Pýcha předchází pád
hrálo se Dvakrát týdně
od: 27. srpna 2021 14:20 do: 12. července 2022 07:55
Dobrodružství vedl(a) Deirre
| |
 | Mračna nad Glenorskou říší se stahují. I vrabci na střechách už si cvrlikají, že zdejší bezpečnost není to, co bývala. Východní národy bijí na poplach, upozorňují na neznámé nájezdníky z ostrovů. Pobřežní města a osady krvácí, zatímco mágové ve vnitrozemí se ještě stále plácají po ramenou, že zajistili klid a mír celé známé říše. Mie´thu, kteří ještě před pár lety byli hlavním tématem všech rozhovorů a vzbuzovali spoustu protikladných emocí, už se stali běžnou součástí všedních životů. Většina lidí se přiklonila k teorii, že se jedná o jakousi formu evoluce. Považují se za výjimečné a se svými Mie´thu navazují bližší přátelské vztahy. Přesto se stále ozývají skupiny, varující před obrovským vlivem, který na nás v budoucnu zářivá stvoření budou mít. Nazývají je parazity, vetřelci a někteří prorokují dokonce apokalypsu. Do toho se šíří zvěsti o neobvyklém počtu dětí s čarodějným nadáním, ze všech koutů světa, ode všech inteligentních ras. Mágové vše popírají, králové se začínají ptát, lid je neklidný. Vítejte v zářné budoucnosti, vítejte v Glenorské říši!
|
| |
|
Historie říše Glenorské jest protkána krveprolitím a stojí na kostech tisíců padlých bojovníků. Ještě vaši dědové, zhruba před padesáti dekádami, pokládali životy za své krále a svou vlast. Přes hranice jednotlivých království nebylo téměř možné se dostat bez šípu v zádech. Králové vládli, intrikovali, umírali... Elfové, orci, trpaslíci, a všechny ostatní rasy, tehdy prakticky nebyly k vidění. I když se proslýchalo, zvlášť z horských oblastí, že trpaslíci se chystají vytáhnout paty z hor a ukončit šílené tahanice o území silou. Už to nebavilo nikoho. A právě tehdy to zachránili mágové, do té doby fungující pouze jako rádci, služebníci, esa v rukávech svých panovníků. Od Prvního Shromáždění se všechno změnilo. Tehdy se setkali ti, kteří proti sobě stáli na bitevním poli. Mágové uzavřeli dohodu. Konec válek, konec zabíjení. Tehdy vznikla Spojená Glenorská Království. Zpracování královských rodů nakonec nebylo tak složité, jak by se mohlo zdát. S pomocí portálů je mágové všechny dotáhli na jedno místo, a donutili uzavřít příměří. Trvalo to další tři dny. Tři dny, než bylo přistoupeno na spoustu kompromisů, než se rozdělilo území, urovnaly křivdy. Říká se, že král Zaysan uříznul ucho králi Šagonarovi, který mu ve válce zabil otce. Tím nakonec krevní mstu považoval za skončenou. To ucho má prý stále schované. Jak to tehdy bylo doopravdy už pamatuje jen velmi málo lidí. Důležité ale je, že od Prvního Shromáždění zavládl mír. Mír, o jehož udržování se starali a stále starají mágové. Mír ve své podstatě velmi křehký, ale pro prostý lid zcela dostatečný... Svět se změnil. Oficiální moc mají v rukou stále vládnoucí královské rody. Skutečná moc ale připadla mágům a Shromáždění, které pravidelně zasedá každý měsíc. Mágové vybudovali portály po celé říši, aby bylo jednodušší cestování. Zřídili nové školy, nemocnice, cesty... otevřeli města i ostatním rasám a intenzivně podporují dobré vztahy mezi nimi. Pro královské rody nebylo snadné zapomenout. Někteří se stáhli úplně do ústraní, zavřeli se ve svých hradech, kde pomalu tloustnou a těší se z představy, že alespoň tam jsou stále vládci. Pro ty ostatní skončila sice otevřená válka, skončilo maření životů. Ale skrytá rivalita přetrvává. Ti aktivnější si začali tvořit své vlastní sítě, už ale ne z vojáků, ale špehů, vrahů a informátorů... Richard, následník krále Amdaru, bral svou roli jako jeden z mála velmi vážně. Když se začali objevovat různé generace nositelů Mie´thu, velmi brzy mu došlo, co to znamená. Už jako princ začal budovat svou vlastní síť. Složenou převážně z první generace. Ti jediní totiž mohou zůstat skutečně nenápadní a v téhle hře o moc se stali velmi důležitými figurkami. Ti jediní totiž mohou zapadnout jak mezi obyčejnými obyvateli (v určitých situacích může mít nultá generace problém s důvěryhodností a lidé si na ně dávají pozor, jestli to není špeh od krále), tak zvládne noční plížení a nenápadné akce. Noční kriminalita totiž v podstatě vymizela. Jak nultá generace stárla nebo umírala. Se zářícími Mie´thu u ramene je těžké být v noci nenápadný. A tak jste byli jednou osloveni i vy, přibližně před čtyřmi lety. Richardovi nezáleželo na vaší minulosti. Chtěl vás do svých služeb. V té době už jako korunovaný král. Nabídl svou přízeň, peníze a možnost se v těchto klidných časech nenudit. Ať už byly vaše důvody a pohnutky jakékoliv, nabídku jste přijali. Richard byl všude známý jako někdo, pro koho se vyplatí pracovat. Byl k vám štědrý a nechtěl toho moc. Čas od času vás vyslal na nějakou misi. Narafičit na krále Alagiru cizoložství. Vyměnit batole druhorozeného syna téhož krále za obyčejné dítě služebné. A podobné fórky. A za každé situace mít oči na stopkách a sbírat informace. V královských službách máte nárok na výcvik jakéhokoliv druhu, pokud o to projevíte zájem. Můžete využívat cvičiště, případně i knihovnu. Není vám přístupný samotný královský palác, ale jeho přilehlé budovy a pozemky ano, což je něco, o čem si drtivá většina obyvatel může nechat zdát. Jinak máte volno a můžete užívat odpočinku i vydělaných peněz po svém. Někdo by řekl zatracený štěstí, zatraceně dobrý život... Dny klidu se vám ale chýlí ke konci. Richardovi není lhostejné, co se děje v jeho zemi, a útoky z východu ho zneklidňují mnohem více, než mágy, kteří to zlehčují a podceňují. Už více než měsíc jste nedostali žádnou práci. Král si vás schovává v záloze, něco visí ve vzduchu. Nemáte žádných pochyb. Chystá se něco velkýho a vy budete nejspíš u toho... Sümber - Královské město  |
| |
 | Snídaně u Žravuchy!
|
| |
 | Těžká rána Ležím na posteli na břiše a chrápu. Možná bych to občas rád zkusil naopak, ale mírně se ve spánku chvějící jasně modrá křídla, která jsou skoro tak vysoká jako já, tomu moc nepřejí. Skutečně nerad bych si je polámal. Mám úctyhodných 50 centimetrů, ale v tomhle lidském světě je i většina dětí vyšších, než jsem já. Ani se nedivím, že nemůžou lítat, když jsou tak obrovští. A o hodně přicházejí. Každopádně teď se potřebuju vyspat do krásy. V noci jsem měl zase prácičku a zabralo mi to víc času, než jsem čekal. Nevím, proč se na to prostě nevykašlu, když mám konečně jednou oficiální zaměstnání, ale asi mě to baví. A také ty lesklé mince, co se tu válí všude po zemi. Ano, to by mohlo být ono. Nebo ta stříbrná lžička, co ji i ve spánku svírám v dlani, jakoby mi ji měl někdo sebrat? Hmm, těžké se rozmyslet. Ze snů plných blýskavých pokladů mě vyruší nevybíravě hlasité zaklepání. Když pootevřu oko, dveře se otevírají a vejde Alfréd. „Ale no ták, kámo! Vždyť jsem teď zavřel oči!“ Nadzvednu hlavu a položím ji na druhou stranu, abych na něj neviděl. Ještě musím odevzdat svitek, který jsem v noci získal, ale to až někdy kolem poledne, není kam spěchat. Ale abych Alfrédovi nekřivdil. Náhodou ho mám docela rád. Jak by taky ne, když mi uklízí byt. A když ho hezky požádám, občas to vezme i s leštěním mých trofejí. To mám pak skutečně skvělý den. Akorát se obávám, že dnes jde s další prací. A mě se chce tááák spáááááát. Stíny kolem mě se natáhnou a při letmém pohledu to vypadá, že už na posteli nikdo neleží. Sám pro sebe se usměju a zase zavřu oči. No tak, přistup na tu hru a hezky se vrať až za pár hodin.  |
| |
 | Stále dokola Celý prepotený sa budím vo svojej posteli na ktorej znova ostala mokrá stopa od potu. Doma spím nahý, mám pocit, že ma tričko dusí, nemôžem v ňom poriadne dýchať. Túto noc som dokázal zavrieť oči možno len na hodinu a znova som mal tú istú nočnú moru ako každú noc. A tak ako každú noc ma z tej nočnej mory prebudil môj vlastný rev. Posadím sa na kraj postele a pot mi steká po tele a kvapká na podlahu. Pretrem si oči a slzy utriem do prosteradla. Vstávam, celý sa trasiem a kulhajúc sa presuniem ku džbánu s vodou. Pokúsim sa niečo vypiť, ale len ma z tej studenej vody rozbolí brucho. Moje mokré vlasy mám prilepené na tvári a pred očami mám stále ten sen. Aj keď viem, že to nieje len sen, ale spomienka. Spomienka, ktorá mi každý večer spôsobuje toľko bolesti. Pozriem von oknom a ulice mesta sú zahalené tmou, iba občasne poskakujúce plamienky v lucernách na ulici robia svetlo. Ruky sa mi trasú a ja mám strach. Nechcem byť tu, nechcem sa vrátiť do postele, nechcem to prežívať znovu. A tak dokulhám ku svojmu krbu. Oheň už vyhasol, ale uhlíky pod vrstvou popola sú stále horúce. Kľaknem si k nim, pomocou klíští vytiahnem jeden uhlík zo stredu a priložím si ho hneď k predlaktiu na lavej ruke. Táto bolesť, ktorú si musím spôsobovať mi pomáha prekonať bolesti, ktoré mám. Jedna bolesť prekryje tú druhú. Odhodím uhlík a na ruke mi ostane škaredá popálenina. Keď začne svitať, ležím nahý schúlený na podlahe pri krbe a konečne spím. Prebudí ma klopanie na dvere. Unavený a špinavý, sa hneď postavím. Za tie roky som si zvykol na málo spánku. Nikdy nespím veľa, v noci neviem spať a príjmam to ako svoj trest za to čo som urobil. Nezaslúžim si spánok. Hodím na seba tríčko a natiahnem nohavice. Otvorím dvere a pred nimi stojí Alfréd. Pozdravím ho. "Ahoj Alfréd." Ustúpim a pozvem ho k sebe a potom sa ho hneď opýtam. "Potrebuješ niečo odo mňa? Mal som v pláne ísť práve na cvičisko." Ak nemáme prácu tak ma moji kolegovia môžu nájsť len na dvoch miestach. Na cvičisku, kde od rána do večera strielam z luku, až mám krvavé prsty od tetivy. Alebo ma nájdu niekde v lese. Mám rád ten kľud. Neďaleko mesta sa v lese nachádza menší vodopád. Rád tam sedávam a len meditujem pri šumení vody. Chcem nájsť vnútorný kľud, chcem nájsť mier, nechcem takto žiť, ale vodopád mi nedáva žiadne odpovede, ani nádej. |
| |
 | Když dorazí Alfréd do mého malého domku, nejsem samozřejmě doma. A uklidit také nepotřebuji, udržuji svůj domov čistý a útulný vlastní silou. Na stole stojí skoro plná láhev vína a sklenice, zjevně připravena pro očekávanou návštěvu, doplněná o krátkou zprávu, zda jsem na hřišti, nebo ve sklepě. Jedná se o jednoduchou šifru, zda cvičím, nebo jsem zcela mimo dosah. Po světnici se poflakuje Štístko, moje domácí zvířátko druhu, jaký nikdo z vás nepoznává. Je to dobrák od kosti a Alfréda zná, takže si o něj jen podrbe bok a pokračuje v bloumání. Pokud nemáme zrovna nějaký úkol a nejsem právě zmizelá, trávím většinu času tréninkem a cvičením. Tedy, ne já, ale Bianka Vigo. Asi bych to měla vysvětlit. Mé jméno je Vážka. Asociace je nasnadě, protože můj bledě modrý, vždy mlčící souputník jako 50 cm velká vážka skutečně vypadá. Asi byste řekli, že jsem krásná. Souměrný obličej, ďolíčky ve tvářích, vysportovaná, štíhlá, stavba těla do přesýpacích hodin, boky a prsa tak akorát. A dlouhé, tmavě hnědé vlasy, dosahující krapet níž než do poloviny zad. Naneštěstí příliš často mě tak nevidíte. Vlasy svazuji do přísného drdolu a schovávám pod čepcem, který mi často halí i část obličeje. Oblečení nosím spíš volné a nabírané, takže nejde rozpoznat postava pod ním. A svoji svítící souputnici mám vždy při sobě, nezažili jste ani jedinkrát, že bych ji měla zapuzenou. Mám slabost pro sukně a ráda je střídám, jednou jsem za selku z nižší společnosti, jindy se vyfiknu do měšťanské elegance. Nikdy neoblékám drahé oblečení šlechtičen, i když bych si to asi mohla dovolit. A teď k Biance. Protože vlastním schopnost magicky měnit svůj vzhled, všimli jste si, že striktně odděluji práci od nudného městského života. Vážka bydlí v domečku, na zahrádce pěstuje bylinky a koření a do královského hradu dochází dělat nějakou nudnou, nedůležitou práci. Bianka má špinavě blond vlasy, hubená, žádné boky, prsa, ani přitažlivý obličej , ale zase je vyšší a celá taková šlachovitá. A je 0. generace. Její podobu si beru při tréninku, který provádím sice ve veřejnosti nepřístupné části hradu, ale stejně se tam nežádoucí oči mohou nachomýtnout. Není to však jediná podoba, možností je nekonečně. Na samotné mise se vždy měním do jiné podoby, kterou už nikdy nepoužiji. Mám postavené vlastní cvičiště pro své potřeby, které si neustále sama přestavuji a upravuji, případně když se mi nedostává síly, poprosím někoho o pomocnou ruku. Je to velké hřiště určené ke šplhání, skákání, běhání a zde je možné mě nejčastěji zastihnout. V období mezi úkoly tu bývám od rána do večera. Viděli jste mě se přitáhnout za dva prsty, skočit z deseti metrů a nezabít se, přeskočit čtyřmetrový stůl, či udělat stojku na jedné ruce. Dále cvičím vrhání - buď obligátních nožů, nebo malých, ocelových kuliček, se kterými dosahuji vysoké přesnosti. A v neposlední řadě trénuji boj, přesněji šerm dvěma dýkami - jedna má záštitu na blokování a zamykání čepelí a druhá je úzká a určená k přesnému bodání. Obecně nikdy nejsem neozbrojena, i kdyby se mělo jednat pouze o jehlice zručně vpletené do vlasů. Na oběd chodívám do města, ráda se procházím po tržišti, smlouvám s trhovci, ochutnávám a sem tam koupím nějakou drobnost do domu. Moje forma relaxace. Obecně si ráda povídám s lidmi, vtipkuji a směju se. Po večerech je mě často možné najít na tancovačce či v krčmě s dobrou muzikou. Napiju se ráda, ale s mírou. Pokud se stane, že musíme čekat, ale nevyplatí se jít do města či na cvičiště, objeví se mi v rukách pergamen a kousek uhlíku a začínám si skicovat krejčovské návrhy na šaty. Často bývám svojí činností velice zaujatá, ale zjistili jste, že vždy dávám pozor a vím, co se děje a o čem se mluví. Povahou jsem klidná a usměvavá. Ráda si povídám, ale nevadí mi sedět stranou a dělat si něco pro sebe. Ráda se zúčastním každé taškařice, nebo si rýpnu, ale vždy jen v dobrém. Obecně se moc nehrnu do popředí, dám najevo, co si o situaci myslím, ale neprosazuji svůj názor stůj co stůj, alespoň pokud se to netýká úspěchu samotné mise. Vzhledem ke své specializaci beztak většinou operuji sama a pokud mám pocit, že je ohrožen úspěch úkolu, než se přít, raději zmizím a udělám si to po svém. Mimo mise jsem nekonfliktní a ráda přijmu názor či přístup ostatních za svůj. Umím mluvit s lidmi, takže často zajišťuji funkci vyzvědače a špehýře, navíc se umím dostat na nepřístupná místa a otvírat zamčené zámky. Do boje se za každou cenu snažím nedostat, ale v případě nutnosti dokážu vrhat, či někoho pobodat dýkou. A ve volném čase vařím, šiju šaty, nakupuji, zahradničím a toulám se se Štístkem po světě. |
| |
 | Jak jsem se sem dostala Sedím nad velkými štíhlými fiolami a sleduji, jak se v nich destiluje všechno to, čím jsem je naplnila. Je to zvláštní pocit, jako by to bylo včera, kdy mě přivedli ze sirotčince k prvnímu destilačnímu zařízení, které jsem kdy viděla. Máš potenciál, říkali mi, já ani nerozuměla tomu slovu, ale přesto jsem uspěla a tak si mě tam nechali. Vidím to stále před sebou, pak mě ve čtrnácti strčili ještě i jinam, kde mě cvičili v boji ve jménu našeho pana krále Richarda, ani tam jsem se neztratila a tak už jsem čtyři roky tady, mezi těmi, co vykonávají jeho vůli ať to stojí co to stojí. A pro mě to znamená všechno, peníze jeho veličenstva mě živily v sirotčinci, jako alchymistickou učenku, nezkušenou bojovničku a živí mě i teď, kdy už mám ve dvaadvaceti letech stálé místo v královských službách. Není nic, co bych pro svého krále a jeho rod neudělala. Jednou, král Richard procházel kolem a podíval se na mě, to je dodnes můj nejšťastnější den a šťouralům, co říkají, že mu jen zasvítilo sluníčko do očí a on se tak od něj odvrátil mým směrem, těm odmítám naslouchat. Nedávno se stalo taky něco moc hezkého. Procházím se zahradami, když tu potkám jednu z princezen a její společnice, všechny moc nešťastné. Hej ty, ztratil se nám králíček, najdi ho! donese se ke mně hlas princezny a já v první chvíli, poctěná její pozorností, ztuhnu. A z radosti mi neubere ani špetičku to, že když se po dvou hodinách celá znavená vrátím s chyceným králíčkem, princezna už má nového a o mě ani starého králíčka nejeví zájem. Ten chudáček našel uplatnění při mé práci, stejně jako před ním různé maličké myšky. Je mi těch chuďátek moc líto, ale nic se nesmí postavit mezi mě a to, abych byla schopnější při plnění záměrů královského rodu. A králíček je zrovna tak velký, abych mohla vyzkoušet novou látku, jíž jde napustit šátek, který pak chrání před jedovatým granátem. Ale na lidech jsem to ještě nezkoušela, tak u sebe nosím jen jeden takový šátek a doufám, že až dojde na to, že ho budu potřebovat, bude k něčemu. Králíček ale pokus přežije, dokonce hned několikrát a já náhle nevím co s ním, a tak se vydám do chaloupky k víle Žravuše, je to dobrá víla, ale sežere na co přijde a tak když nevíte co s králíčkem, zamíříte k ní. Ale nemohla jsem to vidět, a tak jsem chviličku po tom, co jsem jí předala králíčka, s výmluvou prchla zpět ke svým baňkám. Ani nevím co se s tím králíčkem opravdu stalo, jen jsem ho už od té doby neviděla. Na světě ale není všechno jen krásné, jsou tu i lotři, ti nejhorší si říkají mágové, to kvůli nim nemá pan král Richard kontrolu nad svou zemí, kdybych mohla, tak bych s nimi se všemi zatočila, ale nemůžu a tak čekám, až lid pochopí co je to za ničemy a skoncuje s nimi sám. Nebo na to, až přijde rozkaz od pana krále, k tomu lid trochu popostrčit. Světem se teď šíří ukrutná řádění, vraždy a boje a ti lotři dělají jakoby nic, opojení svou neprávem nabytou mocí. A král Richard, který by se rád o svůj lid postaral a jistě i o lid ostatních králů, protože on je ten jediný pravý král, kvůli nim nemůže. Ale já vím, že to se brzy změní, od toho jsme tu přeci my, já tedy určitě. Jsem v naší jednotce nejmladší, což má i své výhody, vypadám nevinně a ani to nemusím moc hrát. Stejně tak nejsem nijak přehnaně tvarovaná, což mi pomáhá abych byla obratnější v boji krátkým mečem a pěstním štítem, tak i v tom, že roztomilá holka se občas dostane i tam, kam by někoho od pohledu nebezpečného nepustili. Mám krycí práci mezi královskými alchymisty, tak si nikdo ve městě nevšimne, že jsem pryč. Díky štědrým výplatám jsem si mohla dovolit opravit zpustlou věžičku nad laboratořemi, kde žiju a taky provádím své vlastní pokusy, navíc mám odtamtud trochu výhled na královský palác. Když tedy zmizím i ostatní alchymisté si myslívají, že jsem zavřená nahoře u sebe a zas něco vymýšlím a nebo, že se se toulám někde po lesích a skalách a hledám co bych mohla použít k dalším pokusům. Jo a jsem vysoká (180cm), oči mám jantarové barvy a vlasy plavé, ale ne zářivě, za což jsem ráda, to by určitě přitahovalo až moc pozornosti. Povahou nejsem příliš průbojná ani odvážná, pokud mě k tomu nepřiměje královský zájem, kdysi jsem i seřvala jednoho spolubojovníka, když se o králi vyjádřil neuctivě, lekli jsme se tehdy všichni, včetně mě, jak moc jsem byla nepříčetná, ale od té doby jsem se už naučila, v takových případech zuřit jen uvnitř. |
| |
| Na konec světa Kdesi na moři, brzké odpoledne Probouzí vás ostré sluneční světlo, lehký vánek a mořský vzduch. Jste v příjemně obluzené náladě a nechce se vám otevírat oči. Je přece tak příjemné si ráno ještě trochu přispat, když nemáte žádné povinnosti! K delšímu spánku přímo vybízí lehké houpání a šumění vln rozrážejících se o příď lodi. Dokonce i Žravucha, která už se nemůže dočkat pořádné snídaně, neotevírá oči a líně zůstává spát. Jen jí šimrá vlas na tváři. Bylo by tak jednoduché ho dát stranou, ale nechce se jí hýbat rukou. Aspoň ještě chvilku. Ale nepřestává to. Je to čím dál víc protivnější. Stále odvádí pozornost od spánku. Teď už by tu ruku snad i byla ochotná zvednout, ale... nemůže? A co to slyší... moře? Houpání? Nejasně si uvědomuje, že naposledy byla ve městě... co dělala potom? Podobné myšlenky se vám honí hlavou, když pomalu přicházíte k vědomí. Nemůžete se hýbat. Ale po chvíli panikaření a soustředění se dokážete otevřít oči. Že jste na lodi se vám potvrdí okamžitě. Kolem vás pobíhají námořníci a konají svou práci, vás si moc nevšímají. Hlavou zatím nedokážete pohnout, ale podle stínů a toho, jakým obloukem vás všichni obcházejí, si dokážete vydedukovat, že tu jste všichni, nebo alespoň většina. Jak jste se sem dostali? Nemáte tucha. Musíte hodně vzpomínat...
Alfréda jste očekávali každým dnem. Ne že byste nové úkoly dostávali pravidelně, ale měsíc a půl bez práce už bylo dost i na královu rozvědku. Pravidelný plat dostáváte sice stále, ale bez bonusů za splněný úkol to není zase taková hitparáda, ačkoli někteří z vás to snáší lépe než jiní. Nakonec se ukázal. Vyšňořený a upravený. Záda rovná jako pravítko. Ve tváři vážný výraz, stejně jako pokaždé, když vám předává rozkazy pro další misi. Bojí se o vás, i když by to nikdy nepřiznal. Je to profesionál. Ale stejně vám už jedna z hospodyň prozradila, že během vašich misí tu bloumá jako tělo bez duše a neustále kontroluje, jestli už nejste zpátky. Váš úkol byl tentokrát poměrně očekávatelný. Na zapečetěném pergamenu stálo, že si král přeje shromáždění informací o nájezdnících, kteří sužují východní pobřeží. Chce vědět odkud se berou, kolik jich tam je, jaké mají schopnosti a jak se dají zničit. A samozřejmě jakoukoli další informaci navíc, kterou se povede získat. Čas na přípravu: týden. Začátek mise: za týden po východu slunce, Yaruu. Celkem standardní zadání, ačkoliv tentokrát víte, že jde o něco víc. Není to jedna z těch akcí, během kterých si říkáte, že se král asi nudil. Pokud selžete, může to mít dalekosáhlé důsledky. Přípravu na misi nikdo nezanedbal. Máte vše, oč jste si Alfrédovi řekli, případně si stihli vyrobit, nakoupit nebo sesbírat. Na krátké poradě jste dali dohromady vše, co o městě Yaruu víte. Nachází se na východním pobřeží a už několikrát útokům čelilo. Daly by se tam dobře získat první stopy nebo vodítka. Danou oblast spravuje baron Frederick de Troy, celkem bezproblémový, spolupracující s králem, známý pro své zálety. Už jste s ním měli tu čest, když Richarda zajímalo, kolik si udržuje nemanželských poměrů a kolik zplodil levobočků. Dostali jste se k úctyhodnému číslu. Nicméně jeho vojenská posádka nesesbírala o útočnících nic než drobné poznámky. Přichází v noci, během útoků se nikomu nic neztratí, neničí domy ani lodě. Vždy je jen pár zraněných nebo omráčených, velmi často si nic nepamatují. Až potom v dalších dnech jsou postupně ohlašováni pohřešovaní lidé, a to i z přilehlých vesnic. Baron nabídl plnou podporu během vyšetřování, samozřejmostí je zajištění ubytování. A tak jste se ocitli zase na cestách. Ačkoli to vskutku dlouhá trasa nebyla. Pouze kousek za město. Portály, propojující téměř celý známý svět, vám opět poskytly dobrou službu. Jeden ústí nedaleko od Yaruu. Cítili jste krátkou závrať, trochu mravenčení a... ...pak se něco pokazilo. Kromě standardních pocitů během teleportace, cítíte i nezvyklý tah kamsi mimo. Nedostali jste nicméně čas zjistit, co se stalo. Upadáte do bezvědomí.
„Hej, kapitáne! Už sou vzhůru!“ Začnou se kolem vás hemžit ruce, které s vámi manipulují, podpírají a lijí vám do pusy čistou vodu. „Jen vopatrně a pomalu. Byli ste mimo pěkně dlouho.“ Zjišťujete, že už můžete hýbat hlavou, ale propojení se zbytkem těla jakoby nefungovalo. Jen vám všechno mravenčí, jako byste se celí přeleželi. A máte žízeň. Když kolem vás hemžení na chvíli ustane a ruce s vodou se věnují zase někomu dalšímu, dokážete zjistit, že jste tu v kompletním počtu a že jste vyskládaní u vchodu do podpalubí, buď ležíc, sedíc nebo opření o někoho dalšího. Co můžete odhadnout, nikdo se nezdá zraněný, jen se všem v očích zračí stejný zmatek, jak si snažíte vzpomenout. Prostor kolem vás modře světélkuje. Stejně jako pokaždé, když je na menším prostoru nahromaděno víc lidí. Všemožně tvarovaní Mie´thu se vznáší kolem svých nositelů. Kromě svých vlastních společníků si všímáte neobvyklé sbírky s mořskou tématikou. Je tu žralok, mořská vydra, hvězdice... Slunce je na obloze už vysoko a bodá vás do očí. Uplynul tedy skoro celý den. Za zády slyšíte úderné kroky. „Vítejte na palubě a mezi živými.“ Do zorného pole se vám dostane muž ve středních letech s podmračeným výrazem. Jeho Mie´thu nikde nevidíte. Chvíli si vás prohlíží, hodnotí. „Jste už dost při smyslech, abyste mi pověděli svá jména a jak jste se dostali do moře?“ Vyčkávavě přejíždí pohledem z jednoho na druhého. Zjišťujete, že konečně můžete mluvit. Kapitán |
| |
| Na moři Zavřu oči o něco pevněji, když se mi do nich opře slunce. No tak, tohle je ještě otravnější než Alfréd. Vážně chci ještě chvíli spát. Aspoň chvíli…. Chci si zastínit oči, ale nemůžu se pohnout. No nic, to se nedá svítit, holt si spálím nos, ale spánek, spánek je to, co potřebuju. A jak to krásně houpe. Zvláštní, nikdy jsem neměl houpací síť, ale musí to být podobně příjemné. A šumění moře… moře…. Hmmm…. Moře… kdeže se ve městě vzalo moře? Docela dost se vyděsím, protože vzhledem ke své velikosti pro únosce pochopitelně nepředstavuju žádnou výzvu! S vypětím sil si jazykem přejedu po zubech a úlevou by se mi chtělo smát. Moje diamantová korunka je tam, kde patří. Přímo na mém špičáku. Hloupí únosci. Jenomže teď vážně, co se stalo? Namáhám hlavu a kolem sebe slyším zrychlený dech. Alfréd se objevil s úkolem a tentokrát se nějak málo nechal přemlouvat k vyleštění mé sbírky. Přípravy, jasně, na zbraně moc nejsem, ale nějaký ten jed se hodí… a pak pochopitelně posilující dryjáky, kdyby šlo do tuhého. A dál….? Jasně, vyrazit do města, to není problém, vždyť máme portály… portály… a ku*va! Konečně otevřu oči a rozhlédnu se po okolí, i když hlavou nepohnu. Koutkem oka zahlédnu modrou vážku, která mě provází téměř na každém kroku, i když při práci prostě musí zmizet. Docela se zakuckám, když mi někdo nalije do pusy vodu. Fakt, obyčejnou vodu. S chutí bych se ošil, jak mě všechno mravenčí, ale poněkud to nefunguje. Naštěstí už zvládnu hlavu trochu nadzvednout, abych si byl jistý, že mi stále sedí na krku. Rozhlédnu se trochu víc a na jednu stranu mě poněkud uklidní, že ostatní se taky probouzejí, ale na druhou stranu se mi rozhodně moc nelíbí, že vypadají stejně zmateně, jako já sám. A další znepokojivá věc je, že se opírám zády přímo o Žravuchu. Jako nechápejte mě špatně, já mám tu holku fakt rád, ale není mi zrovna moc příjemně ji mít za zády. Asi to má co dělat s mojí velikostí jejího klasického zákusku. Navíc podle toho, kde je slunce, uplynul minimálně skoro celý den. „Na moře…?“ Protočím oči, když se ani nemůžu poškrábat ve vlasech nebo vylétnout do výšky jeho očí, což většinou dělám, když s někým mluvím. „Hmm, to bude asi moje chybka… chtěl jsem tady přátelům ukázat, jak už mi jde teleportace…“ Nemusíme přeci hned vytroubit, že nás někdo přetáhl portálem mimo cestu. Někdo, kdo pravděpodobně přesně věděl, kdy vyrazíme… „A kdeže to vlastně jsme?“ Zeptám se a nasadím svůj obvyklý lehce rozpačitý úsměv. Obvyklý při jednání s někým, kdo mě nezná, na tadytu bandu už bohužel neplatí. |
| |
| Co to se mnou zase je?! Je to divný, ale nemám hlad, kterej by mě zvednul na nohy. To je jasný signál, že mi něco špatně pracuje! Ještě ale nepanikařim. Chci si protáhnout lejtka a jazyk, ale nejde mi to. Ten jazyk mi leží v puse jako kus chcíplýho hada. Chci vyděšeně vykulit oči. A to taky nejde! Panika! Co sem to včera sežrala?! |
| |
| Zmatek. Světlo za zavřenými očními víčky mě vytrhne ze spánku. Tak dlouho obvykle nedlím v náručí Morfeově, ale mozek násilně vytržený z rozjímání jen pomalu začíná pracovat. Prozatím si užívám světlo, houpání i divné zvuky okolo, a přemýšlím, co se asi děje, a že takový sen mě nebaví. Raději bych ještě spala, hodinku nebo dvě, pak mi určitě přestane tak třeštit hlava... Panika. Záblesk strachu mnou škubne, když si má roztržitá mysl konečně uvědomí, že nejsem kde mám být. Otevřu oči a vytřeštěně se rozhlédnu kolem sebe. Loď, paluba, námořníci, něčí holínky, uschlá chaluha, Vážka, stěžeň, oblaka ... "Hele, beránci." ... Daria, Seth, něčí holínky o něco blíž, protržená díra na plachtě ... "Hele, albatros." ... Dvakrát rychle zavřu a otevřu oči, abych je probrala z bezcílného bloudění po okolí a horečně přemýšlím. Někdo nás musel zajmout a evidentně jsou to piráti. Jak nás mohli tak jednoduše odhalit? Přece nejsme tak nápadní... Uklidnění. Pak si uvědomím, že tu všichni jen tak ležíme. Nikdo nemá na rukách pouta. A holínky mají hlas, kterým na nás mluví. Vzhlédnu ke starému kapitánovi, co se nás právě táže. S vypětím všech sil nechám na obličeji vyjevený výraz, který tam doteď byl přirozeně, zatímco uvnitř si oddechnu. Něco se stalo, ale nejspíš to bude složitější. Avšak snad nehrozí okamžité hození žralokům. Flip se ujal slova a začíná odpovídat. Nechám ho v tom, máloco je tak neprofesionální jako překřikující se skupina. Na otázku tedy nereaguju, místo toho pátrám kde to jsme, jaká je naše pozice, které věci nám chybí... Podezření. ... a vzhledem ke kapitánově otázce, jestli vypadáme mokře, nebo alespoň v nedávné době namočeně. |
| |
| NA LODI Alfréda mám rád, je taký správny. Stará sa, ale nieje ani dotieravý, človek by ho rýchlo mohol začať považovať za niečo ako svojho druhého otca. Ako som očakával po dlhej dobe nič nerobenia, konečne prišiel s novým úkolom. Nemám rád len tak sedieť v meste na zadku, radšej niečo robím, sústredím sa na niečo, čím by som mohol naplniť svoj nudný život. Shromaždiť informácie o nájezdníkoch z východu. Čakal som, kedy budeme poslaný práve tam. Máme zistiť odkial sú, koľko ich je, ich schopnosti a ako sa dajú zničiť. Povedal by som, že dobre mierený šíp do srdca by mal bohato stačiť na ich zničenie. Náš cieľ je mesto Yaruu na východe. Tam som ešte nebol. Čo ma prekvapí, je to, že útočníci nevraždia, nerabujú, neničia, ale iba unášajú ľudí. Deje sa to hlavne v noci, čo mne vyhovuje. V tme sa cítim lepšie ako na svetle, v tme sa cítim byť sám aj keď v skutočnosti niesom a taktiež vidím vo tme o niečo lepšie ako ostatní. V pohode, bez starostí sme vošli do portálu, ktorý nás mal dostať neďaleko Yaruu. Ale niečo sa pokazilo. Posledné čo si pamätám je, ako letíme portálom a potom už nič. Viem že ležím na podlahe, ktorá sa hýbe. Do nosa mi udiera silný zápach rýb, začína to byť nepríjemné, ale keď si uvedomím, že sa prebúdzam zo spánku, ktorý bol úplne pokojný a dlhý, som prekvapený a nadšený. Nedokážem sa pohnúť a mravenčí mi celé telo, ale cítim sa pokojne, takýto spánok som nemal už celé roky. Nechce sa mi otvoriť oči, chcem takto ležať ešte a spať, ale plne ma preberie hlas nejakého chlapa a potom keď sa ozve Flip otvorím oči aj ja. Pred tvárou mi poletuje moj Mie´thu a tak ho potichu pozdravím. "Ahoj kamarát." Potom mi niekto leje do úst čistú vodu a za to som mu vďačný, mal som v puse úplnú saharu. Flip sa snaží, asi kapitána, ukecať a Žravuje zas myslí len na jedlo. Pohľad sa mi stretol aj s Vážkou, ktorá sa obzerá okolo seba rovnako ako ja. Rala leží neďaleko mňa a pomaly sa tiež preberá. Slnko je už vysoko, ale ako sme sa tu dostali? Pamätám si ako posledné, že sme vstúpili do portálu, asi sa niečo pokazilo. Zdá sa mi, že všetci sme ako tak v poriadku, aj keď sa neviem ešte pohnúť. Dúfam, že nám nehrozí nebezpečenstvo, ale títo ľudia nevyzerajú nebezpečne. Počkám, kým Žravucha dorozpráva svoje kulinárske plány a potom sa stále trochu zmätený pozriem na kapitána a skočím im do rozhovoru. "Yaruu, potrebujeme sa dostať do Yaruu." Môj Mie´thu okolo mňa stále poletuje a to ma ukludňuje. Potrebujeme sa čo najskôr dostať do mesta a hlavne musíme zistiť ako dlho sme boli mimo. |
| |
| Na konec světa Kdesi na moři, brzké odpoledne Kapitán se netváří moc nadšeně, když jako první s ním začnou mluvit Flip se Žravuchou. Pohledem na nich nesetrvává moc dlouho a radši hledá oční kontakt u Vážky se Sethem. Zdá se viditelně nesvůj, jakoby nevěděl co si s takovými pasažéry počít. Zvlášť když ve Žravušině chřtánu skončí celá čutora, kterou právě dopila a nechtěla se jí jen tak vzdát. Námořník od ní vyplašeně odskočí. A kapitán raději odvrací lehce vykulený zrak. Neunikne vám, že po Flipově otázce se zahleděl kamsi nahoru za vaše záda, kde by se měl nacházet kapitánský můstek. „Jste na palubě Letící po vlnách.“ I když je z vás rozhozený, název lodi pronáší s patřičnou hrdostí. Skoro jakoby mu to představení vrátilo ztracenou rovnováhu. Obrátí zakaboněný pohled k Sethovi. „Je mi líto, přes Yaruu nejedeme. Zítra ráno dorazíme na Yalingu.“ To jméno nikomu z vás nic neříká. Je to zvláštní, protože portály propojují všechny kontinenty a většinu větších ostrovů. Jen Flipovi se rozezní poplašné zvonečky. Zná ten název. Svět, který zmizel. Zmiňují se o něm starší svitky z univerzitní knihovny. Muž, který se považoval za objevitele Yalingy, popsal rozlehlý kontinent, jehož úrodnost je zcela mimořádná. Chtěl se na objeveném území usadit, pozvat další obyvatele, založit vzkvétající město a probádat místní floru a faunu. Jeho zápisky nicméně nepokračovaly. V jiném svitku se k názvu Yalinga vrací jeden z historiků, který jej už ale považuje jen za jiné pojmenování ostrova Kavurga. Popis sice vůbec nesedí, ale při dalších výzkumných plavbách žádný jiný kontinent nebyl objeven. Je tedy možné, že míříte na Kavurgu? To by nemuselo být zase tak hrozné, jelikož tam portál je a cesta zpátky by mohla být poměrně snadná. Tím pádem jste ale museli skončit někde úplně mimo. Z Yaruu na Kavurgu je to lodí ani ne půl dne. Vážka se mezitím rozhlíží a pátrá po detailech. Po chvíli si je docela jistá, že dýky u sebe nemá, stejně tak zavazadla ve svém zorném poli nevidí. Už ale dokázala pohnout rukou! Dále nespatřuje žádné známky toho, že by se kdokoliv ze skupiny v nejbližší době koupal. I Žravuchy objemné kadeře jsou sice trochu zacuchané, ale rozhodně se nejeví zplihle. Také všechny záhyby vašeho oblečení jsou suché. Vaši průvodci jsou bez výjimky potichu a ve vší vážnosti se vznáší ve vaší bezprostřední blízkosti. „Představím se teda první. Jsem kapitán Zac... Něco k jídlu můžete za chvíli dostat.“ Kapitán kmitne pohledem ke Žravuše, jakoby jí chtěl uklidnit. „A vaše ctěná jména jsou?“ Obrátí se na Vážku, která ještě nepromluvila, a tak možná doufá, že s ní bude nejrozumnější řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Z kapitána žádné dobré skutky necítíš. Když se potom rozhlížíš po dalších členech posádky, z podpalubí se vynoří poměrně mladý námořník, který tě hned zaujme. Dobrý skutek z něj totiž čiší na sto honů. Není to sice na velké přání, ale ani na malé. Je to takové hezké střední. Zaujme tě, že se mu u ramene nevznáší Mie´thu a že se tváří poměrně nešťastně. Jak se tak koukáš na námořníka, ozářeného slunečními paprsky, dochází ti, že z paprsků necítíš obvyklou sílu, kterou bys mohla načerpat. Na přímém slunci bývají tvoje pocity skoro euforické, jenom natáhnout ruce a nechat si protékat sílu mezi prsty a nebo se do ní ponořit. A teď nic. Jakoby tě to podivné mravenčení úplně vypínalo. |
| |
| Na moři, míříce do velkého průšvihu Povzdechnu si, když vidím, jak těká pohledem radši po ostatních. A přesně k tomu užívám svoje křídla. K tomu, aby mě nikdo nemohl přehlížet, když o to nestojím. Když nám kapitám sdělí sice zcela přesně, ale úplně k ničemu, na jakéže jsme lodi, Mám pocit, že hůř nebude. Tedy, než promluví Seth a dostane svoji odpověď. „Myslíte Kavurgu, že?“ Zeptám se a do téhle otázky pokládám nemalou naději. Jestli totiž nemyslí tenhle ostrov, tak jsme asi v… ve velkém problému. Pokud ale ano, nic není ztraceno. Když se s žádostí o jména obrací opět na lidi, ani se nenamáhám odpovídat. Místo toho rychle zvažuju v jak velkém průseru jsme. „Jak daleko jsme od Yaruu?“ Šeptnu ke svému společníkovi. Občas mi svými postřehy skutečně dost vytrhne trn z paty a doufám, že tohle bude ta chvíle také. Nevypadá to ale, že by mi chtěl odpovídat. |
| |
| Určitě jsem něco špatnýho sežrala! Je to celý divný! Sluníčko málo šajnuje, i když šajnuje hodně a já se pořád nemůžu pořádně vzepřít na rukou. To, co zas plně funguje, je muj jazyk. Je mi to ale teďka platný! A kapitán neni nádoba na přáníčka a já mu přestávám věnovat pozornost. |
| |
| Nemůžu si pomoct a s překvapeným výrazem stále rtuťovitě těkám kolem ve snaze si to celé přebrat. Vlastně je možné, že jsem zatím nikdy nebyla na lodi, podle toho, že na spoustu úplně obyčejných věcí zírám jako tele na nová vrata. Například úplně nahoře na stěžni je nějaká dřevěná káď, takže kvůli koupeli se musí lézt po - na první pohled - naprosto nezajištěném provazovém žebříku... Zamrkám a upřu zrak na kapitána, protože na mě evidentně mluví. I když mi ve tváři lze vyčíst strach a hysterii, je jí dost sotva na shovívavé pousmání, nikoliv na probuzení zlosti u kohokoliv, kdo mě pozoruje. Jako nešťastné štěňátko. "Jmenuju se Vážka..." vysoukám ze sebe lehce se třesoucím hlasem, čímž dokážu, že dobré vychování ze mě nevytluče ani rozbitý teleport. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, než se zadívám Zacovi znepokojeně do očí a pokračuju. "Nevíte, jak jsme se tu ocitli? A kde máme věci? A kde to vůbec jsme? My cestujeme do Yaruu, víte?" polknu a neúspěšně se pokusím poškrábat na nose. U toho zaletím očima na Flipa a ukážu, že jeho snahy o rozhovor mi neunikly. "Vy teď jedete do Kavurgy? Tak to je Yaruu kousek. Myslím, že můj strýc bydlí na Kavurze. Mohli bychom ho navštívit." žvatlám si roztomile evidentní stresovou kecavkou a oči mám jako talíře upřené na kapitánův věkem a počasím zvrásněný obličej. Za tu dobu, co se známe, jste ode mě už viděli leccos. Alespoň těm chytřejším z vás by mělo být jasné, že to celé je divadelní akt. |
| |
 | Jo ho ho! Když za mnou Alfréd přišel, přivítala jsem ho s velikým nadšením. To se většinou nestává. Abychom si rozuměli, práce pro Naše Veličenstvo mě samozřejmě baví a naplňuje, ale mám taky ráda svůj klid, bylinky, výpravy do lesa, křesílko... Jenže tentokrát už mi bylo trochu podezřelé, že nejde a nejde. Takže jsem ho pozvala dovnitř, uvařila jsem mu čaj, nabídla koblížek a vyslechla jsem, co má nachystáno tentokrát. Měla to být mise, na kterou se jen tak nezapomíná. Špionáž, tajnosti, cesta do neznámých krajin a důležitost? Značná. S přípravami jsem začala hned, jak odjel - práce bylo víc než dost a času nebylo nazbyt. Sbalila jsem se na dva dny a vydala se nasbírat všechny potřebné bylinky. Sepsala jsem seznam, co budu potřebovat na výrobu všech mastiček, pilulek a tinktur, které bychom mohli potřebovat. Provedla jsem rituál žádající o bezpečnou cestu, a ještě druhý prosící o kapku štěstí. Napekla jsem borůvkové šátečky (trojitou dávku, abych uspokojila i nejmenovanou vílu). Dokonce i Modřínek chápal vážnost celé věci, a tudíž mi pomáhal s balením tak, že mi nosil lahvičky, svitky, oblečení a další předměty, které byl schopný pobrat do paciček. Měla to být mise, která má smysl a ze které budeme mít dobrý pocit. A místo toho trčíme z neznámého důvodu na neznámé lodi obklopeni neznámými námořníky. Jedoucí neznámým směrem - a rozhodně ne do Yaruu. Paráda. Proberu se zrovna ve chvíli, kdy Seth oznamuje, že se potřebujeme dostat do Yaruu, a někdo, nejspíš kapitán, mu říká, že do Yaruu se určitě nejede. Chvíli mi trvá, než vůbec zvládnu otevřít oči, a tím pádem si uvědomím další nemilou skutečnost. Nemůžu se téměř vůbec hýbat. Ujistím se, že můj Mie´thu i Modřín jsou tu. Jsou celí. Rys sedí tak půl metru ode mě a tiše kouká, a veverčák ke mně čuchá, olizuje a snaží se mě přimět, abych s ním komunikovala. Každopádně ani jednomu z nich nic není. Uf. Zbytek party taky vypadá, že netrpí vážnějšími problémy - až na Žravuchu, která má nejspíš zase hlad, protože od ní právě dosti vyděšeně odskakuje námořník, který se nejspíš bojí, aby ho nezblajzla. A právem. Heh. Trvá mi, než vůbec dokážu s vypětím všech sil trochu pohnout krkem. Rozhlédnu se tedy a dojde mi, že před chvílí chtěl pan kapitán vědět jména. "Roslyn," zareaguju tedy, trochu ochraptěle, ale srozumitelně. Takže mluvit můžu. Aspoň něco. Po tomto jediném slově se odmlčím, základní slušnost splněna, tak co - a čekám, až se kapitán vzdálí, abychom mohli s ostatními vymyslet plán, jak z téhle patálie ven. A když se můj stav natolik zlepší, že můžu hýbat rukou, podrbu Modřína po zádech. V hlavě se mi rodí plán. "Buď chvíli nenápadnej," špitnu mu. Co se ví o Roslyn |
| |
| Na konec světa Kdesi na moři, brzké odpoledne Někdy v průběhu představování se s kapitánem pomalu zjišťujete, že můžete hýbat končetinami. Celé tělo vám stále brní, ale už se dokážete posadit i postavit. Vypadá to, že ať už se vám po cestě stalo cokoliv, žádná část vaší maličkosti nepřišla k úhoně. Nicméně všechny viditelné zbraně, které jste s sebou měli, jsou pryč. Stejně tak u sebe nemáte zavazadla. „Však uvidíte.“ Zamumlá si kapitán pod vousy odpověď pro Flipa a dále se jím nezaobírá. Zdá se naopak velmi zaujat odpovědí Vážky, kterou si měří zadumaným pohledem. Flipova vážka je zamlklá a v odpověď mu jen rychle kmitne hlavou ze strany na stranu. Kdybyste jí měli přisuzovat lidské vlastnosti, skoro by vám přišlo, že působí nedočkavě. Jindy poměrně klidná a teď chvilku neposedí. Stejně tak Sethův dráček se kolem svého nositele motá s nebývalou aktivitou. „Nemusíš se bát. Pojď, ukážu ti, kde máte věci a kde budete bydlet.“ Promluví kapitán na Vážku v okamžiku, kdy se představuje Roslyn, takže její odpověď zaznamená jen tak na půl ucha. Nicméně na ní kývne, jakože rozumí. Žravucha se mezitím snaží upoutat pozornost námořníka, který se před okamžikem vynořil z podpalubí. Ten působí poměrně vyděšeně i bez toho, že na něj pokřikuje víla. Když pochopí, že jsou slova určena jemu, nejistě se rozhlédne, jakoby si nebyl jistý, jestli to není zkouška. Co se od něj teď čeká? Má se nechat zlákat nebo naopak nemá? Kapitánovi, který zrovna dorazil k Vážce, aby ji podepřel, Žravuchy slova neunikla. Zprvu na ně nereagoval, ale když si všiml zmatené reakce námořníka, pobouřeně zasahuje. „Hej! Žádný bratříčkování tady. Ten kluk má práci... Ať se ta podlaha blejská!“ Zahromuje na něj a mlaďoch se urychleně sbírá pryč. Zac mezitím postaví Vážku na nohy a odvádí jí do podpalubí skrz poklop v podlaze. Ze stejného místa vzápětí vystoupá námořník, který před tím odskakoval od Žravuchy, a nese tác s jídlem. Jsou na něm převážně mořské plody, různé druhy ryb a kousky seschlých bramborových placek. Všechno to působí dost ledabylým a omláceným dojmem, jakoby to jednou už na podobném tácu bylo. Položí to před vás na zem a s nervózním pohledem, upřeným na vílu, si jde zase po svých. Když už je jisté, že kapitán není v dohledu, přichomýtne se ke Žravuše onen mladý námořník s dobrou karmou. Má s sebou vědro s vodou, v ruce kartáč, a podlahu drhne stylem kdyby náhodou. „Hele... o čem si to předtim mluvila?“ Sykne na vílu a přejede celou skupinku zvědavým pohledem. „Vás taky odvlekli? V Yaruu sem vás ale neviděl. Schytala to ještě nějaká osada před Yaruu? Nebo za ním? Snad ne Drallov? Ale tam sem vás taky nikdy neviděl!“ Snaží se mluvit rychle, očividně nechce, aby ho kapitán nachytal. Ovšem zvědavost, starosti, a naděje na případné spojence jsou příliš silné, než aby se držel stranou. Malá veverka se v reakci na slova Roslyn zavrtá pod její hábit. Vystrčí jen čumáček a čenichá, jestli jako takhle dobrý a jestli teď teda něco dostane, když je tak poslušná a nenápadná. |
| |
| Copak je to za lodičku? Tak tahle odpověď mě rozhodně neuspokojila. Dokonce mě postavila na nohy, ale pro tyhle dvojnožky to vzhledem k mojí výšce není rozdíl. Opatrně hýbnu křídly a ignoruju snahu Pažravky si přilákat asi nějaký oběd. Nedělá mi to starosti, protože lidé pro ni prozatím byli příliš velké sousto. Hehe. Zamračeně se dívám, jak je moje průvodkyně jak na jehlách a zjevně není sama. To není právě běžné. A vůbec mám pocit, že na téhle lodi se mi líbit nebude, když vidím, jak se kapitán dal do odvádění Vážky. Vím, že je schopná se o sebe postarat, ale v tuhle chvíli se nedá počítat se standardními podmínkami. Jakoby náhodou se při protahování dostanu až k Sethovi. „Možná by ses měl jít také podívat, kde budeme bydlet…“ Prohodím k němu tiše, jak se ho pokusím popohnat, aby mu ti dva nezmizeli. Tác s jídlem mě zaujme rozhodně méně, než kapitánovo nevybíravé odvelení plavčíka. Trochu nejistě vylétnu výš, abych si mohl sednout na nějaký sud nebo jiné vyvýšené místo, aby na mě všichni nekoukali shora. Nesnáším to, ale přes to brnění si zase nechci rozbít hubu. To by bylo trapné a nedůstojné. A zjevně je dobře, že jsem si počkal, protože z námořníčka vypadne velmi zajímavá informace. To vypadá, že jsme poněkud přeskočili průzkum a našli rovnou nájezdníky. Jenomže co jsou zač? A jak nás sem zvládli stáhnout? Vědí, co jsme zač? Rozhlédnu se kolem a zapudím vážku. Vím, že to nemá ráda, ale v tuhle chvíli chci mít volný prostor k manévrování. Je odpoledne a stíny se tedy prodlužují. (pokud se mi zapuzení povede) Rozhlédnu se, jestli mi někdo věnuje pozornost a pokud ne, sklouznu z barelu a s nenápadným pohybem ruky zmizím ve stínu. S chutí bych si to tu rychle prohlédnul. Nechci tomu obětovat moc času, aby mě někdo náhodou nezačal postrádat. |
| |
| Jéminkote, škebličky! Když kapitán okřikne mýho zákazníka, snažím se dělat, jakože nic. Jenomže stejně protáhnu čumák jak kobyla. A taky bych ho tak nejradši nakopla, to je fakt! Kvůli takovejmhle dědkům tady jedna nemůže ani provozovat tohleto starý a posvátný řemeslo. |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Kapitán tě vede po schůdcích dolů do podpalubí a cestou tě podpírá. Potřebuješ to jen částečně. Po houpající se palubě se ti nejde zrovna dobře, ale jakmile chytneš určitý rytmus, není to nakonec tak hrozné. V podpalubí vládne poměrně pořádek. Sice jsi neměla možnost vidět moc lodí, ale takhle nějak by sis nejspíš představovala uklizenou loď. Na zemi se neválí žádné zbytečnosti, lana jsou smotaná, děla se přiměřeně lesknou. Není to žádný luxus, ale úplná kocábka také ne. Po slezení schůdků se nacházíte nejspíš v místnosti, kde se odehrává většina života posádky. Jsou zde děla, různé krabice, a ze stropu visí zavěšené sítě, aktuálně uchycené u stropu, aby přes den nepřekážely. Projdete skrz až ke dveřím na konci chodby. Ty ti kapitán otevře a přidrží, abys mohla projít dovnitř. V téhle místnosti si nikdo s pořádkem hlavu už nelámal. Na několika hromadách tu jsou naházená zavazadla, zbraně, v některých poznáváš svoje, některé naopak vůbec neznáš. „Tady někde jsou vaše věci.“ Ukáže Zac ledabyle. „Nahoře se potom můžeš najíst.“ Podrbe se za uchem a očividně se chystá něco říct. „Mluvila jsi o Yaruu. Určitě půjde nějak zařídit vás tam dostat a napravit tenhle omyl.“ Velmi rychle poznáš, že s vyjednáváním nemá moc zkušeností, působí tak trochu rozpačitě. „Takže, teď, když už je všechno v pořádku, co pak máte v Yaruu v plánu? Taková zajímavá skupina... budete, hm, něco zkoumat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro Cestou podpalubím mám oči navrch hlavy, trochu se zajíkám, trochu áchám a óchám nad sítěmi, nad děly, nepřehrávám, ale dávám najevo, jak je to tu pro mě všechno nové a vůbec ničemu nerozumím. Jakmile dorazíme do kajuty, s potěšením zaznamenám svoje věci a zároveň mi dojde, že bagáží je zde mnohem víc, než patří naší skupině. Evidentně obětí "neštěstí" je povícero a ostatní tu svá zavazadla nechali ležet. Takže nejspíš to tu vůbec není bezpečné. Každopádně se kapitán dá do řeči a začne se vyptávat. Stále vypadám bezradně a zmateně, abych posílila jeho pocit, že mu ode mě nic nehrozí, ale zůstávám poblíž dveří. Nerada bych se dostala do situace, kdy při prohrabávání věcí zabouchne dveře a zachrastí zámkem. "Do Yaroo cestujeme, protože prý nějaká hrozná monstra po nocích žerou lidi a každý z nás tam má někoho z rodiny nebo známého a chceme je přesvědčit, aby s námi odjeli zpátky. Aby se jim třeba taky něco nestalo." když začnu mluvit, je to takové energické, protože mu to všechno chci povědět, ale postupně se mi do hlasu opět vkrade rozpačitost a na konci už spíš jen tak kuňkám, když se mu zadívám do očí a znova se jej zeptám. Snad už se v tuto chvíli cítí přede mnou natolik bezpečně, že si trochu nedá pozor na jazyk. "A - pane kapitáne Zacu? Co se nám to stalo? Já si nic nepamatuju. Vím, že pro člověka vašeho formátu to je určitě úplně běžné, ale já se tu trochu bojím." |
| |
| VŠETKO JE DIVNÉ Na svoju otázku dostanem odpoveď akú som nerád počul. Necestujeme do Yaruu a mňa hneď napadlo, že musíme kapitána presvedčiť aby to otočil. Viem že niesme piráti, ale máme za úkol spniť veľmi dôležitú vec. Nájazdníci z východu sú nebezpeční pre celú našu krajinu a nám dal rozkaz sám král. Otočiť nejakú obchodnú loď je v našej kompetencii. Aj keď sa mi táto predstava nijak extra nepáči, rozhodne nemáme čas sa plaviť niekde inde. Zdá sa že Flip má väčšiu predstavu, kam sa to asi plavíme, ako ja. Musíme sa poradiť čo ďalej. To že mám problém sa hýbať ma desí. Ak by niekto chcel, tak nás kľudne zabije a ani sa nebudeme môcť brániť. Nezdá sa, že by nám chceli ublížiť, ale aj tak napínam svaly a snažím sa pohnúť rukami silou. Čuchám okolo seba, či nezachytím nejaké divné pachy, ale cítim len ryby. Po chvíly sa už dokážem pohnúť, aj keď na nohy sa ešte nedvíham. Čo nás mohlo takto odrovnať netuším, ale asi to bude vedlajší efekt pokazeného portálu. Myslím, že toto už bude na veľkých mágoch, aby opravili túto závadu. Hlavne som rád, že žijeme a že sme ako tak v bezpečí. Už som si zvykol na herecké výkony Važky, ale aj tak sa musím vždy pousmiať na tom, ako dokáže zahrať bezbrannú vystrašenú holku. Keď ju kapitán odvádza od nás preč, nemám o ňu strach. Som si istý, že sa dokáže o seba postarať a keby kričala o pomoc, určite by som ju počul. Mám o niečo lepší sluch a čuch ako ostatní. Teraz keď lovím v lese, tak mi moje zlepšené zmysly pomáhajú a presne mierený šíp uloví hocičo. Predtým v mojej rodnej vesnici sme lovili v kráľovských lesoch pre kráľa a jeho dvor. Dodávali sme mu len to najlepšie maso a nikdy nijak poškodené. Šíp mieril vždy presne tam kam mal. Keď kapitán odvádza Vážku preč, sústredim sa na ich kroky, aby som aspoň odhadol kam idú. To sa už ku mne priblíži Flip a pýta sa či nejdem aj ja. Asi mu došlo, že kapitán nieje veľmi milovník víl a radšej bude jednať len s ľudmi. A ako sa snažím dvíhať ruky a precvičujem si svalstvo tak mu odpoviem. "Vážka si určite poradí a nechcem jej to pokaziť. Určite má nejaký plán, tak ako vždy." Keď si už dala námahu robiť takéto divadielko na kapitána, tak určite už má niečo za lubom. Doniesli nám nejaké jedlo, ktoré vôbec nevyzerá chutne. Žravucha sa ale hneď do toho pustila. Cítim, že aj ja by som mal niečo zjesť a tak sa len pomaly natiahnem a vezmem si menšiu chobotničku. Mám rád keď sa ich prísavky nalepujú na môj jazyk. Ako ju jem, tak sa k Žravuche pripletie mladý chalan, ktorého predtým kapitán dosť tvrdo poslal pracovať. To mi neprišlo nijak divné, kapitán musí byť na posádku tvrdší. U nás ve vesnici, sme aj my starší lovci často takto drezírovali mladých, ktorých sme museli naučiť ako sa správne pohybovať lesom a používať luk. Ako sa starať o maso a ako nastražiť pascu tak, aby sa do nej chytili zvieratá a nie iný lovec. Raz som jednému musel aj vylepiť po papuli, ako nastražil pascu tesne pri našej loveckej cestičke. Hociktorý z nás sa do nej mohol chytiť a ostrý hrot by mu prepichol nohu. Čo povedal ten chlapec pri Žravuche ma ale úplne zaskočilo. Žravucha ako vždy nemyslí pohotovo a jedine čo ju zaujíma sú jej želania alebo jedlo. Niekedy by si aj ona zaslúžila poriadne dostať po prdeli, aby sa viac sústredila na náš úkol. Nedojedenú chobotnicu hodím naspäť na tác a ešte po zadku sa v rýchlosti prišuchtám k nim a naliehavo začnem na chlapca rozprávať. "Bol si v Yaruu? Aká je tam teraz situácia? A čo tým myslíš odvlekli? Nevylovili ste nás z vody?" Nemôžme tu len tak sedieť a užívať si pobyt na tejto lodi, v sázke sú stovky životov, ktorých nájazdníci ohrožujú. Potrebujeme naše zbrane a potrebujeme loď otočiť. Ale ako prvé, musíme získať informácie, že čo sa to tu sakra deje okolo nás. |
| |
| Jde se na výzvědy Jak zjistím, že se dokážu hýbat - sice s potížemi a nepohodlně, ale je to pořád milionkrát lepší, než před tím - posadím se a opřu o nejbližší stěžeň tak, abych byla v pohodlnější pozici. Vážka odchází s kapitánem, jak se vyjádřil, "podívat se, kde budeme bydlet", a Flip si utahuje ze Setha. Pousměju se. Všechno při starým. Dobrý. Ovšem úsměv se mi hlavně o poznání rozšíří ve chvíli, kdy nám nesou jídlo. Zrovna čerstvě to nevypadá, ale zaškrundání v břiše mi prozrazuje, že to vážně nevadí. Jakmile se námořník-pingl vzdálí, ukořistím si pár bramborových placek - vzhledem k tomu, že maso nejím, jsou to jediné, co můžu momentálně zkonzumovat, a nerada bych riskovala to, že po Žravušině útoku na tác na mě žádné nezbudou. Rychle to do sebe nasoukám, abych uspokojila aspoň zčásti svůj hlad, a trochu nabídnu i Modřínovi, který vypadá, že brambory mu moc nejedou. Nevadí. Víc pro mě. Z kapsy ale zvládnu vylovit hrst semínek, která tam jako zázrakem zůstala, která už si veverčák s nadšením vezme - za odměnu, že je nenápadnej, jak jsem ho poprosila. Šikulka. Budu tě potřebovat v kondici, tak se hezky napapej. Všimnu si Flipovy skoro až neposedné vážky i Sethova draka, který se chová dost podobně, a jedním krátkým pohledem prozkoumám, jak je na tom rys, a jestli se třeba taky necítí nesvůj. To už ale přichází námořník, kterého Žravucha přilákala, a mluví o nějakém "odvlečení". Zajímavý. "Trošku si zdřímnu," prohodím co nejvíc ledabyle, aby to slyšel Seth a pokud možno i Žravucha, u které ale chápu, že je teď jídlo na prvním místě. Flip, který je z naší skupinky většinou nejvíc při smyslech, se bohužel někam odebral. Tak jdem na to. Uvelebím se, zavřu oči a nechám svou mysl, aby se přesunula do veverčáka. Jde to hůř, než obvykle, a trvá mi to dýl, ale nakonec to jde. Kouknu na drobounké tlapky a zahýbu s nimi, abych si byla jistá, že mám nad Modřínkem kontrolu, a poté, co se o tom přesvědčím, nechám Modřínka seběhnout z pohodlí hábitu na dřevěnou podlahu lodi, proběhnout okolo Setha, Žravuchy a námořníka - který je, doufejme, dostatečně zabraný do diskuze na to, aby si veverky nevšiml. Mým prvním cílem je zjistit, co se děje s Vážkou, a ujistit se, že je v pořádku. Upaluju směrem, kterým odešli, schovávám se za sudy a krabice, aby si pobíhající veverky všimlo co nejmíň lidí, a pak se snažím odhadnout, kam asi tak šli, případně Vážku prostě vyčmuchat - veverčí tělo mě mimo nenápadnosti obdarovává i mnohem citlivějším nosem, než je ten lidský. Moje lidské tělo je mezi tím stále v polosedě opřené o stěžeň, má zavřené oči a klidně oddychuje, jako by opravdu dřímalo, ale pokud si Seth i Žravucha všimnou nepřítomnosti malé zrzavé veverky, je jim pravděpodobně jasné, že jsem se vydala na průzkum. |
| |
| Na konec světa Kdesi na moři, brzké odpoledne Pomalu se rozkoukáváte a seznamujete s prostředím, do kterého jste byli vrženi. Flip s Roslyn se vydávají na výzvědy, Seth se Žravuchou komunikují s námořníkem a Vážka zmizela kdesi v podpalubí. Jak odešel kapitán, nikdo jiný si vás moc nevšímá. Posádka si hledí své práce a plavba, zdá se, probíhá v poklidu. Flip se vydává na průzkum paluby. S odvoláním svého průvodce nemá žádný problém, ale první zvláštnost zaznamená hned při sesílání kouzla. Stín, který Flipa obaluje, je takový polovičatý. Jakoby něčím blokovaný. Když se na kouzlo víc soustředí, dokáže jej nakonec zpracovat tak, jak potřebuje. Chybí ale ta tradiční lehkost a má pocit, že ho po tom výkonu o něco víc brní ruka. Po prvotních nesnázích už ale jde všechno hladce. Na lodi je dostatečný hluk, aby nebylo slyšet Flipovo třepotání křídel, a tak ani jeho společníci za chvilku netuší, kde zrovna poletuje. Fouká lehký vítr, plachty jsou spuštěné a napnuté. Posádka se věnuje drobným opravám prken, leštění paluby, zašívání trhlinek v plachtách a podobným běžným činnostem. U kormidla stojí jakýsi muž kouřící dýmku. Má na sobě na první pohled kvalitní oděv, který, ačkoliv je už zašlý a pomačkaný, mezi obyčejné námořníky rozhodně nezapadá. Všem, kteří mu věnujete pozornost, připadá zvláštně povědomý. Jako byste tyhle rysy už někdy viděli. Flipovi je vyloženě nepříjemné se k němu přibližovat a je si naprosto jistý, že ho zná. Kde tuhle tvář jenom viděl? Nechce k němu létat moc blízko, protože společně s nepříjemnými pocity z něj cítí i auru moci. Nejspíš mág? Nebo nějaký silný runový předmět? Možností je víc. Na palubě už potom tolik zajímavých věcí není. Námořníci u sebe nemají žádný alkohol, nikde se neválí žádné přebytečné věci, všechno působí že je tak nějak na svém místě. Co může upoutat vaši pozornost je skutečnost, že žádný z námořníků není ozbrojený. Pokračovat se dá dolů do podpalubí buď přímo poklopem v podlaze, nebo dveřmi, u kterých jste se probrali, a které vedou pravděpodobně do kapitánovy kajuty. Muž u kormidla Roslyn, v těle veverky, zamířila rovnou dolů do podpalubí. Poklop je sice zaklapnutý, ale dokázala si vyčíhnout správný okamžik, kdy se námořník opravující prkna nekoukal, a proskočila dírou v podlaze. Ostrým drápkům veverky pak nedělá žádný problém se zachytit a bezpečně se dostat o patro níž. Všude kolem se nachází obrovské sudy a krabice, mezi kterými se veverka obratně proplétá. Když zpoza jednoho z nich vykoukne, pozná, že je v místnosti, kde se nejspíš odehrává většina života posádky. Kromě krabic jsou tu děla a zavěšené sítě, aktuálně uchycené u stropu, aby přes den nepřekážely. Kapitán ani Vážka tu nikde nejsou a tak veverka cupitá dál, rozptylována spoustou nových vjemů. Tady je skulinka v podlaze, dalo by se tam udělat hezký hnízdečko... z tohohle sudu něco hrozně hezky voní... támhle je klec se zvířaty, chci je jít očuchat! Roslyn má co dělat, aby veverka běžela rovně. Nakonec se přece jenom dostane až ke dveřím na konci chodby, zpoza nichž slyší tlumené hlasy, jeden z nich patří Vážce. Ať už se tam děje cokoliv, nejspíš není v přímém ohrožení. Seth se Žravuchou mezitím zůstávají na palubě a baví se s mladým námořníkem. Ten se zdá trochu zaražený ze Žravušiny prvotní reakce a nejspíš i z rychlosti, s jakou do sebe víla hází krevety. Nicméně možnost si něco přát hocha očividně zaujala, a když se ozve ještě Seth se svými otázkami, přisune se trochu blíž. Na lučištníka kouká trochu zmateně. „Z vody? Jako že jste někde ztroskotali?“ Chytne se hlavně poslední věty a přemýšlivě nakrčí čelo. „Ale ty jsi mladá a taky nemáš průvodce.“ Koukne na Žravuchu, jako by to všechno vysvětlovalo. „V Yaruu už skoro nikdo takový není. Všichni odešli nebo zmizeli. Já se ale musel vrátit, onemocněla mi sestra a rodiče už se o ní nedokážou starat, jsou moc staří. Myslel jsem,...“ Najednou ho něco napadne a dychtivě se nakloní ke Žravuše ještě blíž, v očích náhle bláznivou naději. „Dokážeš jí uzdravit? Mojí sestřičku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Po tvé první odpovědi se kapitán tak trochu zakaboní, jakoby si nebyl jistý, co teď. Asi to není odpověď, kterou čekal. Když mu potom pokládáš další otázky, jeho výraz je takový dost rozpolcený. Rozhodně není spokojený, že to najednou není on, kdo pokládá otázky, ale na druhou stranu se zdá, že by ti vážně rád vyhověl. „Nemusíš se bát.“ Zabručí nakonec. „Jakmile dojedeme do přístavu, už se vás někdo ujme.“ Podrbe se na bradě a nerozhodně přešlápne na místě. „A odkud jste se do Yaruu přesouvali?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro Je mi však jasných několik věcí. Očekával nějaké pátrače mířící do Yaruu. Pravděpodobně nás. Mozek mi zběsile šrotuje, jak v krátké pomlce mezi větami přemýšlím o důsledcích tohoto zjištění. Ale zatím mám málo času na nějaké vyvozování. V obličeji se mi stále zrcadlí směs nervozity a strachu a pokouším se na kapitána udeřit trochu drastičtěji. Uhodím hřebík na hlavičku. "Přesto se bojím. Nechci, aby se mě někdo ujal." fňuknu a popotáhnu lehce nosem. "Kapitáne, jak jsme se tu objevili? Co se s námi stalo? přistoupím pomalu k němu a oběma dlaněmi sevřu jeho mozolnatou ruku. Z očí mi hoří naléhavost a celou svou bytostí dávám najevo, že to prostě MUSÍM vědět. Jen tak se přestanu bát. |
| |
| PLAVBA NA LODI Všetkých mojich parťákov poznám celkom dobre a tak viem čo od nich očakávať. Flipa som nevidel priamo kedy sa vytratil, ale keď som ho po chvílke nikde nevedel pohľadom nájsť, došlo mi že zas niekde šmírákuje. Občas mám taký hnusný pocit, keď sa idem kúpať do jazera, že niekde tam je a sleduje ma. Snažím sa ho ucítiť, ale zatial sa mi to nepodarilo. Asi to bude len moja paranoja z takýchto špiónov ako je on. Roslyn sa tiež rozhodla pre priezkum, ale kým mi to došlo tak ma zaskočila. Keď povedala, že si ide pospať, tak som sa divil, že však teraz sme sa len zobudili. Ale keď som začul tie malé tlapky s drápkami ako odbehli od Roslyn preč, došlo mi že aj ona sa vydáva na priezkum. Chlapec nám veľa užitočných informácií nedáva. Akurát mu prišlo divné, že Žravucha nemá modrého kamoša. Neviem čo je na tom divné, takých ,,ľudí,, je veľa. Kam by taký šli, alebo kam by zmizli. Možno to má niečo spoločné s tými únosmi. Že by niekto ohrozoval tých čo nemajú modrých sprievodcov? Ale to nedáva zmysel, asi len znova hľadám problémy tam, kde žiadne niesu. Musím sa sústrediť na to, ako sa dostať do Yaruu. Chlapcovej sestry mi je ľúto a tak nekladiem ďalšie otázky a nechám Žravuchu, aby mu odpovedala a možno pomohla. Povedal jej, že je mladá, takže tým si u nej určite šplhol ešte viac. Netuším ako tie jej priania fungujú, ja som od nej nikdy nič nechcel a myslím, že aj ona sama vidí moju auru, že si ani nič nezaslúžim. Preto sa začnem venovať nášmu okoliu. Nikto si nás nevšíma, niesme ich zajatci, ani tu nieje nikto kto by na nás dával pozor. Dokonca ani kapitán nám nezakázal pohyb po lodi. Posádka nieje ozbrojená, ale naše zbrane nám zobrali. Ale to dáva zmysel, nemôžu si po lodi nechať pobehovať bandu ozbrojených cudzincov. Moju pozornosť zaujme kormidelník, niekoľko sekúnd naňho pozerám a snažím sa sponúť si odkiaľ ho poznám. Videl som ho už niekde? Možno táto loď často kotví aj u nás v meste a zahliadol som ho v prístave, alebo na trhoch. Obzriem sa na Roslyn, je roztomilá keď spí, ale teraz je aj zranitelná, pretože tu v skutočnosti nieje. Je niekde preč vo zvieracom tele. Rád sa s ňou o tom rozprávam. Chcem vedieť aké to pre ňu je, ako sa pri tom cíti a ako sa cíti potom, keď sa vráti naspäť do svojho tela. Ja som zabil toľko zvierat, že by sa to už nedalo ani spočítať a celkom ma desí, že by niektoré z nich, mohol byť nejaký druid, ktorý sa doňho prevtelil. Vlastne odkedy poznám Roslyn, tak mám občas aj obavy vystreliť šíp na zviera. A kedysi som lovil aj veverky, ale teraz už nedokážem žiadnu streliť, pretože vo všetkých už vidím nejakého druida. A veverky majú tak chutné maso. A tak sa rozhodnem nechať ich tam a vybrať sa na úplne normálny priezkum lode a pokecať si s posádkou. Položím ruku na Žravuchu a ticho jej poviem. "Daj pozor na Roslyn, idem si pokecať s kormidelníkom." Postavím sa a nechám tých dvoch, aby sa porozprávali. Dúfam len, že Žrava dokáže z toho chlapca dostať aj nejaké užitočné informácie. A tým nemyslím recept na jablkový koláč jeho babky. Kráčam smerom ku kormidlu, prechádzam okolo námorníkov, nákladu, asi aj okolo Flipa, ktorého som sa snažil detekovať podľa trepotu krídel. Keď už som bol dostatočne blízko, tak moju pozornosť mal už len ten kormidelník. Vážne by som prisahal, že ho poznám. Preto, keď už som bol pri ňom, tak som sa opýtal. "Zdravím.... prídete mi nejaký povedomí, kotvíte často v Sümberu?" Stále si ho poriadne prezerám a opýtam sa ďalšiu otázku. "Kedy doplujeme tam kam máte namierené? Potrebujeme ísť súrne do Yaruu, máme tam prácu poverenú od samotného kráľa, koľko by nás stála zmena kurzu vašej lode?" Viem, že hlavné slovo má kapitán, ale tento tu nevyzerá ako obyčajný námorník, preto verím, že aspoň nejaké informácie by sa z neho dali vytiahnúť. |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Když se mu natáhneš po ruce, kapitán udělá půlkrok zpátky. Po tvých slovech se mu v tváři zračí naprostá bezradnost. Očividně doufal, že budeš snadná kořist a vymámí z tebe nějaké informace a vůbec nepočítal s tím, že by se to mohlo proti němu obrátit. „Hele slečno...“ Začne, a trochu neohrabaně tě druhou rukou poplácá po rameni. „Já ti nemůžu nic říct.“ Ale z výrazu mu jde poznat, že by chtěl. „Možná bych moh jenom takový doporučení... spolupracujte dobrovolně a budete v pohodě.“ Podrbe se na hlavě, a vypadá, že si není jistý, jestli neřekl už moc. „Na Yalinze je to moc hezký.“ Začne se otáčet k odchodu. Nejspíš mu přijde, že z tebe nakonec žádnou kloudnou informaci nezíská a tak chce zdrhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro Navenek do svého výrazu nechám proniknout zděšení. Co jsem se to právě dozvěděla! Když se otočí a pokusí se odejít, napálím mu do zad něco mezi vzlykem a výkřikem a dávám do toho úžas a pochopení, které se mě "právě" zmocnilo. "Kapitáne. Vy jste nás unesl? Ale proč? Jak jste to mohl udělat?" pokud během toho stále odchází, úměrně zesiluji, aby mě slyšel i dál ode mě. Pokud se zastaví, jsem přesně tak hlasitá, aby to nepříjemné překvapení vyznělo dostatečně nešťastně. |
| |
| Zákuseček!
|
| |
| TAJNÁ mise Já se z toho chlapa asi picnu. Jako fakt? A že si tak skvěle poradila, když nás vcucnul portál a zůstali sme tu bezbranně ležet jako banda chrápajících idiotů, že? Neřeknu ale ani slovo a nechám si to, až mu budu moct omlátit o hlavu, že se jí skutečně něco stalo. Žel bohu na palubě skutečně nic zajímavého není, krom mojí brnící pazoury, která mi ještě zhoršuje náladu. Co se to tu děje s kouzli? Nejprve ten portál a teď zlobí i stíny? No a pak je tu ten chlápek. Dal bych ruku do ohně za to, že ho znám, ale odkud? Koutkem oka zahlédnu veverku, která se prosmykla do podpalubí. Dobře, tam tedy už chodit nemusím. Málem bych se už vrátil k naší malé skupince, když uvidím přicházet Setha. Stáhnu se ještě trochu hlouběji do stínu, jak vím, že je krapet paranoidní, a neubráním se pobavenému ušklíbnutí. Hmm, dobrá otázka. To zní taky dobře. No, dejme tomu, ale teď už…. DOPR*****. JÁ SE Z TOHO CHLAPA VOBKRESLIM! JAKO JO, NIKDY NEBYL NEJOSTŘEJŠÍ TUŽTIČKA V PENÁLE, ALE MĚL JSEM ZA TO, ŽE UŽ JSEM MU JASNĚ VYSVĚTLIL, CO ZNAMENÁ TAJNÝ A NE TU KAŽDÉMU NA POTKÁNÍ OZNAMOVAT, ŽE NÁS POSÍLÁ KRÁL!! Seth má jediné štěstí, že teď s tím skutečně nemůžu udělat vůbec nic, protože bych se prozradil. Místo návratu za Roslyn, abych na ni dal pozor, tedy zůstávám tady a poslouchám, připraven okamžitě vystartovat, kdyby nám hrozilo nebezpečí. No tak tohle si za rámeček tedy nedá. |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro "Zatracená ženská..." Prohodí kapitán a ještě jednou se na tebe ohlédne. Kouká na tebe přísným pohledem a vypadá, že mu tvůj zesilující se hlas vůbec nedělá dobře. "Stejně jako vy, nemám moc na výběr." Dodá o poznání tišším hlasem. Potom už se otáčí, otevírá dveře a mizí chodbou zase na palubu. |
| |
| Šílenství má mnoho podob Zatímco se Flip schovává poblíž, Seth se rozhodl vyzpovídat cizince u kormidla, kolem něhož se v pravidelných intervalech objevují bílé obláčky kouře z dýmky, následně strhávané lehkým větříkem. Už když se k němu lukostřelec blíží, muž jej zvědavě sleduje. Nejspíš jen jedním okem. Oko na pravé straně má podivně nehybné a zabělené. Z toho pohledu vůbec nemáte dobrý pocit, ačkoliv stařec není nijak viditelně ozbrojen a měl by být tedy neškodný. Když Seth položí první otázku, starci zacukají koutky, jakoby se bavil nějakým nevyřčeným vtipem. Napětí v jeho tváři se stupňuje. Po poslední otázce pak už vypadá jako těsně před výbuchem. Poulí oči, nadouvá tváře. Až nakonec praskne hurónským smíchem. Když zrovna popadá dech a má otevřené oči, dá se v nich vyčíst šílenství. V tu chvíli Sethovi s Flipem s nepříjemným mrazením v zádech dochází, koho to mají před sebou.
Žravucha mezitím plní přání námořníkovi. Ruší jí od toho chechot kdesi od kormidla, ale to jí nemůže v ničem zabránit. Když se jí ukáže pokoj s dívkou, jež je předmětem onoho přání, mladík před vílou ztuhne. I on vidí, jak se jeho přání vyplňuje. Jeho sestra vprostřed záchvatu kašle najednou ztuhne, vypoulí oči, a šokovaně lapá po dechu. Chytá se za hrudník a nemůže uvěřit, že dýchá zase čistě. Výjev se následně rozplyne. Mladíkovi se lesknou oči a na Žravuchu najednou kouká jako na svatý obrázek. Když potom víla vysloví své touhy, námořník se div nepřerazí o smotaná lana, jak chvatně se vydává na lov zákusku. Nezmůže se ani na slovo.
Šílený smích plynule přejde do chrčivého kašle. „Král!“ Vyhrkne stařec a zase se zlomí v pase. Z levého oka si setře slzu, způsobenou až přílišným veselím, a opře se o kormidlo, dýmku křečovitě držící v ruce. „Král i pěšák do stejné krabičky se vrací, když je partie dohraná! Náš král, špatný král! Za špičku nosu nevidí, pěšáky správný nepozná!“ Zdánlivě nesmyslná slova, pronášená hlasem patřícím do záhrobí, nicméně pohled, upírající se na Setha, je nyní až znepokojivě jasný. Obličej starce, stojícího před vámi, jste nikdy neviděli naživo. Jeho rysy nicméně poznáváte z četných obrázků, maleb a sošek, vyvěšených na čestných místech všude po hradě. Flip je pamatuje ještě i z univerzity, kde tahle tvář zdobila snad každou místnost. Na obrazech to byla poměrně hezká tvář, lemovaná rovnými vlasy, s mnohem menším počtem vrásek, a s očima jako hlubokými tůněmi. To jedno oko vypadá stále stejně. Před sebou máte muže vlastním jménem Vrask Grande. Někdejšího vrchního mága říše, tehdy dobrého přítele krále Richarda, bývalého předsedu rady mágů, zakladatele portálů, mistra v magii iluzí a šálení mysli, ztraceného už dobrých třicet let. Jste si poměrně jistí, že jakoukoliv informaci o něm bude král vyvažovat zlatem. A stejně tak vám dochází, že pokud se tenhle člověk usmyslel, že se do Yaruu nejede, bude váš návrat do známých končin o poznání složitější... |
| |
| ...čekám, jo? To to trvá! |
| |
| STRATENÝ MÁG Nikdy som si o sebe nemyslel, že som bohvie aký zabávač. Ale tento starý muž sa zjavne dobre baví na tom čo som povedal. Zatial čo sa smeje tak len odvraciam oči a sledujem horizont mora. Čakám kedy prestane a budeme môcť pokračovať v rozumnej konverzácii, ktorú sme ešte ani nezačali. Smiech ustane, až keď sa rozhodne prehovoriť. A myslím, že mal radšej mlčať. Takto verejne rozprávať o královi, že je zlý král? To nieje bezpečné ani múdre, ale čo čakať od starého námorníka. Nič viac som mu veľmi nerozumel, zjavne je to blázon. Lenže keď naňho pozriem znovu, zistím obrovskú podobnosť s mágom, ktorý je na obrazoch zavesených asi všade po hrade aj po meste. Vždy keď som šiel niečo vybaviť, alebo som čakal na nové pokyny v hrade, obzeral som si tú tvár z nudy. Vyzerá presne ako on, ale aspoň dva krát tak starý. Viem, že to ale nemôže byť on. Jeden z hlavných mágov, na takejto lodi za kormidlom po tridsiatich rokoch. Nemyslitelné. Ale, vošli sme do portálu a sme niekde, kde nemáme byť a oproti mne stojí niekto, kto sa až priveľmi podobá na človeka, ktorý vie o portáloch viac ako hocikto iný. Zrazu dostanem taký divný pocit, že som vo svojom hlase mal preukázať viac rešpektu. Ale nie, toto rozhodne nieje on. Je to len nejaký starý námorník, ktorý má pokazené rovnaké oko ako ten mág. Tento krát trochu neiste z jeho identity, preto dávam do hlasu už aj istú dávku rešpektu, sa k nemu prihovorím znovu. Pri tom myslím na toho chlapca, ktorý nemal ani páru o tom, že by nás vylovili z vody. Na takejto lodi sa hneď rozkríkne, že v mori pláva päť utopencov a vyťahujú ich na palubu. Plne ozbrojených a tak ešte ich zbrane nesú niekde do podpalubia. Pozriem naňho priamo a narovinu sa opýtam. "Ako sme sa dostali na túto loď? Nevylovili ste nás z vody, že nie?" Sám som blázon ak si myslím, že tento blázon by mi dal nejakú jasnú odpoveď. Sám som blázon, ak si myslím, že toto by bol sám veľký stratený mág. Sám som blázon, že sa tu vykecávam miesto toho, aby som zariadil, aby sa tá loď vybrala do Yaruu. Nikdy sme krála nesklamali a nehodláme to urobiť ani teraz. Po tak dlhom čase dostaneme konečne nejakú úlohu a my tu chrápeme na lodi. Ale spánok to bol dobrý, to musím uznať. |
| |
| Odposlouchávám, odposloucháváš, odposloucháváme! Prokličkuju až k díře v podlaze, kterou proklouznu do podpalubí. Žádná Vážka, žádnej kapitán. Taky dobře. Modřínovo myšlenky mě sice rozptylují a na chvíli se zastavím, abych si očuchala sud s něčím sladkým. Bych to otevřel a olíznul bych to! Nebo prokousal, to bude jednodušší, honí se mi hlavou Modřínovy myšlenky. Ticho, nemáme čas. Potřebujeme za Vážkou, vzpomínáš? nasměruju Modřínka správným směrem a silou vůle se odtrhnu od krásně vonící věci. Ještě větší úsilí musím vynaložit, když procházíme kolem klece se zvířaty, protože Modřín bývá náramně společenský a nejradši by byl s každým kámoš. Nicméně pokračujeme v krasojízdě. Když konečně zaslechnu Vážčin hlas, už ho jenom následuju, a pak už nezbývá, než se zastavit - olízat si kožich a zadek - a poslouchat. Yalinga, Yalinga... takže tam nejspíš plujeme? Podle toho, co říká. A že prý nemá na výběr. Pracuje snad pro někoho? Snažím se poskládat si z útržků konverzace, co se asi děje, ale ona nám to však Vážka poví sama. Hlavní účel mojí výpravy - ujistit se, že Vážka není s tím dědkem v nebezpečí - byl splněn, a tak rychle zaběhnu do rožku zrovna v momentě, kdy se otvírají dveře - nikdo nepotřebuje vědět, že se tu potuluje veverka. Počkám ještě, než jsem si jistá, že se Modřínek bude schopen dostat, pokud možno nespatřen, zpátky ke mně, a pak už jeho mysl opustím. Zrovna v momentě, kdy si Žravucha podkládá hlavu mojí nohou. Nějakou chvíli ji v tom nechám, ale pak s ní najednou škubnu - ale zas ne tak moc, abych naši drahou vílu nenakopla, to bych nerada - a doprovodím to hlasitým "Baf!". Posléze se zasměju vlastnímu žertíku a posadím se ze své poněkud sesunuté polohy. Protáhnu a protřepu si stále ještě malinko zdřevěnělé ruce a rozhlédnu se. Kromě nás dvou nikde nikdo. "Vážka se za chvíli vrátí," oznámím Žravuše, aby si nedělala starosti, a v tu chvíli přicupitá i Modřín a zavrtá se mi pod kapuci. Něco bych ti dala, ale nemám... no, tak to holt budu dlužná, až přistaneme a doplníme zásoby. Pořádnou hrst piniových semínek třeba. "Kde je Seth?" optám se na našeho bojovníka. "Zjistilas něco užitečnýho od toho kluka?" zajímám se dál. Nevím úplně přesně, na jakého kluka se ptám, ale jsem si jistá, že jsem slyšela kromě Žravuchy taky mužský hlas, který nepatří Flipovi ani Sethovi. Co si ale říkali, na to jsem neměla čas se soustředit. Doufám, že se aspoň bavili o něčem užitečným, a ne o tom, jak by si ho Žravucha odtáhla do kajuty a prováděla tam s ním kdovíco. |
| |
| Zpátky do skupinky Nehlasně zakleju, když si uvědomím, kdo to je. Kdo to stojí přímo tady přímo před námi. Tahle informace… byl už dřív šílenej? Nechám Setha s velemágem a tvůrcem portálů, které nás sem jakoby náhodou dostaly, horší už to jistě nebude, a vrátím se k Roslyn a Žravuše. Ros už zjevně s prohlídkou skončila a já najednou sedím vedle ní, jako bych nikdy nikam neodešel. „Nějaké novinky?“ Zeptám se jí, abych zaměstnal myšlenky, ale pohled mi stále utíká ke kormidelníkovi. Mám nepříjemný pocit, že můžeme jen čekat, kde nás vysadí a obávám se, že Kavurga to nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro "Kapitáne!" vřísknu za mizícím staříkem ještě plačtivě, ale nevěřím, že se zastaví. Pokud ne, tak si dám ruce v bok a chvíli se rozhlížím po místnosti. Pokud mi nebylo lháno, tak bych měla najít svoje věci a možná i ostatních. V takovém případě je prohrabu, najdu kapesník a otřu si lehce uplakaná očka. Kapesník si dám do kapsy. Zkontroluji co tam mám, zda něco chybí, a také, jestli najdu své zbraně, které už nemám u sebe, ale při vstupu do portálu jsem měla. Nakonec mám všechno. Je mi jasné, že mě museli odzbrojit, takže ví, jaké zbraně jsme u sebe měli. Takže tam překvapení nebude. Nechám si úzkou dýku, druhou nechám v tlumoku. Přehodím ho přes rameno a vyrazím na palubu. Stále vypadám rozrušeně, hodně se kolem sebe rozhlížím, chci vědět jak přesně to všude vypadá. Nakonec se dostanu ke schůdkům a vystoupím na sluneční světo. |
| |
| Polštář se hejbe! Moje předstírání nemá dlouhýho trvání. Roslyn škubne nohou a bafne na mě. Já jsem zrovna uprostřed klamnýho dlouhýho vydechnutí, do kterýho tak zařadím vyjeknutí děsem, který ale s mým následným pochopením vyvrcholí pobaveným zachrochtnutím: "Chrrr! Ty si praštěná!" chechtám se na Roslyn a posadim se taky. Teď už ten odpočinek fakt nemá fazónu. "Šel mi jenom pro desert, mládenec! Je docela sympatickej a má dobrý srdce, panečku!" Promnu si oči. "Náš chrabrej ostrostřelec se baví s kormidelníkem, ale ten děda asi vypil moc makovýho mlíka. Směje se totiž jak zlitá mařena." A Flip už je tady, tak to je dobře. Já nevim proč, ale nějak se o něj podvědomě pořád bojim. Asi proto, jak je mrňavej. Tak to ve mně s největší pravděpodobností probouzí mateřský instinkty! To je ono. Tak kde je ten muj chlapeček s punčáčkem? S tim by byl moc sladkej! |
| |
| Trvá to ještě nějakou chvíli, než se z podpalubí vyštrachám zpět na sluncem zalitou palubu. Stále se zmateně rozhlížím a je na mě poznat strach, ale zato jsem obtížena svojí bagáží, kterou jsem měla při vstupu do portálu a která nám všem po probuzení na lodi chyběla. Chvíli mžourám do oslnivého kotouče na obloze a zacláním si oči, abych se rozkoukala a zjistila, kde co je. Nakonec si všimnu našeho "ležení" a zamířím k němu. Cestou se bázlivě vyhýbám špinavým námořníkům, jednou klopýtnu o smotané lano, následně se zamotám do spuštěné plachty a obecně je na mě vidět, že na lodi prostě nejsem doma a je to pro mě nepřirozené prosředí. Nakonec ale dorazím a kecnu na bobek vedle vás jako hromádka neštěstí. "Věci máme v podpalubí a asi jsme byli unesení. A kapitán tomu tady nevelí." kuňknu zkroušeně a zhluboka si povzdechnu, zatímco studuji kresbu na prknech paluby. Jen na Flipa velice nenápadně mrknu. |
| |
| Opět lidskou bytostí Žravucha je veselá kopa, ale bohužel má zase hlad. Dezert. Hm. Chápavě ovšem pokývám hlavou. "Tak snad se brzo vrátí." Jestli má dobrý srdce, to ještě uvidíme. Mezi tím se tu zjeví i Flip a ptá se, co jsem zjistila, ale to už přichází zpátky i Vážka po svém mistrně zahraném aktu malé vystrašené holky, načež nám shrne, co se dozvěděla - a tak opět jenom přikývnu. Otočím se na Flipka. "Co je to Yalinga? Říká ti to něco?" zopakuju jméno, které už jsem na téhle lodi zaslechla vícekrát, a doufám, že nám náš milý komárek vílák řekne něco, co se bude hodit. "Jestli nás tam hodlají zavézt, měli bychom vědět, na co být připravení." |
| |
| Špatné zprávy Moc mě nepřekvapuje, že se Pažravka zase shání po jídle, ale v tuhle chvíli je to to nejmenší, co by mě mohlo trápit. Chvilku po mě se vrátí Vážka a já se křivě pousměju. „Jo, to celkem chápu, že kapitán tomu tady nevelí. Chceš nejlepší typ?“ Nedbale mávnu rukou ke kormidlu, jako bych se jen protahoval. O únose se ani nevyjadřuju. Vzhledem k tomu, kdo řídí, to považuju za celkem jasnou věc. Na otázku Roslyn také nemám zrovna dobrou odpověď. „Někteří tak říkají Kavurze, ale obávám se, že to tenhle případ nebude… a pokud se nepletu, tak nikdo netuší, na co bychom se měli připravit.“ Mračím se a prstem dloubu do prkna paluby. Pak dloubnu do Žravuchy. „Hele, asi z nás nikdo není tak hodný, abys nám mohla splnit nějaké přání, co?“ Jo, nevěřím tomu, ale tentokrát jsme dost v loji a když jde o odměňování dobra, tak má Pažravka skutečně fascinující schopnosti. |
| |
| S hlavou svěšenou poslouchám, co říkají ostatní. Občas kývnu jako že rozumím, ale nezapojuji se až do chvíle, kdy vyvstane problém s přípravou na Yalingu. V tu chvíli zvednu hlavu a ve tváři se mi zračí znepokojení. "Podle všeho nás tam někdo převezme a prý není doporučeno vzdorovat. Kdo ví, co hrozného tam s námi mají v plánu!" zakňučím nešťastně a zakryju si tvář rukama jako malé dítě prosazující názor, že co nevidím, to mi neublíží. U toho se kolíbám dopředu a dozadu ve snaze překonat náhlý nával paniky. "Takže bych zmizela před zakotvením, nebo zmáčkla velitele." stále s dlaněmi před obličejem zašeptám dostatečně tiše, aby to slyšel pouze Flip a Roselyn, případně Žravucha. U té si ale nejsem jistá, jestli mi nezačne odpovídat, proto mě zachytí pouze, pokud se o to snaží. Mezitím nenápadně mezi prsty hledám pohledem ve směru, kterým ukázal náš mág, koho měl asi na mysli. |
| |
| LOĎ BLÁZNOV Po mojej otázke sa ten starec smeje ešte viac. Úplne ho to láme, akoby som povedal niečo fakt vtipné. Ešte som zachytil slová ako "Prej z vody.." pri tom ako sa pučí od smiechu. Mračím sa naňho a snažím sa odhadnúť situáciu, ale viem že náš rozhovor už skončil. Preto sa otočím a malým poklusom dobehnem k svojej skupinke. Potešilo ma, že je tam aj Vážka živá a zdravá. Aj keď som o ňu nemal najmenšie obavy. Tá sa dostala už aj z horších situácií ako je rande s protivným kapitánom. Keď som dobehol, čupol som si k nim a hneď som začal rozprávať, čo som sa dozvedel. Aj keď veľa toho teda nieje. "Prisahal by som, že ten starý kormidelník vyzerá presne ako ten mág, čo zmizol pred veľa rokmi. Ten kráľov priatel. Ale tento tu je úplne vyšinutý. Ale mám pocit, že nás z vody nevytiahli, je možné že to je on a schválne nám pokazil portál." Potom sa obzriem okolo seba a opýtam sa. "Vážka, zbrane si nám nenašla? Potrebujeme túto loď otočiť do Yaruu, nenásilne samozrejme, nemôžme sa tu plaviť hore dole." Tak trochu otázne pozriem na Žravuchu či z toho chlapca dostala tiež nejaké informácie, ale nevkladám do toho veľa nádejí. |
| |
| Zadek na výzvědách "A co by sis přál, Flipe?" otočim se zaujatě na víláka. "Chci znát všechny Tvoje skrytý touhy!" Říkám úplně vážně, ale na konci už to zas nevydržím. "Chrr!" |
| |
| Uvádíte mě do deprese... „Nezranitelnost, nesmrtelnost a necítit bolest… v jiném případě klidně jen pryč z téhle lodi jinam než kam jedeme a rozhodně jinam než do moře.“ Ušklíbnu se na vílu. Normálně bych sei dělal starosti s tím, jak se zeptala, ale v tuhle chvíli mám starosti mnohem větší. Tady nemá žádnou troubu a syrového mě snad žrát nebude. Pohledem přeletím z Vážky na Setha a zpět. „Jo, taky mi velmi připomíná zmizelého velemága… a jestli si myslíš, že ho obyčejnými zbraněmi donutíš loď otočit, tak si zabírám místo v přední řadě. Ale krmit tě nebudu, až budeš kvákat.“ Ušklíbnu se na něj, než si povzdechnu a ještě o něco hlas ztiším. „Jestli se příliš nemýlím, a věřím, že není náhoda potkat tři desetiletí ztraceného mága na moři, tak jsme na lodi nájezdníků. Obávám se, že informace, které král chtěl, budeme mít z první ruky… pokud se nám povede se někdy ještě vrátit.“ Jo, moc pozitivní náladu skutečně nemám. „Řekl bych, že bude snazší zmizet na pevnině, ať to bude jaká chce, než uprostřed moře. Pokud tu tedy nemáme samé přeborníky v plavání a jednoho, který by mi dělal odpočívací ostrůvek.“ Odmávnu návrh co nejdříve zmizet. „Nebo minimálně až budeme mít pevninu na dohled.“ |
| |
| Než se přivalí Seth, už jsem si zjizveného kormidelníka stačila trochu prohlédnout a ten škaredý ksicht zařadit, ale náš střelec mi vzápětí potvrdí, o koho se jedná. Celkem vzato, překvapení nula, všechno do sebe tak nějak zapadá. Lučištník se ptá na zbraně a mluví o obracení lodi, na což se udiveně zarazím, naštěstí s obličejem ukrytým za dlaněmi. Pak se k němu otočím a do rukou vezmu jeho velké, mozolnaté dlaně. Sevřu je v gestu vyděšené matky chránící své dítě. "Ale to ne, to by bylo hrozně nebezpečné. Jistě se to nějak vyřeší... samo!" zajíknu se úzkostlivě a pak Setha najednou prudce obejmu. "Slib mi, že nebudeš podnikat nic nebezpečného. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo." nastavuji inscenaci pro diváky a pak využívám naší blízkosti, abych pokračovala tak tiše, aby to slyšel jen on a případně někdo z naší skupiny, pokud napíná uši. "Neunáhli se. Nepotřebujeme do Yaruu, právě přece máme namířeno přímo do místa dění. Vše jde jako po másle. Jen bych po vylodění ráda nebyla vydána komukoliv napospas. A zbraně máme dole." Pak Setha pustím a dívaje se mu přímo do očí se i přes evidentní strach pokusím usmát, zatímco si hřbetem ruky otírám slzy. |
| |
| DIVEDIELKO Keď na Žravuchu pozriem, zdá sa mi, že na jej tvári sa objavila nejaká zvláštna grimasa. Nechápem prečo. Čakám od nej nejaké informácie, ktoré vytiahla z toho chlapca, ale pravdepodobne to je tak ako som si myslel. Nevytiahal z neho absolútne nič. Keď sa začne od hanby prepadať do zeme, tak mi to len potvrdí. Trochu vyčítavo na ňu hladím a premýšlam, kedy nám vlastne tá jej pažravosť niekedy v niečom pomohla. Vlastne nás len mnoho krát kvôli tomu dostala do problémov. Flip nakoniec potvrdí moje podozrenie na toho blázna u kormidla, ale hneď na to nesúhlasí s mojím návrhom otočiť loď. Ďalej niečo rozpráva ale to už moju pozornosť zaujme Vážka. Jej herecký výkon je až príliš presvedčivý, keď mi chytí ruky do svojích dlaní, na okamih sa na ňu prekvapene pozriem. Som si istý, že to len hraje, ale ... nemusí, nikto nás určite neodposlúcha. Keď sa mi ale hodí okolo krku a obejme ma, zostanem úplne zaskočený. Nikto ma neobjal už veľmi veľmi dlho a rozhodne mi nikto už celé roky nepovedal niečo také, že sa bojí aby sa mi niečo nestalo. Som si úplne vedomí, že je to len jej pretvárka, pre oči námorníkov, ale ... musím si aj sám pre seba priznať, že to bolo príjemne počuť. Spomenul som si hneď na svoju ženu. Ona ma stále takto objímala, keď som odchádzal do lesa na lov. Stále sa o mňa bála a vždy mi do batohu chystala dva krát toľko jedla ako som bol schopný zjesť. Vraj ak sa niečo stane a ja ostanem zranený alebo stratený v lese. Tak aby som mal čo jesť. A teraz som na moment ostal ako obarený, keď mi to takto bez varovania pripomenula Vážka. Jej ďalšie slová už definitívne patrili Vážke, ktorú poznávam. Neunáhliť sa, počkať a uvidíme kam sa to dostaneme. A sakra, ja som tomu bláznovi povedal, že sme od Kráľa. Ale ... ak nám pokazil portál, tak ten už dávno musel vedieť kto sme. Nezdá sa mi, že sme tu náhodou. Keď sa Vážka odtiahla, stále mi pozerala do očí a ja som sa nezmohol na slovo. Len som prikývol hlavou a potom som zaboril pohľad do podlahy. Moja žena vždy chcela ísť na výlet loďou a ja som jej to sľuboval každý rok. Ale nemali sme na to čas. Sám som sa na loď skoro nikdy nedostal, tak ak sme už tu, skúsim si tú plavbu aj trochu užiť. Pre nás oboch. Pozrel som sa cez zábradlie a zabodol svoj pohľad na horizont. Usmial som sa, pretože viem, že by sa jej tu páčilo. Tak teda okay. Ide sa tam kam nás vedie bláznivý kormidelník s magickou mocou. Ale potrebujem svoj luk. Potrebujem niečo, čím by som sa mohol brániť. Hocičo, ale najlepšie môj luk. |
| |
| Na konec světa Kdesi na moři, pozdní odpoledne až druhý den dopoledne Kapitán kolem vás beze slova produpe, očividně rozladěný. Míří na záď, odkud po chvilce slyšíte tlumené hlasy. Jen pár tepů srdce po něm vyběhne z podpalubí i mladý námořník, kterého Žravucha netrpělivě očekává. Do jejích chtivě natažených ruček ale předá jen dva mentolové bonbony. "Nic víc jsem nenašel." Oznamuje zkroušeně a nervózně se ohlíží. "Tyhle měl v kapsách Starej Vlk." Zašeptá a pohybem ruky naznačí, že by bylo vhodné to sníst co nejdřív a zbavit se důkazů. "Děkuju ti." Pronese ještě, než si sesbírá kýbl s hadrem a začne se zase věnovat podlaze dřív, než si ho někdo všimne. „...vím, ale mezi nima není. Jsou od krále, to jo, al...“ „...budeme muset... ...jinou metodu... „...jako vždycky...“ Z rozhovoru ze zadní paluby k vám doléhají jen útržky. Bohužel nic moc souvislého. Skřípění lodi se najednou zdá hlasitější, než vám prve přišlo. Dál plavba probíhá poměrně pokojně. V pozdním odpoledni se začne zvedat vítr a kapitán vám přijde navrhnout, že pro zkrácení času můžete pomoct na palubě. Nejspíš vás překvapí, že vám dává na výběr, vzhledem k jeho nevybíravému chování směrem k mladému námořníkovi. Nicméně vás do ničeho netlačí. Pokud jste si už vzali své věci a zbraně, také to nechává být, jen je z vás pak očividně nervóznější. Jako místo na spaní vám jsou ukázány sítě v podpalubí. Brzy pochopíte, že něco jako oddělenou kajutu rozhodně nedostanete a spát budete společně s posádkou. Ta má nicméně plný zápřah na palubě, jelikož vítr s postupujícím večerem znatelně sílí. Loď se ve vlnách kymácí ze strany na stranu, což některým z vás nemusí dělat úplně dobře na žaludek.
Druhý den ráno jste celičcí rozlámaní, někteří více, někteří méně, ale jste živí a zdraví a neutopení. Něco jako polštáře a deky jsou tu zjevně luxus a tak jste si museli vystačit s vlastním vybavením. Někdy k ranním hodinám se moře uklidnilo. Ať už jste si ustlali v síti nebo na podlaze, loď se kolébá téměř neznatelně. Po nějaké době nicméně pochopíte, že se loď musela v noci vychýlit z kurzu, jelikož už je dopoledne a žádná pevnina není na dohled. Když už se netrpělivě začínáte rozhlížet, kde je ta slibovaná Yalinga, začne se něco dít. Vrask stojí na zádi, rukama provádí úsečné pohyby a soustředěně pronáší slova v nějakém cizím jazyce. Aktivita námořníků zároveň znatelně vzrostla. Stahují plachty, motají lana, a celkově to vypadá, že se chystají k zakotvení. U kormidla stojí kapitán a se zaujetím kouká před sebe. Ještě jednou kontrolujete, že před vámi skutečně žádná pevnina není, když v tu chvíli cítíte, jako by se na vaše tělo cosi neodbytně lepilo. Jak loď pluje vpřed, máte pocit, že vás to stahuje kamsi zpátky, noříte se do bahna a v první chvíli absolutně netušíte, co se děje. A nejednou je to pryč. Museli jste proplout skrz. Ale skrz co? Když se otáčíte, vidíte jen širé moře. Když se kouknete zpátky, tyčí se před vámi... ostrov? Rozhodně to je pevnina. A zcela určitě tam ještě před chvílí nebyla. Flip poznává velice zdařilou iluzi a proplutí skrz, Žravucha se těší z opojného pocitu, které jí tak blízká přítomnost magie přinesla, Sethovi je z toho naopak špatně a zvedá se mu žaludek. Roslyn s Vážkou jsou více méně v pořádku. Jak se blížíte k ostrovu, postupně zase sílí ono brnění po těle, které jste cítili včera po probuzení. "V přístavu vystoupíte a půjdete s člověkem, který tam na vás čeká." Přichomýtne se k vám kapitán a přednáší vám další postup. Společně s vámi ho poslouchá i mladý známý Žravuchy. "Budete mít dneska pár schůzek. Spolupracujte. A když všechno klapne, bude vám umožněno vrátit se domů." Kouká před sebe na přibližující se přístav a jeho řeč zní jako naučená básnička. I úsměv, který po vás nakonec hodí, je takový vynucený. Ostrov se před vámi tyčí do výšky, ale kam až dohlédnete je všechno zelené. Jen vrcholky jsou schované v nadýchaných mracích. Kdyby byla jiná situace, museli byste uznat, že to tu má své kouzlo. Do přístavu vás doprovází hejno uřvaných racků. Voda je průzračně čistá a pod hladinou se míhají ryby. V přístavu kotví převážně menší rybářské lodě. Z těch větších zahlédnete kromě té vaší jen dvě další. Budovy nejsou moc vysoké, ale táhnou se všude podél pobřeží. Můžete odhadnout, že město bude nejspíš jen o něco menší než Sümber. Čím jste blíž, tím víc vás překvapuje množství lidí v přístavu. Z dálky totiž nebylo vidět žádné modré světélkování, až to skoro vytvářelo dojem, že je tam úplně prázdno. Kousek od mol je trh, už teď cítíte zřetelnou vůni rybiny a šum rozhovorů. To poznání je zcela šokující. Nikdo z přítomných nemá svého průvodce. Nevidíte jediný modrý záblesk. Taky začínáte být podivně otupělí. Nemůžete se pořádně soustředit. Myšlenky máte roztěkané. Ještě vás napadne, že to má na svědomí nejspíš Vrask, ale nemůžete proti tomu nic dělat. Z lodi na molo vystoupíte skoro jako ve snách, pokračujete v řadě za sebou. Seth první, Roslyn druhá, Flip třetí, Žravucha čtvrtá, námořník pátý a Vážka průvod uzavírá. Až za vámi vystupuje i mág. Jakmile se dostanete z mola na širší prostranství, prodere se dopředu a setká se tam s nějakou další osobou. To je mág na první pohled. Je ověšený různými amulety, oděný v dlouhém bílém hávu a pyšní se holí, na jejímž konci je zasazený rudý drahokam. Obřadně se pozdraví a tichým šepotem si předávají nějaké informace. Zatímco čekáte, v jednu chvíli se pak stane několik věcí zároveň. Dvojice mladíků, stojící jen pár metrů od mágů se začne z plna hrdla čemusi smát. Maminka, hlasitě umravňující své dítě, si nevšimne jedoucího vozu a vstupuje mu do cesty. Vozka se leká a trhá opratěmi až moc prudce. Kůň se vzpíná a překvapenou matku nakopává do spánku. Ta se hroutí k zemi. Ozývá se rána jako z děla. Zasáhne vás pár třísek a neskutečný zápach čehosi shnilého. Mágové na chvíli mizí v oblaku prachu, nažloutlého kouře a trosek zadní části vozu. Dítě z plna hrdla řve. Cokoliv vám do teď blokovalo jasnou mysl a schopnosti, je najednou pryč. |
| |
| ZVLÁŠTNY VÝLET Zo zamyslenia ma vytrhne chlapec, ktorý doniesol Žravuche niečo pod zub. Nejaké bonbóny. Dal by som si aj ja bonbón, škoda že doniesol len dva, ale s chuťou na ne pozerám. Vzápetí mi myšlienku na bonbóny prekazí rozhovor, ktorý k nám dolieha. Som si celkom istý, že sa bavia o nás, ale nechám to tak. Vážka mi povedala aby som sa neunáhloval, tak teraz budem čakať na jej povel, kedy sa môžem začať unáhlovať. Kapitán nám dovolil sa zapojiť do diania na lodi a aj keď radšej niečo robím, ako len tak sedím, do lodí sa vôbec nevyznám. Neviem čo tu mám robiť a zmývať podlahu sa mi rozhodne nechce. Preto len skočím do podpalubia a nájdem svoj luk a šípy. Hneď sa cítim o poznanie kľudnejšie, keď ich mám pri sebe. Dúfal som, že do večera doplujeme na miesto a nebudeme musieť nocovať na tejto lodi. Všetci zavretý na mieste, z ktorého sa nedá uniknúť, to je hrozná situácia. Necítim sa z toho dobre. Keď všetci zaľahli do siete, pokúsil som sa o to aj ja. Ale veľmi rýchlo mi začalo byť zle. Potím sa a znova ma hrozne začalo bolieť brucho. Nechcem tu byť. Rozhodne nechcem byt ,,TU!,, musím niekde vypadnúť. Preto sa postavím a vybehnem hore na palubu. Ale aj tam je hrozne veľa ľudí, chcel by som len trochu miesta sám pre seba. Som spotený a začínam sa triasť, je mi hrozná zima. Dobehnem k okraju lode a začnem vracať do mora. Bolesť v bruchu sa zosilňuje. Ak sa mi niekto z posádky prihovorí, tak ho len prísne pošlem preč. "Vypadni a daj mi pokoj!" Znova sa vyvraciam do mora a na úplnej zádi sa zvalím na chrbát. Pozerám na hviezdy a mesiac a so zatnutými zubami sa snažím hlboko dýchať a prečkať to do rána. Nakoniec sa mi podarilo zaspať na palube, aspoň na také dve hodinky a zobudil ma mágov preslov. Neviem čo tam robí, ale nepači sa mi to. Sledujem ho z diaľky až najednou príde ten hnusný pocit. Niečo sa deje a mne je zas hrozne zle. Kedže som v noci vyvracal celý obsah žalúdka, tak teraz cez palubu vypustím len trochu hnusnej žalúdočnej šťavy. Ak by mi práve nebolo tak zle, tak by som bol aj dosť hladný. Nakoniec sa pred nami objaví nejaký ostrov, ktorý tam rozhodne nebol. Takže, čo to bolo? Prešli sme cez portál? Alebo to bola nejaká iná mágia z ktorej mi bolo tak hnusne? Ale už mi je lepšie. Pripojím sa k ostatným a kapitánové slová sa mi vôbec nepáčia. Vlastne nám oznámil, že sme zajatci a máme spolupracovať. No to isto. Pohľadom vyhľadám Vážku, aby som sa jej len tak bez slov očami opýtal, že či už je čas aby som sa začal unáhlovať. Ako sa ostrov približoval, tak som rozoznával stále viac. Už v dialke som videl pohyb, ale nezdalo sa mi to. Kde sú modrý sprievodcovia? Ten môj bol celú noc pri mne, ale držal sa mi len pri nohách, tak ako to mám rád. Jeho modré svetlo mi nerobí dobre na oči, ale som rád ak je so mnou, ale práve teraz som ho s ospravedlnením zapudil. Absencia ostatných modrákov na ostrove mi nepríde normálna. Uvidím pri mole ryby a dostal som chuť si zarybárčiť. Veľmi rád rybárčim, ale tentokrát si to musím nechať újsť, pretože mi je zas akosi divne. Cítim sa ako opitý, akoby som zas zaspával. To je divné, nikdy toľko nespím. Niečo mi hovorí, že mám vystúpiť z lode a tak sa vyberiem ako prvý. Vystúpim na pláž a ten psychomág si nájde dalšieho psychomaga. Asi sú to kamaráti, to je tak milé, pomyslím si. Som nejaký otupený. Potom sa to ale zvrtne. Kone, žena, voz, náraz, triesky, prach, smrad. Hlavne ten odporný smrad mi buchne do nosa. Je to hnus, ale preberie ma to. Okamžite si prehodím luk do rúk, zasadím šíp a znova pozerám na Važku. "Už?!" |
| |
| Nejprve všem ukážu, kde máme své věci. Jeden se hned cítí mnohem bezpečněji, když je správně vybavený. Setha tam odvedu za ruku, i kdyby jen proto, abych si mohla vychutnat jeho rozzářený pohled, až bude držet v dlani svůj drahocenný luk. Stále udržuji zdání ustrašené meštky, ať už někoho poblíž vidím, nebo ne. Tím spíš, když všichni zaslechneme útržky rozhovoru, které ukazují na fakt, že na nás čekali. Do práce na palubě se nijak nehrnu. Netuším, co dělat, takže pokud mi někdo vrazí do ruky jednoduchou činnost (zašij tuhle síť), tak se pokusím, ale jinak dělím svůj čas mezi krčením se někde v koutku a sledováním kapitána. Toho zkouším odchytit někde samotného a pomocí smutných kukadel, uplakaného výrazu a správné dávky panické hysterie loudím další informace. Proč nás zajali. Co s námi mají v plánu. Kde se tu můžu umýt. Kam to jedeme. Proč jsme na lodi. A aby mi půjčil na noc svoji kajutu. A samozřejmě si povídám se svými druhy. Já svůj strach předstírám, ale myslím, že v tuhle chvíli každý ze všeho nejvíc potřebujeme přítele a navíc mě zajímá jejich názor. Hlavně Sethovi zkouším vymluvit jeho agresivní sklony. Netušíme, co mají v plánu, ani proč. A dokud si nebudeme jistí, bylo by nemoudré po nich střílet. Nakonec se mohou ukázat víc v právu, než my. Přespání v hamace( kajutě?) přestojím bez větších zádrhelů. Houpání lodi mi sice k srdci příliš nepřirostlo, ale mořskou nemoc nemám, takže se prostě jen smířím s umytím v kýblu a žádným soukromím. Na světě jsou horší věci. Ráno začne kormidelník čarovat a já se na chvíli cítím vážně divně. Jako by mi někdo namočil šaty do teplé vody. Překvapeně vyheknu a rozhlédnu se kolem sebe. Ani ostatní nevypadají dvakrát spokojeně, a tak si to spojím s kouzlením, a trochu se uklidním a jen útrpně čekám, jestli to přejde, nebo byl ten rafinovaný plán únosců, abychom se cítili lepkavě do konce života. Když se zničehož nic objeví pevnina a pocit zmizí, jsou mé otázky zodpověděny a já se zvědavě rozhlížím, kam že to míříme. Město je velké, na nábřeží spousta lidí, nikdo nemá průvodce. Chvíli mi trvá, než se mi vše spojí dohromady. "Nezapomeňte odvolat průvodce jako první věc, pokud se budeme potřebovat ztratit v davu." Zamumlám velice tiše každému ze svých společníků, i kdybych je měla obejít jednoho po druhém a pošeptat jim to do ouška. Potom už jen čekám, až se přiblížíme a spřádám plány útěku. A to až do chvíle, kdy se mi přestane chtít na cokoliv myslet a jsem sotva s to zůstat stát. Apatie mnou pronikne jako sůl polévkou a mě nezbyde, než se poddat. Po přistání omámeně vystoupím z lodi a jdu za ostatními až do chvíle, kdy se převrátí vůz já jsem opět sama sebou. "Mizíme!" syknu tiše a pokouším se co nejrychleji dostat do davu čumilů, kterým se prodírám pryč. Jakmile mě kryjí první lidská těla, strhnu si z hlavy svůj bílý čepec a vysvléknu svrchní blůzku, načež oba kusy oděvu zmačkám do koule a nesu v ruce. Také hned odvrhnu vážku, aby mě neprozradila svojí přítomností. Po deseti vteřinách se zastavím, abych zjistila, jestli mě ostatní následují. Pokud ano, proderu se ještě kousek a pak splynu s davem. Pokud ne, opatrně se obloukem budu snažit vrátit. |
| |
| Ušklíbnu se, když Vážka předvede velkolepé divadélko, až mi to možná připadá krapet přehnané, ale nevypadá to, že by si toho někdo z posádky všimnul. Daleko víc mě ale zaujme kapítán, který vyrazí přímo ke kormidelníkovi a mě by moc zajímalo, o čemže se to tam baví. Vyhlédnu si zapomenuté vědro a v klidu dojdu až k němu. Dvě jednoduchá gesta a už tam sedím místo kýble a zároveň se přehoupnu přes zábradlí. Mám pocit, že by nebylo moc moudré spoléhat na magii v kormidelníkově blízkosti, takže to vezmu hezky tiše vzduchem kolem. Snažím se dostat co nejblíž k nim a troufnu si i trochu zariskovat. No co, pokud tu nemám co dělat, tak mi to měli říct, ne? Snažím se najít něco, s čím bych pomohl. A magií skrytý nejsem, takže to mě ze lži usvědčit nemůže. Jakmile slyším, nehnu se ani o píď. |
| |
| Mentolky! Už jde! To je dost. Předstírám zas ty lehký mdloby. Dává mi ale do ruky jen dva bonbóny. To je ale mamlas! A ještě je ukrad. Dvojnásobnej mamlas! Ještěže ty lidi se špatnýma skutkama nemusím trestat. Hned bych mu jí flákla! Jenomže je docela hezoučkej a je roztomilý, jak se chudák snažil. Zářivě se něj teda usměju: „Jé! Mentolový! Ty mám ráda!“ Tohle je milosrdná lež! A já si jeden hnedka strčim do pusy, takže podstoupim i určitou oběť, abych mu udělala radost. Fuj, ten je hnusnej ten bonbón! „Ale neměls to krást, prosimtě.“ Zdvihám se k němu na špičkách a šeptám, aby se zas on musel sklonit. „To se přece nedělá.“ pokárám ho a jak se ke mně naklání – mlask – dám mu pusu na tvář! „Já Ti taky děkuju! Ale druhou mentolku dáme Sethovi, protože se tady ze všech tváří úplně nejhůř – uděláme mu radost - a tím tu krádež odčiníme. To je nápad!“ |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Zatímco se přesouváš, rozhovor mezi dvojicí plyne. "...škoda... ...skupina..." "...černovlasá holka..." Nakonec ti jako nejbezpečnější místo přijde za jejich zády, kam se dostaneš podél lodi. Za lodí se už pak chytneš z vnější strany za zábradlí, aby ti neujeli, a posloucháš. Zrovna mluví onen mág, který ti najednou přijde mnohem víc při smyslech, než když mluvil se Sethem. "...druh víly, která plní přání. Nevim jak to přesně funguje, ale tomu mladýmu od Yaruu přání splnila. Pak tu je jeden mág, to je ten prcek. A druhá holka si umí vlízt do veverky, nejspíš druidka. Ta ustrašená holka s drdolem asi nic neumí. Skoro jako by tu byla omylem. Zjisti jestli je vůbec první generace! A ten dlouhovlasej je nějakej divnej. Něco z něj cejtim, ale neumím to zařadit.." "Nemůže to být teda On?" "Ne, toho bych poznal na sto honů. Bude se schovávat. Asi portály vůbec nepoužívá." Pak se oba na nějakou dobu odmlčí a slyšíš jen šumění větru. "Běž pro to víno. Do přístavu nevydrží." V následujícím zachichotání je zase možné o příčetném rozumu mága pochybovat. Slyšíš kroky, rozhovor skončil. |
| |
| Radši zůstanu, kde jsem Chvíli trvá, než se vrátím k ostatním a celou dobu jsem dost zamlklý. Na otázky odpovídám jednoslovně nebo vůbec. Do prací na palubě se pochopitelně nezapojuji a místo klasického popocházení popoletuju, protože neustálé houpání mi dost drásá nervy. Spánek v síti rovnou vzdám, protože to rozhodně není pro tvory s křídly, a místo toho si radši lehnu na zem, kde se schoulím na boku. Vyberu si radši zastrčený kout, aby na mě nějakej idiot nešlápnul. Bohužel v mém vybavení není žádná deka, takže k ránu jsem zmrzlý jak prclík a nakonec mě to vyžene, abych si zahřál ruce ve Žravuščině vlasech. No jinak by mi jistě upadly! Když už nehrozí ztráta končetin, vylétnu na palubu a zamračeně si prohlížím obzor. Jsme mimo kurz? Když je u kormidla mág? Všechno se vysvětlí poměrně brzy. I celá ta mysterie kolem Yalingy. Iluze. Velmi dobrá a velmi rozsáhlá iluze. Ale proč skrývat celý ostrov? A koho to tedy hledají? Za celou noc jsem na to nepřišel, i když jsem věnoval pár zamyšlených pohledů Sethovo zádům. „Jo, jo, jistě.“ Kývnu poněkud nepřítomně Vážce, když mě upozorňuje, že bych měl zahnat průvodce. Možná bych se normálně urazil jestli mě považuje za amatéra, ale tentokrát jí to projde. Nepřítomně si proklepu ruce, ale moje mysl je zaměstnaná jinde, takže si brnění vědomě všimnu až když začínám být malátný. Pár schůzek… proč ne, mám otázky. A absence modrých průvodců k těmto otázkám pochopitelně patří také. Jak jsem se vlastně dostal z lodi? Moc jsem asi nevnímal. Zatímco teď se mi oči rozšíří, když sleduju vůz, koně, ženu. Všimnu si, jak se Vážka ztrácí v davu, ale sám se vydám k ženě a chlapci. Dobře, ne sám. Žravucha mě s delšíma nohama snadno předběhne, ale já nespěchám. Léčení není moje silná stránka, tak to klidně nechám na ní. Ty schůzky mě ale zajímají. Nemám v plánu se jim vyhnout… tedy minimálně ne teď. |
| |
| Ztracený ostrov Den druhý, dopoledne - Yalinga Jen pár vteřin po výbuchu začal kolem vás mumraj. Šum hlasů znatelně zesílil a první odvážlivci zjišťují, jestli někdo nepotřebuje pomoc. V té době už má Seth natažený luk a Vážka se hbitě proplétá pryč. Zatím ale není do koho střílet. Kolem obou mágů se vznáší hutný žlutý dým, skoro vám připadá, jakoby mohutněl s zvětšoval se, i když logicky by to přece mělo být naopak. Ti dva v tom nejsou vůbec vidět. Všichni se tomu místu vyhýbají obloukem. Seth nakonec sklání luk a rozbíhá se za Vážkou. Žravucha se rozhodla nejdříve zkusit pomoci raněným. Jako první tedy čelí řvoucímu dítěti, které stojí, pěstičky zatnuté a z očí se mu valí obří slzy. Bohužel, na přáníčko je buď ještě moc malé, nebo zkrátka hodně zlobí. Námořník, který se Žravuše už dříve představil jako Viktor, se kolem víly prosmýkne a sklání se k matce. Zatímco Žravucha mluví na Viktora, dobíhají první zvědavci. ... "Co se stalo?" "Odveďte toho koně dál..." "Je mrtvá?" "Pusťte mě k tomu chuďátku..." "To už nezachrání ani Mistr Greg..." "Je ještě někdo zraněný?" ... První ruce chytají malého chlapečka a tisknou si ho na hruď, snažíc se ho utišit. V hloučku asi sedmi lidí svítí dvě možnosti malých přáníček. Ze strany se ke Žravuše prodere jakýsi muž, důrazně jí položí ruku na rameno. Víla v něm vzápětí poznává onoho vozku, který byl ještě před chvílí na kozlíku. Tváří se hrozně nešťastně. A taky má nárok na malé přáníčko. "Kde máš zbytek skupiny. Musíme zmizet. Pojďte se mnou, rychle..." Prosmýkne se kolem čumilů a Žravuchu táhne za ruku za sebou. Ještě jednou se ale otočí na bezvládnou ženu. "Takhle to v plánu nebylo..." Procedí skrz zuby. Roslyn se k hloučku připojí taky a i se všemi svými lékařskými schopnostmi smutně vrtí hlavou. Kopnutí bylo až moc zblízka a moc silné, hlava ženy je nepěkně zdeformovaná. Když se k ní dostane blíž a zkusí tep, je už jen velmi slabý. Druidka ví, že žádný posilující lektvar by nepomohl, když není vyřešená příčina. A léčba mozku je velmi složitá i v těch nejlepších podmínkách, natož takhle. Dát to dohromady by zabralo spoustu času a spoustu energie. Když se Vážka otáčí a hodnotí situaci, vidí Setha, který jí rychle následuje. Roslyn se zdržela v hloučku u matky, ale už se taky rozhlíží, kde jsou ostatní. Námořník Viktor se právě prosmýkl kolem paní, držící dítě, a vypadá, že někoho hledá. Všimne si Setha a jde za ním. Žravuchu z davu vyvedl vozka, který se teď taky kouká na všechny strany. Právě zaregistroval Flipa. Ten postává jen kousek od všeho toho mumraje a nejde přehlédnout. Vozka na něj důrazně mává rukou. Ukazuje do nějaké postranní uličky, kam se vzápětí vydává a netrpělivě se rozhlíží, jestli za ním někdo jde. Žlutý dým pomalu začíná klesat... |
| |
| SOBCI MIZERNÝ! "VY SOBCI MIZERNÝ!" řvu při pohledu na žalostný dobro všech těch okolo. "MIZERNÝ SOBCI! Fakt! Mohly se tady teďka dít zázraky, ale bude se tady dít PRT!" nejradši bych si odplivla, jenomže to by se neslušelo, když tadyhle pani odchází. |
| |
| Už se změněnou vizáží se vmísím do skupiny čumilů poblíž, a pak se otočím a začnu natahovat krk ve snaze zjistit, kde se nachází ostatní. Kousek za mnou je Seth, který pravděpodobně netuší, kam jsem se poděla, po chvíli zahlédnu toho kluka z paluby a nějakého chlapa, co se snaží Flipa a Žravuchu dostat do prázdné uličky poblíž. Roslyn je tam též. Chvíli pozoruji toho cizince a odhaduji jeho úmysly, ale vypadá to, že je na naší straně. Naopak netuším motivy Viktora, takže prozatím jej beru jako potenciální hrozbu. Prosmýknu se mezi osobami v davu až k Sethovi. Sice mě nepozná, ale snad zareaguje správně, když jej znenadání chytí za ruku čtyřicetiletá měšťanka se slámovými vlasy, nenápadně ukáže na uličku, ke které se blíží Žravucha a sykne: "Skrytě se tam přesuň, Sethe." a následně jej správným směrem ještě jemně popostrčí. Na nic nečekám a pokusím se opět skrýt mezi místní honorací, ještě lépe, tak, aby mě nezahlédl plavčík. Na toho dávám pozor a stejně tak dohlížím, aby se i zbytek skupiny stihnul skrýt v uličce předtím, než se čarodějové vzpamatují. Chci být poblíž, v případě potřeby zasáhnu (např. drapnu otálejícího za ruku a někam pošlu) a následně počkám, jak se vyvine situace s povozem. Rozhodně bych neměla být rozpoznatelná, ale tváří v tvář magii raději neriskuji a nepromenáduji se přímo na očích. Kdyby mě poznali, jsem připravená utéct do jiné uličky, než ostatní. Pokud budu mít pocit, že jsme v suchu, vytratím se a nenápadně přidám ke zbytku. |
| |
| DO ULIČKY Ako nastal chaos, vybral som sa za Vážkou, ale stratil som ju. Obzerám sa, ale neviem ju nájsť. Obzriem sa a vidím ako naši bežia iným smerom. Teraz neviem čo mám robiť. ísť za nimi, alebo hľadať Vážku? Bežím jedným smerom, a pozerám do všetkých strán. V tom ma chytí za ruku nejaká žena. Ani neviem čo som si pomyslel ako prvé. Je to žobráčka? Je to nejaká pomocníčka tých mágov? Je bláznivá, že chytá ozbrojeného chlapa za ruku? V tom sa ale ozve a ukáže mi kam mám ísť. Až keď ma osloví po mene tak mi dojde, že je to Vážka. Myslím, že by sme si mali dohodnúť nejaké tajné heslo, ktorým sa preukáže, že je to naozaj ona. Takto by som kľudne mohol naletieť nepriatelovi a skočiť rovno do pasce. Ešte som sa jej opýtal. "A čo ty?" Ale to už sa znova niekde zdúchla. Teraz ale nieje čas riešiť takéto veci. Sledujem ako je Žravucha odnášaná nejakým chlapom, ale nevyzerá to tak, že by jej ubližoval. Ešte pohľadám Flipa a Roslyn. Zašli do posrannej uličky, kde mi Vážka ukázala a tak som sa tam rozbehol. Povedala, že sa tam mám presunúť skryte. Myslela tým, že aj mám ostať skrytý keď tam dorazím? Asi áno, preto keď dobehnem k uličke, nevbehnem dnu, len ostanem nakukovať z poza rohu na toho chlapa, čo tam ostatných zaviedol. Myslím, že ma neuvideli, tak budem na svojich dávať pozor z dialky. Šíp mám nasadený v tetive a aj keď s ním mierim do zeme, bleskovo by som ho dokázal dvihnúť a trafiť každého čo by ich ohrozoval. |
| |
| Nikam nejdu, nechť si to všichni zapamatují Celé to sleduju a ve tváři se mi nehne ani sval. Je mi jasné, že i s mými mizernými lékařskými schopnostmi, že tohle nebude mít dobrý konec. Moje podezření jasně potvrdí reakce Roslyn. To je holt život. Všimnu si vozky, který se vrhnul ke Žravuše, a překvapeně mi cukne obočí. Povylétnu o kousek výš, abych měl rozhled, a sleduji, jak mizí v davu. Zapamatuju si uličku, i když mi to bude pravděpodobně k ničemu. A další pohyb. Pokud ještě umím počítat, tak většina naší skupinky. Ale musíme zjistit o co tu jde. A třeba nás skutečně chtěli zase pustit, jenom tihle jakože zbojníci všechny dřív unesli... Nakonec se rozhodnu a obrátím se k ostatním zády. Dopadnu na zem a tak lážo plážo se dám rukou do rozhánění žlutého dýmu. Sice vím, že to pravděpodobně bude k ničemu, ale aspoň něco dělám, ne? |
| |
| New Day New Me! ...anebo taky ne Zbytek dne proběhne, až na stále víc a víc zamotané okolnosti a fakt, že šílenec námořník, se kterým mluvil Seth, je zmizelý králův mág, poměrně v klidu. Den jako každej jinej, no ne? Žádné polštáře a peřiny k mému zklamání nedostaneme, ale nějak si poradíme - pro nikoho z nás to není poprvý, co je potřeba přespat na tvrdé podlaze místo v pohodlné postýlce, takže přežijem. Aspoň, že jsme si mohli vzít zpět svoje věci, ke kterým nás dovedla Vážka. A dočkáme se rána. Něco se děje. K žádné pevnině se rozhodně neblížíme. Těkám pohledem po ostatních, jestli jsou v pořádku, nebo jestli jsou vyjevení jako já, drbu Modřína na hlavičce a vedle sebe mám svého Mie'thu. Když Vrask domumlá, proplujeme skrz něco, a před námi se objeví ostrov. Kouzlo? Nějaká bariéra? Podívám se na Flipa, který je z nás v těhlech nóbl kouzlech nejvíc znalý, ale ten se jeví poměrně v klidu, takže se uklidním taky. Ať je to, co je to, následuju příkladu ostatních a dřepnu si ke svému Mie'thu. "Promiň, kamaráde," prohodím, "Ale tady to pro tebe není bezpečný. Uvidíme se brzo." S tím se rys vypaří a já se na okamžik cítím smutně a osaměle - vždyť mám svého Mie'thu u sebe vždycky, kdy to jen jde. Uvidíme se brzo, zopakuju si v duchu. A vůbec, mám tu svoje parťáky - a Modřína, kterého sice proplutí čímsi nějak významně nepoznamenalo, ale za to začíná být rozmrzelý z hladu a neznámého prostředí, takže je trucovitě schovaný u mě v kapuci. Z lodi vyjdeme na pevnou zem, ani to pořádně nevnímám, jdu za Sethem jako ocásek a spíš mi připadá, než že bych se o to extra zajímala, že za mnou následuje i zbytek naší výpravy. Něco je špatně, uvědomím si svoji malátnost a zastřenost svojí mysli, ale... co? Pak se všechno semele strašně rychle. Maminka s dítětem, kterou kopl panikařící kůň. Ti dva hystericky se smějící kluci. Rána, smrad a oblak prachu obklopující mágy. A moje smysly jsou zpátky. Jakmile se vzpamatuju a jsem schopná jasně myslet, dojde mi, že já budu ve vzniklém mumraji mít nejlepší uplatnění u zraněné maminky. Žravucha už tam je, a tak se tam vydám, abych viděla, jestli něco zmůžu. Nezmůžu. Jenom okrajově vnímám, jak Žravucha mizí někam pryč. Zkontroluju tep. Slabounký, sotva hmatný. Překotně začnu v brašně hledat lektvary, které by ji mohly vzpružit, ale pak se zarazím. Je to zbytečný. Kdybych ji tak měla u sebe, a ne tady uprostřed města a lidí a hluku... Jenže nemám. U sebe v chaloupce nebo v nějakých mnohem klidnějších podmínkách bych možná něco zmohla, ale tady ne. Poškození mozku, krvácení, možná infekce... je toho zkrátka moc. Můj pohled padne na plačící dítě, kterému za pár okamžiků umře máma. Strašně ráda bych ho objala a řekla mu, že to bude dobrý. Jenže nebude. Nenapadne mě nic lepšího, než se zvednout a zbaběle utéct, abych aspoň našla zbytek skupinky. Tohle je teda začátek dne pěkně na pytel. |
| |
| Jsem mezi přihlížejícími, takže mám relativně dobrý přehled, co naši dělají. Zrovna teď se Roslyn sebrala a peláší za ostatními. To je bezva, protože dým se začíná pomalu zvedat a času rapidně ubývá. Zrovna mi hlavou proběhne, proč ti dva čarodějníci z kouře prostě hned nevyběhli ven, když si všimnu Flipa, jak spadl na zem. Chvíli na něj zírám, co se to děje. Stalo se mu něco? Všimnul si detailu, který my ostatní přehlédli? Stále jej opanuje apatie, jako před chvílí? Kdyby se snažil, unesl by mě ve vzduchu? Myšlenky prochází hlavou jako šílený roj rozzuřených včel, takže asi po dvou vteřinách mi to dojde. On tam tak leží naschvál. Ještě jsem se nerozhodla, co přesně provedu, ale už jsem na cestě k němu. Rázuji si to dlouhými kroky, ale přesto co možná nejméně nápadně, žádné utíkání. Co nejdéle se držím mezi lidmi. V té chvíli už jedna ruka nenápadně zajela pod tuniku a nahmatala jílec mé zbraně. Vzhledem k tomu, že vypadám jako čtyřicetiletá plavovláska neznámých rysů, neměla bych působit podezřele. Na tohle mám jen jeden pokus. Když procházím kolem Flipovy hlavy (dělám, že procházím kolem, nikoliv, že jdu k němu), prudce se otočím, vytrhnu ruku s dýkou a s minimálním nápřahem udeřím hlavicí. "Promiň." Špitnu u toho. Rána není třeba velká, předpokládám, že uspat tak malého tvorečka jde stejně lehce, jako dítě. Ale i kdyby se to zcela nepovedlo, tak mi stačí jej zmást na deset vteřin. Víc času stejně nemáme. Následně schovám čepel pod tuniku a Flipa chytím do "kravaty" mezi předloktí a biceps na ruce, přitisknutého k mému pravému boku. Nejsem dost silná na nějaké vzpírání, takto vyvinu mnohem víc síly. A následně beru nohy na ramena a utíkám pryč, až za mnou křidélka vlají. Co nejrychleji mizím ve vedlejší uličce, ale jiné, než kam se schoval zbytek. V případě nezdaru omráčení se i tak pokusím dostat vílu do bezpečí. Opustím ho až pokud bude aktuálně hrozit, že mě z toho kouře magikové uvidí. |
| |
| Ztracený ostrov Den druhý, dopoledne - Yalinga "Ne ne ne, co děláš? Pojď, pojď... Tudy." Povzbuzuje vozka Žravuchu, když ta se zastaví a se zavřenýma očima se opírá o stěnu. "Musíme zmizet." Stále se ohlíží, ale zjevně netuší, jak vypadají jednotliví členové vaší výpravy a tak Roslyn, která se právě oddělila od davu čumilů, nevěnuje pozornost. Zapluje do uličky a nešťastně sleduje Žravuchu. "Kde jsou ostatní? Přijdou?" Zase se ohlíží a teď už je zřejmé, že Roslyn míří za vámi. "Ta patří k vám, žejo?" Ujišťuje se. "Už nemáme čas. Jdeme." Řekne nakonec, když se Roslyn připojí. Zabočuje do další uličky a pohání vás ke spěchu. "Už to moc dlouho nevydrží, pojďte, ať jsme co nejdál..." Seth zpoza rohu sleduje, kam skupinka zabočila. Má dost času si všimnout, že vozka není ozbrojený. Jakmile všichni zmizeli za rohem, Seth to bere tryskem, aby se mu neztratili z dohledu. Právě včas, akorát totiž zahýbají do další uličky. Sethův pohled se střetl s tím vozkovým. Ten se totiž těsně před odbočením ohlédl. A pak ztuhl uprostřed kroku. "Ten je taky s vámi?" Ptá se nejistě. Po potvrzení na Setha ulehčeně mávne, aby si pospíšil. Už nemá smysl se skrývat a tak se i Seth připojuje ke skupince uprchlíků. Flip se rozhodl zůstat a začal rozhánět dým. Z téhle blízkosti má pocit že vidí obrysy jedné postavy. Ta se trochu trhaně hýbe, jako by s tím uvnitř dýmu měla potíže. Tak ho to zaujme, že na chvíli přestane dávat pozor na svoje okolí. Ucítí mrazení v zádech, ale už je moc pozdě. Stihne se maximálně pootočit, když ho hlaveň Vážčiny zbraně udeří do zátylku. Vážka je připravená a bezvládného Flipa nemá problém zachytit a unést. Ztratí jen dvě vteřiny navíc tím, že se snaží drobné stvoření chytit tak, aby mu nepolámala jemná křídla. Nakonec se ale i to podaří a už s ním peláší do jedné z postranních uliček, kterých je tu opravdu požehnaně. Pár lidí se za vámi otáčí, ale nikdo si netroufne nebo nestihne reagovat. Vážka zamíří přibližně směrem, kudy zmizeli ostatní. V uličkách není zase tolik lidí, všechen ruch je soustředěn na přístav, a tak po chvíli zaslechne dusot nohou. Vyrazí za hlukem a spatří záda utíkajícího Setha. Nakonec tedy i Vážka doběhne a připojí se s Flipem ke skupině. Spěchající vozka vypadá na infarkt. "Ještě někdo?" Bezvládného Flipa nekomentuje, jen na něj chvilku kouká s pozdvihnutým obočím. Pokračujete společně dál rychlou chůzí. Město musí být skutečně staré. Budovy jsou postaveny v základech z těžkých kamenů, stejně tak hlavní ulice je seskládaná z mohutných kamenných bloků, které v sobě mají drážky vyježděné od vozů. Střechy vidíte většinou doškové, ale najdou se i dřevěné nebo dokonce z pálených cihel. Občas vám přijde, jakože někdo vzal dům a prostě ho postavil, kam to zrovna šlo a pak se to všechno různě lepilo a spojovalo cestami a jinými domy. Jakmile jste zmizeli z přístavu a z hlavní ulice, tak už šlapete jen po udusané hlíně a vaše kroky tak nejsou moc hlasité. Uličky jsou křivolaké a dost nesourodé. Nejdete ale zase tak dlouho, abyste měli pocit, že do přístavu netrefíte. Vozka zastaví před jednou z menších budov. Ta je přilepená na větší dům se zahradou, ale jinak jsou kolem jenom úzké uličky. Než se opře do dveří, pečlivě se rozhlédne. Nikde nikdo. V rychlosti vás nažene dovnitř. I když je dnešní den poměrně příjemné počasí, mohutné kameny, ošlehané počasím a stářím, udržují v místnosti chlad. Zdejší architektura se vůbec nedá srovnávat s relativně moderními domy v Sümberu, které často mají barevné omítky, nazdobené balkony, a bývají alespoň přibližně stejně vysoké. Vlastně nemáte pocit, že byste při průchodu městem viděli v oknech jedinou květinu. Jakoby odsud někdo ukradl všechny veselé barvy. Vozka vás provede chodbou, otevře jedny dveře, druhé dveře. Potom sestupujete po schodech do ještě větší zimy do sklepa. Drží se tu velká vlhkost a cítíte, jak vám začínají mrznout nosy. "Tenhle dům patří mojí rodině." Začne povídat a v hlase mu je slyšet hrdost. "Dovolili jsme jeho používání pro odboj. Je jako jeden z mála napojený na starý podzemní chodby. Je jenom málo lidí, který tu o nich vědí, takže to nikde netrubte." Přísně si vás prohlíží. "Byly už dávno zavřený, na některejch místech se tak trochu propadaly. Ale my používáme jenom ty bezpečný části. Otočte se." Zavelí najednou a čeká, až tak učiníte, případně svoji výzvu zopakuje. Slyšíte pak jen chvíli šramot, chvíli sunutí čehosi těžkýho a funění vozky, a pak to klapne, zacvaká a když se otočíte, v podlaze najdete úzkou škvíru. Někdo jen o pár kilo větší než Seth už by měl nejspíš problém se protáhnout. Vozka zapálí dvě lucerny a jednu z nich podá Roslyn. "Držte se pohromadě, snadno se tam člověk ztratí. Bylo to kdysi dávno napojený na skoro každej sklep." Vleze dovnitř jako první. "Pojďte, pojďte, na povídání ještě bude čas, až tady dole budeme v bezpečí." Houkne do otvoru, kdyby se někomu dolů moc nechtělo. Jakmile tu jste všichni, zatáhne za páku a poklop se zavře. Ti vyšší z vás musejí být sklonění, chodba je tu vysoká asi jenom pět a půl stopy a samotný vozka se musí hrbit. "Pozor na hlavu." Jak procházíte, všímáte si množství odboček a všemožných výčnělků. U některých jsou nakreslené značky, jejichž význam vám uniká. Vozka ale v hledání cesty nikdy nezaváhá. Flip se začíná pomalu probouzet. Bolí ho hlava, ale jinak je v pořádku. Rána nebyla tak velká, aby mu to nějak ublížilo. Vnímá Vážku, která ho nese, a taky přítmí, zimu a tichý hlas vozky, který je až teď ochotný k nějakému rozhovoru. Všechna nervozita a napětí z něj tady dole viditelně opadly. |
| |
| Nakrčím obočí. Že by nějaké vázací kouzlo? Nebo možná zpomalení času? Nestihnu na to přijít, když se na poslední moment ohlédnu, a dostanu jílcem do zátylku a složím se v mžiku jako hadrová panenka. Ani si nestihnu pomyslet, že budu muset zjistit, jestli se dělají obranné amulety vílí velikosti. Když začnu přicházet k sobě, hlava mi třeští a zjišťuju, že mě pravděpodobně nese únoskyně. Jako vážně, kdo jiný by to byl? Žravku odváděl vozka, Ros šla za nimi sama, Set by se za ženskou nepřestrojil ani kdyby mu za to zvlášť zaplatili, takže zbejvá je Vážka. První, co se tedy pohne po mých víčkách, když ji zahlédnu, je obočí. Vzápětí její vzpomínky, kde se velice ostře usadí jedna na to, že si ráno zapomněla obléct spodní prádlo. Budu ji muset potrestat, ale asi máme naléhavější problémy, když si všimnu, že to kolem vypadá jak kobky. „To ste nás sakra nechali hned zavřít??!!“ Jsou moje pěkně naštvaná slova. No jasně, pochytali ten rádoby odboj a teď sme v cele a já přišel o všechny ty zajímavé lidi, se kterými jsem se měl setkat. |
| |
| TUNELY Chvíľu prenásledujem neznámeho chlapa, ktorého následuje žravucha aj Roslyn. Flipa medzi nimi nevidím, ale nemám čas ho hľadať, budem veriť, že sa o seba dokáže postarať. Predsa len nieje členom našeho týmu len tak pre nič za nič. A tiež tam niekde ostala aj Vážka. Lenže ona vie ako splynúť s davom. Z čoho som bol ale naozaj sklamaný .... som bol ja. Moje prenasledovanie netrvalo ani pár minút a ten chlap ma odhalil. Nespokojne som si buchol päsťou do steny, za ktorou som sa skrýval a potom som vystúpil na svetlo a pridal sa k nim. Hneď ako som sa dostal bližšie k Roslyn a Žravuche, opýtal som sa ich. "Ste v poriadku? Viete čo je to za chlapa?" Nemám ani potuchy kam ideme a prečo tam ideme, ale jedno viem iste. Tí mágovia rozhodne neboli priateľský a tak to teda risknem s týmto tu. Stále ale pokračujem v ceste s nasadeným šípom v luku a pripravený strieľať, ak by sme vbehli do pasce. Za nejaký čas sa k nám pridala aj Vážka a v rukách niesla Flipa. Niečo s ním bolo a preto som sa otočil a opýtal sa. "Čo s ním je? Žije?" Dúfam, že žije, je to okrem mňa, jediný chlap v našej partii a rád sa s ním rozprávam. Aj keď vo veľa ohľadoch je omnoho chytrejší ako ja, ale mne to nevadí, aspoň sa dozvedám nové veci. Keď vojdeme do nejakej budovy, je tam tak chladno, až sa mi zježia všetky chlpky na tele. Očakávam nejakú lesť, ale zatial nikde nikto. Keď potom ten chlap otvoril tajný vchod niekde do podzemia, tak som naňho pozeral štýlom "To myslíš vážne?" No prečo nie, sami si nakráčame do vlastného hrobu v podzemí. Keď vojdem dnu, necítim sa dobre. Je tu hrozná zima a ja nemám na sebe nič len svoje tričko. A nepáči sa mi to tu. Ja chcem byť tam hore. Na slnku, behať v lese, sedieť pri vodopáde a nie sa tlačiť v chladnom a temnou podzemí. Keď som začul Flipov hlas, tak sa mi uľavilo, že je naozaj v poriadku. Na jeho otázku som mu hneď odpovedal. "Ah si v poriadku? Sme v nejakom podzemí. Myslím, že utekáme pred tými mágmi, ktorí pravdepodobne dostali aj teba." Potom som svoju pozornost hneď namieril na toho chlapa, ktorý nás tu doviedol a prísnejším hlasom som mu povedal. "Hej ty, myslím že už je čas, aby si nám všetko vysvetlil. A vyveď nás von z tohto hrobu!" Začína mi byť fakt zima a bojím sa mŕtvych duší, ktoré by takéto miesto mohli obývať. |
| |
| S Flipem v náručí zdrhám, jako by mi za patami hořelo a co nejdřív se snažím zapadnout do vedlejších uliček. Hlavně být z očí lidem v přístavu, mezi nimi mám na mysli především jisté dva kouzelníky. To se mi nejspíš povede, takže můžu věnovat úsilí hledání zbytku naší skupiny. Ten cizinec se nás evidentně snažil dostat od čáryfuků pryč, ale to neznamená, že jsme s ním v bezpečí. Může to být jen konkurenční frakce. Povzdechnu si a zakroutím hlavou, pokud by mě někdo pozoroval, asi by si všimnul ustaraného výrazu na mé tváři. Já však hledám cestou místečko, kde mě právě nikdo pozorovat nebude, a tam jen na chvíli zajdu, otočím se ke stěně a změním svou podobu opět na tu vám známou tvář, včetně barvy vlasů. Potom doběhnu Setha, a tím i ostatní, vedené staříkem někam do spletitých uliček města. Proč ne. Na otázku se jen usměju a souhlasně kývnu. Pak v nějakém domě sejdeme do katakomb, na což se dívám sice se zdviženým obočím, ale nenamítám. Procházíme podzemím a já se jen najednou zaraženě zastavím, překvapeně zamrkám a přimhouřím obočí. Chvíli vypadám zamyšleně a pak pokrčím rameny a pokračuji dál v chůzi. Po chvíli se víle v mém náručí (už co jsem přestala utíkat ho nesu v náručí, ne za krk jako pytlík křížal) konečně rozlepí očka a všechny nás potěší, že je naživu a v dobré náladě. Srdečně se na něj usměju a postavím na nožky, uhladím křidýlka a vůbec zařídím všechny předletové přípravy mámy víly. "Jsem ráda, že jsi v pořádku, Flipe. Ničeho se neboj, tento hodný pán nás vede podzemím k odboji. Vypadá to, že náš dávno ztracený mistr mág tu nemá jednomyslné schválení u obyvatelstva." povídám mu u toho, a když vyrazí, pokračuji též. Majíc už volné ruce, rozbalím balíček šatů, který nesu celou dobu v levé ruce a obleču se do něj. Vlasy schovám pod bílý čepec měštky a trup pod volnou svrchničku, která zakrývá mé tělesné charakteristiky a vypadám v ní trochu baculatě. Sice jsou obě zmuchlané, jako vytažené krávě ze zadku, ale jsou situace, kdy se na takové drobnosti nehledí. Což mi ale nebude bránit je po zbytek cesty neustále podvědomě zkoušet (marně) uhlazovat. Mezitím poslouchám rozhovor s průvodcem, nebo odpovídám Flipovi na nějakou další uštěpačnou poznámku, podle toho, co přijde dřív. |
| |
| Tůdle! Na vozkovo žvejky neodpovídám, mám ho tak akorát! Akorát když se ptá na Roslyn, tak uraženě nakrčím na souhlas ret a drobně přikývnu. Jak nás začne vést dál, kopnu ho po pár drobných krocích taky drobně do zadku. "Zakopla sem!" omluvím se po svém a pokračuju za ním. "Jo, to je Seth, nemůžeme se ho zbavit, jak za náma pořád dolejzá!" Nemám pořád chuť spolupracovat, nebo aspoň spolupracovat moc, a tak dělám trochu bordel. A Seth nám zas jančí. Ono je to asi obecně hrozný bejt člověk. |
| |
| Věnuju Setovi nepříjemný pohled. „Mě dostala střelba do vlastních řad, že Vážko?“ Mluvím kousavěji než obvykle, jak mě bolí palice. A vzápětí čelím útoku Žravušina jazyka. Rychle se ho pokusím chytit. „Já NEJSEM k jídlu.“ Zopakuju jí snad po milionkráté s tónem „zlý pes!“. Když se mě pokusí postavit na nohy, předvedu elegantní zavrávorání. „Nějak… nějak mi není dobře…“ Zamumlám a mezi vrávoráním pohnu zápěstím a z nosu se mi spustí potůček krve. No já ti dám, že bych měl po tomhle představení chodit pěšky. Pak ale zaměřím pozornost na průvodce. „Kolik lidí jste takhle… osvobodili? Kam nás chtěli vzít?“ Je mi celkem jedno, kde jsme pokud to není cela. |
| |
| Cestou necestou do sklepení Do očí se mi valí slzy, ale i přes ně brzy zahlédnu nezaměnitelné háro jedné z našich víl a vozku, který způsobil všechen ten zmatek. Chtěně nechtěně, to je teď jedno. Po jeho optání, jestli patřím k nim, se podívám na Žravuchu, ale ta na tom teď taky není nejlíp, tak se dočkáme jenom uraženého ohrnutí rtu. "Jo, patřím," odpovím úsečně. Na uctivosti teď není nálada, ne vůči tomuhle člověku, který úplně zbytečně zmařil hned dva životy - nejen té paní, ale hlavně jejího dítěte. "Kam jdeme?" zajímám se otočená hlavně na Žravuchu, ale dost nahlas, aby to slyšel i vozka, avšak ani od jednoho z nich se nedočkám odpovědi. To je prostě výborný. Pevněji stisknu hůl, která je mým jediným prostředkem k obraně. Dost možná ji budeme potřebovat. To už se k nám přidá i Seth a vozka se ZNOVU zeptá, jestli k nám taky patří. Kdepak, to je náhodnej kolemjdoucí, co se rozhodl jen tak z dlouhý chvíle následovat divnou tříčlennou skupinku v čele s vrahem. Jsem nakvašená, ale to už Žravucha vozkovi odpovídá se zdravou dávkou ironie, tak se rozhodnu mlčet a nepřilévat oleje do ohně. Páni. V takovým stavu jsem ji už dlouho neviděla. Moc ráda bych jí cestou koupila obložený talíř pro pět osob nebo něco takového, ale obávám se, že tohle by zrovna teď ani jídlo nespravilo. "Ahoj," špitnu směrem k Sethovi a vynutím aspoň malý úsměv. Nebudu lhát, to, že náš bojovník je opět s námi, mi dodává docela pocit bezpečí. "Jo, jsme," odpovím mu na jeho první otázku, na tu druhou už nechám odpovědět Žravuchu. Líp bych to nevystihla. To už se připojují poslední dva členové výpravy, Vážka a... "Flipe?!" Vylekaně se kouknu na Vážku, ale jak uvidím, že Flip dýchá, trochu se uklidním. Dobrý. Vyřešíme to pak. Vozka nás nakonec zavede do sklepa domu, který podle jeho - poměrně zbytečných - slov patří jeho rodině. Ani ho moc neposlouchám. Vůbec se mi to nelíbí. Ale vzhledem k tomu, že Modřín se ničemu moc nediví a jen pospává, se rozhodnu důvěřovat jeho instinktům a dovolím si trochu polevit z ostražitosti. Když mi podá lampu, mlčky ji od něj vezmu a snažím se s ní být užitečná. Sklep se ukáže být hotovým labyrintem. Je mi trochu ouzko, přeci jen pod zemí moc času netrávím a v tmavých, stísněných prostorech taky ne. Flip v náručí Vážky se probudí a první, co z něj vyleze, je dotčený tón. "Pomalu, pomalu," přispěchám vedle Vážky, která mu mezi tím začne vysvětlovat, co a jak. Seth se k vysvětlovací četě přidá a ptá se, jestli je Flip v pořádku. Po jeho kousavém vysvětlení se podezíravě kouknu na Vážku, ale nechávám to být. Ta ho už už chce pustit, ale Flipek ohlásí, že mu "není dobře" a z nosu se mu spustí krev. Trochu pochybuju o tom, jestli to není jeden z jeho tríčků, ale rozhodnu se hrát jeho hru. Pokud ho Vážka praštila do hlavy, jenom aby s ním bylo míň práce - nebo nevim - tak jen ať si nese následky. Doslova. "Měla bys ho ještě vzít, nechceme přece, aby omdlel. To se může snadno stát," přispěchám s názorem a do svého tónu nezapomenu přidat pořádnou dávku obav a starostlivosti. "Až se zastavíme, tak se ti na to kouknu, Flipe. Za chvíli budeš jako rybička," ujistím drobného víláčka a počkám si, až ho Vážka znovu zvedne a nese. To už je Seth zase připravený toho vozku drsně vyslýchat a div že na něj nekřičí. "Sethe, klídek," položím mu ruku na rameno. I když jsem vozkovi ještě neodpustila, teď nám pomáhá a poslední, co potřebujeme, je, aby si to rozmyslel. Podívám se na něj. "Pardon, tady Seth není zvyklý na tyhle... typy... prostor," omluvím váhavě našeho ostrostřelce. A tím myslím vlhký hnusný sklepy. Taky se mi tu nelíbí, ale copak máme na výběr? "Ale opravdu by se nám všem ulevilo, kdybyste nám řekl, o co tady vlastně jde," převedu Sethovo "okamžitě nás vyveď z týhle hrobky" do trochu lidštější podoby. Lidi jsou totiž mnohem sdílnější, když se na ně neřve. Kdo by to řekl, co? |
| |
| V podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga Vozka poslouchá vaše brebentění a hemžení okolo Flipa. Na Sethův tón se zamračí, ale zatím ho ignoruje, protože ho zaujme řeč Roslyn. Tím si všimne i Flipova krvácejícího nosu a zastaví. "Opři se zátylkem o stěnu, tady..." Poklepe na jeden z mnohých skalních výčnělků. "Všechny stěny tu jsou studený, uleví ti to. Měj předkloněnou hlavu a nos si drž tady." Ukáže zhruba doprostřed nosu. "Chvíli počkáme." Ustoupí kousek dál a pokyne Roslyn, že jestli chce začít s ošetřováním, tak klidně může. "Jsem Lišák, ne hejty." Řekne pak s pohledem zabodnutým do Setha. "Máme tu takový zvyk, dáváme si přezdívky většinou podle zvířat. Někteří tu mají rodiny, nechceme je ohrozit." Pak pohledem zalétne k Roslyn a Flipovi. "Jste teprv druhá skupina, kterou jsme zachránili. Není to úplně jednoduchý a dvakrát se to už nepovedlo." Podrbe se na zádech a poprvé vidíte, že se usmívá. "Rada bude mít radost, že to fungovalo tak dobře. Vždycky musíme přijít s něčím novým, mágové tu mají spoustu ochran a něco zabere, něco ne." Sleduje Flipův nos. "Jak ti je? Můžeme pokračovat? Už to není daleko." |
| |
| Zatímco se oblékám, poslouchám co se kolem děje, hlavně tedy Flipa, Roslyn a nakonec i Lišáka. U toho se tvářím stále víc a víc účastně, hlavně když vidím, že je skutečně zraněný a i naše léčitelka si myslí, že by neměl sám od sebe chodit. Po zásahu našeho průvodce je ale víla posazena a všichni pár okamžiků čekáme, až se dá do kupy. Nicméně chceme z toho studeného podzemí vypadnout, hlavně na Sethovi je vidět, že potřebuje vidět oblohu. Takže po posledním dotazu se chopím činu. "Vyrazíme hned, veď nás, dobrý muži." načež si protáhnu záda a shýbnu se pro zraněného u zdi a vezmu jej do náruče. Ale předtím mu pořádně prohrábnu a rozcuchám vlasy, jako se dělá malým dětem.. "Trocha zlomeniny spodiny lebeční a ty z toho hned děláš tyjátr. Takového ufňukánka nebude žádná chtít." prohlásím ustaraně, pořádně si ho usadím v náručí, aby se cítil pohodlně a neměl pomačkaná křídla a vyjdu vpřed hned jak se peloton pohne. Cestou na Flipa provádím takové to "mnooo" a "Ňuňu", jako se dělá novorozencům, když je nosíš v náručí. |
| |
| Lišák je nakonec vlastně docela týpek Po Flipově zavrávorání a spuštění proudu krve z nosu nám vozka nabídne, abychom se na chvíli zastavili a dali mi tím prostor se na Flipa podívat. Kývnu na našeho zachránce hlavou, jako že děkuju, a dřepnu si na bobek k Flipovi, který už od vozky dostal pokyny, co s krvácením z nosu. V první řadě mu vyndám nějaké kapesníky. Jednak tak získáme lepší přehled o tom, kolik krve vyteklo, jestli se to zpomaluje a jak moc je to vážné, jednak tady nutně nemusíme zasvinit podlahu. Ten druhý důvod může být čistě z mojí potřeby nenechávat po sobě nepořádek. Možná. "Tohle si drž u nosu," podávám Flipovi kapesníky. Nepředpokládám, že by rána, kterou mu Vážka uštědřila, byla kdovíjak ničivá, a rozhodnu se, že se zatím obejdeme bez léčivé magie. Aby mi nechyběla síla, až ji budu opravdu potřebovat. Co nejjemněji, jak to jen jde, víláčkovi prohlédnu hlavu, abych objevila ránu, a podle toho, v jakém je stavu, postupuju dál. Pokud by to byla otevřená rána, poliju ji troškou lihu (au, ale nic jinýho s sebou nemám, tak pardónek), abychom se zbavili případného budoucího zánětu - a poté vytáhnu obvazy a zafačuju. Pokud by tam byla jen boule, je to ta lepší varianta - v takovém případě ji jen promažu mastičkou, která pomůže rychlejšímu vstřebání. Flip sice bude mít v daném místě trochu mastné háro, ale nedá se nic dělat. Zdraví je přednější než krása, přece. Pokud bych ale pohmatem - nedejtebohové - objevila zlomeninu, nebo i jen získala podezření, že tam je, přeci jen bych svou léčivou magii použila, abychom měli jistotu, že Flip a jeho hlavička budou v pořádku. Mezi tím, co se Flipovi starám o bebíčko, vozka mluví. Konečně se nám představí jako Lišák a sdělí nám veledůležitou informaci, že si dávají přezdívky podle zvířat. Zaujme mě však to, že jsme druhá skupina, kterou zachránili. "Kdo byli ti první?" vzhlédnu na chvíli od svého pacienta. "A co jsou vlastně zač ti lidé, před kterými jste nás zachránil?" pokračuju s otázkami a měla bych ještě další dotazy, ale rozhodnu si je schovat si je na potom. Pro začátek stačí, když se zorientujeme v tomhle. "Ukaž mi ten nos, Flipe," obrátím se znovu k víle a pokusím se v tady tom přítmí zhodnotit, jestli krev přestává téct - pokud ano, kapesníčky mu nechám, kdyby náhodou, a nechám ho odpovědět Lišákovi, jestli je mu dost dobře na to, abychom mohli jít dál. "Kdyby se ti dělalo špatně nebo na omdlení, tak řekni," požádám ještě Flipa před tím, než ho naše chameleonka vezme do náruče. Její "ťuťuňuňu" mě dosti pobaví a mám co dělat, abych se nezahihňala, ale pak si připomenu, že to byla ona, kdo mi přidělal práci, a veselí mě rázem přejde. |
| |
| V podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga Roslyn, prohlížející Flipa, zjišťuje, že víla má na zátylku lehce oteklou bouli. Se svými znalostmi hned pozná, že to není nic vážného. Jako když se uhodíte o roh stolu. Bude ho to nejspíš bolet při dotyku, ale nemělo by mu to způsobovat žádnou trvalou újmu. Alespoň pokud nedošlo i k nějakému vnitřnímu zranění, které není vidět. Zatímco se Roslyn stará o Flipa, Lišák odpovídá na otázky. "Je to pár let zpátky... Ta skupina nebyla ničím výjimečná, prostě to byli unesení lidi. Rada už se tu na to nemohla koukat, tak začala organizovat tyhle akce. Poprvý se to povedlo, protože to nikdo nečekal. To tu z toho ještě nebylo bitevní pole. Od tý doby si dávaj pozor." Zvědavě na vás kouká. "Rada pak vymyslela tu substanci, co jste viděli... ten žlutej prášek. Čekali jsme na příležitost kdy to použít. Poslední dobou už vozili furt míň a míň lidí. Ale dnešní skupina měla být něčím výjimečná a tak jsme do toho šli." Pak se zakření. "To co se tu děje vám asi líp vysvětlí Rada. Tak pojďte..." Flip je zase uvelebený ve Vážčině náručí a pokračujete dál. Zrovna zahýbáte do prostornějších chodeb, kde se konečně i Seth může narovnat do plné výšky, když uslyšíte ránu. Znělo to jako prudké prásknutí následované hlukem padajícího kamení. Lišák se zastaví, na tváři překvapený výraz. Když pak ale zase nastane ticho, rušené jen kapáním vody kdesi napravo, trochu se uvolní. "Asi nějaký nový zával." Ale zrychlí tempo, neklidně se rozhlíží. Seth ze značně ošoupaného kamene na zemi rozpoznává, že nejspíš vstupujete do používanějších částí podzemí. Na některých zdech jsou dokonce zavěšené pochodně, které teď ale nesvítí. Chodba se lehce stáčí doleva, a teď už před sebou vidíte mihotavé světlo a tlumené hlasy. Ty vzápětí zmlknou a jsou slyšet jen vaše kroky... |
| |
| Jedinej paranoik? Roslyn se na mě vrhne s péčí její vlastní, ale i když mám pocit, že jí musí být jasné, o co jde, rozhodne se tentokrát přidat na moji stranu. Hehe. Všichni víme, že si nemáme zahrávat se zdravím ostatních. A teď ještě vymyslet pořádnou a dokonalou pomstu, když se nemusím namáhat s chůzí. Kývnu na Roslyn, že jí jistě dám vědět, ale přesto udělám na kapesníčku skvrnu tak velkou, že kdyby byla pravá, asi bych už byl naprosto vykrvácený. U třetího „ňuňu“ se natáhnu k jejímu uchu. „Doufám, že se dobře bavíš, protože jakmile k tomu bude vhodnější příležitost, o tomhle si ještě promluvíme.“ Zasyknu jí do ucha nebezpečným tónem. Nejen, že mi zničila možnost zjistit, co to po nás chtěl dlouho ztracenej mág, nehledě na to, že jsme nebyli ti, co hledal, ale ještě mě praštila. Se svejma medvědíma tlapama. Snadno mě ta blběna mohla zabít. Na druhou stranu třeba bych se ještě mohl dozvědět, co nám čaroděj chtěl… možná by stačilo od přírody paranoidního Setha trochu postrčit a přesvědčit ho, že bychom mohli lišáka vydat. Mezitím poslouchám odpověď. „A co se s tou skupinou pak stalo?“ Zeptám se ještě. Když se ozve rána, trhnu sebou a rozhlédnu se. Rozhodně mě neláká představa pohřbení pod tunama suti. Mám chuť do Vážky začít kopat, aby přidala, ale průvodce to zjevně taky poněkud zneklidnila. Hlasy před námi mě nezaujmou dokud nezmlknou. „Skryj lucernu.“ Syknu na Roslin a rozmáchlým gestem, které většinou při kouzlení používám, nás skryju do houstnoucích stínů. Tedy všechny až na Lišáka. Co kdyby to byli jeho přátelé, že? |
| |
| V podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga "No, co by?" Lišák na Flipa trochu zmateně kouká. "Přidali se k nám. Z ostrova je těžký se dostat pryč." Lišák, kráčející v čele, zatím nejspíš nepozoruje nic podezřelého, jelikož pokračuje klidným krokem dál. Jde první a tak nemá ani možnost si všimnout, že vaše skupinka pomalu mizí ve tmě, šířící se od Flipa. Hned víte o co jde. Už jste to od něj viděli mockrát. "Kdo kráčí ve stínech?" Ženský hlas vás na takovém místě možná trochu překvapí. Ozývá se z míst, odkud vidíte vycházet světlo. "Lišák s liščaty." Lišák se zastavil a jeho hlas je skoro obřadní. "Co přináší?" "Zprávy o tažení jelenů u východního pobřeží." "Tak pojďte dál." Jak se blížíte, rozhovor uvnitř zase pokračuje. Rozeznáváte jeden ženský a dva mužské hlasy. Když obejdete roh, spatříte tři postavy sklánějící se nad mohutným kamenným stolem s rozloženou mapou. Všichni vzhlédnou. Oba muži se tváří zmateně a nejspíš se snaží najít Lišákovi společníky. Žena se usmívá a vyrazí Lišákovi vstříc. "Ten prášek fungoval skvěle." Hlásí vozka, jakmile se krátce obejmou. "Možná by to mohlo působit trochu dýl, ale jinak to dělalo co mělo." Žena přikývne, ale už se soustředí na hustou tmu za zády Lišáka. Mhouří oči, pohledem se na každém z vás na chvilku zastaví, než najde Flipa. Její úsměv se rozšíří. "Jsi šikovnej. A děláš dobře, že nevěříš, mohlo by ti to tu zachránit život." Trochu ustoupí, abyste měli dobrý výhled do místnosti i na její společníky. Moc věcí tu není. Jen oválný prostor se stolem uprostřed a bednou u zdi. Odhadujete, že stůl musel být vytesaný přímo tady, z kusu skály. Světlo vychází ze dvou pochodní na stěnách a jedné lucerny na stole. Další tři nezapálené lucerny stojí na bedně. "Od nás vám ale nic nehrozí. Jsem Rada. Támhleto je Medvěd." Ukáže na jednoho z mužů, který vypadá pořád zmateně, ale kouká přibližně vaším směrem. Je poměrně vysoký, a pupkatý. Na první pohled je patrné, proč má zrovna tuhle přezdívku. U pasu mu visí dlouhý meč. "A vedle je Kukačka." Druhý muž je zase možná až moc štíhlý a o hlavu menší než Medvěd. Jeho pohled je spíš ostražitý. Vidíte u něj jen dvě dýky. "A Lišáka už znáte." Nikdo z nich nemá své průvodce, ale to vás teď už ani moc nepřekvapuje. Jedno je každopádně jisté. Zatímco ti dva muži u stolu přes Flipovu tmu zjevně neprohlédnou, Radě to nedělá problém. Lišák ví, že tam jste, ale taky mžourá a vypadá nejistě. Na chvilku je ticho a tak máte možnost se představit také. "Jestli máte hlad, vedle je připraveno něco k snědku. Pak se k nám můžete přidat a promluvíme si." Ukáže rukou za sebe, kde je průchod do další místnosti. Její výraz zvážní. "A prosím, nevolejte sem svoje Mie´thu." Následně se obrátí na Lišáka. "Tys tady dole strávil nejvíc času... pojď nám ukázat odkud šla ta rána. Přišlo ti to jako další zával?" Čtveřice se skloní nad mapou a vy tak máte dost prostoru pro vlastní průzkum. Pokud nahlédnete do vedlejší místnosti, objevíte další stůl, na kterém jsou vyskládané jednoduché pokrmy. Tácy nejsou úplně plné a je zřejmé, že je to občerstvení pro větší počet lidí a někdo už ujídal. Stále toho ale zbývá dostatek. Je tam spousta různého ovoce a zeleniny, tři typy chlebů a několik druhů uzenin s klobásami. K pití tu je mléko, voda, a pak skleněná konvice s čímsi černým. Takovou tekutinu jste ještě nikdy neviděli. |
| |
| PODZEMIE Stojíme v podzemnej chodbe a chlad mi pomaly prechádza až ku kostiam. Moji priatelia vedia, že nemám rád zimu a rozhodne nemám rád podzemné hrobky. Oni tomu možno neveria, ale ja viem čo sa skrýva v takýchto katakombách. Duchovia a smrť zavalením a ztiesnené priestory. Musím ostať kľudný, ak by sa niečo pokazilo v takýchto chodbách bez úniku ... nechcem aby sa niečo stalo mojej novej rodine. Luk mi tu nieje veľmi platný a nechcem aby došlo na boj zblízka. Ale snažím sa zostať kľudný. Svoj luk mám stále pripravený a len netrpezlivo prešlapujem, zatial čo Flip tu zo seba robí maroda. Keby vedel koľkokrát som mal ja zlomený nos a koľko krát som dostal po hlave. Je to slečinka. Práve nás uniesli mágovia a teraz nás unáša niekto ďalší, ale hlavne že Žravucha a Flip majú čas sa naťahovať o tom či je Flip na jedenie alebo nie. Ako dve deti. Ich výška úplne sedí aj k ich správaniu. Keď ma Roslyn napomenie, že som na chlapíka asi trochu zlý, tak ztíchnem. Som nervózny, chcem ísť odtialto preč, ale pokúsim sa už nič nehovoriť a vydržať to. Chlapík sa predstaví ako Lišák. Dávajú si mená podľa zvierat. Keby len vedel koľko lišiek som ulovil za svoj život, tak by sa pri mne cítil ako ohrozený druh. Žltý prášok teda rozprášil on a na mágov to malo nejaký účinok. Mágovia nás ale nijak neohrozili a preto ich nepovažujem ako stopercentných nepriateľov. Ano použili na nás nejakú mágiu, ale mágovia sú všetci trochu divní a majú svoje metódy. Práve nám rozpráva o inej skupine, ktorú ,,zachránili,, keď niekde v chodbách počuť zával. Musím sa poriadne nadýchnuť aby som ostal kľudný. Vo vnútri už panikárim a moje telo sa chce rozbehnúť preč, nájsť východ a dostať sa na vzduch. Niekde do lesa. Som celý spotený a o to mi je ešte väčšia zima. A keď Roslyn zhasne fakľu a Flip nás pohltí tmou, rozhodne mi to nijak nepomáha. Všetci tu umrieme v tme a v zime! Líšák hovorí, že je ťažké sa dostať z ostrova. No tak na to by som sa pozrel. My sme kráľovi bojovníci a máme poslanie. Musíme sa odtialto dostať a basta. Potom začujeme nejaké hlasy. Lišák rozpráva nejak divne a nepáči sa mi to. Čo je fajn je, že sme konečne vyšli z úzkych chodieb do väčšej miestnosti. Je tu aj viac svetla a rozhodne sa cítim o niečo lepšie. Sú tu traja ľudia a my sme stále zahalený vo Flipovej tme. Žena, ktorá sa predstaví ako Rada nás vidí. Medveď a Kukačka nie. Medveď vyzerá byť nebezpečnejší a preto mám luk pripravený viac jeho smerom. Nemierim naňho, šíp stále smeruje do zeme, ale som pripravený ak by sa na nás vrhol. Rada nás privíta a tak trochu zo mňa opadne pocit nebezpečia. Ponúknu nám jedlo a zakážu nám naše MieThu. Vystúpim z tieňa ako prvý. Koniec koncov, som tu stále jediný chlap v našej skupine. Prepáš Flip, prakticky si chlap, ale .... jaksi mrňavý prťavý. Ani neviem čo chcem povedať, je toho hodne čo chcem vedieť, ale je tu niečo čo mi vŕta hlavou. Nedáva mi to zmysel a potrebujem vedieť odpoveď hneď. Predstúpim pred Radu a poviem. "Nepoznám zviera s názvom rada. Ako vyzerá?" Poznám asi všetky zvieratá a ulovil som väčšinu z nich, ktoré žijú v naších lesoch a lúkach. Ale radu som ešte nevidel a neulovil. Položil som túto dôležitú otázku a pomaly sa prechádzam po miestnosti. Obzerám si dvoch chlapov pri stole, nahliadnem aj na mapu na stole a pomaly prezriem aj vedlajšiu miestnosť. Som zaozaj veľmi hladný, preto si vezmem zo stola jablko a zahryznem doňho. Mal som v pláne ho zjesť celé, ale uvidel som klobásky. Chuť na mäso je nepremožitelná a preto sa hneď zakusnem aj do klobásky. Stále som ostražitý a napnutý ako struna, ale hlad je silný. Keď sa ku mne dostavia aj ostatní, len ich potichu upozorním keď prstom ukážem na čierny nápoj. "Pozor na tamto, to bude nejaká čierna mágia." |
| |
| Podzemí „Rád bych se s nimi poznal…“ Upozorním ještě toho lišáka, než nás skryju. Jen trochu protočím očima, když to vypadá ještě na tajné podání ruky, a to ani netuší, koho si to sem vlastně vedou. Vzápětí se už docela dobře bavím, když vidím zmatené pohledy zbojníků. Pak mě ale trochu překvapí žena. Sice jí to nejde úplně snadno, ale zjevně je schopná vidět skrze moje stíny. To není potěšující, ale jen na ni pokrčím rameny ze své vyvýšené pozice v rukou Vážky. Počkám, až nám představí svoje společníky a teprve, když je jisté, že víc připraveni už být nemůžeme, nechám stíny ustoupit světlu pochodní. To už vystupuje do popředí Seth a jestli někdo čekal nějakou otázku k věci… prosím, zabijte mě rovnou. Uznávám, že mít toho chlapíka po boku v boji není vůbec špatná, ale jinak mám chuť mu zakroutit krkem. Co je to jako za otázku? K čemu nám to má být?? Osvobodím se od Vážky a za rychlého mávání křídly si ve vzduchu urovnám oděv. Stále mě bolí hlava a tím pádem skutečně nemám dobrou náladu. „Proč to tu Mág schoval? A proč jste se od něj odtrhli? Co s námi plánoval udělat?“ Začnu s mnohem podstatnějšíma otázkama, než se trochu ošklivě usměju. „A co by nám dal za vás?“ Jo, asi je nechci prodat… asi… radši bych prodal Vážku… ale jejich reakce nám také může posloužit. Pokud mě odpovědi alespoň trochu uspokojí, poohlédnu se po únikových cestách a v místnosti s jídlem si nabídnu čistou vodu a jablko, které Seth nakousnul. Je to barbar a mě toho stačí podstatně míň než jemu nebo Pažravce. Když ale tak přiláká moji pozornost k černému čemusi, neodolám a jdu si přičichnout, co to tu je tak lákavě vystaveno. Pak se ohlédnu na Roslyn, jestli mi k tomu řekne něco víc. Najednou mám fakt velkou chuť to okoštovat. |
| |
| Mžitky Mám ráda tyhlecty katakomby! Trochu mi to připomíná sirotčinec a všecky ty parádní schovky, co jsem tam měla! Cejtim se v takový hromadě skrýší pohromadě všeobecně dost bezpečně. |
| |
| Když se ke mě Flip nakloní a naštvaně šeptá do ucha, jen se na něj mile usměju. "Jistě, Flipe. Také se na to těším." zašeptám v odpověď, zatímco s ostatními následuji Lišáka podzemními chodbami. Rozumím potřebě skrýše mimo dosah, hlavně pokud patří ke skupině nesouhlasící s většinou nahoře, takže jen obezřetně dávám pozor na vše kolem, ale průvodce nevyrušuji v navigování navzájem si podobnými chodbami. Když se zastavíme a proběhne výměna hesel, jen si pro sebe kývnu hlavou, avšak jak se přiblížíme až do místnosti se stolem, nadšení mě přejde. Kdybychom byli vetřelci, tak tu není žádný způsob, jak nás zastavit, ani kam utéci. Ale třeba mají eso v rukávu. Dál to už neřeším a pozoruji tři spiklence. Odhaduji je a dávám pozor, stále si nemůžeme být ničím jisti, takže jsem připravena jednat a stojím tak, abych měla výhled na všechny. To už se ale rozmluví Seth se Žravuchou. Nešťastně si povzdechnu a zakroutím hlavou. "Výborně, takže jsme se právě představili a už nás nikdy nebudou brát vážně. Jsme, jak se říká ve městě, banda vemen." Pak se mi už ale vytrhne Flip a začne na Radu sypat nesouvislé útočné otázky, zakončené výhružkou. To vysloveně oněmím. Žravucha se Sethem chovající se jako děti sice ztěžují naši práci, ale aspoň nejsou nebezpeční. Zatímco Flip rovnou spustil stylem, za který bych se Radě vůbec nedivila, kdyby nás pro jistotu odstranila. Nic o nás neví, sami existují v podzemí jen díky utajení a náš mág jim jako první vpálí jejich největší obavu. Je studovaný, měl by v hlavě něco mít, a přesto systematicky mozek na komunikaci nepoužívá. A navíc se jako první žene, aby debatu vedl. Nechtěla jsem raději nic říkat, už tak na vůdkyni mluví tři osoby a každá o něčem úplně jiném, ale poslední věta mě donutí. Udělám krok vedle Flipa a vložím se do toho, než zareaguje. Flipe, vypadá to, že jsi nechal svou zlost, aby tě ovládla. Prosím přemýšlej, než něco plácneš. otočím se na Radu "Omlouvám se za naše chování. Nicméně tady můj kolega má pravdu v tom, že bychom se rádi dozvěděli, v jaké jsme situaci. Byli jsme uneseni, jsme neznámo kde, neznámo proč a neznámo kdo po nás chce neznámo co. Jsme zmatení a vážně bychom ocenili, pokud byste nás mohla zasvětit do vašeho pohledu na věc. A věřte, že v tuto chvíli je to pro nás důležitější, než jídlo." |
| |
| Úplná zoo Jdeme dál - respektive jedna pětina výpravy se nese. Když jsem zjistila, že ta krev z nosu je opravdu jen iluze, jak jsem se bála, na zlomek vteřiny jsem měla chuť Flipa praštit taky, ale nakonec jsem se rozhodla pokračovat v jeho hře a dělat, jako že je to všechno pravda a vůbec ne kouzlo. Netrvá dlouho a ozve se rána - zbystřím, ale všichni se tváří, jako že nic. A když to Lišák odbyde tím, že "asi zával", udělám jen "hm", jako že chápu. Jen aby. Nelíbí se mi tu a chci pryč. To se mi po chvíli možná splní, když uslyšíme tlumené hlasy, které ale zase hned ztichnou, a zahlédneme světlo. Na Flipovu žádost sfouknu lucerničku, kterou mi Lišák svěřil, a pozoruju, jak nás obklopí stínová přikrývka. Ukáže se, že hlasy patřily Lišákovým... přátelům? Spolubojovníkům? Parťákům ve zločinu? "Rada", o které Lišák před tím mluvil, není nějaký spolek starších, jak jsem si představila, ale jak se ukazuje, jméno ženy. Ženy, která to tu, jak se zdá, celé vede. Hned nato se dozvídáme i jména dalších přítomných. Medvěd a Kukačka. To je ale celkem jedno, protože my při nejbližší příležitosti odjíždíme směr Yaruu. Jsou hodný, že nás zachránili, ale my máme úkol, víme? Flip nás zase odkryje, aby nás mohli vidět i lehce zmatený Medvěd s Kukačkou. Seth má samozřejmě opět nemístné poznámky směrem k Radě, které přejdu jen teatrálním povzdechem a protočením očí. Žena se ale zatím jeví natolik moudře, že pochopí, co je Seth zač a že to nemyslí jako urážku, ale že je jenom hloupej. Flip už má otázky trochu víc k věci, ale tu poslední si mohl odpustit. Tihle lidi nás přeci jen zachránili. Žravucha mezi tím odběhne za jídlem a Vážka, jak se zdá, už za Flipa žehlí situaci. Ti dva jsou na zjišťování informací jako dělaní a já mám hlad, takže usoudím, že tu pro teď potřeba nejsem a že nám Flip s Vážkou určitě řeknou, co zjistili. "Mockrát děkujeme za pohostinnost," poděkuju Radě a ostatním, protože se zdá, že momentálně jsem tu jen jedna ze dvou lidí, co se umí chovat zdvořile. Připojím se tedy k těm dvěma, kteří už hodujou, a zavrtím hlavou. "Nepoučitelný. Oba dva." Nespokojeně mlasknu. Co kdyby to bylo otrávené? Sama mám ale hlad, takže se rozhodnu našim prozatímním hostitelům důvěřovat a na talířek si naložím pár kousků ovoce, zeleniny a jeden krajíček od každého druhu chleba, a naliju si velkou sklenici vody. Při tom si všimnu konvice s něčím černým. Modřín mi nadšeně vyskočí z kapuce a dá se do konzumace všeho možného z mísy se sušeným ovocem. "Tak ses konečně dočkal, co?" rozcuchám mu kožíšek a rozhodnu se, že je bezpečné ho chvíli nechat o samotě. "To víš že jo," zakřením se na Setha, když udělá poznámku o tom, že ta zvláštní tmavá tekutina je určitě černá magie. "To maso ti zatemnilo mozek," kouknu kriticky po tom, co zrovna jí. "Kdyby sis radši dal trochu čerstvé zeleninky," zkusím ho - už po xté - přivést na stranu nemasožravců a hodím mu kus okurky. Zvědavost mi ale nedá a jdu si k neznámému pití opatrně čichnout. Když usoudím, že to voní, zkusmo si toho malinko naliju do šálku. Teplý. To je krása. Zachytím Flipův tázavý pohled, jako že "co to je", a jen pokrčím rameny. "Nevim, co to je, ale voní to hezky," poskytnu odborné zhodnocení, jakmile zpracuju a spolknu velký kus pomeranče, co jsem si dala do pusy. Mezi tím, co se odhodlávám se toho napít, se celé konvice zmocní Žravucha a půlku jí vyprázdní. Někdy je výhoda, mít tuhle vílu s sebou. Ta ze sebe dělá tak ochotnýho pokusnýho králíka, jako nikdo jinej. Aspoň co se týče jídla teda. "Jaký to je?" zajímám se hned. Zároveň se krátce otočím směrem k místnosti, kde je Lišák a ti další, a Vážka, která se k nám ještě jako jediná nepřidala - a snažím se zjistit, jestli je v pořádku. |
| |
| Rozhovor v podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga Rada na vás kouká trochu rozpačitě, když se představovat začne pouze Žravucha, která to v půlce věty utne. Na Setha se pak už nespokojeně zamračí. "Rada není zvíře, Rada je mé jméno. Já tu nemám žádný druhý život, který bych musela chránit." Když vám pak ukáže občerstvení, a chce se začít věnovat zase svým společníkům, vychrlí Flip své otázky. Rada si vymění pohled s Lišákem, který se tváří naprosto zděšeně. Vykolejeně vypadají i zbývající dva muži. Pohotová reakce Vážky i vstřícné poděkování Roslyn to jen částečně zachraňují. Hromotluk s přezdívkou Medvěd si odfrkne a zase sundá ruku z meče. "Pořiďte mu náhubek." Dokonce i jeho hlas zní jako bručení medvěda. "Dobře... považovala jsem to za formalitu, ale teď nemám jinou možnost než přeskočit zdvořilosti." Rada přejde ke vchodu do vedlejší místnosti, aby mohla mluvit i s těmi, kteří už se ládují dobrotami. "Povězte mi, zcela upřímně, co pro vás osobně znamená tahle země?" Je očividné, že má pro ní ta otázka nějaký hlubší smysl, který vám však v tuhle chvíli uniká. "Potom vám zodpovím všechny otázky." Dodá ještě, nejspíš jako motivaci. Propaluje vás pohledem a ke každému, kdo promluví, se hned otáčí. Odpověď chce od každého z vás a zjevně není ochotná promluvit dřív, než je dostane. Žravucha do sebe mezitím stihla obrátit půlku džbánku s černou tekutinou. Je teplá. A hořká. A křupe. Když pak víla zmateně kouká na nádobu, zjišťuje, že ve svém ochutnavačském zápalu omylem ukousla i kus skla. Džbánek zatím drží pohromadě, ale od vyhryznuté části se po obvodu pomalu dělají prasklinky. |
| |
| Trochu zaraženě následuji Radu do vedlejší místnosti, kde ostatní právě plení stůl. Vypadá to, že se mi nepodařilo zachránit skupině reputaci, ale vzhledem k našemu entrée se není příliš co divit. Otázka daná do pléna mě zarazí ještě trochu víc. "Přiznám se, že ani vlastně netuším, kde jsme, takže těžko dokážu odpovědět." prohodím zamyšleně a na moment se zarazím, než se mi náhle rozzáří obličej povzbudivým úsměvem a dodám: "Ale nejme zlatokopové." |
| |
| Jéje! Je to dobrý! Horký, hořký, křupe to! Je to jak hořká čekuláda s oříškama. Pak mi dojde, že sem sežrala kus toho džbánku. To sem to vymňoukla. Teďka už to nikdo jinej pít nemůže, potože voni sklíčka papat neuměji. |
| |
| OTÁZKA Rada nieje zviera, je to meno. Ako som to mal asi vedieť? Líšák povedal, že všetci si v tejto organizácií dávajú zvieracie prezývky. Ale fajn, aspoň viem, že ani my si nemusíme vybrať nejaké zviera. Vážka by to mala jednoduché, ona tu zapadá ako šíp do tetivy. A potom sme dostali od Rady fakt zvláštnu otázku. Dobre vie, že nás uniesli a priviezli sem a ona sa pýta čo pre nás osobne znamená tahle země. Čo jej mám na to odpovedať? Videl som molo, uličky, podzemné chodby. Ale dobre viem čo tým smeruje. Hľadá vojakov do svojej malej podzemnej armády a toto je jej vstupná otázka. Preto prehltnem kúsok klobásy čo som mal v ústach, utriem si ruky do seba a prehovorím. "Dobre viete, že sme v tejto zemi len chvíľu a väčšinu času sme strávili v podzemí. My ani nevieme kde sme, tak ako vám máme na niečo také odpovedať? A nám aj tak na zemi nezáleží. Záleží nám na ľudoch a pomáhame tím, ktorí to potrebujú. Keby všetci ľudia prestali pozerať na zem pod svojimi nohami a viac sa zaujímali o ľudí okolo seba, žilo by sa všade oveľa lepšie. A nemôžme ísť už na vzduch?" |
| |
| Pozor! Koušu! Nechtě mě bejt! Nedá mi pokoj. Čeká pořád na mojí odpověď. Dokonce mi jí nakonec znova zopakuje jenom pro mě. A já pořád chytám lelky a bloudim očima po stěnách, jenom proto, abych se nemusela koukat na ní a vono to nezabírá. Tak teda jo! "Co se mě na to ptáte, dámo!? Byla jsem unesená, víte?! Pak mě zas unesl ten Váš Míval - pěkně amatérsky, abyste věděla - a teď, když se chci uklidnit, tak dostávám takovýhle otázky! To je jako kdybych se Vás ptala, proč máte tak málo vlasů, nebo proč při tom hrdinskym odboji zabíjíte cizí mámy! Jo!" Tak a má to! Dívám se na ní s morálním apelem a jestli se baba rozčílí, na nic nečekám a skáču do zdi.
|
| |
| Kousej!! „Až se nechám ovládnout svojí zlostí, tak to jistě všichni poznají.“ Usměju se mrazivě na Vážku. Skutečně nechápu, kde vzali informaci, že tihle jsou pro nás lepší únosci, než ti minulí – ti se aspoň prostě sekli a chtěli někoho jiného. A odpovědí se pochopitelně zase nedočkám, i když jejich zděšení dost napovídá o jejich amatérismu. Měli bychom rychle vypadnout, než si sem přitáhnou nějakého profesionálního lovce odměn. Mám chuť do někoho kopnout. „A co se přesně stane po tom, co my odpovíme a vy odpovíte?“ Ušklíbnu se. Ne, nemám náladu hrát hry. Nedostal jsem jedinou odpověď, nemám důvod odpovídat na jejich otázky. Jen ať hezky ukážou, že jsou zachránci… nebo jsou prostě jen další únosci a řekl bych, že je zbytečné s nimi ztrácet čas. A když se do toho opře Žravucha, usadím se jí nad ramenem. „Jo… kdepak máme jistotu, že nejste jen další grázlové, když vám nejsou svaté ani životy vašich spoluobyvatel. Tedy pokud to nehodláte použít jako další ukázku jak jsou ti proti vám strašní, že ani nepomohli zraněné ženě…“ Celkem schválně se snažím ještě vygradovat Žravušina slova, protože kdy jindy než v afektu se ukáže pravá povaha toho, kdo vás vězní v podzemí? Pokud se ale dostanu k odpovědi, tak zní, že tahle země je pro mě jen prázdným místem na mapě. |
| |
| Žravi vysloveně zachraňuje situaci Rada - s Vážkou v patách - přejde do místnosti, kde se už všichni živíme, a položí nám zvláštní otázku. To je nějakej chyták? Musela se přeci doslechnout, jakým způsobem jsme se tady ocitli. Muselo jí dojít, že "tahle země", od které neznáme ani název, a kde jsme strávili pár minut, pro nás neznamená absolutně nic. Tak proč se nás na to ptá...? Mí parťáci začnou jeden po druhém odpovídat - někteří vážně, někteří (ehmzdepřítomnévílyehm) jako by zkoušeli, kolik toho Rada vydrží. Nakonec zůstanu poslední, kdo se ještě nevyjádřil. Nechce se mi mluvit. Jak jsem se na chvilku uklidnila, tak teď se mi to celý opět přestává líbit. Ale nezdvořilá nebejvám, takže mi nezbývá, než taky něco říct. Jde o to, jestli se do správných odpovědí řadí více (Vážka) či méně (Seth) diplomatický důvod, nebo krutá upřímnost, jakou projevili Žravucha s Flipem. Než promluvím, chvíli čekám, jak Rada zareaguje na Flipova štiplavá slova, protože to mě poměrně zajímá - snažím se vyčíst emoce, které se jí usadí i na malý moment ve tváři nebo v očích. Nakonec se rozhodnu. "Moji kolegové," významně se podívám na Vážku a Setha, aby bylo jasné, které že kolegy mám na mysli, "mají pravdu. Plavili jsme se do úplně jiné země, ale byli jsme uneseni - a skončili jsme zde. Asi budu mluvit za všechny, když řeknu, že vaši zemi neznáme - a z toho zlomečku, který jsme poznat stihli, si těžko můžeme udělat úsudek." Udělám o pár kroků blíž k Radě, ale zachovávám pořád uctivou vzdálenost. "Nemáme zájem vám dělat nějaké těžkosti. Potřebujeme se odsud dostat a pokračovat k našemu cíli. Pokud pro vás můžeme něco udělat výměnou za to, že nám zajistíte bezpečný odchod z vaší země, stačí říct. Když to bude v našich silách, pokusíme se o to." Výjimečně jsem za jedno se Sethem - čím míň času tady strávíme, a čím dřív se dostaneme do Yaruu, tím líp. Pro všechny. |
| |
| Rozhovor v podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga Rada si vyslechne první dvě odpovědi od Vážky se Sethem a jen pokýve hlavou. Zbytek se k odpovědi moc nemá, a tak Rada zopakuje otázku a provrtává trojici přísným pohledem. Pak Žravucha vybuchne a Rada se zdá být zaskočena, hlavně po poslední větě se s nechápavým výrazem podívá na Lišáka, který najednou vypadá plně zaujat mapou. Rada se nadechne k nějaké otázce zrovna ve chvíli, kdy začne promlouvat Flip. Žena přesune svou pozornost k němu. Jeho tón se jí očividně protiví. "Chlapče, jestli se ti nelíbí, že jsi neskončil jako vygumovaná loutka Blikavců, můžeš klidně jít, východ je támhle." Kývne úsečně hlavou směrem k zužující se chodbě, která z místnosti s jídlem pokračuje dál do tmy. "Lišáku o čem to mluví?" Od stolu se ozve tiché povzdechnutí. Zamračený pohled provrtá Žravuchu. "Stala se tam nehoda." Povídá se značnou neochotou. "Splašil se kůň, když mi do cesty skočila nějaká paní s dítětem. Nestihl jsem nic udělat... Vykopl vysoko..." "Je...?" "Nevím. Museli jsme zdrhnout. Ale moc dobře to nevypadalo." "Zjisti to... A postup kdyžtak znáš." Rada si promne spánky a najednou vypadá hrozně unaveně. "Je těžký vám věřit. Ale podle toho co řikáte nejste pod jejich vlivem, takže to můžu zkusit." Pomalu přejde ke stolu s jídlem, po jehož obvodu jsou vyskládané lavice a pokyne i vám. Chvilku se kouká na stůl, jakoby něco hledala, ale nakonec si s podmračeným výrazem nalije sklenici vody a posadí se. "Můžete odsud dle libosti odejít." Zopakuje ještě jednou pro všechny. Podívá se na Roslyn, potom na Vážku. "Ta loď, co vás sem dopravila, už nějakou dobu unáší nultý a první generace. Dělají na nich pokusy a kromě jinýho už zjistili, proč spojení nefungovalo správně. Nemám moc pravidelný zprávy z pevniny, ale teď už se nejspíš moc rozumných bytostí bez svýho Blikavce nerodí." Tázavě na vás koukne. "Mám pravdu?" Potom pokračuje. "Když se někoho z druhý a pozdější generace zeptáte, co pro něj znamená tahle země, a je úplně jedno, kde se na to ptáte, vždycky vám bez váhání odpoví nový životní prostor a prosperitu. Znamená to, že je kompletně pod jejich kontrolou. Třeba se vám to bude někdy hodit." Napije se a pokračuje. "Vy jste od krále Richarda, je to tak?" Tentokrát vás přejede pohledem všechny. "Dlouho jsme pracovali na tom, aby si zdejší mágové mysleli, že Gr.. ehhrm.. že osoba, kterou hledají, pracuje pro krále. A na dnešek chystali něco velkýho. Tak jsme to zkusili. Nejste zrovna to, co jsem čekala." Zastaví se pohledem na Flipovi a pak se obrátí na Vážku. "Ale na pevnině MUSÍ vědět, co se děje. Musíte zachránit Štít." Odněkud z hloubi podzemních prostor se ozve další dunivá rána, podobná té první. Rada vztyčí hlavu a poslouchá. "Lišáku, čekali jsme s tím na tebe, vezmi si k sobě někoho ze shora a běžte to zkontrolovat." |
| |
| Stojím a poslouchám vše, co se tu říká. Nejdřív naše, pak cizí. Jsem překvapená z obou, ale čas diskuse mezi námi ještě nenastal a zrovna nyní je šance konečně něco zjistit. Z Rady vypadne zajímavá konspirační teorie, která mě na jednu stranu zarazí, ale na tu druhou bych vlastně něco takového čekala. Pořád je tam ale spousta bílých míst a není vidět celý obraz ve vší kráse. "Dobrá, nejsme pod jejich vlivem. To je skvělá zpráva. Ale stále netušíme, co se tu vlastně děje." odmlčím se a zavrtím nespokojeně hlavou a přejedu pohledem po místnosti a všech přítomných, včetně zad odcházejícího Lišáka. "Ale co jsou Blikavci? A ti mágové, co nás unesli? A jaký je jejich cíl?" podívám se do očí opět Radě a pak čekám, co odpoví. A nic jiného než přímá a jasná odpověď mě neuspokojí. |
| |
| Rozhovor v podzemí Den druhý, dopoledne - Yalinga Rada se viditelně zachmuří. "Doufali jsme, že lidi na pevnině budou informováni lépe. Snažili jsme se posílat zprávy, ale asi všechno zachytili." Vzdychne a napije se vody. Pak se znova koukne na Vážku. "Blikavci jsou Mie´thu. Tady jim jenom říkáme jinak než u vás." Na chvíli se zamyslí. "Jak to říct nějak jednoduše... Mie´thu nejsou z tohohle světa. Co jsme tu tak zvládli pochytit, tak v jejich domovině už nemají dost místa a tak hledají další světy, kam by se mohly rozrůstat. Někteří mágové se s nima spojili, protože jsou celý uprděný z jejich moci. Nebo je Mie´thu taky nějak ovládaj, co já vím. Tenhle ostrov mají jako základnu, dělají tu pokusy na prvních generacích." Ztrápeně si vzdychne. "Jediný, co Blikavcům zatím brání, aby sem vtrhli v plný síle, je štít a svaty... Co to bylo?" Rada se polekaně napřímí a strnule poslouchá. Slyšeli jste to taky. Tupý zvuk doprovázený cinknutím čehosi o kámen. Bylo to moc blízko na to, aby se mohlo jednat o nějaké vzdálené chodby. "Kdo kráčí ve stínech?" Slyšíte nejistý hlas Medvěda. V prostoru, odkud jste prve přišli a kam teprve před chvílí odešel Lišák, se objeví sílící namodralá záře. V tu chvíli Medvěd ošklivě zakleje, tasí zbraň a tlačí se za vámi do místnosti s jídlem. "Mizíme! Jsou tady!" "Kukačko ber mapu!" Rada už je taky na nohou, žene se do tmavé místnosti a pobízí ke spěchu i vás. "Pojďte, pojďte." Vzadu objevíte žebřík, vedoucí vzhůru k zavřenému poklopu. Rada po něm vystřelí nahoru, zatlačí... a bouchne se o hlavu, jak jí nečekaný odpor překvapí. Zkusí to znovu, větší silou. Nic. Překvapeně vydechne. "Zavřeli nás tu..." Modrá záře mezitím stále sílí, ale kvůli zahnuté chodbě doposud nevidíte, s kým máte tu čest. Medvěd zaujímá obranný postoj, Rada slézá ze žebříku, a vypadá, že se na něco snaží soustředit. Kukačka se k vám zatím nepřidal... A teď už zřetelně slyšíte čísi kroky... |
| |
| Evakuace... Evakuace!!! Největší radost mam z toho, jak se mi Flipek třepotá nad ramenem. Někdy jsem smutná, že ostatní mají ty svoje magický kámoše. Dostali je úplně zadarmo! A já? Co si nesezobnu, to nemam! Takže mi ten muj komár najednou dodává nějaký to sebevědomíčko navíc. Je to krapánek divný. Asi jo. |
| |
| Z vyprávění Rady mě vytrhne úder, než se dozvím všechno pro mě důležité. A pak to jde šturmem od desíti k pěti. Cinknutí, neopětované heslo, nešťastně mi proletí hlavou, že se stalo přesně to, co mě zarazilo, když jsme procházeli my. Nedostatek času na přípravu a útěk. Naštěstí je tu úniková cesta, alespoň tak nezodpovědní partizáni nejsou. Plynule se přesunu ke schůdkům a čekám, až velitelka otevře a můžeme se ztratit, takže jsem ihned u ní a pomůžu jí opět dolů. Jedním skokem se dostanu k padacím dveřím, pořádně se zapřu a pokusím se dveře nadzvednout a u toho zjišťuji, jestli je někdo z druhé strany zamknul, nebo zavalil. Dřevěný poklop se lehounce zvedne a potvrdí mi tu horší variantu. "Sete, pojď mi pomoct, prosím. Je to zavalené, potřebujeme sílu." požádám našeho jediného mužně ramenatého souputníka, a pokud se dostaví, zkusíme společně vynaložit dostatečnou páru k tomu, abychom břemeno bránící nám v útěku odvalili. Pokud by se to nepovedlo, ale víko se zvedlo o několik centimetrů, tak zkusím najít nástroj, co se použije jako páka (samozřejmě zvedáme a páčíme směrem, kterým se dvířka otevírají, nikoliv proti). Jako třetí možnost je použít hrubé násilí, dvířka v mžiku rozbít/rozebrat a strhnout dolů k nám a podle toho, co na východu leží postupovat dál. Celou dobu ale dávám pozor na modrou záři a blížící se kroky, všeho nechám dost brzy, abych se stačila schovat ke stěně u zdi s vchodovými dveřmi a potenciálním útočníkům tak třeba mohla vpadnout do boku (netuším, kolik času mám, takže stihnu, co stihnu a pak se skryju, rozhodně mě nikdo nenačapá jak páčím únikový východ) |
| |
| Chcem ísť von! Rozhovor s Radou prebieha a ja stále viac ničomu nechápem. Čo je to za hlúposť, že ak sa niekoho zeptáme, čo preňho znamána tahle zem, tak odpovie priestor a prosperitu. To som v živote nepočul, to je pekná blbosť. A potom že niekoho blikavci hľadajú a musíme chrániť štít. Dovolím si povedať, že sme ako špeciálna královská jednotka dobre informovaní o tom čo sa deje vo svete. Ale o žiadnom štíte nikdy nikdá nikdo nepočul. A potom to príde. Celý svet sa snaží zistiť pôvod a význam Miethu a tahle ženská v chladnom podzamí to vie. Ano, ona je ten človek, ktorý pozná všetky odpovede .... ale prosím vás. Ak by niekto vedel odpovede na také otázky, bol by to nejaký študovaný mág a nie ženská v špinavom podzemí s bandou chlapov, ktorí si dávajú zvieracie prezývky. Miethu sú vraj zlé. No jasne, s tým mojím som celý život a vždy mi bol oporou a priateľom. To je ako keby mi teraz niekto povedal, že moja matka bola ztelesnením zla. Rada sa mýli a veľmi. A preto mám na tvári dosť skeptický výraz, zatiaľ čo si pomaly ukusujem z klobásky. A zrazu som pocítil ako sa môj modrý kamarát snaží dostať von, ale musel som ho zapudiť. Ešte by tu chytili záchvat paniky A presne vtedy sa z chodby ozval zvuk a niekto sa začal približovať. Pokus o identifikáciu zlyhal a tak začali všetci panikáriť aj tak. Samozrejme, keď všetci takto panikária a začal okolo mňa zhon, tak aj ja som začal byť nervózny. Síce neverím týmto trom ani pol slova, ale to neznamená, že tí druhí sú dobrí. Momentálne tu pre mňa nikto nieje dobrí a zlí, proste chcem vypadnúť z tohto hnusného podzemia. A čo ak sa to približujú duchovia, za to, že sme narušili ich kľud v podzemí. Všetci vedia, že podzemie patrí len mŕtvym. Aj tak sa ale pripravím so svojím lukom tak, aby som mal čo najlepší výhľad na streľbu. V tom začujem hlas Vážky ako ma volá. Je na schodoch a nevie si rady s poklopom. To je poklop von! Von z podzemia! Nemusí ma dva krát prehovárať, hneď som pri nej, zapriem sa zádama o poklop a začnem tlačiť. Z celej sily. Nedá mi si nevšimnúť, že zatiaľ čo všetci sa pripravujú na návštevu po svojom, Žravucha ... žere! Zase žere! Ako nám to pomôže ak predsa len prichádzajú nejaký ničomníci? Sústredím sa ale na poklop. Tlačím tak silno ako dokážem, ale v prípade, že by som s ním nedokázal pohnúť a prichádzajúci ,,nepriatelia alebo priatelia,, už budú na dosah, tak zoskočím a namierim ich smerom svoj luk. Ak by sa poklop otvoril, tak vybehnem a volám na ostatných. |
| |
| Ven nebo boj, my sme připravení na všechno Proboha proč si každej myslí, že když nemám dva metry, tak jsem dítě? Fakt mě s tím lidi občas dost serou. Pardon, iritujou. Pak konečně přijdou informace. Sednu si na stůl a poslouchám, co Rada říká o Blikavcích. Celkem mi došlo, koho má na mysli, když mluvila o generacích a že už se bez nich nikdo nerodí. „Koho, že to hledají?“ Zeptám se, když tak průhledně maskuje jméno. Vím, že nejsme to, co hledali a tady zjevně někdo ví, kdo je objektem jejich zájmu. „A proč ho nebo ji hledají?“ To je další otázka, která mě už chvíli pálí. Pak se ozve další rána a já se neklidně ohlédnu. Tohle už je nějak moc závalů v krátké době, ne? A nepříjemně rychle můj neblahý pocit získá jasné obrysy. Bleskově vzlétnu na vrchol žebříku. Nejprve zatlačím, ale od toho si moc neslibuju. Pak se podívám, jestli je tu nějaký zámek. Pokud ano, soustředím se na něj, abych ho odemknul. Pokud na poklopu zámek není, slétnu zpět k ostatním. Usadím se na rameno Roslyn. „Ustup prosím víc ke zdi…“ Ukážu, kde mizí Žravucha a opět nás skryju do stínů. Mám takový pocit, že to bude k ničemu, ale za pokus nic nedám. Když se k nám přidají i Seth a Vážka, skryju i je a pak se soustředím na Radu. Tak co by tu tak… pár pohybů rukou a z ženy je hromada krabic opřených o zeď. Jen doufám, že se nebude moc hýbat, ale mohlo by jí to dát jistý moment překvapení. A teď už je to na ostatních, protože v boje muže mezi muži mohu poskytuvat tak maximálně výhodu domácímu týmu, ale pokud by se někdo zaměřil na mě, tak jsem v jeteli. Prokřupu si prsty a připravím se na sesílání iluzí na zmatení protivníků. Věřím, že mě Roslyn nenechá spadnout, takže se budu moct zcela soustředit na magii. Normálně bych si asi vybral nějaké statičtější místo, ale nejsem si jistý, jestli nebudeme zdrhat. |
| |
| No co toto! Dozvídáme se spoustu nových informací - o Blikavcích, což jsou vlastně Mie´thu, a že jsou to kdovíjací padouši. To se mi nezdá. Prostě když o tom tak dumám, celá tahle situace se mi nezdá. Raději přestanu jíst a poslouchám dál. To o lidech z druhé generace a jejich téměř sloganu o "novém životním prostoru a prosperitě" je při nejmenším zvláštní. Stále absolutně odmítám věřit tomu, že by rys, který mě od malička provází, měl být jakkoli zlý. Je to můj přítel, můj průvodce a nezřídka i rádce. Nikomu nevadí, nikomu neubližuje a mně už vůbec ne. Na druhou stranu, co když to, že zrovna můj rys zlý není, nemusí vůbec znamenat, že ostatní, jak jim Rada říká, Blikavci, jsou stejně nevinní jako on? Hm. Rozhovor s Radou vede především Vážka a nejspíš bychom se dozvěděli, co se po nás teda chce, kdyby nás nepřerušila nová návštěva. Rada a Medvěd nevypadají, že by věděli, kdo to je, a záhy se nám potvrdí, že přijdivší nejsou součástí tohohle malého spolku. Ajéje. Modřína honem schovám do kapuce a nařídím mu, aby se odtamtud ani nehnul. Hned poté se na Flipův pokyn honem přesunu ke zdi, potažmo ke Žravuše. Beru svou hůl a pevně ji svírám v rukou. Moje bojové dovednosti nejsou žádná paráda a většinou se nemůžou rovnat schopnostem Vážky nebo Setha, ale kdo ví, kdo ti noví příchozí jsou - dost možná se bude hodit každá zbraň, kterou máme. Zároveň hlídám Flipka, vzhledem k jeho velikosti a tomu, že jsem k němu nejblíž, je mojí hlavní prioritou ho chránit a poskytnout mu dost času a prostoru na kouzla. Kdyby se k nám tedy ti lidé nebezpečně přiblížili, rozhodně se nehrnu do boje a zaujmu pouze obranný postoj. Hrozně ráda bych se vydala skrz Modřína prozkoumat možnosti úniku, ale to si teď nemůžeme dovolit. Proto jen koukám po místnosti, dokud mám tu možnost, a hledám, jestli náhodou nenarazím na nějakou cestu pryč, které jsme si na první pohled nevšimli - pro případ, že by nevyšel ten zámek. A Rada nám teď taky s ničím neporadí (haha), když musí předstírat, že je krabice - doufám jen, že to Flipovi nepokazí. |
| |
| Nezvaní návštěvníci Den druhý, dopoledne - Yalinga Doplněná odpověď pro Flipa Radě rázem dochází, že jí Kukačka nenásleduje. "Kukačko!" Sykne ještě jednou důrazně. Ale z vedlejší místnosti se nic neozývá. Zatímco Žravucha má plné ruce práce se zachraňováním žvance, Flip s Vážkou a zkoušejí otevřít poklop. Medvěd se tam v první chvíli žene taky, ale když vidí, že se k poklopu otáčí i Seth, najde si jinou zábavu. Flip je u poklopu se svými křídly první, nemusí se obtěžovat používat žebřík. Jeho kontrola je nicméně velmi rychlá. Žádný zámek tu není, poklop se otevírá směrem nahoru a není cítit ani žádné použití magie. "Co tam zatraceně děláš, pojď sem!" Medvěd nahlíží do vedlejší místnosti a pořvává přeskakujícím hlasem nejspíš na Kukačku. Flip odlétá stranou, vytlačen Vážkou, která provádí důslednou kontrolu. Poklop je zcela jistě něčím zavalený. Každopádně na její pokusy se ani nepohnul. To už přiskakuje Seth. Aby se mohl pořádně zapřít, musí Vážka ustoupit stranou, žebřík je poměrně úzký a dva se na něj nevejdou. Chvíli tedy zkoumá místnost, jestli nenajde nějakou tyč, ale je tu jen pár sudů a stůl s prázdnými talíři. Vážka si tedy najde kryté místo za jedním sudem kousek od vchodu a vyčkává. "Vezmi tu mapu, musíme bejt pohromadě!" Když se do toho opře Seth, dřevo citelně zapraská. Skoro mu připadá, že se nahoře něco hnulo. To ho namotivuje k dalšímu pokusu. Celé tělo má napnuté, do pohybu vzhůru zapojuje každý sval, cení zuby v téměř nadliské námaze... a opravdu, malý kousíček nadzvedl, už už mu připadá, že to půjde... ale v tu chvíli pod ním praská příčka žebříku a Seth se hroutí do prachu a třísek na podlaze. "Na co čekáš?!" Rada má zavřené oči a vypadá, že všechen ten šrumec okolo moc nevnímá. "Je tam jeden blikavec... a pět li.. ne, šest lidí, jeden je pozadu." Informuje vás najednou tichým hlasem. Otevírá oči. Překvapeně zamrká na Setha, ale jeho situaci nijak nekomentuje. V obličeji jí svítí zoufalá naděje. "Nemají s sebou mága. Jestli nás.. někdo prozradil.. neřekl jim co umíme." Vydechne. V tu chvíli už jsou kroky opravdu blízko. Seth se otřeseně sbírá z podlahy, o pár škrábanců bohatší. Rada vám zmizela před očima a místo ní je na tom samém místě jen halda krabic. Flip s Roslyn se halí u zdi do tmy a pokud k nim nejdete blíž, už je zahlédnete jen stěží. Žravuchu, nořící se stále hloub do skály, na zadnici polechtá závan chladného vzduchu. Roslyn, Seth, Vážka i Flip... všichni najednou ucítíte velmi dobře známý pocit, jak váš průvodce žádá o přístup za vámi. Do místnosti napochoduje čtveřice ozbrojených lidí, následovaná modrým přízrakem a ještě jedním člověkem. Zastaví se vedle, ale přes otevřený průchod je vidíte poměrně dobře. Kromě Vážky, která je schovaná za stěnou. I když průvodce znáte jako své boty, vídáte je celý život, tenhle je jiný. Připadá vám... víc skutečný, jeho obrysy jsou pevné, skoro se zdají být hmotné. Vnitřní barvy se přelévají jedna přes druhou. Světélkuje a bliká. Nikdy jste nic takového neviděli. Vaši Mie´thu jsou čistě modří. Blikavec "Past sklapla. Ra..." Hluboký hlas muže v popředí skončí v půlce věty. Prudce se rozhlíží. "Kde je???" Zařve na Medvěda, který stojí s vytasenou zbraní jako první na ráně. Pár rychlých kroků a dvojice mužů se zastaví v průchodu. Očima prohledávají celou místnost, zbraně obnažené. Z jednoho meče kape krev. "Potřebujem pomoct." Jeho hlas zní najednou uctivě. A modré světlo v místnosti se začíná pomalu šířit, jak se Blikavec přesouvá směrem k vám... |
| |
| NÁVŠTEVA Tlačím na poklop a cítim, že sa trochu pohol. Niesom obyčajný ako ktorýkoľvek človek z mesta. Som silnejší, aj keď ma to v minulosti stálo mnoho, naučil som sa svoju silu využívať. Aspoň čiastočne. A preto som si bol istý, že ten poklop otvorím. Ale zrada prišla rýchlo. Ten prekliaty rebrík sa zlomil. Na zemi som rýchlejšie ako by som si vôbec stihol uvedomiť čo sa deje. Už len cítim bolesť v ruke ... a na zadku. Snažím sa čo najrýchlejšie pozbierať zo zaprášenej zeme a hneď sa chytám svojho luku. Vidím tmu, ako sa rozlieza pri stene a viem, že to je Flip. Ukryl našich a presne preto, sa do tej tmy nechystám vliezť. Musím ich brániť, aj keď mi bojové pole absolútne nevyhovuje. Sme tu zavretý, na strieľanie z luku to niesu najlepšie podmienky a ak by sa ku mne dostali veľmi blízko, mohlo by sa stať to najhoršie. Pretože nemám zbraň na blízko. Neznášam bojovať telo na telo. Milujem ak máme medzi sebou aspoň takých desať metrov. Keď sa predomnou začnú formovať postavy, založím do tetivy ešte jeden šíp. Teraz ich tam mám dve. V podzemí má luk nevýhodu, ale to aj nepriatelia. Mojím šípom sa takmer nemajú ako vyhnúť. A tak tam stojím s natiahnutým lukom, s dvoma šípmi a čakám. Nestrieľam, pretože stále netuším, kto je tu zloduch a kto je správňak. A tak čakám, kedy urobia návštevníci nejaký nepriateľský pohyb. Ak by som zaregistroval pokus o útok, tak im prevŕtam krky šípmi. Keď môj pohľad dopadne na svetielkujúcu bytosť, udivene pootvorím ústa. Tak také niečo som ešte nevidel. A čo mi úplne vadí je, že sa môj dráčik tlačí na svetlo sveta. Nedá si povedať a tak sa rozhodnem ho pustiť von. Je so mnou vždy keď bojujeme a tak nejak mi tu aj chýbal. Sprevádza ma neustále, je mojím parťákom a niekoľko krát ma aj upozornil, keď sa mi niekto zakrádal za chrbtom. On sú moje oči vzadu na hlave. Absolútne neverím tomu, že by bol zlý. Preto ho nechám prísť a čakám, že mi bude krúžiť okolo nôh ako stále a sledovať to čo sa deje za mnou. A kedže ničomu teraz nerozumiem, som ticho. Stojím pripravený bojovať a čakám ako sa to vyvynie. |
| |
| Větry Kolem zadku to fouká a na ten jsem já citlivá! Takže ta stěna je pěkně tenoučká a já se tam nemůžu celá zapasovat. Dala-bych-si-nějakej-sladkej-zákusek-doprkýnka! Po obědě má bejt vždycky zákusek! Pěkně přeslazenej, s horkým ukrutně hořkým čajem. Aby se dosáhlo takovýho toho nezvyklýho souladu a harmonie, že jo! Jak asi chutná tenhle nakorbenej Blikavec? To by mě zajímalo. Je sladkej ten Blikavec? To slovo je srandovní. Blikavec. Jej! Málem jsem smíchy zachrochtla. Je škoda, že ta zeď není tlustší, ale na druhou stranu bysme tudy mohli vypadnout! Nebo teda vlastně nemohli. Můžu tudy vypadnout já. Teďka zádama, když si nedám majzla a nebo předem, když se ta bitka nebude vodvíjet podle mejch představ. Jděte s těma všema Vašima bojema do hajzlu, hajzlové, ano?! Nesnáším násilí! Co to komu kdy přineslo, no?! Ale v takovejch situacích už jsme kolikrát byli, no jéje! Takže z toho nemam úplně větry a zachovám chladnou hlavu i zadek. Zas se vytáhnu za Flipka a Roslyn. Nevim ještě co budem dělat a tak si zkouším jestli mi tu naběhne energie na nějakou ohnivou kuličku. Myslim, že spíš ne a budem muset bojovat podle konfesních zvyklostí - voni je zabavěvej a já nějak trochu srabácky zaškodim. Je to osvědčený! Jazyk ve voku, nehty za krkem a zuby v koleni nikdo mít nechce! Nejhorší na tom je... ...že mam někdy chuť... Bezděčně naprázdno polknu. ... si třeba zrovna to voko nechat. Je to takový žižlavý a legračně se to natřásá! |
| |
| Když zjistím, že u padacích dveřích nic nezmůžu, přestanu se plést Sethovi a schovám se za roh, krytá sudem. Tím pádem příliš nevidím, co se u vchodu děje, ale alespoň na půl oka zkouším švidrat, když mým směrem nikdo nekouká. Jinak se orientuji podle zvuku. Cinkání ozbrojenců. Prasknutí prolomeného schůdku. Klapot podpatků po kamenné dlažbě. Sleduji, jak skupinu kromě Setha halí tma a Rada se mění na krabice. Náš chrabrý lučištník si připravuje zbraň. Medvěd dělá přední linii. Obvykle je boj až poslední moje alternativa, ale obávám se, že nyní je to buď a nebo. Poslední okamžiky, než nepřátelé dorazí, strávím tím, že se sebe shodím svrchničku a rychlospínákem pověsím šikmo přes hruď bandalír s dýkami. Modrá záře mi prozradila, že alespoň jeden z nich má u sebe průvodce a ten je nyní pro mě primární cíl. V dlani pevně stisknu ocelovou kuličku. Šarvátku neplánuju začít, ale pokud se něco semele, měla bych mít výhodu úderu zboku či zezadu, podle toho, kde kdo bude stát. Nechci ale jednat, dokud Miehu nebude též v místnosti. Respektivě spánek jeho nositele. Ozbrojenci lehkomyslně nemají přilby, takže přinejhorším jejich krky potrápí trocha piercingu. Ale vážně, vážně bych chtěla, aby se to nestalo. |
| |
| Netrpělivě odmítnu přístup mého průvodce. Teď ne. Na čele se mi tvoří lehká vráska, jak se soustředím na udržování kouzel. Budu muset víc trénovat. A pak je uvidím a málem nás to stojí úkryt. Co to sakra je? A proč po tom chtějí nějakou pomoc? To nebude dobré. To nebude vůbec nic dobrého. Pozoruju postupující linii modrého světla a nervózně si prokřupu klouby. V tuhle chvíli se plně spoléhám na Roslyn, že se mi nic nestane. Natož třeba nečekaný pád. Nicméně mám trochu nepříjemný pocit, že to světlo nám zruší úkryt, takže co dál? V tuhle chvíli si nemůžu dovolit použít třetí kouzlo, ale pokud Blikavec poruší jedno ze stávajících, celá jejich skupinka zmizí v dýmu. V tomhle prostředí by to mělo fungovat úplně dokonale. Žádnej otravnej vítr. |
| |
| Nezvaní návštěvníci V rohu vaší místnosti se objeví další světlo. Záře Sethova dráčka je o něco světlejší než záře, která se pomalu blíží z vedlejší místnosti. Zalévá vás nezvykle jasným světlem, na které se vaše oči musejí chvíli adaptovat, a Flipem vytvořená tma se skoro polekaně stáhne. Nicméně se stále drží v nejtěsnější blízkosti Flipa s Roslyn. I Žravuchy hlava, která se přesunula blíže k nim, je zatím v bezpečí a nikdo si jich nevšímá. Rada, kterou světlo za ní překvapilo, se prudce otáčí s přidušeným výkřikem. "Ne!" Flip drží iluzi pevně, nicméně nečekaný pohyb Rady ho zaskočí také. Krabice se zamihotají. Hlavy nově příchozích si s trhnutím přestanou poměřovat jakou hrozbu asi představuje Seth s lukem, a otáčí se za výkřikem, podezíravě krčíc obočí. Rada polekaně dává ruku před pusu. Flipovi na čele vyráží pot. Další pohyb působí další mihotání vzduchu, ať už se Flip snaží sebevíc. Rada se ale zjevně víc obává Setha a jeho dráčka, než příchozích mužů, protože lučištníkovým směrem pořád otáčí hlavu. Nemůže si pomoct. Medvěd se snaží clonit a občas vykřikne "Už ani krok!", nemá to ovšem požadovaný efekt. Dvojice mužů se zkušeně roztáhne do stran a zpoza nich už přichází ostatní. "Naučila ses nový triky?" Muž v popředí (1) hypnotizuje krabice a očividně je mu už jasné, která bije. Nesetkává se s magií poprvé. Přesto se mračí a jeho postup trochu zpomalil, jakoby nevěděl, co teď může od Rady čekat. Nakonec upře oči na Medvěda, jako první překážku. Všechny muže teď vidíte z větší blízkosti. Není na nich nic zvláštního, všichni mají základní výzbroj, která obsahuje kroužkovou košili, meč, u pasu dýku, a čiší z nich sebevědomí někoho, kdo je v početní převaze. Zdá se, že Setha už úplně ignorují. Žravuše do zorného pole vstoupí muž uprostřed a rozhodně vzbudí její zájem (3). Kromě meče totiž nese i pochodeň. Sice to nejsou zrovna sluneční paprsky, ale pracovat se s tím dá. Jenom opatrně, aby to nezhaslo! A když už se tak soustředí, cítí i energii dvou luceren na stole ve vedlejší místnosti. A tady je vlastně malinká svíčka! A u vchodu ještě jedna zavěšená lucerna! Vážky si nikdo nevšiml. Ozbrojenci zjevně nemají vůbec přehled, kolik lidí tu má nebo nemá být a zajímá je jenom Rada. Flip vidí, že Blikavec se pomalu blíží a trojice vpředu se rozestupuje, aby mohla Medvěda obejít ze všech stran. Ten se snaží trochu ustupovat, ale za chvíli nebude mít kam. Dá se předpokládat, že iluze krabic už je zbytečná, ale Medvěd bude mít za chvíli potíže. To samé nejspíš usoudil i Blikavec, pokud je něčeho takového schopný, každopádně jeho pohyb se najednou zastavil. Jestli se trojice roztáhne ještě o něco víc, může být za chvíli problém vytvořit naráz dostatečně velký oblak dýmu. Flip proto neváhá, pouští iluzi krabic, a se zamumláním nového kouzla rovnou vypouští dým mezi bojovníky, zhruba někam doprostřed ústřední trojice. Najednou to tam vypadá, jakoby se z desítek hrnců vypustila v jednom místě stlačená hustá pára, která zahalí nejbližší okolí. Flip na Roslynině rameni vyčerpaně zakolísá. "Hej!" "Kurva co to je?!" "Zabte je!" Poplašné výkřiky nabývají na intenzitě. Všem je jasné, že máte jenom pár vteřin, a to TEĎ. Zmatení nebude trvat věčně. Medvěd využívá příležitost a trochu naslepo se vrhá vpřed. Radu už všichni vidíte zase jako Radu. Vypadá naprosto konsternovaně. Kmitá pohledem ze Setha na Medvěda a únikový východ a zjevně moc neví, co si počít. Seth se mezitím těší z přítomnosti dráčka, který se mu proplétá pod nohama. Má z toho opravdu radost a dráček se zdá taky nadšený. Samozřejmě. Seth už teď ví, že měl naprostou pravdu. Jeho průvodce je úplně neškodný a Rada se mýlí. Seth nechápe, jak něco takového vůbec mohla vypustit z pusy a zmocňuje se ho vztek. Zasloužila by jednu do zobáku. Rozdmýchává na ostrově spory úplně zbytečně. To Rada je nebezpečná. A je moc blízko. Určitě se každou chvíli po něm vrhne. Seth si snaží udělat trochu prostoru a ustupuje víc ke stěně. Během těch pár kroků nasměroval špičku šípu na Radu a tětivu natáhl tak, až ho opeření polechtalo na tváři. Tak je to správně. Důvěrně známý hlásek poletujícího dráčka Setha zahřeje na duši. Rezonuje mu jak v mysli, tak tiše v uších. Ona je nebezpečná a musíme jí zlikvidovat. VYSTŘEL! Teď! SITUACE |
| |
| Trochu nepřehledná situace Nejistě sleduju, jak se temnota stahuje, ale naštěstí zůstane aspoň kolem nás a nevypadá to, že by se někdo namáhal nám věnovat pozornost. To je dobře. Na druhou stranu, když se Rada pohne a ještě vykřikne, mám pocit, že by potřebovala profackovat. Mám chuť její kamufláž okamžitě zahodit, ale přesto ji držím. Potřeboval bych si otřít pot z čela, který mi brzy kápne do oka, ale nemůžu pohnout rukou, aby se iluze nedorozsypala. Pohledem hodnotím situaci. A pak to dojde do bodu, kdy nemá smysl se víc snažit, protože všichni už vědi. Ruka mi padne skoro bezvládně, jak pustím vysilující kouzlo, ale nemůžu si odpočinout ani na vteřinu, protože s dalším gestem se kolem mužů vytvoří mlha. Vypadá to, že to by mohlo fungovat i na blikavce, ale mě se udělá poněkud mdlo. Druhou ruku držím pevně sevřenou, aby se nerozpadla temnota kolem nás a křídla mi schlíple visí. Moc kouzel, moc rychle, dlouhou dobu a bez přípravy. Obávám se, že v tuhle chvíli je to na ostatních. Rozhlédnu se, jak si vede zbytek naší skupinky. Vážky si zjevně nikdo nevšiml a Setha… co to to pako zase vyvádí?! Rychle dloubnu do Roslyn, aby se podívala, kam mám upřený pohled. Víc toho fakt nedávám a nechci na něj řvát, abych nezrušil ještě naše krytí. |
| |
| Opatrně se krčím za sudem a lehce vykukuju ve snaze spatřit člověka s přítelíčkem, ale k mému zklamání se stále drží pro mě za rohem. V tom mi něco dojde a zběžně změním svůj obličej na jeden z předzapamatovaných, které nosím v hlavě. Je to jedna ze žebraček, kterým nosívám v poledne něco k snědku, takže znám dopodrobna každý rys její tváře. Sethova dráčka si zběžně všimnu, ale je mimo mé zorné pole, takže mu nevěnuju pozornost. Ten se o sebe umí postarat. Naopak znepokojeně koukám na přesilu, co jde proti Medvědovi. Naše skupinka rozhodně postrádá někoho dopředu, takže když jsme zčista jasna takový štít dostali, nebylo by milé jej zase ztratit. Připravím si kuličku i do levé ruky. Zabíjet stále nehodlám, ale to neznamená, že nechám rozsekat potenciálního spojence. A pak se objeví mračno dýmu a protivníky zahalí. To je ta chvíle! Mé, jako pružina napnuté tělo vyrazí kolem barelu přímo do kouře. Vím, jak to tam vypadá, takže trefit prostor mezi zády pana jedničky a rohem stěny by nemuselo být tak těžké. Několika rychlými, ale pokud možno tichými kroky tedy proběhnu, a pokud se zadaří, měla bych se z kouře vynořit ve vedlejší místnosti, snad přímo před tím člověkem s mie-hu. Při troše štěstí bude překvapený, takže nebudu čekat a zkusím jej vyřídit ocelovou kuličkou přímo do čela. V té chvíli zjistím, že tam je ještě někdo jiný, takže další postup záleží na tom, co dělá. Nevěděla jsem o něm, ale na druhou stranu, očekávala jsem komplikace, nikde není řečeno, kolik nepřátel dorazilo. Pokud mě přímo ohrožuje - např. ozbrojenec s mečem dva kroky ode mě - tak se pokusím ho načít druhou kuličkou, následně pana čtyřku dorazím hlavicí dýky stejně jako o hodinu dřív Flipa a potom stejný osud čeká pětku. (ocelová kulička do čela dospělého chlapa pravděpodobně jen přiomráčí, ale dá mi čas na dokončení) Pokud onen neznámý není okamžité ohrožení, zkusím nejdřív dorazit čtyřku a následně řešit pětku. V případě, že by pětka vysloveně nezaregistroval moji přítomnost (někde by tam teoreticky měl být Kukačka), tak ho po zajištění čtyřky vezmu charakterně zezadu. |
| |
| KTO JE TU ZLODUCH? Sledujem približujúcich sa vojakov, vnímam svojich parťákov v tme a ubezpečujem sa, že keby došlo na boj, tak ich medveď zdrží natoľko, že stihnem vypáliť dostatok šípov. Dokážem vytiahnúť šíp, založiť ho do tetivy a vypáliť v priebehu chvilinky. Celá tahle situácia je úplne zlá. Ani by sme tu nemali byť. Vedel som, že keď k sebe pustím svojho dráčka, tak sa budem cítiť lepšie. A skutočne, hneď ako sa objavil, cítil som sa o niečo bezpečnejšie. Vždy som ho k sebe pustil, keď som sa cítil sám, alebo som potreboval oporu. A som si istý, že nebyť jeho, už tu dávno niesom. To on ma zachránil už mnoho krát pred tým, aby som si sám neublížil. Neverím, že by bol zlý. Rada je bláznivá stará ženská. Len nám závidí, že my spoločníkov máme a ona nie. Stavím sa, že to ona je tá, čo tu robí problémy. Kto normálny by žil v podzemí, ako potkany. Dokonca sme boli svedkami toho, ako jej spoločník zavraždil tú nevinnú ženu na ulici. Všetko ukazuje na to, že to ona je ten zloduch. Môj dráčik mi šeptá to isté čo si myslím. A on má vždy pravdu. Sledujem Radu a každou sekundou sa mi zdá temnejšia a zákernejšia. Moji priatelia to nevidia, pretože im Rada zakázala privolať svojich spoločníkov. Vedela, že oni vedia pravdu! Môj Dráčik vie pravdu. Chce aby som ju zabil, preto namierim na Radu svoj luk. Všetko dáva zmysel. Cítim k Rade obrovskú nenávisť a chcem ju zabiť. Môj dráčik ma utvrdzuje v tom, že robím správne. Keď mi dá povel, aby som vystrelil, prsty sa mi zachvejú, ale nevystrelím, pretože mi do uší padne aj čosi iné. Jeden z tých vojakov, zavelil aby nás zabili. Zabijú mojich priateľov ak nič neurobím. Ale Rada je stále tu! Pravdepodobne tu nikto nieje normálny! Preto odhodlane namierim luk na Radu a vystrelím jeden šíp. Neuposlúchol som svojho dráčika, ale ani si nemyslím, že sa mýlil. Vybral som si len zlatú strednú cestu. Pred tým ako som na Radu vystrelil, namieril som jej luk na nohu. Tým som sa uistil, že nám Rada už nijak neuškodí a potom som sa hneď začal venovať tým, čo nás chcú zabiť. Všimol som si ako Vážka vbehla do hmly a odhadom som vedel odhadnúť, kde by sa práve nachádzala. Rovnako som aj tušil kde sa nachádzajú vojaci. Vypálil som jeden šíp do hmly a mieril som do výšky krku. Hneď som vytiahol další šíp a vystrelil do hmly. Potom ďalší a ďalší. Piaty šíp som založil a ostal stáť s natiahnutým lukom. Už som stratil predstavu, kde by sa mohla nachádzať Vážka a nechcem riskovať, že by som ju trafil. Môj Dráčik ma vyhecoval, mám hlavu ako balón. Na jednu stranu cítim, že Rada je zlo, ale stále si o tom niesom taký istý. Svojho Dráčika nezapudzujem, stále si ho nechávam krúžiť okolo nôh. "Prestaň, nezabijem ju! Teraz je už bezbranná! Nezabijem ju chápeš?!" Hádam sa so svojím dráčikom, ktorý mi stále nedá pokoj. |
| |
| Hymbrkycucky! Je to tady! Vůbec tomu nerozumim a tak na všechny koukám jako telátko, ale oni se pak konečně vymáčknou a vyjeví, že nás chtějí zabít a na to já už slyšim! Jen to kváknou, maj mě na krku! Jako poeticky řečeno. Ale teďka je jdu uplně prozaicky uzříznout! |
| |
| Zmatek! Akce! Oheň! Nečekala jsem, že by byl někdo tak hloupej nevinnej a důvěřivej, že by sem opravdu zavolal svého Mie´thu - ale Seth to opět dokázal. Zase jednou mě překvapil. Rysa nevolám, i když cítím, že by se rád zapojil do konverzace - ne proto, že bych skutečně věřila Radě, že by byl zlý a toužil ovládnout náš svět nebo co, ale proto... Proč vlastně...? ...Proto, že mě vlastně o těchhle průhledných modrých stvořeních donutila malinko pochybovat. Přiznám se bez mučení. Kývnu na Flipa, s významně zvednutým obočím, jako že "já vim, no, taky bych ho nejradši profackovala", ale než stačím něco podniknout, začnou se dít... věci. Je už definitivně jasné, že skrz Flipovy iluze ti lidé vidí. Flip, zdá se, něco chystá - a taky že jo. Rada vypadá opět jako Rada a mezi našimi novými hosty se rozprostře taková neprůhledná pára. Víláčka to vyčerpá a já ho radši zachytím, aby ještě nespadl na zem. Vypadá to slibně - agresoři jsou zmatení, Vážka vystartuje, Žravucha jim zapálí hlavy, mají to - jistě k jejich radosti - i s doprovodným komentářem naší ohýnkové víly. Vypadá to, že bude brzy po všem, jenže pak... Seth střelí Radu do nohy. To je prostě úžasný. Opět to dokázal. I po všech těch letech prostě dovede zas a znova překvapovat. Co tomu týpkovi zase je??? Nemám čas nad tím teď přemýšlet, a stejně tak by nebylo úplně vhodné k Radě skočit a ránu jí aspoň provizorně ošetřit, i když k tomu mám sto chutí. A ještě víc se mi chce pořádně zatřást Sethem, aby se probral a uvědomil si, že tohle OPRAVDU nepomohlo. Radši ale nic neříkám - snad jen kromě víláčka jsem tady z nás nejmíň vybavená k boji a musím chránit nejen Flipka, který mi sedí na rameni, ale taky (stále naštěstí spícího) Modřína. Přesto zaujmu obrannou pozici s holí v ruce, mojí jedinou, ale zato věrnou zbraní. Moji společníci vědí, že se nikdy do boje nevrhám a nějaká násilná řešení situací využívám výhradně k obraně sebe nebo svých přátel. Samozřejmě ale stále koukám, jestli někdo - a tím "někdo" myslím hlavně Žravuchu, Vážku a případně Radu, na Setha jsem momentálně fakt naštvaná - nepotřebuje pomoct, a pokud zjistím, že je někdo v úzkých, neváhám a vrhám se se vší vervou do ochrany svých parťáků. Jediný jiný důvod, proč bych hůl použila, by byl, kdyby se někdo vrhal přímo mým a potažmo Flipovým směrem s úmyslem nám ublížit. V opačném případě se nezapojuju - jednak je proti mému přesvědčení útočit jako první, a za druhé je jasný, že oproti Vážčinu arzenálu zbraní, Sethovu luku a Žravušině ničivé magii je moje dřevěná hůl trošičku... slabší kalibr. |
| |
| Prach jsi a v prach se obrátíš... Vážka vyráží jako první, současně s Medvědem. Oba dokáží využít ten správný moment. Medvěd mečem promáchl jen vzduch - jeho cíl se v dýmu zastavil, nevrhá se slepě vpřed, jak válečník zřejmě předpokládal. Vážka se obratně prosmýkla mezi klejícími muži, aniž by do někoho vrazila. Dým je skutečně jen v průchodu, a tak se z něj vynoří hned za zády muže uprostřed (3). Čelí dvěma mužům, kteří na ní zírají dost vyjeveně (4,5). Téměř současně se ozve pronikavý výkřik Rady a bolestivý jek několika mužů. Dým nabírá oranžový nádech. Kdybyste si jasně neuvědomovali, kde vlastně jste, mohlo by vám to připadat jako svítání v mléčném oparu mraků. Vážka neváhá a po bleskovém zorientování se vrhá kuličku přímo do čela muži, o kterém se dá předpokládat, že k němu patří Mie´thu (4). Zasáhla přesněji, než zamýšlela. Muž ustupoval půlkrokem vzad, aby si před nečekaným protivníkem vytvořil trochu odstup a u toho zmateně natočil hlavu k Blikavci, který už se posunul dál do dýmu. Kulička ho tak zasáhla v plné rychlosti do spánku. Muž obrací oči v sloup a kácí se k zemi. To už se ale vzpamatoval poslední protivník, který startuje s jednoručním mečem (5). A periferně Vážka vidí, že je v místnosti ještě někdo. Kukačka. Ten ale nedělá žádné prudké pohyby. Nejspíš čeká, jak to všechno dopadne. Místností začínají létat šípy za doprovodu charakteristického svistotu. První se zabodává přesně tam, kam Seth zamýšlel. Muž vlevo (2) měl poměrně dobře rostlý vous a Žravušin oheň jej ozařuje nejjasněji. Jeho křik se mění na chroptění, jak mu krev zaplavuje dýchací cesty. Druhý šíp prolétl přímo skrz Mie´thu, což zaznamenává Vážka, které střela prolétla těsně před nosem a skončila s kovovým rachocením na zdi opodál v chodbě. Seth zřejmě mířil na muže uprostřed (3), ale ruka na poslední chvíli luk vychýlila trochu do strany. Muž vzadu (5) se vrhá po Vážce, kterou těsný průlet šípu na půl vteřiny vyvedl z rovnováhy a koncentrace. Kuličku ještě stihne hodit, ale postrádá dostatečnou sílu. Útočníka zasáhne do nadočnicového oblouku, muž zakolísá, ale rychle se otřepe a pokračuje v útoku. Vážka má čas na vytažení dýky a vrhnutí se vpřed. Taky si s nepříjemným mrazením uvědomuje, že modré světlo s vyřazením předchozího muže nezmizelo. Třetí šíp zcela jistě mířil na muže vpředu a na předpokládaného velitele (1), ale Sethova jindy jistá ruka se na poslední chvíli opět stočila jen malý kousek stranou. Přišlo mu to v tu chvíli jako nejlepší nápad a rychlost střelby nedovoluje se nad podobnými pocity více zamýšlet. Střelec poslouchá své instinkty. Ale přesto zazněl uspokojivý zvuk, jak šíp našel cíl v ozbrojenci uprostřed. Ten už se podle světla kroutí na zemi. Těžko říct, kterou část těla šíp zasáhl, nicméně řev neustal. Vážka nechce riskovat přímý střet s delší zbraní, než kterou disponuje ona sama. Vyhodnotila tedy mužův postoj a energii celého těla vkládá na sklouznutí se po podlaze a podražení jeho stojné nohy. Mužovy instinkty zareagovaly částečně v jeho prospěch a téměř stihnul přesunout váhu na druhou nohu. Nicméně razance Vážčina pohybu a její snaha dostat muže do znevýhodněné pozice vykonaly své a útočník se kácí dolů. Meč mu padá s třeskotem z ruky, jak se snaží dopadnout na ruce. Končí rozpláclý částečně na Vážce, které to trochu vyrazilo dech a částečně na zemi. Hned se snaží zkroutit tak, aby mohl Vážku zasáhnout alespoň pěstí a odzbrojit jí. Čtvrtý šíp našel rameno Medvěda, který připravený ve střehu čekal, kdo se jako první vynoří z mlhy. Ke všeobecnému povyku se přidává i jeho překvapený výkřik. V tu chvíli se z mlhy vynoří dost nedbale vedená čepel, která Medvěda spíš náhodou sekne přes krk. Zkušené oko vidí, že rána není tolik hluboká, ale bez řádného ošetření může dopadnout špatně. "Medvěde!" V Radině výkřiku se odráží všechna bolest a obavy. Když ozbrojenec dopadá na podlahu, svírajíc si krk, žena k němu natahuje ruku, jakoby tím snad mohla zmírnit jeho pád. Zmučený vzlyk, který jí projde přes rty, nemá rozhodně co dělat s jejím vlastním zraněním. Vzápětí se z mlhy noří velitel, který kolem sebe v bolestivé agónii máchá mečem, hlavu v plamenech. Pro slabé žaludky to může být skutečně děsivý pohled. Oheň, živený zprvu jeho vlasy, teď ovládá Žravucha. Oheň se tak drží zuby nehty na kůži, na rtech, na očních bulvách... požírá všechno, co aspoň trochu jde. Pod tou rudou výhní je možné vidět několik krvácejících škrábanců, jak se nešťastník snažil seškrábat to ze sebe klidně i s kůží. Vystřel, zabij je všechny... Všichni ti chtějí ublížit... Seth s pátým šípem otálí. Vemlouvavý hlásek ujišťuje, přesvědčuje, radí... jako vždycky to, co je pro lukostřelce nejlepší. Ozářený dým a zmučené výkřiky jasně ukazují, kam by se dalo ještě cílit. Nebyla by to těžká rána. Střílej. Rychle... Než se dostanou moc blízko, to přece nechceš... Rada vypadá, že se konečně rozhodla k činu. S bolestivým šklebem v obličeji se sune po podlaze. Má zasažené lýtko, šíp zůstal v ráně. Po chvíli je jasné, že se chce dostat k Sethovi. Sethovi se najednou zdá, že kolem něj houstne tma. Jeho Průvodce sice vydává dost světla, ale i to jakoby bylo pohlcováno. Chomáče černé tmy víří před obličejem a vypadá to skoro jako nějaká varianta černého dýmu, se kterým se potýkají útočníci. Rozostřuje to vidění a panika svírá hrdlo. Rada se sune po zemi. V očích se jí lesknou slzy. A nedaleký plamen ozářil lesklou čepel dýky, kterou pevně svírá v ruce... SITUACE |
| |
| Říká se: "Risk je zisk." Co se ale nedodává je, že "Risk je stále i risk." S tím je potřeba počítat, když se člověk pouští do akcí, které se můžou těžce zvrtnout. Jako třeba já právě nyní. Problém je, když má protivník na své straně všechny možné výhody a vy musíte vymýšlet neortodoxní postupy, které mají potenciál soupeře dokonale rozhodit - v té chvíli jste vyhráli. Nebo taky ne - a pak většinou umřete. Jako já teď. "Je po mě." proletí mi hlavou myšlenka, když pan Pětka projeví základní obranný reflex a strčí pod sebe ruce, místo aby to vzal čelem do podlahy. Takže najednou na mě leží, je větší a těžší a zcela bojeschopný a moje pravice svírá dýku, kterou nehodlám použít, zatímco on žádné podobné zábrany nemá. "Život by byl jednodušší bez skrupulí." napadne mě ještě, zatímco chlap se zvedne na jedné ruce a druhou se sápe po mé dýce. Nicméně jak se nadzvednul, najednou mám trochu místa... Natáhnu krk a kousnu ho do obličeje. Je mi jedno kam, nejlepší je samozřejmě špička nosu, ale beru cokoliv, tvář, bradu, ret, nebo krk. Podle toho, jaká část mi je nejbližší. Cílem tohoto cvičení je, aby měl jiné starosti, než se mi snažit vyrvat zbraň. A třeba by se pak ještě trochu nadzvedl, každý centimetr se počítá, protože jakmile se zahryznu, co nejvíc uvolním své pravé koleno a vší silou jej kopnu frajerovi do varlat. Pokud se povede, vyskočím a svíjejícího se Pětku omráčím. Co se bude dít, pokud se mi manévr nepodaří, si raději nepředstavuji. |
| |
| NEBEZPEČNÁ SITUÁCIA Radu som úspešne zasiahol do nohy a ona padla na zem. Zameral som sa na prichádzajúcich vojakov. Neviem či sa mi ich podarilo zasiahnúť presne, cez ten dym som veľa nevidel, ale niečo bolo špatne. Keď som mal možnost zasiahnuť nepriatela, nebol som si istý. Mal som pochybnosti a nezdalo sa mi to správne, preto som v poslednej chvíly odklonil luk. Nechápal som to. Sú zlí alebo niesú zlí? Ďalší šíp sa zabodol do Medveďa. Ani si nepamatám, že by som ho vystrelil. Ale nechcel som ho zasiahnúť, alebo chcel? Môj dráčik mi radí, aby som ich pozabíjal, Radu, Medveďa aj ostatných, ale prečo vlastne? Vie niečo, čo ja neviem? Všetko sa deje tak rýchlo, nemám čas sa zorientovať. Vnímam, že niekomu horí hlava a v bolestiach so sebou hádže sem a tam. Medveď je na zemi a môj dráčik mi stále radí aby som všetkých zabil. Stále mi hučí do hlavy a ja nedokážem premýšlať. Mám v ruke luk, v ňom nasadený šíp, ale netuším čo mám robiť. Všimnem si, že sa ku mne plazí Rada, ale tiež, že sa mi pred očami začína zmrákať. Akoby nejaký dym, voľnou rukou zamávam pred sebou aby som dym rozohnal. Potrebujem vidieť. Všetci vrieskajú, dráčik mi stále hovorí aby som všetkých zabil, počujem ho až vo vnútri mojej hlavy, vojaci nás chcú zabiť, Rada nás chce zabiť a ten prekliaty čierny dym mi zahaluje hlavu a neviem sa ho zbaviť. Vedel som, že nemáme liezť do podzemia. Toto je miesto pre mŕtvych a teraz už viem, že sa nám duchovia mstia. Nikdy predtým sa toto nestalo, nikdy mi môj Miethu neradil zle, vždy som vedel, kto je dobrý a kto zlý, vždy som trafil presne. Potrebujem sa odtialto dostať. Cítim ako mi začína bušiť srdce a začína ma pohlcovať panika. Čakám len odkiaľ príde rana. Niekto ma bodne z ľava alebo z prava, alebo nás zabijú duchovia. Prišiel som si ako v bezvýchodiskovej situácií a vtedy som pocítil, ako mi začalo byť zle. Oblial ma pot a chce sa mi zvracať. Nie tu a nie teraz! Nie v jaskyni, musím sa odtialto dostať! Pustil som luk na zem a obzrel som sa po poklope na strope. Rebrík je na kusy, a panika mi zviera hrdlo stále silnejšie. Mávnem rukou aby som rozohnal dym okolo mojej hlavy, ale nefunguje to. Viem, že je v strede miestnosti stôl a nejaké sudy. Rozhodnem sa prebehnúť popri stene okolo Rady, smerom kde stojí Roslyn s Flipom. Potom prebehnem ku stolu a začnem ho tlačiť pod poklop. Pokúsim sa pri tom vyhnúť Rade, aby som ju tým stolom nezvalcoval. Ak to bude stále prinízko, rýchlo na stol postavím zopár sudov. Potom mám v pláne vyraziť poklop aj keby som si mal pri tom dolámať kosti. Musím sa dostať von a to hneď. |
| |
| Nedělám to ráda, ale udělat se to musí! Jednou si náš Macek přinesl na dvorek v ústavu myš. Hodně si s ní hrál a zaživa jí ožvejkával. Já na to nemohla koukat, tak jsem mu vynadala a zahnala jsem ho. Seděl u zdi a tvářil se dost ukřivděně. Já pak chtěla tu myš pustit do přírody, jenomže jsem zjistila, že má ožvejkaný pacičky a nemůže už ani chodit. Bylo mi jí hrozně líto a nevěděla jsem, co s ní. Tak jsem vzala lopatu a jak jsem se strašně snažila, aby to bylo rychlý, tak jsem z toho hlodavečka udělala úplnej lívanec. Byla jsem z toho tak vynervovaná, že jsem tou ranou zlomila i vyschlou násadu tý lopatky. Macek na to koukal od zdi a nebyl z toho moc moudrej.
|
| |
| Boj pokračuje Celá tahle situace, která by se podle mého beztak dala vyřešit dialogem, kdyby tady Seth nezačal střílet jako pomatenec do všeho a všech, se během několika okamžiků mění v nelítostný boj na život a na smrt. Vážka se vrhá přímo do víru dění, Sethovy šípy lítají a Žravucha čaruje s plamínky. Nic pro slabé povahy. A já do toho stále ještě nemám nejmenší ponětí, kdo je tu hodnej a kdo zlej. A jestli ti zloduši náhodou nejsme celou dobu my. Úvahy mě ale zrovna teď nikam nedostanou, a tak se rozhodnu, že něco musím podniknout, právě ve chvíli, kdy Seth utíká před chudákem plazící se Radou a míří k nám. Jo, polomrtvá ženská, to je vážně strach budící soupeř, Setíku, ušklíbnu se v duchu. Otočím se na Flipa, kterého mám stále na rameni. "Pokusím se zachránit, co se dá." S tou větou ho opatrně pokládám na zem - vím, že je zesláblý, a nechci, aby se ještě nějak zranil. Hlavou mi proletí vzpomínka na jeho falešné krvácení z nosu a chtě nechtě se musím pousmát. Zdá se to jako věčnost, ale jak je to dlouho, co už tu jsme? Minuty? Hodiny? "Dej pozor na Flipa, jestli se mu něco stane, tak si mě nepřej," syknu směrem k Sethovi, který se o cosi snaží. V hlavě se mi rodí plán, jak bych mohla se svou troškou přispět do mlýna a aspoň o něco zmírnit probíhající katastrofu. Podívám se směrem k Vážce a bojující skupince, abych se ujistila, že nepotřebuje moji pomoc - a také abych zjistila, zda se někdo z nich nedívá přímo mým směrem. Naštěstí je ale dost velká pravděpodobnost, že jsou všichni zaměstnáni Vážkou a Žravuchou - pokud je situace příznivá, vyplížím se a namířím si to k Radě. Dřepnu si k ní v dostatečné vzdálenosti, abych se stihla vyhnout, pokud by ji napadlo ohánět se po mně dýkou. "Omlouvám se." Můj tón je klidný, ale zároveň naléhavý, jako bych ji o něco snažně prosila. "Seth, on... nerozumí tomu, co se děje. Má strach. Není to zlý člověk a udělal chybu. Ale pořád to ještě můžeme napravit." Odmlčím se a vlivem momentálního nápadu zvednu ruce, aby viděla, že nic nemám a nejdu ji snad ještě dorazit. "Jsem druid. Ovládám léčivou magii. Pokud mi to dovolíte, tu nohu vám uzdravím." Počkám si na její reakci. Není to smrtelné zranění, ale pokud rána zůstane delší dobu neošetřená, mohlo by to mít moc špatné následky. Pokud mi to dovolí, rychle se přesunu tak, abych jí na poraněné místo dosáhla, a opět se rychle podívám, jak je na tom boj. Pak už se věnuju Radě. Nejdřív se musíme zbavit šípu. "Teď přijde to nejhorší. Zkuste, prosím, nekřičet." Přilákat pozornost vážně nechceme. I když vím, že se jí to nejspíš nepodaří, stejně jsem to zkusila. Třeba je drsnější, než se zdá. K vytáhnutí šípu z rány je těžší, než si myslíte. Poprvé mě to překvapilo. Teď už vím, kolik síly do toho musím dát. Jakmile je šíp venku, přiložím na ránu obě dlaně a na pár sekund zavřu oči, abych se mohla plně soustředit na energii, která proudí do mých rukou. Z nich pak pokračuje do rány, která se pomalu, postupně od porušených svalů směrem ven, začne zacelovat. A teď jenom doufat, že mi Vážka se Žravuchou budou ty týpky držet od těla. |
| |
| Moje ochránkyně se zbláznila Snažím se co nejrychleji nabrat síly, ale v tom cítím, jak mě Roslyn pokládá na zem. No, co si budeme nalhávat spokojený s tím nejsem, protože jsem sázel to, že ona bude moje poslední obrana, ale to, co udělá pak mě donutí začít uvažovat o jejím mentálním zdraví. „No to nemyslíš…“ Rychle si připlácnu ruku na pusu. Tak a tohle mě mohlo dokonale prozradit tomu máklošovi. Pokud bude Seth pokračovat dál mým směrem, budu se muset pokusit o něco, do čeho se mi vůbec nechce. Donutit jeho vzpomínky, aby se přetvořily na to, že jsme nejlepší přátelé a že mě má tak hrozně rád, že by mi nikdy nezkřivil ani vlásek a já nejsem schopen mu lhát. Vymyslím si vzpomínku na to, jak jsem si v akci poranil křídlo a on mě odnesl do bezpečí. Jen se modlím, aby to zabralo, ale stejně se po zemi posunu ještě kousek stranou, kdyby chtěl střílet do tmy. |
| |
| Vážčin kousací útok je tak nečekaný, že muž nestihne uhnout. Její zuby se mu zahryznou do tváře. V puse cítí železitou pachuť krve. Muž zařve a instinktivně trhá hlavou vzad. V momentě, kdy se hlava vrací, aby vrátila čelíčkem úder, se Vážce podaří zkroutit se tak, aby její kolena měla dost místa. Muž nestihne útok dokončit a místo toho se zkroutí v bolestivé křeči, na nějakou dobu vyřazený z boje. Nejspíš ještě nikdy nebojoval s menší vzteklou holkou. Rána tupým koncem dýky do spánku ukončí aspoň dočasně jeho trápení a pošle jej do říše snů. Mezitím Seth zápasí sám se sebou a s tmou kolem hlavy. Ta jakoby teď ulpívala přímo na očích, ale hrubé obrysy stále dokáže spatřit. I přes ztíženou viditelnost se vydává oklikou ke stolu. Rada při tom pohybu ztuhne. Seth se alespoň částečně dokáže řídit sluchem a letmými doteky prstů o stěnu. Taky si dobře pamatuje, kam potřebuje jít, a tak postupuje sice pomaleji, ale postupuje, poháněný panikou. Žravucha dokončuje ohnivé představení na veliteli. Tomu jakmile oheň pronikne dovnitř těla, hroutí se bezvládně k zemi. Z těla se line nechutný zápach seškvařeného masa. Jakmile je z boje vyřazený jeden cíl, zaměří se Žravucha na toho druhého (3). Ten na sobě plameny už skoro uhasil, ale jak na ně víla zaměří znova pozornost, zase se rozpálí a muž začne ječet v nové agónii. Roslyn se přiblížila k Radě, která vypadá naprosto zoufale. Na slova zareaguje až v okamžiku, kdy se druidka dostane k tomu, že umí léčit. Rada prudce vzhlédne a jakmile chce Roslyn začít léčit její nohu, chytne jí za ruku. "Medvěd. Zachraň Medvěda, já to zvládnu." Nedává moc prostor k vyjednávání, pokud chce totiž Roslyn v léčení pokračovat, odsouvá se pryč a opakuje pořád dokola Medvěd, Medvěd, a odmítá jakkoliv spolupracovat. Roslyn se tedy přesouvá ke druhému zraněnému, i u něj už se zdá být bezpečně. Žádný z ozbrojenců teď nevypadá schopný boje. Když je Roslyn na půli cesty, tak se ozve skřípění a cinkání nádobí. Prázdný džbánek, co na stole zůstal, padá na podlahu a sklo se tříští všude kolem. Roslyn stíhá jen částečně uskočit, když jí do boku štrejchne stůl, tlačený oslepeným Sethem. Bolí to, ale nic hrozného, bude z toho nejspíš jenom modřina. Medvěd těžce oddychuje a z krku se mu valí krev. Tepna není porušená. Vypadá to hůř, než jaké to je ve skutečnosti, pro Roslyn by nemělo trvat dlouho krvácení zastavit. Vážka se zvedá na nohy a čelí nepřítomnému pohledu Kukačky. Ten naprosto splňuje definici rozpolcenosti. Skoro hmatatelně je vidět, že svádí nějaký vnitřní boj, který ho ochromuje a zdá se, že Vážku vůbec nevidí. Ve chvíli, kdy už to skoro vypadá, že vám nezbyli žádní důstojní protivníci a je na čase uklidnit Setha, se místností rozezní pronikavý jekot. Nepodobá se to snad ničemu, co jste dosud slyšeli. Rezonuje vám to v uších, v mysli. Nutí vás nechat všeho, co děláte, a tisknout si ruce na uši. Když to skončí a vy vzhlédnete, není už v místnosti ani náznak po dýmu. Zmizela i tma, ve které se schovával Flip. A muži zapálení Žravuchou už teď jen tiše doutnají, nepěkně znetvoření. Když je ovzduší pročištěno od všech rušivých prvků, a vaše pozornost je zcela upřena na neznámého Blikavce uprostřed, všimnete si, že některá jeho vlákna jsou prodloužená a visí na spáncích omráčených nebo mrtvých vojáků. Jedno stejné vlákno jde i ke Kukačce, což v tuhle chvíli vidí jen Vážka. Vlákna se najednou rozpojí, a aniž byste proti tomu mohli cokoliv udělat, přisají se i na vaše spánky. Dokonce proniknou i ke Žravuše, která se schovává v kamenech. Nejdřív necítíte žádnou změnu, jen se vás zmocňuje panika, co se teď bude dít. Pak se ale uklidníte, cítíte lítost a silný smutek. Je to tak intenzivní, že se vám skoro chce plakat, ale zároveň si zřetelně uvědomujete, že to jsou pocity z venčí, proudící přes spojení s Blikavcem. Dochází vám, že už tu není nikdo, ke komu by mohl patřit. Je to tedy první Mie´thu, kterého vidíte úplně samostatného. Mie´thu, který se s vámi očividně snaží komunikovat. Sethův Mie´thu se teď úplně stáhnul a jen visí nad lučištníkovým ramenem. Ten tedy může plně vnímat, co sděluje tenhle nový Blikavec. Je to úplně jiná komunikace, než na kterou jste on těchhle stvoření zvyklí. Kromě emocí k vám začínají proudit i obrazy. Vidíte nejdřív tuhle jeskyni, ale v trochu jiném světle. Nejsou tu žádné mrtvoly ani zranění, a všichni se usmíváte. Potom se obrazy v rychlém sledu mění, jste někde venku, pak někde nahoře... mění se to tak rychle, že se vám točí hlava. Když už vám začíná být špatně, Blikavec si to nejspíš uvědomí, a sled obrazů se zpomalí. Vidíte město. Podobné tomu, kde teď jste, ale je to nějaké modernější. Vidíte budovy z materiálů, které ani nedokážete pojmenovat. A jsou vyšší, než vám přijde vůbec možné postavit. Ze všech koutů čiší čistota, prosperita a spokojenost. A po ulicích se procházejí společně lidé i Blikavci. A někde uvnitř jedné z nablýskaných budov jste vy. Mocní a bohatí. Ze všech výjevů zcela hmatatelně cítíte lítost nad tím, co se tu stalo, a prosbu. Prosbu o pomoc. Vše je zakončeno němou otázkou. |
| |
| Poté, co se varlata pana Pětky tak intimně seznámí s mým kolenem, a on se s výkřikem zkroutí, jako... inu, jako by ho právě někdo kopnul do správného místa, rychle jej ze sebe setřesu, hbitě vyskočím a přesným úderem pošlu do říše snů. Přerývaně se nadechnu a několik vteřin se s dlaní před ústy snažím uklidnit jako o život bušící srdce. A dostat pod kontrolu třesoucí se ruce a podlamující kolena. Tohle mohlo velice rychle skončit velice špatně. Těknu očima kolem sebe. Kukačka se krčí v rohu. V místnosti s hostinou se stále válí kouř na několika místech osvětlený šlehajícími plameny. A Modrák si vesele levituje bez hostitele. To mě zarazí a chvíli na něj nevěřícně zírám, dokud nezačne ječet. Zakryju si rukama uši ve zbytečné snaze se ochránit před drásavým zvukem, ale jde skrz. Zarývá se do mozku, až se mi dělají mžitky před očima. Překvapeně zamrkám, když to přejde, ale nestačím nic provést, protože jedno z jeho dlouhých chapadel se přisaje i na moji hlavu. Chapadel, panožek, výhonků? To je jedno. Instinktivně mávnu rukou a čepel dýky hladce projde modře svítící substancí pouze s minimálním odporem. Zkusím to tedy dlaní, všemožně se snažím tu věc sundat, ale protéká mi mezi prsty jako voda a drží pevně. Náhle jsem naplněna tou podivnou vizí, šílenou směsicí obrazů a vjemů, ze kterých tedy vůbec nejsem moudrá. Naopak, cítím se spíš, jako blázen, jak se můj mozek snaží najít smysl v šíleném mumraji na sebe nenavazujících střihů. Ale pak se to vyjasní a já vidím něco, co chápu. Chápu to velice dobře. Několikrát polknu, když mám hlavu opět sama pro sebe. "Jistě. Všechny čeká prosperita a nás bohatství." zachrčím a musím si odkašlat, protože hlas mi zní hrubě, jako bych dva dny nepila. Pomalými vrávoravými kroky se přesunu o několik metrů k panu Čtyřkovi a přidřepnu si k němu. Čepel dýky nechám volně položenou na jeho ležící hrudi. "Nevím, jestli umřeš, když tohodle člověka probodnu, ale jsem ochotná to zkusit, pokud mi neodpovíš na velikou spoustu otázek, nebo se mi některá z těch odpovědí nebude líbit." můj hlas zní bezcitně a rozhodně. Je to tón chladnokrevného vraha. |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro Proto opravdu veškerou svoji sebekontrolu věnuji tomu, abych věřila, že to skutečně udělám. Samozřejmě, pokud vidí vše, co mám v hlavě, tak jej neoblafnu, ale pokud by viděl jen na povrch, tak chci, aby tam opravdu viděl rozhodnutí zabít. Protože je to samozřejmě celé přetvářka. Nedokázala bych nikoho chladnokrevně odpravit, tím spíš, pokud je to pouze nosič, který pravděpodobně za nic nemůže. |
| |
| SMÚTOK Tlačím stôl a myslím len na to, že sa musím odtialto dostať. Okolo očí mám len tmu ... oslepol som snaď? Som slepý? Ja nevidím! Myslím, že niesom jediný, koho by zachvátila úplna panika, keby prišiel o zrak v podzemí plnom duchov a počas boja. Panikárim naozaj silno, čakám len kedy príde rana, ktorá mi presekne hrdlo, alebo prebodne telo. Netuším čo by sa potom stalo. Zomrel by som? Mohol by som sa konečne dostať tam, kde je moja rodina? Konečne by som mohol objať tých, ktorých milujem najviac? V podstate, je to to jediné čo naozaj túžim urobiť. Nič na tomto svete ma už nezaujíma, ale niečo ... to ... čo mám v sebe, mi nedovolí zomrieť. Poháňa ma to vpred a nakoniec ma to doviedlo až tu. Ale som vydesený a preto sa musím dostať von! Na vzduch, pretože dnes ešte nieje čas na zomieranie. Už mám skoro stôl na mieste, keď ma zasiahne hrozný zvuk. Je to tak hlasné, že začnem kričať od bolesti. Žalúdok mi ide roztrhnúť a chce sa mi vracať. Stále oslepený, ohlušený viem, že je koniec. Teraz tu všetci zomrú. Zrazu sa mi ale zrak vrátil a hluk ustal. Celý spotený som sa pozrel okolo seba a skoro som si ani nevšimol to chapadlo, ktoré sa mi prisalo na hlavu. Ani som nestihol nič urobiť a už som len videl divné obrazce. Všetko bolo tak rychlé, že som nakoniec stratil rovnováhu a rozvalil som sa na zemi. Myslel som len na svojho dráčka, či je tu so mnou. Prečo je ticho? Myšlienka na moc a blahobyt ma absolútne nezaujala. To už dávno nieje nič, čo by ma lákalo. Keď to skončilo, bol som už kľudný. Hrozne sa mi uľavilo. Už som necítil strach ani hnev. Bolo mi len všetko ľúto. Bolo mi ľúto toho čo sa tu stalo a bolo mi smutno, že je moja rodina mŕtva. A tak som len ležal na zemi a po lícach mi stekajú slzy. Cítim tu okolo seba prítomnosť duchov. "Zabil som ich." Povedal som potichu a trochu si zavzlykal. Bolo toho na mňa dnes akosi moc. Som unavený a chce sa mi spať. |
| |
| Tůůdle podruhý! Tohle ho naučí! Už mě hrozně moc dlouho hlodá, jestli to jde a jak asi chutnaj! |
| |
| No vysoký baráky nejsou moje gusto Obezřetně sleduju Setha, protože snad už nikdo další mě nemůže ohrozit a on třeba prorazí cestu ven. Vzápětí už kňučím, jak se mi ostrý zvuk zařezává do mozku. Když to skončí, ani se nedivím, že se moje kouzlo rozpadlo. Oči se mi skoro sami stočí k tomu divnému Blikavci. Právě včas, abych viděl, jak se ke mně blíží to jeho chapadlo. Ještě padnu na znak ve snaze se od toho dostat a už to na mě visí. Když mě trochu opustí panika, začnu uvažovat, ke komu ten tvor patří. Jenomže při vědomí a naživu už jsme jen my. A to přeci není možné, ne? Jenomže je pravděpodobnější, že by byl zcela autonomní? Když začnou vize, nevědomky se ušklíbnu. Já a usmívat se? No dobře, tak jedeme dál. Vzápětí málem vrhnu to, co jsem před tím snědl, jak se mě zmocní závrať z rychlého střídání obrazů a vjemů. Prohlížím si vysoké budovy a necítím se dobře. Mám křídla a díky nim můžu na všechny shlížet z vrchu, ale vyletět nad tyhle budovy? Vždyť jsou tak vysoké! „A ten háček je kde? Co ostatní lidé?“ Zamumlám spíš sám pro sebe. Matně vnímám, že bojovník se nám hroutí, Vážka se tváří vážně a rovnou přejde k vyhrožování a Žravka se znechucuje. No, s ní asi musím souhlasit. Pokud to jde, pokusím se dostat blíž k naší víle. |
| |
| Tak ale už Rozmýšlím se jenom chvíli, než Radě na její žádost kývnu. I když nemá Medvěd zranění, které by ho bezprostředně ohrožovalo na životě, a Rada je objektivně důležitější člověk - a dávalo by tedy větší smysl vzít si ji do parády jako první, nebudu ošetřovat někoho, kdo o to nestojí a je podle všeho připravený mi všemožně bránit. A zrovna teď nejsme v situaci, kdy je vhodný ztrácet čas. "Dobře." Vstanu od ní. "Dejte na sebe pozor." S tím se přesunu k Medvědovi. Na půl cesty mě vyruší stůl, který tlačí... Seth? Co to proboha zase vyvádí... Jen tak tak uskočím rozbitému džbánku, aby mě střepy nepoškrábaly, ale stůl mě zasáhne. Nic strašnýho. Seth vypadá, že je úplně mimo - já ale nemám čas se jím zabývat. Tiše zadoufám, že Flip nebo Žravucha ho zvládnou, ale to je tak jediné, co můžu dělat. Konečně se dostanu k Medvědovi, u kterého je naštěstí bezpečno, krátce mu vysvětlím, co hodlám udělat - a dám se do práce. Zastavení krvácení z jednoduché sečné rány není nic těžkého, a Medvěd má za několik sekund na místě otevřené rány zacelenou růžovou jizvu. Ztracenou krev už mu do těla sice vrátit neumím, a tak bude slabý a pravděpodobně neschopný nějakých namáhavých akcí, ale - přežije. To je nejdůležitější. "Utíkejte do bezpečí," stihnu mu ještě říct, než mi dojde, že slyším něco divnýho. Lépe řečeno slyším ticho. Boj přestal. S nastalým tichem se moje pozornost přirozeně upře na nejvýraznější prvek v místnosti. Na toho velkého Mie´thu. Vidím, jak ke mně míří jedno z jeho vláken, a než stihnu uhnout, natož varovat svoje parťáky, tak... Smutek. Lítost. Beznaděj. A trochu strachu - to je ale, narozdíl od těch ostatních, moje vlastní. Ten smutek proudí z Mie´thu, ne ze mě. To je něco nového, něco, co jsem ještě nikdy od svého rysa nezažila. Pak přijdou různé výjevy ve formě rychle se měnících obrazů a scenérií - tohle místo, my, jak jsme šťastní, zvláštní, neznámé město, které jako by bylo z jiného světa. Bohatství, prosperita, spokojenost a soulad. Představa je to hezká, ale... Ale. Je to všechno až moc dokonalé. Takhle společnost nefunguje. Ne ta naše. A já beztak žádné bohatství nechci. Vlastně po téhle vizi se chci ze všeho nejvíc vrátit domů, do chaloupky, k Pentličce a Jáje, do lesa. Jako první se odhodlá promluvit Vážka. A Flip. Seth blábolí cosi zcesty - ale aspoň je už zase sám sebou - a Žravucha se pokouší tu obrovskou medúzu sníst. Pohledem se vrátím zpět k Blikavci a zkoumavě se na něj zadívám. "Proč jste přišli? Odkud? A co máte v úmyslu s lidmi, kteří s vámi nebudou chtít žít jako jedna velká šťastná rodinka?" Mám dalších asi tak stopadesát tisíc otázek, ale zatím se spokojím s tím, že mi odpoví na tyhle tři. "A co chceš zrovna po nás - po mně a mých přátelích?" ...tak čtyři, no. |
| |
| OSTUDA Jak som tak ležal na zemi a mal som záchvat depresie ..... tak som cítil tlak na srdci. Vlastne ... nebolo to na srdci, ale pod ním.... a tlačil sa dole. Stále dole a dole až .... som si hrozne silno ... masívne ... enormne ... giganticky ... brutálne ... kingkongovsky .... prdol! Bol to taký rachot, že sa celá jaskyňa otriasla v základoch. Keby malo zemetrasenie piateho stupňa ľudskú podobu ... tak by teraz uznanlivo prikyvovalo hlavou. Toľko amoniaku a síry čo sa vypustilo zo mňa do ovzdušia ohrozovalo všetko živé v okruhu desiatich kilometrov. Ak by niekto teraz zapálil fakľu, výbuch by vymazal tento ostrov z povrchu zeme. A ľudia by to nazývali ... potopenie Atlantídy! |
| |
| Komunikační bariéry Mie'thu Stvoření před vámi vypadá, že komunikace s větším množstvím lidí najednou mu nedělá žádný problém. Jeho hmota víří modrofialovými odstíny a v různé rychlosti se přelévá, mění a... bliká. V plné míře vám nyní dochází onen místní název - Blikavec. Ovšem nejzajímavějšího úkazu si všimne Flip, který ho vidí s největším odstupem. Vypadá to, že Blikavec komunikuje s každým zvlášť nejen přes zářivé výběžky pomocí obrazů, ale pro každého volí jinou intenzitu blikání, jiný tvar klobouku, ke každému promlouvá jiným způsobem. Při letmém pohledu zkrátka každá Blikavcova část dělá něco jiného. Čím víc jej ale Flip sleduje, tím méně dokáže vnímat i komunikaci určenou pro ostatní a nakonec vidí jen zmateně světélkující body. Pochopí, že mu stvoření nerozumí. Přehrává stále stejné obrazy, jen ještě o něco zpomalí. Vážka je další, kdo by přísahal, že v tom nesourodém víření dokáže rozpoznat emoci zmatku. Barvy se přelévají jedna přes druhou, jakoby nevěděly kde je jejich místo. Na nůž ani mávající ruku stvoření nijak nereaguje. Jen se jeho hmota přelévá podle intenzity mávání a Vážky ruka začne po chvilce lehce brnět v místě, kde dochází ke kontaktu. Potom ale chapadýlko najednou ucukne, obrazy z Vážčiny hlavy zmizí a blikání se stane ještě intenzivnějším. Vypadá vyděšeně. Roslyn mluví nejdéle a už v průběhu své řeči vidí, jak se rotování světýlek zpomalilo a pravidelně krouží dokola. Vypadá to jako roj hodně soustředěných světlušek. Ale jakmile druidka domluví, světlušky přestanou kroužit, rozutečou se a pomalu přeskakují jedna druhou. I blikání najednou působí schlíple a nešťastně. Roslyn vnímá silnou lítost a je jí definitivně jasné, že jí stvoření nerozumí. Seth ze svojí strany zase vidí velmi pomalý pohyb barevných teček, který ho uklidňuje. Téměř hmatatelně cítí vyjádřenou lítost a účast. Chapadélko ulpívající na jeho spánku se velmi pomalu hýbe a přináší pocit porozumění a snahu ukonejšit. Žravucha se soustředí jen na jídlo a najednou podrážděného mihotání světýlek si vůbec nevšímá. Její jazyk projde skrz chapadlo. A nakonec i skrz klobouk. V místě doteku cítí lehké šimrání, nicméně hmotu se jí nijak nepodaří uchopit. I ostatní, kteří jste si nechali Blikavcovo chapadýlko na hlavě, už teď cítíte jemné vibrace a chvění. Je to novinka. Vaši Mie'thu jsou nehmotní a na váš dotyk žádným způsobem nereagují. Kdežto Žravušin jazyk Blikavce jemně rozmazal. Jakoby se nořil do vody a místo nečistot vířil hvězdičky. Ošetřený Medvěd se mezitím trochu vzpamatoval ze ztráty krve, zamumlal poděkování směřované k Roslyn, a odsunul se ke zdi k Radě, odkud oba sledují nedůvěřivě Setha a oba Mie'thu. Blikavec si vyžádal vaši plnou pozornost a vy jste tak úplně zapomněli na Kukačku. Tomu se podařilo doplížit se až k ústí chodby, kterou jste přišli a tam se dal do běhu. Nedostane se vám ale času jej pronásledovat. Zpoza poklopu nad vašimi hlavami se ozve výkřik následovaný několika tupými ranami. A další výkřik. Po chvíli strnulého čekání slyšíte další rány, šoupání a nakonec skřípot zvedajícího se poklopu. V otvoru se objeví střapatá hlava asi dvacetiletého mladíka. Rada úlevně vydechne. "Jsou tady!" Informuje mládenec kohosi za sebou. Pak se zase otočí zpátky a začne hlasem plným emocí chrlit jedno slovo za druhým. "Rado, útočí na nás úplně všude. Chytili Zajíce a zabili Pantera." I když se snaží tvářit nezaujatě, hlas mu přeskočí. "A vypálili ti barák Medvěde. Je nás tu jenom pár, koho jsme zvládli dát dohromady, musíme zmizet z města a po... Co se tady stalo?" Zarazí se s očima širokýma jak dva talíře, když si konečně uvědomí, že jsou Rada i Medvěd zranění a že má celá místnost modravý odstín. "Potom... Teď se musíme dostat pryč." Rada se s námahou zvedá opírajíc se o zeď. "Nevěřím vám." Mluví s pohledem zabodnutým do Setha a prudce oddechuje. "Ale jsme v zoufalý situaci a vy jste asi jediná možnost, co teď máme." Nadechne se. "Máte nějaký schopnosti." Zalétne rychlým pohledem ke spáleným tělům na podlaze. "Pojďte s námi a pomozte mi dostat se z ostrova. Asi tu nechcete zůstat trčet, takže máme stejný cíl... Souhlasíte?" Mezitím se z Mie'thu uprostřed místnosti vynoří další chapadýlka a téměř něžně přejíždějí přes obličeje padlých a omráčených bojovníků. Jedno vede dokonce i k Sethovu dráčkovi, který je teď naprosto klidný a tichý. Chapadla vedoucí k vám tak nějak schlípla. Už se vás nedotýkají, ale jsou ve vaší blízkosti a mihotají se pomalu ve vzduchu jako mořské medúzy. |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Také ti přijde, že tvým slovům Blikavec nerozuměl. Ale zareagoval a pustil z tebe chapadlo přesně v okamžiku, kdy sis v hlavě vykreslila dokonalý obrázek rozhodnutí zabít člověka pod tebou. |
| |
| ZMATEK To čo teraz prežívam by sa dalo nazvať jedným slovom. Zmätok. Absolútne netuším čo sa deje. Najprv som oslepol, potom sa objavil velký miethu, ktorí sa na mňa napojil chapadlom. Necítil som hrozbu, ale čo ak mi z tela vysáva moju dušu? Je to požierač duší? To nieje miethu! Je to duch! Stále necítim strach, vlastne cítim kľud a ľútosť a únavu. Zatiaľ čo som oslepol sa okolo mňa stalo veľa vecí. Všade sú mŕtvy a smrdí to tu od spáleného mäsa. Stavím sa, že Žravucha zas myslela len na jedlo a zatiaľ čo my sme bojovali o život, ona si opekala niečo pod zub. Keď už nevidím rychlo sa meniace obrazy v mojej hlave, uvidím Radu a Medveďa ako na mňa zazerajú. Som zmätený ... sú to nepriatelia, alebo priatelia? Môj dráčik je už ticho a nič mi nehovorí. V tom sa otvorí poklop, ktorý som sa ja sám snažil otvoriť. Nečakal som ani chvíľku, hneď ako ma chapadlo pustilo som a postavil a rozbehol. Cestou som chytil svoj luk a potom som sa rýchlo snažil dostať von. Je mi jedno, či tam hore sú priatelia alebo nie. Ja v tejto prekliatej jaskyni s duchmi, ktorí mi chcú vysať dušu nezostanem už ani o sekundu dlhšie. |
| |
| Překvapeně na modré stvoření zírám a snažím se si utřídit myšlenky, které mi pod dojmem posledních několika minut jen zmateně bzučí uvnitř hlavy. Kvůli tomu minu útěk Kukačky, ale popravdě ten mě v tu chvíli zajímá úplně nejméně. Když Modrák ucukne, vražedně se usměju a dále ohrožuji bezvědomého svou zbraní. Další reakce se přesto nedočkám. Medůza si vesele levituje, a že by se jí chtělo komunikovat, to ne. "Odkud jste? Proč jste přišli?" cedím skrz zaťaté zuby, zatímco chlapovi přejíždím ostřím nože jemně po krku. Pak se najednou ozvou rány, poklop propustí trochu světla a někdo cizí začne hulákat. Nevím, kdo to je, nejsem přímo ve středu dění. Jsem však připravena reagovat na jakékoliv nebezpečí, do dlaně samovolně vklouzla kulička. Prioritou jest pro mě nadále dostat ze stvoření odpovědi. |
| |
| Nedá se to žrát! Sem si to myslela, ale musela jsem si to ověřit. Ale maže se to! Zahihňám se a ještě trochu se v těch hvězdičkách a mlhovině prohrábnu, dokud mi to nepřijde až moc společensky nevhodný a rychle ten jazyk vtáhnu zpět do tlamy. Pak se přátelsky zazubim na Radu a povídám: |
| |
| soukromá zpráva od Jasná jsoucnost pro Chapadýlko před tebou levituje tak nějak nešťastně a schlíple, jakoby na něco čekalo. Máš pocit, že jsi dokonce slyšela tiché kňournutí. V hlavě se ti nicméně žádné obrazy znovu neobjevily a žádná odpověď nepřichází. |
| |
| Po několik úderů srdce tam dřepím úplně klidně. Oči upřené do dálky a hlavu lehce na stranu, představuji epitom poslouchajícího člověka. Ať už však slyším cokoliv, evidentně to není něco, co bych dokázla ocenit. Na už tak zamračeném obličeji se objeví výraz nefalšovaného vzteku, když upřu zrak na levitujícího tvora před sebou. Na moment jej pouze propaluji očima, než se nadechnu a začnu na něj nevybíravě křičet, jak křičívají lidé jen kousek vzdálení od provedení něčeho skutečně nerozvážného. "Říkám ti mluv ty brzymrtvej létající bezmozku! Okamžitě začni vysvětlovat kdo jste a co tu děláte, jinak jsi vyřízenej nejen ty, ale vy všichni. Zatím jste pro mě jen nájezd cizopasníků. Pijavic co se na nás přiživujou. Takže se ospravedlň, nebo vás do jednoho vyhubíme, rozumíš?" když skončím, zhluboka se nadechnu, jak mi dlouhý sled slov vzal vzduch z plic. A trochu nepříčetně, nicméně rozhodnutě, čekám, zda se medůza vymáčkne. Hrotem dýky šimrám pana čtyřku na krku. |
| |
| soukromá zpráva od Vážka pro Nemilosrdná genocida. Je mi z podobných myšlenek na zvracení, ale nutím se do podobných představ. Potřebuji stvoření přimět ke komunikaci. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR