Rodinné dědictví
hrálo se Denně
od: 03. ledna 2009 20:52 do: 15. června 2010 23:36
Dobrodružství vedl(a) Corzo
| |
 | Království Gardor je v úpadku. Na hranicích se shromažďují cizí vojska, v zemi se objevují loupeživé hordy, v horách se objevují skřeti. Král Alamer III. věří, že dokáže vývoj zvrátit pomocí starobylého artefaktu. O tom kde je a co to je však kolují jen zvěsti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemohu tě teď již víc naučit, musíš se vydat do světa sbírat zkušenosti. Budeš-li však mít v budoucnu pocit, že jsi již dostatečně vyspěl, vrať se ke mě. Posoudím tvé schopnosti a možná bude něco čemu bych tě mohl přiučit." Podíval se na tebe moudrýma očima a uviděl zmatek. "Jistě jsi ještě neuvažoval o své budoucnosti a za ta léta jsi ztratil ponětí, co se vlastně ve světě děje. Mám pro tebe jeden typ. Říše Gandor upadá a král Alamer III. hledá dobrodruhy, kteří mu pomohou obnovit její bývalou slávu. Pokud chceš, mohu tě pomocí kouzla dopravit k branám královského města. Dál bude všechno jen na tobě." Krátce jsi se zamyslel a zjistil, že tě nenapadá, co bys chtěl dělat a kde začít, takže jsi souhlasil s nabídkou svého dlouholetého učitele. Na cestu ti do kožené torny dal něco jídla, měch s vodou, malou dýku a kovanou hůl pro pohodlnější cestování a případ, že by ses musel bránit něčím jiným, než kouzly. Po krátkém rozloučení se dlouho soustředil než vykřl kouzelnou formuli teleportačního kouzla. Svět se s tebou zatočil a najednou jsi se objevil na kraji lesa na dohled od velkého města. Většího, než sis kdy dokázal představit. Hlava se ti ještě motala účinkem kouzla, ale přes zamlžený pohled jsi viděl opevněný hrad na kopci s majestátnými věžemi, dvojité opevnění vnitřního a vnějšího města s pevnými hradbami a spoustou domů. Bylo brzké ráno a tak vidíš zástupy lidí, obchodníků a zemědělců, proudící po cestě do města, aby zde prodali výdobytky své práce. Za tvými zády je les, na první pohled zřejmě hluboký. Kam až tvé oko dohlédne se táhnou pole, zajišťující dostatek potravy pro obyvatele města, a mezi nimi je občas vidět jednotlivá stavení nebo menší vesnice. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jak si jí ostatní panoši cestou všímali a věnovali stále větší pozornost, rostl v ní strach z toho, že by ji někdo poznal a otec poslal zpátky na hrad k matce. Od skupiny se druhého dne brzo ráno v jednom z hvozdů oddělila tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml. Rozhodla se, že celou skupinu bude jenom z povzdálí pozorovat a nechá se jimi do královského města vést. Aelswith nebyla zvyklá na dlouhé pochody a měla co dělat, aby družině stačila. Jednu chvíli nabyla přesvědčení, že se jí ztratili úplně. Když však vyšla z lesa, uviděla před sebou velké město. Větší, než si kdy dokázala představit. Družinu, která mířila po cestě k němu úplně přehlédla. Hlava se jí úplně zatočila tím pohledem. Na kopci stál opevněný hrad s majestátnými věžemi, proti kterému byl její domov jen domečkem pro panenky, dvojité opevnění vnitřního a vnějšího města s pevnými hradbami a spoustou malých i velkých domů. V raním slunci spěchají zástupy lidí, obchodníků a zemědělců, po cestě do města, aby zde prodali výdobytky své práce. Kam až tvé oko dohlédne se táhnou pole, zajišťující dostatek potravy pro obyvatele města, a mezi nimi je občas vidět jednotlivá stavení nebo menší vesnice. |
| |
 | soukromá zpráva od Aelswith pro Pohled na město uprostřed polí a hradeb mě zasáhne. Div, že se mi kolena nepodlomila, jen zalapám po dechu a s úžasem ve tváři pomalu kráčím k němu. Snažím se sice hlídat si skupinku, kterou sleduji, ale úchvatné panorama, jež v plném světle předvádí moc a krásu královského sídla, mě stále nutí vracet se k němu pohledem. Dříve než se dostaneme k branám ve vnějších hradbách, uvědomím si drobnou mezeru ve svém plánu a začnu se zase chvatně přibližovat, tak, abych sice nevzbudila přílišnou pozornost, ale abych s každým krokem snižovala náskok družiny. Mám s sebou jen málo peněz a ráda bych zjistila více o tom, jak se žije na královském hradě, o situaci v zemi a v neposlední řadě bych ráda častěji vídala bratry. Vždy jsem je měla ráda a oni mě, jako malou, přes všechna škorpení a uličnictví, vždy dobře chránili a hýčkali, jako panenku. Ve své naivní hlavince tajně doufám, že alespoň jim bych se mohla časem odhalit a vydobýt si své místečko u dvora. Protože tam...ano, právě tam, uprostřed luxusu a vznešené společnosti, se jistě budu cítit skvěle...a nepochybně budu moci mnohem lépe ...to je ono, jistě tu mají mága, který mě bude moct učit, naučí mě víc než starý učitel, jenž se zdráhal pospíchat a zahlcovat mě vědomostmi... maluji si vduchu. Opět popoběhnu. Jsem skupině nadohled, ale vmísím se mezi dva muže s nůšemi a nějakou ženu s košíkem bylin, jejíž sukně přes široké boky mě dobře zastíní. Je pravdou, že jsem unavená. Dlouhé procházky, které jsem podnikala doma, byly proti tomuto pochodu ničím. A mužské boty i oděv, přestože pohodlný, nejsem zvyklá nosit. Proto sem tam klopýtnu a mám co dělat, abych se tu někde na cestě nenatáhla. Nadšení a zvědavost mě však ženou dál. Jak přede mnou vzrůstá ohromná vstupní brána, mám co dělat, abych se ve strachu neobrátila na cestu zpět. Vím, jaké pozdvižení by mohlo potkat mě i celou rodinu, kdybych byla odhalena... sázím však na to, že Bůh přeje odvážným a s tím se také nechám zastínit mohutným obloukem brány a znovu se přiblížím družině svých příbuzných a ostatních pážat, převážně také z rodiny, ať už přiženěné nebo jen dosud nepoznané... |
| |
 | soukromá zpráva od Morganus pro "No dobrá mistře asi je važně čas. Možná tady začína moje dobrodružství". Zabrblu si. Měl bych se vydát do města a zjisti kde to vlastně jsem, někdy sem o tehle řiši slyšel ale už si toho moc nepamatuji. Opřu se o hůl a vydám se cestou do města. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jak ve městě přibývá lidí a jejich proudů různými směry, máš stále větší problém udržet krok se skupinou svého otce. Několikrát jen s velkým štěstím se ti podaří neztratit je a správně odbočit. U druhých hradeb a brány si tě stráž všimne a zvědavě prohlíži. Nechá tě však bez problému projít. Je vidět, že tato část města patří lidem bohatějším. Domy jsou větší, pěkně zdobené a z velké části kamenné. Hlavní cesta, po které jdeš je dlážděná kamenem. Na cestách také ubylo obyčejných lidí i obchodníků, většina tržišť je zřejmě v prvním městě. Držíš se na dohled od skupiny a dostaneš se až k řece, přes niž je padací most a na druhé straně třetí brána. Nemáš však tolik štěstí jako u bran předešlých a zastaví tě strážný. Přestože se ho snažíš přesvědčit, že patříš ke skupince, která prošla několik kroků před tebou, nevěří ti. Veškerá tvá snaha je zbytečná, stráže se ti přesvědčit nepodařilo a posílají tě zpátky přes most do druhého města. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro V prvním okamžiku se rozhněvám a zlostně zamračím, když mě strážný nechce propustit branou a zaplaví mě vlna bezmocného hněvu. Několik nekonečných okamžiků němě stojím na místě a zmateně zírám na neoblomného strážného. Ne, nejsem zvyklá, aby mi někdo něco nedovolil. Obzvláště, když to není žádné uličnictví... zhluboka se nadechnu a znovu vydechnu, abych se rychleji vyrovnala s nastálou situací a už už se poraženecky obracím k odchodu. Tu mě ale ještě něco napadne. Jestliže mám trávit nějaký čas v této části města, možná je to tak dobře, uvědomuji si pomalu. Tam nahoře bych mohla být příliš snadno odhalena, ale tady...mohu okusit život tak, jak o něm vyprávěl učitel. Jistě i zde jsou nějací mágové... ohlédla jsem se zpět k městu přes most, ale teď se znovu vrátím pohledem ke strážnému. Hněv mě dávno přešel, nové nadšení se smísilo s notnou dávkou vzrušení a strachu z nového a nepoznaného. Můj pán, rytíř Uhtred, za nímž jsi mě nevpustil, začnu vyčítavě, mi poručil, abych během dne vyhledal některého ze zdejších mágů, naveď mě tedy alespoň k němu, když mi poslušnosti mému pánu ze svého úřadu odpíráš. Když už nemohu sloužit tam, kde je mé místo, splním úkol, jenž mi o...ohmohm odkašlu si naléhavě, když se včas přistihnu při osudové chybě malého, ovšem významného, prořeknutí, jenž mi Pán Uhtred uložil. Přikývnu hlavou, abych svým slovům dodala váhu a pokusím se zatvářit odhodlaně. Vduchu však už počítám, kolik peněz jsem si s sebou vzala a zda mi budou stačit do začátku, než si najdu obživu, za kterou bych mohla vstoupit do učení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Strážný u brány si tě sice pozorně prohlíží, ale neosloví tě a nechá projít. Jdeš s davem a dostaneš se až na náměstí plné krámků se všemožným zbožím. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Na desítky způsobů, jak zatočit se zarputilým strážným, jsem přišla cestou zpět ke druhému městu. Stovky výhrůžek a zlých pohledů. Nebezpečných útoků a pomst, jakými bych jej ztrestala...jen kdybych byla o dvě hlavy větší a alespoň dvakrát tak široká v ramenou, uměla zacházet se zbraněmi jako bratři....zkrátka kdybych byla někdo docela jiný... ale to bych nebyla tady a ne v takové situaci..., povzdechnu si vduchu. Nenapadlo mě, že bych mohla ztroskotat na takové překážce a jsem z toho zklamaná. Jistěže chci zkoumat i druhé město, ale zajímá mě magie a její studium, ne lelkování u podřadných kouzelníčků...zamračím se sama prosebe a zahnu do široké ulice, která by mě měla přivést na náměstí. Jen zběžně sleduji okolní domy a tváře. Cloumá mnou hněv, na strážného i na sebe. Vlastně ani nevím, na koho se hněvám víc...Co jen mě to napadlo za hloupost, vydat se takhle s otcem pryč?! Vztek zvolna ustupuje. Pravidelný rytmus kroků a únava, která na mě začala neúprosně doléhat, přebily všechny mé další emoce. Dříve než dojdu k náměstí, zastavím se a konečně se pořádně rozhlédnu. Připadám si sama a ztracená, opuštěná jako ještě nikdy. Zvědavost podlehla obyčejnému strachu. Brzy přijde večer, kde složím hlavu?... Vrhnu zoufalý pohled na řady domů kolem sebe. Jsou mlčenlivé a cizí... V naději, že narazím na štít nějakého krámku, zamířím znovu pomalu na náměstí. Kdo bude vědět o kouzelnících lépe než obchodníci? Znají tu kde koho a jistě budou vědět, kam mě nasměrovat...nebo hospodský...ohhh...Zarazím se a sáhnu si rukou na břicho. Ozval se v něch chrčivý zvuk a jakoby v něm něco udělalo kotrmelec. Při myšlence na hostinec mi došlo, jak velký mám hlad. Rozhlédnu se kolem sebe a prvního člověka, na něhož mi padne zrak, se zeptám na to, kde v této části města najít hostinec. |
| |
| soukromá zpráva od Morganus pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Náměstí lemují spíš chudší a menší domy, což odpovídá tvojí představě předměstí. Domy jsou nalepené na sebe, aby zabraly co nejméně místa. Na jednom z protilehlých domů vidíš vývěsní štít s namalovaným kohoutem. A když přijdeš blíž, cedule hlásá "U Zlatého kohouta". Jak prochazíš náměstím, nemůžeš se zbavit pocitu, že tě někdo sleduje. Malý klučina, ani ne desetiletý, se ti snažil ukrást jeden z váčků, které máš za pasem. Nebyl však dost nenápadný a všiml sis ho dřív, než stačil svůj plán dokončit. Chytil si ho za ruku, on se ti však vytrhnul a zmizel v davu, než si stihl zareagovat. Rozhlížíš se, jestli ho někde neuvidíš, ale nic. Všimneš si však, že z jedné z bočních uliček přichází na tržiště hlídka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pozorně si tě prohlédne. Hostinec, říkáš? V této části města je jich několik, ale.., odmlčí se a znovu tě sjede pohledem ..možná bys radši něco levnějšího. Když půjdeš dál po této cestě, projdeš přes náměstí a druhou severní branou, dostaneš se na Zelný trh. V protilehlém rohu je hostinec U Zlatého kohouta. Hostinský je příjemný člověk, dobře vaří a můžeš tam i přespat. Teď mě omluv! Můj pán, když je hladový, je strašný mrzout. Šibalsky se na tebe usměje a pokračuje dál ve své cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Morganus pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hlídka si tě chvilku měří zaražena tvou drzostí. Vážený pane, spustí ten starší z nich, jestli jste si nevšiml, jsme královská hlídka, tak se podle toho chovejte, nebo si prohlédnete hrad. Na tržišti si každý musí své věci hlídat. Král a jeho vojácí neuhlídají každý měšec nebo hlávku zelí, dodá s trochou sarkasmu v hlase. Co chcete vědět?, zeptá se odměřeně. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Poděkuju a s vděčným pohledem k ženě kývnu hlavou. Zachytím ještě její pohled, když zmíní svého pána a vduchu uvažuji nad tím, zda by její pán mohl být čaroděj. Nakonec to však pustím z hlavy, takové štěstí by bylo podezřelé... Věnuji ženě přátelský, letmý úsměv a vyrazím chvatně směrem, kterým mě navedla. Z náměstí se dám severní branou na zelný trh a přes něj k hostinci U Zlatého kohouta. Sem tam se rozhlédnu po lidech a krámcích, které míjím. Nikdy jsem nehledala kouzelníky ve městech, každý učitel mi byl přiveden až pod nos a tak zvědavě zaostřuji zrak k vývěsním štítům či jmenovkám, které by mohly kouzelníka prozrazovat. Je mi jasné, že špičaté klobouky mi hledaného mága sotva prozradí a tak nějak tuším, že kouzelnické povolání nepotřebuje takovou reklamu jako ostatní povolání a řemesla, neboť nepředpokládám nijak velkou konkurenci v dané části města. Přesto mi to nedá, abych podvědomě nehledala. Před hostincem se zastavím a sjedu stavbu rychlým, hodnotícím pohledem. Cestou sem, do hlavního města, jsem nocovali sice skromně, ale vždy důstojně a čistě. Tady si tím jistá nejsem, a tak poslední naděje vkládám do hostinského a jeho dobré povahy, již zmínila ta žena s košem. Opatrně pootevřu dveře a protáhnu se dovnitř, zvědavě a opatrně se rozhlížím, jak to ve tam vypadá. Proklouznu dovnitř a zavřu za sebou tiše dveře...tedy tak tiše jak to půjde. Ani nevím proč, připadám si tu tak nějak nepatřičně...ale možná je to jen dojem, pramenící z vědomí mé skutečné idetnity. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když vstupuješ do hostince, otevřenými dveřmi vnikne dovnitř studený vzduch. Několik farmářů se rozhodlo oslavit výdělek korbelem piva, za což je manželky asi nepochválí. Hostinský stojí za barem a zrovna točí pivo. Nejdřív si tě nevšimne, až když k němu dorazí čerstvý vzduch se otočí ke dveřím. "Račte dál mladý muži a vyberte si místo. Hned sem u vás!", usměje se na tebe. Hospoda je spíš menší, s pěti stoly a pár stoličkami přímo u baru. Přestože z venku vypadá budova lehce zanedbaně, uvnitř je čisto a útulno. Hostinský je menší zavalitý muž, kolem čtyřicítky s příjemným výrazem ve tváři a tmavýma vlasama, které už prokvétají stříbrem. U dvou stolů sedí farmáři u piva. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Nesměle se protáhnu do hostince a zavřu za sebou dveře. Neochotně kráčím kolem farmářů k pultu a zvědavě po štamgastech pokukuju, až škobrtnu, vezmu pochopa a jen zázrakem se nerozplácnu na podlaze. Když konečně zase najdu ztracenou rovnováhu, zrudlá až za ušima, doklopýtám o poznání rychleji a bez dalšího zírání k výčepu. Hlavu mám sklopenou a kdybych to uměla, nejspíš bych zmizela jak pára... Promiňte... začnu nejistě a s neskrývaným obdivem sleduji, jak hostinský obratně kmitá, připravuje korbele a točí do nich objednané pití. Na okamžik mě ta podívaná tak pohltí, že zapomenu svou řeč a opřená o pult, mlčky sleduji ruce hospodského. Klepnutí korbele o korbel mě ale znovu probere. Promiňte...zkusím, začít znovu, o něco odhodlaněji. Potřeboval bych najít nějakého dobrého mága. Můj pán... hostinský mi na chvíli zmizel pod pultem, když zpod něj bral jakousi lahev. Postavím se tedy na špičky a zvědavě se nahnu přes pult, aby mě slyšel. ...můj pán mě poslal ho najít...zpozdil jsem se, stráž mě nepustila na hrad a tak bych chtěl..., chvatně se zase vrátím oběma nohama pevně na zem, když hostinský vystrčí hlavu a postaví nalezenou lahev na tác. Neznáte tu někoho schopného a ochotného...třeba...mě nechat přes noc? Při posledních slovech se mi hlas zadrhne v hrdle. Je mi tak hloupě, že musím málem žebrat o nocleh a ještě přes prostředníka... Sklopím zahanbeně oči, ztěžka polknu a olíznu nervózně spodní ret. Hlavou se mi ženou další otázky a formulace, ale včas se zarazím. Tohle je, holka, cizí člověk, přece mu nebudeš vytrubovat víc než musíš...už tak jsi řekla až dost...ach jo, kde jen budu spát, když mága nenajdu nebo mě vyžene? Ve tváři se mi odrazí smutek a obava a přes veškeré úsilí je zřejmé, že hostinský odhadl mou situaci, přinejmenším to, že není růžová. Kdyby tak znal nějakou jinou cestu ke hradu...jiný způsob jak tam proniknout...ale kdyby mě tam chytili..to by bylo... Nejistě vzhlédnu k hostinskému. Hloupá, hloupá...jak jen mohu být tak hloupá! A ustrašená?! Hlavně se přestat pořád něčeho obávat, nějak to dopadne.... Zhluboka se nadechnu, vzhlížím psíma očima k hostinskému, skousnutý spodní ret a snažím se odhadnout, jak zareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jo hošánku, to už se tak u stráží stává, že nepustí do hradu každého. Proto je tam taky pan král má," mluví k tobě, ale od své práce oči nezvedne. "Mága, říkáš? A to tě pán neposlal přímo za někým? A nedal žádnou listinu, kterou by ses prokázal? Má zvláštní chování, ten tvůj pán." Vezme dva plné korbely a nese je k jednomu ze stolů. Když se vrátí, opře se o pult, zadívá se na tebe a zamyslí se: "Jeden mág mi sem chodí. Přijde jednou dvakrát do týdne na pivo nebo dvě. Posedí, prohodí pár slov o životě a jde si zase po svých. Je to strašně chytrý člověk a má styky u dvora. Ale myslím.. Co je dneska za den? Středa, že?," pokračuje v monologu a nenechá si skočit do řeči. "Tak to bude mimo město. Říkal, že se tu neobjeví, jel navštívit starého přítele na venkov, nebo tak něco. Taky my sem chodívaly dvě babky kořenářky. Jednou se tu pohádaly, už ani nevím, o čem, myslím, že to bylo kvůli nějaké barevné houbě, a od té doby se tu neukázaly. Jak ona se to jmenovala? Barevná? Křiklavá? Křiklavka? Ne, to není ono. Hm.. Asi spolu pořád nemluví. Jedna z nich bydlí ve městě, ale kde vůbec netuším. Možná by věděla moje žena. Ta šla ale k sestře na farmu pro čerstvou zeleninu a jak ji znám, nevrátí se dřív, než večer. To se zase budu mít co otáčet, až se začnou scházet hosti k obědu. Čert mi byl dlužný takovou sakramentskou ženu!," rozčílí se naoko. "Stará Jenovéfa byla porodní babka, ale minulou zimu umřela. Někdo ty prcky na svět přivádět musí, ale nikdo takový u nás nebyl, se ženou děti nemáme. Mág, mág," brebentí si pro sebe a rozhlíží se po hospodě. Zřejmě přemýšlí, kdo by o někom vhodném věděl. "Nikdo další mě nenapadá. Dáš si aspoň něco? Přece tu nebudeš nasuchu! Máš hlad? Moje žena udělala vynikající guláš. Vypadáš, že jo. Posaď se k některému stolu, donesu ti porci. Určitě ti bude chutnat!" Otočí se a pohroužen do svých myšlenek odchází do dveří vedoucích zřejmě do kuchyně. "Mág, mág!," nese se za ním ozvěna slov. Si tak zaražená, že nestihneš ani zareagovat. Když je na půl cesty ke dveřím, konečně se probereš z letargie, ale včas si uvědomíš, kolik pozornosti bys na sebe přitáhla voláním na hostinského a tak to radši vzdáš a říkáš si, že se aspoň pořádně najíš. Pár minci v pytlíku také najdeš.. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Zalapám po dechu, už už otevírám ústa k otázce, ale včas si uvědomím, co by volání za hostinským způsobilo. Mám příliš jasný hlásek a ani má otázka není k vykřikování vhodná. Semknu tedy pevně rty, přikývnu, i když už není komu, a usadím se u jednoho z volných stolů. Zarputile sleduji desku stolu a když mi muž přinese guláš, vděčně k němu vzhlédnu. Napadlo mě....nemohl bych u vás zůstat než se ten mág, co je na venkově, objeví? Mohl bych vám pomáhat... znejistím nad miskou guláše a instinktivně se přikrčím. Za nocleh... zkusím to a zatajím dech nad vlastní troufalostí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za nocleh a jídlo, říkáš?, zamyslí se hostinský a poškrábe se na hlavě. Nějaký ten pokoj se najde, nakloní se k tobě a pošeptá: Máme volné všechny, ale není dobré říkat to nahlas, a mrkne na tebe spiklenecky. Dneska bude práce pro dva a pak se jistě taky něco najde. Až se najíš, půjdeš se trochu seznámit s kuchyní. A teď dobrou chuť!, položí před tebe talíř s gulášem a odejde zpátky za pult točit pivo. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Srdce mi poskočilo radostí. Chvíli ještě koukám od misky za hostinským, ale jakmile mě začnou napadat další obavy ohledně zvládnutí takové práce, pustím se raději do jídla. Nejsem přece žádné motovidlo, tohle bych zvládnout mohla...vlastně měla, ostatně...kdo ví, jak dlouho to budu muset dělat?! Jídlo ve mě zmizí jako nic. Byla jsem hladová a ke všemu mi chutnalo...aby ne, takové věci jsme u nás na hradě nemívali... Pěkně zpříma usazená, otřu si způsobně koutky do kapesníku a odstrčím misku. Najedla jsem se skvěle! Pomalu vstanu, popadnu prázdné nádobí a zamířím do kuchyně, v níž zmizel nejspíš právě hostinský. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinský si tě všimne hned mezi dveřmi. Chutnalo?, podívá se na tebe zvídavě. Tak se pusť do nádobí, žena už to ráno nestihla. Chtěla vyrazit dřív, než půjdou davy do města, aby se nemusela prodírat. Trochu se zhrozíš, když uvidíš tu horu nádobí. Jakoby se neumývalo posledních snad sto let (možná trochu míň). Odpoledne ti ukážu, kde budeš spát, teď na to není čas, řekne ještě hostinský, když odchází zpátky do lokálu zknotrolovat množství zlatavého moku ve džbáncích svých hostů. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Ne že bych nikdy nebyla v kuchyni. Jednou z povinností mladé dámy a hradní paní, jaká ze mě má nebo měla být, je dozor nad fungováním hradu od sklepení po poslední věžičku - v tuto chvíli pocítím jistý vděk za tento druh vzdělávání. Vyjma vojáků a stráží, kterým vládne hradní pán. Tam jsem měla možnost vidět i hromady špinavého nádobí a zkusit si, jaké to je ho umýt. Ale není to práce, ve které bych byla zrovna kovaná. Vstupem do kuchyně mě ovanul charakteristický pach špinavého nádobí, přepáleného tuku a směsice jídla i piva. Není to nic libého, ale dá se na to zvyknout, přestože teď mi to tak nepřipadá. Nakrčím nosík a znaveně sjedu hromadu nádobí i odshora dolů a zpět. Mám co dělat... Zvednu pěstěné ruce k očím a prohlédnu si pečlivě upravené nehtíky a jemnou pleť. Tak, dámy, tomuhle je konec...alespoň na čas, ale slibuji, jakmile budu mít příležitost, zase vás dám do pořádku. Ušklíbnu se, abych si dodala odvahy. Uf, ovšem, mohlo by být hůř...tedy měla bych začít pěkně od začátku, co k tomu potřebuju?...Nádobu, v níž bych to umyla, vodu, nejlépe předehřátou a hadr...hm, Rozdhlédnu se kolem sebe, obejdu hromadu nádobí a pokusím se zatím najít pomůcky. Voda bude...hm, nejspíš na dvoře a džber... znovu se zvědavě rozhlédnu, abych našla pohledem džber nebo jinou podobnou nádobu. Jestliže alespoň v tomto uspěju, najdu zadní východ, vedoucí na dvůr a vydám se hledat studnu. Hold, voda je k mytí nádobí asi základ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Najdeš džber, vodu na dvoře i jiné potřebné věci na umývání nádobí. Hostinský pobíhá mezi lokálem a kuchyní, aby tě občas zkontroloval. Když se blíží čas oběda přijde znovu a obrátí se na tebe: Chlapče, jak se vlastně jmenuješ? Počká na tvou odpověd a potom pokračuje. Doufám, že umíš rozdělat ohen a vařit. Musíme ohřát guláš, začínají přicházet první hladoví hosté. Nech už to nádobí.., zarazí se, když vidí, že nádobí už máš umyto. Vidím, že sis svůj oběd zasloužil. Ted se pust do práce! Následující hodiny strávíš v jednom kole, obsluhováním hostů, umýváním nádobí. Hospoda je zřejmě pověstná dobrou kuchyní, pivem i příjemným hostinským. Když už to konečně vypadá, že si budeš moct odpočinout od nekonečného kolotoče nádobí a obědů, objeví se ve dveřích nějaká žena, kyprých tvarů s vlídným obličejem v pracovním oblečení maloměstských žen. Stojíš zády a nemůžeš ji vidět, dokud nepromluví. Jsi šikovné děvče! Jak se jmenuješ?, usmívá se a jde blíž k tobě. Vidí, jak jsi zaražená, i když nemůže tušit, že je to hlavně kvůli tak rychlému odhalení tvého převleku, a tak pokračuje dál. Můj manžel udělal dobře, že našel někoho na výpomoc. Bylo tu jistě hodně práce, a jak přichází blíž k tobě nahlídne do hrnce od guláše, ve kterém zbývá už jen pár porcí. Vidím, že už jsi skoro hotova. dodělej to a já mezitím připravím zbytek guláše. Na večer nic vařit nebudeme. Je středa, moc hostů nebude, tak si aspon odpočineš a povíš mi něco o sobě.. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Práce tu není snadná, dokonce ne všechno se mi daří hned, ale chybami se rychle učím a bez muknutí je napravuji a rychle se učím i věcem, v nichž nemám takovou jistotu. Těší mě, že mě nikdo nepeskuje a cítím podporu a spokojenost ze strany hostinského. Když se mě zeptá na jméno, krátce zaváhám. Tankred mi říkají. Zamumlám, zaskočená dotazem. Na otázku ohledně rozdělávání ohně a vaření neodpovím, jen váhavě pokrčím rameny. Viděla jsem to, u vaření jsem asistovala, ale jestli a jak to dokážu, to zaručit nemohu. Zkusím to, poškrábu se na nose a vydám se do dvora pro dřevo. Šrumec a popobíhání pokračuje, když se ve dveřích zjeví žena, podle všeho manželka hostinského. Ruce mám plné práce, tak vrhnu přes rameno jeden kratičký úsměv, ale ihned se na několik okamžiků zarazím v práci, když mě osloví jako děvče. Zalapám po dechu a nasucho polknu. V jednu chvíli cuknu rukou, jako bych si chtěla zkontrolovat, zda mi někde zpod čapky neutekl pramen vlasů, ale v půli cesty si uvědomím jak bych se mohla prozradit. Já...totiž...ano, práce tu je, jak to sami zvládáte? Prohodím jakoby nic, ale hlas se mi zachvěje a je spodivem, že mi docela neselže. Otřepu se rychle ze šoku a domývám poslední kousky nádobí, které mi tu zbyly. Skloním se nad prací, abych zakryla ruměnec, jenž se mi rozlil přes líce a s posledními kousky si dávám maličko na čas. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tak pojď už!, promluví na tebe hostinská, když už má ohřáty guláš. Vezme hrnec, talíře, lžičky a pečivo a ty pochopíš, jak může zvládat tolik práce najednou. Vypadá to skoro jakoby mohla vzít ještě jeden hrnec a působí dojmem, že vlastně nic nenese. Zamíří do hospody, místo ke stolu v kuchyni. Nečeká na tebe, ani se neohlédne, jestli už jdeš. Posadí se k nejbližšímu stolu a začne rozdělovat porce na tři talíře. V hospodě je zrovna prázdno, hostinský umývá poslední neumyté půllitry a točí pivo k jídlu. Pak se usadí k ženě a čekají na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Odložím hadr na nádobí tak, aby dobře uschl, ve zbytku vody opláchnu ruce a raději si je moc neprohlížím. Zamířím za hostinskou do výčepu, kde usednu ke stolu s oběma manželi. Vzpřímeně usazená na židli, chvíli sleduji, jak hospodská obratně nalila všem guláše a neodvažuji se zvedat hlavu k úrovni očí ani jednoho z nich. Co jim jenom řeknu? Přece ne to, že jsem rytířská dcerka. Leda bych jim přidělávala starosti...snad spíš říkat, co slyšet mohou. Ostatně, to že hledám mága je pravda a ten zbytek...částečně taky...jen můj pán je můj otec a já nejsem páže, ale mladá dáma... Není mi příjemné vysvětlovat lidem, kteří se mě ujali, proč jsem jim lhala a ještě méně, proč jsem je uváděla v takové riziko...vždyť kdyby mě někdo poznal, mohli mít potíže...jenomže tohle jsem v danou chvíli nedomyslela. Hostinská se usadila na své místo. Ona i její manžel jsou teď proti mně jako při nějakém výslechu...tedy tak si alespoň připadám. Nejistě vzhlédnu k jejich tvářím. Voní to báječně. Pokusím se odvést pozornost k jídlu. Bedlivě sleduji, jak se dvojice tváří, abych dokázala odhadnout, jak moc pokorný tón následně zvolit... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dobrou chuť a nenech se pobízet!, řekne hostinská a oba se pustí do jídla. Něco nám o sobě řekni! Tenhle starý buran, šťouchne spíš přátelsky do hostinského, se o tobě vůbec nezmínil. Ani jsem nečekala, že budeme mít nějakou výpomoc. Jak že se to vlastně jmenuješ? A do kdy se zdržíš? Odkud jsi přišla? A jak ses dostala zrovna k nám? Usměje se a nabere lžíci guláše. Hostinský si hlední svého piva a jídla a do hovoru se nezapojuje, což ti příjde vzhledem k jeho předchozí hovornosti trochu zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Já..., začnu chraplavě a zatěkám pohledem mezi hostinskou i zamlklým hostinským. Za to, že jste se mě ujali moc děkuju. Jsem v tomhle městě poprvé...Pokrčím rameny. je znát, že volím slova. Vyhýbám se všemu, čím bych potvrdila to, že jsem dívka. Mluvím pomalu a zatímco při pohledu na hostinskou prostě jen sděluji informace, u hostinského se snažím odhadnout, co způsobilo jeho mlčenlivost. Snad hovorná žena...obávám se však, aby jej nezklamala moje malá lež... Tady hledám mága, ...to už ale pan hostinský ví. Kromě jiného jej chci požádat o vstup do učení... prozradím alespoň něco ze svých úmyslů. Bylo by pro mě lepší, najít učitele mezi mágy přímo na hradě, protože skutečně patřím k družině rytíře Uthera, ale když mě stráž nepustila, chci zkusit štěstí tady. Uzavřu a povrtám se lžící v talíři. Ne že bych neměla hlad, ale neodvažuji se nic pozřít, dokud tihle dva dobrodinci nevysloví svůj další ortel nade mnou. Musí jim být jasné, že stále ještě cosi skrývám, že mému vyprávění stále něco schází... A jméno...Tankred je takové, na které slyším. Dodám po chvíli odmlky a olíznu nervozně rty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinská tě se zájmem poslouchá. Je vidět, že jí nový člověk v její blízkosti přináší radost a velmi zajímá. Hm, hm, přitakává na tvá slova. A jak ses dostala do služeb lorda Uthera? Co dělají tvoji rodiče? |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Tak přímou otázku a zájem o můj původ jsem evidentně nečekala. Zrudnu a viditelně mě tato otázka dostala do rozpaků. Věřte mi, že mě družina rytíře Uthera nebude postrádat...zatím, ...nemám žádnou zásadní roli v téhle výpravě. Zásadní bude setkání s mágem, pro které jsem tady. Vykrucuju se jak se dá. Jak dlouho už vedete tuhle hospodu? Je neuvěřitelné, jak to jen ve dvou zvládáte. Musí to být spousta těžké práce a od vás kus nadšení. Obrátím bryskně pomyslnou stránku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Život na vesnici v kovárně ubíhal den za dnem bez jakékoliv změny. Samota a nuda tě užíraly natolik, že ses nakonec rozhodl vyrazit do hlavního města, když ses dozvěděl, že král hledá dobrodruhy, kteří by mu pomohli stabilizovat říši. Osedlal sis koně a vydal se přímo k hlavnímu městu. Cesta do města probíhala ve stejném klidu, jako život v kovárně. Třetí noc tě vzbudilo vytí vlků. Hnáni hladem rozhodli se zaútočit na tvého koně. Proti výrazné přesile jsi neměl šanci ubránit svého koně, vlastně jsi byl rád, žes přežil a zachránil si život útěkem na strom. Ráno ses odvážil slézt, sebral pod stromem svůj meč a vydal se na místo nočního masakru. Z koně zbyly jen dobře ohlodané kosti. Posbíral jsi nejnutnější výbavu, kterou jsi mohl unést a rozhodl se, že budeš pokračovat k hlavnímu městu po svých. Cesta i nadále ubíhala v poklidu. Vlci se nažrali a další noci nevrátili. Po dalších pěti dnech chůze, kdy jsi nenarazil na jedinou vesnici a spotřeboval všechny své zásoby jsi se ocitl na konci Hlubokého lesa. Před tebou se rozprostírala rozsáhla pole táhnoucí se od východu až na západ, lemovaná cestami, které se všechny sbíhaly do jediného bodu. Hlavního města. Hlavní město, krásné, obrovské, zářící, silně opevněné s velkými věžemi a pevným hradem. Po cestách se již někteří kupci vraceli z města do svých domovů s utrženými penězi. Došel jsi až k jedné ze vstupních bran a bez problému prošel kolem stráží. Tvé kroky tě dovedly na malé náměstí, kde se na stáncích prodává zelenina a ovoce všeho druhu. Zboží už je od rána notně přebrané, někteří kupci už své krámky balí nebo zbalili. Slunce ti říká, že je něco mezi obědem a večeří možná blíž k večeři. Na protější straně si všimneš strážných, jak s někým rozmlouvají, v horní části náměstí stojí dům s vývěsním štítem, zřejmě hospoda, ale z téhle vzdálenosti to nemůžeš poznat. Když už vidíš hospodu, nemůžeš se ubránit pocitům hladu. Pěkných pár dnů jsi nejedl a tvůj žaludek zřejmě nezasytí pár jablek z trhu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinská očividně potěšena tvým zájmem o hospodu a její práci se rozpovídá. Mluví o tom, jak hospodu postavili kdysi dávno její předci, jak se dědila z generace na generaci, kdo všechno hospodu navštívil (většina těch jmen, vlastně žádné, ti nepřijde povědomá), jak je těžké takovou hospodu udržet v chodu, co všechno musí každý den udělat, když ráno vstane od úklidu, nákupu, vaření, úklidu, vaření, úklidu a jak je to celé náročné, když jsou na to sami dva. Jak si přála mít děti, ale nezadařilo se a jak jsou teď na všechno sami, jak je jim smutno a jak přemýšlí, kdo po nich hospodu zdědí. Jakou radost jí dělají děti její sestry a že tam kvůli tomu moc ráda chodí několikrát do měsíce. Jací jsou ti drobečci roztomilí a jak mají rádi svou maminku. Hostinský zmožen prací a řečmi své ženy u povídání podřimuje a ani ty nevnímáš každé její slovo. V hospodě je klid, hosté žádní a tak uběhne víc, než hodina, kdy hostinská mluví a vy dva nemusíte říct ani slovo. Ale počkej, teď mě napadá. Co tvoji rodiče? Nechybíš jim? Nebránili ti v odchodu z domova? Já bych své dítě jen tak nepustila! |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Slova té ženy jsou jako kulomet, tedy znát jej, jistě bych je k němu přirovnala bez zaváhání. Ale těší mě, že se rozpovídala o něčem jiném než o mně. Chvíli se snažím věnovat pozornost všemu co říká, ale po velmi krátké době si uvědomím, jak mi všechny ty informace splývají. Zůstávají mi vy mysli jen klíčová slova jako: dřina, děti mé sestry, bezdětní, radost....moji rodiče....moji rodiče?!Vzpamatuju se najednou. Okamžik mi trvá než si uvědomím, že odbočení od tématu se zdařilo jen na chvíli. Moji rodiče?...začnu dost hloupě, jako bych měla v uších seno. Ale neee, ostatní sourozenci jsou také na cestách, myslím, že jsou rodiče vlastně rádi za naši samostatnost. Vždyť komu se dnes podaří, aby se děti stavěly na vlastní nohy samy od sebe, i když mají zázemí rodiny? Zazubím se na hostinskou. Jednou za čas se k nim všichni vrací...tohle je moje první cesta, ale už dnes vím, že se budu vracet...hloupá, hloupá! Co teď chceš říct? Ráda?!... pokaždé, když to půjde. Uzavřu po kratičké odmlce a znatelně si oddechnu. Rozhovor se začal rozvolňovat a tak se pomalu pustím do jídla. Trošku vychladlo, ale to mi nevadí. Házím do sebe jednu lžíci za druhou. Usmívám se. Cítím, jak mé sebevědomí stoupá, alespoň zatím, dokud se mi daří vykroutit z nejzásadnějších otázek. |
| |
 | soukromá zpráva od Dorian Nathaniel Sarcophilus pro V den kdy jsem se dozvěděl že král hledá dobrodruhy jsem se vydal do hlavního města, neboť kovařina skutečně nebylo to co mě tak náramě bavilo. Osedlal jsem koně a vydal jsem se rovnou za nosem. Cestou jsem přemýšlel jak moc zajímavé dobrodružství král chystá a jak moc nebezpečné bude. Třetí noci mě ovšem zaskočila smečka vlků, která dočista roztrhala mého koně, i když má láska ke zvěři byla vzkutku velká vlky jsem zvládnout nedokázala. Další den ráno již vlci odtáhli a já jsem musel jít do města po svých. Další dny uběhli poklidně, ale jediné co bylo mou zátěží bylo, že všechny mé zásoby byly vyčerpány, myslel jsem že to bude můj konec...ale v tom se přede mnou objevili hradby krásného, velkého města. Město - Na trhu Dopotácel jsem se až k bráně města a bez větších obtíží jsem vstoupil do města mé nohy mě dovedli až na náměstí kde jsem se na okamžik zastavil a pohlédl vzhůru ke slunci. Konečně jsem tu... prolétne mi hlavou a teprve ted jsem se pořádně rozhlédl co tu lidem z trhu ještě zbylo. Přebrané ovoce mě nějak moc netáhne a myslím že by ani muj hlad neukojilo pár zrovna né moc pěkných jablek. Jsem nucen znovu přejet celé náměstí pohledem a v tom si všimnu několika vojáků a kousek za nimi? Snad hostinec?... Mé nohy mě dovedli až h budově s vývěsným štítem, přečtu si co na něm stojí a pak se ozve zvuk podobný snad chrápání draka a v tom si uvědomím že je to vlastně muj žaludek bez váhání se vydám ke dveřím hostince. Jakmile se přiblížím popadnu kliku a vstoupím dovnitř. Na to jaký je čas je tu skutečně rušno... napadne mě a já se pořádně rozhlédnu, pokud je někde volný stůl namířím si to k němu a usadím se. Možná hostinec utichl když do hostince vlezl takový hromotluk podobající se snad barbarovi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Od rozhovoru (řekněme, že už máš dojezeno) vás vyruší otevření dveří. Dovnitř vchází muž hrubých rysů a silných paží. Rozhlíží se po hospodě a zřejmě vybírá místo k sezení. Hostinský se probere z polospánku a vyjde mu vstříc. Počká až se usadí a ptá se ho, co si objedná.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na vývěsní ceduli je nakreslený kohout a nápis pod ním hlásá: U Zlatého kohouta. Vejdeš dovnitř a překvapí tě, že v hostinci nikdo není. Dokonce ani za pultem hostinský. Jen vzadu u stolu hned vedle dveří do kuchyně sedí tři lidé. Hostinský, menší zavalitý muž, kolem čtyřicítky s příjemným výrazem ve tváři a tmavýma vlasama, které už prokvétají stříbrem, se probere a hned si tě všimne. Zřejmě ho uspal hlas ženy sedící vedle něj (nejspíš jeho žena). Spolu s nimi sedí u stolu zhruba šestnáctiletý čeledín s jemnou tváří a štíhlou postavou. Hospoda je spíš menší, s pěti stoly a pár stoličkami přímo u baru. Přestože z venku vypadá budova lehce zanedbaně, uvnitř je čisto a útulno. |
| |
| Hostinec Hostinský vstane a vykročí k tobě. Počká, až se usadíš: Cím posloužím, pane? MH: Příspěvky pište veřejně.. |
| |
| Hostinec: U zlatého kohouta Jakmile vejdu velmi mě překvapí že je hostinec téměř prázdný až na tři lidi sedící u jednoho stolu. Trošku vyvinutějšího hostinského, nejspíše jeho ženu a mladého čeledína. Tak takový hostinec jsem ještě neviděl... nikdo tu není... zvláštní... prolétne mou myslí ale to si to již namířím k jednomu ze stolu kde se usadím. Takový klid jsem skutečně nečekal... ale což aspon se v klidu najím... uvidím co hostinský nabídne.... Až když ke mě hostinský vykročí to mě teprve kopne zpět do reality a znovu se ozve můj nedočkaví a už tolik scvrklí žaludek. Hostinský se optá čím poslouží přívěti se na něj usměji a ze slušnosti ještě pokynu hlavou na čeledína a ženu sedící u stolu než spustím. " Buďte zdráv hostinský... nejlépe čím by jste mohl posloužiti ... džbánem vody a tím nejlepším jídlem co máte... ale pokud je to možné tak alespon dvěma džbány vody..." dostanu ze sebe s malými obtížemi a znovu se přívětivě usměji na hostinského. Otázky se nechám na později až bude muj žaludek alespon částečně zasycen... bude se pak lépe mluvit... prolétne mi hlavou a já čekám jak hostinský odpoví nebo jestli se rovnou vydá pro to oč jsem jej požádal. |
| |
| Hostinec U zlatého kohouta Host, který vstoupil do hostince U zlatého kohouta, skutečně může ve mně spatřit chlapce. Mladého, hubeného a drobného, s nezvykle jemnými rysy a na svůj věk i holou bledou tváří. Oděv je poměrně čistý, bez záplat, vypadá jako nedávno pořízený a nepříliš obnošený. Na hlavě mám plátěnou čapku, která sahá až na krk a ve dvou cípech před uši. Jen kratičká plavá čupřina z ní čouhá vepředu na čele. Jakmile se host objeví ve dveřích, na okamžik se přikrčím na svém místě a přes oblé rameno hostinské sleduji muže, jak se usazuje u stolu, s neskrývanou zvědavostí. Chvíli čekám, než hostinský vyzjistí objednávku a pak zlehka a tiše vstanu, abych se k němu připojil cestou do kuchyně. Donesu vodu... zamumlám k hostinskému i hostinské zároveň a pospíším si do kuchyně, kde se za mnou v okamžiku zavřou dveře. |
| |
| Hostinec Promiňte mi mou drzost, ale nevypadáte na člověka, který by si mohl dovolit utrácet! Samozřejmě pokud se pletu, rád vás pohostím tím nejlepším, co se u nás najde. A můžete si být jist, že toho máme dost! Host ani nemrkne a sáhne za pas pro váček s penězi. Omlouvám se pane za svůj omyl! hostinský rychle změní svůj tón, když vidí alespoň nějaké peníze. Zřejmě by nerad ztratil hosta, který se rozhodl utrácet. Mohu vám nabídnout výborné pivo nebo nejlepší víno ze svých sklepů. Na jídlo tu bude výborné uzené maso, vejce se slaninou nebo upravená jinak, domácí škvarky nebo prostý chléb s husím sádlem. Málem bych zapomněl, mám tam něco husích jatýrek, pokud byste si přál. Žena vám může upéct kuře, ale to byste si musel chvíli počkat. Nečekali jsme dnes hosty, říká téměř omluvně a pokračuje: Moje žena dnes donesla čerstvou zeleninu z vesnice, nesrovnatelně lepší s tou, která se prodává na trhu a v neposlední řadě ovoce. Hostinský je lehce překvapen Tankredovou ochotou. Chlapec má zřejmě vlohy pro pohostinství. Škoda, že u nás nechce zůstat déle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z tajemného království plného démonů a zla jsi putoval několik měsíců. Postupně ti ubývalo práce se zabíjením a nebezpečí se zmenšovalo. Živil si se, jak se dalo. Občas sis "vypůjčil" kukuřici z pole u cesty, občas nastražils past na zvěř a někdy jsi získal peníze za drobnou výpomoc na poli nebo hospodářství. Když se nad tím zamyslíš, už ani nevíš, kdy jsi vyrazil na cestu k jihu a přestože jsi hraničář, ztěží by sis dokázal vybavit cestu. Jednoho dne tě na strategických místech upoutaly silné pevnosti. Že jsi přešel hranici do království Gardor jsi tehdy ještě nevěděl. Stejně jako jsi nevěděl, že královstí, jeho moc a vliv pomalu upadají. Někde už se otevřeně mluvilo o možnostech dělení království, jinde o výměně panovníka. Doslechl jsi se také, že král hledá dobrodruhy na jakousi cestu nebo honbu za obrovským pokladem. Rozhodl jsi se, že práce pro krále je pro tebe ta pravá. Po dalších dnech putování vyšels ze zvláště hlubokého lesa a uviděl před sebou rozsáhla pole táhnoucí se od východu až na západ, lemovaná cestami, které se všechny sbíhaly do jediného bodu. Hlavního města. Hlavní město, krásné, obrovské, zářící, silně opevněné s velkými věžemi a pevným hradem. Po cestách se již někteří kupci vraceli z města do svých domovů s utrženými penězi. Vydáš se po cestě k městu, ale u brány tě zastavý strážný. Vypadáš jako voják. Co tě přivádí do královského města? MH: Hraničář nemůže mít plátovou zbroj. Navrhuji koženou. Nemůže mít ani kladivo, navrhuji nechat si meč a přidat dýku. (uprav v životopise) |
| |
| Hostinec Pohostinské vlohy jsou pochopitelně jen rychlou záminkou pro uklizení se do pozadí. Dochází mi, že pokud mě dokázala hostinská odhalit dříve, než mi vůbec pohlédla do tváře, mohou k podobným závěrům snadno dospět i hosté, což by bylo ještě méně žádoucí. Přestože stále nedomýšlím řadu potíží, jaké mi nedokonalý převlek může způsobit, instinktivně tuším svá rizika. Vyběhnu na dvůr, kde naberu vodu. Tu v kuchyni přeliju do jednoho z čistých džbánů a spolu s pohárkem přinesu hostinskému k výčepu, aby mohl obsloužit hosta. V zoufalé snaze zůstat v kuchyni co nejdéle, seberu ze stolu špinavé talíře a lžíce od večeře a odnesu je s tím, že je hodlám okamžitě umýt. |
| |
| Hostinec Hostinského drobné překvapení přešlo ve vyslovený údiv. Ještě nestačil vzít objednávku od hosta a už má připravenou vodu. Nechápu, co to do něj vjelo. Ale přece jenom, je tu jen krátce. Třeba se tak chová normálně.. stojí zaraženě pohroužený do svých myšlenek, takže si všimne až po chvíli, že na něj host mluví a chce si objednat. |
| |
 | soukromá zpráva od Al dži dam pro "Dobrý den.Ne nejsem voják já jsem hraničář a přišel jsem za králem pane." odpovím strážnému a čekám jestli mne tam pustí snad teda jo. "Pane putí te mne do města prosím?" MH:Ok upravím |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Strážný se na tebe podívá, chvíli si tě prohlíží a pak se od srdce rozesměje. Po chvíli smíchu se zase začne tvářit normálně, ale v jeho projevu je silně cítit ironie: "Tak prosím, vaše jasnosti! Král už vás očekává!" Hluboce se ukloní a ukáže rukou do hradu. |
| |
| soukromá zpráva od Al dži dam pro Hmm... jak to že mě tak uctívají je to od nich velmi pěkné to jsem rád že král bude mít radost. "Ano pane!Děkuji,ale prosím vás můžete mě závést přímo ke králi?" Před ním teď budu vypadat jak nějaký hlupák který neví kde bydlí král,ale zase je to dost velké město takže bych tam bloudil a bloudil. |
| |
| Hostinec Pohledem přejedu chlapce od hlavy až k patě a poté se pohledem vrátím na hostinského který začne mluvit ještě než vůbec dokončí svůj proslov vytáhnu váček s penězy se kterým zatřepu a ozve se zvuk mincí cinkajícíh o sebe. "V pořádku nic se neděje..." řeknu s ledovým klidem a vyslechnu si nabídku ohledně toho co mají. Přitom po očku hledím na chlapce s drobným úsměvem. Když hostinský skončí s dlouhou nabídkou znovu na něj upřu svůj pohled "Máte vzkutku bohatý výběr..." začnu s úsměvem "Ale přesto postačí jen něco čisté vody a pokud mohu požádat tak kuřátko... a klidně si počkám nemusíte spěchat...něco zeleniny a ovoce zatím bude stačiti..." usměji se na chlapce který již donesl džbán vody a také pohár. Vydíš vysokého muže takového trošku ušmudlaného hromotluka připomínající tak trochu barbara s modrýma očima a černými vlasy staženými do culíku, obličej má trochu od sazí a podle toho jak vypadá by jsi mohl soudit že je to kovář. "Děkuji..." řeknu chlapci a na znamení díku kývnu lehce hlavou a zahledím se na něj svýma modrýma očima něco mě na chlapci ale zaráží. Velmi jemné rysy ... to by prokoukl i slepý... při této myšlence se usměji a než hostinský odejde ještě jej zastavím. "Jakto že jste dnes nečekali žádné hosty?..." optám se se zájmem a sleduji odcházejícího "chlapce" se špinavým nádobím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Můj urozený pane, bohužel mi služba nedovoluje opustit mé místo. Půjdete-li však pořád rovnou za nosem, nemůžete zabloudit! řekne strážný, otočí se k tobě bokem a sleduje lidi procházející bránou do města a z města. |
| |
| Hostinec Hostinský se otočí k ženě: "Slyšelas? Jdi do kuchyně a připrav pánovi kuře a než se upeče, dones na stůl nějaké ovoce. Nebo s ním pošli chlapce.." a na svou ženu se usměje. Hostinská jde do kuchyně a mezitím, co přikládá pod oheň a chystá kuře, udílí pokyny Tankredovi: "Támhle vzadu je košík s čerstvým ovocem, co jsem donesla. Vyber nějaké opláchni a dej na tác. Další ovoce je ve spíži, támhlety dveře. Snaž se, aby to dobře vypadalo. Zanes to na stůl a vrať se, očistíš ještě nějakou zeleninu." Hostinský promluví na ženu a otočí se zpět ke svému hostu: "Víte pane, "podívá se na hosta a posadí se na židli proti němu. "Mám jen malou hospodu. Vedeme ji se ženou sami, chlapec je tu jen na krátkodobou výpomoc. Hledá.." zarazí se a po chvíli pokračuje. "Ale to bych vám asi říkat neměl, to je jeho věc. Tohle je sice velké město, ale lidé jsou tu stejní jako všude jinde. Když peníze nemají, do hospody nejdou. To je uprostřed týdne skoro pravidlem a dnes máme zrovna středu. Jedinou tržbou jsou obědy přespolních kupců, kteří to mají domů příliš daleko a vydělají dost, aby si mohli dovolit se slušně najíst. Obědy už máme za sebou, takže dneska by měl být klid. Možná pár hostů někdy navečer. Co přivádí do města vás? Nevypadáte zrovna jako obchodník.. Možná spíš jako kovář nebo snad krajánek, pomocník ve mlýně. I když těžko říct. Vypadáte, že máte za sebou těžkou a dlouhou cestu. Zdržíte se ve městě? Pokud byste měl zájem, mohu vám nabídnout ubytování," padají z hostinského slova a myšlenky. U stolu se objeví Tankred a bojácně položí na stůl tác s ovocem. Hostinský se na něj ani neotočí, ale poděkuje. |
| |
| Zachytím hostův zvědavý pohled a se zarytým, dost nápadným, mlčením opustím výčep. Dokonce se zdá, že mi hostova pozornost přidala na rychlosti, s jakou jsem odešla, ruce plné nádobí. Sotva se za mnou zavřou dveře, s prudkostí odpovídající jejich váze, je jasné, že se v nich znovu jen tak neobjevím. Nebo bych byl aspoň rád, aby to tak bylo... Jenomže to trvá sotva deset, patnáct minut a jsem tu znovu. Se vším sebezapřením přinesu ke stolu mísu s ovocem, pěkně očištěným a naaranžovaným, přinejmenším lze uznat, že se vkusem. Buď jsem to už někde viděl nebo mám velmi dobré oko a šikovné ruce. Když stavím ovoce na stůl, zachvějí se mi ruce. Mísa je jistě dost těžká, i když chlapec v mém věku by ji bez obtíží měl unést i v natažených pažích. Jedno jablko se tak povážlivě zakymácí a zhroutí z pečlivě navršené kompozice. Bystře zareaguji, chytnu je těsně u okraje stolu, natáhnu se k míse a vrátím zpět. Pospíchám, nechci se tu dlouho zdržovat a tohle je zdržující. Ve tváři se mi mihne nelibost a napjetí, když nahnutá přes půlku stolu, vyšpulená jak děvečka, umisťuji soustředěně nezbedné ovoce. Jakmile jsem hotov, obrátím se a vzpřímeně odkráčím zpět do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Al dži dam pro Usměji se na strážného "Ano pane přímo za nosem děkuji vám mnohokrát." půjdu do města vejdu když spatřím nádherné veliké město jsem ještě nikdy neviděl a tak nádherné no to je mi město tady krále snad najdu hned. Přímo za nosem,přímo za nosem,přímo za nosem,ááá už vidím něco snad to bude král. říkám si vduchu pořád a pořád dokola když spatřím nějakého starce co má na hlavě korunu rozběhnu se k němu. "Vaše nejmilejší jasnosti konečně jsem vás našel zdravím vás jasnosti!" pozdravím krále. pokleknu si ještě před tím než ho pozdravím. Ještě si úžasem prohlížím nádherné veliké město a čekám na královo vyjádření. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ulice města Nechal si strážného jeho povinnostem a vyrazil udaným směrem. Procházíš ulicemi města, prohlížíš si architekturu prvního města, ale na domech chudší části obyvatel nevidíš nic zajímavého. Ulice, po které jdeš, je narozdíl od všech odboček dlážděná a až překvapivě široká. Dojdeš k další bráně, město je dobře připravené na jakýkoliv útok a hrad chrání síť hradeb. I u této brány stojí strážní, kteří tě zastaví s otázkou, kam máš namířeno. Přístup do dalšího města bude asi více omezen. |
| |
| soukromá zpráva od Al dži dam pro Co se tu může dít že by se chystali s někým válčit bo co? "Já?No já mám namířeno ke králi jestli zde vůbec je." odpovím na otázku kam máš namířeno a poté si začnu prohlížet. Připadá mi to divné na co je takové město tak obrněné tak to snad zjistím. "Pane mohu se zeptat proč je město tak dobře opevněnné?" otážu se stráženeho u druhé brány a čekám na jeho vyjádření. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Nevypadáš jako někdo, s kým by se chtěl náš král bavit. Kdo jsi?" zaharatusí na tebe zhruba strážný. Vypadá jako všichni ostatní strážní, kroužková zbroj, přilba, v ruce halapartnu a za pasem krátký meč. "Ty jsi asi zdaleka, když se tak divíš. Tohle je hlavní město, proto je tak dobře opevněné. Staví se po celá staletí. A na válku se opravdu chystáme. Už několik let nás ohrožují okolní státy, napadají naše statky a vesnice v menších skupinkách. Na města ani hrady si zatím netroufli, ale i tak nadělají dost škod a je jenom otázkou času, kdy dojde k něčemu většímu.. Král neustále hledá nové dobrodruhy na různé výpravy a vojáky do svých armád. Možná by ses chtěl přidat?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvé kroky Tě vedly přes rozlehlé pláně, vysoké hory i hluboké lesy, až jsi dorazil do malé vesničky. Mnoho podobnýchu už jsi prošel a ani tahle není na první pohled ničím výjimečná. Stojíš na kopci, pár kroků od prvních domků, pod tebou se údolím line říčka nebo spíš potůček a kolem něj je rozprostřeno několik venkovských stavení. Nemáš ponětí o čase, ale slunce už visí nad obzorem a na polích není vidět ani noha, zřejmě bude víkend. Do podvečerního ticha se občas ozve radostný výkřik, ale nedokážeš určit odkud zvuk přichází. MH: Proč musí být všichni hráči mocní a silní?? Proti ostatním budeš mít drobné výhody, ale rozhodně nebude Tvoje postava silná a mocná.. |
| |
![menu_mage[1]5151.jpg](menu_mage[1]5151.jpg) | Vesnice Nasaju poslední čerstvý vzduch a nasadím si kápi před vstupem do vesnice. A poté nenápadným krokem vstoupím do vesnice.Za normálních podmínek bych se vesnici vyhnul ale dnes udělám vyjímku. Pokročím do téměř prázdných ulic a zamířím k jednomu hostinci. Čas od času neuškodí když si zajdu na teplé jídlo. I když už sem si na to nepohodlí docela zvykl. Vejdu dovnitř aniž bych se zastavil vyjdu k nejodlehlejšímu prázdnému stolu co najdu. Přitom však neznepozorním a zpod kápi přejíždím očima po hostinci a sleduji děj. Všechen smích gamblery i obyčejné lidi hostinského nevyjímaje. (samozřejmě tak aby mi nikdo neviděl do tváře).Nevolám si však hostinského nýbrž čekám jestli si mne všimne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vejdeš do hostince a část hostů se na tebe podívá, většina ti však nevěnuje pozornost a pokračuje ve své zábavě. Hostinský je u tebe, na to, že je plná hospoda, překvapivě rychle. Nabídne ti smažená vajíčka nebo pečínku a k pití pivo, víno a medovinu. Počká, co si objednáš a po chvíli ti přinese objednané pití i jídlo. Hospoda je klasická vesnická, pár stolů obsazených místním obyvatelstvem, které se přišlo bavit do jediného místního "zábavního podniku". Lidé si tě sice zvědavě prohlížejí, ale k ničemu víc se nemají. Hostinský přijde po jídle, aby odnesl nádobí a spíš ze zdvožilosti se zeptá, jestli ti chutnalo, odkud jsi a kam máš namířeno. MH: Zatím, prosím, posílej šeptané příspěvky. |
| |
| Hostinec Když hostinský mluví ke své ženě jen na ní s úsměvem hledím. Když domluví a jeho žena zmizí v kuchyni usadí se naproti mě a můj pohled padne na něj a jej pozorně poslouchám. Když se zmíní o chlapci a pak se zarazí pozvednu zvědavě jedno obočí Něco hledá... hmmm... copak asi?... zeptám se "ho" později... usměji se a dále poslouchám, nechám hostinského aby řekl vše co má na jazyku a pak se teprve zhuboka nadechnu k tomu abych začal mluvit taky já. " Jsem zde protože hledám nějaké dobrodružství a mé nohy mě dovedli až jsem..." začnu a na chvilku se odmlčím když přijde klučina a položí na stůl tác s ovocem když se kousek ovoce odkutálí až ke mě jsem připraven jej chytit, ale on je rychlejší, v ten okamžik se "mu" zadívám do očí a usměji se. "Mohl jsem to chytit...a děkuji..." řeknu s úsměvem a pak pohlédnu na hostinského. "Ano jsem kovář z jedné ze vzdálených vesnic daleko odsud... mám za sebou vskutku náročnou cestu, mého oře roztrhali vlci a já jsem měl štěstí že se bestie nažrali a již se neukázali, ale říkám vám nebyl to zrovna krásný pohled...ubohé zvíře... spustím ještě než vůbec chlapec odejde a po chvilku se znovu odmlčím a z hluboka se nadechnu. "A vskutku ano... zdržím se ve městě, alespon na pár dní dokud nenajdu co hledám a pokud budu přijat nezapomenu se s vámi ještě rozloučit... co se pěněz týče, pokud by jste chtěl mohl bych vám přispět na váš malý podnik, přeci jen kovařinu dělám stále a je oní pořád zájem...ale již dost řečí..." znovu se odmlčím s usměji se. "Myslím že mi to dnes až moc mluví..." dodává spíše jen pro sebe. Tak teď to vyjde na stejno já sem se vypovídal a hostinský téže... asi po obědě zajdu za tím "chlapcem" má zajímavou barvu očí...je jako vánek a zároven jako moře... trošku přemýšlím, vezmu z mísi kousek ovoce a s chutí se do něj zakousnu a během chvíle ve mě zmizí. "Vítečné ovoce..." pravím s úsměvem když odkládám ohrizek stranou. |
| |
| Hostinec "Tankrede," zavolá hostinský na chlapce. "Odnes to nádobí a umi ho," pokračuje, když přijde chlapec ke stolu. Když hoch odchází, pokračuje k hostu: "Určitě to byla strhující a napínavá cesta. V mládí jsem chtěl také cestovat a hledat dobrodružství, ale rodiče mi v tom zabránili, připoutali mě k téhle hospodě a vlastně jsem jim vděčný! Pokoje máme nahoře v patře. Chtěl byste mít raději okna na náměstí nebo do dvora?Doporučil bych do dvora. Sice to tolik nevoní, ale na tržišti je živo už brzy poránu. Příspěvek od vás nepřijmu! Připadal bych si, jako žebrák, když bere almužnu. Ale jak budete štědrý při placení, záleží jenom na vás. Teď mě tak napadlo! Ve městě se povídá, že král hledá dobrodruhy, žoldnéře. Pokud byste chtěl dělat pro krále, zkuste se zeptat stráží. Určitě budou vědět víc!" |
| |
| Hostinec Sotva domluvím už hostinský volá na "chlapce" tak jen chvíli mlčím a pozoruji přicházejícího chlapce s úsměvem na tvářích Je pěkně vychtralí... napadne mě a musím se tomu pousmáš ještě o něco více. Hostinský znovu začne mluvit proto upřu svůj pohled znovu na něj. Vyslechnu si jeho příběh a jen přikyvuji když dále mluví nechám jej ať domluví a teprve poté z mích úst vyjdou další slova. "Dobrá co se týče pokojů nechám to na vás... tedy do dvora..." začnu a usměji se. "Co se štědrosti týče dám vám celý měšec zlaťáků, užj en za jídlo a za pokoj kromě toho také za pár informací.. vřele děkuji pane hostinský..." pravím spokojen s úsměvem na tvářích i po tak těžkém dni. "Už se těším na to kuřátko... zajisté je vaše žena skvělá kuchařka..." dodávám když dojídám poslední kousek ovoce. |
| |
| Hostinec Trošku mě znervózňuje hostův úsměv. Postřehnu, že můj převlek jej dvakrát nepřesvědčil a tak pokaždé, když se mám objevit ve výčepu, snažím se, aby má návštěva byla co nejkratší. Odkvačím s další náloží nádobí do kuchyně a koukám se moc nerozhlížet. S mytím si dám na čas, odbíhám od práce na pomoc hospodyni a snažím se být k ruce raději jí než jejímu muži. Přesto se ještě jednou musím vrátit do výčepu, kde zůstalo pár kusů nádobí, které jsem neunesla a také přinesu pohár hostinskému, aby s hostem neseděl na sucho. Když zaslechnu novinky, zbystřím. Vím proč král nabírá žoldáky. Srdce mi poskočí úzkostí, když pomyslím na otce i bratry, kteří všichni poslechli volání polnic a přispěchali králi na pomoc...jakpak se jim asi daří?... Proběhne mi hlavou. Sama jsem nikdy válku neviděla. Jen rytířský turnaj, ale i tam teče občas krev a pomyšlení na nebezpečí, které číhá ve skutečném válečném střetu, mi nahání husí kůži. Nepletu se však do hovoru obou mužů. Sklopím posmutněle oči a vyrazím zpět do kuchyně. Za chvíli budeme podávat jídlo...bude mě třeba. |
| |
| Hostinec Hostinská s pomocí Tankreda dokončí přípravu večeře, hrdě ji hostu naservíruje a zmizí zase v kuchyni. Za okny se pomalu stmívá, hostinský dělá společnost Markusovi, hostinská zase Tankredovi. Večer pomalu a poklidně plyne v družném hovoru. Ohledně cesty do hlavního města, cest obecně, dětství, zájmech, rodině, plánech do života, nejvýhodnějších nákupech, problémech s vedením hospody.. Během večera se v hostinci ukáže pár hostů, dají si povětšinou pár piv a zmizí plnit své rodičovské a manželské povinnosti. Ačkoliv se Markus snaží navázat hovor s Tankredem, ten se mu celý večer dokáže vyhýbat a podaří se mu to i ve chvíli, kdy se jde spát. Hostinská s Tankredem odejdou do svých pokojů a nedlouho za nimi také hostinský, který ještě ukáže svému hostu pokoj. Pak se odebere taky na kutě.. Hostinská se ráno probudí první, cestou do kuchyně se neúspěšně pokusí probudit Tankreda a tak se sama pustí do přípravy snídaně a ingrediencí na oběd. |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro Jakmile se mne hostinský zeptá co bych si dal řeknu chladným hlasem: Pivo a pečeni. Při čeknání na jídlo s pitím si pohrávám s myšlenkou vypořádat se se všemi čumily ale nechci vzbuzovat negativní pozornost a tak v klidu sedím dál. Jakmile přinese jídlo tak začnu jíst ,ale nehltám ani si nedávám na čas prostě každé sousto tak aby nebolo v puse ani rychle ani pomalu. Jakmile příjde hostinský po jídle a zeptá se mne jestli mi chutnalo a kam mám namířeno odvětím tak aby mě slyšel jenom on ale snažím se postavit hlas tak aby mne slyšel: Jídlo bylo dobré a bylo by ještě lepší kdby na mne všichni takhle nezírali.To sou tady takový šmíráci že si neumí hledět svého. pomyslím si a rozhodnu se že zde nepřespím a půjdu radši dál. Putování na noc mi nevadí. Tak tedy zaplatím a vyjdu ven z hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dojíš svou pečeni a vyjdeš před hospodu. Venku se mezitím nastala úplná tma. Měsíc je zrovna v novu, takže na cestu svítí jenom hvězdičky, přes které se občas převalí nějaký mráček. Vydáš se dál a brzo ztratíš vesnici z dohledu. Cesta vede mezi poli, kde široko daleko není vidět ani světýlko. Jenom občas uvidíš na obzoru přeběhnou srnku a uslyšíš zahoukat sýčka. Cesta se stáčí do lesa, kde mezi stromy prosvítá světýlko a jak se blížíš slyšíš také lidské hlasy. Cesta se noří mezi stromy a pomalu přestáváš vidět, kam vlastně pokládáš nohy.. |
| |
| Spala jsem jako zabitá. Únavná cesta do královského města a následné komplikace mi vzaly všechny síly, které jsem měla. Nocovala jsem dost pohodlně, vlastně bych doma nespala o mnoho pohodlněji. jakmile jsem ulehla, upadla jsem do těžkých, komplikovaných snů, které jsem si po probuzení nebyla schopná vybavit, jen to, že jsem spala sice tvrdě, ale mizerně. Probuzení v domácím prostředí by bezpochyby bylo o mnoho příjemnější...Ne, hostinská mě z hlubokého spánku vyburcovat nemohla. Ale jakmilemě sluníčko za malým okýnkem zašimralo na tváři, pootevřela jsem oči. okamžik mi trvalo než jsem dokázala zaznamenat, že tato místnost se nepodobá žádné, kterou bych důvěrněji znala. V tu chvíli se prudce posadím a zamžikám očima. Hlava ještě zpola spí, jsem omámená sny, které se poslední okamžiky plynule zaryly do skutečnosti, splynuly se slunečními paprsky, křikem drůbeže a hlasy z přízemí... nějakou chvíli mi přes veškerou snahu trvá, než se rozpomenu, co se včera všechno událo a kde teď jsem. Bylo toho skutečně mnoho... Vida, že v pokoji nikdo není, pomalu a neochotně se vysoukám z vyhřáté přikrývky, obléknu se a pečlivě si učešu vlasy tak, abych je mohla zase skrýt pod čapku. Přestože je docela vzdušná, doufám, že očekávaný kouzelník dorazí do města brzy. Vlasy potřebují vzduch a volnost, takovéhle skrývání jim dlouhodobě nebude neprospívat... Po procedůře s oblékáním a česáním konečně sejdu dolů. zamířím rovnou do kuchyně, kde jak tuším, čeká celá spousta práce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Služba v hostinci ubíhá den za dnem. Postupně si zvykáš na práci i brzké vstávání. Naučíš se také několik kuchařských fintiček, které se ti můžou někdy hodit. Hostinská je na tebe velmi milá, zvyká si na tebe a bere tě jako dceru. Chápe, že máš tajemství, které jí nechceš nebo nemůžeš říct. A vlastně jí to ani nevadí. Stačí jí tvoje milá povaha, šikovnost a pracovitost. Hostinský je k tobě taky velmi hodný, i když některé práce, které musíš dělat jsou pro tebe dost náročné. Vůbec ho nenapadlo, že bys mohla být děvče. Strávíš takhle v hostinci víc než týden. Občas se jdeš projít do města, takže dobře poznáš okolí. To však neřeší tvůj problém s kouzelníkem. Ten se ne a ne objevit. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Občas se dám do řeči s místními, ačkoliv je pravda, že strach z odhalení mě naplňuje neustálou nejistotou. Snažím se získat informace o hradě. Zda je možné se tam dostat jinak než přes strážné. Pochopitelně že se nevyptávám přímo. Ale říkám si, že kluci, co se motají po ulicích a žebrají nebo spíš kradou co se dá, by za kus sladkého pečiva sem tam mohli pustit nějakou informaci. Pokaždé když mi hospodářka dovolí koupit si nějaký drobný pamlsek, rozdám ho v ulici za zprávy. Nepřítomnost kouzelníka jsem přijala jako fakt. Nejde. Buď se zdržel nebo někde zemřel, mohlo se stát úplně cokoliv. Snad proto jsem plynule přešla na plán B: dostat se do učení k mágům v královském hradě. Nemám sice ani v nejmenším představu, jak na to, ale nalezení jakékoliv cesty do hradu, která nepovede přes strážné, považuji za klíčovou. Napadlo mě také požádat na hradě o práci...třeba právě v kuchyni. Ovšem to bych musela sebrat veškerou odvahu a troufalost, co jí ve mně zbylo. Zatím zůstávám při tom sbírání... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokud nepotřebuju dobrodružství někam směřovat, nechávám to na kostkách.. Třeba na kouzelníka mělas 80%, že přijde.. Smůla. Na hrad bys měla tak 3-5%. A tím, že děláš v hostinci a jsi tam skoro pořád zavřená, nemáš ani nějakou velkou šanci někoho potkat (tak 1%). Navrhoval bych: a) zůstat v hostinci a vydělávat... b) zkusit jinou práci v dolním městě c) vrátit se domů d) prozradit se a spojit se s otcem (kostky, jestli se Ti to povede a co s Tebou udělá) e) přidat se k armádě f) vyrazit (prakticky bez prostředků) hledat kouzelníka mimo hl. město g) jiná možnost |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Ok, mno, záleží dost na následujících událostech. Pokud by se s armádou vydal i králův mág, nejspíš bych se připojila tam. Kdyby se věci vyvíjely dál stejně, rozvažovala jsem mezi návratem domů a prozrazením otci...ačkoliv tam mě nejspíš čeká pořádný vylágoš. Nejspíš by první přišel pokus o přiznání, ale ne otci, ale bratrům, že jsem tu. Nejprve bych se pokusila poslat jim list, pak je vyhledat u brány do hradu. Žádala bych o setkání s bratry jako chlapec-poslíček z domova. Nechce se mi ale přiznávat kdejakému vojáčkovi svou totožnost. Když to nevyjde dál zacházet nebudu. Poslední pokus by vypadal tak, že bych oslovila hostinskou a požádala ji o pomoc. Prozradila bych, že můj bratr je v královském vojsku a já bych jej chtěla navštívit... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro I když skoro nic nevidím jdu dál. Stejně přesně nevím kam mám jít. Jdu dál a dál. Hlasům, které slyším z dáli nevěnuji zvláštní pozornost. Spíše se snažím nenarážet v té tmě do stromů. Prostě a jednoduše se snažím držet směr a být na cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Snažís se po tmě najít cestu a docela se Ti daří na ní udržet. Párkrát ztratíš směr, ale vždycky najdeš uježděnou hlínu cesty pod nohama. Postupuješ pomalu. Nejdřív to vypadá, že se cesta stáčí pryč od ohně, ale pak přijde ostrá zatáčka doleva a ty jdeš přímo k ohni. Cesta protíná malou paseku, na které u ohniště, zhruba pět metrů od cesty, sedí čtyři mužské postavy. Plně zabraní do hovoru si zatím nevšimli, že stojíš na kraji paseky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvé kroky Tě vedly přes rozlehlé pláně, vysoké hory i hluboké lesy, až jsi dorazil do malé vesničky. Mnoho podobnýchu už jsi prošel a ani tahle není na první pohled ničím výjimečná. Stojíš na kopci, pár kroků od prvních domků, pod tebou se údolím line říčka nebo spíš potůček a kolem něj je rozprostřeno několik venkovských stavení. Nemáš ponětí o čase, ale slunce už visí nad obzorem a na polích není vidět ani noha, zřejmě bude víkend. Do podvečerního ticha se občas ozve radostný výkřik, ale nedokážeš určit odkud zvuk přichází. |
| |
 | soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Prejdem už dosť dlhý kus, kým sa ocitnem znovu v obyvateľnej časti sveta, kde bývajú moji bratia a sestri. Sám som sa nebál, moje kroky išli pevne a sebaisto, koľkokrát moje nohy zamierili do neznáma. Hľadal som práca. Hľadal som peniaze, hľadal som dobrodružstvo o ktorom by som neskôr mohol vyprávať svojim deťom a ich deťom. Bol som pohodový človek, ktorý mal jasný cieľ. Pozriem medzi domy. Všetko sa dialo tak ako vždy. Moje rýchle kroky zamierili k hospode. V každej dedine v tejto zapredanej ríši nejaká bola či už luxusná alebo to bola diera, vždy mali pivo, ktoré sa dalo piť. Moje myšlienky upúta náhly radostný výkrik. Zavrhnem myšlienku ísť hľadať pôvodcu. K čomu by to bolo dobré aj tak som presne nevedel odkiaľ vziešiel. Vzdychnem a vstúpim do hospody. Objednam si krobeľ piva a počkám. BUde čas sa spýtať či nepotrebujú moju pomoc.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Živit se zlodějinou je sice relativně jednoduchá "práce", ale občas se nezadaří a pak se může stát, že na takového zlodějíčka vypíše někdo odměnu. Rozhodl ses nepopichovat Štěstěnu a město opustit. Tvé kroky zamířili.. vlastně nikam nezamířili. Toulal ses krajinou od města k městu, doprovázel pocestné i kupce. Někdy ses podělil ty, jindy ti druzí. Ale život, když člověk nemá žádnou jistotu a někdy ani celý týden nejí nic jiného než kořínky, protože se prostě nic nedaří, se ti omrzel. Kde se dá nejlépe "vydělat"? No přece v hlavním městě. A tak ses přeptal nejbližšího človíčka na cestu a vyrazil. Cesta ti ubíhala/neubíhala až jednoho rána vyšels z lesa a uviděl před sebou velké město. Větší, než sis kdy dokázal představit. Hlava se tí úplně zatočila tím pohledem. Na kopci stál opevněný hrad s majestátnými věžemi, dvojité opevnění vnitřního a vnějšího města s pevnými hradbami a spoustou malých i velkých domů. V raním slunci spěchají zástupy lidí, obchodníků a zemědělců, po cestě do města, aby zde prodali výdobytky své práce. Kam až tvé oko dohlédne se táhnou pole, zajišťující dostatek potravy pro obyvatele města, a mezi nimi je občas vidět jednotlivá stavení nebo menší vesnice. |
| |
 | soukromá zpráva od Ringleader pro Konečně jsem dorazil někam kde by mohlo být ňáké to živobytí Prolétne mi hlavou, když dorazím před bránu města. Na tváři se mi oběví radostný výraz. Stojím ruce v bok a jen přejíždím pohledem po obrovském městě. Tedy teďka po obrovské hradbě, před kterou stojím. Není na co čekat Oddychnu si a zamířím ke vratům do města. Jdu rázným sebejistým krokem. Aspoň se tak snažím vypadat. Řadu dní jsem už nic nejedl. Můj hlady řvoucí žaludek je tím důkazem, ale to mi nezabrání, abych si nenechal svojí určitou hrdost. U brány se trochu zadrhnu, abych si pořádně prohlédl místní strážnici a také vojáky, nic proti nim nemám. Dělají svojí práci, ale až udělám ňákou akci, budoui to zrovna oni, kdo mi půjdou po zadku, tak by bylo docela dobré zjisti z jakým arzenálem se můžu ztřetnout. Na pozdrav strážnému kývnu a usměji se. Musím vypadat mile. Aspoň tedy dočasně. Takle za dne mě lidé musejí brát, jako sobě rovného. Nebo že bych si vymyslel ňáký původ?? Starý absolutně neznámí rod. mohl bych se vydávat za šlechtice... Začínám zase fantazírovat, jak obelstit lidi, ale když se podívám na svoje obnošené, místy i potrhané šaty, hned tu myšlenku zavrhnu Ale nejdřív na to musím trochu vypadat, koupit si ňáké hadry na sebe a vybavení. Na to však potřebuji peníze, a ty se dají sehnat jedině kšeftem. A kšeft seženu jenom u někoho důvěryhodnýho. Musím najít zlodějskej cech, každý město má svůj cech, i když to starostové většinou zatajují, je je docela těžký najít. Přemýšlím si cestou směrem do středu města. Začnu se kolem sebe rozhlížet, jestli nenajdu někoho opitého, nebo méně všímavého, abych ho mohl obrat, třeba jen o pár zlatek. Potom zamířím do hospody Hospoda jsou nejlepší informace, dostaneš pivo a ještě se toho mnoho dovíš.. Zamířím do první hospody, případně se poptám na cestu. Radostně poskakuji mezi koblížky od koňů. Udělalo mi to radost být zase ve městě, ale po chvíli se zase uklidním a nasadim radostný, ale solidní výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vejdeš do hostince a část hostů se na tebe podívá, většina ti však nevěnuje pozornost a pokračuje ve své zábavě. Hostinský je u tebe, na to, že je plná hospoda, překvapivě rychle. Nabídne ti smažená vajíčka nebo pečínku a k pití pivo, víno a medovinu. Nechá tě přemýšlet nad jídlem a mezitím skočí pro pivo. Donese ti i jídlo (pokud si objednáš), popřeje dobrou chuť a zase zmizí mezi lidmi. Hospoda je klasická vesnická, pár stolů obsazených místním obyvatelstvem, které se přišlo bavit do jediného místního "zábavního podniku". Lidé si tě sice zvědavě prohlížejí, ale k ničemu víc se nemají. Hostinský přijde po jídle, aby odnesl nádobí a spíš ze zdvožilosti se zeptá, jestli ti chutnalo, odkud jsi a kam máš namířeno. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Seběhneš po cestě od lesa a vmísíš se do zástupu kupců. Rozhlížíš se, kde bys něco vydělal a skutečně se ti podaří získat měšec od jednoho solidně vypadajícího sedláka. Bohužel v něm moc není a rozhodně za to nebude velká hostina. Spíš jenom tak něco na zub. Strážní si tě všimnou a už už mají nakročeno, že tě na chvilku zdrží. Nakonec si všimnou tvého úsměvu a "tvého" váčku za pasem a nechají tě jít. Procházíš městem a dojdeš na tržiště, kde se prodává ovoce a zelenina. Možná by se ti podařilo něco ukořistit, ale na kraji náměstí se objeví dva vojáci, zřejmě na hlídce. Prochází náměstím a bedlivě se rozhlíží. Na horním konci náměstí vidíš hospodu s vývěsním štítem: U Zlatého kohouta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenom tak, aby řeč nestála, Ti řeknu, že jeden z nováčku je v hlavním městě, dokonce u hospody.. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro |
| |
| soukromá zpráva od Ringleader pro Stojím u stánku s ovocem. Tak co kolik za jedno, nebo za dvě, nebo za tři?? Začnu mluvit s prodavačem, nebo s prodavačkou. Začnu žonglovat s jablky za účelem jedno rychle schovat do kapsi. Ale nemohl jsem si nevšimnout přicházejících strážných. No co nevadí, příště vám to kouzlo ukáži, stejně ho musím ještě vyštelovat. Prohodím na prodejce a jedno jabko mu hodím, tak aby šlo bez problémů chytit. Snad si příště jedno koupím, jsou nádherná.... Prohodím když odcházím. Zamířím rovnou do hospody. Škoda, tak příště. Ale aspoň že jsem narazil na toho tupce sedláka, vypadá jako bůhví jaký pán, ale na konec z něho vypadne jen pár zlatek. Ale ty strážný by chtělo vysledovat, jak chodí na obchůzky... Ale teď na pivo a guláš. Do hospody vtrhnu jako nedočkavý pes, dveře za mnou trochu prásknou, ale toho si nevšímám a šinu si to rovnou k pultu. Kápě, kterou mám zapnutou jen po pas, abych měl volné nohy na případný běh mi vlaje za zády. Takže se mi odhalujou nohy v kožených černých kalhotách. Jsou normální přilehlý až na kůži, abych s nima někde nevadil, ale už jsou ošoupaný a v strašném stavu. Kapuci mám sundanou. Sednu si k pultu a na hostinckého Dobrý den, mohl bych si u vás obědnat pivo a pořádnou porci Guláše??? |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Hostinský sa ukáže ako veľmi milý človek. Najskôr mi donesie korbeľ piva a neskôr šťavnatú pečienku. Bolo to chutné. Pre mňa až moc. Nie často som si doprial takýto luxus. Hostinskému pochválim jedlo a sťažka si oddýchnem keď sa doplna prepchám. Objednám si ešte jeden pohár piva. „Brázdim krajinu a hľadám prácu. Z mesta do mesta. A mojim domovom je svet. Matička zem. Možno“, poviem nezaujato keď sa ma hostinský spýta. Ostatných si moc nevšímam. Keď dopijem zavolám si hostinského späť. „Pane. Nenašla by sa u vás nejaká prácička?“, spýtam sa. „ Už dávno som nemal poriadny job“, zašepkám si sám pre seba a pozriem s otázkou v očiach na už postaršieho muža. |
| |
| Královské město - od hospody k hradní bráně Týden se motám kolem hospody, ale nic z toho. Tedy jistě, mám kde bydlet a co jíst a to je víc, než má mnoho lidí v této zemi. Přesto se ne a ne dočkat toho, kdo měl přicestovat už dávno. Ale zato jsem mezi prací měla dost času na přemýšlení. Do hradu nebylo možné se dostat žádnou cestou...zbývá mi jen pár posledních možností. Nejméně nesmyslná a nejschůdnější mě napadla teprve včera dopoledne, když jsem čistila zeleninu. za otcem nemohu, zbláznil by se hrůzou a vztekem, ale bratry bych navštívit mohla. Když si narazím čapku dost do očí, vypadám jako kterýkoliv jiný uličník, co se potlouká po městě a po kraji a přivydělává si jako poslíček...a v tom tkví můj plán... Vypravila jsem se dopoledne. Dnes moc hostů nečekáme a tak si mohu dovolit malou pauzu. Za rohem si nasypu trochu prachu na nohy od kolen dolů a trošku si umažu i tváře. Chci vypadat jako po dlouhé cestě. Sejdu uličkami tak, abych k hradní bráně přišla od brány z prvního města a zastavím se poslušně před strážným. Zpráva pro mladého Pána Thorlofa, syna rytíře Uthera, od jeho Paní. Oznámím věcně a trochu uhnaně. Vzhlédnu však ke strážnému s odhodláním a zodpovědností, jakou každý takový poslíček bezpochyby cící vůči svému úkolu. |
| |
| V lese Proboha a to jesem si myslel že bude klidná noc. řeknu si v duchu. Jelikož nemám moc rád cizí společnost tak se jim radši vyhnu. Nejdříve popojdu pár metrů do zadu a poté se snažím tiše obejít tu skupinku ,která mi seděla v cestě. Přesto jsem velmi zvědaví co jsou zač a co tu vlastně dělají. Proto neobcházím tak velkým je obloukem jak by bylo bezpečno. Přesto se držím tak abych byl schován za stromy. Pozorně sleduji a snažím se něco v tom lesním tichu také zaslechnout. Né že by to mohlo bejt k něčemu ale sem hold zvědavý. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mezi dveřmi se skoro srazíš s menším drobným chlapcem, zřejmě nějaký roztržitý poslíček nebo chlapec od vedle. Hospoda je skoro prázdná, jen párek farmářů se rozhodl oslavit výdělek korbelem piva, za což je manželky asi nepochválí. Hostinský stojí za barem a zrovna točí pivo. Hospoda je spíš menší, s pěti stoly a pár stoličkami přímo u baru. Přestože z venku vypadá budova lehce zanedbaně, uvnitř je čisto a útulno. Hostinský je menší zavalitý muž, kolem čtyřicítky s příjemným výrazem ve tváři a tmavýma vlasama, které už prokvétají stříbrem. "Bohužel pane, dnes guláš nemáme. Máme vynikající zeleninovou polévku s čerstvé zeleniny a k tomu švestkové knedlíky. Pokud byste raději maso, mohu vám nabídnout jen studené uzené s chlebem a křenem." Jedním očkem mrkne na farmáře a když vidí, že jsou zrovna uprostřed nějakého napínavého hovoru, položí korbel piva, který byl původně zřejmě pro jednoho z nich, před tebe. MH: Přímou řeč, prosím, tučně!! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinský tě s chutí obskakuje. Je vidět, že má svou práci rád. "O práci je u nás nouze. Většinou tu žijí jen chudí rolníci a zemědělci. Co vypěstují, to prodají ve městě, za peníze nakoupí jiné zboží a zpátky skoro nic nedovezou. Sužuje nás, jako prý celé království, banda loupežníků. Kdybyste měl dobré srdce a chtěl udělat dobrý skutek, mohl byste nás jich zbavit. Bohužel nemyslím, že byste za to něco dostal. Rozhodně ne peníze nebo aspoň ne moc. Pokud ste měl prací namysli výdělek. Jestli chcete lepší práci, zkuste to v hlavním městě. Je to jen pět dní cesty a spíš tam něco najdete, než tu." Nakloní se k tobě a polohlasem pokračuje: "Král prý shání vojáky a dobrodruhy. Chce se připravit na hrozící válku a nezbývá mu vojsko na vyčištění lesů a udržení pořádku. Jestli si bojovník, a vypadáš tak, možná by tě to mohlo zajímat. U nás se o tom zatím nemluví. Věřím, že hodně mužů by odešlo hledat štěstí do armády a kdo by potom zůstal obdělávat pole? Opět se narovná a normálním hlasem pokračuje. Lepší radu nemám. Leda jednu. Dej si další pivo! a spiklenecky se na tebe usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve dveřích z hostince se srazíš se šlachovitým mužem, který zřejmě hnán hladem nebo žízní, se tlačí do hospody. Jen se minete a každý pokračujete svou cestou. Strážní si tě měří už když se k nim blížíš. Nemají důvod tvé historce nevěřit a tak tě pustí dál: "Běž pořád rovně a až to dál nepůjde a budeš mít možnost volby, dej se doprava. Dojdeš ke kasinu.. ehm.. kasárnám a tam se na Thorlofa poptej, někdo ti určitě poradí. Z jeho hlasu jakobys vytušila, že tvého bratra znají. Zřejmě už si u vojáků nějaké jméno udělal. Kráčíš po široké dlážděné ulici a prohlížíš si pěkné domy stojící po obou jejích stranách. Jsi tak zaujatá, že máš občas problém vyhnout se lidem, které míjíš. Dojdeš až na rozcestí ve tvaru Y a začneš přemýšlet, jestli se opravdu dát doprava a hledat bratry, nebo raději doleva a zkusit to i nadále na vlastní pěst. MH: Klidně pokračuj šeptaně. Kdybyste se měli potkat a byla potřeba veřejná řeč, napíšu to přímo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Plížíš se lesem kolem skupinky u ohně. Pokud se tomu ovšem plížení dá říct. V té tmě není moc vidět a tak co chvílí šlápneš na suchou větev, zašustí pod tebou staré listí nebo ohneš a zlomíš větve ještě zelené. Daří se ti však vyhnout všem dírám, keřům a pařezům. Snažíš se dostat blíž ke skupince, ale není jim dost dobře rozumět. Možná to bude i tím, že mají něco upito. Samozřejmě to můžeš zkusit ještě blíž, ke kraji paseky je to pořád ještě kus. Všechny čtyři postavy u ohně sedí. Podle toho, co vidíš a slyšíš, soudíš, že jsou to všechno muži, zhruba kolem 35 let, spíš hubení než tlustí a kostnatí než svalnatí. I když všechno může být jinak, až některý z nich vstane. MH: Piš, prosím, šeptané příspěvky. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Na křižovatce se krátce zarazím, ale mít alibi od Thorlofa mi připadá jako dobrý nápad. Bratr, třebaže je zásadový, stejně jako otec, ke mně byl vždy vlídný a chápavý. Tak nějak doufám, že mu to vydrželo. Vydám se tedy doprava přesně podle toho, jak mi poradil strážný. Nevím sice, jak bratra přiměju, aby otci o mé přítomnosti neřekl, ale ráda bych jej viděla. Myšlenka na válku, do které brzo odjedou, mi nahání husí kůži. Představa, že toto by mohlo být naše poslední shledání, mě děsí. Pohybuji se podle instrukcí od brány až dojdu k budovám, které strážný označil jako kasárny...tam budu hledat bratra a při první příležitosti se na něj zeptám se stejnou záminkou, jakou jsem použila u brány. |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro „Keď tak nad tým premýšľam. Keď ich tu zbavím pár lúpežníkov nepríddem moc o čas aj tak som sa tu chcel chvíľu zdržať. A keď sú to už taký veľký lúpežníci že sa ich nevedia zbaviť určite budú mať nejaké peníze pri sebe“, to ma uspokojí. Nakloním hlavu na hostinskéh, ktorý mi s radosťou ponúka ďalšie pivo. O svoje povinnosti a hospodu sa stará veľmi dobre a nie je ani nevrlí čo naopak väčšina hostinských je. „Pane myslím že sa pôjdem pozrieť na tú prácičku. Prečo nespraviť dobrý čin? Kde by som sa s niekym mohol stretnúť aby som sa dozvedel kde asi ta banda řádi. Myslím že nebude najlepšie keď sa tu začnem potulovať a dúfať že na nich natrafím“, poviem a usmejem sa. „ Ale jedno pivko si ešte dám. Dobrého nie je nikdy dosť“, poviem a pozriem na krčmára, ktorý stále stojí pri mojom stole. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kasárna se ti podaří najít bez problémů. Venku stojí dva strážní, kteří tě ihned a bez vyptávání nasměrují do hostince "U žíznivého rytíře". Před hospodou sedí u dvou stolů vojáci. V jedné ze skupinek poznáš svého bratra. Baví se s ostatními žíznivými "rytíři" a hlasitě se smějí. Tak jako ostatních kolem jdoucích, ani tebe si nikdo z nich nevšímá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "To byste pro nás opravdu udělal?" Hostinskému se na tváři objeví široký úsměv. "Loupežníci přepadávají lidi v nedalekém lese na cestě do hlavního města. Nikdo vám neřekne, kolik jich vlastně je. Někdo říkal, že viděl jenom dva, jiní mluví o dvaceti. Pokud chcete, můžete u mě zůstat zdarma přes noc a vypravit se na ně až ráno. Pivečko už se nese.." skončí svou řeč a odejde točit další pivo. |
| |
| soukromá zpráva od Ringleader pro Nemají guláš?? Divná hospoda.. Tak fajn přineste mi tu zeleninovou polévku.... Dík Řeknu když předemne položí korbel s pivem. Rychle ho vezmu a do půlky ho vyprázním. Svůj ne zrovna dobrý víkon ale spíš směšný zakončím hlasitým Achhhh. Počkám až mi přinesou polívku. Koukám že je to tady obrovské město.... oslovím hostinckého A dobře vedené, kde by se tu dalo sehnat slušné ubytování a práce?? A prosim vás jaká je tu kriminalita. Nesnáším zloděje, mám na ně strašnou smůlu. Kamkoliv se dostanu, tam mne okradou.... Pousměji se na hostinského a s chutí se pustim do polévky. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Málem radostí zavýskám, když poznám mezi muži svého bratra. Spolknu však veškeré hlučné projevy a s tlukoucím srdcem...přecejen, tolik rytířů pohromadě jsem viděla jen párkrát za život...vykročím k němu. Postavím se tak, aby bylo jasné, že svůj report směřuji právě jemu. Pak se zavrtím, když se v poslední chvíli zarazím před vyprsením, a zvednu bradu. Zprávy z domova, pro vás, pane. Zahlásím k bratrovi a zvědavě, částečně i napjatě jej sleduji. Neodvažuji se rozhlížet po ostatních mužích, bojím se, že bych zrudla jak pivoňka, už tak stačí, že mi srdce tluče o závod někde v krku, ruce mi nervozitou zledovatěly a kolena se mi roztřásla...už jsem ale tady a neustoupím ze svého záměru... |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro „Áno myslím, že to pre vás urobím. Avšak túto noc tu možno prespím a možno nie. Ešte teraz sa vydám hľadať tých zlodejov. Mám trošku naponáhlo a hádam mi to nebude trvať tak dlho ak ich nájdem. Bude väčšia šanca že ma prepadnú teraz v noci ako cez deň. Ak sa mi to podarí prespím tu. Avšak jedno pivko si ešte dám“, usmejem sa na odchádzajúceho hostinského. Keď sa vráti tak na jeden hlt do seba vyprázdnim pohár a na stôl hodím jeden zlaťák. Pre dobrých sa platí dobre“, pomyslím premýšľajúc prečo som mu hodil na stôl tak veľa. „A prosím vás ešte mi ukážte smer, ktorým sa mám vydať. Som tu prvý krát a nevyznám sa. Ktorým smerom je tá cesta?“, spýtam sa vysmiateho hostinského. |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro No nic řeknu si když vlastně nic zvláštního nezaslechnu a nic nepochytím. Proto se zbytečně neprozrazuji a spíše se snažím najít v nočním šeru něco co by poté dále mohlo navazovat na cestu, neboť cesta mi dává jistotu že jdu alespoň nějakým směrem. Tedy ne že by mi vadilo jít někam lesem ale lesy jsou zrádné a není jisté že by nezhoustly a to by byl konec cestování natož v noci kdy ke všemu ještě není vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Co jiného byste taky čekal ve hlavním městě. Náš král si své lidi pečlivě vybírá! Bydlet můžete klidně tady. Mám nahoře pár pěkných pokojů, snad vám některý bude vyhovovat. S prací vám zřejmě neporadím. Jsem hostinský, vždycky jsem hostinský byl a snad i vždycky budu. Jinou práci jsem nehledal, takže nevím. Proslýchá se ale, že král hledá dobrodruhy a vojáky, možná to by vás zajímalo. A zloději? Těch je dneska všude spousta. Ani tady to není žádná výjimka, i když je to lepší než kde jinde. To víte, čím blíž ke králi, tím lépe. Taky je tu všude hodně stráží, místodržící chce mít bezpečné město s dobrou pověstí." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Všichni do jednoho u stolu zvednou hlavu, aby se podívali, kdo je to ruší a co jim chce. Když si tvůj bratr všimne, že se díváš na něho, zbystří a podívá se na tebe pozorně. I přes tvůj převlek tě hned pozná, vstane od stolu: "Probereme to někde stranou," zachová klid a dekorum. Ostatní se jenom udiveně dívají, protože Thorlof není z těch, kteří by měli před ostatními tajemství. Ale když uděláte pár kroků od stolu, ostatní se zase dají do hovoru a nevěnují vám pozornost. "Sestřičko, ty si se zbláznila! Co tady děláš?" zeptá se tě, když jste z doslechu a je vidět, že by tě nejradší objal, kdybys nevypadala jako panoš. "Tak to ty si ta "nepříjemná zpráva z domova", o které mluvil otec..Neřekl nám, o co jde. Asi abysme se o tebe nebáli.. Nikdo neví, že jsi tu, že? Co tě to napadlo? Co tu děláš? Tak mluv už!" Naléhá na tebe a vůbec si neuvědomuje, že ti k mluvení nenechal nejmenší prostor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinskému se jenom zajiskří v očích, když uvidí zlaťák na stole. "Ale jistě pane, to je to nejmenší, jak vám mohu pomoci." Vyjde s tebou před hostinec. "Musíte jít po téhle cestě, někdo říká, že na jihovýchod, ale já tomu nerozumím. Do lesa dojdete za hodinku maximálně za dvě. Škoda, že nesvítí měsíc, neuvidíte na cestu. Šel bych s vámi a pomohl vám, ale umím se otáčet jenom kolem pípy. Spíš bych vám tam zavazel. Nevím, jestli budu mít ještě otevřeno, až ... " zatrne mu, když pomyslí na to, že jdeš zabíjet a chvíli hledá správné slovo "..se vrátíte, ale určitě to zkuste. Hodně štěstí!" V tu chvíli se ozve zevnitř zavolání někoho z hostů o další pivo a hostinský zmizí ve dveřích. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Plížíš se v rozumné vzdálenosti od kraje paseky a ohně, tak abys aspoň trochu viděl, kam dáváš nohy a doufáš, že tě od ohně není vidět. Snažíš se pohybovat potichu, aby tě od ohně nezaslechli, ale taky neslyšíš ty je. Z téhle vzdálenosti ani nepoznáš, kdo u ohně sedí. Protože se snažíš obejít paseku relativně těžkým terénem, potmě a potichu, trvá ti to hodně dlouho, možná i víc než hodinu. |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Pousmejem sa že sa hostinský zlaťáku potešil. Nakoniec si ho zaslúžil. Prejdem s ním pred hostinec a on mi zhruba ukáže cestu, kadiaľ sa mám dostať k miestu kde dochádza k prepadom. Ponadhadzujem si veci a ešte raz poďakujem starému mužovi, ktorý už musel ísť. Rezkým krokom vykročím vpred za zlodejmi. Po možnej hodine cesty si vytiahnem malú dýku a strčím si ju do rukávu aby ju nebolo vidieť. Rýchlo idem ďalej. Stále pri tom dúfajúc že tú neohrabanú bandu zlodejov napadne okradnúť ma. Bolo by to jednoduchšie než ich hľadať po celom lese. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jdeš rychle a brzo ztratíš vesnici z dohledu. Cesta vede mezi poli, kde široko daleko není vidět ani světýlko. Jenom občas uvidíš na obzoru přeběhnou srnku a uslyšíš zahoukat sýčka. Cesta se stáčí do lesa, kde mezi stromy prosvítá světýlko a jak se blížíš slyšíš také lidské hlasy. Cesta se noří mezi stromy a pomalu přestáváš vidět, kam vlastně pokládáš nohy.. Snažís se po tmě najít cestu a docela se Ti daří na ní udržet. Párkrát ztratíš směr, ale vždycky najdeš uježděnou hlínu cesty pod nohama. Postupuješ pomalu. Nejdřív to vypadá, že se cesta stáčí pryč od ohně, ale pak přijde ostrá zatáčka doleva a ty jdeš přímo k ohni. Cesta protíná malou paseku, na které u ohniště, zhruba pět metrů od cesty, sedí čtyři mužské postavy. Plně zabraní do hovoru si zatím nevšimli, že stojíš na kraji paseky. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Široce se na bratra zazubím, jakmile se pozornost ostatních mužů obrátí zase k přerušenému hovoru. Když vyhrkne proud slov, chvíli se tvářím pokorně a zkroušeně, aby bylo jasné, že si uvědomuju odvážnost svého kousku, ale dlouho to nevydržím. Mimické svaly táhnou koutky úst od sebe a úsměv na tváři prostě nejde jakkoliv přerušit. Kousnu se do spodního rtu, abych nevýskla a nezasmála se nahlas. Takovou mám radost, když Thorlofa spatřím. Oči mi září jako dvě ohromná slunce a přesto jakoby se v nich všichni čerti pitvořili... Šla jsem s vámi celou cestu z hradu, v převlečení za panoše, začnu tiše s vyprávěním, ale u poslední brány jsem se opozdila a už mě nevpustili dál. Přes týden teď žiju v jednom hostinci ve městě - inu, alespoň jsem se naučila vařit...trošku. Pokrčím rameny a uličnicky mrknu. Chtěla...zvážním, když se dostanu k jádru věci, k důvodu své cesty. Najednou mi nepřijde až tak důležitý, nebo alespoň pochopitelný pro mé okolí...cožpak kdy byly ambice žen respektovány? Nakonec však zvednu bradu a narovnám se, abych ukázala své odhodlání. Chtěla jsem tu vstoupit do učení...král, ten má jistě ve své blízkosti mocné a moudré kouzelníky...u těch bych chtěla studovat. Doufala jsem, že k nim proniknu... Skloním sklesle hlavu. Teď už vím, jaká to byla naivní představa a jaké štěstí mě potkalo, když jsem vpořádku došla vůbec až do města. Loupnu k bratrovi okem. Neposílej mě domů, Thorlofe, neměla bych klid a provedla bych nějakou hloupost. Chci se učit, chci být užitečná... Mám co dělat, abych svou řeč udržela v tichosti. Jsem tak rozrušená... Prosebně vzhlédnu a udělám na bratra "psí oči". Vím, že je na bratrovi, jak se se situací vypořádá. Klidně by mě mohl s rychlým doprovodem poslat domů a nemohla bych se na něj ani zlobit. Možná mě vezme k otci, možná se poradí jen s druhým bratrem, možná jej osvítí nějaký skvělý plán, jak to všechno vyřešit brilantně a efektivně... Skoro ani nedýchám a napjatě vzhlížím k Thorlofově tváři. Někde na pozadí svého strachu si uvědomuji jeho tvář, její proměny od doby, kdy jsem ho viděla naposledy. Proměnu starostmi, cvičením a vůbec pobytem tady...rozhodně se nemění k horšímu. |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Po dlhej ceste kedy som sa pár krát stratil konečne dojdem na miesto kde by sa možno mohli nachádzať zlodeji. A naraz idem po ceste a tu štyria záhadný muži. Zabraný do rozhovoru okolo ohníku si ma ešte nevšimli. Pravú ruku si zľahka položím na meč a dýku v rukáve pevnejšie zovriem. Tí muži vôbec nevyzerali ako neskúsený bojovníci. Ak sú zlodeji budem potrebovať všetko šťastie aby som ich porazil. „Ehm, ehm. Milý páni. Môžem si prisadnúť. Možno by ste mi vedeli poradiť. Hľadám tu bandu zlodejov“, poviem trochu sarkasticky ale zároveň aj zdvorilo v prípade že by táto podivná skupinka predsa len zlodeji neboli. Nechcel by som si ich bezdôvodne znepriateliť a náhodne by tých zlodejov možno mohli hľadať tiež. Tak uvidíme. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Všichni čtyři při tvých slovech vyskočí od ohně jako když je bodne. Otočí se na tebe a okamžitě tasí meče. Nemají sice žádné štíty nebo zbroj, proti tobě jsou však odpočatí a je jich víc. Nevypadají, že by si s tebou chtěli povídat, přesto jeden z nich vyštěkne: "Co tu děláš v noci? Nevíš, že tu řádí zloději?" zeptá se tě, jakoby neslyšel tvoji otázku. Ti čtyři se začnou rozestupovat, takže už nestojí kolem ohně, ale v půlkruhu před tebou. Zády k ohni, který jim na tebe svítí a tebe oslepuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Obejdeš opatrně velkým obloukem oheň a dostaneš se konečně zase na cestu. Když však uděláš první kroky, zaslechneš za sebou další hlas a podezřelé zvuky. A když se otočíš, vidíš, že muži už u ohně nesedí, ale stojí s vytasenými meči a pomalu obklopují někoho, kdo na palouk přišel po stejné cestě jako ty před hodinkou. |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Zamračím sa keď vytiahnú zbrane no neomylne vytasím aj ja svoje. Môj dlhý pevný dobre vyvážený meč na nich štyroch sotva bude stačiť a tak radšej stiahnem z chrbta luk. A kedže mi nerobí problém strieľať s presnosťou aj v tme nebojím sa. Môj luk vždy presne trafí. „ Pozrite sa možno to neviete ale ja tým zlodejom nie som. Asi sotva, keď sú podľa opisu nízky a používajú kuše. Asi ťažko by zdvihli môj meč“, povymýšľam si trochu ale na sebe nedám nič znať. Ide mi o život a hovorím maximálne vážne. „Ja tých zlodejov hľadám, totižto. Ak aj vy tak by sme si mohli navzájom pomôcť..... Ale nečakajte že sa nebudem brániť“, utrúsim nakoniec potichu. Pomaly idem doľava aby som sa dostal do pozície že na nich dobre vidím aby mi oheň nesvietil do očí. A stále o pol kroka ustupujem čo najrýchlejšie aby som mal viac času vystreliť štyri šípy do svojich cieľov. Ak by boli veľmi blízko stihnem trafiť možno jedného dvoch, preto som pripravený luk zhodiť a siahnuť po meči. |
| |
| soukromá zpráva od Ringleader pro ,.Hmm takže hlavní město... Rád se u vás ubytuji, jjen co jsem teďka dlužen a kolik je na noc??? Hlavní město, vynikající... Musim si vybrat pokoj s ňákým dobrým přístupem, Abych se kdyžtak v noci nemusel vracet přes hostinec..... Trochu se pootočím do místnosti. Popíjím zbytek piva. Když se ubytuji, namířím si to rovnou do obchodu s oblečením, Musim si koupit něco na sebe, abych nemusel všude chodit v pracovnim, bylo by to nápadné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Za polívku a pivo to budou 3 stříbrné, za noc si účtuji 7 stříbrňáků. Pokoje jsou nahoře nad schody, okna mají buď na náměstí nebo dozadu na dvůr. Na dvoře to ne vždycky dobře voní, na náměstí je zase většinou hodně živo brzo poránu. Račte si vybrat podle chuti." Zaplatíš hostinskému a vyjdeš po schodech do patra. První dveře napravo jsou zavřené, nalevo otevřeš bez problémů. Pokoj je zařízený vkusně, čistě uklizený. Kromě postele máš ještě k dispozici stůl a židli, což nebývá běžným standardem v hostincích a velkou truhlu s klíčem. Když ji otevřeš, zjistíš, že je prázdná. Z okna je vidět na malý dvorek. Přes varování hostinského to tam nijak zvlášť nepáchne. Předpokládáš, že z pokojů napravo je vidět na náměstí. Pokojů je celkem deset a na konci chodbičky mezi nimi je okno, kterým je vidět do ulice. Ubytuješ se v jednom z pokojů a vydáš se do města. Vyjdeš na náměstí, kde stojí poslední stánky s ovocem a zeleninou. Z náměstí vedou čtyři cesty, z každého rohu jedna. Tou co je na dolním konci proti tobě jsi před hodinkou přišel.. Domy kolem náměstí vypadají obyčejně, nikde žádné vývěsní štíty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postupuješ pomalu doleva, abys dobře viděl postavy a nemusel se dívat do ohně. Bohužel oni jsou si své výhody vědomi a posunují se tak, aby ti výhled co nejvíc stížili. Při tom všem obcházení se trochu posunují k tobě a prostor mezi vámi se pomalu, skoro neznatelně zkracuje. Zbývají nějaké čtyři metry, než si budete moci podat ruce, nebo vyzkoušet ostří svých mečů. Všichni čtyři mlčí, zřejmě zvažují význam tvých slov, nebo možná své šance na vítězství nad tebou. "Na něj!" zařve jeden z tvých protivníků a všichni se k tobě bez váhání rozběhnou. Vystřelíš svůj šíp na terč, jak jen nejlépe umíš. Proti světlu se moc mířit nedá, ale vypadá to, že ses trefil někam do hrudníku nebo břicha. Muž se skácí jako podťatý a hlasitě vzdychá. Ostatní se ani nezarazí a běží dál k tobě. Jsou rychlejší, než bys čekal a máš velké štěstí, že stihneš odhodit luk a vytasit meč, než je první z nich u tebe. Zbylí dva jsou těsně za ním.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Thorlof dlouho přemýšlí, na jeho obličeji se střídají výrazy smutku, starosti, ale i úsměv. Zřejmě zvažuje možnosti řešení téhle ošemetné situace. Nakonec pomalu promluví: "Víš, Aels, rád bych ti nějak pomohl, ale je to příliš nebezpečné. Asi si neuvědomuješ, jak jednodušše se můžeš dostat do problémů. Vzal bych tě s námi, ukrýt tě, by nebyl zase až takový problém, ale nemohl bych na tebe pořád dohlížet. A co kdybysme se dostali do nějaké bitvy nebo nás někdo přepadl. To není nic pro tebe. Přimluvím se za tebe u otce a snad ho nějak obměkčíme, ale víc po mě nechtěj. Víc udělat nemůžu. Pojď, vezmu tě k otci." Jeho hlas zní velmi odhodlaně a rozhodně. Udělá krok k tobě, položí svou dlaň na tvoje záda a lehce tě postrčí směrem, kterým půjdete. Chvíli přemýšlíš nad tím, že by ses mu vysmekla. Ale zřejmě by šel stejně k otci a obejít hospody ve městě by jim nezabralo tolik času. Dřív nebo později by tě našli.. Snažíš se ho cestou přesvědčit, aby názor změnil. Tvé naléhání ani prosby ho neobměkčí, zřejmě už se pevně rozhodl. Dojdete až k velké honosné budově, Thorlof se pozdraví se strážemi, řekne jim, že jdete k otci, rytíři Utherovi, a stráže vás pustí dál. Vyjdete do patra, Thorlof zaklepe na jedny z dveří na dlouhé chodbě a zevnitř se ozve tobě známý přísný hlas: "Dále." Otevřou se dveře a u stolu stojí tvůj otec, studuje nějaké mapy. Vejdete do pokoje a zavřete za sebou dveře. Otec vzhlédne od map, na jeho tváři se objeví výraz překvapení a úlevy. "Aelswith!" Udělá několik kroků k tobě a pevně tě obejme, což běžně nedělává. Je na něm vidět, že se mu ulevilo, zřejmě měl o tebe opravdu velký strach. Jeho sevření povolí a na tváři se mu opět objeví přísný výraz. "Sednout! Oba!" Oba se s Thorlofem posadíte a v místnosti zavládne ticho. Otec zřejmě přemýšlí, co by řekl a odkud začal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Chvíli stojíš a sleduješ, co se to u ohně děje. Muž stojící na kraji palouku sundá z ramene luk a založí šíp. Zároveň se snaží dostat do lepší pozice, zřejmě mu vadí oheň, který mají postavy za zády. Ty se však nenechají vyšachovat, pohybují se s ním a pomalu se blíží. "Na něj!" slyšíš nezřetelně od ohně. Postavy se rozběhnou k lučištníkovi a vzduchem se mihne šíp, který se neomylně zabodne jednomu z nich do hrudě. Zbylí tři doběhnou k útočníkovi, který mezitím vyměnil luk za meč a pustí se do sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Vskutku jsem se ještě kus cesty snažila bratra umluvit, aby celou věc zkusil řešit jinak. Ale s každým krokem mi bylo jasnější, že to nepůjde. Thorlof by něco tak nezodpovědného nikdy neudělal a možná je to tak dobře... Nakonec umlknu a přestanu si vymýšlet důvody a plány, které by mou situaci mohly zvrátit. Nechávám se vést jako jehně a vduchu uvažuji, co se mnou otec udělá. V otcově pokoji mě ani nepřekvapí, že mě poznal tak rychle. Jsem tak smířená se svým osudem a napjatá nad ortelem, že by mě otcovo zaváhání nejspíš jen vyvedlo z míry. Olíznu nervózně rty a pevně je semknu k sobě. Na několik okamžiků sklopím oči k zemi a pokorně vyčkávám. Nevydržím to ale dlouho. Sedíc zhrouceně v dřevěném křesle, zvednu zvědavě oči vzhůru a opovážlivě sleduji Utherovu tvář. Vím, jaké starosti jsem mu musela natropit a až teď tuším, co si musel poslední noci vytrpět, když dostal zprávu, že jsem zmizela. V těchto těžkých časech to bylo z mé strany skutečně nezodpovědné a nesmírně bezohledné. Na druhou stranu, kdyby bylo na něm, o učení bych si mohla nechat leda zdát... Potlačím vzdor a podráždění. Vždyť já jsem teď ta, která chybovala a čeká na svůj trest. Vidím v otcově očích rozpor. Stejně jako já váhá mezi obětím a pořádným výpraskem, mezi tím, poslat mě bez dalšího slova domů a mezi tím, že by mě tu pár dní nechal. Vidím, že váhá a přemýšlí, kalkuluje jako politik, dává si vše dohromady i jako otec, jako voják. Neodvažuji se jej sebemenším zvukem přerušit. Jen jej mlčky sleduji, s očima široce otevřenýma a rty zbledlými napětím a pevným stiskem. V jednu chvíli mi do očí stoupnou slzy, ale jsem odhodlaná neplakat. Chci se zachovat dospěle a nerada bych dala najevo svou slabost, protože tuším, že by to nemuselo mít dobré následky. Nebo si to alespoň myslím. Loupnu zkoumavě okem k bratrovi, abych zjistila, jak se tváří. Jak on reaguje na jednání otce. Tráví s ním mnohem víc času od dětství a v posledních dnech, jeho výraz by mohl zračit i otcovo rozpoložení a odhadnout reakci. Umět tak číst myšlenky, co bych se asi teď dozvěděla...? Jenomže to je příliš vysoká schopnost...leda že bych... U bratra se nezdržím dlouho. Nakonec přece znovu obrátím pozornost na otce. Hledím na něj přes místnost v mlčenlivém očekávání a vduchu si připravuji plamennou řeč na téma: chci tu zlůstat! Ovšem jestli ji použiju, to je stále nejasné... Pomalu se začnu odpoutávat od hmotného světa, od známých rysů jeho tváře, myšlenek, které mi vyhraňují vnímání tohoto muže jako svého otce. S pohledem, stále nepřítomnějším, snažím se proniknout do jeho mysli, spojit své myšlenky s jeho a propojit se s nimi tak, abych je ve své hlavě dokázala vnímat dostatečně zřetelně a konkrétně...v žádném případě to není lehké a už vůbec ne rozumné, v takové situaci... však se mi to taky nepodaří. Jsem příliš rozrušená. Na okamžik se mi zatočí z narůstajícího napětí hlava a musím se pevně zachytit opěrek na ruce, abych se nezhroutila k zemi. Ve tváři jsem znatelně zbledla a na krátko přes ni přeběhl sinalý stín. Pohledem však z otce neuhnu. Cítím, že se mi zachvěla kolena a prsty na rukou a jsem ráda, že sedím. Už žádné hlouposti, holka, nebo si zavaříš ještě víc... pokárám se a zhluboka se nadechnu. Až se otec vyjádří, musím mít pravidelný tep a dech...co nejdéle. |
| |
| soukromá zpráva od -Axis Ikarii- pro Zamračím sa bleskovo hneď ako odhodím luk schytím s pošvy meč vrhnem sa na prvého nepriateľa. Keďže som to s mečom až tak dobre nevedel ako nejaký skvelý šermiari, ktorých nikto neporazí používal som taktiku zúrivého psa. S výkrikmi a hrozbami som sa vrhol na nich. Mečom som máchal tam a späť i keď to vyzeralo že nekoordinovane vedel som kam údery dávam. Snažil som sa ich dávať čo najsilnejšie aby urobili chybu alebo aspoň ustúpili s mečmi a tak sa odkryli a ja som im mohol ľavačkou dať jednu medzi zuby. Krv sa vo mne zvírila adrenalínom čo som sa čo najrýchlejšie snažil zneškodniť toho prvého asi by som nestihol zneškodniť troch naraz. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec si dává načas se svým proslovem, až z toho začínáš být nervozní. Nakonec spustí hromovým hlasem: "Mladá dámo, ani se neuvědomuješ, jaký jsme o tebe měli s matkou strach. Není den, aby u mě nebyl posel se vzkazem, jestli už jsem tě našel a jaký má matka strach." Na chvíli se odmlčí, abys mohla vstřebat hloubku jeho slov. "Než se rozhodnu, co s tebou bude, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Kdes ty dva týdny byla? A co sis myslela, že děláš? A jakou roli v tom hraje tvůj bratr? Dobře si rozmysli, co mi řekneš, závisí na tom nejen tvůj trest a budoucí život." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když jsi ztratil svou lásku, rozhodl ses opustit město. Tvé kroky zamířili.. vlastně nikam nezamířili. Toulal ses krajinou od města k městu, nejdříve sám a lidem ses vyhýbal. Pak ti ale začali chybět a tak doprovázels pocestné i kupce. Trvalo to dlouho, ale nakonec bolest otupěla, zvykl sis na to, že Ona už nenía rozhodl se jít dál a začít nový život. Ale kde začít? Uprostřed lesa? A tak ses vydal po první cestě, na kterou si narazil. Jednoho rána vyšels z lesa a uviděl před sebou velké město. Větší, než sis kdy dokázal představit. Hlava se tí úplně zatočila tím pohledem. Na kopci stál opevněný hrad s majestátnými věžemi, dvojité opevnění vnitřního a vnějšího města s pevnými hradbami a spoustou malých i velkých domů. V raním slunci spěchají zástupy lidí, obchodníků a zemědělců, po cestě do města, aby zde prodali výdobytky své práce. Kam až tvé oko dohlédne se táhnou pole, zajišťující dostatek potravy pro obyvatele města, a mezi nimi je občas vidět jednotlivá stavení nebo menší vesnice. MH: Příspěvky zatím prosím šeptaně. Kdyby byla nějaká změna, tak se to dozvíš. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Náhle mám pocit, že cesta k otci nebyla až tak dobrý nápad. Chápu jeho hněv, ale kdesi hluboko ve vzpomínkách, které na chvíli převládla radost ze setkání, se mi vybavuje jeho špatně skrývaná nevole k mým zájmům a zálibám. Vlastně, jak tak hledím na otcův rudnoucí obličej, uvažuji, že on sám na tom všem nese také svou vinu. Kdyby mě neustále neodbýval a neustrkoval a dovolil mi studovat co mě zajímá a na co mám vlohy, nic z toho všeho se nemuselo stát...možná. Semknu na krátko rty. Mám slzy na krajíčku, ale jsem rozhodnutá nebrečet. Ne a ne...zhluboka se nadechnu, abych zamaskovala popotáhnutí, hrdě se napřímím a vyšroubuju hlavu, aby brada byla pěkně předpisově zvednutá. V chlapeckém oblečku sice takový posez nemá ten efekt jako v dámských šatech, spíš naopak, ale to mě v tuto chvíli nezajímá. Našpulím troufale rty a lesknoucíma očima vzhlédnu k otci. Bratr o mém odchodu věděl stejně jako ty, přidala jsem se ke tvému průvodu hned po vašem odchodu a cestovala s tebou až do města. Samotnou mě překvapí, jak pevným hlasem se mi podařilo odpovědět. Do tváří mi stoupne ruměnec, cítím, jak mi zahořely, ale jsem rozhodnutá udržet dekorum. Před hradní branou jsem se zpozdila a nepodařilo se mi projít s ostatními. Zůstala jsem tedy ve druhém městě a dva týdny se .... na krátkou chvíli se zarazím, zapřemýšlím, jak asi otec ocení skutečnost, že jeho dcera pracovala v kuchyni jako děvečka. Uvědomím si však, že v tuto chvíli by nejspíš neocenil ani dokonalou výšivku. ...živila prací, bratra jsem kontaktovala před chvílí, hned potom mě odvedl k tobě, dokončím bez mrknutí oka. Mrzí mě, že jste měli strach, bylo to riziko, které jsem musela podstoupit. Nikdy bys mi nedovolil odejít. Pokračuji o něco pokorněji. V jednu chvíli se mi dokonce zadrhne hlas, což vezmu s jistým neklidem a zaváháním. Na chvíli se musím odmlčet, abych znovu nabrala ztracenou rovnováhu. Jenomže to už je pozdě. Na tváři ucítím horkou slzu, jak si razí cestičku k bradě. Olíznu nervózně rty a sama pro sebe se zamračím někam k ledovým prstům na rukou, které mám pevně sepjaté na kolenou. Cítím jak se lehounce chvějí, semknu je tedy víc a nehledím na to, že celé zbělely a dostaly namodralý nádech. Chtěla jsem tu studovat... Uzavřu svou řeč chabě. Už nemám sílu hrát pyšnou, sebevědomou dámu před otcovým tvrdým pohledem. Alespoň zůstanu napřímeně sedět na svém místě a nezhroutím se do křesla, jak bych nejraději udělala. Věděla jsem, že se otec bude hněvat a přes slabost, kterou cítím, točení hlavy a hučení v uších z rozrušení, jsem odhodlaná tomu čelit přímo...tedy, než mě to docela položí. |
| |
| soukromá zpráva od Ringleader pro Vyjdu nahoru po schodech a najdu si pokoj do kterého a z kterého se bude nejlépe dostávat dovnitř a ven na dvorek. Když se ubytuji vyndám si své věci z Torny. Tak teďka se pudem projít a obhlédnout město, musim najít místní cech, abych si našel ňáky kvest. A snad i jaký tu jsou obyvatelé a obyvatelky. z torny si vyndám moje zlodějské náčiní, které teď nebudu potřebovat a společenské věci. Jak tak koukám, budu si muset koupit něco nového, abych nevipadal jako otrhanec Proběhne mi hlavou, když se koukám na svoje obnošené, místy i trochu potrhané šaty. Vysléknu se s pracovního, tedy i cestovního. Opláchnu se, abych smil prach a pot. Následně se obleču do společenských šatů. Všechno co mi zbylo narvu spátky do torny a tu schovám ňěkam hluboko do skříně. Přiváži si měšec k boku, zkontroluji, jestli jsem řádně upraven, a vyrazím do města. Musim hned najít krejšího. Na náměstí je plno obchůdků a prodejců různých věcí, ale nemůžu najít krejčího. Odchytnu prvního, co pude okolo Prosimvás, kde bych tu našel krejčího??? Počkám si na odpověď a podle toho vyrazím do obchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro Dívám se jak se schyluje k boji. Velmi těžce se rozhoduji jestli mám tomu muži pomoci nebo ne. Nebudu se do toho plést. Ale na druhou stranu by to bylo procvičení mích čarodějných schopností. Po malé chvilce (5 sekund) se otočím a směřuji k nepřátelsky vypadajícím mužům ale znovu se snažím tak aby mne nezahlédly. V boji je nejmocnější zbraň překvapení. Proplížím se tak nejblíž co mohu nahodím na sebe duchovní štít, Opatrnosti nikdy nezbývá ,a nakonec se připravím vyslat na všechny tři útočníky opravdu silnou bolest hlavy. |
| |
 | soukromá zpráva od Galaher pro Zaraženě se zastavím."Vau..."vydechnu nad krásou města.*Tady snad člověk sežene nějakou tu práci, to by v tom byl čert kdyby se nějaká fuška nenašla...Ale kde začít? To bude trochu problém.zamyšleně projdu bránou a rozhlížím se kolem.*Prvním místem bude asi nejlépe nějaká ta hospoda.tam se sem tam pohybují lidé kteří shánějí lidi na práci. Pak bych to asi musel skusit někde na tržišti a pak už nevím* Ponořen do svých myšlenek vykračuji městem a koukám po nějaké té hospodě... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Procházíš ulicemi města. Všude se hemží lidé, někteří se svým zbožím, někteří s tím, co koupili a někteří jenom tak. Dojdeš na náměstí plné stánků s ovocem a zeleninou. Po tom, cos viděl na ulicích tě nepřekvapí davy, které se pohybují mezi stánky. Na náměstí stojí také hospoda a na vývěsním štítu se píše U zlatého kohouta. Vejdeš dovnitř, ale hospoda je skoro prázdná, jen párek farmářů se rozhodl oslavit výdělek korbelem piva, za což je manželky asi nepochválí. Hostinský stojí za barem a zrovna točí pivo. Hospoda je spíš menší, s pěti stoly a pár stoličkami přímo u baru. Přestože z venku vypadá budova lehce zanedbaně, uvnitř je čisto a útulno. Hostinský je menší zavalitý muž, kolem čtyřicítky s příjemným výrazem ve tváři a tmavýma vlasama, které už prokvétají stříbrem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vykryješ ránu prvního útočníka a po několika úderech se ti podaří zasáhnout ho do levé ruky. Jeho koncentrace klesá, jako by měl nějaký další problém. Také druzí dva útočníci zpomalí své kroky, takže získáváš čas na další útoky. Druhý útočník se staví po tvé levé ruce v době, když vedeš další ránu na prvního zraněného. Ten už nestíhá přecházet do útoku a jen se brání. První, druhá, třetí rána. Tu už neubrání a tvůj útok projde jeho obranou a zastaví se až o jeho břicho. Vytryskne krev, muž se chytí za ránu a zhroutí na zem. Druhý útočník vede ránu na tvé pravé rameno a krk, má však taky problémy se soustředit, takže rána sice zasáhne, ale zranění je jenom povrchové a ani moc nekrvácí. Druhý útočník je očividně lepší šermíř, než jsi ty. Máš s ním problémy a kdyby mu útok neztěžovaly nějaké skryté problémy, jistě už by jsi tu nebyl. Několikrát se mu podaří tě zasáhnout, ale jsou to spíš oděrky, než seriozní zranění. Zatímco vy dva spolu bojujete, třetí muž se stočí na zem a naříká bez viditelného důvodu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvoje kouzlo očividně zapůsobilo. Muži zpomalují svoje útoky, jejich koncentrace klesá. První už se kácí k zemi s rozpáraným břichem a také třetí ulehá s nesnesitelnou bolestí hlavy. Druhý útočník však i přes problémy, které mu svazují ruce, v boji pokračuje. Oba bojovníci jsou teď zhruba stejně zdatní. Kdyby nebylo tebe a kouzla, náš dobrodruh už by tu zřejmě nebyl. Souboj je velmi vyrovnaný a vypadá to, že pokud se do něj nevložíš ty nebo osud bude se vést až do vyčerpání sil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Pokoje hostů neuklízíme, pokud nás o to sami nepožádají, nebo dokud neodjedou. Nemusíte se bát, že by někdo rušil vaše soukromí." usměje se na tebe hostinský. Když uděláš očistu a vyjdeš před hostinec už je po poledni. Přesto je na náměstí ještě docela dost stánků. "Oblečení je, pokud vím, na Plátěném trhu, tímhle směrem," řekne ti jeden z trhovců a naznačí směr do horního rohu náměstí. Vyrazíš naznačeným směrem a po několika minutách začínáš být nervozní a myslíš, že jdeš špatně. Protože ale město neznáš, pokračuješ dál až dorazíš na další náměstí. Je dlážděné a tak se pro prodej plátna hodí mnohem lépe, protože se zde nepráší. Na náměstí je spousta krámků, které se narozdíl od zelinářských zatím neprázdní. Prodejci nabízejí všemožné druhy látky a tkanin, kůže, hotové oděvy, prostě všechno, co si můžeš oblect. Zvláštní je, že si cestou neviděl ani jeden krámek a ani tady nejsou vývěsní štíty. Jediný na celém náměstí patří hospodě U Hada. A hned když jdeš okolo, je poznat, že je uvnitř rušnějí, než bylo U zlatého kohouta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec poslouchá klidně, možná až trochu zaraženě. Je vidět, že ho tvoje troufalost překvapila a vůbec nečekal, že by ses mohla chovat takovým způsobem. Nechá tě mluvit a nijak tě nepřerušuje. "Studovat?!?" vyletí z něj, jako když ho bodne vosa. Je vidět, co si myslí o ženách a studiu. Hned se však zase uklidní. Rozvaha a klid patří k předním vlohám vojevůdců a otec je jedním z těch dobrých. "Thorlofe, běž si po svých povinnostech. Věřím, že ses zachoval, jak nejčestněji mohls." Bratr se zvedne a odchází, aniž by se tě zastal, jak slíbil. Buď dostal strach z otcova hněvu nebo si nechává svou přímluvu na lepší okamžik. Otec se otočí k tobě a pokračuje. "Ty zatím zůstaneš tady. Musím to všechno vstřebat a rozmyslet si, co s Tebou udělám dál. Pojď za mnou." Otevře dveře a vejde do vedlejší místnosti, své komnaty. Zamkne přední dveře, klíč vloží do kapsy a vyndá nějaké dokumenty. "Když chceš tak moc studovat, prostuduj si zatím matčiny dopisy, ať víš, jak se cítí." Položí je před tebe a odchází dveřmi, kterými jste před tím společně přišli. Ty za sebou také zamkne, zřejmě má strach, že bys zase zmizela. Slyšíš, jak z okna křičí něco na dvůr na některého ze svých sluhů. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Nemám bratrovi za zlé, že odešel bez přímluvy. Vlastně se mu ani nedivím. I jeho jistě zasáhl můj útěk a utrpení především matky. Nemluvě o tom, jak brilantně otec dokáže zapůsobit na emoce svých blízkých dobře volenými slovy a dramatickými gesty. Mlčky převezmu dopisy a ještě chvíli čekám, než odeznějí kroky na chodbě. Teprve potom stáhnu čapku, rozpletu pocuchané vlasy, usednu k oknu a pomalu prsty projíždím kadeře, abych je mohla znovu splést do úhlednějšího copu. Jestli to takhle půjde dál, bude se mi úsporný účes pod čapku ještě hodit...uvažuji, hledím ven do téměř poledního slunce a vduchu počítám, jak složité by bylo z otcova pokoje uprchnout. Zatím však nic podobného neplánuji. Matčiny dopisy jsem uložila na otcův stůl a přestala si jich všímat. Jistěže jsou plné zoufalství a obav o jedinnou dceru, ale teď na ně nemám nervy. Spíš se vrhnu k nevelké knihovně a začnu se probírat svazky. Se stejným zájmem si prohlížím i svitky na otcově stole a v policích. Zajímá mě, co se vlastně v současné době děje v zemi a jaké jsou otcovy povinnosti zde. Ne že bych měla v úmyslu mu pomáhat, ani nepředpokládám, že by o to stál, ale je to lepší než čtení matčiných uslzených řádků. Čapku složím a pečlivě schovám do záňadří, opatrně pootevřu okno a s některým z vybraných svazků usednu na široký parapet. Ne, nelze odtud prchat bez lana a trochy zkušeností, které mi chybí. Ale je tu alespoň pěkný výhled. Nakrčím potěšeně nos, když si prohlížím nedaleké cimbuří hradby, chránící královský hrad. Teplý vítr už skoro osušil slzy, prolévané před otcovým pohledem a na tváři se mi usadil plachý úsměv. Slenuji hemžení na hradbách i kolem hradu, služebnictvo, panstvo, vojáky... Na chvíli se pokusím začíst do knihy, již jsem si pro své vysedávání v okně vybrala, ale nebaví mě. Venku je krásně a kapitoly zdlouhavě popisují nějaké vojenské taktiky. Prokoušu se dvěma takovými kapitolami, ale když mi začnou splívat a přistihnu se, jak jeden řádek čtu po páté, knihu rezignovaně odložím. Chvíli jen tak zevluji a okukuji hrad, ale dlouho mě takové vysedávání nebaví. Kromě toho dostávám hlad a začínám se nudit. Další činnost, do níž se pustím, je úklid. Otec je sice perfekcionista a služebnictvo zde zjevně dobře vykonává svou práci, ale vždy se najde něco, co se dá srovnat, protřepat nebo uklidit.... K rovnání toho moc není. Zavřu okno, aby mi žádné lejstro neuletělo a začnu s listinami na otcově stole. Nejprve je srovnám podle významu, pak podle velikosti a nakonec z nich postavím pyramidu. Vlastně mám stejně dojem, že otec ke své práci přistupuje příliš tvrdě a bez fantazie... Nakonec mě i tato činnost přestane bavit a usednu ke stolu, abych se přecejen pohroužila do dopisů od matky. Znovu jsem nabrala část svých sil a vzdoru, obrnila jsem se a rozhodla se v dopisech hledat jen zajímavá místa. První dopis je těžký, matčiny fantazie a obavy mi vhánějí slzy do očí, ale te´d už brečet nehodlám. Přelétnu tedy psaní rychlým pohledem a hledám jen takové informace, které by mi přiblížily situaci v zemi. Stejně tak si počínám i s druhým a třetím dopisem. Se všemi ostatními. Kdykoliv se doberu nějakého zajímavého závěru nebo konce dopisu, složím dopis do skládačky ptáčka a ozdobím s ním pyramidu z otcových listin. Po třech psaních jsem tak otupělá a lhostejná, až mě to děsí. Vždycky jsem si přála nebýt jako můj otec, ale zdá se mi, že z něj mám víc, než bychom oba chtěli... Mám dojem, že uteklo několik hodin, ačkoliv dobře vím, že je to sotva hodina, co tu jen tak klackuji. Usazená v otcově křesle za stolem, dočítám poslední dopis. Je mi matky líto, ale neukápnu ani slzu. Vím co chci a nehodlám se od svého plánu nechat odvrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro Povzdechnu si Zas se do něčeho montovat. To mi nedělá dobře ale snad by mohl něco vědět. Urovnám si kápi do jedné ruky si vezmu hůl a druhou nechám nehybně viset podél pasu. Nakonec vystoupím ze svého úkrytu a jdu na doslech těch dvou. Pak se napřímím a hlubokým naštvaným hlasem vykřiknu Co se tu děje. Okamžitě přestaňte! Jestli toho nenecháte ukončím to sám!!! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zhruba po dvou hodinách v otcově pokoji se znovu otevřou dveře od jeho pracovny. Po dobu, cos byla zamčená, slyšelas sice hlasy, ale nebylas schopná poznat ani kdo mluví, ani o čem. "Tak pojď," kývne na tebe otec a ukáže ti na jedno z křesel u sebe v pracovně. Je vidět, že už se uklidnil a dobře si rozmyslel, co s tebou bude dělat. "Přemýšlel jsem, co s tebou mám udělat. Nejdřív jsem tě chtěl poslat hned za poslem za tvou matkou zpátky na hrad. Byla by to však nebezpečná cesta, musel bych s tebou poslat několik svých mužů a to teď nejde. Král může vydat rozkazy k odchodu každou chvilku. A abych tě potom nechával hlídat na vlastním hradě.. Tvůj bratr se přimlouval, abych tě poslal do učení k nějakému kouzelníkovi. Chvíli jsem zvažoval i to, ale pro mladou dámu se takové povolání nehodí. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstaneš tady u mě na hradě, kde budeš pod mým dohledem. Pokud bysme museli hrad opustit, ještě se rozhodnu, co s tebou bude. Mám ve městě několik přátel z vyšších vrstev. Zajistím ti odpovídající ubytování a zábavu." Zakončí svou řeč a je vidět, že už má nápad a představu, jak by takové ubytování mělo vypadat. Zábavou asi taky nebude míchání lektvarů a rozvoj tvých schopností v oboru kouzelnictví. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Vstoupím do otcovy pracovny, teď už s vlasy zapletenými do copu a čapkou v ruce. Usednu v očekávání naproti němu do křesla a pozoruji ho. Mlčky přikyvuji a naslouchám otcovu rozhodnutí. Potlačím veškeré projevy nelibosti a nechuti, které mě sem tam zaplaví jako přílivové vlny během otcovy řeči. Tvářím se netečně a více méně poddajně. Nakonec pokorně přikývnu a posmutněle se zahledím do okna za otcova záda, jako bych tam spatřila konec svobodných dní. Nechci se bránit vychování, odpovídajícímu mladé ženě tohoto stavu. Ráda a s chutí přijmu pobyt zde, protože věřím, že mi zajistíš hodnotné vzdělání i zábavu, o níž hovoříš, jako jsi to dělal doteď... začnu zdvořile a opatrně, jako bych tančila po špičkách kolem odpočívajícího draka. Schopnosti, kterými jsem nadána od malička však nedokážu dlouhodobě udržovat pod pokličkou. Měla bych na nich pracovat, aby jednoho dne nevybouchly jako špatně připravený lektvar. A to i za cenu toho, že ze mě nebude žádný mág nebo čarodějka, jak je známe. Udržet své schopnosti v jistých mezích a umět je využít tam, kde mohou být cenné a přitom nepohoršovat okolí, to je můj cíl. Potřesu hlavou a sleduji pozorně otcovu tvář, abych se ujistila, že svou řeč navlékám dobrým způsobem. Dovol mi, otče, pravidelné schůzky s některým z místních mágů. Zajímá mě léčitelství a věřím, že bych v něm nejen vynikla, ale mohla bych jím být v těchto zlých časech prospěšná. Prosím tě o jednu lekci týdně... zatajím dech a zmlknu, prosebný pohled upřený k otci. Částečně mám pravdu, jakmile se mé schopnosti přestanou trénovat, může dojít k "prolomení" určité bariéry a Moc se vyhrne jako velká voda, bez ohledu na situaci a mou vůli. Existují však i další způsoby, jak Moc potlačit, které by otci bezpochyby mágové mohli prozradit, kdyby se vyptával. Někdy ji lze upostranit i do konce života. Žádná z těch metod však není zaručená a mnohé mají vedlejší účinky, o jaké by otec jistě nestál. Vím, že hraju vysokou hru. Pravda však je, že se ráda podřídím otcově vůli, jen když mi dovolí alespoň toto studium. Zároveň mu chci tímto dát jasně najevo, že zavřením mě do hradu bez zábavy, která by těšila i mě, nepovede k ničemu dobrému... |
| |
| Mýtina Vyjdu z úkrytu za stromy. Osoby mohou spatřit přibližně 175 cm starého člověka v dlouhé vínové róbě s runovými vzory a s 2 metry vysoku holí kterou na horním okraji zakončuje nevelký smaragd. Do obličeje mi nevidí jelikož je zakryt kápí která patří k róbě. Jediné co ještě mohou zahlédnout (a z čehož nejspíš usoudí že jsem starý) jsou vrásčité ruce s hubenými prsty. Kráčím pomalí krokem přes mýtinu k dvojici v souboji. Jakmile se dostanu až k nim zvolám a s podrážděbým tónem hlasitě zvolám: Co se tu děje?! Okamžitě toho nechte! Jestli toho nenecháte skončím to sám!!! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec svraští čelo a chvíli přemýšlí: "Mluvíš hezky, dcero! Určitě to máš všechno promyšleno. Nerad bych své další rozhodnutí uspěchal. Léčitelské schopnosti se v dnešní době opravdu mohou hodit. Zatím se však budeš věnovat pouze výchově v mladou dámu. Jistě nebude problém v hlavním městě najít někoho, kdo by tě mohl vést. Pokud budeš plnit své povinnosti příkladně a nebudou s tebou žádné potíže, zvážím tvou žádost. Na to ti dávám svou ruku!" a natáhne k sobě ruku na znamení, že celou věc bere vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro Napjatě a s očekáváním znovu vyslechnu otce. Nechci se nechat ukolébat, ale zdá se mi, že se věci začínají vyvíjet k lepšímu. Probouzí se ve mně radost a pocit štěstí. Nejen že mohu zůstat ve velkém městě, ale ještě mě otec nechá učit magii... K napřažené ruce povstanu, uchopím ji zlehka konečky obou drobných rukou a políbím ji, jak se sluší a patří. Nakonec však zvítězí bezprostřednost nad vychováním, v mžiku oběhnu stůl a obejmu otce kolem krku. Jako jsem to dělávala kdysi. Děkuji. Hlesnu blaženě a s lehce provinilým pohledem a potlačovaným úsměvem poodstoupím, abych otci dala prostor k dalšímu jednání. Bude mi líto zbavovat se šatů, které mám na sobě. Pohodlné nohavice a volná košile i kazajka mi přirostly k srdci. na druhou stranu...pro své vzdělání v milovaném oboru jsem ochotná své pohodlí do této míry obětovat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec ti zařídí ubytování u jedné z místních rodin, jak slíbil. Paní a pan z Falku jsou již starší lidé, kterým Bůh vlastních dětí nedopřál. Jejich vystupování je na úrovni, někdy si říkáš, že až moc. První týden se s novým prostředím seznamuješ a zvykáš si na pevný režim. Ráno vstaneš, dopoledne se učíš vystupovat ve společnosti, po obědě přichází na řadu vyšívání, pletení a četba. Večer vedete dlouhé debaty o současné situaci v zemi, králi a jeho nepřátelých, situaci u dvora, tvojí budoucnosti a vyslechneš si také spoustu historek ze života hostitelů. Rutinu občas naruší večerní návštěva otce a bratrů s čerstvými zprávami. K léčitelství ses zatím vůbec nedostala, ale utěšuješ se tím, že když to otec slíbil, jistě to splní. Uplyne týden, dva, tři a pořád se nic neděje.. Otec už se několik dní neukázal a když se na něj zeptáš, zjistíš, že odtáhl s několika sty vojáky zajistit pořádek do jedné z odlehlých částí království. |
| |
| soukromá zpráva od Aelswith pro K Pánu a Paní z Falku jsem zprvu odtažitá, abych zjistila, jak s nimi jednat. Následovalo několik dní spontáního chování, smíchu a úsměvů, jakým jsem zvyklá, ale protože se to nesetkalo s příliš pozitivní odezvou, přestalo mě to těšit. Radost vyprchala a úsměvy umdlely. Postupem času přijdu na to, že jistá odtažitost není na škodu. Manželé sami mají přísné zásady a občas mám dojem, že mě k nim tlačí víc, než bych chtěla. Nemluvě o tom, že zde postrádám jistou srdečnost a vlídnost, na jakou jsem byla zvyklá doma nebo v hostinci. Občas vzpomínám na pěkné dva týdny svobody, které jsem strávila ve spodním městě a slibuji si, že hospodský pár jednou jistě navštívím, aby o mě neměli starost. Pokud by se naskytla příležitost, ráda bych jim poslala vzkaz, ale zatím žádná nepřišla. Manželé z Falku mě drží zkrátka, trávím mnoho času pod jejich přísným dohledem nebo ve spárech učitelů. Trpělivě však vyčkávám v naději, že alespoň otec splní svůj slib a odlehčí atmosferu mého nového domova příjemnějšími a pro mě zajímavějšími činnostmi. Časem mě omrzí i historky ze života, které jsou si podobné jako vejce vejci. Potkali nějakého šlechtice, tuhle se zúčastnili slavnosti a tamhle zase Pán z Falku podnikl cestu. Mám co dělat, abych odpoutala od vyprávění své myšlenky, které mě okamžitě nutí srovnávat vlastní život s jejich a docházet k závěrům, které by je ani mého otce rozhodně nepotěšily. Jenomže čas letí, tedy jinde jistě, zatímco mně se vleče a nic nespěje k očekávaným změnám. Vyšívání mě netěší, tkaní ani další ruční práce mi nepřinášejí žádné potěšení. Z veselé dívky, jakou jsem bývala, s růžovými tvářemi a jiskrným pohledem, se postupně stává bledá, zamlklá a věčně zkroušená postava. Zpráva o odchodu otce mě zarmoutí ještě více. Je to skoro měsíc a mně opustila veškerá naděje. Už se mi nechce ani utíkat. V hodinách nereaguji na učitele, v ručních pracech pokračuji jen velmi pomalu, jídlo mi přestalo chutnat a po nocích špatně spím. Přepadla mě apatie. Plním sice požadavky při studiu etikety, ale bez života a dřívějšího humoru. Jedinné, u čeho vydržím, je dlouhé sezení a zírání z okna nebo bezmyšlenkovité probírání se knihami, které mám k dispozici. Toužebně hledím ven na stromy a květiny, na jiné domy a lidi, jak se setkávají, hovoří spolu a baví se. Nebo jen tak naslouchám šustění stránek a zírám na strnulé ilustrace, iluminace nebo iniciály a zakazuji si myslet. Po měsíci jsem jako tělo bez duše. Prázdná, pobledlá a pohublá, nemluvná a neaktivní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestuje po Gardoru ve čtyřech a míříte do hlavního města. Rozhodli jste se přihlásit u královského dvora a přidat se k dobrodruhům, kteří se snaží pomoci království. Nevíte přesně, co vás čeká, ale obecně se ví, že služba pro krále je dobře placená a vám se nějaký ten peníz hodí. Večer jste prošli malou vesničku, ale protože velkou společnost zrovna nevyhledáváte, pokračovali jste dále v cestě a utábořili se na velké mýtině v lese. Po večeři jste jen tak seděli u ohně a vyprávěli si příhody, když v tom se na kraji mýtiny objevil bojovník a začal vyhrožovat mečem. Maryl, který je z vás nejzbrklejší, se rozhodl na něj zaútočit v domění, že jde o lupiče a vy jste nezůstali pozadu a přispěchali mu na pomoc. Maryla ještě než se dostal k bojovníkovi zasáhl šíp někam do hrudníku nebo břicha. Damar, který běžel hned za ním napadl bojovníka, ale při boji utržil zásah do břicha a svalil se podťatý na zem. Vás oba začala bolet hlava tak, že ste jen stěží dokázali ovládat zbraně a přemáhat bolest. Kahlan bolest nakonec přemohla, pustila zbraň a svalila se na zem. Omdlela zrovna ve chvíli, kdy se na druhé straně mýtiny objevil další člověk, zřejmě čaroděj, který stojí za tou nesnesitelnou bolestí. Jarel se dostal až k bojovníkovi a zkřížil s ním svůj meč. Po několika úderech zjistil, že se nejedná o nejlepšího šermíře a nebýt té strašné bolesti hlavy, určitě už by ho dokázal zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestuje po Gardoru ve čtyřech a míříte do hlavního města. Rozhodli jste se přihlásit u královského dvora a přidat se k dobrodruhům, kteří se snaží pomoci království. Nevíte přesně, co vás čeká, ale obecně se ví, že služba pro krále je dobře placená a vám se nějaký ten peníz hodí. Večer jste prošli malou vesničku, ale protože velkou společnost zrovna nevyhledáváte, pokračovali jste dále v cestě a utábořili se na velké mýtině v lese. Po večeři jste jen tak seděli u ohně a vyprávěli si příhody, když v tom se na kraji mýtiny objevil bojovník a začal vyhrožovat mečem. Maryl, který je z vás nejzbrklejší, se rozhodl na něj zaútočit v domění, že jde o lupiče a vy jste nezůstali pozadu a přispěchali mu na pomoc. Maryla ještě než se dostal k bojovníkovi zasáhl šíp někam do hrudníku nebo břicha. Damar, který běžel hned za ním napadl bojovníka, ale při boji utržil zásah do břicha a svalil se podťatý na zem. Vás oba začala bolet hlava tak, že ste jen stěží dokázali ovládat zbraně a přemáhat bolest. Kahlan bolest nakonec přemohla, pustila zbraň a svalila se na zem. Omdlela zrovna ve chvíli, kdy se na druhé straně mýtiny objevil další člověk, zřejmě čaroděj, který stojí za tou nesnesitelnou bolestí. Jarel se dostal až k bojovníkovi a zkřížil s ním svůj meč. Po několika úderech zjistil, že se nejedná o nejlepšího šermíře a nebýt té strašné bolesti hlavy, určitě už by ho dokázal zabít. |
| |
| Mýtina Čaroděj se objeví na mýtině zrovna ve chvíli, kdy zkříží zbraně třetí z můžu sedících u ohně s bojovníkem, který přišel po cestě od vesničky. Čarodějovo kouzlo působí čím dál silněji a čtvrtý z můžu/žen u ohně nakonec omdlí, když její tělo nedokáže snést tu bolest. Čaroděj vykřikne, což oba bojovníky vyvede z rovnováhy. První se vzpamatuje hraničář a zaútočí na Axisův odkrytý bok. Z toho okamžitě začne tryskat krev a Axis se zřítí k zemi. Hraničář se pak otočí k čaroději a protože ho hlava bolí jako střep, rozhodne se napadnout i samotného čaroděje. Rozběhne se k němu. Čaroděj ale zkoncentruje své magické síly na posledního bojovníka schopného boje a ten dokáže udělat jen několik kroků, než ho také přemůže bolest, padne k zemi, drží se za hlavu a brzi i on ztratí vědomí. Na zemi tak zůstanou tři těžce zranění, dva bojovníci v bezvědomí a nad nimi stojí vítězný čaroděj. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestuje po Gardoru ve čtyřech a míříte do hlavního města. Rozhodli jste se přihlásit u královského dvora a přidat se k dobrodruhům, kteří se snaží pomoci království. Nevíte přesně, co vás čeká, ale obecně se ví, že služba pro krále je dobře placená a vám se nějaký ten peníz hodí. Večer jste prošli malou vesničku, ale protože velkou společnost zrovna nevyhledáváte, pokračovali jste dále v cestě a utábořili se na velké mýtině v lese. Po večeři jste jen tak seděli u ohně a vyprávěli si příhody, když v tom se na kraji mýtiny objevil bojovník a začal vyhrožovat mečem. Maryl, který je z vás nejzbrklejší, se rozhodl na něj zaútočit v domění, že jde o lupiče a vy jste nezůstali pozadu a přispěchali mu na pomoc. Maryla ještě než se dostal k bojovníkovi zasáhl šíp někam do hrudníku nebo břicha. Damar, který běžel hned za ním napadl bojovníka, ale při boji utržil zásah do břicha a svalil se podťatý na zem. Vás oba začala bolet hlava tak, že ste jen stěží dokázali ovládat zbraně a přemáhat bolest. Kahlan bolest nakonec přemohla, pustila zbraň a svalila se na zem. Omdlela zrovna ve chvíli, kdy se na druhé straně mýtiny objevil další člověk, zřejmě čaroděj, který stojí za tou nesnesitelnou bolestí. Darin se dostal až k bojovníkovi a zkřížil s ním svůj meč. Po několika úderech zjistil, že se nejedná o nejlepšího šermíře a nebýt té strašné bolesti hlavy, určitě už by ho dokázal zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vypravěč - 01.Července 2009 11:39 Teď se čeká na Alarinda, snad něco sesmolí relativně brzo.. :-) |
| |
| Mýtina Vyčerpaně se opřu o svou hůl a po tváři mi se stékajícím potem přejede i ďábelský a temný úsměv. Projdu kolem dvou kteří jsou v bezvědomí. Hm tak tihle mne neohrozí dřív jak za několik hodin. Poté přejdu k třem raněným. No a tihle ti už se také na nic nezmůžou. Manu taky z nikoho necítím. Ale na něco by se mohli hodit. pomyslím si a v hlavě se mi začne formovat skvělí nápad. První dva téměř nezraněné přivážu ke stromu (lanem nebo k. štítem vyber si :-) ). Zbylé tři položím vedle sebe. Sakra nejsem žádný klerik bylo by lehčí je nechat zdochnout. Ale takováto příležitost se nenaskytne dvakrát. Prohlédnu si zraněné a pokusím se je provizorně ošetřit. Minimálně z jejich šatu odtrhnu trochu čisté látky na obvaz a hadr kterým ootřu ránu víc bohu žel dělat nemůžu. Poté všechny důkladně prohledám a vezmu jim všechny použitelné věci (hl. zbraně) magické předměty kromě oblečení které mají na sobě. Poté si sednu opřu se o strom a sleduji všechny dokud se neprobudí. |
| |
| Mýtina Alarind pevně sváže ke stromu Darina a Kahlan lanem, které najde v jejich výbavě. Kromě zbraní, kterými na sebe zaútočili, najdeš u poražených a v jejich věcech nějaké bylinky, dýky, zásoby jídla na několik dní, vaky s vodou a vínem, dva luky a šípy a hromádku peněz, z jejichž množství zjistíš, že se rozhodně nejedná o lupiče. Kahlan měla na krku přívěšek, Darin a Axis po prstenu na rukou (celkem dva). Zranění jsou na tom hodně špatně. Jarel už svým zraněním podlehl, Damar má namále a ani Axis se zřejmě nedožije rána. Jejich rány jsou tak hluboké, že by snad nepomohlo ani kouzlo. Alarind sedí a sleduje své zajatce, nakonec ho ale přemůže únava a usne. Když se ráno vzbudí, oba jeho zajatci už jsou vzhůru. Když obejde zraněné, zjistí, že v noci zemřeli. |
| |
| Mýtina Probudím se a zjistím že ranění zemřeli. Jaká škoda mohly se hodit. No ale co ti ostatní snad budou stačit. Přejdu k zajatcům a změřím si je pohledem. Sakra ženská to přináší jen samí problémy. Otočím se a jdu se znovu usadit pod strom abych se mohl znovu pomořit do přemýšlení. Již při cestě si vzpomenu že u sebe měli nějaké prsteny a přívěsky a že jsem se na ně ještě pořádně nepodíval. Tak tedy začnu s nadějí hrabat v kapsách až vytáhnu ty dva prsteny a přívěsek. Ihned se na ně začnu soustředit jestli nemají nějakou zvláštní kouzelnou moc. |
| |
 | Otevřu oči Co se to kruci stalo? Kde to jsem? pomyslím si ale když se pokusím pohnout, zjistím, že to nejde. Jsem spoutaný. Cítím že se zády opírám o strom. Rozhlédnu se a spatřím ještě spící Kahlan. pohybem nohy se ji pokusím probudit. Rozhlédnu se, kde jsou ostatní a vidím že leží na zemi a nevykazují jediné známky života. Jestli jim ten zmetek něco udělal tak ho vlastnoručně roztrhám zavrčím v duchu a pokusím se vymanit ze svých pout. |
| |
| Mýtina Přeruším dumání o ,jak se zdá ,bezvýznamných cetkách. Přejdu k vrtícímu se vězni a řeknu: Neplýtvej silami z toho se jistojistě nedostaneš. Když už jseš plně při vědomí tak by jsme si mohly trochu promluvit. Co říkáš? bez čekání na odpověď pokračuji Můžeme třebas začít tím jak se jmenuješ. Nebudu se tě ptát na to proč jste se řezali jak psi. Důležitější bude otázka co s vámi dál?! usměju se ale stále mám na hlavě nasazenou kápi která halí můj obličej do tmy. |
| |
 | Když se probudím uvidím nad sebou osobu v kápi. Okamžitě mě ovládne reflex dostat se z pout a snažit se alespoň nějak bránat, ale zjišťuji, že spotání se příliš pevné. pak vedle sebe spatřím již probuzeného Darina, kekterému podivná osoba v kápi mluví. Musím se okamžitě odtud dostat pryč nebo minimálne z těch pout různými způsoby neustále pokouším sílu pout a nenávistně kledím na osobu. |
| |
| Ignoruji kouzelníka před sebou ale všimnu si, že se už i Kahan probudila. V pořákdu? zeptám se jako by přede mnou ani žádná postava nestála. Kouzelníkův dotaz na jméno jakoby neslyším tobě bych tak něco řekl, jen co se dostanu z těch pout tak tě zničím pomyslím si a pokusím se posunout blíž ke Kahlan. Během toho pokusu se snažím na zemi nahmatat nějaký kámen, nebo něco, čím by šly rozřezat pouta, ale tak aby zepředu pohyb dlaní po zemi nebyl patrný (mam si hodit nebo jedem ciste RP?) |
| |
| Mýtina Hlava mi třeští, jsem celá ztuhla a hlavně naštvaná. Nesmím se ukázat jako slabá... Nic mi není. Z části odseknu. Hledám, co bych mohla použít k uvolnění se. Samozřejmě se neustále snažím z pout vymanit. Na rukou už mám úplně zpálenou kůži. Pálí to jako čert, ale Bolest je tlumena silnou touhou osvobodit se. |
| |
| Mýtina Hele nechci ani jednomu z vás zatím ublížit tak se chovej slušně a odpověz na otázku. řeknu a otočím se na druhého poutníka (kahlan) Vidím že jsi taky vzhůru ale jak jsem říkal tvému druhovi z toho se jen tak nedostaneš. Spíš by jsi mi mohla říci i za svého druha jak se jmenujete. A také co jste ady hledali tady uprostřed ničeho? Když budete spolupracovat ožná vám vrátím vaše věci a pustím vás ale jak mám vědět že hned jak vás pustím se vy neopřete do mne že? řeknu s úsměvem. (avšak stále mám kápi nasazenou) Myslím že si rozumíme. |
| |
| Mýtina Zahledím se na něj jasně zelenýma očima.A jak máme my vědět, že nás ihned po vylechnutí nezabiješ? Napadl jsi nás, my ti nic neudělali. Jeho ujištění, že jsou provazy silné mne neuspokojilo, snažím se vymanit dál. Kůži už mám rozedřenou tak, že mi teče krev, jenomže olest necítím, žene mě zvížecí touha dostat se z pasti. Muže nespouštím z očí, nevěřím mu a jsem zvědavá co mi na to řekne. |
| |
| Mýtina Mírně se ušklíbnu a řeknu Nemyslíš si že kdybych vás chtěl zabít nebyli by jste už mrtví. Ano pravda vy jste mě nic neudělali ale šli jste po sobě jako psi to nemůžu nechat bez povšimnutí. na chvíli se odmlčím a kouknu na provazy Ti jsou nepoučitelní takhle si zničí ruce. po notné chvíli řeknu Tak víte co domluvíme se ,je to pro mne jistý risk ,ale jinak se nikam nedostaneme. Když mi teď slíbíte ,že budete spolupracovat rozvážu vám vaše pouta na znamení důvěry. Pokud nezklamete mou důvěru ,budu schopen vrátit vám vaše věci ,ale jestli mě zradíte tak již tak milí nebudu. řeknu jim a čekám ne to co mi odpoví. Typycké!!! |
| |
| Mýtina Trochu překvapeně se na něj po jeho slovech dívám. Pak se přestanu pokoušet osvobodit. Uklidním se. Mně věřit můžete. Nemám zájem na oblížení vám. Zradu sama sesnáším Dívám se na něj zkoumavě. Prohlížím si muže, který nás tak jednoduše dokázal přemoci. No jo, téměř nemá co ztratit. Zneškodnit nás může znova během chvíle... |
| |
| Takže ty ses nemohl dívat jak se vraždíme a tak jsi některý z nás zabil? Ty asi nebudeš z nejrozumějších, co, kouzelníku? rýpnu si a ušklíbnu se. Ale zdá se, že tohle už nijak nevyřešíme pokud je pravda, že nemáš žádný zájem na naší smrti. Pusť nás a vydáme se každý svou cestou, ale věř, že jestli se ještě potkáme a ty nebudeš zalezlej někde v křoví, nebudu se k tobě chovat přátelsky. s tím se přestanu vrtět a přemýšlím, jestli mě pustí, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Alarind Alarianes pro |
| |
| Mýtina Á takže taky umíš mluvit už jsem si říkal jestli ti nevyřízli jazyk. řeknu a zasměji se. To není moje vina že jste se pozabíjeli navzájem. Já to pouze urychlil. A neřekl jsem ,že vás chci nechat na živu ,ale že vás nechci zabít já ,jelikož nemám důvod. Prakticky jste se zabili sami. dořeknu narovnám se a začnu jim uvolňovat pouta ,jakmile je rozvážu hodím před ně ještě většinu jejich věcí kromě zbraní které si zatím ponechám nebo je držím v dostatečné vzdálenosti od jejich majitelů. |
| |
| Mýtina Ale dorazit je ti moc nevadilo, že? Vyštěknu na něj a promsírovávám si ztvrdlé svaly. Pak si vezmu zpět k sobě všechny mévěci.Vůbec se mi nelíbí, že bych měla být ještěo chvíli déle neozbrojena. Cítím se jako nahá... |
| |
| Na královském hradě Laindrus XI. se, stejně jako jeho bratři, rozhodl opustit pohodlí rodinného hradu a vydal se do světa za dobrodružstvím a slávou. Brzo ale zjistil, že sláva ani dobrodružství nečekají na každém rohu. Dozvěděl se, že král potřebuje do svých služeb každého zkušeného i nezkušeného dobrodruha a tak zamířil do královského města. Na hradě ho přijal sám velitel hradní stráže a sdělil mu, že většina královských vojáků a jejich velitelů odtáhla řešit šarvátky na hranicích a ve městě zbyla jen stráž hradu a několik málo boje neschopných vojáků. Využil nabídky velitele a zůstal na hradě užívajíc si pohodlí kasáren a výhody vojenského cvičiště. Nakonec ho však i zde dohnala nuda a tak se začal poohlížet po nějakém úkolu. Nakonec mu vytrhl trn z paty opět kapitán stráží, když mu doporučil, aby se vypravil za králem a přidal se k armádě. Ještě mu také prozradil adresu jisté mladé dámy, která by se také ráda přidala ke královskému vojsku, ale bohužel nemá doprovod, se kterým by k němu mohla cestovat. |
| |
 | Na cvičišti v hradu Nejdříve se, jako rozený šlechtic a gentleman, rozhodnu pomoci dámě v nesnázích. Má-li problém rozhdoně jí ho musím pomoci vyřešit. Navíc bych se tak snáze mohl dostat do armády, když je dcera vojáka. Není tady na hradě snad žádná dobrá duše, která by ji pomohla. To jste proboha všichni tak neochotní... Mírně se naštvu a je to znát i v mém obličeji. Rázem se ale uklidním, protože mi dojde, že to nebude tím, že by na hradě nebyl nikdo tak šlechetný, ale spíše z důvodu kvantity zdejšího mužstva. Ehm...pane veliteli, mohl bych Vás požádat o menší laskavost? Jsem tu nový a neznámý. Nemohl byste mi pomoci nalézt slečnin dům? Navíc nikdo by mě k ní nepustil jen tak, kdežto když budu mít Vás tak by mne ji do rukou určitě svěřili. Pokud Vy osobně nevěříte mým vojenským dovednostem, tak jsem připraven na zkoušku, která dokáže, že mám na to, abych doprovodil slečnu a zároveň se k Vám připojil. Doufám, že neodmítne. Jinak bych musel s prosbou přímo k otci té dámy a ten by mě asi viděl nerad. |
| |
| V kasárnách Velitel si tě pečlivě prohlédne od hlavy k patě zkušeným okem vojáka. "Pane, jak jste již prokázal, jste urozeného rodu. Myslím, že slečna Aelswith se ráda svěří do vaší péče. Dám vám jako průvodce jednoho svého ozbrojence. Je informován o tom, kde se slečna nalézá a s královským vojákem určitě nikdo nebude pochybovat o vašem původu. Pokud se opravdu hodláte připojit k vojsku krále, dám vám s sebou několik ozbrojenců a vybavení na cestu. Kralovské cesty už nejsou tak bezpečné jak bývaly. Obávám se, že i tak nebudete zrovna v bezpečí, ale rozhodně lepší, než kdybyste cestovali o samotě. Teď když mě omluvíte, půjdu zařídit všechno potřebné pro vaši cestu a zjistit nějaké novinky. Před odjezdem se u mě ještě zastavte, budu někde tady," lehce pokyne hlavou a odchází přes nádvoří. Zůstaneš sám uprostřed kasárenského dvora. Chvíli sleduješ muže trénující na nedalekém cvičišti a vyčkáváš svůj doprovod. Tvé myšlenky se někam rozběhnou (můžeš popsat kam) a tak si ani nevšimneš vojáka přicházejícího k tobě z velitelské budovy, dokud se nezastaví za tebou a nesrazí paty k sobě. Cvaknutí obuvi a jeho pozdrav tě proberou ze zamyšlení. "Pan Laindrus? Mé jméno je Oglin. Velitel Arvik mě posílá, abych vás doprovodil k sídlu pana z Falku. Můžeme jít?" Oglin je na první pohled voják. Vysoká dobře stavěná postava, samý sval a šlacha, ani gram tuku navíc. Jeho modré oči kontrastují s tmavými krátce střiženými vlasy. Na sobě má lehkou uniformu královského vojáka, o kterou viditelně dobře pečuje, za pasem krátký meč. |
| |
| Pozoruji muže, který se obratně ohání mečem. Kdybych s sebou měl takového šermíře, byl bych opravdu rád. Navíc je to poctivý dříč a těch já si cením. Pak se mi ale myšlenky vrhnou jinam. Kručí mi v žaludku a celý den jsem téměř, kromě ovoce, nejedl. Budu se muset poohlédnou po nějakém zdejším hostinci. Takové pečené masíčko... ze snění mě vytrhne hlasitý zvuk scvaknutím kovových bot. Rychle se otočím a hledím a pečlivého vojáka. Ten se mi představí jako Oglin, muž, kterého poslal velitel stráží. Výborně. Jsem rád, že jste tu. Konečně budu moci procházet okolím hradu ne jako cizinec, nýbrž jako člen. Voják vypadá na první pohled velice zdtaně, ale jak bojuje, to se ukáže později. No spíš doufám, že neukáže, nechci po cestě žádné problémy. ještě jednou si projedu jeho blyštivou výstroj s mečem u pasu a pak zvednu hlavu.Jak dlouho vlastně pracujete pro krále a jak jste se naverboval ke zdejšímu vojsku? Hmm to vlastně můžeme probrat cestou, tak kudy? |
| |
| V kasárnách a na cestě Oglin se jen pousměje a ukáže ven ze dvora. Vede tě uličkami města a při tom povídá o svém mládí na královském dvoře. "Můj otec byl jedním z vojáků vybraných k obraně hradu. Patřil mezi nejlepší a již od útlého mládí mě cvičil v zacházení s mečem, ale také jak má vypadat život vojáka. Věřte mi, byl to krušný život se všemi těmi zákazy a příkazy, komínky oblečení, ranním vstáváním. Dneska jsem za to rád. Bez problému mě přijali ke královské armádě a moji velitelé na mě často spoléhají." Oglin zastaví před trochu zanedbávaným, ale stále honosným domem. "Pane, nevím, jaký úkol vás sem přivádí, ale pokud je to slečna Aelswith, doporučuji, abyste se před panem a paní z Falku nezmiňoval o žádném dobrodružství mimo zdi hradu.. Slečna je tu na převýchovu v mladou dámu, pan a paní z Falku jsou velice konzervativní a právě proto si je její otec vybral. Určitě by neschválili nic, co by podle jejich názoru bylo nevhodné." Oglin domluví s Laindrusem a když už ten nemá nic co by řekl, otočí se ke dveřím a zabuší. Zanedlouho se ve dveřích objeví služebná, zeptá se vás na důvod vaší návštěvy. Oglin odpoví, že pan Laindrus přináší vzkaz pro slečnu Aelswith, služebná opět zmizí a zanedlouho se znovu objeví a zve vás dál. Vejdete do domu a dlouhou chodbou s několika dveřmi projdete až do velkého sálu. "Prosím, posaďte se. Můj pán tu bude za několik okamžiků," řekne služebná a zmizí v jedněch ze dveří vedoucích ven z místnosti. Sál je opravdu velký, vešla by se do něj pohodlně padesátka hostů. Posadili jste se k dlouhému stolu na pohodlné polstrované židle. Na stěnách visí majestátné lovecké trofeje, podél zdí stojí masivní dubový nábytek. Ze všech stran na vás dýchá přepych a bohatství. Pozornějšímu pohledu ale neujde, že všechny modely, ač je o ně dobře pečováno, jsou již několik desítek let z módy. Z myšlenek vás vytrhne kdysi jistě pevný a silný, dnes už trochu roztřesený stařecký hlas: "Pánové, co vás přivádí do mého domu?" osloví vás asi šedesátiletý stařík opírající se o bohatě zdobenou hůl. MH: to Laindrus: Trochu to ženu dopředu, aby sme měsíc nešli z kasáren k tomu domu a další měsíc nestáli u dveří. Pokud by ses chtěl na něco zeptat Oglina, klidně to zapracuj do příspěvku, v mém dalším ti odpovím. to Aels: Jestli už se chceš nějak vyjádřit, tak můžeš. Máte návštěvu v domě, což se nestává tak často (spíš vůbec). |
| |
| Když vkročíme do sálu, uchvátí mne zprvu ohromný pozlacený lustr, majestátně se tyčící nad celou místností. Se zalíbením ho pozoruji, ale když se Oglin posadí, zareaguji a sednu si taky na měkce polstrovanou židli, vyrobenou z dubového dřeva. I když většina vybavení je poněkud staršího vydání, líbí se mi. Hmm. Krásný nábytek, připomíná mi naše sídlo ve Werghtu. Jako jediní jsme se pyšnili, tak vkusně a zároveň přepychově vyzdobenými sály. To bohužel už neplatí, kdyby ti... Začal jsem pomalu vrásčit čelo, ze vzpomínky na útočníky, kteří napadli naše sídlo, ale z myšlenek mě vyvedl mohutný, zřejmě válečnický, hlas. Otočil jsem se tedy za zdrojem a nestačím se divit. Žádný bojovník, ale postarší pán s výraznými šedinami. To bude možná otec. Napadne mě a tudíž vstanu a představím se. Dobrý den. Mé jméno je Laindrus a přišel jsem za slečnou Aelswith. Nechodím kolem horké kaše, ale s vypětím čekám jak zareaguje šedivý muž. |
| |
| Dům Pána z Falku Zpráva o tom, že je v domě kdosi jiný, cizí, mě vytrhne z ticha mých pokojů. Připadá mi to jako věčnost, co se v tomto domě objevil někdo jiný než pán a paní z Falku. Vlastně, jak tak nad tím uvažuji, je docela možné, že jsem byla poslední cizinec, který překročil jejich práh. Odložím vyšívání stranou a ohlédnu se ke služebné, jež mi s čajem přinesla i tuto novinku. Na výšivce jsem už několik dní vůbec nepokročila. Zato jsem začala trénovat něco jiného...rozhodla jsem se, že nebudu déle čekat. Dnes jsem však ještě netrénovala nic. Nejprve jsem se věnovala četbě a pak procházce v zahradě. Ví se, proč přišli? Loupnu okem k děvčeti, zatímco nalévá šálek čaje a snažím se, aby tón mého hlasu zněl co možná nejvíc klidně až ledabyle. Cítím však netrpělivost v každé slabice, chvěje se i přes mou vůli. není divu, nemohu se dočkat, až zahlédnu jinou tvář. Všechno je tak stejné...příliš dlouho. |
| |
| Mýtina Eh ... Jen pár sekund z pout a již jsi takhle nezdvořilá?! řeknu výsměšně Ale už jsem to tu říkal já jsem nikoho nezabil. Jestli si myslíš že ano a chceš mě taky zabít jen si posluš jestli to dokážeš ,ale věř mi že lepší bude když budeme spojenci. Jak pro vás tak pro mě. |
| |
| Dům pána z Falku Stařík se zamračí: "Mnoho vychování jste nepobral mladý muži. Mé jméno je Acquitanus z Falku. Tituly vás nebudu zatěžovat, stejně byste mě neposlouchal. Slečna Aelswith jistě ocení návštěvu a nové zprávy o čemkoliv." Zvedne z jedné ze skříní zvonec, zazvoní a ve dveřích se objeví tatáž komorná, která vás uvedla. "Anabel, sdělte, prosím, slečně Aelswith, že zde má návštěvu. Přišel za ní pan Laindrus." Služebná zase zmizí a pan z Falku pokračuje směrem k vám: "Varuji vás pane! Pokud se ke slečně pokusíte o nějakou neomalenost, nechám vás ze svého domu vypráskat. Její otec mi ji svěřil k výchově a předpokládá, že budu také dbát o její dobrou pověst. O jakou záležitost se vlastně jedná?" Ještě než stačí Laindrus odpovědět, vřítí se do místnosti Aelswith, okamžitě si však uvědomí svou ukvapenost a nasadí pózu mladé dámy. |
| |
| Služebná krčí rameny a kulí oči, sama neví, co tato návštěva znamená. Rychle, pomoz mi se upravit! Odsunu svou neúspěšnou práci stranou, abych ji při nestrhla na zem a nedočkavě vstanu. Sáhnu si do vlasů, opatrně zkontroluji zda nikde zbytečně neodstávají nebo nepřiléhají...uhladám jednoduché, až strohé, tmavě zelené šaty (paní z Falku má naštěstí, narozdíl od svého muže, vkus a přes svou upjatost dokáže chodit střídmě, ale vkusně odívaná a sem tam nepohrdne nějakým nenápadným šperkem). Služebná olízne ret a spokojeně se usměje. Všechno je jak má být. Přejedu si zuby přes rty a štípnu se do tváří, aby dostaly trošku barvy, pak vyběhnu ze dveří. Chtěla jsem jít krokem, jak se na mladou dámu sluší, ale nohy neposlouchaly a kmitaly, jakoby jim za patami hořelo... A tak, místo důstojného vstupu s výrazem vznešené a odměřené, zdánlivě lhostejné dámy, bylo mé entré o fous nedbalejší, o pár krůčků rychlejší a zcela jistě a neomluvitelně hlučnější. Dveře se přede mnou teprve začaly otevírat rukou sluhy, ale já je netrpělivě postrčila, div že muž neupadl na zem. Ani se k němu neohlédnu a zatěkám pohledem po sále. Pán a Paní z Falku, usazení na svých obvyklých místech, se pobouřeně obrátili ke mně. Pán z Falku, už tak podmračený a kvůli něčemu rozladěný, ke mně vrhl káravý a podrážděný pohled, zatímco tvář jeho ženy zůstala klidná a beze změny. Před nimi stál mladý muž, kterého jsem nikdy neviděla. Vzpřímený postoj i oděv prozrazovaly vojenskou praxi...takže otec nezapoměl?... vzedmula se ve mně náhle vlna štěstí, ale také nejistoty. Zlomek těchto pocitů se odrazil i na mé tváři, když jsem nejistě a zmateně zatěkala pohledem mezi mužem a mými vychovateli. Toto ovšem není kouzelník...je to voják možná mladý šlechtic, ale s vojenskou průpravou. Zná boj a jistě vládne meči silnou paží, ovšem magie mu nejspíš není ani blízká...natož aby ji učil... Ode dveří se vydám už vážná a vzpřímená pomalým plynulým krokem ke trojici a lehce přimhouřenýma očima dál sonduji návštěvníka. Proč tu tedy je? Že by mě přecejen otec povolal k sobě? Cožpak neodjel na frontu se svými muži? Ještě mě ani nenechal učit a už bych měla cestovat za ním k válečné linii?... Nakloním zlehka hlavu na stranu a věnuji cizinci prchavý, zdvořilý úsměv. |
| |
| Pozorně poslouchám Acquitana z Falku, který má převychovat slečnu Aelswith. Jsem na ní neskutečně zvědavý. Doufám, že slečna bude vypadat k světu. Přeci jen, když spolu budeme trávit dost času, než ji dovedu k otci, tak mi bude milejší, když bude milá a příjemná. Zahledím se, na chvíli, do jednoho místa, ale pak opět upřu pohled na vycepovaného muže. Samozřejmě pane, že se slečny ani nedotknu a ani nepomyslím na všelijaké nemravnosti. Cíl cesty je její otec, který je na frontě, a přesto chce svoji dceru vidět. Služebná zavře a dveře, které se, chvíli na to, rozlétly, jako kdyby do místnosti vletěl ďábel. Jenže to nebyl ďábel, nýbrž překrásný anděl, který mi byl snesen z hůry. Jsi tak překrásná. Nádherné, mírně zvlněné vlasy ti lemují jemnou tvář, na které se vyjímají výrazné hnědé oči. Jsi naprosto bez vady na kráse. Nevím, co na to říct. Takovou jsem si tě nepředstavoval, to ani nejde. Moje mysl není schopná vyprodukovat tak nádhernou bytost...Odvolávám, co jsem slíbil Acquitanovi. Byl jsem naprosto šokován a pár minut zůstal strnulý. Když jsem se opět "probudil", chtěl jsem ze sebe vydat alespoň pozdrav. Nešlo to. Nemohl jsem z ní spustit oči. Pak se ale po chvilce pohla a naklonila hlavu na stranu. V tom jsem se též probral a přišel vznešeným krokem k ní. Slečno Aelswith, mé jméno je Laindrus XI. a jsem tu pro Vás. Váš otec Vás chce vidět. Je mi ctí, že zrovna já Vám mohu dělat doprovod. Paku tedy pan Acquitanus svolí. |
| |
| Podle prvotní reakce si mi návštěvník zdá být...řekněme, překvapený. Buďte zdráv, pane Laindrusi. Začnu měkce a při krátké úkloně hlavy na okamžik sklopím oči, abych je vzápětí zase otevřela v upřeném pohledu k mladému muži. Přestože na mé tváři již není ani známka po úsměvu, v očích mi fialkově blýskne a když zase zvednu bradu, neujde Laindrovi sotva znatelné zacukání koutky. Postřehla jsem zájem a okouzlení v pohledu a v hlase pana Laindra. Když však promluvím, nedám nic dalšího najevo. V hlase mi zarezonuje dojetí a obava, která doprovází vzpomínku na otce. V závěru dotazu, jakoby vzdáleně a nejasně zazněl sarkasmus či dlouho potlačovaná hořkost. Již dlouho čekám na zprávy od svého otce, měla jsem obavy o jeho zdraví, když dlouho nepřišel žádný posel. Jdete přímo od něj, nesete mi zprávy o jeho zdraví, situaci na frontě nebo důvodu, proč si pro mě tak náhle posílá? Pozvednu obočí a pomalu přejdu k manželům z Falku, možná právě proto, abych zase srovnala bouřící se emoce. Zde se postavím vedle křesla své vychovatelky a znovu se obrátím k mladému muži. Popravdě, mám co dělat, abych jej neodvlekla někam do ústraní a nezahrnula jej všemi otázkami, které se mi v jedinném okamžiku vyrojily v hlavě. Jak jen pojedu, chlapecký převlek, v němž jsem přicestovala přes některé partie nezapnu a v těchto šatech budu příliš nápadná...jak je asi daleko na frontu a zda je otec zdráv a skutečně si vzpoměl...ale co se mnou zamýšlí? Vždyť mi neposlal učitele, tak málo toho znám!... Neubráním se tomu, abych zvědavě loupla okem k pánu z Falku. Nesmím udělat chybu, jedinný náznak přízně k tomuto muži a je po šanci... Myšlenka na cestu je příliš šťastná než abych v ni mohla doufat, přesto se ve mně znovu probudil plamínek naděje...sklopím oči. Tak jako jsem se naučila ovládat každý sval v obličeji a v celém těle, jen ony mohou prozradit současný stav duše. Září a třpytí se jako oči dítěte, jen jakoby hleděly mnohem dál. |
| |
| Jsem neskutečně okouzlen tak nádhernou ženou, jež, jako dlouhodobý voják, jsem pár let neviděl. Každý její pohyb je tak úhledný a přitom je na ní vidět nervozita. Pravděpodobně i ona byla dosti izolovaná od okolního světa. Pokud žila zde, není se čemu divit, je to odlehlá část města a příliš obyvatel tudy neprochází. Pan Acquitanus ji drží zkrátka a je to na ní vidět. Trochu odvahy by neuškodilo slečno. Řeknu si v hlavě, při pomyšlení na její styl života. Bohužel na to musím přistoupit, jinak mě s ní pan Falk nepustí. A to by nebylo v mém ani otcova zájmu. Slečno, král je v naprostém pořádku a ano, jsem přímo jeho voják. Nesmím ji sdělit, že král pravděpodobně umírá, a tudíž chce vidět před smrtí její milou tvář. Důvod mého příjezdu je ten, že pán Vás už dlouho neviděl, a proto mě vyslal, abych Vás k němu přivedl. Jen dořeknu poslední slovo, mrknu na pana Falka, jak reaguje a nezdá se, že by byl rozčarován, maximálně je překvapen. Pan Falku, mohu odvést tuto překrásnou dívku k jejímu otci? Přísahám, že ji budu ochraňovat a jsem schopen za ni položit i život. Kdyby svět ztratil tak něco nádherného, byla by to převeliká škoda. Hledím upřeně na Falckého pána a doufám, že už se zde nebudu muset zdržet déle. |
| |
| Dům pána z Falku Pán z Falku chvíli nepřítomně hledí, pak se jakoby probere: "A to pan Uther neposlal žádnou listinu, kterou byste svá slova doložil?" Zadívá se na Tebe zkoumavě a čeká odpověď. Chvíli dlouze přemýšlíš, protože jsi rytíře Uthera vlastně nikdy neviděl. Nakonec Tě napadne spásná myšlenka. "Pan Uther poslal pět svých mužů včetně mě. V noci cestou sem nás uprostřed lesa přepadli lupiči. Jejich útok byl tak nečekaný, že dva muži padli hned. Rozdělili jsme se. Až do rána jsem bojoval a odrážel útoky těch lapků. Když začalo svítat, konečně dali pokoj a zmizeli. Nikoho z ostatních jsem nenašel. Bohužel dopis od rytíře Uthera nesl jeden z nich." řekneš a doufáš, že pan z Falku bude tvé, dost za vlasy přitažené, historce věřit. "Bude vám muset stačit jen mé rytířské slovo." dodáš a doufáš, že to přidá tvému příběhu na důvěryhodnosti. Pan z Falku se zamyslí, otočí se k Aelswith a pomalu pronese: "Popravdě nevím, jak se správně rozhodnout. Povinnost mi říká, abych tě nikam nepouštěl a abys dál zůstala v mém opatrovnictví a pod mou ochranou. Pokud je ale pravda, co říká tento pán, zbytečně bych ztěžoval tvému otci situaci. Co ty na to říkáš?" Aelswith se při příběhu rytíře Laindruse tiše posadí a hltá každé jeho slovo. (MH: Nechám na Tobě, jestli tomu věříš, nebo jenom se zájmem posloucháš zajímavý příběh.) Když Laindrus domluví, otočí se na pana z Falku z úsměvem na tváři. Její úsměv ale mizí, jak se vytrácí naděje s jeho slovy. Otázka na její názor jí ale navrátí lehký úsměv do tváře: "Můj pane," začne spíš opatrně, ze strachu, aby něco nepokazila. "Čekám na podobnou zprávu, kterou by mi otec dal vědět, že se k němu mohu připojit již delší dobu. Popravdě naše domluva zněla, že jakmile uzná za vhodné, abych se k němu připojila, nechá pro mě poslat," přidá malou lež také Aelswith. "Nevím, jestli tento muž mluví pravdu nebo ne, ale myslím, že bychom mu měli věřit. Kdyby nebyl poslem mého otce, jistě by nedostal doprovod královských stráží," poukáže chytře Aels na vojáka, který přišel s Laindrusem. "Pan Laindrus vypadá jako dobrý voják. A pokud přežil cestu sem, jistě mě dokáže bezpečně dovést zpátky k mému otci. Ráda se do jeho péče svěřím!" Pan z Falku nic neříká a ticho se natahuje. Vypadá to skoro, jakoby usnul. Když už je čekání téměř nesnesitelné zvedne hlavu a pevným hlasem řekne: "Dobrá! Je-li to vůle tvého otce, můžeš odejít s tímto můžem. Doufám ale," otočí se opět k Laindrusovi, "že máte zajištěnu náležitou ochranu!?" MH: Přesvědč staříka, že s sebou pár vojáků dostanete a že si ten pravý muž. Domluvte si co a jak (s Aels), dejte si nějaký sraz, pobalte (Laindrus si může vymyslet nějaký rozhovor s velitelem stráží ohledně proviantu a doprovodu, ale rozumně; nebo ho sehrajeme spolu) a vyražte (Laindrus neví kam, což by se mělo projevit v příspěvku). |
| |
| Když pán svolí, jsem nesmírně rád. Tahle napjatá atmosféra, plná drobných oblbování staříka, mě už unavovala. Jenže začátek cesty se neblíží ani zdaleka. Pan Acquitanus chce mít zajištěnou ochranu pro slečnu Aelswith, což mě bude stát další přemlouvání velitele stráží. Navíc se chýlí noc, takže si ještě koupíme pokoj nebo jen palandu v místním hostinci, který nejdřív musím najít, jelikož to tu vůbec neznám, snad mi poradí velitel stráží. Nemusíte mít žádne obavy pane, slečna i já budeme mít náležitý doprovod čtyř výborně vycvičených vojáků. Otočím se v rychlosti na Oglina, který se už už snaží něco říct, ale utnu jeho vycházející hlásku, raázným mrknutím, aby hrál tuto oblbovací hru s námi. Navíc já jsem prošel tvrdým výcvikem po dobu 23 let, takže s mečem dokážu obratně zacházet a v léčení lehčích zranění též obstojím. Opravdu nemusíte mít strach. Dávám mu kulantně najevo, že už mě to tu nebaví. Prosím tedy, aby si milostivá slečna Aelswith sbalila, abychom mohli vyrazit. Slečno, s Oglinem budeme čekat před vchodem do domu...Pane Acquitane velice mě těšilo, ale bohužel už musíme jít. Kleknu si před ním na pravé koleno, vstanu a mířím směrem k východu. Gestem dám najevo Oglinovi, abychom už šli. Konečně jsme venku a čekáme na slečnu. Pane Ogline, prosím Vás, mohl bych Vás poprosit o tři nebo čtyři schopně muže pro naší ochranu. Sice nepředpokládám, že by jejich píle byla zúročena v nějakém boji, ale pro jistotu. Mohl bych? Pane Oglin mi řekne, abych chvíli počkal, že to nebude problém. Po 10 minutách přijde v doprovodu se třemi mečem vyzbrojenými vojáky, kteří mi zasalutují, když jim Oglin řekne, že jsem jejich nový velitel. Aelswith stále nepřichází a venku už je zataženo. Zapomněl jsem se Oglina zeptat na ten hostinec, snad tito vojáci budou vědět, kde nějaký je. Nedělám si iluze, že ho občas nenavštíví. Zeptám se tudíž, toho nejvyššího, který stojí nejblíž ke mně, kde je tu nějaký hostinec. Jakmile promluví, dolehne na mě z jeho dechu vůně medoviny. je mi jasné, že tohle asi nebude ta nejlepší vojenská garda, ale lepší než nic. Čekám na Aelswith, která stále nepřichází, abych ji mohl sdělit, že dne se už nikam nepůjde a přespíme v hostinci Na rohu. |
| |
| Dům pána z Falku Přikývnu směrem ke svému opartrovníkovi. Jistě, pojedu s tímto mužem a nemyslím si, že byste měl, pane z Falku, důvod k obavám. Bezpochyby se o mé bezpečí postará. Ovšem, s dobře znatelným nesouhlasem se otočím k místu, kde stál pan Laindrus. Ten už tu ovšem není. Jistě, měla jsem se do věci vložit dříve. Takový nesmysl, cestovat na noc. V těchto časech... Potřesu hlavou a ukloním se směrem k pánovi z Falku. Děkuji vám za Vaši ochranu, pane a paní z Falku. Vyrazím na cestu brzy ráno... Nějak nevím co říct. Přestože dny v tomto domě byly dlouhé a úmorné, vím že tito dva manželé, setrvávající nekonečné roky v nehybné jednotvárnosti, udělali to nejlepší co mohli, aby vyhověli mému otci a zároveň se ke mně vždy chvovali slušně. Několika rychlými kroky se k oběma vrátím a krátce je obejmu. Vzápětí na to bez dalších slov, aniž bych se ohlédla, odejdu z místnosti. Nemám tu mnoho věcí. Díky bratrům a otci, kteří mi nechali dovést kus garederóby, se mi tu sice shromáždilo několikero šatů a plášťů, ovšem protože nejedu do žádného paláce, ale na bojiště, až na jedny šaty a plášť nechám vše ostatní zabalit a uložit s tím, že si pro své věci buď pošlu nebo sama přijedu, až budu mít příležitost. Pochopitelně bych uvítala opět převlek, pohodlné nohavice a kazajku, ovšem tak by mě nejspíš manželé z Falku nepustili ani do kuchyně. Vyberu si tedy ještě jedny šaty, jednoduché, ale elegantní, zdobené jemnou výšivkou na hedvábných lemech a dlouhý kabátek, pěkně střižený na postavu, s jemnou výšivkou ve stejné barvě, jakou má látka na něm. Nakonec poručím připravit do brašny jídlo a vodu na cestu a uvědomit štolbu, abych měla ráno připraveného koně. Nakonec usednu ve své komnatě a sepíšu list, jenž po poslíčkovi nechám donést Laindrovi na místo, jež zvolil na dnešní setkání. Mezitím co dokončuji balení a zvolna, s radostí v srdci, se loučím s tímto svým komfortním vězením, venku začala padat tma a poslíček předal Laindrovi dopis. V úhledně složeném listě, pokud můj příští ochránce ovládá čtení a psaní, stojí: Ctěný pane Laindre, nepovažuji za dobrý nápad cestovat na noc. Proto mě na tomto místě smíte očekávat zítra po svítání. Budu připravená na cestu. Lady Aelswith |
| |
| Když mi poslíček donese dopis a já si ho přečtu, nejsem vůbec překvapený. Sám nevím, co mě to napadlo. Přespat v hostinci. Taková vznešená slečna, navíc když má blízko domov, tak proč by přenocovávala v hospodě. Poslovi poděkuji, popřeji mu dobrou noc a vojákům zavelím, aby se rozpustili. Tak pánové, dnes už se nikam nepůjde. Zítra na tomhle místě v osm hodin přesně. Vojáci zasalutují a každý se vydá směrem ke vsému domu. Já ale zavítám do hostince, kde musím přenocovat. Vejdu tedy so hospody Na rohu, která je od panského sídla vzdálená kousek. Sednu si na mohutnou židli vyrobenou z dubového masivu a poručím si u hostinského korbel piva a nějaké maso k zakousnutí. Za mnou sedí nějací karbaníci a hazardují v mariáši. Když spokojeně dojím, hostinský mi řekne, abych zaplatil. Jenže zde přijde kámen úrazu. Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná. Snažím se z toho nějak vymluvit: Pane, samozřejmě, že mám u sebe peníze. Jen je zrovna nemůžu... Vzpomenu si na hráče a na to, že jsem mariáš za mlada slušně hrával. Pane hostinský, když na moment vydržíte. Zkusím peníze získat v kartách a pokud to nevyjde, slibuji, že Vám zde budu pomáhat měsíc. Hostinský kývne, ale vím, že si mě bude pekelně hlídat, abych neupláchl. Hra probíhá celkem poklidně. Peníze vyhrávám, ale v zápětí prohraju. Dokud jeden hráč nenařkne toho druhého z podvodu. Začnou se hádat, ale schyluje se to tu ke klasické hospodské rvačce. FIxluješ, viděl jsem tě, jak sis tu kartu vyndal zpod stolu! Křičí ten první na druhého. Nic takového jsi neviděl, protože se to nestalo! Vyvrátí jeho domněnku, ale bitce to nezabrání. Začnou se prá jako dva malí kluci a mě napadne, že bychtuhle situaci mohl využít v můj prospěch. Sbalím celý bank, zaplatím v rychlosti hostinskému a vyběhnu z hospody, než si toho ti dva všimnou. Jenže to zde neznám, tudíž se chvíli toulám městem. Jenže nenácházím žádný hostinec. No jo, nezbývá mi nic jiného, než si ustlat támhle v trávě. Oddechnu si a svalím se na trávu a tvrdě usnu po vydatném dni. |
| |
| V hlavním městě Laindrus usnul klidným spánkem. V noci mu byla trochu zima, ale nic, co by ho rušilo ze spaní. Ale ranní chládek ho spolehlivě probral a tak vstal hodně brzy. Rozhodl se zajít na něco teplého a tak jak v noci nemohl žádný hostinec najít, jakoby je před ním někdo skryl, za denního světla objevil jeden asi pět minut chůze od svého lůžka. Vstoupil dovnitř a rozhodoval se mezi teplou medovinou a čajem z jahodových listů. Nakonec si, vzhledem k tomu, že měl doprovázet dámu, vybral čaj a dal si k tomu vajíčka smažená na cibulce s pořádným kusem chleba. Když se najedl a zaplatil ze včera "vyhraných" peněz, zjistil, že ještě zdaleka není osm. Rozhodl se proto, že vyrazí do kasáren obhlídnout situaci. "Jeho" muži byli zřejmě zvyklí na pevný režim a už byly v kasárnách. Připravovali se na cestu a balili potřebné věci. Velitel stráží jim přidělil koně ze stájí, na které teď nakládali nejrůznější trvanlivé potraviny, vodu, vybavení pro přespání v přírodě, kdyby bylo třeba a také nějaké zbraně. Oglin pobíhal kolem a zdálo se, že má celou akci na povel. Jakmile spatřil Laindruse, dokončil pokyn pro jednoho z vojáků a vydal se k Laindrusovi: "Dobré ráno, pane. Velitel stráží mě nakonec posílá s vámi. Dal nám k dispozici pět dalších mužů a pro každého z nás včetně slečny Aelswith koně. Už jsme začali nakládat potřebné vybavení. Myslím, že budeme do čtvrt hodiny připraveni k odjezdu." Laindrus nečekal, že bude mít takovou podporu od velitele, ale nakonec veze urozenou paní, tak proč vlastně ne. Letmo zkontroloval vybavení, načež se posadil u budovy kasáren, opřel se zády o zeď, sledoval pobíhající vojáky a vychutnával teplo slunce, které vyšlo teprve před nedlouhou chvíli. Teplo a klid ho nakonec uspali a probral ho až Oglin, když přišel k němu a odkašlal si. "Pane, pokud nemáte ještě nějaké přání, můžeme vyrazit." Laindrus se chvíli zmateně rozhlížel, zřejmě se právě probudil ze sna. Když se úplně probral, vstal: "Ještě moment," pronesl směrem k Oglinovi a vešel do budovy. Velitele stráží našel rychle, stisknul mu ruku, poděkoval a s drobnou úklonou se rozloučil. "Můžeme vyrazit, Ogline. Koně městem povedeme, ať je trochu šetříme. Čeká nás ještě dlouhá cesta." Oglin kývnul na vojáky a ti se každý chopili svého koně. Poslední také vedl koně pro Aelswith, který měl prázdné brašny, zřejmě kvůli věcem slečny. "Předpokládám, že znáte okolí města lépe než já a provedete nás jeho nástrahami," pronese mezi řečí Laindrus k Oglinovi, který jen lehce pokyne hlavou na znamení souhlasu. Ulice města jsou téměř prázdné a tak výprava dorazí k domu Falků bez problémů a bez sebemenšího zdržení. Aelswith se už od brzkého rána nemůže dočkat. Vstala velmi brzo, dokonce snad dřív, než sám Laindrus, a od doby, co se vypravila na cestu, pobíhá od okna k oknu a vyhlíží Laindruse s doprovodem. Nakonec ji čekání přestane bavit a tak se vypraví do knihovny hledat nějaké mapy. Žádné nenajde a tak bere do ruky různé cestopisy. U žádného nevydrží dlouho a je jako na trní, už už aby byla pryč. Když přijde služebná, že pan Laindrus dorazil, málem vyjíkne štěstím, ani po sobě neuklidí knihy Od čeho jsou služební!, vyběhne nahoru pro své věci a v mžiku je zpátky u dveří. Tam už čekají pan a paní z Falku. Aelswith se s nimi ještě jednou krátce rozloučí. Pan z Falku mezi zuby procedí něco jako že si představoval větší doprovod, ale nahlas neřekne nic. Aelswith své věci uloži na vojenského koně do brašen a jako první vyrazí směrem z města. Lidí na ulicích přibývá a zvláště za branami ve středním a dolním městě se skoro nedá davem projít. Jako každé ráno se do města schází trhovci a obchodníci a za nimi služebné a měšťané, kteří chtějí co nejvýhodněji nakoupit. Nakonec se vám podaří vyjet z města jižní bránou. Nasednete na koně, první jede Oglin, potom vy dva a za vámi zbytek vojáků. Město je ještě na dohled, rozeznáváte postavy a slyšíte jeho hluk, když Oglin na rozcestí zastaví a otočí se k vám: "Před námi jsou dvě cesty. Žádná z nich není dost bezpečná, abychom se nemuseli bát přepadení, ale přece jenom cesta mezi poli je o něco bezpečnější. O to je však delší. Kterou z nich se chcete vydat?" |
| |
| Když dorazíme k domu slečny Aelswith a jejího "hlídacího" páru, slezu z koně a dám znamení, že už jsme tu. Ani se nenadám a Aels je venku. Dobré ráno slečno. Tak jsme zde, v osm hodin, jak jsem slíbil a doufám, že můžeme vyrazit. Mrknu na ni a když si všimnu, ve dveřích stojícího, pana z Falku, rozhodnu se s ním ještě promluvit: Dobré ráno. Slibuji Vám, že dojedeme v pořádku a slečnu Aelswith budu hlídat jako oko v hlavě. Děkuji za vše, co jste pro mě udělal a doufám, že tohle není naše poslední setkání. Přátelsky mu podám ruku, on opětuje, popřeje nám šťastnou cestu a já spokojen lezu zpět na darovaného koně. Vyrazíme tedy směrem k slečninu otci. Cestou potkáme spousty obchodíků. Každý nám něco nabízí až je to otravné a trochu mi to leze na nervy. Když vyjedeme z města, zaplaveného občany tak časně ráno, rozhodnu se s Aelswith prohodit pár slov: Slečno, mohu Vám prosím Vás tykat? Přeci jen spolu strávíme dosti dlouho dobu na to, abychom se stali alespoň přáteli, tudíž by to dokreslilo přátelskou atmosféru. A jak se Vám dnes vstávalo? zeptám se jí, ale její odpověď přeruší Oglin, který se mě optá, jakou cestou se vydat. Pane Ogline, co bych to byl za ochránce, kdybych slečnu vystavoval zbytečnému nebezpečí. Samozřejmě, že zvolíme bezpečnější cestu. Ačkoli je delší, nehodlám riskovat něčí život. Oglin zavelí, že se vdáme onou cetou a já se otočím na Aelswith a očekávám odpověď. |
| |
| Před osmou ráno jsem připravená na odjezd. V jednoduchých, tmavě zelených dlouhých šatech a dlouhém modrošedém kabátci s kapucí, lemovaném černou kožešinou, postávám u svého koně. Vlastně u dvou ořů. Jeden je vybaven dámským sedlem a druhý naložen zavazadly. Na rukou mám jemné kožené rukavičky. Přestože oděv není výrazný barevností ani střihem, vypovídá o postavení, které mi přísluší. Vévodí mu kvalitní materiály a zpracování, jemná výšivka v barvě a hedvábné prvky. Zavazadla na hřbetě druhého, statnějšího, oře to jen potvrzují. Když se objeví Lainrus se svými muži, právě se loučím se svými opatrovníky. Slova, která jsme si vyměnili můj nový oprůvodce neslyšel. Skončili jsme ve chvíli, kdy zastavil před domem. Ohlédnu se k mužům a s posledním krátkým pohledem k manželům z Falku zamířím ke koním a ke svému ochránci. Nechám si od podkoního pomoci do sedla a mlčky pokývnu k Laindrovi a jeho druhům na důkaz toho, že jsem připravena. než vyrazíme počkám, až se nněkterý z mužů ujme druhého koně. Pak teprve pobídnu svoji klisnu k chůzi. Během cesty městem sedím vzpřímeně a elegantně v sedle, s lehkostí a jistotou, která přes nepohodlí a jistá omezení mohou přinejmenším působit nadějně v tom smyslu, že v případě nebezpečí se při první příležitosti nesvalím se sedla jak přezrálá hruška. Obchodníky přehlížím jakoby tu ani nebyli a sleduji mlčky jen anonymní ruch ranního města. Když mě však za branami města Laindrus osloví, odehraje se v mé tváři cosi zvláštního. Jakoby tudy právě procházelo několik protichůdných pocitů, které na krátko zaplašily okázalý klid z bledých lící a alabastrového čela. Oglin, který přispěchá s dotazem na směr cesty mi dá ještě pár minut, které využiji k nalezení vnitřní rovnováhy a udržení zdvořilého tónu. Když nakonec promluvím, jsou neklid i nerozhodnost či pobouření tytam. Pomalu pootočím tvář k průvodci a vážně mu pohlédnu vzpříma do očí. Mám tvrdý, přísný pohled, i když v hlase je tušit shovívavost a trpělivost. Pane, nejsem komorná, kuchtička ani pradlena, abychom spolu mohli takto hovořit. Právě proto, že nás čeká dlouhá společná cesta, dobře si to zapamatujte a jednejte podle svého slibu pánu z Falku. Zodpovědně, ve vší slušnosti a zdvořilosti. Očekávám, že se jako rytíř budete chovat i ve společenské oblasti, nejen s mečem v ruce. Podpořím svá slova krátkou úklonou a odvrátím zrak. Sledují dál cestu před námi a volně navážu s odpovědí na druhou otázku. Zeptejte se ptáků jak se jim vstává, když se rozpadne jejich klec. Přesto můj ranní neklid nespočívá jen v cestě od manželů z Falku. Není jen radostný. Ale nechci o tom teď hovořit. potřesu zlehka hlavou a semknu rty jako jasné gesto, že nemám chuť na řeči. |
| |
| Na cestě Po malé slovní rozepři mezi Aels a Laindrem ubíhá cesta v tichosti a pomalu. Obilná pole se táhnou na obě strany do daleka a na cestě není kromě vás ani živáčka. Zřídka se podél cesty objeví lidská stavení, ale spíše než o vesnici jedná se o pár chalup. Po ranním chladu se udělá pěkný jarní den, příjemný pro cestování. Sluníčko svítí, ale není žádné vedro. Na obloze není ani obláček a někde hodně vysoko zpívá skřivan. Kolem poledne se zastavíte ve vesničce. Je to znovu jenom pár domů, nikde žádný hostinec. Mezi staveními ale protéká malá říčka, takže je možné napojit koně. Jen co sesednete a odstrojíte koně, pustí se hltavě do chladné vody. Oglin najde místo ve stínu stromu a rozprostře pod ním deku. "Bohužel, slečno Aelswith, lepší posezení pro vás nemám," otočí se s nefalšovaným smutkem k Aels a pokračuje: "Pokud bude cesta ubíhat stejně jako doteď, dostaneme se do večera do hostince, kde se můžete pohodlně najíst i přespat. Obávám se ale, že se další cestou neubráníme noclehům v otevřené přírodě." Dokončí Oglin a věnuje se prostírání stolu. Je vidět, že jste teprve opustili město a že s obědem "v trávě" počítal. Skládá před vás různé dobroty domácí kuchyně - šunkové rolky s křenovou pěnou, kuře s bramborem, pudink, horzny, jablka, červené víno a z potoka do džbánu jeden z mužů nabere čerstvou vodu. "Dneska ještě budeme mít hostinu, ale v dalších dnech budeme jíst víc skromně. Dobrou chuť!" Dodá ještě Oglin a odchází sednou si ke svým mužům, kteří taky mají kuře s bramborem, ale bez šunky a pudinku. Po jídle následuje krátký odpočinek, během kterého vojáci sklidí po obědě. Odpolední cesta ubíhá stejně jako dopolední. Monotonní krajina obilných polí kam až oko dohlédne. Až vás napadá, kdo zpracuje a sní všechno tohle obilí. Začíná se smrákat a před vámi se objeví město. Konečně je vám jasné, kdo všechna ta pole obdělává a zpracovává obilí. Oglin se trochu podiví nad velikostí města. Když jsem tudy jel posledně, byla to spíš vesnice s jedním hostincem. To jsou ty naše rychlé vojenské cesty lesem. Jeho vojenský cit ho vede neomylně k hostinci, který dobře znal už dřív. Seskočí z koně před hospodou, vejde dovnitř a po chvíli se vrací s hostinským v družném hovoru starých dobrých přátel. Jenom kývne na vojáky a ti už ví, co dělat, seskočí z koňů a odvádí je do dvora. Následujete jejich příkladu a slézáte. Aels jeden z vojáků pomůže z koně a jejího koně se ujme. Vás hostinský s uctivým pozdravy uvádí do hostince. Oglin vám vysvětluje situaci: "Město bylo ještě nedávno vesničkou, ale bezpečí hlavního města a příležitosti přitahují nové obyvatele. Hostinský je starý přítel a bývalý voják, dobře se o nás postará a udělá nám dobrou cenu. Běžte do hostince a dejte si něco k večeři. My se s muži postaráme o koně a pak se k vám připojíme," ukloní se a odchází do dvora za ostatními. Hostinský vás uvede ke stolu a nabízí vám své menu. "Jsme skromný hostinec, takže nemáme velký výběr. Doufám, že vás neurazím zeleninovou polévkou a hovězím na brusinkách. Co vám donesu k pití? Víno? Pivo?" Hostinský počká, co si objednáte a odběhne. |
| |
| Cesta, hostinec Místní krajina je nádherná. Nad lesknoucím se průzračným jezerem se tyčí vrcholky hor, jež obléhají zdejší kotlinu. Potuluje se zde všelijaká divoká zvěř. Docela se divím, že na nás ještě ždáný z vlků nezaútočil. Cestou jsem jich pár zahlédl. Pak mě z údivu nad krajinou vytrhnou známky civilizace. Vidím vršek jakéhosi kostela, a když se přibližujeme blíže, rozevře se před námi celé město v plné kráse. Slunce hází odlesky na střechy budov, které mě mírně oslepují. Pokračujeme dále za Oglinem a zastavíme až u místního hostince. Lidé se balí z tržiště a míří buď domů nebo do hospody. My volíme druhou možnost. Když projdeme masivními dubovými dveřmi do hostince, dolehne na nás pach spocených strážníků sedících u vchodu. Snažím se to nevnímat volím stolek se čtyřmi židlemi na druhém konci místnosti. Uvnitř není moc lidí, pravý nával se čeká asi za dvě hodiny, tudíž nás může hostinský okamžitě obsloužit. Prokážeme se mu jako Oglinovi přátelé, naštěstí nemá pochyby a zeptá se nás, co si dáme. Nejprve pokynu, aby si zvolila slečna Aelswith, poté si zvolím já: Polévkou a hovězím masem mne teda neurazíte. Těším se na něco teplého do žaludku, když máme za sebou tak dlouhou cestu. K pití bych si dal korbel piva. Děkuji. Odkloním hlavu od muže, který mezitím odejde pro, námi objednané, pochutiny a otočím se na Aels. Velice se omlouvám za mojí ranní nezdvořilost a slibuji, že se to již nebude opakovat. Jsem si vědom, že jsem Vás mohl urazit a lituji toho. Nyní bych se Vás chtěl zeptat, jak se Vám dnes jelo? Jste zvyklá takhle dlouho sedět v koňském sedle? V očích je mi vidět lítost nad onou ranní situací. |
| |
| Mýtina a cesta lesem I když to nejdřív vypadá, že si vyjedete po krku, Kahlan brzo pochopí, že bez zbraně nemá proti Alarindovi žádnou šanci a že i on to ví. A tak když Alarind vrátí svým "zajatcům" zbraně, rozhostí se mezi vámi pocit nejisté důvěry a vzájemné tolerance. Vydáte se nakonec všichni společně v původním směru. Darin, Kahlan a Ilyra jdou pohromadě napřed, Alarind jde pár kroků za nimi, nejdřív ze vzájemné nedůvěry, potom už z čistě praktického hlediska. Nohy kouzelníka nemohou nohám hraničářů stačit, takže se snaží alespoň moc nezaostávat. Ilyra se ze začátku ohlíží každých pár kroků, protože kouzelníkovi vůbec nevěří. Jak se ale prodlužuje společně ujitá cesta, její ostražitost polevuje a začíná Alarinda ignorovat. Skupinka hraničářů nakonec Alarindovi uteče na vzdálenost nějakých tiřceti kroků, což v lese znamená, že se mu za každou zatáčkou ztrácí z dohledu. Hraničáři se nějakou chvilku baví, jestli na Alarinda počkat, nebo jít prostě dál, ale nakonec se domluví, že si chvilku odpočinou a on je tak může dohnat. Ilyra s Darinem se posadí na meze na krajích cesty, Kahlan si sedne na trávu doprostřed cesty a všichni upíjejí ze svých měchů na vodu. Ve chvíli, kdy se v zatáčce dvacet kroků daleko objeví Alarind, ozve se v křoví na obou stranách cesty praskot a vyskočí tři útočnící. Každý se vrhne na jednu vybranou oběť. První útočník má štěstí, Darin si ho nestačí ani všimnout a už má podříznuté hrdlo. Druhý tak šťastný není a Ilyru se mu podaří jenom zranit na levé ruce, takže se stačí po mezi překulit a tasit meč. Se zraněnou a silně krvácející rukou ale není protivníkem pro lapku a brzo se kácí k zemi. Kahlan má vůbec nejvíc času na reakci, právě proto, že sedí na cestě. Meč nechala předvídavě ležet před sebou, takže ho teď stačí jen zvednout a rozběhnutému útočníkovi vrazit do břicha. Kahlan je rychle na nohou a připravená k boji. |
| |
| Na cestě Když jsem panu Laindrovi vysvětlila, jak se věci mají a usměrnila jej tak, jak jsem to považovala za důležité, už jsem se dále jeho nezdařeným pokusem o familiernost nezabývala. Smetla jsem jej se stolu jako vyřízený. Věnovala jsem se sledování krajiny a na tváři se mi opět rozlil klidný, vyrovnaný výraz jako by se nic nestalo. A když mezi korunami stromů problesklo sluníčko a jeho paprsky se dotkly mé tváře, aby si pohrály s její čistotou a bledostí, lehce a spokojeně jsem se pousmála. Oběd v přírodě mě nijak neuráží. Přijímám vodu i prosté posezení s úsměvem a vděčností, jakou si Oglin bezpochyby zaslouží. Jakmile však začne vyskládávat tolik jídla, zadržím jej. Pane Ogline, vaše péče je skutečně ohromující a velmi si jí cením, věřte mi, pokud by se každý náš nocleh v přírodě podobal tomuto posezení, budu se zdráhat vrátit se mezi kamenné zdi otcova sídla a nakonec se ze mě stane ještě dobrodruh. Potřesu lehce a zvesela hlavou. Mezitím přede mnou začnou přistávat další a další chody mého jídla. Ale při vší snaze nemohu toto všechno sníst. Dám si jen drůbež s přílohou a desert, zbytek buď schovejte na zítřek nebo rozdělte mezi muže. Odkážu Oglinovi mísu s rolkami a sama se pustím do své porce kuřete. Jím pomalu a vychutnávám si drobná sousta společně s romantickým posezením ve stínu stromů, pod jklenbou jejich rozložitých korun, hučící hmyzem. Trylky ptáků se vzájemně trumfují a linou se vzduchem jako složitý zdobný ornament, měnící prostý les v kouzelné místo. Měla jsem větší hlad než jsem tušila. Maso, příloha i desert ve mně zmizely sice pomalu, ale plynule a bez zastávky, aniž mi způsobily stav přeplněnosti nebo nějaké nepříjemné tlaky. Čerstvý vzduch mi zjevně dělá dobře. I tváře mi zrůžověly. Voda z lesní říčky mě osvěžila a nakonec si s ní ještě před odjezdem také opláchnu tvář. Když po obědě vyjedeme mezi rozlehlá pole, oči se mi rozšíří zvědavostí a údivem nad tou ohromnou plochou, obdělávanou lidskýma rukama. Slunce se začne brzy sklánět k oébzoru. Jasné, zlatavé paprsky ztmavnou, stíny se prodlouží a do nás i našich koní se opře zapadající kotouč sytou, narezlou, až měděnou září. Brzy na to se před námi vynoří město a s ním i vidina dalšího odpočinku. Musím si, ač nerada, přiznat, že jsem ze sedla celá zdřevěnělá a některé partie téměř necítím...v lepším případě. Nechám si pomoci se sedla, abych neklopýtla a zamířím s ostatními do hostince. OPřestože jsem unavená a rozbolavělá, náladu mi neskazíani prostota hostince. Neochotně znovu usednu na lavici a s námahou přemůžu bolestivé zašklebení. Hostinský se svou nabídkou večerního menumě vpodstatě zachrání už jen tím, že odvede moje myšlenky na krátko k jiným, radostnějším věcem. Přikývnu mu na nabídku a vzápětí si vyberu i nápoj. Dám si k tomu víno. Odsouhlasím krátce nabídku. Počkám, až si vybere i Lainrus a když ke mně promluví, zvednu kněmu zvědavě oči. Nemluvme už o tom. Neurazil jste mě. Uzavřu jednoduše otázku ranního rozhovoru a plynule přejdu k další odpovědi. Nejsem zvyklá na tak dlouhé cestování v sedle. Cítím se rozlámaná. Koňslký krok, právě ten pomalý, je vysilující. Těch pár dní to ale snesu. Pokud by to měl být jedinný problém na naší cestě., myslím, že si můžeme gratulovat. Pokrčím drobnými rameny a našpulím rty. Zjevně to byl pokus o výraz nevšímavé, nevědomé a lehkomyslné šlechtické dcerky. Ale bystrý pohled a lehce napjaté rysy ve tváři prozradily, že nad naší cestou přemýšlím víc, než bych svým průvodcům chtěla dovolit domýšlet. Uhnu na okamžik pohledem, když si uvědomím nepřesvědčivost svého výrazu a vlídně se k Laindrovi pousměju. Znáte dobře tento kraj? Jak bude naše cesta vypadat dál? Obrátím řeč trošku jinam a konečně opět najdu ztracenou rovnováhu, abych mohla svého průvodce obdařit pronikavým, nevinným pohledem. |
| |
| Na cestě Jakmile se mi konečně podaří získat podporu mích nových druhů, přejede mi po tváři ďábelský úsměv. Muj plán vychází do posledního detailu. Zbalím si své věci i ty věci po mrtvích co poberu. Nechám ostatní ať si pohřbí své druhy, jestli to budou chtít udělat a sám zatím uvažuji nad věcmi které budou. Když se konečně společně vydáme na cestu, ujišťuju se že za mnou nikdo nezůstává. Přeci jen jim ještě nemohu tolik důvěřovat. Později však zjistím, že to byla opravdu nemoudrá volba. Pomalu se mi vzdalují z dohledu a já ztrácím přehled pokaždé, když zahnou někam za husté křoví či mlází. Nakonec se mi ztratí úplně. No což, mám čas tak se nebudu nikam hnát. Krok jsem nechal v monotóním středněrychlůém tempu a sleduji dění okolo mne. Všechny stromy lesní zvěř, pach půdy a hub. Všechno mi to připomnělo mé mládí. V dumání jsem však nezůstal dlouho. Nedaleko předemnou se ozývá podezřelí hluk. Něco ... Něco jako souboj! Přidám do kroku abych zjistil co se děje. Ke konci skoro běžím, ale včas se zastavím, abych nepadl na oko zdroji hluku. Všichni mí společníci byli přepadeni nějakou zpustlou špinavou bandou lapků. To snad ne teď se může vše pokazit. Dva z nich už padli. Poslední se jménem Kahlan sebrala meč a stojí proti přesile. To už přestává všechno. Začnu soustředit svou nahromaděnou sílu na několik úkonů. Ten první je vytvořit kolem kahlan neviditelný štít a ta druhá co nejvíc poškodit soupeře co nejsilnější migrénou. |
| |
| Nevěřím tomu chlapíkovi a to ani trochu, ale když nám vrátil zbraně, asi to nebude až tak hrozné. Nedá mi toale a neustále se po něm co chvíli ohlížím, potom, když vyrazíme na cestu, mou roli přebere Ilyra. Jdeme napřed a tak se Alarindovi neustálevzdalujeme. Jak jinak, když jsme v lese vyrostli..Když jsme mu již hodně utekli, museli jsme zastavit a počkat na něj. Nemám ráda lidi, kteří zdržují... Musíme na něj počkat.. Řekla jsem znechuceně a na jedné z mýtin jsme tedy zastavili. Sedla jsem si do trávy. je měkká a pohodlná. Meč, aby se mi sedělo lépe, jsem si položila vedle sebe. Po chvíli se ozvalo zašustění.. To není náš spožděný společník.. Pozdě. Darin se skácel bezvládně k zemi a Ilyra to taky schytala. V mžiku jsem vyskočila na nohy a jednomu z nich rozpárala břicho svým mečem. Pak se konečně objeví náš za zaostávájící kouzelník. Nikdy bych si nemyslea, že ho ráda uvidím. Kdybych nepotřebovala neustále sledovat lapky čekajíc jejích reakci, odplivla bych si. Vytvořil kom mne jakýsi štít. Nemám ráda tento druh magie a naskočí mi husí kůže. Dál však sleduju lapky. Teď se síly vyrovnaly. Za jiných okolností bych je nechala utéct, ale teď? Když přemohli dva z naší podivné skupiny, to nepůjde. Zaútočím nakonec na jednoho z nich s jasnou snahou ho spíše omráčit než zabít. |
| |
| S povděkem kvituji klid, který panuje v tomto málem, leč útulném hostinci a lžíci za lžící si vychutnávám polévku. Ne, že by pohoštění v trávě bylo špatné, ale tahle polévka je tak výborná a navíc v, pro mě překvapivě, klidném prostředí. Zamyslím se, když v tom mě osloví slečna Aelswith. osloví slečna Aelswith. Bohužel slečno, nejsem zdejší a nikdy jsem tudy neprojížděl. Tudíž netuším, jak bude naše cesta vypadat dále. Odpovím ji a dál si pochutnávám, tentokrát na druhém, stejně dobrém, chodu. Maso se mi rozplývá na jazyku a chléb, který je ještě teplý se mi rozlamuje v ruce. Dokonalá harmonie, kterou jsem, jako voják už dlouhou dobu nezažil. Venku už se začíná stmívat a na mě pomalu doléhá únava z dnešního dne, který byl plný nevšedních zážitků. Avšak ještě neodcházím spát, nýbrž si objednám láhev vína pro lepší spánek. Madam, doufám, že Vás neurazím pokud nám objednám zdejší červené víno. Pokynu na hospodského, aby k nám přišel. Láhev kvalitního červeného vína prosím a k tomu dvě číše. Děkuji. Mezitím, co čekám na objednávku, sleduji protější stůl, kde se hraje karban. Sám mariáš slušně ovládám, a tak pozoruji, co s kartami umí místní štamgasti. Konečně přijde hospodský s vínem a dvěma číšemi. Uchopím láhev a rozleji víno do keramických číší, poté promluvím k slečně:Dovolte mi slečno Aelswith, abych připil na uplynulý den, a aby nás zítra a vůbec na celé výpravě neprovázely problémy. Pozvednu ruku s vínem pro přípitek. |
| |
| V hostinci Do řeči se vám od vedlejšího stolu vmísí váš průvodce Oglin: "Když dovolíte, slyšel jsem, o čem jste se bavili a můžu vám dát odpověď. Zítra ještě pojedeme mezi poli, ale k večeru začneme stoupat k horám. Když budeme mít štěstí, podaří se nám najít nějaké stavení, kde bysme mohli přespat. V opačném případě budeme nocovat v přírodě, což může být sice romantické, ale v dnešní době docela nebezpečné. Naštěstí v těchto krajích je docela bezpečno. Hlavní město není daleko a lidé jsou tu většinou dost chudí na to, aby je někdo okrádal, ale dost bohatí na to, aby sami museli krást." Oglin se podívá na Aelswith a když vidí, že jí odpověď stačila, nakloní se zase mezi své muže a pokračuje v často vedeném hovoru o výhodách a nevýhodách služby pro krále. Večer v hostinci probíhá v poklidu a pomalu se blíží půlnoc. Většina místních i přespolních obchodníků se postupně vytratila, nad svými korbely vydrželi jen největší štamgasti. Oglin během večera obešel pár stolů, přisedl si, prohodil pár slov, někdy se zapovídal i více. Je vidět, že zdejší kraj opravdu zná a někteří z návštěvníků znají jeho. Nakonec se vrátí k vašim stolům, pošle své muže na lože a vyzve také vás:"Myslím, že byste se měli jít také uložit. S hostinským je vše domluveno, stačí mu říct a ukáže vám vaše pokoje. Jak jsem z řečí místních zjistil, čeká nás zítra zřejmě mnohem náročnější cesta, než jsem myslel. Ale o tom až ráno. Teď vám přeji dobrou a klidnou noc!" a s lehkou úklonou odchází kolem baru, kde se rozloučí s hostinským, nahorů po schodech k pokojům. |
| |
| Na cestě, souboj Na Kahlan jsou dva útočníci moc a tak když se objeví Alarind, stále jen odráží jejich výpady. Alarind dlouho neváhá a sešle kouzlo Migrény na lapky. Včerejší souboj na pasece ho však dost vyčerpal a tak kouzlo nemá ten správný účinek. Navíc je ještě oslabeno rozdělením pozornosti na dva útočníky. Jejich koncentrace, síla i přesnost zásahu se sice snížila, ale pořád mají nad Kahlan navrch. Kahlan se daří výpady útočníků odrážet, jak nejlépe umí. Navíc to vypadá, jakoby ji chránilo neviditelné brnění, ktére většinu nevykrytých ran odráží pryč. Dvě rány však projdou jejím krytem a je lehce zraněna na pravém boku a levé ruce. Síly začínají docházet a útočníky se jí zatím zranit ani odradit nepodařilo. |
| |
| CEsta boj NApínám veškeré své síly na boj. Pot mi stéká z čela a já ani nemrkám abych správně zaměřil vlny magické energie. Stále však cítím onu slabost z minulého boje a častého udržování duchovního štítu. Situaci vidím skoro beznadějně, když i obrana kterou kahlan poskytuji je postupně zdolávána, a že suopeři jsou mími kouzly handicapováni jen minimálně. Stále jsem se ještě nevzpamatoval z toho boje. Sakra! Však ono je těžké zdolat i jen jednoho natož čtyři soupeře najednou to se pak energie doplňuje sakra pomalu. Nakonec nevidím jiné východisko než trochu zariskovat. Uchopím svou dřevěnou hůl pevně do obou rukou a doufám že si mě soupeři nevšimnou. Nyní na pár vteřin ztratím kontrolu nad svými kouzly a opoužiji mechaničtější řešení. VYběhnu na soupeře (přinejlepšim nedělám moc hluku) ze zádu a oba je praším. |
| |
| Na cestě, souboj Je vidět, že ve chvíli, kdy jsi se přestal soustředit na kouzlo, lapkům se očividně ulevilo a pustili se do Kahlan s ještě větší vervou. Byli však zabráni do boje tak, že tebe si vůbec nevšimli. Jednomu si vrazil do zad, až si mu vyrazil dech, padnul na tvář, pustil meč, překulil se a snaží se ho nabrat zpátky. Druhému se ti povedlo podrazit nohy, spadnul vedle tebe na záda, ale za několik okamžiků se znovu začne ohánět mečem, pokud mu v tom nezabráníte. |
| |
 | Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. |
| |
| Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR