Reinkarnace
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 03. prosince 2018 12:07 do: 20. května 2019 13:41
Dobrodružství vedl(a) The Doctor
| |
 |  Reinkarnace existuje. Pro některé duše je to cesta k nirváně. Pro jiné nekonečné utrpení. Mnichové Karmického Květu, následující učení Luohana a motivováni soucitem, osvobozují tyto duše od utrpení, jež představuje pozemská existence. |
| |
| Legenda a Hrdina Wu Geng Zhenxun, hlavní město dynastie Xia. Jednou to býval tvůj domov. Běhal jsi ve zdejších ulicích, obdivoval zdejší řemeslníky, jedl od zdejších kuchařů. Teď jsi tady cizinec. Zrovna jsi v jedné horské vesnici osvobozoval duši, jež se zmocnila žáby a terorizovala místní obyvatelstvo, když k tobě přišel posel. Mladík v brnění, které mu bylo moc velké a s mečem, který sotva unesl. Přijel na koni, uklonil se ti a předal ti zprávu. Drahý příteli, Dlouhá léta jsme se neviděli, avšak slýchával jsem mnohé příběhy o tvých cestách a dobrodružstvích. Prosím dostav se do sedmi dní k mému paláci, abych mohl svého mladického společníka, vidět svýma starýma očima. A můžeš se přitom pokochat mými vlasy, když si je sám musel odevzdat. Císař dynastie Xia, Zhou. Dopis se zdál vcelku přátelský, ale ve velmi formálním stylu. Jako mezi písaři, ne dlouholetými přáteli. Avšak narážka Zhoua na tvojí vyholenou hlavu, tě ujistila, že to je stále ten stejný Zhou. Drzý, nebojácný, ale charismatický. A tak teď procházíš ulicemi skvostného města za zády mladého posla, který tě vede k paláci, ale nic nepoznáváš. Všechno je jinak, všechno je nové. Dvacet let je dlouhá doba. Zatímco procházíš ulicemi města, všimneš si něčeho zvláštního. I když je ještě brzké ráno, všechny obchody zavírají, všechny domy se zamykají. Ulice jsou prázdné, až na poslední opozdilce, kteří sbírají své zboží. Přijdete ke strážím, kteří se rozestoupí a ukloní se, jen co vás uvidí. To tě udivilo. Mezi vojáky a šlechtici jsou moc uznávaný nebyl. Vstoupili jste do honosného paláce černou ebenovou podlahou a zlatými sloupy, které podpíraly detailně vyzdobený strop. Před vámi byly dveře, které vedly do královské síně. Avšak než jste vstoupily dovnitř, posel se na tebe otočil. „Jaký byl císař za mlada?“ zeptal se tě. |
| |
 | Cizinec ve vlastní zemi Vždy jsem snil o velkých skutcích a hrdinských činech. Vyrůstat po boku císaře mě naplňovalo hrdostí, ale mému životu stále něco chybělo. Až teprve pravda, o mém původu...původu duše, mi dala jasný směr. Od prvního okamžiku, kdy jsem zjistil, že jsem reinkarnací Luohana, jsem věděl, co mám dělat. Je mým osudem pomáhat a ochraňovat. Proto jsem opustil pohodlí císařského paláce, opustil jsem svého nejlepšího přítele, a vydal se na cesty. Hleděl jsem na dopis a vracely se mi vzpomínky. Možná, že byl Zhou císař velké říše, byl spoutaný protokoly, zavěšený do pavučiny moci, v duši jsme si ale byli velmi podobní. Dva nespoutaní kluci, kteří si užívali volnosti a dováděli v ulicích města. Při té vzpomínce mi po tváři přeběhne úsměv. Staré dobré časy. Možná je skutečně na čase, podívat se domů. Od mého odchodu uplynula spousta let. Spoustu jsem toho viděl i prožil. Čím víc času uplynulo, tím více jsem se návratu obával. Už jsem nebyl ten bezstarostný mladík, kterým jsem byl, když jsem odcházel. Roky se na mě nemilosrdně podepsaly. I můj přítel se jistě změnil. Tenhle dopis mi ale sděloval, že ani on nezapomněl na to, co jsme spolu jako kluci prožili. Kráčel jsem městem, které jsem kdysi tak dobře znal, a nyní se mi zdálo cizí. Nepoznával jsem ho a cítil jsem narůstající neklid. Můj společník tiše kráčel za mými zády. Mladík se několikrát pokusil vyptávat na má dobrodružství, ale čím blíže jsme byli cíli, tím víc jsem se do sebe uzavíral. Nakonec se vyptávat přestal a cestovali jsme v tichosti. "Jaký byl císař za mlada?" Obrátím se a a okamžik s odpovědí zaváhám. "Divoký a nespoutaný. Byli jsme si bližší, než bratři." Je to poprvé, co vyslovím něco skutečně osobního. I mě samotného má slova překvapí. Raději nechám mladíka být a zamířím do paláce. Sklonil jsem se před ním tehdy a skloním se i dnes. |
| |
| Legenda a Hrdina Wu Geng Vejdeš do síně. Je menší než předchozí chodba, ale stále velká. Planoucí oheň v rohu jí ohřívá a cesta k císaři je ohraničena strážnými, kteří sice sedí, ale jsou připraveni během vteřiny zaútočit. Pak uvidíš Zhoua. Jeho tvář má více vousů a vrásek, je to však stále on. Jedna věc, která zachytí tvou mysl je zlaté brnění, které má na sobě. Je to brnění hodné císaře, to rozhodně, ale proč ho má na sobě v tuto chvíli? Poklekneš před ním v úctyhodné vzdálenosti. Koutkem oka však vidíš něco zvláštního. Poslíček, které jsi nechal za dveřmi vejde dovnitř a přijde až k císaři a teprve poté se poklekne a řekne: „Dovedl jsem ho sem.“ Zhou se hluboce zasměje. „To že můj syn kleká chápu. Je mladý a neví, co si se silou počít, ale že i ty ve svém starém věku hrbíš záda, no to se divím.“ S úsměvem vstane z trůnu, přijde k tobě a bratrsky tě obejme. I přes chladné brnění, cítíš vřelost jeho pocitů. Staří přátelé, znovu zpátky. Poté, co vaše objetí skončí, ukáže na stoličku, která je vedle trůnu. „Prosím, posaď se, jako vážený host,“ řekne. Pak uslyšíš hlas vycházející ze stínů. „Wu Gengu,“ řekne a vyjde ze stínů. Je to Da Ji. Jeho žena. Zatímco vy dva jste podlehli času, ona jako by si získala jeho lásku. Vypadala stejně krásně, jako v den tvého odjezdu. „Dáte si čaj?“ zeptala se tě. Neznal jsi jí tak dlouho, jako Zhoua, ale než jsi odjel, zažili jste spolu jistá dobrodružství. Párkrát ti zachránila život a ty jí. Přesto ti teď vykala. Byla to opravdu dlouhá doba. „Da Ji je krásná jako vždy,“ řekl Zhou, když si všiml tvého zamyšlení. „Musíme poděkovat bohům.“ Nevíš proč, ale v těchto jeho slovech si slyšel jed, který se ani nesnažil zatajovat. Otočil se poté na chlapce, který tě tady dovedl. „Tohle je můj syn Zhou Geng,“ představil ti svého syna s úsměvem. A tak tady před tebou stáli. Císařská rodina v její plné kráse. „Musím se tě zeptat Wu Gengu, jelikož mě trochu těší tvé zmatení, napadá tě, proč jsem ti poslal dopis právě teď?“ zeptal se Zhou. Slyšel jsi přitom jak se někdo rychlým krokem přibližuje k dveřím místnosti. |
| |
| Cizinec ve vlastní zemi Cítím na sobě oči všech stráží, jsou připraveni jednat, chránit císaře za každou cenu. Já ale nemám v úmyslu komukoliv ublížit. Pokleknu a skloním hlavu. Hlas mého starého přítele se nese sálem a já se opět pousměju. Ani trochu se nezměnil. Vstanu, abych se s císařem přivítal. Obejmu ho a můj pohled při tom padne na mladíka, který mi dopis doručil. Pěknou lumpárnu na mě ten starý lišák ušil. Byla to ale i má vina, nesnažil jsem se zjistit, co je mladý muž zač. Ani na jméno jsem se ho nezeptal. Nyní pocítím osten studu. Teď je to možná ještě kluk, ale jednou to bude on, kdo bude vládnout říši. "Odpusť mou neznalost, pane." Ukloním se mladému, budoucímu císaři, abych se následně pozdravil i s Da Ji. Ta žena vypadá, jako by nezestárla ani o rok. Její pleť je jako alabastr a vlasy mají barvu havraních křídel. Možná, že v nějakém jiném vesmíru, v jiném světe, jsem jí mohl milovat. Jenže ona vždy náležela Zhou a já to respektoval. Mnoho jsme toho spolu prožili, ale já se nikdy, ani náznakem, o nic nepokusil. Při osamělých nocích jsem svých činů litoval, ale jinak bych se nezachoval. Důvěra přítele mi byla přednější. Usednu na stoličku po císařově boku. Vnímám spěšné kroky, které se přibližují. Instinkty mi radí sáhnout po zbrani, ale vím, jak by takové gesto mohlo být v tuto chvíli vnímáno. Zůstanu proto klidně sedět a obrátím svou tvář k císaři. "Je to už spousta let, co jsme se viděli naposledy. Překvapuje mě, že sis na starého přítel vůbec vzpomněl." Lehce povytáhnu obočí. "Ale nebudu se uchylovat k domněnkám. Vidím, že hoříš nedočkavostí mi to sám sdělit. Tak povídej. Proč mě tvůj syn vyhledal?" |
| |
| Samotný rebel? Wu Geng Šibalský úsměv se objeví na císařově tváři. „Myslím, že to sám za chvíli uvidíš. Jenom tě musím požádat příteli, ať se stane cokoliv, nezasahuj. Tvé síly budou potřeba později.“ Dveře se rozletí dokořán a udýchaný voják vtrhne dovnitř a málem se svalí na zem. „Je…uff…uff…je…je tady, můj pane.“ Jen to dořekl dolehl k tobě hrozný pach. Jak rozkládající maso, shnilé jídlo, jak smrt samotná. Pak jsi viděl, jak se na tváři mladého vojáka začala natékat a začaly se na ní objevovat krvavé skvrny. Voják spadl na kolena a začal zvracet. Tím odhalil postavu malého staříka v otrhaných šedých hadrech, který stál za ním. Jeho oči zářily a jeho vous byl špinavý. A v tom momentě sis vzpomněl na další Zhouovu vlastnost. Miloval potíže. „Císaři dynastie Xia. Jak rád vás konečně poznávám,“ řekl starý muž s úsměvem tak širokým, až to bylo nepřirozené. Vojáci v místnosti znervózněly. Jeden po druhém se pevněji chytli svých zbraní. „Ach, jak jsem unavený. Práce posla je opravdu únavná. Třicet dní a třicet nocí jsem šel, bez zastavení, jen abych ti dodal zprávu císaři. Je to zpráva z Tianu. Je to rozsudek bohů.“ Tian, nebesa. Místo, kde žijí bohové, odkud jim vládnou. Jmenuje se podle vládce bohů, Tiana Minga. Zhou, který vyměnil milý úsměv za válečnou masku, promluvil. „Mluv,“ rozkázal starci. „Po šest tisíc let sloužila dynastie Xia bohům a vaše oběti byly mnohé. Avšak od chvíle, kdy začala tvá vláda jste se staly krátkozrakými a bohové začínají pochybovat o tvé víře. Avšak existuje způsob, jak to napravit.“ Stařec vytáhne dlouhý svazek. Jeden ze strážných ho vezme a podá císaři. „Na tomto svazku je popsaná lokace nového dolu. Je tam taky určena suma, kterou musíte vykopat.“ Zhou se na svazek letmo podívá. „Další doly? Každý rok posíláme přes deset tisíc mužů do dolů, které už máme a ty po nás chceš, abychom založily další? Odkud máme podle tebe vzít lidi, abychom vykonali vůli boží?“ zeptá se Zhou posměšně. Starce otázka však nevyvodí z míry. „Ano, je pravda, že v tvém císařství už není dost lidí. Na severu jsou Qiangové a na jihu Xingové. Oba dva národy jsou vyspělé a oba ještě neví, co to znamená sloužit bohům.“ „Tian mi tedy rozkazuje, abych vedl zbytečné tažení proti těmto lidem, jen abych učinil jejích zdroje vlastními a jejich lidi mými otroky?“ „No ovšem! Vaší armádě se žádná jiná pod nebesy nerovná. V čele deseti tisíců vojáků, můžete porazit všechny ostatní země jedním tahem! Tohle je úžasná možnost. Ty se staneš vládcem všeho, co žije pod nebesy a tím podřídíš všechno i bohům. Tian bude velmi potěšen.“ Da Ji se podívá na svého manžela, který zíral na starce s nenávistí, poté se podívala na svého syna, který se snažil vypadat statečně, ale jeho ruce se třepaly. Nakonec se podívala na tebe. Vaše pohledy se setkaly. „Chamtivost bohů už předtím hraničila s šílenstvím, teď však chodí ruku v ruce!“ řekne Zhou a prudce vstane. Spolu s ním i všichni strážní v téhle síni. „Po třicet generací lidé této dynastie, mý předci, sloužili bohům. A proč?“ Zhou vezme pergamen, který mu podal stařec a hodí jej do ohně, jež získá zelenou barvu, která ozáří celou místnost. „Je na čase vytvořit nová pravidla. Obyvatelé Xia mají dost vlády bohů. Běž Xuan Cha,“ to jméno v tobě vyvolalo nevolnost. Znal jsi jej. Minule když jste se potkali tak měl jinou tvář, ale byl to on. Xuan Che, vznešený s příslušností nemoci a rozkladu. „Ujdi znovu třicet dní a třicet nocí a řekni v Tianu, že máme dost jejich vlády. A jestli si na mě bohové budou vylít svůj vztek, budu na ně čekat.“ Starcovi úsměv zmizel z tváře. Otočil se pak na tebe. „Wu Gengu. Vím, že mezi tebou a bohy jsou neshody už od tvého prvního života, ale snad chápeš, proč činy tvého císaře jsou šílenství. Bohové vládnou a lidé slouží. Taková je rovnováha světa,“ řekl Xuan Che. Pak k tobě natáhl ruku. „Přidej se k bohům a svrhni s námi toho, kdo by chtěl rovnováhu narušit. A pokud to nemůžeš slíbit, tak aspoň slib, že nebudeš zasahovat, až bohové přijdou zničit tohle město a zabít jeho vládce,“ navrhnul ti vznešený bůh nemoci.  |
| |
| Xuan Che Krátkým kývnutím potvrdím císařova slova, můj zrak se stočí ke dveřím, které se v další chvíli otevřou. Dovnitř vklopýtá voják a spolu sním se místnost zaplní zápachem hniloby a rozkladu. To už se však muž kácí k zemi, jeho tvář je plná boláků, padá k zemi...a za ním. Můj neklid narůstá, ale zůstanu klidně sedět na stoličce. Vidím nervozitu stráží a ve vzduchu je cítit napětí. Tak o tohle jde? Zhou pokouší trpělivost bohů. Můj pohled se střetne s pohledem Da Ji. Já, na rozdíl od všech ostatních zůstávám stále sedět, císař řekl, že se nemám vměšovat a já poslouchám jeho rozkaz. S ledovým klidem sleduji Zhou a jeho plamenné vystoupení, zakončení pergamenem vhozeným do krbu. Jako kdybych uslyšel zasvištění meče. S bohy si není radno zahrávat. Mám pocit, že si císař nyní podepsal rozsudek smrti. "Svou věrnost jsem přísahal císaři, nikoliv bohům. Nepokoušej mě, starče, neboť mě nesvedeš na scestí. Slyšel jsi slova císaře. Teď odejdi." Na bohy jsem zanevřel už dávno, a žádná výhrůžka mou věrnost neoslabí. Přesto nepochybuji o tom, že jistě existuje důvod, proč jsem nyní svědkem toho všeho. Možná, že odmítám poslouchat a stavím se bohům na odpor. Nikdy by mě ale nenapadlo zpochybňovat, že jsou to právě oni, kdo často vede naše kroky. |
| |
| Momenty před bitvou Wu Geng „Škoda,“ řekne stařec a z jeho oblečení začnou vylétávat mouchy, komáři a sarančata. Všechny obalí starce, a když se rozletí, není po něm ani vidu ani slechu. Zhou se na tebe otočí a přikývne. „Věděl jsem, že mě neopustíš starý příteli.“ Trvalo 30 dní než byla doručena zpráva, avšak den po schůzy už skauti hlásili, že se vojska Qiangů ze severu neuvěřitelnou rychlostí táhnou na hlavní město. A vedle jejich vládce stojí Xuan Cha. Bohové si našli nový národ a dynasti Xia si rozhodli podmínit. Naštěstí Zhou nebyl blázen. Ještě, než Xuan Cha vkročil do města, už měl připravenou armádu. A teď, o den později, byl připraven na největší válku, kterou tato země zažila. Byla noc a měsíc v úplňku. Zhou nechal evakuovat všechny lidi z krajních části města do středu, takže vojáci Qiangů rabovali vyprázdněná obydlí, unavovali se, opíjeli a vy jste měli víc času na přípravu. Vojáci stáli před branami, ale než začala, bitva Da Ji tě požádala, abys přišel do jejich komnat. Stála u balkónu a dívala se na nebesa. Stříbrné měsíční světlo dodávalo její kůži božskou krásu. „Dneska je nádherná noc. Není to hrůza, že musí být krev prolita při tak nádherné noci?“ zeptá se tě. Jemný vánek pročechrá její vlasy. „Wu Gengu, mám na tebe prosbu,“ otočí se od měsíce a přijde k tobě. Její ruce tě pohladí po tváři. „Jestli tam můj manžel…jestli tam dneska Zhou skoná, skonej taky. Jestli umře, musíš taky umřít. Slib mi to. Prosím,“ požádá tě. Uslyšel jsi její zaznění bitevních bubnů. To znamenalo, že vojáci Qiangů byly tady. Což znamenalo, že bylo na čase, dostavit se na bojiště. |
| |
| Prosba a slib "Doufám, že víš, že si zahráváš s ohněm." Odvětím Zhou a sleduji těch několik posledních much, které zbyly po starém muži. Brzy i ty zmizí, jedinou připomínkou toho, že zde byl, je zatuchlý zápach, a mrtvé tělo mladého vojáka. Bohové odmítnutí špatně snáší. Císař za svá slova ještě draze zaplatí. Stojím na schodech paláce a hledím do tmy. V okrajových částech městě je vidět plameny a je slyšet křik. Možná, že někteří lidé neuposlechli rozkaz a nevyklidili své domy. Teď už je pozdě litovat. Ve vzduchu je cítit napětí, ale já věřím, že jsme dobře připraveni. Císař nelenil a začal svolávat armádu ihned poté, co se stařec změnil v hejno muž. Dobře udělal, zvědi brzy donesli správy o blížící se armádě. Třicet dní, přesně tak dlouho to trvalo. Prošel jsem mnoho bitev a bojů, tahle noc ale bude výjimečná. Zamířím do komnat Da Ji. Její prosba, spatřit mě před bitvou, byla překvapením, které jsem nečekal. Vstoupím a pokloním se. Císařovna je krásná jako vždy. Její tvář ale halí smutek. Ví, že dnes v noci budou její lidé umírat. Stejně tak ale bude umírat i nepřítel. "Přála sis mne vidět, paní?" S klidnou tváří si vyslechnu její prosbu. Z dálky už ale slyším zvuky bubnů. Ruka automaticky sevře rukojeť meče. Brzy proliju krev. "Nezemře." Odvětím krátce. Zhou je pro mě víc, než bratr. Položil bych za něj život. Ale nezahodím nadarmo svůj vlastní život. Bez dalšího slova, bez úklony, otočím se a zamířím pryč. |
| |
| Bitva s bohy Wu Geng Atmosféra Stáli jste před branami města a čekali na nepřátelská vojska. Zhou byl vpředu, na černém koni, který byl namalován na rudo. S brněním, které si na něm ještě neviděl. Ty jsi stál hned vedle něj. V rukou si držel meč a v duši klid. Všichni vojáci z města, stáli před jeho branami. A v tom si uviděl malé tělo, jak se dře dopředu. Brnění moc velké a meč, který neuzvedne. „Budu taky bojovat otče,“ řekl mladý princ Zhou Geng. Všichni vojáci se zasmáli, a i císař se usmál. „A kdo bude dávat pozor na tvou matku?“ zeptal se ho. „Někdo jí bude muset ochránit, jestli se vojáci přes nás dostanou,“ řekne mu. Zhou Geng chce něco říct, ale v tom uslyšíte dupot koňských nohou. „Běž!“ zařve na prince, který se rozběhne k císařskému paláci. Objeví se před vámi nepřátelská armáda. Nezastavují se, ale běží dál. Zhou kopne do svého hřebce a rozjede se proti jeho protivníkům, jeho muži jsou mi přitom v patách a ty vedle něj. „Aaaaah,“ zařve Zhou a vidíš, jak se jeho svaly zpevní a žíly na jeho těle napnou. Najede pak do skupiny nepřátelských vojáků a jedním mocným švihem oddělí pět hlav od jejich těl. Víš, co udělal. Existují 3 nadpřirozené způsoby boje v tomto světě. Tohle je první z nich. Duševní moc. Šokující moc získaná, když duše zažehne odhodláním. Výrazně to zvětší sílu, rychlost a vytrvalost uživatele. Jakýkoliv člověk může dosáhnout tohoto stavu. Avšak plné ovládání duševní moci vyžaduje spiritualizaci. A pak se tady objevil. První z bohů. Vznešený bůh bojové příslušnosti, Bai Kui „Božská moc. Nezničitelnost,“ zašeptal si. Jednou rukou pak chytl Zhouova koně a utrhl mu hlavu. Bezvládně tělo spadlo na zem a císaři se podařilo uskočit před pádem jen o fous. Pak když stál nohama na zemi a kolem něj se začali shromažďovat vojáci, udělal to, co dokázalo jen pár lidí v historii lidstva. Spiritualizaci. Vložil část své duše do svého meče. Proud světla oslepil celé bojiště, a pak se objevil ve své plné kráse. Císař dynastie Xia, Zhou.  Než jsi mohl obdivovat jeho spiritualizaci, měl jsi vlastní ruce práce. Několik vojáků si řekli, že budeš snazší cíl, než cíl než císař a rozhodli se na tebe zaútočit. Tvoje schopnosti byly jiné než císařovi. Zatímco císař používal Duševní moc, ty jsi používal Nebeskou moc. Tu mohou používat jen bohové. Bohové a ty. Rozděluje se do osmi aspektů, přičemž každý je neskutečně mocný.Právě díky Nebeské moci mohou bohové vládnout světu už po několik tisíc let. Každý bůh a každá reinkarnace Luohana ovládala jeden aspekt. Ty, Wu Geng, ovládáš aspekt zvaný Nebeská moc: Nebe a Zem. Ten ti umožnil zcela ovládat jeden z elementů. Ty jsi ovládal oheň a bylo na čase, abys těmto vojákům ukázal, proč si s tebou nemají zahrávat. Jeden z nich na tebe běžel přímo. Meč zvednutý nad hlavou, zatímco druhý za ním, na tebe mířil šíp. |
| |
| Schopnosti bohů Sleduji horlivého mladého prince, musím se pousmát nad jeho touhou boje. Mladické nadšení, avšak rozkaz svého otce nakonec uposlechne. Nepochybuji, že Da Ji se dokáže ochránit sama, tohle je kvůli jeho vlastnímu bezpečí. "Jako za starých časů." Prohodím ke svému příteli a poté se dá armády do pohybu, jako vlna vyrazíme všichni na nepřítele. Držím se císaři po boku, jednou ranou setne hned několik nepřátelských vojáků najednou. Schopnosti bohů. Je na čase ukázat těmhle vetřelcům, kdo je doopravdy císař Zhou. Mrtvý kůň padne k zemi a císař v poslední vteřině seskočí. Kolem něj se semknou vojáci a já sleduji, jak povstává skutečný nepřítel bohů. Takovýhle pohled se člověku naskytne jednou za život. Bohužel nemám čas si proces spiritualizace užít. Jsme uprostřed bitvy a je na čase zabíjet. Vyhnu se ráně, otočím se kolem své osy a setnu muže, který se na mě řítí. Nebeská moc: Nebe a Zem. Dlaní přejedu po ostří meče a to začne plát plamenem. Bez dalšího zdržování se vrhnu do řad nepřítele. Prošel jsem mnoho bitev, které zocelily mé svaly, stejně, jako mojí mysl. Přestanu počítat mrtvé, přestanu vnímat čas, jediné, na co se koncentruji, je meč v mých rukou. Přesto mám v hlavě hlásek, který mě rozptyluje. Opakuje mi ta podivná slova, která mi před bitvou řekla Da Ji. Rychle přelétnu pohledem bojiště. Rozhodnu se opět přidat k císaři po jeho boku. Rád bych dostál svým slovům. |
| |
| Duel s bohem Wu Geng Zažehneš svůj meč a začneš se prosekávat protivníky, avšak oni nejsou tvůj cíl. Obyčejné vojáky necháš obyčejným vojákům a sám se vrhneš k císařově boku. A právě v čas. S Bai Kuim bojuje Zhou rovnocenně. Jeho rány blokuje svou čepelí, anebo mu je vrací stejnou silou. Avšak pak se na bojišti objeví stařec. Předtím stál po boku vůdce nepřátelské armády, ale když viděl, že Zhou je silnější, než se zdálo, rozhodl se přidat. „Nebeská moc: Podsvětí,“ řekne a natáhne ruce k císaři. Roj masožravých sarančat se rozletí jeho směrem. Skočíš mezi ně před roj a vrazíš pěst do země. Objeví se před tebou ohnivá stěna, která spálila roj do posledního křídla. Stařec se usmál. „Rozhodl ses chybně Wu Gengu, ale musím se přiznat, doufal jsem v to. Můžu ti ukázat, že i s Nebeskou mocí, nejsi nic proti opravdovému bohovi.“ S těmi slovy vytáhne dlouhou, ale hubenou dřevěnou tyč. „Společně proti bohům,“ řekne Zhou s úsměvem. „Vsadíme se, kdo svého boha porazí rychleji?“ zeptá se tě. Mezitím stařec se k tobě rychlým krokem rozběhne a napřáhne se tyčí, aby tě udeřil do krku. |
| |
| Božské síly K císaři jsem se dostal v poslední chvíli. Na bojišti se totiž objevil stařec. Vypadá, že je na umření, ale nikdy by mě nenapadlo jeho sílu podceňovat. Udeřím do země a zablokuji jeho útok. Teď jsem to já, kdo proti němu stojí. Jen jeden z nás přežije. Vnímám chaos bitvy kolem sebe, ale zcela se soustředím na svého protivníka. "Tebe porazím kdykoliv." Odvětím pobaveně císaři a pak se vrhnu muži vstříc. Vidím, že na mě působí z boku. Jeho hůl působí vcelku neškodně, ale vím, že to je jen zdání. Úskokem se pokusím ráně vyhnout (50%) abych následně sám zaútočil. Koncentruji všechnu sílu, do jediného mocného úderu, švihnu mečem a vyšlu proti starci ohnivou vlnu. (82%) Já se bohů nebojím. |
| |
| Nevýhodná situace Wu Geng Hůl boha nemoci se lehce dotkla tvého oblečení, zatímco si uskočil dozadu. Viděl jsi jak se na místě, kde se hůl setkala s tvým oblečením, objevila černá skvrna, která se začala rozšiřovat. Okamžitě jsi ze sebe látku shodil. Stejně by tě neuchránila. Pak jsi v jednom ladném pohybu švihnul mečem. Vzduch kolem na bojišti se začal vlnit a vojáci na druhé straně bojiště pocítili horko, tak silné byly plameny tvého útoku, které měli zasáhnout boha. Ten se napřáhl a hodil do plamenů svojí dřevěnou tyč. Plameny jí okamžitě pohltily, ale pak se stalo něco zvláštního. Plameny se staly nemocně zelenou barvu. Vypadalo to, jako by je stařec nakazil. Zelené plameny se poté ovinuly kolem jeho ruky, jako bič. Stařec se usmál. „Vy opice si o sobě myslíte hodně a pak to takhle dopadá. Zabitý vlastními plameny.“ Mezitím Zhou bojoval s Bai Kuim a nevedl si o moc lépe. Sekání nikam nevedlo, a tak začal využívat plnou sílu spiritualizace. Zabodl meč do země a ten začal zářit. „První vlna,“ zařval Zhou. V tom momentě ze země vyletěly čepele ve spirálovitém tvaru.  Bai Kui se jen tak vyhnul čepelím, které vyrostli pod jeho nohama, tím, že vyskočil do vzduchu, když se však chystal dopadnout na čistou zem, Zhou zařval. „Druhá vlna.“ Objevila se druhá spirála čepelí, která zaplnila volná místa a na níž Bai Kui přímo padal. Byl ve vzduchu, takže neměl šanci manévrovat. Padal přímo na meče. Už to vypadalo, že ho Zhou dostane, když v tom se Bai Kui bílá kůže začala třpytit, jako by byla ze skla. Ne. Ne ze skla. Z diamantu. Bai Kui dopadl přímo na čepele a ty se pod ním rozbili. On neměl ani škrábnutí. „Tři lidi,“ řekl vznešený bůh boje. „V historii lidstva mě tři lidi donutili použít pravou formu mé Nebeské moci: Nezničitelnosti. Měl bys být na sebe pyšný. Aspoň něco jsi před smrtí dokázal,“ a s těmi slovy se na císaře rozběhl. Čepele se pod jeho nohama ohýbala, jako stébla trávy. Zhou vytáhl čepel ze země a švihl s ní po bohovi. Avšak ostří se od něj jen neškodně odrazilo. Od té doby se Zhou jen vyhýbal jeho ranám. Rád bys mu pomohl, ale měl jsi vlastní potíže. Xuan Cha se napřáhl a švihl po tobě svým bičem ze zelených plamenů. |
| |
| Otrávený plamen Ohnivá vlna spaluje vše, co se jí postaví do cesty. Vidím, jak se řítí na Starce, ten však k mému překvapení vhodí do plamenů svoji hůl. Že je něco špatně, poznám okamžitě. Plameny získají jedovatý zelený nádech a já cítím, jak nad nimi ztrácím kontrolu. Koutkem oka při tom vnímám nerovný boj mezí císařem a Bai Kuim. Bůh láme čepele, jako kdyby to byla stébla trávy. Chtěl bych císaři vyrazit na pomoc, ale nejprve se musím vypořádat s Xuan Che. Se zaťatými zuby sleduji jedovatě zelený bič, stařec s ním mává nad hlavou. Přikrčím se a čekám na jeho útok. Když se ozve prásknutí biče, otočím se kolem své kosy a špičkou meče vyryji do země čáru. Kruh, kolem mého těla. V místech, kde se meč setkal se zemí vyrazí k nebi plamenné sloupy, barikáda, která mě mí chránit. (18%) Jen nevím, jestli to bude stačit. Pokleknu na jedno koleno, meč opřu špičkou o zem a očekávám útok. |
| |
| Jako za starých časů Wu Geng Ohnivé barikády šlehají až k nebesům. Teplo, které vysílají by odradilo jakýkoliv normální útok. Bohužel, ty bojuješ s bohem. Ten šlehne svým bičem, který se na chvíli zastaví, ale nakonec projde skrz ohnivou bariéru a omotá se ti kolem krku. Xuan Che rychle zareaguje. Utáhne plamenný bič ještě silněji a začne tě táhnout svým směrem. Automaticky zaryješ nohy do země a snažíš se od něj dostat dál. Plameny jeho biče tě sice nepálí, ale cítíš, jak se tvým tělem rozhání nemoc. Připadáš si čím dál tím slabší. Tvé kolena se podlamují, tvé ruce třepou. Nakonec už to nemůžeš vydržet. Povolíš. Xuan Che trhne svým bičem a ty tvrdě spadneš na zem. Tvůj obličej v bahně. Pak tě začne pomalu přitahovat. Snažíš se bránit, ale nejde ti to. „Co jsem ti říkal, opičko? Měl jsi se přidat na naši stranu, když jsi mohl. Teď tady zemřeš.“ Stařec se začne smát. Jeho zuby jsou žluté jako pouštní písek. Podíváš se vedle sebe. Zrovna vidíš jak se císař snaží vyhnout další ráně Bai Kuie, ale nevyjde mu to. Bůh boje ho praští přímo do hrudi. Tlakovou vlnu z úderu pocítíš dokonce i ty. Císař padne na kolena a začne kašlat krev. Něco ti říká, že nebýt spiritualizace, už by z něj nic nezbylo. Všiml sis, že všichni vojáci přestali bojovat. Všichni v tichosti sledovali váš souboj. „A tak končí příběh o hloupém císaři a jeho psovi, kteří se chtěli postavit bohům,“ říká pobrukuje si stařec. „Zapomněl jsi na jeho ženu,“ ozve se přes tiché bojiště. Da Ji. Vidíš, jak zvedne ruce k nebesům. „Je to nebeský dar. Životodárný déšť, který roznese smrtící sucho. Nebesa vzlykají nad našimi ranami a jejich slzy nás sytí.“ Asi tři metry nad zemí se začne shromažďovat pára a z ní se vytváří zářící mraky. Z nich pak začne padat zářící déšť. Když se tě jeho kapky dotýkají, cítíš, jak se ti navrací síla. Co je důležitější, déšť dusil zelené plameny a za chvíli byl ohnivý bič úplně pryč a ty jsi byl volný. Existují tři způsoby nadpřirozeného boje. Nebeská moc, kterou používají bohové a ty. Duševní moc, kterou využívají válečníci. A Mantra. Mantru můžou používat, a používají, jak bohové, tak lidé. Pomocí jistých materiálů, může uživatel Mantry manipulovat s okolním světem, tím, že využije sílu svého Touhy. Využití Mantry nemá limitu, ale bere si daň na uživatelově duši a přehnané použití mantry může vést k tomu, že se uživatel promění na nemyslícího démona. Když jste byli mladí, přesně takhle jste bojovali. Ty se svojí Nebeskou mocí, Zhou se svojí Duševní mocí a Da Ji s Mantrou. Avšak poté, co se Da Ji málem přeměnila v démona, bylo vám jasné, že využila moc své duše a rozhodla se Mantru už nepoužívat. Až do teď. Všiml sis, že déšť nevyléčil jenom tebe. Zhou se taky postavil na nohy. Čerstvý a připravený bojovat. „Je pravidlo, že ti, co se hýbou musí stát. Ti, co bojují musí odpočívat a ti, co jsou vzhůru musí spát. A tak uvolňuji jej z bdělosti a propouštím jej do země snů,“ řekla Da Ji a poté natáhla pravou dlaň k Bai Kuiovi. Světle modrá pár vyšla z jejích prstů a cestovala k bohu boje, který je vdechl a usnul. „Nevím, jak dlouho ho to udrží, ale teď se můžeme soustředit na něj,“ řekne a ukáže ke starci. Zhou přikývne a přiskočí k tobě. „Tak jaký je plán na vypořádání se s touhle krysou?“ zeptá se tě. |
| |
| Nečekaný zachránce Doufal jsem, ale v hloubi duše jsem věděl, že moje obrana nebude fungovat. Bič projde plameny a obtočí se mi kolem hrdla. Marně se bráním, cítím, jak mě opouštějí síly, tělo slábne a churaví, nemoc se mi zakusuje do masa a já se náhle nedokážu bránit. Tvrdě dopadnu tváří na zem, bůh má vláčí špínou a bahnem a já tomu nedokážu vzdorovat. Ta slabost bolí víc, než jakákoliv rána. Koutkem oka zahlédnu císaře, i on je nyní na kolenou. Tak takhle to skončí? Zemřeme společně, v boji, jako bratři. Ta myšlenka mě uklidní. Alespoň splním žádost Da Ji. Byla to snad síla mé myšlenky? Protože v tu chvíli se nad bojištěm ozve její hlas. Jsou to celé roky, co jsem jí naposledy viděl použít Mantru. Tehdy to málem dopadlo tragédií. Ale teď je tady a přišla nás zachránit. Na tváři mě zastudí vlahý déšť a já cítím, jak se mi vrací síly. Plameny uhasnou a bič zmizí. Skokem se dostanu zpátky na nohy a popadnu meč. Da Ji mezitím uspí boha války. Karta se nyní obrátila, společnými silami snad dokážeme Starce porazit. "Jako za starých časů." Usměju se na Zhou, a můj meč opět vzplane. "Svoje rozhodnutí bych nezměnil." Prohodím směrem ke Starci a poté se na něj rozeběhnu. Vyskočím vysoko do vzduchu a seknu mečem. (76%) |
| |
| Příchod Wu Geng Než Xuan Che stihne reagovat, vyskočíš do vzduchu a tvá hořící čepel prosekává vzduch a blíží se k němu. Xuan Cha zvedne ruce a chystá se použít svojí nebeskou moc, ale nestihne to. Ty jsi rychlejší. Tvůj hořící meč, projde jeho rukou, jako by byla z ledu. Ruka boha odpadne a ten zařve bolestí. Podívá se na tebe s nenávistí v očích. Krvavé body se začnou objevovat kolem jeho druhé ruky. Postupně přejdou z rudých na černé a poté na hnisavou bílou. Celá jeho ruka vypadá, a smrdí, jako by odumřela. Vystartuje na nohy a vší silou se odrazí od země. Jeho ruka je centimetry od tvé hlavy, když ze země vyraší čepel a nabodne jej do břicha. Čepel roste čím dál tím výš a výš, až nakonec se tyčí nad bojištěm jako špičák padlého obra. Na čepeli, vznešený bůh nemoci Xuan Che jeden ze sedmi vznešených bohů, naposledy vydechnul. Muži z obou armád se nevěřícně dívali na nehybné tělo osoby, ke které se klaněli. Viděl jsi, jak slza začne téct po tváři jednoho z Qiangských vojáků. „Proč brečíš?“ zeptá se voják vedle něj. „Mýval jsem mladšího bratra, který omylem urazil jednoho z menších bůžků ohně. Ten mého bratra rozdělil vedví. Říkali mi, že když je někdo zabit bohy, je to smutné, ale člověk nesmí být na bohy naštvaný. To se stalo mi před 30 lety. Nečekal jsem, že někdy uvidím mrtvého boha.“ A pak řev. Atmosféra  Řev, tak mocný, až se roztřepala země pod tvýma nohama. Musel sis dávat pozor, abys nespadl na z V dáli si viděl siluetu draka létajícího mezi mraky. I na takovou dálku se zdál obrovský. Věděl jsi, co to znamená. Všichni to věděli, ale teprve Da Ji to řekla. „Přichází Tian,“ Uslyšel jsi tupý zvuk, jako by něco dopadlo z velké výšky a pak nic. Ztratil jsi vědomí. Jen na pár vteřin, ani to ne. Na vteřinu. Ani jsi nestihl upustit meč, ale něco bylo špatně. Pak jsi na to přišel. Tvé okolí bylo černobílé. „Taky vidíte všechno šedé?“ zeptal se Zuhou. „Jako by někdo vysál všechnu barvu ze světa,“ odpověděla mu Da Ji. „Víte, co tohle znamená? Tohle znamená konec,“ řekl Bai Kui, který se mezitím probudil. Otočil jsi se na něj, ale bylo to těžké, jako bys kráčel proti proudu řeky. Dokonce i dýchání tě unavovalo. „Tohle je Nebeská moc: Monochrom. A to znamená, že Tian už sestoupil mezi nás,“ řekne Bai Kui. A pak se objevil. Byl vysoký a na první pohled hubený. Při bližším pohledu, však šlo vidět, že každý sval na jeho těle je vypracován k dokonalosti a žádný není zbytečný. Neměl na sobě brnění, ale zvláštní oblek, který se tiskl k jeho kůži. Na hlavě měl železnou helmu s rohy, jejíž barva, jako by se neustále měnila. Chvíli byla bronzová, chvíli stříbrná a chvíli zlatá. Měl dlouhé černé vlasy a oči. Oči byly modré jako hvězdy, ale zorničky měl úzké jako ještěr, nebo jako drak. Zatímco všechno kolem vás bylo černobílé, on si uchoval svoji barvu. „Proč mi odporujete?“ zeptal se. Jeho hlas byl jemný jako hedvábí. „To já vytvořil pravidla pro tento svět. Bez mé pomoci byste vy špinavé hlučné opice znali jen zabíjení a dláždili byste si cestu k vlastnímu zahynutí.“  |
| |
| Tian Stařec se pokusí mému útoku bránit, ale je příliš pomalý. Můj meč protne vzduch a usekne mu paži. Ani to ho však na kolena nesrazí, s nenávistí v očích zvedne druhou ruku a chystá se mi zasadit smrtelnou ránu. Nemám čas, ani prostor znovu zvednout meč. Zpomaleně vnímám, jak se napřahuje, a pak se náhle svět opět dá do pohybu. Xuan Che sebou cukne, jeho tělem projela čepel, která ho nabodla a vynesla vysoko nad řady vojáků. Koutkem oka zachytím pohled Zhou. Právě mi zachránil život. Na bojišti se rozhostí posvátné ticho, všichni vzhlíží k mrtvému bohu, jako by zapomněli, že jsou uprostřed bitvy. Ticho však náhle přeruší ohlušující řev. Zvednu oči a mezi šedými mraky spatřím letícího draka. Náhle je všechno šedivé, ze světa někdo odsál všechny barvy. Připadám si unavený, slabý, těžko se mi dýchá. Otočím se po hlase a spatřím Bai Kui. Má pravdu. Jak se můžeme stavět takové síle? Proti tomu nemáme šanci, smete nás jediným úderem. Zaplaví mě pocit bezmoci. Stejný pocit cítím, když ho spatřím kráčet po zemi. Na první pohled nepůsobí hrozivě, ale vím, že dokáže být velmi krutý. Čičí to i z jeho hlasu. Bylo bláhové stavět se bohům na odpor. I přesto, že to tak cítím, pozvednu zbraň, očima vyhledám Zhou. "Bylo mi ctí, bojovat po tvém boku." Řeknu klidně a usměju se. Hlasitě zařvu a s mečem zdviženým se vrhnu proti bohovi. Vrhnu se do náručí jisté smrti. (35%) |
| |
| Slib Wu Geng Rozběhneš se na vládce bohů. Tvůj meč hoří tvým nejsilnějším plamenem a vší silou se rozmáchneš na něj rozmáchneš. Ale jen, co ses k němu přiblížil zasáhla tě vlna zvláštní síly, která jako by z tebe vysála všechnu energii. Padl jsi na kolena, tvůj oheň zhasnul. Tian tě chytnul za krk a zvedl do vzduchu. „Já jsem tvůj nepřítel!“ slyšel jsi zařvat Zhouana a znovu čepel vyjela ze země. Avšak když se přiblížila k jeho kůži, začala se sama od sebe rozbíjet a rozpadat. Tian se nezdá, že by to jakkoliv zaregistroval. Místo toho tě dál škrtil. „Když bojovník vloží svojí duši do své zbraně, tak já vložím svou do bojovníka. Nýbrž stejně, jako zbraň je vždy po jeho boku, on je vždy po mém,“ řekla Da Ji. Aura se objevila kolem Zhouanovi originální čepele, která teď zářila zlatě. Byla to jediná barva, která prosekávala monotónní šedou. Se spojením Mantry a Duševní moci ve svých rukou se Zhou rozběhl k Tianovi a vší silou se napřá „My nejsme opice, MY. JSME. LIDÉ!“ Tím už si získal TIanovu pozornost. Vládce bohů tě pustil, otočil se Zhou, a pak jsi viděl výbuch energie. Tyhle dvě barvy, bojující proti sobě. Zlatá barva spojení Da Ji a Zhoua vyvolávala silnou zlatou v šedém světě. Ale postupně zlatá barva ustupovala. Postupně, všechna barva znovu mizí ze světa, který je znovu ponořen do šedé. A pak vidíš mrtvé tělo císaře, válečníka a tvého přítele. Skoro celé jeho tělo je pokryto krví, jeho ruce i nohy zlomené, jeho lebka rozbitá. Jeho meč, teď už zase normální, spadne vedle tebe. Tian se na tebe otočí. „Neboj Luohane. Tebe nezabiju. Nechci, abys zase utíkal do náhodného těla. Ne, příští tělo bude pod naší kontrolou,“ řekl a vydal se za Da Ji. Snažil jsi se postavit na nohy a už ti to šlo, jelikož Tian nebyl tak blízko. Viděl si však meč, který ležel na zemi, vedle tebe. Vzpomněl sis na slova Da Ji, ale v tu samou chvíli jsi viděl, jak se snaží bránit proti Tianovi, ale bylo to zbytečné. |
| |
| Smrt přítele Co zmůže člověk proti bohu? Dopadnu na kolena, tělo slábne, meč pohasne. Jako vzdálené volání, slyším Zhou, jak řve, ale je příliš daleko a já jsem příliš slabý. Ze všech sil se donutím zvednout hrdě hlavu a pohlédnu na boha, který se nade mnou tyčí. Jeho ruce se mu obtočí kolem hrdla a začne ze mě vymačkávat život. A je to znovu Da Ji, kdo mě zachrání. Její slova vrátí do světa barvu, alespoň jednu jedinou. Zlatu, kterou září meč Zhou. Upnu se k té záři, skoro bych řekl, že cítím její teplo na kůži. Ale i tahle barva vybledne. Bohům se nedá stavět na odpor. Oči se mi zalijí slzami, když spatřím přítele ležet na zemi. Jeho tělo je zkrvavené a zohyzděné, takhle si nezasloužil zemřít. Nedokázal jsem ho ochránit. Sotva se držím při vědomí, jeho slova mě ale rozlítí. Jen já sama budu určovat svůj osud. To já určím, kdy zemřu a pokud se ze světa rozhodnu odejít z vlastní vůle, tak se tak stane. Stále ale můžu zachránit Da Ji. Vím, že nedokáže vzdorovat příliš dlouho. Popadnu meč a se skřípěním zubů se zvednu na nohy. Každý krok je pro mě vyčerpávající. Ani v plné síle bych neměl proti Tianovi šanci, natož v tuhle chvíli, kdy se sotva držím na nohu. Já se ale nechci nechat srazit na zem. Nedovolím nikomu, aby mě ovládal. Já dnes zemřu, ale udělám vše pro to, aby Da Ji žila dál. Zvednu meč a rozeběhnu se. (10%) |
| |
| Rozběhnul jsi se proti Tianovi. Nebo spíš rozkulhal. Když jsi byl blízko, vládce bohů se otočil, slabým mávnutím ti srazil meč z ruky a znovu tě chytnul za krk. „Měl jsi se tím mečem zabít, když jsi měl šanci.“ Zatímco mluvíš, vidíš, jak se na tebe Da Ji dívá se slzami v očích a něco šeptá. „Teď už to tak jednoduché mít nebudeš,“ Viděl jsi, jak Da Ji začne blednout, až nakonec zmizí úplně. Podařilo se jí utéct, ale kdo ví, co to znamená pro tebe… Outsideři Ming-Mei Wang BUM! Hlasitá rána tě donutí prudce zvednout hlavu a vyskočit. Čekala jsi starověké bojiště a meče a bohy. Pomalu se ti však začali vzpomínky v hlavě usazovat. Byl to sen. Velmi živý sen, ale jen sen. Tvé jméno je Ming-Mei Wang. A zrovna jsi usnula uprostřed hodiny fyziky. Viděla jsi, že ono bouchnutí, které tě probudilo, vyprodukovala ruka tvého učitele. Jeho ruka byla položena na tvém stole a pod ní byl test, který si psala minulý týden. 25 bodů. 25 bodů ze 150. Nebyl to nejlepší den. „Myslíte, že s vašimi výsledky si můžete dovolit usínat během hodiny? Z nějakého důvodu pochybuji, že jste moc unavená z nočního studování.“ Škola, kterou jsi navštěvovala rozhodně nepatřila k těm nejlepším školám v Číně, ale snažila se o to. Byla to obrovský areál, na kterém byly i koleje, pro studenty, kteří bydleli daleko. Původně to všechno patřilo nějakému boháči, který chtěl udělat něco dobrého pro své město, ale z nějakého důvodu mu to vláda zabavila. Teď to byla vládní střední škola. Když jsi ty nastoupila, byla známá hlavně proto, že vychovávala děti místních dělníků, švadlen, uklízeček a podobně. Prostě nižší vrstvy. Avšak ten samý rok, co ty jsi nastoupila na střední školu, oni se rozhodli svou reputaci změnit. Přilákali tady několik bohatých dětí, které se koncentrovali hlavně do tvé třídu. „Podle jejího pachu, asi musela pomáhat doma,“ řekne holka, která sedí za tebou a všichni se začali smát. Tvá mamka pracuje s rybami, a když to tvojí spolužáci zjistili, chytli se toho. „Podle tvého zmalovaného obličeje jsi nejspíš pomáhala na ulici, co? Chápeš? Protože jsi d…“ Učitel znovu bouchne rukou do stolu, než stihne urážka být dokončena. Kluk, který tě bránil byl Xian Zhe (HP), který si však říkal „Ex“. Byl to asi tvůj jediný přítel, no, na světě. Ex taky patřil mezi bohatou smetánku, ale jeho chování a vzhled ho vcelku odlišovali. Řekněme, že jsi se nikdy nebála, převlíkat se před ním. „Něco, co chcete říct na svojí obhajobu?“ zeptal se tě učitel. |
| |
 | Normální školní den Trhnu sebou a několik vteřin mi trvá, než si uvědomím, kde to jsem a co se děje. Jsme ve škole. Sen se pomalu rozplývá a detaily se začínají vytrácet. Přesto mám pocit, že to bylo všechno neuvěřitelně živé. Teď mám ale jiné starosti než bitvu mezi bohy a lidmi. Vzhlédnu k tváři svého naštvaného učitele a poté mi pohled padne na test, který leží na lavici. V duchu zaúpím. Věděla jsem, že to nedopadlo dobře, fyzika mi prostě nejde. A rozhodně se nedá říct, že bych se s tím snažila něco dělat. Tahle škola je pekelná. Věděla jsem to od prvního okamžiku, kdy jsem sem vstoupila. Nesnáším profesory a nesnáším spolužáky. Kousnu se do rtu, když za zády uslyším krákoravý hlas té blbé nány. Myslí si, že je lepší, než já, jen proto, že nosí značkové hadry a nos nahoru. Kráva jedna. Ostatně všichni tady si myslí, že jsou lepší, než já. Musím se hodně ovládat, abych se neotočila a neskočila po ní. Už jsem se s pár lidmi poprala, určitě bych jí dokázala udělat pěkný monokl dřív, než by mě profesor zastavil. Naštěstí se ozve Ex a já se trochu uklidním. Už je vědomí, že je někdo na mojí straně mě uklidňuje. Můj nejlepší, a asi i jediný, přítel. Tak nějak jsme si zbyli, protože jsme oba odlišní. Jen jemu se nikdo nesměje, nebo alespoň ne přímo do očí. Nasadím provinilý výraz a znovu se podívám na profesora. "Omlouvám se. Poslední dobou špatně spím, mám ošklivé sny a nedokážu se soustředit. Příště se to nestane." Je to pravda tak napůl a vážně to nemyslím ani na 30%. Fyzika se mým oblíbeným předmětem prostě nestane. Navíc jsem takhle vysvětlila pouze to, proč jsem usnula uprostřed hodiny, nikoliv však špatnou známku. Opět sklopím zrak k lavici a modlím se, aby mě už profesor nechal na pokoji. I tak vím, že si to o přestávce vyžeru. |
| |
| Protahovací pauza Ming-Mei Učitel se na tebe podívá se značnou dávkou nedůvěry, ale už nic neřekne. Jen od tebe odejde a pokračuje dále v hodině. Po hodině následuje pětadvaceti minutová přestávka, ve které musí všichni studenti jít na školní hřiště a protáhnout se. Jen, co zazvoní, seřadíte se u dveří a na pokyn učitele vyjdete ven. Ex si stoupne vedle tebe. „Jsi v pohodě?“ zeptá se tě, zatímco jdete dolů po schodech. Postupně se k vaše skupinka přidává k ostatním studentům, až se nakonec ztratíte v moři identických školních uniforem. Tedy ostatní se ztratí. Ty a Ex stále vcelku vystupujete z davu. Když dojdete ven, rozmístěte se po hřišti a začnete se protahovat. Každý student se protahuje podle sebe, ale prochází kolem vás učitelé, kteří kontrolují, že se doopravdy protahujete. „Hej, víš co?“ řekne Ex, zatímco si protahuje zápěstí už deset minut. Podíváš se na něj a vidíš šibalský úsměv na jeho tváři. „Co kdybychom si udělali…pauzu od školy? Myslím, že si jí zasloužíme. Trochu si užijeme, co ty na to?“ navrhne ti. Jednou jste společně s Ex objevili díru ve školním plotě, přes kterou se dá perfektně zmizet. A jelikož si vás po protahovací pauze bral jiný učitel, vaše nepřítomnost nebyl zaznamenána až do začátku hodiny. A i potom se nic vážného nestalo. Ze školy vás vyhodit nemohli, jelikož každý občan musel mít střední vzdělání, ať už jakkoliv nekvalitní. „No tak,“ pobízel tě Ex. „Bude to sranda. A tady se na nás nanejvýš budou divně dívat“ A opravdu sis nemohla nevšimnout pohledů, jak žáků, tak učitelů. Lišili jste se, a to tady nebylo moc populární. |
| |
| Za školu Učitel mě konečně nechá na pokoji a mě se daří, alespoň do konce hodiny, předstírat, že se soustředím. Zazvonění zvonku je pro mě vysvobozením. Následuje pauza, kterou tradičně nesnáším. Nevadí mi pohyb, ale tohle protahování mi přijde k ničemu. Kdybych místo toho mohla ubít pár posměváčků, tak bych si zasportovala mnohem lépe. Nemám chuť mluvit a to ani s Ex. Jsem ráda, že má kamarád pro moje nálady pochopení. Takže když na jeho otázku jen pokrčím rameny, nechá mě být. Bavit se možná nechci, ale jeho společnosti si cením. Takže i když mám teď sice nemluvnou a špatnou náladu, držím se ho. Problém je v tom, že mě štve, že mi škola nejde. Kdyby mi byly známky jedno, tak jsem v pohodě. Jenže já si uvědomuji, že pokud se nebudu víc snažit, skončím u ryb, jako máma. Sice si jí vážím, ale chci mířit někam výš a jednou mít lepší život, než máme teď. Ex takové věci řešit nemusí. Teď je to trochu jako zlatá klec, ale jednoho dne mu do klína spadne obrovské jmění. Ten nikdy nebude muset na opravdovou práci sáhnout. Jeho nápad tak ve mě vyvolá řadu protichůdných reakcí. Vím, že už tak jsem na tom se školou špatně, a takhle se ztratit by mým známkám rozhodně nepomohlo. Na druhou stranu udělám cokoliv, abych se nemusela dívat na ty povýšené xichty našich spolužáků. "Jasně, vypadneme odsud." Zazubím se na kamaráda a narovnám se. Protahování mám dost, a vyrazit do města s Exem je vždycky legrace. Ostatní se na něj možná dívají skrz prsty, ale já ho obdivuju a obdivuju i jeho odvahu. |
| |
| Hollywood Ming-Mei Atmosféra Hollywoodu Nenápadně jste se vytratili z hřiště, prolezli dírou v plotu a rozběhli se pryč. Vaše školní uniformy byly bohužel trochu nápadné, ale dokud jste se vyhýbali strážníkům, tak to bylo v pohodě. Samozřejmě tady ještě byly kamery, ale s těma se nic dělat nedalo. Dorazili jste do Hollywoodu. Hollywood bylo jméno herní arkády, kam jste s Ex chodili už od dětství. Měli tady všemožné hry a přístroje, které sice žraly juany, ale nic nezabilo odpoledne lépe. Vkročili jste dovnitř. Přivítali tě už známá blikající barevná světla hracích strojů a jejich 8-bitová hudba. „Já tě zvu,“ řekl Ex a trval na tom. Věděla jsi, že hádka by byla zbytečná, jelikož by nebyla první. Tohle byla nejspíš jediná věc, o které jste se hádali. Ex tě vždycky zval a tobě se to ne vždycky líbilo. Přišli jste doprostřed Hollywoodu a rozhlédli se kolem sebe. Viděla jsi Dance Massacre, taneční hru, Zombie kisser, střílečka, ve které zabíjíš zombie pomocí polibků, které střílíš ze své polibkové zbraně, The Sims: Race, závodní hra, ve které proti sobě závodí postavy z hry The Sims, a nakonec Teeth and Eyes, bojová hra, ve které se proti sobě dva hráči perou. Jeden přitom hraje za zub a druhý za oko. „Tak?“ zeptal se Ex. „Na co se dnes cítíš?“ |
| |
| Ve víru hry Ztratili jsme se ze školního pozemku a v poklusu proběhli několik ulic. V tuhle hodinu jsme byli v našich uniformách a mimo školu trochu nápadní, ale nijak zvlášť nám to ani jednomu nevadilo. Nebylo třeba přemýšlet a dohadovat se, kam půjdeme. plán byl jasný nám oběma. Velmi rychle jsme se tak dostali do Hollywoodu, místo, kde jsme oba byli jako doma. Hned jak uvidím jasně blikající záři zlepší se mi nálada. Dokonce natolik, že se s Exem nehádám, kdo bude platit. Nikdy bych kamaráda nepodezřívala z toho, že se nade mne pokouší povyšovat kvůli tomu, že on má peníze a já ne. Mám ale ráda pocit nezávislosti a když to jen trochu jde, chci si hry zaplatit sama. Jenže teď jsou moje kapsy prázdné a tak smířlivě nabídku přijmu. Odhodím batoh do kouta, rozpustím si vlasy, které jsem až do této chvíle měla smotané do drdůlku vzadu na hlavě, a rozhlédnu se kolem sebe. "Potřebuju se vybít, takže se připrav na to, že ti nakopu zadek." Zašklebím se vesele na kamaráda a ukážu na hru Teeth and Eyes. "Jsem zub!" Vykřiknu a rozeběhnu se k mašině. Nepříjemný pocit, který jsme měla ve třídě už je minulostí, teď jsem šťastná. Na okamžik totiž můžu zapomenout na svoje problémy. |
| |
| Eyes and Teeth Ming-Mei Přijdete ke hře, každý si vezmete jeden ovladač a začnete hrát. Na obrazovce se objeví postavička animovaného zubu, který má ruce, nohy a pásku přes oko. Na druhé straně je animovaná bulva s rukama a nohama. Neznalec by se možná zarazil nad vzhledem těchto postav, ale pro tebe to bylo normální. Chodila si tady od dětství. Začali jste bojovat. Údery střídali kopance, které střídali komba. Ex lehce povyskočil při každém úderu, který se mu podařilo zasadit a přikrčil pokaždé, když jsi mu ty dala ránu. „Co jinak?“ zeptal se Ex, zatímco tvá postava prováděla dlouhé animované kombo. „Všechno v pořádku doma?“ zeptal se opatrně. V poslední době si měla doma trochu dusno (proč nechám na tobě), a i když jsi o tom moc nemluvila, jemu jsi se svěřila. Poté, co se mu svěříš, Ex ti důvěru opětoval. „Umm…Mei?“ zeptá se nervózně. Všimneš si, že jeho hraní se zhorší, i když očima se upřeně dívá na obrazovku. „Jenom jsem ti chtěl říct, že…no…našel jsem si někoho, víš.“ Pot začne téct po jeho čele. Tohle bylo téma, kterého jste se nikdy přímo nedotkli, i když to bylo vcelku jasné. „Jeho jméno je Jack,“ vykucká ze sebe velmi rychle. Pak se na tebe otočí, obávajíc se tvé reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Niylah pro Trochu se zamračím, když se mě Ex začne ptát na rodinu. Povzdechnu si, on je ale asi jediný, komu se můžu svěřit, tak to nakonec vybalím. I když se mi mluvit moc nechce, tak vím, že se mi po tom ulehčí. "Máma poslední dobou chodila domů hodně pozdě. Tvrdila, že má přes časy a tak, jenže jsem jí před pár dny potkala, jak se vede za ruku s nějakým chlapem. Když jsem to pak doma vytáhla, tak na mě začala křičet. Že mi do toho nic není, že má taky právo se s někým vídat, že si to zaslouží..." Povzdechnu si. "Ale mě by nevadilo, že si někoho našla. Mě vadí, že mi o tom lhala. A navíc se mi nelíbil." Jsem vášnivý hráč, ale Ex mě většinou dokáže porazit. Dneska ale pro jednou vyhrávám. Zažeru se do hry a chvíli mi proto trvá, než si uvědomím, že se Ex tak docela nesoustředí. Možná za to mohlo to, co jsem mu právě svěřila o mámě, možná by mi to řekl i tak. Úplně přestanu hrát a dívám se na něj. Vím, že pro něj nebylo jednoduché mi to říct. V první chvíli to považuji za zradu. Ne, že bych mu nepřála hezký vztah. Ale v tuhle chvíli je to během několika dní hned druhý člověk, kterého mám ráda, kdo mi bodnul nůž do srdce. Bojím se, že když si našel přítele, tak se mnou už nebude trávit tolik času, že nakonec zůstanu úplně sama a to mě k smrti děsí. Trvá mi to, ale nakonec se uklidním a dokonce se na něj usměju. "To ti moc přeju." Řeknu, ale poté rychle uhnu očima a vrátím se ke hře. Není to tak, že bych mu lhala, opravdu mu to přeju, jen mám strach, co to znamená pro mě. "Takže na Lan Kwai Fong Carnival si mám najít jiný doprovod?" Prohodím jen tak, aby řeč nestála. Tohle je záludná otázka a Ex to jistě ví. Pokud bych na festival nešla s ním, tak nepůjdu vůbec. Nechci kamaráda zkoušet, ale na tuhle akci se těším už dlouho a nechci o ní přijít. Jen mě zajímá, jak moc mě Ex odsune. Pak mi ale něco dojde. "Říkal jsi Jack? Je to cizinec?" |
| |
| Přátelé a Policisté Ming-Mei Z prvu mlčíš a Ex se na tebe dívá s nervozitou, která postupně přejde v hrůzu. Když už konečně odpovíš, vypadá jako by mu spadl kámen ze srdce. Úsměv ti opětuje a vrátíte se k hraní. Nezdá se, že by si všiml jakýchkoliv starostí, které máš na srdci a je jen šťastný, že to mohl někomu sdělit. Pak se však, jako by nonšalantně, zeptáš na Lan Kwai Fong. Ex se na tebe otočí, pozastaví hru a prudce tě obejme. „Mei. My budeme nejlepší kámoši navždy. Neboj,“ řekne, zatímco tě pevně tiskne k sobě. Je to lehce melodramatické, ale takový Ex je. Lehce melodramatický. Když se pak od tebe odtáhne, usměje se a řekne: „A samozřejmě, že pojedu s tebou. Nikdo si neumí tak úžasně dělat srandu z Hong Kongského přízvuku, jako ty. A ne, není cizinec. Jack není jeho opravdové jméno, jen si tak nechává říkat na chatu. A teď,“ vezme ovladač do ruky. „Je čas abych ti nakopal zadek.“ „Hej!“ uslyšíte hlas za svými zády. Zdá se, že jste byli tak zažraní do hry a do konverzace, že jste si nevšimli dvou strážníků, kteří vkročili do Hollywoodu, viděli vás a přišli k vám. „Co tady děláte?“ zeptá se jeden z policistů. „My jsme jen…,“ Ex má normálně rychlou odpověď připravenou, ale teď mlčí. Nevíš proč, ale má téměř panickou hrůzu z policistů. Zdá se, že tohle bude na tobě. „Buď nám dáte dobrý důvod, proč jsou dva studenti střední školy,“ strážník ukáže na vaše uniformy. „Mimo školu během doby výuky nebo jdete s námi a to hned.“ |
| |
| Problém na krku Překvapí mě, když mě Ex najednou obejme. Vypadá to, že mojí narážku pochopil víc, než dobře. Za jeho zády se usměju a na okamžik si položím hlavu na jeho rameno. Vždycky spolu. Nenechám nikoho, aby mě obral o toho jediného kamaráda, kterého mám. Znovu se vrátíme ke hře. Ex mě opravdu porazil, ale tentokrát se kvůli tomu ani nenaštvu. Přesuneme se k další hře a skvěle se bavíme, když se za našimi zády ozve hlas. Trhnu sebou tak, že málem pustím ovladač. Zahanbený výraz mi ale z tváře rychle zmizí. Ex má z policistů hrůzu a já jimi zase pohrdám. Nebylo by to poprvé, co bych se projela policejním autem, dneska na to ale nemám náladu. Už tak mám špatný den. "My jsme tady v rámci výuky. Máme kreativní psaní a pro školní časopis vedeme rubriku o hrách. Tenhle týden píšeme o arkádových hrách. Učitel nás uvolnil, abysme mohli načerpat inspiraci." Lžu bez jediného zaváhání. "Další spolužáci třeba píšou o akcích v městské knihovně, otevření nové kavárny na hlavní třídě, nebo tom novém opičím mláděti, co se narodilo v Zoo. V pondělí vyjde nové číslo, kdyby vás to zajímalo." Zářivě se usměju. "Ale když už jste tady. Mohli byste nám pro naše čtenáře říct, co dělají dva milí policisté právě v Hollywoodu? Máte nějakou oblíbenou hru?" Briskně sáhnu do svého batohu a vytáhnu z něj poznámkový blok. Vypadá to, že je plný poznámek, ale ve skutečnosti jsou to jen moje imaginární dopisy pro otce. |
| |
| Nestabilní strážník Ming-Mei Strážníci se na sebe podívají. Jeden z nich pokrčí rameny, jako by říkal: „Jako dává to smysl.“ Druhý však razantně zavrtí hlavou. „Nebuď drzá holčičko. TY se nás ptáš, co tady děláme. Ty se nás nemáš, co ptát!“ řekne velmi naštvaně. Lidi okolo se na vás začali dívat a šeptat si. Klidnější ze strážníků svému kolegovi něco zašeptal. Ten se podíval kolem a odfrkl si. „Pojďte s náma. Tohle dořešíme venku,“ řekl. Ex zůstal sedět, jako zkamenělý, a to se naštvanému policistovi očividně nelíbilo. Chytl ho za ruku a prudce s ní škubl. „Říkám vstávej.“ Ex se postavil na nohy tak prudce, že málem zase spadl, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Chvíli vypadal, že má chuť něco říct, ale pak jeho pohled padl na revolvery, které byly schovány za opasky policistů. „Jenom si s vámi promluvíme někde v soukromí. Pár otázek a jestli všechno bude v pořádku, necháme vás pokračovat v projektu,“ řekne druhý z policistů. A tak se s nimi vydáte ven. Vyjdete zadními dveřmi do prázdné slepé ulice, ve které byly popelnice. Jen, co tam přijdete, klidnější policista chce mluvit, ale je přeskočen. „Poslouchejte vy malý hajzlové. Myslíte si, že si můžete dělat co chcete? Myslíte si, že to tady vlastníte? Nevlastníte nic!“ Strážníkův vztek se zvětšuje a zvětšuje. Žíla začnou tepat na jeho čelu. „Jste jen špína. Zatracená špína na povrchu téhle společnosti. Víte kolik lidí umřelo, abyste mohli žít v téhle úžasné zemi a co vy. Jste jen nevděční a úchylní.“ Policista už řve z pilných sil, jeho obličej je rudý. Klidnější policista jej chytne za rameno, ale naštvaný ho jen odstrčí pryč. „Myslíte si, že jste frajéři? Nejste hovno.“ Policista chytne vystrašeného Exa za límec a přimáčkne jej ke zdi. „Slyšíš ty šmejde.“ Pak se otočí na tebe. „A co ty? Chodíš tady s tetováními? To si říkáš žena?“ Pustí Ex a strčí do tebe. „Vypadáš jako zasraný chlap. V mé době jsme takovým jako ty prostě jednu vrazili, aby věděli kam patří!“ Nebyla sis jistá, ale připadalo ti, že jeho duhovky začaly získávat narudlou barvu. |
| |
| Šílenec Byly dvě možnosti, jak může moje divadýlko dopadnout. Bohužel se stala právě ta druhá. První z policistů sice vypadal, že by nás nechal být, ale ten druhý se rozzlobil. To jsem nechtěla, ale je pravda, že jsem si zahrávala s ohněm a trochu si z něj utahovala. Podívám se na Exe, který vypadá, že každou chvíli omdlí. Nemáme moc na výběr, hodím si batoh na rameno a následuji oba muže ven, do nějaké zadní uličky. Snažím se při tom kamaráda povzbudit alespoň pohledem. Ani jsem nedoufala, že by to mohlo skončit v klidu. To, jak na nás policista začne ječet, mě ale uzemní. Civím na něj a nechápu, co se děje. Nelíbí se mi, jak se do Exe naváží. "Hey, nechte ho!" Vykřiknu nasraně, když muž přimáčkne Exe ke stěně. Jenže to už se obrací ke mě a i já schytám čočku. Můj pohled ztvrdne a naježím se jako vzteklá kočka. Ming, klidni se, nemůžeš se porvat s policajtem, za to bys mohla skončit v pasťáku. Podívám se na klidnějšího z obou mužů, snažím se u něj najít nějakou pomoc. Přece nedovolí, aby s námi takhle mluvil. Ani nevím, co muže tak vytočilo. Určitě nejsme první záškoláci, které kdy nachytal. Zarazím se, když si všimnu jeho očí. Skoro mám pocit, že i ty změnily vztekem barvu. Chytím Exe za rukáv a pokusím se ho od muže odtáhnout. Teď myslím jen na to, že odsud chci vypadnout. Pryč! Někam daleko od tohohle chlapa. |
| |
| Rudá gorila Ming-Mei Klidnější policista zachytí tvůj pohled, zhluboka se nadechne a otočí se na svého kolegu. „To by stač…“ zbytek věty neslyšíš, jelikož jí přehluší hlasitý výstřel. První kolega toho druhého zastřelil. Klidnější policista se nevěřícně podíval na svou ránu, a pak se zhroutil na zem. Naštvaný policista zbraň namířil na vás. „Nikam nepůjdete. NIKAM! NIKDY! Já…aaah,“ policista zařval bolestí a chytl se za hlavu. Jednou rukou však stále mířil na vás. Když se na tebe znovu podíval, jeho zorničky, duhovky i bělmo, prostě celé jeho oči, byly červené. „Už si nikdy nebudete dělat, co chcete. Teď už budete jen poslouchat. Jenom poslouchat. Jenom poslouchat. Aaaaah!“ zařval policista znovu bolestí a tentokrát upustil zbraň a začal růst. Jeho oblečení se začalo trhat, zatímco se zvětšuje. Na jeho kůži se objevovaly rudé chlupy, z hlavou mu vyrašily rohy a z úst špičáky velké jako tvůj prostředníček. Ostrý ocas začal mávat za jeho zády. Když transformace skončila, stála před tebou tří metrová rudá gorila s ostrými zuby, rohy a ocasem. Ještě k tomu na jejich předloktí bylo krytí, připomínající ulity, jen větší, rudé a nejspíš tvrdší. Rudá gorila se na tebe podívala a začala zle vrčet. Dívala se přímo na vás a pomalu chodila tam a zpátky jako tygr v kleci. Opírala se přitom jednou rukou o zem. „M-M-Mei?“ vykoktá ze sebe Ex. „Co…Mei…co…co...“ pak ho jeho hlas zradí a Ex přestane mluvit. Stále však vidíš, jak se třepe. |
| |
| Proměna Zalapám po dechu, když muž vytáhne pistoli. Ani v nejmenším jsem ale nepočítala s tím, že by někoho zastřelil, natož svého kolegu. Vykřiknu a o krok ustoupím. Zarazím se ale ve chvíli, kdy muž namíří na nás. Když zastřelil kolegu, co mu zabrání v tom, aby zastřelil i nás? S hrůzou si uvědomím, že barva jeho očí nebyla jen zdáním. Muž vypadá, že trpí bolestmi, kroutí se, ale zbraň na nás stále neochvějně míří. Ve chvíli, kdy jí upustí, je už pozdě na útěk. S otevřenými ústy hledím na obrovské zvíře, které se před námi tyčí. Takhle velké gorily přece nejsou. A taky nejsou červené. A určitě nemají ocas a ty divné výstupky na loktech. A v žádném případě se takhle neproměňují. Srdce vynechá několik úderů. Samozřejmě znám legendy, ve kterých vystupují mystická stvoření a nadpozemsky mocní hrdinové...ale to jsou přeci jen příběhy. Něco, co nás má pobavit a poučit, ale nikdo tomu doopravdy nevěří. "Exi, zdrhej. Padej!" Zaječím na kamaráda a ještě do něj strčím, abych ho popohnala. Sama popadnu ze země kámen a mrštím ho po gorile. (2 - to docela odpovídá) "Ty šmejde!" |
| |
| "Souboj" Ming-Mei Zařveš na Exe, který se vzpamatuje a rozběhne se. Sama zvedneš kámen a hodíš jej po gorila. Ta je však silnější i rychlejší než vy. Jedním skokem vás oba přeskočila a dopadla mezi vás a s hlasitým žuchnutím dopadla mezi vás a cestu ven. Zbývala vám jen slepá ulička. Tvého kamenu si ani nevšimla. „Zpátky!“ zařval Ex a ukázal na zadní dveře, které vedli do Hollywoodu, ale než jste se stihli rozběhnout, gorila se napřáhla a s hromovým řevem se chystala praštit přímo do Exe, vedle kterého si stála.  |
| |
| Nerovný boj Gorila je hbitější a rychlejší, než bych čekala. Jediným skokem nás přeskočí a zablokuje nám tak únikovou cestu. Ex se už naštěstí vzpamatoval. Jediným možným východiskem je vrátit se zpátky do Hollywoodu. Kdyby se nám podařilo dostat se do budovy, byli bychom v bezpečí. Možná. Na chvíli. Tenhle op by to tady klidně dokázal srovnat se zemí. Už se chci rozeběhnout, když se gorila napřáhne k úderu. Míří na Exe. V jediném okamžiku mám pocit, že se vše zpomalilo. Mám spoustu času zareagovat a vím, že nemůžu dovolit, aby se kamarádovi něco stalo. Je to můj jediný opravdový přítel, nedovolím, aby mu někdo ublížil. Vrhnu se vpřed, přímo do rány a zároveň s tím do Exe silně strčím rukou, abych ho dostala blíže ke dveřím, z dosahu gorily. Na to, co se stane se mnou v tu chvíli vůbec nemyslím.(8) |
| |
| Nebeská moc Ming-Mei Wang Atmosféra V poslední chvíli odstrčíš Exe stranou. Vidíš, jak sice narazí do dveří, ale je v pořádku. Nemáš však možnost se moc dlouho radovat, protože pak do tebe gorila vší silou praští. Když vidíš ve filmech, jak někoho srazí autobus je to vždycky strašně rychle. Přecházejí po ulici a bum. Říkáš si, že to ani nemůžou cítit a opravdu, když do tebe gorila praští, nic necítíš. Všechno se odehrává moc rychle, než abys to mohla zaznamenat. Slyšela jsi jak Ex řval tvé jméno, pak rána, pak cítíš poryv větru, a pak…nic. Rána gorily tě poslala několik metrů dozadu. Měla jsi vší silou narazit do zdi, ale místo toho jsi levitovala ve vzduchu, asi centimetr od zdi. Vedle tebe stál nějaký tajemný kluk. Měl ruku ve vzduchu, kterou jemně položil na zem, a tobě se stalo to samé. Dopadla jsi na zem a všechna bolest z rány, kterou jsi dostala, se začala projevovat. Gorila tě praštila přímo do břicha a cítila jsi to. Těžce se ti dýchalo, měla jsi zlomená žebra a tvoje břicho bylo fialové jako švestka. Kluk se na tebe otočil (HP). „Mé jméno je Zhui Ri. Prosím vydrž chvilku, než…“ Gorila však nečekala, než to stihl doříct a rozběhla se k němu. „Země, která stojíš pod našima nohama jako matka u dítěte. Prosím…,“ než to stihl doříct Gorila už byla u něj a praštila. Kluk se jen tak vyhnul její ráně, ale rozhodně to přerušilo jeho koncentraci. Podařilo se mu oběhnout gorilu, takže teď byla tobě zády. To sice znamenalo, že už se na tebe nesoustředila, klukovi to však moc nepomohlo. Pokaždé, když začal mluvit se na něj gorila vrhla a přerušila jeho koncentraci. Jak jsi se na to dívala, uslyšela jsi hlas. „Kdo jsi?“ Zeptal se jemně. Bylo to jako by ti šeptal do ucha vítr. Otočila ses, ale nikoho jsi neviděla. „Kdo jsi?“ Cítila jsi mravenčení v konečcích prstů. Kluk se stále gorile vyhýbal. „Kdo jsi?“ Nebylo to jen mravenčení, byla to moc. Stará moc, která velmi dlouho dřímala v tvé duši. Začalo to jako mravenčení v konečkách tvých prstů, ale brzy se to přeneslo do celého tvého těla. „Kdo jsi?“ A pak kluk zakopl. Jeden špatný krok, zakopl a rudá gorila jej chytla do své ruky. Začala ho v ní drtit. „Kdo jsi?“ Příjemné teplo se rozhostilo po tvém těle a bolest postupně odcházela. A pak jsi je viděla. Podívala jsi se na nebe a viděla tisíce lidí, jak se na tebe dívali. Všichni byli ty, a přitom ani jeden z nich. „Kdo jsi?“ zeptali se všichni. Mluvili jako jeden monumentální hlas, jež se rozléhal přes stovky generací. A konečně jsi znala odpověď. Naprosto automaticky jsi se postavila na nohy a slyšela si sama sebe, jak říkáš. „Já jsem Luohan. Sevřená pěst Buddhy.“ Cítila jsi, jak se tvé rány hojily, zatímco jsi mluvila a tvé svaly zpevňovaly. Věděla jsi proč. Tvá moc. Nebeská moc: Věčný život (viz. Životopis). |
| |
| Sevřená pěst Buddhy Exe jsem sice odstrčila, sama jsem ale neměla šanci se ráně vyhnout. Rána dopadla a já cítila, jak letím vzduchem. Není to tak hrozné. Myslela jsem, že to bude bolet víc. Alespoň to byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Ale i mě bylo jasné, že tenhle stav je pouze dočasný. Po krátkém letu musel zcela jasně následovat tvrdý pád. Jenže nic takového se nestalo. Zarazila jsem se ve vzduchu, jen centimetry od cihlové zdi, do které jsem měla v plné rychlosti narazit. K mému údivu jsem se vznášela ve vzduchu, a vedle mě stál kluk, který tu zcela jistě ještě před okamžikem nebyl. Jsem si zcela jistá, že v uličce jsme byli jen my s Exem a gorila. Mladík položí dlaň na zem a v ten okamžik se opět moje nohy dotknou pevné půdy. Spolu s tím se do mého těla vrátí cit. Zlomím se v pase a lapám po dechu. Rozkašlu se a na zem dopadne několik kapek krve, špatně se mi dýchá, žebro muselo prorazit plíci. V hlavě mi duní panikou, ale jediné, na co jsem skutečně schopná se soustředit je kluk a gorila. Začnou jakýsi podivný tanec, kluk jakoby se pokoušel na něco koncentrovat, ale zvíře mu v tom všemožně brání. V mé hlavě se ozve hlas. Je všude a zároveň nikde. Kdo jsi? Divná otázka, ozývá se stále a stále dokola, brzy zní jako nějaká symfonie, chór hlasů, který duní v mé lebce. Já nevím, já nevím. S údivem sleduji, jak se Zhui Ri, můj zachránce, ladně vyhýbá útoků. Jenže pak klopýtne a gorila ho dobře mířenou ranou smete. Popadne ho do své obrovské tlapy a začne drtit. Tak tu tak nestůj! Uvědomím si, že spolu se šepotem přichází úleva. Tělo mě přestává bolet. Nevím, jestli je to jen adrenalin, nebo se tělo skutečně uzdravilo, ale v tuhle chvíli na tom nezáleží. Končetinami se mi rozlije příjemné teplo. V té chvíli zaujmu bojové postavení...a konečně otevřu oči, vnitřní oči. Spatřím je všude kolem sebe. Já jsem jimi a oni jsou mnou. Jsou mojí minulostí, ale jsem to já, kdo nyní určí budoucnost. „Já jsem Luohan. Sevřená pěst Buddhy.“ Vím, že ta slova znamenají nejen moc, ale i zodpovědnost. Poprvé v životě jsem hrdá na to, kým jsem. Cítím, jak se mi žilami rozlívá moc, dosud nepoznaná a přesto tak povědomá. Nebeská moc: Věčný život. Samozřejmě vím, kdo byl Luohan, teď ale i vím, kdo byli všichni ti, co ho následovali. Ti, kteří kráčeli v jeho šlépějích, když on už nemohl. Já jsem posledním v té řadě. V tuhle chvíli. Nenechám se zastavit nějakou zasranou gorilou. Musím ho zastavit dřív, než z Zhui Ri vymačká život. Vnímám aspekty své nově nabyté moci. Vidím hranice svých schopností a chci to všechno použít ke zničení toho monstra. "Pomozte mi." Požádám své předchozí reinkarnace o pomoc. "Měsíční odraz!" (6) Vezmu všechnu tu svou bolest, modřiny, přelámaná žebra a potrhané plíce, každý jednotlivý škrábanec, který mi zvíře udělalo a pošlu to na něj zpátky. |
| |
| Opravdový souboj Ming-Mei Klidně přijdeš ke gorile, která je k tobě otočená zády. Položíš dlaň na jeho záda a použiješ svůj útok. Tvoje dlaň zazáří bíle a gorila zařve bolestí, přičemž pustí Zhui Ri a pokulhá o pár kroků dozadu. Chvíli máš pocit, že to nestvůru porazilo, ale ten pocit tě rychle přejde. Otočí se a vší silou na tebe zařve. Vidíš, jak se okenice v okně třepou silou tohoto řevu. Vidíš taky Exe, jak leží u dveří v bezvědomí. Nemáš ponětí, co se mu stalo, ale nevidíš žádnou krev ani nic podobného, a tak uznáš za vhodné vydat se „Jak během dne, tak během noc…,“ začne Zhui Ri odříkávat nějakou mantru. Nemáš ani zdaleka všechny své vzpomínky, ale víš, co je Mantra a víš, že Zhui Ri bude potřebovat čas, aby jí použil. Naštěstí gorila vůbec nevypadá, že by jí zajímal. Má oči jen pro tebe. Poté, co dořve, se na tebe ve vší rychlosti rozeběhne, připravena do tebe narazit svým ramenem a přimáčknout tě ke zdi. |
| |
| Odlákat pozornost Zhui Ri potřebuje čas. Nevybavuji si všechno, ale tohle je mi jasné. A jediný, kdo pro něj ten čas může získat, jsem v tuhle chvíli já. Problém by to ale být neměl. Svým kouskem jsem na sebe totiž přitáhla veškerou pozornost gorily. Kdybych mohla, vrhnu se k Exovi, leží v bezvědomí na zemi a já o něj mám hrozný strach. Jenže to teď musí počkat. "Zlomená žebra bolí, co?!" Ta moje bolet přestala, očividně jsem opravdu přenesla svá zranění na zvíře. Bohužel to nestačilo k tomu, aby ho to zastavilo. Teď se nade mnou hrozivě tyčí a chystá se mě znovu udeřit. Zhluboka se nadechnu, čas jako kdyby se pro mě opět zpomalil. Myslím, že bych dokázala spočítat všechny zuby, které má gorila v tlamě. Tělem se mi rozlije zvláštní pocit klidu. Trvá to jen několik okamžiků, ale je to dostatek času na to, abych našla ztracenou sebedůvěru. "Tak si pro mě pojď." Trochu neobratně uskočím před ránu (5), pohnu se do boku a ruce spojím nad hlavou. Vší silou praštím gorilu do míst, kde tuším, že je zlomené žebro. (5) |
| |
| Komplikace Ming-Mei Atmosféra Gorila se k tobě rozběhne. Uděláš několik kroků dozadu, ale moc daleko nemůžeš, jelikož je za tebou asi tří metrová zeď, která označuje slepou uličku. Vyhneš se ráně a gorila vrazí do zdi, která je za tebou, tak silně, až se v ní objeví praskliny. Pak je řada na tobě. Nevíš, jestli je to tvůj boxerský trénink, nebo nějaké nové umění, které ovládáš, ale vcelku plynule přejdeš z vyhnutí do útoků. Skrčíš se pod jednou z jejich rukou a zasadíš jí jednu ránu do jejího už tak zlomeného žebra. Rudá Gorila zařve bolestí, nemotorně přitom zaklopýtá a celou svojí váhou narazí do zdi. Ta už to nevydrží a začne se rozpadat. Zprvu je to jedna, prasklina, která se pomalu rozšiřuje a rozrůstá, jako stonek rostoucí ve strom, ale pak už se cihly začnou hroutit. Možná by to ani nevadilo. Přece jen, ty by ses mohla vyléčit a gorila ti jedno, avšak bezvládné tělo Exe také leží v cestě. Rychlý pohled na Zhui Riho, ti naznačí, že ještě není připravený pomoct. A jako by toho nebylo dost Gorila se rychle znovu vzpamatuje a sice zraněná, ale naprosto zuřivá začne mlátit svými pěstmi do země. Ta se začne třepat a praskat. (hoď si na udržení rovnováhy). Gorila: 50 HP – 10 (měsíční odraz) – 5 (pěst) = 35 HP |
| |
| Zemětřesení Rána se mi podařilo a zvíře zařve bolestí. Ucítím při tom pocit zadostiučinění. Sleduji, jak zvíře vrazí do zdi a ta začne praskat a hroutit se. Nevadilo by mi sledovat, jak gorilu zasypou cihly, ale mám strach o Exe. Jeho bezvádné tělo leží na zemi a zeď hrozí, že se na něj zřítí. Už se k němu chci vrhnout a někam ho odtáhnout, když gorila začne pěstmi bušit do země. Jako kdyby přišlo zemětřesení, zakymácím se a pak se zřítím k zemi. (2) Dívám se na kamaráda, který je v nebezpečí a to mě donutí sebrat veškeré síly. (4) Celý svět se se mnou otřásá ale nakonec se postavím na nohy. Nejraději bych znovu zaútočila na gorilu, ale nejprve musím dostat Exe do bezpečí. Rozeběhnu se k němu. |
| |
| Otřesy Ming-Mei Vykročíš k Exovi. První otřes. Špatně našlápneš, podklouzne ti noha a letíš přímo k zemi. Hlavou narazíš na něco ostrého a hranatého. Na vteřinu máš před očima tmu. Cítíš na čele pulzující bolest a teplou krev. (Neúspěch se zvyšuje na 1-4) Druhý otřes. Vzpamatuješ se a podaří se ti i přes třesoucí se okolí, vyškrábat se na nohy. Rychle se podíváš na gorilu a vidíš, jak se připravuje znovu do země udeřit. Cihly se zatím vyhnuly Exovi. Zatím. Rozběhneš se za svým kamarádem. Gorila udeří do země. Třetí do země. Další kus stěny se začne ničit a padat přímo na Exe. Nemáš čas k němu doběhnout, a tak skočíš na zem a sklouzneš k němu, jako bys hrála baseball. Když si u něj, chytneš ho do náručí a s lehkostí s ním odskočíš z cesty kusu stěny, který spadl na zem. Mrak prachu a kusu stěnu se zdvihne kolem vás. Nic nevidíš, ale Ex je v bezpečí. A v té chvíli v prachu uvidíš stín, který se rychle blíží. Je to gorila, která na tebe skáče z vrchu. Nemáš čas na ní zaútočit i jemně pustit Exe. Musíš utéct, ale nevidíš kolem sebe. Gorila se přibližuje. „…a vysvoboď je z věčného utrpení.“ Proud bílé energie rozsekne oblak prachu a narazí přímo do gorily, která celá začne zářit bíle a uprostřed letu zmizí. Zhui Ri k tobě pomalu přijde, zatímco stále držíš nevědomého Exe v náručí. „Myslím, že si musíme promluvit.“ |
| |
| Záchrana na poslední chvíli Další z otřesů mě srazí na zem. Na okamžik jsem musela ztratit vědomí, hlava mi třeští a cítím, že mi po spánku stéká pramínek krve. Ani to mě ale nezastaví. Rozeběhnu se a skluzem se dostanu k Exovi. Popadnu ho do náruče a uskočím, těsně před tím, než místo, kde ještě před chvílí ležel, zavalí cihly. Zdvihne se oblak prachu a já si rukávem musím překrýt nos a ústa. Oči mě pálí a nic nevidím. Skoro nic. Temnou siluetu, která se ke mě rychle přibližuje vidím zcela zřetelně. Svírám Exe a vím, že není kam utéct. V ten okamžik se ale uličkou rozlehnou slova Zhui Ri, gorila se rozzáří a v další vteřině zmizí. Klečím na zemi a pevně k sobě kamaráda tisknu. Oči vytřeštěné, dech zrychlený, až nyní mi dochází, co se skutečně stalo. Zírám na Zhui Ri a nechápu, jak může být tak klidný. Na jeho slova pouze bezhlasně přikývnu. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. "Dobře, nejprve se o něj ale musím postarat." Hlavou se mi ženou tisíce otázek, ale bezpečí kamaráda je na prvním místě. |
| |
| Ex v bezvědomí Ming-Mei Klekneš si vedle bezvědomého Exe. Jsi přitom připravena podívat se na jeho zranění, ale žádná nemůžeš najít. Nevidíš, nic, co bys mohla vyléčit. Napadají tě nějaká vnitřní zranění nebo tak, ale jak bys mohla něco takového zjistit? „Tady mu nepomůžeme. Mám pocit, že jeho zranění nebudou fyzická,“ řekne Zhui Ri. „Znám někoho, kdo mu může pomoct. Ale musíme vyrazit, co nejdřív.“ Zhui se poté podívá na oblohu a řekne: „Ukaž pravdu.“ Najednou všechno vidíš o trošku jasněji, všechno slyšíš o něco hlasitěji. Není to velký rozdíl. Uprostřed souboje sis toho ani nevšimla, ale teď, v klidu, to vystupuje. „Mantra zahalení. Jinak bys vcelku přilákala pozornost,“ vysvětlil, když si všiml tvého zmatení. V té samé chvíli vyšla z Hollywoodu mladá dívka. Podívala se na tebe, Zhuiho a na bezvědomého Exe a rychle vešla dovnitř. „Vážně bychom odtud měli odejít,“ řekne Zhui Ri. O pár minut později, jdeš ulicemi Šanghaje s Exem v náručích a Zhuim po boku. Teprve teď začínáš pořádně vnímat své nové tělo. Každý krok se zdá lehčí, a to držíš svého kámoše v náručí. Tvoje záliba v boxu znamenala, že už předtím jsi měla svaly, ale teď se zdály definovanější a tvrdší, avšak bez toho, aby byly moc velké. „Nevím, moc jaká je etiketa ohledně nového Luohana, ale jenom mě asi zajímá. Jak moc toho víš a…a asi bych ti neměl říkat Luohan, co?“ zeptá se Zhui Ri, zatímco se procházíte rušnou Šanghajskou ulicí |
| |
| Nový svět Jsem zoufalá, mám o kamaráda strach, ale netuším, co se mu vlastně stalo. Jediné, co mi zbývá, je věřit Zhui Ri. Vezmu Exe do náruče a zamíříme pryč. Připadá mi, že skoro nic neváží, jen nevím, jestli je to jím, nebo mnou. Mám pocit, že se mi zlepšil sluch a i barvy mi náhle přijdou jasnější. Všechno vypadá trochu jinak. Někde to jsou jen detaily, které náhle dokážu vnímat, a před tím mi zůstávaly skryté. Mlčím, dokud ticho neprolomí můj průvodce. "Jsem Ming-Mei." Představím se, protože opravdu nechci, aby mi říkal Luohan. "Pořád toho víš víc, než já. Takže se klidně ptej. Moc toho ale nevím. Vybavují se mi některé vzpomínky, ale jsou to spíš jen útržky. Nic, co by dávalo smysl. Všechno je hrozně zmatené." Potřesu hlavou, jako kdybych doufala, že se mi tím myšlenky v hlavě utřídí. Tělo a krok mám sice lehký, ale hlava výrazně ztěžkla. Přijde mi, že je v ní doslova narváno. Nevím, jestli mám mít radost, nebo být nešťastná. Samozřejmě si uvědomuji, že být reinkarnací Luohana je obrovská čest. Jenže mě můj život přijde i bez toho dost komplikovaný. Navíc vůbec netuším, co se teď ode mne čeká. Tyhle myšlenky ale odstrčím stranou. Až budu vědět, že je Ex v pořádku, tak se tím budu moci zabývat. "Kam to vlastně jdeme?" |
| |
| Vůdce Karmického Květu Ming-Mei „K nynějšímu vůdci Karmických Květů,“ odpoví ti Zhui. „Počkat, víš, co to jsou Karmické Květy? Ne, je to jedno. On to vysvětlí lépe." Vyjdete z chudší části města a přijdete do té luxusnější. Do té modernější. A uvnitř téhle „moderní“ Šanghaje, která je plná panelákových domů, uvidíte jeden staře vypadající dům. Je tradičně červený s třemi patry.  Přijdete k bráně. Před bránou je jeden zvonek, na kterém není nic napsané. Zhui jej zmáčkne a uslyšíš otevření zámku. Vejdete dovnitř. Dům vypadá klasicky jak zvenku, tak i zevnitř. Velké červené sloupy, které jsou ozdobeny zlatými malbami. Uprostřed místnosti je hromada špinavého oblečení, ke které se blížíte. Zhui k ní přijde a kopne do ní. Hromada se otočí a vidíš, že to není hromada oblečení, ale muž. Muž, který vypadá jako bezdomovec a spí na zemi, zatímco drží flašku whiskey. „Moc se omlouvám. Doufal jsem, že bude výjimečně střízlivý,“ řekne ti Zhui. Poté začne s mužem třepat. „Eeeh? Klid. Nespím, nespím,“ řekne muž a začne Zhuiho plácat, jako by byl moucha. „Vím, že nespíš. Jsi ožralý.“ „Kéž bych byl ožralý! Mám kocovinu ty blbe.“ „To není zas takový rozdíl.“ „Jak bys to ty věděl, panici.“ Zhui zrudne a podívá se na tebe. „J-jak to s tím souvisí a…a máme tady hosty.“ Teprve v tuhle chvíli si tě muž s kocovinou všimne. Odhrne si své dlouhé vlasy z obličeje a podívá se na tebe, pak na Exe ve tvé náruči a pak na Zhuiho. „Rád vás poznávám. Mé jméno je Bu Nu a…“ A pak odběhne do rohu ke koši, do kterého začne zvracet (HP). „Tohle je Ming-Mei. Ona je nový Luohan. Na ní a jejího přítele zaútočila nějaká zkorumpovaná duše a tím se probudila její Nebeská moc. Avšak její přílet je v bezvědomí,“ vysvětlí Zhui Ri vaší situaci. Bu Nu se mezitím vzpamatuje a znovu k vám přijde. Flaška whiskey stále v jeho ruce. „Samozřejmě, že je. Tady slečna násilně probudila jeho Duševní moc. Máte štěstí, že je vůbec naživu,“ řekne. |
| |
| Bu Nu Karmický květ mi skutečně nic neříká, to ale Zhui dojde asi už jen z mého výrazu. Jsem ráda, že to dál nerozvádí, už tak mám v hlavě příliš mnoho věcí. Následuji ho do modernější čtvrti Šanghaje, sem jsem zavítala jen párkrát a příliš dobře jsem se tu necítila. Všichni někam spěchají a to já nemám ráda. O to víc mě překvapí tradiční dům, uprostřed všeho toho shonu. Tak docela sem nepatří. Zhui zazvoní na zvonek a dveře se otevřou. Prostor uvnitř je stejně tradiční, jako vnějšek domu. Trochu potemnělé místnosti dominuje hromada špinavého prádla. Nerozumím tomu, tedy až do okamžiku, než Zhui do té hromady kopne a ní se vyklube člověk. O krok ustoupím. Začínám si říkat, jestli bych neměla Exe vzít radši do nemocnice. Muž přede mnou totiž příliš důvěryhodně nevypadá. O to méně, když začne v rohu místnosti zvracet. Poznámku o panicovi přejdu tichem, a stejně tak i to, když mě Zhui představí jako nového Luohana. Nadzvedne mě až, když muž řekne, že to já jsem Exovi ublížila. "Já jsem mu nic neudělala!" Naježím se a ještě pevněji kamaráda sevřu. "To ta gorila." Připadám si jako šílenec. Tohle prostě nemůže být skutečné. Je to nějaký ujetý sen. Beztak jsem zase usnula ve škole. |
| |
| Vysvětlení Ming-Mei Bu No zavrtí hlavou. „Ne přímo, ale podívej. Když se probudí Nebeská moc je to jako výbuch čchi bomby, což způsobí dvě věci. Za prvé to upozorní všechny uživatele jakékoliv moci, že existuješ a za druhé to probudí Duševní moc všech lidí v tvé blízkosti. Ale neboj,“ přijde k němu a pomalu položí ruku na jeho čelo. „Necháme ho odpočinout si, budeme kontrolovat jeho horečku a měl by být v pořádku. Tedy až se probudí bude schopný zvednout auto nad hlavu, ale jinak by měl být v pořádku,“ vysvětlí ti. „A gorila?“ „Zvrácená duše,“ řekne Zhui. Poté tě zavede po schodech nahoru k posteli (nebo přesněji k matraci, která leží na podlaze), dá Exovi studený obklad a zavede tě do kuchyně. Která je ještě o patro výš. Jak procházíte, všímáš si jak strohý je tenhle dům. Je vcelku obrovský. První patro, ve kterém si Bua potkala, se zdá být klasický chrám, jenom tam chybí jakékoliv sochy, ke kterým by se lidé mohli modlit. Druhá patro, kde spíš Ex, je jedna dlouhá chodba po jejíž straně je několik pokojů. Připomíná ti to koleje nebo ubytovny. Avšak všechny pokoje jsou zcela prázdné a strohé. Žádné dekorace nic. Třetí patro vypadá jako obyčejný byt. A zdá se, že tady Bu bydlí. Pobídne tě, aby sis sedla ke stolu a zapne rychlovarnou konvici. „No…tak tě tady vítám. Tohle je centrálna Karmických Květů. Tvoje velitelství. Já jsem byl vůdce Karmických Květů, zatímco jsme čekali na tebe, ale VELMI rád ti velitelství předám a…“ „Ona neví, co jsou Karmické Květy,“ řekne Zhui. „Aha,“ řekne Bu a mávne na Zhuie. „Ty to umíš vysvětlit lépe,“ řekne. Poté ze skříně vytáhne tužku a papír a začne si kreslit. „Čchi je životní energie, která tvoří vše, co je kolem nás. A když něco nebo někdo umře, jejich čchi se přenese do nějaké jiného, nového života. To je normální součást veškerého života. Avšak lidé jsou výjimky, jelikož naše čchi se pojí s naším vědomím. Uvědomujeme si čchi, cítíme ho a dokážeme s ním manipulovat. Spojení čchi a vědomí se říká duše. To je jádro mantry i duševní moci. Lidé ovlivňují svojí duši podle toho, jestli se řídí negativními nebo pozitivními emocemi. Když normální člověk umře, jejich vědomí umře s nimi, ale jejich čchi žije dál. Spojí se s jinou duší a vznikne nový člověk. Avšak, pokud tvojí předchůdci, tvé „minulé životy“, otrávily čchi s přílišnými negativními emocemi je tvá duše nakažena. A pokud člověk s nakaženou duší dále otravuje svou duši negativními emocemi, jeho duše se zkazí a ten člověk se přemění v démona.“ Bu ti podá papír, na který kreslil, zatímco Zhui vysvětloval.  „Nějak takhle,“ řekne Bu. „A no prostě Karmické Květy byly založeny, aby se o tyhle démony postaraly. Bum, bum. Chápeš.“ „Ehm, Karmické květy vysvobozují tyhle duše z utrpení reinkarnace,“ opraví jej Zhui. „Vždyť to jsem říkal. A Karmické Květy normálně vede Luohan, takže vítej šéfe. Tohle jsou Karmické Květy.“ Bu kolem sebe rozhodí rukama. „Ožrala a pani..au. Proč do mě kopeš,“ řekne Bu a otočí se na Zhuiho, který se na tebe klidně usmívá. „Tak? Nějaké dotazy?“ zeptá se tě. |
| |
| Karmické květy Trochu se uklidním a následuji Bua po schodech do dalšího patra. Opatrně položím Exe na matraci a sleduji, jak mu přikládá chladivý obklad. Nechce se mi ho tady moc nechávat samotného, ale potřebuji nějaké odpovědi, a tak následuji podivína do dalšího patra. Tam to, na rozdíl od předchozích dvou pater vypadá, že tady někdo skutečně bydlí. Všechno je ale dost skrovné a takové...špinavé. Byt vlastně vypadá úplně stejně, jako Bu sám. Posadím se a se zájmem poslouchám, co mi Bu říká. Sem tam pohledem zalétnu k Zhuimu. To jen, abych se ujistila, že mi tady nevěší nějaké bulíky na nos. Nic z toho, co mi vypráví, mi nedává valný smysl Připadám si trochu jako Alenka v říši divů. Nejraději bych to všechno smetla ze stolu s tím, že jsou to nesmysly. Ale vím, co jsem v té uličce viděla a cítila. Tohle všechno je nad rámec myslitelného. Trochu se zděsím, když mi Bu řekne, že jsem jejich šéf. Chvíli mlčím, než se mi podaří zformulovat otázku. "Zešílel si?" Vstanu, protože prostě nedokážu v klidu sedět. "a co mám jako dělat? Já jsem to nechtěla? Proč zrovna já?" Spíš, než že bych doopravdy chtěla odpovědi, prostě si potřebuju pokňourat. Vůbec netuším, co bych měla dělat. Je mi jasné, že Bu se...tohohle...chce zbavit, protože ať už jsou Karmické květy kdokoliv, jsou na vymření. To poznám i já. |
| |
| Zprávy z domova Ming-Mei Bu prudce vstane, když začneš chodit po místnosti. „Podívej,“ řekne. Pak se na chvíli zastaví a rozběhne se do koupelny. „Moc se za něj omlouvám, ale Bu je teď jedno,“ řekne opatrně vstane a přejde k tobě. Když zase začne mluvit, má pohled přišpendlený na svých botách. „Když jsme byly v té uličce a já tě viděl, jak stojíš tváří v tvář prvnímu démonu, kterého si viděla. Vypadal jsi tak…byla jsi jako ztělesnění naděje. Věděl jsem, že když tam budeš ty, bude všechno v pořádku,“ řekne Zhui a zvedne hlavu. „Zatím nemusíš nic vést, ani nic řídit, jenom ti pomůžeme vytříbit jak tvoje, tak i Exovi schopnosti. Vím, že na to moc nevypadá, ale Bu je velmi zkušený učitel a já…taky něco málo umím. Pár lekcí, to je vše. Pak, jestli budeš chtít, můžeš odejít a nebudeme po tobě už nikdy nic chtít. Co ty na to?“ zeptá se Zhui. V té chvíli ti zabrní mobil. Podíváš se a je to zpráva od tvé mamky. Byla krátká, ale jasná. Volali ze školy. OKAMŽITĚ PŘIJĎ DOMŮ. |
| |
| Ochota učit se Sleduji, jak Bu zmizel v koupelně a můžu se jen domýšlet, co tam dělá. Znechuceně se odvrátím a pohled mi padne na Zhuiho. Sleduji ho a jeho slova mi dodají alespoň trochu klidu. Nakonec tedy opatrně přikývnu. "Tak dobře, já...zkusím to." Musím uznat, že mi jeho slova zalichotila. Chtěla bych sama v sebe mít alespoň z poloviny takovou důvěru, jakou ve mě má očividně on. "Byl jsi to ale ty, kdo ho nakonec porazil. Já se jen snažila přežít." Je mi nepříjemné, připisovat si zásluhy za něco, co jsem neudělala. Chystám se ještě něco říct, ale v tu chvíli mi přijde smska. Tiše zasténám, když si jí přečtu. Jako kdybych toho už tak neměla dost. "Omlouvám se. Já...utekli jsme s Exem ze školy a vypadá to, že máma už to ví. Budu muset jít." Nešťastně přešlápnu z jedné nohy na druhou. "Můžu tu Exe nechat? Vrátím se hned, jak to jen trochu půjde." Krátce na to vyrazím zpátky k domovu. Musím to vzít kolem Hollywoodu, protože někde v prachu v zadní uličce, se válí můj školní batoh. Domů se vracím v poklusu a srdce mi divoce buší. Nechci mámě úřidělávat starosti, už tak toho má dost a ještě ke všemu se musí vypořádávat se mnou. Jenže já si nemůžu pomoci. Prostě nesnáším školu. |
| |
| Domov Ming-Mei Zhui rychle řekne, že ho tady klidně můžeš nechat a než se naděješ už běžíš směrem domů. V jiné situaci bys možná obdivovala, jak rychle svištíš kolem lidí, a přitom se jim vyhýbáš s ladností lesního zvířete. Avšak v téhle situaci jsi myslela jen na to, co řekneš své mamce. Nastoupila jsi na autobus, který tě vyvezl z centra Šanghaje na jeho předměstí. Viděla jsi, jak se budovy postupně zmenšovali a víc rozpadali. Zatímco v centru bylo všechno hezky natřeno, tady tě přivítali jen ošklivé odstíny hnědé a šedé cihly, které byly občasně ozdobeny nějakým grafity. To samé platilo o lidech. Na rozdíl od centra, tady byli výrazně chudší. Jejich oblečení nebylo stylové a záplaty nebyli vůbec nic vzácného. Autobus zastaví a ty vystoupíš ven. Nějací dva manželé po sobě právě na ulici řvou a hází po sobě věci. Jinými slovy, nic nového. Nejhorší na tom je, že víš, že tohle není to nejhorší. Kdybys jela ještě trochu dál od města dostaneš se ke slumům. V provizorních domcích, které byly postaveny z náhodných kusů železa, tam žijí ti nejchudší z nejchudších. Lidé se tam perou o jídlo jako psi. Tvoje mamka se ve slumech narodila, ale naučila se pracovat s rybami a dostala se odtamtud. Většinou to na sobě nedávala znát a chovala se mile a něžně. Avšak když jsi teď přišla domů, seděla před tebou a viděla jsi jak tahle drobná žena, mohla ve slumech přežít. „Kde jsi byla?“ zeptala se téměř šeptem. Její pohled tě přitom probodával jako dvě dýky. „Připadá ti tohle jako dobrý život?“ zeptá se tě a ukáže kolem sebe. Byl to malý, dvoupokojový byt, přičemž obyvák sloužil i jako ložnice pro tvoji mamku. Byl tady stálý pach ryb, na který sis už však tak zvykla, že ho ani necítíš. Naučila ses však dávat pozor, aby se neotisknul na tvém oblečení. „Protože jestli budeš takhle pokračovat, tak si budeš přát abys žila tak…,“ tvoje mamka vydechne. Všechen vztek vyprchá z jejích očí a ona si jen sedne na židli. Unavená. Teprve teď si všimneš, jak se její ruce třepou a jak jsou celé pokryty náplastmi. Pracovat na Šanghajském trhu byla těžká práce. V každém momentě kolem tebe stojí 20 lidí, všichni chtějí mít svou rybu připravenou hned, a pokud to moc dlouho trvá, tak jdou jinam. Proto jakékoliv říznutí nebo seknutí je ignorováno, a když člověk pracuje 10 hodin bez pauzy, seknutí se nahromadí. „Proč mi tohle děláš Ming-Mei?“ zeptá se tě mamka unaveně. |
| |
| Jedno velké zklamání Z okna autobusu sleduji, jak se budovy kolem mění. Moderní čtvrť se pomalu promění v předměstí. Tady se nikdo nesnaží svojí bídu skrývat. Fasády domů jsou odřené, popraskané, nebo rovnou pobořené, všechno je zašedlé a sešlé, a to samé se dá říct i o lidech. Většina lidí tady dře deset, nebo i dvanáct hodin denně, aby si mohli dovolit alespoň tohle. A zdaleka to není to nejhorší, co může člověka potkat. Slumy za městem jsou trvalou připomínkou toho, že se dá klesnout ještě mnohem níž. V hlavě mám zmatek, v ústech hořkou pachuť a na tváři zamračený výraz. Ten tady nosí většina místních. Obloukem obejdu dohadující se manželský pár a zamíří domů. Už když otvírám dveře, cítím, jak se mi ježí chloupky na krku. Tiše, skoro po špičkách vejdu dovnitř a pohledem spočinu na mamince. Možná, že kdyby na mě křičela, bylo by to snazší. Jenže ona je klidná a tichá a to mi přijde děsivé. Sklopím pohled k zemi. To, že jsem zase utekla ze školy se nedá dost dobře omluvit. Mám svojí maminku ráda, obdivuju jí za to, co dělá, jak dře a přitom ještě dokázala vychovat mě a z toho mála, co vydělá, ještě dokáže uvařit úžasnou večeři. Ano, obdivuju jí. Ale nechci skončit jako ona. Sama, ve špíně a s neposlušnou dcerou na krku. Dobře si uvědomuji, že pokud se nezačnu snažit, tak bych mohla dopadnout ještě hůř. Nevím, čím to je, že jsem ve všem, na co sáhnu, tak mizerná. Ale je to tak a já vím, že to stejně nakonec vzdám. "Omlouvám se." Vypadne ze mě konečně. "S Exem jsme šli hrát videohry." Nesnažím se lhát, nebo něco zastírat. Máma vycítí lež, snad ještě před tím, než jí vypustím z pusy. Když už přišla na to, že jsem zase utekla, tak je lepší jí vyložit pravdu. Samozřejmě ne celou. To, co se stalo v zadní uličce za Hollywoodem, i vše, co následovalo, si hodlám nechat pro sebe. |
| |
| Mezi matkou a dcerou Ming-Mei Unavená mamka se na tebe podívá, zavrtí hlavou, a nakonec vidíš, jak se na její tváři vytvoří malý úsměv. „Jak se má Ex? Ten kluk dopadne hůř než ty, přísahám,“ řekne. Ještě jednou si povzdychne, ale vidíš, že už není tak naštvaná. „Sedni si vedle mě,“ řekne. Když to uděláš, nakloní se k tobě a obejme tě. Položíš svou hlavu do její náruče a ona tě začne jemně hladit. A v tu chvíli celý tenhle den, na tebe dopadne. Nenávist, kterou jsi cítila ke svým spolužákům, strach, který jsi cítila, když ten policista vytáhl zbraň. Fakt, že kdyby tě zastřelil, tak by se mu nejspíš nic nestalo, jelikož je to pracovník státu. A pak, když jsi musela ochránit Exe a viděla jsi, jak tam leží…bezmocný. To všechno se vyhrnulo na povrch, zatímco tě mamka hladila ve své náruči. „Vím, že to je těžké Ming-Mei, ale já vím, že to zvládneš. Tu noc, kdy…kdy jsem zjistila, že tě budu mít,“ začne vyprávět tvá matka. „Se mi zdál sen. Přišel ke mně muž ze zlata a řekl mi, že má dcera změní svět.“ Tvá matka vyprávěla často příběhy, ale tenhle jsi ještě neslyšela. „Povznese padlého syna a po něm další. Nejmladšího starce a krev jeho krve,“ zvedla si hlavu z náruče své mamky a podívala ses na ní. Její pohled byl…vzdálený. Jako by byla jinde. V jiné době, v jiném místě. „Ať se má na pozoru před Sluncem.“ Tvá mamka se v té chvíli „probudí“ a podívá se na tebe. „Promiň, zamyslela jsem se. Slib mi tedy, že už to neuděláš.“ |
| |
| Proroctví? Ten úsměv dokáže změnit úplně všechno. "Ex bude v pořádku." Zamumlám, když se mamce vrhám do náruče. Sednu si vedle ní a hlavu si položím na její rameno. V tu chvíli na mě padnou události celého dne. Měla jsem za to, že se to pokazilo. Jenže se mohly stát ještě mnohem horší věci. Znovu se mi vybaví policista, který na mě míří a křičí, kamarádovo bezvládné tělo ležící v prachu, ta...gorila. Po tvářích se mi v tu chvíli začnou řinout tiché slzy. Tolik bych se potřebovala svěřit, ale vím, že nemůžu. Mamka by si myslela, že si vymýšlím, abych se dostala z maléru, a to já nechci. Zarazím se, když začne vyprávět o svém snu. Tenhle příběh jsem nikdy neslyšela, ale v tuhle chvíli už moc dobře vím, co to znamená. Všechno do sebe začíná zapadat. Někde hluboko v nitru náhle pocítím příval tepla. Ještě mám šanci. Není vše ztraceno. Zvednu uslzenou tvář a rozpačitě se na mamku usměju. "Neudělám. A slibuju ti, že na mě budeš pyšná." Takovéhle odhodlání jsem ještě nikdy necítila. Chtěla bych ten pocit vzít a schovat si ho někde do krabičky, na horší časy. Ale inspirace si nevybírá, kdy přijde. To já, Luohan, dovedu Karmické květy k jejich dřívější slávě. |
| |
| Nový den Ming-Mei Atmosféra Další den ráno tě probudil zvuk budíku. Okamžitě jsi vyskočila z postele. Okamžitě jsi věděla, že co se včera stalo nebyl sen. Cítila jsi v sobě svojí novou sílu. Tvá mamka už byla pryč, ale to byla normálka. Do práce chodila velmi brzo. Provedla si ranní hygienu, oblékla sis školní uniformu, snědla nějaké vločky s mlékem a vyrazila do školy. Celou cestu jsi běžela a vůbec jsi se nezpotila. Když jsi nastoupila dovnitř, dalo ti to trochu času se zastavit a přemýšlet. Uvědomila sis, že nemůžeš nijak kontaktovat Zhui Riho, ani Bua, což znamená, že nemáš ponětí, jestli je Ex v pořádku nebo ne. Tvoje starosti však byly okamžitě utěšeny, když jsi vešla do třídy a viděla Exe jak sedí ve své lavici a dívá se z okna. Když jsi tě všiml, okamžitě vstal, přišel k tobě a téměř tě vytlačil ze třídy. „Pojď se mnou,“ řekl ti a začal tě táhnout směrem k záchodům. Vběhli jste do pánských záchodů. „Už začala hodina, nikdo ze zdejších šprtů, tady nebude,“ řekl ti, zatímco prohlížel kabinky, jestli jsou opravdu prázdné. Když se ujistil, otočil se na tebe. „Včera, když jsem se probudil mi všechno vysvětlili a řekli. Je to…jak to popsat. NAPROSTO DRSNÉ!“ zařval. „Cítím se, jako bych mohl uběhnout maraton. A dokážu udělat tohle.“ Ex udělal přemet ve vzduchu a dopadl na jednu ruku, kterou se držel země. Pak se s tou jednou rukou odrazil zpátky na nohy. „Jsme jak něco z amerického filmu,“ řekl a nadšeně přitom rozhodil rukama. Jednou rukou přitom udělal díru do dveří od kabinky. Když pak ruku s rychlým trhnutím vytáhl, kus dveří měl stále kolem zápěstí. Rychle se toho zbavil, ale stejně byla teď v záchodových dveřích díra, o velikosti něčí hlavy. „Ups.“ |
| |
| Nadlidské schopnosti Probudí mě protivné zadrnčení budíku a na rozdíl od jiných dní, já okamžitě vyskočím na nohy. Dnes ráno necítím únavu, jako v jiné dny. Jsem plné energie, ale i dojmů a pocitů. Tím hlavním, jsou obavy. Mám strach o Exe a stále nevím, co si počít s nově nabytými schopnostmi i znalostmi. Rychle se připravím do školy, nasoukám do sebe snídani, a vyrazím. Autobus mi ujel a tak celou cestu běžím. Nejsem žádný velký sportovec, rozhodně nejsem běžec, ale dnes mi to nedělá sebemenší problém. Doběhnu ke škole a vůbec se nezapotím. Stále ještě v poklusu vběhnu do budovy a zamířím do třídy. Srdce se mi rozbuší, když uvidím kamaráda sedět v lavici. Jen co si mě ale všimne, vytlačí mě ze třídy a táhne mě na záchodky. Chci se začít bránit, protože jsem mamce slíbila, že už školu vynechávat nebudu, ale sama jsem zvědavá, co mi chce říct. V tichosti stojím a sleduji, jak se předvádí. Vypadá to, že on si žádné obavy nepřipouští. Naopak vypadá skutečně nadšeně. "Exi, klidni se. Tohle by nikdo neměl vidět." Snažím se zkrotit jeho nadšení. "Já vím, že je to...bomba. Ale musíme být opatrní." "Určitě jsi v pořádku?" Zeptám se a dojdu k němu. Chytím ho za ruku a prohlížím si klouby prstů, nemá ani škrábnutí. |
| |
| Nový spolužák Ming-Mei „Dobře, dobře. Pokusím se být v klidu. Ale i tak. Jak z Bruce Lee filmu,“ řekne praští pěstí do vzduchu, přičemž jen těsně mine jedno z umyvadel. Ale s těmi slovy vyjdete z toalet a vrátíte se zpátky do třídy, kde už začala hodina. Učitel stojí před tabulí a vedle něj…a vedle něj stojí Zhui. Když přijdete do třídy, učitel po tobě hodí zlý pohled, ale Zhui se jemně usměje. „Jak jsem tedy říkal,“ pokračuje učitel. „Zhui je váš nový spolužák. Jeho otec přijel do Šanghaje kvůli práci a Zhui Ri bude dodělávat ročník s vámi,“ řekne učitel. „Doufám, že z nás budou skvělý přátelé,“ řekne Zhui Ri a ukloní se. Poté jej učitel vyzve, aby si šel sednout a pokračuje v mluvení. Jediná volná lavice je za tebou, takže na něj nevidíš, ale všimla sis, že několik holek ze třídy si začalo šeptat a upravovat se, když mezi nimi začal chodit. „Jak jsem říkal včera,“ začne učitel další slova a podívá se přímo na tebe a Exe. „Po první hodině si každý vezměte svojí židli a přesuneme se do tělocvičny. Naši školu navštíví Wang Yi. Kdo z vás ví, kdo to je?“ zeptá se učitel a moře rukou se zvedne. Nakonec vybere jednoho chlapce. „Wang Yi je ministr zahraničí a státní poradce Čínské lidové republiky.“ „Správně, správně,“ pochválí jej učitel. „No, včera jsem říkal, že přijede po první hodině, ale nastala menší změna a už je tady teď. Takže si vezměte svoje židle a pokračujte do tělocvičny,“ řekne učitel. Když jdete po schodech do tělocvičny ty, Ex a Zhui se sejdete. „Co tady děláš?“ zeptá se ho Ex. „Použil jsem Mantru, aby si váš učitel myslel, že jsem nový student. Chtěl jsem jenom vědět, jak na tom jste,“ vysvětlí Zhui Ri. |
| |
| Nový spolužák Trochu se uklidním, když Ex přestane blbnout. Ještě jsem se nerozhodla, jak s novou silou naložit, a nechci způsobit problém tím, že bych jí užívala nerozvážně. Teď to ale vypadá, že od takových úmyslů budu hlavně muset udržet kamaráda. Vrátíme se zpátky do třídy a já uhnu pohledem, před vyčítavýma očima našeho profesora. Mnohem víc mě ale zaujme mladý muž, stojící vedle něj. Zhui Ri! Posadím se do lavice a zmateně se na něj dívám. Nový student? Bohužel se posadí do lavice za mými zády a já se na něj nechci otáčet a hned se vyptávat. Neuniknou mi ale pohledy, které po něm některé spolužačky vrhají. Zamračím se a zaměřím se na učitele. Setkání? Bohové, to ne. Vůbec mě nezajímá, co nám chce Wang Yi říci. Většina lidí nikdy nebude mít dostatek peněz ani na to, aby se podívali do vedlejšího města, natož někam za hranice. Kdyby nás vůbec vláda pustila. Takže pochybuji, že by nám ministr zahraničí mohl sdělit něco skutečně zajímavého. Seberu svojí židli a při odchodu do tělocvičny se připojím k Exovi a Zhuimu. "Přišel jsi pohlídat, abysme neudělali nějakou blbost, je to tak?" Podezřívavě si ho měřím. Chápu to, ale i tak se cítím trochu dotčeně. To já mám být Luohan, velitel, a on mi nevěří. Spolu s ostatními míříme do tělocvičny. |
| |
| Ministr zahraničí Ming-Mei Zhui hned zvedne ruce k protestu. „Ne, jen…možná trochu, ale neber to špatně. Tyhle schopnosti jsou pro vás nové a jen se chci ujistit,“ Zhui se zastaví uprostřed věty, jelikož k vám přijde jedna ze zdejších holek. Jedna z těch, kterou tak baví tě šikanovat. „Ahoj, já jsem Lin,“ řekne a s přeslazeným úsměvem podá Zhuimu ruku. Ten jí potřese a taky se mile usměje. „Rád tě poznávám. Já jsem Zhui Ri.“ „Wow, to je tak zajímavé jméno,“ řekne Lin. „Hej, jestli chceš můžeš si sednout vedle mě. Můžu ti pak představit školu a tak.“ „To je velmi milé, ale už sedím vedle Ming-Mei,“ odpoví ji. Dívka se na tebe teprve teď podívá, jako by si tě předtím ani nevšimla. „Aha,“ řekne téměř znechuceně. „No, to nevadí. Vedle tebe jsou dvě volná místa nemám pravdu,“ řekne Lin. To už jste v tělocvičně a ona se natlačí na Zhuiho z druhé strany. Což znamená, že všechny vaše konverzace o jiných záležitostech budou muset počkat. A tak to začne. Několik mladších studentů zazpívalo hymnu a pak přišel Wang Yi, což způsobilo aspoň pěti minutový potlesk. A začal mluvit. „Je mi ctí mluvit tady před budoucností skvostné Čínské lidové republiky. Jste to právě vy, kteří mohou čerpat z obrovské prosperity a slávy, ke které v tuto chvíli Čínská lidová republika dosáhla. A můžu vám říct, že na Západě mají strach a respekt z neuvěřitelné moci naší země. Takový strach a respekt, že si o nás často vymýšlí lži, avšak vy jste chytří studenti a znáte pravdu. A to díky mužům jako je prezident Si Ťin-pchinga, který má úžasné plány pro naší budoucnost.“ Potlesk začal bouřit tělocvičnou, ale v tom potlesku si uslyšela jedno slovo. Téměř ti připadalo, jako by ti ho někdo šeptal do ucha. „Spi.“ (Hoď si kostkou) |
| |
| Shromáždění Vím, že má Zhui pravdu, ale ani tak se mi nelíbí, že na mě někdo musí dávat pozor. I když po tom, co předváděl Ex na záchodcích, je to skoro pochopitelné. Sama netuším, co vše dokážu, nerada bych někomu ublížila svou neznalostí. Čím víc, nad tím přemýšlím, tím radši jsem, že je Zhui tady. I když s mojí mocí to nakonec možná nemá nic společného. To se mi potvrdí i ve chvíli, kdy Zhuiho osloví Lin. Tu holku nemůžu vystát, protože kdykoliv může, tak mě začne týrat. Teď se ale tváří, že mě pro změnu vůbec nevidí. Hádám, že nechce hned do začátku ukázat, jaká je to mrcha. Část mě čeká, že se teď Zhui zvedne a odejde s ní. Ostatně to dělá spousta lidí...tedy až na Exe. O to víc mě zahřeje, když jí do očí řekne, že zůstane se mnou. Ani to ale dívku neodradí. Pbdaří mě znechuceným pohledem, jako kdybych byla nějaký odhozený odpadek, a pak se nacpe vedle Zhuiho z druhé strany. Posadím se vedle něj a z druhé strany mám Exe. To je dobré, ale takhle nejsem schopná si se Zhuim vůbec promluvit, o ničem, mimo školu. Jsem tak donucena poslouchat hymnu a následně i ministra, který před nás předstoupí. Pobaveně se zašklebím, když nás nazve "budoucností" republiky. Děcka z té nejubožejší školy, snad v celé Šanghaji. Náhle však mezi slovy zaznamenám něco, co tam nepatří. Na okamžik mám pocit, že někdo musí stát přímo za mnou a šeptat mi do ucha, ale nikdo tady není. Všichni jsou zticha a hledí na Wang Yia. Skoro okamžitě ale ucítím, jak se mi klíží oči. Je to stejné, jako když mě přepadne únava v hodině. Monotónní hlas se slije v uspávající šum a já bych nejradši odplula na vlnách nevědomí. Pokusím se s tím bojovat. (5) |
| |
| Tajemná osoba Ming-Mei Vší silou se ti podaří udržet si vědomí, ale musíš se neustále soustředit, abys na místě neusnula (Nemůžeš použít své aktivní schopnosti). To samé se však nedá říct o ostatních. Vidíš, jak jeden po druhém všichni sklápějí své hlavy a usínají. Včetně Exe. I na pódiu Wang Yi spadne na podlahu a klidně podřimuje. Jedině Zhui Ri vedle tebe zůstal vzhůru. Zmateně se na tebe podíval, a pak jste viděli postavu zahalenou v černém hábitu s kapucí, jak prochází tělocvičnou klidným a rozvážným krokem směrem k Wang Yi. Nevypadalo to, že by si vás postava všimla. Zdála se vcelku soustředěná na svůj cíl. Wang Yi. „Co chceš dělat?“ zeptá se tě Zhui Ri šeptem. „Nevím, jak všechny uspal, ale Mantra to nebyla,“ řekne ti Zhui Ri. Mezitím osoba přijde k Wang Yi a z rukávu vytáhne něco, co vypadá jako čepel. |
| |
| Útočník Přemoci spánek, je snad ještě mnohem složitější, než samotný boj s gorilou. Oči se mi klíží a já musím veškerou sílu vynaložit na to, abych neusnula. Chvíli mi tak trvá, než si uvědomím, že to nejsem pouze já, ale že spánek zdolal úplně všechny. Ministr zahraničí se na podiu sveze k zemi a začne nahlas chrápat. Trochu se uklidním, když zjistím, že Zhui je stále vzhůru. Vypadá to, že on s tím dokáže bojovat lépe, než já. Připadám si zmatená a hlava se mi motá, je pro mě velice obtížné, soustředit se. "Taky to cítím, nevím, co to je. Ale nejradši bych to zalomila." V tu chvíli si však všimnu postavy v černém. Ne, že by mi nějak extra záleželo na životě Wang Yi, ale když spatřím dýku, přestanu přemýšlet. Vím, že jsem slabá a v tuhle chvíli neschopná použít jakoukoliv schopnost, přesto se vztyčím. Musím se při tom opřít o opěradlo židle přede mnou, jinak bych se skácela k zemi. "Hey!" Křiknu na postavu abych přitáhla její pozornost. Stále netuším, co chci vlastně dělat. |
| |
| Stará známost? Ming-Mei Postava se na tebe prudce otočí a vidí, že ty i Zhui jste stále vzhůru. Chvíli tam stojí a prohlíží si tě, ale nakonec uslyšíš něco, co zní jako smích. „No to mě podrž. Věděla jsem, že jsem cítila Nebeskou moc, ale že tě potkám takhle brzo,“ řekne osoba a shodí ze sebe svoje černé roucho. Odhalí se ti tak dívka o něco starší než ty, která má dlouhé červené vlasy, veliké zlaté náušnice a kolem krku ovázaný šátek. „Vypadáš dobře Zhui Ri. Už jsme se nějakou dobu neviděli,“ řekne dívka s úsměvem. Když se podíváš na svého společníka, vypadá šokovaně. „Yatingu?“ zeptá se Zhui Ri a úsměv na tváři cizinky zmizí. „Yaling. Mé jméno je Yaling,“ řekne (viz. HP). Poté vezme to, co vypadalo jako dýka a roztáhne to. Uvědomíš si, že to není dýka, ale železný vějíř, který má zaoblené a velmi ostré konce.  „Takže ty jsi nový Luohan,“ řekne dívka a začne přecházet tam a zpět po pódiu, jako tygr v kleci. „Musím říct je mi ctí tě poznat, kéž by to bylo za lepších okolností. Mohli bychom si zajít na koktejl nebo tak. Ale teď jsem trochu zaneprázdněná. Vidíš tady tohle prase,“ ukáže železným vějířem na Wang Yi, „už chrochtalo dost dlouho a je čas, aby šlo na porážku.“ „Nedovolíme ti komukoliv ublížit?“ řekne Zhui. Yaling se usměje a podívá se na tebe. „Je tomu tak?“ zeptá se tě. |
| |
| Yating Překvapeně zamrkám. Ani nevím, proč mě tolik představuje, že je to žena. Kdybych byla muž, bylo by to sexistické...nebo šovinistické? Možná bych vážně měla ve škole dávat víc pozor. Raději to hodím za hlavu. "Ty jí znáš?" Zmateně se podívám na Zhuiho, ale rychle se pohledem vrátím k dívce na pódiu. Vypadá nebezpečně, a stejně tak zbraň, v jejích rukách. Vějíř je možná krásná a něžná věc, ale dokážu si představit, že v jejích rukách je to skutečná zbraň. Opět mě znejistila. Ani na okamžik by mě nenapadlo, že Wang Yi je dobrý člověk. Ale skutečně si zaslouží zemřít? "Takže, Yating...opravdu si myslíš, že můžeš být soudce i kat?" Rychle se seberu, tedy alespoň mentálně. Fyzicky jsem na tom stále stejně bídně. Pokud by došlo ke konfrontaci, nevím, jestli bych vůbec byla schopna se bránit. "Vypadni odsud a nic se ti nestane." Silná slova na člověka, který se sotva drží na nohou. |
| |
| Spiritualizace Ming-Mei Žena zúží své rty do tenké linky, když řekneš „její“ jméno. Velmi rychle se však usměje a začne pomalu scházet dolů z pódia a přibližovat se k vám. „Takže takhle to bude? Budiž.“ Pomalu se k vám začne přibližovat z boku. Vidíš, jak Zhui Ri zpozorní, chytne tě za ruku a začne tě táhnout dál od sedících lidí. Žena vás pomalu následuje. „Nechtěla jsem, ale jestli chce vznešený Luohan tancovat, tak jak bych mohla odmítnout.“ Stále se musíš plně soustředit, abys zůstala vzhůru, naštěstí máš stále svojí novou sílu a reflexy. Ty, zdá se, jen tak nezmizí. „Jo a ještě jedna věc,“ žena se podívá na tebe. „Mé jméno je Yaling!“ S těmi slovy se na vás rozběhne, vytáhne svůj vějíř a uslyšíš slova: „Spiritualizace.“ Kolem Yaling se vytvoří kouřová scéna, z které však za chvíli vyběhne, se zlatým vějířem, který je pokrytý šperky, a jeho čepele vypadají jako z křišťálu.  „Ti, jež se nás rozhodnou ztišit, nechť…,“ začne Zhui Ri říkat mantru, zatímco se Yaling blíží s novým vějířem. Dá si jej před ústa a něco zašeptá. Vidíš, jak se na vějíři objeví čínský znak pro ticho. Yaling se zastaví a mávne vějířem směrem k Zhuimu. Do toho narazí poryv větru, ale nijak mu neublíží. Když se však pokouší pokračovat v Mantře, už mu z úst vychází jen prázdná slova. „Naučila jsem se pár nových triků, jak vidíš,“ řekne mu a otočí svoji pozornost na tebe. „Tak se podívejme, co zmůžeš. Znovu se rozběhne a švihem z dola nahoru se tě pokusí dostat čepelemi na svém vějíři. |
| |
| Nevyrovnaný souboj Sleduji, jak se Yaling blíží. Nebýt toho, že mě Zhui chytí za rukáv a táhne mě pryč, asi bych zůstala, kde jsem. Stále mám problémy udržet si čistou hlavu, víčka mi klesají. I já ale vím, že zůstat mezi spícími spolužáky, není dobrý nápad. Nechci nikomu neúmyslně ublížit. Musím uznat, že žena vypadá nebezpečně. Já jsem možná pořád rychlá a silná, ale svoje schopnosti nikterak neovládám. Na okamžik dokonce zauvažuji nad tím, jak nerozumné bylo na sebe upozorňovat. Zhui se pokusí odříkat mantru, ale Yaling ho umlčí dřív, než stihne pokračovat. Skoro bych řekla, že ho nechce zabít. U sebe si tím ale tak jistá nejsem. Vidím, jak se rozmachuje, chci uskočit, ale nějak se mi to nepodaří a dostanu plnou sílu zásahu. (1) |
| |
| Argumenty Ming-Mei Pokusíš se uskočit, ale Yaling předpovídá tvé pohyby. Udělá rychle krok dopředu, takže její útok tě i tak zasáhne. Sekne tě přes břicho, a ty cítíš ostrou bolest a teplou krev, která ti začne téct po těle. Není to tak, že by ti rozsekla žaludek, ale i tak je to bolestivá rána. (4 = neúspěch) „Proč tohle děláš?“ zeptá se tě Yaling. „Naše země TRPÍ pod vládou lidí, jako je on. A my máme tyhle schopnosti. Můžeme s tím něco udělat. Můžeme doopravdy pomoct lidem a ne jen, bojovat proti strašidlům ve skříni,“ řekne Yaling. Vidíš, že Zhui přitom divoce vrtí hlavou, jelikož nemůže mluvit. Yaling protočí očima. „Úplně vím, co by mi teď řekl. Řekl by: Tahle moc se nemůže používat proti obyčejným lidem nebo nějakou takovou blbost. Ale no tak, ty nejsi jako on. Vidím to na tobě. Ty znáš opravdový svět a jako Luohan. Copak tě nezajímá, že možná za sedmdesát, možná za padesát, možná za dvacet let už ani nemusí nějaký Tibet existovat. Všichni duchovní budou mrtví a jejich tradice buď zapomenuty nebo zakázány. Věděla jsi, že je v Čínských vězeních je více Tibeťanů než Číňanů. Můžeme jim pomoct. Můžeme to změnit,“ řekne a udělá k tobě krok blíž v naději. Stále u toho sice drží svůj vějíř, ale všimla sis, že se tak zažrala do myšlenky, že zůstala zcela otevřená tvým útokům. |
| |
| Vražda, jako argument Yaing mě zasáhne a já se zlomím v pase, cítím, jak mi košili rozmáčela teplá krev. Rána není nijak zvlášť hluboká, ale krvácí pěkně. Přikrčím se, abych se mohla buď bránit jejímu dalšímu útoku, nebo mohla naopak sama zaútočit. Nakonec ale zůstanu na místě a jen jí poslouchám. Má pravdu! Oči se mi široce rozšíří pochopením. Skutečně bych nyní mohla lidem pomoci. Koutkem oka zahlédnu, jak Zhui kroutí hlavou. Ani to mě ale nedokáže zviklat. Pomalu stočím svůj pohled ke spícímu ministrovi. Tohle není člověk. Je to monstrum a ta by měla zemřít. "Můžeš vraždu odčinit vraždou?" Není to tak, že bych se jí snažila zpochybnit. Skutečně se na to ptám. Je to trochu zoufalá snaha najít odpověď, která neexistuje. Snažím se překonat nával odporu, který ke spícímu muži cítím. On by si zasloužím zemřít. Všichni by si to zasloužili. Je vidět, že mě Yaling opravdu nahlodala. |
| |
| Zajímavá nabídka Ming-Mei Yaling se usměje při tvé otázce. Schová svůj vějíř a pomalu k tobě začne přicházet. Zhui se na ní rozběhne, aby jí zastavil, ale Yaling se mu s lehkostí vyhne a nastaví před něj nohu. Zhui zakopne a rozplácne se na zemi o několik metrů dál. Je v pořádku, ale je od vás tak daleko, že kdyby se cokoliv stalo, nemůže ti pomoct. Yaling k tobě přišla, tak blízko, že jsi cítila její dech na své kůži. Naklonila se k tvému uchu. „To je velmi dobrá otázka. Jestli chceš znát odpověď, přijď dneska o půlnoci do restaurace jménem Rudý Lotus. Budeme tam na tebe čekat,“ zašeptala ti do ucha. Poté tě obešla a klidným krokem se rozešla ke dveřím. Než vyšla ven, ještě jednou se na vás otočila. „Vyhráli jste. Přijdu si pro něj jindy,“ řekla s úsměvem. Poté znovu rychle vytáhla svůj vějíř a řekla: „Sp.i“ Ještě stále unavená a slabá z vašeho souboje, podruhé už jsi neodolala. Cítila jsi, jak tě přemohla únava a pohltila teplota. Služebnictvo v domě bohů Lu Yian „Od nejnižšího otroka až po císaře, všichni jsme služebnictvo v domě bohů,“ řekl starý kněz při vaší typické ranní modlitbě. Poděkovali jste při ní bohům a darovali jim oběti. Existovalo několik různých ranních modliteb, ale všechny už jsi slyšela tolikrát, že bys je mohla odříkat i ze spaní. Když postarší mnich skončil, seřadili jste se a jeden po druhém políbili nohy obrovské zlaté soše Tiana. Vládce bohů. Když přišla řada na tebe, hlavní kněz tě bázlivě sledoval. Nevíš proč, ale vždycky tě velmi pozorně sledoval. Jako bys mohla každou chvíli něco vyvést. Po skončení ranní modlitby se všichni rozdělily do skupinek a začali spolu klábosit. I v klášterem se rozléhaly drby. O tom, kdo tajně šel ven po večerce, kdo se s kým držel za ruce, nebo kdo ukradnul jídlo z kuchyně. Všichni se vesele bavili cestou na snídani, až na tebe. Tobě se každý vyhýbal. Někteří se tě báli, protože jsi Luohan. Jiní se báli, že na ně budeš žalovat hlavním kněžím. Vzala sis tedy své knihy a chystala se sama odejít na snídani, když v tom tě hlavní kněží zastavil. „Lu. Pojď sem,“ řekne ti. „Nemohl jsem si nevšimnout, že se vyhýbáš ostatním? Víš, pýcha je hříšná vlastnost. Jedině bohové mohou být pyšní. Myslet si, že jsi lepší než ostatní, jenom protože jsi Luohan není dobré,“ řekne ti přísně. |
| |
| Na zcestí Vidím, jak Yaling podrazila Zhuimu nohy, nespěchám mu ale na pomoc. Stejně si tak maximálně odřel koleno. V hlavě mám náhle chaos a nevím, která cesta je ta správná. Řekla bych, že dívka vypadá mým zaváháním potěšeně. Její slova mi ale skutečně vrtají v hlavě. Na její nabídku neodpovím. Ještě nevím, jestli půjdu, ani nevím, jestli bych měla. Třeba mě na místě zabije a bude hotovo. Překvapeně sleduji, že se rozhodla změnit svůj záměr a nechat ministra naživu. Proč? Já bych jí v jejím záměru nezabránila a Zhui toho není schopný. Mohla klidně dokončit svou práci. Ona ale místo toho odejde. Před odchodem ještě mávne vějířem. Tentokrát nejsem schopná kouzlu odolávat. Oči se mi zavřou a už ani necítím, že jsem dopadla na zem. Všechny pochybnosti se rozplynou a já se propadnu do blažené nevědomosti. |
| |
 | Ranní modlitba Nebyl to špatný život. V klášteře mi zdánlivě nic nechybělo. Měla jsem kam hlavu složit a teplé jídlo každý den. Učila jsem se číst a psát, učila jsem se historii a další zajímavé věci. Nebyla jsem sama...a přesto jsem si připadala hrozně osamělá. I tady, kde jsem byla "bohům na dosah" jsem byla většinu času sama, obklopená davem. Byli tu moji vrstevníci, kteří se vesele bavili a štěbetali. Ale se mnou nikdo nemluvil. Ranní modlitba se pomalu vlekla a mě už kručelo v břiše. Chtěla jsem, aby to skončilo a pustili nás na snídani. Přesto jsem se zoufale snažila tvářit, jak je to pro mě posvátná chvíle, a polohlasem odříkávala modlitbu k bohům. Když na mě přišla řada, abych políbila zlatou sochu, neunikl mi pohled hlavního kněze. Nebylo to poprvé, co si pamatuji, díval se na mě takhle. Nikdy jsem tomu nerozuměla, jako kdyby mě snad neustále z něčeho podezříval. Když si mě k sobě zavolá, okamžitě mi zrudnou tváře a já se začnu cítit provinile, ačkoliv jsem nic špatného neudělala. "Omlouvám se, mistře." Skloním hlavu a zahledím se na špičky svých prstů. "Já vím, že pýcha je špatná, ale to není důvod, proč se vyhýbám ostatním. Lidé se mnou neradi tráví čas, přestávají mluvit, když vejdu do místnosti, uhýbají mi pohledem. Nechci je přivádět do rozpaků a tak se raději držím stranou." Zvednu ke kněžímu oči. "Je to špatné, mistře?" Celý život se snažím dělat jen to, co mi kněží vštípili, že je dobré. Lpím na každé hlouposti, o které mi řekli, že je důležitá a vtloukli mi jí do hlavy. Představa, že mé chování, ač dobře myšlené, je pro někoho urážející, mě vyděsí. |
| |
| Ranní společnost Lu Yian Obličej kněžího se zkřivil v ošklivý úšklebek, když jsi položila svoji otázku. „Samozřejmě, že je to špatně…,“ řekne automaticky, ale pak se zarazí. Vypadá jako by se snažil najít důvody, kvůli kterým tě odsoudit. „Tím, že se jim vyhýbáš dáváš najevo, že si užíváš jejich nervozitu a to, jak jsem původně tvrdil, je znak pýchy. A konec diskuze,“ řekne, než stihneš cokoliv dalšího namítnout. „Dneska u snídaně běž a začni se bavit s ostatními. Všichni jsme jen služebníci v domě bohů,“ řekne a otočí se, čímž ti dá najevo, že je tahle konverzace u konce. Nezbývá ti tedy, než se otočit a jít na snídani. Jelikož je dneska hezké počasí, snídaně se odehrává pod širým nebem. Několik silnějších kněží doneslo stoly a židle na plácek, vedle kláštera. Nejmladší kněží mezitím běhali s klacky v rukou a hráli si na císaře Zhou a bohy. „Já nechci být Zhou. Proč musím být vždycky Zhou,“ řekne malá holčička. „Protože jsi z nás nejmenší,“ řekl asi o rok starší kluk. „Jo, Zhou byl skrček,“ řekne další z kluků. Naopak nejstarší z kněžích seděli o kus dál. Měli vlastní stůl a židle vycpané slámou. Jejich jídlo bylo o poznání kvalitnější a lepší než to vaše. Čerstvé ovoce a zelenina, čerstvě upečené placky, mléko, a dokonce i trochu masa. Všichni ostatní kněží dostali jednu placku chleba, vodu a trochu vysušeného ovoce. Nebylo to moc, ale stačilo to. Podívala jsi se tedy u stolu a viděla jsi tři volná místa. Jedno bylo u skupiny dívčích kněží v tvém věku. Všechny měli dlouhé černé vlasy, které si u jídla rozčesávali. „Ženy musí vždy vypadat krásně, aby se bohové rádi dívali na zem,“ pravili vám vždycky kněží. Další místo bylo u skupinky chlapců v tvém věku. Viděla jsi, že u sebe měli nějaké nabarvené dřevěné kuličky, které mezi sebou vyměňovali. Dělali to, v co největší tajnosti. „Hry jsou pro děti a jednoduché lidi. Čas, který můžete věnovat hrám, věnujte bohům,“ pravili vám vždycky kněží. Třetí volné místo je u kluků a holek různých věků. Tohle ještě nejsou kněží. Jsou to lidé, kteří přišli do kláštera teprve nedávno z všemožných důvodů a chtějí se kněžími teprve stát. Občas to jsou děti, které tady posílají chudé rodiny, protože ví, že je nemohou uživit. Nebo lidi, kteří se chtějí zpytovat ze svých zločinů. Když se otočíš vidíš, jak se na tebe hlavní kněz dívá z opodál. Musíš si vybrat místo. |
| |
| Těžké volby všedních dní Od ruměnce přejdu k bledé tváři. Myslela jsem, že jsem ohleduplná, když nenutím ostatní, aby trávili čas v mé přítomnosti. Ale podle hlavního kněze je to i tak špatně. "Omlouvám se." Špitnu znovu, hlas mám jen o stupeň hlasitější, než pouhý šepot. Snídaně pod širým nebem by mohla být příjemná záležitost. Jenže pro mě, přesto, že jsem v klášteře od útlého dětství, není příjemného skoro nic. Mám ráda přírodu a nejšťastnější jsem, když si můžu v tichosti číst, nebo když se můžu starat o rostliny v zahradě. Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe. Chci být poslušná dívka a mám nyní hned několik možností. Jenže kterou si zvolit? Společnost dívek svého věku rovnou zavrhnu. Chvíli uvažuji o tom, že bych se připojila k chlapcům, ale mám strach, že by mě kněží obvinil z hříšných myšlenek. Proto si nakonec vyberu různorodou skupinu, ke které přisednu. Nevím, proč se někdo chce stát kněžím. Já jsem na výběr nedostala. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych být obchodnice, která cestuje po světě. Kromě zdí kláštera jsem nikdy nic nepoznala. Trochu doufám, že tihle lidé třeba ještě neví, co jsem zač, a přijmou mě mezi sebe. Ne proto, že bych byla Luohan, ale proto, že jsem smutná dívka, která potřebuje přátele. |
| |
| Veselá kopa Lu Yian Opatrně přejdeš ke různorodé skupince, která se právě směje nějakému vtipu. Když přijdeš trochu se ztiší a zvídavě se na tebe podívají. Nevíš, jestli tě pozorují, protože jsi Luohan, nebo protože jsi kněží. Jeden mladík se na tebe nakonec usměje a řekne ostatním, aby se posunuli. Udělá ti tak místo na kraji lavičky, na které si můžeš sednout i se svým jídlem. „Mé jméno je Sheo,“ představí se ti s úsměvem. Poté se podívá po zbytku stolu. „A asi jménem všech, bych chtěl říct, že jsme vám velmi vděční, že jste nás vzali do svého kláštera,“ řekne a lehce se ukloní. Všichni ostatní udělají to samé. Pak se však se vší chutí pustí do jídla. V klášteře vás od malička učili, jak jíst. S rezervou, s rukama ve vzduchu, pořádně kousat každé sousto a podobně. Bylo jasné, že oni ještě tuhle lekci neměli. Vrhli se na jídlo s chutí a bez zabrán. Mezitím se smáli a povídali si. „Slyšela jsem,“ řekne jedna starší žena. „Že se v jedné blízké vesnici schovává On.“ „Aaale, to jsou jen ženské povídačky. Co by tady prosímtě dělal?“ zeptá se jí muž, kterému chybí pár zubů. „Možná jde po tvých zbylých zubech,“ řekne Sheo a všichni se začnou smát. „No to by zkusil. Bych mu natáhl takovou ránu, že by ho ani bohové nezvedli,“ ohradil se muž. |
| |
| Mezi přáteli Na tohle jsem zvyklá, jakmile se přiblížím, zábava u stolu se okamžitě uklidní. Už se chystám otočit a odejít, když zachytím úsměv jednoho mladého muže. Ten mě zahřeje na srdci víc, než první jarní paprsky. S úlevou si sednu na okraj lavice. "Ráda tě poznávám. Já jsem Lu. Za nic mi ale neděkuj. Kněží mají za úkol postarat se o každou zbloudilou duši." Pomalu a důstojní snídám, zatím co všichni u stolu se nevázaně baví. Nikdo jim ještě nevtloukl střídmost a pokoru. Nakonec si tady také připadám nepatřičně, i když trochu jiným způsobem, než jak se cítím mezi kněžími. Zaujme mě žena se svou tajuplnou zprávou. Kdo je "On"? Špicuji uši a pokouším se to pochopit z kontextu, ale příliš moudrá nejsem. Zase ale nejsem tak zvědavá, abych se zeptala nahlas. A tak jen sedím a doufám, že hlavní kněží ze svého místa nevidí, že se vlastně s lidmi kolem sebe nebavím. |
| |
| Božský host Lu Yian „Počkat, o kom že to mluvíme?“ zeptá se muž, který se doposud ládoval jídlem, jako by tři měsíce nejedl. Což je popravdě dost možné. Všichni se ztiší a přiblíží se k sobě. Nějakou chvíli se nikdo z nich však neodváží říct to jméno. Nakonec je to stará žena, která promluví jako první, ale nejdřív se rozhlédne kolem sebe, aby viděla, že je nikdo příliš neposlouchá. „Syn ďáblice a kacířského císaře. Zhou Geng.“ Všichni ztichnou a těžká atmosféra padne na stůl. Zmizí až když zazní gong naznačující konec snídaně. S ostatními necháš zbytky svého jídla zvířatům a začneš uklízet stoly. Než stihneš jít s ostatními na další úkoly, přijde k tobě rada starších mnichů, přičemž vůdce mnichů je vede. „Pojď s námi,“ řekne ti. „Někdo tady na tebe čeká.“ Poté se otočí a ty je následuješ. Vejdete do chrámu a procházíte dlouhými chodbami, přičemž na stěnách jsou znázorněný všemožné legendy a pověsti o bozích. Přijdete do obětní místnosti. Tam kde se každou noc a ráno seřazujete, abyste políbili nohy bohům. Před sochou Tiana stojí mladý muž. Cítíš z něj zvláštní energii už z dálky, ale teprve když se přiblížíte, vidíš jeho pravou podobu. Všichni kněží se okamžitě ukloní. „Velevážený bože bleskové přislušnosti. Přinesli jsme vám ji, jak jste požádal,“ řekl vrchní kněz. Bůh se otočil. Měl modré vlasy a rohy, které přecházely z fialové do modré. Po jeho bledé kůži bylo několik bíle zářících znaků a kolem jeho duhovek byl bíle zářící kruh. Už od malička jsi se učila jména a postavení všech bohů, ale znala jsi je hlavně v lidské podobě. Věděla jsi, že většina bohů má jak lidskou podobu, tak božskou, ale většinou se ukazovali jen v té lidské. Proto ti připadal povědomí, ale nemohla sis vzpomenout na jeho jméno.  „Takže ty jsi nový Luohan?“ řekl bůh a prohlédl si tě téměř nevěřícně. „Budiž. Musíme se vydat na cestu. V blízké vesnici se skrývá Zhou Geng a je naše práce ho přednést před boží spravedlnost.“ Vrchní kněz zvedne hlavu a podívá se na boha. „Neskutečně se omlouvám za svoji troufalost, ó, velevážený bože, ale nemůžeme jí věřit. Víte, co se stalo s…“ Než to stihl doříct, objevil se záblesk bílého světla z rukou boha a kde předtím stál vrchní kněz, už byla jen spálená mrtvola. „Ty,“ ukázal na náhodného kněze. „Jsi teď vůdce tohoto kláštera. Připrav nám koně a zásoby na cestu a ty,“ podíval se na tebe. „Jsi připravena?“ zeptal se tě a přeměnil se do své lidské podoby. |
| |
| Bohové kráčí po zemi Zhou Geng. Ano, i ke mě se donesly zvěsti o tom, že se ukrývá někde poblíž. Muž, po jehož smrti touží všichni bozi, jehož všichni nenávidí a pronásledují. Zachvěju se při té představě. Zároveň s tím ale ucítím obrovskou lítost. Netuším, kde se bere, ale mám pocit, že mi to snad roztrhne srdce na kusy. Naštěstí se v tu chvíli ozve gong, snídaně končí a je třeba se věnovat dalším věcem. Spolu s ostatními sklízím stoly, když ke mě přijde skupina kněžích. Neptám se, co se děje, stejně by mi nic neřekli. Všichni tady si rádi hrají na tajemství. A já nejsem v pozici, kdy bych snad mohla odmítat. Nejistě je proto následuji zpět, do obětní místnosti. Přemýšlím při tom, zda jsem opět něco neprovedla. Zarazím se, když spatřím muže s modrou pokožkou. Hluboce se před ním ukloním, nevím sice nyní jeho jméno, ale vím, že je to bůh a těm člověk musí projevovat náležitou úctu. Stále ale nechápu, proč mě k němu přivedli. O to zmatenější jsem, když vrchní kněz začne mluvit o tom, že mi není možné důvěřovat. Celý život jsem strávila v klášteře a nikdy jsem neudělala nic špatného. Vůbec nechápu, o čem to muž mluví. Než však stihnu něco namítnout, bůh zvedne ruku a muž je během okamžiku mrtvý, seškvařený na úhel. Je to poprvé, co jsem měla možnost vidět, jaká je skutečná božská síla. Celá se při tom pohledu rozechvěju. Nechápu, co se tady děje. Mám strach, protože se ode mne zřejmě něco očekává, já ale netuším, co to je. Možná, že bůh vycítil můj strach, možná, by to udělal i bez toho. Proměnil se do své lidské podoby a já ucítím jistou úlevu. "Ano." Je to lež. Nejsem připravená. Učili mě, že mám sloužit bohům, tady v klášteře, pronášet modlitby, dělat obětiny, starat se o poutníky. Nenapadlo mě, že někdy opustím zdi kláštera. A nyní mám odejít? Pronásledovat po boku boha Zhou Genga? Mám strach. |
| |
| O dva dny později Lu Yian Každý na svém koni jste vyjeli z kláštera a cestovali k nějaké vesnice. Tvůj božský společník ti neřekl, kam přesně máte namířeno. Věděla jsi jen, že se blížíte k nějaké vesnici, ve které se má ukrývat Zhou Geng. Během celé cesty jste mezi sebou prohodili jen hrstku slov. Většinou, když se stmívalo nebo byli koně moc unavení, tvůj společník (jehož jméno je Zhui Ri, bůh bleskové příslušnosti a nejmladší z Velkých Bohů, jak sis vzpomněla) řekl něco jako: „Pro dnešek jsme ušli dost,“ nebo „Tady postavíme tábor.“ Pak jste se tam zastavili, najedli se v tichosti a ty jsi šla spát. Nezdálo se, že by tvůj božský společník spal. Ráno tě probudil při prvním svítání a dále jste cestovali skrz přírodu. Lidem jste se schválně vyhýbali. To se změnilo dneska. Kolem poledne jste vjeli do městečka, které bylo sice menší, ale stále to bylo největší seskupení lidí, jaké jsi kdy viděla. Od narození jsi strávila život jen v klášteře, přičemž si nanejvýš zavítala do okolních vesnic. Ale na nic takového jsi nikdy nenarazila. Na ulicích byli prodavači ve stánkách, kteří ohlašovali své výborné ceny přes celou ulici. Lidi se přátelsky zdravili na ulici nebo na sebe volali nadávky. Děti bez dozoru běhali po ulicích a házeli po sobě kamínky. Nakonec jste zastavili před temnou budovou, nad kterou bylo napsáno: Xiho studna. Poznala si, že to nejspíš bude hospoda. Tedy sama si nikdy na hospodu nenarazila, ale četla si hodně knih. „Tady,“ řekl Zhui Ri. Když jste sestoupili, otočil se na tebe. „Ty budeš mluvit. Zkus zjistit, kde se schovává Zhou Geng, ale nepřitahuj na nás moc pozornosti. Já mezitím zavážu koně.“ Došlo ti, že to není prosba, návrh, ani otázka, ale rozkaz. |
| |
| Mezi lidmi Cestovat s bohem pro mě bylo...zvláštní. Měla jsem o bozích jisté představy, ale Zhui Ri žádné z nich neodpovídal. Nemluvili jsme spolu. On nemluvil a já neměla odvahu se vyptávat, i když hlavou se mi honily tisíce otázek. Stále jsem netušila kam jedeme, ani proč si jako svůj doprovod vybral právě mě. Věděla jsem sice, že jsem reinkarnací Luohana, ale nepřipadalo mi, že bych měla nějaké zvláštní schopnosti, které by mu snad mohly být nápomocné. Celé dny jsme strávili v sedle, což pro mě bylo velice namáhavé. Na koni jsem seděla párkrát a rozhodně bych se nenazvala jezdcem, natož dobrým jezdcem. Nyní jsem ale musela vydržet od úsvitu do soumraku v sedle a to pro mě byla hotová muka. Ráno jsem se probouzela celá bolavá a rozlámaná. Život v klášteře sice nebyl nějak přepychový, ale rozhodně jsem nemusela spát na tvrdé zemi, zabalená jen v tenké pokrývce. Mnoho lidí jsme po cestě nepotkali, to se však mělo brzy změnit. S úžasem jsem se rozhlížela po ulicích plných lidí, vesele pokřikujících stánkařích i drzých dětech. Nikdy jsem tolik lidí na jednom místě neviděla. Tohle místo bylo tak živé a mě bodlo u srdce smutkem. Žiju, ale vlastně nevím, co to život je. Za zdmi kláštera jsou všechny dny stejné. Náhle jsem těmhle lidem záviděla. ¨ Zastavili jsme před něčím, co snad mohl být hostinec. Zvedla jsem k Zhuimu oči a následně přikývla, i když v nitru jsem cítila narůstající paniku. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. A teď mám jít dovnitř a nenápadně vyzvědět, kde se mladý císař schovává? Polilo mě horko už jen při té myšlence. Ale tohle nebyla prosba, byl to rozkaz a ty já jsem byla zvyklá poslouchat. Zhluboka se nadechnu a vejdu do hostince. |
| |
| Hou Lu Yian Chystala jsi se otevřít dveře, ale někdo tě předběhl. Dveře se prudce otevřeli a z nich vyletěl nějaký mladý muž a samozřejmě narazil přímo do tebe. Oba jste se tak svalili na zem. „A už se sem nevracej, dokud nebudeš mít čím zaplatit,“ zařval za ním tlustý holohlavý muž a dveře zase zavřel. Muž, který na tobě stále ležel, zvedl zmateně hlavu. Podívali jste se na sebe. Měl krátké černé vlasy a na tváři strniště. Rychle se z tebe svalil a začal se ti omluvně klanět. „Je mi to tak líto slečno. Velmi líto,“ řekne a začne se uklánět. Poté vyskočí na nohy. „Vypadáte jako bohatá slečna, která ví, co se sluší a patří. V tomhle tom hrozném městě byste sama mohla dopadnout špatně. Prosím. Mé jméno je Hou a rád bych byl vašim průvodcem. „ S těmi slovy zase otevře dveře hospody a pozve tě dovnitř. Vidíš, že holohlavý muž, který ho vyhodil, chce zase začít řvát, ale pak tě uvidí a ukloní se. Dojde ti, že to jsou tvé šaty. Všichni tady na sobě mají špinavé a otrhané oblečení, které je buď šedé nebo bílé. Musí si myslet, že jsi velmi bohatá. Plešatý muž k tobě okamžitě přiběhne. „Otravuje vás tento muž, slečno?“ zeptá se tě a hodí zlý pohled na Houa. „Stačí říct a zbavím se ho.“ |
| |
| Průvodce Chystám se otevřít dveře a vstoupit dovnitř, ale někdo mě předběhne. Nemám čas ani vykřiknout, z hostince se vyřítí mladý muž, za kterým létají nadávky, a vrazí přímo do mě. Oba dva se poroučíme k zemi, přičemž mladík zůstane ležet na mě. Tiše zasténám, protože tohle rozhodně není příjemné. Mladík se okamžitě zvedne, pomáhá mi na nohy a omlouvá se. Je tak pro mě dost těžké se na něj zlobit. Rozpačitě se usmívám. "Nic se nestalo." Snažím se mu vysvětlit, že pomoc nepotřebuji, ale on je odhodlaný mi pomoci a vejde se mnou zpátky do hostince. Nakonec jsem za jeho doprovod vděčná. Moje šaty k sobě okamžitě přitáhnout pozornost a já znejistím. Teď jsem opravdu ráda, že tady nejsem sama, i přesto, že Hou vůbec neznám. "Ne, ne, nic se neděje. Vlastně mi pomáhá." Snažím se plešatého muže uklidnit. Nechci se dostat do nějakých nepříjemností. "Možná i vy byste mi mohl pomoci. Někoho hledám." Nervózně se usmívám. Musím vypadat jako ztracená malá holka. |
| |
| Informace Lu Yian Hou se na majitele vítězně usměje, když řekneš, že tě neobtěžuje. Plešatý muž mu úsměv vrátí vyceněnými zuby, ale pak vás oba usadí u jednoho ze svých stolů. „Oba dva si dáme sklenku Paj-ťiou,“ objedná vám Hou. Plešatý muž na chvíli odejde a pak přinese dvě malé skleničky uvnitř kterých je čistá tekutina. „Koho pak hledáte slečno?“ zeptá se poté plešatý muž. „Ke mně chodí celá vesnice. Pokud tady žije, nebo i kdyby tady jen žebral, budu ho znát,“ ujišťuje tě plešatý muž. Když však řekneš jeho jméno celý podnik ztichne a otočí se k tobě. Plešatý muž se začne viditelně potit. „Prosím vás. Za koho mě máte. Kdybych někoho takového viděl, zabil bych ho vlastníma rukama,“ zařve na celé kolo a praští do stolu, aby dal sílu svým slovům. Krátce poté, zase všichni začnou mluvit a šum se vrátí. „Měla byste si u nás koupit pokoj a přenocovat. V noci to může být nebezpečné ve městě,“ řekne ti plešatý muž a dívá se ti přitom přímo do očí. Ani nemrká. |
| |
| Kněžky nepijí Usadím se u stolu a trochu nervózně se rozhlížím. Znejistím ještě víc, když za mne Hou začne mluvit. Nedůvěřivě hledím na malou sklenku před sebou. Tekutina je čirá a vypadá jako voda, ale jsem si naprosto jistá, že to voda není. Kněží v klášteře nepijí. Alespoň, co já jsem věděla, byl alkohol přísně zakázán. Jen jsem si nebyla jistá, jestli si starší něco neschovávají sami pro sebe. Já osobně jsem alkohol v životě neochutnala. Cítím proto jakousi zvědavost. Tady nikdo neví, že jsem kněžka, a než přijde Zhui Ri, mohla bych alespoň ochutnat. To se mě ale plešatý muž začne vyptávat, koho vlastně hledám. Po mých slovech celá hospoda ztichne. A do ticha zařve hostinský. Cuknu sebou a celá se nahrbím. Nechtěla jsem ho tak rozlítit. Při jeho dalších slovech však znejistím. Mám pocit, že se mi snaží něco říct, něco, co nemůže vyslovit nahlas. Po krátkém zaváhání tedy přikývnu. "Dobře, děkuji. Ráda tu přenocuji. Tedy, já a můj společník, takže pokoj pro dva." Doufám, že jsem udělala dobře a že se na mě Zhu Ri nebude zlobit, že jsem rozhodla za něj. |
| |
| Gonbai Lu Yian Plešatý barman se uklonil a odešel pryč. Nechal tě tedy samotnou s Hou a čirou tekutinou. Hou zvedl skleničku nad hlavu. „Gonbai,“ řekne nadšeně a vypije celou skleničku. Pak je řada na tobě. Vezmeš si skleničku k ústům a chceš si usrknout, ale Hou tě zastaví. „Ne, ne, ne. Musíš to vypít najednou, nebo se to nepočítá,“ řekne a usměje se na s očekáváním. |
| |
| Poprvé Muž nás zanechá samotné a já pohlédnu nervozně ke dveřím, jestli už nejde Zhui. Bůh si ale dává na čas a tak zůstanu jen ve společnosti Hou. Ten do sebe obrátí svou sklenku a pobízí mě, abych se také napila. Zmateně se na něj podívám. "Co se nepočítá?" Je vidět, že vůbec netuším, o čem to mluví. Nechci příliš vyčnívat, takže se nakonec rozhodnu obsah sklenky vypít. Zhluboka se nadechnu a stejně, jako to udělal Hou, do sebe tekutinu kopnu. Okamžitě mě začne pálit jazyk a celé hrdlo a rozkašlu se. Do očí mi vhrknou slzy. Něco tak hnusného jsem snad nikdy nepila. |
| |
| Lidi ve stínech Lu Yian Tu samou noc jsi ležela v pokoji, který jste si s bohem společně pronajali. Hou tě opustil, jen co přišel Zhui Ri. Ležela jsi ve své posteli a přemýšlela. Zhui Ri řekl, že má plán a jediné, co ty musíš dělat je neusnout. Poté někam zmizel. Už od malička jsi věděla, že jsi Luohan a věděla jsi, co přesně to znamená. Služebník bohů, který byl obdarován Nebeskou mocí, aby mohl plnit příkazy Tiana na Zemi. Avšak za celou tu dobu se tvá Nebeská moc nijak neprojevila. Prošla jsi všemi možnými zkouškami a pokusy, ale…z myšlenek tě přeruší zavrzání podlahy. Prudce se zvedneš z postele a podíváš se po místnosti. Dvě oči se na tebe dívají ze stínů. Nevidíš zbytek. „Nehýbej se,“ řekne ti a v tom to ucítíš. Chladný kov na tvém krku. Osoba sedí na posteli vedle tebe a drží ti nůž u krku. Poznáš, že je to žena, ale má masku, takže jí nevidíš do tváře. Nevíš, kdy se tady dostala ani jak. „Slyšel jsem, že mě hledáš?“ zeptá se tě hlas ze stínů. |
| |
| Pod rouškou tmy Zhui Ri není dvakrát zábavný společník, ale to vlastně nejsem ani já. Celkem se mi tedy uleví, když si můžu jít lehnout. Po několika dnech v divočině je pohodlná postel vítanou změnou. Jediný problém je, že nesmím usnout. Zhui Ri někam odešel a já se snažím nechat oči otevřené. Neřekl mi, jaký má plán a mě trochu rozčiluje, že mu mám sice pomoci, ale vlastně nevím jak. On řekne a já jdu, to není nápomocné pro nikoho. Ledaže bych byla návnada. Ozve se tiché vrznutí a já se prudce napřímím. Vyděsím se, když zjistím, že ze tmy se na mě upírají oči. Ještě než stihnu vůbec pomyslet na to, že bych vyskočila z postele, ucítím na krku chladné ostří dýky. Koutkem oka zaznamenám, že vedle mě sedí maskovaná žena, která dýku drží. Jak se tam dostala, aniž bych si jí všimla, to netuším. Na sucho polknu. "Ano." Hlas mám sotva slyšitelný. Vlastně ale vůbec netuším, co mu mám říct. Ano hledala jsem ho. A proč? Abych ho předhodila jednomu z bohů, před kterými se už roky skrývá? To budu mít hrdlo podříznuté rychleji, než stihnu mrknout. |
| |
| Tajné společenství Lu Yian „Taky jsme tě hledali, Luohane,“ řekne ženský hlas vedle tebe. Zní nebezpečně a podezřívavě. A slovo Luohan řekne až posměšně. „Lu Yian, ty víš kdo já jsem,“ řekne hlas v temnotě. „Nebo aspoň, co ti o mně řekli. Což nejspíš nebylo nic pěkného, ale velmi brzo uvidíš pravdu, neboj. Nebude to pěkné, ale bude to nezbytné. Založil jsem skupinu,“ Zhou Geng stále zůstával skrytý, ale rozhodně se rozmluvil. Mluvil velmi rychle, jako by věděl, že nemá moc času. „Tajné společenství, které slouží k tomu, aby zabilo císaře a chci, aby jsi se k nám přidala. Jeho jméno je Karmické květy a jeho úkolem je napravit křivdy minul...“ A pak začalo peklo. Dveře se s výbuchem rozletěly a v nich stal Zhui Ri ve své božské podobě. Modré blesky skákaly mezi jeho prsty a na Zhou Genga se díval s nenávistí v očích. Poté se napřáhl a... Nenápadné probuzení Ming-mei Probudila jsi se. Zprvu celkem zmatená. Rychle jsi se podívala kolem sebe a očekávala jsi, že uvidíš rozzuřeného boha, jak metá blesky po osobě ve stínu, ale nikdo tady nebyl. V místnosti si byla sama a pomalu sis začala rozpomínát. Vzpomněla sis na školní shromaždění, které narušila Yaling, na váš souboj. Na její argumenty. Na její nabídku. Abys přišla sama o půlnoci do restaurace jménem Rudý lotus. Podívala jsi se na mobil, který ležel vedle tebe. Bylo půl dvanácté. Vedle tebe seděl Ex a tiše podřimoval. Uslyšela jsi zvuky z vedlejší místnosti. Zhui a Bu se tam bavili. „Ale vypadá zdravě. Víc žensky, ale zdravě,“ řekl Zhui. „To je dobře, to je dobře. I přes jeho volby...je to stále můj...moje dítě,“ odpověděl mu Bu. „Myslíš, že se pokusí znovu zaútočit?“ zeptal se Zhui. „Nejsem si jistý. Ale říkám si...měli bychom je vůbec zastavovat.“ „Neříkej mi, že s nimi souhlasíš.“ „To ne, to ne,“ řekl hned Bu. „Ale Karmické květy byly založeny, aby ochraňovali svět před Zkaženými dušemi. Démony. To oni nejsou...“ „Už jsi vzhůru?“ uslyšela jsi vedle sebe šepot. Byl to Ex. Už se probudil. |
| |
| Bůh mezi lidmi Prudce otevřu oči, dech mám stále zrychlený a na zádech cítím ledové kapky potu. A na krku mám nůž...kde je ten nůž? Zmateně se rozhlížím. Ještě před okamžikem jsem byla v temné místnosti a poslouchala hlas pronásledovaného císaře. O vteřinu později dovnitř vpadl zuřivý bůh a začalo peklo. Jsem si naprosto jistá tím, že tohle nebyl sen. Dokonce si i tentokrát sama dokážu odpovědět. Jsem Luohan. Někde v podvědomí musím mít uložené vzpomínky na všechny své předchozí životy. Ty se postupně probouzejí a připomínají se mi. Z vedlejší místnosti slyším hlasy, o čem mluví, to nevnímám. Po zádech mi přeběhne mráz, když si uvědomím, že můj "zachránce", nový spolužák a přítel je...bůh? I mě samotné to zní šíleně. Ale dobře vím, co jsem viděla. Lu by si nevymýšlela. Zhui vypadal stejně v jejích vzpomínkách, jako vypadá ve skutečnosti. Kruci. Když už konečně potkám kluka, kterej není teplej a líbil by se mi, tak se z něj musí vyklubat bůh blesků. Prej panic, to určitě! Trhnu sebou, když se vedle mě ozve Ex. Nejraději bych se rozeběhla do vedlejší místnosti a okamžitě na Zhuiho udeřila. Ale vlastně nevím, co bych mu řekla. Mám informace, ale dohromady mi nedávají smysl. Pokud Karmické květy založil císař Zhou, tak co u nich dělá Zhui? Možná to jsou jiné Karmické květy. Ty původní přece měly za cíl zabít císaře. Nebo je to jejich cílem i nyní? Jen mi to ti dva ještě neprozradili. Teď si ale pozornost žádá můj kamarád. "Ahoj, jo jsem. Jak se cítíš? Nestalo se ti nic?" |
| |
| Rozhodnutí Ming Mei Ex zavrtí hlavou, a pak ti naznačí, abys šla s ním. Pomalu přejdete přes dřevěnou podlahu, abyste nedělali hluk a odejdete z místnosti zadním vchodem. Přijdete na chodbu, kde ti Ex stále naznačí, aby byla potichu a přijdete do jiné, zcela prázdné místnosti. „Teď můžeme mluvit, bez toho, abychom se báli, že nás uslyší,“ řekne Ex, a pak se ti vrhne kolem krku. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Když jsem se tam probudil, zmizela jsi, a byly tam jen kapky krve. Okamžitě jsem běžel sem, kde jsi ležela v bezvědomí a obvázaná. Zhui tě sem musel přivést,“ vysvětlil ti Ex. Poté na chvíli zaváhal. „Taky mi řekl o tom, co se stalo. Včetně toho, co ti ta ženská řekla. Ta nabídka, Zhui jí slyšel a požádal mě, abych tě pohlídal a postaral se o to, abys tam nešla,“ Ex se usmál. „Jde vidět, že mě ještě moc nezná. Takže co uděláme? Můžeme se odtud vytratit a jít se tam podívat nebo si s nimi můžeme promluvit,“ navrhne Ex. Venku mezitím začalo pršet a kapky deště bijí o skleněné tabulky oken. „Jo a samozřejmě jdu s tebou, kamkoliv půjdeš,“ dodá ještě s přátelským úsměvem. Víš sice, že jeho duše byla probuzena. Takže je silnější než většina lidí, ale taky moc dobře víš, že Ex nikdy v životě nebojoval. Bohužel tvůj nejlepší kámoš je velmi tvrdohlavý, takže jestli ho budeš chtít přesvědčit, aby nešel s tebou, budeš ho muset velmi dobře přesvědčit. |
| |
| Nejlepší přítel Tiše následuji Exe z místnosti. Přes vrzající, dřevěnou podlahu to není nijak jednoduché, ale nějak se nám podaří dostat do míst, kde si můžeme v klidu promluvit. Obejmu kamaráda a musím se nad jeho dětskou radostí pousmát. On by za mnou asi šel i na kraj světa. Ale to samé bych udělala i já pro něj. Trochu se odtáhnu a pak se posadím na zem. Připadám si unavená a slabá, ale to může být jen pocit. Potřesu hlavou a naznačím kamarádovi, aby se ke mě přidal. Na setkání s Yaling ale nyní nemám ani pomyšlení. Po krátkém zaváhání vylíčím Exovi, o čem jsem v bezvědomí "snila". Vzpomínky, které mám díky Lu Yian i to, kdo je vlastně Zhui. "Asi bych si s ním měla nejdřív promluvit. Možná, že Bu ani neví, co je Zhui zač. Co když nám lže všem? A nebo nelže a opravdu patří ke Karmickým květům? Podle vzpomínek Lu ale bojoval s jejich zakladatelem." Tiše zasténám a položím si dlaně na spánky. Je toho na mě nějak moc. "Uvidíme, co nám řekne a podle toho se rozhodneme, jak naložit s Yaling." Setkání s ní jsem stále ještě nezavrhla. Ale dokud z hlavy nedostanu tuhle záležitost, nejsem schopná se správně rozhodovat. Kývnu na kamaráda a zamířím do místnosti, kde se ti dva dohadují. |
| |
| Bůh či nebůh Ming-Mei atmosféra Ex tě poslouchá se zatajeným dechem, když mu začneš prozrazovat všechno, co sis jako Lu prožila. „Takže on je...bůh?“ zeptá se trochu nevěřícně. Podívá se na dveře, které vedou k Zhui Ri, jako by čekal, že se tam každou chvíli objeví a na oba dva vyšle své blesky. Ale nic. Nakonec pokrčí rameny a vstane. „Budiž. V posledních dnech se toho děje hodně divného, ale on...bůh? No, jdeme to zjistit.“ Společně jste vyšli na chodbu a přišli za Bu a Zhui. Oba dva seděli a povídali si. Zhui pil čaj, zatímco Bu popíjel pivo s plechovky. Když jste rázně a sebevědomě vešli dovnitř, oba ztichli a překvapeně se na vás podívali. „Koukněme, kdo se probudil? Pivo?“ řekl Bu jako první. Pozvedl přitom plechovku s pivem tvým směrem. „Ty jsi bůh,“ zařval Ex. „Děkuju,“ řekl Bu zcela upřímně a otočil plechovku s pivem k němu. „Ne, ty. TY jsi bůh.“ Tentokrát Ex ukázal na Zhui Ri. „Já...snažím se?“ odpověděl Zhui Ri a zmateně se na tebe podíval. „Ri nemůžu říct, že jsem to neměl žádné podezření, ale poté, co přišla Mei, tak jsem vážně myslel, že jsi na holky.“ „Co?“ zeptal se Ri. „Co?“ zeptal se Ex. Bu se na ně na oba v klidu podíval. „Myslíš tím, že je bůh v posteli, ne?“ Ex se na tebe otočí. „Mei, vysvětli jim o čem mluvím.“ „Jo, Mei. O čem to mluví?“ zeptá se Zhui Ri.Popíšeš jim sen, který jsi měla. Bu se podívá na tebe, pak na Exe a nakonec na Zhui Ri. Pak vybuchne smíchem. „Znám Zhuiho od malička. Věř mi. On rozhodně není bůh. Jednou jsem ho viděl, jak se lekl mouchy.“ „Za prvé, ta moucha byla opravdu velká a...to je teď jedno.“ Zhui Ri se na tebe otočil. „Ming Mei. Já opravdu nejsem bůh.“ |
| |
| Někdo tady lže Společně s kamarádem zamíříme do místnosti, kde sedí Bu a Ri, povídají si a popíjejí. Už se nadechuji, abych pozdravil, ale Ex mě předběhne. Při jeho výkřiku mám neodolatelnou chuť praštit hlavou o zeď. Asi jsem měla zmínit, že na to chci jít opatrně a nechci ho...pokud je to skutečně bůh, hned naštvat. Následuje chvilka zmatení a i já v první chvíli nechápu, co se tady děje. Tváře mi zrudnou, když mi konečně docvakne, jak to Bu myslí. Kdybychom to vzali po mém, mohla jsem začít opatrně. Teď jsem nucena vyložit Exova slova srozumitelným způsobem. "Vím, co jsem...co Lu viděla. Byl jsi to ty." Zírám na Zhuiho a jsem si naprosto jistá tím, že on je muž z mého snu. On je bůh blesků a hromů. Jen netuším, proč to stále skrývá. "A taky vím, že původním účelem Karmických květů bylo zavraždění císaře." Založím si ruce na hrudi, snad abych svým slovům dodala váhu. Nechci, aby mě ti dva měli za šílence. |
| |
| Sliby, tajemství, rozhodnutí Ming „My ti věříme,“ řekne Bu. „Ale vize a bohové jsou zapeklité záležitosti. Vize mohou být nejasné, neúplné a bohové si rádi s lidmi pohrávali.“ „To je dobrá otázka,“ řekne Ex. „Co se vlastně s nimi stalo. S bohy. Podle toho, co říká Ming tak byly úplně normální součástí života.“ „Byli,“ přikývne Bu. „Ale nikdo neví, co se s nimi stalo. Nikdo kromě...no...kromě Luohana.“ Všichni se podívají na tebe. Zmíníš se poté o původním účelu Karmických květů. „Co?“ řekne Zhui Ri. Na jeho tváři je výraz upřímného překvapení. „To není možné. Karmické květy nebyli stvořeni k vraždám. Jsme ochránci. Jsme...“ Bu ho zastaví. „Záleží na tom, proč byli stvořeny? To bylo před mnoha tisíci lety. Myslím, že je důležitější se bavit, o tom, co je teď.“ Bu se na tebe podívá. Vážně. Přísně. Pohledem, který by si od něj v žádném případě nečekala. „Potkala jsi Yaling. Potkala jsi mého syna...,“ řekne. „Syna?“ zeptá se Ex překvapeně. „Já myslel, že to byla holka?“ „Je. Teď. Předtím se jmenoval Yating a...on se narodil odlišný. Tato společnost odlišnost neprosazuje. Naopak. Ušlapává ji. A já jsem taky nebyl nejlepší otec. Na tom však nesejde. Slyšeli jsme o nabídce, kterou ti dal...dala.“ Vzpomeneš si na slova, která Yaling pronesla, když jste spolu bojovali. Copak tě nezajímá, že možná za sedmdesát, možná za padesát, možná za dvacet let už ani nemusí nějaký Tibet existovat. Všichni duchovní budou mrtví a jejich tradice buď zapomenuty nebo zakázány....Můžeme jim pomoct. Můžeme to změnit. Půlnoc se neúprosně blížila a s ní i tvé rozhodnutí. „Nemáme právo zasahovat do chodu normálního světa. Není to fér,“ řekl Zhui. „Ale oni mají právo nás zavírat a mlátit. Oni mají všechny zbraně, tanky a vojáky a používají je, aby nás kontrolovali. Proč nemůžeme použít vlastní zbraně,“ ohradí se Ex. Zdá se, že s Yaling soucítí. „Jdeš se s ní sejít nebo zůstaneš s námi?“ zeptal se tě Bu. |
| |
| Otázky, na které nejsou odpovědi Zamračeně si oba dva prohlížím. Na mém výrazu, postoji i tváři je jasně znát, že jim nevěřím. Nevěřím, že Zhui není bůh, kterého jsem ve svém snu viděla. Nevěřím, že bohové jen tak zmizeli. Nevěřím, že neví, jaký byl původní účel Karmických květů. Zaskočí mě až když Bu začne mluvit o Yaling. Moc se mi o tom mluvit nechce, protože své zaváhání považuji za slabost. Ex s ní...s ním...kdo ví...ale zřejmě soucítí. Já už si ale tak jistá nejsem. Nejsem si vlastně jistá ničím. Podle toho, co říká Bu, tak bych to měla být právě já, kdo zná odpovědi. Jenže já nemám nic, než zmatené sny, které podle nich stejně nemusí být pravdivé. Potřebovala bych nějaký pevný bod, o který bych se mohla opřít a kterému bych mohla věřit. Opět sama o sobě pochybuji. "Zůstanu tady." Řeknu odevzdaně a posadím se na zem. Natáhnu ruku a alespoň se dožaduji piva. Vypadám v tuhle chvíli jako rozmrzelé malé dítě, které nedostalo to, co chtělo. Snad jsem opravdu doufala, že odhalím, že Ri je bůh. Sama ale netuším, co bych si s tou informací počala. Je dost pravděpodobné, že pokud by se informace ukázala jako pravdivá, tak by mě...i všechny ostatní, zabil. Koutkem oka mladíka pozoruji. V tuhle chvíli zůstanu, ale budu ho sledovat. |
| |
| Klid před bouří Ming-Mei Řekneš své rozhodnutí. Chvíli je ticho. Nikdo neví, co říct nebo jak přesně se chovat. „Výborně,“ řekne nakonec Bu a tleskne rukama. Poté se vezme svojí plechovku piva a celou jí vypije.„V tom případě vám musíme něco ukázat,“ řekl Bu a pobídl tebe a Ex, abyste šli za ním. Procházeli jste prázdným chrámem dolů po točitém schodišti, až jste přišli na spodní patro. A pak jste šli ještě níž. Do sklepa. Zatímco jste scházeli po úzkém schodišti, Zhui se zdržel s tebou vzadu. „Mei...nevím, co jsi viděla, ale slibuju, že jsem ti nikdy nelhal,“ zašeptal, zatímco jste scházeli dolů. Po chvíli už jste byli úplně dole ve sklepě. Avšak tam byla naprostá tma. Neviděla sis ani na konečky prstů. „Hlavně klid a nevyšilujte až rozsvítím,“ řekl Bu a rozsvítil. Před vámi seděl svázaný a bezvědomí ministr Wang Yi. „Proč je ministr svázaný ve sklepě?“ zeptá se Ex a je na něm slyšet, že se musí držet, aby nezpanikařil. „No, věděli jsme, že mu Yaling znova půjde po životě a...,“ Zhui se podívá na hodinky. „Před chvíli odbyla půlnoc a Mei za ní nepřišla, takže jí dojde, že už nepřijde. To znamená, že si pro něj přijde a tentokrát už ho asi jít nenechá.“ „Takže používáte ministra zahraničí jako lákadlo?“ ujasní si to Ex. „Ano, ale je to jen, abychom mohli Yaling chytit a postarat se, aby už nikomu neublížila.“ „Když to říkáš takhle, tak to zní v pohodě,“ řekne Bu a začne se smát. Pak se na tebe podívá. „Sama jsi viděla, jak je nebezpečná. Tentokrát vás sice nepřekvapí, ale o to víc bude brutální.“ „Vás?“ zeptá se Ex. „Ty s námi bojovat nebudeš?“ Bu se zamračí a zavrtí hlavou. Hned poté však zvedne hlavu s úsměvem. „Ale budu vám držet palce.“ |
| |
| Zajatec Skoro to vypadá, že jsem svým rozhodnutím všechny překvapila. Jako kdyby čekali, že už jsem se rozhodla a hodlám na setkání s Yaling odejít. Bu mě ale brzy vyruší a všechny nás vede kamsi do sklepa. Na schodech se trochu zdržím, takže srovnám krok se Zhuim, který jde za mnou. Podívám se na něj a slabě se usměju. Chci mu věřit, a nejde jen o to, že se mi prachobyčejně líbí. Ve sklepě všichni chvíli stojíme v absolutní tmě, než Bu konečně rozsvítí. Překvapeně hledím na svázaného ministra. "Zachránili jsme mu život, jenže to on už zřejmě neocení." Je mi jasné, že pro spoutaného muže jsme jen banda únosců. Ne, že by mi na tom zas až tak záleželo. Stále jsem se nezbavila opovržení, které k němu cítím. Nepřekvapuje mě ani to, že se Bu souboje s Yaling neúčastní. Nechce bojovat proti vlastnímu dítěti. "Fajn, tak bysme se měli na její příchod připravit." Tlesknu rukama, odhodlaná něco dělat. "Jak se před ní můžu bránit? Nechci zase usnout." |
| |
| Jak na Yaling? Ming-mei „No jsou dva způsoby, jak se před ní ubránit,“ řekne Zhui Ri. „Jeden vyžaduje naučit se sérii dýchacích cvičení, které pomohou ubránit tvojí mysl. Na to nemáme čas. Druhý způsob je, nenechat jí, aby to použila nebo aby se s ním trefila.“ Ex se na Zhuiho zmateně podívá. „Počat tomu se dá vyhnout?“ zeptá se. „Ano. Její spiritualizace funguje tak, že zašeptá slovo do svého vějíře. Rozkaz nebo pokyn. A ten jej poté přenese až do tvé mysli. Kdykoliv uvidíte, že na vás svým vějířem zavane, prostě se jí úplně vyhněte z cesty. To by mělo stačit,“ řekl Zhui Ri. „A hlavně zůstaňte v klidu. To je hlavní.“ „Takže skákat od ní pryč a zůstat v klidu. To se zdá jako plán,“ řekne Ex sarkasticky. Do toho promluví Bu. Znovu zcela vážný. „Je ještě jeden způsob. Když někdo provádí spiritualizaci, dá část své duše do své zbraně. To zvětší její účinnost a obdaruje ho to mnoha schopnostmi. Avšak pokud je ta zbraň postižena...no většinou to nevede ke smrti, ale pěkné to není. Kdyby nebyla jiná možnost...pochopím...“ tato slova jsou pro něj očividně velmi těžká. „Pochopím pokud to bude nutné.“ Asi pět set metrů od sídla Karmických květů Pyong už dělal tu samou práci 30 let. Často si říkal, že by jeho život měl vypadat jinak. Jeho otec byl univerzitní profesor a jeho děda doktor. Avšak pak přišla revoluce a jejich rodina nebyla mezi dělníky dvakrát populární. Byly označeny za vykořisťovatele, vyhnáni ze svých domů a jeho rodiče byli odesláni na převýchovu. Jeho matka se odtamtud nevrátila a jeho otec...ten se vrátil jiný. Zlomený. Neustále si pamatoval jeho pohled, když přišel domů. Jednou chodil vzpřímený a pyšný. Jednou. Od té doby si Pyong dával pozor, aby chodil vzpřímený a pyšný. I když byl jen obyčejný řidič náklaďáku. A tak když viděl mladou dívku s červenými vlasy, jak se k němu blíží se vzpřímeným a sebevědomím krokem, okamžitě k ní cítil jistý respekt. „Tohle je tvoje?“ zeptala se ho a ukázala na náklaďák. „Ne, já v ní jen jezdím,“ odpověděl upřímně. Nepatřila jemu. Patřila firmě, která patřila státu. „A jezdíš dobře?“ zeptala se dívka a přiblížila se k němu. Pyongovo srdce začalo velmi rychle bít. Sice už se to dlouho nestalo, stále však poznal, když s ním někdo flirtuje. „Nejlépe.“ Dívka se usmála. „Úžasné.“ Pyong poté viděl, jak z kapsy něco vytáhla. Podíval se blíž. Byl to vějíř. K čemu potřebuje vějíř, je půlnoc... |
| |
| Před bitvou Potěší mě zjištění, že útoku Yaling se dá celkem snadno vyhnout. Pokud mě nezasáhne závan z jejího vějíře, měla bych být v pohodě. A s mými novými schopnostmi, rychlostí a silou, by to neměl být takový problém. Stále mě ale něco vnitřně sžírá. Přecházím po místnosti, jako tygr zavřený v malé kleci. Ať se hnu kamkoliv, moje oči však směřují jediným směrem. K ministrovi. Svázaný muž mě s každou další minutou irituje víc a víc. Jen tam sedí, zcela bezmocný, a přesto, jako kdyby mě provokoval. Chápu, proč ho chce Yaling zabít. Já ho taky chci zabít. Po nějaké chvíli už to nevydržím, zastavím se přímo před mužem a zlostně na něj shlížím. On si soucit nezaslouží. On, a jemu podobní, můžou za to, že lidé v téhle zemi trpí. Tváří se, jak se máme dobře, ale je to všechno jen lež. Přetvářka. Udělám dva kroky od něj, ale pak se opět vrátím. Svádím vnitřní boj, který prohrávám. Skoro bych přísahala, že muž ví, co se mi honí hlavou. Yaling má pravdu, měla jsem jít za ní. Tahle myšlenka mi dodá sílu. Vyrazím vpřed, jako útočící had. Nikdy jsem nikoho nezabila, ale s mou silou není problém, trhnutím muži zlomit vaz. Myslím, že kdybych chtěla, tak mu tu hlavu dokážu urvat. Já si ale vystačím se zlověstným křupnutím. |
| |
| Po bitvě? Ming-Mei Společně se rozejdete pryč. Zhui se na tebe podívá, jako by ti chtěl něco říct, ale v tom se otočíš. Vystartuješ k ministrovi. „Ne!“ zakřičí někdo, ale ignoruješ to. Jeden úder. KŘUP. Ministrova hlava bezmocně spadne dozadu. Podíváš se zpátky na své společníky. Všichni se na tebe dívají v šoku. Dokonce i Ex. Avšak nejhůř se na tebe dívá Zhui Ri. Vypadá jako bys ho zcela zradila. Nic však neřekne. Jen se vrhne k mrtvému tělu. Rozváže ho a položí na zem. „Ne, ne, ne,“ šeptá si pro sebe. A pak se ozve rána, která otřese celým domem. Kousky stropu vám začnou padat na hlavu. Bez dalších slov se rozběhnete nahoru ze sklepa. Všichni kromě Zhui Riho, který se stále snaží ministrovi pomoct. Když přiběhneš nahoru, vidíš náklaďák uprostřed chrámu. Vypadá to, že projel zdí a zastavil se těsně před obrazem Buddhy, která tady je. Vidíš v něm muže, ale ten se jen dívá před sebe. Vedle něj sedí Yaling. Otevře dveře a vystoupí ven. V ruce má vějíř, ale ve své normální, nespiritualizované formě. „Je mi velice líto, že jsi nepřišla. A mě připadalo, že si rozumíme,“ řekne a rozvine svůj vějíř. Pak se však zastaví a šokovaná udělá krok zpátky. Dívá se někam za tebe. Otočíš se a vidíš Zhui Riho jak vychází ze sklepa a v rukou ministrovo mrtvé tělo. Hodí ho na zem. „Neboj, je s tebou,“ řekne jí a otočí se na tebe. „Běž s ní. Teď,“ řekne s těžko udržitelným vztekem. |
| |
| Zrádce Uslyším hlas, ale už je pozdě. Ministr je mrtvý, a i kdybych snad svého činu začala litovat, život už mu nevrátím. Moji společníci na mě vytřeštěně hledí, dokonce i Ex, který mě podporoval v tom, abych za Yaling šla. Nejhorší je ale výraz na Zhuiho tváři. Čirá hrůza, z toho, co jsem udělala. Vrhne se k ministrovi, zbaví ho pout a pokouší se ho oživit. Jenže tady už nic nepomůže. Než mi však on, nebo Bu, stihnou něco říct, ozve se z vrchního patra rána. Všichni se rozeběhneme ze sklepa nahoru...všichni až na Zhuiho. Neohlížím se za ním, nedokážu to. Nahoře to vypadá jako po výbuchu. A uprostřed té spouště stojí náklaďák. Za volantem je řidič, který je očividně úplně mimo a vedle něj...Yaling. Už zvedá svůj vějíř, aby zaútočila, když se ze sklepa vynoří Zhui, ministra táhne v náručí. To jí zastaví, a dokonce bych řekla, že na její tváři spatřím překvapení. Zhui pohodí tělo na zem, v jeho hlase, i tváři, se zračí zuřivost. Divím se, že na mě nezačal řvát. Já ale na jeho slova nereaguji, nedokážu se pohnout z místa. Několik okamžiků ani nedokážu mluvit. Pak potřesu hlavou. "Nikam nejdu. Tenhle muž si zasloužil něco mnohem horšího, než smrt. Možná, že sám nikoho nezabil, ale byl zodpovědný za to, že tisíce lidí trpí. Řekli jste, že já jsem nový vůdce Karmických květů. Pak je tedy na mě rozhodnout, jakou cestou se budeme ubírat a já říkám, že jestli máme možnost něco změnit, tak je naší povinností to udělat." |
| |
| Rozzuřený Zhui Ri Ming-mei atmosféra „Nemůžu než sou...,“ Yaling chtěla něco říct, ale ztichla, když na ní Bu hodil zlý pohled. Tohle bylo mezi vámi. „A tak jsi jejich utrpení zlepšila tím, že jsi způsobila další zbytečnou smrt? Změnila si tím něco nebo sis jen sama ulevila?“ zeptá se tě Zhui Ri, ale ani nečeká na odpověď. „Matka Země zrodila lidi, matka Země zrodila stromy,“ „Zhui nedělej to,“ řekne Bu, ale Zhui jej neposlouchá. „Jako bratři stůjme ruku v ruce a bojujme za stejný zítřek,“ dořekne svojí mantru a vidíš jak dřevo z podlahy začne růst a postupně obklopí celé jeho tělo jako dřevěné brnění. „Životní síla proudí skrz všechno. I když je utlumena, může se znovu probudit a žít,“ řekne druhou mantru a vidíš jak z jeho brnění začnou růst všemožné rostliny a květiny, až nakonec je v nich celý obklopen.  "Zhui tohle nemusíš dělat," řekne ještě jednou Bu, ale Zhui ho neposlouchá. "Copak nevidíš, že má Mei pravdu. Můžeme změnit svět k lepšímu" řekne Ex, ale i jeho Zhui zcela ignoruje. Dívá se jen na tebe. „Chceš násilí. Budiž,“ řekne. Poté napřáhne ruku a několik tlustých dřevěných větví k tobě vyrazí obrovskou rychlostí. |
| |
| Mantra válečníka Ne, neulevila. Pravdou je, že se necítím o nic lépe, než předtím. Muž je sice mrtvý, ale místo něj se nyní musím postavit někomu daleko horšímu. Zhui to nehodlá nechat být. Ale ani já nechci ustoupit. Nemyslím si, že bych udělala něco špatného. "A co bysme tedy měli dělat podle tebe? Jen stát opodál a sledovat, lidé, jako tenhle vykládají svoje lži? Ničí lidské životy a my máme moc s tím něco dělat." Fascinovaně sleduji, jak se Zhui proměňuje. Tohle na boha blesků opravdu nevypadá. Je to krásný a děsivý pohled zároveň. Spíš děsivý, vzhledem k tomu, že se nyní postavil proti mě. "Nechci násilí. A ani s tebou nebudu bojovat." Zhui na mě zaútočí, já jsem to ale očekávala a proto se útoku ladným skokem vzad snadno vyhnu. (8) "Chápu tvůj vztek a omlouvám se, že jsem se nedokázala rozhodnout dřív." Tahle slova by stejně, jako jemu, mohla patřit i Yaling. "Za to, co jsem udělala se ale omlouvat nehodlám. Pokud smrtí jednoho člověka, můžu zachránit stovky dalších, tak nemám nad čím přemýšlet." |
| |
| Démon Zhui Ri Ming-mei atmosféra Naštvaný Zhui nemíří své útoky a místo toho jen divoce mává kolem sebe. Bez problému se vyhneš jeho útokům, ale nevypadá to, že by Zhui měl v plánu skončit. „Nebudeš se mnou bojovat? Bylo by lepší kdybych byl přivázaný k židli?!“ zakřičí. „Poslouchej křik těch, kteří mlčí,“ začne s další mantrou. „Zhui. Tři zároveň jsou moc riskantní,“ řekne Bu. Zhui se na něj podívá, ale pokračuje. „I když jsaaah,“ najednou zařve a chytne se za hlavu. „Sakra,“ uslyšíš za sebou Yaling. Najednou vidíš jak se Zhuiho brnění začne měnit. Začne se uzavírat a tvrdnout na kámen. Uvnitř vidíš nějaké světla. „Aaaaaah,“ zařve Zhui zase. Neustále se přitom transformuje a mění. V tu chvíli si vzpomeneš na Da Ji. Manželku císaře s kterou sis jako dítě hrála. Ne, není to tvá vzpomínka, ale Wu Genga. Vzpomeneš si, že musela přestat svojí mantru používat, protože využití Mantry si bere daň na uživatelově moci, a když jí používá moc...může se proměnit v démona. Zhui se dále měnil a transformoval, a jakoby odnikud do něj vrazil blesk. Zvuk hromu vybil všechna okna a světlo vás na chvíli všechny oslepilo. A tak tam stál před vámi. Měl asi dva metry. Jeho kůže byla šedá, ale na pohled tvrdá a jeho tělo bylo pokryto brněním z blesků. Démon Zhui Ri. „Musíme ho unavit. Když se nám ho podaří unavit, budu ho moct přeměnit zpátky,“ zařve Bu. Ale to už se na něj Yaling rozběhne. „Spiritualizace,“ zařve a její vějíř se přemění. Přiběhne k Zhuimu, podklouzne mu pod nohama a chce ho seknout do zad. Ten se však rychle otočí, chytne její ruku a vyšle do ní proud blesků, který jí odhodí na druhou stranu místnosti. Pak se otočí na tebe a rozběhne se k tobě. V jeho rukou dvě bleskové čepele. Démon Zhui Ri = 70 HP  |
| |
| Démon blesků Nechci bojovat, ale Zhui je rozzuřený a bojovat chce. Začne odříkávat další mantru, Bu ho varuje, ale on nikoho neposlouchá. Náhle mi hlavou prolétne vzpomínka. Není moje, ale to nevadí, protože varování je jasné. Vím, co se může stát...a taky se to stane. Před našimi zraky se Zhui Ri promění do podoby démona. Pokud jeho předchozí podoba byla děsivá, tak pro tuhle nemám slov. Blesky, tak přeci jen má něco společného s Bohem hromu. Stále ale nevypadá jako Zhui z mých vzpomínek. Musíme ho unavit. Snáze se to řekne, než udělá. Yaling zaútočí ale dostane pěknou ránu a ještě se proletí. Zatnu ruce v pěst a když se na mě Zhui rozeběhne, postavím se do obranného postoje. V tuhle chvíli mám ale pocit, že se na mě řítí rozjetý vlak. (1) |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR