Proti kříži kalichem
hrálo se Dvakrát týdně
od: 12. května 2008 14:15 do: 20. června 2011 13:25
Dobrodružství vedl(a) Amalthea
| |
 | II Křížová výprava do Čech Září bylo léta páně 1421 nadmíru horké. Mnozí říkali, že to způsobila výheň požárů stoupající z vypleněných měst. Nábožnější nátury tvrdili, že země se stává královstvím antikristovím. Nesnesitelné horko panovalo v české zemi od východu na západ, mnohým se zapalovali lýtka, jen co zaslechli slovo kruciáta a jiným nešťastníkům rovnou střecha nad hlavou. Už poněkolikáté pokořený a zahanbený Zikmund se nehodlal vzdát ani tentokrát. Naposledy ukázal svou neschopnost loni v létě, když prchal l od Vítkova jako prašivý pes. Jeho zbabělému, ale nutnému úprku vévodila narychlo provedená korunovace, která později stejně nebyla uznána. Tento bezmocný akt jen utvrdil mnohé v jejich předchozím přesvědčení. Lucemburk je prašivec a bídák. Vždyť si nedokáže udržet respekt ani před svým vlastním lidem. Nebouřili by jste se sami? Mít někoho takového za krále?! Vždyť je to donebevolající nespravedlnost. Sžíravé horko, pach nedávného požáru a lidský křik se nesl krajinou snad ještě dnes, necelý měsíc po tom co byly kruciátou vypleněny moravské kališnické statky pánů z Kunštátu a Kravař. Po kapitulaci moravských husitů se, ale plenilo dále Albrecht II prahnoucí po moci a obzvláště pak po markrabském titulu vyplenil Jevišovice a Vraždícímu zápalu neunikli ani Polička, městečka a vesnice v okolí hradu Žampachu či Litice. Do Vánoc však ve vojsku nevydrželi hornolužické houfy ani Vratislavští, kruciáta se v zápětí ukázala vysoce nevýnosnou akcí. Vysoké náklady a postupný úpadek vidiny jakékoli kořisti donutil valnou většinu vyšší i nižší šlechty obrátit se nakonec k rytířským cílům zadkem a odporoučet se s nepořízenou domů. Zikmundovu tažení zůstali věrní menší oddíly Vratislavského biskupa Kondára a opavského knížete Přemka a pak samozřejmě Zikmundova uherská jízda. Zatímco se to co zbylo z křížové výpravy sunulo proti českých kacířům směrem k Čáslavi z Prahy jim už přicházeli v ústrety nepřátelé. Husité v čele s Janem Hvězdou z Vícemilic zvaným též Bzdinka. Strhli se tuhé boje. Kutná hora se po několikadenním husitském obléhání vzdala. Mnoho katolíků přišlo o život a jiní, což je možná ještě horší, přidali se na stranu nepřítele. Nejlépe na tom snad byly zajatci... Začátkemn roku 1422 se dali katolíci k ústupu. Společná vojska pražanů a táboritů je však dostihla a rozprášila, stalo se to nedaleko dnešního Havlíčkova Brodu, dříve řečeném Německém... Těm co zbyly oči pro pláč plakali jiní, aby toho nebylo málo alespoň pláč předstírali. A pak začali bujaré oslavy na počest vítězství. A vítězové se radovali, ze všeho co jim přišlo pod ruku ať už to byla vystrašená dívka nebo bohatě zdobená dýka.. |
| |
| Kapitola první : ZAJATEC ( István Szécseni - Dřívější šlechtic patřící k uherským jízdím oddílům Zikmundovým v nynějším stavu je jeho existence pochybná a jeho tituly jakbysmet, čemuž budeme v příštích okamžicích svědky. ) Býval to vážený člověk. Možná dokonce šlechtic, kdoví koho jsme to zase dostali do spárů Uchechtne se táborita rozmlouvající se svým kolegou. Oba jsou pověřeni poměrně důležitým úkolem. Hlídají a starají se o zajatce. István během několika málo dnů přišel o mnohé i o to co až doposud ve svém životě považoval za samozřejmé. Viděl umírat své přátele i sloužící s jeho jménem na rtech. Ale i on ve jménu pravého boha prolil v posledních týdnech mnoho kacířské krve. Tak proč se od něj Všemocný nakonec odvrátil? Snad je to jen jedna ze zkoušek jeho víry. Nyní leží svázán a s roubíkem v ústech na jednom z vozů táhnoucích se v dlouhém šiků bůhvíkam. Možná si nyní připadá nejbezmocněji ve svém životě. Todle jsem u něho našel. Povídá jeden z husitských svému kamarádovi vytahuje si z boty zrezivělou špachtličku s jejiž pomocí vypáčí z Ištvánovi drahocenné rodinné dýky kameny a rozdělí je na polovic: Tyhle šutry vypadaj, že maj snad i nějakou cenu. Půlka tobě, půlka mě. He? Co ty na to kamaráde? Ale před nikým ani slovo. Ostatní věci poputujou do kádí, až dorazíme do Tábora. Však to znáš, když společnej majetek, tak společnej majetek. |
| |
| Zbyhněv Sup z Vyhnanova zdědil po svém otci sílu v pažích, což bylo asi tak jediné. Chladný rozum, kterým se pyšnili jeho předci u něj vystřídal horečnatý zápal. Je husitským idealistou a zároveň pěkným mladíčkem, což se na první pohled jeví jako vražedná kombinace. Zbyhněv se poprvé zůčastnil své velké bitvy za správnou věc. Jistěže bojoval už předtím v menších potyčkách a šervátkách ale oproti bitvě u Německého brodu to nebylo nic. Jeho bílá tunika s kalichem na prsou je ještě stále potřísněna krví nepřátel které pobil. I přesto, že už uplinulo několik dní usídlil se mu silný prožitek z bitvy v srdci natolik pevně, že pokaždé když zavře oči vidí před sebou její scenérie, jako by to bylo teprve před několika málo minutami co před sebou společně se svými bratry v boji hnal kališníky jak lovnou zvěř. V boji se Zbyhněv ukázal být dobrým válečníkem a jeho činy byly proto náležitě odměněny a to přímo jeho nadřízeným Panem Jiřím Biřzkem z Březové, který ho pověřil správou nad zajatci. Jen jakoby z dálky k němu dolehnou slova jeho druha, který právě kontroloval zajatce na vozech. už se zase toulal někde ve vzpomínkách..... .... A ostatní věci poputujou do kádí, až dorazíme do Tábora. Však to znáš, když společnej majetek, tak společnej majetek. Zaslechne jen. |
| |
| Bayandryk Kegen je nickou. Alespoň v tuto chvíli si tak připadá víc než kdykoli předtím. Za nicku ho vždy považoval už jeho pán Ištván a nyní, když se společně s ním dostal do zajetí moc to jeho sebevědomí nepozvedlo. Považte sami: Zbrojnoš, kterému hrozí, že v jakémkoli příštím okamžiku může přijít nejen o svého pána, ale dokonce i o svůj vlastní život není právě ve výhodné pozici. Zprvu se snažil nezkrotně bojovat s lany. Křičel jako by ho na nože berou, či jako by v poutech spatřil samotného Leviatana. Poté co byly jeho ústa následkem ohlušujícího křiku nemilosrdně zacpány smradlavou hadrou nastal klid. Za což děkovali nejen jeho věznitelé, ale snad i spoluvězňové. Pán Ištvan, chudák se ocitl v pozici tak zahanbenihodné a trapné v jaké ho Kegen ještě v životě neviděl. Nejen že byl obrán o všecheny své drahocenné věci, ale ještě ho někdo vyválel v blátě jako prachsprostou dešťovku a zacpal mu ústa stejně odporným a smrdutým hadrem, jako před malou chvíli Kagenovi. Pachuť ohoto hadru se mu už pomalu začala vkrádat mezi zuby a do chuťových pohárků na jazyku... Chudák pan Ištvan Pomyslel si znovu Kegen, ležeje svázán vedle něj a občas mu pohlédnuvši do oší naplněných nejen nepopsatelnou zlobou, ale snad i bezmocí. Do jaké ho děsivého marélu se to dostali a co přinese zítřek? Kegen si není jistý jak dlouho ještě vydrží zadržovat moč, i když ví, že nic jiného mu nezbívá neboť, kdyby přece jen podlehl tomu neustávajícímu notkání povolit sevření měchýře. Stala by se věc opravdu neslíchaná: Zbrojnoš by poprvé v celé historii pochcal svého pána. Opravdu se ocitli v dost nepříhodném postavení nehodném pána a jeho zbrojnoše. Jsou nuceni ležet vedle sebe, ani nedutat a pokaždé když vjede vůz na výmol v cestě narazí do sebe těli způsobem jakým se pohybují dva milenci v novomanželské posteli. |
| |
| Pan jiří Biřek z Březové je spolehlivým mužem. Spolehlivým natolik, že mu důvěřují i ty nejmocnější hybatelé. Vzpomeňme kupříkladu hejtmana Hvězdu, po jehož boku jsme ho mohli vidět bojovat. Styk s těmito osobnostmi vysloužil Jiříkovi u husitů dobrou pověst a na straně nepřítele hlubokou zášť, nepřátelství, exkomunikaci, vyobcování z církve. Zda si pan Jiří vsadil na správnou kartu ukáže až čas. Každý ví, že s tímto převážně tichým a klidným mužem si není radno zahrávat. Dříve patříval k umírněným pražanům a ještě předtím to býval katolík každým coulem. Vždyť to byl právě on, kdo se stal velitelem eskorty jenž měla královnu po smti krále dopravit z čech do bezpečí. Neklidné royk, které nastali po defenestraci změnili však každého. I pan Jiří se změnil, pokud ne na duchu tak na těle určitě. Nikdo dřív nepamatoval hluboké kruhy , jenž se mu usídlili pod očima v posledních letech ani nové jizvy, jenž jsou důsledky neustálých šarvátek v této zemi. Každého dříve čo později začne válka ničit, unavovat a měnit.... Pan Jiřík by mohl být pyšný na tituly a styky, na jeho uctyhodné postavení. Vždyť právě pod jeho velení spadá několik velmi dobře cvičených táboských oddílů, ale to opravdu to po čem vždy toužil? Rozhodně se není za co stydět, bitva u Německého Brodu byla vyhrána a oni zvítězili, zlo bylo poraženo, tak jak tomu má být. Z několika chlapců se stali muži ať už v bitvě či po ní v následku hromadného drancování a znásilňování. Kupříkladu takový Zbyhněv zdá se že nevyrostl jen do krásy, ale obzvláště do síly, alespoň něco co zdědil po svém otci nižžšímu slezkému šlechtici, kterého Jiřík osobně znal. Prvním úkolem, který byl panu Biřkovi svěřen bezprodleně po bitvě bylo: postarat se o přesun Zajatců směrem k Táboru, kde má být rozhodnuto o jejich dalších osudech. |
| |
 | Ve voze ležící pekelně zuřící. Na dalším výmolu do kterého vjede vůz tech českých kacířů mi hlava v přilbici zase poskočí a kraj přilby mě znova udeří do hlavy, zrovna do místa které už nekryje batvat. Jak bych chtel zanadávat těm zlodějskejm šmejdům, kteří si rozebírají moje veci. Král Zikmund měl pravdu je to jen zlodějská chátra nic jiného. Jsem vzteklý na scelý svět a hlavne na toho blce Linharta von Holstein, který nás dostal do takové šlamastiky. Když nás poslal v takové malé skupince na uzemí kde prý nemůže být žádného odporu. Spletl se! Ale to se tem neschoným Švábům stívá často podceňují ty heretiky a to se i nám stalo osudné. Musím však říci, že se není za co stydět muži od nás z uher bojovaly dobře ti co byly pod mim vedením z boje neustoupili, jako ti čubčí synové z Švábska to nás však přivedlo do této situace. Hlava mě ješte bolí jak jsem dostal do helmy cepem. !!Považte cepem?!?!?! Taková sedlácká cosi. To je vskutku vrchol! Chátra všivá!!! Ty jejich drzosti me naprosto vytáčejí! jak si vůbec dovolit mě jako vznešeného zajatce pohodit jako psa vedle vlastního sluhy. Ne že bych ho nemel rád je to přece můj majetek a u nás na východe se to tak nebere jako tu v Říši, ale i tak je to obrovská drzost. Avšak musím ho pochválit až se odsud dostanem tak mu možná zaplatím aji nějakou kurvu protože se bil jako lev a aspoň jednoho z těch zmrdů zabil. Ted mu čumím do jeho nehezkého ksichut a musím čichat jeho nevalnou vůni a lituji, že jsem více nedbal na jeho čistotu. Jeho upřímné, lehce vyděšené a oddané oči mi říkají, že se snad cití ješte huř než já. V mích očích se leskne jen vztek a zlost..... |
| |
 | Ke svému pánovi připoután ve voze ležící, s biologickými pochody svého těla bojující... Chudák pan Ištván. Tohle si přece nezasloužil. Tahle špinavá česká holota snad neví kdo můj pán je? Však až se z toho dostane, on jim ukáže, říkám si v duchu a v obličeji mám žalostný výraz. Ještě ke všemu se mi chce ukrutně močit. Vždycky když vůz najede do nějakého výmolu, pohodí mě to a každá taková rána je dalším utrpením pro můj těžce zkoušený měchýř. Už to nevydržím.... A pak to pustím.....taková hanebnost....pomočit svého pána.....ZA TOHLE MI ZAPLATÍTE, VY POHANŠTÍ PSI!! |
| |
| Stejného dne jen o několik detítek mil dál. Hlavní centrum táboritů, Tábor. Aleš je obyčejným mužem. Tak obyčejným, že by jeden zaplakal. Jediná jeho neobyčejnost spočívá v jeho jednoduchosti a přímočarosti. Ti kdo ho dobře znají o něm tvrdí, že je dobrým mužem. Ženy brzy ráno zamířily nahoru po proudu Lužnice s koši plnými špinavého prádla. Byly husitskými ženami, ženami tažení, ústupů, trpkých porážek a pochybných vítězství. Vedra, chladu, nepřízní osudu a chlavně tvrdé dřiny a podle toho též vypadaly. Za nimi se po proudu hnali děti, mnozí z nich sirotci, hanebně přezdívané práčata, vyřejně prohlášené za nevychovance někdy též parchanty. Večer sprchlo a tak se nyní rozbahněné uličky staly nehostinným a páchnoucím místem. Kdo nemusel raději nevycházel ze stanů nebo veřejných domů sloužících jako útočistě pro nejrůznorodější společnost. Uprostřed takového veřejnéo srubu stávalo věčně zapálené ohniště a o zábavu tam bylo vždy postaráno. Zábava v poslední době však nestála za to co obvykle. Obzvláště pak od té doby co byli z tábora koncem minulého roku vyhnán spolek adamitů a pikartů uznávající různé příjemné společenské změny. Jejich kazatelé vyznávající všeobjímající svobodu byly nelítostně vyobcováni znechuceným Žižkou a to společně se svými přívrženci čítající ve velkém počtu muže a ještě ve větším těhotné ženy. Někdy též přezdívaní naháči byli hnáni až do nedaleké farnosti, kde nad nimi byla zapálena střecha. Tímto se dle slov nejvyššího hejtmana svět zbavil hned dvou zel najednou. Aleš ten den pamatuje, sic se ho nějak aktivně nezůčastni, měl z něj spíše rozporuplné pocity. Dodnes na něj vzpomíná spíše s odporem. Kdyžráno výjde před svůj dřevěný domek pod nohy se mu přimotá neposlušné batole, kráčející si rozbahněnou uličkou majestátně po svých čtyřech osamocené a ,s prominutím, zasrané od hlavy k patě..... |
| |
| Bože můj sluha se dochcal! Při vší té mé zlosti mě vyruší něco podivného. Je to teplé a mokré Kruci ech snad to není poluce.Vím že me mám můj sluha rád ale tohle?.... ... Uf ne jsou to chcánky! Chdák Bayandyr je tak vyděšený že se strachy pochcal vždycky jsem si myslel, že je statečnejší no co se dá dělat není se čemu divit přece jen to není šlechtic, ale jen nevolník. Ale za to že se pochcal tu děvku mu nezaplatím kdo ví co by ješte strachy udělal když na něho vyvalí ty svoje vnady. Jen soustrastně mu pohlédnu do očí aby videl že jeho slabost a zbabělostr chápu... |
| |
| Bože, já ho opravdu pochcal... Ani se nechci mému pánovi dívat do očí. Je mi jasné, že mě bude považovat za slabocha....Moc dobře si pamatuju, že můj prapraděd Ilbeg na to dojel. Zajali ho Bulhaři, on to držel do té doby než mu měchýř prasknul a Ilbeg už to nerozdejchal. Jeho hrdost mu to nedovolila. Ale já nejsem jako můj prapraděd....ó né...já nemám jeho hrdost, jsem zbabělý a slabý...můj pán má pravdu.... ale ta úleva.... všechno je mi najednou jedno a cítím se jako v nebi... |
| |
 | Na rozbředlé uici: chvilku se dívám na dítě a pak se usměju a dítě zvednu z bahna. Dítě držim pod ručkama a zvedám jej nyd hlavu a směju se: ,,Čípak vlasně si? Kdepak tvoje Máť?" říkám aniž bych čkal že mě odpový. Pak se podívám zpět na cestu a snažím se nalézt stopy dítěte a vydám se po nic zpět nalést matku dítěte. |
| |
 | Tak tak, a ne jinak, ze společného majetku budeme sparavovat města a zbrojit lid, jinak to nepude! dodám sebejistě a pohladím si rameno do kterého sem dostal zásah štítem... Dobře je hlídej, můžeme za ně dostat výkupné, a nebo jim uděláme to co oni dělají nám, budeme je zabíjet jako škodnou před zraky lidu! kříknu a jedu se podívat k předsunuté hlídce.. |
| |
 | Obklopen houfem spolubojovníků, jezdců a povozů, kdesi mezi zalesněnými a travnatými kopci Celý mrzutý se nechávám unášet svým koněm proti slunci kamsi na západ k městským branám Tábora, očekávaje je v naději za každým kopcem. Z několika denního sezení v koňském sedle mě bolí záda jak čert, před očima se mi únavou dělají mžitky, ramena mě bolí od neustálého několikahodinového máchání mečem a zvedání štítu a v krku mám sucho jako při žních. Jak jen jsem fyzicky zchátral během posledních tří let, až sám se tomu divím. Mojí únavou otupenou mysl na okamžik upoutá cval Zbyhněvova koně. Pravda, toulal jsem se se svými myšlenkami v dobách minulých, v mých vzpomínkách, a nedával jsem pozor. Nebylo by to také nic zlého, však je nepřítel rozmetán a odvážily by se přeci jen nějaké bojůvky k diverzní akci, upozorní na to naši zvědi. Tudíž netřeba mít žádné strachy. Přesto mě důvod, proč jezdec nedaleko mne tak ponenáhlu vyrazil, zaujme. Natočím svojí hlavu obtěžkanou železnou helmicí a kapucí drátěné košile směrem k Supu z Vyhnanova, aby mi vítr snáze přivál jeho slova do uší. Vždy jsem se snažil stranit se přebytečného násilí, ale Zbyhněvova řeč, nebo alespoň něco málo, co z ní zaslechnu, mi vskutku vžene krev do hlavy. Vždy jsem se snažil stranit se zbrklého a přebytečného násilí, ale za to, co si ten prohnaný Zikmund dovolil, když nechal svými vojsky vypálit Kutnou Horu, by se nemělo jen tak odpouštět. Stejně jako Kutnohorským jejich zradu, když vydali město křižákům. Verbež nad verbež. A ten cizák, co leží tam vpředu! Jaká jen nevýslovná drzost ho hnala do těchto končin! Také bude o jeho osudu spravedlivě rozhodnuto a co se týče ostatních jeho krajanů … však je Pánbůh nakonec potrestal, když se pod Uhry prolomil led zamrzlé Sázavy. Jaká slast pro mé oko vidět ty žoldnéřské cizáky v nablyštěných zbrojích volat Boha o pomoc. Spínaje ruce k nebi je stahovala osidla Satanova. Kdo jiný, než samotné Páně boží, může vynést spravedlivý rozsudek? Já rozhodně ne. Hořce zavzpomínám, sleduje mladého jinocha upalujíce na svém koni kamsi vpřed, na své vlastní nadšení, kterým jsem překypoval před památnou bitvou na Vítkově. Tehdy jsem si myslel, že naším vítězstvím vše skončí. Jak hluboce jsem se mýlil. Moje mysl se opět někam vzdálí. |
| |
| Další osudy husitské eskorty táhnoucí se cestou necestou, polem nepolem. K odpoledni, když se uchýlí slunce z západu se z nebe začnou snášet vločky sněhu. Nejprve zvolna a vlezle a posléze propukne chumelenice. Zima, jak se zdá chce zaútočit ve svém posledním zoufalém výkřiku. Jezdci se nepříjemně ošívají a vytahují si límce u krku výš. Jiní jak se zdá počali se zahřívat osvědčenějšími způsoby. Na světlo světa se náhle začínají z pod plášťů nořit čutorky, měchy a lahvičky s pochybnými tekutinami. Alkohol muže alespoň trošku zahřeje. Šak si dejte s náma pane. Neubude. Na zadních vozech táhnem plný sud měšního vína. Osloví Jiřího z Březové jeden z jeho podřízených, když se k němu předtím se svým koněm opatrně přiblíží. Vždyť jsme to svý vítězství eště ani pořádně nevoslavili. Dočkej času Bartoloměji! Však uvidíš to pozdvižení až přijedem do Tábora. Ozve se někdo ze zadu. Za nějakou chvíli se ukáže, že rychle tanoucí sníh pořádně znepříjemní vyhlídky na další cestu. Rozbahněná země lepí se na kola vozů. Dopředu jsou povoláni cestáři a tak se každou chvíli musí zastavovat. Je jasné, že dnes se už do tábora nedostanou. Zastavíme a přenocujem. Dnes už nás na cestě nic kloudnýho nečeká. Navrhne Bartoloměj, až doposud mlčící směrem k Biřkovi, čímž dokáže, že není zas až takový tupec za kterého se vydává, sic se v jeho očích zračí lehká podnapilost mluví dál bez zadrhávání: Zajatci už taky musej bejt pěkně potlučení. A mrtvej, prochladlej zajatec- žádnej zajatec. V tu chvíli se muži nad hlavou mihne luňáček a přistane na větvi nedalekého stromu. Pták zavšivenej, poblázněnej! Vykřikne a přidrží si na hlavě koženou čapku. Pták na větvi nejeví známky znepokojení, začne si prohrabovat zmoklá peříčka na křídlech. Nakonec zvedne hlavu a vydá ze sebe smutný hlahol, jenž dolehle až k uším zajatců ve vozech.... |
| |
| Tábor, téhož dne ráno - Aleš Děcko, s prominutím, zasrané od hlavy k patě uvelebí se v tvém náručí, jako by tě považovalo za onu máť o niž byla před chvílí řeč. Když na tebe batole pohlédne svýma velkýma očima dolehne k tobě náhle praktické a nicnevysvětlující: "Bla ba." U nosu děcka se při tom žvatlání objeví velká bublina nabírající na velikosti až nakonec prskne a část jejího obsahu se ti rozprskne po obličeji, který máš nepochybně zvědavě přiblížený k tomu jeho. S děckama nemáš doposud žádné zkušenosti. Jak s jejich zvláštními způsoby ani stylem mluvy a tak si náhle příjdeš nemotorný a těžkopádný. "Bak !" Ozve se, když k tobě zvedne baculatou ručku a zajede ti s ní do vlasů. |
| |
| Stále ve voze, dočasně všehomír cítící, ale ne nadlouho.... Náš vůz zastaví a to mě probere z mojí povznesené nálady, kdy cítím všehomír po úlevě z puštění moči do kalhot. V tu ránu se mi vrátí moje zloba vůči té české bezbožné lůze, která si dovolila mě zajmout, ale hlavně dovolila si šáhnout svejma špinavejma prackama na mého dobrého pána Ištvána! V hubě cítím, jakobych sežral zdechlou krysu. To z toho špinavého hadrového roubíku, kterým mi ji zacpali. Oni si s tím hadrem snad vytírali prdel... pomyslím si. Pak zaslechnu nějaké ptačí skřehotání někde venku. Podívám se na mého pána s otázkou v očích, jestli ho také zaslechnul. |
| |
| soukromá zpráva od Bayandyr Kegen pro |
| |
| K vysunuté hlídce cválající.. Projíždím krajinou podél vozů a cestou si všímám již pokleslé nálady spolubojovníků..Ti co nesou Pavézy už by potřebovali vystřídat a jít si lehnout do vozů, hlídky jež jdou vidět po bocích vypadají dobře, takže se jen dívám a přitáhnu si plášť neboť kroužky zbroje zastudí i přes prošívanou vestu, natáhnu si kapuci do hlavy a podívám se na pavézníky..... Hej, dobří muži, je načase si jít odpočinout, předejte štíty druhým, a běžte si lehnout, cesta bude ještě dlouhá, a pokud potkáme další nepřátele, budou se síly hodit... řeknu s úsměvem a skontroluji své zbraně, meč i havraní pěst jsou na svém místě, a bradatice se houpe u sedla... Je to k nevíře, tahle doba, ale zatím nám boje vychází, a zajatci jsou jak vidno z majetnějších poměrů... Dojedu až k předsunuté hlídce a prohodím s nimi páru slov, cesta je zasněžená a já rychle vrátím zpět k hlavnímu voji....Když projíždím neodpustím si pokusit se o to rozezpívat své splubojovníky...jedu proti voji zpět k zajatcům a začnu hrdelním hlasem posíleným o pár loků mešního vína prozpěvovat... Kdož ste boží bojovníci a zákona jeho, prostež boha o pomoci a úfajtež v něho, že konečně vždycky s ním, zvítězíte..Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slybuje, pakliž kdo proň život složí věčný míti bude... |
| |
| Na cestě: dívám se na to dítě a pak jdu směrem zpět po cestě abych mu našel matku. Pokud někoho potkám tak se osoby zeptám: ,,Nevýš čí by to mohlo bejt Dítě? Našel sem ho kousek vodsať." a čekám co mě na to osoba řekne. Doufám že mě nezvostaneš na krku, i když starat se o dítě by nebyl zase blbej nápad, ale neměl bych čas na ostatní věci. pomyslym si. |
| |
| Zbyhněv od předsunuté hlídky se hrdě vracející, jak z vítězné bitvy na oři cválající, podnapile prozpěvující: Stále se čeká až Jiří z Březové vidá definitivní rozhodnutí pro rozbití tábora. Tvý společnící, tě chvíli pozorují, ale z jejich výrazů soudíš, že sis nevybral právě vhodnou píseň ve vhodnou dobu. Teď, když je po tuhých bojích, má každý chuť přivinout si do klína hebkou holku. Alespoň jednou pro vždy nějakou co ho při tom nepokouše a nepoškrábe, dej Bůh. Popravdě řečeno, každý bude asi rád, když nějakou dobu neuvidí ani neuslyší nic co by připomínalo válčení a bitvy. Nezapomínejme přec, že mezi vámi jsou i lidé dříve prostí. Sedláci a drobní zemědělci, dříve zvyklí nestarat se o nic víc než o svůj malý kousek obdělaného pole. Oj, ale život člověka změní! A jak změní.... Do řiti, di s válčením Zbyňku. Promluví prostý muž, jeden z výše řečených. Po chvíli k tvým uším dolehnou slova jiné písně, o poznání veselejší: Tři věci na světě hoji všecky rány: vínečko, panenka a sáček nacpaný! |
| |
| Pán a sluha ve voze o sebe se mlácející: Až k vám dolehne bezmocný a smutkem naplněný luňáčkův ryk, o chvíli později ho však vystřídá hřmotný mužský bariton, jenž se pomalu přibližuje, až nakonec onen muž na koni, který ho vydává projede okolo vás a zmizí někde vepředu: Nepřátel se nelekejte na množství nehleďte Pána svého v srdci mějte proň a s ním bojujte! To už se, ale k vašemu vozu přiblíží dva pěší chlapíci, jeden z nich má na hlavě šalíř, zvláštní typ přilby, o který musel jistojistě okrást někoho v bitvě, kdežto druhý má na hlavě naražený pro husity typycký železný klobouk. Oba dva jsou oděni do jednoduchých zateplených a pěkně špinavých hadrů, avšak na prsou se jim hrdě dme červený kalich vyšitý na bílém pozadí tuniky přepásané masivními koženými opasky. Jeden z nich se nakloní přes vůz blíže k vám a přiopilecky se zařehtá. Pomalu dostáváte dojem zvířat v kotci, jenž jsou tu vystaveni pro zábavu kolemjdoucích. Naprostá nehoráznost! Náhle oba ucítítě jak vás cosi šťouchlo do zadku, něco ostrého a pichlavého. To je hrot sudlice jednoho z nich: He, podívej na toho menšího. Jak se cuká s tím hadrem v puse a snaží se ho mermomocí vyplivnout...Jako by věděl, že jsme si s ním vytřeli prdel... Ucítíte další šťouchání násadou klacku a nepříjemné rejpání: Když už jsme u těch prdelí. Ten pochcanej ji nemá až tak špatnou... |
| |
| Tábor Nahé děcko se ti po chvíli nesené studeným ránem začne nekontrolovatelně třást v náručí. Nakonec otevře pusu jako malé lvíče Hepčiiií! čímž tě pokropí další sprškou svých výměšků, které ti s velkým zaujetím začne rozpatlávat po obličeji, alespoň tak na chvíli zapomene na všudypřítomný chlad. Kohokoli potkáš, a že je to opravdu málo lidí odpovídá ti jen: Takový děcko jsem tu v životě neviděla. No na mě se nedívejte moje není! A nesnažte se mi ho vnutit, parchantů mám na krku už půl tuctu a o dalšího nestojím! Ukažte to děcko? Zeptá se nakonec jedna vlídná žena. Vypadá skoro jako Honzík Šárky a Jakuba Po bližším prohledání ti však nekompromisně dítě podá zpátky se slovy: Je to holka jako lusk pane. Kdepak žádnej kluk, a pořádně promrzlá jen co je pravda! Dá si ruce v bok a začne ti hubovat: Jestli vám ji před dveřma nenechala nějaká chudák holka co?! A vy se toho nebožátka teď chcete zbavit, je mi to jasný. Měl by jste se stydět! Vlastní děcko a takhle s ním zacházíte, no hybaj s ním do tepla ne?! Načeš tě žena začne častovat ještě hrubějšími výrazy, ženě tě před sebou, zatímco ti na hlavu dopadají rány a sam tam jsi stíhán dokonce i kopanci: Tak jedeš ty bídáku, ode mě! |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Dnes jak se zdá, nastal den kdy konečně budeš mít čas chvíli sama na sebe. Ani si nepamatuješ, kdy naposledy jsi se zabírala věcmi, jen tak z čisté rozmařilosti. Uvařila si nějaký elixír, šla si do lesa nasbírat bylinky, nebo se pokusila aktivovat nějaké jednoduché kouzlo. Ó a hlavně si nevzpomínáš, kdy naposledy jsi viděla nějakou ze svých sester, jak nazíváte váš spolek vy a ještě několik dalších bytostí. Kdy naposledy jsi se účastnila nějakého setkání? Sabbatu? Vdyť ani nevíš, jestli jsou lidé, které jsi dív znávala ještě na živu, nebo už pohřbeni pod zemí. Zde v Táboře se, ale cítíš bezpečně. Možná nejvíce doma. Máš tu svůj dřevěný domek, ve kterém máš své soukromí a lidé si tě váží. Opravdu váží. Zde tě nečeká žádný další pogrom, pronásledování a zabíjení. Vždyť i samotný nejvyšší hejtman Žižka si tě k sobě jednou nechal povolat, když se mu ozvala bolest v kříži. Už dlouho tě nikdo nenazval čarodějnicí, v nejlepším jen: Paní léčitelka. O léčení tu nouze není. Když nemáš na starosti zraněného muže příjde nečekaný porod a nebo prochladlé hladové děcko. Důvod dnešního klidu v ulicích je takovíto: Včera se vrátil Nejvyšší hejtman v doprovodu se svými jezdci s radostnými zprávami. Přinesli sebou novinu úspěšného vítězství u Brodu. Do Tábora vjeli za doprovodu výkřiků provolávajících slávu a bujarého nadšení. Od té chvíli se pít a hodovat nepřestalo. A podle toho to také dnes ráno vypadá.... Prohrabovala ses ve svém haraburdí, ve svých pokladech a tajnostech, když jsi narazila na magycký kámen koupený nejméně před pěti roky na černém trhu. Chvíli sis ho prohlížela a pak ses pokusila aktivovat kouzlo v něm zapečetěné. Kámen se sice rozpadl na prach, ale nic dalšího se nestalo. A půl hodiny později, když jsi vyšla před svůj dům a zamířila směrem ke studni propadla se pod tebou zem a nic dalšího si nepamatuješ.... Takže nemůžeš vědět, že se po chvíli z tvých uvolněných a na zemi ležících ženských šatů začalo soukat batole a ještě o malou chvíli později se vydalo rozbahněnou ulicí vstříc dobrodružství. |
| |
| Leháho v ve voze Vozy jedoucí po rozmlácené cestě sem tam zpomalují a pak nakonec zastaví uplně. To však už padá sníh a na mě i na mém sluhovy je bílí posyp od sněhových vloček. Začínám prochládat naštestí mám, ale dobré vlněné věci a pod kroužkovou zbrojí ješte prošívaný kabátec, takže na tom nejsem tak zle. Huř musí být mému sluhovy, který tak dobře vybaven není a navíc zatím co já mám pomocčnou jen nohu on toho má pomočeného daleko víc a teď to na něm musí namrzat. Když zastavíme uslyším stejně jako muj sluha Luňáčka. Je mi zcela jasné kdo to je zvlášť když na mě můj sluha vytřeští svoje oči a pak se začne cukat jako žížala. Očima a pokývnutím hlavy mu odpovím, že vím o co jde. Jen mi hlavou probleskne vzpominka na rodné Sedmihradsko a na sokolničení. Jaj to byla zábava! Když byl čas tak na lov do hor a nebo jízda po pláních na západě. To byli časy a Bayandyr mě vždy hýčkal a dobře se o mě staral idyž je to jinak lenoch a chlap špatná. A ten jeho pták nás vždy doprovázel. Dobře, že je i tu. Pak me vyruši z přemýšlení nejaky zvuk podivné momotoní huhňavé řeči a snad i pokus o zpěv který v té hnusné řeči zní jako krákání. Hnusná zvířata jsou odporní stejně tak jako ta jejich protivná řeč. Podobnou řečí mluvil i lid na jihu na balkáně v Bosoně když jsem tam byl ješte jako uplný mladíček, který doprovázel otce na výpravě proti Bosonským bogomilským kacířům. A později již jako starši na válečné výpravě. Či je jako mluva ovčáků a chudiny v felvidéku, v horní zemi, odkud jsem měl taky jednoho sluhy, který byl však hrozne líny a ke všemu hloupí, pravděpodobně stejně jako celý tamnější lid. Pak do nás začnou nějací dva chapy s vepřovímy ksichty šťouchat násadami od sudlic. Jejich chování mě ani nepřekvapí je to přesne chování prasat, které je zřejmě pro celé toto "hnutí" typické. Pomalu, ale jiste si vytvářím zcela jasný obrázek o tomto prasečím hnutí... |
| |
| Husitský voj .... Nelze říci, že by cesta vesele ubíhala. Spíše je se čím dál tím více protahuje, celý houf se táhne pomaleji, obloha nabývá na škaredosti a mrzutosti, bláto čvachtá pod nohama, odlétává od kopyt koňů a nabaluje se na kola vozů, a když do toho začne sněžit a kol nás zavane ledový mistrál, mám toho tak akorát dost. Těžko povědět, jestli je moje dnešní mrzutá nálada tak patrné, že mě jeden z mých podřízených osloví s milou a překvapivou větou, jak mě alespoň trochu rozptýlit. Ovšem namísto jakési vnitřní úlevy mě jeho slova poněkud vyplaší a poděsí. Nebýt studeného vichru, který odvane veškeré teplo z mé prochladlé popelavě šedé tváře, jistě by mi Bartolomějova otázka vehnala červeň do tváří. Je až směšné, jak jedno nevinné dotázání, zdali si s ním napiji mešního vína, může zviklat jinak ostříleného muže jako jsem já. Před pár lety bych takové jednání nestrpěl. Pít mešní víno byl pro nás hřích, což se změnilo, když jsme začali přijímat podobojí. Ovšem jestli je možné pít mešní víno mimo liturgické bohoslužby, navíc když přidám, že jde o katolické mešní víno, to opravdu nevím. Ani se nad tím nechci příliš rozmýšlet. Však bych také už byl natáhnul ruku, snad z jediného důvodu, abych se před tímto mužem neshodil, když mě vykoupí hlas za mnou. ,,Jistě, schovej si to na potom Bartoloměji. Víno je studené a chrchlu v krku tě nezbaví,“ odpovím s lehčím srdcem. Snad je i hlas trochu barevnější a veselejší náhlým osvobozením od nejisté volby. Vždyť jsem ani na to víno chuť neměl, ani žízeň mě nesouží, tak jaképak pití. Smutnou pravdou přesto zůstává, že bylo-li by mi nabídnuto víno horké, jeho původem bych se nezabýval, a v mžiku bych si ho nechal po opatrných douškách prolévat hrdlem. Brzy opět upadnu do téhož stavu, z jakého mě Bartoloměj vyrušil. Bartolomějovo konstatování, že je načase se utábořit, je pro jenom suchým konstatováním čehosi, co již dávno vím. Již delší dobu jsem si hleděl všímat svého okolí. V tyto dny se velice brzy smráká a slunce také vychází o notnou dobu později. V takových podmínkách se pak stihne méně práce, natožpak nějakého pochodu. Nepříjemný vrtoch slunce nás tak ochudil o pěkných pár hodin pochodu. Ouvej. Zastavit, rozbít ležení a přenocovat. Je proklatě těžké v těchto podmínkách vyhlédnout nějaké příhodné místo k přenocování. Místo dostatečně velké, aby se na něj vešel celý houf bojovníků, pokud možno nepokryté ledovým a mokrým sněhem. Stejně tak by bylo vhodné vyhnout se promáčeným pláním mezi kopci, kde by vozy akorát zapadaly a spící vojáci by provlhli odspodu. A k tomu ještě nutno dbát na vojenskou ochranu šiků, které by se v noci mohli stát snadnou kořistí rožmberských jezdci, skrývajícími se v lesích a napadajících naše oddělené voje. Jistě, do poslední bitvy nebylo obvyklé bojovat po nocích. Vlastně se to nikdy nedělalo, alespoň do Žižkova mistrného ústupu od Kutné hory několika týdny, ale i přesto nehodlám riskovat. Raději tady budu hodinu hledat nějaká místo na vršku, než to podcenit a pak v Táboře složitě vysvětlovat, proč jsem přijel bez poloviny mužů, zajatců a kořisti. Zatracená zodpovědnost, jak já jí nenávidím. Znechucením si odplivnu právě ve chvíli, kdy kolem mě a Bartoloměje proletí luňáček. Zalhal bych, kdybych řekl, že mě jsem se nelekl, ale nad reakcí mého nahodilého společníka se od srdce rád zasměji. Přesto jeho poděšení a následné klení nikterak neokomentuji. Můj smích je dostačujícím komentářem, ovšem docela krátkým. Na krajinu padá tma a vzhledem k délce celého voje je více než zřejmé, že právě teď nastal ten nejvyšší čas pro utáboření. Akorát tak semknout se dohromady, nasbírat v lesích dříví a zapálit ohně, u kterých se prosuší navlhlé boty z kůže a ohřejí se kosti z celodenního pochodu. Oprostím se na okamžik od Bartoloměje a popojedu na koni k předvoji, kterému sdělím svůj úmysl se utábořit. V pár okamžicích, po několika povelech, se rozjede tucet jezdců, tykadel našeho voje, do všemožných stran poohlédnout se po klidném, vhodném a bezpečném místě. Pak se celá ta kolona vozů, pěšáků a jezdců zastaví, ovšem jen na zdánlivý okamžik. Jen co se dozvím zprávy od zvědů, pokusím se vybrat to nejvhodnější místo k noclehu, a vydám rozkaz k přenocování. Však už bylo na čase. |
| |
| Tábor: ,,věz že tohle capartě není moje, našel sem ji nedaleko v blátě. Hledám její matku a vůbec nevym jak se o takový malý stvořeníčko postarat." řeknu tej ženě co mě sprášila. Pak s děckem zalezu kamsi pod střechu. a jelikož nevym jak se o takovou drobotinu postarat tak zakllepu na nějaký dveře. a čekám kdo mě votevře. Capartzě ani mě zvostaneš jestly nenajdu tvoji matku nebo někoho kdo by tě znal. pomyslym si když čekám až otevřou. |
| |
| Tábor Kdo to je?! Ozve se nabroušený hlas. Po chvíli se prudce otevřou dveře a v nich stojí nahý chlap. Nahý od hlavy k patě oblečený jen do svých dlouhých rozpuštěných vlasů. Co tu pohledáváš? Přišel jsi za určitým učelem? Máš pro mě snad nějaký vzkaz? Nemáš? Pak tě popadne pod krkem, nevšímaje si dítěte ve tvém náručí. Přišel jsi za ni co? Za tou kurvou, věděl jsem že má milence! Náhle tě muž pustí,obrátí se. Na chvíli ještě spatříš jeho nahý zadek než ti přímo před nosem zabouchne dveře. Ti děvko! Ty couro jedna prolhaná... Doléhá křik žárlivého muže až k tobě a strhne se manželská hádka. Dítě ve vém náručí propukne v pláč. Máš pocit, že jeho kůže skrytá pod nánosem špíny začíná červenat a omrzat. |
| |
| Tábor. Před domem: dítě aspoň trochu zabalim do svýho kabátce. Pak ještě jenou zaklepu na dveře a projistotu zavolám: ,,Pleteš si mě s někým, potřebuju naléhavě pomoc. A já tvoji ženu ani neznám....." Bohužel i takový jsou. Snad tě toho uchráním. Cvrčku. pomyslym si a usměju se na špinavý dítě. Pak ještě jednou zabušim na dveře. |
| |
| Tábor Táhni vod mýho domu ty šoustale! Ty kurevníku jeden! Nebo za sebe neručím! Ozve se tlumeně a pak se z utrob začne ozývat třískání nádobí. Já tě s nikým nepodlevla miláčku, Nedokážeš to pochopit?! Flundro! Rajdo, rozhoďnožko! Hlupáku a korunovaný blázne! |
| |
| Mávnu nad tím vším rukou a jdu kousek dál kde zkoušim znovu zaklepat na dveře. ,,Prosím potřebuju pomoc, je to naléhavé." volám radši pro jistotu, aby se to už neopakovalo. Snad to tady bude lepší. |
| |
| Neústupný Aleš Zdá se, že lidé dneska nemají náladu. Ať už zaklepeš na jakékoli dveře settkáš se jen s nadávkami, nevraživostí a při nejlepším, alespoň podezřívavostí. Nakonec usoudíš, že bude lepší vydat se zpátky domů. U tebe doma je kupodivu teplo. Oheň v ohništi uprostřed malé skromné světničky stále plápolá. Děcko ve tvém náručí v takovém útulném prostředí dlouho nelení a za chvilku už spokojeně chrupká. Svůj prst, šikulka, strčilo si co nejhlouběji do chřtánu a uslo. Kdysi kdosi řekl, že malé děti jsou nejhodnější když spí, a něco na tom pravdy bude... |
| |
| Doma: Snažim se vytáhnout prst z pusi dítěte a pak jej uložit do mojí postele i s mojím kabatcem tak aby se neprobudilo, pak ještě Trochu zatopím a jdu pro trochu mlíka pro to capartě. Krávu podojim a mlíko pak naliju do hrnku. Pak si sednu k posteli a dívám se na spící dítě. Po chvylce vstanu a jdu se převlíknout do čistýho oblečení. |
| |
| Aleš u své postele sedící o batole se starající. Zkrátka a dobře: V nepříjemné situaci se ocitnuvší Opravdu v nepříjemné a nebo naopak v tuze příjemné? Zkrátka čtěte a dozvíte se o tom jak slepí k houslím přišel a jak si osud, Bohové či vyšší mocnosti s námi sprostě zahrávají. Jedno vám však slibuji, bude ještě veselo. : Ať už udatný válečník či kovář od rány každý muž jendou zjistí, že starat se o dítě není žádný med. Aleš se cítí utahaný po celém dnu trmácení se od domu k dobu, od ulice k ulici. Za okny se pomalu smráká a stíny se prodlužují. V ohni praská a tento příjemný zvuk monotoně přerušuje meluzína dotírající se dovnitř zkrz dveřní práh. Ve chvíli kdy se Aleš ufuněně souká z košile něco na okamžik naruší běh všech věcí. Místnost naplní hustota téměř hmatatelná. A těla všudypřítomných tvorů viditelných i neviditelných rozvybruje ono něco. V čase a prostoru se ohne neviditelná nit, je spuštěna odvěká závora. To nejsou obyčejné mdloby a obyčejná závrať . Zvláštní chvíle přesto se na první pohled nic nezměnilo Krb zůstává na svém místě. Meluzína opět zaduje. Židle, stůl, kříž na stěně se ani nepohli. Pavučina v rohu, co ji kdo pmatuje nebyla poškozena. Aleš možná pokrčí rameny, stáhne sikošili přes hlavu a otočí se zpět k posteli. A v tu chvíli se mu zastaví dech. |
| |
| Jezabel přichází na scénu a to ve velkém stylu..Nebo mám říct spíš nahém? Chytrému napověz hloupého trkni, jak se říká. Kráčíš naštvaně po rozbahněné ulici směrem ke studni. Dnes mám konečně chvíli čas na sebe, ale nic se ti nedaří. Ten kámen, který jsi ráno aktivovala. Rozpadl se sice v drobný prášek, ale nic se nestalo. Cožpak už jsi dočista zevšedněla? Tak dlouho jsi léčila svrab, úplavici, nadýmání a neštovice až tě tvá moc dočista vytratila? Ulice jsou prázdné, není se čemu divit. Minulou noc se oslavovalo vítězství u Brodu, kdo může spí a z domu nevychází... Pak poslední krok a zmizíš. Tma, jako by odpradávna neexistovalo nic jiného. Ten kámen..Pomyslíš si, a je to to poslední na co pomyslíš. Šíleně se ti točí hlava. Chvíli nejsi schopna se zorientovat. Ocitla jsi se někde kde je poměrně teplo a příjemně z hrubé látky kabátku do kterého jsi zabalená line se vůně mužského potu. Přejde ještě další chvíle než si uvědomíš, že jsi v cizím domě, v cizí posteli a úplně nahá od hlavy k patě. Nevíš co bylo předtím, co se stalo, nevíš vůbec nic. A pak ho spatříš... |
| |
 | Achich ouvej v chalupě cizí Mohl by to být věru pěkný den: konečně klid, protože se všichni opili a zalezli, konečně klid, protože napjatá atmosféra se díky vítězství rozplynula. Posel sice dorazil, ale vojáci ještě ne. Musím si užít chvíle volna, než mi sem přijdou zranění a já budu muset poslouchat jejich více či méně hlasité skuhrání. Jenomže všechno je vždycky jinak. Trhnu sebou, téměř se posadím, ale vzápětí klesnu zpět, jak se mi točí hlava. Chytím se za spánky a zasténám. Hrůzné zjištění, kde - a hlavně v jakém stavu! - jsem, přichází postupně. Shodím ze sebe smradlavý kus hadru - tehdy mi dojde, že jem nahá. Což o to, nemám se za co stydět, v dnešní době, hlavně když jsou ženy strhané prací a porody, jsem jako královna. Nemusím moc pracovat, protože moje povinnosti sestávají z ošetřování a staráním se sama o sebe, což vzhledem k výslužkám v podobě jídla zase není tak hrozné. Těžkou dřinu přenechám jiným. Já si nesmím poranit ruce, pak bych jakožto léčitelka byla k ničemu. A právě jakožto léčitelka vím, kterak nevypadat uhnaně. Protáhnu se na loži, povzdechnu si. S předloktím přes oči se snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. A proč jsem tak...? A... Konečně si uvědomím, že tu nejsem sama. Hned drapnu deku a skryju za ní přední část těla. Zima sice končí, ale pořád by se na mě našlo něco tuku na těch správných místech - ani málo, ani moc. Uznejte, co by byla ženská, kdyby ji nebylo za co chytit. Koneckonců, nemám se tu špatně. Mám, co má ženská mít, ale v něčem se od zdejších nepatrně liším. Dloušé ryšavohnědé vlasy nejsou sice obvyklé, ale budiž. Ovšem k nim mandlové tmavé oči... Navíc nejsem alabastrově bledá, ovšem ani snědá. Něco mezi tím. O to podivněji na mě vypadají zlatisté pihy na lících. A právě teď je ta chvíle, kdy moje oči připomínají zraky nazlobené kočky. Přimhouřím je a sjedu s nimi mládence. Já na zdejší poměry mladice nejsem mám za sebou víc než třicet zim, ale jak už bylo řečeno - léčitelka ví a zná. Než seschnu, bude to nějaký čas trvat. "Cos udělal? Jaks mě sem dostal? A proč jsem nahá?!" spustím oprávněný proud otázek. "A špinavá!" Nakrčím nos. Jsem až podezřele čistotná. Dokonce i v zimě si nosím vodu nejen na vaření. Napadne mě nechutný scénář toho, co se mohlo odehrát. Zavrhnu to - musela bych pít společně s nimi. Ale já ráno byla vzhůru a vše bylo v pořádku. Na druhou stranu, je už večer. Čerti vědí, co se mnou dělal... Jestli to, tak uvidí, holomek! Kdybych naznačila, že hodlám odejít, hejtman by mu vyprášil kožich. |
| |
| Stále ve voze spoutaný ležící, ale pomstu již kující (teda jestli to přežije...) Začne mi být zima. Moje vlastní chcanky mi přimrzávají k nohám. Sakra, proč jen tu mají takovou zimu? Odporná země tahle Bohémie...odporný lidi a odporná země, tak je to! Je mi opravdu zima, ale u srdce mě hřeje pocit, že můj pán tolik netrpí a je v teple svých šatů. A když pochopí, co jsem mu chtěl naznačit, uleví se mi. Ale ne na dlouho. Přihartusí si to dvě z těch českých špín a začnou do nás dloubat a smát se u toho. Přestanu sebou mrskat a útrpně čekám, až je to přestane bavit. Ölbes möge yama yaga! Chcípnětě čubčí parchanti! |
| |
| Utrmácení dobrodruhové, vítězně se jako poslední vracející domů z bitvy. Jakmile jsou vydány rozkazy začne se pomalu rozbíjet tábor. Místo je vybráno bezpečné. Tedy bezpečné za daných podmínek: V okruhu strmé skáli zabudované v horním výklenku jsou rozestavěny vozy jako hradba. Jsou rozestavěny hlídky a skupinka mužů zamíří k lesu v naději, že snad ještě něco v té tmě uloví. Začíná přepočítávání, posléze jsou založeny ohně a zdvižen stan pro velitele tažení. Nakonec příjde řada též na zajatce, jenž nyní, když je čas začnou být rozřazováni na bezvýznamné, významější a velice významné. Významost zajatců se posuzuje velmi jednoduše, dle jejich oděvu. Celkový počet smolařů se vyšplná na necelé dvě desítky. Tentokrát není o co stát Konstatuje Bartoloměj, který dostal za úkol postarat se o jejich osobní potřeby. Tři špehové, dva zběhové, pět nižších šlechticů, šest bůhvíčeho a dva cucáci neurčitého věku a postavení, avšak dle jejich výzbroje soudě, zdřejmě nějací rozmazlení synkové z lepších rodů. Říká Zbyhněvovi. Největším úlovkem byl asi tady tenhle zavšivenec. Uher a podle výrazu toho druhého hádám, že to bude jeho panoš. Ten nám je prd platný z toho žádné výkupné nekouká. Ale což, ať si náš urozený pán nestěžuje ve světě, že jsee banda nevychovanců hrubých způsobů, až ho pustíme. Necháme mu toho jeho sluhu, pro mě za mě.... Máchne nad tím rukou Bartoloměj a náhle pohledem zamíří od v řadě nastoupených zajatců, násilně vytáhnutých do toho marastu z Biřkovi seskakujícímu z koně. Aj chudák pan Biřek. Má to v poslední době těžké. Sleduji ho, neusměje se jak je den dlouhý, pořád bloumá kdesi daleko ve svých myšlenkách do kterých nevidím. Zdřejmě je zmítán nějakou těžkou životní krizí. To s epozná hned.... Pak plácne Zbyhněva přátelsky do zad Na takovou krizi, jak sám dobře vím, je nejlepší ženská. Najdeme panu Biřkovi ženskou. Co myslíš, je spíš na brunety, blondýnky nebo..černovlásky? Bartoloměj se začne záludmě usmívat, ale nakonec si povzdychne. Neposlouchej mě Zbyhněve, to jsou jen hloupé tlachy starého muže. Teď jdi a postarej se o ty nejdůležitější zajatce. Zajisti jim lepší phodlí, nakrmte je a dejte jim napít. poté se od Zbyhněva odvrátí, ale na půl cesty k centrálnímu ohni se ještě zastaví aotočí se: O toho Uhra, postarejte se obzvlášť pečlivě, a ať neuteče. |
| |
| V mém domě: Když vydím děvuženku ( hystorický výraz por ženu s neznámým původem - není urážka ) tak se zastavym a se mnou i můj dech. Nedokážu se skoro pohnout, ale když sem vyděl tu ženu tak sem co nejrychleji sklopyl oči. Pak mírně třesavym hlasem pavým: ,,Co si zač? A jak si se dostala sem a kde je to malý dítě? Kam si ji dala?" řeknu aniž bych odpověděl na její otázku a přitom položim ruku na jílec meče co se mi houpá u pasu. Ráno najdu dítě a večer je z ní ženská? Trochu divný. Ale kde je to dítě? Je to snad ona?pomyslym přitom. |
| |
| Aleš - Tábor Chvíli se díváš na ženu, jenž se tak náhle ocitla ve tvé posteli. Jelikož je celá upatlaná od bahna, jen těžko rozpoznáváš ten obličej, ale náhle se ti vybaví. Je to zdejší léčitelka. Ta židovka.Jak se jen... Jezabel. Neznáš ji nijak dobře, spíš od vidění. Nikdy jsi netrpěl nějakými zlými nemocemi, aby ji byl nucen vyhledávat felčary. |
| |
| V táboře.. Pokynu souhlasně hlavou a dívám se na zajatce co stojí seřazení... Tak někteří z nich snad přidají se k nám, a jiní najdou osud pod našimi meči, to je jisté, já se půjdu postarat o toho zajatého Uhra.. řeknu a dojdu k zásobám a vezmu nějáký chléb, sušené maso, a trochu mešního vína a vypravím se k vozu kde leží i se svým zbrojnošema a kde je neustále hlídají dva zbrojnoši... Rozvažte jim ruce bratři, musíme je nakrmit aby nám cestou nezkapali... řeknu zbrojnošům a přistoupím k tomu Uherskému rytíří... Mé jméno je Zbyhněv Sup z Vyhnanova pane, a byl sem pověřen vám dát najíst... vytáhnu chléb a maso a ukrojím z každého kus a podám mu ho do již volných rukou, a menší díly hodím i jeho zbrojnoši do vozu pod něj... Jak vidno nejste obyčejný voják, a tak sem vám donesl i trochu mešního vína na zahřátí, nuže vítejte v naší zemi, v zemích Koruny České, válkou a pomstou zmítané, za zradu Zikmunda se kruté mstící... povím zvesela a podám i víno... |
| |
| Tábor, v cizí posteli Hned jsem na nohou, abych měla aspoň přiměřené šance. Ležení žádnou ženu nezachránilo. Útěk nebo kopanec do správných míst ano. Zvednu bradu, abych vypadala vyšší a důstojnější, třebaže to s bahenní maskou a velmi chabým "oblečením" není lehké. "Co jsem já zač?" otážu napůl nevěřícně a hodně rázně. Jsem neslouvavá léčitelka a tady v Táboře jsem si vědoma své ceny. Dobře poznám chvíli, kdy můžu mluvit takovým tónem. "A jaké dítě! Pcha, to tak, jestli jsi do mě zasel parchanta, radši si od něj odpomůžu - to bych žádné lidské bytosti nepřála, aby měla za otce tebe." Jsem nějaká rozjetá. Bodejť by ne, člověku se zamotá hlava a najednou... |
| |
| Jezabel: Když si vzpomenu kdo seš tak se na tebe podívám a říkám: ,,Vo čem to mluvýš? Ráno sem našel děcko na ulici a tak sem šel hledat její matku. Když sem dlouho nikterak nepoříďil, tak sem šel domů i s děckem. Děcko sem položil do mojí postele a zavinul do mojí haleny. A sotva se votočim tak seš tady ty a seš navýc nahá. Takže já bych se měl ptát co tady děláš, léčitelko." řeknu a mírně svěsym ruku od meče. Naštěstí sem dost daleko od ní na reakci a dveře sou zamčený. |
| |
| Tábor s velkým té Je mi jasné, kde se stala chyba, pomalu mi dochází, co za to může. Ale nehodlám ten fakt přijmout - ne v jeho očích. Kdyby tohle řekl někomu jinému, budou ho považovat za blázna. Jak bych já, zralá žena, mohla být najednou děckem, a pak zase ne? "Už chápu," pokývám hlavou. "To ty včerejší oslavy. Půjč mi nějaké šaty, ať můžu jít domů, ale nejdřív bych ze sebe ráda oloupala to bahno." Zní to méně útočně, stále však počítám s tím, že bude po mém. |
| |
| V mým domě: Prvně nadává a pak by zmihla jen tak? Prvně to bude muset vysvětlit a pak ať si de. pomyslym si a pak říkám: ,,Takže prvně se posaď a pěkně my řekni jak se to mohlo stát, pak dostaneš něco k jídlu a pak koupel a suchý voblečení." řeknu pomalym klidnym hlasem a v očích je my vydět že to myslym vážně v tom pořadí jak sem říkal. |
| |
| Tábor s velkým té Mezku, to tak, tobě budu něco vysvětlovat. "Jak to mám vědět? Myslíš, že kdybych to věděla, budu zmatená a budu se ptát? Čerti vědí, kdo mě mohl proklít. Lidi se tváří, že proti mně nic nemají, ale někdo klidně mohl doma spřádat čáry proti zákonům božím. A," dodám důrazně, že jsem ještě neskončila, "kdybych byla čarodějnice, jak si možná někteří myslí - proč bych ze sebe dělala bezbranné děcko? No? Takže, doufám, že konečně chápeš, že nevím nic." |
| |
| Dům: Dívám se na dívku a na chvylku se zamyslym a pak říkám: ,,Dejme tomu, ale proč si na mě tak vyjela? To by mě zajímalo." řeknu jednoduše. |
| |
| Tábor Chci rozhodit rukama, ale jakmile mi deka málem sklouzne, spokojím se s pokrčením rameny. "Samotná žena, vdova, to v dnešní době nemá lehké. Když se, ani neví jak, probudí v cizím domě, v cizí posteli, nahá, jak myslíš, že se cítím?" |
| |
| Konečne rozvázaní. Po ještě další chvíly strávené na voze konečne za námi někdo přišel a tentokrát nás z vozu vytáhly a dokonce rozvázaly. Vyplivnu hnusný hadr a promnu si ruce pak na mě začne mluvit nějaký zbrojnoš a hová se tentokráte jako člověk a ne jako ta tupá chátra okolo. Pravděpodobne nějaký jejich zběhlý a rebelující drobný šlechtic. Neco mi povídá a ničeho z toho více méně nerozumím jen nějaké slovo mi připomene slova z slovanů z balkánu nebo z felvidéku. Tak jen pokrčím rameny a povídám: Nem értem egyáltalán semmi. Én vagyok Sikul nemes, arisztokrata. Enyém név István Szécseni és itt enyém cseléd Bayandyr Kegen A ukážu na mého sluhy.Pak si vezmu jidlo a vino a z jidla kousek ulomím a hodím mu ho se slovy: Nesze és egyél te összehugyozott gyáva, azt hittem bátrabb vagy, de látom nem vagy méltó rá hogy szolgálj.Szerencséd, hogy ilyen rossz a helyzetünk, különben kiküldenélek malacokkal törődeni és nem nemes emberrel Pak rád přijmu vino a napiji se neboť mi opravdu vysclo už v krku. Pak se znova podívam na muže a povídám: Te parancsnok? Když vidím že asi nerozumí tak se ješte zeptám: értem latinul? Popis: Jsem menší postavy, trochu snědší a moje oči jsou velmi výrazné a tmavéjeho. Věk by jste mohly odhadnout tak něco okolo 28 - 30 ale nikdo neví. Mám černé vlasy jako uhel jež sou alespoň přední zapleteny do dvou copánků a ty jsou zdobeny zapletením stříbrných kroužků s rytinami dále mu z brady splývají dlouhé vousy zapleteny také ve dva copánky a ozdobeny podobně. Obličej mám spíše jemnějších rysů. Na hlavě mám zdobenou orientální helmici s špičatým ostnem a kroužkovým závesem. Oděn jsem v pestré široké kalhoty a vysoké jezdecké boty. Jako zbroj mi slouží kroužková košile vystužena tzv. zrcadly ještě jako obrnění mi slouží zdobené náholenice a chrániče předloktí. |
| |
| Tábor ( s malým T), zajatci - István Szécseni, Zbyhněv Sup z Vyhnanova, Bayandyr Kegen Když konečně po všech těch objížďkách ležení, kdy ve snaze zkontrolovat i tu nejposlednější díru, kterou by mohl do ležení někdo vniknout, slezu z koně, smutně mě napadne, že jsem vlastně jeden z posledních, kteří se postavili na vlastní nohy. A že bylo načase. Záda, hýždě, krk mě nesnesitelně bolí a pálí, a zadek samotný mám tak přesezený, že když přehodím nohu přes sedlo a seskočím z koně na zem, v prvotním okamžiku ho ani necítím. Nekonečná úleva, že je již konečně konec této lopoty, mě s povděkem zaplaví. Tažení je již více než dlouhé na to, abych do svého veškerého snažení vkládal tolik sil, jako tomu vždy bývá v prvotních týdnech, kdy překypuji nadšením. V tyto dny mi už nestojí za to, abych zbytečně mrhal síly. Che. Sotva co zajistím koně, upoutá moji pozornost ruch okolo zajatců. Jelikož mi byla jejich eskortace do tábora svěřena jako jeden z prioritních cílů vůbec, není divu, že se mě zmocní podivná touha se na ně samotné podívat. Spíše jde však o pouhou zvědavost. Neukojenou zvědavost, podívat se na ty, kvůli kterým tady takto šaškujeme. Pokradmu se přiblížím k Zbyňkovým zádům a zaposlouchám se do rozhovoru. Stačí vak pár slov a jsem šokován. ,,Nedělej ze sebe vola,“ zabručím na Zbyňka zpoza jeho zad, až s sebou mladík leknutím cukne. ,,Kdyby ti byli rozuměli, jistě by se tvým slovům vysmáli. Chováš se k nim přívětivě, jako nějaký slizký a falešný had Antikristův,“ odplivnu si znechuceně, než se pustím dále do řeči. ,,Bible sic praví – Bděte tedy bděte, neboť nevíte, kdy Pánbůh do domu přijde,“ odrecituji trochu monotónním hlasem, ,,ale tihle mají do synů božích daleko. Ještě předevčírem tě chtěli tihle Uhři rozšlapat na bitevním poli a tvé bezvládné tělo nabodnout na naostřený kůl. Zapomněl jsi snad již, kolik jsi jich v bitevní vřavě seťal? Co, že se k nim pojednou máš jako bratr k bratru? Proč jsi nechal vězně rozvázat? Proč jim tady nastavuješ svůj nechráněný hřbet, když tady krmíš toho psa? Zešílel jsi? Omrzel tě snad nadobro život? A co, že mu cpeš mešní víno? Copak nevíš, že se ho užívá ke sv….,“ málem bych již řekl ,,svatému“, tak silný je můj zvyk. Ach ano, zvyky jsou železné košile, které ani za tři léta nezrezivěli. Naštěstí to slovo, které by mohlo vyvolat ve zdejší společnosti trochu nespokojenosti, nevyslovím a zavčas ho nechám utlumit ve svém výčtu slov, výtek snášejících se na hlavu Zbyňka. A výtky pokračují dál, rostou a bobtnají jako vykrmovaná husa , ,,ke katolickému přijímání? Nevíš snad, že ho jako říman* nevezme mešního vína do úst? A i kdyby, to ho chceš odepřít našim šikům, které bojovaly do naprostého vyčerpání, a přerozdělit ho raději nepřátelům? Pomyslel jsi vůbec nato, když jsi je tady div nevítal jako pražské zemanstvo? Hlas již dávno pozbyl všechny známky překvapení. Velice rychle se zabarvil temně rudou barvou vzteku, vůči hlouposti toho, co přede mnou nyní stojí. Temná žluč se mi uhnízdila v srdce a poslední věty jen vztekle vyštěknu mezi rty. ,,Jdi si stoupnout stranou,“ chopím se jeho paže a smýknu s ním na stranu. Je až k nevíře, že hoch, který podědil krásné tváře, vznešeného jazyka, ušlechtilých pohybů a silných pažích, je tak neuvěřitelně skoupý na rozumu. Snad nebýt jeho zápalů a věrnosti, oddanosti a jeho oblíbenosti u mnoha ostatních, byl bych mu tyto věci vytknul mnohem prudčeji, snad bych ho byl i vyhnal ve vzteku ven. ,,Žádné víno, rozkážu prudce. Naši lidé jsou unaveni a vysíleni několikadenním pochodem v tuhé zimě, ti potřebují zahřát a nasytit! Ne tato lůza!“ popotáhnu v krku chrchel, který mi znemožňoval srozumitelně mluvit a nehuhňat. V krátkém okamžiku, než se mi opět krk zaplaví zelenožlutým hlenem, který sic můžu vykašlávat hodiny, přesto se ho nikdy nezbavím, využiji k tomu, abych dopověděl svojí řeč. ,,Nerozvazujte je všichni najednou!“ pronesu úzkostlivě. ,,Už takhle musíme vyčerpáni hlídat, aby nás nepřepadl nějaký oddíl Rožmberských, natož hlídat ještě tyhle krysy,“ povytáhnu hlen z krku do úst a s úlevou ho vyplivnu ven, právě nedaleko muže, nad kterým se Zbyněk tak obětavě skláněl. Krátce si ho přeměřím, což není tak těžké, když právě sedí, a posléze můj pohled sklouzne na číši s vínem. Zaváhám. Mám mu to říct, nebo ne? Nakonec se však mé křesťanské svědomí, stojící na stále silném, i když podsekaném, katolickém duchu, uvnitř mě ozve a cizinci suše latinsky oznámím - ,,Vinum essalis est.“ Byl by vůbec hřích neříci mu, že by zhřešil, kdyby to vypil? Vždyť ani netuší, že to víno je mešní. I když je to můj nepřítel? *Myšleno samozřejmě Římského-katolíka. |
| |
| Vyřvávajíci pablb co nám chce vyslopat vino či co. No nejsou ti kacíři divní? Když se napiji vlítne mezi nás nejaký zřejmě na rozumu pomatený blázen a začne cosi v té hnusné řeči vyřvávat. Pravděpodobně něco vyčítá mladému šlechtici, který se o nás konečne postaral tak jak se má. Pořádne si blázna prohlédnu hlavně na hlavu se mu dívám jestli při bitvě nějaká naše šavle ho hodně nepraštila přez přilbici. Pak odstrčí mladého a stále povykuje. Jen nevěřícne zakroutím hlavou. Za takové chování bych ho nechal zmrskat. Zatím co mladý ví jak se postarat o vznešené zajatce tento s prominutím bídný Chlap, byť snad je velitel, nám výsady jenž mi dává titul chce snad upřít. Jak hluboko klesla místní šlechta. Po tomto divadle jasně a zřeteně snad až směle promluvím, již však ne tak jasnou a zřetelnou latinou. Quis vestrum capitaneus? Tu? hic clamas? Quis-nam ignoro quam per-colo ad Nobilites milites? Pak si odplivne, což mě pobouří tak učiním to samé jeho smerem. Promluví poté v latině čemu, ale moc nerozumím nebo spíš nechápu vyznam toho, co těmy slovy chtěl říci. Asi pravděpodobmě tím chtel řici že je pro nás moc dobré???? Bůh ví. Tak jen čekám co mi odpoví... |
| |
| Věrně po boku svého pána Když mě a mého pána rozvážou a jeden z těch špinavců nám přinese i jídlo a víno, překvapí mě to. Ale vzápětí si pomyslím, že je ty tupé hlavy konečně začaly s náma zacházet jaksepatří. Když mi vytáhnou z huby roubík, chci všechen ten kekl vyplivnout, ale místo toho se mi všechno podaří polknout a zkřiví se mi huba odporem. A na to, jak jsem ošklivý, tak ten škleb mi na kráse vůbec nepřidá, naopak, v té chvíli vypadám ještě hůř. Ten kdo, se na mě dívá, může vidět, že jsem menší postavy (asi o hlavu a půl menší než můj pán), hubený, poměrně ošklivý v porovnání s "evropanem". Mám sešikmené oči, ale v obličeji nevypadám úplně jako mongol. Moje pleť má olivový nádech, mám dlouhé černé vlasy zavázané do copu. Na sobě mám jen zablácenou prošívanici (moje lamelované brnění a kožešinovou kazajku a čapku mi některý z těch prašivců ukradl, když nás zajali...).  Vidím, jak se můj pán napije vína a pojí z nabídnutého jídla, ale chlapovi nevěnuju ani pohled. Jsem v očekávání toho, že pán mi poté, až naplní svůj břich, podá trochu i mě. Mám hlad a zakručí mi v břiše. Rozuměl jsem všemu, co můj pán říkal, protože maďarsky umím a když mi hodí kus žvance k nohám, sehnu se pro něj a začnu ho zběsile žrát, jako pes, který se bojí, že mu ho někdo vezme. S plnou pusou, až mi začnou kousky jídla létat od huby, odpovídám na pánova slova v maďarštině: "Snažně vás prosím můj pane, neposílejte mě starat se o prasata!" v obličeji mám vystrašený výraz a trochu mi zaskočí. Zakuckám se a kus žrádla vyplivnu na zem, těsně vedle nohou chlapa, který nám ho přinesl. Ale nestarám se o to. O prasata se u nás starají jen ti nejubožejší z ubožáků. "Už se to víckrát nestane, ale můj měchýř byl k neudržení." Nebudu mu přece říkat, že před bitvou jsem potajmu vychlastal půl soudku piva a pak už jsem se nestačil vychcat. Pak očekávám, že mi můj pán podá i kalich s vínem, abych se napil, když v tom se objeví další z těch špinavých špinavců, ale očividně jeden z těch tupějších, protože začne hulákat a vyrve z rukou mého pána kalich s vínem. To se mi snad zdá? Co ten tu řve? A proč mě nenechá také napít vína? Co to do něj vjelo? Nerozumím jeho slovům. Můj pán na toho neurvalce promluví latinsky, kteroužto řeč naprosto neovládám. Ale doufám, že ho zepsul. A tak, mezitím se rozhlédnu po okolí, jestli neuvidím někde sedět toho ptáka, kterého jsem slyšel ve voze po cestě... |
| |
| Tábor ( s malým T), zajatci - István Szécseni, Zbyhněv Sup z Vyhnanova, Bayandyr Kegen Jako člověk s latinským jazykem pouze povrchně obeznámeným, zvyklý domlouvat se spíše jazykem českým a německým, nerozumím v souvislé řeči cizincově ani slovo. Teprve poté, co cizinec skončí svojí řeč, začnou se zaslechnutá a mě známá slova jako vesničky v bažinách spojovat cestičkami nesoucí různorodé významy. A ty vznikají a zanikají závratnou rychlostí myšlenek, které stejně tak rychle přicházejí a zase odcházejí. Tak pár vteřin hledím zamračen na zajatce ve snaze pochopit, co mi to vlastně chtěl říci. Pochopit však není natolik obtížné a sotva si vysvětlím celý smysl jeho slov, semknu vztekem ruce v pěsti. Neslýchaná drzost! Zbláznili se snad oba, nebo jsem snad slabomyslný já? Nechápu ho. Zatímco od tohoto hejska se požaduje, aby vypaloval a plenil vesnice, pobíjel nevinné sedláky, kteří se projevili neposlušností tím, že odmítli platit katolickým daně a krmit krky jejich nohsledů, já jsem se stal pro něj tlučhubou, jelikož jsem s ním naložil jako se zločincem. Šílenost! Očekává snad, že ho poctíme pohoštěním a úctou, přesně tak, jak zpívají bardi a minessengři ve svých starých písních. Pohoštěním a úctou! Jak jen zacházeli se samotným a právoplatným králem Václavem Braniboři, jak se jen chovali k Richardu, králi anglickému a v jakých podmínkách přežíval poslední český král Václav svá početná věznění? Chovali se k nim jako ke zločincům – a to byli dobří králové! A tohle není král, a vůbec není dobrý. Odtrhneme si chléb od úst, abychom uctili jemu podobné! Zločince, kteří táhnou v čele hord pod zástavou Antikrista do našich zemí, pustoší vesnice, plení sýpky a znásilňuje ženy. Sotva by vak měl pozvednou v bitevní vřavě meč, aby ztrestal nás – tu kacířskou hordu jak říkává – pochčije se strachy do nohavice a raději se vzdá ve vidině, že s ním budeme zacházet jako s dítětem samotných králů. Když se něčeho takového však nedočká, sprostě kleje a nadává, a kryjíc svojí nicotu za své tituly a honosné šatstvo, povyšuje se nad své věznitele. Takový člověk není voják, se kterým by se mělo zacházet jako s privilegovaným válečným zajatcem. Ani tituly ani peníze nezastíní přesvědčení v duších lidí, že jde o prachobyčejného zločince, jenž by byl jinak ztrestán po hrdle! Jak jinak nazvat muže, který vybízí ostatní k výpravě do naší země, aby plenil, obohacoval se na úkor druhých, nachcal si do kalhot strachy při první zteči našich a nakonec ani nedokázal prchnout a zachránit svůj bídný život? ,,Nos - ad unum omnes - spuo ad nobilites milites. Vos occid….occiderez rusticellus innocens nostros! Vos nobilites milites! Ea careo aurum et titulus – nunc ea necros!” odpovídám zmateně a protáhle. Slova ze sebe vysypávám tak jak mi přijdou na jazyk. Pravidla nepravidla, na víc se nezmůžu. Cizinec si pohrdavě odplivne. Hodlal mě snad urazit tenhle srab, zločinec a zbabělec? Jediný, kdo má tady skutečné právo si nad někým odplivnout, jsem já. V téhle kryse se neskrývá lidské a důstojné bytosti ani za mák. Je to pes, ale ne, ani pes není. I pes je k užitku, on je jenom ke škodě. Je to vlk. Ano, vlk. Vlk, který se vrhne na bezbrannou ovci, neboť mu to pastýř s rohy na hlavě přikázal. Se slovy, že uštváním ovce nic zlého nepáchá, vypravil ho pastýř s rozeklaným jazykem na cestu. A vlk je pojednou celý zmatený, když ho ovce přetáhne holí přes čumák. Vzteká se, kope nohama, vrčí, vyje, sesílá na hlavu ovce a hrozí, což je mu houby platné. To, že je zlý, ani neslyší. Vždyť mu to pastýř přikázal, nedělal tak tedy nic zlého. Cpát to do něj můžeš horem dolem, beztak neuvěří. Je to jen prašivej vlk a prašivým vlkem také zůstane. Ovčáckého psa z něj už neuděláš a jedině když mu setneš hlavu, zbavíš se tak starostí. Takoví se nemají soudit. Takoví mají uhynout pod sudlicemi a cepy našich bojovníků. Bezmyšlenkovitě se ženou za kořistí a když je lapají, ani vina je u srdce nesouží. Lítost, vztek, soucit …. Nic takového nad nimi necítím. Je mi z nich špatně. Zkažení až do morku kostí smrdí jako zdechlina uvízlá v močálu. Znechuceně se odvrátím a hodlám se vzdálit, když … myšlenka se chopí mé mysli. ,,Povězte,“ začnu podivně měkkým hlasem. Je to příjemné pohlazení po výhružném a nepřátelském tónů, který ovládal má ústa, když jsem vyhuboval Zbyňka. ,,Proč nevysvlečete tady pána,“ protáhnu poslední slovo, ,,z jeho zbroje? Má snad mrznout v promočených podvlíkačkách na holé zemi? Nebo snad předpokládáte, že ho zahřejí pláty jeho brnění? Vždyť nám promrzne a do Tábora ho dovezeme nataženého na prkně. Až se dobře nají, svlečte ho z jeho zbroje a přidejte jí ke kořisti. Zbavte ho i těch pomočených kalhot, ať už nemá z ostudy kabát, ať neprochladne, a dejte mu něco našeho šatstva,“ odpoutám se od jeho frňáku ohnutého nahoru a páru prasečích oček vyděšeně zasazených hluboko v obličeji. Ačkoli se snaží vypadat klidně a důstojně, páchne z něj zbabělost (či snad jsou to ty jeho kalhoty ? ). ,,A samozřejmě s ním dobře zacházejte, ať nás potom nepomluví. Však víte, že pomluva je jako uhel. Když nepopálí, tak alespoň očerní!“ nezapomenu s úšklebkem dodat. Zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak se postarat o ,,vlkovo“ zdraví, aby nám mohl v pokoji vyplatit výkupné, jednak se pomstít. Alespoň trochu za tu jeho drzost a neomalenost. Sám moc dobře vím, kolik taková zbroj stojí – zejména pak vzácnější zdobené kousky. Stejně tak si vzpomínám, jak mi bylo příjemné prezentovat se ve své zbroji a být pojednou – jako naháč – oděný pouze ve starých hadrech, by bylo pro mojí hrdost tou největší ránou. A že staré hadry dostane, to jsem si jist. Vždyť tady žádné zdobené ani nejsou, a i kdyby byly, tak je stěží někdo obětuje ve prospěch cizáka. Snad ten trochu slabomyslný Zbyněk, ale tomu odmítán věřit. Přesto se usměji pod své vousy, když mě tato myšlenka napadne. ,,Až je nakrmíte, opět je svažte a uprostřed houfu nechte plápolat oheň, ať netrpí zimou. Zbudou-li ostatním nějaké deky, rozdejte do dvojice – trojice jednu. Ať je žije jejich živočišná láska k Bohu a nenávist k nám,“ zahledím se nepřátelsky na Uhra. Odejít hodlám až dojí. Však se směj hejsku. On tě přejde smích v zatuchlých kobkách Tábora, až budeš živořit jako starý kůň, od pánů vyhnaný. Vězení zlomí každého vězně, snáze se pak upíše k vyšší sumě …. |
| |
| Sluha prosíci, víno somrující, chlap bludy hovořící Ještě se napiji vína a podám ho sluhovy a pravím: Nos éz inni! Amíg bor van! Pak poslouchám řeč toho sprostého Chlapa a žasnu nad jeho slovy. Ty slova mi prijdou naprosto rouhačská a nechápu jak šlechtic muže neco takového vypustit z ust či snad z huby.Je to řád přeci daný bohem My jsme tu abychom lidu vládli a bojovali za nej. Ješte mi v hlavě zni ta rouhačské slova-spuo ad nobilites milites Jen znova neveřícne zakroutím hlavou Nechápu jak se TOHLE mohlo stát ze šlechtice. Celá tahle zem zaslouží ztrestat a hlavně tihle "šlechticové". Je mi z nich zle! A co že jsme zabíjely sedláky a poddaný lid vždiť je válka a na Moravě jsme tak donutily odbojnou šlecht k poslušnosti. Pochybuji že on by seu nás choval na válečné výpravě jinak. Prostě to je válka copak je ten ubožák je na první výpravě že neví jak to chodí? A copak tihle vzbouřenci nevraždí poddaný lid na panství katolické štechty? A co víc vraždí i mnichy a kněze a vylupují kostely jako ti nevětší barbaři a tehle prasečí ksitcht mi bude neco vykládat o tom že my zabíjíme sedlaky? No to je na mě moc. Jen se na něj s odporem a snad i neveřícne podivám, zakroutím hlavou a zasměji se. Pak povídám: Et vos occidere rusticellus et pontifex et Iudaeum mercatory regius? etiam innocen? Istud bellum eas! Puer! Poslední slovo řeknu tak nějak snad i jako bych ho omlouval. Po této rozpravě se dále již nehodlám s tím to naivním clapem bavit. A i zbytek jidla dám sluhovy a pak pokývnu na mladého jenž nám to jidlo dal, takovím zpusobem jako by zde již ten chlap předemnou nestál.A řeknu: Köszönöm szépen V zápětí si uvědomím že mi nerozumí a tak ješte zopakuji: Hvala lepo, Dzekujem |
| |
| V mém domě: ,,Máš pravdu, ale kdyby k něčemu došlo tak by to tady asi vypadalo jinak. Nemyslýš? A navýc si u počestnýho kováře." pak se posadim k ohni a zeptám se: ,,Dáš si něco k jídlu?" ptám se ze slušnosti. |
| |
| Tábor "Radši oblečení, tohle není moc důstojné." Poukážu na deku a taky se posadím. Když počestný kovář, tak... no co, trochu mu ujím, aspoň mi doma neubude. "A vodu. Nebudu na sebe navlékat oblečení, když vypadám jak holka od krav." Přejíždím si rukou po paži a sloupávám tak aspoň trochu bahna. |
| |
| Jsemť ve víru událostí, kterýmžto nerozumím, svému pánu stále věren po boku Nemám ani potuchy, o čem můj dobrý pán a ta holota rozprávějí, ale je mi to jedno, jako to jediné kolo od trakaře. Cpu se žrádlem jako divá zvěř, to jediné mě teď uspokojí. Ale pak najednou ucítím zvláštní pocit, opravdu zvláštní... poprvé v mém prachbídném životě rozpoznávám, že ne jen já a můj pán jsme živi... ale i tato divá zvěř ze zemí zvaných bohémské je živa, kterážto mi dává nažrat... nerozumím tomu pocitu, a cpu dál svůj břich.. drž hubu! říkám svému svědomí, co tu vlastně pohledávám v cizí zemi, když neznám ani domova vlastního, chcaje na pána který útočiště mé zbloudílé duši poskytnuvše? drž hubu... ale svědomí hubu nedrží, naopak mě táže co jsi zač že tu jsi? a já odpovídám prostě, toto já nejsem... |
| |
| Tábor: Jdu na dvůr ke studni a naberu vodu do vědra, pak se vrátim a vodu dám ohřát nad oheň a pak du k truhle a vyberu nějaký oblečení ( většinou je to podobný: lněná košile, plátnový kalhoty a kožená zástěra ) to dám na postel vedle Felčarky a vytáhnu z kovárny velký vědro a naleju tam ohřátou vodu, apk jdu připravyt něco k jídlu ( Mlátovou kaši ) |
| |
| Tábor Mlčím, protože nevím, co bych kováři řekla. Jsem zaujata odstraňováním špíny, jak jen to jde, abych na sobě neměla té bahenní masky moc, až se namočím. Se zaúpěním promnu konečky blátem slepených vlasů. To snad ne! K čertu, aby už zase napadl sníh, nenávidím ten maras. "Díky." Zalezu někam, odkud na mě neuvidí. Což o to, jsem se svým tělem spokojená, ale nemusí mě očumovat každý holomek. Počestný možná je, ale ať mi nikdo netvrdí, že ženy jsou ďábelská stvoření, když chlapi neumí udržet poklopec zavázaný. Tohle je za trest, vážně. Drhnu se, jako bych ze sebe měla sedřít kůži, jako by bláto bylo něco nepřístojného a odporného. Zdejším ženám je možná jedno, že ho mají společně s hnojem až za ušima a jejich mužům taky, ovšem já jsem holt z města, z panského domu... Ve věcech, které jsou mi příliš velké, vypadám jak strašák. Kriticky se prohlédnu a pořádně si utáhnu kalhoty. Nebýt širokých boků, sjely by mi ke kotníkům. "Nebudeme o tom s nikým mluvit," řeknu pak u stolu, mokré vlasy spletené do copu. "Chystali by nám hranici." A já se strašně nerada opaluju. |
| |
| Tábor ( s malým T), zajatci - István Szécseni, Zbyhněv Sup z Vyhnanova, Bayandyr Kegen ,, Rusticellus??? Occidere rusticellus???“ ptám se nechápavě. Je to ovšem pouze mé vlastní překvapení, neboť nad odpovědí, která přijde vzápětí, se rozmýšlet nemusím. ,,Perspicue palam est. Conflictio de duo ilusios....“ zamračím se. Tady je jakákoli diskuze naprosto zbytečná a bylo by jenom plýtvání slov snažit se o zázrak. Přesto, sledujíc zajatce nevraživým pohledem, začnou se mi sami v hlavě formulovat věty, které bych rád namítal. Přesto, že jsem si moc dobře vědom své pramizerné úrovni latinského jazyka, neodpustím si to. Neodpustím si nemluvit, mlčet, neboť neumím říci správně to či ono. Výslovností se nezaobírám. Čert jí vezmi. Však ta pozlátkem pomazaná hlava pochopí, co chci říci. Častokrát se přeřeknu, nebo zopakuji slova s trochu jinou koncovkou, neboť si nejsem jistý, jak to má být správně. Celou tu řeč spíše tuším, než vím. Od svého dětství jsem toho přespříliš zapomněl. Nebylo ani třeba se snažit udržet si tyto bídné znalosti. ,,Nos percutiimus monachu et pontifex quorum dormiro cus scortas, proditors – ut patricius et nobilites milites ita abactors et plus ultra. Nos percutiimus knězi, který zabíjet a okrádat chudinu o peníze, žijí obžerstvím a zatratit Cristus. Nos percutiimus radní, co nechávat naše bližní mučit, co kupovat odpustek za vraždu a smilstvo z peněz chudáků. Nos percutiimus dominus de burgus, kdo zabijí ženy a děti innocens, modo proto, že zpochybnit katolíky. Jenom proto !!! Nos percutiimus hostis, který chtějí peníze z plenění de nostra patrie, hostis quos páchají hříchy a věří, že Dominus de Roma odpustí arricidium…. Arricidiumus. Et ea? Proč ea musíš velitor ad Bohemia? Ad honorem? Ad gloria? Ad benedictio? Ad excitatio ex comminus? Quamobrem? Ea ignoro large. Ea sentio ubi veritas eas. Tua cor caecum eas et caecum per-maneo. Nepochopíš když nepoznáš, nepoznáš když nebudeš chtít a nebudeš chtít, když budeš slepě poslouchat Dominus de Roma, Papa, Anticristus, a nerozhlížet se kolem s očima otevřenýma. Hostis qui disko ex falso liber,“ odmlčím se na okamžik, než se otočím na podpatku a zmizím venku. Ve vzduchu jen zůstane viset krátké rozloučení s ,,bratry ve zbrani“ a štiplavě napjaté ovzduší. Jako nemocný se malátně proplétám v ležení. Na pozdravy zmateně odpovídám. Neuvědomuji si příliš od koho pochází a co vlastně nesou. Buď pozdraven bratře Biřku,“ - ,,Ty také bratře,“ - ,,Dobrou noc bratře,“ - ,,Tobě rovněž,“ - ,,Pozdrav pánbůh.“ Jak jsem se dostal do svého stanu si ani nepamatuji V okamžiku shodím na stoličku vedle lůžka svojí helmici, kutnu s rudým kalichem na prsou, kroužkovou košili, své tepané nátepníky a další kovové nástroje a pláty. Z boků si odepnu svůj meč a stejně jako svou zbroj, opřu jej o stolici. S tím jak ze mě spadla veškerá tíže zbroje a zbraní, jakoby ze mě spadla i má nevrlost, rozmrzelost a nechutenství řešit hejtmanské povinnosti. S odepnutím hejtmanských odznaků moci jsem ztratil veškerou schopnost obrnit se proti zlu a nenávisti přicházející odevšad, kam jen mé oko dohlédne. Mé srdce, které ztratilo pojednou svůj ochranný pancíř, je tak hanebně nahé a bezbranné, neschopnost se zatvrdit proti hrůzám zvenčí a zoufalství zevnitř. Neskonalá a neodolatelná chuť najít spásu v rukou Božích se zmocní mé rozbouřené mysli a zchátralého těla. Kleknu vedle lůžka, sepnu ruce a začnu se tiše modlit. Mé rty neslyšitelně tlumočí neviditelnému posluchači mé stesky a trápení. Jak je jen krásné, rozmlouvat s Bohem sám, bez jakéhokoli prostředníka, bez neustálého opakování určitého množství nazpaměť naučených modlitbiček, bez zásahů cizích lidí, kteří vám řeknou co a jak jste kdy udělali špatně. Jen moje svědomí a Bůh. Smířlivý a magický pocit zaplaví mojí rozbouřenou mysl, kolena přestane tlačit chladná a tvrdá zem, energie proudící mezi mojí myslí a sepnutými dlaněmi. Čas se kolem mne na pár okamžiků zastavil. Pokaždé, když se schoulím pod ochranná křídla Boha, vžene mě tam neutěšitelný pocit zoufalství a starostí. Nečekám odpovědi, nečekám rozhřešení, nečekám zázraky, ačkoli je to vždy prvotní záměr, pod se k modlitbě, poslední útěše hříšníka, obrátit. Namísto řešení nějakého problému, začnu se obracet k svému vlastnímu já, naleznu uvnitř sebe chyby plodící hříchy nad kterými se trápím, ty chyby – hříchy, které plodí mé trápení. Většinu modliteb pak prosím Boha za odpuštění nejen těchto hříchů, ale i hříchů, o kterých nevím. Málokdy ukončím se kání tím, že mi Bůh odpustil. Podaří-li se, odpustí-li mi Bůh, zaplaví mě smíření mysli s duší, podivný blažený pocit vycházející odkudsi hluboko ze mě. Málokdy se mi tohle stalo. Vlastně, když si tak vzpomínám, nezažil jsem nikdy nic takového před tím, než jsem přijal tělo a krev Páně jako kališník. Jako katolíka mě nikdy nic takového nepostihlo. Ovšem to, čeho se dočkám protentokrát, mě nepostihlo doposud nikdy. V krátkém okamžiku jsem se vznesl od svého lůžka, obkroužil ve svém stanu vyklečené místo a vyletěl ven. Pozemský svět se ponořil do temnoty, kterou protínali pouze vzdálené hvězdy matně zářící tmou. Mé srdce přestalo bít díky neuvěřitelnému chladu vystupujícímu odkudsi ze hluboko ze mne, přesto jsem ten chlad vnímal jaksi mimo, jakoby pouze prostupující mnou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem sám. Aniž bych to viděl, aniž bych se otočil, poznal jsem, že mě následuje bezpočet mě podobných duší, desítky, sta, tisíce. Společně v jednom houfu se vznášíme výš a výš, blíž a blíž k jedné z hvězd. K té nejzářivější. A jak stoupám do větších výšek, shlukuje se nás, duší, na nesčetná množství. Z tisíců srůstáme na desetitisíce, statisíce, milióny, trilióny duší! Kdoví jestli nás není více. A my, zástupy nesmrtelnosti v lidských schránkách, táhneme k té zářící hvězdě nabývající velikosti čím dál větší, hvězdě ze které se klube slunce. A pak jsem to spatřil. To hořící těleso, zdánlivá hvězda, není slunce, ale mohutný shluk dalších duší, planoucích modrobílým plamenem vznášejících se v nicotě. Ovšem nebyl to plamen pekelný, jak ho popisuje Bible. Tenhle plamen, či snad modrobílá pronikavá záře obklopovala duše, zažívají podobnou extázi, v jaké jsem se vznášel já. I když jsem byl vyděšen a ohromen, celý tento zážitek na mě mohutně zapůsobil, že jsem se odvážil připlout blíže do středu této, když …. ,,Hahahahahaha….. V pár vteřinách jsem se zřítil zpět na zem. Kolena opět políbila vytlačený důlek, mysl se probrala, tma mě pohltila. Smích nahodilých kolemjdoucích mě tak nepřirozeně vyrval z tranzu. Ani nevím, jak dlouho jsem v této poloze strávil. Hodinu, dvě, tři? Možná i víc. Přes tlusté celty stanu, chránících mě před silným větrem, krupobitím, deštěm, sněhem a zimou, se neprodere ani ten poslední sluneční paprsek. Něco takového jsme ještě nezažil, ani coby kališník, ani coby katolík. Vyčerpán klesnu unaveně na zem. Nebýt hlasů hlučně se bavících vedle celtoví, jistě bych byl v okamžiku usnul.Takhle se alespoň vydrápu na svoje lůžko, přikryji se kůží a usnu jako nemluvně. Spánek, jediné skutečné milosrdenství v tomto životě. Odpouští nám i našem viníkům. |
| |
| Tábor: ,,Pravdu díš. Ale stejnak pořádně nechápu jak ses stala děckem a večer seš zase zpět ve své podobě?" řeknu abych přerušil ticho, jelikož mě nenapadá ždná smysluplná věta. |
| |
| Spokojeně se šklebící, po vínu mlsně pokukující Mezitím co dojídám, ten pomatený ještě něco dodá v latině a pak odejde. "To jste mu to ale pěkně nandal pane Ištváne." řeknu, i když jsem nerozuměl ani slovo. Ale znám svého pána za těch mnoho let služby u něj celkem dobře a vím, že ovládá ostré slovo stejně dobře jako svůj šamšír. "Snad si ta holota konečně uvědomila, jak s vámi mají jednat." zakřením se a spokojeně si krknu. Zůstane tu s námi jen ten mladý šlechtic, který nás podaroval jídlem a pitím. Poděkoval mu už můj pán, i za mě, takže necítím povinnost mu děkovat také. A tak se obrátím rovnou na mého pána: "Co budeme dělat, pane Ištávne? Co s námi ta bezbožná chátra zamýšlí?" Ještě by to ale chtělo zapít vínem. Mlsně se podívám po zbytku vína ve džbánku. "Jaké bylo to víno? Byl to opravdu takový patok, jak se povídá v Uhrách o tom českém vínu? Naše je lepší že?" |
| |
| U vozu stojící, ani slovo rozumící, ale pořád svůj Když na mě cizinec promluví, jen se pousměji a vydám ze sebe... Já nipanimajem... pak jím ještě donesu trochu chleba, ale to už se ke mě přiřítí pan Jiřík...začne mi spýlat a pak něco žvatlat v latině, a dohadovat se o něčem s tím Uhrem, já se jen nervozně podívám a pak řeknu... Jak se starám o zajatce je má věc, já sem šlechtic, syce nižší, ale jsem, jak mě otec učil, tak budu jednat, a pokud se vám to nelíbí, tak mohu jet do Tábora sám, nebudu se chovat k zajatcům jinak jen pro to že se vám to nelíbí, tohle je také šlechtic, a podle zbroje soudě možná i vyšší, takže moje rytířská čest mi káže chovat se k němu upřímně... vmetu svému nadřízenému do tváře co mi přišlo na jazyk a jdu shánět deky pro zajatce, když jich pár seženu rozdám je a dvě donesu i Uhrům a podám jim je tak aby to viděl i můj velitel.... Ta druhé je má pro toho rytíře, mě stačí můj plášť! řeknu tvrdě a dál si ho nevšímám... podám Uhrovi deku a ukážu mu své rytířské ostruhy a pás které sem si mezitím vzal ze svých věcí a o kterých neví většina těch co se mnou bojuje... |
| |
| Tábor Povzdechnu si. Tohle bude dlouhý večer. "Řekla jsem, že já taky nevím, co se stalo. Nerada věci opakuju několikrát. Navíc ne takové... takové." Je vidět, že o tom nechci mluvit. Kdo by taky chtěl? Už tak je divné, že nejsem v šoku - anebo jsem dost silná, abych si ho nepřipouštěla. "Řekni, kováři, umíš zacházet se zbraní?" ozvu se náhle se zcela jiným tématem. Přitom hledím do ohně. "Tím myslím... ne jen mlátit hlava nehlava, padni kam padni..." |
| |
| Můj dům: ,,Kdyby jenom s mečem, kladivo, sekera, kopí a dokonce i s kuší a lukem. Se vším co umym vyrobyt umym i zacházet." vstanu od stolu a naberu trochu vody na čaj. Do hrnků dám bylinky a zaleju to vodou, pak vezmu med a postavym ho na stůl. Čaje pak vezmu a jeden dám Felčarce a druhý si ezmu sám. ,,Trénuju pravydelně, každej den minimálně dvě hodiny." (i když to říkám vypadá to že se vychloubám, ale nevycloubám a taky když říkám obě věci tak to říkám tónem pro konverzaci. ) |
| |
| Tábor Zamyslím se. Když přede mě postaví hrnek, čichnu, co to je za bylinky. "A naučíš mě něco? Samozřejmě na oplátku za..." pokrčím rameny. Sám může vědět, co jako léčitelka můžu nabídnout. "Doba je zlá a ne vždy stačí kopanec nebo durman." |
| |
| Stále ještě v rozpravě. Po té co jsem sem ukončil rozhovor s velitelem, který pak jěšte má bezbožné řeči a u nás doma by ho stály jisto jistě život. Pak se obrátím ke sluhovy, který se rozmýšlí jestli se vína, které jsem mu před chvílí podal, má napít nebo ne. Jen s pousměju a povídám: Nerozumuj nad tím vínem a raděj pij dokud je vždyť ty bys vypil i prasečí chcánky kdyby v nich byl chlast. Zas tak špatné není naše je sice lepší, ale i tohle se dá pít. Rozumbrado. Plácnu ho rozšafně přez záda a pak pokračuju už vážnějším tématem Co s náma ti heterici udelají to opravdu nevím, ale asi čekaji, že za mě shrábnou tučné výkupné. Pak přijde znovu ten mladý šlechtic a podá mi deku a ukáže mi rytířské ostruhy. Pokývnu jako, že chápu. Už je mi jasné proč se k nám chová tak jak se chová neboť má jistě vhodné vychování. Byť jsem zajatec, v bitvě jsme byli poraženi a muj osud je nejasný, takže nemám náladu na přemýšlení o stavovské vzájemnosti, přesto však dokážu ocenit, že se nademnou nepovyšuje jako ten druhý. Snadno se človek vytahuje nad zajatcem když je bezezbraně. To mumí každý chdák, ale ukázat vekorysost a ulechčit rytíři v těžké situaci po prohrané bitvě to je vlastnost která je opravdu vhodná šlechtice a rytíře. Až budu na svobodě nezapomenu mu tyto činy. A až bude toto povstání poraženo a budou stínat hlavy kacířum a odbojné šlechtě postarám se aby byl tento mladík ušetřen. Beztak se dal na stranu povstání z nejaké mladické nerozvážnosti nebo kvůli rodu. Vždiť i já jsem za mlada nadelal spostu skopičin. Přimu deku a znovu poděkuji a čekám, kde mi vykážou misto na spaní. Až se tak stane tak tam jdu a uložím se. Sluhovy ve své milosti vykážu misto u mích nohou aby mu nebyla zima přece jen je méně oblečen než já. |
| |
| Stále jako věrný čokl po boku pána Ištvána Napiju se vína a trochu ho poválím na jazyku. Hmm, špatný není, pravda, tohle bohémské víno. Naše je sice lepší, ale... Ale v nouzi nepohrdnu ničím. A teď nouze o dobré pití je. Obrátím do sebe zbytek obsahu kalichu a znovu si spokojeně říhnu. "Budou chtít za vás výkupné? U téhle zavšivené chátry jeden neví... a co když vás prodají do otroctví? Třeba arabům, nebo nedej bože židům? Co já si pak počnu bez vaší dobroty..ajaj..pane Ištváne.." když společně očekáváme, kam nám ukáží, že můžeme pro dnešní noc složit kosti. "Kam pak půjde váš oddaný Bayandyr... anebo prodají mě?" při té představě se zatvářím vyděšeně. "Můj pane, snažně vás prosím, že to nedopustíte, aby mě prodávali arabům! Že to nedopustíte, řekněte že ne!" |
| |
| Rozumující sluha-bědující Poslouchám bědy svého sprostého sluhy a když se ukládáme k spánku tak na něj jen nevzle zabručím: To mi řekni kterej hlupák by te chtěl koupit. To by si naběhl. K Turkům nás neprodají to by se jim nevyplatilo. Čekají výkupné od mého rodu to jim hodí vic. Oni nejsou tak blbí jak vypadají ty jejich ksichty Pak se pomalu začnu chystat k ulehnutí tak na něj ješte houknu Tak a teď už zalehni, nemel a usni jsi užvaený jak stará ženská, odvahy a chytrosti máš tak stejně. A jestli mě bude zima na nohy a budeš se moc vrtět tak uvidíš! |
| |
| Tábor, jenž je dnešního večera městem nořícím se v temnotě a jeho uličkami se potulují živí mrtví. Že to k sobě nejde? Pustili ho, pustili ho i přesto, že stráže mají zakázáno vpustit do města kohokoli po setmění. Jeho udýchaný, téměř uhnaný kůň s viditelnými potížemi klopýtal po rozbahněných uličkách. Pokusil se utišit jeho neklidnost, ale nebylo mu to nic platné. Zvíře se vzpouzelo a nakonec doslova vypovědělo poslušnost. S čvachtnutím doskočil na zem a dál vedl koně za sebou.... Uplynul celý dlouhý rok a nic se nezměnilo. Narazil na pár známých tváří. Míjeli ho s prázdnými výrazy, jako masky jenž pozbyly jakéhokoli citu. Nepoznávali ho. A ti kteří poznali... Utíkali s nevyřčenou modlitbou na rtech, vzdalovali se, klopýtaje a padaje na zem ve zmatku a náhlém prozření. Hrůza zračící se jim v očích je proměnila na zdivočelé psy prchající před rasem. Na neznabohy jenž ve tmě své vlastní duše spatřili svůj osud. Věřili, že to mohl být jen přízrakem. Noc odedávna patří duchům. Obzvláště noc jako je tato. Možná že mrtví vstávají dnes z hrobů... Kde najdu kováře? Mrtví přece nemluví a nebo ano? Noc si s námi odporně zahrává, přeměňuje přízraky snů na skutečná monstra... Vrátil se. Možná ze samotného pekla. Avšak možná... Možná byl vyvržen velrybou na ninivské břehy podoben Jonášovi. Třebas byl vykoupen božím milosrdenstvím a zachráněn. Byl zpátky a tím začínaly krušné časy |
| |
| Tábor, město nořící se v temnotě do níž za noci jako je tato není radno vycházet. Za okny kovářovi světničky se na chvíli rozpoutá chumelenice. Poslední ozvěna zimy, jak všichni doufají. Nastala tma. Tma tmoucí. Odedávná, naštěstí po ní následuje vždy světlo. Očišťující světlo jenž zahání hladové přízraky noci zpět do stinných koutů mysli. Z rozhovoru Jezabel a Aleše vytrhne naléhavé zabouchání na dveře. Pak se dveře nečekaně a bez pozvání rozrazí. Dovnitř se okamžitě vkrade ledový vítr přicházející z venčí nesoucí sebou sníh. Svíčka na stole pohasne a též oheň v krbu zaskuhrá, naštěstí příchozí vědoucně dveře opět rychle přirazí. Na sobě má onen muž dlouhou róbu podobnou taláru univerzitního mistra nebo bakaláře. Má krátký límec a polodlouhé, módní do špičata střižené rukávy z nichž čouhá černá halena přiléhající těsně k loktům. Na ramenou pláště, jenž má přes sebe přehozený je poprašek rychle tajícího sněhu. Drahý a důstojný oděv, tedy patří jistojistě významnému muži. Což potvrzují i černé kožené rukavice s několika prsteny. Tvář tohoto muže zdá se zachmuřená, jako by tam venku dokud přichází nenarazil na nic dobrého. Jeho pohled je pronikavý. Modré oči přesvědčivé a neústupné. Ostré aristokratické rysy narušují rovnováhu mezi krásou a mužností. Pod hábitem se rýsuje spíše postava válečníka nežli učence, moudrost zračící se ve tváři však nasvědčuje o opaku. Jeho nos připomíná zobák dravého ptáka. Měkká linie jeho rtů a plavost dlouhých vlasů, jenž se mu ve vlhku vlní jako ženě mu by mohly dodávat vzezření cherubína... Kdyby se usmál. Opravdu vypadá ten člověk zvláštně, jako spíše někdo z jiné doby a času, jako jeden ze světců z prosvětlené chrámové vitráže, či jako postava na byzantské fresce. Dobrý člověče Promluví podmanivým hlasem a pohlédne na Aleše. Omlouvám se za vyrušení v tuto pozdní hodinu, ale nebylo zbití. Můj kůň ztratil podkovu, tak vstávej a pusť se do práce mistře kováři neboť můj úkol je důležitý a neodkladný. Jeho šat si můžete představit nějak takto: odkaz odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Vicítíš jaká moc se v něm skrývá a on zpozuruje též tebe. Tušíte se navzájem. Ve tvé mysli se odehraje tichý rozhovor. Nedá se říct, že by to bylo varování, spíše jakési ujištění. Jen klid. Maličká Tvař se jako by nic. Jistě tě nikomu ani nenapadne prozrazovat to co jsi ve mě nyní spatřila. Udržme si svá tajemství. Ty mé, já tvé. Ty mé. Já tvé....Ozývají se ti psolední ozvěny jeho hlasu v mysli... |
| |
| Tábor Trhnu sebou a v první chvíli mě napadne... Netřeba to rozebírat, v úleku to byla hloupá myšlenka. Vůbec se mi nelíbí, že sem někdo leze, když tu ještě jsem. Lidi jsou drbny, mohli by mít řeči. Jsem sice "paní léčitelka", to ovšem neznamená, že ke mně nějaké závistivé baby necítí zášť. Zůstanu sedět na židli jako přikovaná, a protože to není můj dům, ani nehlesnu. Akorát se slyšitelně nadechnu. Ke cti mi nutno přičíst, že tentokrát neprskám, kdo otravuje, ba se ani netvářím rozladěně či útočně. Asi to byl jen chvilkový zkrat. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Kousnu se do rtu a v duchu kývnu. Mám v mysli spoustu otázek, ale někdo jako on určitě pozná, že je to normální vír, žádná není přímo směřovaná k němu. Neodvažuju se. |
| |
| Můj dům: ( ještě než vstopí ona postava) řeknu jen ,,Ano, ale co.." ještě to nedořeknu a vstoupí ona postava. Jo sem kovář, snad mu to řekly, ale co tak pozdě? vstanu a bezeslova si du pro zástěru ( koženou ), Pak z jedné kapsy vytáhnu rydlo a jdu k onomu muži: ,,Kte je ten kůň pane?" zeptám se ho a prohlížim si postavu. Vým že takových lidí je neradno vyptávat se co tu dělaj a proč tak pozdě. Pak se podívám na felčarku a rukou mírně nznačim aby se pokudmožno nehejbala. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Tisknu zuby a všelijak se snažím nedat najevo údiv a snad i přirozený strach - ne, spíš respekt. Pod stolem žmoulám příliš velkou halenu a jsem jako na jehlách. Proč jen jsem někoho takového nemohla potkat o samotě? Tu mou by prosvětlil, snad by jako cestovatel i mohl vědět nějaké nové věci... na cestách mohl zahlédnout ten erb, který se mi vpil do mysli, protože vím, že oni mají mého syna. Kousnu se do rtu a v duchu kývnu. Mám v mysli spoustu otázek, ale někdo jako on určitě pozná, že je to normální vír, žádná není přímo směřovaná k němu. Neodvažuju se. |
| |
| U kováře Muž svým zkoumavým pohledem obkrouží místnost, jako by hledal cokoli nebezpečného, snad profesionální deformace. Krátkým pohledem spočine též na Jezabel. Ať už si myslí cokoli z výrazu jeho tváře to není čitelné. Čeká se až je mistr kovář připraven. Kůň stojí venku. Řekne muž prostě. Jak vidno, nehodlá se tu s nikým vybavovat. |
| |
| Tábor: Na nic nečekám a vyjdu ven, kde si prohlídnu oře, pak se k němu pokusym přiblížit ( jestly je neklidnej ) , snažim se ho podchytit za nohu. Chytnu ho za nohu a trochu zmáčnku koni šlachu ( kůň by pak měl sám zvednout nohu ) |
| |
| Kovář: Muž za tebou výjde ven do stále panující chumelenice, kapüci svého pláště si stáhne do čela a pozoruje tě. Jezabel jste nechaly ve světnici. Nakonec příjde ke koni a začne ho plácavím pohybem uklidňovat a něco mu šeptá. Náhlý porjev něhy od takového člověka je zvláštní.... Děkuji ti dobrý člověče. Až příjde tvůj čas odměním se ti. Kdyby jsi měl problémy ptej se po mě. Jsem si jist, že se znovu setkámePromluví tajemně a zřetelně i přes to že silný vítr venku mu žene slova zpět do úst. Pak pobídne koně a splyne s temnotou... Možná to byl jen sen.... Ale sny se za nocí jako je tato stávají skutečností.... A mrtví vztávají z hrobů.... Přízraky lidské mysli ožívají.... Ale lidská mysl je zrádná, a strach má velké oči..... Alespoň, že brzy příjde nový den a s ním i očistné světlo boží, světlo lux perpetua vysvitně za mraky.... Tak alespoň doufáš.... Chvíli ještě hledíš po směru kudy odjel, nakonec zavrtíš hlavou a vrátíš se do světnice.... |
| |
| Ke spánku ulehající, ještě trochou rozumování pána Ištvána obdarovávající "Pane Ištváne, vy pochybujete o mojí odvaze? Přiznávám, chytrosti jsem nepobral, ale neviděl jste mě, jak jsem vám na bitevním poli kryl záda? Ajaj..proč musíte být někdy ke mě tak nevděčný? Ale dobře. Už mlčím." Zalehnu k nohám pána a schoulím se do klubíčka. Napadne mě hvízdnout na Prince. Jestli tu někde je, určitě by přiletěl. Ale nechce se mi ho přivolávat a tím na sebe upoutat pozornost. Snad je tu někde poblíž... pak usnu a začnu hlasitě chrápat. |
| |
| Můj dům: když vejdu dovnitř tak se podívám na felčarku s otázkou v očích a zeptám se: ,,Nevýš kdo to byl? Neřekl mi ani méno, jen že se ještě potkáme. Zvláštní.... Kde sme to přestay?..." na chvylku se zamyslym a pak pokračuju: ,,A co za to že tě naučím trochu s mečem? Co za to nabýdneš?" Divný muž a vánice v tuhle dobu? Kdo to byl? Ani neřekl kdo je, a přece mě řekl že se mi odmění.... vrtá mi přitom hlavou. |
| |
| Tábor Po cizincově zjevení jako bych zapomněla, o čem jsme se bavili. Srazím se s kovářem ve dveřích, a ačkoli nejsem vyžle, protáhnu se jimi ven, aby mě nemohl dostat zpět do místnosti. "Díky za oblečení, přijdu ti ho vrátit. Ale je už pozdě..." zívnu, načež chvátám ke svému domku. Je mi zima, tak se dokonce i nedůstojně rozběhnu. Pár sáhů od domu objevím své umolousané, bahnem obalené šaty. S povzdechem ty hadry vezmu. Ráno z nich odloupám bahno a vyperu je, teď, ačkoli jsem dlouho spala, chci zapadnout do své postele ve svém oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Před spaním si uvařím uklidňující odvar a konečně se obléknu do svých šatů. Je to krása. Pach toho chlapa mě iritoval stejně jako jeho řeči. Před usnutím ještě dlouho přemýšlím, kdo mohl být ten cizinec. Škoda, že neměl čas. Natahuju uši, jestli se kolem neozvou kroky, jestli někdo nezabuší na dveře a já zase neucítím tu moc. Ale nic. Je to hořké zklamání a já jsem mezi lidmi zase sama. Člověk, a přece mezi ně nepatřím. Jsem jiná, a čím déle mezi nimi sem, tím víc toužím po někom, kdo je mi podobný. |
| |
| Můj dům: když odejde sednu si ke stolu a čaj co tam byl vyleju v podezření že v něm je něco co tam dřív nebylo. Pak dosdu ke studni a opláchnu se, pak se vrátim do pokoje a převlýknu postel, pak si sundám košily a du spát. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Neskutečně se mi uleví, že jsem měla možnost utéct. A to jsem ještě byla hodná, mohla jsem zmizet, když koval toho koně. Teď chvátám domů, děkuju všem běsům, že mě konečně vysvobodili. Radši se naučím z kuše nebo luku střílet sama. Řekla jsem to jenom proto, aby řeč nestála. Jistě se najdou vhodnější - chytřejší učitelé. Před spaním si uvařím uklidňující odvar a konečně se obléknu do svých šatů. Je to krása. Pach toho chlapa mě iritoval stejně jako jeho řeči. Před usnutím ještě dlouho přemýšlím, kdo mohl být ten cizinec. Škoda, že neměl čas. Natahuju uši, jestli se kolem neozvou kroky, jestli někdo nezabuší na dveře a já zase neucítím tu moc. Ale nic. Je to hořké zklamání a já jsem mezi lidmi zase sama. Člověk, a přece mezi ně nepatřím. Jsem jiná, a čím déle mezi nimi sem, tím víc toužím po někom, kdo je mi podobný. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Odjel jsi Stráže tě pustili stejně jako předtím. Cíl tvé cesty stál nedaleko. Koně jsi hnal jako divý, na schůlzku jdi šel už tak pozdě. Cílem tvé cesty byla nedaleká křižovatka významných cest, na nicž stojí odpradávna menhir. Neobyčejnost kamene dokážou rozeznat pouze vyvolení. U kamene jsi se setkal s Grellnoltem ( velmi dobře popsáno) Ten ti sdělil seznam jmen s kterými přilétl od Konráda Vratislavkého a které jsi přeje, aby jsi udal Žižkovi, jako jisté husitské zrádce. Proč by se měli katolíci zabívat zběhy a dvojími agenty, když se o to může postarat stejně tak dobře druhá strana. |
| |
 | soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Grellnolt. Koho jiného jsem mohl čekat. Tenhle mladíček je příliš nedočkavý, svou touhu po moci jednoho dne zaplatí životem. Konrádův poskok. Seskočím z koně a přistoupím k němu. V jeho očích se zračí strach spolu s neuvěřitelným zájmem. Chtěl by vědět co jsem zač, ale nedovolí si to zjisit. Není to tím, že bych byl pod ochranou Vratislavy. Bojí se, že by konflikt se mnou mohl zaplatit životem. Dokud se však mluví o černých jezdcích, nikdo se nebude zaobírat mnou. Živý je mi užitečnější. Zapamatuji si jména, je to jako bych si vypálil cejch do hlavy. Nikdy nezapomínám. Vracím se k Táboru. Musím tam být do svítání. V hlavně se mi promítají události dnešní noci. Felčarka. I když jsem jí doporučil mlčet, vždy se může rozhodnout pustit si hubu na špacír. Raději ji budu mít na očích, pro všechny případy. Rozhodne-li se mluvit, měl bych u toho být a zavčasu jí zastavit. A kovář? Měl by zemřít, mohl bych ho označit za jednoho ze zrádců, ale to by ji mohlo polekat. Raději budu mít na očích i jeho. Možná už mu něco řekla a to nemohu riskovat. Kdybych jen věděl, že je v táboře někdo takový. Ale co se stalo už se nedá odestát.Však já si poradím. Kopnu koně do slabin a rozjedu se opět k táboru, musím tam být do svítání. |
| |
| ....A bylo světlo Tábor Přichází světlo a s tím pomíjí všechen strach. Noční duchové zalézají zpět do svých nor a svět se rodí do nového dne. To co bylo ještě v noci krvelačným vlkodlakem si svůj kožich líně vyhřívá na slunci. Přeci se jen v noci všechno zdá jinačí a hrozivější, než jaké to je. A jediné co zbude ze starého strachu jsou jen báchorky vyprávěné zvědavým dětem. Někteří vstali ještě před rozedněním. Děti vyhnali ven na pastvu stádo koziček, bosýma nohama šlapaje po zimou zkřehlé trávě pokryté popraškem sněhu, který se začal s prvními ranními paprsky pomalu rozpouštět. Psy utíkali těsně za nimi, vyli hladem a zimou, ale platné jim to k ničemu nebylo. Ženy jdoucí se špinavým prádlem k Lužnici zpívali stejně jako předchozího dne, aby si zahnali chmury. Nad řekou se vznášel mlžný opar. Táborem se jako v ozvěně nesli důvěrně známé zdomácnělé zvuky, kdosi štípal dříví, skupina žen stloukala máslo, vědro bylo s prudkým žuchnutím hozeno do studny, porážené prase naposledy zakvičelo, kdosi skřípavě brousil kosu, srp a nebo některou ze zbraní. Skupina žen obírala peří a několik odrostlých dívek ho poté nacpávalo do sešitých duchen. Hepčí. Věrná pravda Dorotko, ty se tváříš, jako bys sis tu peřinu nacpávala do manželské postele Nechte ji být holky, dyť s ní není žádná kloudná řeč. To je jen samé vzdychání. A když se ji na něco zeptáte jen klopí oči a nic vám neřekne. Tak, tak, však ty jsi Markéto, nebývala jinčí. Moc dobře si pamatuju jaký jsi dělala tajnostě. Nezlob se na nás Dorotko, že jsme tak zvědavé, vždyť nás znáš. Až přijde čas, určitě nám prozradíš jméno, toho tvého chalána...... ......A pak ozval se starý vypravěč ve chvíli, kdy si už caparti mysleli, že usnul, se ten mladý pán vyhoupl na koně a pravil kováři: Děkuji ti dobrý člověče. Až příjde tvůj čas odměním se ti. Kdyby jsi měl problémy ptej se po mě. Jsem si jist, že se znovu setkáme. Tak to řekl a ne jinak Ne strejdo, ne o kováři a smrti jsme slyšeli už nejméně stokrát. Já bych chtěla. Ozvala se doposud mlčící Nanynka, Tu o kováři a zlé čarodějnici co ho na šibenici přivedla a sama se pak se zlou potázala. Ta je pro malé děti! začne ji spílat malý Eliáš, Já bych chtěl slyšet znova ten příběh o zabijákovi se světlými vlasy, co měl za úkol chránit malou princeznu. Šplechty, žblechty, samé hloupostě! houkne na děti Štěpán doposud opřený o zeď, který bude letos mít devět Pověz nám dědku, jak to bylo tenkrát na Vítkově, když náš pan hejtman Žižka vyprášil kožich Lucemburkovi, to si rád poslechnu, pravdu pravdoucí a ne žádné povídačky pro usmrkance..... Nepleťte těm dětem hlavu takovými povídačkami. Ozve se právě přiběhnuvší žena, utírající si mokré ruce do zástěry. Příběhy jsou zapotřebí. Každý z nich v sobě nese zrnko pravdy Promluví muž dosud schovaný ve stínu, jeho tváře jsou strhané a ošlehané větrem, vrásky na čele vypovídají o věkovitosti, stejně tak jako prošedivělý knír a několikadenní strniště. Jeho jedno oko pobaveně těká po přihlížejících, druhé má skryto pod černou páskou. Když prochází okolo děcek ani jedno nezapomene nezavřít pusu. Tak a je to. A máte to Řekne žvatlavým hlasem Nanynka a vyndá si prst z pusy. Co je? Nechápavě se zamračí Eliáš, který ji houpe na vlastním klíně. Počůlala jsem se. |
| |
| Eskorta se zajatci odkaz Hle slunce vysvitlo nad hvozdy, bory a luky země české. Do tábora se vrátil lomoz a neklid budící vše okolo v dosahu jedné míle a snad i víc. Mám ho, mám ho chytil jsem ho! Rozkřikne se klučina téměř Zbyhgněvova věku, ale o poznání hubenější a menší, mávaje v jedné ruce černou veverkou prošpikovanou šípem. Toto upřímné doznání probudí ty opozdilce, kteří nestihli vztát ještě předtím. V zápětí dostane nadšenec po hlavě sněhovou kulí. Debile Chlapy se zdají ze zimi rozmrzelí a už se těší domů, několik z nich se vypravilo do blízkého lesa na lov. Kořistí jim bylo vše co přišlo pod ruku: několik zajíců, koroptev, veverek a vykradených hnízd. Zatajci jsou hrubě vzbuzeni, pohoštěni a nahnáni zpátky do vozů. Z dály se ozve smutné zaskřehotání luňáčka: odkaz |
| |
| Tábor Konečně jest vše zařízeno a dokud mne Žižka opět nepošle za nějakým úkolem, nehodlám vystrčit z Tábora paty. Musím zjistit co se za dobu mé nepřítomnosti změnilo, přeci jen jsem tu nebyl rok a za tu dobu se lecos údálo. Lidé na mne koukali večer jako na přízrak. Sám jsem na svých cestách slyšel nejednu zprávu o své smrti. Někteří mne nepoznali, jak vidno sláva tábora přivádí další a další zatoulané ovečky zpátky k víře. Beze spěchu vedu svého koně k místu, kde sídlí Žižka. Kůň je unavený. Měl bych ho nechat odpočinout. Ale nejprvě poslední povinnost. Alespoň, že podkovu už má novou. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Zpět v táboře, jak vidno nic se nezměnilo. Spousta čísel ve válečné statistice. Bratře Žižko. Zvolám radostně, když konečně spatřím husity milovaného vojevůdce. Od doby, kdy jsem ho poprvé zpatřil a zachránil před atentátem, jež jsem na něj sám zosnoval. Díky tomu mi začal důvěřovat a já ho nikdy nezklamal. Nikdy jsem nezklamal ani jeho ani Konráda. Oba jsou spokojeni a já mám otevřeny vrátka na obou stranách pro případ nouze. Když se obejmeme, zdá se mi že má slzy v očích. Věděl jsem, že ty řeči o tvé smrti nenesou ani zrnko pravdy. Konečně mne pustil a já se mohl odtáhnout. I když je to skvělý vůdce, tak mýdlo vživotě neviděl. Smrdí. Také jsem něco takového slyšel, ale možná to bylo lepší. Mohl jsem vklidu pracovat a zjistil jsem co bylo třeba. Na to ze záňadří vytáhnu seznam od Pomurnika. Získal jsem jména některých lidí, kteří se vydávají za husity, ale pracují pro Konrádovu věc. Předám ho do jeho rukou. A boží prozřetelnost mi pomohla, když zbavila mého koně podkovy a já se setkal z jedním ze zdejších kovářů. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že už jsem ho již viděl na své pouti, jak proti husitům mluví a z křížáky se paktuje. Sleduji Žižkův zamračený obličej. Tenhle chlap nikdy nikomu nevěří úplně, ale o mých slovech nikdy nepochyboval. Nech na mne, abych dnes promluvil k lidem. Sám jim řeknu o zrádcích. Kováře však zatím nechme. Ať donáší. Stejně bude říkat jen to co budeme chtít. Postarám se o něj, aby nemohl vyzvědět nic důležitého. |
| |
| Mistrův Návrat Lidé se zastavují, utichají v rozhovorech, zahazují práci, okna se otvírají... ...... Buď pozdraven! ....Vítame vás zpátky mistře... ......Danieli, ty stará vojno, pojď na mou hruď a dej mi hubana brácho! To je anděl nebo čert taťko? Ale kušuj prcku!...Tak tohle je má nejmladší, vím, vím, pěkně se mi rozrostla rodinka za tu dobu co jsi byl pryč, žena mi umřela minulou zimu, všechna děcka zůstala na krku. Ne, kdepak, peníze od tebe nepříjmu příteli....Ale když jinak nedáš... Naschledanou pane anděli! Danieli? Jsi to opravdu ty?! Všichni mluvili o tvé smrti, ale museli to být jen hloupé žvásty, i já jsem, ale nakonec uvěřil. Jak, že se vede? Inu vede se dobře, jen ty záda občas zlobí.... A helemese tak pan mistr se nám vrátil. Ty klevety se rozrůstlí rychlostí požáru a neradno jim věřit, ale teď když tě vidím na vlastní oči....Nemusím ti snad říkat, že v mém srubu budeš vždy vítán...... ......To je von holky!!! Ticho, nebo tě uslyší. Hihihihi!....... .......Pane? Budete dnes odpoledně na mši? Rádi si poslechnem něoc zajímavého, co se ve světě událo... Budete? Opravdu? No to je skvělé! |
| |
| Tábor - Jezabel Spíš špatně, často se budíš, do snů se ti stále vrací tvář onoho neznámého cizince ze včerejška. Bylo to opravdu divné setkání. Ráno se probudíš, jako bys téměř vůbec nespala. Rozlámaná, kruhy pod očima ze včerejška mírně nastydlá. Jediné tvé štěstí, je že víš co s těmi neduhy dělat. Dopoledne zaklepe na tvé okýnko nějaký mladý muž. Máte chvíli čas paní? ...Mám neodkladný problém, zaplatím cokoli, jen mi prosím pomozte! poslední slova vykřikne až téměř bolestivě... |
| |
| Tábor Cítím se, jako by mě celou noc otravovat chlap - bohužel tím, že mi bral deku, kopal a rozvaloval se. Pelech mám zválený a propocený, navíc jsem neprozíravě dost nepřiložila, tak nějakou chvíli trvá, než si můžu sundat kožešinou podšitý kabátec. Zima mi naštěstí nedovoluje znovu usnout. Právě prohlížím svoje zásoby. Jak se zima chýlí ke konci, tenčí se i ony, protože když nic neroste... Ještě pořád mám na sobě kožich, když se někdo objeví. Zaplatí cokoli? Hochu, tos neměl říkat, jsem přece židovka. "Tak pojď dovnitř a hned zavři. Na oplátku mi přineseš nějaké jídlo a naštípáš dříví," ujasním hned svoji cenu, protože v téhle chvíli je to pro mě to nejdražší, co chci. Teplo a jíst. |
| |
| Tábor Nechám slunce, aby mi po cestě ozařovalo tvář. Jako dotyk anděla, hřejivý a plný věčného světla. Lidé táborští mne začínají poznávat, už přede mnou neprchají v domění, že jsem noční netvor. I za to vděčím Lux Perpetua. Pozvedám ruku na pozdrav prvního, který mne osloví. Lidé najednou mají společnou cestu se mnou. Pradleny, přestože řeka je tu jen jedna opačným směrem. A s nimi další, kteří jdou nesmyslně vzhledem k povinnostem. ...ty stará vojno, pojď na mou hruď a dej mi hubana brácho! Má povětšinou neutrální tvář se roztáhne do širokého úsměvu. O tomhle člověku lze říct jen jedno. Užvaněnějšího nad něj není. To je také tvoje, nebo už je někde kradeš Zasměji se srdečným smíchem Za chvíli mi zvážní tvář a naplní se bolestným soucítěním. Tvé ženy je mi líto, snad ti to pomůže Pár mincí změní majitele. Musím jet dál. Lidé mne ujišťují o tom, že zprávy o mé smrti byli šířeny opravdu masově. Snad každý druhý tuto záležitost zmíní. Jen skupinka děvčat se nezajímá o to zda jsem živý. Ale jejich slova jsem raději neslyšel. Snad jim Pán Bůh odpustí. Stan Jana Žižky je již na dohled. Ujistím pár lidí, že na mši jistě promluvím. Ač bych rád rozmouval s lidmi dál, nemohu. Musím za milovaným vojevůdcem. |
| |
| Tábor - Jezabel Jste laskavá paní.... Řekne mladý muž, dosud se krčící za malinkým okýnkem jak za přepážkou a kýchne, když nasaje pach bylin z květináče. Nenapočítáš ani do tří a už stojí před tebou ve světnici. Uctivě si sundá z hlavy čepku a začne ji žmoulat v ruce. Za jeho umouněnými tvářemi se skrývá ostych a dobrota. Je trošku cítit kůží a potem. Jestli paní, prominete tak já vám to ukážu..... Nedořekne, protože není co, povolí si provázek u pasu a nechá své kalhoty spadnout dolů ke kotníkům. Bezmocně na tebe pohlédne... Začalo to už ráno. Pozoroval jsem .... odmlčí se hoch. Nikdy dřív se mi to nestalo, tedy vlastně ne na tak dlouho.... Matka mi řekla, že se mám modlit, že je to zbraň ďáblova, ale nepomolo to... Na skráních se mu objeví kapičky potu. Prostě nechce klesnout... Dokončí namáhavou řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Uctívaný vojevůdce na tebe pohlédne od stolu a ihned naleje do dvou číší víno. Už jsem slyšel o tvém náhléma načekaném příjezdu, zvěsti putují rychleji než ty sám. podá ti číši a sám se napije. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsi přežil. Oba dva víme o tom, jak zdlouhaváa nebezpečná byla tvá předchozí mise. Važím si toho co děláš pro naši věc, že sloužíš straně dobra, příteli. Pohlédna na tebe jedním okem vážně. Vím, vím o některých zrádcích, ale nemohu přece věšet každého kdo vykládal hlouposti někde v Nemodlíně za horami, když se opil. Abych mohl dát pověsit toho kovář o kterém mluvíš, musel bych dostat pádnější důkaz. Všichni jsme hříšní a děláme chyby Danieli. Nechť mu je tedy odpuštěno. A navíc dodá, Kovářů zde není nikdy nazbyt. Pak příjde k východu a odhrne žíněnou těžkou kůži, vyhlédne ven na svou provincii, dá -li se to tak nazvat: Začali krušné časy, tam i Brodu, to byl teprve začátek. Jistě už jsi slyšel o našem vítězství. Možná se ti zdá, že se tu mnohé nezměnilo. Ale změnilo se toho až příliš, už si tolik nerozumím s ostatními hejtmany, jejich názory. Jsme si čím dál vzdálenější, často se hádáme...Někdy přemýšlím, že.. odmlčí se Snad jen Hvězda stojí pořád u mě. Nebyl si u toho před rokem, když jsme z tábora vyhnali tu sektářskou cházku. Začalo se tu rozléhat smilstvo. Ale ne to obyčejné smilstvo, jako když si starý sedlák občas skočí na pěknou pradlenu...., ale zvrhlost toho největšího druhu. Asi už jsi slyšel o adamitech a pikartech, i když jsi byl pryč, když propuklo to bláznovství. Ba nechali se tím strhnout i někteří kazatelé. Začali podávat svátost prostřednictvím.....přímo do úst. Někteří lidé se tím baví, ale toto není důvod k zábavě....Když tu tak tlacháme v této době proti nám střádají své plány pražané i kališníci. Stojíme proti všem, dá-li se to tak říct. Samojediní. Ukončí dlouhý proslov a pohlédne ti do očí Potřebuju , aby jsi na dnešním kázání promluvil k lidu. Vzbudil v nich to co je nechalo strhnout tenkrát při defenestraci. Byl jsem tam a viděl jsem to, ty jsi tam byl také, takže pamatuješ...Uplinuly pouhé čtyři roky a oni začali zapomínat. Lidská mysl je nevděčná a snadno se nechá strhnout špatnostmi.... Vím, že ani ty Danieli nejsi bez viny....Slyšel jsem o tebe různé zvěsti a mnohé jsem sám viděl na vlastní oči. Praktikuješ čarodejnictví, jsi v paktu s magickými silami. Věřím, že ne s ďáblem, jinak by jsi nebyl mým přítelem. Ale vážím si tě, jsi muž, který byl ochoten zahodit mnohé...Mohl jsi se stát univerzitním profesorem a místo toho tu teď stojíš po mém boku. Bůhví kde by jsi už dnes byl. Mohl jsi přednéšet zástupům o teologii někde v oxfordu. A já vím, že jsi jsi toho byl schopen... Poplácá te po zádech Jděkuji ti za jména zrádců, Budou vyhledání a zlikvidováni co nejdříve. Nyní jdi, navštiv staré přátele, odpočívej. Brzy tě opět povolám... |
| |
| Tábor Sotva se nadechnu, abych položila obligátní otázku, už mu kalhoty sjedou ke kotníkům. Mám co dělat, abych se ujistila, že nejsem žádná hloupá husa, a nevyprskla smíchy nad tím, co vidím a co říká. Zhluboka se nadechnu a podívám se mu do tváře. Takových jsem viděla... no, nejsem běhna, ale pár jich bylo. Nihil novum sub sole. "Klid. Tvá matka na to asi nemá dobré vzpomínky a Bůh není takový kruťas, aby někoho trestal za přirozenost, když nás takové stvořil." Napiju se odvaru proti nachlazení a znovu pohlédnu na to, co mi předvádí. "Znám několik možností, ale nevím, která zabere. První - pustit žilou. Když nebude krev, nebude stání. Druhá - skočit do řeky. Vsadím se, že se té studené vody lekne, jen co si nad ní stoupneš. Ale abych tě pak zas nemusela kurýrovat se zápalem plic. No a poslední..." Máchnu rukou. "Poslední je ta nejpřirozenější - děvče." |
| |
| Tábor - Jezabel Mladý hoch na tebe chvíli civí, několikrát zalapá po dechu, když mluvíš o pouštění žilou a málem to s ním sekne přímo na prkna světnice. Zohne se. natáhne si kalhoty zpátky a zaváže si je provázkem u pasu. Padne před tebe na kolena a sepne ruce jako k modlitbě: Jen ne žilou, všechno jen ne žilou ne, situjte se, paní.....A děvče, jak by mi mohlo pomoci děvče v tak ošemetné záležitostí? Hoch pohlédne dolů na tvé nohy.... Děvčata se mi smějí....Můj otec býval močůvkář. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Příliš mne chválíte Bratře Žižko. Možná bych dnes přednášel na slavných místech, jak říkáte, ale co bych tam říkal? Raději budu zde v Táboře prostému lidu zvěstovat pravdu, než bych někde lži vyučoval. Nač by mi byla sláva na zemi, když bych se nemohl radovat z lásky boží na nebesích. Jen mi prosím nemluvte o čarování a jiných odporných praktikách. Netrvdím, že neumím věci o nichž jste se zmínil. Avšak jako čarodejnictví to může připadat jen člověku nevzdělanému a to občas není na škodu. Vždyť i o vás jsem slyšel že na bojišti kouzlíte a děláte zázraky. Avšak jen zdatný vojevůdce pochopí, že vítězíte díky svému rozumu Pohlédnu stejným směrem jako on. Taboři vás milují, stejně jako já. A dokud vy budete s námi, není zde žádného problému, který bychom z boží pomocí nevyřešili. Nikomu jinému tolik nevěří jako vám. Lehce se ukloním, abych se tak rozloučil. Když vycházím ze stanu ještě se otočím. A promluvit k lidem je mou povinností. Ať slyší, jak se ve světě bojí nás Božích bojovníků. |
| |
| Tábor Povytáhnu obočí, když si ze mě na chvíli udělá modlu. Ne že by mi to vadilo, dělá mi dobře, když mě lidi vzývají jako léčivou sílu, chválí mě a mají ke mně úctu. Komu by se to nelíbilo. "Kšc!" Prvně to vypadá, že to bylo na kluka, ale zasyčela jsem na černobílou kočku, která mi málem shodila dózu z poličky, kde celou dobu spala. Ani jsem nevěděla, že je doma. "Žilou ne? Tím pádem děvče. Tu studenou vodu bych v tomhle počasí opravdu nedoporučovala..." Při slově močůvkář se ušklíbnu, ale nezasměju se. Někdo to dělat musí. "Ale je pravda, že pokud za nějakou přijdeš s tímhle, uteče a řekne, že jsi prase." Zamyslím se. "Co jsi dělal, když se to stalo? A pravdu, jinak si dojdu pro nůž a zavolám pacholky, ať mi tě podrží." V Táboře naproti v domě bydlí dva mládenci, bratři, které vždy zavolám, když potřebuju pomoct s příliš vzpurným pacientem. Za odměnu si ode mě odnášejí bylinky nebo ošetření zdarma. |
| |
| Tábor - Jezabel Nevinně modré chlapcovi oči se naplní hrůzou. Všechno vám doznám! Všechno, ani jedinou podrobnost nevynechám, jen nikoho nevolejte, probohavá sprosím drahá paní... Když se pokusíš odehnat kočk , kterou zatím enspatřil couvne od tebe kousek pokorně, ale na kolenou ruce stále sepjaté. Po čele mu steče snůžka potu.. Ráno...Jsem šel vyhnat krávu ven, jak mi nakázal otec. Máme jen jednu, stračenu, v poslední době moc nedojí, venku je zima a jen semtam nějaký trs trávy.....Když jsem zpozoroval pradleny, jak jsou k řece rozhodl jsem se je následovat......Následoval jsem je a... kousne se do rtu... Ženské a holky, když máchaly prádlo, celé se zamočili...Však víte kde, bylo to vidět a já jsem nemohl odtrhnou oči. Pojednou hoch propukne v pláč. Matka mi řekla, že teď můj úd zčerná a upadne a otec se smál. |
| |
| Tábor To jsem si mohla myslet, že pozoroval mokré holky. Jak jinak, mladí to prostě dělají. Zakroutím hlavou, povzdechnu si. Proč ty lidi vedou svoje děti v takových bludech? Kvůli víře? Pak tedy k čertu s ní, třebas je to rouhání. Úcta k něčemu vyššímu je jedna věc, ale hloupá přikázání, kdy se máme bičovat, jakmile pocítíme to nejzákladnější - krom hladu a strachu - ať vezme ďas a církev, jakákoli, nás nechá konečně žít. Pogromy, hony na čarodějnice... Všechno kvůli nim. Doufám v to, že z lidí v Táboře a jejich následovníků vyroste něco lepšího, moudřejšího, ne banda upjatých, paranoidních bláznů, kteří na každm rohu, v každé pěkné ženě, vidí ďábla a čarodějnici. "Nebreč, uplakanej chlap, to je nejvíc směšná a pro něj nejvíc ponižující věc. Nic ti neupadne. Tvá matka je, s prominutím, na hlavu padlá, že ti říká takové bludy, tvůj otec... ten ti to měl vysvětlit, ne já. Ale budeš držet jazyk za zuby, nechci, aby v Táboře kolovaly klevety." Jako by nestačilo, co se mi stalo včera. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Trpělivě hochovi vysvětlím, že je to věc naprosto normální, a kdyby se neudála, nenarodí se ani jeho otec, ani jeho matka, ba ani hejtman nebo jiní. Jednou bych to stejné říkala svým dětem, takže, pokud bohové dají a já je ještě uvidím, je to vlastně nácvik. "Podle nich je to hřích," začnu najednou o něčem jiném, "ale... Co je větší hřích? Ublížit nebohé ženě, abys svou mízou neplýtvat nadarmo, nebo radši udělat menší zlo? Protože kdyby ta dívka měla dítě a nebyla sezdaná, zničil bys jí tím kvůli chvilce rozkoše život. Tak teď mi řekni - chceš radši udělat dobrou věc, ač je v jejich očích špatná, budeme o tom mlčet, nebo ublížíš dívce, nebo ti pustím tou žilou?" |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Odpustte mi to. Jdu do tý řeky... Obratí se a má se k odchodu...Ale pak se ještě otočí... Příjdu vám posekat to dříví a donesu vám mlíko od Stračeny |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Povzdechnu si. "Ale tak jsem to nemyslela. Do vody nechoď, dostaneš zápal plic... a víš, že někdy ho nevyléčí ani sebelepší felčar." Posadím se na postel a plácnu rukou vedle sebe. Koho by napadlo, že... Musím se v duchu pousmát. "Bez keců, chlapče, a budeš mlčet jako hrob. I to je způsob, jak ti můžu pomoct. Jestli se ovšem někomu svěříš, byť jen stračeně, skončíš na hranici," řeknu mu. Vím, jak je vyděšený, tak mi kývne na cokoli. |
| |
| Vzbudím se ránu ještě před svítáním a vzpomenu si na člověka co přijel v noci. Abych se na něj ptal? ale kdo to je? přemejšlim a málem vrazim do člověka. Na poslední chvíly se vyhnu a jdu dál až na tržiště. Tam se chvilku procházím a koupim si několik jablek, pak se vrátim domů a jdu pro trochu dříví abych mohl rozdělat oheň v kovárně. |
| |
| Tábor - Jezabelin dům... Ještě předtím než stačí kluk cokoli udělat je vtáhnut zpátky do jejího domu. Zabouchnou se za nimi dveře a další dějství je do osmnácti let nevhodné. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Já už to nevidržím, paní nvidržím to, přesně tak jak říkáte, musím.... s tím položí svou rozechvělou ruku na tvé stehno, ale tváří se při tom jako by to byla svatá relikvie |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Zkoumavě si chlapce prohlédnu, jako bych ho pořádně viděla až teď. Chtěl přede mnou prchnout, kolouch, když mu nabízím službičku, abych i já nebyla tak sama. Původně, prvotní nápad, byl zcela jiný. A i když to není nikdo z mých, jak jsem nad tím v noci přemýšlela, snad mi to zvedne náladu a klukovi to pomůže. Já se pojistím kouzly, tudíž děcko nebude... Magie milování je nejsilnější, a proto, když se nedívá, pod polštář strčím kámen s črtou, který by ji mohl zachytit a uvolnit, teprve až to budu potřebovat. Na připravení lepšího a složitějšího kouzla není čas ani vhodný člověk. Vlčice a kolouch. Vlčice na lovu se opatrně plíží, ale tak jako tak strhne mládě k zemi. Není úniku, ale který chlap by chtěl unikat z mých spárů, když se do toho vložím? Aspoň mi není zima, když mu ukážu, co má dělat, a krev se mi rychleji rozběhne žilami. Ovšem nejsem žádná děvka, aby z mého domu utíkal, než potěší taky mě. |
| |
| Husitské ležení, cesta na Tábor Ze včerejšího magického zážitku zbylo jenom pochybné dumání nad tím, co z toho byl jen sen, a co mohlo být realitou. Ani rána nedospím. Zima a chlad mě proberou z mého křehkého spánku a poslední hodinu se jenom choulím pod tlustou dekou a huňatou kožešinou, prázdným pohledem civím do tmy. Však mám alespoň možnost popřemýšlet sám nad sebou. Neříká se nadarmo, že ráno je moudřejší večera. Šlechtic! Prý šlechtic! Syn zeman to byl, jakápak šlechta. Vůbec, jakápak šlechta dnes. A co to vůbec povídal o rytířské cti! Rytířské!!! Jakýpak ON je rytíř! Ani titulem ani povahou. Ještě před týdnem zlořečil tu cizáckou verbež, až jsme ho museli umírňovat v jeho zápalu. A teď se jakým nevybíravým způsobem zastal toho ,,plecháče“! Div, že nezačal blahořečit Zikmunda! Copak lze také očekávat od mladíčka jako je on. V době dospívání, kdy měl vyzrát k odpovědnosti a poslušnosti, potácel se mezi proudy, bil se o kameny a nerozum mu zatemnil hlavu. Neposlouchá a odpovědnosti se od něj také nedočkáš. Je jak zlá postava z nějakého kázání. Pln chtíče po moci a slávě. On se zřekl v hrdinských a laciných eposech a ten cizák toho využívá. Někdy se bojím, nepřidá-li se zpět ke katolickým, nezradí-li někdy své přesvědčení …. Ne. Dokud bude na živu Jan Žižka z Kalichu, tito slaboši vnitřně nestabilní, neodváží se ke zradě. Dokud bude Jan Žižka, nás neporazí nikdo. Ani ze zemí cizích, ani z řad vlastních. Sílící ruch za mým stanem napovídá, že je čas vstávat. Jak tohle nenávidím. I když se tady ve studeném stanu, kdy kapky páry kondenzují na stěnách a odkapávají shůry ke mně dolů, není příliš vlídně, být mimo deku a kožešinu ve studené a těžké zbroji není nic lepšího. Přesto se mi nechce, aby mě museli budit. Vypadal bych jako spáč a ulejvák. Proto rychle vyskočím ze svého pelechu a naházím na sebe své věci. Pár úkonů, přesto to činí takový problém. Rychle se obléci, něco málo pojíst a popít, vylézt ze stanu a dohlédnout na organizaci přípravy odjezdu. Vše odsýpá pěkně od ruky a za pár okamžiků, jen co se muži z pěších houfců dostatečně zabaví lovem a nasytí z pochytané kořisti, je vše sbaleno k odjezdu. Kromě stop v rozbředlé půdě, popelu z ohnišť a stop v podupaném sněhu zde za pár hodin nezůstanou ani památky po nějakém táboření husitského vojska. Bojové a zásobovací vozy, pečlivě seřazené včera večer do kruhů, se opět sešikují do pochodových formací a náš houf zamíří vstříc k Táboru. Cesta je dlouhá a i když mám silnou rýmu od které mne bolí čelo i zuby, ze včerejší mrzuté nálady zbyla jenom obloha protrhaná poledním sluncem. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Tito táborští chlapci dospívají příliš rychle, zelenáči. Svaly na rukou a břichu má vypracované z těžké práce. Jeho hruď je ještě nahá, nejeví známky žádného porostu. Vlasy má bohaté, zvlněné a dlouhé. Spadají mu až na ramena. Když mu ukážeš co má dělat, převezme iniciativu a pustí se do práce se zapálením jeho věku vlastním.Hladově zkoumá každou skulinku tvého ženského těla. Objevuje dosud nepoznaná zákoutí a možnosti. Nakonec se s tebe odvalí a dlaní si otře pot z čela. Tedy paní. To jsou mi léčící metody. Usměje se na tebe a mrkne. |
| |
| Tábor Práce se ti dnes nedaří. Dokonce se několikrát spálíš. Láteříš nad horkem výhně a vlastní nemotorností. Venku je dopoledne úplné pozdvižení. Až do kovárny se otevřenými vratami nese monotoni hlas vypravěče a děcký křikot parchantů okolo něho poskakujících. Sam se objeví někdo v kovárně a vyruší tě z práce... Zlomil se mi nůž.... Včera se mi ohla motyka Pokřivil se mi srp, myslíte že by jste mohl... Upadlo dno hrnce, když jsem vařila oběd... Chceme si s klukama postavit přístavek z plechu, našlo by se tady... Občas, když někomu něco spravíš přinese ti za to oběd nebo různé cennosti, představující většinou věci, které byli u něj doma navíc. Tak se tvá dílna během několika měsíců naplnila harampádím toho nejrůznějšího druhu.... Občas kolem kovárny projde někdo a tak se zvuky cizích rozhovorů dostávají až k tvým uším: Viděl jsem ho na vlastní oči včera v noci. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějakej výplod fantasie, ale lidi říkali, že se vrátil. Hihi! Támhle šel holky, za ním! .....Dneska nás Jan, syn toho močůvkáře, sledoval až k řece a koukal se ženským na prsa. Myslel si, že ho nevidíme... |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Rychle přes náš přehodím kožešinovou deku. Ne snad že bych se styděla, nejsem z těch, co si jenom vyhrnou košili k pasu a čekají. Nesmí unikat drahocenné teplo. Těla začnou chladnout stejně rychle, jako se zahřála. "V jistých případech pomáhají lépe než bylinky. Ovšem je tu příliš mnoho podmínek, aby se daly splnit. Pacient musí být urostlý, na oněch místech zdravý a ochotný se léčit," zavrním s úsměvem. O pár let mladší a mohl by být můj syn, ale to mi momentálně žíly netrhá. Naopak, zasvětit takového kolouška má něco do sebe. Možná by občas mohl přijít... pomoct léčitelce. "Dohoda je jasná - nikomu ani slovo, naštípat dřevo a nadojit čerstvé mléko." Nevyháním ho však, jen se ujišťuju, že se mu to v extázi nevykouřilo z hlavy. "A koho že mám zavolat, až zase budu potřebovat mít čím zatopit?" |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Usměje se na tebe ještě jednou apak si natáhne kalhoty. Jdu poštípat to dřevo a přinesu vám mléko od Stračeny Výjde ven do půly těla nahý pyšně, téměř jako páv... |
| |
| Tábor - U Jezabelina domu ...Tak to jsi ještě neviděla, pojď se na něco podívat, ale opatrně?!... Co jí to děllá?! Ticho! Nebo tě uslyší.... Ta stará židovka, narazila si kolouška... Vždyť jí ubližuje... Hovno ubližuje, je to tuze příjemná věc, ty huso. Rozrazí se dveře a v nich stane Jan, syn močůvkáře, do půly těla nahý. Pyšně se protáhne a pohledne na dvě holky co dovnitř nakukovaly, ale teď se snaží tvářit, jako by šli právě okolo... Holky ohrnou nos, pak ta starší popadne mladší a začne jí vláčet pryč. Jan se jen ušklíbne a jde nasekat dříví. |
| |
| Tábor "Blbec," zasyčím si pro sebe, když hodlá jít ven takhle. S takovou to za chvíli bude vědět celý Tábor. K ďasu a čertu, proč jsou ti mladí tak pitomí? U nad tím však mávnu rukou - a co. Klidně ať si pomlouvají, jedna kleveta navíc mě nezabije. A jen blázen by si znepřátelil léčitelku. Schovám kámen do váčku na opasku. Bude se hodit. Začíná mi kručet v břiše, už aby donesl to mléko. Mohla bych si udělat kaši, skoro jako o svátku. S medem s sušenými jablky... Jen na to pomyslím, sbíhají se mi sliny. Sotva za Janem zapadnou dveře, zarazím se. Podívám se ven z okna, za zvukem toho štěbetání. Je to moc blízko na to, aby to bylo nevinné procházení. "Přejete si něco, děvčata?" zeptám se, jako by se nic nestalo, ale vypadám trochu výhružně. Zrovna se otáčely k odchodu, kvočny. |
| |
| Kovárna: Dneska se moc nedaří, Ale snad je to jen tím co se stalo v noci. Spravuju věci a tem děckám dám nějaký starý rezavějící plechy ( nic co by dlouho vydrželo.) Vzpomenu si na Felčarku že říkala že se chce naučit s mečem. Tak tedy jdu a vytáhnu kusy nějakejch starších polámenajch mečů a motyk a počnu je přetvářet v meč. Dávám si hodně záležet, aby vypadal dobře a byl vhodný pro trénink. |
| |
| Eskorta Cestou, necestou Trmácíte se. Nebe nad vašimi hlavami se zatáhlo šeravou oponou. Všudypřítomná vlhkost se vplížila i pod tu nejspodnější tuniku, aby vás celé obalila a nepříjemně se vám přisála na tělo. Dotíravá mlha doráží na vaše smysly a do myšlenek se vkrádá nejistota následovaná těsně v závěsu otupělostí. Jestlipak je z těchto lesů ještě nějaká cesta ven, nebo vás stromy v příští vteřině obklíčí a udusí svými kmeny v majetnickém sevření? ….Blahoslavený jsi Hospodine, jenž hledíš v propasti a trůníš nad cheruby…Hospodine, na obloze nebeské a chvály hodný na věky. Bože otců našich… Přes bílou clonu není téměř vidět na krok, museli by jste se zastavit, nemít pod sebou koly rozbahněnou stezku, jediný pevný bod uprostřed prázdna. Mnohé přepadá tísnivý pocit, že mlha se kolem vozů shlukla jako bublina, že bloudíte v kruhu… …Obklíčili mne vzdechy smrtelné a bolesti pekelné na mne dolehly, i vyzval jsem v soužení svém Hospodina, aby vyšel v hlas můj… Utichly nabroušené hlasy vojáků i opilecký zpěv, neboť zima zaostřila smysli i těm největším pijákům a zavřela jim ústa. Úzkost. Bůh nad zhýralým světem navždy uzavřel nebeskou klenbu… …Cesty své, Pane, mi ukaž a kráčeti stezkami tvými mne nauč... Míli za mílí a pomalí jak slimáci. Poslední eskorta z bitvy už nikde nedojede domů. Už nespatří svítání. Ženy a děti se nedočkají svých otců. Zmizí, bez jediné stopy pohlceni mlhou, pomalu se jí sami stávajíc, mlha… …Nechť jako štít mne obklopí pravda tvá a vyvede mne z mlhy světa v niž bloudím… Krok, pak další, ticho, jenž by se dalo krájet. Škorně pěchoty umístěné v mezerách mezi vozy se propadají hluboko do bahna, jenž předtím rozbrázdila kola. Tíha věčnosti unavuje a zavírá oči. …Rozuměj mému volání a poslyš hlasu modlitby mé, Králi můj, neboť… Bahno se lepí na koňská kopyta, dech je těžký a jazyk se lepí na horní patro. V ústech převládá slizkost smíšená s pachutí plísně… K poledni jako mávnutím kouzelného proutku začne mlha pomalu opadat. Tak přeci jen, nebyli jste odsouzeni k bloudění a uvrženi v zatracení věčné. Z mlhy se začnou nořit obrysy ztrouchnivělých pahýlů u cesty a dál před vámi se líně vine cesta. Les se pokorně rozevírá, mlžný závoj se rozestupuje, slepému se opět zrak navrací, Hospodin budiž milostiv a blahoslaven, pán náš….Kriste! Střez se…. Prrrr!! Několik vozů jedoucích za sebou do sebe prudce narazilo. Koně vypověděli poslušnost. Křižovatka! Dolehl až k zadním řadám hrůzou naplněný vzdech mladého kopiníka, jenž se až do posud tak pokorně modlil. Své tváře skryje do dlaní odvraceje pohled od obrazu vynořujícího se z mlhy jako zlý sen a ztěžklými koleny se dotkne země, spínaje ruce a pokorně prosíce: Hospodine, pastýři náš, vysvoboď nás! Výkřik zanikne v nicotě a náhle nastoleném tichu. Stará křižovatka. Zde se odpradávna křížily významné cesty a svého času tu stával zájezdní hostinec, vždyť proč by ne, vhodnějšího místa by těžko pohledal. Pradávnost rozcestí připomínal kámen jenž stál v jeho středu a jenž pamatovali naši otcové, otci našich otců i ti předešlí. Historie, či spíše člověk se v posledních letech na kameni podepsal tak, jak to nedokázala udělat ani příroda během několika dřívějších staletí. Lidský cejch byl znatelný, čitelný a to doslova. Od shora dolů byl kámen pokryt různými citáty, podpisy, oznámeními, pořekadly a iniciálami. ...............Božko, žeru tě. .............. Být či nebýt, To je oč tu běží. ................................. Hlavně tu běží o to, ty vole, kdo byl vlastně tvůj otec… Tak tu sedím touha sílí, snad sem přijdeš už za chvíli… ( Pod tímto, jiným písmem a viditelně novější: ) ... Tak tu sedím, čas se chýlí, hovno bude už za chvíli. Přetáhl jsem ji dneska v noci S Otou, Pavlem ku pomoci. Ovšem podíl při devastaci kamene měl samozřejmě i hostinec, jehož opilí návštěvníci si právě pod ním často domlouvali tajná dostaveníčka či schůzky. Teď hostinec nefunguje, sic se v něm majitel držel zuby nehty, nakonec byla budova spálena nad jeho hlavou. Tvrdí se, že za to mohly jeho pakty s husity. Dnes už toto území spadá pod husitskou nadvládu. Při jasném počasí je odtud z kopečka vidět Tábor ležící necelé dvě míle odtud. Z budovy hostince zbyly ohořelé pozůstatky dříve rozsáhlé stavby s hospodářským dvorem táhnoucím se vzadu za dům. Tam bývali stáje, prostory pro sloužící a dobytek. Střecha je na několika místech následkem požáru propadlá. Staletá vrba stávající u domu však přečkala ničivou výheň… Říká se, že v poslední době tu straší. Po stavení chodí duch pana Ryšánka, bývalého majitele a u vrby se zjevuje postava neznámé ženy. Na kameni byl spatřen ďábel rohatý a vousatý, ale také to mohl být a s největší pravděpodobností byl jen potulný žebrák, kterého tu našli umrzlého loni v zimě. Avšak něco přece bude pravdy na tom, že čarodějnice z lesa trpí v zimě hlady a chladem a proto si zvolili opuštěný dům za své zimní sídlo. Možná je sem přitáhla magie kamene, jenž je prý v jeho dosahu silná, ale to dokáží vycítit jen ježibaby a zlé mocnosti…. Koně neklidně frkají a vzpínají se. Tichá modlitba mladíkova doléhá k uším nejbližších…… Quia tu es, Deus fortitúdo mea, quare me reppulísti, et quare tristis incédo, dum affilgit me inimicus? Emítte lucem tuam et veritátem tuam… Kamenný kříž, jenž byl před nedávnem zaklesnut do starého kamene je nyní vyvrácen, ze svého zakotvení a jakoby neviditelnou silou pokroucen do nesmyslných tvarů. Za ním! Ach běda, se z mlhy noří stará vrba, nyní prohlá pod tíhou tří čerstvých oběšenců. Těla jsou zdeformovaná jak po těžkém zdlouhavém mučení. Nebožačky visí za pahýly useknutých nohou dolů. Jedna z mrtvol má vyhřezlá střeva, druhá snad ještě dívka, dle vzrůstu, má usekané prsty na rukou i nohou, díra vyhloubená na místě někdejších úst vypovídá též o odřezaných pyscích a jazyku, avšak to všechno se muselo stát ještě předtím, než pod jejich hlavami někdo, nebo snad něco rozdělalo oheň. Výheň docílila naprostého znetvoření tváře. Oči popukaly žárem, z otvoru po ústech zbyly šklebící se čelisti, škvarky vlasů se přismažili k svraštělé kůži na hlavě. Třetí mrtvola má do masa odhaleny genitálie a pod její hlavou leží v popelišti něco co připomíná zbytky lidského plodu.. Kůže na jejich rukou je stržena a pečlivě svléknuta, visíce přes předloktí jako cáry látky. Slyšel jsem….Prý tu žili nějaké čarodějnice, myslíte že… Drž hubu.. Kdo to mohl, proboha, udělat? Jestliže to byly čarodějnice, možná že jejich souložník…ĎÁBEL. Když nejotrlejším otrne přijdou Biřkovi a ptají se ho: Pane, co máme učinit s těmi těly? Jeden z mužů se přiblíží ke stromu a začne prohrabávat ohniště, ale kromě ohořelých lidských zbytků a jakési ztracené podkovy o kus dál v blátě nenajde nic… Podkovu zvedne prohlédne si ji a zase ji zahodí…. |
| |
| Tábor, drbny u jezabelina domu Jen jsme si tak s Madlenkou říkali... Šťouchne starší a hovornější dívka. Viditelně vůdkyně svoji družku do lokte...Že by jse nám mohla pomoct s určitým problémem. Ale když jsme sem přišli, byla jste celá zaneprázdněná. Teda ne že byjsme se koukaly to ne, ale ono jaksi nešlo neslyšet... Vlasy starší dívky jsou světle rezavé jako nezkrotn oheň, avšak skryté pod čepcem a trošku ušmudlané. Druhá dívka je blondýnka a ke všemu své vůdkyni přikyvuje. Ta ji neohrožěně vleče směrem k Jezabel v okně. Je to ale věc o které se nesluší mluvit tady venku... Dívka se rozhlédne, jako by tu v každé chvíli čekala stádo čertů. |
| |
| Tábor Můj úsměv vypadá nebezpečně, protože moje oči se neusmívají. Meří si obě drbny a snaží se odhadnout, jak dlouho tady byly a za jak dlouho to vyžvaní. "Tak problém? Víte, že lektvary lásky nedělám." I tak ale zmizím z okna a neurčitě máchnu rukou, ať tedy jdou dovnitř. Když jim otevírám dveře, vykouknu, jestli Jan plní svoji dohodu a seká to dříví. |
| |
| Vykodrcaný až za límec z té příšerně hrbolaté silnice a tvrdé podlahy ve voze: Zase se vezeme. Pán Ištván mlčí a mě to trochu začíná rozčilovat. Ale mlčím taky, jenže po chvíli to nevydržím a tak musím něco říct: "Pane Ištváne, co se to zase děje. Copak nestačí, že v téhle prašivé zemi mají tak příšerné silni... " Pak najednou zastavíme, co zastavíme, zarazíme se o vůz jedoucí před náma, až to se mnou smýkne dopředu a utne mi to slovo na jazyku. Uslyším řehtání koní a poděšené výkřiky našich věznitelů. "Sakrapráce, můj pane, proč zastavujeme?" |
| |
| Tři nešťastnice, nekřtěnátko, vypálený hostinec, stojící kolona - Zbyšek Kdo jen takovou hrůzu mohl udělat. Jsem už příliš starý na to, abych věřil povídačkám o čertech, bludičkách a meluzínách. Troufám si říci, že jsem již dost dobře poznal ty prostoduché vesničany, kteří jsou zahrabáni do legend o jednorožcích, nemrtvých a skřítcích, vílách a bludičkách. Lidé žijící mimo obchodní stezky vedoucí jinými kraji, proto je nějakou zábavu zbytí. Lidé z krajů, kam se nikdo jen tak nedostane a nikdo tam ani nechce. Co tam také dělat, že? Není se čemu divit, že když shoří dům, vesničané řeknou, že jistě nějaký pes vyl u okna na měsíc. Proto budou raději stokrát odhánět kdejakého toulavého psa od oken, ale jiskry z loučí budou dál zametat do škvíry v podlaze. Když pak najdou třeba člověka ležícího uprostřed cesty, nechají ho raději ležet na silnici, než s tím cokoli dělat. Ať si jde, kam se mu zlíbí. Oni se ho o návštěvu neprosili. Takovou hrůzu musel udělat člověk, ale jaký? Co to bylo za člověka, kterému se nepříčilo spáchat takové zvěrstvo? Katolíci? Pár mil do Tábora? Tomu odmítám věřit. Kališníci? Kolik jen je na Táboře radikálů, kteří by nechali zaprodat ďáblu i vlastní matku, měli by jistotu, že jim to přinese naději na spasení. Jak jsem jen byl bláhový, když jsem prchal z Prahy ovládané bláhovcem Janem Želivským v naději, že na Táboře najdu smířlivější druhy. Možná že jsem skutečně našel, ne ovšem o moc více, než bych jich byl shledal v Praze. Prašť jako uhoď. Hnusí se mi tyto existence. Můj vztek vůči těm, před kterými jsem mlčel nikoli z úcty k myšlenkám, co se mi uhnízdili v srdci, ale ze strachu o svůj život, se při pohledu na tyto kreatury zpitvořené zlostí, vášní pro nenávist a bolestí akorát zesílí. Čert spraž všechny ty kacíře, kteří se odštěpují od svaté pravda Jana Husa a smilní, loupí a vraždí. Čert spraž všechny tyhle heretiky. Budu si o tomhle muset v Táboře promluvit s ostatními hejtmany. Není možné, aby tohle bylo pácháno. Zvídavě popojedu blíže. ,,Buď milostiv Ježiši i panenko Marja,“ vydechnu. Vskutku, je to mnohem horší, než jak se tomu jevilo tam zdáli od vozů. Ti tři zčernalí oběšenci vypadali tam odzadu tak nevině, jako vypadají všichni mrtví. Tohle je ovšem obraz samotného Satana. Platím tak za svojí opovážlivost. Ovšem to vše by šlo ještě vydržet, i když ne pochopit a tolerovat, ale co sklouzne můj pohled na nekřtěňátko vyrvané z lůna matky, udeří moje smysli tupá a bolestivá rána kladivem kruté skutečnosti. Ne, tohle nemůže být možné. To zkrvavené nemluvně, nekřtěné, odsouzené k věčným mukám. Jeden pohled, který mě bude strašit ve snech i v bdění. Jeden pohled, který mne dokonale odzbrojí. Jakoby mě mělo toto prostředí každou chvíli uhranout, otočím koně a odcválám pryč. Otrlosti muže lovící cosi v ohništi pod mrtvolami mě udivuje. Byly to křesťanky? Nejspíš. V těchto divokých dobách nikdo nemůže být ničím jistým. Kdo se také po tom bude pídit. Ať si to rozsoudí Bůh, zdali jsou jejich duše hodny ráje nebo ne. Jako křesťané máme povinnost je pohřbít a zajistit jim možnost Božího soudu. Ovšem má cenu zdržovat na několik hodin celou kolonu? Zbytečná hloupost nevhodná správnému hejtmanu. ,,Měšec grošů těm z vás, kteří ty nešťastnice čestně po křesťansku pohřbí,“ zahalekám do zástupu bojovníků lákavou nabídku lukrativní pro obě strany. Za pár mých starých grošů se tady zbavím svého hlodavého svědomí křesťana a snad i vážného hříchu. Tak jako tak to žádná velká oběť není, ty tam je dnes sláva pražských grošů. Za těch pár ukořistěných mincí, beztak slitých z kovů všelijakých, to přece stojí. A tito prostí lidé si i tak za práci, sice strašlivou, přilepší ve svém živobytí. Kořist, sic veliká, holotě do rukou nepadne a to málo, co si mužici ukořistí, je vskutku jen tak tak, aby vystačili v Táboře. Léta, kdy vše patřilo všem jsou již minulostí. I v Táboře lidé potřebují z něčeho žít a tak řemeslníků, rolníků a obchodníků je tam habaděj. Peníze proto jistě přijdou někomu vhod za tu nechutnost, která je tam nad vyhaslým ohništěm čeká. Alespoň, že jako stoupenec kalicha se mohu obejít bez kněze a nemít výčitky svědomí. ,,Zbyňku,“ přivolám naléhavým hlasem svého mladého družníka na koni. ,,Chytej,“ hodím mu měšec, sotva se ke mně přiblíží na jednu koní délku. S překvapením měšec chytne do svých tlap. ,,Pohlídej je tady a řádně je za tuhle lopotu vyplať. Jistě si to zaslouží. My se s ostatními vydáme do tábora. V téhle zmrzlé půdě můžete kopat i hodinu a nechce se mi příliš stát pár mil před městem. Spoléhám na tebe. Sejdeme se v Táboře a zapijeme konečně vítězné tažení,“ rozloučím se s ním tímto zvěstováním brzkého setkání, stočím koně. Jen co se ujistím, že vše jde tak jak má a kromě několika málo dobrovolníků, kteří se přihlásí s lopaty a krumpáči, budou všichni připraveni k pochodu, nebudu otálet a dám povel k Táboru. Cíl už není daleko. |
| |
| Jezabel Jan se na tebe usměje při nápřahu sekery a na zádech se mu zaleksne pot. Nadechne se a praští. Hezký kluk, jen co je pravda My jsme totiž ..By jsme potřebovaly takovou věc, prý by jste nám ji mohla poskytnout... Ne, žádný nápoj lásky. Chraň Bůh. připomenou se ti dívky a ta zrzavá se pokřižuje. Vejdou do světnice a zvědavě se po ní rozhlédnou. Zrzavá se nadrzo, bez otázání posadí ke stolu, blondýnka se v kapsy drží za růženec a počítá si otčenáše. |
| |
| Tábor Věnuju junákovi drvačí pohled - toho kolouška si možná i nechám, pokud bude tak pracovitý, jak se tváří. Inu, ženská ruka nestačí na všechno. Jen ať se snaží, maličký. Založím si ruce na prsou. Nesedám si, to, že stojím, mi dává výhodu. A z těch dvou - no, spíš jen z té zrzky - cítím záblesk hrozby. Jsou bystré a určitě i drbny. Jako každá v jejich věku. Navíc jim mládí zastírá oči. Vidí věci tak, jak vůbec nejsou. "Nemám ráda, když někdo chodí kolem horké kaše. Leda by mi nějakou donesl." Zase se mi připomene ranní hlad. Ksakru. "Tak co chcete, že s tím děláte takové tajnosti?" Beztak půjde o chlapa. |
| |
| Jízda králů Zase pokračujeme v cestě je to dlouhá a unavná cesta jen sleduji tu bezútěšnou krajinu okolo. Mlčím a nemám příliž náladu na cokoliv jen sleduji obzor a přemýšlím nad tím kam nás to vlastne vezou. Bayandyr stále něco mele tak se na něj jen z usměvem obrátím a povídám: Ty silnice sou fakt hrozný, ale proč zastavujeme to fakt nevím. Tuším, že nám to muže být jedno neboť nás se to netýká. Jedine by nás mohlo zajímat kdyby nás tu chtěly popravit nebo pustit. Pak na nej hodím škodolibej pohled... |
| |
| soukromá zpráva od Aleš Kovář pro |
| |
| Jezabelin dům Je to taková ošemetná záležitost řekne zrzka a rozhledne se po světnici, jako by každou chvíli čekala, že někdo cizí zpoza rohu vykoukne. Však to znáte, děvčata se rádi v našem věku baví. Při muzice, na tanečku a tak různě poznávají chlapce. A chlapci, ....chlapci ti jsou neodbytní. A rychlí. pípne blondýnečka. Zrkza přikývne: Holka si ani nevšimnea už se jí to sápe mezi nohy, raz dva a je to. Přerývavě se nadechne. Aby jste nás dobře pochopila: Potřebujem se zbavit určitého nechtěnného břemene.... |
| |
| Tábor Jo, přesně tohle jsem si myslela. A ony s tím nadělají, jako by chtěly někoho uhranout a zabít. Na mé tváří se proto neobjeví nic. Žádné překvapení ani škodolibost, i když mě už napadlo, že bych jim mohla dát něco, co nebude fungovat, a ušetřit si to pak pro ženy, které za to nemohou, protože je nějaký hrubián znásilnil. "A co mi nabídnete za takovou věc? Přeci jen, kdyby se to dozvěděl někdo z těch pánbíčkářů, měli by řeči a možná by mě i vyhnali." Když z toho můžu něco vytřískat, proč by ne. |
| |
| v "královském" voze "Špatný silnice, na to jich užije, ale že by vás, pane konečně pustili a dali vám koně.... ta holota opravdu neví, jak se zachází se zajatými šlechtici!" pak se trochu zarazím při slovech pána Ištvána o popravě: "Popravit? Proč by nás tu měli popravovat? Zas tak hloupí, jak vypadají snad nebudou ne, pane Ištváne? ... slyšíte to taky? Něco se tam venku děje. To by mě zajímalo, co tam ta chátra husitská má, že dělá takovej kravál." Slyším z venku pořád křik. |
| |
| Pohřeb nebožáků Popojedu s koněm k místu kde se shromáždilo několik mužů a zacinkám s měšcem.... Tak do práce bratři, musíme je důstojně pohhřbíti a zjistit kdo za tím stojí a pak jim srazit halvy, křižáckým psům, nebo katolickým prasatům! řeknu tvrdě a seskočím z koně, sám se ujmu jedné z lopat a pomohu kopat hroby, silný vítr a zmrzlá zem je ale dosti nepříznívá kombinaca a tak to jde ztuha, zbytek voje dávno zmizí a mi ještě dlouho do noci kopeme, skoro až do svítání, všichni se halíme do svých šatů a kousek od cesty rozděláme oheň u kterého se ohříváme, když jsou těla zasypány, rozpočítám mezi kopače peníze a nasednu do sedla... Tak tedy, modlitba pronesena, těla v jsou v zemi, jedeme bratři, medovina a víno už v Táboře čekají... |
| |
| soukromá zpráva od Aleš Kovář pro |
| |
| Pochovávání mrtvol Zbyhgněv Přeci jen to není nic pěkného zůstávat v tomhle marastu s vědomím, že ostatní už táhli domů. Už teď je jasné, že vy tam přijedete až po západu. Chlapy pilně pracují, i když občas něco zabrumlají. Poslušnou morálku udržuje vidina váčku, jehož váhu cítíš v záňadří. Země je ztvrdlá a prokřehlá, místy ještě promrzlá, jak se dalo předpokládat a práce postupuje pomalu. Naštěstí není ani pro tebe práce cizí a tak přiložíš ruce k dílu. Mlha se za chvíli shlukne kolem, stejně jak ráno, když jste vyrazili na cestu. Přeci jen jsou mezi vámi, ale i otrlí muži a tak se jim společnými silami podaří dostat kreatury lidí z větví a pochovat je do společného hrobu. Snaží se mít tu práci co nejrychleji za sebou. Mlha houstne a špatně se dýchá. Šeří se a stíny se začnou prodlužovat, lidská fantasie začne vyvádět psí kousky.. Schází se tu čarodějnice, aby obcovaly s ďáblem… Umrzl tu nějaký žebrák, na kameni je občas vidět mlžnou siluetu, ale když přijdeš blíž, jako by se vypařila. V oknech se občas svítí, i když tam už nikdo nebydlí. Ti kteří šli okolo za večera, slyšeli divné zvuky… Nad tvou hlavou náhle něco zaskřehotá. Lekneš se, ne že ne, sic by sis to možná sám nepřiznal. Oddechneš si, když spatříš, že je to jen ten pták, který vás pronásleduje už druhý den. Luňáček se vznese z větévky a zmizí v mlze. Můžete vyrazit… Konečně…pryč odtud a co nejdál… Theodor O peníze nikdy není nouze a mrtvol už jsi viděl i pochovával dost, i když pravda, narazit na nějakou takhle zprasenou, to je kumšt. Otrnul jsi. Dnešní doba si to žádá, nebylo zbytí. Dřív by jsi možná.., ale kuš. Vem to čert, k ďasu. Dřív bylo dřív, dneska je dneska a to značí, že se cenní každá mince. Zpotíš se při ohánění lopatou jen proto, abys mohl v zápětí ochladnout a košile se ti přilepit na tělo. Není tu moc hezky, místo jako zrozené pro strašidelný příběh pro malé děti. Všiml sis, že tvůj nadřízený je též celý neklidný a dělá vše proto, aby jste se odtud hnuli co nejdřív. Ještě poslední pohled na mrtvoly a už na ně padá hlína. Když si rozdělíte peníze, je čas vyrazit do Tábora…. Když si sebereš své saky paky a nasedneš na koně popadne tě nutkání otočit se, jako by tě šimral v zádech něčí pohled, ale ať už se otočíš nebo ne, nespatříš nic. Okolo vás se totiž znovu shlukla mlha a vzduch se náhle ochladil. V mlze se může skrývat cokoli a kdokoli. Šeří se a stíny se začnou prodlužovat... odkaz |
| |
| Tábor, Jezabel, odpoledne Je to otázka života a smrti paní. Řekne zrzavá a našpulí rty, když se na dlouhou chvíli zamyslí. Jestli to zjistí pantáta tak nás obě dvě tak zřeže, že z toho nyvýjdeme živý. Musíte s tím něco udělat. Dát to pryč... Blondýnečka se nejistě vmísí do rozhovoru. Tomu chlapovi je to uplně jedno a jestli se to dozví lidi... Mohli by nás taky prohlásit za čarodějnice. řekne zrzk aa výrazně se na Jezabel podívá, jako by čekala, že to pochopí. Můžeem vám dát cokoli, hlavně ať je to provedený rychle a nikdo nic nepozná. Zvenku se ozývá Janovo štípání dřeva... |
| |
| Tábor "Za čarodějnice kvůli děcku? Spíš za děvky," řeknu neomaleně a už tak trochu podrážděně, že se nemůžou vymáčknout. "Tak, dámy, navrhněte cenu, protože nemám celý den. Nezajímá mě, kdo vám ublíží, jak jste ukřivděné, nejsem zpovědnice. Musím taky něco udělat. Tak?" |
| |
| Jezabel - Tábor Chvíli je ticho a zrkza si kouše klouby na rukou, neboť přemýšlí na kolik se dnes cení jeden lidský život. Nemáme peníze paní, ale můžeem vám nabídnout co vezmeme doma. Nějaké slepice. Pípne blondýnečka. Vymluvíme se, že je zardousil pes, nebo, že se zaběhly. Dvě ovčí houně, co jsem si nastřádala do výbavy. houkne zrzka. Blondýnečka se nadechne: Boty. Po babičce co umřela tuhle zimu, když se ztratí, nikdo si jich nevšimne. Škopek sádla, co zbyl z porážky. Půl pytle cibule. Velké, šťavnaté. Med..od strejdy, je včelař. |
| |
| Tábor "Zima pořád trvá a mně docházejí bylinky. Bude to drahé..." řeknu. Ale nabízejí zajímavé věci. "To jídlo a boty. Houně si nech, ať ti neumrznou milenci." Ale k ničemu se nemám. "Musím lektvar připravit. A vy mi musíte říct, kdy se to stalo. Před kolika dny... týdny? Než vám ho dám," pokračuju ještě, "chci tu zálohu v podobě slepic a cibule." Mmm, bude cibulačka. A dneska kaše. Tohle se mi líbí. "Zbytek mi nějak přinesete, až se to bude hodit. Jestli mě podrazíte, já vás taky," usměju se pak. |
| |
| Odjezd k Tábou od proklatého místa Tělem mi projede mrazení když uslyším skřek, koleny stisknu boky koně a ruka mi sjede k meči.. Pán bůh s námi a zlý pryč.. odplivnu si a počkám až se těch několik kopáčů vydá k táboru.... Mějte otevřené očí, pokud tu ještě někde jsou ti co ty nebožáky tak zřídily, mohou si počíhat i na na nás! Připravte kuše, a raději se dobře dívejte kolem sebe! zavelím a sám se zařadím na konec skupiny... Ve skupince je nás asi 8, tak začnu taktizovat.. Cepníci dopředu, střelci za ně, pěší za střelce, a já a druhý jezdec pojedeme a budeme vás krýt v zadu, směr Tábor... otočím se a ještě jednou pohlédnu na to místo které rád opouštím a pak se rozjedu pomalu za skupinkou a mám oči nastražené... |
| |
| Jezabel – Tábor Asi před čtyřma týdníma a něco…Bude to bolet?..Všechno vám doneseme, tak jak jsme slíbily. Dorotko skoč pro to……Řekne zrzka a když osamíte zeptá se: Můžeme se spolehnout, že se to nikdo nedozví? Kdy a kde k tý….operaci dojde a jak dlouho bude trvat? Musíme jít dneska na mši víte, lidi by měli hloupý řeči. Znáte to, nepřijdete jednou na mši a už jste podezřelá. Báby se dívají víc okolo sebe než, by poslouchali kázání. Za chvíli přijde blondýnka, pod každou paží jednu slípku se svázanýma nohama a venku stojí na rykši pytel cibule. No a to ostatní teda po zákroku. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Adsumus! zakráká ti v ušních bubíncích a máš pocit, že tvá hlava se každou chvíli rozskočí. Theodore Wulfaugene slyš mé volání... Příjď. Pak se ti v hlavě rozezní kaskáda nerozluštitelných zvuků mezi nimiž tušíš smích, ale nejseš si úplně jist. A je to pryč. Mlha je už zase jen mlhou a bolest v hlavě ustupuje....Po tvém boku nadřízený říká: budeme vás krýt v zadu, směr Tábor... |
| |
| Tábor Když mi kručí v břiše, chvíli uvažuju nad slepičí polívkou, protože Jan s mlíkem pořád nikde, alw výhodnější bude si je nechat na vajíčka. Zatím ukážu na koš, kam je má dát. Někoho zneužiju, ať mi udělá malý kurník. Potom. Pokrčím rameny. "Nikdy jsem to nezažila, ale oproti porodu to jistě bude nic. Tu cibuli sem a jdu to nachystat. Nejsem žádný řezník, co to z vás vyrve... ne jako někteří, údajně pokrokoví, medikové odněkud z Florencie nebo co. Na těch jejich univerzitách jsou to muži, kteří se pak zprotiví božím zákonům, a proto ve své hrubosti nedbají na ženu. Jestli to bude bolet, jen si představ, jak by to bolelo od něj," ušklíbnu se. "A teď už jděte. A vymyslete si nějakou dobrou výmluvu." Skončila jsem. Jen co konečně vypadnou, kouknu, jestli je tam ještě Jan. A když ne, však ještě přijde. Dostane nový úkol... Nemám ani králikárnu, kam bych slípky provizorně dala. |
| |
| Tábor - Jezabel Ano paní. Všechno si to promyslíme. řeknou a zmizí. Ve tvé svět nici se teď ozývá smutné slepičí pípání a tvá černá kočka, doposud zalezlá kdesi se rozhodla ty dvě nové příživnice se zobáky prozkoumat. Strhne se tuhý boj, ve kterém se po světnici rozletí pár peříček, až nakonec jedna ze slípek kočku klovne, ta zamňančí a vyběhne ven oknemjako střelená přičemž schodí květináč. Neruším? zeptá se Jan a strčí hlavu dovnitř. Dříví je naštípané a tady máte to mléko. džbán s mlékem položí neobratně na stůl až se z něho pár kapek vyleje. |
| |
| Tábor "Kšššc! Jedeš!" zasyčím na kočku a už jdu pro koště, že ji prostě přetáhnu. Ještě bude ráda, až bude moct vylíat misku od míchaných vajíček. "Myši lov, ne slepice! Mrcho." Naštěstí teď v zimě v květináči nemám žádnou kytku, ale i tak... budu si muset pořídit jiný. Anebo se na to vykašlu a zasadím to jako vždycky venku. Ani nevím, proč jsem ho tam měla. Asi mi ho někdo dal. Zavřu za kočkou okno, protože tu táhne, a přihodím pár posledních polen, co mám vevnitř, do ohniště. Usměju se na junáka. "Jsi hodný," zavrním jako velká rezavá kočka. "Myslíš, že bys mi mohl pomoct ještě s něčím?" Stojím blízko něj, na cestě ke dveřím. |
| |
| Jezabelin dům Jasně paní. Pokud to nebude práce na dlouho, to bych se vám musel omluvit a udělat to až zítra. Za chvíli totiž budu muset jít s rodiči na mši. Však to znáte, jednou nepříjdete a už se na vás sousedka divně dívá. Půjdete také na mši paní? Zeptá se zvědavě a přetáhne si košili, kterou si tu předtím enchal přes hlavu. |
| |
| Aleš - kovárna Nazdar strejdo Aleši. Ve dveřích se objeví sousedovic Terezka a začne si zvědavě prohlížet co kutíš. Stále tě, ale odvádí od práce a nutí tě, abych jí pochválil novou zástěru, upletený copánek a nakonec se tě zeptá jestli, až budeš velkej tak si ji vezmeš za ženu. Maminka totiž říkala, že chlap jako ty se v chalupě neztratí. řekne a zakroutí si culíčkem. Pujdeš snáma na mši viď? Ale ne takhle špinavej. |
| |
| Tábor "To asi bude... Dostala jsem slípky, ale nemám je kam dát. Zatím je můžu nechat tady v koši. Jen aby z toho nepřestaly snášet." Naliju si ještě teplé mléko. "Jsi šikovný," zahraju na mužskou ješitnost, "tak jsem tě chtěla požádat o nějaký malý kurník, jestli bys zvládl..." Na mši? Tuhle část dne zrovna nemusím. Mám na práci důležitější věci, navíc to je ta jejich kališnická... "Však oni ví, co jsem zač, že... mezi ně nepatřím. Není třeba chodit na mši, abys měl jakéhokoli boha v úctě. Stačí se chovat dle jeho pravidel." Slyšet mě nějaká z těch bab, už mi nadává do satanášů, jak je znám. Ale naštěstí se z té mše můžu vymluvit tím, že jsem židovka. Vždyť se na nás někteří dívají jako na bytosti z jiného světa, co oni ví, jaké máme zvyky. |
| |
 | soukromá zpráva od Theodor Wulfaugen pro Otevřu oči a pátravě se rozhlédnu. Ne, to nemluví nikdo poblíž. Snažím se ignorovat zvuky a dát se do rychtyku, ale daří se mi to, až když je má hlava zcela čistá. Kopfschmertzen ustupuje a já se zase můžu soustředit na práci, kterou dělám tak rád. Otočím hlavu na nadřízeného a tvářím se, že je mi všechno jasné, že jsem připraven. Aspoň to druhé je pravda. |
| |
| Jezabelin dům. Vím, že vaše víra je trošku jiná paní. přizná se Jan. Lidé si o vás často povídají různé věci, ne vždycky v dobrém. Máte štěstí, že rozumíte medicíně a že váš manžel býval váženej kališník, jinak nevím jak by to s váma dopadlo. vážně se zahledí do tvých hlubokých očí, apk stydlivě sklopí pohled. Možná se vám většina mší zdá nudných. Dneska, se ale kázání účastní i Mistr Daniel. Všichni tam jsou kvůli němu. |
| |
| Tábor To moc dobře vím, chlapče. Nebýt jeho a umění mé matky, jsem už dávno pod drnem - zaživa. Anebo na hranici. "To ano. Někdy mám dojem, že kněží se snaží jen zastrašovat. I ti naši. Když to opakují pořád dokola, už to není tak děsivé jako na začátku," ušklíbnu se a naliju si teplé mléko. "Mistr Daniel? A to je kdo?" Užívá titul, to bude asi někdo z univerzity. "Učenec?" |
| |
| Tábor - Jezabelin dům Chlapec nakloní hlavu na stranuNechce se mi věřit, že jste nikdy neslyšela o Mistru Danielovi. Hodně lidí si myslelo, že zemřel, neboť nebyl už dlouho viďen a kolovaly různé zvěsti. Buď, že zemřel a nebo, že byl vězněn inkvizicí, která na něj má počíháno. Ale jak vidíte, ani jedna nebyla pravdivá, mistr se včera vrátil. Je to náš bratr v kalichu. Přítel Žižkův, žák Husův a Jeronýmův. Mnohé si musel upřít, když se veřejně přidal ultrakvistům, neboť byl nejprve vyloučen z univerzity a pak i dlouhou dobu pronásledován. Učený a znalý pán, zatvrzelý ve svých myšlenkách a názorech...zcestovalý. To se pozná hned, že mnohé viděl a mnohé zná, když začne mluvit. Máme rádi jeho kázání, i když se sám za kazatele nepovažuje. Těšíme se, že nám snad podá nějaké zvěsti o tom co se ve světě děje, neboť jistě přijíždí z daleka a mnohé viděl. |
| |
| Kovárna: Když ji uvidim ve dveřích, srdce se mi roztluče o něco rychleji. ,,Novej meč. Nevydíš?" řeknu naprvní otázku. ,,Dneska ti to moc sluší Terezko." pochválim ji po chvylce, když už mě opravdu zdržuje od práce. Když se zmíní o svadbě, málem se uhodim kladivem do ruky. ,,Na mši pudu určitě." říkám abych zamluvyl řeči o svadbě a o tom co říkala její matka. ,,A cos vůbec celej den dělala Terezko?" říkám a odkládám raději kladivo a ocel zchladim ve vodě která začne bublat. Bude to muset chvylku počkat. Ale ne dlouho. pomyslym si když meš zasičí ve vodě. |
| |
| Tábor "To se na něj možná přijdu podívat, pokud mě zas někdo nebude chtít polívat svěcenou vodou. Jako by jim nestačilo, že práh kostela překročit můžu," zamumlám si nakonec pro sebe. "Ale abych nerušila, musím si konečně udělat jídlo. Jinak by to kručení v břiše přehlušilo i sebeohnivější kázání." Na dotvrzení mých slov se ozve hladový žaludek. Nevyháním ho, ale odvrátím se od něj a začnu si chystat věci na kaši. |
| |
| Zase doma : Biřek, Ištván a Kegen ničemu nerozumějící. Mlha odešla a zůstala jen matná a zavrženíhodná vzpomínka na ráno. Slunce jenž vykouklo zpoza mraků a prosvětlilo šeravou krajinu vehnalo vojákům do duší radost, stejně jako věrně známá krajina v okolí, již jste začali poznávat. Vetché sluneční paprsky se opřeli do tváří zkřehlých zimou a rozpustili drobnou jinovatku, kterou byla pokryta tráva. Cesta se nyní svažovala dolů z mírného kopečka takže i nohám bylo odlehčeno. Malý lesík jímž projíždíte se před vámi náhle začne rozestupovat a řídnout. Od předvoje se až k zadním vozům dostane radostný jásot: „Sladký domove! Marijánko už jeduuuu, nic mne nezastaví.“ Bartoloměj, od včerejška mlčící, jenž se až doposud hladil zamyšleně v krátkých vousech vzhlédne a usměje se. Stejně tak jak ostatní nyní spatří Tábor, jenž se tyčí jako nejjasnější cíl na protějším kopci. A nejen tak ledasjaký kopec, jimiž se zdejší krajina jen hemží. Posvátná hora zde stála už dlouho předtím, než vůbec nějaká rebelská osada vznikla a než husité začali provádět poutě na hory. Pro horu, vždyť její paměť sahá ještě do časů pradávných, není tento rozruch ničím novým pod sluncem. Dávno předtím než kdokoli pamatuje zde stávalo keltské oppidum. Dnes vzpomínku na něj odvál čas a přišli nový lidé a nové spory. Ve skutečnosti se, ale nic nezměnilo. Města zanikají, lidé umírají a války trvají. Tábor je obehnán masivní palisádou, mezi hlavní bránou se tyčí dřevěné věže a na jejich vrcholech jsou upevněny standardy se znamením kalicha. Z města k nebi stoupají kouře malých i větších ohňů.. Slunce začalo pomalu klesat z západu a tak jste rádi, že přijedete za světla. Jak se Tábor blíží usměv na Bartolomějovi tváři se prohlubuje až se mu v koutcích úst vytvoří drobné dolíčky a v očích mu začne jiskřit. Obrátí se nyní v sedle na přítele po jehož boku cválá. Mlčíte Jiří? V poslední době je tomu tak často. Zdáte se mi zahloubán do myšlenek až nezdravě. Snad není příčinou vaší mlčenlivosti ta ranní událost s těmi nebožačkami? Či se vaše myšlenky zaobírají jinčími problémy? Mrkne Děvčata viďte, ó já si to myslel hned. Nic nedokáže chlapa uvrhnout to tak těžké melancholie hlouběji než žena. Nebo, že bych se mýlil? Možná, že máte nějaký problém mezi sebou a tamtím nahoře? Inu ne, že by mi po tom něco bylo, ale nerad vás takto vidím. Víte, pomlaskne si, což je známka toho, že do začíná dostávat k jádru problému, Naše Dorota, to je holka na vdávání, šikovná, práce zastane v domácnosti to umí. Chlapci se za ní otáčí…. to by byla partie Jistě by z hlavy kdekomu mrzutosti vyhnala, ale běda Povzdechne si. Oči má chuděra jen pro vás, chodí jako v mrákotách, nepije, nejí, před očima se nám dočista ztrácí. Již jsme se jí pokoušeli vzpílat, že jste ctěný pán, ale nic platno… Bartolomějova slova vyznějí do prázdna a čekají na odezvu. Eskorta se začala ubírat do kopce, upírající veškerou svoji pozornost k bráně před vámi. Ta se brzy začne rozevírat… |
| |
| Ištván a Kegen, sluha jehož bys pohledal, získávají nové přátele. Znovu na cestě. Dnes již o něco pohodlněji než včera, kdy jste leželi nepohodlně svázaní a mlátili jste se o sebe jako dva kapříci. Ani špinavý hadr už vám znovu nebyl vpraven do úst, takže se mezi sebou můžete pohodlně bavit, i když témat k rozhovoru není zas tolik. Projedete kolem stromu se znetvořenými těly a nevíte co si o tom máte myslet, neboť jste podobných výjevů mnoho neviděli. Je pravdou, že ve válce se dějí ty nejkrutější a nejodpornější věci, avšak vždy z nějakého důvodu. Je pochopitelné, když se po bitvě sklízí těla bez rukou, nohou, hlav a údů. Těla s vyhřezlými vnitřnosti a probodanýma očima. Je také zvykem, že se kat, který předvečer popravy pil musí do odsouzence trefovat vícekrát, a taková podívaná též není rozhodně nic pěkného. Také když se vyslýchají zajatci, je jim občas svlékána kůže. Jakýpak, ale má důvod toto? Čím se provinili na pohled bezbranné ženy a nenarozené dítě? Nemáte tušení kdo má to zvěrstvo na svědomí, ale vidíte, že i vaši věznitelé jsou zděšeni. Ve voze nejste sami, jedete spolu s dalšími dvěma vězni z lepších rodů. Byli jste odděleni od ostatních zajatců a také o vás bylo lépe postaráno o to ostražitěji a pečlivěji jste však střeženi. Dva mladíci s kterými sdílíte vůz za celou dobu cesty s vámi nepromluví. Liší se od sebe na pohled jako den a noc. Blonďatý kluk sebou téměř nepřetržitě zmítá, cení zuby a na tváři má nesouhlasný a povýšený výraz. Brunet, s dlouhými vlasy se krčí v koutku vozu, chvěje se a ve skelných očích má výraz počínajícího šílenství nebo modlitebního transu. Která z těchto dvou možností je ta správná se vám, ale zatím nepodařilo zjistit. Chlapci se zřejmě z popudu svých rodičů účastnili své první bitvy, aby prokázali svou rytířskou odvahu, byli zajati dříve než stačili odříkat otčenáš a jak se zatím zdá, byla tato bitva i jejich poslední. Herrgot! Zakleje blonďák, když se mu provazy na rukou zaryjí hluboko do zápěstí. Zuřivě na vás pohlédne, ale pak spatří viselce a vyskočí na nohy. U cecků svuaté Agáty, šachodějnice! Tchuj, tchuj, tchuj. Odplivne si. Medotkuonete se mnje mocnosti pvekelné, tchrikrát vás zakvínám do všech sfjetových stchvan! Pak na vás pohlédne seshora a vypne svou hruď, sic ho převyšuje svou výškou i Kegen, jenž je o něco menší než jeho pán. Zkusí na vás promluvit nejprve německy, posléze latinsky a nakonec i maďarsky se šílenou výslovností a francouzským přízvukem, jenž ještě umocňuje fakt, že má vyraženy dva přední zuby. Kvuaj zavužený Bohem tyhle Cechy, šic můj vodný. Čelt mi to byl dvužen! Papá mne povolal špátky ze studium z mé milované Fchrancé, rytíchem, žue se mám státi!? Tejď o hlavu pvíjdu způsobem švuechtice nehodným! Zachvěje se. Sfjechstva a odpornost na náš budou jiftě pácháni, těmito hussites, kacíži! Dramaticky pohlédne na hocha jenž se krčí v koutku a stále něco mumlá. Všude lepší nežli doma v cechách, však můj bvuat neví, on vyrůstal s notre pére et ma mére. Pvochozený, pchá! Nesdělaný, kvůli ně-mu skončili jšme tu. Zákeřný pohled kterým stíhá bratra však nakonec pookřeje. Ale já žíkal papá, bvuat a já nejšme pvo bitvu, my mladí. Jiné vujeci máme vykonati, nežli se za zem bíti, vždyjď naše síla v hlavách jest. Chudák bvuat, já musel jšem se z univerzity vrátiti a on nyní nestane se kněžjem, jak pšál si. Mon Dieu, zhyneme bvídně! V jeho očích se mihne bolest. A mé vuby, však fidím, jak se mi smějete za žády, i kdybych byl dostati se schopen pvič odtud, už žádná la pucelle, neusmněje se na mňje. Personne! Popotáhne. Buvat se zblázní, vídíte? Buh ví, co mu kacíži uděvavi. Sklopí hlavu a zachvěje se odporem, bojím se, žje to nejhovší… Co však myslí tím nejhorším neřekne. Jsem fšak nezdvořilí, nepvedsavil jsem nás dosud. Ukloní se. Jméno mé jest Ctibol a bvuat zove se Cilil. |
| |
| Jezabelin dům, Jezabel a Honzík Jakmile se od hocha odvrátíš přejde rychle k jinému tématu, bezeslovnému. Chvíli pozoruje jak si připravuješ jídlo a pak na zadku ucítíš jeho ruku. Zezadu tě pohladí špičkou nosu po spánku a nasaje vůni tvých vlasů. Druhou rukou ti vědě pod paži a obejme tvé tělo, aby ho přitiskl na své. Škoda že už budu muset jít, špitne a odtáhne se. Uvidíme se….? Zeptá se nejistě. Kovárna, Aleš Terezka se začervená od ucha k uchu a pak si začne cpát cop nervózně do pusy a žužlat ho. Ráno jsem poslouchala pohádku, co vyprávěl stařeček, pak jsem s klukama stavěla přístavek,ale vyhnali mě, protože jsem prý holka. Pozorovala sem maminku jak vaří, ale poslala mě za tebou, žeprý se jí pletu pod nohy. Teď už, ale budu muset jít, strejdo kováři, protože jdeme na tu mši. |
| |
| S klukama na vyjížďce Sedím ve voze a jen dumám nad touto bohapustou krajinou i nad těma na stromě. Kdo ví kdo to byl, ale klidne bych to typl na naše lehké jezdce, kteří sou svojí brutalitou vyhlášení a také pro ni cenění. Zvlášte Kumáni se umí poměrne pěkne předvést. Jak se ukázalo na Moravě má to svoje výsledky. Proto mrknu na Bayandyra a povídám: " Vaši?" Pak se do toho vloží mladý šlechtic, který je v této situaci s námi a začne vyšilovat. Začne mluvit lámanou Maďarštinou a já jsem tomu rád, že nemusím zase dumat nad latinskými výrazy a že mi usnadňuje komunikaci. Proto se pokouším mluvit na něj pomalu a v jednoduchých větách aby rozuměl: " Neboj nikdo tu nezahyne jen budou chtít po tvým papá výkupný. Myslím, že se ani jeden nemusíte strachovat o svůj krček. Pravda je, že si tvůj otec měl rozmyslet než vas poslal do takovýchto výkalů. Asi předpokládal, že to bude dobrý trénig na Angličany, tam u vás co? Holt toto není porocházka ružovím sadem stejně jako žádná válka." Pak pohlédnu na jeho bratra a dál povídám: " Copak se mu tak hrozného stalo, že je zcela bez sebe? Aby bylo dáno za dost etiketě. Tak já jsem István Szécsenyi a toto je muj sluha Bayandyr" |
| |
| Jedouce na oři vedle Bartoloměje, projíždějíc pod Táborskou branou Napjatě očekávám, kam se můj družník chystá stočit řeč. Když k tomu opravdu dojde a on poodhalí své úmysly, nejsem ani tolik překvapen. Však to není poprvé, co jsem zaslechl od něj slova o mé zamlklosti a pochmurné náladě. Ačkoli jsem mu dříve jeho snažení, vehnat mne do náručí ženy, rozmlouval, nyní se od srdce zasměji bujarým smíchem. Je mi skutečně do veselí z jeho prostoduchosti s jakou mi tady tímto okatým způsobem předhazuje jejich dceru, či koho vlastně vůbec. Je to evidentně reakce, kterou by Bartoloměj nečekal, proto, sotva se podívám na jeho překvapený a tak trochu i káravý obličej, obličej mi zvážní. ,,Dorota, že má oči jen pro mne?“ ptám se překvapeně. Jaká jen dívka by mohla mít oči jen pro mne? Již dávno jsem překročil věk, kdyby tomu skutečně mohla být pravda. Však mi již dávno líná srst … ,,Jen pověz, v čem se ta dívka jen ve mně zhlédla? Celé měsíce vandruji sem a tam, majetek nemám, zvířectvo, čeládku a hospodářství jsem také pozbyl. Mladistvý vzhled a krásu jinošství jsem pozbyl již před mnoha lety. Obličej mi seschnul a zestaral, jinošské chmýří na mých tváří se proměnilo na tvrdý černý vous protkaný stařeckými šedinami. Kolem mých unavených a vyhaslých očí, klíčem do mé znavené a věčně napnuté duše, je pojednou hromada vrásek. Co taková žena se mnou může mít za radosti? Na pár chvil se objevím v Táboře a pak zase putuji dál. Nemám téměř žádnou možnost, jak bych jí věnoval. Pochybný titul, za který by mne okamžitě tamti křižáci ve voze okamžitě zpranýřovali, mi namísto peněz a bohatství přináší leda tak hromadu odpovědnosti a starostí. Jedinou odměnou je mi pak jenom dobrý pocit,že dělám správnou věc. Řekni Bartoloměji, myslíš si, že bych byl vhodným chotěm pro Dorotu? Ať si raději šetří svojí panenskou lásku pro nějakého jiného panice. Se mnou by byla jenom nešťastná,“ odmlčím se. Mladá dívka na vdávání, kluci se za ní točí, a má oči pro takového starého kozla, jakým jsem já. Kozla, který pozbyl všechny radosti mládí a zůstaly mu pouze neduhy stáří. Nenech se vysmát. ,,Slibuji ti však, že s tím něco udělám Bartoloměji,“ zavážu se, ačkoli vím, že s tím nebudu dělat nic, ,,ať se jí dušička zbytečně nesouží.“ Snad přinejmenším přiblížit a přesvědčit se o mši, že si Bartoloměj nevymýšlel … ale co mne nemá. Jistě, vymýšlel si a já mu hodlám sednout na lep. Ať si nechá svých starostí. Ženu do domu. Toho tak. Netroufl bych si jí donutit, aby mi pomohla nést trochu toho břímě a ulehčila mi cestu. Akorát by mi visela na krku. |
| |
| Odjezd k Tábou od proklatého místa V sedle koně se cítím lépe než na zemi, mám totiž pocit, že bych odsud měl co nejdříve prchnout. Snad to bylo vyčerpání, snad jsem viděl ducha, že jsem se tak divně zatvářil a rozhlédl se, čert ví. „Už abychom byli v Táboře,“ zavrčím a odplivnu si. Obvykle mi mrtvoly nevadí, sám mám dost silný žaludek na věšení zběhů a kdovíkoho ještě, ale dnes asi nebyl ten správný den na smrt. Zařadím se vedle Zbyhněva a víc se zachumlám do pláště. Nejsem moc nadšený, že si mě vybral, abych jel s tím, ale jsem moc utahaný, než abych na něj házel vražedné pohledy nebo si pod vousy mručel kletby. Do Čech jsem přijel ze Švýcarska snad před rokem, dvěma, sám ani nevím, ale celkem rychle jsem se přidal na kališnickou stranu. Je zajímavé, že mluvím zdejším jazykem téměř bez přízvuku. Jsem vyšší, dobře rostlý a šlachovitý, ale na první pohled zaujmou rudohnědé kratší vlasy, které si rostou, kam se jim zachce a jantarové vlčí oči, znamení ďábla, jak říkají katolíci a určitě si to myslí i souvěrci. Po těle mám pár jizev, jedna nápadnější je na levém spánku, ale žádná mě nezmrzačila. Mezi zajímavější kousky mého majetku patří hnědák Biskup a meč pro jednu a půl ruky, zbraň kvalitní, ale pro ne vždy ideální pro bitevní vřavu – tam se spíš uplatní štít a bojové kladivo „havraní zobák“. „Musím najít toho, kdo to těm ženám udělal,“ zabručím. Ode mě to zní neobyčejně citlivě. |
| |
| Kovárna: počkám až odejde a ještě vyjdu ven a zamávam na ni, pak vejdu dovnitř a sundám zástěru a umeju se ve vodě. Oheň nechám pomalu vyhasnout a přiložim do pece nějaký uhlíky co hořej pomalu aby než skončí mše nevyhasla kovárna. Pak se znova omeju vodou a vyjdu ven, kovárniu i s domem zamknu a jdu pomalu ke kostelu kde se má konat mše. Mezitim si prozpěvuju nějakou písničku: ,,šel pocestný kol hospodských zdí, přisedl k nám a lokálem zní pozdrav jak svaté přikázání Omnia vinci Amor,....." než dojdu ke kostelu, tam počkám na Terezku. |
| |
| Tábor Jo, toho bych si mohla nechat, zvažuju opět možnost, že z Jana udělám domácího mazlíčka. Občas mazlivou kočku sice mám, ovšem ta mi nenaseká dřevo, nedonese jídlo... "Když budeš hodný," poškádlím ho. Hlavně se te´d ale soustředím na jídlo, mám příšerný hlad. |
| |
| S knedlíkem v krku si prohlédnu celou otřesnou scenérii, když kolem ní projíždíme. Přijde mi to nechutné, ale znám to. Naši takové věci občas dělají. Aby tak nepřítele zastrašili svojí krutostí a vyvolali v něm panický strach. Když se mě pán Ištván zeptá, jestli to byli naši, odpovím mu: "Naši? Co by hledali v téhle díře? Kde nic není, ani Kumán nebere! Nebo myslíte, že nás přijeli zachránit?" Pak se do toho vloží ten usmrkanec a spustí na nás maďarsky. Jeho maďarštině ale stěží rozumím. Vypadá na někoho z franské nobility, možná nějaké princátko. Představí se nám jako ...Tsybol? To je fuk. Usmrkanec je to. "Pane, co je to zač, ten holobrádek? Ještě mu teče mlíko z brady, ale už mele pantem jako všechna ta namyšlenáná franská šlechtická pakáž." |
| |
| Bayandyr a jeho teorie. Zamračím se na svého sluhu když tak nevhodně mluví o šlechtici jako o pakáži. Kuš! že ti huba neupadne takhle mluvit o šlechtici byť je to Frank. Drzoune jeden! Ať na tebe nevezmu bič. pak však potichu dodám, aby to nemohl slyšet Francouz. Když už tak to řikej v když tě nemůžou slyšet. Jen se usměji a pokračuji k prvnímu tematu které jsme nakously a to Kumány v okolí. Víš myslím, že by to mohly být vaši vždiť lehká kumánská jizda je v Zikmundově předvoji. Ovšem co znich zbylo, když nás ti Šábští psi nechali takhle bojovat za ně aby si sami mohly prchnout do bezpečí to jen Bůh ví. Ovšem ti dva nejsou Švábové ale mladíčci z Frankaország, jako byla Marie manželka Zikmundova a její otec Ludvík dej dej jim oboum Buh večný klid. |
| |
| Stále ve voze (doufaje, že ne na věčné časy...), moudrá slova svého pána vyslechnuvše "Uh..." při slovech o biči mi naskočí husí kůže. Ještě pořád mám na zádech šlic po ráně bičem, která mi byla uštědřena za moje nevhodné chování na Budínském hradě. Tehdy jsme s pánem Ištvánem byli přítomni francké delegaci a já nechtěně urazil jistou velmožnou paní z Franc, které se můj pán dvořil. Bylo to sice zasloužené, ale od té doby nesnáším všechny Frankaország. "Prosím pane, bič ne! Přeci byste svého věrného sluhu kvůli téhle paká...hem ...chci říct za mou maličkou, ba titěrnou neprozřetelnost hned nebičoval?" Raději se vrátím k tématu mých soukmenovců: "Kéž by to byli naši! Jestli to jsou oni, máme naději se dostat z téhle kaše. Však oni by ukázali téhle zavšivené české holotě, zač je u nás chleba! Ti zrádní švábští psi by si zasloužili uvařit se v ohni pekelném! Tfuj!" s těmi slovy si odplivnu a v obličeji nasadím výraz, který naprosto věrně dotváří můj názor na ty zbabělé němce. Pak už raději nic neříkám, jen po očku sledují, co dál provádějí ti dva holobárdci z Franc. Ale spíš se dívám po okolí, jestli neuvidím někde další známky našich, nebo alespoň Zopana. Zopane, kde jen to létáš... Snad jsi mě neopustil... |
| |
| Mše A nebylo věci pro člověka bližší, než se na sklonku těžkého a únavného dne uchýlit pod stán dobrotivých a nadějí obtěžkaných slov kněží. Zatímco se zde na prostranství pod nebem určeného k bohoslužbám shromažďují táborité, v téže chvíli se branou valí utrmácené vojko v čele s panem Jiříkem. Poslední oddíl se boje vrací nezván, nevítán. Vždyť i křik mužů v dřevěných věžích nad palisádami utichl v rachotu jedoucích kol a těžkých škorní. Únavou zakalené oči mužů jsou přilepené na jejich hejtmanovi. Mezi jinými malými drobnostmi je také nutno uklidit vozy, přetřídit kořist a postarat se o zajatce. Ještě notnou chvíli trvá než muži dostávají rozchod. Tentokrát bez famfár, ale přeci znovu doma. komentuje situaci Bartoloměj Pospíchal. Postarám se o zajatce a pak se půjdu podívat na kousek mše... oznamuje Biřkovi a pak přejde do šepotu: A nezapomeňte, mladému srdci neporučíš. Vždyť ze sebe nedělejte svatouška, beztak už jste na klíně mačkal nejednu mladou zadnici, tak víte jaké to je, když si holka něco umane. Zvlášť když má povahu po mně, jak z divokejch vajec... Zazubí se, v širokém úsměvu prosvítají dva páry vyražených zubů. Pak odejde po své práci.   Tyhle mše. Nejenže napomáhají morální ukázněnosti, ale jsou také stejně dobrým prostředkem pro udrženích sousedských vztahů, veřejné naději pro dobro věci a rozdmýchávání postupně vyprchávajícího zápalu. Přiznejme si přeci, že udržet takový kolos vzbouřenců uprostřed malého ostrůvku Evropy chce přinejmenším kuráž. Nedaleko stojící skupinka mladých výrostků, práčat, se zlomyslnými úsměvy sleduje jak jeden chlapec spadl z pódia a natloukl si nos. Ženy drbou, dívky štěbetají o chlapcích, chlapci štěbetají o předvčerejší bitvě a nejnovějších zbraních. Všední princip, který se nezměnil prakticky dodnes. Zabijáci, kteří ještě před několika dny drtili hlavy svých nepřátel se vrátili ke svým každodenním problémům s manželkou, sousedy a dobytkem. V davu lze však zahlédnout i zajímavější osobnosti jako je kupříkladu Mikuláš z Pelhřimova, Zbyněk z Buchlova. Jména jenž se zaryjí do paměti světa i ty, která budou zapomenuta v propadlišti dějin jako je Prokop či Roháč a mistr Daniel, ztracen v hloučku lidí. Ve tváři nechvalně známého vojevůdce, kterého si příští generace budou pamatovat jako muže s páskou na oku se však zračí starost. Jen zasvěcená menšina totiž ví o mocenských bojích, jež se v tuto chvíli odehrávají uvnitř zdánlivě dokonalého celku.... |
| |
| Mistr Daniel Ač obklopen známými i neznámými lidmi tvému povědomí neunikl ani jeden z Mikulášových či Prokopových nedůvěřivých pohledů. Jejich oči, snad nevědomky, přeměřují si tě zvídavě a neustále. Co znamená tvůj náhlý příchod? A ovlivní to nějak jejich pozice? Chystá něco Žižka za jejich zády? Kde a proč jsi se zdržoval celý minulý rok.... Víš o napjaté situaci v táboře více než dost. Vzpomínáš na včereší rozhovor s vojevůdcem a jeho slova... Snad jen Hvězda stojí pořád u mě. Nebyl si u toho před rokem, když jsme z tábora vyhnali tu sektářskou cházku. Začalo se tu rozléhat smilstvo.Ba nechali se tím strhnout i někteří kazatelé, Jednoočko, Húska...Začali podávat svátost prostřednictvím.....přímo do úst. Když tu tak tlacháme v této době proti nám střádají své plány pražané i kališníci. Stojíme proti všem, dá-li se to tak říct. Samojediní. Potřebuju , aby jsi na dnešním kázání promluvil k lidu. Vzbudil v nich to co je nechalo strhnout tenkrát při defenestraci. Uplinuly pouhé čtyři roky a oni začali zapomínat. Lidská mysl je nevděčná a snadno se nechá strhnout špatnostmi.... Vím, že ani ty Danieli nejsi bez viny....Slyšel jsem o tebe různé zvěsti..... Z myšlenek Tě vytrhne až Prokopův hřmotný řev, mše začala... |
| |
| Kázání( pro všechny přítomné a příchozí ) Mše začíná příchodem Prokopovým na podium za doprovodu dalších přisluhujících seřazených v průvodu. Po zahajujícím ceremoniálu prokop pronese krátkou řeč, či chcete raději prosbu za odpuštění hříchů a vyzve tábority, aby se zamysleli nad svými poklesky. Následuje řeč vychvalující vítězství vojáků u Brodu, dva muži jsou odměněni. Rodiny dvou padlých velitelů též. Následuje krátký proslov o boji za správnou věc a modlitba za zemřelé. Šum hlasů a brumlání má do skutečné modlitby však daleko. Následuje čtení a konečně je na řadě kázání. Nejmilejší! Buďte opatrní a bděte na modlitbách. Především však mějte vytrvalou lásku k sobě vespolek, neboť láska přikrývá množství hříchů..... Takhle mluvil i Húska, Prokope, a kde je teď?...Pomyslí si pobaveně Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec... Aj, den Hospodinův přichází přísný! V rozpálení hněvu přijde den kdy obrátí zem v poušť by hříšníky z ní vyhladil... A pro změnu tu máme jeden z dalších konců světa. Pomyslí si Vojevůdce a založí si ruce na prsou. Nic převratného a nečekaného, ale kde je dnes konec Býdlinského, Bartoše a Trsáčka? Svět tu stále světem stojí a ti co hlásali jeho zkázu jsou již pochováni. Budu rád, když se nyní ujme slova mistr Daniel, jenž přináší čerstvé informace ze světa o hrozných skutcích nepřátel, zhýralosti a odpornostech jakožto i o nezvratných důkazech paktu papeže s antikristem a úkazech předcházející konec světa, které se ve světě na mnohých místech počaly vyskytovati... |
| |
| Zopan, Kegenův milovaný luňáček.... ( toho času na stejném místě, ale o několik desítek metrů víš, se odehrává úplně jiné dobrodružství...) Kdyby jste upřeli své oči, jinak pokorně skloněné k zemi v modlitbě o několik sáhů víš k obloze zahlédli by jste tmavě šedého ptáčka, jemuž se nejen ve Slezku říká pomurnik, jinak také zedníček skalní či Trichodroma muraria, maďarsky též hajnalmadar, jak si dokolečka a dokolečka rázuje oblohou nad vašimi hlavami a posměšně skřehotá. A kdyby jste se dívali o chvílku déle zahlédli by jste též v těchto krajích poměrně vzácného luňáčka, který se vymrštil do vzduchu z větví nedalekého dubu odkud až do této chvíle pozoroval svou kořist. Rychlost letu dravce se s pomurnikovými křidélky nedá měřit a tak je nebohý pták hnán dál z dosahu vašich očí a posléze i dopaden.... odkaz .............................................................vs odkaz |
| |
| O tom jak jsou Theodor Wulfaugen a Zbyhněv Sup z Vyhnanova svědky pádu... Těkáte očima po zbrázděné cestě kterou za sebou zanechali muži, vaši spolubojovníci a je vám jasné, že touto dobou už se vyhřívají v teple domova. Popoháníte koně ostruhami, pryč z tohoto prokletého místa. Na chvíli se před vámi otevřela krajina, ale vzápětí byl váš výhled znovu zahalen mlhou. Něco, nebo někdo si s vámi nehezky pohrává. Cesty boží...nebo ďáblovi. Koně pod vámi, už tak nejistí se náhle zastaví a odmítají vypovídat službu. Jak Vám tak i všem ostatním se náhle sevře hrdlo, Cítíte jako by vás obklíčilo a sevřelo něco neviditelného. Ti z vás, kteří si udrželi zdraví rozum a nejsou poznamenáni zvěstmi o čarodějnicích z lesa tasí meče a vyčkávají útok, sic k němu nenasvědčuje nic než dotěrný pocit…. Je vás všehovšudy pět. Náhle se kdesi vysoko nad vámi ozve křik. Křik kohosi padajícího z nesmírné výšky. Ač je to k nevíře křik mužský... Hrůzná halucinace se přibližuje rychle a hluk nabírá na síle, pak černý stín pročísne mlhu nad vámi a do bláta žuchne muž, nebo něco muži velmi podobného. Padl sem přímo z nebe, na krátkou chvíli rozťal vzduch v mlžné peřině nad vašimi hlavami a tam kde dopadl se vytvořil pruh světla. Anděl... Boží posel!...nebo ďábel Bytost se postaví. Na obličeji má muž tržnou ránu způsobenou jakoby pařáty. Jeho černý háv je rozedrán a děrav. Výraz jeho tváře nenasvědčuje o veselosti. Jeho vlasy jsou černé a rysy velmi ostré, těkavými pohyby očí připomíná nějakého ptáka.  |
| |
| O tom Jak Jezabel pověřena byla... ( Jinak přízpěvek i pro Ištvána a Kegena) Osaměla jsi ve své světnici. Zvuky venku utichy společně s odchodem lidí na mši. O to víc tě překvapí, když bez pozvání do světnice vtrhne Bartoloměj Pospíchal. Nepozván a bez klepání, jak je jeho zvykem. Je to povětšinou radostný muž, jenž na sebe většinou dává upozorňovat bujarým křikem a smíchem. Znáš se s jeho ženou a dětmi, kterých si zbavila už nejednoho neduhu. Sám Bartoloměj trpěl v zimě hemeroidy. Přesto všechno je váženým a ty víš, že neuposlechnout jeho rozkazy by nebylo právě nejvhodnější. S čím přichází tentokrát?... Jezabel ty stará čaro...! čímž vyjádřil, že tě rád vidí... Věděl jsem, že tu budeš. Vstávej a seber se na něco Tě potřebuji. No nedívej se tak na mě těma svejma kukadlama, sic tě plácnu po zadku. Ošetříš vězně a postaráš se o ně dokud nepřijde Dorota ze mše... Dorota, nejstarší dcera Bartoloměje a jeho ženy... Před tvým domem už na tebe čeká skupinka mužů vedoucí zajatce do vězeňského srubu. Podíváš se na ně až tam oznamuje ti Bartoloměj a pára mu v chladném dni stoupá od úst... Vidíš dva mladíky tisknoucí se vystrašeně k sobě, pak ušmudlaného a zarostlého muže v čapce tvářícího se jako by byl na diplomatické návštěvě. Onen se snaží držet co nejblíž snědému otrhanému chlapovi, který dřív býval možná šlechticem, ale nyní o tom svědčí pouze pozůstatek zdobného vyšívání na odraném oděvu.... Oba páchnou chcánkami. Na záda zajatců dotírají naostřené špičky zbraní. Ja sem to chykal. Pototahuje jeden z mladíků na jehož řeči je poznat, že má vyraženy minimálně dva přední zuby. Víc však nic neboť mluví očividně nějakým jiným jazykem. Všechny nas zmoldují dojednocho. Jejich šeny nam vyžíznou schdce a pak zašiva snědla! Praví Ctibor k Ištvánovi zatímco po vlasech nepřestává hladit svého bratra. Spochem v peklo pžíteli… |
| |
 | Mše Vím, že bych měla dávat pozor na kázání pana Prokopa. Jenže nemůžu myslet na nic jiného než na otce, který se ještě stále nevrátil z bitvy. Ostatní jsou dnes už dávno doma. Matka si starosti nedělá. Má radost, že jsem si vzala čisté šaty a ovázala odřená kolena. Čert, aby to spral! Copak jí už na otci vůbec nezáleží? Co když se mu něco stalo... Kde můžou trčet tak dlouho, třeba někde uvízli, nebo byli přepadeni. Bože chraň! Co všechno hrozného se jim mohlo stát, otci a i panu Biřkovi... |
| |
| Dům Trhnu sebou a, naučena životem, vyrhnu nůž z poškrábané desky stolu. Kdo ví, jestli jim tentokrát na mši nepřeskočilo a oni se nerozhodli mě jít upálit. Přece jenom, jsem jiná... a Jan naznačoval, že jim nejdu pod nos, což samozřejmě vím. Oddechnu si, když je to pouze hulvát Bartoloměj. Ruka s nožem však klesne pomalu, při jeho slovech se mračím. Zajatci... Starat se o tu verbež? Na druhou stranu... Zabodnu nůž zase do dřeva. Jenom kývnu, odvrátím se, abych sebrala něco teplého na sebe. Na tváři se mi mihne úsměv, za který by mě možná na tu hranici hodili. Zahalím se do kabátu, kolem krku si omotám vlněný šál s třásněmi. V brašně je vše, co tam být má, můžu tedy jít. Zajatci Z chalupy vyjde nevysoká žena, která rozhodně nevypadá jako každá druhá v Táboře. Dlouhé ryšavohnědé vlasy, tmavé mandlové oči... Navíc není alabastrově bledá, ovšem ani snědá. Něco mezi tím. O to podivněji vypadají zlatisté pihy na lících. Podívám se na zajatce jako na dobytek. Stejně dobře můžu jít pečovat o koně, pochybuju, že jim budu rozumět. Hlavně když slyším toho fracka, který zřejmě bude huhňat, dokud mu někdo nevytrhne jazyk. Já naopak ani teď nic neřeknu, není třeba. Řekl mi, co a kdy mám udělat. Jdu až za zajatci, protože ač na ně míří zbraně, není mi příjemné mít cizáky za zády. |
| |
| Při svaté mši poslouchám slova kazatele. Spozornim když slovo dostane Daniel. Stojim u jednoho ze sloupů a opírám se o něj. U pasu jen dýku s kterou si momentálně začištuju špínu mezi nehtama, ale když uslyšim že slovo dostane právě Daniel, tak schovám dýku a dívám se davem ke kazatelně. Amen. pomyslym si když kaztel skončí. |
| |
| Tábor Znám Bartoloměje již dlouho. Hmm. Každopádně déle, než většinu zdejších z Tábora. Doposud jsem jeho řeč bral na lehkou váhu. To, co mi pošeptal do ucha nyní …. To byla vyložená drzost. Ne, nemluvím nyní o tom, co mi Bartoloměj říkal a jak mě tím zostudil před sebou samým … Neslýchanou drzostí je to, jak se mistrně odpoutal od rozhovoru – a na čí úkor! Když Bartoloměj převezme na svá bedra starost o zajatce a dostatečně se vzdálí, seskočím s kňučením z koně. Bolavá záda a zadek ani nevnímám. V hlavě mi temným tónem duní odpověď na Bartolomějovy slova. Ta odpověď, jakou bych se kvůli počestnosti své a počestnosti panny Doroty neodvážil vyslovit. Mladých děvčat jsem muchloval na klíně mnoho. To bylo ovšem zhola něco jiného, než o čem mluví Bartoloměj. Ony se mi oddávaly v lačné předtuše touhy a já jsem vděčně opětoval jejich vášeň. Co by na tom ovšem bylo tak zlého? Vše! Vše se protiví Bibli! Vše se protivilo i mě, když jsem vystřízlivěl z libých pocitů. Bez svátosti manželské jsme se opíjeli vlastními city. Váleli se po sobě …. každý ze toho svého důvodu. Já byl klacek, který ty poběhlice měly přefiknout. Dostali za úkol mě udělat a jako odměnu shrábnout pár mincí, v teple se vyspat a dobře se najíst – a já jsem přijal. Svých rolí se dokázali zhostit dokonale. Přefikla mě ohledně každá z nich, ovšem žádným citem jsem ani k jediné nezahořel. Divím se sám sobě, že se toho více neodvážím říci? Nedivím. Rozhněval bych ho, kdybych mu připomněl, že nyní v nevědomosti přirovnal svojí dceru k nějaké flundře. Přinejlepším kurtizáně – ale to je pomalu prašť jako uhoď. Drzost …. či řeči pošetilce snažícího se udat svojí dceru? Čert to vem. Stejně mu tak jako tak bez váhání prominu. Ať řekl, co řekl. Jistě to tak nemyslel. Mše svatá Lidé se sbíhají ke svaté mši a já zapřemýšlím, jestli se nepůjdu podívat také. Kolona mě pomalu míjí a mizí kdesi ve městě. S ní mizí i moje povinnosti. O ty záležitosti se už ani nemusím příliš starat. Vše se postará o sobe samo. A co zůstane stát, to mí věrní nakopnou k práci. Jen odvedu svého koně do konírny, poplácám ho po zadnici a vykráčím ven. Většina z našich jsou na mši – ve městě je opět pověstný klid a mír, jaký nastává s brzkým soumrakem. A po koloně ani památky. Myslím, že svojí práci jsem vykonal. Nyní se snad můžu jít bez výčitek podívat na ten ,,zázrak“, který zavítal do Tábora. Prý přijel ten nový kazatel ….a prý z daleka, což je známka toho, že nás nečekají opět ty nudné plky plné bratrství, morálky, svornosti, jednoty. Snad se naskytne naděje, kdy poodhalí něco z dění v okolním světě. A já doufám, že poodhalí. Za krále Václava jsme často diskutovali o zprávách, které se nám donesli z druhé ruky … ale to je již dávno pryč. S lišáckým úsměvem, a s bolestnými steny doprovázející každý krok mého otlačeného těla, se vydám k zástupu lidí. Snad akorát včas, abych zmeškal plamenná a předvídatelná slova Prokopova. Po čase trochu omrzí. Trochu se porozhlédnu kolem, jestli v zástupu nespatřím některého ze svých známých. Ne. Alespoň se pokusím proklouznout davem trochu blíže k řečníkovi. Nerad bych zachytával útržky vět a domýšlel si obsah kázaní. Zejména ne dnes. |
| |
| V doupěti té české sběři "Už jsem měl z toho drncání a hrkotu ve voze hlavu velkou jako sud od piva. Konečně ta příšerná cesta skončila!" prohlásím a protáhnu si všechny klouby, až to zapraští. "Co s námi teď udělají, pane Ištváne?" zeptám se a rozhlížím se okolo. Těm dvěma zženštilým franským spratkům nevěnuju pozornost. Spíš mě zaujme, že moje cvičené ucho zaslechne vysoko na nebi vzdálený skřek. Zopana bych rozeznal i v hejnu skřehotajících špačků. Zakloním hlavu a stačím spatřit, jak se vrhne po kořisti. Aj, věrný Princi, já věděl že nás najdeš... Mezitím přijdeme k chalupě, z jejíchž dveří vyleze jakási rudovlasá ženština. "Tfuj! Čarodějnice, pane Ištváne!" odplivnu si, když ji uvidím a uvědomím si, že nevypadá jako ostatní ženské. "Oni se spolčují s čarodějnicema! To zdejší mrzké kacířské plémě se rouhá ještě víc, než jsme si mysleli. Zaprodanci! Dejte si pozor, pane Ištváne, ať vás neuhrane!" |
| |
| Spadlý shůry Mlha se drží opodál, ale brzy znovu zaútočí. Zatnu zuby, abych se připravil na její šmátrající pazoury, které v té bílé tmě nejsou vidět. Když mi dojde, že nejsem sám kdo ji vidí, nasadím přilbu, hodím na ruku štít a v pěsti sevřu bojové kladivo. „Klid, Biskupe,“ zamručím na koně a hledím přes okraj štítu na okolí. Prudce zvrátím hlavu, v očích nedůvěru. Boží trest?! Celý ztuhlý čekám, až na nás dopadne hněv Pána, ale místo něj se v blátě rozplácne čert. „Himlhergotlautrelement!“ Dá mi práci uklidnit koně, který by nejraději od neznámého prchl. „Ďáblové z nebe nepadají a jako anděl nevypadáš. Co jsi zač?!“ houknu na otrhance. Jestli moje halucinace, tak snad vstoupím do kláštera. |
| |
| Z bláta do louže a neb z vozu do mravniho bahna kaciřského. Konečně! Ach Bože všemohoucí už stojíme. Celý otlačen konečne zase stojím na svých vlastních nohách. Kroužky z kroužkové košile mám snad již na lopatkách a boku vytetovány. Postaví nás do bláta mezi tu heretickou zvěř a já se rozhlížím po okolí, po něčem co snad ani jako město nevypadá spíš jako nejaké trvalejší vojenské ležení. Pravda když vidím ty hnusné ksichty a nenávistné pohledy které se upírají ke mě a mým druhům není mi zrovna dvakrát nejlépe. Poravdě uvnitř sebe mám malou dušičku. Nikdyby ch to však nepřiznal vzlášť když je tu ten můj pohunek a ten ve svém pánu vidí vzor a já za něj mám odpovědnost. Tak se rozkročím jako by mi to tu patřilo a kdybych měl svou šavli založím ruku na ni. Pak se zamračím a odplivnu si do čvachtejícího bahna. Zaslechnu jednoho z mladých francouzů a popravdě je mě jich líto. Tak se otočím a trochu smířlivě, trochu utěšujícně ale hlavně dostatečne durazně madarsky pravím: Uklidni se prosimtě nikdo nás tu zabíjet nebude. Chcou výkupné. Papá zaplatí a oni vás pustí. Kurva si šlechtic neukazuj té chátře tady že z ní máš srach. A i kdyby někdo z nás přece jen zemřel čeká nás přece jen nebeský ráj. Tak se uklidni Ctibore. Brzo už budeš popíjet vino na hradě svého papá. Pak se jen ušklíbnu a v duchu dodám: Pokud dřív neshnijeme v místních kobkách když s výkupným budou průtahy. Zamračím se znova, ale to už věrný sluha zas do me neco hustí toho snad jeho výřečnost neopustí nikdy. Musím se nad tím pousmát. Pak odpovím: Inu milý Bayandyre myslím, že teď nás zavřou do nejaké kobky, kde budem dokud nepřijdou od mého správce peníze za výkupné pro nás oba. Pak vykřikne neco z čarodejnicí a odplivne si pohléhnou na divku a odplivnu si také: Tfuj vědma! Pravdu díš Bayandyre je to chátra prokletá tihle Češi. Pak si dívku prohléhno pořádně a moje oči obtáhnou křivky jejiho těla a pak s usměvem dodám: Ikdyž to je vědma špatná není tou bych se nechal očarovat třeba i nekolikrát. Co ty by sis nedal říct? a šibalsky na něj mrknu. |
| |
| O tom jak po udatném pánu sedmihadském odpadek pohozen byl a jak věrný jeho sluha k úhoně přišel. ( Jezabel, Ištván, Kegen ) Za občasného Ctiborova zaštkání kráčíte prázdným Táborem a nemáte ponětí kam zmizeli všichni lidé. Přes všechny ty mýty a legendy o ďáblu zaprodaných husitech a fantastických představách musíte uznat, že obydlí mají stejná jako všude jinde ve světě. Ze země tu nevyskakují démonické bytosti, z oken nevychází ohnivá záře a vzduch nezapáchá sýrou. Dle přítomného dobytku a drůbežě lze soudit, že pověry o tom, že se kacíři živí masem nepřátel také nebudou založeny na pravdě. Tedy alespoň ne zcela... Vězeňský srub je ve skutečnosti velká dřevěná budova s mohutným komínem uporstřed doškové střechy. Je to užitková a výceúčelová stavba. Uvnitř jsou vybudované nejen prostory sloužící jako občasné vězení, ale například i jakýsi společenský sál či obrovská kuchyně, nebo chceteli vývařovna. Dům mají ve správě Pospíchalovi. Paní Mařenka, manželka Bartoloměje Pospíchala a matka Doroty Pospíchalové mívala v předválečných dobách v Praze hospodu... Než dojdete až ke vchodu dožene vás parta jakýchsi zlomyslných výrostků, kterým se podařilo vypařit ze mše... No heleďmeeee Řekne jejvyšší z práčat, očividně vůdce party a v očích se mu mihne ďábelská jiskřička.ZÁBAVA! V další chvíli už jsou vězni Bombardováni sprškou bláta, kamení a zbytků. Celý incident naštěstí nemá dlouhého trvání. Přesto je však Kegenovi odcizena čapka... Marž odtud cházko panchartská! rozezlí se Bartoloměj Pospíchal, který omylem schýtá jednu za krk. Před jeho řevem se práčata rozprchnou do všech stran a za chvíli po nich není ani památky. Kegen, ještě naposledy spatří svou milovanou pokrývku hlavy, jak, vlajíc na ryšavých vlasech mizí za rohem... V cele pro čtyři, dá-li se tak říct poměrně útulné místnosti je okenko, kterým sotva jeden prostrčí rozevřenou dlaň, slaměné matrace a těžké dveře. V rohu stojí kbelík, a němž je nejpozoruhodnější asi fakt, že je prázdný a čistý.... Prohlédneš je tu.... Praví stále ještě brunátný Bartoloměj k Jezabel. Muži dají pozor, aby se ti nic nestalo. Po mši to tu převezme Dorota. obrátí se k dvěma husitům s halapartnami stojících ve dveřích, něco k nim prohodí a pak odejde... |
| |
| Zajatci Nad odplivnutím jenom povytáhnu obočí. Není to nic nového, co by mě mohlo překvapit. I když jim nerozumím, tuším, že mi právě spílali do démonek nebo kurev. Jako kurva však nevypadám, na to jsem oblečená dost. Vydám se za hloučkem, pár kroků za posledními vojáky. To se ukáže jako prozíravé, když fracci udělají nájezd a házejí bahno. V tu chvíli se zarazím, dokud nebezpečí nepomine, a rychlým krokem vejdu do dřevěnice. "Budu potřebovat světlo," oznámím, když zamžourám do šera. Navíc, třeba budu muset pálit nějaké rány, takže... Takže si počkám, dokud ho někdo nedonese. Mezitím stojím u stěny, aby mě a zajatce dělila co největší vzdálenost. Ušklíbnu se, když si v uzavřené místnosti o to víc uvědomím, že se někdo pochcal. Zjevně strachy. Princátka... Nejsem fajnovka, ale to neznamená, že nějak toužím dotýkat se jich víc, než musím. A proto lakonicky, přemáhajíc škodolibý výraz, který se mi dere do tváře, nařídím: "Svlíkat." Kupodivu latinsky. A kdyby přece jenom dělali, že nerozumí, klidně jim to zopakuju ještě v rodné řeči Franků. |
| |
| O tom jak hloupí pohůnci špatně situaci odhadli...( Jezabel, Ištván, Kegen) Menší ze strážců se právě šťourá hluboko v útrobách ucha, když uslyší jasný a přímí rozkaz. Svlíkat... Nelení proto, podá halapartnu svému společníkovi a počne si rozepínat opasek. Ne ty, hlupáku. Oni se mají svlíct.... řekne husita a podá mu zbraň zpátky. Pak se na patě otočí a dojde pro oheň a vodu.... |
| |
| Chátra heretická, zlodejská, špinavá, a kdoví co ještě. Za co nás Bože trestáš když Tobě sloužíme. Když procházíme dál tím to prapodivným "městem" jak se dalo čekat vrhne se na nás chátra a zasypává nás blátem a odpadky. Nijak se nehrbým a nebo se neschovávám neboť jediné co mi tu zbylo je dustojnost tak si ji snažím uchovat. Celý incident ignoruji byť vzteky jsem celý rudý a v duchu bych je nejraději zabil. To však znemožnují naše pouta. Avšak když jeden z tech pazgřivců a čubčích parchantů sebere Bayandyrovi čapku tak se rozlítím na tolik že se prudce otočím a nohou na toho šmejda vymrštím ze země kus bláta. To že okrádají mě to se dá pochopit, ale i na mé služebnictvo jenž je pod moji ochranou si dovolují to je vskutku vrchol! Špičaté zbraně našich strážců mě ale donutí k poslušnosti a já pokračuji dál až do domu. Jsme zavedení do celkem čisté místnosti je to rozhodně víc než bych od techto neznabohů čekal, ale míň než se sluší na vznešené vězně. Pak ta malá zrzečka na nás promluví konečne řečí které alespoň trochu rozumím. Jen se zasměji na její požedavek a lámanou latinou odpovím: Svlékat? a jak to mame asi udělat. Zřejme nás asi budeš muste vysvléci sama sličná děvo pokud se budeš chtít podívat na naše mužná těla. řeknu ji se smíchem a ukážu ji spoutané ruce. Pak se otočím k Bayandyrovy a povídám maďarsky: Chce aby jsme se vysvlékly řikal jsem, že ta děva má s námi nějaké umysly jenž by mi nebyli proti srsti. Pak na něj mrknu a v očích se mi zaleskne vzpomínka na krásné služky na hradě. Při čemž se jen blaze pousměji. |
| |
| O tom jak kovářský synek k poznání se dopátral.... ( Aleš Kovář) Jdeš blíž, aby sis prohlédnul toho muže o kterém se štěbetalo už před mší. Jsi na něho zvědav, stejnětak jako všichni ostatní. Když se přiblížíš do dostatečné blízkosti k podiu na něhož kazatel vystupuje poznáš v něm elegantního muže, jehož koni jsi včera v noci nasazoval podkovu.... Muže v taláru podobnému těm, kteří nosí univerzitní mistři či bakaláři... Opravdu vypadá ten člověk zvláštně, jako spíše někdo z jiné doby a času, jako jeden ze světců z prosvětlené chrámové vitráže, či jako postava na byzantské fresce. " Děkuji ti dobrý člověče. Až příjde tvůj čas odměním se ti. Kdyby jsi měl problémy ptej se po mě. Jsem si jist, že se znovu setkáme....." |
| |
| Zajatci Směje se. Taky se usměju, ale není v tom nic upřímného. To mohlo být tak před chvílí, když se hloupý strážce chtěl svlékat. A pak, když poznamená cosi o mužných tělech, tiše vyprsknu smíchy. Zakroutím hlavou. Smích mě přejde ve chvíli, kdy si uvědomím, že bych z nich musela tahat jejich zbroje. Stačilo mi, že jsem to musela dělat manželovi. Ale to už je voják zpět. "Rozřízní tomuhle drzému pouta," rozkážu česky. "Tak, teď se nemáš na co vymlouvat, cizáku. Můžeš ze sebe smýt ty chcanky," kývnu k vědru. Určitě je tam ledová voda... Tohle si prostě užiju, hlavně až budu prohlížet ty kolouchy támhle. Aspoň pánové poznají, jaké to je, když takhle zacházejí se ženami. A je jedno, že jsou to asi šlechticové. Stojím pořád u stěny, aby na půl cesty mezi mnou a zajatci byl ten voják, co mu rozřízl pouta. Vypadá to, že už nemám co dodat. Ale pak kouknu na kolouchy a z nějakého důvodu mě napadne... Ano, musím se zeptat. Oni je už vyslechli, ale já potřebuju vědět jiné věci. "Erb s bílou labutí. Zná ho někdo z vás?" Ta otázka rozhodně není položena konverzačním tónem. Klidně ať si dělají šašky, ale nedovolím, aby byli drzí. |
| |
| Při zjištění že je to ten samej člověk co byl u mě v noci v klovárně, se usměju a udělám pár kroků vpřed, aby mě mohl zahlédnout. Stojim a poslouchám co bude říkat. Tak takhle, až budu potřebovat odplatí my moje služby. Hmmm.. To se ještě hodit bude. Budu si s nim muset pak promluvyt. pomyslym si a poslouchám co bude dál..... |
| |
| V brlohu čarodějnice, jenž svými čarami mého pána se snaží oblouznit, ale na jeho věrného sluhu si s tím nepřijde! Mlsným a nestoudným okem si také prohlédnu od hlavy až k patě zrzatici a oplatím svému pánovi mrknutí: "Což o to, pobízet bych se dvakrát nenechal..." pak si ale uvědomím, že čarodějnicím není radno věřit a připadám si, jako by mě už začínala očarovávat, přinejmenším tou svojí krásou. "Oh pane Ištváne! Snad už vás ta sukuba neuhranula!" Když v tom se přiblíží kacířská omladina, bezbožně nás zkropí blátem a odpadky a jeden z těch výrostků mi dokonce ukradne moji čapku! Zalomcuju sebou v poutech jako tygr a sprostě zakleju po kumánsku: "Vrať se ty šmejde ať ti můžu napráskat! Dovoluješ si, protože jsem svázaný, co? Počkej až nás vysvobodí naši a pak ti to spočítám, čubčí synu! Tvoje matka se určitě vychrápala s tchořem, že porodila takovou špínu!" Dál sebou lomcuju, dokud mě nezklidní naši strážci ratišti halaparten. Jak nás pak odvádějí dál, mám možnost vidět, že kromě zrzavé čarodějnice tu žádní jiní démoni ani ďábelská stvoření nejsou, jak nám všem tvrdili. Aspoň že tak. Naštěstí je to jenom obyčejná lůza, co si myslí, že pobrala všechen rozum světa... Dovedou nás do jednoho z domů a něco po nás zrzatice chce. Nerozumím co a když vidím, že jeden z našich strážců se začne svlékat, pak se na něj oboří jeho druh a můj pán mi vysvětlí, co se po nás chce. Nejdřív se rozchechtám, když mi dojde, že toho požadavku na nás uposlechl onen strážce, ale pak začnu rázně protestovat: "Tak to ne! Já se svlíkat nebudu! Bůhví jaké úmysly ta jezinka s námi opravdu má. Co když nás chce obětovat ďábelským mocnostem, kterým slouží! Pane Ištváne, ne! Ona už vás má ve své moci!" Vidím jak přeseknou mému pánovi pouta a pak něco dalšího zrzatice řekne, ale nerozumím ji. "Co to říkala, pane?" |
| |
| Že by i z nás ta lepá děvica chtěla udělat Adamity? Celá tahle šaškárna s vysvlékáním před tou maličkou rezkou mi přijde legrační. Konečne od doby co mě zajaly je tu neco čemu se mužu konečne upřímě zasmát. Tak se na ni zubím na celé kolo a když nás rozvážou rozkážu Bayndyrovy aby mi vyslékl kroužkovou zbroj a pak si svléknu i ostatní šat. Zustanu stát před to mladou zrzkou jen v čistých bilích bruchách. Té se naskytne pohled na nijak vzlášt svlanaté, ale o to víc šlachovité tělo snědší pleti, které je ozdobeno několika jizvami jež nejvetší se táhne od ramena přes lopatku až k páteři. Na něj splývají havraně černé vlasy vepředu zapletené do dvou copánků a ty jsou zdobeny zapletením stříbrných kroužků s rytinami dále mu z brady splývají dlouhé vousy zapleteny také ve dva copánky a ozdobeny podobně. Není ani nijak vysoký spíš středního vzrůstu a věk by tak mohla odhadnout kolem 28-30 lety. Pak se otačím na sluhu a hodím mu nohavice se slovy ( Maďarštině): Když si zaneřádil pána tak to vyper ty nehodnej pse. Uvědomím si že se ptal co říká jen se usměji a odpovím mu: Říkala že se máme vyvléci protože pry chce vidět jací jsme chlapy pak teprve se rozmyslí jestli nás bude po večerech utěšovat či nikoliv tak honem vyslíkej se ať se muže rozhodnout i u tebe. a pak se jdu vklidu opláchnout do té vody. Neva že je ledová přece jen na vojenských taženích jsem se neoplachoval v ničem jiném. A navíc jsem přece z hor tak nejká studená voda mi nevadí. Cáchám se v ní az mám i mokré vlasy. Pak s usměvem ukážu na sud s vodou a latinsky prohodím k zrzce: Libo slečně také koupel? Nerad se koupu sám to víte zvyk je zvyk. Avšak doporučoval bych vám ke koupeli shodit ten šat v tom se nekoupe dobře. Zazubím se na ni a udělám mirnou poklonu jako by jsme byli na královském dvoře v Budíně. |
| |
| O pohnutkách bratrských..... Cecil... K čertu s prokletým válčením, jenž nás do této prekérní situace dostalo. A kdo z ná se prosil? V tuto chvíli moh jsem již být vysvěcen a úctyhodné církevní hodnosti se honosit.... nebýt války jež ze mne udělala vraha a posléze vězně s existencí pohybnou! Ó já bídný. Proklínám otce za to, že mne a bratra do války poslal aniž na souhlas by zeptal se nás. Proklínám matku, za to, že přivedla mě na svět přestože věděla.... Měla raději jako batole mne zardousit! A proklínám bratra svého, který je starším synem otce mého, neboť jeho povinností bylo starati se o mě a chrániti a nedovolit, abych byl zahanben...způsobem z nejodpornějších.... Ctibor ...a co teprve zuby, ty mi nahradí kdo? Verbež je to...Ani vykoupati se tu kde nemám , sic smrdím odporně tchořu podoben. Ó Francie! Milenko má a domove můj pravý, hned bych Čechy zatratil sic zem je to má rodná,kde tobě je konec?! V této temnici teď zhinu smrtí bídnou. Já jinoch mladý, co místo mečem za děvčaty se oháněti měl... Však otec můj.....na něho padla vina! Zaň sem bojoval a proň navrátil jsem se zpět do prokleté této Země, již jazyk přichází mi po letech na mysl těžce a neochotně...V tuto chvíli mohl jsem již , co by vagant Sorbonnský tituly se pyšnit. A kde je konec nyní vyhlídky mámivé! l´Université de Paris.... , vniveč padli peníze co otec mi dal na studia!....Místo toho chřadnu v zemi zaostalé!.... A bratr můj byl znásilněn sodomitsky, ale pomoci jsem mu nedokázal.....Nechť jsem tedy od nynějška zatracen a proklínám svět široširý! Cecil ...tak odporně mi je nyní v mém těle zlomeném. Nejraději kůži bych si vydrásal.... Ctibor ......samou šmouhu, splihlý můj ubohý vlas lepí se mi v potu na šíji. Kam poděl se zářný lesk mé hřívy?.... Cecil .A proklínám i Boha, jemuž jsem věrně sloužil a muže, který z úst bratra zuby vytlouk..a též... Ctibor ....K úlevě mi posloužit má kýbl? To raději zhynu, než bych vykonal potřebu způsobem takto zahanbujícím! ..Pak, když Jezabel oznámí, aby se muži svlékli Ctibor postaví se před svého bratra a francky k ní hovoří: A plošpak bychom se mjeli sfléci? Potšebujete snad k něšemu náš oděv? Pakliše ano, dofolte ať bvatva vysfléknu sám...neb stydlivý je pfevelice... A bílou labuť tu nesnám byť šac nemavý jsem hevaldice vjenofal! |
| |
| Zajatci Sjedu toho komedianta pohledem. Nevidím nic vážného, jinak by tu tak nešaškoval, a tak se omezím na poskytnutí léku. "Jestli máš nějaké oděrky, tady je jitrocelová mast. Určitě se dokážeš namazat sám. Anebo na to máš slouhu," utřu ho, když mi nebyl schopen odpovědět, a s o to větším zájmem se obrátím k mladíkům. Sice tomu šišlavému pomalu nerozumím, a tak mi chvíli trvá, než ze sebe vypravím nějakou odpověď, protože si něco musím domýšlet. Přeci jen, není to můj rodný jazyk... Takže labuť nezná, bratr je stydlivý. "Mám vás prohlédnout," pokrčím rameny. Na rozdíl od pozéra támhle vypadají víc zbídačeně. Inu, jsou to koloušci, v bitvě byli asi poprvé. Můžou být rádi, že žijí a chodí po svých. A proto beze strachu, protože od nich mi těžko něco hrozí, přistoupím k pizizubému a bez okolků ho chytím za čelist, abych se mu podívala na zuby jako koni. S tímhle nic nedovedu ani já, jen chci vědět, jestli se to nezanítilo. "Drž," syknu, "nebo chceš mít hubu nateklou a plnou hnisu? Vyplachovals to kořalkou?" |
| |
| O tom jak švarná Dorotka k Jiříkovi přišla a jak o otce starosti měla.... Na podium nyní zavítá nový kazatel. Děvčata si o něm štěbetila, však ví a vidí, že jde o muže hezké tváře. Má však myšlenky jinde. Slova mše jí unikají, soustředěnost se vytrácí. Kůži na dlaních má už téměř odřenou do krve jak silně do nich zarývá nehty. Otče kde jsi… V tu chvíli mihne se před ní známá postava. Toť pan Biřek! A kde je on bude i tatínek. V nezájmu toho, že vyruší sousedy v rozjímaní probije si cestu k Jiřímu. V krátké chvíli než na něj promluví se jí však srdce málem pozastaví, neb vzpomene na otcova slova: K dobrotivému panu Biřkovi budeš se chovat tak jak chováš se ke mně samému ne-li pokorněji. Krásný den vám přeji pane z Březové, promiňte mou opovážlivost, že jsem Vás takto vyrušila při mši, leč musím vědět zda je můj otec živ a zdráv... Pak mu nejistě sevře ruku a zmáčkne ji. Aby sis muže získala Dorotko, musíš se ho občas dotknout. Zní otcova slova uvnitř její hlavy. A chci vás také dnes pozvat na veselici do vězeňského srubu. Matinka říkala, že vám i vašim mužům připraví dobré pohoštění. Když mluví téměř šeptá, takže je stěží rozumět jejim slovům a oči neustále klopí k zemi. Nakonec uvolní sevření ruky pana Biřka, kterou nemotorně mačká v dlani a čeká na odpověď. Jaká škoda, že dívka ryšavě světlé vlasy ukryla si pod bílí čepec, kterým se halí povětšinou vdané ženy… při hovoru pohlédneš na její ústa. Rty její jsou rudé, šťavnatému ovoci podobny, avšak tváři je pobledlé téměř sněhobílé, jak by za nocí strádala a usnouti nemohla a když by přeci usla zlá můra by ji pronásledovala. Jak kdyby v horečce byla rty má rozechvělé a nepřítomnýma očima vlhkýma stále těká po okolí, cosi hledajíc neustále co ukryto je jejím zrakům. Snad, že spásu samotnou. Rysy její tváře zůstávají dětské, stejně jako tělo nezaoblené toliko jak u jiných v jejím věku. Vyzáblejší se ti zdá než si ji viděl naposled, takže ve tváři nyní ještě více vystupují oči barvy horského jezera, ne však studené, jak tomu často bývá u modrých očí, ale spíše hřejivě oddané oči, velké a vzdálené...  |
| |
| kázání Slunce září v tomto krásném dni, který dává zpoznat, že boží přítomnost je ve všem. Paprsky světla prostupují davem. Běhají po jejich tvářích, skrývají se v dámských dekoltech, prozařují vlasy, jako by svatí sestoupili na zem. Vzduch voní Táborem a vším, co k němu patří. Pozvolna předstoupím před husitský lid. Setkávám se s pohledy desítek lidí. Je jich příliš mnoho na to, abych mohl se střetnout zrakem se všemi. Hledám. V očích se zobrazí jejich duše, touhy, sny. Není v nich však loňský zápal pro věc, chybí jednota. Bratři v Kalichu, co se to s vámi děje? Má slova se rozletí davem, jak hejno krkavců, pátrajících po rozkladající se mršině. Možná čekali chválu a obdiv. Avšak nemohu je chválit, když vidím, že v nich uhasíná víra. Pro co vyhazovali konšely z oken, pro co zabíjeli. Ten plamen, který při tom měli v srdcích nyní jen doutná na žhavém popelu. Takový popel dokáže za čas rozfoukat i nejslabší vítr. S radostí jsem vjížděl do Čech. Velebil jsem Boha. Dal nám tolik síly, abychom otřásli Evropou. Děkoval jsem, neboť ve světě není moc, která by se mohla postavit proti nám. Zikmund sice plánuje další výpravu do naší země, neboť se mu poláci zaprodali za třicet stříbrných. Přesto se mu zadek svírá strachem. Moc dobře ví na čí straně stojí Bůh. Biskup Konrád se schoval za zdmi Vratislavy neodvažujíc se vystrčit nos. Na malou chvíli se odmlčím a prosebně zvednu ruce k Táborům. Slyší mne všichni, ale poslouchají? A proč? Když jsem projížděl touto zemí, čím dál častěji jsem si kladl tuto otázku. Proč se vlastě papeženci bojí toho dobytka husitského, té bandy povalečské v níž už nezůstalo skoro nic z toho, pro co se rozhodli chopit zbraní. Už neválčíte za pravdu, stala se z vás banda vyžívající se v rabování, zabíjení a znásilňování. Touha po krvi, zlatě či nahaté zadnici vás zaslepuje. Nedokážete již do důsledků udělat vše potřebné pro naši věc. Jen díky vašemu chtíči se tu mohli objevit Adamité. Tím jste nezostudili jen sebe, ale i Boha na nebesích. Pobili jste je do jednoho? Otázka dav zasáhne jako rána bičem. Ptám se jich. Na jejich odpověď ovšem nečekám. Tvrdíte to. Jak je tedy možné, že jsem mohl vidět tančit jednu adamitku, před hromadou našich. A spoustu dalších se kterými se husité pelešili a velice se tím bavili, jako by si nebyli vědomi svého hříšného počínání. Sepnu ruce k nebi. Kříčím do mraků. Volám po zázraku, jichž je v těchto dnech toliko třeba. Pane náš, dej ať v těchto líných prasatech, pyšných a malověrných, opět zaplane pokora a oheň, jež sežehne tu papeženskou chátru. Listina, kterou jsem vytáhl z rukávu se objeví nad mou hlavou. Držím jí tam, dokud na ní nehledí oči všech přítomných. A tohle? Za to byste se měli stydět nějvíce. Zrádce ve svých řádách máte. Neschopni odhalit je. Bratříčkujete se s nimi a necháte si od nich ženské klátit a chleba ujídat. Zde je seznam, který tomu přítrž učiní. Proč však musím já odhalit špicly královské? Proč sami neuděláte pořádek ve svých řadách. Rozbalím papír a začnu pomalu číst seznam jmen. Mezi lidmy to šumí. Slyším zhrozený povzdech prsaté matky, která si uvědomila, že jedno z jmen důvěrně zná. Dítě začne plakat, když jeho matku zrádkyni pohltí dav. Bez rozloučení. Když konečně zvednu zrak od černým inkoustem psaného textu. Již dav vykonal co měl. Třesoucí se skupinka vystrašenými pohledy sleduje obrovskou přesilu, jež proti nim stojí. Ukažte, že nejste ti o nichž jsem znechuceně dnes hovořil. Ukažte mi plamen, který ve vás je. Dokažte, že věříte v naší věc. Poslední věta je hlasitým křikem. Ženu je do bitvy. Do boje za spravedlnost. |
| |
| Koupel, které se věrný slouha Bayandyr snad vyhne, jak tiše doufá... "Že chce vidět jací jsme chlapi? Vždyť jsme tady jediní pořádní chlapi široko daleko. Ehm... samozřejmě mluvím o vás, pane. Moje maličkost se vám nevyrovná..." Ještě něco brebentím, pomohu pánovi vysvléknout se a s hrdostí sleduju, jak ukazuje své tělo a majestátně se noří do vody v kádi. Pak řekne něco latinsky zrzatici. Určitě nějakou vtipnou poznámku, jenže jí nerozumím. Čarodějnice mého pána sjede pohledem a já sjedu ji. Pak pokorně čekám, dokud se nevydrhne. Mezitím se zrzatice postará i o ty dva ukňourané holobrádky. Pomohu pánovi osušit se a následně vyperu jeho šat v kádi s vodou. "... tak, teď jsou vaše šaty zbavené chcanek. Ale... sakrapráce, to mě nenapadlo. Teď jsou mokré a vy jiné nemáte! Měl byste té čarodějnici říct, ať vám přinese suché, jinak nastydnete." K mytí se ovšem vůbec nemám. V týhle zimě do vody nepolezu. Proč bych se měl mýt, vždyť jsem to udělal před čtyřma měsícema! Stojím opodál a čekám, co se bude dít dál. |
| |
| Ve vězení stále se zrzaticí. Zrzatice odpoví něco o masti z nejaké rostliny bohužel má latina nedostatečne obsáhla témata týkající se přírody a rostlin tak jen mužu odhadovat o co se jendá. Oděrky jsem si již umyl ve vodě a mazat je nepotšebuju ale ji bych namazal docela rád. Prvne však pořádne sebe nějakou medovinou nebo silným vínem. Aby mi to bylo jedno s kým se muchliju. Pravda tahle zrzatice ani zdaleka nedosahuje krásy a vychování mých služek, ale po tolika měsících strávených v této pustine jsem již natolik sexuálne flustrovaný, že bych se spokojil i s tím to dárečkem. Zrzatice však očividně se vice zajímá komu co kde schází než komu co kde přebývá. Tak se na ni jen usměji a povídám: Ne díky masti mi netřeba. Leda kdybyj ste měla mast na zlomené srdce, které me bolí z do první chvíle co jsem vás viděl. V duchu si dodám. Nebo na hemeroidy na zadku to bolí tak stejně. Usměji se a nechám ji věnovat se tem dvou Frankům neboť ti ji jistě potřebují daleko vícenež my. Pak když věrný Bayandyr mi vypere nohavice a má starost o mé zdraví popláchám ho po zádech a pravím: Ničehož se neboj sluho můj tvému pánu žádná ujma na zdraví nehrozí neboť bruchy mé jsi mi neznečistil a kytli tuniku i kaftan mám až ke kolenům tak zima mě jistě trápit nebode když budu chvíli bez nohavic. Ty zatím pověš někam ať mi rychle uschnou. Pochybuji že ta čarodejnice mi bude chtít donést nové nohavíce to by je spíš ukradla chátra jedna lotrovská. A proto je pečlive hlídej stejně jako naše ostatní věci. Pak sednu na dřevenou lavici a pozoruji jak se zrzatice stará o mladíčky. Když le vidím že de slouha nemá k očistě zaharusím na něj: Tak co? Opláchni se když muže tvůj pán mužeš taky. Dělej! Čarodejnice chce vidět tvé tělo. Neboť jak říkala takové krásné muže tu jaktě živa neviděla. Prý na určité partie je obvzláště zvědavá tak delěj! Koupel čeká. Řeknu s usměvem a sleduji Bayandyra jak se mu nechce překonat jeho, snad vrozený, odpor k vodě.... |
| |
| O tom, jak Jiřík pikle kul, když za ním Dorota přišla …. Ačkoli bych jindy s očekáváním naslouchal řeči kazatele a ani nedutal, dnes tomu tak není. Vítr, co mi do hlavy zasel ten starý kocour Bartoloměj, mi nedovolí uspořádat si vlastní myšlenky. Čím více se snažím naleznout uspokojivé řešení, tím více se do myšlenek svých zaplétám. Zbláznil se snad? Doufá, že se nechám zlákat vidinou mladého masa, udělám jeho dceři závazek a pak …. nic mi nejde na rozum. I kdyby to tak myslel, proč by to pak chtěl? Čert vem toho kazatele, co mi narušuje tok myšlení. Sedl bych si nejraději nad dobrou pečeni a s plným žaludkem … Co to jen plácám?! Čert si odnes mě za to rouhání! Ó Bartoloměji, co jsi to se mnou jen udělal? Věděl jsi, jak mě ty tvoje zdánlivě nevinná slova poblázní? To … Z úvah a rozmrzelosti mě nevytrhne ani šum lidí jako hlas, který se pojednou rozezvučel vedle mě. Nevnímám ho zprvu. Neočekávám, že by ke mně mohl někdo promlouvat. Trhnu s sebou a poplašeně se otočím, až při slůvku Březová. Mé rodiště, shluk vesnic a polí okolo vesnice největší. Vesnice s tvrzí, po níž má náš rod název – to bych nikdy nepřeslechl. Snad by mě ani nepřekvapilo, kdyby nyní vedle mě stál můj vlastní bratr, jako mě překvapila známá tvář rusovlasé dívky. ,,Dorota,“ vydechnu překvapeně. Vida, já o vlku a vlk … chm. Zahloubal jsem se do myšlenek svých natolik, že jsem se stal slepým a hluchým. Duše mi najednou vzplála pod záplavou myšlenek a pocitů. A když mě čapne za ruku, jakoby jen ten mrazivý vzduch kolem mě, co chladí rozpálené tváře, bránil tomu, abych se vzplál jako pochodeň. Uklidním se však brzy. Tváře přestanou hřát a začne je opět štípat mráz. Jaké štěstí, že svá kukadla klopí pokorně k zemi. Nebýt tak nesmělá, hledět na mně vyzývavě, stál bych tady já starý kozel jako solný sloup a nezmohl bych se na víc, než na bojácné mečení. Myšlenka, že tato dívka se ve mně vzhlédla, mě skutečně trochu plaší. Zvyklý na samotu jsem opevnil své srdce ... Zhluboka se nadechnu a usměji se na znamení, že jí rád vidím. Úsměv zářící z několik týdnů nepěstěného černého vousu, kontrastuje s utrápenou a mrazem vybledlou tváří. Dva tmavofialové kruhy pod očima, důsledek několikaměsíčního nedospávání, jenom umocňují vyčerpání pramenící z mé tváře. ,,Omlouvat se za svou opovážlivost se nemusíš, Doroto,“ oslovím jí jako rovný rovnou. Možná za to může ta ruka, možná také ne. Oslovit jí ovšem nyní mně oblíbeným ,,Dorotko“ či ,,panno Doroto“ bych nemohl. ,,Tvá láska k otci je příkladná všem ostatním. Byl bych velký darebák a ničema, kdybych nechal soužit tvé srdce po zbytek mše. Snad ti má odpověď, že je otec živ a zdráv, vyžene chmury z duše,“ odmlčím se. Chladem vybledlé a mrazem rozpraskané rty se semknou pevně k sobě. Bleděmodré oči, dávno zašedlé neveselými obrázky života, pátravě probodnou dívku. Nelhal možná Bartoloměj, že mě má v oblibě. Má-li mě ráda, pěstuje-li ke mně skutečně nějaký cit a úctu, pak to ovšem budou city podobny citům dcery k otci. Potažmo svěřenky ke svému poručníku … ale můžu si tím být jistý? Nejspíš ano. Už jenom to, kolik citů do mne pramení skrz pevný stisk její ruky dokazuje, jak moc se o svého otce strachuje. Pravý smysl stisku ruky mi ušel. A diví se božský čtenář mého svědomí a mé paměti? Válka, krev, nejistota a napětí. Smrt číhající na každém rohu. Tři nešťastnice a nekřtěně vyrvané z lůna matky. Do toho sem tam mladé děvče na ukojení citů … tady nic není k údivu, můj milý zlatý posle boží. ,,Pozvání na veselici …“ Nemohu přijmout - zní mi v hlavě. Nebýt toho zatraceného Bartoloměje, nešel bych. Nyní se lest chytá otěží mé mysli. ,,….mě opravdu těší. Bude to milé rozptýlení,“ odříkávám slova, o kterých netuším, kde se ve mne berou. ,, rád se podívám, kolik mládenců tvá mladá lýtka v kole protočí … ,“ na tváři se mi rozehraje úsměv. Zdánlivě dobrácký, naivní. Pod ním kdesi hluboko v mé tváři tahá za nitky svalů vypočítavost a notná dávka lsti. Až se mě to srdce bolí nad tou křivičnou, kterou tady na ní začínám zkoušet. ,,… byste se měli stydět nejvíce. Zrádce ve svých řadách …“ vyřvává kazatel. Ale co je mi do zrádců víry. Přímo ve mně objevuji škůdce daleko většího …. |
| |
| Jak Biřek a panna Dorota na sebe nechtěně v tlačenici přitisknuti byli. Kázání, tedy: Aleš Kovář, Dorota Pospíchalová a Jiří Biřek z Březové Šum a nervozita nese se davem a jakmile jsou z kazatelových úst vypuštěny jména zrádců stávají se náhle z bratří a sester, matek, otců a sousedů rivalové a bestie bijící se za vlastní přežití. Nemálo těch, jejiž jména byla do davu vržena jsou na místě ušlapáni a ubiti kamením, probodáni noži, či čímkoli co má dav k dispozici. Ostatní zrádci jsou lidmi doslova odneseni na podium kde jsou před zraky všech ( a to i v těch nejzadnějších řadách) popraveni ozbrojenci. Sprška krve pokropí kazatelův šarlatový šat a obličej. "Takto s každým bude naloženo, kdo by se pravdě Boží protivil. I když jsme se nyní očistili od zrady neusněme na vavřínech. Kde zrada byla jednou, tam se ráda vrací. Bděte, buďte ostražití. Ať zahubí je ji ještě v zárodku" A slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev. Z každé strany hleděla zoufalost a beznaděj. Padly sochy bohů pravých i falešných a jejich pádem zhrdli všickni národové životem dočasným na tomto světě. Roztrhla se opona nebeská od východu až na západ...... Hrom zaburácel krajinou a spustil se liják. Dorota je lidem chtě nechtě přitisknuta na Biřka a on na ni. Jako dva tonoucí v rozbouřeném moři tisknou se na sebe v záchraně. Dorota držíc se ho jako tonoucího stébla svou tvář zanoří do jeho oděvu, divoce tisknouc víčka k sobě a třesoucí se jako v zimnici... Aleš je ušetřen velkých tahanic neb stojí přímo u podia, kde je situace klidnější díky ozbrojencům. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Jako by to bylo někde v jiném životě a čase, když jsi coby ctěný Pražský purkrabí nejednou s tímto mužem k Ohnivému draku na Staroměstské náměstí chodíval. A kdy zval jsi ho svým přítelem... V Dobách kdy Daniel Madléř působil coby čerstvý žák teologie na Univerzitě Karlově k jeho známým a učitelům patřili kupříkladu i Hus či Jeroným... |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Když přeci jen věnuješ trošku pozornosti kazateli uvědomíš si, že jeho tvář, ač změněna zdá se ti jakousi povědomou. Stojíš, ale přeci jen trochu dál od podia, neb jsi přišel na mši později. K špatnému výhledu na muže přispívá nastupující šero a déšť snášející se z oblohy. Jako by to bylo někde v jiném životě a čase, když jsi coby ctěný Pražský purkrabí nejednou s tímto mužem k Ohnivému draku na Staroměstské náměstí chodíval. A kdy zval jsi ho svým přítelem... V Dobách kdy Daniel Madléř působil coby čerstvý žák teologie na Univerzitě Karlově k jeho známým a učitelům patřili kupříkladu i Hus či Jeroným... A ty vycítíš, že se na tebe v davu upírá mysl kohosi známého... |
| |
| O tom jak mladí a blázliví jinoši tvrdě ošetřováni jsou Na scéně: Ciril, Ctibor, Jezabel, Kegen, Ištván. Ctibor sykne přěhnanou bolestí, zavyje jako pes a ucukne. kozalka! tojď napoj smldutých a zavsivencu, pokud nepletu-li še...Nikdy nevzal bych ťo do usť. To ale neříkajte mi, že žub mi už nikdy nahlažen nebudě!.... Ctiborův výraz vypadá v tuto chvíli zdrceněji, něž když mu oznámili, že zemřel jeho oblíbený lovecký pes. Téměř se mu podlomí kolena. V tu chvíli vstane Ctibor, mladší z bratrů, který se až do té chvíle krčil jako v agonii v koutku a mumlal cosi, bratrská láska je však silnější než pohnutky duševní...A zastoupí Jezabel ke Ctiborovi cestu. Nikdo mému bratru ubližovat nebude. Nedotýkejte se ho těma svýma špinavýma prackama. Promluví bravurní češtinou, jak by ne vždyť jsou to také oba dva češi a ne žádní frankové , jak si například Ištván a Kegen od začátku chybně namlouvali. Tak stane se že Pán a jeho sluha zase ničemu nerozumějí, protože jazyk Čechů je pro ně neznámým. Oba mladíci mají na sobě pouze zablácené nohavice a tuniky, neb o honosný šat byli oloupeni jako jedni z prvních. Ta žjena nam chče pomočit, vylejčit rány bvatře, žklidni se a nech ji děvat co umí. namítá za zády svého bratra a sundává si tuniku. Jeho tělo je hladké, neochlupené, téměř ženské. Znovu promluví: Jištojiště se zde dlouze neždržíme, plotože otec za nás co nejdříve vykupné žaplatí... Oznamuje snad sám sobě, snad bratrovi či Jezabel. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Ištván činí poznání Ač zhnusen nad udmítnutím té děvky husitské něco nutí naslouchat Tě jejim slovům. Nyní mluví k těm dvěma holobrádkům a ptá se jich na erb s bílou labutí.... V mysli ti okamžitě zavíří vzpomínka na jednoho z moravských šlechticů, které jsi poznal při výpravě na husitskou verbež a na jehož panství jsi se dokonce se svým sluhou pár dní zdržoval a nutno říci, že jste se tam dobře měli. Jméno toho šlechtice zní: * Půta z Vildenberka. Ten chlápek ti přirostl k srdci, sic jeho srdce pro válku nebylo zapáleno tolik jak srdce mnohých. Tento muž většinu svého jmění vyzískal nečestnými způsoby a to i takovými, jako jsou únosy, vydírání a loupeže... *Náš Pozořický hraďák, který svého času patřil k jedním z mála velkých sídel Moravy. Rod Půtů skutečně existoval a byly to borci. Dodnes se neví zda hrad postavili, pravděpodobnější je však to, že ho jednoduše zabrali za mocenských bojů po vymření Přemyslovců. Zřejmě patří k zakladatelům Pozořic, ale i ostatních vísek. Dnes z Vildenberku zbylo jen pár kamenů coby pozůstatky hradeb. Na tobě je zda poznání zamlčíš, nebo dáš najevo, že toho muže znáš. Kdoví, možná by jsi si tak u zrzky mohl šplhnout… |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Znáš už svého pána jako své boty a jsi citliví na změny jeho chování a reakce. Všimneš si, že poté co ta čarodějnice prohodila cosi v latině k těm dvěma holobrádkům, po slovech erb s bílou labutí, kterým nerozumíš se tvůj pán mírně zarazil, jak by v něm hrklo. |
| |
| Koloušci a jiná zvířena Mast si tedy nechám, když ji nechce. Potom moc nevnímám, co cizák blekotá, akorát bez většího zájmu odpovím na ten blábol se srdcem: "Není to kost, nedá se zlomit." Ale pod rukama mi syká ten fajnovka. A naivka. "Jsi snad tak mladý, že ti mají teprve vyrůst druhé zuby? Ne? Tak nedoroste." Krutá pravda. Překvapeně pohlédnu na druhého koloucha, který se zdál zblázněný. Aspoň jsem ho vyléčila duševně, že jsem ho donutila souvisle mluvit, aniž by se klepal jako zajíc, kterým beztak je. "Má pravdu," zamumlám trochu zaraženě, že mluví česky. Jsem teď zmatená, nevím, na koho jak mluvit... A tak zvolím češtinu, aspoň se nemusím moc namáhat. "Musím se podívat, jestli nejste zranění... A pak vás ošetřit. A proto bys měl být trochu vstřícnější." Obejdu tmavovlasého, abych se podívala na šišlavého. "Něco vážnějšího? A co on? Myslela jsem, že se zbláznil," zašeptám. Tihle jsou mi sympatičtější než pán a sluha. Myslím, že se s nimi bude dát i bavit a já něco zjistím. Sáhnu do brašny a vytáhnu zazátkovanou láhev s alkoholem na desinfekci. "Napij se. A neodmlouvej, jinak ti napuchne pusa ještě víc, poteče ti z toho hnis jak zmiji jed..." vyhrožuju opět tou krutou pravdou. |
| |
| Když mě skropí krev tak jen přivzu oči aby se mě krev nedostala do očí. žene je do války a voni jdou jako ovce na popravu. Sám na konci řady bude v boji na konci. Stejně jako já, můžu s nima jít, ale bojovat nebudu, nezabiju, nikoho. Sem kovář zběhlej v šerm, ale nejsem válečník. pomyslym si a setřu si krev z obličeje a vyplivnu ji z pusy. Pak se ohlídnu v dav a zhodnotim nějakou cestičku ven abych se dostal neušlapanej ke kovárně. Když si najdu cestičku poblíž stráží, tak se pomalu vydám směrem ke kovárně, ale pak si vzpomenu na jeho slib. Zastavym se a otočim se směrem k podiu a deru si cestu zpátky. Dostanu se až k ozbrojenců a koukám se na zkrvavenýho kněze s otázkou v očích, nevyslovym nic, ale zhodnotim situaci a dojde mě že pokud chce odejít z podia, musí jít kolem mě. a tak si počkám až pude kolem. |
| |
| Kterak v davu kazatel Jiříka znechutil a jak mu zasel opět strach do srdce Dav pomalu začíná vřít. Proč? Přeslechl jsem něco důležitého, zatímco jsem zkoumal pohledem tvář dívčininu? O čem, že to mluvil? O tom, že jsme sešli z cesty boží a sestoupily na cestu ďábelskou, plnou krve a násilí? Věnovat se dále Dorotě je nemyslitelné. Kazatel plně zaujal jak jí, tak mně. Je z něho cítit vztek a nenávist. Ledovým klidem však vše maskuje. Poslední slova doslova štěká ze svého chřtánu a já se na okamžik ocitnu tři roky zpět, v Praze. Moci chtivý kněz Jan Želivský fanatizuje svými nestoudnými řečmi dav. Za chvíli vtrhnou na radnici a vyházejí konšele z oken. On se tak pasuje do role lidového vůdce. On začne využívat zkreslených a zjednodušených argumentů, působících zejména na duši, pudy a předsudky. Duši a pudy lůzy. Ač se snaží svými plamennými proslovy lhát co můžou, že ano Prokope, ,,boží pravda“ v prvních dnech této krvavé akce vůbec nebyla. Lůza se dožadovala moci. Jenom lůza! To oni vyrvali čerstvě pohřbené tělo krále Václava ze Zbraslavského kláštera, dali mu krk věnec a opíjeli se, lijíc mu do chřtánu korbely piva. Čeleď, tovaryši, učedníci, obchodníci, rolníci … ti všichni potřebují ke svým činnostem klid. Válka neprospívá obchodu a řemeslu. Válka z obchodu a řemesla dělá dojnou krávu cizím zájmům. Hromadí ve mně vztek. Nenávidím Želivského. Nenáviděl jsem ho ohledně vždy. To kvůli němu jsem prchl z Prahy. Nejdříve do Sezimova Ústí a pak …. pak na Tábor. Domníval jsem se, že až se moci chopí ti správní lidé, dovedou nás k pravdě. Můj rozum není příliš jasný, ovládá mě vztek a žal zároveň. Má mysl je jak divoký oř a kočí, dívka tisknoucí se na má prsa, je vetchým vozatajem. Těžko se bude snažit udržet otěže. Nechápu to. Se zrádci by se dařilo vypořádat i jinak. Nejsem příliš bystrý, ale je mi jasné, že toto bylo hodně dlouho připravováno. Slavné vítězství u Kutné Hory, náš návrat a pak tato řeč. A ten mizera kazatel se musí usmívat pod vousy. Skvěle ovládl dav. Stejně, jako Želivský. Ach, Mikuláši z Pelhřimova! Pravdu jsi děl, když jsi brojil proti násilí páchaném ve jménu pravdy. Když jsi brojil proti násilí páchaném těmito ,,kněžími“. Proč jsem se ti smál, že bez boje nedosáhne náš cíl konečného vítězství. Nyní bych se ti poklonil. Polévají mě vlny horka a chladu. Vztek mě rozžhavuje do běla, dívka tisknoucí se ustrašeně na mé tělo mě táhne zpět z rozčílení. Schovává se pod má pláty mých železných křídel. Je ustrašená. Však i já se bojím. Jak o sebe, tak o ní. ,,Dorotko,“ šeptám neslyšitelně. Spíše jen naprázdno drmolím rty. Jsem zmaten. Musíme pryč. Pryč z této mely. Což já, zbroj mě spasí před nahodilou ránou loktem. Lidé si s námi pohazují sem a tam – připadám si jak lístek zmítaný ve větru. Ovšem Dorota, Bartolomějova dcera … Pravou rukou držíc dívku kolem beder, svým tělem jí chráníc a levačkou rány loketním plátem rány zasazujíc, se snažím vyrvat z davu. ,,Utečme …“ drmolím si dál. Nemusí zde být všichni z těch, jejichž jména přečetli. Dav se spustil ze řetězu. Vyklidit prostor, kmitá mi hlavou. Hořká zkušenost ze mne pramení. Vím, že se musíme dostat ke mne do srubu, nebo na nějaké jiné bezpečné místo. Zaznělo vůbec jméno Mikuláše z Pelhřimova či dalších jemu podobných? Nevím, slova kazatele byla pro mne takovou ránou, že jsem jména zrádců přeslechl. Šlo však o skutečné zrádce, či se jen zdejší kruhy chtěly vypořádat s opozicí? Při této myšlence do mých paží vjela síla hnaná vztekem. Vší silou jsem šťouchl loktem do hrudi jakousi postavu tlačící se na nás. Železný chránič mu snad jistě zlomí alespoň pár žeber. Je vůbec šance vyváznout se zdravím? |
| |
| Ctibor a Ciril Na scéně: Jezabel, Ctibor, Cecil, v pozadí Ištván a Kegen. Dovolím vám tedy prohlédnout svého bratra. Říká Cecil hned poté co z něj vyprchá prvotní kuráž a uvědomí, si že mluví tváří v tvář se ženou. Ráznou ženou. Jeho zkušenosti se ženami jsou chabé, dá se říci žádné. Několik posledních let strávil studiem, coby adept na budoucího kněze, ukryt před ženami i jinou havětí a špatnostmi za zdmi kláštera. Jako mladší syn svého otce jinou možnost ani neměl, nikdy se, ale boží vůli neprotivil... Budu však dávat pozor jestli s ním dobře je zacházeno.... A postaví se poblíž, aby ostražitým pohledem pozoroval každý Jezabelin pohyb. Po dlouhém přemlouváni lokne si Ctibor přeci jen pálenky, či co je to za dryák. Zezelená a panenky se mu protočí. Zmožen opře se o zeď a vypadá že každou chvíli věznici zaneřádí svými výměšky. Bratr v rychlosti k němu přiskočí a ovívá ho. Ctibor není zvyklí na takové zacházení. Ve Francii, kam ho otec poslal na studia zpohodlněl a ovlivněn tamější kulturou exotickou převelice nyní ani českým mladíkům podoben není, myšlením, vystupováním ni jazykem. Chudák můj bratříček... |
| |
| Koloušci Já taky protočím oči, ale nad mladíkovou citlivosti. "No tak, seš chlap!" Jen co to řeknu, dojde mi, že to možná nebude úplně tak pravda. Slečinka je to. "Nic se mu nestane," ubezpečím jeho bratra, "byla to jen pálenka. A tobě něco je, stydlivko?" vzhlédnu. Zašpuntuju láhev, strčím ji zpět do brašny, kdyby snad slouha chtěl popíjet. Čert ví, čeho jsou schopni. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Jsem do místnosti otočená zády, spoléhám, byť nerada, na vojáky. Proto zbylé zajatci těžko mohou vědět, jak se dívám na tmavovlasého kolouška. Upřený pohled, kterým se snažím ukotvit ten jeho, lehký, mateřsky milý úsměv, abych ho nevyplašila. Vlčice v rouše beránčím. |
| |
| Tlačenice Dorota, Biřek. Přeci jen se v Biřkově hlavě scéna odehrává trochu agresivněji a dramatičtěji než jí ve skutečnosti je. Možná je to způsobeno jeho rozezlením nebo tím, že se snaží chránit křehkou dívku. To ví jen Bůh. Když se davem však začne prodírat ozbrojený Biřek a rozdávat rány lidé rychle ustupují a dělají mu cestičku. Brunátný Biřek podoben Mojžíšovi pozdvihne své mocné paže a dav jakožto Rudé moře rozestoupí se a vyplivne je oba. Dorotu i Biřka stále v obětí.... Jak jste se dostali z největšího chumlu je vidět, že na některých místech se již tábořané utišili a začali se rozcházet. Jan Žižka z Trocnova se vzdálil do svého stanu ještě předtím než se kázání započalo, veden Hvězdou, s mírným úsměvem na rtech a v srdci. Toto patřilo k jeho posledním zosnovaným plánům těsně předtím, než bude díky neshodám s hejtmany a kazateli nadobro zapuzen. Tento výkřik do prázdna měl zastrašit jeho protivníky, ve skutečnosti však spíše rozdmýchal oheň. Ještě téhož večera se sejdou jeho odpůrci na tajném místě v Táboře a sesnovají plán jak ho co nejdříve vypudit.... Na jaře roku 1432 odchází Žižka z Tábora k orebitům, kde si vybuduje vlastní skupinu, již se obklopí. Vedle Tábora se stane jeho bratrstvo nejmohutnější vojenskou silou v zemi... To bychom, ale předbíhali... |
| |
| Tlačenice Otřesný zážitek dívce ve tváři vepsal téměř nepřítomný výraz. Když se od Biřka odtrhne a překotně mu poděkuje za pomoc a laskavost má se rychle k odchodu. Odvrátí se, v bledých tvářích náznak ruměnce. Přijďte tedy večer pane z Březové. nikdy mu jinak neřekla. Používání křestních jmen lidí se jí vždy zdálo příliš osobní. Na kratičký okamžik zvedne oči k těm jeho, ale ihned je zase sklopí, upíraje pohled někam za jeho záda či na ramena. Nashledanou pípne tak, že to téměř není slyšet ve všudypřítomném hluku a zmatku, odchází…. |
| |
| Koloušci Jezabel. Máš pocit, že se mladíkovi ve tváři mihla červeň, ale snaží se ji bravurně skrýt. Divoce zatřese hlavou až se mu po ramenou rozvlní záplava hnědých kadeří jako dívce. Nic mi není, nepotřebuji ošetřit. dodává rychle a překotně drmolíc. Pak upře mateřský pohled na bratra, kterého svírá v náručí něžně jako dítě. Poběhlice je to. V hoším případě čarodějnice. Nedívej se jí do očí. uhrane tě. Učaruje....Koneckonců je to žena. |
| |
| Koloušci Podívám se na něj pozorněji. Buď je tak vedle z toho, že vidí ženskou, anebo mi lže. "Chci se přesvědčit. Tak, jako u ostatních. Něčeho sis nemusel všimnout," lžu, protože tenhle by si všiml i hrášku pod duchnami. "Prostě mi nakázali, vy jste zajatci a teď tady velím já. Buď se svlíkneš sám, nebo tě svléknu já, když bratr nemůže. Vyber si. Anebo se mi snad chceš s něčím svěřit? Bez svlékání..." dodám po těch tvrdých slovech již mírněji, nabádám ho, aby vybral menší zlo. Netuším, co by mi mohl říct, ale ať to bude cokoli, aspoň zjistím, co se stalo. Přece se jako pomatenec nechoval jen tak. |
| |
| Cecilovo zahanbení... Jezabel, Ištván a Kegen v pozadí Když Celil vidí, že jiná cesta nevede složí zelenavého bratra ohleduplně na zem a postaví se. Žíla na krku mu pulzuje, pěsti má divoce zatnuté. Pohled se snaží upírat kamkoli jinam než ke zpytavím pohledům přihlížejících. Odfrkne si a přetáhne si tuniku přes hlavu... Na kůži má několik podlitin, kousanců a škrábanců způsobených lidskýma rukama. Jeho tělo pod tunikou páchne potem, lidskými výměšky a semenem... S bratrem jsi sou tělem i tváří podobni jako vějce vejci, nebýt vlasů a charakterových odlišností, které se časem vepsaly do výrazu. |
| |
| Zahanbený Cecil Čekala jsem dost věcí, ale tohle rozhodně ne. Udiveně zamrkám, zjevně chci něco říct, ale první slova spolknu. Nakloním se blíž, jestli dobře vidím. Zuby?! Lidské! "Dítě nešťastné..." zamumlám. "Novou vodu," rozkážu, když pohledem zavadím o tu sračku, co tam nechali tady pánové. Ti se o nic nepokusili, a v tuhle chvíli by beztak špatně pochodili. Když vidím tohle, hned mě napadá, že to udělali oni. Byli s ním přece zavření... a nadrženej chlap... Střelím po nich, hlavně po šaškovi, chladně rozzlobeným pohledem, stisknu zuby. Musím se jen modlit, že oni toho byli ušetřeni, jinak bych těm sviním vyrvala srdce a játra z těla a hezky po staru je snědla. |
| |
| V deliriu únavy … Ani nevím, co mi přesně říkala Dorota. Ani netuším, jak jsem se dostal ke mně do pokoje. Nyní sedím v potemnělé místnosti za stole, rukou si podpírajíce čelo. Hlava je ještě horká a pomalu vychládá. Padla na mne únava. Znaven jsem na duši i na těle. Záda mě bolí, zadek otlačeném mám, v krku mě škrábe. Chlad mi začíná pod kůži zalézat. Dorota mi vězí v palici namísto toho, abych byl obezřetný a staral se o záležitost, které se mému postavení sluší a patří. Možná, že bych nebyl tak překvapen z nenadálého vývoje věcí tam při mši. Možná, že bych pak nesupěl jako rozohněný oř. Avšak, ať se tam stalo, co se stalo, vyděsila mne ta strašná událost nad míru obyčejných věcí. Tohle přeci nemůže tomu, kdo to zařídil, jen tak projít. A co když projde? Nelze si dělat iluze. Uhranout na svou stranu moc a zbavit se tímto způsobem nějakého politického soka by bylo velice lehké. Nedostali ani šanci. Dav je zmasakroval bez jakýchkoli citů. A stačila jenom autorita a pak pár vhodných slov. Děsím se pocitu, že bych jednoho dne začal překážet já. Důvodů, proč mě odstranit, je více než dost. Jsou to malichernosti, ale proč mě kvůli nim neprohlásit s trochou nadsázky za ,,královského“? A pak, kdy mě začnou bývalí družníci trhat za živa …. Potřebuji trochu spánku, zklidnit mysl. Namáhavě se zvednu od dubového stolu a dovrávorám k posteli. Na nic nečekám, začnu shazovat zbroj. Tělo nosí již příliš dlouho nadbytečná kila železného krunýře. Je unavené a postel je lákavá. Mysl je ovšem živá. Jsem nadmíru vzrušený z toho všeho. Unaven klesnu na lůžko. Tam civím do stropu a přemýšlím. Nekřtěně a tři ženy rozdrásány za živa. Teď tohle při tom kázání. Místo modlení vraždění. Děje se v okolí, či přímo za zdmi Tábora, nějaká špatnost? Je to jenom náhoda a politování hodné nedopatření? Nedokáži si na nic odpovědět. Tohle se musí řešit. S kým? Je-li mezi námi skutečně někdo, kdo se snaží strhnout moc na svojí stranu a využít našeho nadšení pro své nekalé plány …. Jestliže bych mu tohle všechno řekl, proč by se mne nemohl zbavit. Zbavit se mě jako se mohl zbavit těch zrádců. A nebo mě využít …. Čtyři hejtmani, čtyři volby. Nervózně s sebou pohazuji na svém lůžku, snažíc se pod tíhou myšlenek na pár hodin usnout. Iluze si o dlouhém spánku nedělám. Nezatopil jsem a jen co mé tělo prochladne, mráz mě vyžene z postele. K večeru se západem slunce se vždy ztrácí trocha toho mála tepla, co přes den na zem zanesly sluneční paprsky. Vzbudím se, upravím si pak vous, snad se i oholím, opláchnu obličej a sčešu si vlasy. A pak, hladový a zmrzlý se budu těšit na tu veselici. Pletu si na sebe bič …. Ale jinak to nejde. Náladu na nějaké veselí nemám. Musím však vypátrat, jak se staví dav k těmto věcem. Tok myšlenek ztrácí svojí souvislost. Očekávám spánek. Čest muže …. mužova čest a žena …. nekřtěně…. Mysl však již příliš zeslábla, abych si tyto myšlenky pamatoval. |
| |
| Posezení ve srubu pohled na kopečky no není to skoro idyla? Sedim na lavici a zírám behně na tělo na zadek kterej má pravda dost vetší než ženy u nás a i na poprsí které pravda menší než ženy u nás. A v duchu přemýtám co to ta cuchta vlastne říkala o erbu s bílou labutí??? To mi něco říká?? Neměl to náhodou ten Moravan co jsme u něho i smou družinou přebývali a dobře se u něj měly? Půta z Vildenberka se jmenoval toť veselá kopa to byl a dobrý chlap s ničím a s nikým z té chátry husitské se nemazlil. Proč Ta flundra se na to ptala??? Samotného mě trápí otázky proč taková poběhlice se ptá na urozeného pána. Pak na me zrzatice hodí pohled jak na vraha. Mile se na ni naoplátku usměji protože ji pravděpodobně straší ve věži když zničehož nic dělá takovej tyjátr. A zeptám se latinsky: Na což ses ptala na ten erb z bílou labutí? Tak mě napadá že znám jeden ve vedleší zemi jeden takový v zemi jménem Moravie jistý dobrý a šlechtený pán na té správné strane jej mel ve znaku a dobře se k nám choval tak jak se sluší a patří na skutečného rytíře. Pan Půta z Vildenberka byl ten jež vlastní v erbu bilou labuť proč ale ty taková ženská obyčejná jenž přisluhoješ heretikům se ptáš na dobrého muže? Podívám se na ni a čekám odpoveď od bláznivky... |
| |
| Temnice, ve skutečnosti však útulná světnice. Cecil se stává hluchým a slepým. Opláchne se a pak vymáchá tuniku sobě i bratrovi, který se stále za neutuchajícího skučení a nadávek ve franckém jazyce válí po zemi. Tuniky poté zavěsí na mřížoví okýnka, aby se jim za slabého vánku lépe usychalo. Na Jezabel a nikoho už ani nepohlédne, neb se cítí zahanben... Sic věci i tělo mám zas znovu čisté, stále špinav se cítím a kdyby to možné bylo nejraději bych ze svého těla odešel. Ale je tu Ctibor, bratr, který mě potřebuje... Poté se ozve Ištván, který s popuzeným výrazem posadil na lavici... Na konci jeho dlouhé řeči vstoupí do světnice Dorota. Přišla tiše a zamyšlena z hlavního sálu. Srub je totiž rozdělen na více prostor a tato temnička je jen jedním z jejich koutů... Přišla jsem Vás vystřídat paní Jezabel. Po cestě ze mše jsem potkala tatínka a ten mi oznámil, že tu prohlížíte vězně.... Její oči jsou kalné a vlhké jako v horečce a obličej pozbývá jakékoli barvy. Pokud se již Jezabel má k odchodu zarazí ji ve dveřích, položí ji ruku na rameno a tiše k ní důvěrně promlouvá: Zítra stavím se u Vás, kvůli té naší věci... Jezabel ví o čem dívka mluví, když říká "o té naší věci...", sama ji v jejím domku dnes navštívila, aby se jí svěřila s věcí delikátní a tajnou, která občas dívky v jejím věku postihuje.... Však je na dívce vidět, že již se u ní první známky těhotenství objevují o čemž svědčí pobledlý obličej, který je důkazem častého zvracení. To aby se zárodek v těle matky co nejlépe uchytil. A Jezabel si není jistá zda v tomto pozdním stádiu by nebyl jakýkoli zákrok pro dívku nebezpečen... Ale ještě něco musí tu nebožačku trápit. Nějaké tajemství, které jí nedovolí chvíli udržet mysl v klidu. Dorota, ale byla taková vždy, již od dětství co kdo pamatuje…. |
| |
| Zajatci Ošetřím dorasovaného chlapce, mlčky, protože dělá, jako bych byla vzduch. Když pak sklízím své věci a promluví na mě tamten, akorát se zhluboka nadechnu. Všechno ukládám do paměti, ale jsem zády, ani pak na sobě nedám nijak znát, že bych odpověď slyšela. Verbež hnusná! Paktuje se s przniteli chlapců a čert ví, jestli jím sám není... Ale to už přichází Dorota. Jsem teď jako rozzuřená vlčice puzená mateřstvím, že na to děcko rezavé ani nejsem tak tvrdá jako ráno. "Tady. Uklidní to žaludek, uvař si to," podávám jí malinký plátěný pytlík s bylinkami. Nejednou jsem si to zažila, moc dobře vím, proč je bílá jako stěna. "A o ně se nestarej, o bandu všiváckou. Chleba a vodu, aby jim hlavy vychladly. Hlavně některým," zavrčím poslední slova. Ze srubu však hned neodcházím, jak by bylo mým zvykem - udělat práci a zmizet. Doufám, že se tu někde zjeví Bartoloměj, kdo ví, třeba zkontrolovat mou a Dorotinu práci. Ještě víc než pokousaný chlapec mě trápí něco jiného. A kdyžtak se ho vydám hledat jinde. Snad se na něj všichni nesesypali jak slepice na flus. Ale nevím, kdo jiný, s kým se dá mluvit, by to mohl vědět. |
| |
| Po mši Setkání s otcem... Vstup do srubu a paní Jezabel Opustila pana z Březové. Je to tak moc hodný pán! Když se stane mým manželem, jak říkal tatínek, jistojistě se o mně dobře postará. Ohlédne se pojednou, když odchází a vidí jak znaveně klopýtá směrem ke svému srubu. Chudák, celý den byl na cestě a ještě i na mši si čas udělal... A navíc chrániti, mě nebohou hlupačku musel.... Před zimou a zachumlaná do šálu cupitá směrem k vězeňskému srubu. Jak už bylo jednou řečeno. Vězeňský srub mají Pospíchalovi ve správě..., když tu, zahlédne otce. Radostně se k němu rozběhne a obejme ho. Krásný den Vám přeji tatínku, jsem šťastná, že se vám při výpravě nic nestalo a , že živ a zdráv jste se k nám vrátil. Její ruce i tělo je v tu chvíli roztřeseno, takže budí dojem, že kdyby zafoukal silný vítr roznese ji po okolí, jak by byla z papíru. Její drobná postava, jako by se ještě více zmenšila, když nyní stojí před svým otcem, před kterým pokorně klopí oči k zemi. Když jí nakáže, aby co nejrychleji pospíchala do srubu, kde najde paní Jezabel a postarala se o zajatce rychle se vydá tím směrem bez odmlouvání a prodlení.... Tatínek... Matka toho dne nebyla doma. Pamatuje si to jako by to bylo dnes a ne před více než deseti lety, když za ní poprvé přišel. Bylo jí sedm a spala hluboce, tak jak už to u dětí bývá, takže jí uniklo, že přišel domů. Probrala se až jakmile na ni nalehl. Z jeho lepkavých rtů cítila alkohol. Umírala strachy a volala maminku, ale přimáčknul jí ústa, aby ji umlčel. Ležela ztuhlá, když skončil, řekl jen " Neříkej to mámě." Druhý den se vzbudila s palčivou bolestí v břiše. Cítila hanbu, zmatek a strach... Přijde do srubu vystřídat paní Jezabel. Úkosem pohlédne na vězně, vezme jejich košile, které visí zavěšené na okénku. Projde kolem nich jako duch, nakonec však přeci jen oznámí, nevědouc zda jí rozumí: „ Něco vám uvařím.“ A odejde. Stráže zavřou dveře na petlici a postaví se před ně. |
| |
 | Příchod otce Zasrané počasí Brblám si pod vousy. Sleduji špičky svých bot, jak jsou zaflákané od bláta. Kurva drát, jsem jak od hoven. Dorota to musí vyčisit. Alespoň se naučí jak se o chlapa postarat. Panu Biřkovi jí dám, musím mu jí dát. Pan Biřek jí může zachránit. Dorotko, Dorotko. Doufám, že se nebudeš tvářit jak ryba a lapat po vzduchu, když s ním budeš mluvit. Musíš se usmívat a krásně vypadat, abys pod čepcem skončila. Biřek je dobrá partie. Slouží naší věci. Na těžkém plášti jako by si žáby udělali pelech. Voda z něj kape, teplo nedrží. Kurva drát, jsem jak od chcanek Nabroušeně rozrazím dveře. Moc dobře vím, kdo je za nimi, slyším její hlas. Určitě jí budou zajatci očumovat. Pařáty jim za to spřerážet a oči vydloubat. Holčička moje malá. Tvrdým pohledem přejedu světnici. Nečumte tak na ní vy prasáci zavšivení. I Dceři věnuji svůj obvyklí mírně znechucený pohled. Jsi tu nějak nalehko. Nemyslíš? Vezmi si můj plášť a nevystavuje se tady. Pamatuj, že jsi počestná dcera, ne nějaká běhna. Přehodím přes Dorotu svůj vodou promáčený plášť, abych jí zakryl před zraky cizáckých pohledů. Říkám ti to pořád, chovej se jako slušné děvče. Panu Biřkovi by ses takhle určitě nelíbila. Chovej se tak, aby mu na první pohled bylo jasné, že jsi hodná holka naučená dobrým mravům Jsi hezká dcero, útlá v pase, hezky tvarovaná. Radost pohledět. Pan Biřek by si nemohl přát lepší nevěstu Večer než půjdeš spát si o tom ještě promluvíme. Přijdeš za mnou. Je ti to jasné? |
| |
| Srub Bartoloměj mě málem porazí, a co víc, ani si mě nevšimne a peskuje Dorotu, jak kdesi za sebou slyším. Když skončí, opět mu stojím v cestě, ale tentokrát jsem na něj připravená. Ještě před chvílí na mě bodře pokřikoval, teď je z něj hulvát. Snad si rozmyslí na mě štěkat. Sice je to pán, na druhou stranu, kdo mu léčil nepříjemné bolístky? Odkašlu si, kdyby mě chtěl opět bezmála zašlápnout. "Máš čas?" zeptám se prostě, místo abych začala se sáhodlouhým vysvětlováním. Vzhlížím k němu, protože je samozřejmě větší, ale nehodlám se nechat odradit jeho příšernou náladou. |
| |
| Stále ve srubu bu bu bu. Divoženka, která je asi trochu pomatená v hlavě mi ani neodpoví na otázku ohledně erbu bilé labuti na kterou se sama ptala. Tak jen pokrčím rameny a myslím si něco o prdeli. Stále sleduji dění ve srubu a Zrzatici přišla vystřídat jiná divka, která narozdíl od té poběhlice vypadá jako stydlivé a z mého pohledu a zřejmě i ctnostná pana venkovského ražení. Sleduji ji i muže který přišel a začne něco mrmlat. Nerozůmim mu stejeně jako nerozumím té holce a vpodstatě mi to je jedno co si říkají stejně to budou nějaké heretické, nebo venkovské pindy. Co mě ale překvapilo je to, že Ti frankové mluví i řečí mistních je to opravdu zajímavé jak byli schopni se tuto řeč naučit. A to docela rychle neboť tu nemohou být dlouho. Jak moc ji zvládají to sám posoudit nedovedu neboť nerozumím ani zbla tomu co řikali. Teď se jich však ptát na to nebudu když vidím, že jestě stále vyšilují... |
| |
| Kterak něco z nebes před náš voj padlo a cesta do Tábora utíkala dobrodružněji... Mlha kolem housne víc a víc,ani za mák se mi to nelíbí,koně už ani dál jet nechtějí a já cítím mrazení v zádech,jako bych cítil pohledy katolíků ze všech stran, a čekal kdy nás zasypou střely ze samostřílu a smete nás jízda.... Příhodnější počasí pro útok ze zálohy ani není... projede mi hlavou a dívám se před sebe,pobídnu koně ale pak náhle před námi se z hůry zjeví postava,připomíná ďábla nebo něco podobného,ale ti přeci nekrvácí... Pan bůh s námi a zlý pryč,kdo jis cizinče a co zde pohledáváš,v tomto kraji,v tento čas a v tuto dobu,na cestě do Táborského města? ruka mi sjede na meč který vytásím a zadívám se před sebe na kopijníky... Nestůjte tady a přiveďte ho sem,půjde s námi,ať hejtmani v Táboře o jeho osudu rozhodnou,když bůh rohodl že se má setkat s námi! pokynu na střelce jež na něj nejistě míří samostříli aby sklonili zbraně a nechám cizince přivést do středu skupiny,ruce mu svázat a pak se podívám před sebe,tam kde tuším Tábor a pobídnu koně... K Táboru! |
| |
| Kterak srdce umouněného kumánského slouhy zaplálo k husitké panně Když po mě nikdo vysloveně nevyžadoval, abych se umyl, neudělal jsem to. A zatím, co se zrzavá čarodějnice starala o dva zženštilce, my muži, tedy můj pán a má maličkost, jsme se do okolního dění moc nezapojovali a hleděli si svého. Stejně si nás nikdo nevšímal. Byl jsem ponořen do vlastních myšlenek a vzpomínek na šťastné dny na pánově hradě, na časté bujaré slavnosti a pitky o kterých se vyprávělo po celých Uhrách, na sokolničení, v němž převyšoval můj luňáček všechny ostatní, dokonce i jestřába samotného královského sokolníka... a místo toho tu hnijeme v nějaké špinavé díře a ještě po mě chtějí abych se myl! "Pane Ištváne? Jak dlouho to ještě bude trvat než nás ubytují jak se sluší a patří? To se máme pořád dívat na to, jak tu ti dva holobrádci bečí jako ovce před porážkou? Hanba zženštilým frankaország!... chci poznamenat ještě něco, když do světnice vejde další dívka. Můj pohled na ní spočine. Chvíli nejsem schopen slova....Útlá v pase, švarné boky, vlasy jako med... očka jak dvě studánky, radost pohledět... "Oh! Můj pane! Ta by stála za hřích!" Přejedu ji mlsným pohledem. |
| |
| Otec se vrací domů. Místnost se zajatci je uzavřena a zapečetěna závorou. Stráže se posadí ke dveřím každé z jedné strany na lavice a sejmou ze svých unavených hlav přilbice. Srub se z velké části skládá ze společenské hali a posléze z několika přiléhajících místností, jako je prádelna, vývařovna, soukromé místnosti Pospíchalovy rodiny a pak také vězeňská temnice.... Dotota pozvedne ruce ve kterých křečovitě svírá spinavé tuniky k otci. Tatínku, jen jsem chtěla vězňům vyprat spršky, když jsi mi nakázal, abych se o ně dobře postarala , že jsou tak důležití. Potom půjdu pomoci matce do kuchyně. Odříkává svůj program. Také jsem potkala pana Biřka a ten mi zdělil, že večer se do srubu příjde pobavit... |
| |
| Ve srubu, dvě ženské na krku Jezabel se mnou chce o něčem mluvit. Nemám rád ty její pohledy. Tys to určitě byla, kdo zařídil, aby slípky Pana Tadeáše přestali snášet. Přes veškerý odpor k jejímu čarodějnému umění roztáhnu rty do veselého úsměvu. Škoda, že jí toliko potřebujeme. Přejedu její pěkně tvarované tělo pohledem okatě předstírajícím sexuální zájem od hlavy až k patám Na tebe si ho udělám vždy, Jezabel Lidé o mne vždy tvrdili, že jsem veselá kopa a dobrý chlap. Stalo se něco? O čem se mnou chceš kurva mluvit. Doufám, že mne nebudeš zdržovat nějakými svými léčitelskými prkotinami. tfuj, tfuj, tfuj Táhni čerte nedobrá. Nebo že by.......že by o dorotě chtěla mluvit? že už by si všimla jejího stavu? Ale ne, to spíš se jí zdá, že jsem k dceři moc tvrdý Úsměv na tváři mi nepolevuje i přes to, že hluboko v hlavě plivu na Jezabelinu hlavu. Ale co ty mi chceš říkat o výchově. Tobě vlastní syny unesli, babo a postarat si se o ně neuměla tak mi nevykládej jak si mám vychovávat děti |
| |
| Otcův nezájem Když vidím, že na mě otec nereaguje, jako bych byla vzduch a má slova vyzněla do prádzna. Neřeknu už nic a jen pomalu se odšourám do kuchyně za matkou. Naschladanou paní Jezabel. |
| |
| Bartoloměj Tak, jako jsem ignorovala pohledy těch dvou cizáků, tak si nevšímám toho Bartolomějova. Inu, muži, co jiného se dá čekat, když vidí pěknou ženskou. A kdybych se usmála, ještě by si to mohl vyložit jako souhlas s něčím, co bych rozhodně nechtěla. Ovšem vypadá to, hlavně když s odpovědí váhám, že moje praktická a někdy až krutá ráznost je trochu otřesena. Přesto neklopím oči k zemi jako jeho Dorota, jen hledám vhodná slova. Nakonec jsou, jako vždy, vhodná právě ta nejhlavnější, protože nač před tímhle chlapem sáhodlouze mluvit, než se k něčemu dostanu. "Znáš nějakého... Půtu z Vi...denberka," jméno jeho rodiště řeknu váhavě, nevím, jestli je to správně, "má v erbu bílou labuť, je z Moravy. Prý. A je od nich," pohodím hlavou a podle toho, jak to "nich" řeknu, patří k té bandě, jejíž příslušníci právě sedí v našem žaláři. Ale nechci mu dávat všechna esa do rukávu, tak čekám, co odpoví tentokrát. Když ne, tak ne. Budu se muset zeptat jinde. |
| |
| Jezabel I když jsem ignoroval svou dceru, přesto jí střežím pohledem každou vteřinu. Kam zase jde? Občas té holce nerozumím. Dělám vše jen pro její dobro a stejně mi přijde, že si toho neváží. Až když se za Dorotou zavřou dveře, teprve jsem schopen se plně věnovat Jezabel. V mysli si přehraji znovu její slova. Půta? Bílá labuť? Je mi moc líto paní Jezabel, ale vůbec nic mi to jméno neříká. Ale co já jsem, abych věděl. Těch nahoře se ptej. Snad pan Biřek bude něco znát. Za Žižkou zkus zajít. Třeba mistr Daniel přivezl na tvou otázku odpověď. Já ti želbohu nemohu pomoci. |
| |
| Bartoloměj To jsem si mohla myslet. Ale copak můžu jen tak vtrhnout za Žižkou nebo úplně někým cizím, koho jsem nikdy neviděla, abych se jak pominutá ptala? A k przniteli chlapečků nepůjdu, i kdyby mu střeva lezla až ušima. "Aha. Dobrou noc," řeknu bez zbytečného vykecávání jako vždycky, protože jakmile se kolem něj ochomýtá Dorota, atmosféra houstne. Možná to už zjistil. A jestli ano, bude lepší být co nejdál odsud. Vyjdu ze srubu. Je hnusně. Rychle mířím ke své chalupě. Až se mi někdo z nich nějak příhodně připlete do cesty, poptám se, ale rozhodně za nimi nebudu běhat jako pes. Čekala jsem už dost dlouho, jeden den... Anebo ano? Ne, jeden den nic nezmění. Možná tehdy ano, tehdy na tom záleželo... |
| |
| Vykonávání otcovské moci jest věcí složitou Dveře se zavřeli. Můj úsměv však nemizí, vždyť tu mám ještě strážné. Tak chlapy, škoda že šla co? Vždycky se líp pracuje, když se před očima vrtí pěkná zadnice Směji se bodrým veselým smíchem. Spousta lidí mi říkala, že je silně nakažlivý. Což dokazují pobavené tváře dozorujících husitů. Konečně vypadla, čarodejnice. Začíná některé ženské kazit tou svou okatou sebevědomostí. Měla by pochopit, že muž je pánem. Stejně jako musí být Biřek pánem Doroty Řeknu někomu, aby vám sem donesl nějaké jídlo z veselice, bratři řeknu ještě těm dvěma aby vás ta služba taky trochu bavila Ale nemyslete si vy dobytci nevycválaní, že to bude moje milovaná dcera. To by se vám líbilo, prasáci a odkráčím do kuchyně, kde Dorota matce pomáhá. Jen chvíli je pozoruji a pak opět na svou vlastní krev zaměřím svůj zájem. Doroto pojď se mnou, chci s tebou mluvit. Strohým kývnutím hlavy naznačím, aby se za mnou odebrala do vedlejíš mísnoti. |
| |
| Zbyhněv sup z Vyhnanova, Theodor Wulfaugen Mužův obličej je bezvýrazný a téměř průhledný, jako by se prolínal do mlhy Adsumus! řekne, aniž by otevřel ústa, nejste si však ani jisti zda toto slovo bylo vysloveno nahlas. Je to jeho osamocené volání, ztracené a naléhavé, nesené vlnami do éteru a dál. Několik mužů se ožene a koně se zase jako před chvílí začnou plašit. Ptačí muž čeká na odpověď několik dalších dlouhých vteřin, než se z velké dálky ozve sborová odpovědˇ: Adsumus!! Tentokrát jste si však jisti, že nešlo o žádné klamné kouzla a čáry. Kakofonie hlasů se nese krajinou, nabývá na důrazu a hlasitosti, po chvíli se do něj začne prolínat dusot koňských kopyt. Adsumuuuuuuuuuusss volají temní jezdci nořící se z mlhy s meči rozpřáhnutými nad hlavami…. Adsumus…. Opakují po nich pomalu a důrazně tři stíny ploužící se šouravým krokem stále blíž a blíž. Adsumus otevřou se mrtvolně bledá ústa, ženy bez obličeje a hned poté z nich začne vycházet černý sliz. Ta která má dávno ležet tři metry pod zemí, teď vyzdvihne ve zbídačených pahýlech rukou kostru novorozence a hodí ji po vás. Na šíji zbylých dvou jsou ještě patrné zářezy po provaze. Po končetinách se pohybují pomalu jako kreatury podobny loutkám. Mezitím se s neustávajícím křikem přiřítí první z jezdců a k zemi padá hlava prvního z vašich. Pokud je toto snem, tak velmi živým. Bylo mi potěšením. Ptačí muž se zasměje této situaci. Ozve se zvuk trhané látky, když jeho černý oděv popraská a za nataženými dlaněmi se objeví dva černé stíny, pak se usměje a odletí. Za letu jeho tělo mění tvar, až září, jen jako malá šedá tečka na obloze za mlhou, kterou protrhne křídli a rozežene... |
| |
| Ve vězeňském srubu Když se ocitne s otcem v jedné místnosti zvedne se jí žaludek a začnou se jí třást kolena. Ano tatínku? Mačká si navzájem své zrudlé dlaně, ledové z vody, ve které prala košile a odřené od struhadla valchy... |
| |
| Některé věci otec prostě nepochopí Stojím jen na dva kroky od ní, mého milovaného potomka, mé krve, mého jediného štěstí. Proč se pořád tak ošívá. co se pořád klepe, takhle naší věci neprospěje. Musí být nejkrásnější kvítek v Táboře. Chlapy na ní budou moci oči nechat při veselici, až se s panem Biřkem v kole bude točit. Takhle by to nešlo S hlavou plnou myšlenek přistoupím, abych mohl obejmout svou holčičku kolem ramen. Ten dotyk je velice příjemný. Jsi tak droubňoučká, tak hezká. V rozkroku se mi to začne malinko chvět. Dorotko, ty přeci víš, už mockrát jsem ti to vysvětlovat, jak je dnešní den důležitý. Pan Biřek přijde se pobavit a ty musíš jako obrázek vypadat. S každým slovem můj stisk pomalu sílí, čímž se její tělo dostává blíž k mému. Tohle je věc, která musí dopadnout dobře. Já věřím, že jsi hodná dcera, která nechce zklamat svého otce. Cožpak ty nevíš, že pro tebe chci jen to nejlepší. V tu chvíli už její drobné tělo tisknu ke svému. Musí cítít na břiše mou počínající erekci, jíž si já sám nevšímám. Objímám jí bez jediné šance se vysmeknout. Drobná ňadra cítím i přes hadry na své hrudi, jak mne přijemně mačkají. jsi moje holčička, co udělá pro tatínka všechno Rukou jí hladím po vlasech a pak sjedu i na drobný mladoučký zadeček. Držím jí jen chvíli, netušíc, že pro ní je to jako věčnost. Konečně se odtáhnu. Teď běž pomoct matce a měj na paměti, co jsem ti tu dnes říkal. |
| |
|
| |
| Dobrý bože při mě stůj,já vím že sem nenechal žádnou sukni v klidu ale toto? Vytřeštím oči a hrdlo se mi sevře v němém úžasu,kůň se plaší a já sedují obraz přede mnou,vytasím rychle meč roseknu kostru novorozence vrženou na nás... Dobrý bože,panbůh s námi a zlý pryč,hodina posledního soudu se blíží,utíkejte bratři na Tábor,toť město spasených duší,utíkejte,já je zdržím! snad je to tím že jsem ještě mlád a nemám strachu,snad tím že věřím že s pomocí boží a dobrého meče dobro a spravedlnost zvítězí, nebo jsem příšel na chvíli o rozum.... Kdož ste boží bojovnící.... začnu si v duchu notovat a ostruhami pobídnu koně který poslechne a i přes nevůly díky bitvám co již se mnou prošel se vrhne vpřed na prvního jezdce,meč natáhnu před sebe seknu s ním rychle po jezdcí když můj kůň dopadá na zem po výskoku ze zádních,chadná ocel se zaleskne vzduchem.. Utíkejtééé! Hnéééd! zakřičím ještě na přeživvší skupinku... Apage Satanas,Sanktu domine!Ve jménu božím zhyň ty bídný tvore! zakřičím na jezdce když se naše meče střetnou tak že od obou odletí jiskry,ozve se krákání havranů a já přestanu vnímat vše kolem,teď jsem tu jen já a mí soupeři,pokusím se je odrazit a také jim srazit hlavy,pokud budou krvácet,neustoupím z boje,pokud ne,pak spolehnu na rychlost koně a milost boží... |
| |
| VESELICE Nastal večer. Doba, kdy se v táboře mnoho lidí schází ve svých příbytcích, aby rozebrali denní starosti a vyprávěli si příběhy z dob, které nikdo nepamatuje. Mladí a zvědaví lidé dávají přednost hýření, radovánkám, zpěvu, dobrému jídlu a pití. Schází se ve společenském srubu někdy zvaném též kuťlocha a práčaty přezdívaném *vězňák. Dnes je zaručeně co rozebírat, tak kupříkladu předvčerejší vítězství u Brodu. Je sice pravdou, že se oslavovalo už včera a předvčerejškem a někteří oslavovali už dnes ráno, ale takového dobrého pití a jídla není nikdy málo. K dalším zaručeným tématům dnešního dně bude potom patřit mše. Rozebírání viny a nevinny odsouzených. A jak tomu tak bývá, někdy i neodsouzených. Bývalý sedlák Jaroslav Brambořička, přezdívaný Brambor bude zapíjet svobodu a nebude chybět muzika. Mladí muži dopodrobna rozeberou dívku, které se dnes při praní roztrhla sukně. Dívky budou pomlouvat jedna druhou. Ženáči, vždy sedící u jednoho stolu budou v tichosti pozorovat mladší nezadané dívky. Jejich ženy, sedící vždy u vedlejšího stolu si budou stěžovat jedna druhé, s kolikami modřinami se dnes domu vrátili jejich děti. -„Jistý je že Pekařík bez viny nebyl. Říkám vám sousedé, že ten chlap se sprostě příteli zaprodával.“ -„-Hloupost je to co povídáš Mařeno, sám sem se s Pekaříkem znal z dob ještě před válkou a vždycky to byl slušnej člověk.“ -„Mnoho lidí válka změní Matěji. A to, že jsi byl Pekaříkův přítel bych nezmiňovala tak nahlas. Jediný co ti to může přivodit jsou pomluvy a nepříjemnosti.“ ……A já si myslim, že nejlepší bude, když pudem a toho smrada na férovku a rázně nakopeme do prdele. Namítne nejvyšší práče, které je velitelem celé kompanie. - A nacpem mu do nosu mý šušně! Vykřikne ryšavý kluk. - Kdes vzdal tu čepku?! - „ Ukrad sem ji jednomu z novejch vězňů.“ Pochlubí se… ...Změť hlasů, zvuku a hudby. Paní Mařena Pospíchalová trtá od jednoho stolu k druhému, kdežto Dorota se stará o rozlévání nápojů. Přeci jenom…v předválečných dobách měli Pospíchalovi v Praze hospodu a je to znát... Bibit hera, bibit herus Bibit miles, bibit clerus Bibit ile, bibit illa… Bibit servus cum ancilla Bibit velox, bibit piger Bibit albus, bibit niger! Křičí rozvášněná skupinka rudolících mládenců s korbely vysoko nad hlavami. Jiří Biřek z Březové: Když se probudíš čelo máš orosené potem a látka oděvu se na tebe lepí. Máš nepříjemný pocit po zlém snu, na který si nevzpomínáš. Venku je tma a nejsi schopen odhadnout kolik je hodin. Kolem tvého srubu, či spíše sroubečku, neboť je to domeček opravdu malý se právě motají dva opilci a jeden z nich ti s neustávajícími proudy stále nových a nových zásob močí na dveře za zvuku písně: Bibit míles ….mibit clerus Piblit…..cum ancila, zdrávas! Vězňové: ( Ištván, Kegen, Ciril, Ctibor. Až k vám doléhá bujaré veselí rozvášněných věznitelů z vedlejší místnosti. Tuniky a prádlo už máte čisté, vyprané do běla, před soumrakem vám je přinesla ta vystrašená dívka. Dostali jste velkou zásobu vody a večeři, která se nijak neliší od jídla, které jedí husité ve společenské místnosti. Ale to vy nevíte… Ciril a Ctibor spí, přimáčknuti na sobě jako hrdličky… Ctibor blouzní ze spaní: Zvedni tu nošičku, zvedni tlošku výš holubiško…. Jezabel: „Pojďte se mnou n veselici paní Jezabel…“ Přijde Tě přemlouvat tvůj koloušek Jan, tentokrát upravený a snad i načesaný. Protočím vás v kole a nebudu se zajímat o to, kdo se na nás kouká!“ *pozn.autora: Od vězeňský srub. V následujícím odkazu zadejte pro výběr stahování na červené notě, při výběru: vagantské písně. odkaz Taktéž, ale název: 7.Quando El Rey Nimrod odkaz |
| |
| Aleš Kovář: Muž, kazatel Daniel, který si u tebe včera nechal spravovat podkovu si tě ani nevšimne. Jeho myšlenky jsou daleké. A jestli si tě přeci jen všimnul, tak předstíírá hluboký nezájem... Odchází si po své práci. Z každé strayn jednoho z ozbrojenců. Davem jsi odtrhnut pryč... |
| |
| VESELICE - BARTOLOMĚJ POSPÍCHAL. Večer ti před očima ubíhá rychlím tempem. V hlavě máš kakofonii nejznámějších hlasů. Dorotě to dnes sluší, vzala si na sebe nejsvátečnější šaty a rozpustila si vlasy. Je útlá a drobná. Nikdy nepřestala být tvojí malou holčičkou... Jiří ti dělá starosti, pokud slíbil , že příjde, tak kde do čerta vězí? |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Nemohl si se účastnit bitvy o Brod, jako ostatní. Sic nevynikáš přílišnými bojovými schopnostmi ve válce je každý, vždy po ruce. Stonal jsi. Dlouho jsi stonal, téměř celou zimu, přes celé vánoce. Někteří říkali, že to nedopadne dobře. Slyšel jsi je, felčarku Jezabel, která se o tebe starala v zimnici i jiné. Povídali o smrti přímo u tvého lože zatímco si blouznil v horečkách. S pomalým, ale jistým nástupem jara se tvůj stav začal zlepšovat. Je to jako by jsi dostal novou naději. Máš v sobě spoustu elánu a chuti vykročit do nového roku a etapy... A tak oslavuješ, jíš a piješ co hrdlo ráčí. Užíváš si... |
| |
| Opět jsem ve své chalupě, zachmuřená a zadumaná. Ve světnici stále tančí cáry mléčně bílého dýmu. Voní po bylinkách. Trochu se mi motá hlava, ale moc dobře vím, co se právě stalo. Když vejde mladík, sedím u stolu a cosi křečovitě svírám v rukou. Chabé světlo mi do tváře kreslí kruté stíny, kvůli nimž vypadám o dost starší. Možná je na těch povídačkách něco pravdy a já se v noci doopravdy měním v babici a... Schovám tu věc, co mám v ruce, do kapsáře. Chvíli mi trvá, než na mladíka zaostřím. Jako bych byla opilá nebo nějak omámená. Potřesu hlavou. Dým rychle stoupá do hlavy, trhá duši z těla. Ten kolouch, nezkušený, by se z toho mohl složit. Byly by problémy. Samozřejmě by to padlo na mou hlavu... a místo neškodného omámení by z toho dělali uřknutí. Snad proto nakonec kývnu, ač mi dvakrát veselo zrovna není. Na druhou stranu, člověk musí zapomenout. Na chvíli. Veselice Jakmile se zjevím před lidmi, zase jsem to já, hrdá Jezabel. Nedám na sobě znát, že se mnou něco otřáslo, všem ukazuju svou obvyklou tvář. Pro někoho možná drzou, že se tu opovažuju objevit, navíc s takovým doprovodem... Mám na sobě zbytky šatů, ve kterých jsem se tu kdysi zjevila. Většinu jsem musela vyhodit, ale přece jenom jsem něco zachránila - třeba tmavý živůtek vyšívaný červenou nití, pod ním docela čistou halenu s odhalenými rameny. A samozřejmě sukni, ale ta už jehlu a nit pamatuje víckrát, jak bystré oči žen jistě poznají. Samy přece dělají to stejné. Šperky, jak jinak, nemám. To, co jsem měla u sebe, jsem musela prodat. A tak mám na krku jednoduchý opletený kámen na šňůrce. Nad pohledy drben, o kterých vím, že mě pomlouvají, akorát ohrnu pihatý nos. Pořád mě potřebují, pořád budou mít bolístky nebo vážná zranění. Zatím si můžu dovolovat. A proto nehodlám ustrašeně sedět v koutku. A možná je to, že vypadám částečně jako čarodějnice, výzva. Ať se vzduch pročistí, ať mi to opilí vmetou do tváře a ať já vím, kdo se z další výpravy už nevrátí... "Dlouho jsem netancovala," řeknu tiše Janovi. "Tohle vůbec neumím." |
| |
| Vnitřní svár Zajímavá situace se mění v nepříjemnou, nepříjemná v nebezpečnou a nebezpečná v beznadějnou. Vyčerpaní muži, kteří ještě měli odvahu bojovat, ji nejspíš velmi rychle pozbudou, když jejich velitel volá po ústupu. Prchnout, ztratit čest a riskovat možná víc než v boji? Přijít o všechno to zabíjení? Rychle se rozhlédnu, tiše zavrčím, a pak se rozkřiknu: „Za mnou! Probijeme se! K Táborůůů!“ Máchnu kladivem kamsi, kde tuším nejméně nepřátel (nejspíš mrtvé ženy) a není to úplně mimo cíl cesty, pobídnu koně a s hrdinským řevem se ženu pryč. Nesmím jet sám, nesmím jet sám… opakuju si tiše v duchu. Pokud jsem je podcenil a oni zůstanou bojovat, jsem mrtvola. |
| |
| Spíše doposud utopen někde ve svém půlnočním rozjímání, než plně při vědomí Ztěžka otevřu víčka. Jsem vzhůru. Opět. Na čele mám ledový pot, srdce mi bije rozčílením. Dýchám jak uštvaná herka. Něco se mi muselo stát. Avšak ani za Boha si nejsem schopen vzpomenout, co mě tak vyděsilo? Sen? Myšlenka, se kterou jsem usnul, a kterou jsem si ve spaní stále přemítal v hlavě? Jsem zpocený jak kůň, přesto mi není horko. Kůže sice příjemně hřejí, ale v zimě se takhle chlap propotí snad jen tehdy, když rajtuje na mladém děvčeti. Mohl mě vzrušit i nějaký nemravný sen, ale své hříšné myšlenky si většinou plně pamatuji … Přemítám jen chvíli. A když mi k uchu mi dolehne nápěv opilecké písně, zapomenu na prvotní rozrušení po procitnutí. Bibit míles ….mibit clerus Piblit…..cum ancila, zdrávas! Pojednou se má mysl upne jinam. Napadne mně, že důvod mého probuzení se zjevně stal ten neurvalý buran vyřvávající před mými dveřmi. To by pak nebylo tak hrozné. Teprve když však uslyším proud moči, jenž začne skrápět mojí boudu, polije mě zprvu zděšení, pak se mnou zalomcuje vztek. Jako posedlý vyskočím z vyhřáté deky neslyšně jako kočka. V témže okamžiku se otřesu zimou a na těle mi vyskočí husí kůže. Bosá chodidla mi ledová podlaha začne sžírat mrazivým žárem a promočená tunika zastudí na těle. Pod kůži se mi dere chlad, nepříjemný a vtíravý. Má první myšlenka je hříšníka vytrestat. Připlížit se ke dveřím a v okamžiku je prudce rozrazit. Zlomit tomu ksindlu nos, či alespoň zvalchovat mu záda holí. Stejně tak, jak jsem se vrazil loktem do žeber tomu troufalci dnes na náměstí, Pár měkkými kroky šelmy se připlížím ke dveřím. Neoblékl jsem si boty, moje podrážka nedělá hluk. U dveří se zarazím. Proud chcanek stékajících po dveřích mě sice dohání k šílenství, ale … pomohl bych si, kdybych se na něj nelítostně vrhl jako doga? Rozrazím dveře. Ne tak prudce, jak jsem původně zamýšlel. Bude stačit, když ho povalím na zem. Snad si i potupně pomočí oděv neschopen v hrůze překvapení zastavit zlatavý proud. A pak to zjištění – že chcal na dveře ,,pana z Březové“. Uvědomuji si, že bych ho mohl zničit. Nemusel bych se nikterak obhajovat, kdybych nyní místo hole popadl meč a bodl mu ho do břicha. Na jaké špatnosti musel za střízliva asi pomýšlet, když v opilosti močí na mé dveře. Lehce bych ho mohl odsoudit jako královského špeha, co se prozradil díky své neobezřetnosti. I když bych sám tomu nevěřil, dnešek mi dal za pravdu, že dav je tomu uvěřit schopen. A to bez mrknutí oka. A provinilec si bude sám vědom svého mizerného postavení. Bude čekat trest. Tím víc bude překvapen, když trest nepřijde. Uštědřím mu snad pár ran, zatáhnu ho do chalupy, seřvu ho jak malého psa, ale nic víc mu neudělám. Nebude těžké přesvědčit ho o tom, že o něm smýšlím dobře a pokusím se tedy tak odpustit mu jeho provinění – za předpokladu, že mě již nikdy více nezklame. Bude se pak snažit dokázat mi, že si důvěru zasloužil. Sedne si i se studem na zadnici do louže, sotva se jenom přiblížím. Bude vždy věrným, co mé jméno v hubě nepokřiví. No jen si to představte. On chcal panu Biřkovi na dveře a pan Biřek ho nejenže nepotrestal, ale dokonce mu i odpustil. Cukr, bič. Bič, cukr. ,,Parchante!“ Musí to tomu hlupákovi dojít. A pokud ne, potrestat ho pak můžu vždy. Ba co můžu, musím. Musím, pokud by se o tom začaly sířit drby. Nesmím si dovolit ztratit tvář. Bude tedy ve viníkově vlastním zájmu, jak se zachová. |
| |
| Jezte pijte, veselte se chásko Jako za starých časů, kdy jsme ještě hospodu měli a v Praze nás měli za pány pohostinství. Ve tváři mi hraje spokojený úsměv, když vidím naplněný sál. Obcházím stůl od stolu. Tu pronesu vtip, tu posloucham strasti někoho jiného. K drbům se nevyjadřuji. Správný hostinský to nedělá. Jen by si rozhněval zákazníky. Stejně by mne ale zajímalo, kdo má pravdu. Byli to zrádci nebo ne? Doufám, že vám chutná, že se bavíte, nebojte všeho máme dost. A co vy mladí tam, jaktože děvčata v kole neprovádíte? Hlavně ty Josífku, cožpak sis nevšiml, jak po tobě Markétka hází okem? Občas si s někým připiji, ale ne moc. Musím být střízlivý, až Pan Biřek dorazí. Kde jenom může být. Dorota je nejkrásnější v sále a všechna ta práce jenom pro něj. Krucifagot snad nezapoměl, nebo že by se na veselici vysral. Dál obcházím stoly, dál se směji a přikyvuji na žvásty lidí. Při tom stále častěji těkám očima po dveřích. Kde se sakra couráš? |
| |
| Vězňové se tetelí, věznitelé veselí S úsměvem sleduji jak Byandyr lačně skoro až chlípně zírá na děvu. Poplácám ho po zádech a s pusou od ucha k uchu pravím: Byandyre, Bayandyre ty se nepoučíš vždiť víš, že je to heretička. Ale až se dostaneme ven a to zmijí hnízdo tu vypálíme tak je tvoje. A pokud bys ji nechtěl jen na ukrácení chvíle myslím, že bych ti ji za věrné služby dovolil i přivést na mé panství. Ale pamatuj musela by se vzdát toho svého kacířství. A nebo by ses mohl pokusit získat její srdce již teď a ona by nám mohla pomoci k utěku neb sám víš, že ženy jsou lačné a chtivé plémě, které pro mužuv úd udělají cokoliv. A kdyby nám pomohla tak by to jistě vykoupilo její duši. Sám sobe se znova pousměji a v duchu si říkám: Kruci to byla slova hodná toho ožralýho frátera co měl Zikmund ve vojsku. Ten mel o ženskejch takový žvásty pořád. spokojen jak jsem si zapamatoval moudrá slova a sluhu nehodného jsem poučil popocházím po místnosti a očima zkoumám mistnost kterak by se odsud dalo prchnout. Pak dostanem jidlo byť královská krmě to není, ale jsem spokojen neb hlad je nejlepši kuchař. Když se venku setmí ve vedlejší mistnosti je slyšet oslava jak se chátra baví. I nějaká muzika jde slyšet. Sice to není žádný zázrak a na muzikanty z mého panství nemají ani v nejmenším, ale stejně mi to připomene dobu kdy sem na svém vlastvním hradu pořádal divoké oslavy, které byly vyhlášené široko daleko. Musím se pousmát když si vzpomenu jak jsme s Györgym a s Gáborem zcela pod obraz vjely na koních do prvního patra do kuchyně a služky před námi je utíkali a pak jsme s tasenýma šavlama projely celím hradem s pokřikem Na Turky!!! Györgyi při průjezdu křída pro služebnictvo spadl z kone na štolbu, který se nás pokoušel uklidnit a my jsme z nádvoří chtěly hned vyrazit na noční lov. hi hi dostali jsme se jen před hrad kdy mě srazila větev a já si ustlal na sněhu. Joj to byly doby kdepak asi sou teď moji kumpáni ze Sedmihradska. Béla zmizel v Srbsku při bojích s turky György padl na Morave o ostatních nevím nic a já smrdím v takové zapráskané díře. Při těchto myšlenkách se prudce postavím a vztekle se projdu po mistnosti. Švihnu očima po Byandyrovy a pak s hlasem plným hněvu mu povídám: Kurva nebudem tady hnít musíme zdrhnout! Až se ožerou tak by jsme se mohly o neco pokusit. A pak jim to tu zapálíme a utečem. A až se sem vrátíme tak je napravíme mečem. |
| |
| O tom, jak jakejsi nebohej vožralej chudák se ze srubu ke starý vracel a jak nechtěně přepadnut byl neznámým šílencem, a poté jak se vše v jeho nedobro obrátilo. Jiří Biřek z Březové. Byl si skoro jist, že se s kamarády dostal až někam ke kadiboudám, ale lézt se mu dovnitř nechtělo. Přece jen by nerad, aby mu přimrzla zadnice ke zledovatělé desce... O to větší bylo, však jeho překvapení, když se otevřeli dveře a v nich stanula postava. V matném okolním šeru, kde světlo vydával jen měsíc v úplňku ji zamžoural do obličeje. Je možný, že by byl tak šikovnej a dostal se hned na první pokus až ke dveřím svýho domu? V tom případě je rád, že stará moc nenadává... .....,,Parchante!“ A už je to tady zase... Půjdeš z baráku ty PARCHANTE. Děcka nemaj co žrát. Neválej se mi tady vožralej, jdi si lehnout do chlíva kam patříš! To si zas myslíš, že budeš spát v posteli. Tak prr, kdepak holomku, ani náhodou, ať tě něco takovýho ani nenapadne. Smrdíš jako tchoř! Kliď se vodtud... Muž bolestivě zkřiví obličej, čeká na to, že mu za chvíli hřbet začne lynčovat hůl jeho ženy. A tu příjde další poznání...Nic se neděje, že by byla v dobrý náladě? Nelení tedy a rychle přitiskne svá ústa na její. Máňo, ty můj Maňulánku, co já bych si bez tebe počal....ŠŤUK. Biřek ucítí na rtech kyselou a zároveň odporně nasládlou pachuť piva a nedávných zvratků. Zároveň ho mužova ruka popadne na zadek. Zhubla‘s, že? Já ti to pořád říkám, že máš postavu pěknou.... Prozřetelnost jeho kamarádů ho možná zachrání. Těch co nezdrhli.. V dalším okamžiku ho popadnou za ramena a odtrhnou od velitele. Paane, je na srašku. Mušížě mu prominót řekne jeden z nich. ....To jsou muži z Biřkovi jednotky?! Jeho vlastní chlapy... Po dlouhém tichu se ozve: Mi zaš téda jako půjdem, ňó! Tak tudy! Zavelí rázně a hodí rukou jakýmsi neurčitelným směrem, dva chlapy popadnou třetího a vezmou ho mezi ramena. Pak se tři kreatury začnou šourat pomalu, ale jistě pryč. Nesený husita špulí pusu, kmitá jazykem na poslintané bradě a heká. U cecků svaté Agáty, to‘s měl teda kurva štěstí Arnoště.... Arnošt neví, neslyší. Usnul. Z nedalekého srubu se ozývá bujaré veselí. Dupot, vískot, řehot, tanec, hudba.. |
| |
| Předlouhé líčení nebohých a pohnutých osudů těch, kteří byly nic netušícím panem Biřkem :( v tuto chvíli malebně spícím ): na hrůzostrašnou smrt posláni, když jim bylo nařízeno postarat se o těla bídně zhynulých žen. ::: ... Theodor Wulfaugen ...::: Prcháš. Nebo se o to, alespoň v okolo panujícím zmatku snažíš. Abys mohl opravdu prchat musíš se vymotat z hluku vystrašených koní, blýskajících mečů, a useknutých údů tvých druhů vznášejících se okolo jako ve zlém snu. Vyhnul si se smrtícímu meči jednoho z černých jezdců tím, že jsi mu prozíravě nastavil svou zbraň, ale přímo pod kopyta tvého koně dopadne čísi hlava a on se začne plašit. Ucítíš nepříjemný zvuk křupnuté kosti a nechce se ti dívat dolů... Tvůj věrný kůň se vzepne na zadních, divoce zafrká a zaržá. Temný jezdec, který ti předtím zastoupil cestu je nucen se vzdálit, jinak by mu kopyta tvého koně mohla způsobit nepříjemnosti. A pak vyrazíš....Neseš se větrem, téměř jako by ses vznášel, tak rychle cválá tvůj kůň v neproniknutelné a ledové tmě. Ani nevíš kam a na kterou stranu. Možné je, že se vracíš. Je ti to jedno. Pryč...Hlavně pryč. Proboha. Za sebou si nechal hrůzostrašný řev tvých druhů. Sub z Vyhnanova zařval přeci utíkejte. Nebo to bylo také jen prchavé zdání, jako vše ostatní? Ač nechceš zůstat sám tvůj kůň tě přestal poslouchat. I kdyby jsi chtěl, nemůžeš se tedy vrátit ani změnit směr. Po chvíli neslyšíš už nic. Je strašné ticho. I vítr v uších a kopyta koně se staly jakýmisi tlumenými a vzdálenými zvuky. Není slyšet živé bytosti ani tak drobné a typické, jako je v krajině poblíž nočního lesa cvrlikot nebo zahoukání sovy.... Osaměl jsi. Ta tíživá samota prosycená napětím je snad ještě horší, než místo z kterého jsi prchnul.... Sžíravý strach. Obyčejný a prapůvodní, přesto nesnesitelný. :::… Zbyhněv Sub z Vyhnanova …::: Ti z tvých mužů co mohly se rozprchly na všechny strany. A ti, jenž nestihly se nyní válí na zemi v blátu a krvi. Na zemi po které tančí kopyta vašich koní a mění jejich těla na kaši. Zbyly jste tři, kteří odráží útoky sedmy jezdců. Kdyby jste mohly už dávno by jste utekly, takový jaký byl původní plán, ale nyní jste obklíčeni. Theodorovi se podařilo vyváznout, protože jeho kůň se splašil… Je ti jasné, že toto nemůžeš dlouho vydržet. Boj se změnil v marné úsilí vyprostit se z obklíčení. Beznaděj. Obyčejná a prapůvodní, přesto nesnesitelná. Přes slzy a pot už skoro nevidíš, ani nevíš co drží tvůj meč stále v chodu. A čekáš nevyhnutelný pád do temnoty. Ten na sebe nenechá dlouho čekat. Ucítíš tupou bolest v rameni, která se postupně pramení do celého těla. Výkřik, který se ti vydral z úst, jako by k tobě nepatřil. Kůň tě shodí ze sedla. Propadáš se do neznáma a poslední zvuk, který slyšíš je vzdalující se cval černých jezdců. Vykonaly svou práci. Vrací se ke svému pánu, do pekla nebo na nějaké, ještě horší zatracené místo… ::: ... Opět Theodor Wulfaugen ...::: Kůň se konečně uklidnil a zpomalil. Nemáš, ale tušení, kam až tě jeho vystrašená kopyta zavedla. Skloní se uprostřed nějaké louky k trsu trávy a začne ho v poklidu žmoulat. Ty zdaleka tak klidný nejsi. Už drahnou chvíli máš pocit, jako by vzduch ztěžknul a usedl o to víc tě překvapí, když se náhle zvedne kdesi nad tvou hlavou a v náhlém víru ti pročísne vlasy. Střemhlav se z oblohy prozářené měsícem řítí domů malý ptáček, nejen ve slezku přezdívaný zedníček neboli pomurnik, latinsky Trichodroma muraria a maďarsky hajnalmadar. Tvé přírodovědecké znalosti, ale nejsou tak obsáhlé. Těsně nad zemí se však zastaví a změní se v muže. Mžiknutím oka, následkem nepochopitelného triku. Jeho vzezření znáš moc dobře, právě jeho záhadným pádem to dneska všechno začalo. „Znovu tě zdravím Theodore.“ Řekne znovu tím zvláštním způsobem, při kterém neotvírá ústa, ale přesto mluví. Usmívá se, jako by mu vůbec nevadilo, že levituje přibližně metr a půl nad zemí. „Omlouvám s, za tu zběsilou jízdu, ale to místo bylo k rozhovoru příliš hektické. Divíš se jakto, že Tě znám jménem, žeano?“ Jako by ti četl myšlenky. Pohladí tvého koně po nozdrách. „To on mi ho prozradil.“ Odmlčí se „Mám rád koně, jsou to ušlechtilá a věrná zvířata.“ Pak se ti podívá hluboce do očí a ty máš pocit, jako by ti hleděl až do duše. „Ale, ty mě znáš též. I když o tom možná, ani nevíš. Jsem tvojí součástí Theodore, znám tvé černé myšlenky a tužby. Já vyhledávám lidi jako jsi ty. Jsem jimi přitajován a oni jsou přitahování ke mně.“ Jeho krásná tvář se usměje, šeptající hlas má příjemný tón, stejně jako pohádkový příběh. „Staň se jedním z nás. Z mých jezdců. Ukážu ti tajemství mystérii o kterých se ti ani nesnilo. Připoj se k mé eskortě a zajistíme ti moc, sílu a věčný život.“ Náhle jakoby znervózní. A rozhlédne se. Další průtrž jeho slov je rychlá a téměř nesrozumitelná. „ Tohle je nabídka, která se neodmítá a která není pokládána dvakrát.“ Zařve a jeho hlas už není tak příjemný jako předtím. Jeho tělo se opět mění do ptačí podoby. Musím jít, Babice přichází a s ní mocné bytosti lesa, s kterými bych se nerad dostal do křížku. Pomyslí si Pomurnik, zvedne svá křídla a odletí… :::… Opět Zbyhněv Sub z Vyhnanova …::: Do nosu tě zaštípe nepříjemný pach vařících se bylin, hniloby a něčeho typického a známého. Ten pach je nepříjemný a ty si zaboha nemůžeš vzpomenout co to je. Pálí tě rameno a, když se pokusíš zvednout zjistíš, že ho máš ovázané a ošetřené. Pokud otevřeš oči první co tě zaujme jsou tři postavy sedící u ohně nad kterým bublá kotlík. Ženy jsou ponořeny do tichého rozhovoru, takže si zpočátku, ani nevšimnou, že jsi vzhůru. Je stále temná noc. Mlha je ta tam. Na černém nebi září úplněk. Další ze snů? Nebo skutečnost?Mámí vás snad všechny duch lesa, hraje si s vámi a vodí po nekonečném labyrintu jeho spletitého království? Nikde nevidíš mrtvá těla svých druhů ani svého koně. „ Hleďte sestřičky, už se probral.“ Uslyšíš příjemný dívčí hlas. Pot z čela je ti setřen navlhčeným kapesníkem. Dívka se na tebe usměje a cvrnkne tě do nosu. „ Moc se nehýbej hrdino. Nebo ti popraskají stehy.“ Jedna z žen sedících u ohně vstane. Zamíchá tekutinu v kotlíku a pak jí trošku nabere do misky. „Měl si štěstí,“ říká, když ti hořký nápoj podává. Všimneš si, že je v pokročilém stádiu těhotenství… Mladá pihovatá dívka, která u tebe klečí vypadá nemocně. Do nosu tě opět zaštípe ten typický puch, třeští tě hlava a nemůžeš si rozpomenout odkud ho znáš. Chytí tě za dlaň a obrátí ji vzhůru. Přejede po ní hebkými prsty. „Když budeš chtít, můžu ti říct co tě čeká. Jaká bude tvá budoucnost. Chceš?“…….. ::: ... A nakonec: Theodor Wulfaugen ...::: …O vteřinu později vstoupí na palouk bytost. Nepodobá se žádné živé ženě, jakou jsi kdy viděl. Spíše bludičce, nebo představě víly z pohádek, které jsi hltal jako malý. „ Les je neklidný.“ Přivítá tě. Její účes z dlouhých kaštanových vlasů je spleten do větví, jenž jí jakoby vyrůstali z hlavy. Jsou v nich usídlená hnízda ptáků, obydlí pavoučků a cvrčků. Její oči jsou staré, prodchnuté moudrem a věkovitostí. Panna - Žena - Babice. „ Noc mi přináší svědectví o prolité krvi a o nezvaných hostech.“ Když kráčí k tobě stonky kytek se jí natahují po kotnících ve snaze se jí dotknout. Na rouchu utkaném z pavučin se odráží přilnuté kapičky rosy. „ On, mladý Pomurnik s tebou mluvil.“ Zamračí se. „ Nemůže si dělat všechno co se si zamane svou nerozvážností ruší klid starších.“….. |
| |
 | Na cestě k veselici Procházím se Táborem, nasávám čerstvý vzduch a užívám si ten pocit zase po dlouhé době moci chodit zdráv po tomto světě. Připadám si jako medvěd co se právě vyhrabal ze svého brlohu. Jen s tím rozdílem, že můj zimní spánek byl provázen nemocí a beznadějí o mé další setrvání mezi živými. Za to, že si nyní vykračuji s úsměvem na tváři, vděčím hlavně Jezabel a dalším úžasným ženám, jejichž ruce dělají zázraky. Z kuťlochy už slyším společenský šum. Jak já se na tohle místo těšil. Už aby přede mnou stálo něco, co mi "vypálí" krk. Vstoupím dovnitř a život zase dostává trochu lepší barvy. Konečně. Proletí mi hlavou, když vstoupím do kuťlochy. Ti co zaznamenají můj příchod a znají mou tvář, budou buď potěšeni, že jsem přežil a nebo naopak. Těžko říct, ale mezi všemi jistě oblíben nejsem. Se svou vytáhlou postavou převyšuji většinu lidí, se kterými jsem se kdy setkal. Za mládí mě dokonce říkávali Dlouhán Johann. Ovšem tohle přízvisko jsem nikdy neměl rád. Moje hnědé vlasy sahající k ramenům mi často závidí kdejaká dívka. Ty se ostatně za mnou často otáčejí, i když svůj fešácký vzhled nevyužívám k tomu, abych každou dostal na lopatky, občas se to stává. Ve tváři se mi i přes vrásky a pár malých jizev, které ale nestojí ani za zmínku, stále nachází chlapecké vzezření. Často si lidé myslí, že jsem mladší, než ve skutečnosti jsem. A už je ani nevyvádím z omylu. Vzhledem k mé výšce nejsem žádný svalovec a tudíž také ne žádný silný bojovník, ale vítr mě rozhodně neodfoukne a už jsem byl s bratry husity v několika bojích. Kolikrát překvapím soupeře svou obratností a on mne naopak svou drtivou silou. Spíše než válečník ale vypadám podle oka nezaujatého pozorovatele jako nějaký flákač co se honí za každou sukní. Ti, co mě znají, ale dobře ví, že jsem už v životě ledasco zažil a nejsem mluvka, co tlachá jen tak do větru. K husitům jsem se přidal před pár lety, díky stejným pohnutkám jaké vedou je. Vzdal jsem se práce hostinského v brněnské krčmě a následoval husitské učení. Prohlédnu rychlým okem společnost a přisednu tam, kde je místo a vidím známou tvář. Už se nemohu dočkat, až ukojím svou žízeň po něčem alkoholickém. “Zdravím přátele. Konečně jsem zdráv a mohu opět stát na nohou. Tak povídejte, co se za celou zimu stalo.“ promluvím s úsměvem a elánem k ostatním. Jde na mě vidět, že radost z uzdravení po tak dlouhé době mě jen tak nepřejde. |
| |
| NEJŠTASTNĚJŠÍ A NEJSPOKOJENĚJŠÍ BYTOSTI DNEŠNÍHO VEČERA SE PŘEDSTAVUJÍ: Nakrmení a čístí: Kegen, Ištván, ( Ctibor a Cecil.) Cecil konečně usnul. Nepokojné sny jeho bratra ukončilo až probuzení, když se Ctibor probral něžně uhladil a načechral neposlušné vlasy svého bratra a usmál se.... Zdálo se mu o ženách a to ho uvrhlo do melancholického nepokoje. Povzdechne si. Do temničky doléhá veselá melodie nedaleké zábavy. Opatrně vstane, tak aby nevzbudil bratra. Dojde k okénku a vyhlédne ven. Jediné co vidí je měsíc v úplňku a mraky táhnoucí se přes jeho kulatou zářící tvář... *Ty co dalekosáhlým během svým coby ramenem temným zemi objímají. Ty hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, ty truchlivci jenž rozsmutni vše sebe co se v tiché se slzy celí rozplývají... Přivře víčka a vzpomene si a jeho myšlenky odletí kamsi směrem ke Francii... **Kdy vlahý větřík skropí zem a jarní vítr přiletí? Bože, jak strašně toužím zase s mou milou ležet v obětí. * pozn.autora: :-) Já si to neodpustila. ** Tentokrát neznámý autor. 12/13st. Kegen: Když se uvelebíte ke spánku a to i kdyby jste nechtěli oči se vám začnou sami zavírat. První usneš Ty. Před svým pánem…. sic by tomu tak správně být nemělo. Tvá mysl je, ale prostší, než mysl tvého pána a tak není stíhána starostmi tak tíživými. Přeci jen víš, že mít strach nemusíš, neboť tvůj pán se o tě vždy postará… A stejně jak všichni dnešní noci jsi stíhán sny. I když pravda jen málokdo se může pochlubit tím, že jsou to sny příjemné… „ Kocourku.“ Zakňourá Jolanka a přisune si tě k sobě blíž. Jolanka je pořádná ženská, která ví co chce a právě teď si umanula, že to budeš ty.. Někdy máš pocit, že se jí bojí i tvůj pán Ištván, i když chlap takové věci nikdy nepřizná… Je to hlavní správcová v kuchyni a ta musí být vždy od rány. Její mocná prsiska se v utáhlé zástěře zvedají, tváře má ještě umouněné od mouky. Zvedne si Tě jako bys byl pírko a začne Tě svými vnadami příjemně dusit. „ Ho-haha.“ Zakloní hlavu dozadu a rozkošnicky se zasměje… Ištván: Kegen si spokojeně chrápe a ještě mu z koutku úst teče slyna. Ty, ale nakonec také usneš. Tvé sny jsou o poznání neklidnější: Bloudíš ve svém sídle sám. Kuchyně je prázdná. Stoly jsou pokryté stoletým prachem a neudržované. Stěny jsou zašlé pavučinami a oprýskané. „ Kegene ty prachsprostej slouho!“ Rozběhneš se… „ Kegene?“ Hledáš kohokoli. Proběhneš všechny komnaty, ložnice, sklepení i věž…Musely odejít. I tvé krásné služky? Čtvrtek, Pátek, Sobota, Neděle …tvá krásná Neděle, blonďaté Pondělí…Opustili tě. „ Bratříčku!“ Na scénu přichází tvá malá sestřička. Nikdy pro tebe nepřestala být malou, i když už má věk na vdávání. Rozběhne se a vrhne se ti kolem ramen. Na tváři ucítíš její slzy. „ Zachraň nás, prosím. Zachraň tatínka a maminku, oni v tebe věřili…Zachraň mě. „ Hrozně se bojím…“ Její ruce jsou pokryté krví, která prosakuje přes bílou noční košili… “ Bolí to.“ „ Všichni zemřeme, oni nás nepohřbí!“ |
| |
| Horn, živ a zdáv... Na pobledlé tváři se Dorotě objeví chabí úsměv. Povídalo se něco o jeho smrti. Mnohokrát ho v zimě, když ležel v horečkách přišla navštívit, ani o tom neví. Chodila ho navštěvovat, až do doby, než jí to otec nezakázal... On je jeden z mála těch, kteří jí na tváři umí vyčarovat úsměv svým vtipem a energií. Je jejím nejbližším přítelem... Se džbánem v ruce se rozhlídne po srubu. Vlhkýma očima hledá otce.. Není tu. A jestli ano. Bůh jí chraň. Přesto se celá chvěje, když Hornovy nalévá víno. Přesně to víno, které husité ukořistili před včerejškem v Brodě. při drancování. Jsem tak ráda, že jste se uzdravil. Mnohokrát jsem se za Vás modlila... Řekne tiše Hornovi, téměř neslyšně do okolního hluku.. Musím zase jít. Tatínek nemá rád, když se s Vámi dlouho bavím... Říká a zas těká očima po srubu... Její vlasy jsou dnes rozpuštěné, ne tak jak tomu bývá většinou, šat má čistý a bez poskvrny, dokonce s mírným výstřihem. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Malá Dorotka, byla od maličká neduživou zakřiknutou dívkou. S přibývajícím věkem se tyto její vlastnosti více zhoršují. Za zimu cos ji neviděl zbledla,snad i zhubla. Na jejich rtech jen málo kdy hraje úsměv, ale ty jsi jeden z mála, který ho tam umí vyčarovat. Když se směje je nádherná. Nikdo jiný, jen ty zatím neobjevil toto kouzlo, která skrývá před světem ve své smutné tváři a očích. Jejím otcem. Někdy se ti zdá, že až příliš tvrdým na tak křehkou dívku je Bartoloměj Pospíchal. Známí svou veselostí, ale také vojenským umem. Její matka je Marie Pospíchalová. S jejich rodinou tě spojuje také to, že i oni v předválečných časech měli hospodu a sice v Praze na Staroměstském náměstí. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Vkráčí Horn. Nečekala jsi, že se z toho dostane tak rychle a už vůbec ne, že se z toho dostane zcela. Velice k tomu , ale přispěli tvé medikamenty, magické i jiné, které jsi mu mimo zraky všech podávala. Nejméně polovinu zimy s ním cloumaly horečky a zimnice. Vlastně jsi toho muže předtím neznala a neznáš ho dodnes. Za dobu, těch dlouhých měsíců strávených obden v jeho boudě jste si k sobě, ale vypěstovali jakýsi mimoverbální vztah… |
| |
| Mrtvý či živý,neb jen ještě putuji do nebeské říše? Kdo to ví odpoví Ztěžka otevřu oči a pokusím se vstanout,ale bolest v rameni a únava mě nepustí z lůžka ani do sedu,opřu hlavu a nasaji vůni,hlava bolí jako bych v ní měl střepy,rameno pálí a vše kolem tak zvláštně páchne,prohlédnu si tři ženy, jedna je v očekávání další něco vaří... Kde to jsem,sem snad mrtvý? Nejsou to ty které jsme pochovali,nejsem již v nějáké říši mrtvých.. Co je to štěstí? Pro mne nepadnout v bitvě a mít se v noci o koho zahřát,ale nyní nevím zda jsem živ či již mrtvý a toto není jen boží hra... odvrátím pohled stranou a zadívám se na své rány,pak se podívám na dívku jež drží mou dlaň a s úsměvem ji pohladím po její a ruku stáhnu... Není dobré vědět co bude,snažil bych se to změnit,a vůli pána nebeského změnit nelze,děkuji ti za nabídku... s námahou vstanu a začnu se dívat po svém meči a ostatním vybavení,pak pohlédnu na dívku co stojí u mne a chtěla mi věštiti z ruky... Musím do Tábora,musím všem říct co se stalo... vysoukám ztěžka ze sebe a pak zase padnu na lůžko,bez sil a bez chuti něco dělat,rameno bolí a v hlavě mám zmatek... Jmenuji se Zbyšek Sup z Vyhnanova,jsem z Táborské jízdy,musím dát zprávy hejtmanům,nečisté síly jsou na světě,soudný den se blíží... |
| |
| Nemalá radost z vína a ještě větší z úsměvu Doroty Když uvidím Dorotu přicházet ke stolu u kterého sedím, přestanu myslet na to, jaké události zimu provázely. Úplně jsem zapomněl, že ji zde dnes uvidím. Asi si nemoc pohrála s mou pamětí, ale při pohledu na ni se vše napravuje. Už když jsem mi uviděl prvně nemohl jsem ji dostat z hlavy. Vidět úsměv na jinak často smutné tváři bylo pro mne vždy zážitkem. "Jste poklad Doroto. Děkuji Vám. Už jen kvůli Vašemu úsměvu jsem to nemohl vzdát." mluvím také tiše, ale ne kvůli tomu, že bych se svá slova snažil utajit. "Doufám, že to nejsou poslední slova co od Vás dnes uslyším." ještě řeknu, než Dorota odejde od stolu a s tváří jako dítě když dostane dárek jí ještě pozoruji. Teprve po chvíli mi dojde, že mám nalitého vína a tak se s chutí napiji. Žít je úžasné. |
| |
| Hlava únavou ztěžklá, zimou prohladlá, neohoelená a ještě k tomu těžkostí plná Opilec mě dokonale zmate. Evidentně netuší. Není ostatně jediný, kdo nechápe, co se děje. Nechápu ani, když se ke mně začne blížit za účelem vlepit mi polibek. Chce si snad prohlédnout blíže mojí tvář? Omluví se mi? Rozpaky zastínily mojí mysl. Když se však ke mně přiblíží natolik blízko, že cítím jeho dech prosycený hnilobným západech, a začne špulit rty, vysmeknu se v hrůze a odvrátím hlavu stranou. Políbí mě alespoň na tvář, když se tak cukám. Jiný by mu dal asi ránu pěstí, já se nezmůžu než na to, abych tupě čuměl. Naštěstí má jeho společník, ačkoli má také trochu upito, tolik iniciativy, aby se zhostil kočího této trapné situace a vykopíroval spřežení pryč. Než se vzpamatuji, osiřím. Zmaten na nejvyšší míru za sebou tiše zavřu dveře. Z dáli se nese Ach, ta veselice. Málem bych zapomněl, a ono tohle. Snažil jsem si nepřipouštět, že jí chci celou nevinně prospat. A oni mě museli vzbudit. Je to k vzteku. Měl bych tam jít? Co by mě tak čekalo? Hromada odpudivých pijanů podobných těmto dvěma, noční rej a veselí nepochopitelné pro mě sama, mladá chasa protáčející v kole za divokých tónů hudby, tucty sudů vína ukořistěného papežským, obžerství a zvrácenost. Marně jsem si dělal iluze. Chtěl jsem cosi, ani nevím přesně jak to popsat. Vím ovšem jistojistě, že pod obraz zpité nestoudníky a nestoudnice jsem tam nehledal. Za kým bych tam chodil? Za Bartolomějem, aby mi vnucoval jeho dceru? Nejsem zoufalec, nepotřebuji tedy poslouchat podobné libozvučné promluvy každý den. Ať si trhne nohou. Můj pohled utkví na siluetě zbroje pečlivě složené na lavici. Nemám důvod jít se bavit, nejsem tomu hoden. Nepůjdu tam … nebo snad ano? Až se vrátíš, pak vítězství spolu nad plnou číší zapijem. Zbyněk! Jestlipak se již vrátil. Ztratil jsem úplně pojem o času. Uložil jsem mu těžký úkol. Měl jsem na něj zlost. Chtěl jsem ho potrestat za jeho troufalost, dát mu výchovnou lekci. Teď je mi ho líto. Rád bych s ním pohovořit otcovsky a dát mu něco rad. Tělo se mi zachvěje chladem. Není třeba tady déle polonahý sedět. Jsem již rozhodnut. Zvednu se a ve tmě našmátrám své svršky. Po hmatu si je roztřídím a začnu je na sebe navlékat. Tělo mi již prochladlo a látka sama o sobě není prohřátá lidským teplem. Příjemné mi to zrovna dvakrát, ale dříve nebo později zahřejí. Obleču si pak boty, za pas zastrčím díku a půjdu se podívat k bráně. Prý půjdu, budu se spíše courat. Není kam spěchat. |
| |
| Floutek je zpět, zavčasu je třeba učinit všemu přítrž I když jsem se odebral do kuchyně, stále pozoruji oknem zda nepřichází pan Biřek. Nepřichazí. Do čertovské zadnice, co je s ním. Nejprve moji dceru před davem chrání, hledí na ní ze zalíbením a nakonec jí dá košem. Blbec. Konečně zahlédnu stín mezi domky. Že by konečně pan Biř.......a sakra to je tadyten Sleduji jak se z obrysů stavá tvar a z tvaru tvář. Johann je zpátky. Cožpak neměl někde zdechnout? Říkalo se to. Ale ono se toho vždycky nakecá. Mistr Daniel se taky vrátil a to o něm panovali horší zkazky. Jeslti se kolem Doroty ochomejtat budeš, věř, že ti hnáty přerazím Škvírou nakouknu do sálu. Na vlastní oči mohu vidět, jak se Dorota usmívá, když nalévá víno tomuhle hejskovi. Hned jak se přiblíží ke kuchyni zatáhnu jí nenápadně dovnitř. Doroto, pan Biřek by neměl vidět, že se směješ na jiné. Musíš mne poslouchat, abys mohla být štastná. Teď přes sebe něco přehoď ať ti není zima a koukej upalovat za panem z Březové. Dostaň ho na veselici, abych s ním mohl mluvit. Kdyby nechtěl, hoď na něj trochu kukuč, zavrť maličko zadkem. Jen maličko, ne aby si myslel, že jsi běhna. Hlavně ho sem dostaň Ukáži na zadní vchod. Vezmi to tudy, ať tě nikod nevidí |
| |
| *Bláhový chlapče, svůj čas teď žiješ dnem i nocí dál; Jsi mladý - jinak milovat tak hluboce by ses bál. Smutný budeš jen krátce, až o svou lásku budeš oloupen. Ten nemiloval, kdo nikdy nebyl podveden. * Thomas Campion Navěky ve spárech pekla, v noci nejčernější, bez vidiny a víry, s myšlenkami blázna v matném snu tápajícího.Hledá oporu, kterou zachytila-by se zlomená duše na prahu šílenství. Bez vidiny světla v mysli plné nejistého šepotu. Šepotu, který se až uvnitř lebky mění v řev o pomoc... Pomalu se oblékne a pečlivě zabalí jídlo. Jestli ho nenajdeš tak se raděj nevracej... Venku je zima, chlad prostupuje zkřehlým tělem. Mysl sžírá horečka. Tatínek je po panu Jiříkovi jako šílený. Pan Jiřík....Ctěný pán. Mé špinavé tělo by ho nemohlo nikdy uspokojit.... Cupitá rozbahněnou nocí k jeho srubu. To malé, malinké, malinečké, nenarozené, co nosím, co s ním bude? Bůh mě zatrať je nech žít, je nech… Nepůjdu k paní Jezabel, abych se ho zbavila. Jen Bůh může rozhodovat o tom jak naloží s lidským životem… Tělo jí sevře křeč a jen na kratičkou chvíli se rozvzlyká. Ve tmě. Opřená o dřevěný plot. Sama a tiše. Pak pokračuje dál, co noha nohu mine... Biřkův srub... Ozve se jemné zaklepání. Klika se pohne, dveře se na štěrbinku otevřou a dovnitř se společně s postavou vnese několik větviček přinesených prudkým větrem. Dívka i dnes preferuje mimo verbální komunikaci. Téměř nepozdraví, pokud to špitnutí zažvatlané mezi vrzajícími dveřmi, které zavírá, není pozdravem…Pokud není rozdílná, tak je přinejmenším zvláštní. Přesto se nedá spatřovat v její nemluvnosti nic nezdvořilého. To musí být každému jasné při pohledu do laskavých očí a milého úsměvu. Dnes se, ale neusmívá, naopak. Vypadá vážně a vyplašeně… A dávej si pozor, ať tě nikdo nevidí, až budeš do páně Biřkova sroubku vstupovat! Sic se dostaneš do zlých pomluv a bůhví z čeho zlého bys mohla být nařknuta…! Tak jak ke mně chovej se k němu, však víš co mne těší, co dělá tatínka šťastným a co má rád. Že nebudeš jak panna vypadat tím se nezatěžuj, vždyť stejně jsi i toho jak kus dřeva. Nikdy neklaď mu odpor, ať už by se mu sebehorší svinstvo líbilo a ve všem mu vyhov. Ničemu co uvidíš nediv se a raději vůbec nemluv, to ti jde nejlépe. Přejde ke stolu a položí na něj košík plný jídla. N-ne přišel jste. To není obvinění jen úsudek. Chvěje se zimou, nebo něčím jiným... Musíte mít hlad... Opatrně mu pohlédne do očí. Tak vypadá týrané zvíře. Ten pohled je pohledem laně, prosící nevědomky o dobrotivý zásah poslední. Oči přesyceny nadějí nechtěného kotěte topícího se ve džberu plném vody. Dívá se na něj, jako bys on sám, byl tou nadějí. Buditelem světla a víry, kde již vše pohaslo. Jiskřičkou záře v šeravém světe, kam se po čase ubírá mysl pustošených. Znamená pro ni možnost probuzení z noční můry, kterou se jí svět stal. Dante vytvořil podobu hmotného pekla. Mýlil se. Inferno není vytvořeno nikde jinde než v myslích lidí už zde na tomto světe. Poklekne u jeho nohou a Svou tváři mu složí do klína. Usměje se tím svým typickým letmým úsměvem, jako by nebyla zvyklá křivit tvář tímto způsobem. A úsměv je pouze něco nedůstojného. Občas má pocit, že její oči jsou stále vlhké pláčem. Tento fakt utvrzuje křehkost, prchavost a snad i dojemnost chvíle plné citů, něžnosti a odevzdání. Něčeho pro co v tomto světe není místo. S vlasy zářícími rozprostřenými po jeho kolenou se zeptá: Dovolte mi prosím, tu s vámi chvíli zůstat. Jen co se najíte zašeptá. |
| |
| Snažim se dostat zpět do kovárny, kde sundam lněnou košilu a přehodim přes sebe koženou kovářskou zastěru. Vezmu kladivo s moji značkou a začnu kovat hrudní plát na muže. Začnu si zpívat: kovářskou písničku. ...Dobrý kovář odžene psy a pozve je dál, sláma je postelí i peřinou... zpívám si při práci a do rytmu začnu srovnavat melodii písničky a dopadů kladiva na železo. |
| |
| Čím míň jsme uchváceni ženou, *Alexandr Sergejevič Puškin, Evžen Oněgin Jiřík sedí na posteli. Neposlouchá, nevnímá. Nevšimne si proto křupání sněhu nesoucí se kol jeho chaloupky. Sotva se však ozve zaklepání, prudce se narovná a pátravě se zahledí do tmy. Do hlavy se mu nahrnou rozpaky. Neví, co říci. Neříká raději nic. Ať se nahodilý potulný sám představí. Bude dělat, že tady není. Proč by tady měl být? Mohl by se pelešit s nějakou děvkou, nebo se zpíjet s těmi ochlasty ve vězeňském srubu. Avšak ….zavřel vůbec na petlici? Nemůže si rozčílením nyní vzpomenout. Dveře se s vrznutím pootevřou. Tak tedy zapomněl. Ve prohlubující se škvíře na okamžik zazáří kropenatá noční obloha posetá desítkami hvězd, místy skryta pod těžkými tmavými sněhovými mraky. Když však úzký průzor zastíní temná silueta a vstoupí bez vyzvání dovnitř, zmocní se ho strach. Ví, že je tady? Zdá se mu, že ještě ani nepozdravila. Dorotino zaštěbetání je vrabčákovi podobno. Není divu, že ztratilo se ve skřípění pantů a supění rozvášněného dechu Biřkova. Sedí mlčky na posteli. Neodváží se pohnout ani cokoli říci. Neví, kdo přišel, ale tuší, že to bude ona. Měl z toho strach. Bál se, že za ním přijde. Nechtěl s ní být sám. Sotva dívka zavře za sebou dveře, obstoupí je oba neproniknutelná tma. Škvírami mezi petlicí a drobnými okénky neprojde žádného světla měsíčního ni hvězdného. Těmi panečku jedině průvan zaskučí, když se venku zvedne ostrý ledový vítr. Chvíli tam stojí v temnotě. Jen ty její dvě modře září tmou. Třpytí se a lesknout. Jsou jako hvězdy, byť ne tak vzdálené lidským touhám a mrazivě studené vůči lidským citům. Ne, on zde má něco jiné, než je nějaká obyčejná hvězda. Těch jsou na nebesích tisíce, ale tohle? Má zde dvě večernice dobroty spadlé odkudsi z nebeských výšin. Polárky štědrosti uzavřené v tomto nešťastném stavení. A ony vřelé a teplé oči hledí na něj zrovna tak, jako i on zírá nyní na ně. Postava, jakoby si pojednou dodala odvahy, udělá pár kroků vpřed. Zastaví se až u těžkého dubového stolu a položí na něj košík s jídlem. Pecen chleba, šunka a další vůně se vyzývavě vznášejí vzduchem. Dráždí prázdný břich a vábí na sebe jeho chutě a smysly. Pusa by se mu byla zalila slinami, nemít zděšením ústa suchá jak troud. A je opět ticho. Opět ta trapná chvíle, kterou je třeba konečně prolomit. ,,Nepřišel jste,“ hovoří k němu. Vytýká mu to? On alespoň věří, že to výtka je. Nemůže však na ní nic odpovědět. Slíbil jí, že přijde. A nepřišel. Dal jí tak jasně najevo, že o ní nestojí. Ona přesto za ním přišla, ať již měla k tomu jakýkoli důvod. K tomu se nedá příliš co rozumného říci. Srdce mu pojednou začne v hrudi divoce být. Připomíná splašeného koně. Můžete jej táhnout za řemeny postroje jak chcete, třebas mu i domlouvejte, ale on stejně neuposlechne. Neodváží se ani poděkovat, když se zmíní, že jemu hladovci jídlo obětavě přinesla. Stále nehnutě sedí a mlčí. Promluví teprve, když si před něj klekne. ,,Co…co,“ zašeptá zmateně. Neodpoví mu. Nejspíš nevnímá, nebo nedbá jeho překvapení. Jde si za svým cílem. Žádná zbytečná slova, žádné vykrucování. Až ho z toho mrazí v zádech. Nedá mu ani čas, aby se vzpamatoval. V okamžiku mu nestydatě položí hlavu do klína, až mu vstoupí červeň do tváře. Cítí její ryšavé vlasy šimrající ho po stehnech, stejně tak jako tlak na svém podbřišku. Stydí se. Kdyby jen byl více opovážlivější, snad mužnější, přivinul by jí k sobě a ráno by pak v této cimře ležela v objetí dvě nahá těla. Vše by bylo tak přirozené, jasné a bezhříšné. Uvědomil si ale, že na světě se nenajde síla, která by uvedla jeho ruce do onoho pohybu, kterým se trapně a nestydatě odhaluje šat z těla ženy. Není to stud, co ho brzdí, jak by se mohlo zdát. Stud by byl velice neobvyklý v jeho letech. Je to strach. Strach, co mu nedovolí chovat se k ní tak, jako by se choval k jiné. Dívka se přimkne ještě blíže k němu. Snaží se ho natlačit na postel? Není již dávno žádný nadržený a nedočkavý mladíček. Dívka ho neokouzlí tím, že si před ním vykasá sukně. Obličej se mu zalije přívalem temného ohně. Nevyslovená otázka jako ,,Proč?“ či ,,K čemu to?“ se prodírá změtí jeho pocitů. Dívka promluví opět. V ten okamžik procitl z opojného zmatku omámení. *** ,,Co to děláš?!“ škubnu s sebou, jakoby mě byl uštknul had. Chtěl bych se vymanit z její blízkosti. Vysmeknout se, nedotýkat se jí. Jsem příliš přemýšlivý, než aby začal sdílel s Dorotou takovou prostodušnost, přímost a nevinnost. Děsí mě prostota, která mluví z každého jejího slova a z každého pohybu. Je to opojná touha, nebo snad bezohlednost, co z ní promlouvá? ,,Proč to všechno?“ špitnu téměř neslyšitelně prosbu. Ano, není jenom pouhá otázka, ale také prosba. Úpěnlivě jí celou duší prosím, aby přestala soužit a trápit srdce mé. Aby konečně řekla, co ode mě žádá. Nejsem starý vůl, abych jí neprohlédl. Vím, že ona sem nepřišla, aby mi přinesla něco k zakousnutí. A kývnu-li pak na její návrh, zůstane zde až do rána. Ačkoli jsem poslední slova šeptal, snad více pro sebe než pro ní, rozuměla dívka všemu jasně a čistě. Panuje zde klid a mír. Soustředíte-li se na ticho, hlomoz doléhající sem od vězeňského srubu se kamsi vytratí. A budete-li chtít, uslyšíte s trochou štěstí mimo tlukot svého srdce i šelest krve pumpované do rozpálené hlavy. ,,Proč … zopakuji suchými rty. |
| |
| ...Byla jsem, Oněgine mladá, mladší než dnes, i lepší snad... a měla jsem vás vroucně ráda... Co našlo srdce v srdci?..Chlad. Jak vaše promluvilo?...Stroze. Viděl jste v lásce, v její touze, jen bláhovost mých dívčích let. Nesmím si ani pomyslet, jak ledově jste na mě pohléd, jak jste mě káral..Nějak vám to nezazlívám: chtěl jste brát na mé mládí ohled, v ničem jste nepřekročil mez.... *Taktéž A.S. Puškin Jeho oči jsou tak chladné a nepropustné. Když ji od sebe odstrčí, je to jako by ji uhodil. Vždycky na ni s úsměvem a laskavě hledíval a nyní jako, by se všechno vytratilo neznámo kam. To ona všechno zavinila… Že se k mužům chovat neumí. Že otce neposlechla lépe. Že její tělo je tak odporné až hnusí se nejen samo sobě, ale i jiným, co na ni pohlédnou. Vždy’t v jeho očích nyní vidí odraz sebe sama. Že…. Neměla by být už nic. Stejně tak jak to dítě bídné. Všechny kolem sebe činí jen nešťastnými. A…. budí odpor ve svých blízkých. ……………….:: Uvnitř mysli::………………………………………………………… …..Že jako prašiví pes se k němu teď lysám, ač je to poslední o co by stál právě má přítomnost v jeho sroubku. On chce být sám a já jsem otravnou štěnicí, která mu nedá chvíli zaslouženého pokoje. Unavený a hladoví, ve tmě téměř neproniknutelné. Třebas to člověk, jenž samotu vyhledává. Chce být sám… A já bláhová se divím? Vím přeci sama dobře, tak jak mnoho jiných nikdy nepozná, že před pravdou nejlépe se člověk ukryje do srdce vlastního. Tam si okolo něj staví hráz. Silnou a neproniknutelnou. Jen uvnitř sebe může být člověk sám….. Ale jestliže je on stejný jako já, pak možná cestička do jeho srdce by se našla. Třebas i mé by se štěstím pojednou otevřelo! Tak jak je tedy možné, že nic necítí? Jak ráda bych mu všechno vyzvěděla a řekla: Vůbec se ke mne nepřibližujte a utíkejte na sto honů a mému otci se vyhýbejte, neboť kdyby jste zvěděl pravdu skutečnou nevěřil by jste… A kdyby přece jen jste po ní pátral, ještě jednou vás Bože chraň! Budete ještě nešťastnějším, než jste doposud!….Chytit ho a zatřást s ním. Vyzvědět mu vše tak jak by si zasloužil. Ať mě, bídnou, vyžene klidně s holí ven. Vždyť mě tu býti nepřísluší a rušit jeho klid…. A přece…Tak divoce mi buší srdce a toužím s ním být. Nohy mám náhle ztěžklé a v krku mě pálí…Když vzpomenu na dnešní odpoledne. Jak mě vlastním tělem chránil, tak jak ještě nikdo předtím. Nikdy. Tak chránil by i naše dítě, kdyby mu někdo chtěl činit příkoří? Naše….A přece vím jak se věci mají. Že to dítě je ..je zplozené z … ze spojení z nejodpornějších. Sama svou vinu musím nést… Nedovolím, aby trpěl někdo místo mne. Pohlédnu na něj… Má v sobě sílu. Byť by ji jiný neviděl za tou vyhublou tváří, za těmi kruhy pod očima a vráskami tam, kde ještě nemuseli být. Já vidím. Mám pro takové věci cit. Nejsem sice hovorná. Život ve kterém žiju mne naučil více poslouchat a pozorovat, nežli mluvit a zasahovat. Takového muže je škoda pro válku, jenž ho ničí. Škoda pro mne, škoda pro nedůstojnou a mrazem naplněnou světničku. Dřív to býval velký pán a co mu zbylo kromě hrdosti? Mít někoho jako je on po svém boku. Ž nikdy víc s otcem…Už nikdy víc. Srdce mi divoce poskočí. Semknu víčka k sobě. Otec. Pouhá myšlenka na jeho osobnost ve mne budí nepokrytou hrůzu hraničící s šílenstvím. Přesto…..musím být jeho poslušnou dcerou a život bez jeho příkazů a…bolesti si nedokáži představit. Nebo ano? Čím déle jsem od něho, tím se má mysl stává samostatnější a jasnější. Zlé sny se postupně vytrácí do podvědomí, ale nemizí úplně. Nikdy nezmizí. Co mám dělat? Co mohu dělat. Zachránit sebe, malé. Hlavně malé. Možná i jeho…Jeho, který tu teď s hlavou plnou otázek na mne nechápavě hledí. Vím, že bych ho měla spíše chránit před sebou. Tak proč činím opak. Proč ho k sobě chci připoutat..? Tři. Ne čtyři. Čtyři propletené osudy… ……………………….Zpátky na světle světa::::………………………………………. V hlavě se honí shluk myšlenek. Jedna střídá druhou, druhá je přerušena třetí. Rychlí sled. Srdce divoce buší a nevnímá nestolené ticho. Je těžké zaznamenávat jakoukoli myšlenku na papír. Jsou prchavé, jako včerejší chvíle o které víme, že byla krásná, ale už si nepamatujeme proč… Utře si ruce do zástěry a rychle se od něj odpoutá. Už zas se celá chvěje, když si uvědomí, že bude muset promluvit. Polkne. Postaví se téměř do pozoru a sklopí tvář zahanbením. Nechtěla jsem vás vylekat. Nemyslela jsem to zle, i když to tak vypadá pane Biřku, moc se vám omlouvám, za všechny ty nepříjemnosti. Nejen se mnou, ale i s tatínkem. Tatínek…víte, on je takoví. Znáte ho, všechno přehání, je moc hlučný a když si něco umane nedokáže…Držet jazyk za zuby, ano přesně tak. Je to dobrý člověk a jeho otevřenost je někdy až přílišná. Bože tak dlouho neměla pusu otevřenou snad nikdy v životě, ale slova se z ní řinou až neuvěřitelně rychle jako by byla v ústech dosud vězněna a teď jim bylo umožněno dostat se na svobodu. Vím. Ne-není to všechno takk ak to bývalo, když jsem byla ještě malá. Na chvíli si na něj dovolí pohlédnout a ztratí nit. Zavře oči. Ppamatujete si, když jste mě občas vy vyhoupnul na klín a já vám počítala jakože šediny, který jste neměl. Ale já dělala, jakože je máte, abych vás zlobila. Polkne. Kdyby to teď nevyhrkla, tak si na to sama nevzpomene. Chci vám jen říct, že je mi to všechno strašně moc líto. Že se vám chci omluvit, že by jste mě měl okamžitě vyhnat pryč. Zpátky k otci, zpátky k tomu Satanovi. Že vůbec nevím co mám mluvit a asi bych neměla mluvit tak moc. Já totiž ne-nejsem. Ale dneska víte, dneska mi to nějak všechno myslí. Zase chytne nit… Stydím se za ten náhlý projev. Vyvedl vás z míry a mě též, tím si buďte jist, jinak bych tu teď tak splašeně nestála a nedrmolila jedno před druhé. Proboha…Já.. Jsem ještě nikdy nikomu neříkala nic tak hrozně dlouho. Myslíte si, že to všechno tatínek. A ono to tak taky ze začátku bylo. Já vám chtěla jídlo zanést sama. Věděla jsem, že nepřijdete. Jste raděj sám. Já jsem ta….JSEM TAKY TAKOVÁ. Musela jsem přijít, protože jsem vás tu viděla jak tu sedíte sám a hladovej. V tom vašem sroubku. Máte tu takovou zimu. Já když byla tam!… rozhodí rukou, čímž asi myslí vězeňský srub, toužila jsem každou chvilku utéct. Před všemi těmi pohledy a opilými lidmi, před..p před otcem. Byt na kratičký okamžik sama, jako jste teď vy. Schovat se.. Zhroutí se na židli, neboť jí nohy vypoví službu. Celá se chvěje jako před mrtvicí a zbledne. Znovu pevně sevře víčka. Neumím to víte. Ach pane Biřku, neumím takhle mluvit s lidmi a vysvětlovat jim co jim chci říct. Já spíš pozoruju a jednám. Proto jsem… se vás dotkla. < b>Vám způsobila takovou nepříjemnost. Už se to nikdy nestane. Chtěla jsem být chvíli s vámi, nechtěla jsem se vracet tak….zpět tam. Bude si myslet, že se zbláznila. Ať pochopí.... |
| |
| Z bláta do louže Theo se doklouže V žilách přestává tepat oheň, rozumem potlačená chuť zabíjet pomalu usíná a skrývá se ve svém katafalku. Tma se občas ještě ponoří do rudého stínu, ale oči se pomalu čistí, prasklé žilky přestávají krvácet. Zůstává samota a strach. Strach, že přijde přesila, já zemřu a už nikdy… Nikdy. Olíznu si suché rty a polknu knedlík, který se mi udělal v krku. Nejistě zkontroluju břicho, jestli je to ledové ostří strachu, nebo ve mně uvázl šíp. Pozvednu štít, skloním hlavu a užuž pobízím koně, když si povšimnu, že to nebyla šipka z kuše, spíš nějaký drobný pták. Nebo ďábel! Protočím kladivo, že bych se k němu rozjel a udělal z jeho hlavy kaši dřív, než se na něco zmůže, ale čarodějná slova mě zastaví. Pokusím se je vytěsnit z hlavy, bojovat s nimi, ale nakonec je přijmu. Význam slov je jasný. Nejsem sám. Zní to krásně. Vždycky tu bylo něco, co stálo mezi mnou a ostatními, byla to hradba předstírání a lží. Něco, co už nebudu potřebovat, jestli ho budu následovat. „Já přijímám!“ křiknu za odlétajícím ptákem, pobídnu koně, ale po pár krocích ho zastavím. Už je pozdě. Jestli se nevrátí, přišel jsem o tu šanci. K čertu! Trhnu hlavou k další příchozí, vyvalím oči a mezi zuby procedím kletbu – striga. Jenže co když i ona má co říct? Mohla kdykoliv zaútočit, ale přichází klidně. Když je tak klidná, je si jistá, že jí neuteču. Stále držím v ruce kladivo i štít, ale nezdá se, že by se mi chtělo je využít. „Krev byla prolita a… Pomurnik? Ten promluvil,“ potvrdím její slova. „A teď přichází další z událostí dnešní noci. I ty budeš mluvit, vyženeš mě, nebo mé kosti roztahá zvěř po lese?“ |
| |
| Koho mít rád? A komu věřit? * opět Evžen Oněgin, A.S. Puškin Od dívky stojící opodál v rozpacích si beru vše, o co mě připravila během mžiku oka. Vrátí mi všechnu pozbytou rozhodnost a jistotu. Ani neví, jak mi dělá dobře, že se ke mně nyní vroucně netiskne. Nepochopí totiž nikdy, proč nemám rád něžnosti. Proč se bojím dotyků a štítím důvěrností. Proč mě mrazí v zádech při pomyšlení, že by mě chtěla vzít za ruku. Neporozumí tomu strachu z neupřímných gest a vyznání náklonnosti, strachu z cizí vypočítavosti. Lepší stát od ní pár kroků vzdálen a nebýt jak na jehlách. Dříve, než se vzpamatuje z úleku, jsem před ní opět já. Odměřený a samotářský pan Biřek. Pak se rozhovoří. Zprvu je její řeč napjatá a křečovitá. Omlouvá se za něco, co nemohla tušit. Omlouvá i otce za jeho chování. Snad jí díru do hlavy zkoušel vyhučet. Ví také, jak mě do svazku s ní tlačil? Rozpovídá se pak jako snad nikdy předtím. Nevzpomínám si, kdy jsem jí naposledy, a jestli vůbec, slyšel takto o překot mluvit páté přes deváté. Jakoby její plíce byly pod neustálým tlakem a nyní se musely vykřičet, vymluvit a vyhřmít. Z jejích úst se řina teskný a bolestný proud slov, slévající se v dravou řeku. Řeku pramenící odkudsi z nepřístupného a zachmuřeného podvědomí její duše. A ta řeka mě strhává s sebou. Marná je všechna snaha vzdorovat jí. Zbaví vás sil i chutí sotva vám první pramínky tvořené ze slůvek a rozpačitých pohledů skropí nohavice. Mluví velice rychle a bez rozmyslu. Drmolí si cosi, čemu se stěží snažím porozumět. Hlubší smysl jejích slov mi uniká mezi prsty. Marně se pídím po tom, co mi dívka vlastně chce říci. Skáče od jednoho k druhému, nikde se příliš dlouho neohřeje. Bere jedno vajíčko za druhým, každé naklepne, ale žádné nerozklepne. Stačí to však na to, abych se cítil zahanbeně. Její slova mě zraňují. Mám dojem, že jsem k ní cítil zjevně přílišnou nevraživost. Snad jsem doposud ovlivňován panickým strachem před záměrem jejího otce. Snad tomu stále ještě nerozumím tak, jak bych rozumět měl. Neusměji se ani, když mi připomene ony doby, kdy byla ještě pro mě dítětem. Bože! Vždyť ona pro mě byla dítětem ještě včera! Ještě dnes dopoledne, když Bartoloměj poprvé promluvil o svém záměru, byla stále dítětem. Tam na náměstí jsem se nebál ani tak o ni, jako o dítě Pospíchalovic rodiny. Na veselici mě zvalo dítě. Ještě když mi nesla jídlo, byla malým a dobrotivým děvčátkem. Když mi skládala hlavu do klína, neměl jsem jí stále za dospělou. Snad proto tolik toho rozhořčení. Rozhořčení, které jsem měl před ní skrýt. Teď poslouchám, jak moc jsem se pletl. Není vyspělou. Je stále bláhová, trochu naivní a uplašená, ale není již malá a hloupá. Hořce polknu. Drmolí dál. Že jí ústa nevysychají, když tak rychle a bez přestávek hovoří. Konečně se přiblíží k závěru. Její poslední slova jsou hřebíky zatloukané do mého svědomí. Pak je ticho. Dorota vzrušeně oddychuje. Kdyby plápolal v sroubku oheň, zděsil bych se nad tím, jak v obličeji zezelenala. Ani mě není nejlépe. ,,Uklidni se prosím,“ promluvím tiše. Polévá mě stud. Nevím, co jiného říci. Celá se třese a je to moje vina. Chtěl bych její rozčílení poněkud zmírnit. Vysvětlit jí to si netroufám. Přehodil bych jí přes ramena kožku. Ale to se neodvážím. ,,Rozdělám oheň,“ nabídnu pojednou. Nečekám pak až mi odpoví. Sám se pohnu k ohništi a zašmátrám po křesacích kamenech, jen … Zarazím se s rukou napřaženou. Snad všudypřítomný chlad zmrazil údy mé. Snad zmrazil je stud. ,,Prozraď mi jenom,“ zamumlám. Tohle je příliš důležitá věc na to, aby to strpělo odkladu. ,,Ví někdo jiný – kdokoli kromě nás dvou – že jsi tady se mnou?“ Je to něco zcela jiného, než by dívka chtěla po své dlouhé, důvěrné a vyčerpávající řeči slyšet, ale …. nelze jinak. Chci-li k ní i já být upřímný a odkrýt svůj štít, musím vědět, jestli v povzdálí nestojí zbrojnoš s pozdvihnutou zbraní. |
| |
| Zdáli tam z půlnoci, z poledne, *Čekám tu, nedýchám, nežiji. Ve chvíli kdy se Biřek zvedne dívka sebou cukne a přitiskne svá záda blíž ke studené stěně sroubku. Nyní už ke mně nebude chovat zášť? Rozmyslel se. Ach, mám se děsit nebo radovat? Bojím se dotyků muže. Bojím se jejich rádoby něžného a láskyplného hlazení. Vím, že za vší tělesnou láskou skrývá se jen bolest, stud a ponížení. Tou přetvářkou jsem si musela projít snad stokrát..a přece, toužím po tom co mi nikdo nemůže dát…Takového chci, který se mě bude vroucně milovat, nikoli díky vidině svého vlastního ukojení, ale pro mě samotnou. ………………………………………… Je pátek. Sedmá hodina večerní. V krčmě je vydýcháno a narváno k prasknutí. S každičkým dalším krokem se jí žaludek svírá větším a urputnějším strachem. Nesmí se jí převrhnout džbán. Nesmí přelít, aby nepřišla ani kapička na zmar. Nesmí nechat aby se jí někdo dotýkal, jinak dostane nasekáno. „Došlo víno. Zajdi pro něj do sklepa.“ Hlas její matky. Tomu se nedá odporovat, ani nechce. Otec to taky nedělá. Rozběhne se do sklípku a hodlá tam setrvat snad o minutu déle, než bude nutné. Zatuchlí pak se zde mísí se štiplavou vůní vína v sudech. Pod bačkorami ji proběhne krysa, do vlasů se jí zaplete pavučina. Šero.. Orientuje se jen podle hmatu a paměti. Z otevřených dveří nad schodištěm sem proudí malý, mlžný proužek světla. Panty vrznou. Tma. „ Kdo je to?“ vystrašený hlásek dívky tisknoucí se ze všech sil ke stěně, jako by ji chtěla probořit a utéct pryč. „ Mám tě, myško.“ „ Ne, tatínku.“ „ A kdy jindy?“ Zadusí vzlyk, který se jí dere z hrdla. On nemá rád, když při tom pláče. Musí být hodná s poslušná holčička. Funění, vzlyky, bolest, šílenství na dosah, který stále uniká. Džbán padá na zem a tříští se. Lepkavé mužské semeno stéká po stehnech a mísí se s rozlitým vínem. „ Jestli to řekneš matce, už s tebou nikdy nepromluví a vyžene tě z domu. Nikdo ti neuvěří….“ ……………………………………….. Dívka si nervózně žmoulá pokožku seschlé a popraskané kůže v dlani. To on, on mě sem poslal. Ale to jídlo, to mě nikdo nenakázal brát. Musela jsem odejít. Nikdo mě neviděl. To je pravda. Všichni byly opilí. Venku je tma. Ppane Biřku. Nemusíte se bát a svou pověst. Nikdo mě neviděl do sroubku vstupovat. Možná, že nemá rád ženy. Proto mě od sebe tak odstrčil. Třeba, že nechce a nemůže. Možná už své síly pozbyl. Je tu taková zima, zima… Ale alespoň chladí mé horké tváře…. Kdyby to tak bylo, už bych se nikdy nemusela bát, že mi někdo další ublíží. Chce jen rozdělat oheň to je celé. Chce rozdělat oheň, protože je zima jemu a nebo mě. Jak je laskavý ten pan Biřek! Jak je ohleduplný a hodný. Nikdy jsem nepoznala nikoho podobného jemu. Srdce se mi až zvláštně svírá při tom pomyšlení. Jakési vnitřní nutkání mě nutí zde setrvat a pozorovat jeho temný stín sklánějící se nad vyhaslým ohništěm. Jakási síla nutí mě, otevřít se mu a vyjevit mu všechny starosti světa. Položit si jeho hlavu do klína a výskáním ve vlasech z něj setřást chmur a veškeré starosti. Být mu oporou, kdykoli bude potřebovat. Být mu ženou. BÝT NĚKÝM KOHO NĚKDO POTŘEBUJE. Kvůli lásce… Vstane. Kolena se jí klepou. Jakýkoli křehký pohyb může narušit křehkou rovnováhu vytvořenou v této chvíli. Pečlivě pak prostře stůl vším co s sebou přinesla v košíku. Láska prý,že prochází žaludkem. Bochník chleba, sýr, studné pečené vepřové, čutora s vínem, tři jablka a ořechy s medem. Pak se posadí naproti a sleduje co se bude dít… |
| |
| Věštba Zbyhněv: Babice, žena a dívka. V temném lese.... Rusovláska Tě uchopí pod paží. Pokud hledáš své zbraně, tak jsme dobře schovali, bys nemohl ublížit nám ni sobě. Noc je ještě mladá Promluví žena a pobaveně se uchechtne. Na hrdinství času dost. V této tmě by ses daleko nedostal. nakloní se k tobě: Mlha by tě znovu pohltila. Zde jsi pod naší ochrannou a nic se ti nemůže stát, řekne dívka a usměje se. Babice sedící u ohně žmoulá v ústech kost a čas od času zamíchá v kotlíku: Odešla. Má starosti o les. Někdo narušil její klid. To tvůj přítel Theodor zašeptá ti do ucha dívka a zardí se. Dej si na něj pozor. Má v srdci zárodek zla. říká babice. Vidina moci ho pohltila a on nyní nevidí a neslyší. On ho k sobě láká. zamumlá babice a zamíchá kotlíkem. Má na to ty nejrůznější prostředky. šeptá dívka a tiskne se stále víc k tobě. Pomsti nás Zbyňku. zachrčí žena a přitiskne své dlaně na vyboulené břicho. pomsti to nenarozené, které nemělo čas poznat, co přináší svět. Rusovlásce se zvrátí hlava dozadu a zelené oči pokryje bělmo: Ze strany večerní přichází tulák. Vyvržen tartarem, ďáblův syn jenž kryje se za tváří anděla. Posel antikrista jest ve vašich řadách, ó bídní. Zaslepil už i srdce velitelovo a přivodí i vaši zkázu. Jeho tvář je pokryta krví a hlas mocným nástrojem. Bratr bratra vraždí! Maďar zrazen bude vlastními. Čarodějnici dostane satan do svých spárů. Šedý ptáček krouží nad vašimi hlavami a směje se. Přijde posel Boží. Ten kdo pravdu poví a přec lže. Silák biblický. Netaž se tuláka na jméno, jest ono zahaleno tajemstvím. Na poli země poslední souboj bude vykonán! Střes se démona, střes se Pomurnika! Na provazu houpe se umrlec s dvěma životy a šedý pták se směje.... Pak se dívka v tvém náručí zachvěje a omdlí. Hotovo. zkonstatuje babice. |
| |
| Veselice Bartoloměj Ty chlape mizerná! Uslyšíš nevrlý hlas Marie. Kam šla? Kam jen šla!? Viděl jsi ji, hm? Nemůžu tu naši holku nikde najít! Rozhodí rukama , když se k tobě přiblíží: Nepoflakuj se tady a začni něco dělat. Posbírej prázdný talíře a misky ze stolů. A jdi se podívat kde je, ta holka nešťastná! Mám práce nad hlavu... , brblá si když odchází.. Štve tě, že ten holobrádek je zas na nohou. Myslel jsi si, že ho nemoc skolila, ale vypadá ještě čileji, než kdy dřív. Možná by sis s ním, měl promluvit, ať se od tvé dcery drží dál. Horn... Přiběhne za tebou skupina práčát a obklopí tě. V mladých očích se jim zračí všechny špatnosti světa a touha po nepoznaných vášních. Jak mámě vědět co je novýho? Nikde nic, žádný pořádný rvačky. Žádný dlouhý tažení na dosah....Nikdo novej, koho by jsme mohly srát! Zazpívej, Horne, zazpíveeej.. Jezabel jak sis všiml, sem přišla s nějakým mladíkem, ale ten se k dílu moc nemá. Škoda nechat takovou ženskou vychladnout.. Jezabel: Jan zpozorněl, když jste vešli do srubu a jakmile zahlédl otcova přítele hned tě začal tahat za rukáv a odvádět co nejdál od společnosti. Našel jakýsi prázdný stůl v samotném rožku místnosti. Je vidět, že přes počáteční velká slova, nechce být s „čarodějnicí“ moc na očích. Aleš - kovář Zešeřilo se a ty jsi ve své dílničce zase sám. Občas projde okolo nějaký opilec. Sem tam zaslechneš zpěv řinoucí se z vězeňského srubu. Lidé se baví. Tvou začmouďěnou tvář pokraje únava. Pracuješ až do tmy… |
| |
| Veselice Zamračím se, když se Jan začne chovat jako zbabělec. Jeho slova mě sem vylákala, vystrojila jsem se a hodila starosti za hlavu - a nakonec nic nebude? "Chci tancovat!" dupnu si, ačkoli jsem před chvílí měla problém s tím, že jsem to asi zapomněla. Pohodím hlavou, ruce mám v bok. "Hej! Copak se tu nenajde aspoň jeden statečný chlap, který mě v kole protočí?" zvednu hlas, otočím se čelem do místnosti. Vypadám odhodlaně, prostě se chci pobavit jako ostatní. Vždyť jim léčím rány, mám na to taky právo. Patřím k nim. Přejedu tváře ve srubu vyzývavým pohledem. I kdybych si měla zatancovat se samotným Satanášem, dneska půjdu do kola! Nejsem přece stará baba, která má vše za sebou, ba naopak. Tak se ukažte, vy chrabří bojovníci! Anebo si před ženskou serete do kalhot? |
| |
| Jakmile se kolem mě seběhne hlouček práčat začnu se trochu smát. Pro tyhle mladé šušně mám slabost. Jejich upřímnost a postoj ke všemu bez přetvářky mě neskutečně baví. Nakloním se nad ně jako starý kmet co jim chce dát nějakou tu radu. "To jsem tedy čekal, že právě vy mě zahrnete haldou těch nejpikantnějších zpráv. A ono nic." řeknu tak abych je poškádlil a vyhecoval. Lumpárna jim leze z očí a já se ani nedivím. Když si řeknou o zpěv je mi jasné, že budu muset nějakej ten verš vyloudit. Napřímím se a z vážností, která je spíše parodií na důležité pěvce se nadechnu a spustím. "Se spáru temných sil a ...." utnu svůj zpěv, když Jezabel vykřikne svou žádost o tanec. Podívám se na ni, potom na práčata a v mé hlavě zvítězí žena nad skupinkou práčat. I když je mám rád není zbytí. "Budete muset chvíli vydržet." omluvím se práčatům a zvednu se od stolu. "Protočím tě rád a klidně celý večer. Za svůj život ti vděčím, Jezabel." s pohledem upřeným přímo na Jezabel dojdu až k ní a rámě jí nabídnu. "Budu ti stačit nebo jsi měla představu o někom lepším?" neodpustím si trošku drzou poznámku. |
| |
| Veselice Nehodlám se na Jana ohlížet, když se přede mnou zachoval jako baba. Pokud najde dost odvahy, klidně si s ním zatancuju, ale teď mě vyzval jiný. Zaháknu se do Johanna, na tváři vítězoslavný úsměv, že moje slova zapůsobila. Kdybych tu zůstala stát jako panák na poli, všechny drbny by se mi vysmály. "S mrtvolami většinou netancuju, tak mi nesešlapej střevíce," odpovím stejně drze jako on. |
| |
| Jste mladá. Mladí zapomíná. Skláním se nad ohništěm, ve kterém vězí trochu chrastí. Křesací kamínky o sebe třískají, přesto se mi notnou dobu oheň zažehnout nedaří. Mám asi obě ruce levé. Nejde mi to. Nemůžu se soustředit. Mysl si poletuje kdesi jinde. Mé tělo je duchem nepřítomno. Přemýšlím, jak bývá mým zvykem. Uzavřen hluboko v sobě nevidím a neslyším. *** Byl jsem tam. Byl jsem v Březové krátce poté, co naše jízda smetla zbytky papežských snažící se přebrodit řeku. Zvědavost mě tam táhla. Touha mi nedala jiné volby. A co jsem našel? Pár pochmurných polorozpadlých stavení. Z tvrze, mého rodného domova, zůstaly pouze ohořelé obvodní zdi. V okolí doutnaly ještě zčernalé trámy. Vše zničeno, ukradeno a spáleno. Nezůstalo nic. Po rodině bratra ani památka. Snad odešel již dávno před příchodem Zikmundových vojsk. Snad ho zabili papežští, snad ho smetli husité. Snad se někde schovává, jako já. Tehdy jsem přestal být pánem. Není již tvrze ve vesnici Březové. Není již tedy ani žádných pánů z Březové. Tak jakápak pověst? Nemáme již pověst, my Biřkové. Nemá jí tudíž ani ten z pánů poslední. Zůstal jsem sám. Jsem pouhým stínem vrženým stromem rodokmenu našeho rodu. Stínem, který slunce spálí v okamžiku mé smrt. Tehdy odejdou navěky všechny otisky rodu od Kutné hory. Rod samotný však odešel již dávno. *** Konečně je oheň rozdělán. Plamínky líně olizují klacíky, spojují se v plamen větší a větší, až je třeba do ohniště přihazovat rozštípaná polénka a nakonec i polena celá. Oheň byl zažehnut. Spálí se však ještě mnoho dřeva, než se studené zdi ohřejí a sroubek se vytopí. Na co tedy dále čekat? Proč se neposadit naproti ní? Její oči jsou plny očekávání. Očekávání odpovědi. Však jsem nezapomněl na její prosbu zůstat tu. Přemýšlel jsem o ní hodně dlouho. Rozhodl jsem se však teprve před okamžikem. Posadím se před prostřený stůl. Dala si skutečně záležet. Poděkoval by jí, já pro ní mám slova jiná. ,,Vyčkej zde se mnou s poklidem času půlnočního. Budu se rád těšit tvojí společnosti,“ odříkám slova dávno předpřipravená. Je taková sklíčená. Bojí se mne snad? Trápí jí něco, co se mi zdráhá prozradit? ,, Neostýchej se zde setrvat třebas přes noc. Říkala jsi, že všichni tam jsou opilí. Kde budeš tedy spát? Odmítneš? Neodmítneš? ,,Budeš-li chtít, ustelu ti na svém loži. Já stejnak dnes neusnu …“ Nenechal bych jí vracet se k těm opilcům. Vlastní otec by jí také nenechal jít. ,,Ostatně jestli budeš ještě někdy hledat zázemí, neostýchej se přijít sem i jindy. Nebude-li ti překážet strohost a neútulnost tohoto sroubku, dveře ti budou vždy otevřené,“na tomto malém ostrůvku v bouři, kam se uchyluji před okolním světem.,,Řekni třeba, že mi sem jdeš uklidit. Že jsem si tě vyžádal, neb v nikoho jiného nemám.takové důvěry. Dám ti i nějaký drobný peníz, aby se tatínek s maminkou příliš nepodivovali,“ačkoli budu velice nerad takto si tě uplácet , ,,Jen jedno prosím nedělej. Nechoď sem již nikdy na noc, pokud ti neřeknu.“Proč bych ti měl ostatně říkat, abys přišla? Nechoď ke mně už v noci nikdy. To stačí. ,,Uvidí-li tě tady, budou zlí jazykové tvrdit, že se mnou nocležíš,“ utichnu. Tuhle větu jsem již říkat nechtěl. Není již cesty zpět. Nechat jí jen tak volně ve větru by přivodilo mrzutá nedorozumění. Musím jí nějak uvést na pravou míru. ,,Ať již by to byla či nebyla pravda,“nestrpím nikdy, aby byla, ,,pomluv se nezbavíš.“ Nezbavíme se oba. Ani ty, ani já. Ovšem zatímco pro tebe bude hanba, ponížení a lidské opovržení přetěžkým kamenem, který poneseš pak chtě nechtě na svých bedrech … já …. pro mě nebude o nic těžší, než je kovový křížek na mém krku. Snad se tak dočkám i jakéhosi ,,uznání“. Podívej, pan Biřek si vydržuje to Bartolomějovo děvče. Nebylo by tom ostatně pranic zvláštního. ,,Říká se o nich ostatně, že jsou jako uhlí. Když tě nespálí, tak alespoň ušpiní. A s čelem umazaným od lidské závisti a nepřejícnosti pak otci před oči jít moci nebudeš,“ vydechnu těžce. Chvíli je opět ticho. Jenom dřevo si vesele praská do stísněných nálad obou postav. První krok jsem již udělal. Nastal čas jí lapit do svých sítí. ,,Tvůj otec se chytne první příležitosti, kdy tě bude chtít za mně provdat,“…bude pak žádat, aby mi tě kněz zaslíbil, a já vím, že před takovou volbou nebudu moci říci ne. Se zástupem za zády bych nikdy nemohl říci ne. Svědomí mi nedovolí udělat z tebe děvku, jakou mi dnes Bartoloměj předhazoval…. , ,,těžko mu pak budeš vysvětlovat a odporovat,“ odmlčím se, hledaje vhodná slova. Mluvím sice jenom já, ale má řeč nebudí dojem, který by se dal přirovnat k Dorotině toku řeči. Je pomalá a často protknutá přestávkami na rozmyšlenou. Přestávkami na volbu vhodných slov. Některá jsou upřímná a zcela nevinná. Jiná mají dívku uklidnit. Další, jako třeba tyto, mají Pospíchalovic děvče vyprovokovat a nalákat do pasti. ,,Sama jsi ostatně říkala, že co si otec umane, jde si za tím hlava nehlava, dokud toho nedosáhne.“ Je čas to korunovat. ,,Nebudeš chtít přeci dávat všanc svojí počestnost jednomu starému,“ zalovím v unavené paměti po vhodném slovu, ,,kozlu,“ vzpomenu si nakonec na dnešní rozmluvu s Bartolomějem, kde jsem se tak nazýval. Nebo snad ano? Léčka byla nastražena. Jak se bude tvářit? Sklopí přede mnou plaše oči ke stolu? Bude se šťastně usmívat? Či naopak bude hrát svojí hru tak dokonale, že mi její mysl mi zůstane nadále zapovězena? Někteří lidé život žijí. Jiří život hraje jako šachy. Neustále přemýšlejí o každém tahu, snažíc se protivníka vlákat do léčky, prohlédnout jeho umysli, předvídat a taktizovat, aby nakonec mohl prosazovat tužby své. Začne-li však protivník hrát šedou hru, ztratí pevnou půdu pod nohama a začne se bát. Šedá hra, dotyky, polibky, něžnosti.Neváhá pak v panické hrůze odstrčit od sebe křehkou dívku nehledě na to, že se roztříští na desítky střepů. |
| |
| Láska je slepá, vášeň ještě víc. Zuřívá láska. Sladká nenávist... Když Biřek rozdělá oheň osvětlí její drobnou siluetu krčící se na lavici. Stulenou v koutku. V rozpuštěných vlasech si pohrávají barvy plamenů. Tváře zůstali stejně bledé jako odpoledne, rty má rudé jako krev ač je nemá nabarveny žádnou barvičkou. Rudé jako po vášnivém polibku, který však neproběhl. Šaty má čisté, temně zelené, snad sváteční. Ale zajisté se tak vystrojila kvůli veselici. A nebo ne? Oči má plné naděje a něhy, stejné, jako když před necelou půlhodinkou vstupovala. Nevyzařuje z ní však žádostivost ani lačnost, jak u ženy, která přišla za mužem, aby ho svedla. Těžce dýchá a z úst jí vychází drobná pára. Stále se chvěje, dokud se v místnost trošku nevyhřeje. Když jí pan Biřek začne vysvětlovat jak se věci mají hledí spíše skrz něj než na něj, nebo alespoň takoví je pocit pozorovatele. ……………………………………………. On mi nabídl pomoc! Rozum mi uvízne v tomto bodě a ne se hnout dál. Ten člověk, téměř neznámý, sám plno starostí na krku a přesto neváhá pomoci druhým? Hloupému neznámému a naivnímu děcku. Nevěděla jsem, že někdo může mít v sobě tolik dobroty. Natožpak muž! Ale to není muž. Vždyť to je anděl, třebas tak nevypadá. Je to ten co měl přijet na bílém koni už dávno, ale nikdy se neukázal, ač jsem čekala. Kde jste byl celé ty roky pane Biřku? Proč jste nepřišel dřív? Mohu pro někoho neznámého něco znamenat, bez toho aby mi způsoboval bolest. Vždyť on výslovně odmítl …způsobovat mi bolest, když nebudu chtít. Nikdy mi neublíží. Toužím mu jeho laskavost nějak oplatit, ale nic mě nenapadá. To, že jsem mu přinesla jídlo a uklidím mu zde je tak malicherné oproti tomu co mi nabízí on. Jestli ho jednou získá nějaká žena, bude tou nejšťastnější… Otci řeknu, že pan Biřek není nic pro mě. Že …., že klidně dítě vychovám sama, že odejdu pryč a už se nevrátím, abych rodině nezpůsobila potíže. Ba co odejdu ještě před porodem. I když Bůh je laskaví a nedal na mém těle znát jeho známky pod volným šatem. Že nikdy bych nemohla učinit toho muže nešťastným a lhát mu. Stejně nikdy bych si ho nezasloužila a on by mě nechtěl… Otci řeknu! ……Otec. Při pomyšlení, že se před něj postavím a začnu mu odporovat se mi sevřou útroby a zezelenám. Náhlý nával zvracení v sobě však rychle zadusím. Zavřu oči, třebas ať mě zmlátí do bezvědomí, jako když jsem mu řekla, že se u mě pravidelné krvácení už nedostavilo. Ať si! Postavím se mu a to je hlavní….Postavím…NIKDY SE MU NEDOKÁŽU POSTAVIT. ..................................................... Zhroutím se, pokud ne viditelně, tak alespoň vnitřně. Budu mu lhát, sic nevím zda to dokážu, když se mi bude do očí dívat tak urputně jak pan Biřek, řeknu mu, že jsem s panem Biřkem prožila noc jak si přál…Vždyť ona to vlastně bude pravda, jen ne tak zcela… A pak, jednoho dne prostě odejdu. Opustím to místo aniž bych někomu musela ublížit. Pane Biřku. Vy, vy jste moc laskaví člověk. Nikdy bych ne nechtěla , aby jste mi dával za ně-co poníze. Víte, nenevezmu si nic od vás. Stydlivě sklopí oči. Ne-ne. Polkne. Pokud…já. Vy mě nechcete a já vás nnechci udělat nešťastným! Vyhrkne náhle. Nejsem hodná dívka pro vás. Vy jste vzdělaný a učený pán. Já neumím číst jako vy a nevyznám se v mužských a vojenských záležitostech, neboť jsem ženou. Neoplývám ani krásnou ani přílišnou šikovností. Ani nejsem dobrou společnicí , ani nevím jak bych vám vynahradila , vše co pro mě děláte. ŘřŘeknu tatínkovi, aby vás nnnechal na pokoji. On..tatínek, já si s ním promluvím, víte, dlouho trvá než něco pochopí, ale. Já si s ním promluvím. Promluvím si s ním. Řekne už asi po třetí, zdá se, že při myšlenkách an otce se tok jejich myšlenek nadobro zastavil, když tu se opět ozve: On by mne rád viděl s nějakým šikovným mužem víte. Mám věk na vdávání říká. To říká. Promiňte, jejenže vy víte, Víte já nejsem jako ostatní dívky. Moo-c nemluvím. Tedy jen dnes! Vyhrkne. Jinak moc nemluvím, lidé si o mě myslí, že…jsme divná, víte. A taky.. Naváže na jiný tok myšlenek. Jsem si říkala, že když mě přeci jen budete chtít nějak zaplatit, tak..tak by jste mě mohl naučit něco co neumím. Místo peněz, pane Biřku. Já peníze nepotřebuji, živé mě maminka a tatínek. Já bych se ráda učila vvěcem. Vy jste určitě studovaný pán a já bych vás poslouchala. Jestli by vám to moc nevadilo.. |
| |
| Theodor lapen v moci lesa paní. Na člověka jsi až neuvěřitelně přizpůsobivý, mladý Theodore. Nezalekl ses mystérií noci stejně tak jak tví druhové, nebo umíš své emmoce tak dobře skrývat? Vidím, že v tobě hlodá zlomek trpkosti a nenávisti... Kdo ho tam zasel Theodore? Někdo z tvé rodiny? Otec? Miloval jsi ho a on tě zapudil. Nyní hledáš někoho dalšího ke komu by ses připoutal. Víš vůbec co se stalo s tvými nevlastními bratry? Miloval jsi je přece, jako vlastní.... Bytost se ti zadívá do očí ještě hlouběji, pokud před ní nesklopíš zrak, avšak i přes to bys cítil jak tě její pohled skrz naskrz propaluje. Na čele ti vyraší pot: Máš naději, pokud neuposlechneš volání šedého ptáčka kroužícího nad vašimi hlavami. Pomurnik. On k sobě láká takové jako jsi ty. Ztracené, opuštěné a odvržené duše a dělá z nich své děti. Děti noci. Bude ti nabízet, že se stane tvým novým otcem či milencem. Možná obojí. Podle toho jaké touhy uvidí vepsány v tvých očích. Ty jsi vždy hledal domov a on ti nyní nabízí to vše a ještě víc. Ale střez se ptáčka, neb jediné co chce je získat tvou duši a navždy tě k sobě připoutat. Staneš se jeho otorkem, tak jako ostatní, a nakonec zůstaneš bez vlastní vůle, myšlení a svobody. To vše, aniž by ti to vadilo. Proč ti to všechno říkám? Já paní lesa, ta kterou vzývají na sabatech jako matku země, já která mám podobu všeho co kvete, dýchá, plodí a žije..? Už bylo dost Pomurnika i jeho černých jezdců. Ten chlapec zašel příliš daleko. A ani prastaré mocnosti, dokonce starší než já, se na to dlouho nevydrží dívat a budou zasahovat. On přerušil všechny odvěké zásady. Přišel do mého lesa, zničil mé stromy, zbrázdil mou zem krví. Žena mluví a je vidět, že při tom prožívá vlastní bolest. Já, která vidím věci budoucí, ti dávám radu. Střes se Pomurnika i toho druhého. Střes se muže s andělskou tváří. Muže s tváří pokrytou krví. Střez se podmanivého hlasu, jenž tě k sobě láká. Už brzy nalezneš někoho s kým sis myslel, že už se nikdy nesetkáš. Neodvrhni ho od sebe, ale spoj se s ním ve věci záchrany. Ona může být tvou novu rodinou. Až přijde čas pochopíš..... Oči této bytosti. Naplněné bolestí se ti vpíjí pod kůži. Víš, že na ten pohled nikdy nedokážeš zapomenout. Neboť si spatřil něco, co je obyčejným smrtelníkům odepřeno. Máš pocit, že stromy se semkly blíž k tobě, dýchají ti na krk a listí, místo toho aby pokojně šumělo bolestně štká. Teskná melodie lesa se rozezní v tvých uších.  |
| |
| Past sklapla. Ryba se chytila na návnadu a háček si zasekla hluboko do huby. Kovové oko se semklo kol krku zajíce a chudák chlupáč s sebou ve smrtelné agónii divoce škube visící na větévce keře vysoko nad zemí. Železná past uvěznila ťapku šedého vlka do svých kovových zubů. A nebo jako ruka, co lapila mouchu …. ano, tak jsem i já lapil Dorotu. Jedno slovo, jedna věta. Zdánlivě nevinné a nesobecké slovíčko vložené do jedné větičky snažící se uchovat poměr nezištného vztahu mezi ní a mnou. Tato věta ovšem zcela otřásla mnou samým. Unáhlená věta bez rozmyslu vyhrknutá. Věta, kterou pokazila celou svojí hru. Je to jako kamínek, co vyklouzne z pod boty a rozkutálí se dolů ze svahu, strhávaje s sebou kamínky a kameny další. A jako jeden zdánlivě nevinný kamínek spustí v horách celou lavinu kamínků, spustila tato věta pronesená z neopatrnosti celou lavinu myšlenek. Je to jako nezastavitelný proud. Nemůžete se tomu bránit. Žádáte oddych, valí se na vás dál. Dusíte se po nánosy a ono další přibývá. Nedá vám pokoj, dokud si to všechno nevyžerete a nenecháte v palici naložené pěkně hodně dlouho. Jinak vás to zahubí. A v hlavě mi stále rezonuje, jako bych měl za čelem zvon a někdo do něj kladivem a dlátem vyrýval ona slova- Vy mě nechcete a já vás nechci udělat nešťastným! Neposlouchám jí dál. Snad jen tak trochu. Požádat mě, abych jí opakoval, co říkala, nevěděl bych. Nejsem dívka hodná pro vás? Copak jsem si jí žádal? Copak si ona žádá mě? Řekl jsem jí snad, že chci, aby mi byla ženou zaslíbenou? Nabídl jsem jí, že zde může chvíli pobýt …. o ničem jiném nikdy řeč nepadla, proč tedy teď takových slov? Nemám tušení, co se mi dnes v odpoledni zdálo. Vím však, že mě v onom snu ani nenapadlo, ani v jiném, že by mi mohla být Dorota ženou. Jsem si tím tak jistý, že bych to byl i odpřísáhl před branou do nebes. Ať si mě třeba pak svrhnou do horoucích pekel. Vím, že by nesvrhli. Tohle z mé hlavy není. Musí to být z hlavy její. Či snad z hlavy Bartoloměje? Říkal jsem sice, že by jistě nechtěla dát počestnost jednomu starému kozlovi. Ale copak vám na to žena, co o vás nejeví zájem, odpoví slovy - NEJSEM DÍVKA PRO VÁS, PROTOŽE BYCH VÁS UDĚLALA NEŠŤASTNÝM? Co skrýváš? S čím jiným jsi ještě za mnou přišla? Co by mě mělo udělat nešťastným? Proč jsi Doroto neřekla – jste moc hodný a laskavý, ale já vás nechci? Proč místo toho říkáš, že bych tě stejně nechtěl já? Ty by jsi mě snad chtěla, že takto mluvíš? Říkáš, že mi nejsi hodna a pak sebe haníš. Co mi má být do toho, jaká jsi? Že neumíš číst a neznáš vojenské řády? Že nejsi hovorná a neumíš muže zabavit? K čemu to já potřebuji vědět? Nutil tě snad do toho otec? Snažíš se tak vybruslit a znechutit si mně ….. abych otci pak řekl, že nemám zájem a ty měla klid? Ne…. Tohle by vyžadovalo vypočítavost. Notnou dávku vypočítavosti. A já bych si všiml, kdyby ke mne mluvila dvojím jazykem. Hoří ke mně dívka skutečně nějakým citem? Citem, ve kterém jí brání cosi strašného, co by mě prý udělalo ,,tuze nešťastným“? A co otec? Zmínila ho již třikrát ve své krátké řeči. Co s tím má společného? Je snad původcem toho všeho? Jistěže v tom má své prsty, na to vezmu jed … jméno Bartoloměje se zde zmiňuje již tak často, že je zhola nemožné, aby nestál někde v pozadí a netahal za nitky Dorotiny mysli. Ovšem do jaké míry jí vede? Do jaké míry je Dorota sama sebou a kde se z ní stává figurka otce? Byl snad jeho nápad, aby se za mne provdala? Jestli ne, tak se mu jistojistě tuze líbil. ,, ….si říkala, že když mě přeci jen budete chtít nějak zaplatit….“ hovoří si cosi. Nečekám, až domluví. Nevydržel bych to. Musí vidět, jak mnou tyto slova otřásla. Překvapení vyřazující z mého pohledu, gest, toho jak mluvím a jak se tvářím jí musí být více než zřejmé. Mé rozrušení by bylo zřejmé i kdejaké nahluchlé bábě, co by seděla v potemnělém koutě. Snaží se snad odvést řeč jinam. Přerušuji ji. ,,Cože mě nechceš? Udělat nešťastním?“ strhávám ze sebe masku intrikána a otěží mé mysli se chápe bezprostřednost. Jsem natolik rozrušen jejími slovy, že údiv prostupující celým mým tělem chvěje mi rty a konečky prstů. ,,A čím by jsi mě měla udělat nešťastným? Tím, že jsi nyní tady se mnou? Tím, že mi přineseš večeři či tím, že se čas od času za mnou zastavíš? Tím, že bych svůj měšec ochudil o pár přebytečných mincí, aby si o tobě otec s matkou nemysleli o tobě něco špatného?“ Valím na ní hromadu otázek. Hromadu otázek, jenž proti chaosu v mé mysli nejsou ničím menším, než pouhou hrstí. A navíc otázek, na které si mohu odpovídat sám. ,,Pročpak říkáš, že mi nejsi hodna …. ?“ Biřku mlč už !!! Nedovolil jsem jí těšit se příliš mé dobrotě. Udeřil jsem na ní ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější. Snad se mne bude bát ještě více. Bojím se, že mi nyní uteče pryč a už se nevrátí. Chvěje se tam ve svém koutku jako vystrašená myška. A jestliže ona je myškou, musím být já kocourem, co jí do kouta nahnal. Jak jí zbavit toho strachu? Jak k ní přestat vrhat stín zášti? Podat jí packu? Snad by to přineslo kýžený výsledek. Možná by se uklidnila, kdybych jí ruku sevřel ve svých dlaní tak, jako sevřela ona ruku mojí tam při kázání. Opatrně k ní natáhnu svojí dlaň. Ne, to ne. Stáhnu jí poplašeně zpět k sobě. Nemůžu to udělat. Pokusím se alespoň zmírnit hlas. Vymýtit z něj údiv, snad i trochu nevraživosti a promluvit k ní přátelsky, otevřeně. ,,Ty jsi nepřišla jenom kvůli tomu, abys mi přinesla jídlo a požádala mě o přístřeší nad hlavou pro tuto noc ….!?“ dovětek ,,že ne?“ si odpustím. Věta by pak byla otázkou a ona by jí mohla snadno popřít. Takhle se tváří spíše úsudek, který nepopře, jestliže je pravdivý. Poslal tě sem snad otec, abys mi něco …. řekla? Abys jsi se mě pokusila svést? Rozmyslela jsi si to? Nebo jsi přišla sama ve snaze varovat mě před něčím? Varovat mě před otcem? Varovat mě před vámi?. |
| |
| V pasti. Svojí? Jeho? Jednou z mála zbraní, žen v dřívějších dobách byl pláč. Zahlodá v ní osten studu. A sklopí oči ke svým dlaním složeným úhledně v klínu. Tvář ji pokryje záclona vlasů uvolněních z ramennou. Byla jsem tak bláhová, když jsem si myslela. A hloupá! Ale bylo to tak krásné, alespoň na malou chviličku… Musíte mi odpustit pane Biřku ta nerozvážná slova. Já…si jen myslela! Ach , jak jsem hloupá. Myslela jsem, si, že by jste o mě mohl stát. Tolik se stydím, nedokážu se na vás ani podívat. Stydím se.… Vy jste sám a a..já jsem taky tak sama. Nikdy jsem vás neviděla na žádné veselici ani po boku žádné ženy, málo jsem vás viděla se usmívat. Já vím, že tak nevypadám, ale já….Já pozoruju lidi. Já jsem vás viděla, dívala jsem se a viděla jsem. Všechny kolem sebe dělám nešťastné. Nikdy se mnou nikdo nepřátelil dlouho. Tatínek tvrdil, že jsem měla být chlapcem a maminka ta na mě nepohlíží snad ani jako na dceru. Spíše jako na výpomoc v kuchyni. Nemám nikoho, komu bych mohla přijít říct, že jsem nešťastná a…., ale i tak nikoho to přeci nezajímá. Nikdo nic nevidí. Pane Biřku, prosím vás jen o jediné. Neříkejte to tatínkovi. Nic mu neříkejte. A odpusťte mi. Vždyť já vím, že máte sám tolik starostí. Jistě máte. A teď tu musíte poslouchat nějaké dívčí nářky. Polkne hořké slzy. Ramena se jí otřásají pod náporem emocí tlačících se ven. Dusila to v sobě příliš dlouho. Rozeštká se až to srdce láme a obličej zaboří do dlaní. Prosím, nechte mě plakat. Nemůžu plakat před nikým jiným. Nechte mě plakat… Muži nemají rádi slzy, promiňte.. Omlouvá se stále. Ani nevidí, jak se jeho ruka na chvíli vztáhne k té její a pak se vrátí zpět na své místo. |
| |
| VESELICE. Děti dokáží být neuvěřitelně vnímavé, přímé a taky kruté.... Sborové dětské nesouhlasné mručení naplní srub, když se Horn zvedne a odejde směrem k Jezabel. Starší práčata zůstala venku, šťastná, že se zbavila svých malých bratříčků a sestřiček. Oni. Dívky a chlapci na prahu dospělosti a dětství se kamsi vypařili. Všichni oblečeni tak, jak se na práčata sluší. Naprosto stejně, že bys jeden od druhého nerozeznal. Šťastní, zaslepeni mládím a nocí v úplňku s několika čutorami vína se odbelhali do noci.... Brácha nám zdrhl... Horn nám zrdhl Usoudí Honza a posadí se rezignovaně na volné místo, ještě vyhřáté po Hornově zadnici. Na klín si položí mladší sestřičku. A ne, že mě zas pochčiješ. Budou šukat. řekne dívenka, aniž by spustila zraky z tančícího Horna a Jezabel. A tos, jako usoudila podle čeho? Je totálně jasný, že budou šukat. Je to jednoduchý jako facka. Marek si založí ruce na prsou: Já se klidně v sadim, že tak lehký to nebude. Můj starší brácha totiž říkal, že takový šoustání není vůbec nic tak lehkýho jak se může na první pohled zdát. Všichni mlčí, mozkové závity pracují. Tvůj brácha je VŮL. usoudí kdosi nakonec. Horn to zmákne. Na to vsadim svou novou čapku. Tak si na to plácnem. Jasná věc! Když prohraju dám ti čapku, když prohraješ ty umeješ Mařenku, až se zas posere.. Ha! Zvědavé oči pozorují co se bude dít... |
| |
| Topící se v řece slz …. Řekni Doroto, proč o mě stojíš? Proč? Nechápu ničeho. Nechápu, proč by jsi se ve mně vzhlédla. Hledáš ve mně spásu před něčím strašlivým? Před čím? Neodvážím se jí zeptat. Oči se jí podlijí slzami. V záři ohně se třpytí jako dva velké krásné safíry. Na rozdíl od drahých šperků, které působí povětšinou radost, jsou její oči bolestné a smutné. A jak smutně o sobě mluví. Její srdce je zhrzené. Nehledá u mě to, co hledá žena u muže, jak jsem se já bláhový domníval. Hledá u mě pouze zázemí. I to duševní. Zklamaná si představuje věci pak v lepším světle, než ve skutečnosti jsou. Říká, že po mně touží jako o muži, zatímco po mě touží přinejmenším jako po milujícím otci. Snad ani to ne. Pomůžu jí. Přestane se pak o mne již nadále zajímat a bude žít jako jiné dívky. A můj život vrátí se opět do starého koryta, jako vrací se řeka po jarních povodních. Nemůžu se na ní koukat. Každý pohled do jejích jindy přenádherných a odevzdaných očí, které se jí nyní v mžiku podlijí slzami, mě bodá do duše. Zvednu se od stolu. Nevydržím to dále. Musím se od ní odvrátit. Místností zaduní pár vrávoravých kroků. Zastavím se u ohniště, zrakem zahloubán do veselého tanečku plamínků. Nemůžu vydržet ten usedavý pláč. A ona si je toho vědoma, jak moc mi ubližuje. Omlouvá se sice, ale ….. nepomáhá to. ,,Ženské slzy,“ bál jsem se jich , ,,jsou tou nejstrašlivější zbraní. Vzlyky ženy jsou klíčem do každého svědomí. Doženou neoblomné srdce z kamene k výčitkám, pohnou zamrzlou řekou. Dohánějí nás k zoufalství. A nejhorší je, že jsme proti nim bezbranní, vydáni jim zcela napospas,“ odmlčím se. ,,Proto nemáme rádi ženský pláč. Není to tím, že bychom byli tak tvrdí, jak o sobě říkáme. Naopak, jsme zbabělci. Nedokážeme pohledět do plačících očích. nedokážeme si připustit, že jsme byli schopni tak strašně ublížit,“ vydechnu těžce. ,,I toho největšího špinavce v tuto chvíli dožene svědomí,“ hořce polknu ,,Proto,“ raději nyní hledím do teplého a přívětivého ohně, namísto jejích studených a smutných slz. Proto , ,,nyní stojím k tobě zády. Jsem zbabělý jako ostatní …. V tvých očích vidím svojí špatnost. Jsme všichni stejní.“ Pokazil jsem to. Unáhlil jsem se příliš. Nechám jí plakat. Nevím ostatně, co dělat. Polévá mě stud. Nejraději bych jí nabídl to, že odejdu. Nechat jí zde samotnou, líně se vláčet k hradbám a courat se pak zase zpátky. Utéct pryč. Jako zbabělec, kterým nepochybně před ní jsem. Nemohl bych jí však od sebe tak ošklivě odstrčit. Už ne podruhé. Pláče právě kvůli tomu, že u mě nenalezla pochopení. |
| |
| Pokořená Žena tiší žal muže tím, že mu způsobuje ještě větší. Dorota se přerývavě nadechne a prsty si stiskne víčka aby potlačila další příval slz. Je to vůči vám nedůstojné, když tu tak pláču. Jsem zvyklá plakat o samotě. Vylévat své srdce neživím, ne lidem. ..Je to pane, Biřku, jako vydírání. Jen malá děcka pláčou, když nedostanou co chtějí, když se odřou a teče jim krev, když si myslí, že jsou vůči nim všichni nespravedliví. Vzdychne tak hluboce a dlouze jako by na prsou nosila tíhu celého světa uslzené oči si utírá do shrnutých rukávů. Už nejsem malá pane Biřku sic tak vypadám. Mám tělo jako dívka, ale už jsem ženou. ODEVZDEJ MU SVOU NEVINOST a dokaž mu tak lásku. Spíše mu tím dokážeš svou špatnost, a uvidí odporné nahé tělo víc dětské než ženské. Znechutíš ho! Nevěří ti. Odejdi pryč a dej mu pokoj Znovu se o ni pokouší kakofonie hlasů. Šílenství. Vstane, ale podlaha je jak na vodě a s každým krokem, jako by se nořila hlouběji a hlouběji do lepkavého močálu. Místnost je spoře osvětlená odlesky plamenů ohně. Na stěnách tančí zvláštní stíny, zpola vytvořené Jiříkovým stínem, zpola jejím. Jako v mrákotách se stín přiblíží k stínu. Promrzlé bosé nožky potřísněné blátem stanou naproti jeho těžkým škorním, když mu předtím položí bledou rozechvělou ručku na rameno, by se k ní obrátil. Když tu stojí v tom těžkém tichu a těsně za ní plápolá krb zdá se, jako by její vlasy vystupovali přímo z jeho plamenů . Do tváře zastíněné jeho postavou se vedral stín zatímco oči, ještě vlhké od pláče nepřestaly zářit. Nedokáže jemu pohledu vzdorovat moc dlouho, zvrátí pohled na stranu hned poté co se jí smyčka uzlů košile mezi prsty uvolní a nechá svést její látku po hladkých bělostných ramennou k pasu. V náhle bezvýrazných očích nedokážeš přečíst žádný cit. Jako by se vytratil za nedostupnou hráz mrazu hluboce do podvědomí. Nelze vycítit napětí ani energii mezi vámi prýštící, vždyť v dívce žádná nezůstala. Možná však že tiché a důvěrné odevzdání, je více vzrušující než většina zhýralých vášní, kterých se kdy Jiřík dopouštěl. Ještě nikdy, nikdy v životě se nikomu neodevzdala dobrovolně, protože si o to její srdce žádalo. Nyní, ale ví. Musí. Pohlédne mu do očí a vroucně čeká na jeho iniciativu. Ve spáncích jí divoce tepe, tváře se teplem ohně zbarví do ruda. Co teď? Cožpak já vím, jak udělat radost muži?Jak ho ukonejšit a zbavit všech starostí. Jak odvát pryč žal… Jak slepá najde jeho dlaň a přitiskne ji na svá odhalená ňadra. Bílá, mladá a podmanivě měkká, jejichž bradavka se do tvrdé mozolnaté dlaně vypaluje jako cejch… Pokořená figurka se válí pod šachovnicí v prachu pod stolem. Šelma dostala srnu a zakousla se jí do krku, ta se přestala vzpírat a pokorna, snad i šťastna čeká na smrt. Padly sochy Bohů pravých i falešných. A roztrhla se opona nebeská od východu až na západ, když krajinu osvětlilo světlo Lux Perpetua.  Pak se její rty plaše dotkly jeho… |
| |
| Duše tápající pomsty se chytající Sevřu dívku v náručí a přitisku ji k sobě,pohladím ve vlasech a pohlednu na tu další... Kdo vám to vůbec udělal, a jak vás mám pomstít? Jak je možné že s vámi mluvím,když jsme vás pohřbili a co ode mne vlastně žádáte? tvář se mi změní do výrazu lovce a pokynu hlavou... Jak lze Ponurníka zabít nebo zahnat? Co dělat a nedělat,to sou mé otázky,mám li vás pomstít musíte říct více než jen věštby,ale pomstím vás,to přísahám! pohladím ještě jednou dívku a položím ji na své lůžko,pak vstanu a protáhnu se i přes to že rameno velmi bolí... Dejte mi zbroj a zbraně,nemusíte se bát,neublížil bych ženám. Z království Českého válkou zmítaneho,chudý rytíř přísahu dává,na rodnou Moravu na svůj meč,pomstím vás ubohé pomůže můj meč! zravou paží zajedu prsty do vlasů a vydechnu,pohlédnu na dívku na lůžku,vyčerpáním oddychující a bledou,ženu jež hladí své lůno a babici která u kotlíku pohledem po mě žmourá. Jakou mi dáte radu moudrá paní,jak zahnat Antikrista a z hlavy vidinu moci pro toho cizince co se mnou byl? |
| |
| V opojení smyslů Kdo si vzal polibek a nevezme si vše, zaslouží, aby ztratil i to co získal Dohovoří. Hluboké ticho protne pak jen její příležitostné vzlyknutí či hlasité polknutí slz. Sedí tak tedy téměř v tichosti. Cítím její pohled, jak mě šimrá na mých bedrech, když upře zrak na temnou siluetu mé postavy lemovanou světlou září ohně. Neotáčím se k ní čelem. Netroufám si odpoutat zrak od plamenů v krbu vyšlehávajících zpod polen. Pak zapraská lavice a hrubá prkna studené podlahy vrznou. Není pochyb, zvedla se a míří ke mně. Cítím, jak se ke mně blíží. Ačkoli našlapuje měkce a téměř bezhlučně, jakýmsi šestým smyslem vnímám každičký její pohyb. Pak se její prsty se jemně dotknout mého ramene. Otřesu se mimoděk trochu, když se na ní otočím a stanu jí tváří tvář. Stojím tam v rozpacích. Ostýchám se cokoli jí udělat. Dotknout se jí, něco jí říci. Neodvažuji se ani předvídat, co nyní chystá. Pak udělá onen pohyb! Zatáhne za stužku své zelené haleny a ta, jakoby čekala celý večír právě na to, sveze se po jejích bělostných ramenech a pihovatých bedrech k pasu. Odhalí mi tak naráz ňadra ruce a nechá mě pokochat se jejich krásou. Odvrátí přitom svojí tvář. Ne kvůli tomu, že by se snad styděla, ale proto, abych se sám necítil před ní zahanben. Nikdy se mi děvče takto samo nevystavilo. Vždy jsem to býval vždy já, kdo rozvazoval stužky šatů. Dnes je to jiné. Ne si brát, ale přijímat. Přijímat nejsladší důkazy její přízně. V šeru vypadá jako duch se svojí bledou pokožkou a zářivýma očima. Nemůžu popadnout dech. Když zašmátrá po mé ruce, chopí jí za zápěstí a přiloží ji na své ňadro, začne se mé tělo nekontrolovatelně třást. Přesto se nezmůžu na odpor. Vše je tak upřímné a bezelstné. Vábí mě k sobě. Ovšem ne proto, abych utišil svým údem hlad mezi jejími kyčlemi, ani abych na ní ukojil své mrzké chutě. Mám se jí odevzdal stejně tak jako se ona chce odevzdat mě. Spojit dvojí mysl a duši v jedno, splynout s tímto ostrůvkem uprostřed bouří doby. Horká krev mi stoupá do hlavy. Sroubkem otřásá můj horký dech. Nakloní se blíž. Pustím její ňadro a opatrně jí přejedu konečky prstů po tváři. Vše je tak přirozené. Ještě když se ke mně dívka přiblíží našpulené rty v neklamné touze políbit mě, rozechvěje se mi brada rozrušením. V hlavě mi bije zvon na poplach. Nezesmilníš. ,,N..ne, to n…ne,“ zašeptám nesměle snažíc se o poslední odpor. Umlčí mě. Má slova nelibosti jsou zbytečná. *** První polibek ho překvapil. Přitiskla se na jeho tělo tak těsně jako dnes při kázání. Ačkoli tehdy necítil tak zřetelně její prsy, zmocnil se ho opět onen opatrovnický otcovský pud. Polibek samotný netrval krátce. Rozbil se jako vlna o skálu na tisíce kapiček, které se stáhly zpět do moře. Dívčin teplý roztoužený dech ho zašimral ve tváři. Její oči se ještě hlouběji ponořily do Biřkovích očí, které neklidně těkaly z jejích rtů na její obnažená ňadra. Pak se na něj usmála. Tehdy jí podlehl. Zdvihl se pojednou silný vítr, až v komínu zaskučela meluzína, a on jako v obavě, že by ho někdo mohl uloupit o kořist, nazdvihl jí a políbil na plná ústa krvavá a červená jako zralý šípek. Mhouřila před ním oči, vzdávaje se mu v lačné předtuše touhy. A on, neodolávaje nijak svému rozbouřenému tělu, líbal jí žíznivěji a tepleji, až se dívka prohýbala a šla mu celým svým tělem vstříc. *** Získala si mne pro tuto chvíli. Ovšem nezískala si mne napořád. Když se ráno vzbudím, tisknouc její nahé tělo na svojí hruď, uvědomím si dozajista, jakou chybu jsem to udělal. Budu se stydět až do morku kostí. ,,Zadrž!“ promluvím, odvraceje od ní tvář. Mé ruce opět klesnou dolů podél těla, pouštěje její tělo držící doposud v těsném obětí. Polévá mě studený pot. ,,Já…ne..nemůžu dopustit. Ab...aby jsi byla se mnou samo ….,“ zděšeně se na ní podívám , ,,abys byla samodruhá,“ vykoktám. Aneb pro vás ostatní, co nejsou příliš zběhlí v roztodivných výrazech jazyka českého. Biřek se zkrátka a dobře zdráhá pokračovat dále. Jak vysvětlit v případě nešťastné souhry náhod, že dívka, jenž neměla doposud poznat muže, byla obdařena …..parchantem – tou smutnou tečkou za každým nočním povyražením mezi mužem a ženou. Těhotná panna? K smíchu. Když se tohle stalo naposledy, tak na východě vyšla hvězda … kdo zaručí, že bude zářit i protentokrát? |
| |
| Po setmění přestanu pracovat, kovárnu uklidim a pak se najim mlátovej kaše co si připravym na vyhasínající výhni. Po jídle se vydám do ulic na prohlídku. K pasu si přidělám meč a druhej si připevnim na popruk zdobenej jemnym kovánim přes rameno a vydám se vyplnit danej slib tej co byla u mě včera v noci. Vejdu do pivnice a hostinskýho se zeptam jestly nevý kde bydlí jedna holka. Popšu mu Jezabel a čekám jestly neporadí. |
| |
| Nedosažitelný pan Biřek stále uniká: Ženy jsou fascinující, okouzlující, zbožňovaná stvoření určená mužům pro radost. Jsou to poklady k líbání, laskání a naplnění mužovým semenem. Proboha. Pomyslí si, když se na ni lačně přisaje. Oči nechá otevřené, upřené do jeho komicky zkroucené tváře. Tak tedy chutná polibek. Přichází lehce jako vlahý větřík, který se pozvolna mění ve vichřici. Vybičovává smysly do extrémů. Způsobuje slabost v kolenou. Ze zemité vůně mužského potu se jí náhle zatočí hlava. Tělo zkřehlé zimou se pod jeho rty rozpouští jako kousek ledu nad plameny ohně. Lačně a sobecky přijímá ten dar s pažemi svěšenými podél těla a bez hnutí. Podobna žebračce či královně. Nezkušeně se k němu tiskne nevěda kam se rty a prsty, když se do ní poté odtáhne, aby se mohl nadechnout a pokračovat dál v tom rozkošném dobývání nepřítomně se na něj usměje, oči přivřené a zamžené. Rty má rudé od polibku, zvláčnělé a měkké, lehce okousané jako rty nevěstčiny. Znovu se do ní pohrouží a ona, ve snaze vyjít mu co nejvíce vstříc zakloní hlavu, aby se jeho jazyk mohl dostat hlouběji do krku. Pod jeho prsty a rty se chvěje jako nezkušené ptáče, slabé nohy vypovídají službu. Nyní ji však k sobě přitisknul tak , jako by ji už neměl nikdy pustit.. Kéž bych mu mohla stejnou měrou i oplácet a nejen brát. Nikdy jsem si nemyslela, že to může být takové! Takové… Oheň v krbu tiše praská. Na dřevěné okenice doléhá meluzína. Do dveří se opírá těžký vítr, který sebou sem tam přinese pár zatoulaných kapek. Postupně se však rozprší. Bůh pláče a jeho velké hutné slzy dopadají na střížku. V jak nehostinnou krajinu se proměnil svět za dveřmi…Pomyslí si uprostřed opojení smyslů. On…on mne před ním zachrání. Již se nikdy nebudu muset vrátit domů. Do toho pekla. Navždy zůstanu stát zde. Po jeho boku a v pevném obětí. Pokračoval, pod jeho rty nakonec změkla jako hedvábná stuha. Unikl jí dlouhý vzdech a celé tělo zaplavovala horečka. To, co udělal potom, nečekala: pustil ji a odstoupil od ní. Zanechal ji roztřesenou, udýchanou a rozpálenou. Omámeně k němu vzhlédla. Dožadujíc se dalších něžností pootevřela oči a otevřela ústa. „Samojediná.“ Zašeptá s pohledem upřeným na pohybující se rty. Hlas má nesvůj, roztřesený, ochraptělý. Její oči dotud vlídné se náhle naplní neprostupnou clonou a smutkem, jako by se za tímto slovem skrývala pravda, kterou lze prolomit štít do jejího srdce. Divoce a nesouhlasně zatřese hlavou. Toužíc ze sebe v tuto chvíli shodit to velké břemeno. Vlasy vonící mátou a kozičkami se jí rozvlní po odhalené šíji. Vzdorovitě se k tobě přimkne, vyvíjíc nyní i vlastní aktivitu, když její dlaně zajedou pod jeho košili na nahou hruď. Má horkou kůži. Každičký nahý kousek, kterého se dotýkám ukryju hluboko do paměti. Černé husté ochlupení bodá jako štětinky od mých dlaní a bříšek prstů. Protentokrát se její klín přitiskne k jeho. Ohanbí zaklíněno v pevném sevření, přitom se o sebe lehce třou. Její ruka se ze šíje přemístí do vlasů a přitáhne si ho za ně k sobě. Instinktivně vychází vstříc. V téže chvíli, kdy mu rozevře košili a nahá kůže se přitiskne na nahou kůži venku udeří blesk…..  |
| |
| Lesní dušezpyt Nechci přerušovat nadpozemskou bytost, nebo to spíš nedělám z toho důvodu, že mi to nepřijde moudré. Ale její slova ve mně budí vzdor, odmítnutí a nedůvěru. A také tlumí strach, protože stále žiju, i když by mě mohla vinit z mnohých věcí, za které si zasloužím zemřít. Ona patří k těm dobrým. Bude se ovládat, nezabije mě. Můžu být svině. Křivě se usměju, sebevědomě, svinsky. Chrání mě její morálka. „Neprosil jsem se o tvé rady a soudy, ale přeci nebyly zbytečné. Pomurnika se ale neděsím víc než tebe, vím totiž, jakou hru ptáček hraje. Vím to, protože jsem mu podoben.“ Ukážu zuby v provokativním úšklebku. „Beru tvé varování na vědomí, ale neposlechnu tě. Vyhledám Pomurnika a využiju ho tak, jako on bude využívat mě. A co se týče té ženské, kterou mám potkat,“ olíznu si rty, „s ní naložím tak, jak se mi zlíbí. Díky tvým radám se mám aspoň na co těšit.“ Rozhlédnu se. „Myslím, že už není nic, co bys mohla takovému hlupákovi jako jsem já říct, takže snad už jediná věc – kudy mám opustit tvé panství?“ |
| |
| Lidé jsou stvoření drzá a podivná: Theodor Wulfaugen Bytost na tebe hledí bezvýrazně: Jdeš životem jako Bůh, ale přitom zapomínáš, že jsi jen člověkem zrozeným z lidské matky. Kráčíš po tenkém ledě, maličký. Z výšek se často padá dolů. Synu,Promluví k tobě a ty pojednou ucítíš nápor lásky a života, který je k tobě nesen skrze její slova. Ona je síla má v sobě obsaženo všechno to co ti nebylo dovoleno poznat. Mateřská láska.. Společně s novou vlnou těchto pocitů ti v mysli zavíří útržky vzpomínek. Útržky kousků dopisu psaného krví, dopisu plného zoufalství, téměř nečitelného pro záplavu slz. Dopisu, který nosíš stále při sobě, ač jeho význam už je jiný než kdysi. Stočený a ticískráte čtený špinavý kousek papíru: Mé nejdražší děťátko, píši ti s těžkým srdcem ženy a matky, jenž ví, že už nikdy nebude moci spatřit své dítě. I nyní uprostřed těchto čtyř holích stěn když se můj čas chýlí ke konci se má prokletá mysl zabývá myšlenkami na pomstu. Jsem zžírána nenávistí a už nyní vím, že má duše nenajde nikdy pokoje, jestliže právě ty nepomstíš tu odpornost, která se na naší rodině podepsala. O mé ubohé dítě, které nikdy nebudeš moci spatřit tvář své matky, její obětí a lásku. Můj malý chlapečku, v jemné peřince zavinutý. V dečce s rodovým erbem tvého otce na prsou. Tím erbem, jehož proklínám do nejprvnějšího pokolení. Odtrhli mě od tebe. Ty zvířata. Ještě mi ani neskončil čas kojení. Marné byly prosby, marné bylo vzpínání rukou a modlitby. Drahý můj synáčku. Zemřu pokojně a klidně s myšlenkou na to, že jednoho dne až se ti tento dopis dostane do rukou nezůstane tvá mysl chladná vůči matce, kterou ti nebylo dovoleno poznat. Pomsti mne synáčku, pomsti tu ukrutnou nespravedlnost a bezpráví, které bylo spácháno na mě i na tobě. Tvůj bestiální otec s proradnou židovskou děvkou koupily si arcibiskupovu přízeň a prohlásili mě za čarodějnici, aby se spolu mohli celé dny pelešit. K ničemu byly mé kontakty a dopisy, které jsem nechala rozeslat. Tvůj otec nechal zabít mého věrného ambasadora a zprávy s prosbami o pomoc nikdy nebyly doručeny. Modlím se jen, aby nebyl tak prozíraví i tentokrát. V cele mi nezůstalo nic. Dvakrát jsem si již pokusila vzít si život, avšak bezvýsledně. Ač Bohem zavrhnutá není mi dovoleno pokojně skonat. Před šílenstvím mne drží jen naděje v to, že tento poslední výkřik do světa nebude zničen jako všechny předešlé. Snad se ti do rukou dostane, alespoň jeden z nesčetných dopisů. Já žena v niž koluje modrá krev jsem byla zavržena svými. Bez spravedlivého soudu. Neprávem. Jediný kdo mi zůstal věrný je má Agnes, hluchoněmá komorná. A tak, až dosáhneš věku patnácti jar dostaneš do rukou tento dopis a na tobě bude jak se zachováš. Radím ti však, můj malý, nedej otci vědět, že jsi se dopátral pravdy a promysli dobře každý svůj čin. Vím, že mládí může být nerozvážné a proto tě varuji: Střes se proradných žen jako je ona, ta jenž tvého otce od nás odloudila a dozajista ho svými čáry omámila. Střes se i otce, jehož zaslepila nenávist, vášeň a krutost. Dozajista jimi budeš klamán a nucen žít v přetvářce. Dozajista ti bude vykládáno, že jsem zemřela při porodu. Včera večer jsem slyšela jak divoce pláčeš a nikdo tě nepřišel utišit. Slyším to i teď a nemohu spát, neboť je tato noc mou poslední nocí na tomto světě. Bojím se, že nikdy neskončí. Že na onom místě bude trvat dál… Anna W. Ubohý chlapče. Promluví bytost znovu a ty máš znovu jako už mnohokrát pocit, že čte tvé myšlenky. Jen si jdi. Zvolil sis svůj osud, tak jak na to má právo každá živoucí bytost na tomto světe. Potom žena tleskne a Biskup se vzepne na zadních. Téměř jakoby ztrácel příčetnost a uzřel před sebou přízrak z horoucích pekel. Zaržá divoce a bolestně. Dá se do divokého cvalu… Snad letí. Putuješ dál. Jsi vypuzen světem. Jsi vypuzen samotnou tvou podstatou. Životem. *** Blesk pročísne oblohu. Stejný blesk jenž vyruší dvě muchlující se postavy v místnosti u dohasínajícího krbu…. Pak znovu a znovu. Obloha se dnes stala bojištěm nabytým vražednou energií…. |
| |
| Přízraky vytvořené nocí se vrací zpátky do snů. Zbyhněv Sup z Vyhnanova *Samojediná se teď posadí naproti tobě, téměř si nevšímaje, že její družka leží bledá, jako mrtvá v tvém náručí.To se jí občas stává. Prohodí jen a usrkne tekutiny z misky. Jak vyložit toto proroctví, stará pokrčí rameny. Nemá pro nás žádného významu, doplní ji žena. My nežijeme tvůj život chlapče. Pro nás se čas zastavil. Prohodí stařena Byla to soukromá věštba nepředvídala nic všeobecného. . Smrt papeže, příchod války….. zakroutí hlavou žena. Pak se obě dvě zarazí a vzhlédnou. Přichází. Usoudí jen sborově. Pak vzduchem zakmitá paprsek energie a krajinu ozáří bledé světlo. Blesk, zas a další. Krajina je během krátkých intervalů ozářena. Ta tam je bublající kotlík, ta tam jsou tři grácie. Jediné co nezmizelo je bolest v rameni, píchá jak čert ač ošetřené. Ale kdo ho ošetřil? Přízraky noci? Duše tech zemřelých? Nebo skutečné bytosti žijící v tomto lese? Možná je to všechno jen špatný sen. Ale co z toho je snem a co pravdou? Či se tvá duše pohybuje v předpeklí zmítající se z jednoho snu do druhého? Zemi zbrázděnou koňskými kopty pokrývá krev. Všude okolo se válí mrtvá těla tvých druhů. Mrtvolný pach, který tě celou dobu štípal v nose.. Blesk a jezdec. Černý jezdec. Vrací se snad některý z nich, aby dokončil krvavou práci? Jsi jediný kdo přežil tu krvavou řež. NE! Další blesk ozáří známou tvář tvého druha. Zdá se ti , že poněkud pozměněnou, ale přeci je to on?! A když ne tak potom jeho duch lapený do stejné pasti jako ty a další z přízraků. Biskup. Jeho kůň pološílený hrůzou se žene přímo na tebe. Vypadá jako by prchal směrem od samotné brány pekelné. *Populární slovo dnešního dne:) |
| |
| Lesní matka a setkání se Zbyhněvem Začnu souhlasně přikyvovat jejím slovům, ale zarazím se. Poznám ty pocity, silně mě zasáhnou, rozehřejí, vženou slzy do očí… Ne! Zatnu zuby a obložím své srdce ledem, sáhnu do své duše a vztyčím hráz z toho, co skutečně jsem. Ztěžka se nadechnu, ale už se pevně musím chytit sedla. „Hraj si svou hru!“ křiknu ze vzpínajícího se hřebce. „Teď už mi znám a hnusí se mi víc než Pomurnik se svými otroky!“ Co na tom, že už se kůň žene pryč, ona jistě uslyší. Slova, stejně jsou to jen slova, která pro ni nemají váhu. Lidé si volí své osudy jako vlákna v přádelně a motají z nich lana. Ona může jedno vzít, potáhnout jej jinam, ale nechce nebo nemůže je vyrvat a přemístit. A já je nemohu všechny přetnout, ne najednou. Ale jedno po druhém… Na tváři se mi rozleje blažený úšklebek. „Jedeme na lov, Biskupe,“ zamručím, aniž bych doufal, že mě kůň uslyší. Skloním hlavu před blesky a poprosím kohokoliv, kdo je mezi svatými zodpovědný za bouře spravedlivého hněvu, aby mě tentokrát vynechal. Zatnu zuby, když mě i přes přilbu udeří hluk hromu, halasný jako srážka rytířů v bitevní vřavě. A kůň se žene mezi posekané muže, projíždí pohřebištěm pekelných soch a já ho jen s námaho zastavuji. Přehlížím zmasakrovaná těla, rozdupané vnitřnosti, vsakující se krev. Řezničina, jen málo uměleckých kousků. Cuknu sebou, když si uvědomím, že před koněm někdo stojí. A já jej poznávám. „Zbyhněve?“ ozvu se nejistě zpod přilby s nánosníkem, v ruce opět bojové kladivo. „Přišel jsi mě strašit?“ Nezdá se, že bych byl raněn, nikde není vidět krev. Ani na kladivu. A štít, teď přehozený přes záda, se neježí šípy. |
| |
| Vzpomínka …. Přílišné břemeno je vzpomínání, i v ráji si pro zemi zapláčou. Byly tenkrát svatodušní svátky, konec měsíce března. A jelikož jaro ten rok přijímalo otěže vlády upejpavě a neochotně, slavilo se ukřižování Pána Ježíše Krista ještě na sněhu. V řece táhly ledy a v zasněžených lesech bylo stále možné ve sněhu vídat otisky pacek zajíců a lišek. Na obzoru splývaly šedé kopce se stejně šedými mraky. Ještě před pár týdny přinášely těžké sněhové vločky, poslední vzepření zimy proti koloběhu přírody. Dnes z nich spustil první jarní déšť, pod nímž se bílý sněhový závoj nezadržitelně roztékal. Po stranách cest pak vyskakovaly zelené ostrůvky v bílém moři, co byly porostlé prvními sněženkami. Kupčíci již místo saní nechávali zapřáhnout opět vozy. A když koníci pak s hlasitým řehtáním čvachtali kopyty v břečce sněhu, vody a bláta, usmívali se na kozlíku šťastlivě pod vousy. Vždyť bude jaro. Objeví se opět stromy s pupenci, květy jabloní a třešní, sasanky v lesích, blatouchy na vlhkých lukách, šeříky v zahradách a macešky na záhonech …………….. Chvíli na ní bezradně koukal a nevěda, jak si jí udobřit, jí nemotorně objal. Zvedal se jí žaludek, když na ní chmatal Přišel dnes za ní opět s otázkou, jestli už dostala měsíčky. Bez zbytečných skrupulí mu řekla pravdu. Jeho vztek jí nevyvedl z rovnováhy. Byla na to připravená. Věděla, že se přijde zeptat a zažila již mnohokrát to, co většinou následovalo. Ptal se jí ostatně poslední týden skoro denně. ,,Zapomeň prosím,“ zkoušel se omlouvat. ,,Zkusíme to někdy jindy. Podaří se ti to.“ Vzteky zatínala zuby. Nenáviděla ho za tu jeho drzost. Jak se jí neustále snažil namluvit, že je ona tou, co nedovede zplodit dítě. Že si jeho zlobu zaslouží. Že to s ní vlastně myslí vážné. Že jí tím dokazuje, jak moc jí má rád. Jeho plytké proslovy do duše. Ta věčně podmračená tvář. Dech. Odpor. Zabručela mu cosi na znamení odpovědi, vysmekla se a zmizela v kuchyni. Mladý pan Biřek byl v té době sotva pětadvacetiletý. Sám by se nepoznal, tak strašně se sobě odcizil. Nemá okolo očí vrásek ani temných kruhů. Z pomněnkově modrých očí sálá toužebná síla dychtící po poznání krás světa. Není v nich žádného žalu, strachu či bolesti. Můžeme jen udiveně kroutit hlavou nad tím, kde ztratil ty měkké vlídné oči a proč je vyměnil za ty studeně šedé. Růžolící tváře má doposud plné a trochu buclaté. Řasy husté a dlouhé, obočí hezky tvarované. Jemňounké chmýří při polibku žertovně šimrá. I tělo má vyjma podpaží a podbřišku holé jako mívají čerstvě narozená králíčata. Nechodí ani tím těžkým krokem s páteří zkřivenou. Záda má rovná jako tyčku a jeho chůze je spíše podobna hopsání nepokojného kůzlete. Vlastně celá jeho bytost působí takovým svěžejším dojmem. Opojné jinošství, jež z něho mělo již dávno vyrůst, z něj doposud sálalo jako žár z rozpálených kamen. Ona za ním přišla pozdě v noci, hnána nekalými myšlenkami, které jí nedopřály chvíli klidu. Dveře vrzly, když vklouzla dovnitř. Domnívala se, že bude pokojně spát. Že se pokradmu připlíží k jeho lůžku, ulehne vedle něj a v polospánku ho snadno svede. Neměl však Jiřík tak těžké spaní, jak paní domu předpokládala. Snad ho trápil nějaký těžký sen, nebo se mu ještě nepodařilo usnout … těžko říci. Probudil se zrovna ve chvíli, když se nad ním skláněla. Z postele vyskočil jako opařený. Zdráhal se čehokoli, co mu svými lacinými gesty tak otevřeně nabízela. Odmítal jí jako ženu patřící jinému. Takovou, co mu nikdy nesmí náležet. Dalo jí práci, než jí vůbec dovolil se k němu přiblížit, ale sotva si jí pustil k tělu, vzala jeho srdce útokem. Pod doteky a důvěrnostmi roztál jako led. Byl pojednou svolný ke všemu, co od něj paní požadovala. Vyhověl jí ve všem. Dokonce i několikrát. Opustila ho až nad ránem, když byl pro ní dále nepoužitelný. ,,Chci se milovat,“ oznámila, sotvaže se přikladla opět tam, kam patřila. Ke svému muži do společné postele. I sebenáruživější muž by jí nejspíš v pohroužení spánku odmítl. Stejně tak on nespokojeně cosi zamručel a pochrupoval dál. Rozhodla se tedy, že bude tlačit na pilu. Odejmula ho zezadu, měkkými vlhkými rty políbila jeho krk a rukama zašmátrala v jeho rozkroku. ,,Vem si mě,“ šeptala mu do ucha. Nepobízela ho dlouho. Ještě v ní čvachtalo Jiříkovo sperma, když jí svým údem plenil klín. A sotva začal hekat v předtuše dosažení vrcholu, rozehrál se jí na tváři škodolibý úsměv. Že porodila dítě se dozvěděl až napřesrok, kdy k nim opět zavítal. Byl to kluk jako buk, tříměsíční a stále ještě oplácaný novorozeneckým sádlíčkem. Zvědavě k němu vztahoval oslintané ručky, když mu ho nechala pyšná matka pochovat. Ačkoli neméně pyšný otec si neopustil připomenout, že to malé škvrně má jeho nos, tvář a i ty odstálá ouška musí být po něm, oči měl Jiříkovy. A ten nepochyboval ani na okamžik o tom, čí dítě to doopravdy je. Když se navíc dozvěděl, že domnělý otec pojmenoval ono batole po svém jediném bratrovi, myslel, že v pomatení smyslů a špatného svědomí se mu prořekne. Opustil je tehdy ve spěchu, rozhodnut smýt ze sebe krví tu strašnou hanbu. Odjel Polska bojovat tam proti německým rytířům. Chtěl padnout kdesi daleko, aby byla jeho památka zapomenuta a neoplakávána. Přežil, a dokonce mu jeho zásluhy vynesly u dvora trochu uznání. Začal žít pak zcela jiný život – zhýralý a rozmařilý. Život, co ho tak změnil. Domů se vrátil ještě dvakrát. Poprvé, když doprovázel z Prahy královnu Žofii, Tehdy viděl své dítě podruhé a naposledy. Světlounké vlasy mu ztmavly do jeho barvy. Tvář měl stále ještě dětskou, doposud více matce podobnou. Přesto v ní Jiřík nemohl popřít určité rysy jemu vlastní. Kdyby jen bývalý purkrabí tak tělesně nezpustl, musel by i méně bystrý pozorovatel vyslovit domněnku o nepopiratelné podobě obou Jiříků. Ale jelikož tehdy pan Biřek již dávno pozbyl svého mladistvého vzhledu, zůstal tak těmto nemilým poznámkám ušetřen. Naposledy se tam vrátil před pár týdny, kdy husitští uštědřili křižákům tak tvrdou lekci. Tvrz našel vypálenou. A i přes hrozné neštěstí, které muselo rodinu jeho bratra postihnout, přijala určitá část jeho srdce toto neštěstí s povděkem. Ta strašlivá hanba, která ho ta dlouhá léta nemilosrdně sžírala, byla jednou provždy vytěsněna kamsi mimo něj. Smetena pod stůl a zadupána do země. Spálena na popel, jako Březovská tvrz. |
| |
| Tančit s krásnou Jezabel je pro mne velkým potěšením a tak se opravdu činím. Přeci jen ležet tak dlouhou dobu na v nemocích na posteli mě trochu vyvedlo z jistoty v držení kroku, ale nenechám na sobě znát že by mě to nějak zvlášť trápilo. Střevíce Jezabel rozhodně nesešlapu, i když párkrát se mi lehké přišlápnutí podaří. "Myslel jsem, že jsi anděl, když jsem byl v těch nejhorších chvílích a smrt jsem cítil na jazyku." přidám k tanci lichotku "A když tě vidím nyní, musím říci, že skutečně jsi." usměji se a čekám, zda-li dostanu pohlavek nebo ne. Když tančíme, nezajímá mě dění kolem a mé oči jsou upřené na ni. Opravdu mám slabost pro ženy, kterým stojím za záchranu života. Ale zachraňuje všechny. Možná právě ke mě má bliž. A nebo nemá a já jsem šašek. honí se mi hlavou myšlenky, což je u mne naprosto normální, pokud je v mé blízkosti krásná žena. |
| |
| Probuzení v lesích nebo jen nový začátek matně se rozhlédnu kolem sebe promnu si rameno a když vidím jezdce jen vytasím meč a trošku popojdu,ruka sice bolí ale meč držím pevně a jistě,pohlédnu na svého "druha" a jen pokynu hlavou... Přišel sem abych se mstil!ošetřen těmi jež sme pohřbili nebo to byl jen sen znovu se podívám na ovázané rameno a vydechnu... Nebyl! pohlédnu na druhy jež se válí bez života na zemi a pak na Theodora... obličej mám lehce bledý ale oči ukazují plamen a spalující hněv na svět okolo...,vypadám jako mrtvý jež vyšel z hrobu a je rozrušen tím že je opět na zemi K Táboru,dřív než se rozední musí být v Táboře,odstup ode mne satane,tvá duše je černá,říkali to,říkali to! vysoukám ze sebe a pomodlím se,meč chytím pevně do ruky a unaveně se vydám pryč od Theodora,v hlavě mám zmatek a k tomu ještě cítím horkost... Byla to vražda,musím je pomstít... Bratr bratra vraždí! Šedý ptáček se směje..poslední bitva... skro nesrozumitelně si mumlám a pak zahvízdám v naději že můj kůň je někde blízko,ale dál nedbaje na vše okolo se potácím k Táboru. |
| |
| …vezmi hadr červený, býk je z něho jelen. A pak mezi jeleny, bude býček vtělen … V lásce se vzdává žena muži. V posteli pak muž ženě. Když třesoucím se hlasem vykoktal svojí obavu, potemněly tmavomodré safíry jejích očí. Odráželo se v nich pouze dohasínající ohniště, vyvolávaje představu plamínků vášně sálajících z její duše. Nezabývala se odpovědí. Špitla si cosi a pak jen zavrtěla zamítavě hlavou. Čert ví čemu. Její ryšavý zvon vlasů se při tom rozvlnil jak sukně dívky při divokém tanečku. Ve vzduchu zavoněl v ten okamžik heřmánek, sláma a další roztodivné vůně a pachy. Zamotala se mu z toho hlava. Pak přistoupila k němu a přitiskla se tak pevně, aby jí už nikdy nemohl pustit. Náhle jim oběma bylo tepleji. *** Jiří stojí bez hnutí jako žulová socha faraóna na břehu Nilu. Nebráníc se nikterak jejím dotykům se nechává svádět. A že se dívka snaží. Přitáhla si ho za vlasy k sobě a lehce políbila na krk. Hlavu už ale neodtáhla. Přejela měkkými plnými rty po pichlavé tváři, snad hledaje jeho ústa, a když je konečně našla, přitiskla k nim své rty. Ve snaze vyprovokovat ho k dalšímu polibku, pokusila se jazykem napodobit to, co dělal před malým okamžikem on. Nepodařilo se jí to. Nenalezla u něj odezvu. Jeho neochota jí vehnala do tváře rozpaky. Nevěda co dál, kousla ho slabě do rtu. Ne, že by se v ní skrývala lstivá šelma, ale zkrátka proto, že ona to neumí. Nikdo ji to nikdy neučil, jak zahrnout muže něžnostmi. Byla tak strašně nezkušená … A jemu přinášelo nevýslovnou rozkoš, kochat se její neohrabaností. Pak se svým klínem natlačila na klín jeho. Skrz lněnou látku zřetelně cítil vlahé teplo prýštící z jejího lůna. Vroucí krev hrnoucí se mu do kalhot ho opíjela jako víno. ,,Tak už dost,“ šeptá v poslední bláhové naději to ukončit. Ví, že neuposlechne. Ba co víc, vrhne se tak na něj ještě s větším zaujetím a zápalem. Je jako šelma, co ucítila pach krve. Nevzdá se své kořisti, děj se, co děj. Ona totiž nechce kousek jeho lásky a přízně, nechce jí ani velkou porci. Potřebuje ho celého a navždy. Když její prsty se zručností švadleny rozpletly šněrování košile a bradavkami se zaryla do jeho kůže, rozbušilo se mu srdce leknutím jako o závod s tlukotem slavíků schovaných v houštinách. Nebo to bylo spíše vzrušením? Touhou? Ve chvíli, kdy se z dáli prodere dovnitř zlověstné hřmění, rozechvěje se. Otřásá jím mohutné zemětřesení, co srovnalo se zemí veškerou jeho zdrženlivost a neochotu. Biřkovo srdce je zplundrováno a vypleněno. Jeho mohutné tlusté hradby, chránící před bolestnými a klamavými živly, pukají v žáru ohně, který zažehly dvě jiskry touhy sršící jí z očí. Tělem se mu začne rozlévat stará nepřekonaná touha po čemsi – touha být jí nablízku. Nemá se již čím bránit. Tvrdá neprůstupná slupka se rozsype na štěrk a na jejím místě zůstane pouze měkký a tvárný odlitek z poddajného vosku. Zcela do ní propadl. Neodolal pak ničemu, co si jeho tělo žádalo. Chytl jí za ruku, propletl do ní své prsty a pevně je stiskl, jako kdyby jí snad už nikdy nechtěl pustit. Myšlenky na její nahé tělo mu již nepřipadaly tak nestoudně hříšné a zapovězené. Ba naopak jim začínal podléhat. Vzrušují ho. Zatahá jí pak a odvleče k dřevěné posteli. Bude se lépe pokračovat na teplém lůžku. Nechat se hřát beraními kůžemi a nestarat se o zemskou tíži. *** Stěny sroubku bičují přívaly těžkého deště. Jeho kapky bubnují s temným duněním o dřevěnou stříšku jako zlověstný dusot kopyt koní. Nevšímám si toho. Svět za dveřmi pro mě přestal existovat. Na stole stále hoří bílá svíčka. Slabým světlem ozařuje netknutou hostinu, kterou zde Pospíchalovic dcera připravila. Jako louče bude ještě po zbytek noci osvětlovat schůdnou cestu mezi skalami, než k ránu dohoří. Cestu, po které jsem se měl vydat. Matným plamínkem bude promlouvat, kdykoli se na ní podívám - Měl jsi si raději vzít tuhle hostinu a neměnit jí za ovoce rozkoše, které ti jí bylo nabídnuto. Hořce toho budeš litovat. |
| |
| Veselice Jen stěží potlačím úšklebek, když mi takhle lichotí. Hlavně když mi v hlavě zní nechtěně zaslechnutá slova o mé osobě. Prý anděl... Slyšet tohle některá z bab támhle na lavici... Dokážu si živě představit, co by říkaly. Že jsem ho očarovala, mysl mu oblouznila svými temnými čáry, že ve mně vidí anděla a ne ďábla jako každý jiný slušný věřící. "Jsem všechno, jen ne anděl, jak by ti mnohé jistě potvrdily." Pohled zase přitáhne hlouček žen. Mezi jimi a mnou to vždycky nepříjemně jiskří, jako když kámen křeše o železo. S nimi je nejhorší vyjít. Sesedly se tam jako slepice na hřadě, oči na stopkách, aby pomluvily, koho se dá. Štěstí, že se do toho muzikanti opřeli a já neslyším, co říkají na Hornovu opovážlivost nebo na to, že Dorota se nějak dlouho nevrací. "A myslíš, že s tebou šel anděl do kola? Domýšlivost je přece taky hřích, pane Horn," popíchnu ho. "Hmmm, neznamená Horn náhodou roh? Jestli ti už nezačaly rašit, když tě čarodějnice Jezabel odtáhla od náruče boží zpět do tohoto krutého světa, aby z tebe udělala svého otroka," culím se, zatímco říkám ta rouhavá slova. V žertu nad sebou samou. Pomluv se nikdy nezbavím, tak proč se s tím zatěžovat. Když to beru lehkovážně a nerozčiluju se kvůli nim, ti rozumní pak berou jako žert všechno, co bych o svých čarodějnických praktikách řekla, a ti pomatení... inu, před těmi nemluvím, dokud nemusím. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Konečně mám klid. Chvíli klidu. Lidé jsou jak švábi, otravují život. Otravují ho všem a pořád. Nemít je však z kým bych si hrál, koho bych využíval pro své zájmy. Lůza je nejlepším nástrojem. Ubytoval jsem se v domku, který pro mne je vyčleněn po celou dobu mé nepřítomnosti. Děkuji ti bratře žižko, ty opelichaný pse, jemuž chybí pořádné zuby. Jinak bys nemohl dopustit, aby tvé slovo již neznamenalo to co dříve. Všechno je stejné jako když jsem před rokem odjížděl. Stejná postel, stejný stůl i židle s niž nebylo hnuto. Posadím se a nasaji vzduch. Celým táborem se linou pocity. Nasávam je a třídím. Nacházím lidi jen podle jejich nálad a odstínů myšlenek. Každý se jinak bojí, raduje, teskní. Stejně jako není podoben si zcela žádný člověk, tak ani city nejsou stejné. Cítím je všechny. Žena, která se strachuje chvíle, až se její muž vrátí z Veselice a dostane chut jí zbít. Štastná holka, která našla toho pravého a zlomyslnost toho pravého, jemuž jde jen o to se dnes na seně trochu pobavit. Některé poznávám, některé ne. Tenhle pach znám. Na kázání jsem si ho vryl do paměti. Můj kamarád ze studií. Z doby, kdy jsem byl ještě.......no řekněme v dobách, kdy jsem ještě nebyl tím, čím dnes. Nejsi sám. Je tam s tebou dívka, jejíž mysl je jako popraskané zrcadlo, stačí jedna malá rána a může se celá rozbít. Ale něco je tam s vámi, něco malého nevýrazného. Jeho obraz je zmatený, myšlenky neurčité. Takhle je cítit jen dítě v lůnu matky. V lůnu matky, jejíž úmysly jsou zřejmé. I když však cítím záměr se kterým k tobě přišla, vím, že nevznikl v její hlavě Můj domek opět zeje prázdnotou. Za oknem je vidět jen světlo svíce, které ze stínů dělá cosi neblahého. Jako Adam a Eva tojí u sebe a netuší, že já jsem jejich hadem. |
| |
| Veselice... Slova Jezabel na mě zapůsobí jako alkohol. Odbourají mé zábrany a zvýší sebevědomí. Dost možná ale přijde rychlá odezva od Jezabel ve smyslu kocoviny. "Mnohé by mi o tobě potvrdili jistě kde co, ale jen závist bych slyšel z jejich úst." Je mi jasné, koho má na mysli. Těm drbnám však nevěnuji ani krátký pohled. Jejich všudypřítomnost je už jaksi normální. "Ten z hora by jistě nešel ale ten pozemský už se mnou v kole je," nenechám se. "Náhodou ano a rašit nezačali. O tom bych snad něco věděl. zvednu oči v sloup jako bych se chtěl podívat na svou hlavu. "Asi to tak chtěl osud. Rád se stanu tvým otrokem." udělám malou úklonu jako bych to snad myslel vážně a pak se na Jezabel usměji abych vše odlehčil. |
| |
| Veselice Muzikanti dohrají, svlažují hrdla. Taky bych potřebovala. Nahlas vydechnu, odhrnu si vlasy z čela. Je tu dusno, ačkoli venku je docela chladno, snad dokonce i bouří. "Musím se napít. A neříkej dvakrát," odpovídám už za chůze k medovině nebo aspoň vodě, "mohlo by se ti to splnit. To víš, mladý otrok neobstál, styděl se za mě." Loupnu očima po Janovi. Pořád nepřišel. Trochu mě to žere. Čekala jsem od něj víc... |
| |
| Veselice po veselém tanci... Taky bych se rád něčím osvěžil. Zapomenu, že mám na stole ještě pohár s trochou vína a mířím za Jezabel. "Něco na svlažení hrdla bych také uvítal," zareaguji na potřebu pít. Neunikne mi pohled Jezabel na muže, se kterým ještě před chvílí seděla u stoly. Prohlédnu si ho jen velmi zběžně, ale to mi postačí abych si o něm udělal obrázek. "Vypadá docela zakřiknutě. Snad příliš mladý a nezkušený na to být tvým... ehm... otrokem." poslední slovo už spíše šeptám. |
| |
| Blábolící Sup a cesta k Táboru Zavrtím nad těmi řečmi hlavou. Tělo žije, ale duše už se vydala k Pánu. Pobídnu koně, širokým obloukem se vyhnu Zbyhněvovi a sám se vydám k Táboru. Kdo by mu ty řeči věřil? Pokud bude takhle blábolit, možná mi uvěří, že jsem ho považoval za ducha, nebo nebezpečného šílence. Ušklíbnu se. Tím vlastně je. |
| |
| V zajetí hříchu Ženy se vždycky brání tím že útočí, a útočí tím, že se nenadále a nečekaně vzdávají. Oscar Wilde, Obraz Doriana Graye. Zavleče ji k posteli. Jde s ním a nevzpírá se, ba naopak. Hnána svou vlastní touhou a podnícená jeho vášní mu v laskání vychází ochotně vstříc. Nezkušeně a bázlivě jako mládě, jenž při hře objevuje nové a nepoznané, přesto se však uvnitř tiše raduje nad svým vítězstvím. Vždyť získala co si umanula. Navázáním poměru s tímto mužem se zbavila svého problému. A přesvědčena, že je její milenec dobrým člověkem se ujišťuje o tom, že unikne z osidel otce... Že se o ni postará.... A svou nevědomostí příjme dítě za vlastní... A s ním dobře se jí bude žít…. Není to těžké, jak jsem si původně myslela. Nezpůsobuje bolest, pouze rozkoš. Je něžný a citliví, jako k nedotčené dívce, kterou v jeho očích jistojistě jsem. Nikdy bych si nemyslela, že společné soužití s mužem může být PŘÍJEMNÉ? To je slabé slovo. Spalující. Spalující a opojné! Během malování šťastných obrazů o společné budoucnosti živočišné a pohyby vychází vstříc přírazům. Dravost a naléhavost se stupňuje do extrémů. Tlak z nahromaděného klidu se po kouscích souká k vrcholu. Pod obcujícími to vrže, mísí se šťávy, výkřiky jsou zdušeny polibky. Vzdychy sevřeny mezi jektajícími zuby a zalknuty. Nad hříšníky vznáší se odér pichlavého mužského pižma, potu… Milování. Dvě těla se do sebe v odvěkém spojení derou, nikoli s úmyslem si ublížit. Zaklesnuti do sebe, jako v pasti pohybují se v rytmu daném přírodou. Kdyby venku bylo přívětivější počasí, neznámý pozorovatel by nahlédnul do okénka a spatřil by tuto scénu a také by viděl jak dívka vzala své prsty a sevřela jimi okraje vykasané sukně. Poloobnažená a smyslná ve své nezkušené hanebnosti obtočila své dlouhé štíhlé nohy okolo mužova těla připoutala si ho jimi. Jak se dětská ňadra nalila červení, hroty opuchly a zrudly bolestivým drážděním. Stejně tak jak pysky odřené vousy, rty okousané a zrudlé od polibků, které berou dech a trvající až do úplného pomatení smyslů. Jistojisté by také zahlédnul, jak se milenci neodvratně ženou k cíli, hnáni zvířecí rychlostí, přeskakujíc přo tom hory, kopce, doliny i široké pláně. Pečlivému pozorovateli by jistě neušel dívčin šokovaný výraz, ve chvíli největší rozkouše. To, když poprvé poznala jaké to je cítit se ženou. *** „Nesvlékej se celá, ať vidí, že máš v sobe cudnost. A hned poté, až ucítíš, že je uspokojen stáhni si zas sukni dolů. Nevybavuj se velmi a klop před ním pohled. Muži poté bývají rozmrzelí a unavení. Pokud by chtěl akt zopakovat vyhov mu a neodpírej!“ Vysílená dívka napůl omámená, napůl spalována rozpaky si stáhne dolů bílou sukni na niž ve předu pomalu začne rozpíjet červená skvrna jako důkaz její nevinnosti. „Krev ze slepice či králíka postačí.“ Točí se jí hlava, když se jeho dech odráží na jejich rtech. Leží tam. Sklopený pohled ve strnulé tváři, nyní, když nejen plameny ohně pomalu dohasínají. Drobná ručka najde mozolnatou dlaň a pevně ji sevře. Snad nebude chtít víckrát podbříško mám v jednom ohni. Poté se hlavou zaklíní v dolině pod jeho bradou a ramenem. Předstírá spánek. |
| |
| VESELICE na sklonku nového dne.. Jezabel, Horn Jan celou dobu sedí v koutě a pozoruje vás. Jeho obličej mění postupně barvu z bledé na rudou. Když skončíte svůj tanec vymrští se pokořený a uražený hoch ze svého místa a ráznými kroky k vám přejde. Jediným pohybem ruky odstrčí Horna, jako by to byla otravná moucha ukáže mu svá záda: Přišel jsem s tebou já a ty se tu zahazuješ s nějakým roztahnožkou?! Je to kurevník. Jan je celý rudý. Je vidět, že utrpěl na cti a nenechá si to jen tak líbit. Nebo seš stejná jako on a každý den se taháš s jiným? Co? Nenechám se od tebe vodit za nos, nejsem žádnej pokusnej materiál. Lidé ztichnou, hudba dohraje. Všichni vzrušeně pozorují, zda dojde na pěsti... Jediní, kdo nedrží jazyk za zuby jsou malá práčata: Dej mu do kebule! Rozhoď mu sandál! HORN HORN HORN HORN HORN ! Ukaž mu zač je toho loket! Malá Markétka si vyleze na stůl aby lépe viděla a zakřičí: A pak ji OŽšu-kej! |
| |
| Veselice Hornovi neodpovím, vlastně ani nemám možnost, protože to už se k nám jako velká voda, zničehonic, přihrne Jan. Ani se mnou nehne, jak se začne rozčilovat, ba naopak, na rtech mi hraje zvláštní úsměv. Lehce vítězoslavný, vyzývavý, spokojený, a přece by mě nikdo nemohl nařknout ani z jedné téhle emoce, protože je prostě... zvláštní. Evokuje buď chuť dát mi políček a smáznout ho tak z pihaté tváře, nebo... ne, o takových věcech se na veřejnosti přece nemluví, ačkoli to děcko támhle na stole vyjádřilo druhou možnost, jak na muže může působit. Zvlášť když se nekrčím, ale jako vždycky hrdě zvedám hlavu. Těknu očima k odstrčenému Hornovi, pak zase na rozlíceného mládence. "Chtěla jsem si zatančit," řeknu klidně. "Ty ses za mě zřejmě styděl. A pokud už jdu na veselici, nehodlám se krčit v koutku. Chci se bavit!" Trochu ztiším hlas, tmavé oči zchladnou. "A když jsem žádala o tanec, neřekls ani popel. A teď tady budeš vyšilovat a nadávat mi? Urážet mě? Jestli mi něco chceš, přijď, až se uklidníš." Teď je to už tón Jezabel felčarky, tón, který nestrpí odmlouvání a vlastně na něj ani nedává prostor. |
| |
| Půlnoc je osamělé místo. Zbyněk Tvá mysl je zmítána zvláštní horečkou, jenž tě nenechává v klidu. Bojíš se, že zešílíš či jsi se šílencem už stal. Horn, či jeho přízrak na koni tě minul a zmizel v temnotě. Stihnu jsi si však v jeho tváři spatřit opovržlivý úšklebek. Vzhledem k tvému zranění a částečné ztrátě orientace se dále plahočíš pomalu. Tmou už nikoli mlhou. Cítíš palčivou bolest v rameni. Rána začala znovu krvácet. K Táboru se nedostaneš dříve než před svítáním... Mysl ti radí složit tu někde hlavu a neustále doufáš, že ti bratři z Tábora přijedou naproti nebo, že se někde objeví tvůj kůň. Hustý déšť doprovázený hromobitím rozrývá zemi, tvé škorně zapadají do bláta na cestě, již se držíš kvůli správnému směru. O tom, že jsi mokrý a promrzlí na kost se ani bavit nemusíme. Theodor. Na koni cesta ubíhá rychle. Biskup plachtí krajinou. Zdá se ti to jako chvíle strávená v sedle, když se před tebou vynoří dřevěné palisády. Chvíli jedeš po jejich obvodu až k bráně. Unavení strážci hledí promodralými obličeji do krajiny před sebou, přešlapují z místa na místo a brblají pod vousy jednu nadávku za druhou. Kurnik, psa by ven nevyhnal a já tu tvrdnu. Hej. Tam někdo……Kdo jsi přízraku, odkud přicházíš a čehož si žádáš?! Zazní ze strážné věže. Třeba je to jeden z těch co se měli vrátit později. Pan Biřek nakázal, abychom je pustili…. Ale muže to být také zvěd, nepřítel a nebo duch. Slyšel jsem o bezhlavim jezdci, kterej se okolo Tábora občas prohání. Jenže tenhle má hlavu, mysli. Bezhlavej jezdec s hlavou není bezhlavej jezdec. Měli by jsme zavolat Velitele. Tupče! Zvládnem to sami. |
| |
| Veselice. Horn, Jezabel. Jan si tě přejede od hlavy k patě znechuceným pohledem. Tyky bych tě vzal k tanci. vyštěkne. Hledal jsem jen vhodnou příležitost. To‘s byla ty kdo mi nedal žádnou šanci. Hned ses měla za jiným co? Rozhoďnožko židovská! vychrlí a pár zlých jazyků mu to potvrdí potleskem a souhlasným mručením. Jan dále mluví přes zuby: Uvidíme jak to s tím panákem budeš dlouho táhnout. Spíš ho máš na jeden večer, co? Nehodlám se tu dál zahazovat s flundrou, která si neumí ohlídat ani vlastní děti. Ve srubu to zašumí. Myslela sis, že o tom nikdo neví co? Ale všichni si šuškaj, že jsi vlastní děcka vydala nepříteli, aby sis tak zachránila svůj kejhák. Při odchodu Jan vrazí do Horna. Uhni! Děti se královsky baví. „ Lozhoďnožka! Lozhoďnožkaaaa. Já su taky lozhoďnožka, jako paní Jezabel, viď blácho.“ Řve malá Markétka. „Vona je klásná lozhoďnožka.“ Horně to si nenech líbit! HORN HORN HORN HORN HORN! |
| |
| Aleš Kovář. V okamžiku kdy vejdeš do společenského srubu jsou všichni přítomni zabráni nějakou hádající se dvojicí. Vypadá to, že se schyluje ke rvačce večera... Bartoloměj Pospíchal. Dorota je pryč už dlouho. Dáváš tomu velkou neději a spaluje tě zvědavost. Jsi nervózní, takže si ani nevšimneš, že mezi osazenstvem vypukla jakási hádka a malá práčata skáčou po stole, který se pod váhou tuctu drobných nožiček nebezpečně prohýbá. Když tvé oči přeměří scenérii všimneš si také nově příchozího táborského kováře, Aleše. Měl jsi s ním vyřídit neodkladnou věc týkající se opravy některých zbraní. Některé hroty šípů přes zimu ve skladu chytli rez. Některé zbraně, které byli odcizeny nepříteli je potřeba opravit. Dva vozy potřebují kovářskou úpravu. |
| |
| Veselice Jak vidno, ani já nejsem bezedná hlubina klidu. Ten bastard zaryl nehet do hnisající rány. Jiní rudnou vzteky, já naopak zesinám, ačkoli to na mě nejde tolik poznat, když i teď v zimě mám lehce zlatavé líce. Nemám ve zvyku dělat scény, ale než se mládenec i já nadějeme, přiletí mu taková facka, až to i mezi šumem lidí pleskne a líc ho musí štiplavě pálit. "Dávej si pozor na svou nevymáchanou hubu, fracku," zasyčím jako zmije. Takhle rozlícenou mě jen málokdo viděl. Většinou třebas jen štěkám a jsem protivná, ale teď ze mě sálá potlačovaný vztek, ledový a zlý, právě jako u té zmije, do které někdo rýpe klackem. "Moje děti nech na pokoji. Víš hovno, co se stalo! Všichni tady ví hovno, ale tváří se, že sežrali všechnu moudrost světa a ještě snad mají právo mě soudit! Zkuste si vzpomenout na tu větu... Kdož jsi bez viny, první hoď kamenem. Bude někdo tak drzý před Bohem, aby po mně hodil kamenem? Každý má kostlivce ve skříni. Každý. A právě ti, kteří si nejvíc otevírají huby, tam mají celé pohřebiště!" Ňadra pod živůtkem se mi divoce dmou, zuby mám stisknuté a tvář zkřivenou rozhořčením. Tohle neměl, floutek, to neměl. Šla jsem sem právě proto, abych zapomněla. Abych se chvíli bavila a nemusela na to myslet. Šlehnu pohledem jako bičem i po ostatních ve srubu. Opět je v tom výzva. Výzva vlčice, která brání své mladé, ačkoli já je právě nemám u sebe. Buď mě milosrdně utratí a mou kožešinou si vystelou postele, nebo mě nechají jít. Anebo jim já skočím po hrdle? |
| |
| Jen se usměju a pro jistotu zkotroluju obě zbraně. Pak dojdu k někomu kdo to tu má na starost ( dále hospodskej ) a zeptám se ho na Jezabel a potom mu ji i popíšu. ,, A taky bych si dal doušek medoviny. Pane domácí." řeknu hospodskýmu a z váčku vyndám zlatku. Tady to vypadá na zajímavej večer. Když bude rvačka, tak se aspoň podivam jak tu chlapi zesílily. usměju se sám pro sebe a rozhlížim se po srubu. |
| |
| Konečně někdo, kdo je slušnej a nekouká mi po dceři ani nečaruje Nazdar ty kluku, ty mi jdeš zrovna do rány Postavím před Aleše korbel. "Jak se vůbec máš? Jsi zalezlej v té své kovárničce jak červ a ne a ne vylézt. Tak Alespoň, že ses na veselici zašel podívat. Koukej si tu vybrat nějakou pěknou ženskou, která má všechno jak mý být Rukama přitom naznačuji na hrudníku kozy Víš jak to myslim, hahaha, začne to tancem a nakonec toho máš plný ruce i hubu Nakloním se k němu blíž a přejedu pohledem celou místnost. Třeba támhle Filomena, ta sice moc krásy nepobrala, ale chceš-li ptáka zahřát, tak nedělá caviky. A nebo Aničku Tesařovic, ta sice caviky dělá, ale když jí pořádne protočíš a trochu rozehřeješ chlastem, tak sama nohy roztáhne Musím se věnovat i ostatním štamgastům, ale jak je nalito, zase obrátím svou pozornost k Alešovi. Jo a kdybys byl tak hodný. Je třeba pár zbrání opravit a na dvou vozech je cosi polámaného. To víš, já tomu nerozumím, ale ty už budeš vědět co a jak Směji se a se všemi kolem se bavím, ale v hlavě mi stále hlodá malá myš. Co je s tou holkou? Jestli to zvorá, tak jí snad přetrhnu. Rady dostala. Pane bože jako že jsi nademnou, tak prosím dej, ať všechno klapne |
| |
| Blátivou cestou s prokřelhlým tělem a zmatek v hlavě vstříct Táboru nebo smrti... Krok za krokem je těžší a těžší, objímám se a snažím zahřát jak jen to jde,zbroj však chladí a deka byla na Jánošovi... Jánoš! na chvili se zastavím a voda mi stéká po vlasech a zádech,třepu se zimou ale přiložím prsty ke rtům a silně zahvízdám do okolí... Tak kde jsi můj koníčku,doufám že ne mrtvý! otřesu se zimou a zalezu pod velký smrk kde je ještě relativně sucho,i když zima,zase zapískám a doufám že mě můj kůň uslyší nebo že třeba Táborští jsou již na cestě.... Tady já nechcípnu,tady ne... přitisknu se na kmen stromu a začnu sebou kymácet abych se zahřál,ještě několikrát zapískám do okolí jak nejvíc to jde... Mám přeci poslaní,měl bych je pomstít,nebo to je jen sen a já již jdu k nebeské bráně či do pekla? se zmatkem v halvě a stále se kymacejíc se pokusím rozdělat oheň ze suchých chrastů po stomem,rameno bolí jako čert,v hlavě se mi míhají divné obrazy a jediné co vím je že tady nechci pojít jen tak bídně na zimu,to raději v boji a vzít sebou pár katolíků! |
| |
| Jsem člověk co se rád baví a nijak nevyhledávám spory kvůli malichernostem, ale jsou jisté meze, které když se překročí, můj optimismus a úsměv mizí. Nečekal jsem že mě ten nevychovaný fracek odstrčí a tak trochu ztratím rovnováhu. Každopádně zachovám klidnou hlavu a bez jakéhokoli slova sleduji jeho slovní průjem. Když mě počastuje slovy jako roztažnožka a kurevník, jen trochu pohoupám hlavou s kyselým výrazem Tos neměl chlapče. Ale nehodlám se vměšovat. Já si šel jen zatancovat. Rozhodně se tu ale nenechám urážet a proto si počkám až se hoch vyzpovídá. Jakmile Jan skončí a rozhodne se silácky odejít a zároveň si do mě ještě strčit, nenechám to jen tak vyšumět. Sice se až do poslední chvíle tvářím, jako pokorný beránek, ale to se ve chvíli kdy do mě vrazí změní. Když jsem vedl hospodu v Brně bylo na denním chlebem se vypořádat s nevychovanými hosty. A tak co neumím s mečem dobře doháním rukama. Už to vypadá, že si nechám žduchnutí líbit, ale namísto toho chytnu toho floutka levou rukou za tuniku na prsou a pravá mu rychle přistane na tváři. Využiji vyvinuté síly a nohou mu podrazím ty jeho abych jej dostal na zem. Pokud se mi to podaří, jen se na něj z vrchu podívám a pronesu: "Máti tě asi nenaučila jak se chovat k dámám, smrade." Zůstávám stále ve střehu. Je mi jasné, že se bude chtít prát. |
| |
| O půlnoci u Tábora Theodorek ne-mrtvola Kladivo v ruce, zase se blížím k někomu, kdo vůbec nevypadá přívětivě. Tohle je vážně dlooouhá noc. „Theodor Wulfaugen z rozprášené jednotky Zbyňka Supa z Vyhnanova,“ ohlásím se. „Napadli nás černí jezdci a my dostali příkaz se probít z obklíčení. Pan Zbyněk tam hrdinně zůstal, aby zdržel ty bídné syny prašivých čubek.“ To jsem jim to nandal. Podívám se z jednoho na druhého. „Budete mě vymítat, nebo mě pustíte?“ |
| |
| VESELICE - bitka Jezabel, Horn - jako hlavní aktéři. ostatní: všichni přihlížející jenž si všimnou té mely. Jan útok nečekal. Ohromen z Hornovi rychlé reakce povalí se na jakousi slečnu, dosud spokojeně sedící na židli a pobavene pozorující šarvátku mezi dvěma mládenci. Jakmile se tedy Jan ocitne na klíně sličné děvy zvedne se od stolu jinoch, jenž ji doprovází či mladý manžel a vyhrne si rukávy. Pod látkou se až do této chvíle ukrývali ohromné pracky. Stejně tak tlusté, ale snad o něco silnější než Janův či Hornův krk. Práčata doslova výskají vzrušením. Tentokráte je to opravdu už jen výskot a řev... Hromotluk se vzepne v celé své výši. Jan pobledne a zalapá po dechu v další chvíli už je po jeho obličeji vržena pěst, které se však bystře vyhne. Švihne sebou pod stůl a vynoří se na jeho druhé straně s úmyslem prásknout do bot. Začnou se zvedat další lidé a zapojovat se do narůstajícího kolosu sporů. Řvou na sebe opilí mladíci, dívky, ale i ženáči, které ženy neudrželi na uzdě. Tys na mě převrátil pívo.... Já ti řikam nehraj si se mnou. Takovou facku ti dám! Že poletíš přes celej srub... Ani nevíte jak, ale ve srubu propukne bitka. Lítají tu nejen boty, kusy židlí, střepů a plné korbely, ale mimo jiné také stužky z vlasů vyšňořených děvčat. Nejedna dívka odejde domů s brekotem a roztrženým živůtkem své sokyně. Jan řve na Horna: Jestli nejsi zbabělec, tak to vyřešíme venku. Tady je dusno. - |
| |
| Všímám si jak se potička ve srubu mění v menší bitku. Snažim se nezaplíst se do bitky, ale pro případ se připravym na obranu, Tak teď ještě aby se tu oběvyly nějaký zbrojnoši. pomyslym si a udělám pár kroků zpátky abych se dostal ke stěně, kde podle mých zkušeností aspoň budu mýt krytý záda. |
| |
| Taková pěkná zábava to byla a ted je všechno v prdeli Když stojíte za pultem a naléváte máte na své straně několik výhod. Málokdo si na vás dovolí, protože krčmář je pro ožraly něco jako pro modlícího se kněz. Ale musí se nechat, že i tací se občas najdou. Takového pak spacifikuje zbytek hospody, protože když si nechají zmlátit svého pivodárce, tak kdo jim bude nalívat. Ovšem i to se ne vždy poštěstí. No a když už chce někdo natrhnout půlky Bartoloměji Pospíchalovi, když vykonává v šenku svou práci a dostane se moc blízko. Pro takové je tu poslední možnost. Kus tvrzené kůže, která je vždy po ruce. Tady se nažer, ty blbečku. máchnu prudce rukou proti natahující se ruce a přerazím pár prstů. Další rána jde na jisto přímo přes držku. MĚ TADY NIKDO SRÁT NEBUDE Za pultem jako by stál sám boží hněv celého pohostinství. Bartoloměj Pospíchal, krčmář tělem i duší se rozhodl zjednat si pořádek |
| |
| Pokořený, porobený …. On nebyl hloupý a uměl předvídat. Ale ona jakoby znala jeho myšlenky o dva týdny napřed. Když mu pak zahrála na citlivou strunu, ještě rád se podvolil její vůli. Jarmila Loukotová, Pro koho krev Ačkoli se od pasu dolů chovala jako skutečná divoška, v jeho očích zůstávala nadále nevinná a bezelstná. Když jí s sebou stáhl na lůžko, zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči. Bylo na ní poznat, jak je vyděšená. Byla snad nevinnou? Čistou a neposkvrněnou? Byla pannou? Přestal pak přemýšlet a jenom vnímal. Dívčin pas byl pod dotykem jeho paže měkký a teplý. Chtivě jí k sobě přitáhl, až mezi nimi nezůstala ani mezírka. Její tělo se prolnulo s jeho, poddávalo se jeho rukám jako voda. Dvě malá bílá ňadra se k němu vzpínala a záplava rezavých vlasů mu padala do tváře. Nemohl tomu stále uvěřit, hruď se mu nadýmala pýchou. Přestože se vůbec nezdráhala a dávala mu najevo, aby si s ní dělal, co chce, on nepociťoval nic tělesného, kromě její blízkosti. Byl rád, že je s ní, ale zatím po ní netoužil.Vzrušovala ho pouze v mysli. *** Ke všemu došlo příliš rychle, její mládí a půvab ho vyděsily. Už si příliš navykl žít bez žen. Zapomněl, jaké to je, těšit se z jejich blízkosti. Nevěděl ostatně proč. A snad právě v onom polozapomenutém opojení jí dovolil vše. Nebránil se žádným dotykům ani polibkům. Dal jí tak možnost ho snadno přimět k tomu, co si vroucně přála Krásná dívka, zdivočelá jak bouřící obloha, ho pojednou objímá a hladí, rozpálenýma nohama ho svírá jako šílená, zase ho pouští a znovu svírá. On jí chtivě vychází vstříc. Když ho začne se sténáním křečovitě drtit mezi stehny, dojde vrcholu. Ve slabinách mu divoce škube. Jak z něho do dívčina klína nezadržitelně tryská semeno, opouští ho s ním i veškerá jeho síla. Ruce, které doposavad podpírali těžké tělo, se mu slabostí roztřesou. Byl by snad jí jednom okamžiku zavalil. Chvíli ho ještě svírá zaklíněného ve svém těle. Když povolí stisk, sveze se vyčerpáním vedle ní. Doširoka otevřené oči nepřítomně zírají do tmy. Z hrtanu chrčí těžký dech. Neschopen slova, pochybu ani myšlenky z něho vše odeznívá. Nikdy by nevěřil tomu, že ono pokleslé tření těl mu může tolik dát. Přivést do stavu bezbřehé blaženosti. Uvrhnout ho do hlubokého vytržení. Nevěřil, že by se mu to s ní mohlo líbit. Nebo že by to mohlo být takové ….. jedinečné. Vlastně ne … to ona byla jedinečná. Přirozeností zcela zastínila svojí nemotornost a tichým odevzdáním překonala všechny ženy, jež doposud kdy měl. *** Ležím nehybně na zádech, urputně svírajíc její drobnou ručku na svých prsou. Svojí hlavou se mi opírá o kostnaté rameno. Vlasy jak čerstvě založený oheň mě šimrají na hrudi.Zdá se, že spí. Necítím se však již tak šťastně a pyšně jako předtím. Otřásá mnou stud, potupení a hanba, zármutek prosycený s lítostí nad sebou samým … nemůžu to slovy ani vyjádřit. Do mysli se mi derou každým okamžikem desítky myšlenek a aniž by se zdrželi, rýpnou si bolestivě do čela a uchem vyletí ven. Nevyznám se v ničem. Cítím jenom, že se něco stalo špatně. Že jsem selhal. Že jsem byl poražen. Poražen sebou samým. Měl jsem odolat. Avšak … odolal by někdo? Komu není příjemné, když se k němu přivine krásná žena ….. ne, žádná žena, ale dívka ….. hledajíce v jeho obětí bezpečí, důvěru a klid? Tomuhle jen tak někdo neodolá. Nemůže odolat. A co teprve, když za ním přijde dívka sama a bez vytáček se mu nabídne? Své rameno vysoukám zpod její hlavy a zahledím se na ní. Usmívá se ze snění sama pro sebe. Je klidná a snad i šťastná. S hlavou podepřenou rukou se nakloním blíž. Ve slabé záři skomírajících plamínku ohně si jí pak prohlížím. Kdyby byla vzhůru, cítila by na tváři můj dech. Zvláštní. Nenašlo by se místo na její tváři, ke kterému bych nepřivoněl a které bych neochutnal. Jak však na ní tak hledím, všímám si pojednou desítek drobných nicotností, které mému oku doposud unikaly. Ta malá piha na uchu. Že má jedno obočí výše, než druhé. Pak ten jemný hrozen akné kolem úst. A tady, že má na upocené tváři rozteklou jakousi šmouhu od sazí. Snad za to můžu já, jak jsem se jí u ohniště dotýkal … ,,Jaká jsi hezká,“ vyklouzne mi z úst. ,,Myslíš si, že bych už o tebe mohl stát?“ Nečekám, že mě bude naslouchat. Přesto vím, že odpoví. Ne slovy, ale tím svým záhadný úsměvem. Na stole dohořívá svíce. Její zčernalý knot hladově saje poslední zbytky vosku. Ještě jsi si nezkazil žaludek Jiříku? Jen neboj … škoda, že neuvidím, až se budeš ráno šklebit odporem. Její plamínek se zachvěje pod náporem škodolibého smíchu. Pak s tlumeným sykotem zhasne. |
| |
| Při poptičce v hospodě: do teď sem si ani neuvědomil že na mě Bartoloměj před začátkem bitky mluvyl a tak se rozhodnu tak že se dostanu k němu: ,,Zdravym, promiň neslyšel sem co si říkal, ten šrumec vokolo tomu moc nepmůže. Asi by to chtělo je trochu uklidnit co? " řeknu a prvnímu co se na mě sápe přes pult dám do zubů pořádnou kovářskou pěstí, což způsobí že se sesune hned k zemi. Lepší než trenovat boj s mečem a zvedat klády je pracovat v kovárně.pomyslym si. |
| |
| Veselice Nehodlám se rvačky účastnit. Jakmile se to začne zvrtávat, ještě než na mě stihne něco přiletět, zmizím. Tuším, že já bych byla velmi oblíbeným cílem, hlavně když se rvačka strhla kvůli mně. Ale tentokrát mi to nelichotí, jsem podrážděná. A uražená. Vyjdu ze srubu rovnou do deště. Výborně, jako by dnešní večer už tak nebyl dost pochmurný. Rychle přeběhnu domů, ale i tak stihnu zmoknout, jak jinak. Vpadnu do dveří, jako by mě honili všichni běsi, zavřu na petlici. Doufám, že to ze sebe lidi dostanou ještě tam ve srubu. Mám nepříjemné tušení, že Janovo vřískání o židovce nezůstane bez odezvy. Nemůžu však jít jen tak spát. Světnice ještě voní bylinkami, dávám oblečení sušit. Natahuju uši, jestli se opilci vrací domů, anebo... Kéž by se všichni ve srubu pobili! Myslela jsem, že aspoň někteří si zvykli, že ke mně nechovají zášť a berou mě jako souseda, jako strom ptačí rodinu. Nikdo nikomu nepřekáží... Ale evidentně ne. |
| |
| Veselice Neměl jsem v úmyslu rozpoutat bitku, ale stalo se. Koneckonců na to tady asi spousta lidí čekalo. Trochu se porvat jen uvolní neustálé napětí a zas bude klid. Dávám si docela pozor abych někde nechytl ránu. Na Janovu výzvu jen kývnu a vyrazím skrz mlátící se dav ven. "Do prdele..." zařvu, když se jen tak tak vyhnu letící židli. Sem tam do mě někdo strčí, ale já mířím ven. Na tváři se mi pomalu objevuje úsměv. Nevím proč, ale celé mi to přijde k smíchu. Kvůli jednomu žárlivci se teď bude studenými hadrami obkládat mnoho monoklů a pokřivených čelistí. Samozřejmě na tom nesu vinu i já. Mohl jsem ho nechat jít trucovat, ale přece se nenechám urážet někým, kdo si ani ženskou ohlídat neumí. Když vykličkuji ven trochu to rozdýchám a čekám, kdy se objeví Jan. Stále se usmívám, ne-li směji. |
| |
| Vstaň slunce spanile a doraž Lunu! ,,Jaká jsi hezká,“ Prohlíží si ji. Bude to chtít zopakovat? A pak ještě jednou? Co, když vícekrát? Nic však nemůže být horšího jak otcova tyranie, bolest, nucená pokora a ponížení.... Jak v bezpečí se tady cítí! To teplo a uvolnění, které jí prostupuje tělem.... ,,Myslíš si, že bych už o tebe mohl stát?“ On mne tedy chce? A miluje mne pro mne samotnou? A miluje mne.... Miluje mě? Když jsem hezká tak asi ano. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se nějakému muži mohla líbit, tak jako opravdová žena. Cítit se jak žena.Ba co žena. Jako člověk, je tak neznámé. Snad ještě opojnější než to co jsem dělala předtím. Jak se stydím! Nemůžu se mu nyní, po tak krátké chvíli podívat do očí. Co když mne vyčte. Neměla jsem se přeci hýbat. Třeba jsem udělala něco špatně. Jenže, jestliže jsem hezká. Pak se mu to muselo líbit. Stejně jako mně? Polkne a zavrtí se. Pomalu otevře oči a hledí na jeho hrudník. Pomalu klesající a znovu se vzpínající k ní. "Vv-y by jste o mě s-stál?" zašeptá. Má pocit, že tato otázka už tento večer jednou padla. Ale situace se mění z hodiny na hodinu. Snad tedy i jeho názory. Sedne si a cudně si přes nahá ňadra přehodí kožešinu. Dohasínající a prskající knot háže do spektra barev jejich rozcuchaných vlasů odlesky, jak barbarce při divokém rituálním tanci. Naprázdno otevře ústa a pak je zase nechá klesnout. Pane Biřku. Zašeptá vroucně. Kradouc se opatrně do jeho srdce a pod jeho houni. Aby ho cítila co nejblíže, avšak také proto, aby se vyhla jeho pohledu. |
| |
| Odpusťte nám všichni svatí na nebesích. Odpusťte mě i Dorotě to smilstvo. Odpusťte, že nejsme dokonalí a nikdy nebudeme. I ty mně Dorotko odpusť …. Nespala. V obličeji jí pojednou zaškubalo několik nitek a naráz otevřela oči. "Vv-y by jste o mě s-stál?" zašeptala šokovaně, upřeně zírajíc do mé překvapené tváře. Mlčím. Nevím pojednou, co říci. Snad odtušila mojí nejistotu a chtěla mě jen uklidnit. Či snad jí scházelo lidské teplo…zkrátka vklouzla jako myška pod těžkou houni a přimkla tělo k tělu. Lidské končetiny nás dva pak zapletou v klubko hříchu utopené v kůžích postýlky z lipového dříví. Je tak vlídná. Ach. Kdyby jen věděla, jak moc mi dělá dobře, když se o mě svým tělem otírá. Jak mě opíjí a hlavu mi motá… a jak se mi to líbí. Kdybych se jí jen mohl svěřit a vše jí povědět. Že ačkoli bych o ní stál, není mi souzena. Že jsem na ní příliš starý. Že by byla mnou zklamaná. Že lepšího by si zasloužila. Že by mi jenom zátěží okolo krku byla. A že v samotě bych raději zůstal …. Je však stále ještě příliš opilá blaženými pocity, co přináší styk mezi mužem a ženou, než aby vnímala řeč mého těla a mé tváře. Proto si snad nevšímá mých rozpaků. Nevidí tu hanbu, co se mi odráží v očích. ,,Ne-eměli jsme sp-spolu spát. Nechtěl jsem, aby to d-dopadlo takhle,“ soukám ze sebe těžce. Nakřáplý hlas se mi nezvykle třese. Chtěl jsem tě mít rád. Ale ne tak, jak jsem miloval ty před tebou. Ty, co měly oči jako led a z nichž jsem nikdy trochu lásky nevymodlil. Mít rád jaksi něžněji a lépe, to jsem chtěl …. sám nevím jak. Horečný a sípavý dech, orosené čelo a do krve rozpraskané vyprahlé rty bývají známky horečky. Horko mi však není. Místo toho se třesu zimou. |
| |
| KAPITOLA DRUHÁ: NEČEKANÁ MISE  Tábor Zima některým uběhla rychle, jiným o poznání pomaleji. Když se však objevili první poslové jara, nálada se zlepšila každému. Sněženky začali rašit z promrzlé země a pak už to šlo ráz na ráz. Sbohem zimo! Řvali malá práčata a zahazovala svršky. Zasypané cesty roztáli a tak do Tábora začali proudit nové informace, avšak nic nového nad sluncem. Vítání jara proběhlo naštěstí v poklidu všech zúčastněných. Nejedni totiž měli ještě v živé paměti onu bitku osudného druhého dne po vítězství u Brodu. Theodor Wulfaugen: Ještě téhož proklatého večera jsi byl podroben výslechu. Muž co za tebou přišel se představil jako Daniel. Byl tváře nezvykle líbezné a hlasu podmanivého. Ráno, když poté můry ustoupili do pozadí vydala se skupina mužů obhlédnout situaci, neboť Prokop nařídil, aby někdo spolehlivý zjistil co se skutečně stalo. Mistr Daniel na místě prohlásil, že se jednalo o skupinku lapků, či projíždějících loupeživých rytířů. Byly zavrhnuty jakékoli výplody fantasie co se týče Pomurnika, paní z lesa a ostatních. Mrtvoly mužů se nikdy nenašli. Hroby jenž jste kopali nebyly poškozeny. Daniel místo vykropil svěcenou vodou a požehnal mu. Tímto byla tato kapitola definitivně uzavřena. Když se v poledne druhého dne našel Zbyněk, podoben jakési podivné kreatuře brázdící les. Jeho pochod byl doprovázen neustálými výkřiky a výbuchy agrese. Mistr Daniel konstatoval jeho stav za: „ Ďáblem posednutý.“ A vzal si jeho léčbu na starost. Druhý den les vypustil dva koně. To bylo vše co ze svých chřtánů vyvrhl. Zbytek zimy si strávil ve společnosti vojáků. Pomáhal si také při stavění nových zemnic a drobných opravách. Jednoho brzkého jarního dne jsi u studny potkal starou známou…. Nezměnila se velmi. Snad jen pár vrásek jí v podobě vějířků brázdí oči. Tebe, však vůbec nepoznala. Drzé oči, pihovatý nos, zrzavé vlasy. Poznal bys ji i v horečce. Jezabel… Jezabel: Zima. Toto období pro tebe vždy představovalo spoustu práce. I tento rok jí bylo nad hlavu. Spoustu zlomených končetin a odřených kolen, vážných i nevážných onemocnění, počínající rýmou končící zápalem. Jana jsi párkrát viděla z dálky, ale vždycky se ti zdařile vyhnul. Poprvé jsi ho viděla pár dní po šarvátce. Pravé oko, nateklé, zmodralé a podlité krví, ti bylo důkazem, že Horn skutečně bránil tvou čest. I přesto, že často přicházíš do styku s nemocnými sama jsi dobře vůči nemocem chráněna. Odrodila jsi tři zdravé děti, jedno umřelo. Mimo jiné také onemocněl jeden z vozových velitelů o kterého se velmi vroucně stará Bartolomějova dcera. Je to snad právě on, komu patří její dítě? Každopádně od té doby co onen muž onemocněl přestala Dorota mluvit o dítěti jako o problému… Horn tě přišel párkrát navštívit, čímž o tebe projevil zájem. A jen na tobě je či odvrhneš nebo připoutáš. Po zkušenosti s Janem se v tobě, však usídlila nedůvěra. Jednoho brzkého jarního dne jsi u studny potkala mladíka s přísnýma očima. Jako by z oka vypadl tvému muži. Milovanému muži! Ať je mu země lehká a tvým synům, Bůh ti pomoz, též…. Linie jeho rtů, barva očí, dokonce i zvláštní zešikmení obočí, tvar obličeje. Jako by mu z oka vypad, jen těch vrásek je míň a vlasy nejsou protkané stříbrem A přece…. Johann Horn: Nakonec jsi našel zaměstnání u koláře. V zimě a marastu jsi si zocelil zdraví těžkou prací, ( jinou jsi nakonec nesehnal). Spolupracoval jsi také s Táborským kovářem Alešem. Jednoduchým, ale dobrosrdečným mužem. Ve volných chvílích jsi se neopomněl otáčet za děvčaty. Jednou či dvakrát tě dokonce navštívila Dorota. Bylo to v těch prvních jarních dnech, brzce po Vítání Jara. Vypadala šťastně a spokojeně mluvila něco o tom, že ji zastihla láska a červenala se. Z poupátka vykvetla kytička, z věchýtku rozpučely květy. Ošklivé káčátko se proměnilo v krásnou labuť. I plnější se ti zdají její tváře a postava konečně získává náznaky ženských rysů. Hlavně, že je šťastná a na tváře jí zdobí úsměv. Tvé myšlenky mnohokrát zalétly ke krásné Jezabel, bylinářce a léčitelce s pihovatým nosem. Nejednou jsi si na ní osamocen v posteli myslel a párkrát jsi jí přišel též navštívit. Od toho incidentu s mladíkem, se ti však zdá poněkud zapšklá. Co se týče Jana ještě téhož večera dostal pořádný výprask a vyhýbá se ti dodnes. Aleš kovář a Bartoloměj: Ač většina lidí v Zimě odpočívá a síly na jaro vy jste nelenili a stihli jste vše ještě před prvním příchodem sněženek. Nejen, že bylo potřeba opravit vozy, odrezit zbraně, opravit střechu společenského srubu, do kterého zatíkalo a sklížit několik stolů a židlí, které utrpěli újmu při několika bitkách, museli jste také dohlédnout na stáje, bylo zapotřebí vyměnit několik podkov, těch málo koní, jenž Tábor vlastní. Bartoloměj byl v jednom kole, když chodil a coby jmenovaný správce na vše dohlížel. Dcera se mu vyhýbala jak jen mohla, chodíc často z domu pryč. Jistě, že za panem Biřkem. Dobře si to vymyslel Bartoloměji, škoda jen že ten starý kozel se náhle tak roznemohl. Ještě aby si ho smrtka odnesla, pak by to všechno vyšlo nazmar…. Zbyhněv sup z Vyhnanova: Nedbali nic na tvé protesty, že se blíží Antikrist, že z nebe padají lidé, že mrtví stávají z hrobů. Svázali tě, někteří tě dokonce kopli do zadku. Pak tě bratři hnali jako nějakého sprostého zajatce. Zmožen, zraněn a vysílen, pološílený a nepříčetný jsi byl dopraven až do srubu toho šílence. Testy , které na tobě dělal byly nekonečné. Víc než na měsíc jsi se proměnil v pokusného králíčka. Nucen neustále opakovat písmo svaté, které ti vtloukal do hlavy. Nakonec ti na zápěstí připevnil jakýsi přístroj a začal tě s ním píchat do žil. Nic nedbal na tvé protesty, že jsi zdravý a již dočista vyléčený a pokud jsi se bránil zavolal si pohůnky, kteří tě zklidnili. Nicméně výsledkem celé této procedůry bylo naprosté blaho, které se tě začalo postupně zmocňovat někdy začátkem jara až tě naprosto prostoupilo. Jsi nyní jiným člověkem, ba co víc. Vypěstoval jsi si k tomu muži, Mistru Danielovi opravdu Milovaný vztah. Troufáš se dokonce pomyslet, že by jsi neváhal za něj obětovat život. Vždyť on tě zachránil před temnotou a spáry satana, nebýt jeho pohltí tě démon dočista. Tomu věříš a jsi připraven poslouchat jakékoli jeho rozkazy…. Mnoho lidí si na tebe, ale nyní, když již můžeš chodit ven a jsi eventuelně vyléčen, ukazuje a ťuká do čela. Po Táboru se rozšířila správa o tvém bláznovství, avšak dům Mistra Daniela ti zůstává stále otevřen. Pod jeho ochrannými křídli a uklidňujícím hlasem se cítíš v bezpečí…. |
| |
| Blázen v boji bláznem považován i mimo něj Několik dní jsem se vzpouzel léčbě toho muže,stále sem opakoval vše co jsem "viděl" a poukazoval na stehy na ramenu,několikrát se i proval s jeho pohunky a dokonce i jej chytil pod krkem,ale vždy mě spoutali a znovu začali léčit,dlouho jsem nemohl vyjít ven a proklínal jak mistra tak to že jsem se vrátil do Tábora... Tohle by Hus nedovolil,ten by to nedovolil nikdy,vyslechl by mě! vztekám se když mě po několika týdnech zase léčí z posednutí ďáblem a ošklivě zraním jednoho z jeho pohůnků,celý další den jsem svázán a musím poslouchat slova toho muže jež svými projevi a o písmu a melodickým hlasem vyhání z mé mysli ten stín jež se tam do ní vkradl.. Střes se ponurníka?Byl to asi opravdu jen sen... projede mi hlavou když opět pohlédnu na své ruce jež jsou v žílách zmodralé od té věci co mě s ní mistr léčí... Dalších pár dní zase se mnou jen rozmlouvá a já vytěsním z hlavy ten stín nadobro,vydím v něm již vůdce a druhého otce.... Děkuji Vám mistře,konečně mám zase klid od těch přeludů v hlavě...jsem tady již dlouho,měl bych jít civičit v boji,protože tohle je již zbytečné... vstanu již z křesla ve kterém sem sedával a kde mě i dříve poutaly a nadechnu se mocně a pohlédnu na něj.... Lidé si ťukají na čelo když mě vidí,nevím jeslti jim to dělá dobře či co,ale je mi to vcelku jedno,pokud mi to neřekne nějáký do očí! To bych mu ukázal sílu paží... řeknu poupravím si zbroj a skontroluji meč,pak se vydám ven z jeho domu a jdu přímo do hostince na dobré pivo či víno. |
| |
| Od zimy do jara „V žáru boje jsem viděl jen černé jezdce,“ zamlouval jsem své svědectví, „všechno se událo tak rychle, že při nejlepší vůli nemohu odpřísáhnout téměř nic.“ A jak je tohle možné? Tajím snad něco?! Co se tam stalo?! „Asi jsem viděl… ďábla. A potkal čarodějnici.“ Tohle snad stačilo. Nebylo v mém nejlepším zájmu mluvit o Pomurnikovi, ani rozvádět, že jsem se vybavoval s nějakou lesní strigou. Pan Sup možná díky mně nevypadá jako úplný blázen, každopádně jsem se snažil, aby on byl tím bojem poznamenaným hrdinou a já jen obyčejným vojákem, který uposlechl rozkaz. Práce mi šla od ruky, sice jsem se nikdy nepředřel, ale ani jsem se neflákal. Fyzická námaha mi pomáhala zapomenout na to, jak moc mi chybí lov. Přesto jsem měl často co dělat, abych se udržel. Když jsem potkal Jezebel, málem došlo k nejhoršímu. Lehce se mi roztřásla čelist, oči se snažily najít důkaz o tom, že je to někdo jiný, neznámá žena jen náhodně jí podobná. Plamen v jantarových očích pohasl, na rtech se objevil úsměv, možná trochu dravčí, ale jistě takový, který láká mnohé zvědavé dívky. „Zdejší ženy jsou prý nejkrásnější, ale teprve teď vidím důkaz.“ Začal jsem se právě o tuhle zajímat. Tohle nebylo naše poslední setkání, snažil jsem se, abychom se náhodou střetli tak často, jak jen to bylo možné. Vždy na pár slov a lichotek, ale nikdy ne na příliš dlouho. |
| |
| Ďábelská tenata stáhla se nade mnou neroztržitelně. Nebylo už odporu. Dnem i nocí strašili mne satanské oči, cítil jsem, že by mě uvrhli v šílenství, kdybych jim nevzal svou moc tím, že je nazvu svými. *Ladislav Klíma, ( Utrpení knížete Sternenhocha.) Jirka Biřků z Březové. Plamen tě spaloval zevnitř a nedovolil ti v pokoji vydechnout. V průduškách ti s námahou chřestilo po každém vydechnutí, víčka jsi měl ztěžklá a proto jsi je raději vůbec neotvíral. Přestaňte topit. Uhaste krb chtěl jsi protestovat, ale nezmohl jsi se na nic víc než zachrčení před dalším návalem kašle. V mlžném oparu jsi občas uviděl její obličej. Obličej anděla se zrzavými vlasy, které ti při milování padali do tváře. Občas se anděl měnil v démona, který nenechal tvé myšlenky chvíli v klidu a když si ho od sebe pokoušel odehnat o to urputněji tě pronásledoval v hrozných snech. Občas jsi se probudil uprostřed noci ve své útulné světnici dostal jsi najíst a napít, pak tvé tělo ovšem znovu zachvátili horečky.... Přežije paní Jezabel, prosímvás řekněte mi že ano!? Jeho život je v Božích rukou. Už zase blouzní. Tvá ruka byla uchopena mezi prst a palec, orosené čelo stokrát úhledně přetřeno mokrým plátýnkem, byl jsi přetočen a vyměnili ti zábal na hrudníku. Ač jsi v agonii odmítal pít odporné bylinné vývary musel si je znovu a znovu pojímat do svého spáleného krku. Pojednou se probudíš a do místnosti proudí otevřeným oknem svěží vzduch. Z venku dovnitř přichází paprsky nejistého jarního slunce. Tvůj stůl s lavicí, však téměř nepoznáváš. Je u nyní přes něj přehozen ubrus, je prostřeno a ve džbánku je pestrobarevná kytice z lučního kvítí, to ona musí být příčinou té opojné vůně. Zapochybuješ jestli jsi tedy skutečně doma ve svém srubu. V další chvíli se rozletí dveře a společně oděn do slunečních paprsků dovnitř vpluje anděl z tvých snů. Probral jste se. Vykřikne stvoření a upustí kytici plnou petrklíčů, pampelišek, kopretin, zvonečků, vlčích máků, blatouchů ba dokonce vlaštovičníku utrhnutého snad omylem. Poklekne u tebe se svatozáří z květů ve vlasech a kolem sukně jí zavíří pampeliškové chmýří doteď přilepené na vnitřním lemu. Obličej má ušpiněný od pilu, známka toho že zvědavý nos ke všemu co našel musel přičichnout. Oči jsou zality slzami. Věděla jsem, že to dobře dopadne. I když říkali, že ne. Skloní se a políbí tě na čelo. Ta vůně! Znovu je tvá ruka uchopena mezi prst a palec a vroucný obličej na tebe upřeně hledí, zkoumá a hodnotí: Vypadáte líp. Pěkně jste se prospal. Jste vyspanej nejmíň na měsíc dopředu. Přinesla jsem vám nějaké jídlo. řekne a otevře proutěný košík, jehož jsi si stačil všimnout až teď. Pak , jako už tolikrát předtím bere jídlo a krmí tě s ním, půlíc při tom porce mezi vlastními rty. Občas ti ukrádajíc a uždibujíc hrozinky z buchet.... Paní Jezabel říkala, že vás zítra můžu vzít na procházku a také je tu jeden člověk co by vás rád viděl. Zamyslí se. Vlastně, asi dva. Usměje se na tebe a olízne z dlaně povidla.  |
| |
| konečně jaro: po dlouhejch večerech v zimě, při práci která se jen navyšovala a při pár bitkách ve srubu vstanu časně z rána a vydám se do srubu s nově vyrobeným vývěsnym štítem kde je vyobrazen beránek s černou mašlí a zvonečkem na krku a s práporem přes přední rameno. To celé na zelenym podkladu. Příjdu do srubu a slušně pozdravym, vývěsní štít přikryt kusem hadru a položim štít navolnej stůl. ,,Bartoloměji, poď se podívat, co sem ti přinesl můžeš to pověsit nad dveře." pak sundám hadr a odhalim vývěsní štít. ,,Tak co líbí?" zeptám se ho a opřu se o podpěrnej sloup čekajíc na odpověď. |
| |
| K čertu s muži! Jsou jako mor, jako cholera. Člověk se kvůli nim trápí, mnohdy bezmála umírá, a oni klátí další a další nešťastnice a šíří se zemí v podobě svých parchantů, které zanechávají na každém rohu. K čertu s nimi, s pacholky. Jen zima a nouze dokázala setřít Janova slova, vznášející se nad mnou hlavou jako prokletí. U některých lidí nechuť k mé osobě ještě vzrostla, ale když jsem jim kurýrovala zápal plic, to jsem jim byla dobrá. Nesměla jsem však opomenout nikoho - kdyby se ukázalo, že jako léčitelka stejnak nic nedělám, bylo by se mnou zle. A tak jsem se vláčela od chatrči k chatrči, aby mě uvítali neupřímným úsměvem a rozloučili se se mnou ještě neupřímnějším. K čertu s muži, za všechno totiž můžou oni! Je musím kurýrovat, kvůli nim jsem tady. Kvůli jejich rozmaru. A nemyslím tady, v nějaké chalupě, kde na mě doslova a do písmene kašle nějaký chlap. Myslím tady, v Táboře, v zaplivané díře... bez dětí. Vděku se nikdo nedočká. Já ani Horn. Jeho návštěvy jsem považovala za průhlednou záminku, aby mě zatáhl do postele, a tak ačkoli bylo ve světnici teplo, sálal ze mě chlad jako z promrzlé země. Ve tváři se mi natrvalo usadil zachmuřený výraz, možná trochu sveřepý, hlavně když jsem zahlédla zbabělce a zkurvysyna Jana. Měl, holomek, štěstí, že letos nebyl nemocný. U studny Trhnu sebou, když na mě cizinec promluví, a ačkoli se nepohnu ani o kousíček, může téměř vidět neviditelné ostny, které se kolem mě ježí jako kolem ježka. Dívám se na něj nedůvěřivě a taky... jako bych viděla ducha. Prsty totiž sklouznou z rumpálu, žblunknutí jasně říká, že vědro je zase dole. Zakroutím hlavou, jako bych odpovídala na nějakou nevyřčenou větu. A couvnu. Tohle se nestalo snad nikdy, že bych ustupovala před mužem, navíc tak vyvedená z míry. Nervy mi poslední dobou hrajou jako struny houslí, takže nemám daleko k tomu, aby hystericky zaječela - tedy udělala to, co sama z duše nenávidím. |
| |
| U studny „Nerad jsem tě svou lichotkou vyděsil, paní,“ omluvím se tiše. „Mohu ti pomoct s vědrem?“ Skoro jako kdyby se ve mně zase probudil rytíř, dvorný a galantní ke všemu, co byť vzdáleně připomíná dámu. Pokud to tedy zrovna není objekt znásilňování, pronásledování a věznění ve věži.. |
| |
| U studny Stále na něj nedůvěřivě koukám. Někdo si ze mě utahuje? Anebo jsem se moc nadýchala dýmu z bylinek...? Nakonec váhavě kývnu. Nevím proč. Tahat si na práh další z těch proklatých bestií? Navíc, toho jsem tu nikdy neviděla, čert a jen a jen on ví, kde se tu vzal. Prý se vrátil v noci ze začarovaného lesa, odkud se vynořil i druhý muž, ovšem ten v hrozném stavu. Tenhle vyvázl. "Co jsi zač?" Když přízraky pojmenujeme, už nejsou tak děsivé. Anebo právě naopak, stanou je ještě větší noční můrou. |
| |
| Chudáci Brandyr a Ištván, kteří všechno zaspali a snad, by si ani nevšimli, že už je Jaro. Ištván: Zlé sny tě nepřestali pronásledovat noc co noc. Nakonec se, ale přeci jen umírnili, ( viz poslední příspěvek asi před měsícem.) Kegen: Ty máš pocit, že se samou nudou propadneš. Představoval jsi si to zajetí trošku svižněji. Nějaké to mučeníčko a dorážení. Možná by bylo všehovšudy lepší, kdyby tvá hlava teď visela na nějakém kůlu než trčet v téhle cimře. Ujišťují vás však, že o vás bylo dobře staráno. Jídlo se sice nepodobalo královské hostině, ale ani to nebyly žblafy, na které jste narazili při polním stravování. Dokonce i kýbl v ruhu byl pravidelně vynášen. Asi po týdnu stráveném mezi čtyřmi stěnami za vámi poprvé přišel muž, který se představil jako Daniel. Na první pohled bylo jisté, že se jedná o vzdělance. Přítomnost někoho takového v řadách těch kacířů vás zmátla. Ještě více vás zmátlo, když k vám promluvil mateřštinou. Nutno podotknout , že muž se k vám více než jako k zajatcům choval jako k přátelům na návštěvě. I přes odpor k jeho osobě museli jste chtě nechtě uznat, že je mužem světa znalým, sečtělým, sympatickým a jeho hlas je přinejmenším podmanivý, když o něčem vykládá. Stal se z něj váš jediný společník, nepočítaje Cirila a Ctibora, jenž si po většinu času vystačili sami. Občas se stalo, že během nekonečných neprobdělých večerů Cecil recitoval verše buď v rodném jazyce a nebo v milované řeči franků, které mu ostatně jde stále lépe. Jeho návrat k mateřštině, ale také za dobu nuceného pobytu u kacířů zaznamenal změnu k lepšímu. Ctibor občas projevil ochotu se společně pomodlit nad jídlem nebo před spaním a za dlouhých večerů recitoval písmo svaté, jako by ho četl přímo z Bible. " Toto je výsledkem práce našeho opata." říkával. Společně jste si poté povídali o různých příbězích z dob svobody. Ctibor vykládal o přísné řeholi v dominikánském klášteře, kam byl otcem jako mladší syn poslán. S úsměvem na rtech líčil příběhy o zábavných vztazích mezi mnichy. Spávali jsme asi tři, někdy čtyři hodiny denně. V dormitářích jsme byli po dvou, byl to malý, rychle vydýchatelný prostor. Každý z bratrů měl během dne již pevně dané, rozdělené práce, které se měnili po měsíci. Jídlo bylo velmi chudé a bezmasé. Občas jsme dostali rybu, ale o předepsaných dnech půstu jsme nejedli vůbec. Má práce většinou spočívala v udržování čistoty pivovaru. Jen málokdy jsme si s bratry našli čas sami na sebe. Práce byla rozvrhnuta tak, aby jsme se míjeli a pobývali o samotě kvůli lidu, meditacím a modlitbám. Nejvíce se mi líbila práce ve skriptoriu, kam jsem zpočátku chodil jen chytat myši, ale později jsem se naučil číst a psát či pozorovat bratry iluminátory při práci...... Vzhledem k tomu, že klášter sloužil jako samostatná hospodářská jednotka nesetkali jsme se mnohokrát s lidmi z vesnice. Pouze dvakrát či třikrát za rok se otevírali brány, jednou kvůli obchodu podruhé kvůli papežské inspekci. Tak se dozvíte jak funguje život v klášteře, ale i spoustu jiných zajímavých věcí. Daniel, který za vámi pravidelně chodí poslouchá se zaujetím a často se se Ctiborem pouští do sáhodlouhých nábožeských rozhovorů, očividně mu nevadí, že mladík je jiného vyznání. Jednou týdne vás Daniel bere na procházku. Zde zjišťujete , že i přes jeho přátelskost je jeho důvěra k vám značně omezena, protože vás po celou dobu hlídají stráže. Jednoho jarního dne, když se Daniel znovu objeví, aby vás informoval o tom, jak pokračují jednání o zajatcích dostanete nové zprávy: Brzy se už vyrazí. Dnes přijel posel. Vyjednávání o zajatcích proběhlo v pořádku, víme už i místo a den předání. Vyrazíme co nejdřív. Poté se obrátí k Ištvánovi: Posel mi tvrdil, že výkupné za tebe tvá rodina odmítla zaplatit, ale objevil se nějaký duchovní, který celou částku splatil bez mrknutí oka. Posel neví o koho se jedná. |
| |
| chceš-li ňáké cetky, s kovářem měj pletky Nechám práce v domě, když se otevřou dveře a přijde můj oblíbený táborský občan. Úsměv mám na tváři a rádosti mám, že bych jí mohl po domech rozdávat. Vždyť vše je jak má být. Dcerušku jsem úspěšně panu Biřkovi vnutil, s kovářem stihl opravit přes zimu co bylo třeba a v hodpodě už nedostal nikod přes držku minimálně týden. Co víc si může člověk přát. Teď snad jen svatba. Už se těším, až panu Biřkovi a naší Dorotě udělám takovou svatební hostinu, že o tom budou ještě jejich vnoučata mluvit s otevřenejma hubama. Nazdar Aleši, co mi to nes.... Uprostřed věti oněmím. Jak děcko na marcipán čumím na krásný vývěsní štít. No to ať mne vopíchaj všichni svatí. Konečně bude tahle krčma mít všechno jak se sluší a patří. Díky Aleši, jsi fakt bezvadnej chlap. Bejt ženská, tak ti sama vlezu do pelechu Jak svatej obrázek zvednu kovářovo dílo. Chvíli se s ním mazlím. Ty musíš viset ještě dnes Poprosím Aleše, aby mi s tím pomohl. Při práci opět začnu s řečma o ženských. Člověče, všiml sis při poslední tancovačce, jak po tobě koukala Terezka? Víš která? Ta co její brácha dostal tenkrát ode mne přes držku při te rvačce. Já myslím, že bych se mohl nějak angažovat, kdybys chtěl. Holka je to pěkná, kdyby po mne koukala, tak nevylezem z postele týden. No a to že na tebe má zálusk Filomena to už ví snad každej. Seš asi jedinej chlap, na kterým ještě nehopsala |
| |
| Dlouhá rozmluva se srubu, zaskočná otázka: jakmile mě nadhodí jak po mě Terka koukala tak trochu zčervenám. ,,Což vo to, hezká je, dokonce už mě nějakou dobu nadbíhá. Začalo to před zimou jak bylo ten den vastoupení na náměstí jak se sekaly hlavy. Předtim ráno u mě byla a chtěla se mnou jít na mši." řeknu Bartolomějovy a rozhlídnu se po srubu: ,,Tak kam s tím štítem? Nad dveře nebo ho pověsíme nad pult? " snažim se zamluvyt řeči o Terezce. |
| |
| jen uhýbej panáčku, stejně skončíš na háčku No tak vidíš, co já ti tady budu o holkách vyprávět, když ty sám nejlíp víš, které se můžeš lehce dostat pod sukně Dám si štít láskyplně do podpaží Ven tě dáme říkám spíš k němu, než k alešovi. Jo taky jsem mluvil s jejím tátou onehdá. Prý jí viděl ve stodole jak má ruku pod sukní. Víš jak to myslím, haha. Takže určitě moc dobře ví co s ní má dělat. Chci se pustit do práce, když už z dálky je vidět přicházející Tereza. Ta holka nám konečně nese vrátit košík, co si v něm tuhle odnesla jídlo pro babičku. No a že zrovna teď. Vůbec bych se nedivil, kdyby tu nebyla kvůli košíku. Musí ho sledovat. Jinak by nevěděla, kde ho hledat. Jak háravá čuba, hihihi No vida my o vlku a vlk za humny |
| |
| I když není válka, tak jeden neví na koho dřív skočit. Aleš Batoloměj Teraza se pomalu blíží ke Srubu, natřásá se při tom jak pyšná kvočna. Živůtek z prsou stažený téměř dolů ve hlubokém výstřihu. Dobrý den pane Bartoloměji, dobrý den Aleši. zatřepe řasami. To je, ale příjemná náhoda, že jsme se tu tak všichni sešli. našpulí pusu a prohlíží si Aleše. |
| |
| Nečekané schledání s pronásledovatelem: Ta holka si snad nedá pokoj. pomyslym si a pozdravym ji. očima po ní přejedu a pak jen dodám: ,,Nechtělo by se trochu přioblíct? Ještě pořád je venku chladno." očima se vrátim vejš a dívám se jí do očí. ,,Bartoloměji, kdyžtak počkam, Terkezka určitě spěchá domů aby se nesnastydla, počkám tady s tim štítem než schováš ten košík." řeknu bartolomějovy a snažim se zachovat chladnou hlavu. |
| |
| nedopřáti holce štěstí, je jak dostat ránu pěstí "Práce počká Aleši, ta nikam neuteče" Při tom očima neustále kmitám na terezčiny moc pěkně rostlá vemena. Koukej jí je pořadně chytnout ty kluku Málem bych zapoměl. Počkej tady Terezko. Moje žena chce, abys cosi vyřídila matce. Hraju ti tady na ruku, tak se koukej snažit, věčně ti stát za prdelí nebudu pronesu si v myšlenkách, když se otočím ke kováři A ty mi taky nikam neuteč. Práce sice počká, ale ten štít tam musí viset ještě dneska Takové šibalské mrknutí, jakým počestuji Aleše, by snad nedokázla ani největší z kuplířek Hned jsem zpět To určitě, jen at na sebe máte dost času |
| |
| U studny Pustím se do tahání vědra, práce mi jde od ruky. A ještě se mi daří ji dělat s úsměvem. „Jsem Theodor, obdivovatel tvé krásy, paní,“ přiznám barvu. „Dovolíš mi nazývat tě jménem?“ |
| |
| Aleš Bartoloměj Já tu s Alešem počkám Bartoloměji. Řekne Tereza, celé nažhavená. Když Bartoloměj odejde přikrade se ke kováři a začne si hrát s jeho zapínáním: Věřím, že by mě někdo mohl v té zimě ohřát. šeptá mu do ouška a kolenem zabloudí v jeho rozkroku. Široko daleko není živé duše. Co třeba ve stájích. Slyšela jsem, žě tam často chodíš. Snad nepícháš klisny. Klidně budu i tvá klisnička, když jinak nedáš. Plácne Aleše do zadku. Hyjé! |
| |
| Nenadálý zvrat situace: ,, Do stájí chodim kovat koně. Ale co když tam někdo příjde?" řeknu vychytrale. ,, Snad chvylku Batroloměj počká. " řeknu potichu a chytnu ji za ruku a rozběhnu se ke stájim. Tomuhle snad neodolá žádnej normální chlap. pomysly si když vbíham do stájí, za mnou Terezka a já hned za ní zavíram vata na petlici. |
| |
| Aleš - jarní pudy " Nějakej tuze žhavej co." Říká Tereza a stahuje si sukni. Pak se rozvalí na seně. Skutečně jak kobyla. S celým oděvem si však hlavu neláme. Když je na všech čtyřech ještě jednou zaržá a pak se už neklidně začne vrtět. Ve stájích to voní po koních a uschlé trávě. |
| |
| U chalupy Po očku na něj podezřívavě koukám, nenechám ho jít mi za zády. Chlapi myslí jenom na jedno a možná má dojem, že budu snadná kořist. Vždyť to já jsem lovkyně! Ulovila jsem svého manžela... každého, kterého jsem chtěla. A když zrovna nechci, tak se na mě bude někdo lepit? A proč mu musí být, do prdele, tak podobný? "Jezabel," zamumlám a zase se podvědomě naježím. Čekám úšklebek, špatně skryté pohrdání nebo dokonce pokřižování. |
| |
| U chalupy „Jezabel?“ Nezdá se, že by mě otrávilo, že jí nemůžu očumovat zadek. „To je... Co vlastně byla ta biblická Jezabel?“ Přemýšlím ale nad jinými věcmi. Pozve mě k sobě? To bych ji mohl snadno ulovit. Mám co dělat, abych si neolízl rty a neodhalil zuby. |
| |
| Snad již konec věznení a Magyárorság-Érdelyi Zima byla dlouhá a hlavně nudná bylo sice někdy zajímavé poslouchat ty dva mladíčky a nebo i toho heretického kněze ale víceméně mě to spíš sralo. Vlastně mě tu sralo snad skoro všechno. Být zavřený to proste pro mě není a tak jsem místo nějakého rozumování s těmy ostatními se spíš bavil s Bayandyrem a vzpomínali na lovy na mém panství. Jediné co mě nesralo byly procházky když jsme se konečne mohly dostat ven. To jsem snášel i řeči toho pohana, ale vlastně spíš sem jej moc neposlouchal i když mluvil maďarsky. To že umel Maďarsky bylo na jednu stranu dobré, ale na druhou stranu když jsme ho chtěly s Bayandyrem pomlouvat na pendrek. Tak jsem si byl nucen osvěžit řeč Kumánů se kterou mluvil Bayandyr, alespoň k něčemu to bylo dobré že jsem to zavřený. Jak já jsem toužil po lovu a po vyjížďkách na koni v sedmihradských horách. Konečně přišel ten kněz a oznámil nám že vyjednávání jde dobře už brzy se dostaneme odsud a já až přijedu na panství zmizím na měsíc v okolních lesích a budu jen lovit chlastat a šoustat horalky. Když mi však sdělí, že má rodina odmítla zaplatit výkupné jen se na něj nedůvěřivě podívám protože zde něco nehraje. Na svém panství jsem pánem jen já a nikdo jiný a po dobu mé nepřítomnosti panství spravuje můj věrný správce György a v pokladně mám peněz dostatek a György není z těch, že by něco zpronevěřil vždiť ten chlap ani neví co jsou ženský chalst a ani hra v kostky. Vždycky mě on od takových mých aktivit zdržoval a kritizoval moje výdaje. Když mluví dál o nějakém „dobrodinci“ duchovním znejistěl jsem ještě víc. Sice bojuji za Boží slávu ale ty černoprdelníky ty sutany prohnané jsem nikdy nemel příliš v lásce. Když něco platí nikdy to nebude za darmo a vždy na tom jeden prodělá. Chci být pryč, ale čekám nějakou nepravost od těch kacířů. Řeknu jen knězi: „No konečně už ať se to předání uskuteční a my se sluhou ať jsme odsud.“ |
| |
| U chalupy Vezmu mu z ruky vědro. "Už to zvládnu sama. Díky." Nechci si ho zvát dovnitř. Není nemocný, tak nemá právo narušit moje doupě. Navíc teď nemám sílu neustále si hlídat záda, jestli pro mě nehodlá skočit. Vlastně je to vetřelec, cizinec. Většinu z Tábora znám a vím, co od nich čekat. U tohodle ne. Ale nejdu do chalupy. I teď platí to, že se k němu nechci otočit zády, a tak čekám na zápraží. |
| |
| U chalupy Opatrně předám vědro a mile se usměju. „Tvůj vděk mě těší. Jinou pomoc nepotřebuješ? Zachránit z věže, pobít armádu nepřátel...“ Flirtování jsem, zdá se, nakloněn. Asi už bych chtěl do chalupy rovnou. No tak, pozvi mě dovnitř, kde nás nikdo neuvidí. A čert ví, jestli uslyší. Snažím se ji pohledem jantarových očí přesvědčit. |
| |
| Jarní dopoledne ve stájích: na nic nečekám a pořádně si užiju s Terezkou. |
| |
| …žhavého jsi mne poléval ledovou vodou *František Hrubín, Živote díky Churavění, blouznění, umírání a snad i zmrtvýchvstání …. Slabosti jsem pociťoval již tu noc, co jsem si jí tak bezostyšně vzal. Domníval jsem se ale, že to mám z hladu. Sotva jsem však pojedl něco jídla přineseného k večeři, dostavily se pronikavé bolesti a křeče. Do postele jsem zalehl však až k večeru, měl jsem příliš mnoho starostí ze včerejška na to, abych si šel lehnout. Druhý den jsem proležel celý. V den třetí jsem se již potácel v mrákotách schopen vnímat jen úzkostlivý stisk její ruky. Pak jsem ztratil pojem o čase. Ještě v prvé dny, kdy jsem byl doposud při plném vědomí, jsem si pohrával s myšlenkou, kterou jsem později v agóniích rozváděl do absurden. Je to Boží trest za můj hřích! Blouznil jsem, že mi Bůh lstivě přivedl do náruče krásnou ženu do níž jsem semeno zapustil a sotvaže jsem k ní zahořel citem, oderval mě od ní. Že mě nechá zdechnout s vědomím, kterak v ní možná klíčí mé sémě. A že až zemřu, porodí mi dítě, o nějž se nebudu moci postarat. A protože jsem už napodruhé neodolal pokušení dobýt vlahý ženský klín, bude muset trpět také. O to horší pak byla má vinna, že jsem pošpinil bezúhonnou. Ne vždy však byla v mých představách nevinnou obětí. Čím dál častěji ke mně přicházela jako Satanova vyslankyně, co se při našem milování měnila na různá ohyzdná stvoření pekelná. Byla pokušitelka ďáblova, co přicházela bez pozvání, svlékala se nestydatě přede mnou a i tělo mi nastavovala, když jsem se zdráhal. To ona mne vrhala do pokušení a kvůli ní jsem sestupoval na scestí. Úpěl jsem v těch chvílích ochraptělým hlasem její jméno a sotva ke mne starostlivě přispěchala, upadal jsem znovu do mdlob. Požár, co onehdy v noci zachvátil mé srdce, se rozhořel do všech částí mého těla. Hnán silou divoké bouře tehdejší noci a neukojených vášní mne sžíral bolestně zevnitř, kdy úpěnlivým voláním jejího jména jsem dával najevo, pro koho to vlastně hořím. Neblouznil jsem ovšem pouze o ní. Postupně se mi před očima objevovaly všechny vzpomínky mého života a vytěsňovaly Dorotu kamsi do pozadí. Draly se do mysli bez jakékoli spojitosti a řádu. Některé přišly jednou a jakmile odezněli, uložily se zpět kdesi hluboko do mé hlavy. Zapomněl jsem v okamžiku, že jsem si je vůbec pamatoval. Jiné mě však tížily celé hodiny a dny. Jako v kruhu mě navštěvovaly znova a znova a nedaly mi pokoje. Vracely se však pokaždé trochu jiné a lehčí. Nebyly tak bolestné a netížily tolik srdce. Jakoby se z nich žárem těla vyškvařilo něco, co v nich nemělo být. Ve světlejších chvílích své nemoci jsem přivřenými víčky sledoval její utrápenou tvář. Chtějíc ulehčit jejímu zármutku jsem se pokoušel něco vlídného říci, či se jen slabě usmát. Nezmohl jsem se však na víc, než na tiché zaúpění a bolestný škleb, což jí ještě více poplašilo. Vyčerpán marnou snahou jsem téměř ihned usínal. A v bezesném spánku jsem přečkal většinu své nemoci. Spánek mi byl jediným milosrdenstvím. *** Nebylo to poprvé, kdy jsem se probral. Procitl jsem předtím snad dvakrát, ale neměl jsem se sílu oči otevřít a z úst vydat hlásku. Mlčky jsem poslouchal její dech, než jsem opět usnul. Dnes se mi však víčka otevírala sama od sebe, do očí se dralo jarní slunce a krk se div nemohl vykroutit. Sám jsem se dokonce posadil a opřen o čelo postele jsem si prohlížel s překvapením mojí světnici. Jak ta se změnila! Vše v ní zářilo čistotou. Stěny byly vysmýčené od pavučin, podlaha vydrhnutá, prach pečlivě utřený a popel z ohniště vyhrabaný. Na stole dokonce bylo trochu lučního kvítí. Nebylo ani na okamžik pochyb o tom, kdo za tím vším stojí. Když vpadla do místnosti, oči se mi rozzářily radostí jak malému dítěti. Neschopen slova jsem na ní visel pohledem. Byla úplně jiná. Pleť už od pohledu byla svěžejší, hladší a hedvábná, vlasy pak hustší a lesklejší. A jak jí to slušelo! Tváře neměla tak popelavě šedé, ale od jarního sluníčka opálené a červené. Zdálo se mi, že i trochu přibrala. Usmívala se nyní nenadálou radostí, což její tvář činilo o to víc přívětivější. Nebyla již to ta smutná a ustrašená Dorota, co vás s obdařovala plachými úsměvy. Tahle zářila jak ... ,, sluníčko moje zrzavé.“ Jestliže jsem o ní tehdy řekl, že je hezká, tak dnes byla krásná. Nádherná! Myšlenky se mi v tom okamžiku rozkutálely po světnici a já nebyl schopen se soustředit. ,,Vypadáte líp. Pěkně jste se prospal. Jste vyspanej nejmíň na měsíc dopředu. Přinesla jsem vám nějaké jídlo. Když z pod postele vyndá košík plný jídla, chtivě jí zatahám za ruku dávajíc jí najevo, aby si nesedala na židli u postele, ale přímo ke mně na postel. A pak, nemohouc se na ní vynadívat, nechám se krmit jako malé děcko. Povidlové buchty mi chutnají. Ví snad, že je mám vůbec ze všech nejraději? Sousta, obětavě natrhaná, ani pořádně nerozkoušu. Díky sladkým povidlům lehce kloužou do krku. Jsme ovšem odvyklý jídlu a tak mi stačí pár soust abych byl plný. Nasycený žaludek mi velí pak jít spát, ale mě se vůbec nechce zase spát ačkoli zcela zřetelně cítím, jak mě otupuje únava. ,,Paní Jezabel říkala, že vás zítra můžu vzít na procházku a také je tu jeden člověk, co by vás rád viděl.“ Vidiny procházky mne sice potěší, ale více mě upoutá zmínka o neznámém. A snad mi vnesla i první obavy do mého srdce. Je to někdo z Tábora? To asi ne, toho by nazvala jménem. Tak co je to za člověka? Nějaký starý známý? Ale kdo z mých známých ví, že jsem tady? Zpřetrhal jsem po králově smrti všechny pouta … nikdo neví, co se se mnou stalo. ,,Vlastně, asi dva.“ Její slova opětuji spíše letmým úšklebkem, než úsměvem. ,,Prospal jsem toho hodně. Budeš mi muset hodně vyprávět. Řekl vůbec, co je zač, ten neznámý?“ vyzvídám opatrně. Ani v nejmenším nechci ihned pro procitnutí něco řešit, ale kdybych to nezjistil, nedalo by mi to spát. Znám sebe až příliš dobře. |
| |
| U chalupy Zakroutím hlavou. "Ne. Díky." Zdá se, že jsem se vzpamatovala. Narovnám ramena, moje slova jsou důrazná, tmavé oči neuhnou před žlutavým pohledem. "Ještě něco?" zeptám se po chvíli. Zřejmě nehodlá odejít jen tak. "Za odnesení vědra snad nemusím platit, že ne?" ujišťuju se, protože nehodlám připustit, že by snad mohl čekat, že ho pozvu na oběd. |
| |
| U chalupy „Platit?“ povytáhnu obočí. „Nepomáhal jsem ti kvůli mamonu, paní! Když dovolíš, půjdu pomoct někomu vděčnějšímu.“ Uraženě se otočím na patě a odkráčím pryč. Nedám si to vymluvit, těžko by mě něco zastavilo. Jindy, Jezabel, jindy. |
| |
| Chalupa Nebezpečí je, jak se zdá, zažehnáno. Ještě chvíli počkám, jestli si to nerozmyslí a najednou se neotočí, jestli to není jen další mužská léčka. Není. Sotva voda začne pářit, vhodím do ní bylinky a nechám je chvíli bublat. Zanedlouho však kotlík odstavím na ploché kameny u ohniště, přehodím přes něj hadru, aby hned nevychládal. Je jaro, konenčně, a moje zásoby bylin zoufale potřebují doplnit. Proto vezmu plátěnou brašnu, ne tu koženou, co jindy nosím a v níž ťukají flakóny, a s malým srpem za pasem se vydám do lesa, mezi vůni květů. Pryč od smradlavé táborské chásky, která mi přes celou zimu nedokázala říct, kdo že je únosce mých dětí a co by se s tím dalo dělat. |
| |
| skromný táborský domek Po určité době jsem začal brát Zbyhněva k sobě. Už není nebezpečný. Vím, že by na mne nevztáhl ruku. Je jako věrný pes. Bojové plemeno. Tichým hlasem dočítám třetí žalm. Zbyhněv s rukama válečníka složenýma v klíně je tichý jako dítě. Lehce nasaji vzduch. Dnes je krásně, půjdu se projít a navštívím naše zajatce. Ty zatím skontroluj ve stájích mého koně. Kdyby se ti s ním zdálo něco v nepořádku, odveď ho ke kováři. A totéže udělej se svým. Nemyslel sis snad, že tě tu nechám na pospas jim. Dokud se budeš držet po mém boku, jsi pod ochranou mého slova Vyjdu do deního světla. Uživám si tančící paprsky na mé tváři. Pozvolným krokem mířím k zajatcům, dnes jsem je ještě neviděl. Neměli by být bez možnosti setrvávat v přítomnosti správné víry. Pousměji se. Pozorný divák, by snad zahlédl mihnutí škodolibosti v mé tváři. Vím, jak je má přitomnost dráždí. Není divu. Zavřeni jak šelmi v kleci. Tihle maďaři mají horkou krev. Brzy pojedete pryč, nebojte se. Táboru jde o výkupné. Celou zimu jsme vás živili, zatímco se jednalo o vašem vykoupení. Je až s podivem, že se nakonec za tak významného šlechtice zaručil někdo jiný, než vlastní rodina. Procházím mezi lidmi a odpovídám na pozdravy mechanicky jako každý den. Všechny ty tváře znám, ale splívají mi do jedné. Ta tvář se jmenuje Tábor. Jedna z nich však není Táborem Támhle? No vida je na čase, si konečně promluvit |
| |
| Jezabel - les  Zdejší lesy jsou prý plné tajemných mystérii, prastarých bytostí a stvoření jenž ho chrání. Ty však nevidíš nic jiného než čarokrásnou jarní přírodu v plném rozpuku. Najdeš všechny byliny, jenž jsi sem přišla hledat a možná ještě víc. Když už máš košík naditý k prasknutí ucítíš v zádech zvláštní mrazení, které tě donutí se otočit. Nikoho jsi neslyšela přicházet. O jeho přítomnosti nevypovídalo typické šumění ani dech. Přesto je tam. Živí z masa a kostí a stejně tak nepolapitelný jako prve, když jsi se s ním setkala poprvé v kovářově domku. Jaro pouze podtrhlo jeho byzantsky starosvětský vzhled. Dlouhé splývavé vlasy jsou prosvětleny sluncem jako svatozáří nad světcovou hlavou. Paprsky mu neosmahli pokožku do zlatova, ba naopak zdá se stejně světlá a mléčná jak prve. V moudrých očích prosvětlených paprsky se mu zračí zájem a snad i pobavení. Zdravím tě maličká. Znovu se setkáváme. I přes zachovalý vzhled tohoto muže není pochyb, a ty sama nevíš proč, že jinošství již u něj pominulo a je tomu dávno co nastoupil do etapy středního věku. Sáhne do tvého košíku a překontroluje byliny. Zajímavé. Na sobě má bílé roucho, podoben snad nějakému prastarému druidovy. S odchodem jeho červeného pláště a rukavic s prsteny vymizel i jeho aristokratický zjev. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Občas je nutné vypadnut nemám pravdu? Opřu se o strom a nechám kůru, aby mi jemně hladila záda. Má mocná mysl obaluje tvé titěrné lidské já. Už je ti naprosto jasné, že nejsem člověk. Ne to co je ve mne. Takovou sílu v sobě lidská bytost neudrží. Stále pátráš? I když navenek působíš silně, cítím jak je tvé já rozervané strátou a hledáním. Ale jako jediná v Táboře jsi poznala, že nejsem obyčejný kazatel. Na toje potřeba moc. Ale nemáš jí dost. Nedokážeš věštit, jinak bys věděla, že tvé hledání ještě není ztraceno Sehnu se ke květině, utrhnu jí a přičichnu Krásně to tu voní, nemám pravdu? |
| |
| Můj milý, opět živ a zdráv. Kdyby jen věděl co bezesných nocí musela přečkat. Kolik promodlila otčenášů, kolikrát jen prsty přejela celý růženec křížem krážem tam a zpět. A jaké obrazy si malovala. Samotná více s jeho tělem nežli myslí v tiché, smutné světnici.... Bosé dětské nožky dupou po podlaze a dožadují se pozornosti. Pozorný táta co ze dřeva vyřezává kohouta. Dny plné smíchu, rodinných radostí, slunce a milování.... Když, ale znovu začal kašlat srdce se jí sevřelo úzkostí a sny byly nahrazeny nočnímy můrami v niž je Jiříkovo chladné tělo pochováno hluboko ve srmzlé zemi. Kolikrát, už měla slzy na krajíčku, když viděla jak síná, jak se mu téměř nedostává zvuku a nebylo na koho by se v ledové vánici obrátila. Když vedle něho opatrně lehávala, aby ho zahřívala vlastním tělem s hrůzou se stíhala u myšlenek na rána v niž se probudí po boku bezvládné a tuhé mrtvoly. V ještě hrozivějších snech ji tato mrtvola vedla k oltáři, svatba však připomínala spíše pohřeb a přítomna byla i dočista malá rakvička. Nechodila domů, jen pro jídlo. Na řeči lidí nehleděla. Ostatně jako nikdy předtím. Otci se vyhýbala, a když ho přeci jen potkala vymluvila se na to, že musí zase pospíchat k Jiříkovi, jemuž je zle. Nemohl ji odporovat, koneckonců právě jeho to byl prvotní zájem. Stokrát se stalo, že jí neohrabaností udeřil, když se v horečce bránil neznámým stvůrám a démonům. A stokrát ji převrhl misku s vodou, kterou se snažila zvlhčit jeho popraskané rty. Jednou jsem měla možnost poznat muže. Jedinkrát jsem poznala lásku a nyní o ni mám přijít? S láskou a ničím jiným mu pomáhala vykonávat i ty nejintimnější věci. Nestyděla se při tom a nepocítila odporu, neboť jí to přišlo jako nejvyšší přirozenost, ač s ním nikdy nebyla oddána. Starala se o něj s pečlivostí a oddaností matky, či milující manželky, přesto, že jí nebylo slíbeno nic. Avšak nic ani nežádala, uzavřena do vlastních snů. Možná starala se proto, že se bála přijít domů. Možná proto, že on byl jedinou osobou, kterou kdy opravdu měla ač jen po jedinou noc. Dala mu tedy lásku, kterou má v sobě každá žena nahromaděnou pokud jí neplýtvá. Samičí lásku, pramenící ze samotné ochranitelské a plodné podstaty ženství. Oddanou a mezi láskami jedinou nechtějící nic nazpět. Tímto se v ní k němu však vytvořilo pevné, intimní pouto, dalece pevnější než pouto sexuální, jímž bývá povětšinou svazován jen jeden z milenců. Když blouznil šeptala jeho jméno doufajíc, že ho tím přivolá zpět. Zašeptá ho i teď opitá jeho úsměvem, životem. Jím samým! Vnímá jeho osobnost, která nyní procitla z dlouhého spánku a nechává se jím spalovat. Pohledem hltá každý jeho samostatný pohyb, jako matka, která pozoruje první kroky dítěte. Když jí chabě tiskne ve svých dlaních neudrží se a rozbrečí se mu v náručí. Uvolněním, nikoli pokořením. Nehodlá Tě hned zatěžovat odpovědí a informacemi, které by v tobě mohli vyvolat prudké odezvy, naopak tě přesvědčí, aby jsi se společně s ní pomodlil, čímž se přesvědčíš snad poprvé o její zbožnosti, doposud skryté. Její dotyky jsou ti známé, v souznění jste si přesto cizí. Své ruce pomalu proplete s tvými a ze rtů jí plyne modlitba klidně a pomalu, sic tisíckrát omílaná nic u ní neubrala tato slova na důležitosti. V mladé nevinné tváři je jen stěží znát zda si tato dívka dokáže vyložit slova i jinak než jak ke slyší. Zda chápe tajemství biblické řeči symbolů a podobenství, avšak o její víře ať už jakékoli pochyb není. Moc jste toho nenamluvili, jen co je pravda, alespoň se teď tedy pomodlete. Dva hříšníci, jenž se zpytují. My, pane Jiří, vím, zhřešili jsme, ale skutečně může být něco tak krásného hříchem? Zeptá se po chvíli, když modlitba odezní. Vyčká si na odpověď, propadá se při ní hluboce do tvých očí. Srdce cítí až v krku a mezi prsty, ruku by za to dala do ohně, drobné jiskřičky. Bože! Jak já vás miluji! Jak mám ráda váš úsměv a vaše slova, i když jste mi toho nestihl říct tolik, kolik bych si přála. Ale kdyby jste mi měl vykládat tolik kolik bych skutečně chtěla nedělal by jste nic jiného, než by jste vykládal a já vám naslouchala. Jste pro mě opojnější než vše co jsem dosud poznala. Jste mým andělem a princem, jste mým Bohem, ač je to pohanské! I přes její neustálou snahu se ho dotýkat a ověřovat si tak skutečnost, že se jedná o realitu nikoli sen, nakonec se zvedne a posbírá kvítí, které jí předtím vypadlo. Napadlo mě, že vám přinesu jaro sem, když jste nemohl vstát z postele. Vysvětluje. Nevěděla jsem, že se proberete. Stále jste spal. Pak tě dívka rázností, které se neodmlouvá přinutí se posadit a vynese peřiny ze sroubku ven, neznámo kam. ( Ve skutečnosti je venku přehodí přes ráhno, což si chytřejší domyslí.) Tím tedy všechno vonělo, nejen jejími vlasy! Když mu nad mísou plnou konvalinek umývá hlavu konečně se dá zase do hovoru: Zbyhněv, váš přítel si o vás dělal starosti. Taktně zamlčí jakoukoli zmínku o osudovém dni, kdy došlo k neštěstí a věci, kterou místní pojmenovali jako: Lesní záhada. Poté se po Vás ptal nějaký pán. Vzdělaný a vážený. Jeden z kazatelů, ale nepustila jsem ho dovnitř, protože vám nebylo dobře. Přizná a snad čeká, že jí začneš hubovat... Musím mu to říci co nejdříve. Jen co mu bude o něco lépe celou pravdu mu vyjevím. Musím. Nemůžu dále lhát, nemůžu! Zítra. Zítra při procházce.... |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Zamračeně na něj hledím. Je sice mocnější, ale to neznamená, že si od něj nenechám svým způsobem nadávat... Ne, nadávat ne. Spíš... mi dává najevo, jaká jsem nicotná. Potřebuje pomasírovat ješitnost? Ať se obklopí těmi slepými psy, kteří ho následují! "Co chceš?" zeptám se ne zrovna přívětivě. "Přišel ses mi vysmívat? Jestli ano, tak táhni." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Narovnám se. Není snadné číst v mé tváři a když už se tam něco objeví, je to pravda nebo jen hra? Jsou mé úmysli dobré. Ano jsem ten, kdo nechal zmasakrovat davem zrádce. A byli to zrádci. Léčitelka Jezabel. Lidé o tobě mluví a ne vždy v dobrém. Oceňují tvé služby, avšak neuznávají tebe. Ptám se tě. Proč tu setrváváš? Proč těm lidem pomáháš i přes jejich chování k tobě? Proč Jezabel? Přistoupím na dosah srpu. Stačila by jedna rána a mohla by zasáhnout mou tepnu. Určitě moc dobří ví, kde jí hledat. Mrzí mne, že už nedokážeš vidět naději. Jakoukoli pomoc předem odmítáš, neboť jsi přestala věřit v upřímnost. Za vším hledáš klam a šalbu. Vše je pro tebe jen přetvářka. Sleduji chvějící se ruku se srpem. Máš zbraň. Dokažeš jí použít. Budle-li třeba staneš se vražedkyní. Máš moc Jezabel. Podle lidí jsi čarodejnice. Oba víme, že mají pravdu. Bohužel ti chybí dostatek znalostí. Uzavřeme spolu dohodu. Ty mne budeš doprovázet při úkole, jež mi byl zadán. Pojedeš s námi vyměnit zajatce. Na oplátku ti já dám moc. Moc najít to co jsi stratila |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Neustoupím z bojového postoje. Možná má moc, ale má smrtelné tělo. A já nejsem hlupák, abych se nechala oklamat těmi kazatelskými triky. Nahý řečník si stoupne před šik ozbrojenců, beze strachu, a pokud jsou to srabi, možná je tím přesvědčí o své nehynoucí víře. Ale ti chytří... ti budou pálit. "Proč bych měla lidem věřit? Kdykoli to udělám, je to chyba. A ani tobě nevěřím, bělouši. Nevěřím, že se za tvou nabídkou skrývá ušlechtilý záměr. Proč bych s vámi měla jet? K čemu je mě potřeba? Nejsou zranění. Bude za tím něco víc. Nic není zadarmo. Tvorové jako ty s oblibou dělají úskoky... omámí člověka krásnou vidinou, ale jaksi se nezmíní, že cena za ni je příliš vysoká." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro pobaveně ustoupím o krok vzad. Nikdy jsem netrvdil, že to nebude v souladu s mými zájmy. Tobě nabízím vcelku dobrý obchod. Ale chceš-li můžeme se bavit trochu v jiné rovině Mé tělo se mihne rychlostí, jíž je lidké oko schopno vidět jen jako šmouhu. Během okamžiku tisknu jednou rukou zápěstí v němž je držen srp silou, která by bez problémů rozdrtila hlavu kance. Druhá spočívá na krku Jezabel. Oči poteměli, jako by všechen kal vyplaval na hladinu modrého jezírka. Máme tu i druhou možnost. Není to tvoje smrt neboj. Ale nepůjdeš-li se mnou, sám najdu tvé děti a přinesu ti jejich znetvořená ještě živá těla. Nechám tě s nimi zamčnou v malé místnustce, zatímco z nich bude mizet život. Až zešednou tvé ohnivé vlasy šílenstvím a hrůzou. Pustím tě zpět mezi lidi. Bláznivou Jezabel. Která zabila své vlastní děti. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Sotva dořekne, jako by mě posedl běs. Něco nesrozumitelně vykřiknu, asi nějakou nadávku, zazmítám se. To neměl! Vyhrožovat mým dětem! Na hranici s ním, s bastardem! "Proč?!" |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Prudký nával emocí, chce mne zabít. Cítím to. Není divu. Lidé nemají rádi projevy agrese, zvlášť ve chvílích, kdy jsou proti ní bezmocní. Zabiješ mne? Dokážeš to? Nepřesvědčila jsi mne. Skloním se dolů. Ten zásah by každého dostal na kolena. Dovolil jsem jí mne udeřit. Nebolí to. Je to jen tělo. Spokojená? Jestli chceš ponoř do mne ten srp až po rukojeť, jen mi při tom prosím neumaž šaty. Stisk povolí jak na krku tak na ruce. Zápěstí bude chvíli bolet, ale přejde to. Pochop konečně. Jsi důležitější než si myslíš. Proto tě potřebuji. Jsi jediná z Tábora, kdo pro mne může vyřídit jisté záležitosi. Již jsem ti řekl, jaké výhody z toho pro tebe plynou. Mysli na své děti. To co jsem ti řekl o jejich hrůzném konci je pravda. Runy hovořili neokázale jasně. Sám ti přivezu jejich těla. Ale nebudu ten, kdo je znetvoří. A tebe s nimi zamknu, věř tomu, neboť matka, která pro své děti nic neudělá v domění že je chrání, ačkoli jen tím zakrývá svou ješitnost, si nezaslouží lepší osud. Otočím se k odchodu. Za tři dny odjíždíme. Doufám, že budeš připravena. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Když je to pravda, nesejde na tom, jestli tě budu poslouchat jako pes, abys po mně zas mohl skákat a těšit svou ješitnost, jakou máš moc!" Celá se přitom zadýchám, a kdyby mě nebolelo zápěstí, opravdu do něj ten srp vrazím. "A jak mám něco chápat, když zas musíš mít navrch tím, že mi nic neřekneš! Hnusná kreaturo!" Bohové, kdybych mohla... kdybych měla sílu... Podívám se na srp. A pomalu zvednu ruku směrem ke krku, kde tepe žíla. Jsem zoufalá. A kdyby to měla být jediná možnost, jak se vyhnout nějaké věštbě, nebo co to plácal, udělám to. "Takže jsem důležitá... ale co když nechci? Co když s tím radši skoncuju? Nebudu patřit nikomu, hnusáku. Nikomu. A nebudu tak moct zabít svoje děti." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Proč někteří lidé musí tak tonout sami v sobě. Začnou s tím jako malé děti a vydrží jim to až do jejich smrti. Poslouchalas mne vůbec? Věštba má dvě strany jako všechno co známe. Bud půjdeš se mnou a tvé děti jsou předurčeny k návartu do tvé láskyplné náruče a nebo je zabije jejich vlastní matka svou nečinností. Potom ti přivezu ukázat, cos dokázala. Nebudeš-li po mém boku uvidíš je už jen jednou, ani tvé léčitelské schopnosti. Dokonce ani ty moje, jim už nedokážou pomoct. Není to vyhrožování, jen ti říkám dva konce jednoho osudu. A určení konce není na mne. Ty jsi ta, kdo rozhodne Naposledy se na ní ohlédnu. Mne je upřímně jedno jak tvé děti skončí, ale potřebuji tě. To jen aby sis nemyslela, že ti něco skrývám. Budu chránit tvůj život. Budu tě učit. Využiji v tvůj prospěch všechny informátory, které mám. Vše však budu dělat pro své zájmy. Záchranu svých dětí ber jako svou odměnu. Opust svou hrdost. Mezi ní a hloupostí je totiže jen maličký rozdíl. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Prvně mě přestaneš urážet," odseknu podrážděně. Nenechám se sebou zametat, i kdyby byl samotný Satanáš. Možná i s ním by byla lepší řeč. Kdo ví, třeba jenom kecá, chce mě vyděsit, abych mu šla na ruku. "A řekneš mi, proč mě potřebuješ. Nepůjdu za tebou jako slepá ovce." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Potřebuji si já něco dokazovat? Znám přesně své možnosti. To lidé nedokážou. Schopnost myslet jim sebrala sílu. Vyhrožování? Urážky? Nejsem člověk. Nemyslím stejně. Jsem jen Bělouš, Hnusná kreatůra, Hnusák. Nazvalas mne tak ty, jenž nechceš slyšet urážky. Jen jsem k tobě chtěl být upřímný. To přeci chceš. Silný egocentrismus, zbytečná hrdost. Kterou dálší vlastnot mi ukážeš, Jezabel. A věř, že být slepou ovcí není občas na škodu. Zvědavost je nejdestruktivnější lidskou vlastnotí. Vždyť i Eva, kdyby byla Bohu slepou ovcí, nikdy by je nevyhnal z ráje. Proto přemýšlej o svém ráji a zda ti za jeho dosažení stojí být slepou ovcí. Zkus být Evou, která neutrhla jablko ze stromu poznání Odvrátím svou tvář od Jezabel a vydám se zpět k táboru. Za tři dny odjíždíme. Věřím, že nenecháš své děti zemřít |
| |
| Topící se v proudech citů, myšlenek a emocí …….. snad stále spíše ve snu jsem, než ve své světničce. Vískaje dlaní rezavé prameny vlasů jí nechávám vyplakat. Z tváře opřenou o mé kostnaté rameno jí z očí tryskají dva slané proudy, stékající na mojí hruď. Opřený o dřevěný štít malé postýlky hledím přitom přes její rameno na rozkvetlý džbán. S otlučenou hnědou glazurou vypadá jak lesní pařez, co se v posledním vzepření smrti obsypal kvítím. ,,Pane Biřku, pomodleme se,“ zvedá ke mne své zářivé oči, v nichž stále ještě jiskří malé krystalky štěstí. Přikývnu mlčky, ačkoli mám ve zvyku modlit se sám. Nemůžu tuto chvíli vzdorovat. V okamžiku mne chytne za zápěstí, obrátí ruce dlaněmi vzhůru a položí do nich dlaně své. Jako jedno tělo a jedna mysl budeme spínat ruce k nebesům a prosit Boha o trochu milosrdenství pro dva hříšníky. S hlavou sklopenou začne pomalu a jistě odříkávat modlitbičku. Tiše se k ní připojím. Panno Marie, Matko Boží, vystoupala jsi se svým Synem…. Modlitba, snad stokrát odříkaná, připomínala by jindy spíše dětskou říkanku. Avšak dne zní mému uchu zcela jinak, než jak jsem si jí vykládal dřív. Ochraňuj nás, oroduj za nás… Ano. Prosíme tě, abys stál při nás. Ne ovšem při nás smrtelných a hříšných, ale pouze při nás dvou! Prosíme tě, dbajíc jen o sebe … ….Amen, amen Modlitba je u konce, naše ruce ovšem zůstanou spojené. Ona je nepustí, ačkoli jsem je chtěl stáhnout zpět. Naopak jimi proplete své prsty a stiskne je tak pevně, jakoby mně neměla již nikdy pustit. ,,My, pane Jiří,“ nazvala mne vůbec poprvé křestním jménem, ,,vím, zhřešili jsme, ale skutečně může být něco tak krásného hříchem?“šeptá vroucným hlasem, kterému se těžko dá odporovat. Hraje si se mnou? Chce mě snad přesvědčit o tom, jak dobrým jsem byl?A nebone?Líbilo se jí to snad i přes to, že jsem víc sám na sebe dbal, než na ní? Jak jen se uhrančivě na mne dívá …. Pomalu zakroutím hlavou. Na dívčině tváři se v ten okamžik objeví úsměv, šťastný a hřejivý. Moje slova, která následují, ho však zmrazí jak ledový vítr na podzim poslední kvítí. ,,Nezažila jsi, až jak moc to může být krásné a jak moc to může chutnat,“ sklopím stydlivě oči. ,,Neměl jsem příliš dlouho ženu. Nebyl jsem proto tak dobrým milencem, jak by si netknutá dívka zasloužila,“ cítím, jak při těchto omluvných slovech stisk prstů propletených v dlani zesílil. Kdybych byl v sobě našel ještě ten drzý ostych, kdyby se mi to již neštítilo a kdybych si tě mohl vzít ještě jednou … ano. Zacházel bych s tebou pak, aby ti to vždy chutnalo … Nezdá se a, že by na ní má slova nějak zapůsobila. Špičky našich nosů se téměř dotýkají, tak z blízka mi hledí do očí. Upřeně a bez mrkání. Jakoby mi chtěla říci, že i kdybych poplival náš styk sebevíc, bude uvnitř skálopevně přesvědčena o jeho nevinnosti a kráse. Pouští pak mé dlaně a dotýká se bázlivě konečky prstů neoholené tváře obávaje se snad, že bych se měl v okamžiku rozplynout jako ranní mlha. Očekávaje polibek, kterému nebudu moci vzdorovat, mě mrazí v zádech. Nepřijde. Naštěstí. Vstane, posbírá popadané kvítky a ve větších či menších svazečcích je vsune do džbánu. S rázností mně vlastní posadí mě na posteli a v mžiku oka mne zbaví peřiny i polštáře. Ocitnu se tam před ní nahý jako novorozeně. Pravda, trochu přerostlé, přestárlé a vychrtlé novorozeně. A nutno dodat, že nemálo též odporné. Tak strašně jsem sešel! Propocená kůže mi v podpaždí a na břiše zežloutla. Zbytek těla, vyjma rukou a snad i obličeje, pak pokrývá šedá zažraná špína. Kolena se zdají být širší než samotná stehna. Břicho je splasklé a pod hrudním košem kostlivce není téměř vidět. Ze shrbených ramen trčí dvě ruce jako berličky. A na lýtkách a pažích, kde jsem dříve míval polštáře svalů, mi nyní zůstala jen vytahaná kůže a v ní trocha rosolovitého čehosi. Samotný pohled na mé nevzhledné tělo mě naplňuje zoufalstvím. Za své vyhublé tělo s provazci křečových žil na lýtkách se stydím o to víc, když se na ní podívám. Na mladou, krásnou a svěží Dorotu…připadám si vedle ní tak starý a odporný. Když vejde do dveří, pokusím se stydlivě uchránit před jejím zrakem alespoň můj rozkrok. Ačkoli toho útlé ruce příliš nezakryjí, věnuje mému tělu pouze krátký pohled. Nemísí se v něm lítost, odpor ani nic jiného … nedívá se na mne ovšem ani tak, jak nyní na postýlce. Bez zbytečných průtahů mi pomůže vstát a posadit se na lavici, kde ohnu hlavu nad mísu a nechám si na ní lít z vědra vlažnou vodu. ,,Budu asi potřebovat vlasy ostříhat a tváře oholit," sděluji jí, když prsty začne mýt dlouhé, mastné a zpocené vlasy. Rozhovoří se pak, kterak mě chtěl Zbyhněv vidět. Zpráva sice potěší, ale nijak mne nenadchne. Když se však zmíní o jakémsi kazateli, zvědavě zvednu svojí hlavu nehledě na to, že mi z mokrých vlasů mi srší na zem voda, až se na podleze dělají kaluže. Obličej trčí mi v pohublé tváři dopředu. Nebýt nestříhaných divokých vousů, co halí moji tvář do černého sutanu, byl by pohled na mne ještě strašidelnější. Vybledlá ústa jsou vtažena dovnitř stejně jako propadlé tváře. Brada a lícní kosti vystupují divoce ven a alespoň nestříhaná čupřina vlasů, padající do čela, jemní divoký a bolestný pohled očí vtisknutých hluboko do lebky. Že by Húska? Nebo Jan Čapek z Klatov? Sepsali jsme na podzim tehdy dopisy a poslali do Prahy. Snažil jsem se využít jejich známostí k tomu, aby mi byl opět do vlastnictví navrácen dům na Senovážném náměstí, co jsem koupil za krále Václava. Snad podléhám klamným snům. Byl by zázrak, kdyby se mi dům ještě vrátil. Spíše mi kazatel šel udělitposlední útěchu před smrtí …. ,,No….dobře jsi udělala. Však oni zase přijdou, jestli mě skutečně chtěli tak moc vidět,“ ohýbám hlavu zpět nad mísu. |
| |
| Jaro je tu a zima ta tam Bez nějákého vyptávání jen pokynu hlavou a vyprovodím mistra před jeho dům,pak zajdu do stájí kde se chvíli bavím s jedním ze starců z našeho kraje a probíráme boje a mou nemilou příhodu... Jsi z dobrého rodu,bůh chtěl aby tě satan neměl ve spárech,nezapomínej na to Zbyšku! pronese nakonec když odchází a já jdu skontrolovat mistorva koně,vyhřebelcuji ho a skontroluji kopta,vyčistím je od kamínků které je talčí a pak zajdu ke svému koni a také se mu s láskou věnuji... Aspoň k tobě se přitulím,když otce ani matky již nemám a zbyls mi jen ty... po delší chvíli strávenou ve stájích se rozhodnu jít zase ven ze stájí,nic mě tam nedrží,venku svítí slunko a tak osedlám svého koně a vyjedu ven,projedu se kolem hradeb kde je po zimě co opravovat a dívám se jak ruce bratří mění prohnilé kůly za nové zpravují co se dá a vesele se u toho baví,zejedu také k vodě jež je součástí obrany města a i když ještě není dvakrát nejtepleji shodím svršky a jdu se vykoupat,je krásný den,slunce svítí,okolím se ozývá zvuk tábra,pracující muži a zpívající ženy,smích děvčat,ano ten smích... Jak dlouho sem již žádné nedržel v náručí... projede mi hlavou když se ve z vody hodný kus od břehu dívám na svého koně jež vesele pobíhá kolem a rychle nachází čerstou sotva několik dní starou trávu... |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Po třech krocích se zastavím. Pokleknu k zemi a vezmu do hrsti trochu hlíny, abych ji nechál padat mezi prsty zpět. Provenio pella. Iubere per-venio ver Na zemi se pomaličku nadzvedl kamínek. Něco pod ním je. Něco se ho snaží odvalit. Nakonec z pod něj vyrazí stonek, který roste divoce a rychle. Clausula Utrhnu jeden květ a vrátím se k Jezabel. Všiml jsem si, že v tvém košíku chybí tohle. Ocházím beze slova nechávám za sebou Jezabel hledící do košíku, kde se pyšní mezi všemi bylinami jedna rudá růže, jimiž je obsypán celý keř. Kdo jsem, jaké jsou mé záměry? Jsem dobrý nebo zlý. Není lehké ve mne číst. Ale proč jsem nechal vyrůst růže? |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Hlavně se od něj držet dál. A zase si připomenout tu svou nenáviděnou roli poslušné ženy. Dlouho jsem ji nehrála. Nevím, jestli si na ni ještě dokážu přivyknout, hlavně když je to proti mé vůli a vlastně ani nevím, proč to dělám... Ještě notnou chvíli v lese zůstanu, ostražitá, kdyby se vrátil. Nevím, proč by to dělal, ale u něj je určitě možné všechno. A na druhou stranu, i když růže vykouzlil on, voní jako každé jiné a je to rozhodně lepší než smrad v Táboře. V zimě nebyl tak hrozný, aspoň ne venku, ale s jarem se vše probouzí. Na okamžik mě napadne, že bych utekla, ale obávám se, že by mě našel. S růží vetknutou ve vlasech se vracím domů. Ta růže je pro mě symbolem toho, že mě, Jezabel, nějakými triky nezastraší. Tedy, zastraší, ale nehodlám to dát najevo. Nenechám se nějakým tvorem zotročit, ať už po mně chce cokoli. |
| |
| Kde slabost přebývá je třeba Boha přivést Jsem zde, dveře jsou pootevřené. Tiše vstoupím do obydlí. Vypadá bídně. Tři měsíce ležel v horečkách a nyní se po něm chce taková věc. Dokážeš to Jiří. Věřím, že ano. Však již od studií vím, kolik v sobě máš elánu. Kolik toho vydržíš. I to mladé děvče vedle tebe rozkvetlo tak, že by to žádný mladý jinoch nedokázal lépe. Zdravím Vás tu ve spolek. Dovolíš Dorotko, abych si promluvil s panem Biřkem mezi čtyřma očima. Jde o velice důležitou věc. Tak důležitou, že již nesnese odkladu. Dveře se pomaličku zavírají, ale nakonec zůstaneme sami. Kde jen začít. Jak říci člověku, který se právě probral z horeček, že je ho tolik třeba. Jiří, Příteli, vzpomínám na doby našeho studia. Pamatuješ na náš oblíbený šenk, který jsi našel v zapadlé uličce a kde jsem nejednu přendášku promeškali. Tehdy jsme byli šťastní. Ty snad zase jsi, vždyť tvoje nové štěstí ti závidí každý jinoch v Táboře. Ale abychom naplnili své životy zcela a už se nikdy o své milé nemuseli bát, je třeba ještě mnohé vykonat. Tábor si tě žádá Nakolním se blíže a stiším hlas. Kamaráde, jsi poslední z těch, kterým Žižka plně důvěřuje. Věří ti jako sobě a i Já bych za tebe ruku do ohně vložil. Je třeba zajatce předat. Ty nás povedeš. Mrzí mne, že je to tak brzy, ale se svou mladičkou žínkou se ti jistě brzy vrátí krev do žil a síly nabereš. Za tři dny odjíždíme. Budu se za tebe modlit. Zbytek už je na tvém těle a péči tvé drahé. O ostatní se postarám já, ale jen tebe budou muži opravdu věrně následovat Vstanu, rozloučím se a vyjdu zpět na světlo boží. Neboj uzdravíš se, brzy ti už bude lépe. Než odjedeme budeš mít zase plno sil. Venku zastavím Dorotu a podám jí měch. Tohle podávej panu Biřkovi místo vody, ať nic jiného nepije. Brzy bude zdráv. Vím, že by nemohl být v lepších rukách, než jsou ty tvoje. Vše je vyřízeno. Bůh ti žehnej, Dorotko |
| |
| Ubohý, vysílený, slabý a bezmocný Jiřík. Jak roztomilé. Chudák. Jak hrozné to pro něj musí být teď, když se vidí a je při smyslech. Nemoc mu vzala tolik sil. Nehorázně zhubnul. Nepomohla kaše, kterou jsem mu cpala do úst, aby ji nemusel kousat, ani jiné jídlo. Všechno mi zpátky vyzvrátil. Ubohý! Přesto se skrývá za tímto vyhublým zvráštěným obličejem stále on a nikdo jiný. Ten stejný Jiří. Muž, jenž mne hojdal na kolenou, když jsem byla malá a z cest mi nosil dárky. Ten stejný, jenž mě svými silnými pažemi chránil před běsnícím davem, tenkrát v ten osudný den. Ač se to zdá tak dávné a nedostižné, byl to přeci jeden a tentýž Jiří, který mne laskal v té zimní noci, tak jak mne ještě nikdo nikdy nelaskal, zatímco venku zuřila bouře. A přesto se jeho tělo nyní podobá spíše tělu staříka a jeho ruce mě stěží uchopí pevněji než ruce dítěte. Oči má hluboce zapadlé, přesto už ne tolik vyprahlé jak za horečky, ale nyní spíše jiskřící touhou po životě. Jsem šťastná, že je zpátky se mnou ať už jakýkoli. Vše bude zase dobré. Šeptá více pro sebe, než pro něj. ,,Nezažila jsi, až jak moc to může být krásné a jak moc to může chutnat,“ Zbledne. Odvrátí se od něj v tu chvíli, když ta slova vyjdou z jeho úst. Co tím myslel? Po tváři jí přeběhne temný stín. Jak vůbec může v tuto chvíli myslet na takové věci? Copak jsou všichni muži stejní? Ani v hrobě si nedají pokoj. Utekl ze spárů smrti a první na co myslí, když se probere je… „ Nn-nemluvte o tom.“ Vydere se z ní rozechvěle. Nevěřím. Nevěřím, že jakékoli tělesné rozkoše mohou přinášet něco více opojného než mi přinesli onu noc. Otec, ten se mě vždy dotýkal hrubě. Všechno s jeho dotyky přinášelo jen bolest, ponížení a stud. ON…Dorota se nyní po očku podívá na Jiříka. Byl, ale jiný. Pozorný, choval se jako bych byla důležitá. Doceněná. Jeho oči se ně mě dívali, jako by hleděl na anděla, stejně tak jako, když jsem dnes vešla do srubu. A občas, ve chvílích, kdy horečka trošku ustoupila usmíval se na mě. Opravdově, nefalšovaně, bez přetvářky. Kdyby se znovu tak usmál… Za ten úsměv bych se pro něj rozkrájela! Ten večer jsem musela, ale nyní už vím, že kdyby to chtěl… někdy zopakovat budu mu po vůli. Pro ten jeho odzbrojující úsměv. Kvůli tomu, že se po jeho boku můžu cítit jako člověk, že mohu volně dýchat. Pro vše se podrobím. Je mužem. Nepodobá se však otci v ničem, ač jeho chtíče jsou s otcovými srovnatelné. Za vše co pro mě udělal mu budu vzornou družkou. Musím. Potom, když budu plnit všechny povinnosti, které se ženě přísluší, možná jeho úsměv z tváře už nikdy nevymizí. A třeba, když se budu velmi snažit, stejně jak onu noc, nebudou mě jeho dotyky na nejcitlivějších místech nepříjemné, ale budu se cítit zase krásná. Bože, bude se tak cítit i za chvíli, pokud se na mě nepřestane tak dívat... Teď o tom nemluvte. Zopakuje mírněji a pokusí se o úsměv. Ještě jste slabí. Ježíšku na křížku. On se snad stydí. Muž v letech a neví kam s očima. Co mám teprve dělat já? Trapné ticho narušuje snad jen pravidelný bzukot jarních mušek, proudících otevřeným oknem do světnice. Mladá dívka a starý osel, oba dva neví jak by skryli své teď, když se nelze skrýt pod roušku noci. Tam, pod její rouškou se zdáli věci tak lehčí než jsou dnes, když byla mysl zmámena a opojena daleko jinými pocity, než je stud.. Kde je tma? Tma, která zahalí pravdu. Odejde raději. Už si Jiří možná myslí, že utekla pryč domů, když vejde do sroubku, náruč plnou vyvětraných peřin vonících jarem. Když mu stele přes postel na něj láskyplně pohlédne. Živůtek se jí u ňader odchlípí poté co začne rovnat faldy. Jak jsou její ňadra náhle plná a ženská! Musí to, ale být způsobeno střihem. Jinak není možná…. Zdravím Vás tu ve spolek…Málem nadskočí. Zjevil se tu jako samotný satanáš. Ani jí nenechá vydechnout a už se hrne k jejímu nemocnému Biřkovi. A žene ho do další bitvy! Ne. Nemůžete ho přeci nikam posílat. Copak nevidíte, že se ještě zcela nezotavil. Neviděl jste ho tam venku, pane? Prosím, nechte ho. Tři dny, je tak krátká doba. Zemře. Ale kazatel je jak hluchý slepý a navíc bezcitný. Nechává uslzenou Dorotu s měchem v ruce a odchází. Málo času říct mu cokoli… |
| |
| Nemilá návštěva v nevhodný čas ... Ze zapálených kazatelů se lehce stávají přikazovatelé a zákonodárci. A z hledačů nových cest vylučovatelé jedině správné trasy….. Jemný hlas kazatelův mile zní, i jeho řeč by se jiným hezky poslouchala. Mně se však hnusí. Nazývá mě přítelem, ačkoli jsme se téměř neznali. V krčmě jsme popíjeli, pravda, nikoli však pospolu jako druhové. Několikrát jsme se tam sešli náhodou sešli a několikrát spolu i mluvívali. O jakých přednáškách to mluví, nevím. Viděl jsem ho párkrát v davu na kázáních. Ptal se mě pak zvídavě, co že si o tom myslím a jaký názor na to mají páni na Hradě. Nikdy mě ten člověk nezaujal … o to víc ve mne hrůzou trnulo, když jsem ho viděl na náměstí, jak se s ledovým klidem usmíval krvavostem, co dole pod sebou rozpoutal. A teď si za mnou přijde a odkazuje se na nějaké přátelství! A na věrnost k Žižkovi a k Táboru, o které mám pochyby! Jak rád bych ho poslal pryč, ale copak můžu? Jeho hvězda dávno přezářila tu mojí. Upoutá na lůžko sám sebe přirovnávám králíkovi, co ho strčili do klece vlkovi. Co dělat, když vlk otevírá tlamu? Vzdorovat? Život mě naučil, že před zubatou čelistí si musíte uchovat andělskou tvář, jinak …. chramst. Chtě nechtě musím skákat tak, jak on si bude pískat. Panáčkovat, hopskat po jedné nožce a i na záda si lehat – jen když si to bude přát. Mlčky ho nechávám dohovořit. Neusměji se na něj, nepromluvím. Z přivřených víček si ho prohlíží pár zlobných očí. Musí cítit, jak nerad ho nyní vidím. Vyprávím mu to, ačkoli bledá ústa jsou pevně k sobě přimknutá. Nemusím nic říkat, aby mé tělo s každým pohybem, pohledem i bolestným výdechem říkalo – odejdi. Vědom si toho, má se proto Daniel k odchodu sotva přišel. Před chvílí mne zdravil, teď se loučí. ........pamatuj si Jiříku, aby ses snažil z každé tobě nepříjemné věci vytřískat, co nejvíc. Pamatuj si tyhle slova. Nikdy pak nebudeš mít pocit, že s tebou vometaj jak s hadrem na pometlu. Buď ale opatrný, abys nechtěl nikdy příliš moc ….. ,,Danieli!“ zakřičím, když postava pootevře dveře. Zoufalý výkřik prosycený bolestí je náhlý a překvapivý jako hrom, co přišel z čistého nebe. Ostrý hlas linoucí se z otevřeného okna je nepřeslechnutelný jak pro dívku stojící přede dveřmi, tak pro nahodilé kolemjdoucí. ,,Zapřísahám se, udělám to! A udělám to nejlépe, jak jen mohu. Ale dostanu zpět svůj bývalý dům! Ty moc dobře víš jaký. Do svatého Rufa, ať mi ho vrátí!“ Ano, ten kamenný domek na Senovážném náměstí. Ten, co patřil královskému přisluhovači, který zrovna královnu provázel do Kutné hory. Ten, o který si přisluhovač Biřek zažádal, když se v čele svých táborských jezdů před Prahou objevil. Ten, který mu nechtějí vrátit, ačkoli má na to nárok … ,,A ty to uděláš! Ne kvůli našemu starému přátelství, ani kvůli přemíře dobroty a laskavosti, ale,“ není a nebylo žádné naše přátelství! Nemůžu se na něj odvolávat ,,ale kvůli stejné víře, co nás sbližuje. A kvůli shodným povinnostem, které musíme plnit pro blaho naši obce. Uděláš to přesně z těch důvodů, z jakých já nyní přijímám tvojí prosbu. Ten dům …. na svatého Rufa, Danieli!“ zaúpím poslední větu chvějícím se hlasem. Nedostává se mi již sil volat něco dál. Tvář mám rudou jak se mi nedostával do hrudi vzduch. V hlavě mi pumpuje krev. Je mi jedno jak to zařídíš, nebude to pro tebe jistě nic složitého. Jsi vlivný a mocný. Pražské přesvědčíš hravě. Jen pár slůvek. Jen jeden dopis …. Ještě jedno jeho ohlédnutí na mojí tvář, ještě jeden povýšený pohled. A pak se vytratí. Ze dveří ke mne doléhá plačtivý Dorotin hlásek. Nerozumím však jejím slovům přes šumění krve hrnoucí se mi do hlavy. |
| |
| DEN D: Kegen Ištván. Venku vás ofoukne teplý jarní větřík. S vůní květin s sebou přináší též předzvěst svobody. Daniel se už od rána zabýval pečlivou organizací celé výpravy. Pokud nevypadal nervózně tak přinejmenším neklidně. Naopak Bartolomějovi tváře od rána zdobil úsměv od ucha k uchu, ten chlápek který měl na starosti vaše pohodlí očividně bude cestovat zase s vámi. A co víc, on se na to dokonce i těší. Na koních pojedete po dvou. Důvody jsou hned dva. První je ten, že koňů není nazbyt. Druhým důvodem je zajištění vaší bezpečné a bezúhonné dopravy. Jsou přivedeny dvě herky. Stěží se dají nazvat koňmi. Pokud předtím z vás někomu blýskla naděje na útěk rychle byla zaplašena. S dvěma jezdci a tímto koňem, by jste se nedostali ani za humna. Rozumíte jen útržkovitě co vám Bartoloměj říká. Za dobu vašeho věznění jste stihli pochytat pár slov, vaše čeština tedy zatím není zdaleka dokonalá. Cecil je naštěstí natolik prozíraví, že se rozhodne vám tlumočit. Lepší koně nemají. Nechtějí, abychom pláchli. Johann Horn Když jsi se dozvěděl o oné chystané výpravě nelenil jsi a šel jsi se rychle optat, zda-li by tě nepřibrali sebou. V Táboře je bezpečno, jistě, jenže bezpečí a nicnedělání sebou přináší nudu, kterou nemůžeš už dále trpět. Nic pro tebe. Navíc, přiznejme si to, tě všechna děvčata odmítla. Nejdříve Jezabel. Za dobrotu na žebrotu, říká se. Zastal ses jí před zlými jazyky, pral jsi se s jejím milým a co za to? Pohrdání a nedůvěra.. Poté Dorota, vždy jsi tak nějak doufal, že....Ale nadarmo o tom teď mluvit. Zahleděla se, sám nechápeš proč, do toho...Toho starce. Ano nebojíš se ho nazvat starcem, vždyť jsi ho viděl. Mládí a krása má tendenci s věkem přehánět. Z šedin mají mladí hrůzu, ze svraštělé kůže visící na kostech, z vráštitého obličeje, vyhaslých očí. Mladé dívčí ruce se ovíjeli okolo nemocí zažloutlých dlaní, když ho vedla. Postavou se hrbil před sluncem a mžoural očkama, jako by dlouho neviděl světlo světa. Ta nemoc ho tedy dorasovala! Dorota, hezčí, než kdykoli předtím tančila kolem něj a celým svým bytím se vypínala ke slunci. Co mu na očích viděla pro něj udělala. Zahrnula ho květinami, dlouze mu vykládala, masírovala mu bolavý hřbet. Co na něm vidí? Možná jí toho starého mládence dohodil otec, koneckonců do Bartolomějovi hlavy nikdo nevidí. Tebe vždy bytostně nesnášel, a když měl pocit, že se okolo Doroty motáš příliš dlouho zaháněl ji pryč. Ať už je to celé jakkoli, je jakýmsi nepochopitelným způsobem šťastná, snad, a to je důležité…. Zdrhneš odtud, konečně se podíváš zase dál, než za brány Tábora. Zjistíš co se děje ve světě, poznáš lidi, nová děvčata. Nové dobrodružství. Konečně. Zbyhněv sup z Vyhnanova. Vaše koně jsi zkontroloval už před třemi dny. Když se pro ně nyní vracíš do stájí už z dálky slyšíš neklidné ržaní. Koně, mají jakýsi šestý smysl vycítí i nepatrné změny. Ví, že se něco chystá, že se bude něco dít. Vyvedeš je tentokrát ven. Danielova strakatá klisna sebou neklidně zmítá, ne vzpurně, ale radostně. Pojedete vyměnit zajatce. To je vše co víš a víc vědět nepotřebuješ. Jakýmsi zvláštním smyslem, snad právě podobným jakým se pyšní mysl koňů a zvířat cítíš, že se nakonec mise protáhne. Že vaším jediným cílem nebude Sázavský brod u Přibyslavi. Beztak se to všechno nakonec semele naprosto jinak. Jak už bývá zvykem. Rozkazy se mění ze dne na den. Pojede, jak ses dozvěděl od Mistra též Bartoloměj pospíchal, bývalí přítel tvého mrtvého otce, jakým je též pan Jiří z Březové. Ubohý muž, kvůli jeho chatrnému zdraví, prý že mu mají být prozatím zatajeny události oné ďábelské noci. Vždyť to byl on, kdo vám nakázal, aby jste vykopali hroby. Když jsi se poté po mnoha týdnech dostal ze spárů děsivých snů. Toho muže, Theodora jsi nikde nenašel ač mnozí tvrdili, že ho v Táboře viděli. Pryč se zlými myšlenkami. Pan Jiří, je po těžké nemoci. Dokonce ti, ani nedovolili, abys ho navštívil, sic ses několikrát prosil. Nehorázné, ten muž, je ti téměř otcem. Co, kdyby zemřel a ty by jsi se s ním, ani nemohl rozloučit. Ta jeho pečovatelka, dívka Dorota si ho hlídá jak oko v hlavě. O co jí, ale jde? Těžko se mohla taková jako je ona v něm vzhlédnout. Ten prohnaný lišák, však mu tu hezkou sukni přeješ a jsi rád, že ho nemoc nezmohla. Brzy zas ho uvidíš! Aleš – Kovář Ještě dnes ráno za tebou přišla Tereza. Jsi silný chlap, jen co je pravda. V posledních dnech, ale tvá síla značně utrpěla. Musel jsi to opakovat neustále a dokola. Ta ďábelská ženská ti nedala pokoj v noci, nedala ti ho však ani ve dne. Hlava ti poklesala nad kovářskou výhní, několikrát jsi se přistihl, že jsi usnul ve stoje. A už za tebou zase stála a její ruce byly všude, její hlas tím nejsladším. Neodolal‘s, ať ti Bůh odpustí. Nedokázal jsi ženě odepřít to potěšení. Ale příště už ne, příště už si budeš držet odstup. Bláhové plány! Dožadovala se toho znovu a znovu, někdy i několikrát za sebou. Znala tolik poloh a způsobů, že jsi se ani ty sám mnohdy nestačil divit. Připoutala si tě k sobě a ty jsi nebyl schopní říci ne. Musíš tedy utéct. Utéci před tím vším, před únavou a hříchem… Hned jakmile se tedy naskytla první příležitost dobrovolně jsi se nechal přihlásit do jakési výpravy se zajatci. Ať už jde o cokoli. Vše lepší než zůstávat tady s ženou s ďáblem v těle… Jezabel: Ta růže nezvedla. Nezvadla první, nezvadla druhý a nezvadla ani se nechystala zvadnout ani následující dny. To je opravdu zvláštní úkaz, ne však nic neobvyklého pro osobu tvého ražení. Myslel si snad, že tě tím ohromí. Růže ti ho připomínala pokaždé když jsi kolem ní prošla, když tě do nosu praštila její vůně. Dnes přichází den, kdy se máš rozhodnout a cítíš, že kdesi venku on čeká, že přijdeš. Jiří Biřek z Březové Nejdřív plakala, pak už jen mlčela, ale smutek jí z očí nevymizel. Každý den tě brala na procházku a chovala se k tobě tak, jako by to měli být úplně ty poslední dny. Člověk míní, Pánbůh mění. Vše co nyní činíme můžeme činit naposled v životě, každý nádech může být nádechem posledním, žádná výprava už se nemusí opakovat. Možná se už nevrátíš, to je fakt, se kterým se člověk jako ty musel smířit už dávno. Doba je neklidná, smrt na člověka číhá vždy a všude. Nevíš času ani hodiny. Mnohokrát už tě měla ve svých spárech, vždy jsi unikl, ale přijde den, kdy tě lapí nadobro. Člověk neví dne ani hodiny. Možná za to mohla její přítomnost, možná přívětivé počasí a nebo zázračná, ale odporná medicína, kterou ti kapala do bylinných vývarů: bylo ti lépe. Co je, ale na tom všem zvláštní, tento proces se nedál ze dne na den, ale téměř z hodiny na hodinu. Již druhý den jsi se cítil natolik dobře, abys začal neklidně chodit po pokoji. Postel ti náhle byla malá. Otlačeniny se začali ztrácet. Popadla tě taková chuť k jídlu, že jsi vždy snědl všechno co přinesla. Přidával jsi si nejméně třikrát. Pravidelně jsi se oddával obědu, pozdnímu obědu, svačince, druhé svačince, večeři, pozdní večeři a přiznejme to na rovinu i večer tě popadala mlsná. Ohromná chuť k jídlu se nedá srovnat s ničím co jsi doposud zažil. Divil jsi se, zřejmě, jak jsi schopen všechno strávit, aniž bys ze sebe posléze všechno zase nevyzvrátil. To vše zůstalo záhadou, která šla připisovat pouze tomu, že tvému tělu během nemoci prostě jídlo chybělo a nyní si umanulo, že si všechno vynahradí. Utahovala si z tebe a nazývala tě „ Tím jejím Otesánkem.“ Síla se ti vracela, krev silně proudila v žilách. Večer jsi málo spal, cítil jsi jak v tobě tepe. Snad už jsi se toho naspal dost a proto jsi nemohl usnout. Třetí den, když na sebe hledíš do vodní hladiny nevíš zda máš věřit vlastním očím, či si s tebou pohrává nějaká hříčka přírody. Tváře jsou nyní zdravě červené sic stále nese známky“ dávné“ nemoci. Když jdeš, rychle se zadýcháš a unavíš. To je tím, že tvé klouby a svaly si už zvykli na přepych v posteli. Pojednou, když se brouzdáte jarní travou v zamyšlení, jak je u tebe zvykem, vezme tvé ruce a promluví k tobě: Chtěla jsem vás poprosit, zda bych nemohla hospodařit ve vašem srubu i po dobu, co budete pryč. Taková zemnice, či srub potřebuje neustálou péči…. Víte, nepohodla jsem se v poslední době s rodiči. Nechtěla jsem vám přidělávat starosti, když jste byl nemocný, proto tam chci zůstat. Jiří, měl by jste vědět že, poté náhle a bez varování položí tvé dlaně na své břicho. Spodní ret se jí zachvěje a pohled odvrátí pryč od tvých zpytavých očí. Že mi budete chybět. Řekne náhle a obě ruce posune tak, aby tě donutila ji obejmout. Dívčina hlava mezitím hrozí prasknutím. Snoubí se v ní naléhavost, pokora, strach a povinnost….Teď - Čekám dítě. Vyhrkne a pevně zavře oči. Neměla jsem mu říkat. Starosti mu přidělám, teď odjede pryč. Ještě dnes odpoledne - zavrhne mě, nikdy se mnou nepromluví a nebo zemře daleko odtud. Pomyslí si. |
| |
| Szent István No konečně pomyslím si když už vidím, že se vše připravuje k našemu odjezdu. Když vyjdu před vězení které bylo celou zimu našim domovem a uvidím ty dvě hajtry musím se zasmát. S pohrdavým a výsměšným výrazem okukuji „koně“ kterého nám přivedli. Když mi ten floutek z Frank který vlastně z Frank není povídá že lepší nemají srdečně se rozesměji. A pak povídám maďarsky Cecilovy: „Hmm to se ani nedivím, že musí jezdit na vozech jako pacholci, když za koně považují tohle. Řekni jim že až se vrátím do Sedmihradska tak že jim pošlu jednoho koně ze svého stáda aby příště věděli jak vypadá kůň a ne tahle hajtra. Jo a taky jim řekni, že bych rád při předání dostal i svoje zbraně které mám u nich v „úschově“.“ Pak se vyhoupnu na hajtru a poplácám ji po krku nechám místo za sebou aby si naskočil i Bayandyr. A netrpělivě očekávám až se vyrazí. |
| |
| Přecházím po chalupě jako zvíře zavřené do klece. Prohledávám všechny kouty, ale nehledám nic určitého. Spíš se přesvědčuju, že tu Táborským nic nenechám. Nezaslouží si ani tu poslední snítku rulíku. Nepočítám s tím, že se sem vrátím, ale tahat zimní oblečení, když se budu sama ploužit, se mi nechce. Budu ho muset oželet, ačkoli jsem si řekla, že v mé chalupě najdou jen nábytek. Po hříchu si natáhnu mužské nohavice. Je mi jedno, co budou říkat, horší to už být nemůže. A přece nebudu cestovat v sukni. Když se začnou všichni shromažďovat, nehrnu se k nim. Nemám chuť se s nikým bavit, tím méně poslouchat velkohubé kecy urozeného zajatce. Ještě mám v živé paměti, jak se tehdy choval. To by mi teď na náladě nepřidalo. Spíš se ostražitě rozhlížím, odkud se zjeví Daniel. Nevadnoucí růži mám zase ve vlasech. |
| |
| Konečně se na mě usmálo štěstí a já mám omožnost zbavyt se na chvylku Terezy. Popadl sem to co sem považoval za vhodný, tedy malou lehkou kovadlinu se kterou můžu v případě zlomení zbraně opravovat v terenu, kovářský kladivo, meč, který mám u pasu a přilbu co sem posledně koval. To vše si zbalim na cestu do tlumoku a hodim přes rameno. V den kdy máme vyrazit jdu na schromaždiště, kde se zastavym a rozhládnu, tlumok a menšim rachotem dopadl na zem vedle mě. Tak a teď už jen vyrazit. Aninevym jak je to dlouho co sem neopustil tohle město. Vždicky bylo dost práce. Vždicky se něco našlo. pomyslym si a zasměju se tomu. |
| |
| Kozel, zestárlý víc na duchu, než na těle, mladá dívka a nepočaté dítě…obklopeni kotoučem svatozáře… Sedíme bez hnutí na stráni nedalekého kopce. Pažemi objímáme svá kolena a tiskneme je k bradě. Vše kolem nás kvete, vše se halí do desítek různých barev a jak vše voní! Až z toho všeho kvítí přechází zrak a z pachů rudne podrážděním nos. Před námi si v trávě bzučí včela, tuhle zase zpívá drozd. Nenajdou však u nás pochopení pro tuto krásu. Namísto toho naše ztrápené pohledy upřeně zírají na městečko tam dole. To je Tábor. Špinavý, hlučný a nevlídný. Náš domov. Tam dole se támhleti malí lidičkové připravují k odjezdu. A já bych tam měl být s nimi a na vše dávat pozor. Místo toho jsem tady s ní ….. Nikdo z nás nepromluvil po celou dobu, co jsme mimo Tábor. Tíží nás oba cosi, co nás halí do hustého napjatého ticha a nedovolí nám hovořit. Byl to vůbec bláhový nápad jít se ještě projít. Pokusit se vrátit zpět ony tři dny a bláhově doufat, že se s nimi vrátí i trochu štěstí. Jaká je to strašná bezmocnost pokusit se zastavit prchající čas. *** Prosila mne, abych nejezdil a s ní v táboře zůstal. Sýčkovala, že mne smrt obchází a ačkoli mě doposud nepřikryla svými černými křídly, může sedět blízko a číhat. Ať tedy štěstí nepokouším a v bezpečí s ní zůstanu. Marně jsem jí domlouval, že kdyby si mne chtěl Pánbůh zavolat před nebeskou bránu, nedržel by v mé nemoci nade mnou ochranou ruku. Ale ona se nechtěla nechat odbýt a žadonila dál. Přestala až tehdy, když jsem se na ní zlostně vyjel. Kdo si myslí, že vlastně jsem? Copak si snad mohu na někoho houknout a říct, aby se mnou nepočítal? Ať nežadoní u mne, ale jde s prosíkem k některému z hejtmanů a toho se snaží obměkčit. Sic jsem pán, jsem tady v Táboře malý pán a se zajatci jet musím, i kdybych měl po celou cestu sedět na kozlíku. Rozplakala se mi, když jsem na ní spustil. Pozdě jsem si pak uvědomoval svojí chybu a prosil jí o odpuštění. Prožili jsme spolu pak dva krásné dny. Byli jsme neustále spolu. Ráno ke mne chodívala krátce po probuzení a domů jsem jí chodil doprovázet za hluboké noci, abych se chvíli prospal a k ránu se budil nedočkavostí očekávaje její jemné klepání na dubová dvířka. Ačkoli jsme byli spolu téměř pořád a já měl příležitostí si jí vzít víc než dost, nikdy jsem se k ní už ničeho tělesného neodvážil. Snad jen kromě držení za ruku, objímání či výskání ve vlasech, čehož se po mně ostatně sama dožadovala. Hanbu oné noci jsem měl vyrytou na čele příliš hluboko, abych na dívce viděl něco víc, než byl jen její zářivý obličej. Celé dny jsme se jen procházeli po blízkém okolí, trhali květiny pozorovali lesní zvířata. Abychom se nemuseli vracet do Tábora pro jídlo, nosívala s sebou košík s jídlem a nikdy neopomenula mi něco z něho nabídnou, kdykoli jsem po něm zabrousil pohledem. Ale vůbec nejčastěji jsme leželi v trávě a vyprávěli si. Ptala se na mne a já své pozorné posluchačce vypravoval vše, čeho se dožadovala S ní jsem podnikal dlouhé výpravy k mým polozapomenutým vzpomínkám, abych jí převypravoval staré báje, hovořil o cizích krajích, podivných zvyklostech i si s ní vyprávěl smutné i veselé osudy cizích lidí, které jsem nahodile potkal. Visela mi v těch okamžicích na rtech a o to víc jsem bičoval její zvědavost do závratných výšin, když se stočila řeč na mne samotného. Chtěla znát vše z mého mládí, službě na Rožmberské panství i životu na dvoře. Ptala se na krále Václava. Podivovala se, když se dozvěděla, kterak jsem chodíval na Husova kázání a její obdiv nenaboural ani fakt, že jsem byl na kázáních pouze dvou a vůbec se mi tehdy nelíbila. Byla jak dítě, neukojitelně zvídavá a chtivá dalších a dalších vyprávění. Ve chvílích, kdy mi již vysychalo v ústech a ochraptělým hlasem již téměř sípal, nechával jsem vyprávět pro změnu jí. A ona mluvila a mluvila, jakoby snad po celý svůj život nemluvila a nyní se musila jaksi vyhřmít a vše z plic vypudit. Vyprávěla o koťátku, se kterým si jako malá hrála a jak se jí jednu noc ztratilo. O babičce, co jí pohádky vyprávěla a o divokém životě posledních tří let, když s rodiči putovala skrz České království sem do Tábora. Avšak vůbec ponejvíce mluvívala o mne. Jak si mne ještě z Prahy pamatovala a jak mě již od dětství měla ráda. Kterak si mě v Táboře již vážila a dokonce o tom, jak jsem v horečkách ležel a jak moc se o mne bála, když jsem ze snění blouznil. Tiskla v těch chvílích moji ruku a s hlavou podepřenou koukala skrz jasně zelená stébla trávy na mojí tvář. Cítil jsem její pohled na své tváři, ale přesto jsem zíral upřeně do nebe. Když jsem však po ní zašimral koutkem oka a naše pohledy se na okamžik spojily, zasmála se na mne tak srdnatě, jak jen se smála tehdy ve sroubku při mém procitnutí. A pak mluvila opět dál o mne, o ní a zase o mne…. Já o ní nemluvil téměř vůbec. Ano. Byly to skutečně dva krásné dny, ve kterých jsme žili jaksi pro sebe a pro teď. Nepřipouštěli jsme si vůbec, že tohle všechno skončí a již se nikdy nevrátí. Snad proto byly tak krásné…. *** ,,Musím už jít,“ zvedám se a pomáhám jí na nohy. Přemýšlel jsem. Hodně jsem o nás přemýšlel. Oka jsem nezamhouřil téměř celou dnešní noc a teprve k ránu se trochu prospal. Vůbec poprvé jsem ještě spal, když mi klepala ráno na dvířka. Sestupujeme pomalu po zarostlém svahu k jedné z táborských bran. Sám jdu, co noha nohu mine, ale i tak jsem stále několik kroků před ní. Ve chvílích, kdy jemný dusot jejích nožek za mnou utichne, otáčím se v podezření, že mne chce zdržovat a stojí schválně na místě. Není tomu ovšem tak, jenom jí křivdím. Šourá se za mnou ještě pomaleji než já a z utrženého heřmánku otrhává okvětní lístky jeden za druhým. Až se vrátím, nebude se to opakovat. Skončím to. A snad se ani nevrátím. Snad se už do Tábora nikdy k ní nevrátím. Musím to proto skončit a Zastavuji se a otáčím se na ní. Musím jí to teď říci. Dorotko…chci abys věděla, že mi s tebou dobře. Snad tak dobře, jak mi nikdy ještě nebylo. Avšak přesto … cosi mne uvnitř trápí. A čím víc jsem s tebou a čím víc se těším tvé blízkosti, tím mne to trápí ještě víc. Já tě chci mít rád, ne však takhle … jinak. Snad jako sestru, dceru. Snad ještě jinak. Přeji si proto, abys ke mne přestala chovat jakékoli hlubší city, než se sluší….. Ale co to? Odhazuje otrhanou žlutou hlavičku kvítku, sama bere moje dlaně do rukou, jak mívá ve zvyku, a prosí mne, zdali může žít ve sroubku zatímco budu pryč. Taková hloupost. Už takhle je tam víc jak doma. ,,Říkal jsem ti přece, že tam můžeš chodit kdykoli budeš chtít,“ zamumlám. Má odvaha říci jí, že se k ní už nevrátím, mě rázem opustí. Pouštím její ruce a chci dát se opět do kroku, ale přitáhne mne k sobě znovu. Mé plné dlaně si přitiskne na své břicho. Skrz lněnou košilku bodá do měkkého teplého bříška deset prstů jako deset ostří. ,,Budete mi chybět.“ ,,Budeš mi chybět,“ opakuji po ní, stahujíce své ruce zpět. Nenechá mne však od ní odejít. Ještě na malou chvíli mne k sobě připoutá. Obejme mne tak, jako mnohokrát předtím. Prsy se přitiskne na hruď a s hlavou položenou na rameni se nechá, aby jí mé paže přivinuly pevně k tělu. ,,Čekám dítě….“ vypadne z ní náhle. V ten okamžik jsem myslel, že omdlím. Tvář se zahalí do bílé komže. Před vytřeštěnýma očima se mi dělají mžitky a paže klesají podél těla. Odstupuji od ní. Nedotýkáme se, přesto cítím jak se chvěje. Nebo se snad možná takhle chvělo tělo mé. Těžko říct. Ani nevím, jak dlouho tam stojí a s pootevřenými ústy na ní vyčítavě hledím, odstrkujíc ji od sebe, když se pokusí mne znovu obejmout. Pár vteřin? Minutu? Pět? Vše je možné. Obstoupen pustou prázdnotou nejsem schopen slova, myšlenky, citu, ničeho. Jako dítě vyvržené z lůna matky. Podoben opilci probouzejícího se z nočního flámu…ano, tak si nyní připadám i já. Nemohouce se opřít o nic, než o holou skutečnost! Tak takový je vlastně život po porodu! Co to zatraceně dělám v kozím chlívku? Já jsem si s ní upletl dítě! ,,T-ty jsi t-tedy se mnou zabřezla,“ vykoktám třesoucím se hlasem. O svém otcovství nemám sebemenších pochyb. Vždyť byla tu noc pannou. ,,Jsi jalová,“ opakuji si pro sebe ještě jednou, chtějíce se tak ujistit o nepochybném. Nemohu tomu stále uvěřit. Nevyznám se v ničem. V ní, v sobě, v tomhle. Zažívám hluboké vymezení se od toho. Odervání snad. Je to jako vyrazit z tohoto světa do jiného. Ne do dalšího světa mého ale světa našeho. Světa, ve kterém se odpovědnost nenese jen sama za sebe, ale i za ty ostatní – svého druha, družku a děti. Světa, ve kterém se milující žena stará o churavého muže, bojí se o jeho život a nechce ho pustit z domu … Tak proto jsi se o mne tak starala, proto to všechno. Jak je mi vše nyní jasné … ,,Bože…měl jsem to na tobě poznat. Celá jsi dočista vyspěla, ty ….. jak dlouho už to víš?“ zkoprnělé tělo se přestává bránit, nechá si mačkat ruce a dýchat do tváře. Nebude již mého života. Pouštím ho proto z rukou. Život, křišťálová koule s barevnou mlhovinou uvnitř, vyklouzne z otevřených dlaní a zablyští se v odpoledním slunci. Jakoby chtěla ještě naposledy ukázat dvěma blouznivcům celou svojí krásu i trýzeň zároveň. A pak se roztříští o zem na tisíce kousků. Nebylo ho třeba, není již proto života pana Biřka…. Bude jen jeden život tří lidí. I kdyby nechtěl tak ví, že tomu tak musí být.… |
| |
| Odjezd k Brodu S nadšením a radostí příjmu zprávu o odjezdu,zase pojedeme pryč,stejně jsem v Táboře neměl co na práci a tak rychle a s pečlivostí jdu do svého příbitku a chystám se.. Zhodím ze sebe prostý šat,vše,uplně vše padne k zemi a začnu si brát čisté věci,nejdříve se však i pořádně umiji a pak to začne,lněná košile,spodní prádlo,nohavice,lehčí prošívanice,kožené prošívané nohavice pobité covky a pláty železa,pevné boty taktéř vystužené,kroužková zbroj,utáhnout,zašměrovat,plátěná kapuce,na ní kroužková kukla a přes vše kazajka,zelená s rudým kalichem,malý plášť přes rameno,opasek s mečem a dýkou,sekyra ,havraní pěst,vše na své místo a rychle ještě sundat štít,nasadit přilbu a vydat se do stájí,osedlat koně,připevnít štít a sekyru,do pytle zásobu obroku,vodu do měchu a již se vyšvihnu do sedla a jedu pomalu na místo určení rozhlížejíc se kdo tam již je či není,v plné polní,připraven opustit tábor a čelit všem nepřátelům jež by po cestě meli chuť přepadnou náš oddíl. |
| |
| Evangelium podle Szent-Bayandyra Některé dny v zajetí jsem jenom mlčky proseděl, zatoulán ve vlastních myšlenkách, v jiné dny jsem zas chodil sem a tam jako tygr v kleci a spílal svým věznitelům těmi nejhoršími urážkami, jaké mě napadly. To podle momentální nálady. Jindy jsme s panem Ištvánem vzpomínali na staré časy a smáli se jako protržení. Většinou se však dny vlekly jako sopel malého spratka a nuda byla ubíjející. Žádné mučení, žádné výslechy, nic... Občas mi na myli vytanula kuchařka z pánova hradu. Nebo přesněji její vnady... to jsem pak i slintal ve snech. A našich dvou přiteplených spoluvězňů jsem si vůbec nevšímal. Snad jen když se jeden z nich snažil recitovat svoje veršíky, podrážděně jsem na něj vrčel, ale neodvažoval jsem se na něj vztáhnout ruku. Alespoň že nám později dovolili vycházet ven. To už bych se z toho všeho asi jinak zbláznil. Kacířské kecy toho pohana Daniela jsem nikdy moc nevnímal, jedním uchem mi šli ven a druhým dovnitř.Ale aspoň jednu výhodu to mělo, konečně jsem si s panem Ištvánem po dlouhé době promluvil mojí mateřštinou. Na těch procházkách jsem často hledal na obloze nebo ve větvích stromů mého věrného luňáčka Zopana, ale nikdy jsem ho nespatřil. Pomyšlení na to, že bych ho už víckrát nemusel vidět, to byly pro mě nejhorší chvilky za celou dobu věznění. A pak konečně přijde chvíle, kdy snad skončí naše utrpení. Ne, že bych si stěžoval na špatné zacházení, ale svoboda jít kam chci a dělat co chci, je nádherná věc. Tedy samozřejmě vždycky se svolením pana Ištvána. Nelením, vyskočím na koně a promluvím na pana Ištvána: "Kam nás chtějí odvést? Budem už konečně volní? Jestli nás jenom převážejí jinam, kde budeme muset dál poslouchat ty jejich pohanské žvásty, tak už se z toho doopravdy osypu..." |
| |
| Tak snad už pila pali. Bayandyr můj věrný společník se za mě rychle a zřejmě i rád posadí na koně. A už se netrpělivě vyptává co a jak kam nás povezou. Je mi to jasné to vězení bylo stejně jako pro mě nekonečné. Volnost je volnost. Musím říci že mi Bayandyr přirostl k srdci víc než bych čekal od takového nomádského špindíry, rváče a opilce. Nevěřil bych jak moc mi přirostl k srdci asi mu po návratu daruji nějakého pěkného koně. Když se mě zeptá tak mu s úsměvem a s radostí můžu odpovědět v jeho mateřštině : „Bayandyre věrný můj sluho konečně už pojedem domů a pak se sem vrátíme a všechno jim to tu vypálíme.“ Srdečně se nad tím zasměji a pak pokračuji: „Jen mi je zvláštní že říkali něco o tom že výkupný z nás zaplatily nějakej biskup moc se mi to nelíbí od těchto černoprdelníků se nedá čekat nic dobrého aby jsme jim to nemusely vrátit dvakrát tolik. Vůbec nevím jestli ten náš správce György neprohýřil můj majetek že nemohl zaplatit nebo možná to zaplatily za naše zásluhy. To by bylo od nich pěkný co?“ Pak už jen netrpělivě čekám až konečně vyrazíme ..... |
| |
| Na chvíli zas vypadnout, jen doufám, že to ty moje dvě holky sami zvládnou Snad je všechno v pořádku. Sice zodpovídám hlavně za proviant, ale jsem rád, když každý dělá pořádně svou práci. S přátelským úsměvem přejedu celou skupinu, až na ty maďary, kteří pro své stojící ptáky nedokáží myslet. Viděl jsem jak se mlsně olizovali nad mou ženou, kdykoli jim nesla jídlo. Jak zpoza mříží halekali na všechny holky z tábora. Hnáty jim přerazit a ne je za peníze prodat. Kdyby nad nimi nedržel Mistr Daniel ochranou ruku, tak bych jim snad nasypal do hrnků jed. Ale co, jsem jednou hostinský a je mi jedno, kdo u mne jí. Hlavně že platí. Je tu i Aleš, jen doufám, že nám neuteče za první sukní, pod kterou zahlédne ženskou zadnici. No ten štít jsem si nakonec musel přidělat sám. Pro šukání s Terezou na mne dočista zapomněl... * ...zmizeli do stodoly. No neměl bych. Přesto mé kroky míří k oknu, za kterým se mi naskytne výhled na Terezčin zadek, jehož vrtěním láká kováře k sobě. Myslel jsem, že je to suchar. ale když vidím, jak si za Terezku klekne, za cecky jí popadne a s ohněm v žilách ptáka do ní vrazí, málem i mne ruměnec poleje. Co to dělá, takhle nohu za krk? To ani já neznám. Když mu ho bere do pusy, je vidět, že je to pro Aleše novinka, ale jen chvíli se orientuje a už sám přebírá iniciativu. Divočina. Odkud jsi to do Tábora přišel kováříčku, že takové věci znáš. Snad bych se i pokřižoval, kdybych neměl obě ruce přitisknuty na skle. Sodoma, Gomora… * ...Ta čarodejnice je tu také. Doufám, že mne nezraní a nebude na mne chmatat těma svejma prackama. I když jí možná vezeme pro jiné věci a pak se jí rád pod sukni podívám. To je sebranka Vedle té proklaté ženské sebou vezeme ještě toho blázna Zbyhněva. Už nám chybí snad jen jednonohej Francek. A kde se courá Pan Biřek? |
| |
| Evangelium svatého Bayandyra - verš druhý Když slyším pánova slova o tom, že nás konečně pustí domů, zaraduju se. A když uslyším, že se pak vrátíme a za všechno příkoří, které nám tihle pohanští fanatici způsobili tím, že nás tu málem unudili k smrti těmi svými žvásty, tak za to tu vydrancujem, skoro až zaryčím náš bojový pokřik, se kterým jsme s pánem Ištvánem a jeho kumpány vyjížděli na hradní slavnosti, za ženskýma, na lovy i do četných potyček: "Až do posledního zrnka zlata! Až do poslední kapky medoviny! Až do poslední kapky krve!" Rychle si však uvědomím, že bych se ještě chvíli měl krotit a zmlknu. Tomu, co mi pak vysvětluje pán Ištván, o tom, kdo za nás platil nebo neplatil výkupné, příliš nerozumím. Tyhle věci mi nikdy nepříslušeli a moje prostá mysl se jimi stejně nikdy nezabývala... Většinou se zabývala přízemnějšími záležitostmi, jako zrovna teď, kdy se mi začalo chtít chcát. Do prkenný vohrady a svíce lojový... |
| |
| Loučení v němž je uminutého cíle dosaženo, ale vítězství nepřináší uspokojení. Příroda vítá úsvit roku: A.S.P - E.O  Auguste Renoir Včelka ponoří svůj sosáček do jasně červeného květu vlčího máku. Když tu je náhle vyrušena blížícími se hlasy. Zatřepotá křidélky plnými pilu a naštvaně zabzučí .....Bzzzzz!!!?.... odletí. V další vteřině drobná ručka uchopí stonek a trhne s ním. Bezbranná rostlinka se zachvěje, zaúpí tiše...Umírá. ..... Kvítek se zvedne ke krvavím rtům a odtud se přesune k nosu. Rty se popuzeně zkřiví a kytka letí pryč. Pomíjivá byla krása a zbytečná smrt. Lesa paní, pozoruje je oba dva, nemá co lepšího na práci. Nešikovné nemehlo! Zabzučí včelka nad její jarní korunou. Větvovité paroží, jenž jí vyrůstá z lebky nyní zdobí obsypané květy. Po nahé paži se svíjí užovka, jako doplněk v podivné garderobě, připomínající šperk. Pod nohama jí hladí tráva svými bičíky. A o kotníky, pokaždé když se zastaví, se třou hebké kožíšky malých zajíců skrývajících se pod šaty utvořenými z přehledné sítě pavučin….. Dívka. Nelítostná a nemilosrdná? Nikoli…. Za to všechno nese odpovědnost ona. Lidská láska! To ona, lehkomyslná, povrchní a přelétavá děvka, egoistická,dosebezahleděná, spalující a sebezničující. Bože! Spálí i vše okolo sebe, zpřetrhá mosty s minulostí, vše uvrhne v zapomnění, nebere ohledy. Člověk se stává jejím otrokem, přestává být sebou samým. Jak paradoxní. Hýbe světem, je schopna měnit dějiny, brát na sebe háv idejí. Bere svobodu, zdraví rozum a přesto po ní všichni touží, ti ubozí lidé, bez špetky vkusu…. Vládne. Ona a Nenávist…Ona, ne já! Stejně to jsou jen dvě tváře jedné ženy. Od lásky k nenávisti, od nenávisti k lásce je…. co by kamenem dohodil. Dříve by jí možná záleželo. Dříve, kdy se upírala spíše k věcem neživím či zvířatům. Když neměla nikoho, právě u nich našla útočiště před světem a takto nyní projevuje svou vděčnost? Dříve...Byla pozorná k věcem přírody. Její ruce byli citlivé k rostlinám, sluch uměl v luční řeči rozeznat slova, jenž zůstávali ostatním skryty. Pradávná matka, paní všeho veškerenstva oblíbila si to dítě. Utýranou dušičku, téměř sirotu, rozbolestněné děvčátko. Byla její hříčkou, nymfou,děvčátkem odvrženým vlastními…. a přece, ne úplně její…… To dítě mělo neobyčejný dar, který jen tak zahodilo. Proč? : LIDSKÁ LÁSKA. Paní lesa, všechno vidí…. Vrátíš se ke mně. Mám čas a umím čekat. Nepatříš k nim, moje malé děvčátko. Lidé ti znovu ublíží, milenec ti umře v boji, dítě zahyne při porodu. Jaký příběh ti asi osud umíchal? Možná odejdeš s ním, a až ho unaví se s tebou pářit nechá tě ve svém domě samotnou. Ze čtyř stěn kam tě uzavře začneš panikařit, nejsi městský typ, jsi má holčička... Chodí ke mně. Dívky, zklamané životem, láskou, znuděné i rozteskněné. Mé divoženky! A pak, i ty se ke mně vrátíš. Tentokráte, ale už napořád. V děsivé předtuše odmítnutí se k němu naposledy přimkne.V korunách to zašumí. Náhle a nečekaně se zvedne vítr, rozvíří chmýří z pampelišek jako jarní sníh…. Čekám dítě. Pak nastane ticho. Následují hrozivé, nekonečné vteřiny. Rty opuchnou potlačovaným pláčem, srdce v hrudi bije na poplach. Pokusí se ho dotknout, ale setřese její ruce ze svého těla. Nechce se jí dotýkat, je mu odporná. Jsem mu odporná. Uvědomí si. Zabřezla. Jalová! Vyhrkne náhle, hledí mu přímo do očí. Nedokáže se ovládat, ze rtů jí proudí uštěpačnost a z očí potlačované slzy. Jak jsem si jen všechno malovala. A teď místo, abych se zlobila na sebe, zlobím se na něj. Na něj, který za nic nemůže, ne něj jenž je v tom nevinně. Celý jeho obličej náhle zezelenal, jako by to měla být poslední věc, kterou se dozví před smrtí! Přivodím mu zkázu, vím to. K čemu mu bylo, že jsem se o něj starala…Samotnému by se mu jistě vedlo lépe. Phá! Hlupec…H-hlupáček… Mluvíte na mě jako na klisnu. Vyčte mu. Hřbet dlaně si přitiskne ke chřípí. Nechce vzlykat, nechce mu ukázat jak hluboce se jí dotklo jeho odmítnutí. Jeho odpor. Náš rytíř, tatínek nenarozeného dítěte,ochránce, pozorný a starostlivý, vypravěč překrásných příběhů. Můj pan Jiří. Zemřel by, nebýt mě. Bulíkuje si na nos a… snad je to i pravda, ale ona se náhle musí přesvědčovat o své důležitosti. Že je pro něj něčím, ne zas ničím. Pošle mě pryč. Dá mi peníze jako odškodné a řekni, „ běž!“ , ale já nechci. Chci být s ním. Chci být se svým něžným blázínkem…Starat se o něj, vychovávat naše děti. Ano NAŠE. Společně stárnout, společně umírat. Probleskuje ji hlavou myšlenka za myšlenkou. Setřese slzy, znovu se ho pokusí dotknout… Kéž bych mohla…znovu vidět úsměv na jeho tváři o to cennější , že vyčarovaný mnou. Ty nepatrné dolíčky a vrásky, které se vytvoří na kůži pouze, když se směje a nikdy jindy, nikdy jindy… Vzlykne. Jeho oči, jsou tak nepřístupné, nesnesu ten pohled. Nesnesu pomyšlení, že je určen mě. Nám! Přecitlivělá těhotná dívka. Co víc dodat? …Nedívejte se tak prosím. Nemůžu… Myslela jsem, že budete rád. Vydechne měkce a hlas í uvízne v hrudi. Byla jsem tolik bláhová…. Jste pán, já jsem jen dcera krčmáře. Nemám vám co nabídnout. Nemám dočista nic, kromě toho citu jenž k vám chovám. Složí dlaně v klíně nervózně si je tře o sebe… Odežeňte mě od sebe, ale já se zpátky připlazím jak pes. Zbijte mě a neodradí mě to. Zahrňte mě výčitkami a nadávkami, ale já nedokážu odejít…. Teď už ne… Nechci vaše peníze, ani statky, jestli ještě nějaké máte. Nechci nic, jen vaši lásku. Jiří, jsem tak hloupá, když se vám tu teď vyznávám. Odpusťte mi, odpusťte mi, že žádám víc než mi přísluší. Že žádám vše co člověk může druhému nabídnout. Vězte mi však, že za to nabízím vlastní duši! Spalována tím horoucím citem, vrhne se mu dramaticky a dojemně k nohám. Nohavice mu skropí slzami, doposud potlačovanými… Běžte. Odjeďte na tu svou výpravu. Musíte já vím, že nezáleží na vás…. Co? Vím to, od doby…. už jak jste byl nemocný. Nemohla jsem vám nic říct, všichni říkali, že zemřete. Neměla jsem na nic pomyšlení… Chvěje se jak v horečce… Nn-něco pro vás mám. Vytáhne náhle ze zaňadří úhledně složené pláténko a vtiskne ti ho do dlaní. Teď ….teď se nedívejte, až pak…. Zardí se, jako by v kapesníčku bylo ukryto nějaké necudné tajemství. Budete na…na mě vzpomínat, i když už se možná nevrátíte? J-já vám nic nebudu mít za zlé. I kdybych chtěla, n-nedokážu… Před nikým vás nepomluvím. Slibuji. Neřeknu nikomu, jak se věci mají, skryji břich pod volnou tuniku. A aby vaše čest neutrpěla, tak…Co nejdéle svůj stav se budu snažit skrýt. Maluje si další a další obrázky, plná naděje… Běžte už-..Č-čekají. |
| |
| Novému ránu rožněm svíci, *(JS), toho času napsáno černým centrafixem na zdi v parku pod Starými zámeckými schody. V současné době už nejspíš zastřené novou vrstvou omítky. Dívčino vyznání, Biřkovo pokání Každé její slovo je pro mne utrpení. Přečkat každičkou větu se zdá být údělem těžším, než projít všech sedm kruhů očistce. A kolik jich vlastně bylo během této krátké chvíle vyřčeno? Kolikrát jsem protrpěl bolestnou cestu do Ráje, kolikrát jen bych do něj mohl vstoupit. A přece to nekončí. Když mluví, je to jakoby do mě bušila pěstmi. Její zoufalý hlas mi ubírá sil tak dravě a chtivě, jak snad ani horečka nedokázala. Vše, co mi říká, slyším odkudsi z dálky, v hlavě mi tluče srdce, ústa se plní slinami, které přes hořký knedlík v krku nemůžu polknout. Stojím vedle ní jak mátoha, neschopen vnímat ničeho kromě slov a bolesti, co přinášejí. Ani nepostřehnu, že se mi ocitne v dlani kus plátýnka. Když se mi pak děvče vrhne k nohám, obejme má lýtka a přitlačí svou hlavu ke stehnům, vypoví mi mé nohy služby a jako podťatá jabloň se svezu na zem vedle ní. Sotva domluví, rozhostí se na zelené loučce hrobové ticho. Nezvedám se a neodcházím, jak mě vybízela. Místo toho sedím a mlčky zírám do země. Její slova na mne zapůsobila tak silně, že se neodvážím dlouhou dobu nic říct. Hnusím se pojednou sám sobě. Stydím se za své zděšení i její ponížení. Za své slabosti a za to, jak jsem jí neúmyslně ublížil. ,,T-ty…“ protnu zastřeným a pokořeným hlasem tíživé ticho. Pak mě ovládne vztek. Ne na ní, ale na sama sebe! Za to, jaký jsem to pokrytec. Jak se snažím tajit před ní i před sebou samým to, kolik krás i bolestí má láska k ní ukrývá a jak její nemoc je zlá! Ano, zlá! Ale přeci tak neskonale laskavá… ,,, co sis vůbec myslela, že udělám?“ rozlítím se pojednou na nebohou dívku. Kuráže na prudký a výhružný tón mám dost, do tváře se jí však pohledět neodvážím. Chvíli proto hlasitě oddychuji se zrakem upřeným na jejích bosých nožkách, než se rozhovořím dál. ,,Chápeš, před jakou strašnou věc jsi mě to vlastně postavila? Odjeď si a v hlavě měj na paměti, že JÍ,“poslední slovo se mi chce až zakřičet , ,,tady necháváš samotnou a s útěžkem! Mým útěžkem! Mám se snad radovat? Vrhat se po tobě a tisknout ti polibky na tvář? S vědomím, že se už třebas nemusím nikdy vrátit? Být šťasten z toho, že jsme počali spolu dítě a …“ červeň se v okamžiku z tváře vytratí v přívalu nových myšlenek. Holých, surových, pravdivých, nemálo též bolestných a zraňujících. …,, a že tě, i to malé nenarozené, už nikdy nemusím vidět? Že vás tady nechávám samotné? Na pospat všem? Nechápeš a ještě si k tomu myslíš, že se na tebe zlobím a nejsem rád. Bože…“jak mému uchu krásně zní, když mluvím o tobě a o tom nenarozeném jako o VÁS. A se mnou pak o NÁS,,…kdybys jen věděla, jak já bych byl rád, kdyby jen tomu bylo trochu jinak. Jinde a jindy,“ promluvím pojednou zcela jiným hlasem. Měkkým, lítostivým a snad i trochu plačtivým. Ruce jsou křečovitě sevřeny v pěst. Oči nepřítomně zírají na lem jejích šatů a když přestanu mluvit, rozechvěje se spodní ret jako lístek zmítaný prudkými poryvy větru. ,,Neřekl jsem ti to, ale když jsi se mne tehdy večer ptala, zdali bych o tebe stál, měl jsem chuť ti vykřičet do tváře ANO. Neodvážil jsem se. Nechtěl jsem, abychom spolu spali. Tebe jsem ale chtěl. Nechtěl jsem to tak, jak to nakonec skončilo…styděl jsem se…,“ pojednou krotký jak beránek se svěřuji dívce se vším, co mě poslední dny trápilo. Vše nahromaděné se tlačí ven. Vyprahlé rty o sebe při každém slovu práskají jak bič, na jejich olizování není čas. Musím mluvit dříve, než mě přejde kuráž. Dříve, než procitnu tváří tvář pravdě a přiznám, že lepší pro nás oba by skutečně bylo vyplatit jí něco peněz a nechat jí jít – nechat zvítězit smutek a nebudit plané naděje. ,,Přál jsem si tě mít jako poslední dva dny. Snad jako sestru, dceru, oporu,“nikdy však jak družku, milenku či ženu!,,Pak mi řekneš, že jsme spolu počali a mé zděšení přisuješ nějakému odporu a špatnostem! Mluvíš o mne jak o zlosynovi!“ zdálo by se, že jí obviňuji z křivdy. Není tomu však tak. Sám vím, jak až moc blízko přeházelo mé zděšení v znechucení. Tohle není obvinění, ale mé přiznání! – mluvíš o mě jako o zlosynovi a máš pravdu! To já tě děvčátko do jiného stavu přivedl. To já jsem měl mít zodpovědnost, když ne ty! To ty se máš zlobit, ne já. Já jsem viník! ,,Snad ani přes všechny ty obavy a slzy nevidíš, jakže jsi mě změnila.“ A to je pravda. Ví to? Ví, že se pojednou usmívám, když myslím na zrzavé prameny vlasů. Těším se na tvojí milou tvář, když se ráno probouzím. Chce se mi být stále s tebou. A přece, když tě za ručku držím, nepřemýšlím pokoutně, jak se ti pod sukně dostat. To, že pojednou má pro mě můj život nějakou cenu. Vážně nic z toho nevidíš? Ach, byla to bláznivost, ale přece … ač by pro nás oba bylo lepší, kdybych tě na mráz tehdy vyhnal, přece jsem s tebou šťasten jako nikdy jindy. Proto jsem tě chtěl opustit, abych se nestrhával všechnu potěchu jen pro sebe a tebe nešťastnou nedělal. A snad, kdybys nebyla jalová, pak bych tě opustil…ale teď?Nelze... Chvíli je ticho, jak přestanu o překot hovořit a pohroužím se do sebe sama. Krátký oddych ve zběsilém běhu skrz mé myšlenky je vítaný. Dovolí oběma bláhovcům srovnat si myšlenky a připravit se na další proudy slov. ,,Až odjedu, půjdeš rovnou za matkou a řekneš jí, jak se věci mají,“ položím na dívčino koleno svojí těžkou dlaň.Vím, že se k ní už nemůžu postavit zády, musím to říci. Z povinnosti? Ano, z povinnosti, ale z celého srdce si namlouvám, že tomu tak není , ,,že jsem o tebe otce požádal a dítě ti udělal. A až se ti pak začne vzdouvat břich, a až se tě lidé začnou vyptávat na otce dítěte, co pod svým srdcem nosíš, budeš jim odpovídat vše popravdě. To je dítě pana Biřka, toho, co si mě před Bohem zaslíbil,“ chytá se mne pojednou neodolatelná touha. Beru jí náhle ruce z klína, zrovinka tak, jako ona brala moje tenkrát při modlitbě na lipové postýlce, a sevřu je pevně ve svých dlaních. ,,Ne v kostele, ale před Bohem tady na louce. Prosím, zaslib se mi. Pod klenutou oblohou,“jak kázal ten, pro jehož učení se nyní možná do spárů smrti ženu. ,,Jsem ti vydán na milost a nemilost. Řekni a-an-no,“ hlas se mi rozechvěje vzrušením , ,,dej mi prchavou naději na štěstí a naplň mě zároveň závějí obav. Zakruť hlavou, zlom mi srdce, uvrhni mě do zármutku, ale zbav mě tak starostí a sama sebe z mých spárů zachraň,“ pohlédnu vůbec poprvé během mé dlouhé a překotné řeči dívce do očí. Ztratil jsem již dávno nit toho, co jsem chtěl původně říci. Můj jazyk se chytá každé myšlenky, každé touhy po vyjádření mého citu – to vše ve snaze vyzvědět jí všechny tajemství dřív, než se budeme muset rozloučit. Nečekaje, dostanu-li nějakou odpověď, rozmluvím se dál. ,,J-já …si pak s otcem na výpravě promluvím. Svolí, vím. A až,“ ačkoli rty odříkávají ono slůvko odkazující na nějaké budoucí dny, v hlavě mi řve mnohem pochybnější jestli….,,se vrátím, pak se o tebe postarám, tak jak by jsi si přála. Ne…vlastně ne. Tak, jak si i já přeji. Tak, jak já chci. Chtěl bych VÁM dát to nejlepší, když to nemůžu mít já. Jen pro ten tvůj cit, a pak plátýnko, co v ruce ždímám. Je to jediné, co vlastně mám. A přece jsem neměl před několika měsíci ani to,“ ztrácím se opět v toku řeči. Ale vlastně ne…mám ten pochybný dům, co jsem ho chtěl zpátky. Dostat zpět a pak ho prodat. Za utržené zlaté, a že by jich bylo habaděj z takového domku, jsem zamýšlel znovu postavit a opravit vypálenou tvrz. Na svém panství hospodařit. Nesloužit cizím, už víc se nebít s mečem v ruce pro pochybné ideály. Vesnice v zapomenutém kraji spravovat. Být konečně pánem a už nikdy více kmánem Nebojovat, neničit, žít.... Dole zavříská kdosi na roh, ukončí tak moji zmatenou a netvárnou řeč. Dává se tak znamení, že jezdci již brzy odjedou. ,,Volají mne. Budu muset jít,“ klopím opět oči k zemi. ,,Vidíš, mluvil jsem tak dlouho a přece jsem toho řekl tak málo,“ pozdvihnu k ní opět zrak. Její tvář je ještě zmatená a překvapená z mé řeči. Leskne se na ní ještě pár slz.Jakoby oplakala smrt bližního a smířena se skutečností by přímo před ní vstal nebožtík z mrtvých. ,,Neplač už a usměj se na mne naposledy. Rozlučme se tady mezi kvítky, kde jsem byl s tebou tak šťastný. Snad i ty jsi to tak cítila. Nechoď pak se mnou dolů. Zůstaň tady sedět a osuš slzy. Nemohl bych se odloučit, snad ty také ne. Až kolem budu projíždět, zamávej mi z kopečka dolů. Zamávám ti také. Teď už však … sbohem,“ hlásek se mi třese. Plátýnko mizí kdesi v nějaké kapsičce. Ještě jednou si jí prohlédnout, dotknout se toužebně jejích konečků prstů, pokusit se o rozpačitý úsměv. Nabrat trochu sil! Vím jak bude těžké se zvednout, odvrátit se k ní zády a udělat první krok. Přemoci zkamenělé nohy a zpřetrhat řetězy, kterými jsem se k ní přivázal. Jaká to zrůdnost odtrhnout oba milence od sebe ve chvíli, kdy jsou nejšťastnější. A takové bolesti … |
| |
| .........TRAM TA-DA-DÁ........ Jiří Biřek Z Březové: Když scházíš z kopce doléhá tvá mysl na tvůj mozek. Vybavují se ti útržky rozhovoru, vyznání již jsi byl svědkem. Znovu se vracejí pocity a tíže na tebe dopadá…. Teplá dívčina ruka mačká tvou dlaň a odmítá ji pustit. Jak velké trápení jsem vám přichystala. Kdybych to vše, dokázala vrátit zpátky. Nikdy vás nepotkat. Nepoznat jaké krásné to je, být s vámi….. Její rty se k tobě pojednou nakloní, nepolíbí tě, ač nic nebrání v polibku, pouze zdýchává slova ze tvých vyprahlých rtů… Neměla jsem. Teď už to vím. Neměla jsem vám říkat, ale pravda mě na hrudi tížila, musela jsem, ač jsem nevěděla co tím způsobím. Dralo se to ze mě ven, dusilo, nedovolilo svobodně myslet, spát… Zářící oči plné naděje a odevzdání. Dva drahé kamínky, pouze tvoje v tuto chvíli… A já, já si myslela, že ke mne cítíte odpor. Že se vám hnusím!…. Víte, vi- viděla jsem, jakým jste samotářem, přála jsem si proniknout do vašeho světa, podívat se do toho neprozkoumaného království, kam nikoho nepouštíte. Ale pak už jsem nedokázala odejít…. Sladký dech vonící po medu. Jiří, hlas kypřící citem. Nikdy jsi netušil, že tvé jméno může znít tak sladce z cizích rtů…. Celým srdcem…Slibuji. Bůh je naším svědkem! Rozechvělá ruka ruku horoucně tiskne,zpocené dlaně se o sebe třou jak dva milenci. Budu čekat. Oči jasné, modré,neobvykle hřejivé, vlhké potlačovanými slzami, které ti mají zůstat skryty. Děkuji a od-odpusťte mi, že jsem o vás měla špatné myšlení, dokážete-li to. Budu se modlit. Každý den prosit pána Boha, aby mi vás v pořádku přivedl zpátky domů…. Jď-děte prosím---už. ….A poté vzpomínáš jak se rozplakala, když jsi se k ní otočil zády a měla jistotu, že neuvidíš, ale ty jsi přesto věděl…. Odjezd VŠICHNI…. (Alou…!) Chvíli to, pravda, sice trvá, ale postupně se na místo určení dostaví všichni. Felčarka Jezabel s růží ve vlasech, jenž zřejmě nenávistným okem těká po maďarech. Přichází v nohavicích, oděna jako muž a je jí také přidělen jeden z koňů. Bartoloměj Pospíchal, muž věčně dobré nálady. Dále také všichni čtyři zajatci, jenž jsou vysazeni na muly, dvě staré herky. Aleš, prostoduchý kovář a jednoduchý člověk, s tlumokem přes rameno, jak vidno těžkým. Tajemství jeho útrob má být všem prozatím skryto. Zajatci jsou vysazeni na koně jako první. Cecil sedí ve předu za jeho zády sedí bratr Ctibor připoután k němu za pas tak aby nespadli a přesto tvořili nerozlučnou dvojici. Stejná lumpárna je provedena i páně Ištvánovi, kde je pro změnu v zadní části usazen jeho sluha Kegen. Bohužel prostovlasí, neboť čapka mu byla odcizena. Zajatci vidí, jak se celá kompanie začíná slézat a vidí též, že jejich „ doprovod“ není právě z největších. S některými tvářemi již měli možnost se setkat. Vidí Bartoloměje, muže který se staral o společenský srub, kde byly uvězněni, i když ke konci se jim čas krátil dlouhými procházkami a diskusemi s husitským kazatelem Danielem. Daniel vždy odpovídal na otázky opatrně, vše si dlouho promýšlel. Jako by bylo důležité co jim řekne a co jim zůstane skryto. Alespoň takový dojem budil…. Přichází též Zbyhněv, vedoucí za uzdu dva pěkné koně, Mistrova grošáka, pravda o něco honosněji vyhlížejícího…. Přichází též i několik dalších vyzbrojených mužů, ne více než bys na prstech ruky spočítal. Stále však chybí dva vůdci, nejdůležitější členové a paradoxně nepřítomni. Z kopců před bránu na poslední chvíli schází pan Jiří. Celičký zamyšlený a jakoby rozechvělý. Není se čemu divit, vždyť kdo ho zná a zajímal se jistě zjistil, že v zimě trpěl těžkými chorobami. Kde se jen toulal? Lelkoval snad v lese? Jiříkovi byla přidělena výbava, jenž si sbalil již den předtím. Na koni je náhle pro něj tak nezvyklé sedět… Bartoloměj se rozhlíží, jako by někoho hledal, ale dotyčný stále nepřichází. Až ve chvíli, kdy se skupina začne nahlas dožadovat výjezdu přichází s celou svou noblesou spasitel, Mistr Daniel, opozdil se, ale tváří se jako by bylo vše v nejlepším pořádku, na jeho tváři hraje lehký úsměv a jeho háv, čistý jako padlý sníh, je v lehkém větříku rozvlněn. Dát příkaz k výjezdu a výprava může začít…. Zbyhněv sub z Vyhnanova: Konečně po tak dlouhé době a strádání, vidíš zase starého přítele, jsi rád, že živého a zdravého, ač zkazky, které se ti o něm dostali mluvili o hrozné chorobě jenž ho stihla a, že se snad již ani neuzdraví. Hloupost! Pravda pohubl, a vybledl poněkud. Ale nic co by jarní dotěrné sluníčko nevyléčilo…. Jezabel: Byl ti přidělena hnědá mladá a neklidná kobylka, nějak se počítá s tím, že budeš umět jezdit na koni a nikdo se tě neptá co si o tom myslíš. Spatříš pana Jiřího a podivíš se nad jeho dobrým stavem, vždyť sama jsi mu nedávala právě valné naděje….. Stále se nejede. Čeká se na něj, na Daniela. Taková drzost! Jak si může dovolit přijít pozdě? Jednu chvíli už tu byl, pak se zase vypařil, jako by vše bylo důležitější, než vaše netrpělivá skupina. Okvětní lístky růže za tvým uchem lehce zavibrují a pošimrají ucho, téměř nepříjemně. Pak se objeví…. Mistr Daniel: Můžeš snad za to, že si tě k sobě na poslední chvíli zavolal Prokop? To poslední o co v hřejivém jarním v poledni stojíš jsou tyto zapšklé pohledy. Zraky všech se na tebe netrpělivě upírají a čekají. Čekají na cokoli, jen už ať to je prosím něco a ne nic. Ne další čekání! Nyní nastal čas oznámit všem co tu teď stojí jak, proč, kde, kam a kolik..... |
| |
| Chystám se zase o dům dál Tram ta-da-dá... Pravdou je, že nezájem místních žen mě trochu zklamal, zvláště pak nevděčnost Jezabel. Ono jak se říká: Za dobrotu na žebrotu. Ale nebyl bych to já, kdybych se kvůli tomu nějak trápil. Snad jen Dorota mi udělala malý šrám. Myslel jsem, že mezi námi bylo nějaké to napětí, ale Dorota se rozhodla jinak. Těžko chápat proč a jaké pohnutky ji k tomu vedly. Ale snad ví co dělá. Co už... Nenaděláš nic Horne. Ve světě jich je ještě tolik a nakonec víc se těším na to co nás brzy čeká na cestě než na vrtkavou přízeň opačného pohlaví. Do brašny sbalím pár nejnutnějších věcí a vyrazím na místo setkání, odkud zase pohnu zadkem na cestě života trochu dál. |
| |
| Den jak vyhotovený na obrazu malířského věhlasu, den začátku cesty Dveře do cely se otevřou, světlovlasý kazatel nemá přiliš času ale musí říci zajtcům tu novinu. Kedves uraim, minden nappal közelebb a nap, amikor elindultok Táborbol vissza hazafelé. Veletek fogok én és a Jiří Biřek csapatja menni. Elmegyünk a helyre, ahol ki lesztek a akart pénz osszegért cserélve. Elég messze van az a hely és most még nem lenne túl okos megmondani, hol pontossan fognak a magyar testvéreitek várni. Úgy vagy úgy, már nemsokára elhagyuk ezt a helyet, úgy hogy a mind a kettó oldal megelégedett lehessen. Kazatel domluvil a oni opět v cele osiří. Slunce jako by světilo svět. Jako by ho po dlouhé zamračené zimě konečně obdařilo svou láskyplnou přítomností. Helios konečně sestoupil mezi nás, prozářen lux perpetua, topící se v jasu svého slunečního vozu, který nad ním ve své kulatosti září. Poslední článek se zapojuje a řetěz je celistvý. Jak vidím, všichni již dorazili. Omluvte mé spoždění. Převezmu od Zbyhněva otěže svého koně a vyhoupnu se mu do sedla. Kůň je klidný a nebýt občasného zastřihání ušima, snad by nás za jezdeckou sochu považovat někdo mohl. Drazí přátelé, nejspíš jste již slyšeli o tom, kam jedeme, proč tak činíme. Přiznejme si. Babské klepy jsou rychlejší než střela z kuše. Někdo tvrdí, že jedeme pro poklad, který ukryli naši zajatci, jiní tvrdí, že to celé svými čarami paní Jezabel zařídila, aby s námi mohla někde při sabatu obcovat. Dokonce jsou i takové řeči, že jedeme maďary objetovat pohanským démonům. Pravda jen málokoho zajímá. Bývá nudná a mráz po zádech nepřežene. Proto se o skutečném důvodu hovoří jen zřídka. Tedy dnes je nejvyšší čas vytřídit ze lží pravdu. Jedeme si pro výkupné. Žádné rejdy s ďáblem, žádné kacířské počínání. Snad jen slova o pokladu jsou pravdivá. Jedeme si pro peníze, které nám byly nabídnuty za vězněné. Pohledem přejedu všechny přítomné. Všichni kteří tu být mají, zde jsou. Spokojený úsměv zdobí mou tvář. Jsme podivná sebranka, jen co je pravda, ale tací mají největší naději na úspěch. Každý je jiný, ale vzájemně tvoříme krásný obras fungujícího stroje. Není se čeho bát, jsme dost malá skupina na to, aby nám někdo věnoval pozornost, přesto dose velká, než bychom se museli bát přepadení nějakou lesní cháskou hodující na strastech obyčejného lidu, jenž válku nese vždy nejhůře. My míříme k Sázavskému brodu. Tam by nás již měli čekat s penězi. Celou cestu pojedeme po území, které se hlásí ke kalichu. Nikoho z papeženců bychom neměli potkat. Po cestě je několik usedlostí, kde nás nechají přespat. V ostatních případech budeme spát, kde to jen půjde. Zásoby má na starosti Bartoloměj Pospíchal, kterého jsem navrhl pro tento účel. Dokáže ukočírovat celý hostinec, tak věřím, že s husitskou skupinkou nebude mít jediný problém. Dále bych rád poděkoval paní Jezabel, která se nenechala prosit a poskytne nám na cestě své felčarské umění. Dále jsem požádal jednoho z kovářů, zde přítomného Aleše, aby své zručné ruce zapůjčil naší věci. Děkuji i tobě Aleši. Děkuji i vám ostatním, kteří se účastníte. Pane Horne, Zbyhněve. Pootočím svého koně směrem k panu Biřkovi, na němž je ještě vidět slabost, avšak již nabral spousty sil. Ještě však nějakou dobu bude muset pít nápoj, který ode mne dostala Dorota. Ač ho jistě všichni znáte, neboť jeho skutky pro kalich se nesmazatelně zapsaly do srdcí lidu. Přesto vám představuji pana Jiřího Biřka z Březové, který je naším velitelem. Jsem velice rád, pane Biřku, že jsi s námi. Řetěz je celiství. Vyrážíme. |
| |
| Na cestě Jara jsou v porovnání s dnešním klimatem chladná, ale vám rozeným středolidem to nepřijde. Oblékáte se tepleji a dnes je obzvláště teplý den. Větřík se čechrá vlásky, nikdo nikam nespěchá. Vnímáte vůně jara, které na vás po dlouhé zimě působí blahodárně. Na hlavou vám proletí luňáček a zamíří k obzoru.... |
| |
| Buď se ve své samotě vyžívám, anebo jsem si zvykla samotná být. Protože celou dobu stojím bokem od srocujících se lidí, obhlížím je jako vlčice stádo, hledajíc slabý kus. Jen ta mlsnost tomu chybí. Jako by se moje tvrdá duše stáhla to tohoto nevelkého těla a začala kolem sebe budovat hradby z ledových kamenů, aby na ni nikdo nemohl. Dřív se ze mě šířila autorita stavu "lékařského" - protože jiného medika než mě tady nebylo, i když tedy medik ve smyslu těch proradných učenců nejsem. A dnes? Dnes, v Danielově stínu, jsem jako něco zákeřného, co čeká. Ale na co? Když ten drzý kazatel přichází, pohodím hlavou jako ta jankovitá klisna, co mi byla dána. Něco si pro sebe zasyčím, nenávistný pohled zabodnu do bělouše. Ale zvednu hlavu, narovnám se. Provázím ho pohledem až k jeho koni, sama svírám otěže hnědky, křečovitě a pevně. Vím, že bych se neměla rozčilovat, protože to zvíře ucítí, ale při pohledu na něj nedokážu být klidná. Proto, když začne mluvit, se raději odvrátím ke koni, k němu zády. Je to neslušné. Ať. Položím zvířeti, které chytnu za ohlávku těsně u hlavy, levou dlaň na klabonosou hlavu. Kobyla cukne hlavou, vytrhne se mi, naštěstí jen částečně - zaslechla jsem cosi o sabatu a obcování, to vše spojené s mým jménem. Do prdele s nima! Kdo se má soustředit? A ty, kazateli, už se konečně vymáčkni! Takže jenom předat zajatce. Uvidíme, ušklíbnu se, ale nikdo to nevidí. Vlastně pochybuju, že i kdybych stála čelem, že by si mě někdo všímal. Znovu obrátím pozornost ke kobyle, co říká dál, toho si už moc nevšímám. Pevněji zaháknu prsty za ohlávku, zase položím levačku na její nos. Jenže tentokrát v ní něco šikovně svírám, něco, s čím sjedu až k sametovým pyskům a nabídnu jí to z ruky. |
| |
| ,,Jistě, doufejme že nám nikdo neskříží cestu. Neb raděj než útěk bude ochrana života. " řeknu a tlumok přivážu na sedlovou brašnu a meč připoutám na sedlo. Pak zkontroluju svýmu koni podkovy a hřeblíkem vyškrábu hnůj z podkovy. Sám se pak chytnu sedla a bez použití třmenů se vyhoupnu jen zapomoci rukou do sedla. ,,Nač tedy otálet? Sme všichni a můžemeš vyrazit. " řeknu a zadívam se na cestu před sebou. ,, Nový den tu, chvála Bohu, sprav pane, co já nemohu, ať mi dnes tvé světlo svítí a srdce tvou milost cítí. Když vstávám ze svého lože, chválim tě, můj milý Bože, že jsi mi byl této noci k ochraně a kupomoci. Ty Ježíši, Zachránce můj, při mně celý den věrně stůj, mírný pohled oka tvého kéž proniká ducha mého! Duchu svatý, tvá útěcha nechť mne klesati nenechá, cestou pravou veď mne stále, abych žil tvé cti a chvále." začnu spívat aby cesta líp uběhla. |
| |
| Jezabel Kobylka se buď čistě uklidní, rezignuje nebo obojí. Cítíš jak pod tvými stehny náhle ochabla, odfrkla si, do nozder nasála vzduch. Poté už se nenapjala tak neklidně jak předtím jen začala pohupovat ohonem a odhánět mouchy.... Aleš Kovář: Jak jsi naskakoval na koně do zad tě bouchla odlehčená kovadlina z tlumoku. Svaly t trošku zaboleli také, pravda, že... Po zimě bývá svalstvo ztuhlé, i když ty, jsi měl v posledních dnech dobré cvičení s Terezou stále se necítíš úplně svůj... Ten výskok se ti až tak nepovedl. Nohou jsi téměř sklouzl po koňském hřbetu dolů z druhé strany než ze které si naskakoval. Naštěstí jsi se zachytil hřívy a kůň to ustál.... Za sebou slyšíš posměšky nějakých ozbrojenců, ale pak už jedete.... |
| |
| Vidíš, že to jde. Můžeš se zlostně šklebit, cenit zuby a klopit uši, ale nedát jim příležitost přetáhnout tě, promlouvám ke koni, byť jen v duchu, když ještě pořád svírám jeho hlavu, tu svou u jeho. Pohladím ji po krku, poupravím jí čupřinu, jako bych bezděky ustrojovala svoje dítě. Teprve pak se vytáhnu do sedla, prozíravě nasedajíc z vyvýšeného místa, ať už je to nějaká bedna či kláda okolo. Opatrně zvíře pobídnu. Na koni jsem neseděla už dost dlouho, naposledy při vyjížďkách s manželem. A moc dobře tuším, že po celodenní jízdě budu ráda, když budu moct chodit a ráno vstanu. Ještě že jsem s sebou vzala svoje masti. I když, mazat si omlácené pozadí před bandou tady těch... |
| |
| Tváře hezké i ošklivé, známé i neznámé, Danielova řeč a kovář Aleš... Danielova řeč mě přivádí do rozpaků. Mluví o mne jak o nějaké spasiteli naší věci, ačkoli všechny mé skutky jsem nedělal pro žádné uznání, ale pro pravdu a dobro. Zaraženě hledím do země a když mi přizná, že se těší mé přítomnosti, pozdvihnu k němu opatrně oči. Snad přeci jen není tak špatný, jak jsem si myslel, napadne mne. Všichni k nám vzhlížejí jak k andělům a my dva hledíme na ně dolů jak na červy. V zástupu lidí je mi jich hodně známých, ale také hodně neznámých. Na dvou starých herkách sedí v párech čtyři zajatci. Támhle na mne hledí Bartoloměj. V jeho očích vidím stále obraz Doroty na svahu kopce, jaký se mi naskytl, když jsem se ohlédl. Seděla tam trpělivě tak, jak jsem jí tam nechal. Rozechvělou a uplakanou. Obklopená zeleným pažitem byla tam sama tak opuštěná, až mě to srdce bolelo s k ní nevrátit a odejít od ní. Bartoloměji, budu ti muset tu novinu dřív nebo později říci … snad později. Kdybych ti vše teď vyjevil, nedal by mi s chlapy po celou cestu chvilku klidu. A snad, když mu pravdu vyjevím pár dní před návratem do Tábora, nevyprchá z tebe nadšení…bude-li nějaké. Támhle stojí Jezabel. Poznávám jí, však jsem na ní několikrát myslel. Chtěl jsem jí poděkovat za to, že mi život zachránila, ale nedostal jsem se k tomu. Dorota mi byly přednější, než poděkování nějaké židovce, ačkoli by si přinejmenším to poděkování bezesporu zasloužila. Nu, promluvím s ní později. Ve shluku chátry nejnižší stojí Arnošt, ten co mi dveře sroubku pomočil. Jestlipak si na to upomíná, a jestlipak ví, že jsem mu dávno odpustil. A támhle u koně je cosi kutí Zbyhněv. Zdá se, že řeč Danielovu pozorně neposlouchal. Mluvíval jsem často o něm jako o svém synovi a snažil jsem se k němu také tak chovat. Trpělivě a zodpovědně, aby z něho dobrý člověk vyrostl. Odrostl jsi ale už nevlastní synáčku, nebudu již nad tebou držet stráž. Však budu mít děťátko vlastní… Od Zbyhněva pak přejedu po tvářích neznámých lidí. Své muže příliš dobře neznám, je jich ostatně tady příliš mnoho neznámých. Proč hejtmani rozhodli svěřit mi jízdu kohosi cizího, nevím. Kde mám všechny své jezdce vyjma Zbyhněva? Také nevím … Daniel domluví, chystáme se k odjezdu. Dříve však, než opustíme brány Tábora, předvede nám kovářskej nečekané divadélko, když se pokusí vyškrábat na hřbet koně. Jeho počínání mě údivuje, a nejsem ostatně sám. Pode mnou stojí dva muži, vzájemně se chichotají jeho neohrabanosti. Proč nepoužije třmeny, nevím. Když se nakonec kováříček odhodlá ke skoku na kobylí hřbet a málem se vyválí v jarním blátě, vyprsknu společně s nimi škodolibým smíchem. Proboha, co to je za nemehlo? Jakoby mu posměšek ostatních nestačil, nepřestane udivovat a sotva se zatrůní v sedle, začne zpívat. To je už je na mně moc. ,,Heleď se,“ šťouchne jeden do druhého, ,,není to ten Aleš, o kterém Mařena vyprávěla, že klátil celou zimu Srbovic Terezku?“ ,,Jo, to bude on. Takovej bejk a neumí ani na koně vylézt,“ No to je mi teda bejk. Nakládal jakousi Terezu celou zimu a po celé ty týdny a měsíce jí dítě neudělal. Bejk není neschopný… neschopný je vůl! Takového bejka k řezníkovi raději přivést. Vůl si ale zaslouží zapřáhnout … To já … dvakrát si vrznu a pokaždé se napoprvé počít dítě zadaří. Jakej bejk je Aleš ve srovnání se mnou? Vždyť ani na koně neumí vylézt. Vůl je to …. a vůl, co neví k čemu jsou třmeny by měl šlapat pěšky. ,,Hej kováři, víš vůbec k čemu se používají třmeny, nebo to sedíš na koni poprvé?“ přeruším jeho zpěv. V hlase je mi cítit výsměch stíraný zlobou. Vře ve mně nahromaděný a potlačovaný vztek. Že nic nedopadne tak, jak si doba vyžaduje. Nebo že doba není taková, jak by měla být. A že už vůbec nic není takové, jak bych si přál já. A co s tím? Nic! Můžu buď dlouho tiše vychládat, a nebo si na někom vylít svojí zlost. A zdá se v tuto chvíli, že obětí mi bude nebohý kovář. |
| |
| Smíchu se ani neotočim, ale když na mě mluvý Jiří tak se na něj otočim a s rukou na meči říkam:,, Drahej pane, vážil bych řeč než začnete urážet svým jazikem kterej ste jistě zdědil po zmijí matce, než vás budou urážky stát výc než jen potupu. Chvýly se posmívejte, ale pak jděte odemě pryč, když váš kůň klopýtne, tak za mnou nechodte. A na rozdíl od vás aspoň vym kdo je můj otec ty prasečí ovčáčku." řeknu a popoženu koně. S rozmyslem a chladnou hlavou. Kováříčka proti sobě rozeštvat, to není moc dobrej začátek. pomyslm si a dál si ho naoko nevšímám, ale sem v pohotovosti vytáhnout dýku. |
| |
| Už jsou ve při a to jsme ještě ani nevyrazili. Shlédl jsem kovářovu reakci, jíž urazil pana Biřka. Budiž, každá chlap má nějakou tu urážku snést, neb jinak to není chlap. Ale z kovářovi řeči vyplývá, že nepochopil co znamená slovo skupina a úkol. Dojedu ho rychle, než se spustí lavina něčho, co se nám zde na výpravě nemůže hodit. Aleši, rád bych k tobě promluvil pár slov. Najedu blízko něho, aby slyšel každé mé slovo. Vím, že kdyby mi chtěl ublížit, tak ho Zbyhněv sežere i z botama. A za zimu, když bylo třeba léčit, jsem již okusil co Zbyhněv dokáže. Nejednu pohmožděninu mi způsobil, když dostal záchvat. Budu rád, když nebudeš rozdmýchávat nesváry ve zdejší skupině. Nejspíš nechápeš, že jsi na této výpravě jajko kovář. Když za tebou někdo přijde, že potřebuje koně prohlédnout, kopyta zbrousit či kolo u vozu spravit, tak to uděláš. Neptám se tě, zda se ti to líbí nebo ne. Pokud chceš dokázat, že si opravdu vážíš odkazu, který nám zanechal Mistra Jan Hus, tak budeš činit vše pro to, aby byl úkol splněn. Jasné?!! |
| |
| Loučení je malá smrt... Hledí na procesí z kopce. Je pozdní odpoledne, slza se slzou střídá. Půjdu za matkou... říká si tiše a všechno jí vyjevím.... Popravdě, myslím i to o otci. Nyní, když odjel seberu nějakou kuráž.... Ruce se usilovně třou o zástěru div ji nerozškubnou na dva díly.... Nebo všechno zamlčím, tak jak jsem mu slíbila. Matce řeknu, že on je otcem. Nikdy se nikdo nedozví pravdu. Pohřbíme ji...tak hluboko, že na ni snad i sami zapomenem... dlaň spočine na břichu, mé maličké mláďátko.... Usměje se. Ryšavá hlava září v zeleni trav. Rozběhne se z kopce dolů, aby je ještě chvíli mohla pronásledovat, dokud se neztratí za humny. Tak tedy opouštíme Dorotu. Kdo ji poznal si občas možná posteskne, kdo ne, také o nic nepřišel. Ale nebojte se...na její místo přijdou noví hrdinové, alespoň do té doby, než se někde znovu objeví.... |
| |
| ,, Jasně, ale urážet kováře není dobrá věc. Jestly mě bude nadále urážet...." řeknu trochu nevrle. ,, Když ale nepochopí že je dost urážek, tak ať se pak nedivý, když se mu něco stane. Nejeden zbabělec se pokoušel provokovat, když neznal míru následků. " řeknu a znovu popoženu koně abych byl ušetřen dalším urážkám. Kovářova díla byla vždicky ku prospěchu, což ale v tehle době znamená umění kovat, když si díla neváží. začnu hloubat a potom prstama vyhmátnu na tlumoku přilbu a zčnu si cinkat melodii a tlumeně si pískat. |
| |
| Rozhovor u konce je, až když se na tom oba shodnou. Jako malé dítě, takovým jako ty bude patřit království nebezké, Aleši Můj kůň nyní opuštěn, so opět rozjede, aby byl tomu kovářskému po boku. Nikomu se nic nestane. Upozorňuji tě, že pokud se kdokoli z nás pokusí sáhnout na pána z Březové, zbytek skupiny pod jeho velením ho roztrhá jako smečka hladových vlků. Cestujme proto v míru a věřím, že když nebudeš skákat tak divoce na koně a třmenů užiješ. Nikdo se nebude smát tvému jezdeckému umění. Poté se pátravě zahledím na kovářovu výbavu. Prosímtě, už prve jsem si toho všiml, co ti to tak nebezpečně tlumok napíná, že už jen málo trvá a protrhne se? |
| |
| ,,Celkem nic, vše je třeba se dozvědět v pravou chvíly. Vědět dopředu všechna tajemství není zrovna na místě. A ten vak je uspůsoben nato aby unesl svou zátěž." řeknu a ještě poklepu prstem na skrytou přilbu. ,, A navýc, když si ctěnej vejvoda přestane urážet ti co mu maj pomoci, bude to lepší. Kdybych nenarazil do tlumoku tak by to bylo bezchybný nasednutí. Nikdo se mu taky neposmívá, kuli tomu co se mu nepovede. Když si ze mě přestane dělat srandičky, možná že by sme spolu mohly i vycházet." řeknu klidně a znovu si začnu pískat. |
| |
| Cesta z města a nebo z Tábora? Konečne vyrazíme za mnou sedí můj verný sluha a předemnou dělá divadílko nějaký místní trouba co neumí ani vylést na koně. Musím se pousmát a stále víc nechápu jak nás a vůbec Zikmundovo skvostné vojsko, mohla porazit taková banda hňupů, co se ani na koni neudrží. Kousek dále vidm místní pobehlici, tu čarodějku tak ji sjíždím pohledem a v duchu si představuji jak ji klátím někde na seně, teď bych se spokojil i s takovouhle rajdou. Ale už brzy si po tomhle pulročním půstu pořídim nějakou parádní kurvu s kterou prohýřím né noc nebo dvě, ale celej týden. Ikdyž mě napadá, že kdo ví jestli se nebudu muset nějak brzdit, když za nás výkupný zaplatily ti černoprdelníci. Hmmm ale co ti mě můžou políbit řiť štětku si pořídím stejně ikdyby mě měly ubytovat v biskupské rezidenci diť biskup si tam kurvy vodí taky, tak co. Herka pod námi šlape a mě ovane studený vitr je mi toho kone líto, že nás musí nést oba když sotva leze je vidět, že tihle zmetci nemají ke koním žádný vztah jinak by ho takhle netrápily. A co víc, jet pro šlechtice na takové herce je dost potupné. Čert to tu všechno vem ať již jsme doma .... |
| |
| Rynek u hradeb, nadávky, rozpaky a kovařskej parchant, co zapomněl, s kým mluví. Když ta kovářova nemytá držka vyštěkne něco nadávek, dav mužiků kolem utichne. ,,C-cože to říkal?“ táže se jeden v domnění, že snad špatně slyšel. ,,Prej prasečí ovčáku,“ vydechne tiše druhý. ,,Tohle si pěkně posral. Teď mu nepomůže ani svěcená voda,“ zhodnotí to další. Oši všech těkají nervózně na kováře, pak se vracejí zpátky mně, a opět na kováře vesele se bavícího s Danielem. Já sám nejsem schopen slova. Brada je těžká jak kovadlina. Vyvalené oči na něj udiveně zírají. Nechápu to. Nechápu nic, proč se na mě Aleš se zlou spustil. Je to vlastně jedno … tohle si NIKDO nesmí na mne dovolit!!! I kdybych mu chodil chrápat se starou, musí se usmívat a zdravit Dobrý den, pane Biřku, nebo Jak se vám daří, Pane Biřku, či Jak jste se vykakal pane Biřku!!! Ale TOHLE?! Tohle si nedovolí ani ten poslední podkoní ke své manželce. Natož pak taková nula k někomu jako jsem já! Pohledy mužů ke mně mlčky vzhlížejí v očekávání podívané daleko zajímavější, než byla kovářova snaha vyškrábat se na kobylí hřbet. Tady půjde do tuhého a oni to vědí. Však jako bych jim četl z tváří - Jen jděte a natrhněte mu hezky prdel, pane Biřku! No snad si to nenecháte líbit! Vždyť byste se úplně před náma shodil a nestál pak ani za hromadu hnoje, pane Biřku! V rozpacích pohlédnu na Daniela. Naše pohledy se na malou chvíli střetnou a on, v neviditelném mostku mezi námi jakoby mi poslal to očekávané slovo - můžeš …. …………………...Neudělal to zase …. už poněkolikáté. ,,Budižkničemu, příživníku, holoto jedna nemytá! Co jsi celej dnešek dělal? Zase jsi se válel na seně s nějakou cuchtou, co!? Dost starej na šoustání, ale povinnostem se ještě nenaučil! Zbroj jsi neumyl, koně nevyhřebelcoval! Zbůhdarma mi jen kaši užíráš, lotře, holomku,“ Urážky se nezadržitelně valí na lidské mládě jak na lavina. Strachy se třese jako na holém mrazu. ,,Tejden ti nedám nažrat!“ vyřknu rozsudek nad mladíkem. Přilezl za tři dny. Že ho prý souží krutý hlad. Že to nemůže už vydržet a že se sotva na nohou drží. Ať, jako pán dobrý a laskavý, kterým nepochybně jsem, odpustím. Válel se na špinavé podlaze jak červ a já mu s pohrdavým úšklebkem na tváři prodlužoval jeho pokoření. ,,Ať se to příště neopakuje, nebo pomažeš zpátky odkud jsi přitáh,“ ,,Ano pane, ano,“ vrhl se k nohám. ,,Jak jste laskavý a hodný pán,“ dřel do krve své rty o hrubou kůži bot. Krátce nato vylétlo sedm novoměstských konšelů z oken jak ptáčata z hnízda. Leč snad zapomněli v panické hrůze roztáhnout křídla, napíchali se na železné bodliny kopí jak na trní. Vše se pak začalo bouřit a i páže zhrublo. Nevím, jestli by se opovážilo. Prchl jsem dřív, než jsem se mohl přesvědčit. Jakmile jednou přičichne lůza zahálce a navykne odmlouvání, už to z nich nevytříská ani archanděl Daniel…. Lepší to z nich vymlátit dřív, než tím prohnijou až ke kořenům……………….. ,,Sračko jedna řidká,“ zaječím na Aleše. Nadávka protne tíživé a napjaté ticho jako blesk. Já ti dám vyžrat toho prasečího ovčáka i s chlupama. Desítky pohledů se na mne stočí. Role jsou dávno určeny, obecenstvo čeká, hra Jak pán vykárá kmána tedy může začít. ,,Sražte toho hnojokyda z koně,“ vyrazím se sebe rozkaz. Má ruka přitom máchne ke kováři. To energické mávnutí je mým mužům dobře známé, stejně jako vykřiknutý povel. Kolik jen Němčat už z koní srazili? Hodně! Jeden ušmudlaný kovář jejich cepům, kropáčům, kopím a šídlům jistě nebude dělat větší problém. Na okované hole jsou tvé paže i s mečíkem krátké, kováříčku …. |
| |
| Rozhovor je zvláštní, je li hlava zabedněná Má tvář připomíná otce, který chce pokárat své dítě, že na jeho slova nedbá. Avšak s dítětem je nutno jednat jemně, vždyť je to neviňátko boží. S některými dospělými však nutno jednat stejně, ač neviňátky již dávno nejsou. Jak jen mám vysvětlit ti naší situaci. Možná jsem náš první rozhovor odbyl pro čas, jež mne tlačil. Nyní ti však rád opět vysvětlím jak se věci mají. Doufám, že budeš mít uši nastražené a hlavu potens Na této výpravě jsme všichni jedním tělem. Nejsme skupina jednotlivců. Jsme celistvý organismus, ve kterém není ni mne ni tebe. Zde jsme jen my, pracující v dokonalé symbioze. Přátelský úsměv ozdobí mou tvář. Je milý a chápající. Mluvím nyní dostatečně nahlas, aby mne mohli slyšet všichni. Doufám, že již zanecháš své nevraživosti a nebudeš se snažit opakovat stále dokola tu stejnou písničku. Nerad bych, aby ses stal v našem společném těle hnisajícím vředem. Takový se musí vyříznout. Nemám pravdu paní Jezabel? Můj pohled se střetne s pohledem pana Biřka. Ten jediný pohled stačí. Ty jsi tu velitel, stačí slovo a není nikdo, kdo by tě mohl zastavit. Já tvou autoritu uznávám. Oddělil jsem se od kováře. Chci mít dostatečnou vzdálenost. |
| |
| Hádky a popichování,nic co by mě zajímalo Pevně usazen v sedlé svého koně přejedu rukou po svém malém štítu a rozhlédnu se kolem sebe,slyším nadávky a nějákou půtku a zvědavost mi nedá dojet blíže,spatřím hadající a lehce pobídnu koně který dojde lehkým krokem až k nim,sundám si přilbu a zadívám se na zůčastněné.... Zdravím vás pánové..Mistře Danileli,kováři, a také vás pane z Březové,jsem rád že vás nemoc která vás tak dlouho neopouštěla již propustila mezi nás abyste vedl tento voj. pousměji se,jelikož jestli se pán z Březové už může hádat je po nemoci veta,zadívám se na něj a natáhnu ruku abych ho víc pozdravil.. Takže zase spolu na cestách pane,doufám že to bude klidná cesta,a že i pár katolíků porubem,a výkupné na Maďarské bude víc než obstojné aby se v Táboře daly stavět nové sípky a lépe opevnění spraviti. pronesu téměr uklidňujícím hlasem i když vidím že jeho vztek nebude asi malý a rozhlédnu se kolem tebe... Měly by jsme už vyrazit nebo nám kosti v těle zprašivý po tak dlouhé době nic nedělání,tak zanechte hádky a raději se soustřeďme na to důležité.. |
| |
| Na cestě Táborské hradby jsou ještě na dohled a už se rozpoutala první rozepře. Ti co se těšili na dlouhou jízdu mají smůlu. Procesí je zastaveno a všichni, chtě nechtě musí přihlížet té hádce a restu, jenž následuje. Zřejmě je to, ale dobře. Po tomto si alespoň všichni, kdo to do této doby nevěděli s plnou pravdou uvědomí, že autority se mají poslouchat, že se jim neodmlouvá, že by člověk neměl být drzí ke svému pánovi a živiteli. Jinak se také může stát, že nedobře skončí. Aleš nic nedbá na umírněné Danielovo kárání. Kárání husitského kazatele, jehož slova a rozkazy jsou v tuto chvíli stejně naléhavé a hodnotné jako rozkazy Prokopovi či Žižkovi i jiných, jenž zastupuje. Dokonce dál slovně napadá velitele toho času rozsáhlé a uznávané kališnické vojenské jednotky, pana Jiřího. Je jak slepý, ten kovaříček, snad mu něco spadlo na hlavu, co způsobilo tu prostoduchost, která mu snad nakonec způsobí i smrt.... Možná, že samotná odlehčená kovadlina, která ho na zádech tíží a bodá mu svou ostrou hranou do kůže jak se kůň natřásá... Moc dlouho už to trvat nebude. Aleš na sobě cítí pohledy, některé zvídavé, vyčítavé, přející, jiné naplněné odporem. Jak si jen mohl dovolit? Také slyší jak k jeho uším doléhají posměšky. Pak je stržen z koně na zem několika silnými pažemi. Nestihne se ani vzpamatovat a už omámeně klečí před klisnou pana Biřka a pokorně klopí hlavo dolů. I když pokorně, do zátylku ho tlačí jakýsi bodák, takže mu ani nic jiného nezbývá. Ti udatní husitští mužové kteří ho drží každý z jedné strany jsou Arnošt a Bartoloměj. Drž, nezdvořáku.osopí se na něj. Co s ním máme províst, aby jsme umlčely tu jeho nevymáchanou hubu, pane? Pošleme ho zpátky do tábora, aby si tam s ním udělali co uznal za vhodný? Sme ještě na dohled... Nebudem si přece na prsou hřát hada hned vod začátku. Vyříznem mu jazyk, aby přestal brebentit a prozpěvovat si jak ptáčátko, aby i tak nám byl ještě k něčemu dobrej Navrhuje usměvavý Arnošt. A hned strká pracky do Alešových úst, zatímco mu Bartoloměj drží čelist a vzduchem kmitne nablýskaný nožík, který vytáhl z boty. Co , he? |
| |
 | 1.MEZIHRA Bilo to do očí. Tváře zde zevšedněly tak rychle, že každá nová ihned upoutala zrak ostatních. Každá nová příchozí se odlišovala rovněž postavou, držením těla; nezvykla si ještě pokorně se hrbit a sklánět hlavu, takže vyčnívala nad okolí. Prozrazoval ji též hlas - nápadná disonance v šepotu ostatních. To se rozumí, že řád srovnal rozdíly závodní rychlostí.... Byl jí přidělen nový, čistý a nezalátovaný converský hábit. Nová cela vypadala čistěji než všechny předchozí. Vypadala. Na první pohled. Sestra Jeronýma, která s ní dormitář sdílela byla prostoduchá starší žena. Smrděla potem, cibulí a nemytou vagínou. Takhle také dopadnu. Přemítala v jednom z nekonečných odpolední o velikonočním půstu, když pozorovala stařenu, jak, ležíc na svém tvrdém lůžku kroutí si s prsty u rukou jak šílená, až praskaly klouby. Jak otvírá nasucho a tiše ústa s nevyřčenými slovy a nakonec, jak spokojeně usne, s uslintanou bradou, podobna dítěti. Kolikrát se snažila navázat kontakt s ostatními děvčaty. To bylo možné jen v krátkých přestávkách na jídlo, tedy dvakrát denně. Žádná se nenechala, bály se. Mladší dívky byly záměrně rozděleny do odlehlých cel se staršími jeptiškami. Na dřevěné lavici, v kostelíku panny Marie, který byl součástí klášterního traktu jednoho dne stálo: Svatý Aldík, je krásen jako anjelík, jenž se u blátě válé. Do příštího dne někdo lavici pečlivě ošmirgloval a zatřel, jasně patrné a zářivé bylo místo kde předtím rytiny stály. V pivovaru a zahradě byla spousta práce. Vyhovovalo jí to. Avšak zimy byly dlouhé a neúnosné. V Listopadu se seznámila s Ofkou. Jejich konverzace,probíhala spíše mimoverbálně. Ony se jakýmsi nepochopitelných způsobem navzájem chápaly. Jednou se jim při výdeji podařilo stisknout ruce. "Kolikátý? " "Čtvrtý..." "A předtím?" " Cronschwiz, Waldsassen, Porta Coeli, poslední... "A pokusů o útěk? " "Celkem šest, ne sedm...." "Osm." Byly jak dvě duše tápající ve tmě, jenž se našly. Byly. Svět se zdál náhle jasnějším místem, naděje se zvyšovali a sny o svobodě se prohlubovaly. Zdálo se, že jsou stále reálnější. Kdyby těsně před Vánocemi nevypukla chřipka. Ofka se tři dny svíjela v horečkách, pak umřela. Dozvěděla se to, až později. V únoru přišla krize.... A jí se v hlavě začal rodit plán. Tentokrát už nic neponechá náhodě. Nikdo a nic ten dokonalý plán nemohl a nesměl překazit. Nemohla spát a nemohla ani pořádně usnout. A když si na chvíli zdřímla probudila se na mokrém polštáři ubrečená jako děcko. Když šila nechávala dlouze práci ladem a pak se přistihla, jak s nůžky v ruce civí na žíly na zápěstí. Rozhodla se zvolit datum svých dvacátých narozenin. Provedla to rychle, tak jak si plánovala s myslela si, že i bezbolestně, ale to byla jen domněnka. Zříká se světa protože o takový svět nestojí.... V té nekonečné době mezi životem a smrtí, umíráním. Myslela na Ofku a myslela na Boha. V chvějících se rukou svírala natržený škapulíř, bledé dlaně pokryla krev. Modlitby a jindy celé části bible jí plynuly ze rtů. A když už mluvit bylo moc těžké, opakovala si alespoň jejich znění v duchu. Nikdy neztratila všechnu naději. Sestry ji našli k večeru. Tělo zkroucené na kamenné podlaze již téměř vychladlo, jak z něj pomalu vyprchával život, kapičku za kapičkou. Na rtech se jí usídlil mrtvolný úsměv, kajícný, plný naděje a pokojného odevzdání. Jdete pozdě. Jiskřička triumfu. Nebylo. A tehdy ztratila všechnu svoji naději. |
| |
| Poslední záchvěv milosrdenství pana Biřka... Arnoštův návrh mu oplatím širokým úsměvem. Vyříznout jazyk? Měl jsem v pácu sice něco jiného, ale bude-li se kováříček vzpouzet, proč ne. Opečeme si ho nad ohněm a pak předhodíme psům. K čemu by měl mít člověk jako v on v hubě jazyk, když jím dovede metat jenom nadávky ze strany na stranu … ,,Jo, kdo s čím hřeší, tím také bývá trestán,“ mrknu pokoutně na Bartoloměje a jeho lesklý nožík. ,,Vyříznout by si ho zasluhovat, jen co je pravda,“ hlas nepřestává být tvrdý a výhružný , ,,ale počkej s tím řezáním. Třeba se tahle skopová hlava rozmyslela a chtěla by se omluvit. A to bez jazýčku nepůjde. I když vyříznout mu ten shnilý kus z huby by jistě ke škodě nebylo ….“ Pak můj pohled sklouzne opět na Aleše. ,,Tak co, slyšels ty hromado hnoje, nebo děláš radši, že neslyšíš!? Vrhni se mi k nohám a odpros na čtyřech, jak pes! Za ty nadávky a odpros i tyhle dobré chlapy, že je zdržuješ na cestě,“ zaburácím. Protože ty jsi pes! Vzteklej a prašivej, co si přitáh z jakési ospalé díry... ,,A možná tě ještě nechám, ty zablešenej čokle, si s tou Terezou uplést nějaká štěňata! Trestu kováříček neujde. Po své důstojnosti si šlapat nenechám. Ty po mně kamenem, já po tobě ještě větším …. Odhodlán rozšlapat důstojnost na cucky mu strčím před držku svojí špinavou a zablácenou botu. Smrdí nevábně koňským trusem, jak jsem si časně zrána koně hřebelcoval a stál v tom až po kotníky. Políbí ji. Vím to. Nebo snad nemá tahle zmije své prostotě a jednoduchosti dost rozumu nato, aby si zachoval alespoň holý život? Nu, i to je možné. Dva plaménky škodolibé radosti mi plápolají v očích. Posedlý svým postavením, absolutní mocí nad tímhle mrzkým červem se nechávám opíjet jeho ponížením a nucenou pokorou. |
| |
| Aleši, kam až tě cesta Boha živého zavedla, pokleknout před někým, kdo toho není hoden. Kdo podle něj koval jeho koně a zkul jeho meč? pomyslym si a s kamenou tváří škubnu ramenama aby mě pustily. Pak se podivam na toho kterej už navždy bude mýt u mě vyslouženej název prašivec a postavym se rovně a pak řeknu: ,, Omluv moje urážky a rozháranou mluvu. " řeknu klidnym tonem a dívam se mu do očí. ,, Omluv také moji nevychovanost a Zbožnost, ale nemohu pokeknout před nikym jinym než před Bohem samým." řeknu s ledovym klidem a přesvěčenim. Pak se mírně natočim abych neklečel přípo proti němu nebo nikomu jinému a pak poleknu se slovy: ,, Pane, před tebou klekám a tebe prosím o odpuštění, Dnes než jindy potřebuju tvoje odpuštění a rámě které mě podepře. Vím, že všude, kde je hlásáno tvé evangelium a kde lidé po něm toží, je tvoje církev. Patří do ní lidé, a přece je tvým dílem. Ty sám ji vedeš a oživuješ svým Duchem v Ježíši Kristu a osvěčuješ svým slovem. Děkuji ti, že i já smím náležet k tomuto tvému lidu. Stůj, věrný Pastýři, i nadále při své církvi a naplňuj ji pravou vírou a poslušností tvé vůlu. Probouzej ji z každé ospalosti a z každého pohodlí skrze tvé evangelium věrně zvěstovali a tvým slovem těšili a napomínali tvůj lid. Dej, abychom se v církvi vzájemně milovali, laskavě se k sobě chovali a ve víře jeden druhého posilovali. Pomáhej našim rodičům, aby své děti vychovávali v bázni před tebou, a dětem dej, aby své rodiče ctili a milovali. Posiluj i v mém srdci símě víry, aby rostlo a přinášelo plody života čistého a tobě milého. Dej mi radostnou odvahu, abych se za tvé evangelium nikdy nestyděl, ale statečně vždy vydával svědectví o tobě, maje na paměti slova tvého Syna Ježíše Krista: Každý, kdo se ke mě přizná před lidem, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi. Učiň ze mne živou ratolest na kmenu tvé církve, abych nesl ovoce a aby mé ovoce bylo dobré. Amen." řeknu dívajíce se k nebi. Pak se otočim ještě na toho a omluvym se ještě jednou za svoje urážky, pak povstanu. |
| |
| Trest obvykle přichází tak, že se zdá být křivdou. Zpočátku jsem si myslel, že Aleš skutečně získal rozum a hodlá se omluvit tak, jak po něm žádám. Ale on se místo toho spíš na rozumu pomátl! Vede si tady nějaké zbožné řeči, snad vnitřně ubezpečen o tom, že prozřu a vrhnu se mu smířlivě kolem krku zblázněný do lásky k Ježíši a Bohu. Ale já jsem neprozřel. Zírám tam na něj jak tele na nové vrata a neodvažuji se ho přerušit. Marně čekám, že se v něco jeho řeč rozvine, ale ono nic. Sotva než se k něčemu dostal, už zase končí. Konečky prstů se otřásají v předtuše výbuchu vzteku. ,,Chtěl jsem omluvu! Ne kázání.“ Už je to tady… ,,Odprosit jsi měl mě, ne Boha,“ štěknu. Bota zůstala nepolíbena. Nepřijal své mrzké postavení a co víc, snažil se sám sebe povýšit na člověka mě rovnému. Hromadí se ve mne vztek! Ta drzost! Měl se omluvit a místo toho tady pindá nějaké řeči o míru a lásce poté, co na mně spustí jak na nějakého pohůnka. To si vyžere…. Oči nenávistně zírají na klidného kováře. Předstírá svůj klid, nebo je skutečně tak naivní? Hnán nahromaděnou zuřivostí, kopnu surově vstávajícího Aleše do čelisti. Kůň, vyveden z míry prudkým pohybem jezdce, přitom přešlápne několikrát na místě a zařehtá. ,,Seřezejte toho zmetka jak psa, že ho bude celé tělo při každém nádechu bolet, a pak mu uši uřezejte!“ vyřknu nad ním milosrdný ortel. Rozhodně je milosrdnější, než ostatní očekávali, přesto sebevědomému kováři způsobí asi šok. Ale dobře mu tak! Arnošt s Bartolomějem mají pravdu, že by zasluhoval jazyk vyříznout, ztlouct a nechat válet u cesty. Avšak tahle výprava se bez kováře neobejde. I v Táboře bude chybět a sehnat někoho jeho řemeslných kvalit, i třebas ještě většího prosťáčka a hlupáka, bude nějakou dobu trvat. Uříznutí uší tak představuje přijatelný kompromis, kde kovář dostane na čelo cejch vyvrhele a bude se muset chtě nechtě podřizovat. Mě, Danieli a ve městě pak Táborským hejtmanům a všem ostatním. Třebas i tomu nejnižšímu táborskému lidu. Bude nadosmrti kovat pro Tábor. Jeho postižení mu nedovolí prchnout. A kdyby se přeci jen o to pokusil, nikde ho nepřijmou. Vždyť uši se řežou těm, co šidí lidi na váze a vrací špatně nazpět! S takovou budeš žít kováři jako poustevník! ,,A až budete hotovi, seberte mu koně. Zaslouží si jet na něm někdo jiný. Tenhle ať si hodí ten svůj tlumok na vůz a šlape po svejch,“ plivnu na svíjející se postavu a odcválám stranou k Danielu. Nechci vidět, až mu ty uši uříznou. Nechci ho ani slyšet řvát bolestí. Snad bych si nejraději zacpal uši, oči semknul pevně k sobě a na Aleše se už ani nepodíval… Napadlo mne, co by na to řekla asi Dorota, kdyby mne nyní viděla. Dokázal bych jí, člověku čistého a nevinného srdce, vysvětlit, proč to muselo být? Dovedu si to vysvětlit sobě? Ano. A i když nepoužiji jako účelu věcí válečných? Ne, pak už ne… Stydím se, až hanba… Ale muselo to tak být. Nedal mi možnost. Útěcha je to slabá. |
| |
| ,, Ach, šlechetná to myšlenka, ale jak podle vás mám pak kovat a vědět co budete chtít vykovat když nebudu slyšet? " řeknu a podívam se na něj. ,, Pak bych ani zde nebyl nápomocen, když poté budete na mě volat, jak vás uslišim? Nebo jak pak mám varovat před nebezpečim, když je ani neuslišim. Věz že ke kovařině potřebuju všechny smysly abych poznal kvalitu kovu na nejlepší meče. Navrhuji vám jedno řešení a to že vám vykovám zbroj, kterou nepronikne jentak nějaký kopí a podkovy, se kterýma kůň váš neklopítne. Prostě práci za kterou by se nestyděl ani kovář samotnýho krále. " řeknu pomalu aby mě rozuměl všechno co mu říkam. |
| |
| O tom jak kovář o uši přišel Kreténe Usoudí Arnošt a tím zhodnotí celou situaci. Bartoloměj jen vyprskne smíchy a srazí ho zpět na kolena. Zakroutí hlavou. Zatímco před jeho obličejem kmitá ostrou čepelí, aby kovářovi nahnal ještě více strachu, Arnošt ho silně popadne a uzemní, tak, aby se nemohl hnout. Pak Bartoloměj chytí nejdřív první, posléze druhé ucho za boltec a uřízne jej. Celé to provádí krájivě a pomalu, chrupavka jde ztuha, ale i přes ni se nakonec dostane. Potom Arnošt vytáhne ze záňadří jakousi takousi čutoru zuby ji odšpuntuje a vlijí mu na otevřené rány kořalku. Kovář sebou začne samozřejmě zmítat a řvát jak na lesy. Uzemní ho tedy pár kopanci do břicha a do zad. K Alešovu překvapení neztrácí zatím sluch. Avšak bolest mu prostupuje každým tělem, tak snad ani nevnímá švitoření ptáčků, vrzání kol vozu, a cvakání kopyt v blátě na cestě. Zůstal tam se svým tlumokem s odlehčenou kovadlinou. Uříznuté uši nikde nevidí, až pak si všimne, že je mají Arnošt a Bartoloměj. Ti dva s s nimi královsky baví. Nasazují si je a háží si s nimi a chechtají se jak dva malý kluci. Arnošt si potom jedno z uší pověsí na špagát a pověsí si ho okolo krku jako trofej. Kůň je Alešovi uzmut, takže dál musí po svých. Kdyby to bylo na mě. Povídá Bartoloměj. Dal bych mu prošpikovat jazyk železným kůlem, ten bych dal vrazit do země. Ruce bych mu svázal, aby se nemohl osvobodit, nohy též. Tak bych ho nechal klečet u cesty s jazykem přilepeným k zemi a s vystrčeným zadkem. Stáhnul bych mu kalhoty a tak ho tam nechal. Arnošt jen vyprskne. Jede se dál.... |
| |
| Tres kovářův a voj opět na cestě... Jedu vedle koně pána z Březové,jde vidět že kovář jej jistě hodně rozhněval,a tak už raději neříkám nic tady už nejde co říct,trest který má kovář dostat je vskutku veliký... Čím ho asi tak urazil? No to je jedno,tady mu už nikdo nepomůže... podívám se na to jak kovář přichází o uši a jsem moc rád že na jeho místě nejsem já,pak odvrátím pohled dopředu a vidíc že asi Jířek ani mou přítomnost neregistroval,nebo mě snad nepoznal se opět obrátím k němu.... Pane Jířku,teď když spravedlnosti za dost učiněno bylo,vzpomínáte si na mne ještě nebo pro vztek jste ani neviděl že jsem přijel? pohledem ještě přejedu bezuchého kováře a jeho ušní katy jak si ještě tropí hlouposti s tou krvavou trofejí,nevím,ani nevím co tu bylo ale už dlouho nepociťuji lítost když toto vidím,jen mi to příjde jako něco co se příčí našim ideálům,kde všichni si mají být rovni ale zároveň kázeň musí být,jak hlásá Žižka a jak by se mělo konati.... |
| |
| Ty parchantí smrádě zavšivený, jen počkej tohle se ti ještě vymstí, počkej až kůň tvůj klopýtne nebo kolo tvého vozu upadne, zaplatíš cenu spravedlivou. Kdybis neměl za prdelí ty svoje patolízali tak by si pískal jinaou písničku. Podívám se na toho prokletce co si nezaslouží aby mě jen učinil nabýdku, pak vezmu svůj vak a přehodím si jej přes rameno. Vlasy si spustim aby nebylo vydět co se mě stalo, což není díky mým dlouhym rovnym vlasům nic těžkýho. Pak zavřu oči a vstříc Bohu vyšlu krátkou modlidbu. Pane, dej mi sílu abych jej mohl ještě snášet a dej mi trpělivost v dnech slabosti. pak si odplivnu na zem a v duchu toho zmetka prokleju do desátýho kolene. Pak pomalim až táhlim krokem vyjdu vstříc dalším dnům s úmyslem je zdržet co nejdýl, když mě uzmuly koně. Cestou se dívám okolo a vždicky když můj zrak želbohu spočine na něm nebo na těch dvou patolízalům odlivnu si směrem k nim. |
| |
| Zase tropím hluk - další zápach pro uši, které kovář pozbyl. Uši jsou odřezány, kovářův řev utichl a pozornost družníků se rozplynula jak ranní mlha. Zvědavě pokukuji, jestli stáhne kovářskej ocas mezi nohy a odplazí se pryč, ale …. on má nevýslovnou drzost se mi vysmívat do obličeje. Svůj tlumok nejenže nedá tam, kam jsem chtěl, ale …. ,,Co to zase děláš? Řek jsem, že tlumok bude na voze! A co na mě čumíš jak vrána? Že ho chceš nést? Tak si ho nes, ale jestli budeš zdržovat, nechám tě vláčet po řiti za vozem přivázaného za kotník,“ nechám konečně kováře kovářem a znechuceně pobídnu klisnu k chůzi. Dřív než však se v sobě zkrotím zápal divokosti, upadnu do otupělé lhostejnosti a nevšímavě nechám míjet keře vedle cesty, vyruší mě známý hlas. Zbyhněv… Ještě ten mi scházel. Po tom všem nemám sebemenší chuť se s někým bavit. Ani s ním ne, ačkoli mi nic zlého neudělal. Nemůžu … a přece bych tak chtěl být sám. Srovnat si to vše nenadálé uvnitř hlavy, rozmotat spletité nitky myšlenek a upnout své snažení kamsi … nevím sám kam… ,,Jsem poněkud …. přepadlý z tohohle úkolu,“ otočím na něj zbrkle hlavu, chvíli na něj civím a pak se s utrápeným vzdychnutím zahledím zpátky před sebe. Tam vpředu se klikatí cestička jak had. Kdy se po ní budu vracet zpět? Bude už to malé na světě? Či jí zastihnu ještě ve vysokém stupni těhotenství, abych jí mohl hřejivým slovem uklidnit před porodem? Ale ona je tam. Je to sotva hodina, přesto je tak vzdálená. A tady místo ní Zbyhněv. Neříkal jsem kdysi, že mi je jako vlastní syn? Říkal, ale…copak se k němu můžu chovat jako ke svému dítěti, když dítě …. ach. Však ať už syn nebo přítel, bude mi jeho hřejivý přátelský hlas oporou. ,,Snad jsem stále vyčerpaný nemocí … já …. vím. Měl jsem tehdy večer přijít, zapít vítězství,“ odvedu řeč jiným směrem. Už jenom z pouhého pomyšlení na zabřezlou dívku se mi dělá slabostí mdlo od žaludku. ,,Ale …. usnul jsem a zapomněl. Nezlob se…“ mlčím opět chvíli, než váhavě začnu mluvit dál , ,,vím, že jsi za mnou přišel, když jsem se rozstonal. Chtěl jsem ti jen říct, že jsem ti za tvé přátelství vděčný….“ Klapyty klap, klapyty klyt, duní kopyta koní o prašnou stezku vedoucí od Tábora. Tahle cesta bude pro mě dlouhá…. |
| |
| Na cestě..... Cesta. Oblázky, trsy trávy a nepříjemné výmoly. Cesta, stejná jako kterákoli jiná, výjmečná však v tom, že pro některé z vás je symbolem svobody. A cesta tedy, aby jí nebylo málo, se vleče a čas si není jak krátit. Vaši společníci jedou povětšinou mlčky. Možná ze strachu, možná v zamyšleni nad předchozími událostmi. Nikdo se neotočí , aby na kováře pohlédnul. Vyhýbají se mu. Prostě škodná. Jedete dlouho, či se vám to tak alespoň zdá a když se začne šeřit jedete stála, sic už mnozí doufali v odpočinek. Vyjeli jste však pozdě a nyní je nutno nahnat nějaký čas. Po zimně nejste zvyklí na koňská sedla, ani být tak dlouho v pohybu a pozornosti. Cítíte únavu a hýždě vás pekelně pálí. Nic na co by se za pár dní nedalo zvyknout. Až když se kraj začne zahalovat nocí Daniel po dohodě s Biřkem rozbíjí malý Tábor na pečlivě zvoleném území a rozdělují úkony mezi skupinu. Tak je brzy založen oheň. Nemusíte se bát, že by jste jím přilákali nějaké nepřátele, vždyť jste ještě stále poblíž Tábora. Každý nyní činí co sám uzná za vhodné, ať už se jedná o čistění zbraně, občerstvení či jen melancholické hledění do plamenů a tesknění po domově. Oheň odpradávna zahání bytosti noci a nečisté síly, oheň je očistou a světlem, které může zářit v temnotě a oheň také zbavuje svět hříchů, když se na hranicích škvaří kacíře. Cítíte se v bezpečí a nahříváte své zkřehlé a rozbolavělé údy, když tu se z lesa vynoří jezdec a šine si to přímo k vám. Někteří vyskočí a chopí se zbraní. Přeci jen tu není tak bezpečno jak by se mohlo na první pohled zdát. Mistr Do světla vede jakýsi muž, spíše ještě mladík, mhouří očima před září a pak seskakuje z koně. Mistr Daniel v téže chvíli pohotově reaguje. Ten je náš. Řekne jen a jde s kurýrem stranou. Dlouhou dobu poté slyšíte jak si tiše povídají, když chodí v dostatečné vzdálenosti okolo ohně. Sem tam až k vám pronikne nechtěné slovíčko z kterého, ale lze jen těžce vyvodit celý kontext. Je mi líto... Pokrčí nakonec Daniel rameny a vrací se k vám.... Jeho tvář nyní vypadá starší a ustaraná, pobledlejší, než tomu bylo před chvílí. Mladík se ve vaší společnosti tiše nají a pak pokračuje zpět ve své cestě. Máme nějaké zprávy. řekne náhle Daniel, který se až do té doby zamyšleně prohraboval klacíkem ve vyhasínajícím ohništi a vy náhle cítíte jakési napětí a nejistotu. Přijel posel se zprávami z brodu, kde probíhají přípravy a jednání o výměně zajatců. Jsou tam lidé z Prahy a ze severu. Pár výměn už proběhlo v pořádku, Marek tvrdil, že se žádná zrada nechystá a vše probíhá v míru. Přesto všechno mám nějaké znepokojivé zprávy... Nyní se kazatelovy oči zabodnou přímo do Ištvána. Pojďte teď prosím se mnou. promluví na něj maďarsky a vstane. Odpusťte mi přátelé, ty tajnosti, ale jde o osobní věci. Když dojdou dostatečně daleko přikáže Daniel Ištvánovi, aby se posadil. Tak to bude lepší. Vím, že s vámi obvykle všude chodí váš sluha, ale věřte mi, že dnes to bude lepší takto. Vysvětluje. „ Už vám asi předtím bylo divné, proč za vás výkupné odmítala zaplatit vaše rodina. Ten muž co tady před chvílí byl, byl přítomen při jednání o vaší osobě zvěděl tedy pravdu o této záležitosti. Měl za úkol pečlivě ověřovat každého zajatce, jeho majetkové možnosti a příbuzenstvo, považoval za vhodné vám říct, že vaše rodina je mrtvá. „ Nyní se Daniel na chvíli odmlčí. „ Stalo se to krátce po vašem zajetí. Na vašem panství byly údajně objeveno několik komnat sloužící k černým mším, mrtvá těla panen a prostředky sloužící k satanistickým obřadům. Váš správce byl na místě popraven, když se rozhodl na církevní vyšetřovatele poštvat vaše psy. Správce vašeho kraje nařídil celou lokaci uzavřít, bylo vymíceno ze světla světa i několik vesniček v okolí. Až po měsíci si jeden z vašich sousedů a známých, jistý Libniz začal nárokovat část majetku zabaveného inkvizicí. Libnizovi církev vyhověla s neobyčejnou ochotou a rychlostí. Marek se po studiu listin a dokumentů v celé téhle záležitosti staví nedůvěřivě. Omezené možnosti mu bohužel nedovolili dostat se přímo do Sedmihradska. Směřuji k tomu co zřejmě vy už sám tušíte a já si domýšlím. Odvěký nepřítel Libniz využil vaší nepřítomnosti a celý tenhle podvrh zinscenoval s církevním hodnostářem vašeho kraje. Byl jste prohlášen kacířem, byl jste vypuzen z církve, přišle jste o veškeré tituly.“ Poté se Daniel významně odmlčí, jako by měla přijít obzvlášť těžká rána: Ani vaše příbuzenstvo neuniklo jejich nenávisti. Vaše dvě sestřenice a nevlastní sestra, jenž byly provdány za Libnizovi syny byly uvrhnuty do těžkého žaláře a též obviněni z čarodejnictví a spolčování s ďáblem. Dlouho je vyslíchali a mučili, vaše sestra se ve vězení nakonec oběsila, na opasku, který tam zanechal jeden z dozorců. Správa týkající se smrti a mučení vašich sestřenic byla obzvláště dlouhá a plná detailů, víte co mám na mysli….“ Nyní Daniel vytáhne ze záňadří svého hábitu zmuchlaný kousek papíru: „ Toto je část opisu, který byl čten na jednání a jehož si ve zkratkách marek stihl poznamenat. Nejdřív jsem ti ho nechtěl ukazovat, ale hledíš ně mě nedůvěřivě. “ Přejde do důvěrného tykání: „ Je to zde černé na bílém. Tvá starší sestřenice…čekala, čekala dítě. Děloha jí byla rozervána na maděru, plod označen za dítě antikrista a upálen. Nutili ji se dívat, než dočista nevykrvácela….Ale ani po jejich smrti těla nedošla klidu. Jejich hlavy byly odejmuty od těla a nebyly pochována do hrobů. Nejdříve byly zbytky těl vystaveny, pak se vyschlé kosti rozdrtili na prach a byly smeteny do odpadní jámy.“ Danielova ruka na chvíli stiskne Ištvánovo rameno. A nyní chtějí tebe, posledního z ďábelského rodu jenž zbyl, proto tě vedeme k brodu, kvůli výkupnému, jenž za tebe nabízí samotná inkvizice. Myslím, že říkat cokoli, ode mě, ani v tuto chvíli není vhodné. Vím, jak je těžké, když v takovou chvíli nemůže být člověk sám, ale pochop, že k tomu mám své důvody. Sednu si proto poblíž, budu tě pozorovat, ale nechám tě se sebou samým… Pak odchází. |
| |
| Terhes utazás szabadság, mert Canossa-járás? Cesta v klidu plyne a od potrestání pohunka se nestalo nic veselého ani zajímavého. Uřezání uší toho drzoun mě ale pobavilo. Nevím co ten syn prasete řekl, ale už tón který jsem zaslechl když se bavil se svým pánem by ho v mém panství stál život. Když mu uříznou uši otočím se na Bayandyra a pravím: „Vidíš to? Tak za takovou drzost bych ho nechal narazit na kůl a oni mu jen uříznou uši kam ten svět spěje to sou ty jejich heretický zvyky kdy si šupák může otevírat hubu na pána pche“ Pak se už nic neděje a my dorazíme na místo tábořiště. Když se objeví nějaký posel moc mu ani nevěnuji pozornost. Pak za mnou přijde ten heretický kněz, nedůvěřivě se na něj podívám, ale na jeho vyzváni s ním odejdu kousek stranou. Napjatě a nedůvěřivě poslouchám to co mi říká když řekne že moje rodina je mrtvá hrkne ve mě až by se krve nedořezal celý stuhlý jen z úst vypustím slovíčko, otázku která je za vše: „Török?“ Kdo jiný by přece něco takového mohl udělat a dobít naše hrady jen Turci. Proletí mi hlavou jediná možnost jak by se něco takového mohlo stát. Pak pokračuje a mé zděšení a úlek se pozvolna proměňuje v naprostou nedůvěřivost. Hmmm taková hloupost tomu nevěřím, vždyť Gyorgyi ani nechlastal, jen chtějí, aby ze mě vymámily víc peněz, nebo co já vím o co jim jde když se tu snaží pošpinit svatou církev Boží? Poslouchám ho dál a rozhořčeně pravím: „Ne! Tomu nevěřím Zikmund by tohle nikdy nedovolil, můj rod mu slouží věrně od počátku jeho vlády. A mě nikdo bez urozených svědku nemůže ani obvinit ani inkvizice a soudit by mě mohl jen sám král jsem Sedmihradský šlechtic a mám svoje výsady, které sou nedotknutelné to co říkáte se nikdy nemohlo stát ani když tam nejsem. Moji přátelé by to tak nikdy nenechali. Nevím o co se tu snažíte, ale nevěřím vám“ Pak mi dá opis přečtu ho a hodím ho na zem: „Pche lži to muže napsat každý, samé lži.“ Když mi začne tykat vztekle zvednu prst neboť tohle si nikdo nebude dovolovat k Uherskému šlechtici. Pak vztekle povídám: „Chci napsat uherskému králi, když máte takovéhle lži.“ Jsem vzteklý a nechám tedy kněze odejít a mávnu na sluhu, aby honem přišel. V hlavě mi však vrtá červíček pochybnosti přece jen toho ví dost i o tom přivandrovalém Libnicovi co si dělal zálusk na některá moje území. Ale i kdyby to byla stokrát všechno pravda Zikmund s tím šmejdem zatočí a moji přátelé mu vyplení statky parchantovy. Když sluha přijde Všechno mu povím co mi ten kněz nalhal, přece jen i jeho známi a přátelé tím pokud by se to opravdu stalo mohly být poškozeni. Co dělat jestli to bude pravda vím a vím, že Zikmund to tak nenechá. Teď tomu však nevěřím, protože to musí být lest od těchto heretiků, aby něco získali proto mi to říkají právě teď když už jsme těsně před předáním, abych si to listem ke králi ověřit nemohl.Pro jistotu si však až přijde čas vyžádám své zbraně ještě před předáním tím člověk nikdy nic nezkazí. |
| |
| Kobyla už byla klidná, ale okolnosti ne. Tábor jsme měli pořád ještě nadohled, když kovář začal držkovat. A tak naprosto zcestně a hloupě! Netušila jsem, že je choromyslný. Uráží pány, a pak dělá, že se nic neděje, zcela mimo se začne modlit... Já mnohdy taky nehodlám přijmout svoje místo ve společnosti, ale nejsem padlá na hlavu. A proto jsem od toho všeho dění stála stranou. Zklidněný kůň začal stříhat ušima a už tak klidně nevypadal. A já se nejen kvůli němu stáhla ještě o kousek dál. Co kdyby je vražedná nálada popadla docela a chtěli si ji vybít i na mě? Známe to, za všechno můžou židi. Při řevu jsem musela otěže sebrat velmi nakrátko. Kobyla podupávala, a když ječení vygradovalo, vzepjala se a já si ztěží zachránila důstojnost, když jsem sebou plácla do bahna. Většina si mě však stejně jako předtím nevšímala, měli jinou zábavu, a tak že něco není v pořádku, toho si mohli všimnout až podle dusání. Po chvíli jsem je dohnala, na kalhotech zasychající krustu bahna, jankovitou klisnu už zase pevně v rukou. Jak cesta uhýbala, naražená kostrč a bolestivě otlačený zadek se začaly stávat neúnosnými. V sedle jsem se shrbila, ačkoli bych neměla, anebo pozadí občas ulehčovala zapřením se ve třmenech, které kovář neznal. A tak se večer od ohně vytratím, čímž se minu s nějakým tím poslem. Tajně ve tmě si s úpěním mažu zubožená bedra, kostč i zadnici. Skoro nemůžu chodit. Když jsem po dlouhé době slezla z koně, málem jsem padla rovnou na kolena, krok jako námořník nebo ojebaná kachna. Vážně bude peklo si zvyknout. Nebo se spíš ráno vydrápat do sedla. S povzdechem se posadím k ohni, a zatímco uždibuju nějaké jídlo, druhou rukou, protože nemám co dělat a nechci na sebe upozorňovat tím, že na někoho budu moc dlouho koukat, odlupuju už uschlé bahno. Celý den ze mě krom výkřiku při pádu nevypadla ani hláska (zato kobyle se jich, když jsem ji chytala, dostalo dost). Ale komu to vadí, že. Jenže tentokrát je moje mlčení jiné, ne panovačné. Spíš se snažím o to, abych pro ně byla vzduch a nemusela se otravovat s nějakými vilnými pitomci. |
| |
| Biřkova vleklá mrzutost ...posezení u přívětivého ohně a Jezabel Rozbíjíme tábor. Všichni se činí, aby bylo vše rychle a správně připraveno. Dokonce i já. Při velkých výpravách mívám kolem sebe mužů habaděj. Stačí jen hnout malíčkem a všechno se dá do pohybu. Samo a bez jakýchkoli potíží. Jsou-li, řeší si ho kolečka toho mohutného soustrojí sama. Vyskytne-li se ovšem někde skutečný problém, který se vyřešit tak snadno nedá, pak jsem tady já. Ale tady nás je málo. Zoufale málo. Proto teď musím nést úděl svých pobočníků, kteří teď horečně pomáhají oheň založit, a sám kontroluji veškerou činnost. Připomínky, výtky, nespokojenost. ,,Líp je přivaž, zatraceně. To mám po tobě všechno kontrolovat? No a co má bejt, že jsme blízko Tábora? Koukej to uvázat pořádně, než se rozčertím“ Hnán zodpovědností o zdar této výpravy si nedopřeji pokoje, dokud není vše hotovo. Neustálé napomíná je ode mě neobvyklé. Že by byl pan Biřek na trní? Ano, i muži si to mezi sebou šuškají, že je Biřek nějak nezvykle v ráži. Když jsem se ztratil na okamžik z dohledu, hádali tiše, jakýže neduh ho to trápí. A že pana Biřka trápí ….. …byla to bláhová hloupost nocležit s ní jenom pro ten důvod, že nic lepšího a hezčího jsme v ten okamžik dělat nemohli. Hřát se, navzájem si porozumět, ukojit se. Rád bych tomu věřil, že jsem se držel zkrátka, než jsem jí byl svlečen. Bohužel však moc dobře vím, že hlava bylo ztracena ještě dřív, než odezněla sladká chuť druhého polibku. A když ta plachá laň rozevřela stehna, zdivočel jsem jak zvíře. Pronikl jsem do ní tak prudce a dravě, až vyvalila oči a zděšeně zaryla nehty do nahé kůže. O nějakém odporu a vzpínání jejího přirození, jak o něm básnili někteří zhýralí přátelé, nebyla ani řeč. Vzal jsem si nabídnuté jablko, lačně se zakousl a sousto zhltal ještě dřív, než mě jeho trpká kyselost začala štípat do tváří. Nejlahodnější ze žen jsou prý panny. A trhat květ jejich pannenství má být pro smyslného muže tím největším potěšením. Plodů lásky budeš pak moci ochutnat ještě nesčetněkrát, ale květ utrhneš jen jednou. Ten totiž po tržení nemilosrdně uvadá. Kdyby se mne však někdo zeptal – jaképak to pane Biřku bylo, když jsi mužem neposkvrněnou svým údem ocejchoval? – a já v sobě neměl tolika studu o tom hovořit, odpovídal bych plaše, že stejné jako jindy. Vlastně ani nevykřikla, nezasténala. Jenom pevně přimkla rty k sobě. Zarytě mlčela do té doby, než se mi podařilo v ní vykřesat jiskřičku vzrušení a ona se toužebně rozsténala. Jeden by zprvu pomyslel, že to křehké stvoření už předtím muže mělo. Ale ten plachý úsměv, nevinná tvářička, hebká ruka bílá jak lilie, našpulené rty, drobná prsíčka vzdouvající se při každém nádechu nahoru a dolů, naivní neznalost toho, co jí muž vše dokáže udělat a nakonec ta rudá skvrna na sukýnce, co usvědčila mojí špatnost … o tom nebylo možno pochybovat. Před ní jsem nikdy pannu neměl. Třetím rokem bez ženy jsem proto nebyl schopen v první chvíli nic jiného, než sám sebe. Horlivostí bych jí byl protrhl i sukni, kdyby si ji v pravý čas nevykasala. Byla to bláhová hloupost propadat tomu bouřlivému citu. Plátýnko, úhledně několikrát přeložené do malého čtverečku, zasunuté pod rukavici tlačí na hřbet ruku. Nezapomněl jsem na něj, ale ještě jsem se nepodíval. Neudělám to ani teď. Snad za nějaký čas. Až bude vše dohodnuto. Podívat se teď, upnul bych se ještě více ke svým snům a tužbám. Bez tak na něm bude vyšité srdéčko, já, ona s dítětem, nebo luční květinky, kterými jsme se vzájemně obdarovávali… Něco na připomenutí. Abych se pak snadněji k ní vracel, koně štval a na otlačenou zadnici zapomínal. Bartolomějovi měl odvahu vše říci … a sám sobě se mohl po tom všem podívat do tváře. Díky ..... Vše jest dokonáno. Potemnělé postavy oslepené září ohně si ani nevšimnou Biřka, co párkrát obejde zdálky ohniště a prohlédne si opatrně všechny kolem. Je jak slídící pes, co se snaží odtušit chování, náladu a myšlenky vyzařující z obličejů spoře osvětlených plamínky ohně zmítaných v prudkých poryvech větru. Bartoloměje, zparchantělého Kováře, Jezabel… Jezabel… Sedí tam nedaleko. Ta čarodějnice, Židovka, co s nestoudnou drzostí nosí mužskou část oblečení, ta nepříjemná vzteklá kočka, co má ve zvyku nosit drápky vytažené a sekat jimi na všechny strany. Tulačka, co ze sklepů krysy vyhání. Ta, co mi odporné nadýmající lektvary míchala. Má zachránkyně…. Povinován uklidnit své svědomí se jí připlížím opatrně za záda. ,,Jsi bláznivá, že jsi se s námi vydala na tuhle výpravu,“ promluvím pak do tichého praskání ohně a šepotu mých družníků. Nečekaje na vyzvání, sedám si vedle ní. Neobtěžuji se hledět jí do tváře. Místo toho nepřítomný pohled upřeně zírá do tančících plamínků. ,,Jsi ostatně bláznivá, že živoříš na Táboře. A já jsem se zbláznil, že tohle říkám,“ odmlčím se. |
| |
| Málem vyletím. Krást se mi za záda není nejlepší nápad. Ruka, doposud odlupující bahno, sjede na rukojeť nože. Nejsem bláhová, žena nemůže jít do světa beze zbraně, i kdyby to měl být právě jen ten nůž. A i kdyby mě měli soudit, ta čepel je připravena pro každého, kdo se mi bude chystat ublížit. Nejsem ovce, nejsem slamník, na kterém se může uvelebit každý pivem zmožený rváč. Nazlátlé oči vypadají ve světle ohně ještě víc jantarově. Moje napětí jde téměř cítit na patře. Opět ve střehu. Musím být. Kdo zaspal v takové vlčí době, už se neprobudil. Úkosem na Biřka pohlédnu, ale mlčím. Nechci skončit jako kovář, ne-li hůř. Chystá na mě snad nějaký úskok, návnadu, abych se chytila? Ale proč? A proč za mnou vůbec takový pán chodí, když už je zdravý. Má přece Dorotu, takže i ta druhá věc, kvůli které by tu mohl být, odpadá. Okoralý chleba se mi lepí na patro, ruka je pořád poblíž zbraně. Musím mít aspoň nějakou jistotu, když se v téhle společnosti cítím jako srnka uvnitř smečky vlků. Pokud ze sebe shodím vlčí kůži, roztrhají mě. |
| |
| Opovážlivá drzost, to ano. Snad ani milostpán Biřek, odchovaný jako hodnotnější člověk, nepociťuje chovat k lidem jako ona nějakou přehnanou slušnost. Proč také? Vždyť je to prachobyčejná Židovka. Pokládat Biřkovo chování za troufalé a neurvalé lze. Nebude se tomu vyhýbat. Ale nepřátelství? Z pana Biřka, co tady nyní na chladné zemi vedle ní sedí, záda shrbená, tvář nechává ošlehávat ohněm? Snad některým, kterým bylo ublíženo, i nevinné mnutí dlaní o sebe a dýchání horkého dechu do kornoutku z nich utvořeného, se může zdát jako bojovné a nepřátelské gesto. ,,Mlčíš?“ odříkávají mužské rty. ,,Nechtěl jsem tě rušit. Snad jsem tě i vylekal. Ale musel jsem ti cosi říci. Bez odkladu,“ utichne pak na okamžik. ,,J-já … je mi to takové … žinantní o tom nyní mluvit …“ řeč je rozvláčná, protkaná přestávkami na rozmyšlenou a volbu vhodných slov. Hlas pak tichý a zastřený. ,,Vím, byla to tvoje povinnost …“ odmlčí se opět , ,,…přesto. J-já … já jsem tě na Táboře nikdy neviděl rád,“ poslední věta je pronesena s nečekanou tvrdostí. Jakoby se snad z duše měkké jak vosk prodralo opět něco nesnášenlivost k takovým jako je ona. Těm, co vědomě odmítli učení Ježíše Krista … Ale pak stejně rychle jako se hrubost objevila, ztratila se ve vzduchu. Je to takové zvláštní. Jeden by zprvu pomyslel jako u zpovědi. A snad ano. Můžeme jen hádat jak moc se tenhle starý vlk podobá hříšníkovi dohnanému těžkým svědomím do zpovědnice, kde se potřeboval vymluvit ze svých hříchů a špatností. To bude znát jenom on … a snad si tohle ani nepřipouští. ,,teď je mi to takové … hloupé. Ani jsem tě neznal a přesto od chvíle, kdy jsem o tobě zaslechl jsem k tobě choval zášť. Židovka, fuj. Tu nám byl čert dlužen …. J-já jsem se chtěl zprvu omluvit. Nemohl bych pak mluvit dál, kdybych tohle v sobě dusil. Ať už je vše s vámi jakkoli, je mi líto, že jsem o tobě špatně smýšlel.“ ,,Ale to není, proč jsem za tebou teď přišel.“ A opět ticho a praskání ohně. Prsty zkřehlé v chladném jarním vzduchu se třou o sebe, dlaně nastavují horku sálajícímu z ohniště. |
| |
| Současně s jeho slovy vedu svůj vnitřní monolog, odpovědi, které nikdy neuslyší. Nic nového pod sluncem. Nikdo mě v Táboře neviděl rád. Jako bych to sama nechápala a neviděla, ze všech koutů neslyšela ty jejich řeči. A proto mlčím dál. Jestli mi přišel jenom říct, že mě v družině nechce... kdo by z nich taky chtěl. Sama bych odešla, kdyby mě kazatel nedonutil. A když mě Biřek bude chtít vyhnat? Co proti tomu kazatel zmůže... já vím co. Ale ani za mák se mi to nelíbí. Jistě, židovka, fuj. To je vám podobné, ať katolíci, nebo husiti. A přitom my jsme byli první, z nás jste vzešli vy. Ale jste tak slepí, že to nevidíte. Zase kosý pohled, naježená nedůvěra. A nechápavost. Proč? Proč se mi vůbec někdo zpovídá. K čemu je jim to dobré, když mě nemají rádi. Čeká snad, že mu odpustím? Že mě nenáviděl jenom proto, že na našich mších zní jiný jazyk... Že někomu takovému budu chtít ulevit? Léčila jsem je, a přece se mě štítili. K čertu s takovými. A tak ani teď ze mě nevypadne ani slovo, jako bych noc před naší cestou oněměla. Jako by mluvil do skály, která může znít možná tak ozvěnou jeho slov, ale rozhodně ne svými vlastními. Za moje vlastní slova mě vždycky trestali. A tak to ticho zní vyčítavě. Nepříjemně nabádá jeho nahlodané svědomí, aby se nad sebou zamyslelo. Jako když chce někdo zabít dítě a výčitky na něj dolehnou plnou silou. |
| |
| Koutkem oka po ní zašimrám pohledem. Sedí tam jak kus skály a pořád mlčí. To napjaté a tíživé ticho mne ubíjí. Kdyby jen něco řekla, cokoli, a prolomila chladný led, který zmrazil její tvář v jeden mrzutý škleb. ,,Říkal jsem, že vím,“ rozhovořím se dále , ,,léčila jsi mě z povinnosti. Vyhnali by tě s holým zadkem na mráz jak prašivého psa, kdybys odmítla. Ale přesto …,“ hledám vhodná slova. ,,Ty jsi mi život zachovala a ať už jsi k tomu měla jakýkoli důvod, ať sis třeba v hloubi duše mojí smrt přála, jsem ti za to vděčný.“ Dva tři překrásné dny plné štěstí … i kdybych pak měl tisíc let na mučidlech trpět, za ty dva dny neskonalé radosti to stojí. Jsem ti zavázán za ně. Že jsi mi je umožnila …. ,,Chtěl jsem ti říci, že se cítím ti být zavázán. Nevím, jak bych ti to mohl oplatit. Řekni si, co sama chceš. Bude-li to v mé síle, splním to. Prozatím tě ohlídám alespoň na výpravě. Vím, nic říkat nemusíš. Myslíš, si že vše dokážeš sama a nepotřebuješ, aby na tebe chlapský koukali jak na nějakou uslzenou sukni. Ale věř mi, že alespoň pramalá jistota v tomhle rozbouřeném světě za to stojí. Kórt pak, když je nabízena zadarmo. Kdybys pak po mně cokoli chtěla, zařídit či říci … chtěl jsem …. říct, abys ses neváhala na mě obrátit. Snad … jak tohle oplatit? Za život je všechno málo,“ utichnu. Že by tak silný vděk z Biřka pramenil? ,,Nechám tě už být. Stále mlčíš,“ konstatuji, ačkoli by se to věčně nabroušené ženě mohlo zdát jako výtka. ,,Chceš být asi sama a já zde nejsem vítán. Chápu to …“ krčím rameny a prkenně se zvedám z prochladlé země. V ní asi zájem nevytluču, tak na co dál se tady zahazovat a jejího kamenného srdce se doprošovat? Bude asi stále mlčet a ani se na mně neotočí. Rozbouřené svědomí však bylo uklidněno. |
| |
| Vděk? Pořád se mi tomu nechce věřit. Leckterý by si radši jazyk ukousl, než aby prokázal vděk židovce. A cenu za život je setsakra vysoká. "Půta z Vildenberka," zachraptím, v hlase se mi mihne nenávist, ačkoli jsem ho nikdy neviděla. Ale vím, co udělal, zmetek. Vím, že za to zaplatí. "Erb s bílou labutí. Chci pomstu, Biřku. Nic víc, nic míň. To on může za všechno, co se stalo." Možná do mě tu zášť zasel on. Kdybych mohla žít se svým manželem a dětmi na našem panství, třeba bych nebyla taková. Ne v takové míře. |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Neslyšel jsi, neviděl jsi, neznáš. Není možná. Co to tu ta pomatená židovka mele o erbu s bílou labutí!? Kdyby jsi tak v mládí věnoval více času heraldice než běhání za sukněmi a od jedné bitvy k druhé možná, ale takhle..... Když začne mluvit o pomstě, vše se ti začíná vyjasňovat. Váš velký tábo rnení zas tak velký, aby se v něm kdejaká zvěst nerozkřikla. V Táboře se znají dočista všichni a když to nejsou právě sousedé, jsou to známí a nejčastěji rovnou příbuzní. I Jezabel žijící v táboře nedokázala dlouho udržet svou minulost pod zámkem. Každý, kdo se předtím jen nepatrně zajímal ví, že kdysi byla vydržovanou milenkou nižšího husitského šlechtice a, že s tímto svým nocležníkem zplodila za bezesných nocí dva syny. A každý také ví, že na rodnou tvrz tohoto pána zaútočilo, právě jedné takovéto bezesné noci katolické vojsko. Udatný šlechtic, říká se, padl životem chránící své dva parchanty a Jezabel? Ta nejspíš vzala nohy na ramena, jen co na nádvoří zaslechla zvuky boje. Dozajista se nestarala o nějaké své syny, nebožáčky malé. Vždyť taková jako je ona si takových panchartů může nadělat, posuďte... zní ti v hlavě slova Blaženy Pospíchalové, Dorotiny matky. A tak byly její synové uneseni hroznými kališníky. A tvrz nocležníkova lehla popelem. Pán zahynul v troskách svého domu, či se doslova pomátl na rozumu. Nikdo ho od té doby neviděl to je jisté a jeho židovská kuběhna, Jezabel….. Nezáleže jí na tom zda je pán mrtvý nebo rozumu zbavený...viděla pouze všechen ten majetek jenž byl rozkradnut, lehl popelem a nebylo ho více. A sic věděla, že její synové stále mohou žít odešla trucovitě do Tábora a zde už zůstala. Takhle se židovské kurvy starají o své děti! Dokončila tenkráte plamennou řeč Blažena.. |
| |
| Vše co říkám pravdou jest, však přesvědčit bezvěrce je věcí přetěžkou. Pravým opakem klidu a pochopení, které jsem projevil, je výbuch hněvu a nedůvěry. Není se čemu divit. Na místě toho maďara bych si také myslel, že se mne husité snaží obelstít. Vždyť Zikmund v jeho očích dobrým je. Cožpak musí mít lidé stejný pohled na věc? Musí, pak bude církev spokojená. Ale jsem nejen kazatel, nevadí mi, když lidé přemýšlí. Mám rád když přemýšlí. Občas je však třeba jim ukázat ty správné dveře. Když Ištván hovoří se svým sluhou, raději ho hlídám. I když nevím, jak bych ho zastavil, kdyby se rozhodl utéct. Něco málo se zbrání umím, ale že bych byl zrovna nějaký skvostný bojovník. Slova jsou mou silou. Síla paží a ohebnost těla nechám jiným. Očima bloudím po skupině. Sebranka. Pousměji se nad tím. Jsme jako sněhové vločky. Každý úplně jiný, avšak spojení stejným úkolem. Zastavím se pohledem na kováři. Varoval jsem tě, proč jsi pro svou hrdost došel až sem. Cožpak jsi zapomněl kdo jsme, co nás spojuje. Co je Husovým odkazem. Živoucí organismus, jehož jsme součástí. Vřed musí vyhnisat a doufám, že po něm zbude jen maličká jizva. Vrátím se k Ištvánovi, který už řekl sluhovi vše co chtěl. Mrzí mne, že ti nemohu podat lepší důkaz o mých slovech. Chápu, že mi nevěříš. Jen bych nerad, abys pozdě zjistil pravdivost mých slov. Jediné co pro tebe mohu udělat, je pokusit se dopravit co nerychleji dopis tvému králi. Bohužel ti nemohu nikterak zaručit, zda se k němu dostane včas. Přinesu ti něco na psaní. Nyní pojď prosím se mnou zpět. Je třeba tě hlídat, to jistě chápeš. Rukou pokynu maďarskému šlechtici, aby šel první. |
| |
| Terhes utazás szabadság, mert Canossa-járás? Po rozmluvě se sluhou se znova objeví ten husitský kazatel. Nevím co si mám o jeho řečech myslet ani v podstatě o něm. Někdy mluví přesvědčivě, a musím uznat že ten pohan má i určité osobní kouzlo a kdybych byl jedním s té sebranky kolem také mu asi věřím. Tady ale zašel příliš daleko takový nesmysl čarodějnictví pche. Bez odporu jdu s ním a odpovím na jeho řeč: „Nevadí stejně jen těžko bych věřil takovému nesmyslu. Snad jen dopis s královskou pečetí, že jsem upadl v nemilost NAŠEHO tedy i tvého krále Zikmunda by možná otřásl mou důvěrou v jeho milost. A i kdyby to byla pravda snadno se před ním obhájím neboť takovým lžím nikdo věřiti nebude. Dopis i když ho napíši teď stejně nepřijde včas abych se něco dozvěděl to víme oba. Ale kdyby jsi mel pravdu tak alespoň váš vládce bude vědět, že špinavou hru na mě ušily a dá mi za pravdu.“ Pak počkám až mi kazatel přinese list na který můžu psát a brk. Je vidět, že je připraven na vše když si i na takovouhle výpravu bere svoje propriety. Pomalými tahy napíši dopis a krasopisně se pod něj podepíši z krku sundám přívěšek s pečetidlem a otisknu do horkého rudého vosku svoji rodovou pečeť. Podám mu ho pak a pravím: „Tak a je to prosím abys to odeslal po poslu co nejdříve. A pokud tedy ti ja říkáš jde o mou bezpečnost a abys mě varoval tak mi prosím a mému sluhovy před předání do rukou církve vydejte zbraně a dobré koně a já vám dám slib šlechtice a rytíře, že neuprchnu ani já a ani můj sluha. A pokud jsi měl pravdu tak za tvou, službu tě odměna nemine i když jsi kacíř a patříš na hranici, přesto My Szécseniové si ceníme odvahy a nezištnosti. Pošlu ti dobré sedmihradské koně abys jsi nemusel jezdit na těch vašich herkách.“ Pak se uvelebím u ohně a pohodlně se zabalím do svého teplého kaftanu doufajíc, že už konečně budeme na místě předání a já se dozvím, že ten vykuk mi lhal a všechno je doma v pořádku. |
| |
| 2.MEZIHRA Olešnické lesy, poblíž zemské stezky. Veverka zvedla zadní tlapičky, zastříhala ušima a rychle skočila z větve na větev. Blíží se...., varoval ji čumáček. O několik vteřin později přistál na větévce zedníček, pták jemuž se zde ve slezku říká pomurnik neboli zedníček, latinsky Trichodroma muraria, maďarsky hajnalmadar. Jen co si černý ptáček pročechrá křidélka, zvlhlá ještě ranní přeháňkou a nakloní zobáček na stranu paloukem se rozezní dva vzdálené mužské hlasy: „Adéla von Sterza.“ Říká mladý uhlazený muž. Kráčí si to s rukama za zády, podoben králi na procházce. Nikam nespěchá v tomto klidném, krásném jarním dni, kdy se loučí se svým přítelem, jež mu kráčí po boku. A Raynevan von Bielau…Považ příteli, nezní to přenádherně? Mé a její jméno v takovém těsném závěsu za sebou. A neznělo by ještě sladčeji: Adála von Bielau? Ta moje malá proradná šulamitka. Jsem beznadějně zamilován a to jsme si myslel, že v Olešnici budu mít na chvíli od žen pokoj. Reynevan byl jediným přítelem, kterého zde Sierotka měl, možná jediným skutečným přítelem, kterého kdy vůbec měl. Jeho mladické nerozvážnosti byly zábavné, stejně tak jako zápal se kterým dělal a prožíval vše od ranní očisty počínaje, přes výrobu léků a mastí až k jeho vztahu s Adélou, mladičkou a krásnou Burgunďankou. Byla to kouzelná hříčka přírody, která snad nikdy úplně nedospěla. V jejím úsměvu se zračila naivita smíšená s opovržením a nesnesitelnou rozmazleností. Ale to Reynevana nezajímalo. On ji přece miloval! A pak přišel za Sierotkou, mluvil francouzsky tím způsobem, že po každém druhém slově říkal: „ Ach.“ A jeho oči byly vzdálené, podobné planoucímu ohni. Byl to prostě neodolatelný, úsměvný mladík. Sierotka obdivoval jeho bezstarostnost a záviděl mu jeho malicherné problémy,které ho občas vytáčely, jindy bavily. ….. A pak řekla jen: Mon amour, mon magicien, božský chlapče! – opřela hlavu o mé rameno a usla. Mladíkův úsměv září štěstím. Sierotka věděl, že Reynevan, v této době sotva dvacetiletý, přílišným znalcem světa rozhodně nebyl. Znal málo Češek, ještě méně Slezanek a Němek, jednu polku, jednu Cikánku a pokud jde o jiné národy, jednou dostal košem od Maďarky. Jeho erotické zkušenosti, sic vyprávěné s velkým zanícením, nebyly nikterak impozantní – ani kvantitativně, ani kvalitativně. Avšak i tak byl na ně patřičně hrdý. Ostatně jako každý žlázami ovládaný cucák… Sic! Lidský svět se nepodobá pohádce a tak i tento románek, měl jednu svoji slabinu, jeden svůj kaz věčný a bol. A touto nepříjemností se dvěma mladým milencům stal slezký rytíř Gelfrad von Sterza, věřte nevěřte vážení a milý samotný pan manžel paní Adélky. Sterza, jak vyplívalo z dopisu, který poslal rodině se do této doby stále zotavoval z křižácké výpravy proti husitům, na které si při pádu z koně zlomil nohu, léčil se někde v Pleissenlandu….. Je mi líto, že musíš odejít příteli. Zvykl jsem si tě tu již navštěvovat, ty zapšklý starý poustevníku. Poustevníku! Škádlil často Reynevan Sierotku bydlícího v lese, jako by se stranil lidem. Ale nehodlám tě zde držet, pokud tě tvé povinnosti a srdce táhne jinam. Však jsem si jist, že jen co přijde čas se znovu setkáme. U mě v apatyce budeš mít vždy dveře otevřené. Časem si snad založím vlastní živnost, zbavím se pout, které mě vážou se starým Lubušem. Nebo mi svůj krámek zanechá, nebo umře. Je to senilní, chlapečky posedlý blázen. Až se znovu setkáme budu už nejspíše pod čepcem na zádech s kupou malých parchantů a parchantic. ( O kdyby věděl jak hluboce se milý!) Na cestu tě samozřejmě řádně obdaruju. Dostaneš jak jinak věci zdraví prospěšné. Vím, že s bylinami zacházet umíš dobře a šetrně. Zde máš nějaké, které už teď nerostou. A zde máš do zásoby rulík, mandragoru, žebříček, já vím, ten roste všude, ale i přesto…. Reynevan se seznámil se čarodějným uměním na studiích v Praze a doposud pro něj byl zapálený. Sierotka mnohokrát zatoužil vypravit se do tohoto oslavovaného města. Bohužel teď, jak se zdálo bylo všem zapovězeno. Ovládnuto kacířskými husity. Husity, jejiž existence Sierotku zvláštně lákala…Našli v sobě tito dva muži zalíbení právě kvůli svým stejným zájmům, tajemstvím a snad i původu, neboť mladík pocházel z nevýznamného slezkého rodu. Vyšli z lesa a otevíral se jim pohled na Olešnické luhy v zátočinách říčky, slunce viselo nad západem a tráva opojně voněla. Na jihozápad odtud leží u Olešničky stará barvírna, ta patří mému bratrovi Peterlinovi. Budeš-li tam chtít přenocovat nezdráhej se večer zaklepat na vrata. Peterlinova žena je hodná a děti tolik nezlobí, jen jsou zvědavé. Pozdravuj ho ode mne, uvidíš-li ho a řekni mu že se mi u Lubuši dobře daří. A teď už mi dej hubana kamaráde! Nesnáším loučení…. Z větévky se snesl černý ptáček a zamířil k obzoru. |
| |
| U ohně..... Tedy všichni kromě Vlaštovky, Doroty a Siertoky. Dva zajatí čeští bratři Ctibor a Cesil se k sobě, chudáci, tisknou. Zabaleni do houní hledí přemýšlivě do ohně. Podobni jeden druhému a přece tak odlišní... Ctibor: Jen co se dostanu z jejich spárů, dej Bůh, už brzy... Pojedu za otcem a oznámím mu že žádného rytířství nestojím, ať jiného syna si zplodí na takové hrátky! Mé paže nebyly nikdy určeny meči. Nebohý já chudák, kdo to kdy viděl umělce do bitev posílat? Možná o celé této maškarádě jednou epos složím: peklo, nebe, ráj! Či něco podobného, inu komedie! Jako by lepší práci za nás žoldnéři nemohli vykonati... Ještě, že alespoň bratr je lepší. Můj malý... A koneckonců i má zapomenutá čeština vrátila se mi. Avšak k čemu mi to? Jen nabudu svobody odjedu zpátky do France a nikdy mne tu už nikdy neuvidí. Lámu hůl s rodinou, nechť si mě otec vypudí, nenechám se zabít ohavnými barbary! Cecil: Nevstoupím zpět do kláštera. Možná, dá-li Bůh, mohl by otec požádat příbuzné či opatřit nějaké finance mi na studia. Lákala mne vždy tolik medicína.... Cecil pohledem zabloudí k Jezabel. Chci pomáhat lidem, jako ona. Kegen, Ištvánův sluha sebou nervózně šije, když se teď ocitl na chvíli bez svého pána. Nervózně se ohlíží přes rameno a uklidní se teprve tehdy až se jeho pán s kazatelem vrátí a posadí se vedle něj.... Ráno moudřejší večera. Říká Daniel a jako na protest svých slov se posadí k ohni, jak vidno spát se nechystá. Byl to dlouhý den a nikdo z vás není zvyklí po zimně na dlouhé jízdy. |
| |
| Jezabelina pomsta... Takže přeci s ním mluví! A jakou strašnou věc to říká! Že chce pomstu. V Biřkovi při těch slovech hrkne a zůstane stát jak opařený. ,,Jediný Půta, o kterém jsem kdy slyšel, byl Půta Švihovský od otavského panství. Ten, jak se o něm v kraji vyprávělo, že si ho za zlé skutky odnesl čert. Zemřel tři roky předtím, než jsem nastoupil službu … nenechal po sobě žádného dědice a tak všechny jeho statky připadli Rožmberkům…“ nakloní se k ní. ,,Ale o Půtovi z Vildenberka dnes slyším poprvé,“ přemýšlí, jak jen Židovce vysvětlit a omluvit svojí nevědomost. Je mu to … trapné. A vůbec, co je na celé této věci nejtrapnější a nejbídnější je, že i kdyby to věděl, zdráhal by se jí to říci. Nač jí hnát za nějakou pomstou? Jí, ač Židovku, tak zdárnou léčitelku, tichou ženu, co dobře ku prospěchu věci kalichu slouží a nedovolí si dělat ani ty nejmenší mrzutosti. Raději trpně snáší všechny potíže, klevety a posměch. Zbavovat se jí … byl by Biřek asi na hlavu padlý. Slíbil, že na ní dá pozor, aby jí nikdo ani vlásek na hlavě nezkřivil. Porodní bábě - takový s ní má úmysl. Až se vrátí, zdárně pomůže Dorotě dítě odrodit a prvorodičce ze slabosti pomoci. On se poptá po nějakém tom Půtovi a jestliže se věci pohnou k dobrému a Biřkovi se dům podaří prodat, řekne jí, co vše se doslechl. Ať si třebas táhne ke všem čertům. Jemu to už bude lhostejné. Nebude jí potřebovat a může jí tak splatit alespoň z části svůj dluh. Co na tom, že místo pomoci chce po Biřkovi, ať na ní plete bič … je to její věc. ,,Vidíš támhle Aleše? Jak se krčí zbaběle u ohně. Je to kus bídného červa, co mi nestojí ani za zlámanou grešli. Podobným červem budu pro toho Půtu asi já. Ač jsem pán, jsem malý pán. Vysoké panstvo znám jen to, pod kterým jsem sloužil či popřípadě se kterým jsem sloužil u dvora. A to je prosím panstvo převážně z Čech, Chebska a Horního Falcu. Vše ostatní …“ pokrčím rameny. ,,Jezabel,“ osloví jí pojednou jako rovný rovnou. ,,Já ani netuším, kde ten Vildenberk leží,“ přiznává nakonec poraženě. |
| |
| "Na Moravě." Až tam odvlekl moje děti. Zkurvysyn. Bláhově si myslel, že za ně dostane výkupné. Ale jak by mohl, když můj muž skončil někde na bitevním poli mrtvý, zatímco nad naším hradem vlála bílá labuť. Zase neplýtvám slovy. Neví, těžko pomůže. Ale ať pak neslibuje hory doly, když to stejně nemůže splnit. Zášť k tomu cizinci je téměř hmatatelná. Vyplula na povrch zmíňkou o něm, a tak se moje mlčení stává zlým, pomstychtivě zadumaným, jak přemýšlím, jak bych se tam vůbec mohla dostat, jak bych vůbec mohla něco udělat. |
| |
| U ohně Sedím kousek dál od ostatních a jen si ošetřuji své zbraně,malý hadřík namočený v oleji přejíždí ostří meče i sekyry po té ce sem malým brusným kamínkem upravoval ostří,dívám se jak zář ohně odhaluje matné olejové skvrny a poslouchám rozhovor Jezabel a Bířka... Proč do všeho ti spropadení katolící tahají neviné děti? projede mi halvou když se mi studený jarní větřík opře do zad a nahodim na sebe svůj plášť který je vždy dobrou ochranou,vnímá zvuky tábořiště,halsy mužů hrající nějáké slovní hry,opodál pár zpěváků,a také hovory našich zajtců a Daniela... Kdyby pán z Březové nebyl proti a uvolnil pár mužů,vím kde leží jeho panství,jistě by se dalo zajmout ho jak pojede na lov nebo někam do města,pak by Jezebal mohla své děti dostat zpět a tomu Půtovi i hrdlo proříznout... ozvu se náhle když mi osud té léčitelky přestane být lhostejný a pomalu se přesunu k ním... Pokud by tedy byla ta možnost,rád bych vedl tuto menší výpravu za spravedlností. pohlédnu na Jířka a pak i na Jezabel a vydechnu.. Vím že si mnozí myslí že sem blázen,ale není tomu tak Jezabel,pokud by pán z Březové dal svojení,tvou pomstu bych tě nechal vychutnat dosti po zásluze. řeknu trošku s plamínky v očích a pohladím jílec svého meče. |
| |
 | Cesta k jihu Obejmu svého přítele, který mi přirostl k srdci, i když jeho některé výkony mi připadly spíše směšné. Obzvláště řešení krizových situací, kdy raději volil strategický ustup se neshodovali s moji povahou. U přítele, ale takovéhle drobné chybky člověk snadno přehlédne. Vyhoupl jsem se na koně a pobídl ho, aby se vydal na pomalím krokem po rozblácené směrem kam se ze Slezska po staletí vydávali kupci z baltských přístavů co Čech. Mnoho jsem slyšel co se děje v těch Čechách, hodně se objevovali slova jako kacíři, čarodějníci, pohani a jiné stejně negativní přídomky, kterým byli častováni všichni Češi a nejvíce jejich kazatelé. Neměl jsem strach z kacířů ani z pohanů a už vůbec z čarodějníků. Chtěl jsem poznat učedníky toho Husa který se nechal upálit ve zbytečném procesu prý v rámci pravdy. Jaké pravdy toť otázka, jakou pravdu si tento muž maloval v procesu v němž byly karty předem dané. Chci je vidět a chci s nimy mluvit také i to město vzbouřenců Prahu i jejich nové pořádky chci zvědět které zavedly v tom Táboře. Pořádky prý podobné prastaré tradici rovnosti která tu byla před přijetím křesťanství. Snad bych mohl i v Praze pobýt na univerzitě a něco se přiučit. Bůh ví co mě tam čeká. Kůň se líně plouží po cestě až k večeru přijedu k staré barvírně o které mluvil Raynevan, seskočím z koně do podmáčené trávy a přijdu ke dveřím na které zabuším........ |
| |
| Sierotkova cesta* Kraj se utápěl v romantickém švitoření cvrčků. Na cestu svítil měsíc v úplňku. Sierotka ho stále sledoval, na jeho cestě mu byla Luna mnohdy jedinou milenkou. Dole, pod kopci a lesem vyplašil stádo srn, málem šlápl na ježka jež si to rázoval směrem k lesu a u rybníka ho pod hladinou sledovali oči hastrmanovi. Brekekegrek -grek-grek. V okolí Olešničky se takovýchto rybníků vyskytovalo hned několik. Byla to překrásná místa plná blatouchů, vlaštovičníku a páchnoucích jikérek rozlehlých v této době po celé široširé hladině. Měsíc se odrážel ve stojaté, olejovité vodě, tu sebou plácla ryba a mírný vlahý větřík sebou přinášel předzvěst o blížícím se deštíku. Zase sám na cestě. Upravil si těžký vak na zádech a z vrbové koruny na něj zamávala rusalka se zelenými bradavkami. Kvak-kváaaks?! Vodníkova manželka byla polka z jezera Gopla. Bledá pleť světlé, téměř sněhové vlasy protkané sítěmi páchnoucích zelených řas a také typický rybí odér. Se zaujetím sledovala Sierotku rázujícího si to nebojácně po pěšině podél rybníka zatímco si do vlasů vplétala lekníny. Hastrman hlasitě zaskřehotal. „Dobry wieczór, odjechaćzte? Byczte ostrożny młodzież czarodzieje. Północ je niebezpiecznaja dzisiaj..…Czarny rycerz, ptak jest bliskość.“ Pak se, kupodivu mile zasmála a zmizela pod hladinou, aby vyhověla žárlivému manželi. Sierotka pokračoval dál po proudu Olešničky. Doprovázel ho jen jeden zvědavý sýček a když konečně dospěl k brodu o kterém mu říkal Reynavan chýlila se noc k ránu. V uších mu zněla nesrozumitelná slova rybí ženy. Černý rytíř… Buďte opatrný… Nerozuměl ničemu, ale co by člověk jiného mohl čekat, když jde o tvory tohohle typu? Blížilo se k půlnoci, když konečně zahlédl nedaleké světélko v okně, tolik zvoucí a příslibné… Podivil se poněkud, když ho před vraty zasvrběla špička nosu. Magie A brzy poznal co je příčinou téhle nepříjemné vibrace. Nad vraty bylo do věnce z větviček šeříku vpleteno několik vlasů potřených jistě česnekovou mastí smíchanou s krví a kravským lejnem. Na vrcholku věnce bylo připíchnuto, jak se domníval, několik krysích ocásků. Velmi lehký, praktický a účinný ochranný amulet. Měl jistě chránit rodinu v domě a upozorňovat je na blížící se nebezpečí. Sierotka nestačí udělat ani dva kroky a na dvoře stavení jsou již slyšet hlasy a rozezlený spí štěkot. … „Kdo tam?“ …Hlas se mu zprvu nezdál vůbec příjemný, teprve poté až byl řádně prověřen a zpytován byl vpuštěn dovnitř. Tma mu nedávala příliš velkou možnost, takže spíše tušil přítomnost malebného dvorního traktu, uprostřed s velkou jabloní právě obsypanou drobnými bílými kvítky. Dřevěnou lavičkou pod kterou ležela zapomenutá káča a kohout na provázku. Neviděl ani latrínu pomalovanou černými uhlíky a zeď nad hnojem po které se šplhal břečtan…Pod kůlnou vězely vozy, schované před deštěm a přeplněné levnými látkami a byly tu i velké kádě schválně vytažené z barvířské dílny, aby je déšť mohl vymýt. Pes na něj stále divoce štěkal, ale jen co ho Peterlin okřikl ustal se svými divokými nadávkami a začal se honit za vlastním ocasem. Tak Sierotka poznal, že je to teprve štěně, i když si zpočátku myslel, že se snad jedná o medvěda. Belzebub, jak se později dozvěděl, byl ale i přes svou mohutnost naprosto neškodná obrovská chlupatá koule toužící stále po pozornosti a drbání. … „ Pojďte se schovat dovnitř. Za chvíli začne pršet.“ …Vstoupili tedy a oslepilo je světlo uvnitř světničky. Až nyní si Sierotka mohl povšimnout podobnosti v ošlehané a dobrácké tváři barvíře Peterlinově v porovnání s jeho bratrem. Muž to byl statný a o nějaký ten palec Sierotku převyšoval, jeho nos byl na jedné straně nehezky zohlí, špatně srostlí po zlomenině. Buclaté tváře pokrývalo strniště. Na sobě měl i přes pokročilou hodinu stále kalhoty i když byl bosí a košili měl na hrudi rozevřenou. Jeho žena, Kateřina právě vstávala z pece a zapínala si volnou manželovu košili, bylo jasné při čem ty nebožáky Sierotka vyrušil. Ještě nyní se jí oči leskly jako smaragdy a zářila jak sluníčko – Inu nebylo divu, Peterlinova žena byla totiž v pokročilém stádiu těhotenství, o tom nebylo pochyb, když se narovnala a znaveně se natáhla po zástěře. Peterlin tě tiše, ( protože „ děti už spaly.“ ) představil jako Reynevanova přítele a požádal Kateřinu, aby ti přichystala něco na jídlo. Poté s tebou zasedl za lavici, avšak nepřestával svou ženu pozorovat zatímco se činila u plotny. Neuplynula ani minuta, když se ve dveřích objevilo mrně, jenž si protíralo oko a dramaticky zývalo, předstíraje únavu, přestože zvědavostí nemohlo usnout od té doby co Belzebub zaštěkal a ono uslyšelo, že někdo venku bouchá na vrata. Ač matka, s výhružkami těch nejhroznějších strašidel malou posílala spát, odmítla dívenka uposlechnout a snažila se najít spřízněnou duši a ochranu u otce, jemuž si vlezla na koleno, z kterého měla i větší výhled na cizince, který jí tolik zajímal. Tohle jsi nikdy nezažil a bylo to vše po čem jsi tolik toužil. Malý, skrytý kousek ráje. Cítil ses ve svém srdci šťastný a zároveň ti bylo podivně smutno a těžce. Cítil jsi závist, že ráj mti nepatří, že je ti zapovězen – a přesto se ti tu tak drze, lačně ukazuje a nabízí... … „ Budete tedy cestovat na jih?“ … Zeptá se Peterlin přívětivě, zhoupne na koleni Aničku a zatěká očima k plotně. … „ Ste stlašidlo?“ … Dítě se usilovně snaží na tuto otázku najít odpověď už nějakou tu chvíli a v této snaze se začalo kousat i do palce. *Jakékoli podobnosti s Honzíkovou cestou, ( pokud znáte tu obrázkovou knížku pro děti), jsou čistě náhodné. |
| |
| Barvírna Musím se usmát, když vidím amulet, který je zavěšen nad dveřmi. Když se rozhalasí pes natáhnu ruku, abych ho uklidnil, ale učiní to již za mě pan domácí. Podrbu a ho a nechám mu očichat mou ruku, aby si mě zapamatoval. Pak pokračuji s Peterlinem dál do dvora. Pod jednou ze stříšek uváži svého koně sundám mu sedlo. Nic víc nepotřebuje. Není to sice podle dnešních měřítek vůbec krásný kůň, neboť je nižší a jeho hlava také nemá zrovna elegantní rysy, ale za to je nenáročný vytrvalí a otužilý. Zkrátka litevský kůň. Poplácám ho po krku a pokračuji s panem domácím do světnice. Když pochopím z čehože jsem je to vyrušil cítím se poněkud trapně, ale již se nic nedá dělat. Pokusil jsem se ještě Peterlina zadržet, aby zbytečně Kateřině nepřidělával práce, že nějaké jídlo mám v brašně, ovšem jak to již bývá u pohostinných lidí, mé protesty zůstali zcela ignorovány. Usednu na lavici a sleduji malé dítě jak se cpe na otcovo koleno. Usměji se ni a odpovím na její otázečku: „Ne, ne malinká nejsem strašidlo nebo tak vypadám?“ Pohladím ji po hlasech a pak se věnuji Peterlinovy. „Ano jedu na jih, chtěl bych do Prahy. Podívat se do univerzity a tak vůbec. Jsem sám zvědav co tam najdu či nenajdu. Nemáte nějaké novosti z Čech? Byl jsem teď tak nějak poslední dobou odříznut od novinek ze světa.“ |
| |
| ,,Pche…Morava,“ odfrknu pohrdavě. ,,K tvé škodě nemám s tímhle kusem země nic společného Jezabel. Na výsluní se člověk jako já mohl hřát jedině v Praze, ne na Moravě. Snad jenom, že jsem jí párkrát projížděl a na několika místech se zdržoval,“ odmlčím se na okamžik. ,,Ale slibuji, zeptám se ti….“ nechám rozhovor vyšumět. Dříve, než se však naše tichá slova ztratí ve hvízdání větru, šumění lesa a praskání ohně, ozve se tichounce Zbyněk nabízející svou pomoc. Je jako vždy – ochotný, věrný, hrdinský, zbožný, odvážný, nemyslící na sebe. Lepšího druha byste marně hledali. ,,Bojím se Zbyhněve,“ odvětím , ,,že v současné době máme povinnosti jiné, než prahnout po naplnění pomsty Jezabel,“ odvrátím zrak zpět na ,,čarodějnici“. Jistě to v ní vře. Má plamínky zuřivosti v očích ... a nebo je to snad jen odlesk ohně? Obojí? Co říci, abych jí nezklama, dělá-li si plané naděje? ,,Jistě chápete, že i kdybych pominul všechno to nebezpečí, co z toho pramení, nemohl bych to nikdy udělat. Ať jsem před chvílí říkal cokoli, tedy, že se budu snažit pomoci, co nejvíce, musíte pochopit,“ že k tomuhle nemám sebemenší právo. A navíc je to pitomost... Mlčení, ve kterém se snažím najít vhodná slova , ,,že tohle udělat nemůžu.“ Sladká výmluva, která je vlastně pravda. Moc mi nad těmito muži mám vypůjčenou a tomu tak bude do té doby, dokud budu plnit příkazy seshora. Přestanu-li sloužit pro věc kalicha a zapojím-li se do nějakého tmářství, skončí moje hlava buď velice rychle na špalku a budu muset prchnout pryč. Svojí holčičku už nikdy víc neuvidím… Věc se má vlastně dobře … svědomí bylo uklidněno a nic se nezměnilo. Voda si dále plyne líně a pomalu korytem řeky, aniž by strhávala kohokoli sebou. Rybičky se tak mohou dále poklidu povalovat na bahnitém dně. ,,Půjdu spát…“ zvedám se ze země. Zbabělé prchání z rozhovoru... |
| |
| Pohlédnu na Zbyhněva, ale možná ho tak docela nevidím. Oči mám nepřítomné, otočila jsem se na něj jenom proto, že jsem zaslechla jeho hlas a své jméno. Moje duše je daleko. Kéž by tam mohlo být i moje tělo... Jako facka mě z toho vytrhne až Biřkovo odfrknutí a následná slova. Zase zúžím oči. Čichám zradu. Téměř cítím kluzké smyčky toho hada, co se skrývá pod tváří rádoby čestného muže. Před chvílí jsem byla udivená, že mi děkuje, možná bych ho vzala i na milost, ačkoli jsem z něj cítila závan nenávisti jako z ostatních, ale teď už ne. Mám chuť si odplivnout. Hořké sliny se mi hrnou do úst a já je jen silou vůle polknu. Takhle to vypadá, když se člověk málem zalkne pohrdáním a znechucením? "Chápu," odplivnu si alespoň slovně a pochopení v tom není, ani co by se za nehet vešlo. Pohled jako dýku mám chvíli zabodnutý do zbabělcových zad. Co jsem si na tu chvilku myslela? Že by mi opravdu někdo mohl být vděčný? Pcha! Jak pošetilá myšlenka. Sešívám je a léčím, a přece jsem pro ně nečistá. Kdybych nečistá byla, rány se jim zanítí a oni všichni pochcípají. Kéž by! Kéž by zlá nemoc porazila i jeho. Lháře. Nabízel mi med, ale v druhé ruce třímá bič. Nesmím věřit. Víra je slabost. Spoléhat se můžu jenom sama na sebe. Jako by tomu někdy bylo jinak... Sklopím pohled do plamenů. Černé myšlenky se prohlubují, růže ve vlasech omamně voní. Ale ani ta je nedokáže rozehnat. Prudce vstanu, seberu svoji houni. Nebudu s nimi ležet u jednoho ohně, jako bych k nim náležela. Oni sami mě odstrkují. Uvnitř. Radši si ustelu mimo světlo, u koní, třebas v zimě. Plivu na ně! Na to hnusné plémě... V duchu prskám jako kočka, když se zahrabávám do pelechu, schoulená do klubíčka, aby neunikla ani špetka tepla. Odešla jsem ze světla, dobrovolně mu ukázala záda. Doslova. |
| |
| ( Doufám, že Mezihry čtete všichni, kdo se o celkový příběh alespoň trošku zajímáte. - myslím tím ty z hráčů, kteří nesledují pouze svou linii. Později se vás to může přímo i nepřímo týkat. ) 3.MEZIHRA  Dante a Vergilius v Pekle mezi sodomity U svatého Jakuba ve Staré Olešnici byla už před časem odzvoněna kompleta a nyní bylo slyšet jak mniši sborově zpívají Salve regina, každou chvíli se dalo čekat pozdní zvonění. Salve Regina, Mater misericordiae, Svíce v komnatě byly pohasínané, jediné světlo poskytoval krb, v němž dohasínala polena. Červený přísvit propůjčoval vskutku čarovný vzhled hladké pokožce a štíhlému tělu hochově. Těžce a sípavě oddechujícího mladíka, ležícího na rozházené posteli. Pomurnik se opíral o loket a hleděl na svého " Ganyméda"*, na jeho široce otevřené a na něho upřené oči. Vzpomínal na jiné ohně, jiné oči, jiná nahá těla, jiný divoký, až bolestí svírající sex. Na sabatech a orgiích v horách Halzu, na lesních mýtinách Pomoří, v jeskyních Alpujarras i na pláních Estremadury. Tenkrát, když se země chvěla duněným bubnů a v povětřím drásaném trylkováním píšťal se míhali netopýři a sovy. Mniši pokračovali: K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, „Exsules filii Hevae.“ Zadeklamuje Birkart Grellenort zvaný též Pomurnik a líně obkrouží prstem nahé milencovo břicho. Měl krásné, štíhlé a chlapecké tělo, donedávna ještě zcela panenské a nedotknutelné. Bílé jako plátno na kterém leželi, bílé jako čerstvě vyceděné kozí mléko, bílé jako slonovina. Věděl, že ho musí mít od první chvíle kdy ho spatřil. V jeho nádherných, nepopsatelně dojemných, očích barvy horského jezera lemovaných snad půl coulu dlouhými řasami, se odráželo divoké, šílené a feromony živené vzrušení. Při milování křičel bolestí a žádostivostí. Ad te suspiramus gementes et flentes Ledva čtrnáctiletý mladík vstal z postele, otočil se k Pomurnikovi zády. „ Slyšel jsem, že poprvý to vždycky trochu bolí,“ přešel ke karafě s vínem stojící u okna. Pomurnik, s očima upřenýma k jeho nahé zadnici neodpověděl. Ganymédés stál v okně, nahý jako prst a umrlčí měsíc nahlížející oknem barvil jeho tvář do bleda. Dokázal by se tak na něj vydržel dívat celé hodiny, ale nebyl čas „ Jsi připravený?“ Ozval se náhle. „ Stát se jedním z nás?“ Pomalu přikývl. Hochovi hypnotizované uhrančivé oči se k němu rozlétly přes místnost. Udělá pro něj cokoli už teď. „ Udělám pro vás cokoli. Jen vás budu vždy poslouchat. Jsem připraven.“ illos tuos misericordes oculos ad nos converte. „Jsi mladý, ale schopný.“ Říkal Pomurnik zatímco pomáhal chlapci nasazovat prošívaný černý aketon, dopínal pásky černých škorní k nohavicím. Pomohl mu nasadit a zapnout pláty náprsníku, gorget, zadní pancíř, nárameníky i zbytek plechů. Vzít si černou pásku na vlasy a černý plášť s kapucí. Hochovi srdce tlouklo hluboko v těle. Jak dlouho na tuhle chvíli čekal! „ Peterlin z Bělavy. Zapamatuj si to jméno. Tvým prvním úkolem bude hlídat každý jeho krok a všechno mi nahlásíš, všímej si detailů, i když se ti budou zdát nepodstatné… Ale dnes, dnes mi ještě s něčím pomůžeš.“ O clemens, o pia, „ Vypij to. Do dna, neušklíbej se a opakuj po mě: Adsumus, domine, adsumus. Přijď k nám, zůstaň s námi, vstup do našich srdcí… „ Co to bylo? Co jsem to vypil?“ „ Droga.“ „ Bylo to odporný, pane.“ Křivý úsměv, v tváři co se není zvyklá smát „ Zvykneš si. Pojďme. Aha, ještě něco, pověz mi. Ty. Jak se vlastně jmenuješ?“ Hoch cítil jak mu krev v žilách začíná pulzovat novou nepoznanou silou, svět nyní vnímal mírně rozostřeně, smysli mu zcitlivěli a prohloubily. Pokud do této chvíle o něčem pochyboval, nyní věděl, že bude schopen čehokoli. „ Vítek, po otci.“ „ Teď jsem tvým otcem já.“ **** Jeli nocí, koně je nesli lehce jako by nic nevážili …………………………………………………….a každý skok byl jako deset mil…. Později si Vít nepamatoval kde končila skutečnost a začínal sen. * V renesanci popudlivé označení homosexuála, pocházející z řecké mytologie. |
| |
| VÝPRAVA SE ZAJATCI SNY: * Když už vás únava konečně zažene pod hromadu kožešin a dek spíte neklidným spánkem. Jste rozsazeni okolo dohasínajícího ohně, občas někdo rozespale přihodí do ohniště poleno. Někteří se k sobě tulíte přes silné vrstvy přikrývek, funíte do nich a držíte si své teplo. Spíte neklidně a jak na drátkách ač víte, že vám zde nic nehrozí. Pokud někdo skutečně usne je zmítán prapodivnými sny. Jezabel: " Maminko, maminko prosím!" Volají bolestí zkřivené rty. Nelidský škleb v dětské tváři otevře svá bezzubá ústa a zakřičí. " Mamíííííííííííííííííííííííííííí!" Zachřestí řetězy, šlehne bič a modré dětské oči ukryté pod nánosem špíny a podlitin se od ní zklamaně odvrátí. "Věřil jsem ti. " Ozve se jiný, nyní daleko dospělejší chlapecký hlas ze vzdálenějšího koutu temného žaláře. Nezlomený avšak chladný. "Proklínám tě." " PROKLÍNÁM TĚ." " Proklínáááááám." Rozezní se stěny jako úderem do strun a začnou tě mezi sebou drtit. Staccato dětských hlasů opakuje stále jedno a totéž : " Proklínám....." Zní ozvěnou do nekonečna. Jiří Biřek z Březové Blížila se bouře, nebe co chvíli vzplanulo oslnivým leskem blýskavic, tak vzdálených, že burácení hromu připomínalo jen mručení spícího obra. Uvnitř rozlehlého, do výše klenutého rytířského sálu osvětlovalo chabé světlo voskovic ve svícnech a pochodní přichycených na zdech z temnoty na kamenných zdech vycházející fresky. Rytířské a náboženské výjevy, ideje a sny. Byl tu bojující Roland, Percival klečící před grálem, Gotfried vstupující do dobytého Jeruzaléma, Ježíš podruhé klesající pod vahou kříže. Byzantské oči postav byly upřeny na stůl, jenž vévodil rytířskému sálu. " Adsumus." Zazní sborově, zazní fanaticky, zazní s příslibem hrůz a šílenství. " Adsumus." Zazní upjatě a zaníceně, zazní odevzdaně, zazní vzrušeně a nedočkavě. " Adsumus." Zazní potřetí, zazní zapáleně, zazní rázně, rituálně a definitivně. " Jsme zde pane, shromážděni ve jménu tvém." Vyřkne černý rytíř v čele stolu a zvedne nad hlavu mosazný kalich, stopku obtočenou prsty s mohutnými prsteny. " Vstup mezi nás a buď s námi." Opakují jednohlasně rytíři, rozšířené zorničky očí z pod kápy upřené k ptačímu muži: " Blahoslavený budiž Pán náš. " Promluví. " Nablízku jest den, kdy budou do prachu svrženi všichni nepřátelé jeho. Běda jim. Proto jsme! Adsumus" Ozvěna se šíří hradem jako hřmění, jako hlas vzdálené bitvy, jako údery beranidla, pomalu a pomalu se nekonečně vzdaluje. Ptačí muž zvedne hlavu a v jeho očích se zaleskne obraz vzdáleného plamene. Pak se jeho ruka na chvíli zatřese, číše se nakloní a její obsah je vyhřeznut na bílé čelo soustředěného mladíka, Doposud klečícího na zemi. Mladíkův obličej se pokrývá krví. Prožívá svůj druhý křest a i ve chvílích největšího vytržení, největšího vrcholu jsou jeho oči zamžené a vzdálené stejně jak oči ostatních. Hašišem zastřené smysly jsou maximálně vybuzeny. Do jednoho se jich zmocňuje posedlost hraničící s šílenstvím. " Vítej mezi námi bratře. " " Adsumus." Teprve až těsně před probuzením si uvědomíš, že jeho oči byly tvými. RÁNO: * Bylo chladné. Rosou pokrytá tráva smáčela boty, když mnozí z vás po ránu mířili ještě v polospánku ke křoviskům ulevit plnému měchýři. V hlavě zbytky ozvěn snů, jenž zapomenou během dalších několika minut, kdy je plně stihnou každodenní problémy a strasti. Zbyhněv: Odvést koně k potoku, napojit, prohlédnout kopyta, sbalit věci... Bartoloměj: Udusat oheň, skromně posnídat, hlídat zajatce. Jezabel: Poté co jsi se ráno probudila zjistila si, že se k tobě dostavily s neobvyklým předstihem tvé dny. Břicho máš opuchlé a bolavé, prsa zcitlivělá a nálada je prachmizerná. Navíc v tobě hlodají ještě útržky nočních snů.... Alespoň, že víš, jak si pomocí bylin ulevit bolesti. Aleš Kovář: Ráno se tak, tak zmátoží, hlava se mu točí a v útrobách mu hoří, tělo spaluje horečka a zimnice. Příruční kovadlina na zádech je těžší než obvykle. Nikoho to nezajímá... CESTA POKRAČUJE * Přes pochmurné počasí jenž vám nepřeje jste nuceni pokračovat dál na severovýchod. Pokud si někdo z vás maloval cestu jako příjemnou projížďku v doprovodu přátel je zklamán. Není nálada a vlastně ani čas se zastavovat. Spěcháte kvůli včerejšímu skluzu. Navečer se utáboříte v jedné ze starých chat, jenž kdysi lemovali zemské stezky a významné trasy. V dobách, kdy ještě nebyla země zmítána válkou. Jste zmožení, rychle usínáte a dále vyrážíte ještě za tmy. Třetího dne za úsvitu dorazíte k Sázavskému brodu u Přibyslavi…. *** Oba břehy řeky jsou i přes mělká místa spojena bytelným dřevěným mostem. Kališnický a katolický tábor se tu proti sobě tyčí, jako rozvržená šachovnice. Na kopečku poblíž kališnického tábora byla vyvěšena standarta s rudým kalichem v černém poli, v táboře druhém ( přes kopec ) kališničtí ve včerejší opilosti vyvěsili vlajku s nachlup stejnými rozměry ovšem pomalovanou přisprostlými výjevy. Přes hučící Sázavu doléhá do kališnického tábora zpěv katolíků, rozladěně rozespalých a rozsazených okolo velkého ohniště. Ničím se od nich neliší jejich protivníci, kteří na ně přes řeku občas hodí kámen. Mezi dvěma znepřátelenými tábory bylo znát mírné, téměř chlapecké soutěžení, které se však v každou chvíli mohlo změnit v krvavou řež. Panské řeči a procesy se vlekly pomalu, pokračovalo to druhým týdnem a nemělo to konce. Zajatci i výkupné se sjížděli ze všech stran této malé zemičky. " Jak u vás?!" Zahalekal každé ráno starý Božicko, svého času nejlepší přibyslavský tovaryš, přes řeku a dostalo se mu odpovědi: " Řeči se vlekou a voda teče!" . Ze stanu přes řeku vykoukla hlava Gottharda z Hirsau, svého času námezdního rytíře, žoldáka. „Tak, tak. " . Přisvědčí Božicko a zívne. Jeho další slova se, ale ztratí v hučení Sázavy. " Co ste říkal?" . " Jestli náhodou neznáte Annu Rozumbradovou, dceru statkáře Matějnice z Přibyslavy." " No aby ne. V široširým kraji vyhlášená dajka!" . Plácne se do kolen Gotthard. “Moje sestřenice.“ Prohlásí vážně Božicko a pokývne hlavou. “S manželem odešli na Moravu, ještě předtím než začalo obléhání…….. Daří se jí dobře doufám. „ “Daří, daří, jak by ne. Těší se dobrému zdraví.“ I projíždějící skupina táborských je svědky tohoto teatrálně tragického rozhovoru. Pan Jiří v Březové v čele dojede se skupinou až do středu tábora. Majestátně, hrdě, jako by to nebylo jen malé ubohé leženíčko s pár zablácenými stany a několika vyhasínajícími ohništi.... Rozeznává zde jistojistě několik známých, jsou zde přítomni i pražští radikálové. " Konečně jste dorazili!" Volá na vás přes rozbahněné prostranství Urban Horn, jehož postava se těší hodnému respektu u pražských a o něco menšího u táborských, nejmenšího poté u severočeských. Mluví se o tom, že pracuje pro Flůtkovy zájmy. Muž je to poměrně mladý a výstřední, doprovázen vždy společností svého Belzebuba, psa, který mu i nyní věrně stojí po levici,připraven si kdykoli kohokoli z vás podat – byl-li by k tomu vyřčen rozkaz jeho pána. To stvoření je spíš medvěd nežli pes. " Buďte tak laskav pane z Březové a ubytujte svou .....družinu." Přejede vás pohledem. " Ve stanu jenž vám bude přidělen a dostavte se poté se zajatci k mostu. Dnes musím vyřídit ještě šest takových jako jste vy, a i vy budete nejspíše rád, budeme - li to mít co nejdříve z krku." Oznámí Horn a chvatně dodává. " Chceme předejít nepříjemným neshodám a proto budu rád, když si sebou nebudete brát žádné VIDITELNÉ zbraně. " Až přehnaně zdůrazní slovo viditelné a pozvedne obočí. " Nejsme bláhoví. Válka je válka." Ten šašek! Chová se jako b byl vyslancem samotného krále a ne prachnobyčejným a sprostým pobudou, jenž se sem doplahočil neznámo z jakého špinavého kotce. A navíc mluví s ním, s Biřkem tónem, jako by byl jemu rovný, s ním, se šlechticem.....padlé slávy. Aleš Kovář je zmítán horečkou tak silnou, že se nyní, v této ceremoniální a slavnostní chvíli sesune k zemi jako podťatý, držel se však do této chvíle hrdinsky. Pahýly uší schované za vlasy má úplně zápálené. Urban Horn po něm jen blýskne očima: " Ani opilé muže sebou neberte." Zdůrazní. Otočí se na patě a odchází. Dlouhé rukávce jeho rudého wamsu za něm vlají, stejně ta jako cára zeleného atlasového čaprúnu, který má naražený na hlavě, obtočený okolo brady a extravagantně zavinutý věncovitý liripipe* Všechno to jako by křičelo nepařím jsem, jste pod moji úroveň. Barevný oblek nevkusně a drze křičí ve změti bláta, šeravého dopoledne, válečné bezbřehosti lidského utrpení, jimiž je v této zemi naditý vzduch. Jeho drahý kabátek z benátského brokátu, by vystačil Dorotě na celou svatební výbavu i s novými šaty. Rukama v loketních rukavicích z jelení kůže vydává rozkazy a těm kteří mají jen sebemenší sklon k závisti se vaří krev. * kloboučisko: odkaz *( Budete – li chtít reagovat na něco co se stalo předtím napište prostě jen nadpis Ráno – pod něj to co se k němu z vaší strany vztahuje), nebo SEN – a pod to pocity, které jste z něj měli atd. Asi rozumíte co tím chci. Jen kvůli tomu, že se děj už posunul dále nemusíte přijít o reakci na daný podnět, který se vám zdá důležitý. Ale jsem ve většině případů zvyklá, že hráči reagují na poslední podnět, který k nim byl vyslán. Např. Zeptáte se hráče na deset otázek a on vám odpoví, ( pokud máte štěstí), na dvě poslední. Váš milovaný všehovšudy nenáročný Zvěstovatel Boží.) |
| |
| Ráno následující neveselý rozhovor s Biřkem proťalo bolestné zavytí vlčice. Podřimující koně se polekaně probrali a trhli hlavami, aby se osvobodili. Nebylo se však čeho bát, to pro rozespalé uši zprvu děsivé zaječení pocházelo z lidského hrdla. I když... Dá se židovka považovat za člověka? Nakonec se však, jak už tomu bývá, zlomilo, utichlo. Přešlo do trhaných vzlyků. Navzdory rannímu chladu jsem prchla hlouběji do lesa, jako by mě štvali všichni běsi. Už to vypadalo, že se nevrátím, jen velmi citlivé uši mohly slyšet zoufalé skučení, jako když se hříšné duše smaží v pekle. Nesměla jsem dovolit, aby mě takhle někdo viděl. Na kolenou, se zvlhlou tváří. Vykřičela jsem lesu všechen svůj bezmocný vztek, co ve mně bublal celý večer i noc. Nastokrát jsem proklela Půtu i jeho rod na několik generací dopředu, pokud však nějaké budou, když jsem mu z celé srdce přála, aby mu pták uhnil a on zdechl na smrad ze svého rozkroku. Ale žádné z těchto slov nepřešly přes rty. Jen to vytí. A nakonec opět ticho. Ticho, které mě provází dál. Možná jsem se dočista pomátla. Ploužím se za družinou, jako by můj duch bloudil jinde, a ačkoli vypadám tak trochu nepříčetně, stačí málo, abych se jako vždycky naježila a byla ve střehu. Ale jinak mlčím. A to mlčení působí dojmem, že snad ani na mučidlech bych nic neřekla, což je ovšem hodně nadsazené. Ach, ano, to mlčení. Mnozí to jistě uvítají, ale pro ten zbytek je znepokojující. Co jsem to za ženskou, která celý den slova nepromluví? Je to divné, nepřirozené. A ruku v ruce s mým propalujícím pohledem děsivé. Pro obyčejného chlapa, který věří tomu, že jsem čarodějnice, určitě. Pro Biřka je to však jiný druh mlčení. Vyčítavý, obviňující. Kamkoli se hne, tam mezi lopatkami cítí ta nevyřčená slova, která si (a to je známka zdravého rozumu) nahlas nedovolím říct. Za to mě trestat nemůže, ale já vím, že ho tak můžu trápit. I kdyby byl netečný jako balvan, jednou, aspoň jednou, to k němu proniknout musí. Není třeba zdlouhavě popisovat, co se se mnou děje po příjezdu do ležení. Ženské věci, při cestování ještě protivnější než jindy, jsou čistě mojí záležitostí, ale nejsem žádná prvnička, abych nevěděla, jak si ulevit. A tak na první pohled není nic znát. A růže, ta podivná růže, která přežila tolik dní a o kterou se, stejně jako o tu svou jankovitou kobylu, pečlivě starám, neustále voní ve vlasech. Netečně shlédnu k tělu svalivšímu se na zem. Nejsem jako druhé léčitelky, které by se k chudákovi hned vrhaly. Sedím dál na koni. Jedině rozkaz mě může donutit něco udělat. Ale jinak pro ně nehnu ani prstem. Navíc, je to drzoun, kdo ví, třeba by mě ještě potrestali za to, že mu pomáhám. |
| |
| Pro Sierotku cesta - pro ostatní, alespoň velmi stručný a velmi subjektivný názor na to co se děje ve světě: TYBALRD RAABE - " TVÉ HLOUPÉ AMULETY TĚ NEZACHRÁNÍ. Speciální bonus věnovaný Ištvánovi , jenž nedávno projevil nemalý zájem o vodnickou „problematiku“…( Ať ti to jde brachu.) Jezírko několikrát zabublalo a v další chvíli se nad jeho hladinu vyšvihly bledé rusalčiny prsy. Tmavé dvorce se leskly mírně nazelenalým nádechem kdežto tvrdé hroty bradavek byly zbarveny světle, téměř bíle. Tybald Raabe polknul ač mu předtím naprosto vyschlo v krku. Měl slabost pro Polky. Vlastně i pro Maďarky, Němky, Burgunďanky, Židovky, Cikánky a všehovšudy Češky. Tedy všeobecně dívkami posedlý Tybald, však byl dostatečně otrlí, aby se dal zmást jejími sladkými slovíčky, jimiž ho k sobě lákala do vody, a trval na tom, aby se dnes milovali na souši. „ Vážím si života,“ konstatoval na svou obranu Raabe, „ a nikterak netoužím ani po změně ve své suchozemské orientaci.“ „ Manžel je dole,“ namítala vodnice. „ Na dně, hluchej, slepej, ve svém rehoenganu – podvodní síni a pokladnici. Kontroluje a počítá jeden hevai za druhým. Nepřestane dokud neskončí.“ „ Ale kdyby si jen čistě náhodou manžel dnes usmyslel, že svou sbírku svých hevai rozšíří? Co pak. Ne kdepak, nebudu nic riskovat. Nechci se stát hláskem v řasami obalené škebli na tvém krku, sic sebe ladnějším a sebebělejším.“ Hevai – Pomyslel si Tybald, není to bytost se kterou je možno rozmlouvat a přece je jí každý schopen slyšet. Nelze hevai, po vzoru nekromantů, pokládat otázky. V Hevai byla, jako v egyptských kanopách Amset, Hep, Tuamutef a Qebhsenuf, druidském vejci anquinum a nebo krystalu oglain-nan – Druighe, případně jiném podobném obalu uvězněna pouhopouhá aura. Fragment aury si pamatoval jednu jedinou věc – poslední chvíli před smrtí. V hevai trvala ta chvíle věčnost. Nekonečnou absolutní všeobjímající věčnost. Zachvěl se a pozoroval jak k němu wassermanova žena vystupuje z vody. Pozoroval kapky potu stékající po jejím těle, rychle schnoucí – jako by její pokožka byla rozpálena nedočkavostí. Brzy se mu její vlasy roztančili po ramennou a silná stehna ho objala. Odmítala pustit. Byly v sobě zaklesnuti na břehu páchnoucího jezírka a ona se tam uvnitř ničím nelišila od všech těch Němek, Cikánek, Češek ani Burgunďanek, které kdy poznal….  *** Malinká ucukne, jako bys ji vrazil políček a zamračí se na tebe. „ Jen klid Aničko, tenhleten pán ti neublíží.“ Uchechtne se Peterlin. „ Je to kamarád strýčka Reynevana.“ „ Divně brní.“ Ušklíbne se holčička a dál si Sierotku měří zvědavým ovšem, na dítě až neobvykle opatrným pohledem. Přijde Kateřina, tlačíc před sebou svou velikou chloubu a položí před tebe jáhlovou kaši a kus uzeného. Zažene dívenku do postele. „ Nežijem si špatně.“ Říká ti Peterlin, „ obchody vynáší i v tomhle nanicovatém období. Jen se neupejpej a jez příteli. Přítel mého bratra i můj přítel. “ Poté naváže na předchozí téma: „ Dávej si pozor na jazyk. Dávej si pozor co v této zemi komu vykládáš. Ten kdo se v jedné chvíli zdál být tvým přítelem ti muže v příštím okamžiku vrazit nůž do zad. Soused zradí souseda, aby uchránil vlastní děti. Bratr bratra. Válka rozděluje rodiny, otce a syny, matky a dcery. Zapamatuj si má slova, dobře ti radím brachu. Je nebezpečné před cizími mluvit o takových věcech. Stále jsi ještě na katolickém území, zde tvrdou pěstí vládnou papežští popové. Ve velkých městech, dokonce i Olešnici jsou každý měsíc věšeni dopadení zrádci, husitští špehýři ba i ti, kdo se jen křivým slovem či pohledem znelíbí panstvu či veřejně vystoupí proti církvi. Pro postrach jsou popravováni i nevinní. Máš však štěstí příteli, zde jsi narazil na spřízněnou duši. Nevěřím ve válku, věřím však v lepší zítřek. “ Dodá tajuplně Peterlin a poplácá tě po rameni tak silně, až ti zaskočí kus jáhel v krku. V dalším okamžiku se ozve klepání na okeničku. Zprvu tomu nevěnujete pozornost, koneckonců může jít o nenechavý poryv větru. Když se, ale klepání opakuje Peterlin vstane. „ Kdo tam?“ V životě bys nevěřil, že sebevědomí hlas muže se může během tak krátké chvíle změnit a nabrat nádechu zoufalství. „ Tybald, bratře.“ „ Heslo.“ „ Vogelsang.“ Pak se vrásky na Peterlinově tváři vyjasní. Přistoupí k okenici a doširoka ji otevře. „ Vítej. Jaké čerti tě k nám nesou v této pozdní noci?“ Oknem do světnice vskočí podsaditý chlapík. Ne-škaredý, snad i poměrně mladý. Jen kdyby neměl nos jak bambuli. Očka mu nenechavě září. Na hlavě a ramennou zabalen do kukly, toliko oblíbené a praktické pokrývce – ovšem nic neříkající o jeho původu či povolání. Krátké obětí. Je Sierotkovi představen jako: „ Náš člověk.“ A Sierotka přesně neví co si pod tím má představit. „ Koukám.“ Říká Tybald po chvíli, odsunujíc již prázdný talíř a rozepínající si opasek. Hodnotí Sierotku pohledem svých nenechavých oček: „ Někdo z našich.“ Na špičce nosu Sierotky zašimrá. Ten opovážlivec si ho celého kontroluje! „ Půlčlověk.“ Nyní se Tybald nakloní celý přes stůl, „ a odkudpak panáček přichází?“ „ A odkudpak, „ ptá se Peterlin pojednou chvatně, snad protože chce svého hosta uchránit zbytečným rozpakům: „ Přicházíš tentokrát ty Tybalde a jaképak neseš zprávy?“ Tybal Raabe, porobeného národa bard, heretik, husitský špehýř, syn lidského otce a jedné z těch nebezpečně nehmotných a nestálých bosonohých a prostovlasých bytostí, jenž se prohání lučinami – se protáhne, nahlas zívne a pak spustí: „ Severočeské vojsko postupuje od Přibyslavi. Město je obléháno zbylými husity už třetím dnem. Ve Vratislislavy brzy zasedne sněm, chtějí jednat o další kruciátě proti husitům. Pražští se po smrti Želivského bouří, dochází, jak bych to tak řekl – na všech frontách k četným podezřelým úmrtím. Starý Vratislavský inkvizitor byl otráven včera odpoledne, údajně ho to zastihlo přímo v kadiboudě, o mrtvých jen dobré. Na jeho místo nastoupil jakýsi mladý nadšenec, Hejnic Řehoř jeho jméno. Stejný osud postihl, dej Bůh pokoj jeho prašivé duši i Broumovského starostu, jenž si jak se zdá, v posledních letech své zahořklé existence až příliš oblíbil husovo učení. Tábor…Tábor jak se zdá nehlásí se jako vždycky k ničemu a sleduje své vlastní cíle. Žižka podezřele mlčí již příliš dlouho, aby z toho mohlo koukat něco dobrého. „Klid před bouří“ – varují mnozí, obávám se, že mají pravdu. Že ten starý pardál, zalezlý ve své ulitě, kuje nějakou prašivinu.“ „ A co Flůtek?“ Peterlin má mohutné chasnické pracky složené na prsou Tybald pokrčí rameny: „ Naposledy jsem ho viděl minulé jaro. Podezřívavý a sršící černým humorem jako vždycky. Má tolik práce s umírňování svých Pražanů, že mu toho spousta uniká mezi prsty…..Koneckonců, jedu na sraz s Hornem a jsem si jistý, že ten mi jen všecko potvrdí…“ Křoupou kůrky chleba. Zodpovídají Sierotkovi otázky a nakonec se Tybald nabídne, že Sierotkovi, jejich novému „ bratrovi“, bude dělat na jeho výpravě do Čech společnost. „ Veř mi brachu, na lepší osobu jsi nemoh‘ narazit.“ „ Spíš nebezpečnější.“ Rýpne si Peterlin. „ Toho muže pronásleduje snad polovina katolického světa. A druhá polovina, pokud to nejsou katolíci, jsou bratři a otcové zhrzených panen.“ Prohodí k Sierotkovi. „ Přeháníš.“ Ohrne nos Tybald a jakoby uraženě se obrátí na Sierotku: „ Ukážu ti jak se v tom chodí, seznámíš se s pár lidmi. Vždycky rádi vidíme někoho nového a zapáleného…v naší věci.“ Peterlin odejde spát jako první, Tybald ještě dlouho do noci upíjí svařeného vína a ochutnává alkoholické laskominy svého přítele: „ aby neurazil“, jak sám říká. „ Považ!“ Zvolá k ránu na Sierotku…. “ Takovej amulet nad Peterlinovými vraty. K hovnu. A já té duté palici pořád říkám. Vykašli se na to, teď když máš rodinu, máš děti - se může jít Vogelsang klouzat a to trdlo si fúúúrt bude blejt tu svoji – Šťuk – Ať se dou vycpat všecky zájmy, válka je nutná ke katarzi – a podobný kecy. “ Mele Tybald jedno přes druhé: „ Vohrožuješ se. Vohrožuješ Kateřinu, svý nenarozený dítě. – Říkám mu – Už nejseš žádnej mladík co se hrne zběsile po svý pravdě. Co naplat, žes byl jeden čas vůdcem tý nejrozlehlejší a nejtajnější husitský sítě, jakou kdy svět spatřil. – Říkám mu pořád – šťuk – Vogelsang je minulost, chlapče.“ Perpol – Ráno moudřejší večera. “ Nakonec se potácející minstrel za zvuků písně: „Vojna to je ouděl zlej“ dopotácí k peci. Tvé hloupé amulety tě nezachrání Peterline. Tebe ani tvoji rodinu. Pomyslí si smutně Tybald a usne. |
| |
| Posezení u kalíšku Když mi paní Kateřina naloží přede mě jídlo poměrně hladově se na něj vrhnu i když jsem se před tím poměrně zdráhal. Přitom co do sebe láduji kaši poslouchám Peterlina a musím se usmát když mě poučuje abych byl opatrný. S úsměvem se na něj obrátím a odpovím. „Peterline myslím, že v tomhle o mě nemusíš mít strachu je hodně věci které si nechávám pro sebe již od malička. A ohledně mé cesty se také nehodlám nikomu zpovídat ani ve zpovědnici a ani v hospodě.“ Pak nás přeruší zvuk klepání a oknem se záhy do světnice vtáhne zvláštní chlapík. Přejedu ho pohledem a napnu všechny své smysli, abych zjistil co za hejska to vlastně je. Jsme představeni a já začínám zjišťovat že jsme si vlastně docela podobní bard od kterého by se člověk mohl zřejmě v ledačems přiučit. I třeba nějakou tu líbivou melodii která dívčí srdce začaruje či vdané hlavu poblázní. Spíše mlčím a poslouchám jsem docela udiven jeho vyřídilkou, když však je ze mě najednou „nový zapálený člen v jejich věci“ nestačím se divit. Na to že mim cílem bylo spíše poznat husitské Čechy a husitství spíše jako nestranný pozorovatel zapletl jsem se do toho docela brzo. Nebráním se však tomu a ráno rád vyrazím s mým novým společníkem kam to ví snad jen on a všichni svatí..... |
| |
| ...uondaný pan Biřek... Zprvu jsem na ní nemohl přestat myslet. Viděl jsem jí ve všem a v každém, kam jsem se jen podíval. Častokrát jsem se přistihl, jak otáčím hlavu dozadu v očekávání, že jí uvidím na obzoru. Snad kdyby se jak slídící pes za námi táhla… Neustálé pokušení otevřít si plátýnko, několikrát přeložené do malého čtverečku a zastrčené za koženou rukavicí, mne nakonec nutilo ho dát do prázdného koženého váčku na mince. A tímto jakoby odezněly všechny představy šťastlivých dní budoucích strávených na rodinné tvrzi uprostřed luk. Starý pan Biřek se vrátil pro ty, kteří si mě pamatovali z dřívějška. Tu část mého jí, co dlouze a unaveně zírá na výjevy před ním a ukolébána lhostejnou otupělostí se nechávala strhávat k apatii. Nemluví, nemyslí. Ale ze spaní jsem jí nikdy nevypudil. Po nocích vyčerpané tělo připomínalo žok žita, když se s temným žucháním převalovalo ze strany na stranu. Trápili mě sny. Sny, kdy jsem ležel nekonečně dlouho uprostřed lučiny s údy doširoka roztaženými od těla a čekal na ní. První noci nepřicházela a já naslouchal jejímu bujarému smíchu doléhajícímu ke mne odkudsi zdálky. Byl to smích, jaký jsem od ní nikdy neslyšel, ale přesto jsem věděl jak zní. Noci další se ke mně blížila, ale už se nesmála. Panoval zde klid a mír tak nezvyklý, až mi to nahánělo husí kůži. Nemohl jsem se hýbat – byl jsem jak ochrnutý a tak mi nezbývalo, než čekat. Jen trpělivě čekat. Jak dlouho? Sám nevím, někdy se mi zdálo, že jsem na ní vyčkával celé hodiny. Tam pod modrou oblohou bez mraků a slunce. Když pod jejími bosými nožkami začala křupat a šustit luční tráva, bodalo to až do morku kostí. Ale sotva se nade mnou sklonil ten dobře známý pihovatý obličej lemovaný rezavým rámem vlasů, veškeré obavy se rozplynuly a já se s pokojnou odevzdaností zbavil všech chmur. Skláněla se nade mnou, to dítě předčasně spřáhnuté ve svazcích dospělých, s dlaněmi položenými na vzdouvajícím se bříšku. Smála se, ve tváři se jí dělaly ďolíčky a plná ňadýrka se těsnala v uzounké tmavě zelené halence. K její shrbené postavě jsem vztahoval chtivě ruce ve snaze vtlačit dlaně do jejího břicha a opájet se kopáním toho maličkého, co jsme tu noc spolu počali. Nikdy jsem se jí však nedotkl. Brala mne sice za zápěstí, palci hladila hřbet ruky, ale pak je znenadání pouštěla a uskakovala kamsi pryč. Volal jsem pak plačtivě její jméno a prosil, ať se vrátí. Marně. Ona se nikdy nevrátila a já se nemohl sám postavit a rozhlédnout se kolem. V zoufalství jsem se budíval a stíral ledový pot ze svého čela, abych zjistil, že to byl sen a znovu se pohroužil do spánku – tentokrát již bezesného. Co mi zůstávalo však utajeno byla skutečnost, že jsem si drmolil ze spaní a v momentech, kdy ode mne stín mé holčičky uskakoval jak uštknutý hadem, štěkal jsem ze sebe temně…,,Alžběto, Alžběto…“ Snad nikdy nebyl pan Biřek učarován tak mocně kozlem nějaké ženy. A snad nikdo nikdy nebyl tak uvnitř roztříštěn, jako byl pan Biřek… A zcela nezvyklý a děsivý sen, který se mu onehdy zdál, připisoval jenom přehnaným výplodům své zkostnatělé mysli, která nyní prožívala své druhé znovuzrození. Brzy byl beztak zavelen myšlenkami mnohem příjemnějšími.. *** Rozhlíží se po okolí jako čerstvě vyoraná myš. Živelná a tvořivá síla ducha se drala k životu a zamykla tu netečnost, co mu pomáhala přežít dlouhé chvíle samoty, na sedm západů. Váček s plátýnkem žmoulal v dlani – byl to vlastně ten první podnět, který mu vlil sílu do žil. Vytáhl ho ze záhybů svých šatů okamžitě, jakmile se na obzoru začal rýsovat náš cíl. Chtivé a nedočkavé prstíky ho svíraly a třely, ale on ne a ne se odhodlat. Líbilo se mu odolávat překvapení a halit se do libé předtuchy brzkého prozrazení jejího tajemství. A také se bál. Otevře-li váček, bude se muset prozradit. Jako milenec, otec dítěte a budoucí manžel. Na čele vyskakuje kapka ledového potu..však už brzy celou pravdu Bartolomějovi vyjeví. Rozmluva s tím horlivým snaživcem, prdelolíbačem a podrážkoolizovačem ho přespříliš neznechutí, jako znechutila viditelně některé z jeho druhů. Předně …. pan Biřek těmito lidmi pohrdá. A pak … zmátl ho. Vždyť on si myslel, že mají jet na Sázavský brod zajatce .... ,,Počket ty….Horne….“ popožene svojí kobylu k noblesně oblečenému mužikovi, až ho otlačená zadnice celá zabolí. Pravda, vypadá trochu směšně. Připomíná mu jednoho starého přítele. Kdysi…hodně dávno…přišel na dvůr se špicemi bot tak dlouhými, že si je musel k tělu šněrovat špagátem. Tenkrát se mu všichni smáli … nová móda ze západu. Stejně jako pruhované nohavice a další nesmysli. Kupodivu to pak začal používat brzy celý dvůr a on se smál nám… ,,Měl jsem za to, že zajatce máme jen doprovodit a o výměnu se postaráte již vy…“ podívá se na něj zmateně. ,,Nebo ne?“ ptá se úzkostlivě. Lézt do medvědího brlohu…to tak. |
| |
| Ráno Studená sem není příjemným nocležištěm, avšak je-li to třeba i na kamení bych se pokusil vyspat. Ještě před rozedněním vstanu. Oznámím jedinému bdícímu muži, na kterého vyšla hlídka v tuto hodinu, že musím vyřídit neodkladou záležitost, přičemž mu zamávám dopisem s pečetí Ištvánova rodu před nosem. Že se na něj nevyserete, mistře Danieli. Pakáž katolická. Odplivne si na zem. Jasně dává najevo co si myslí. Dopis by nejraději spálil. Ještě, že nejsou všichni tací. Nebýt chladných hlav ve vedení husitského odporu proti katolíkům, už dávno bychom byli rozprášeni. Ještě dnes vás doženu. Vyřiď to panu Biřkovi. Během několika dalších minut už uháním cvalem pryč. Jako stín splynu s tmou. Voják jen nechápavě kroutí hlavou. Proč to jen pro to maďarské prase dělám? Spousty věcí nepochopíš ..... Vše je vyřízeno, nyní musím spěchat zpět. Slíbil jsem, že se vrátím ještě dnes. ..... Dveře staré chajdy se rozletí. Jako by odbyla poslední hodina, když se vysoká do tmy oděná, postava zjeví mezi futry. Smrt přišla odnést duše do zatracení. Písek v hodinách života odsypal svá poslední zrnka. Doufám, že je ještě něco k jídlu. Celý den jsem o hladu. Pohlédnu na Ištvána, abych mu věnoval lehký uspokojující úsměv. Najíst se a vyspat. Nic víc teď nepotřebuji. ..... Konečně cíl I když zde probíhají jednání a nikoli bitva, neshledávám žádného rozdílu. Dojedu mého přítele ze studií a spolu s ním v čele průvodu míříme do středu tábořiště. Jiří, nevracím se s vámi do tábora. Musím odjet do Brna v další záležitost Tábora. Hned po předání se s vámi rozloučím. Přistupuje k nám Urban Horn. Muž, o kterém si stále nedokážu myslet nic určitého. Poslouchám pečlivě každé slovo jejich rozhovoru až do chvíle, kdy sebou kovář o zem praští s takovou silou, že kovadlina zazvoní. Okamžitě se k němu skloním a sáhnu na něj. O horečce jsem věděl. Jenže tohle je jako by plánoval kovat na svém vlastním těle. Jezabel, prosím postarej se o něj. |
| |
| Biřek - konfrontace s Hornem Už, už to vypadá, že tě Horn vůbec nezaslechl, ale pak se jeho čvachtavé kročeje zarazí uprostřed zabláceného prostranství a otočí se na tebe. Belzebub zavrčí. Vycení při tom zažloutlé a zlověstné zuby. O ničem takovém nevím. Říká Horn, od úst mu vychází pára. Musíte zpátky dovést výkupné. To je nadmíru jasné. K čemu by jinak Táboru bylo podnikat takovou akci. Peníze pane z Březové. To je to co hýbe světem. Ne chrabrost, ušlechtilost ani hrdinství. Budiž, dovezli jste v pořádku zajatce. Mávne rukou a ty už si na malý okamžik myslíš, že řekne: Jeďte domů zpátky ke svým rodinám. Teď se ještě postarejte o to, aby byly peníze v pořádku doručeny zpátky. Bez peněz se domů nevrací. Úkol musí být řádně vykonán. Každý máme své starosti. Horn vypadá unaveně. Nesnažte se mi to dělat ještě těžší. Je jaro. Papežští spřádají svou zlovůli na další kruciátu. Je zapotřebí posílit hlídky na hranicích, opravit sruby, odkoupit od polských kupců houně, zbraně, alkohol.... Je jaro opakuje znovu Horn téměř melancholicky. Za čím se ženete domů? Tam se dnes neohřejete. Není proč. Válka , pane Biřku, to je kolos. Kolos se neustále hýbe. Obzvláště teď po zimě, po dlouhém nicnedělání nastává tolik práce! Na chvíli se mladý muž zamyslí a už se má k odchodu: Za půl hodiny u mostu. dodá ještě. Jezabel: Na odchodu se k tobě ten vyšňořenec se zájmem obrátí. Léčitelka? prohodí. Až skončíte s tím mrzákem vyhledejte mě. Budu někde tady. obkrouží ukazovákem okolí. Potřebujem vaši pomoc. |
| |
| Tak - je to na vás. Chcete mít na svátky ode mě pokoj, nebo si tu chcete dát pořádně do těla? |
| |
| Ráno Líně a bez nálady se vyhrabu ze svých houní a rozspale zamřourám kolem sebe,ráno,mlha se líně válí po zemi,ptáci začínají své bláznění a vše kolem je ještě jako by ve spánku,pomličku se dívám kolem sebe než po loku medoviny a chvíli civění do dálky se vydám ke koním kde se starám o jejich kopyta a vyhřebelcování,celé tělo mám rozlámané a jako by stuhlé,dívám se do dálky a vzpomínám na to co bylo dříve... Kde jsou ty časy,kdy jsem každou noc ulehal s jinou,kde jsou hry a hašteření,pryč,vše se změnilo,ne válkou ale tou nocí kdy sem zůlstal a rozjel se proti Ponurníkovi kdy sem viděl tři ženy...nebyl to sen vím to ale co na tom záleží nechci by mi ti blázni vrtali do lebky nebo mě drželi pod zámkem jako vzteklého psa, sem zdraví,rozumu mám dost a Danile to ví,pomohl mi zapomenout ale nejde zapomenout,jen kvůly němu nebud nic dělat,chci něco dělat,ne jen tady marnit čas,sem voják ne fraucimór.... zahledém se na obzor když dohřebelcuji svého koně a vyčistím si zbraně,mé tělo je stuhé ale ví proč... potřebuju zase začít s dívkami stůj co stůj nebo z bojem jinak se doopravdy zblázním... přemýšlím o všem co se událo a čekám co se bude dít,žádné vzrušení není,jen cesta se zajatci nic víc nci míň... |
| |
| Ne zrovna ochotně sklouznu z koně a skloním se k té chodící mrtvole. No jistě, má horečku, protože se mu do ran po uríznutých uších dostal zánět. Strupy se pomaličku zatahují, ale vzhledem k tomu, že nebyl zrovna čistotný a válel se kdo ví kde, tam vidím i hnis. Vytáhnu z brašny kožené rukavice. Teď zrovna nepotřebuju hbité prsty a nechci mít za nehty zelenožlutou sračku. Přímo uprostřed cesty se pustím do ošetřování a v duchu si říkám, že je to plýtvání zásobami. Ale pánové poručili, Jezabel zase musí skákat, jak pískají. Mor na ně. Vymačkat hnis, vydezinfikovat rány kořalkou a pomazat mastí. Horečka je dozajista od toho, a tak když se to začne hojit, měla by ustoupit. A tak ležícího muže překročím, protože já svou práci udělala, a vyrazím nejprve k nějaké studni, kde bych mohla napojit svou kobylku a hlavně si omýt rukavice a pro jistotu i ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Dobrá večer pane. pronese rozechvělý hlas který není skoro slyšet . Máš to co jsem chtěl? Ano pane, tady to je. Ale bojím se, že mne chytí. silná kniha zabalená do ošuntělého papíru změní svého majitele. Není důvod se bát. Slíbil jsem ti ochranu. vystrašený muž přikývne, ale přesto se ohlíží za sebe. Ano pane, ale přeci jen je to mág. Mohou mne proklít do pátého kolena a nebo proměnit v žábu. Na mužově čele spočine ruka, která před chvíli převzala knihu. Chráním tě. Nyní běž domů ke své ženě a dětem. Ano pane. Muž je najednou klidný. Nic mu přece nehrozí. Ničeho se nebojí. Jako v mrákotách se vydá domů. ... Tak ty sis myslel, že u mne můžeš krást. Měl mne chránit. Prolétne muži hlavou, když mu neviditelná síla vymáčkne všechen vzduch z plic. Já...já...omlouvám se Vyřkne s posledních sil, pak zemře. ... Díky Danieli. Nebýt tebe, tak bych ho nenašel. Věřil bys tomu, že takový šupák měl odvahu něco u mne ukrást. Muselo musí být jasné jak dopadne. Daniel nevěřícně kroutí hlavou. Někteří lidé se nepoučí. Co ti vlastně ukradl? Jednu knihu. Určitě jí někde prodal aby měl na chlast. Bouchne do stolu Sakra. Díky té knize jsem mohl získat spoustu informací o vyšších sférách. Teď mám kvůli jednomu ochmelkovi po prdeli. ...... Budeš žít kováři. Ochráním tě před smrtí, neboj. Potřebuji tě. Jsi tolik oddaný Bohu, že tě to pro pýchu stálo uši. Já však potřebuji tvojí mysl. Na uších nezáleží. Tvé tělo bude žít ještě dlouho. I když tvou duši čeká něco horšího. Tvá duše bude zničena. Vytrhnu jí, aby mohla být nahrazena. Nemám čas, aby se Jezabel starala ještě o Horna. Musíme odjet co nejrychleji. Tady je to jako v kotli s vroucí vodou. Je jen otázkou, kdy to bouchne. Nemám čas tu pak běhat a zachraňovat ty které potřebuji. Jezabel, Aleš a Bartoloměj musejí jet se mnou. Všichni mají svojí úlohu i když na konci cesty budou muset zemřít. Vědí mnoho a pak už budou neužiteční. Znovu se podívám na Jezabel. S tebou možná uzavřu smlouvu a pak budeš moct žít. Uvidíme. |
| |
| Sierotkova cesta - Tybald Raabe, Loučení s Peterlinem: Trc....trc.... trRRC! Zní dutě a vzdáleně. Tybald sebou na peci ošije a hlasitě chrápe dál. Začínáš cítit palčivou bolest jenž se ti rozlézá po celém čele a spáncích. Už nikdy nebudu pít. Zní ti v hlavě tisíckráte vyřčený příslib. Nabíráš vědomí a zjišťuješ, že jsi se do spánku včera pohroužil přímo na nepohodlné lavici. Záda máš otlačená, v lopatkách ti trne. Čert ti ten chlast byl dlužen. A pan Tybald, si jak paša spinká na peci! Špinavé nohy vystrčené zpod houně, hlava až na obličej přikrytá přes uši. Chrápe, div se nerozklepou malované hrnečky na poličce, hostitelčina chlouba. Musí mu tam být teplo a příjemně, koneckonců o tom svědčí i jeho hloupý úsměv, kdežto ty, jakmile jsi se už jednou probudil , nemůžeš zabrat. Otravuje tě moucha, hlasité Tybaldovo chrápání, smrad řinoucí se z jeho bot a nakonec i kohout dotírající na okno, ač je venku téměř ještě tma... Trc....trc.... trRRC! Kohout na chvíli přestane s dotěrným klováním a ty netušíš co chystá. Kykykyrík -ký Zazní tak blízko až ti zatrne. Jako když se zpěvák rozzpívává. Nejprve se kohout několikrát zakucká, než stačí nabrat ten správný rytmus: KYKYRYKÝýýÝýiiiiiiiÍÍÍ V tu chvíli se probudí Tybald. Ještě v polospánku, avšak pohotově sáhne pod peřinu a vytáhne dýku kterou si tam předtím večer schoval. Mužík se vymrští se do sedu, aby čelem přímo narazil do trámu nad jeho hlavou, před očima se mu zatřpytí pár hvězd, dopadne zpět na lože a opět tvrdě usne. Po nějaké chvíli začne dokonce i znovu chrápat, jakoby s ještě větší urputností a zanícením. *** Jak přejetý spřežením koní, vypadáte oba dva! Směje se Peterlin, když vás po snídani vyprovází. Ba, ba. Přitaká mu Tybald, když na dvorku sedlá koně. Však ta tvá kořala by porazila i koně. A opravdu, jen co Tybald promluví kobylka se pod náporem jeho dechu začne vzpouzet a málem se mu vytrhne rukou z otěží. Hoj, hodná holka. Nakonec se mu ji podaří uklidnit. Tak se měj strécu! Houká na Tybalda ode dveří Anička a nejistě těká pohledem i na Sierotku. Když se Sierotka nedívá, vystrčí na něj dítě růžový jazyk a pak zmizí v chalupě. Tobě taky škvrně, tobě taky. Sbohem Kateřino! Sbohem! Loučíte se a pomalu vyrážíte na cestu, blíží se k poledni... "A pozdravujte ode mě Horna!" "Budeme." Před chvílí. Peterlin si vzal Tybalda stranou. Šlo o nějakou ošemetnou záležitost. Tím jsi si jist. Možná o něco co před tebou chtějí utajit, možná nic osobního. Neznáš ani jednoho z nich dost dobře na to, aby jsi se mohl spoléhat na instinkt a ač se k tobě zatím chovali tvý " noví bratři" dobře život tě neučil, že ne každému je zadobře věřit. Zbystříš proto nyní sluch a napneš smysly: -..yla. Něco se s ní děje." -"Myslel jsem si, že se jí daří dobře. " -" To já také, ale už dlouho jsem od ní nedostal žádnou zprávu. Cítím, že se něco děje. Naposledy jsem ji viděl, když byla ještě škvrně, na pohřbu, jak teta umřela. Já a Reynavan jsme poslední koho ta chuděra má. Jen chci mít jistotu, že je v pořádku, máte to přeci cestou ." -" Pro tebe všechno Peterline. " *** CESTOU NECESTOU Slunce se během poledne vyhouplo vysoko nad vaše hlavy a nyní opaluje až připaluje, po zimě zbledlé obličeje. Několikrát jste byly nuceni zastavit, to kvůli Tybaldovi, který si každou chvíli vymrčoval přestávky. Začalo by být čím dál častější a čím dál otravnější. "Víš.." , říká Tybald Sierotkovi pojednou, když se vrací z lesíku, zrovna po jedné z jejich přestávek: přemýšlel jsem o tobě, kamaráde. Jsme si v mnohým dost podobný. Myslím, že už ses dovtípil sám. " Po chvíli mlčení pokračuje: Byla to bludička. Svedla mýho otce. Obyčejnej koželuh. Říká s, že chlapy si vybíraj ženský podle svý matky, uchechtnutí. Takže poslední dobou ujíždím na podobnejch nymfách, otravnejch bytůstkách, sem tam, to se ví, si užiju i s nějakou tou bludičkou. Mrknutí. Co ty a ženský, Jerzy? Dle tvýho nejistýho a tichýho projevu soudím, že nebudeš až takovým odborníkem na druhý pohlaví, pletu se? Chvíle ticha... Víš....lidi, nejsou špatní, ale nesmíš každýmu hned důvěřovat... A taky se nehodí, abys poslouchal cizí rozhovory, pro příště... Dodá. Uděláme si zas přestávku... Seskakuje z koně... |
| |
| U sázavského brodu... To pohladilo. Biřkovi až poskočilo srdíčko v hrudi, když o sobě uslyšel taková slova. V idylickém světle se ze starého prošedlého vlka stal statný jinoch. Hrdinný, ušlechtilý, čestný, zbožný, poctivý, věrný. Rytíř, co všude koná jen dobro, osvobozuje princezny zamknuté v temných věží, stíná litým saním hlavy, pobíjí svým čarovným mečem hordy bezvěrců. Svatý Jiří. S ústy pootevřenými úžasem zapomíná, že se chtěl jen shovívavého Horna zeptat, zda-li musí být přítomen u předání zajatců. Zajatci jsou verbež katolická. Cizácká sběr, co se má cepem mlátit, dokud z nich neopadne ten zlozvyk strkat frňák do cizích záležitostí. Rýpnout je tak ostřím mečem do hrudi, to ani tak panu Jiříkovi nevadí. Kopnout do zadku, zavázané pytli shodit z mostu do řeky. Ale dělat si nimi obchody? Křivit ústa do falešných úsměvů a pohledem nenávistně probodávat bělma očí nějakému podobnému křupanovi … brr. Ale ty slova! A ani mu nezazlívá to, že s ním jedná jak s úplným pitomcem. To za ty slova! Prý chrabrost, ušlechtilost ani hrdinství! ,,Za půl hodiny…“ušklíbne se úlisně. Vzhlédnul se sám v sebe, nadmut pýchou pramenící z neupřímné sebelásky, kterou si každý drží ukrytou v srdci. Jen zuby vycenit na ty psi z protějšího břehu, dát ruce za záda a živelně se na ně vrhnout. Toho kousnout, jiného kopnout, dalšího rafnout. Sežvejkat je jak nasolený kus špeku, vycucnout a vyplivnout. Holoto, pan Biřek vám ukáže, zač je toho loket. Nechá mladíka být, seskočí z koně a rozhlédne se po ležení. Všude spousta lidí. Špinavých, smrdutých, ukřičených. Jemu nepříjemných, jakoby mu ti tady měli ublížit. Nějak ho zradit. Je to u něj trochu zvláštní, cítit se jako malé štěně a být vystrašen z těch, které by měl pokládat za své spojence. Snad za tu zvláštní bojácnost může strach pramenící z těch na druhé straně. Z těch, o kterých ví, že ho z hloubi duše nenávidí. Zazlívají mu vše, co jen zazlívat mohou a nikdy mu neodpustí, jak se proti nim postavil. A že má takový vlezlý pocit zášti i z kališnických …. brr. Zvláštní. Chopí se koně za opratě a odvede ho ke svým. K těm, kterým věří. ,,Slyšeli jste…“houkne na svojí tlupu. ,,Připravte zajatce, odveďte koně a dejte jim napít. A tohle lejno,“ trhne hlavou ke kováři zmoženému horečkou , ,,někam odkliďte, ať nám nedělá ostudu.“ Chvíli nad nimi postává a ostražitě bdí nad každým, aby se snad nehodlal ulejvat. Kdo se dle Biřka nečiní tak, jak by měl, je zpražen zlostným pohledem milostpána, kterému se těžko zalíbíte, ale lehko zprotivíte. Naštěstí pro své mužstvo nedrží stráž dlouho. Hlavou probleskne vzpomínka na platýnko a v tichosti se vytratí do jemu připraveného stanu. |
| |
| Čas nás tlačí neúprosně dál K sakru s kovářem je to horší, než jsem čekal. Jestli mu okamžitě neposkytneme pomoc, tak umře. Snad Jezabel udělala co bylo nutno Nechám Jez dělat svojí práci a přistoupím k Biřkovi. Jak vidno, musím vyrazit ihned. Jak jsem ti říkal ohledně toho Brna. Vezmu sebou kováře, znám jednoho doktora, který mu snad zachrání život. Věřím, že nyní se to už obejde bez nás. Beru si sebou totiž Jezabel. Kovář očividně potřebuje její pomoc víc, než kdokoli zde. Zkusím se vrátit do tábora co nejdříve a pak se pokusím zjistit co by se dalo udělat s tím tvým pražským domem Napřáhnu k Jiřímu ruku. Zatím se měj příteli |
| |
| …a tak si to odbudem kvapným loučením… Udělal pár kroků ke stanu, ale dovnitř se nedostal. Dříve, než nechal vytrhnout ze světa, kde lidé na sebe pokřikují hanlivé poznámky, šumí bahnitá řeka, hluší koní a jejich klapot vám zní do rytmu s tlukotem srdce, je vyrušen … velitelem. To, co mu řekne, mu vžene stín zmatku do jindy otupělé tváře. Tedy…znamená to, že Biřek bude zase všemu velet sám? Bez někoho, na koho by se mohl odvolávat a kdo by ho ubezpečoval v dalších krocích?Bez toho, komu by před mužstvem dělal stín? Nejdříve jen pokrčí rameny. ,,S kovářem si dělej, co chceš. Je mi lhostejný. Bij ho, top ho, muč ho. Vykurýruj ho z toho … já s ním nechci nic mít. Jen snad … kdyby ti zbytečné starosti přidělával a od tvých úkolů tě zdržoval, neváhej ho nechat svému osudu. Já už to v Táboře nějak vysvětlím, aby z toho nebyly oplétačky. Však víš, co myslím. A Jezabel…na tu dej pozor.“ Dozajista se pan Biřek nestrachuje o život té léčitelky. Aby byl k sobě upřímný, nebude mu scházet. Celou cestu se na něj ksichtila jak na čerta, až měl chuť na ní něco ve zlosti zahalekat. Alespoň bude o jednu protivu míň. Ale … pan není takový rytíř, jakým se viděl být ještě před chvílí. A porodní bábu jeho budoucí rodička bude potřebovat … na to nezapomíná. Stejně jako na ten jeho slib, který se v její nepřítomnosti nezdá být tak naléhavý. ,,Tedy, dobrou cestu.“ Popřeje mu srdečně. Přání … bude ho potřebovat. Vždyť je to taková dálka… Jeho dávno ztracený, a i nově nalezený známý ho tedy opouští. Střetne se s ním pohledem a tvář se mu protáhne v chápavém úsměvu. Uznávaný mistr k němu přátelsky natáhne pravici, ale v tomto gestu uvidí Biřek něco cizího. Vzdáleného a nehodného tomu, co ho napadne udělat. V návalu náhlých emocí, které se nedají jen tak ustát, obejme svého dávného druha, jakoby objímal bratra. Tedy … bratra, než mu se ženou … však ví víte, co. ,,Šťastné pořízení. Budu očekávat naše brzké shledání,“ zachrčí, plácajíc ho přátelsky po zádech. ,,A ještě… nadhodí, aby to vyznělo, že si právě náhle rozvzpomněl. ,,Nezapomeň, prosím, na ten dům,“ připomene a odtáhne se od něj. Prospěchář. |
| |
| Má-li se něco u brodu stát, ať se to stane bez nás Jiřího obětí mne překvapí. Jsem si jist, že se opět setkáme. Za časů jako onehdy, kdy jakémusi floutkovi o záda židli přerazil při hospodské rvačce, do které nás zatáhli. Nebýt jeho, snad by mne ten rváč ukopal. Přeci jen nezapomněl. Obejmu ho také. Zase se uvidíme. V lepších časech. Rád přijmu pozvání do tvého pražského domu. Můj úsměv jasně říká, že není možné, aby tomu bylo jinak. Na odchodu se však ještě zastavím a otočím. Ještě jednu věc jsem ti chtěl říct. Dary od svých milovaných přijímejme bez ostychu, s radostí. Nikdy se nebojme překvapení, které nás v nich čeká. Vždyť dar lásky nemůže budit strach. Bůh nám nedal lásku, abychom se před ní třásli. .... Jezabel najdu u řeky, kde ze sebe smývá špínu, jež jí počastoval kovář za její pomoc. Pokleknu vedle ní a opláchnu si obličej. Katolíci jsou tak blízko. Pokřikují na ní. Pokřikují na mne. Avšak pro mne jsou jejich slova jen komářím kousnutím do hrošího zadku. Jsi připravená? Pronesu poklidně. Myslím tím opravdu připravená, neboť kam tě vezmu já se ti možná nebude líbit. Bude ti na zvracení z věcí, které je třeba vykonat. Budeš mne považovat za zrůdu. Budeš možná za zrůdu považovat sebe. Chceš získat po čem toužíš, chceš se ode mne učit? Chceš mne následovat. Nejen pro své děti. Ne proto, že jsi jim tím povinna. Ale proto, že už nechceš být někým bezmocným. Chceš být tou, která stojí nad ostatními. Stát se Scita potestatis. |
| |
| VÝMĚNA ZAJATCŮ Sázavský brod - most přes řeku. 11:02 dopoledne Vratislavský inkvizitor Řehoř Hejnic se pod sutanou děsně potil. Nepomáhala ani ledová sázavská voda, v niž si ráno nechal chladit rozpálené údy. Nespokojeně odfrkával, podoben svému koni, té herce, ze které ho bolely hýždě už několikátý den a utíral si pod z čela do zápěstí. Však ve skrytu duše tušil v čem vězí jeho problém; zpohodlněl za dobu svého působení ve Vratislavy. A to velmi rychlým způsobem. Vratislav, tam si mládence hýčkal samotný biskup Konrád. Ze všech stran byl obletován, obdivován a přeceňován. Půst, to bylo něco co Vratislavský klášter očividně neznal, nebo nechtěl znát a Hejnic si na pohodlí rychle zvykal. Nechal si opečovávat hřbet, hýčkat se jak ve vatě a zpohodlněl a přibral odporně rychlým způsobem. Při takových sebezpytovných myšlenkách se mu vždy vybavovaly nechutně tlusté biskupovi prsty na buclatých ručičkách, ověnčené drahými prsteny, které musel líbat a žaludek se mu v horku a koňském smradu rozhoupal. Představoval si sebe jak za dvacet let bude mít stejně ohyzdné ruce, pokryté stařeckými skvrnami a jak s nimi bude na popeleční středu zdobit čela malých ministrantů drobnými popelovými křížky. Bude mít velkou tlustou kočku, dozajista ještě vyžranější než bude on sám. Bude si vydržovat mladou milenku, možná klarisku, na niž mu síly nebudou stačit a za dlouhých dešťů ho budou bolet klouby a kolena…. Řehoř Hejnic, mladý a čerstvě jmenovaný do postu vratislavského vrchního inkvizitora, jemuž byla v církvi předpovězena dobrá budoucnost, byl na své první pracovní cestě nervózní. Proklínal již teď všechny svaté a nejvíce biskupa, který podle něj mohl za všechna jeho trápení. Otlačená zadnice, zánět v oku způsobený zimou ve které byl nucen spát, když se rozhodlo, že je noc dostatečně teplá no to, aby se rozbíjely stany. Ale to byl teprve začátek, pokračovalo to stále se zhoršující stravou: Čerstvé potraviny byly rychle nahrazovány trvanlivými, trvanlivé potraviny, to v očích jeho souputníků znamenalo páchnoucí kus sušeného masa, bochník tvrdý jak kámen a sýr, na němž nebyla plíseň vypěstována účelně. A pak tu byl ten sedmihradský šlechtic, cíl a důvod celé této peripetie. Obviňoval ho ze svých strastí a sliboval si, že pokud se mu ten ďáblův syn dostane pod ruce, a on věděl, že dostane, neskoncuje to s ním jen tak lehce… *** „ Vylezte. Pohyb, pohyb. Padejte z vozu!“ Husitské zajatce vytáhli z dusného furgonu. Všem třem nebohým mužům se po týdnu stráveném ve stísněném a temném prostředí na světle zatočila hlava. Hejnic po nich pouze s opovržením zašmátral pohledem, více se soustředil cestu před sebou a osudný most, kterým končila. Jeden ze zajatců bledý jako smrt, doslova visel na rameni Klimenta Kochlovského, který mu předtím pomáhal z vozu. Nyní Kliment nebohého chlapce setřepával z ramene jako otravného parazita, ale mladík stále zatínal ruce sevřené v pěstích do Klimentovi paže a ne a ne se pustit. Byly vystrašení, nevěděli do čeho jdou. Slunce je oslepilo a bodalo do očí. „ Dojde k výměně zajatců páni husiti.“ Oznámil jim z výše sedla Eberwin von Krantz, velitel žoldnéřů. „ Brzy budete volní. Za to štěstí vděčíte zde přítomnému velkomožnému pánu Řehoři, synu velkomožného pána Kašpara Hejnice a vyslance samotného biskupa Vratislavského. Pokloňte se mu za to! Nízko! A hned!“ Hejnic, škaredý, špinavý a upocený jako gnóm, zvedl pyšně hlavu a ohrnul rty. Potom otočil koně a klusem zamířil k mostu. „ Pohyb kacíři, pohyb. Támhle k mostu. Toho maroda bude třeba nést!“ „ Ta řeka,“ vyhrkl náhle ochraptěle mladík, divoce škubající svázanými zápěstími, „ je Sázava! Kamaráde, nelhali, neslibovali marně. Štěstí se na nás obrátilo! – Tam proběhne výměna, to už je taková tradice..“ Na předmostí jim bylo poručeno zastavit. Byly obklíčeni koňmi. Pod mostem hučela rozvlněné řeka, omývala krátké pilíře a přelévala se přes ohlazené kameny. Nečekali dlouho. Na protějším břehu se objevil jezdec. V kroužkové kápi a hnědé suknici přes brigantýnu,* typický husitský zeman, drobný šlechtic. Prohlédl si je. Dvakrát se zatočil na koni, než s duněním podkov vjel na most – byl následován dalšími třemi jezdci. Bledolícím husitou s kalichem na prsou. Ten muž neměl zdravou barvu a v obličeji se mu zračil nucený výraz svědčící o tom, že je do celé situace jaksi vehnán a natlačen a že se mu pranic nezamlouvá. Za ním jel ještě mladý husita, ovšem statný a silný – onen mladík, mimochodem Zbyhněv Sup z Vyhnanova, za sebou vláčel přesně čtyři zajatce. Čtyři a ne vice. Těmi čtyřmi zajatci byli dva bratři Ctibor a Cecil, Sedmihradský pán Ištván Szécseni a jeho sluha Kegen Gábor. Onen přední jezdec přejel na jejich stranu jako první a celou cestu se obezřetně a nervózně rozhlížel. Eberwin von Krantz mu vjel naproti. Chvíli spolu rozmlouvali a poté oba předjeli před Hejnice: „ Říká,“ odkašlal si Krantz, „ že splnili dohodu, přivedli toho sedmihradčana i ty dva mladé šlechtice. Aby ukázali dobrou vůli, společně se sedmihradčanem propustí i jeho sluhy.“ Hejnic vyprskl a neodpověděl. „ Nejdřív, ale chce vidět naše vězně.“ Hejnic nakonec přikývl na souhlas , dovolili husitskému zemanovi přiklusat k zajatcům a ten si je nyní pečlivě prohlížel. Jeho druhové, naplnění nadějí, sklonili, z obavy, že neovládnou výraz tváře. Znali ho. Ten zeman byl Urban Horn. Roli málo důležitého a ještě méně důvtipného posla hrál bezchybně. Se sklopenýma očima řekl cosi polohlasně Krantzovi a poklonil se Hejnicovi. „ Přiveďte toho sedmihradčana a ostatní.“ Bylo vyřčeno a řetězy se hnuly. Předjel Zbyhněv se Zajatci a Řehoři Hejnicovi bylo konečně umožněno pohlédnout na toho ďábla v lidské podobě….Již byl téměř jeho. Vychutnával si opojnou chuť vítězství, měl svou oběť a svůj cíl na dosah, stačilo natáhnout ruku. Bezmocný, svázaný sedmihradčan by nebyl schopen se ubránit… O pět vteřin později zasvištěl první šíp. *** Vít se třásl po celém těle. Napjaté a rozbolavělé svaly téměř necítil, neboť byl stále pln opojné vyhasínající drogy. Oči doširoka rozevřené, plytký dech. Cítil se být vzrušen, ale jinak vzrušen, než když líhával s Grellenortem, toto vzrušení pramenilo spíše ze srdce, z jakési podstaty uvnitř něj, činilo ho plným. Zalykal se napjetím a to mu způsobovalo nevyslovitelnou rozkoš. Pouze na jeho vůli nyní záviseli osudy všech těch lidí na mostě. Dodávalo mu to pocit nesmírné síly. Nyní, když se stal součástí bratrstva, poprvé cítil skutečnou moc, která s tím vším přicházela. Byl hybatelem lidských osudů, a rozhodoval o životech. Mohl nemilosrdně zabíjet, ničit, nebo nechávat žít. Ale jim přeci šlo o to ptáčkovi ukázat jak moc sladká moc může být. Ukázat a pak, mu v nestřežené chvíli křidýlka přistřihnout…. O těch lidech nevěděl nic až na pár základních údajů. „Husitský tábor, předávání zajatců, Sázava a starý most na ní ležící…. Kacířský kazatel, světlovlasí, aristokratické rysy“ – Toho nikde neviděl, neviděl ho i přesto, že ho na něj Grellenort několikrát upozorňoval. Ale k čertu s nějakým flanďákem. Déle to nevydržel a zatlačil. Tichý výstřel z kuše. Nikdo nevěděl odkud ta rána přišla. Chvíli ještě vyčkával na bezpečném místě za stromy v lese a pak se sebral a ujížděl…. Třásl se po celém těle. *** Semlelo se to tak rychle. V jednu chvíli tu ještě starý Krantz byl a rozdával rozkazy a v druhé už se válel na zemi a zalykal se vlastní krví. V momentě měli obě strany v rukou meče. Horn sprostě zaklel a zařval: „ Hnete se, zpátky, všichni zpátky!“ Jeho kůň se přehnal ohromnou rychlostí přes most, div nepovalil samotného Jiřího z Březové. „ Ústup, ústup z mostu! ZRADA! Útočí!“ Nastal totální zmatek, který byl navíc živen a burcován nahromaděným napětím obou táborů, jenž se mezi nimi za tu dobu vytvořilo. Přes řeku se převalilo několik jezdců na koních, ti co koně neměli začali dorážet na most a dostávat se do tábora suchou nohou. Na obou stranách zahořelo několik stanů. V krvi se po svém boku váleli dva bratři Ctibor a Cecil. V krvi se nyní válel i sám Ištván svržen dolů do bláta vyhasínajícím tělem Kegenovým. Zajatci k sobě byly po párech přivázáni, takže na útěk šlo pomýšlet jen těžko. Řval Bartoloměj a Arnošt, oby vybíhající ze stanu, jenž jim byl přidělen a divoce máchající zbraněmi a řval, koneckonců, i Johan Horn, ale ne moc dlouho, neboť byl v další vteřině prošpikován několika šípy z druhého břehu… *odkaz Většinou kožená vesta bez rukávů, pošitá kroužkovou brní nebo kovovými destičkami. Destičky mohly být všité i mezi dva kusy látky, tak, že vesta připomínala obyčejnou prošívanici. |
| |
| Cesta z města ehmm tedy spíš z bavírny. Probuzení je stejně tak hrozné jako víno co jsme včera pily a trest Boží je za to odpovídající. V hlavě mi hučí jak voda ve splavu. I tak se mi motá, jako když voda pod splavem po dopadu se převaluje a koulí, to se mi však neděje jen s hlavou, ale i s žaludkem. Zvednu se a jdu si ze džberu nabrat vodu do hrníčku. Vypiji ji a pak ještě v kratších intervalech to zopakuji asi pětkrát po sobě. Sušák je hrozný mord . Zkouším ještě znovu usnout, ale snad všichni plivníci co jich dům má se pro ti mě spikly. Snad je i chvílemi slyším jak se mi vysmívají. Chrápání toho chlapa mě neskutečně štve, na moment i přemýšlím, že ho prostě zabiji, abych mel klid. Nakonec však všechny tyhle strasti přežiji a doklepu to na lavici až do Božího rána. Dostaneme malou snídani a nad chlebem se špekem a cibulí sedím dlouho a pomalu jej do sebe soukám, ne snad z neúcty nebo, že by my to nechutnalo, ale prostě proto, že můj žaludek potřebuje regenerační kůru. Při loučení srdečně stisknu ruku hostiteli a poděkuji mu za vše čím nás uctil. Nemusím mu ani říkat, že kdykoliv budu moci rád to oplatím jemu, nebo rodině i vlastně komukoliv cizímu pokud to bude v mých silách. Neb takový je zvyk poutníků a těch jenž jim poskytují nocleh a stravu. Na malou která na mě vyplazuje její růžoví jazýček jen škodolibě mrknu a pak vyrazíme. Ač jsem včera z počátku, snad již v alkoholickém opojení, byl skutečně rád, že budu mít doprovod, dnes mě zcela můj optimismus přešel. Chlap se kterým jsem jel byl hrozný a čím více mě popuzoval tím více jsem byl vůči němu zamlklý. Jeho věčné vychloubačné řeči kde koho obdělával mi lezli na nervy. Zastávky stále jen chce zastavovat zlost se ve mě vzdýmala. Ne už mě neštval; sral mě tak strašně sral, jak jen někdo muže srát člověka jenž byl vychováván k mužském konventu. A teď ke všemu začal ještě filozofovat řeknu jsi v duchu a odvrátím se od něj když začne rozebírat můj duševní stav a zkušenosti s ženskejma. Nevím jestli mě zabijí Zikmundovi lidé nebo ty jeho keci. Ovládnu se však a z klidem který se mi daří jen velmi špatně předstírat mu odpovím. „Zřejmě v něčem jsme si podobní, ale doufám, že snad né ve všem.“ Řeknu s jistým nádechem ironie a úsměšku jenž obojí mi proběhne spíš v hlavě a v duší než aby ho to nechal poznat. „Popravdě já teď neujíždím na ničem a můžu říci v konventu kláštera dominikánského řádu opravdu moc příležitostí jak si užít s ženskýma nebylo. Leda bych tam sváděl převora. I když co si budeme říkat návštěvy jeho mladých příbuzných, jako byly jeho různé sestry a sestřenice byly více než podivné obzvlášť když jim všem bylo v rozmezí 17 -25.“ Škodolibě se ušklíbnu při vzpomínce na duchovnícího jež mel sexepíl nadrženého kozla. Já jsem, ale žádné mladé sestřičky a sestřenice zaplacené neměl. Neříkám, že se mi nelíbily obzvlášť některé jeptišky stali za to ale ty zase hlídali tak že nebylo možno proniknout ani do jejich srdce ani do jejich klína“ Po chvíli ticha vyslechnu jeho radu „staršího chytřejšího bratra“ o tom jak nemám důvěřovat lidem na tuto opravdu novou užasnou vše převracující novinu nic neřeknu jen s tisku zuby, abych ho nemusel poslat do prdele a pohlédnu na něj pohledem, který vyjadřuje vše. Hlavně to jestli si ze mne dělá legraci nebo tyhle ty rady mi bude dávat častěji. Pak Vše korunuje ještě poznámkou o poslouchání cizích rozhovorů, který jsem nechtě vyslechl. Jen nevěřícně pokývnu hlavou a z klidem který není již nic víc než rezignace mu odpovím. „Diky za radu výchovnou a poučnou lekci jsem akorát potřeboval. Příště bych rád třeba o tom jak se na nočníku sedí. Inu jak ti říci že tvůj rozhovor s Peterlinem mi byl opravdu ukradený a vyslechl jsem ho jen náhodou a nechtíc. Avšak věřím, že tvá rada se mi bude hodit až budeme v noci usínat a já nechtíc opět vyslechnu tvůj koncert vzpomenu si na tvou dobrou radu neb poslouchat je věru neslušné.“ Mile se na něj usměji,ale usměv mě v zápětí zmizí když opět máme přestávku diky mému „průvodci“. „To snad ne! Kolikrát budeme ještě zastavovat? Je to pro tebe opravdu tak nutné. To máš močový měchýř jako balon nebo co?“ |
| |
| konečně trocha klidu. Nebo ne? Zkurvená cesta to byla Arnošte, ale teď si konečně trochu schrupnu ve slušných podmínkách. Chrápání na zemi mám za tu chvilku plné zuby. Povolím si kalhoty. Sjedou na půl žerdi, když to začne. Co se to kurva děje? Vyběhneme ze stanu. Kolem už zuří chaos. Jak by řekl Pospíchalovic dědek, bordel. Nikdo neví, kde to začalo. Z čí strany došlo k provokaci. Jediné důležité je, že k ní došlo. Za to se ta katolická pakáž bude koupat ve vlastní krvi. Kolem se prořítí Johann Horn s mečem v ruce. Jak vidno má víc nadšení než rozumu. Ty blbče, kam běžíš? Takhle tě akorát odstřelí. To ještě netuším, že na má slova dojde během několika vteřin. Do píče, o meč méně. K MOSTŮŮŮ Okamžitě uposlechnu rozkaz. Co nejrychleji se přesunu k mostu, kde se snažíme bránit svoje pozice. Cepem se oháním ve formaci a roztřísknu nejednu katolickou palici. Musíme vydržet. Vozy už tu za chvíli budou. Nevím jakým štěstím jsem byl ušetřen, že se mne nedotkl jediný šíp. Snad myšlenka na mou milovanou dcerušku mne ochraňovala. Za vozy. Pomalu ustupujeme, když se objeví provizorní vozová hradba. Začneme utíkat. Přes most se na nás žene jízda. Formace se rozpadne a všichni se řítí k hradbě. Už jsem tam taky, už jsem skoro tam. Chytím se okraje vozu a okamžitě mi několikeré ruce začnou pomáhat nahoru. Pak přijde bolest. Do prdele, do prdele. Ti hajzlové mě trefili do prdele. Svezu se do vozu. Ty parchannti mi udělali druhou díru do zadku. Zazní bolestné vytí. |
| |
| Most jež brzy zrudne katolickou krví Předávání bylo velmi napjaté,jak také ne,sám sem měl chuť ty odporné katolíky setnout ale nemohl sem,radějí sem se na ně ani nedíval,popohnal sem zajatce ale pak se to stalo,kousek od mé hlavy proltěla střela z kuše a zabodla se do jednoho z těch katolických prasat... Vidím že modlitby opravdu byli vyslišeny! Za Pravdu boží,připravte se k obraně tábora! vytržen z nudy a přemítaní o smrtí katolíků je to tady,několik se jich žene k táboru,zmatek bitvy,první mrtví,rychle vezmu svůj štít a vytrhnu havraní pěst od boku a zamávám s ní,do štítu se mi zabodně pár střel a já se usměji.... Chcete si hrát? projede mi hlavou a držím štít před sebou,koně nutím pomalu couvat,aspoň do chvíle než dojede první z katolíků ke mě a nazútočí... Zhyň! projede mi hlavou když se zakutec napřahuje a pobídnu koně,štítem zblokuju ránu jeho meče a ostří mě zbraně se skrz krunýř zaryje hluboko do jeho krku,radostí ani nedýchám a rychle se stahuju z mostu do našeho tábora,štít držím nad ramenem aby kryl záda a halvu a ujíždím k vozům,když sem však skoro u vozů a v bezpečí,můj kůň padne jako podťaty a já se svezu k zemi,náraz do hlavy,přilba sice něco zbrzdí ale i tak mě zbaví vědomí,svezu se po zemi a narazím do okavené desky vozu,jež zabraňuje pod něj prolézt,zůstanu ležet pod jedním z vozů bez sebe ale s úsměvem na rtech... |
| |
| Cesta ke svobodě. Konečně nadešel ten čas. Čas svobody ale i čas nejistoty. Co když je něco pravdy na tom co mi říkal ten heretik? Co když opravdu byla vedena nějaká ziskuchtivá kampaň proti mé rodině. Vše se již brzo dozvím. Slíbili mi že mi vrátí zbraně ještě před předáním pro případ že by to byla pravda. Nikdo nic neučinil a já jdu svázaný jako ovce na porážku. To zřejmě jasně vypovídá o jejich charakteru i o tom, jak ty jejich „dobré“ rady byli myšleny upřímně. Chátra zůstane chátrou i když si má touhy hrát na něco víc. ) Jdu za mladým husitským zemanem, který mě kdysi zajímal a co si pamatuji věděl jak se chovat k urozenému šlechtici. Jdeme s ním za most všichni čtyři nedobrovolní souputníci cestou života. Už vidím svoji svobodu. Ty dva fňukající floutky snad již nikdy neuvidím a s Bayandyrem si nebližší dny pořádně užijeme. Pak se ale vše zničí naděje na klidné předání i sluhův život. Vůbec nevím kdo to začal ale najednou kolem nás začali létat střely a Byandyr byl zasažen a strhl měna zem. Sprostě zakleji a vidím jak se kolem mě začíná odehrávat mela. Tělo jednoho z husitů dopadlo kousek vedle mě. Ještě s odhaleným mečem v ruce. Napnu všechny síly abych se k němu dostal Kegen mě, ale brzdí naštěstí to však není daleko a přece jen jej dosáhnu. O meč si rozříznu pouta. Mrknu na sluhu a vidíc, že mu není pomoci nezdržuji se zbytečným smutkem. Není to první můj přítel jež padl v boji a já teď nehodlám promarnit svou příležitost dostat se na svobodu. A ke všemu ještě tem husitským šmejdům vypálit rybník tím, že za mě nedostanou výkupné. Nad tím teď ale nepřemýšlím vidíc tu hroznou melu vím že ani jedna strana mě nebude považovat za svého a u husitů bych byl opět zajatcem Vrhám se do řeky. Voda je ledová ale všechno vydržím jen abych se dostal na svobodu. Nechám se unášet proudem a z počátku dělám mrtvého aby si snad ten kdo by mě sledoval v tomto hrozném zmatku myslel, že je semnou amen a mé tělo padlo do vody. A však za první zátočinou ještě přidám a plavu co nejrychleji to jde. Zima je, ale hrozná a počínají mě chytat křeče do nohou i rukou. Napnu všechny síly a nakonec se dostanu na katolický břeh naštěstí dost daleko od místa řeže. Vylezu a molem mě je les samý les. Teď jsem za něj více než rád. Jdu jím dál podél řeky doufajíc, že po cestě narazím na nějakou rybárnu či něco podobného kdy bych se mohl usušit a snad i najíst. Dávám však bedlivý pozor abych nepotkal kohokoliv kdo by se mohl tvářit jako voják z jakékoliv strany...... |
| |
| Řeka Uminutě, už několik minut, si máčím ruce v ledové vodě, jako by měl kovář prašivinu a já se jí chtěla zbavit i za cenu toho, že mi omrznou prsty. Kobyla vedle mě pije, po mých bylinkách už trochu otupělá a ne tak jankovitá jako na začátku cesty. Na katolíky - ale tady jde spíš o to, že jsou to špinaví prasáci - vrhnu ošklivý pohled, ve kterých jsem dobře trénovaná. Vy mi taky můžete, hnusáci. "Nemyslím, že může být zas o tolik hůř. To už by bylo peklo," zamumlám, že mě přes šumění řeky skoro není slyšet. "Ale všechno je lepší než být něčí poskok... než jim dávat něco, co si nezaslouží..." Pořád je vě mně hodně zášti, nevyprchala ani kapička. To je horší než kovářův hnis, protože ta mě nakazila až do morku kostí. "A věz, kazateli, že udělám... téměř všechno, abych se zbavila odporného jha. Abych pro ně už nebyla jen prašivá léčitelka, na kterou si můžou pokřikovat jako na holku od krav. Chtěla bych vidět, jestli by si to dovolili, kdyby byl manžel ještě živ..." Poslední věta už patří víceméně mně. Vlastně to nevypadá, že bych celou dobu mluvila k Danielovi, ale spíš jako bych si syčela pod neexistující vousy. Shánění vozu nechám na Danielovi, koneckonců je to jeho rozmar, že tu zdechlinu hodlá brát s sebou. Nelíbí se mi to, ale co nadělám. Budu ráda, až se vzdálím od pokryteckého Biřka z Březové, oplzlého Bartoloměje... od všech. Jediní, se kterými chci doopravdy být, jsou moje děti. Když vypukne řež na mostě, my už dávno ukážeme táboru záda. Vítr ke mně donese nějaký křik, ale nepřikládám tomu velkou váhu - nerozumím slovům, pokud tam nějaká jsou, a zřejmě to na sebe pokřikují katolíci a husité, jako jsem to zažila dole u řeky. |
| |
| …panno Marie, matko milosrdná, oroduj za nás… Do té doby jistý a trochu unuděný pan Biřek, byl pojednou jak vyměněný. Nohou nervózně prošlapával třmeny, stehno s sebou chvělo a seč se snažil, co mohl, ne a ne se ovládnout. Sevřená tíseň v něm tloukla křídli a snažila se vyprostit pryč. Protrhnout mu hruď a vyletět ven, a když ne, tak vzít pana Biřka s sebou. Pryč. Než se ale vyhoupl na koně, bylo mu hej, ale když vjížděl na most, vábilo ho naléhavé nutkání otočit koně a pokusit se vyvléknout jak úhoř. Stíhali ho zaječí úmysly. Marně se snažil uklidnit, přesvědčujíc se o všednosti této výměny. Nebyl schopen sám sebe přesvědčit. Nevěřil. Stále se cítil bídně. V žaludku se mu svíjeli hadi. Rty se chvěli a vůbec mu bylo nějak blivno jako když v mládí propíjel jednu noc za druhou. Jen ta hlava ho tolik nebolela. V trpkém přemítání vjel jako jeden z prvních na dřevěné dláždění mostu.Teď už bylo pozdě stavět se na zadní, vyšašit s nějakým řešením. Předstírat bolesti břicha, máznout s sebou o zem a vykřikovat bolestí. Proč ho to jen nenapadlo dřív? Doštrachal se až ke středu mostu a pln úzkosti se rozhlédl kolem. Vpravo voda, vlevo voda. Kdyby přepadl dolů, klesl by ke dnu jak kámen. Ve zbroji by ho sázavské bahno pohřbilo pekelně hluboko. A za ním se Zbyhněv vláčel se čtyřmi zajatci. Na ty klacky byl ale pohled. Čtyři sešlí kozlové, co je po obzvlášť kruté zimě vyhnali ven na pastvu. V očích měli jiskru a naděje a ve tváře prohnuté štěstím, ale beztak mu připomínali stádo. Kdyby chtěl stočit koně a prchnout, nedostane se přes ně. A vepředu jsou katoličtí. Těm se dostat do spárů, nevyvázne se zdravou kůží. Smlsli by si na něm, jak na zralém hroznu. Nemůže dopředu, dozadu, doleva, doprava. Dole je voda a pod ní peklo. Tam se mu příliš nechce. Nahoře pak nebe a do toho si ho jen tak nevezmou. Nic nemůže, pan Biřek. Jen doufat. Jako chycená myška, co doufá v milosrdenství malé copaté holčičky, krysařovi dcerky, jestli jí soucitně propustí z vězení drátěné pasti. Celé výměně přihlížel zdáli. Byl rád, že se jí účastní jen jako svědek a v případě nečekaného zvratu se mohl bez skrupulí vrhnout zpět na bezpečnou stranu. Pak šíp samostřílu proťal ozbrojence a on zcepeněl hrůzou. Neschopen jakéhokoli pohybu, nahmatal slepě díku ukrytou pod šatstvem. Avšak dřív, než jí mohl vytasit, prohnal se okolo něj ten upachtěnec Horn s takovou vervou, až se kobyla pana Biřka zalekla a plaše uskočila stranou. Jezdec se zakymácel hrozivě v sedle. Snad by spadl, kdyby duchapřítomně neprošlápl třmeny a nehrábl po opratích. Kožené pásky se bolestivě zarývaly do kobylí hlav, až se zvíře výhružně vzepjalo na zadních. Jezdec byl v úzkých. Své zestárlé tělo udržel v sedle s vypětím posledních sil. Už už se zdálo, že jeho kobyla klesne zpět na všechny čtyři a dovolí mu únik, když se kolem prohnal Zbyněk se zakrváceným mečem. To bylo pro zvíře lavírující na zadních příliš. Splašená kobylka vyhodila Biřka ze sedla a nechala ho svému osudu. Jezdec ve vzduchu ještě zamával divoce rukama, ale přesto, jako to ptáče, co vylétá z hnízda, se s plesknutím snesl dolů. Že se zády zaryl do mazlavého bahna byl snad jediný důvod, proč se ještě někdy narovná v kříži. Co mu ovšem bylo do zdravých zad, když tady ztrácí krk. V ten okamžik bylo pro pana Biřka vše ztraceno. Dorotiny obavy se potvrdily. Ta hrozivá předtucha se vyplnila. Tohle byl konec. Kobyla se s kvílením hnala podél břehu. Snad jí tam někde splašenou chytí. |
| |
| Tybald Raabe - učitelem nad zlato. Sierotkova cesta Přenádherná odpolední krajina. V uších vám zvoní štěbetání mušek, sem tam k vám dolehne zašplouchání ryby v potoce či říčce okolo které jedete. Voní posekaná tráva za humny vesnic. Petrklíče voní. Psi štěkají a doprovázejí vás, nebo posílají po cestě dál do horoucích pekel. Kočky na vás hledí z kůlů v plotě a ježí chlupy na hřbetě nenávistí. Malá ušmudlaná a usoplená děcka na vás hledí pouze se zájmem. Je horký den a prach cesty je rozžhaven, s úderem kopyt koní zvedají se za vámi rozvířené vlny prachu... No vida, takže přeci jenom nebudeš až taková zavřihuba, jak jsem si původně myslel. , kření se Tybald a zatáhne za otěže, aby kobylku navedl ke kraji cesty, s vyřídilkou se potýkat umíš. Ovšem na ženský peníze nemáš...Nic co by se nedalo zařídit. S námi, kamaráde, si přijdeš na velký mění. Říká trubadúr významně a Sierotkův nabroušený tón přejde bez mrknutí oka.... Jsem rád, že víš jak to chodí..koneckonců i za to jsem rád, že se hned každému nesvěřuješ. Život, který vedeme, Jerzy, to není peříčko. V dnešní době je všechno prchavé. Vítězství ti nabízí příležitostnou slávu a bohatství. Ber dokud je ještě čas. Neupínej se k závazkům, jaké jsi viděl u Peterlina. Pro rodinu není čas a místo. Žijeme osamělé životy stepních vlků, není zapotřebí vystavovat zbytečnému nebezpečí své blízké. Není zapotřebí vytvářet si přílišné množství přátel. Čím více přátel, tím větší možnost zrady…. *** Jak den ubíhal Tybald se stával stále zamlklejším, což Sierotka zprvu přivítal. Postupně, ale začalo být jasné, že není něco v pořádku… Minstrel se v sedle vrtěl, upadal do dýchavičnosti, v obličeji byl zbledlý, sinalý až zelenavý. Když se slunce blížilo k západu a nad oborem se jeho zlatý kotouč ohnivě rozhořel poručil, aby se znovu zastavilo. Přes veškeré možné Sierotkovi protesty, ten starouš, znovu zmizel v houští. Tentokráte tam však byl déle než předtím. „Jerzy, hochu? Ozve se neobvykle nejistě. „Pocem, kurva.“ |
| |
| BITEVNÍ VŘAVA, HRDINSKÉ ČINY: Bartoloměj pospíchal Kamarádi tě nakonec s hekáním vytáhli na vůz. Šíp v zadnici ti však zůstal vězet ještě hodnou chvíli. Jezabel odjela a nebyl čas se v tuto chvíli starat o raněné. Arnošt vedle tebe divoce máchal cepem ze strany na stranu a byl jím katolické psy po hlavách a helmicích. Nakonec, ale i on, náhodnou jednoho ze zatoulaných šípů, padl. Náhoda je, holt blbec. Čelo mu bylo doslova rozťato vejpůl a poté padl naznak dozadu. Bratři husiti svého druha okamžitě odhodili z vozu, neboť si sami potřebovali udělat více volného prostoru. Ty zmítán agónií, jenž ti prostupovala zadnicí do celého těla, vnímal si zvuky bitvy jaksi zamženě. Víš, že zprvu jsi jasně slyšel řvát své druhy: Bij, BIJ, ZABÍJ! , později však, nevíš jak dlouhá doba mohla uplynout, proměnilo se toto volání v neustále se opakující smyčku : Dobij, dobij... To, že jsi byl po bitvě odvlečen do stanu a tam ti druhové prdel ošetřili a ovázali, nevíš vůbec... Ležíš nyní v provizorním lazaretu, ležíš ovšem na břichu. Jiná poloha, by ti mohla způsobovat značné bolesti. Co se stalo s tvými druhy nevíš, teprve se probíráš... Zbyhněv Sup z Vyhnanova Konečně nějaká zábava. Po zimě se tvé zjihlé paže potřebují řádně procvičit, však cítíš, že ti boj jde zprvu z tuha. V tvých rukou se neochotně točí meč, kůň pod tebou vzrušeně ržá. Svaly se mu napínají, snad touhou po krvi. Bitva. Toto šílenství ti chybělo. Znovu cítíš, jak se do tvého krku nalévá vlna teplé žluči, srdce ti tluče vzrušením, adrenalin se nalévá do žil. Tentýž zápal co nutí muže zabíjet jeden druhého, co muže nutí a dovoluje jim zabíjet bezbranné a znásilňovat. Šílenství. Pro někoho se tato droga stává až příliš opojnou. Katoličtí psy nyní již na několika místech přebrodili řeku, zaplály vaše stany, provizorně přivázaní koně se začali plašit. Odpor na husitském břehu byl však brzy zpacifikován. Na mostě byla situace napjatější. Katolíci vás z něj vytlačili zpět na váš břeh – a přes něj se snažili probít na vaši stranu. Zda se jim povedlo či nepovedlo, už jsi nezjistil. Záhlédl jsi pouze starého známého Jiříka, jak padá z koně rovnou do bláta a jak zůstává vězet na druhém břehu mezi vlnami nepřátel. Bůh mu pomáhej. Podobné neštěstí potkalo koneckonců i tvého koně. Zvláštní, je , že když jsi padal, prolétla ti hlavou prchavá vzpomínka na Mistra Daniela. Proč zrovna on? Při zpětném zamyšlení nedokážeš pochopit, proč jsi na něj byl celou zimu tolik poután…. Je to jako bys žil v nějakém snu a teprve nyní ses probral, ten náraz do hlavy tě však přivede do laskavého bezvědomí… Bratři tě však spadeného pod vozem brzy našli a odvlekli na ošetření do provizorního lazaretu. Když se probíráš neslyšíš zvenčí žádné zvuky bitvy, do stanu a ven proudí ošetřovatelé i zbrojnoši. Tyto všechna fakta tě přesvědčila o tom, že jste si svůj tábor nakonec uchránili, katolickým psům jste dali za vyučenou, alespoň pro tentokrát. Útok byl zdařile odražen. Vedle tebe zasténá Bartoloměj Pospíchal a nechápavě pomrkává svýma krysíma očkama sem a tem. Ten chudák leží na břichu a celou dolní část těla má ofačovanou. |
| |
| V hlavě mi hučí a vedle mě někdo skučí... Proberu se ani nevím kdy, boj však již skončil jak zjišťuji záhy když neslyším již bitevní vřavu, ale nářek raněných a volání po našem táboře,posadim se na posteli a promnu si hlavu na místě úderu,uvidím promáčklou přilbu a jsem rád že ji nosím, nebýt přilbice již bych tu nebyl... Do prdele práce Jánoše néé... zařvu nahlas a seskočím s provizorního lůžka,vezmu si meč a zasunu ho do pochvy a vydechnu, po tváři mi skane slza, tak dobrého koně jsem měl a tak dlouho ještě z našeho chovu než nás katolíci z Vyhnanova vyhnali... Jak se daří? kouknu se na Bartoloměje a mám co dělat abych nevypukl v smích když vidím kam je asi raněn... Vypadá to na nemilé zranění jak tak vidím... řeknu s pokynutím hlavy ale pak mi halvou zase projede ten pocit procitnutí ze snu.. Daniel,Ponurník,tři ženy.. chytím se za čelo a zavřu oči,pamět se vrací rychle a s ní i trochu vzteku najednou neslyším nic jiného v halvě než jedinou větu... Z království Českého válkou zmítaneho,chudý rytíř přísahu dává,na rodnou Moravu na svůj meč,pomstím vás ubohé pomůže můj meč! Sevřu jílec meče a otevřu oči... Přisahu sem dal, musím ji vyplnit... |
| |
| V ZAJETÍ Jiří Biřek z Březové Z pádu jsi otřesen a chvíli ti trvá než se vzpamatuješ, zorientuješ a začneš se škrábat na nohy. Zadnice ti trne. Okolo tebe však panuje vřava, milosrdná a nenápadná cesta k úniku....nebo alespoň k tomu dostat se zpět na vaši stranu. Dva zápasníci zbrocení krví vedle tebe padnou na zem. Jsou oba tak špinaví, že přes látku šatů je jen stěží rozpoznat husity od katolíka. Ovšem v další chvíli si uvědomíš, že jeden z mužů má na sobě kutnu. Chtěl bys nejspíš prokličkovat mezi nimi, ale uprostřed lítého boje tě strhnou s sebou zpět na zem a ty se náhle ocitneš přímo uprostřed zápasu těchto dvou živlů. Cení na sebe zuby div si navzájem neprokousnou tepny nenávistí. Nakonec se muži s kutnou v ruce zaleskne dýka a v další chvíli kvičí jeho soupeř jako podsvinče. Spatříš že vítězi se i přes výhru zračí v očích divoká bezradnost a hlad. Jako když má někdo něco přímo na dosah a v další vteřině o to přijde. Tem mnich, či co to je, tě popadne za límec ihned jak si tě všimne. Jeho šílené oči potemní, z koutku úst mu vyjde pěna. Zkrvavenou dýku s kterým rozpáral sokovo břicho nyní drží těsně u tvého ohryzku. Tys, jeden z nich.Zachrčí a ty nevíš co si o tom máš myslet. Ten muž tě náhle drží naprosto majetnicky. Ač se zdá, že je duchovním má v rukou neobvyklou sílu a švih. Husitská špíno. Zachrčí inkvizitor Řehoř Hejnic a začne tě násilím strkat směrem k furgonu, odkud předtím vyskakovali zajatci. Držte ho! Zařve neboť se mu vzpíráš vší silou. Zapřísahám vás druhové moji držte toho psa. Od úst mu při těchto slovech odlítne žgrynd na tvou tvář, jeden mi upláchl, druhému se to nepovede! *** A tak se stane, že je pan Biřek zavřen za pomoci několika kibiců do vozu a onen vůz na nic nelení a dává se do chodu. Katolický tábor ustupuje, provizorní příbytky jsou v plamenech. Dávají se na zběsilí úprk, berou sebou co se ještě zachránit dá. I vůz se koneckonců řítí po cestě jak splašený a naskakuje na výmolech. Ústup! Ústup, zachraň se kdo můžeš!" Doléhá k Biřkovým uším. Pomalu ale jistě se jeho srdce uklidňuje a přichází rozčarování: Všechno bylo pryč. V jediném okamžiku zmizelo všechno na čem kdy záleželo a co bylo důležité. Zůstal jen drobný a ubohý kousek plátýnka jako trýznivá vzpomínka na to co mohlo být, ale nikdy nebude.... István Szécseni Jak je soud vratký. Vše se náhle semlelo a byl konec ještě rychleji, než jsi se stačil vzpamatovat. Jednu chvíli se ještě svíjíš s Kegenem v provazech a v druhé si tvého oddaného služebníka již bere peklo. Ano. Není čas na smutek. Není čas na otupělost, n na vnitřní lítost… Existoval muž, který se narodil, který ti sloužil a který pro tebe i umřel. Tečka. Nakonec tě tedy Kegen nebude pronásledovat i ve smrti, jak ti to vždy říkával, když zahříval tvé nohy. „ Pane nehnu se vod vás už nikdy na krok, ni ve smrti nebudete sám.“ Jak lhal, ten starý smraďoch, ani nevěděl. A přece je na tom teď už možná líp, než všichni ostatní. Z ledové vody po chvíli necítíš končetiny. Tušíš však, že postupovat proti proudu bude to nejlepší řešení pokud za tebou vypustí psy. Za chvíli se však v řece stáváš nemotorným, proud tě strhává, sil ti ubývá stále rychleji a rychleji. Jsi nucen vyšplhat se na kámen a chvíli odpočívat. Alespoň popadnout dech… Ochraptělým sypotem téměř vzlykáš, promrzlý na kost a mokrý. Chlad ti prostupuje tělem. Když si uvědomíš, že se na kameni vystavuješ jako ještěrka na sluníčku rozhodneš se pro další ubohý čin. Ve vidině svobody a jiskřičce naděje si proklestíš cestu do lesíku. Doufáš, že tam nalezneš bezpečnější úkryt k odpočinku… Nevíš vlastně ani kam utíkáš, ani na kterou stranu. Země česká, ta proklatá země česká, měl jsi se víc věnovat mapám než běhat za ženskými a jezdit na lov…. Husité tě věznili, katolíci tě chtějí dokonce zabít. Jsi vyhnanec, vyvrhel, přišel jsi o vše co ti bylo drahé. Je z tebe prachobyčejný chudák na útěku. Už I Kegen, tvá jediná ubohá útěcha, někdo, kdo s tebou prošel kus cesty tě opustil. Zůstal si sám, dočista sám… *** Překvapí tě, když na tebe náhle uprostřed lesa vykoukne stará chajda. Možná slouží přes zimu lovcům jako úkryt. Může zde bydlet nějaký poustevník* a nebo nejlépe…může to být stará opuštěná usedlost. V okně se svítí… |
| |
| Zima a hlad horší než smrad! Klestím si cestu lesem podél řeky doufajíc v zázrak, že objevím nějaký ukryt s možností se ohřát. I když skoro ani nedoufám, že v této prašivé Bohem opuštěné zemi mě Bůh vyslyší. Zázrak se ale stal a po cestě kdy už ani nedoufám v jakékoliv ulehčení svého osudu uvidím chalupu, nebo snad spíše boudu. Poučen předchozími nezdary a lstmi, které tu v té české díře číhají na každém kroku připravím si ukořistěný husitský meč. Jediná má zbraň, těžká, neforemná a nevzhledná nic co by se dalo srovnat s maďarskou jezdeckou šavlí na kterou jsem byl zvyklý. Prvně chatu obejdu a zaposlouchám se jestli v ní někdo je či není pak potichu nahlédnu oknem. Teprve po tom všem se osmělím zaklepat vyčkám odpovědi a poté vstoupím.... |
| |
| Cesta s Tybaldem Když se neudržím a vystartuji na Tybalda vezme můj výbuch s překvapivou lehkostí a nonšalancí. Skoro se až zastydím, že jsem se neudržel a vyjel jsem na něj. Jeho řeči mi však už lezly krkem. Po mém výstupu se jeho řeči zmírní a já jsem již v klidu. Na jeho radu ohledně závazků se musím skutečně jen znovu usmát a odpovím mu. „Neboj nemám nejmenší chutě se usadit s nějakou dobrou hospodyňkou a utírat nosíky malým, ušmudlaným, ječícím šklebákům. Co se týče peněz a slávy to jsou jistě obé věci lákavé, ale prvního mám doma dostatek a zde to nepotřebuji a o druhé přiliž nestojím. Sláva je pro ty kteří chtějí pro svou osobu pozornost a to já nechci. Avšak rád se od tebe něčeho přiučím myslím, že mě máš jistě co nabídnout stejně jako tvoji přátelé.“ Pak pokračujeme dále prašnou cestou s těmy jeho nanervyjducími přestávkami. Jeho povídavá postupne slábla až nakonec ustala úplně. Bylo to opravdu z počátku ulehčení, ale po chvíli jsem pochopil že to má jistě svůj důvod. Toužil jsem se ho na to zeptat, ale nakonec jsem to neudělal. Jeho nervozita postupně se začala přenášet i na mě. Nevěděl jsem co se děje ale chtěl jsem být připraven. Pak na mě houkl při jedné ze svých přestávek. Jeho hlas byl stísněný což vyvolalo okamžitě v mysli záplavu otázek co se stalo. Seskočil jsem z koně a strhl kuši. Okamžitě jsem ji natáhl a s založenou střelou pádím za Tybaldem. |
| |
| István Szécseni Vyplněné novoroční přání Blížíš se k chajdě, když tu zaslechneš malebný ženský hlásek vycházející přímo z polootevřeného okénka. Co na mě hledíš jak na vejra čumáčku? Něco se ti nelíbí co? Máš asi hlad, ty můj malej prevíte. Přikradeš se k okénku a zahledneš závoj černých vlasů a bílou sukni rázující si to po světničce s veverkou na rameni.... Cikánka se tě lekne a málem v první chvíli vypustí duši. V další vteřině má v ruce dýku namířenou proti tobě. Veverka, šokovaná stejně tak jak její rozohněná paní, skočila stranou. Co chcete?! Tady houby nerostou... Vyprskne na tebe div nevycení zuby. Sleduješ jak se jí dýka chvěje v ruce. V kotlíku nad krbem se cosi vaří a lahodně to voní po celé světničce. Oheň praská. Vypadněte černovláska pohodí svými dlouhými loknami a síťka se zlatými penízky ve vlasech zacinká.  |
| |
| S Carmen v doupěti musíme být do pěti! Při vstupu do chalupy se docela leknu kdž na mě tak vyjede Co si to přece ta holka dovoluje. Neví že mluví s šlechticem? Pak se podívám na svoje promočené a odrané šaty, která kdysi dávno byli zdobné a krásné teď jsou však jeiž zašlé a špinavé a jako bonus naprosto promočené. Dívka na mě míří dýkou pochopím, že má strach a nedivím se jí. Něco na mě mluví Česky a já vůbec nevím co pochopím spíše z tonu hlasu než z toho co mi říká, že chce abych odešel. Uvědomím si že nemám rozhodne kam odejít. Tak meč který mám v ruce hodim na podlahu jejího příbytku a roztáhnu ruce, aby viděla že v nich nic nemám. Pak se obejmu obouma rukama a zatřesu se aby pochopila o co mi jde. „Zimno bardzo zimno mi je! Ja byt rycar , Pan. Když ty pomoct mi ja odvděčit! Zimno bardzo zimno.“ Spustím na ni naprosto otřesnou a lámanou směsicí slovanských slov co znám, doufaje ,že pochopí co žádám. Pak čekám co se mnou tmavovlasá dívčina udělá.... |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Mistře Danieli, mistře Danieli. Hlas mne vyruší ze zamyšlení, když jsem se vrátil zpět do tábora. Co nejdříve být pryč. Připravil jsem vám ten vůz, který jste chtěl. Snad se Urban Horn nebude zlobit. Neměl bych. Lehký úsměv na mé tváři ho umlčí. Neděláš vůbec nic špatného, hochu. Vše je v zájmu kalicha. Na to pamatuj. Vypadá tak šťastně, ale co je mu to platné, když možná padne v příští bitvě. Slepě oddán věci husitské. ... Ten je ale těžkej, přitom má jenom hadry. Věřil byste, že ve vaku měl příruční kovadlinu? Společnými silami ho konečně naložíme. Možná se probral, možná jen blouzní ze spaní. Brzy zase usne. Ještě jednou ti děkuji, chlapče. ... Horečka mírně ustoupila, ale nemůže vydržet cestu až do Brna. A já ho tam potřebuji dovézt. Odpoutám si od pasu váček s kameny, zvednu ho v ruce směrem k Jezabel. Jsi připravena se začít učit? Je potřeba uvrhnout ho do zimního spánku. Není to těžké, když máš trochu moci a vhodné komponenty. A z tebe cítím velké nadání. Jen ho musíme rozvinout. V tomhle váčku jsou dvě věci, které budeš potřebovat. Amulet skarabea, který se přiloží na srdce a ochraňuje před smrtí. Do jisté míry. Dále tam najdeš Onyx černý jako noc, ten přiložíš na čelo. Onyx budeš muset nějak přichytit k čelu, ale skarabeus po vyslovení zaklínadla se sám zachytí. Zaklínací formule je „Hibernatio hibernus“. Bude vypadat jako mrtvý, ale pokud ho pokryje jinovatka, tak je vše v pořádku. Věřím ve tvé schopnosti, jsi silnější než sama tušíš. Přestaň plýtvat svou mocí na ty, kteří si to nezaslouží. Využij jí ve svůj prospěch. Čekám, zda si ode mne Jezabel vezme váček. Ještě se musím převléknout, jinak každý pozná, že patřím k husitům. Nyní však chci vědět, zda se Jezabel pokusí o provozování magie a v tom případě sledovat její postup. Tak do toho. Potom musíme vymyslet za koho se budeme vydávat. Na jeden nápad už jsem se připravil. |
| |
| A je to v prdeli... Kurva to je bolest. S chutí bych se rozbrečel, kdyby kolem mne nebylo tolik lidí Nemám tušení co se mi s tím zadkem děje. Občas ho vůbec necítím a pak se vrátí bolest takové síly, že se musím zakousnout do polštáře. Vyhráli jsme. Museli jsme vyhrát, jinak bych se válel někde ve škarpě a tohle dobou už bych byl nejspíš mrtvý. Dostali na prdel, katolíci zavšivení co? Pronesu posměšně, jak mi to jen bolest dovolí, neuvědomujíc si v první chvíli, že jsem nezvolil nejvhodnější slova. A nebyli sami, Bartoloměji. Taky koukám dostals na prdel. Jen se smějte vy blbci, ale já až přijedu domů, tak se o mne hezky postará dceruška, moje milovaná Dorotka I přes díru v zadku mi v rozkroku zacuká, když si na ní vzpomenu. Tak dlouho jsem jí neviděl. Vím, že jsme z Tábora jen krátce, ale je to jako bych ji neviděl celou věčnost. Vrátím se k ní spolu s panem Biřkem.. Když myšlenky dorazí až ke jménu pána z Březové, na chvíli mi zatrne. Kde je pan Biřek? Doufám, že se mu nic nestalo? Vykřiknu až trochu panicky. |
| |
| Bůh je laskavý a spravedlivý: István - NÁŠUP Cikánka si tě nedůvěřivě měří. Pak téměř vytřeští oči: Ty rycár? Pán?! , pak vyprskne a pak zabodne dýku do stolu. Ty rycár...tak ja ksieżnička. Směje se a utře si slzu z koutku oka. Jak vidno tak jsi ji pobavil... Přisune ti tedy židli. Sedaj chudak stary, pobídne tě a odejde ke kouřícímu kotlíku... Što ty tady? Zeptá se tě později, kdy po tobě hodí jakousi suchou starou košili a položí před tebe hutnou polévku. Jez, vybídne tě jen a sama se začne ládovat masem z polévky, mlaská u toho a olizuje se až za ušima. Veveričky, dobré veveričky, když hlad. Pochvaluje si a zamrká na tebe. Sestra přijde za chvíli Říká potom česky, donese veverky a možná i zajíce. A opravdu na okno za chvíli klepe nějaký stín a tak se cíkánka zvedne a jde otevřít.  "Zimno." Říká se stra, když vejde do světničky a hodí na stůl tři vykuchané veverky. Hned na to si tě všimne. Kdo? Host, vysvětluje první cikánka. Na to se sestry pouští do hádky. Tak jak jim rozumíš: -Zajíců málo a veverky vychrtlý. Ty chceš živit žebráky. - Říkal, že je rytíř. Bohatej pán a třeba vážně. Jen se mu zatoulal kůň nebo ho okradli. - Žebrák to je, mokrej kocour. Nic víc. Nemá u sebe ani floka. Ani flůtku. Já ho tu trpět nebudu.. - Ale má svaly, je statný a silný. Tak se setra zamyslí. - Budiž - Možná umí hrát i na bubínek. Nyní na tebe sestry upřou dva páry temných očí. A zahřeje. Pronesou sborově. |
| |
| V chaloupce strýčka Toma. Usměji se když Cikánka odloží dýku a směje se na celé kolo. Nedivím se jí že mi nevěří když se kouknu na sebe tak se vskutku nemůžu pochválit celej promočenej urousanej a zmrzlej. Na její nedůvěřivé pohledy ji ukážu prsten s rodovým erbem a pečetidlo. „Nic víc nemít abych mohl dokázat rod.“ Rád přijmu její pohostinství i vezmu si jídlo, které mi nabízí. Pomalu teplem od ohně začínám rozmrzat a švihám pohledem po chajdě a také po mé hostitelce. Sjíždm po jejích vnadech jako hladovej pes. Na otázku co já tu. Jen mávnu rukou. „Bitva u most, spadl jsem, voda přinést mě.“ „Co ty tu lepotica? Tak lepa děvčica?“ Pak vše přeruší příchod sestry. Vidím, že se hádají kvůli mě rozumím však jen každé třetí slovo. Zvednu se a povidam. Děvico jen se uschnout a pak jit. Pokud vy nebýt radi že tu. Ale ja dumat, že vam bych mohl se i odvečit jinak. Na loutnu i citeru možna zahrát. Vaše tvářičky pohladit a líčka polaskat. U takových krásných děvic to čest i pro Pána. “ A pak tu nabručenou sestru pohladím po vlasech a po krku. A očekávám jejich reakce... |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Když na mě promluví, popojedu na úroveň vozu. Nedívám se na Daniela, ale na to, co mi podává, pak na kováře. "Proč?" zazní má klasická otázka. Tiše, že to není přes hrkotání vozu skoro slyšet. Ovšem ty věci si vezmu a zvědavě si je prohlížím, hlavně toho... skarabea. Brouk? Myslela jsem, že to bude bájné zvíře. Podle toho, jak to slovo zní. "Proč si moji pomoc zaslouží víc než ostatní z té nevděčné smečky? Budu chtít na své otázky odpovědi, protože to k učení přece patří. Ptát se a dostávat odpovědi... Nic nedělám jen tak, nejsem slepá ovce - už jsem ti to říkala." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Je odtažitá, málomluvná plná rozporuplných pocitů. Neví co se děje, je na čase jí odhalit úplnou pravdu. Víš, že dost lidí štvu tím svým neustálím mlžením? Je těžké se toho zbavit, když musíš pracovat jako agent. Slibuji ti však, že zodpovím jakoukoli tvojí otázku. Mluvím velice klidně a smířlivě Chceš vědět proč jsem tě vzal sebou? Jsi jediná osoba z Tábora, která za něco stojí, která není jen hloupou ovcí. Nemohl jsem tě tam nechat už jen proto, jakým způsobem tě tam lidé přijímali. Navíc tě budu potřebuji k jednomu rituálu, pro tvou židovskou krev. Ten rituál dokáže vytrhnout andělskou bytost z vyšších sfér a uvěznit jí v lidském těle. To proto, musíme zachovat Kováře. Nemá žádnou hodnotu, ale to ani ti u řeky ne, ať už jsou na kterékoli straně. Potřebuji zraněného člověka plně oddanému bohu. Proto jsem si vybral Aleše na cestu. Je slepý pro svou víru a těžko bych hledal lepší mysl v níž uvěznit anděla. Nakonec je dobře, že mu Biřek uřezal uši a ušetřil nám s tím práci. Na chvíli se odmlčím a podívám se na ležícího mrzáka. V Brně už mám většinu komponentů připravenou, po cestě však ještě musíme tři získat. Jeden jsem mohli získat od Bartoloměje, avšak budeme si muset poradit jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Moje naježené ostny o něco slehly, ale jakmile se zmínil o židovské krvi, napřímily se ve své plné odpornosti, chmury mi zase zastřely obličej. A jak pokračoval, nebylo to o moc lepší. Nakonec jsem vypadala jako tehdy v lese, jen ze mě nešlehal vztek a chuť mu ublížit, nýbrž nechápavý, ostrý nesouhlas s tím, co říká. "Židovská krev? Krev?" zdůrazním tu důležitou informaci, která ve mně ve spojení se slovem rituál vyvolává silné podezření. Potřebuje mě, nezabije mě, ale i tak mi není milá představa, že by něco dělal s mou krví. Trochu výhružně, jakkoli je to vůči němu směšné, protože jsem slabá, dodám: "Doufám, že to byl jen obrat." Ovšem moje otázka strhla lavinu dalších. No, ne moje otázka, ale spíš jeho odpověď. "A uvěznit anděla? Na co?! Jako bys uvěznil ptáka... zlámeš mu křídla... proč vy muži musíte pořád něco vlastnit, něco věznit..." Opět nastává ta chvilka, kdy moje řeč plynule přejde do nehezkých vzpomínek, do nesouvislých slov, kdy se pusa hýbe, ale mysl je už daleko. Ale tentokrát mám rozmlžený pohled jen chviličku, hned zase zaostřím na něj a tentokrát se nebojím na něj podívat. Kdyby se mi chtěl hrabat v hlavě, jen ať to všechno vidí. Někdo jako on obyčejné pocity ztrápené ženy a matky asi stejně nepochopí.... "Chci být silná, ale trpět si zaslouží lidi, ne zvířata nebo jiné bytosti. Doufám, že je tvůj důvod dost pádný." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Je tvrdohlavá, ale jednat s ní na rovinu je nejlepší možností. Nechce být slepou ovcí, jak už mnohokrát zmínila. Slíbil jsem odpovědi na všechny otázky a svému slibu dostojím. S tou židovskou krví se to má tak. Rituál, který chci provést má jisté zákonitosti. Určitě by to šlo obejít, ale musel bych opět zkoumat, co by mohlo být dostatečnou náhradou Začnu s vysvětlováním celé té zrůdnosti. Na rituál potřebuješ osm komponentů. Z nich čtyři jsou poutací a čtyři přivolávací. Poutací mi sice chybí ještě tři, ale není těžké je získat uměle vytvořenou situací. Avška nevěřila bys, jak těžké je získat židovku posedlou démonem. Cítím jak se opět naježila. Ví že není posedlá a ta představa se jí určitě nelíbí. Ujištuji tě, že nejsi posedlá démonem a potřoboval bych ho do tebe teprve vložit. Je mi jasné, že se ti do toho nechce. Kdo by to vítal. Ale při rituálu bude zahnán samotným andělem, stejně jako odstraní slepost z očí starce. Jen jsem přemýšlel co udělat, aby posednutí démonem nebylo pro tebe jen přítěží Pročetl jsem mnoho knih, za které bych skončil na hranici, ale nakonec jsem se dopátral toho co jsem potřeboval. Pokud dovolíš, tak na tebe sešlu démona věšteckého šílenství. Uděláme to až v nezbytné době před rituálem, abys nebyla trvale poškozena. Věřím, že by ti démon mohl odhalit něco o budoucnosti tvých blízkých Uvidíme zda je ochotna to udělat. Nebudu jí nutit, přijetí démona by mělo být dobrovolné, aby se to zdařilo na sto procent. Až spoutáme anděla, tak se budeme moct dozvědět spoustu o vědění, získáme moc a pak už nebude problém tvé děti přivést zpět do tvé náruče. Na chvíli se odmlčím, aby vstřebala všechny informace. Potom přijde ta poslední. Musíme ubližovat nevinným, chceme-li opravdu dosáhnout svých cílů |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Ale... já nevěřím tomu, že ho anděl zažene. Co když to ve mně zůstane? Já nechci, abych měla... něco v hlavě! A pokud ano, tak to, co sama chci. Proč bych měla chtít? Co je to zač?" Nahlas vydechnu. Začíná mi z toho jít hlava kolem, příliš dlouho jsem žila, svým způsobem, bezstarostným životem. Moje magie byla primitivní, démoni tam vůbec nefigurovali... "Co je to zač? Co se bude dít?" řeknu už klidněji, když si uvědomím, jak nedůstojně jsem vyšilovala. Dokonce se i zastydím. "A hlavně... jak ti můžu věřit, že to ze mě vyženeš..." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Je nejvyšší čas obeznámit jí se vším. Nyní pochopí, proč jsem řekl, že bude považovat za zrůdu mne a proč možná i sebe, když mi v tom bude pomáhat. Celý průběh rituálu spočívá ve třech fázích. Zaujmutí Anděla, aby opustil svou sféru a jako pozorovatel začal zjišťovat, co přesně se děje. Na to je potřeba čtyř přivolávacích subjektů. Těmi jsou slepý stařec, židovská žena posedlá démonem a dva snoubenci, kteří se milují nade vše. Zde mi chybí už jen ta žena. Proto tě tak moc potřebuji. Když se anděl dostane mimo svou sféru, začne ho poutat síla zrůdnosti dalších čtyř předmětů. Srdce nenarozeného dítěte, které přežilo svou matku, žaludek chamtivce, který svou nenasytností zapříčinil mnohým smrt, falus násilného krvesmilství a oči vraha, jež zabíjel z neoprávněné nenávisti. Rukou poklepu na vak, ležící na voze. Srdce dítěte, už mám. Ostatní vím, kde získat. Je třeba se však vrátit k tomu co zajímá Jezabel. Ale k tvé otázce zahnání démona. Mezi přivoláním a spoutáním anděl vykoná to, proč byl přivolán. Slepci vrátí zrak, Ženu zbaví její démonické posedlosti a milencům dovolí se milovat v bezpečí a na věky věků. Ovšem ty chceš vědět víc o démonu věšteckého šílenství. Pár lidí už jím posednuto bylo. Na tvůj běžný život by to nemělo mít vliv, avšak někdy, a nejsem přesně schopen určit kdy, se dostaneš do věšteckého transu. Toho se lidé bojí, protože budeš vyprávět o věcech, které se stanou. Avšak my získáme další informace. Démon musí pracovat z tvou myslí a pokud ta je nasměrována nejvíce na tvé děti, s velkou pravděpodobností budeš mít vize o nich Mluvím klidně a trpělivě, můžeme tu být klidně hodiny, chci aby si přestala myslet, že jsem něco, čemu se nedá v žádném případě věřit. |
| |
| ...tak jako po sluném dni následuje chladná lunná noc, následuje i po prudkém vzletu do nebes strmý pád... Pan Biřek v nemilosrdenství osudu Zavřeli ho do malého krytého vozu, hrubě zbitého ze silných prken. Bylo to zde cítit mrvou, odpudivým zápachem staré moči a zatuchlinou, ze které se mu dělalo zle. Úzkými průzory dovnitř pronikaly kužely žlutého jarního světla, jinak tam panovalo úplné příšeří. A uvnitř se plaše krčil pan Biřek. Bezmocný, vyděšený a dočista lapený v těsné klíce dřevěného mřížoví. Bylo pevné, prkna byla hoblíkem neopracovaná a kdyby by po nich obnaženým prstem, zadřel by si do bříška třísku. Bez drobné naděje úniku.. Bezmocný, už teď potopený, spálený a sťatý... Čas od času, kdy kolečko vozíku škobrtlo o výmol, pohodilo to s panem Biřkem ze strany na stranu a posadilo na pochroumanou zadnici. Musel si s ní asi něco udělat, přemýšlel. Bylo by s podivem, kdyby takový pád přečkal bez úhony. Ve škvírkách se chvílemi objevilo oko s temnými kruhy okolo, známkou znaveného a duševně zlomeného člověka. Velká černá zornice, doširoka otevřena zvídavostí, hleděla lítostně na krajinu ztrácející se v povzdálí tak, jako hleděla před nějakou dobou na Táborské zdi, splývající se šedobílým jarním oparem. Jen to šedé okruží zpustlo a zpochmurnělo. Obrazy šťastné budoucnosti pana Biřka s Pospíchalovic dcerou po boku, kterými zsinalé oči starého vlka poslední dny jen zářily, vymřely znenadání tak rychle, jako před několika dny vzplanuly. Zanechaly za sebou hluboké trhliny z nichž prýštila krev a vpíjela se do dvou naškrobených ubrusů znásilněné hostiny dobroty a naděje. Bláto na jeho těle už seschlo a tak, když se cesta umoudřila, odlepoval ze svých šatů kusy jílovité střídky a plašil myšlenky, na své nešťastné vyhlídky. Skutečně se mu to jeden čas dařilo. Pohroužen v hlubokém soustředění, s tváří staženou přepjetím, škrábal nehtem nečistotu dolů a usmíval se své pošetilé radosti, jakou člověka naplní pocit dobře odváděné práce. Moc krátký rozmar, aby se jím mohl těšit delší dobu. Proseděl pak celou věčnost v koutě na kupce zatuchlého sena, které tlumilo prudké a bolestivé otřesy. Zcela otupěle hleděl před sebe, pohledem sklouzávala na zeleň a modř mihotající se ve škvíře a žmoulal v ruce Dorotino plátýnko. Tuhle svojí jedinou jistotu, kterou měl. Přemítal o příběhu, který mu nastražil osud. Vymýšlel si předem lži a výmluvy, zkoušel jejich průzračnost či věrohodnost, sám sobě si kladl dusivé otázky a sám si odpovídal. Vyměřoval drobný záhumenek naděje... Opilý zoufalstvím objevoval ve své paměti dávno zapomenuté, rozmotával nitky a prosíval mezi prsty čím dál tím více. Před očima mu běhala scéna zcela odlišná té, jaké vnímal celým svým bytím ještě před několika dny. Klidný krb domácího štěstí se proměnil na kacířskou hranici, na které pan Biřek za všeobecného hulákání městské chudiny hořel. Kacíř, zrádce, apostata ... |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Radši se na srdce dál neptám. Smetou to další myšlenky. Jedny jsou upřené, vidí jen cíl, druhé jsou hlodavé, třetí zvědavě nechápavé a pro mě zbytečné, ale přesto tu jsou. Koušu se do rtu. Matka pro svoje děti udělá všechno. I kdyby měla umřít hlady, i kdyby se měla stát děvkou. Takže... se musím stát tou "děvkou" pro démona... Kobyla se mezi tím, co stojíme, začala pást na trávě u cesty. "Takový hloupý požadavky," zakroutím nakonec hlavou. "To jste vy... mágové. Plno nesmyslných věcí, přísad k alchymii... Copak neexistuje něco jednoduššího? Tohle se mám naučit? Chci moc, abych všem, kteří mi ublížili, mohla naplivat do tváře, ale přírodě je přece jedno, jestli máš starce, nebo mladíka..." Nechápu to. Opravdu ne. A v tom roji myšlenek se objeví jedna, ta zcela zbytečná, ale když se konečně můžu ptát... "A cos proboha mohl získat od Bartoloměje!" Je to sice idiot, ale dost dobře si nedokážu představit, že s tím měl něco společného. Milenec podle mě není, jen dobytek, slepý taky není... že by vrah? |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Bartoloměj? Kdybychom ho získaly pro svou misi, tak by v tuto dobu nejspíš již někde chladnul. On byl ten, kdo mi mohl poskytnout falus násilného krvesmilstva. Lehký úsměv projasní mou tvář. Kdo by to kdy do něj řekl, že? Takový přátelský muž a takové rodinné tajemství. Snad se pan Biřek nikdy nedozví, že Dorotino dítě není jeho. Mé oči sklouznou na chvilku ke kováři. Musí přežít. O magii bys měla pro začátek vědět jedno. Je to síla jako každá jiná. Taková má své zákonitosti. Ano můžeš je obejít a hledat nové cesty, ale nač. Recept na bramboračku po své babičce taky nebudeš měnit, pokud máš zaručený výsledek. Na experimenty je čas jen v době přebytku. Nyní je třeba spokojit se s receptem od babičky. Je nutno danou věc trochu objasnit. Již jednou anděl sestoupil na zem a vyléčil starého slepce, ženu posedlou démonem a dvěma milencům pomohl ke štěstí. Dalo by se říct, že simulujeme podobné podmínky. Andělské bytosti jsou povinny jednat dle určitých principů. Toho využijeme. Lapíme je symboly hříšnosti, které stojí na opačném pólu boží lásky. Poté se vytrhne Alešova duše z těla a andělská bude uvězněna. Tím bude rituál ukončen. Budeme moci začít s výslechem |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Asi ne. Na kováře jsem úplně zapomněla. Pořád se mi to vnitřně příčí udělat, přestože je to prkotina. Podle mě si nezaslouží, abych na něj plýtvala magií. Na druhou stranu, stejně se z něj stane mrtvá schránka. Už teď je vlastně mrtvý. Seskočím z koně a vylezu na vůz. Udělám, co mi řekl, jen se musím znovu zeptat, co že to mám vlastně říct. A pokud ten kámen nemusí být na holé kůži, vytáhnu jeden z váčků, strčím ho do něj a přivážu mu to k hlavě. |
| |
| Sierotka - Nepříjemná událost Už když se Sierotka blíží ke křoviskům, slyší a vidí jak se houští celé třese div se neskácí. Ozývá se vrčení, vzdychání, zvuky boje. Jakmile vpadne do houští naskytne se mu pohled na Tybalda se staženými kalhotami až ke kotníkům a jakéhosi obrovského chlupatého tvora jenž se na něj sápe. " Ty prase." Zahlaholí Tybald skrze zuby, čelist napnutá hrozí prasknutím. Ve snaze zakroutit tomu stvoření krkem ho popadne za hřbet a zaryje do něj své nehty. Vlkodlak se ožene ohromnou prackou a přišpendlí nebohého tubadůra mezi sebe a kůru protějšího stromu.... " Jerzy tak kurva dělej něco. Zab už toho buzeranta. " Vykřikne Tybald a hlásek má o něco níže posazený, než je u něj zvykem. Se staženými kalhotami koneckonců vypadá celý jeho zjev nějak nedůstojně a směšně. Jak u už to tak u mužů bývá. |
| |
| Ištván v moci chlípných cikánek " Budiž sestřička." Usměje se úlisně starší sestra a chytne Ištvána za paži ruky, jenž ji hladí. Může tu zůstat. Zatím. Říká to, jako by sestře povolovala domácího mazlíčka. Veverka stojí na vrcholku židle, pacičky ovinutá o opěradlo a protírá si mechanicky vousky a čumáček. Ištván ji přestal zajímat.... Děkuji sestřička, říká mladší cikánka a přehodí přes Ištvána houni. Přes ni ho potom pohladí po zádech a pažích. Statný a silný, že? Hledí na tebe se zalíbením. Tak, tak. , říká druhá a vrazí ti do ruky sekyru. Hned v dalším okamžiku si vyhnán do chladné noci. " DŘEVO!" zazní z chajdy, než jsou dveře přibouchnuty. Polena stojí nenaštípaná opodál. Rytíř, rytíř! Slyšelas ho pobudu. Rytíř možná tak ve snu. Blázen, šílenec. Možná je i nebezpečný. Ale snad... Třeba, že alespoň té práce zastane....A nesmrdí, to je mu tu taky k užitku. Vymáchal se v řece, slyšela jsi? Mluvil o nějaké bitvě u řeky. Ale do těchhletěch panskejch záležitostí se montovat nebudem. |
| |
| Tajemné překvapení. Vběhnu do lesíka a monstrum, které se sápe na Tybalda na mě udělá dojem. Tybald řve jako když ho na nože berou a není divu. Avšak duchapřítomnost mě naštěstí neopustila. Zacílím kuší na to stvoření a zmáčknu. Tětiva ze zkroucených šlach vymrští s lupnutím, šipku po monstru. Šipka zasáhne zvíře mezi lopatky. Pak už na nic nečekám hodím prázdnou kuši po zvířeti a vytáhnu tesák a vrhnu se na vlkodlaka. Skočím mu na záda a vedu bodnořezné rány tesákem hlavně do krku a kam to padne. Zařvu na Tybalda. „Dělej ty naháči zdrzhej! Zdrhej!“ |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Zopakuji formuli, jíž je třeba a přispěji jen těmi drobnými radami, aby se zaklínadlo podařilo. Druhý kámen musí být také na holé kůži. Kontakt umocňuje Kapičky krve se objeví, když zlaté nožičky skarabea protnou kovářovu kůži. Drží. Alešovo tělo ochabne. Snad mrtvé, snad zakleté. Tak nyní je třeba vyřešit problém přestrojení. Chceš být má manželka nebo sestra? Do mých slov se kůže kovářova pokryje drobnou námrazou. |
| |
| „Nem! Nem! soha!“ Sleduji co se kolem mě děje. Místo toho aby ta cháska byla nadšená, že do jejich boudy zavítal šlechtic takového rodu jako je ten můj tak si ty ženský myslí, že semnou budou zacházet jako s nějakým poskokem? To tedy ne. Když mi vrazí do ruky sekeru a ještě jak nějakými pobudovy mi zřejmě řekne ať padám na dřevo má šlechtická krev se ve mě spěni. Hodím dřevorubecké náčiní do kouta a zařvu ve své mateřštině: „Nem! Nem! soha!“ Pak se trochu uklidním a pochopím, že mi zřejmě nemůžou rozumět. Tak se pokusím lámanou slovanštinou: „Tak se ke já chovat nik nebude!!! Nik! Já být rycar István Szecsenyi de Székelyek nem posluha! To že tu nebyt v szép kaftán neb ozdobny ruhár kábát to neznamenat, že vy nebudete prokazovat šlechtě uctu. Za toto já doma vás nechat pověsit. Nebýt vy spokojeni s návšteva Istvan? Jól! Já jit pamatovat, ale že Székelyek rycat nezamonit na fekete pina cigan!“ Pak vezmu své nedosušené oblečení a seberu meč z podlahy a chystám se odejít.... odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Sestra," vypálím rozhodně, okamžitě. Slezu z vozu, protože kouzlo se podařilo, a vydrápu se na hřbet kobyle. Úkosem na něj pohlédnu. Taková drzost! Prý manželka... průhlednější to být nemohlo. Jo, jen si moje myšlenky přečti, chlíve. Nic nebude! Pohodím hlavou jako vzteklá klisna. "Tak jedeme, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Doufám, že budeme důvěryhodní. Marně v nás hledám něco čím bychom své příbuzenství mohli zaštítit. Kdyby v tom chtěl někdo jít do větší hloubky, můžeme tvrdit, že máme společnou jen matku. Seskočím z vozu a začnu se přehrabovat ve věcech, které vezeme. Při tom slyším kovářovo srdce, jak pomaličku bije. Do minuty udeří jen dvakrát. Vydrží až do Brna, o to nemám strach. Svléknu si své roucho. Zůstanu stát jen v plátěných kalhotách. S kovářovými svaly se srovnávat nemohu. Mé spíše šlachovité tělo je štíhlé. Učenec se ve mne nezapře. Převléknu se do obyčejné košile, která smrdí hnojem a je od podivných fleků. I můj obličej projde podivnou přeměnou. Ač mám aristokratické rysy, působím hloupě. S drobnou příměsí šílenství se zasměji a sepnu si vlasy do dlouhého ohonu. Otočím se na Jezabel s prstem zaraženým hluboko v nose. Tak sestříčko, heh, musíme tvého muže zachránit. Byl k Matějovi hodný. Matěj bude taky hodný. Předal jsem ti svým přestrojením velení pro okolní svět. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Když na mě promluví, zastavím kobylu a otočím se v sedle. Tentokrát nechám emoce prosáknout do mimických svalů - znechucení a zděšení (ale není to pravý strach, spíš udivené a nevěřícné zděšení), co to ksakru je. "Tak po tomhle nám neuvěří ani tu matku..." utrousím kousavě. "A on můj manžel? Ani omylem! Nebudu se přetvařovat víc, než musím. Nechci tvrdit, že mi na tom hlupákovi záleží, to radši budu hrát němou..." brblám zase trochu rozčileně. Jeden lepší jak druhej. Hloupá mrtvola, nebo nebezpečný učenec a magik. Nemohla bych se v té frašce vdát radši za koně? Myslím, že rozdíl by nikdo nepoznal. |
| |
| Ištván - KAŽDÝ SVÉHO ŠTĚSTÍ STRŮJCEM Nasrať! Vyhrkne starší cikánka a zrudne jak vlčí mák. Nikoli však studem, ale vzteky. A jako divá se sekera nyní jejím rychlým vrhem zarazila do dubových dveří hned vedle tvé hlavy. Marš nevděčníku! Vod mějch dveří na tři kroky zpátky a padej zpátky do lesa! Tam vodkaď si přišel otrapo prašivá. Víckrát se tu neukazuj. " Ale sestři.." Ozve se slabí hlásek zpoza jejich zad. Mladá dívka je umírněna liskancem, který lupne, ž to v uších zabolí. Nažrat se. Na to je dobrej každej chlap. Žrát a spát a na nic jinýho je neužije. S chlapem mor do domu a nemoce. Všici svatí ať už táhne nebo ...nebo ho vlastnoručně uškrtim! " Vyškrábeš mu oči sestrička!" " Ano vyškrábu....." A s tím se cikánka jsme k činu... Vrhne se po něm jako divoká kočka a jestliže bídný Ištván neuteče Bůhví jak to celé dopadne. Sierotka - Balada z mlází „ Nemůžu. Nemůžu !“ Řve Tybald a divoce sebou máchá, přiražen ke stromu. Vypadá jak kapr na suchu. I pusou sem tam otevře naprázdno. Zřejmě pod nápadem vyhřeznout ze sebe nějakou tu sprostou nadávku směřovanou na jeho útočníka, jenže v zápětí je zadušena. Až poté co se tvorova pozornost obrátí na Sierotku je stisk jeho mohutných tlap na Tybaldově krku povolen a nebohý trubadůr se skácí pod strom jako podťatá větévka a dávivě se vypořádává z toho hrozného zážitku. Tybald zvrací a zajíká se a tvor se tě mezitím snaží setřást ze svých zad. Mocně při tom máchá a nakonec přirazí zády k jinému stromu. Ublíží tak spíš sobě než tobě a divoce zavije. Při podání se z něj v proudech dostává jakási červená břečka. Jenž je krvi podobná jen na pohled a jenž je studená a vodnatá. Když ze zvířete vyteče notná část oné tekutiny podlomí se mu nohy a ono padne rypákem přímo do bláta pod vámi. Zvíře ještě chvíli chraptivě oddechuje a poté se pod tebou začne metamorfovat zpátky do muže. Mrtvý chlap vypadá skoro mírumilovně. Na sobě má chudou chasnickou rozedranou košilku, v dobráckém obličeji s rudým nosem se mu zračí nepochopení. Kalné vodnaté oči hledí do prázdna. „ Buzerant.“ Zhodnotí celou proběhlou situaci Tybald, když se zvedne na nohy. Na krku má rudé podlitiny, ale kalhoty už má zase nasazeny a zavazuje si na nich šňůrky. „ Chcal jsem. Objevil se až, když mi kalhoty spadly ke kotníkům. Neumět půlky tak dobře svírat k sobě, ten nevím…“ Zbledne. „ Jerzy, pojď blíž.“ Říká Tybald zlověstně, „ Musím..musím ti něco ukázat. Myslím, že mi můžeš pomoci.“ Nyní začne znovu rozsukovávat již jednou zavázané tkanice. |
| |
| Hrůzostrašné osudy páně Biřkovi Birkart Grellenort se rozmáchnul sevřenou pěstí a nártem dlaně srazil Víta před sebe k zemi rovnou na kolena. „ Ale mistře…..“ Zaštkal mladík téměř prosebně div nepopotáhnul. Nakráčel před něj před chvílí celý rozzářený, nadmutý pýchou z dobře vykonané práce. Těšil se jak ho milenec pochválí, že se mu dostane zasloužené odměny. Že ho pohladí po vlasech jak ho vždycky hladíval. Červená podlitina na tváři začne vystupovat z kůže a chlapec se snaží sám ovládnout zklamaný třes jenž zachvátil jeho tělo. Birkart, stále ještě rudý vzteky svírá a rozpíná zaťaté pěsti ověnčené těmi pár prsteny, když se otočí na patě a přejde k oknu. „ Vrátíš se tam. A zjistíš, kde se stala chyba.“ Rozezlený pomurnik smetl z okna karafu a rozbije hliněné pohárky s vínem. „Toho jediného muže chci. Do té doby i nechoď na oči.“ Prsten se kterým si pohrával v dlani po něm zlostně mrsknul. *** Ve Furgonu bylo dusno a dřevěná podlážka páchla močí, z rožku čpěly výkaly. Vše po bývalých obyvatelích tohoto nehostinného vězení. Po nějaké době výkřiky pronásledovatelů utichly. Biřek nevěděl zda byly odraženi či se pronásledování vzdali. Věděl, jen, že tím šance na jeho záchranu rapidně klesají. Jedinou útěchou v jeho žalu mu bylo lněné plátýnko, které tak urputně svíral v dlani, až celé zvlhlo potem. Orosená látka se přilepila k jeho dlaním a ve chvíli, když sebou vůz prudce smýknul vypadl z něj zrzavý pramínek, dlouhá kadeř. Na chvíli se zdálo, že prosvětlil temnotu, jako zlatý paprsek. Když pohasnul, žal byl o to urputnější….. Před bolestí se nešlo kam schovat. Milosrdný spánek mu stále unikal, ač se mu oči klížili únavou. Žaludek měl jako na vodě a smrad ani rozpohybovaný vůz k celkovému stavu nepřispíval. Snad to všechno byly ještě ozvěny předešlé nemoci… *** Když na kraj začalo sedat šero a uprchnuté procesí utrmácených katolíků začalo přemýšlet o odpočinku vynořil se před nimi ze tmy jezdec v černé masce. Řehoř Hejnic, vratislavský duchovní a inkvizitor, byl kupodivu jediný z nich jenž si dokázal udržet ten žděbet duchapřítomnosti, vysoukat nahoru dlaň a pozdravit příchozího zvednutím ruky. Vít. Tančící ve stínech na hřbetu hnědé klisničky. Hanebně poničenou tvář skrytou v roušce z černého sametu. Maska, v zadu na hlavě pěvně stažená a sesukovaná. Noční vítr čechral mladíkovi pískové vlasy. Tmavá barva z nich po zimě vyprchala působením slunce. Nyní se spíše podobal své matce, Alžbětě, nežli otci. Škodolibě posměšný úsměv sevřených rtů a dvě modré, chladně zářící oči vypovídaly o chlapcově mládí. „ Co tě sem přivádí.“ Vyhrkl Hejnic s pohledem upřeným na jeho rty. Otázka vyzněla spíše jako rozkaz. „ To já se budu ptát flanďáku.“ Sjel ho opovržlivým pohledem jezdec a Řehoři se postavili chloupky vzadu za krkem. „ Kdo ?“ Bylo jediné co ze sebe dokázal vydusit. „ Biskup Konrád Vratislavský.“ Když mladík pozvedl pravou ruku a zazářil v ní zlatý pečetní prsten nikdo nepochyboval o tom, že jsou jeho slova pravdivá… *** Řehoř se divil. Ale pokaždé, když se snažil jezdce nachytat nějakou z otázek, spražil ho objekt jeho zájmu jednoslovnou odpovědí. „ Nikdy jsem tě ve Vratislavi neviděl.“ „ Vratislav je velké město.“ Opáčil chlapec. „ Neneseš pro mě od biskupa žádnou zprávu?“ „ Ne.“ „ Jsi mladý.“ Tuto otázku mladík přešel bez odpovědi a místo toho zalomcoval s dveřmi furgonu. Vypadlá jak krvelačný mladý vlček. Pomyslel si Hejnic a polkl slynu. „ Synu.“ Promluvil poté, „ klíče od vozu mají mí muži.“ „ Okamžitě je přiveďte.“ Mládí je tak nedočkavé….. „ Řekneš mi, chlapče, na co máš přes tvář tu masku? Skrýváš pod ní velký nos?“ V momentě měl Řehůřek na krku ostří. Sladký chlapcův dech však stál za všechny bolesti světa. I za tenkou strůžku krve z pořezaného krku. Cítil jak se v chlapci vaří krev, cítil jeho nedočkavost a napjetí. Vztek a zlobu, již mohla cepovat jedině láska. Stepní a vášnivá. Ke komu. Kdo je jím. Která šťastná…? Hejnic mu záviděl. „ Ty muže.“ Dýka byla uschována zpět do pouzdra. „ Ano.“ Zachraptěl Hejnic, a než se vzdálil cítil jak se roztéká blahem…. *** Biřek uslyšel hlasy a to ho vytrhlo z ospalé letargie. Nyní se ocitnul opět ve středu dění. Nyní, když se rozletěli dveře jeho provizorní cely a dovnitř vpadl hurikán. Ten hurikán ho popadl za rukávy a smýknul s ním na stranu. Jakkoli se snažil Biřek bojovat, v temnotě byl vůči tomu muži bezbranný. On byl mrštný, štíhlý a rychlý. Biřek byl těžkopádný, unavený a zaražený. Když ho vytáhli ven spatřil oblohu ojíněnou popraškem zlatých hvězd. V monetě mu byl ten pohled odepřen a tvář mu byla ozářena pochodní. V druhé vteřině a něj byl upřen pár modrých očí. Zlostných a nenávistných, žhnoucích jako v horečce. On však nebyl tím, jenž by ten žár dokázal utišit. Byl pouze rozdmýchavačem a též tou osobou, na které si bylo možno zlobu vylít. Biřek byl nyní bezbranným a z chlapcova pohledu vycítil, že by ho mladík nehraděj na místě probodl dýkou, jenž se mu houpala u pasu. „ Je to on?“ Pokývnutí hlavy bylo jasnou odpovědí. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Ale co to nevidím, má drahá Jezabel. Pro své děti bys udělala cokoli a nyní již odmítáš druhý návrh? Nechceš být manželkou mou. Nechceš být manželkou Alešovou. Proč? Snad si nemyslíš, že se ti chceme dostat pod sukně? Hlas malinko zvážní. Rád bych tě upozornil. Já mám zcela jiné zájmy, než je ta zrzavá věc mezi tvými stehny. I kdyby ano, každá jí má jako ty. Jen v nich přitom neplane ten oheň, který máš. Flamma homo frigidus. Zvednu ruku našeho třetího společníka. A tenhle myslí na milostné hrátky, jako na to poslední. Jestli vůbec myslí. Kovářova ruka dopadne mrtvolně zpět. Jsem otevřen jakýmkoli návrhům, avšak stále si myslím, že když budeme vystupovat jako manželé, lidé nám to uvěří nejsnáze. Navíc jako němá bys nás brzy prozradila. Nemyslím si, že bys dokázala mlčet. Po prvním plácnutí po zadnici od kolemjdoucího hejska, bys spustila. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Ano, po prvním plácnutí bych hejska uhranula, že by mu ta ruka uhnila a upadla. Začínám mít těch chlapů po krk. Odfrknu si. K čertu s nimi všemi. "Dobrá, tak tedy manželé," řeknu, jako by mě donutil sníst žížaly. "Ale budeš spát na zemi a sahat na mě budeš co nejméně." Rychle jsem se vžila do své role, že hned rozkazuju opravdu jako žena po mnohaletém manželství. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Jsem rád, že jsme se konečně dopracovali k nějakému výsledku. Spokojeně se usměji a přejedu tě pohledem od hlavy až k patám. A musím říct, že jen rád budu spát na zemi a sahat na tebe co nejméně. Máš moc velkej zadek. Když už bych si začal něco se ženou, tak musí být pěkná. Pak vyskočím na vozík, zanechávající za sebou odér hnoje. Pojedeme? |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Pobídnu koně, čímž dám najevo, že ano, že konečně vyrazíme. Opět nemám chuť mluvit, můj vzteklý plamen se vtahuje hluboko do mě a tam zhoubně hučí, zahalen tím černým mrakem zášti a zloby. A bezmocného, šíleného žalu, když jen myšlenkou zavadím o svoje děti. Ten sen je stále živý, i po tolika dnech, stále bolí. Stisknu zuby a zase se zařadím za vůz jako předtím. Tiše, schoulená v sedle. Ničivá vlna se už převalila a teď je opět ticho. Odliv. |
| |
| Každý svého štěstí strůjce, mašinfíra i strojvůdce a neb šlechtic i cikánka. Už mám nakročeno k východu když se na mě řítí rozzuřená cikánka, která nepochopila kdo je ve společnosti Pán a kdo člověk na okraji společnosti. Možná moje oblečení není ve stavu aby až tak vypovídalo o mém postavení, ale i přesto jsem pobouřen že si ty ženský neuvědomují jaká čest pro ně je to, že jsem je poctil svoji návštěvou. Nejen že pohostit šlechtice by pro tuhle čerň je povinnost, ale to, že jsem zašel sem, nebo spíš nouze mě sem zahnala (za normálních okolností bych to jistojistě neudělal a nesnížil se k návštěvě těchto lidí, i když ty holky jsou docela pěkný) je pro ně ohromná čest. Řítí se na mě snad s cílem mě zamordovat i když je to jen ženská nemám v úmyslu žádnou z nich podcenit. S grifem veterána mnoha bitev s Turky a jinými přičmoudlými divochy kterým, se teď právě dotyčná podobá počkám až se dostane cikánka na dosah mého, dosud v klidu v ruce spočívajícího, meče a švihem ji zasadím ránu. Avšak byť je to rána na hlavu je vedena plochou stranou meče takže to zapůsobí jako spíš obrovské železná, facka která ji odhodí na zem. Vzteky udělám pak krok dopředu k ní a napřáhnu se mečem, že ji dorazím při avšak při pohledu na její sestru, která na mě byla hodná uctivá upustím od záměru v mrákotách ležící cikánku dorazit. A povím ji: „No tvoj sestra ma štěsti, že ty ke Székely rycar uctiva jak si zasloužit. Tvoji sestra řict, že nemoudrá se chovat k Pán takovimto způsob, jinak příště ji to stát život a to by byla škoda taka hezka divečka. Jestli ty chtit moct jit semnou a ja obdarovat ty mlada divče u mě se dobře mit na hrad v Székelyek. Ertem? Hol Vagytok Székelyek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Jak dlouho ti to asi vydrží, má drahá Jezabel. Jsme opuštěni. Občas narazíme na nějaké poutníky, až na pár nedůvěřivých pohledů, které si spolu vyměníme, se k řeči nezastavujeme. Jen jednou. Kam jdeš s tou bandou harantů? Teď není vhodná doba na cestování. Oslovím hubeného chlapíka, který se trmácí s ubohým rancem na zádech a pěti děcky. Všude bude líp, než u toho vydřiducha. Toho šmejda Helousky. Když je vysloveno tohle jméno, ve vzduchu je cítit ten příval emocí. Láska, nenávist. Nejstarší dítě již není dítětem. Helouska? To jméno je mi povědomé. Muž cítí příležitost si popovídat o svých problémech. Začne vyprávět.... A čím mám nakrmit svoje děti? Slíbil jste... hlas se mu zlomil. Už kvůli tomu člověku ztratil svou ženu. Svou nejstarší dceru naštěstí provdal, ale jak se má postarat o své děti, když nedostane za svou práci zaplaceno. Prosím Dostalo se mu jen výsměchu. Jako by byl žebrák a ne někdo, kdo si tvrdou prací vydělává na živobytí. Kdyby byla na živu tvá žena, možná bych jí dal pár minci. Ale to bych nejprve musel navštívit její hnízdečko. Zasměje se svému vlastnímu oplzlému vtipu. Ty parchante. Vrhne se na něj ve vzteku, ale dva pohůnci ho zastaví a kopanci ho vyprovodí ven. .... příběh skončil No řekněte mi co si mám počít. Tolik harantů na krku a v břiše prázdno. Otočím se na Jezabel Miláčku, dej prosím těm lidem trochu z našich zásob. Jistě se můžeme trochu rozdělit. Můj láskyplný pohled přitom shlédne na jeho nejmladší dcerku. Škoda, že my mít děti nemůžeme. Povzdychnu si tiše, ale tak, aby to každý slyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Jak se dalo čekat, do rozhovoru se nijak nezapojím. Celou dobu sedím v sedle a upřeně zírám jinam, někam do lesa nad hlavy dětí nebo na ruce svírající otěže. Nemůžu se na utrápené děcko ani podívat, když ve mně doposud hnisá ta otevřená rána po mateřských citech. Jakmile jsem po útěku do Tábora překonala první nával žalu, dalo se to snést. Ne že by to bylo o moc lepší, ale rozhodně lepší než tohle. Začínám se trochu bát toho, co díky démonovi uvidím. Co když mě to neposílí, ale naopak srazí k zemi? Trhu hlavou, jako bych odháněla mouchu, zachmuřím se. Vím, že ten hajzl může číst myšlenky, a i když nechci, aby zahlédl můj strach, nejde to. Je to lidská přirozenost, byť naprosto hloupá. Chvíli mi trvá, než pochopím, že to "miláčku" bylo na mě. Mám co dělat, abych se neušklíbla a zachovala si přinejmenším neutrální výraz. Natáhnu se do vozu pro zásoby, něco z nich jim dám, jak mi nakázal. Nejsem ovce, ale tupě plnit neškodné rozkazy je přeci jen lepší, než se zaobírat tím, jestli moje děti trpí stejně jako tyhle. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Muž na nás vděčně hledí, očividně překvapen dobrotou jiných v těchto krušných časech, kdy se každý stará jen sám o sebe. Malá holčička se za ním schovává žužlajíc si palec. Vždy když se na ní s mrknutím podívám, tak se usměje a zaboří hlavičku tatínkovi do stehna. Příteli, vím, že je to opovážlivost něco takového po tobě žádat. Avšak se svou ženou moc toužíme po vlastním dítěti. Po jediné radosti v těchto krušných časech. Dovol nám ulevit ti trochu od tvého neštěstí. Prosím, abys dovolil vychovat tvou krásnou dcerku někým jako jsme my. Ten požadavek je velice pošetilí a jen málokdo by byl ochoten na něj přistoupit, nebyl-li by ve skutečné nouzi. Ale on o tom přemýšlí, cítím tu obavu a naději, jak se v něm mísí. Nakonec možná kývne. Nikdy bych si netroufal tě žádat o něco takového, ale vědom si toho, jak je dnes těžké uživit sebe samého, natož dalších pět hladových krků, jsem se opovážil. Za tvou dceru ti zaplatím, tedy zachráníš ji a ještě uživíš zbytek děcek. Zahrnuji ho informacemi, aby neměl čas pořádně přemýšlet, stále je nerozhodný. Abys měl jistotu, že je tvá dcera v dobrých rukách, nech svého syna ať jde ke mne do služby. Tak budou stále spolu. Ukáži na mrtvolně ležící tělo na voze. Budu potřebovat jedny silné ruce, když bratra mé ženy nějaký prašivý zeman zmrzačil. Jen proto, že mu do očí řekl co si myslí. Ale co tobě bud povídat. Sám sis užil své. Seskočím z vozu a zezadu obejmu Jezabel, aby bylo vidět jak moc se milujeme. Lehce jí políbím do vlasů. Je krásná. Mám pravdu má drahá? Opět věnuji pohled plný smutku a naděje jeho nejmladší dceři. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Málem zaječím, když mě sevře v pažích. Tělem mi projede třas, instinktivně se chci odtáhnout, jako by mi chtěl ublížit. Nevypadám šťastně, spíš... podivně. Snažím se udržet strnulost tváře, ale nejde to. Rychle sklopím oči k zemi, hlavu taky trochu schýlím, aby sedlák neviděl odraz hnusu a děsu, aby si nevšiml pevně sekmnutých čelistí, div mi o sebe neskřípou zuby. S jiným mužem bych tu frašku možná vydržela hrát, ale s nelidskou stvůrou? S někým, komu nemám šanci se ubránit? Trhaně kývnu hlavou, ale je jasné, že tohle nemůžu vydržet dlouho. A taky že ne. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila, ale on to dělá naschvál, aby mě vyprovokoval! Vysmeknu se mu, prudce se k němu otočím čelem. Odtáhnu ho trochu stranou - kdo by se divil, když chce kupovat děcko! "Tobě asi přeskočilo, co?" zasyčím na něj, tentokrát se mu zpříma dívám do očí a stojím dobrovolně docela blízko, abych nemusela křičet. Jestli mám být protivná manželka, svou roli budu zvládat dokonale. "Co s tím děckem budeme dělat?! Jestli ho hodláš obětovat..." Nedokončím. Můj strach se mísí s odhodláním. S pošetilým slibem, že jestli by se chtěl dítěte jen dotknout, i kdybych mu měla rozervat hrdlo, pokusím se ho zastavit. V hloubi duše vím, že dřív, než bych se k němu vůbec dostala, by mě zničil, ale... |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Na začátku naší cesty jsem ti říkal, že budeš nenávidět nejen mne, že přijde chvíle, kdy budeš nenávidět i sebe. Pokud by bylo nutné tomu dítěti vrazit nůž do srdce, neboť je to jediný způsob, jak zachránit děti tvé. Udělala bys to? Nebo nejsi ochotna jít přes mrtvoly, ať jsou číkoli. Mé paže se ovinou kolem Jezabelina pasu a přitisknu si ji víc na sebe. Ponořím obličej do jejích vlasů. Vypadáme jako spokojený rozmlouvající pár. Slíbil jsem ti odpovědi na všechny tvé otázky. Tedy věz, že vše dělám pro nějaký účel. Nepřeskočilo mi. Dovol mi ovšem zaplašit tvé chmury ohledně toho dítěte. Obětovat jí nehodlám. Avšak její bratr se nejspíš nedožije týdne. Ona je jen pákou. Budeš-li na tom trvat, nechám jí poté žít. Pustím ji. Něžně vezmu její bradu. Teď mi dej pusu, jako správná žena a pomož mi prosím trochu s tím divadlem. Cítím každou vůni jejích pocitů. Jsou stejné už od počátku. Jen sílí. Bojuje sama se sebou. Morální kodex jí říká, že pomáhat mi je špatné, avšak pro děti je ochotna udělat cokoli. Ten střet očividně nešel vyřešit jinak, než nenávidět vše kolem sebe. Nejbližším cílem jsem zde pak já. |
| |
| Teď jsme se zastavili před zrcadlem. V tu chvíli jsem viděl – její oči. Napadlo mě: vždyť člověk je utvářen právě tak divošsky (…) - lidské hlavy jsou neprůhledné a dovnitř vedou jen maličké otvory oken – oči. Jako by to uhodla – otočila se. Prosím, tady jsou moje oči. Tak co? (To ovšem neřekla nahlas) Přede mnou – dvě děsivě temná okna a za nimi jakýsi neznámý cizí život. Viděl jsem jen oheň – plane tam nějaký krb – a nějaké postavy, podobné … To bylo ovšem přirozené: uviděl jsem tam svůj vlastní obraz. Ale byl neskutečný a nepodobal se mi (jistě to bylo tím skličujícím prostředím) – náhle se mne zmocnil strach a bylo mi, jako bych byl lapen a posazen do divošské klece, jakoby mě uchvátila divoká smršť starověkého života. Jevgenij Zamjatin, My Žár pochodně opaloval bolestně tvář. Kousala a opékala kůži ve škvarek, žíhala vousy a ty, sem tam, čas od času, kdy vítr zavál plamének příliš blízko Biřkovy vystrašené tváře, se kroutily jak vlásky dítěte a konečky prohořívaly tmou v oharek. Chtěl plaše cuknout a sklopit hlavu dolů. Ale sotva tak udělal, hnán jakousi živelností vnitřního strachu, která mu přikazovala klečet ale odvracet tvář, byl chycen za bradu a podoben víc hovadu, než člověku, přinucen hledět do studánkově jasných očí chlapce. Plály chladnými plaménky nenávisti; Biřkovi zcela nepochopitelnými a směšnými, jak jen může nenávist neznámého člověka k jinému člověku být. A v ten moment asi zapomněl na místo, na které ho zavezlo vrtkavé spřežení, zapomněl na kamínky vytlačující se do kolen, zcela zmaten a v hlavě víc radostné minulosti a stále nadějných výhlídek, oslepen loučí a sevřen nepříjemným žaháním, doufaje v milosrdenství a dobré zacházení, se na chlapce usmál. Ve tváři se mu mihl nenucený úsměv. Starý osel se šklebil stejně, jako se šklebíval na Dorotu, Húsku, dříve svého bratra a jeho ženu, všechny osoby, co měl kdy rád. Dobře a přátelsky, naplněn nepochopitelnou úlevou, že je konec napjatému čekání a že konečně ví, na čem si stojí. V tuto chvíli to byl ale úsměv drzý a hanebný. Bylo to něco tak nepřirozeného a tak nezvyklého, vysmívat se trýznitelům - vítat je s úsměvem jako nečekanou návštěvu, o které se nám zdál nocí sen a my duchapřítomně zaskočili koupit pohoštění; tvářit se, kterak zvrat nenadále krásného života tušil ještě dřív, než jeho krásný život nastal – že nevšednost a troufalá okázalost tohoto úsměvu, třebaže bezděkého, nemohla zůstat panu Biřkovi dlouho nevědomá. Jakoby si pozdě uvědomil své počínání a chtěl vše napravit, sklopil oči a tvář stáhl do útrpné masky kajícníka. Rty měl pevně sevřené, aby se netřásly nejistotou, nitky svalů napjaté a oči plné soustředí, aby tváří nehrál poťouchlý úsměv. Odvážil se ještě pohlédnou tam nahoru, do dvou nešťastných a zlostných hvězdiček mladíkovi tváře, ale rychle sklonil hlavu dolů. Čekal. Utopen v bestiálním výrazu vlčete se už nezmohl na jediný pohyb, jedinou hlásku. |
| |
| Ištván Mladičká cikánka vystrašeně hledí na scénu před sebou a ani nedutá. Nenapadne jí přispěchat sestře na pomoc, nenapadne ji zvednout hlásku k její obhajobě. Jen stojí opodál a kouká se, jak se Maďar roztahuje s mečem po jejich chaloupce. Hrnce i hrnečky se na policích div nepřevrhnou, když otevře chřtán a začne ze sebe řinout snad sprosté nadávky. Cikánka s absencí duchapřítomnosti naštěstí nerozumí tak úplně všemu. Šílenec se považuje za rytíře. Šlechtice! " Šlechtic. Pán. Rytíř!" Vykřikne v náhlém uvědomění cikánka a třeští oči na špičku jeho zbraně.... " Ano já vím, velký, velký pán..." Započne s klaněním a pochvalami. Poté začne pobíhat po chaloupce a nabízet násilníkovi cennosti nejrůznějšího druhu. Převážně však jde o cetky, kožešiny nebo sušené maso. Předloží tyto věci před Ištvána na stůl a hledí na něj v naději, že muž věci příjme a odejde. Pokud tak neudělá rozšněruje si černou podbíranou kazajku a odhalí mu svoje vnady. Sestra leží dole pod stolem v bezvědomí. Martin Kešický Sedmihradsko nedaleko Panství páně Ištvána Mrtvé seschlé tělo viselo na hradbách jako nějaký nevkusný kýč. Vítr nadnášel bílý rubáš v němž byla ubožačka zabalena. Na hrudi byl však ještě stále rozerván. S vlasy, jenž z lebky nevypadaly docela i s cípy roztrhaného umrlčího roucha si pohrával vítr a budil nesprávný dojem, že tělo se ve vzduchu vznáší. Hýbe. Snad v naději odletět a zbavit se tak své vystavené potupy. Lidé už se nad tělem přestali pozastavovat, dávno proudili branou směrem k tržišti aniž by je napadlo pozvednout unavené hlavy směrem vzhůru. Jindy tak činívali s radostí nad cizím neštěstím, či nad zájmem v pozorování bizarnosti. Lidé jsou přeci jen tvorové jednoduší. Obzvláště tací, kteří se ve vlastní ubohosti a chudobě rádi přesvědčí, že na tom můžou být daleko hůře než jsou nyní. Pod koly vozů zvedal se dusný prach. Bože, jak jen mohou být lidé tak neteční k cizímu neštěstí. Pomyslel si Martin. stojící doposud nad branou a brzdící provoz. Svou plátěnou čapku tisknul k hrudi a v pokorné úctě klopil hlavu. Proč jen je na světě tolik krutosti a bezpráví…. Roznícený dav trhovců a kupujících, ho již málem několikrát strhnul sebou, ale udatný hoch se nakonec opat vrátil na původní místo. Nedal se obměkčit ani nadávkami, ani výhrůžkami či postrkováním. „ Uhni z cesty s tou svou prdelí!“ Zahřímal na něj chudý přivandrovalec, ale Martin byl jak slepý a hluchý. Má malá paní. Přísahám, pří…. „ Mátonoho!“ „…sahám, při samotných nevyřčených božstvích, že…“ „ Nezacláněj! Jestli neuhneš tak přísahám. Přísahám, že tě něčím bacím. Lidičky to je nadělení, to je nadělení. Ale na hlupáka narazíš všude.“ …Tento zločin neujde…. „ Posloucháš vůbec co ti říkám? Hej ty tam vepředu…“ Neujde ..nepřijde, …chci říct nebude pomstěn… „ Mladíče. I vy tam ano, přesně vy…“ BUDE pomstěn. Bude! Moje paní…jsem to proboha, takový popleta. Pomstím vás o to se… „ ZAVAZÍŠ Kreténe!“ Vůbec nebojte. A začnu s tím co nejdřív. Ach Bože, jak jen lidé mohou být tak slepí k cizímu neštěstí. Jak se tohle všechno mohlo stát. Ještě nedávno…nedávno jste běhala jak rybička, tvářičky zdravě červené a teď…. Zafoukal silný vítr a mrtvola se na provazu zhoupla. Vetché předivo svalstva, působení vytrvalého deště, slunce a větru zapříčinilo, že kus seschlého masa se odloupnul a spadl vyjevenému mladíkovi přímo k nohám. Zavrzalo to až nepříjemně bolestivě. Zdálo se však, že jediný, kdo si toho všiml byl Martin. Ostatní stále věnovali pozornost svým zájmům a stále více se komplikujícímu provozu…. Má paní, ale to jste..vůbec. Nemusela jste.. Odpovídal jí v duchu zaražen a celý nesvůj. Jeho romantická představa, byla v tomto momentě mírně překopána, ale stále neztrácela na svém půvabu. Mladíkův vnitřní monolog byl přerušen až náhlým kopancem do slabin…. *** Byl sice zkopán jak pes, nejméně natřikrát vyráchán v blátě, vhozen do odporně smrdutého příkopu. Břečka v něm byla tak hustá, že ho málem pohltila jak tekuté písky. Ke své chatrči však klopýtal s úsměvem na rtech. Svou morbidní rekvizitu třímaje stále pod čepicí rozrazil dveře jako divoká voda. Od té doby co se vrátil z prokletých zemí českých šlo to s ním z kopce. Nejdříve byl obžalován z neschopnosti, když ztratil svého pána. Pána Ištvána, jenž upadl do zajetí minulý rok před Vánoci. Vrátil se domů zahanben a pokořen. Bez peněz a s chatrným zdravím se z churavění dostával celou zimu. A též z části dospěl a zmužněl. Ne-li na duchu, tak alespoň na těle. Ubohý Martin byl svědkem celého zinscenovaného procesu proti rodině svého bývalého pána. S hrůzou sledoval i to, jak v jeho rodné vísce propuklo šílenství s inkvizičními procesy. Řada se dostala na sloužící i na obyčejné lidi z vesnic, snad by se dostala i na něj,nebýt jeho duchapřítomnosti. Sprostě utekl a zachránil si tak kůži. Stejné štěstí však už neměla mladá paní se svou sestrou. Na rozdíl od Magdy nebyla Anna obžalována z čarodějnictví, ale pouze ze zrady a oběšena. Prý jen! A jaká dřív byla pěkná, růžolící. Taková, taková….. Ano takovou si ji pamatoval… *** Doprostřed místnosti načrtl pentagram. Srdce mu bušilo až v krku,když z truhličky vyhrabával své staré amulety. V místnosti zavoněla smítka bramboříku. Do hromádky rozklepaných kosích kostí vtlačil obtisk svého palce. „ Veni veni venias…“ pokusil se ochraptěle, ale jediné co mu bylo odpovědí byla meluzína skučící za oknem. „ Ehm….Ty jehož zrak proniká hlubinou. O Te adoro, et te invoco…“ Nic. Zhola nic. Nadšená jiskra z Martinových očí však stále neustupovala. Zkřížil nyní nohy pod sebou a soustředěním zavřel víčka pevně k sobě. Na pokožku mu vystoupnul pot a znatelně se chvěl. Dřevěné podloží malé chaloupky znatelně zavibrovalo. Martinovi se však podařilo otevřít jedno oko a pohlédnout ještě v posledním okamžiku do Posledního klíče Šalamounova, jehož si prozíravě rozevřel opodál… “ Eth! Basmoletic, Jeysmi. Pak sáhl po ohnutém hřebíku a jeho hrotem si silou přejel přes bříško palce. „ Spát.“ Zašeptal téměř neslyšně ženský hlásek. „ Teď ne má paní. Později…“ „ Martine? Takové překvapení! Věčnost je dlouhá, bez rozptýlení. Téměř nekonečná. Ale co je toto? Vždyť to je můj prst. Jak nechutné. Chceš mne snad rozhněvat?“ Hrnečky na polici sebou začali znatelně třást… „ Ne! To nikdy. Chci vás pomstít.“ Dodal spěšně zkoprnělý mladík. „ To je od tebe laskavé.“ Ozvalo se znovu téměř ospale, „ A co dál?“ „ A chci zachránit vašeho bratrance, ze zajetí.“ „ Já mám nějakého bratrance?“ „ Měla jste….Jistěže, kým jiným by byl pan Ištván, než vaším bratrancem.“ „ Čas tu tak rychle utíká….“ „ A tak mě napadlo…“ začal nyní Martin poněkud podlézavě…., „ že by jste mi mohla trošku pomoci. Jistě jen malinko.“ „ Žádný problém. Ale teď….už. Už mě nech spát….“ Nebýt to něco nehmotné, člověk by přísahal, že to znuděně mávlo rukou. Otočilo se to na podpatku a zmizelo. „ Ale já Vám neřekl…“ Nic dalšího ani říci nestih‘. Nebohý chlapec se propadal tmou… |
| |
| VZHŮRU KU POMOCI PANU JIŘÍMU BŘIŇKOVI ZE ZÁBŘEZNA... Bartoloměj a Zbyhněv sup z Vyhnanova Sem a tam, tam a sem. Míhají se v dusnu provizorní polní nemocnice drobné postavičky. Vchod se na chvíli nezavře…. Sledujete to znaveni, vysíleni a ochromeni. Nezbývá ani tolik času na rozhovor. Člověk by jen spal, spal a odpočíval po těžké a náročné bitvě.. „ Tu jsou!“ Zařve od vchodu jakýsi klučina a ukazuje na vás dva prstem…. Bartoloměj sebou trhne, div nesklouzne z lůžka na zem a neroztáhne se tam jak dlouhý tak široký. Zbyhněv možná jen nechápavě zašvidrá. V klukovi poznáte malého Hornova pomocníčka. O několik vteřin později vkráčí do špitálu i Samotný Horn. Nápor smradu nebohého Urbana zasáhne již ve vchodu. Vytáhne tedy jakýsi kus, ne příliš vábně vyhlížející látky a přitiskne si ho k obličeji. S tímto vzezřením nepovedené Šeherezády k vám nakráčí a snaží se tvářit důstojně. „ Vy. Ano, udatní mužové ze skupiny Pana Biřuňka z Březnové. nemýlím-li se. A že se mýlím to je celkem možné..Avšak čert, aby to spral…Nějaké tituly, na tom nyní pramálo záleží. Víte, je mi to celé opravdu velmi líto.Opravdu jsme se dostali do choulostivé situace pánové. Ta akce nebyla z nejvydařenějších to samozřejmě…. Předpokládalo se vůbec…, že ztráty budou menší. Že vše proběhne hladce. Dočista hlaďulince. A teď, abychom vašeho dobrodince ze zajetí dostávali…“ Odmlčí se. Je od něj přeci laskavé, že vás nechá se s touto novou informací chvíli smířit. „ Inu ano, už tomu tak bude. Pan Jiřík je v úzkých.“ A já bych byl tuze nerad, aby se někdo nahoře dozvěděl, že jsme nechal padnout do zajetí jednoho z našich šlechticů....Samotného Buřtičku ze Zábřezí, achich achic..to jsem tomu dal. „ Jistě budeš velmi potěšen pane..“ Obrátí se nyní ke Zbyhněvovi…, “ když ti oznámím tu radostnou novinu….Alespoň trošku ti zpraví náladu, snad….Ano, že jsem se sám postaral o to, abys velel skupině, která bude mít za úkol postarat se o vysvobození vašeho velitele.“ Urban se pyšně nadme a několikrát se zhoupne na špičkách. „ A ty pane.“ Prohlédne si Bartoloměje odshora dolů…, “ Budeš ve svém stavu převezen mými muži zpátky domů. Do Tábora.“ Oznámí mu. Naposledy se rozhlédne po špitále a pokyne hlavou. |
| |
| Jiří Biřek z Březové Další .... .....dramatické osudy..... .....se rozkrívají..... Pan Biřek byl vlečen. Byl vlečen a pranic se mu tato svízelná situace nezamlouvala. Chlapcova klisnička klopýtala po prašné lesní cestičce. Přes husté stromoví na cestu nepronikalo měsíční světlo. Tma se před očima měnila na neproniknutelnou bariéru. Přesto nezbývalo nic jiného než zvedat nohy a pochodovat dál do neznáma před sebou. Nejisté, ale vysoké kroky, občas klopýtnutí, koňské odfrknutí, lidské odfrknutí. Dvakrát se mu podařilo spadnout a kůň ho vlekl i tak ještě několik metrů dál. Hoch, jako by byl myšlenkami stále jinde. Nevnímal téměř svého zajatce, když si však všiml, že znovu upadnul zahrnul ho těmi nejsprostšími nadávkami, jenž mu přišli na jazyk… “ Hloupý starý osle,“ tentokrát seskočil ze sedla. Místo toho, aby Jiříka přinutil vstát kopancem, ho však zvedl za paži a pomohl mu vstát. Toto nezvykle vlídné gesto, bylo ale zkaženo pohledem do dvou přísně planoucích jiskřiček, které i ve tmě jasně zářily. „ Dnes dále nepůjdeme.“ Oznamoval chlapec v masce rozhlížeje se po okolí. Vlekl ho jak tažné zvíře za provaz a donutil ho sesbírat v té tmě něco málo klestí a rozdělat oheň. Sám opřen o kůru stromu nepřidal ani na okamžik ruce k dílu. Jediné na co se zmohl, byla nezastavitelná kritika a posměšky. Jiřík dávno odvykl těmto pracem. Většinou je za něj dělali jiní…. „ Bože, takové nemehlo jsem ještě neviděl. Umíš ty si vůbec navlékat sám nohavice, nebo to za tebe dělá páže? Divím se, že něco takového jako jsi ty mohlo v tomto světě přežít tak dlouho. Teďs tomu tedy nasadil korunu… popalit si vlastní prsty. Jako bych to neříkal. Tebe, aby se bál člověk přivazovat ke stromu, by ses mu do rána neoběsil,“ baví se hoch na Biřkův účet. Taková sprostota! Holomek nevychovaný a nedochůdče. A v jaké nepříjemně zahanbující situaci se s ním pan Biřek ocitl. Bůhví kam ho vleče. Bůhví kdo si vyžádal jeho hlavu… „ Co sípáš? Práce ti snad nevoní. He? Nekoukej tak na mě sic ti přes tu tvou zarostlou papulu fláknu.“ Ožene se po něm náhle loktem, ale pak zaslzí a rozezní se v hýkavý smích. „ Nebo se nám pán zadýchal při pochodu? Odvyk si copak cestování jen tak bez sedla. Po vlastních?“ Kluk se zakousne do jabka a s mlaskáním ho do sebe vpraví. Ohryzek po nebožákovi, toť se ví, pohodí. „ Co zas koukáš? Máš hlad, nebo tě svědí prdel? Raděj mi něco zajímavýho pověz. Moc mlčíš a není s tebou žádná legrace. Nuda. K uzoufání!“ |
| |
| Bolí, bolí, bolí. Hold šíp v zadnici není žadnej špás Proč zrovna sem, nejen že to bolí jako čert, ale ještě mi každej kouká na prdel. Prý dvě díry v zadku, kdo to má? Blbci, ještě si ze mne legraci tropí. Kurva, kurva, kurva. Kleju si pro sebe, když se za mými zády ozve křik malého chlapce. Spratek ječí, jako by nás na špalek nepřátel chtěl dostat. Trhnu sebou v přirozeném reflexu, kdy se obět snaží utéct svému lovci. Prudké štípnutí v pravé půlce mne však vrátí zpátky na lůžko. Jen s námahou otočím hlavu směrem ke vchodu, abych viděl toho hejska, který to tu všechno zpackal. Ten co se na nás povyšoval, jako by byl sám papež. Poslouchám jeho slova. Koutky úst padli dolů, jako by byli zatíženy olovem. Není proč být vesel. I ta díra by šla vydržet, kdyby byl by pan Biřek zůstal mezi svými, mezi kališníky. Ale co, když ho zabili. Kdo si Dorotu vezme, když už se šušká po táboře, že se s Březovským pelešila. Na břichu jí bude brzy vidět důkaz toho počínání. Pěkně jste to posrali, tu vaší výměnu. Vyhrknu naplněn hněvem nad ztrátou svého budoucího zetě. S těma parchantama katolickejma, kšeftovat jste chtěli. A co jste dokázali? Já vám řeknu co jste dokázali. Velké hovno máte v rukách. Ani našeho velitele nebyli jste schopni ubránit, zatímco mi nasazovali životy pro vaše rozmary. Zasranci jste. Pak mne bolest nutí utichnout. Vztek pomalu ustupuje a přichází otupělost. Dorotko, moje milována dorotko Však naděje ještě nepohasla. Ještě není vše ztraceno. Zbyhněv je pověřen, aby vedl výpravu pro Biřkův návrat. Je to sice blázen, ale s mečem se ohánět umí a v boji je zběhlý. Lepší on, jeden z našich, než tihle Hornovi zasranci. Po Urbanových slovech, vztáhnu ke Zbyhněvovi ruku, je-li na dosah dotknu se jeho paže a není-li nechám nakonce ruku volně padnout k zemi. Zachráníš ho. Slib mi, že ho přivedeš zpátky do Tábora. Až ho přivedeš, uspořádám takovou oslavu, že na ní dokonce života nezapomeneš. Na chvíli je vidět opět ten Bartolomějův starý bodrý úsměv, avšak rychle zmizí. Přiveď ho. |
| |
| V lesíku s Tybaldem. Když jsem mi podaří mu zasadit pár smrtelných ran a z něj vyteče cosi podobné lidské krvi v hlavě mi šrotuje CO JE TO ZA „ZVÍŘE“??? “???, který chtělo opíchat našeho svůdníka. Když ze sebe vypustí duši a proběhne jeho metamorfóza zpět na homosexuálního alkoholika tak mi proběhne hlavou zdali to není manžel některé s Tybaldových „lásek“, kterými se před chvílí tak holedbal. Prohlédnu si mrtvolu spíš ze zvědavosti a touhy po poznání než z nějakého soucitu, ostatně ten bych neměl ani v případě kdyby to byl člověk a to možná ještě méně. Seberu si své věci a Tybaldovy věnuji pozornost jen minimální. Znovu natáhnu kuši a založím šíp pro případ, že by tu měl ještě někde kamaráda. I když to nepředpokládám ale jistota je jistota. Pak promluví Tybald. Jen se škodolibě usměji a se záškodnickou radostí, že dostal za vyučenou a svého nového samozvaného „učitele“ a „vševěda“ jsem z toho musel vysekat já „zelenáč“. Pak mu s ironií v hlase odpovím: „Vidíš Tybalde, nějaký tvůj nápadník říkal jsi, že poslední dobou zkoušíš všemožnou havěť na svoje sexuální hrátky, tak sis konečně pořádně mohl užít. To by se ti pak jelo na koni jedna radost, „zadeček“ bys ani necítil a třeba by jsme ani nemusely pořád kvůli tobě zastavovat.“ Pak zvážní a chce mi něco ukázat. Hlavou mi probleskne co to asi bude když si rozvazuje tkanice od kalhot, napadne mě poznámka že se chlubit svým přirozením přede mnou nemusí, ale pohled na jeho vážnou tvář mě donutí abych si poznámku odpustil. |
| |
| Bližší seznámení s menšinami a pokus o jejich Asi milování. Po celé scéně sleduji jak se změní cikánčino chování. Vlastně se změní chování obou cikánek a to k lepšímu. Jedna konečně zavřela tu svou drzou hubu a v klidu spí na zemi a druhá ji zase otevřela svolná ke všemu. Je mi celkem jedno zdali si se ke mě s úctou chová pro mé postavení nebo z toho, že má strach důležitej je výsledek. O cetky co mi nabízí celkem nemám zájem, ale když přijde na lámání chleba a nabídne se mi nenechám se pobízet a po půlročním sexuálním půstu, kdy jsem měl k dispozici jen svoji ruku a škaredého sluhu po ní vyjedu. Strhám z ní oblečení a položím ji na stůl pod, kterým spí její otravná sestra. I když jsem tak nadrženej, že bych ji nejraději rozsápal na kusy, přece jen chci aby z toho něco měla i ona. Flanďáci sice říkají že při tom na ženě nezáleží, že je to nádoba hříchu a chlípnosti, ale mě se ta jejich chlípnost líbí a když u toho vzrušeně vzdychají a křičí a pak mě na závěr slastně obejmou je to dárek zpětně i pro mě. A ne jak oni říkají, že žena má být jako jalovice ani hlásku nevydat jen to „přetrpět“ a čekat, jestli zabřezla a když ne tak s nechutí znovu do té odporné povinnosti jako ctnostná jalovička s cílem naplnit Boží poselství a povít zemi muže, bojovníka, duchovního či prostého pracujícího. Na to já ale kašlu, také nejsem symbol ctnosti a tu jejich chlípnost si opravdu užívám a navíc s cikánkou jsem to ještě neměl, i když jsem na Balkáně slyšel, že jsou to nejlepší milovnice, tak bych si také z sprosté mužské ješitnosti nerad udělal ostudu. Shodím ze stolu všechny přebytečné věci a ji jen podložím jejím oblečením, aby zadek neměla samou třísku z dubového stolu. Prvně ji začnu líbat a pak se přesunu s polibky na její bradavky , které jazykem obkružuji až ji ztvrdnou a ztopoří se. Mezi tím ji jednou rukou hladím po krku a druhou po klíně. Nasliněným prstem ji při tom drážním jemně poštěváček. Až je dostatečně vlhká vniknu do ni prsty a jemně ji dráždím ve snaze najít a pohrát si s bodem G. Teprve po těchto hrádkách do ni vniknu s posláním udělat radost nám oboum. Po dlouhé pauze dá trošku práci neskončit to dříve než cikánka zažije svoji „malou smrt“ po té i já na chvilku ztratím vědomí. Představa, ale nepřátelsky naladěné starší sestry krasavice, která chrupá pod stolem mě rychle postaví na nohy. Obleču rychle zpět svoje věci připnu meč na pás vezmu si i nějaké jídlo a měch s vodou. Jako protiváhu dám cikánce zlatou korálku s mé bradky, která by ji měla vynahradit útratu a snad i má snaha něco smázla ať si myslí cokoliv. Pak se ještě poptám, kterým směrem je nejbližší hostinec a nějaké město a kde leží katolický tábor. A pak se vydám směrem k městu které je katolické...... |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro A to asi ani proto, abych zachránila své děti. Je to příliš velká cena. Zachránila bych je, ale do konce života bych se nenáviděla. Musel by ze mě vyříznout svědomí. A to nechci, protože pak bych byla zrůda. Ještě větší, než si o mně lidi myslí. Nechci, aby se moje děti dostali do spárů netvora, který je možná horší než ten, který je vězní. "A nesahej na mě. Manželé jsou jedna věc, ale tohle miliskování je věc druhá." Vysmeknu se a sklepe mě zima. Raději jdu pro kobylu, která poodešla o kus dál a zase žere. Aspoň se už neplaší jako na začátku naší cesty, ale sotva procházíme kolem nějakého trsu trávy, musí ho uškubnout. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Pozvolna dojdu k muži. Omluv mou ženu, pane. Je rozrušená, uvědomuje si, jaká by pro tebe mohla být ztráta přijít o dceru a ještě svého silného syna. Avšak stydí se. Její srdce totiž moc touží po tom přijmout tvé dítě za vlastní. Cítí se hříšná, když chce oddělit potomka od rodiče. Vyčkej prosím a nezatracuj naši nabídku. Rádi bychom dali tomu krásnému pískleti domov i lásku. Tvůj syn pak bude stále s ní. Když se bude mít k práci, nebudu na něm šetřit a jako k vlastnímu sek němu chovat budu. I tvá cesta pak bude lehčí. Oběma je nám přeci jasné, že pak se spíše všichni opět shledáme. Jeho pocity jsou stále nejisté, ale váhy nerozhodnosti se pomalu začínají přiklánět k jedné straně. Dosáhnu toho, jistě ano. Nyní musím ukázat Jezabel, proč i přes oběť bratra čeká holčičku lepší budoucnost. Neboj se ženo lidu Jákobova, ta dívka nezemře. S její smrtí bych byl nucen zabít i tebe. To je něco co by nebylo ani jednomu z nás k užitku. Dojdu obě často velice jankovité dámy. Pojď se mnou prosím támhle k té louži. Ví mnohé o lidech, kteří jí prošli Požádám jí. Pokud mne následuje pokleknu u hladiny. Prsteníček a palec ponořím jejich prvním článkem pod hladinu. Prsteníček vpisuje jakési znaky do hladiny. Palec se zběsile pohybuje ve svém vlastním rytmu. Po chvíli začnu oběma prsty opisovat velké kruhy. Zvedne se kal a v kalu se začne objevovat obraz... ...Skupina sedmi mužů se směje, když stojí kolem osmého, který právě znásilňuje jednu mladou dívku. Ta má ve tváři slzy. A jakýkoli pokus o odpor je dávno pryč. U její hlavy leží v kaluži krve její bratr, nejspíš se snažil své drahé chránit, avšak proti osmi zbojníkům neměl nejmenší šanci... ...Muž drží za nohy malou holčičku, která křičí. Hlas ještě zesílí, když poprvé s obrovským rozmachem bandity dopadne její roztomilá tvářička na kámen u cesty. Po třetí ráně, hlas utichne. Otec dívky se na to vše musí dívat... ...obraz zmizí. Jsi si jistá, že tohle chceš? Je to jen jedna z možností, ale možnost se může stát skutečností |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Kobyle se čarování moc nelíbí, trhá se mi na otěžích. Však jsem ji taky klidnila bylinkami, ne čáry. To jedině v nejkrajnějším případě. Prudce dupnu do hladiny, až se voda rozstříkne na mě i na Daniela. Nechci to vidět. Vyškrábala bych mu oči, zkurvysynovi! A přesně takhle se taky tvářím, protože když neustále brnká na tu napjatou strunu, která vůbec není naladěná k jeho prospěchu, nemůže čekat, že se z ní budou linout libé tóny. "Tohle-už-nedělej," odsekávám jako z ledu. Zdá se, že jsem vším tím vztekem získala nad strachem kontrolu a přinejmenším jsem ho na okamžik zadusila. "Moc dobře vím, že mi to ukazuješ, abys mě zlomil, hade. Ale ani před tím děckem se nebudu chovat jako milující manželka. Protože já muže nemám, jsem vdova. A ty jsi stěží muž," odfrknu si tiše, opět o mnoho víc připomínajíc táborskou Jezabel, bylinkářku od rány, která pro slovo nejde daleko, když ji někdo rozčílí. Zase v té vichřici zmítající mým nitrem začínám nacházet sama sebe. A třebaže ho následuju jako ovce, protože sama nevím, kam jdeme, nemusí to tak být ve všem. Nahlas vydechnu, dostávajíc tak ze sebe část pocitů. Teprve teď se mi po výbuchu opravdu uleví. Poprvé za dobu, co mě potkal v lese. "A už mě dál nepokoušej, nebo se neudržím. A bude mi jedno, co na to ten chlap řekne. Všichni mi hrajete na nervy už dlouho, a věř, že kdyby to mělo nějaký účinek, tak tě těmi otěžemi přetáhnu." Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Asi jen do té doby, než se o mě bude pokoušet démon. |
| |
 | Ach, ja chudák ublížil som niekomu? Moja láska mi neporadila, môj pán je preč. Čo si mám počať, sám tej prekliatej inkvizície čo zhabala pánove veci a obvinila jeho česť? Nielenže mi tie kurvy spôsobili dosť nešťastia v detstve ešte ma trápia aj teraz? Ešteže som zachránil pánovu šabľu, luk a nejaké cennosti vrátane oblečenia, až sa vráti vrátim mu to za čo ma pochvala neminie. Ale kedy sa vráti? Zadumane sedím v miestnosti, predomnou ešte stále zvyšky rituálu ked vo mne skrsne nápad. Ísť za pánom musím, nie čakať kedy sa vráti on, ako spávny sluha mu doniesť čo mu chýba a podporiť ho v čom treba. Myšlienka je tak pálivá, že nemôžem zaháľať, navyše hrozí, že tu niekto vbehne a nájde čo nájsť nemá. Rýchlo preto našmátram pod posteľou menšiu debničku v ktorej ležia pánove veci ktoré som zachránil pred inkvizíciou, riskujúc vlastný život keďže som pri tom hojne čaroval. Neberiem však všetko, vyložm len pánovu zdobenú šabľu aj s púzdrom, bojím sa ale, že kvôli tej ozdobenosti nás prepadne každý potulný vagabund, ďalej vezmem zdobený reflexný luk, aj s pekným puzdrom takisto ozdobeným, nasleduje mešec zlatých s asi 80 maďarskými dukátmi čo je všetko čo som zachránil, zo dva tri prstene ktoré by možno pán uvítal, zdobené šaty (aj nohavice) a čiapka s líščej kožušiny takisto zdobená. Môj pán zdobil všetko. Oblečenie napchám do batohu ktorý takisto vytiahnem spod postele, s lukom a šabľou to bude ťažšie, čiapku mám na iné účely. Teraz vezmem svoje veci, ďalší reflexní luk avšak nezdobený, neokrášlení, za pás zastrčím nôž, takisto len klasický ale aspoň v dobrom stave, cez plecia prehodím plášť aj s kapucňou ktorý mi daroval môj pán keď som počas jednej cesty kvôli nedostatočnému ošateniu prechladol. Teraz nájsť miesto.. Batoh si prehodím cez plecia, kapucňu mám zloženú za hlavou behať skrytý sa nie vždy vypláca i keď prechod bude dosť riskantní, vliecť dva luky, zdobenú šabľu a ešte aj tulec šípov ktorý som zobral z klincu na stene. Torna ktorú si tiež nezabudnem vziať z jedinej skrinky v domácnosti nieje až tak nezvyčajná, jej obsah by mi však bez problémov vyslúžil miesto na hranici – talizmany, malé sviečky, bylinky, dokonca fľaštička s tekutinou nápadne podobnej krvi a iné potrebnosti pre čarovanie. Takto vystrojení vyjdem vonku a ponáhľajúc sa mierim von, k stajniam pána. Cesta to nieje až tak dlhá, avšak luky a šabľa upútavajú neželanú pozornosť, chvíľkami keď zazriem podozrivú skupinku utekám. Našťastie dorazím celí a so všetkým, rýchlo osedlám Székesa, o sedlo priviažem batoh oba luky aj šabľu a z nutnosti koňa ochromím zaklínadlom. Bolo by hlúpe keby uprostred čarovania utiekol alebo ma nebodaj zranil. Konečne je príprava hotová, rýchlo na zem nakreslým pentagram a pár rún, z torny vyberiem len jednu sviečku ktorú zapálim a postavím kúsok od stredu, takisto kúsok od stredu postavím jeden z talizmanov podporujúcich cestovanie a lety. A môžem začať, kôň je pri mne ochromení takže nech robím čo robím neutečie. Teda Snáď. Čary, čary, ach bojím sa inkvizície. “ Perún, vzývam ťa a žiadam o službu, dones ma k cieľu, preveď ma cez búrku sfér, presuň ma priestorom i časom. “ Kad laivas į uostą, Kad kelionės į miestą, Kad orol į zagnieździć. Na zem položím čiapku svojho pána ktorú som doteraz žmolil v rukách, položím ju presne do stredu pentagramu hneď vedľa malého amuletu a sviečky ktoré som predtým pripravil. Následne v zložitom zaklínadle prejdem k vzývaniu Galských bohov. “Escoite miña súplicas, axuda Gaulês deuses.“ Vyslyšte moje prosby, pomôžte bohovia Galský “Preparar o camiño, Eliminar obstáculos, Capacitar meu magia.“ Prosby by mali byť vyslovené, vo vzduchu cítim chvenie mágie, alebo je to len pach ozónu? Tak či tak môj trochu roztrasený a nesmelý hlas ma nezradil i keď túto časť mágie teda presun k veľmi veľmi vzdialenému objektu robím po prvý raz. Krátke presuny keď sa na cieľ pozerám dokážem zvládnuť bez problémov, dokonca netreba ani takéto zdĺhavé rituály stačí fráza kľudne i v latinke alebo mágia starších a jednoduché gesto s rukami. Dokonca aj presun na miesto ktoré poznám, videl som a viem kde leží je jednoduchšie.Toto, presun k niekomu koho som dlho nevidel a teda neviem presne ako vypadá a ani len kde sa približne nachádza bude omnoho ťažšie. “Isztván meno jeho, čiapka jeho mi leží u nohách, doveďte ma tam, Eta, presik, hala MOT!“ Akonáhle pocítim ťahanie mágie opäť si reznem do zraneného prsta a krvou si potriem čelo a líca ako ochrana pred silami ktoré by ma chceli na ceste ohroziť. Krvou tiež potriem hlavu koňa ktorý pri mne stále ochromený postáva. Trochu to spomalí našu cestu ale aspoň dôjdeme celí, teda ak nepôsobia nejaké kontramagické prostriedky. Následne sa vyhupnem na koňa a pevne sa ho držím, snáď to chudák zvládne. Už idem pán Ištván, už som na ceste. Konečne mágia zachváti mňa i pánovho koňa, podlaha stajne mi zmizne z očí a ja sa vydávam na dlhú cestu sférami. Cesta do neznáma. Či za neznámom? Kto sa v tom má vyznať... Cesta je to dlhá, nepríjemná. Mágia ma pohadzuje ako víchor malú loďku, často vidím len šmuhy a blískanie okolia, je mi dokonca trochu nevoľno. Sily ktoré som vzýval hľadajú objekt, preto to trvá dlhšie akoby som presne vedel kam chcem ísť, avšak zdá sa konečne našli čo hľadám – môjho pána. Zjavím sa absolútne neefektívne – len trochu zašumí tráva a okolie začmudí ozónom. Keď sa mi to v hlave trochu ustáli skontrolujem či mi nechýba nejaká časť tela ale našťastie je všetko kde má byť. Aj kôň vypadá normálne. Rozhliadnem sa vôkol hľadajúc svojho pána a bohovia mi prajú, vidím ho asi 100-150 metrov pred sebou, zdá sa však, že ma nevidí. “Páááááán Ištváááááán!!!“ Vykríknem čo mi pľúca stačia, to si ma asi všimol, nečakám a hrdinsky bodnem koňa ostrohami. A kôň nič. Pokus ešte zopakujem ale keď si uvedomím, že ho ešte stále drží moje aklínadlo zruším ho a klusom dobehnem k pánovi. “Ach pane, pane, strašné veci, ikvizícia zhabala panstvo moju lásk... vašu sesternicu zavraždili i keď nevinná bola, óch strašné veci strašné. Ale našiel som vás, našiel i keď mi to dlho trvalo, hľa koňa som vám doviedol, veci priniesol, všetko len pre vaše blaho.“ Slová sa zo mňa len tak chrlia, snáď to Ištván dokáže registrovať, samozrejme hneď zosadnem z koňa, podám mu šabľu a oblečenie, čiapka žiaľ ostala tam, luk mu nechám na koni ale ak sa za ním načiahne hneď mu ho podám aj s tulcom a šípami. “Och aký som štastný, aký som štastný, čo sa vám vštko stalo pane, čím ste si vytrpel?“ |
| |
| Co by byl pán bez sluhy a sluha bez pána? a neb můj osobní magyár Saturnin v akci. Po odchodu z doupěte mladičké cikánky a její spící sestry jdu lesíkem a snažím se držet směr k nejbližšímu městu, které je v rukou katolíků věrných králi Zikmundovy. Což v těchto krajích není příliš časté, ale podle toho co říkala ta malinkatá tak přece jen tím směrem co jdu jedno je. Doufám, že tam potkám mé přítele z Uherského jezdectva krále Zikmunda a dovím se vše co potřebuji. Také by mely být v táboře můj kuchař sluhové a můj doprovod co nepadl v té odporné řeži u brodu v které jsem byl zajat. S těmito myšlenkami kráčím po blátivé cestičce, která by mě měla dovést na větší a po ní až do města. Z mého hloubání mě vyruší křik a dusot koně. Trhnu sebou v úleku a také jen z toho jak jsem poslední dobou paranoidní a na všech stranách vidím nepřátele ať husity tak někoho kdo mě chce odpravit a připravit o majetek. Okamžitě se otočím v ruce s ukořistěným mečem abych se připravil na jezdce a ...... ......... a jaké je moje překvapení když spatřím svého koně a svého sluhu teď teprve teď si uvědomím, že volal ten hlas znám a že volal: „Úúúúr István“ tedy v mé mateřštině. Nevěřícně na něj zírám, když mi padne k nohám nejsem schopen slov. Konečně je tu někdo z domova a má koně i moje věci tak tedy ten šizuň stará husitská co se mi snažil namluvit ty bláboly o inkvizici lhal. V tu chvíli zapomenu na rozdíly, které mě a mého sluhu nekonečne rozdělují a v pohnuté chvíli ho obejmu s radostí že vidím konečně někoho z domova. Szőke férfi Márton! Bloňďák Martin nebo jen Szöky Tak jsem mu říkal když byl u mě na hradě. Vůbec nechápu jak se tu objevil neboť když jsem ho opouštěl měl na mále jak byl nemocný a musel jsem ho nechat v Sedmihradsku. Teď je, ale tu a to je hlavní. „Szöky chlape, kde ses tu vzal při Hospodinu a svatém Štěpánu ani nevíš jak jsem rád, že jsi tu. Padl jsem do zajetí a snažili se mi všemožné nalhat Co je doma??? ....“ Ani nestihnu vypovědět svou otázku a Martin spustí a já z hrůzou zjišťuji že to co mi dával čít ten husitský šizuňk, šarlatán a heretik bylo pravda. Oči se mi zaslzí a já usednu zničeně na zem. Nejčernější den mého života semnou práskne o tvrdou zem tak jako nikdy. Zdrceně jak mě ještě nikdo nikdy neviděl se jen zeptám: „Moje sestra? Moje rodina? Moji kamarádi a blízcí? Moji poddaní? Co je s nimi?“ Bojím se toho co řekne jako nikdy tuším co bude říkat četl jsem to ve spisech co mi dal ten kněz. Sikulský rod Szecsenyi de Székelyek je zradou zničen a já jsem posledním z přeživších a mě chtějí taky. Veškeré příkoří co se mě stalo, byť to bylo pro mě do teď důležité a já se chtěl tisíckrát hůře pomstít se stalo naprosto bezvýznamným a nicotným. Sedím zničeně a zemi a jen tupě zírám do země a čekám co mi poví Martin........ |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Teprve, když ze sebe dostane veškerý jed, tak vstanu. Dobrá. Jak si přeješ drahá Jezabel. Jen pro tvůj klid zajistím té dívence mnohem lepší život, než by si kdy mohlo přát. Nikdy nebude na nikom závislá. Bude paní svého osudu. Nespoutaná. Chceš-li to tak, učiním to. Avšak její bratr bude muset zemřít. Cosi v mé tváři se změní. Jako bych poodkryl pokličku z hrnku tajemství. Podívám se na svou společnici s povzdechnutím a snad i žalem v očích. Také bych byl rád, kdyby to bylo lehčí. Nemám rádost z utrpení jiných. Věř mi. Želbohu to nejde udělat jinak. Ještě musím vykonat ošklivé věci. Vím co si o mne myslíš. Ano jsem zrůda. Zrůda, která v sobě stále má srdce člověka. Mnohými rituály jsem se ho pokusil zbavit vlivu, avšak už jsem v tomto těle moc dlouho, nepomáhá to. Ozývá se, bolí to. Oči mi zvlhnou. Prosím. Nepřikazuji ti to, nenutím tě. Víš moc dobře, že jsem ti dal vždy možnost volby. A nyní tě opět prosím, abys stála při mne. Ne pro cíl, ne pro účel. Stůj při mne pro to, že ač mne nenávidíš, jsem možná jediný, kdo si tě váží pro to kdo jsi. Kdo k tobě má nejblíže i přes svou zrůdnost. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Ano, tahle výmluva mé mysli stačí. On zemřít může. Chci se otočit a vysednout na koně, ale on začne znovu mluvit. Zarazím se. "Tohle na mě nezkoušej. Slzy! Pcha, to ti tak budu věřit," zasyčím zase tiše, v hlase mám trpký smích. Vážně si myslí, že jsem pitomá? Anebo tak naivní? To si přece myslet nemůže, vidí mi do mysli... "A jak si mě můžeš vážit, když mě ani neznáš? Už mi není šestnáct, už dlouho ne, na takový řečičky já nenaletím. Tak ksakru vem ty děcka a jedeme. Nestojím o tvoje herecké výkony. Až budu chtít zpříjemnit večer komediantským představením, kde zvládneš uhrát všechny role, možná se ozvu." Když ho tak vidím a tentokrát ho svými slovy srážím k zemi já, ačkoli tuším, že jeho se to dotknout nemůže, činí mi to zvrácené potěšení. Když slabší převezme moc a dostane se do pozice silnějšího, málokdy to dopadá tak, že se slituje. To tvrdí jen hlupáci. Naopak, dá to svému pánu nebo utiskovateli vyžrat až do dna. On mi pánem nebyl, avšak tím, co mi ukázal v lese, do mě zasel strach - a ten je nejkrutější vládce. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Mrzí mne, že mi nevěříš. Ale to je osud všech, kteří musí ke vznešeným cílům dojít po pekelných stezkách. Mojžíše také proklínali, když vedl svůj lid po čtyřicet let pouští a přitom chtěl jen dát svobodu pro svůj lid. Avšak nepřeješ-li si to, nebudu tě více otravovat svými osobními pocity. Jen jsem chtěl, doufal jsem, že mne uvidíš v trochu jiném světle. Ne jen jako bezcitnou bestii, bažící po cizím utrpení. Po těch slovech se mi na tváři opět rozzáří úsměv. Avšak je to jen další z masek, které nosím. Tato patří dětem a jejich otci. Jak jsi se rozhodl, příteli. Dovolíš nám postarat se o tvé dvě ratolesti? Při tom sedím na bobku a pozoruji jeho dcerušku. Ve chvíli její nepozornosti vystřelím rukou k jejímu uchu, abych z něj vytáhl drobnou lesklou minci. Ona na to nevěřícně kouká. Dám jí minci a napřímím se. Sleduji oči toho muže. Vytahuji pár minci z měšce. Začínám se soustředit, abych naklonil váhy nerozhodnosti, když mne přeruší jeho syn. Otče, vezmi ty peníze. Takhle neumřete hlady. Ten pán má pravdu, zbavíš-li se dvou krků navíc bude to jen dobře. Však se nevidíme naposledy. Jen co přijdou lepší časy, najdeme se. Muž má slzy v očích. Mává za svými dvěma potomky, kteří mizí za zatáčkou. Zase jsme sami, ač je nás pět. Předám otěže. Zvládneš to? Chlapec vypne hrdě bradu. To si pište, pane. Dokážu všechno co každej chlap. Seskočím z vozu a vezmu si děvčátko na ramena. Naše cesta se sice zpomalí, ale co. Holčička je ráda, že už se nemusí trmácet pěšky. Cítím jak se mne chytí za vlasy. Rozhlíží se po všem co se šustne, však taky jede jako princezna na svém bílém koni. Dnes je pěkně, nemám pravdu. Se spokojeným úsměvem mrknu na Jezabel, načež se rozeběhnu se smějícím se dítětem do pole. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Vytáhnu se do sedla. Když si uvědomím, že se pořád mračím, vyhladím svůj obličej aspoň do toho neutrálního výrazu. Necháváme muže se zbytkem dětí daleko za našimi zády. Když Daniel předá otěže a chlapec poznamená, že dokáže všechno, co každej chlap, musím se ušklíbnout. Neví, co říká, ale kdyby za pár dní nezemřel, jistě by se to záhy dozvěděl... Nechám si svoje myšlenky pro sebe. Nehodlám ho vychovávat, přeci jen on je u nás jakoby ve službě. A nebude zde dlouho. Stojí mezi námi vysoká zeď. Ale to vlastně skoro mezi celým světem a mnou. Nic jiného mi nezbylo, abych nezešílela. Nemůžu se na to dívat. Zeď na jednom místě pukne a já radši odvrátím pohled. Kdybych mohla, zacpu si i uši. Jak je to dlouho, co jsem neslyšela smát se svoje děti? Můj muž si s nimi nikdy takhle nehrál... ani nemohl. Jakožto hradní pán neměl uprostřed války čas, a pak se už nevrátil... Krom mých synů to možná byl jediný chlap, kterého jsem doopravdy milovala. Anebo jsem si to aspoň dobře namlouvala. |
| |
| Zlé správy môj pane, zlé správy... Pánovo objatie ma úplne vyvedie z miery, ja som prostý sluha a on urodzený sikul, čo môže byť ešte nad ním? Snáď len Boh samotný. Veľká radosť zo zvítania vo mne teraz prebýva, ale pri otázke môjho pána mi tvár posmutnie, zjaví sa na nej súcitný výraz, možno dokonca výraz spolutrpenia. "Ach pán Ištván, mŕtvy sú, zväčša mŕtvy. Aj majetok vám zhabali, hrad obsadili, všetko kresťania a inkvizícia, žiadny vonkajší nepriateľ. Ach ach, sme sami, husiti nepriatelia, katolíci nepriatelia čo si počneme?" A s výrazom očakávania hľadím na svojho pána ktorý by mal vyriešiť túto zložitú situáciu do ktorej sa dostal, teda do ktorej sme sa dostali keďže ja ho ako verný sluha za žiadnu cenu neopustím. I keď nemám zrovna chuť vysvetľovať mu ako som sa dostal bude to predsa len lepšie teraz ako niekde kde by mohli byť ostražité uši. "Tak dlho mi trvalo kým som vás našiel, aj to..s prepáčením len vďaka mágii ktorej ma trochu jedna babizňa naučila, len toto jedno kúzlo a i tak som ho už určite zabudol nech Boh očistí moju dušu, modliť sa budem nebojte, dlho predlho zatiaľ čo som tie strašné veci u vás na hrade sledoval. Dokonca aj ducha vašej sestry som vyvolal aby mi radil, ale neporadil ach aj za to sa budem modliť často nech mi Boh odpustí ale bol som zúfalý. Aj to aj to ma tá babizňa meno neviem naučila, určite aj iné praktiky s diablom mala ale od toho som sa držal ďalej, to je zlo veľké." Stále rozprávam pomerne prirýchlo ale ešte vcelku zrozumiteľne, hlavne nech to mám za sebou. Mrzí ma, že musím pánovi klamať ale pravda by ho mohla zasiahnuť tvrdšie, dokonca i upáliť by ma možno dal či už tej abo tej strane čo by nebolo moc výhodné.A týchlo sa pokúsim odvrátiť jeho pozornosť mešcom ktorý vytiahnem z brašne a podám svojmu pánovi, mešec s asi 80 maďarskými dukátmi ktorý sa mu iste hodí. “Ach čo teraz, čo teraz? kam v zemi nepriateľa, keď všetci sú nepriatelia?“ Zopakujem otázku alebo výzvu či očakávanie ppríkazov. |
| |
| Rány osudu se ani panstvu nevyhýbají, ale správný pán má mít vždy řešení a plán. Potom co mi vše Szöky sdělil zatměl se mi před očima a otřásl jsem se zlostí nad nespravedlností která postihla můj rod. Rod, který vždy věrně sloužil Uherským králům i pro samého Zikmunda mnohé podstoupil. To co se, ale odehrálo je proti zemskému právu nikdo nemůže toto vykonat nad šlechtou bez zemského soudu a šlechtu smí soudit jen sám král. To co se stalo byla jistě jen zrada a až se o tm dozví Zikmund vše napraví a špinaví a podlí z rádci z řad šlechty i církve si užijí mučení a vlastní popravu a já se na to budu s potěchou dívat. Martin sice ještě něco vykládá o tom jak se sem dostal ale to mě nezajímá a o takových věcech nechci nic slyšet ještě by si někdo mohl myslet, že to proč odsoudily moji rodinu byla pravda. „Mlč Szöky už o takových věcech nechci nikdy nic slyšet i když teď nám pomohly. Jsem rád, že jsi tu něco vymyslíme.“ Je to řečeno chladně a pevným hlasem neboť před služebnictvem se nehodí dávat najevo svoji slabost a navíc mám k němu odpovědnost. On čeká že já situaci vyřeším jako dobrý pán a jáb to udělám. Zlost se ve mě ale vaří a katolická církev ve mě právě získala toho největšího nepřítele. Můj cil je pověsit Libnice za jeho přirození z hradeb mého hradu a Ostřihomského arcibiskupa stáhnout z kůže. Napřed si ale vezmu řádní díl z majetku církve neboť ta mě a mého sluhu bude hostit za příkoří co mi provedli. Vztekle se postavím a prohodím uklidňujícím hlasem na sluhu. „Ničeho se neboj dopis pro Krále Zikmunda byl už odeslán a ten až se dozví o té strašné nespravedlnosti budeme brzy opět v Sedmihradsku a dívat se na to jak se Libnic směje při stahování z kůže. Teď jsi půjdeme vzít něco jako závdavek z majetků katolické cirkve pokud nás nepředběhly už ti husitští psy. Musíme ti opatřit koně a mohly by jsme si užít i s nějakou jeptiškou od teď budu já jejich Kristem, manželem Božími. Za každou služku a co nám zabili a znásilnily na hradě znásilním a zabiju jednu jeptišku za každého sluhu stáhnu z kůže jednoho mnicha. Za každého mého příbuzného to bude převor nebo matka představená! Bylo by ale dobrý nebýt jen dva. Tuším, že v této zemi najdeme lidi co se rádi obohatí na vrub církve „svaté“.“ Poslední věty řeknu, hrozivým a ďábelským tonem a děsivost tomu dodá i můj úšklebek. Pak pokračuji: „Teď, ale konej svoji povinnost a obleč mě do šatů cos mi přinesl vidíš že ty co mám na sobě jsou ještě vlhké potřebují vyprat zpravit a pořádná usušit. A tu máš meč co jsem získal nemá sice pochvu a nehodí se pro sluhy, aby nosil meč, ale bude se nám hodit přinejhorším tě něco naučím a pochvu si vyřežeš. Já si vezmu šavli:“ Nechám sluhu aby mě oblékl do zdobených šatů a opásal moji rodovou šavlí. A také mě upravil abych vypadal jak se na šlechtice hodí. Pak nasednu na koně. Hlavou mi probíhají myšlenky, kde získat spojence v této zemi kde ač šlechtic jsem psancem. Člověkem na okraji společnosti ze všech stran pronásledovaný. Pak mě to napadne. Kde? Mezi těmi, kteří jsou taky na okraji společnosti a od všech pronásledováni. Ty cikánky jistě budou vědět kkde jsou takoví lidé neboť oni jsou jendy z nich. Je sice pod mou úroveň se vůbec s takovými lidmi paktovat, ale teď nemám jinou možnost a jsou jediné kdo mě přijal vlídně i když nevím, jestli ta bláznivá co dostala facku, až ji to složilo bude zrovna nadšená z mého návratu. Snad alespoň ta maličká bude ráda a poradí. A ta starší pochopí kdo jsem a bude se chovat jinak. „Tak Szőke férfi Márton vyrážíme do doupěte amazonek tak buď opatrný obzvlášť ta starší je divoká tak ji hlídej.“ Pak popoženu koně a Martin se dá do běhu tak jak je jeho povinností – následovat svého Pána. Jedu pomaličku aby nemusel utíkat moc rychle a napadne mě že Martin vlastně rozumí slovanským jazykům daleko lépe než já a tak snad se i rozumě s těmi cikánkami domluvíme. „Szöky? Ty mluvíš tou řečí co se mluví tu že? Musíme se s nimi domluvit jistě budu vědět kde se dají najít takový chlapy jako my potřebujeme a kde je tu v okolí klášter který se dá prohlédnout z blízka. Pomůžeš se s nimi domluvit a představíš mě aby věděli kdo jsem. “ Pak už jsme u chatrče cikánek. Přivážu koně a zaklepeme u dveří po vyzvání nechám Szokyho vstoupit první aby mě představil a mezitím sleduji jestli už je ta druhá na nohou, abych se případně kryl :) ..... |
| |
| Hor sa do skrýši podivných žien tmavej pleti! Keď ma pán skoro až násilne preruší chladnými slovami zaseknem sa v polke slova ale ďalej mlčím. Veď je dobre ak ho to nezaujíma, radšej sa venujme blízkej budúcnosti nie nedávnej minulosti. Navyše ma prekvapí jeho absolútne rozhodný tón, nečakal som, že bude reagovať tak priamo, že neprejaví city. Nuž čo, to jeho plemeno to sú samí diabli asi. “Pri všetkej úcte, kráľ Zikmund je skôr na strane našich katolíckych nepriateľov, len sotva nám pomôže.“ Proti drancovaniu kostolov nemám nič, i keď nezmyselne vraždiť a predtým mučiť mníchov a jepištky sa mi zdá nezmyselné, mŕtvych to nevráti. Ale povedať to môjmu pánovi by asi bola chyba, ktovie ako by som dopadol keby ma mal za zbabelca alebo možno aj priateľa katolíkov. Heh, mňa. Nič preto nehovorím len sa pomstychtivo usmejem aby som mu naznačil, že ako s ním súhlasím a pomstu si zaslúžia. I keď...Pani Anna si zaslúži pomstiť, áno kvôli nej by som hocakému mníchovi srdce prepichol... Na tvári sa mi objaví smútok nad stratou pani Anny, mysľou sa ponorím do spomienok na ňu, skoro prestávam vnímať svet vôkol a teda aj posledné slová o plamennom potrestaní kresťanov. Vyruší ma až žiadosť o oblieknutie, do toho sa hneď pustím, snáď si pán nevšimol, že som bol duchom trochu neprítomný. Rýchlo z neho zoblečiem jeho nie moc šľachtické šaty a zaodiem ho do skvostného oblečenia ktoré sme mohli predať a získať tak peniaze. Darovaný meč prijmem s radosťou za čo mu opášem skvostnú šabľu najvyššej kvality. Darovaný meč si zatiaľ ne zastrčím za opasok snáď sa nedorežem sám. To sa však už pán pohol tak ho pešo za koňom klusom nasledujem ako som naučený, i keď zväčša chodíme na koňoch obaja. Aspoň, že aj môj luk je na koni teda ho nemusím vláčiť, stačí, že mám ten ťažký meč a tornu cez plece. I tak je dosť nebezpečné ju ťahať ale zúfalé časy vyžadujú zúfalé riešenia. Potom ma pán prekvapí otázkou či rozumiem a dokážem hovoriť tunajšou rečou na čo samozrejme odpovedám kladne. Varovanie pred Amazonkami beriem ako žart, určite to sú ako poznám svojho pána prostitútky ktoré mu pravdepodobne odmietli vyhovieť a teraz sa lepšie vystrojený a dokonca s peniazmi vracia späť. Nuž čo, pánove želanie môj rozkaz. Konečne dorazíme k chatrčí, nieje to až tak ďaleko ale i tak som si slušne zabehal. Ešte trochu vydýchavam keď ma pán po zaklopaní pošle prvého. Zvažujem, že vytiahnem meč a pôjdem tak ale nakoniec hrdinský vstúpim dovnútra. Prekvapí ma pohľad na cigánky, týchto ľudí tmavej pleti ktorý nie sú moslimovia som ešte jakživ nevidel, ale trochu sa podobajú na Turkov proti ktorým môj pán bojoval pred niekoľkými rokmi. Nečakám preto a hneď spustím uvítanie aby ma náhodou z domnienky, že som tu sám nezjedli alebo čo robia. “Eh...som Martin služobník mocného a šľachetného Uhorského sikula, šľachtica bohatého a veľaváženého v každej zemi tohto sveta.“ Následne ustúpim od dverí aby mohol vôjsť aj pán Ištván. Medzitým pozorne sledujem reakcie cigániek ak by sa nedaj Bože pokúsili nejak nám ublížiť. A ich výraz keď im zrazu do domu vstúpil pomerne slušne oblečený a aj vcelku pohľadný blonďavý sluha menšieho vzrastu a útlou na pohľad nenásilnou postavou ktorý takmer formálne ohlásil ďalšieho príchodzieho, dobre a bohato oblečeného Uhorského šľachtica môže byť na nezaplatenie. |
| |
| Pohrdání …. předposlední ze zbraní poražených Vyčerpaný a mátožný klesá k zemi. Na čele kane stružka potu; rozráží špínu zaprášeného obličeje, je horká a štiplavá. I záda se potí; nohy paří a v koutcích oček se blýskají dvě hořké slzičky ponížení. Jen v té puse sucho; pusto a prázdno a v žaludku jakbysmet. I chodidla svědí. Úmorné kročeje vlisovaly těžké škorně do Biřkových plochých chodidel. Tak moc to svrbí a píchá. Zachce se mu je vyzout, ale pazoury má svázané a šešmajdnout patu se také nedaří. A mezi prsty takové nepříjemné dráždění, až k uzoufání. Hlavně, že sedí. Jen strpět pár nadávek a koukat stranou. Neslyšet a nevidět. Předstírat hloupého. Nerozumět. Snést pokoru a za odpočívat. Snažit se vytěžit z každé chvilky, co nejvíc lze. Ať se směje a vříská – sojka proradná. Plápolavý ohýnek přijde k duhu, ale chvíle klidu nedopřeje. Jen co sednou, už po něm chce vyprávění na dobrou noc, usmrkánek. ,,Co bych mluvil,“ odseká popuzeně a přitahuje kolena zimomřivě k tělu. Přes suché rty a únavu se mu špatně mluví. Oslintlý nedojedek pana Jiříka vábí ke zdvihnutí. Rázem by ho zhltl; i šťopku s chutí spolykal, ale takovou radost pacholeti neudělá. Raděj dělá, že nevidí. Přitáhne ho k sobě, až se lotřisko otočí zády. ,,Ale zabučel bych ti,“ smířlivě huhlá, jakoby chtěl svému trýzniteli zanotovat veselou písničku, tančit a skotačit v kole, zatímco hostitel-trýznitel bude foukat do pištců. Jiskřičky pokoření při vzpomínce planou slabým plamínkem vzdoru. ,,Beztak mě celou cestu vlečeš jak volka na trh.“ Nebo na porážku - mihne se mu hlavou, ale nahlas nepoví nic. ,, Odpočinku nedopřeješ a ženeš jak do horoucích pekel. S hlavou ohnutou mě necháš vláčet za provaz a z rychlosti neslevíš,“ hnedle zdvihlá svázaná zápěstí výmluvně k obličeji, aby ukázal kůži zarudlou provazem. ,,Klopýtám se za tebou celý den, aniž bych věděl kdo jsi a co chceš. Aniž by jsi věděl, kdo jsem já,“ huhlá. Nahlas si mluvit nedovolí. Cítí ve svém hlase výsměšné odmlouvání, co je lepší skrýt a v naříkání poraženého převrátit. Je to Biřkovo malé vítězství. Vždyť i pokořený pán je vlastně pán. Náhle obrátí. ,,A sám si přede mnou halíš tvář. Věru … na mou věru, ty budeš vážně satanáš,“ cení zuby Biřek. ,,Urostlý jsi. Mladý též a hlas máš jak zvon. Na sedle se také činíš, budeš zajisté šikovné páže svého pána,“ chválí, div se mu od huby nepráší. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Můžu spát u vás? Otázka vznesená z těch maličkých pětiletých úst je očividně jen řečnická, neboť dítě už táhne svojí deku směrem k naším. Poté se lehne doprostřed. Oči jí září. Jistě že ano. Přikývnu. Ale nejprve se najíme, umyjeme. Když mluvím o mytí dám na to slovo patřičný důraz, hledíc přitom přímo na náš nejmladší přírůstek. Její děs v očích je téměř hmatatelných. Nechci koupat, prosím. Nasadí ten nejroztomilejší výraz, který zná. K Jez mezitím přistoupí náš mladý pomocník. Hledá vhodná slova. Já... já jen.. víte. Já vám chtěl moc poděkovat, že jste nás vzali sebou. Uvidíte, že nebudete litovat. Já....jako...víte, když tak stačí říct. Já práci zastanu, nebojím se jí. Cokoli. Stačí jen říct. Jeho oči přeskakují z tebe na mne, když tahám smějící se dítě ze slámy, kam se pokusilo zahrabat. Nechcííííí se koupat. |
| |
| Jerzy odborníkem na mužskou problematiku Taková bolest! Taková bolest Jerzy. Ne kdepak, to si o mne nemysli. To ne. Vždyť já ti jen potřebuji ukázat, jaké trápení mne postihlo... Tahá Tybald výmluvně za tkanice kalhot. A ty se mne, ubožákovi ještě směješ. Ale jen počkej Jerzy, však si na mne ještě vzpomeneš, ještě si vzpomeneš na starého Tybalda a řekneš si: Ech ten kocour stará, pravdu mluvíval! Jeho hlas se stáhne do ublíženého chrapotu, jen proboha tě prosím Jerzy...Nikomu to neříkej, to co tu teď uvidíš. O pravdě pomlč, ne Jerzy, raději úplně zapomeň žes kdy viděl. Takové neštěstí.... Tybaldovi kalhoty sjedou k jeho lýtkům. Nu však vidíš sám, škoda slov. Takové svědění a nesnáze. Aby to tak ještě bylo něco....Raději ani nepomyslet. Viděl jsi už něco takového. Co když mi dočista zezelená? Co když zčerná a upadne? Co když, stáhne se muži hrdlo, přestane fungovat tak jak má? Škrábe to, vždyť bych se jen drbal. A při chcaní...ojojoj! Však víš, že celý den jen zastavujeme.... Nyní Tybald důvěrně Jerzyho chytne za ramena: Zachraň ho! Proboha tě prosím dělej s tím něco. Já přísahám, že už nikdy..... nikdy za ní nepolezu do rybníka. Ještě abych se po ní obsypal nějakými jikrami. Ty ženské! Odporné to je. Člověk ani neví do čeho to vlastně strká. Za normálními se budu otáčet, sukně honit děvečkám, vdaným paničkám. A nebo raděj, ano o ano propadnu dočista celibátu. Vždyť na tom není nic špatného. Já jsem již vyléčen Jerzy. Zcela vyléčen, jen mi prosím tě ...mi ho zachraň. Ty, chlape zatracená, dodává Tybald pohnutě, až zaslzí... Však použij nějakou tu svou mast. Však já vím, že se v takových věcech vyznáš. Nebo mi namíchej nějaký dryák. Navěky ti budu vděčen, namouvěru! |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Bohové, proč ten mladej musí chodit zrovna za mnou? Proč nemůže jít za Danielem, když je chlap? Anebo spíš karikatura chlapa. On se místo toho věnuje té malé a mě to trochu děsí. Dal si slib... ale co je slib takového hada. Už tak mu musím věřit v mnoha jiných věcech, protože mi nic jiného nezbývá... A on, bestie, aby koupal malé děvče? Nedívám se na kluka, sleduju zápolící dvojici. Klidně ať si o mně myslí, že jsem prostoduchá, nebo zpomalená, když většinu času přemýšlím nad svými věcmi a nezdá se, že bych moc vnímala. Někdy ano, někdy ne - někdy je to jen lenost vymýšlet odpovědi. "Vykoupu ji." A přísahám, že jestli řekne, že chce raději s Danielem, vyškrábu mu oči. Říkám to tónem, který nesnese odpor, ale je určen jen Danielovi. "A ty, jestli chceš pomoct - sežeň vědro s vodou a nakrm a napoj koně." Dá mi hodně sil, aby to neznělo moc tvrdě. |
| |
| Komu se nelení, tomu se zelení. Když mi vyděšeně a jako páté přes deváté začíná drmolit co se mu stalo musím v sobě dusit smích. Je úžasné jak se ještě před půl dnem se vychloubal jak si užívá s kde jakou vodní havěti a teď plače nad osudem a „světák“ se teď zapřísahává celibátem. Pro něj to muslý být políček a pro mě je to krásné zadostiučinění že jsem musel poslouchat ty jeho vychloubačné řeči s otcovskými radami pro „zelenáče“. Jak se ale zdá teď tak se stává zelenáčem právě on. Mám na jazyku plno kousavých poznámek na téma zelené barvy, ale při jeho vyděšen se je snažím dusit v sobě. Jen potutelný usměv který mi hraje na tváři může prozradit jak se neslýchaně bavím. Shlédnu tu jeho zelenou nádheru a povídám: „Nebeč jak stará baba ty zelenáči, bude to dobrý kdyby sis ho po tom máchání v brčálu pořádně umyl nemusel bys ho teď mít jak okurku.“ Dál si ho prohlížím a přemýšlím co s tím. „No chlapče to tě asi bude trošku pálit no a od honění sukní si budeš taky muset nějaký ten čásek odpočnout. Podíváme se co tu mám a připravíme ti lázeň a menší dryák.“ Pak sundám z koně tašku v které mám různé byliny a cetky. Vyndám taky kamennou mističku a do ní nasypu červenou sůl, tři stroužky česneku, skřipinec jezerní, blatouch bah, šípatku střelolistou, a na závěr špetku, calla palustris, neboli ďáblík bahenní. To celé zaliji vínem a míchám za pronášení prosby k lesním duchům aby vdechly moc a očistily znečistěné. Celou svou myslí se soustředím na lektvar a v kamenné misce celý dryák začne bulat a vařit se. „Tak Tybalde teď si ho uveď do pořádného toporu ať je to účinný, budeš asi muset použít ruku když to nemáš žádnou svoji žabí obdivovatelku. Tak v tomhle horkým lektvárku si ho pěkně budeš máčet a to hodnou chvilku než vychládne. A upozorňuji tě, že si zažiješ sakra horký chvilky. No a já ti dám ještě lektvar na vypití ale to je spíš jen podpůrná léčba a hlavně dnes už nikam asi nedojedeme. Bude to chtít klid aspoň do rána. No co už. Utáboříme se. kousek odsud jsem viděl pěkný místo takže máčej a já to zatím přichystám.“ Pak jdu k místu, které se mi zdálo vhodné a které vyzařovalo mnou dobře známou přírodní energii snad nějací ti lešší se na něm dříve scházeli. Odvedu a skryji naše koně a nachystám tábořiště a rozdělám ohýnek. V cínovém kotlíku připravím lektvar pro Tybalda. Abych mu trošku osladil život, udělám základ lektvaru z medoviny, protože máchání jeho údu muselo být očistcem. Pak počkám až přileze a na osvěžení mu dám ten medovinový lektvar. |
| |
| Dobré zprávy, i když jak se to vezme Poslechnu si slova která směřují ke mě a lehce mi zahoří v očích, promnu si spokojeně ruce, ale úsměv vystřídá trošku pochmurnější výraz.. Jistě, jsem tím velmi potěšen a pocstěn, jak jinak, rád svému příteli panu Bířku půjdu na pomoc a povedu muže jež ho vysekají ze spárů satanových sluhů, jen bych byl raději kdybych nemusel nikam jezdit a pan Bířek byl zde s námi. pronesu začnu si zbárat své věci, obleču se zase do zbroje a výjdu se podívat ven, ve vchodu se ještě otočím k Hronovi Děkuji ti za to že jsi mě určil jako velitele, řekni mi však ještě kolik mužů budu mít ve svém držení a kdy zahájit výpravu, zdali vyjet přímo z tohoto táboru nabo se vrátit do Tábora a tam posbírat muže a připravit se na ten zápas o našeho starého a dobrého přítele.. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro A budete se koupat se mnou? Zamrká a strčí si prst do pusy. Všichni se přeci musíme koupat. Vyskočí na nohy. Jednou rukou popadne mne, tu druhou vrazí do dlaně Jezabel. Bleskurychle zhodnotila své šance. Se mnou si hraje. Nadchl jsem jí. Tatínek na ní byl vždy spíš přísný. Často jí říkal, že něco nemá dělat. To já nejsem. Jsem ten hodný tatínek, se kterým si vždy chtěla hrát. Přesto od počátku naší cesty často pozoruje svou novou maminku. Je zvláštní. Vůbec ne jako její pravá maminka. Její maminka byla hodná. Často jí objímala a večer jí vždycky vyprávěla pohádku. Trochu posmutní při té vzpomínce. Maminko? Zesílí svůj stisk. Řekneš mi potom pohádku? Mladík naplní vědro a pak spustí kbelík zpět do studny. Na chvilku se opře o zdění studny a sáhne pod košili. Vytáhne maličký obrázek a políbí ho. Drží ho pevně v dlani a sleduje hvězdy nad hlavou. Takhle se na ně vždycky díval s ní. Už brzy, lásko. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Maminko. Nahlas vydechnu. Už aby to bylo za mnou, už abych byla se svými dětmi. Radši nemyslím na to, že si mě ten mladší možná ani nebude pamatovat... možná oba... Je to příliš krutá myšlenka. Dostanu je zpět a donutím je rozpomenout se. Pak ať jsou všichni k čertu, vrchnost i zrůdy, vše, co stálo mezi mými dětmi a mnou. Ano, když se mezi nás někdo postaví, jsem schopna dělat cokoli. Rozevírat břicha, trhat vnitřnosti. Rozzuřená matka je děsivá zbraň. Zvednu dítě do náruče. Není už nejlehčí. "Nehodí se, aby se děvče koupalo s mužem," řeknu tiše, dávajíc jí tak životně důležité rady do budoucnosti, ačkoli o tom ještě nemůže mít ani ponětí. "A neptej se proč, prostě to tak je. Muži jsou úskoční a ani otcové nejsou bez viny..." Vytáhnu jí pár stébel z vlasů a zajdu s ní za prkennou přepážku prázdného stání, která nám na chvíli poskytne soukromí. Tam ji postavím. "Kde se ten kluk courá s tou vodou?" houknu na Daniela rozmrzele. Chtěl mě jako svou ženu, má to mít, říkám si už po několikáté, co ho sekýruju a nepřímo mu říkám, že by měl něco udělat. Třeba se jít podívat po tom budižkničemu a donutit ho, aby donesl vodu a my se mohly aspoň opláchnout. "Vím, že si s tebou hraje, ale já nechci, aby ses po něm tak válela," řeknu pak dívence naprosto vážně. Dřepím před ní, abych na ni dobře viděla. Zatím máme soukromí. "Jednou z tebe bude žena. Nevím, jestli tomu už rozumíš," očekávám hrdé přitakání a slova, že je už velká, "ale jak jsem řekla... mužům bys neměla věřit. Nechci, aby se ti stalo něco špatného. Tak mi slib, že budeš opatrná." Zalovím v brašničce u pasu a vytáhnu přívěsek, obyčejný opletený oblázek. Obyčejný? Ne tak docela. Za jiných okolností bych ho prodala, ale tohle je výjimečná situace. Moje kouzla jsou proti Danielovým směšná, to vím. Ovšem ženská síla a příroda, to vše zakleté do jednoho kamínku, by ji mohly ochránit proti zlým věcem. Zavěsím jí ho kolem ušmudlaného krku. "Nikdy to nesundávej. Je to kouzelné, odhání to noční i denní strašidla, takže se vůbec nemusíš bát. Ale musí to zůstat tajemstvím," zahraju na tajnůstkářskou strunu každého mláděte. A taky na to, jak si každé dítě myslí, že je dospělé. Bavím se s ní, jak jen to jde, jako se sobě rovnou, netahám ji za nos. "Jinak by kouzlo mohlo pominout." |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Drobná ručka maličko sevře a pak hned povolí, když jí má židovská žena vezme do náruče. Její pohled zamíří mým směrem s prosbou v mrkajících očích. Ale u nás jsme se všichni koupali společně. Táta...teda ten pravej táta, ne tenhle novej táta. Tak ten vždycky říkal, že musí hlídat, aby nám nezmodrali prdele. Na slovo „prdele“ si dá opravdu záležet, aby vyznělo v celé své kráse. Zahihňá se při zjištění, že mi vykouzlila na tváři široký úsměv. Mrknu na ní. Slyšelas maminku. Ode dneška se koupeš jen s ní. Vypravím se hledat kluka s vodou. Je nedaleko a vláčí se s plným vědrem. Pošlu ho správným směrem. Měl bys trochu přidat, má žena už je netrpělivá. Nyní si mohu zařídit něco ze svých věcí. ... Holčička za mnou ještě chvíli hledím, ale pak zmizím za rohem jednoho z domů. Její pozornost je nyní zcela upřena na Jez. Poslouchá pečlivě. S novým taťkou je legrace. Líbí se mi. Když umřeš, maminko, tak si ho vezmu za tebe. Budu mu vařit, uklízet, nahatá se s ním objímat v posteli. Jenže to nevím, proč se dělá. Chvilku nad tím přemýšlí. Opět se vrátí k tomu co jsi říkala. Neboj se, kdyby něco, tak vím, že mám utíkat do lesa. Všechno jsi čekala, každou její reakci už jsi někdy zažila u malých dětí, ale takovou radost z přívěšku. Vrhne se ti kolem krku, div tě neporazí. Silně tě mačká. Kouzelnej? Ty brďo. Jsi ta nejlepší maminka. Do toho se za vámi ozve hlas. Tady je ta voda. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Neumřu." Můj hlas se najednou změní. Být to moje dítě, hluboce by se mě dotklo, co řeklo, ale nedala bych to znát. Ovšem já pro ni mám na chvíli být vychovatelkou. Ačkoli ona si myslí něco jiného. Rysy mi ztvrdnou. Vezmu od kluka vědro s vodou a odvelím ho ke koním, které ještě nemohl stihnout obstarat - zas tak dlouho u studny nebyl. "S nikým se nahatá v posteli válet nebudeš," syknu, když kluk odejde. "A už vůbec ne s ním." Protože to bych tě raději podřízla sama... Zdá se, že mě to rozčílilo. Ale ne natolik, abych řvala nebo něco podobného. Daniel už moc dobře ví, že ten vztek je tu pořád, jen při nevhodné poznámce prorazí stavidla, a když vše pomine, stáhne se. Je to z toho nervového vypětí. Asi bych si měla uvařit něco na uklidnění. "Umyj se." Je dost velká, zvládne to sama. Sednu si na nějakou bednu a čekám, nedívám se na ni, ale přece vím, jestli poslechla, nebo ne. Vidím ji koutkem oka. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro A proč bych se nemohla nahatá válet v posteli? Moje sestra říkala, že prý je to moc hezký. I když nevím proč. Na chvíli zastaví pohyb rukou. Upře na Jezabel pohled. Vysvětlíš mi to maminko? Holčička se jen tak šolichá vodou, v domnění, že jí nová matka nesleduje tak pozorně jako to dělávala ta předchozí. Vždy jen tak vezme vodu do hrstičky a trochu na sebe šplíchne. Však taky co je mokré je i čisté. Když jsem to chtěla vysvětlit po sestřičce, tak se smála a že to všechno pochopím, až budu starší. Já už jsem ale veliká holka, ničeho se nebojím. V rukách sevře amulet zavěšený kolem krku. A ty se přeci taky nahatá válíš po tatínkovi, jste manžele a ty se po sobě hodně válej. Tamti první moji rodiče se po sobě hodně váleli. Při těch slovech se zahihňá. Mne nevadí, když se po sobě budete válet. Budu dělat, že spím. ... Stařena seděla na lavici u domu obklopená hromadou capartů. Už si ani pořádně nepamatovala, které patří do rodiny a které ne. A jak to bylo dál babičko? Její svraštělá tvář se pousmála. Jak už jsem řekla. Osm jich bylo. A nás jen pár holek s tátou. Oni měli všemožné harampádí v rukách, meče sekery, jeden měl i ten cep, co ho husiti upravily. Zabít nás chtěli. Strach mi nedovolil ani křičet. Ještě že náš bratr, ten co jste ho nikdy nepoznali, a nejmladší sestra, teta Alena, která se k nám vrátila před několika lety, nebyli s námi, říkala jsem si. Strašlivé věci s námi ti zloduchové plánovali. Babička okřikla děcko, které zrovna chtělo chytit psa za ocas. Teta Alena vyšla na zápraží, aby si také poslechla příběh. A když už jsme si mysleli, že není šance uniknout, přiběhl on. Rychlejší než jakýkoli muž. Jednou rukou zahodil toho největšího z nich. Jedinou ranou zabíjel. Banditi ani nestihli utéci. Do jednoho je pobil. Děti sedí jako přikování. Babi, kdo to vlastně byl? Stará žena pokrčila rameny a spokojeně se usmála. To jediné jsem nikdy nezjistila, měl zahalenou tvář schovanou v kapuci. Povzdechne si jen tak pro sebe. Ale život nám zachránil |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Málem protočím oči, když se začne ptát. A když začne rozumovat o válení se v posteli, málem si prokousnu jazyk. Čert aby ji vzal! "Ano, to pochopíš, až budeš starší, v tom měla pravdu. Na tohle ještě dost velká nejsi..." Rozhodně ne tam dole. "Bolelo by to." Můj hlas ochladne ještě víc. "A neválím se po něm a ani nebudu. Tak přestaň mluvit o válení se a pořádně se umyj!" Založím si ruce na prsou v gestu, že mě neoblomí nic. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Založí si taky ruce, aby ukázala stejný umanutý postoj. A kde myslíš by to bolelo? zeptá se zvědavě koukne se na sebe poté na Jezabel. Očividně se ten malej spratek nevzdá. Stejně je divné, že se neválíte, když jste manželé. Všichni manželé se přeci valejí, tedy si myslím, naši se vždycky váleli a kolikrát i přes den |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Nezdá se, že bych to myslela v žertu. Jsem rozladěná z toho, co říká. A rozhodně se po zrůdě nebudu válet jenom proto, že to říká nějaký malý fakan. Nedivím se, že jeho fotr měl tolik parchantů... když pořád šukal, navíc dětem na očích. Neodpovím jí, schválně to ignoruju. Akorát bych víc zabředla to té bažiny. Postavím se, abych měla převahu. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Dokonce jsem jednou viděla, že tatínek opřel maminku o zeď za stodolou a tam stáli. Neleželi nahatí sice, ale maminka u toho dělala stejné zvuky Na chvíli se jí ruce zastaví. To u toho musím dělat taky takové zvuky? Děláš ty u toho zvuky, maminko? |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Jsem znechucená. Zvlášť když si vzpomenu na nehezký obličej toho ubožáka, který si div necvrkl do kalhot, když si od něj Daniel koupil děcka jako dobytek. "Jdi si lehnout. Tvůj bratr za tebou za chvíli přijde," řeknu opět velitelsky. Taky se chci umýt, ale nechci, aby ten spratek pak něco vyprávěl čaroději. A hlavně... pak potřebuju na vzduch. Být sama. Zjišťuju, že tak je mi poslední dobou nejlíp. Protože jediná společnost, o kterou stojím, jsou moje děti. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Konečně máš čas jen a jen pro sebe. V průběhu mytí máš v jednu chvíli, pocit, že tě někdo sleduje, ale když se rozhlédneš, nikdo tam není. Ale těmhle pocitům věříš, už párkrát tě zachránili |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Ztuhnu v půli pohybu. Jsem otočená čelem do rohu, aby ze mě bylo vidět co nejméně, ačkoli jindy bych takhle nenastavovala záda, naopak si je bránila. Rychle si natáhnu halenu na ještě vlhké tělo. Sahá mi do půli stehen, takže teď nemusím zápolit s kalhotami. Ovšem pořád je docela zima, naskočí mi husí kůže. Rozhlédnu se po stodole, od opasku kalhot vytrhnu nůž, který kdysi sloužil pouze na byliny a lehká říznutí kvůli krvi do lektvarů, ale teď by byl jistě schopen i zabíjet. A jestli je to jen Daniel, beztak ho nesejmu. A i kdyby... co by mu nějaké škrábnutí udělalo, když není... člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Jedině nedaleko na seně si povídají ti dva sourozenci. Źe bys začínala bláznit, že by tě stihomam stíhal. Vždyť démona v sobě ještě nemáš. I po důkladnem prozkoumání nenajdeš nic, což však není plnohodnotným důkazem. . |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Nechce se mi za děcky, a proto, i když venku může něco být, jdu právě tam. Třebas zjistím, co to šmírovalo. A pokud tam nic nebude, sednu si před stodolu, opřu se zády o stěnu. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Dobrej večír paninko. Pronese k tobě podnapilým hlasem stín opřený o zeď stodoly. Stojí mezi tebou a vraty. V ruce drží tvůj nůž. To od vás není pěkné. Jeden by řekl, že nám nevěříte. Prudce zabodne čepel do dřeva nad svou hlavou. Mlsně se olízne. Koukal jsem, že manžílek vám někam odešel. Takhle večer nechat takovou pěknou ženskou samotnou. Přisune se o kousek blíže. Zápach alkoholu zesílí. Jak vidno dodává mu odvahy. Je zvláštní, jak mění své náladové rozpoložení. Jste přeci jenom kus hezké baby. To jsem věděl už předtím, než jsem viděl, jak se mejete. Opilci často neví co říkají. Odhalil ti důvod tvého divného pocitu. Co se trochu pobavit. Nerad bych, abyste byla ladem. Vrhne se na tebe zcela nečekaně. Jeden okamžik se opírá o zeď. V dalším už se jeho mozolnaté ruce hrabou po tvém těle. I když škrábeš jako kočka opilost ho v bolesti otupěla. Dokonce ignoruje dvě rány kolenem, i když si nejsi jistá, zda zasáhli patřičná místa. Co nejrychleji se tě snaží zalehnout a zacpat ti pusu. Valí se po tobě stokilový chlap o dvě hlavy větší než ty. Neškrábej ty děvko. Když s tím nepřestaneš. Tvou tvář zasáhne silná rána do tváře. Kurva to tě mám kvůli jednomu zašukání umlátit? Dere se za svým cílem. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Jakmile uslyším hlas, který nevěstí nic dobrého, hned sáhnu k pasu, kde by měl být nůž. Není tam. To není možné, probudilo by mě, kdyby se ke mně jen přiblížil! Jestli mě něčím otupil ten zkurvenec Daniel... Mnohem víc jsem vyvedená z míry kvůli tomu, jak snadno jsem se nechala sevřít do pasti. Jaktože jsem selhala. A to je chyba, že se tím zaobírám právě teď. Jindy bych opilci třebas utekla, vyskočila jako srnka a pelášila do lesa, do milovaného objetí větví a tmy. Neměl by šanci, poštvala bych na něj všechno, co tam žije. I kdyby to měli být jen vytrvalí mravenci. Jenže amulet jsem dala otravnému spratkovi, místo abych se jím chránila sama. K čertu se vším! A ten budižkničemu kamsi pláchl... kdo ví, jestli se vůbec vrátí. Možná mu došlo, že mě až tak nepotřebuje. Buď jak buď, opět si musím poradit sama, ačkoli to nebude vůbec lehké. Jeho nízké pudy probouzejí i ty moje. Ovšem s pářením to nemá nic společného, je to zoufalý a o to vzteklejší boj, kdy krev šíleně tepe ve spáncích a rány bolí zpoloviny tak, jak by měly. Jestli tohle přežiju, budu tam mít řádnou modřinu a rozkousnutý ret. Ovšem proti tomu, co se mi má stát, je to maličkost. Kouskem racionální mysli děkuju bohům za prozřetelnost, že jsem si na "spaní" nevzala sukni, ale opět si natáhla nohavice. Nebude to mít tak jednoduché. Zavrčím a zaprskám jako kočka, jekotu se nedočká. Nedokážu to, jak mám sevřené hrdlo. Navzdory své bojovnosti mám strach. Kdo by neměl? Ale ten strach je silná hnací síla. Ale pak se na povrch prodere zdravý rozum. Nebo ne? Možná je to pitomý nápad, ale o moc horší než bezhlavý boj jistě nebude. Zadýchaně ztuhnu, všechnu vůli vynakládajíc na to, abych znovu nezačala bojovat. Jen ať si myslí, že mi došly síly. Třesu se odporem i vztekem, třesu se adrenalinem vyplaveným do žil. Musím ho ukolébat, než znovu zaútočím... Je to odporné. Jestli po tomhle ještě někdy pomyslím na chlapa jako na chlapa, bude to opravdu zázrak. Čekám na svou chvíli. Na okamžik, kdy mu budu moc vypíchnout oči nebo mu prokousnout krk. Je jedno co z toho, ale i když nemám ostré zuby jako jezinka, vztek a strach dokážou divy. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Nočním lesem se žene smrt. Lovec. Tvor, který nedokáže být kořistí. Predátor. Všechna zvěř ho cítí. Utíkají před ním, skrývají se. Každý se snaží uniknout způsobem, kterým ho vybavila příroda. Nezajímají ho. Cítím ji. Strach, nenávist, odpor. Snad poprvé od našeho setkání nenamířené proti mne. Další pocity nejsou její. Chtíč, vztek. Stejné jako u celé té bandy. Kolikrát už jsem je jen zažil. Od počátku věků je to stále stejné. Lidé neprošli duševním vývojem. Stromy mizí, světla z domů jsou již zřetelná. Vesnicí se žene smrt. Perete se, tvá fyzická síla je nepoměrně menší než síla agresora. Nebýt kalhot už by dávno mohl využít požitky tvého těla. Boj je marný. Ochabneš. Vidí svou příležitost a víc se nakloní. Tvé jediné zbraně jsou připraveny. Zuby i nehty chtějí prolít krev toho lidského zvířete. Už už se chystáš k ráně, když to těžké tělo někdo prudce odhodí pryč. Jsi volná. Sleduješ ten pohyb. Ten samý pohyb, který málem zlomil tvé zápěstí. Ten samý pohyb, proti němuž není v lidských silách možno se bránit. Muž ztěžka dopadne na zem. Prosím, co to…neubližujte mi….pros.. Jeho hlas je naplněn strachem, ani nestihne doříci větu, když se na něj opět snese pomsta. Jediným úderem mu je rozdrceno rameno. Při dalším praskne čelist. Jsi v pořádku? Nabízím ruku Jezabel, aby mohla vstát. Přes rameno mám přehozeného muže. Bezvládně visí, i když před chvílí byl ještě plný sil. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Zády narazím do stodoly. Kousek od hlavy je ten nůž. Vypáčím ho, sevřu rukojeť. Nahlas oddechuju, přikrčená stojím tváří v tvář stínu a mám co dělat, abych se z toho vypětí znovu neporoučela k zemi. Halena na mě visí jen silou vůle, ale to je mi teď jedno. "Ne." Vylétne to ze mě, než se nad tím stačím zamyslet. Chtěla jsem zalhat, aby se neptal, aby mě nechal být. Ale ne, rozhodně nejsem v pořádku. Je toho na mě moc. Pozpátku couvnu do dveří stodoly, načež v nich urychleně zmizím bez dalšího slova. Jestli děcka spí, toho si nevšímám. Původně jsem chtěla prchnout do lesa, ale tak daleko bych nedošla. Doklopýtám akorát ke stání svojí kobyly, opět co nejdál od jakýchkoli pohledů, když mám prokázat slabost. Obejmu hnědý krk, jako by mě měl ochránit, skryju tak tvář. I to zvíře je lepší než ten nejposlednější člověk. Důkazy mé prohry se vylijí na tváře. Za chvíli se uklidním, určitě, pohřbím to zase v sobě, do té vířící temnoty, a bude to jako dřív, jen budu ještě víc nevraživá. Ale ted si vybírám čas pro svou slabost. Dokud mě nikdo nevidí. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Musím se zbavit těla, pak bude čas řešit ostatní. Vracím se do klidu lesa. Nikdo mne neviděl. Zítra budou ožralu postrádat. Ne hned, ale čím déle bude pryč, tím podezřelejší to bude. Vina stejně padne na nás. Bez důkazů však není možné obvinění. Nikdy po sobě nezanechávám důkazy. Nikdo skutenčně nevěří v bytost, která dokáže jedinou ranou zabít člověka. Budí to pak v lidech strach. Budou si myslet, že narazil na divoké zvíře. V opilosti zabyt běsnící bestií. Lovcem, kterému narušil teritorium. Shodím tělo z ramene. Obličej nikdo nepozná. Holýma rukama mu ho strhnu. Končetiny nezůstanou na svém místě. Maso ožere zvěř. Vrátím se za hodinu. Děti spí. Pokud usnula i Jezabel, ulehnu také. Pokud ještě nespí, pomalu k ní přistoupím. Omlouvám se, že jsem tu nebyl v potřebnou dobu. Již nikdy se nevzdálím, pokud ti nebudu schopen zajistit bezpečí. Sdělil jsem to nejdůležitější. Nechci jí nadále otravovat. Je příliš hrdá než aby o to stála. K tomu má o důvod víc, nenávidět muže. Měla by ses vyspat, zítra nás opět čeká dlouhá cesta. Ulehnu na svou deku. Děcko se ke mne mimoděk přitulí. Zavřu oči. Dobrou noc Jezabel |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Studený uklidňující lektvar mě probral a stejně chladivá mast tlumila tupou bolest na tváři. Nespím. Nejde to, když právě kvůli spánku se stalo tohle. Sedím v tmavé stodole a pohrávám si s prázdným flakónkem. Kdyby tu byl oheň, jistě bych civěla do plamenů. "Zvládla bych to," zavrčím tu očividnou lež, ale patří spíš mě. Sebe samu se snažím přesvědčit, že bych to zvládla i tehdy, kdyby mi nikdo nepřišel na pomoc. On si lehce, ale pro mě spánek nepřichází. Kdyby ti na seně byli moji milovaní, dalo by se říct, že nad nimi bdím. Takhle... takhle prostě bdím jen tak, protože nemůžu spát, protože se bojím spát. Spánek již nějakou dobu není sladký ani uklidňující. Mrákoty se o mě pokusí až skoro k ránu, kdy je to prosté a taky naprosté vyčerpání, jako když vyděšenému zvířeti přeci jen klesne hlava. Spím v sedě, ramenem opřená o jeden trám. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Drahá Jez. Budeš rozlámaná, nevyspalá a zcela jistě nevrlejší než kdy dříve. Ale lepší tohle, než abych to nestihl. Lehce se vyprostím z dětského sevření. Vstanu a vyjdu před stodolu. Měl bys spát. Ještě máme pár hodin. Chlapec sedí opřen zvenku o stodolu. Hledí do hvězd. Sní své romantické představy. Plane láskou na tom samém místě, kde málem znásilnili mou židovskou společnici. Nebojte se pane Danieli. Nepotřebuji tolik spát. Stejně jsem nemohl dospat. Posadím se vedle něj. Jak se jmenuje? Na mou otázku se překvapeně otočí. Nevím koho myslíte. Mluví jako přistižený zloděj, kterého našli v cizích komnatách. Myslím tu, kterou miluješ. Tu pro kterou vzdycháš od té doby co jedem zpátky po cestě, kterou jste už jednou šli. Stále sledující jeden směr, jako bys očekával její příchod. Tak jak se jmenuje? Sklopí stydlivě hlavu. To je to tak vidět. Lehce přikývnu. Prošel jsem si tím samým, když jsem poprvé potakal Jezabel. Věřil bys, že jsem od ní dostal třikrát košem. Někdy se vytrvalost vyplácí. Musíš prostě jít za svým cílem. Vstanu a vybídnu ho k činnosti, brzy budeme odjíždět. Je třeba se sbalit. Nebudím nikoho dokud to není nutné. Pro unavenou židovku dokonce dělám na voze vedle Aleše provizorní lože, aby se mohla dospat. Nyní je na čase jí vzbudit. Jez, je na čase vyrazit. Udržuji si vzdálenost a vyvaruji se jakéhokoli fyzického kontaktu. Po včerejšku by se mohla objevit špatná reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Co-cože?" zahuhlám, trochu nechápavě mžourám kolem sebe, kde a jak jsem to usnula. Bylo by milosrdné říct, že vypadám jako vyoraný krtek. S povzdechem se vydrápu na nohy a opláchnu si obličej rovnou ve žlabu pro koně, načež jako ve snách, již zcela automaticky, začnu sedlat svou hnědku. Připadám si, jako by mě někdo praštil po hlavě. To bude asi od toho trámu... Radši se neptám, co udělal s tím chlapem. Nevím, jestli jsem nad tím už přemýšlela, když jsem tu večer seděla. Mlčky vyvedu koně ven a nasednu na něj jen díky špalku na štípání dříví, co je venku. Buď v sedle usnu, nebo mě cesta probudí, až se ta kobyla zas něčeho lekne. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Tak si to představte Blažková, že ten můj blbec se zase včera ožral. Bůh ví, kde se zase válí a vyspává z opice. Já ho roztrhnu, až se vrátí. Namouduši ho zabiju. Rozhořčená žena má ruce v bok. Možná jí ta ráznost přejde, až najdou zbytky jejího muže. Ale jděte. Celej tejden maká na poli, tak ať si taky jednou trochu užije. Podívám se na Jezabel. Vidíš židovko i tací, jako byl ten včera, mají své milované. Nejde postupovat tak, abys nikomu neublížila. Z mého pohledu je jasné o čem zrovna přemýšlím. Jako bych byl knihou, v niž čtenář zlehka obrací stránky. Sleduji svou ženu. Jsi si jista, že si nechceš lehnout do vozu? Nevypadáš jako někdo, komu noc dopřála spokojenému spánku. Nerad bych tě sbíral ze země, až se svezeš z kobyly. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro "Ne," zakroutím hlavou. Je vidět, že ke kováři si nechci lehnout ani omylem. Jako by měl mor. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Souhlasně přikývnu k jejímu odmítavému postoji. Až spadneš ze sedla, tak tě tam stejně budu muset uložit. Jen jsem nechtěl, abys měla zlámané kosti Poplácám kobylu po nozdrách. Poté zvednu ruku, aby židovka viděla její obsah. Tenhle přívěšek slouží k tomu, abych tě byl schopen lépe lokalizovat. Ale pokud budeš opravdu potřebovat, abych se objevil do nejrychleji, tak skrze něj magicky zakřič.. Uslyším to. Čekám, zda přijme nebo ne. I když to dělám pro její bezpečí, cítím v ní stále ty pocity. Nechce být nikým ovládána. Nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Lokalizovat. Jako cejch, který se vypaluje kravám a koním. Aby každý hned poznal, čí jsou majetek, aby je zloději nemohli snadno prodat. Vezmu si ho. Kdykoli ho můžu zahodit, kdyby se něco dělo. A i když na sebe nejsem pyšná, že jsem se nechala přepadnout jako nějaká naivka, že jsem přestala být ostražitá, budu raději, když mu budu moct vřísknout do mysli, aby se nikde neflákal a staral se o svou... ženu. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Jak myslíš. Jen se nezraň, až spadneš. Všichni trpělivě čekají až odjedeme. Jezabel ode mne přebírá ochranný přívěšek. Tváří se při tom víc než rozhořčeně. Nejsem si jist, co přesně to znamená. Zda-li se kaboní z důvodu ponížení, neboť ať chce či nechce, jsem jí včera s největší pravděpodobností zachránil život. Možná se jí jen nelíbí barva. Ujistí mne vřísknutí jejích emocí, které obkružují ta slova na něž myslí. Jak vidno, když už máš hrát mou ženu, tak se vším všudy. No nedá se nic dělat, jako poslušný manžel to budu muset strpět. Ale tato hra je pro dva hráče. Má ruka spočine na jejím stehně. Něžně ho krátkými pohyby hladím. Ale stejně miláčku. Kdybys pociťovala únavu, můžeš kdykoli ulehnout na vůz. Pak konečně zmizí má ruka z jejího stehna a já vyskočím na kozlík vozu. Okamžitě mám svojí dcerku kolem krku. Jedeme holoto. Křiknu. Malá se začne smát. Já se nejmenuji Holota, přeci. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Uvážu si řemínek kolem krku a amulet zastrčím pod halenu. Pobídnu kobylu trochu drsněji, než bych měla. Nebohé zvíře ukřivděně poskočí a popoběhne se mnou kus před vůz, čímž poblázní i zapřažené tahouny. Zvlášť když hnědce popustím otěže, nechám ji protáhnout krk a zrychlit. Vítr ve vlasech je lepší než studená voda na obličeji a Danielova ruka na stehně taky. Po tomhle opravdu klimbat nebudu a příště ho rovnou nakopnu. Navíc s tím obojkem, byť je pro mou ochranu, se cítím jako fena uvázaná u boudy. Musím tady být, s ním, aby moje štěňata přežila. Ženeme se z vesnice, od chlípníkovy rodiny, od Daniela a té drzé holky. Zanedlouho nás obejme chladivý stín lesa, kde to syrově voní probouzejícím se jarem. Na okamžik svoje myšlenky soustředím jen na jízdu. Po těch dnech jsem se konečně rozpomněla na divoké vyjížďky s mým mužem, rozpomněla jsem se na pevnou ruku, kterou člověk musí mít, aby mohl jezdit jako pán a ne jako pytel ořechů. Když vítr odvane alespoň část starostí, přitáhnu hnědce uzdu. Nespokojně pohodí hlavou, chce se mi vytrhnout a běžet dál, když jsem ji rozdováděla, rozproudila jí krev, ale nenechám ji. Pohledem zavadím o nedalekou komplikaci cesty - bobři od blízké řeky se činili a ohlodali mladou břízku. Ale po tom, jak si Daniel včera přehodil toho chlapa přes rameno, nepochybuju, že kousek stromku částečně spadlého do cesty, nebude problém. Otočím koně a svižným krokem se vracím zpět k vozu. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Co je mamince? Zeptá se bez ustání mluvící holčička. Špatně spala. Vezmu jí do náruče. A co jí pořádně provětrat sukni? Já bych ti mohla pomoct s tím větráním. Táta se jedou bavil se sousedem. Říkal, aby paní sousedce pořádně provětral sukni, že pak je každá ženská jako beránek. Zaraženě se na to děvče podívám. K čemu všemu ty ses nenachomejtla. Lehce přivřu oči. Je jako slabý plamínek ve tmě. Vím kde je. To je nejpodstatnější. Jsem rád, že můj dárek neodmítla. Chci jí mít neustále na očích. Člověk nikdy neví. Vrací se. Společně pak dorazíme k ukázce schopnosti lesa a jeho obyvatel. Hoch na nic nečeká, seskočí z vozu a pokouší se stromem pohnout. Marně. Opřeme se do toho tedy oba. I přesto, že jsem včera na jednom rameni odnesl , nemohu odhalovat své schopnosti větším masám. Jen jednou jsem to udělal. Nakonec jsem byl uloven. Oba se dereme s kmenem stromu. Maličká přispěchá a taky se snaží pomoci. Jediná Jezabel sedící v sedle nepomáhá. Nenutím ji. Únava se opět vrací, lehce klimbne. ... Sestry moje, dcery země, matky lidských životů. Přijměte mé pozvání. Já, Velká matka vás volám. Sejděme se. Uctěme přírodu. Na její počest tančeme. Na její počest slavme. Užijme všech jejích plodů. Radujme se společně. Sestry moje, dcery země, matky lidských životů. Přijměte mé pozvání. Já, Velká matka vás volám. Těžké časy přicházejí. Lid chce vládnout přírodě. Lid se žene do záhuby ve své pýše. Je třeba stmelit se. Sestry moje, dcery země, matky lidských životů. Přijměte mé pozvání. Já Velká matka vás volám. ... Jako by čas chvíli stál. Jezabel si ze sna moc nepamatuje. Není třeba si tyto sny pamatovat. Velká matka zve všechny s nadáním. Bytosti na které lidstvo pomalu přestává věřit. Tvory, jichž se lidé bojí. Brzy započne Sabat. Kmen konečně opustí stezku. Můžeme vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Doširoka otevřu jantarové oči. Ve slunci opravdu tak vypadají, stejně jako v záři ohně, byť v šeru jsou spíš hnědavé. Jenže teď, když se probudím opět ostražitá, připomínám nějakou šelmu, která něco zbystřila. Srdce mi divoce buší a něco mě táhne dopředu. Musím tam. Tam někam. Hned. Jenže pak se ošiju, sklopím uši a v duchu zavrčím. Co to je? Co když jsou to nekalé čáry, kterými se mě někdo pokouší vlákat do pasti? Zmateně postávám na místě, ačkoli povoz se dal do pohybu. Jako by mi duši trhali na cáry. Jenže jinak, než když jsem ve snu viděla trpět své děti. Jako by mi duše ulétala z těla, ale vědomí ji pořád drží uvnitř, aby se nepustila za tou podivnou návnadou. Pobídnu hnědku a připojím se k vozu. Tentokrát jsem zamyšlená jinak. Neklidně. Koušu si ret a zuřivě přemýšlím, pevně se držím řemení. V šumění stromů jako by byla slyšet lákavá melodie. Trylky píšťalky,... hlasy. A v dusání kopyt zase bubny. A jaro tak opojně voní... Jak jsem se stáhla do sebe, ani jsem si neuvědomila, že po zimě vždy přichází jaro, vše se obnoví a uzdraví. Krom starých jizev... Ani si nevšimnu, že mi z toho všeho z očí kanou slzy. To volání je podivně známé - něco starého a pěkného, radostného i tesklivého v tom, že to možná jednou pro vždy skončí. Až se mi sevře hrdlo. Popojedu o kousek napřed, aby to neviděli. Není to žádné vzlykání nad něčím určitým, prostě to přišlo samo. Možná jako následek vnitřního boje? Bojím se ty hlasy uposlechnout. Slyšela jsem o těch, kteří tak učinili. Nevrátili se. Padli do léčky. A já nevím, jestli tomu můžu věřit, protože takové náhlé volání... mě svým způsobem i děsí. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Doufám, že nepřemýšlíš o nějaké hlouposti. Zarazí se. Jezabel nás předejela. Pískle se snaží utrhnout trofej z odvaleného kmenu. Máme soukromí. Jak to myslíte? Já jen, chtěl bych jí vidět. Vím, je to hloupé, ale táhne mne to tam. Pokývám hlavou. Chci aby viděl, že ho chápu. Rozhodně bych to neoznačil jako něco hloupého. Když jsem já poprvé spatřil Jezabel, tak prodávala česnek. Během tří dnů jsem měl doma šest kilo česneku. Věř mi, chápu tě. Kluk se trochu plaše usměje. Co kdyby sis půjčil večer jednoho z koní a do rána bys svou záležitost snad mohl vyřešit. Nejspíš jsem první člověk, který mu ve věci jeho srdce vyšel takhle vstříc. Celý se rozzáří. Mám jen dvě podmínky. Ráno očekávám, že opět budeš svěží. Nechci abys mi tu pak spal. Ta další je, že vysvětlíš své sestřičce kam jedeš. Nechci aby o tebe měla starost. Dle jeho přikyvování jsme dohodnuti. Zítra budu mít vše, čeho je třeba. Kolem dvanácté učiníme zastávku uprostřed lesů. Několikrát se během té doby Jezabel objevila v mysli žádost Matky. Každá je silnější, než ta předchozí. To co bylo ráno jen šepotem po povrchu snění, nyní jako by křičelo. Sedí stranou od všech. Je to už její zvyk. Straní se všech. Sama ve své bolesti. Lítost a nenávist. Opovrhování lidmi kolem ní. Zdá se mi to, nebo si ve všech těch negativních pocitech libuješ? Podám jí nějaké jídlo. Přisednu si. Zakousnu se do kusu chleba, načež se pohodlně opřu o lokty. Ani v tak krásném dni se tvá nálada nezlepší? Stále v tobě nedokáži číst, Jez. Někdy si budeme muset promluvit, trochu vážněji. To ovšem není to hlavní, proč jsem přišel. Náš mladý pomocník dnes uteče. Použije k tomu jednoho z koní. Nebraň mu prosím, rozhodne-li se pro tvou kobylu. Položím se do trávy a ruce dám za hlavu. Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuků lesa. Je tu krásný klid. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Vezmu si kousek jídla, ale na jeho rýpání, že jsem neustále odtažitá, nijak nereaguju. Nepochopí to, není člověk, ale zrůda. A i kdyby člověkem byl, je to jen chlap. Neví, jak to bolí matku, které vezmou děti a ona ve snech vidí, jak je mučí. Chvíli to vypadalo, že jsem to překonala, zvlášť když jsem bydlela v Táboře a měla své vlastní problémy, ale ne. Úkosem se na něj podívám. Co by jako chtěl vědět? A že ve mně nedokáže číst? Kecy. Je na mě znát nelibost, když se dozvím, že by mi někdo kradl koně. Zvykla jsem si na ni. A na voze rozhodně jet nehodlám. Na koni mám jakous takou volnost. "No to mu teda bránit budu!" odvětím zostra. "Nikdo mi krást koně nebude, tím míň on." Nehledě na to, že jestli mi ty hlasy budou v hlavě ječet ještě chvíli, uprostřed noci se prostě seberu a odjedu. Už to nevydržím. Musím zjistit, co to je. A zbavit se toho. Ale Daniela nehodlám žádat. Nechci, aby se mi hrabal v mysli. To je snad ještě horší než to, co mě může čekat na konci cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Rád bych ti připomněl, jak moc je pro mne důležitý dnešní večer. Dnes hodlám získat falus, žaludek a oči potřebné k rituálu. Nerad bych, aby se mi v tu chvíli někdo stavil do cesty. Mám tě rád. Jak sis jistě všimla, asi nejvíc z těch, jenž jsi potkala za svůj život, nepočítaje tvou rodinu samozřejmě. Mé oči se otevřou a pohled věnuji jen jí. Nečiním rozdílu. Tvá hrdost i zklamání nad svým židovským původem je věc, která je jen tvoje. Ty sis v mysli vybudovala tu hradbu. Pro mne jsi jen lidská žena. Navíc jsi někdo koho potřebuji. Ale nezapomeň, že stejně jako já potřebuji tebe, tak ty potřebuješ mne. Jsem někdo, kdo ti může pomoci v hledání, kterému jsi zasvětila život. Můj hlas dostane jen o trochu tvrdší tón. Nespoléhej na to však tolik. Budeš-li mi stát v cestě za mým úkolem. Bude-li ti chtít náš klučík vzít koně, klidně ho necháš. Vrátím ti koně. Oba budeme spokojeni. Zvednu se a opět odcházím. Doufám, že jsme si rozuměli. Ta lidská svéhlavost. Aby světu dokázali svou titěrnou existenci, nejsou schopni pokroku, kterému se říká spolupráce. I mravenci fungují tisíckrát lépe než celé lidstvo. |
| |
| soukromá zpráva od Jezabel pro Cha, rád? On je někdy mizernější lhář, než bych čekala. A akorát ze mě zase musí dělat pitomce. No jistě, že jsem si kolem sebe vybudovala hradbu, když mě nenávidí jenom proto, kdo byla má matka! K čertu s nimi. A jsme zase u toho. Neduhy jsem jim léčila a oni mě za zády pomlouvali. Ale on není člověk... ví hovno o tom, jaký život to je. Jemu stačí někoho chytit a škubnout mu vazem nebo ho nechat zešílet vlastními myšlenkami. To já neumím. Musím jen mlčky trpět to, co mi dělají, jinak by mě ještě zlynčovali. Pohled, který mi někteří označili za zmijí, mu zabodnu do zad. Potřebuju ho? Vážně? V nouzi bych si cestu za dětmi našla. Už totiž vím, kam jet. Na cestu se člověk vždycky zeptá. Kobyla je stále osedlaná, však taky máme pokračovat v cestě. Stojí přivázaná u vozu, pase se. Když se Daniel nedívá, sundám si přívěšek z krku a hodím ho ke kováři. Když nebude vědět, co chystám, snad si toho hned nevšimne. Vyhoupnu se do sedla. "Jedu se podívat po cestě napřed," oznámím lakonicky, na povrchu schválně nechám silně plynout rozhořčení a znechucení nad jejich společností, ať si je klidně přečte. Mám toho akorát tak dost. Než mi kdokoli stačí odpovědět, pobídnu kobylu k cestě, tam ji pobodnu do klusu, a když jim zmizím z očí, tak do cvalu. Vím přesně, co teď dělat. Nechat se tím ovládnout. Ať mě na konci té divné cesty čeká cokoli, doufám, že je to lepší než tohle. Musím to zjistit. A možná... možná si je pak najdu a vrátím se, abychom našli moje děti. A možná taky ne. Ale nyní, jakkoli divně to zní, je pro mě důležitější to volání a vítr ve vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Daniel pro Sleduji jak odjíždí. Její emoční pach hoří nenávistí a touhou. Oboje jinými směry. Spokojený úsměv přeletí přes mou tvář. Pokračujeme. Jedeme dál a na mém krku se stále houpe to děcko. Jak vidno mne má dost ráda. Jednoho dne se to bude velice hodit. Počkám až párkrát zaklimbá a ve chvíli kdy usne se s mladíkem mohu domluvit na jeho nočním dobrodružství. Takže dneska večer vyrazíš. Nezapomeň být zpět ještě než se tvoje sestra vzbudí. Nechci, aby si o tebe dělala starosti. On je ochoten udělat cokoli, jen aby jí viděl. Netuší, že i když se setká se svou milou, bude to naposledy, kdy se s někým vůbec setká. A raději se vezmi nůž, nikdy nevíš co se na cestě může stát. ... Muže probudí zatáhnutí za límec. Co..Kdo... Něčí ruka ho drží a smýkne s ním na podlahu. Jeho žena klidně spí. Leží jako mrtvá. Hlavou mu proběhne nejčernější myšlenka. Jen na okamžik. Stále je vláčen. Snaží se bránit. Jeho nehty se zarývají do cizí paže. Netuší kdo je to. Netuší proč je tady. Co chce? Neznámý otevře dveře do ložnice jeho dcery. Myslím, že je na čase objasnit důvod proč jsem tu. Melodický hlas se rozezní pokojem. Muž vzhledne k posteli, ve strachu o svou dceru. Žije, ač uvázána u postele za nohy a ruce. Co chcete, pane. Mohu vám zaplatit. Tohle není nutné. Prosím, nechte nás být. Cizinec nepouští jeho kvalitní noční košili. Odolná látka se nyní stala pastí. Chci po tobě jen jedno. Budeš obcovat se svou vlastní dcerou. Pohled do očí nočního návštěvníka zmrazí muže na místě. Není v nich krutost, zloba. Nic z toho co vídá v očích svých podaných a sousedů. Lidí, kterým se vysmívá. V těchto očích je klid. Je jasné, že zde jde o víc. Možná ho někdo najal, aby se pomstil. Zde není možnost slitování. Oči jeho dcery se zaplní slzami. Nemůže mluvit. POM... Zvolání o pomoc je okamžitě přehlušeno přesně mířeným úderem do krku. Nemůže ze sebe vydat ani hlásku. Rád bych tě upozornil, že tvá dcera může velice trpět. Je na tobě zdá to dopustíš. V cizincově ruce se objeví nůž. Pokud neuděláš co po tobě chci, začnu jí po kouscích odřezávat maso od kostí. Věřím, že se nakonec dohodneme. ... Mladík se řítí lesem. Snad by i uhnal koně, tak moc jí chce vidět. Konečně zase spolu, je to teprve týden, ale jemu to přijde jako věčnost. Jeho milovaná. Ruce se chvějí, žaludek jako na vodě. Už jen kousek, pak jí sevře ve své náruči. Budou spolu. Unese jí. Vrátí se s ním. U jeho nového pána bude jistě potřeba dvou dalších rukou. Když nebude chtít, vstoupí do služby někde ve vsi. Už nikdy nechce dopustit, aby byly tak dlouho bez sebe. Lásko. Zašeptá, když se blíží k jejímu oknu. Krade se jako zloděj. Pomaličku se zvedá, aby mohl nakouknout dovnitř. Jeho milovaná leží přivázána u postele. Bezmocná. Nohu má zmrzačenou. Jako by se jí někdo pokusil stáhnout z kůže. Na pár místech jí prosvítají kosti. A na ní se válí ten největší zkurvysyn. Ten, který nechal zemřít jeho matku. Stále nemá dost. Nyní znásilňuje svou vlastní dceru. Ten chlap je ještě horší, než se původně zdálo. Mladík na nic nečeká a pootevřeným oknem vtrhne dovnitř. V ruce sevřený nůž začne bodat. Otec se brzy sveze ze svého potomka. Výborně chlapče. Novopečený vrah se otočí. Pane Danieli co tu děláte? Jeho překvapení trvá jen chvíli. Hluboká řezná rána mu přetne krční tepnu. |
| |
| Zachraňte ho! Husitksý tábor poblíž brodu Zbyhněv Sup z Vyhnanova, Bartoloměj Pospíchal. Spoušť venku je již z části uklizena, ale i přesto jsou všude po okolí rozeseté zbytky proběhnuvši šarvátky. Doufám, že se Vaše zadnice v brzké době vyzdraví Bartoloměji. Potřebujeme takové schopné muže jako jste vy..., říká Horn, když je pan Pospíchal vyzdvižen do vozu a pohupuje se při tom z pat na špičky... A vy udatný Zbyhněve běžte a vyberte si mezi mými muži pět společníků s nimiž se vydáte po stopách křesťanských ničemníků. Snad se Vám podaří najít vašeho velitele nezhanobeného, živého a zdravého. O zásoby se zde nebojte nikoho požádat. Věřím, že mohu nechat tento úkol plně na Vás. Vkládám na vaše bedra ortel zodpovědnosti, naložte s tím prosím dle svého nejlepšího uvážení. Nyní na vás závisí životy i mých mužů... A když?! Tak což, já pána Buřtičků už nějak oželím a vás koneckonců taky.... Na brzké shledání bratří! S tím se s vámi Urban Horn loučí a potřásá každému zvlášť pravicí. Husitský tábor se pomalu připravuje na další dlouhý pochod. |
| |
| Biřek …..JAK DO KOPCE HNÁN BYL DOBYTČETI PŘIPODOBNĚN. ...často sedím sám před sebou jako před cizím člověkem, když v tichých hodinách záhadný odlesk dřívějška staví jako matné zrcadlo obrysy mé nynější existence mimo mne, a pak se divím, jak se to nepojmenované aktivum, zvané život, přizpůsobilo i této formě.... E.M.R - Na západní frontě klid. Vít vyrůstal a přežíval jak se dalo. Život s Potkany nebyl jednoduchý, ale za to svobodný a nezávislý. Jednou se dařilo a jindy jeden utřel nos, pokrčil rameny a smetl drobty ze stolu. Byly mladí a svět patřil jim, třebas, že za každým rohem číhalo nebezpečí a smrt, a nebo možná právě proto. Děti ledva odrostlé a přesto předčasně dospělé - neochotně, ale přesto. Děti, které buď nepatřili nikomu, nebo někdo nechtěl, aby mu patřili či nemohl, i kdyby chtěl, vždyť doba byla zlá. A přesto byly tací, kteří by si přáli mít zpět doma své děti, ale nemohli je mít i kdyby chtěli, protože byli už mrtvý. Jelikož nebyli nikoho, stalo se, že byli svoji. Vyrostli tak jak se dalo, tak nějak - různě všelijak, ledasjak. Inu nijak - a přeci nějak. Jak to bývá s lučním kvítím. Divoce. Sobě byli otci i matkami a navzájem byli bratry. A zní to veskrze krásně a panensky, sic je pravda, vždycky úplně jinačí, než jak se píše v knihách. Pamatoval si svůj první den ve skupině. Byl malý, vystrašený a hlad mu lomcoval s žaludkem. Koupali se v řece nedaleko. Mladá, pružná a svěží těla. Splývala mu v jeden celek, jako obrovský masitý had plující po hladině. „Vítku!“ Doléhal k němu vzdálený Jeronýmův hlas. Nebylo vidět kde začíná jeho trup a kde končí. Tělo se dvojace zrcadlilo na vodě. Bylo to jako být zpátky doma, když člověk slyšel vyslovit své jméno tímto způsobem a přeci na tom bylo cosi trýznivého a bolestného. Vzpomínka na někoho, kdo se již nevrátí. Člověk mohl zavřít dveře za minulostí, ale i tak se k němu v ozvěnách vracela. Žádná obrana není dostatečně silná a nepropustná. Nejhorší to bylo v takovýchto dnech, stačilo zavřít oči a jeden byl zpátky doma. Doléhalo k němu vzdálené kdákání slepic, štěkot psa, kterého miloval a jenž mu byl věrný. Hle! Běží mu vstříc a vítá ho štěkotem, který by druhému nahnal strach. Vít se však nebojí. Jaký to je silný chlapec, říká maminka. Maminka, takové krásné slovo – magické a plné příslibů. Žádnou ženu už nikdy nebude tolik milovat jako právě ji. Vždyť jak by k tomu přišla. Brzy bude sklizeň, pole již zlátnou. Jablka jsou sladká jako nikdy předtím. Nejlépe člověku chutná, když je mladý. Drží se máminy sukně zatímco ona pečlivě vybírá ty nejlepší, leští je ušmudlanou zástěrou a podstrkává mu sousta. Otcův chrt vysedává dlouhé hodiny na terase a pozoruje bzučící mouchu. Nikdy ho to nepřestane bavit, ale stejně mu nakonec uletí. Zde, říká si Vítek, chci zestárnout a umřít, ale maminka ta nikdy neumře. Viďte maminko, že nikdy neumřete? Matka vzhlédne od šití, vůbec ho neposlouchá. Otec ho učí jezdit na jeho prvním koni, myslí si, že je to kůň, ale je to ještě hříbě. Malé a nevycválané, jako on sám. Rozpustilé a tak vůbec vše co k tomu patří. Vzpomínky uložené v pouzdře paměti, lidské mysli. Býval jsem takový, může si říct člověk, ale vše je pryč – a snad by bylo nejlepší, kdyby nezůstalo nic. Nic na co by jeden mohl vzpomínat, neboť vzpomínkám neporučíš… „ Vítku,“ přibíhá Jeroným od řeky. Je celý nahý. Vít je v rozpacích, neví kam s očima. Ale Jeroným se směje, směje se až z toho bolí srdce. Jeden neví jestli radostí, nebo něčím dočista jiným. Jeronýmovi oči jsou tmavě hnědé, jako kyprá lesní hlína. Když se smějí, dívají se do slunce mění se jejich barva a stává se jasnější. Vít náhle nedokáže přesně určit co je to za odstín. Chtěl by něco říci, ale jen ztrnule hledí před sebe. Jeroným k němu večer přichází, uléhá pod jeho deku ve stínu nedalekého rákosí. Od ohně k nim doléhá veselý smích družníků. Hladí ho po celém těle a uklidňuje ho. Nyní je Vít již dospělý, jeho vlastní oči září tím světlem – vzpomínky nepřichází tak často jako dříve. Žije pro tento den a každý další den je tím lepší, že nic neočekává. Jen lásku. Láska je zřejmá a jasná, je to ta nejpřirozenější věc v životě. Jednoho ani nenapadne, že by mohlo jít o něco neopakovatelného, ale pak jednoho dne Jeroným umírá. Přijde to jako rána z čistého nebe. Den jako každý jiný. Kradli, ale nepředpokládali odpor. Prchají přes les a louku, přeplněné brašny se jim na zádech třesou. Vlastně je to úplně krásný den. Pak Jeroným náhle padá a už nemůže vstát. Nikdo si předtím nevšiml bodné rány v jeho břiše. „ Můžeme si představovat, že to není poslední život,“ ,“ říká Jeroným s chabým úsměvem na rtech. Je to úsměv smrti. Maska jeho tváře se již mění. „ Ale i kdyby nebyl, tak to nikdy nezjistíme.“ Šeptá Vít se rty těsně u jeho tváře. „Někteří lidé," říká, „ jako by byli hrozně staří,“ pro slzy nevidí. „ Třeba jako my dva,“ šeptá Jeroným slabě, „ bylo to s tebou pěkné bráško. Těch posledních pár let uteklo jak voda.“ Bezedné jsou jeho oči, ale ona hloubka je náhle prázdná. Bezobsažná. Vítr ho drží v náručí až dokud nepřestane dýchat, pak přichází….Přisedne si k němu. Vůbec na nic se ho nevyptává. Vidí co se stalo, " půjdeme." " Půjdeme", a tak šli. Krásný den pokračuje. Zemřel člověk, ale příroda jde stále dál. Život pokračuje, sic se to zdá nemožné a nepochopitelné. Zemřel mladý člověk. Proč? Vzdor vůči nespravedlnosti je uhnízděn ve Vítově hrudi a bodá ho jak osten jedu. *** Mlč pse! Co tobě tomu do toho? Jak se vůbec opovažuješ? Vzplane v mladém jinochu náhlý hněv. Víš, ty hroudo hnoje, kdo já jsem? Nevíš. Nejsem jen tak ledasjaký. Já nejsem povinen se tu tobě, tchoři husitský, zpovídat. Kéž by ti huba upadla za to jaké drzosti si na mě dovoluješ. Mladík viditelně rozezlen se svalí do mechové podestýlky a stáhne nebohého Jiříka za provaz sebou. Přestaň vejrat, poručí mu znaveným hlasem prsty si do jazyka a rtů začne vtírat jakousi listovou směs. To ho uklidní. Za chvíli už je krotký jako beránek a vytahuje z mošny další jídlo. Část dává i proradnému psu v podobě Jiříkově. Mrtví by mu k ničemu nebyl. Než odejde zkontrolovat koně přiváže pana z Březové pevně ke stromu. Ve tmě si sundává roušku přes tvář. Ve ztemnělém lese k Jiříkovým uším chvíli doléhají vzdálené zvuky a útržky slov. Ničemu nerozumí. Náhle je znaven jako dítě. RÁNO - hrůznější včerejška Poprvé hledí do nekryté chlapcovi tváře. Je mladá a ve vzpomínkách vzdáleně povědomá. Chlapec se nad ním bezhlesně sklání, budí ho. Bystré a zvědavé oči hledí zkoumavě do obličeje stárnoucího muže. Nepovšimnou si podoby, jenž se vzdáleně podobá rysům jeho vlastním. Člověk si takové věci nikdy neuvědomuje. Přes nos a bradu se mladíkovi táhne dlouhý šrám. Strup ho zjevně pod maskou začal škrábat. Přes večer jako by se jeho povaha zklidnila. Nyní se již neprojevuje žádnými agresivními výpady. Vlastně vůbec nemluví. Jeho oči nyní hledí na svět klidně a bezelstně. Jako by ani nešlo o oči toho mladého muže ze včerejška. Je to ale on, o tom není pochyb. Jiří to pozná podle poznámek jimiž ho brzy začne častovat. „ Ty starý kozle,“ ,“uchechtne se, když kouká jak si neobratně pan z Březové počíná při balení, jimž byl pověřen. „ Marž, udělám to sám. Tobě něco svěřit! Však příště budu chytřejší. Ženský, ženský to by ti šlo, to jo. Celou noc vzdycháš ze spaní, že se člověk ani vyspat nemůže. Teď hupaj zpátky do kopce – na stráň. Nerozumíš snad? Nahoru na stráň – sic tě popoženu, kopancem do zadku. Hni sebou. Už ať jsme odtud co nejdál. Pryč, pryč. Tak se na mě nedívej. Dobytek jsi sám. Dorotko! Dorotko! “ Paroduje rozjařeně a vskutku tyranizuje svázaného Jiříka pár kopanci, by ho popohnal do kopce nahoru ke koni. Tu na mužově nebohé zadnici přistane proutek. „ Dorotko!“ Zachrochtá za ním Vítek, nabere vzduch do plic„ zvedni nožku výš. Výš! “ |
| |
| Kešický a Szécseni : Neodolatelné cikánské dívky  další inspirativní výjevy: odkaz ???odkaz ???? odkaz odkaz ( Ištván napravo) Koho sem zas čerti..... cikánka s oteklou čelistí vyběhne z boudy ozbrojená pometlem. Tý krávo...., mladší děvče popadne koště z jejich pazourů a začne Ištvánovi a Martinovi zametat rovnou před čenichy. To je k nám ctěná návštěva! A my nemáme ani navařeno, drazí, ctění pánové. o VŠECHNO jsme byly ožebračeny.... I o počestnost Nějakým bídákem co tu před váma prošel. Žebrák roztrhaná! Ale pojďte dál ctění páni - ještě se tu něco najde pro dva hladové krky, bude to však strava chudá... Jáhlová kaše tu, starý chleba, placky... ano, ano. Jak říkám roztrhaný žebrák smrdutý a nerudný. A kde se tu berou? Zdaleka ja? A ták...no jéje. Tak to tu jistě bude schovaný ještě nějaký dryják. To tepání je z pravého zlata? A starší sestra hned sjíždí z Ištvánovy hrudi k opasku. |
| |
| Čas vyrazit Celou dobu v táboře kdy jsem měl čas zotavovat se z toho nešťastného pádu jsem si říkal že jistě pro Bířka vyšlou skupinu, a že v ní musím být, pach bitvy byl znát i když dávno odezněla a já se dozvěděl tu novinu že mám Bířka jít z té sloty vysekat já a dalších pět mužů.. Tak málo? Což není pro ně Bířek důležitou osobou? Nu což, musím se s tím poprat! jen přikývnu na souhlas že jsem rozuměl a vydám se do tábora kde naverbuji muže kteří se společně se mnou vydají na tento riskantní podnik.... Vemte si koně, samostříly, také zásoby, zbraně takové s kterými nejlépe zacházíte, akce musí být rychlá a účiná, pokud bude dobře střežen budeme mít jen jediný pokus, a vězte že se z toho nikdo z nás nemusí vrátit živ či zdráv, ale mi se přeci neobjíme, sme boží bojovníci, bojujeme za správnou věc! snažím se v těch mužích vzbudit odhodlání a nadšení do boje, protože toho jistě bude nejvíce zapotřebí, sám také vím co může být... Pokud chcete něco vyřídit svým rodinám, učiňte tak hned, než odjedou, po někom vzkažte co máte na srdci, za hodinu, až slunce stoupne k poledni, vyrážíme za katolíky a ve jménu kalicha a Mistra Jana, vysekáme pana Bířka z jejich bezbožných pařátů, nebo tam složíme kosti ale vezmeme jich sebou víc než jim bude milé! po tomto proslovu demonstrativně máchnu mečem ve vzduchu a pak se jdu připravit, vezmu si zásoby, jídlo a plášť a také houni, přeci jen ještě není tolik tepla, upevním si kroužkovou zbroj, vezmu nový štít, osedlám čerstvého koně a v plné výbavě se vydám do prostřed mostu, kde budu čekat až dorazí ostatní. |
| |
| Sierotkova cesta: Poklidné praskání ohně je rušeno jen šustěním za nedalekými kři doprovázeným Tybaldovým zmoženým funěním. Teprve až se Sierotkovi začnou klížit oči vynoří se ze truvér se stínů. Neobvykle tichý, pohledem uhýbající. Zamračené obočí se nad nosem div nespojuje v jeden oblouk. Bratře, vyletí z něj posléze nečekaně a náhle, jaktěživ jsem takovou potupu nezažil. Po těchto slovech se jeho tvář zahledí do noci. Už nikdy žádné vodnice. Od těch, radím i tobě příteli, by se měl člověk držet....zývnutí přeruší Tybaldovu řeč... RÁNO Otravné mouchy bzučící nad hlavou. Nepříjemné paprsky prodírající se skrze listoví. Nedaleký monotonií rozhovor. Po chvíli přichází Tybald. Vypadá, že od večera se mu nálada znatelně zlepšila. Vstávat. Měl sem to štěstí, že se mi podařilo zastavit skupinu obchodníků. Dnes se k nim přidáme, protože můj nebohý zadek si potřebuje odpočnout. Ve skutečnosti šlo o skupinu sestávající ze dvou povozů, jednoho slepého starce, děvčátka, žida a čtyř mužů středního věku, jimiž Tybald nejspíše myslel obchodníky. Řekl jsem jim, že jsme bratři, víc vědět nechtěli. Zatím. Mého koně zapřáhni za vůz, buď tak hodný Jerzy, vidíš že jsem nemohoucí… s viditelnými bolestmi vleze do povozu a uloží se na hromadu páchnoucí zeleniny. |
| |
| Zbyhněv Sup z Vyhnanova Prej rodinám, slyšíte ho? Vtipálka! starý Zikulka až zaslzel. I ostatní mužové reagují na mladíkova slova poněkud skeptickými pohledy, ale bez komentáře příkazy plní. Po bitvě unavená a zmožená soldateska se jen nelibě sbírá k další vyhlídkově dlouhé jízdě. Špinavé a unavené tváře, propadlé oči hledí na chlapcovo zanícení nikoli s posměchem, ale téměr s nědůvěřivou hrůzou. Tento nás povede na smrt....Jsme připraveni...pane. , zabručí Zikulka. Každý má co náhodně pobral a ukořistil mnohdy i vlastním spolubojovníkům. Zásob jídla je po dlouhé zimě málo. Čtyřem mužům však svitla naděje, že ve vnitrozemí přivede štěstěna k náhodnému jmění, lehce získanému lupu.... |
| |
| Dávno, tak dávno se to zdá být. V paměti neměně držené, věčné jak když na plátno namaluje. Casem nezašlé, naopak dosud živé a barevné. Stále vonící, jako když právě teď překryli plátno orazu drahými oleji. Dotkni se a možná ještě rozšmudláš nátěr prstem … Biřkova vzpomínka Ještě naposled upraví čepeček a bojácně nahlédne dovnitř. Pán. Kolik už let mu jen slouží. Kolikrát jej jen před děvčaty chválila, když klevetila při praní u studně. Jak je vstřícný a zdvořilý, pozorný a hodný. Že na peníze není skoupý a práce si váží. Leckterá záviděla a ona ke své potěše častokrát slýchala, že takového pána jí dopřálo samo nebe. Pan Biřek, svobodný zeman z Březovské tvrze. Vzal vše čas. Útlá ručka klepne o desku dveří. Prostou hlavou chvíli dumá, zda čekat pobídnutí nebo sama vejít. Přemýšlí a nemůže se rozhodnout. Nakonec zůstane stát. Vteřiny běží, pán po ní nevolá. Asi neslyšel, napadne jí a znovu zaklepe. Tentokrát silněji a také před dveřmi už nevyčkává, ale nehlučně vklouzne dovnitř. Dá přitom náramný pozor, aby se o dveře ani loktem neotřela. ,,Chceš, Zuzano?“ zahartusí sotva jí ozáří rozžehlé svíc. Zrovna jak když na vrabčáka houknou, napadne jí.. Sedí tam u stolu, nad vystydlým a téměř netknutým obědem a nevrle po ní lajdá pohledem. Kuchařka, pradlenka a pánova švadlenka. Cítí, jak má tvář červeno od rozpaků. ,,Přišel za Vámi velebný pán Jakub,“ plaše kloní hlavu k uprášené podlaze. ,,Povídal jsem minule, ať propříště váží cesty. Má maz v uších, že pokoje nedá? Ať zmizí.“ ,,Nese Vám jakous novinu, pane,“ vypípne pokorně. Rozechvělý hlásek jí roztomile přeskakuje, jak se bojí. Rozrušením žmoulá cíp zástěry. Ruce má studené a přec upocené jak v nejparnějším létě. ,,Nedá se odbít,“ dodá na svou omluvu. Pán. Tvrdý a nepřístojný. Přec jej drobet navnadí. ,,Je sám?“ ,,Nikoho jiného jsem nezahlédla. Namouduši,“ přidá kvapem. Užuž aby byla pryč. ,,Ať vejde.“ Muž tváře neduživé a bílé jak plátno vstoupí zakrátko do dveří. Volný oděv mu sahá až na zem. Docela se v něm ztrácí. Jakoby pod ním byl strašák vrabčáků stlučený z klacků. ,,Buď pozdraven, Jiří,“ protne mlčení příchozí. Hlas má barevný a hřejivý. Tolikrát panem Biřkem oposlouchaný. Dokázal by si jej zpaměti vybavit, kdyby chtěl. Raděj by však zalil uši voskem, ohluchl nebo začal řvát a halasem jej přehulákal. ,,Jestli ráčíš tlachat jako posledně, radš táhni. Třebas i do horoucích pekel, víc se tady ale nezdržuj! Nestojím o tvé vyzdvihování marnotratného přijímání z kalicha ani obhajobu velebné svátosti těla a krve Boží dávanou pod oběma způsoby!“ spustí zlou. Zlobí se na něj, sotva vkročil. Na starého přítele se zlobí. Druha, jehož děti kdysi považoval za vlastní. Jiří? Co se to stalo? Proč jsi takový? Umanutý jak kozel a uražený jak malé děcko? Stále stojí u dceří a neodvažuje vkročit dál.Kouká na něj. Sám je klidný, zlou řečí nedotčený. ,,Jiří,“ promluví hlasem smířlivě měkkým a pokojným, nikoli však vemlouvavě strojeným, jak mají ve zvyku ti, kteří přespříliš užívají důvěrnosti křestních jmen. ,,Čeněk z Vartemberka popřel Zikmundovi všecek nárok na trůn.“ Horlivou nevěřícnost Jiříkovy tváře nelze nepřehlédnout. Zdvihá obočí a probodává jej párem očí šedých jak kalené ostří. Prohlíží jej jak kacíře, co láká na scestí. Nedůvěryhodného a zavrženíhodného vetřelce. ,,Pán z Vartemberka není hlupák,“ odvětí chladně. Zloba jen z něj jen čiší a návštěvník nelehko takový pohled snáší. ,,Nevěříš mi?“ vyštěkne dotčeně Jakub, až samotného pána z Březové poděsí tím náhlým výpadem. ,,Tak věz, že zemský správce není sám. I Rožmberk a mnoho dalších ke glejtu pojí pečeť.“ Oddechne a pak ,,To všechno je pravda. Jen se projdi k rynku. Jistě se od někoho tohle dozvíš. Nese se to jak požár.“ Jakub dobře ví, že pan Biřek poslední čas ven nechodí. Všechen čas tráví zalezlí jak krtek v noře. A hospodyni poskrovnu pouští. Nakoupit a kvapem zpátky. Chraň tě ruka páně, zapomenou se na drbu, slepice ukdákaná! ,,Nemůžeš dál váhat. Zůstat zrnkem mezi žernovy. Ne teď. Musíš už konat, jinak tě rozemlou na drť. Rozumíš? Jdu tě naposled žádat o rozvahu. Zapřísahám tě při všech svátostech, že tak dělám jako tvůj nejvěrnější přítel, chtěje tě ušetřit … ….“ ,,Nevědí, co činí,“ vybuchne ponáhlu Jiřík a vymrští se od stolu. Učiní přitom tak prudce, že překotí židličku. Ta tupým pazvukem pleskne o podlahu a zjedná mu odmlku k nadechnutí. Očky bojovně blýská po starém příteli a pěsti má bojovně zatnuté, jako by chtěl Jakubovi třísknout. ,,Aby skropili seschlé lány, vytahují stavidla. Je to banda šašků, se zemským správcem včetně.“ ,,Blbost!“ ujede mu. Ale on jako když neslyší a horlí dál. Div nehuláká. ,,Nechápou, že vyteklou vodu už nazpět nezatlačí. Všechno podmáčí, odplaví…“ ,,Jsi pitomec!“ vmete pánu z Březové do tváře hostí. ,,Máš ještě šanci. Zbylo ti stále dosti přátel, co se za tebe zaručí. Navštiv zítra kázání u Marie Sněžné a odpřísáhni věrnost našemu zájmu. Jinak prchni, sic ti nic nepomůže. Spas se útěkem. Zuby si po tobě brousí nemálo prašivých psů. Jak dlouho hádáš, že dokážeš přikrčený čekat, než tě vyšťárají? Už jednou tě chtěli. Měls zpropadené štěstí, žes plách a ty se vrátíš…“ Panu Jiřímu před očima nedávná vzpomínka. Samotný se vrátil zpět a našel město zpustlé mravů a rozhárané, co se týče vášní. Zuzanu překvapil. Vrhla se mu kolem krku a hlasitě se rozeštkala. Nečekala, že se ještě vrátí. Vyprávěla, kterak do domu jacísi muži vtrhli a pána hledali. Místnosti poplenili a jí málem zprznili, kdyby se nespasila útěkem. Marně se pokoušel o povzbuzení. Nevěřila jeho řečem, že bude opět lépe, až nový král navrátí patřičné poměry. Zvala jej bláznivým a nabádala k útěku. ,,Dál meškat znamená jistou smrt. Vlk proti tobě u Želivského zlořečí. Žes zatvrzelý Říman. Zpropadenec a zrádný šmejd. Prý jsi zůstal věrný starým poměrům. Po majetku kališnických slintáš a s pomocí Zikmunda jej hodláš nabýt.“ Slova jedovatá jak zmijí zub píchnou Jiříka na osrdí. Nevěří uším, jakéže zvěsti o něm nepřátelé šíří. Tvář má červenou vztekem a povadlou lítostí. Cloumá jím sto chutí křiknout, že to není pravda. Být to něco platné, krk by vykřičel do ochraptění. Není ale. Tak mlčí a zajídá se bezmocností. ,,Takové řeči vede,“ pokračuje dál. ,,Nedožiješ večera, až papežští vytáhnou ku Praze. Zabijí tě. Ne-li dřív. Tys hlupák. Zakrněly ti snad všechny smysly, že nepoznáš sám, co pění v ulicích? Proboha! Proč se k nám nepřidáš? Proč toužíš zbůhdarma mrhat životem? Nebo chceš snad sebe dávat všanc cizí zájmům, když můžeš majetek i postavení zachovat?“ Jiřík, chtěje as odporovat, zotevře ústa, ale hlásky nevydá. Mdlá řeč seschne dřív, než se na jazyk navalí. Rozšklebené rty protrhne jen slabý povzdech, než poznovu ústa zamknou v němou čáru. ,, Jiří. Sám víš, jak si tě vážím a uznávám za vše, cos pro mě ... nikdy bych si neodvážil … nikdy cokoli proti tobě. Jsi jak můj vlastní bratr. Snad si nemyslíš …. “ odmlčí řeč a pohlédne na jeho tvář. Je zahloubaná do stolu. Nepřítomná. Zdá se, že neposlouchá. Či naschvál dělá, že přeslechl náklonnost, jímž byl právě popatřen. ,,Žádám tě naposled, jako přítele. Přejdi k nám. Kvůli tvému dobru.“ skončí. Napjetí husté, že by se dalo krájet, přeskakuje mezi oběma muži. Pan Biřek je nerozhodný. Chvíli Jakuba prohlíží, pak popojde k zatlučené okenici. Staví návštěvníku nezdvořile záda, ale ten neslušnost nevidí. Očima visí na kontuře Biřkových zad a žaludkem cítí chvění. Trvá věčnost, než konečně promluví. ,,Jsi blázen, jestli věříš v dobrý konec. Nosy máme rýt v bahně, ne jimi frkat vzpurností.“ otáčí se po Jakubu. ,,Nedopadneme dobře. Čeká nás válka. Slyšíš jak dusá?“ Za okenicí haleká mládež tmou bujarou písničku. Její matný nápěv doléhá tlumeně dovnitř a jako ozvěna rezonuje místností. Zpěváci se předhání, kdo dokáže řvát hlasitěji, ale postupně skomírají, až umlknou docela a píseň nahradí siláckým povykováním.,,Jde pro nás. Za ohbím cesty jí ještě nedohlédneš, ale táhne k nám. Žene se jak bouře, přejde jak smrt. Pokoří nás. Všechny nás bezezbytku podrtí, Jakube. Musí. Nemáme opory. Možná chrastíme zbrojí, ale až dojde k lámání chleba, dostaneme po prdeli jak fracek načapanej na hruškách. A pak teprv budeme drhnout čelem podlahu. Tohle je bláznovství. A já na něm musím rajtovat s vámi…“ *** Zpropadené ráno aneb další tragické přičinění náhody v neprospěch Jiříkův ,,Nevím, o čem mluvíš,“ zahuhlá. Rázem zalituje, že nedržel tlamu raděj zavřenou. Zavalí jej smršť nových posměškům. Nesnaží se jim naslouchat. Hlavu má v nebesech, ve vzpomínkách prožívá poslední chvíli jediného štěstí, které mu bylo milostivě dopřáno. Tam jedině cítí smířlivý klid před nejistým osudem. Jde jen tak, jak noha nohu mime. Přes potupné hnaní proutkem nežene vpřed. Ač zostuzován každým slovem a švihnutím nepřistoupí na chlapcovo kýžené tempo a šlape líně nahoru. Je mimo. Více stále ve světě snovém než bděném. Hlavou nechává vířit poslední léta svého života. Nadvakrát proklatý devatenáctý rok. Následující jaro, kterak jako jeden z mála volal ještě po smíru, když Zikmund oblehl Prahu. I první bitva pod husitskou zástavou. A rok další, když ani skutky pro kalich neodradily klevety pomluvačů a on musil prchnout před Jakubem Vlkem na Tábor. Taktéž ony dvě poslední léta, šedá a nijaká, přec s kraťounkou dobou štěstí, kdy život poznovu kvetl a voněl pokojným smířením s Bohem, světem, časem. Tam kamsi uniká pak Biřek. Májovou náladou rozteskněný šlape nahoru a pod nohy příliš nehledí. Nevšimne si, že botou šlápne na zploštělý kámen velký jak plát od kamen. Je omokřený ranní rosou a škorně z rysí kůže po něm sklouzne líp jak dřevák na zamrzlé kaluži. Není překvapení, že noha podjede a jak podťatého odporoučí s řevem Jiříka přímo k chlapcovým botám. Jeden by se ponejprv rozesmál, vidět pána z Březové, jak se z vršku podoben sudu kutálí. Nemotora volšovej, ani chodit to neumí, chtělo by se výskat a vozemboucha ve škodolibém smíchu na nohy zvedat. Noha… ,,Noha!“ vyjekne k chlapcově překvapení Biřek hrůzou. Pobavení je rázem ty tam. Noha…!!! ,,Pomoc, u všech svatých, pomoc!“ začne se třást a svíjet, jak jen mu svázaná zápěstí dovolí. Zkusí se předklonit a ohmatat kotník, ale jen se hne, už řve bolestí. Se zatnutými zuby zkusí nohu narovnat - je v koleni ohnutou - ale sotva jí trochu povytáhne, hned zkřiví tvář bolestí – dle grimas trpí smrtelníku nepředstavitelným utrpením. Zkouší vstát a padá. Heká jak ženská s děckem v rodidlech. Ve zbytku sil se převalí na bok a provázen hlučným nářkem zůstane jak padlá slíva ležet. Skorem se nehýbe, jen zkřičí a řve. Neobtěžuje se bolest překousnout. Kvílí, až zvoní v uších. Jeden by pomyslil, že křepčí hůř jak malé nemluvně, když chce žrát. ,,Ležím si na ní! … nevydržím! Nemůžu … našlápnout … Přetoč … mě. Bolest! Ne … ne … bože … noha, moje noha, nožička moje,“ skuhravá a naříká. Rty se mu chvějí – asi bolestí, snad rozčílením. Oči divoce koulí, hnedky pevně zavírá. Hlas má rozechvěný a pisklavý. Podobný malému děvčátku, které se má každou chvilkou rozeštkat. Taky aby ne. Ranní slunko zakrátko rozjiskří na moldáncích vytrysklé slzičky bolesti. |
| |
| Čavale romale ave tekera! Vejdu do místnosti a když se po mě začne plazit, ta starší cikánka musím se jen usmát. Zadostiučinění se říká tomu pocitu, který má člověk když se mu dostane toho čeho má. Nevím jestli mě opravdu nepoznala nebo to jen hraje s účelem, aby se zapomnělo na její předchozí chování. Zkoumat to rozhodně nehodlám. Když se plazí neodpustím si ji sjet rukou po zadku až do rozkroku a párkrát ji poplácat po frndě. Pak ji dám pusu na čelo, chytnu ji kolem pasu a povídám: „Holka nedělat ty ze sebe blbka. Ten bídák a žebrota co tu být před chvíla být já. Tak toho nechat Jinak děkovat ti za pohostinnost už před tím. Teď však mi jít s jiná přání. Vy cikánky fekete pina jistě znát místní lid co nespokojen byt s katolicka Pán s preláty a církevním pán.“ Pak pohladím tu malou po tvářičce a dám ji na ni pusu a pokračuji k ní: „ My chtít, aby vy nás seznámila s lid tento, který by byl ochoten s nama v boj a přilepšení si na úkor katolíka chátra šipanava. Když vy nám pomoct tak z každeho uspěch lupu cirkevni majetek mit část a kousek Co vy na to krasna děvčaca?“ Znovu se usměji a pohladim ji po tvářičce a čekám co z toho bude... |
| |
| Part 1,2 – nepovinná Part 3 – povinná všem Jiří Biřek z Březové Věnováno Vladislavu Vančurovi. Navzdory tobě chlape, ať se v hrobě obracíš, za to, že mne tolik svým jazykem trýzníš. 1.UTRPENÍ VÍTOVO Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, již jen zpola rozumí, ale jimž jsou fanaticky oddány. Dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona. Hřištěm davů dětí jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem přeměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou. Zlověstně zablýskají brvy Vítovy. Divoká to povaha chlapcova zapříčiní prudký nárůst hněvu palčivého. Neukojená je jeho touha po krvi a nepokojná jest duše vrtkavá, jenž hnutím prudkým určuje myšlenky v činy. Nenávist kořenů prastarých a hněv náhlý posiluje jeho sílu. Nic není co by mohlo se zachrániti elementu tomuto. Jakás to vůle hrozivá musí vězeti v srdci hochově! Dávno sundaná maska z tváře chlapcově nepěknou ránu odhaluje, čísi úhozem přes tvář brázdící. Prudká jest jeho povaha co nevypočitatelnou zdá se býti více, než jakoukoli jinou. Popudlivě očima strouhá na strany. Tu znáti je na jeho výrazu, že vězně prašivého by mu bylo nejbližší prokláli a nezaobírat se jím více. Však příkazy pánovy hovoří jasně a jeho přání podřadny jsou chtíči plně. V zuřivosti přestává hledět to očí mužových ohlížeje se po svazích, kde v divočině pomoc tuší. A vskutku, již v rukou třímá cos, čím dříve proklátou tu nohu rovná, nedbaje na vzlykavý Biřkův hlahol. Ó požehnaná buď přírodo, jenž postupuješ nám trpitelsky a přesto s mateřskou vstřícností své dary všelikeré. Za dlahu nebožáku větev posloužila. Proklíná pod vousy chlapec všechny svaté, vlekouce ztěžka kosti starochovy do prudkého srázu. Nedobře bude se mu díti s tímto novým outěžkem. Ze zuřivosti ho závrať jímá a slina tekouce po bradě z úst ulpívá mu na šatu. Dřívější rozechvění v radosti v mžiku starosti jiné zaplašily. Vrtkavý osude, co jen zamýšlíš se dvěma zbloudilci Božími? Mocně se hochova ramena zdvíhají, svalstvo na nich hraje. Odpočinek krátký musí si pro sebe ukradnout, by znovu mohl popadnout těžké svoje břemeno nechtěné. Do bídných psů prašivých počne se znovu spílati zrádci darebnému. Ó nedobře jsi učinil osude, že tyto dva jsi svedl na scestí. 2. VYSVOBOZENÍ VÍTOVO Pěje vítr na lesní necestě. Dvojí povahy je jeho zpěv. Chladné jsou jeho prstíčky, jenž v jarním ránu zbrzka kradou se pod kabátek. Syrovou prudkostí bije do větvoví, které doposud coby ochranitelský plůtek cestičky sloužilo. Ten nosič zvuku ve světaprostoru. Tesknivou melodii nese vůkol. Kobylka pisklavě hlavou hází, kvil její tesknivý nese se krajem. Ba tuší bouři na obzoru. Dlouhé již mlčení chlapcovo nejistotu do srdce Jiříkova vkrádá. Jak pán veze se na lůžku z klestí. Les nese sebou předzvěst vichru, jenž nabírá na síle. Před bouří se není kam skrýt. Utichlo již ptactvo a ty zvuky přeznámé. Ač ráno, šerosvit se oblohou míhá téměř v hrůzostraše. Nebojí se hoch ničeho a jakoby navzdory písničku veselou trylkuje, však pískot mu od úst vítr krade. Slunce těžce se krade zpoza hmotných mraků visících nad krajem. První kapičky již dopadají pokradmu a jakoby omluvně do měkkých polštářků listí. Hrají jak na bubínky ťapkavou melodii. To bouře se hlásí o slovo za dveřmi, vysílaje v kapkách svou předzvěst. Poslové bouře teď skrápí i prasecky ušpiněnou tvář Jiříkovu. Tu zdáli se snese k uším nedůvěřivců prazvláštní zvuk. Velmi rychlé je procitnutí chlapcovo, jenž, vytušiv blízké nebezpečí, zvedaje meč hledí na cestu za nimi. V šumění lesa ozývá se cos nového. Vítr se vzduje a vrhne po zvědavci chuchvalec listí, který ho oslepí, až meč s rukou se mu v předtuše zlého zachvěje. Teprve teď, bolestí ochromený Jiřík, povšimnuv si náhlého zastavení klisnina, pokouší zvedati se na lokty. Posléze padá zpět do lůžka z větví a listů, neviděje ničeho. Hle vynořilo se ze zátočiny zvíře hrozivé, rohy dvěma obdařené. Celou lesní necestu svým tělem zabírá, ze chřtánu tvoru tomu strašlivý zvuk uniká. Pomalu těžkopádně belhá se monstrum se znaky pekelníkovými blíže. Hle a za ním zjevují se další jemu podobny. Výkřik radostný chlapci z úst uniká a meče se pouštěje pokyvuje na pasáčka přátelsky. Kravičky v houfu jdou za sebou, vesele melou hubami v nichž ještě kvítky pampelišek nesežmoulané žvýkají. Tupými výrazy telátka hledí na cizince, nediví se pranic náhodnému setkání. Vždyť jedinou starostí jejich je tráva a plné vemínko. Šťastní tvorové co nikdy nepoznají soužení a bolesti srdcí lidských. Strakačky nervózně pohupují ocásky odháněje drobnou havěť. Malé je stádo pasáčkovo, přesto považovat se dá za šťastlivce. Dvě bosá pacholátka podél kraviček pohupkují do boků proutky z travných klásků jim švihaje. Vyžle třetí, sedě za kraví hlavou v čele zvířecího průvodu, vyhlíží hrdopyšsky – držeje se kravičky za růžky by nespadlo. Čtvrtá slečinka, dítko nejmladší, sedláka se za šos kabátku drží. Pět kraviček a dvě telátka pomalu spočtou oči vzdělaného Jiříka. Zámožný sedláček v nedůvěře si oba cizince zprvu prohlíží, pak, snad spatřiv panský oděv Vítkův pokloní se mírně dávno zhrzenému šlechtici. Sesunuv se pasákova čapka z hlavy, Vítek v srdci se raduje pro tento projev pokory, a usmívaje se více sám sobě nežli jinak, hrdopyšně k chlapisku od krav praví kým je a kdo ho posílá. „ Jménem Konráda Olešnického a biskupa Vratislavského, náměstka pravého krále českého Zikmunda, vezu zajatce husitského k výslechu. Věz, že nezvou mne jménem Vítěslav tedy jen zbůhdarma, neboť právě se navracím ze samého středu kacířských Čech, kde uniknul jsem smrti hned několikrát. Střetu s kališníky na třetím brodu Sázavy jsem byl přítomen. Teď prchám před pronásledovateli ze skupiny tohoto husity. Zřejmě budou bahnit po mé krvi, neboť tento pán, ano vskutku pán, je mezi nimi snad vážen. Vždyť poslyš, není snad i on šlechticem? Zbraně jenž u sebe měl tomu nasvědčovaly a koneckonců ni jeho oděv není prost. Však já plním pouze příkazy pánovi, jenž je zprostředkovatelem příkazů Božích, tedy nepřísluší mi příliš mysliti. “ Vítek špulí potěšivě ústa, neboť vskutku je na něm znát, popravdě, že mluvil by ještě déle. Jakoby dlouho na své pouti nepotkal nikoho s kým by si moh poklábosit. Za jiné situace stěží by se se sedláčkem zahazoval, teď však chlapík vyjevený je mu vhod. Aj, vhod! Nebohý muž všecek vystrašen, obávaje se snad o své dítky i o své stádečko, je celen uvrhnut v nepochopení, proč mu pán rozhodnut se vykládat takovouto dlouhou historii, ihned nabízí chlapci panskému svou pomoc. Cokoli, jenž když Vítek zastaví příval svých slov, jimž sedláček beztak nerozumí. Nerozumí, ovšem zná vrtochy pánů, před nimiž je dobré být na pozoru a pokoren, neboť jsou přelétavých a náladových myslí, což je důsledek, že taková moc se jim dostala do rukou, až je povaha jejich celá ukrutná. O to víc bojí se sedláček šlechtického chlapce, jehož moc zastihla a zaslepila, již v mládí, které je i samo osobě nevybouřené a nejisté. Jen co pasáček přenese lože Jiříkovo z klisny za silnou stračenu a poněkud ho zpevní, když obhlédne mladošsky odbytou práci mladého pána, již mu zase k uším doléhá Vítkova řeč: „ Oj dobře, že jsi své stádo z lesní loučky hnal právě tudy a děkuji i bouřce, která dohnala tě ke spěchu, a která, jak slyším, již je na samém prahu a žene se k nám. Tedy pospěšme!“ Mladý Vítěslav nasedne zpět na svou kobylu. Jede podél stáda, dávaje pozor jak je zaobcházeno s raněným. Kravička, za kterou byl zapřahnut Jiřík, nakvašeně bučí. Zjevně nejde jí k duhu taková práce. Zvoneček podoben cecíčku se na jejím krku pohupuje, dává o sobě vědět široko daleko. Rolničky kraviček vesele hrají na cestu. Jaksi domácky celé stádo páchne dobytkem. Pradávný a smrdutý pach je v nepřátelství lesa všemi dobře cítěn. Snad Biřkovi i připomíná domáckou tvrz, kde býval pánem a kde i on chovával mnohý dobytek. Koneckonců i táboři mívali za lepších časů mnoho dobytka, když se jaro vyvedlo, či když svými přepady okolních vesnic uzmuli ho poctivcům coby kořist. Tu zaduje nejstarší syn sedlákův na fujarku a stádečko se rychleji hne, spěchaje as do úkrytu. A jedno z telátek se přiblíží blíže k nic netušícímu Jiřímu, do smradlavé tlamičky nabíraje látku jeho rukávu a pak za ni mocně tahá, až mu kabátek celý roztrhne. Nejmladší pacholátko, vzhlédnuvše tuto podívanou a tlapkajíce vedle strakáčka, hledí posměšně ve své dětskosti na nebožáka, šťouraje se prstíkem v nosíku, hledaje v jeho hlubinách snad zlatý poklad. „ Listy pod jeho lůžkem jsou provlhlé a blátivé. Takto brzy se o něj bude pokoušet zimnice. Proto radím pánu, aby o ochranu řeholní pokusil se požádati v nejbližším Hospodinově sídle, jehož je v tomto kraji klášter Sázavský. Jistě přivítají Vás zdejší mnišky s vřelostí, když zjevíte jim pravdu, že jste vyslancem biskupovým.“ Radí sedlačisko. Pasáčkův syn stále trylkuje fujarkou, když vít promluví: „ I bez tvé pomoci, bych na takovou hloupost přišel! Však pravdou je, že nezbude mi než se o to skutečně pokusiti. Nevím však jak pochodím, protože jak pravíš, jest Sázavský klášter klášterem ženským* a ženské tedy v něm mají zásadní slovo. Nemohu se tedy hněvati, když do svých bran v době válečných nepustí ozbrojence, byť jednoho. Vždyť to, uznej sám, je čiré bláznovství. Klášterní zdi zůstávají v tomto nečase zavřeny po dlouhou dobu a neotvírají se jen tak někomu. Snad však…Věz, je možné že, třebas obměkčí se srdce mnišek, když zví koho jsem posel, a že přicházím v jakési věci neodkladné. Prsten biskupův mi dobře poslouží!“ *Sázavský klášter založený roku 1032, možná ještě dříve 1009. Je čtvrtý nejstarší klášter v Čechách. Dříve benediktýnský dnes basiliánský, to však Zvěstovateli pramálo vadí, vždyť upravuje si historii dle své libovůle. 3.SÁZAVSKÝ KLÁŠTER – KŘIŽOVATKA OSUDŮ I stalo se jak Vít pravil. Hle už vjeli na zemskou stezku, již se opřed nimi otevřely dálavy. Kam oko dohlédne rozprostírá se rovinatá zem. Nebem projíždí výboje blesků. Hrozná scenérie se nad hlavami odehrává i ke kravám hromy přichází a plaší je. Sedlák se proto rychle ubírá na cestu k nedalekému domovu a se skrytou radostí loučí se s pekelným šlechticem. Znovu břemenem Jiříkovým je obtěžkána kobyla. Mohutné kapky se již spouští z oblohy v plných proudech. Nebe mocně prolévá slzy nad krajem krásným a přesto hrozivým. Ve válečném stavu je pohroužen kraj a všechno tímto stavem dýše. I vzdálené obory, jež slouží za úkryt zvěrstvu. I neobdělaná pole, jež leží ladem a jsou viděti už z dálky, když blíží se promoklí dva poutníci k Sázavské obci. Málo domků k vesničce pod klášterem náleží. Snad již se někdo o klášter pokoušel. Snad až sem pronikly zlovolné a chtivé chřtány husitských kacířů. Však nestalo se tak před nedávnem, ale je tomu zjevně už nějaký ten pátek. Neboť, když se přiblíží blíže, vidí Vítek, že vesnice přec žije, sic je malá a nemnoho obyvatel skýtá. Neproneslo se skrze ni vojsko a hrůzy, prozatím zůstala ušetřena běsnění. Spíše postarší obyvatelstvo zde vlastní několik chýší. Nuzných a chudých domků, do slaměných stříšek jim jistě zatéká a tak mají co dělat sami se sebou, než by si v lijavci a bouři všímali dvou neznámých, jež projíždějí v tichu, nevydávaje zvuk. Smrduté dvorky vyhlíží prostě a není v nich vidět domácí zvěře, možné je však, že ta skryla se kdesi v kurnících a chlívcích. Tyto stodůlky stlučené ze dřeva jsou přímo propojeny s chýšemi. Zvířata tedy zjevně zahřívají svou přítomností své majitele. Tato malá obec nese jméno po svém klášterě Sázava a slouží as jako jeho zásobovací centrum. Viditelně špatné poměry a vyprahlost země, však jistě zapříčinila, že i mnišky a nejen sázavané si museli od hub již po nějakou dobu odříkat více, než byli přivykli v dobách míru. Kdepak jsou časy Otce vlasti, jenž nad svým věrným krajem držel spravedlivou a pevnou ruku? Kde jsou ty časy vzdálené a poklidné, kdy Čechy kvetly jak obchodně a kulturně, tak do krásy kraje, věhlasnosti měst a lid neznal strachu ani hrůz válečných? Už klepe Vítek na bránu, chtěje se snad dovnitř probíci vlastními silami. Snůžka potu a dešťe stéká mu za krk pod zapařený a provlhlý kabátek. Bídně vypadá teď jeho majestátnost. Nakvašen je z deště i z poměrů světa, jehož musí být součástí. Mocně buší, dlouho nikdo otvírat se nehodlá. Pak však otevře se dveřní okénko a v něm stane jakás zachmuřená tvář. Tu Vyjeví jí Vítek čehož si žádá a aniž by se mu jakékoli odpovědi dostalo je mu před tváří okénko divoce zabouchnuto. Prudký hněv se v chlapci vzduje a nadávkami peprnými i kopanci pokryje dveře svatostánku božího. Pak divoce z prstu strhává nejdražší věc co na své pouti má a háže ji, v tváři rudý jak syrové maso, přes bránu. Netušiv, že na nádvoří za ní se vlivem jeho křiku, již schromáždilo nemalé množství vyrušených sester. Mnišky opustily své chladné dormitáře a vyšly – vystrašeny, co za hrůzu je ruší v jejich rozjímání uprostřed dne. Tu dostalo se k jejim uším nadávek tak hrozných, že nemnohá panna, ze šlechtického stavu v mdlobách upadla do náruče své družky. Jiná zakrývala si v hrůze uši i zrudlé tváře dlaněmi, by nedostalo se jí k sluchu více ďáblova jazyka. Méně zbožné panny se křižovaly a nejzkaženější sestry skrývaly za povislými tvářemi a sklopenou hlavou úsměv, jemuž se chtěly ubrániti, hryzaje sami sebe zuby do jazyka. Pozdvižení to bylo převelké, pro tak malou klášterní obec, poklidnou a pramálo rušenou doposud zásahy okolního světa. Matka představená, týprv dvacetišestiletá, však nejpřísněji zbožná přerušila rozruch až svým příchodem. O kamenné dláždění v tu chvíli narazil jakýs kovový předmět a mnišky se s hrůzou rozestupují, netuše co padá z nebe a chce je ohroziti. Matka představená, paní Blažena, shýbne se k předmětu a roztřesenýma rukama zdvíhá ho v nedůvěře své a svých svěřenkyň k očím. Prsty držící prsten se jí chvějí, pak však pohlédne na znak, jenž je do něj vštípen. -„ Ty, kdož jsi, že žádáš o vstup do mého kláštera slovem biskupovým?“ -„ Božím je to svatostánek a ne tvým, rouhalkyně! Vpust mě do jeho bran, vždyť pánovým jsem služebníkem co u jeho prahu žádá pomoci. Můj druh je nemocen. Vpust nás tedy dovnitř matko. Rouhaje se, žádám tě jménem Boha, neboť on si tak přeje, když zavedl nás náhodně ke svému domu. Silnější moc si tomu tak žádá a ty nad ní nezmůžeš ničeho. Pomoz druhu v nouzi, vždyť i ty jsi jen beránek, co bloudí pod oblohou Boží, stejnou jako já, nejinou!“ Je vidět, že pookřívá srdce přísné ženy pod těmito posledními slovy a již málo chybí k tomu, aby prosebníkovi vyhověla. -„Zjev tedy konečně své pravé jméno. I kdyby nemělo nám říci nic, sluší se tomu tak pro člověka, který žádá pomoci v nesnázi.“ -„ Zveď tedy, že mé jméno je Vítěslav z Březové, synem jsem otce jména stejného. Byl dobrým pánem a dobrým vazalem krále Václava a spravedlivě vládl i nad svými poddanými. Ve zbožnosti jsem byl svou matkou vychováván k víře pravé. Pak však přišli husité a vyplenili širý kraj a pobyli poddané, takže naše vesnice zůstaly prázdné a naše pole již neměl už více kdo obdělávat. Při druhém vpádu lehla popelem do základů rodná tvrz, kde jsem nejkrásnější roky mládí strávil. Můj otec i má matka toho dne zaplatili krutě svými životy, jen já jako jediný jsem přežil. Od toho je mi souzeno potloukat se světem jako poslední svého rodu, až všimnul si mé bídy biskup a učinil mne pod svou ochranu, zželeje se mu siroty. Od té doby mu věrně sloužím. Toť můj příběh. A nyní, vpust nás dovnitř! I byli tedy vpuštěni… |
| |
| POTĚCHA V ROZKOŠÍCH TĚLESNÝCH Kešický, Ištván Zazáří oči krásné cikánce, když vyslechne slova šlechticova. Tělem jí jak výboj projede chtíč silnější než tělesný. Již vidí před svými zřítelnicemi zářit jasné zlaťáčky. Již se vidí zahalena v jemném tkanivu nejdražšího hedvábí a saténu. Již na svou hlavu pokládá čelenku stříbrem tepanou a perlovím posázenou. I matku svou vidí, smáti se v jejím bezzubém úsměvu, když prolévá drahé víno chřtánem a děkuje jí za dobrodiní. Sestru svou do drahých kůží zavine a všechny co jí kdy příkoří učinili povražditi dá. Mocná bude její moc v tomto kraji. Velký její dvorec ve skalách. Za princeznu jí povolají! Na rukou vlastní lid bude nosit. V hýřivém tanci a divokých melodiích cikánských pářiti se bude ona i se sestrami s těmi nejhezčími chlapci, jenž sama si zvolí. To se to bude žíti! Muži tu budou k večeru jako každej den. Teď však je dost času do večeře. Tedy zatím přijměte skromný pohostinství naší chaloupky a společně s náma na ně vyčkejme. Mladší cikánská sestra po těchto vyřčených slovech skočí s jachotem do náruče mladého Martina. Starší, podobna pro tuto chvíli kozičce, vyskočí si na stůl a divoce si vyhrne sukně až k pupku. Zavrtí pak zadnicí zvouce drahého pána blíže. |
| |
| Sabat započal a mnozí byli pozváni Neměl tu být. Proč poslali zrovna jeho. Ta zrzka ho jistě prohlédla, dívala se na něj nenávistným pohledem. Muselo jí být jasné, že nepatří k nim. Každému to muselo být jasné. On věřící muž, který dostal úkol. Musí přinést zprávy. Oděv ho škrtil, navykl už na mnišskou sutanu tak moc, že mu cokoli jiného bylo nepříjemné. Sevřel malý křížek, který mu vysel na krku. Snad ho ochrání před touhle bezbožnou chátrou, před těmi satanskými vyznavači. Sledoval nadále zrzku. Potřeboval vědět, zda s někým mluví, zda se dívá jeho směrem. Musel by se jí pokusit zbavit. Nebyl schopen přijít na způsob, jak by to zde dokázal a zůstal utajen. Ona zatím hovořila s tou, která si říkala Matka a jíž se všichni uklonili. Trápí tě tvé vlastní srdce. Nežij v hrůzných představách. Jen se nikdy nevzdávej. Hlas Matky byl melodický, příjemný. Nezvaný návštěvník si vzpomněl na své dětství. Na lásku své vlastní matky, která ho opustila rukou nějakého lapky, když mu bylo devět. Slzy zaplavili jeho oči. Ruka Matky spočinula na čele ženy, jejíž ostražitý výraz náhle polevil. Zavřela jsem několik dveří tvého neštěstí, nyní snad budeš spokojenější. Zrzka opustila místo a odešla s úsměvem, který jako by nedokázala používat už hrozně dlouho. Muž jí chtěl následovat ze svého úkrytu mezi kameny. Chvíli na to zemřel. |
| |
|  |
| |
| V skrýši diabla Nenávisť môjho pána ku katolíkom musí byť vskutku ohromná keď sa neváha spolčiť s týmito bytosťami tmavej pleti. Určite to nie sú ľudia, ale to ma ani v najmenšom nedesí, veľmi však pripomínajú démonov ktorý mňa občas mátali v snoch. Vždy sa tam na mňa zubili, pomstychtivo, sľubujúc utrpenie, oči sa im blýskali, červené či čierne, pripomínajúc priepasť a esenciu zla samotnú. Presne to mi pripomína jedna z cigánok po pánových slovách. Už-už čakám, že jej hruď pazúre roztrhnú a z jej útrob sa vymrští niečo strašné a hladné po našej krvi. No nestane sa tak. Možno trochu zahanbene sa ponorím do úvah na nimi - predsa len to nie sú bytosti zlé, pohostinstvo nám sľubujú, pomoc ponúkajú. Akékoľvek pochybnosti sa rozplynú keď mi jedna z nich skočí do náručia - zabudnúc na strach, zabudnúc na moju milovanú pannu Annu ju hneď obdarím úsmevom a nesvoj pozerám raz na ňu, raz na tanečnicu na stole a raz na svojho pána - ako zareaguje on. Darček by sa slušilo darovať... Neodvážim sa však pozrieť do torby a prípadne jej niečo vybrať - zrejme by ma za väčšinu predmetov v nej beztak upálili. Neodvážim sa ani nasledovať predchodzí príklad svojho pána a tľapkať cigánku na rôzne miesta jej tela. Kedysi som videl mužov ženám dvoriť, no neviem čo povedať, čo urobiť. V chvíľke trápnosti celý nesvoj, nezvyknutý, neskúsený preto strúham úsmev idiota kým zo mňa nakoniec nevylezie nejaká lichôtka typu: “Pekné oči. Teda ty máš pekné oči.“ Následne sa opäť zahanbím a mlčky čakám, aj úsmev mi povädne. V iných prípadoch by som sa aj možno vynašiel, no toto je moc aj na koňa. Čakám teda, čakám a nechávam iniciatívu a vývoj diania na okolitých ľuďoch. Veď čo bude to bude. |
| |
| IŠTVÁN, KEŠICKÝ KEŠISKÉHO "PEKNÉ OČI" Cikáni se vláčeli z lesa se suchým klestím, třemi slepicemi a dvěma psy. Již mrtvými. Tu si jeden odpliv, druhý zapískal do kroku.... Gejľom, gejľom Gejľom, gejľom, lungone dromenca….. * ___________________________________________________________________________ Co se takovému cikánovi honí hlavou? To je otázka, kterou si v tuto dobu láme hlavu nejeden učenec, scholastikus, teolog a o kterém se po různu vedou dišputace. Tu občas přijde nějaký mudrlant s názorem, zda by nebylo od věci ustanovit jako všeobecnou pravdu fakt, že kočovné cikánstvo nemá duši. Že se tudíž spíše zvířeti podobá a praxe tento fakt potvrzuje, když je vidno, že zvířecky žijí, křesťanskou monogamii neuznávají, ale za to mnohoženství ba co mnohomužství lze u nich vypozorovati a i jiná pohanská zvěrstva pášou, a to se hned píše dopis papeži, a když ne papeži tak alespoň arcibiskupovi, a když ne jemu tak tedy biskupovi, který si má alespoň do čeho utříti mastné ruce od nedělního objedu. V Čechách mají alespoň tu výhodu, že tu mají revoluci, otázka arcibiskupa je stejně tak nejistá, jako to, zda se jeden dožije zítřka a o otázce víry ani nemluvě. Kdo by se tu teď cikány zabýval, když si doba žádá řešit otázky dalece složitější? My chceme krále...křičí jedni... Jagello na hrad!! Křičí druzí.... Čechy bez krále a rovnost mezi všemi.... Kdepak, král ať vzejde z našich řad..... ( S tím prosím přišel Jakoubek ze Stříbra hned potom co si nechal patentovat přijímaní podobojí sub utraque species ) Vždyť máme krále. Zikmunda samokorunovaného.....ozývá se nejeden hlas z Moravy. Nic není a nic nebude, Bůh není - nihilismus a vzít si život. A tak mi prosím řekněte, jak se v to má obyčejný člověk vyznat? A co teprve cikán...Povím vám pravdu. Pravda je totiž věc daleko jasnější, než se mnozí domnívají. Od pradávna se lidé snaží vyřešit ty nejlehčí otázky pomocí těch nejsložitějších odpovědí. Proč? Aby zněli zajímavě, aby něco dokázali sami sobě, umělý a chtěný proces, chtějí zapůsobit, nepřejí si, aby jejich domnělé úsilí vyšlo nazmar. Zatímco nevidí, že pravda je všude kolem nás, věřící si může dovolit říct: přímo v nás. Pravda je Bůh. A Bůh? Ten je všude. To věděli už dřív, k praxi antického panteismu můžeme odvodit, že pravdu, ve své ryzí podstatě lze nalézt i u cikánu: Je to lid radostný a prostý a v této jeho prostotě k němu sotva dolehnou složitější myšlenky. Vždyť jaký cikán by měl zájem, zajímat se o věci, co jsou mezi kališníky, ještě tak možná Židy, to prosím, s těmi jsou na jedné lodi. Takový cikán si hledí hlavně toho, aby se sám měl dobře, hned po této jeho radosti si hledí toho, aby se měla dobře jeho rodina, neboť vězte, že to jsou lidé rodinně spjati a osudově propleteni, jak nemnozí národové a podle těchto zásad také tito lidé žijí: Z přirozené lenosti, jenž nelze nazvat jinak než vychytralou se proto vždy staví na stranu silnějšího a to pokud možno ne do první linie, ale co nejvíce na okraj či dozadu, tedy na místa, odkud se dá co nejrychleji prchnout, dezertovat či přímo sběhnout k silnějšímu, kdyby se náhle štěstí obrátilo mimo prospěch dříve voleného. A teď považte. Zdať ten cikánský život nemá paralela jakéhokoli života lidského, ba co života, samotného cyklického běhu dějinného! A ještě jsem prosím zapomněl dodat, že jsou to lidé pohostinní, vnitřně nestálí, ke přím náchylní, žárliví a ve všech směrech národ horkokrevný z pusté země zrozený. __________________________________________________________________________ Paměti Jindřicha Zdíka řečeného Jednooko * * Gejľom, gejľom Gejľom, gejľom, lungone dromenca….. Zpívali si. Přicházeli. Se zaprášenými hlavami, špinaví, s čertovskými tvářemi a hrubiánskými dlaněmi. Unavení a hladoví. Přes ramena přehozené sekery a klacky. Větrem ošlehaní, bosí a nevědoucí, že je doma čeká...Sněhurka: První cikán nahlédne dovnitř oknem a úsměv mu ztuhne na rtech a je mu, podobně, jak bylo těm nebohým trpaslíkům, když zjistili, že se jim někdo vloupal do jejich chaloupky, hrabal se v jejich věcech, používal jich a ládoval se jejich jídlem... * * * “Pekné oči. Žbleptá roztržitý hoch a cikánka před ním odhalí svůj hrudník...... Téeda ty máš pekné...............oči.“ Zadrhne se Martinovi v ústech, zatímco pan Ištván je rozmařilým hnutím osudu ušetřen trapné a kompromitující situaci dočista. Skláněl se totiž právě nad hrncem a zcela zabrán do ochutnávání polévky si děvčat pro tuto chvíli nevšímal... * * * * Děvka! Křikne cikán, chytne se za rám a proskočí oknem dovnitř. Čtyři další rozrazí dveře se sekyrami a klacky nad hlavou. Jejich zjevy nevypadají nikterak přátelsky. Mitáčko! Spustí výše jmenovaná hysterický křik. Khatar tumen aven?! Obrovské cikánovy tlapy lapí Kašického přímo pod krkem. Další kopne židli směrem k překvapenému Ištvánovi: Beš tele! Jehk,..... duj,.... tri,.... štar...! Třetí podkopne Ištvánovi nohy a sám ho tak na židli posadí: mišto. * * * * * |
| |
| Sierotkova cesta: Poklidné praskání ohně je rušeno jen šustěním za nedalekými kři doprovázeným Tybaldovým zmoženým funěním. Teprve až se Sierotkovi začnou klížit oči vynoří se ze truvér se stínů. Neobvykle tichý, pohledem uhýbající. Zamračené obočí se nad nosem div nespojuje v jeden oblouk. Bratře, vyletí z něj posléze nečekaně a náhle, jaktěživ jsem takovou potupu nezažil. Po těchto slovech se jeho tvář zahledí do noci. Už nikdy žádné vodnice. Od těch, radím i tobě příteli, by se měl člověk držet....zývnutí přeruší Tybaldovu řeč... RÁNO Otravné mouchy bzučící nad hlavou. Nepříjemné paprsky prodírající se skrze listoví. Nedaleký monotonií rozhovor. Po chvíli přichází Tybald. Vypadá, že od večera se mu nálada znatelně zlepšila. Vstávat! Měl sem to štěstí, že se mi podařilo zastavit skupinu obchodníků. Dnes se k nim přidáme, protože můj nebohý zadek si potřebuje odpočnout. Ve skutečnosti šlo o skupinu sestávající ze dvou povozů, jednoho slepého starce, děvčátka, žida a čtyř mužů středního věku, jimiž Tybald nejspíše myslel obchodníky. Řekl jsem jim, že jsme bratři, víc vědět nechtěli. Zatím. Mého koně zapřáhni za vůz, buď tak hodný Jerzy, vidíš že jsem nemohoucí… s viditelnými bolestmi vleze do povozu a uloží se na hromadu páchnoucí zeleniny. |
| |
| Kdo nám to sem z nebe pad, černý oči černá pleť to není můj kamarád, Bílá liga bílá síla vyčisti si boty v nich je tvoje síla. (a neb Orlík a absolutní rým) Potutelně jsem se musel usmát když jsem vyděl jak má martin plno práce a neví z které do které. Jen jsem podruhé vnořil lžíci do polévky a aniž kůň zařechtal, či jsem slyšel vrznout dveře z ničeho nic čáry máry fuk v místnosti byli tři cikáni, šup a rychleji než komando z amerického filmu či Chuck Noris podkopli mi nohy a sedím na židli a oni u mě. Martin chudák je držen pod krkem a ničehož nezmůže. I to mě nasere do nepříčetnosti takové zacházení s hosty co cigánům šetří jejih pluhy v obdělávání země úrodné. Přiblíživšího cikána vyleštěnou botou v níž je moje síla odkopnu a vyskočím pět na nohy po druhém mrsknu přistavěnou sesli. „Egy Kettö Három Négy Öt! Kurva anyádat basz meg!“ Hned po té vytasím šavli do jedné a do druhá dýku, neboť s hosty se takto zacházet nebude. |
| |
| V skrýši diabla, všetko k zlému bortí sa Ach krutý osud! Trestáš ty mňa nespravodlivo. Krásna cigánka odhalená, poddajná a vábivá, čoraz viac ukazujúca, čoraz viac ponúkajúca. No ledva si ju smilne poobzerám, ledva rúčkou jemne kolienko jej pohladím, ledva nesmelý úsmev venujem jej a znesie sa na nás trest diabla za obcovanie s jej služobníčkami. Čierny sťa uhol, démoni pekelný, priam z najtemnejších kútov vyvrhnutý, so sekerami, palicami, zaprášený iste od popolu spálených obetí, priam cítiť ako z nich síra čmudí. “Perun nás chráň.“ Zašepkám potichučky, ohúrený prekvapený. Následne už cítim démonie prsty na svojom hrdle, silný je jeho stisk, silné sú jeho ruky ktoré sa snažím zhodiť z krku, no márne. Jeho poháňa sila nečistá kým moje schopnosti sú šokom a nemožnosťou hovoriť veľmi obmedzené. Keby aspoň trošku povolil, trošíčku... “Dobrý človek, ch, pusť, škrtíš“ Zachrčím ledva. Všetky nádeje teda do Ištvána vkladám, pretože kým moja tvár pozvoľna mení farbu počujem zo zadnej časti akýsi buchot a nahnevané štekanie pánove. No škrtiace ručiská mi zabraňujú vypočuť si, odpovedať, poradiť či navrhnúť pánovi vhodné riešenie situácie. |
| |
| Bolest, nic než bolest. Bude trvat několik dní, než začnu vůbec něco vnímat. Zranění jsou extrémní. Jen o trochu víc a nejspíš bych si zase musel hledat cestu zpět. Nenávidím hledání cesty zpět. Přežil někdo další?...Nevím. Jezabel jsem na poslední chvíli zakryl vlastním tělem, ale nejsem schopen určit zda žije. Pokud výbuch se mnou udělal tohle, tak ona s největší pravděpodobností nepřežila. Celé tělo se snaží regenerovat. I přes mou schopnost hojení to bude trvat několik měsíců, než budu stejný jako před výbuchem. Neustále padám do bezvědomí. Jsem zavalen a v plicích mám hlínu. Krev se pomalu začala chladit, ale stále cítím jak mi v žilách koluje jako tekuté olovo. Nevykrvácel jsem jen proto, že žár okamžitě vypálil každou ránu, kterou jsem utržil. Kus plechu mi utrhl celý bok. na jedné straně mi chybí velký kus žeber a plíce se roztrhla. Není jediný orgán, který by nebyl poškozený. Potřebuji čas. |
| |
| Pod sutinami čas ubíhá velice pomalu. Je to jako věčnost. Jsem zvyklý na věčnost. To jediné mne nejspíš udržuje přítomného v tomto světě. Už mohu hýbat rukama, nebo tím co mi z nich zbylo. Pokusil jsem se nadzvednout váhu nad sebou, ale jen mi další zemina napadala do plic. Pomalu hrabu. Pahýly rukou jsou rozedřené do krve. Cítím jak pomaličku odkrývám prostor nad sebou. Ale vždy když začínám cítit,. že to k něčemu je mne zavalí troky nade mnou. Působí to dost zbytečně. Ale já se nikdy nevzdávám. Pomalu hrabu. Musím odpočívat, ruce už opět ztrácí cit, ničí se s každým hrábnutím. Kusy spáleného masa odpadají. Naštěstí se kostí ryje v zemi mnohem lépe. Musím neustále odpočívat. potřebuji aby se tělo dalo co nejvíc do kupy. Námaha mu moc nepomáhá. Jsem vysílený, ale přestávám. Pomalu hrabu |
| |
| Konečně jsem se dostal ven, trvalo to několik týdnů, ale dokázal jsem to. Stojím v troskách městského domu. Není tu nic, co jsem tak pracně shromažďoval. Co nebylo zničeno výbuchem, to rozkradli lidé z města. Podívám se do kaluže v zadní uličce, odraz je děsivý. Jedno oko se stále ještě nezregenerovalo druhé je naopak vyvalené, neboť se mi špatně zhojilo víčko. Než budu v pořádku, bude to ještě hodně práce. Bok stále z části nemám, jedna ruka mi chybí od lokte dolů a všude mám stopy po prasklých puchýřích. Musím se někam skrýt. S tímhle zjevem bych vyvolal hon bez šance uniknout. Zmizím do temné uličky. Poslouchám ve tmě, boltce jsem si musel už podvakráte utrhnout, aby začali růst správně. špatně slyším. Zasténání žebráka mne zaskočí, nejsem zvyklí, abych necítil každý pach kolem sebe. Čich mi nefunguje a nos je zlomený. Okamžitě zaútočím. Je jen kousek ode mne, zabalen do kupy hadrů. Zuby jsou to jediné co momentálně mohu použit jako zbraň. Poprvé ocením, že jsem přišel o některé smysli. Chuť jeho krku musí být odporná. Jeho tělo se snaží bránit, naštěstí je slabý. Brzy ustane jakýkoli pohyb. Jako prachsprostý zlodějíček si beru věci toho chudáka, přes hlavu si házím jeho rozervaný pláštík. oko zakrývám páskou a obaluji si ruce i nohy. Nechci, aby ze mne bylo mnoho vidět. Navíc si budou myslet, že mám lepru a nechají mne být. Opřu se o hůl mrtvého a uličkou se rozlehne pravidelný klapot mrzákův. |
| |
|
| |
| ACHTUNG,ACHTUNG! V JESKYNI PROBÍHÁ REFORMACE NELEKNĚTE SE PŘICHÁZEJÍCÍCH ZMĚN OPAKUJI V JESKYNI PROBÍHÁ REFORMACE. VÁŠ PJ V DOBRÉM I ZLÉM. |
| |
|  JARO 1425 odkaz „ Za ním!“ Kůň se řítil uličkou, že nebyla naděje ho zastavit, Reynevan, který už zahlédl co stojí v cestě vtiskl tvář do hřívy a zavřel oči. Proto neviděl jak se vyplašená děcka s rychlostí a hbitostí městských krys rozprchla na všechny strany. Neviděl, že sedlák, kolem něhož se přehnal jako vichr, se vyděšeně obrátil na místě – součastně zatáhl za oj a tím pádem pootočil celý dvoukolák. Štercové na něj najeli. Jenč Knobelsdorf vyletěl ze sedla a smetl z káry polovinu chrastí. Potíž byla v tom, že olešnický rynk byl plný lidí. Rozpoutal se příšerný zmatek. Reynevan nabral směr na čtverhrannou věž nad bránou a vjel cvalem mezi lidi, koně, voly, prasata, vozy, káry. Lidé křičeli, kleli a nadávali, skot bučel, brav kvičel, stánky, šatory a pulty trhovců se hroutily. A Reynevanovi pronásledovatelé dovršovali dílo zkázy. „ Máme tě Bielau!“ Pronásledovatelé zůstali už jen čtyři, Rotkircha strhli z koně a zmlátili rozběsnění trhovci. Bleskově sklonil hlavu, aby mohl projet pod dřevěným štítem s namalovanou prasečí hlavou. Dieter Haxt, který se ale už schýlit nestačil se převrátil přes koňský zadek a spadl do hromady odpadků. Stíhal o už pouze Niklas. Když se náhle těsně před ním objevil rám ověšený mokrými kůžemi, nezaváhal a přinutil koně ke skoku. Kůň skočil. Reynevan nespadl. Niklas takové štěstí neměl. Jeho kůň se zalekl skoku, zarazil se, uklouzl na vlhké mastné dlažbě a narazil do rámu. Nejmladší Šterca mu přeletěl přes hlavu. Velmi, velmi nešťastně. Břichem a slabinami přímo do ostří mizdřící skoby, kterou zde měli koželuzi připravenou k oškrabování blan a kůží. Chlapec ztěžka usedl, díval se na své břicho. Ještě jednou vykřikl a rozplakal se. Oči mu zahalila mlha. „ Niklasiiiii!“ Niklas von Sterza zakašlal, zalkl se krví. A zemřel. Přijel Dieter Haxt, zadržel koně a seskočil na zem. Totéž udělali v následující chvíli Wolfher a Wittich. „ Už je mrtvý Reynmare von Bielau!“ zařval směrem k bráně sinalý Wolfher Šterca. „ Dopadnu tě a zabiju, zničím tě, vyhubím celý tvůj prokletý rod, slyšíš!“ Reynevan neslyšel. Podkovy jeho koně právě duněly na dubových fošnách padacího mostu. Opouštěl Olešnici a prchal na jih, na vratislavskou cestu. Andrzej Sapkowski, Narrenturm, kapitola první str. 19 VRATISLAVSKÁ CESTA – půl dne pěšky od Olešnice Tybald Raabe, Ištván……, Martin Kešický, cikáni, dezertéři,sedláčtí synkové, zbojníci,lesní sběř. Tybald Raabe se pohodlně usadí do židle a přes pivní korbel zašvidrá na Ištvána: „ Tak mu tedy povídám. Chlape něco tak hlópýho jsem jaktěživ neslyšel. Ale kdepak by se kluk ušatá dal odstrašit, říká, pane Tybalde, tu píseň složím a bude to nejvznešenější hymna všech zastánců víry pravé. Tedy jsem dal poslat pro brk a inkoust, považte, byl jsem v dobré náladě, třebas ač nic nás nezachrání, alespoň nějaké písemnosti o činech zachovány budou…No řekněte, kdo by si byl býval pomyslel, tehdy, jak se celá věc vyvrbí, ujme. ….. *** Divoce gestikulující podnapilý Tabald se nazvedne na židli a praští pěstí do stolu, „ Pane Jane, povídám tomu namyšlenýmu kanci, krev mi vře v žilách, Jane Čapku vraťte se do zpropadených pekel odkud jste k nám přišel a ten svůj chorál si strčte někam, říkám mu na rovinu, ale s tím sem ho chyt za pačesy, hledím jak je jeho tvář celá brunátná stejně jak ta moje a rozchechtám se, je to tedy kus vola, ale písně umí skládat pěkné. A to je celá historie… *** Přišel jsem však jiné záležitosti, jak asi tušíte. Zvážní pak náhle, z Prahy, říká a říhne si, mám Vám vyřídit pozdravy. Flútek rád vidí, že jste naší věci nakloněn a můžete, co se týče pražanů počítat s podporou i volným postupem přes území, kdyby jste snad někdy zavítal do těch končin. Ano, Vím, že na Čechy vzpomínáte nerad, a že zásluhu na tom má ona táborská zběř, kterou jste byl zajat. Ovšem mnohé se mění! A zdá se, že svítá na lepší časy. Udali se za poslední dva roky v Čechách velké změny, však ty zvěsti musely přijít také v vašim uším. Vaše moc zde na severu pomalu stoupá, a to i když Vás mnozí nazývají lapkařským psem a ďáblem nejprohnanějším. Vězte, že kdybych jen na moment uvěřil těmto povídačkám neseděl bych tu… *** Tedy přejděme k tomu důležitému, proč jsem vlastně tu. Proč jsme se měli sejít právě tady v tento den. Aby Vám Flútek dokázal svou důvěru rozhodl se svěřit Vám do rukou informaci, jenž minulý měsíc zadrželi jeho zvědové. Tedy, že dnes v odpoledních hodinách pojede po vratislavské cestě povoz s vybranými daněmi. Tato odměna Vám, prý plně náleží za vykonané činy, které jste v dobrotě a z pravého náboženského přesvědčení zatím pro naši věc vykonal... Vím z dobrých zdrojů, že vaše družina je nemalá, ale i přesto bych raději, smím-li Vám radit, využil momentu překvapení, nejlépe někde na lesní pěšině, kde se ozbrojenci, kteří budou dozajista povoz doprovázet nebudou moci rozprchnout. *** |
| |
| Mistr Daniel, Matyáš Býček z Dobřan, Veronika z bělavy, Jiří Biřek z Březové… SENSENBERG Kdesi ve Slezsku  Hrad na hoře Sensenbergu postavili templáři a nikoli náhodně si zvolili to a žádné jiné místo. Vrchol byl za starých časů místem uctívání pohanských bohů. Tradovalo se, že dávní obyvatelé těchto končin, Třebované a Bobřané, zde skládali prý i lidské oběti. I v dobách kdy z obětiště zůstal pouze kruh mechem obrostlých a omšelých kamenů, se některé pohanské zvyky zachovaly a na vrcholu hořívaly svatojánské ohně. Pak v roce 1189 hrozil vratislavský biskup Žiroslav přísnými tresty všem, kdo by se opovažovali zde slavit festum dyabolicum et maledictum. Nakonec ani templáři neušli svému osudu, jejich hrady převzali johanité a obsadilo k moci se deroucí slezské panstvo. Některé se navzdory moci, jenž dřímala v jejich základech změnily v ruiny. Třebaže později proběhla kolonizace, během niž hlad po půdě přivedl na východ osadníky ze Saska, Durynska, Porýní i Švábska, horu a hrad nadále obklopoval široký pás země nikoho, zarostlý hvozdy, do nichž se odvažovali jenom ptáci a psanci. A tak se lidé dovídali útržkovité zvěsti o zlověstných ptácích , o hrůzostrašných jezdcích, o světlech v oknech hradu, o divokém, krutém křiku a zpěvu, o hudbě, která jakoby vycházela ze země. * Matyáš Býček z Dobřan Ta hudba jakoby vycházela ze země. Duněla podlažím sklepení i starými, plísněmi nasáklými zdmi mezi nimiž se držel všudypřítomný zatuchlý a dusivý zápach. To ovzduší způsobovalo, že plíce toho, který si tu pobyl delší dobu, si už nikdy nezvyknou na čerství vzduch tam venku. Začalo to obyčejným kašlem, sípáním. Někdy mám pocit, že si vyzvracím plíce. Jsem ztracena v čase a prostoru, Matyáši, tápu ve tmě. Už nevím kde je nahoře, kde dole. Už si nevzpomínám. Po nohou mu přeběhne krysa, cítí to, ale nemá sílu ji odehnat. Ztratila se mi Insomnie. Ještě včera tu byla. Měla jsem ji schovanou v rukávu, cítila jsem její lysí ocásek. Ta větší krysa ji sežrala. Víš kterou myslím. Tu ....velkou. Tlumený hlas přicházející přes zeď z protějšího žaláře utichne a vystřídá ho dusivý kašel. * Mistr Daniel Začněme, škoda času, promluvil Urban Horn a položil si ruce na stůl. Tak jak jsme se dohodli minule: souvisle, věcně, konkrétně. Nevypadávej z role. Nemám náladu, čas domýšlet si tvé odpovědi...Schillingu! Je mi to jasné, pane Horne Úkladné vraždy,páchané pomocí jedu a plánované Grellernortem a vratislavským biskupem, pověz nám něco o nich. Birkart Grellenort, začal bez otálení a na pohled úslužně regenát, má na hradě Sensenbergu alchymistu. Není to člověk, prý žije už více než sto let. Vlasy má bílé jako sníh, oči jako ryba, špičaté uši. Sverg poznamenal Daniel, když si všiml Hornova vzednutého obočí a nevěřícného výrazu, jeden z Longaevi. Jmenuje se Skirfir... ** Jiří Biřek z Březové Sklonila se nad ním snad už posté. Nelidská tvář. Vlasy bílé jako sníh, oči jako ryba. Budeš mluvit konstatoval tvor a v další vteřině jeho tělem projel výboj. Dříve nebo později ozval se Grellenort dolévající si číši. Pokaždé, když ho dovlekli do mučírny byl natolik oslepen slabím světlem ohně, že neviděl nic. Časem se však naučil rozeznávat jednotlivé hlasy, tvary. Poznal Víta, svého syna i toho druhého muže, jenž byl jeho milencem. Poznával i tvora přezdívaného Skirfir, jenž mluvil lidskou řečí a vedl výslechy. Utáhnout Biřek zařval bolestí, ale nevěděl o tom že křičí. Tedy neřekneš nám své jméno. Kde se skrývá ten, kterému říkají Daniel. Víme, že ho znáš. Mluvil jsi s ním, ten den, kdy jsi byl zajat. Mluv! Říkal jsem ti to, promluví Vítek, tenhle je nudný . Ano, máš pravdu , ozve se Grellenortův hlas. Vezmeme toho nového. Mladého a pohledného. Bude mluvit a určitě bude vědět Vítku, promluví Pomurnik skoro něžně, otcovsky měl jsem na dnešní večer naplánované jiné věci. Vyrazíme ven. Pobavíme se. Vraťte ho zpátky. Budeme pokračovat zítra A mě připravte koně! ** Mistr Daniel Nevidím smysl tvých výslechů zopakoval Daniel, ten Schilling je prachobyčejný raubíř, hrdlořez, vrahoun. Assasin. Byl posílán jen na špinavou práci. Jedině k takovým úkolům ho Grellenort používal. Ten muž neví zhola nic. Ty, Danieli , hodil Urban Horn psovi okousanou kost, se vyznáš v medicíně a magii, máš za sebou studia i praxi. Já se zase vyznám v technice výslechu. Děkuji ti za tvé rady, ale bude lepší, když každý zůstane u své specializace a bude dělat co, čemu rozumí. “Ale k čemu tu vlastně jsem, když si nenecháš poradit?“ “Schilling,“ přerušil Urban Horn na chvilku ukusování, „neustále mluví o hradě Sensenbergu, sídle a úkrytu Grellenortových Černých jezdců. Vypráví o čárech, kouzlech, magických elixírech, nápojích a narkotikách. Vyznám se v tom málo a jemu to neuniklo.“ ** Matyáš Býček z Dobřan, Jiří Biřek z Březové “ Moje malá, malá holčička. Sežrali zaživa…“ Veronika blouzní. Slyší to a nemůže spát. Jak dlouho už tohle trvá? Půl roku? Rok? Jak dlouho ještě? A i kdyby se jednou dostal ven. Bude ještě někdy stejný? Po tom všem co tady viděl? “Už ho vedou,“ šeptá pološílená dívka přes zeď, „už ho vedou!„ Rozchechtá se šťastně. Už ho vedou. Spíše vláčí chodbou k žaláři. Matyášova spoluvězně. Byl dlouho pryč. Možná několik hodin a nebo jen pár desítek minut. Už rachotí klíč v zámku... *** Mistr Daniel “Jedy Skilfir samozřejmě připravoval také, nebylo tajemství o co šlo. Grellenort zamýšlel eliminovat všechny významnější husity, otrávit je takovým způsobem, aby nikdo nepojal podezření, aby to vypadalo...“ “Jako smrt náseldkem zranění,“ využil Daniel Schillingova váhání, “následkem rány utržené v boji nebo úrazu. Náhlá smrt budí vždy podezření z otravy a při vyšetřování je možno rozplést nitky vedoucí k pachateli. Ovšem při jedu o kterém hovoříme, nejsou viditelné projevy otravy. Oběť nic necítí, nemá podezření, dokud…“ „Dokud není zraněna železem“ vpadl mu do řeči regenát, “nebo ocelí. Ničím jiným. Smrt je nevyhnutelná. Ten jed nazývají dux“ “Duc omnium homicidarum a též mors per ferro“, podpořil jeho výpověď Daniel, “Guido Bonnati, ve svých spisech užívá označení perffero, stejné uvádí i Picatrix, v latisnkém překladu samozřejmě, protože v originále to zní khadluhu ahmar al-haj...“ “Danieli!“ přerušil ho Horn, kterému docházela trpělivost, “potvrzuješ tedy, že takový jed existuje?“ “Potvrzuji jen co uvádí prameny,“ ochladl Daniel pohledem do Hornových očí, “podle nich je pro výrobu perffera nezbytná takzvaná černá tinktura,“ nespouštěl z vyslýchaného oči, “tu lze získat jedině cestou transmutace kovu chalybys alumen, jenž ovládá osmá planeta. Potíž je v tom, že ten kov existuje jenom v legendách. A člověk nemusí být učencem, aby věděl, že planet je jenom sedm.“ “Planet je osm,“ popřel jeho tvrzení energicky regenát, “možná de...“ “Zanechte planety stranou!“ zahromoval Horn znuděně,“Varuji tě Schillingu, chceš-li mi vyprávět pohádky, bude to pro tebe mít nepříjemné následky!“ *** „Komu z našich. Byl podán ten jed? Kdy a jak?“ „To nevím, na Sensenbergu se jen vyráběl. Šíření měl na starosti někdo jiný.“ „Ale lidi na pokusy jste unášeli vy. Černá rota. Kdy Vám k tomu byl dán rozkaz a jak dlouho to trvalo?“ „V zimě roku 1422, po Hromnicích. Pokračovalo to do Velikonoc. Další rozkazy jsme pak už nedostali. „ Urban Horn dlouho mlčel a bubnoval prsty o desku stolu… *** “Kupce Czajku jste zavraždili společně se ženou. Johan Czluger zahynul s celou rodinou při požáru, který jste založili poté co jste zatarasili všechny dveře i okna..“. „Obvykle jsme útočili na samotné. Jednou v roce 1422, po Pane Marii sněžné nám poručil zlikvidovat mistra řemenáře v Nise pak Svídnického kuopce Neumarka a pak on, Grellenort ve stejné době zavraždil vlastní rukou Pffeferkorna v kruchtě nemodlínského kostela. A hned potom jsme dostali rytíře Albrechta Baara pod Střelínem. To vše proto, aby lidé uvěřili, že je to dílo satanovo, že ti, zabití v jeden den, byli ve smlouvě s ďáblem. O to šlo.“ „A Peterlin z Bělavy? Polkl Horn hořkou slinu, účastnil ses toho přece. Zemřel rychle?“ “Ne...“ “Pověz mi o tom útoku!“ “Ale měl by jste vědět..jel jsem na ghadži a na hašiši, jako my všichni, jako obvykle. Ani jsme nerozeznávali je-li to sen nebo skutečnost...“ *** Matyáš Býček z Dobřan, Jiří Biřek z Březové Biřka vhodí zpět do cely. Div nedopadne na Matyáše. Je zubožen, ne však o nic hůře na duši než na těle. Veronika, dívka z protějšího žaláře, o niž víte jedině to, že tu byla ještě dávno před vámi se rozpláče. Není jasné jestli je den nebo noc. *** Mistr Daniel „Je noc, přestaneme s tím...“ “ Schillingu?“ Horn nechápavě pohlédne na Daniela. „Je mrtvý Horne, nevydržel to.“ “Kurva.“ *** Cestou na SENSENBERG Mistr Daniel Teplý vítr jim vanul do tváří. Dívali se k jihu. Vanul od Oderských vrchů. „Dneska ráno „, pravil ponuře Horn „jsem se řízl při holení“ „To nevadí“ uklidnil ho Daniel, “perffero vyžaduje hlubší porušení tkáně, zásah do krevního oběhu. Lymfa, chápeš a vůbec…“ „My všichni“, nečekal Horn co vůbec, “ to v sobě můžeme nosit. Já, Ty…“ "Cílem atentátníků byli hejtmani, významní lidé." "Tentokrát ho dostaneme Danieli. Sensenberg bude dobyt. Jeho posádka je malá. Nemá proti našim lidem šanci. Zabijeme i toho prokletého čaroděje Grellenorta a vysvobodíme naše lidi. Zaútočíme v noci. Dnes. Ty a já. Moji a tvoji lidé:"  V říjnu 1425 byl postřelen z kuše Jan Hvězda, táborský vrchní hejtman. Rána nevypadala nebezpečně, přesto Hvězda nepřežil. A záhy na to, v listopadu, zemřel Hvězdův zástupce Bohuslav ze Švamberka na následky podobně zanedbatelného zranění. Úvodní pasáž převzata z prvního dílu Sapkowského trilogie Narrenturm, další pasáže z třetího dílu Lux Perpetua. |
| |
| Cesta na Sensenberg Urban je sice Ješitný, ale není zaslepený. Jeho mysli pracuje s neochvějnou bystrostí a vedle jeho povahy je dobré nebýt příliš na očích. Vyhovuje mi post, který zastávám. Vždycky mi šla role poradce nejlépe. Po boku podobným jako je on jsem stával již v dobách, které jako by nikdy neexistovali. Přesto se lidé nezměnili ani o píď. Uvidíme co nám přinese budoucnost. Nepochybuji, že pokoříme hradby Sensenbergu, avšak budu rád, když moji lidé budou pod tvým velením. Přeci jen jsem spíš medik a kazatel než vojevůdce. Při těch slovech ukáži na své volné roucho, které nehovoří pro boj a zakašlu. Navíc se ještě necítím jako někdo, kdo by mohl máchat palcátem nad hlavou za zvuku řinčící válečné vřavy. Počkám spolu s felčary na raněné, tam budu užitečnější. Nikdy se neženu v první linii. Málokdy se objevím i v té poslední. Přes všechny své schopnosti je mne málokdy vidět se zbraní v bitvě. Už jsem se dal vcelku do pořádku i když pod rouchem jsou jasně patrné věci, při kterých by člověk neměl zůstávat naživu. A něco mi stále brání. Může za to setkání se silou tak svatou, že popálení od ní se nikdy plně nezhojí. Naštěstí jdeme na Sensenberg. Skirfir by měl mít ve vlastnictví „Prométheův kámen“ nerost, který má enormní léčivé účinky. Když získám ten, konečně budu schopen plně zregenerovat zbytek svého těla. A co tvá znalost magie? Té bude možná pod hradbami třeba. Urban Horn mne vytrhne z myšlenek. Snad nemyslíš, že těch pár karetních triků co ovládám, by něco zmohlo. |
| |
|
Bohdana kovářka včerejší večer Těžká, dusivá mračna vězela nad krajem a měsíc se topil v mlze. Adsumuuus! Hvozdem se hnala černá rota a zanechávala za sebou jen smrt a zkázu. Hýřivý lov by býval pokračoval až do brzkých ranních hodin, kdyby... "Na sever odtud" zastavil se jeden z jezdců a hodil dlaní směrem do neurčita, je stará usedlost, hospodářství nebo statek... Oči nejmladšího z jezdců, který jel včele zasvítili divokou radostí. "Jedeme. Ve jménu pána našeho!" Kůň divoce zaržal a jeho kopyta rozvířila sypkou lesní hlínu. A lesem nesla se k němu sborová odpověď: "Adsumus." Mistr Daniel Zde, Urban Horn přikázal zastavit koně, sjedeme z cesty. Nepotřebujeme být ještě více nápadní tím, že pojedeme přes vesnici. Vjedeme do lesa ze severní strany a pokud na někoho narazíme cestou, musí být odklizen. Asi dvacítka urbanových mužů sesedla z koní a dál je vedla postupně houstnoucím terénem, je to nutné zlo, nezapomněl zdůraznit Horn. Nezapomínejte, že jsme již na nepřátelském území. Když se slunce naklonilo k západu stanula skupina na okraji lesa. "Je tu puch. Jako by tu bylo nějaké spáleniště. Zvedá se to nad celým krajem." "To může být požár vzdálený i několik desítek mil, jehož dým sem zanesl vítr." "A nebo Grellenortovi čáry!" "Nebuď paranoidní." O pár minut později narazili na samostatnou usedlost, vzdálenou od vesnice snad míli. Urban nejprve rozkázal všem sesednout z koní a pozoroval situaci z povzdálí. Požár, který budovu zachvátil způsobil, že se celá střecha kovářství sesunula... Bohdana kovářka včerejší večer Držte tu děvku! Zařval Vít, celý brunátný a rozhořčený. Dlaň divoce přitisknutou k obličeji kde prosakovala skrze prsty krev ze šrámu na tváři. Bohdano! Matka dusivě vřískala ještě dlouze poté co černí jezdci zapečetili dveře i okna a zapálili střechu. Její pěsti bušili do dveří i okenic, ze kterých se valil dusivý kouř až nakonec boj o život vzdala. Vít si otřel krvácející tvář do rukávu a jeho výraz nabyl zlověstnější podoby: Ta děvka mě škrábla! Dva muži drželi zmítající se Bohdanu, když proti ní mladík namířil špičku ostří. Jeho dlaň na jílci se chvěla vzrušením, jeho široce rozšířené oči hořely drogou, "rozpářu jí vnitřnosti." "Adsumus!" Ozvaly se kreatury mužů výřících ve stínech plamenů. Zapálíme jí vlasy! Tak se staň....! Z noční oblohy se snesl zedníček. Pták, jemuž se ve Slezsku říká pomurnik. Dosti nebezpečně zakroužil nad plameny tonoucím stavením a pak, někdy ve chvíli mezi tím, než dosedl na trávu a naposledy máchl křídli, se proměnil v člověka. "Hraješ si" , promluvil téměř něžně, ale ve stejné chvíli jeho ruka vystřelila a chytila vyplašeného mučitele pod krkem. "Grelle..." "Hlupče! Proč jsi si nepůjčil nějakého vězně? Tohle bylo jediné kovářství široko daleko. Odkud si myslíš, že jsou podkovaní naši koně? Rozhodl jsi se označovat celé okolí, aby jsi širokému světu dal jasně na vědomí kde nás lze nalézt? Poté Grellenort Víta udeřil pěstí do tváře až mladík upadl na zem a plazil se před ním jaksi oddaně a patolízalsky. Když se jeho ruce omotaly okolo milencových kotníků Grellenort ho s opovržením odkopnul, pěsti zaťaté. Pomurnik se od svého mladého milence odvrátil a pohlédl na Bohdanu. To je to poslední co si pamatuje... Mistr Daniel,. Bohdana kovářka "Je to ještě čerstvé Horne," jeden z mužů se odvážil přiblížit tak blízko doutnajícímu spáleništi a odkopl botou několik uhlíků. "Popel je ještě žhavý." " To by jsme bez tebe nepoznali," ucedil Horn a dlaní při tom symbolicky obkroužil kouř stoupající vzhůru nad stromy. " Je tu všude v okolí udusaná země. Řekl bych, že tu bylo tak pět až osm jezdců." "Sakra Grellenorte, jsi tak hloupý, nebo se ti to už vymklo z rukou? Urban se obrátil na Daniela s otázkou: Danieli, vysvětli mi, proč by…. ale nedořekl.. Někdo tu je…! Vykřikl jeden z mužů a zvedl do náruče potlučené a umazané tělo ženy. Všichni se obrátili jeho směrem… |
| |
| soukromá zpráva od Lux perpetua pro Co se týče toho co si z noci pamatuješ: není toho mnoho a není to příliš souvislé. Máš zatemnělou mysl a když se pokusíš vzpomínat na to co se v noci odehrálo zaplavuje tě jednak bolest ze ztráty matky jednak hlavobol. V tvé mysli víří nesouvislé vzpomínky na černé jezdci, hořící stavení a kovárnu, křik tvé matky, pomurnik snášející se z oblohy, oheň a bolest. Po fyzické stránce jsi v celku v pořádku až na pár modřin, škrábanců, podlitin... |
| |
 | Vězení... škola neživotem Jak dlouho už tu ležím ?? Jak dlouho jsem zavřen v této nicotě a bezmyšlenkovitě bloudím svoji zasmušilou myslí ?? Jak často už jsem myslel na sebevraždu a přesto nenašel dost síly při představě, že by mě na konci dostal plamen pekelný. Matyáši vzchop se, tento svět je utrpení, proto bůh stvořil ráj, aby jeho děti měli místo, kam si můžou jít odpočinout. Snažím se přetočit, abych své tělo uvedl aspoň do lehkého pohybu a tím si vyzkoušel jestli mé tělo ještě spolupracuje s myslí. Naštěstí na tom nejsem ještě tak hrozně a tak nakonec ucítím křeč v přeleželé noze, která překvapena pohybem začala křečovitě protestovat. Jediný zvukem je však lehké zasyčení, jelikož tato bolest není ta nejhorší, kterou pociťuji. Mnohem závažnější je hlad, který mé tělo svírá už několik týdnů a trápení té dívky vedle. Veronika, jak se nám představila je tu už od mého příchodu a její trápení mě skličuje a mučí více než ten papežem posvěcený kat, co si určitě už připravuje konopný provaz na mé hrdlo. Snažím se v mysli nějak si představit tvář té dívky. Bílá pleť a modré oči a vlasy barvy havraních perutí mě dojímají až k slzám, když si představím, jak tato dívka trpí. V hrudi mě svírá její povídání, která už nejsou výplodem skutečnosti, ale ďábelských přeludů v těchto odporných katakombách a mě běhá mráz po zádech, když si uvědomím, že v každé katolické pevnosti je třeba také jedna Veronika, která trpí stejně jako ona. Z mého litování mě ovšem vyruší cizí zvuk. Zvuk řinčení kovu o zem, kroky a lehké sténání, které označuje příchod mého spoluvězně. Když ho vhodí do mé cely jako pytel s moukou mým jediným vzdorem je slina, která přistála těsně před drábem, který si svoji práci náramně užíval. Pohlédnu na Jiřího a zoufale se kousnu do rtů neschopen mu pomoci. Žádám tě bože, pomoc nám ať se dostaneme z této lapálie a já ti přísahám, že už se nedopustím žádného hříchu. Pronáším ve své hlavě poslední snůšky modliteb, které mě už opustili dávno předtím. Už jen slova co jsem vypustil jsou vypuštěna z takové zoufalosti, že by se daly považovat za hřích a ne jeden Pop by mě za ně odsoudil k mukám. Neboj Veroniko, všechno bude v pořádku, my nebo někdo jiný nás odsud dostane a já ti slibuji, že tě vezmeme sebou. Pronesu směrem k protější cele a doufám, že má slova dolehla i přes její usilovný pláč k ní. Bohužel to nejspíše jako podpora moc nevyznělo, jelikož i má víra je nalomená a duše roztrhána mezi Nebem a Peklem. Marně očekávám, že od cely vběhne husitský válečník s cepem v ruce a úsměvem na tváři oznámit mi, že pevnost padla a je teď v rukou našich bratří. Upírám pohled na dveře a očekávám v pomatení smyslů kroky zachránců. |
| |
| Jadwiga Navazuje na příspěvek 05. září 2010 12:11 PŘEDEHRA ANEB DĚJSTVÍ PRVNÍ: Ve kterém se čtenář dovídá o Reynevanovi ještě více, a totiž z rozhovorů, jenž o něm vedou různí lidé… Kde? Olešnická radnice Co? Pravidelná Schůze Kdy? Téhož dne v témž čase. Kdo? konšelé Jan Hofrichter, kněz Jakub von Gall ( bývalý šlechtic, nynější plebán), Lukáš Frýdman, zámožný a vážený zlatník, Bartoloměj Sachs, purkmistr města Olešnice. "Co zase v našem městě natropili urození páni rytíři? Rvačka u augustiniánů. Honička na koních ulicemi a nakonec po rynku. Několik lidí potlučených a zraněných, jedno děcko vážně. Poškozený soukromý majetek, poničené zboží. Mercatores et institores se mi doslova cpali do dveří, požadujíce odškodnění od města. Měl jsem je rovnou posílat k pánům Štercům do Běrutova, na Lednou a na Sterzendorf," "Radši ne," poznamenal suše Hofrichter, „ nemůžeme pominout příčinu oné výtržnosti ani její následek. Její následek, tragický následek je nám všem znám, je to smrt mladého Niklase von Sterza. A příčiny – neřest a smilstvo. Štercové bránili čest svého bratra, honili floutka, který svedl jejich švagrovou, zhanobil lože manželské. Je pravda, že v zápalu to poněkud přehnali…" "Reinmar Bielau,*" vysvětloval otec Jakub, "je medik, absolvent Karlovy university. Už jako chlapec navštěvoval katedrální školu ve Vratislavi, potom se učil u svídnických apatykářů a u ranhojičů v břežském hospitálu svatého Ducha. Právě oni a jeho strýc scholastik ho už tehdy doporučili našim augustiniánům, kteří se vyznají v léčbě bylinami. Jinoch dokázal oddanost svému poslání, když obětavě pomáhal ve špitále i v leproserii. Poté, jak jsem se už zmínil, studoval v Praze medicínu, rovněž na doporučení strýce a za jeho peníze. Zjevně byl pilným studentem, neboť za pouhé dva roky dosáhl titulu– artium baccalaureus. Z Prahy odjel hned po… Hmmm…" "Po defenestraci," nebál se dokončit purkmistr. "Což jasně dokazuje, že nemá nic společného s husitským kacířstvím." "Naprosto nic," souhlasil Frýdman. "Vím to od synovce, který tenkrát v Praze také studoval." "Bolí nás, že mladý Niklas Šterca tragicky zahynul," pokračoval kněz Jakub, "ale byla to nešťastná náhoda. Zato ale musíme urychleně poslat zprávu Svatému ofíciu. O tom, co jsme našli v medikově pracovně. Nekruť hlavou, pane Bartoloměji, a ty se neošklíbej, pane Lukáši. Ani ty, důstojný otče, nevzdychej a nepočítej mouchy na stropě. O nic více než vy nestojím o to, mít tady inkvizici, jenže při prohlídce pracovny bylo hodně lidí. A co alchymistický alembik a na podlaze nakreslený pentagram? Co mandragora? Co hadi a ještěrky ve skleněných nádobách, krystaly a zrcadla, lahvičky a flakóny s čert ví jaké další jedy tam ukrýval? Souhlasíte?" "Souhlasíme." "Consensus omnium." "Concordi voce." *[/i] DĚJSTVÍ DRUHÉ: V němž nám již dobře známý Reynavan prchá a jeho život je střídán vzestupy a pády. VRATISLAVSKÁ CESTA Pár hodin pěšky od Olešnice U cesty stál kamenný kříž, jedna ze zde ve Slezsku vícepočetných připomínek zločinu a opožděné kajícnosti. Možná se nejednalo o kříž smírčí*, ale pozůstatek z časů klidnějších. Možná. Z dálky se hnal zdivočelý jezdec, jenž cepoval svého koně patami, až se oři za zadkem prášilo a vytržené trsy trávy odlétali od kopyt. Bylo snad nezbytným hnutím osudu, že si kůň v trávě se topícího kříže všiml teprve několik metrů před osudným střetem. Zvíře divoce zařehtalo, pokusilo se prudce zastavit a zbrzdilo tak jezdcův pád. Ten přepadl dopředu přes krk zvířete a s žuchnutím se snesl do trávy. Zatímco nešťastník vyvázl jen s vyraženým dechem, kůň dopadl podstatně hůře. Dalo se tak vyčíst z vytřeštěných bulev a sípavých vzdechů. Zvíře leželo na boku, svaly na břiše se mu mimovolně škubaly. Uhnal jsem ho, pomyslel si nešťastně Reynavan, pokoušeje se chytit dech. V oné chvíli však nelitoval pošlého zvířete o nic méně než sebe. Věděl, že bez koně bude brzy dopaden a vyřízen. Poslední myšlenka bude patřit jí, pomyslel si a zavřel oči, Adéla… DĚJSTVÍ TŘETÍ: Náhodný střet U cesty stál kamenný kříž, jedna ze zde ve Slezsku vícepočetných připomínek zločinu a opožděné kajícnosti. Jadwiga seděla na stromě a sledovala zvěří vyšlapanou lesní stezku, jenž vedla obchvatem okolo kříže a přes vratislavskou cestu z jednoho houští do druhého. Zvířata jako by se tomu místu z nepochopitelných důvodů vyhýbala. Jadwiga sledovala stezku. Měla hlad. Ale to, co se k ní přihnalo nebyla srna, zajíc ani veverka. Byl to člověk a jeho kůň i když v tomto případě a s těmito jezdeckými schopnostmi mohli by jsme klidně mluviti o koni a jeho jezdci. To co přišlo potom se dalo s předvídavostí očekávat…. * Reynavan též Reinmar von Bielau tedy z Bělavy či Bieławy *Andrej Sapkowski, Narrenturm: úryvky z kapitoly druhé. * odkaz |
| |
 | U Olešnice V břiše mi vyhrává už nějakou chvíli. Nikde nic, nikde nikdo. Ale já mám čas. Spoustu času. Kolik času? Kolik času už tu sedím? Nepamatuju se. Pro mě to nic neznamená. Poslední dobou začínám plynoucí dny dělit na dobu krmení a na dobu hladu. A poslední dobou se ta doba hladu stává delší a delší. Hmm, asi bych si měla najít jiné místo. Společně s tou myšlenkou uslyším dusání kopyt. Zpzorním, obratně zabalancuju na větvi a přikrčím se jako šelma před skokem. Ten hlupec si narazí nos a kůň mu za chvíli pojde. Období hladu právě končí, panstvo! He-éj! Pružně doskočím do podřepu na stezičku a pořád přikrčeně, trochu trhavě, jak jsem ztuhlá, udělám pár opatrných kroků směrem k ležícímu jezdci a jeho koni. Zvědavě větřím, plížím se tiše, jako bych tam ani nebyla. To bude hostina, asi si ji budu muset nechat i na později, jinak by mi břich praskl jako nacucanému klíštěti. Ani na strom bych se nevyškrábala. A pak, jako by mě popohnalo nečekané pohnutí mysli, se narovnám, trhnu rameny, jako bych sundávala číši nepříjemnou ruku a pohodím vlasy. Na tváři mi zahraje dravčí úsměv. Mhouříc oči nakloním hlavu k rameni. Hostina. A já budu u stolu první, mrchožrouti! zamumlám si. "Uhnals ho, holomku. A ani ránu z milosti mu nedáš," blížím se k zadýchanému s nevyhnutelností příští zimy. Přes sípání obou, živého i umírajícího, není jasné, zda mi tráva pod nohama šustí. A koho by to v tuhle chvíli zajímalo? "Ale já mu ji klidně dám. I tobě. He-éj," šeptám si pro sebe zase nesrozumitelně a v tom divném úsměvu se mi oči neusmívají. Upřeně na něj hledím, beze studu, beze strachu. |
| |
| Má nejmilejší Dorotko, Dítě milené, nevěsto líbezná a vší lásky boží hodná. Motlitbu naší vzkazujeme vám, vám a jakož i všem ostatním Pánu Bohu milým. Kéž Pán Bůh ráčí dáti, abyste tam všickni zdrávi byli a dobře se měli. Přeji toho všem z plna srdce svého, ponejvíc však vám jakož i dítěti našemu. Poněvadž se mi toto poselství nepřihodilo na list napsati, nemohl jsem jinak učiniti nežli po větru slůvka trousiti a ve víře setrvati, že Vám nejlaskavějšími z andělů našeptány budou. S nejhlubší bolestí v srdci věděti dávam, že na mě kvalt učiněn byl a do zajetí upad jsem a kdes v Slezsku setrvávám. Věřím že vůle Otce našeho Boha všemohoucího chtěla, abychom se skrze strádání mé pokáli z hříchů, jež námi učiněny byly. Proste za mně Boha našeho jakož i pana Ježíše Krista, aby mi dopřál přečkat zajetí v zdraví a já rychle propuštěn byl a vás brzy v náruči své pochovati moh. Poslední dopis Jiřího Biřka Noční můra, z níž chceme procitnout.. Smýkli jím o chladnou podlahu cely a nechali ležet. Jas loučí mučírny, co vypaloval oči a mámil smysly, pohasl ve stejně neprůhledné černotě. Křečovité sepjetí těla polevilo a bolest ustoupila. Bloudil prázdnou temnotou a necítil ničeho, ni podlahy pod sebou, po které kráčel. Konečně je mrtvý? Mrtvý, chcíplý, zdechlý, dočista vyřízený, tuhý jak prkno. Konečně mrtvý, v pánu, mrtvý ... Vedle nohy mu proběhla krysa. Jedna z mnoha obyvatelek jejich kobky. Zatoužil protivné zvíře odkopnout, ale sotva znatelný záškub je chabým výsledkem jeho snažení. Vetché a zbídačené údy ztýrané řetězy pout dávno poztrácely sílu. Ještě dřív než prorostly hnisem vředovitých boláků. A puch zahnívajícího masíčka je líbezný odér pro masařky zlenivělé tím, jak se je nikdo neobtěžuje odhánět, žeroucí dříve statného muže za živa. Tělo mu sžírá vnitřní oheň horečky. Krk jej bolí, téměř nesvede polknout. Z oteklých a bolavých dásní saje na žízeň vlastní krev. Má železitou pachuť. Je sladká. A horká. Dobrá. *** Stíny na stěnách hrají své kejkle s ďáblem. Zářící roh na čele luciferově osvětluje ohavnou žranici z lidských zdechlin, nad kterou v kněžském ornátu slouží satan černou mši a žehná divokému tanci mrtvých, kde ďábli hrají na koňskou hlavu a dutý kočičí ocas. Sotva pohasne den, odváží se hovada pekelná vystoupit ze stínů blíž. Lucifer vystupuje ze zdí převlečen nejčastěji jako kozel s očima zářící jako slunce. Za ním už táhne černí kníže na hrbatém koni a na tom schlíplém koni vlá hříva plesnivá a kosti jím jenom zvoní - tak mrtvolně je vychrtlý. Jest doprovázen šelmami divými a dalšími stoupenci pekelnými. V čele se samotným zplozencem pekel se jak černý mrak shromáždí okolo, aby ni sebemenší skulinkou nemohl uniknout aby slabý vzdech. Aby se k němu dostali, musí jej nejprve ďáblův spřeženec nakrmit zvláštní mastí z morku a sádla zavražděních neviňátek rozmíchanou čerstvou krví zamordovaných panen vyceděnou z pod srdce. Násilím večer co večer odtahuje slabé údy clonící tvář Biřkovu a proti vůli jej krmí mdlou kaší z drcených nekřtěňat, aby už žádné motlitby zplozence pekelné nezastavilo té noci. Sotva pozře pár soust, vrhnou se naň všichni najednou. Krátká zmatená obrana a už za ukrutného řevu Jiříkova trhají z něj kosti a sytí se jeho masem. I černý pán ohryzává bílou kost a jeho kostmi další hostí. A když se Jiří zazalyká vlastní krví, propukají s Vítem v šílený řekot a rvou mu v ústa z vlastního těla okusit. Krví zapíjejí to obžerství ohavné. Tak divoce hodují až do samotného úsvitu, aby nešťastníku spravili rozervané tělo a dopřáli mu krátkého odpočinutí před dalším mučením, novým večerem. *** Spřeženec. Postává u dveří a sladkými řečmi šálí mysl nebohé nešťastnice. Ani jej nevnímá. Hnijícímu žoku na podlaze. Ve zbytku sil udělá pár vypjatých pohybů, které jej posunou na kupku zplesnivělé slámy sloužící coby slamník. Tělo mu zachvátí znovu křeč. Pár pohybů a je k smrti vyčerpaný. Je k smrti unavený. Hlavou přistane vedle své misky. Štěrbinami zamžených očí sleduje vyhládlé zvíře rejdící nádobím. Vztekle mávne rukou a odrazí dřevěnou mísu s krysou hledající droby chleba uvnitř a zase lehne. Zvíře poděšeně zapíská a zmizí v temném koutě páchnoucím močí - což už dávno oba nevnímají. Jsou zvyklí. Na puch, mokro, zatuchlinu, bolest, slabost. Jen hlad jest mezi nimi pořád. Dostanou dnes jíst? Zamřížované okénku u stropu vrhá do cely trochu světla. Sledování žmoulků tetelících se větrem není jediná zábava. Kouká-li bedlivě, jasně někdy uvidí ... ,,Ááaauuááá ...“ vyleká se a zanaříká. Ne snad bolestí. Přivyknul již té všudypřítomné společnici a zlé milence. Haleká strachem. Prohlédne-li skrz stín, vidí hrůzný obraz nadcházejícího večera. Tam vprospřed reje stvůr stojí samotný arcikníže pekel, žák Luciferův, zplozenec ďáblův a jeho věznitel. Výhružně cení zuby a špulí rty, chtěje snad říct: těš se dnes. Dostane strach. Zavře pevně oči a schoulený do klubíčka se potichu rozeštká. |
| |
| Vratislavská cesta Přihnu si dalšího poháru vína a shlédnu na mé „lesní“ společníky vyhnance z domovů jenž vyhnala, zrada, válka nebo náboženští fanatici tak jako mě. Za tu dobu co má tlupa začínala jako malá skupinka pár cikánů a tuláků jsme se pěkně rozrostli. A naše pověst se dostala zřejmě i do Prahy. Ne že bych byl nakloněn nijak zvlášť kališníkům, ale nenávist ke katolické církvi z nich pro mě udělal přirozené spojence. Kdykoliv jsem mohl uškodit katolíkům uškodil jsem a zajatce nebral. Pokud se mě do rukou dostal někdo z katolického kléru vždy jsem pro něj měl krutější smrt než pro ostatní. Ze strachu a nenávisti bylo dávno zapomenuto moje pravé jméno pro katolíky jsem byl Lapkařský pes a Ďábel nejprohnanější, pro kališníky zas Divoký maďar, Černý zeman či Uherský tatařín a pro své lidi jsem byl Pánem kterého byť se trochu báli přesto věděli, že s ním dojdou úspěchu či aspoň solidního života. Zvláště v době kdy „Uherská“ či „Černá“ banda jak mím lidem říkali obsadila v nedalekých lesích starší tvrz, kterou jsme teď používali jako náš domov. Vyslechnu posla Tybalda a pousměji se když přidává radu jak správně přepadnout povoz nic však neřeknu a nechám jej domluvit. Teprve potom opáčím: „Jsem rád Tybalde, že pan Flutek má v nás takovou důvěru. Rádi pomůžem papežencům od jejich daní. Jen by mě zajímalo co bude chtít pa Flutek za tuto informaci, jistě to nedělá jen z dobroty srdce a bude požadovat přinejmenším nějakou protislužbu.“ Vyčkám Tybaldovy odpovědi a po rozhovoru hned začnu připravovat přepad kolony. Vím kde je ideální místo kde přepadnout chráněné vozy s doprovodem se zálohy. U březového háje u tří kamenů tam se cesta stáčí do leva a je tam nepřehledné houští kolem lesní cesty. V zatáčce budou rozmístěni chlapy s kušemi (každý bude mít dvě) na střed kolony, na začátek i na konec. Na pískot Luňáčka takového jako měl kdysi můj nebohý sluha Bayandyr. Budou sestřeleni vozkové i ozbrojený doprovod šipkami kuší a pak se vyhrnou mí lidé z houští a pobijí všechny jenž se budou pokoušet prchnout či klást odpor. |
| |
| Jadwiga Vratislavská cesta Jakmile ses přiblížila tak kůň zařehtal a pokusil se vstát. Jezdec přidušeně zakašlal a zapřel se lokty o zem. Klouby v rukou mu zapraštěly. Mladík vypadá uřícen o nic méně než zvíře. Na čele se mu perlí pot. Jeho vlasy jsou plavé jako vlasy cherubovi, rty úzké a oči temně modré. „ Buď milosrdná paní!“ Vykřikne náhle v prastarém dialektu, spatřiv tě. V tváři se mu zračí šok. „ Pro lásku, zadrž co se chystáš učinit! Jsem jak kolouch štván psy od Olešnice. Já bídný. Však vidím v tvém zjevu hrozivém pravdu, jenž pro ostatní je skryta za závoji jejich myslí…“ Náhle ze záňadří vytáhne amulet, který má okolo krku přivěšený na koženém provázku, „ neb jsem zběhlý v těchto věcech, věz, že vždy jsem činil jen ku prospěchu prastarým bytostem a v dobrém jsem s nimi byl a pořizoval. Nech proto mého koně na pokoji, ještě se bude hodit tobě i mě!“ Pak vstane, amulet stále namířený tvým směrem. „ Jak jsem již řekl,“ vzdychne,“bídní psové se blíží. Jsou mi v patách.“ Na chvíli se ohlédne jako by čekal, že se z houští vynoří další jezdec,, „ pospěšme tedy…“ řekne a ukáže na koně,„ ty se jistě i v takových věcech vyznáš, na které moje čáry nestačí, jako by tě pohledem odhadoval,„ uzdravíš oře, neb je zpečetěn osud nás obou a já… Už nikdy neuvidím Adélu… „ Já vím, že chceš žít jen v klidu a nemít hlad, ale věř, že ani já si ničeho jiného nepřeji, než pouze to, dostat se z tého jámy lvové! Sic tě můj amulet trápí, tak není mým přáním ti zlého udělat.“ „ Prosím!“ sykne v obecné… |
| |
| Matyáš Býček, Jiří Biřek z Březové Hrad Sensenberg - vězení Z odtokového kanálku vystrčí nos krysa a přeběhne podél zdi a škvírkou ve stěně se protáhne do protější temnice. „ Insomnia!“ Vykřikla Veronika nevnímaje chlácholivá slova Býčkova. Reakce přišla až po chvíli:: „Nerozumím, kde bereš takovou naději. Po tom všem. Nevím zda to lze považovat za obdivuhodné nebo šílené. Kdybychom alespoň věděli důvod našeho setrvání zde. Čí záměr vykonávají naši věznitelé? Na čí popud jsme tu vězněni. Trvám na tom, že jsem svobodný člověk tohoto božího státu a jako takoví nemám co pohledávat na tomto temném a pánem zapovězeném místě! Avšak ten se o naše problémy pramálo zajímá. Jediné čeho jsme jako lidé hodni je zemřít!“ Veronika byla bývalá konvrška a pocházela ze slušné křesťanské rodiny. O zchudlé šlechtické rodině z Bělawy se tvrdilo, že jsou věteví panchartů z vlastní krve piastovské. Ale co na tom bylo pravdy jen stěží hádat. Její příbuzní bojovaly u Grünwaldu na straně řádu. Veronika vyrůstala u svého příbuzného Tomáše z Bělavy a po jeho smrti u jeho nejstaršího syna Petra, Peterlina neboli Petrželky*, jenž vlastnil barvírnu u Olešnice. Raději však měla mladšího bratra z Bělavů Reinmara, jemuž ovšem jinak nebylo přezdívání než Reynevan neboli Vratič.* Zbytek života dívka, bez naděje na slušné věno, strávila v klášteře jako čekatelka a to až do jeho vyplenění Uherským tatařínem* před dvěma lety. Toť krátký příběh, který Býčka utvrdil v tom čeho se domníval už předtím. Tedy, že místní vězení není, z hlediska sociální, rodové ani náboženské rozvrstvenosti vězňů, ani inkviziční, ani kriminální, ani otrocké povahy. A to mu nedávalo spát… Chci říct…co jsem to chtěla vlastně říci? A stejně tak jak většina zde pobývajících vězňů i Veronika nesla nepopiratelné prvky šílenství. Pravdou však také je, že v jejím případě, stejně tak jak v ostatních, bylo zpětně těžké rozpoznat, zda duševní chorobou nebyli postiženi už dříve. Bylo těžké představit si kým bývali tam venku předtím. Obzvláště v případech jakým byl například Jiří Biřek. Býček o něm věděl snad jen to, že je či býval husitou, že se jeho manželka či milenka jmenuje Dorota. Blouznil neustále uvržen do jakéhosi světa, kterému rozuměl jen on sám. Lidé se zde mění a podléhají rozkladu nejen fyzickému,říkávala. Což nasvědčovalo tomu, že si je svého stavu vědoma. Jistě jsem chtěla říci: Dal už jsi panu Biřkovi najíst? Je jistě slabý a sám se nezvedne. Buď tak hodný… *** Dveře vedlejší cely se otevřely. Nepůjdu! Zaštkala Veronika a Býček uslyšel krysí kvíkání a škrábání. Ne! Býčku! Matyašiiiiiiiii! Odvedli ji. *Není známo, zda si tyto zeleninovo-bylinné přezdívky dali bratři v dětství sami navzájem anebo je tak v žertu překřtil jejich otec. * Ištván Szécseni. |
| |
| Vratislavská cesta Užuž se chystám na svoji svačinu. Kašlu na jeho prosby o milosrdenství, to ve výsledku blekotá každý. Kdyby nebyl hloupý, mohl touto cestou projet bez úhony. A já bych zase byla hloupá, kdybych si nechala ujet jediné jídlo široko daleko. Udělám ještě jeden krok. A zaprskám jako něco mezi kočkou, mývalem a jezevcem. Prostě - není to hezký zvuk, ježí se z toho vlasy. Vycením na něj zuby a obličej se mi stáhne do nehezké grimasy. Mám já ale smůlu! Nikde nikdo a já zrovna musím narazit na čarodějníka! "Čarodějníku zasranej, mor na tebe," syčím si zase pro sebe, ale odvykla jsem jakékoli společnosti, takže to nikdy není dost potichu. "Vyžer si, co sis nadrobil!" prsknu nakonec a jako každý chytrý predátor, který ještě chodí živ po zemi, se dám na útěk, když vím, že tady nejsem ve výhodě. Proč by měl být zpečtěn osud můj? Jeho! Ale můj ne, já se jim ztratím v lese. Hlad bude muset počkat. |
| |
| Spáleniště, ukázka pomurnikovi moci Ať je klid a nebo kolem létají trakaře, pro Horna platí jedna zásada. Nikdy nebude mít tu svou nevymáchanou kušnu zavřenou. Mlčící Horn je něco jako létající ryba. I když létající rybu už jsem zahlédl. Prohrábnu si mé pozvolna rostoucí vlasy. Můj vzhled vypadá jako před explozí i když je to z velké části iluze, díky které jsem odstranil zbylé nedostatky své tváře. Málokdo by chtěl vidět, že mám spáleninu od ucha až na krk. To jak vypadám pod rouchem, bych raději nikomu neukazoval. Cítím život. Můj čich se mi naštěstí vrátil před nedávnem. Sice není v plné síle, ale dokáži se spoustě věcí vyvarovat. Už nemusím ležet zahrabán ve splaškách, abych se cítil zcela v bezpečí. Konečně dokáži rozpoznat výrazné pachy v okruhu několika metrů. Dokonce už cítím i hornův neklid. V jeho tváři není ani stopa po něčem nejistém, ale cítím, že před Grellenortem má větší respekt, než uznává sám. Chvílí po té, vytáhnou tělo. Netuším co jí zachránilo, ale cítím zásah magie. Byl tu osobně. Na nic nečekám a rozeběhnu se k muži, jenž našel potlučenou ženu. Okamžitě mi doneste vodu. A ty jí drž hlavu. Na tohle není třeba žádných kouzel. Je potlučená, špinavá, ale jinak ji vlastně nic není, až překonám její dehydrataci, bude v pořádku. Namočím hadr do džberu z vodou a otřu jí rty, vymačkám do nich pár kapek a pokračuji v ochlazování jejího žárem vyprahlého těla. Prober se děvče, dnes přeci není tvůj čas. |
| |
| O pár...rokov neskôr, v krčmičke utešenej Bláznovstvo. Nerozumiem tomu. Nie prepadu toho vozu výbercu daní, peniaze boli pre môjho pána vždy pomerne dôležité. A pravdu povediac i ja ocením lepšie jedlo a lepšie šaty, najmä keď som musel pretrpieť hnusnú českú zimu v pevnosti plnej pochybných tvorov včetne čiernodiablov, Čechov a inej hnusoby. Niežeby som bol povýšenecký, to nie. No ľudí mám rád čoraz menej. V krčmičke počúvam toho smiešneho Čecha, ako nám z dobrej vôle oznamuje informáciu ktorá sa momentálne skvele hodí. Zima je zima a i zásoby sa stenčili, nové peniaze preto prídu veľmi vhod. No nie celkom chápem celkovému vývinu udalostí. Miesto toho, aby sa môj drahý pán vrátil a pomstil sa v rodnej krajine, zabíja kňazov a nevinné mníšky tu v Čechách, kde i cirkev zavrhli. A chúďatká mníšky, i keď som nikdy nebol vnútri rabovaného kostola či inej budovy viem si predstaviť, že nemajú ľahkú a rýchlu smrť. Konečne ukecaný Čech dohovorí a k slovu sa dostane môj pán, už veľmi dobrou češtinou. Aspoň nemusím prekladať jeho slová Čechovi, najmä keď zväčša bývajú plné nadávok maďarsky. No teraz nie, vidím to na nové spojenectvo medzi mojím pánom a odpadlíckymi Čechmi. Večná škoda. Tybald ešte čosi odpovie a následne spešne vyrážame k ceste. K prekliatemu miestu, kde zem toľko nasiakla krvou nevinných i vinných, odvážnych i zbabelých. Je mi temer záhadou ako iný nedokážu cítiť zlo a nepriateľstvo šíriace sa z tohto miesta. Nuž zrejme tu prepadli už bez počet vozov, o dosť viac ako inde. Alebo tu, nie z vlastnej vôle, umrelo dačo iné. Nuž nevadí. Ticho sa skrčím vedľa pána, luk už pripravený v rukách. Nikdy som si neobľúbil kuše či tie strašne hlasné rúry chrliace železo a smrť. Sú neprirodzené, hlasné a nepriateľské. No kurva účinné, zväčša. “Kedy sa vrátime?“ Vychrlím znenazdajky. Prvý krát čo som prehovoril prvý po pomerne dlhej dobe, aspoň mesiac to bude. Nechcem tu byť. V Čechách, v tejto nekonečnej vojne plnej smrti. Už pomaly ochabuje i moja vernosť k pánovi, no premáham sa. Ak by prichádzal voz upozorním na to ostatných ,uši mi stále slúžia lepšie ako zadebnenému ľudstvu. A nebudem váhať tiež bojovať ak by som bol ohrozený ja či môj pán. |
| |
 | Spáleniště Cuknu instinktivně hlavou, když mi na rty dopadnou první kapky vody. Trhaně se zhluboka nadechnu a propuknu v dusivý kašel, vyprahlo v krku jen přispívá k tomu, že to zní, jako když truhlář řeže na pile. Ohneň... Probleskne mi hlavou, když se mé tělo uklidní. Cítím, že se mne někdo dotýká, ale je mi to jedno. Bolavé tělo neprotestuje, jen hlava duní, jak kdyby v ní jezdilo dokola stádo koní. Nespěchám ani s otevíráním očí, ostré světlo je jak úder kladiva o kovadlinu. Matka... Unavený pohled přejede přes spáleniště, které je stále rozmazané a do očí se vženou slzy. Všechno, co jsme měli. Všechno co jsem měla JÁ! Raději oči opět zavřu a nechám slzy stéct po tváři, je jich jen pár, protože vztek, který se dostaví poté je nechá vyschnout. Čarodějnice! Tělem jako kdyby mi projela rána, ruce se setnou v pěst i přes bolest pulzující v unavených svalech, rty semknu pevně k sobě a veškerou energii vtisknu do toho, abych se posadila. Ruce dopadnou předemne mezi roztažená stehna na zem, podlomí se, ale hned na to opět chytím rovnováhu a jakž takž se narovnám. Zničili všechno. Všechno. Prsty zaryji do spálené země pod sebou a opět otevřu oči. Místo výkřiku však z hrdla vyjde jen další kašel a sliny, které dopadnou na zem. Hlava se s kašlem opět rozbolí jak pči ďábelském dupáku. Měla jsem raději uhořet, než vidět tuhle spoušť. To si říkáš spravedlivý?! Stáhnu jednu nohu k sobě a loket opřu o koleno, hlavu zakloním a zavřu oči, chvíli jen tak sedím a čistím plíce od všeho prachu a dýmu. A snad i duši od rouhání. Odpusť. Nesmíme upadat v pokušení. Pomalu se narovnám a rukou si promnu obličej, bolestivě zaskučím, když se dotknu několika podlitin, zvláště té pod pravým okem. Matka... Vzpomínka na její tvář vyvolá nepříjemné bodnutí. Zvednu tvář a zaostřím na ty, kteří se tu hemží. Nikoho z nich nepoznávám, ale nepodobají se těm, kteří tu byli dnes. Nebo včera? Nakonec je to jedno. Pomalu se začnu sbírat ze země a po pár marných pokusech to ještě chvíli odložím. "Co tu pohledáváte?!" Hlas je spíš nepříjemným ševelem, než že by se podobal znělému hlasu s podtónem obvinění. |
| |
|
Ištván, Martin, Reynevan Reynevan byl obklíčen a do zpěvu mu nebylo. Čtyři jezdci se pohnuli a vyskočili ze sedel. Skřípajíce kůží, chřestíce osníři a zvoníce ostruhami vykročili k němu. „ Reinmar von Bielau“ Dva muži stanuli mu každý z jedné strany, jeden zprava, jeden zleva. Třetí se postavil mladíkovi za záda. Čtvrtý, ten, který promluvil, přistoupil zepředu. Nosil vousy, na sobě měl železnými cvočky pobíjenou brigantinu. „ Tomu se říká lovecké štěstí.“ Promluvil a potěšeně si prohlédl mrtvého koně. "Jestli mě pustíte… Zaplatím vám…" vysoukal ze sebe Reynevan. "Dám vám více než Štercové." "Urážíš naše řemeslo," řekl vousáč v brigantině. "Jsem Kunz Aulock, říkají mi Kyrieleison. Mně lze zaplatit, ale ne mě podplatit.“ S tím si zastrčil za opasek palcát, který doposud držel v ruce, a začal si natahovat rukavice, "neměl sis," poznamenal, "začínat s cizí manželkou. A propos, na Sterzendorf je cesta daleká. Paško, chystej koně….“ *** …Osm vesnic. Také jim patří Nemodlín a Heinrichsdorf u Minstrberka a rodový hrad Sterzendorf. Sterczové jsou vazali knížete Jana Minstrberského, který je, jak už to tak bývá zadlužen a musí rytířům splácet. Neříkám, že je to mnoho, ale málo to také není“, říká Tybald. Pohled upřený na cestu. „ Kam by jste se vraceli?“ prohodí nechápavě směrem ke Košickému, „ nemáte se tu snad dobře?“ „ Tak kde jsou k čertu. Táhnou se jak sopel. Ale nebojte se pane Ištváne, již brzy uslyšíme dusot kopyt!“ A jakoby na zavolání se z dáli skutečně blíží nějací koně. „ To musí být předvoj“ sykne Tybald. Z šeravého lesa při cestě se vynoří oddíl asi pěti jezdců. Vypadají spíše jako zabijácká sebranka, než výběrčí, to se ale koneckonců dalo čekat. Nicnetušící skupina jezdců mezi sebou vede hovor, až příliš tichý, než by byl slyšet v křoviscích, kde již číhají skryti Išvánovi lapkové. „ Ten nalevo! Poznávám ho. To je Kyrieleison. Najímají ho Sterczové na špinavou práci.“ Sykne Tybald. V těsném závěsu za Aulockovým koněm kráčí na špagátě nějaký chudák se svázaným zápěstím. „ To bude asi nějaký dlužník či neplatič.“ Nad hlavami loupežníků krouží luňáček. |
| |
| Pohroma zvaná Pomurnik Sundám z dívky ruce, když zjistím, že je schopna sedět sama. Do ruky jí vtisknu mokrý hadr a přitáhnu její ruku k vyprahlým ústům. Urban dojde k nám. Ačkoli je jeho tvář nehybná, je mi jasné na co pomýšlí. Jeho slova zněla jasně. Kohokoli, kdo by nám přišel do cesty musíme odstranit. Postavím se mezi dívku a Horna. Bude ji chtít vyslechnout a pak zabít. Proč myslíš tak krátkozrace Urbane. Přistoupím k němu blíž. Můj hlas se ztiší. Co nechat na mne zjištění podstatných informací. V téhle situaci už nemá cenu uplatňovat tvé metody založené na strachu. Urban nemá rád, když se mu snaží někdo vzdorovat, ale přede mnou má jistou dávku respektu. Přeci jen mne provází přízeň předních husitů. Lehce se zamračí, ale nechce můj návrh ihned zamítnout. Co navrhuješ Danieli? Podívám se po naší drobné skupině. Jeďte dál. Zůstanu zde a až se trochu vzpamatuje, doženeme vás. Má jistě informace, které mohou být při útoku velice nápomocné. Nestojím o nic, co by jí mohlo uzamknout pusu. Horn se začíná stavět do opozice. Nemyslím si, že by byl rozdíl v tom, kde budete. Raději bych vás měl oba u sebe. Je tvrdohlavý. A ke všemu je nejspokojenější, když má vše pod dohledem. Nevěří mi. Ale co ho znám, nevěří nikdy nikomu. Občas přemýšlím, zda by nebyl lepší mrtvý. Bohužel musím konstatovat, že tenhle chlap je prozatím nepostradatelný. Mé rysy lehce ztvrdnou. Nezapomínej, proti komu stojíme. Zastrč na chvíli své sebevědomí zpátky do kalhot a nech mne dělat, co je třeba. Pokud máme možnost získat cokoli, co nám bude platné při dobívání, nechci o tu možnost přijít. Je pobouřen. Lehce zvýší hlas, aby ukázal, kdo tu velí. Pojedete oba dál s námi. Nevidím důvod.... V tu chvíli mu skočím do řeči. Podívej se na ty chlapy. Jak dlouho už asi neměli ženskou? Nenechám nikoho, aby v nestřeženou chvíli skočil té holce mezi nohy. Jediné co je drží na uzdě jsi ty. Ale jestli se jim na očích bude houpat její zadek, tak na jako dlouho je zastavíš? O několik minut později už je vidět poslední mizející. Skloním se opět k dívce. Už je ti lépe? Je mi jasné, co sis prožila, ale není bezpečné, abys tu zůstala. Pak ucítím že se někdo vrací. Mikuláš, jeden z naší družiny. Jak se zdá Horne, tak musíš mít vše pod kontrolou. |
| |
| CESTA NA SENSENBERG Bohdana, Daniel, Horn Horn sevře pěsti okolo uzdy, ty proklatý Danieli vždycky musí být po tvém Jedeme dál! Nikdo se nebude ohlížet. To co jste viděli je jen další z důkazů Birkartovi černokněžné moci. Té se není třeba obávat s čistou vírou pravou v srdci! Ucedí. Horn se po chvíli rozmyslí Mikuláši, nechá zavolat jednoho ze svých mužů. Vrtí se v sedle a je neklidný čím blíže jsou k Sensenbergu. Vrať se zpátky a hlídej mistra Daniela tak, aby se mu nic nestalo a zároveň tak, aby ho to příliš neobtěžovalo. Hlavně ať se urychleně vrátí zpět! Není času nezbyt. Šeptá. Musíme být připraveni jakmile nastane soumrak. SENSENBERGKSÉ KOBKY Eliška, Biřek, Veronika, Býček Prolog Pro Elišku a nikoli od Beethovena Nocí vířila nahá těla. Planuly ohně. Křičeli hlasy v touze po ukojení. Duněly bubny. Elišce se točila hlava. Její krví kolovala droga. *** Na závoji noci se blížila zhouba. Nocí duněla kopyta. Křičeli hlasy v hrůze ze smrti. V ohních se škvařilo maso. Po pasece se převaloval dusivě smrdutý kouř. Adsumuuus! Zabte čarodějnice! Pošlete je kam paří. Naházejte těla do ohně. Někdo jí zvrátil hlavu dozadu „ Co je s ní?“ Byla jako hadrová panenka. „ Předávkování. Afrodiziakum.“ Ruka s mečem se zachvěla. Černý jezdec zaváhal, „ je to ještě holka.“ Jasmína! Heda! Kde jsou. Musím… Eliška se však nemohla ani pohnout. *** Birkart přejel prstem po nahém břichu svého milence. Ty ženské. Staré i mladé. Nerozumím proč ti pily krev ani čím ti tolik vadily jejich nevinné sabaty. Vítězslav se zvedl na loktech v chabém protestu, „ byly to orgie.“ „ Prostě si se chtěl jen pobavit. Pro zábavu“ „ Ano.“ „ Lov na ubohé bylinkářky, pomatené vědmy a bezcenná zřídla. Ty lovče čarodějnic.“ „ Přesto… jednu jsem ušetřil“ pochlubil se mladík. Birkartovo obočí se zvědavě vhouplo vzhůru: „ Tak?“ „ Skilfir je potřebuje na ty svoje pokusy. Navíc bylo by zajímavé pohrát si s někým kdo vládne mocí!“ „ Moc? Je to výsměch. Blekotají své nesmyslné věštby a myslí si, že tím snad někoho ohromí.“ Pak už nemluvili. Grellenortovi dlouhé vlasy pokryly Vítkova bledá ramena. **** Eliška ječela.* Táhli ji za vlasy kobkou. Jasmína! Heda! Z temných zamřížovaných zákoutí na ni hleděly vyprahlé tváře bez života a sápaly se po ní. Dozorce pustil Elišku a s doprovodem bujarých kleteb ji zahrnul kopanci. „ Přestaň na ni ukájet své nevybouřené chutě!“ Chodbou se nesl autoritativní hlas jednoho z Birkartových mužů. Černého jezdce. „ Pokousala mě!“ „ Něco jsem řekl!“ Černý se vzdálil. Dozorce zatnul pěsti, ale už se dívky ani nedotkl. Vmyslel jiný druh pomsty za svou uraženou pýchu. Otevřel dvířka nejbližší cely a z ní se vyvalil mrtvolně smrdutý zápach. Jakmile se za Eliškou zavřely dveře nějakou dobu trvá než si její oči přivyknou tmě. Jediné světlo kobky je dovnitř přiváděno malým okénkem, kterým by dospělý člověk neprotáhl ani hlavu a dveřní škvírou. Z jednoho kouta na ni hledí krví a šílenstvím podlité oči, v druhém se pak na rozkládající mrtvole přiživuje skupinka krys. Tímto pohledem zjistí důvod zápachu. „ Jak vidíš. Ten minulý s ním moc dlouho nevydržel!“ Zpoza dveří se ozývá dozorcův pomstychtivý hlas. Šílencův pohled směřující na vlastní krví zalité ruce náhle spočine na Elišce. Dozorcovi kroky se pomalu vzdalují. * Křičet nemusí, ale předpokládá se to. |
| |
| Vratislavská cesta Skryt v houští zaslechnu Martinova slova. Chápu ho ale co dělat v tuto dobu. Tybald mu odpoví dříve než já. Zpražím ho pohledem „Kabp be!“ syknu maďarskou kletbu. „Nepleť se do toho po čem ti nic není Tybalde“ řeknu poněkud nabroušeně. Pak se otočím k Martinovy a v maďarštině odpovím: „Chceš se snad vrátit teď z holou prdelí, bez postavení a bez ničeho aby nás na rodném sídle jakmile se objevíme hned do žaláře vrazili a za čarodějnictví popravily? Tak jako všechny ostatní. Dokud budeme bez vlivu a bez peněz jsme nicky a jako všivé nicky nás zahluší. Tak se dělá politika u dvora. Až získám zde postavení a peníze byť i loupením a vražděním s tou husitskou chátrou pak mužem vyrazit zpět domů do Sedmihradska dupnout si u dvora, dvorní rady uplatit a naše nepřátele pověsit. Pravda je na té straně kdo má peníze a veř, že to že jsme nevinní nic neznamená pokud jsou soudcové zaplaceni z peněz našich nepřátel. Tak nebuď tak naivní. Každopádně teď na to není ani místo ani čas tak Ticho a hlídej cestu.“ Čekáme v houští a začínám být netrpělivý jestli mě ten Tybalt podvedl pověsím ho za žebro do komína nad oheň. tak se vyrojí skupinka jezdců. Zachmuřím se když Tybalt tvrdí že je to předvoj. takhle předvoj nevypadá, aby si vojáci vedli zajatce ve předu kde by jim jen zavazel. Přemýšlím, že by bylo vhodné je nechat projet a počkat až na hlavní konvoj. Ale nakonec se rozhodnu jinak, mohli by se vrátit až zaslechou ryk boje a ten nebožák by nám lecos zajímavého povědět i do bandy se přidat. Dám znamení a jsou šipky z kuší vypáleny na ozbrojenné jezdce – Akce musí být rychlá zabití jezdci ihned z cesty odklizeni koně odvedeni i ten chudá odveden pryč aby hlavní konvoj nic nezaznamenal. Pak opět zaujmeme pozice. Jen zajatce se vyptám jestli ví v jakém uspořádání jede hlavní konvoj a kolik má stráží. |
| |
| Prepad u cesty Pán argumentuje dobre. Hovorí múdro a určite pravdivo. No beztak sa ani nesnažím pochopiť. Pán chce ostať, aj napriek bande v akej sme sa ocitli, nuž ostanem s ním, dlžím mu mnohé a sám by som si tiež zrejem neporadil. Úctivo ho teda vypočujem, mlčky prikyvujem. A ďalej hľadím na cestu. Konečne sprievod, i keď akýsi čudný. Zvyky banditov sú mi nie moc známe no beztak, zajatec na začiatku kolóny? Nuž čo, snáď sa mi to osvetlí, i keď vidím že i pán váha, nie tak razantne dáva pokyn k útoku, prikazujúc tiež hneď všetko odpratať, a to včetne toho Neplatiča. Šíp vystrelený z môjho krátkeho luku zasiahne jedného z jazdcov, no len do nohy čo ho akurát donúti vrieskať kým ho nedorazia ostatný. O chvíľku je opäť pokoj. S nožom v ruke dobehnem k zajatcovi a odrežem ho od koňa, no ruky mu neuvoľním, ba za lano ho potiahnem do húštin kde ho začnem odvážne vypočúvať kým ostatný odvláčajú mŕtvoly. "Ako ďaleko sú výberčí za týmto vaším predvojom, a akú majú ochranku? " Syknem naňho pričom mu nôž opriem o nos signalizujúc tak, že je v tlupe krutých banditov ktorý sa rozhodne nebudú zdráhať umučiť ho. Alebo len neviem ako inak donútiť človeka rozprávať. |
| |
| Vratislavská cesta VE JMÉNU...... Miluji.... Miluji Adélu... a zemřu mlád... Ubohý Reynevan. Byl vláčen Sterczovými mordýři a věděl, že ho nečeká nic dobrého. Prosil, žadonil a sliboval, ale nic mu nebylo platné. Snad by se i rozbrečel a na kolenou se zapřísahal. Jediné co ho v tuto chvíli mohlo zachránit byla nějaká nečekaná věc, náhoda a nebo přímo boží znamení.... Pane. Bože náš... mladík vzhlédl k nebesům, ale ty na jeho prosbu nereagovala. Ne hned. Teprve za dvě vteřiny potom byl vystřelen první šíp... Tři muži jsou mrtvý a čtvrtý těžce zraněn. Ze čtyř koní nebyl ušetřen jediný, neboť jeden z šípů se zvířeti zabodl do boku. Snad, kdyby bylo více času a prostoru mohl by zkušený člověk zvíře zachránit. I tak raněné zvíře, stejně tak jak zbývající tři koníci vezme nohy na ramena ve chvíli kdy ztratí jezdce. Kyrieleison stačil ze svého koně seskočit, ale o pár chvil později umírá i tak. S kladbami na rtech neví, zda proklínat dříve Boha či ďábla. A Paško? Ten se snažil prostě ujet co nejdál, ale Ištvánovi muži ho dostihli a sebrali mu koně. Je jen na Ištvánovi zda ho ušetří. Kunz Aulock zasažen proradným šípem do zad se překlopí přes krk svého koně. V posledním matném záchvěvu života se ještě snaží přidržet jeho hřívy, ale pak se již skutálí pod smrtonosná splašená kopyta jenž ho... Reynevan viděl na vlastní oči co s ním udělala a věřte mi, že by to raději neviděl. Právě za sedlo Kunzova koně byl mladík připoután a nejspíše by ho potkal stejný osud jako Aulocka. Zvíře se vzpínalo na zadních a chystalo se ke zběsilému útěku. Jestli se mladík nějakým způsobem rychle nevyprostí skončí stejně, ne-li hůř než jeho minulý majitel. Kůň ho buď bude vláčet za sebou nebo také skončí pod jeho kopyty. Pak však přišla pomoc. Vyplašený chlapec se ani nesnažil chránit před smrtonosnou salvou. Tak rychle se všechno seběhlo a už k němu utíká jeden z lukostřelců z houští. Reynevan potřísněn krví raněného zvířete jen zmateně otvírá a zavírá ústa. Místo aby byl zachráněn dostal se jen do rukou dalších hrdlořezů! Nevím o žádných výběrčích. Jsem medik z Olešnice. Jsem nevinný. Nevinný! Všechno jsem to udělal pro lásku. To jsou Sterczovi mordýři já k nim nepatřím. Unesli mě a chtěli...nevím nic o žádných výběrčích. Ti s námi nejeli. Nikdo s námi nejel... A v tu chvíli Tybald Raabe zbledl. Reynevane! Já toho mladíka znám. Jeho bratr barvíř Peterlin je náš člověk! Jistě mluví pravdu...Takže Sterczové nakonec vezli peníze jinudy a nebo... jsme měli špatné instrukce...Nebo to měla být past do, které se sami chytli... Mladík sebou začne divoce zmítat: Ať mě pustí! Tybalde řekni ať pustí. Jsem nevinný člověk...Vše pro lásku boží. Řeknu Vám všechno. Štercové šli po mě nehledali vás ani žádné výběrčí. " Tak pověz Reinmare, všechno co víš! Co by chtěl Šterca po takovém člověku jako jsi ty? Jen co popadnu dech všechno vám vypovím... zakoktá se chlapec Sterczův nejstarší syn pan Jiří, jak všiochni víte léčí se nyní v Řezně z křížové výpravy proti husitům, kde spadl z koně. A v tomto čase trýzně přišla za mnou jednoho dne jeho žena Adéla. Neutěšená bytost. Chtěla po apatykáři nějaké byliny na spaní. Tak mě starý mistr Wolfram pověřil umíchání té směsi a druhý den... "Proboha Renmnare zkrať to. Kde jsou ty peníze?" Nejsou, žádné nikdy nebyly. Moje láska..naše láska je čistá. Přísahám. Paní Adéla von Scterza a já se milujeme... " Tak tak to je ty svůdce mladých paniček! Když se starý Stercza dozvěděl, že mu běháš za snachou poštval na tebe své muže. Prchal jsi před nimi, ale dopadli tě. Tak je to, nemám pravdu?" Chlapec mlčel. Všechno to byla pravda. Pro lásku! |
| |
| Kovářčiny vlasy, Kovářčina smrt Mistře prosím, pomozte mi. Mladá dívka měla slzy v očích a sepnuté ruce, když se mladému magikovi dívala do tváře. Nepomůžete-li mu vy, tak nikdy z labyrintu nevyjde živý. Cestu k býčímu bohu zná jen nejvyšší kněz a ten ho nenechá odejít. Magik sjel pohledem postavu mladé šlechtičny. Od smrti matky, kterou ztrestal manžel za vášeň ke zvířatům, byla velice ovlivnitelná. Toho využil namyšlený hejsek, který se holedbá tím, že se chystá zabít obyvatele labyrintu. Nebylo těžké se téhle dívce dostat mezi nohy, když jste jí zapěli do ucha píseň lásky. Pokud jsi si jista celým srdcem, tak bych ti mohl pomoci. Dívka plaše přikývne. Budu potřebovat pletenec tvých vlasů. Dívka běží domů i s pletencem očarovaných vlasů v ruce. Už můžeš vylézt. Zpoza závěsu vystoupí mladý člověk. Zítra před vstupem do Labyrintu si vezmi princezniny vlasy, které ti bude dávat. V Labyrintu při vhodné příležitosti zabij velekněze. Díky vlasům najdeš cestu zpátky. Muž přikývne na znamení pochopení. A nezapomeň na svůj slib. Já vím, budu tě s ní čekat na Naxu. *** K večeru už jsem zase s Hornem. Mikuláš jede ve středu svých kumpánů, šilhá po mne okem, zda ho nevidím a vypráví: ...No a pak se jí jako splašil ten kůň. To jako vůbec nechápu, jela klídek víš jak a pak najednou prd ho do stromu. Jako to jsi neviděl. Mistr Daniel okamžitě přiskočil k ní a jako se jí asi snažil těma jeho čárama zachránit, ale jako to bylo k ničemu. Na fleku mrtvá. Jako fakt na fleku.....Taková bomba do stromu. Ta musela být mimo z toho všeho..... Hornovi je jasné o čem mluví a probodne ho pohledem, hned jak se na něj podívá. Jen se k němu nakloním. Přeci by ses na něj nezlobil. Kdyby se uměl lépe skrývat mezi stromy, třeba bych si ho nevšiml. Přívětivě se usměji. Kdy už si mi dva k sobě najdeme tu správnou cestu. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR