy, mluví jenom pro sebe a chovají se jako malé děti... Vychrlí ze sebe tak rychle, že se nestačí ani nadechnout. Spolu se slovy se vytratí i ten malý náznak úsměvu a po tváři Bele přejede neurčitý záchvěv ... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile vstoupíš do dveří, otec se na tebe podívá, ale zůstane mlčet. Když promluvíš, jeho tvář se pokřiví tak, že to vypadá, jako kdyby měl každou chvíli začít křičet. A skutečně, po pár chvilkách ticha začal mluvit, ale jeho hlas se velice rychle změnil v nepříjemný křik. Pozdě? Jeho tvář začala brunátnět a vypadal, jako kdyby měl každou chvíli prasknout. Tomuhle ty říkáš nejdu pozdě? poprskal skoro celý stůl u kterého seděl. Kam se zatraceně podělo to dítě, který bylo poslušný, který chodilo tátovi pomáhat do lesa a horko-těžko stáhlo králíka?! To nejsi ty, ten malej kluk, kterej měl ze všeho radost a těšil se i z nepodstatnejch věcí ty bejt nemůžeš...! Zvedl se od stolu a s hlasitým třísknutím dveřízmizel v jiné místnosti. Zůstal jsi trčet sám v potemnělé místnosti, kam jsi vstoupil. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Cestou ven, potkám Lil, co jde konečně za námi dovnitř. Ale nevěnuji jí pozornost. Kde je? Posmutním a z plna hrdla zavolám: "Wééééélfééééé!" Chvíli počkám a své volání opakuji. Pitomý hostinský, kdyby mu nezakázal vstup, nestalo by se to...Kdybych aspoň věděla, že je v pořádku. Vezmu si z vaku na Magnusovém poníku svou dýku a pohladím její rujkoje». No táák, kde jsi? Čekám, jestli se můj vlčí muž objeví. Po chvíli se dveře hostince opět otevřou a Lil vychází ven. Vypadá smutná, ale než se na něco zmůžu, slyším písknutí a ona i Eriol mi mizí z dohledu. Co je zase toto? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když voláš vWelfa, lidé, kteří jdou po ulici se natebe dívají jako na blázna, ale nemají žádné připoínky. Nejspíš je to u nich celkem běžné. Když vyndáš dýku, ucítíš lehké mravenčení v ruce, ve které jí držíš a pak i teplo, které vychází přímo z rytiny vlka. Netrvá to ani minutu a zpoza jednoho z domků vyjde Welf. Děje se něco? uslyšíš, jak se ti v hlavě rozrzní jedna jediná myšlenka, kterou s tebou téměř určitě sdílí Welf. Jenom jsem si byl něco zařídit... Když Welf přijde blíž, vidíš, že má natržené ucho a kolem čumáku zaschlou krev. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro V hlavě mi zazní myšlenka od Welfa, jestli se něco děje. Docela si oddechnu. Jakmile se přiblíží, nestačím se divit. "Welfe, co se ti stalo? ", zeptám se s neskrývanou obavou v hlase. "Kde jsi, probůh, byl? Úplně jsi mě vylekal.", kroutím hlavou a přemýšlím, jestli mu mám rány nějak ošetřit. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf jenom pootočí hlavu a pozoruje tě. Potom se podrbe za pravým uchem a zívne si. Myslím, že to je výhradně moje věc, ale pokud to bude vaše přání, vědět, co jsem dělal... Welf tě doslova hypnotizuje a lidé se na tebe koukají docela divně. Téměř jako na blázna. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Zastydím se. "Ne, Welfe...jsem sice zvědavá, ale bylo-li to soukromě, tak je to vskutku jen tvá věc. Promiň, já jen měla o tebe starost." Musím se usmát nad myšlenkami, které mě napadají. Že by byl za samičkama? Hlavně, že je v pořádku, pokud se dá tomu jak vypadá tak říct. V tom si uvědomím, že Welf mi umí číst myšlenky, zčervenám a omluvím se mu. "Promiň...Počkáš ještě tu?" Vydám se zpět do hospody, abych nějak vyřešila, co se svým dluhem. |
| |
hostinec Cely cas chodim pri magnusovy a nejak sa do rozhovorov nezapajam zaujimave ale ak sa dobre pametam tak cez ten les Nerku by bol pekna skratka pozrem sa na Bell a odkial toto vies o tom lese a preco sa ho tak bojis??? prehovorim po dlhej dobe mozno ze uz videla niekoho kto cez ten les presiel a mozno iba veri nejakym rozpravkam otocim sa k magnusovy tak to vyzera ze ten les je naozaj velmy nebezpecny |
| |
| hostinec Bella se chvíli zaraženě dívá na Karcera a pak pobaveným hlasem odpoví. Já myslela, že jsi ho viděl, protože to je ten les, který je kousek od vesnice... Podívá se z okna na sešeřující se ulici a jen tak mimoděk dodá: Malý kousek. Mezitím do hostince vstoupila Adrien, která byla venku zkontrolovat Welfa. Bella se ještě chvíli na všechny dívá a pak se znovu zeptá, jako by se chtěla vyhnout druhé části Karcerovy otázky, snad jen proto, že už na ní vlastně odpověděla. Budete tady tedy nocovat? A s milým úsměvem přelétne všechny, včetně Adrien. A samozřejmě Welf, že? Může být uvnitř, já už bych to nějak zařídila... A mile se usměje, ostatně jako vždy. |
| |
| V hostinci Vejdu dovnitř a dost hlučně dosednu na své původní místo. Když se Bella zeptá na nocleh, podívám se na ostatní i na peníze na stole. "No, nevím...my bychom asi..." Snažím se na Magnuse a Wendora dělat jakási gesta, aby pochoplili, že nemám peníze. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Nevřícně koukám na otce s pusou dokořán a překvapeným pohledem, takže můžu působit trochu komicky. Jen co otec dokončí svůj "projev" a odejde z místnosti, jdu za ním a za chůze mu říkám klidným hlasem "Nemůžeš po mě chtít, abych ve svých šestnácti letech chodil spát, když zajde slunce, nemůžeš po mě chtít, abych neuměl stáhnout králíka, když jsem se to dávno naučil. Samozřejmě uznávám, že jsem ti mohl pomoct s prací, ale ale stalo se to jednou, možná dvakrát. Nemůžeš chtít, abych navždycky trčel, já bych se taky rád podíval někam dál, než do našeho lesa, jestli se tomu dá říkat les. Rád bych poznal víc ze světa, jeho nebezpečí, jeho krásy. Mohl bych vidět nová zvířata, nové květiny - plevel a škodná - jak tomu ty říkáš. Jenže já bych ti taky některou z těch bylin mohl zachránit život, když budeš vážně nemocný. Kdyby ty jsi znal rostliny jako já, mohla ještě matka..." Uvědomím si, co jsem právě řekl a chytím se za pusu. Celkem zděšeně sleduji otce, jak zareaguje na to, co jsem právě vypustil z úst, i když si dokážu představit, jaká bude jeho reakce Sakra... Že já radši nejsem zticha Spustím ruku kterou mám na ústech podél těla a s pevně sevřenými rty sleduji otce. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se otec pustí z místnosti a ty na něj začneš promlouvat, tak se zarazí a otočí se na tebe. S každým slovem, které vypustíš z úst barva jeho obůličeje dostává nejprve červenou, pak rudou a pak snad i nachovou barvu. Jakmile ovšem začneš mluvit o své matce - jeho ženě, pohár trpělivosti tvého otce přeteče. Jak... dostane ze sebe nevěřícně a dívá se na tebe vražedným výrazem. Ne jako na syna, který je pro něj tím jediným na světě, ale jako na nějakého parazita, který se do jeho domu dostal naprostým omylem. Jak se opovažuješ... Dýchá zrychleně a na jeho čele se začnou objevovat krůpěje potu. To, co tu máš ti není dost dobré? Ne? Tak di, táhni a už se tady neukazuj! Zapomeň na můj luk, zapomeň na věci, který tady sou a vypadni, a» tě ani nenapadne z tohodle domu něco odnést, když se ti nezavděčil!!! Natáhne ruku a ukáže ven ze dveří. Na spánku mu pulsuje tepna a tobě je jasné, že jestli ještě chvilku budeš nečině stát a nezmizíš, že to s tebou nedopadne dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Končím se zdvořilostí! Víš co tati? Řeknu a jdu do kuchyně. Seberu s misky květinu a nádobu přitom shodím na zem, přičemž se z ní vyleje voda. Jdu do pokoje a seberu si svojí tornu a posbírám všechny věci, které jsem si udělal nebo jsem je našel sám a naskládám je do torny a pak se otočím na otce Trhni si nohou! Odejdu z domu a třísknu za sebou dveřmi. Zamířím někam do Rossaromu. Výborně, kam teď půjdu? Asi odejdu z Rossaromu, co tady... Bezmyšlenkovitě bloumám po Rossaromu. Až když zvednu zrak zjistím, že jsem se dostal na hřbitov. Lehnu si k jednomu z hrobů a pozoruji hvězdy |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Otec ani nemrkl, když jsi třísknul dveřmi a odešel si. Asi ho dost našvalo, že sis vzal do úst svou matku, kterou tak miloval. Cestu z domova vnímáš jen mlhavě, jdeš vlastně po paměti a asi tě tam i něco táhne. Dorazíš na hřbitov a projdeš bránou. Procházíš kolem náhrobků a projdeš i kolem velkého kříže, který stojí uprostřed hřbitova, jdeš pořád dál, než si uvědomíš, že jsi na samém konci hřbitova a vlastně i na hřbitově. Sedneš si k nejbližšímu náhrobku, a zadíváš se na nebe, na kterém se rozjasňují první hvězdy. Ještě než se setmí úplně, koutkem oka zahlédneš i náhrobek, u kterého ležíš. Je na něm lebka a pár písmen, která nedokážeš ze své pozice vleže na kameni (desce, kterou je zakryt hrob) přečíst. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když si všimnu náhrobku, vedle kterého ležím, zvednu se a pokusím se rozluštit nápis na desce. Kdo by si přál mít na hrobu obraz lebky... Nějakej cvok... Pomyslím si a s luštěním přejždím po vyrytých znacích na kameni. Až když zajde slunce úplně a přestane být vidět, vzdám to a znovu si lehnu vedle náhrobku. |
| |
| Hostinec "My bysme...," navazuji na Adrien, co to dela za gesta? Ze by ji nechutnalo? Nebo ji neco chybi? Ma jeste hlad a chce se najist? "my docela pospichame. Bohuzel mame neodkladnou zalezitost a musime se dostat na druhou stranu lesa. Nocleh zde, v bezpecnem miste," no, bezpecnem... pan osud mi teda moc 'bezpecny' neprisel a kdyz jsme u toho - prizraky jsme potkali i zde, v hospode - prave pana osuda, ale asi ma na mysli neco mnohem desivejsiho, ze nas pred nebezpecenstvim varuje - preci to nedela kvuli svemu zisku? "sice vitame, ale dali bysme prednost dobre rade popripadne pruvodci," dodam po predchozi male pauze stravene v lehkem zamysleni. Natocim se k Adrien a mavam na ni gesty, ze ji vubec nerozumim, co mi predtim naznacovala. |
| |
| Hostinec Zdá se, že Magnus mé počínání vůbec nechápe a sám je z toho jen zmatený. Zamyslím se nad tím, jestli bych já na jeho místě něco pochopila z mých gest a přijde mi to docela směšné. Nejdříve se usmívám mírně, pak čím dál více až nakonec vyprsknu smíchy. Jakmile se mi podaří zklidnit, začnu přemýšlet, že ani já Magnusovi moc nerozumím. Tak chce jít na noc do lesa? Navíc do nějakého podovného? Nebo ne? Vypadá jakoby chtěl...Já bych se raději usalašila někde ve stáje, nebo nějaké šopě, zde ve vesnici......I když s Welfem se nám snad nic nestane. To však nic nemění na tom, že nemám dost peněz na zaplacení snídaně. Přistoupím těsně vedle kudůka a zašeptám mu do ucha, tváříc se přitom dosti trapně: "Nemám dost peněz na zapalcení snídaně, můžeš mi půjčit? Prosím tě." Můj pohled přitom zavadí o hromádku zla»áků na stole, které jakoby říkaly: Vem si nás....Jsme tu pro tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Ještě než se odvrátíš od náhrobku, na kterém jsou nějaká písmena, stačíš mezi nimi rozpoznat G, B, R, J... Je tam na tebe moc slov a proto bude asi lepší nechat to na jindy, třeba až bude vidět. Když dolehneš na zem, do zad tě začne tlačit nějaký chladný kov. Je to velký železný kruh, kolem kterého je obmotaný žetěz, který drží víko hrobu na svém místě. Uslyšíš vzdálené zavrzání a je ti téměř jasné, že tě na hřbitově někdo zavřel. A proč taky ne, že? Vždy» každý ví, že se hřbitov na noc zavírá a zamyká... Jsi v nejzazší části hřbitova, obklopený jen mlhavým světlem u neznámého hrobu a nad hlavou se ti objevují první hvězdy. |
| |
| Hostinec Když se Adrien zmíní o penězích, Bella se jenom mírně pousměje. Ty na stole nejsou vaše? Ukáže na hromádku mincí ležících na stole. Jestli vám jde o toho cizince, ten už se tady snad neukáže... A zaplatil předem. Bella se usměje a čeká na odpověď ohledně vašeho noclehu. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když vzdám luštění nápisů na náhrobku a odvrátím se od podivného hrobu, podložím si hlavu rukou a sleduji hvězdy, které mi vychází nad hlavou Hezká noc... Pomylsím si a usměji se. Pomalu zavírám oči, ale ještě se mi nechce spát Otec nemusel hned tak vypěnit. Mám pravdu. Kdyby se naučil poznávat rostliny jako já, nemusela by matka zemřít Přemýšlím o dnešním dni a o podivném snu a květu, který mi leží na dlani |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jak tak přemýšlíš a koukáš na nebe, začnou se ti klížit oči. Ještě zaregistruješ malého netopýra, který přeletí nad hřbitovem, ale pak se ti zavřou oči úplně a ty usneš. "Já jsem to věděla," ozve se nad tebou hlásek, který patří malé holčičce, úplně stejné, jakota, kterou jsi viděl v tom divném snu, která se nad tebou nyní sklání a usmívá se. "Věděla jsem to, už když ses narodil." Na její tváři se objeví úsměv a urovná si tentokrát světle modré šatičky, které má na sobě. Její úsměv ovšem zmizí a ona se prudce otočí. Chvíli koká do prázdna, do bílé mlhy, která vás obklopuje a pak se na tebe podívá vážným pohledem. "Teď Ti něco povím. Musíš dojít k Lesu Nářků. Zítra navečer tam najdeš přátele odtud z Rossaromu. Víc ti toho říci nemohu. Opatruj ten květ a hodně štěstí, Elifisi Pižlo." Mlha začala zahalovat tebe i holčičku stojící u tebe. Jakmile se rozplynula, byls v lese spolu se svým otcem, který ti právě něco horlivě vystvětloval. Slunce bylo nad obzorem a jeho poslední paprsky dávaly nádhernou barvu přírodě okolo tebe. Nad vašimi hlavami se mihnul obrovský stín, ale než si se stačil podívat, co to bylo, vše sezatemnilo. Na hlavu ti začaly dopadat těžké kapky vody, které pomalu ale jistě přecházely v hustý déš». Ležel si na chladném náhrobku na hřbitově a po tváři ti stékaly pramínky vody. |
| |
| Hostinec Ozvala se ohlušující rána a hostinec osvětlilo světlo, které přicházelo zvenčí. V hostinci nastalo hrobové ticho, takže bylo slyšet dopadání kapek na okna hostince. Nejprve jen málo, ale během pár chvil se nevinná přeháňka změnila v průtrž mračen. Dveře hostince se otevřely a vpadl do nich malý trpaslík, který když uviděl Adrien, tak se hluboce uklonil. Pak přešel k pultu a vysypal na něj pár zlatých a poručil si pití. Byl celý promočený, ale na rtech mu zářil úsměv. Pořád chcete v tomhle počasí odejít? Zeptala se starostlivě Bella, která hleděla směrem ke dveřím, kde po trpaslíkovi zůstala cestička z vody. S penězi si nedělejte hlavu. Nějak to vyřídíme. Bella se podívala znova na vás a pak důkladněji na Adrien. Na Půlbotku si dejte pozor, je moc zvláštní. Co neví, to si vymyslí a co ví, to prodává za velké peníze... Pak ještě chvíli postává u vás, ale nakonec odejde obsloužit pár lidí sedících u jednoho ze stolů. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Ani se nestihnu a ani nemohu zeptat, proč mám jít k Lesu Nářků. Zvednu se z náhrobku, seberu květ, který mi dalo děvče ve snu, strčím ho do torny tak, aby se nepomačkal a utíkám po mokré zemi, která začíná čvachtat pod každým mým krokem. Přitáhnu si svůj pláš» blíže ke krku a zapnu ho. Ani nevím proč, ale chci se dostat k Lesu Nářků co nejdříve. Dorazím k bráně, kterou jsem na hřbitov přišel a bohužel zjistím, že je zavřená Vždy» jsem slyšel, jak někdo zavírá Zatřesu s bránou a pak jí naštvaně pustím a kopnu do ní. Chytím se kluzkých tyčí, ze kterých je vyrobená a pokusím se jí přelézt. Jsem celkem připravený na to, že spadnu, ale snažím se ze všech sil přelézt kusy železnáho šrotu Baba Maqová A dál lezu po deštěm ještě víc kluzkých tyčích |
| |
| Hostinec Dělám se, že neslyším Bellin dotaz o penězích na stole. "No...nocleh, já ...my asi budeme raději...", než se stihnu vykoktat z venku se ozve hrozná rána a spusí se déš». Nejdříve menší, ale pak už pořádný. Můj zrak spočinul na nově příchozím, kterým je můj známý z ulice tohoto městečka Půlbotka. "Zdá se, že máte dost vlivné pomocníky v přesvědčování, abychom zůstali", řeknu Belle a hlavou naznačím, že myslím tu bouřku venku. "Dobrá, zůstaneme na noc....A děkuji za varování, já ho již měla tu čest znát, je to divný patron, ten Půlbotka." Podrbu se na čele a podívám se na hromádku peněz. Krucinál, co s nimi? Možná jsou vážně naše. Počkám až Bella odejde a pak se šeptem zetpám svých společníků: "Co myslíte, můžeme si ty peníze vzít? Jestli ten divný dvojčlověk, teda spíše nečlověk byl náš Osud, pak nám ty peníze dal, protože věděl, že jich máme málo. Navrhuji je spočítat a vzít to jako půjčku, kdyby je někdy chtěl zpět." Aniž bych čekala názory ostatních přisunu mince k sobě a spočtu je. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro |
| |
| Hostinec Tolik? podivím se, když podruhé přepočtu zla»áky. My jsme čtyři, to se nedá hezky rozdělit. Naskládám mince do čtyř hromádek po šesti mincích, jedna mi zůstane v ruce. Rozhlídnu se, kde je Bella a jakmile jí objevím zanesu jí přebývající minci se slovy: "Ta je pro vás, za ochotu" Pak se vrátím ke stolu, přesunu před každého hromádku zla»áků, jednu si vezmu a vložím do kapsy. "Tak to je dáreček od našeho Osudu." |
| |
| Hostinec Bouře venku neustává, ba dokonce se může zdát, že je mnohem silnější, než před malou chvílí. Za okny, které čas od času prozáří blesk, se zmítají těla stromů a jsou slyšet dopady těžkých kapek nejen na zem. Bella se na Adrien pousměje, rozpačitě si vezme zlaťák a odejde. Vrací se až po chvíli ohlížejíc se, jestli neuvidí nejspíše hostinckého. Tady máte klíče od pokojů. Když půjdete nahoru a zahnete vlevo, jsou to hned ty první dva. Pak pohlédne na Wendora a usměje se. Snad se všichni vejdete. Dodá a jakmile zahlédne hostinského, rychle odejde. V tom se otevřou dveře a v nich stojí naprosto promoklý člověk s podivným tetováním na spánku. Sebejistě dojde k vašemu stolu a posadí se. Měl jsem přijít dříve, omlouvám se. Promluví k Adrien a naznačí úklonu hlavou, aniž by uhnul rádoby vlčíma očima. Muž má natrhlé ucho a roztrhané oblečení. Vypadá dosti zuboženě, ale přece je v jeho očích vidět radost. Po dlouhé chvíli, aniž by někdo promluvil se převážná skupina zvedne a odejde do pokojů. Ve spodní části hostince zůstane pouze Magnus a Karcer sedíc nad nedopitými poháry. Pokoje jsou celkem prostorné, v každém je okno a tři ustlané postele. V jednom je navíc stará polorozpadlá truhla a dřevěný stůl bez židle. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když přelézáš bránu, jednou nebo dvakrát se ti smekne noha, jak mříže kloužou, ale nakonec se dostaneš živ a zdráv (až na několik natažených svalů na noze) z místa mrtvých. Nevíš, kam by si měl v tomto počasí jít, ale vzpomeneš si na stáje dobráka Aliera, který je nechává na noc otevřené. Teď se ti naskytují dvě možnosti. Buď ve stájích přespat, nebo si "vypůjčit" nějakého koně. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Na svých cestách jsi se setkal s různými věcmi a místy, ale to, na kterém jsi nyní je bez dlouhého rozmýšlení nejhorší. Všude je cítit prastará magie, vše kolem je svým způsobem živé. Čas od času zaslechneš téměř nelidské zasténání, ale kdykoli se rohodneš vydat po hlase, nic neobjevíš. Ne nadarmo se les jmenuje Les nářků. Nad stromy burácí hromy a létají blesky. K tobě se však přes hustou klenbu stromů dostane jen velmi málo světla či kapek deště, jejichž šustění o listí a jehlice stromů však slyšíš velmi dobře. Svůj cíl znáš dobře, ale cesta k němu je složitá. Úkolem zaklínačů je pomáhat a ty víš, kde je pomoci třeba. V hostinci v malé vesničce či městečku Ylat. Už dlouho je ohrožován silami, o kterých pramálo lidí ví, že vůbec existují. Čas od času se ztratí host, občas bezdůvodně i víc. Znáš svou cestu, vydej se po ní, i v případě, že není nejsušší, že kořeny pod nohama podkluzují a že není vidět na krok a že slyšíš podivné skřeky vycházející odnikud... |
| |
![200106241531rm006l[1]651.jpg](200106241531rm006l[1]651.jpg) | soukromá zpráva od Samuel z Lirie pro Kdyby ještě nějaký jiný blázen, kromě mě, procházel Lesen nářků, tak by si všiml postavy, která je skoro celá zahalená do pláště s kapucou, koukají jí jen boty, občas rukavice a zahnutý jílec meče. Na zádech má tlumok a v něm určitě mnoho potřebných věcí jako např. jídlo, svíčku a tak. Ale do něj nikdo nevidí, jen na boku má připoutaný jedenapůlruční meč. Při bližším zkoumání by se zjistilo, že je ze stříbra... Všechno by bylo lepší než se trmácet tímhle strašným lesem, každou chvíli se odněkud ozve takový divný hlas a už dvakrát jsem málam zapadl do bažiny při pronásledování... Prochám Lesem nářků, protože je to nejkratší cesta do vesnice, v níž mám zakázku. Jsem odpovědný, proto spěchám. Jsem holt takovej blbec... Ale no co, vzhůru dál... oddechnu si a vyrazím dál lesem s novou vervou a elánem... |
| |
| Nahoře a dole v hostinci Když se Adrien a Wendor ´ubydlí´ v pokojích a podaří se jim usnout, jsou oba celkem rádi. Den, kterým prošli, rozhovor s tajemným cizincem, zážitky - to vše jim jenom pomáhá propadnout se do říše snů. Najednou se hostincem rozlehne výkřik. Je velmi hlasitý, takže Adrien i Wendora vytrhne z velice podivného snu o Magnusovi, Karcerovi, podivných květinách a dávném proroctví. Když sejdete dolů a rozhlédnete se, hostinec vypadá stejně jako ve snu, který jste oba měli. Stoly jsou zpřevrácené, některé ze židlí rozlámané a Bella krčící se v rohu hostince spolu s pár dalšími hosty. Nikde však nevidíte ani Karcera ani Magnuse, kteří zůstávali dole. Vše je tak živé, právě jste se z této noční můry probudili a teď jste tady zase. Jeden stůl je nepoškozený. Leží na něm kvítek, který měl Magnus a pod stolem jeho vidle, které by nikdy na světě dobrovolně neopustil. Byli tam. Ozvalo se Vám za zády. Tohle už se dlouho nestalo. Vlastně už pár měsíců. Mysleli jsme, že je to pryč! Bella mluvila potichu a celá se třásla, když zírala na spoušť v hostinci. Asi Vám dlužím vysvětlení a omluvu. Oblíbila jsem si Vás. A pravdu Vám dlužím... Pravdu o vašich přátelích. Jenom nevím, jak to...jak to říct. vzlykla Bella a podívala se na vystrašené zákazníky, kteří i ve velice nepříznivém počasí opouštěli kvapem hostinec. Tohle místo musí být prokleté. Ztrácí se tady lidé. a už nikdy se neubjeví. Bella sklopila zrak a zadívala se do země. Nikdy ale nezmizeli dva. Jednu chvíli tady jsou a pak ne. Trvá to od počátku. Nevím, zda s tím má co dělat království, nebo nějaká temná síla, ale je to tak. Kdo zmizí, už se neobjeví. Já...Mě... Mě je to strašně líto, nechtěla jsem! Neměla jsem Vás tady držet. Bella propukne v hlasitý pláč a sesune se na zem zakrývajíc si tvář dlaněmi. Welf přechází sem a tam. Je na něm vidět, že je neklidný, ale neřekne ani slovo. Jenom zírá na květ ležící na stole. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Počasí tě donutilo zastavit se v malé vesničce, které nikdo neřekne jinak, než Rossarom. Když jí procházíš a snažíš se sehnat přístřeší, jediný, kdo je ochoten ti pomoci a uložit tě v suchu, je sedlák Alier vlastnící stáje. Dá ti nějaké jídlo, protože je na tobě znát únava a také pití. Zavede tě do jeho stájí, kde vše voní čerstvým senem a slámou. Pravda, stáje trochu profukují, ale jsi v teple. Čas od času uslyšíš zahřmění a občas také zahlédneš světlo, ale nijak ti to nebrání v tom, aby jsi mohl klidně spát. |
| |
| Dole v hostinci Rychlostí blesku seběhnu s Adrien dolu a pozoruju a sleduju poničené vybavení hostince. "Jak zmizet?" zareaguju překvapeně a netrpělivě. "Jak ... co .... ?? Bít na hned néé bít ?" mé vydřování je zběsilé jako moje myšlenky. Pak dojdu ke stolu a skrčim se a seberu ze země Magnusovi vidle. "T... To ... to ... není možný ..." stojím zmateně a kroutim hlavou a v ruce držim ty hrozně divný vidle. Potěžkávám je, převaluju je a snažim se z nich něco vykoukat. |
| |
| Hostinec Vezmu si od Belly klič od pokoje a poděkuji. Značně znervózním a přemýšlím, jak nejlépe Welfa propašuji zvenku do svého pokoje, aby nás hostinský nevyhodil oba. Vůbec si přitom nevšimnu, že do krčmy vstoupil nový člověk. Vstanu, že půjdu ven pro vlka. Tu si k nám onem muž sedá a na mé tváři se objeví spokojený úsměv. "Nic se neděje.", odpovím na jeho omluvu. Ty vypadáš!, pomyslím si, ale nepřestávám se usmívat. Rozloučím se s přítomnými a odeberu se s Welfem do pokoje. V noci mě probudí děsivý výkřik. Rychle se obléknu a utíkám dolů. Zírám na tu spoušť a poslouchám slova Belly. Vezmu ze stolu Magnusův květ a chvilku ho obracím beznadějně v ruce. Pak pohlédnu na Bellu, položím jí ruku na ramena a tlačím jí k židli. "Sedni si....To bude dobré, Bello, ty za to nemůžeš."Mluvím na ní pomalu a čekám, až se trochu zklidní. "Nevyčítej si to a hlavně už neplač, tys nás nenutila, jen nám o tom pověz všechno, co víš, ano?...Počkej chvilku." "Welfe, nepochoduj tu a sedni si také...ty bude na řadě za chvilku!", rozkážu. Pak si uvědomím, že jsem mu slíbila, že nebudu jeho paní, proto velmi smířlivě dodám: "Prosím. Jsem z tebe ještě víc nervózní, víš?" Zatím, co si Wendor prohlíží Magnusovy vidle, otočím se znovu na Bellu a co nejklidnějším a vyrovnaným hlasem říkám: "Tak a teď nám řekni, jak se to stalo a co o tom víš." Povzdechnu a přestože se snažím vypadat klidně, je na mě znát, že to, co se stalo, mě docela rozhodilo. Čekám, co dalšího se dozvím a přitom neustále obracím v ruce květ, jakobych z něj chtěla něco vyčíst. |
| |
| Hostinec Bella má co dělat, aby se úplně nezhroutila. Je na ní vidět, že jí na Vás hodně záleželo. Po chvíli v hostinci zůstanete jenom vy, protože veškeří návštěvníci odejdou ne nehostinného počasí. Welf chvíli přemýšlí nad Adrieninými slovy, ale pak si sedne na převrácený stůl koukajíc na Wendora, který prohlíží Magnusovi oblíbené vidle, na kterých ovšem není ani nepatrná známka něčeho, co by tam být nemělo. Po chvíli vzlyků a tichého vrtění se Welfa Bella spustí. Nevím, jak je to dlouho, ale v tomhle hostinci se vždy stráceli lidé. Nikdo neznal příčinu, nikdo neznal místo, kam. Jsem tu už pět let a každý rok vždycky zmizel někdo z hostů. Nikdo nevěděl proč tomu tak je. Minulý rok se všechno změnilo. Nikdo nezmizel a lidé sem začali zase hodit, bavit se, jako dřív... No a až teď... Prostě...Jsou.. Bella se opět rozvzlykala. Jakmile se Adrien dotkla Magnusovi květiny, ta ihned uvadla. V hostinci bylo ticho, rušilo ho pouze burácení hromu venku a vzlyky Belly, které přehlušovaly Welfův neklid. |
| |
| Hostinec Jakmile si Welf sedne, vděčně se na něj usměji. Nemusím mu děkovat, vím, že ví, co mu chci říct. Poslouchám Bellu, v ruce pořád Magnusův povadlý květ. Asi ti chybí voda, že? Nebo to značí, se je Magnus mrtev? Tu se Bella znovu rozpláče a přeruší své vypravování. "No tak, Bello! Teď nemáme čas na nářky...Jsou? Co nebo kde jsou? ...Bello, no táák, prosím, pokračuj. Takže seděli zde, u tohoto stolu, co se stalo? Souvisí to nějak s tím včerejším temným koutem?" Vytáhnu z kapsy svůj květ a dívám se, jestli je také povadlý. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když už se může zdát, že v lese budeš muset přečkat další noc, spatříš v dálce světlo. Vydáš se přímo k němu s vidinou sucha, tepla a přátelských tváří. Cestou sice stačíš zakopnout o pár kořenů a uklouznout po pár kamenech, ale nakonec se dostaneš do malé vesničky u lesa - do Ylatu. Ihned zamíříš k hostinci, z nějž vychází mnoho lidí. Když se "davy" proudící zevnitř rozejdou, zůstaneš stát v otevřených dveří bez povšimnutí lidí v hostinci. Je tam Jeden kroll, dvě lidské dívky, jedna s rezavými vlasy, druhá s hnědými a nějaký muž s tetováním na spánku, které je, přes dlouhé vlasy zakrývající ho, špatně rozeznatelné. Vyslechneš část rozhovoru, ze kterého poznáš, že zmizel další člověk a to před nedlouhem. O této problematice toho víš dost - z vyprávění, z knih, od svých učitelů... |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Chvíli přemýšlím, jesli by by bylo vhodné vzít si koně, ale nakonec s úsměvem usoudím, že to asi bude nejlepší řešení K tomu Lesu Nářků musím dojít do zítřejšího večera... Rozeběhnu se ke stájím Musím tam být co nejrychleji... Rak se mi úsměv na tváři rozzáří ještě víc Tak proč se nesvézt? Utíkám okolo domů v Rossaromu a pokouším se co nejrychleji dostat ke stájím |
| |
| soukromá zpráva od Samuel z Lirie pro Celý promočený a se špatnou náladou postupuji Lesem nářků stále dál a dál, doufám, že správným směrem. Snad tady nebudu muset strávit další noc, jestli ano, tak z toho nebudu moc šťastný... Co já bych dal za teplo a sucho. v duchu si představím Caer Morhen, domov můj i mých bratrů ve zbrani, a to mi dodá sílu. Jdu stále dál a občas odhrnu nějakou tu větev, která mi překáží a pak, To je snad zázrak... Nešálí mne zrak..? Není to jen přelud..? uvidím světýlko, jakoby na mě mávalo a kývalo. Na tváři se mi objeví úsměv a já přidám do kroku, vidina tepla, sucha a něčeho dobrého do žaludku je pro mě natolik motivující, že skoro běžím, občas sice zakopnu o nějaký kořen a sklouznu po náhodném kameni, ale to mi nevadí. Konečně stojím před hostincem, mokrý a špinavý, ale spokojený... Tahle vesnice se jmenuje Ylat a já ji dobře znám a hlavně tuhle hospodu. Je zakletá a čeká na mě, možná... |
| |
| Před později v hostinci Nevím proč odchází právě v tuto chvíli tolik lidí z hospody v Ylatu a hlavně je mi to jedno, hlavně že se zahřeji a usuším. Počkám až všichni vyjdou a pak vklouznu dovnitř, nestojím o pozornost, ale zároveň se nějak neschovávám, chovám se přirozeně, to je nejnenápadnější... Rozhlédnu se po hostinci, zjistím, že je tam jeden Ork a pak další tři lidi, sednu si k jednomu ze stolů a pokynu na hostinského, jestli tam je... Pokud by si mě někdo z té čtveřice všiml, tak uvidí zmoklého, promočeného muže v cestovním plášti s tlumokem a dvěma meči, jeden má přes rameno a druhý na tlumoku, jinak nespatří nic. Muž je vysoký tak 185 cm, jinak je celý zahalý v plášti a nic není možné poznat, rasu, barvu vlasů, obličej, nic... Aááhhh... Já sedím, jaká pohodička, ty čtyři asi něco řeší... natočím ucho k té skupince a zjištím, že mluví o zmizelých lidech... Tak to jsem tu dobře. usměji se a sundám si plášť, rozložím ho na opěradlo sousední židle a čakám na obsluhu... |
| |
| Hostinec Když se Bella pořád nemá ker slovu, tak se na ní obořim "Tak mluvit ... bude to !!!!" Pak zavržou dveře a do hospody vstoupí nějaká osoba. Otočim na ní hlavu a prohlídnu si ozbrojenou osobu. Když se nechová nijak nepřátelsky a jen si sedne, tak opět otočim pozornost na Bellu. "Mno ... tak koukala mluvila ... ty jedna ..." řeknu již trochu smířlivěji, protože jsem si najednou vědom toho svýho řvaní před chvílí. Vidle upustím na zem ža se ozve typický zvuk rezonující kovu a posunu pohled na květ co vytahla Adrien. A pak zase zpět na Bellu. |
| |
 | soukromá zpráva od Taranis o´neil pro |
| |
| Hostinec Welf se jenom zavrtí, když Wendor začne naléhat na Bellu, která se celá třese. Já...Už jsem řekla vše, co vím, prosím... Koktá ze sebe a prosebným výrazem těká mezi Welfem a Adrien, občas se podívá po nově příchozím. Já opravdu nevím, kde jsou! řekne, když spatří Wendorův nepříčetný výraz. Welf se z ičehož nic zvedne a dojde k Belle. Položí jí ruku na rameno a zakroutí hlavou. Opravdu to neví. A nemyslím, že před hostem je toto nezbytně nutné. Welf se podívá na Wendora, který je ze zmizení Magnuse tak trochu mimo. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Ke stájím se dostaneš poměrně rychle. Nejsou daleko od hřbitova, kde jsi ještě před chvílí byl. Jak jsi očekával, stáje nejsou nijak zajištěné. Opatrně vstoupíš dovnitř. Je tam sucho a celkem teplo. Všude je cítit vůně sena a slámy. Vrata si však neodpustí tiché zaskřípění vinou neopatrného pohybu. Koně postávají na druhém konci stájí. Když se k nim pomalu blížíš, zahlédneš něčí nohy trčící ze slámy. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Není to tak dlouho, co jsi usnul a už tě budí nepatrné zaskřípání vrat do stájí, nebo spíše do jedné z jejich částí. Zůstáváš ležet ve slámě a jenom posloucháš, jak se k tobě přibliují čísi kroky. |
| |
| Hostinec Můj květ je krásně svěží. Vložím ho tedy zpět do kapsy a sleduji přitom, jak se Wendor snaží přimět Bellu k řeči i jak se ho Welf pokouší uklidňovat. "Wendy to nemyslel zle...", pronesu na jeho obhajobu a podívám se po cizinci. Zdá se, že jsme upoutali jeho pozornost více, než je zdrávo. "Dobrá, Bello, děkujeme..." Ztiším hlas, aby to neslyšel neznámý muž a pokračuji: "...možná byste měla obsloužit hosta." Zívnu a můj pohled vyhledá Welfa. Tak a teď ty...copak nám tajíš? Zklouznu pohledem i na Wendora a požádám: "Teď je řada na vás, pánové...Welfe? Mohl bys nám říct, co o tom víš ty? A Wendore, ty zkus popřemýšlet, přes den jsi tu byl v temném koutě s tím podivným zjevem myslím nejdéle a také to vypadalo, že si docela rozumíte...Nenapadá tě nic?" |
| |
| V hostinci Neskrytě obdivuji atmosféru tohoto zakletého hostince o němž vím víc než ta chudinka slečinka, z níž to chtějí vytáhnout ti dobrodruhové, zatím jí neubližili, tak není důvod k zásahu nebo k nějakému jinému nerozumnému kroku... Bouchnu pěstí do stolu: Tak hospodo..!! Host má žízeň... Co je to tu za obsluhu, dole bez..?!! jako bez nohou... Pochytil jsem to v jedné hospodě na severu a občas to použiji, aby mě nikdo nepodezříval... Ztratil se jim přítel, zdá se... Škoda, už ho zřejmě nikdy neuvidí... koukám se před sebe. |
| |
| Hostinec Bella je ráda, že je propuštěna a rychle se přesune k výčepu, kde nahmatá jednu nerozbitou sklenici a nalije do ní medovinu. Tu rychle donese cizinci, který si našel nepřevržený stůl a posadil se k němu. Promiňte, omlouvám se, obvykle je tady uklizeno. řekne Bella a omluvně se podívá po hostinci, který osvětluje pouze světlo luceren na zdech. Venku stále zuří bouře, dost silná na to, aby lámala stromy, jejihž praskot je slyšet z lesa, který je nedaleko hostince. Welf se podívá na Adrien a nadechne se. Když ž se chystá něco říct, zase vydechne a zakroutí hlavou. Odpusťte, tohle já nesmím, jedině že by to byl Váš příkaz. Bella pomalu chodí po hostinci a vrací stoly s židlemi na svá místa. Něco si potichu pro sebe mumlá a otírá si slzy, co jí stékají po tvářích. |
| |
| S vděčností si vezmu od hostinské medovinu a řeknu, že je vše v pořádku a že v takovém počasí nějaké ty převrácené stoly chápu... Usměji se na ní a nechám jí odejít... Vezmu si sklenici do rukou a malý doušek medoviny poválím před spolknutím po jazyku. Nesmím moc pít, ale je dobrá... Opravdu dobrá medovina a zahřeje... Což potřebuji... pousměji se polknu... Pomalu dopíjím a ještě se nijak nevměšuji do rozhovoru těch cizinců... Pozoruji chudinku výčepní... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Welfe, dostal jsi mě do úzkých. Já dala slib, že ti nebudu rozkazovat, ale budeš mým přítelem. Ty si vázán nejspíše něčím jiným, mnohem vyšším. Obávám se, že pokud tě budu prosit, mohlo by ti to ublížit, kdybys mi vyhověl. Odpust mi tedy to, co teď řeknu...Doufám, že to chápeš. Možná se mýlím, ale snad to tak bude lepší pro nás i pro tebe...Dej mi, prosím, nějak najevo, že mi odpouštíš, třeba si pošudli nos. |
| |
| Hostinec Napnutě čekám, co se od Welfa dozvíme, ten si ale na poslední chvíli postaví hlavu. Smutně a bezradně na něj pohlédnu a ne příliš sebevědomě pravím: "Pak ti to tedy přikazuji!" |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když si všimnu nohou trčících ze slámy, trochu se leknu, ale hned si to vysvětlím jako to, že tu prostě někdo chtěl přenocovat. Opatrně se pokusím proplížit okolo dvou trčících částí něčího těla a půjčit si jednoho z koní. Nerad bych udělal Alierovi škodu tím, že bych si vzal jeho nejlepšího koně, ale zase se mi nechce jezdit na nějakém poníkovi nebo herce, která nedokáže v kuse uběhnout mil. Snažím se vybrat si nějakého průměrného koně co nejtišeji. |
| |
| Hostinec Když cizinec začal pohukovat po hospodě tak jsem se jeho směrem jen zle podíval, nadechl se, ale nakonec nic neřekl, protože jsem nevědel co bych řekl. Bella nakonec odejde a i tomu jsem rád, to přeci není dobrý taklhle na někoho křičet, řeknu si pro sebe a to jenom opravdu pro sebe. Nakonec začne Adrien rozmlouvat s Welfem a já do toho vpadnu "Hele ... to ne moc dobra věc mluvit tady trak moc na celá hospoda ... "a hlavou pohnu směrem k tomu cizinci "... jít na horu to lepšá ... myslet ?" pronesu tak, aby bylo jisté, že se mi před cizincem nechce mluvit. Pak se ohlídnu po Belle a požádám ji "Bella přinýst mám malá pití do pokoj ?" a ani nečekám na to jestli odpoví a otočim se na Adrien a hlavou ji pokynu abychom šli do pokoje, kde se bude mluvit líp. Seberu ze země Magnusovi vidle a zamířím ke schodům nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro Vstanu a podívám se kdo to může být... |
| |
| V hostinci Jedním douškem dopiji zbyteček medoviny a zvednu se. Donesu kalich k baru a zaplatím. Děkuji krásná slečno. mrknu na Bellu Tak skvělou medovinu jsem ještě nepil... usměji se na ni a vzdálím se, otočím svůj pohled na skupinu dobrodruhů a zamířím k nim... Ehmm... řádně si odkašlu, jako bych chtěl dlouho mluvit... Kolik zmizelo lidí tento rok.., Měli by to bát dva, protože minulý rok nezmizel nikdo... prohodím to jakoby jen tak mezi řečí. Přejíždím každého pohledem a čkám na jejich reakce, zvlášť na reakci toho trola... Moc jsem se mu nezalíbil, ale on si zvykne, alespoň pro teď... Kdybys věděl co mám v tlumoku, tak se na mě tak nekoukáš chlape... probleskne mi hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile se nadzdvihneš, uvidíš nějakého chlapce, který bloumá po stájích a okukuje koně. Nakonec se k jednomu přiblíží a začne ho sedlat. Nevypadá, že je od Aliera, který ti dovolil přenocovat. Který šílenec by chtěl koně v takovém počasí, jako řádní venku? Chlapec zřejmě nedává pozor, není dost ostražitý, je zcela zabrán do příprav koně na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Bloumáš stájemi a nakonec se zastavíš u jednoho z hnědáků, kteří nepokojně stojí v jedné části stáje. Najdeš i sedlo a začneš koně sedlat. Jsi do toho celkem zabraný, protože máš zkřehlé prsty a řemeny ti v rukou podkluzují... |
| |
| V hostinci Welf pokrčí rameny, když mu Adrien přikáže, aby jí řekl vše, co ví. Když už se nadechuje, aby něco řekl, skoší mu do řeči nově příchozí, který zatím seděl opodál. Welf se na něj jenom rozmrzele podívá a zamračí se, jako kdyby si myslel "A takoví jsou lidé..." Wendor se pomalu ubírá ke schodům s vidlemi v ruce. Myslím, že to pití si asi dáte tady, že? řekne Bella s rozřeseným úsměvem a postaví na stůl, u kterého je Welf s Adrien, tás s pitím. |
| |
| V hostinci Dychtivě sleduji Welfa, ale zase nic. Přejedu nasupeným pohledem muže, jenž se k nám vloudil. "To ehmm se u vás používá namísto pozdravu, pane?" Nemám však čas se s ním hned dál vybavovat, protože Wendor za chvíli zmizí z dohledu. "Wendýý! Vrať se, prosím! Místo, kde se něco stalo, má zvláštní náboj, myslím, že bychom tu měli zůstat. Pojď, sedneme si všichni a dáme hlavy dokupy, uděláme plán a půjdeme se na to vyspat, co říkáte?" Čekaje, až se Wendor vrátí, pokynu Welfovi, aby se usadil a nabídnu, již smířlivěji, neznámému muži židli: "Posaďte se u nás, když už tu jste. Smíme znát vaše ctěné jméno? A také, co víte o těch zmizeních?" |
| |
| V hostinci Při poznámce o mé nezdvořilosti pohlédnu na zem, ale né na dlouho. Promiňte mou nezdvořilost, ale mé informace vám určitě pomohou více než mé jméno... Kteeré vám stejně nic neřekne, protože kdybychom se znali, tak si vás budu pamatovat. projede mi hlavou. Sednu si na nabízenou židli a spustím, postupně přejíždím z jednoho dobrodruha na druhého, ale nejdéle setrvávám na té ženě... Na Adrien... Před lety se zamiloval jeden čaroděj do dcery hostinského, ta ho ale odmítla a on celou vesnici proklel... Pro nikoho zde nebylo bezpečno až do čarodějovy smrti. Pak někdo částečně vesnici zbavil zakletí... Jednou za rok se ztratil člověk tady v této putice... Jen jeden a přesně v ten samý den... Čaroděj je mrtvý, takže kletbu neodvolá a po jeho smrti se stávají anomálie, takže jeden ork nezmizí nikdo, pak zase zmizí lidi dva a tak... odmlčím se a svlažím rty ve sklenci vody... Kam ti lidé mizí není známo... A co je s nimi také nikdo neví... Ale většina odborníků si myslí, že jsou mrtví.!! Zdůrazním poslední slovo a vložím do něj dostatečnopu porci smutku... |
| |
| V hostinci S hlavou lehce nakloněnou přibrzdim své kroky a nakonec je zcela zastavim, když na mě Adrien zavolá. Otočim se a stojím stále ještě na místě, když cizinec povídá příběh o čaroději. Když skončí, tak rychlým a přesným krokem dojdu až k němu a vyhrknu "ty moc věc vědět !!!" spustím zhurta a hne dpokračuji stejným tónem "to já nelíbit ... " odmlčim se na vteřinku, aby to mohl skousnout "jak to ty vědět ?" hrnu ze sebe a ukazuju na něj přes stůl vidlemi, že se mu skoro u nosu komíhají a rychle sám sobě za něj odpovím "ty s on ve spolek a nás tak matout ..." a zastavim vidle ve vzduchu asi 10palců před jeho obličejem "tak koukal to říct nebo zle ... " pak se zamračim a dodám "já zmizet kamarád a ty se já posmívat ... já zlobit !!!" dokončim svůj plamenný proslov a se slabým třesknutím položim vidle na stůl a opřu se o ně. |
| |
| Hostinec Když na mě začne ten Kroll křičet a pak mi šermuje před obličejem těmi vidlemi, tak mám docela nutkání mu je vytrhnout a bodnout mu je do zadku, ale ovládnu se... Jsem dokonale klidný a nesměji se, ani při vyprávění jsem se nesmál... Uklidněte se mistře Krolle... Já opravdu nevím kam se poděl váš přítel... Je mi to líto.! nedělám si legraci... A o tomto příběhu vím od svého mistra, který před lety tuto vesnici částečně zbavil prokletí... dodám s hrdostí... Nebudu jim hned povídat o tom svitku, uvidím jak se vybarví... Protáhnu se a trošku zívnu... Jak zmizel..? Jak to probíhalo..? Prostě puf a byl pryč..? možná je to nemístné, ale důležité... |
| |
| V hostinci Tím, že se cizinec odmítl představit si mou důvěru nezískal. Přesto ho poslouchám a nepřerušuji. Ale čím více mluví, tím méně jeho povídání věřím. To by o tom Bella musela něco vědět, ne? Co když si jen vymýšlí povídačky, aby byl důležitý... Sleduji ho mlčky, ale pozorně, kdyby to přeci jenom byla pravda. Když skončí, pohlédnu na Welfa. Mrtví...to možná vážně jsou, podle toho uvadnutého květu. Od svého mistra? Náhle dostanu nápad. Vstanu, chytím Welfa za paži a táhnu ho dál od cizince. "Welfe, prosím tě, pojď na chvilku se mnou jinam...Musím s tebou mluvit mezi čtyřma očima." Než se mi podaří Welfa odtáhnout na místo, kde by nás neměli slyšet, omluvím se těm dvěma: "Omluvte nás, hned jsme zpět." |
| |
| V hostinci Welf se tváří znuděně, dokud ho Adrien neodtáhne stranou od ostatních. Bella vás pozoruje z povzdálí a při tom dorovnává poslední židle ke stolům. Venku stále prší, čas od času oblohu protne stříbrný blesk. Chvílemi se může zdát, že jsou venku slyšet nějaké zvuky, ale nejspíš je to jenom ozcěna padajících stromů z lesa. |
| |
| V hostinci Jakmile jsme tak daleko, aby nás ostatní neslyšeli, ještě se po nich pro jistotu ohlídnu, poté se přiblížím co nejvíce k Welfovi a pro jistotu šeptem se ho něco ptám. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Welf je vcelku klidný a když na něj promluvíš, enom se pousměje. Měla byste lidem věřit... Neřekl úplně vše, ale to podstatné ano. Toto místo je prokleté, tedy...Kdysi bylo. Příčiny už řekl ten muž. Při slově ´muž´ Welfovi na tváři zacukal úsměv. Je to dlouhá historie, nějakých pár desítek let. Ten čaroděj j již mrtev, ale jeho moc tu přetrvává, i když s jistými odchylkami. Třeba se jeden rok ztratí jeden, jiný dva lidé, někdy také žádný. Mezi vlčím lidem to není moc oblíbené místo. Zdaleka se u vyhýbáme a svým způsobem i hledáme. Občas se může zdát, že Welf hodně přemýšlí, než zvolí nějaké slovo, které vypustí z úst. Prý také existuje nějaký svitek, či jiná věc - koluje mnoho zvěstí - který může vše objasnit. Očistit místo od prokletí a možná i navrácení zmizelých, ale to jsou pouze domněnky... Welf vypadá dos ustaraně a tváří se, jako kdyby snědl citrón. Tohle jistě nikomu říkat neměl... |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Poslouchám z otevřenými ústy a nevycházím z údivu. Jakto, že o tom Bella nic nevěděla? Nebo nechtěla říct? Ale co teď dál? Vydat se po stopách Magnuse, nebo Galbatora? Možná mají obě cesty stejný cíl. "Welfe a víš, kde je ten svitek a kdo je tamten muž? Něco mi na něm nesedí, ale nevím co." Podívám se směrem k cizinci. |
| |
| V hostinci Stojím s Welfem v odlehlém koutu hospody a něco si neustále šuškáme. Poslouchám s napětím jeho slova a občas se podívám směrem k vám, zvláště na neznámého. V mé tváři je údiv, Welfova se mění. Chvíli se usmívá, chvíli jakoby polkl citrón. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Na otázku o pergamenu Welf jenom pokrčí rameny. Nevím o nic víc, než jsem řekl. Po chvíli ticha se pousměje a co nejtišejí dodá Bella určitě o ničem neví, ví jen to, co sama řekla... Po těchto slovech už to vypadá, jako když se nechce bavit, ale pokudto bude přání, jistě se do diskuze zapojí. |
| |
| V hostinci "Tak, jo. Dík.", zašeptám ještě Welfovi, chytím ho pod ramenem a naznačím mu, že se vracíme ke stolu. Poté ho pustím a váhavým krokem jdu dál, dívaje se na cizince. Zastavím až vedle Wendora, něco mu tichounce pošeptám. Nedbám nic toho, že to není zdvořilé, protože náš nový známý mi také nepřipadá zrovna nejzdvořilejší. Poté si sednu na židli a dlouze se zadívám na muže, co vypadá jako elf. Z toho jak se tvářím, je poznat, že mi velice něco vrtá v hlavě. "Nevím, proč je vaše jméno takovým tajemstvím, ale dobrá, jak chcete. Já jsem Adrien. Něco mi však říká, že víte více, než jste nám prozradil. Můžete tedy, prosím, pokračovat?" Třeba to o té věci proti prokletí, řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Prý nelže a prý existuje nějaká věc, možná svitek, co může zbavit město prokletí, nebo to aspoň objasnit. Třeba o tom něco ví." |
| |
| Nějakou dobu pozoruji tu šuškající si dvojici a pak mi dojde, že je to neslušné a odvrátím se... Letos zmizeli dva lidé... Takže minulý rok nikdo, ale předtím taky nezmizel nikdo nebo o tom aspoň nevím... Vypadám, že mě něco docela zaujalo a ani si nevšimnu, že se ti dva vrátili... Žena na mě promluví a představí se mi jako Adrien... Postavím se a natáhnu k ní ruku... Těší mě slečno Adrien... Já jsem Samuel z Lirie... usměji se a čekám, jestli mi potřese rukou... Třeba nakonec budou fajn... pomyslím si... |
| |
| V hostinci Přemýšlím, co je to za podivína a kde vyrůstal, když nezná základní pravidla společeneského chování, ale jsem ráda, že je sdílný a nakonec přeci jenom řekl i své jméno. Usměji na něj se a přijmu nabízenou ruku. Možná bych měla představit i Wendyho a Welfa, ale ať to udělají sami, když budou chtít. "Mě také těší, Samueli...ale..nemohli bychom se vrátit k...Já se ptala, co ještě víte... Víte zajímáme se o to tak moc proto, že ti zmizelí byli naši přátelé." Nemohla bys sice dát ruku do ohně za to, že Karcer byl mým přítelem, spíše jen známý, ale Magnuse jsem si oblíbila. |
| |
| V hostinci Jemně si s Adrien potřesu rukou a pak jí naslouchám... Vyslechnu si vše a při zmínce, že ti zmizelí byly jeji přátelé se zaškaredím... Je mi opravdu líto vašich přátel, ale opravdu nevím, kam je to přeneslo a dost pochybuji, že jsou naživu... stočím pohled na stůl... Ovšem je to možné... Kouzlo slábne a mohlo je to přenést jen někam daleko... V očích mi zahoří naděje... Od mistra jsem dostal svitek, který by měl zničit zaklínadlo nadobro... a ukáži rukou k torně, v němž je ten svitek bezpečně uložen... |
| |
| V hostinci Pořád stojim opřený o stůl a koukám, co bude ten co se představil jako Samuel řikat. Jsem pozorný a poslouchám jeho slova, nic nenechávám náhodě. Sleduji každý jeho byť sebemenší pohyb. "Pfff .. " odfrknu si, kde se představí a to je taky vše co mu na to řeknu. Nehodlám se představovat někomu, kdo toho ví tolik, "... v tom bít nějaká čertovina ..." prebleskne mi hlavou, nečeš s ní mísrně zatřesu a zase upnu svou pozornost k Samuelovi. Po chvíli mě přestane bavit statá, když všichni sedí a taky se posadim, ale vidle mám pořád pod rukou "jen je popadnout". "Bella já k pití něco prosit ..." odvrátim svou pozornost k Belle. Po chvíli mi teprve dojdou slova, která mi Adrien řekla a tak zase protřepu hlavou a zaposlouchám. |
| |
| V hostinci Venku stále prší,ale v hostinci je příjemně. Teplo, sucho... Welf podá cizinci ruku a potřese jí. Welf. Nic jiného neřekne. Vypadá zamyšleně a soustředěně, když ruku podává. Bella se usměje na Wendora a přinese mu velký džbán teplé medoviny. Ta Vám udělá dobře. řekne, ale jakmile odejde opodíl, na její tváři se opět rozlije smutek. |
| |
| V hostinci Podívám se na Samuelovu tornu, kde by měl být schován svitek. Samuel? On se jmenuje úplně stejně jako náš svatý otec. Tak už mě nenapínej... "Ukážete nám ho?", zeptám se prosebně Samuela. Mezitím donese Bella Wenirovi džbán s pitím, co krásně voní. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Pokouším se koně osedlat co nejrychleji, bohužel mi to nejde moc rychle, protože jsem celý promáčený. Nějaká ta obratnost ale v mém počínání je, protože jsem koně osedlával už mnohokrát a pomáhal jsem na polích, když jsme si potřebovali přivydělat. Když se mi to konečně podaří, začnu shánět po stájích ještě další věci, které by šly použít, například kartáč na hřebce, lýkové lano, či něco jiného, co by se mi mohlo v přírodě hodit. |
| |
| Přátelsky si potřesu s Welfem rukou. Otočím se k Belle a klidně ji odpovím... Ale jistě, v tom nevidím problém... Jestli jste někdo zkušený v magii, tak to pro vás bude hračka... S úsměvem se zvednu a odejdu k torně pro svitek se zelenou pečetí... Vrátím se a položím ho na stůl... Tak to je ono... pronesu teatrálně... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se pohybuješ po stáji, najednou uvidíš postavu, která leží v místě, kde předtím ležely nohy. Chvílemi se ti může zdát, že tě pozoruje. Má světlé vlasy a špičaté uši, víc toho nevidíš. Na to je ve stájích moc šero. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když pozoruješ postavu, která nejprve sedlá koně a poté se pohybuje zmateně po stáji, jako kdyby něco hledala, připadá ti, že nemá se stájemi nic společného. Najednou se zastaví ve svém pátrání a začne na tebe zírat, nejprve vyděšeně, pak zkoumavě. |
| |
| V hostinci Nedočkavě čekám, až svitek přinese. Ihned jej vezmu ze stolu, aby mě někdo nepředběhl a začnu prohlížet. Nejprve zvenku, poté ho rozbalím. Zvláštní pozornost věnuji i pečeti. Snažím se alespoň něco pochopit a nakonec jej zamyšleně podám Wendorovi, aby se také podíval. "Hm...." "....A vy jste zběhlý v magii?", ptám se Sameula a v duchu doufám, že když ne on, tak alespoň Welf. Ale to se zvládne, musí...Ten Galbarovův hrob jsme nakonec také zvládli i starou Maqovou. |
| |
| V hostinci Svitek začne kolovat... Hlavně ho nezničte... Prosím. Je důležitý..!! Koukám se po všech, jestli dokážou přečíst co je na něm napsáno, já ta totiž nic nevidím... No... Moc ne, já se věnuji jiným uměním... Podívám se na svůj meč. Dokážete přečíst ta slova..? zeptám se netrpělivě... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když si prohlížíš svitek, není na něm nic zajímavého. Zelená pečeť vypadá dosti ošoupaně z častého přemisťování předmětu. Jakmile svitek rozvineč, pocítíš podivný příval energie, která tebou prostoupí. Překvapení však je, když na svitku neuvidíš jediné písmeno, či jiný znak, který by ti pomohl v dalším rozhodování. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Je to jenom kus pergamenu srolovaného do ruličky se zelenou pečetí. Není v něm nic napsáno a a ni na pečeti není nic neobyčejného, nebo něčeho, co by stálo za větší pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Jakmile si všimnu postavy, trochu zpanikařím. Když si ale všimnu, že to není majitel stájí Alier, poněvadž není elf a už vůbec nemá blond vlasy, trochu se uvolním. Pak dostanu ztřeštěný nápad Tak si z něj uděláme srandu, ne? Nasadím rozzuřený výraz a naštvaným hlasem řeknu Hej, co tady sakra děláš? Vypadni, nebo to řeknu otci! Snažím se nemyslet na svého opravdového otce a nerozesmát se Tak co bude? Obořím se na ležící postavu trochu hlasitěji |
| |
| V hostinci Poslouchám a pozoruji, jak cizák, co se představil jako Samuel, daává svitek na stůl. "Kus papír s nic na sobě .... pffff... "¨ řeknu a odfrknusi. Jedním prstem pak svitek přisunu po stole k sobě a kouknu na něj líp. "pche ..." vybafnu a pokračuju "nic slovo na to jen vosk ..." zakroutim hlavou a cvrnknu do něj prskem směrem k Samuelovi "ty houpat nás moc divný ... ne to pravda ..." a zamračim se na něj. |
| |
| V hostinci "No, ták, Wendy...Já z toho svitku něco cítila, nevidím tam nic, ale cítím něco...Takové zvláštní brnění...nebo nevím, jak to popsat." Vezmu znovu svitek a znovu so ho prohlížím, i z druhé strany a pak jej podám Welfovi se slovy: "Zkušíš to ty?" Náhle na mě dopadne únava z nevyspání a začnu opět zívat. Přesto čekám, jestli Welf na něco přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro Co ??!! Já ??!! Já tu spím, a ty tu kuješ pikle !! Očistím si zadek od slámy a rozhlížím se kolem, jestli tu ještě nědo neni.... Koukej mi říct co tu děláš a já tě možná nechám jít... přitom použiju svoje malé charisma na důležitost... |
| |
| V hostinci Welf si prohlíží kolující svitek a jakmile se dostane do ruky Adrien, jenom se oklepe a zavře oči. Pak následuje Wendor, i Bella se přijde podívat, ale hned zase odejde, protože silný vátr rozrazil dveře do hostince. Když se Adrien optá Welfa, zda by to nezkusil, jen neochotně natáhne ruku a vezme do ní svitek. V jeho vlčích očích je vidět hlubokésoustředění, cosi nesrozumitelného mumlá, když obrací svitek v rukou a pečlivě prohlíží pečeť. Jeho soustředění pomine velice rychle. Je pravý... Zavrčí a podá svitek Adrien. Jenže jenom vy s ním můžete něco... Mezi větou se ukloní a zase se narovná. Udělat... |
| |
| V hostinci Zamyšleně a trochu překvapeně pohlédnu na Welfa. Vy jako já, nebo vy jako vy? A jak? Znovu vezmu do ruky svitek, tentokrát se snažím více soustředit na energii, která jím prostupuje. Něco mi říká, abych rozbila tu pečeť, ale co když pak svitek nebude fungovat? Uchopím ji do dlaně a sevřu. Po chvíli pergamen položím na stůl před Samuela. "Hm, zvláštní. Odkud ten svitek máte?" |
| |
| Hostinec Klidně čekám než si všichni prohlédnou ten svitek. Když se snaží Adrien rozmáčknout tu pečeť, zvolám: Co to děláte, slečno..? Položí ho na stůl a já si ho zase vezmu k sobě... Dostal jsem ho od svého mistra... To už jsem jednou říkal... To on částečně odstranil to zakletí z vesnice... Dodám po menší pauze... |
| |
| Hostinec "Ale ano, říkal...Já jen doufala, že nám prozradíte jeho jméno." Smutně se dívám, jak si bere svitek k sobě. "Za kolik byste ho prodal?" Oči se mi zavírají únavou. Zvednu se ze židle a postavím se, opíraje se rukama o stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Urážlivě se uchechtnu a kousavým tónem řeknu Tobě to budu říkat, co tu dělám! Naskočím na koně a pohlédno dolů na elfa, který se snaží dělat ze sebe něco víc, než je Kdybys byl... hmmm... důležitý, asi bys tu nespal na slámě, co? Když se tu snažíš tak chovat Asi nepočítal, že tu někdo bude To tě tady Alier nechal přespat? Znovu se zasměju Asi těžko, co? Kůň netrpělivě přešlapuje Taky jsem si mohl vzít nějakého lepšího koně Pomyslím si a stále se koukám na nocležníka ve stájích |
| |
| Hostinec Snažím se jmenování mého učitele nějak přejít a tak mlčím. Když dojde řeč na prodání svitku, tak mi skoro zaskočí. CO..?! vypadne ze mě jako první... Proč bych ho měl prodávat..? Chci toto místo zprostit zakletí, toť vše... Jen pořádně nevím jak... dodám trochu sklesle... |
| |
| Hostinec "Nechtěla jsem vás okrást, jej se ptám. Cítíte něco, když ten svitek držíte v ruce? " Omlouvám se Samuelovi, ale zároveň přemýšlím, jak to udělat, abych měla svitek na blízku. Až přijedeme na to, jak ho použít, mohl by se Magnus vrátit. Třeba by šel ten chlápek s náma, ale možná ani ne. Nepadli si S Wendorem do oka. Chvilku počkám na Samuelovu odpověď, pak se prosebně podívám na Welfa. "Poraď nám, jak to funguje...prosím." |
| |
| Hostinec Welf vše poslouchá a občas se podívá ke dveřím, za kterými je slyšet bouře. Na jeho tváři je vidět zamyšlení. Poslouchá rozhovor, ale sám se do něj nevkládá. Když na něj Adrien promluví, jako by ho vytrhla z transu, vekterém byl. Upřeně se zadívá na Adrien, jako kdyby zkoumal všechno možné i nemožné. Pak přelétne pohledem po ostatních a pokrčí rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Neptejte se mě, já dal slib. Možná Váš hlas, který znáte a na který myslíte, by Vám mohl pomoci... A lépe, než jen vlk... Pak se jeho pohled odvrátí a hls ve tvé mysli utichne. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jsou to desítky myšlenek, o některých ani nevíš, že je odněkud máš. Svitek? Použít? Mistr nic neříkal. O jaké síle to mluví? Nikdy nikdo nic necíti, tak to Mistr říkal, přesně tak. Jen málo lidí dokáže pomoci a ty je musíš najít! ano, přesně to říkal mistr. A taky říkal, ať svitek neprodávám. Má nevyčíslitelnou hodnotu, nikdo by za něj nedal tolik, co opravdu stojí. A co sláva? Vždyť dyž ho nepoužiju já, tak bude slavný ten, kdo místu pomůže...! A tobě skutečně jde o slávu? Opravdu je sláva ve Tvém životě to nejdůležitější?! Myšlenky přicházejí a rozpývají se. Žádná nezůstane trvale, ale je ti jasné, že svitek má nevyčíslitelnou hodnotu a že ty s ním nic nenaděláš. Nevíš, jak ho použít, ani co všechno by měl dokázat... |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro Znuděným hlasem odpovídám... Jo nechal mě tu přespat...já postel na spaní nepotřebuji... poté se opět položím do slámy, ještě zahřáté od mého ležení...kouknu na toho divného muže a pronesu už odevzdaným hlasem.. Hele nech mě na pokoji, vtrhneš sem a děláš rozruch, jeď si na koni do pryč a mě nech bejt... |
| |
| Hostinec Povzdechnu si... Dobře... Budu s vámi mluvit narovinu, dobře..? Kouknu se postupně všem do očí... Nic z něj necítím... Nevím jak ho použít a nehodlám ho prodat... Vím, že může pomoci. To je všechno! Vezmu si svitek do ruky a schovám ho do haleny... Čekám na reakci těch ostatních dobroduhů... A teď jsem zvědav co bude... pousměji se v hlavě... |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Na tváři se mi objeví úšklebek Prosím, jak chceš Až na něj Alier přijde... Ten kůň aspoň není tak napadný Tak prosim Otočím se s koněm směrem ke dveřím stájí a rozjedu se ven, do deštivého počasí. |
| |
| Hostinec Protivo namyšlená!, pomyslím si an andresu Samuela. Pohlédnu na Welfa a pohledem mu dám najevo, že jsem rozuměla a že ho už nebudu trápit. Pak se podívám Samuelovi do očí a řeknu: "Vy snad máte pocit, že já s váma na rovinu nejednám? Proto vám také prozradím, že na to abyste mohl použít ten svitek, potřebujete mě...Nebo někoho podobného. Protože já na rozdíl od vás cítím, jeho energii, je to jakoby byl živý...Ale bohužel, zatím nevím, jak ho použít." Dám si rychle ruku před ústa a zívnu. Poté dodám: "Omlouvám se, pánové, ale já jdu spát. Jsem příliš unavená." Poté se otočím k Samuelovi a pravím: "Předpokládám, že teď na noc už nikam nejdete a ráno se domluvíme...Dobrou noc." Cestou na pokoj ještě kývnu na Welfa, ať jde také. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se rozhodneš odjet, koni se zprvu nechce. Chvíli se vzpíná na zadních, ale nakonec vystřelí rychlostí blesku ven ze stájí. Počasí je opravdu nepříjemné, kůň uhání přes Rossarom dál a dál, skrz louky a pole. Snad ani ty sám nevíš, kam má namířeno, ale víš, že pokud bude tímhle tempem pokračovat, brzy se strhá a ty budeš muset pokračovat po svých.. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile muž, nebo spíše chlapec otočí koně, ten se vzpene na zadních, ale mládence neshodí. Pak velice rychle vyběhne ze stájí a ty zůstaneč opět sám. Po chvíli uvidíš záblesk, který nemá na svědomí bouře, která zuří venku, ale světlo ze svítilny blížící se postavy. Rozpoznáš v ní Aliera, farmáře, který ti poskytl přístřeší. Viděl jste to? Hej, jste tu ještě? Viděl jste to? Rozkřikne se po stájí. Ty zloději zlodějská! Kde seš?! Kde je můj kůň?! HEJ! V jeho hlase je slyšet nevlídný tón plný hořkosti. |
| |
| Hostinec Celou dobu poslouchám, jak Adrien začíná zuřit, ale nijak to toho nezasahuju. Když konečně řekne, že je unavenál, jako by ze mě spadnul kámen a jako bych ožil. Rychle potřesu hlavou a svůj zamyšlený pohled změnim zase zpátky na zamračený. "teď noc a ne mluvení ..." řeknu Samuelovi nijak stroze, jen se protstě u té věty mračim. Pak se zamyslim a když už Adrien odchází, tak k Samuelovi dodám "Ty ..." ukážu na něj "ty ještě většá hlupec ... jak ..." na chvíli se zaseknu a rychle dodám "... vetší hlupec jak JÁ ." Protože to myslim jako urážku, tak se jen otočim a po vzoru lidí, které vídám každý den udělám teatrální "PCHE", přičemž seberu Magnusovi vidle a odejdu za Adrien na pokoj, konečně se prospat. |
| |
| Hostinec No výborně, aspoň někdo ví co je to zač... potěší mě zpráva od Adrien... Máte pravdu, ráno moudřejší večera... pokývám hlavou a ukloním před Adrien, která odchází spát... Dobrou noc, dodám ještě... Hodím klidný pohled na Wendora... Když je v polovině schodiště a nikdo jiný u stolu není, tak se omluvím slečně hostinská a rychlostí blesku tasím a přeseknu dvě židle najednou... Musel to vidět a to jsem chtěl... Přece si nenechám nadávat od něčeho, co ani neumí pořádně mluvit... a vrátím meč zpět do pochvy... Ukloním se na Wendora a odejdu si u hostinské objednat pokoj... |
| |
| hostinec Všichni v klidu odejdou do svých pokojů, Welf následuje Adrien a cosi si sám pro sebe mumlá. Není mu rozumět, ale na to už jste si zvykli. Když se Samuel ukloní Adrien, Welf se na něj podívá a jen mávne rukou. Poté pokračuje do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Zůstaneš v hostinci sám, pouze s Hostinskou Bellou, která Vás až dotěď sledovala z povzdálí. Pokoj? Ovšem, jistě. řekne s úsměvem, který však pouze zakrývá viditelné starosti. Měla bych tady ještě... Začne se přehrabovat v jedné z dřevěných zásuvek, dokud se na její tváři neobjeví vátězoslavný výraz. Tady, je to nahoru po schodech a úplně na konci chodby. Já vím, ty dveře nejsou nic moc, ale... Pokrčí rameny. Pokud mne omluvíte, nepůjdu Vás doprovodit až k Vašemu pokoji, jsem utahaná. Na Bellině tváři se objeví mírné začervenání se a sklopí zrak. |
| |
| soukromá zpráva od Samuel z Lirie pro V klidu si vezmu klíč a mile se usměji na Bellu.. To je v pořádku... Já to najdu sám, nebojte... Znovu se usměji a pak si vezmu zbytek svých věcí a odejdu do toho přiděleného pokoje... Tam si lehnu a začnu odpočívat... |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když se mi začne zdát, že je kůň už poněkud unavenější, zastavím ho a nechám vydechnout. Seskočím z něj a rozhlédnu se po okolí, což mi zřejmě nebude k ničemu - prší, je noc a viditelnost určitě nebude nijak velká. Chvíli se zastavím a naslouchám okolním zvukům, jestli nezaslechnu nějaký zvuk, který by mě upozornil na blížící se nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jedeš tak rychle, že sotva stíháš zaměřit, kde se nacházíš. Jakmile zastavíš, uslyšíš blažené odfrknutí koně, který je na pokraji svých sil a nevypadá, že by vydržel stejné tempo i nadále. Moc toho nevidíš, čas od času ti zorné pole osvětlí blesk, který bezděčně sjede z temné oblohy a osvětlí pole, na kterém jsou - nejspíše zralé - klasy. Když se hlouběji zaposloucháš do okolních zvuků, nejprve slyšíš pouze kapky, které dopadají na zablácenou zemi. Je ti zima a šaty máš celé promočené - téměř se nejde soustředit na nic jiného. Najednou jakoby z velké dálky zaslechneš vytí vlků, které se přibližuje k tobě a ke koni, kterého jsi odcizil z Alierových stájí. Ten vypadádosti neklidně, pofrkává a přešlapuje na místě. Najednou z oblohy slede další blesk a osvětlí pole, na které se díváš. Zaznamenáš v něm nějaký pohyb, který se s největší pravděpodobností blíží k tobě. Klasy se vlní a není to větrem, ale nebezpečím, číhajícím uvnitř pole. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro Kouknu co mě to zas otravuje ze spánku, když zahlédnu lucernu...že by zas někdo chtěl jet ven na koni? Když tu vidím Aliera, jak na mě něco huláká..vstanu, poslechnu si ho a odpovím mu.. Jo, možná sem něco viděl, záleží co sem měl vidět...ale zřejmě, jak tak na to koukám, vám tu někdo ukrad koně... trochu se ušklíbnu a dodám... Jestli chcete pomůžu vám ho najít...jsem dobrý stopař a v lese se vyznám... s tímto čekám až se uklidní a odpoví mi, jak se situace bude dál vyvíjet... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Alier je značně nepříčetný, ještě chvíli křičí na celou stáj, ale pak se zklidní. Dojde až k tobě, v jedné ruce drží lucernu, kterou ti svítí do obličeje, v druhé drží až nepříjemně zašpičatělé vidle. Ty... Zafuní k tobě a mávne naproti tobě lucernou, přičemž si dává pozor, aby ti něco neudělal. Tys ho viděl? Tys viděl toho zloděje? V jeho tváři je vidět hluboké zahloubání, ale není to jisté - světlo lucerny je oslepující. Dovedeš mi ho sem a já ho zabiju. Mrmlá si spíše pro sebe, nž pro tebe. Když mi toho zloděje dovedeš, zaplatím ti! Bereš to? Zeptá se po chvíli a dá lusernu dál od tvého obličeje, takže si můžeš všimnout plamínků, které poskakují v Alierových očích, které se na tebe upírají. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro hmmmm,nejaky ty penize by se mohly hodit... Mno tak dobrá, zítra se za ním vydám... doufám že už se natolik zklidnil abych si mohl jít znovu lehnout... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Alier na tebe chvíli zaraže ně kouká, ale potom se znovu rozkřičí tak, že někteří z koní začnou být neklidní. Jak zítra?! Víš ty vůbec, kde může zítra ten zlodějíček být?! Na Alierově tváři je vidět jeho rostoucí vztek, který se projevuje i na jeho ruce, ve které drží vidle. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Vyšvihnu se na koně a pobídnu ho k mírnějšímu, avšak ne zase příliš pomalému, cvalu No výborně, teď mě ještě začnou honit vlci nebo bůhví jaké jiné bestie Mokré oblečení není příliš pohodlné a monotónní dopadání kapek na můj obličej není zrovna dvakrát příjemné Doufám, že tam dorazím co nejdřív Pokouším se nevnímat nečas okolo sebe, což jde poměrně špatně, a zase se zaposlouchat do okolních zvuků. Sem tam se ohlédnu přes rameno, jestli mě něco nepronásleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Kůň na nic nečeká a rozběhne se tak rychle, až se ti může zdát, že dlouho nevydrží. Kapky deště ti nepříjemně šlehají do obličeje, znemožňují ti pozorovat okolí. V dálce za sebou slyšíš vlčí vytí, které se vzdaluje. Najednou kůň prudce zastaví a vzepne se na zadních. Máš co dělat, aby ses udržel, ale nakonec to dokážeš. Když si pořádně prohlédneš okolí, zahlédneš mlhavé světlo, které prochází zatarasenými okenicemi nejspíše hostince. Zevnitř není slyšet žádný bujarý křik ani zpěv. Vypadá až na to světlo opuštěně - bez života. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Vyrazím k světlu, teď už ale pomaleji, než jsem jel doposud. Když dorazím až k němu sesednu z koně a postavím ho někam pod střechu. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile vstoupíš do dveří, zalije tě příjemné teplo. V hostinci je sucho a klid. Na zdech jsou rosvícené lucerny, na některých stolech jsou pohaslé svíčky. Je tam někdo? Ozve se rozespalý hlas a ty uslyšíš zaskřípání dveří. Vzápětí se u tebe objeví žena s rozházenými zrzavými vlasy, která vypadá asi tak, jako kdyby právě vstala. Zdravím Vás, mohu Vám něco nabídnout? Optá se s úsměvem a pokusí se alespoň trochu o úpravu svých vlasů. Jste promoklý v tomto nečase cestovat, to je akorát tak na nějakou nemoc... říká si spíše sama pro sebe, ale zachvíli ti podává horkou medovinu. Já jsem Bella, dělám tady hostinskou, máte štěstí, že tu není někdo jiný... Na její tváři se objeví pobavený úsměv. Co pro vás ještě mohu udělat? Chcete tu přenocovat? Určitě už nechcete jít pryč do toho nečasu, že ne? |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Chvíli se na ženu dívám, ale medovinu si od ní nevezmu Hmm, hmm... Já si to vzít nemohu, nemám peníze Asi si budu muset udělat jídlo z koně... Kůň! Leda, hmm, že byste mi pár nocí a jídlo prodala za koně Hmm... Koně mám, ale peníze ne... Pokusím se o úsměv Stojí venku, jestli si ho chcete prohlédnout, ale asi ne, že, když je tam tak, hmm, ošklivo. A venku jsou vlci a on tam stojí na dešti a mokne, chuděra... A já bych mu dal najíst, ale když sní tu mokrou krávu, hmm, trávu, tak se nadme a umře chudáček... Mohla byste ho taky ubytovat? Zeptám se a nasadím smutný výraz |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Bella se začne hrozně smát, když na ni vykoktáš tolik nesmyslů najednou. Ale jistě, že tvého koně také ubytuji. Pak se podívá ven a povzdechne si. Vypij to a nic neřikej, peníze budeme řešit až ráno. A s těmi vlky si nelam hlavu, nikdy nikomu neublížili, tedy, nikdo o tom nemluvil... Třeba ani nemohl. A vrazí ti do rukou medovinu. Jdu se podívat na toho koně. Oznámí ti a za chvíli se vrací zpět s úsměvem. Je o něj dobře postaráno, nic nepotřebuje, ustájila jsem ho s Magnusovým oslem... Chudáček Magnus... Znovu si povzdechne a odněkud vytáhne klíč. Je to nahoře po schodech a teď, pokud mě omluvíte... |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Neochotně se napiju medoviny, která mi po nepohodlné cestě přijde vhod Hmm, tak děkuju Ještě než se hostinská vrátí mám medovinu vypitou Jo... Tak to jste moc hodná, děkuju Dostanu ze sebe, když mi řekne, že je o koně postaráno. Vezmu si od ní klíč, položím sklenici od medoviny na nejbližší stůl ajdu nahoru po schodech, jak mi řekla. Vejdu do svého pokoje, sundám si mokré věci a znaveně lehnu do postele a pokouším se usnout |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile se dostaneš do svého pokoje a sundáš ze sebe mokré oblečení, přepadne tě únava a ty okamžitě usneš. Zdá se ti podivný sen, ve kterém nepoznáváš moc lidí, ale je jich tam pár, které jsi možná párkrát viděl v Rossaromu. Je tam vysoká postava a také nějaká dívka, která v rukou drží svitek. Další se na ně dívá pln očekávání. Ale ty cítíš, ty v hlouby duše víš, že to nebude nic dobrého, ž to, co se tam děje skončí jinak, než všichni čekají. Najednou ti do snu vstoupí malá holčička, úplně stejná jako ta, která ti dala tvůj zázračný květ. Nesmíš jim dovolit to udělat, probudí tím jenom smrt, nedovol jim to, Pižlo, myslí, že mají ten pravý, avšak opak je pravdou. Holčička mluví pomalu a dívá se přitom na tebe pohledem, který vypovídá za vše. Zbytek noci už je poklidný, beze snů. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Tvůj pokoj není nijak velký, je to pouze malá místnost, do které se vejde postel a malý stolek u kterého je židle. Pokoj má jedno okno na ulici, kterým je čas od času vidět, jak z nebe sjede klikatý blesk a okenní tabule se zachvěje. Na chvíli se ti může zdát, že na chodbě hostince slyšíš čvachtavé zvuky, ale než stačíš zjistit, co, nebo kdo to byl, usneš tvrdým spánkem. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro trochu se leknu, jak na me najdenou zacal rvat, ale jeho odpoved sem cekal a proto mu nyni reknu predem promyslenou vetu... Ale samozřejmě že už můžu vyrazit hned teď, ale jak jistě chápete, nemám potřebné vybavení, a ač běhám rychle, koni se nevyrovnám... s tím se trochu ušklíbnu a pokračuji Tak co s tím uděláte? Trochu vám poradím, je třeba mě vybavit, třeba koněm...navíc budu potřebovat nějaké věci na jeho chycení, a pak kde vás najdu až ho chytím, ještě..ehm..bych rád zálohu... s tímto se tvářím naprosto vážně a čekám na jeho duchaplnou odpověď... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Alier začne brunátnět, když ho poučuješ tím, co še potřebuješ. Podívej, kamarádíčku, jestli si myslíš, že jsem úplně pitomej, tak to teda nejsem! Určitě to byl nějaký tvůj přítelíček, ne, nemysli si, že Alier je takový dobrák, to bývalo, ale teď? Když se mu kdejaký verbež vysmívá? To ne, já si tohle nenehám líbit, to ti povídám! Ne, já opravdu nejsem takový, za jakého mě všichni mají. A ty, buďto půjdeš po svých, nebo tě ihned odvedu ke starostovi, který bude mít jistě radost a vyplatí mi za zlodějíčka odměnu, která mi nahradí jednoho z lepších koní... Tak co?! Alier vypadá, že každou chvbíli udělá něco, čeho po zbytek života rozhodně nebude litovat. Ten muž, který ti poskytl střechu nad hlavou zmizel, místo toho tady stál jiný - rozhněvaný muž s vidlema v ruce, který se nebojí jakékoli špatnosti, kterou udělá. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro hmm, zřejmě sem ho předcenil, radši se zdejchnu...ještě se kvůli tomu malýmu smradovi dostanu dopotíží, až já ho potkám... Dobrá, ihned odcházím...doufám že už se nepotkáme... s tímto si sbalím své nic a odcházím pryč do temné noci... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když se zvedneš a proneseš svou narážku na Aliera, ten zrudne a ožene se po tobě vidlemi - bohužel pro něj těchytí pouze za vrchní část oblečení a natrhne ti ho. Co nejrychleji se dostaneš ze stájí a pocítíš první dopady těžkých kapek, které neúnavně padají z ocelově šedých mraků. Ani chvíli se nerozmýšlíš a vyjdeš jedním jediným směrem, který se zdá být bezpečný a podle všecho cesta mezi poli vede k vesničce Ylatu u Lesa nářků. Něco si už o ní slyšel, kdysi dávno na ní leželo jakési podivné kouzlo - teď už je v naprostém pořádku. Když si pospíšíš, mohl by ses do jednoho z tamních hostinců dostat před svítáním a za trochu pomoci dostat i něco k jídlu... |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro mírně vyveden z míry útokem od vidláka pospíchám poklusem k vesnici, která snad vede do vesnice... musím si najít nějakou výmluvu aby mě vůbec pustily dovnitř, snad že utíkám před vlky bude dobrá výmluva... s tímto doměním pospíchám dále k vesnici... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Cesta je nepříjemně blátivá a bahno ti podkluzuje pod nohama. Své tempo však neopouštíš. Vždy, když na nebi projede klikatý blesk a zahřmí v bezprostřední blískosti, na chvíli se osvětlí pole, které jsou všude kolem tebe. Naednou před sebou rozeznáš obrysy nějaké vesnice a za ní snad les, který se rozpíná na obrovské ploše. Jsi celý zablácený od velice rychlého běhu, kterého by člověk snad ani nebyl schopen. Všechny domy mají zabedněné okenice, ale ty je vnímáš jenom napůl, v houbi duše cítíš, že na cizince nejsou určitě uprostřed noci zvědaví. Najednou málem narazíš do tmavého domu, který skoro není vidět, protože má zabedněné okenice, ale rozhodě není opuštěný. Podle rozskřípané cedule poznáš, že jde o hostinec, který stojí téměř u lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro stojím u hostince a zhluboka dýchám abych se uklidnil...poté co se trochu zklidním zaklepu na dveře... Co to je za vesnici?? Nikdy jsem o ní neslyšel...mno snad mě přijmou, když tak i a peníze...přece nebudu spát v tomhle nečase... očekávám zda někdo přijde...jelikož nikdo nejde zaklepu trochu více hlasitěji... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile rázně zabušíš do dveří, pomalu se pootevřou a zevnitř na tebe dýchne příjemné teplo. Vypadá to, že tam nikdo není, ale hned v dalším okamžiku se dveře otevřou dokořán a ty před sebou spatříš zrzavou ženu, která vypadá, že právě teď vstala - soudě podle jejích vlasů. Nemusíte mi vzbudit všechny nocležníky. Řekne rozmrzelým hlasem a uhne stranou, abys mohl projít dovnitř. Mohu Vám nějak pomoci? Zeptá se, když zavírá dveře a prohlíží si tvé promohlé oblečení. Počkejte, něco vám... Začne hovořit a pak zmizí za pultem, kde se chvíli ozývá řinkot sklenic a pak vyjde hostinská držíc v rukou něco, z čeho se podivně kouří. Vrazí ti nápoj do rukou a usměje se. Pijte, zahřeje Vás to, mimochodem, já jsem Bella, ne, že byste to potřeboval vědět, ale... No prostě si dejte. A hlavou pohodí k nápoji. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro čekám před dveřmi než se otevřou....uvidím tam zrzavou ženu a celkem dost vtřícnou, trochu mě to překvapí, protože jsem čekal nerudného hostinckého... hmmm co mi dává za nápoj? to ji jako mám věřit a vypít to? no asi to bude lepší abych zbytečně neurazil a nedělal problémy... vemu si nápoj do ruky a s tím k ní promluvím Děkuji vám za vaši starost... při tom se napiju ze sklenice.. ...rád bych u vás přespal jestli to bude možné, samozřejmě zaplatím... dále piji hřejivý mok..nevím z čehosi...a přitom doufám že mě u sebe nechá přespat... když už mě pustila dovnitř, tak už mě tu snad nechá i spát... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Bella se na tebe dívá a při každém tvém váhavém gestu se jí na tváři objevuje širší úsměv. Nebojte se, přece Vás nevyženu zpátky do toho nečasu, to bych musela být šílená! Odvětí ti s milým úsměvem a přitáhne si k ramenům šál, kterého sis prve snad ani nevšimnul. Když se napiješ, ucítíš jemně kořeněnou chuť a ve tvém těle se rozlije říjemné teplo, které prostupuje až do kostí. Nerozpoznáváš koření, ze kterého je nápoj připraven, ale rozhodně nechutná jako něco, co by ti mělo ublížit. A nebojte, mám myslím ještě jeden pokoj, momentík, musím se... Zašne něco hledat v kapse a najednou vytáhne starý trochu zrezivělý klíč. Tady je! Téměř vykřikne a radostně ti podává klíč. Já vím, není to nic extra, ale do zámku stále pasuje... Je to když půjdete támhle po schodech nahoru a no...vlevo na konci chodby. Bella se usměje, ale její úsměv přejde v dlouhé zívnutí. Omlouvám se, moc jsem toho nenaspala, pokud mne omluvíte, nechám vás tady a půjdu se ještě trochu dospat. Za chvíli bude svítat... S těmito slovy se otočí a bez jakýchkoli dalších slov odejde kamsi za závěs v zadní části hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Taranis o´neil pro piju...hmmmm výborné....piju dál....mezitím co hledá klíč se porozhlédnu po hostinci...dává mi klíč a než ji stačím poděkovat, tak mi řiká kudy se dát do pokoje, její zívntí a hned zase povídá anepustí mě ke slovu.... to pouští všechny takhle pozde? doufám že jsem na ní aspon nějak zapůsobil, treba proto me nechala tu prespat... s posledními slovy odchází a já zůstávám v místnosti sám s teplým nápojem v ruce...sednu si na nejbližší lavici a dopíjím chutně okořeněný nápoj... aspon ze byla tak hodná a nechala mě tady, jsem zvědav jaký budou ostatní z vesnice...no dopiju nápoj a du si aspoň na chvíly lehnout, dneska v noci sem se opravdu moc neprosal...blbý sedláci...není divu že jsou sedláky, když pobrali tak málo rozumu...sem zvědav co má za lubem ten malej co utek s koněm, asi to nebyla jeho první loupež...no, už jsem dopil tak hurá do postele, doufám teda že tam aspoň nějaká bude..podle toho jak se tvářila hostinská můžu čekat cokoliv... mírně sám pro sebe se ušklíbnu, zvednu se a na pult položím sklenici...pomalu se ploužím ke svému pokoji...a pokud možno ihned usínám... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Hostinská vypadala celkem unaveně, když tě nechala v hostinci samotného - pouze s nápojem v ruce. Jakmile dopiješ, padne na tebe únava, takže se jen těžko dostaneš do pokoje, který ti i navzdory únavě přijde prostorný, s měkkou postelí, oknem na ulici, kde stále prší a nějakou židlí v rohu. Ještě si stačíš vysvléct promočené oblečení a ihned usneš tvrdým spánkem. |
| |
| Slunce zalilo hostinec příjemným světlem. Ze střechy stále kape voda, ale ta je pouze památkou na noční bouři. Po chodbě se line lahodná vůně pečiva a slaniny, která se dostává i do zavřených pokojů. Z dolní části hostince se ozývá šoupání židlí, cinkání sklenic, příborů a občas se rozlehne i výbuch pisklavého smíchu. |
| |
| hostinec - Ylat Paprsky slunce mi zasvítí do očí. Zamručím a otočím se zády k oknu. Vtom si uvědomím, že nemohu vyspávat, když máme poslání. Rychle otevřu oči, posadím se na posteli a zavolám: "Vstávat! Vstávat! Nemáme čas vychrapovat!" Urychleně se opláchnu v lavoru s vodu, upravím si šaty, prohrábnu vlasy. Poté posbírám své věci a aniž bych na někoho čekala, vydám se dolů do výčepu. Cestou se trochu protahuji, abych srovnala záda. Zdá se, že zde je život již v plném proudu. "Přeji krásné jitro!", pozdravím přítomné. Vůně linoucí se z kuchyně je neodolatelná. Usadím se u volného stolu a čekám na své společníky, nebo hostinského. |
| |
| Hostinec Zdá se mi, že jsem spal jen chvíli, a už mě probouzí dotěrné sluneční paprsky a vůně z kuchyně. Neochotně oteřu oči a vstanu, obléknu si vlhké oblečení, otevřu okno a dám pod něj na židli svůj mokrý kabát, aby rychleji uschnul. Sejdu do výčepu a sednu si k nějakému volnému stolu. Hmm, musím najít hostinskou kvůli penězům Nervózně se rozhlížím po místnosti a hledám Bellu. |
| |
| Ylat - hostinec Dole v hostinci je celkem rušno, ale veškerý hluk vychází pouze od skupinky vojáků, kteří sedí u třech stolů sražených k sobě, jedí, pijí a dohadují se. Bella nikde není, ale místo ní se sem tam mihne kolem stolu s vojáky hostinský, který vypadá odpočatě a plný života, jako kdyby ani nevěděl, co se včera stalo. Po chvíli sejde dolů po schodech i Welf, který se cestou protahuje a trochu zívá. Jakmile sestoupí z posledního schodu, rozhlédne se po hostinci a namíří si to obloukem kolem hostinského rovnou ke stolu, u kterého sedí Adrien. Než se posadí, podívá se na vojáky a nakrčí čelo. Poté si beze slov sedne a zarytě se dívá do stolu. |
| |
| Ylat - hostinec Čekajíc se rozhlížím kolem dokola. Pobaveně s rukami pod bradou a lokty opřenými o stůl, začnu sledovat vojáky, kteří jsou docela hluční. Konečně přichází někdo známý. Welf. Zamávám na něj, aby šel za mnou. "Dobré ránko! Ja se ti spalo?" Je nějaký zakaboněný...Co se děje? |
| |
| Ráno Sakra... Vždyť jsem teprve usnul.!!! Zastíním si obličej, na který mi dopadají sluneční paprsky, rukou... Tak holt vstávat... povzdechnu si a vstanu... Vodou ze džberu si opláchnu tvář a hruď, utřu se ručníkem a hned potom si obléknu svou halenu, přes ní černo-zelenou kazajku, pak černé kalhoty a kožené boty... Plášť si složím a dám do torny k ostatním věcem... Meč si připnu jako obvykle a vyrazím ze svého pokoje do výčepu... Mlčky si přisednu k ostatním a mávnu na obsluhu... Pak se na všechny podívám a popřeji jim dobrého rána... |
| |
| Ylat - v hostinci Po chvíli sejde dolů do hostince i Wendor, který si s sebou nese Magnusovi vidle. Rozhlédne se po hostinci a pak rovnou zamíří k Adrien a Welfovi, aniž by si všímal jiných lidí kolem. Welf ho pozdraví mírným kývnutím hlavy a začne se věnovat stolu, jako kdyby na něm bylo něco obzvláště zajímavého. Po chvíli ticha přijde hostinský a postaví doprostřed stolu ošatku s chlebem a před každého sklenku s nějakým nápojem, aniž by se alespoň zeptal, co by jste si dali sami. Dneska se něco stane... Zamumlal Welf a nehtem rýpal do lakovaného dřeva podivné obrazce, aniž by si všimnul vražedného pohledu hostinského, který zrovna pokládal voňavá vejce se slaninou před nervózně vypadajícího hocha. |
| |
| Ylat - hositnec Welf místo pozdravu a odpovědi zalamentuje. "Každý den se něco stane.", odpovím mu a v koutku duše doufám, že se nestane nic zlého. Dobré ráno.", odpovím příchozímu Samuelovi a vzápětí svůj pozdrav zopakuji Wendorovi."Pojďte, posaďte se", nabídnu jim židli a začnu přemýšlet o včerejším svitku. Proč jsem jen tak neschopná? Proč? "Welfe? Co se děje? Copak ti vrtá hlavou?" A pokud zase nemůžeš mluvit, pak ti to přeikazuji.....Bože, co to dělám? Slíbila jsem mu, že mu nebudu paní. Promiň, Welfe. |
| |
| Ylat; hostinec Welf se podívá na Adrien a přestane rýt do stolu podivné znaky. Dnes se mi zdál podivný sen. Snad je to tím, že jsem dlouho nebyl v podobě člověka. Viděl jsem zkázu, zlo. Viděl jsem, jak ničíte celý Ylat! Welf zavře oči a zhluboka se nadechne. Není vidět, co se mu přitom honí hlavou. Má obličej klidný a vyrovnaný. Omlouvám se, pokud jsem Vám tím způsobil nějaký problém, nebo dokonce navodil strach, ale byl to Váš rozkaz. Na jeho tváři se nyní objeví výraz typu, "stejně se to nemusí stát, ne, když nebudete chtít." K Pižlovi se pomalu přikrade hostinský a zářivě se na něj usměje. Dáte si ještě něco, hmmm, pane? A změří si ho od hlavy až k patě, přičemž se na jeho tváři zračí jisté pochyby o chlapcově finanční situaci. |
| |
| Ylat; hostinec Když přede mě položí hostinský vejce se slaninou, ani si ho nevšimnu, protože stále hledám Bellu, i když vím, že tu není, poněvadž jsem místnost pohledem přejel už několikrát. Docela mi začínají vadit hluční vojáci a začnu přemýšlet o tom, jak by vypadaly jejich hlavy napíchané na kopí. Z tranzu mě vytrhne až hostinského hlas Eh, co? Jo, ještě něco? Jo. Vlastně ne. Jenom jestli bych pak mohl mluvit s Bellou? Řeknu trochu přiškrceným hlasem a pak si uvědomím, jak hloupě musí znít, když Belle tykám Tedy... S tou mladou slečnou, co je tu nejspíše hostinská... Pokusím se o úsměv, který se mi moc nepovede Když hostinský odejde, vytáhnu z kapsy květ, který mám už z Rossaromu, a začnu si ho prohlížet a znovu si lámat hlavu, jak se mi dostal do rukou, když jsem spal A co je sakra tak důležité, abych musel jet k Lesu nářků? Tak mě napadá, kde jsem sakra teď? |
| |
| Ylat... Hostinec... Děkuji. usměji se a přijmu místo... Hostinský nám donese snídani, která asi byla v ceně za nocleh a nějaké pití... Já si ale nedám, jen si prohlížím lokál, dneska je tu plno lidí, né jako včera... Největší pozornost věnuji několika rozjařeným vojákům, kteří by vlastně měli být ve službě a nebo tak něco... No jo, hostinský... dojde mi... Včera tu baly hostinská a je divné, že by se střídali a zrovna ženy by měla noční směnu... Dál už to ale neřeším... Tak... V noci jsem se rozhodl, že vám svitek svěřím, ale chci vědět co s ním děláte, tudíž budu s vámi, dokud se ho nenaučíte použít... pronesu rozhodně a sebejistě... |
| |
| Ylat - hositnec Občas zrakem projedu hostinec, ale nikdo z hostů mě nezaujal, dokonce ani hluční vojáci. To ne, to nemohu dopustit!, pomyslím si poté, co mi Welf vyloží svůj sen. Než se stihnu zmoct na slovo, nabízí mi Samuel svitek. Zakroutím smutně hlavou. "Raději si jej nechte u sebe, slyšel ste, co říkal Welf...Já nechci být příčinou zkázy. Občas si ho od vás půjčím, ale v mých rukou je zatím nebezpečný, asi..." Má další slova jsou věnována Welfovi. "Welfe, je v pořádku, žes mi to řekl...vážně. Děkuji." Náhle mě popadne divný pocit, jakoby tu někde byl Magnus. Rychle s nadějí v očích, si prohlédnu hosty, ale zdá se, že to bylo jen jakési zdání. Znovu se začnu věnovat svým spolustolovníkům. "Samueli? Moc si nevzpomínám, jestli jsem se v noci představila. Jsem Adrien. Měli jsme s přáteli namířeno do Weniru. Jestli nemáte co na práci, mohl byste jít s námi. Snad časem přijdeme na to, co s tím svitkem...Jen mě s ním, prosím, nikdy nenechávejte o samotě...Nikdy! Musím se přiznat, že mě to hrozně láká s ním experimentovat, ale cena by mohla být příliš vysoká." Během mé řeči se mě znovu zmocní ten divný pocit, tentokráte však zahlédnu člověka, povídajícího si S hostinským. Na tom by ebylo nic divného, kdyby si přitom nehrál s květem. Jako v tranzu se postavím a chvíli na něj mlčky na něj zírám. Pak vytáhnu z kapsy svůj květ a položím ho na stůl, aniž bych cokoliv řekla. |
| |
| Ylat; v hostinci Hostinský se při zmínce o hostinské Belle na hocha jenom podívá a jeho obličej pomalu začíná dostávat rudou barvu. Nemluvte o ní. Stejně je jen její vina, že včera zmizeli další! Víc neřekne. Barva jeho obličeje se z rudé změní na téměř bílou a kvapným krokem odejde obsloužit pár vojáků. Welf na Adrienina slova pouze kývne hlavou, ale pak se jí zpříma podívá do očí. Chvíli tak kouká a pak zase začne rýt do stolu. Pak si Adrien stoupne a vyndá úplně stejný květ, jaký leží na stole před mladíkem, od kterého tak rychle odešel hostinský. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Je to jenom Vaše rozhodnutí, sny jsou sny a občas se do nich promítají jen ty nejhorší obavy. Můžete tím pomoci hodně lidem, stačí přečíst to, co jiným není souzeno vidět. I když myslíte, že tam nic není, svitek je víc, než jenom kus pergamenu. Po této myšlence se zase začne dívat jinam a ty se začneš soustředit na hocha s květinou. |
| |
| Ylat; hostinec V první chvíli jsem zaskočený hostinského reakcí. Jsem zaskočený, dokud se nezvedne žena u jednoho ze stolů a nevyndá květ. Ten stejný květ, jako mi dala dívka ze snu Hmm... To asi nebude náhoda... Zvednu se od stolu a přejdu k ženě, která vytáhla z kapsy "škodnou", jak to nazval můj otec Hmm... Vy jste z Rossaromu, co? No, hmm, víte, on mě sem někdo poslal. Jedna... no... holka mi řekla, že tu mám někoho najít. Prý své přátele Slovo přátelé mi příjde trochu silné, vždyť s ní mluvím poprvé vživotě. Trochu s obavami se podívám na krolla, sedícího vedle vidlí Vypadám jako blázen, že jo? No, teď už určitě... |
| |
| Ylat - hostinec Pousměji se a svitek zase schovám k sobě... Bez problémů... Nebude s Vámi osamotě ani minutku, když to tak chcete... Pousměji se znovu a objednám si něco k snídani... Cestou skrz Les Nářků jsem docela vyhladověl a něco pečeného by mi dost přišlo vhod, šlo by to..? zeptám se hostinského, když ke mně příjde... A kde je Bella..? dodám ještě rychle... Pak ale Adrien vstane a vydná nějakou kytku, od baru k nám přijde muž s úplnš stejnou květinou... Jsem zmatený a nevím o co jde... |
| |
| Ylat - hostinec Mlčím a soustředěně poslouchám slova chlápka s květem, zároveň myšlenky, co mi podsouvá Welf. "To ne... myslím, že nejste blázen...Nebo alespoň ne větší jako já.", ozvu se nakonec a zastrčím květ zpět odkud jsem jej vzala. Vida rozpaky ve tváři onoho muže, představím se: "Já jsem Adrien a toto jsou mí přátelé. Jsme na cestě do Weniru...Myslím, že není nutné vás přesvědčovat, abyste šel s námi...Možná dokonce víte, proč tam máme namířeno..." Podám od vedlejšího stolu volnou židli, pohybem ruky naznačím, aby se posadil a sama též usednu. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Mužeš mi to už konečně pořádně vysvětlit? Jsi pořád tak tajemný, Welfe, prosím....Co tedy mám dělat? Nechci nic propásnout, ale také nechci nic pokazit...Co mám udělat s tím svitkem? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Co Vám mám říci? Snad jen to, že pouze vy můžete přečíst svitek. Jen vy to dokážete. Máte moc, která není spojena ani s dýkou ani s vlčím lidem. Tohle je ve Vás. Narodila jste se s tím. Kolem Vás se dějou zvláštní věci už od mala. Proč jim nevěříte? Probuďte v sobě to, co tam tak dlouho dřímá a poznejte sama, co je správné. Jak jsem již řekl - sny jsou sny a nic víc. Co víc se může stát? Zlo se dá vždy zastavit, jinak byste nešli proti Galbatorovi. Pak se Welf začne věnovat nově příchozímu. |
| |
| Ylat - hostinec Hostinský se na Samuela podívá při zmínce o Belle a jeho obličej značně zbrunátní. Jak jsem žekl, o Belle nechci nic slyšet! Lidi beztak zmizeli jenom kvůli ní! Víc na nic nečeká a aniž by si pořádně vše vyslechl nasupeně odchází ke skupince vojáků. Když se mladík přiblíží ke stolu, je vidět, že mu není víc jak 15 let. Wendor mu věnuje pouze letmý pohled a přisune si k sobě Magnusovi vidle. Welf se na nově příchozího podívá, vstane a natáhne ruku. Jmenuji se Welf. Kdokoli může pomoci, je vítán. Po této větě se zarazí a spěšně pohlédne na Adrien, která si právě sedla. Raději stáhne ruku a sedne si také. |
| |
| Ylat - hostinec Kluka, který přišel k našemu stolu si nevšímám, protože jestli je to pomoc, tak je v pohodě, ale ten hospodský mě naštval... Když nevíte o čem mluvíte, tak mlčte.!! vyskočím od stolu a chytnu hospodského pod krkem, přitlačím ho na zeď a ještě jednou se zeptám... KDE... JE... BELLA.?!!! mé oči se začínají rozšičřovat, což je skoro jako když tank nabíjí a chystá se vypálit... |
| |
| Ylat - hostinec Chvíli na ženu zaraženě koukám, pak se ale vzpamatuji Hmm... No, není nutné mě přesvědčovat, protože s vámi prostě musím jít. Jenom nevím, proč Poškrábu se na bradě a zastrčím květ, který jsem do teď v ruce, zpět do kapsy Jenom vím, že jsem měl najít vás... Možná to ode mě bude hloupá otázka... Ale nerad bych se dostal do máleru ...Jak jste přišla k tomu květu, jestli mi to můžete říct? Dívám se na ženu, možná to vyznělo nezdvořile Prosím? Usměji se a znovu se trochu nervózně poškrábu na bradě |
| |
| Ylat ; v hostinci Jakmile Samuel vystartuje po hostinském a přimáčkne ho ke zdi, od stolu se zvednou dva vojáci a ihned Samuela od hostinského odtrhnou, aniž by se museli více namáhat. Jeden z nich, vysoký, oblečený v kroužkové košili s pláštěm, na kterém je vyšitý zvláštní znak, promluví drsným hlasem. Tohle bylo napadení. Obávám se, že budete muset jít s náma do Marbu, tedy pokud zde hostinský nebude chtít udělat jinak. Oznámí a další voják se zvedne, aby přišel na pomoc prvnímu. Hostinský se na to kouká se škodolibým úsměvem a otírá si z čela pot. Ne, jen ho tam vemte, ať si shnije někde mezi krysama. Ať si panáček pamatuje, že tohle nemá zkoušet! řekne hostinský medovým hlasem a v očích mu hrají pobavené jiskřičky. |
| |
| Ylat - hostinec Jsem klidný... Jsem ledově klidný a to není pro mé protivníky dobře.. Pánové, tohle není vaše věc.. Za to napadení, jak říkáte, se klidně omluvím, ale nařknout někoho z něčeho, co neudělal taky není v pořádku nebo ano..? Koukám na hostinského a povytáhnu obočí, což zvýrazní otázku... Zvedne se i druhý voják. Jejich tolik a stejně k ničemu... pousměji se, když mě chce hostinský nechat schnít s krysama... Sám jsi krysa.! vykřiknu, zúží se mi zorničky a tasím meč... V oblouku seknu vyššího muže do krku a přesně zasáhnu krční tepnu... Z muže začne v pravidelných intervalech stříkat krev a její část mi spočine na tváři... Nerozmýšlím se a sekám druhého vojáka z boku do břicha... Vše proběhlo během dvou tepů srdce.. |
| |
| Ylat; hostinec ostinský se nad Samuelovým klidem jen ošije, ale jeho úsměv mu z tváře zmizí teprve tehdy, když hlasitě zařve a tasí meč, kterým se umě ožene po jednom z vojáků. Před smrtelným zraněním ho zachrání pouze jeho zbroj, kterou si při příchodu do hostince nesundal. Ostří způsobí pouze povrchové zranění, které by mohlo být nebezpečné pouze tehdy, kdyby se do něj dostala nějaká infekce. Druhý voják už takové štěstí neměl, Samuel zasáhl nechráněné místo a jeho meč zajel poměrně hluboko. Voják se s chraplavým výkřikem sesul k zemi a svalil se do vlastní krve, která stačila vytéct z rány. Při tomto manévru vypadl Samuelovi svitek, který si k sobě prve na Adrienino přání opět schoval. Hostinský celý bledý pozoroval to, co se právě teď událo v jeho hostinci a s ním i pár zvědavců, kteří do této chvíle jedli nebo pili. Než si kdokoliv stačil uvědomit, co se vlastně stalo, další z vojáků přispěchal na pomoc. Podle vzhledu by se dalo odhadovat, že se jedná o barbara, nebo nějakého jeho příbuzného. Bez většího zameškání a bez větších potíží přirazil Samuela ke zdi takovou silou, že jeho meč pouze zazvonil o podlahu. To už se zvedl i Wendor, který výhružně svýral Magnusovi vidle v jedné ruce a svůj vražedný nástroj v druhé. Vy nechat ho být, nebo... Začal výhružně a bylo na něm vidět, že je schopen udělat cokoli. Ve stejné chvíli se ze své židle zvednul Welf a těkal očima z jednoho na druhého a pak i na hostinského. Myslím, že tohle by už stačilo! Wendore - posaď se. Pánové, jsem si jist, že se tohle... Nedorozumnění, dá nějak vysvětlit. Mohl byste pustit našeho přítele? Jsem si naprosto jistý, že to, co udělal bylo jednání v afektu. Víte, nemá úplně v pořádku nervy, občas mu to ujede a pak se neovládá. Při těchto slovech se Welf otočí na zbytek družiny a v jeho očích je vidět, že hledá podporu. Pak se podívá na Samuela a oči se mu doširoka rozevřou. Jsem si jist tím, že to nebylo schválně a myslím, že pokud se bude jednat rychle, může se uzdravit. Dodá nakonec a podívá se na muže, který leží na zemi a pak i na toho, který vojákům nejspíše velí a kterému z povrchové rány teče pramínek krve. |
| |
| Ylat; hostinec Do háje... Znatelně znervózním ještě víc, když se elf zvedne a chytne pod krkem hostinského. Když se ještě zvednou vojáci a celý incident se zvrtne během zlomku vteřiny, udělám pár kroků zpět. Ve vzduchu se dvakrát zaleskne meč a jeden z vojáků se svalí k zemi Sakra, co to mělo bejt? Moje jakžtakž spisovná řeč je ta tam. Odstrčím stranou hostiského a kleknu si ke krvácejícímu muži. Nejdřív se podívám na rozsah zranění a pak se otočím na ženu Pojďte sem, prosím Udeřím pěstí hostinskému do kolene, aby si mě všimnul A vy moc nečumte a přineste vlažnou vodu a co nejčistší látku, co máte. Rychle, chalpe, nestůjte tu jak solnej sloup Zase se začnu věnovat zraněnému Musíme ho dostat z toho brnění a svléct mu košili Řeknu a začnu ho dostávat z brnění a košile, kterou, jakmile se mi to podaří, mu dám pod krk. Sehnu se nad ránu a teď, když už nepřekáží žádná zbroj, si můžu konečně pořádně prohlédnout i okolí rány |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Voják má téměř přes celé břicho hlubokou sečnou ránu, ze které vytéká velké množství krve. Když si ránu prohlédneš lépe - jak jen ti to žaludek dovolí - zjistíš, že překvapivě není poraněný žádný orgán. |
| |
| Ylat - hositnec No tos mi to zase vysvětlil., pomyslím si. Samuel se začal až příliš horlivě zajímat o Bellu. Co ho k tomu vede? Chce vědět, co s tím má společného, nebo láska? To by ale konkuroval Magnusovi... Achjo, Magnus...Kdoví kde je mu konec...Žeby přeci jenom Bella? "Jak jsem k němu přišla?", odpovím mladíkovi nejprve otázkou."Tomu sama nerozumím, ale pokusím se to ..." Více nedořeknu, protože Samuel vystartuje po hostinském a pak po vojácích, než kdokoliv z nás stihne něco udělat. Leknu se nejen jeho počínání, ale i očí. Jsou nějaké divné. Povšimnu si svitku, který Samuelovi vypadl a vykročím k němu, abych ho zvedla ze země. Snažím se na tu krev kolem raději nedívat, dělá se mi z toho špatně. Právě se po svitku natahuj?, přitahuje mě jako magnet, když mě zavolá hoch, jež se snaží pomoci raněnenému vojákovi. Ucuknu rukou, jakobych se měla dotknout hada, nebo jakoby bylo dítko přistiženo při něčem, co nesmí brát. Nakonec vida, že Samuel má dost problémů na to, aby si toho všiml, rychle zvednu svitek a zastrčím do kapsy. Až poté se vydám pomoci. Pokleknu k vojákovi, přikývnu že rozumím, co je třeba a pomohu dostat raněného z brnění. |
| |
| Když se brnění vojákovi sundá, vše je od krve. Muž sotva dýchá a rána vypadá na první pohled dost ošklivě. Voják vykašlává krev, která mu znemožňuje vdechnout i to málo vzduchu, které může. Na čele se mu objevují malé krůpěje potu, který stéká přes obličej na zem a mísí se s krví. Hostinský na celou scénu před sebou kouká jako přimražený a ani ho nenapdadne, aby na Pižlovy slova něco udělal, pouze stojí a kouká s bledým obličejem a otevřenou pusou na krev, která mu špiní jinak perfektně nablýskanou podlahu. Ruch v hostinci utich a všichni se soustředí duchapřítomně na scénu, která se jim před očima odehrává. Pouze jedna postarší žena nezírá jako ostatní a ihned se chopí misky, do které nalije vodu a rychle ji donese k vaší skupince. Snad to bude stačit, Zamumlá a ustoupí, aby nezacláněla ve světle. Voják, který stále drží Samuela nevypadá na to, že by ho chtěl pustit, i kpřes skutečnost, že velice vážně zranil jednoho z nich. Sleduje ho ostrým pohledem a ani na okamžik neucukne stranou. |
| |
| Ylat - hostinec Prvního vojáka zachránilo jeho natočení s nímž jsem nepočítal. Bože, co já jsem za blbce. Ale druhý už takové štěstí neměl a moje čepel se mu zakousla dost hluboko do těla, aby to nepřežil... Otočil jsem se na hostinského, ale v tu chvíli mě přirazil ke zdi jeden z vojáků, asi půlbarbar nebo tak něco... Vyrazil mi meč z ruky a přitiskl mě ke zdi.. Bella za nic nemohla, vy zrůdy.!!! Moje oči dostanou normální kočičí podobu a trošku se uklidním, sice mě znepokojuje, že mě ten muž drží na zdi, ale nechi už nikomu oblížit.. Pusť mě dolů, nebo to udělám sám... promluvím ledově na muže, který mě drží... MH: Za co mě drží u zdi..? Za ruce..? Hruď..? |
| |
| Ylat - hostinec Tímhle si umeju leda tak ruce... Díky Odpovím stařeně tak potichu, že to může slyšet nanejvýš Adrien, která mi pomáhá Prudce se zvednu a během to vezmu směrem k pokojům, rozrazím dveře do mého pokoje, strhnu prostěradlo z postele, rychle se vracím zpět do výčepu a v běhu trhám prostěradlo na silné pruhy. Znovu si kleknu k vojákovi a dotrhám načatý pruh, kterýco nejúsporněji namočím do vody a omyju okolí rány, pak vezmu další kus, sroluji ho a přitlačím na kus rány Tlačte co nejvíc na tu ránu Řeknu Adrien a opatrně, když za mě převezme stalčování, sundám ruku z cáru a vytahuji od pasu dýku, kterou nařežu prostěradlo na asi čtyři couly silné pruhy. Po jednom je srolovávám a přitlačuji na rány Budeme potřebovat další ruce. Třeba vy... Kývnu hlavou směrem k muži, který si optimisticky myslí, že se dá voják zachránit To nestačí... To nestačí... Opakuje se mi pořád dokola v hlavě, když se mi konečně podaří pokrýt celou délku rány, a až když uvidím, že pár cárů prostěradel stačit opradvu nebude řeknu nahlas To nestačí. Musíme do lesa, pár pruhů prostěradla to nespraví. Nesmí se to zanítit. Musí přestat krvácet a když dostane horečku bude se muset hned srazit Zatápu v hlavě a snažím se rozvzpomenout na rostliny, které jsem se za posleních pár let naučil Když najdeme jitrocel, můžeme zabránit ztrátě krve. Heřmánek i rmen jsou protizánětliví a můžou zabránit tvorbě jizev, ale té stejně nevyhne, tak jako tak. Kopřiva nám moc nepomůže, ale měsíček urychlí hojení Začínají mi docházet nápady, ale nepřestávám tápat v paměti Nechceme, aby se potil, tak vyvaříme šalvěj a proti teplotě použijeme řebříček Otočím se na skupinu vojáků a hostinského Musíte podržet ty rány, dokud se nevrátíme. Když bude krev prosakovat, dejte tam další vrstvy Otočím se ke zbytku hostince Teď musíme co nejrychleji najít ty léčivky. Jitrocel, heřmánek, rmen, měsíček, šalvěj a řebříček. Víte, jak ty rostliny vypadají? Skoro všechno je to plevel, jenom měsíček se pěstuje na zahradách Zeptám se neadresovaně všech, ale ani nečekám na odpověď a vyrazím z hostince, ptát se můžou cestou. |
| |
| hostinec - Ylat Poslechnu mladíka a částečně s odvrácenou tváří, dívající se jen "po očku" do rány tlačím vší silou, aby voják nekrvácel, nebo alespoň krvácel méně. Postupně si začínám na ten pohled přivykat, ale mám co dělat, abych neomdlela. Když se začne mluvit o bylinkách, vzpomenu na své hodiny a hodiny ztrávené na louce sbíráním kytek. I noci, kdy jsem chodila s naší bylinářkou do lesa. Neznám sice všechny z těch, které vyjmenoval, ale věštinu ano. Žebříček? ten je snad na ženské problémy? Nebo ne? Stará bylinářka říkala, že nikdy nedá dopustit na řepíček a možná by se nyní hodil..., pomyslím si, ale nahlas neříkám nic. Stejně už mladík vyrazil a nechal mě tu z polomtrvým krvácejím vojákem. Tlačím dále na ránu, ale už mě začínají bolet ruce. Až nyní se snažím přijít na to, co se vlastně stalo a proč. Ten Samuel se pomátl? Nedivím se, že ho hostinksý tak vyprovokoval, mě se také nelíbí, ale toto? Proč? "Jak Bella za nic nemohla? Samueli, už prosím žádná krev. Stůj ani se nehni! ... Belle někdo ublížil? Co to do tebe vjelo? Ona nesjpíše spí, však měla v noci službu...Pane hostinský, kde je Bella?" |
| |
 | Ylat; hostinec Jakmile mladík, který k nám přišel začne ošetřovat zraněného, obličejem mi projede krátký tik. Zvláštní, tak mladý a ví toho hodně o léčení. Kde asi vyrůstal? Pomyslím si, ale hned přispěchám na pomoc, když mě o ni požádá. Pusťte už toho muže! Kdybyste raději přiložil ruku k dílu a nesnažil se o dalšího raněného. Opáčím na vojáka, který drží Samuela, ale příliš nedoufám, že se voják obměkčí. Přece by nenechal umřít jednoho z nich, i když ve službách Galbatorovi je možné všechno. Tihle ale nevypadají na posluhovače Galbatora... Spíše nějací žoldáci, ale na to je jich v téhle zemi příliš mnoho. Přemýšlím, když přebírám od Pižly kus prostěradla a vší silou ho tlačím na ránu. Někdo by tady měl zůstat, řeknu celkem klidně na to, v jaké jsme situaci a dál tlačím na ránu. Ale poslat pro byliny Wendora s mou paní... Mé myšlenky nenachází konce a jsou čím dál tím podivnější. Ještě chvíli uvidím krev a dostanu hlad... Raději pro ty byliny půjdu s tebou. Hej, přimáčkněte mu to někdo! Řeknu a počkám, dokud se někdo neujme ošetřování, poté vyrazím tryskem za mladíkem. |
| |
| Ylat - hostinec Jako ze zamyšlení vytrhne mě hluk, když jdu po schodech dolu do místnosti. Rychle se rozhlídnu a zjišťuji "ha ... zraněn někdo .. hmm .. divnočlověk promlém dělat ... hmmm " vcházim do místnosti a přistupuji k tomu velkému, co drží Samuela na zdi přimáčklého. Kouknu na Samuela a zeptám se jej "Co ty dělat ty jeden ?" Pak se otočim na toho siláka a skusim ho rázně požádat "Ty pustit ho, co ? No tak ..." a naklonim přitom hlavu trochu na stranu s přivřenýma očima. Je to sice trochu výhružný postoj, při němž jsem připraven zaútočit, ale zatim jsem nazaujal jinou bojovou pózu. |
| |
| Ylat - hostinec Voják se na podlaze chvěje, ale nevydá ani hlásku. Jeho obličej je pokroucený v nepřirozených grimasách, které dodávají celé události dosti nepříjemnou atmosféru. Voják pomalu pustí Samuela, ale nevypadá to tak, jako kdyby to bylo na jeho přání. To spíše na Welfova slova či na Adrieniny prosby. Dává si však záležet na tom, aby Samuela nespustil ani na chvilinku z očí. Hostinský vypadá, že nevnímá. Jednou nebo dvakrát otevře pusu, jako by chtěl něco říct, ale pokaždé jí znovu zavře, aniž by něco řekl, nebo jenom naznačil. Po krátké chvíli, která v této situaci připomínala spíše nekonečné hodiny hostinský konečně promluvil. “Nevim, kam se ta zpropadená ženská poděla! Nechala tady nějaký žebráky... Zadarmo! Předtim zmizeli další lidi!!!“ Na hostinském je vidět, že se mu vrací jeho obvyklá barva i tón hlasu. “Nevim, kde je! A vy byste se měli odtud rychle vytratit, protože, pokud to nevíte,“ Prsa se mu začala nadouvat, jako kdyby věděl něco, co vy ne. Na trpícího vojáka na zemi a na kaluž krve, která se, i přes snahu Adrien, stále zvětšovala, si ani nevzpomněl. Do hlasu se mu vetřela nadřazenost a jakási pýcha. “Galbator má svý lidi všude. A když řikám všude, tak tim myslim všude. A pokud někde pár podivínů, který jdou odnikud nikdam, najednou prolije krev... Jsem si téměř jistej tim, že se tu co nevidět objeví víc takovejch!“ Pak se hostinský ‚vyfoukl‘ a jeho zrak opět spočinul na muži, kterému právě obličejem projela křeč. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Do lesa doběhnete tak rychle, že se ani nestačíte zamyslet nad tím, jak je blízko vesnice. Vše je osvětleno mihotavými paprsky, které prostupují hustými větvemi. Ačkoli jste v lese, po bylinách nebo léčivých rostlinách tu není ani stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Do lesa doběhnete tak rychle, že se ani nestačíte zamyslet nad tím, jak je blízko vesnice. Vše je osvětleno mihotavými paprsky, které prostupují hustými větvemi. Ačkoli jste v lese, po bylinách nebo léčivých rostlinách tu není ani stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když doběhneš do lesa, a snažíš se najít nějakou bylinu, začne tě pálit kapsa, do které sis strčil svůj květ, který ti dala dívka ze snu. Pálí tolik, jako kdyby ti někdo hodil doruda rozžhavený uhlík a tys ho chytil. Oblečení ti však nechytne, jako kdyby žár působil pouze na tvou kůži, jako kdyby někdo chtěl dokázat, aby sis ho všimnul. |
| |
| Ylat - hostinec Ráda bych umírajícímu vojákovi pomohla jinak, než mu působit bolest tím, že mu vší silou tlačím do rány, aby nekrvácel, ale zdá se, že právě teď nemohu více udělat. Překvapí mě, když přeživší voják pustí Samuela. Raději by ho měl držet, než zase něco vyvede. "Samueli, proč to všechno vlastně? To se neumíš ovládat?" Hostinský se konečně rozhodne promluvit. Kdyby byl sdílnější hned, nemuselo k tomu dojít. "Kroťte svá slova, pane hostinský. Nejsme žádní pobudové, co kráčí od nikud nikam. Máme svůj cíl cesty, stavili jsme se jen odpočinout a najíst se." Ale v jednom máš pravdu, měli bychom co nejdříve vypadnout. Kde jsou ti s těma byl?nkama, už to dlouho neudržím, upadne mi ruka. |
| |
| Ylat - hostinec Když mě voják pustí, tak seberu ze země svůj meč a vrátím ho do pochvy... Přejedu hostinského zlostným pohledem a odpovím Adrieně: Promiň... Ovládat se umím, ale může si za to sám... Měl jsem ho zabít, kdyby řekl hned, že Bella utekla, tak se tohle nestalo... Kleknu si ke zraněnému... Prohlédnu jeho ránu a zamyslím se... Mohl mi to říct rovnou a nevolat k tomu ty vojáky, ten první měl štěstí... Tenhle už né... Sekl jsem hluboko, má pramalou šanci přežít a jeho jediná naděje jsou kouzla nebo lektvary a né bylinky... usměji se a odejdu ke stolu, ke své brašně... Cestou se prosahám, zpět donesu lahvičku červené barvy... Jesli chcete aby žil, tak mi nebraňte... řeknu směrem k vojákům. Odšpuntuji lahvičku a naliju ji na ránu a do ní... Je to normální léčivý lektvar, není to nic pro zaklínače, dostal jsem to jako cenu za jednu bludičku, chtěl jsem to prodat, ale tohle je důležitější.. |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Když dověhnu do lesa, rozhlédnu se kolem sebe. Tady nic nenajdeme, slunce aby tady jeden hledal a v tomhle se bylina neudrží... Nic tady není! Zakřičím na kluka, který navrhl sběr bylin. To ne, tomu vojákovi se bude muset pomoci jinak. Pomyslím si vduchu a rychle se otočím a vyběhnu zpátky, abych se dostal co nejrychleji do hostince. Snad se vymyslíněco včas! |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Tohle je poprvé, co mě příroda zklamala Jsme v lese, něco tu musí růst To vidím tak, že tu nic není, ale mělo by být, sme v lese, a normálně by to mělo růst všechnu, co jsem řekl Pak se něco rozpálí v kapse a já si instinktivně sáhnu na bok. Rukou zajedu do kapsy a vytáhnu květ, který nepříjemně žhne Co to sakra... Pak mě napadne ale něco bláznivého, něco co jen stěží může vyjít, ale rozhoně něco lepšího, než sbírat kytky, které nejsou vidět. Ukážu muži, co se představil jako Welf, květ a běžím za ním Tenhle květ mě přivedl za vámi. Právě sem a možná právě kvůli tomuhle. Třeba někdo věděl, že se stane právě tohle, že bude někdo zraněn. Možná to zní bláznivě, ale třeba mu pomůže právě tohle a to, co má Adrien Ještě trochu přidám do běhu Ten blbec určitě zabil už někoho dlašího Řeknu, ale doufám, že to není pravda |
| |
| Ylat - hostinec Voják, který zprvu držel Samuela se nyní soustředí na jeho počínání a na jeho tváři je vidět, že si dáva VELKÝ pozor, kdyby se pokusil o něco jiného, než pomoc. Adrien už na ráně přidržuje pouze zakrvácený kus cáru, který není schopen do sebe vcucnout byť jen další kapku krve. Samuel opatrně odzátkuje lahvičku, ale jakmile se s ní přiblíží k ráně, podjede mu noha na krví potřísněné podlaze a on téměř celý obsah lahvičky vylije na zem. Ve flakónku, který měl mu zbyde sotva podně. V tom se rozrazí dveře do hostince a dovnitř se vřítí Welf s chlapcem, který se prve ani nestihl představit. |
| |
| Ylat - hostinec No doprdelel práce..! zanadávám v duchu... Uklouzl jsem na zem po krvi askoro celou lahvičku toho léčivého lektvaru jsem si rozlil... Zakaboním se a lahvičku zase zavřu a strčím si jí do kapsy, zjistím, že tam něco chybí a pohlédnu na zem kolem sebe, pak na Adrien... Ehm... Slečno, nemáte něco mého..? Něco co by jste neměla mít nebo spíš nechcete..? zeptám se klidně... |
| |
| Ylat -hostinec Jakmile se vrátí Welf s hochem, přenechám jim umírajícího vojáka. Chci si sáhnout do kapsy a vytáhnout svitek, o který si Samuel říká, jenže mé ruce jsou celé od krve. Nechám je tedy ve vzduchu a pravím mu: "Mám ho v kapse, ale vytáhni si ho sám." Natočím se k němu stranou, kam jsem uložila onen svitek. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Není to žár, který by ti zničil šaty, ale cítíš intenzivní pálení na kůži a jsi si naprosto jistá, že vychází z tvého květu, který ti dala malá holčička. |
| |
| Ylat - hostinec Otočím se ke dveřím, jimiž se vracejí naši společníci. No konečně, už jsem se bál. Pousměji se a obrátím hlavu k Adrien. Jistě, v pořádku... sáhnu jí do kapsy a vytáhnu svitek, zkontroluji ho a zastrčím si ho do haleny.. |
| |
| Ylat - hostinec Jakmile si Samuel bere svitek z mé kapsy, přepadne mě divný pocit. Beze slova stojím a přemýšlím, co se děje. Poté pohlédnu na své ruce. Krucinál, co teď? Naštěstí tu zůstala voda, kterou hoch používal na omytí rány. Bez váhání se v ní umyju. Nedá se říct, že bych byla zcela čistá, ale je to podstatně lepší. Vezmu ze stolu ubrus a poutírám se od něj. Vše vykonávám velmi rychle, jakoby mě honil čas. Poté šáhnu do druhé kapsy a vytáhnu ven svůj květ. Překvapeně si ho prohlížím. |
| |
| Ylat - hostinec Doběhnu do hostince a ihned přelétnu očima po hospodě, zda se něco změnilo. To jsem si mohl myslet. Lidi jenom stojej a čučej, jak tady tenhle ubožák krvácí! Rychlým krokem dojdu ke skupince semknuté kolem vojáka. Samuel zrovna něco vytahuje Adrien z kapsy, ale jelikož se nějak výrazně nebrání - ba dokonce mu ještě kapsu nestavuje, přestanu se o to rázem zajímat. Musíme vymyslet něco jiného. Tenhle les je mrtvý. Podotknu, ale to už si Adrien myje ruce a vytahuje z kapsy bílý květ. Podívám se nejprve nechápavě na Adrien a pak se pohledem dostanu i k Pižlovi. To bude to, co ho napadlo, když se tryskem vydal zpátky k hostinci! Chvíli mě zaskočí má nechápavost, ale hned se začnu věnovat zakrvácené látce, kterou má voják na sobě. Tohle nebude už potřebovat, stejně je to na nic! Odhodím hadr o kus dál, takže zranění zůstane nezakryté. A vy byste sebou měli hodit... Tohle ten muž déle nevydrží. Podívám se navojáka a nezakrvavenou částí ruky mu setřu z čela pot. |
| |
| Ylat - hostinec Vrazím do dveří hned za Welfem a sotva překročím práv vytáhnu z kapsy květ a ukážu ho Adrien Podívejte se na váš... Když si ale všimnu, že Adrien svůj květ už drží, jistím, že jsem se nemýlil. Pomali přejdu k Adrien a ukážu jí můj květ Přece jsem měl pravdu. Určitě to není náhoda |
| |
| Ylat - hostinec Lidé kolem jen stojí, někteří ani to ne. Jako kdyby byl podobný obraz celkem běžnou součástí jejich života. Voják na zemi už skoro ani nedýchá. Hrudník se mu zvedá jen tehdy, když jeho tělem projede křeč. A v posledních pár chvílích už ani to ne. Hostinský už jenom stojí nad tou spouští a kouká na zasychající krev. Tak tohle vypadá, že je po všem, pronese, ale už to není ten vysměvačný hlas, ale spíše jakýsi respekt. Měli byste vypadnout dřív, než se tady objevěj Galbatorovi muži. Nechci mít potíže ještě s timhle - stačí, když tu mam tohodle! A pokývne hlavou k vojákovi. V té samé se rozzáří dva bílé květy, které drží Pižla a Adrien v rukách. Z nich se začne záře šířit dál, až pohltí skupinku u mrtvého vojáka, i celý vnitřek hostince. Všude se rozlije příjemné teplo a všechny okolní zvuky zmizí. Jako kdyby nikdy neexistovaly - jako kdyby neexistoval hostinec, ani nic jiného. Jste v bílém snu, který je upředen z jemných vláken a vůní, které spolu tvoří dokonalou iluzi, které se můžete snad i dotknout, vnímat ji všemi smysly... A pak je všechno pryč. Záře se rozplyne a zůstane po ní jenom prázdný hostinec, jen u tří sražených stolů sedí skupinka vojáků, kteří se hlasitě o něčem baví a dohadují. Čas od času se kolem nich mihne hostinský, který před ně postaví džbán, či vezme prázdný talíř. U dveří do hostince stojí mladý hoch a v ruce drží bílý květ, kolem kterého se vznáší poslední zbytky krásného snu. U stolu pak sedí dívka, která má úplně stejný květ. Spolu s ní zde sedí ještě kroll, v obličeji pohublý muž s prošedivělými vlasy a tetováním na pánku a nakonec elfský bojovník. Všechno je tak, jak to bylo ráno, předtím, než do hostince přišli lidé a předtím, než Samuel zaútočil na hostinského a posléze vojáky, kteří se mu snažili pomoci. Ti teď pokojně seděli u svého stolu a zaujatě se o něčem bavili. Po krvi na podlaze, nebo mrtvých zde nebylo ani stopy. |
| |
| Ylat - hostinec Vstanu od vojáka.. A je konec, jak jsem říkal.. Já mířím přesně. v jistém smyslu se pochválím za dobrý zásah... Najednou se všude objeví bílé světlo a zahalí nás... Když se rozplyne, tak zase sedíme u stolu a já si objednávám snídani, chci popřát Adrien dobré ráno, ale zarazím se... Zrovínka jsem měl vidění do budoucnosti nebo se něco stalo... pronesu rychle a hledím na ten bílý květ.. Sakra, to bylo divný, posun v čase, jiná realita..? |
| |
| Ylat - hostinec Když voják vydechne naposledy, zmocní se mě velice zvláštní pocit. Jako kdyby tohle všechno nemělo být. Ne, on neměl zemřít, teď se tu objeví Galbatorovy hlídky a všichni jsme... Myšlenka se ale rozplyne ihned poté, co začne mladíkovi a Adrien zářit květ. Tolik energie, tolik iluzí, které mě zahalí a já si připadám tak klidný... Bez problémů, jsem šťastný, i když v hloubi duše vím, že je to jenom klam, iluze. Když to všechno zmizí, sedím u stolu s ostatními. Po mrtvém vojákovi není nikde ani stopy. Trochu zmateně se rozhlédnu po ostatních, ale nevědí toho zřejmě o nic víc, než já. To byly... To byly ty květy? Zeptám se a pohlédnu na Adrien, které ten její září v dlani. Pokud dokáží vrátit čas a zvrátit lidský osud, dokáží toho mnoho... Jsou mnohem silnější, než myslí... |
| |
| Ylat - hostinec Stane se něco podobného, co už jsem zažila... Tenkrát na hřbitově. Ovšem toto je mnohem vážnější než bába Maqová a nějaký rozbitý hrob. Ne, že by mne to nepřekvapilo, ale pravděpodobně ne tolik jako ostatní. Spokojeně si prohlídnu bavící se vojáky, schovám květ opět do kapsy a pravím: "To je dneska ale hezké ráno! Doufejme, že den nám nikdo ničím nepokazí...třeba nějakou unáhleností..." Během posledích slov se zdívám na Samuela a pousměji se. Poté zamávám na mladíka, jež stojí u dveří s květem v ruce. "Pojď za náma!" |
| |
| Ylat - hostinec Vypláznu na Adrien jazyk... Taky to mohl říct rovnou, kdyby hned řekl, že odešla sama, tak by bylo vše rychlejší a jednodušší.! Pronesu sice trochu tvrdě, ale pravdivě.. Co bude dál..? Já bych vypadnul.. Pousměji se na všechny ostatní a má otázka visí ve vzduchu, kdo se jí asi chopí..? |
| |
| Ylat - hostinec Už jsem uviděl umírat člověka, ale tenkrát, když umřela má matka, jsem byl ještě malé dítě. Nechápal jsem, co znamená zemřít. Teď je pro mě ale smrt něco, čeho se od teď budu bát už navždy. Nebyl jsem schopen mu pomoci a to mě tíží ještě víc. Pak se ale stalo něco, co mi vyrazilo dech. Během pár vteřin se jakoby čas posunul o dobrou půl hodinu zpět Nejprve ve mě tato změna nechává dojem, že jsem celý ten "incident" viděl jen ve snu, protože voják, který by měl být mrtvý, se teď vesele baví s ostatními, ale to bych pak nemohl stát tady, kdybych se vzbudil v posteli. Pak na mě zamává a zavolá Adrien To se mi zdálo? Protože to bylo něco... neuvěřitelného Zeptám se jí, když přejdu k jejich stolu No a... hmm... Možná bych se měl představit... Jmenuju se Elifis, ale všichni mi říkají Pižla... Pokud jsou všichni můj otec... Nasadím přátelský úsměv a sanžím se zapomenout na to, co se stalo před necelými pěti minutami. |
| |
| Ylat - hostinec Když už se zdá, že se nestane nic, co by mělo dál ovlivnit naše kroky, přijde ke stolu, u kterého sedíme, hoch, se kterým jsem byl v lese pro neexistující byliny. Po jeho představení se pomalu zdvihnu ze židle a s mírnou úklonou se představím. Jmenuji se Welf. Poté se ihned posadím a zadívám se na Samuela, který prve 'snad' položil otázku. Pokud by to nevadilo Adrien, posunkem ruky a s náznakem úklony ukážu na ženu sedící po mém boku, myslím, že bysme měli opravdu z tohoto místa co nejdříve odejít. Pak se ale zamyslím a s výrazem pochopení se podívám po ostatních. Pokud ovšem není ještě 'něco', co by se zde mělo udělat... Na slovo "něco" dám zvláštní důraz, jako kdyby každý ěděl, o co jde, ale já to znovu říkat nechtěl. |
| |
| Ylat - hostinec Na vyplazený jazyk reaguji jen mírným zamračením se. Má pozornost je věnována přicházejícímu hochovi. Pižla? Proč mu tak asi říkají? Jako že nic nemumí uřezat pořádně?, pomyslím si a napřáhnu k mladíkovi svou pravačku. "Těší mě, Pižlo. Já jsem Adrien. Předpokládám, že se k nám přidáš. O tom, kam jdeme a proč si můžeme promluvit cestou..." Ani nepočítám s tím, že by Pižla odmítl. I kdyby měl namířeno jinam, než my...Také vůbec nepřepodpokládám, že by mohl být zlý a ublížit nám. jistě je zvědavý na mou květinu, nebo proč ji mám. "Vím, že bychom měli jít dál, ale co Magnus?...No snad...se...nebo...hm...musíte řešit asi problémy po řadě...Tedy nejdříve Angela...asi...co?" Welf nám mezitím něco naznačuje, ale moc moudrá z toho nejsem. Vytáhnu mince, které jsem večer tak podivným způsobem dostala, rozhlídnu se, kde teď pobíhá hostinský a zamávám na něj, aby šel k nám. Počkat! "Samueli, půjč mi, prosím, ještě ten svitek!" |
| |
| Ylat - hostinec Adrien se na mě zamračí a já se usměji, na oplátku.. Kývnu na Pižlu.. Já jsem Samuel, těší mne... Ruku mu nepodám, on to přežije.. Já jsem elf, nenabízím ruku každému.. Jistě, ale nebudeš ze vzdalovat.. Usměji se na dívku a podám jí svitek, z košile.. Opravdu doufám, že ona s ním dokáže něco udělat, něco co všem pomůže.. Snad... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Po chvíli tě začne pálit kapsa, ve které máš schovaný svůj květ. Intuitivně sáhneš do kapsy a vyndáš ho na stůl. Přestože tě skrze oblečení pálí, když se ho dotkneš, je studený jako led. Za pár chvil se kolem tebe rozlije podivné teplo, které vychází z tvého květu položeného na stole a obklopí tě. Není to podobné tomu, co jsi již zažil při setkání s holčičkami, nebo tehdy, když jsi získal svůj květ. Vypadá to spíše jako ochrana před nebezpečím, které má přijít. Ještě předtím, než tě pohltí energie stihneš spatřit, jak se sami od sebe zdvihají stoly a židle a létají svévolně po hostinci. Bella vyděšeně kouká na místo, kde ještě před chvílí seděl Karcer a sledoval návštěvníky hostince a také místo, kde sedíš ty, jenže Bella jako kdyby koukala skrze tebe, jako kdyby tě neviděla. To, co právě zažíváš není nepříjemný pocit, cítíš lehký tlak v žaludku, jako kdyby tě někdo velkou rychlostí někam přemisťoval a tys nevěděl kam, protože všude kolem tebe se rozprostírá bílá záře. Pod rukou už necítíš svůj květ - vůbec ho nemáš! Najednou ucítíš, jak se vše zpomaluje, světlo se pomalu vytrácí a ty stojíš sám pod rozkvetlým stromem. “Věděla jsem, že přijdeš,“ ozval se za tebou dětský hlásek a před tebe pomalu došla malá holčička s blonďatými vlasy a růžovýma šatičkama. “Věděla jsem, že se tady opět setkáme, Magnusi Štístko.“ Na její tváři se objevil milý úsměv a sedne si naproti tobě. “Asi nevíš, co se stalo... Možná otec, ale toho už jste potkali... Nejsme tak tajemné, jak vypadáme, myslím já a mé sestry.“ Holčička pomalu mluví a dívá se zpříma na tebe. Na její tváři není nevinný dětský výraz, ale moudrost, která s dívkou tak nějak nejde dohromady. Najednou uhne pohledem a zadívá se kamsi za sebe přes travnatou pláň. Zprvu nic nevidíš, ale pak se odnikud začne formovat postava. Nejprve vidíš pouze siluetu - slabý obrys, který se ale každou chvílí stává skutečnějším a skutečnějším. Jakmile postava dojde až k vám, klekne si vedle holčičky a cosi jí pošeptá. Ta se zvedne a rychle odejde. Tentokrát jsi zůstal sám s dospělou ženou malého vzrůstu. Je jistě lidské rasy. Nejprve tě pozoruje zelenýma očima a pak mírně pokývne hlavou, což vypadá spíše jako poklona. “Vítej v našem království, Magnusi Štístko.“ Poté hlavu narovná a usměje se na tebe. “Jmenuji se Gillian a budu tvou průvodkyní, dokud ti společně nenajdeme cestu zpět do tvého světa.“ Poté se postaví a zadívá se na tebe. Rukou uhladí bílé šaty, které jí sahají až na zem a pohodí zlatavými vlasy. “Půjdeme?“ Usměje se a ukáže kamsi za strom, u kterého jsi. |
| |
 | soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Hostinec v Ylatu -> mezi dvěma světy -> pod rozkvetlým stromem Jsem opět jako opařený, když se svět kolem mě začne rozplývat. Adrien, Wendore, Karcere.... kam to mizím? Co se to děje, kde jste? Kam se to, šmátraje kolem sebe po svých vidlích, řítím? Jednou rukou si držím kapsu, jako bych snad nemohl uvěřit, že jsem přišel o svůj květ, druhou rukou v pokleku křečovitě mačkám zem. Jen co však začnu vnímat své okolí, louku a ano, strom, tady už jsem byl! se zvedám právě v okamžiku, kdy kolem mě proletí hlas mladé dívenky. Překvapení a údiv se v obličeji mění ve strnulý výraz nepochopení. Ano, ano, květ, dívenky... co to ale... Pokorně poslouchám klidný a překvapivě rozvážný hlas dívenky snažíc si v hlavě srovnat, co má tohle znamenat: je snad hostinec v nebezpečí a já byl zachráněn tím ,že jsem byl sem přenesen? Ale co ostatní, kde jsou? Musím jim pomoct! Nebo je to nějaký Galbatorův trik? Kdo by pod dívčím vzevřením hledal zlo? Ale však ony jsou tak milé, ony... ony! Zarazím se při příchodu ženy atraktivního vrůstu jejiž zkoumavý pohled mi vůbec není nepřijemný a jejíž úsměv a výraz je mi dokonce sympatický. Trochu rozpačitě kývnu hlavou ano, já jsem... Magnus Štístko. Otočím se na krátko za odcházející dívenkou, tak klidná... copak je normální, že kudůci mizí a objevují se? Normální... možná zde... v říši kouzel a krásných víl a vracím se hned zpátky ke své hostitelce, Gillian... zlatovlasá! Půjdeme, ale... kam? Já jsem se tu zrovinka objevil, divné věci se dějí odkud jsem přišel... já... tedy ostatní tu nejsou, mám o ně strach! A navíc můj květ, naposledy naivně zkoumám kapsu a přilehlé nohavice , je pryč! Jen s ním jsem mohl takhle... cestovat! Pohledím Gillian do očí a s prosebným pohledem lehce požádám: Prosím, pomůžeš mi se vrátit? Nebo alespoň zjistit, co se děje? Kde to vlastně jsem? Já... já jsem z toho celý zmatený! Já... takhle jsem si to ne... představoval ...e.. myslel že... zpomalím při pokusu se zklidnit. Nevím proč, ale cím se zde, pod roskvetlým stromem, až překvapivě bezpečně, ale co mí druhové... ...se...se budou dít takové věci to v mé knížce o elixírech a experimentech magických nebylo! - zakončím myšlenkovým povzdechnutím svůj proud pocitů a emocí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Žena nevypadá, že by z tvého překvapení byla zmatená, nebo že by nevěděla, co tím vším myslíš. Tvá slova jí nevyvedla z míry, byla klidná a... a usmívala se. "Květ tě ochránil, protože jen TY jsi byl v nebezpečí. Tví přátelé jsou v pořádku, ale to samé nemohu říci o společníkovi, se kterým jsi byl, dokud jsi se neoctl díky vznešené magii zde." Gillian se usmívá a rozpřáhne ruce, aby ti ukázala celou zem, která zřejmě představovala přesně to, o čem mluvila. Zem plnou kouzel a prastaré vznešené magie. "Pomohu ti nalézt cestu zpět, ale musím ti říci jedno - nebude to snadné." Úsměv z Gillianiných rtů zmizí a spustí ruce podél těla. "Nic, co zde uvidíš nebo ucítíš není skutečné. Tato zem existuje jenom díky pocitům a myšlenkám lidí, kteří o ní sní. Dokonce ani já nejsem skutečná, ani ta holčička, kterou jsi viděl... Kterou jste všichni viděli... Ta také ne. Existuje zde možnost, jak se dostat sem a zase zpět. Existuje prastará brána, kterou mohou lidé do světa magie přijít, ale s věděním, které zde poznají již nesmějí odejít." Gillian si znovu sedne, aby se na tebe nemusela dívat jako nadřazená bytost - ze shora. “Jenže tys nepřišel branou, takže jí můžeš nalézt a budeš tak první, kdo tuto zem opustí. Je vlastně naprosto vyloučené, abys zde zůstal jako ‚vězeň‘, neboť ty jsi jeden z vyvolených a musíš pomoci ostatním.“ Gillian se ti dívá zpříma do očí a na jejích rtech se objeví náznak úsměvu. “Vidím, že máš mnoho otázek, ale já jich mohu zodpovědět jen málo,“ Pronese žena tiše a skloní hlavu. “Největší pomoc vám mohl poskytnout jen jeden ‚člověk‘ a toho jste již potkali. Ne - neptej se. Byl to on.“ Gillian opět zdvihne hlavu a podívá se na tebe. “Jestli chceš, můžeš se mě ptát, ale měli bychom jít. Čím déle tady budeš, tím menší bude pravděpodobnost, že najdeme bránu včas...“ Poté se zvedne ze země a rozhlédne se kolem. Krom stromu, o který jsi opřený jsou všude jen zelené louky plné různobarevných květů, na kterých posedávají pestří motýlci. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro nesměle prohodím a ponořím se na chvilku do svého světa myšlenek. Tak já byl zachráněný... díky květu... ale co Karcer, proč on, divné... rozhodně někdo po nás jde, někdo... pro koho jsme jen obtížný hmyz! Takhle lehce s námi zamést, nebo vlastně se mnou a Karcerem. Chce nás odrovnat postupně? Pak jsou v nebezpečí ostatní! Co ale zmůžu, až přijde po druhé - květ je fuč!? Jak mám pomoct naší skupině, když jsem ze všech ten největší nešika? "Takže... eh...," rozhlížím se po svých vidlých ale je mi jasné, že určitě zůstaly v hostinci, safra, ani květ, ani vidle... to jsem z toho úplně vedle..., "jsme ve snovém světě, ale pověz mi Gillian, komu se zdáme? A jakto, že toho víš tolik - o nás, o Otci. Jestliže je to pravda, co říkáš..." na okamžik se odmlčím, protože mi hnedka dojde, že to musí být pravda "tedy to s tou branou, jak jsi sem dostala ty? Byli jsme tu již jednou a myslím, že to opět bylo kouzelnou mocí květu." V rychlosti okouknu krajinu, především tím směrem, kterým kráčíme a zadívám se následně i na Gillian. Jdouc po mém boku nesnažíc se zmenšit velikostní rozdíl - protože naším cílem je nyní bez okolků najít bránu - mi nepřijde až tak výjimečná - tedy vzhledek k jejímu lidskému původu, ale vzpomínka na její pohled roztomilými očkami a její krásné zlatavé vlasy mě ukolébávají do klidu, který jsem zažíval, když jsme chodívali na výlet s rodiči, ale Magnusi, tohle není žádný výlet! Tohle nejsou žádné hry! Přestaň už snít, v sázce je příliš mnoho, nejen naše družina, ale celá vesnice! A kdo ví, co bude dál, když nezastavíme Galbatora! "Myslím, že bychom mohli přidat do kroku," prohodím nečekaně s vážnější tváří, ne které se objevily dvě mladistvé vrásky. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Gillian kráčí po tvém boku, přičemž se dívá před sebe a naslouchá tvým slovům. „Toto není ‚snový svět‘,“ Promluví zamyšleně a aniž by se na tebe podívala pokračuje ve své cestě rozkvetlou loukou. „Asi jsem to špatně vysvětlila. Představ si, že sníš. Pomalu upadáš do svých myšlenek a po tenkých pavoučích nitkách sklouzáváš do ‚jiného světa‘, který se utváří díky tvým pocitům a myšlenkám. A teď si představ, že tvé sny nikam nezmizí, že jsou tak trochu skutečné... A o různých věcech, různých místech a různých přáních sní každý ve tvém světě. Jejich myšlenky se pak spojí v něco, teď mi promiň ten výraz, dokonalého. Vše, čemu ti lidé věří, vše, o čem sní, vše, čeho by chtěli dosáhnout je vlastně tento svět.„ Gillian se na tebe konečně podívá a nad tvou otázkou o jejím příchodu se lehce pousměje. „Já jsem se sem dostala ze tvého světa. Je nás takových víc, ale nepřišli jsme branou. Díky našim skutkům jsme se sem přenesli jako čirá energie a zde jsme se znovu narodili.“ Žena se na tebe dívá a usmívá se. Ani přinejmenším nevypadá, že by si vymýšlela, nebo že by se o něco takového pokusila. Krajina kolem vás je stále stejná - rozkvetlé louky, na nichž se rozprostírají obrovské koberce různobarevných květů. Když se na malou chvíli otočíš zpět, přestože jdete stále po rovině, nevidíš nikde strom, pod kterým jste seděli. Kolem hlavy ti poletují motýlci, kterým se ve zlatavém slunečním světle nádherně lesknou křídla pokrytá jemným pylem. Vídáš i barvy, které spíše připomínají chladný kov, než pestrobarevnou duhu, ale tam, kde jsi je to ‚snad‘ běžné. Jakmile se zmíníš o tom, že byste mohli přidat do kroku, Gillian se jenom usměje. „Ano, asi bychom měli, ale ne po svých.“ Jakmile Gillian domluví, zdvihne ruce nad hlavu a třikrát tleskne do dlaní. Poté dlouze pískne a ruce svěsí opět podél těla. „ Dovol, abych ti představila Arnë a Aini, pomohou nám.“ Chvíli nic nevidíš, ale pak se objeví oslepující bílá záře, ve které vidíš jen tmavé obrysy. Gillian se usmívá a se skloněnou hlavou a zavřenýma očima potichu vyčkává. Jakmile záře zmizí, na louce u vás stojí dvě nádherná stvoření. Dva stříbřitě bílí koně, kteří mají na čele dlouhý úzký špičatý roh. Gillian zdvihne hlavu a zářivě se usměje. „Ano, Arnë a Aini jsou jednorožci. A abych byla upřímná, nikde jinde než zde je nenajdeš, proto k nim chováme takovou úctu.“ Poté pohladí jedno ze zvířat po šíji a i přes svůj malý vzrůst na něj ladně naskočí. „Nebo ti to bude dělat problémy? Pokud nechceš, můžeme jít po svých. Měla jsem se nejdřív zeptat - omlouvám se.“ Zakoktá se Gillian, když už sedí na hřbetu Arnë. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Zvláštní, takže jsem ve světě tvořeném sny. Hmm. Zmizelo i mé tělo, nebo jsem tu jen...napůl... ve snu? To je celé na mě nějak moc kouzelné! Kouzelná příroda, kouzelná Gillian, takhle jsem si kouzla vůbec nepředstavoval! Kde jsou práskací kuličky a superkluzký elixír z fialové ropuchy, kterým jsem potíral sousedovic schody... hehe..." "Heh," nemotorně se lehce uchechtnu, asi zřejmě kvůli nějaké vzpomínce, která nemá s Gillianiným vyprávěním mnoho společného. "To je vážně zajímavé," snažím se plynule hovořit, ačkoliv mi zrychlený krok ubírá na síle a čistotě hlasu, "takže také pocházíš z našeho světa! A odkudpak, smím-li se zeptat? Já jsem z vesničky Rossarom, z... asi poslední tohoto jména." Nachvilku se odmlčím, přemýšlíc, zda přišel ten správný čas se zeptat na Galbatora. Odhadujíc, že cesta bude dlouhá, si stinné stránky nechám na později a poněku uměle navážu předstíranou neočekávanou myšlenkou: "Tééda! Teď mě napadlo, co naše těla... jsme tu přeneseni celý, nebo naše těla zůstala v našem světě a bloudíme tu tak řikajíc... no..." rukou se nenápadně ohmatávám, jako bych hledal nějaký náznak toho, že tu snad nejsem. Gillian si odpovědi na zvídavé otázky nechává na později, neboť vědoma si mých fyzickým možností a především asi z její laskavé dobré vůle přivolala dva jednorožce! Zprvu jsem byl oslňující září téměř omámen, neboť mi zvědavost nedovolovala zavřít oči, postupně jsem však začínal procitat. Před krásnými jednorožci jsem pokleknul a prohlížel si jejich majestátné vzevření. Byli mi představeni jako Arnë a Aini a slušně jsem před nimi poklonil hlavou. "Hmm, jednorožci! už jsem viděl jednoho vašeho bratříčka! Jmenoval se Eorl, ale... že by Lillian byla také jednou z těchto bytostí? Lillian a Gillian, skoro jako dvě sestry!" Zvedám se na nohy a snažím se pohladit Ainiho po čumáku, respektive se s přátelským úsměvem natahuju s nataženou rukou čekajíc Ainiho buď přiklonění či odklonění. Pohled ale velmi záhy otáčím zpět na Gillian: "Ne, Gillian, už jsem jednoho jednorožce viděl," odpovídám na otázku záměrně neuvádějíc detaily, abych vzbudil v Gillian zvědost, "myslím, že to nebude problém. Nejsem přeci žádný trpaslík," sebevědomě se uhyhňávám, ačkoliv mi do smíchu vůbec není, protože "ti jednorožci jsou ale safra velcí!" Poněkud zoufale přešlapuji namístě, zatímco Gillian už sedí na hřbetu svého Arnëho. Prohlížím si Aineho, hledaje snad na jeho těle výstupky, které by mi mohli posloužit k nasednutí, "ne, to nejde, nejsem přeci žádný hulvát! Jak se tam ale nahoru dostanu? A čeho se budu držet?" Stále zkoumám, až mé oči spočinou na Ainiho kopytech a zemi, ne které společně stojíme. V tom mě napadně: "momentíček, tak snový svět! To rozhodně stojí za prozkoumání! Jestliže je kouzelný, určitě by se toho dalo nějak využít!" "Hehe, strpeníčko!," odvádím pozornost a klekám si, abych si upravil své botky, které jsou ale v naprostém pořádku. Místo upravy však nenápaně utrhnu trošku trávy a seberu trošku země a obojí si, pokud možno nenápadně, ve stínu Ainiho strčím do kapsy. "Už to mám, musel jsem si jen tady... převázat botky, abych je cestou neztratil!" Přecházím na druhou stranu jednorožce směrem ke Gillian a s pokrčením ramen a splácnutím rukou o stehna, čimž si nenápadně oklepu ruce od hlíny, dávám najevu malý problém: "jízda mi nevadí, ale... potřeboval bych pomoct se dostat nahoru!" Při posledním slově sklopím zrak jako malé děcko, které právě něco rozbilo... |
| |
| Ylat - hostinec Přijmu Arieninu ruku a mírně ji stisknu a pak se posadím ke stolu. Letmo zaslechnu něco o svitku a když ho Samuel vyndá, vzpomenu si na sen, který se mi zdál dnes v noci Hmm... Adrien? Řeknu šeptem ženě, protože u Samuela jsem květ neviděl, takže si nejsem jistý, jestli by to měl slyšet Víte, mě se zdál sen. Dnes. A v něm byla malá dívka. Ta samá, co mě poslala za vámi. Taková malá, už si jí přesně nepamatuji, ale dala mi ten květ. A také mi dnes řekla, že nesmím dovolit, aby se tu něco stalo. Řekla, že musím zabránit v tom, aby někdo něco provedl. A myslím, že mluvila právě o vás Podívám se na Adrien a uvědomím si, jak to asi muselo vyznít Tedy, nechtěl jsem vás nijak dotknout, ale myslím, že je to tak... Rozhlédnu se po hostinci, jestli už se hostinský rozhodnul k nám jít, nebo se raději věnovat (zatím živým) vojákům, protože začínám mít hlad |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Rozkvetlá louka Gillian se na tvou poznámku o tom, že by ses potřeboval dostat nahoru jenom pousmála. „Věř tomu, že můžeš a budeš moci.“ To jediné řekla, než ses překvapivě snadno vyhoupl na Aini, skoro stejně tak snadno a ladně jako předtím Gillian na Arnë. Cesta vám teď ubíhá mnohem rychleji, než když jste šli pěšky. Dokonce jsou jednorožci i za cvalu tak klidní, že by si kde kdo mohl myslet, že sedí v klidu někde na židli. Gillian po chvíli otočí Arnë a přiblíží se víc k tobě. Ještě chvíli mlčky jede těsně vedle tebe a pak se znova rozpovídá. „Z Rossaromu... Ano, to byla nádherná vesnice. Tedy, ne ten tvůj, ale můj Rossarom. Galbator ho srovnal se zemí, ze žádného stavení nezůstal kámen na kameni.“ Pak se na delší dobu odmlčí a ty můžeš vidět, jak jí po tváři stéká slza, kterou pomalu vysouší vítr, který kolem vás proudí. Když Gillian začne znovu hovořit, v jejím hlase není cítit už ani záchvěv smíchu, ani maličko veselosti. „Ty tu jsi ‚celý‘, já jsem znovuzrozená z čisté magie a energie. Tím nemyslím, že když na mne sáhneš, tak se rozprsknu na malé kousky a pak se znovu poskládám, jsem vlastně také jen člověk, jen v jiném světě.“ Poté se ženě do hlasu opět vloudí záchvěv smíchu a veselosti, když trochu pobaveně pohladí Arnë šíji a podívá se na tebe pronikavým a zkoumavým pohledem. „Ne, Magnusi Štístko, jednorožce tak čistého, jako je ten, na kterém právě sedíš, jsi nikdy nepotkal. Zvíře, které patřilo tvé přítelkyni byl jen památkou na doby, kdy se tato překrásná stvoření proháněla i po lukách tvého světa. Pak je lidé začali lovit a zabíjet pro jejich rohy a v neposlední řadě krev, která dokázala prodloužit život a vyléčit smrtelná zranění. Když už nebylo co lovit, začali o nich jenom toužit - snít. Eriol, tak se jmenovalo stvoření, které jsi potkal... Nebyl čistý jednorožec. Jen byl potomkem jednoho z posledních, které dokázali zachránit elfské národy.“ Gillian dokončí svá slova poněkud zamyšleně a na další dlouhou dobu se odmlčí. Pak se na tebe podívá a s upřímným úsměvem se opět odvrátí. „Není nic, co bychom o vašem světě nevěděli. Ačkoli se snažíš skrývat své starosti, přestože mi ani nemusíš věřit, já vím všechno. Bohužel je jen jediný ‚člověk‘, který by ti ve tvém trápení pomohl, ale ten tu není. Pohybuje se z tohoto světa do vašeho, jako kdyby pro něj neexistovala brána, jako kdyby to byl on, kdo vytváří pravidla a drží to tady všechno pohromadě. Je to Osud, nebo si tak nechá říkat. O něm jediném nevím nic a on ví přesto úplně vše.“ Najednou Gillian utichne a prudce se otočí, jako kdyby toho řekla příliš. „Nepřej si vědět víc, Magnusi Štístko, všechno je to zvláštní...“ Dál už Žena nic neříká. Jemný vánek jí pročesává zlatavé vlasy a louka kolem lehce proplouvá jako nekonečný oceán. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Snažím se tvářit, že jsem skromný kudůk, kterému jde především o blaho Aini a zastírám tak svoji nervozitu při prvním nasednutí na tak veliké zvíře. Lehké zařehtání Aini mě však utvrzuje o tom, že zdejší zvířata bývají často inteligentnější, než ti, kteří na nich sedí. Poplácám tedy Aini hřbetě s myšlenkou tak to by stačilo, chlapče. Já ti nebudu nic dělat a ty prosím nedělej nic mě... a prosím, neshoď mě někde cestou, já se budu na oplátku držet co nejjemněji. Poté vítězoslavně prohodím "Můžeme!" a snažím se zprvu držet po boku Gillian. Naštěstí je jízda překvapivě pohodlná a Aine zřejmě lépe než já ví, kam máme namířeno. V klidu se tak mohu zaposlouchat do vyprávění o Rossaromu, které již tak příjemné není. "Gillian, tak ty také z Rossaromu - zdá se, že všechny spojuje to samé, jsou to ty samé nítě, které utkaly proroctví. Všechno spolu nějak souvisí... nic není jen tak. Ó Gillian, taková moudrá dívka a... nejspíše zabita! Jak to myslela, že je znovuzrozená? Zřejmě už se nemá kam vrátit. Ale co já, není to i můj případ? Já snad mohu nalézti bránu, podle všeho, ale byl bych prvním, kdo by jí prošel. Divné, divné. A co ten osud? Běhá si sem a tam! Jakou roli v tom hraje Galbator? Určitě se musejí nějak s Osudem znát, protože někdo tak mocný a zlý je trnem v oku řadě kudůků... a samozřejmě lidí i jiných stovření. Proč ale to tajemství okolo, a kam to vlastně jedem? " Stejně jako míhající se rozkvetlé luční kvítí nechávám za sebou plavat myšlenky a zapojuji se s vážnou tváří zpátky do rozhovoru. "Gillian, to je mi vážně moc líto, promiň, mělo mě to napadnout. Znamená to, že se nemáš kam vrátit? Nebo můžeš jít s náma? Máme před sebou dalekou cestu a rádi bychom se setkali s jednou dívkou, ale před námi je podivný les, víš, na zemi, ve vesničce Ylat..." Na chvilku se odmlčím, protože se uvědomím, jak sobecky jsem přešel od Gillianina smutku na své vlastní problémy. "Co víš o Galbatorovi? A o proroctví? Čím více osob potkáváme, tím více zjišťujěme, že jsou osudem nějak spojeni s tímhle tyranem. Je to neuvěřitelné, že zbyla jen naše poslední vesnička a že před námi byla celá řada vyvolených, kteří neuspěli. Musíme dát dohromady všechny, kteří mohou pomoci, protože jestliže to přepadení bylo dílem druhé strany, tak mám velké obavy o nás všechny. Nemůžeme nechat tolik zla neodčiněno!" Zarazím se při pomyšlení, kde jsem vzal v sobě sílu něco takového říct. Dřív bych tak akorát tupě koukal do země. "Musím se ti přiznat, ačkoliv... vlastně to už víš," vlastně to už ví, že by se naše sny a pocity promítaly do této říše a byly čitelné vznešeným a moudrým zdejším vědmám? "podle všeho, tedy vypadá to..." stále bojuji s nepříjemným pocitem, že se stalo něco, co se stát nemělo, přinejmenším ne mě, ale uklidňující přítomnost Gillian mě nakonec uvolní k pokračování, "že slyším hlasy, tedy Hlas, víš co tím myslím? Celý svět jakoby se prolne s jiným a slyším zvláštní hlas, ne snad nějaký konkrétní, ale jako kdyby to prostě tak bylo. Čím více se dozvídám o této říši, tím více si myslím, že to musí mít nějakou souvislost. Ačkoliv jak teď o tom uvažuji, nevím, co si mám myslet." Narovnám se v zádech, jako bych snad fyzickým protažením narovnával nejen svaly, ale i myšlenky: "když teď nemám svůj květ, neztratil jsem se Hlasu? Anebo hlas mě? Myslíš, že bychom mohli něco vyzkoušet? Chtěl bych vědět, jak jsou na tom moji přátelé, jestli je nepotkalo podobné nebezpečenství. Že bychom se jen na chvilku zastavili a já bych se zeptal Hlasu, co myslíš?" Nečekajíc na odpověď neobratně, ale stále s citem, zatahám Aine za hřívu jako pokyn o zastavení a duchem už jsem opět napůl ve svých myšlenkách: Hlase, hlase! Jsi tu? |
| |
| Ylat - hostinec Vím o jaké dívence Pižla hovoří ale zaráží mě, že je už druhý, co mě varuje, abych neudělala něco hrozného. Kdybych tak věděla co...co nesmím udělat a co musím? "Ne, nedotkl ste se mě a nejste první, kdo mi to říká." Pohlédnu na Welfa. "Jenže nevím, proč mám být tak nebezpečná....Mám strach...sama ze sebe. Pižlo, mě to vykání ...no cítím pak hodně stará...Nemohli bychom si raději tykat?" Vezmu od Samuela svitek, chvíli ho držím v ruce a prohlížím. Otáčím a neustále hledám něco...nějaký tajný schovaný znak, nebo energii. Po chvíli jej podám Pižlovi. "Na, prohlídni si to..." |
| |
| Ylat - hostinec No, já jenom, že to může být něco právě s tím svitkem Vezmu ho od Adrien do ruky Že jste... Že jsi ho s takovým... no... zápalem vzala a začala prohlížet Párkrát si ho prohlédnu, ale nedělám si iluze, že bych mohl něco najít, když si s ním neví rady Adrien. A v hloub duše doufám, že ani vědět nebude. Po chvilce jí ho vrátím No... Já na něm asi nic nenajdu, vy jste v tomhle snad přece jen, no, sběhlejší Nepříjemně mi zakručí v břiše. Hostinský by už mohl přijít a dát nám něco k jídlu |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Gillian jen mlčky poslouchá tvá slova, tvé myšlenky a pocity. Sem tam se usměje, ale jinak se jen dívá kolem sebe, kde se prohání na stovky motýlů. „Já odtud nemohu. Tady je můj domov a jiný nemám.“ Gillian se opět zaposlouchá do tvých slov. Jakmile se zmíníš o Galbatorovi, její – jinak příjemný – obličej se na kratičkou chvíli změní jen v pouhý tmavý stín. „Galbator…“ Pronese potichu, takže můžeš jenom odezírat z jejích rtů, ale velký problém ti to nedělá. „Není jako jiní lidé, on není člověk.“ Gillian vypadá, jako že má velké problémy mluvit o někom, jako je Galbator, ale i přes očividný a slyšitelný odpor pokračuje. „Pamatuješ, jak jsem říkala, že jsem odešla ze tvého světa a znovu se narodila v tomhle? Tak Galbator je něco podobného, jako jsem já… Jenom je někde mezi těmito dvěma světy. Nikdy se mu nepodařilo dostat až sem, ale dokázal to napůl. Není to tedy člověk, ale je to napůl sen, myšlenka, nebo si tomu říkej, jak chceš… Nemůže zemřít, nemůže být zraněn žádnou známou zbraní a ani tady jsme nepřišli na to, jak ho dostat zpět na vaši stranu.“ Oba jednorožci najednou začnou zpomalovat, až se zastaví úplně. Gillian se rozhlédně, aby se lépe zorientovala. Sám nevidíš nic jiného než louku a motýly a na ženě, která právě sesedla z Arnë poznáváš, že toho nevidí o nic víc. „magnáši, teď prosím nevolej svůj hlas… Tím jen voláš nás.“ Gillian se pousměje a otočí se směrem tam, odkud jste přijeli. „Zvláštní,“ Pronese potichu, a otočí se zpátky k tobě. „Tady by měl být strom, přesně tady! Gillian ukáže na místo, vedle kterého stojí a klekne si, aby si mohla zem lépe prohlédnout. „Určitě to bylo tady! Jsem si tím naprosto jistá!“ Gillian vypadá, že jí zmizení stromu docela zaskočilo, když rukama jemně přejíždí stébla trávy a okvětní lístky některých květin, které jsi předtím nikdy neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Smutně zatnu rty při rozplynuvší se naději, že by se se mnou mohla Gillian vrátit do našeho světa a trpělivě si vyslechnu vyprávění o Galbatorovi. Mísí se ve mě všelijaké myšlenky a jedna taková vyústí až ke zpomalení a toužebnému Hlase, hlase, jsi tu? Nenápadně koukám po obloze a stále si opakuji, hlase, hlase, Hlase! Poslední slovo mi ze světa myšlenek uteček skrz spoře otevřená ústa mezi mě a Gillian. Její výtku z počátku nechápu a přemýšlím o všech souvislostech, nicméně Gillian mě ani nepustí ke slovu, neboť sama objevila jiný problém, zřejmě palčivější a to: kde je jaký strom? Dávám si malou pauzu v přemýšlení a pokuším se Gillian pomoci - rozhlížím se po louce, ale velmi záhy protažením obličeje naznačuji neúspěch. "Můžu ti pomoci? Jaký strom? Já tu žádný nevidím? Je snad strom branou mezi světy? Pokaždé, když jsem se tu octl, jsem stál před stromem! Akorát mě přijdou všechny stejné!" Smutně sklopím hlavu. No, stejný, zas tak dobře si to nepamatuju, ale kdyby byly jiné, tak bych si toho jistě všimnul... Pokusím se bez nehody slézt z Ainy a sedám si ke Gillian, kde se přidávám ke studiu květin. Po očku sleduji svoji průvodkyni a začínám být nervózní z toho, jak je na jednu stranu přesvědčena o správnosti místa a rozhozena ze skutečnosti, že to věru žádný strom není. Položím na chvilku svou ruku na zkoumající ručku Gillian, abych přerušil její zkoumání, a tlumenějším hlasem začnu rozhovor: "Můžeš mi povědět více? Galbator, Hlas, tato říše... je to spolu provázáno, že? Galbator chce nesmrtelnost, věčnou vládu a zdejší říše je zatím jediná, která odolává. Proto ničí vše u nás na zemi, aby lidem podlomil důvěru, aby přestali snít... a zdejší svět zmizel..." Na chvilku skopím zrak a zkouším složit další kousek skládačky. "Co znamená, že tu není strom? Něco špatného se stalo? Jaktože tu je všude jen nekonečná louka? Byť krásně rozkvetlá a vonící?" Nakloním k sobě nejpodivnější květ, který mi padl do oka, sklouznu rukou po stonku až k zemi a ještě stihnu dodotat: "Promiň, jsem neuctivý host, zavaluju tě otázkami, mám toho plnou hlavu, takové věci, Hlas, Galbator... v určitém smyslu jsou to dvě strany jedné mince, že? Ach, to je hrůza..." Ruka přejíždějící rozkvetlé květy se mi náhle smekne, až zlomí dvojici žlutolistých kytiček. "Jak můžeme pomoci Rossaromu když, ach," neposednou rukou ledabyle pohodím tak, že několik květu odseknu od stonků a odhodím je kolem sebe. Zakroutím hlavou a na chvilku si schovám tvář do dlaní. Poté, ztěžka přemáhajíc smutek, symbolicky předám Gillian iniciativu povzdechnutím, "Tímhle tím ti vůbec nepomáhám, viď? Promiň." a stahuji se sám do sebe. |
| |
| Ylat - hostinec Pochvíli se u vás objeví hostinský a s úsměvem na rtech se vám ihned začne věnovat. "Co si panstvo ráčí dát? Máme slaninu, vajíčka, čerstvý chléb... Tak co to bude?" V ruce drží kus pergamenu a brk, aby si vše poznamenal. Kdyby neměl tak zažloutlé zuby, dalo by se říci, že mu úsměv na rtech jen září. V tom se ozval velký výbuch smichu, který přicházel od stolu vojáků. Hostinský se na ně jenom podíval a ihned se začal věovat opět vám. "To víte, nic moc, ale platí dobře!" Teď se prozměnu zasměje hostinský a podívá se po očku a svitek, který drží Adrien. Jakmile ho spatří, přestane se tak smát a dalo by se říct, že začíná usilovně přemýšlet, protože se mu mírně zkrabatí čelo. |
| |
| Ylat - hostinec Koukám co ti dva dělají s mý svitkem a přitom pozoruji okolí.. Náhle přijde krčmář a prý co si dáme..? Já si dám žejdlík teplé medoviny, po ránu.. Pak krajíc chleba, plátek slaniny a 6 vajec, míchaných.. Poplácám se po měšci, aby věděl, že na to mám, pro jistotu.. Mrknu na Adrien, aby schovala ten můj svitek, protože hostinský je z něj nějaký divoký.. Vždyť je nechte, pane hostinský, jsou to vojáci a chtějí se bavit.. Odvedu pozornost toho muže na sebe... |
| |
| Ylat - hostinec Vezmu od Pižli zpět svitek a znovu se na ěj zadívám. Nad jeho slovy jen pokrčím rameny. "Hm" Hostinského pohled se mi nelíbí, proto předám svitek Samuelovi. "Díky. Já vážně nevím..." Možná Welf nebo tady hostinský. Podívám se na zamračeného hostinského a pravím: "Copak, pane hostinský, něco se vám nezdá?" |
| |
| Ylat - hostinec Hostinský se na Samuelovu poznámku jen ušklíbne: "Já jim jejich zábavu neberu." Poté si naškrábe jeho obědnávku na pergamen a otočí se k Adrien, která zrovna předává svitek Samuelovi. "Ba naopak, všechno je v největším pořádku, nebo se vám nezdá, slečno?" Hostinský se zazubí a s brkem připraveným nad papírem se podívá i po ostatních, kteří sedí u stolu. "A panstvo si dá...? Nebo si dáte všichni," hostinský se zadívá na pergamen, jednu medovinu, krajíc chleba, slaninu a šest míchaných vajec...? V tónu jeho hlasu je docela dobře zřejmé, že se dobře baví. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Gillian se na tebe smutně podívá a zakroutí hlavou. „Ne, Magnusi Štístko, s tímhle mi pomoci nemůžeš.“ Gillian hledání stromu po chvíli vzdává a sedne si na louku. Hlavu složí do dlaní a dlouhou chvíli se na tebe nepodívá. „Víš, strom má v sobě ukryto mnoho symbolů.“ Gillian k tobě vzhlédne a naznačí ti, aby ses posadil. Pak se zadívá na dva motýly, kteří se třepotají opodál a na jejich křídlech se třpytí podivně barvený pyl, který vypadá spíše jako kovový prášek. „Tím, jak stromy shazují listí a na jaře se znovu probouzejí k životu, nám ukazují, že je to jen ‚zdánlivá‘ smrt a můžeme ji překonat, že to není poslední odpověď na naší cestě životem. Strom je prastarý symbol života a snad proto se vždy objevíte u něj. Protože vy - vyvolení, můžete svým způsobem zemi život vrátit,“ Gillian se na chvíli odmlčí a sklopí zrak. „Nebo ho navždy zničit...“ Gillian se na tebe opět podívá a v očích jejích očích je vidět, že to, co řekla jí hluboce mrzí. „Každý z vás má květ,“ Pokračuje Gillian a odvrátí se, aby se mohla ještě jedenkrát rozhlédnout po onom záhadném stromu. „A vaše květy - ty natolik neuvěřitelné květy s rádoby kouzelnou mocí... Pocházejí, nebo spíše pocházely ze stromu, který právě hledám. Myslela jsem, že právě tady, u stromu, ze kterého je tvůj květ, nalezneš cestu zpátky, ale asi jsem se mýlila. Ovšem, kdyby to bylo tak snadné, odešel by odtud každý.“ Gillian se zhluboka nadechne a podívá se na dva jednorožce, kteří se pasou opodál. Její oči se zalijí slzami, které pomalu stékají po tvářích až na její bílé šaty. Jakmile první slza dopadne a zatřpytí se v záři slunce, ihned se místo ní objeví nádherný motýl. Má kovově lesklá křídla s podivnými vzory, které se sami od sebe pohybují, proplétají a natahují, až se uklidní a motýlek znovu zamává křídly. Teď je na nich spirálovitý vzor, který na lesklém podkladu zářivě vystupuje. Dvě zamávání malých křidélek a malý tvoreček se připojil k ostatním, kteří poletovaly nad loukou. |
| |
| Ylat - hostinec Tak si nevybavuji, jestli jsem dneska už jedla nebo ne...hlad nemám., přemýšlím dívaje se na hostinského. "Ale jo, já si to dám. Jen bez té medoviny, prosím. Stačí mi voda.", rozhodnu se nakonec. Sleduji, co dělají a říkají ostatní, přitom svou pozornost soustředím zvláště na Welfa. Wefle, Welfe, co ty víš? A neřekneš? |
| |
| Ylat - hostinec Pozorujíce dění v hostinci sedím u stolu a nijak výrazně mě nezneklidní ani příchod hostinského, který se ptá, co si dáme. Steak a krvavý, prosím... Dám si pouze chléb se slaninou a obyčejnou vodu. Zareaguji až na druhou výzvu, přičemž se protáhnu, až mi zalupe v zádech. Už se nemůžu dočkat, až budu zase vlkem. Z mých úst vyjde zvuk ne nepodobný vlčímu zavrčení, když se znovu na rovnám. V tom si všimnu pohledu Adrien a jenom pokrčím rameny, aniž bych se snažil udělat cokoliv jiného. Nevím o nic víc, než jsem řekl. O tom podivném svitku, který zřejmě má nějakou moc a o všem ostatním také. Kdyby jen neměla tu dýku, všechno by bylo jednodužší. Zhluboka se nadechnu a s povytaženým oboším se podívámna hostinského. A mám hlad, takže bych prosil, aby to tady bylo co nejdříve. A tišeji dodám: Díky. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Sedím v moři lučního kvítí a poslouchám Gillianino vysvětlení role stromů. Sem tam pokouknu po zvláštních motýlech, kteří mi svým kovovým "pocukrováním" nějak nezapadají do čísté přírody, která je všude kolem. Poletující motýli jsou však jediná z věcí, která během vyprávění na mé tváři vyloudí drobné známky úsměvu, protože situace se přiostřila. Vyslechnu část o květech a úsměv je s příchodem první slzičky pryč. Gillian! Pohled na rozverné motýli dostává nový rozměr, jakmile mi dojde, že i oni jsou slzou někoho zdejšího, možná Gillian, chudák! Takového trápení! Jak smutné, veselý motýli jako připomínka ublížení... Se zachmuřenou tváří chvíli koukám do země, až se nakonec odvážím promluvit: "Nemusí být všechno ztraceno! Jestliže jsem ztratil svůj květ... jestli kvůli tomu, že jsem byl sem přetažen, tak i jeho původní strom zmizel... tedy," nevědomky se poškrábu ve vlasech jako vedlejší efekt intenzivní mozkové činnosti, "pokud nejsou květy všech mých... našich!" zdůrazním našich abych dal nejevo, že nejsem sám, ale že... v našem světě na mě někdo čeká, snad, že to nejsou jen mí přátelé a že s námi všemi může Gillian počítat, "pokud tedy naše květy nepocházejí z jednoho stromu. Pokud ne, pak by stačilo možná můj květ v našem světě najít? Třeba by ho mohl někdo přinést? Nebo... nějak jinak..." S ubýbajícími argumenty a přesvědčením ubývá i na intenzitě hlasu, až opět skončím v tichosti s hlavou sklopenou. "Hmm, teda, nóoo," rýpu prstem v zemi, až ze mě vypadne kus kloudného slova, "jestliže i Galbator má problém se sem dostat... jak on to vlastně může zkoušet? Těžko kvůli němu vyroste strom... a pokud, tak bych ho raději velmi brzo vykácel, ale nazpátek... no, říkala jsi, že Osud si chodí tam a zpět," poněkud odvážně prohodím ale raději zkontroluji reakci Gillian, jestli neplácám blbosti, "ale já nejsem Osud, hmm, tak to musí být jiná cesta. Jak se ti povedlo mě sem dostat? Nebyl to náhodou Osud kdo mě sem přitáhl? Kdo jiný a jak by to mohl dokázat?" Rozhlížím se kolem, jako bych snad očekával příchod nejspíše postaršího muže zahaleného děravým hnědým pláštěm. "No, ale pak," hrkne ve mě tak, že nasucho polknu, takže mi další slova asi nemusí být úplně rozumět, "se musím setkat s Osudem." Vystrašeným pohledem hledám známky útěchy v Gillianiných zelených očích, ale vědom si své slaboty raději rychle sklopím zrak, abych se, byť pozdě a nejspíše zbytečně, pokusil schovat skutečnost, že tenhle prťavý vyvolený má pěkně nahnáno. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Gillian si otře další slzu, která jí stéká po tváři ještě předtím, než stačí dopadnout na bílé šaty, které má rozprostřené kolem sebe. "Ach, Magnusi Štístko... Kolik toho nevíš!" Gillian se zhluboka nadechne a zase vydechne, přičemž se na tebe podívá. "Vaše květy jsou z jednoho jediného stromu, který spojuje všechny vyvolené. Jakmile se nějaká z dcer Osudu rozhodne vybrat dalšího z vyvolených, věnuje mu květ ze stromu. Z toho stromu, který tady není. Gillian roztáhne ruce a ukazuje jen kvítím posetou louku. "To znamená, že už nemůže přijít žádný vyvolený! Ten mladík, který přišel k tvým přátelům je posledním z nás, který může pomoci." Gillian opět sklopí hlavu a začne si pohrávat se záhyby látky. "Nevím," Začne znova, ale tentokrát je velice tichá. "Jak se sem Galbator dostává. Jednou to zvládl, ale neupevnil jisté pouto s touto říší a proto je s ní spojen jen napůl.“ Dívka se na tebe zadívá a ve výrazu její tváře je vidět, že o tomto tématu už bude mluvit jen velice nerada. Nad dalšími slovy a nápady se očividně hluboce zamyslí. Zatímco kolem tvé hlavy poletují desítky pestrobarevných motýlků, mezi kterými chvílemi vidíš i podobné těm, který odlétl od Gillian, dívka vykresluje do vzduchu dlouhými prsty nějaké symboly, které v tetelícím se vzduchu podivně září a zůstávají tam. “Ne Osud, ale tvůj květ. Vycítil nebezpečí a pomohl ti. Bohužel Karcer...“ Gillian jako kdyby došla slova, jenom se na tebe podívá. “Nebyl jedním z nás. Nebyl vyvoleným.“ Symboly, které poletovaly ve vzduchu z ničeho nic pohasly a teplo vystřídal chlad. Gillian se ohlédla za rameno a chraplavým hlasem ti oznámila: “Už přichází. Přál sis s ním setkat, tak je tady.“ Gillianina tvář zbledla a ona znova začala žmoulat rukou své šaty. Motýlci, kteří poletovali kolem vás se shlukli k sobě a třepotavě se vznášeli těsně vedle sebe, takže nebylo poznat, kolik jich je, nebo který je jak zbarvený. Třepotají se tak rychle, až kolem nich poletuje nasládle vonící prášek, který se uvolňuje z jejich křídel. Po chvíli není vidět ani jediné motýlí tělíčko, ale prášek - pyl začíná podivně svítit. Pomalu se z něj stává jedna jediná šmouha, která se formuje do velkých zdobených dveří, které mají úplně stejnou barvu, jako Gillianin motýlek. S naprostou lehkostí se dveře otevřou a v nich stojí temně oděná postava. Na hlavě má kápi, takže nevidíš nic. Gillian se na tebe dívá a oči má rozšířené. Dýchá velice pomalu, takže se jí hrudník téměř nezvedá. “Promiň, já se na něj nerada koukám, běhá mi z něj mráz po zádech.“ Na tvářích se jí objeví mírné začervenání, ale téměř okamžitě zmizí. “Magnuss Šštísstko, přítel milý,“ pronese postava v kápi a ty si uvědomuješ, že ten hlas už jsi někde slyšel. Přívětivý, avšak chladný hlas. Jakmile postava vykročí z brány, ta zazáří a motýlci se rozletí na všechny strany. “Není to dlouho, co jsme se neviděli...“ Pomalu dodá muž v kápi, ale tentokrát úplně jiným hlasem. Skřiplavým a ne příliš příjemným. Gillian se při slovech vyřčených druhým hlasem jenom zatřese a začne své šaty žmoulat mnohem intenzivněji než doposud. Přestože postavě nevidíš do očí, cítíš na sobě její pohled. Jako před několika hodinami, když jsi seděl v temném koutě hostince a obklopoval tě stejný chlad jako nyní. |
| |
| Hostinec - Ylat Jakmile hostinský sepíše všechny obědnávky, vykročí rázným krokem pryč. Cestou se ještě zastaví u vojáků, prohodí s nimi pár slov, ale ihned pokračuje dál. Po chvíli se vrací s plnáma rukama. Když vše poskládá na stůl před vás, zazubí se jeho žlutým úsměvem a mnouc si ruce pronese: "Pokud budete ješt něco potřebovat, zavolejte, ihned k vám přijdu." Jídlo vypadá skutečně bezvadně. I když se jedná o obyčejný chléb, slaninu a míchaná vejce, vše je dokonale připravené a lahodně vonící. Chléb je ještě teplý, slanina křupavá. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Jo ták, aha," "hmmm," tak to jsou jediné odpovědi na Gillianino vyprávění. Pozorně poslouchám, protože teď to začíná zapadat. Poslední vyvolení, teď nebo nikdy, žádný druhý pokus, žádná oprava, a doprčic. Moment, jaký mladík další? malinko mi povyskočí obočí, klid, asi jsme ho ještě nepotkali... možná je to někdo nový místo Karcera... hmm, každá posila se hodí, ale ten Karcer... ten se mi vůbec nezdál! Nejen, že toho mnoho nemluvil a i když, tak jsem mu stejně nikdy pořádně nerozumněl. Ale že by dcery Osudu udělaly chybu s výběrem vyvoleného? Divné... nebo už prostě nikdo jiný nezbyl.... momemt... stejně jako já? Obočí mi povyskočí podruhé, nicméně tentokrát to trvá delší dobu, než se opět vrátí na své místo, nad malá kudůčí očka. Ne, já přeci slyším Hlas... já... hm... Gillian se tváří všelijak, asi ji mé vyprávění není příjemné, ale to není ten správný důvod, proč se netvářím o mnoho lépe. Ne, Magnusi, nepodceňuj se, notak, to hravě zvládneš, jen se nějak vrátit do normálního světa a to nějak půjde, něco tu s Gillian určitě vymyslíme! Proud nejistoty projede mým tělem, jakmile příjemnou idylickou atmosféru rozkvetlé louky naruší mrazivý závan větru. Co, co to? Přichází... Osud... moment... S obavami sleduji rej motýlů a s ještě většími obavami sleduji, jak se Gillian bojí, čeho se bojí, moment, tohle to už jsem přeci jednou... mráz mnou projede skrz naskrz stejně jako nůž máslem jakmile zaslechnu zasyčet své jméno: Magnuss Šštísstko! Krve by se ve mě nedořezal, jakmile odhalím osobu, která mě tak vyděsila v hostinci. Hlavou mi běhají vzpomínky o rýmování, dvou různých polohách tohoto cizince, točících se mincí... a hlavně nepříjemném pocitu, který ještě dlouho dozníval poté, co onen samozvaný Osud zmizel. Osud, Osud... ano, to dává smysl, ani na jedné straně, zlý a přeci hodný, pomáhá ale straší... nesmím se bát, musí být nestranný... ale jak z něj vymámit službičku? Co pro něj mohu udělat? Upsat se mu jako se povídá, že se ti nejšikovnější alchymisté upsali ďáblu a pak propadli peklu? Néé. "Zdravíčko, pane Osude, jak se máte, jak to 'de? To je ale setkání, skoro jako na přání! Měl bych na vás prosbičku, zdržíte-li se trošičku, totiž potřebuji se zas vrátit, tedy pokud nebude to 'ňák vadit." Vysoukám ze sebe nesměle pár na rychlo splácaných veršů, přičemž si následně vzpomenu, že minule jsem s nimi zrovna díru do světa neudělal. Doufám, že má Osud smysl pro humor a pochopí naléhavost situace. Oklepu se opět při další vzpomínce na setkání v hostinci a se zaťatými pěstmi, které raději schovám do podpaží zkřížením rukou na hrudníku, očekávám jak odpověď, tak konec světa... u tohodle chlápka kudůk asi nikdy neví. |
| |
| Hostinec - Ylat Jakmile před nás hostinský položí snídani, přitáhnu si k sobě svůj díl a hladově se do jídla pustím. Není to špatné... Honí se mi hlavou myšlenky, když ukusuji kus chleba a zapíjím ho pořádným lokem vody. Najednou se zarazím a podívám se na ostatní. Vy nebudete? Myslím, že až to vychladne, tak už to nebude ono... Zadrmolím ještě předtím, než si dám kousek slaniny. |
| |
| Ylat - hostinec Proč se ten hostinský tak usmívá..? Trošku mi vrtá hlavou počínání toho dobrého muže.. Když nám přinese jídlo, tak se nahnu k Adrien.. Adrien, jsem zaklínač a ti poznají jakýkoliv jed, pokud je v jídle či pití, nechte mne zkusit vaše jídlo, pro jistotu.. Opravdu nevím jestli jsem podezíraví od přírody nebo od vstupu do cechu zaklínačského.. Hlavně mi věřte.. pošeptám ještě.. |
| |
| Ylat - hostinec Jakmile nám hostinský přinese jídlo, přisunu si ho blíže, avšak zatím nejím. Pořád mi vrtá hlavou ten svitek a ne a ne se toho zbavit. Z úvah mě vytrhne Welf, který vypadá jakoby týden nejedl a nakonec to klidně může být pravda. Beze slov si prohlídnu svůj talíř, když ke mě promluví Samuel. Zaklínač? hm...to bych ještě musela vědět, co to je Překvapeně se na něj podívám a zašeptám tak, aby to slyšel jen on a vlčí muž: "Darebák to on bude...když si vzpomenu, jak se tvářil na Welfa, když jsem ho chtěla vzít dovnitř, když vypadal jako...." Vtom si uvědomím, že oni vlastně vůbec neví, co je Welf zač. "A pak jak se divně směje, ale že by až tak? To se mi nezdá." Přesto posunu jídlo před Samuela. |
| |
| Hostinec v Ylatu Když Samuel vyklopí, co je vlastně zač, jenom se na něj podívám a o to víc se napiju vody, kterou mám. Jestli může má maličkost taky něco říct... Vmísím se do rozhovoru mezi Adrien a Samuelem - zaklínačem. Pokud si dobře pamatuju na nedávnou minulost, nebo spíše nepříliš vzdálenou možnou budoucnost, tak tenhle hostinský nevypadal dvakrát nadšeně z mrtvoly u něj v hosnici, takže nevidím důvod, proč bych nemohl svoje jídlo dál jíst. Během svých poznámek o jídle a hostinském se nadechnu sotva jednou a nedělám si žádnou hlavu ze skutečnosti, že mám již půlku své snídaně v sobě. Copak hostinský... Je to sice syčák a prevít, ale člověka by neotrávil... Na to jsou tihle moc opatrní... Šlo by o pověst jejich hostince a vůbec... Jakmile si přeberu své myšlenky, podívám se na samuela a nabodnu další kus slaniny. Pokud ti to nebude nějak výrazně vadit, já beru riziko otravy na sebe. S posledním slovem si dám do pusy slaninu a slastně přežvykuji. |
| |
| Ylat - hostinec Usměji se na Adrien.. Děkuji za důvěru.. Usměji se na Welfa a klidně ho nechám dojíst jeho snídani.. Já nenabízel své služby tobě, ale tady slečně.. Není v tom nic osobního.. Vrátím svůj pohled zpět k Adrien a ukrojím si kousek ode všeho co má na talíři a sním to.. Když v tom bude jed, tak to poznám. Nic by mi neměl udělat, ale pro jistotu mám v plášti lahvičku, mimo jiné, která mi pomůže.. Pokud jsem dobře viděl tak se hostinský začal usmívat až potom co zahlédl ten svitek.. Má něco za lubem, nemusí to být jed, může to být něco na spaní nebo nějaký halucinogen.. Všechno bych měl poznat, ale těm halucinacím se neubráním jinak než lékem.. Ušklíbnu se pro sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Vejce jsou pečlivě připravená a přímo se rozplývají na jazyku, slanina křupe a nic nenasvědčuje tomu, že by byla otrávená, nebo něco jiného. Vše je v naprostém pořádku - včetně vody. |
| |
| Ylat - hostinec "Noo, jen abys to nechtěl chutnat kvůli tomu, že se potřebuješ pořádně najíst.", snažím se odlehčit situaci. "Tak pospěšme, ať už jsme udsud pryč...toto městečko se mi vůbec, ale vůbec nelíbí." Pravím, jakmile mi Samuel vrátí můj talíř a pustím se do jídla. Nesním však vše, protože toho je na mě hodně. Přistrčím talíř Welfovi se slovy: "Nemáš chuť na přídavek? Já už nemůžu." Na důkaz toho, že to myslím vážně, se rozvalím na židli a poplácám se po břiše. "Uf." Poté vytáhnu z vaku ubrousek, ve kterém je něco zabalené. Položím to na stůl, chvíli se na to dívám, pak pohlédnu na Welfa a s povzdechem vrátím nerozbalený ubrousek zase do vaku. |
| |
| Ylat - hostinec Když hostinský položí na stůl jídlo, hladově se do něj pustím. Jak dlouho jsem nejedl? Možná i víc jak dva dny. Někomu to možná může přijít málo, ale já jsem byl vždy zvyklý na teplé jídlo Proč by měl mít hostinský důvod nás trávit? Podívám se trochu udiveně na Samuela Když tu není nikdo mrtvý, nemá důvod, nebo ano? Ukousnu další pořádný kus chleba a strčím si do pusy plno míchaných vajec Tak mě napadá, jak mám říct hostinskému, že mě tu nechala Bella přenocovat za koně? Nechci, aby tu zase k něčemu došlo Řeknu s plnou pusou, takže mi není příliš rozumět Nebo mám jen tak odejít? Podívám se po všech okolo a nacpu si do pusy další míchaná vejce |
| |
| Ylat - hostinec Jakmile je mi nabídnuto další jídlo, bez většího zaváhání si ho přitáhnu k sobě a hladově se do něj pustím. Problém je v tom, že mi tohle na dlouho stačit nebude... Proč já jenom nezůstal... Mohl bych být venku a sníst toho podstatně míň... Teď se nepohnu! I přes skutečnost která mě tíží pokračuji v jídle, dokud nejsou oba talíře naprosto čisté. Pak se letmo zadívám na Adrien a její, v ubrousku zabalený, "poklad". Povytáhnu obočí, ale nic neříkám. Zareaguji až na Pižlova slova. Vykašli se na hostinského. Má koně - víc nepotřebuje. Bella věděla, co dělá. Ať se včera s Magnusem a Karcerem stalo cokoli, nikdo tomu nemohl zabránit. Letmo se podívám na Samuela a dopiju svojí vodu. Každopádně odtud musíme zmizet co nejdřív. Jak říkal hostinský - Galbator má svoje lidi všude a pro hmmm.. lidi? Jako jsme my není dobré zržovat se dlouho na jednom místě. Protože pokud jde o Galbatora, tak nám asi zázračný muž nesoucí titul a břímě zaklínače moc nepomůže... Starostlivě přejedu pohledem po všech, se kterými sedím u stolu a pohledem se zastavím na Adrien, která právě uklízí zpět v ubrousku zabalenou 'věc'. |
| |
| Ylat - hostinec Pousměji se.. Všechno je v pořádku, klidně to můžeš sníst.. Dojím svoje jídlo a dopiji svou medovinu.. Možná jsem paranoidní, teď je to jedno, máte pravdu, taky bych zmizel.. Vstanu, hodím na stůl pár mincí a odejdu si do svého pokoe sbalit své věci.. Vezmu si všechny lahvičky s lektvary a zastrkám si je do kabátu.. Vrátím se ke stolu a počkám na rozhodnutí ostatních.. Ochraňuji svitek a ten musí být s Adrien.. Když to nebude vadit, půjdu s vámi.. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Gillian se na tebe podívá zmateným pohledem, jakmile začneš skládat své rýmy a mluvit s tím, jehož nazývá Osudem. Postava zahalená v temné kápi je otočená směrem k tobě. Lehkým pohybem ruky ukáže na Gillian, která se, přestože se na temně oděného muže nedívá, zvedne a jako hypnotizovaná k němu kráčí. „Promiň, Magnusi Štístko.“ Zaslechneš její slabý hlas. „Teď si budeš muset poradit sám...“ Jakmile dořekne svá slova, opět se ukáže odnikud oslepující záře a když zmizí, Gillian ani oba jednorožci nikde nejsou. Postava v tmavém se k tobě pomalu přiblíží a tentokrát natáhne ruku k tobě. Najednou ucítíš nutkání jít za ním kamkoli. Uděláš dva kroky, než zakuklenec ruku opět spustí podél těla a zřejmě si tě začne důkladně prohlížet. „Teď jssi tu a zas chcešš zpátky?“ Zeptá se jeden ze dvou hlasů a druhý ho okamžitě doplní, jako kdyby i předchozí slova patřila právě jemu. “Co je tohle za pohádky!“ Chvíli se ti může zdát, že se pod tmavou kápí v černočerné tmě zablýskly zelené oči, ale ruku do ohně by za to nedal snad nikdo. „Teď jsssi tam, kde každý touží být,“ pronesl potichu klidnější a mírnější ze dvou hlasů. „Vím, kam toužíš odejít.“ Doplnil nepříjemnější z hlasů. Chlad, který vás obklopuje začne pomalu na kousku louky zanechávat bílý povlak v podobě krystalků ledu. Už není nikde ani kousíček pestrobarevného koberce květin, na kterém jste ještě před pár okamžiky s Gillian seděli. „Pokud ukáži ti cesstu ven, už nikdy víc ssse nebudešš moci vrátit zpět na toto míssto.“ Tentokráte druhý hlas neřekl nic - jen mlčel. „Mnozí lidé by za možnosst zůsstat udělali cokoli,“ Najednou se do monologu mírnějšího ze dvou hlasů vetřel i ten druhý. „Jen zůstaň, Magnusi Štístko, vždyť to nebolí.“ „Ssám Ossud ti teď nabízí možnosst věčně žít,“ Vystřídal jeden hlas druhý. „Poád si přeješ odejít?!“ Nastalo ticho. Snad čekání na odpověď, které přerušilo jenom tiché cinknutí, jak na zmrzlou květinu spadl pestrobarevný kousíček ledu, který se nápadně podobal Gillianině motýlkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Jsem nervózní a napnutý jak struna v očekávání, jak zareaguje tajemný muž, snad opravdu Osud. Nervozita a všudypřítomný, a hlavně neustále sílící, chlad svazuje má ústa a tak polehoučku přešlapuji na místě se založenýma rukama. Nevím proč, ale nepřekvapí mě, že Gillian pošle pryč a že tu zůstávám sám. Svůj úkol splnila, ale mrzí mne, že jsem tu teď na vše sám. Sám, jen já a On. Malý kudůk z konce světa proti samotnému Osudu. Jako by si mé vědomí nedokázalo uvědomit naléhavost situace, jako by povrchní nerytmické verše dostaly přednost před soudnou chladnou hlavou. Ne, já jsem Magnus Štístko, malý na pohled, velký uvnitř... tedy uvnitř mého vlastního světa. Nebojím se tě, Osude! Zjevuješ se a roplýváš? Přicházíš a odcházíš? Necháváš mizet ostatní? Svět je jen tvou zábavnou hrou? Prosím, já tu nejsem abych podváděl, nechci tvou moc, ne, já... jen bych se rád vrátil za svými přáteli, pokusit se napravit co se dá. Co bys ze mě měl, kdys mě nechal zmizet? Když někdo nebo něco může v nepřízni osudu, tedy z mého pohledu, vstoupit do mého života, proč nemůže sám Osud můj život nechat sestoupit zpět do světa? Tajemné setkání umocněné prudkým ochlazením zbystřuje mé myšlení jako když se připravuje puma k útoku. Nicméně nejsem žádný dravec a tak zúžené zorničky a vystrčené drápky mizí pod naivním projevem začínajícího básníka. "Přeji, pane Osude, neb tu stejně nezbude, na kameni kamínek, pokud rozpálený plamínek pozemského zloducha všechny krom mě rozkuchá." Odpočinu si po první sloce, zklamaným pohledem zhodnotím rozrůstající se jinovatku a několika nesmělými přískoky se zahřeji na své rýmované finále. "Je zde krásně, to já vím, ale komu já to jen povím? Mám své blízké, kamarády, co neví si teď vůbec rady kam poděl se ten Magnus Štístko proč není jim teď někde blízko." Doufám tedy, Adrien, žes nedala mi "sbohem"! "Prosím Vás tak ještě jednou, pošlete mě cestou stejnou tam odkud jsem zmizel sem kde zdá se být vše jako sen." |
| |
| Ylat - hostinec "Za koně?!", zvýsknu nahlas, že to muselo být slyšet po celém hostinci. "No to byl pěkně drahý nocleh.", dodám už znatelně tišeji. Samuel někam odejde, nejspíše do svého pokoje pro věci, což se za chvíli potvrdí, protože se vrací. Mezitím já vytáhnu z kapse mince od nestvůry z temného kouta a přehrabuji je v ruce. Jakmile hostinský přijde, zaplatím, uložím zbylé zlatky zase do kapsy, vezmu svůj vak na klín a čekám, až budou všichni připraveni k odchodu. "Ne nebude.", odpovím Samuelovi, potěšená jeho rozhodnutím. "Tak, co? Můžeme jít?", zeptám se nedočkavě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Postava se na tebe podívá a v jejích hlasech je slyšet snad posměch. „Nevím, co na tvá ssslova říct,“ S jistým ironickým podtónem pronese první hlas, který byl až doteď mírným. „Snad jen, že můžeš cestou zpátky jít.“ S posledním slovem chraplavějšího a nepříjemnějšího ze dvou hlasu se zvedne mlžný opar a ze zamrzlé země se opět stane květy posetá louka, na které si pohrávají motýli. Zahalená postava zdvihne ruce k nebi a skloní hlavu, nebo alespoň to, co skrývá pod svou kápí. Jako na povel se motýli ze široka daleka, kam až kudůčí oko dohlédne, začnou stahovat k vám dvěma. Třepotání křidélek víří kolem sebe pestrobarevný pyl, který podivně září a světélkuje. Motýlci se na sebe mačkají a třepotají se tak, že není téměř poznat, kde který je, nebo kde před chvílí byl. Z motýlích tělíček se po chvíli stane jen pouhá šmouha, která se třepotá ve sluneční záři, dokud pohyb neustane. Po motýlcích není ani vidu, ale před tebou stojí nádherná brána, která má šedavou barvu s různě poskládanými ornamenty. „Vybral ssiss ssvůj ossud ssám,“ Pronese naposledy zakuklenec a stáhne ruce podél těla. „Tenhle já ti nevybral...“ Doplní druhý hlas první a postava bez dalšího slova zmizí. Zůstal jsi na louce sám. Nikde nejsou žádní motýlci, jen pestrobarevné květy nasládle vonící opojnou vůní. Stébla trav jsou ještě pokryta lehounkou rosou, jak na nich roztál mrazivý povlak. Dveře se před tebou pomaloučku otevřou a symboly se jasně rozzáří. Z ničeho nic tě pohltí bílá záře a ty cítíš příjemný pocit, snad stejně milý a přívětivý, jako tehdy, když ses dostal do Gillianina světa. Kolem sebe nevidíš nic, jen světlo a cítíš podivný tlak v žaludku, který najednou ustane a ty sedíš ve stáji u svého poníka Porkyho. Jako kdyby neuplynul žádný čas, jen venku není déšť, ale nádherný slunný den. Sláma ve stájích nádherně voní, ale nic se nevyrovná vůni zvláštních květin. Po „motýlí bráně“ není nikde ani stopy. |
| |
| Ylat - hostinec Ani se nedivím Adrienině hlasité reakci Ano, za koně Trochu se usměju a sním poslední sousto Ale popravdě: Jen jsem si ho... no... dejme tomu, půjčil Pak se zvednu a jdu do svého pokoje pro věci. Vlastně jsem si pokoj ani pořádně neprohlédnul, když jsem se únavou málem ani nedobelhal k posteli. Jen tak zběžně nakouknu všude, kde bych mohl něco nechat, podívám se do skříně a pod matraci, jestli jsem si tam náhodou nevědomky nic nedal. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Klepu se nejen zimou, ale především nervozitou, jak to vše dopadne. Zdá se, že jsem Osud svým skromným pokusem o básničku... zaujmul - nebo překvapil? Ani nedutám, pouze si v duchu tiše přeji prosím, prosím, vrať mě zpátky! Ohromeně poslouchám přívětivé rozhodnutí a celé mé tělo začíná naplňovat hřejivý pocit štěstí následovaný podivným pocitem ze všeho toho motýlího hemžení. Prohodím slabé "Děkuji," ale již pouze vstříc motýlímu mávání křídel, neb Osud zmizel stejně rychle jako se objevil a než jsem stihl z úst svých vyslovit nesmělá slova díků, byl pryč. stáj Probírám se z podivného cestovního zážitku, ale již mnohem rychleji, než minule, tedy když jsem se dostal do snové říše. Jakmile zahlédnu Porkyho, rozáří se mi očka a nespoutaně se mu vrhnu kolem krku: "Porky! Ty můj kluku ušatej! Ja tu bylo? Cos dělal? Půjdem najít naše známe? Jsou tu ještě?" Okukuji seno okolo Porkyho a dochází mi, že se tu buď někdo pečlově staral o mého oslíka anebo se čas vůbec nepohnul! Tedy možná jen o kousek, protože Porky by v takovém luxusním prostředí jako je stáj jistě přišel brzo k nějakému kilu nadváhy! "Porky, zas vyrazíme ven, neboj! Jen to tu omrknu a hned se vrátím, jo?" Porkyho zahoupání hlavou mi je jesným znamením, že jsem zase doma, v normálním světě. Zvednu hlavu vzhůru a spíše symbolicky a do vzduchu tiše špitnu: "Díky, Osude!" Posbírám si své věci a prohlédnu okolí Porkyho ohrádky hledaje své vidle. Zklamán negativním výsledkem podvědomě strkám ruce do kapes... kapsy! Tak schválně, jestli jsem si s sebou přivezl kus země a pár lístků z kouzelného světa?! To budou pokusy! To budou elixíry! To budou všichni koukat! Přemýšlejíc o tom, co (ne)najdu ve svých kapsách se vydávám do hostince. před hostincem Stojím před dveřmi hostince a s obavou pozoruji dveře. Co když se uvnitř něco děje? Zase nějaký čáry, je tam vůbec někdo? Hmm, bude lepší se nejdřív kouknout oknem! Nakukuji oknem do hostince a vše se zdá být na svém místě - stoly, židle, tedy žádné známky výbuchu. Hmm Zahlédnu hostinského a pozoruji, kam jde, když v tom spatřím cíl hostinského cesty: Adrien! No vida, tak tebe nedostali! Jéé Vracím se ke dveřím které pln elánu otvírám a běžím Adrien vstříc. Má horlivost je však větší než má pozornost a tak škobrtám nohou o práh a padám na zem. Naštěstí nejsem úplný nešika a díky řadě hrátek na poli a skotačením s Porkym místo tvrdého pádu na poslední chvíli smotávám své tělo do klubíčka, čímž na zemi vykutálím jeden a půl kotrmelce. Druhý se mi dotočit nepovede, protože narážím do do žile pod stolem, který jsem chtěl původně oběhnout. Safra, to je teda návrat do reality. |
| |
| hostinec v Ylatu Hostincem zazní kvapné vrznutí dveří následované jedním, dvěma kroky, a řach! Cosi převalí jednu židly u stolu nejblíže ke dveřím na zem. Bystřejším dojde, že to jistě nebyl průvan a podivné zvuky upoutají jejich pozornost, nicméně pokud se podívají, tak u dveří nikoho neuvidí. |
| |
| Ylat - hostinec Můj ty Bože!, probleskne mi hlavou. Zloděj, zabíječ, vlk, kroll a já...to teda bude společnost. Výraz mé tváře je nyní zamyšlený. Přemýšlím nad tím, jakou máme šanci. Poté zhodnotím, že jsme taková směska, a tak podivní, že pokud to někdo má dokázat, budeme to právě my. Zdá se, že jsme již všichni připravení vyrazit. "Wendy, zvedej se, jdeme!", zavelím usínajícímu hromotlukovi. Sama se vydám ke dveřím. Náhle se zvedne průvan od toho, jak se otevřely dveře. To je nějaké divné...jak mohl průvan shodit židli?, zarazí mě. Zastavím vedle povalené židle se zkoumavým výrazem a prohlížím si jí. Nedlouho jern chviličku, poté projdu otevřenýma dveřma ven. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile jsi rozhodnutá odejít a dveře se rozletí, zznamenáš pouze jakousi šmouhu, která prolétne kolem židle, která se s rachotem složí na zem. Když si prohlížíš židli, nic zajímavého nevidíš - jen obyčejná židle a proto se rozhoduješ jít dál. Před hostincem tě mírně ovane lehký větřík, který ti znovu navrací vzpomínky na povalenou židli, ale nejen na ni. Něco malého, pod stolem... Určitě jsi to již někdy viděla. A nejspíš to není jenom "to", ale nějaká osoba malého vzrůstu, která díky povalené židli ušla tvé pozornosti. |
| |
| Hostinec v Ylatu Když Adrien nervózně zavelí k odchodu, jenom se ohlédnu po ostatních. Asi bych měl jít napřed, prototože tohle mi absolutně nevyhovuje... Tok mých myšlenek ale zarazí otevírající se dveře a následná rána židle na podlahu. "Co to..." Zavrčím, ale to už je Adrien u židle a zkoumá jí. Rychle se uklidním a pokrčím rameny. Zvednu se z laice a znova se podívám na Wendora, Pižlu a Samuela. "Jdem?" A bez dalších otázek vyrazím ke dveřím za Adrien. |
| |
| Ylat - odchod z hostince Usměji se na své druhy.. Vstanu a mám se k odchodu, najednou spadne židle, no co, spadla.. Kdyby v tom bylo nějaké kouzlo, tak by na něj zareagoval můj medailon.. Klidně projdu dveřmi a zařadím se někam doprostřed a dostrany, hlídám okolí, ale jen občasným rozhlédnutím.. Mám rád klid a pohodu... Kam to teď vlastně směřujeme..? |
| |
| Ylat Venku se zarazím a znovu si v hlavě promítnu tu povalenou židli. Co to bylo? Nečekaně se otočím a vrátím se zpět do krčmy. Mlčky, zamyšleně, přijdu až ke stolu s povalenou židlí. Dřepnu si a podívám se pod něj. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Dřepneš si pod stůl a co tam neuvidíš - na zemi leží malá postavička v hnědých kožených kalhotách napůl zabalený do otrhaného oranžového pláště. Malou rukou si drbe své plavé vlasy. Při tvém příchodu zpozorní, otočí se a než ho stihneš poznat tě s rozzářeným úsměvem osloví: "Ahojda, Adrien!" |
| |
| Ylat - hostinec Překvapením skoro zapomenu dýchat. Nejdříve vytřeštím oči, pak je zase trochu přihmouřím. To snad není možné! Dvakrát zamrkám a mám pocit, že se budu muset štípnout, abych si byla jistá, že nespím. V dřepu zvednu povalenou židli a znovu se zadívám pod stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Magnusi? Si to ty?", zašeptám tak, aby to slyšela jen ta maličká postava pod stolem. Pozorně si ho prohlížím, abych se ujistila, že se asi mýlím. Ale podle toho pláště a ...oslovil mě, tedy mě musí znát...ale co se mu to stalo, že se ještě svrkl? Zadívám se skřítkovi do tváře a snažím se jí porovnat s tou Magnusovou. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "No jasně, jsem to já," copak mě nepoznává? Co se tu ještě v hostinci jiného stalo? "kdo bych jako měl být?" Udiveně, ale přesto s radostným výrazem odpovídám. Dodrbu se na hlavě a pomalu se začínám zvedávat ze země, protože přeci jenom tohle neplánované zaškobrtnutí mělo tvrdší pád, než na které jsou kudůci stavěni. |
| |
| stůl v hostinci v Ylatu U místa, kde před chvilkou spadla podivně na zem židle, se poblíž Adrien zvedá postavička malého vrůstu oděna do ošoupaných kožených hnědých kalhot, bílého trikotu a oranžového pláště, který připomíná spíš závěs než módní doplněk. "Jsem to já, nevěříš?" prohodím k Adrien. Oklepu ze svých šatů špínu ze země a nenápadně od sebe odkopnu asi tři stébla slámy, které se mi asi přilepily na boty. Rozhlédnu se po místnosti a ihned zostřím zorničky na postavě obřích rozměrů. "Wendore, ahoj! Jsem zpět!" doprovodím pozdrav několika mávnutími rukou. Poté se na chvilku uklidním a rozhlédnu kolem do kola: Adrien, Wendor, hostinský... Karcer nikde a Lillian taky... "Jéé, Welfík taky!" ujede mi v překvapení nahlas mezi rty. "Ehh, já si na chvilku sednu, to se mi ulevilo, že jste," zadrmolím konec do ztracena a obsazuji nejbližsí židly, "že se zase shledáváme!" a s téměř nepřirozeně usměvavým obličejem projíždím pohledem po starých známých. |
| |
| Ylat - před hostincem Zastavím se, protože se Adrien vrátila do hostince, chvilku čekám. Co tam tak dlouho dělá..? Proč to těm lidem tak trvá..? Jsou tu na okamžik věčnosti a všechno jim hrozně trvá.. Kopnu do kamínku a vrátím se k hostinci, nejdu dovnitř, jen se opřu o zápraží... A čekám a čekám.. |
| |
| Ylat - hostinec Cestou ke dveřím se zastavím, protože Adrien se vřítí zpěd do hostince a ihnd pod stůl s povalenou židlí. Mohla být i potrhlejší, Ujede mi myšlenka, ale podobné ihned potlačím, protože tak o někom, kdo má v rukou osud mého lidu, mluvit nemůžu. "Adrien?" Optám se a shýbnu se, abych viděl, jaký objev tam má. Nevěřím svým očím, když zahlédnu pod stolem malou postavu s plavými vlasy, která je mi dost známá. "To není možné," Řeknu celkem dost nahlas, ale ihned si to uvědomím a stiším hlas, když se rychlým pohybem dostanu k Magnusovi a Adrien. Podívám se na něj zkoumavým pohledem a opatrně se zeptám, jako kdybych si Magnusovou přítomností zde v hostinci nebyl jistý. "Co se stalo?" Má otázka může znít v euforii znalezení ztraceného syna poněkud hloupě, ale přesto na ní trvám. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když si po pokoji kompletuješ své věci, kterých moc není, podíváš se i pod matraci. Jaké je tvé překvapení, když uslyšíš tupý dopad čehosi na podlahu a cinkavé zazvnonění. Jakmile se sehneš pod postel, aby ses podíval, co to bylo, najdeš pod postelí nádhernou dýku. Na rukojeti má umělecky vyobrazeného hada se smaragdy namísto očí. Jeho ocas sahá až na čepel, kde se pozvolna ztrácí. Dýka padne velice dobře do ruky a jakmile jí uchopíš, může se ti zdát, že se na ní had pohnul tak, aby ti seděla ještě lépe. |
| |
| Ylat - hostinec "Magnume..teda Amnugusi, eee Magnosi, aaale! Kuš!", mám takovou radost, že ho zase vidím, že nemohu ani správně vyslovit jeho jméno. "Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím! Tak povídej a přeháněj! Tedáá vlastně nepřeháněj! A kde máš osla?", pálím do něj jednu otázku za druhou. Podám si židli, přisunu blíže k němu a usadím se na jejím okraji. |
| |
| stůl v hostinci v Ylatu "Co, Magnum? Amn... gnu... co? Magnos?! To je mi teda přivítání!" Poslouchám nervózní uvítání Adrien a úsměv se mi velmi rychle mění ve výraz zděšení. "Klid, jen tě dlouho neviděla... Magnos? Jak?! No, teda! U všech vidlí!" Zklamaně si podepírám bradu abych si mohl následně překvapením zakrýt ústa. "Osel!" Ruce mi rázem spadnou na stůl, když slyším o svém oslíkovi Porkym, který jen tak mimochodem nesl i Adrieniny zavazadla, mluvit jen jako o oslovi. "Porky je ve stájích a má se dobře," začnu nesměle a stále ještě zaražen, "já jsem taky v," nádech, výdech, "v pořádku." Rozhlédnu se po ostatních, ale přestože Wendor stále sedí u stolu a krom Adrien a Welfa nikdo nedává pozor, co říkám, tak mluvím tlumeně jako bych snad prošel něčím, o čem zatím nechci mluvit. Po malé pauzičce, ve které si vyklepu zřejmě natlučený loket z mého předchozího pádu pod stůl, se otočím k Welfovi. Téda, skoro bych tě Welfe nepoznal, no, každý máme svá tajemství. "No, co se stalo," opráším položenou otázku, "byl jsem vtažen do činění vyšší moci a... rozhodl jsem se vrátit. Raději ale vyražme, toto místo," kouknu do dříve tajemného kouta a lehce se osypu, nejspíše při nějaké nepříjemné vzpomínce, "mi nedělá příliš dobře." |
| |
| Ylat - hostinec; pokoj => výčep Starčím si dýku za opasek a hodím si tornu přes rameno. Sejdu do výčepu a rozhlédnu se po ostatních, zda už neoděšli. Neodešli, a dokonce někdo přibyl. Můžeme vyrazit? Popojdu kus k Adrien Adrien? Hmm... Stalo se něco? Adrien je jako u vytržení. Vypadá, jak by stalo něco ještě šílenějšího, než se stalo dnes ráno Chtěli jsme jít Připomenu potichu, ale spíš jen sám pro sebe. Mohlo by to vyznít trochu nezdvořile |
| |
| Ylat - hostinec "Jo ano Porky! Tak se jmenujel!", zaraduji se, když Magnus vysloví jméno svého osla. Přitočí se k nám Pižla a oba "pánové" se shodnou, že bychom měli vyrazit. Samuel snad čeká venku, nesmí s tím svitkem pláchnout..ale ne, on se bude držet při mě...doufám, sám neví, co s tím a tuší, že možná já....a určitě je zvědavý...Snad bychom měli zajít za tím chlápkem, co mu ho dal...třeba on ví. "Smím vás dva představit?", zeptám se, ale aniž bych čekala na nějakou odpověď zvednu se židle, a pravím, ukazujíc přitom rukou na každého z nich: "Magnus." "Pižla." Zasunu židli ke stoli, u kterého jsem jí brala, upravím si vlasy a vydám se ven, ohlížejíc se, jestli jdou všichni. |
| |
| hostinec v Ylatu "Těší mě" pokusím se vyhrknout do Adrieninýho svižného tempa povídání, Kam tak spěchají? A Pižla? Kdo to jen je? To jsou mi věci. Chvilku je kudůk pryč a hned se sem přifaří někdo cizí. Odkud ho tak asi znám. Prohlížím se Pižlu a pomalu vstávám ze židle, přitom přemýšlím, jestli ho odněkud neznám. Adrien vyráží ven, jako by tam snad čekalo další překvapení, alespoň, že si vzpomněla na Porkyho. Sklopím tedy na chvilku zrak a otáčím se na Wendyho, kterého mávnutím ruky a stručným povzbuzením pobídnu k opuštění hostince: "Wendy, pojď taky, přeci tu nebudeš jen pořád sedět?!" Už už se bližím ke dveřím, když mi konečně dojde, že tady někde musí být mé vidle! V mžiku se otáčím na patě a hledám něco pod stolem, ze kterého jsem se před chvilku vyškrábal ven. Hmm, tak tady nic není. "Momentíček, přátelé!" pokouším se slovem zastavit osoby ve dveřích, "něco bych tu měl mít!" Vyrážím směrem k Wendorovi jako k poslednímu, kdo zatím v hostinci zůstal, ale očkama zběsila zkoumám každý stůl, nenaleznu-li u něj Bellu, která by určitě věděla, kdyby se tu našli moje vidle! "Bello, jste tady?" S příchutí zoufalství zavolám přes celý lokál. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro |
| |
| Ylat - před hostincem Stojím na sluníčku a koukám se do hospody, pak se otočím čelem k cestě.. Ženská..? Kdybych věděl co s tím svitkem, tak se a ni vykašlu, stejně jdeme pryč, tak je k ničemu.. Přemýšlím a přitom rukou prohrábnu své bílé, středně dlouhé vlasy.. Jednoho by z toho trefila.. Alespoň jsou celkem fajn. Konstatuji nakonec a čekám dále.. |
| |
| hostinec v Ylatu Jsem celkem pobavený zvyky, které mezi sebou praktikují lidé. Podávání rukou a jiných věcí či končetin pro mě moc není. Očuchat a konec, ale když jsem teď jako oni... Pomyslím si, když adrien představuje Magnuse a Pižlu. Nakonec se přeci jenom rozhodne, že půjdeme ven. Když už jsem téměř na čerstvém vzduchu a chystám se protáhnout, ze zadumání mě vytrhne Magnusův křik. Jakmile si uvědomím, že jde o Bellu, rychle k němu přiskočím a táhnu ho ven, zatímco mu zavrčím do ucha: "Neptej se po Belle a neptej se proč se nemáš ptát - to ti řeknu venku." Když jsme dál od hostinckého a všeho toho ruchu způsobeného naším odchodem, řeknu už hlasitěji: "Tvoje vidle má Wendor, našel je v hostinci, když ses ty ztratil." Teprve teď malého kudúka pustím, protože až do této chvíle jsem ho držel za ruku, jako kdyby byl malým dítětem. Bez dalšího otálení projdu dveřmi ven a rozhlédnu se po Samuelovi, který šel ven již dříve.. |
| |
| Ylat - Hostinec Nechám se představit Magnusovi Tedy... Nikdy jsem ho v Rossaromu neviděl... Nebo možná jo, ale už si ho nepamatuju... Teda, jestli v Rossaromu vůbec kdy byl... Jo, mě taky těší Na představování si moc nepotrpím. Taky jsme chtěli už dávno vyrazit. Na to, že Adrien už byla jednou nohou ven z hostince, se tu zdržuje nějak dlouho Vyjdu ven z hostince chvilinku po Welfovi. Jdu za ním pár kroků, přičemž vytahuji svojí nově nalezenou dýku, abych si ji mohl lépe prohlédnout na světle. V pokoji nebyl čas ani dostatek světla na bližší prozkoumání. |
| |
| před hostincem Nedobrovolně jsem vláčen z hostince ven a tak se snažím alespoň o zoufalé pohledy o pomoc k Wendorovi. Ten se věnuje svým záležitostem a tak nezbývá než kromě zbytečné dramatizace tohoto malého divadla raději zavřít ústa a potupně se nechat vyvést ven. Do oka mi venku sice padne cizinec u cesty, který tam podivně přešlapuje, ale teď mám důležitější věco na práci - vidle! Chtěl jsem se sice přes napomenutí zeptat: "proč se nemám ptát na Bellu," ale Welfův důraz mě uzemnil natolik, že jsem celou věc odložil na později. Uklidněn o nálezci svých vidlí se snažím situaci uvolnit stručnou odpovědí: "Díky, Wendor mi ji jistě rád vrátí!" Na chvilku se zamyslím a pak z nějakého neznámého popudu začnu být sdílnější: "tohle totiž nejsou obyčejné vidle. To jsou vidle kouzelné! Nemyslete si," pohlédnu postupně na naší malou skupinku tvořenou Welfem, Pižlou a Adrien, "ale mají v sobě podivuhodnou moc!" Zvážním ve výrazu tváře i v hlase, abych zdůraznil mé přesvědčení o výjimečnosti mého, pro ostatní zřejmě bezvýznamného, hospodářkého náčiní. Sotva dopovím, už za sebou z hostince slyším typické Wendorovo dupání. Rozzářím se jako sluníčko, když v jeho tlapě vidím své vidle: no, paráda! "Díky moc! Máš to u mě!" poděkuju a vrhám se po násadě. "Tak jak," uměle navazuju "plně vyzbrojen" a s veselou náladou vyzařující z mojí maličkosti, "vyrazíme? Skočím ještě do stájí pro Porkyho, aby nám pomohl se zavazadly a taky abychom si měli cestou s kým povídat..." stichnu a čekám reakci na pokus o vtip. Pln horlivosti a nadšení ze znovunalezení trojhrotého obraceče sena či hnoje se ale rozchechtám jako první. Sledujíc obličeje ostatních v jejich nadcházející reakci si ale všimnu neviditelné linky mezi Welfem a podivným cizincem, jéé, oni se určitě znají! Veselý chechot rychle vypadává z rytmu a zpomaluje, stejně jako jeho intenzita. S myšlenkou: "a kdo je zas tohle," čekám, co se bude dít, protože tenhle blbej pokus o vtip asi těžko přeslechl. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Je možné, že si vzpomeneš na hubeného, na kudůka vysokého, mladíka, co vyrostl se svými rodiči kousek za Rossaromem na jejich hospodářství. Ve městě jsi ho téměř jistě neviděl, ale můžeš si ho vybavit, jak s někým skotačil po louce za vesnici, ať již při pastvě dobytka či jen tak. Má hnědé kožené kalhoty, bílý trikot a podivný oranžový pláštík, z obvykle rozesmátého obličeje vyčnívají plavé neupravéné vytrčené vlasy. |
| |
| před Ylatským hostincem ( snad jich tam není víc ) Stojím před hostince a čekám na ostatní. Konečně se trosí ven, nejdříve Welf s nějakým kudůkem, mám na rasy paměť. Pak i Adrien a Pižla a nakonec Wendor, hlučný a velký.. Chcilku si povídají a pak se k nim připojím.. Vysoký muž, elf s bílými vlasy a zelenýma očima. Na zádech meč a na rameni tornu, přes ní plášť.. Černé boty a kalhoty, kožené, bílá halena a vycpaná bunda.. Usměje se na skupinu.. Tak co bude, lidi.. Už půjdeme..? Pronese to chladně, skoro se mu kouří od úst.. |
| |
| Ylat Magnus se začne shánět po svých vidlích a Belle. Vidle mu předá Wendor a než najdu slova, jak vysvětlit kůdukovi, že Bella tu není, ujme se toho Welf. Takže kouzelné vidle? Magnusi, Magnusi ...ty nás věšíš bulíky na nos. Čím je to, že já, která jsem více než výřečná, najednou nemohu rychle odpovědět na tak obyčejnou otázku? Nejspíše tím, co vidím v ruce u Pižly. Dýka? Tak nejenom květ? Zadívám se na dýku, nedbaje toho, že by hochovi mohlo vadit, jak na ní zírám. Prostě je to silnější, než já. "Ty, Pižlo, odkud to máš?" Samuel nás nabádá k odchodu. "Jooo joo, už jdeme, jen co Magnus přivede Porkyho...", řeknu mu, aniž bych zvedla zrak od dýky v rukách našeho nového společníka. Dýka mě fascinuje natolik, že málo vnímám svět kolem sebe a tak vůbec netuším, čemu se Magnus směje. Pohlédnu na něj s tázavým pohledem, ale ihned se začnu opět věnovat dýce. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Had, který jí obtáčí vypadá tak živě - jde vskutku o uměleckou práci, které vévodí dva smaragdy, které má zvíže místo očí. Je velice ostrá a perfektně ti padne do ruky. Když jí uchopíš trochu jinak, dýka se ti jednodužše přizpůsobí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Had, který jí obtáčí vypadá tak živě - jde vskutku o uměleckou práci. Na dýce je ihned vidět, že není zas tak obyčejnou, jakou by se mohla zdát. Je velice krásná a ostří se jí na slunci nádherně blyští. |
| |
| Ylat; před hostincem Zatímco Magnus šel do stájí pro svého Porkyho, nervózně postávám s ostatními před hostincem. Už už se chystám říci Adrien, že se na nějakou tu chvíli vytratím a vrátím se v jaksi jiné kůži, ale rozmyslím si to hned, jak mou paní zaujme dýka, kterou si prohlíží Pižla. Stačí mi jeden pohled k tomu, abych věděl, která bije. Potlačím nutkání přijít k Pižlovi a dýku si pořádně prohlédnout a raději dojdu pomalým krokem k Adrien, kterou dýka zajímá zřejmě ještě více než mě. Má květ... Má dýku... S čím nás ještě tento mladý hoch překvapí? "Ehm... Adrien?" Pokusím se na sebe upozornit, ale ihned tlumeným hlasem, tak, aby to slyšela pouze ona, řeknu: "Já musím na chvíli pryč. Kdybych nepřišel o té doby, než se Magnus vrátí, nebojte, přijdu za vámi. Cestu si zjistím, mám na to noc." |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Vyslaná myšlenka. Musím si ještě něco zařídit. Vrátím se za vámi ve své druhé podobě, pokud nestihnu příchod Magnuse. Ten, co mi roztrhl ucho bude ještě litovat, že to kdy udělal. Poslední myšlenku jsem si sice mohl nechat pro sebe, ale myslím, že Adrien, jakožto majitelka dýky, má právo vědět, k čemu se chystám. Na obličeji se mi na chvíli objeví podezřele úlisný obličej a zmizím za rohem. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Určitě jsi už v Rossaromu někdy byl u těch pár stromů, kterým se s trochou vůle dá říkat les. A právě nedaleko něho stojí dřevorubcův dům, ve kterém s ním bydlel donedávna jeho syn. Ještě před pár měsíci se svým otcem celkem dobře vycházeli. Vysoký, asi patnácti-šestnáctiletý hubený mladý kluk s blonďatými vlasy sahajícími po ramena, staženými koženou čelenkou. Oblečený v zelené košili, černých kalhotách a hnědých botách a přes tornu pověšeným hnědým kabátem s kožešinovým límcem. |
| |
| Ylat - Před hostincem Jen co si dýku doprohlédnu, zastrčím jí zpět ke své staré dýce a otočím se k Adrien No, vlastně jsem jí našel asi tak před pěti minutami Vlastně se i divím, že se Adrien o tu dýku tak zajímá, mě přijde naprosto obyčejná, tedy až na kvalitu, s jakou musela být vyrobená Tak před pěti minutami u sebe v pokoji Všimnu si, že Welf někam odchází, ale nevěnuji mu nijak velkou pozornost Je na ní něco zvláštního? Zeptám se Adrien a trochu nervózně přešlápnu na místě |
| |
| před hostincem Nic, žádná reakce. Jako by mě nikdo neslyšel. Na co tam Adrien pořád vejrá? No, alespoň že někdo ví, že jdu pro Porkyho. Nesměle se rozhlédnu po ostatních a stále dumám nad podivným cizincem, který k nám podle mého vůbec nepatří. Vypadá jako muž, ale že by to byl Elf? Divný? A co ten meč? Moc divný... ten nebude z Rossaromu, na něj si nevzpomínám, odkud by vzal meč? Nšco mi tu zatím uniká. Otočím se krátce i na Pižlu, jako bych snad i o jeho původu krátce přemýšlel, nicméně letmý úsměv a velmi brzké otočení nazpátek dává naznačit, že tohodle hocha už jsem někde viděl. Letmo do větru mávnu rukou směrem ke stájím a lehce špitnu: "jsem tu hned zpět." Bez ohlédnutí a zadumán sám do sebe se šourám ke stájím. ---------------------------- Po chvilce se ze směru, kam zmizel Magnus, objevuje zajímavá dvojice - oslík i s se svým páníčkem na hřbetě, s párem kožených vaků přehozených přes hřbet. V nezvyklé pozici, totiž na hřbetě Porkyho, se vracím k debatící skupince. Nemám kupodivu žádný vtípek připravený na uvítání, spíše čekám, až se pohneme do předu. Nenápadně ale přitom pozoruji elfa. Že by to byl on? To asi ne, to bych to byl býval poznal hned. Ne... jó... ne. Hmm. Sbírám odvahu se z cizincem seznámit, namísto toho krátce obejmu Porkyho krk, podrbu ho na čumáku a pohladím od uší po krku směrem k přehozeným vakům, ve kterých pohmatem zkontroluju, jestli jsem nic nezapomněl. |
| |
| před hostincem Welf zmizí, jeho věc.. Adrien je fascinována dýkou, kterou drží Pižla... no tak, vždyť si tu dýku můžeš prhlížet cestou, Adrien.. Ten kudůk také odešel, ale za chvíli se vrátil na hřbetě osla, je to docela komické, ale to nemůžu chápat, nemám city.. Stále mě pozoruje, jakoby mi něco chtěl, ale já ho neznám, nebo ano..? Přemýšlím nad Magnusem... |
| |
| před hostincem Hmm, co tak na mě vejrá? To je divný. Určitě se zná s Adrien. Hmm... mám to! A sakra! To je určitě on, který... Nadskočí mi obočí a napřímím se na hřbetu Porkyho. "Adrien, tu dýku prosím nech teď být," s obavami pozoruji dýku jako by šlo o nějaký nebezpečný předmět, "můžeme si prosím rychle promluvit?" Vypadám trošku vystrašeně a nespouštím oči z podezřelého elfa. |
| |
| Ylat "To je, zvláště pokud je to ta dýka, co myslím. Neztrať jí! Až přijde ten pravý čas, pochopíš." Hadi? No zbohem, tak ty moc nemusím. Ještě ptáci a ...Ale kde se tam ta dýka mohla jen tak vztít? Poté, co mě začnou všichni, až na Pižlu, hučet, že máme jít, odtrhnu konečně svou pozornost od dýky. No jo, pořád, kdybyste věděli co já , také byste zírali jako já. Magnus už se vrátil i s Porkym a věcmi, co na něm byly naložené, takže se zdá, že nám už nic nebrání v tom, abychom vyrazili. Opravdu nic? Co je Magnus jakýsi nesvůj? Co na sebe tak se Sameulem zírají, jakoby se nikdy neviděli.... Aha, vdyť oni se asi nikdy neviděli..bych je měla asi představit. Ať je jasné, že jdou oba s námi. "Ehm, nějak mi díky té... té dýce ušlo, že vy dva se ještě asi neznáte. Takže to rychle napravím. Jeden z vás je Magnus a druhý Samuel. Kdo je kdo už zkuste hádat sami! A jdeme... a pak, že kdo tu zdržuje" Směji se kráčejíc směrem k lesu nářků po boku Magnuse a jeho Porkyho. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro "Ty, Magnusi, máš také dýku?" |
| |
| před hostincem Snažím se vyloudit známky úsměvu, když mě Adrien představuje Samuelovi. "Já jsem ten Magnus," prohodím a lehce ukloním hlavou, ale hned na to stále hledím na Adrien. Poté, co nás všechny vyzve na cestu, poplácám Porkyho po krku a oba se pohneme ku předu. "Poslyš, Adrien," navážu rozhovor, jakmile se ke mě a Porkymu přiblíží, "jak jsem byl pryč, já," přiblížím se ještě více a pak už jen cosi šeptám. |
| |
| konečně na cestě Usměji se na Magnuse a lehce ukloním hlavou. A já jsem zase Samuel.. Okouknu situaci a jsem potěšen tím, že se konečně dáváme do pohybu. Zařadím se někam nakonec a koukám se kolem. Pozoruji okolí. Srovnám si pásek meče a pak i své lahvičky. Konečně vyrážíme, sice se mi do toho lesa nechce, ale co se dá dělat.. |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Vezouc se na Porkym podle kráčející Adrien špitám část svého tajemství: "Adrien, znáš tady toho Samuela? Vůbec se mi nezdá! Víš, jak jsem byl pryč, stala se taková podivná situace." Nenápadně se rozhlédnu, jestli nikdo jiný neposlouchá a pokračuji: "Neviš, co se stalo s Karcerem? Ono totiž to vypadá, že na hostinec zaútočil někdo moc mocný. Nemyslím tím člověka nebo přímo nějaké konkrétní stvoření, ale nějaká moc silná síla. Nevím, co chtěla, ale mě a Karcera to vytáhlo mimo svět a jen Osud tomu pomohl, že jsem přežil." Zapátrám v paměti a vůbec nepospíchám, aby mohla Adrien vše hned vstřebat a nebylo nutné se vracet zpátky a zašmodrchat se ve vyprávění. "Ten muž v hostinci - ten záhadný dvojhlasý, s těma mincema," s obtížemi popisuji tajemného muže, "tak ten mi nakonec pomohl se vrátit. Něco je ale špatně. Situace je moc vážná. Někdo nás asi musel prozradit, někdo, kdo není z Rossaromu, ten Samuel, můžeme mu věřit? Mě vůbec nesedí! Pižlu jsem myslím u nás už viděl, ale Samuela? Ve snové říši jsem potkal i naší průvodkyni, Gillian a slíbil jsem ji, že pomůžeme Galbatora porazit, ale zatím mi přijde, že je nám Galbator v patách a že poslal špeha, který nás sleduje! Vím ještě jedno tajemnství - totiž to, že se k nám přidá ještě jeden vyvolený, možná Pižla, protože musí být z Rossaromu. Už mi rozumíš? Jeden z nás je tu navíc! Tobě a Wendorovi věřím, ale co dál? Lillian se zatoulala pryč a Karcer - to nebyl vyvolený! Ne každý, kdo se k nám přidá je... však víš! Co uděláme?" Vychrlím ze sebe, jako by mi snad šlo o život, ale varovat své druhy je přeci mojí povinností! Nenápadně se při cestě k lesu rozhlížím, jestli nikdo navzdory neposlouchá a ujišťuji se tak, že Adrien může v klidu tiše odpovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro vyslechnu si slova Magnuse s neskrývaným zájmem. Občas se nenápadně ohlídnu, jestli nás někdo neposlouchá. "Mě se také zdá divný, Magnusi. Už jen to, jak vyletěl na ty vojáky, vůbec mu nedělá potíže někoho zabít, ale..." Rozhlédnu se, ještě více ztiším hlas a pokračuji: "Má svitek, nevím odkud. Ten svitek...je nějaký zvláštní, když ho držím, něco z něj cítím. Prý by ten svitek mohl zachránit vesnici, nebo také zničit. Pižla je vyvolený, má stejný květ jako ty a já..." Vtom si vzpomenu, že kudukova květina zůstala nejspíše v hostinci na stole. "...teda ty už ho nemáš, ale to bylo stejně jen takové upozornění, doufám." Zapřemýšlím nad tím, co uděláme, jak se ptal Magnus. "No já nevím, možná není zlý, možná je. Ale kdyby nás chtěl zabít, tak už to mohl udělat dávno...myslím. Budeme ho pořádně sledovat. Řekni to i Wendymu. Pižlovi to řeknu později." Chvíli se odmlčím a pak se znovu ptám na něco, co Magnus opominul sdělit. "Tak máš dýku se zvířetem na rukojeti nebo ne? Možná by to měl být pták." |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro "Jo, dýka, já zapomněl," trochu překvapen nad svou zapomětlivostí odpovídám, "no, já žádnou nemám, o žádné dýce nic nevím." Na chvilku se zamyslím a pak začnu spekulovat: "je to zvláštní, taková skládačka, viď? Jako by každý měl něco - Pižla dýku, Samuel svitek, ty jsi našla Welfa a já... já se vrátil ze světa, ve kterém jsem měl asi zůstat." Odmlčím se na delší dobu a nepůsobím zrovna sebejistým dojmem, "Adrien, přišel jsem vás varovat. Já, já toho už asi moc nezmůžu - protože můj květ zmizel. Je to daň za to, že jsem nezmizel jako Karcer a že jsem se sem mohl vrátit. Vůbec nevím, co se mnou je. Ale Gillian jsem slíbil, že vám pomůžu, že to tak nenechám. Celá situace je mnohem složitější, ale to by chtělo probrat s Wendym a Pižlou. Ale co Samuel? Docela mám strach, že je to nějaký špión, někdo, kdo nás má ukolébat jistotou, že s tím elfem s mečem se nám nemůže nic stát a pak nás vláka do pasti!" Opět se rozhlédnu a ujistím se, že náš rozhovor s Adrien neslyší nikdo jiný. "Zatím bych byl opatrný a nic Samuelovi neříkal. Co všechno ví? Jak jste se seznámili? Co jste mu řekli? Bylo mi řečeno, že se k nám přidá jeden vyvolený, což je tedy Pižla. Čas strašně rychle letí, musíme si pospíšit. Pokud nám Samuel pomůže přejít les nářků, jen dobře! Ale co pak? Měli bychom najít Angelu, aby nám pomohla. Zjistil jsem, že řada lidí před námi se pokoušela Galbatora zastavit, ale Adrien, zvážním jako asi nikdy předtím, "my jsme podle všeho poslední. Nikdo jiný už vyvolený nikdy nebude. Strom, na kterém rostou ony květy už není! Nejsme v tom ale sami, musíme se podle mě spojit s ostatními, však čím více vyvolených pohromadě je, tím větší sílu dohromady mají!" |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Jedu na Porkym a povídám si tiše s Adrien, když v tom se vám po čase zdá, že na vás občas nenápadně mrknu a pohodím hlavou směrem k sobě. Vážnost tváře nenapovídá, že bych měl nějaké zdravotní problémy. Co tak asi chce? |
| |
| soukromá zpráva od Magnus Štístko pro Jedu na Porkym a povídám si tiše s Adrien, když v tom se vám po čase zdá, že na vás občas nenápadně mrknu a pohodím hlavou směrem k sobě. Vážnost tváře nenapovídá, že bych měl nějaké zdravotní problémy. Co tak asi chce? |
| |
| Ylat Po pár minutách se zpoza rohu, kde před chvílí zmizel Welf objeví velký šedý vlk. Doširoka otevře tlamu, až se objeví řada krásně bílých zubů. Šedá srst se na slunci příjemně leskne a když se zvíře ještě protáhne, chlupy se jemně rozvíří. Když už je po této scéně, Rozhlědnu se a zavětřím. Ano, do Lesa Nářků se vydali... Odvážní, velice odvážní... Pohrávám si s myšlenkami a pomalu jdu za výpravou, aniž bych se snažil být nějak nápadný. Přeci jenom - vlk ve městě... Jakmile skupinku dojdu, vyhledám Adrien, ale když uvidím, že si povídá s Magnusem, raději zůstanu vzadu. Samuel mě ještě takhle neviděl a zabít se od něj rozhodně nenechám. A ten hošík Pižla... Proš mu asi tak říkají? Mé myšlenky mě donutí k úsměvu, který vypadá spíše jako nemístné cenění zubů od zvířete, které se pomalu plíží za skupinkou dobrodruhů. |
| |
| Ylat - cesta k lesu Od hostince k podivnému lesu, který se rozprostírá hned za ním to není daleko. Pižla s Welfem tudy již jednou šli, ale předtím, když hledali byliny pro zraněného vojáka, jim vzdálenost připadala o mnoho kratší. Může se skoro zdát, jako by byl les s každým krokem, který uděláte vpřed dál a dál. Stromy vrhají zlozvěstné stíny a suché větve nepříjemně vržou do rytmu foukajícího větru. Stačí už jen jediný krůček a pohltí vás šero. Jak se zdál les daleko, tak je přesně teď blízko. Stojíte na černém palouku uprostřed skupinky stromů, nikde není ani stopy po Ylatu ani po žádném z domů, který by vesnici připomínal. V lese není živé duše. Větve zabraňují průchodu dál, na zemi je jen černá hlína a žádné rostliny. Nažloutlé listy a jehlice leží neuspořádaně na sobě a tvoří podivné obrazce, které splývají v jednoduchou mozaiku, která pokrývá zčásti zem – skoro jako koberec. |
| |
| černý palouk Asi bych toho stihl s Adrien probrat mnohem více, kdyby nebyl temný les tak blízko. S každým krokem roste moje vnitřní nejistota a zvyšuje se četnost zbloudilých pohledů do větví stromů. Les nářků? Ale podívejme.... nechci vědět, kdo pro koho naříká, my jen projdem, žádný strach. Zhruba akorát, co dojdem na mýtinu a odkud očividně zatím není cesty dál, vypustím k Adrien poslední ztišená slova a začínám špekulovat, jak dál. Kdo má u sebe mapu? Ale co mě nemá, cesta les obchází, proč jsme se vlastně rozhodli jít skrz? No, je to rychlejší, teda... vypadalo to jako "rychlejší" varianta. Slézám z Porkyho a hladím ho po čumáku, aby se nebál, a kdo pohladí mě? Rozhlédnu se po ostatních a vida obdobné nadšení se pouštím to bližšího obhlédnutí terénu. Přicházím k nejbližšímu stromu a snažím se dohlédnout co nejhloubš do lesa, zda-li by je v nějakém směru les řidčí a bylo by možné bez větších odřenin do větví projít na druhou stranu. "Lidičky," odbívám možné překvapení nad mojí zvědavostí a troufalostí, "tak já nevím, jestli tudyma projdeme. Zkusíme se prodrat?" Pohledem skončím na Wendym a Porkym, neb ti budou mít zřejmě nejvíce šrámů, kvůli své velikosti, čehož bych ale mohl využít a jít až za nimi. |
| |
| před lesem nářků Lesem Nářků už jsem jednou šel, do Ylatu, takže vím jak rychle se blíží. Vyndám si z tlumoku plášť a vezmu si ho na sebe, v lese je zima a ty otravné větve.. Kdyby přišel déšť, tak člověk promokne během vteřiny.. Les je tu přesně jak jsem říkal, znenadání rychle. Zastavím se a nasaji tu vůni, nebo smrad..? Usměji se na Magnuse.. Ten les se dá v pohodě projít, skrz něj jsem se dostal do Ylatu. Ale velmi rychle zde člověk promokne, takže se na to přeipravte.. Prozradím ostatním. |
| |
| Cesta k lesu; Les nářků Už jsem tu jednou byl, ale nikdy ve mně nevyvolával tento podivný les tak podivné pocity. Jsem zvíře! Byl jsem v lidské podobě příliš dlouho... Neměl bych tak zůstávat přílš dlouho.. Napomenu sám sebe a odhodlaně vstoupím do pomyslného rozmezí mezi světem lidí a podivným světem zdejšího temného lesa. Křoví? Zarazím se a zůstanu stát s jednou packou pokrčenou. S tím hochem jsme byli přesně tady a žádné kříví tady nebylo?! Zadívám se na Magnuse a Samuela, kteří si celkem dobře v dané situaci rozumí. Pak se podívám na Adrien a hlavou pohodím k Pižlovi. Oči mám však stále přilepené na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Takhle to tu nevypadalo... Ten les si dělá co chce. Přestože se tváří, jako kdyby byl po celé desítky let mrtvý, tak tomu tak není! Žije vlastním - temným - životem.. Pak pohodím hlavou k Pižlovi, ale pořád se ti dívám pokud možno do očí. Mohl by nám pomoci víc než Samuel. Ten tudy možná prošel, ale jenom cestou sem. Zpět to bývá horší. Pokud vím, tak ten hoch má 'velice' podobnou dýku, jako máš ty. Ať ji použije... Pak tok myšlenek ustane. |
| |
| palouk před lesem nářků Odchytím si Samuelovu odpověď a na jeho úsměv odpovídám též úsměvem. Nakonec, abych nevypadal pouze jako vystrašený malý kudůk, odpovídám: "No výborně! Tak ty jsi již tudyma šel! Povedeš nás tedy?" Okouknu ostatní a pozoruji Welfa, který se zdá být nějak nervózní, ale třeba cítí jen nějakou srnu, on by nám kdyžtak určitě řekl. "Vlastně mě tak napadá," vrátím se zpátky k Samuelovi, "odkud jsi vlastně přišel? Zdá se, že pocházíš z druhé části lesa. Ani vlastně nevím, jak jsi potkal tady skupinku," vlastně dvojici, trojici, s Welfem, pochopitelně... a Pižlou, no jasně, ale u toho jsem taky nebyl. "a kam máš namířeno." Opatrně vyzvídám a pomalu se vracím k Porkymu a ostatním. |
| |
| v lese Obrátím se čelem k Magnusovi a nechám ho mluvit, pak si stáhnu z čela kápi a odpovím mu. Já nepocházím od nikud, jediný můj domov je dobře ukryt před všemi, kteří neví kde je.. Taková slovní hříčka, na akademii zaklínačů sedí perfektně. Můj učitel mě vyslal do této jeskyně s úkolem pomoci a zastavit mizení lidí. K tomu mi dal svitek, ale já nevěděl co s ním. Našel jsem skupinu a v ní dívku. Usměji se na Adrien. Dali jsme se do řeči a Adrien možná zvládne ten svitek, ale né teď, proto jedu s ni, s vámi. Ona potřebuje svitek a já potřebuji ji. Usměji se. Nevím jestli nás dokážu vést, šel jsem skrz les jen jednou a les je pokaždé jiný. |
| |
| v lese No vida, tak mluvit umí, prima, a už mu vidím do tváře, začíná se mi líbit. "Hehé," ujede mi, když přemýšlím, odkud tedy Samuel vlastně je, protože na to furt nemůžu přijít. Co, jaká jeskyně? Svitek? To jsou mi věci! Vůbec nechápu. Kdo ho tedy poslal? Snaživě poslouchám, ale vypadám asi jako kdybych měl sníst ropuchu. "Aha, mizení lidí," teď pro změnu protáhnu obličej a pátrám v paměti po zmizelých lidech, "zajímavý." "No, naše cesty se kříží a snad si budeme moci vzájemně pomoci. Na ten svitek bych se taky rád podíval, už jsem sem tam nějaký četl," teď se neškleb, udrž vážnou tvář, ať nic nepozná, "třeba bych mohl pomoci?" Nadzvednu tázavě obočí a pohlédnu na Adrien, které náš rozhovor jistě neušel. Otáčím se však zpět na Samuela a pln otázek pokračuji v malém osobním výslechu. "Kdo tě to přesně poslal a co jsi zatím zjistil? Také vyšetřujeme jisté mizení a třeba mlžeme dát skládačku postupně dohromady. Cestou na to bude času určitě dost." Dokončím s přátelským úsměvem, obracím se na chvilku na Porkyho, kterého opět hladím po čumáku, beru otěže, obracím se zpět na Samuela a pomalu vyrážím k lesní hradbě. |
| |
| v lese Bože, ten je ukecanej... Usměji se na Magnuse. Jak jsem řekl, poslal mě můj učitel a svitek ti mohu ukázat, je na něm však magiská pečeť, kterou zatím nelze rozlomit, tudíž si moc nepočteš. Pokud to tedy umíš. Já vím proč lidé mizí, ale nevím kam, to nikdo neví. Ten svitek to zastaví.. Jen ho otevřít, na to přijde čas.. A máš pravdu, času bude dost, teď se však soustřeďme na cestu, les je zrádný.. Ukážu kolem sebe a můj pohyb pokračuji ke kapuci, dám si jí na hlavu a tím zakryji své bílé vlasy. Postupuji dál až k samé hranici lesa. Jo, a proč za námi jde ten vlk..? Měl bych něco vědět.? Jinak ho zabiju, mohl by to být vlkodlak nebo něco horšího. Vím to, je to můj obor.. Zeptám se ještě nakonec. |
| |
| v lese Zakaboním se tak jak jen to kudůk dokáže, když se Samuel začne navážet do Welfa. Pche, expert v oboru a... nic nepozná! Ten toho teda od svýho učitele zatím moc nepobral, žádný zázrak, že ten svitek nedokáže ani otevřít. "No, tak ten svitek," nenápadně kouknu na Welfa a snažím se zatím celou situaci vydýchat a záměrně se proto věnuji nejprve svitku, "necháme to tedy na později. Ale jestliže je řeč o magické pečeti, tak bych byl rád u toho, až se bude rozlamovat!" Hmm, magická pečeť! Výborně! Tu si pak musím vzít na pokusy! "Určitě máš ale v rukou velký poklad, to musím uznat." Natahuji čas a přemýšlím, co říct o Welfovi, protože jestli zatím nic neví, tak mu ani Adrien zatím nic neřekla a měla k tomu jistě své dobré důvody. "A tady pan Vlk," opět se otočím na Welfa, pustím otěže, pokleknu a s nataženou rukou zvědavě očekávám, jestli upoutám vlkovu pozornost, "nám cestou moc pomohl a rádi bychom pomohli i my jemu." Podívám se na ostatní, protože si uvědomím, že jsem řekl něco, co jsem vlastně ani nechtěl, proč jsem safra tak ukecaný! "Takže jde s námi a my jdeme s ním, mohu-li tak říct. A jmenuje se Welf, Welfík," snažím si naklonit Welfa, "žádnej 'ten vlk', prosím." |
| |
| V lese Křoví je stejně neprostupné teď, jako před malou chvílí, kdy jste do lesa zavítali. Zpoza křoví se ozve hlasitý skřek, který se ihned změní na dlouhé a uši drásající kvílení. Křoví se zachvěje a vše utichne. Větve stromů se dál kymácí v rytmu větru, který je v lese překvapivě silnější, než v Ylatu. Křoví znova zašustí a ozve se hlasité dupání, které se stále víc vzdaluje. |
| |
| V lese Jakmile se začne Samuel bavit o tom, že by mě zabil, jenom na něj vycením zuby a obejdu kolečko kolem neprostupného křoví, v jehož středu jsme se záhadným způsobem objevili. Když to šlo sem, půjde to i dál... Přemýšlím, zatímco si Magnus povídá se Samuelem. Tak zabít... Vlkodlak, PCHE! Ten by nepoznal ani toho, který by mu stál za zády a dejchal na něj smradlavým dechem! Potichu vrčím, ale je to pouze důkaz toho, že i vlci se umějí smát - i když svým vlastním způsobem. V tom si všimnu Magnuse, který se snaží upoutat na sebe pozornost. Znuděně zazívám a namísto toho, abych se vydal k malému kudůkovi, namířím si to rovnou k Adrien, u jejíhž nohou se usadím. Na Magnuse jenom tupě zírám a kroutím hlavou nad jeho nesmyslnými gesty. Kdyby něco řekl, možná bych přišel, ale když se mnou bude jednat jako s lidským mládětem, tak to tedy ne. Navíc jsem starší než on... Starší než všichni tady. Znovu zazívám, ale v půlce pohybu mě něco doslova vytrhne z mého plánu. Napnu uši a zaposlouchám se. Po chvíli je skřek slyšet úplně všude a mění se v podivné kvílení. A tohle tady ještě chybělo! Povzdechnu si a postavím se opět na všechny čtyři. Pár skoky se dostanu až ke křoví, které e chvěje a nasaji chladný vzduch. To už ale nastane ticho a je slyšet pouze vzdalující se kroky. A já si bláhově myslel, že já jsem to nejhorší, na co tady můžou narazit... Poté se vydám zpět k Adrien, přičem hodím zkoumavý pohled na Magnuse a znovu se dívce sadím k nohám. |
| |
| v lese Marně se snažím upoutat pozornost Welfa, mávání rukou očividně nezabírá. Hmm, tak Welf hraje uraženýho, proč? Vždyť jsem se ho zastal! Však až si ho bude chtít Samuel opéct k večeři, tak určitě rád přijde! Jé, co to říkám! Už jsem jako Samuel! Že by mě uhranul nějakým svým kouzlem? Že by proto si sundaval tu svou kápy? Brrr. Nebo je to tady tím podivným lesem? Ať už jsme co nejříve venku, vůbec se mi tady nelíbí. Po chvilce vzdávám upoutání pozornosti a jdu raději za Porkym a beru zpět do rukou otěže. Kyselým úšklebkem hodnotím Welfův čin - totiž zatočení se k nohám Adrien. No jo, já vím, že vy si rozumíte více. Už už se chci zpátky vrátit k Samuelovi, abych tak nějak před cestou dokončil rozhovor, když v tom zaslechnu cosi z křoví. "Ha!" Než se však stihnu zorientovat, tak jen slabě zachytím vzdálené zvuky, a je to pryč! Tak proto Welf tak vyváděl, žádná srna, no, jsme v lese, tak to byl divočák, co si tam v křoví odíral bahno ze srsti, znalecky posoudím a nevěnuji situaci větší pozornost. Snad jen tak poočku nenápadně kouknu na Adrien a Welfa, protože ti tomu rozumí rozhodně lépe a těch dvou je záhodno se držet. "No, tak tedy jdem?" vybídnu ostatní a zkoumavě je přejedu pohledem, zachytávají nějaké známky reakce na nevšední dění ve křoví. |
| |
| V lese Přemýšlím nad tím, co mi vnukl Welf a zároveň poslouchám rozhovor mezi Samuelem a Magnusem. Ti dva se vážně hledali až se našli, ale dobře prcku, jen sonduj..., pomyslím si, ale do smíchu mi není. Těch starostí je na mou hlavu až příliš. "O jaké jeskyni jsi to před chvílí mluvil?", zeptám se náhle Samuela. Už jen název lesa mi nahání husí kůži, do toho zvuky, co vydává vítr, větve...hrůza. Nakonec se k tomu přidá ještě i ten dupot a kvílení. Ještěže si ke mě přisedl Welf. Nevím přesně proč, ale potom, co jsem s ním zažila, když mě vzal do jejich světa, se s ním cítím bezpečně. Ikdyž někdy mám obavu, že nemít dýku, byl by mi naopak velkým nebezpečím. Ach Welfe, ani nevíš, jak moc bych si přála být tvým přítelem, ne paní., pomyslím si a pohladím vlka. Je mi teď docela jedno, jestli mé myšlenky slyšel, či nikoliv. Naznačím Magnusovi, že má stát, počkám až mi Samuel odpoví, pak se obrátím na Pižlu. "Pižlo, buď tak laskav a vem si do ruky svou dýku. Snad by nám mohla pomoci." Aspoň tady Welf si to myslí. Jen musíš přijít na to, jak ot funguje... |
| |
| v lese Zadívám se na toho malého kudůka.. On si asi myslí, že jsem blbec a můj žert nepochopil. Lehce se usměji... No Welf odejde a za chvíli se u nás objeví vlk se stejnými vlasy a se stejnou barvou očí jako měl Welf... Že by náhoda.? Opravdu mě máš za blbce, Magnusi.? Usměji se, ale v tom zašustí to křoví. Během zlomku vteřiny tasím, nikdo si toho skoro ani nevšiml, tak to bylo rychlé! Jdu blíže a prohlížím to křoví a její okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jde o neprostupnou změť větví a trní, které se různě proplétají a prorůstají. Když pozoruješ křoví, nic zvláštního nevidíš. I přes tvou intuici a zaklínačský výcvik nevíš, co to bylo. Jediné možné vysvětlení je les. Les, který sám žije podivným životem. Snad i jemu by mohl pomoci tvůj svitek. |
| |
| V lese Celou cestu jdu mlčky. Dorazíme ke křoví, které je neproniknutelné. Během chvíle se z něj ozve vysoký skřek. Zacpu si uši a až když je relativní bezpečí pro můj sluch, spustím rude podél těla. Pak mě osloví Adrien, abych si připravil dýku Jak by nám nějaká dýka mohla pomoci, zvlášť s mým uměním bojovat No, jak myslíš Vytáhnu dýku a připravím si ji. Před chvílí mi něco za křovím málem utrhlo uši pomocí svého skřeku, tak bych se přce jen měl ozbrojit. Vytáhnu i svou druhou dýku, kterou mám už z Rossaromu Nevím, jestli nám pomůže. Ale ty máš víc zkušeností než já, tak dám na tebe Opatrně přejdu ke křoví a pomalu do něj píchnu svou nově nalezenou dýkou. Asi to není takový postup, jaký by si ostatní představovali, ale co se dá čekat od malého Pižly. |
| |
| v lese Za chvíli se vrátím z lesa a zakroutím hlavou - nic tam není. Zasunu meč do pochvy a obrátím se k Adrien.. Nic tam není, ale les je smutný. Náš svitek by mohl pomoci i jemu.. Půjdeme dál. Ta poslední slova patří Pižlovi, který píchá do křoví.. |
| |
| v lese Po celé té epizodce s podivným šustěním v křoví bych rád zúčtoval se Samuelem, ale podivná dýka mi nedá spát. Další dýka? Co to s ní dělá? Píchá do křoví? To jsou věci! Co by to tak jako mělo udělat?! Hmm, ale jestli je v té dýce alespoň polovina toho, co mám ve svých vidlí... hmm. Budu muset na tu dýku dávat pozor. Pozoruji Pižlu, jak zápasí s křovím a ledabyle prohodím k Samuelovi: "Za blbce tě určitě nemám," ústa se mi na chvilku zaoblý do lehkého, očividně neúspěšně potlačovaného, úsměvu, "na to se musíš zeptat Welfa, co já, já ničemu nerozumím. Ale určitě o tom někdo sepsal svitek nebo rovnou celou knihu." Ale to by ti ji někdo musel otevřít, heh. |
| |
| V lese Pozorně sleduji Pižlu, nebo spíše jeho dýku a čekám, co se bude dít. Docela mi už začínají vadit neustálé potyčky mezi Magnusem a Samuelem. Jestli se to bude stupňovat, může to pokazit možný úspěch celé výpravy, budu je muset držet trochu od sebe. Co mi odpověděl na tu jeskyni? Asi nic, proč ïngoruje můj dotaz? Aniž bych pohlédla na Sama, protože nechci, aby by cokoliv uniklo z toho, co se děje kolem hocha s dýkou, pravím: "eeehmm, Same? Podívej se před sebe, kudy asi chceš jít dál? To bychom se mohli prosekávat rok...aaa promiň, ale asi jsem přeslechla tvou odpověď na tu jeskyni..." |
| |
| v lese Koukám se na les kolem sebe.. Asi máš pravdu, Adrien.. Ale ten les nás také potřebuje.! Sáhnu si do kapsy a vyndám svitek, ukážu ho lesu na všech stranách.. Lese, tohle ti může pomoci, abychom to využili, tak musíme projít skrz Tebe, jinak Ti nebude pomoci a budeš se stále trápit. Prosím, vyveď nás na druhou stranu. Malá modlitba nebo prosba. Promiň, ale nevím o čem mluvíš.. Pár slov pro Adrien. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když začneš, ne příliš nadšeně, píchat do křoví, zpočátku se nic neděje. Po chvilce pohledů ze strany těch, ke kterým ses přidal, se začne cosi dít. Pár větviček ve křoví se začne mírně pohybovat a než stačíš cokoliv udělat, tvé ruky se něco dotkne. Na první dojem jde o hladkou a velice chladnou věc. Když na ní pohlédneš, uvidíš smaragdově zeleného hada, který se ti pomalu sune na ruku a obtáčí se kolem tvé dýky. Jakmile mu pohlédneš do očí, všechno se s tebou zatočí a zahalí tě hustá mlha. Když se konečně rozestoupí, už nestojíš naproti složitě proplétanému trnitému křoví, ale na prostorné zelené ploše, kde tě v kruhu obklopují podivní lidé. Jsou to muži, ženy a děti, kteří se na tebe nvěřícně koukají. Byli by normální, kdyby jejich tělo nepokrývala šupinatá kůže a jejich vlasy neměly barvu brčálu. Vzrušeně si mezi sebou cosi šeptají, ale ty slyšíš pouze sykot, jako kdybys měl těsně u ucha hada. Najednou sykot utichne a kruh, který kolem tebe uzavírají hadí lidé se z jedné strany rozestoupí tak, aby vytvořili volný průchod. Nejprve jím vejdou dva muži, kteří v rukou drží podivné zbrně, které víc než co jiného připomínají kopí. Za nimi velice pomalým krokem přichází hubená žena. Na sobě má dlouhé šaty z podivné látky, které spíše připomínají hadí kůži a podle tvého odhadu by to klidně hadí kůže být mohla. Ruce má potažené šupinami s nazlátlým nádechem a zelené vlasy jí sahají až k pasu. Obličej má pokrytý šupinami jen z části, takže působí jako maska na tváři zelenooké ženy s milým úsměvem. Když dojde až k tobě, ozbrojení muži ustoupí za ní a ona na tebe promluví syčivým, ale přívětivým hlasem. Co dělášš v naššem královsství a proč právě v tento čass, kdy hrozí naššemu ssvětu a královsství záhuba od Galbatora, přicházíšš ss dýkou, která jako jediná ze vššech může mě a můj lid donutit k possluššnosti? V jejím hlase je i přes veškerou úctu, která je k ní chována ze strany hadího lidu slyšet jakási úcta, kterou chová ona k tobě. |
| |
| V lese Když Pižla začne píchat svou dýkou do křoví, nic se nestane. Až po chvíli se pár větviček pohne a vy si můžete v tmavém křoví všimnout smaragdově zeleného hada, který se pomalu plazí po malém Pižlovi. Ten jenom stojí a ani se nehne. Hypnotizovaně kouká na "společnost", která se na něj dostala z trnitého křoví. Had se chlapci líně obtáčí kolem ruky s dýkou, která na smaragdové kůži nezanechá ani jedno malé škrábnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když z křoví začne vylézat had a plazit se po mně, chtěl bych nejraději uskočit, ale z nějakého důvodu to nejde. Hadů se sice nebojím, nikdy mi však nebyla jejich přítomnost příjemná až na malé užovky, které jsem měl v proutěné "krabici" v pokoji, které by nikomu nic neudělali, a další nejedovaté hady. Tenhle druh jsem však nikdy neviděl. Pohlédnu hadovi do očí a celý svět se mi rozplyne v podivnou mlhu. Jen udiveně zamrkám, když se mlha rozestoupí a okolo mě už nejsou neprostupná křoviska, ale louka, na které stojí podivní lidé, které jsem nikdy neviděl. Pochvíli přijde a promluví na mě jakási žena, zřejmě vůdkyně tohohle lidu. Chvíli mi trvá, než si přetlumočím, co mi to vlastně říkala. To syčení mě dost mate Hmm... Cože? Jako já? Musím vypadat dost zmateně. Tedy - vskutku jsem dost zmatený Co tu dělám? No, víte, že ani nevím? Blekotám úplné nesmysly Já tu jsem prosím s několika lidmi z Rossaromu. Vlastně ani nevím, proč tu jsem s nimi. Nikdo mi to neřekl, jenom nějaká holka, která se mi zdála, mi řekla, že mám jít za nimi do Lesa Nářků. Tak jsem je našel a teď s nimi cestuji. No, víte, asi bych se měl vrátit, mladá paní, protože bych je nerad zdržoval. Ještě aspoň do večera musíme prosekat to křoví a jít dál Až pak si uvědomím, že něco říkala o dýce, kterou držím v ruce A - ehm - promiňte? Můžete mi, prosím, říct něco víc o téhle dýce? Já o ní totiž nevím vůbec nic, takže bych ocenil pár rad od vás nebo kohokoli jiného... Prosebně se na ni zakoukám pohledem malého Pižly |
| |
| v lese Se zájmem sleduju Samuelovu snahu uprosit les, ale jakmile zahlédnu smaragdového hada na Pižlově ruce, zbystřím a lehce se oklepu. Jejda, žádnej divočák! Tak takovejhle kousek jsem ještě neviděl! Jednou rukou pevně sevřu vidle a druhou pohladím Porkyho po čumáku, aby zůstal na místě. Rozhlédnu se po ostatních a posilněn špetkou odvahy, že jsem první, kdo na tuto událost zareaguje, se se zvednutými vidlemi pomalu blížím k Pižlovi. "Neboj chlapče, hlavně se nehýbej, pokusím se toho hada opatrně sundat. Nedělej žádné prudké pohyby!" Dopovím a ztiším se, abych se mohl lépe soustředit. Beru proto vidle do obou rukou a pomalým našlapováním přicházím k Pižlovi. |
| |
| V lese Stále se "povaluji" u Adrieniných nohou a sleduji Magnuse, který se mě ještě před chvílí snažil přivolat. Po chvíli mě kudůk přestane zajímat a já obrátím svou pozornost ke zmatenému hošíkovi, který právě píchá svou dýkou do křoví. Jenom zavrtím hlavou a zívnu. Mou pozornost upoutá až smaragdový had, který se z křoví vydal rovnou k Pižlovi. Zvednu hlavu a pozorně hada sleduji, kdyby se náhodou mělo něco stát. Naneštěstí si hada všimnul i Magnus, který sáhl rovnou k "nejhoršímu" řešení - sundání hada z Pižlovy ruky pomocí vidlí. To je ale... Zavrčím si sám pro sebe a ani se nijak nesnažím něco naznačovat Adrien. Bez varování vyskočím od Adrieniných nohou a pár skoky se dostanu mezi Magnuse a nereagujícího Pižlu, přičemž vycením dlouhé bílé zuby a vyloudím podivný zvuk, který může ze všeho nejvíc připomínat vlčí varování. |
| |
| v lese Snážím aby nás Les pustil skrz. Pak ale zeslechnu nějaké podivé zvuky, tak se otočím a spatřím, že se po Pižlovi plazí smaragdově zelený had. Vytasím meč a přijdu blíže. Možná je to hloupé, ale mluví někdo se zvířaty.? Nebo umíš ty hade mluvit lidskou řečí.? Už jsem velice blízko u hada, stačil by jeden pohyb a had je mrtev. A on to ví... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Při tvé otázce na dýku se davem rozlehne další sykot, který teď zní o poznání zuřivěji. Žena však zůstává v rlativním klidu, i když se její dva strážci na sebe, a poté i na tebe, dost ošklivě podívali a nepatrně na tebe namířili zbraně. Ta dýka, kterou držíšš, je klíčem k hadí říšši. Kdo má jí, má moc nad mým lidem. Bohužel je to i prokletí, které sse ss námi táhne. Jssme poddaní nenámých. Nemůžeme být "normální", pokud náss někdo ovládá. Teď jssme my tvoji poddaní a ty nášš pán. Najednou se z ničeho nic žena ukloní a najednou i všichni ostatní. Teď už nevidíš šupinatá těla, ale jenom nazelenalé vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Překvapeně se na ni dívám, když se mi ukloní Jejich pán...? Váš pán? Můj hlas zní překvapeně To ne. Ne, ne, ne. Vždyť nejste žádní psi, abych byl váš pán. Takže, když vám tedy mohu poroučet, tak vám nařizuji, abyste mě neposlouchali a žili si jak chete. A tuhle dýku si tu nechte, aby vás nikdo další nemohl... ovládnout Usměju se, jak chytře jsem celý problém vyřešil Tak, a jsou volní. Mají štěstí, že narazili na mě. S mojí genialitou jsem je osvobodil |
| |
| V lese Když už se i Samuel vrhne k Pižlovi, pospátku odcouvám až k hochovi. Dokud má ten klučík tu dýku a na ruce hada, nesmím dovolit, aby něco provedli, jinak by ho z toho pak nemuseli dostat... Mé varovné vrčení se nyní změní v něco mnohem intenzivnějšího a nebezpečnějšího. Je mi celkem jedno, jestli přijdu k nějakému úrazu, ale je to pro dobro Pižly. Stačím vrhnout jeden pronikavý pohled na Adrien a pak střídavě koukám na Samuela a Magnuse. |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro "Nemůžu ti rozkazovat, ale řekni jim něco, prosím! Nesmí tomu hadovi nic udělat - mohlo by to ublížit Pižlovi." Pak už zase sleduji střídavě Magnuse s vidlemi a Samuela s mečem. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Žena - královna - k tobě zdvihne oči a chabě se pousměje, takže se jí na obličeji zaleskne pár šupin. Je mi to líto, pokud to berešš takto, ale tím, že řeknešš, že nemáme posslouchat, tak toto nemužeme ssplnit. Žena pomalu vstane a s ní i všichni ostatní. Není tak jednoduché ossvobodit jeden ze čtyř lidů, natož vššechny najednou. Teď jssi nášš pán a nic ss tím nenadělášš - bohužel pro obě sstrany. Pak se ale zarazí a přitiskne si ruce k ústům. Omlouvám sse - tohle nessmím říkat. Znovu tě počastuje lehkou úklonou, ale nyní jí její poddaní nenásledují. |
| |
| v lese Náhle před Pižlu skočí ten vlk, co si myslím že je Welf.. Vrčí a chrání toho hada, nebo chrání Pižlu.? Zastavím a meč vrátím do pochvy. Magnusi, schovej vidle, ten vlk to myslí dobře, že Welfe.? Otočím se na Adrien a zdvyhnu obočí.. Co se dějě s Pižlou.? Vypadá jako v tranzu.. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Poznámku o tom, že vypadám neschopně, přejdu bez hnutí brvou No dobrý, už se mi přestaňte uklánět V mém hlase je už poznat náznak podrážnděnosti a také lehké drzosti Vy mě tu nechcete, já tu s váma zůstat ani nemůžu, ani nechci. Vy jste určitě schopná vůdkyně a mě je teprve šestnáct, takže bych vám vaší infrastrukturu... ...nebo jak se tomu nadává... ...určitě pokazil řeknu a na podrážděnosti v mém hlase přibývá. Teď se ale zhluboka nadechnu. Některá ze slov, které teď řeknu, se mi přímo příčí v hrdle, ale bez rozkazů se nejspíš nikam nehneme Takže. Jakožto váš vůdce vám přikazuji, abyste mě pustili, zajistili mojí družině bezpečný průchod lesem a já se na oplátku za vaše věrné služby pokusím zlomit vaši kletbu, aniž by Galbatorovi padla dýka a klíč k poslušnosti vašeho lidu do rukou a tím pádem i vaše svoboda, kterou se vám já pokusím vrátit jednou provždy Pronesu a bojím se, jestli jsem nezašel příliš daleko Dohodneme se, slečno? Podívám se na ni Samozřejmě, po dobu mojí nepřítomnosti bych nechal Hadí říši ve vašich schopných a jistě i zručných rukou Dodám, aby to nevypadalo, že jsem úplný budižkničemu |
| |
| v lese Překvapen náhlými výpady Samuela a Welfa se na chvíli zastavím na místě. Co se tu hernajs děje? Welf by přeci jen tak nevyváděl, kdyby fakt nešlo do tuhýho, vždyť, sevřu vidle ještě pevněji a pokusím se je ještě o trochu výše zvednout a zaujmout tak více výhodnou obranou pozici, jsme přátelé, nebo ne? Místo odpovědi na Samuelovu výzvu se kousnu do rtu a snažím se zbystřit smysly, aby mi neušel nějaký případný další schovaný had. Na okamžik pohlédnu na jednu stranu na Adrien a hledám v její tváři nějakou nápovědu pro vysvětlení Welfova podivného chování, hned na to pohlédnu na Samuela schovávající svůj meč. Že by davová hypnóza? Safra, to je průšvih! Pohledem se vracím zpět k Pižlovy snažíc se vyhnout očnímu kontaktu s jeho novým kamarádem plazem a čekám jak se situace dále vyvine. |
| |
| V lese "Joooo, měla jsem pravdu, je to tak.", řeknu tiše a radostně pro sebe, když se objeví had a věnuje se Pižlovi. Fascinovaná tímto úkazem a vzpomínkou na na mé první setkání s Welfem, zapomenu na informace o jeskyni, které jsem chtěla ze Samuela vytáhnout. Vzápětí mě překvapí reakce těch dvou na smaragdového hada. Je sice logická pro ně, ale ne pro mne a nejpsíše ani pro Pižlu. Pohlédnu na Welfa: "Neboj, nedovolím, aby se teď do toho pletli." Přesunu se co nejblíž k mladíkovi s dýkou a vyrovnaně, spokojená sama se sebou, jakobychom se vůbec nenacházeli ve svízelné situaci, pravím: "Necháme teď ty dva, myslím Pižlu a pana Hada, ať se seznámí. Třeba nám to pomůže i najít cestu dál...asi vám dlužím vysvětlení. Já mám podobnou dýku, proto je s námi tady Welf. Jen doufám, že jsem se nemýlila a Pižlík není skutečně v nebezpečí, ale určo ne. Copak už jste někdy viděli tak zvláštního hada?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Když na vůdkyni hadího lidu doslova vyjedeš, strážci se málem rozběhnou, aby potrestali svými zbraněmi tvou opovážlivost, ale jsou zastaveni jedním mávnutím ruky jejich vůdkyně. Ano, chápu tě. Řekne žena a otočí se na dav lidí. Zdvihne ruce nad hlavu a promluví k nim syčením, kterému ovšem vůbec nerozumíš. Hadí lid jen pokyvuje hlavami a když skončí, vyjde z davu dívka. Má narozdíl od ostatních tmavé vlasy a šupiny pokrývají jenom část rukou a obličej vůbec. Má ostře řezané rysy a velice tmavé oči. Chvíli můžeš mít pocit, že vidíš rozeklaný jazyk, který se každou chvíi mihne u dívčiných tekých úst. To je Ssnale, půjde ss tebou. Může sse ti hodit. Ssice je troššku mlčenlivá, ale občass i dosst ššikovná. A my budeme vědět, co sse děje. Mezitím Snale dojde až k tobě a zastaví se za tebou. Ssouhlassíšš? Mezi lidmi nastane ticho a všichni tě napjatě sledují. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Uvědomím si, že moje chování bylo zcela nepřijatelné Omlouvám se, nechtěl jsem být takový Až pak pokývu hlavou Souhlasím... usměju se nejprve na Snale a pak i na vůdkyni hadího lidu ..., ještě jednou se omlouvám, má paní, a mnohokrát děkuji Teď se pro změnu hluboce ukloním já Na shledanou... Možná... Teď už jen lehce kývnu hlavou a čekám, až se vrátíme do lesa ke keřům |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile vrátíš ženě úklonu, opět tě zahalí mlha a všichni z hadího lidu se ti začnou rozplývat před očima. Pak už zase stojíš u křoví, v ruce držíš dýku a na dýce, a z části i na tvé ruce, je obmotán smaragdový had, který na tebe upřeně kouká tmavýma očima. Jakmile mrkne, odvrátí se a změří si všechny okolo zkoumavým pohledem. |
| |
 | soukromá zpráva od Snale pro Jssem Ssnale a ss vašším ssvolením váss budu doprovázet. Jakmile se od tebe hadí pohled odlepí, hlas utichne. |
| |
| V lese Překvapeně zamrkám, podívám se na dýku, se kterou jsem před pár minutami píchal do křoví a spustím ruku s dýkou a hadem podél těla No, těší mě Mluvím k hadovi Já se jmenuju Elifis. No, ale všichni mi říkají Pižla. A tykej mi, prosím Všichni se na mě musí koukat jako na blázna Mohla bys nás odsud, prosím, dostat, Snale? Otočím se na ostatní a všimnu si, že se prostředí okolo mě nějak změnilo. Zřejmě se můj rozhovor neuskutečnil mimo čas, poněvadž Samuel, Welf a Magnus, i se svými vidlemi, stojí nějak blízko mně Děje se něco? Zeptám se jakoby nic Budeme pokračovat? Usměju se a nedávám na sobě nic zdát, nejspíš by mi nic ani neuvěřili |
| |
| V lese Jakmile Samuel zastrčí svůj meč, přestanu vrčet a cenit zuby. Teď už jenom sleduji Magnuse, jak se s velkou opatrností pohybuje okolo. Možná, že jsou kudůci ještě větší blázni než lidé, pomyslím si ironicky a ohlédnu se na Pižlu, který si právě začal povídat s hadem. Tak vida! Zase jsem měl pravdu, ale asi už bych to neměl přehánět, jsem přece jenom "hodnej vlček", jak mi kdysi řekl Magnus, tak se tak budu chovat - tedy, alespoň do té doby, než se najdou i poslední dvě dýky. Mám takový dojem, že budou blíž, než si kdokoli myslí... Vypláznu jazyk, protože se mi z mých myšlenek rozlije příjemné teplo do celého těla. Pak už jenom sedím a pozoruji smaragdového hada a Pižlu, přičemž po očku sleduji i Magnuse, kdyby si náhodou s těmi vidlemi nedal pokoj. |
| |
| V lese Pomalu se plazím po ruce Pižly, než se mu dostanu až ke krku, na kterém se uvelebím. lidé, vlci, kroll, elf... co je tohle za společnost? Přemýšlím, jakmile siprohlédnu všechny okolo. Mou pozornost na chvíli upoutá i naprosto krotký vlk, ale ihned si začnu se zájmem prohlížet křoví, přes které bych "měla pomoci". Nijak se nenamáhám něco udělat, jenom vysunu hlavu tak, aby na ní Pižla viděl a zakroutím jí v nesouhlasném gestu. Ještě abych jim pomáhala přes koví, kam jsem se to dostala! |
| |
| v lese Poškrábu se na bradě. Takže rekapitulace.. Ty, Adrien, máš dýku a díky ní je tady Welf. Pižla má dýku a díky ní jsme poznali tady pana nebo paní Hada. Rukama ukazuji na všechny které jmenuji. Něco jsem o takových dýkách slyšel, ale moc toho není. Rád si to poslechnu, během cesty z Lesa bude určitě času dost. Otočím hlavu na Adrien a Welfa, protože od nich čekám ty odpovědi, i když vlk mi toho asi moc neřekne. Jsem elf, tak se možná nějak domluvíme... |
| |
| v lese Stále ve střehu pozoruji objasnění situace a nezapojujíc se do debaty, v tichosti a bez zbytečného upozorňování, spustím své vidle opět na zem. Nic neříkám, jen pozoruji hada a asi naposled se snažím v ostatních najít sebemenší známky hypnózy. Nenašedše ani náznaku přemýšlím o dýkách, Welfovi a hadovi a jsa zmaten zůstávám ve své zamlklé póze. Celá situace mi nejde na rozum a tak se snažím na své potulné myšlenky nahlížet z různých úhlů a pokouším se do celého procesu zapojit i Hlas, který v duchu prosím o radu a objasnění situace. Koncem vidlí si párktát rýpnu do země a následně jdu za Porkym, abych ho opět pohladil po čumáku na znamení, že je vše v pořádku, že se nemusí ničeho bát, tedy především mé předchozí zbrklé reakce. |
| |
| V lese "Těch dýk je prý více.", pravím poté, co odtrhnu zrak od hada. "Ještě myslím ptáci, nebo co.", snažím se vzpomenout na slova mé matky. Vida, že se had už k ničemu nemá a možná ani mít nebude, přistoupím ke křoví a zahledím se na něj. Co s tím? Natáhnu směrem ke křoví pravou ruku, zavřu oči a skloním hlavu. Je vidět, že se na něco příliš soustředím. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile natáhneš ruku, cítíš, jako kdyby se na tebe soustředily oči celého lesa. Poté ucítíš velice silnou energii, která vychází z tvého nitra a rozlévá se celým tělem, každý záhyb, dokud neprostoupí i do natažené ruky a nevlije se do konečků prstů, ze kterých doslova prýští ven mimo tvé tělo. Cítíš sílu, která se v tobě odnikud vzala a teď vychází opět pryč. Po krátké chvíli už necítíš téměř nic. Jen v prstech natažené ruky ti zůstalo podivné mravenčení a trošku zrychleně dýcháš. |
| |
| V lese Adrien stojí u křoví a na něco se velice soustředí. Po krátké chvíli se začne křoví před její nataženou rukou rozestupovat a větve jako-by se sami stahovaly, aby mohla Adrien projít. To vše trvá jenom pár vteřin, ale výsledkem je dokonalý průchod skrz křoví, které ještě před malou chvílí bylo živou zábranou. |
| |
| V lese "Jéé povedlo se!", zajásám nahlas, neskrývaje své překvapení, když zvednu hlavu a otevřu oči. Ještě pořád trochu rychleji dýchám, ale to se pomalu vrací do normálu. Ohlédnu se po přátelích a vyrazím vpřed do průchodu, jež se přede mnou vyvtořil. |
| |
| v lese Dočkal jsem se odpovědi, ale nedostačující, jak vypadá, tak se s ní budu muset spokojit. Adrien se modlí nebo co, ke křoví, a rozhodně to zabere více než moje verze.. Pousměji se a vydám se průchodem.. Hele Pižlo, jak se jmenuje tvůj had.? Zeptám se tak trošku ze vtipem. |
| |
| V lese Překvapí mě, když se před Adrieninou nataženou rukou křoví rozestoupí. Trochu zmateně vyrazím do uličky hned za Samuelem. Co? Řeknu a trochu se zamračím To je normální bytost, žádný "můj had". Když to potřebuješ tolik vědět, tak se zeptej jí Já nejsem žádný prostředník pro tvoje otázky Můj hlas zní rozhořčeně, myslím, že každá živá bytost či zvíře si zaslouží úctu, když už je jednou na tomhle světě |
| |
| v lese Ještě chvíli zůstanu v útlumu a s ůžasem si prohlížím vzniklý koridor, hada už vnímám jenom příležitostně, abych zkontroloval, jestli se neplazí zrovna ke mě. Jakmile opadne moment překvapení z Adrieniného výsledku snažení, přeskáču pohledem kolem dokola, abych se nakonec zastavil u Porkyho, kterého pobídnu k prvním pár krokům. Vedu ho blíže k vzniklému otvoru a snažím se odhadnout, jestli bude možné projít skrz. Velkou radost z celé situace rozhodně nemám, a tak zůstávám tiše, bez svých přihlouplých poznámek. Vida však Adrieninu radost, nečekám, až mě ostatní pobídnout a s počátečním pošťuchováním vykouklých větviček se pokouším trošku zvětšit místo, abychom s Porkym mohli udělat prvních pár kroků do nezmáma. Nakonec mi to ale nedá a zase se oba vrátíme. "Půjde někdo první? Obávám se, že budeme mít s Porkym svých problému až až po hlavu," tedy po Porkyho hlavu "a bylo by fajn, kdyby šel někdo první." Poté, co svým konáním na sebe krátce upoutám pozornost, využiji situace a s dodaným sebevědomím prohodím k Pižlovi: "Pižlo, ty umíš tady s hadem mluvit? Já řeči zvířat nerozumím ani za mák. Můžeš se tedy zeptat, jestli půjde s námi, nebo jestli nám kudůkům, tedy lidem, ehm, rozumí a můžeme na něj mluvit?" A proč se tedy nezeptám sám hada, jakže se jmenuje? Dám si ruce na ústa, jako bych snad něco málem vyslovil, a ponořím se krátce do svých myšlenek stále dumajíc o kouzelných dýkách, o kterých zatím vím toliko, že by se za nehet vešlo. |
| |
| V lese Sleduji debatu, která se týká mé společnosti, ale nemám ani chuť ani nic jiného, abych se do ní zapojila. Lidé jsou vážně podivná stvoření. Nechápu, jak to s nimi může někdo vydržet! Jakmile pomyslím na "někoho", pohodím očkem po vlkovi, který jde po boku jediné dívky. Snad s tou by mohla být řeč, ale já teď sloužím tomuhle klučíkovi, obmotám se pevněji kolem Pižlova krku, ale jen tak, abych byla v teple, ne abych mu ublížila. Takže s paní, která hlídá tady vlčka si asi moc nepopovídám, škoda. |
| |
| V lese Jakmile si uvědomím, co Adrien pouhou silou vůle dokázala, skloním hlavu na důkaz obdivu. V této pozici ale nevydržím dlouho. Jenom natolik, aby si toho Adrien všimla. Hned poté se opět narovnám a bez většího zaváhání vykročím rozestoupeným křovím dál do lesa. Teď už by to měla být hračka. Les ví, kdo v něm je, neměl by dělat problémy. A pokud už jednou uposlechl výzvy Adrien, znova by to neměl být problém. Přemýšlím a vykračuji křovím. Jakmile ho projdu, rozhlédnu se, co se kolem mě nachází a pokud to nebude nic, před čím by bylo třeba utíkat, otočím se na ostatní s výrazem typu: "Tak nemohli byste pohnout? Jestli ne, klidně vás odtamtud dostanu i násilím." |
| |
| V lese Jakmile i poslední členové výpravy, kterými jsou Magnus s Porkym, projdou křovím, cesta se za nimi opět uzavře a rostlinná bariéra se uzavře tentokrát za vašimi zády. Na stromech nešustí žádné listí, přestože cítíte na tvářích lehký vánek. Na zemi neleží jehličí, ani listy, nerostou žádné zelené keře a ani žádné byliny nebo houby. Nikde není ani památky po něčem živém, jen dál od "zdi" ze křoví se táhne uzounká pěšinka, která se snad nehodí ani tak pro člověka, jako spíše pro nějaké větší zvíře. Najednou se za vámi ozve téměř nelidský výkřik, ale jenom jednou pak les opět utichne a je naprosto klidný, jako kdyby se nic nestalo anic nebylo slyšet. Listí na stromech začne po chvíli tichounce šustit a vánek se změní v silnější vítr, který na zem shodí pár seschlých listů. Nejprve je cítit chlad, který přinášen silným větrem a pak opět teplo a mrazivé ticho, když listy přestanou tančit v písni vánku. |
| |
| V lese Kráčím vpředu, soustředěná na cestu. Hlavou se mi ženou myšlenky, kolem mých schopností a dýk. Měla bych jít k někomu, kdo mě bude učit magii, sama to nezvladnu, jednou bych mohla někomu ublížit...Ten les je takový divný, mrtvý nebo co a přitom si žije svůj vlastní život....Jednu dýku mám já, jednu Pižla, kde je zbytek? A co vůbec ty dýky znamenají a jak mohu Welfovi vrátit svobodu...Někdy mám pocit, že by mi ublížil, nemít svou dýku a někdy zase, že je kamarád. Snad mu budu moci jednou pomoct....Ať už jsme z toho lesa venku, mám z něj fakt divný pocit... Z mého přemýšlení mě vytrhne výkřik, ozývající za námi. Horzně se leknu, zastavím a srdce se mi rozbuší. Když se vzpamatuji z prvního šoku, položím asi dost nesmyslnou otázku: "Co to bylo?" |
| |
| V lese Než stačím cokoli udělat, všichni se z křovin dostanou pomocí vlastních nohou. Vida, pomyslím si a přejdu k Adrien, které se držím těsně u boku. Je na mně vidět nervozita z neznámého prostředí a z lesa, který je i není mrtvý zároveň. Tyhle místa nemám rád, ne, to tedy nemám! stěžuji si svým vlastním myšlenkám, ze kterých mě vytrhne skřek ozývající se za námi. Rázem se mi naježí snad všechny chlupy na těle a já spontánně zavrčím. Uklidním se až tehdy, když promluví Adrien, na jejíž otázku bohužel neumím odpovědět, i když bych rád. Místo toho jenom zavětřím a doufám, že mi můj smysl prozradí původce toho všeho. |
| |
| v lese Přejdu Pižlovu poznámku a začnu se soustředit na své okolí, lokalizuji každý zvuk nebo šelest. Jsem připraven kdykoli tasit a vrhnout se na nepřítele, taková je moje přirozenost. Les hrozivě šumí a to vše vyvrcholí v křik, odněkud vzadu.. Rychle se otočím a přikrčím.. Hlas se hned ztratil ve zvucích lesa, ale nebyl to jen sen. Neznělo to jako lidská křik... A bylo odněkud zezadu.! Poznamenám tiše. |
| |
| v lese Po Pižlově odpovědi se jako poslední pouštím s Porkym úzkým průsmykem do neznáma. Bohužel ani otevřený prostor, který se po úžině v křoví před námi rozvinul, mi nedodává sebevědomí. Chybějící známky života na mě težce doléhají a tak se snažím bez jakýchkoliv okolků mlčky jít dopředu. Pevně držím Porkyho otěže s vědomím, že oslíkovi je zde určitě ještě hůř než mně. Ostražitě druhou rukou svírám vidle, a mimojiné proto s sebou škubnu, jakmile zaslechnu podivný křik. Není čas otálet, ani zjišťovat, co to bylo tenkráte. Napjatě sleduju okolí, především Samuela, který asi větří mezi stromy nepřítele, neboť mi přijde, že každou chvílí bude tasit svůj meč. Ač nevím, na čí straně je, odkud se vzal a proč, zdá se, že před lesem má respekt, i když tudyma již jednou šel. Takže žádné hraní, žádný sběr fosforeskujících šišek ani rozdělávání ohníčků, ne, to by nemuselo dopadnout dobře, uvažuji v nostalgické náladě nad všemi podivnými pokusy a experimenty, které jsem kdy prováděl. To kdybych býval věděl, co mě čeká, tak bych více studovat vědy magické a metafyzické, a ne kutit ptákoviny ve stodole. Po myšlenkovém brouzdání se opět věnuju lesu. Kráčím tiše nemaje důvod cokoliv říkat a pokoušet tajemný les, prohlížim si nenápadně stromy a doufám, že již brzy budeme na druhé straně. |
| |
| V lese Pižlovo pohupování při chůzi je značně nepříjemné, ale je mnohem lepší, než kdybych musela po svých za skupinkou a riskovala tak, že si mě vyhlídne zase nějaké zvře, kterému bych náhodou přišla k chuti. V tom se ozve pronikavý jekot a zase utichne. Už zase, Sss.. povzdychnu si a trochu se odtáhnu od Pižlova krku, abych ho moc neškrtila. Nechápu, proč už si nedají s tímhle vřískáním pokoj! Tohle snad nikdy neskončí... Po očku sleduji ostatní, jak na zvuky lesa reagují a v duchu z nich mám hroznou srandu. Kdyby v tomhle žili, už by je nic tak obyčejného, jako je sem tam výkřik, nepřekvapovalo. Sss... |
| |
| V lese Vyslechnu si Magnusovu otázku No, já s hady mluvit neumím. Adrien, myslím, taky neumí mluvit s vlky, ne? Ani to nezní jako otázka Snale nás bude doprovázet... Takže tedy: Snale, tohle je Magnus. Magnusi, Snale Představím kudůka hadovi a naopak Řekl bych, že ti bude rozumět, když s ní budeš mluvit Kračím za Magnusem. Koukám se pod nohy a až když něco za křovím znovu zavřeští, vzhédnu Co to, k čertu, zase bylo? Nečekám, že mi někdo odpoví Myslíš, že jsme v nebezpečí? Zeptám se Snale obmotané okolo mého krku |
| |
| V lese Ověřím si, že jsme všichni v pořádku a zatím po nás nikdo neskočil. "Raději přidejme, at už jsme s lesa pryč. Mám z něj divný pocit." S tím bych si nebyla až tak jistá, že neumím mluvit s vlky., pomyslím si a věnuji krátký úsměv Welfovi. Velmi rychlou chůzí, skoro až během se vydám vpřed houštinou. Neohlížím se, jestli jdu sama, nebo mě následují ostatní. Jediné, co mám před očima, je vidina toho, abych už byla z lesa venku. |
| |
| V lese Ještě chvíli se s radostí kochám tím, jak jsou všichni vyděšení z obyčejného zvuku, který se ped chvílí přehnal přes les. Blázniví lidé, proč jinak by tomuhle místu říkali Les nářků?" Z mého spokojeného přemýšlení si mě vtrhne až Pižla, který položí naprosto nesmyslnou otázku, na kterou mu, bohužel pro mou hadí osobnost, musím odpovědět. Nesnažím se o nic víc, než jenom zakroucení hlavou a pak upřu své oči na Magnuse, který se o mou maličkost velice zajímá. Mluvit s hady, to by se ti líbilo! "Ssss..." unikne mi tiché zasyčení, ale to už jsem opět pevně obmotaná kolem krku mého pána. |
| |
| V lese Bohužel mě na tomto místě zrazují i mé smysly, a tak se jenom držím u Adrien, která se ze všeho rychle vzpamatovává a s pár poznámkami se opět dává do chůze. Tak to bude nejlepší, nesnáším tohle místo a to jsem tu jenom chvíli... Křoví, hadi, podívám se na Pižlu, který má hdesi kolem krku smotaného zeleného hada, Tyhle zvuky... Už abysme byli pryč! A s njvětší opatrností následuji Adrien, která pokračuje ve své cestě dá. |
| |
| V lese - křoví vlevo od skupiny Přes praskání větviček jsou všichni schopni naprosto jasně slyšet sluboký klající hlas z křoví nalevo od skupiny "Kdo tu tak moc kořen dát ... u zachroptělý báby ... " a po chvilce "... no já to na to ... aúúúú ... " ozve se tupá rána společně s tím statný kroll proletěl křovím a dopadl na zem. "Já se na to ..." začnu, ale hned se zastavim, když můj pohled padne na staré známé. Chvíli mi trvá než si uvědomim, co vidim a pak se zvednu a vrhnu se rychle směrem k malému človíčkovi s hadem na krku a sápu se mu po krku "POZÓÓÓR HAD ... on tě udusit !" |
| |
| v lese Kráčím tiše a přemýšlím nad Pižlovým Snalem, který mu odpočívá za krkem. Nemám příliš dobrý pocit z toho, že jdou zrovna za mnou, protože jsem hned první, na koho by had vlezl, navíc jsem skoro stejně velký jako Pižla - co když si mě splete? Beru tedy za vděk Adrienino zrychlení a s Porkym se snažíme klopýtat, jen co to jde. Zdá se však, že ne všem rychleší chůze dělá dobře, protože za sebou uslyším známé krollské naříkání. Řach Otáčím se a představuji si, jestli to opravdu spadnul Wendor anebo co tak velkého mohlo vytvořit takový zvuk. Zastavuji a sleduji, jak se z houští vymotává. |
| |
| v lese Koukám na Wendora... Bože můj, to je pitomec... Jinak opravdu není co dodat... |
| |
| V lese Díky Poděkuju hadovi a všem ostatním řeknu Snale říká, že se nemusíme bát Nebo přinejmenším nejsme v nebezpečí Chvíli jdu a znovu se leknu, když uislyším, jak sebou Wendor hodil o zem. Usměju se nad scénou ležícího krolla, ale během chvíle mi úsměv z úst zmizí, když se na mě Wndor začne sápat Počkej, počkej... Wendore! Snažím se ho uklidnit Ten had nic neudělá... Když nebudu chtít Až když je úplně klidný vydám se znovu za Adrien, kteá jde v čele skupinky |
| |
| V lese Jakmile se ozve rána, kterou způsobil padající cizinec, natáhnu se tak, abych z Pižlova krku viděla na Wendoa. Kdo to je? Ten není z lesa, ne, to opravdu není! Mrknu a vyplazím jazyk s tichým zasyčením, kterým dávám najevo svůj nesouhlas s přítomností cizince. Až poté, co s ním začne Pižla mluvit se uklidním a jenom se dívám, jak Wendorovi vadím na Pižlově krku. Já se odtud nepohnu, to bys mě musel odendat násilím a to bych ti nedovolila! "Sss..." utrhnu se na Wendora, ale je jasné, že mi nemůže rozumět. |
| |
| V lese Už jsem skoro u malého človíčka, když tu na mě zakřičí jménem, ať stojím. "C .. co ...cože ??" řeknu a zastavím se na jeho ujištění, že had nic neudělá "no to nee .. to ne pravda ... had moc nebezpečná ..." Stojím na místě a ruku mám poliženou na jílci svého meče. Kroutim hlavou a řikám " to .. nene .. nedávat smysl ... had moc nebezpečný ... to né dobrá věc ..." Pak se rozhlédnu a uvidím Adrien a Magnuse hned se k nim ženu, už nemám ruku na meči, a řvu "ahóóój Adriéééén ..." a po chvíli dodám "a Magnúúúúsi ..." zastavim se u nich a dodám "kam vy se ztratit ?? já tam a vy tam ne ... já uplně zmatený ..." koktám ze sebe "lidi pak říct kudy jít vy .. já hledat a NAJÍT ..." a na poslední slovo dodám důraz a usmívám se od ucha k uchu. |
| |
| v lese To je ale trouba! Zakroutím hlavou a pobaveně prohodím, "No Wendy, kde ses toulal? To je dost, žes nás našel! Pořád jsi se za námi tak coural, tak pojď, pospěš, potřebujeme tu trošku proklesti cestu ven z lese, nevím jak ostatní, ale já už jsem dost unavenej a byl bych rád co nejdříve pryč." Dopovím a opatrně zkontroluji reakce ostatních, když v tu mě napadne moment, zas to nesmí přehánět, aby nenaštval Les! "Ehé, ale s citem Wendy, s citem, drž se nás a nesnaž se vše hned zdevastovat," probůh, co jsem to zase plácnul za blbost, teď se Les naštve, přikryje nás svými strašidelnými stromy a ke všemu se o tom nikdo nedoví! Zastavuji se s polootevřenou pusou zírajíc skrz stromy 'do blba'. |
| |
| V lese Od doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem měla divný pocit, ale připisovala jsem to tomu, že ten les je divný. Náhle se z křoví vyrojí kroll. Šmankote, Wendy! Jak jsem si nemohla všimnout, že nejde s námi?...Kde se odpojil? V hospodě ještě byl...hm divné. Zastavím a ohlédnu se. Wendor se zrovna hodlá vrhnout na Pižlova hada. "Wendy ne!" zakřičím, ale to už zasáhují i jiní. "Ahoooj Wendy!", oplatím mu pozdrav, když se přižene až ke mě."Kde ses zamotal?"ale to už stejnou otázku pokládá i Magnus. Dám se znovu do pohybu a pobízím i své přátele: "Tak honem pojďme, kde se toulal, nám může říct i cestou...já už chci být z tohoto lesa pryč." |
| |
| na cestě z lesa Kývnu na souhlas s tím, co právě řekla Adrien a pokračuji v chůzy. Wendor už mě nezajímá, protože je to případ sám pro sebe.. Adrien má pravdu, ať už jsme z tohoto lesa pryč.. Promluvím chladně a bez nějaké emoce.. U tohoto lea by mohlo být mnoho práce, pro zaklínače.. Škoda že musím hlídat ten svitek. |
| |
| V lese Jdete tak rychle, jak jen vám to les dovolí, což ve skutečnosti znamená velice pomalou chůzi, kterou znesnadňují větvičky trčící ze stromů a sem tam pavučina, která se čas od času nalepí někomu na obličej. Nejsnazší cestu mají postavy menšího vzrůstu, kterým větvičky tolik nevadí a místo do očí jim jen lehce pročesávají vlasy. Až na pět postav, vlka a hada, který není díky Pižlovi téměř vidět, není v lese živé duše - nebo alespoň na první pohled ne. Hned na ten druhý se na jedné větvi pohupuje tenká pavučinka, na které za zadeček visí povdný pavouk. Je mnohem větší, než ti, které jste viděli do této doby. Má velké žluté oči pozoruje každičký pohyb, který uděláte. Jeho zbarvení se pohybuje mezi černou a červenou, přičemž barvy jsou na tělíčku velkém jako zaťatá pěst dospělého člověka, naneseny dost chaoticky. Pavouk se pohupuje na svém vlákně ze strany na stranu a čas od času vycení malý zub, který je už na první pohled ostrý jako jehla. Přes stromy není dost dobře vidět na oblohu nad lesem, ale odhadem může být přibližně poledne. Konec lesa, na který se každý těší, je v nedohlednu. Všude jsou jen stromy,větve a pavouk. |
| |
| V lese Když se mě Magnus s Adrien zeptajá, kde jsem se to toulal, tak jim na to odpovim "No já .. ehm .. kam vy ?? Já v hospoda a najednou tam nikdo z vás ... tak já jít zeptat venku někdo a pak ... pak jak ukázat jeden děd ... " Zamručim, abych si z krku vyhnal zaškrábání, a pokračuju "to náhoda ... jak já v lese najít vás ... to dobrá náhoda ..." "Ty říkat cesta ... tak já udělat ..." a vytasim svou sekeru a "jo jasná páka Magnus" řeknu, aby Magnus věděl, že jsem pochopil jeho narážku "s citem" Jakmile jsme se vidali na cestu, tak jsem se trochu procpal dopředu a snažím se nám, potažmo hlavně sobě, cestu alepospoň trochu ulehčit svou sekerou. Najednou uvidim pavouka "fuj taková hnusná velká pavouk ... " zakleju nahlas, odplivnu nastranu a zastavim se. |
| |
| V lese Pavouk se na Wendora zadívá tak ukřivděně, jak se jen pavouk může zadívat a popustí se na vlákýnku o kousek níž. Tak hnusnej, jo? vypískne pavouk a mezi tenoučkými zuby se objeví pár kapiček slin. Hnusnej! piští pavouk pořád dál a nepřestává své velké žluté oči poulit na hromotluka se sekerou. Velkej možná sem, ale fuj? Hnusnej?! Tak tohle se mi nelíbí, protože jestli si myslíš, ty přerostlá... Věci, že mě budeš urážet, tak se pleteš! Možná jsem vám chtěl pomoct se z lesa dostat, ale takhle, když jsem hnusnej, máte smůlu, poděkujte tý obludě, co se neumí chovat! brebentí si pavouk pořád dál a poulí své velké oči hned na jednoho, hned na dalšího z přítomných houštím prodírajících se dobrodruhů. |
| |
| v lese Zastavím se a koukám na pavouka.. Vlk, dobře... Had, proč né.. Ale mluvící pavouk.? To už je dost i na mě.. NA venek jsem ledový a klidný jako vždycky, ale uvnitř se směji smíchy, pláču smutkem a trhám stromy zuřivostí.. Prosím Vás, pane pavouku.. začnu klidně Za Wendora se Vám omlouvám, je dosti prostý, ale zase je to dobrý válečník.. Vyvedete nás z tohoto lesa.? Koukám se klidně, když ten mluvící, opravdu mluvící, pavou něco zkusí, tak ho přeseknu.! |
| |
| V lese "Ježkoví voči vono to mluví ..." upřímně ase zděsím. Ale pak se zamyslim a vyposlechnu zbytel slov, co říká a nakonec mi to dojde. "No tak prominout ty ... ty ,,, ehm ... ty JEDEN pavouku..." zakoktám se protože najednou nevim, jak ho oslovit. Pak už se raději trochu stáhnu a nechám to raději vyřídit ostatní "ještě něci já pokazit ..." |
| |
| V lese Unavená z chůze v předklonu a neustálého vyhýbání se větvím, zastavím u pavučiny. Zírám na obrovského pavouka pohupujícího se na pavučině. Pavouci prý přinášejí štěstí, tak to tento by ho měl přinést hodně. Ale nevypadá zrovna mírumilovně. Jakmile pavouk promluví, první věc co mě napadne je - dýka! Nemá někdo z nás další dýku? S pavoukem? Mamka sice říkala tuším ptáka, ale copak si to pamatuji? Ustoupím pro jistotu o krok dál od pavouka a než se stihne vyjádřit, jestli nás vyvede z lesa ven či nikoliv, zeptám se: "Kdo z vás má ještě dýku? Nebo něco jiného s vyobrazením zvířat? Já mám dýku s vlkem, Pižla s hadem a dál?" Těkám pohledem z jednoho na druhého, čekajíc odpověď. |
| |
| V lese Kráčím vyrovnanou chůzí za Adrien, čas od času se ohlédnu na ostatní. Někdy zavětřím, abych věděl, zda se něco neblíží. V tom uvidím na jedné z nízkých větvní pohupujícího se pavouka, jak na naší skupinku zírá žlutýma očima. Že by přítel támhle slečny hada? Uchechtnu se sám pro sebe a zaposlouchám se do rozhovoru mezi pavoukem a Wendorem, do kterého se postupně zapojí i Samuel. Tak to tomu dali! Takle se budeme v tomhle lese motat tak dlouho, než dostanu hlad a začnu je systematicky po jednom žrát. asi začnu tou hadicí, pak si smlsnu na pavoukovi a nkonec si dáme Samuela... Mno, i když Pižla je menší a mladší, takže by byl o něco málo šťavnatější! Myslím na nejhorší, když pavouk začne breptat svoje výhružky. "Rrrrr!" Zavrčím výhružně, ale to už se Wendor omlouvá a Samuel se omlouvá za úplně všechny. Tohodle nám přála snad kočka! Obrátím oči v sloup a otočím se zády k Samuelovi, takže nevidím ani na pavouka, který si chce nejspíš jenom popovídat a z žádného lesa nás nevyvede. |
| |
| V lese Pavouk kouká na Wendora, který se snaží neohrabaně omluvit i na všechny ostatní, včetně vlka, který na pavouka vrčí. Delší chvíli se dívá na Samuela, který je připraven s pavoukem rychle zkoncovat. Takže výhrušky, ho, ho, hó! rozesměje se žlutooký, osminohý, přerostlý pavouk a zhoupne se na větvi. A co za to dostanu? co dostanu za to, když vám ukážu cestu z mého lesa? Z mého domova? Co za to dáte "ošklivému pavoukovi," aby vás bezpečně vyvedl? Co? Pavouk nevypadá na to, že by někomu chtěl něco udělat, ale jakmile se pohledem zastaví na Samuelovi, na jeho váři se objeví škleb, který poodhalí malé zoubky. Pak mu probleskne ve vekých očích pobavená jiskřička a promluví sladkým hlasem, teď spíše k Samuelovi než ke komukoli jinému. Nebo mě rozsekáte a pak tady jen tak budete chodit v kruhu, který vás jistojistě zničí? Pavouk je očividně spokojený sám se sebou, když se pohupuje na svém kousku pavučiny a s ohavným šklebem přejíždí po vašich tvářích. |
| |
| v lese Promiň.. Ale já jsem ničím nenaznačil, že Tě hodlám rozsekat, nebo.? Zvednu obočí a ruce dlaněmi tak, abych ukázal, že jsou prázdné.. Pak se otočím na ostatní.. Tak co můžeme dát hezkému a hodnému pavoukovi.? A já žádnou dýku nemám, alespoň o tom nevím. Koukám se tázavě na ostatní.. |
| |
| V lese Trochu zmateně se rozhlížím, než zjistím, odkud vychází hlas. Pak si všimnu pavouka a udělám pár kroků zpět Co to je, zatraceně? chvíli se nedůvěřivě dívám na mluvící zvíře a když po nás chce úplatek,jenom lehce zakroutím hlavou Chce něco dostat? Dostane po hlavě botou... Já jsem bohužel odešel z domova bez čehokoliv, co by mohlo být pavoukovi užitečné... Řeknu polohlasem a opřu se o nejbližší strom |
| |
| Les Pavouk s úšklebkem pozoruje vaši debatu a sem tam se zhoupne na tenké pavučině. “Říkat nemusíte nic a vaše úmysly stejně znám!“ Těžko říct, co tím myslel, ale jeho oči planou ještě zlatější barvou, než před chvílí, kdy jste ho viděli poprvé. “Dobře, dostanu vás z tohohle místa, protože jsem hezký a milý a nikdy bych nikomu neublížil!“ Pavoukův hlas je úlisný, ale svým způsobem má alespoň v něčem pravdu. Je jediný, snad mimo Snale, která nekomunikuje, kdo zná cestu ven z lesa dál do Weniru pro Angelu. “Musíte ale jít za mnou a ať uslyšíte cokoli, nezůstávejte pozadu, já nejsem jediný, kdo tady umí mluvit, třeba by si na vás kamarád tady vlčka mol počkat, nalákat vás na medový hlásek a slupnout jako malinu. I s tím chlupáčem jako zákusek!“ Pavouk se rozřechtá a zhoupne se na pavučině tak, že dopadne na větev o dobrých pár metrů dál, aniž by zavadil o jinou – překážející – větev. “Tak co, jdete?“ Zeptá se naoko znuděně a stejným pohybem se dostane o další větev dál. Na tak malého tvora se nepohybuje vůbec pomalu. |
| |
| Les Ikdyž jsem vzadu za ostatními, tak na mě slova naprosto jasně dolehnou a já se rychle rozejdu za pavoukem. Držím se raději trochu z jeho dosahu, ale snažím se s ním držet krok.Obejdu skupinu a hrnu se za ním. Přes rameno houknu "tak pojďte", ale nijak nečekám na odpověď. K pavoukovi přede mnou ještě řeknu "pavouku, jsi hodný ..." a svá slova nechám plynout. |
| |
| les Zdá se, že nikdo další již dýku nemá. Nebo zatím nemá. Nebo někdo lže? Kráčím dál, když zahlédnu velkého pavouka. První, co mě napadne je, že někdo zatajil dýku s pavoukem. Nebo je to jen náhoda? Přemýšlím, jestli nás chce pavouk vlákat do pasti nebo nám pomoci. Ono je to vlastně jedno, celý tento les, je jedan velká past... Vyrazím za pavoukem právě v tom okamžiku, kdy nás Wendy pobízí k odchodu. Závidím pavoukovi s jakou lehkostí se přenáší z větví a haluz dál a dál, zatímco já už sjem celá poškrábaná a neustále musím zdolávat nějaké překážky. Nechuť zůstávat v tomto lese navíc byť jen vteřinku mi však dodává sílu. |
| |
| V lese Pavouk se na svých vláknech pohybuje docela rychle a je s podivem, že mu všichni stačíte. Větve jsou husté, ale čím dál jste od místa, kde jste potkali podivného osminohého tvorečka, tím více je les prostupný. "Tak rychle, není čas!" Pokřikuje pavouk, ale zároveň se i směje. Možná se jen dobře baví tím, jak se větvičky cuchají do vlasů a jak má Welf co dělat, aby na některých místech přelezl nízký porost a kořeny. V tom se za vašimi zády ozve křik, po kterém vám na zátylku zůstane husí kůže a podivné mrazení. Jistě to byla žena, nebo alespoň dívka, ale její výkřik utichl stejně rychle, jako se objevil. Pavouk vypadá, že si ničeho nevšimnul a přeskočí na další větev. Teprve tam se zastaví a po očku se na Vás obrátí. Žlutýma očima zkoumá, co se za ním děje. |
| |
| v lese Spěchám, stejně jako ostatní, za pavoukem, hnán touhou zmizet z tohoto prokletého lesa. Náhle zaslechnu zase křik, ženy, stejný jako předtím.. Zastavím se a pohlédnu na ostatní.. Byl to zase ženský křik.? Pronesu. Nebo se mi to jen zdálo.? Mám ruku na meči a koukám na pavouka.. Něco se tu děje.. |
| |
| V lese Jdu za pavoukem a mám co dělat, abych se nenapíchnul na nějaký z klacků, které vyrůstají kolem. Tenhle les mi byla kočka dlužná! nadávám si a navenek se to projevuje jako tiché vrčení, které se nepodobá ničemu milému. Najednou se ozve strašlivý křik a já zůstanu stát. Chvíli napínám uši, zda nezaslechnu něco jiného, ale neotáčím se. Civím na pavouka, který si náš "strach" zřejmě užívá. Hlásek by vás mohl slupnout jako malinu i s chlupášem, vybavím si pavoukova slova a jeho divný úšklebek. Koukám tedy jen na pavouka, který se úlisně otáčí, i když to podle jeho slov není bezpečné, aby se podíval na naši reakci. Fajn, hraj si, ale jestli tě potkám ještě někdy, ty chlupatá koul, tak tě sežeru! Udělám pár kroků přes větve a dojdu k pavoukovi, na kterho se ani nepovídám. Mohli bychom jít, čekat tady už mě unavuje! |
| |
| V lese "Ne, nezdálo a skoro jsem se po...", nedořeknu, co jsem se skoro, když odpovídám Samuelovi na jeho dotaz věnovaný všem. " Já nevím, les nářků je les nářků, ale co když potřebuje někdo naši pomoc? Nebo je to tu běžné? Asi je, když pavouk dělá, jkakoby se nic nedělo. Na chvíli se zastavím, abych se mohla lépe soustředit na okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Tvá mysl se pomalu halí do černého sametu. Nevnímáš žádné okolní zvuky, jenom prostor uvnitř sama sebe. Tvá mysl se dá do pohybu. Nejdříve nenápadně, v černotě se začnou objevovat šedé stíny, ale rychlos jako kdyby se zvyšovala. Hodně věcí se kolem tebe míhá, aniž bys byla schopná rozpoznat tvar. Les kolem tebe šumí, slyšíš zpívat ptáky, slunce jasně prozařuje les a dopadá na zelený mech pod tvýma nohama. Je těžké uvěřit, že zrovna místo, na kterém stojíš je Les Nářků, jak ho lidé nazývají. Stojíš sama mezi stromy. Po Magnusovi, Samuelovi,Wendorovi, Pižlovi s hadem obmotaným kolem krku nebo po Welfovi není ani stopy. Najednou za sebou uslyšíš křupání větviček a hlasit nadávky, po kterých ti těsně vedle hlavy proletí odkopnutá šiška. Takhle se mnou jednat nebudou, ne to nebudou! Ať si pamatujou, že já jsem ten, kdo má osud týhle vesnice v rukou a ať si uvědomí, že pokud nedostanu to, co mi po právu náleží, tak z tohodle místa udělm pustinu. Ne, pustinu ne, udělám z něj ještě něco horšího, udělám z tohodle místo, kterýho se budou všichni bát! Isabella si měla dobře rozmyslet svojí odpověď, ale teď už je pozdě! Odmítla mě a to se nedělá! Když se otočíš za hlasem, uvidíš malého shrbeného mužíka ve fialovém plášti, který vypadá, že utekl od komediantů putujících napříč zemí. Je zřejmé, že on tebe nevidí, protože i když se podívá tvým směrem, vždy jenom vztekle odkopne šišku ležící mu u nohy. Takhle to nenechám, Isabella bude trpět tak, jako jsem trpěl já! Muž vztáhl ruce k nebi a z těch rázem vyšlehly tmavé plameny, které obklopily les, nebo alespoň tu část z něj, kterou vidíš. Zaplaví tě vlna strachu a energie tak silné, až se ti zvedne žaludek. Ať už ten muž dělá cokoli, není to nic dobrého. Pak se ti začne motat hlava a vše kolem se zašne točit a mlhavě ztrácet. Ještě než se ti před očima setmí úplně uslyšíš chrčivý smích a výkřik: Ať Isabella trpí stejně, jako jsem trpěl já sám! |
| |
| Les Ať už děláte cokoliv, nemůže vám uniknout Adrien, která stojí se zavřenýma očima na jednom místě a téměř nedýchá. Oči pod víčky se jí rychle pohybují. Po několika okamžicích, které však mohou být i dlouhou věčností, je prudce rozevře a sesune se na zem, kde zůstane ležet. Je na ní patrné vyčerpání, ale nejeví žádné známky zranění. |
| |
| Les Zírám před sebe, aniž bych se jedinkrát podíval na tvora se žlutýma očima, který by měl být přímo nade mnou. Hlas už dávno utichl a tak se obrátím, abych se podíval, jestli někdo z družiny odolal ženskému křiku, který naplnil les. Jakmile se otočím, uvidím Adrien, jak stojí téměř bez dechu na jednom místě a nehýbe se. Ihned k ní vyrazím, ale než stačím udělat pár skoků, upadne na zem, kde zůstane ležet. Co to bylo?! Musíme rychle pryč z tohodle lesa, je divný a jeho obyvatelé taky! Hodím rychlý pohled na pavouka a posledním skokem se dostanu k Adrien ležící na zemi. Nejprve jí očichám a pak jí olíznu obličej, abych jí dal najevo, že jsem blízko. Poté se rozhlédnu po ostatních. To jsou nemehla! Nechají k ní jít zrovna mě! Ale že by jí pomhli sami, to užne... Ach jak já nenávidím ty humanoidní tvory, co sio sobě myslí, že jsou pány světa! |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Adrien, jsi v pořádku? Můžeš vstát? Co je s tebou, co se stalo? Vypadala jsi jako v transu, můžeš mi něco říct? Nebo naznačit! Snažím se zjistit něco, co by mi pomohlo zjistit, co se vlastně Adrien stalo a proč je v takovém stavu na zemi uprostřed Lesa Nářků. |
| |
| v lese Jdu za pavoukem, ale náhle se musím zastavit, protože se něco stane. Adrien se zastaví a začne se třepat. Zastavím se a přiblížím se k ní... Mluvím na ni a ona nic... Náhle se zatočí a začne padat na zem. Stihl jsem to a zachytil ji. Pomalu jsem ji položil na zem a přikryl ji svým svrchníkem. Nevíte co se jí stalo.? |
| |
| V lese Když si uvědomím, že se něco stalo, tak se rychle zastavim a houknu na pavouka "hééj ty pavouk počkat ..." a rychle se vrasím zpět k místu události. Zhodnotim situaci a rychle se rozhodnu "jí určitě nic nebýt jen unavená, ne?" řeknu na Samuelovu otázku a shýbnu se k ní a s radostí v hlase řeknu "ona vypadat nezraněná a živá ..." kus věty si nechám na jazyku a pak řeknu "... tak já ji chvíli ponesu" a začnu ji zvedat ze země a dávat ji přes rameno, u čehož si polohlasně ulevim "no není to žádný pírko ..." a zasměju se tomu. |
| |
| V lese To, ce se dozvím, mě natolik překvapí, že si neuvědomím, ani že je nejvyšší čas přestat. To má zřejmě za následek, můj pád. Chvíli si neuvědomuji, co se kolem mě děje, ani kde to jsem. Do mých myšlenek se náhle dostane myšlenka, co tam nepatří. Nebo naopak tam patří právě tato a ne ty o Isabell? Ta myšlenka se mě ptá, jestli se něco stalo a jestli můžu vstát. Poté už slyším i slova tázajícího se Samuela, nedokážu se pohnout, natožpak mluvit. Začnu se vracet do reality až si mě Wendy přehodí přes rameno jako pytel a nese mě. "Počkat.", ozve se můj vyčerpaný hlas. "Polož mě zase na zem, prosím." Je na mě vidět, že se stalo něco strašného. Něco, co mě hrozně vyděsilo a zbavilo síly. Jakmile mi Wendor vyhoví, ptám se pavouka, aniž bych cokoliv vyvětlila, aniž bych na něco reagovala: "Pavouku, co víš o Isabell?" |
| |
| V lese Pavouk sleduje velkýma žlutýma očima představení, které mu dělá zřejmě velice dobře. Pohupuje se na vlákýnku spuštěném z větve ze strany na stranu a cení malinké zoubky - zřejmě se směje. Jakmile se však Adrien zmíní o Isabelle, pavouk se zhoupne tročku víc, až se pavučinka utrhne a on přeletí o kousek dál, než měl v plánu. S námahou se vyškrábe na jednu větev a hypnotizovaně na Adrien upírá zářivý pohled. "Isabella? Nikoho takového neznám. Snale ano, to jo, ale Isabell neznám. Snale je pěkná potvora, slizká a úskočná... To ona jo, ale Isabella? Ne, tu neznám..." Pavouk znova vyšplhá na strom a dál se dívá na Adrien, jako kdyby mu ukradla z pavučiny tu nejtučnější mouchu. |
| |
| V lese Jakmile pavou začne mluvit o slizké a úskočné potvoře, která nese mé jméno, přelezu Pižlovi z krku na ruku, odkud pozoruji hypnotický žlutý pohled. Potvora... Tak tohle tedy ne! Tohle mi dělat nebude ten osminohej podrazák! Z ruhy se natáhnu až na zem, kde zůstanu nehybně ležet. Fajn, řekl sis o to! Les znám celkem dobře, i když si to mnozí nemyslí. Mezi větvičkami umím kličkovat celkem obstojně a tak se dostanu až k pavoukovi, který nemá na starost nic jiného, než Adrien, která leží na zemi. Teď, nebo nikdy! Obkroužím strom, abych se dostala až k pavoukovi a chňapnu po něm dlouhými ostrými zuby. Vše se snažím provést co nejtišeji, ale nejrychleji. |
| |
| V lese Snale se z Pižlova ramena sesune tak nenápadně, že si toho ani nevšimne. Přes větvičky na zemi, kterých je tady víc než dost jí to také jde skoro samo. Horší je to u stromu. Na první pokus si odře kůži, ale na ten druhý vyšplhá až k pavoukovi a když po něm hňapne svými zuby, probodne jeho malé křehké tělíčko jedním ze svých zubů. Osm dlouhých nohou a vyhaslý žlutý pohled - to jediné je vidět předtím, než Snale svou kořist spolkne... |
| |
| v lese Adrianu odevzdám do opatrovnictví zkušenějším a dáme se na cestu, v tu chvíli se zmíněná osoba probere a začne mluvit přímo s pavoukem. Koukám na ně na oba jako na blázny, no mluvící pavouk, kdo je to blázen, že... No a pak se to stane, všichni jsme byli zabráni do zkoumání pavouka a pak zase Adrien a proto nám unikl Snalenin zákeřný útok na pavouka... Půlka mého já ji pochválilo, zasloužil si to, ale ta druhá polovina, kultivovanější se zamračila.. Pižlo, měl by sis ji lépe hlídat, takhle nás tu sežere za chvíli všechny.. Lehce se usměji a čekám na reakci ostatních, kteří ještě stojí jako omámení. |
| |
| Les Nářků Celý rozhovor a cestu téměř vůbec nevnímám. Nevnímám ani poavouka, ani jeho narážky na Snale. Ani si nevšimnu, když mi sleze z krku po ruce na zem a odtud se dostane neslyšně k pavoukovi, kterého jedním rychlým pohybem zabije. Bože... Až teď se vrátím do reality. "Snale, tohle byla blbost..." Pak poslechnu Samuela a pokračuju v kárání hada "Zakazuju ti jíst pavouky, kteří by nám mohli být prospěšní! A jíné živé bytosti taky!" Pak se otočím na Samuela a odpovím mu "Mě spíš teď zajímá, jak se dostaneme z lesa, když nemáme mluvícího pavouka." Rozhlédnu se okolo a zakroutím hlavou. Mohli bysme to možná zkusit tím směrem, kterým jsme šli s pavoukem. |
| |
| V lese Pavoukova odpověď mě zklamala. Postavím se a pohlédnu na hada, který se plíží za pavoukem. "Snale?", ozve se můj hlas, aniž bych tušila, co chce udělat. Ta si mě nevšímá a žene za svou kořistí. Uvědomím si, že ho vážně sežrala až jí to začne Pižla vyčítat. Mírně se mi zvedne žaludek. Jak mohla? Vždyť když to mluví, je to jako my...Doufejme, že Snale zná cestru z lesa...A co když ona ví o Isabelle? "Snale?", snažím se znovu upoutat hadovu pozornost. "Mám dvě otázky...Znáš Isabell a cestu z lesa?" |
| |
| V lese Sice jsem neměla v úmyslu pavouka zabít, ale když se tak stalo, dala jsem si alespoň něco dobrého k jídlu. Tak tohle máš za to, jak jsi mě před nimi schazoval! Obludo... Pomyslím si a spokojeně se uvelebím na větvi místo pavouka a přivřu oči. Usnout mi však nedá fakt, že jsem zřejmě snědla jediného průvodce, kterého měli a jedna z nich se začne prozměnu vyptávat mě. Kdyby mi to příroda dovolila, nejspíše bych protočila oči vsloup, ale bohužel nemůžu a tak oči jenom zavřu a dál dívku nevnímám. Nejdřív ten cvok a pak je mam vést lesem já, no to uhodli! Jsem celkem podrážděná. V puse stále cítím pavoukovu chuť,ale už to není jako první dojem z oběda, který se mi poštěstilo ulovit. |
| |
| v lese Přemýšlím nad touto absurdní situací. Myslíte že se taky dokáže zmenit v lidskou formu jako náš vlčí přítel? Pronesu do nastelého ticha... Docela mě to zajímá, musí to být zajímavá transformace.. V hlavě se mi rýsuje krásná dívka, která se mění v hada a zase zpět, je dosti vtipné a hrůzné. |
| |
| V lese Když se ujistím, že je Adrien v pořádku a nic jí nechybí, podívám se na pavouka, po kterém se sápe Snale. Jen do něj, uchechtnu se vduchu a odvrátím oči od hada, který se chystá k útoku. Doširoka rozevřu tlamu, takže odhalím dlouhé bílé tesáky a vypláznu jazyk. Při zívnutí přivřu oči, ale neunikne mi tiché zaklapnutí hadovy tlamy. Dobře se bavím na účet Snale, když jí Pižla poučuje o tom co smí a co ne. Dal bych si pozor, až a hlavně jestli, budou, dýky zničeny a my osvobozeni, aby nesežrala ona Pižlu! Se zájmem pak sleduji Samuelovy myšlenkové postupy, jak pomalu dochází na to, že by se Snale mohla také změnit. A co teprve až najdou draka, myslí si, že bude lítat sem a tam za nima? Pche! Trošku zavrčím, ale je vidět, že to není ve zlém a že se spíš dobře bavím tím, co jsem právě vymyslel. Pak se ale zarazím a přestanu. Už se chovám jako ten pitomej had! Měl bych se uklidnit, nejsem vlk, nejsem vlk, nejsem vlk... začnu si opakovat a nadále pozoruji situaci ve skupině, |
| |
| V lese "Slyšela jsi hade? hadovko..hadico?", snažím se nějak pojmenovat samici od hada. Snale mě ignoruje, což mě vzhledem k tomu, co jsem viděla před chvílí rozzuří. "Před chvílí jsem viděla vzteklého darebáka, jak podpálel les kvůli dívce Isabelle, co si ho nechtěla vzít za muže, ale já nevím...Byla to minulost? Asi ano. Cítíte někdo kouř? Já ne, to musela být minulost. Třeba nám ve vesnici poví více. Nebo...Welfe? Ty o tom něco nevíš?" |
| |
| V lese Podívám se na Snale, která okázale ignoruje Adrien, která proto obrátí svou pozornost na mě. Nikdy by mě nenapadlo, že se bude ptát na naprosto jasnou věc, když už to Bella vlastně téměř všechno přiblížila, ale nezbyde mi nic jiného, než vysvětlit to "po jejich", protože bych byl stjně donucen příkazem něco říct. Zadívám se na Adrien, která je, na to, co právě prožila, velice čilá a moc přemýšlí. Měla by se šetřit, dvě kouzla za den a ještě když začíná...Aby jí to nezabilo! |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Myšlenky na chvíli ustanou a po krátcé pauze opět začnou pomalu plynout dál. Snale toho ví hodně, ale jakožto had, kterého pro svou, jak to říct, zvláštnost, poslali ostatní s Pižlou, rozhodně odmítne spolupracovat - alespoň do té doby, než to pro ni bude jakkoli výhodné. A teď k Tvé otázce: To, co jsi viděla byla skutečně minulost. Opovědí na všechno je ten svitek, který vlastní Samuel. Nemusíš se kvůli tomu vracet zpět do vesnice. A navíc myslím, že by nás tam stejně neměli moc rádi. Doufám, že jsi nezapomněla na ty vojáky?! Opět se proud myšlenek zastaví, aby si mohla Adrien vše přebrat. Zas tak složité to není... Co se týče otázky, kterou jsi pohládala Snale před chvílí, jsem si téměř jistý, že musí uposlechnout Pižlovy příkazy, na tebe asi moc reagovat nebude... Nastane dlouhé ticho, při němž na tebe jednou mrknu a odvrátím svůj pohled na Pižlu a přejedu pohledem na hada. Každý ze čtyř musí... |
| |
| V lese Soustředeně sleduji Welfa, jakobych se mu chtěla dostat až na dno jeho myšlenek. Každý ze čtyř musí..., opakuji si několikrát tuto myšlenku a zdá se, že chápu více, než je na první pohled vidět. Potřebovala bych si odpočinout, ale v tomto divném lese nechci zůstat ani o minutu déle, než je bezpodmínečně nutno. "Pižlo?!", oslovím hocha dost nahlas a vážně. "Přikaž Snale, ať nás vyvede z lesa, jak nejlépe to jde! Vtom si uvědomím, že má slova zněla jako rozkaz a já přece nemohu nikomu z nás nic přikazovat, proto smířlivě dodám: "Prosím." Tak hadico a máš po ignoraci! Poslouchat budeš a basta! |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro |
| |
| V lese Kouknu se na Adrien a po chvíli mlčení jí odpovím. "No, to není tak jednoduché." Mluvím stejně vážným hlasem jako Adrien. "Snale nezná cestu z lesa. Už jsem se jí ptal." Podívám se na Snale "Ale taky mi mohla lhát a dělat si z nás srandu, co? Takže, chci, abys nás odtud dostala. Tím myslím z tohohle lesa, pokud bys to chtěla pochopit jinak." Stále se koukám na Snale, která zřejmě odpočívá na větvi Jestli nebude poslouchat, tím hůř pro ní... |
| |
| V lese na větvi Jen tak napůl poslouchám, co se kolem děje, ale teprve když zaslechnu Adrieninu radu, zlostně se na ni podívám. Pak svůj pohled přesunu k Welfovi, který jí tohle zřejmě poradil. No výborně, teď je odtud budu muset vyvést! Jako kdybych toho neměla sama dost! Uklidní mě až Pižla, který oznámí, že se mě na cestu ptal. Hlup..! přeruší mě příkaaz, který mi dal. "SSsss!" zlostně syknu a opatrně sslezu z větve, aby se mi nic nestalo. Pak se začnu plazit od skupinky, která neví, kam dál. Výborně, Snale, vyveď nás, Snal tohle, Snale támhleto... zlostně si opakuji, když se plazím co nejrychleji to jde pryč z dohledu. |
| |
| v lese Začínám být velmi otrávený a dosti znechucený z posledních událostí. Všichni jsou nějak mimo a já jim nemohu pomoci. Náš průvodce byl sežrán a teď musíme následovat hada, či hadici.. Krásné vyhlídky. Upravím si řemení meče a kopnu do nejbližšího kamene, co najdu.. Spozoruji, jak se Snale někam pokouší utéct a jdu za ní.. Pižlo, hlídej si svou hadici.. Jen taková malá přátelská rada. |
| |
| V lese Ta Pižlova služebnice je pěkně protivná. "Pižlo, pokud vím, musí tě poslouchat. Víš co, vem si do ruky svou dýku a uvidíme. Třeba jenom zapomíná.", poučuji. "Welfe? Prosím tě, ty neznáš cestu ven?", přihovořím se prosebně k mému svěřenci. |
| |
| V Lese No aspoň něco. Jo a Snale, chci, abys nám říkala vždycky pravdu a úplné informace. Snažíme se tobě a tvému lidu pomoct, tak pomáhej przměnu ty nám. Možná to vyznělo trochu hrubě a já chci se Snale vycházet v dobrém. Prosím. Dodám, aby to nevypadalo, že chci nějak využívat toho, že mě musí poslouchat a otočím s na Adrien Už to bude snad dobré. Teď doženu Samuela Ona se podle mě nesnaží utéct, ale prostě nás vyvádí z tohohle lesa Snale se plazí přeci jenom trochu rychleji, než je potřeba A neutíkej, Snale. Pak jenom pokračuji v cestě za hadem. |
| |
| V lese Zadívám se na Adrien a místo odpovědi se vydám za Snale. Musí poslechnout, nemůže zapomenout, nikdo z nás nemůže... Doufám, že Adrien můj čin pochopí a bude také následovat hada, než i s ostatními zmizí v lese nářků, který se mi už teď nezamlouvá. |
| |
| V lese Nakonec se i já rozhodnu spěchat za Snale, byť mi její tempo a výběr trasy není po vůli. Mračím se čím dál víc a po každé, když mě švihne haluz, nebo se zamotám do pavučin, či se musím příliš shýbat v duchu hada proklínám. Cestou mlčím, když za komunikaci nepovažuji občasné vzteklé zavrčení a doufám, že již brzy bude konec lesa. |
| |
| Les Nářků Snale se co nejrychleji dovede plazí od místa, kde byl spáchán atentát na pavouka a vybírá si tu nejméně vhodnou trasu pro všechny ostatní, než je ona sama. Až na Pižlovo přikázání nuceně změní směr a cesta je hned o něco pohodlnější, když se větve začnou stahovat a nepříjemných pavučin ubývat. Po několika hodinách chůze a občasné nadávky, když někoho nedopatřením švihne větev začne stromů ubývat a ozve se i zpěv ptáků, kteří až do této doby nebyli slyšet. Šero prosvítí slunce a vy opět stojíte na okraji lesa, ale těžko říct na kterém. Kam oko dohlédne jsou neobdělávaná pole a zarostlé louky. |
| |
| venku z lesa Nadechnu se čistého vzduchu, je to změna, oproti tomu zatuschlému uvnitř Lesu nářků.. Takže jsme konečně venku, co dál..? Adrien? Podívám se na naši vůdkyni a počkám si na odpověď... Mezi tím se dívám na tu hadici, nedokážu si představit, jak se změní ve člověka. Pižlo, zeptej se prosím tvé přítelkyně, jestli se umí změnit na člověka, jako Welf.. Docela mě to zajímá. |
| |
| U lesa Když nás Snale vyvede ven, zamyslím se nad tím, kolik si našla chyb v Pižlově příkazu. Na jaké straně lesa jsme?! ptám se sám sebe a zadívám se na Adrien. V mých očích je znatelná otázka, ale zůstane nevyřčená. Snale se mi nezamlouvá, proč neposlali někoho spolehlivějšího? Hadi jsou přinejmenším zvláštní. Nebo že by ji poslali s Pižlou, protože se jim nelíbila a chtěli se jí zbavit? Poslední myšlenku nechám otevřenou a podívám se na Snale, která nás nakonec z lesa přecijen vyvedla. |
| |
| U lesa (bůhví kde) Jenom sleduju Snale, občas zakleju, protože mě švihne nějaká větev do obličeje nebo jinam. Radši hada nespouštím z očí, evím, jak velkou autoritou jsem pro ní. Konečně! Zavýsknu si, když uvidím konec lesa a sluneční paprsky konečně začnou proudit skrz větve. Už jsem se bál, že se odtud nedostaneme. Dobrá práce, Snale. Pak se mě zeptá Samuel No, podle mě to dokáže. Už jsem ji viděl. Řeknu nepřítomě a rozhlížím se po krajině okolo lesa. |
| |
| Za lesem Jak co dál?, pomyslím si, když se mě Samuel zeptá a pokrčím rameny. Rozhlídnu se do dáli a vidím jen louky a neobdělávaná pole. To jako na kraji světa, ví Bůh, kde jsme. "Co dál? První musíme zjistit, kde vlastně jsme."Vytáhnu mapu, rozložím ji a zamračeně se do ní dívám. "Hm, les je tu...", ukážu. "...ale kde jsme my? Řekla bych, že zde, nebo zde...ale také by to mohlo kldně být i tu.", dlubu prstem do mapy. "Tamto pole, by mohlo být toto... Snad by nám pomohlo zjitit, kde je sever...Ale to by neměl být takový problém. Už ve škole nás učili o mraveništi, letokruzích či mechu." Ale kde je nějaký pařez, připadá mi to, jakoby sem ještě lidská noha nevstoupila, mraveniště jsme také nepotkali, a vůbec se mi nechce do lesa vracet. Ale ten mech by snad šel. A možná kdybych věděla kolik je hodin i slunce by pomohlo. |
| |
| Za lesem Na jednu stranu jsem rád, že jsme se dostaly z toho prokletého místa, ale hned na tu druhou si uvědomím, že se hadům, a zvláště pak Snale nedá věřit. Otočím se proto nejprve na hada a když na něm nepozoruji žádné známky radost, zavětřím. Neco nění správně... Hadům se prostě věřit nedá! Snažím se soustředit na všechny pachy v okolí a proto moc nevnímám ostatní, kteří postávají kolem a zřejmě se, až na Adrien, radují z toho, že jsou venku z lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Nejde o příliš početnou skupinku, hluk není tak velký. Můžeš to odhadnout na přibližně tři nebo čtyři muže a jednu ženu s hodně pisklavým smíchem, nebo dalšího - poněkud zženštilého muže. |
| |
| Za lesem Na nic nečekám a ačkoli si nejspíše nikdo neuvědomuje naši situaci, rozběhnu se za zvuky, které slyším. Snažím se nepřestat vnímat hlasy a to, co si povídají. Kdo by to mohl být? Ptám se sám sebe a běžím směrem, odkud slyším hlasy, které nikdo jiný neslyší. Musím zjistit o koho jde, než se tím směrem vydáme.. I když, možná půjdeme jinudy, kdo ví? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Utíkáš, co ti nohy stačí, aby ses dostal co nejblíž k podivným hlasům. Čím více se blížíš, tím jsou zvuky jasnější a tím jich také přibývá. Vyběhneš do mírného kopečka, na kterém zůstaneč stát. V dáli se tyčí věže nějakého, dosti velkého, města, do kterého proudí lidé. Hlasy však nepatří jim, nýbrž skupině čtyř lidí, nebo alespoť tvorům, podobných lidem, kteí si to šinou dolů z kopečka také směr město a horlivě rozpravují o slavnostech Zlatého vína. |
| |
| Za lesem Jakmile uvidím a uslyším víc, rychle se vrátím ke skupince čekající u lesa a hledající, kde jsme. Adrien, kde je Adrien? Jakmile ji najdu, doběhnu až k ní a počkám, až si mě skrze hledání nějakého orientačního bodu všimne. |
| |
| soukromá zpráva od Welf pro Mé myšlenky jsou možná trocu zmatené, protože před sebou stále vidím rozlehlé město rozprostírající se v dáli za kopcem. "Do města jde hodně lidí a někteří z nich mluví o slavnostech zlatého vína - nevím, co to znamená, ale stálo by za to to zjistit. A když ne tohle, alespoň jméno města..." Vyplazuji jazyk, abych se trochu ochladil a zírám na Adrien vlčíma očima. |
| |
| Za lesem Přestanu hledat záchytné body, podle kterých bychom zjistili, kudy dál a možná k úžasu přítomných, překvapeně řeknu: "Město? Vážně město? Tak na co čekáme?! Veď nás!" Ten, komu patří má slova, jistě pochopí. Ostatní možná budou chvíli myslet, že jsem se pomátla, ale brzy by měli pochopit také. |
| |
| Za lesem Zmateně se rozhlížím po lese a přemýším, jestli si z nás Snale nevystřelila nebo něco podobného. Slovo "město" mě vytrhne z transu a já se začnu otáčet na místě, jako by měly někde ze země začít růst domy a městské hradby. Pak překvapeně zamrkám a podívám se na Adrien. Nejsem si jist, ale myslím, že vím, komu Adrien adresovala svou výzvu. |
| |
 | V lesu ,Za les Když se hadice pohne, začnu klít při každém švihnutí větve, která nepadne mimo. Cesta je dlouhá a úmorná a zarudlých míst na mém obličeji přibývá. Hloupá had! nadávám v duchu, ale potichu pokračuju za ostatními. Jaká je to úleva, když se dostanu ven z lesa! Je mi jedno ksm, rukou si škrábu a mnu zarudlá místa na obličeji - přesně tam, kam cestou dopadaly větve. "Hloupá had," mumlám si pro sebe, když mnu jednu více než zarudlou oděrku nad okem. "To nebýt od tebe hezká! To ne..." pokračuju v mumlání. "A kde my to vlastně být?!" zeptám se konečně, ale to už Adrien říká něco o městu. "Já doufat Adrien, že vědět ty , kam my dál jít!" oznámímsvé obavy a přestanu si mnout obličej, který je více než rudý. |
| |
| Za lesem - cestak městu Jakmile mi dá Adrien pokyn, ihned se rozběhnu směrem, kde jsem zprvu viděl za kopcem ono velké město a lidi putující do něj na oslavy. Pak si uvědomím, že mi ostatní nemuí stačit a tak zvolním, aby mě mohli dojít. Když stanu na kopci a opět uvidím město, vítězoslavně se otočím na skupinku docházející za mnou a znovu se zadívám na město. Asi by nebylo moudré přijít tam jako vlk, zamyslím se, když pozoruji lidi proudící branou do útrob města. |
| |
| V lese, za lesem, ve městě Pozoruji naší skupinku v čele s vlkem, jak se nechá vést jednou zrándě zelenou hadicí. Něco se mi na tom nelíbí, ale já jsem zaklínač, nejsem tu od přemýšlení a od předávání svých myšlenek dál. Jdu jako poslední a prohlížím si okolí, jestli nenajdu nějakou bylinu vhodnou pro své lektvary. Vlaštovičník, vraní oko nebo Bílou myrtu. Jiné de růst nebudou, není tu pro ně klima. Po určití době dorazíme před brány vetšího města. NEvím kde jsme, ale hadice má u mě malé, nevýznamné plus. Nadechnu se vůně civilizace a vstoupím za ostatními do města. Chtělo by to najít krčmu a kouknout se po nějaké práci pro zaklínače, jistě se zde nějaká najde.. |
| |
| Cesta k městu "Neboj, Wendy, veř mi, tak jako já věřím Welfovi a pojď.", přihovořím se klidným hlasem Wendorovi. Pak už na nic nečekám a rychlým krokem následuji vlka. Jsem unavená víc než dost, přesto dělám, co můžu, abych nezaostávala. Naštěstí Welf zpomalí. Netrvá dlouho a jsme na kopci, ze kterého již můžeme spatřit město. Chvíli se kochám pohledem, pak vyrazím dolů. Ovšem nyní již nespěchám, přestože bych si ráda co nejdříve odpočinula. U brány odchytím jednoho z procházejích. "Přeji dobrého dne, pane. Mohl byste nám říct, co je to za město, prosím? A kde bychom mohli si odpočinout a pojíst?" |
| |
| Městské brány Schodou okolností Adrien odloví zrovna člena městské stráže. Ne, že by se od ostatních lidí a téměř lidí putujících do města nějak lišil, ale informací mohl podat zřejmě nejvíce z přítomných. "Zdravím vás, madam," pozdraví Adrien a lehce se ukloní. právě se nacházíte téměř v třetím největším městě Argatu - Marbu." Rukou opíše jakýsi oblouk připomínající tvar vstupní brány a pokračuje. "Máte štěstí, že přicházíte právě dnes, neb dnešek je významným dnem. Město slaví a oslavuje! Po celé tři dny budou probíhat v Marbských ulicích nejznámější slavnosti široko daleko - Slavnosti vína." Přelétne vás rychlým pohledem a pak jím uhne na další a další příchozí. "Ale pokud budete chtít slušné ubytování v některém z našich vyhlášených hostinců, je nejvyšší čas vstoupit!" Muž se dívá na Adrien a na tváři mu hraje zvláštní úsměv - je těžké z něj vyčíst, co přesně mu probíhá hlavou. Možná radost z většího vídělku, nebo starost, protože slavnosti znamenají i velké potíže. |
| |
| Za lesem => Městské brány Vezmu Snale do rukou a položím si ji na rameno. "Díky Snale, moc jsi nám pomohla" Vydám se za Adrien a Welfem a je vidět, že mě sluneční paprsky dodaly na dobré náladě. Jsem šťastný, že už nejsem v tom nepšíjemně šerém lese, jehož korunami stromů neprošlo téměř žádné světlo. Když dorazíme k městu, poklesne mi čelist obdivem. Nikdy jsem nebyl ve městě a tohle je jako ze snu. Tolik hlasů a zvuků, které vycházejí z vnitřku hradeb. Nemůžu se vynadívat domů ani ulic, které jsou vidět bránou. |
| |
| Za lesem => Městské brány Připadá mi, jako kdyby s všichny zbláznili. Věřit hadům a vlkům, kouzelný les a neznámé město, které je náhodou poblíž. Raději jen pokrčim rameny a bez většího nadšení se pouštím za Adrien. Tady být moc lidu. prohodím mezi funěním, kdy stíhám dívku. Naštěstí se přidává i Elifis s jeho hadicí. Samuel už zmizel v davu, ale ten je mi momentálně ukradený. Otočím se, abycj viděl, jestli jde za námi i Magnus a pak zase zpět na Adrien, která se vybavuje s někým u brány. |
| |
| Za lesem, cesta k branám města Jsem rád, že Snale uposlechla svého pána – vím lépe než kdokoli jiný, že to bylo beztak její povinností, ale také vím, že to mohla provést mnohem složitěji. Když se všichni rozejdou k městu, chvíli se zdržím za nimi. Vlka do města… Proč na to musím myslet jen já? V lepším případě by mě stáhli z kůže. Po chvíli se k městu blíží za skupinkou mužská postava. Dlouhé hnědé vlasy jí povlávají kolem bledého obličeje s výraznýma modrýma očima a tetováním na spánku. Na sobě má volnou bílou lněnou košili se šněrováním a hnědé kalhoty – nejspíše také z materiálu pořízeného z rostlin. Jediné, co má z kůže jsou vyšší pevné boty. Když dojdu až k městské bráně, pokývnu na pozdrav lidem ze stráže a čekám, jak Adrien pořídí. |
| |
| zase civilizace Po nějaké době tedy vyjdeme z lesa a to prý jen díky té hadici. Já nemám nic proti zvířatům, ale některým nevěřím. Mluvícím hadům obvzláště. Jako zázrakem hned za lesem, z něhož jsme právě vyšli, se nalézá vesnice nebo město? Přijdeme blíže a Adrien napadne se zeptat kde to jsme a tak. Zjištění je velmi zajímavé. Argat - Marb je totiž asi tak 10 dní vzdálené od místa, kde jsme do lesa vstoupili a že bychom šli deset dní jsem si nevšiml. Usměji se sám pro sebe, ale to již spolu s ostatními vstupuji do města, které žije oslavami vína, také je to vidět. Ubytujeme se někde, ten strážný nám radil dobře. pokud tu chceme zůstat, je třeba rychle najít nocleh.. |
| |
| U městské brány Usměji se na muže. "Děkujeme vám, pane." Malým obloučkem ho obejdu a vejdu do města. "Tady je ale zmatek. Držme se při sobě, nebo se jeden druhému ztratíme.", poznamenám k družině, zastavím a vytáhnu mapu, kterou si ke mě před časem Magnus zřejmě z trucu uložil. "Marbu...Marbu...jo tady. Marb.", jezdím prstem po mapě a povídám si nahlas pro sebe. "Tak to jsme si trochu zašli, bereme to pěknou obklikou, ale zase lépe nadcházka, než jít tudy...", ukazuji prstem na les nářků po jeho delší straně."Ale má to jednu velkou výhodu. Když to vezmeme takto šikmo k řece, půjdeme pak podél vody až sem. Tu by měl být nějaký most nebo brod, do tohoto městečka Spem. A pak už je to jenom kousek." počkám, až se do mapy podívá, kdo má zájem a pak jí zase schovám. "Tak." "Kudy se vydáme? Jen se bojím, že řpi takovém počtu lidí, už nebude nic volného a všude bude nával." |
| |
| Město Ne, že by mě dvakrát těšilo, když musím podivnou skupinku vyvádět z lesa, ale čím dřív to udělám, tím rychleji budu mít pokoj od dalších rozkazů. Bez větších námitek se nechám Pižlou zvednout a nést se. Kdybych měla nohy, dalo by se říct, že mě bolí - jenže to lidi a podobná havěť nikdy nepochopí. Znechuceně se podívám na Welfa, který na sebe vzal lidskou podobu. Jak tohle může dělat? Brr! Raději se zahrabu do Pižlova pláště a nechám se unášet kam ho nohy ponesou... |
| |
| U brány Stojím u brány, kterou každou chvíli přichází další a další lidé. Mlčím a čekám, než někdo odpoví Adrien na její otázku - nemůžou přece předpokládat, že ona je vůdce? Copak u lidí je i v tak malém počtu také taková hierarchie jako ve smečce vlků? Rozhodnu se prolomit už poněkud trapné mlčení. "Bylo by dobré neotálet tu moc dlouho a vydat se hlouběji do města. Pokud mohu doporučit - spíše dál od velkých náměstí, tam bude lidí nejvíc." Nevydávám se však žádným směrem a pouze čekám, co bude. Mimoděk si skrnu pár vlasů řes znamení na spánku. Kdo ví, co je tady za lidi... Nebo i nelidi. S pohledem upřeným do útrob města čekám, co bude dál. |
| |
| U brány Po chvíli přestanu hledět s otevřenou pusou na město a kouknu do mapy, kterou drží Ardien, jenom jí vidím vzhůru nohama a číst stejně pořádně neumím, natož obráceně. Věřím ale tomu co Adrien říká a po chvíli se do mapy koukat přestanu. "Welf má pravdu, měli bychom jít dál. Možná si i najít nějaký nocleh, protože když jsou tu ty Oslavy vína, tak nejspíš bude všude plno. Je to velká sláva, jak se zdá." Lidí je v ulicích tolik, že ani nevidím na dlaší zatáčku ulice. "Určitě sem přilši lidi z širokého okolí." Když mi padne zrak na stánek s čerstvými rybami, uvědomím si nepříjemnou skutečnost - začínám mít docela velký hlad. |
| |
| Brána u město Když dojdu k bráně a proderu se až k Adrien a ostatním (ne, že by mi to činilo při mé velikosti a síle potíže) hlasitě odechuji a stěžuju si: "Moc lidu tady! Moc! My jít pryč do jiná město do Wenir! Ta fialová to říkat..." mumlám si spíš pro sebe, protože mi mezi funěním může být sotva rozumět. Očividně mě dvakrát netěší, že musím trčet někde, při slavnosti, aby si na mě ze všech stran lidi ukazovali. Ta fialová říkat to. My ne tady ale do Wenir jít... Tohle moc málo na o být. Stále si mumlám, ale jsem připravený podřídit se. Kdo by mě také poslouchal. |
| |
| stále u brány Pozoruji lidi okolo nás, město je plné slavících a tak byl zřejmě zvýšen počet stráží. Nikdo se nehlásí k žádné činnosti a tak se ujmu iniciativy. Mám nápad, najdeme tady nějakou hospodu a všichni do ní zajdeme. Nevím jak vy, ale já mám docela hlad a s prázdným žaludkem mi to moc nemyslí. Zeptáme se tam hostinského, jestli neví o nějakém volném místě na přespání. Je dobrý nápad zkusit nějakou okrajovou část města, nepotřebujeme problémy a času není nazbyt. S úsměvem se podívám na ostatní a hlavně na Pižlu, kterému kručí v břiše a mě z toho začíná bolet hlava. Potom se rychke rozhlédnu a zařadím se do proudu lidí. Chytím Adrien za ruku a zvolám: Tudy! Pojďte za mnou... |
| |
| Marb Chci vysvětlit Wendorovi, že Wenir je hodně daleko ale zmůžu se jen na: "Wendy, Wenir je..." Více díky Samuelovi, který mě chytí za ruku a táhne mě davem vpřed, nestihnu. Naštěstí stíhá razit cestu svým tělem. Vůbec nevím, jestli nás ostatní následují, protože kolem je houf lidí. O Welfa se nebojím, ten mě jistě neztratí. |
| |
| Marb Proplétáte se mezi davem lidí stále hlouběji do města, ale také dáváte pozor, abyste nezašli příliš k centru, kde tušíte největší koncentraci lidí. Čím blíže jste u hradeb města, tím prázdnější ulice jsou.Obchody a obchůdky jsou obklopeny lidmi, stánky rovněž. Z jednoho směru je dokonce slyšet hudba a hlasitý zpěv. Po přibližně půl hodině proplétání se mezi lidmi stanete před šedým domem s polorozpadlým vývěním štítem, na kterém stojí prosté oznámení "Hostinec". Lidí kolem něj mnoho není a vypadá na jediný podnik široko daleko, ke kterému jste se schopni v rozumném čase dostat. |
| |
| Marb Vyprostím se ze Samuelova sevření ruky a zastavím. "Panenko skákavá.", zaběduji při zevnější prohlídce hostince a vyvaluji oči. "Ani bych se nedivila, kdyby tu strašilo, ale aspoň vypadá, že budou mít volno." Vzpomenu na starou paní ze hřbitova u nás ve vesnici a říkám si, že žádné strašidlo nás nemůže vystrašit více jak ona. S potěšením pohlédnu na Welfa, který se mi v lidské podobě celkem líbí. Poté se zamyslím a v hlavě mě začnou vrtat myšlenky kvůli hadovi. Pižla má dýku, Hadice nám pomáhala, až na to, že sežrala pavouka...Máma měla pravdu! Ještě ptáci. "Pižlo, tvá hadice...přikaž jí, ať se promění do lidské podoby. Měla by to umět a musí tě poslouchat, dokud máš dýku. Třeba z ní bude pěkná ženská." |
| |
| Marb - před hostincem Proplétám se davem neustále se někam hrnoucích lidí s Adrien za zády. Její vlčí přítel ji neztratí a ostatní jsou mi celkem ukradení. Všude kolem křičí lidé a dohadují se o cenách. Připíjejí tak horlivě, až se jim víno vylévá z džbánů. Přijde mi to nechutné, všichni ti lidé jsou odporní. Zlaté wyverny a baziliškové či utopenci, s těmi si dokážu poradit. Nakonec se zastavím, když už neslyším žádný křik a jako na zavolanou se před námi objeví hostinec, strohý ale jistě bude prázdný a levný. Pokud tam budou jen strašidla, tak s těmi si poradím. Usměji se na Adrien a vykročím k hostinci. |
| |
| Marb Snažím se nikomu nešplánout na nohu, aby se mi nepodařilo vyvolat nějakou rvačku. Je to téměř nemožné, do nikoho nestrčit, přesto se snažím lidí okolo sebe dotýkat co nejméně. Když skončíme před hostincem, kriticky si ho pohlédnu. "Pořád lepší, než spát někde na hnoji." Pak se podíván na Adrien a odpovím jí "No, třeba by nezapůsobila tak dobrm dojmem, jak myslíš. Pochybuju, že viděli někdy člověka s šupinama na ruce..." Raději Snale ještě nic neřikazuji, třeba si to Adrien rozmyslí. |
| |
| Marb Snažím se maskovat svou zvědavost a na prvním pohled lhostejným hlasem pravím: "Jak myslíš. Mě je to jedno. Ale Welf také nemá srst na rukou, tak proč by měla mít ona." Pohlédnu na hadici. Kdoví, co si o mě myslí. A kdoví, jestli vzala Pižlu do jejich světa. Vykročím za Samuelem smířena s tím, že pokud Pižlu s hadem nevyhodí hostinský ven, neuvidím její lidskou podobu. Nakonec mi zvědavost přeci jenom nedá a těsně přede dveřmi se zeptám: "A ty, Pižlo, viděl jsi jí už proměněnou?" Než mi stihne odpovědět, zarazím se , protože si uvědomím, že nejsme všichni. "Nevíte, kde se zapomněl Magnus a Wendy?" |
| |
| Marb - před rozpadajícím se hostincem Podívám se na Snale a pak na Adrien "No, viděl, má trochu šupin na rukou, na obličeji nemá žádné, ale jí zůstává stejný." Pak se usměju a řeknu Snale "Schovej se mi kdyžtak do kapuce, aby tě hostinský neviděl. Až budeme mít jídlo, tak ti dám najíst." Chvíli se odmlčím a řeknu Adrien. "Aspoň ušetříme nějaké peníze za postel. Snale klidně nechám spát na posteli, jestli o to bude stát a sám se vyspím na zemi." S těmito slovy následuji Adrien a Samuela do hostince. |
| |
| Marb - před hostincem Když dorazíme před naoko rozpadající se dům, jsem rád. Alespoň tady by mohlo být volno... A když vezmu v úvahu ty davy, co se sem valí, bude nejlepší se ubytovat hned teď - tedy, pokud nemělo plno lidí stejný nápad jako my a nenašli tohle místo před námi. Podívám se na Snale, která Pižlovi leze do kapuce a přikývnu. Nad myšlenkou, že bude had spát v posteli a chlapes na zemi se lehce pousměji. "Se zbytkem bych si hlavu nedělal," pronesu do hovoru mezi Pižlou a Adrien. "Pokud bude třeba, myslím, že bych Magnuse a Wendora měl mezi tolika lidmi vycítit." A když ne? Půjdeme bez nich... Pokud to ovšem překousnou... Zadívám se na dveře domu a čekám, zda někdo vstoupí jako první. |
| |
| Marb, před hostincem Najednou se všichni někam pustí a mně nezbyde nic jiného, než si prorážet cestu davem, abych jim stačil. Lidé se mi pletou pod nohy a mám co dělat, abych je nezašlápnul. Jich moc tady! Tohle nelíbit já... funím a supím, když se tak tak vyhnu nějakému zakuklenci, který mi přeběhne přímo pod nohama. "Dávat pozor, ty jeden..." Víc říct nestačím, protože uvidím, že všichni zastavili před nějakou barabiznou. "My tu zůstat?" zeptám se a pohledem si přeměřuju rozpaající se zdivo. Málo lidí tady, to dobře... Pak se podívám na Adrien a Samuela, kteří nás sem dovedli, jestli to opravdu myslí vážně. Ale kde být Magnus když ne tu? Teď se zmateně rozhlížím, jestli neuvidím slámově žluté vlasy a Magnuse vůbec. |
| |
| hostinec Hostinec Usměji se nad malichernými problémy, které řeší moji společníci. Je sice pravda, že trocha šupin by mohla hostinského vylekat, ale co z toho. Potom je tady ekonomické hledisko, které uvedl Pižla a s tím souhlasím. Popkud se může vyspat v kapuci, ať v ní spí. Znocu se usměji a vejdu do hostince Hostince. Jeho jméno mi přijde povědomé, snad z nějaké báje či pověsti, tak pozor. Pohladím svůj medailon, který je citlivý na magii a netvory, jestli se zde neskrývá něco nebezpečného. KLidně vstoupím dovnitř a sednu si k velkému stolu, je nás hodně. Čekám na ostatní a na obsluhu. Mám hlad a v puse jako na poušti. |
| |
| hostinec v Marbu Co udělá Pižla s hadicí, už mi je jedno, já ho varovala. Ikdyž asi mi to úplně jedno není, jsem zvědavá, jak vypadá v lidské podobě. Má otázka, kde se toulá Magnus a Wendor je zčásti zodpovězena, když se za námi objeví velká postava našeho dobráckého hromotluka. Vejdu dovnitř hned za Samuelem, chvíli zůstanu stát kousek za dveřmi a rozhlížím se kolem. Mezitím se Sam uvelebí za stolem. Přisednu si k němu a čekám, až se usadí ostatní, pozorujíc vnitřek hospody. |
| |
| Marb – Hostinec Ač budova, do které jste právě vstoupili vypadá zvenku nevábně a přinejmenším na spadnutí, uvnitř je více než pohodlný a komfortně zařízený. Okna, která jsou zvenku zašpiněná a vypadají nakřáplá jsou zevnitř celá a přes ně jsou nataženy rudé závěsy. Stolů je v hlavní části hostince pouze několik, z nichž jsou pouze dva volné. Všechen nábytek je z tmavého mahagonového dřeva a na každém stole je umístěná svíce, která je zapálená. U ní je ošatka s nakrájeným chlebem, jehož vůně naplňuje místnost. Když vstoupíte, otočí se na vás většina pohledů od obsazených stolů. Rozeznáváte nejen lidi, ale i půlčíky a plno dalších rozmanitých ras. Jakmile se dveře dovřou, všichni se začnou opět věnovat své práci a tichému šepotu. Ke stolu, ke kterému jste si sedli přijde podsaditý hostinský s hustým knírem a usměje se na vás. „Vítejte, cizinci. Co si račte přát?“ Hostinský je na první pohled milý muž, přestože se na jeho počínání několik lidí v hostinci zamračí, ale dál si ho nevšímají. „Zůstanete přes noc? Ještě máme volné pokoje!“ Hostinský se celou dobu usmívá, hadrem přetírá už tak dost čistý povrch stolu, na který ještě postaví mističku s bylinkami. „Pozornost podniku,“ prohodí a ukáže na chléb a mističku, kterou právě postavil vedle ošatky. Vše vypadá čerstvě a lahodně. |
| |
| hostinec Hostinec Rychlým pohledem přelétnu místnost a její osazenstvo, potom si klidně sednu k jednomu z volných stolů. Mám velký hlad, ale že bych se musel hned zakousnout do chleba, ten tak krásně voní, takový hlad zase nemám. Počkám na ostatní a už k nám jde hostinský. Doneste mi džbán červeného vína a talíř nějakého pečeného masa. Usměji se na hostinského, počkám až si objednají ostatní a potom šeptem prohodím k přátelům. Něco mi tady nesedí. Nevím přesně co, ale ježí mi to chlupy na těle. Dávejte si pozor. |
| |
| Hostinec - Marb "Dobrý den.", pozdravím hostinského."Ano, zůstaneme přes noc." Překvapí mě "pozornost podniku", přesto neváhám, natáhnu se po kousku chleba a posypu si ho bylinkami. "Děkuji, já si ráda vezmu."Přičichnu a pustím se do jídla."A...mohl byste mi přinést nějakou dobrou sytou polévku nebo vývar?" Na Samuelovo upozrnění se lehce pousměji a poznamenám: "Opatrní musíme být pořád, ale nemaluj hned čerta na zeď, mě se tu náhodou líbí." |
| |
| Hostinec - Marb Vstoupím spolu s ostatními do hostince a jsem plně překvapený jeho interiérem. Očekával jsem něco mnohem méně luxusního a hezkého. To by mě zajímalo, proč zvenku vypadá ten dům úplně jinak než zevnitř. Jen doufám, že to nebude společností, která se tu schází. Nasaji směsici pachů a usadím se vedle Adrien ke stolu. Pečlivě sleduji všechny přítomné, na kterých se mi něco nezdá. Jen stále nemohu přijít na to co. Snad jejich pohledy, když jsme přišli. "Já si dám rovněž něco dobrého k jídlu. Máte zvěřinu? A červené víno, prosím. Řekl bych, že v dny jako jsou tyto ho budete mít více než dost." Věnuji hostinskému pronikavý pohled a podívám se na Wendora a na Pižlu. Pak si teprve uvědomím přítomnost Snale. "A ještě sklenku vody, prosím." ta by vyváděla, kdyby se na ní zapomělo, ale řekl bych, že ve společnosti jako je tato by nikomu had nevadil. Poté poděkuji hostinskému a uvelebím se na židli. |
| |
| Marb - hostinec Udivím se, když vejdu do hostince a prohlédnu si místnost. Myslel jsem, že to tu bude zchátralé stejně jako zvenku. Když před nás hostinský postaví jídlo, neudržím se a hladově se zakousnu do chleba s bylinkami, při jídle mi ale neujde reakce některých dalších hostů. Pokusím se promluvit, z úst mi nevyjde ale nic víc než jakési potiché zahuhlání. Dožvýkám tedy chléb a pak s promluvím. "Nějak se mi to nelíbí. Ten hostinský je moc milý. A viděli jste, jak se na to tváří ti lidé?" Rozhldnu se po místnosti. "Celej tenhle dům je divnej." Očividně mě to ale neznervózňuje natolik, abych přestal jíst. |
| |
| Marb - hostinec Ať je ten dům jakýkoli, másleduji své přátele dovnitř. Nepřijde mi divné, jak vypadá a hned zasednu k jednomu ze stolů. "Tady moc pěkné." oznámím svůj postřeh a zazubím se na hostinského, který nám nabízí jídlo. Ihned se zakousnu do chleba a bylinek si ani nevšimnu. "Maso lepší," utrousím s plnou pusou a dál přežvykuji kus chleba. Teprve teď si všimnu pohledů, které na nás upírají ostatní hosti. To ne dobrá... pomyslím, ale nahlas nic neříkám, jen dál převaluju chleba. |
| |
| Marb – Hostinec Hostinský se po dobu objednávání mile usmívá a na každou další položku s úsměvem přikývne. Očividně ho pobaví poznámka Welfa o dostatku vína a následná žádost o sklenku vody navíc. "Nebojte, tohle víno vám nestoupne do hlavy jako jiná. Naše víno je to nejlepší!" Když si přeloží i Wendorovu objednávku, mírně se ukloní a na chvilku zmizí. Neuniknou vám pohledy ostatních hostů, které na vás čas od času ulpí, ale nic nenaznačuje tomu, že by to bylo špatně. Nejspíše jenom nejsou zvyklí na cizí návštěvníky v tomto hostinci. Po delší chvíli se objeví i hostinský s obrovským tácem všeho možného a přeříkávajíc objednávku začne vyskládávat pochutiny a pití na stůl. Před Adrien položí hutnou polévku, která voní po čerstvé zelenině, Samuelovi dá velkou porci pečeného vepřového, na kterém jsou znát druhy nejrůznějších bylinek, Welfovi postaví na stůl velký talíř s kýtou - pravděpodobně ze srny či jiného lesního zvířete, Wendorovi přistrčí další kus masa, nejspíše úplně to samé, jako má Samuel a doprostřed stolu postaví dva džbány červeného vína a pět sklenic. Zkoumavým pohledem se pak podívá na Pižlu žvýkajícího kus chleba a zamyšleně odejde. Za pár chvil je zpět a i před chlapce postaví talíř obložený nakrájenou zeleninou a různými druhy sýrů. "Přece nenecháme hosty jen o bylinkácha chlebu!" usměje se na něj a spokojeně se podívá přes stůl. "Bude si ještě někdo něco přát?" Optá se, když Welfovi pokládá vedle sklenky i sklenici s čistou vodou. |
| |
| Marb – Hostinec Není mi zrovna dvakrát příjemné být zalezlá v kapuci toho kluka, ale má jednu věc, kterou nesmím opomíjet - hadí dýku. Stočím se tedy do kapuce a nechám se drncavými pohyby odnést do hostince. Přestože bych neměla, nenápadně vykouknu ven, abych se podívala, za jak dlouho nám ta barabizna spadne na hlavu. Poněkud překvapeně opět zalezu, když si alespoň částečně prohlédnu vnitřek hostince. Ti lidé jsou skutečně schopní všeho! Probleskne mi hlavou, když se stočím v kapuci a snažím se nevnímat další nepříjemné hrcání a mletí. |
| |
| hostinec v Marbu Kouknu se po ostatních a potom svůj pohled zabořím na svou pečínku. Hostinský je milý a já se mu nedivím, moc lidí sem zřejmě nechodí. Děkujeme, zatím nic nechceme.. Kdyžtak si řekneme. Usměji se na hostinského a s úsměvem ho pošlu pryč. Teď bych se najedl, lehce opil, potom bych se dobře vyspal a zítra u snídaně se poradíme co a jak dále. Souhlasíte se mnou, přátelé? Zeptám se svých spolustolovatelů. |
| |
| Hostinec v Marbu Poděkuji za polévku a slastně si přivoním. Voní skutečně úžasně. Trochu znejistím, když vidím, jaké dobroty klade hostinký před mé společníky, jestli jsem si vybrala dobře. Nakonec se s chutí pustím do své polévky, ke které přukusuji chléb. "Dobrou chuť.", letmo popřeji ostatním. "To teda nesouhlasím!", opáčím Samuelovi nahlas a poté ztiším hlas: "Kdo říkal, že se mu to tu nezdá a že musíme ve střeho, co? A ty se chceš přiopít. Tss." |
| |
| Marb - Hostinec Usměji se na Adrien a lehce se napiji vína, které hostinský přinesl. Má drahá, tím že se přiopiji vzbudím ve zdejších hostech pocit převahy a pokud se k něčemu chystají, tak to podniknou. Když je budu celou noc neuroticky pozorovat a hlídat si záda, tak mi podřežou krk v noci. Tedy pokud se odhodlám jít spát.. Dám si další doušek a ukousnu si z pečeně. Já už na to kašlo... |
| |
| Marb - Hostinec Sýr a zelenina, které před nás položí, je lepší, než chléb, který právě jím, ale nic nezažene hlad tak, jako něco teplého. Proto, když se nás hostinský zeptá na jídlo, objednám si. "Rád bych si dal plátek jakéhokoliv masa s jakoukoliv přílohou..." ...jenom nic drahého... "... a sklenici vody, prosím." Začnu chroupat okurky a papriku, které leží přede mnou na talíři, občas to doplním sýrem s chlebem. Samuelových poznámek o přiopíjení si nevšímám, jen se snažím nemyslet na svůj kručící žaludek. Zelenina, sýr a chléb zřejmě nejsou schopny zahnat můj velký hlad. |
| |
| Marb - Hostinec Hostinský se Samuelovi mírně ukloní a už už se chce vzdálit, když se rozhoupe i Pižla se svou objednávkou. "Samozřejmě, mladý pane," usměje se doširoka hostinský a odběhne. Než by se kdo nadál je zpět a pokládá před Pižlu přírodní plátek posypaný hordou bylinek a opečené brambory. K tomu postaví na stůl další džbánek s vodou a několik sklenic. "Nechte si chutnat," popřeje a ještě než odejde - dodá: "kdyby bylo cokoli potřeba, stačí mávnout." Po těchto slovech se odebere zpět k pultu, kde s ním horlivě začne rozmlouvat jeden z dalších hostů. Jídlo pozvolna chladne, víno vydává nasládlou chuť a pohledy ostatních hostů se od vás konečně začnou odvracet. Zdá se, že je vše tak, jak má být. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile hostinský donese i talíř Pižlovi, do nosu tě udeří podivná vůně. Jde zřejmě o bylinku, ale nejsi schopen rozeznat kterou. Jistě to není žádná z těch, které už na stole máte, to bys jistě rozeznal. Nejsi schopen přesně určit, co by to mohlo být. Je možné, že jde o naprosto obyčejnou přísadu, ale také to může být něco mnohem vážnějšího... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile hostinský donese i talíř Pižlovi, na prsou se ti jemně, téměř nepatrně, zachvěje tvůj zaklínačský přívěsek. Je možné, že se ti to jenom zdálo, prvotní nepřátelská atmosféra v hostinci by tomu jen napomohla, ale také může jít o něco vážnějšího... |
| |
| Hostinec v Marbu Mezi sousty lehce nechápavě pohlédnu na Samuela. Ale pak jeho slova pouštím z hlavy. Vyčkám, až hostinský odejde a pak řeknu něco, co stejně všichni vědí. "To je divné, co? Zvenku taková zřícenina a uvnitř hezké. A ten hostinský je nějaký divný, nemáte pocit? Tolik ochoty...Přitom nevypadáme jako majetní občané, nebo ano? Také je zajímavé, že mají volné pokoje na noc..." Uchopím do rukou misku s bylinkami a přivoním. Zatvářím se dost rozpačitě, vzápětí už kladu misku zpět na své místo uprostřed stolu. |
| |
| Marb - Hostinec Zamyšleně se zahledím na jídlo, které hostinský postavil před Pižlu a znovu nasaji lahodnou vůni všeho, co máme na stole. Poté se obrátím na Adrien. „Divné to je, ale i kdyby vám cokoli připadalo sebevíc divné, nedávejte na sobě nic znát!" Poté ztiším hlas tak, aby mě slyšeli pouze spolustolovníci a velice potichu šeptám. „Pomalu přestaňte jíst. Uznávám, že máte hlad, ale něco mi tu nesedí. Hlavně pomalu a nenápadně – nechci, aby to dopadlo jako minule, mám takový pocit, že tady nám zázrak nemusí pomoct! Vemte si z mého…“ Poté odsunu svůj talíř mezi ostatní a začnu mluvit opět nahlas. „Není to výtečné? Ochutnejte! Dovolíš? Ochutnám od tebe.“ Přitom šoupu talíři a je mi jedno, kolik udivených pohledů na mně ulpí. Z každého jakoby ochutnám, ale ve skutečnosti pouze přivoním k jednotlivým naservírovaným kouskům. Z některých dokonce trochu uždibnu a jiné nechávám bez povšimnutí ležet. „Skutečně výborné!“ Zrovna si pomlaskávám na polívce Adrien, kterou jsem skutečně ochutnal. Po mém kouzlení a míchání na stole zůstanou talíře a víno s vodou rozděleny na dvě téměř nepatrné hromádky. Na jedné je můj talíř, polévka a Samuelova pečeně s džbánem vína a původní miska bylinek a chleba, na druhé je zbytek. Posunkem ukážu na svůj talíř a jeho okolí. „Nic jiného!“ Varovně zavrčím, ale tomu, kdo není nablízku to může připadat jako obyčejné uchechtnutí. Snad je to všechno… |
| |
| Marb - Hostinec Klidně sedím a snažím se zamaskovat svoje podezření. Nakloním se k Adrien. Máš pravdu, je to divné a ty lidi tady jsou ještě divnější. Mrknu na Welfa a ukážu nenápadně na Pižlovo jídlo. Já si to snad dám ještě jednou.. To je takovový kulinářský skvost, báječné! Velmi tiše dodám. Cítím magii v Pižlově jídle, hned mi dejte kousek a Wefovi také. Mě jed neuškodí a magie na mě nemá takový účinek jako na obyčejné lidi. |
| |
| Marb - hostinec Ukousnu sousto chleba a trochu zareženě pozorujíc Welfa, přitáhnu si opět k sobě svou polévku. "Ty nenažero!", řeknu dosti nahlas, aby mě slyšel i hostinský. "Třeba to není jed, ale jenom nás chtěli uspat a okrást. Nejlépe bychom to zjistili, kdybychom začali hrát divadlo. Wellfe, co v tom je?"mluvím sotva slyšitelně. |
| |
| Marb - hostinec Uždibnu si kus chleba a nasucho ho žvýkám. Sleduji Adrien a Samuela, jako by mě hrozně uráželo, že mi nedají pořáně najíst. "Kdybych tušil co v tom je, bylo by to jednodušší. Já jenom cítím bylinku, která v těch předtím nebyla..." Bohužel pro ostatní moc pomoci nemohu, i kdybych rád. Pak se mi v očích zablískne a ukážu na Pižlu. "Možná ona by věděla!" Hadi a jedy, Snale je divná, ale kdyby jí to dal příkazem...musela by! "Ale myslím, že v téhle podobě to nepůjde - kdyby byl náhodou nějaký problém s hady. I když v takovéhlemhle hostinci bych se dost divil..." Poté si naliju vína a napiju se. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro Magie v jídle? Jaktože já ji necítím? Je to tím, že se na to nesoustředím? Nebo Sam jen tak plácá?.... Bylinka? To přeci nic neznamená... A jsme u toho, kdyby Pižla narídil hadici rovnou ať se promění už venku, nebylo by to nápadné a pokud má šupiny, či co to, schovala by to pod pláíšť..... Ale pokud je v tom jídle nějaká magie, mohla bych ji citit, jen škoda, že mé schopnosti nerozeznají jed. Pokusím se soustředit na to, jestli v jídle skutečně nějaká magie. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Čím více se snažíš soustředit na magii, která by mohla být v jídle, tím víc ti začíná být zřejmé, že tak to asi nepůjde. Nic se neděje a ani sebevětší soustředění ničemu nenapomáhá. Už se chystáš vše zahodit, když v tom k tobě dolehne zvonivý hlásek, který vychází odkudsi z tvé mysli: Myslíš, že ucítíš magii? Je nanejvyš jasné, že se ti hlásek vysmívá. Nemá sice jasnou podobu ani tvar, ale něco v něm tě nutí ho poslouchat - jako tehdy, když jste viděli malou holčičku s podivným květem. Co když magie cítí tebe? Něco, co je jenom uvnitř tebe? Proč jí vyhledávat? Najde si tě sama a v tvém těle si poradí. Hlásek pomalu mizí a vytrácí se, nechává za sebou jenom podivné pískání v učích a pocit závratě. |
| |
| Marb - hostinec Když přede mě položí hostinský kus masa, s vděčností odložím chléb a zakousnu se do něj. Bohužel mi dobrou náladu zkazí Welf, který se začne lačně sápat po mém talíři. Nejprve nic nechápu a tak jenom na všechny zmateně koukám. Co vy to dělat?!" obořím se na ně a začnu svůj talíř přitahovat zpět. Pak ale aspoň z části pochopím o co jde a začnu spolupracovat. Oni nás tu chtít otrávit? To jim nedarovat! Stisknu ruku vpěst, až mi zapraskají klouby a podívám se nasupeně k hostinskému. "Já říkat, ža tady divná lidi!" S nechutí vyplivnu kus chleba, kterým jsem zajedl maso a s odporem koukám na jídlo na stole. |
| |
| Marb - hostinec Jak si tak vyměňujete jídlo a ochutnáváte nejrůznější varianty, přijde k vám hostinský a položí na stůl ošatku s novým chlebem a bylinkami. "Pokud si budete ještě něco přát, stačí jen zavolat." U tváře mu ani teď nezmizel onen úsměv, ale zdá se vám mnohem pobledlejší a křečovitější než předtím. Než stačíte cokoli udělat nebo říct, hostinský odběhne obsloužit jednoho hosta, který si dost hlasitě žádal jeho služeb. Ten z vás, kdo si lépe prohlédne přinesenou ošatku s chlebem, si může všimnout malého kousku pergamenu, který je pod ním schovaný. |
| |
| Marb - Hostinec Když mi hostinský přinese jídlo, už už se do něj chci pustit, ale Welf je rychlejší a vezmem mi ho. S ublíženým výrazem se koukám, jak ochutnává a pak ho dává nahromadu jídla, které prý jíst nemůžeme. Naštvaně se tady zakousnu do chleba, který je v pořádku a přežvykuji. Hostinský přinese další chleba, ten bude určitě také otrávený. Všimnu si lístku, který je schovaný pod chlebem. Vezmu ho, ale přečtení by mi trvalo velmi dlouho, takže ho raději podám Adrien. |
| |
| Marb - hostinec Na chvíli se na něco soustředím. Má tvář se pomaly mění ze soustředění do zamračení až naštvanosti. Co je toho příčinou si může mé okolí pouze domýšlet. A možná bych i něco řekla, kdyby se opět neobjevil hostinský. Tentokráte se tváří, jakoby měl z něčeho nebo někoho strach. Sleduji více jeho tvář, než jídlo, které přinesl a naskládal na stůl. Není tedy divu, že jsem si lístečku, který měl být zřejmě určen pouze pro náš zrak, nikoliv zbytek návštěvníků, nevšimla. Sleduji pohledem hostinského dál i poté, co přešel obsluhovat jiné hosty. Vyruší mě až Pižla, který hrábne pod chléb a vyndá kousek pergamenu. Nenápadně mi ho předá a já, ukrývaje vzkaz mezi jídlem a svým tělem, si ho čtu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Nejezte to! Tenhle hostinec je jen pro "vybranou" společnost, chtějí se vás zbavit! Dnes je tu obzvlášť nebezpečno, mají tady tajnou schůzi. Čím dýl zůstanete, tím větší nebezpečí vám hrozí! Jak se psaní blíží ke konci, je na rukopise vidět stále větší rychlost psaní. Ke konci už není téměř čitelný. |
| |
| Hostinec v Marbu Atmosféra v Hostinci se nemění, hospoda skoro překypuje hranou ochotou hostinského, akterý vypadá, jako by mu někdo přiložil na krk nůž a on si musel uplést vlastní oprávku. Přinese další chléb a bylinky, tentokrát je něco jinak. Pižla je rychejší než já a sebere pergamen z chleba a hned ho předá Adrien. Co tam stojí, je to prosba nebo nějaká informace. Nelíbí se mi to, jako by mu někdo vyhrožoval. Pronesu šeptem a pomalu jím jído, které Welf zkontroloval. |
| |
| Marb - Hostinec Skrčím lístek a nenápadně ho podám Samuelovi. "Prý to nemáme jíst, že se nás chtějí zbavit a že tu mají dneska divní lidé důležitou schůzku. Možná nastal ten pravý čas, zahrát divadlo.", šeptám, aby mě nikdo mimo náš stůl neslyšel. Neříkala bych znění odkazu nahlas, ale předpokládám, že Wendy číst neumí a nechci ho nechat v nevědomosti. Náhle se začnu kroutit jakoby v bolestech a držím se rukou za břicho. "Aaa, panové, omluvte mě, mě ...já..mě je nějak špatně!", promluvím natolik hlasitě, aby mě slyšeli alespoň někteří z hostů. Zvednu se, jednou rukou se držím za břicho a zjevně působím, jakobych měla křeče, druhou rukou se opírám o stůl a snažím se zvednout ze židle. "Břicho aa... aa hlava..asi z toho sluníčka, nebo únavy.", předvádím nevolnost, jak jen nejlépe mi to jde. Stihnu ještě nenápadně mrknout na své přátele a pak se sesouvám k zemi, abych se zastavila jakoby z posledních sil o stůl. Ztěžka dýchám a čekám, co bude dál. |
| |
 | soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Sedím na okenním parapetu a hledím do dálky. Jak je to dlouho, co mě Hlas vyslyšel? Jak je to dlouho, co jsem žádala o pomoc? Hlavou se mi hodí pořád ty samé otázky a myšlenky na další vyvolené z mojí rodné vesnice - z Rossaromu. Proč ten... chlap nechce pochopit, že si ho nevezmu?! Proč nechce pochopit, že musím někam jít a nemůžu trčet mezi čtyřmi stěnami?! Na čele se mi objeví vráska a zamračím se. "Kdybych alespoň měla svoje věci, co jsem nechala v hostinci..." postěžuji si nahlas a v tu chvíli doširoka rozevřu oči. Jistě, mé věci! Stačí, aby mi donesli tu truhlu z hostince, kde jsem pracovala a můžu se dostat ven! Ale jak to udělat? Odpověď jako by se mi sama nabízela. Seskočím z okna a rozběhnu se k zamčeným dveřím, na které začnu bouchat jak o život. "Haló? Slyšíte mě tam? Haló! Potřebuju mluvit s pánem domu! Haló!" Srdce mi buší, z mého nápadu mám víc než dobrý pocit - ale vyjde mi to? Skutečně bude pán domu tak hloupý a naivní aby si myslel, že svůj názor změním? |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Netrvá to moc dlouho a ve dveřích slyšíš zašramocení klíče. Hned na to do nich vstoupí malý postaditý muž s velkým cilindrem a s vysokými botami. Nebýt toho všeho, nesahal by ti ani po pás. "Přejete si?" vysekne rychlou úklonu, ale v mžiku je na nohou a bedlivě tě pozoruje. Za ním můžeš vidět dva vysoké a statné muže - kdybys chtěla uprchnout, zřejmě by se ti to nepodařilo. |
| |
| Marb - Hostinec Pozoruji Adrien a mám velice zamyšlený výraz. Co víme o tom, co ty bylinky, nebo co to vlastně je, způsobují? Stačí špatný náznak a... Než stačím cokoli říct, Adrien začne její divadlo. Na čele se mi objeví kapička potu a i přes mé obavy mi nezbývá nic jiného, než začít hrát s ní. Výborně, jestli uděláme něco špatně, nechci vidět, co nám udělají! "Adrien?" Zeptám se vyděšeným hlasem, který ani nemusím moc předstírat. Co když to má dlouhodobé účinky? Co když to nepůsobí teď hned? Sakra! "Adrien!" Vykřiknu a vyskočím, abych dívku opírající se o stůl podepřel. V zápětí se včak rychle posadím na židli, vytřeštím oči a zhluboka dýchám. Jednou rukou se držím za břicho a druhou si otírám kapičky potu z čela. |
| |
| Hostinec Už se chystám hostinskému říct něco nepěkného, ale jsem pomalý. Než jsem se stačil vůbec nadechnout - odešel. Má pozornost se rychle přesune k malému Pižlovi a papírku, který našel v chlebu. Naštěstí Adrien jeho obsah řekne nahlas, ale nejsem si jistý, jestli jsem to správně pochopil. To být pořád víc divná věc. Než si ale stačím v hlavě uspořádat plno věcí, Adrien se zvedá a vypadá špatně. "Adrien? Co ty to dělat? Ty dobře?" Co se dít tady? Probleskne mi hlavou, když se zpátky do židle sveze i Welf. Dění kolem sebe pozoruji s vyvaleným výrazem a očividně nevím, co dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Když se konečně začne něco dít, jsem jak na trní. "Jistěže si přeju! Myslíte, že bych tady dělala takový nepořádek, kdybych si nic nepřála?" Zeptám se naoko nazlobeně, ale hned pokračuji. "Chci mluvit s pánem domu. Vím, že je to možné. Mám pro něj nabídku - velice výhodnou nabídku." Podívám se shora na zakrslíka a nadzdvihnu obočí. "Je jen ve tvém zájmu, jak rychle pánovi tuhle zprávu doručíš!" Pak se k němu obrátím zády a čekám, jak se situace vyvrbí. |
| |
| Marb - Hostinec Je nanejvýš jasné, že vaše divadlo strhlo v hostinci nemalý rozruch. Někteří z hostů se začali zvedat ze svých míst a přicházeli k vašemu stolu, aby pomohli Adrien posadit se a Welfivi nabídnout sklenku vody. Zbytek koukal z přítmí svých kápí a v očich se jim odrážely plameny svící. "Jste v pořádku, slečno?" Ptal se zrovna malý chlapec v poměrně potrhaném oblečení, když pomáhal Adrien zpátky na židli a ovíval jí nějakým kusem látky. Welfovi prozměnu nabízel sklenku vody poměrně dospělý muž se slámově žlutými vlasy a modrýma očima. "To by vám mohlo pomoci, pane." Hostinský stál v rohu a pevně mačkal svou bílou zástěru a po tvářích se mu valily krůpěje potu. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile se zmíníš o pánovi domu, malému mužíkovi se rozšíří oči a s vypísknutím odběhne. Dveře jsou dokořán, ale chodba je zastoupena dvěma muži. Za několik málo minut zaslechneš kroky. Jedny klapou jako podpatky a druhé jsou tvrdé a velice hlučné. Je ti jasné, že plán zatím vychází. Ve dveřích se objeví mužík v cilindru a s vysokýma botama. Vystřihne úklonu a ohlásí: "Velevážený pan..." V tom ho nějaká ruka odstrčí na stranu. "Ona moc dobře ví, kdo jsem!" Ozval se hlas, který jsi už dost dobře znala. Ve dveřích se objevil tvůj věznitel - zámožný oán, který po tobě nechtěl nic jiného, než tvou ruku. "Copak mi chceš říci, drahá?" Na ošklivém obličeji vykouzlil ještě ošklivější úsměv a odhalil zažloutlé zuby. "Rozmyslela sis mou nabídku? Ze srdce doufám, že ano!" Rozhodil ruce v zámožném gestu. "Když budeš souhlasit se sňatkem, tohle všechno bude tvoje. Nuže?" Prasečími očky tě pozoroval a těžko říct, zda by mu jeho pupek dovolil projít dveřmi. Všichni přítomní na tebe upřeli své pohledy a nedočkavě sledovali, zda něco řekneš. |
| |
| Hostinec - Marb Lapám po dechu a protože nevím, jak má ta otrava vypadat, snažím se působit zcela zmateně a všebolně. "Děkuji...tto přejde, n nenevím, co se stalo, asi jsem p příliš unavená.", ubezpečuji hocha, co mě ovívá. Poté jakobych právě zjistila, že Welfovi také dobře, vyčítavě dodám: "Welfe, to máme u určitě z těch bobulí cos říkal, že jsou dobré, jak .....jsme je jedli..... z toho keře." Vstanu a potácivě a zkroucená se dobelhám k hostinskému, kterého s těžkých dechem požádám: "Říkal jste, ....že máte volno, prosím, potřebujeme si jít na pokoje odpočinout." |
| |
| Marb - Hostinec Překvapí mě, když Adrien začne hrát své divadlo, zvlášť tak znenadání, ale pokouším se tvářit vyděšeně, ne překvapeně. Wendorovi raději nic neříkám, stejně při jeho velikosti by ten jed, či co to je, musel začít účinkovat o něco později než u nás ostatních. Zatím se k žádnému dramatickému představení nechystám, nejsem si jist, zda bych to vůbec dokázal zahrát, proto se jen raději zvednu ze židle, přičemž zakopnu o nohu stolu a shodím na zem přes polovinu "vyřazeného" jídla. Nevšímám si hluku, který jsem způsobil, a opakuji Adrieninu otázku hostinskému. "Máte tedy volný pokoj? Jak vidíte, našim přátelům se udělalo nějak... hmm... nevolno." Podívám se na Adrien a Welfa a sleuji chvilku jejich představení. "A pokud možno, bylo by nejlepší, kdybychom se do toho pokoje dostali co nejrychleji." Pohledem přelétnu místnost a všimnu si pár zakuklenců v kápích, pokouším se ale stále nedát na sobě nic zdát. |
| |
| Marb - hostinec Je mi jasné co chce Adrien dělat, ale já na hraní nikdy moc nebyl. Za to mám vysoký práh bolest, tak otočím hlavou na Adrien a vypoulím oči, potom lehce zakloním hlavu a prásknu hlavou do stolu.. Působí to velmi opravdově a opravdově to i bolí! Ležím na stole a čekám co se bude dít. Oči mám zavřené, všechno slyším a jsem připraven skočit na kohokoliv a useknout mu hlavu... Snad nejsem moc těžký, dovlečou mě do našeho pokoje? |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Pokusím se o co nejmilejší úsměv, i když mi to dělá velký prolém. To je tak odpornej slizoun! "Myslíte si, že bych Vás obtěžovala, kdybych svůj názor nezměnila?" Snažím se v hlase odklidit odpor stranou, v očích sklidnit blesky a na těle skrát třas z odporu. "Ale mám jednu podmínku. Jedinou. Když se mám stát Vaší ženou, chci všechny věci, co jsem nechala v hostinci, když jsem tam ještě pracovala. Je to můj jediný majetek. Ta truhla je moje všechno." Při všech těch slovech se dívám na majitele domu a snažím se vypadat naprosto oddaně jeho myšlenkám. |
| |
| Marb - podivný hosstinec Zatímco čekám na hostinského, až nám vydá klíče, podlomí se mi kolena a padám dolu. Zachytím se o Pižlu, předstíraje celkovou slabost. Když se naše hlavy octnou co nejvíce u sebe, něco pošeptám a poté se kácím k zemi. Předpoklám sice, že mě někdo zachytí, ale ikdyby ne, padám celkem opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Adrien pro |
| |
| Marb - Hostinec Jakmile se k hostinskému naráz přiřítí takových lidí, ktrým je špatně, sám v obličeji celý zezelená a rychle zpod malého pultu vytáhne klíče. Několik jich od svazku oddělí a podává je Adrien. "T-tady." Vykoktá a je na něm vidět, že si vyčítá váš stav. "N-nahoru a do-doprava" ukáže na závěs v zadní části hostince, za kterým se zřejmě nachází schody do vyššího patra. Vzápětí svižným krokem zmizí k jednomu ze zákazníků, který si ho rázným gestem přivolal a začal mu šeptem něco sdělovat. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile vypustíš větu o souhlasu se sňatkem, celou místnost jako by naplnilo tiché úžaslé vydechnutí přihlížejících. "A to jsi potřebovala k souhlasu jenom tu truhlu?! Proč jsi mi to neřekla hned? Mohli jsme být svoji už dávno!" Bylo jasné, že tvůj plán vyšel. Pán domu ihned všem přikázal, aby se vydali do hostince pro tvojí truhlu. U dveří však stále zůstali dva muži, kteří tě mají hlídat. "Hned dám šít svatební šaty! Pošlu ti sem švadleny a bude z tebe ta nejkrásnější nevěsta, kterou tento dům.. Co dům, město! Spatřilo!" Pán domu se otočí na patě a rychlým krokem zmizí z tvého pokoje. |
| |
| Marb - hostinec Pokusím ze zachytit Adrien, aby si neublížila, snažím se zbrzdit její pád. Pokud se mi ji podaří zachytit, opatrně ji položím na zem. Rozepnu si plášť a začnu ho přetahovat přes hlavu, takže se v něm na chvíli ztratím. Konečně se mi ho podaří sundat a položím ho k nejbližší stěně vedle jedné z židlí. "Je mi nějak horko." Ulevím si nahlas a otřu si čelo. Vezmu od hostinského klíče a přehodím si jednu z Adrieniných rukou okolo ramen a táhnu jí do schodů za závěsem. Nahoře zamířím chodbou doprava, najdu číslo na dveřích, které odpovídá číslu na klíči (ne že bych to přečetl, ale stejné obrázky pozná snad každý) a s cvaknutím odemknu. Dotáhnu Adrien k posteli a polžím ji na ní, sám pak odejdu zatáhnout závěs na okně a nechám jenom malou škvíru, aby bylo aspoň trochu v pokoji vidět. Podívám se dírou mezi záclonami ven, kam vůbec vedou okna a sednu si k Adrien na postel. |
| |
| soukromá zpráva od Elifis "Pižla" pro Když jsem schovaný pod pláštem a nikdo mě nevií, promluvím směrem tam, kde očekávám kapucu: "Snale, až položím bundu na zem, tak se schovej ve výčepu a poslouchej a koukej se, co se bude dít. Jestli nás uvidíš, že by jsme šli zpátky dolů, schovej se do bundy." |
| |
| Marb - hostinec Aniž bych stačila okusit něco z jídla, které hostinský naskládal před ostatní jsem nucena vylézt z kapuce, ve které mi už tak bylo dost nepohodlně a ohladu se někam schovat. Až tohle skonči, budu je nenávidět ještě víc! Měla jsem se najíst víc, ten pavouk byl málo... I přes všechny nenávistné myšlenky se vyplazím z kapuce a zalezu do nějakého tmavého kouta nebo zákoutí, aby si mě nikdo nevšiml. To by mě zajímalo, co chtějí zjistit... Napínám uši a kontroluju, co se kolem mě v hostinci děje. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Pokoj je poměrně malý, ale zato útulný. Má dvě okna vedoucí nejspíše na prostorný dvorek hostince, po kterém se prohání hrstka kuřat a párek slepic. V zaním koutě je nejspíše ustájený kůň a ve druhém je zaparkovaný malý povoz. V pokoji je malá skříň a měká postel. Také stůl a židle. Na stole je kovový lavor a v lavoru je postavený džbán s vodou. Na pokoji není nic neobvyklého. Jen rohy porůstá nazelenalá plíseň, ale pokud vzpomenete, jak vypaal hostinec zvenčí, máte vlastně vyhráno. |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Jakmile všichni zmizí z dohledu, oddychnu si. "Tenhle chlap je vážně pako." Pak přejdu k oknu a zadívám se přes dvůr a vysoke zdi, které ho mají chránit do města. Už aby takhle šílenost skončila a já mohla vypadnout... Svůj plán se snažím doladit tak, že se dívám z okna a pozoruji výměny stráží a jakékoli neobvyklé věci dějící se na dvoře. |
| |
| Marb - hostinec Když už začne celá družina hrát podivné divadlo, jsem zmatený úplně nejvíc, jak jen to jde. Valím oči na všechny strany a koukám nejen po bílém hostinském, jak štrachá v klíčích, ale i na další hosty, kterým to podivné chování nepřipadá divné. Já tohle nechápat! Usilovně se snažím přemýšlet, co by za tím mohlo být, ale na nic nepřicházím. Nakonec se prostě rozhodnu následovat ostatní do pokoje, od kterého nám dal hostiský klíč. Když stoupím dovnitř, podívám se na Adrien. "Co tohle být? Ty ne dobře?" Je na mě vidět, že jsem naprosto zmatený a nevím, co dělat. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Doploužím se do pokoje a svezu se na postel. Kdyby nás náhodou někdo sledoval, tvářím se zmučeně, dokud nějaká dobrá duše nezavře dveře. Jakmile se tak stane, narovnám se a nahnu hlavu na stranu, až mi lupne za krkem. "Nesnáším herecká vystoupení. Něco... Cokoli! Mohlo být špatně! Nemáme ani tušení, co v tom je!" Očividně jsem naštvaný, ale snažím se svůj hněv a hlas tlumit, aby ho neslyšely případné cizí uši. "Tohle byl holý nesmysl!" Naštvaně se zvednu a rozvněž se přejdu podívat k ohnu, ale stojím stranou, aby mě zvenku nebylo vidět. "Co hodláte teď dělat?" Otáži se a obrátím se na Adrien. |
| |
| hostinec v Marbu Pižlova akce s kabátem si mi líbila. Pozorovala jsem jí poočku a doufám, že Snale se podaří něco zjistit a hlavně řekne nám to. Nechám se tahat Pižlou nahoru i s mými věcmi. Když mě uloží na postel, počkám, až zatáhne a zavřou se dveře. Pak se posadím a s úsměvem pravím Wendymu: "Myslím, že už je to dobré." V duchu si říkám, že vysvětlovat mu to, by nemělo cenu. Trvalo by to a navíc by mohl něco pokazit. Porozhlídnu se a trochu se zamračím, když vidím plíseň v rohu. Když jsou uvnitř všichni, vstanu, obejdu naštvaného Welfa a otočím klíčem zevnitř. "Pššt. Tišeji, Welfe. I stěny mají uši.", zašeptám. "Kruci! Kde je Samuel? Vy jste ho tam nechali? Když jsem ho viděla naposledy tak sebou praštil o stůl. Doufám, že jen naoko, ikdyž to muselo bolet. Doufám, že chápete, že já pro něj nemůžu. Pižlo, Wendore, prosím, skočíte pro něj? My tu ještě budeme ještě chvíli teda umírat." |
| |
| hostinec v Marbu Přestoře už dlouhou chvíli nechápu, co se děje, popadnu slabě Pižlu za rukáv a jdu ke dveřím. "Tak my jít." utroupím poznámku k Adrien a Welfovi. Oni si myslet, že já nechápala, ale ten Sam dělat dole určitě moc zlá věci... Uspokojuji se tím, že vím aspoň něco a mířím dolů do spodní části hostince. |
| |
| Hostinec v Marbu Při téhle akci jsem se skutečně zapotil, takže bych si kabát stejně sundal. Poslechnu Adrien a s pouhým "Hmm..." Se nechám odvláčet Wendorem ke dveřím. Odemknu a otevřu je a zamíříme spolu dolů do výčepu. Nejprve seberu svou bundu a pak se chopím Samuela a čekám na Wendyho pomoc. |
| |
| Hostinec v Marbu Lehce překvapen Pižlovou spoluprácí ho "dotáhnu" až dolů, kde popadnu Samuela, aby to Pižla neměl moc těžké. "Ty jít s náma do pokoj." Suše oznámím Samuelovi, když ho vleču po schodech nahoru a ani na chvíli mě nenapadne, že bych ho měl pustit, aby šel po svých. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Není těžké pozorovat, co vše se děje za zdmi domu. Přeci jen už jsi koukala z okna tolikrát, že všechno náš dokonale. Po zahradě běhají čtyři psi, každých pět minut kolem zdi prochází dvojice stráží. Několik málo minut koukáš z okna, dokud někd nezaklepe na dveře, nezachrastí zámek a do tvého pokoje vtrhne udýchaný posel a zhroutí se ti téměř k nohám. “M-m-má-máme j-jí.“ přerývavě dýchá a snaží se popadnout dech, když k tobě mluví. Musí hovořit truhle, protože nic jiného takovou prioritu nemá. Po chvíli přijde do pokoje další muž a táhne za sebou očividně těžkou zamčenou truhlu, který je zdobená nejrůznějšími ornamenty. “Večer přijde náš pán. Určí datum svatby.“ Bez jakéhokoli dalšího oznámení popadne vyčerpaného muže pod paží a vyvleče ho z místnosti. Uslyšíš už jen cvaknutí zámku a vzdalující se kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro S vytřeštěnýma očima koukám nejprve na muže, pak na druhého a jakmile zmizí, vrhnu se k truhle. "Konečně!" Sjedu po levé straně truhly až ornamentu z několika růží. Jednu z nich odsunu a vyndám malý klíček, kterým truhlu odemknu. "Tahle hračka mi bude chybět," Postěžuji si sama sobě, když z truhly vyndávám několik kožených váčků s mincemi a jinými věcmi, které postupně připevňuji na tmavý kožený opasek. Výborně, nic nechybí! Teď se jenom modlit, aby nikdo nepřišel dřív, než budu hotová! Ať mi Hlas pomáhá! Alespoň jemu můžu věřit. Když už není nic, co by se dalo na opasek použít, vysvleču si šaty a obléknu se do přiléhavých kalhot tmavé barvy a volné bílé šněrovací haleny. Nazuji si vysoké pohodlné šněrovací boty a do jedné z nich zasunu dýku, která je zdobená hlavou havrana. Zavřu truhlu, zamknu jí a klíček si pověsím kolem krku. Pak si přes svůj nový oděv petáhnu fialové šaty od pána a sednu si na postel. Teď ve dne by bylo vše moc riskantní. Ale večer přijde určit datum svatby - až zmizí, zmizím i já! |
| |
| Hostinec v Marbu Když se Samuela chopí i Wendor, tak si svůj "náklad" lehce nadhodím a zavelím: "Tak jdem." Díky tomu, že s sebou mám Wendyho, tak se mi nese Samuel podstatně lépe, než kdybych ho měl nést sám. Trmácím se do schodů a pak zamířím k našemu pokoji. Zaklepu a raději se ohlásím slovy "To jsme jenom my.", aby Adrien nemusela předstírat bezvědomí. Pustím Samuela, jestli spadne, je to jeho problém, a znovu si sednu na postel. "Co uděláme teď? Asi se nemůžeme jen tak procházet po městě, když nám někdo něco sype do jídla." Mluvím raději tlumeným hlasem, kdyby byl někdo za dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Z okna pozoruješ město a najednou ti připadá milejší a přítelštější než kdy předtím. Víš, že pokud půjde vše hladce, budeš brzy volná a budeš moci opustit tohle "vězení". Pomalu se blíží soumrak. Slunce klesá nad střechy domů pokryté tenkou vrstvou lišejníku. Mraky dostávají rudou barvu a ptáci se pomalu uchylují z celodenního lovu do svých hnízd. Opět někdo zaťuká na dveře.Není nutné se připomínat - vejdou tak jako tak. Do dveří přicupitá malá žena a hned za ní dva velcí muži. Je jasné, že oni ti nic oznamovat nejdou. "Pán poroučí, že Vám mám vzít míry na šaty, slečno." Přestože má žena neuvěřitelně ochraptělý hlas a svraštělou tvář, v jejích očích je vidět přátelství a úsměv. Netrvá to moc dlouho, dokonce je až s podivem, že nepřišli na tvůj spodní oděv! Když je žena na odchodu rozloučí se s tebou a jeden z mužů, ještě předtím než zavře a zamkne dveře, dodá: Svatba bude ode dneša za týden." Ještě syšíš vzdalující se kroky tvých návštěvníků a pak už jsi sama. Slunce téměř zapadlo a zahradu halí šero. |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Jsem ráda, že to mám za sebou. Byla hloupost se převlékat teď, když jsem na to měla celý večer, ale naštěstí to prošlo. Díky, Hlase, nebo kdo to vlastně jsi. Přitisknu ucho na dveře a ujistím se, že za nimi nkdo není. Jakmile jsem si jistá, dojdu k oknu a podívám se dolů, zda už prošla stráž. Pak připevním jednu stranu lana z truhly k masivní posteli a druhou pomalu spustím dolů na římsu. Naposledy se ohlédnu po pokoji, který byl až moc dlouho mým vězením. Proč mám ten pocit, že mi to tady nebude chybět? Na tváři se mi objeví pobavený úsměv když ze sebe sundám nepohodlné šaty, hodím j na postel a pomalu se spustím na laně z okna dolů. Doufám, že délka bude stačil až k římse, která lemuje dům. Snažím se vyhýbat všem oknům a světlejším místům - nechci, aby mě opět chytili, když už jsem tak daleko... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Zůstala jsi sama ve spodní části hostince. Už ani Samuel ti není oporou, protože ho Pižla s Wendorem odvlekli nahoru k ostatním. Neděje se nic zvláštního, lidé jedí, pijí, potichu se baví. Je velice nepravděpodobné, že bys něco zaslechla ze svého úkrytu. Zatím jsi se uvelebila pod výčepem, ale není to nc příjemného. Každou chvíli kolem tebe projde hostinský a jeho kroky nejsou zrovna nejlehčí. Kdyby na tebe šlápl, je konec. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro V pořádku se dostaneš až na římsu, na kterou jsi měla v plánu se dostat. Necháš lano lanem a vydáš se směrem k severní zdi, která je nejblíže svobodě. Pod tbou sem tam projde stráž, ale nenapadne je kouknout nahoru. Soustředí se na zem a na to, aby svou prási dole odvedli co nejlépe. Když rocházíš kolem oken, snažíš se být téměř neviditelná a jde ti to poměrně dobře. Nejsou žádné větší kopmlikace. Jed jednou ti podjede noha, ale velmi rychle získáš zpět svou rozvováhu a můžeš pokračovat dál ve své cestě. |
| |
| Hostinec v Marbu - pokoj Jakmile dotáhnete Samuela do pokoje, postaví se na své nhy a začne chrlit velkou spoustu nadávek, jak byl nepochopen a jak mohl zastat práci špeha namísto nedůvěryhodného hada - on na to přeci má! Ale ne každý je stejného názoru. Na chodbě je ticho, všichni jsou nejspíš dole v hostinci a přemýšlí co s vámi, když ž vás chtěli otrávit. Pokoj není na tolik lidí v žádném případě stavěný, v takovém možství se tam spíše mačkáte, než abyste měli nějaké pohodlí a s nabroušeným Samuelem je to o to horší. |
| |
| ostinec v Marbu - pokoj Pro jistotu se schovám trochu za dveře, kdyby šel kolem pokoje nevítaný host. "Třeba to není městem, ale jen lidma zde, v hostinci. Ale já neví..." Šeptám, ale nedořeknu, protože Sam začne láteřit. Zamračím se a jsem skutečně rozčílená, přesto se ovládnu, abych dál mluvila zcela potichu: "Same, na to abys tam mohl zůstat sám, jsi příliš prchký, už jsi zapoměl na naši poslední návštěvu krčmy? Nechci si hrát na vševěda a také vůbec nevím, co dál...", povzdechnu s nádechem smutku a beznaděje v hlase. Usednu na kraj postele, prohrábnu si rukou vlasy. "Na hadici asi spoléhat nemůžeme, je nevyspytatelná, přestože musí Pižlu poslouchat. Měla jsem pocit, že hostinský měl v očích prosbu o pomoc, nemáte nápad, jak by se s ním dalo promluvit o samotě? Něco objednat, nebo...je nás tu nasáčkovaných dost na tak malou místnost, tak třeba jít za ním pro klíč od dalšího pokoje, nebo pro něco...já nevím..." Těkám pohledem z jednoho na druhého a čekám nějaký nápad. |
| |
| Hostinec v Marbu - pokoj Za tu dobu, co jsem se ke skupince připojil, se toho stalo už hodně, přestože to není zas tak dlouho. Vrácený čas, pomatení hadi a hadice, otrávené jídlo... Co jen se bude ještě dít? "Měli jsme se zvednout a odejít, teď už není cesty zpátky..." Přemítám nahlas. Jde spíš jen o zhodnocení situace. "Asi bychom se měli pokusit v noci nějak vyplížit, i když s Wendorem po boku to nebude asi možné." Pořád mám jakési nevysvětlitelné nutkání koukat se z okna, přestože vím, že tam nic neuvidím, leda pár zdí. Adrienin návrh se mi líbí, měli bychom vymyslet něco, jak se s hostinským spojit., jenže.. "Může to být past, ne? Ještě bych si to rozmyslel... Ale za pokus nic nedáme." Moc se mi dolů (znovu) nechce a čekám na návrhy ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Snale pro Je mi jasné, že se odtud nedozvím nic bližšího a vduchu proklínám nerozvážného Pižlu, který mě na takové místo dal. Daleko od všeho - zvlášť pak pro malého hada. Tohle je vážně na zakousnutí! stěžuju si sama sobě a čekám na vhodnou příležitost, až se budu mosi dostat z mého dosavadního úkrytu na nějaké lepší místo. Jakmile projde hostinský a já mám jistotu, že mě nikdo nezašlápne, co nejrychleji se pokusím přeplazit ke stolu hostů nejblíže k výčepu. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Sleduji situaci a mám pořád větší chuť se k tomu nějak vyjádřit. "Vytratit se není špatný nápad. Pořád je tu otázka otráveného jídla. Zahráli jsme správnou otravu? Nebylo to třeba jenom něco na uspání? Nebo už máme být mrtví?" Také jen přemýšlím nahlas a snažím se prokličkovat po malém pokoji až k oknu. "Já dolů nemůžu. Adrien také ne. Wendor? Pižla? Samuela bych tam pro naše i jeho bezpeční neposílal." obrátím se a Samuela "Nic proti tobě, ale víme jak to dopadá,"utrousím a dál přemýšlím o nejvhodnějším plánu. "Nevím jak to cítíte vy, ale tohle není jen zak. Normálnímu člověkovi se tohle nestává každý den. Zabíjení stráže, vracení času, mluvící pavouci a otrávené jídlo..." Obrátím se od okna na Adrien "Vím, že to není moje věc, ale měl bych něco vědět?" Nemám právo s ní takhle jednat, když nepřijme, budu se s tím muset smířit. "A pokud mi to řeknete, bbylo by dobré vědět úplně všechno. Pak teprve bude možnost to nějak rozumně vyřešit. Otočím se opět k oknu a sleduji co de děje za sklem. |
| |
| soukromá zpráva od Angela z Rossaromu pro Při malém zakolísání si vybavím podivný Hlas a všechno, co musím ještě udělat. Vtom získám zpět rovnováhu a můžu sy vydechnout. Rychle přeběhnu až na konec římsy a hůedám nejvhodnější cestu ke zdi a cestě ven. Nesmí mě vidět, prosím, tak moc bych si přála být jednou neviditelná, jinak nemám šanci... opakuji si v duchu, ale nezbývá mi nic než spoléhat na sebe a svou obratnost. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jakmile vyrazíš, popadne tě za ocas velmi neohrabaná ruka a zdvihne tě do výše očí muže s zjizvenou tváří. Oči má sytě modré, ale propadají se mu. Pod nimi má tmavé kruhy nejspíše od nedostatku spánku. "Mam tě, potvoro. Jak se ti k čertu podařilo zdrhnout?!" Muž vypadá více než naštvaně a když promlouvá, z úst mu je cítit hnilobný zápach. Nemá cenu se pokoušet hýbat - věděl moc dobře, kde má tvé hadí tělo chytit, abys nebyla schopná pohybu. "Tohle si ještě vyřídíme, potvoro zelená!" Muž s tebou švihne do tmavého zatuchlého koženého vaku a pevně ho utáhne nečekaje na žádnou reakci. Pak už jen slyšíš, jak si objednává korbel medoviny a něčemu se řezavě směje. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Jak pokračuješ po římse, je ti jasné, že někde bude její konec a ty budeš muset vymyslet co dál. Konec římsy se přiblíží dřív než bys očekávala. Od něj je to pěkný kus dolu a ještě větší kus ke zdi zahrady. Dole čas od času projde stráž, al jejich pohyby máš více než dobře zvládnuté a nakoukané. Muselo by se stát něco neočekávaného, aby stráže změnili své trasy. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Samuel vypadá více než nabroušeně a je na něm vidět, že kdyby nebylo v pokoji tak málo místa a tolik lidí, že by se na Welfa nejraději vrhl a udělal mu to samé, co tomu vojákovi v hostinci. Namísto tohoto ukvapeného rozhodnutí začne mumlat cosi o lidech a o tom, že on tady vlastně vůbec nemusí být a kdo ví, co že se to vlastně děje. Ozve se zabušení na dveře pokoje. Nikdo z vás neslyšel žádné kroky, nikdo netušil, jak dlouho již za dveřmi dotyčný stál a nejhorší na tom bylo, že nevíte, koho můžete očekávat. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Protáčím oči v sloup při Samuelově výstupu a raději, než abych si musel jeho divadélko vychutnávat, raději poodejdu (protlačím se) k oknu. Horkokrevnost... To je krásná vlastnost vlastnost... No, jak kdy, já hlavně asi nemám co říkat... Usměju se, jelikož si vzpomenu na svůj poslední den v Rossaromu a hádku s otcem. Můj úsměv asi musí přijít Samuelovi provokativně a nejspíš by po mě vyjel, kdyby někdo nezabouchal na dveře. Zaklepání bylo očekávané asi tak, jako pád meteoritu, takže jsem zareagoval tak, že jsem nadskočil a nasadil nechápavý výraz. Chviličku jsem tak zůstal stát a pak jsem zamával na Adrien, aby si lehla a ostatním "mrtvým" naznačím totéž, aby si našli nějaké místo k předstírání mrtvých. "Možná je to ten hostinský" Zašeptám téměř neslyšně a začnu se drát ke dveřím. "Mám?" Naznačím rty s jednou rukou položenou na klice a druhou na klíči. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Když už je ticho tak napnuté jako struny na harfě a atmosféra v pokoji tak hustá, že by se dala krájet, klika pod Pižlovou rukou povolí a dveře se pootevřou. Do pokoje vpadne celý pobledlý hostinský a vyděšeně se rozhlédne po pokoji, ve kterém je naskládáno víc lidí, než by být mělo. "Já.. Netušil jsem..oni..." začne koktat, ale když mu zrak sjede na rozzlobený výraz Samuela a na nabroušeného Welfa, skoro okamžitě zmlkne a pro změnu hodí prosebný pohled na chlapce - Pižlu - u dveří. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Welf vyzvídá, oč se vlastně jedná, co všechno je ve hře a co se to kolem nás děje. Možná právě nyní nastala ta vhodná chvíle si říct, co všechno víme, čas na to zřejmě bude. Tu se ozve tiché klepání na dveře, ihned ulehnu, počkám, až ostatní "otrávení" zaujmou správné polohy a až pak naznačím Pižlovi, že může otevřit. Jakmile zjistím, že jde o hostinského, vyskočím z postele a naznačím Pižlovi, aby zase zamčel. "Vy jdete jako na zavolanou. Můžete nám říct, oč tu jde?", šeptám a můj hlas nezní nazlobeně, spíše naléhavě prosebně. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Hostinský nervózně těká po všech přítomných a je na něm vidět, že přemýšlí, o co tady vlastně v konečném důsledku jde a kde by měl začít. "Ti lidé, tam dole..." začne pomalu a z čela si otře krůpěj potu. "Čekají tu na vás už dost dlouho. Drží mou rodinu abych nemohl nic dělat!" Dolní ret se mu rozklepe, ale pokračuje dál. "Já netuším, co jste zač," kriticky si vás všechny změří pohledem a na každém přítomném se na chvíli zastaví - u někoho déle, u někoho jen letmo. "ale vím, že pokud tu zůstanete, tak..." jeho hlas se zlomí a soucitně se podívá na Adrien. "Podívejte se, ti lidé jednají za peníze a vy jim nemůžete dát víc než jim platí ten, pro koho dělají. Radím vám dobře, ztaťte se." Hostinský každou chvilku naklání hlavu ke dveřím a při sebemenším vrznutí či šustnutí sebou škubne. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Napjatě poslouchám hostinského a jímá mě vztek nad těmi lidmi a lítost nad mužem, který kvůli nám riskuje životy svých blízkých. "Dobrá, zdá se, že mluvíte pravdu. Odejdeme, ať kvůli nám nemáte potíže."soucitně a zároveň plna vzteku pohlédnu na rozklepaného muže."Ale řeknete mi, kdo je ten muž, co je platí?" |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Jsem celý zmatený z nastalé situace, takže se mi podaří dveře zavřít o něco hlasitěji, než bych chtěl. Nebyl to sice velký hluk, ale v nastalém tichu to znělo jako rána z děla. Vyděšeně se podívám na dveře a pak na Adrien. Zašoupu nohama a raději znovu otočím klíčem v zámku, aby se dovnitř nemohl nikdo dostat. Přejdu k oknu a podívám se mezi závěsy ven - mám pořád pocit, že jsme neustále sledováni. Asi začínám být trochu paranoidní. "I když bychom se odsud chtěli dostat, myslím, že to přes výčep nepůjde." podívám se na hostinského, "a nechápu, jak jste se sem dostal, aniž by si toho všimli..." Buď je dobrý lhář a nebo se umí dobře plížit. "Asi budeme muset jít oknem, ale pochybuju, že se tudy protáhne Wendor." Prohodím, jako bych právě nenařkl hostinského. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Sleduji hostinského. Jeho příchod mě asi ani nepřekvapil. Poslední dobou se děje tolik divných věcí, že mi připadají už skoro normální, nehledě na to, že pokoj byl zamčený. Myslím, že kdo je platí je jasné... Ten samý, kdo po vás jde a nechce, aby jsme se někam dostali. Teda, doufám. Nerad bych, aby po nás šlo celé království. Mluvím zamyšleněa čas od času se v mém hlase ozve náznak zavrčení, když se odvrátím od Adrien k hostinskému. Ano, spodem to nepůjde, ale je tam Snale. blýsknu očima po Pižlovi, který ješt před chvílí oplýval nápady, jak se odtud dostat. Protáhnu se kolem zdi ke dveřím a na chvilku na ně přiložím ucho,abych se zaposlouchal, co se děje na chodbách hostince. |
| |
| Marb - hostinec, v pokoji Pižla nechťa třískne dveřma tak, že lekem poskočím. Ačkoliv je to scela zbytečné a on sám si je vědom své chyby, varovně si přiložím prst na úst a tiše se ozvu "Pst." Přísně pohlédnu na Welfa, když z něj vyjde teorie o tom, kdo akce proti nám platí. No jo no jo, ale kdo to je? Ty chytráku... Přeměřím si v duchu okno a Wendora, načež usoudím, že by to jít mohlo. "Ze Snale by to mohl zařídit hostinský, ale dozvím tedy kdo to po nás jde?" |
| |
| soukromá zpráva od Snale pro Vyrazím a snažím se být tak nenápadná, jak jen to jde, když v tom mě chytí číci ruka a zvedne mě do vzduchu. Mrskám sebou, ale nejde nic dělat. Zatraceně! To je tenhle... nestačím si však už nic víc promítnout, než černou tmu, za kterou může pytel, do kterého mě Silarin šoupnul. Jak já nesnášim lidi! A tenhle, ten je ze všech nejhoší! Hnusák jedna zlodějská... Já chci Pižlu! Melu se co jen to jde, ale vak je příliš pevně utažen, na proměnu nejspíše nemá cenu ani pomýšlet... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas pro Pižlu!!! Hlas jistě patří Snale, ale přichází k tobě pouze z tvé vlastní mysli. Zní zoufale, ale naštvaně. |
| |
| Marb - hostinec Věci nabírají zajímavý průběh.. Hlavně mi pořád běží hlavou, jak jsme se do toho mohli takhle zamotat.. Na začátku to vypadalo jako poklidná cesta a teď..? No a co kdybychom my vylezli oknem, Wendor tu zůstane.. Vy se někam uklidíte, já udělám vějičku a ztratím se jim ve městě.? Potom se klidně dostane přes výčep pryč za vámi a sejdeme se mimo město. Co vy na to.? Koukám se na tváře ostatních, jestli je to hloupý nápad nebo má šanci na úspěch.. Podle mě je to dobrý plán, nejsem zas tak pomalý a sám jim jistě uniknu snadněji než celá skupina, když bude nejhůře, tak po střechách.. |
| |
| Marb - hostinec Hostinský je zmatený Pižlovým chováním, ale jenom polkne kyselou urážku, protože ve výsledku jde i o jeho život. "Já se budu muset vrátit dolu, jinak budou problémy. Dřív nebo později sisem pro vás přijdou, takže vypadněte co nejdřív." pak střelí pohledem k Pižlovi a mimoděk dodá: "Placení vyřídíme později." Poté se dlouze zaposlouchá a když je jasné, že venku na chodbě nikdo není, vyklouzne mrštně ven. Zůstanete v pokoji natísnění opět sami. S nerozmyšlenými plány a fantasiemi o útěku pryč. |
| |
| Marb - hostinec Trochu se zamotám a přichytím se židle, protože se mi zamotá hlava. Hostinský mezitím odejde z pokoje a já se otočím k Adrien. "Myslím, že má Snale potíže. Právě se... no, prostě jsem jí teď slyšel a nezněla zrovna dvakrát klidně." Nervózně přejdu ke dveřím a zaposlouchám se, pak přejdu k oknu a podívám se ven. "Jak jí odtamtud dostaneme? Musíme něco udělat..." Posadím se na postel a hlavu sklopím dolů, skoro mám pocit, že se mi přemýšlením kouří z hlavy. |
| |
| Marb - hostinec Od hostinského se nic nedozvíme a vypadne dříve, než to z něj stihnu vypáčit. A tak stále nevíme to, co pravděpodobně ví on. Nedočkáme se ani pomoci. Jednoduše má strach a už nás tu nechce vidět. Je mu jedno, ikdyby přišel o tržbu. Raději za ním zamknu. "Pižlo?"pronesu tiše, když se podívám na jeho podivné chování. Ty...ty..ona s tebou mluví, že? Telepaticky? ", zůstanu viset na jeho rtech čekajíc odpověď . |
| |
| Marb- hostinec Z přemýšlení mě vytrhne Adrien, na níž se podívám a pokývám hlavou. "Ano, nějak mi... poslala vzkaz, promluvila ke mně." Nemám ponětí, jak jí odtamtud dostaneme. Ona schody vedoucí nahoru k pokojům ve své zvířecí podobě nezdolá a my se dole nesmíme ukázat. Vchodové dveře jsou nejspíš zavřené... "Opravdu myslím, že s ní něco je. Nenapadá vás, jak jí dostat pryč?" Cítím, že se mi svírá žaludek a mimoděk sáhnu na dýku, kterou mám za opaskem a jež se tak náhle rozžhavila, když se se mnou Snale spojila. Prioritou je, abychom se dostali ven a našli Snale, v hlavě mám ale absolutně prázdno a nejsem schopen vyplodit jakýkoliv nápad, který by nám mohl pomoci. |
| |
| Marb- hostinec Zamyšleně stojím a pozoruji situaci. Až do té doby, než se Adrien zeptala Pižli na Snale jsem neměl potřebu reagovat. "Jsou dvě možnosti," pohlédnu na Adrien, zda mi dovolí mluvit, ale dlouho neotálím, protože je mi odpověď jasná. "Buď tam můžu vtrhnout já jako vlk a rozpoutat zmatek, ve kterém se vytratíme, tedy vytratíte, nebo může tady Pižla poručit Snale, aby se proměnila." Vše říkám velice zadumaně a ani se nesnažím pozorovat obličeje všech přítomných. Je to jediný plán, který může lidi zaměstnat a rozptýlit natolik, aby byl alespoň trochu použitelný, neumím si představit, že by změna hada v ženu nebo běsnící vlk nezabrali. Škoda že tu není největší ze Čtyř, ten by je teprve zaskočil! V duchu se mi prohání spousta myšlenek a koutkem úst se usmívám. "Zvažte to," kouknunejprve na Adrien a poté na Pižlu. |
| |
| Marb- hostinec Díky hostinskému a posléze Snale, zůstane Samuelova otázka nezodpovězená. Welf přijde také s návrhem, ale ten se mi pramálo líbí. "Welfe, je to příliš riskantní, měli zbraně, ani nevíš jak a může být po tobě a po hadici koneckonců také." Zamyšleně pohlédnu na Sama: "Co je to ta vějička?" |
| |
| Marb - hostinec Koukám z okna na dění venku. Návrhy ostatních mě moc nevzrušují. Je to stejně jen prázdné tlachání. Vlkův nápad je dobrý, riskantní, ale dobrý.. Pořád bych radši utekl oknem.. Jak je to tak vysoko..? Jsme v prvním patře, takže..3 metry.? Maximálně čtyři.? Prohodím si tiše pro sebe a pak někdo vysloví mé jméno.. Rychle se otočím a hledám ten ženský hlas. Vějička je jako návnada.. Já jsem rychlý, mrštný, uteču jim ve stínech. Jsem zaklínač, vidím v noci jako ve dne. Pokud se trošku připravím.. A Nápad s běsnícím vlkem se mi líbí.. Pořád je tu možnost útěku oknem. Hlavně již musíme jednat.! |
| |
| Marb - hostinec "Podle mě je to příliš riskantní, ale bránit vám nebudu." Myšlenka Welfa ani Sama se vůbec nelíbí. Kde mají jistotu, že nějaký šíp nebude rychlejší než oni? Welfovi bych sice zabránit mohla, ale chci mu co nejméně upírat jeho vůli. Ovšem nemyslím si, že by ti dole neměli zbraně anebo je váhali použít. Na druhé straně jsem na rozpacích, že věřím slovům hostinského, který na nás může jen něco hrát. "Takže co? Sam a Welf odpoutají pozornost. Pižla se domluví se Snale a utečou a já pomůžu ven Wendymu?" |
| |
| Marb - hostinec Ještě chvíli koukám na Pižlu a pak pomulu řeknu: "Problém by nastal, pokud by se Snale nemohla proměnit... Kdyby byla dejme tomu zavřená v nějaké krabici nebo sklenici, proměna by jí mohla zabít." Při pomyšlení na rozmašírování svého těla se oklepu. A kdyby byla někde zavřená, rozhodně by nemohla ani ve zmatku utéct... Po myšlence, která mi projela hlavou si prohrábnu vlasy a zadívám se tázavě na Samuela, který jistě vymyslí nějaký náhradní plán či něco jiného, co by mohlo vyřešit i tuhle případnou šlamastiku. |
| |
| Marb - hostinec Podívám se na Welfa a pokývu hlavou. "Ano, myslím, že to tak bude. Když ke mě... promluvila - " Bože, to zní tak absurdně "Když ke mě promluvila, tak jsem měl takový zvláštní pocit... Jako stísněnost." Divím se, že se mi z hlavy ještě přemýšlením nekouří, ale připadám si jak dutý sud. "Ať uděláme cokoliv, bude to riskantní. Myslím, že Samuelův nápad s tím vějířem, nebo jak se tomu říká, nebude špatný. Dole je ještě celkem dost lidí a pochybuji, že všichni jsou nájemní vrazi." Věnuji letmý pohled Adrien a hned po ní Samuelovi. "Toho by se dalo nějak využít, ne?" |
| |
| Marb - hostinec "Vějičkou.", řeknu sama sobě pod nos, když Pižla promluví. Ale jen tak tiše, že ostatní slyší spíše nějaké zamumlání. "Jak myslíte.", pravím unaveně a celkem se mi nechce se do vymýšlení plánů už nijak zapojovat. Jde na mě únava a ráda bych se vyspala. |
| |
| A je to tady. Některým opět začínají prázdniny, některým dovolené a někteří jsou stále v pracovním procesu. Nříkám, že se jeskyně zastaví úplně, ale pouze že její aktivita po dobu prázdnin klesne. Tato zpráva je zejména pro adminy, kteří by chtěli jeskyni sazat - to prosím neee :]] Prázdninové příspěvky budou nad tímto upozorněním, diskuze k němu prosím do diskuze. Barbell - PJ |
| |
 | Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. |
| |
| Tváří se dosti pitomě a kouká na velký červený nápis pod zeleným Tak tedy ještě jednou: Tady to pojede, jen jsou prostě prázdniny a lidi nemají na práci jen vysedávání na internetu a ťukání zpráv do dobrodružství. Až se tu všichni slezem, budeme hrát dál - to je celé. Snad to bude šedé lépe pochopeno... Barb - PJ |
| |
| Malé vysvětlení jak funguje procházení odpadu: Jedná se o automatickou funkci, která odešle do všech neaktivních dobrodružství stejnou hlášku, bez ohledu na status či psané poslední hlášky. Až pozdější osobní filtr (já manuálně) překontroluje, jestli v dobrodružství není změněná četnost hraní a nebo napsáno, že se dobrodružství dočasně pozastavuje. Pakliže něco podobného v jeskyni najdu, samozřejmě jí nemažu a nechávám dál fungovat. Jestli nechceš, aby ti sem hlášky chodily, napiš aspoň jednou za měsíc notku do dobrodružství a nebo se prostě smiř, že budeš muset každých cca. 5-6 týdnů mazat automatickou systémovou hlášku. Havran. |
| |
| aháá, hluboká omluva a velké díky za rady :] |
| |
| poslední týden na to se ozvat, aby jeskyně dál žila. S jedním statečným to jinaknemá cenu. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR