Andor.cz - online Dračí doupě

V Anglii, a obzvláště v hrabství Nottinghem, se na konci 12. století nedějí pěkné věci. Robin z Loksley se nedvno vrátil z války ve Svaté zemi a zjistil, že je panství si zabral Guy s Gisbornu. Po pokusu osvobodit čtyři chlapce z vězení se z něj stal psanec a nyní před očima vidí jasný cíl. Na vlastní kůž pocítl, co to znamená být v přízni i nepřízni šerifa a chce, aby se prostí lid měl lépe. Tak začne okrádat bohaté a chudým dávat.

Zvrtnou se mu jeho husarské kousky, dojde na Marianina skeptická slova, nebo si, díky svým přátelům, uchová hlavu na krku?
To vše je, přátelé, jen na vás.

Útěk

Vystřelíš ze dveří, které rozrazíš jediným úderem, a ocitneš se na travnaté ploše. Za tebou je pevnost, kde tě vévoda držel. Zdá se, že se v jejích chodbách prohání snad celá jeho armáda. Zní odtamtud řinčení zbraní a cinkání kroužků na kroužkových zbrojí. Svým útěkem jsi zburcoval žalářní hlídku a ta teď varovala celou pevnost.
Musíš se odsud co nejrychleji dostat a najít si nějaký úkryt. Daleko se ti to nepovede, to víš, než by tě dohnali. Musíš si najít nějaký úkryt, kde počkáš, až se přežene největší mračno vojáků a pak s emusíš bezpečně odplížit někam pryč.
Rozhlédneš se kolem a vidíš, že je kolem tede rozeseto několik kamenů a křovisek. Jinak se táhne prostá, rovinatá země. Obzor ti kryje vysoká zeď, která obhání celou tvrz.
Musíš si nějak poradit i s ní.
Máš sebou meč, který jsi sebral žalářníkovi, avšak neměl jsi čas, aby ses převlékl do vojenské uniformy a usnadnil si tak útěk. A uniformu budeš určitě potřebovat, aby ses dostal za brány. Než si uvědomí, že propustili tebe, budeš mít čas se někde schovat, ikdyž ho mnoho nebude.

Z myšlenek tě vyruší halas několika vojáků, kteří běží chodbou, kterou jsi před chvílí vyběhl z tvrze.

Útěk

Do háje, pomyslím si, když se dostanu z tvrze. Tohle není nejlepší místo na útěky, asi proto mě tady ubytovali. Budu potřebovat koně a budu potřebovat projít bránou. Do háje, proběhne mi hlavou znovu, když uslyším hlasy za sebou. Mám jenom jediné štěstí. Jsem pro jejich pána příliš cenný na to aby mě zabili, tedy pokud sám nebudu chtít. Musím se nejdřív někam schovat a to rychle. Stáj, to slovo mě napadne jako spásná myšlenka. Někde tady musí mít stáje. Potáhnu nosem, koně a seno jsou vždycky v pevnosti cítit daleko . Tam se schovám a pokud budu mít štěstí, tak si i vypůjčím nějaké ty šaty.

Stáje

Nečekáš, než tě stráže najdou a vrhneš se směrem, odkud cítíš koně a slámu. Pach tě vede správným směrem, ale tvé plíživé skrývání tě strašně zdržuje a varovné řinčení se teď ozývá všude okolo. Proplížíš se tedy až do stájí.
Stojí tam dva vojáci a prohledávají to tam. Chvíli na tebe hledí, jako na zjevení, nechápou, proč tam stojíš ve dvěřích a nikde se neskrýváš.
Pak se na tebe vrhnou s meči a napřahují se, aby tě zranili.
Odepiš svou reakci, pokud se dáš do boje, počítej, že alespoň jednoho bdueš muset zabít, druhého můžeš omráčit. Pak si můžeš přeléct jeho zbroj.
Co ale uděláš je na tobě, já jen nevím, jak dalece chceš příspěvek rozepsat, tak abych tam jako strůjce tvého osudu a štěstí mohla zasáhnout-ikdyž podle kostek štěstí máš. ;)

Svítá

Svítá. Sluneční paprsky se zvolna dotýkají oblohy a tma postupně šedne, až se nad zemí vznáší jen bílý opar nového rána. Tak časná hodina avšak nezabrání, aby se lesem proplétala postava, zahalená do pláště. V rukou nese malou ošatku a co chvíle se shíbá k zemi. Rozhlíží se a vypadá, že hledá něco v trávě a mechu. Ranní rosa po kapkách spadá z listoví a jehličí stromů a náhle jedna z nich dopadne shrbené ženě na nos. Žena vzhlédne a v rukou třímá malou bylinku. Rozhlédne se znovu okolo sebe a zjistí, že jí nesleduje nikdo, kromě dvou zvědavých očí zajíce. Ten se po ní ohlédne a nezaujatě proskáče zase vedle.
Náhle zbystří a rozhlédne se okolo. Ve chvíli, kdy i žena uslyší nějaký rámus, se zajíc přikrčí a několika skoky zmizí ženě z dohledu.
Kaera se zaposlouchá a v dálce uslyší, že se po lesni cestě blíží skpina jezdců, nejspíš vojáků z hradu. Jsou známí svou zlomyslností, pro své pobavení dokážou trápit kohokoliv. Navíc si dívka uvědomí, že už vkročila do lesa, který patří šerifovi. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby si jí vojáci nevšimli.
Od lesni cesty je poměrně vzdálená, nebude vůbec těžké zůstat stát, aby byla projíždějící hlídkou neviděna.

Svítá

Sluneční paprsky probleskují mezi stromy a dolů na zbojnický tábor se snáší v úzkých pruzích. Vše působí kouzelně, jako vždy.
Robin se rozhlédne kolem. Jeho družina je v tuto chvíli zcela ponořena do snů, ranní hlídku drží on. Když uzná, že je na čase, aby pro zbojníky začal den, tiše zvolá do ticha, aby vzbudil své společníky. Chrise Orwina a Willa Scarleta. Je sice brzy, ale je třeba zjistit, koho by dnes mohli okrást. Nic pánovaného nemají, o žádné přepravě zboží neví. Jediné, co Robinovi tíží mysl, je blížící se šerifova slavnost, při níž je pořádána lukostřelecká soutěž. Jako odměnu šerif nabízí poměrně slušné jmění, za které by mohl Robin s družinou obstarat dost jídla pro dvě vesnice.
Přestože do slavnosti zbývá ještě spoustu času, Robna stále tíží v mysli. Díky jeho umu by odměnu snadně vyhrál, ale jak se tam dostat nepoznán?
Než ale přijde čas rozlousknout tuto záhadu, stále je před nimi dnešní den.

Modrá hodina

Protočím mezi prsty srpek, na kterém uvázly květní lístky krusíčku a konečně se vydám ze své drobné zahrádky do lesa. Obloha je těsně před rozbřeskem. Ani světlo, ani tma. Bosé nohy se mi prodírají rosou skropenou cestičkou, kterou jsem si již za ta léta vyšlapala. Bezděky se po ní vydávám; zlehounka našlapuji, abych nerušila ten posvátný klid, jež zde v těchto hodinách panuje.

Co dnes vlastně potřebuji? Zamyslím se na okamžik, když si na pomyslné hranici lesa nasazuji boty. Gundha potřebuje něco na bolest hlavy, a statkářův syn na horečky… pootočím se východním směrem a vydám se pro potřebné bylinky.

Řebříček? Podivím se, když mi mezi prsty uvázne rostlina, kterou zde běžně nevídám. Na krátký okamžik se nad tím pozastavím, přivoním si, i když nemá nijak výraznou vůni, a do košíku přidám i zbytek zde vyrostlých rostlin. Jeden nikdy neví, kdy se budou hodit, pousměji se spokojeně odkládají košík, který se již zaplnil bylinkami. Opřu se zády kmen stromu a na okamžik si vydechnu.

Co to…? Zamžikám víčky a zmateně se rozhlédnu po svém okolí snažíc se najít zdroj zvuků, jež jsou pro mě v těchto místech tak nezvyklá. V tu chvíli mi to dojde. Můj pohled spočine na roky staré břízce, u které se vždy zastavuji. Dělí území, připomenu si, pak jsem tedy na pozemcích šerifa, pomyslím si zděšeně. Rychle popadnu košík v úmyslu odsud co nejrychleji odejít, ale už se blíží jezdci. Ztuhnu. Přála bych si, abych se proměnila ve strom, aby mě neviděli.

Hlídka

Slyšíš, jak se jezdci víc a víc přibližují a pak je i zahlédneš. Stojíš jako socha a celkem se ti daří splývat s okolním porostem stromů. Jezdci se rozhlíží kolem, jako celou cestu, avšak náhle máš pocit, jako by se na tebe jeden z nich podíval. Očima tě přejde jako rozmazanou šmouhu uhání dál.
Vojáci jsou tři, nemají na sobě nic, čím by se specifikovali, ale ty víš, že to jsou šerifovi muži.
Míjí tě poměrně ve spěchu a za chvíli se ti ztratí zas na druhém konci cesty, kam dohlédneš. Opravdu si tě nevšimli, zdá se a pokud ano, tak jsi jim nestála za námahu.

Když se porozhlédneš, uvidíš, že kousek dál na šerifově území roste na kupě spousta bylinek, které tě dnešního rána tak upoutaly. A o kousek dál je i bejlí, které se hodí na bolest hlavy. Víš ale, že nemusíš riskovat, někde v obecné části lesa určitě bude místo, kde bys je našla. Ikdyž se pohled na takovou hromádku bylinek poměrně láká.

V lese, jo v lese

Jen místo jehličí pokrývá lesní půdu tu koberec měkké trávy, tu mech, tu listí, které tlumí mé kroky, když pomalu končím další kolečko po okolí. V mých stopách se tiše jako stín krade Divous, mohutný huňatý šedavý pes, jehož mocné čelisti jsou s to samojediné ukončit život statného jelena. Také se už dávno prokázal jako výborný hlídač, který blížícího se cizince postřehne daleko dříve, než by to dokázal sebebystřejší člověk.

Některým se zdá zbytečné udržovat v blízkosti tábora neustálé bdělé hlídky, ale odměna vypsaná na naše hlavy je dostatečně velká, aby ledaskomu stála za námahu dlouhých dní prodírání se hustým lesem. Navzdory ostražitosti mých mužů by mohl nějaký šikovný ničema uniknout jejich pozornosti, šťastnou náhodou padnout na naše příbytky a zle nám uškodit. Lépe být opatrný, než potom naříkat nad neštěstím.

Pár zlatých paprsků proniklo znenáhla mezi hustou zelení a zatřpytilo se na kapičkách ranní rosy, jež ulpěly na mém plášti, který mě chránil před chladem časného rána. Přitáhl jsem si ho blíže k tělu a usedl na kořen obrovitého dubu na okraji paseky, odkud mohu přehlédnout celou zbojnickou osadu.

Ne že by pro necvičené oko bylo mnoho k vidění - jen několik nízkých sroubených chajd se krčí v hustém mlází a kdyby se odtamtud občas neozval slabý zvířecí zvuk, člověk by je snadno přehlédl. O kousek dál se v kamenitém svahu nachází dovedně zamaskované vstupy do několika jeskyní, umně přeměněných v pohodlné příbytky. Na pasece se pak ukrývají vstupy do rozlehlého podzemního úkrytu, soustavy chodeb zahloubených více než šest stop pod povrchem, zastřešených dřevěnými rámy pokrytými drny a listím tak dokonale, že by pod nimi nikdo nehádal zbojnické útočiště.

Položil jsem luk vedle sebe a pohladil po střapaté hlavě věrného psa, usazeného u mých nohou. Opřený o drsnou kůru stromu jsem pozoroval, jak teplá líná zář pomalu zalévá les a mění ho svým něžným dotekem v obraz z pohádky. Probouzející se pestré květy, lesklé listí a kapky rosy v trávě hořící ve slunečních paprscích sterými barvami jako broušené démanty krášlí tento náš domov, domov více než tří set duší, nad nimiž se les slitoval, když to odmítli udělat páni.

Divous zívl a položil si hlavu na tlapy: jasné znamení toho, že široko daleko se nepotuluje nic než zvířata a ptáci, rozjasňující hvozd již od nejčasnějšího rána svou písní lásky. S přivřenýma očima se zaposlouchám do sboru jejich hlasů a v myšlenkách se začnu probírat potřebami přicházejícího dne.

V první řadě je třeba postavit zvědy podél stezek skrz hvozd. Přestože nemáme zprávy o nikom hodném naší pozornosti, kdo by se chtěl dnes vydávat skrz les, není to důvod k lenosti; nevíme dne ani hodiny, kdy se milostivý Bůh rozhodne seslat nám nějakého dobrodince, který s radostí a ochotně přispěje několika drobnými penízky na naše skromné živobytí, nebo jiného milého hosta. Byl by hřích připravit někoho takového o mé vřelé pohostinství.

Na rtech mi zahraje pobavený úsměv, když si vzpomenu na nedávnou návštěvu herefordského biskupa.

'Rozhodně však nemohl prohlásit, že bychom mu nevěnovali náležitou péči,' uculím se ještě víc. Tak hezkou opičku jsem hodně dlouho neviděl, tím spíš u ctihodného církevního hodnostáře. Za jeho neobyčejnou štědrost si ovšem zasloužil okusit nejlepšího vína, jaké zraje v našich soudcích, byť mu muselo v žaludku hezky zkysnout, sotva vystřízlivěl a zjistil, jak vysoká byla jeho útrata.

'Snad nám bude Svatá matka nakloněna a brzy ho opět ponoukne k cestě Sherwoodem... roztomilejšího společníka aby pohledal.'

S tím se vrátím k úvahám, co je třeba zařídit. Drobné opravy příbytků, nástrojů, zbraní i výstroje probíhají neustále podle potřeby a to samé platí i o výcviku. Každý muž je povinen obětovat alespoň půlhodinku denně střelbě na cíl, ale této povinnosti se zbojníci podrobovali ochotně a bez nutnosti napomínání a stejně tak o různé přátelské souboje s jinými zbraněmi nebylo mezi muži nouze, sotva měli dlouhou chvíli.

'Je věru pravda, že leckterý šlechtic by zatoužil mít ve své družině muže tak zdatné v zacházení s lukem. Možná...' nakloním hlavu ke straně a tvář mi opět rozšíří úsměv, tentokrát s nezpochybnitelně šelmovským přídechem. '... možná by nebylo špatné připomenout to šerifovi, když k tomu sám poskytl tak dokonalou záminku, a ještě mu pomoci udělat pár dobrých skutků, za což by nám měl být jen vděčný. Muž jako on potřebuje veškerou pomoc, aby se jeho peníze jen nečinně neválely v truhle, nebo nepadly v oběť nesmyslnému hýření za zbytečnosti, ač je kolem tolik ubožáků, jimž jediná pence může zachránit život... je to rozhodně naše svatá povinnost.'

Teď už se nepokrytě zubím od ucha k uchu a můj smích přiměl Divouse zvednout hlavu a tázavě na mě pohlédnout.

"Jistě nebude jednoduché pohnout Jeho lordstvo k tak křesťanskému skutku," sdělím psovi a podrbu ho za ušima. "Ale tak těžké zase také ne..."

Ostatně, v naší zásobě oděvů se bezpochyby najde převlek, který družinu zbojníků i mě samotného bezpečně skryje před pátravými zraky Vaiseyho vojáků a při samotném závodu se sotva objeví někdo, kdo by mohl ohrozit mou jistotu vítězství.

S tímto přesvědčením vstanu. Je čas dát se do práce. Věčná škoda, kdyby nám měla tučná kořist proklouznout jen proto, že jsem nechal chlapce přispat.

Divousovi vykáži místo a sám skrz jeden ze zamaskovaných vstupů sestoupím do úkrytu, dýchajícího sterými plícemi spících mužů. Ve světle lampičky vyhledám dva, které potřebuji, jemným zatřesením je vyburcuji k bdělosti a němým gestem naznačím, že je očekávám nahoře.

Když se o chvíli později vynoří na Božím světle, vesele jim popřeji dobrého jitra a bez dlouhého otálení rozdám úkoly.

"Vyber si dvacet mužů," obrátím se na svého drahého rusovlasého druha, "část ať pozoruje hlavní cestu, část ostatní stezky od vesnic a zbytek - ať jsou to dobří běžci -, nás bude zpravovat o každém, kdo zavítá do Sherwoodu."

Možná nějaký bohatý cizí kupec projíždí krajem a možná rád prodá své zboží dříve, než dojede do cíle, nebo se kolem bude ubírat nějaký ctihodný mnich obtěžkaný výnosem z církevních poplatků... ale i chudáka, kterému můžeme ulehčit jeho úděl penězi či jinou pomocí, uvítáme s radostí.

Pak se otočím ke Chrisovi.

"Mladý Osgar hlásil, že viděl kolem východní pastviny potulovat se velkého vlka. Prozatím se pokaždé nechal odehnat kameny a křikem, ale prý je den ze dne drzejší a je těžší zbavit se ho. Možná nepotrvá dlouho, než si troufne na naše zvířata. Vezmi si k sobě ještě pár dobrých lovců a psy a zabijte ho."

Jezdci

Bloudím očima po krajině. Stromy se před mým zrakem mění v dlouhé sloupořadí. Nekonečná zeleň se táhne na všechny světové strany a v dálavě přes koruny stromů mizí i nebe. Připadá mi jakoby se i vítr utišil. Vlněný plášť mi nepříjemně těžkne na ramenou; jakoby to byla sama váha rukou oněch vojáků.
Mohla jsem jen tušit projíždějíc vojáky na cestě, jež byla za mými zády. Pojedou dál nebo se zastaví? ptala jsem se sama sebe pevně svírajíc košík v rukou. Viděli mě? Blíží se nebo…? Myslí se mi žene tolik myšlenek.

S utichajícím duněním kopyt jsem si dodám odvahy a otočím se k cestě, po které se vojáci vydali. Jsou pryč, oddechnu si, když zřím, jak se mi vzdalují, jsou pryč. Přitisknu si levou ruku k srdci, které už dlouhou dobu na protest zrychleně bije.
Zbytečně, snažím se do té myšlenky vloudit i veselí. Před očima se mi ale zhmotní obraz lidí, kteří padli do rukou takových mužů nebo, nedej bože, samotného šerifa.

Měla jsem štěstí, usoudím a ač ve svém okolí zahlédnu ještě několik bylin, jež by byly navýsost potřebné, raději si vykasám sukně a spěšně popoběhnu k obecné části lesa.

Boj

Já hlupák, taky jsem mohl chovat opatrněji, pomyslím si, když je vidím jak ke mě běží. Moje postava je teď výhoda. Nemají, jak by mě obešli. Je mi jich vlastně až líto. Meč jsme poprvé držel, když mi bylo šest. První bitvu jsem zažil v třinácti. Ten první byl vyšší a měl světlé vlasy. Rozpřáhl se a chtěl mě seknout do hlavy. Nakopl jsem ho mezi nohy. Zcela intuitivně se ohnul v pase. Můj meč ho zasáhl na záda. Slyšel jsem jak mu pukla páteř. Nejspíš byl mrtvý než dopadl na zem. Ten druhý se zastavil, což mi umožnilo vstoupit do stáje. Vyměnili jsme si dva údery. Byl dobrý, ale zapomněl, že meč má dva konce. Hruška toho mého, ho zasáhla do spánku. Zhroutil se k zemi. Rychle a opatrně vykouknu ven. Rozhlédnu se doleva a doprava, snad nás nikdo neslyšel.

Osamělý hřebec

Věru, ze souboje jsi vyvázl z čistým štítem. Nacházíš se ve stájích a můžeš si všimnout, že jsou poměrně velké a rozlehlé. Koně, které něklidně podupávají, vypadají v dobrém stavu a kondici. První voják leží mrtvý na zemi před stájemi a druhý uvnitř stájí.
Přestože nikdo boj nezaregistroval, všude kolem slyšíš hluk. nebude trvat dlouho a někdo sem doběhne. A čím dřív najdou mrtvoly, které po sobě zanecháváš, tím menší budeš mít náskok-pokud se ti vůbec podaří uniknout bránou.
Všimneš si, že jeden hřebec zvenku stájí stojí už přichystaný k jízdě, na bocích má sedlové brašny a vypadá to, že s ním má někdo v úmyslu vyjet. Kdy je ale onen člověk, to netušíš.

Útěk

Rozhlédnu se napravo a nalevo, nikde nikdo. Neváhám a rychle vtáhnu tělo toho prvního do stájí. Naštěstí se po zemi nerozteklo příliš krve. Toho druhého svléknu a obléknu si jeho uniformu. Není to nic moc, ale bude to muset stačit. Pak ho svážu a to důkladně. Obě těla schovám pod hromadu sena. Venku stojí kůň přichystaný k jízdě. Toto už je opravdové požehnání, ještě kydby ntady byla pochodeň nebo oheň z kovářské výhně. Celé bych jim to tady podpálil, to by bylo teprve veselo. Nasednu a klusem zamířím k bráně. Jen v klidu. Musí to vypadat, jako by mě poháněla služba a ne že jsem na útěku.

Brána

Dalo se to přepokládat. Poháníš koně a snažíš se vypadat rozladěně, co nejvíc se vžít do své role. Ty se máš dát na cestu a unikl vězeň, jehož hledání tě teď strašně zdržuje od povinností.
Čekal bys, že u brány tě nikdo zastavovat nebude, vzhledem k tomu, jak důležitý jsi vězeň se na tévm nalezení bude nejspíš podílet celá věznice, avšak střetneš se s vojákem právě v ten nejnešťastnější moment-právě když od brány odbíhá.
Zahledí se na tebe a fixuje tě očima.
"Kam jdeš, teď, když se tu někde potuluje vězeň?!" Z jeho hlasu cítíš nedůvěru, ale i kázeň. Nejspíš neví, co si o tobě myslet, ale je dost podezíravý na tolik, aby ho napadlo, že tohle je právě ten nejlepí převlek, jaký v dané situaci můžeš využít.

Brána

Zastaví mě jeden ze strážných, zasloužil by si pochvalu za opatrnost. Klidně se na něj podívám. Jsem přece ve službě a ne na útěku. "Mám své rozakzy, vezu neodkladné zprávy. Ty máš taky práci, nebo si mám stěžovat tvému veliteli, že zdržuješ pánovy posly, zatím co nám tady pobíhá uprchlý vězeň". Odpovím na jeho otázku klidně a pevně. Podívám se na něj, jestli mu má odpověď stačila a zamířím k bráně.

Cesta ven

Voják trochu rozmrzele pokývá hlavou a doprovodí tě, aby ti otevřel bránu. Mumlá si pod vousy, zdá se, že ti příliš nevěří, ale netroufá si doopravdy dělat nějaké nepokoje. Je vidět, že je na vážkách, brána se otevírá pomalu a on čeká na jakoukoliv tvou chybu. Vojáci se vyhrnou z pevnosti a je vidět, že okamžitě pročesávají každý možný kout.
Voják si tě pozorně prohlíží, uprchlý vězeň by na sobě dal znát poněkud nervozity. Tou by tě mohl usvědčit a mít z krku pak nepříjemnosti ohledně zodpovědnosti a vlastního života.
Měl jsi štěstí a nervozitu jsi dokázal potlačit tak, aby na tobě nebylo nic poznat. Když zmerčíš, že je možné konečně projet, pobídneš koně a mizíš za hradbami.

Voják zavře bránu, chvíli si to nechá projít hlavou a pak se vrhne za svým velitelem, aby mu to vše ohlásil.

Cesta pryč

Brána se pomalu otevře. Naštěstí se mi povede zachovat klid dost dlouho a dostat se ven. Pobídnu koně do klusu a vyrazím na cestu. Musím nahnat čas, ale zároveň šetřit i koně abych ho neuštval. Nejprve jedu po cestě a snažím se dostat co nejdále od pevnosti. V duchu jenom počítám kolik mám času. Nebudu ho mít víc než půl hodiny. Za tu dobu jim dojde, co se stalo. Pak osedlají koně a začnou mě pronásledovat. Budu potřebovat nějaké místo, kde se dá odbočit. Nejlépe mělkou řeku. Voda mě schová před psy a odplaví stopy.

Tak na vlka a jedem..

Robin Hood a další zbojnictvo

Zdá se mi o krásné macaté selce, která se na mě nadšeně zubí, její vyvinutý hrudník se ke mě blíží a ona se mě chystá sevřít ve svém náručí. Její silné ruce se chopí mých ramen a.. místo toho aby mě přivinula na svou měkkoučkou, korpulentní hruď, mi zatřese rameny. No to se mi snad jenom zdá, pomyslím si zoufale, když sen skončí a já okamžitě rozlepím oči.
"Ro.."
Nadechnu se, ale přítomnost velitele, jako první osoby kterou po ránu vidím mě tak vykolejí, až spolknu zbytek jeho jména a soustředím se spíš na to, abych vstal, a následoval ho, aniž bych u toho probral i další lidi. Robin několika krátkými gesty cosi naznačí a ukáže na strop. Ze zazívání na celou hubu, přejdu ze stavu ospalosti, do stavu běsu, když paranoidně zvednu oči a čekám, že Robin poukazuje na strop.. sluje nebo jak bych nazval naše úkryty, v domnění, že se na nás hroutí a zavalí nás. Zával se ale nekoná, Robin vypadá spokojeně s tím co naznačil a odchází. Ode mě se nejspíš očekává, že bych ho měl následovat...

Na kratičkou vteřinku, ve své hlavě hýčkám myšlenku na to, předstírat že se mi tohle všechno jen zdálo a znovu usnout, ale nakonec jí pošlu k šípku. Naspím se toho dost v hrobě, ušklíbnu se v duchu a zatímco moje okolí dál sladce spí, obleču se. Nakonec si jen krátce prohrábnu rukou vlasy, opásám se opaskem s dýkou, a chopím se toulce a luku, obojí si přehodím přes rameno. Naposledy si zívnu na plnou hubu, pak se vydám, za Robinem, na povrch.

Nahoře to všechno svítí, vříská, smrdí.. nenávidím rána, pomyslím si zkroušeně. Ptáci řvou, kytky smrděj a Robin nelení a rozdává instrukce. Teprve teď se úplně probouzím. Tak velký vlk? No super, budou štěkanátky a psíčková, pomyslím si spokojeně. Pod takovou vydělanou vlčí kůží se spí také dobře, a když je zvíře zabité šikovně, kůže se dá i slušně prodat, přemýšlím, zatímco Robina poslouchám a pokyvuji na souhlas, jakože rozumím.
"Jak si přeješ."
Odpovím krátce Robinovi a když se mi nezdá, že by měl ještě něco dalšího, nelením a vydám se zpět dolů, nebo vlastně, domů. Postel na mě volá, ať jí neopouštím a ještě na chvíli se vrátím, je jako ta moje korpulentní krasavice, o které se mi zdálo. Měkkoučká, hřejivá a laskavá, ale máme smůlu, naší lásce není přáno. Inu, já jsem lovec a ona? Ona je postel. Svět již viděl i smutnější příběhy o lásce, než je ten náš. Když kolem ní procházím, uraženě mlčí. Možná je to dobře, napadne mě. Kdyby mluvila, byl by to jasný důkaz o tom, že nemám tak pít.

Muži z družiny postupně vstávají a já, nenápadně kývám, na pár vybraných, aby šli se mnou. Když si všech svých, vybraných lovců, odvedu stranou, velmi stručně je seznámím, s úkolem, který zadal Robin a dám jim čas, na to, připravit se. Netrvá jim to dlouho, na rozdíl ode mě, nejsou po ránu, jako praštění palicí. Za nedlouho, proto opouštíme bezpečné skrýše a vydáváme se, za tou chlupatou bestií. Nuže, tak na vlka, a jedem..

Ach, ta rána...

Divoká noc.

Sny přicházejí dříve, než odešly ty minulé a prolínají se do sebe, dávaje vzniknout příběhům nezažitým a nepravděpodobným. Noc trávím neustálým převalováním, probouzením a opětovným usínáním. Jsem vše, jen ne vyspaný, když mne probouzí můj tolik milovaný bratránek, ale jsem vlastně rád, že můžu uniknout svým vzpomínkám vytvářejícím v přívalu emocí a podružných myšlenek tak nesmyslný obrazec.

Němě zírám na Robina, zatímco na mne gestikuluje. Ach, jak je pozorný, snaha neprobudit ostatní je tak… dojemná, neodpustím si narážku aspoň v mysli, když už se mi ho nechce po ránu provokovat uštěpačnými poznámkami. Skoro vypadnu z houpací sítě, když se posadím na okraj. Po ránu bývám vždy zmatený, občas zapomínaje, kde jsem, co jsem udělal já a co udělali ostatní. Vzpomínky na měkkou postel v mém původní sídle, respektive mého otce, mi po ránu zvedá hladinu žluči. V ústech cítím pachuť krve, pozůstatek z oněch nádherných snů uplynulé (vlastně ještě plynoucí) noci.

Sotva Robin zmizí ven, seskakuji ze sítě na zem. Lehce zavrávorám a jen tak tak nešlápnu na hlavu jednomu z na zemi spících druhů. Prohlédnu si svůj oděv, pokrčené cosi, na co jsem býval kdysi hrdý, nýbrž od té doby, co živořím spolu s dalšími v tomhle proklatém lese, je má pýcha tatam. Nebo spíš je můj oděv v takovém stavu, že na něj s klidným svědomím prostě nemohu být hrdý. Možná bych si měl vyprat… Nebo nějaká Sherwoodčanka by mi mohla vyprat, kdyby tu teda nějaká byla… napadne mne, když si přičichnu k látce, v které v posledních dnech spím, chodím, bojuji i vše ostatní, co k lidskému životu patří.

Sáhnu po svém rudém plášti visícím na hřebíku vedle mé sítě, posledním kusu mého kdysi luxusního oblečení, kterýžto je dvojjediný s mou osobou, přehodím ho přes ramena a vyjdu do nočního chladu Sherwoodu. Asi bych měl Robinovi vysvětlit rozdíl mezi ránem a nocí, proletí mi hlavou, když sleduju ty dva nebo tři paprsky slunce na obloze.

„Ani dobré, ani jitro. Vyspal si se někdy v posledních letech?“ odpovím Robinovi kousavě na jeho pozdrav a poslouchám, co má na srdci.

Už bylo na čase, aby mě taky trochu zapojil.

„Dobrá, bratranče můj jedinečný. Dovol mi však jednu otázku - těch dvacet dle mého výběru probudíš ty?“ prohodím do vzduchu, aniž bych tak úplně čekal odpověď a začnu uvažovat, kdo nejlépe odpovídá zadání.

Vstáváme radostně, tváříme se radostně...

Při pohledu na výrazy svých druhů se neubráním smíchu.

"Co ty chmury, drahý bratranče?" otáži se pobaveně Willa s tváří někoho, kdo si právě pořádně přihnul zkaženého mléka, byť v jeho případě to byl spíše džbánek včera večer, a to v míře větší než malé. "Jak se můžete mračit v tak krásný den?" mávnu rukou k pasece, kde právě malý huňatý králíček vyhopkal z lesního stínu a přičapl u trsu modrých zvonků.

Protože je však ošklivé smát se cizímu neštěstí a protože si toho jistojistě užiji ještě mnohokrát, vrátím se k povinnostem.

"Nechám to na tobě. Možná na ně přitom přeskočí něco z tvé dobré nálady," zakřením se, zatímco z lesa se ozývá tlumené vrčení psa rdousícího králíka.

Na východní pastviny
Chris

Vydáváte se na cestu, po ránu je vše v lese prosvícené slabým zeleným světlem, probleskujícím přes koruny stromů. Procházíte lesem a míříte k vchodní pastvině. Míjíte ohrady s dobytkem, líně se po vá dívá rozespalýma očima a s naprostým nezájmem sledují, jak procházíte, kolem.
Je časně z rána, takže vás ani moc nepřekvapí, když naleznete čerstvé stopy kousek dál na patvině. Jsou jednozračně vlčí a je znát, že se jedná o velký kus.
Psi začnou nervózně čichat o vrčet. Chytili stopu a trhají se, chtějí jí následovat. Větří nepřítele, který tu podle stop byl tak před dvěmi hodinami.

Cesta domů

Rozhlédneš se kolem, ale nic nevidíš. Když ujedeš o další kus dál a odprostíš se od toho ruchu z tvrze, můžeš si všimnout, že v dálce šumí nějaký potok. Asi to nebude úplně široká řeka, ale mohla by stačit.
Jak jsi předpokládal, vydai se za tebou, ale o něco dřív, než jsi tušil.
Ten potok nebude daleko, ale musíš sjet z cesty, což znamená, že se občas prodřeš křovím nebo zanecháš stopu v čerstvém mechu. Stopovat tě bude snazší, než na udusané cestě.
Ale víš, že takhle to nemůže jít dál. Musíš najít nějaký úkryt nebo jinak využít svého náskoku.
Rozhlížíš se a všimneš si, že kdyby jsi opravdu sjel z cesty a přes potok, dostaneš se k náspu balvanů. Někde by mohla být skalní puklina, kde by ses mohl schovat a njak ukrýt stopy. Záleží na tom, dke by byla, ale předpokládáš, že koně bys musel pustit dál. Jednak rpoto, že bys ho nechoval a jednak aby dál sledovali falešnou stopu a odvedl jsi je od svého úkrytu.
A pak, vzhůru do Anglie, zpátky domů!

Domů

Povedlo se. Setřásl jsem je. Jsem svobodný. Po těch několika měsících v zajetí je to zvláštní pocit. Nyní se konečně mohu vydat domů. Velice mě těší, že cestuji sám a bez pozornosti. Bude cesta jako z rytířského románu.

V Anglii
Po únavné cestě stojí konečně na břehu Anglie. Vystoupil jsi z malé loďky v menším městě na pobřeží a jeho jméno jsi hned zase zapomněl. Vedle tebe vystoupili dva muži, kteří se navzájem neznali, ale zapředli hovor a ty je nyní vidíš mizet ve dveřích nejbližší městské hospody. Máš s sebou vak, v němž máš uložené nějaké věci, co sis nasbíral po cestě. Povedlo se ti sehnat si i meč, který máš u pasu. JInak jsi oděný jako bohatší měšťan nebo nějaký nižší lord bez družiny. Před sebou máš výše zmíněnou hospodu, pár přístavních chatrčí, prodejnu s rybami a velký dům, na jehož štítu můžeš vidět harpunu. Nejspíše si tam rybáři ukládají náčinní a nechávají spravovat sítě.
Kousek dál je menší vilka, která patří správci přístavu. Je honosná a vypadá příjemně.
Nebe je modré a skoro bezmračné, vypada to na příjemné odpoledne, jen kdyby pominul zápach rybiny.

Sedím na hradě ve své pracovně, ve které je teď v létě příjemný chládek a řeším všechny ty nesmyslné papíry, které se nějakým způsobem postupně nahromadily na mém stole. Žádost o pozdržení daní v Nettlestonu - ne, to nepůjde, k vyřešení na příští radě... Příkaz od prince Johna - nová daň z modrých očí... zajímavý nápad, bude potřeba sepsat prohlášení...stížnost kvůli loupežím... přepadení... zatracený Hood...
"Gisbourne!"zařvu a vyběhnu ze dveří pracovny. Začnu řvát na stráže. "Najděte Gisbourna! Kde je zase ten chlap?! Ať sem okamžitě přijde!"
Vrátím se zpátky do pracovny, trochu klidnější, a posadím se za stůl. Začnu třídit hlášení do dvou sloupků.Hood...ostatní...Hood...Hood...ostatní...Hood...Hood...Hood...
Začínám cítit, že se ve mně zvedá další vlna vzteku, tak radši spisy odložím a jdu začít pracovat na svém proslovu ohledně nové daně z modrých očí. Skoro bych se nedivil, kdyby si lidé začali kvůli tomu oči vypichovat... Mí drazí lidé, náš drahý král je ve velké nouzi a potřebuje další zdroje pro svou válku ve Svaté zemi... Proto jsem nucen vyhlásit novou daň--ne, nové opatření, tak... Každý, kdo má modré oči, bude od dnešního dne odevzdávat jednou za měsíc 3 pence či stejnou hodnotu odpracuje nebo odevzdá v produktech své práce...

Pozorovatelé v akci

Jeho prostě… „Tebe prostě ta tvá dobrá nálada neopustí ani v pekle, že?“ zpražím Robina pohledem. „Ať je tedy po tvém,“ dodám a zamířím zpět, odkud jsem se vypotácel, přičemž po cestě ponořím hlavu do vědra s ledovou vodou, div, že se při tom neutopím.

Vlezu do jeskyně a vyřídím pozdrav od bratránka: „Vstávat holoto, venku máme hnusnou chladnou noc, ale Robin vidí růžově jako obvykle. Jdeme na výpravu.“ Ozve se nespokojené mručení všech, na které můj energický hlas zapůsobil. Vzhledem k tomu, že jsou na tom všichni vcelku stejně, nepřemýšlím příliš nad konkrétním výběrem mužů.

„Dvacet z vás jde se mnou, zbytek tady bude s Robinem celý den sbírat šišky, tak si vyberte, kdo z vás chce být užitečný.“ Na chvíli se zamyslím a pokračuji: „Pokud umíte běhat, tak jste vyhráli první cenu, jelikož budete běhat a budete běhat hodně. Ti, co běhat neumějí, budou se mnou sedět v křoví a nehýbat se. Kdo se hlásí?“

Ať už říkám cokoliv, je mi jasné, že výsledkem bude dvacet chlapů čekajících za krátkou chvíli před jeskyní. Zamířím ke své truhle, kde si skladuju své nejdrahocennější věci, a otevřu ji. Opásám se mečem, jenž mi vyrobil náš panský kovář Griswold v den dosažení osmnáctého roku života, prak, kterým jsem s oblibou střílel po našich strážích a dlouhý tisový luk, z kterého jsem střílel v den, kdy jsem svého příbuzného nalezl. Dýku nikdy neodkládám, pročež ji mám za pasem i nyní a nehodlám na tom nic měnit.

Chvíli pozoruji řemdih, zbraň mého srdce, kterou jsem však dosud neměl příliš příležitost použít kvůli nepochopitelným Robinovým názorům na nutnost zachování života našich nepřátel. Nakonec nechávám řemdih řemdihem, zavírám truhlu a před jeskyní přebírám dvacet dobrovolníků, kteří se rozhodli netrčet s Robinem v táboře, a společně se vydáváme směrem k hlavní cestě.

Zde se rozdělíme podle povelů, jež mi byly dány. Všechny rozdělím do dvojic tak, aby vždy jeden byl lepší v boji a druhý v útěku. Když dojde na boj, může ten druhý utíkat, co mu nohy stačí, a pak se s tím pochlubit v táboře ostatním a zpravit je o smrti svého kolegy, kterého tam nechal. Deset mužů bude sledovat hlavní stezku, osm vedlejší cesty do vesnic a dva půjdou se mnou.

„Kdybyste někdo zahlédl něco zajímavého, můžete zkusit třeba zapískat. Možná to uslyší někdo z nás ostatních. Anebo také ne.“

Když se rozdělíme, vydám se s Alanem a Allanem, dvěma muži, co zůstali se mnou, nazdařbůh do hloubi lesa. Žaludek je na vodě, a tak mám v plánu ulovit někde něco k snědku. Nakonec zanechám i své zbylé muže na hlídce a nechám se vést instinktem za prvním kusem pobíhající zvěřiny, protože ve třech na něco narazíme jen těžko.

V Anglii

Konečně jsme na Anglické straně kanálu. Plavba po moři mi nikdy nedělala dobře a mít pevnou zem pod nohami je ten správný pocit. Sestoupím na břeh a nadechnu se, jenom kdyby to tak nepáchlo rybinou. Místo není zrovna velké ale je tady hospoda. To je přesně to místo kam zamířím. Usadím se u jednoho ze stolů a objednám si pivo. Teď už je poslouchám o čem se baví místní návštěvníci.

Hospoda

Hospoda je poměrně velký lokál na to, že se nalézáš na chudém přístavním předměstí přístavu. Ale můžeš tu vidět poměrně různorodou sebranku. Nutno říct, že tu nevydíš nikoho, kdo by se mohl pyšnit příliš vysokým titulem, nebo to na sobě dával znát. Kupci se tu stále ohlíží a nikdo z nich v hospodě nezůstane tak dlouho, aby vypil alepsoň jeden džbán piva. Jen se domluví a překladníky na ceně a umístění zboží a hned zase mizí. Z toho poznáš, že tu není bezpečno, pohybuješ se teď na tenkém ledě v chudinské čtvrti. Je tu spousta zlodějů, kapsářů a podfukářů, kteří se tě snaží napálit.
Jako důkaz tvé domněnky si ke tvému stolu přisedne vousatý hubeňour, zašklebí se a začn vykládat o tom, že dokáže uhádnout několik karet, které si vybereš a že ho nezvládneš napodobit. Mámí z tebe zlaťáky s tím, že umění jako jeho je třeba ocenit a nikdo to nechápe. Vysvětluje ti, že má spoustu dětí, které čekají na nějaké jídlo a jeho že nevzali do učení, tak si vydělává triky. Přitom má stále na tváři ten svůj úšklebek a za každou větou opakuje stále narůstající sumu peněz, kterou máš vsadit.

Hospoda

Hostinec byl dost podivné místo. Lidé tady jenom procházeli, zato podvodníků a zlodějíčků tady bylo nepočítaně. Jeden z nich si myslel, že mě oškube jako husu. Přisedl si a začal mě přesvědčovat, abych si vsadil. Byl opravdu neodbytný. Opatrně jsem levou rukou vytáhl z opasku nůž a čepel mu přiložil ke stehenní tepně. Bylo vidět jak jeho obličej o několik stupňů zbledl. V Akkonu jsem potkal jednoho Araba. Hrál podobnou hru jako ty, ale se skořápkami. Byl ale mnohem zábavnější než jsi ty. Tak a teď uděláš nejlépe, když od tohoto stolu odejdeš a půjdeš za svými dětmi, pokud ovšem nějaké máš o čemž velmi pochybuji." Vstal od stolu a utíkal, až se za ním prášilo. Taky jsem vstal a zaplatil. Tady na noc nezůstanu, jelikož nechci přijít ani o peníze ani o život. Vyjdu z hospody a zamířím ven z města. Ještě se ale občas podívám přes rameno, jestli náhodou nemám nějaký nemilý stín.

Ven z města

Procházíš přístavištěm a míjíš chudobu, v všech jejích barvách, tvarech a velikostech. Podvodíka a lháře se ti podařilo odehnat, měl jsi štěstí, že jsi nepotkal někoho, kdo s euměl bránit nebo by byl kapánek drzejší. (Prosím, nerozhoduj za PJ věci, jako jak reagovaly jakékoliv jiné postavy. Hráčům vadí, když za ně hraje PJ a PJ zas vadí, když jí hráči hrají za její NPC postavy ;) )
Každopádně ti dojde, že takové štěstí mít znovu nemusíš a rozhodneš se přesunou ven z města. Kráčíš přes přístaviště, ven, kolem oprýskaných hradeb. Nalezneš malou kovovou branku a když se skrz ní podíváš, vede cestičkou ven, k blizoučkému hřbitovu. Otřeseš se při vzpomínce na jatka ve Svaté zemi a pohledneš dopředu. Je tam velká brána, kteoru hlídají dva vojáci. Podle jejich pohledů si všimneš, že mají už něco za sebou a vědí, jak prohnaná je tahle přístavní čtvrť, plná podvodníků a zlodějů.
Přistoupíš k nim s tím, že chceš projít ven z města, ale zastaví tě. Pokud máš na hlavě kápi, vyzvou tě, abys odkryl tvář. Dále chtějí, abys jim řekl kdo jsi a kam máš namířeno, nebo zaplatil za průchod. Cena za opuštění města inkognito není nijak malá. To proto, aby vojáci vidělali se seriózními spolky a cechy nájemných vrahů, lupičů a profesionálních hrdlořezů. Odvádí jim poplatek a vojáci se do jejich bussinesu nestarají, nezatýkají je a nedělají jim problémy. A kdo chce opustit město, a nechce, aby se o něm vědělo, musí platit. Na tom městská pokladna vydělá a nebo se jí podaří dopadnout nějakého lumpa. Cena není pro obyvatele nijak malá a obzvláště v tak nuzné a ožebračené čtvrti se tu najde jen málokdo z prostých, kdo platí.
Vzpomeneš si na svého věrného přátele, Robina z Locksley. Zdalipak se jeho lid má také tak nuzně, když si posílals tak často pro peníze na válku, nebo jeslti se jim daří lépe. Nemusí tvé milé hrabství Nottingham žít v chudobě, jak tento zubožený kraj?
Pak se tvá pozornost vrátí ke dvěma vojákům. Tváří se neoblomně a přísně.

Procházím se po nádvoří a pozoruji vojáky při výcviku.
Všude se rozléhá třeskot zbraní, a do toho všeho ještě velitel řve rozkazy...
"Tercie! Střecha! KRYT!!! Panebože, proč se nikdy nekryjou? Ty tam, do střehu se postav! Výpad! Kvinta! Klíčem to kryj!"
Příšerně mě z toho všeho bolí hlava. Špatně jsem se vyspal, celé tělo mě bolí, slunce mě div nespálí, a teď ještě tohle...

"Kašlu na to, jdu si lehnout." zabručím otráveně, a obrátím se na sluhu: "Kdyby se něco stalo, vzbuďte mě." S těmi slovy odcházím, a těším se na zasloužený spánek po obědě, který taky zrovna nestál za moc.

Když konečně dojdu do své komnaty, sotva ulehnu, a už se ozývají nadávky na chodbě a hned potom, začne někdo bušit na dveře. Sluha nikde, a tak musím otevřít sám. Další věc, co dokáže zkazit den... Jen co otevřu dveře, už mi k nohám padá sluha, který měl být mimochodem uvnitř, a omlouvá se, za takové náhlé vyrušení. "Šerif si žádá vaší přítomnost" Ozve se otráveně strážný stojící za ním. "To je asi Vaisey pěkně seřval" říkám si v duchu. "Vždyť už jdu." řeknu pro změnu nahlas.

A zase to horké slunce...
Než dojdeme k šerifovi, pořádně se zapotím. divím se, jak to ti strážní v té zbroji můžou vydržet...
KONEČNĚ! Vaiseyho pracovna!
Trochu nervózně otvírám dveře. A oprávněně, Vaisey se rozhodně netváří nějak přívětivě, jako by ho něco, nebo někdo pořádně naštval. Že by zase ten Hood?
"Přát jste si mě vidět, pane?" 
Srdce mi začalo bušit o něco rychleji. Proč si mě dal zavolat? Co to bude tentokrát?

V lese
Will

Rozhlížíš se, co bys tak našel někde k jídlu, ikdyž ti dal Robin práci. Prodíráš se podrostem a zanedlouho spatříš zajíčka, jak si hupká kolem. Nezáživně na tebe pohlédne. Když se dobře zadíváš do dálky, všimneš si, že před tebou se prodírá porostem žena s kapucí na hlavě a sbírá bylinky. Najednou z dálky zaslechneš dusot koní, přikrčíš se v mlází a sleduješ, jak po lesní cestě prohání vojenská hlídka z Nottinghamu. Je vidět, že je dívka pořádně vyděšená a stojí jak solný sloup. Jakmile však hlídka zmizí z dohledu, sebere se a utíká pryč z šerifovy části lesa. Míjí tě obloukem, ale nedává pozor, prostě jen běží pryč. Všimneš si, že zajíc ti díky hlídce unikl, zato vyděšená žena je ještě stále na doslech. Možná by měla s sebou něco k jídlu a nemusel bys to zabíjet, stahovat z kůže, vyvrhovat ani to péct. Ostatně, než bys něco takového udělal, úkol od Robina by sešel z platnosti. Pověřen jsi byl ty, jako vleitel těch mužů. Je hloupost je opouštět na takovou dobu.
A proč ses vlastně nenajedl v táboře?
Pak si všimneš, že dívce z košíku vypadl vyšívaný váček. Na pohled se zdá cenný, nejspíše v něm uchvává něco pěkného. Žel bohu si toho nevšimla a utíká rychle pryč do své části lesa.

Stráže

Zastaví mě stráže. Pomalu si stáhnu kápi z obličeje. "Jsem Jan z Garhamu. Sloužil jsem v družině Walerana de Beaumont, hraběte z Warwicku ve svaté zemi. Teď se vracím domů a mířím do kláštera svatého Jana ve Schwesburry", řeknu a svá slova doprovodím dvěma zaltými mincemi. Pro každého je tady jedna. Doufám, že jim to bude stačit a nebudou se dál vyptávat.

Brána

Stráže se po sobě podívají. Když slyší tvé jméno i ušlechtilý cíl cesty, zamrazí je. Co by takový člověk dělal v tak ošumělé části tohoto města? Když jim však do rukou vložíš mince, podívají se po sobě a ochotně ti otevřou bránu, s přáním pěkné cesty.
Když už je brána za tvými zády skoro zavřená, ještě na tebe zavolají, že ndaleko odsud je možné se napojit na velkou poutní cestu, po níž můžeš dojít skoro do každého velkého opatství nebo biskupství. A po cestě jsou od sebe vzdáleny poutní kláštery, které by ti mohli být nápomocné při pouti. Vojáci ti ukáží přibližný směr a pak zavřou brány.
Ocitneš se a přímo za zády se ti zavřelo poněkud menší přístavní městečko plné zlodějů a bandit. Možná bys tam, v době své vlády, mohl poslat pár vojáků, aby to tam pročistili... teď se soustředíš na svou cetu. Do sklonku dne se asi nestihneš opravit k nejbližšímu klášteru na poutní cestě a tak můžeš jen doufat, že klikatící se pěšina ve svých zákrutech ponese nějakou slušnější hospodu. Ale tak blízko u města nenajdeš nic, než pole a zelenající se luka.

Cesta

Vydám se na cestu. Zelená pole a pastviny jsou milý zpestřením po onom ubohém městečku, které se zavřelo za mými zády. Rychlou chůzí se snažím dostat co nejdál od města. Vlastně ani nevím kam směřuji, jedno je ale jisté ještě dlouhou chvíli si chci užívat toto dobrodružství a netrápit se vládou nad tímto smutným královstvím. Uvidíme kam až se stihnu dostat než přijde noc, ale dneska mi nebude vadit vyspat se klidně i pod hvězdami.

Na cestě
Potuluješ se krajem a tvé kroky bezděčně míří křížem krážem, po cestách, kdo ví kam. Slunc se pomalu začne sklánět nad obzorem a ty stále kráčíš. Když se ohlédneš, cesto je ještě poměrně blízko,nejspíš bys předpokládal, že jsi už dál. Avšak ani když se po nějaké době znovu ohlédneš, moc na vzdálenosti nepřibylo.
V kraji se začne stmívat a kolem tebe se snáší příšeří. Na obzoru si všimneš světýlek z vesnice, kam by jsi při stejném směru mohl zítra dojít, avšak na pouť dnešní nocí je příliš vzdálená.
Nad hlavou ti začne stoupat měsíc a okolo tebe se začne smrákat. Procházíš lučinou a otevřeným terénem, lesy jsou samozřejmě na dohled, ale pro tebe daleko. Avšak kdybys šel ještě do černé noci, možná bys mohl dojít ke kraji lesa, aby ses mohl opřít ve spánku a cítit se bezpečněji.
Noc se pomalu snáší na krajinu a ty cítíš svěží vzduch, jak se pomalu ochlazuje a stává se čerstvějším. Za chvíli budeš moct pozorovat první vysvitající hvězdy, měsíc září víc a víc. Zanedlouho se z příšeří stane naprostá tma a kraj se ponoří do přímořské tmy.

Noc

Chvíli přemýšlím, jestli by se mi vyplatilo dojít až k lesu, který vidím v dálce. Ne rozhodnu se nakonec. Bude tma, já si tady nechci někde zlámat nohu a navíc jsem už dost unavený. Rozhlédnu e kolem. Vyhlédnu si hezké místo kousek od cesty. Nebude to nic moc, ale není tam vidět a je tam měkká tráva. Kolem a kolem je to hezké místo, když se člověk rozhodne strávit noc. Nejprve si ho ale velmi dobře prohlédnu, nehodlám si přece lehnout do mraveniště. Ještě vedle sebe položím meč a už jen doufám v klidnou noc.

Noc
Uleháš do měkké trávy a nad tebou září měsíc i první hvězdy. Všude kolem už je tma a opřádá tě chladný vánek noci. Zabalíš se do pláště a pomalu usínáš.
Spíš poměrně klidně a noc plyne dál.
Náhle tě vzbudí jakýsi šramot, mírně se probudíš a uslyšíš, že po cestě jedou jezdci, nejspíše vojáci. Pokud otevřeš oči, opravdu uidíš temně se rýsující postavy na koních, nesoucí zbraně, jak uhání kupředu. Cestují tiše, ale tichý šramot jejich cinkající zbroje i koní tě nabudí.

Východní pastviny

Vlčí stopy jsou všude kolem nás. Jako by ten vlk s námi tančil. Jako by tančil starý, stařičký a přesto stále posvátný tanec. Tanec života a smrti. Tanec lovce a oběti. Tanec dravce a kořisti. A mě, jde všechno, jen né tancování. Co se tance týče, jsem asi tak stejně ladný, jako ztrouchnivělý, padlý strom.

Psi se nervózně zmítají na provazech a vrhají se proti vodítkům, obojky se jim zařezávají do chundelatých krků. Vyrážejí u toho ze sebe zuřivé poštěkávání a vytí, občas zní trošku přidušeně, jak je psovodi stáhnou k sobě. Smečka se však dál bouří. Je to jejich instinkt, prastará síla které se nemůže klást do cesty nic. Proto se, po té co se skloním ke stopám, které si zdlouhavě prohlížím, jako bych na nich mohl vykoukat něco jiného, než že ten vlk je velký jako kráva a nebyl tu před zrovna dlouhou dobou.

Mohl bych se dál patlat v blátě a dobytčím trusu, kterými jsou pastviny kolem nás pokryty, ale abych byl upřímný, nemám zájem. Zvednu se proto od stop, očima stále sledujíc jejich klikatící se trasu a shodím z ramene toulec, ze kterého vytáhnu luk. Několika naučenými pohyby, jej přizpůsobím ke střílení. Tětiva v mých prstech zavibruje, jak na ní na zkoušku zabrnkám, ten tichý zvuk, jako by psy jen víc a víc dráždil. Nervózně poštěkávají a točí se kolem vlčích stop, zakrývajíc je těmi svými.
"Vypusťte psy, hra začíná."
Obrátím se pak na své muže. Netrvá jim dlouho splnit můj rozkaz. Smečka se s vzteklým vrčením a štěkáním rozeběhne a my za ní. Nezbývá než doufat v krátký a úspěšný lov.

Noc

Už se mi tady na mezi hezky spalo, když mě vzbudil zvuk koňských kopyt. Slyším i cinkání zbrojí. Nechci s nimi mít nic společného, takže se schovám v noční tmě a připlácnu se k zemi, aby mě neviděli. Něco mi ale nedává spát. Vojáci málo kdy jezdí v noci. V noci přece slušní lidé spí a pracují jenom zloději a děvky. Teď v noci je stejně nedohoním, počkám si na ráno a zjistím co měli tihle za lubem.

Noční hlídka
Spadne ti malá kapka studené vody na nos a ty sebou trhneš. Probudí tě to a rouzkoukáváš se kolem sebe. Slunce pomalu svítá a vykukuje za kopce. Když se pořádně soustředíš, vidíš v dálce obrysy té vesničky, jejíž světla jsi zahlédl večer.
yhrabeš se z meze a vrátíš se na cestu. Podíváš se, ale po dlouhé noci už nevidíš žádné stopy, které by ti mohly něco říct. Najdeš pár mizících obrysů podkov, ale nedokážeš určit, kolik koní to s vojáky jelo.
Od rosy máš teď kalhoty mokré, obzvláště proto, že tráva, kteoru ses prodíral zpět na cestu, jí byla plná. Nijak ti to ale nekazí dojem ze dne, protože se zdá, že bude krásně.
Zakručí ti v žaludku a ty si uvědomíš, že bys možná mohl posnídat. Nebo by sis mohl dokonce něco chytit, když budeš mít štěstí, narazíš na králíka nebo koroptev. Možná by stačilo i pár hrabošů nebo výživný had, ale na to už ani nemyslíš.
V noci se ti světélka zdála mnohem dál, než nyní vidíš, že vesnice stojí, nejspíše bys tam došel a bylo by jen chvíli po poledni, ideání čas, aby se někdo slitoval a dal najíst chudému poutníkovi. A možná by někdo věděl i o nějaké práci. Nesmíš zapomenout, že se stále nacházíš v okolí toho zuboženého přístavu.

Vlčí stopy
Chris

Jdete po vlčí stopě a psi víc a víc divočí, skoro jim ani nestačíte a musíte je mockrát volat zpátky, jinak by hrozilo, že se vám ztratí z dohledu. Možná by jste mohli trochu času trávit tím psi začít mírnit a cvičit.
Následujete vlčí stopy, psi vrčí a větří, ale už to trvá nějak dlouho. Konečně psi začnou zuřit jako smyslů zbavení a vrhnou se vpřed. Kdesi na kopci mezi stromy zaregistruješ pohyb. Stál tam mohutný vlk, ale teď již zmizel pryč. Psi nedbají na vaše volání a zmizeli za vlkem. Jejich zábava započala.
Ostatní se rozběhli za nimi, aby neztratili je, ani stopu, ikdyž kdo by si nevšiml nepořádku, co v lese nadělá smečka psů, ženoucích se za vlkem?

Běžíte asi míli a něco a náhle spatříte vrčící psi, jak se hrbí proti energické tlupě vlků. Jsou velcí a agresivní a co je hlavní, vkročli jste na jejich území. Okolo vidíš několik vlčích kutlochů, kde ještě před nějakou chvílí nejspíše spokojeně spali, zalezlí před vystupujícím sluncem. Psi pach je dráždí každou vteřinou a když ucítí váš strach, vleje jim to novou krev do žil.
Vlků je deset, energicky se vrhnou na psi a ohání se po nich tesáky i drápy. Slyšíš skučení i vytí, vrčení i štěkot a z té kakofonie zvuků je ti na nic.
Víš, že jakmile se vlci dostanou přes psi, vrhnou se na vás. Ne jako na soupeře, ale jako na kořist.

Do vesnice

Probudí mě hezké ráno. Spal jsem už i na lepších postelích, ale jsem celkem odpočatý. V dálce se rýsuje malá vesnička. Tam by se dalo sehnat něco k jídlu a nějaké novinky. Nejsem sice špatný love, ale meč nebo nůž nejsou ty nejlepší lovecké zbraně. Vylezu na cestu a otřepu se jako pes. Šaty mám mokré od ranní rosy. Po vojácích nikde ani stopy, takže se pevnou chůzí vydám k vesnici. Doufám, že tam budou milí lidé.

Vesnice
S úderem poledních zvonů tě vítá přívětivá náruč menší vesničky. Z kostelíku na návsi zní příjemný zvuk zvonu, oznamující pravé posledne. Celý život na vesnici se zastaví a lidé složí ruce ke krátké modlidbě. Hned jak zvony dozní, zase se rozejdou k cílům svých cest. Malé děti si hrají okolo menšího potoka za vsí a skotačí ve vodě.
Vesnice je na pohled malá, kolem kostelíka je zahrada, fara a farní pole, kolem návsi jsou postavné malé domky, které se pak větví dál, kolem každého je malá řada záhonků a kvetoucí zeleninou. Nechybí tu studna ani krčma. Když se rozhlédneš dál, jak se cesta vesničkou větví, spatřuješ nuznější obydlí. Poznáš, že to jsou dílny zdejších tovaryšů. Vidíš kováře, řezbáře a truhláře. Když sleduješ cestu směrem k potoku a velkého mlýnu u něj, uvidíš i domek a dílnu hrnčíře.
Vesnička je roztomilá a útulná, jistě musí být krásné v ní žít. Dokud nepřijedou vojáci a nevidírají od lidí poslední peníze a jídlo, co mají!
Přicházíš na náves a několik lidí se po tobě kradmo ohlídne. Konečně tě osloví jeden muž, v jehož doprovodu klopýtá mladý kluk. Může mu být tak třináct let, drží v ruce kus pergamenu, na němž vidíš načmáraný nějaký nákres. Kluk se tváří důležitě, ale je poznat, že je strhaný.
Muž má na sobě lepší oblečení, tuniku má dlouhou až ke kolenům a je poznat, že patří k váženější části obyvatelstva.
"Pěkný den pane. Jen málo lidí k nám zavítá. Podle pachu rybiny, ráčej odpustit, hádám že přicházíte z přístavu." Praví mile, přičemž poslední slovo pronese s odporem.
"Je dobře, že vaše kroky vedly pryč z toho města, neměl by jste se tam dobře. A kam že to jdete? Takoví páni se tu nevidí často, navíc aby procházeli samotní." Na chvíli nevíš, jeslti je to třeba nějaký představený vesnice a má v zájmu svém i lidí se tě přeptat na úmysly, nebo zda tě chce ve spánku okrást a podříznout. Jeho řeč je sice odměřená, ale dalo by se to spojit s jeho úřadem. Stále ti to vrtá hlavou, on nebude obyčejný kupec, rychtář, purkmyst nebo lenní pán. Spíše by jsi ho zařadil do církevní škály.

Vesnice

Takových vesnic, jako je tato je v Anglii spousta. Zkouším se zamyslet, jestli už jsem tady někdy nebyl. Nebyl a pokud byl, stejně by mě místní nepoznali. Zvon vyzvání na klekání, je to takový uklidňující zvuk. Lidé si mě občas prohlížejí, jak často tady vítají takové cizince, jako jsem já. Na návsi mě zastavil bohatěji oblečený muž. Těžko říct co je to za člověka. On nebo alespoň jeho chlapec umí číst, na co by jim jinak byly plány. Určitě alespoň jeden z nich prošel církevní výchovou. Viděl jsem spoustu takových a poznám známky dobře. "Ať i vám Bůh a svatý Jiří sají dobrý den", odpovím na jeho pozdrav. "Říkají mi Jan z Aubery, sloužil jsem Guillaume le Maréchal, když byl ještě rytířem. Ano jdu z přístavu. Je to dost chudé místo, i když takových jsem viděl spoustu. Vracím se domů ze svaté země. A vy pane, jste místní nebo jste taky na cestách"

Vesnice
Vážený muž se pousměje a zadívá se na tebe se zájmem. Jeho pomocník si přehodí nákresy z ruky na ruku a nervózně čeká, až se jeho pán nebo mitr uráčí dát zase do chůze.
"Já jsem zdejší, pane, jsem pojítko mezi světským a duchovním životem prostých lidí. Jsem něco jako kněz misionář. A měl bych práci, pro schopného muže. A muž co zažil svatou válku by o odvaze a schopnosti meče mohl vyprávět, není-liž pravda?" Muž se na tebe dívá a propaluje tě očíma. Jako by ti chtěl něco říct, ale váhal, než si tě pořádně prověří. Náhle si ale něco uvědomí a zamrká.
"Jsem to nezdvořák, omluvte mé způsoby. Teď jste přišel a já vás tu zpovídám na návsi. Tak tedy, doufám že v naší vesnici nějakou dobu pobudete. Po večerním" a myslí tím klekání "se stavte na faře, pokud budete mít zájem, a chtějte vidět mistra Thomase." S mírnou úklonkou se tímto představí a pokyne ti na pěkný den. Pak pobídne mladého chlapce a společně odchází směrem k faře. Už se po tobě ani neohlédnou.

Vesnice

Takže místní farář. Je milé, že mě instinkty stále nezklamaly. Poslechnu si co mi řekne. "Rád se zastavím, na trochu povídání a poctivé práci se taky nebráním." Odpovím mu. Něco mi tady ale nesedí. Něco mu došlo a to v každém případě znamená problémy. Nu což, už jsem se stejně nudil, alespoň bude veselo. Usměji se na jeho pomocníka a zamířím si to ke krčmě. V měšci by mělo být ještě několik drobných mincí, snad budou stačit. Pokud ne budu muset dát něco do zástavy. Při té představě se mi chce smát. Tentokrát by to nebyly pozemky a poklady, ale meč nebo boty. V krčmě se posadím. Místa je dost, kdo by byl taky v krčmě, když na polích a v dílnách je práce až nad hlavu. "Dobrý den hospodáři, dal bych si něco k jídlu." Oslovím hostinského a přímo se zeptám, "jaký je zdejší farář mistr Thomas". Podle toho co mi řeknu se rozhodnu jestli navečer zamířím na faru, nebo přes pole pryč z vesnice.

Radosti táborového života

S úsměvem zavrtím hlavou. Někdy by mě zajímalo, do jaké míry Will své naprosté znechucení zbojnickým životem jen předstírá a do jaké míry je upřímné.

'Inu, vybral si sám...' pokrčím rameny.

Jak se tábor zvolna probouzí (dílem zásluhou mého bratránka a jeho ranní serenády), mohu přepustit svou úlohu hlídky jinému a sám se jít občerstvit vydatnou snídaní.

Co však se sotva zrozeným dnem? Nemám příliš chuť jen zahálet, když všichni ostatní mají své úkoly určené, a neláká mě ani lov či toulky náručí hvozdu, dnes jakoby snad příliš rozlehlého a pustého. Probudila se mně touha po společnosti obyčejných lidí, po světě mimo království hvozdu. Posedět v hospodě, poslechnout si, co se děje v okolí a zda není někde třeba naší pomoci...

Už jsem málem rozhodnut, když mě napadne, že bych to mohl nechat zařídit třeba Mucha a sám se vypravit za bytostí, jež je mému srdci dražší než kdokoliv jiný na celém světě. Neviděl jsem ji přece už tak dlouho...

'Jenže... jsem vlastně ještě v jejím domě vítán?' nemohu se zamyslet při vzpomínce, s jakým chladem mě přijala posledně. Jako cizince, téměř zločince, aniž by mi dala jasnou odpověď na otázku, čím jsem se vlastně provinil. Možná i to bylo důvodem, proč jsem další návštěvu odkládal ze dne na den. Avšak s každým dnem mi víc a více schází, její tvář, byť zamračená, i její hlas, třeba chladný a úsečný. Uhýbáním před jejím hněvem nic nezískám. Musím zvědět, proč je na mě jako na psa.

S tímto rozhodnutím obejdu několik svých mužů, abych rozdal pokyny pro dobu mé nepřítomnosti, a vydám se do jednoho ze skladišť vybrat si vhodný převlek. Dnes se nechci pouštět ani do honiček, ani do půtek. Jedna bude bohatě stačit.

Po krátkém rozmýšlení se přistrojím jako chudý svobodný člověk. Vlasy jindy padající na ramena pečlivě svážu řemínkem a schovám pod čepec, krátký meč i roh skryje plášť. A protože se nehodí přijít za dámou s prázdnýma rukama, zejména je-li dáma rozladěna, vyberu z pokladnice kulatou brož z rudého zlata posázenou barevnými kameny, kterou nám přenechal jeden služebník Páně, když se zničeho nic rozhodl vzdát se veškerého majetku a přidržet se chudobného života apoštolského. Podobným způsobem jsme přišli i k hezkému grošákovi, na něhož jsem se vyhoupl a nasměroval ho nejkratší cestou ke Knighton Hall.

V duchu věnuji tichou modlitbu Panně Marii, aby nade mnou přidržela svou laskavou ruku a uchránila mě nesnází, než nasadím koni ostruhy a zmizím mezi stromy sherwoodského hvozdu.

Knighton Hall

Robin[/center]
Rozjedeš se lesem a klikatícími se stezkami konečně narazíš na menší lesní cestu, která by tě zavedla kolem Marianina sídla až k opatství. Kousek před tím, než les ustoupí malému sídlu chudšího šlechtice, otce lady Mariany, svedeš koně z cesty a pokračujš dál porostem. Netrvá to dlouho a mezi stromy spatříš Knighton Hall. Sídlo je malé, ale útulné. Jeho bílá fasáda často svítí do noci a dřevěné zdobení ti vukne nápad, jak by ses mohl dostat až k Marianině oknu. Pootevřené teď nahlíží do tváře lesa, avšak co je za ním nevidíš.
Krajina už je světlá a slunce se směje na svět nízko nad obzorem. Bude lady Mariana již vzhůru?
Pod jejím oknem končí dřevěné zdobení a napadne tě, že bratný člověk by po něm mohl vyšplhat a sešplhat dolů. Je to jen náhoda, nebo se už lady Mariana někdy pokoušela dostat z ven jinudy než dvěřmi?

"Tady jsi," zavrčím, když Gisbourne vejde. Zvednu hromadu se Hoodovskými stížnostmi. "Vidíš tohle?" ptám se. "Slíbil jsi výsledky Gisbourne. Jak je možné, že je pořád na svobodě? Jen se podívej:," začnu procházet hlášení. "přepadení povozu s penězi z daní. Nejezdí s nimi snad hlídka?"
Trochu se uklidním. "Dělej s tím něco, Gisbourne. Ale ne hned. Teď potřebuji shromáždění lidí, musím rozhlásit novou daň. Zařiď to," zakončím a vrátím se zpět k třídění papírů.

Hospoda

Ukázal jsem hostinskému peníze. Je milé vědět, jak ty malé věci dovedou měnit lidskou náladu. "To co říkáte o mistru Thomasovi zní dost zajímavě. Musí to být neobyčejný muž," řeknu hostinskému, když donese guláš. "Děláte výborný guláš", pochválím hostinskému jeho kuchařské dílo. "V noci jeli přes vesnici vojáci. Stává se tady často, aby jezdili temnou nocí"

"Už jdu pane" řeknu s úklonou, a vycouvu z pracovny.

Dělá si legraci? To mě dal zavolat jenom kvůli tomuhle? Jako bych sám neměl dost starostí...
Pořád po mě někdo něco chce, ale co chci já nikoho nezajímá.

Vztekle nakopnu zeď, jako by za to zrovna ona mohla.
A jak to tak bývá, když šéf seřve někoho pod sebou, zákonitě to pak odnese ten pod tím dotyčným, a tak dál...

"Na co tu ještě čekáte? Neslyšeli jste šerifa? Mazejte sehnat dost lidí, aby moh zase přednášet půlku odpoledne o tom, jak to strašně nechce, ať už je to cokoliv, a pak jim řek, že mu maj dát prachy. Padejte! Ať už jste ve městě!" zařvu na stráže, až chudáci nevědí, která bije, a musím jim příkaz třikrát zopakovat, než se vůbec hnou z místa.

S už podstatně lepší náladou odcházím pomalým důstojným krokem k nádvoří, abych zkontroloval, jak stráže plní rozkazy.

Proč bych zrovna já měl běhat po městě? Stráže to maj v popisu práce, takže co...

Poté co se na chvíli zastavím ve stínu, a na asi 20 minut si v klidu sednu, konečně dorazím na nádvoří. Lidé se tu už pomalu začínají bít o místo.

To mají ty jeho projevy tak rádi nebo co?

Po chvíli si říkám, že lidí je tu dost, a jdu pro šerifa zpět do jeho pracovny. Od doby, kdy si mě dal zavolat uběhla už skoro hodina.
Upřímně doufám, že má už lepší náladu než předtím. To byl příjemný asi jako pes, kterému sebrali kost...
Zhluboka se nadechnu, a vstoupím.

"Pane, lid je připraven, a čeká už jen na vás. Všichni jsou zvědaví, Jakou novinku jim přinášíte."

Hospoda
Hostinský se usměje, když mu pochválíš guláš, avšak nakrčí nos, když se zmíníš o vojácích. Na tvou první větu pokývá hlavou.
"Jo, projeli okolo, ale nezdržovali se tu. Kdo ví, co chtěli. A často že by to bylo to ne, ale poprvé to taky nebylo. Ale my se neptáme. Radši ne."
Pak mávne rukou, evidentně se tím moc netrápí. Nemá to cenu, zřejmě to nezmění.
"A co vy, kde jste se tu vzal a kam míříte? Zůstanete tady nějakou dobu? Měl bych slušné pokoje a na ceně se můžeme dohodnout. Teda jen s poctivejma, přišel jste od přístavu a odtama nikdy nepřijde nic milýho. Ale něco mi říká, že vy nejste odtama. Tam je to samej bídák a chuďas a když je tam někdo pohatej, tak vypadá na zabijáka..."náhle ztichne, nejspíš se bojí, jestli tě teď neurazil, nebo neodhalil, evidentně si rád otevře hubu, ale je mu jasný, že nemůže mluvit před každým.

Knighton Hall

Ani nepozoruji, že v nedočkavosti znenáhla poháním koně stále rychleji, dokud se po lesní cestě neženeme cvalem. Netrvá tedy příliš dlouho, než mezi stromy vyhlédnou známé a mně drahé zdi domu, kde jsem dříve byl častým a vítaným hostem.

Své zvíře zanechám uvázané u stromu kousek od cesty, kde nepřitáhne pozornost. Nemám zájem na tom, aby mě tu někdo viděl, snad jen zbytek rodiny. Proto se nejprve bedlivě rozhlédnu, zda se v dohledu nepohybuje z čeledi, než vykročím z lesa a pospíším si k domu samotnému.

Možná z rozpustilosti, možná z nechuti dávat se vidět strážnému u brány si vyberu cestu, která věru sluší mému nynějšímu titulu. Opatrně, avšak rychle počnu šplhat po výstupcích ostění. Není to složitější než lézt po větvích sherwoodských stromů, spíše naopak. Záhy jsem již u okna Marian. Dech se mi zatají, když opatrně nahlédnu dovnitř. Je uvnitř? Není? Jak se asi bude tvářit, až mě spatří? Neurazí ji můj příchod? Řada otázek mi táhne hlavou a rozechvívá mi srdce; již zakrátko bych však na ně měl znát odpovědi.

Hospoda

Je to tady dost zvláštní místo a má nejspíš dost zvláštní pány. jak vidět, hodně se změnilo za tu dobu co jsem byl pryč. Na nic se neptej a nic se ti nestane. Něco v téhle zemi pořádně smrdí. "Ne nejsem od tamtud a zabijáků se nebojím. Nejeden by za zabijáka označil i mě. Bojoval jsem ve Svaté zemi. Byl jsem s králem Rychardem na Kypru i pod Akkonem. Teď se vracím domů a jsem stejně chudý, jako když jsem odjížděl. S tím pokojem ještě uvidíme. Zatím nevím, jak dlouho se tady zdržím" Na chvíli se zamyslím a pak mě napadne ještě jedna otázka. "Jak se teď v Anglii vlastně žije. Dlouho jsem tady nebyl a místem jako je toto musí projít hodně správ a drbů". Jak by se asi mistr hostinský tvářil, kdyby věděl, kdo se ho ptá.

Sen o zajíci

Spatření hlídky v takové blízkosti mé lehkovážné výpravy za pečeným zajícem okamžitě zahnala jakoukoliv chuť na jídlo. Čekám, až odezní zvuky kopyt a vylezu ze svého ukrytu. Dívku, již jsem zpozoroval ještě před příjezdem hlídky, zahlédnu, kterak se prodírá porostem pryč z dohledu a přijde na mne váhavost, co dělat dál.

Hlídku bych tu v tuto dobu nečekal, a zdálo se, že měli naspěch, možná bych se měl vrátit za Alanem, Allanem a zbytkem mužů a vyslat Robinovi spojku se vzkazem. Ale je to lesní cesta, že po ní jede hlídka, je vlastně celkem normální. A kdyby někoho hledali, tak jedou jistě spíše pomalu, určitě vezli jen nějaký vzkaz do některého z okolních sídel. Řeknu mu to večer, teď nemá smysl narušovat plán.

Ale co ta žena? Nebo dívka? Díky kapuci jsem nebyl s to určit její podobu ani věk, těžko ji hledat jinde, než tady a teď. Co tady mohla dělat nebo hledat? Z šerifových mužů měla radost pramalou, kdo ji však má větší? Třeba by nám však mohla být užitečná, když ne mečem a lukem, tak snad informacemi.

Zahlédnu vypadnuvší váček a vykročím k němu, abych ho sebral, načež se zrychlenou chůzí a sem tam krátkým popoběhnutím vydám za tajemnou ženou v sukních. Vzhledem k jejímu do lesa dosti nevhodnému oblečení se vzdálenost mezi námi zkracuje. Nerad bych ji vylekal a naháněl pak jak splašeného zajíce, ale jelikož jsou v okolí šerifovi muži, nechce se mi příliš halekat. Když se dostanu na vzdálenost nějakých 50 yardů, vykřiknu krátce „Stůj!“ a zamířím svižným krokem přímo k ní.

„Kdo jsi?“ zeptám se nakonec po krátkém zaváhání, co vlastně říct.
Pociťuji mírnou nervozitu z toho, jak se nakonec plnění Robinova úkolu vyvrbilo, ale ještě více jsem zvědavý, koho mám před sebou a jak vůbec zareaguje.

Marianin pokoj

Nahlédneš pootevřeným oknem dovnitř a uvidíš pokojík, kterému dominuje postel a stůl u okna na stěně kolmé k této. Na stoje je vytažená šperkovnice, znáš Marianu dobře a víš, že by takto šperky nenechala jen tak, takže musí být někde poblíž. Nikde jí však nevidíš.
Ale zaslechneš šramot u jejích dveří, na schodišti. Někdo po něm stoupá. Když se dostatečně přiblíží, poznáš Marianin hlas. Z hrdla jí vychází krásné tóny nějaké písně, evidentně je to ráno v dobré náladě.
Pomalu vstoupí do pokoje a rychlým pohledem zkontroluje šperkovnici. Pak se opět otočí a vyhlédne ze dveří ven a na chvíli s kýmsi hovoří. Z několika útržků hovoru je i jasné, že mluví na komorníka. Co probírají, ti však zůstane ukryto.
Mariana má na sobě bílé šaty s volánky v loktech, vyšívané po obvodu červenou nití a zdobené červenými kaminky na šňůře v pase.
Dlouhé hnědé vlasy má rozpuštěné a podél uší má spletené dva copy, stažené vzadu krásnou sponou. Vzpomeneš si, že tuhle už nosívá hodně dlouho a mívala j na sobě i v dny, kdy jsi se jí dvořil. Nejspíše jí má ráda.
Do rozhovoru je zdá se zabraná, kdyby jsi vstoupil oknem do pokoje, nevšimla by si toho. Máš ale krátký čas na rozhodnutí, protože netušíš, jak dlouho bdue s komorníkem ejště hovořit.

Hospoda

"A to buďte pane rád, že jste tak, jak jste přijel. V přístavu nezůstane dlouho kámen stát na kameni, co vidí, to ukradnou, i kdyby jim to k ničmu nebylo."zamumlá hostinský a přemýší, co by ti tak mohl říct.
"Anglií teď zmítají zlé časy. Co král Richard odjel, jde to od desíti k pěti. Jan se tu ujal vlády hned, jak Richardova loď opustila horizont a všude nasadil své lidi. Kdyby se sem král vrátil, ani by to tu nepoznal. Platí se daně skoro ze všeho, jen abychom uspokojili Richrda v jeho hloupé válce a Jana s jeho královskou pokladnicí. Zajímalo by mně, kam naše peníze mizí, protože stále se vybírají další a pokaždé víc. Lidi už nemají z čeho žít. Jasný úpadek je vidět právě na přístavu. Býval to skvělý obchodní uzel, naše vesnice taky vzkvétala, jezdili tudy kupci a prodávali zboží za poloviční cenu, když ho už v přístavu nikdo nechtěl. A teď? Člověk aby se k městu bál přiblížit a nám se poutníci taky vyhýbají. A pryč nemůžeme, Jan si nás tu hlídá, aby mu neunikl jediný daňový poplatník."
Hostinský mluví nevesele a stále se mračí.
"Kdyby se mi král dostal pod ruku, tak bych ho tu seřval, takhle jak tu jsem, ať přestane šaškovat tam v Antiochii i na Kypru, ať je to kde je, a vládne pořádně tady. Čemu zubožené Anglii pomůže krev muslimů?" Pokrčí rameny a nasupeně se vzdálí. Chopí se hadru a přetře pár stolů. Když se zdá, že je už zase klidnější, vrátí se k tobě a zahledí se na tebe. Čeká, co budeš chtít dál.

Hostinec

To co slyším se mi vůbec nelíbí. Je vidět, že můj drahý bratr se viditelně činil. Budu tomu muset udělat přítrž, nejdřív ale budu muset zjistit, jak daleko to tady zašlo. "je mi líto, že to tady tak sešlo. Snad až se vrátí král, dají se věci znovu do pořádku." Zvednu se a zaplatím. "možná se tady večer zastavím, pak bych si u vás najal nějaký ten pokoj," řeknu mu místo pozdravu. Vyjdu ven a zamířím do polí. Najít faru by nemělo být nijak složité. Nepřijdu ale hlavní cestou. Dám zezadu, přes pole a zahrady. Co kdyby si ten Mistr Thomas chtěl vydělat pár stříbrných a zkusil to jako Jidáš.

Cesta k faře
Potloukáš se ve vesnici a hledáš, kudy by se dalo dostat k faře. Vidíš že kostelíček stojí v pravidelném kruhu na návsi a vedle něj se tyčí fara. Oproti farám ve městech ti přijde prťavá, ale přepočítáš-li, kolik ve vesnici bydlí lidí a kolik se jich potlouká kolem fary, je poměrně dostačující. Je jako vše ostatní ze dřeva a zaujme tě, že má dvě patra. Kolem ní se rozléhá kostelní zahrada a pod zadními okny již začíná malé pole. Na zahradě vidíš pár lidí, jak se starají o rostliny, vytrhávají plevel, zalévají půdu a kolem nich se sdruhují děti, které jim pomáhají. Ty však vodu šplíchají spíše po sobě než na půdu a tak dospělým moc nepomáhají.
Projdeš okolo kostela dál do zahrady a vyhneš se družině lidí, pokračuješ dál až se ocitneš na poli.
Vidíš, že odtud do fary žádné dveře nevedou, okna jsou zavřená, nejspíše vedou do obytných částí. Vstup fary je u kostelní strany, nikde nevidíš nikoho nebezpečného nebo někoho, kdo by měl u sebe zbraň. Jedinou oce, kterou mžeš zahlédnout, je malý srpek zahradníků, kterým si pomáhají při trhání plevele, rozhodně by ti tím ale nijak moc neublížili, rozhodně ne účinně.

Fara

Několikrát si okolí fary obejdu. Nikde ale nevidím nikoho zajímavého. No jak vidět, asi mě nechce prodat za třicet stříbrných. Ještě chvíli věnuji pozornost hrajícím si dětem. Pak už zamířím za tím pověstným mistrem Thomasem. Vejdu hlavním vchodem na jejich zahradu a zamířím ke dveřím. Zaklepu a počkám, až mi někdo přijde otevřít. Tomu pak řeknu co mě sem přivádí.

Když se Gisbourne vrátí, mám dořešeny všechny "běžné" stížnosti. Vyjdu tedy před hrad, kde už se shromáždilo slušné množství lidí a rozpřáhnu ruce, abych získal jejich pozornost.
"Mí drazí lidé!" začnu. "Náš drahý král Richard se stále nemůže vrátit ze Svaté války proti nevěřícím." Dav si hromadně povzdechne. "Protože nás to všechny ničí," pokračuji. "Musíme se i my pokusit co nejvíce jeho boj ulehčit!" Nechám doznít ozvěnu svého hlasu a pozoruji výrazy na tvářích lidí. Začínají se pomalu měnit na zmatené až zklamané.
"Proto jsem nucen vyhlásit nové opatření!" Obličeje se mění na rozzlobené a někteří lidé už si šeptají, jako by se vsázeli, co bude nově zdaněno. "Od tohoto dne bude každý, kdo má modré oči, odevzdávat jednou za měsíc navíc 3 pence nebo stejnou hodnotu odpracuje ve svém řemesle či na hradě." Tohle rozhodně nečekali, pomyslím si.
"Toť vše, užijte si zbytek dne!" oznámím ještě a čekám až se rozejdou. Mezitím znouvu zavolám Gisbourna. "Tak a teď k té druhé záležitosti." řeknu. "Už dlouho jsme neměli žádného mrtvého zbojníka, nezdá se ti?" ptám se. Připadá mi, že se dívá nechápavě a tak na něj zakřičím, i když stojí pouze kousek ode mne. "Sežeň někoho, koho budu moct popravit Gisbourne! A rychle, nebo ten kdo skončí na šibenici budeš ty!"

Fara
U dvěří čekáš poměrně dlouho, což tě donutí zaklepat znovu. Po trestuhodně dlouhém okamžiku ti otevře onen pomocník, kterého jsi viděl u mistra Thomase to dopoledne a zadívá se na tebe. Z jeho tváře však nevyčteš nic jiného, než překvapení a pak uvědomění si, když mu dojde, kdo jsi.
"Jo, Mistr Thomas vás již očekává." S těmito slovy tě vyzve, abys ho následoval a rozejde se svižným krokem po chodbách fary. Když míjíš okna, tak v kuželu světla uvidíš pomalu zacházející dřevo, je vidět, že by fara zasloužila opravu, ale evidentně buď nejsou finance, nebo lidé. Pokračuješ za tím hochem dál a ten tě zavede do druhého patra po rozvrzaných schodech a zastav se přede dveřmi.
"Mistr Thomas je uvnitř a už na vás čeká." Ani nečeká na tvůj souhlas a otevře dveře. Mist Thomas vzhlédne od stolu a sruluje list, který má před sebou. Během toho tě vybídne, at vstoupíš. Jakmile to uděláš, hoch za tebou zavře dveře a už o něm nevíš.
Mistr Thomas ti rukou ukáže, aby ses posadil do křesla u krbu, který má v místnosti. Tobě to přijde trochu ironické, krb v domě ze dřeva. Pak si všimneš, že kolem je podlaha a stěny vyskládané kamením, takže je dům proti požáru zajištěn. A kromě toho je krb vyhaslý a vůbec není očouzený, takže ti dojde, že ho tu používají jen na zimu.
Thomas odloží smotaný svitek vedle několika dalších na stůl a zadívá se na tebe.
"Pane Jane, jsem rád, že jste mne poctil návštěvou. Řekněte mi, jak se vám líbí zdejší vesnice, co soudíte o okolí a co říkáte na přístav?"začne konveračním tónem, jako by mu šlo čistě jen o klidný hovor mezi starousedlíkem a cizincem. Opavdu ti přijde, že se v jeho očích leskne lhostejnost spíš než záměr.

Fara

Vejdu dovnitř. Zažilo to tady mnohem lepší časy, jako asi všechno v Anglii. Uvedou mě k mistru Thomasovi. Pohodlně se usadím do křesla. "Je to tady zvláštní", odpovím mu na jeho otázku. "Je to jiná Anglie, než ta která tady byla, když jsem odjížděl do Svaté země. Všechno je tady mnohem chudší a šedší, než bývalo." Zajímalo by mě, proč jsme vlastně tady. "Tato společenská konverzace ale není to proč jsem tady, že ano. Mezi místními lidmi máte dost zvláštní pověst, jak na duchovního. Já jsem voják a nerad chodím kolem horké kaše, takže byste mi Mistře Thomasi mohl říct co tady vlastně dělám a to pokud možno upřímně. Osobně nesnáším učené kněžské výmluvy a lži." Uvidíme co odpoví.

Fara
Mistr Thomas nakrčí ret a pokývá hlavou.
"Jsem rád, že slyším, že jste voják. Vlastně na to jsem se mířil ptát. Na vaše zkušenosti s bojem. Uřpřímně? Dobře tedy, měl bych pro vás práci. A nejspíše při ní užijete, co jste se naučil ve Svaté zemi. A boj s mečem tak úplně nemyslím. Víc vám ale povím, až co mi na to řeknete.
Co já mohu nabídnout za tuto práci je odměna ve zlatě a nebo, co vám možná bude užitečnější, zajištění bezpečí v daném okolí vesnice a v Přístavu."
Mistr Thosar založí ruce a významně na tebe pohlédne, očekává, co odpovíš.

Fara

No a jsme u jádra věci a ani to tak moc nebolelo. Z chlapce se nám navíc klube dost nemilá osoba. "Pokud jde o mé zkušenosti s bojem, těch mám víc než by si mi líbilo." Řeknu a podívám se mu přímo do očí. "Velice nerad souhlasím s věci, o jejichž podstatě nemám ani ponětí. Opravdu bych uvítal, kdybyste mi vysvětil důkladně co pro vás budu dělat. Nerad bych se ocitl na cestě končící pod šibenicí." Zajímalo by mě jestli ten slizký tvor, pustí barvu. "Co se týče odměny. Zlato mě nikdy příliš nezajímalo a bezpečí si nosím u pasu. Pokud budete chtít mé služby budete mě muset zaujmout Mistře Thomasi a budete se muset snažit. Sloužil jsem již několika pánům, s veškerou úctou můžete rovnat jen obtížně." No možná jsem trochu ujel, ale ten člověk mi opravdu není sympatický.

Vlčí doupě

Kdesi v zemi vlků

Tohle není fér. Pomyslím si krátce, než se úplně vzpamatuji ze scény plné krve, ve které vlci rvou psy na kusy.
"Bodejte do krku."
Vykřiknu to první co mě napadne. Loveckou smečku zakládáme a cvičíme už dlouho, nechci o ní tak rychle přijít, napadne mě sklesle a aniž bych nad tím přemýšlel, vrátím luk na rameno a ozbrojím se jen větví a dýkou.
"Nebijte psy. Jen vlky."
Rozkážu ještě, než se s muži pustíme pomoci naší smečce, oproti té druhé.

Vlků je tu jako naseto. Luk je mi na nic, při svojí smůle bych trefil jen jednoho ze psů. Kakofonie vrčení a štěkání nabírá na hlasitosti, ale jakmile udeřím větví do prvního šedo-hnědého vlčího boku, zvuky jako by se mírně utišily. Nebo je to tím, jak hluboce se soustředím na to, abych vlka vytočil dost na to, aby pustil zadní tlapu mého oblíbeného psa, Zlatky.

Zlatka je tulák, stejně jako já. Nikdo nejspíš neví jak je starý, ale je to k lidem dobrácký kříženec, dokáže dobře uhnat srnu, i nadběhnout zajíci. Rve se s dvěma vlky naráz a stojí ke mě nejblíž, to proto mu pomáhám.

Mistr Thomas váhá

Výše zmíněný se zamřačí a opře se o opěradlo židle. Pohlédne na tebe a je vidět, že si tě měří.
"Pokud máte takovéto smýšlení, pak se asi rozejdeme. Doufám, že ve své schopnosti věříte právem." Pokývá hlavou a dlouho nad smými slovy přemýšlí. Pak, když jsi je jist, že ví co chce, se na tebe podívá, jako by čekal na nějakou tvou reakci. Pokud žádnou mít nebudeš, zavolá na chlapce a ten ti otevře dveře.
"Přeji příjemný zbytek dne."

Fara

Měl jsem pravdu. Je to nekonečně slizký had, kterému je nejlepší jít z cesty. Nemohu si pomoci, abych v jeho slovech neslyšel výhrůžku. Své rozhodnutí už ale nezměním a nelituji ho. "I vám přeji příjemný zbytek dne", rozloučím se s ním a zamířím pryč z fary. Teď už jenom doufat, že se s ním nikdy víc nesetkám. Zamířím si to hlavní ulicí pryč od fary, ale jdu jí jen tak daleko, jak je z fary vidět. Mimo dohled zabočím rychle mezi domy a pak pryč do polí. Jdu jak nejrychleji to jde a nechám své nohy aby určily směr.

Boj s vlky

Chris[/center]
Udeříš do vlka, který v zubech svírá nohu tvého milovaného psa. Vlk se lekne a psa pustí, avšak pohlédne na tebe rozzuřenýma očima a ty uslyšíš zavrčení, jak se rve z jeho hrudi. Pes tiše zakňučí a vlk tě probodává pohledem.
Pak v jedinou chvíli vystartuje a vrhne se po tobě. Podaří se ti jeho skok odrazit tak šikovným máchnutím klacku, že nakonec nepřijdeš ani k úrazu. Vlka jsi totiž trefil po hlavě a omráčil jsi ho. Akorát na hřbětě ruky se ti začíná tvořit modřina, jak jsi svými kosti narazil na jeho čelist.
Podíváš se kolem a vidíš, že se tě tví spolubojovníci snaží napodobit, některým se to daří a jsou v boji efektivnější, ale vidíš i případ, kdy se vlk na člověka vrhne a musí mu hned pomoci další muž.
Tvůj milý pes kňučí na zemi a bolí ho noha, není ale čas meškat.

V pokoji dámy

Při zaslechnutí známého hlasu se mi srdce rozbuší tak, že se jen s největším přemáháním nevrhnu Marianě vstříc, abych ji sevřel v náručí. Namísto toho se přikrčím na parapetu a tajím dech čekaje na nejvhodnější chvíli pro zjevení své přítomnosti. Jen co se otočí zády...

Hlas komorníka mě znovu přimrazí na místě. Jen Mariana smí vědět, že jsem na hradě, nikdo jiný. Snadno bych mohl jinak mohl přivést do neštěstí ji i její rodinu. Nesmí mě tedy vidět, avšak ani já už nemohu déle otálet v okně, kde by mě mohl někdo spatřit zvenčí.

S velkou opatrností a co nejtišeji přehodím nohy do místnosti a pomalu se spustím na podlahu. Nějaký výklenek u zdi, závěs nebo podobná součást vybavení mi snad poskytne dobrý úkryt před zrakem komorníka, kdyby snad vstoupil do pokoje, a ani paní svého srdce se nechci ukazovat dříve, než si budu jist, že je sama.

Setkání v pokoji
Mám toho rána plné zuby. Vstanu časně, abych se vyhnula svému otci při snídani a daří se to celkem dobře. Dokud se nevracím zpět do pokoje a nezahlédne mne komorník. Okamžitě mi začne vyprávět o tom, že ve skladu chybí nějaké zásoby a že je třeba, aby se jeli dokoupit. A že všichni služební mají teď momentálně práci, děvečky vypraly velké prádlo a teď ho bělí na louce a že se tama prohání rytíři a že všechno jen zapráší, jak víří prach na cestě a...
V té chvíli jsem ho utnula a doporučila mu, ať to raději řekně mému otci než mně, že já s tím moc neudělám.
Pak ho co nejzdvořileji odpoklonkuju ven ze dveří a zavřu za ním. Oddechnu si, přená o dveře a zavřu na chvíli oči. Jak jsem tak tiše a přemítám, náhle uslyším ještě čísi dech. Pootevřu oči a skulinkou začnu prozkoumávat pokoj, abych zjistila, kdo tu je. Jenže nikoho nevidím. Pokročím o krok do prostoru a vydechnu:"Kdo je tam?"

Tanec s vlky

Severní pastviny

Ani nevím, jak se mi ta dýka dostala do ruky, pomyslím si zmateně, když omráčeného vlka zakleknu, a několika ostrými bodnutími do krku, ho zbavím života. Sjedu Zlatku pohledem, není na tom tak zle. Bude to muset přežít.

"Tobby!" Okřiknu, jednoho z výpravy vedle sebe, a vrazím svou, teď již vlkům vzdornou větev mezi něj, a čelisti další vrčící potvory.
"Opatrně, nebo tě kousek ukousne."
Zažertuji, zatímco Tobby využívá příležitosti a překvapeného vlka bodne pod čelist a taky ho usmrtí.
"No ono by mě neubylo."
Zasměje se, když očistí čepel o vlčí kožešinu. Nemáme čas na další řeči, vlků kolem nás jako by neubývalo. Zlatka už se zase zdá být v pořádku, když se s rozběhem naježí a s polu s dalším psem, se zavěsí na jednoho utíkajícího vlka, a společně ho strhnou k zemi. Zlatka byl nejmilejší štěně z vrhu, zavzpomínám, zatímco pozoruji, jak můj oblíbenec prokousne drobnému vlkovi hrdlo a párkrát s ním ještě škubne, jako by svůj úspěch vystavoval.

A možná to zabírá, jako by tím Zlatka inspiroval další psy z naší smečky. Nebo je to naší pomocí, psi s pomocí lidí, zdolávají další a další vlky. A první z vlků, začínají využívat šance na útěk. Jen ať jdou. Když se zbaběle rozutečou, bude mnohem jednoduší, je osamotě najít, obklíčit a jednoho po druhém zabít.

Zem se pomalu barví vlčí krví, ve které další vlci zanechávají čerstvé stopy, a místo boje, postupně pozbývá svou rušnost. Tři vlky strhli a zabili sami psi. Ti jsou sice různě poseti šrámy, ale jsou to jen samé povrchové rány, které nebudou potřebovat zvláštní péči, nebo šití. Další čtyři vlky zabili muži. To je devět dohromady i s těma dvěma které jsem skolil, nebo pomohl skolit já. Devět, zdá se, bude konečné číslo mrtvých vlků, usoudím, s rozhlédnutím po mýtině, ze které utíká pár dalších vlků, směrem k hustší části lesa.

Bez večeře
Rozejdeš se směrem a sám vlastně ani nevíš, kam sis to namířil. Jasné ale je, že procházíš tak dvě hodinky a najednou zjistíš, že všude kolem tebe je hustá tma. Nějak si nedokážeš uvědomit, kde to vlastně jsi nebo kde jsi se tu vzal. Vesnici jsi nechal za zády, stejně jako postel nebo večeři od hostinského. Te´d se ti ozve žaludek, že by nepohrdl něčím dobrým, když se však ale rozhlédneš kolem, zjistíš, že tu k jídlu nic není a ani není kde rozdělat oheň. Navíc je už opravdu tma a nejspíš bude nutné ulehnout tam, kde zůtaneš a ráno zase pokračovat v cestě.
A pak by bylo samozřejmě záhodné najít něco k jídlu a rozmyslet se, kam budeš chtít, aby tvá cesta pokračovala.
Usoudíš, že bezpečnější opět bdue přečkat noc někde v poli nebo v louce a tak opustíš cestu a usídlíš se ve vysoké trávě. Usneš rychle a noc přečkáš v bezpečí. Tentokrát tě žádní rytíři projíždějící kolem nevyruší a ty spokojeně probudíš ještě když slunce pracně vstává a kolem je šero. Rozkoukáš se kolem, ale nevidíš jedinou stopu po vesnici nebo městě, i cesta je, zdá se, trochu opuštěná.

Vlci
Chris

Vidíš jak se vlci se staženými ohony plazí pryč, když ve vás naleznou příšli tvrdý oříšek, na němž si vylámou zuby. Zlatka se stáhne a tiše kňučí, její rána je zalitá krví a ta jí pomalu slepuje chlupy. Je ti jí líto, ale nemůžeš pro ní udělat víc než pro všechny ostatní zraněné psy.
Vlci se stahují pryč, ohlíží se ale se zlostnými pohledy.
Psi na tom nejsou nejlépe a někteří ze tvých mužů utržili rány, takže by bylo dobře vrátit se zpět a to co nejrychleji. Někdo by vám měl rány ošetřit, bůh ví co si potulní vlci schovávají mezi zuby. A nic příjemného to být nemusí.
Když jistíš, že všichni jsou vlastně naživu, mírně si oddechneš a pak pohlédneš ještě jednou kolem sebe.
Vlci jsou pryč, ale puch krve a bolesti tu přetrvává. A příjemné to není.

Návrat ze severních pastvin

"Pochytejte psy a uvažte je."
Nakážu mužům, zatímco sám, si prohlížím, jak vypadá Zlatkova tlapa. Chtělo by to převázat a hlavně vyčistit, ale v těhle podmínkách, ve kterých teď jsme je to plán zcela nereálný.
"Toby, vem si další dva muže a začněte ty potvory vyvrhávat a stahovat.Chci hlavně kůže."
Nakážu pak, a sám se chopím jedné vlčí mršiny.

Morda je to ohavná,pomyslím si, když pohlédnu vlkovi do zlatých, již vyhaslých, přesto stejně děsivých očí. I když mrtvý, stále děsivý. Se těm pánbíčkářům nedivím, že o vlcích tvrdí, že jsou převtělením ďábla. Svině jsou to totiž pekelný. Ale na filosofování není moc času. Převrátím mrtvého vlka na bok, a naučeným žezem dýkou, jejíž čepel mu zabořím do břicha, ho rozříznu a začnu vyvrhávat. Je to nevděčná a špinavá práce, smrdí to, krve jak z vola, vnitřnosti se vyvalí, jako by obživly a snažily se mě na vlastní pěst zabít, když to nedokázal sám vlk. Když dopadnou na zem, od ložím je jen stranou. Nejsem sice žádná babka kořenářka, ale nemyslím si že by vlčí žaludky, nebo střeva něco někdy vyléčily a tak je považuji na naprosto zbytečný odpad, který s sebou nepotáhnu

Od vlčího břicha pokračuji na tlapy, a z tlap přes záď po trupu až ke krku, a pak na hlavu. S hlavou se musí opatrně, když člověk chce aby zůstala kožešina celá. Tlapy a uši nechávám, spolu se zbylou kožešinou v celku, vlčí maso, kosti a vnitřnosti mě nezajímají. Stahování z kůže je sice zdlouhavé, ale díky praxi nám jde vcelku od ruky. Psi nám sedí u nohou a loudí kusy vlčího masa.

Krmím Zlatku, Šedku a Barka, ti mi sedí u nohou a slintají mi na kolena. Kusy vlčího masa v nich mizí, jako by byli bezední. No co, lov to byl úspěšný, vlčí maso za moc velkou lahůdku nepovažuji a tak si psi můžou dovolit odměnu.

Další muži stahují vlky, vlčí kůže se rozprostírají na slunci a psi dostávají další a další fláky masa. Myslel jsem že stáhnout a zkrmit sedm vlků bude chvíli trvat, ale ne se naděju, muži pálí kosti a zbytky které nezužitkujeme, a já balím kožešiny. Pak jen pochytáme psy, kteří jsou navíc tak najedení, že ani neutíkají, a v klidu se vydáváme zpět, domů.

Znovu na cestě

Ráno se vzbudím s prázdným žaludkem a ne mezi, ale nevadí mi to. Ještě teď se hnusím, když si vzpomenu na toho pochybného duchovního. Nezbývá než vyrazit vpřed po této opuštěné cestě. Proč je všechno v téhle zemi zpustlé a opuštěné. Otázkou je kam teď. Nejspíš do střední Anglie, potkat pár starých známých a podívat se jak hospodaří můj drahý bratr v mé zemi.

Baf!

Otálím v úkrytu, dokud si nejsem bezpečně jist, že jsem slyšel vzdalující se kroky komorníka. I poté však váhám, zda se prohlásit hned, nebo ještě počkat a potajmu se potěšit pohledem na svou milou. Mám totiž jistou obavu, že bude snazší spatřit její úsměv, nebude-li si vědoma mé přítomnosti.

Tento záměr však zhatí sama svou otázkou. Teď již nemá smysl skrývat se a zbytečně třeba prohlubovat její úzkost. Kdo by jí mohl vyčítat, že by přivolala někoho z hradní posádky, aby prohledal pokoj? Vystoupím proto zpoza závěsu s jistotou, že její oči snadno prohlédnou chatrný převlek určený pro zbytek světa, a pokleknu před ní na koleno.

"Tvůj oddaný služebník, má paní," odvětím s pohledem upřeným na její tvář, zvědavý a ne bez obav, jak mě přivítá.

Nevítaná návštěva

Nemohu říct, že si Robin vybral právě nejlepší okamžik. Přiznávám že byly dny, kdy jsem si přála, aby se tu z čista jasna objevil, sevřel mne v náručí a slíbil, že už nikdy neodejde za svou vlastní pýchou a slávou. Ale dlouhá léta bez jediné zprávy o něm mne naučila nedoufat v zázraky, pochopila jsem, že ať má láska k Robinovi byla či nebyla oprávněná, nebude opětovaná tak dalece, abych si mohla dovolit jí podlehnout. Kdyby mě byl opravdu miloval, nikdy by do Svaté země neodjel.
Nyní je ale tu a mé srdce se v první chvíli rozbušilo rychleji než srdce myší, když jsem viděla cizího člověka, jak se plíží zpoza mého závěsu. Když však promluvil a k mým uším dolehl jeho hlas, konečně jsem uklidnila svůj dech a uvědomila si, kdo tu předemnou klečí.

"Polekal jsi mne Robine!"vyčtu mu v první chvíli.
"Přišel jsi loupit do mého domu? Nebo co tu děláš tak brzy ráno, skrytý za mým závěsem?" Zatím mluvím poněkud bez citů, až se dozvím, proč tu je a co chce, bduu moct změnit svou kamennou tvář bez výrazu.

Nečekán a nezván

Úsměv na mé tváři poněkud pohasne, když spatřím Marianin výraz. Mé obavy tedy nebyly liché... nu což.

"Odpusť," odvětím pokorně na pokárání a narovnám se. "Víš dobře, že sem nemohu vstoupit otevřeně jako dříve, ač bych tomu byl rád."

Přejdu k oknu a kradmo vyhlédnu ven. Pak se obrátím zpět k dívce.

"Jediné, co jsem sem přišel uloupit, bylo pohled na tebe a několik slůvek ze tvých úst," přiznám popravdě. "Mé dny v Sherwoodu jsou šedé bez tvé přítomnosti, bez tvého zpěvu, bez záře tvých očí... stýskalo se mi, lady Mariano," promluvím vážně měkkým hlasem odrážející mé city.

Staré rány bolí nejvíc
"Mně se taky stýskalo Robine, celé ty dlouhé roky, co jsi byl pryč, co jsi bojoval po boku krále. A jeslti si myslíš, že jsem si na tebe nevzpomněla, pak se mýlíš. Ale vzpomněl ty sis kdy na mně, na mé prosby, abys tu zůstal? Byl jsi k nim hluchý, avšak nechci ti to dále připomínat. Bylo to tvé rozhodnutí."Snažím se sama sebe přesvědčit, abych dokázala brát svá slova vážně, ale jen těžko se to činí, když tu přede mnou stojí muž, pro nějž mi srdce stále tak plaše bije a na nějž myslívám stále tak často. Přála bych si k němu nebýt tolik tvrdá, ale copak to jde? I kdybych mu svolila přiblížit se k mému srdci, jen o to víc by mne bolelo naše odloučení. On je zbojník z Sherwoodu a já vězněm dvorské etikety a stále dcerou svého otce. Utéct s Robinem by možná bylo mému srdci bližší, ale za svou sobeckost obětovat otce?
Při těchto myšlenkách jen smutně sklípím hlavu a přikloním se k oknu.
"Robine, tolik jsem si přála, abys byl zůstal."vydechnu, sama rozpolcená. Chci mu to ještě vyčítat nebo je to jen můj stesk? Jak bych si mohla dovolit dávat mu najevo, že mi teď srdce tluče jako polední zvon, že mi do tváří vhání růž a já se je snažím skrývat pod kříkrovem vlasů? Nebyly ty city pro mně dávno ztracené? Kdkyoliv jsem si na něj vzpomněla, cítila jsem jen hněv a rozčílení, to jak mrhá svým mladým životem pro válku a zbojnictví. Ale teď, když tu stojí a riskuje svůj život jen proto, aby mne viděl, nejsem mi zcela jistá, kolik lásky k němu ve mně ještě zůstalo. A svou nejistotu a strach vháním do rozčílení, vím že tak Robinovi křivdím, ale věřím, že mi to odpustí.

A tos nikdy neměla šíp v zadnici

Míra hořkosti v jejím hlase mě překvapí.

"Neuplynul den, abych si na tebe nevzpomněl," namítnu.

Přistoupím k ní blíže a pokusím se vzít její ruce do svých, abych je mohl zvednout ke rtům. Upřu pohled do jejích očí.

"Mariano, vzpomínka na tebe mi dávala odvahu v boji a naději ve chvílích nouze. Když jsem ležel v poli raněný a život mi unikal spolu s krví z utržených ran, jen to, že se snad budu smět vrátit zpět do Anglie a znovu tě spatřit, mi do srdce vlilo novou sílu a vytrvalost překonat strázně," promlouvám k ní naléhavě. "Prosím, pochop, že ta výprava nebyl jen nějaký můj rozmar - byla to svatá pouť, kterou jsem přislíbil Naší Paní, když byla matka na smrt nemocná a já se modlil za její uzdravení. Slíbil jsem, že pokud ji zachrání, vydám se k hrobu Jejího syna a pokusím se ho vyrvat z rukou Saracénů. Nemohl jsem ten slib vzít zpátky, byť by to znamenalo čelit tvému zklamání a hněvu. Což nejsi s to pochopit?"

Z jejích zad nejsem s to vyčíst jasnou odpověď. Mohu jen hádat, že se snad pochopit snaží, avšak není to totéž, co odpustit. Jsem si vědom toho, jak moc jsem ji zranil, a ač mě samotného to vědomí palčivě bolí, za své rozhodnutí se nestydím. Bylo to rozhodnutí čestného muže a dobrého křesťana. Teď se však musím vyrovnávat s následky. A kéž by ten nejhorší z nich byl zármutek a výčitky lady Mariany.

"Sám bych si leckdy přál, abych nikdy neopustil Anglii a mohl třeba zabránit tomu, co potkalo mou rodinu," vzdychnu těžce a opřu se o zeď vedle okna. Stále si dávám pozor, aby mě nebylo možné zahlédnout zvenčí. Jsem ochoten riskovat vlastní bezpečí, ovšem nikoliv bezpečí a především pověst své paní. Namísto na okolní krajinu tak upírám pohled na profil Mariany a snažím se v její tváři přečíst si svůj ortel.

Nanejvýš vážná situace

"Robine, víš že i tohle mě mrzí. Ale některým věcem se v průběhu let prostě zabránit nedalo. Teď se ale musíš soustředit na to, co je před námi a ne minulostí."připomenu mu se smutným zjištěním, že bych spíše měla takto okřiknout sama sebe než jeho. Přistoupím k němu blíž a pak si konečně na něco vzpomenu.
"Robine, musím ti něco říct. Šerif se dal do obchodu s otroky!"vyvalím bez okolků a sleduji při tom jeho tvář. Mluvím vážně a naléhavě.
"Někteří služební viděli, jak je vozí přes les ve vozech. Robine, slib mi, že s tím něco uděláš! Je to nelidské, obchodovat s lidským životem!"Při těch slovech naléhavost v mém hlase stoupá a přibližuji se k němu, aby pochopil, že nad tou situací nejde jen mávout rukou. Je to nanejvýš vážná záležitost a já upřímně doufám, že s tím Robin opravdu něco udělá. Musí je zastavit.
"Nevím kdy pojede další transport, ale služební říkali, že jej vidívali vždy na západní cestě."ještě mu upřesním.

Priority...

Ještě než se stačím zamyslet nad slovy Mariany a případně odpovědět, vyletí z ní zpráva, která mi dá v mžiku zapomenout na svá vlastní (a, ač je mi stydno to přiznat, i její) trápení. Doširoka rozevřu oči v překvapení, do něhož se mísí trocha zděšení. Jakkoliv jsem již dlouho považoval šerifa za pustého ničemu a zločince, obvinění předložené Marianou z něj dělá pravý výlupek ďábla.

Stisknu jí ramena silou větší, než si uvědomuji, a přitáhnu ji k sobě.

"Řekni mi vše, co o tom víš," řeknu rázně. "Všechno. Jak ses dozvěděla, že je to šerifovo dílo? Koho prodává? Kolik těch vozů projelo a kdy to bylo?"

Saracéni v klecích

Když mi Robin drtivě stiskne ramena, ošiji se bolestí, avšak zůstanu tak blízko, jak si mne přitáhl. Jde tu totiž o vážnou věc.

"Kdo jiný by obchodoval s otroky? A přiznávám, že zda je to nebo není šerifovo dílo jen hádám, ale ať už v tom má prsty kdokoliv, musíš ho zastavit Robine!
Služební vyprávěli, že vídají sem tam vozy, z nichž vychází cizokrajný nápěv plný nářků a jedna děvečka z kuchyně mi tu plakala předevčírem, že prý zahlédla saracéna v lese. Strašně se ho lekla, prý kamsi utíkal, když zrovna bla na houbách. Schovala se v křoví a s hrůzou je sledovala. Robine považ, saracéna nikdy neviděla a slyšela o nich tolik zlého. Vypráví se o nich spousta věcí, ale co káže církev o nevěřících, může být co hudrá stará bába na trhu. Robine, tys byl ve Svaté zemi!
Chudák děvče, prý než muž doběhl až k ní, vyřítil se za ním jakýsi muž, bez odznaku, bez erbu, obelčen o kus lépe než rolník, což mohlo taky patřit k jeho utajení. Robine považ, prý jediným šípem na toho muže vystřelil, bez varování. Saracénovi se podlomila kolena a dopadl na zem, šíp hluboko v mase, avšak stále živý.
Považ, co je to za člověka, kterému je jedno zdraví, ale záleží mu na životě!
Prý ho pak svázal a prohodil mezi slovy, že musí zpátky, ať se jeho pán brzy dočká odměny. Za takové zboží, jako je on, se prý platí dvakrát tolik."

Mým tělem zatřese mráz, když domluvím. Na chvíli se mne zmocní představa, že by i mne zavřeli do vozu, do jedné velké nepohodlné klece, tažené koňmi a odvlekli někam daleko, do cizí země. A tak mne prodali jako otoka...a nebo hůř.

Položím Robinovi ruce pod ramena a zahledím se mu do očí, celá rozechvělá tou představou.

"Robine, hlídej západní cestu a všechny, kudy by mohl projet vůz, nenech už toho bídáká prodat jediný lidský život. Ať je to saracén nebo křesťan, právo na život má každý! A ať si bojují ve Svaté zemi, ale tohle je nelidské. Měl by se o tom dozvědět král!"

Opět se na chvíli zajíknu a zamyslím se, jak mne přemůže další příval vzpomínek. Rukou se přiblížím Robinově rameni, když se vrátil, sužovala ho na něm hluboká rána, nyní na tom místě jistě září bílá jizva.

"I když ti ublížili, Robine, nezasouží si otroctví."dodám tiše a soucitně, pokládajíc ruku na místo, kdy když se vrátil, pečlivě schovával ránu. Tehdy jsem byla přesvědčená o krutosti těch, proti kterým bojujeme ve Svaté zemi, ale i o Robinově statečnosti. Podle toho, co mi řekl jeho přítel, ta rána nevypadala dobře a sama jsem, když jsem o ní takto lstí věděla, rozpoznala hrbolek obvazu a několik kapek krve prosáklých Robinovou košilí. Tehdy by se asi zlobil, kdyby věděl, že jsem znala jeho trápení.

"A co když příště nepovezou saracény, ale křesťany?"

Být, či nebýt rasista, to je, oč tu běží...

Včas si uvědomím, že to není můj milý Malý John, koho svírám, a s omluvným pohledem Marianu pustím. Jsem rád, že jsem tak učinil včas - záhy bych jí jistojistě ublížil, neboť každé další slovo z jejích úst mě nutí tisknout pěsti víc a víc, až klouby zcela zbělí a na kůži naběhnou žíly. Z mé tváře zcela zmizí barva i výraz a zůstane jen kamenná maska - neklamný znak, že jsem rozlícen na nejvyšší míru.

Ve snaze vyčistit si hlavu a znovu nabýt klid potřebný k přemýšlení začnu přecházet sem a tam po místnosti. Není dobré nechat se unést, tím spíše jedná-li se o věc tak vážnou. Přinutím se tedy soustředit jen na vyprávění Mariany a ne na pocity, jež ve mně vyvolává.

Není to však snadné. Jakkoliv se mi odpornost otroctví příčí, nelze pominout, že je zde řeč o lidech, na než jsem si navykl nahlížet jako na kruté nepřátele. Je těžké jen tak zapomenout na nenávist, již nám dávali pocítit, i na věrné druhy, kteří byli sami odvlečeni do otroctví. Vždyť sám jsem tomuto osudu unikl jen zásluhou Boží milosti a dodnes mě ve zlých snech pronásleduje představa hrůz, jaké jsem mohl zakusit v područí bezvěrců coby zajatý voják Kristův.

Odvrácen od okna se zastavím a zavřu oči. Na pozadí temnoty za víčky začnou probleskovat obrazy z obléhání Jeruzaléma: muži zasypávaní salvami šípů, krev vpíjející se do posvátné půdy, lidé i zvířata svíjející se ve smrtelných křečích a pomalu hynoucí ve strašlivém vedru obsypaní mouchami... to vše jako dílo tmavých mužů se jménem falešného Boha na rtech. Avšak pak se vynoří i jiné vzpomínky: na vesnice vypálené a vydrancované našimi vlastními vojáky, vesnice obývané lidmi, kteří chtěli jen klid, leckdy sami křesťané... vzpomínky na zmasakrované muže, ženy zneuctěné a s podřezanými hrdly, děti rozdupané kopyty koní rytířů zaslíbených kříži. Vina byla na obou stranách... a když se usadil prach a začali se slétat mrchožrouti, bylo těžké říci, kdo je vlastně v právu.

Dotek Mariany mě vrátí zpět do přítomnosti. Pohlédnu na ni a bolestný výraz z mé tváře pomalu zmizí. Dál poslouchám beze slova či pohybu a jen tehdy sebou poněkud škubnu, když se dotkne vzpomínky hmatatelnější, než jsou noční můry. Současně si připomenu, že to byl saracénský lékař, který mě ošetřil a vlastně mi zachránil život, když po několika dnech strašných muk vyňal z rány hnijící kousek košile, jenž tam ulpěl zatlačen hrotem šípu, a zásluhou divů jejich medicíny vyléčil infekci vyžírající mé tělo zevnitř. Nebýt jeho, dávno by můj hrob před branami Svatého města zavál písek.

Zhluboka vzdychnu a odvrátím pohled. Marianino zoufalství je dojímavé a dobrota jejího srdce mě těší, ačkoliv se obávám, že z nemalé části vychází z prosté naivity. Přesto bych její prosbu nedokázal odmítnout, ale ne proto, že vyšla z těch sladkých růžových rtů.

Vymaním se z jejího objetí a znovu se pustím do rázování po pokoji, přemýšleje nahlas.

"Nejprve je třeba zjistit, kdo za tím skutečně vězí. Vznést bez důkazů tak vážné obvinění proti šerifovi by pouze znamenalo přivolat na sebe jeho hněv." A co to obnáší, jsem měl možnost poznat na vlastní kůži. Téměř mě mrzí, že přinejmenším v tuto chvíli nic neukazuje na něho jako podezřelého, krom jeho všeobecně odporné povahy, avšak jakkoliv rád bych šerifa viděl jako samotného přisluhovače Satana, je nepřípustné nechat mou zášť k němu zakalit úsudek - snadno bych mohl ve snaze připsat tyto zločiny jemu přehlédnout skutečného viníka.

Nemohu se nepodivovat, kde se zde vůbec vzalo tolik Saracénů - neřekl bych, že jich v celé Anglii je tolik, aby naplnili byť jediný vůz, natož hned několik karavan. Zřejmě je tedy musí přivážet přes moře. Ale proč? Otroctví je přece již dlouho zakázané zákonem a saracénský otrok rozhodně přitáhne pozornost. Spoléhá snad ten člověk, že lidé na ně nahlížejí jako na vtělené démony a budou jejich zotročení považovat za zaslouženou odplatu skutků, jichž se dopustili na křesťanech? Koneckonců, proslýchá se, že i sám papež vlastní mnoho Saracénů zajatých v bojích ve Svaté zemi a obdarovává jimi své oblíbence... už to by snadno mohlo umlčet svědomí mnohých a ty ostatní ukolébá cinkot mincí... obchod s otroky nese dost na koupení slepoty a hluchoty těch správných lidí.

"Souhlasím, že by bylo dobré obeslat krále. Takové skutky jsou proti zákonům lidu i Boha. A člověk, který vysílá své pohůnky páchat nepravosti v šatu prostého člověka, je jen málokdy vinen jen jedním zločinem."

Musíme jen doufat, že Richardova zodpovědnost a křesťanský duch převáží nad nenávistí, již chová k nevěřícím, a postaví se proti těmto ničemnostem páchaným za jeho zády muži, kteří mají podíl na chodu země. Do té doby, obávám se...

"Postarám se o to," obrátím se k Marianě. "Sám povedu muže, kteří budou střežit cestu. Pokusím se pomoci těm nešťastným duším vrátit se domů," slíbím, bera její ruku do svých, a na stvrzení svého slibu ji přitisknu ke rtům. "Děkuji ti, žes mě o tom zpravila. Tato hanebnost nesmí zůstat nepotrestána."

Satisfakce

Jakmile mi Robin slíbí, že něco podnikne, pocítím v srdci jakousi úlevu. Přesto že určitě ještě několik životů přijde na zmar, přesto že Robin nebude schopný zachránit všechny zbědované saracény, alespoň někomu z nich pomoci dokáže-tím jsem si jistá.
Jenže jeho pronesená slova mne trochu zarazí.

"Robine, nemyslím si že je teď ten pravý čas, abychom hledali důkazy a obviňovali lidi, kteří za tím stojí. V první řadě s tím musíme něco udělat, dát těm saracénům svobodu. V Anglii nejsou na výletě. Samozřejmě je důležité zjistit, kdo za tím stojí, uvědomit krále a požádat ho o pomoc, abychom tomu mohli učinit přítrž, ale nemylsím si, že je vhodné to mít jako primární cíl.
Ale v tom podstatnějším si rozumíme. A Robine, kdyby jsi potřeboval pomoc, možná bych se mohla poptat na hradě...?

Nottinhgamský hrad, místo, kam se povětšinou Robin nedostane a kam nikdy ani já nemířím ráda, ale tohle je věc naprosto jiná a je třeba na ní vynaložit všechny síly a zapracovat na spolupráci. Největší úkol je ale na Robinovi a jeho mužích. A snadné to nebude, tím jsem si jistá.

"A Robine..."na chvíli se odmlčím. "Dávej na sebe pozor!"

Já té ženské nerozumím...

"Má paní," namítnu, nechápaje, proč mě žádala o zastavení zločinu, avšak vzápětí mě zrazuje od pátrání po vinících, "nenajdeme-li, kdo je příčinou neštěstí těch lidí, a nezastavíme-li ho, budou ty vozy jezdit dál, jen možná jinudy, lépe střežené a s nákladem jiných nebohých duší. Nestačí jen napravovat následky napáchaného zla - je nutné postarat se o jeho vykořenění a zničení. Čím dříve najdeme toho, kdo je za to odpovědný, tím méně lidí bude muset trpět."

Jelikož má družina nemá v těchto dnech jinou práci než obtěžovat normanské kupčíky a nehodné boží sluhy, není zde důvod, proč bych nemohl vybrat malou skupinu mužů, jež se vydá po stopě této záležitosti. Nesnesu, aby někdo páchal taková zvěrstva v mém lese a špinil tak náš domov odporným zločinem.

Marianě za její nabídku poděkuji.

"Uvítám každou pomoc, kterou mohu získat," ujistím ji, neboť má pozice hledaného zbojníka mi není právě nápomocna.

S úsměvem, jenž má pomoci rozehnat její chmury, pohladím dívku po tváři.

"Já na sebe dávám pozor vždy," ujistím ji vlídně. "Ale ty buď opatrná. Je nad slunce jasné, že lidé, o kterých jsme mluvili, jsou nebezpeční a schopni nejhanebnějších činů a jakkoliv bych tomu byl rád, nemohu ti být vždy nablízku a chránit tě," pronesu vážným tónem.

Rozloučení

"Máš pravdu, Robine."Když to řekne takhle, pak to zní logicky. Tak jako tak, je důležité, že je zastaví-nebo se o to alepsoň pokusí. A já mu budu nápomocna při vyšetřování. Až se jendou zase dostanu na hrad, musím se tam pořádně porozhlédnout.

"Hlavně se teď starej o sebe, o své muže a ty saracény. Neříkám, že je něktří nevidí jako nepřátelé, ale otroctví? Myslím, že to nebudou ozbrojení muži, ti by se vzepřeli, ale ubozí civilisté, kteřé třeba s válkou nesouhlasí a sami nám nic neudělali. A ten osud si nezaslouží. Nedokážu si představit, že by mne vzali do Svaté země a nechali mne tam otročit."

Povzdechnu si a s obavami vzhlédnu k Robinovi.

"Jako by jsi i tak nebyl v nebezpečí a ještě tě vystavuji dalšímu."podotknu provinile a na rozloučenou mu stisknu ruku.

"Opatruj se Robine z Locksley. A děkuji." Až po tom, co to vyslovím, si uvědomím, že Robinovi už Locksley vlastně nepatří a zarazím se. Snad ho tím příliš neraním.

Vůz

Kodrcáte se nehostinou krajinou, není to dávno, co vás v noci přepadl déšť a vaši věznitelé neměli, kde se shcovat a tak jste zastavili pod příkrovem stromů. I to vám nabídlo malé přístřeší před prudkým deštěm, úkryt však měl hodně chyb.
Teď se opět kodrcáte a jako by si s vámi počasí hrálo, paří slunce a je poměrně vedro. Sedíš v rohu vozu a prsty bubnuješ do svého malého zrcátka v mošničce, co se ti podařilo před otrokáři skrýt.
Jsou to zlí a suroví muži, jsou oblečení jako prostí lidé, snad jen o něco lépe a zbraně mají pečlivě schované. Vydávají se za kupce, když je třeba, ale stráže je příliš nezastavují, když už se kolem nějací mihnou.

Pak konečně zazní povel, na který jsi se naučila už dlouhou dobu netrpělivě vyčkávat:"Stát. Tady zastavíme a odpočineme si!"
Nedočkavě očekáváš, jak se tví věznitelé uskupí a zatím to pro tebe vypadá nadějně. Všichni jsou unavení a krátce po tom, co zajistí rozložení odpočinkového tábora se sejdou nad lahví vína. Jsou dva a třetí odešel do lesa, nikdo se teď na tebe nedívá. Je to te´d nebo nikdy a z předchozích zkušeností víš, že pokud se ti podaří vše, jak máš naplánováno, měla bys to stihnout, aniž by si tě všimli.
Víš že se napijí, pak vás rychle zkontrolují pohledem a rozejdou se.

Ve voze

Ostré slunce, horko, krev a prach. Jsem zpátky doma? Před očima vidím hořící Damašek a Jeruzalém, vidím hordy křižáků valící se přes hradby, otce ošetřujícího raněné, bratra umírajícího v mé náručí. Ranění na bitevním poli křičí bolestí, všude jsou těla mrtvých saracénských vojáků i křižáků, z velkých hromad těl stoupá dým, a pak vše halí stín a tma...

Stín. Jsme v lese. Probouzím se. Jen další noční můra... Nejsem zpátky v rodné zemi, ale daleko na ostrově nepřítele, v Anglii. Horko je však i nadále, krev je cítit ze zranění ostatních otroků, a prachem cesty je pokryt celý vůz. Ale ostré slunce zmizelo a nahradily ho lesy.

Slyšela jsem od našich biřiců, že brzy dorazíme na místo určení. Pokud chci utéct, tak to musí být dnes, nejpozději zítra, pokud už nebude pozdě. Jakmile zazní obvyklý povel na zastavení, zpozorním. Opatrně se mezi otroky přesunu ke dveřím našeho vozu, který je vlastně pojízdnou dřevěnou klecí. Čekám.

Až naši hlídači vykonají denní rutinu, obhlédnutí klece, usazení do trávy, popíjení vína a následná hodinka spánku, začnu konat. Vytáhnu opatrně zrcátko z malého váčku a nasměruji paprsky slunce na pevné lano, které drží naši klec zavřenou. Snažím se sedět nenápadně, jako kdybych se modlila. A vlastně i ve skutečnosti se modlím, aby se vše podařilo. Ve jménu Alláha...

Sluneční paprsek

Slunce najít v lese je velmi obtížné, ale Alláh ti byl nakloněn a seslal k tobě svazek slunečních paprsků, které se začaly proplétat přes sklo tvého zcátka a znásobené v síle dopadaly na provazy, které bránili se vozu byť jen o torhcu otevřít. Zámek byl ve špatném stavu a s pomocí ostatních by se ti podařilo ho rozlomit a pootevřít klec, aby jste mohli uniknout.

Několik napjatých okamžiků ještě vyčkáváš a pa konečně začne provaz doutnat. Pot ti stéká po tváři a ty se stále rozhlížíš, jeslti tě někdo nespatří. Máš štěstí, nikdo si t zatím nevšímá, avša štěstí je nevyzpytatelné.

Upozorníš své spoluzajatce, že je čas se připravit k útěku a soustředíš se na svou práci.
Konečně provazy povolí a chystáte se k akci. Ustoupíš jednomu z tvýc nových přátel a ten se opře a rozlomí chatrný zámek. A nyní je vše o rychlosti.

Vaši věznitelé zpozorní a začnou se rozhlížet, co se děje.

Do neznáma

Klec je otevřena. Rychle pryč, je jedno kam, ale pryč. Moji spoluotroci se začnou všichni tlačit ven. Rychle ještě schovávám své drahocenné zrcátko, ale jsem za toto zdržení poněkud hrubě natlačena na mříž klece a ocitám se až na konci řady nedočkavých otroků.
Za dobrotu na žebrotu...
První otroci už jsou venku, ale cestu už jim zastupují udivení a naštvaní strážci. Někteří otroci s nimi začnou bojovat, ale je to nerovný boj. Otroci jsou slabí a nerozhýbaní, takže když se konečně dostanu z klece, už leží na zemi první mrtví otroci. Ostatní se však rozhodli utéct do různých směrů a já je následuju. Vybíhám mezi nejbližší stromy a prchám pryč do lesa, který neznám, kde nevím, co potkám...

Sbohem, lásko, nech mě jít...

Marianina poznámka o nepřátelích není lichá - někteří z mužů v mé družině se rovněž účastnili tažení do Svaté země a sotva budou hned uvažovat o Saracénech jako o trpících bližních, pokud vůbec. Těžko jim to však budu moci vyčítat, tím méně je za to trestat. Nemohu než doufat, že se sejde dost zbojníků, kteří smýšlejí podobně jako já nebo Mariana. Přestože jim mohu rozkázat a oni musí poslechout, byl bych raději, aby muži, kteří mi budou v této záležitosti k ruce, se na tom podíleli z vlastní vůle pomoci.

Dívčině naivitě se nemohu než pousmát. Nemám však v úmyslu dlouze jí vysvětlovat, jak snadno se i silný muž znalý zacházení se zbraněmi může stát otrokem, když ho opustí Boží přízeň. Bylo by to v tuto chvíli jen zbytečné zdržování a nerad bych jí dával důvod k dalším chmurám. Namísto toho se znovu pokusím rozptýlit její obavy smíchem.

"Děláš, jako bych nebyl nebezpečí uvyklý."

Při oslovení mým starým titulem mi po tváři mimoděk přeletí bolestný stín, avšak vzápětí se opět ovládnu. Nevěřím, že by zamýšlela mě ranit, a někdy se snadno zapomíná, že již nežijeme v těch krásných časech před mým odchodem.

"Já děkuji, žes mě zpravila o tom, co se tu děje za zvěrstva, a jsem si jist, že vděk těch nebožáků bude ještě daleko větší, až jim vrátíme svobodu. Prozatím buď sbohem," políbím jí ruku. "Každý den se budu modlit za tvé bezpečí a pošlu některého ze svých mužů, aby se zdržoval v okolí a včas mě zpravil, kdyby zde mělo dojít k něčemu zlému," ujistím ji.

Přejdu k oknu, abych se ujistil, že mohu bezpečně odejít stejnou cestou, jako jsem přišel. Nerad se loučím s milovanou bytostí, ale její zprávy si žádají mé okamžité činy. Snad se brzy znovu naskytne příležitost navštívit ji...

Jako bych si náhle na něco vzpomněl, zalovím v tašvici a vtisknu Marianě do dlaně drobný balíček. Pak jí věnuji už jen úsměv a mohu-li si být jistý, že mě nikdo neuvidí, přehoupnu se přes parapet.

V lese
Utíkáš a neohlížíš se zpět, k padlým saracénům se snažíš necítit nic. Drali se ven a ušlapávali své společníky. Dostalo se jim toho, čeho si sami žádali.
A pokud si nepohneš, stane se z tebe totéž. Strážné nestihli zareagovat dost rychle, aby vytáhli luk a tak se všem, co se dostanou pryč od potyčky, na chvíli uleví. Pak si uvědomí, že je čeká útěk a snaha zmizet co nejdříve a co nejrychleji, protože až se otrokáři vyřádí v táboře, půjdou po vás.
V krku máš knedlík a doufáš, že ti je Aláh nakloněn. Zdá se, že tvé počínání v něm vzbuzuje dobré myšlenky, rpotože se ti daří proklouznout.
Pak, když se rozhlédneš a uvidíš kolem sebe spoustu dalších saracénů, dojde ti, že ve skuně vás najdou spíše než všechny pohromadě. Oddělíš se tedy od skupiny a zamíříš zase úplně jiným směrem, obklikou tak jakoby obejdeš tábor a zmizíš směrem, kam by se otrokáři určitě nevydali.
Nebo snad ano?
Jistá si být nemůžeš a tak, tisknouc k sobě drahocený náklad, pokračuješ rychle pryč.

Knighton hall

Mariana se na tebe zadívá trochu zaraženě, když přebírá malý balíček, na rozloučenou se usměje a zašeptá slova na rozloučenou, která se ti slijí v tichý šepot, jak se suneš po dřevě.
Bezpečně se vyhoupneš z Marianina domu a sešplháš dolů. Rozhlížíš se, zda tě nikdo nemůže spatřit, ale vypadá to tu bezpečně.
Odplížíš se tedy zptáky k úkrytu, kde jsi si nechal koně. Když tě spatří, tiše zafrká. Projede ti tělem mráz a rozhlédneš se, zda vás nikdo neslyšel, ale naprosto ticho v okolí ti prozradí, že je je tu bezpečno.

Šerifova menší oslava

Hned jak dokončíte to průhledné divadlo na modré oči a už se víc nesnažíte zakrývat fakt, že princ Jan nebo král Richard potřebují peníze, rozhodne se šerif trochu si zlepšit náladu - napadne ho totiž, že by mohl uspořádat menší večírek před velkou slavností, kterou chystá. možná by toho mohl zainteresovat nějakého hraběte a trošku ho ošidit, stačilo by ho pozvat na hrad, zosnovat přepadení nebo ho jen nenápadně opít... V šerifově mozku se začnou vířit nápady na bál a jejich přípravami by mohl pověřit Gisbourneho, alepsoň těmi oficiálními.
Šerif nalezne svého přítele a vše mu sdělí.

Útěk

Běžím rychle, tiše a nezastavuji. Vím, že jediná chyba, jediné zaváhání může mít fatální následky. Není sice pravděpodobné, že by otrokáři běželi na tuto stranu, ale člověk nikdy neví. Běžím tak dlouho, dokud popadám dech.
Ještě pár metrů, jen několik zatracených metrů... poslední metry běžím jen silou vlastní vůle. Pak se opřu o kůru statného listnatého stromu a sípavě se vydýchávám. Neznám tento les a nemůžu běžet věčně, a prozkoumávat les, když jsou v něm moji pronásledovatelé není vůbec bezpečné. Rozhodnu se tedy pro něco jiného.

Začnu se škrábat na rozložitý strom, o který se opírám. Lezení nejde snadno, nejsem totiž vysoké postavy a jsem značně vysílená, ale nakonec se mi podaří vylézt poměrně vysoko. Usadím se do rozsochy kmene a odpočívám. Mám dobrý rozhled do nejbližšího okolí stromu, ale další okolí je mi skryto jinými stromy. Cítím se tu poměrně bezpečně, protože jak znám lidi, tak se nikdy nedívají nahoru. Sedím tedy tiše, poslouchám les, čekám a prohlížím si strom, na kterém sedím. Vypadá jako dub, ale je to asi jiný druh než ty, které rostou u nás v Palestině...

Uděláme slavnost!

"Víš co, počkej chvilku," zastavím Gisbourna, než stačí odejít. Poprava může počkat. Mám lepší nápad.
"Bude potřeba připravit pořádnou hostinu," oznámím mu. "Potřebujeme nějak upravit naši reputaci. Pozveme si sem někoho, kdo o nás snad ještě neslyšel a zařídíme to tak, abychom měli nového spojence... Takže ty teď půjdeš do města a zařídíš, abychom měli co nejdříve všechno připraveno. A co já vím, třeba si najdeš i něco, na co se těšit?" pozvednu obočí.

Otočím se a vrátím se do své pracovny. Teď ještě vymyslet, kdo nás nezná a byl by ochoten nám pomoct. Francouzi ne, ti nás nesnáší... Stejně tak Nizozemci a Španělé... Možná někdo z Rakouských zemí?
Dovnitř vejde služebná a přináší podnos s jídlem (Morrigan). "Běž a sežeň mého písaře," přikážu jí. "Ať jsem hned přijde. A ať není hlupák a přinese si něco na psaní."
Teď už jen vymyslet, který z nich má dostatečně dobře využitelnou slabinu...

Otočím se a vrátím se do své pracovny. Teď ještě vymyslet, kdo nás nezná a byl by ochoten nám pomoct. Francouzi ne, ti nás nesnáší... Stejně tak Nizozemci a Španělé... Možná někdo z Rakouských zemí?
Zavolám služebnou(Morrigan). "Běž a sežeň mého písaře," přikážu jí. "Ať sem hned přijde. A ať není hlupák a přinese si něco na psaní."
Teď už jen vymyslet, který z nich má dostatečně dobře využitelnou slabinu...

Dnes slúžim na dvore od samotného rána .Moja dnešná služba končí len čo obslúžim milosť Pánov ,večerou. Ako posledný prichádza na rad Šerif Vaisey. Kedže dvere jeho pracovne sú otvorené ,neklopem .Vstúpim."Echm"formálne si odkašlem,aby som upútala jeho pozornosť a hlbko sa ukloním ,teda len natoľko, nakoľko mi to strieborný podnos v rukách umožní.Nechcem jedlo vykydnúť a šerifovu dlážku.Viem,čo by ma čakalo.A šerifovmu hnevu sa radšej okľukou vyhýbam."Milosť Pane ,Vaša večera" Poviem príkro a pokračujem k stolíku ,po pravej strane miestnosti ,ktorý slúži presne na jedálenske účely.Podnos zacengá ,no nič nevylejem .
chvala Pánu Bohu za to ,preblesne mi hlavou ."Dobrú chuť Pane ,áno Pane hneď to bude ."Poprajem mu nech mu padne jedlo vhod ,ukloním sa a odkráčam ,smerujúc rovno k pisárovej izbici.Cestou miniem Rosellyne ,ďalšiu z komorných ,a zádumčivo si ju prezriem.Kto vie či je pravda ,že sa oddáva vysokopostaveným mužom.Keď ju však prešacujem pohľadom ,najmä jej bohato zdobený krk a ruky ,usúdim...áno je to svätá pravda a pokračujem k pisárovej izbietke.Klopem mu na dvere a čakám.Až pokiaľ sa dvere z vrzgotom neotvoria .

"Buď pozdravený"pozriem sa na, o hlavu vyššieho muža ,a pousmejem sa,veď sme predsa už nejaký ten čas priatelia, a tak formality idú bokom."Nesiem Ti odkaz od Šerifa,očakáva ťa vo svojej kancelárii"Tlmočím mu a otočím sa na odchod ,radšej ho ešte varujem,tak sa otočím naspäť k nemu"Mal by si sa ponáhľať ",poviem mu presvedčivo ,a až potom odkráčam preč dlhou chodbou.

Hostina

Odcházím od šerifa, směr moje pracovna

Hostina... Hmm... To už se mi líbí podstatně víc...
Ale koho mám na tu hostinu pozvat? "Někoho, kdo o nás ještě neslyšel"No jo, ale kde ho vzít??
Někoho z Francie? Pozvem ho na hostinu, najíme se, a pak bude i koho popravovat... už z principu, že to je francouz by to stálo za to...
Ale ten by moh odmítnout, nebo prostě pozvání ignorovat, a já bych měl průšvih... Vaisey je poslední dobou dost naštvanej...
"Zatracenej Hood! To si myslí, že máme na práci jenom jeho?"

Dále rozvíjím své plány, a když musím jít přes nádvoří, naštvaně kopu do každého kamene, na který narazím...Pak kopnu do jednoho, co je napevno, a naštvu se ještě víc...

Konečně dojdu k sobě, a přemýšlím, že si zase na chvíli dáchnu, ale nakonec si to rozmyslím...
"Vaisey by nakonec nechal pověsit ještě mě..." uvažuju nahlas.
S povzdechem si sednu ke stolu, a začínám si psát seznam, kolik věcí je potřeba k hostině.

"Takže... co to bude...
No, jelikož je to hostina, tak hodně jídla...
Když pro jednou přijdu včas, tak na mě možná něco zbyde...
To aby to stálo za to.
dobře, píšu si: "zaúkolovat kuchaře"
Dál... někde to jídlo taky musíme vzít... "sehnat hodně hajnech, a celkově sloužících"
Pití... "Pivo... hodně piva... a pár sudů vína"
"Nějakou tu ochranku..."
"sehnat něco k zábavě"
No jo... ale co... nějaký komedianty? Občas Vaisey mučení říká zábava, ale to nevim... to bych taky musel někoho sehnat...
A na to teď moc času není...

"Moment... Dyť Vaisey mi ani neřek, na kdy jí chce... Bóže..."
S povzdechem se zvedám, a s náladou někde kolem bodu mrazu zase jdu k šerifovi...

Junáci, vzhůru...

Uvolním otěže utažené kolem větve a vyšvihnu se do sedla. Za chvíli už uháním k táboru s větrem o závod. V nitru se mi sváří radost ze šťastného shledání s mou milovanou paní s odporem a hněvem nad hanebnými skutky, o nichž mi pověděla, a především touha co nejdříve učinit spravedlnosti zadost. Kypící pocity mi dávají chvílemi zcela zapomenout na ostražitost a já se oddávám více plánům na příští dny než pátrání po možném nebezpečí. Je mým velkým štěstím, že jsem na stezce nikoho nestřetl - mé přání poklidné cesty by asi vzalo vniveč, tím spíše byl-li by oním pocestným nějaký Norman prchající z pohostinnosti mých chlapců.

Do tábora se přiřítím jako velká voda. Aniž bych odpovídal na otázky znepokojených zbojníků jinak než ledabylým ujištěním, že se neblíží žádný nepřítel, předám koně do péče jednoho z nich a sám v rychlosti shodím svůj převlek. Už opět ve svém obvyklém odění se vydám k poradnímu stromu, kde přiložím ke rtům roh a nechám ho třikrát zaznít hlubokým čistým tónem - známé to znamení pro všechny muže, že se mají co nejrychleji shromáždit u mě.

Jindy bych je snad čekal líně polehávaje mezi mohutnými kořeny, ale dnes nevydržím v poklidu stát, natož ležet. Nepokojně přecházím sem a tam po palouku, zatímco se začínají trousit první zbojníci. Výrazy jejich tváří zračících obavy mi stěží mohou uniknout; nejsou věru zvyklí vidět mě tak rozčileného, že i své blízké přátele odbývám strohým slovem a nechci prozradit víc, než zde budou všichni.

Pohledem mezi muži hledám Chrise, jehož jsem předtím zahlédl přicházet do tábora, abych se ho později vyptal na výsledek jeho píle. Předtím však potřebuji seznámit družinu s novinkami a tedy i důvodem svého nezvyklého podráždění.

Po nějaké chvíli, kdy jsem si jist, že jsou zde všichni, které právě nezaměstnává jiná důležitá práce, se vyhoupnu na silnou větev jen pár stop nad zemí, odkud jsem zvyklý řečnit. Mávnutím rukou utnu šum hovoru ozývající se ze všech koutů palouku a ostrým pohledem přejedu po tvářích s očekáváním obrácených ke mně.

"Přátelé," začnu svou řeč, "donesla se mi zlá zvěst o nepravostech, které se dějí v tomto hvozdu přímo za našimi zády. Nějaký ničemný muž či muži zbabělí tak, že se neodváží ani své pochopy obléci do svých barev, po západní cestě převáží vozy plné saracénských otroků přivlečených z východních zemí. Nevím, kdo má tento zločin na svědomí, ani za jakým účelem se ho dopouští, ale hodlám tomu učinit přítrž vlastní rukou," pozvednu zaťatou pěst. "A vás se ptám: kdo půjde se mnou?" rozhlédnu se po shromážděných zbojnících, z nichž se už v tuto chvíli někteří tváří odmítavě a nechápavě.

Nedivím se jejich zmatení - teď, v době dalšího z tažení do Svaté země, je povolávám k pomoci nevěřícím, o kterých kněží ani vojáci neztratí jediné dobré slovo; já, který jsem sám musel snášet příkoří z rukou Saracénů. Musí si myslet, že jsem ztratil rozum.

"Vím, že mnozí z vás nevidí v těch nebohých duších než nepřátele, leckdy oprávněně," stočí se můj pohled k několika mužům, kteří spolu se mnou byli účastni výpravy ve znamení kříže. "Vím, že někteří věří, že si tento osud zasloužili. Že je Bůh po právu potrestal za uctívání lží. Ale copak nebudeme ještě horší než oni, pokud se teď odvrátíme od přikázání milovat i nepřítele jako svého bratra a být mu ku pomoci ve chvíli nouze? Protože nikdo jiný jim zde pomoc nenabídne, tím jsem si jist. A já odmítám se založenýma rukama stát a přihlížet, jak je s těmi lidmi zacházeno jako s dobytkem."

Na krátkou chvíli se odmlčím a znovu přelétnu pohledem muže, tiše si šuškající mezi sebou.

"Nikoho nebudu nutit, aby se ke mně přidal. Nebudu vás odsuzovat ani trestat. Půjdu třeba sám, bude-li to třeba. Ať tedy teď odejde každý, kdo se tohoto úkolu zříká, a předstoupí ti, co ho přijímají."

S těmito slovy se odmlčím a jen pozoruji hemžení, které vypuklo ve skupině. Mnoho mužů se téměř ihned obrátilo k odchodu, třebaže je na jejich tvářích znát jistá provinilost. Další váhají a jen málo bez otálení vystoupilo a shromáždilo se kolem kmene dubu. Těm věnuji úsměv a čekám, jak se rozhodnou ostatní.

Soumrak

Sedíš na stromě s uvelebila jsi se v jeho korunách. Rozhlížíš se kolem, ale všude je jen les. Obepíná tě snad v každém směru a není kudy z něj ven. Oddychuješ a snažíš se uklidnit, v koruně jsi poměrně v bezpečí a kryje tě listoví stromu a spletité svazky větví.
Za chvíli přivřeš oči, útěk tě poznamenal a vyčerpal a na tebe dotírá lehká únava. Otrokáři vám nedávali moc jíst a dokud jste se vezli, bylo to v pořádku. Jenže teď, když máš vydávat energii, je třeba jí mít z čeho čerpat. A to moc není.
Rozhlédneš se kolem, jestli bys někde nenašla nějaké plodiny, ale nic nevidíš. Ale i kdybys viděla, pak dnes si ani nemůžeš být jistá, zda je opravdu budeš jíst a riskovat tak otravu.

Kolem vane mírný vánek a ukonejší tě ve svm sevření. Zavřeš oči a nasloucháš nerušenému tichu. Zdá se, že pronásledovatele jsi setřásla a do této části lesa vůbec nezamířili. Konečně se cítíš volná, svobodná. Slunce ti přijde úplně jiné, jiné než doma, ale stále tak svobodně se smějící, jako před tím, než tě zajali a odvlekli do této sychravé země. Cítíš, že se sklání k západu a napadne tě, že by jsi se měla rozhodnout, zda přenocuješ v koruně stromů a nebo zda slezeš a pokusíš se si naleznout nějaký úkryt. Zdá se tu poměrně bezpečno a zítra bys mohla vyrazit na pouť, která by tě začala dělit od otrokářů. Pár takových dnů a budeš si moct lehnout s úlevou.

Písař přišel rychle, díky bohu. Nejspíš ho ta ženská varovala, že nejsem zrovna v dobré náladě. "Potřebuji, abys sepsal pozvánku na oslavu... řekněme na oslavu přátelství pro zatím blíže neurčeného šlechtice. Něco na způsob 'hluboce by nás potěšilo, kdybyste nás poctil svou přítomností, ládydádydá atakdále'. Sepiš to do zítra a buď připraven to upravit, když bude potřeba," oznámím mu.

Po té, co odejde, do mé pracovny vejde Gisbourne. Nic neříká, což mě znovu rozčílí. "Chtěl jsi snad něco, Gisbourne? Já taky musím někdy pracovat! Aspoň někdo musí na tomhle hradě doopravdy něco dělat!" zařvu na něj.

Noc a další den

Noc strávím na stromě v rozsoše větví. Střídavě padám do snů polospánku a pak mě zase budí hrabání nějakých tvorů pod stromem. V jednu chvíli jsem ve vzdáleném nočním lese zahlédla louč. Bála jsem se, že by to mohli být otrokáři, ale mohl to být jen náhodný chodec.

Ráno mě probudil kalný úsvit a já jsem si s vyprahlým hrdlem uvědomila, že jsem více jak 12 hodin niv nepila ani nejedla. Nerada se vzdávám svého úkrytu v koruně stromu. Musím však dolů. Potichu pokračuji v cestě směrem od cesty, kde jsem utekla, dále do hlubin lesa. Jakmile se les začne někde svažovat, opatrně sestoupím dolů v naději, že najdu nějaký vodní tok. Dívám se jestli nenajdu nějaké rotsliny, ale většina je pro mě neznámých, proto nechci riskovat otravu.

Asi po půl hodině cesty konečně najdu co hledám. Vodu. Lačně se k ní vrhnu a až po chvíli si uvědomím, jak ukvapeně jednám. Když jsem konečně dostatečně napitá, vrací se mi moje obezřetnost. Je na čase najít něco k snědku. Nebo se dostat z lesa k nějaké vesnici a tam si něco "půjčit" k jídlu.

Len čo som osobne predala Šerifovu správu pisárovi,kráčam späť do hlbín hradu ,kde sú miestnosti ako kuchyňa ,práčovňa ,umyvárka ,zbrojnica a ak by sme sa vybrali druhou stranou chodby a ešte hlbšie do podzemia ,aj podzemné žaláre a mučiareň .Prezlečiem sa v malej kamennej ,sviecou osvetľovanej miestnosti ,do svojich jazdeckych šiat ,v ktorých sa na koni jazdí lepšie ako v tých ,z veľkými sukňami.Cez plece si ešte prehodím koženú brašňu ,ktorá mi padne k bokom .Pripnem si kožený opasok z dýkou.Keď som hotová rozpustím si zopnuté vlasy ,padnú mi k pásu .Zavriem za sebou ,a kráčam chodbou ,ktorá je prázdna ,len v kuchyni sa to hemží sluhami a kuchárom.Chodbou sa razom ,nesie zúfalý výkrik z mučiarne ,na niečo také som už zvyknutá. Ach chudák,iste mu lámu kosti,alebo pália kožu horúcim železom.Pokrútim nad tým hlavou a snažím sa zahnať zlé myšlienky .Nech pri ňom stojí Pán Boh.



V stajni už z diaľky ,vidím moju kobylku .Je menšia, ako iné kone vraj nepodarok prírody,práve preto som si ju mohla kúpiť čím som ju zachránila pred utratením.Domov to mám aj cez les ,skratkou ďaleko a na hrade ostávať nemôžem ,musím sa vracať k chorej mame .Osedlám ju ,vyvediem ju von zo stajne a nasadnem . Klusom sa pustím k bráne von z nádvoria v hradbách,vojaci ma spoznávajú a prepustia ma do tmavej noci.


Klus sa zmení na cval ,pokiaľ idem lesními chodníčkami ,ktoré už poznám naspamäť.Každú skalu,každý strom usmievam sa v duchu sebavedomeAsi tak v pol ceste ,si spomeniem.Morrigan dochádzajú mi byliny ,cez deň ma mučí bolesť,v noci nespavosť. Spomaľujem ,a zmením smer ,prejdem cez plytké koryto rieky ,na druhý breh ,a tam zoskočím z kobylky .Priviažem ju o kmeň vrby ,ktorá tam smutne skláňa korunu ,a jej listy máča prúd rieky .

Mesiac v splne mi krásne osvetľuje okolie.Keby som však už nepoznala miesto, kde meduňka rastie ,netúlala by som sa tu takto v noci . Kráčam hore na kopec ,k jedinému stromu ktorý sa tam v strede týči .Niečo mi nesedí,niečo je inéV mysli mi bliká výstražne svetielko ,akýsi pud ,varovanie ,aby som sa vrátila .No moja zvedavosť a odvaha, vždy pravažovali nad zdravým rozumom a strachom.Kráčam ďalej ,pomalšie tichšie, ako doterazvážim svoje kroky,nemôžem sa prezradiť Tesne pred tým než sa ocitám na vrcholku pri strome ,skloním sa a len opatrne natiahnem krk ,aby som zistila odkiaľ pochádza to svetlo.Naskytne sa mi pohľad na v diaľke ,táboriacich ľudí .Vidím ozbrojených mužov ,pri ohnisku ,aj prechádzajúcich sa popri okrajoch táboriska. Ach Pane na nebi,môže ich byť zo pätnásť.Vidím dve vozy.Jeden plný,druhý zaplnený tak do trištvrtiny.Sú v ňom ľudia.Musím zmiznúť,okamžite.vstaň a utekaj,alebo nie odplaz sa,aby ťa nepočuli a potom cválaj tak rýchlo, ako o život.Myseľ mi pracuje naplno.Pomaly sa odplazím preč,a len čo ma nemôžu vidieť ,trielym čo najrýchlejšie a najtichšie ku svojej bielej kobylke.bylinky počkajú.Hádzem ich za hlavu a vysadám do sedla.Kobylka nespokojne hrabe kopytom.V tom ma šlachovitý uzemčistý zabijak ,ktorého som nemala šanci spozorovať zdrapne zo zadu za vlasy ,a surovo zhodí z koňa.Ucítim bolesť na temene,pád a potom cítim už len chlad ,ktorý sa rozlieva mojim telom.Prenikajúci zo studenej zeme ,na ktorú som sa zviezla.Neskôr už nevnímam nič z prítomnosti a diania okolo.Strácam vedomie ,vzdiaľujem sa .


"Logan ,ty somár,chceš to dievča zabiť?!Potrebujeme peniaze ,keď si nam už tak dômyselne odstrelil to výkupne za toho saracéna na úteku.Zviaž ju a zamkni ,a postaraj sa aby do nej chlapi nič nestrkali ,Páni sa o takú otrokyňu pobijú a mi zarobíme štvornásobok."Čistinou sa rozlieha hromový smiech .

Otrokáři -Robin Hood

Čekáš a vidíš, že se zvedne les rukou a předstoupí muži, kteří jsou ochotní tě následovat. Pokýváš hlavou a rozhodneš se, že nejlepší bdue vyrazit a sledovat západní cestu co nejdéle. Spěšně tedy seberete vybavení a sednete na koně. Rozdáš úkoly ostatním v táboře a pak už se soustředíš jen na to, aby jsi se co nejrychleji se svými muži dostal k západní cestě a zajistil jí.

Překvapení -Djag

Prodíráš se stromovým a křovisky, hustý les ti do cesty staví stále nějaký porost a ty jsi ráda, že se prodeřeš alespoň trochu v pořádku. Ztratila jsi orientaci v prostoru a vůbec nevíš, dke to vlastně kráčíš. V břiše ti nepříjemně kručí a ty už se vidíš s nějakým pořádným kusem masa. Úplnou náhodou zpozoruješ nějaký menší tábor, nezdá se, že by byl někým momentálně využíván, zřejmě ho lidé opustili poněkud ve spěchu. Pokradmu se přiblížíš a začneš prohledávat jedinou mošnu, kterou zde najdeš. Objevíš v ní kus chleba a sýr, který začneš hladově polykat. Něco ti ale říká, že bys neměla dlouho zůstávat na jednom místě, jenže zvědovast ti nedá a tam místo toho, abys utekla zase pryč, se vydáš trochu dál, abys zjistila, k čemu ten odlehlý kus tábora patří. Když však, plížící se při zemi, odkryješ několik větviček křovisek, spatříš něco, co tě naprosto ohromí. Asi dva vozy naplněné lidským zbožím, které se zmítá ve svém žaláři. Je ti jasné, žes narazila na další skupinu otrokářů, která právě odpočívá. Poleje tě chladný pot, nejdříve se nedokážeš ani hýbat a jen sleduješ tu spoustu svých pokevenců. Při pohledu na další vůz se ti však zastaví srdce. "Co jsou tihle lidi zač?" říkáš si, neboť jsi spatřila mezi dalšími saracény i anglickou dívku. Vypala mírně omámeně a spíš jako by stále ještě spala. Nejspíš byla v mdlobách a nebo jí cesta unavila.
Rozbuší se ti srdce a ty pochopíš, jak blízko jsi nebezpečí, kterému jsi nedávno jen taktak unikla. Okamžitě se tedy otočíš a začneš uhánět rychleji než kdy dříve, daleko odsud. Měla jsi štěstí, rpotože tě nikdo ze strážných nezpozoroval. Vůbec jsi je neviděla a máš pádný důvod se domnívat, že si nejspíše šli někam odskočit. Bezmyšlenkovitě prcháš pryč, v ruce víráš chléb a sýr. Větvičky tě šlehají do obličeje, ale ty myslíš jen na jediné: dostat se co enjdále odsud. Ani nevnímáš, kam vlastně běžíš, dokud...

"Saracén" -Robin Hood

Jedeš se svou bandou v lese, když v tom náhle ti kdosi oznámí, že se v zadní části lesa něco děje. Snad že vás pronásledují psi, nebo tam běží jakési spašné zvíře. Dřív, než si to uvědoíš, tě ten muž přiláká podívat se z blízka a spatříš probleskujícího běžce mezi stromy. přijde ti to ale neskutečně divné, hlodá v tbě pocit, že bys měl zjistit, co se děje. Nasedneš tedy na koně a pobídneš ho. Hravě jezdce oklikou objedeš, seskočíš a postavíš s emu do cesty. Aniž by to čekal, vběhl ti do náruče a zdál se neskutečně překvapený. Oba jste se svalili na zem a ty si můžeš všimnou, že hledíš do tváře vyděšenému saracénovi. Na tváři má mělké škrábance a v očích tan nepřírozený závan strachu, že to v tobě vyvolá výčitky svědomí za to, jak jsi ho zastavil. Tví muži tě nevidí z místa, kde jsi, stejně tak nevidí tvého společníka.

Pryč!

Pryč! Jen co nejdál odtud! zní mi v hlavě, když prchám z tábora otrokářů. To co jsem viděla mi bere dech, podlamuje kolena, ale zároveň pohání lépe než stovka bičů. Další otroci, další otrokáři, další útěk...copak se toho nikdy nezbavím?

Běžím rychle listnatým lesem. Ztěžka oddechuju, nehledím na křoví, větvičky a jiné překážky. Po chvíli jsem samý škrábanec, ale běžím dál. V boku mě bodá, v krku cítím krev, ale nezastavuji. Strach z mříží mi nedovolí zastavit. Už žádné mříže...

Cítím, že mi ubývají síly. Poslední dny jsem téměř nic nejedla a nepila, a to vše se projevuje na mé výdrži, síle a postřehu. Proto si taky nevšimnu postavy, která mi na poslední chvíli vběhne do cesty. V jedné chvíli běžím, v druhé vrazím prudce do postavy, a v další už padám...do měkkého. Se žuchnutím oba skončíme na zemi. Teprve teď si uvědomím, že hledím do tváře nějakého mladého muže.

Otrokář! U Alláha, chytli mě! zděšeně si pomyslím. Není ale čas přemýšlet. Někde nablízku jsou možná další a tenhle by mě mohl prozradit. V mžiku mám řešení problému. Sáhnu po nejbližším kameni nebo tvrdé větvi a vedu ránu na hlavu muže ležícím pode mnou. Moje rána však není příliš silná a i mé reakce jsou pomalé, kvůli vyčerpání. Není tedy těžké se bránit.
Jsem odhodlána toho muže i zabít, bude-li to potřeba. Pro mě je to jen odporný otrokář, který bere lidem jejich svobodu.

Skal a lesů divočinou

V duchu sčítám vystupující muže a na tváři se mi pomalu šíří úsměv. Je jich víc, než jsem vůbec doufal. Vyčkám, dokud neodejde poslední z těch, co se odmítli účastnit zátahu proti otrokářům, načež se obrátím ke zbylým zbojníkům s pokynem, ať se nachystají na brzké opuštění ležení. Každý ví, co obnáší taková výprava, která se může protáhnout i na týdny, a ponechám tedy přípravu na jejich úsudku a zkušenostech. Naštěstí jsme zvyklí vyžít z mála a nepotřebujeme o mnoho více než potravu, kterou nám dává les. Vyzvu je pouze, aby si každý, kdo má, vzal i zbroj. Byť je to obvykle jen prošívaný kabátec posílený kůží, může někdy i to málo učinit rozdíl mezi životem a smrtí.

Rozdám ještě několik dalších dodatečných povelů a jako první se vydám nazpět do tábora, abych se sám vypravil a ustanovil zbylým zbojníkům vedení a činnost po dobu mé nepřítomnosti. Zanedlouho již s naloženým koněm čekám na okraji ležení a pobízím opozdilce k většímu spěchu.

Další hodina už nás zastihla v klusu na lesních stezkách, v nichž se vyznáme lépe než leckterý šlechtic na svém vlastním sídle. Přestože máme naspěch, varuji se příliš rychlého postupu a ponoukám své muže k tichosti a ostražitosti - nevíme, zda se naši nepřátelé právě nepohybují v doslechu a dusot koní pádících lesem by je varoval, že mohou očekávat potíže. Nechť jsou šípy dopadající do jejich řad tím prvním, co je upozorní na naši přítomnost.

Nemám v úmyslu obšancovat celou západní cestu yard po yardu; na to nemám dostatek mužů a nechci tříštit síly víc, než je nezbytně nutné. Vybral jsem proto příhodný úsek, kde ráz krajiny nedovolí karavaně s vozy odbočit na některou z vedlejších stezek a kde zároveň naše družina najde dostatek příhodně položených úkrytů pro přepad ze zálohy. Tam si počkáme na kořist.

Nemáme již daleko k cíli, když mě jedna ze zadních hlídek upozorní na podezřelé dění za našimi zády. Pohybem ruky zastavím skupinu a otočím koně, abych zjistil, o co se jedná. Možná je to jen nějaký člověk z okolních usedlostí nebo lovecká družina, možná ne. Lépe předpokládat, že se jedná o nepřítele, než se nechat zaskočit.

'Zvláštní... co je zač? A kam se žene, jako by měl za patami celé peklo?' Prozatím nikde ani stopa, že by prchající osobu někdo pronásledoval...

"Vyčkejte tu," sdělím tlumeným hlasem zbojníkům a sám popojedu kupředu vstříc cizinci.

Pár yardů od něho sestoupím z koně s úmyslem vyzvat toho člověka, aby zůstal stát, ale dříve než stačím otevřít ústa, smete mě. Nepřipravený na takový vývoj událostí se ocitám na zemi s kořenem pod zády a cizím loktem zaraženým v někde žaludku. Alespoň že ten nebožák dopadl na měkké... ač má žebra to nevítají právě s povděkem.

Než se stačím vzpamatovat, už mi na hlavu letí úder silným klackem. Nemám právě chuť nechat se bít, a už vůbec ne od Saracéna ve své vlastní zemi. Chytím ho za zápěstí, než rána stačí dopadnout, a pevně ho sevřu.

"Zadrž! Nechci ti ublížit," vykřiknu naléhavě, připravený se bránit případnému dalšímu útoku.

Cizinec

"Zadrž, nechci ti ublížit." slyším od muže jazykem, který už za ty léta křesťanské okupace začínám obstojně ovládat.
Vytrhnu se ze sevření mužovy ruky a vyskočím na nohy. Pár kroků od něj odstoupím, stále s klackem v pohotovosti. Přeměřuji si ho zběžně od paty až k hlavě. V místním oblékání se moc nevyznám, ale vypadá to, že tento muž žije na venkově. Žádné zbytečné ozdoby, žádný samet, jen funkční pevné plátno. Vlastní ale koně a na první pohled slušné zbraně. Říká, že mi nechce ublížit a vypadá, že mluví pravdu, ale opatrnosti není nikdy dost.
Zběžně se ohlédnu, jestli mi do zad nejde nějaké překvapení. Pak na muže promluvím jeho jazykem, ale se silným saracénským přízvukem:
"Jestli mi nechceš ublížit, tak proč si mě zastavil?" zeptám se na první věc co mě napadne. Přitom sleduji cizincovu tvář, abych odhalila jeho úmysly a pravdomluvnost.

Cizinka

Zatímco Saracén ustupuje, zvednu se také. Promnu si naražený bok a zvednu ze země loveckou čapku zdobenou bažantím peřím, která mi sletěla při pádu. Smetu z ní několik suchých listů a nasadím si ji zpět na hlavu, aniž bych spouštěl oči ze svého nového přítele.

'Vyděšený, vyčerpaný, otrhaný... vsadím hlavu, že utekl z některé z těch karavan. Zdá se však, že měl větší štěstí než ten nebožák, o kterém mluvila Mariana...'

Oči mi zaletí směrem, odkud Saracén utíkal. Stále žádné stopy po nějakých pronásledovatelích a on sám by se dozajista choval jinak, kdyby měl v patách otrokáře. Snad se tedy prozatím nemusíme obávat nezvané návštěvy.

Stojím klidně, varuji se každého pohybu, který by si Saracén mohl vyložit jako nepřátelský, a na tváři vyloudím úsměv. Ten se však změní ve výraz překvapení, když uprchlík promluví. Dosud jsem ho totiž považoval za mladého muže, ale hlas je bezpochyby ženský.

Rychle se vzpamatuji - v tuto chvíli nás oba nejspíš tlačí něco zcela jiného.

"Neměl jsem v úmyslu srazit tě," řeknu omluvně, ačkoliv vinu nese spíše ona. "Věř, že kdybych ti vskutku chtěl ublížit, zastaví tě čepel mého meče. Chtěl jsem zvědět, kdo jsi a před kým utíkáš, ale odpověď již nejspíš znám. Jsem Robin Hood, strážce tohoto hvozdu. Doslechl jsem se o otrokářích, kteří tudy převážejí tvé krajany, a chci jejich zločinům učinit přítrž. Nabízím ti ochranu a pomoc tobě i ostatním zajatcům," pronesu vážně a natáhnu k ní otevřenou dlaň.

Záchrana?

Ještě chvíli otálím než opravdu nadobro odložím klacek, který stále třímám v poškrábané ruce.
Jakže to říkal? Strážce hvozdu? A že nás chce zachránit a pomoct nám? S angličany moc dobré zkušenosti nemám. Nejdřív nám s dalšími křižáky vtrhli do vlasti, vyplenili ji, pak mě otrhli od rodiny... zatím všichni, které jsem poznala, byla mocichtivá a po zlatě toužící krutá stvoření. Mohl by být tento výjimkou nebo je to jen dobrý lhář?
Nezbývá mi však nic jiného než mu věřit. Tyto lesy neznám a než bych našla nějakou vesnici, mohli by mě chytit otrokáři. Rozhodující argument dodá můj žaludek, když si začne opět stěžovat na nedostatek jídla.
Neváhám již tedy a podám Robinovi také ruku. "Salam alejkum - Mír s tebou. Jmenuji se Djaq a máš pravdu. Povedlo se mi utéct otrokářům, ale před chvíli jsem náhodou narazil na další konvoj. Nebyli tam jenom moji krajané, myslím, že jsem tam viděl i dívku z tvé země. Jestli chceš otroky osvobodit a otrokáře zastavit, rád ti pomůžu. Jen bych tě nejdřív poprosil o nějaké jídlo a trochu vody."
Nyní tedy hra začíná. Musím si dávat pozor, abych se neprořekla, ale to mi již po těch měsících přestrojení nedělá potíže. Uvidíme, kdo je to ten Robin Hood zač. Pravdou je, že vždycky můžu prásknout do bot. Nejdřív chci ale pomoci mým krajanům.

Budování mezinárodních vztahů

Tedy přece chlapec. Nejspíš dosti mladý, jinak by mě nejspíš nezmátl. S úsměvem mu stisknu podanou ruku.

"Sám Bůh nám tě musel seslat do cesty, Djaqu. Nedoufal jsem, že se na stopu otrokářům dostaneme tak brzy."

Zmínka o anglické dívce potvrdí, že obavy Mariany nebyly liché. Tvář se mi zachmuří. Ti lidé se vskutku nezastaví před žádnými zákony. Jsem nesmírně zvědav, kam své oběti vozí - musí si být jisti, že se zpráva o jejich činnosti nedostane k uchu zemských správců. Alespoň v to doufám... přece v této zemi jsou ještě i šerifové, kterým by něco takového nebylo lhostejné...

"Pojď se mnou," kývnu na mladíka. "Mí muži jsou nedaleko, dostaneš najíst i napít i nějakou zbraň, budeš-li si přát. Nemusíš mít strach; nikdo z nás ti neublíží," dodám, když si uvědomím, že by ho pohled na skupinu ozbrojených jezdců mohl vylekat.

Vydám se zpět k čekajícím zbojníkům. Nařídím všem sesednout a určím hlídky; pak je krátce seznámím s Prozřetelností, která zkřížila naše cesty s člověkem, jenž nám při našem tažení poskytne velkou službu.

Na můj pokyn je během krátké chvíle mezi stromy na plochém kameni připraveno občerstvení - chléb, sýr, uzená zvěřina a trocha zeleniny, mléko a voda.

"Posaď se a jez," pokynu Djaqovi. "A pověz mi mezitím, jak daleko je ta karavana, kterou jsi potkal, a něco o mužích, kteří ji doprovází."

Sám se usadím opodál a čekám, co odpoví. Nechci na něho spěchat, i kdyby se rozhodl nejdříve zasytit; vypadá dosti zuboženě a malé zdržení si můžeme dovolit. Karavana s vozy postupuje pomalu, zejména nemají-li její vůdci důvod obávat se potíží, a i kdyby mezitím zmizela, snadno ji podle stop najdeme a dostihneme.

Jídlo!

Když se na kameni přede mnou objeví jídlo, viditelně pookřeju a v duchu chválím Robina za jeho pohostinnost. Přesto se mám však stále trochu napozoru, ale nejsem již tak podezíravá jako dříve. Rychle zhltám chleba se sýrem a zeleninou. Už jsou to dva dny co jsem nic nejedla, proto ve mě za chvíli zmizí téměř všechno jídlo, co mi Robinovi muži předložili. Zvěřiny se však ani nedotknu, protože nevím jestli to náhodou není vepřové, které, jak my muslimové věříme, je nečisté. Nicméně se po chvíli jsem už dostatečně nasycena a za občasného uždibování zbytků chleba řeknu:

"Karavana je odtud nedaleko. Myslím, že je to odtud jižním směrem. Musí to být kousek od cesty, protože lidé byli ve vozech, které by lesem jen tak neprojely. Na hlídače jsem kupodivu nenarazila, ale každá karavana má ozbrojený doprovod kolem deseti mužů, někdy víc. Zajatci jsou dováženi z dobytých území Svaté země. Nicméně když mě zajali, veškerý převoz probíhal v jistém utajení, takže je možné, že o tom ani váš křižácký král neví." shrnu krátce co vím.

Když postřehnu, jak se Djaq úzkostlivě vyhýbá masu, poznamenám: "Klidně ho můžeš jíst. Je to jelen." Jinak už nic neříkám a jen pozorně naslouchám chlapcovu líčení.

'Nedaleko...'

Srdce se mi zatetelí. Nedoufal jsem při opouštění tábora, že již dnes budeme mít příležitost střetnout se s těmi ničemy. Pohledem přejedu po svých zbojnících. Deset strážců, kočí povozů... vyřídíme je rychleji, než si vůbec stačí uvědomit, co je zasáhlo.

Už už otevírám ústa, abych Djaqa ujistil, že Richard o těchto zločinech nemá nejmenší ponětí, jinak by jim jistojistě učinil přítrž. Pak se však zarazím. Jsem si tím skutečně jistý, nebo si jen přeji být jistý? Viděl jsem vášeň v jeho očích, když hnal naše vojsko proti saracénské pevnosti, slyšel zášť v jeho hlase... mohlo jí být tolik, že by mu zatvrdila srdce a učinila z něho netvora?

"Ne," zavrtím hlavou. Ta představa je příliš děsivá. "Neví o tom. Nedopustil by takové pošpinění své země."

Obrátím se k družině posedávající kolem a čekající na můj rozkaz.

"Vyrazíme," sdělím jim stroze a obrátím se na našeho hosta.

"Dáme ti koně. Pojedeš s námi a povedeš nás."

Není nic snazšího než přeskládat náklad jednoho ze soumarů na ostatní. Jeden z nich nese i nějaké rezervní zbraně. Není toho mnoho; nějaké nože, tesáky, luky a krátká kopí, ale pořád lepší než ta zlomená větev, kterou mi Saracén prve hrozil.

S vděčností příjmu pěkného hnědého koně a pár dlouhých nožů. V životě jsem jela jen párkrát na koni, spíš se cítím na hřbetě nějakého soumara. Nicméně jízda je to velmi podobná, takže po počátečních obtížích mi nečiní potíže. Ostatní muži se na mě nejspíš musí dívat s jistými pochybnostmi. Přece jenom jsem nepřítel jejich země. Nicméně nemají žádné námitky což přisuzuji dobrému vedení Robina.

Jedeme chvíli mezi stromy. Snažím si vybavit cestu, kudy jsem běžela. Chvíli bloudím, ale pak si vzpomenu a pak už jedu najisto. Dám ostatním povel a sesednu z koně. Pokynu Robinovi a tiše ho vedu blíže k táboru. Když jsme na dohled, ukryjeme se v hustém křoví a pozorujeme tábor. Šeptem naznačím Robinovi, kde stojí vozy s otroky, a ohniště. Víc o táboru nevím...

Tábor otrokářů

Tábor je rozestavěný na dvě části. V jedné stojí dva vozy, plně naložené saracény, u stromu. Potuluje se kolem nich jeden muž a tváří se strašně zaujatě něčím na zemi.
O kousek dál se rozkládá malý oheň, kolem něhož sedí pět lidí a připravují si jídlo. Jeho vůně vane až k vám.
V lese postřehnete dva otrokáře, kteří však mají u pasu meč a na sobě pláště. Zdá se, že jsou torchu více srozumělí a bdělí. Opatrně se prochází a zdá se, že obhlíží terén. Snad nějaký předvoj, který má vyzvědět, kudy půjde s vozy nejlépe projet dál.

Saracéni jsou značně unavení, leží nebo sedí na podlaze vozu, někteří spí na ramenou těch dalších. Je ale vidět něco, co by jste rozhodně nečekali. Spíše si toho všimne Djag, protože přesně po tom se dívá. Jakási bílá dívka, zavřená do klece se saracény. Hlavou se opírá o mříže vozu a vypadá, že se stova probírá mdlob. Jen klidně leží a hledí nahoru do listoví.

SPOMIENKY

V hlave sa jej začnú rojiť spomienky ...
Ona a Stephen,jej brat ako malé deti,nedá mu pokoj a uteká za ním do lesa,lezú po stromoch ....Potom sú o pár rokov starší ,ona sedí na dvore ,kde sa pasú husi a kačice,a zo závisťou,a trucom sleduje ,ako sa Stephen učí ,umeniu boja z dýkou,a ona nemôže pretože je dievča...
Prostredie sa náhle zmení ,ilnatá pôda jej mizne spod nôh,a ona stojí na kamennej vydláždenej ceste ,zoči voči svojmu bratovi,s dýkami v rukách ,súboj vyhráva ona a jej brat sa veľmi hnevá na Waltera ,za to že ju tomuto naučil...
Znovu sa odlepí nohami ,od predchadzajúcej spomienky ,no znovu skonči na kamennej dlažbe.Tentokrát sa zjavia dve biele sviece na oltári ,ktoré sýtia noc zlatým mihotavým plameňom,ktorý osvetľuje maľby na stenách a vysoký klenutý strop prázdnej kaplnky .Ona si potichu vzdychne ,a prsty si omočí v svätenici pri dverách.Pristúpi k oltáru pred ktorým si kľakne a schová svoju krásnu ,no nekonečne zarmútenú tvár do jemných dlaní.Jej nevlastného brata Stephena zabili vo vojne.Plače.
Nakoniec vidí svoju chorú matku .Myseľ i spomienky zahalí len čierno- čierna tma.
Do nosa jej udiera ,vôňa krvi miešaná z hrdzou a soľou.Mrákoty ju pomaly opúšťajú ,a jej vedomie sa derie na povrch .Je len krôčik od precitnutia,no ľaká sa ,že to čo videla ako posledné nebol len sen .Otvorí oči a hľadí na čierno-čiernu oblohu,pričom vníma dych aj tlkot srdci ľudí natlačených pri nej .Vníma ich pach ,a každý šepot ci ston ,alebo zakašlanie .No nezmôže sa ani na to aby sa posadila ,jednak sa boji a jednak nemá sil,je jej zima ,je hladná a je slabá a tá bolesť hlavy je zo všetkého asi najhoršia.

Teď, s naším cílem takřka na dosah, je ještě těžší udržet střízlivé tempo přesunu. Každou chvíli se narovnávám ve třmenech, abych se rozhlédl po okolí, zda něco nenasvědčuje blízkosti otrokářů.

Na Djaqovo znamení nechám celou skupinu zastavit. Pětice mužů zůstane u koní, ostatní s luky připraveným v rukou začnou pomalu a především tiše postupovat vpřed.

Zanedlouho závan větru přinese vůni ohně a jídla s nimi sem tam nějaké to lidské slovo či zaržání koně. Zbojníci se promění ve stíny klouzající mezi stromy a keři, ostražité a sotva postřehnutelné i pro bystrého pozorovatele.

Přikrčený mezi listím obhlédnu tábořiště. V duchu počítám muže. Osm. Djaq se zmiňoval o deseti, což znamená, že by někde v okolí mohli být další, prozatím mimo náš dohled. Bude dobré s tím počítat.

Uvědomím o této možnosti své muže a zopakuji, že alespoň jeden z otrokářů musí zůstat naživu, abychom ho mohli vyzpovídat. Pak je pošlu roztáhnout se na obě strany podél tábořiště a připravit se ke střelbě.

Snažím se nedívat na vozy se zajatci opodál. Nechci, aby hněv, který mi už tak bouří v nitru, rozechvěl mou ruku. Vytáhnu z toulce šíp a nasadím ho na tětivu. Svůj cíl jsem si již zvolil; jednoho z dvojice ozbrojenců v lese. Zamířím na jeho rameno a než vypustím střelu, vyloudím ostrý kosí trylek, který je znamením k útoku. Tábor zasype sprcha šípů, která neustane, dokud zbude jediný bojeschopný nepřítel.

prej pracovat... já tu lítám sem a tam, jako nadmutá koza, a on na mě ještě řve...

"To bych se měl zeptat spíš já, co to po mě vlastně chceš pane."

"Moment, cože?" nechápavě zírá šerif.

"Mám ti vymyslet hostinu... Dobře, připravim, ale...
MUSIM SAKRA VĚDĚT KDY MÁ TA HOSTINA BEJT!!" zařvu.
fuj to se mi ulevilo

šerif lehce nadskočil na židli

dobře mu tak... snad aspoň pořádně lek... pěkně mě štve... pořád na mě řve, pořád po mě něco chce, a nedá mi chvíli pokoj, tak aspoň takovej mini-infarkt mu způsobim (v mysli se ďábelsky zasměju)

"Projev trochu iniciativy, Gisbourne!" zařvu na oplátku. Co si o sobě vůbec myslí?
Pak se skloním zpět ke svým dokumentům a pokračuji klidně. "Třeba na pátek, když se tak ptáš..."
To ho snad naučí, že na mně se neřve.
Po chvíli zvednu hlavu. "Ty jsi ještě tady? Nemáš náhodou práci?"

Přepadení tábora
Nahrnete se k táboru a dáváte si pozor na všechny strany. Šíp, který Robin vypustil, zasáhl cíl a vyvolal v táboře slušný zmatek. Hlídači se v idilce začali rozkoukávat, co se děje. Vůbec nečekali přepadení ze zálohy. První fáze boje je tedy pro vás nakloněná velmi dobře.
Pak se hlídači konečně rozkoukají kolem sebe - ti co zbyli - a chopí se zbraní. Je vás víc a dokážete si uhlídat záda, takže se jim dokážete šikovně postavit. Navíc se v celém poli pohybuje Robin se svými smrtelně přesnými šípy.
Několik mužů končí boj zraněných, ale všeho všudy se zde nenachází nikdo vážně zraněný. Důvod, proč muži přišli k újmě byl ten, že dva zkušení hlídači si vyčkali na okamžik, kdy budete oslabení a končit s bojem pak se na vás vrhli.
Oba jsou nyní na zemi, jeden vdle druhého, oba jsou živí a vaši muži na ně míří zbraněmi.

Pokud se boje učástil i Djag nebo pokud postává někde poblíž, jeden z nich si ho všiml. Robin přistoupil ke své družině a hledí na dva poslední přeživší, kteří si mezi sebou něco zmateně mumlají o tom saracénovi.

Boj utichl. Vystoupím z úkrytu za kmenem stromu, kam jsem se uchýlil při posledním zoufalém pokusu obránců karavany odvrátit nevyhnutelné, a zamířím k zajatcům.

Na oba muže přitisknuté k zemi hroty mečů a oštěpů vrhnu nevlídný pohled a stroze nařídím svým mužům: "Svažte je a hlídejte. Vyslechneme je později."

Nejprve obejdu shromážděné zbojníky a ujistím se, že nikdo neutrpěl vážnější újmu. Zraněné muže pošlu zpět ke koním, aby si ošetřili rány, a zbytku rozdělím úlohy: část zbojníků se rozestaví po okolí jako hlídka, dalším uložím prohledat zabité i zajatce, zda někdo nemá klíče od zámků na voze. Pokud je nenajdou, nezbude, než je rozbít silou, ale důležité je dostat vězně ven.

Přistoupím k mřížím a soucitným pohledem přejedu ty nebohé ztýrané duše uvnitř. Jelikož nejspíš mnoho z nich nebude rozumět mé řeči, obrátím se na Djaqa:

"Promluv s nimi. Řekni jim, že už jim nic nehrozí a nikdo další jim neublíží."

Otroci

Bez mrknutí oka sleduji jak šípy nacází své cíle v tělech otrokářů. Ve svaté zemi jsem tohle vídávala téměř denně, proto žádný soucit s trpícími opravdu nepociťuji a to i zřejmě, protože mě tito muži v minulosti podrobili mnoha trápením.
Po útoku se vydáme mezi sténající a umírající muže, opět žádný soucit. Na přání Robina promluvím ve své mateřštině ke svým krajanům:
"Přátelé, nic vám nehrozí, nikdo vám už neublíží." Téměř všichni se ke mě otočí, když uslyší svůj rodný jazyk. Někteří se pousmějí a viditelně pookřejí, jiní se tváří nedůvěřivě.
"Tento muž nás ochrání" dodám a ukážu na Robina. Chci aby pochopili, že i já jsem bývala otrok a že mě a Robinovi mohou věřit. Je to však pravda, to co říkám? Opravdu můžeme důvěřovat tomu muži, který stojí po mém boku? Asi nám nezbývá nic jiného...

Saracéni

Po tom, co rozlomíte pouta uvazující saracény v jejich klecích, začnou se v nich projevovat dvě emoce. Nedůvěra k Robinovi a jeho mužům a zároveň štěstí ze záchrany. Jakmile uslyší Djagův hlas, pookřejí, vylezou z vozu a přiblíží se k němu.
"Můžeme jim věřit? Jsou to přece běloši? Co se stalo? Jak se dozvěděli, kde jsme? Tys jim to prozradil?"začalo se ozývat z různýh stran. Saracéni se tvářili nepříliš důvěřivě a ohlíželi se nervózně po Robinovi a jeho mužích. Než však Djag stačil cokoliv říct, probral se jeden z šerifových mužů a aniž by si ho někdo z vás všiml, začal se omalu a tiše vytrácet. Až zařehtání koně vás upozornilo na to, co se děje. Robin neměškal, vsadil šíp a zasáhl muže do ruky. Ten se bolestí svalil a ostatní muži se k němu rozběhli, aby ho znovu omráčili. Okamžitě se začali starat o další vojáky a snažili se je nakupit na jedno místo a hlídat.
Saracéni na tento incident reagovali skoro jednotně - ve tvářích se jim mihl zděšený výraz z představy, že by byli opět uvěznění a začali utíkat do všech směrů Sherwoodského lesa. Rozprchli se jako ptáci, když se střelí. Kole Djaga zůstalo jen pár, kteří dokázali zachovat chladnou hlavu a věděli, že jen pokud budou mít někoho, přes koho se domluvit a pokud budou džet společně, možná se ještě podívají domů. Jejich názor na křesťany okolo se začínal mírnit, pod tlakem Djagových uklidňujících slov. Ovšem až na jednoho. Byl to vysoký muž, měl zkažené zuby a vypadal ne-příliš mile. Neustále dotíral na to, že ti lidé jsou jistě křižáci a že je to určitě další lest jejich otrokářů.

Robinovi muži, jak se snažili sjednotit omrčené vojáky, náhle narazili na mladou dívku, bělošku, která se stále ještě vystrašeně choulila v rohu jednoho z vozů.
"Co se ti stalo, jsi v pořádku? Jak ses tam dostala?"začali se ptát.

Když tohle vysoký saracén zpozoroval, zbystřil a vrhl na Robina nenávistný pohled.
"Koukněte, jeho muži se baví a tou běloškou ve voze. Jak by se tam asi dostala, tohle muselo být naplánované, určitě v tom má prsty, nejspíš je to on, komu jsme určeni!!" Ten muž vůbec neuvažoval nad tím, že by tím pádem Robin asi neútočil na vojáky, ale jednoduše nedokázal věřit křesťanovi. Myšlenka, že by jim tento muž, vypadající jakzkušený voják, chtěl pomoci, byla pro něj prostě irelevantní. V jakých jiných bojích by mohl mít zkuenost a opálenou tvář - jen z Jeruzaléma. A zabíjel-li jejich muže dříve, proč by v tom i nyní nemohl mít prsty?
Oddělil se od skupinky, popadl ze země dýku, kteoru tam upustil jeden z bojujících mužů a rozběhl se k Robinovi. Ten byl však příliš zaměstnán dohlížením nad svými muži - neboť si právě všiml, jak promlouvají k bílé dívce uvnitř vozu, a začal přemýšlet, co tam dělá a zda není špeh - zkrátka si ničeho nevšiml.

Tábor otroků

Obavy mých bratrů saracénů naprosto chápu, ale ať už je to jakkoliv musíme Robinovi věřit. Také se bojím, že by nás mohl Robin zradit, ale nemůžeme si dovolit mu nedůvěřovat, i kdyby to měla být naše smrt. Máme tu větší naději na život, než kdybychom se rozutekli po lesích a nechali se sežrat divou zvěří nebo zabít otrokáři.
Ještě to ani nedomyslím a početný houf saracénů se rozuteče do lesa.
"Hlupáci" zamrlám, ale nesnažím se je zastavit. Je to jejich volba.

Ať se snažím sebevíc jeden ze zbylých saracénů má pořád nějaké problémy a podezření. Zřejmě nehodlá věřit o tři hlavy menšímu chlapci, který ještě nemá ani chmýří na bradě. Když jsem se já dostala před několika dny z podobného vozu, měla jsem zatuhlé svaly a klouby, nemohu tedy nejdřív věřit, jak je najednou onen muž hbitý. Jen oněměle sleduju, jak rychle popadá dýku a běží na Robina.

"Zatraceně, další blázen, kterému nestačilo prolévání krve ve Svaté zemi a který má potřebu vést další svatou válku..."

Ať už je Robin kdokoliv, zabít ho uprostřed jeho mužů, je šílenství. A pak je tu vděčnost za jídlo, vodu a naději...
Sehnu se pro nejbližší vhodný kámen, protože vím, že bych toho vysokého muže nedohonila ani sama neskolila.
"Robine!" vykřiknu varovně. Ze všech sil hodím kámen, ale bojím se že minu...
Ať už se trefím nebo ne, tasím dlouhé nože a běžím Robinovi na pomoc, bude-li potřeba.

"No jó porád..."
odcházím, směr MOJE pracovna...
"Ten Vaisey by si tam moh taky aspoň jednou ročně vyvětrat...
No, takže na pátek...
Co že to tam mělo všechno bejt?" přemýšlím cestou...
Během cesty vymyslím a zavrhnu snad stovky různých nápadů, až konečně dorazím do teskného chládku 'mého kamenného pokoje' - alias pracovny.

"No, takže co že to tu všechno máme?
"zaúkolovat kuchaře"
"Pivo... hodně piva... a pár sudů vína"
"Nějakou tu ochranku..."
"sehnat něco k zábavě"
"HOSTINA SE BUDE KONAT V PÁTEK!" dopsal jsem na seznam
"Táák, a teďka ještě sehnat Marianu, a zajistit, že půjde se mnou..." s tím Guy vrhá zamilované a nepřítomné pohledy kamsi nad sebe, protože už netuší, co dál by měl ohledně hostiny zařídit.
"No, tak dál... Vaisey chtěl nějakýho toho hosta, ale koho?" prohlásím asi po hodině civění do stropu, a představování si M.

Chvíli přemýším, a nakonec dojdu k závěru, že pozveme Dánského krále...
"To bude legracee..." *Gisbourne nehodí ďábelský úsměv*
"Jak že se to... jó, nějakej Valdemar prej... Ten si to království teďka nedávno postavil na nohy, takže ho asi nikde moc neznaj...
a to Vaisey chtěl... bejt ORIGINÁLNÍ"
toto slovo doprovázím pohrdlivým tónem hlasu, a různými nepříliš slušnými narážkami a slovy
"No, tak dem na to... další věci uděláme za pochodu..."

/* nastává poněkud chaoticky zrychlená část příběhu, omlouvám se, ale musíme dohnat spoooustu času :D */

Zaúkolovat kuchaře bylo snadné, přeci jenom ti jsou zvyklí poslouchat rozkazy, ale pivovarníkům a hostinským se nějak nechtělo odevzat nám pivo... dokonce za něj chtěli ZAPLATIT! místo aby byli vděčníza to, že tím, že si bereme JEJICH pivo, a ne žádné jiné vlastně všude říkáme, že jejich pivo je to nejlepší... za to by měli platit spíš oni nám, ne?
Další věci už nebyly tak jednoduché, protože například z kuchyně utekla jedna kuchařka, a leccos si vzala s sebou, a nějaký čas trvalo, než jsme ji chytili, a všechno jí zabavili, a pak jí ve vězení...
no, a eště potom ji popravili, takže jsme museli hostinu přesunout o týden později.
ochranka byla zařízená hned, stačilo sehnat tak... 3/4 posádky hradu...
"No ale to nevadí, ti zbojníci stejně neútočej na hrad, takže klid..."
a zábava... no, musel sem na čas sebrat pár učiitelů z písařské školy, a ti během hledání výše zmíněné kuchařky dávali dohromady slušný dopis a pozvání pro Dánského krále Valdemara.
Dopis jsme poslali, a pokud nebudou na jeho dvoře měsíc zdržovat, tak by Valdemar měl do pár neděl dorazit... (zrovna byl na návštěvě ve Francii, jak hlásil náš špeh z Paříže, takže jsme ho nemuseli nijak dlouho hledat)
No, a nakonec všechno dobře dopadlo...
Host dorazil, chaotické období skončilo, já měl o hafo starostí míň, Vaisey měl svého hosta a hostinu, chlapi co chytali tu kuchařku byli (náááramně) spokojení, a kuchařka popravená, no prostě ideální situace.


/* zpráva pro Šerifa: Tak, a teď je s psaním řada na tobě! :D
/* -"- Paní vašich osudů: Přečti si čas kdy ti přišla Herní pošta, a dozvíš se, jak dlouho jsem vymejšlel tohle :D
P.S. naprosto netušim, jaká má být reakce Marianny na to, že tm má jít se mnou na celý večer :DDDD
/* a zpráva pro obě: Teďka prosím posuňte malinko děj vy, třeba ohledně toho, jak bude vypadat ta hostina, já musim jít spát xDDD

Když Gisbourne konečně odejde, začnu přemýšlet, koho bychom mohli pozvat... Moji pozornost upoutá jedna z listin na mém stole. No ovšem, rodinná návštěva... napadne mě. S Isabellou už si dopisuji relativně dlouho, ze začátku spíše z potřeby informací o mém zástupci, postupem času jsem však zjistil, že má překvapivě dobrý úsudek a zajímavé názory. Sepíšu tedy krátký dopis, ve kterém ji zvu, aby co nejdříve přijela. I kdyby hostina byla až později, může se tu objevit alespoň proto, abychom zabavili Gisbourna... Zazvoním, abych přivolal služebnou. Když přijde, podám ji dopis a přikážu: "Ať okamžitě vyrazí posel za Isabellou Thorntonovou. Je to urgentní, takže mu řekni, že jestli si nepospíší, bude se houpat."

Když se otočí, aby se vydala na cestu, zastavím ji. "A vyřiď Gisbournovi, že už jsem sehnal hosta, takže na něm už je jen ta hostina..."

Poodstoupím několik kroků od shluku osvobozených Saracénů s úmyslem nechat Djaqa, ať se pokusí je trochu uklidnit. Z jejich pohledů si snadno domyslím, že mě nepovažují za menší hrozbu než otrokáře, a jen stěží jim to mohu vyčítat.

'Dá Bůh, že neprovedou žádnou hloupost,' vzdychnu v duchu a obrátím pozornost ke zbytku tábora. Neměli bychom tu otálet dlouho, ti lidé se potřebují dostat do bezpečí a-

Nevzpomínám si, že bych někomu dával povolení k odchodu. Mé ruce se pohnou téměř bezmyšlenkovitě, když se chopí luku a vyšlou šíp do těla prchajícího ničemy.

Několika ostrými slovy pobídnu zbojníky k větší ostražitosti. Poslední, co potřebuji, je uprchlík, který by varoval svého pána.

Vzápětí si uvědomím, že to je v tuto chvíli menší z našich potíží. Zdá se, že Djaq nebyl dostatečně přesvědčivý... nebo že jsme nezanechali nejlepší první dojem.

"Blázni," ulevím si tiše přemítaje, jak vyděšené Saracény přivézt zpět. Nemůžeme je po lese nahánět jako zvěř, už teď z nás mají hrůzu. Ale sami tam dlouho nepřežijí.

'Nemají kam jít, nemají jídlo, nemají zbraně. Snad si to včas uvědomí a neutečou daleko... možná se nám pak podaří je přesvědčit, že jim od nás skutečně žádné nebezpečí nehrozí.'

Výkřiky od jednoho z vozů vzápětí odvedou mou pozornost k bílé vězeňkyni. Teprve teď si vzpomenu, že Djaq se zmiňoval o zajaté Angličance. Možná by nám mohla říci něco o tom, co jsou ti otrokáři zač.

Zamířím k ní, ale udělám sotva dva kroky, než mě zastaví varovný výkřik za mými zády. Otočím se s úkrokem, který mě tak tak odvede z dráhy dýky, která mi mířila mezi lopatky.

Ustoupím ještě o krok a pohybem ruky zarazím své muže chápající se zbraní.

"Ne!"

Kdyby toho Saracéna zabili, jeho krajané se jen utvrdí v tom, že se od nás ničeho dobrého nenadějí.

V rychlosti shodím z ramene luk i toulec s šípy a odhodím je stranou, aby nedošly úhony v souboji, který se zdá nevyhnutelný.

"Uklidni se," pokusím se o smír se Saracénem nejprve slovy zvedaje prázdné ruce na znamení, že mu nechci ublížit. Dlaně mě však svrbí v touze tasit meč nebo alespoň dýku, touze vyvolané nehezkými vzpomínkami, jaké probudil pohled do očí toho muže, z nichž sálá nenávist, jakou jsem naposledy spatřil ve tvářích našich nepřátel ve Svaté zemi. V hlavě mi zazní vzdálená ozvěna řinčení zbraní a výkřiků bojujících, a v zacelené ráně v rameni zaškube. Myslel jsem, že jsem toto všechno zanechal u bran Jeruzaléma, ale teď se zdá, že mě válka dohnala i zde...

Hrabství lorda Thorntona

Spokojeně se usadím na na vypolstrovaném křesle, mého manžela. Užívám si ten pocit, kdy vím, že toto křeslo, křeslo vlády, patří mě a jenom mě. Už dnes bude ten odporný chlap hnít v zemi a můj nárok na vládu v tomto panství bude nezpochybnitelný. Když tak nad tím přemýšlím, být vdovou v tak nízkém věku...no není to sen? Jen si musím dát pozor, aby se nerozkřikly nějaké pomluvy nebo obvinění...

Do místnosti vrthne nějaký kluk s psaním, asi posel. "Neumíš klepat holomku!?" křiknu na něj. Nechci aby mě viděl, jak se tu rozplývám nad trůnem. Kluk cosi koktá na omluvu. Vezmu si jeho dopis a vyhodím ho na chodbu.

Takže šerif Vaisey mě zve. Výborně. Sice jsem si chtěla trochu užít svého majetku a vlády, ale z šerifových dopisů vím, že v jeho kraji bych svůj majetek mohla výrazně navýšit prodejem otroků, chytáním banditů...Aspoň zde nebudu muset hrát uplakanou vdovu několik měsíců v kuse.

Nahodím svůj uplakaný obličej a teátrálním hlasem zavolám na služebnou:
"Sbal moje věci a vyřiď kočímu, že hned po obřadu odjíždím za svými přáteli do Nottinghamu. Potřebuju změnu prostředí...po tom všem." a opět se rozpláču.

Saracén

Djag silou mrštil kámen, který prosvištěl kolem saracénovi hlavy a jen o vlásek ho minul. (házela jsem kostkou, aby to bylo spravedlivé) Saracén si ani neuvědomil, že kolem nějaký kámen letěl.

Robin roztáhne ruce a svědomitě se drží dál od chladných zbraní, ale to saracéna, zdá se, nezastaví, stejně jako Robinova slova. (Házela jsem kostkou, štěstí vám nepřeje. )

Saracén se však na chvíli pozastaví, očekával od Robina chladnokrevnou reakci křižáků, tak, jak to znával. Když však před ním stojí ozbrojený muž, ale ani ve chvíli, kdy ho napadne jeho velký nepřítel na jeho vlastní půdě neáhne po zbrani, ohromí to saracéna. Zpomaluje, jeho ruka s dýkou ochabuje. Zastaví se kousek před Robinem. Přivře oči a nedůvěřivě ho pozoruje. Pak nechápavě ukáže na Robinův meč. Zadívá se na svou dýku a znovu Robinovi hluboko do očí. Potichu si něco zamumlá, v jeho jazyce to znamenalo tichá slova o tom, že tohle nečekal a že se zdá, že jim Robin opravdu asi nechce ublížit. Djag ta slova pochytí, stejně jako ostatní saracéni a začnou si něco mumlat.
Saracén upustí dýku a opatrně se zahledí na Robina. Očekává jeho reakci a zdá se, že se trochu stydí a bojí zároveň. Snad po něm Robin nebude žádat krev.

Nottingham

Pomalu procházím branami a mračím se na stráže. Nechtěli mne pustit, mysleli si, že pod svým černým pláštěm skrývám víc, než své promrzlé tělo před chladným větrem, který vane ten den.
"Nezdvořáci."upustím směrem k nim, když jsem tak daleko, aby mne nemohli slyšet. V ruce tisknu malou brouž. Je tak pěkná a mám na ní tolik pěkných vzpomínek. Připnu si jí opět na šaty. Nešla jsem do Nottinhgamu, abych tu obdivovala dláždění ulice, ale abych se podívala na trh. Je tržní den, tak předpokládám, že se ještě najde pár lidí, kteří budou mít s čím přijít a prodávat. Povzdechnu si při vzpomínce, jak krásné a barevné byly tržní dny za mého otce, jako šerifa. Ach ano, vskutku krásné.

Potloukám se zamyšlená tržištěm a zastavím se u stánku s látky a krajkami. Vždy musím obdivovat, jak tahle žena dokáže udělat tak krásné vzorky. Doma mám rozešité šaty, na které by se jistě pár takových hodilo. Snad přístě bych si sem mohla udělat výlet a pár krajek si pořídit...
Ze zamyšlení mne vytrhne rozhovor dvou prostých dívek, které nesou plný koš jídla a váčí ho za postarší ženou, která egenrgickým krokem žene své kulaté tělo vpřed. Za nimi kráčí strážný a dohlíží, jak nakupují.
"...a pro koho to všechno je?"dotárají nejdříve jedna a pak druhá mladá dívka na strážného. Ten se nejdříve jen usmívá, avšak když dívky pokládají otázky opravdu často a sladším a sladším hláskem, nakonec se koukne kolem. Tohle mi přestane vonět od základů a zaposlouchám se do jeho odpovědi. proč z toho mám špatný pocit?
"Nevím, Guy mi jen řekl, že se chystá nějaká další hostina..."odpoví významně. Dívka se zachichotají.
"To bychom si mohly přijít na své, jak se bude vařit. Jistě zbude spousta dobrého jídla. panstvo to nikdy neocení!"rozjaří se jedna a druhá na ní reaguje sněním.
"Třeba se tam objeví pár pěkných šlechticů a třeba se do mně zamilují!"
"Do tebe? By museli být slepí!"oponuje jí druhá.
Jejich hovor mne přestane zajímat a radši se zamyslím nad tím, jakou hostinu šerif zase chystá. Proč mi to nějak nesedí? Na co jsem nepomyslela?

Zamyšlená se pomalu vzdaluju z tržní oblasti...

Saracén

Jestliže mě reakce Robina překvapila, tak saracénova ještě víc. Očekávala jsem vražednou nenávist, kterou jsem četla v jeho očích. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se chladnokrevně vrhnul na Robina. Korán přece nařizuje svatou válku, to řekne každý kazatel. Ne každý kazatel však dodá, že také nařizuje milosrdenství. A jediný, kdo tu dnes prokazuje milosrdenství je onen šlechetný křižák.

Zaslechnu, co si ten saracén pro sebe říká. Pochybuje, ale ne o Robinovi, ale spíše o svých předsudcích. Schovám zpět svoje nože a vložím se klidným hlasem do situace:
"Nechtějí nám ublížit. Kdyby chtěli, tak už jsme dávno mrtví. A kdyby nás chtěli zotročit, proč by nás vypouštěli z klecí?"
Uvažuj chlape zabedněná! pomyslím si.
Mám pocit, že jsme tu už nějak dlouho. Věřím Robinovi, že ví co dělá, ale dlouho tu otálet nechci.

Srdce mi v hrudi tluče jako o závod a v duchu prosím Pannu Marii o pomoc, chystaje se vrhnout z dráhy blížící se dýky. Paní, zdá se, však mé modlitby vyslyší a Saracén se zastaví.

Jeho pohled oplácím vlastním a když učiní gesto k mé zbrani, jen zavrtím hlavou.

"Není důvod k násilí. Nejsem tvůj nepřítel," řeknu klidným pevným hlasem, aniž bych uhýbal očima.

Dýka se skloní k zemi a napětí v mém těle poněkud povolí. Usměji se a pomalu k muži natáhnu ruku.

"Já ani mí muži vůči vám nezamýšlí nic zlého," promluvím a sklouznu očima k Djaqovi, na něhož spoléhám jako na tlumočníka. "Nabízím vám své přátelství a svou pomoc."

Saracén

Muž se vyslechne Robinova slova a pokývá hlavou. Pak se rozhlédne kolem.
"A co teď?"promluví směrem k Djagovi. "Musíme se dostat zase domů, ale nebude to snadné. Tohle je země bílých lidí. Zeptej se ho, jak daleko je moře a zda se můžeme nějak dostat domů."

Nečekané vyrušení

Zatímco stojíte v lese, pomalu se začnou probírat stráže a dožadovat se vaší pozornosti. Bylo by nejlepší co nejrychleji zmizet.
Náhle uslyšíte praskání větví a ohlédnete se. Směrem, odkud hluk přichází, spatříte dalšího zbojníka, jak běží k vám. Přiběhne doprostřed vašeho shluku a je neskutečně udivený, když spatří saracény. Hledí však jejich směrem jen nějakou chvíli a pak se přitočí k Robinovi.
"Robine, musím s tebou mluvit."pronese udýchaně a tak tiše, aby ho slyšel jen Robin.

Tábor

Saracén, ať už si o něm myslím cokoliv, má pravdu. Cesta domů bude dlouhá a náročná. To ale není teď to nejdůležitější. Plány na cestu domů musí počkat než budem v bezpečí. K pohybu mě vyburcuje praskání větví a rychlé pohyby ostatních zbojníků.
"Musíme zmizet. Už tu není bezpečno." řeknu jak anglicky, tak arabsky Robinovi a saracénům kolem mě.

//navazuju na "...zbytek uděláme za pochodu."

Po zapsání většiny programu si jen povzdechnu nad tím, kolik toho je, a následně se zvedám ze židle, abych mohl začít s prvním bodem a měl to co nejrychleji za sebou, když v tom vstoupí do pokoje sličná služebná.
He-he... Pěkný to děvče. Už celkem chápu, proč si ji Vaisey vybral jako "osobní služku" a nechtěl se s nikým rozdělit. Ale vypadá to, že dneska mu to z rozrušení nedošlo... toho by se dalo využít... pomyslím si a mimoděk nasadím celkem chlípný úsměv.
Služebná si bohužel právě tohoto "úsměvu" všimla, tak jenom vypálila: "Šerif vzkazuje, že hosta na hostinu už obstaral, takže vaší iniciativy v této věci již není třeba." a s tím se otočí a hodně rychle odcupitá někam daleko ode mně.
"Škoda..." povzdechnu si. "Moment, co to říkala? Že Vaisey už hosta má?" Cítím, jak mi v podbřišku lehce bublá zlostí. "VAISEY!!!" zařvu si jen tak pro sebe, a opět jdu za ním do pracovny. Kolikrát ještě?
Po cestě přecházím přes cvičiště a tamější "incident" mě zaměstná po téměř celou cestu. Jak může ten idiot za jeden den zlomit pět mečů a 3 topora seker o dřevěnej kůl?
Když jsem vletěl k Vaiseymu, opět bez zaklepání, zrovna se zvedal, že někam půjde. Osopím se na něj, a v pár větách plných neuctivých slov mu sdělím, jak mě štve, že po mně něco chce, a pak si to udělá po svém, a dále fakt, že už mám sepsanou pozvánku pro dánského krále Valdemara.
po asi minutě však Vaiseyho ruka začne napůl samovolně hledat dýku, a tak dořeknu větu a rychle odejdu. Jen co zavřu dveře, ozve se náraz kovu o dřevo. To jsem asi trochu přehnal, ale doufám, že příště mi takovouhle změnu ohlásí dřív než všechno zařídím.
A tak s drobným pocitem uspokojení odcházím do města, zařizovat první, a hlavní bod programu, a sice vyhlásit fakt, že vůbec nějaká hostina bude a následně najít pracovní sílu.
Cestou k bráně ještě nařídím pár strážným, aby mě doprovodili. Ať je to teda oficiální...

Poté, co se strážnými dorazíme do města si uvědomím, že je trh. „Díkybohu,“ zamumlám si a pak prohodím směrem ke strážným: „Udělejte mi cestu přibližně někam...“ rozhlížím se po vyvýšeném místu. „...támhle!“
a ukážu přibližně doprostřed náměstí na kamenný stupínek, sloužící právě k úředním vyhláškám.
Ani to nebylo potřeba, lidé kteří nás vidí, sami udělají uličku. Sice si nás někteří v tom zmatku nevšimnou, ale většinou chřestění kroužkových zbrojí stačí k tomu, aby se hodně rychle klidili co nejdál, a to ani nepotřebuje vědět, odkud se to ozývá.
Stoupnu si na „stupínek“, a čekám pár minut, než si mě všimnou všichni na tržišti.
Okřikneme se strážnými těch pár „pomalejších“, s poté teatrálně vytáhnu pergamen, na který jsem si napsal svůj dnešní program, a začnu předstírat, že čtu. No co, praxi v tom už mám...

"Náš milostivý šerif z Nottinghamu ve své nekonečné dobrotivosti zajistil konání hostiny, na počest zatím neznámého hosta. Z toho důvodu vydáváme nařízení, aby každá instituce profitující na základě přípravy potravin nejpozději do týdne od dnešního dne propůjčila hradu alespoň dva kuchaře a dva kuchařské pomocníky. Dále se tímto nařizuje všem řezníků, hajným, a lovcům donést mezi 10 a 50 librami masa, v závislosti na majetku daného občana. Vyúčtování veškerých financí bude zveřejněno po hostině. Dobrovolné účasti se meze nekladou, a pokud se někdo jiný než výše uvedení chce zažádat o dočasnou práci na hradě, nechť se v příštích několika dnech přihlásí buď mě osobně, nebo již výše zmíněnému šerifovi z Nottinghamu."

S touto poslední větou roluji pergamen a po dokončení projevu opět nastupuji cestu ke hradu, do tolik kýženého stínu.
Ovšem Bůh, osud či štěstěna, říkejme tomu, jak chceme, mi očividně nechtěli dopřát žádné úlevy. Bylo mi souzeno zůstat nějaký čas venku.
Přímo před sebou jsem totiž uviděl svou milovanou. Ženu kterou tolik obdivuji, že bych se snad i vzdal jakékoliv funkce na hradě, jen abych ji dostal. Lady Marianu.
Přistoupil jsem k ní, ale najednou jsem vůbec nevěděl co říct. Jak to jen dělá, že mě vždy připraví o řeč?

"Setkání"

Přebýrám se v látkách, stuhách a krajkách a tvářím se velmi zaujatě. Hostina na šerifově hradě, to zní zajímavě. A ještě k tomu neznámý host, no tohle? Co to asi může být?
Má přirozená zvědavost hned hlásí alarm a výstražné světélko mi bliká v hlavě jako poplašné oznámení a dožaduje se pozornosti. Že bych o tomhle zjistila něco víc? Mohla by to být zajímavá podívaná.

Náhle vedle sebe spatřím stín. Ohlednu se a spatřím Guye z Gisbournu. Trochu polekaně sebou trhnu, pak se vzpamatuji a naznačím úklonu.
"Pěkný den, pane."usměji se. "Dnes je tak krásně, co říkáte?" Pod úsměvem si vyčítám, jak je nutné, abych se držela jakési etiky. Ženská zvědavost ve mne okamžitě rozvíří horkou krev - chci se dozvědět o té hostině a o tom hostu něco a Guy by mi to jistě mohl říct. Jen je třeba to téma nějak jemně naťuknout, nejlépe aby to vypadalo, že s tím vlastně začal on...

V lese

Už je to nějaký pátek, co jsem se připojila k Robinově partě v místním lese. Udělala jsem to spíš ze zoufalství, protože samotný jedinec málo kdy přežije bez pomoci ostatních, hlavně pokud je nějak loven. Ani jsem se moc nepředstavovala, jen jsem jim řekla, že jsem Dyhoo a pocházím ze severu. Ani se nějak nezajímali, čím jsem se doteď živila, což bylo celkem fajn, že jsem s tím nemusela jít ven hned ze začátku. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na místní prostředí, trochu poznala les a lidi v něm s vůdčí osobou v čele a trochu se začlenila.
Při jednom z obvyklých návratů do tábora (samozřejmě mezi posledními), Robinův neklid byl až moc očividný na to, že většinu takovýchto emocí dost dobře skrýval a nikdo z něj nic nedostal, pokud sám nechtěl. Jeho řeč ale vše vysvětluje. Sice chvíli váhám, jestli bych se nějak do toho měla angažovat, ale nakonec přeci jen předstoupím a přidám se ke skupině těch pár, kteří do toho jdou. Nečekalo se moc dlouho a vyrazilo na cestu. Jízdu na koni moc ráda zrovna nemám, i když je to rychlejší než jít pěšky, ale co nadělám. Už jsme byli skoro v cíli, když se skupina zastavila s tím, že se něco děje. Sice si čehosi, nebo kohosi, všimnu, ale jelikož dotyčný zjevně neměl v plánu zastavit, moc jsem to neřešila, mohl to být opravdu i jenom místní, co se připletl do špatné situace a jako vhodný krok zvolil zdrhnout. I s ním souhlasím. Robin se ale za ním vydal a na nás nezbylo, než jen čekat. Sesednu z koně, už se potřebuji projít a při čekání se jen rozhlížím kolem. Cesta pokračovala i s jedním saracénem, který se vrátil s Robinem. Tak to nebyl místní. Znovu nasednu a pokračuje se v cestě. Zastavíme s dobrým výhledem na tábor. Zdá se, že boj by mohl být rychlý a taky víceméně byl. Když se s nimi skončilo, kromě několika zabitých tu jsou i dva omráčení, kteří by mohli být pak i sdílnější. Zůstanu stát u těch dvou s mečem v ruce a jen přihlížím saracénům a jejich reakci. Nejspíš se jim nedivím, ale když už jim někdo zachránil zadek, mohli by být alespoň trochu vděčnější, než aby útočili, jak jeden z nich učinil. Neklid byl ale zas rychle pryč a o čemsi se tam baví. Shlédnu na oba muže, kteří se mezitím probrali a možná by k tomu taky něco řekli, ale... Bohužel. Neruš.. Zamručím si spíš potichu pro sebe a jednoho z nich přišlápnu, aby se moc nehýbal. Ozve se zapraskání větví, při čemž se ohlédnu. Přiřítil se jeden ze zbojníků a zdál se lehce překvapen, když se zastavil a viděl saracény. Nechci nějak rušit, ale fakt bychom měli jít.. Vzhlédnu od těch dvou na zemi ke skupince. I Djag už navrhuje odchod.

Zbojník

Přížene se k tobě udýchaný zbojník a chce s tebou mluvit. Tváří se naléhavě a tobě nezbyde nic jiného, než se o pár kroků vzdálit. Vidíš, jak si zbojník nedůvěřivě prohlíží saracény, ale všecny otázky naštěstí odloží, protože ho tíží cosi naléhavého.
"Robine, zjistil jsem něco v Nottinghamu. Šerif prý pořádá jakousi slavnost. Jasně, já vím, že se chceš zeptat, co je na tom neobvyklého, ale prý jde o hosta, kterého si pozval. Řekla mi to lady Mariana - a poprosila mne, abych ti vyřídil ještě to, že by si přála, aby jsi za ní přišel, že by ti snad mohla říct víc."

Když zbojník řekne všechno, co měl na srdci, snaží se zachovat tvář. nechce vyzrazovat nic před saracény. pak se nechápavě rozhlédne kolem. Probírající se stráže, saracéni, místo řpepadení - proč tu Robin ještě je? Neměli by jste co nejdříve zmizet a něco duělat se strážemi a saracény.

Les

Ohlédnu se po Djaqovi, aby mi přeložil Saracénova slova, ale dříve, než tak stačí učinit, ozve se hluk. Meč jako by mi sám skočil do ruky, když se otáčím po směru běžících nohou.

Zjištění, že je to jeden z mých vlastních mužů, mě nepotěší.

"Doufám, že máš dobrý důvod, proč děláš hluk jako splašený divoký kanec," oslovím ho ostře a v mé tváři se zračí slabé podráždění. Přestože nese zjevně důležitou zprávu, neomlouvá to jeho neopatrnost a nemotornost.

Skutečné pokárání se však rozhodnu ponechat na jindy a namísto toho s ním poodejdu od ostatních. Netrpělivým pohybem ruky mu naznačím, ať mluví.

'Co může být tak důležitého na šerifově hostu, že se za mnou hnal přes půl lesa? Jistě na Marianino naléhání.'

Teď a tady se ovšem zjevně nic dalšího nedozvím. Poděkuji tedy poslovi a začnu se věnovat ostatním zbojníkům.

"Řekni jim, že je teď odvedeme do našeho tábora, kde se jim dostane přístřeší, potravy i ochrany do chvíle, než vymyslíme, jak je dostat zpět do jejich země... a snad než se nám podaří osvobodit další jejich krajany, kteří sem byli odvlečeni jako otroci," sdělím Djaqovi. "A bylo by dobré, kdyby se vám podařilo přesvědčit k návratu ty, co odsuď utekli. Nejspíš se nedostali příliš daleko. Vezmi si koně, potřebuješ-li."

Stáhnu zpět všechny muže kromě zraněných a hlídek. Vyčlením z nich polovinu, která dostane za úkol odtáhnout mrtvoly a vozy někam do lesa, jedny zahrabat, druhé zničit, a zakrýt veškeré stopy po přepadení. Ti, co tudy pojedou po nich, nemusí být varováni předem. Poté zde zůstanou jako stráž, která nás včas upozorní na další karavanu, nebo se ji rovnou pokusí zastavit.

Zbytek dostane povel k odchodu. Ukořistění koně poslouží osvobozeným Saracénům. Do ležení je to hodný kus cesty a s pěšími budeme pomalí, i kdyby to mělo být jen pro zajaté otrokáře, kteří s námi půjdou tak, jak zaslouží: po svých a s provazem na krku.

Později těch dní

Robin s bandou svých zbojníků, včetně Djaga a Cassidy, byli právě na cestě lesem, když zaslechli lomození kočáru. Zbojník, který k ním toho dne přiběhl, když zrovna osvobodili saracény, se náhle začal poděšeně rozhlížet kolem sebe.
"Ale to...říkala...že přijede později..."začne si pro sebe něco poděšeně mumlat a když už je toho na něj příliš mnoho, vytřeští na vás oči a vydechne:"Robine, tohle musí být ten host na hostinu. Nikdo o něm nic neví a Mariana chtěla, aby jsi se ujistil, že to není nic, co by bylo nebezpečné." Zdá se, že mluví až příliš vyděšeně a roztržitě na to, aby si tohle všechno vymýšlel.
Kočár se k vám rychle blíží, na přemýšlení máte jen pár okamžiků.

Stále ještě les

Dnes je v Sherwoodu vskutku rušno. Abychom si nohy uběhali, chceme-li se dostatečně věnovat všem příchozím.

S úsměvem se obrátím k vyděšenému poslovi.

"Uklidni se," pravím mu vlídně. "Děláš, jak kdyby to měl přijíždět sám Ďábel v ohnivém kočáře. Uvidíme, jaký host to zavítal pod pohostinnou střechu našeho hvozdu, a postaráme se o něho, jak mu náleží. Chlapci, na místa!" pobídnu zbojníky, ať se ukryjí z dohledu nenadálé návštěvy.

Dobře vědí, co dělat, však také tuto naši hru nepředvádíme poprvé. Pár si vezme na starost skupinu Saracénů a zajatce a odvede je dále do lesa, zbytek se poschovává v křovinách podél cesty, připravený vyrazit, sotva zazní zvuk mého rohu. Trochu lituji, že jsem nechal tolik mužů v táboře otrokářů, ale i bez nich mi zůstává dost, aby dokázali přemoci ozbrojenou družinu, bude-li třeba.

Sám se postavím doprostřed stezky, abych kočár zastavil a zjistil, s kým máme tu čest. Jedná-li se skutečně o šerifova hosta (i když náhoda by to byla vskutku neuvěřitelná), bude to nepochybně urozený Norman, který si ze všech pocestných nejvíce zaslouží pohostinství, jaké nabízíme... a stejně tak si my poté zasloužíme štědrou odměnu za svou péči a pozornost. S trochou štěstí se dnes výborně pobavíme na účet šerifových přátel...

S družinou Robina

Na Robinův rozkaz se vydávám na krátký průzkum po okolí a opravdu nacházím několik zběhlých Saracénů. Několik z nich po chvíli přemlouvání se skutečně umoudří a přidává se k nám. Vím však, že tohle nejsou všichni, kteří utekli. Někde tam v lese je zbytek těch ostatních...
Na jejich hledání však už není čas, neboť Robin rozdává další rozkazy a za chvíli už ujíždíme po lesní cestě.
Dneska je tu očividně hodně rušno, když se po chvíli ozve cinkot postrojů a skřípění kočáru. S ostatními Saracény se schováme do hustého křoví a ani nedutáme. Ačkoliv ostatní saracéni se strachem i s pohrdáním sledují počínání Robinovi bandy, mě to facinuje. S rychlostí stínů se stane skupina bojovníků součástí lesa, číhajíc na svou kořist...Neskutečné!

V kočáře uprostřed lesů

Kočár se líně kodrcá po lesní cestě. Vyhlédnu z okénka. Kolem kočáru jede na koních šest jezdců - osobní stráž mého manžela, totiž teď už moje. Zaženu chmurné myšlenky na to odporné stvoření a raději si užívám výhled. Pomalu míjíme jeden strom za druhým, slunce prosvítá skrz zelenou klenbu, ptáčci si prozpěvují (tedy snad, neboť přes lomození kočáru není nic slyšet), jezdci si nevázaně a uvolněně povídají...zkrátka lesní idylka.

Schovám se opět do kočáru a uvelebím se na měkkých polštářích. Dávám si pozor, abych si nepomačkala své cestovní šaty. Nejsou nijak drahé, alespoň ne na poměry, na které jsem zvyklá. A pak už nemyslím na nic. Užívám si klid přítomné chvíle a bláhové naivitě, že tuto idylku nemůže nic narušit...

V lese

Příchozí člen oznámil zprávu o blížícím se kočáru. Dneska se tu pohybuje podezřele moc lidí.. Kočár se blížil hodně rychle, ale příkazy tu byly ještě včas, takže nenápadný odkliz cesty od minulé návštěvy bude tak akorát proveden. Saracéni se odklízí sami, tak jen bez protestu s dalším zbojníkem pozvedáme zbylé dva žijící a s postrkováním zamíříme do lesa. Poodejdeme s nimi dál od cesty, kdyby náhodou měli v plánu dělat rachot, aby to nebylo hned slyšet na cestu a osazenstvo kočáru nebylo upozorněno. Zastavím se s dobrým výhledem na cestu skryta mezi stromy. Mám docela dobrý rozhled i kolem, jak po prázdné cestě, tak po Saracénech a skrytých zbojnících, což mi celkem vyhovuje, ale po očku se někdy i otočím k dvojici usazených na zemi.

Pod dubem, za dubem...

V křovinách sotva utichne šustění ukrývajících se zbojníků, když se za ohybem cesty objeví hlava prvního koně a záhy se za ní noří i kočár a zbytek doprovodu. Přes tvář mi přeběhne slabý úsměv. Vskutku nebylo třeba obávat se možné přesily.

Počkám, až bude průvod jen slabých pět yardů ode mě, načež zvednu ruku a hlasem zřetelně uvyklým udílet rozkazy křiknu: "Stát!"

Pobuda v lese

Krásný den, opravdu krásný den...užívám si klidu, když tu najednou začne kočár zpomalovat. Slyším jak se koně trochu plaší a zbrojnoši na koních sahají po mečích.
"Stát!" ozve se zvenku.
Kdo se opovažuje mě zastavovat? A uprostřed lesa? Nemám čas na to, aby mě zdržoval nějaký vesnický křupan. Vyhlédnu z okénka kočáru. Uprostřed cesty překáží nějaký muž. Letmo si ho prohlédnu: mladý, v (na první pohled) laciném oděvu, pohledný, s odhodlaným výrazem ve tváři a šviháckým úsměvem.
V normální situaci bych jednoduše dala rozkaz zbrojnošům, aby toho opovážlivce odklidili z cesty a to tak, aby si pro jednou zapamatoval, že MĚ se do cesty nikdo stavět nebude. Nicméně právě příjemný vzhled a vyzařující sebevědomí mi v tomto rozkazu zabrání. Možná je to také dnešním krásným dnem, nebo už (nedejbože) začínám být sentimentální.
Chci dát tomu mladíkovi šanci, aby se odklidil sám bez modřin a tržných ran, proto na něj zavolám:
"Hej, mladíku. Stojíš mi v cestě. Raději bys ses měl odklidit nebo přijdeš k úrazu..." Významně pohlédnu na meče zbrojnošů, aby mu došlo, že neuposlechnutí mého rozkazu, není zrovna na místě.

No dovolte, dámo?!

Beze strachu hledím na zbrojnoše hrozící nahými meči, dobře si vědom, že kdyby se po mně jediný z nich rozehnal, dobře mířený šíp mu zkrátí život dávno předtím, než by jeho rána stačila dopadnout. Založím si ruce na prsou a obrátím se k oknu kočáru, odkud se záhy vykloní jakási šlechtična.

Smeknu čapku z hlavy a vyseknu jí vzornou dvorskou poklonu. Aniž bych bral ohled na její varování, vesele ji pozdravím: "Buďte vítána, paní, v mém lese. Domníval jsem se zprvu, že to slunce vyšlo zpoza mraků, ale musela to být vaše krása, co tak rozzářilo celý kraj. Povězte, paní, jaké jméno přísluší k tak sličné tváři, a kam se ubíráte?"

Pobuda s dvorským chováním?

Doufala jsem, že se mládenec zalekne zbrojnošů. Ale jemu je to očividně jedno. A ještě se tváří (a dokonce se tak vyjadřuje), jako kdyby mu to tady patřilo. To je samozřejmě hloupost, protože tyto lesy spadají pod skupinu šlechticů šerifa z Nottinghamu. Nebýt jeho oblečení a toho, že jsme uprostřed lesů, tak bych si myslela, že je to jeden z oněch šlechticů, neboť z něj vyzařuje přirozená autorita, jeho řeč i způsoby jsou vybrané. Jeho lichotka mě zahřeje u mého, již několik let zatvrdlého a studeného srdce.

"Isabello nebuď hloupá!" napomenu se. Mým úkolem není se tu pachtovat s nějakým pobudou, zbojníkem či co je to za chlapa...
Laciné lichotky ať si strčí za klobouk a klidí se mi z cesty.
Odpovím ne zrovna příjemným tónem:
"A mohu se ptát já, jaký opovážlivec, se mi rozhodl postavit do cesty?"

Když už, tak PAN pobuda

Na ostrý dotaz šlechtičny odpovím smíchem, aniž bych si co dělal z jejího zjevného podráždění.

"Já, paní," zvednu hrdě hlavu a rukou opíši kruh po okolních stromech, "jsem majitelem a strážcem tohoto hvozdu, a jako takový chci tedy znát, kdo se ubírá po jeho cestách."

Pan pobuda

Sebejistota toho muže je zarážející. Když zvedne ruce ke klenbě stromů, aby obsáhl celé své panství, je vidět, že jeho oblečení (ačkoliv prostě vypadající a v jednoduchých barvách lesa) je dobře střižené, z pevné látky a skvěle padnoucí. Také smích a jeho rysy v sobě jakoby ukrývají něco aristokratického.
"Že by přece jen byl pánem tohoto území?"

Muž se zřejmě nehodlá hnout z cesty, a já si nemohu dovolit zaútočit na někoho, kdo je možná šerifův šlechtic. Rezignuji tedy.
"Jsem Isabella Thornton, vdova po lordu Thorntonovi. Tvým územím jen projíždím a mířím do Nothinghamu, kde mě již očekává místní šerif." dodám veledůležitě. Předpokládám, že když uslyší o šerifovi, svém pánovi, tak se mi dostane konečně trochu úcty a že mě nechá jet.

Neodpustím si však ještě jednu výtku:
"Jakožto pán tohoto léna (nebo hvozdů, jak jste říkal), máte podivné zvyky. Není běžné a v našem kraji ani uctivé, takovýmto způsobem zastavovat kočáry cestujících uprostřed lesů..."

To už je lepší

S jistou námahou skryji vzrušení, jež ve mně probudila její slova. Dnes je vskutku den plný zázraků a šťastných náhod... šťastných přinejmenším pro nás.

'Kdo ví, proč je okolo té ženy tolik shonu, že Mariana div neuštvala mého ubohého posla. Jakému záměru může šerifovi posloužit?'

Nepůsobí dojmem nebezpečné osoby, ale na druhou stranu, i půvabný květ konvalinky v sobě ukrývá zrádný jed. Také proto se ani nenamáhám tvářit tak kajícně, jak by si snad žádal Isabellin vyčítavý tón.

"Má paní," odpovím jen, "nežijeme v lehkých časech a já rád vím o každém, kdo vstoupí do Sherwoodu, zejména činí-li tak s ozbrojeným doprovodem. Co se vám zdá jako neurvalost je ve skutečnosti prostá obezřetnost muže chránícího panství své a svého krále. Bylo by pro mě neobyčejnou ctí, kdybyste jako omluvu přijala pozvání k mé tabuli a pojedla se mnou. Jsem si jistý, že i vaši muži a zvířata by uvítali na cestě malé občerstvení."

Pán Sherwoodu

Těšila jsem se, že již za pár hodin budu v pohodlí Nottinghamského hradu, ale jak velí etiketa, nelze jen tak odmítnout pozvání. Zvlášť, když to vypadá, že hostitelem je jeden z šerifových šlechticů. Nicméně nás zve zřejmě do nějakého svého loveckého zámečku, takže v pohodlí budu, tak jako tak a zodpovídat se šerifovi bude muset tento šlechtic, ne já.

Pokynu mým jezdcům, aby schovali zbraně a s úsměvem (neboť jsem si už téměř jistá, že mluvím se sobě rovným člověkem s modrou aristokratickou krví) odpovím:
"Váše omluva se přijímá pane a ráda poznám vaše zdejší sídlo. Nicméně veškeré moje zpoždění, budete muset vysvětlit šerifovi, jste si toho doufám vědom?"

Kývnu na kočího i na jezdce, aby následovali našeho nového hostitele. Sama se opět ztratím v útrobách kočáru a čekám až se kočár rozjede...

Pokus o "rozhovor"

"Á... É... Tó..." sakra jak to říct???
"Ehm... Pěkný den... Lady...
Ano, dnes je vskutku krásně..." stejně si myslím, že jste krásnější
Vůbec netuším co bych měl říkat. Při hovorech s Marianou vždycky přijdu o řeč.
Pár vteřin na ni jenom tak civím. A snažím se utřídit si myšlenky, abych zněl alespoň trochu sebevědomě
"Co vy Lady? Jak jste se měla v posledních dnech?" pronesu.
Bohužel, s tím sebevědomím jsem to trochu přehnal, můj tón při řečení téhle věty přímo volal do světa, že to sebevědomí jenom hraju.
Sakra, to mě hlas musí zradit zrovna teď??

Snažím se vypadat alespoň trochu důstojně, a né jenom jako nějaké zamilované děcko, i když mám takové podezření že mi to asi moc nejde.
Ruce se mi pod rukavicemi zvlhly potem, a v krku mi vyschlo. Budu rád když budu schopný říct pár vět bez toho, aby se mi chvěl hlas nebo abych koktal.

Setkání s Guyem

Pousměji se a skloním hlavu v děkovném gestu za otázku. Pak mu pohlédnu přímo do očí a odpovím.
"Mám se poněkud jednotvárně, dny ubíhají stále stejně...chybí v nich trocha elánu. Jak jsem ale slyšela, v Nottinghamském hradu se bude něco dít...snad prý čekáte i hosta."řeknu se zaujetím a dávám si záležet, aby mé oči jiskřily nadšením. Hraju si přece na velmi znuděnou šlechtičnu, kterou baví jen prohlížet si nové šaty a být zvaná na oslavy a bankety. Musela jsem se při té představě sama sebe zhrozit. Jak by se asi Guy tvářil, kdyby byl znal všechny mé myšlenky?

Pousmála jsem se a snažila jsem se vypadat kouzelně, neodolatelně...tak nevinně, jak to dívka jen umí, když nevědomky laškuje s muži. Připadala jsem si jako strašná mrcha v tu chvíli, vůbec jsem to nebyla já a nejraději bych před tím mužem nehrála žadné nevinné divadlo, nemrkala a neuculovala se. A kdybych měla, tak bych chtěla, aby byl nablízku Robin Hood. Vidět tohle, tak jsem si jistá, že zeloží jeden ze svých rychlých šípů a trefí ho Gisbournovi do nohy. A pak se rychle ztratí v davu, aby si mě o několik okamžiků později odchytil a s mírnou žárlivostí v hlase se mě vyčítavě zeptal, co jsem to prováděla.

Znovu jsem se poustála, nad tou představou a nelítostně sledovala toho muže, jak je v rozpacích z mého úsměvu.
"Odpuste mou zvědavost, sire Guyi, jsem jen příliš znuděná a tato událost mne tedy zajímá více, než by bylo vhodné..." Návnada hozena, uvidíme, zda se chytí i s navijákem.

Pozvání

Spatřím v jejích očích touhu po informacích. Záblesk doufání v to, že se všechno dozví.
Dále se snažím vypadat trochu sebevědomě, ovšem ne tolik jako při předchozí větě... to bylo trochu moc...

"Nikoliv mylady, není co odpouštět. Zcela chápu váš zájem, přeci jen je to vyjímečné vyrušení z... jak jste to řekla... jednotvárných dnů." Srdce mi při řečení těchto vět stále buší o přibližně dvakrát větší frekvenci než normálně.
"Proboha nezírejte na mě tolik." Pomyslím si se svíravým pocitem kolem žaludku
"Už takhle mám problém normálně mluvit, a moc mi to neulehčujete."

"Ohledně zmíněného hosta panuje tak trochu tajemná atmosféra... Musím se vám přiznat, že ani já sám ještě nevím kdo to bude... Natožpak jak početný bude mít doprovod, abych věděl pro kolik lidí bude třeba prostřít... Šerif onoho hosta chystá jako takové... Řekl bych překvapení... Nu, ale to je teď jedno. Práci budu řešit až za nějaký čas." a s touto větou se snažím nasadit alespoň trochu věrohodný úsměv.

V duchu stále ještě žasnu nad tím, že se mi podařilo říct tolik bez toho, abych se nějak zakoktal, nebo jinak zadrhl. Ovšem jak se říká, štěstí se nemá pokoušet moc dlouho, a když se něčeho bojíte, skočte do toho rovnou po hlavě. A právě na tyto dvě přísloví jsem si právě vzpomněl.

"Musím to říct teď, jindy bych k tomu už odvahu nemusel najít." uvažuji během řeči.

"Ovšem když už mluvíme o hostech a doprovodu..." snažím se ze sebe dostat alespoň nějakou větu. "Tedy samozřejmě za předpokladu, že už vás nepozval někdo jiný..."
"Proboha jenom to ne -.-" " říkám si u toho v duchu.
"Přišla byste také na onu hostinu? A... Ehm... Mohl bych vám dělat doprovod já osobně mylady?"
"Prosím, řekni ano, řekni ano!!" začne hulákat moje podvědomí.

Čím víc o tom uvažuji, tím víc se mi to jeví jako nereálný nápad, bohužel co jsem řekl, to jsem řekl, a vzít zpět to nemohu...
Skočil jsem do toho po hlavě, tak uvidím jestli dopadnu do vody, nebo na kámen.
A tak stojím na tržnici kousek od Mariany, a upřeně koukám do jejích krásných očí, a doufám v kladnou odpověď na svou otázku.

Guy z Gisbournu

Hledím na toho muže a zpracovávám informace, co mi podkládá. Host jako překvapení? To má Guy chystat večírek a neví pro koho? Obtížný úkol, to vskutku!

Pak ale začne hovořit o doprovodu neznámého hosta a po krátké chvíli ticha přenese naši konverzaci do úplně jiného světla. Když vysloví pozvání na oslavu, zaskočí mne to. Hlavou mi probleskne myšlenka na mne, zavěšená do Guyova rámě, jak procházím kolem lordů a kývu jim pozdrav...kdybych nebyla přliš zaskočená, snad bych se nad tím i pousmála.

Co to tu vyvádím? Říkám mu do očí, jak neskutečně znuděná šlechtična jsem a přitom doma tajně spřádám plány, jak se vidět s Robinem a jak co nejrychleji přivolat krále zpět domů. V pokoji mne čekají rozešité šaty, na které bych už konečně měla vybrat tu zpropadenou krajku a ne zdržovat se na tržnici s Guyem. Na druhou stranu, zjišťuji cenné informace, které budou Robina jistě velmi zajímat a snad by se s nimi dalo dobře nakládat...na druhou stranu, nemusí to být jen Robin, kdo může stát v čele podařených akcí. Konec konců, Guy mi právě předložil pozvánku na večírek, kam se tímto pádem mohu snadno vetřít a prohlédnout si onoho hosta, pozjiš´tovat, co má zalubem a kdo ví, třeba si tam někdo z hostů příliš nalije a pak by se mohl podřeknout v nějaké dobře vedené konverzaci..

Mé myšlenky začínají vířit jedna před druhou a až pak si uvědomím, že Guy stále čeká na mou odpověď. Chvíle ticha se nepříjemně natahuje a já si začínám uvědomovat, že jsem tomu muži stále ještě neodpověděla. Pohlédnu na něj a snažím se z mysli vytěsnit všechny možné konce...nakonec se ale nechám zlákat vůní samostatnosti a dobrodrusžtví.

"Promiňte, zamyslela jsem se. Ona hostina zní velmi lákavě a ráda se přijdu podívat. A co se společnosti týče, za tu vaši budu jistě ráda."zařívě se usměji a počkám, co zareaguje.

Vstříc radovánkám

"Zajisté jsem si toho vědom, lady Isabello," odvětím s úsměvem, "a velmi rád mu toto vysvětlení poskytnu." 'Zejména přijede-li si pro něj až sem.'

Hvízdnutím a gestem přivolám z houštin jednoho z ukrytých zbojníků a šeptem mu udělím několik pokynů. Muž se ztratí zpět v lese, jen aby se vzápětí vynořil na hřbetě rychlého koně a odcválal po cestě. Za ním následuje deset zbojníků, kteří složí přiměřený hold našemu hostu a utvoří eskortu kolem kočáru.

"Zastihla jste nás na výpravě za divokým kancem," vysvětlím lady Isabelle přítomnost mé vlastní ozbrojené družiny. "Vykoupila jste mu jeden den života navíc, ale lovci už dohlédnou na to, aby nám ten černý démon nezmizel. Prasečí pečínkou vás tedy nepohostím, ovšem jsem si jistý, že i bez toho budete náležitě uctěna."

Pak už se pustím po cestě stejným směrem, jímž odjel posel. Bez ostatního doprovodu mně a mým chlapcům nebude činit potíže udržet i svižný krok s koňmi a k místu, kam máme namířeno, je to jen pouhých pár mil.

Pokyny pro zbojníky

"Ať se k nám přidá deset mužů," oslovím tichým hlasem posla. "Zbytek se Saracény a vězni půjde lesem k táboru, kde o ně bude ve všech směrech postaráno. Ten chlapec, Djaq, bude jednat za své krajany. Ti lidé jsou pod mou osobní ochranou a dozvím-li se, že s nimi někdo svévolně nakládal nedobře, bude čelit trestu z mých rukou. Ty sám si vezmi koně a jeď okamžitě do ležení. Sděl ostatním, že se dočkáme vzácného hosta, pro kterého je třeba připravit pohoštění hodné krále na obvyklém místě. Jeden šlechtic, sedm mužů doprovodu, koně. Pospěš si."

Ono "obvyklé místo" sloužící našim potřebám jako dokonalá přírodní hodovní síň, je velká paseka v lese, jen necelou půlmíli vzdálená od hlavní cesty, ale nedosažitelná jinak než vedlejšími stezkami, kterého jsou všem krom zbojníků neznámé.

Vzhůru na hostinu

Šlechticova družina se mi moc nepozdává, nicméně on působí věrohodně. Pro všechny případy, je tu pořád moje osobní stráž mých jezdců. Kočár se znovu rozkodrcá na lesní cestě a už si to šinem na tajemné šlechticovo sídlo. Zapadnu do kočáru a uvelebím se na měkkých polštářcích.
Kolem kočáru jedou šlechticovi zbrojnoši, proto zatáhnu jednoduché závěsy, které září mými erbovními barvami. Chci mít soukromí a klid...

Asi jsem na chvíli usnula. Lesní vzduch je tak opojný...
Nicméně teď už mě do nosu udeřila jiná vůně. Vzduch je cítit hořícím dřevem, pečeným masem a odkapávajícím omastkem. Zvenku kočáru je slyšet hovor lidí, sekání dřeva a zvonění kovářských nástrojů. Kočár se zastaví. To už zřejmě budeme na onom sídle místního pána hvozdů. Narychlo se upravím a s vidinou dobré pečínky čekám až se otevřou dvířka kočáru...

Díkybohu

"Pfffff......" unikne mi úlevný výdech.
Jakmile si uvědomím, že to zní, jako bych nevěřil, že se mnou půjde, okamžitě zrudnu.
Trochu rozpačitě si odkašlu, a znovu se podívám na její zářivý úsměv a zářivé oči.
"Ehm... Hostina se bude konat tento pátek... Setkáme se až na hostině, nebo pro vás mám někam dojít?" zeptám se nevinně.
Samozřejmě, že za tím vidím i jiné věci, než jenom to, abych ji vyzvedl. V skrytu duše doufám v ohromnou spoustu jiných věcí, ale ty se nesluší říkat před dámou, a hlavně mám dojem, že by mi to asi moc nepomohlo.

Nu, a tak stojím na tržnici, kolem mě hulákají davy lidí, ale já se celou svou myslí soustředím na tu krásou ženu před sebou, a čekám na podrobnosti ohledně naší příští schůzky.

Na tržišti

"Děkuji za vaši nabídku, ale asi se setkáme až na místě." Usměji se. Pak koutkem oka spatřím na tržišti prodírat se muže v kápi a vzpomenu si na Robina a jeho bandu. Zatímco obchodník si stíní hlavu kápí před sluncem, můj milý a jeho banda se musí skrývat před zraky třeba právě toho muže, který stojí přede mnou.
Zahledím se směrem ke krajce, na které právě spočívá má ruka a pak pohlédnu Guyovi do očí.
"Odpusťte, ale už budu muset jít. A vy jistě taky máte spoustu práce s tou oslavou. Přeji vám pěkný den" Usměji se na něj, skloním halvu ve zdvořilé úkloně a pak se pomalu otočím a vzdálím se do jiné části tržiště.

Lesní slavnost

Trvá to stěží půlhodinu než průvod pod mým vedením opustí hlavní cestu a po vyšlapané stezce zamíří do hloubi hvozdu, kudy se pustí dalšími lesními cestičkami, mnohdy téměř neviditelnými a úzkými tak, že kočár sotva projede. Námitky doprovodu lady Isabelly se mi daří uchlácholit sdělením, že jsem úmyslně vybral nejkratší, byť ne nejpohodlnější cestu, neboť silnice se k mému sídlu stáčí širokým obloukem a držet se jí by znamenalo ztrátu času, který je dle všeho pro jejich paní vzácný. Ostatně, nikdo z mých mužů si nestěžuje, a to jdou pěšky.

Po dalších dvou mílích, kdy jsou naši hosté nejspíš již dokonale ztraceni, se před námi rozestoupí lesní podrost, aby odhalil výhled na rozlehlou paseku vyhlížející, jako by snad Bůh sám uprostřed divokého hvozdu stvořil sál hodný krále. Po krajích téměř dokonale kulaté mýtiny se vypínají kmeny mohutných dubů jako temné sloupořadí okrášlené řetězy z listí a barevných květů, namísto dlaždic zem pokrývá hebký koberec trávy protkaný zvonky, hvozdíky a kopretinami. Okraje paseky stíní větvoví stromů, ale většina je zalita zářivými paprsky slunce.

Pod lesní klenbou také panuje čilý ruch. Na třech ohništích se otáčí rožně s pečící se zvěřinou, na dalších se v kotlích připravují rozličné pokrmy masové i zeleninové, z hliněné pece voní čerstvé pečivo. Koše a mísy rozeseté kolem jsou obtěžkány plody lesa i zahrady. Muži i ženy se za veselého hovoru pilně činí v této kuchyni pod širým nebem a vítají přijíždějící průvod. Stejně tak muži dokončující přípravy ve středu mýtiny, kde vyrostl jednoduchý dřevěný přístřešek jako ochrana před sluncem, pohodlně vevnitř vystlaný kožešinami a pokrývkami. Zem před ním je pokryta ubrusy, na nichž jsou již připraveny talíře, poháry i jídelní náčiní, mísy s ovocem a pečivem. Opodál skupinka hudebníků ladí své nástroje.

Bystrý pozorovatel by rychle spočítal, že se zde kromě kuchařek pohybuje přes dvě desítky dospělých mužů, každý z nich již od pohledu zdatný a silný a oblečený obvykle spíše jako lovec než jako číšník. Většina je kromě dýky ozbrojena i dlouhým nožem či tesákem a o kmen jednoho z krajních stromů se opírá několik luků. Chování všech je ovšem vstřícné, přátelské a uctivé úměrně stavu našeho hosta. Několik mužů pohotově přiskočí ke koním, aby se o ně postarali - kromě pastvy je pro ně připravena i čerstvá voda a obilná píce.

Pánovitým gestem pokynu jednomu ze zbrojnošů, aby otevřel dvířka kočáru, a dámě uvnitř nabídnu ruku. "Poctíte mě svolením uvést vás k tabuli, madam?" zeptám se s úsměvem.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

V příběhu budeme pokračovat, jeskyni prosím zachovat. :)